MASARYKOVA UNIVERZITA. Moţnosti cykloturistiky v oblasti Šumava

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra atletiky, plavání a sportů v přírodě

Moţnosti cykloturistiky v oblasti Šumava Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Vypracoval:

Mgr. Sylva Hřebíčková Bc. Jiří Březina

Brno 2010 1

Děkuji za odbornou pomoc při konzultacích Mgr. Sylvě Hřebíčkové, vedoucí diplomové práce.

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v Seznamu pouţité literatury.

V Brně 1. dubna 2010

................................................. 2

Obsah:

Úvod -

4

1.

Historie turistiky a cykloturistiky

8

1.1

Turistika a cykloturistika na Šumavě

10

1.2

Vliv turistiky a cykloturistiky pro rozvoj lidského potenciálu po stránce fyzické a duševní

12

2.

Přínos děl Karla Klostermanna pro rozvoj turistiky na Šumavě

21

2.1

Karel Klostermann - ţivot a dílo

22

2.2

Karel Klostermann: Črty z cest Šumavou 1890

24

3.

Navrţené cyklotrasy v oblasti Šumava

26

3.1

Charakteristika oblasti

26

3.2

Charakteristika cyklotras

27

3.3

Cyklotrasa č. 1

28

3.4

Cyklotrasa č. 2

38

3.5.

Cyklotrasa č. 3

46

3.6

Cyklotrasa č. 4

56

3.7

Cyklotrasa č. 5

65

3.8

Cyklotrasa č. 6

78

3.9

Cyklotrasa č. 7

88

4.

ZÁVĚR

102

Seznam pouţité literatury

104

Přílohy

108

3

Úvod ...není krásnější krásy nad Šumavu na sklonku pozdního léta. Počasí stálé, vzduch čistý, nepřesycený vlhkem jako jindy, tráva zelená se a ţloutne zároveň, pavučiny ji spřádající lesknou se, jako by byly utkány z čistého stříbra. Klenou se smrkové lesy, hustě do nedozírna, červenají se blíţe oku, modrají v dáli, koupají se v jasu sluneční záře ... (Karel Klostermann) Kdo chce poznat Šumavu, její přírodu a historii, tak dříve nebo později narazí na spisovatele Karla Klostermanna, nebo ještě předtím na citáty z jeho děl. Pro poetické líčení přírody bývá téţ nazýván „básníkem Šumavy“. Proč je tak slavný? Klostermann popsal Šumavu i její lid tak, jak je zaţil, a co o nich vyslechl ještě před velkými změnami šumavských lesů v 2. polovině 19. století, které byly vyvolány řáděním přírodních ţivlů. Před ničivými vichřicemi v roce 1870 se na Šumavě nacházely pralesy na poměrně rozsáhlých plochách. Ráno po vichřici (28.10.1870) se obraz nadobro změnil. „... polehly hvozdy nebetyčné jiţ nevstanou. Leţí pně dosud na mnoha místech, jeţto nebylo lze je odstraniti. Kdyţ se dal po dvou, třech letech kůrovec do mrtvol i zbylých ţivoucích, oloupali s nich dřevorubci kůru a oloupanou spálili. Ohně, které tenkrát všude hořely, byly panychidou, kterou člověk zhynulému lesu ustrojil.“ (Karel Klostermann: Ze světa lesních samot). Tímto okamţikem byly dějiny Šumavy rozděleny na období před vichřicí a po ní. Moţná by toto označení zůstalo zachováno i v našich časech, kdyby následující historie Šumavy nebyla tak pohnutá a její dějiny nebyly doslova zpřetrhány hned několikrát. Od dávných dob pokrýval území Šumavy Prales. Lidé jím pronikali pouze po několika obchodních stezkách. Lidská sídla vznikala na okraji hlubokých hvozdů. Klučení lesa pro hospodářské potřeby Šumavanů probíhalo pozvolna v průběhu mnoha staletí. Dřevo bylo většinou určeno k místní spotřebě - na stavby, k výrobě domácího zařízení a nářadí, k otopu apod. Většími spotřebiteli dřeva byli pouze skláři, uhlíři, smolaři a paliči potaše, kteří dokázali potřebné dřevo zpracovat na místě a po vyklučení části pralesa se přestěhovat na jiné vhodné místo. Další vyuţití šumavského dřeva záviselo na moţnostech dopravy ze Šumavy do vnitrozemí, které byly aţ do stavby šumavských plavebních kanálů mizivé. Zdroje dřeva u měst byly vyčerpány, a proto se dřevaři stěhovali hlouběji do lesů, čímţ přispěli v 18. a 19. století k urychlení postupu novodobé kolonizace. V té době vznikaly dřevařské osady, často ve vysokých polohách Šumavy. (například 1720 Srní, 1800 Filipova Huť, 1832 Lenora).

4

Ve 2. polovině 19. století a na počátku 20. století se v důsledku nevhodného hospodaření měnila původní skladba dřevin v porostech, mizel buk a dub a převládalo více čistých porostů smrku a jedle, v niţších polohách borovice. To vedlo k rozsáhlým kalamitám. K odstranění škod nestačily síly Šumavanů. Přechodné ţivobytí zde našly tisíce dřevařů z Tyrolska, Itálie, Chorvatska. Toto období znamenalo výrazný zvrat v ţivotě Šumavy. „Zlatý brouček“ přinesl sice obyvatelům Šumavy dobře placené zaměstnání při zpracování a odvozu kalamitního dříví a vysoké zisky majitelům lesů, ale po vytěţení několika milionů kubíků dřeva přišla nezaměstnanost. K dopravě dříví se pouţívalo saní, volských a koňských potahů. Jediný vhodný způsob dopravy velkého objemu dřeva na dlouhé vzdálenosti byla však jeho plavba po přirozených a umělých vodních tocích. Na vodní dopravu později navazovala přeprava přeprava po silnicích a v závislosti na rozvoji ţelezniční sítě ve 2. polovině 19. století a začátku 20. století doprava po ţeleznici. O plavení dřeva na Otavě existuje první zpráva jiţ z roku 1584. Šumava patří k nejstarším sklářským centrům v českých zemích. Jiţ ve 14. století je doloţena výroba skla na Vimpersku a od 15. století v dalších oblastech Šumavy, kde kulminovala v 18. a 19. století. Ke značnému rozmachu sklářství došlo za vlády Marie Terezie. Šumava se stala oblastí s největší koncentrací hutí v Čechách. Pracovalo zde 41 hutí. V 90. letech 18. století došlo vzhledem k evropské politické situaci k drastickému utlumení exportu českého skla. Po roce 1818 se krize ještě prohloubila. Zprůmyslnění výroby v 19. století odbouralo veškeré výsady sklářů a z umělců se stali řadoví dělníci. Vzhledem k velké konjunktuře prodeje skla ve 30. letech 19. století a s tím souvisejícím úbytkem dřeva byla nutná modernizace hutí. Jejich vytápění přešlo hlavně v severních Čechách z dříví na uhlí, coţ vedlo k rozšiřování skláren a zvyšování jejich produkce. Tomu šumavské sklárny, stále ještě vytápěné dřevem, jen těţko konkurovaly. Zemědělství bylo na většině Šumavy dodatečným zdrojem obţivy - vedle chalup dřevařů, sklářů a dokonce i horníků byla malá pole. Lidé zde ţili v těsném sepjetí se šumavskou přírodou a ve svém úsilí o získání ţivobytí museli respektovat podmínky šumavské krajiny a klimatu. Zemědělská práce byla doplňkovým zdrojem obţivy, ale přesto jedním ze základních faktorů, které určovaly kaţdodenní ţivot. Zemědělská půda na malých políčkách nebyla příliš úrodná a přes veškerou dřinu neposkytovala velkou úrodu. Mnoho lidí v šumavských vsích se musilo ţivit námezdní prací u velkých vlastníků půdy, nebo vypomáhali při sezonních pracích. Poměr hospodářů a námezdních pracovníků byl dán tradičními vztahy a ustálenými zvyklostmi, které měly mírnit moţné problémy mezi majetnějšími a nemajetnými vrstvami obyvatel. Lidé ctili sousedské výpomoci a nenarušitelná byla dělba práce na hospodářství mezi muţi a ţenami. 5

Orné půdy bylo a je na kamenitých šumavských stráních málo - o to důleţitější místo zaujímalo pastevectví. Na konci 18. století byla Šumava nejvýznamnější dobytkářskou oblastí v Čechách. Dobytek nebyl chován pouze pro maso a mléko - slouţil jako potahová síla, byl vyuţíván při lesní práci. Kromě hovězího dobytka se na šumavských pastvinách chovaly také ovce. Stejně důleţitý jako chov dobytka byl chov husí. Ovocné stromy stávaly u kaţdé chalupy a mnohdy je ještě dnes najdeme na místech, kde uţ domy nestojí. Druhy ovoce byly vyšlechtěny pro zdejší zvlášť drsné klimatické podmínky. Šumavští obyvatelé, české a německé národnosti, ţijící převáţně v pospolitosti, překonávali těţké ţivotní podmínky pospolu a vzájemně si při neštěstích a pohromách vypomáhali. Společně vytvořili různé svérázné zvyky i pověsti, které se pro tuto horskou oblast staly ojedinělými a typickými. To všechno svědčí o tom, ţe pozdější, vzájemné osočování vyúsťující v národnostní spory, bylo výsledkem pronikající nacistické kampaně. Zdejší pospolitost byla záměrně narušována bez ohledu na to, ţe tím trpí české i německé obyvatelstvo. Nerozvinutý průmysl v 19. století způsobil značný odliv obyvatelstva. Průmyslovými středisky byly v té době jen Strakonice, Klatovy a Sušice. Po druhé světové válce a v období Studené války byly značné části Šumavy a Českého lesa součástí hraničního pásma. Toto území bylo v podstatě nepřístupné a za oběť tehdy padlo velké mnoţství pohraničních vesnic. Zůstaly zbytky zdiva, povalené podstavce kamenných kříţů, trouchnivějící mohutné pařezy, vyvolávající řadu otázek, dohadů a pochybností o minulosti kraje a jejího správného pochopení. A tak cesta z těchto míst často vede za dokumenty do knihoven, archivů, muzeí, coţ umoţňuje hlouběji nahlédnout do historie místa, obce, samoty. Při další návštěvě všechno jakoby oţilo. Zbytek zdiva se stává velkou brusírnou zrcadel nebo králováckým svobodným statkem, z kříţe vyroste kostel a z pařezu mohutný, přes 250 let starý smrk. Šumavu nestačí jen projít, projet a podívat se. Je třeba vrůst do kraje, poznat jeho obyvatele, jejich ţivot, zvyklosti. Poučit se z dobrých i špatných stránek, které popsaly osudy mnoha rodin. K tomu, aby se to cykloturistům projíţdějícím uváděné cyklotrasy podařilo, má přispět i moje diplomová práce s pomocí obrazů Šumavy, jak je čtenářům předkládá spisovatel Karel Klostermann. Cíl práce: Cílem diplomové práce je navrhnout spektrum sedmi cyklotras, vedených z výchozího stanoviště v Horské Kvildě, s různým stupněm náročnosti dle specifických fyzických poţadavků cykloturistů. Druhotným cílem práce bylo časoprostorové srovnání místopisných údajů s historickým pohledem, jak je uvádí ve svých dílech spisovatel Karel Klostermann a 6

pokus o přiblíţení historických kořenů turistiky na Šumavě. Pro splnění cíle práce jsme stanovili tyto výzkumné otázky: Jaké jsou časoprostorové souvislosti turistických tras a cílů turistiky v oblasti Šumava, jsou tyto původní cíle a trasy vyuţívány i v současnosti? Je moţné při respektování pravidel ochrany přírody Národního parku Šumava na horském kole navštívit atraktivní turistické cíle oblasti? Úkoly práce: -

prostudovat mapy a literaturu vztahující se k oblasti plánovaných cyklotras

-

vybrat trasy s různým stupněm náročnosti na fyzickou zdatnost

-

projet vybrané cyklistické trasy, zjistit, zda odpovídají vybraným trasám z map a zda odpovídá skutečnost s údaji v mapách

-

pročíst díla Karla Klostermanna a vyhledat místa, o kterých psal a která jsou součástí cyklotras

-

navštívit místa, kde na Šumavě Karel Klostermann pobýval

-

získat co nejvíce vlastní fotodokumentace pro zpracování diplomové práce

Metodika práce: Pro zpracování diplomové práce jsme pouţili informace: -

z map

-

z knih Karla Klostermanna a historických pramenů z odborné literatury a z internetu

-

místopis a historie byly doplněny fotografiemi pořízenými projíţděním cyklotras, dobovými fotografiemi z historických pramenů získaných z internetu

-

mapy byly zpracovány v programu:

-

-

Eagle software - Cyklotrasy, verze 2.09, (www.cyklotrasy.info)

-

Garmin MapSource, verze 6.15.6

GPS navigace Garmin

7

1. Historie turistiky a cykloturistiky Dr. Jiří Guth-Jarkovský ve své knize Turistika - turistický katechismus, která vyšla aţ v roce 2003 z pozůstalosti dědiců, na otázku: „Co jest turistika?“ odpovídá takto: „...Cestovati pro zábavu, která náleţí najmě v rozkoši z pohybu ve přírodě vůbec a pak ve vyhledávání méně známých a krajinářsky i jinak vynikajících končin, neméně také pro osvěţení tělesné i duševní - toť turistika. Slovo je původu anglického a turistou značili v Anglii ode dávna člověka, cestujícího pro zábavu a zotavení: “ tourist, one who makes a tour, any one traveling for recreation“, definují prostě, a z angličtiny pak přešlo slovo do všech vzdělaných jazyků a také do češtiny; jen ţe mívají v rozmanitých řečech rozmanitě zabarvený význam. U nás míní se slovem „turista“, člověk, cestující za zábavou a zotavením předem pěšky, pak také drahou a sem tam i parníkem, automobilem nebo povozem, méně po kole, kdeţto ve Francii slovo „tourisme“ vztahuje se po výtce na cestování bicyklem; v Anglii je turistou ten, kdo koná nebo konával větší nebo menší vyjíţďku do střední Evropy, zejména do Německa a do Švýcar nebo do Itálie a do zemí východních, ačkoli i tam klub cyklistický jako ve Francii se zově Touring-Club, humoristicky znamená tam turista i trampa, tuláka. V Itálii slovo turistika vztahuje se nejvíce na alpismus, kdeţto v Německu pro alpisty mají svůj výraz Hochtourist, turistice v našem smyslu, najmě však pěší, říkající vhodně das Wandern. Cyklisté obecně čítají se ke sportovcům, provozujíce cyklistiku závodní. Ale myslím, ţe dnes větší část jich uţívá kola jen jako prostředku dopravního na větší tury, podnikané do přírody za účelem zábavy a pak jsou z nich turisté. Oni také uţívají svalů dolejších končetin, ale ne těchţe, jako turisté pěší a jinak. Šlapou také jako „šlapáci“, ale také jinak. Účel mají pak stejný, jako turisté pěší, ale jiné prostředky. Pohybují se sice rychleji, zvláště z kopce, za to do kopce únavněji; ale jsou vázáni na určité cesty. Krajinou méně vábnou nemusí se tak dlouho zabývati, musí se zabývati spíše svým kolem: do kopce je táhnou, s kopce musí dávat pozor na štěrk, telegrafní tyče a hluché babičky, tak ţe poţitek krajinné krásy jim ujde. A prach cest, kterým nemohou se vyhnouti, jest jim věčnou svízelí. Za to ob čas, na cestách bezpečných, můţe býti kolo nad míru výhodným prostředkem turistické dopravy. (Guth-Jarkovský,2003) Celé armády turistů-cyklistů jsou soustředěny ve velkých svazech, které zjednávají svým členům rozmanité výhody hotelové nebo pokud se týče opatření kola. V Čechách je rozvětvená Česká Ústřední Jednota Velocipedistů. Ve Francii Touring-ClUb de France (zal. r. 1890) a v Anglii Cyclist’s Touring Club (zal. r. 1888) přejímají z valné části úlohu našich spolků turistických starajíce se o dobré hotely, a ovšem také cesty a vydávajíce mapy a průvodce... Tolik o turistice z knihy Guta - Jarkovského, který knihu o turistice sepsal „... za účelem jak upozorniti širší 8

obecenstvo na význam turistiky ne jakoţto vyvrcholení, ale jen jako součásti, nikoli nedůleţité, duševní i tělesné výchovy, a podati pak i její ocenění...“ (GuthJarkovský,2003) Prvním výsledkem českého obrození v oblasti tělesné výchovy bylo zaloţení tělovýchovné organizace Sokol v roce 1862. Tento čin byl odpovědí na různé německé „turnerské“ spolky, které pěstovaly tělesná cvičení s hlavním smyslem branným (v moderní terminologii), to jest přípravou občana na ozbrojený boj. Sokol byl výrazem českého odporu na tyto snahy - i on pěstoval tělocvik s úmyslem posílit tělesnou i duševní stránku svých členů pro případný střet s nepřítelem, tehdy ideologicky jasně německým. Kromě gymnastiky organizoval Sokol i turistické výlety. Někteří význační členové Sokola ve spolupráci s dalším spolkem Národní jednotou severočeskou (spolek bojující za zachování českého ţivota v severních Čechách) zaloţili dne 11. června 1888 v Praze Klub českých turistů. Za předsedu si ustavující sjezd nové turistické organizace zvolil známého cestovatele a milovníka přírody a demokratického veřejného činitele Vojtu Náprstka. Klub českých turistů (KČT) se po počátečním bouřlivém aktivním období (výprava českých turistů na světovou výstavu do Paříţe, vlastní pavilon na „Jubilejní výstavě v r. 1891, výstavba rozhledny na Petříně aj.) dále věnovala soustavné práci na úkolech daných jeho stanovami, aktivní turistice, hromadným zájezdům svých členů i menších skupin a jednotlivců. Za prvých počátků klubu se výlety turistů omezovaly na pohyb pěší (případně kombinovaný s ţelezniční dopravou), velmi brzy se výlety obohatily o zimní přesuny na lyţích. Po vzniku Československé republiky se Klubu českých turistů stal Klub československých turistů v r. 1920, byla přepracována organizační struktura. Velmi podstatným způsobem se obohatila aktivní turistická činnost - kromě pěší rozvoj lyţování, vodní turistika, horolezectví, krouţky jeskyňářské. Od roku 1932 se věnovala zvýšená pozornost mládeţi. Kromě běţné turistické činnosti byly ve spolupráci se skauty organizovány letní tábory mládeţe, kurzy první pomoci, čtení map, orientace v přírodě a táboření, byli vychováváni první instruktoři mládeţe. Za druhé světové války klub nebyl organizačně zrušen, a tak se stal útočištěm členů rozpuštěného Sokola a Junáka. Po válce začal znovu pracovat, brzy byl ale znovu potlačený. V roce 1948 se turistické spolky sjednotily. V roce 1957 po zaloţení Českého svazu tělesné výchovy (dále ČSTV), se turistika stala jednou ze základních sloţek. (www.kct.cz) Historie cyklistiky je ve svých počátcích úzce spjata s vývojem jízdního kola. Tak jak se kolo vyvíjelo, zlepšovaly se jeho jízdní vlastnosti a rozšiřoval okruh aktivních jezdců, začaly se objevovat i první závody. 9

Český svaz cyklistiky je nejstarším sportovním svazem v České republice. Byl zaloţen v listopadu roku 1883 na praţském Smíchově. Roku 1900 nebyla Česká ústřední jednota velocipedistů přijata v Paříţi mezi zakládající členy UCI - Union cycliste internacionale, neměla totiţ dle některých funkcionářů nárok na samostatnost v systému Rakousko-Uherska. Za člena UCI byla přijata aţ v roce 1920. Cykloturistika je odnoţ turistiky provozovaná na kole. Začátky cykloturistiky sahají na českém území na konec 19. století. Největší rozmach ale cykloturistika zaznamenala po rozšíření horských a trekingových kol. Vzniklo hodně cykloturistických oddílů a sdruţení. Také vzniklo hodně cestovních kanceláří zabývajících se touto problematikou. Rozvoji cykloturistiky pomáhá stále větší počet cyklotras a cyklostezek, které poslední léta vznikají kolem měst a obcí. Tento rozmach, ale přineslo jedno negativum, přetlak cyklistů na značených turistických trasách a to občas vyvolává konflikty mezi turisty. (Ondráček a kol.,2006)

1.1. Turistika a cykloturistika na Šumavě Krajina a její krásy patří k největšímu bohatství Šumavy a Pošumaví. Celá oblast se bez ohledu na státní hranici stala tzv. "zelenou střechou Evropy" a je jedním z nejrozsáhlejších lesních komplexů ve střední Evropě. Šumava byla taktéţ zařazena Mezinárodní unií pro ochranu přírody do "Červené knihy ekosystémů". Šumava je díky svým přírodním atraktivitám jednou z turisticky nejvyhledávanějších rekreačních oblastí ČR. Potencionální nabídka území zahrnuje veškeré formy turistiky v letní i zimní sezóně i v mimosezónách. Jsou tu moţnosti pro aktivní pěší turistiku, cykloturistiku, hipoturistiku, agroturistiku, turistiku zaměřenou na poznávání historických památek, kulturních zajímavostí a tradic a pro lyţování. Šumava má dostatečný potenciál pro provozování letních i zimních sportů. Mezi další moţnosti rekreace patří: rybolov, myslivost a houbaření. Významnou součástí celkové turistické nabídky Šumavy je potenciál vodních ploch a toků vhodných pro odpočinek a rekreaci, ale hlavně aktivní pohyb při vodních sportech a vodní turistice. Nejvýznamnější vodní plochou vhodnou pro rekreační a sportovní účely je Lipenské jezero. Významnou rekreační aktivitou je také vodní turistiky na kánoích, kajacích či raftingových člunech. Rozmanitost dobře značených pěších a cyklistických turistických tras vyzývá k výletům na kole i pěšky. Nejnavštěvovanější naučnou stezkou ve střední části Šumavy je „Povydří“ – 7 km putování romantickým údolím divoké horské říčky Vydry. V jiţní části Šumavy nalezneme „Stifterův okruh“ – putování okolím Horní Plané věnované rodákovi Adalbertu Stifterovi. Pro návštěvníky Stašska je určena stezka 10

