MASARYKOVA UNIVERZITA. Partnerská věrnost

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra občanské výchovy

Partnerská věrnost Diplomová práce

Brno 2011

Vedoucí práce: PhDr. Milan Valach, Ph.D.

Autor práce: Kateřina Pšornová

PŠORNOVÁ, Kateřina. Partnerská věrnost: diplomová práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra občanské výchovy, 2011. 88 l., 3 l. příl. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Milan Valach, PhD.

2

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen prameny uvedené v seznamu literatury.

V Brně dne 28. března 2011

Kateřina Pšornová

3

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Milanu Valachovi, Ph.D, za pomoc a cenné rady, které mi při tvorbě práce poskytoval. Chtěla bych poděkovat také respondentům, kteří se podíleli na prováděného výzkumu.

4

Obsah: Úvod: ................................................................................................................................. 6 T e o r e t i c k á č á s t ........................................................................................................... 8 1 L i d s k á s e x u a l i t a : ........................................................................................... 8 1.1 S e x u á l n í r e v o l u c e : .................................................................................. 10 1.2 P o h l e d v ý z n a m n ý c h o s o b n o s t í n a p r o b l e m a t i k u s e x u : ........... 13 1.3 S e x u a l i t a a e r o t i k a : ................................................................................ 15 1.4 S e x v e v z t a h u : .......................................................................................... 16 1.5 M i l e n e c k ý v z t a h : ..................................................................................... 17 2 L á s k a : ............................................................................................................... 18 2.1 U m ě n í l á s k y p o d l e E r i c h a F r o m m a : ............................................... 19 3 P a r t n e r s k ý v z t a h : ........................................................................................ 22 3.1 V ý b ě r p a r t n e r a : ........................................................................................ 23 3.2 F á z e p a r t n e r s k é h o v z t a h u : .................................................................. 25 3.2.1 Z a m i l o v a n o s t : ........................................................................................... 25 3.2.2 P a r t n e r s k á l á s k a : ..................................................................................... 26 3.2.3 K r i z e v p a r t n e r s t v í : ................................................................................ 27 3.3 P a r t n e r s k é v t a h y a n á z o r y n a p ř í č h i s t o r i í : .................................. 27 4 M a n ţ e l s t v í : .................................................................................................... 29 4.1 K r i z e v m a n ţ e l s t v í : ................................................................................ 30 4.2 V ě r n o s t v m a n ţ e l s t v í : ........................................................................... 32 5 V ě r n o s t a n e v ě r a : ........................................................................................ 33 5.1 H i s t o r i e n e v ě r y a j e j í p e r z e k u c e : .................................................... 35 5.2 N á b o ţ e n s t v í a v ě r n o s t : ......................................................................... 36 5.2.1 S t a r o v ě k é Ř e c k o a Ř í m : ....................................................................... 37 5.2.2 K ř e s ť a n s t v í a I s l á m a d a l š í n á b o ţ e n s t v í : ..................................... 37 5.3 D e t e r m i n a n t n e v ě r y : p ř í r o d a .............................................................. 39 5.4 N e v ě r a v e 2 0 . s t o l e t í a d n e s : ............................................................. 42 5.5 P o j e t í n e v ě r y : ........................................................................................... 43 5.6 P l z á k o v o m i n i m u m : ................................................................................ 44 6 Ţ á r l i v o s t : ........................................................................................................ 45 7 P a r t n e ř i a r o z c h o d y : .................................................................................. 48 7.1 F á z e r o z c h o d u : ......................................................................................... 49 8 P e d a g o g i c k ý p ř e s a h : .................................................................................. 52 P r a k t i c k á č á s t ........................................................................................................... 55 9 Ú v o d k p r a k t i c k é č á s t i : ............................................................................ 55 10 H y p o t é z y k v ý z k u m u : ................................................................................ 56 11 V ý z k u m : .......................................................................................................... 58 12 Z o d p o v ě z e n í h y p o t é z : ............................................................................... 72 Z á v ě r : ............................................................................................................................ 77 A n o t a c e : ...................................................................................................................... 79 K l í č o v á s l o v a : .......................................................................................................... 80 R e s u m e : ....................................................................................................................... 81 P o u ţ i t á l i t e r a t u r a : ................................................................................................... 82 P ř í l o h y : ........................................................................................................................ 85

5

Úvod: Ve

své

diplomové

práci

se

budu

zabývat

problematikou

partnerské věrnosti v současné době. Zaměřím se na postoje, které k této problematice společnost má a její postavení v kontextu soudobé morálky. Práce bude rozdělena na dvě části, na část teoretickou, kde budou poskytnuty stěţejní informace týkající se věrnosti a nevěry, a na část praktick ou, kterou bude tvořit výzkum a jeho vyhodnocení. První část diplomové práce bude zaměřena na teorii, která se váţe k tématu diplomové práce. Bude zde tedy zahrnuta oblast sexuality, její historický vývoj, zasazení sexuality do kontextu současné doby a pojem sexuální revoluce, která měla na současný postoj k lidské sexualitě zásadní vliv. Dalším oddílem bude láska, její vývoj a průběh. Budu se zabývat i tím, jakou roli hraje láska v ţivotě člověka a jakou má úlohu při volbě partnera. Partnerské vztahy

a

problémy

s nimi

související

jsou

mezičlánkem

mezi

vznikem lásky a manţelstvím, budou mít v práci tedy také své místo. Dále

se

budu

věnovat

problematice

manţelství,

jeho

fungování a nevěry mezi partnery. Věrnost a nevěra v partnerství budou mít v práci velký význam, neboť je to klíčová teorie pro prováděný výzkum. Zmíněn bude pojem věrnosti, nevěry, jejich podob a historického vývoje. Zajímavé bude se také věnovat otázce partnerské

věrnosti

v závislosti

na

různých

světových

náboţenstvích. Vzhledem

k tomu,

ţe

je

věrnost

velmi

často

spojována

s problematikou ţárlivosti, bude v práci uvedeno přiblíţení tohoto problému. Pokusím se rozebrat, z čeho ţárlivost vychází a jak se s ní

nejlépe

vyrovnat.

Rozchody,

jakoţto

přirozená

součást

partnerských a manţelských vzta hů nebudou v práci opomněny. V závěru teoretické části bych potom ráda uvedla, jaké místo zaujímají manţelství a partnerské vztahy ve školní výuce. Zařadím 6

problematiku do vzdělávacích okruhů RVP. Navrhnu také několik metod, které mohou být při výuce této problematiky pouţity. Praktická část diplomové práce bude, jak jsem jiţ zmínila, spočívat v provedení výzkumu. Ve výzkumu se zaměřím především na to, do jaké míry je partnerská věrnost v dnešní společnosti chápána, zda je pro oslovené důleţitá. Otázkou ta ké bude, jaký význam a smysl má v jejich ţivotě existence nevěry, především fakt, jestli se s ní ve svém ţivotě setkali.

7

Teoretická část

1

Lidská sexualita: Lidskou

Sexuologie

sexualitou

se

z psychiatrie.

se

zabývá

začleňuje

mezi

Sexuologie

se

věda

lékařské zabývá

nazvaná

obory

v první

a

sexuologie. vyčlenila

řadě

se

pohlavním

ţivotem jedince, diagnostikou sexuálních poruch, jejich léčením a prevencí. Zahrnuje pohlavní akt a s ním související jevy, coţ jsou všechny formy sexuálního jednání člověka. V současnosti je patrně nejdiskutovanějším

pojmem

z oblasti

sexuologie

sexuální

orientace. Kromě toho, ţe je sexualita samostatným oborem, nalezneme její prvky také v psychologii, biologii, sociologii a pedagogice, její odraz ale nacházíme i v oblastech jako je právo, historie, filozofie, etnografie a kulturologie. Sexualita provází lidstvo od jeho prvopočátku. Původně byl sex chápán jako prostředek k rozmnoţování, v současnosti se však jeho význam přenesl spíše do roviny, v níţ má přinášet především rozkoš

a

v jednom

uspokojení

partnerů.

z nejzásadnějších,

Tato

a

tendence

zároveň

se

projevuje

i

nejproblematičtějších

fenoménů společností vyspělého světa, a tou je prudký pokles natality. Sex je zároveň stále rozšířenější i mezi mladší generací. Průzkumy upozorňují, ţe věková hranice pro první sexuální záţitek stále klesá. V dnešní době mají sexuální zkušenosti i dvanáctiletí jedinci, coţ je stav, který by byl ještě před několika desítkami let naprosto

nemyslitelný.

Sexualita

se

tedy

logicky

stává

problematikou, jíţ by se měla zabývat vzdělávací soustava, a to v předmětu nazvaném sexuální výchova. „Rozumí se tím soubor vzdělávacího správných

a

výchovného

vztahů

mezi

působení

pohlavími.

8

zaměřený Obsahuje

na

vytváření

rovněţ

prvky

anatomické, fyziologické a kulturně e tické z oblasti sexuálního ţivota a sexuality vůbec. Cílem sexuální výchovy a vzdělání je působit na city, zdůrazňovat jejich velký význam v partnerských vztazích

a

pěstovat

vzájemnou

úctu

mezi

muţi

a

ţenami.

V neposlední řadě tvoří přípravu pro budoucí ma nţelský, rodinný a rodičovský ţivot, který se pozvolna vyvíjel a modeloval do dnešní podoby a má četné individuální rysy.“1 Sexualita není přesně vymezený pojem, lze do něho zahrnout stránku psychickou i fyzickou, je otázkou, zda se jedná pouze o fyzický akt, jakou roli hrají citové projevy a zda jsou důleţité. Nejasnosti mezi specialisty panují i v otázce, zda se jedná o záleţitost spíše biologickou, či spíše psychologickou. Jednoznačně do této problematiky ale spadají pojmy jako sexuální představy, proţitky, chování, návyky. Do pojmu sexualita spadá i sociální chování jednotlivců, partnerské vazby, sexuální pudy, potence, frigidita,

sociální

hodnoty

a

určitá

morálka.

V současnosti

sexuologie získává výrazné prvky liberalizmu. Oblast sexuologie se otevírá, dřívější tabu přestávají platit a problematika sexu se promítá

otevřeněji

do

lidského

a

společenského

ţivota.

Do

sexuality patří i výběr partnera, především sexuálního. Důleţitou součástí je i liberalizace homosexuality. Jako jiná odvětví souvisí i sexualita úzce s mravními a kulturními normami panujícími ve společnosti. Diskutovaná jsou i témata přiměřenosti či patologie v sexuálním

chování,

stále

častěji

se

objevují

různé

sexuální

poruchy a odchylky, coţ dokazuje neustále se rozrůstající počet sexuálních odchylek, jako jsou například zoofilie, gerontofilie, narcismus, nekrofilie, fetišismus a další. V případě sexuálních odchylek

je

nutné

jejich

léčení,

které

probíhá

v kombinaci

sexuologie a psychologie a spočívá v nácviku určitého chování. Léčba

sexuálních

odchylek

je

dlouhodobá

a

ne

vţdy

očekávané výsledky.

1

H a v l í č e k , J . M á v ě r n o s t š a n c i ? P r a h a : P e t r k l í č , 1 9 9 2 , 1 . v y d . , str. 22

9

přináší

Mezi

projevy

spadající

do

oblasti

sexuologie

se

řadí

i

pornografie. Někteří jedinci zastávají názor, ţe pornografie nejen rozšiřuje

sexuální

obzory,

ale

ţe

je

zároveň

určitým

druhem

kompenzace mimomanţelského sexu. Pornografie je schopna plnit i funkci

jakéhosi

simulantu

sexuální

aktivity,

případně

zdroj

inspirace pro milostný ţivot partnerů. Většina pornografické tvorby je

dnes

určena

muţům.

Vyskytují

se

však

pozvolné

snahy

o

pornografickou tvorbu určenou ţenám. Zmiňovaná pornografie, pokud

neuráţí,

splňuje

to,

čemu

společnost

přisuzuje

pojem

normální a neuráţí ani jednoho z partnerů, je nezávadná, a je dokonce vnímána jako součást erotiky. Na druhé straně existuje i pornografie sociálně nepřijatelná. Je to typ pornografie zobrazující společenská tabu a jevy, které se nedají označit jako normální či morálně nezávadné. Je vnímána jako něco, co by mělo být zakázáno a jedinci, kteří takovouto pornografii šíří , by měli být trestně stíháni.

1.1 Sexuální revoluce: „Podstatnou

součástí

znaků

nastupující

sexuální

revoluce

byla snaha o sexuální zrovnoprávnění ţeny. Tento problém se stal předmětem jednání pátého mezinárodního sexuologického kongresu v Brně, který organizovala v roce 1932 Světová liga pro re formu pohlavního ţivota. Kongres odmítl preferenci muţské sexuality a poţadoval, aby ţena svou sexualitu proţívala svobodně, a nikoliv jen biologicky v souvislosti s rozením. Proto doporučoval vládám zavádět antikoncepci, regulovat porody a řešit sociální postavení ţeny.“2 Tento postoj se postupem času ujal v široké společnosti, ţenám 2

byla

přiznána

jejich

práva

a

došlo

zde

k určitému

H a v l í č e k , J . M á v ě r n o s t š a n c i ? P r a h a : P e t r k l í č , 1 9 9 2 , 1 . v y d . , str. 36

10

zrovnoprávnění. Ačkoli úděl ţeny jako matky stále zůstává, coţ je podle mého názoru pozitivní jev. Sexualita a její vnější pr ojevy stále zůstávají doménou muţů a jsou součástmi jejich projevu a postavení, coţ je do značné míry i vyţadováno společenskými zvyky a uvaţováním. Mezi příčiny změn sexuálního chování řadí Jaroslav Havlíček ve své publikaci s názvem Má věrnost šanci následující příčiny: rozvoj

masmédií,

větší

sociální

jistoty,

rozvoj

antikoncepce,

oddělení sexu a lásky, propagace volné lásky, zkracování pracovní doby,

coţ

mělo

za

následek

potřebu

vyplnění

volného

času,

zrychlování pohlavního vývoje, sex se stal fenoménem moderní doby. Jako jeden z hlavních důvodů lze také chápat slábnoucí vliv náboţenství

ve

společnosti.

Samotný

pojem

sexuální

revoluce

zůstává ale vědecky stále nedefinován. Důsledky jsou však pro současnou společnost pozitivní. Změnil se úhel pohledu na li dskou sexualitu, která jiţ není chápána jako něco nečistého, čemu by se lidé měli vyhýbat, ale je brána jako běţná součást lidského ţivota. Padla mnohá sexuální tabu, morální bloky, uvolnila se kritéria pro vybírání partnera, dokonce jiţ člověk nemá trávit ţivot pouze s jedním člověkem, aby byl spořádaným a čestným v očích celé společnosti, coţ mělo na otázku sexu a sexuality blahodárný vliv a přispělo

to

k jejich

ozdravení.

Ovlivnila,

kulturu,

módu

či

postavení partnerů ve svazku. Sexuální revoluce má však i své negativní dopady. Díky liberalizování sexu dochází častěji k rozpadu rodiny, dominují nemanţelské domácnosti a objevil se problém svobodných matek. Větší promiskuita znamená i širší pole pro šíření pohlavních chorob, rozvoj pornografie a prostituce. Někteří jedinci mohou v liberalizaci sexuality vidět i nástroj a příčinu narušení mravního vývoje jedinců a následně celé společnosti. Sexuální revoluce je obviňována i z toho, ţe sebou přinesla různé sexuální deviace, úchylky a poruchy.

11

Ve 21. století je díky procesu sexuální revoluce a liberalizace sexuálních témat chápán jako přirozená součást lidského ţivota. Starší generace se stále přiklání k názoru, ţe je lepší sexuální problematiku příliš nezdůrazňovat ani nerozebírat, není to však naštěstí jiţ tabu. Došlo zde ke zvěcnění sexu, který hraje při výběru partnera prakticky stejně důleţitou roli jako láska mezi partnery. V dějinách nalezneme zmínku ne o jedné, ale dokonce o třech sexuálních revolucích: 1. První sexuální revoluce probíhala během prvního ti síciletí našeho

letopočtu

v Evropě.

První

a

stanovila

sexuální

vzorec

revoluce

sexuálního

chování

v Evropě

spojena

je

s křesťanstvím a jeho šíření. Nejzásadnější změnou, kterou sebou

přinesla,

bylo

zvrácení

postoje

k homosexualitě,

tématu,

stejně

dosavadního

v naprosté

dopadla

i

snášenlivého

tabuizování

problematika

incest u.

tohoto Pojem

manţelství také dostal nový význam. Manţelství se stalo se přísně monogamní záleţitostí s tím, ţe jedině manţelé spolu mohou mít pohlavní styk. Středověku byl velmi dobře z námý problém legitimních a nelegitimních potomků, pocházející právě z tohoto období. Nevěra byla uznávána jen minimálně a to především v nejchudších vrstvách obyvatel. Ve vyšších kruzích

byl

kladen

striktní

poţadavek

na

panenství

nastávající manţelky. 2. Druhá sexuální revoluce má svůj počátek v druhé polovině 16. století, pojí se s renesancí. Spojení s renesancí správně naznačuje, jakým směrem byla zamířena. Důraz byl kladen na co

největší

rozkoš

a

její

proţívání

v souvislosti

se

sexualitou. Stále však hovo říme o monogamních svazcích. 3. Třetí sexuální revoluce probíhala v 60. a 70. letech 20. století,

znamenala

rozvoj

12

emancipace

a

vývoj

moderní

antikoncepce pro ţeny. Nejpodstatnější změnou je odebrání monopolu na sex manţelským párům, oddělení sexu od jeho primární funkce, tj. plození dětí, a značná liberalizace v této oblasti. Rodí se mnohem víc nemanţelských dětí, ale jiţ to není

problém.

Díky

těmto

změnám

bylo

moţné

nové

experimentování v oblasti sexuality, například skupinový sex. Partnerské

souţití

jedinců

bez

nutnosti

manţelství

a

homosexualita začíná být opět tolerována.

1.2 Pohled významných osobností na problematiku sexu: Jiţ Stendhal na přelomu 18. a 19. století ve svých dílech uváděl předmanţelský sex jako jednu z moţností výběru partnera pro manţelství. Na jeho myšlenky potom navazuje ve svém díle i Honoré

de

Balzac.

Mezi

ţenami

tento

názor

zastávala

i

spisovatelka a feministka Georgie Sandová. Z hlediska sociologie se problematikou sexuologie začal zabývat J. Gross -Hofinger, který zkoumal vztahy v jednom stu manţelství a zveřejnil první statistiky o jejich kvalitě a o spokojenosti partnerů. Je zde nutno podotknout, ţe zkoumaná manţelství z toho nevyšla vítězně. Nad polovinu z nich

hodnotil

jako

manţelství

nespořádaná,

ba

dokonce

lehkováţná. Bertrand Russel, filozof a sociolog, ve svých dílech kritizoval

křesťanské

pojetí

mravnosti,

upřednostňoval

zdravý

rozum, vědu a zastával sexuální svobodu. Russel pokládal sexuální lásku za jednu z nejpodstatnějších věcí v lidském ţivotě, důkazem toho je především jeho dílo Manželství a mravnost. T. G. Masaryk, který také věnoval erotice část svého díla, kladl důraz na mravnost a zastával názor, ţe erotika je p řípustná

13

pouze mezi manţeli. Pohlavní styk před sňatkem vnímal jako něco škodlivého

pro

následné

manţelst ví.