„Churáňov“ – 7 km dlouhá, přes Klostermannovy skály, údolím kdysi zlatonosné Losenice. Další známou stezkou je „Medvědí stezka“ – 16 km dlouhá, vede lesnatým masívem Jeleních vrchů, leţí na ní nejzajímavější úsek Schwarzenberského plavebního kanálu – plavební tunel u Jelení. Návštěvníkům jsou k dispozici i samoobsluţné naučné stezky a to jak klasické pěší značené trasy, tak i novější pěší okruhy, např. přírodní poznávací okruhy „Nelesní krajina“ okolím Kvildy, „Les“ okolím Borových Lad, „Národní park“ mezi Bučinou u Kvildy a Kníţecími Pláněmi atd. Pro návštěvníky je vyznačena případně upravena síť kolem 500 km značených turistických tras, okolo 350 km značených cyklotras, 340 km lyţařských běţeckých tras (z nichţ velká většina je upravována) a 59 km úseků pro vodní turistiku (na Vltavě a Otavě). (www.sumava.net). Cykloturistika se v poslední době stává stále oblíbenějším způsobem jak strávit dovolenou. Zdatné sportovce beze strachu z kopců odmění Šumava nadhledem, který bývá uţitečný i po návratu domů. Cykloturistika v Národním parku a Chráněné krajinné rezervaci Šumava je upravena zákonem a provoz kol je moţný pouze na vyznačených cyklotrasách, vedených téměř výhradně po zpevněných komunikacích vhodných pro středně zdatné cyklisty. Přijdou si zde na své vyznavači klasických horských kol. V sezoně je moţné kombinovat pohyb na kolech s dopravou „ekologickým autobusem“ na bionaftu (Lenora – Borová Lada – Kvilda – Modrava – Ţelezná Ruda). Na ţelezniční trati č. 194 (České Budějovice – Volary, Nové Údolí – Černý Kříţ) je moţná doprava jízdních kol zvláštními vagóny (tzv. „kolovlaky“). V této oblasti také cykloturistické stezky překračují státní hranice (Nové Údolí – Haidmühle, Bučina – Finsterau, České Ţleby – Bischofsreut) a jsou napojeny na trasy v Bavorsku. Z hlediska cykloturisitky je velmi atraktivní navazující oblast Lipenské přehradní nádrţe – pravý klidný břeh Lipna vhodný pro cykloturistiku ostře kontrastuje s přelidněným rekreačním územím na levém břehu přehradní nádrţe, který je oblíbený zejména všemi vyznavači vodních sportů. V letních měsících jsou návštěvníkům jiţních Čech k dispozici také cyklobusy odbavované v rámci dopravního systému Cyklotrans. Bliţší údaje o jízdních řádech cyklobusů, doporučených trasách, tipech na výlety a dalších uţitečných informacích najdeme přímo na oficiálních stránkách dopravního systému Cyklotrans. Mapový informační systém jiţní Čechy (MIS JČ) je soubor 150 velkoplošných orientačních turistických map v měřítku 1 : 30 000 aţ 1 : 45 000, které jsou umístěny v nejatraktivnějších turistických lokalitách jiţních Čech. MIS JČ tvoří dva systémy. Regionální, který zahrnuje 8 podoblastí (Šumava – Lipensko, 11

Českobudějovicko, Třeboňsko, Jindřichohradecko, Táborsko, Strakonicko – Písecko, Šumava – Prachaticko a Novohradsko) a samostatnou část tvoří městský informační systém Český Krumlov. Celý tento projekt byl vybudován za několik posledních let za podpory Krajského úřadu Jihočeského kraje a Jihočeské centrály cestovního ruchu. (www.sumava.net.cz).

1.2. Vliv turistiky a cykloturistiky pro rozvoj lidského potenciálu po stránce fyzické a duševní Turistika je komplex činností spojených s aktivním pohybem a pobytem v přírodě. Má za cíl poznání přírodních a společenských poměrů ve zvolené oblasti a vyuţívá k tomu odborně technických znalostí a dovedností. Turistika a sporty v přírodě se provozují ve volném čase. Často se stává, ţe se zaměňují pojmy turistika a cestovní ruch. Aby se turistika nestávala pouze cestovním ruchem a tudíţ nebyla jen poznáváním nových míst, musí se klást důraz na vyváţenost poznávací a fyzické sloţky. Obě tyto sloţky jsou v turistice důleţité a nesmí se při plánování turistických akcí a tvorbě tras turistiky a cykloturistiky na ně zapomínat. Sport charakterizuje úsilí o dosaţení nejvyšší výkonnosti ve zvoleném odvětví, v turistice nejde na prvním místě o výkon, organizmus není tedy vystaven hraničním nárokům. Příroda poskytuje velké moţnosti smyslového vnímání, turistika k výchově kladných morálních vlastností, rozvíjí smysl pro krásu a citové vjemy, poskytuje mnoho příleţitostí k získání znalostí z oblasti historie.(Konopka,2007). I kdyţ člověk ţije v civilizaci, podléhá stále, jako ostatní ţiví tvorové, přírodnímu zákonu: “ Struktura a výkonnost orgánů a systémů orgánů jsou určeny dědičnou výbavou, jakoţ i kvalitou a kvantitou jejich zatěţování“. Jinými slovy kaţdý člověk můţe pomocí vhodné sportovní aktivity zlepšit kvalitu a výkonnost svých orgánů a celého svého organizmu, a to v kaţdém věku. A naopak: Kdyţ člověk svému tělu tuto původem biologickou kvalitu a kvantitu zatěţování nedá, nemůţe se divit, kdyţ díky ztrátě přizpůsobení předčasně ochabuje a stává se náchylným k typickým civilizačním nemocem - např. nadváze, poruchám metabolizmu tuků, cukrovce, vysokému krevnímu tlaku atd. Také mnohé projevy stárnutí nejsou ničím jiným neţ vyjádřením ztráty přizpůsobení díky nedostatku pohybu. A přitom není potřeba mnoho: K odstranění následků nedostatku pohybu nemusí člověk provozovat ţádný výkonnostní sport. Člověk získává největší uţitek ze sportovních disciplin, které rozvíjejí především kvalitu - „vytrvalost“. Mezi nimi zaujímá jízda na kole zvláštní postavení, neboť hmotnost těla je například nesena sedlem. Díky tomu necítí člověk svou (nad)váhu tak intenzivně a můţe být více hodin tělesně aktivní, aniţ by přetěţoval klouby šlachy, vazy. A kdo jiţ trpí potíţemi 12

kloubů a artrózou kyčelních, kolenních a hlezenních kloubů, můţe být ještě dlouhý čas aktivní na kole, i kdyţ běh nebo dokonce procházky mu jiţ dělají potíţe. Sportovní aktivita na čerstvém vzduchu přispívá zároveň k celkové otuţilosti a posiluje imunitní systém. K dosaţení poţadovaných účinků by měl být člověk celoročně tělesně aktivní. To je moţné téţ na kole. Kdyţ jsou však silnice zasněţené nebo zledovatělé, měl by přijmout jako náhradu jinou sportovní disciplinu, např. běh na lyzích nebo přespolní běh.(Konopka,2007). Také sportovci jiných disciplin mohou po zraněních a operacích jiţ brzy trénovat na kole, ještě dřív, neţ mohou absolvovat běţecký trénink. Díky cyklistice je moţná brzká mobilizace po operacích, např. po operaci menisku. Tím lze sníţit absenci tréninku a klouby mohou být brzy opět zatěţovány. Také mnoho sportovců jiných disciplin objevilo v cyklistice cenný a uţitečný vyrovnávací sport, např. běţci na lyţích a sjezdaři, hokejisté a rychlobruslaři, tenisté, automobiloví závodníci, fotbalisté a jiní. (obr. č. 1). Provozují cyklistiku jako vyrovnávací nebo letní trénink k získání nebo zlepšení jejich vytrvalosti bez rizika zranění.

obr. č. 1 - Martina Sáblíková, úspěšná rychlobruslařka získala na MČR v 2007 v časovce jednotlivců bronzovou medaili (1)

Zvláštní kouzlo cyklistiky, ať provozované jako sport pro volný čas nebo výkonnostní sport, spočívá v harmonii mezi sportovním nástrojem a lidským organizmem, mezi technickým strojem - jízdním kolem a biologickým strojem lidským organizmem. Ten, kdo stavu této harmonie jednou dosáhl a zaţil jej, bude cyklistiku provozovat s vášní a uţ se jí nevzdá. Aby si však člověk mohl cyklistiku úplně vychutnat, musí znát dvě věci: jízdní kolo a sebe samého. Z toho je patrné, ţe cyklistika neklade pouze fyzické, ale i psychické poţadavky, které nejsou zprvu pro 13

laika bez problémů rozeznatelné. S jízdním kolem získá člověk spolehlivý sportovní nástroj, který jej doprovází po mnoho let a v dobách dobrých i zlých a s jehoţ pomocí můţe zůstat po celý ţivot zdravý a výkonný. (Konopka Peter, 2007).

Význam turistiky Vědecko-technický pokrok zvyšuje poţadavky na duševní činnost, ubývá fyzické práce ve všech oblastech a tak dochází k omezování přirozené pohybové aktivity člověka. Průmyslová civilizace zvyšuje intenzitu ţivota, zrychluje pracovní a ţivotní rytmus. Toto zrychlování ţivotního tempa nutně vyţaduje určitou protiváhu ve formě aktivního odpočinku a návratu k přírodě. Obě tyto sloţky v sobě turistika spojuje. Podle Vyškovského lze turistiku rozdělit podle jejího cíle na tři sloţky: Vzdělávací

- rozvíjí pohybové schopnosti a dovednosti potřebné pro aktivní zvládnutí jednotlivých druhů turistiky - učí novým odborně technickým dovednostem, podporuje manuální zručnost (táboření, opravy jízdních kol, lodí apod.), - rozšiřuje kulturní rozhled a znalosti, dává poznatky a vědomosti z mnoha oborů lidské činnosti, - dochází k ověřování poznatků při praktické činnosti.

Výchovný

- působí na osobnost ţáka. Tělesný pohyb, poznávací a odborné činnosti vytvářejí předpoklady k mnohostranné tvůrčí aktivitě, - umoţňuje bezprostřední aktivní působení učitele, - rozvíjí volní a další vlastnosti, nutné k absolvování plánované tůry, podporuje víru ve vlastní síly, - turistika a různé formy pobytu v přírodě se pouţívají jako terapie u narušené mládeţe - k upevnění vztahu mezi členy rodiny pomáhají rodinné formy turistiky, - člověk uspokojuje svoji potřebu sociálních vztahů, - poznání přírodních i uměleckých krás pomáhá utvářet estetický vkus, 14

- podporuje navázání citových vztahů k přírodě, kultuře, lidem Zdravotní

- dochází k aktivnímu spojení tělesného pohybu s příznivými vlivy přírodního prostředí, - upevňuje a rozvíjí vytrvalosti, jeţ má klíčový význam z hlediska dobré tělesné kondice, - zlepšuje otuţilost a odolnost organizmu, - pobyt v přírodě uvolňuje psychické napětí, - je vhodná pro lidi s niţší úrovní tělesné zdatnosti, - prodluţuje aktivní stáří, - v přiměřené míře pomáhá při léčení oběhového a dýchacího systému.

Sloţky turistiky jsou tři: pohybová, kulturně poznávací a odborně technická, tvoří obsah turistiky a jsou diferencujícím činitelem turistiky ve srovnávání s ostatními základními formami tělesné výchovy (Hurychová 1975). Sloţka pohybová Turisté mají ve srovnání s většinou sportovců slabší výkonnost. Avšak jen ti, kteří disponují dobrou kondicí, jsou schopni vychutnat všechny krásy turistky. Zvláště u mládeţe musíme rozvíjet všechny pohybové schopnosti - rychlost, sílu, vytrvalost, obratnost, pohyblivost. Obecná vytrvalost je pro turistiku i pro zdravý způsob ţivota nejpodstatnější. Součástí tělesné přípravy je zvládnutí dovedností základních pro určité druhy turistiky (např. chůze, jízda na kole, běh apod.). U mládeţe je dobré zařazovat kontrolní cvičení - testy zdatnosti, překáţkové dráhy (v lese, na kole), vodácké jízdy zdatnosti. Vedle základních pohybových vlastností se zaměřujeme i na zvládnutí speciálních pohybových vlastností a dovedností. Jejich zařazením do výcviku dosáhneme zpestření, větší atraktivnosti a přitaţlivosti. Jízdě na kole je nutno se naučit a zvládnout co nejdokonaleji techniku. Kulturně poznávací činnost (KPČ) Obsahem je poznávání přírody, ţivota společnosti a výtvorů lidské práce. Do oblasti poznávání přírody patří seznamování s geologickým vývojem oblasti, se zvláštními geologickými útvary, s rostlinstvem a ţivočišstvem. Do oblasti poznávání ţivota společnosti patří seznamování s vývojem společnosti a s archeologickými 15

objevy, s uměleckými a historickými památkami.(Demetrovič, Čelikovský, 1988). Zahrnuje také ochranu přírody a kulturního dědictví lidské společnosti. Má motivační smysl a dává turistickým akcím smysl a cíl. Podstatné pro poznávací činnost je vědomé úsilí o poznání a o získání záţitků a dojmů. S ohledem na předchozí vzdělání získává turista nové informace, jeţ obohacují citovou stránku osobnosti. Kvalitu KPČ podmiňuje osobnost učitele. Krajinu se snaţíme poznat všestranně, nestačí se omezit jen na výběr zeměpisných kuriozit. Snaţíme se nejen poznávat, ale i hodnotit jednotlivé přírodní a společenské jevy. Řízení KPČ je náročné na učitelovu přípravu, a to nejen z hlediska kvantity, ale i způsobu, jakým informace předávat. KPČ má výchovný a vzdělávací význam, který při přípravě výletů nesmíme podceňovat. Odborně technické činnosti Představují obsáhlou a rozmanitou problematiku, zahrnující ve svém obsahu poznatky, dovednosti a návyky potřebné k cílevědomému, účelnému a bezpečnému pohybu v přírodě. Významně rozvíjí pracovní návyky, učí cenit si manuální práce, poznávat a uvědomovat si hodnotu materiálu. Uplatňování odborně technických činností vyţaduje jednak vyuţívání dostupných poznatků a vymoţeností vědy a techniky ulehčující pohyb a pobyt v přírodě, také však umění pouţívat je i ve ztíţených a omezených podmínkách, coţ má důleţitý výchovný význam. Zejména u mládeţe je třeba mít na zřeteli její přirozenou touhu po soběstačnosti, romantice a tvořivé seberealizaci, která musí mít v odborně technické sloţce turistiky přiměřené uplatnění a únosnou míru. Obsah odborně technické činnosti se uplatňuje v teorii a praxi turistiky v těchto tematických celcích (Vyškovský, J., 1997): a) výstroj a výzbroj jednotlivce a skupiny, a ošetřování, údrţba, základní opravy materiálu, amatérská výroba a stavba lodí, mazání lyţí, doprava apod., b) stravování, vaření, vyuţití ohně, c) stanování a bivakování, d) táboření (výstavba, organizace a vedení táborů, základen), e) topografie a orientace, f) hygiena a první pomoc, g) zdroje nebezpečí, jeho prevence a předpověď počasí v turistice, 16

h) tábornická tvořivost a dovednost, i) označení turistických cest, lyţařské a vodácké značení. Cykloturistika Cykloturistika je druh turistiky, při níţ se k cestování pouţívá jízdní kolo a zaţívá rozvoj v souvislosti s potřebou dnešního člověka vracet se do přírody. Spojuje v sobě jednoduchost pěší turistiky s výhodami mototuristiky, vyuţívá jejich přednosti a nahrazuje nedostatky. Jízda na kole má výrazný pozitivní vliv na zdraví člověka a nenarušuje ţivotní prostředí. Zároveň umoţňuje poměrně intenzivní vnímání okolí. Přesun na kole předpokládá zvládnutí techniky jízdy na kole, znalost dopravních předpisů, nebezpečí na silnici, první pomoci a základních oprav. Ve škole je cykloturistika sportem v přírodě, při jehoţ provozování vynakládá účastník fyzickou námahu, v jehoţ průběhu získává kulturní znalosti a odborně technické dovednosti. Tím splňuje cykloturistika hlavní úkoly tělesné výchovy – zdravotní, výchovný a vzdělávací. U rekreační cykloturistiky převládá kulturně poznávací činnost, na fyzickou přípravu se nekladou velké nároky, ani na speciální vybavení kola. Základní cykloturistika jiţ vyţaduje větší fyzickou připravenost i lépe vybavené kolo. Výkonnostní vyţaduje velké nároky na fyzickou kondici i speciální vybavení jízdního kola. Dále lze cykloturistiku rozdělit dle prostředí, v němţ ji budeme provozovat. S tím souvisí i pouţití různých druhů kol: silniční kola - cykloturistika prováděná po silnicích, horská kola – speciálně upravená kola určená pro pohyb v terénu, trekingová kola – mezistupeň mezi oběma předchozími, jsou pro ně vhodné zpevněné komunikace a do terénu se nehodí. (Ondráček a kol.,2006).

Lokality vhodné pro cykloturistiku Při hledání vhodné lokality k provozování cykloturistiky je nutné vybranou lokalitu předem důkladně prozkoumat nejen pasivně (z publikací a internetu), ale i osobně minimálně 2x navštívit a kromě vytipování vhodných oblastí zajistit i vhodné ubytování. Vzhledem k rozdílné výkonnosti skupiny je dobré i zvolit vhodný způsob dopravy na místo, čímţ se dá předejít předčasné únavě členů skupiny.

17

Charakteristiku lokality lze zkoumat z mnoha hledisek, pro cykloturistiku sledujeme především lokalizační charakteristiky reliéfu, klimatické podmínky, hydrologické poměry a zastoupení fauny a flory. Ze socioekonomických hledisek realizačních podmínek je to politická a hospodářská situace, dopravní dostupnost a úroveň ekonomických poměrů, které souvisí s kvalitou a rozmístěním sluţeb.

Druhy cyklotras Cykloturistické akce dělíme dle přesunu a polohy výjezdního místa na: hvězdicovité cyklotrasy - skupina přijede do jednoho místa, kde má zázemí, odkud provádí výjezdy (obr. č. 2) dálkové jízdy – skupina přijede jiným dopravním prostředkem do výjezdového místa a odtud pokračuje výhradně na kole. Lze vyuţít varianty s nebo bez doprovodného programu (obr. č. 4) kombinované cykloturistické akce – skupina se přesouvá dopravním prostředkem na jednotlivá výjezdní místa se zázemím, odkud mají moţnosti hvězdicovitých tras (obr. č. 3)

Obr. č. 2 - hvězdicovité trasy (2)

18

obr. č. 3 - kombinované cykloturistické akce (3)

obr. č. 4 - dálkové jízdy (4)

V případě moţností tvorby a výběru jednotlivých tras pak rozlišujeme trasy (obr. č.5): okruhové – tvoří organizačně bezpečnou formu cykloturistiky, v případě náhlých okolností jako změna počasí nebo zranění některého z členů se skupina můţe vrátit zpět, výchozí místo je v ideálním případě uprostřed. s kříţením – jedná se o modifikaci okruhové trasy, benefit je v menší vzdálenosti od výjezdního místa za předpokladu relativně stejné vzdálenosti. dojezdem zpět – vyuţíváme při dlouhých trasách, členové skupiny vyuţijí k dopravě zpět dopravního prostředku. Se vzdáleným výchozím místem – je protipólem okruhové trasy, výjezdní místo je vzdálené, většinou bez moţnosti vyuţití dopravního prostředku. (Ondráček a kol.,2006). 19

obr. č. 5 - druhy cyklotras (5)

20

2. Přínos děl Karla Klostermanna pro rozvoj turistiky na Šumavě Pro českou literaturu z přelomu století 19. a 20. znamenal K. Klostermann osobitý přínos hlavně tím, ţe soudobému čtenáři objevil dosud neznámý svět Šumavy. Věrně zobrazoval zvláštní, málo přístupný kraj česko-bavorského pomezí s jeho rázovitými obyvateli. Tehdy Šumavu nekřiţovaly pohodlné silnice, nýbrţ v některých svých částech byla ještě zcela nepřístupná; byly tam končiny, kam se ani tamější lidé neodvaţovali vstoupit pro nebezpečí záludných močálů, rašelinišť a pro neproniknutelné houštiny; v zimě, kdyţ byly tyto končiny pokryty několikametrovou vrstvou sněhu, byly po dlouhé měsíce odříznuty od světa. V roztroušených vesnicích a osadách tam ţili lidé, kteří těţce hospodařili na bídných a neúrodných políčkách anebo se ţivili "dřevěným chlebem", t. j. pracovali za bídnou mzdu v panských lesích. Tehdy tam také ještě kvetly typické šumavské sklárny a sklárničky, jejichţ majitelé je rušili nebo obnovovali podle toho, do jaké míry spotřebovávali dříví ve svém nejbliţším okolí. Jiným pramenem výdělku pro tamější lidi byla práce v některých velkých pilách a dílnách na zpracování resonančních desek, ale to všechno byly vlastně jen výjimky. Jinak byla Šumava kraj opuštěný, chudý, neúrodný a těţko přístupný. A s touto Šumavou byl Klostermannův rod spjat po několik generací. Byl spjat se Šumavským lesním bohatstvím, s pastvisky, s těţkým hospodařením uprostřed lesů a močálů, se sklárnami, zkrátka se vším, co znamenalo v těchto lesních pustinách lidský ţivot, práci a namáhání. (B.Nohejl, úvod „Črty ze Šumavy“,1986). Laici i odborníci se shodují, ţe nebýt Karla Klostermanna, tak by nám tvář „staré Šumavy“ zůstala v lecčems utajena a snad i dočista zapomenuta. Ţádný jiný česky píšící spisovatel nedokázal lépe vylíčit trudný ţivot Šumaváků a jejich osudy a rovněţ původní, divokou tvář šumavské přírody, jak to učinil ve svých dílech právě Karel Klostermann. Jako student trávíval své prázdniny u příbuzných strýců a tet, otcových bratrů a sester, německých sedláků v srdci Šumavy. Se svými bratranci a sestřenicemi pásával stáda skotu, ţil prostým ţivotem horských pastýřů po celé týdny, přespával v lesních srubech, a tak uţ jako mladý student poznával zblízka a důkladně ţivot Šumavanů, kteří byli vůči cizím dosti uzavření a nesdílní, ale před ním nic neskrývali, poněvadţ ho pokládali za svého. Klostermann uţ tehdy vnikal do všech tajů horského lesa a močálů, kdy celé prostory byly pokryty ještě pralesem, do jehoţ hloubi kromě pastevců a hajných sotva kdo zapadal. Kolem roku 1907 se stává Karel Klostermann jedním z devíti radních města Plzně, referentem pro městskou péči o zdraví, pro lidové knihovny a čítárny, jakoţ i členem komise pro turistický ruch. 21