Sex

chápal

pouze

jako

prostředek k plození dětí, skrze nějţ je realizována lidská touha po nesmrtelnosti. Odmítal moţnost plánovaného těhotenství a razantní byl i jeho odmítavý postoj k problematice interrupcí a byl i odpůrcem rozvodů. Své myšlenky vlo ţil Masaryk do děl Praktická filozofie na základě sociologie a Naše nynější krize, tady dokonce kritizovat Goetha a jeho styl ţivota, spojený s nevázaným sexem. Masaryk byl striktním zastáncem monogamie a partnerské věrnosti, nepřicházel u něho tedy v úvahu dokonce ani druhý sňatek jednoho člověka. Stavěl se proti myšlence volného sexu a došel ve svých myšlenkách dokonce tak daleko, ţe sex povaţoval za protiklad lásky, která měla být čistá, mravná a pokorná. Je zde patrný vliv křesťanství. Protiváhu k Masarykovým postojům u nás vytvářel S. K. Neumann. Neumann se stavěl proti předsudkům a ideologiím. Jeho

čtyřsvazkové

dílo

Dějiny

ženy,

současně

i

pojednává

o

dějinách erotiky, na pozadí sociálních a společenských poměrů. Sex podle něho tvořil podstatu milostné ho vztahu současné doby, platonickou lásku bral jako omyl, filozofickou a náboţenskou lásku jako fikci. Rozlišoval dokonce několik podob a stupňů lásky, stejně tak jako různé druhy milostné touhy na různých úrovních.

„O

instituci

ani

panenství

Neumann

napsal,

ţe

ani

primitivní,

starověké kulturní národy nepřikládaly panenství důleţitost, a ţe panenství

získalo

nejdříve

určitou

sociální

a

hospodářskou

hodnotu, a teprve potom hodnotu mravní, kdyţ muţ začal ţenu kupovat do soukromého vlastnictví a ‚z kupeckýc h důvodů chtěl dostat neporušené zboţí“. Svou

roli

3

v detabuizaci

sexuality

měl

významný

lékař,

psychiatr a zakladatel psychoanalýzy, Zikmund Freud. Studoval lidské nevědomí a léčil neurózy pomocí vyuţití psychologických aspektů lidské sexuality. Na Fre udovy myšlenky navazovali jeho pokračovatelé, jako byl například Wilhelm Reich. Ten prosazoval 3

H a v l í č e k , J . M á v ě r n o s t š a n c i ? P r a h a : P e t r k l í č , 1 9 9 2 , 1 . v y d . , str. 35

14

větší sexuální volnost mládeţe, odmítal sexuální výchovu, neboť podle něj podvědomě vyvolávala se sexu strach a úzkost. Podmínku dokonalého

duševního

zdraví

spat řoval

Reich

v přirozeném

milostném ţivotě. Výzkumy zabývající se sexualitou a předmanţelským sexem probíhaly v průběhu celého 20. století , a to především v Americe. Z těchto výzkumů vyplývá, ţe lidé narození na začátku století nepreferovali předmanţelský sex, ale pokud ano, provozoval i ho se svým budoucím manţelem/ manţelkou. S rostoucím letopočtem však roste i procento sexuálně aktivních před svatbou. Tento vývoj předznamenával přicházející sexuální revoluci a ukazoval na změny morálky ve společnosti.

1.3 Sexualita a erotika: „Sexualita a láska jsou dva děje, které sice patří k sobě, které však nelze zaměňovat. Sexualita můţe existovat bez lásky a láska se

můţe

rozvíjet

bez

sexuality.“4

Sexuální

chování

dosáhlo

v poslední době rozdělení do dvou rovin. Prv ní rovina je milostná, v ní

hraje

sex

pouze

dokreslující

úlohu

ve

vztahu

jedinců

zaloţeném na lásce. V tomto vztahu je sex projevem lásky a vyjádřením citů a emocí mezi partnery. Tento sexuální vztah můţeme označit za erotický. Druhá rovina je čistě biolog ická. V té je sex chápán jako fyziologický jev určený pouze k uspokojení biologických potřeb jedinců. Ve společnosti dochází k vyrovnávání poměru mezi těmito kategoriemi, avšak pro člověka by však měla zůstat důleţitější první kategorie.

4

Lauster, P., Láska, psychologie jednoho fenoménu. Pr aha: Kniţní klub, 1 9 9 4 , 1 . v y d . , str. 14

15

Pohlavní akt se člení na několik etap v závislosti na délce a intenzitě vztahu mezi partnery. Na začátku vztahu je podstatná něţnost a projevy náklonnosti, které vyţadují hlavně ţeny. Ačkoliv je tato etapa nejdůleţitější na začátku vztahu, měla by prostupovat v určité míře celou dobou jeho trvání. První fáze, tedy laskání, hlazení a jiné intimnosti je zároveň předpokladem pro následující pohlavní akt, tedy akt samotné souloţe. Pohlavní akt tvoří v celém procesu časově nejkratší etapu, po té následuje proces uvolňování se. Podoba sexuálního aktu není stanovena a záleţí čistě na partnerech, jaký průběh zvolí. Pokud dojde ke vzájemné shodě mezi partnery,

není

jakákoliv

podoba

sexuálního

aktu

nepřijatelná,

ačkoliv se můţeme dostat na hranici mravní přijatelnosti pro okolí. Padl

i

mýtus

o

odlišném

fyzickém

a

psychickém

proţívání

sexuálních procesů a aktivit mezi muţi a ţenami. Normy a pravidla pro sexuální ţivot partnerů neexistují a není moţné je stanovit, bereme-li

ohled

na

individualitu

kaţdého

jedince,

kaţdé

společnosti a kaţdé doby, v níţ se odehrává. Jednou z mála zásad váţící

se

k oblasti

sexuálního

ţivota

je

v naší

společnosti

prosazování monogamie.

1.4 Sex ve vztahu: Sexuální chování dosáhlo v poslední době rozdělení do dvou rovin. První rovina je milostná, v ní hraje sex pouze dokreslující úlohu ve vztahu jedinců zaloţeném na lásce. V tomto vztahu je sex projevem lásky a vyjádřením citů a emocí mezi partnery, tento sexuální vztah můţeme označit za erotický . Pokud mezi sexuálními partnery

nejsou

vytvořena

citová

16

pouta,

slo uţí

sex

pouze

k uspokojení fyziologických a biologických potřeb. Ve společnosti dochází

k vyrovnávání

poměru

mezi

těmito

kategoriemi,

pro

člověka by však měla zůstat důleţitější první kategorie. „Muţi mají větší tendenci oddělovat sex od lásky, zatímco ţen y mají tendenci věřit, ţe láska a sex jdou ruku v ruce.“5 .

1.5 Milenecký vztah: Milenecký vztah se často zakládá na potřebě vědět, ţe nás ten druhý miluje, coţ je na jednu stranu myšlenka zcela scestná.

Pro

milenecký vztah je hlavní erotická přitaţlivost a napětí, která je tím silnější, čím slabší je jistota, ţe nás partner neopustí. Je to právě nejistota, která pro nás činí partnera přitaţlivým. Tento jev funguje oboustranně, i já tedy musím v partnerovi vzbuzovat dojem jakési alespoň částečné neuchopitel nosti. Jakmile jsou si partneři jisti jeden druhým, stává se z přitaţlivosti zvyk a erotické napětí se mění stereotyp a touha upadá. Muţi jsou v sexuálním ţivotě více ovlivněni předchozími zkušenostmi neţ ţeny. Muţi se častěji doţadují sexu neţ ţeny, z čehoţ můţe často plynout nesoulad a v krajním případě aţ nechuť k pohlavnímu

styku

ze

strany

něţnějšího

pohlaví.

Zatím

co

muţovou prioritou je sexualita, prioritou ţen zůstává zachovávání a funkčnost rodinné harmonie. Pro ţeny je zároveň jejich sexuální chování podstatně více morálně zavazující neţ pro muţe. Z tohoto zároveň vyplývá, ţe ţeny mění své partnery méně často neţ muţi, ačkoliv v současné době se tento rozdíl vyrovnává a ţe ny se stávají promiskuitnějšími. Jediný rozdíl, který zůstává zachován je, ţe ţeny své milostné zkušenosti „nevystavují na odiv“, ale zůstávají 5

Stuchlíková, I., Základy psychologie emocí, Praha: Portál, 2002, 1. vyd., s t r . 135

17

jejich

vnitřní

záleţitostí.

V případě

hledání

mimomanţelského

vztahu, stejně jako vztahů obecně platí, ţe i v této oblasti jsou muţi zaměření převáţně na oblast sexu, zatímco ţeny hledají láskyplný vztah.

2 Láska: Schopnost

milovat

není

člověku

dána

automaticky,

podstatnou měrou závisí na sebevědomí člověka. Kaţdý jedinec získává

postupem

času

s láskou

různé

zkušenosti,

na

jejichţ

základě se utváří jednak jeho sebevědomí, zároveň také se r ozvíjí jeho schopnost milovat. Hovořím-li o zkušenostech s láskou, jsou myšleny zkušenosti, které člověk získává během celého ţivota, tedy jiţ od raného mládí, neboť první zkušenosti získáváme jiţ jako děti ze strany našich rodičů. Pojem láska nemá jednoznačnou definici, vzhledem k tomu, ţe existuje mnoho různých podob a forem lásky. Láska je stav , kdy jeden

jedinec

prokazuje

druhému

náklonnost,

respektuje

ho,

projevuje se vůči němu zamilovaně a součástí lásky je i sexuální touha. „Milovat člověka znamená pojmout ho celého do sebe, snaţit se ho chápat a bezvýhradně se vydávat, aniţ bych přitom věděl, jak bude na takovou otevřenost reagovat. Nemohu chtít na jedné straně milovat, tedy být zcela otevřený pro druhého, a na druhé straně se chránit, abych nebyl zraněn. Většina lidí chce obojí – ochranu před nebezpečím zranění i lásku. Obojí není moţné.“ 6 Lásku nejvíc posilujeme a tvoříme tím, ţe se o druhého staráme a pečujeme o něho.

6

Lauster, P., Láska, psychologie j ednoho fenoménu. Praha: Kniţní klub, 1 9 9 4 , 1 . v y d . , s t r . 89

18

Láska jako taková se nedá rozdělit do různých fází . Můţeme však rozlišovat etapy vztahu mezi partnery, a to podle délky vztahu, intenzity, podle toho, jak se partneři znají, a podobně. Na začátku kaţdého vztahu nalezneme fázi zamilovanosti, partneři jsou tím druhým unešení aţ fascinováni a chtějí se svým drahým trávit co největší mnoţství společného času. Po fázi zamilovanosti by měla následovat přeměna citů v lásku. Zde se jiţ partneři více věnují sami sobě a je nutné sladit své potřeby, aby vztah vydrţel. Pokud

se

zamilovanost

úspěšně

stane

láskou,

partneři

dokáţí

provozovat bezproblémové, harmonické souţití a vztah jim vydrţí celý ţivot, je láska zároveň fází poslední. V případě, ţe vztah nevydrţí, následuje krize ve vztahu, na kterou často navazuje fáze rozchodu partnerů. Důleţitou

úlohu

v lásce

hraje

i

proces

sebepoznávání

a

sebeuskutečnění. Člověk prostřednictvím lásky nepoznává pouze svého

partnera,

ale

také

sám

sebe.

Prostřednictvím

partnera

získáváme zpětnou vazbu, zjišťujeme, jací jsme, jak se chováme, co se nám líbí a co naopak ne. Partner nám také říká, jak nás vidí on, co si o nás myslí a svým chováním nám nastavuje pomyslné zrcadlo. Láska

je

obecně

jednou

z nejkrásnějších

a

zároveň

nejbolestivějších emocí v ţivotě člověka. Jednou z výhod však je, ţe člověk můţe na své lásce pracovat, čímţ zvyšuje její kvalitu, ţivotaschopnost i potěšení, které mu přináší. V lásce totiţ asi nejvíc platí tvrzení, ţe čím víc člověk dá, tím více se mu vrátí.

2.1 Umění lásky podle Ericha Fromma: Láska je vztah mezi partnery, který Erich Fromm povaţuje za umění. Není moţné milovat někoho, poku d člověk nemá vytvořené

19

citové vazby ke svému okolí a není schopen je navázat.

Jak jiţ

bylo zmíněno, láska je umění, nefunguje tedy na principu, ţe přijde, člověk se zamiluje, nemusí se o nic starat a pouze si uţívá probíhající stav. Lidé by se měli věnov at lásce a jejímu učení se stejnou pozornost, jakou věnují například své profesi či koníčku, málokdo si to ovšem plně uvědomuje. V dřívější době lidi k tomuto úsilí vedl fakt, ţe sňatky byly uzavírány po dohodě mezi rodinami, na základě společenského postavení, majetku, atd. Budování vztahu mezi manţeli následovalo aţ po svatbě – lidé se po ní učili se milovat. V dnešní době tento fenomén pominul, jedinec si vybírá svého partnera podle toho, jak je pro něho přitaţlivý, jaké je jeho společenské postavení a další faktory ovlivněné dobou, kulturou a společností, v níţ se výběr odehrává. V současné společnosti výběr partnera připomíná obchod. Jedinec si hledá partnera podle jeho postavení, podle toho, co nám můţe nabídnout, ale zároveň je to ovlivněno i faktem, co můţeme nabídnout my. Podle

Fromma

jakémukoliv

jinému

má

učení

oboru

dvě

lásky, části,

stejně část

jako

učení

praktickou

a

se část

teoretickou. Teoretická část je zaměřena na překonávání pocitů osamělosti a odloučení, které jsou opakem lásky, a které čl ověk získává zároveň s vědomím vlastního já a vědomí svých odlišností od okolí. Moţností jak překonat tento stav je několik. 1.

Dosaţení orgastických stavů: s tímto způsobem

řešení se setkáváme především u primitivních společností, spočívá v zaměření se na pořádání společenských pohlavních orgií,

kdy

cílem

je

dosaţení

orgasmu.

Toto

řešení

má

poměrně krátkodobý účinek, společnost je však řízena tak, ţe dochází

k relativně

osamělosti

pravidelnému

nedosahuje

velké

opakování,

míry.

takţe

Pozitivem

pocit

v těchto

společnostech je, ţe akt společných pohlavních styků je chápán jako přirozený, a nedochází tedy k pocitům studu a

20

k výčitkám svědomí u zúčastněných jedinců. Na podobném principu měla fungovat i ideální společnost, kdy partnery, kteří spolu budou mít pohlav ní styk, vybírali představení podle jejich společenského postavení, případně losem, jak popisuje Platón ve svém díle Ústava. Ve společnosti, která však

není

na

tento

způsob

zvyklá,

můţe

představa

skupinových orgií budit značné pohoršení. Orgastické stavy jsou

v dnešních

společnostech

nahrazovány

uţíváním

alkoholu a jiných opojných látek, případně provozováním náhodného

sexu.

Zmíněné

alternativy

zapudí

pocit

odloučenosti pouze dočasně, jakmile účinky látky pominou, pocity se vrací, často ještě s větší intenzitou, coţ ţene člověka

do

začarovaného

kruhu.

Nejvýraznějšími

znaky

orgastických stavů (stavů transu) jsou silná intenzita, stavy se odehrávají v celé osobnosti (tělo i duše), pomáhají na přechodnou dobu a je nutné jejich časté opakování. 2.

Začlenění do společnosti: jedinec se shoduje se

společností svými zvyky i názory, společnost mu zastupuje rodinu.

V tomto

případě

je

hlavním

problémem

ztráta

individuality jedince, kdy se jedinec stane jedním z davu. Ztrácí sice pocit osamělosti, ale i svou osobnost. Na zá kladě tvoření „šedé masy“ z jednotlivců vzniká pole pro rozvoj totalitních společností. Varianta konformity je emociálně slabší neţ varianta předchozí. Probíhá poklidně a netiší úzkost z osamělosti tak výrazně. Selhání metody konformity se

projevuje

závislostí

jedince

na

omamných

látkách

a

zvýšením jeho sexuality. Práce a zábava mohou mít podobný účinek na potlačení pocitu odcizení a osamocenosti. Činnost člověka je přesně naplánovaná, on jen automaticky plní zadané úkoly, iniciativu za něho přebírá někdo j iný, vše se odehrává podle předem připravené šablony.

21

3.

Třetí

moţností

úniku

je

podle

Fromma

tvůrčí

činnost. Nezáleţí na oboru ani způsobu činnosti, hlavní je, aby byl člověk aktivní a kreativní. 4. „Jednota

Láska. dosaţená

produktivní

prací

není

jednota

mezi

osobami, jednota vytvořená orgastickým splynutím je přechodná, jednota na základě konformity je jen pseudojednota. Jsou to tedy jen

dílčí

v dosaţení

odpovědi

na

spojení

mezi

problém

existence.

osobami,

ve

Plná

splynutí

odpověď

s jinou

je

osobou

v lásce.“7 Láska je nejzákladnější vášeň, drţí pohromadě nejen rodiny, ale i celou společnost. Pokud není lásky dosaţeno, netrpí tím pouze jednotlivci, ale i společnost jako celek. Láska můţe být symbiotická. Jedná se o spojení dvou jedinců v nerovnováţném

stavu,

kdy

jeden

závisí

na

druhém.

Druhou

moţností je zralá láska. V ní jsou jedinci ve vztahu rovnocennými partnery.

3 Partnerský vztah: Partnerský vztah chápeme jako vztah mezi dvěma lidmi. Na počátku

vztahu

se

jedinci

nemusí

znát,

ale

mohou

také

být

například i dlouhodobí přátelé. Pokud se jedinci neznají, přichází se vztahem zajímavá a vzrušující fáze poznávání toho druhého. V případě ţe se partneři přátelili, neţ se mezi nimi vyvinul vztah, mají předpoklady pro trvalost vztahu, neboť jiţ vzájemně vědí, co od sebe mohou očekávat. Partnerství lidé tvoří kvůli pocitu sounáleţitosti, který jim přináší. Láska partnera jedince utvrzuje v tom, ţe nejsou sami, ţe na nich někomu záleţí a mají se o koho opřít v těţkých ţivotních situacích. 7

Fromm, E. Umění milovat. Praha: Nakladatelství Josefa Šimona, 1996, 1. v y d . , s t r . 24

22

Partnerství

znamená

jistotu,

bezpečí

a

zázemí,

coţ

jsou

pro

zlepšení kvality ţivota člověka velmi podstatné jevy.

3.1 Výběr partnera: Způsob a nároky, jimiţ se jedinec řídí při výběru partnera, jsou čistě individuální záleţitostí. Tento proces nejsme schopni nijak

ovlivnit,

ani

do

něho

zasahovat.