Karel Klostermann nabádá k návratu k jednoduchému způsobu ţivota v duchu myšlenek Rousseaua. Je naprosto okouzlen panenskou přírodou Šumavy, kterou se snaţí na svých toulkách objevovat. Sám vyslovil názor, ţe uţ zbývají pouze zbytky původní přírody, které je potřeba chránit pro naše děti. K jeho zamilovaným místům patřilo Schachtelei (Povydří), které nazývá „perlou Šumavy“ a je neštasten, kdyţ je zde v roce 1888 vlastníkem pozemku, městem Kašperské Hory „do skály vysekána“ cesta namísto dosavadní úzké stezky. V roce 1919 navrhuje Karel Klostermann na Šumavě „založit obecně chráněné území na velké ploše o nějakých stech hektarech“. Vzorem mu tehdy byl Yellowstonský národní park v USA – první národní park světa, zaloţen 1872. Jeho slova byla vyslyšena aţ v roce 1991 zaloţením rozlehlého Národního parku Šumava. Karel Klostermann (obr. č. 6) psal o prostředí, které znal, o lidech, které znal nebo o nichţ slyšel z vyprávění, o milované Šumavě, které zůstal věrný po celý svůj ţivot a kde také zemřel. Podařilo se mu podat umělecké svědectví o dávno zaniklé neporušené Šumavě, jak o ní slýchal vyprávět a jak ji sám poznal a uchovat tak její obraz pro paměť příštích generací, tedy i té naší.(www.zichovice.cz). 2.1. Karel Klostermann - ţivot a dílo

obr. č. 6 - spisovatel Karel Klostermann (6)

Neţ se vydáme po stopách tohoto významného spisovatele, který nikdy nepodřídil své nezávislé a svobodné myšlení danostem doby, ve které ţil a tvořil, uvedu zde několik jeho moudrých vět - k našemu zamyšlení: „Myslím, že pohlížím na svět a na lidi objektivně a nepředpojatě, myslím si to - s jistotou to nevím. Míval-li jsem iluze, nepozbyl jsem jich rázem, ani způsobem takovým, že by trpkost mi po nich zbyla v duši. Nepovstal mi tudíž nikdy spor s pozitivním žitím.“ „Nereptám proti osudu ani proti lidem, ježto jsem přesvědčen, že jsem zavinil sám vše, co mě v životě potkalo zlého a nepříjemného. Víra a naděje mě neopustily nikdy ani na chvilku a skepse není mým údělem.“ Klostermannův otec byl synem šumavského sedláka ze Schlösselwaldu u Srní v soudním okresu Kašperskohorském. Roku 1841 dosáhl na Vídeňské universitě 22

hodnosti doktora lékařství (studoval předtím v Klatovech a na filosofii v Praze) a pak se usadil jako praktický lékař v Debrníku u Ţelezné Rudy, kde byly tehdy velké sklárny rodiny Abélé. Tam se oţenil, vzav si za manţelku dceru z této původně francouzské vystěhovalecké rodiny. Několikrát změnil působiště: tak na př. byl u Haagu v Horních Rakousích, pak v Sušici, nato u Ţichovicích pod Rábím, ve Štěkni u Strakonic a konečně v Kašperských Horách, kde roku 1875 zemřel. Byl to muţ velmi vzdělaný, náboţensky i národně tolerantní, rodem Němec, znal však dokonale česky a kromě toho ovládal ještě několik jiných jazyků. Měl po celý ţivot co dělat, aby uţivil četnou rodinu. Mnohé jeho vlastnosti, např. snadnou chápavost cizích jazyků zdědil po něm jeho nejstarší syn, spisovatel Karel Klostermann. Ţivot v datech a seznam děl Karla Klostermanna v příloze č. 1. Klostermann je realista a svůj realismus chápe zcela důsledně tak, ţe si vůbec nevymýšlí, nýbrţ líčí skutečnost, kterou si pouze uspořádává. Na mnoha místech upozorňuje své čtenáře, ţe to, co budou číst, se skutečně stalo a ţe si nic nevymyslil. "Vţdy a znovu si přísahám, ţe prozkoumám střízlivě a chladně zjevy, jichţ budu svědkem, ţe také vzpomínky ještě jednou v duchu kriticky rozeberu a ţe z nich vymýtím, co by se příčilo dokázaným a uznaným pravdám ... Lidé, jeţ jsem čtenářům představil, existovali nebo existují právě tak jako příroda, do níţ jsem je uvedl, a já jsem ani jednu z postav nevymyslil - dojista jen proto, ţe se mi k tomu potřebných buněk mozkových nedostává." Své umělecké vyznání napsal Klostermann hlavně v úvodu ke svým pamětem ("Červánky mého mládí") anebo v předmluvě k románu "Kam spějí děti" (O srdce člověka): "Co vám tuto podávám, proţil jsem vše; všecky osoby jsem znal, nic jsem nevymyslil. Nevymýšlím vůbec; dívám se na lidi a předvádím je takové, jakoví jsou, s jejich slabostmi i s přednostmi. Nejsem a nebyl jsem nikdy s to je odsuzovati a zoufati nad nimi. Lidé nejsou a nemohou být andělé, a kdyby jimi byli, pokládal bych se tvorem nadmíru nešťastným, kdybych, sám andělem nejsa, mezi anděly ţíti musil. Nejsou také bestie; chybují a pykají za své chyby i za hříchy otců. Nejsem takový nadčlověk, jenţ by sobě troufal zříkati se všech nároků na pomoc u svých bliţních a přátelského spoluţití s nimi. Důsledně: chci-li bráti, musím dávati ... Z toho mého stanoviska plyne, ţe nejsem také pesimista a ţe nevidím pouze stinné, pitvorné a hnusné stránky při jednotlivci ... Pathologické zjevy odkazuji jinam neţ do beletrie. Triumf smrti uznávám, kořím se před ním v prachu, maje v srdci nesmazatelnou naději na vzkříšení. Smrt triumfující se přátelsky na mne usmívá, nešklebí se ze ztrhaných zraků šíleného samovraha anebo umírající hysterické ţeny, jeţ ovšem nevylučuji z práva, jeţ mají jako kaţdý jiný člověk na náš soucit ... V tomto přesvědčení jsem ţil, s ním i odejdu, aţ čas můj se naplní. Kdybych jinak mluvil, byl bych lhářem, a pravda jest mi nejsvětější oriflammou“.

23

2.2. Karel Klostermann -. Črty z cest Šumavou 1890 „Črty ze Šumavy 1890“ byla první a jediná kníţka německy napsaná a vytištěná kniha tohoto autora. „Böhmerwaldskizzen“ vydal v roce 1890 vlastním nákladem v Plzni a jediný překlad do češtiny vyšel později u J. R. Vilímka v Praze. Překlad byl značně nepřesný a jazykově archaický. Je to pozoruhodná sbírka postřehů a lze ji bez nadsázky označit za publicistický začátek Klostermannovy literární dráhy. Karel Klostermann miloval Šumavu svých předků. Jeho otec pocházel přímo z jeho srdce, z Hrádku u Srní, kde stával selský dvůr rodu Klostermannů, tak zvaný Wurmbauerhof. Osada Hrádky je také pod dřívějším německým názvem Schlösselwald výchozím bodem spisovatelových cest za poznáním lidských osudů a proměn šumavské přírody, sem se také stále vrací, aby oţivoval vzpomínky a příhody z nelehkého ţití dřevorubců, hajných, uhlířů, pašeráků, celníků, pastevců i pytláků. To, ţe nepsal literaturu pro literaturu, ale literaturu o ţivotě a pro ţivot dosvědčuje i jeho pozdější doznání: „ Neumím naprosto vynalézat ani typů, ani povah, ani událostí; tohoto daru se mi nedostalo. Osoby, jeţ předvádím čtenářům, existovaly; a co ve svých románech a povídkách vypravuji, se také stalo; já jsem je pouze kombinoval, uspořádal a v jakýsi celek upravil; je -li to realismus, toţ jsem realistou“. Klostermann cítí, ţe Šumava jeho mládí - nespoutaná příroda, neprostupné pralesy, svérázní obyvatelé se svou drsnou realitou ţivota je uţ dávno pryč a sám přiznává, ţe nic nemůţe zůstat tak jako dřív. Ale přesto si bere na paškál měšťáky a snoby, kteří z návštěvy pohoří dělají módní záleţitost nebo se nad Šumavou povýšeně ušklebují jako nad zaostalou kolonií. Tady se dokáţe opravdu rozhořčit: “Jejich srdce je studené a jejich mysl prázdná. Co je jim po tom, jak to bylo dřív a jak to bude vypadat v budoucnosti?!“. Ve svých črtách Klostermann brání přírodu, touţí po tom, aby se pokud moţno v nezměněné podobě zachovala do budoucna a uznává pouze ty návštěvníky, kteří se v ní chovají skromně, nenápadně a nenáročně. Nesouhlasí s tím, jak bezstarostně si ji přisvojují: „Dnes si turisté uţívají pohodlí a člověk uţ nemusí své lásce k přírodě přinášet oběti.“ Jestliţe toto napsal v druhé polovině osmdesátých let 19. století, co by asi psal dneska? V této skromné kníţce je mnoho pasáţí, které dnešního čtenáře nutí k zamyšlení nad naším současným počínáním a způsobem ţivota. Opakovaně tu s větší či menší naléhavostí zaznívá starost o budoucnost šumavských lesů, o dostatek pracovních příleţitostí a moţnosti obţivy, o neustále se zmenšující bohatství lovné zvěře a ryb. Je to první souhrn názorů a zatím ještě nesmělých protestů a výzev budoucího zaníceného ochránce šumavské přírody, jednoho z předchůdců pozdější 24

velkolepé myšlenky prohlásit Šumavu chráněnou krajinnou oblastí. Z tohoto hlediska byl Klostermannův první svazek Črt ze Šumavy velmi zásluţným, společensky významným činem. (B. Nohejl,: úvod k „Črty ze Šumavy 1986).

25

3. Navrţené cyklotrasy v oblasti Šumava 3.1 Charakteristika oblasti Rozsáhlá plochá hornatina na jihu a jihozápadě Čech, při hranicích s Německem a Rakouskem. Hlavní část Šumavské oblasti. Nejvyšším vrcholem české strany je Plechý (HLV 21; 1378 m). Ačkoliv je Šumava aţ čtvrtým nejvyšším pohořím, má celkem 180 tisícovek, téměř polovinu všech v České republice! Příčinou je rozsáhlá, vysoko vyzdviţená klenba s mnoha zbytky zarovnaných povrchů a jen částečné porušení kernými pohyby. Celé pohoří je protaţeno ve směru severozápad – jihovýchod v délce 120 km, na jihovýchodě přechází v Novohradské hory a Novohradské podhůří, na severozápadě je Všerubskou vrchovinou oddělena od Českého lesa. Směrem do vnitrozemí je Šumava lemována niţšími a více členitými hřbety Šumavského podhůří. Pohoří leţí na státní hranici, za níţ klesá zlomovými svahy do údolí přítoků Dunaje. Na německé straně, která se nazývá Bayerischer Wald (česky Bavorský les) jsou také nejvyšší vrcholy Šumavy vůbec – Grosser Arber (Velký Javor, 1 457 m n. m.) a Grosser Rachel (Velký Roklan, 1 453 m n. m.). Geologické sloţení je relativně jednotvárné, převládají silně přeměněné krystalické horniny, jako je ortorula, rula, svor, granulit a migmatit. Tyto horniny místy pronikly ţuly a granodiority. Zarovnané povrchy překrývají mocné vrstvy zvětralin s četnými tvary periglaciálního a výjimečně i glaciálního původu. Vrcholným „dílem“ ledovců je několik šumavských jezer (na české straně Černé, Čertovo, Laka, Prášilské a Plešné). Centrální, nejvyšší část Šumavy tvoří NP Šumava, okrajové ochranné pásmo spadá z velké části do CHKO Šumava. Z důvodů ochrany přírody je část tisícimetrových vrcholů nepřístupných (I. zóna NP, Klidová území), další část tisícovek leţí bohuţel ve VVP Boletice. Vývoj „zakázaného území“ je dynamický – I. zóna bude zřejmě v souladu se zlepšováním stavu lesů dále rozšiřována. Charakteristickým reliéfem Šumavy je střídání rozsáhlých hřbetů s neméně rozsáhlými pláněmi. V jejich nejniţších částech bývají rašeliniště (slatě) s reliktní ledovcovou květenou. Původní smrčiny hlubokých šumavských hvozdů vzaly za své jiţ v 19. století během větrných a kůrovcových kalamit. Nově vysázené genotypy smrku nebyly dobře adaptovány na horské prostředí, a tak je současný stav lesů poněkud neradostný. Kůrovcové kalamity se vrátily a v 90. letech 20. století zdecimovaly velké plochy lesů. Co se nepodařilo kůrovci, zničil vítr (např. v r. 2002 nebo orkán Kirill v r. 2007) - padlo téměř 200 000 stromů za jediný den, nebo člověk (neuváţené zákroky při těţbě dřeva a následná eroze). I přes výše uvedené je Šumava největším lesním komplexem střední Evropy, zařazeným do sítě biosférických rezervací UNESCO.

26

Výchozími místy jsou střediska přímo v nitru hor, například Vyšší Brod, Volary, Vimperk, Kašperské hory, Ţelezná Ruda a Nýrsko. Klima hor je úměrné nadmořské výšce, sráţky jsou nepatrně vyšší, stálejší sněhová pokrývka bývá v polohách nad 900 m n. m. Průměrné roční teploty se pohybují od 5 °C v 1 000 m n. m. do 2,5 °C v polohách nad 1 300 m n. m. Roční sráţky téměř všude přesahují 1 000 mm, v centrálních částech se pohybují aţ okolo 1 500 mm. Sněhová pokrývka bývá vysoká hlavně v polohách nad 1 100 m n. m., níţe dosahuje v průměru 80 cm. Hřebenové oblasti a vysoko poloţená údolí mají sníh 5-6 měsíců v roce s maximy přes 1,5 m. (www.tisícovky.cz). 3.2. Charakteristika cyklotras Všechny zpracované cyklotrasy mají výchozí a konečný bod v Horské Kvildě, kam je moţná doprava ţeleznicí i autobusovou dopravu, autem se do Horské Kvildy dojede přes Vimperk nebo Sušici. Horská Kvilda vám k ubytování nabízí řadu penzionů a hotelů. Nenajdete tu ale velké betonové hotely (jako například na Srní), ale spíše rodinné penziony či apartmány. Nejdelší zpracovaná cyklotrasa měří 71,9km Nejkratší zpracovaná cyklotrasa měří 46,5km Průměrné převýšení tras je 518m Trasy jsou vedeny převáţně po pěších turistických značkách v kombinaci s cykloturistickými značkami, které vedou převáţně po zpevněných komunikacích, veřejných nebo účelových. Trasy mapují místa, kde ţil, která navštěvoval a o kterých píše Karel Klostermann ve svých románech ze šumavského prostředí.

27

Cyklotrasa č. 1 Horská Kvilda - Filipova Huť - Modrava - Vchynicko-Tetovský kanál Klostermannova vyhlídka - Srní - Čeňkova pila - Zhůří - Horská Kvilda Popis cyklotrasy: -

délka trasy - 47km

-

převýšení - 576m

-

celkové nastoupené metry - 824m

-

úsek cesty typu pěší - 0,11km

-

úsek cesty typu lesní/polní - 6,56km (14%)

-

úsek cesty vozová - 15,93km (35%)

-

úsek cesty typu silnice 3. třídy - 10,5km (23%)

-


-

celkové stoupání - 16km (35%)

-

celkové klesání - 28,59km (62%)

-

výškový profil trasy č. 1 - obr. č. 13

-

profil trasy č. 1 - tab. č. 1

Místopis z historie a děl Karla Klostermanna: Horská Kvilda (obr. č. 7) Ze statku „ U Daniele “ na Horské Kvildě pocházel Josef Klostermann, narozený v roce 1765, pravděpodobně vnuk Daniela Klostermanna. Jeho statek, místně zvaný Wurmbauerhof, stával do roku 1945 vpravo od silnice ze Srní na Rokytu, poblíţ dnešního penzionu „Zvoneček“. (obr. č. 7 Horskokvildské pastviny). Také tato budova, postavená po stavbě nové silnice po roce 1910, patřila k někdejšímu Wurmbauerhofu. V té době jiţ statek ovšem nepatřil Klostermannům, hospodařila tam rodina Baumann. Hlavní budova dvora byla po roce 1945 zlikvidována a zůstaly po ní pouze zbytky klenutých sklepů na místě bývalého statku a pak ještě základy dvou podruţských chalup, na nichţ jsou dnes postaveny nové rekreační chalupy. Wurmbauerhof býval ve své době jedním z největších statků na zdejší rychtě Stodůlský Podíl. Manţelkou Josefa Klostermanna byla Anna Weberová, potomek rodiny zakladatelů zdejší rychty. Josef Klostermann byl svého času také rychtářem Stodůlského Podílu, i kdyţ nepocházel „ z královského“. K rychtářství mu údajně pomohlo i to, ţe jeho manţelka jako jediná z celé rychty uměla číst a psát. Josef Klostermann-Wurmbauer měl deset dětí. 28

Dne 12. ledna 1814 se Wurmbauerům narodilo poslední desáté dítě, syn Josef. Podle zvyku šumavských sedláků měl v dospělosti převzít rodný statek. Ale stalo se jinak. Spisovatel Karel Klostermann o tom ve vzpomínkách na svého otce píše: „ Bylo mu snad 11 let, kdyţ jednou při pasení dobytka v lese spolu s jinými chlapci vyslídili na stromě včelí roj. I vybrali hoši včelám med a jak náleţí se ho najedli. Ještě téhoţ dne se Josífek pováţlivě rozstonal. Náhodou nebo poţitím medu, kdoţ ví. Jeho matka, jejímţ byl miláčkem, si zoufala, kdyţ viděla, ţe chlapcova nemoc se rychle horší. V této hrozné chvíli učinila Bohu slib, ţe uzdraví-li se její dítě, vykoná s ním pouť na Svatou Horu u Příbrami. Nemoc trvala několik týdnů. Pak se hoch uzdravil a matka, věrna svému slibu, se s ním vydala na Svatou Horu. Tam jej zaslíbila Bohu. Po návratu domů řekla manţelovi, co učinila, ţe jejich nejmladší musí na studie, aby se stal knězem. Wurmbauer o studování nechtěl ani slyšet. Je to pošetilost, kdo by potom převzal statek. Jeho odpor nezlomila ani domluva místního faráře, na něhoţ se matka obrátila o pomoc. Ubohá matka, bojíc se boţího trestu, div si nezoufala, a kdyţ po dvou letech její muţ zemřel, přisoudila jeho smrt boţímu hněvu. Josífek potom vystudoval gymnasium v Klatovech a tehdejší přípravu na akademická studia, tzv. filosofii v Praze. Po celou dobu studií jej ani nenapadlo, ţe by mohl být něčím jiným, neţ knězem. Ale po ukončení filozofie pojednou shledal, ţe není povolán k duchovnímu stavu. Řekl to matce. Ta jej pro Boha a všechny svaté prosila, aby dbal jejího svatohorského slibu a vstoupil do semináře. Josífek ale nedbal jejích proseb a přihlásil se ke studiu medicíny. Doufal, ţe matka jej po čase pochopí a ţe se usmíří. Ale nestalo se tak. Matka se nesmírně trápila pro svůj nesplněný svatohorský slib a v době, kdy byl její syn promován na doktora medicíny, zemřela. Krátce před svou smrtí, zmítána hrůzou, ţe pro nedodrţení svého slibu bude navţdy zatracena, prý pravila: „To všechno ty boţí včeličky. Při vybírání medu hoch asi roj zničil a Bůh nás všechny za tento hřích potrestal“.

obr. č. 7 Horskokvildské pastviny (7)

29

Filipova Huť Filipova Huť byla v r. 1884 osadou s jedním Spitzenbergovým hostincem a nesla jméno majitele panství Filipa Kinského. Ten zde r. 1785 povolil výstavbu malé sklářské hutě. Nový majitel Josef ze Schwanzerbergu neměl zájem o sklo, ale o lesy. Huť byla zrušena a na pláních našlo svůj nový domov 14 dřevařských rodin. (obr. č. 8 Filipova Huť). Ţivot na horní Šumavě byl velmi tvrdý, bahnité cesty, dlouhé zimy, velké vzdálenosti. Jediným dopravním prostředkem byly nohy. Mnozí Němci ţili ve zvláštní pasivitě smířeni s tím, ţe svůj těţký osud nelze změnit. Nevěděli, co jsou knihy, ţili v zajetí rodové tradice, neměli zájem měnit svůj zaběhlý zemědělský způsob chudé obţivy, silně lnuli k svým horám, ale ţili jako před desítkami let jejich předchůdci. Byli horliví v náboţenských obřadech a procesích stejně jako nedělním pití v hospodách, kde zapíjeli svůj osud. Často během noci „probendili“ co vydělali tvrdě v lese za celý týden... V 90. letech se rozmáhala nebezpečná závist k Čechům „Čech se má lépe, dře, šetří a má ... Němci ţijou pohodlněji, nešetří, a tak nemají.“

obr. č. 8 - Filipova Huť (8)

Modrava Modrá (980m), něm. Mader. Vesnice při ústí Mlýnského (Grossmüllerbach) potoku do Modré (Maderbach), pozdější Otavy. 56 obyv., mezi nimiţ i Češi. Revírní správa, kníţecí pila. Hostinec „Zu den zwei Schnepfen“ (u dvou sluk) s 10 noclehy. Českým turistům nedoporučuje se v Modré stravovati se a bytovati. Ceny přemrštěné. Zvláště pstruhů nikdo zde nekupuj. Na nocleh lépe zajíti aţ do Pürstlinku, nebo zůstati ve Vchynici. (Antonín Bašta - průvodce 1920) Vchynicko-Tetovský kanál (obr. č. 9) Vchynice-Tetov zmiňuje ve svých dílech i spisovatel Karel Klostermann: 1) román Kam spějí děti, poprvé vydán 1901: " Dědina Chynice-Tetovo leţí ve východním a jihovýchodním svahu Adamsberka; chalupy vesměs stejné, dřevěné, tu a tam na kamenné podezdívce spočívající, s lomenicemi postrannými, běţí podle cesty z Rehberka do Mádru vedoucí; kaţdá stojí na příslušícím k ní lánu úzkém, ale 30

dosti dlouhém, sbíhajícím v podobě pravidelného obdélníku s nejvyššího hřbetu jmenované hory aţ hluboko do údolí Vydry, kde levý břeh tvoří mez. Jednotlivé lány jsou od sebe odděleny mocnými, širokými kamennými hradbami, naházenými prvními osadníky, kteří r. 1780 koupili pralesem pokryté stráně od panství štubenbašského, náleţejícího tehdá hraběti Kinskému ze Vchynic a Tetova, jemuţ na počest pojmenovali nově zaloţenou, pralesu vyrvanou osadu. Nehledíc k některým osadám povstalým při nově odkrytých uhelných báních, Chynice-Tetov jest jedna z nejmladších dědin v království Českém, dojista nejmladší z těch, jeţ vznikly na osnově zemědělské. " 2) povídka Zmizelá osada, poprvé vydaná 1915: " Vesnice Chýnice-Tetovo povstala v prvních letech osmdesátých XVIII.věku, kde několik sedláků z královské svobodné rychty ´Stodůlský Podíl´ 1.díl (Rehberg) zakoupilo od panství Stubenbašského, náleţejícího tehdy hraběti Kinskému (...) po celém nebo polovičném lánu, sbíhajícího dosti úzkým pruhem téměř s temena Adamsberku aţ k řece Vydře. (...) Přes to, ţe všecek kraj má vysokou polohu a více neţ půl roku leţí pod sněhem - lány spadají s výše 1050 m do 937 m při samé řece - daří se tu hlavně ţitné jaři, ovsu, bramborům, zelí a zvláště překrásnému lnu, louky pak dávají hojnost výborného sena; vše se ovšem pozdě sklízí, obilí z části aţ v září, sena koncem srpna. "

obr. č. 9 - Vchynicko - Tetovský kanál (9)

Klostermannova vyhlídka Na Sedle u Srní, nedaleko od akumulační nádrţe elektrárny Vydra, se nachází Klostermannova vyhlídka. (obr. č. 10). Od ní se otevírá pohled do Povydří a Pootaví. U Klostermannovy vyhlídky stojí tzv. Vodní zámek, který slouţí jako vyrovnávací komora, pro přívod vody k elektrárně na Čeňkově Pile.

31

obr. č. 10 - Klostermannova vyhlídka (10)

Srní V roce 1857 přivedl doktor Josef Klostermann poprvé svého syna Karla nahoru na Šumavu. Navštívili rodový statek „U Daniele“, otcův rodný Wurmbauerhof na Dolních Hrádkách pod Srním, otcovu sestru na „Kamenném domě“ na Horních Hrádkách a řadu dalších příbuzných v okolí Srní. Od té doby pak student Karel Klostermann proţíval aţ do ukončení svých studií část svých prázdnin tam, uprostřed ponurých a přece nesmírně krásných lesů a mezi blízkými, příbuznými lidmi. Ponejvíce však na „Kamenném domě“ u své nezapomenutelné tetičky. Tam vzniklo to vzácné pouto, kterým Šumava dokáţe upoutat dodnes, tam byl začátek celoţivotního svazku Karla Klostermanna se Šumavou, přírodou i lidmi. (www.zichovice.cz) Čeňkova pila (obr. č. 11) Původně vodní pila, kterou nechal na soutoku Vydry a Křemelné postavit praţský obchodník Čeněk Bubeníček. Pila zpracovávala hlavně dřevo z lesních kalamit v letech 1863 a 1870, které bylo plaveno Vchynicko-tetovským kanálem. V létě 1867 pilu navštívil Bedřich Smetana, který zasadil v zahradě Bubeníčkovy vily dodnes stojící „Smetanův smrk“. V padesátých letech 19. století byl na Čenkově Pile častým hostem malíř Josef Navrátil. V roce 1908 bylo zařízení pily modernizováno – tři vodní kola poháněla katry a obráběcí stroje. V roce 1912 byla pila přestavěna na vodní elektrárnu a vedením v délce 8,3 km byly napájeny elektřinou Kašperské Hory. Celé zařízení se zachovalou Francisovou turbinou je dnes národní technickou památkou. Osada Jelenov (Hirschenstein) (740 m) (www.sumava.net) Skupina stavení nad údolím Vydry byla dříve částí vesnice Svojše. Osada vznikla ze dvora u Hirschensteinu (Jelení skály). Bývala tam sklářská huť na pateříky, zaloţená v roce 1713. V letech 1768-82 byl jejím nájemcem purkmistr Kašperských Hor Augustin Müller. V roce 1840 zde stálo devět domů ve dvou 32

skupinách. Osadu zmiňuje Karel Klostermann v povídce Ohnivé snopy nad Hirschenštejnem. Za pozornost stojí dvě dochovaná stavení se zvoničkami. Dnes je Jelenov schován ve vzrostlém lese, zatímco na dobových fotografiích z r. 1882 je osm domků nad Čeňkovou pilou na úplně bezlesém kopci. O Jelenově píše K.Klostermann také v „Črtách ze Šumavy“: „Překročíme-li Vydru u Čeňkovy pily, dostaneme se po hřebenu nad pravým břehem řeky ke skupině domků, zvané Jelenov. Na její obyvatele nikdy neplatily královské výsady, byli odjakţiva poddanými města Kašperské Hory. A právě toto území bylo někdy počátkem padesátých let jevištěm hrůzyplného dramatu. Po mírném, výjimečně dlouho trvajícím podzimu přišla náhle tuhá, na sníh nesmírně štědrá zima. Zdálo se, ţe sněţit nikdy nepřestane. Rozpoutala se krutá vichřice, která navála sníh do vysokých závějí, pak přišla obleva, znovu umrzlo a zase sněţilo. Opět se bez přestání sypal sníh a zahalil celý kraj velikým, bílým rubášem. Osady doslova zapadly sněhem. Lidé se museli prokopávat a prohazovat tunely ke studnám a ke stájím. Všude bylo na sáh vysoko sněhu, všude se tyčily sněhové hradby a hory. Do roklí se nikdo neodváţil, stačil neopatrný krok a člověk se propadl do ledového hrobu. A nebyl chleba. Tady nahoře se nikdy neurodilo tolik obilí, aby stačilo na vlastní spotřebu a tomhle roce to bylo ještě horší. Trvalo to tři dlouhé, nekonečné měsíce. Jediný člověk neopustil v té době zaváté osady a nikdo odjinud do nich nepřišel. V březnu nastala konečně obleva a z hor se valily proudy špinavé vody. Zároveň s proudy ledové vody dorazily do podhorských oblastí zprávy o hrozné epidemii v horách. Zprávy o nesmírném hladu, zvěsti o lidech, kteří z té pohromy zešíleli. Bylo rozhodnuto vyslat na Kozí hřbety zdravotní komisi. Z oken a dveří na ně zíraly strnulé pohledy, z chalup a chýší se členům komise potácely vstříc plouţící se kostry. Nebylo obydlí bez mrtvoly, v některých staveních leţely tři i čtyři. Okna se tu podle zvyklosti a ze zásady nikdy neotvírala nebo ani otevřít nešla. Všechny světnice připomínaly eskymácké chatrče, plné nečistot a strašlivých výparů. Špatný výţiva, nedostatek čistoty a čerstvého vzduchu zplodily jakýsi druh nemoci podobné tyfu. Těch, kteří přeţili, se zmocnila tupá beznaděj. Často si ani nedali práci, aby odklidili mrtvoly ze světnice a ty se tam přímo v tropické atmosféře rozkládaly. Hrozba epidemie si vyţádala nemilosrdné zásahy. Spálil se skoro veškerý nábytek, postele, slamníky, obydlí se musela zvenku i zevnitř vybílit. Lékaři dělali, co bylo v jejich silách, na pomoc postiţeným se pořádaly sbírky a z různých končin přijíţděly povozy se ţivotními potřebami. Obzvlášť Sušice a okolní usedlosti se v tomhle ohledu vyznamenaly“. (K. K. „Črty ze Šumavy, 1986)

33

obr. č. 11 - Čeňkova pila (11)

Zhůří (obč. č. 12) Po skončení třicetileté války se na Horské Kvildě postupně usazovali noví osadníci. Podávají o tom svědectví daňové soupisy z tehdejší doby. Zatímco v Horské Kvildě byly v roce 1654 celkem 4 usedlosti, v roce 1713 jich bylo 7 a v roce 1785 jiţ 17. Analogicky na Zhůří vzrostl v týchţ letech počet usedlostí z 0 na 6, resp. 11 usedlostí. Přírodní podmínky v tomto prostoru nebyly nikdy příznivé pro rozvinutí normálního zemědělského osídlení. Vysoká poloha umoţňovala pouze omezené pěstování brambor a ovsa. Hlavním zdrojem obţivy bylo pěstování a obchod s dobytkem a mléčnými produkty. Vedle stájí pro dobytek byly hlavními hospodářskými budovami místních statků velké seníky, do nichţ mohly současně vjet dva aţ čtyři velké vozy s nákladem sena. Kromě luk patřily některým usedlostem i rozsáhlé plochy lesů, jejichţ výnosy jim pomáhaly překonávat špatné časy. Na přelomu 18. a 19. století došlo vlivem rozvoje sklářství také v prostoru Horské Kvildy k prudkému nárůstu počtu obyvatel a tím samozřejmě i dětí. Po zaloţení farnosti na sousední Kvildě tam bylo v roce 1768 zahájeno školní vyučování. Zpočátku probíhalo na faře nebo v bytě učitele. V odlehlejší Horské Kvildě ovšem tehdy pro vyučování ţádná budova nebyla a tak se vyučovalo střídavě v jednotlivých místních usedlostech. Majitel, v jehoţ usedlosti se právě vyučovalo, poskytoval ubytování a stravu učiteli. Tento vandrovní systém skončil aţ v roce 1825, kdy dalo město Kašperské Hory postavit na pastvině Polaufovy usedlosti první školní budovu (pozdější čp. 16). Vyučovalo se katechismu a základním znalostem čtení, psaní a počítání. Ţáci platili nepatrné školné, tvořící učitelův plat. Dozor nad vyučováním vykonával místně příslušný farář. Pozemková vrchnost Horské Kvildy, město Kašperské Hory, vykonával nad zdejší školou patronátní správu. Po roce 1848 tuto správu převzal školní úřad nově vzniklého okresu Kašperské Hory. Do školy chodily děti nepravidelně, často vůbec ne. Bylo to ovlivněno jednak klimatickými podmínkami, jednak sociální situací rodičů. Mladší školáci (6 - 9 roků) chodili do školy pouze v teplejším ročním období, starší zase od začátku prosince do konce března. v ostatním čase museli pomáhat rodičům při zemědělských pracích, silnější 34

chlapci pracovali v lese nebo na sklárně. Starosti rodičům a útrapy školákům přinášely daleké cesty z odlehlých částí obce do školy. Na Horskou Kvildu to měli ze Zlaté Studny 5 km, z Ranklova 4 km, Z Nového Domu 7 km, Dolního Antýglu 6 km a podobně z dalších částí obce. Ve zdejší nadmořské výšce mezi 1000 a 1100 m byly v zimě cesty většinou zapadány i vícemetrovými vrstvami sněhu a školáci neměli patřičné, často vůbec ţádné boty. Aţ do třicátých let 20. století chodila většina dětí v zimě do školy v dřevácích, v letních měsících chodili velcí i malí školáci bosi. Aţ do prvé světové války (1914) neměla většina školáků řádné psací potřeby. Málokterý měl pořádnou psací tabulku a pisátko. Brkem a inkoustem se většinou nepsalo, protoţe potřebný papír byl pro jejich rodiče drahý. Ocelová pera se začala uţívat aţ po roce 1918. Převládající metodou vyučování bylo přednesení látky učitelem a její opakování ţáky. Samotní učitelé bývali velmi nedostatečně vzděláni a velmi špatně placeni. Výsledkem takovéto školní výchovy byla velká negramotnost zdejších obyvatel, a to ještě kolem roku 1900. Například při projednávání převodu Polaufovy usedlosti (čp. 18) v roce 1847 podepsal dědic Jan Adam Polauf smlouvu třemi kříţky. Rodiče platili školné, které ve školním roce 1891/92 činilo 2 zlaté 8 krejcarů za ţáka. Klimatické podmínky se tím samozřejmě nezměnily a pro malé školáky ze Zhůří, Turnerovy chaty, Nového domu nebo Hluboké bylo i pak velmi obtíţné chodit pravidelně do školy na Horskou Kvildu v zimním období. Proto byla v roce 1932 zřízena na Zhůří v čp. 7 „zimní škola“ pro měsíce listopad - březen. Učilo se v ní asi 25 školáků. Po pedagogické stránce se ale tento systém neosvědčil a „zimní škola“ se změnila na celoroční filiální školu. Po záboru čsl. pohraničí v říjnu 1938 a vlivem následující válečných podmínek byla tato škola na Zhůří v roce 1941 definitivně uzavřena. (www.horskakvilda.cz).

obr. č. 12 - Zhůří (12)

Horská Kvilda V roce 1345 dali bohatí měšťané z Kašperských Hor králi Janu Lucemburskému pro výpravu proti Landshutu 600 vyzbrojených vojáků. Král za to obdaroval Kašperské Hory výsadami a daroval městu rozsáhlé území směrem na jih, k zemské hranici, nazývané Kvildy (Gefilde – Pláně), a to na základě Privilegia, vydaného 29. září 1345. Prostor byl posléze podrobněji označován jako Vnější 35

Kvildy (Aussergefild, později tam vznikla obec Kvilda) a Vnitřní Kvildy (Innergefild, později tam vznikla obec Horská Kvilda). (www.horskakvilda.eu).

obr. č. 13 - výškový profil trasy č. 1 (13)

tab. č. 1 - itinerář trasy č. 1

36

obr. č. 14 - mapa cyklotrasy č. 1 (14)

37

Cyklotrasa č. 2 Horská Kvilda - Kašperské Hory - Javorník - Zlatá Studna - Horská Kvilda Popis cyklotrasy: -

délka trasy - 50,1km

-


-


-

úsek cesty typu pěší - 5,52km (11%)

-


-


-


-


-

celkové stoupání - 27,53km (56%)

-


-


-


Místopis z historie a děl Karla Klostermanna: Horská Kvilda Do Polaufova hostince na Horské Kvildě (dnes hotel Rankl) umístil spisovatel Karel Klostermann děj svého románu V ráji Šumavském. Před hotelem Rankl má svoji sochu jeden z hrdinů tohoto románu Rankl Sepp, (obr. č. 15) který byl i skutečnou postavou Šumavské historie. Karla Klostermanna se týká ještě jedna zajímavost: naproti řezbářství stával dvorec "U Daniele", odkud pocházel dědeček známého spisovatele.

obr. č. 15 - socha Rankla Seppa (15)

38

Kašperské Hory Kašperské Hory (obr. č. 16) jsou dějištěm románů a povídek Karla Klostermanna (1848 – 1923). Spisovatelův otec zde působil jako lékař a několik let byl i starostou kašperskohorského okresu. Vyrůstal v lesích na horském statku u Rehberku a městečko Kašperské Hory ho nadchlo: „... do jaké míry jsem byl okouzlen a ohromen, kdyţ vyšed ze svých zapadlých lesů, jsem uviděl poprvé větší sídlení lidské, domy v řadách, náměstí, ulice, dřevěné lomenice a štíty, krámy, zděný kostel ...“ Mladík Karel Klostermann, který v r. 1862 uţ znal Písek, Strakonice nebo Klatovy, byl jiného názoru: “V celém městě tehdáţ nebylo ani pět červených taškových střech, domy byly kryty veskrz jen šedým, hnědým a bělavým šindelem, povlečeným zhusta zelenými, nebo zaţloutlými lišejníky ... téměř nemoţné fasády, malá, bez ladu a skladu do stěn vpravená okna, připomínající vpadlé oči umírajícího tvora, směsice křivolakých, nedláţděných a málo čištěných ulic a uliček ...“ (Roučka,2008).

obr. č. 16 - Pohled na Kašperské Hory (16)

Kašperk Hrad Kašperk (obr. č. 17) se vypíná na lesnatém výběţku hory Ţďánova asi 3 km severně od Kašperských Hor. Svou nadmořskou výškou 886 m je nejvýše poloţeným královským hradem v Čechách. Hrad byl stavěn v letech 1356 aţ 1361 z rozkazu českého krále a římského císaře Karla IV. k ochraně zemské hranice, Zlaté stezky, zlatých dolů a rýţovišť. Hrad Kašperk nechal v roce 1356 zaloţit český král a římský císař Karel IV. Důvody k zaloţení tohoto stráţního hradu byly hned tři. Prvořadou nutností byla potřeba zajistit ostrahu zemské hranice se sousedním Bavorskem. Druhým důvodem byla panovníkova snaha o ochranu zlatonosné oblasti Kašperských Hor. V neposlední řadě Karel IV. povaţoval za nutné zajištění bezpečnosti na nově zřízené obchodní komunikaci zvané Zlatá stezka. Ta spojovala Čechy s Bavorskem a dále s vyspělými oblastmi západní Evropy. Jedna z jejích větví 39

vedla přes Kašperské Hory. S blíţícím se koncem 16. století hrad postupně ztrácel svůj původní význam, na jeho pravidelnou údrţbu se jiţ prostředků nedostávalo, hrad chátral. Královská komora začala rozprodávat kašperské panství. Nakonec v roce 1616 odkoupilo jiţ zpustlý hrad Kašperk nedaleké Město Kašperské Hory, které je vlastníkem i provozovatelem hradu Kašperk i dnes. (www.muzeumsumavy.cz)

obr. č. 17 - hrad Kašperk (17)

Javorník Karel Klostermann obdivoval Javorník, měl rád jeho tehdy hluboké lesy a samoty. Velmi rád vystupoval na vrchol Javorníku, aby se pokochal pohledem na své milované hory. K Javorníku jako místu jedinečného rozhledu jej pojilo pouto tak silné, ţe vyústilo přáním, aby na jeho vrcholu byla postavena rozhledna. Pro svůj záměr získal na počátku 20. století několik svých šumavských přátel, zejména profesora V. Zeithamera a J. Šafhausera, kteří s velkým elánem připravovali realizaci tohoto nápadu. Dne 26.7.1914 byla svolána schůze přátel, aby se dojednaly poslední podrobnosti k započetí stavby dřevěné rozhledny. Jakékoliv jednání bylo zmařeno, neboť byla vyhlášena mobilizace. Tohoto osudného dne navštívil svůj oblíbený Javorník K. Klostermann jiţ naposledy. V meziválečném období se aktivit ujala Kašperskohorská skupina Národní jednoty pošumavské, která zaloţila výbor pro zbudování rozhledny na Javorníku. Ve spolupráci s Klubem českých turistů v Sušici byla uspořádána velká sbírková akce, která vynesla téměř 4.000,- Kč. Původní projekt dřevěné rozhledny s chatičkou byl z důvodů bezpečnosti a trvanlivosti stavby změněn na projekt rozhledny kamenné. 21. června 1938 bylo započato s výkopem základů ve skále. Šedesát osm dní od zahájení stavby dne 28. srpna 1938 byla slavnostně zpřístupněna. V září 1938 došlo k odtrţení Sudet, Šumava se ocitla v Reichu a Javorník se stal nejvyšší horou Čech. Za okupace slouţila jako protiletadlová pozorovatelna. Po válce se Javorník stal oblíbeným turistickým centrem.