Základním

výběrovým

kritériem je, zda hledáme partnera, který nám bude charakterově a věkově podobný, bude mít přiměřené vzdělání, sociální cítění a postoje, podobný vkus, a koníčky, či zvolíme druhou moţnost a vybereme si partnera v různé míře a ohledech rozdílného. Hledáme-li partnera podobného, s podobnými postoji, neměli bychom se spokojit s jeho tvrzeními a výroky, ale měli bychom si ověřit, ţe je to pravda i v praxi. Nejjednodušší způsob, jak se něco dozvědět, je poloţit otázku. Zda pa rtner naši otázku zodpoví pravdivě,

pokud

zodpovězena

bude,

ovlivnit

nedokáţeme.

Nedokáţeme pravdivost tvrzení spolehlivě určit, především na začátku vztahu, kdy partnera neznáme, tedy v době největší potřeby informací. Člověka poznáme podrobněji například podle chování v rodině, ve společnosti, podle kreativity a pohotovosti řešení krizových situací a podobně. Aţ po kompletnějším poznání si jsme schopni utvořit objektivní, nezkreslený názor.

Obezřetní bychom

měli být, projeví-li se u nás tendence svůj pro tějšek idealizovat. V případě, ţe touţíme po partnerovi, který by byl naším opakem, a s nímţ bychom se báječně doplňovali, je dobré brát v potaz

lidové

v například

úsloví:

v dominanci

všeho ve

s mírou. vztahu,

Můţeme v rovině

se

doplňovat

racionality

a

emocionality. Bez společných zájmů je ale tvorba a udrţování vztahu prakticky nemoţná. Pokud chce jeden ve volném čase

23

pěstovat zeleninu na zahrádce a druhý slézat velehory, nemají společné zájmy, záţitky ani konverzační témata, tráví spolu málo času a moţnost kompromisu je prakticky nereálná. Ţeny

se

přitaţlivost.

při

výběru

Ţenu zaujme

partnera

pouze

muţ,

zaměřují který

je

na pro

fyzickou ni

něčím

zajímavý po fyzické stránce, něčím ji přitahuje a vzbuzuje u ní sexuální touhu. Podstatné proto, aby muţ ţenu zaujal, jsou jeho temperamentové rysy a povahové vlastnosti. Pro ţeny je velmi důleţité, jak muţ vystupuje, jak se chová, jak řeší problémy a jestli na ně působí jistým, sebevědomím dojmem. Důleţité u muţe je i jeho společenské postavení. V muţově chování se promítají zároveň

i

jeho

zájmy,

vzdělání,

hodnoty,

postoje

a

ţivotní

zkušenosti. Ţena podle muţova chování můţe posoudit poměrně komplexně jeho osobnost a rozhodnout se, zda s ním vytvoří pár. Utvrzení tohoto odhadu osobnosti se potvrzuje zavítáním do rodiny partnera, kdy přesně vidíme, v jakém zázemí muţ vyrostl. Jak se k sobě členové rodiny chovají, jaké je jejich vzájemné postavení, to je velmi podstatné z hlediska tvoření vlastní rodiny, do které se samovolně budou promítat prvky z rodiny, z níţ muţ vzešel. Muţi u ţen preferují především fyzickou stránku, vzhled, věk, fyzickou přitaţlivost a sexuální touhu, kterou v muţi ţena vzbuzuje. Temperamentní a povahové rysy jsou podstatné, nikoliv však tolik jako ty muţské pro ţenu. Vzdělání pro ţeny nehraje pro muţe prvořadou roli, stejně tak její ţivotní zkušenosti. Většinu ţivotních

zkušeností

ţeny

je

dokonce

neprezentovat.

24

lepší

před

muţi

příliš

3.2 Fáze partnerského vztahu: Stejně jako je několik stupňů v intenzitě a proţívání lásky, existuje i několik fází partnerského vztahu, které tomu odpovídají. Vztah

můţe

být

zdravý

a

fungující,

nebo

v něm

mohou

být

problémy. Stejně tak můţe být vztah i různě intenzivní, podle toho, v jaké fázi a v jakém jeho období se právě nacházíme.

3.2.1 Zamilovanost: Zamilovaností rozumíme romantickou lásku stojící na počátku vztahu. Kaţdý vztah začíná projevováním pozornosti mezi jedinci. Pokud se nám někdo líbí, zaujme nás, vysíláme k němu vědomě i nevědomě signály. Zájem projevujeme mimikou, postojem, řečí těla a dalšími drobnostmi. Stejné signály jsou odpovědí, zda jsme i my zaujali partnera či nikoliv. Pokud jsme partnera zaujali, můţe začít fáze budování vztahu. Vznik a vývoj vztahu, jak jiţ bylo zmíněno, není

závislý

na

velikosti

lásky,

jediný

předpoklad

je

její

přítomnost. Ve fázi zamilovanosti sehrává jednu z hlavních rolí přitaţlivost sexuální hladinou

protějšku.

touha,

Ve

působící

testosteronu

fázi mezi

zamilovanosti partnery,

v organismu.

je

také

silnější

způsobovaná

Sexuální

touha

vyšší je

nejintenzivnější právě v počáteční fázi vztahu, s rostoucí délkou vztahu klesá. Zamilovanost sebou přináší velké mnoţství emocí, často i protikladných. Oba druhy emocí, paradoxně často i ty negativní, zamilovanost prohlubují a zesilují. V případě rozpadu vztahu ve fázi zamilovanosti nastávají stavy podobné abstinenční příznakům při

odeznívání

působení

drogy.

Pokud

vztah

pokračuje,

fáze

zamilovanosti trvá 1–3 roky, poté by měla přejít v lásku. Přerod zamilovanosti

v lásku

je

zásadním

pokračování vztahu.

25

determinantem

úspěšného

3.2.2

Partnerská láska: V této fázi dominují silnější a trvalejší pocity neţ ve fázi

zamilovanosti. Partnerská láska je zaloţena na pocitu hluboké vzájemnosti připoutání

a se

přátelskosti, k druhému.

intimitě

mezi

partnery

Nezbytnou

úlohu

má

i

a

jejich

budování

a

posilování vztahu, o něţ se musí snaţit oba partneři, jinak dojde k ustrnutí a následnému rozpadu vztahu. Klíčem k udrţení vztahu mezi partnery je vzájemná komunikace. Komunikace je pojem, který je často brán na lehkou váhu. Na začátku vztahu partneři problémy s komunikací nemívají, ty přicházejí aţ postupem doby, často nepozorovaně. Problém nastává ve chvíli, kdy partneři zjistí, ţe si najednou „nemají co říct“, v té chvíli jiţ však bývá na řešení problému pozdě. Partneři by měli komunikovat neustále, nejlépe v pozitivní rovině. Nejen proto, ţe tak posilují vazby mezi sebou, ale

především

prostředkem

proto,

k řešení

ţe

komunikace

problémů

mezi

je

partnery

nenahraditelným a

k odbourávání

stresu. Tím ţe s partnerem komunikujeme, mu zároveň dáváme na vědomí, ţe nám na něm záleţí. Důleţitá je i ohleduplnost a zdvořilost, ty se postupem času ze vztahu také bohuţel často vytrácejí. Rovnováha, harmonie a vyváţenost jsou další sloţky, které nesmí ve zdravém vztahu chybět. Zásadním poţadavkem na fungování partnerské lásk y je pocit, ţe nás partner miluje. Nemáme -li pocit toho, ţe jsme milováni, a ţe na nás partnerovi záleţí, dochází i k poklesu intenzity lásky z naší strany, aţ nakonec láska vymizí zcela. V krajním případě se můţe dostavit pocit poníţení.

26

3.2.3 Krize v partnerství:

Krize nastává, pokud ve vztahu přestane fungovat zpětná vazba. Partner nás v průběhu vztahu jiţ nemá tendenci tolik chválit a vyvolávat v nás pocit jedinečnosti, jako tomu bylo v předchozích fázích. Záleţí pak na kaţdém, jak se s tímto stavem vyrovná, pokud však od partnera neustále vyţadujeme pouze potvrzování naší osobnosti, nemá vztah prakticky šanci vydrţet. Pokud se člověk s tímto faktem nevyrovná, začíná se opět cítit osamělý, odkázaný sám na sebe a vztah ztrácí perspektivu. Romantická lásk a, jak ji vídáme

v moderních

telenovelách,

je

značně

nadhodnocená

a

v praxi nefunguje. Pokud nemáme dostatek sebedůvěry, partner není schopen stoprocentní

kompenzace

tohoto

nedostatku

a

začínají

se

projevovat různé dílčí krize, neboť časem začíná vidět a vyhledávat jeho nedostatky. Začíná váznout komunikace a prakticky dochází k ukončování vztahu.

3.3 Partnerské vtahy a názory napříč historií: Na počátku vývoje lidstva vládl matriarchát. Matka byla jediným

jasným

společenství

se

příbuzným těšila

značné

svého úctě

potomka a

váţnosti.

a

v kmenovém

Podle

českého

myslitele Josefa Vacka muţi v době matriarchátu ţenu po souloţi opouštěli. Patriarchální společnost a tedy vedoucí postavení muţe ve společnosti se začalo prosazovat aţ později. Jiţ v době paleolitu však bylo jasné, ţe sex neslouţil pouze k účelu rozmnoţování, o tomto jevu nás přesvědčují malby v jeskyních, stejně jako sošky madon. Madony vznikající v tomto období mají jasně zvýrazněné

27

ţenské

pohlavní

znaky,

jakou

jsou

prsa,

boky,

stehna

a

v neposlední řadě také pohlaví, coţ jasně dokazuje, ţe se nejedná o zobrazení ţeny jako matky. Podle Lewise Henry Mor gana byla však:

„úplná

sexuální

promiskuita

jen

v primitivní

tlupě,

u

organizovaných loveckých kmenů byl jiţ sexuální ţivot přísně upraven.“8 Obraz rodiny, jak ho známe dnes, se postupně vyvinul z patriarchálního modelu. První zákonná norma upravující rodinné právo byl Chammurapiho zákoník v Mezopotámii. Muţ podle něj měl

ţít

v monogamním

manţelství,

ale

mohl

mít

i

několik

konkubín. Zákoník dokonce povo loval i předmanţelský sex. Kvetla zde takzvaná chrámová prostituce i homosexualita. Zakázán byl pohlavní styk se ţenou z jiné společenské třídy nebo se ţenou vdanou. V dobách starých říší jako byl starověký Egypt, Řecko, Řím byl povolený incest. Móda ince stu se udrţela mezi vládnoucími dynastiemi ve světě aţ do 20. století. Mezi vládnoucími rody bylo běţné uzavírat sňatky v rámci rodiny, a to z důvodu zachování majetku. Potomci pocházející z těchto manţelství pak často trpěli fyzickými i mentálními porucha mi. Sexuologií se ve svých dílech zabývalo i mnoho myslitelů a filozofů, jako byl například Thomas Campanella, který ve svém návrhu nové společnosti ve spise Slunečný stát přesně vytyčil, kdo s kým můţe mít styk, za jakých podmínek , a dokonce stanovil i komisi, která bude vybírat vhodné partnery pro pohlavní styk a frekvenci, s jakou se mu mají věnovat. V 18. století nastal rozkvět polygamie a nevázaného sexu v horních vrstvách společnosti. Manţelství nebylo bráno váţně. Kaţdý měl manţela či manţelku, ale provozoval sex s kýmkoliv z odpovídající

vrstvy.

Rozkvětu

se

dočkala

prostituce,

a

to

především ve Francii, jmenovitě v Paříţi. Ve vrstvách niţších fungovala monogamní rodina.

8

H a v l í č e k , J . M á v ě r n o s t š a n c i ? P r a h a : P e t r k l í č , 1 9 9 2 , 1 . v y d . , str. 24

28

4

Manželství:

Manţelství je základem pro tvorbu rodiny, je to smlouva mezi partnery,

a

to

z morálního

i

z právního

hlediska.

Manţelství

znamená spojení dvou lidí, nejvhodněji na dobu neurčitou. V dnešní době instituce manţelství upadá, sniţuje se jeho prestiţ i jeho význam v ţivotě člověka. Velké mnoţství lidí ţije společně, a dokonce zakládají rodiny, aniţ by byli oddáni. Oba stavy,

manţelství

negativa.

Mnohdy

i

nemanţelské lépe

fungují

souţití

mají

neoddané

svá

páry,

pozitiva

protoţe

i

mají

volnost, která jim vyhovuje a netíţí je slib „dokud nás smrt nerozdělí“. Na druhé straně je manţelství, i přes vysoké procento rozvodovosti,

jakousi

sociální

jistotou,

kterou

mnoho

jedinců

oceňuje. Manţelství je pojítko, podle mého názoru, posilující vztah.

To

ţe

se

partneři

vzali,

podepsali

spolu

smlouvu,

je

následně i důvodem pro udrţování vztah u a pro větší snahu řešit společné problémy. Manţelé jsou spojeni, tvoří části celku, a tudíţ mají na zachování tohoto celku vlastní zájem. Manţelé vzájemně spolupracují a podvědomě mají tendenci společné problémy také společně řešit. Existuje moţnost rozv odu, nabízí však aţ krajní variantu, pokud selţou ostatní řešení. I v době, kdy se rozvod stává prakticky rutinní záleţitostí, se jedná o záleţitost nepříjemnou, zdlouhavou, často bolestivou a náročnou na domluvu v lepším případě o majetek, v případě horším o svěření dětí do péče jednoho z rodičů. Americký badatel Alfred C. Kinsey řadí sexuální aspekty mezi elementy, na kterých závisí úspěch či neúspěch manţelství. Kinsey zastává názor, ţe shoda v sexuálních potřebách manţelů je stejně důleţitá, jako jejich shoda v ostatních oblastech ţivota, jako jsou

například

společné

koníčky.

Pokud

mezi

manţeli

panuje

soulad v citové rovině, snáze podle Kinseye překonávají ostatní problémy běţného ţivota. Pokud však tento soulad chybí, problémy

29

se řeší mnohem sloţitěji a můţe to mít pro manţelství fatální důsledky.

4.1 Krize v manželství: Problematických situací a příčin konfliktů je celá řada. Řadě z nich se lze úspěšně vyhnout, či jim předcházet. Pro předejití mnoha manţelským krizím by si budoucí manţelé měli ujasnit, co kaţdý

z nich

očekává

od

ţivota,

jaké

jsou

jeho

plány

do

budoucnosti, a jak si následné souţití představuje. Nejzávaţnějším problémem,

který

by

měl

být

vyřešen,

je

otázka

společných

potomků. Je to prvořadý problém. Manţelství kde jeden z partnerů chce děti a druhý ne, nemá příliš příznivé vyhlídky do budoucnosti. Nejčastějšími problémy mezi manţeli je problém s komunikací, s rodiči, s rodinným rozpočtem, v oblasti sexu, ale také mnoho dalších. V uzavřeném manţelství stojí na prvním místě komunikace. Komunikace, problémy.

verbální

Zároveň

nedocházelo

i oba

neverbální, jedince

k vzájemnému

pomáhá spojuje

odcizování

vyřešit a

se

případné

zajišťuje,

aby

manţelů.

Aby

komunikace plnila svůj účel, je nutná účast obou stran, musí mít informační hodnotu, tedy vyj adřovat to, co chceme partnerovi sdělit. Pokud se potřebujeme od partnera dozvědět informace, jeho názory a zajistit příjemnost a funkčnost komunikace, musí být komunikace doplněna vzájemným nasloucháním si. Komunikace pomáhá spory a problémy nejen řešit, má schopnost také mnoha z nich zabránit. Dalším krizovým bodem manţelství se často stává finanční situace rodiny. Velmi malé procento rodin je dostatečně finančně zabezpečených, procento vyšší má s rodinným rozpočtem větší či

30

menší potíţe. Finanční situac e rodiny postihuje oba manţele, kdy se musí podílet na případném uskromňování se a řešení rodinného rozpočtu. Problematika rodinných výdajů má mnohá úskalí. Kaţdý potřebuje něco a má logicky tendenci prosazovat vlastní zájmy. Muţi navíc často podceňují výd aje spojené s vedením domácnosti. Nenakupují potraviny, čistící prostředky, oblečení pro děti a další drobnosti, které přes svou relativní nenápadnost tvoří značnou poloţku měsíčních výdajů domácnosti. Nemívají proto představu, kolik za tyto nezbytnosti utratí peněz a vyčítají ţenám, ţe nešetří a nakupují spoustu zbytečností. Těmto problémům se však nechá jednoduše předejít zapojením muţe do běţných domácích prací, především nákupů. „Pro muţe je navíc typický sklon uţívat peněz k pokusům o umravňování ţeny -tj. omezit finanční toky v případě, ţe jsou s chováním ţeny nespokojeni. Muţi předpokládají, ţe jejich ţena, byť by třeba byla faktickou ţivitelkou rodiny, bude jen „přivydělávat“. Proto většinou těţce snášejí, pokud vydělává více neţ oni.“9 Dalším

důvodem

konfliktů

se

stává

pomoc

muţe

s domácností. Muţi ţijí stále v přesvědčení, ţe jsou hlavami a ţiviteli rodiny a tam jejich úloha končí. Úkolem ţeny je starat se o děti a chod domácnosti. Výrazným problémem se v manţelství můţe stát otázka sexu. Pokud

spolu

manţelé

ţijí

jiţ

několik

let,

vášeň

a

sexuální

přitaţlivost mohou zaznamenat pokles – velmi často se tak také stává. Záleţí pak na obou, jestli se domluví, neboť i manţelský sex je oblast, o nichţ musí být pečováno, a která se musí neustále rozvíjet, aby nedocházelo k dlouhodobě trvajícím stereotypům a následné ztrátě chuti provozovat erotiku. Manţelé se v první řadě musí dohodnout, jak často budou sex provozovat, i zde samozřejmě platí pravidlo, ţe se frekvence řídí podle jedince s niţší frekvencí. Pokud budeme do pohlavního styku přemlouvat a nutit partnera přes jeho odpor, můţe se stát, ţe postupem času získá odpor nejen 9

Novák, T., Jak předejít krizi v manţelství. Praha: Grada, 2004, 1. vyd., str. 29

31

k sexu, ale i ke svému partnerovi. Pokud vyřešíme otázku četnosti, zbývá se jen postarat o to, aby sex nezevšedněl a aby oba bavil, k čemuţ slouţí v dnešní době nepřeberné mnoţství moţností a prostředků. Konflikty mezi manţeli mohou, záměrně i nezáměrně, vyvolat i rodinní příslušníci (zejména rodiče manţelů), či jiní lidé z jejich okolí. Manţelé se po svatbě snaţí zavděčit nejen svému p artnerovi, ale snaţí se vycházet vstříc i svým rodičům. Zájmy manţela a rodičů nemusí být shodné, záleţí pak na jedinci, co upřednostní. Ať se však rozhodne pro jakékoliv řešení, vystavuje se moţnosti nesouhlasu z druhé strany. Časté problémy v manţelství způsobuje i kritika rodičů na úkor manţela, coţ je problém, který znatelně zasahuje všechny zúčastněné strany.

4.2 Věrnost v manželství: Podle Kinseyovy studie jsou partneři v manţelství věrnější, případně diskrétnější. Vede je tomu dodrţování společenský ch konvencí. Mimomanţelský vztah je pro ně nepřijatelný. Pok ud by se

na

něj

přišlo,

ohrozili

by

tím

rodinu

a

své

společenské

postavení. Pokud se ţena odhodlá k mimomanţelskému styku, jedná se o záleţitost velmi diskrétní, coţ potvrzuje řada novodobých výzkumů. V praxi lze vyvodit shrnutí, ţe ţeny podvádějí méně a pokud ne, méně se o tom ví. Jako nejčastější důvod skrývání případné nevěry je právě obava o rodinu a děti, které by tímto mohly utrpět. „U dvou třetin manţelství dochází příleţitostně v průběhu let k váţnějším svárům, týkajícím se sexuálního styku. U značného počtu existuje dokonce stálá neshoda v oblasti sexuálních vztahů. U tří čtvrtin rozvodů patřily sexuální faktory k hlavním důvodům,

32

které

v e d l y “ 10 T e n t o

k nim

závěr,

vyplynul

z výzkumu,

který

prováděl Kinsey, ředitel ústavu pro sexuální výchovu v USA, 50. léta 20. století. Právě neshody v sexuální oblasti jsou jedněmi z hlavních příčin nevěry a často způsobují rozpad vztahu. Vztah zpravidla nezaniká kvůli nevěře samotné, ale kvůli problémům, objevujícím se při jejím následném řešení. Ukončení vztahu na základě nevěry je častý jev, partner není svému protějšku schopen nevěru odpustit, častěji je to problém muţů. Ţeny jsou k nevěře tolerantnější, snaţí se chránit rodinu. Nevěra se pak opakovaně probírá, řeší a je vyčítána, coţ vztah oslabuje ještě víc. Na jednu stranu nevěra tvrdě zasahuje ţivot a souţití zúčastněných. Na druhé straně stojí za zváţení, jestli je problém natolik závaţný, abychom kvůli němu obětovali předchozí, často i několikaleté, budování vztahu, zničili rodinu, ohrozili vývoj dětí, především psychický, a narušili

harmonii

jejich

dětství.

Záleţí

však

i

zde

na

druhu

odhalené nevěry.

5

Věrnost a nevěra:

Věrnost je definována jako psychický a fyzický stav, který je mezi námi a námi vybraným partnerem. Jedná se o citový vztah právě k jednomu partnerovi či manţelovi nebo manţelce. Pokud u jedince probíhá více citových či erotických vztahů s dvěma či více partnery, hovoříme o nevěře. Věrnost šťastného

mezi

manţelství

manţeli a

jeho

je

jednou

udrţení.

z hlavních

Věrnost

má

podmínek své

místo

především v monogamně orientovaných společnostech a kulturách. Věrnost 10

mezi

manţeli

vznikla

samozřejmě

aţ

s nástupem

H a v l í č e k , J . M á v ě r n o s t š a n c i ? P r a h a : P e t r k l í č , 1 9 9 2 , 1 . v y d . , str. 42

33

manţelství. V Evropě byla během celého středověku věrnost mezi manţeli diktována křesťanstvím, neboť síla vliv křesťanství mely značný dopad na ţivot lidí. Ne ve všech kulturách je její postavení stejné. Je nutno uvést, ţe poţadavek věrnosti byl vţdy kladen více na ţeny. V celém historickém vývoji postavení muţe v tomto směru benevolentnější. Věrnost

podporovaly

i

mocenské

struktury

jednotlivých

státních zřízení. V 19. století se dokonce dostala problematika věrnosti

i

do

zákoníků,

jiţ

podstatně

dříve

však

docházelo

k trestům v případě jejího porušení. Věrnost mezi partnery, ačkoliv lidem není monogamní souţití zcela

přirozené,

ačkoliv

se

její

je

společensky

porušení

jiţ

vyţadována

neperzekuuje.

i

v dnešní

Jedinec

ve

době, vztahu

přirozeně vyţaduje, aby mu byl partner věrný a aby byl vztah intimní záleţitostí pouze mezi nimi. Věrnost od partnera vyţadujeme, ale není v naší moci jí dokázat. Ve vztahu tedy máme tendenci povaţovat partnera za věrného,

dokud

mu

není

prokázán

opak,

coţ

ovšem

neplatí

v případě jedinců chorobně ţárlivých. Na věrnost se tedy, řečeno právnickou terminologií ta ké vztahuje presumpce neviny. Nevěra je stav, kdy jeden, případně oba z partnerů (manţelů) mají pohlavní styk i s jinými lidmi, neţ je právě jejich partner. Jedná se o stav velmi často narušující fungování vztahu, či stav značící,

ţe

vztah

nefunguje

tak,

jak

by

měl.

Nevěra

vzniká

z různých příčin a nese sebou různé důsledky pro vztah. Lze říci, ţe má dvě základní podoby. Můţe jít o jednorázový náhodný styk (nemusí být ojedinělý), kdy ke styku dochází s náhodně vybraným partnerem bez předchozího plánování a přípravy. Hovoříme o aktu do značné míry spontánním, který nejvíc ovlivňuje okamţik – tento druh je charakteristický spíše pro muţe. Druhá podoba spočívá v paralelním vztahu, to je častěji problém spojovaný se ţenami, které jsou náchylnější k vytváření citových vazeb. Dlouhodobý

34

vztah bývá často spojen s působením citů, není to však pravidlem. Existují i dlouhodobé vztahy zaloţené čistě na sexu bez vytváření citových vazeb.

5.1 Historie nevěry a její perzekuce: Z historického hlediska zaznamenala svůj v ývoj i partnerská věrnost a postihy případné nevěry. V historii se nevěra brala velmi váţně, především pak ta, které se dopouštěli ţeny. Zatímco muţská nevěra byla povětšinou více či méně tolerována, ţeny bývaly za nevěru velmi tvrdě trestány. Ve starověkém Řecku byl povolen trest smrti, aby mohly být nevěrné ţeny popravovány. V Římě ţeny přicházely s odhalením nevěry

o

majetek

a

byly

odváţeny

do

vyhnanství,

vězněny,

bičovány či se stínaly – záleţelo na konkrétním panovníkovi. Milenec ţeny byl pak trestán manţelem dle jeho vůle. Středověk nebyl k nevěrníkům o nic mírnější. Ţeny se zavíraly do klášterů, milence manţelé kastrovali. Pokud byl ovšem manţel nevěrný své ţeně, ţádný postih ho nečekal. Zvrat a mírnější posuzování nevěry se dostavilo aţ s 18. stoletím. V 19. století se pak ţeny dočkaly zákoníku, který umoţňoval trestně stíhat za nevěru nejen je, ale i jejich manţely. Mravy doby se však uvolnily a sankce se řešily převáţně prostřednictvím soubojů. Pokud byla nevěra odhalena, jiţ to ale nebylo bráno jako závaţný přečin a důvod k zásadním trestům.

Nevěra

byla

samozřejmostí

doby,

coţ

dokazují

i

neskrývané milenky panovníků. Nejvýraznější byl tento jev na francouzském

dvoře.

nepředpokládala.

U

šlechty

Manţelství

byla

se

věrnost

formální,

dokonce

minim álně

ani jedna

milenka (reprezentativní) byla nutností. Vedle toho měli pak muţi ještě

příleţitostné

„neoficiální“

35

milenky,

které

slouţily

pro

krátkodobé povyraţení a byly často střídány a neměly ţádný vliv. Právně nevěra nebyla trestána aţ do roku 1810, kdy b yly vytvořeny první zákony týkající se věrnosti, kdy mohla dokonce i ţena ţalovat svého muţe pro nevěru. V době Rakouska-Uherska nevěra se u nás trestala vězením. Nevěrník tak mohl skončit za mříţemi na dobu od jednoho měsíce do půl roku. Dokonce zde platil i zákon, který zakazoval svedení panské dcery sluţebníkem, tomu hrozilo vězení 1 –3 měsíce. Co se týče

soudních

sporů

zaměřených

na

nevěru,

nedošlo

k mnoha

odsouzením. Prvky této doby se přenesly i do doby dnešní. Nevěra se sice neprojevuje stejně otevřeně jako ve středověku, přístup společnosti k ní je ovšem velice benevolentní. Dnešní člověk je dokonce často nevěrný svému partnerovi i přes to, ţe ho stále miluje a nechce ho opustit, coţ je jistým paradoxem. Nevěra můţe přispět i k posílení vztahu. Stává se tak v situacích, kdy má nevěrný partner špatné svědomí a snaţí se nevěru svému protějšku vynahradit tím, ţe se o něho i o vztah stará podstatně více, neţ by to dělal za normálních okolností. Problém však

nastává, pokud dojde k odhalení oné

nevěry.

5.2 Náboženství a věrnost: V různých historických obdobích bylo nazíráno na sexualitu různě. Mnohá náboţenství povolují mnohoţenství, tedy polygamii. S věrností to v minulosti bylo podobné jako dnes, nevěra provází lidstvo od jeho počátku. Nejprve to byla s naha o zachování rodu, kdy byl a nejpodstatnější produkce potomků. Cesty, které k ní vedly, se různí.

36

Lidská sexualita se příliš nemění, stále je sex prostředkem k reprodukci, stejně jako je nevěra všudypřítomný jev. Vývojem prochází pouze názory na lidsko u sexualitu a postoje s ní spojené.

5.2.1

Starověké Řecko a Řím: „Pojem partnerské nevěry se v dějinách lidské společnosti

objevuje aţ s výskytem monogamního manţelství. Takové párové manţelství, ve kterém spolu trvale ţijí jeden muţ a jedna ţena, je sice

v oblasti

naší

civilizace

nejvíc

rozšířená

forma

souţití,

z h i s t o r i c k é h o h l e d i s k a j e v š a k d a l e k o č a s t ě j š í m n o h o ţ e n s t v í . “ 11 Naše

kultura

z kulturního

vychází hlediska

z kultury východisko

starověkého velmi

Řecka,

vhodné.

Co

coţ se

je týče

partnerské věrnosti, není starověké Řecko příliš vhodným vzorem. Stačí prozkoumat četnost sexuálních partnerů řeckých bohů, jimţ čestně vévodil Zeus. Starověký Řím na tom nebyl kvůli Amorovi o mnoho lépe, avšak

zde

byla,

na

rozdíl

od

sexuálně

nevázaného

Řecka,

partnerská věrnost zanesena v zákonech. Jak zjistíme v celém lidském vývoji, bylo právě náboţenství jednou z věcí, které výrazně ovlivňovali a usměrňovali sexuální ţivot lidí, ačkoliv se nedostalo do všech jeho sfér a vţdy se objevily nějaké výjimky.

5.2.2

Křesťanství a Islám a další náboženství: „Podle koránu sám Prorok prohlásil, ţe tři věci jsou pro jeho

oko z tohoto světa nejmilejší: dobré vůně, něţný sex a modlitba. Jiţ tady vidíme veliký rozdíl proti křesťanům, protoţe jejich 11

U z e l , R . , N e v ě r a a c o s n í , P r a h a : P e t r k l í č , 2 0 1 0 , 1 . v y d . , s t r . 11

37

Hospodin z těchto tří věcí uznává pouze modlitbu a z vůní dává přednost výhradně kadidlu a kouři ze zápalných obětí. Křesťanský Hospodin nepochybně poţaduje pohlavní nerovnost, Islám však tuto m u ţ s k o u p ř e d n o s t n a p r o s t o z a b s o l u t i z o v a l . “ 12 P r o r o k M u h a m m a d a jeho stoupenci jsou v otázkách partnerské věrnosti také značně benevolentní, ona benevolence je však značně jednostrann á. Islám preferuje mnohoţenství. Jeden muţ můţe mít několik manţelek v případě, ţe je dokáţe uţivit. Více manţelů jedné ţeny je však nemyslitelná

záleţitost.

Aby

Alláh

Muhammadov i

jeho

mnohoţenství povolil, zvolil dokonce formu mimořádného zjevení. Co se týče rozvodu, mají muţi vyznávající islám usnadněnou situaci. V islámu stačí třikrát po sobě vyslovit zapuzující formuli, v dnešní době mohou být pouţity i metody nepřímé komunik ace, jako

je

například

SMS

zpráva

nebo

e -mail,

a

manţelství

je

rozvedeno. Křesťané však do svazku manţelského vstupují na celý ţivot. Muslimové mají dokonce povoleno vstupovat do manţelství na dobu určitou, po jejímţ uplynutí svazek automaticky pozbývá platnost. Bible a Starý zákon jsou v podobném postavení. Starý zákon je naplněn nevěrnými panovníky a proroky, ţivot křesťanů je paradoxně svázán s jednoznačnou monogamií. Věrnosti se týkají hned dva body křesťanského desatera, konkrétně: Nezesmilníš a Nebudeš dychtit po ţeně svého bliţního. Ve středověku, kdy bylo křesťanství utuţováno, lidé měli nevěru odsuzovat a nenávidět, a ti, co se dopustili cizoloţstv í, měli být přímo prokleti . Smilstvo nebylo chápáno pouze jako necudné činy, spadaly do něho i necudné myšlenky. „Dokonalým hříchem je dobrovolný pohlavní styk dvou svobodných osob a dále pak cizoloţství, coţ je pohlavní styk jednoho z manţelů se třetí osobou. K dokonalým hříchům „proti přirozenosti“ se počítá i poluce, to jsou všechny případy plného pohlavního ukojení s výronem semene, ale bez pohlavního styku, dále homosexualita (sodomie). tj. souloţ s osobou stejného 12

U z e l , R . , N e v ě r a a c o s n í , P r a h a : P e t r k l í č , 2 0 1 0 , 1 . v y d . , 14

38

p o h l a v í , a b e s t i a l i t a , t j . s o u l o ţ č l o v ě k a s e z v í ř e t e m . “ 13 M i m o t ě c h t o prohřešků jsou jako hříchy brány například i hříchy proti cudnosti, nejen polibky a objímání, ale také pohledy, hovory, písně a četba. Zde si můţeme udělat obrázek o tom, do jaké míry je křesťanství tolerantní i ve srovnání s jinými náboţenstvími a kulturami. Pohlavní styk křesťanství povoluje pouze za účelem plození potomků. V tomto případě ke styku můţe docházet, i pokud ţena nechce, či pokud by ji případné těhotenství přímo ohroţovalo na ţivotě. Muţ má plné právo na sexuální ţivot se svou manţelkou podle své libosti. Zároveň církev zakazuje antikoncepci v jakékoliv podobě. Zákaz antikoncepce prosazuje církev, v čele s papeţem, i v dnešní době, coţ je například v případě Afriky poměrně zásadní problém, vzhledem k tamní bídě a četnosti výskytu viru HIV. Podobně Judaismus

je

jako

křesťanství

dalším

je

zaměřen

také

které

klade

náboţenstvím,

judaismus. důraz

na

manţelskou věrnost a na počestný cudný ţivot v manţelství i mimo něj. Ve vztahu muţů a ţen je v judaismu prosazováno co moţní nejzdrţenlivější chování. Manţelská věrnost je zde tedy naprosto nezpochybnitelnou

součástí

vzt ahu.

Manţelství

je

v judaismu

chápáno jako náboţenská povinnost. Buddhismus se nezabývá přímo partnerskou nevěrou, ale jedním z bodů v jeho učení, ţe by si lidé neměli prostřednictvím sexuality vzájemně ubliţovat.

5.3 Determinant nevěry: příroda V partnerském

a

manţelském

souţití

hrají

svou

roli

také

biologické procesy a přírodní zákony. Tím nejnápadnějším jsou problémy s potencí u muţů v pokročilejším věku. Ačkoliv je tento problém způsobován částečně přírodou a částečně ţivotním stylem 13

U z e l , R . , N e v ě r a a c o s n í , P r a h a : P e t r k l í č , 2 0 1 0 , 1 . v y d . , 22

39

daného

muţe,

ţeny

si

tento

jev

velmi

často

a

velmi

mylně

vysvětlují jako známku toho, ţe je jim partner nevěrný. Běţné uvaţování ţeny v tomto případě se ubírá přibliţně následujícím směrem:

můj

partner

mě

jiţ

nemiluje,

nejsem

pro

něho

jiţ

dostatečně přitaţlivá, nechce se m nou mít nic společného a další. Kaţdá z těchto moţností, případně i všechny společně ústí do závěru: našel si někoho jiného, s nímţ si uţívá sexu, proto se mnou nechce

souloţit.

V těchto

případech

přivádí

příroda

muţe

do

nezáviděníhodné situace. „Většina ţen totiţ neví, ţe udrţování vedlejšího sexuálního poměru se obvykle projevuje zvýšenou a nekolísající potencí k vlastní ţeně. Nevěrný muţ často kupuje ţeně šperky a květiny. Ne kvůli špatnému svědomí, ale proto, ţe je na svou

nevěru

podvědomě

hrdý.

Svět

se

mu

jeví

v příznivých

barvách. Také nevěrné ţeny planou k vlastním muţům zvýšenou vášnivostí. Dobře utajená nevěra tak můţe vylepšit partnerský ţ i v o t . “ 14 J e t o p o m ě r n ě p a r a d o x , n e b o ť n e j v í c e z n e v ě r y , p o k u d nebude odhalena, vytěţí partner nevěrného. Nevěra můţe vznikat i z dalšího biologicky determinovaného důvodu, a tím je vrozená silná sexuální náruţivost. Jedinec, který trpí přehnaným puzením k sexu, se patrně bude s věrností sţívat poměrně obtíţně. Věrnost bude tím víc ohroţena, čím niţší je stupeň sexuální náruţivosti partnera tohoto jedince. V současné době na tento problém upozornila mimo jiné odhalená nevěra světového golfisty Tigera Woodse. Woods uvedl jako důvod nevěry právě tuto skutečnost – tedy zvýšený sexuální pud a dobrovolně se podrobil klinickému léčení. Přírodou je podmíněna i častější náchylnost muţů k nevěře, která nese název Coolidgeův efekt, podle amerického prezi denta Calvina Coolidgea. Coolidgeův efekt vychází ze skutečnosti, ţe u většiny samců savců se v přírodě sniţuje sexuální aktivita, pokud mají pohlavní styk stále s toutéţ samičkou. Frekvence pohlavních styků klesá, aţ se dostane do bodu, k dy samce sex neláká, je 14

U z e l , R . , N e v ě r a a c o s n í , P r a h a : P e t r k l í č , 2 0 1 0 , 1 . v y d . , s t r . 80

40

unavený a nechce jiţ zaţívat něco, co zaţíval stále dokola dlouhou dobu předtím. Pokud se však tento samec dostane k nové samičce, s níţ pohlavní styk neměl, a která je tedy pro něho nesrovnatelně přitaţlivější neţ jeho partnerka, sexuální touha se objeví znovu a velmi intenzivně. Vezmeme-li v potaz fakt, ţe člověk se řadí mezi savce, musíme počítat s tím, ţe Coolidgeův efekt bude fungovat i u lidí, respektive u muţů. Zmíněné sexuální puzení u nich ale ovlivňuje psychický vývoj společně se social izací člověka a jejími důsledky. Muţi tedy tomuto puzení nepodléhají tak často jako jiní muţští příslušníci ţivočišné říše. „Nabízí se však úvaha, zda to nejsou právě hluboce zakořeněné přírodní mechanismy, které nutí lidské společenství, aby se na muţskou nevěru dívalo víceméně shovívavě, zatímco ţenská nevěra je chápána málem jako hrdelní zločin. Ţenská sexualita je často povaţována za muţské vlastnictví nejen negramotným jihoafrickým Křovákem ve stepi Kalahari, ale třeba

i

akademicky

vysoce

vzdělaným

americkým

nositelem

N o b e l o v y c e n y . “ 15 Sexualita nejen v lidské společnosti, ale v celé ţivočišné říši je primárně prostředkem k reprodukci, a tedy cestou k zachování druhu. To ovlivňuje do značné míry i ţenskou sexualitu. Ţen a si jako otce svých potomků vyb írá muţe s co nejlepší genetickou výbavou, která se zevně projevuje atraktivitou, inteligencí či dominantním chováním daného jedince. Ţeny se v tomto případě dostávají do jádra rozporu. Není příliš časté, aby jeden člověk finančně

zabezpečil,

vychoval

potomky

a

přitom

byl

dobrým

dárcem genetické informace. Dochází tedy k řešení, ţe manţel je člověk, který zabezpečuje rodinu po finanční stránce , a hledají geneticky lépe vybavené milence. Podle britského výzkumu pak ţeny nejčastěji souloţí se svými milenci v období svých plodných dnů.