40

obr. č. 18 - 28.8.1938 byla rozhledna na Javorníku zpřístupněna (18)

Koncem 70. let začala přerůstat vyhlídkovou část rozhledny kdysi nízká smrčina a rozhledna se tak stala nefunkční. Pokusy o její nástavbu se však nepodařily do konce minulého tisíciletí z různých příčin zrealizovat. V roce 2001 byl zaloţen Nadační fond Karla Klostermanna, jehoţ hlavním posláním bylo shromaţďování finančních prostředků na nástavbu a rekonstrukci jiţ značně zchátralé rozhledny. Práce na rekonstrukci byly zahájeny v září roku 2002 a rozhledna pak slavnostně znovuotevřena 5. července 2003 za velkého zájmu veřejnosti. (www.javornik.cz)

obr. č. 19 - znovuotevřená rozhledna na Javorníku 5.7.2003 (19)

Zlatá Studna Osada Zlatá Studna (Gpoldbrunn) mezi Churáňovským vrchem a Horskou Kvildou leţela v nejdrsnější části Šumavy. Blízká sklárna na Losenickém potoku byla v provozu od r. 1799. Vyráběla duté sklo a páteříky. Posledním huťmistrem do 41

jejího vyhašení v r. 1880 byl Ignatz Rückl. Zde se sklářskému dělníkovi Matthiasu Klostermannovi narodil 16. ledna 1819 syn Josef, pozdější legendární šumavský silák „Rankelský Sepp“, další postava Klostermannova románu V ráji šumavském: ... „Není snad drsnější krajiny na celé Šumavě nad tuto Rankelskou planinu. Neroste na ní ţádné obilí, i brambory se málokdy urodí; vysoká poloha, asi tisíc metrů nad mořem, podmiňuje pozdní a ranní mrazy, které všecko ničí ... Po dobu dlouhé zimy burácejí tu strašné vichřice; nasypou se sněhu nevídané spousty, které pak tajíce mění celý kraj v jediný neprůchodný močál, z něhoţ vody těţko stékají. Páry a mlhy, vycházející z močálů, mění světlo denní v dlouho trvající šero, jeţ ţádný paprsek sluneční nepronikne“. Horská Kvilda Vlevo od Prašné silnice z Horské Kvildy na Kvildu na pravém břehu potoka od Zhůřských slatí u cesty na Zlatou Studnu stál horský statek „Beim Danieln“. Prvním hospodářem na „Danielhofu“ byl Daniel Klostermann, který se zde v r. 1687 oţenil. Šlo o prapředka spisovatele Klostermanna a zakladatele rodu. Patnáct rodin se pak usazovalo v této části Šumavy, devět vlastnilo usedlosti. Z Horské Kvildy pocházel i děd šumavského spisovatele Josef, narozený r. 1765. Patřil mezi ty, kteří úmornou dřinou proměňovali nad Rehberkem hustý les na pole a louky. Zámoţnému sedlákovi a jeho gramotné ţeně Anně Weberové se 12. ledna 1814 na statku „Wurmbauerhof narodil Josef Klostermann, desáté dítě a spisovatelův otec. (www.horskakvilda.eu)


42


43

44

obr. č. 21 -mapa cyklotrasy č. 2 (21)

45

Cyklotrasa č. 3 Horská Kvilda - Kvilda - Pramen Vltavy- Modrava - Tříjezerní slať - Poledník - Srní - Antýgl - Horská Kvilda Popis cyklotrasy: -

délka trasy - 53km

-


-


-


-


-


-


-


-


-

celkové klesání - 21.86km (42%)

-


-


Místopis z historie a děl Karla Klostermanna: Horská Kvilda V okolí Horské Kvildy ţili Klostermannové také na Ranklově u Zlaté Studny. Tam ţil Matyáš Klostermann. Jeho manţelka Františka byla dcerou sklářského dělníka Josefa Hoffmanna ze Zlaté Studny. Přivedli na svět devět dětí a hned ten prvorozený, pojmenovaný po otci Josef, narozený 16. ledna 1819, se stal téměř legendární postavou Šumavy. Pepíček totiţ rostl a rostl, neuplynulo ani dvacet roků a byl zde 210 cm vysoký obr, silák, dobrák a slušný a pracovitý člověk, Rankelský Sepp. Brzy převzal otcův statek a dobře se postaral o všechny své sourozence. Kvilda Ves Kvilda (Aussergefild) v rozmezí let 1884 - 1888 byla farní vesnice na romantickém svahu Diebsteinu, při stoku Černého potoka s potokem jezerním, sestáva téměř ze samých dřevěných budov, čítala 1292 obyvatel a měla značnou pilu. Obyvatelstvo se ţivilo hlavně prací v lesích. Zvláštností je dřevěný farní kostel s. Štěpána z r. 1765. 46

V roce 1882 ma Kvildě působily dva hostince „Beim Strobel“ a „Beim Praschl“. Od r. 1819 zde začala místní rodina Verderberů malovat obrazy na skle. V této její slavné éře produkce podmaleb dosahovala aţ 40 000 obrázků za rok. Zavedenou mnohaletou výrobu však náhle ukončil 11. 5. 1881 poţár, zaloţený neznámým vagabundem. Malebný vzhled Kvildy poznamenal noční poţár 8. 7. 1889, jenţ vznikl v domě č. 27 u obchodníka Bernarda Rotha. 18 domů lehlo popelem, také škola a kostel sv. Štěpána starý 124 let.(obr. č. 22) Tragédie zasadila obyvatelům tvrdou ránu a zároveň změnila původní vzhled horské dřevěné vsi. (www.horskakvilda.eu).

obr. č. 22 - kostel v obci Kvilda (22)

Pramen Vltavy (obr. č. 23) Podle Černé hory (Schwarzberg) se potok tekoucí do Kvildy jmenoval Schwarzbach. Vltava tehdy (v r. 1884) vyvěrala ve výšce 1172 metrů z malé vyzděné prohlubně, vedle níţ stála otevřená dřevěná bouda se stolem a lavicemi. Karel Klostermann ve svých Črtách ze Šumavy vzpomíná: “ Aţ do roku 1870 se pramen skrýval hluboko v téměř neproniknutelném pralese Na jeho okraji stál obrovský smrk, určitě dvacet sáhů vysoký a s kmenem o průměru čtyř stop. Trůnil tady u kolébky naší rázovité řeky jako stráţce z pradávných dob a vzdoroval všem vichřicím a bleskům. Kolem něj stály těsně vedle sebe jeho druhové - všichni podlehli maličkému hmyzu, který tu příšerně řádil. Obrovští velikánové podlehli maličkým trpaslíčkům; nebylo to osudové znamení?“

47

obr. č. 23 - pramen Vltavy (23)

Modrava Klostermannova chata byla postavena v roce 1924 (obr. č. 24) Klubem československých turistů. Název chata dostala po zesnulém spisovateli Karlu Klostermannovi (1848-1923), který svou tvorbu zasvětil krásám Šumavy. Vzhledem ke své poloze slouţila chata během druhé světové války říšské branné moci, po válce pak Pohraniční stráţi. Poté slouţila k odborové rekreaci zaměstnanců společnosti Škoda Plzeň. Na začátku 90. let minulého století byl objekt ze statických důvodů uzavřen a v roce 1996 byl prohlášen za kulturní památku. Objekt chátral aţ do roku 2002, kdy započala jeho kompletní rekonstrukce pod dohledem Správy národního parku Šumava, Památkového ústavu a dalších institucí. V dubnu 2004 byla chata opět zprovozněna. (www.klostermannova chata.cz). K. Klosterman:“ ...Do Modravy uţ putujeme po pohodlné silnici. Je tu ticho a klid, melodie dřívějšího rušného světa uţ dozněla. Velké pily na rezonanční dřevo stojí, chybí jim někdejší bezvětvé pralesní smrky, ze kterých se řezaly rezonanční desky. Ještě před dvaceti, snad pětadvaceti lety tu zpracovávali stovky poraţených velikánů, na jejichţ kmenech byly letokruhy tak stěsnány, ţe se jich víc jak šest, nejvýše sedm set nedalo spočítat. A všechny byly aţ na dřeň zdravé. Je tady hostinec se čtyřmi nebo pěti postelemi, ve kterém se čepuje skutečně dobré pivo. I tady je klid, protoţe sem sotva kdy zabloudí některý z návštěvníků švihácko-lázeňských míst v Ţelezné Rudě, Prachaticích, Vyšším Brodu či jak se jmenují všechna ta města, ve kterých se léčí čistým vzduchem. ...“

48

obr. č. 24 - Klostermannovova chata v Modravě, za druhé světové války přezvaná "v Říši" na "Deutsches Berghotel", zde na pohlednici Josefa Seidela z roku 1927 (24)

Tříjezerní slať Menší horské vrchoviště prameništního typu (5 ha) pod svahem Oblíku (1224 m) leţí v I. zóně Národního parku Šumava, 3 km severozápadně od Modravy. Tříjezerní slať se rozprostírá v chladné a vlhké oblasti se 160 mrazovými dny v roce a s průměrnými ročními sráţkami 1 100 mm. Mocnost rašeliny je asi 4,5m. Svůj název dostala slať podle tří jezírek uprostřed vrchoviště, z nichţ největší má rozlohu 7 arů a hloubku 2 m. V jejich okolí najdeme typické vrchovištní rostliny jako je kyhanka sivolistá, klikva bahenní, suchopýr pochvatý, vlochyně bahenní, šicha černá, rosnatka okrouhlolistá, blatnice bahenní nebo ostřice mokřadní. Rašelinná kleč rostoucí i na ostatních šumavských slatích je kříţencem borovice kleče a borovice blatky. Poledník Významný vrchol (1315 m n.m), také Polední hora, něm. Mittagsberg. V poválečném období leţel v hraničním pásmu a byl nepřístupný. Rozsáhlý vojenský objekt na vrcholu mj. slouţil k radiovému odposlechu, po roce 1989 byl částečně zbořen a celá lokalita upravena pro turistické účely (také kiosek). V roce 1998 byla otevřena věţ, přestavěná na rozhlednu.(obr. č. 25). Vynikající výhledy na nejvyšší vrcholky Šumavy, např. na Ostrý, Jezerní horu, Pancíř, Boubín, Sokol, Luzný, Roklan, Velký Javor atd. (www.sumava.cz).

49

obr. č. 25 - Poledník (25)

Srní V prostoru Srní (obr. 26), na Dolních Hrádkách, Karel Klostermann, tehdy uţ učitel plzeňské německé reálky a začínající spisovatel, navštěvoval rodinu své sestřenice Cecilie Häuslerové. Bydlela v domě čp. 65 na Stillseifenském potoce, místu se také říkalo Mlýnské domky. Cecilie, narozená 16. září 1853, byla sedmé dítě Karlova strýce, Kašpara Klostermanna, nar. 1. prosince 1800. Häuslerovi měli na Stillseifenském potoce mlýn, výrobu šindelů, pekařství a něco jako koloniál. Profesor Klostermann zde rád poslouchal vyprávění pana Häuslera o událostech starých i nedávných časů. Stejně rád jedl také výtečné pstruhy, které mu připravovala sestřenka. Poznenáhlu tak získával materiál pro řadu svých literárních prací. Dům čp. 65 je dodnes zachován a obydlen. Na Srní navštěvoval Karel Klostermann i další příbuzné a známé. Dům nad Srním, na cestě na Sedlo, kde byla před časem umístěna spisovatelova pamětní deska, však kupodivu nenavštěvoval. Tento statek patřil trvale rodině Pauknerů. Michl Paukner byl potomkem jednoho z devíti sedláků, kteří v roce 1726 zaloţili Srní. Statek byl v drţení Pauknerů aţ do odsunu v roce 1946. Spisovatel zato často navštěvoval statek sedláka Václava Beera, místně nazývaného „Wenzeifranzlbeer“, který býval blízko Pauknerova domu, ale na opačné straně silnice na Sedlo a poněkud blíţe k Srní. Statek po válce zanikl a jeho polohu dnes naznačuje pouze zarostlý pahrbek v louce, asi 50 metrů od silnice. S Beerovými se spisovatel velmi spřátelil. Jejich syn Ignác studoval v Plzni a bydlel v podnájmu u spisovatele. Karel Klostermann si této rodiny asi velmi váţil. Do děje své snad nejzávaţnější knihy „Kam spějí děti“ umístil i sedláka Beera a jeho syna (jmenují se tam Reebovi). (www.klostermann.cz)

50

obr. č. 26 - kostel v obci Srní (26)

Antýgl Bývalý královácký dvorec v údolí Vydry z počátku 16. století. V letech 1523 - 1818 zde stávala malá sklárna na duté sklo a pateříky (korále na výrobu růţenců). Zpočátku měla sklárna jen jednu vanu (ein Tiegel - v nářečí an Tigel). V pozdějších dobách zde byl i zájezdní hostinec. Dvorec tvoří skupina roubených i zděných stavení Rozloţité stavby z 18. století mají polovalbové šindelem kryté střechy, štíty s vyřezávaným bedněním či se skládanou lomenicí. Typickou pro královácké dvorce je kaplička a zvonička. Zde a v okolí Antýglu se odehrává děj románu Karla Klostermanna "V ráji šumavském" (obr. č. 27). Dnes je na Antýglu známý autokemping, občerstvení a prodejna potravin.

obr. č. 27 - Hamerský potok (27)

Horská Kvilda Ranklov stál na pláni mezi Churáňovským vrchem a Horskou Kvildou. To je jedna z nejdrsnějších oblastí Šumavy. Na malém kousku trochu pevnější půdy, nedaleko Kikerecké slatě ţil Sepp Klostermann. Jeho usedlost měla staré právo pastvy dobytka v okolních lesích Kašperských Hor. Přesto Seppa samotné hospodaření uţivit nemohlo. Pilně tedy povozničil. Se svým volským potahem vozil 51

pro sklárnu na Zlaté Studni dříví a křemen. Po polomech v roce 1870 a následné broučkové kalamitě vozil dříví dolů k Otavě. Přes poctivou a usilovnou práci a velmi střídmý způsob ţivota podlehl tlaku „Horských pánů“ a svůj statek jim prodal. Koncem sedmdesátých let koupil na Stachách v osadě Jáchymov bývalou Hercíkovu chalupu čp. 132 a vedle malého zemědělství si přivydělával výrobou dřeváků a šindelů. Byl tam ale velmi nešťastný. S novým prostředím se nedokázal sţít mj. proto, ţe tam ţili převáţně česky mluvící lidé a Sepp česky neuměl ani slovo. Nerozuměl českému kázání ve stašském kostele a chodil proto na bohosluţby i kázání aţ do Nicova. Jeho manţelka, rozená Krickelová ze Zhůří, byla o mnoho let mladší. Vypráví se, ţe ji mladý Sepp poprvé zahlédl, kdyţ byla jako nemluvně v kolébce a prohlásil, ţe si na ni počká. Měli čtyři syny a čtyři dcery a všechny vzorně vychovali. Sepp Klostermann byl velmi skromný a spořivý člověk. Měl velmi dobré zdraví a prý nikdy nepotřeboval lékaře. Sepp Klostermann zemřel 19. ledna 1888 ve věku 69 roků. Manţelka ho přeţila o celých 40 roků a oba jsou pochováni na hřbitově na Stachách. Hrob časem zanikl a na jeho místě byl postaven nový pomníček, na němţ je mj. napsáno, ţe Rankelský Sepp ţije ve věčné paměti Stacháků. Postavu Rankelského Seppa vloţil Karel Klostermann do svého románu „V ráji šumavském“. Sepp je tam obrazem mizejícího světa starých časů a lidí Šumavy vedle nových časů a mravů, zrozených z broučkového ráje se vším všudy.(www.horskakvilda.eu).


52


53

54


55

Cyklotrasa č. 4 Horská Kvilda - Král Šumavy - Borová Lada - Boubín - Kubova huť - Horská Kvilda Popis cyklotrasy: -


-


-


-


-


-


-

úsek cesty typu silnice 3. třídy - 9km (12%)

-


-


-


-


-


Místopis z historie a děl Karla Klostermanna: Horská Kvilda (obr. č. 30) Karel Weishäupl, místně zvaný „Boarichter“, byl velmi známý horskokvildský léčitel. Jeho specializací byly nejrůznější zlomeniny kostí. Jeho léčitelský obvod představoval široké okolí aţ ke Kašperským Horám a Prachaticím. Dokázal léčit zlomené ruce a nohy tak, ţe za krátkou dobu si pacient na svůj úraz ani nevzpomněl. Na Kvildách prý byli pouze tři lidé, kteří po zlomenině nohy nechodili dobře. Byli to údajně pacienti místního lékaře. Weishäuplovi nedělala potíţ ani nejkomplikovanější zlomenina. Přitom pracoval velice jednoduchými metodami. Svými prsty, kterých mu několik chybělo, nejprve prohmatal postiţenou končetinu, aby zjistil polohu zlomených kostí. Zraněný při tom samozřejmě nijak nejásal. Kosti pak přesně urovnal a končetinu natřel svoji specielní mastí z vepřového sádla a černého kořene, zavázal obyčejným obvazem a upevnil dřevěnou dlahou. Sádrový obvaz nepouţíval. Jeho syn studoval v Praze medicínu a kdyţ o léčebných metodách svého otce vyprávěl profesorům, nechtěli věřit, ţe je moţné takovým způsobem léčit zlomeniny. Řadu let si na jeho činnost stěţoval jeden lékař v Kašperských Horách, dokonce aţ u soudu. Kdyţ si ale sám zlomil nohu, nešel k ţádnému svému kolegovi, ale ke 56

kvildskému Weihäuplovi. Ten mu pomohl a od té doby skončilo doktorovo nepřátelství. Franzkarl ze svých léčitelských aktivit nezbohatl. Nikdy si nic neúčtoval a vzal si pouze to, co mu lidé sami dali. Protoţe se jeho pacienti rekrutovali v naprosté většině z chudých Šumaváků, nebyla odměna nikdy veliká. Většina jeho příjmů byla ze zemědělské činnosti. Navíc při svých cestách za pacienty trpěl v létě velikou ţízní a tu uhasit bylo v jeho případě značně nákladné. Ale o nic lepší to nebylo ani v zimě, kdy bylo nezbytné vzít něco na zahřátí. Vţdy ale odváděl bezchybnou práci. Jednou za ním přivezli jeho příbuznou s velmi komplikovanou zlomeninou stehenní kosti. Situaci poněkud komplikovalo to, ţe jeho příbuzná váţila přes 140 kilogramů. Sice si nejprve povzdechl, co má v tak ohromné noze nahmatat, ale nakonec měl jeho zákrok perfektní výsledek. Za dva měsíce na chůzi tlusté selky nikdo nepoznal, ţe měla těţký úraz. (www.horskakvilda.eu).

obr. č. 30 - Horská Kvilda (30)

Král Šumavy Kdyţ v roce 1959 natočil reţisér Karel Kachyňa podle námětu Rudolfa Kalčíka na Kvildě film Král Šumavy, byl to divácký hit. Kachyňa ve svém díle velmi zdařile zkombinoval dobrodruţné téma s drsnou atmosférou Šumavy a oslovil tak snad všechny kluky i muţe té doby. Králem Šumavy byl podle Kalčíka starý pašerák Kilián, který podle vyuţíval znalosti terénu a tajnou stezkou přes hluboké močály ilegálně z Bavorska do naší socialistické vlasti převáděl imperialistické agenty, neţ nakonec bídně zhynul kulkou hlavního hrdiny. Byl hrdinou „velmi“ záporným, tajemným a podle toho také dopadl. Ideální románový padouch. Ano i ne! Kilián totiţ opravdu existoval! Rudolf Kalčík, pocházející z šumavské rodiny financů, odnepaměti pronásledujících zdejší pašeráky, si pro svou filmovou postavu vypůjčil skutečnou šumavskou legendu, skutečného krále. Kilián - vlastním jménem Franz Nowotny, byl rodákem ze Starých Hutí (dříve Kaltenbachu), leţících severozápadně od Chalupské slatě. Pocházel z německé rodiny s dlouhou pašeráckou tradicí a sám byl mnoho let pašerákem aktivním a velmi úspěšným. Byl odmalička vychováván k tomuto druhu obţivy, coţ však nebylo v tvrdém a neúrodném kraji ani trochu výjimečné. Jeho otec, sám legenda mezi pašeráky, ho bral na nebezpečné výpravy přes hranici jiţ jako devítiletého. Znal proto tuto část Šumavy jako málokdo jiný 57