Tato

praxe,

ačkoliv

není

zcela

morálně

nezávadná,

se

osvědčila, a ţeny se podle ní řídily nejen v pravěku, kdy matka

15

Uzel, R., Nevěra a co s ní, Praha: Petrklíč, 2010, 1. vyd., str. 84

41

rodu hledala pro své potomky geneticky nejzdatnějšího otce, řídí se jí i nyní.

5.4 Nevěra ve 20. století a dnes: První Rodiče

polovina

vybírali

praktikován

aţ

20.

století

partnery po

byla

svým

svatbě

a

ješ tě

značně

potomkům.

platila

i

Sex

mnohá

puritánská. mohl

další

být

dogmata.

Vzhledem ke stále poměrně silnému postavení křesťanství byla nevěra něčím naprosto nemyslitelným. Ve druhé polovině 20. st oletí, došlo ke značnému oslabení víry,

a

tedy

Benevolentnější

ke

značné

postoj

liberalizaci

k sexualitě přinášel

v oblasti i

sexuality.

větší volnost ve

vztazích. Není tedy překvapivé zjištění, ţe v této době docházelo ke značnému růstu počtu nevěr, a to především ze strany ţen. Manţelství však bylo ještě stále dominantní formou v partnerských vztazích a pevným základem rodiny. N árůst nevěry bylo moţné zaznamenat, stále však ještě nebyl tak intenzivní. V dnešní moderní době má člověk podstatně víc času, n eţ tomu bylo ještě na začátku minulého století, můţe se tedy více oddávat různým koníčkům a zábavám, mezi něţ řadíme i sex. Vzhledem k liberalizaci společnosti se lidé mohou volně věnovat i sexu předmanţelskému, coţ je oproti minulosti značná výhoda, i sexu nemanţelskému. Dnes do manţelství vstupují lidé, kteří jiţ mají sexuální zkušenosti a kvalitní sex v manţelství povaţují obě strany za nezbytnou podmínku šťastného manţelského souţití. Pokud

sex

v manţelství

není

vyhovující,

mají

oba

manţelé

moţnost, a nezřídka ji vyuţívají, hledat sexuální uspokojení jinde neţ právě v manţelství. Dnešní manţelé však mají také lepší

42

prostředky pro odhalení nevěry, ty jim dává do ruky pokrok a technika.

5.5 Pojetí nevěry: Nevěra

jako

paralelní

sex:

Klesající

sexuální

náruţivost v manţelství často vede k hledání jednorázového sexuálního uspokojení mimo manţelství, ideálně ovšem tak, aby manţelství zůstalo neporušeno. Takzvaná „rekreační nevěra“ je jedno z moţných řešení nastalé situace. Rekreační nevěrou nazýváme vztah, kdy má jeden z partnerů milenku/ milence, avšak čas, který spolu tráví je vyplněn pouze sexem. Po uspokojení potřeb se kaţdý vrací ke svému vlastnímu ţivotu. Nevzniká zde citové pouto, milenci si navzájem nesdělují své pocity, nesvěřují se tomu druhému se svými problémy – o vlastním ţivotě zkrátka nehovoří. Časem se však můţe stát, ţe se doba setkání přece jen rozdělí na 2 části, tedy na část mileneckou a část vyhrazenou

pro

dialog

mezi

nimi.

Pokud

k takovémuto

rozdělení dojde, vyskytuje se paradoxně jev, ţe spolu milenci mohou otevřeně hovořit o různých problémech, a to i o těch, o nichţ by se doma před svým partnerem nezmínili. Druhé a třetí pojetí jsou dlouhodobá, ať jiţ spojena s city či nikoliv. Čas na tyto aktivity si jedinci zařizují ukrajováním času věnovaného jiným aktivitám (práci, koníčkům, rodině,…).

43

5.6 Plzákovo minimum: Miroslav Plzák vytvořil tři základní body, které by měl znát kaţdý bez ohledu na to, zda podvádí, či nikoliv. Plzákovo minimum uvádí Tomáš Novák v knize: Jak předejít krizi v manželství. 1) „Nevěra je jev možný, v populaci poměrně častý.“

Lidé

nejsou od přírody monogamně orientovaní. Je moţné, aby člověk ţil monogamně, dokonce můţe ţít i v celibátu, neshoduje se to však s jeho přirozeností. Jiţ v pravěku měl muţ na vybranou, zda bude o potomky pečovat, či jestli půjde „o dům dál“ a bude plodit další potomstvo. Moţné a uţívané byli oba přístupy. Muţi buď pečovali o potomky, nebo je plodili, nebo plodili a ve volném čase o potomky pečovali. „Tak vznikl mix-pečovatel se schopností s i odskočit. A co ţeny? I pro ně byla v těchto pradávných časech vlastně

nejvýhodnější

kombinace

obou

strategií.

Udrţet

si

spolupracujícího pečovatele. Leč příleţitostně „oţivit dostupné geny“

a

zvýšit

pravděpodobnost

početí

soupeření

s p e r m i í . “ 16

Zamyslíme se nad těmito projevy důkladněji, zjistíme, ţe to byl velmi vhodný tah z hlediska evoluce, míšení genů a vytváření kvalitnější genetické informace. V dnešní době se muţi staví většinou do role pečovatelů. Případné zpestření je samozřejmě moţné i časté, spo lečnost se k němu však nestaví tak otevřeně, jak se k němu stavělo kmenové společenství v pravěku. 2) „Nevěra je jev poměrně snadno a často utajitelný.“ Je faktem, ţe v dnešní individualisticky zaměřené společnosti, je jednodušší utajit nevěru, neţ tomu bylo v minulosti, kdy většina lidí ţila v jedné vsi, všichni se znali a zároveň hlídali jeden

16

Novák, T., Jak předejít krizi v manţelství. Praha: Grada, 2004, 1. vyd., str. 69

44

druhého. V době velkých měst a světových metropolí s něčím takovým

nelze

počítat.

Jednoznačně

si

tedy

věrností

partnera

můţeme být pouze v případě, ţe s ním trávíme čtyřiadvacet hodin denně a to po celou dobu vztahu. Nutno přiznat, ţe takový vztah by patrně

netrval

příliš

dlouho.

Pokud

se

partneři

neustále

nekontrolují, je nevěra moţná a je stejně moţné ji utajit, ačkoliv to neustále situace

ztěţují

rozvíjející

nastává,

pokud

je

se

technick é

partner

moţnosti

nevěrný

pouze

doby. ve

Jiná svých

představách. Objevují se i případy, kdy jsou si partneři nevěrní jen z toho důvodu, aby si dokázali, ţe je to moţné a ţe dokáţí nevěru utajit. Pro utajení nevěry je třeba velmi obezřetně volit místo i čas, kdy se jí dopouštíme. Nutným předpokladem je diskrétní partner a naše mlčenlivost (v mnoha ohledech předpoklad nejsloţitější). Pokud zvolíme místo v těsné blízkosti našeho bydliště, případně bydliště našich známých, riziko odh alení nevěry se prudce zvyšuje. 3) „Fakt věrnosti je často nedokazatelný a zpochybnitelný.“ hrají

svou

úlohu

především

paranoidní

partneři,

Zde

nedostatek

argumentů a svědků, potvrzující činnost, které jsme se věnovali. Nevěru jsme schopni dokázat a dol oţit, věrnost ne tak určitě.

6

Žárlivost:

Ţárlivost, je fenomén, který je často spojován s láskou. Jedno ze starých rčení říká, ţe kdo neţárlí, ten nemiluje. Kaţdý jedinec si přeje, aby na něho partner ţárlil, dává mu to pocit, ţe je pro druhého důleţitý. Pokud však partner opravdu ţárlit začne, vznikají v té souvislosti mnohé komplikace. Ţárlivost nelze potlačit, lze se s ní pouze smířit jako s existující skutečností, můţeme ji částečně 45

potlačit zvyšováním důvěry ve vztahu. „Pokud se ţárlivost týká pouze osob druhého pohlaví, zdá se být normálnější. Je totiţ do té míry rozšířena, ţe ji vlastně kaţdý dobře zná a zaţil ji sám na sobě i u druhých. Tato ţárlivost proto bývá akceptována a povaţována za psychicky naprosto normální a zdravý projev. Tento názor s e vţil a většina lidí uţ o něm ani dále nepřemýšlí. Ţárlivost je pro ně pochopitelná,

sami

partnera týţ pocit.“ Definic zdůrazňující

cítí

podobným

způsobem

a

očekávají

od

17

ţárlivosti ohroţení

nalezneme sebeúcty,

několik,

definice

například

definice

zdůra zňující

ohroţení

vztahu, definice zdůrazňující výlučnost a

snahu přivlastnit si

druhého, atd. Definice jsou zaměřené na jednu z jejích určitých vlastností, zcela obecná však není ţádná. Faktem však je, ţe ţárlivost je způsobována prvořadě strachem ze ztrát y milované osoby, z toho, ţe se zamiluje do někoho jiného či z toho, ţe nás opustí,

jednoduše

nás

přestane

milovat.

Ţárlit

lze

na

jiného

člověka, na skupinu lidí, ale i na zájmy, zvířata, prakticky na cokoliv,

co

pozornost.

partner Jedinec,

vykonává který

s láskou

ţárlí,

by

a

věnuje

nejraději

tomu

trávil

se

svou svou

polovičkou všechen čas, byl obsahem všech jejích myšlenek a skutečnost, ţe se partner věnuje něčemu jinému, mu vadí. Ţárlivost má různé podoby a různou intenzitu. Velmi obezřetní by měli být zejména jedinci, jejichţ partnery jsou chorobní ţárlivci. Ţárlivost je tedy vztah mezi třemi sloţkami – jedinec, který ţárlí, primární emocionální objekt a objekt sekundární. Dalším aspektem ţárlivosti je fakt, ţe pokud my něco ztratíme, získá to třetí stran a, coţ je pro některé jedince zcela nepřijatelná představa. Jedná se o bolestivý proces, kdy se kromě rizika ztráty osoby intimně blízké a velmi důleţité, bojíme zároveň osoby, která má o nás intimní a spolehlivé informace. Důleţitý je potom i postoj partnera. „Při ţárlivosti se obvykle chceme vypořádat jak s partnerem, tak s rivalem, ale rádi bychom také udrţeli vztah. Tato dvě přání jsou však velmi často 17

Lauster, P., Láska, psychologie jednoho fenoménu. Praha: Kniţní klub, 1 9 9 4 , 1 . v y d . , s t r . 32

46

neslučitelná. Zajímavá je role kognitivního momentu u ţárlivosti, protoţe ţárlivost často zahrnuje fan tazii. Velmi často se stává, ţe naše ţárlivost nezmizí s tím, ţe poznáme, ţe jsme se zmýlili a k ţárlivosti nemáme reálný důvod. Zdá se, ţe vnější podmět není pro

pokračování

emoce

důleţitý.

Stačí

předchozí

proţitky

a

k o n t e x t . “ 18 Extrémní ţárlivost není pou ze projevem strachu ze ztráty partnera, ale je to i projev silného egoismu a snahy připoutat partnera k sobě. Ţárlivec svého partnera utlačuje, svazuje ho svou láskou a někdy aţ omezuje jeho osobní svobodu. Oprostíme-li se od zaţitých postojů, přijdeme na to, ţe láska a ţárlivost nejsou bezpodmínečně spjaty. Láska je pozitivní cit, který člověka povznáší a podporuje v něm touhu pečovat o svého partnera, plnit mu jeho sny. Prvotním cílem je partnerovi něco „dávat“. Jak by tedy s tímto cílem mohlo být automa ticky spojeno omezování či hlídání toho, jehoţ milujeme a pro koho bychom udělali téměř vše? Ţárlivost vzniká aţ na základě pocitu vlastnictví toho druhého, který přichází spolu s opětovanou láskou a je těţké se mu ubránit, obzvláště ve společnosti, kde je ţivot člověka určován potřebou něco vlastnit a hromadit různé statky hmotné i nehmotné. Ţárlivost

má

mimo

jiné

dopad

i

na

naše

sebepojetí

a

sebehodnocení. Většinou se jedná o dopad negativní, důleţitým prvkem je

zde charakteristika rivala.

Pokud

je rival

úspěšný

v oblasti důleţité i pro nás, je to pro nás podstatné, neboť často ţárlíme v situaci, která je pro nás důleţitá. Samozřejmě velkou roli má i důleţitost té dané vlastnosti pro našeho partnera. Pokud chce člověk eliminovat svou ţárlivost, musí se z bavit strachu ze ztráty milovaného partnera, strachu ţe nebude milován. Tento člověk nesmí mít potřebu druhého vlastnit a povaţovat jej za svůj výhradní majetek, coţ je úkol prakticky nadlidský, vezmeme -li v potaz společnost, v níţ ţijeme a postoje, k nimţ jsme od raného 18

Stuchlíková, I., Základy psychologie emocí, Praha: Portál, 2002, 1. vyd., s t r . 167

47

dětství vychováváni. Je nutné však mít na paměti, ţe pokud budeme chtít druhého vlastnit, bude naše láska touto potřebou oslabována a zanikne. Podstatné také je, ţe ţárlivost znamená nepříjemné pocity v ţivotě člověka často spojené s projevy agresivity, proto bychom se je měli snaţit eliminovat.

7

Partneři a rozchody:

Formální

ukončení

partnerství

navrhuje

jeden

z partnerů,

případně k němu přistupují partneři po vzájemné dohodě, jako způsob

ukončení/

vyřešení

předcházející

krize,

která

b ývá

dlouhodobější a na jejímţ řešení se partneři nemohou shodnout. Rozpad vztahu můţe nastat z několika různých příčin. Příčiny jsou různé – vnitřní a vnější. Dále pak příčiny, které můţeme různou měrou ovlivnit a příčiny, které ovlivnit nedokáţeme vůbec. Stejně tak se různí i rozchody s kaţdým jednotlivým párem. To jak bude rozchod vypadat, v případě ţe nastane, můţeme odhadnout podle různých vodítek, jako jsou například délka vztahu, věk partnerů a jejich vyzrálost, osobnosti obou jedinců, samotný důvod rozchodu, neschopnost jedince činit definitivní rozhodnutí, aj. V souvislosti s rozchody a jejich příčinami se objevuje ještě jeden nezanedbatelný fenomén, a to je opětovné navázání vztahu po rozchodu.

Pokud

se

partneři

rozejdou

z důvodu,

který

není

promyšlený, definitivní či hodný zralé osobnosti, mají tendence po rozchodu

podlehnout

vzájemné

přitaţlivosti

a

snaţit

se

vztah

obnovit. Pokud rozhodnutí o ukončení vztahu vzešlo od nezralé osoby,

je

odsouzeno

opětovné

navázání

k podobnému

ukončeného

konci.

Člověk

vztahu

citově

a

prakticky psychicky

nevyzrálý má problém jiţ s navázáním vztahu, s jeho fungováním a v neposlední řadě má i problém se s partnerem rozejít. Problém je

48

v tomto případě ten, ţe nás ovlivňuje i náš protějšek a kaţdý z rozchodů nás všech nese alespoň minimální znaky a důsledky rozchodu nevyzrálého. Nezralý rozchod má několik znaků. Podle Jeronýma Klimeše a jeho knihy Partneři a rozchody jsem se rozhodla zmínit tyto projevy: Asymetrie rozhodnutí: Jak napovídá název, jedná se o rozhodnutí, které navrhne jeden z partnerů s tím, ţe odráţí jeho postoje a přesvědčení, a druhého z partnerů staví do role, kdy můţe rozhodnutí přijmout, nebo se ho pokusit změnit. Snaha o změnu se nese v duchu ochrany a obhajoby původního stavu a často bývá marná. Manipulace: Manipulace se projevuje ve všech etapách

vztahu

více

či

méně

zřetelně.

Jeden

z partnerů

(mohou se v této pozici i střídat) je dominantnější a druhého partnera ovlivňuje. Manipulaci ve fázi rozchodu pozorujeme na příklad v tom, ţe jeden partner přes vědčí druhého, aby odešel a všechno nechal druhému, nebo se o případný majetek dělí napůl. Tento projev degraduje předchozí vztah a ubírá na významu společně vytvořeným citovým hodnotám. Podcenění navrhuje

rozchod,

přitaţlivých podceňuje

sil:

přitaţlivé

J edinec, síly,

které

který pár

přitajují k sobě a jejich sílu si uvědomí aţ ve chvíli, kdy o partnera přijde. I toto je častý důvod ke znovuobnovování vztahu.

7.1

Fáze rozchodu:

Rozchod má několik fází. Kaţdá z nich nese určitá specifika a projevují se často jiţ před samotným návrhem rozchodu.

49

První z těchto fází je fáze latentní. Latentní fáze začíná okamţikem, kdy jeden z partnerů přestane být ve vztahu spokojený. Takový jedinec potom svého partnera srovnává s okolím, hledá na něm chyby jen proto, aby ho mo hl opustit, a podvědomě si vytváří vzor ideálního partnera. V této fázi lze vztah zachránit, problém však je v tom, ţe druhý jedinec o problému často ani neví, neuvědomuje si, ţe by mohlo být něco špatně, neboť partner neustále pouţívá stejné projevy jako předtím. Ten, kdo má být „vyměněn“ se o nově vzniklé situaci dozví často aţ v momentě, kdy je jeho partner jiţ pěvně rozhodnut jej opustit a situaci jiţ prakticky nelze ovlivnit. Následující fáze je nazývána fází spouštěcí. Spouštěcí fáze začíná momentem, kdy jeden partner druhému oznámí, ţe se chce rozejít. V ten moment ještě nemusí být zcela přesvědčen, ale reakce druhého většinou potvrdí jeho rozhodnutí. Tímto okamţikem získávají okolnosti podstatně rychlejší spád. Oba partneři řeší, co bude dál, ne však se svým protějškem, s nímţ by situaci měli logicky řešit, ale se svými přáteli. Velkou roli v této chvíli tedy hraje

právě

postoj

přátel

a

rady,

které

poskytují.