věděl, jaké nástrahy na člověka umí přichystat drsná šumavská příroda, horské počasí i Finanční stráţ. Té se mimochodem na počátku 20. let podařilo na hranici zastřelit jeho slavného otce. Kilián měl výbornou fyzickou kondici, uměl se pohybovat obtíţným terénem pěšky, na lyţích i na sněţnicích a byl vybaven znamenitým orientačním smyslem. 2. světová válka zamíchala osudy mnohých. V roce 1946 museli Němci z českého pohraničí pryč a kraj se téměř vylidnil. Do Bavorska by odsunut i Franz Nowotny. Konec pašování, konec krále? Vypadalo to tak. Nečekaně však ještě na chvíli přišel čas, kdy byl slavný pašerák povolán zpět na hranici, respektive na úsek hranice, který od 1. ledna 1949 střeţil útvar 9600 Pohraniční stráţe SNB, dislokovaný na Kvildě. V městečku Röhrnbach, vzdáleném od našich hranic necelých 25 km a začal tu obchodovat se dřevem. Co následovalo dále, můţeme se jen domnívat. Do ţivota šumavského krále totiţ vstoupily tajné sluţby. Po komunistickém puči v roce 1948 zřejmě jednoho dne navštívil obchodníka se dřevem major americké CIC (předchůdce CIA), velitel pro úsek Třístoličník a poţádal ho o pomoc při infiltraci agentů na území ČSR. Moţná příleţitost vrátit se alespoň na pár chvil do rodného kraje, moţná také svolení majora přenést při tom trochu toho nedostatkového zboţí z Čech do Bavorska i zpět a hlavně asi touha podpořit snahy o svrţení socialismu v jeho vlasti způsobila, ţe Kilián tuto pomoc přislíbil. Po následující dva roky se pak Franz Nowotny znovu stal králem, převedl přes hranici mnoho agentů, ale hlavně pomohl stovkám lidí utéci z rudého a nesvobodného Československa. Převáděl na obě strany, převáděl skoro kaţdý den a za kaţdého počasí. Legenda se vrátila. Tím, ţe filmaři vybrali jako hlavní dějiště všech zásadních scén do mlh zahalenou bezednou baţinu, přes kterou jen záhadní a zákeřní převaděči znali cestu, významně pomohli k velkému úspěchu filmu. Mistrně uplatnili nástroje podněcující lidskou fantazii, strach z neznáma i z kruté nepřátelské divočiny. Skutečnost však byla podle všeho jiná. Chalupský močál byl jen krátkým a ne tak fatálním úsekem dlouhé Kiliánovy stezky. Zato další místo, které jsme chtěli vidět, mohlo být svědkem Kiliánova konce. Kdyţ Král Šumavy při svých přechodech opustil Chalupskou slať, prošel lesem mezi Janskou horou a Kamenáčem a sestoupil dolů k silnici do Františkova poblíţ bývalé papírny, musel směrem k hranici překonat Teplou Vltavu. Někdy spolu s celou skupinou říčku přebrodil, někdy, kdyţ bylo hodně vody, vyuţil k překonání Vltavy dřevěný můstek, který si tu horalé postavili k převáţení píce. Časem se však o tom, ţe toto místo pouţívají při svých nočních přechodech převaděči, dozvěděla bezpečnost a začala zde hlídkovat. Její příslušníci k úkrytu vyuţívali nedalekou skálu, vystupující ze zalesněné stráně, odkud měli na můstek i celý údolní úsek stezky dokonalý výhled. Dobře vyzbrojeni vţdy k večeru zalehli, trpělivě čekali, aţ se jedné květnové noci roku 1950 konečně dočkali. Kilián tehdy dostal od svého amerického velitele za úkol dovést spolu se svým komplicem Ottou Grabmüllerem do ČSR dva muţe pracující pro CIC Rudolfa Veselého a Bohuslava Beneše. Všichni se sešli v Kiliánově bydlišti v Röhrnbachu, 58

odkud je král vlastním náklaďákem odvezl ke státní hranici. Tu úspěšně překročili, prošli náročným hornatým úsekem a dospěli právě k Vltavě u dřevěného můstku. Poté co říčku přebrodili a ocitli se na silnici k Františkovu, ozvala se náhle od nedaleké skalky prudká střelba. Nastal zmatek a kaţdý se pokoušel na vlastní pěst někam skrýt. Kilián byl ale zasaţen. Zdálo se, ţe slavný Král Šumavy byl konečně dopaden. Ten ale zachoval chladnou hlavu a pokusil se o starý pašerácký trik. Začal velmi hlasitě naříkat, předstíral, ţe je neschopen pohybu, ţe je zneškodněn a přesvědčil tím esenbáky, aby ho nechali leţet a vydali se pronásledovat jeho společníky. Ti zatím zmizeli v zalesněné stráni. Kdyţ Kilián u můstku osaměl, vyskočil, vběhl do lesa a svou starou stezkou zamířil zpět do Bavorska. A byla to jeho cesta poslední. Naposled vystoupal mezi Stanovou (1159) a Stolovou horu (1254), obešel obloukem Bučinu, kde dříve bývala stanice Finanční stráţe a poblíţ pramenů Vltavy překročil hranici. Překročil jí z posledních sil. Jeho zranění velmi krvácelo a Král Šumavy měl namále. Téměř bez ţivota jej na poslední chvíli našla na bavorské straně hranice americká hlídka, která jej odvezla do vojenské nemocnice a zachránila ho tak před vykrvácením. Po roce 1950 přišla na Šumavu jiná doba. Nařízení Ministerstva národní bezpečnosti ČSR č. 70/1951 Sb. ze dne 14. července 1951 dalo příslušníkům PS právo pouţít zbraň proti narušiteli. Vznikla uzavřená zakázaná hraniční pásma, samotná hranice byla obehnána vysokým plotem a ostnatým drátem, do hor se stěhovaly početné vojenské jednotky. Několik osad spadajících do širokého hraničního pásma bylo vysídleno a srovnáno se zemí. Odhalena a pochytána byla i rozsáhlá síť převaděčů a jejich spolupracovníků. Kanál 54 se definitivně uzavřel. Proč to Kilián vůbec dělal? Proč absolvoval dlouhé, nesmírně namáhavé a nebezpečné noční pochody v zimě a dešti, přes hory a baţiny, s lidmi, kteří ho mohli kdykoliv prozradit? Peníze za své převaděčství nedostával. Trochu si přilepšoval svým starým řemeslem a během převádění uprchlíků pašoval speciální jehly, nylonky, ţiletky a zapalovače do ČSR, cigarety zase zpět do Bavorska. To mu však zcela jistě nemohlo vynahradit podstupované riziko. Navíc se kvůli tomu musel při svých přechodech vyhýbat i německým celníkům. Kilián chodil přes hranice silně ozbrojen, ale přímého střetu s pohraničníky se snaţil vyvarovat. O důvodech jeho nebezpečných výprav na nepřátelské území si musí udělat závěr kaţdý sám. Mnoho lidí, které dostal za čáru, by mu však rádo za jeho pomoc srdečně poděkovalo. Jiţ to není moţně. Zemřel v Bavorsku ještě za dob panování socialismu u nás, jako ctihodný obchodník se dřevem. (www.bogi.unas.cz) Borová Lada Obec Borová Lada leţí v krásné části Šumavy, na trase mezi obcemi Horní Vltavice a Kvilda. Nedaleko Borových Lad se stéká Černý potok s Malou Vltavou a vytváří tak Teplou Vltavu. 59

Obec malá počtem obyvatel, zato velká přírodními krásami, které ji obklopují. Nejvíce navštěvovaným turistickým cílem je největší rašelinné jezírko v Čechách s názvem Chalupská slať. Na opačnou stranu míří kroky návštěvníků často k zaniklé osadě Kníţecí Pláně při česko-německé hranici, ke znovu obnovenému hřbitovu a kříţi v místech, kde stával kostel. Nejvíce navštěvovaná v době letní, ale i zimní sezóny. V létě je moţné vyuţít velké mnoţství cyklotras a tras pro pěší turistiku. V zimě zase nabízí běţecké trasy pro milovníky lyţování. Tipy na výlety: Chalupská slať je největší a nejkrásnější rašelinné jezírko v České republice. Půjdete pěšky směrem do osady Svinná Lada a po poválkovém chodníčku dojdete aţ k jezírku. Celá Chalupská slať je v 1. zóně Národního parku Šumava. Pokud cestujete na kolech, zajistěte si prosím kola na okraj slati, dále se s nimi nesmí. Vyhlídka - obec Borová Lada leţí pod horou Vyhlídka (1068 mnm). Uprostřed ní je umístěna malá vyhlídková věţ. Naskytne se vám pohled do středu obce a jejího nádherného okolí.(http://borova-lada.ceskehory.cz) Boubín Boubín (1362 m) tvoří spolu s ostře tvarovaným Bobíkem (1264 m) charakteristickou siluetu. Na vrcholu najdeme chráněný trigonometrický bod I. řádu a malý obelisk s nápisem "Kardinal Fürst von Schwarzenberg, 3. 8. 1867" na paměť návštěvy praţského arcibiskupa. Boubínská rozhledna: dřevěná rozhledna vysoká 21 metrů, která je umístěná na vrcholu Boubína. (obr. č. 31) Po dřevěném schodišti umístěném v ose věţe se turista dostane aţ na ochoz, umístěný v sedmém nadzemním podlaţí. Věţ je v základně široká 7,7 m a ve vrcholové části se zuţuje na šířku 4,4 m. Boubínský prales (920 - 1110 m) o rozloze 666,41 ha byl vyhlášen národní přírodní rezervací jiţ v roce 1858. Světově známý prales leţí na jihovýchodním úpatí hory Boubín. Dnešní jádro Boubínského pralesa, tvořené zejména bukem, smrkem a jedlí, je nejzachovalejším zbytkem původních rozsáhlých šumavských smíšených horských lesů, tzv. pomezního hvozdu. Nejstarší smrky a jedle dosahují stáří 300 400 let. Prastaré smrky a jedle vyčnívají vysoko z husté korunové klenby tvořené převáţně bukem a udivují nás svými rozměry a zajímavými tvary kmenů. Největší boubínský smrk „Král smrků“, který padl 4.12.1970, měl ve výšce 1,3 m od země obvod 508 cm, výšku 57,2 m a objem téměř 30 m3. Vedle tohoto velikánu nás upoutají i četné další stromy s neobvyklými růstovými deformacemi, jako jsou mohutné nádory, dvojáky, harfovitě zmnoţené kmeny, nebo smrky stojící na široce rozkročených chůdových kořenech a další růstové zajímavosti. Boubínské jezírko (925 m) bylo vybudováno v r. 1836 jako umělá vodní nádrţ pro umoţnění plavby 60

dřeva z boubínských lesů do sklárny v Lenoře. Rozloha jezírka je 0,37 ha, jeho největší hloubka u výpusti dosahuje 4 m. Kolem jádra pralesa je vedena okruţní naučná stezka 'Boubínský prales'. Výchozím místem je Boubínské jezírko. Délka trasy je 3,8 km, trasa obsahuje 8 zastávek. (www.boubin.cz)

obr. č. 31 - pohled z Boubína (31)

Kubova Huť Původně sklářská osada vznikla 1728 u sklářské huti. Huť zaloţil obchodník se sklem Jan Potscheider. Do roku 1736, kdy vyhasla, se tu vyrábělo tabulové, zrcadlové a optické sklo. Dnes nejvýše poloţená ţelezniční stanice v Čechách (996 m n.m.) a východiště turistických cest na vrchol Boubína, po boubínském masivu a do reservace Boubínský prales. Od 2006 otevřena naučná stezka Hornovltavické pastviny. V zimě oblíbené lyţařské středisko se sjezdařským areálem a upravovanými běţeckými stopami, které se napojují na tratě z Borových Lad a Nových Hutí. Ubytování v hotelech (Kuba, Arnika) a v řadě pensionů, restaurace, parkování. (www.vyletynakole.net) Horská Kvilda Je znám zásadní význam zdejších obchodních stezek pro vznik a rozvoj osídlení v prostoru Horské Kvildy. Po začlenění obce do nového okresu Sušice byla v roce 1870 započata stavba nové silnice do Rejštejna. Odbočovala od rovněţ nové silnice Kvilda - Vimperk, kterou ve stejné době budoval okres Prachatice, a vedla dále přes Horskou Kvildu, Zhůří a Svojše a napojovala se u Myších Domků na silnici ze Srní do Rejštejna. V prostoru Polaufova hostince měla vést po loukách v údolí, ale tehdejší starosta a majitel hostince Mathias Polauf prosadil změnu navrţené trasy tak, ţe vedla přímo kolem jeho hostince. v prudkém stoupání od potůčku z Dlouhé slati k Polaufově hospodě proto musel být vykopán dosti hluboký zářez, který pak byl v zimě vţdy zavát a nesjízdný. Aţ do roku 1938 se totiţ neprováděla ţádná zimní údrţba silnice. Stavba trvala dva roky. 28. dubna 1875 byla silnice pronajata státem okresu Sušice. Okres poté vybíral u Myších Domků za vjezd nebo výjezd formanů z nové silnice poplatek, mýto. Podobně tomu bylo také u Čeňkovy pily na silnici ze 61

Srní do Rejštejna. v lidové mluvě se pak dlouho nazývala Čeňkova pila „Mauth“. Nová silnice z Horské Kvildy do Rejštejna zlepšila moţnost dopravy dlouhého dříví na vozech nebo saních z odlehlých oblastí na Antýglu, Ranklově nebo Zlaté Studni k pilám nebo vazištím vorů v údolí Otavy. Byla to další příleţitost k výdělku pro místní obyvatele. Pro některé se odvoz dlouhého dříví stal hlavním zdrojem obţivy. (www.horskakvilda.eu)

obr. č. 32 - výškový profil trasy č. 4 (32) tab. č. 4 - itinerář trasy č. 4

62

63


64

Cyklotrasa č. 5 Ţelezná Ruda - Hůrka - Prášily - Prášilské Kvilda

jezero - Srní - Antýgl - Horská

Popis cyklotrasy: -


-


-


-


-


-


-


-


-


-


-

výškový profil trasy č. 5 - obr. č. 44, 45

-


Místopis z historie a děl Karla Klostermanna: Horská Kvilda Kamenný silniční most v Horské Kvildě (obr. č. 34) je o jediném velmi plochém, segmentovém oblouku pětimetrového rozpětí. Vrchol oblouku se nalézá ve výšce 2 metrů nad hladinou pod mostem protékajícího potoka. Nadloţí mostu z neomítnutého kamene je aţ dvoumetrové, horní okraj parapetu je zakončen řadou kamenných desek. Most velmi dobře zapadá do celkového rámce krajiny. Nosnost mostu je úctyhodná, je omezena aţ 40 tunami. (www.libri.cz/databaze/mosty)

65

obr. č. 34 - most v obci Horská Kvilda (34)

Kvilda Prázdninové autobusové linky, známé veřejnosti jako Zelené autobusy, se dočkaly několika výrazných vylepšení, která umoţnila v prvé řadě podpora ze Strukturálních fondů Evropské unie. Správa NP a CHKO Šumava vyhlásila výběrové řízení na provoz systému Zelených linek v letech 2009-2011, které vyhrála společnost ČSAD autobusy Plzeň a.s. Na základě zpracované studie bylo přikročeno k mírnému rozšíření provozu, pouţití taktové dopravy a k úpravám jízdních řádů, aby lépe navazovaly na ostatní ţelezniční a autobusové spoje v oblasti. (www.csadplzen.cz) V obci Kvilda, kde je moţno nastoupit na cyklobus směřující do Ţelezné Rudy, je zastávka uprostřed obce proti informačnímu centru.(obr. č. 35). Cesta cyklobusem z Kvildy do Ţelezné Rudy je dlouhá 54km a její trvání je přibliţně 90minut. Cena přepravy dle platného cenínu v roce 2009 činila u osoby částku 56,-Kč, cena za přepravované kolo činila 30,-Kč. (obr. č. 36).

obr. č. 35 - jízdenka na cyklobus Kvilda - Železná Ruda (35)

66

obr. č. 36 - mapa tras cyklobusů (36)

Ţelezná Ruda Klostermann:...“Podle zakořeněného zvyku vás nejdříve zavedu do Ţelezné Rudy, na jediné místo, kde se ţeleznice dotýká přímo našeho lesnatého pohoří. A je to přenádherné místečko. Je tady nádherně, lidé přece jen nestačili oloupit přírodu o její věčné půvaby. Ale ta rázovitá Šumava, její vznešený, posvátný klid, poezie šumících smrkových hvozdů, ta uţ tady není, zmizela odsud navţdy. V Ţelezné Rudě si připadám jako jeden můj zdejší známý. Nějak se nám nový ţivot a nové dění nerýmuje s tím, co tady bylo dřív. Říkáme si: je tady hezky, ale uţ to není naše Šumava. Určitě se sem přistěhovali i milí, dobří lidé od jinud, ale naše lidové typy vymizely. Buď uţ někde odpočívají na věčnosti, nebo se přizpůsobili novým poměrům. Ti, kteří se přizpůsobit nedokázali, hledí ostýchavě i tupě na všechno nové; nedovedou to pochopit, připadají si, jako by ztráceli domovskou půdou pod nohama. Kdo vidě Ţeleznou Rudu před dvaceti léty, uţasne asi nad pokrokem; kdo tady celou tu dobu ţil v klínu přírody, ten se asi nezbaví pocitu hlubokého ţalu. Nedolehnou k nám uţ ani ozvěny úderů sekery, praktičtí lidé uţ pokáceli všechno, co tu kdysi stálo. Zato nás ale pasoucí se dobytek obšťastní téměř uměleckou kulisou cinkotu zvonečků, ze které k nám pronikají útrţky rozhovorů. Například: „Papá, tohle je prales, viď?“ ptá se bleďounká ţabka ţloutenkovitého pána, na kterém jako by ještě lpěl prach úředních lejster. Usadil se mu jako listopadová jinovatka i na štětinatém kníru. „Ano milé dítě, to je prales.“ odpovídá rozpačitě papá a myslí přitom na horu úředních spisů, která se během jeho nepřítomnosti v kanceláři 67

zdvojnásobí. „Jo tohle je prales“, dotvrzuje průvodce turistů, sotva patnáctiletý mládeneček v obrovských holinkách, kterého pokrok a civilizace uţ natolik uvědomily, ţe s pocitem hanby vzpomíná na časy, kdy mu tři prsty pravé ruky slouţily za kapesník. Teď uţ tuto důleţitou funkci plní rukáv jeho kabátce. Jenţe „pralesem“ je tu sotva desetiletý porost, který bídně ţivoří. Nové zalesňování Šumavy postupuje bez ochranné bariéry vysokých stromů dost klopotně, nemilosrdný mráz kaţdoročně spaluje mladé výhonky.“(Karel Klostermann,1890)

Hůrka Známá sklářská obec pod Hůreckým vrchem patřila ke stodůlecké svobodné rychtě a byla součástí Královského hvozdu. (obr. č. 37). Její první sklárna, která vznikla nedaleko Vysokých Lávek v roce 1732, se jmenovala původně Česká huť, časem Stará Hůrka. V roce 1766 byla zhruba o kilometr dále na pozdější Hůrce postavena nová velká sklárna se zrcadlárnou, která se proslavila vývozem benátských zrcadel do celého světa. V té době byly postaveny u státní silnice ze Sušice do Ţelezné Rudy obytné domky pro skláře, místu se začalo říkat Nová Hůrka.

obr. č. 37 - pohled na obec Hůrka (r.1936) (37)

Bývalý pozdně barokní kostel svatého Vincence byl postaven v Hůrce v roce 1789 a vedle něj u hřbitova jako rodinná hrobka velká kaple svatého Kříţe (1820), ve které byli v prosklených rakvích pochováni členové rodin Hafenbrädlů a Abelů, majitelů hůreckých skláren. V Hůrkách kromě skláren a obytných budov stával zámeček, hotel U jezera Laka, hostinec, pošta, dva mlýny a lesovna. V kapli Sv. Kříţe byl pochován otec K. Klostermanna MUDr. Josef Klostermann. (www.zanikleobce.cz). S Hůreckou kaplí (obr. č. 38 a obr. č. 39). je spojen příběh, který i dnes, po více neţ padesáti letech, naţene člověku husí kůţi. V roce 1949 ke kapli, stojící nyní jiţ v čerstvě vytvořeném vojenském prostoru, přijela skupina vojáků s velitelem. Jejich úkol byl jednoduchý, byť nepochopitelný - zlikvidovat kapitalistické "vydřiduchy" v místě jejich odpočinku - i po smrti. 68

Posilněni vydatně rumem dali se vojáci do díla zkázy. V kryptě kaple bylo uloţeno třiadvacet kovových rakví. Sedm z nich, ve kterých byly pohřbené ţeny, měly skleněná víka a uţaslí vojáci v nich spatřili mrtvá těla oblečená do krásných šatů a ozdobená šperky. Stalo se to, co se stát nemělo. Opilí vojáci rozbili rakve, vyvlékli mrtvoly a postavili je k náhrobkům do řady. Pak se dopustili něčeho, nad čím zůstává rozum stát v děsu. Ţeny obrali o šperky a nakonec si s jejich mrtvolami zatančili. Svůj čin dovršili potom tak, ţe všechna těla rozstříleli ze samopalů doslova na kusy. A mlýny se daly do neúprosného pohybu. Uplynulo půl roku a ze sedmi vojáků, kteří se masakru zúčastnili, umíral poslední. Kůţi mu pokryla vyráţka, jakou nikdo neznal a nedovedl vyléčit a jeho tvář se zkroutila do hrůzné grimasy. Kdyţ nakonec v mukách zemřel, jeho rodina dostala ostatky v zaletované zinkové rakvi - tak děsivý prý byl na něho pohled. Ostatní zemřeli podobným způsobem, jen jejich velitele prý pohřbily trosky domu, který vyhazoval do povětří. Hovořit o boţích mlýnech se někomu můţe zdát nadnesené a přitaţené za vlasy. Oficiální verze příčin smrti se kloní k názoru, ţe smrtí vojáků byl vinen "mrtvolný jed", se kterým přišli do styku při přímém kontaktu s mrtvými těly. Ale copak i to není důkazem, ţe za zlý čin kaţdého čeká patřičná odplata? Rozstřílené ostatky sklářů a jejich ţen zřejmě nikdo nepohřbil a jejich kosti se asi časem rozpadly všude kolem. Je to opravdu divný pocit, jaký má člověk, kdyţ prochází těmi místy. Mimoděk se snaţí našlapovat opatrně, aby pokud moţno jiţ ani hlučným či těţkým krokem nenarušil klid tohoto místa. (www.druidovamysteria.cz)

obr. č. 38 - pohled do zničené hrobky (38)

Ţivot na Hůrce o okolí popsal Karel Klostermann ve svém románu Skláři.