Záleţí

na

osobnosti přítele, jeho zkušenostech a momentálním stavu jeho ţivota, coţ je poměrně paradox, neboť se tím svěřujeme dobrovolně do rukou někoho, kdo s našimi problémy nemá nic společného a spoléháme se na rozhodnutí ovlivněné jeho momentální náladou a rozpoloţením, ačkoliv by bylo mnohem rozumnější domluvit se s partnerem, případně vyhl edat odbornou pomoc. Největší problém je v této fázi jednoznačně v komunikaci mezi partnery. Návrh rozchodu by v této fázi neměl být chápán jako rozchod v pravém slova smyslu, jak jiţ bylo zmíněno výše, ani navrhovatel si nemusí být jist (a často opravdu nebývá), ţe chce opravdu vztah ukončit. Partneři by se neměli ukvapovat a dělat unáhlená gesta, ale naopak by se společně měli snaţit najít ten zásadní problém a pokusit se jej společnými silami vyřešit. Pokud si totiţ partner

50

ještě není jistý, je vhodnějším řešením posilovat pozitivní stránky vztahu a odkazovat se na ně, neţ partnera odhánět a chtít po něm jasné rozhodnutí, nejlépe ještě tu samou chvíli. Fáze

asymetrického

rozhodnutí

střídá

spouštěcí

fázi

v okamţiku, kdy se z nejistého rozhodnutí stane ja sná myšlenka ukončení vztahu. Navrhovatel rozchodu je v této fázi jiţ pevně rozhodnut vztah ukončit, zatímco jeho partner se stále snaţí vztah zachránit

a

udrţet.

Tato

fáze

je

horší

pro

obránce

vztahu.

Navrhovatel měl dost času vše si rozmyslet a vyrovnat se s tím v průběhu předchozích dvou fázích, zatímco o tom partner ještě ani nevěděl, či se snaţil tuto informaci popřít. Proto se také u obránce vztahu mohou často objevovat projevy a gresivity mířené různými směry jako projev osobní obrany. V této fázi jiţ nelze nadále uplatňovat taktiku, ţe se nic neděje, problém je na světě a je potřeba jej řešit, a to především ze strany

toho,

kdo

je

rozhodnut

se

s partnerem

rozejít.

Druhý

z partnerů se stále ještě můţe k této taktice obrátit jako ke způsobu moţné vlastní ochrany. Ze strany jedince chránícího vztah se v této chvíli

objevují

stále

i

pokusy

o

jeho

záchranu ,

a

to

často

prostřednictvím manipulace typu různých ně ţností, překvapení či pozornosti

za

Manipulace

a

účelem její

vědomě

opak

–

zvrátit

partnerovo

antimanipulace

–

jsou

rozhodnutí. v této

fázi

dominantními projevy. Navrhovatel rozchodu buď snaze svého partnera podlehne, coţ je menšina případů, nebo prohlédne jeho úmysly a bude se bránit. Následný obraný postoj proti manipulaci postavení manipulátora ješt ě více degraduje, neboť partner se zatvrdí a nahradí pozitivní pocity a vzpomínky pocity obrannými, negativními, často vedoucími aţ k averzi k partnerovi. Navrhovatel rozchodu na základě tohoto jednání můţe zavrhnout partnera i proto, ţe má pocit, jako by se ho partner snaţil ovládnout. Jednání typu výše zmíněné manipulace však můţe vzniknout i neúmyslně, partner se s rozchodem smířil a dál se chová přátelsky, coţ můţe

51

být vykládáno jako pokus o návrat, ačkoliv o to jiţ dávno nejde a je třeba tyto projevy od manipulace rozlišovat. Fáze

rozchodu

a

jejich

průběh

se

liší

s kaţdým

párem.

V některých případech probíhá rozchod klidně po vzájemné dohodě, jindy

můţe

nastat

pravá „Itálie“, tedy

emočně

velmi

vypjatá

atmosféra a výměna názorů mezi partnery. V krajních případech se můţe obhájce vztahu zapřít, rozchod ignorovat a dělat jako by se nic nestalo. Psychicky narušení jedinci se dokonce uchylují i k výhrůţkám typu: „jestli se se mnou rozejdeš, něco si udělám…“ Délka jednotlivých fází se s kaţdým případem liší. Všichni si ale to období musí proţít a jeho délka, stejně jako míra času, za kterou se k rozchodu dostaneme, záleţí na osobnosti, vyspělosti a psychické síle jedince. Liší se však i podle délky předchozího vztahu a míry ztotoţnění se s osobností partnerů. Rozchod dvou osobností, které se do určité míry ztotoţnily, je vţdy bolestivý, ať se jedinci na veřejnosti prezentují jakkoliv. Často se vyskytuje jev, ţe se i po rozchodu bývalí partneři v mnoha ohledech doplňují a uvaţují

o

různých

věcech podobně,

neboť

dlouhodobé

souţití

ovlivnilo jejich postoje.

8 Pedagogický přesah: Téma

partnerské

věrnosti

spadá

ve

školním

vzdělávání

do

oblasti rodinné a občanské výchovy. Mělo by tedy být v učebních osnovách pro druhý stupeň základní školy. V oboru občanská výchova spadá téma do vzdělávacího oboru Člověka jako jedinec. Očekávanými výstupy z tohoto tématu jsou například:

Ţák

poznává

sám

sebe,

provádí

sebehodnoc ení

v realistické rovině a na základě svého sebehodnocení je schopen ovlivňovat své vztahy s ostatními lidmi; ţák dokáţe rozpoznat své i 52

cizí charakterové vlastnosti a na základě toho upravit své jednání s lidmi. Pojem partnerských vztahů spadá i do průřezového tématu Osobnostní

a

sociální

výchova.

Průřezové

téma

má

vést

k osvojování dovedností a schopností, týk ajících se mimo jiné například zvládání vlastního chování, rozvíjí základní dovednosti v oblasti komunikace, získává základní sociální dovednosti pro řešení sloţitých ţivotních situací. V oblasti hodnot vede ţáka k uvědomování si morálních hodnot ve společ nosti a mravních důsledků různých způsobů lidského chování. Rozvíjeny

by

měly

být

především

kompetence

sociální,

personální a kompetence k řešení problémů. V občanské výchově pro výuku morálních problémů je podle mého názoru vhodné zvolit metodu zaloţeno u na komunikaci se ţáky. Za vhodnou metodu povaţuji diskusní metody, kdy ţáci mohou na daný problém volně vyjádřit svůj názor a konfrontovat jej se spoluţáky. Učitel debatu pouze řídí, usměrňuje či klade doplňující otázky.

Ţáci

diskutují

mezi

sebou,

hledaj í

kompromisy,

čímţ

zároveň i prohlubují a zdokonalují vlastní umění argumentace a komunikace, které jsou pro rozvíjení mezilidských vztahů velice důleţité. Další vhodnou metodou by mohla být dramatizace určitých situací z běţného lidského ţivota, kde ţáci

vyjdou ze svých

dosavadních poznatků. Dramatizace by se mohla týkat oblastí, jako jsou například ţárlivost, odhalení nevěry, manţelství (nabídka k sňatku) a podobně. Dále by mohla být pouţita i metody kritického čtení, kdy ţáci na základě zadaného textu v yhledali problémy, které vedli ke krizi a navrhli by eventuální moţnosti řešení či pokračování příběhu.

53

Pro tuto problematiku mi nepřipadá vhodné příliš vyuţívat frontální výuku a klasických vyučovacích metod, jako je například výklad. Partnerské vztahy a morální problémy jsou tématem, na které by měl kaţdý ţák říci svůj názor a učitel by měl jejich poznatky pouze na závěr shrnout a provést zápis do sešitu. Hlavním cílem je rozvíjet morální hodnoty ţáků, vysvětlit dopady nevěry na člověka a na partnerské v ztahy, případně morální dopad na mravní výchovu dětí, vyplývající z případného rozpadu manţelství.

54

Praktická část 9 Úvod k praktické části: Praktickou část mé diplomové práce tvoří výzkum. Výzkum byl proveden metodou dotazníku na náhodně vybraném vzorku populace

všech

věkových

kategorií.

Výzkumu,

který

probíhal

v prvním čtvrtletí roku 2011, se účastnil 104 muţů i ţen z velkých měst i z malých obcí. Úkolem

provedeného

výzkumu

je

prozkoumání

stavu

partnerské věrnosti v současné společnosti a odhalení, do ja ké míry jsou si ve vybraném vzorku partneři zahrnuty

otázky

týkající

se

toho,

věrní. V dotazníku jsou

zda

jedinci

mají

nějaké

zkušenosti v otázkách spojených s věrností mezi partnery, zda jsou svému partnerovi věrní, zda by se k případné nevěře přiznali a zda je pro ně v dnešní době partnerská věrnost stále ještě základem zdravého

a

fungujícího

vztahu.

Dalším

úkolem

prováděného

výzkumu je potvrzení či vyvrácení stanovených hypotéz. Výzkumu samotnému předcházela část předvýzkumu, v níţ byly rozdány prototypy dotazníků. Hlavní úlohou provedeného předvýzkumu bylo zjistit případné nedostatky dotazníků, potřeba dodání jiných moţností odpovědí, neţ byly původně uvedeny a vyladění dalších detailů, aby byly konečné dotazníky přehledné, jasné a co nejpřesnější. Předv ýzkumu se zúčastnilo dvacet osob, různého věku a pohlaví z důvodu zastoupení stejných skupin, jaké budou zastoupeny v konečné fázi průzkumu. Předvýzkum upozornil hlavně na detaily, které vnímají různé generace odlišně. Jedincům v kategorii nad čtyřicet let logicky chyběli jiné alternativy neţ o generaci mladší kategorii dvaceti let. Předvýzkum byl přínosný i z toho hlediska, ţe mi jasně připomněl, jak se mění lidské uvaţování v závislosti s věkem a s ním související vyspělostí.

55

10 Hypotézy k výzkumu: Při tvorbě hypotéz jsem vycházela z cílů diplomové práce. Hypotézy

se

budou

týkat

otázek

věrnosti

a

nevěry

a

otázek

zaměřených na to, zda povaţují lidé v dnešní době nevěru za významný

morální

problém.

Budu

se

zároveň

zaměřovat

i

na

otázky, na něţ zajímají odpov ědi mě osobně. Potvrzení

či

vyvrácení

vytvořených

hypotéz

je

úkolem

výzkumu, který je uveden v následujících kapitolách. První hypotéza se týká srovnání názorů na četnost nevěry u předchozích generací a v naší době. Chci zjistit, zda dotazovaní myslí, ţe je nevěra spíše fenoménem dnešní doby, zda byla častější v minulosti, nebo zda se situaci nezměnila a výskyt nevěry mezi partnery/manţeli má stejnou konstantní frekvenci. Druhá

hypotézuje

zaměřená

na

otázky

ohledně

věrnosti.

Zaměřím se na to, zda je věrn ost ve vztahu důleţitá a co je nejčastěji chápáno jako nevěra. Myslím si totiţ, ţe věrnost je pro harmonický a fungující vztah nezbytně nutná, ačkoliv se můţe stát, ţe člověk udělá chybu. Zajímá mě, zda se na to společnost dívá podobně. Zajímavé bude také zjistit, co povaţují jedinci za nevěru. Standardně je nevěra chápána jako pohlavní styk s jinou osobou, povaţujeme však svého partnera za nevěrného aţ ve chvíli, kdy se dopustí tohoto aktu, nebo jiţ v některém ze stádií, která samotnému aktu předcházejí? Myslím si, ţe názor na otázku, co je to nevěra, má většina lidí upravený pod vlivem veřejného mínění a bude tedy nejčastěji odpovídat, ţe nevěrou je pohlavní akt mezi partnerem a další osobou. Třetí

hypotéza

se

týká

četnosti

nevěr,

myslím

si,

ţe

minimálně polovina jedinců byla někdy svému partnerovi nevěrná a

56

zajímá mě, jestli tuto mnou myšlenku výzkum potvrdí. Zajímavé také bude, zda by se jedinci k (případné) nevěře svému partnerovi přiznali. Jsem přesvědčena, ţe pokud se jedinci nevěry dopouští, jen malé procento z nich se také přiznává k tomu, ţe se tak stalo. S tím souvisí i to, kolik z dotázaných mělo někdy poměr s někým, kdo byl v té době zadaný. Jestliţe totiţ existují lidé, kteří svého partnera podvedou, musí zákonitě existovat i ti, kdo s nimi má poměr. Myslím si tedy, ţe část dotázaných zkušenosti se vztahem či pohlavním stykem se zadanou osobou má. Navazující čtvrtá hypotéza bude mít za úkol prozkoumat, kolik z dotázaných jedinců by tolerovalo nevěru svému partnerovi a pro kolik z nich by byla naopak nevěra důvodem k ukončení vztahu. Myslím si totiţ, ţe kaţdý z nás si přeje věrného partnera, mnoho lidí tvrdí, ţe by partnerovi nevěru netolerovali. V praxi pak ale nevěra příliš častým důvodem k ukončení vztahu podle mého názoru nebývá. Je tedy nevěra důvodem k ukončení vztahu, nebo lze ve vztahu pokračovat i přes její odhalení? Otázkou páté hypotézy je otázka důvodů pro vznik nevěry. Podle mého názoru je nejčastějším důvodem pro nevěru vyprchání lásky. Myslím si, ţe pokud se partneři milují, je to předpoklad pro spokojený vztah. Ţije-li člověk ve spokojeném vztahu, nemá důvod k nevěře. Pokud dojde k vymizení lásky, vztah přestává fungovat a pole pro vznik nevěry se rozšiřuje. Otázkou, kterou má zodpovědět provedený výzkum je, zda jsou respondenti p odobného názoru, či zda jsou přesvědčení, ţe nevěra vzniká z jiných důvodů. Můţe být důvodem nevěry případný nesoulad mezi povahami partnerů? Šestá hypotéza se týká problému, zda je nevěra vhodným prostředkem k řešení partnerské krize. Chtěla bych zde zjistit, zda lidé chápou nevěru jako něco, co můţe vztahu prospět, co má schopnost jej upevnit. Je moţné věřit člověku, o kterém víme, ţe se

57

dopustil

nevěry?

Chci

se

také

dozvědět,

zda

je

nevěra

ve

společnosti chápána jako morální problém. Hypotéza číslo sedm bude zaměřena na fenomén dnešní doby, na volné vztahy. Je móda volných vztahů perspektivní, zajímá mě, kolik z oslovených lidí si myslí, ţe volný vztah je něco, v němţ můţe být člověk spokojený, neboť si myslím, ţe tyto vztahy fungovat nemohou. Myslím s i, ţe pokud někoho milujeme, chceme být s ním, mít ho pro sebe a ne se o něho dělit s někým dalším, v krajním případě i s více jedinci.

11 Výzkum: Výzkum

proběhl

metodou

dotazníků.

Dotazník

obsahuje

devatenáct otázek s uzavřenými odpověďmi, kdy si odp ovídající vţdy zvolí pouze jednu moţnost kaţdé otázky.

1) jste muž či žena?

a) ţena

54

b) muţ

50

Výzkumu se zúčastnilo 54 ţen a 50 muţů. Celkem tedy spolupracovalo 104 respondentů.

58

2) Kolik vám je let? a) méně neţ 20

40

b) 20 – 40

37

c) více neţ 40

27

Dotazníky vyplňovalo 40 jedinců mladších neţ 20 let, dále pak 37 jedinců ve věkovém rozmezí 20 aţ 40 let a 27 jedinců starších 40 let.

3) Myslíte, že v současnosti lidé podvádějí své partnery více, než tomu bylo u minulých generací? 70 60 50 40 30 20 10 0 a) ano

b) ne

c) spíš naopak

d) nevím

Z průzkumu vyplynulo, ţe lidé jsou přesvědčeni, ţe jsou v současné době jedinci svým partnerům více ne věrní, neţ tomu bylo v minulosti. Nadpoloviční většina si myslí, ţe dřív si byli partneři

věrnější.

K tomuto

názoru

můţe

přispívat

i

fakt,

ţe

v generaci našich rodičů a prarodičů byla sexualita větším tabu, neţ je tomu v současné společnosti. Podle grafu vidíme, ţe je však velké mnoţství i těch, kteří si myslí, ţe nevěra se dnes objevuje přibliţně ve stejné míře, jako tomu bylo dřív, coţ je i můj názor. Někteří jsou přesvědčení, ţe dřív si byli lidé nevěrnější, neţ je tomu dnes. Vzhledem k tomu, ţe v předchozích generacích byla nevěra méně průkazná, lze tento fakt obtíţně dokázat.

59

Zbytek odpovídajících se nad touto problematikou doposud patrně příliš nezamýšlel a zvolil odpověď nevím.

4) Je pro vás věrnost ve vz tahu nez bytná? 60 50 40 30 20 10 0 a) ano, bezpodmínečně

Odpovědi

na

b) ano, ale chybu může udělat každý

tuto

otázku

c) ne, uznávám i jiné hodnoty

nepřinesly

ţádné

d) věrnost pro mě ve vztahu není důležitá

překvapující

výsledky. Pro velkou část dotázaných je ve vztahu mezi partnery věrnost důleţitá. Tento stav odpovídá skutečnosti, neboť ačkoliv je současná společnost k nevěře tolerantnější, věrného partnera si přejí všichni. Tomu

odpovídá

fakt,

ţe

drtivá

většina

dotázaných

odpověděla, ţe je pro ně partnerská věrnost velmi důleţitá. Ačkoliv většina dotázaných uvedla, ţe ve vztahu povaţují

věrnost za

podstatnou, nejčastěji se objevovala odpověď, ţe věrnost vyţadují, ale chybu můţe udělat kaţdý, coţ pro partnerské vztahy znamená větší míru tolerance. Jen o několik dotázaných méně pak povaţuje věrnost ve vztahu za zcela nezbytnou, ale chybu partnera, případně svou vlastní nepřipouští. Pouze

osm

dotázaných

uvedlo,

ţe

pro

ně

věrnost

není

nezbytná a ţe ve vztahu dvou lidí jsou pro ně podst atné i jiné hodnoty.

Pro dva z odpovídajících věrnost ve vztahu nezbytná

není, coţ je, jak vidíme prakticky zanedbatelné procento.

60

5) Máte zkušenost s nevěrou? Ano

67

Ne

34 Na

tuto

otázku

odpovědělo

67

dotázaných

pozitivně,

negativně odpovědělo 34 jedinců. S nevěrou v různé podobě, ať se jedná o podvedení partnera, o

to,

ţe

byl

nevěrný

partner,

nebo

se

s nevěrou

zprostředkovaně přes někoho z rodiny či přátel,

setkali

mají tedy své

zkušenosti dvě třetiny dotázaných.