69

obr. č. 39 - Hůrka (39)

Prášily Historie: Sklářská osada (Gattermayerova huť) vznikla v druhé polovině 18. století na obchodní stezce ze Zwieselu, tzv. Světelské stezce. Sklárnu, zaloţenou v roce 1739 Lorencem Gattermayerem, kupuje v roce 1763 hrabě Kinský. Od roku 1766 nesla osada název Stubenbach. Místní sklárny se specializovaly na výrobu zrcadlového skla. Počátkem 19. století začalo být sklářství nahrazováno dřevařstvím. V roce 1824 ukončila činnost i poslední sklářská huť. Prášily byly známé výrobou kvalitního papíru. Eggerthova papírna zásobovala prezidentskou kancelář, papír pouţíval i známý šumavský básník, spisovatel, dřevorytec a knihař Josef Váchal. Papírna vyhořela roku 1933. Za první republiky se Prášily stávají významným turistickým střediskem. Byla otevřena chata Klubu českých turistů (přestavěná v roce 1928 z původního pivovaru) a později i koupaliště na Prášilském potoce. Po 2. světové válce došlo k odsunu obyvatelstva německé národnosti. V padesátých letech se stávají Prášily součástí vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda a vstup je sem moţný pouze s propustkou. Z okolních osad si armáda udělala dělostřelecké terče a postupně byly srovnány se zemí (např. Hůrka, Zhůří, Stodůlky, Vysoké Lávky a Gsenget). V samotných Prášilech byl, kromě mnoha jiných napáchaných škod, odstřelen kostel sv. Prokopa z roku 1803 (koncem 80. let 20 stol.). Po roce 1991, kdy byl vojenský prostor zrušen, se sem začíná vracet turistický ruch.(www.sumava.eu). Karel Klostermann: Vydejme se do Prášil a pak ještě dál. Nejprve překročíme vodnatý potok, vznikající z početných pramenů, vyvěrajících z mechovité výšiny nad Hůrkou, ale i z odtoku horských jezer. Je to Křemelná, jeden ze dnou přítoků Otavy; jeho voda je stejně hnědá, jako ve všech šumavských lesních potocích, ale je průzračná a čistí. Po něm se vydávají vzhůru dnes uţ skoro bájní lososi; jestlipak se znovu objeví jako kdysi? Pokud se tak stane, tak jedině zásluhou pana Marcuzziho ze Sušice, který má nejvýznamnější umělý odchov ryb a zejména lososů v celých Čechách. V Prášilech je všechen ţivot buď přímo nebo nepřímo odvislý od kníţete Schwanzerberga; kam oko dohlédne, patří mu všechny lesy. Jeho majetkem jsou i všechny pily a plavební kanály. Na jeho území leţí také krásné jezero. Je uţ delší dobu opatřeno stavidly, a kdyţ na jaře stovky přítoků z kopců na výšině leţících slatí je aţ po okraj naplní vodou, otevírají se stavidla a hnědý, hučící 70

proud vyplní koryto Jezerního potoka a odnáší nesmírné masy polenového dříví do Křemelné, která je pak odvádí do Otavy.“(Klostermann,1890). Prášilské jezero Jezero ledovcového původu na úbočí hory Poledník (1315 m) leţí na území Národního parku Šumava, 3,6 km jihovýchodně od Prášil. (obr. č. 40).

obr. č. 40 - Prášilské jezero (40)

Pod 150 m vysokou karovou stěnou se rozprostírá 280 m dlouhá a 180 m široká vodní plocha o rozloze 3,7 ha a obvodu 730 m. Jezero dosahuje největší hloubky 14,9 m a jeho voda je odváděna Jezerním potokem do Křemelné. Následkem vichřice v roce 1989 je v okolí jezera silně narušený lesní porost. Kamenný pomník (obr. č. 41) - na hrázi jezera - připomíná tragické utonutí studenta O. Kareise v roce 1927.(www.sumavaregion.cz)

obr. č. 41 - pomník O. Kareise (41)

Srní (obr. č. 42). První velká osobnost, kterou mladý Karel na Šumavě poznal, byla jeho tetička Therezie. K ní, na výstavný statek na Horních Hrádkách, na „Kamenný dům“, jezdil na prázdniny nejčastěji. Celý ţivot pak spisovatel vzpomínal na tuto starou 71

ţenu „vrásčitých osmahlých lící a pohádkově modrých očí“. Tetička se v mládí seznámila s dřevařem z Kaltenbrunnu, Johannem Schulhauserem. Její otec známosti tvrdě nepřál. Ale mladí se měli rádi a tak nakonec prosadili svou. V roce 1817 byla svatba. Starý Wurmbauer tedy stran svatby povolil, ale jinak stál na svém. „Ţebráci jste a ţebráky zůstanete, pokud budete ţivi a vaše děti budou ještě bídnější ţebráci“. To prý řekl po svatbě své dceři. Přidal ji jenom nepatrných 200 šajnů, krávu a něco drobného nářadí a nábytku. Hannes si nevěstu s tímto věnem odvedl na Kaltenbrunn. Tehdy to byly 3-4 dřevařské chalupy mezi Kostelním vrchem a Jezerním hřbetem, končina odlehlá a nesmírně chudá. Novomanţelé tam začali usilovně a tvrdě pracovat. Postupně se jim narodilo šest synů a šest dcer. Jak děti dorůstaly, přibývalo jejich dělných rukou a přibývalo pozvolna i výdělku z kácení, svozu a plavení dřeva. 15. ledna 1845 koupili manţelé Schulhauserovi od Václava Webera na Horních Hrádkách za 4.758 rýnských statek s několika jitry polí a luk, větší plochou neúrodných kamenitých drah a asi 50 jiter lesa. Dům byl nejstarším objektem v tomto místě, stál zde jiţ v roce 1733, kdy se v okolí usadili první osadníci. Bývala to panská fořtovna Kaltenbrunnského revíru, postavená celá z kamene, s mohutnými valenými klenbami ve sklepích i přízemí a s pěknou zvoničkou nad střechou. Symbolické bylo, ţe nedaleko jejich nového domova, na úpatí Schlösselwaldské hory, leţel Wurmbauerhof, kde otec „tetičky“ prorokoval novomanţelům ţebrácký osud. Je moţné, ţe chtěli proroctví zlomit, ale spíše na ně moc nemysleli, kdyţ začali hned usilovně pracovat. Z neúrodných drah vybírali kamení, střelným prachem trhali velké balvany, vykáceli kus lesa, půdu vyčistili a získali tak další plochy pro pole a louky. Dlouhé kamenné hráze v okolí Kamenného domu připomínají vytrvalost a nesmírně těţkou práci těchto lidí. Samozřejmě nejen rodiny tetičky Schulhauserové na Horních Hrádkách. Všichni obyvatelé staré Šumavy museli být nesmírně pracovití, skromní a moudří, aby dokázali v podmínkách této oblasti obstát, získat vše potřebné pro svoji existenci, zaloţit zde domovy a ţít. Rodina spisovatelovy tetičky z Kamenného domu mezi tyto lidi patřila. A tak za několik let byl Kamenný dům jedním z největších místních statků. Měl ve svých stájích přes 40 kusů skotu a dluh byl splacen do haléře. (www.zichovice.cz)

obr. č. 42 - pohled na obec Srní (42)

72

Antýgl Osada se připomíná r. 1500, kdy náleţela rychtě ve Stodůlkách, v l. 15231818 zde byla sklářská huť (zpočátku s jednou pánví - Ein Tiegel - odtud název), vyrábějící duté sklo a páteříky zaloţená Janem Fuchsem ze Svojše. Pův. královácký dvorec (obr. č. 43) a později hostinec tvoří skupina roubených a zděných stavení, stavby z 18. st. mají polovalbové, šindelem kryté střechy, štíty s vyřezávaným bedněním, kapličku a zvoničku. Úpravy z r. 1964. Odehrává se zde děj románu V ráji šumavském. (www.sumavske cyklotrasy.cz)

obr. č. 43 - Královácký dvorec (43)

Horská Kvilda Přírodní podmínky v tomto prostoru nebyly nikdy příznivé pro rozvinutí normálního zemědělského osídlení. Vysoká poloha umoţňovala pouze omezené pěstování brambor a ovsa. Hlavním zdrojem obţivy bylo pěstování a obchod s dobytkem a mléčnými produkty. Vedle stájí pro dobytek byly hlavními hospodářskými budovami místních statků velké seníky, do nichţ mohly současně vjet dva aţ čtyři velké vozy s nákladem sena. Kromě luk patřily některým usedlostem i rozsáhlé plochy lesů, jejichţ výnosy jim pomáhaly překonávat špatné časy. Vedle toho osadníci ještě uţívali v okolních lesích Kašperskohorského panství práva pastvy, odběru dřeva pro vlastní potřebu a také lesní trávy pro krmení dobytka. Celkově ale zemědělství nehrálo na Horské Kvildě nikdy rozhodující roli. Byly zde jen dva větší statky (čp. 4 s 73 ha a čp. 18 s 75 ha). Většina obyvatel nacházela svoji obţivu v práci v lese. Chovali jednu aţ dvě krávy, někdy i jednoho vepře. To jim stačilo ke skromné stravě. (www.horskakvilda.eu)

73

obr. č. 44 - výškový profil trasy č. 5 - Horská Kvilda - Kvilda (44)

obr. č. 45 - výškový profil trasy č. 5 - Železná Ruda - Horská Kvilda (45)

74


75

76


77

Cyklotrasa č. 6 Horská Kvilda - Modrava - Březník - Černá hora - Bučina - Kníţecí pláně Horská Kvilda Popis cyklotrasy: -


-


-


-


-


-


-


-


-


-


-


-


Místopis z historie a děl Karla Klostermanna: Horská Kvilda Horská Kvilda, německy Innergefild, je obec na Šumavě, v okrese Klatovy, 25 km jiţně od Sušice (obr. č. 47). Horská Kvilda zaujímá rozlohu 29,91 km² a i přesto, ţe čítá pouhých 66 obyvatel (z nichţ 1/5 je německého původu), je samostatnou obcí. Přívlastek Horská se nevztahuje k poloze vsi v šumavských horách, ale k její někdejší příslušnosti k nedalekému hornickému městečku Kašperské Hory. Nedaleko od Horské Kvildy, 5 km jihovýchodním směrem, ale jiţ v okrese Prachatice, leţí ves Kvilda. Za ţivota Karel Klostermann dostál vzhled Šumavy největších změn v historii. Rozsáhlé plochy lesa, leckdy ještě pralesovitého charakteru, byly plošně káceny. Hlavními dopravními cestami pro dřevo byly vodní toky, od roku 1801 pak i Vchynicko-Tetovský plavební kanál zbudovaný kníţaty Schwarzenberskými, majiteli místního rozsáhlého panství. 78

Obraz tehdejší krajiny líčí Karel Klostermann ve vzpomínkách na své dětství takto: „V mém mládí, kdyţ jsem docházel o prázdninách nahoru do Schlösselwaldu ku své tetě, sestře mého otce, prosté selce, dobrotivé, celé zmořené tuhou prací, matce šesti synů a šesti dcer, bylo jinak na Šumavě neţ dnes. Kusy pralesa všude, prales na svazích mezi Horním a Dolním Schlösselwaldem,prales k Schätzenwaldskému podílu, prales za Rehberskou vsí, Hauswaldská kaple v samém pralese, jehoţ vysoké jedle, kostrbaté smrky a ohromné buky pokrývaly celý rozsáhlý svah Jezerního hrbetu nad Grünbergem i svahy Polední hory nad Stubenbachem; dále svahy Seckerbergu nad Křemelnou řekou, mezi touto a Grosshaidem. Pralesem aspoň z části, byly ještě pokryty strmé srázy od Schlösselwaldu k Vydře, a jeden jediný mohutný prales se rozkládal na protějším – pravém – břehu řeky, kudy nyní silnička k Antiglu, širé hvozdy to, náleţející kr. městu Kašperským Horám, stoupající aţ nahoru do vysokých plání Haidelských, Innergefildských a Schrollenhaidských.“ (úryvek z povídky Divoké včely) (Současné místní názvy: Schlösselwald = Hrádky, Schätzenwald = Rokyta, Rehberg = Srní, Grünberg = Zelená Hora, Stubenbach = Prášily, Seckerberg = Spálený vrch, Grosshaid = Velký Bor, Haidel = Huťská hora (Zhůrí), Innergefild = Horská Kvilda, Schrollenhaid = svahy nad Hamerským potokem.) Největšího odlesnění doznala Šumava po ničivé vichřici v roce 1870. V té době ţilo na Šumavě také nejvíce lidí v celé její historii. Práce na likvidaci větrné kalamity přilákala další osadníky. Zvyšoval se počet obyvatel stávajících sídel, anebo byly zakládány osady nové. - Stará mapa s původními názvy, doplněno o současné pojmenování. Některé osady nebyly ani přejmenovány českými názvy, protoţe zanikly záhy po odchodu německy mluvících obyvatel po válce. Karel Klostermann pouţívá ve svých románech buď tehdejší oficiální názvy, nebo uvádí jen jejich začáteční písmeno, anebo si pro existující sídla vymýšlel názvy vlastní, jako například Dřevohryzy zastupují Prachatice. (www.horskakvilda.eu)


79

Modrava Po roce 1790 dochází v šumavských lesích k veliké hospodářské činnosti zaměřené především na těţbu dřeva. Celková činnost však byla velice nerentabilní v důsledku vysokých nákladů na dopravu dřeva. Nebylo moţné dodávat šumavské dřevo do vnitrozemí Čech a to zejména do Prahy, kde byla o dřevo veliká nouze a jeho ceny rychle stoupaly. Tyto okolnosti vedly tehdejšího komisaře Prácheňského krajského úřadu v Písku Baierwecka k úvahám, zda by se z velkého bohatství okolních lesů nedalo vyuţít splavněním Otavy k zásobování vnitrozemského trhu. Na jeho popud vyslalo praţské gubernium v červenci roku 1796 úřední komisi, který vypracovala podrobnou rozvahu na vyuţití dřevních zásob v oblasti této části Šumavy s vyuţitím plavebních cest. Přes všechny předloţené podklady však tehdejší majitel Prášilského panství hrabě Kinský i Česká komora neprojevili zájem o uskutečnění projektu. Projekt však upoutal pozornost úředníků schwarzenbergských panství, zejména ing. Rosenaura , který v té době jiţ úspěšně provozoval značnou část Schwarzenbergského plavebního kanálu na úbočí Trojmezné, Plechého a Smrčiny.Rosenau doporučil kníţeti Josefu Schwarzenbergovi, aby buďto Prášilské panství pronajal, anebo zakoupil. Kníţe se rozhodl pro variantu zakoupení a 18. února 1799 zaplatil na tehdejší dobu neobyčejně vysokou částku 400.000 zlatých a ihned dává příkaz k výstavbě plavebního zařízení. Hrabě Kinský zakoupil v roce 1763 toto panství za 26.600 zlatých. Rosenaur upouští od Bierweckova návrhu upravit pro plavení kamenné řečiště Vydry a buduje zvláštní kanál o délce 13,1 km s názvem Vchynicko Tetovský , který byl dohotoven i s ostatními zařízeními v roce 1801. Pro posílení moţnosti plavby byl na horním toku Modravského a Roklanského potoka vybudován systém vodních nádrţní /švelí/, čímţ vznikl velice výkonný plavební systém umoţňující těţbu a plavení dříví z dosud nevyuţitých lesů. Plavební privilegium vydané Schwarzenbergovi na plavení dříví do Prahy v roce 1801 bylo po roce 1831 prodlouţeno na dalších 30 let, ale po projití této lhůty není jiţ obnovováno, jelikoţ namísto palivového dříví se v Praze topí levnějším uhlím. Dřevo se však plaví dál do obcí podél Otavy aţ do druhé poloviny minulého století, kdy je provoz na tomto plavebním kanále ukončen. Zpracované dříví se v zimně sváţelo na saních k vhodným vodním tokům. Saně nebyly delší neţ tři metry a dalo se na ně naloţit 3 krychlové metry dřeva. K sáňkování dlouhého dříví se pouţívaly dvoje saně spojené za sebou. U Modravy (obr. č. 48) se dříví sáňkovalo ještě v poválečných letech. Po roce 1950 tento způsob nahradilo budování lanovek a výstavba nových přístupových cest. (www.horskakvilda.eu). 80

obr. č. 48 - Modrava (48)

Březník Karel Klostermann: „Črty ze Šumavy 1890“: „Z cesty na Březník je dnes sjízdná silnice, kterou nechal kníţe Schwarzenberg vybudovat na místě nepopsatelné stezky, podobající se spíš rozrytému korytu bystřiny. Scenérie je stejná jako ve všech horských oblastech Šumavy. Silnice vede stále vzhůru údolím luzenského potoka kolem kolonie dřevorubeckých obydlí aţ na studenou, ledovými vichry navštěvovanou planinu Březníku, která je zejména v zimě pověstná neuvěřitelně rychlými změnami teploty během jediného dne. Zatímco ráno ukazuje teploměr dvacet stupňů pod nulou, po poledni vystoupí na patnáct i víc nad nulou a k večeru stlačí hrozné ledové větry rtuť zase na pětadvacet stupňů mrazu. Moţná ţe jsem příliš subjektivní, ale na mne dělá vysoká planina Březníku vţdycky dojem, jako by právě tento kout Šumavy měl sklon ke zkrasovatění. Zpustošení, jaké tady natropily bouře, je přímo děsivé a kdyţ se tu rozpoutá pravá vichřice, strhává se svahů i skomírající křoviny. Zalesňování je tady spojeno s mimořádnými obtíţemi; z níţe poloţených Stachů a Zdíkova sem přichází mnoţství děvčat a ţen, aby tu namáhavou práci obstaraly. Vezme-li se v úvahu, ţe i v červnu tady častokrát leţí sníh a zmíněný ledový vítr se prohání po stráních, je to vskutku namáhavá dřina. Tentokrát jsme pro naše putování z Modravy na Březník zvolili novou cestu; ještě však existuje ta stará, po které jsem se častokrát ubíral v mládí. Nevede údolím, ale do kopců a z kopců, pořád rovně. Na tom by tak dalece nebylo nic zvláštního, neboť naši předkové byli přesvědčeni, ţe vzdušná čára je nejbliţší. Je však nápadné, ţe mimo staré cesty se tu a tam objevují sotva rozeznatelné a většinou značně zarostlé stopy po ještě starší pěšině. Jsou to pozůstatky kdysi tak důleţité Zlaté stezky, nebo spíše jedné ze zlatých stezek, které na rozličných místech vedly přes pohoří. Přeneseme se do té staré doby, kdy se nekonečnou lesní pustinou, táhnoucí se na míle daleko podél stezky, rozléhaly zvuky zvonečků soumarů, obtíţených značnými náklady.

81

Silniční policie bývala velmi přísná a trestala porušení zákonů chránících pohraniční stezky bez okolků a rychle. Podél stezek stávaly malé zásobárny, do kterých musel kaţdý pocestný uloţit určité mnoţství potravin. Jestliţe tak neučinil nebo dokonce bez okamţité potřeby, z pouhé lakoty, něco z nashromáţděných zásob odcizil, oběsili ho na nejbliţším stromě. Tak alespoň tvrdí staré zvěsti, které se tu a tam uchovaly v paměti lidí. Ale vraťme se na Březník.(obr. č. 49). Jsme tedy v lesovně na Březníku, která je mimo roklanské chaty nejosamělejším obydlím na Šumavě. ...“ (K.Klostermann,1890).

obr. č. 49 - Březník (49)

Černá hora (německy Schwarzberg) je hora na Kvildských pláních v pohoří Šumava.(obr. č. 50). Nachází se 5 km jihozápadně od obce Kvilda a 1 km od státní hranice s Německem. Kromě toho, ţe jsou z této hory krásné pohledy na šumavské velikány, ţe návštěvníky zamrazí, kdyţ vidí na vlastní oči, co dokáţe ten malý brouček kůrovce, ţe se znovu objevily zaručené zprávy o zakopaném jantarovém pokladu Němci na úbočí Černé hory, pod touto horou se nachází jeden z pramenů Vltavy. (www.vyletynakole.net). Z „Črt“ Karla Klostermanna se dovídáme, ţe „...Ke zdíkovskému panství přísluší rozsáhlé lesy mezi Černou horou, Siebensteinköpflem, Stráţí a Hanefbergem aţ daleko za Kvildu. Taky tady způsobila vichřice z roku 1870 a následující kůrovcová kalamita hrozné průlomy. Kdo viděl lesní divočinu mezi zprvu jmenovanými dvěma horami před katastrofou a přišel sem zase později, musí mi dát za pravdu, ţe krajina ztratila mnoho ze svého typického vzhledu Nepopsatelně nádherný majestátný prales, který zaplňoval prohlubeň mezi Černou horou a Stráţí je pryč. ...“

82

obr. č. 50 - pohled z Černé hory (50)

Bučina Zaniklá, nejvýše poloţená osada na Šumavě (1162 m) při silnici vedoucí z Kvildy do německého Finsterau.

obr. č. 51 - kaplička na Bučině znovu postavená v roce 1992 (51)