6) Co pro vás znamená pojem nevěra? 50 40 30 20 10 0 a) když člověk myslí b) když jedinec líbá na někoho jiného někoho jiného než než na svého svého partnera partnera

c) milostné projevy d) nevěrou je partnera k někomu jednoznačně až jinému pohlavní styk s jinou osobou než je partner

e) nevím

V otázce, která se týkala přímo definování pojmu nevěra, jiţ respondenti tak tolerantní nebyli. Za nevěru jsou ve společnosti nejčastěji povaţovány m ilostné projevy k někomu jinému neţ k partnerovi. Tuto odpověď zvolilo 46 ze 104 dotázaných jedinců. Pro to, abychom se v očích druhého dopustili

nevěry,

není

nezbytné,

mimopartnerského pohlavního styku.

61

abychom

se

dopustili

To, ţe je člověk nevěrný aţ v okamţiku, kdy mezi ním a další osobou, nemáme na mysli partnera, dojde k pohlavnímu styku, zvolilo 37 dotázaných. Překvapivé mnoţství odpovědí získala moţnost, ţe nevěrou se rozumí to, ţe jedinec líbá jinou osobu neţ svého partnera. Tuto moţnost si pro svou odpověď zvolilo14 odpovídajících. Čtyři jedinci povaţují za nevěru fakt, ţe jeden z partnerů myslí na někoho jiného neţ na svou po lovičku. To je zajímavá informace.

Paradoxem

je,

ţe

různé

průzkumy,

které

jsou

v současnosti publikovány, uvádějí, ţe značné procento lidí myslí často na jiného muţe či ţenu. Nejčastěji se tyto myšlenky prý vyskytují při souloţi, kdy si nejen muţi, ale i ţ eny představují místo svého partnera někoho zcela jiného, ať se jedná o filmovou hvězdu, souseda, kolegu z práce, nebo třeba pošťáka. Únikovou

moţnost

nevím,

zvolili

za

svou

odpověď

tři

dotázaní.

7) Byl/a jste někdy svému partnerovi nevěrný/á? Ano

50

Ne

54

V otázce, zda byl jedinec svému partnerovi někdy nevěrný, byla častější záporná odpověď. Znamená to tedy, ţe dotázaní jsou partnerům více věrní neţ naopak, rozdíl pouhých 4 odpovědí však velké vítězství neznamená.

62

Muži: nevěrných 27, věrných 23

Ženy: nevěrné 24, věrné 30 16

16 14

14

12 10

12 ano

8

ne

6

10

ano

8 6

ne

4

4 2

2 0

0

méně než 20

20-40

40 a více

méně než 20

20-40

40 a více

Na uvedených grafech je jasně patrné, ţe ţeny jsou o něco věrnější, rozdíl však není příliš patrný. Dále je zajímavé zjištění , ţe čím byli dotazovaní mladší , tím byla jejich věrnost větší. Na grafech vidíme, ţe poměr mezi těmi, kteří svému partnerovi byli nevěrní, je u respondentů do dvaceti let 1:3, v kategorii mladší dvaceti let je tedy nevěrný svému partnerovi jen kaţdý třetí. V dalších kategoriích se jiţ poměr vyrovná. Mezi jedinci staršími dvaceti let jiţ také převaţuje varianta, ţe byli svému partnerovi nevěrní, a to jak ţeny, tak muţi i ve věkové kategorii 20–40 let, i v kategorii 40 let a více. Věrnější jsou podle průzkumu ţeny neţ muţi, uvádím zde tabulku s odpověďmi ţen a muţů pro porovnání.

63

8) Přiznal/a byste se k případné nevěře? 35 30 25 20 15 10 5 0 a) ano

Otázka

b) spíš ano

přiznání

se

c) spíš ne

d) ne

k případné

e) nevím

nevěře

f) záleželo by na konkrétní situaci

nepřinesla

příliš

jednoznačné odpovědi a zastoupení všech moţností je poměrně značné. Nejčastěji dotázaní odpovídali, ţe k tomu, zda se přiznají či nepřiznají k nevěře, přispívá více faktorů, ovlivňujících situaci. Moţnost, ţe se k nevěře přiznají, záleţí na konkrétní situaci a konkrétním vztahu. Odpověď zároveň vypovídá i o nepříliš valné ochotě přiznat se k případné nevěře bez tlaku okolností, a tedy dobrovolně. Podle konkrétní

situace by se přiznalo/nepřiznalo

k případné nevěře 33 odpovídajících. Varianta spíš ano je druhá nejčastěj ší, pro svou odpověď ji zvolilo 26 dotázaných. K nevěře by se podle průzkumu přiznalo přímo 19 ze 104 dotázaných. Variantu, v níţ se kloní k přiznání nevěry, si celkem vybralo 35 respondentů. Deset jedinců by se k nevěře partnerovi spíše nepřiznalo, coţ lze vysvětlit tak, ţe by se nepřiznali, pokud by k tomu nebyli donuceni okolnostmi nebo pokud by nebyla nevěra prozrazena. Čtrnáct

oslovených

odpovědělo,

ţe

by

nepřiznali. Dva jedinci zvolili moţnost nevím.

64

se

k nevěře

partnerovi

9) Tolerovali byste nevěru svému partnerovi? 50 40 30 20 10 0 a) Ano

Na

b) Ne nikdy

otázku,

zda

by

c) Ojediněle, ve výjimečných případech

tolerovali

nevěru

d) nevím

svému

partnerovi,

odpovědělo 43 dotázaných tak, ţe ve výjimečných situacích by partnerovi nevěru tolerovali, avšak pouze ojediněle. Zde se ovšem pohled kaţdého liší podle toho, co povaţuje za výjimečnou situaci. Tolerovat

nevěru

by

partnerovi

bylo

ochotno

13

dotázaných. Pokud tyto moţnosti sečteme, zjistíme, ţe případnou partnerovu nevěru by byla schopná tolerovat nadpoloviční většina dotázaných, coţ značí velmi

liberální postoje a myšlenky ve

společnosti. Naopak

nikdy

by

partnerovi

nevěr u

netolerovalo

33

dotázaných, coţ je přibliţně třetina oslovených jedinců, tedy číslo také poměrně výrazné. Je to téměř třikrát více jedinců, neţ kolik je jednoznačně rozhodnuto případnou nevěru tolerovat. Patnáct

dotázaných

neví,

akceptovalo či nikoliv.

65

zda

by

nevěru

partnerova

10) Měl/a jsi někdy pom ěr se zadaným m užem / zadanou ženou 40 30 20 10 0 a) ne nikdy, to bych

b) ne

c) ano, jednou

d) ano, opakovaně

e) nevím

neudělal/a, je to proti mým zásadám

Nejčastější odpovědí na tuto otázku byla varianta C. Třicet osm dotázaných odpovědělo, ţe poměr s nikým zadaným nemělo. Dvanáct

odpovědí

bylo

zadaným

jedincem

nikdy

pro

variantu,

nemělo,

odpovídající

protoţe

je

to

poměr

proti

se

jejich

zásadám. Jednou

mělo

poměr

se

zadaným

muţem/ ţenou

22

z dotázaných. Dvacet sedm odpovídajících uvedlo, ţe mělo poměr s někým zadaným dokonce opakovaně. V součtu tedy dostaneme výsledek 49 jedinců, tedy necelou polovinu dotázaných, kteří měli pohlavní styk s někým, kdo měl partnera, oproti 50 jedincům, kteří takový styk neuvedli. Pět z dotázaných jedinců uvedlo, ţe neví, zda někdo z těch. S nimiţ měli poměr, byl zadaný.

11) Je pro vás nevěra důvod k ukončení vz tahu? 60 50 40 30 20 10 0 a) ano

Otázka,

zda

b)ne

je

nevěra

c) záleželo by na konkrétní situaci

důvod

k ukončení

d) nevím

vztahu

mezi

partnery, byla zodpovězena nejčastěji odpovědí C . Čtyřicet devět 66

odpovídajících uvedlo, ţe to, zda je nevěra důvodem pro ukončení vztahu, záleţí na konkrétní situaci, která nevěru provází , a na fázi, v níţ se vztah mezi partnery zrovna nachází. Nevěra je jednoznačným důvodem k ukončení vztahu pro 35 dotázaných. Devatenáct dotázaných označilo variantu B. Nevěra není důvodem pro ukončení vztahu pro necelou pětinu dotázaných. Odpověď nevím zvolil jeden odpovídající.

12) Co je podle vás nejčastějším důvodem nevěry? 70 60 50 40 30 20 10 0 a) ne b) nu c ) pr d) od e) ko f) ji n g) ne ý os tře mbin dos t da v ez ně v ím ateč e s tá dek a ce ní l á j ná/v n a v s ěk ol aj ící ky k k uté ymi z ika / m vz partn ct o d el á p vš ec tahu erov sv ýc řitaž h pře i h pro li vos d cho blé m t me z ích ů z i pa mož rtne r n ost y í

Za nejčastější důvod ke vzniku nevěry většina dotázan ých, konkrétně 61 lidí, uvedlo kombinaci několika moţností. Jedná se o součinnost stavů, jako jsou vymizení přitaţlivosti mezi partnery, nástup

nudy

do

déle

trvajícího

vztahu,

či

odeznění

lásky

k partnerovi. Nevěra potom můţe plnit funkci prostředku, který nás odvádí od problémů z běţného i osobního ţivota. Druhou nejčastější odpovědí byla varianta B, tedy odpověď, ţe se jedinci dopouští nevěry proto, ţe se nudí ve stávajícím vztahu. V tomto případě je nevěra jakýmsi zpestřením milostného ţivota, mnohdy však na úkor zachování stávajícího vztahu. Nudu ve vztahu uvedlo jako důvod nevěry 21 dotázaných. Patnáct dotázaných si myslí, ţe pro vznik nevěry je příčinou nedostatečná přitaţlivost mezi partnery, tedy fakt, ţe mezi partnery 67

v dlouhodobém

vztahu

můţe

docházet

k ochladnutí

sexuální

přitaţlivosti. Odeznění lásky k partnerovi povaţuje za důvod nevěry pouze 7 dotázaných. Šest odpovídajících uvedlo, ţe podle nich můţe vzniknout nevěra na základě toho, ţe jedinec touţí uniknout od běţných starostí a problémů a n evěra je jednou z moţností, jak toho dosáhnout. Tři z odpovědí uvádí moţnost F, vidí tedy jako důvod pro vznik nevěry jinou příčinu, neţ některou z výše uvedených. Jeden odpovídající zvolil moţnost nevím.

13) Myslíte si, že může být nevěra prostředkem k řešení/ vyřešení partnerské krize? 60 50 40 30 20 10 0 a) ano

b) ne

c) záleží na okolnostech, někdy nevěra může vztah posílit

d) nevím

Tato otázka, měla za úkol zjistit, zda dotaz ovaní jedinci vidí v nevěře jednu z moţností k řešení partnerské krize. Padesát jedna dotázaných odpovědělo, ţe nikoliv, tedy ţe si myslí, ţe partnerskou krizi není moţné řešit nevěrou. Ţe tedy nevěra nepřispívá k obnovení harmonie ve vztahu. Podle 34 dalších záleţí na okolnostech. Myslí si, ţe je moţné, aby v některých situacích společné překonání nevěry mezi partnery vztahu prospělo a posílilo jej. Třináct respondentů je přesvědčeno o tom, ţe nevěra můţe partnerskou krizi vyřešit a vztahu pomoci.

68

Dva jedinci nemají na tuto problematiku utvořený jasný názor,

nejsou

si

jisti,

případně

nemají

s tímto

problémem

zkušenosti, a zvolili tedy odpověď nevím.

14) V dnešní době se často uvádí nesoulad povah partnerů jako důvod k rozvodu, myslíte si, že může být nesoulad povah i důvodem k nevěře? a) ano

80

b) ne

24

Na tuto otázku odpovědělo 80 jedinců tak, ţe nevěra podle nich můţe být zapříčiněna i z důvodu rozdílnosti povah partnerů, zvolili tedy odpověď ano. Nesoulad povah partnerů podle 24, z oslovených jedinců, příčinu k rozchodu nezavdává.

15) Myslíte si, že lze ve vztahu pokračovat i přes odhalení nevěry?

a) ano

67

b) ne

21

c) nevím

16

Podle 67 jedinců, je moţné ve vztahu pokračovat i přes případné odhalení nevěry. Dvacet jedna dotázaných si na proti tomu myslí, ţe nevěra je konečnou a po jejím odhalení ve vztahu jiţ není moţné pokračovat. Šestnáct oslovených neví.

69

16) Je pro vás nevěrný člověk důvěryhodný? 50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0 a) ano

Na

b) ne

otázku,

zda

je

c) nevím

nevěrný

člověk

d) záleží na důvodu, proč se nevěry dopustil

důvěryhodný,

byla

nejčastější odpověď, ţe záleţí na tom, z jakého důvodu se jedinec nevěry dopustil. Tuto odpověď zvolilo 45 dotázaných. Existují tedy důvody, které mohou nevěru omluvit. Pro 29 odpovídajících člověk, který se dopustil nevěry, jiţ není důvěryhodný. Dvacet pět jedinců by člověku, který se nevěry dopustil,

věřit

nepřestalo.

Pět

respo ndentů

označilo

odpověď

nevím.

17) Jste zastáncem tzv. volných vztahů, v nichž má každý i jiné sexuální partnery než je jeho přítel/ přítelkyně? 50 40 30 20 10 0 a) ano, jsem liberální

b) ne, partneři si mají být věrní

c) pro mě to není, ale věřím, že některým párům to

70

d) myslím si, že tzv. volné vztahy jsou nesmysl, který

e) nevím

Odpovědi

na

tuto otázku ukazují, ţe

většina

není

proti

existenci volných vztahů, zároveň však dodává, ţe volné vztahy nejsou to, co sami chtějí praktikovat. Čtyřicet odpovídajících, kteří volili tuto odpověď, si myslí, ţe jsou ale i lidé, kterým můţe právě tento typ vztahu vyhovovat.

Pro volné vztahy se vyslovilo 19

jedinců. Druhou nejčastější odpovědí je odpověď protikladná. Zhruba čtvrtina všech dotázaných je ortodoxní, a je přesvědčena, ţe si partneři mají být věrní, a ne mít poměr ještě s někým jiným. Patnáct odpovědí pak znělo tak, ţe podle dotázaných jsou volné vztahy nesmysl, který nemůţe v praxi fungovat. K této otázce zaujali konkrétní stanovisko všichni dotázaní, odpověď nevím, nepouţil ţádný účastník výzkumu. K této otázce zaujali konkrétní stanovisko všichni dotázaní. Odpověď „nevím“ nezvolil ţádný účastník výzkumu.

18) Myslíte si, ž e je nevěra v současné společnosti z ávaž ný morální problém? a) roz hodně ano 50 40 30 20 10 0 a) rozhodně ano

b) spíše ano

c) spíše ne

d) rozhodně ne

e) nevím

Nevěru povaţuje za morální problém 67 dotázaných . Z těchto 67 si 12 myslí, ţe nevěra problémem současné doby je, 55 se potom přiklání k názoru, ţe nevěra mezi morální problémy spíše patří, neţ nepatří.

71

Za morální problém rozhodně nepovaţuje 10 dotázaných. Dvacet pět dotázaných se kloní k názoru, ţe nevěra k současným morálním problémům spíše nepatří. Deset oslovených zvolilo odpověď nevím.

19) Jste zadaný/á:

a) ano

66

b) ne

38

Ze 104 oslovených jedinců uvedlo 66, ţe mají partnera, zbývajících 38 dotázaných je nezadaných.

12 Zodpovězení hypotéz: První hypotéza se zabývala porovnáním názorů na četnost nevěry u předchozích generací a v naší době. Podle výsledků průzkumu jsou lidé přesvědčeni. Ţe je věrnost v současné době aktuálním tématem. Dvě třetiny dotázaných si uznává názor, ţe lidé jsou v současné době častěji nevěrní, neţ tomu bylo v generaci našich rodičů a prarodičů. Nec elých deset procent odpovědí tak zastává názor, ţe tomu bylo naopak, a ţe se nevěry více dopouštěly předchozí generace. Já osobně si myslím, ţe nevěra je o něco málo častější jev, rozdíly však nepovaţuji za markantní. Ve druhé hypotéze byla poloţena otáz ka, do jaké míry je důleţitá ve vztahu věrnost. Téměř devadesát procent dotázaných

72

odpovědělo, ţe pro ně věrnost ve vztahu důleţitá je. Zhruba polovina však připouští moţnost chyby v podobě nevěry. Pouze deset procent odpovídajících uvedlo, ţe pro ně věrno st ve vztahu není na prvním místě, a ţe uznávají i jiné hodnoty. Výsledky dopadly podle očekávání, neboť myšlenka, ţe by věrnost ve vztahu měla být, je podle mého názoru společná pro většinu populace. V této části se tedy má hypotéza potvrdila. V otázce co,

je podle dotázaných

nevěra,

se

překvapivě

nejčastěji vyskytovala odpověď, ţe nevěrou jsou milostné projevy partnera k jiné osobě. Moţnost, ţe nevěrou je aţ stav, kdy dojde k pohlavnímu

styku,

byla

druhá

nejčastěji

volená.

Ne

zcela

zanedbatelnou část zaujímá i líbání. Přes deset procent dotázaných povaţuje za nevěru jiţ líbání se s někým jiným. Své zastánce získala i varianta, ţe nevěrou jsou i myšlenky na jinou osobu. Tyto výsledky byly pro mě překvapivé, neboť jsem očekávala, ţe za nevěru bude nejčastěji povaţována souloţ s jinou osobou, neţ je aktuální partner dotázaného jedince . Pohlavní styk s někým jiným je uváděn jako nevěra prakticky ve všech zdrojích a člověk se s tímto postojem setkává v ţivotě ve všech otázkách spojených s nevěrou. Zároveň mě překvapilo, kolik dotázaných uvedlo jako nevěru líbání. V dnešní době jiţ polibek není ani zdaleka tak intimním aktem, jako tomu bylo v dobách našich prarodičů. Polibek je dnes chápán jako značně liberální záleţitost a společnost polibek s někým

jiným

většinou

přechází

jen

s mírným

pohoršením.

V případě otázky pojmu nevěry tedy výzkum překvapivě nepotvrdil domněnku, ţe nevěrou je pohlavní akt, ale označil za ní milostné projevy. Pohlavní styk skončil aţ na druhém místě, tato část druhé hypotézy potvrzena nebyla. Hypotéza třetí, zaměřená na věrnost, nevěru a přiznání se k ní. V otázce věrnosti se odpovídající rozdělili na dvě poloviny. Polovina dotázaných odpověděla, ţe svému partnerovi je věrná, druhá polovina uvedla, ţe někdy byla svému partnerovi nevěrná.

73

Věrných bylo o několik víc. Základní výrok, ţe se nevěry dopustila polovina lidí, se potvrdil. V případě nevěry a přiznání se k ní průzkum vypovídá, ţe případné přiznání podle dotázaných záleţí na konkrétní situaci. Poměrně

velká

část

dotázaných

uvedla,

ţe

by

se

k nevěře

partnerovi spíše přiznala. Striktně proti přiznání se vyjádřilo nevelké procento. Zde je vidět, ţe většinou pokud se člověk dopustí nevěry, má tendenci čekat, jak se situace vyvine , a podle toho přizpůsobit případné přiznání. Mnozí však maj í tendenci se přiznat,

coţ

je

pro

společnost

pozitivní

vizitka.

I

zde

bylo

potvrzeno, ţe s přiznáním nevěrníci často váhají. Co podalo

se

týká

bezmála

poměru padesát

s někým procent

zadaným,

kladnou

odpověď

Necelá

polovina

dotázaných.

uvedla, ţe měla poměr s někým, kdo byl zadaný, ať jednou či opakovaně. Tento výsledek mě velmi překvapil. Č ekala jsem, ţe několik dotázaných tuto zkušenost absolvovalo, mé odhady se však pohybovaly

přibliţně

kolem

25%.

Velká

část

dotázaných

ale

uvedla, ţe s nikým zadaným poměr neměla a našli se i tací, kteří jsou ze zásady proti takovým poměrům, coţ je velmi potěšující. Čtvrtá hypotéza měla za úkol zodpovědět otázku, kolik lidí by tolerovalo svému partnerovi nevěru. Z výzkumu vyplývá, ţe 56 ze 104 dotázaných by partnerovi nev ěru tolerovalo. Počet je to nadpoloviční, ovšem pouze 13 z nich uvedlo jako odpověď ano, zbylí uvádějí, ţe by nevěru partnerovi patrně odpustili, ale jen ojediněle a za výjimečných okolností. I tak je zde ale vidět jistá benevolence.

Faktem

je,

ţe

otázku,

zda,

budeme

partnerovi

tolerovat nevěru, můţe ovlivnit mnoho různých faktorů. Jinak budou uvaţovat mladí, neoddaní jedinci a jinak budou uvaţovat například vdané ţeny s dětmi. Je rozdíl rozejít se s přítelem proto, ţe nám byl nevěrný, neţ opustit za ten sa mý čin někoho, koho jsme si vzali a s nímţ jsme zaloţili rodinu. Druhá varianta je především určena manţelkám a matkám, neboť bylo zjištěno, ţe jsou to právě

74

ony, kdo se snaţí zachovávat fungující domácnost. Na druhé straně 33 odpovídajících uvedlo, ţe by partnerovi nevěru netolerovali. Patnáct

dotázaných

neví,

jak

by

reagovalo,

coţ

můţe

být

zapříčiněno tím, ţe o tom problému zatím neuvaţovali a nebyli postaveni do situace, kdy by ho museli řešit. Další část hypotézy, tedy zda je moţné pokračovat ve vztahu i přes odhalení nevěry, navazuje na předchozí otázku a i odpovědi jsou

velmi

podobné.

Necelá

polovina

dotázaných

uvádí,

ţe

případný rozchod po odhalení nevěry by závisel na konkrétní situaci. Ovlivněno by to mohlo být tím, jaký je ten druhý partner, za

jakých

okolností

k nevěře

došlo,

a

také

zda

to

byl

čin

plánovaný, případně jestli k němu došlo jednou nebo opakovaně. Necelá pětina dotázaných odpověděla, ţe pro ně nevěra důvodem k ukončení vztahu není. Proti nim je ale podstatně větší část odpovídajících, který jednoznačně nevěru za důvod pro ukončení vztahu povaţuje. Předchozí části odpovídá i zjištění, ţe nadpoloviční většina dotázaných si myslí, ţe je ve vztahu po odhalení nevěry moţné pokračovat. Úspěšnost takového pokračování pak čistě závisí na snaze a úsilí partnerů. Pátá hypotéza, měla potvrdit, ţe nevěra vzniká na základě vyprchání

lásky

mezi

partnery.

Největší

počet

dotázaných

odpovědělo, ţe nevěra vzniká na základě působení více faktorů. Znamená to, ţe se na nevěře podle dotázaných podílí i vymize ní přitaţlivosti mezi partnery, stejně jako nuda ve vztahu. Svou roli při vzniku nevěry podle dotázaných hraje také to, ţe nevěra můţe být

prostředkem,

jak

utéci

od

problémů.

Nevěra

můţe

být

prostředkem k odreagování, nebo také chvilkový únik z běţného ţivota. Ze samostatných příčin nevěry byla nejčastější odpověď, ţe příčinou nevěry je, kdyţ se ve vztahu objeví nuda a stereotyp. Tato část hypotézy se tedy nepotvrdila.

75

V případě rozdílnosti povah partnerů můţe k nevěře dojít podle téměř 80% dotázaných. Šestá moţným

hypotéza

prostředkem

měla pro

za

úkol

řešení

odpovědět,

partnerské

zda

krize.

je

nevěra

Z výzkumu

vyplývá, ţe více neţ polovina lidí nepovaţuje nevěru za vhodné řešení

partnerské

krize.

Podle

třetiny

by

potom

záleţelo

na

okolnostech, za jakých nevěra vznikla, a na tom, jaký měla na vztah dopad. Jen několik jedinců zastává názor, ţe nevěra můţe partnerskou krizi pomoci vyřešit. Co se týče důvěryhodnosti nevěrného, podle většiny na ni má velký vliv situace, ve které k nevěře došlo. Přibliţně stej ný počet lidí

pak

zvolil

moţnosti,

ţe

nevěrnému

člověku

lze

nadále

důvěřovat, jako ţe nevěrnému jedinci nadále důvěřovat nelze. Dohromady více neţ polovina dotázaných zvolila moţnosti, ţe nevěru za morální problém povaţuje, nebo si myslí, ţe nevěra v současné společnosti spíše je problém, neţ není. Poměrně velká část ji jako morální problém nechápe, několik dotázaných potom neví, či o tom neuvaţovalo. Sedmá hypotéza mi měla potvrdit názor, ţe pokud má člověk partnera, uznává spíše klasický model vztahu neţ vztah volný. V průzkumu

většinu

odpovědí

zaznamenala

moţnost,

ţe

volné

vztahy mohou být pro někoho vhodné, ale ţe to není právě parketa dotázaných.

Druhou nejčastější odpovědí bylo, ţe si partneři mají

být věrní. Následovala odpověď, ţe volné vztahy j sou nesmyslné, ţe nemohou v praxi fungovat. Zastánců volných vztahů se však také několik našlo. Z výzkumu jednoznačně vyplývá, ţe i v dnešní době lidé stále vyţadují od svého partnera věrnost, chtějí být s ním a nechtějí se o svého vyvoleného či svou vyvol enou s nikým dělit. Hypotéza tedy byla potvrzena.

76

Závěr: Diplomová práce měla za úkol prozkoumat, jaký j e postoj k věrnosti v současné společnosti. Otázkou bylo, do jaké míry je věrnost v dnešní společnosti důleţitá. V teoretické části jsem se zaměřila na lidskou sexualitu a její vývoj.

Zjistila

k monogamii

jsem,

příliš

ţe

společnost

netíhla.

jiţ

Vývoj

od

sexuality

svých

počátků

jsem

popsala

v kapitole sexualit, kde jsem se zaměřila na historická hlediska, průběhy

sexuálních

revolucí

a

současný

pohled

o

a

partnerských

na

lidskou

sexualitu. Pojednávám prioritách

a

i

úskalích.

lásce

Nastínila

jsem,

jak

se

vztazích, vyvíjí

jejich

instituce

manţelství a jevy, které jsou pro něj v dnešní době podstatné, aby mohlo fungovat. Velkou

pozornost

jsem

v teoretické

části

věnovala

problematice věrnosti a nevěry ve společnosti. Zaměřila jsem se na to, jak chápali nevěru naši předci, jaké k ní máme předpoklady dané

přírodou.

případně

Zajímavé

manţelskou

bylo

věrnost

také

sledovat,

ovlivnilo

jak

partnerskou,

náboţenství.

V různých

náboţenstvích se náhled na partnerskou věrnost poněkud liší. Hlavní význam v práci měla praktická část. V praktické části jsem provedla výzkum prostřednictvím dotazníků. Oslovila jsem zástupce

všech

věkových

kategorií.

Podle

očekávání

byli

ke

spolupráci přístupnější především zástupci mladších ročníků, kteří s vyplněním dotazníku

neměli

problém.

Starší

generace

se na

dotazníky dívala značně skepticky a nebylo lehké její zástupce přesvědčit ke spolupráci. Hlavní příčinou je podle mě fakt, ţe většina má rodiny a informace uváděné do dotazníků jsou pro ně příliš intimní.

77

Výzkum však proběhl úspěšně. Zjistila jsem, ţe ačkoliv prakticky polovina dotázaných má zkušenosti s nevěrou a velká část přiznala i poměr se zadaným partnerem, věrnost ve vztahu stále zůstává prioritou. Ne příliš překvapivé bylo i zjištění, ţe s přibývajícím věkem náchylnost k nevěře roste a zároveň jsou lidé postupem k porušení

času

k nevěře

věrnosti

jsou

tolerantnější. potom

Nejčastějšími

odeznění

lásky

a

důvody fyzické

přitaţlivosti k partnerovi. Častým důvodem je následně i příchod nudy do vztahu. Pokud se chceme nevěry vyvarovat, poskytuje práce výčet rizikových faktorů, na které bychom se měli zaměřit a nedat jim ve vztahu šanci.

78

Anotace: Cílem

diplomové

práce

bylo

prozkoumán í

problematiky

partnerské věrnosti v dnešní společnosti. V teoretické části jsem se zaměřila na lidskou sexualitu, dále na otázku věrnosti. Zaměřila jsem se i na vývoj partnerských vztahů, vliv náboţenství na poţadavek věrnosti

a na otázku věrnosti

v partnerských vztazích. Část práce je zaměřen i na problematiku nevěry, především na to, jak vnímala společnost nevěru dříve a dnes, na to, jak byla nevěra trestána a na její moţnou biologickou podmíněnost. Praktickou část tvoří výzkum provedený pomocí dotazník ů. Cílem

výzkumu

je

potvrzení

hypotéz

týkajících

se

věrnosti.

Zjišťovala jsem, jak se dnešní společnost k nevěře staví.

Annotation: The aim of this tesis was to explore the issue of partner loyalty in today´s society. The theoretical part focused on hu man sexuality, then one the question of fidelity. I focused on the development of partnerships, the influence of religion on the requirement of fidelity and loyalty to the question of realtionships. Part of this work is focused on the issue

of

adultery,

especially

on

how

the

company

percived

infedility than and now, how infidelity was punished, and its possible biological conditioning. The

practical

part

includes

research

conducted

by

questionnaire. This research is to confirm the hypotheses regarding loyalty. I have tried to examine how today´s society and its understanding of infidelity has changed

79

Klíčová slova: Partnerská věrnost, sexualita, láska, nevěra, partnerské vztahy, manţelství, rozchod

K e yw o r d s Faithfulness

of

partnership,

sexuality,

partnerships, marriage, gauge

80

love,

infidelity,

Resume: Ve své diplomové práci jsem se zabývala problematikou partnerské věrnosti v minulosti a dnes. Zaměřila jsem se na problematiku sexuality a jejího vývoje a partnerské

věrnosti

jako

společenského

jevu.

Pozornost

jsem

věnovala historii a vývoji partnerských vztahů, otázce, zda je věrnost člověku přirozená. Následovala otázka, jak fungují vztahy v jiných kulturách a náboţenstvích. Otázkou bylo, zda je věrnost, kterou dnes poţadujeme, samozřejmá, nebo je to pouze poţadavek naší současné civilizace. V praktické části jsem následně zjišťovala postoje, které dnešní společnost zaujímá k problematice věrnosti.

Resume: In my thesis I have addressed the issue of partner loyalty in the past and today. I focused on i ssues of sexuality and its development partner ond loyalty as a social phenomenon. I pay attention to the history and development of partnerships whether or not is a natural hunam loyalty. Followed by the question of how the

relationshoips

work

in

other

cul tures

and

religions.

The

question was whether fidelity which we now require is obvious, or is it only a requirement of our modern civilization. In

the

practical

part

I

have

subsequently

examined

attitudes of today´s society towards the issue of loyalt y.

81

the

Použitá literatura: Botwinová, C. Proč jsou muţi nevěrní. Praha: Motto, 1996, 1. vyd., ISBN 85872-45-5 Cloud, H. Townsend, J., Hranice v manţelství. Praha: Návrat domů, 2001, 1. vyd., ISBN 80 –7255-031–4 Fromm,

E.

Umění

milovat.

Praha:

Nakladatelstv í

Josefa

Nakladatelství

Josefa

Šimona, 1996, 1. vyd., ISBN 80 –85637-26X Fromm,

E.

Lidské

srdce.

Praha:

Šimona, 1996, 1. vyd., ISBN 80 –85637-28–6 Gugeeenbühl-Craig,

A.

Manţelství

je

mrtvé,

ať

ţije

manţelství, Praha: Gemini, 2001, 1. vyd., ISBN 80–902757-1–0 Havlíček, J. Má věrnost šanci? Praha: Petrklíč, 1992, 1. vyd., ISBN 80–85243-28–8 Janáčková, L. Nevěra a její zvládání. Praha: Maxdorf, 2008, 1. vyd., ISBN 978–80-7345–155-4 Klimeš, J., Partneři a rozchody. Praha: Portál, 2005, 1. vyd., ISBN 80–7367-045–3 Lauster, P., Láska, psychologie jednoho fenoménu. Praha: Kniţní klub, 1994, 1. vyd., ISBN 80–7176-033–1 Mitchell, S. A., Aron, L., Vztahová psychoanalýza -zrození tradice 2. díl. Praha: Triton, 2004, 1. vyd., ISBN 80 –7254-468–3

82

Nekonečný,

M.,

Psychologie

téměř

pro

kaţdého.

Praha:

Academia, 2004, 1. vyd., ISBN 80 –200-1198–6 Novák, T., Jak předejít krizi v manţelství. Praha: Grada, 2004, 1. vyd., IBSN 80–247-0935X Platón, Ústava. Praha: Oikoymenh, 2005, 4. vyd. , ISBN 80– 7298-142–0 Plzák, M., Jak dál…?, Praha: Troja, 1999, 1. vyd., IBSN 80 – 902428-1–2 Plzák, M., Klíč k výběru partnera pro manţelství, Praha: Avicenum, 1989, 2. vyd. Plzák, M., My se máme, my si vyhovíme. Praha: Motto, 2007, 1. vyd., IBSN 978–80-7246–348-0 Plzák,

M.,

Othelón,

aneb

manuál

o

ţárlivosti.

Praha:

Avicenum, 1972, 1. vyd. Plzák, M., Poznání a léčba poruch manţelského souţití. Praha: Avicenum, 1973, 1.vyd. Schopenhauer A., Aforismy k ţivotní moudrosti. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 1997, ISBN 80–901916-5–7 Stuchlíková, I., Základy psychologie emocí, Praha: Portál, 2002, 1. vyd., ISBN 80–7178-553–9 Šmolka, P., Jak zachránit manţelství, Praha: Grada, 2009, 1. vyd., ISBN 978–80-247–2609-0

83

Šmolka, P., Výběr partnera, Praha: Grada, 2005, 1. vyd., ISBN 80–247-1080–3 Uzel, R., Nevěra a co s ní, Praha: Petrklíč, 2010, 1. vyd., ISBN 978–80-7229–241-7 White, G. L., Kuklen, P. E., Ţárlivost: teorie, výzkum a klinické strategie, Praha: Triton, 2006, 1. vyd., ISBN 80 –7254708–9

84

Přílohy: Příloha č. 1: Dotazník:

Dobrý den, dámy a pánové, slečny a chlapci! Prosím Vás o vyplnění tohoto anonymního dotazníku, pomocí kterého chci získat některé informace o dnešní stavu partnerské věrnosti ve společnosti. Velmi Vás proto prosím, abyste odpovídali upřímně a pravdivě. Děkuji Vám. 1) jste muž či žena? a) ţena

b) muţ

2) Kolik vám je let? a) Méně neţ 20

b) 20–40 let

c) 40 a více

3) Myslíte, že v současnosti lidé podvádějí své partnery více, než tomu bylo u minulých generací? a) ano b) ne c) spíš naopak d) nevím 4) Je pro vás věrnost ve vztahu nezbytná? a) ano, bezpodmínečně b) ano, ale chybu můţe udělat kaţdý c) ne, uznávám i jiné hodnoty d) věrnost pro mě ve vztahu není důleţitá 5) Máte zkušenost s nevěrou? a) ano

b) ne

6) Co pro vás znamená pojem nevěra? a) kdyţ člověk myslí na někoho jiného, neţ na svého partnera 85

b) kdyţ jedinec líbá někoho jiného neţ svého partnera c) milostné projevy partnera k někomu jinému d) nevěrou je jednoznačně aţ pohlavní styk s jinou osobou neţ je partner e) nevím 7) Byl/a jste někdy svému partnerovi nevěrný/á? a) ano

b) ne

8) Přiznal/a byste se k případné nevěře? a) ano b) spíš ano c) spíš ne d) ne e) nevím f) záleţelo by na konkrétní situaci 9) Tolerovali byste nevěru svému partnerovi? a) Ano b) Ne nikdy c) Ojediněle, ve výjimečných případech d) nevím 10) Měl/a jsi někdy poměr se zadaným mužem/ zadanou ženou a) ne nikdy, to bych neudělal/a, je to proti mým zásadám b) ne c) ano, jednou d) ano, opakovaně e) nevím

86

11) Je pro vás nevěra důvod k ukončení vztahu? a) ano b)ne c) záleţelo by na konkrétní situaci d) nevím 12) Co je podle vás nejčastějším důvodem nevěry? a) nedostatečná/vymizelá přitaţlivost mezi partnery b) nuda ve stávajícím vztahu c) prostředek jak utéct od svých problémů d) odeznění lásky k partnerovi e) kombinace několika/ všech předchozích moţností f) jiný g) nevím 13) Myslíte si, že může být nevěra prostředkem k řešení/ vyřešení partnerské krize? a) ano b) ne c) záleţí na okolnostech, někdy nevěra můţe vztah posílit d) nevím 14) V dnešní době se často uvádí nesoulad povah partnerů jako důvod k rozvodu, myslíte si, že může být nesoulad povah i důvodem k nevěře? a) ano

b) ne

15) Myslíte si, že lze ve vztahu pokračovat i přes odhalení nevěry? a) ano

b) ne

c) nevím

16) Je pro vás nevěrný člověk důvěryhodný? a) ano b) ne c) nevím d) záleţí na důvodu, proč se nevěry dopustil

87

17) Jste zastáncem tzv. volných vztahů, v nichž má každý i jiné sexuální partnery než je jeho přítel/ přítelkyně? a) ano, jsem liberální b) ne, partneři si mají být věrní c) pro mě to není, ale věřím, ţe některým párům to můţe vyhovovat d) myslím si, ţe tzv. volné vztahy jsou nesmysl, který nefunguje a fungovat nemůţe e) nevím 18) Myslíte si, že je nevěra v současné společnosti závažný morální problém? a) rozhodně ano b) spíše ano c) spíše ne d) rozhodně ne e) nevím 19) Jste zadaný/á: a) ano b) ne

88