Bučina (Buchwald) byla zaloţena v druhé polovině 18. století. V roce 1910 tady stálo 37 domů a ţilo zde 347 obyvatel převáţně německé národnosti. Po odsunu Němců po 2. světové válce osada zanikla. Dnes zde kromě kapličky z roku 1992 (obr. č. 51) najdeme turistické odpočívadlo s řadou informačních tabulí a překrásným výhledem přes Kníţecí Pláně na jiţní část Šumavy. Při dobré viditelnosti lze odtud spatřit Alpy. Bučina je nejdeštivějším místem na Šumavě. Ročně tady spadne 1600 mm sráţek. (www.sumava.region.cz) Obrázky z lesa a baţin se jmenuje kapitola z: Črt ze Šumavy“ a popisuje cestu z Luzného do Bučin: „...Chcete-li se z Luzného dostat zase do polidštěného kraje, uděláte nejlíp, půjdete-li přímo do Bučin. Máte sice před sebou, zejména z počátku, obtíţnou, určitě čtyřhodinovou cestu, která se vám však za vynaloţenou námahou odškodní tím, ţe vede skrz nekonečné, nádherné lesy. Můţete si být skoro jisti, ţe nepotkáte človíčka - ocitnete se v němé, velebné odloučenosti. Úzká stezka vás zavede na lesní soutok dvou potoků, který pak napájí řeku Ilz. Teď je potoční 83

koryto kvůli plavení dříví vytarasené kameny; za mých mladých let nebyla po takovém pokroku ani stopa a název Vodní pánev, jak tento soutok pojmenovali, jsem vyčetl aţ z příruček o Šumavě. Jakmile se dostanete do Bučin, jste zachráněni, najdete tam dva opravdu dobré hostince, z výše tří tisíc sedmi set stop se vám naskytne báječný výhled do Bavor a rozmnoţí se vaše dosavadní příjemné záţitky. Do Bučin však existuje ještě jiná cesta, napříč lesem, přímo z Březníku k pramenům Vltavy, a přičemţ Luzný zůstane po pravé ruce. Bez průvodce se po ní můţe vydat jen ten, kdo se tu dobře vyzná; jsou tady záludné baţiny. Hluboko v lese leţí při stezce poměrně velká Vogelsteinská nádrţ. Jejích temných vod se sotva kdy dotkne sluneční paprsek. Ze dvou stran nemá vodní plocha skutečné břehy, přechází vlastně do houţevnaté, nekonečné slatiny, přes kterou vede úzká, hadovitě se vinoucí stezka z hatí; chodníček k uzoufání pro nevycvičeného turistu. Stezka vznikla výlučně jako přístupová cestička pro lovce tetřevů ...“. Kníţecí pláně (Fürstenhut), (obr. č. 52) - obec s rozptýlenými chalupami, která se při svém zaloţení v roce 1792 jmenovala Kníţecí Klobouk, leţela na holé planině s třemi skalnatými návršími. Tuto její polohu přesně vystihoval i její starý český název Krásná Rovina. V dobách největšího rozkvětu zde stávalo přes šedesát domů, kromě mlýna a pily fungovala také škola, myslivna, hájovna, obecní úřad, pošta a čtyři hostince. Vesnice měla svůj hřbitov, od roku 1864 tvořil výraznou dominantu celého okolí kamenný kostel Svatého Jana Křtitele, vedle kterého stávala fara. Památný sloupek s vytesanými symboly šumavských hor (sekera, krumpáč a smrk), stojící poblíţ hřbitova dodnes připomíná vznik jiţ zaniklé obce. (www.zanikleobce.cz).

obr. č. 52 - Knížecí pláně (52)

Horská Kvilda Na Horské Kvildě byly dvě pily (Fritz Polauf a Johann Liebl), vyrábějící převáţně různé druhy bedniček. Hamerský potok dostal své jméno po starém hamru (čp. 10), který tam kdysi vyráběl obruče na kola a různé nářadí a další výrobky ze ţeleza. Počátkem 20. století se na Polaufově pile vyráběla ohromná mnoţství cívek 84

na nitě, zátek do pivních sudů a soustruţených krabiček na zápalky. Vedle těchto větších provozů pracovali na Horské Kvildě další řemeslníci: dva krejčí, švec, kovář a také v širokém okolí známý kameník. Tuto ţivnost zde provozovala několik generací rodina Luksch. Prvý známý kameník tohoto jména se narodil v roce 1719 v Korýtkách (Grandl) a kamenické řemeslo se pak v rodině dědilo z generace na generaci aţ po Josefa Luksche (Vydří Domky čp. 99), který byl v širokém okolí znám jako „Stoahauer-Seppl“. Lukschové měli vlastní malou kovárnu s výhní a kovadlinou pro výrobu a ostření kamenického nářadí. Potřebné dřevěné uhlí si pálili sami v milířích. Vyráběli různé mezníky, sloupky, schodišťové stupně, okenní a dveřní obklady a překlady, desky, stavební bloky, náhrobní kameny a kříţe, kamenné grandly, nádoby na nakládání zelí, koryta do chlévů a ještě řadu dalších druhů kamenického zboţí. Dodávali je do velmi širokého okolí aţ ke Kašperským Horám, Nicovu, Kníţecím Pláním nebo Modravě. Materiál pro rozměrné a těţké grandly (napájecí koryta) vyhledávali na loukách a přímo na místě je zpracovávali. Majitelé pozemků z toho měli uţitek, protoţe jim kameník vyčistil louku nebo pole. Při stavbě Vchynicko-tetovského plavebního kanálu dodávali Lukschové potřebné kamenné desky a bloky pro kanálové skluzy i ostatní trasu. Kámen byl získáván a opracováván na Vydře, především v okolí Turnerovy chaty. „Stoahauer-Seppl“ zůstal svému povolání věrný i po odsunu v roce 1946 a aţ do svých 70 let prováděl kamenické práce m.j. na obnově zámku v Mannheimu nebo na renovaci kostela sv. Ducha v Heidelbergu. (www.horskakvilda.eu).


85


86


87

Cyklotrasa č. 7 Horská Kvilda - Zhůří - Svojše - Rejštejn - Kašperské Hory - Milov - Chalupy Klostermannova skála - U Mezilesní slati - Horská Kvilda Popis cyklotrasy: -


-

převýšení - 615

-


-


-


-


-


-


-


-


-


Místopis z historie a děl Karla Klostermanna: Horská Kvilda Karel Klostermann: Můj děd. Neznal jsem ho, dávno zemřelého muţe, který spatřil světlo světa roku 1764 v Horské Kvildě a na nějţ se i můj neboţtík otec tj. "před téměř dvaceti lety zemřelý", jeho nejmladší syn, pamatoval jen z raného dětství. Vzpomínám-li jeho, činím tak nejen z piety, jiţ zajisté kaţdý poněkud citlivý člověk chová k předkům, hlavně proto, ţe způsob, jakým se stal usedlíkem v Rehberku (dnes Srní), ţe dále tradice o jeho osobě, charakteru, jeho názorech, o jeho činech vrhá jasné světlo na dřívější poměry centrální Šumavy, poskytuje nám potomkům pohledy v zašlý, dávný svět a odhaluje závoj, který se tak hustě ukládá kolem minulosti, ţe sotva bude s to lidskému oku jím prohlédnouti. Stará generace vymizela, nová málo se stará o minulost a budoucí jiţ o ní nebude věděti. Písemně nebylo nic, pranic sloţeno, nanejvýš tu a tam ve vrchnostenských archivech, ale těch není v sídlech dřívějších sedláků-svobodníků. Čeho jsem se o svém dědovi dověděl, mám z vypravování starých lidí, kteří ho zamlada znali, zejména ze zpráv jeho nejstaršího syna, svého strýce, prostého dřevorubce, jenţ zemřel roku 1887 maje věku pětadevadesát let.. 88

Dolní Schlösselwald (Unter - Schlösselwald) není vlastně vsí, nýbrţ jen dvůr "Wurmbauernhof" a dvě nebo tři chalupy. Dvůr leţí na východním kraji úţlabí Stillseifenského potoka. Kolem roku 1780 vsedlačil se tu do pralesa rakouský usedlík jménem Wurm, jemuţ ve vsi nestačilo. Úděsná, úplně liduprázdná divočina, prastará panenská půda (tj. "humusovitá půda" - pozn. překl.), porostlá mnohastaletými velikány. Ten muţ se odváţil přílišného. Pracovních sil bylo poskrovnu, podnikatel neměl dětí, aby mu pomáhaly při kácení a tříbení lesa, strašně namáhavém; tím se stalo, ţe nepořídiv, zase se odstěhoval. Kamenný jakýsi domek tu zůstal a kousek půdy vymýcené; nenašlo se v obci ani človíčka, jenţ by byl pokračoval v započaté práci. Neţ by půda byla něco vynesla, byl by kaţdý tu zahynul hlady, neboť se nedalo pomýšleti nadlouho, aby si zásoby a ţivobytí odjinud pořizoval. Tak upadala část vymýcená a znovu se obracela v temnotu pralesní. Mladý porost bujel a příroda se zmocnila opuštěných obydlí. Byla by je asi brzy ze světa smetla, spojivši se s prudkými lijáky, kypře navrstvenými sněhy a divými jarními a podzimními bouřemi , kdyby se byl nenalezl člověk, jenţ znovu na se vzal postoupiti boj s mocnou přírodou. Tento pozemšťan byl právě můj děd. Pocházel z obce Kvildy (v originále uvedená "Gemeinde Innergefild" nikoli obec Kvilda, nýbrţ obec Horská Kvilda, podle významu "vnitř slatí" na rozdíl od "vně slatí" leţící Kvildy! - pozn. překl.). Kde měl jeho otec velký dvůr, který se posud drţí v rodině, komplex několika dřevěných budov, říká se mu "beim Danieln" podle předka, praděda mého děda, který slul Daniel. Tento Daniel se oţenil roku 1688, jak jsem nalezl v matrikách rejštejnských, kamţ přifařeny byly celé pláně a lesní samoty, jistě rozsáhlejší, neţ většina biskupských diecézí italských. Hornokvildští byli poddanými královského svobodného zlatohorního města Kašperských Hor. Poddanství zajisté nebylo příliš tísnivým, jak usuzovati lze podle odloučenosti těchto míst; nicméně prostor zhusta býval příliš těsným těm, kteří byli poţehnáni větším počtem dětí, zvláště proto, ţe vrchnost nic nepostupovala ze svých pozemků, a ţe v oněch končinách, kde podnebí nedopouští intenzívnějšího vzdělávání půdy, byl nedostatek plochy pro chov dobytka. Tak se stalo, ţe přebytečné obyvatelstvo odcházelo, nejraději ovšem do královských (rozuměj králováckých - pozn. překl.) svobodných obcí, kde nebylo tísněno pouty poddanskými. Můj děd se ujal napolo sesuté kamenné budovy v Dolním Schlösselwaldě. Podle toho soudě, co jsem o dědovi slýchal, byl to neobyčejně energický silák, tvrdý jako ţula jeho domoviny. Nevylíčitelnou prací rval se s přírodou a urval jí půdu a za málo let měl největší komplex orné půdy v celé obci a třicet aţ čtyřicet kusů hovězího dobytka. Asi padesát jiter (tj. kolem 17 hektarů pozn. překl.) lesa nechával nedotčeným, prales divukrásný a nádherný, jehoţ se ani jeho syn a nástupce nedotýkal, pokud byl ţiv. Jaké váţnosti těšil se tento tvrdý, zamračený, nemluvný muţ, ukazuje nejlépe okolnost, ţe jej, přivandrovalce a bývalého poddaného, zvolili rychtářem, a tuto 89

hodnost zastával dlouhá léta, ač neuměl čísti ani nebyl s to se podepsati, coţ za něho dělávala jeho ţena, má bába. Dával najevo velkopanské opovrţení ke kaţdému školskému vzdělání. "Ruce jsou, aby pracovaly", říkával, „a ne, aby čmáraly po papíru a oči má člověk, aby se díval do dálky a ne aby je zahrabal do knih, kde nic není neţ samé špatné a nepotřebné věci". „Na psaní a čtení je tu pan farář a jiný nikdo". Dalo bábě mnoho bojů, neţ dosáhla, aby děti směly chodit do školy, a kdyby děd tak brzy nebyl býval zemřel, nikdy by můj otec se nebyl dostal na studie. Bylo to vpravdě na pováţenou s docházkou do školy. V zimě navěţilo se dětem v cestu takových závějí ţe se mohly odváţiti do školy jen s průvodem dospělých, kteří jim cestu razili; na jaře se proměnila půda v bezedný močál a v létě a na podzim práce domácí i polní, hlídání dobytka a všecko, co souvisí s hospodářstvím teprve vznikajícím, nemohly postrádati ani jediné dělné ruky. A co bylo tehdy věcí odstrašujících, nejen jako dnes, ale stonásob zhoršených i také jiných, dnes uţ neznámých. Ticho lesa mlčícího, tančící světélka nad močály, skučení vichru, šumění křídel v noci táhnoucího ptactva, to všechno naplňovalo fantazii lidí strašidelnými postavami a domnělým nebezpečím, jeţ tísnily mysl neméně, neţ kdyby skutečně bývaly. Nebezpečí vlastně číhalo všude, jenomţe se nevědělo o jeho podstatě a zaměňovalo se představované se skutečným. Vyráţelo osení, rozmnoţovala se stáda, ale stáda jelenů ničila pole, medvědi a rysové dobytek. Této škodné můj děd vyhlásil vyhlazovací válku. Sedláci pásli dobytek společně, hluboko v lesích, a uplynul málokdy týden, aby nebyl přiběhl některý z pastevců bez dechu volaje: "Dnes v noci zase (rozuměj medvěd) trhal!“. Škoda bývala pokaţdé veliká. Šelma se vrhla doprostřed stáda, udílejíc rány napravo i nalevo strašnými tlapami. Nepadlo-li zasaţené zvíře po první ráně, medvěd je nepronásledoval, nýbrţ dal se do nejbliţšího a tak dlouho mlátil, aţ některé padlo, z něhoţ na místě seţral, co mohl. Někdy "trhali" dva i tři medvědi. Raněná zvířata hynula skoro bez výjimky po ranách. Někdy se stalo, ţe celé stádo panickým děsem jato se splašilo a šíleným útěkem se rozprchlo, mnoho zvířat si polámalo nohy, spadlo do skalních rozsedlin nebo zapadlo do potměšilých močálů, kde bídně zahynulo. Tehdy vytáhl můj děd na hon na medvědy s primitivní puškou, kterou jsem ještě viděl. Více neţ dvacet medvědů a několik rysů, kteří přepadali zvláště menší dobytčata, zastřelil a k tomu mnoţství jelenů. Kdyţ nashromáţdil několik koţí, chodíval je prodat do Sušice (německy Schüttenhofen - pozn. překl.). Tyto docházky na trh bývaly k největší ţalosti naší báby. Uplatňovala se konservativní, tuhá nátura tvrdého muţe i v pitce a sedění jako při práci; nebylo lze ho dostati z města, dokud cítil v kapse krejcar z výtěţku lovu. Vydrţel osm i čtrnáct dní na místě, pil mlčky ohromné mnoţství piva a zapomínal na domov, na dvůr, na práci i na rychtářství; kdyţ pak se vrátil, lehl si a spal tři dny ať se stalo cokoliv. Beztrestně člověk neurve panenské půdy. Nejen v tropech pod ţhavými paprsky slunečními, ale ani u nás, v severském podnebí šumavském; i zde vystupují z čerstvě vymýcené půdy miasmatické (tj. jedovaté, dráţdivé - pozn. překl.) výpary; vraţedná úplavice 90

decimovala dříve v létě obyvatelstvo; v zimě zase čmoud přetopených příbytků, odloučení od světa, zkaţená mouka vyvolávaly tyfové a zimničné nemoci, jeţ bývaly zvláště, bylo-li hojně sněhu. Z třinácti sourozenců byl můj otec nejmladším; pět jich zemřelo v mládí, většinou dysenterií (tj. zmíněnou uţ úplavicí - pozn. překl.). Pět bratrů a tři sestry dorostli, jednoho bratra a jednu sestru schvátil tyfus v nejlepším věku; ani jediný ze sourozenců nebyl ušetřen této nemoci. Děd sám, jenţ urval přírodě pozemek wurmbauerhofský - jméno po prvním usedlíku zůstalo - zemřel roku 1826, maje věku přes šedesát let . „Práce ho strhala", řekl můj strýček, vykládaje mi o příčině jeho úmrtí. A přece se ţádné z jeho dětí nebálo práce. Nechť odpočívá v pokoji ve staré královácké zemi, kamţ za ním se odebraly všecky děti a jistě i většina vnuků! (www.kohoutikriz.org./data).

Zhůří Historie tohoto místa začala jiţ ve 14. století, kdy těmito místy vedla Zlatá stezka kašperskohorská. Na úbočí Huťské (Zhůřské) hory stála věţ pro ochranu stezky. Osada Zhůří (Haidl) byla zaloţena pravděpodobně okolo roku 1720 asi v souvislosti se dvěma sklárnami na úbočí Huťské hory. První písemná zmínka o obci („Haydl“) je z roku 1785. V té době patřilo Zhůří jako samostatná obec k okresu Kašperské Hory, po roce 1869 bylo Zhůří uváděno jako osada obce Ziegenruk (Kozí Hřbety), dnes uţ rovněţ zaniklé. Od roku 1880 bylo osadou obce Horská Kvilda, od roku 1961 doposud je osadou obce Rejštejn. Na severním konci obce stála kaple sv. Václava - velká obdélná kaple (cca 4,5x7 m) s trojúhelníkovými štíty na obou stranách a sedlovou střechou. Věţička byla asymetricky posunuta k severnímu štítu, vchod byl v této štítové stěně. Na bočních stranách bylo vţdy jedno obdélné okno, zakončené nahoře obloukem. V letech 1945-47 došlo k odsunu německého obyvatelstva a následně k pokusu o osídlení obce přistěhovalci ze Slovenska a Rumunska. To vše skončilo v roce 1952, kdy byla oblast zabrána vojskem a vesnice postupně zbořena. V nově postavených kasárnách jihozápadně od obce a na ploše těsně pod vrcholkem Huťské hory sídlilo radiolokační stanoviště 522. roty 52. radiotechnického praporu PVOS. Po roce 1990 vojsko kasárna opustilo. K Historii Zhůří Eduard Steun 24.11.2009: …Bydleli jsme v 50.letech 20.stol.v Horské Kvildě,kde jsem také chodil do školy. Jako ţák této školy se pamatuji, ţe jsme všichni školou povinní chodívali k vojákům na Zhůří i s rodiči do biografu, kam docházely i děti ze Svojší a okolí. Většinou nás tam přiváţeli a zase odváţeli sami vojáci nákladními auty TATRA 805. Pamatuji si ještě kapli sv.Václava v jejím původním stavu (neţ přišla na Zhůří armáda).V roce 1954 uţ tam armáda byla, ale kaple nebyla ještě zbořena celá, byla jenom ubourána věţ zvoničky a zničen zvon.V kapli pak byla chována domácí prasata pro kuchyni Československé lidové armády, coţ tehdy mého otce šíleně dopalovalo a pokaţdé mi cestou k vojákům do kina kapli 91

a okolo ryjící prasata ukazoval. Film Černí baroni mi vţdycky scénou o prasatech zhůřskou kapli připomene. Kaple byla zbořena aţ někdy na přelomu let 1956-1957. (www.zanikleobce.cz) Svojše Ves Svojše se nachází v krásné přírodě Šumavy a své jméno získala po zástavním drţiteli Kašperka, totiţ po rytíři Zmrzlíkovi ze Svojše (ze Svojšína), který tu zaloţil sklářskou huť. Nyní spadá pod obec Rejštejn. Mezi pomístními jmény se při Kozím Hřbetu vyskytuje i označení "Hüttenäcker" (tj. "huťská pole"). Dalo by se z toho usuzovat, ţe prvá sklárna Zmrzlíkova stála právě někde tady. Mezi samotou Mooshaus a Dobronínem se jedné pastvině říkalo "Am kalten Ofen" (tj. "na chladné peci"). Také toto pomístní jméno svědčí o provozu sklářské huti. Horská osada, poprvé připomínaná v druhé polovině 16. století se zachovanými zbytky lidové šumavské architektury. Na severovýchodním okraji vsi stojí památkově chráněný dům č.p. 34 se zachovanou kovárnou. Uţ v roce 1565 zde prameny zmiňují dvě sklárny, které pravděpodobně vyráběly pateříky. Na konci 18. století čítala obec jen 13 čísel. V roce 1910 v ní stálo 42 domů, ţilo 317 lidí a byla zcela německá. V obci je obnovená kaple sv. Martina. Kilometr severozápadně jsou Dračí skály – rulový skalní výchoz v hlubokém údolí horní Otavy s nádhernou scenérií. (www.risy.cz)

Rejštejn V 17. století sklářství zachránilo město před úpadkem, způsobeným ukončením těţby zlata. Nejdříve se zde vyráběly jemné skleněné perle, později tabulové sklo. Zvlášť významnou kapitolou v historii místa tvořila existence světoznámé sklárny v Klášterském Mlýně, která se proslavila výrobou křišťálového skla. Sklo bylo tehdy vyváţeno téměř do všech světadílů. Výrobky ze sklárny Klášterský Mlýn u Rejštejna můţeme vidět v současnosti v muzeu v Kašperských Horách (cca 4 km). Vedle sklárny měli místní obyvatelé příleţitost obţivy také v nedaleké továrně Franze Watzlavicka, která proslula výrobou dětských kočárků, nebo v lese a při zpracování dřeva. Dominantou Rejštejna je kostel sv. Bartoloměje, připomínaný v roce 1570, přestavěný v roce 1792. Na hřbitově při straně kostela (obr. č. 55) je hrob matky a bratra spisovatele Karla Klostermanna (Charlotta Klostermannová †1903, Jakub Klostermann †1901), který Rejštejn navštěvoval. Rád se sem vracel i po r. 1873, kdy přijal místo suplenta na německém reálném gymnáziu v Plzni a usadil se tam. V letech 1891 - 1897 pobýval na Šumavě pravidelně. Vţdy si rezervoval letní byt, jímţ byl bílý domek „Klapperl“ na Vysokém vrchu nad Rejštejnem. Zasadil sem děj některých svých románů a povídek. (www.rejstein.cz).

92

obr. č. 55 - Rejštejn (55)

Kašperské Hory (obr. č. 56) (Bergreichenstein) na fotografiích z r. 1895 vypadají jako typické ospalé provinční městečko, honosící se titulem královské horní město, v němţ ţilo ve 204 domech 2332 německých obyvatel a česká menšina v počtu 90 lidí. Kašperské Hory spadaly pod hejtmanství Sušice. Kromě kostela sv.Mikuláše byla zde pětitřídní škola, měšťanská škola pro hochy a dívky, německá reálka a odborná škola pro zpracování dřeva. Kromě pošty a telegrafu se zde nacházela četnická stanice, česká pošumavská záloţna, dvě továrny na sirky, továrna na nejrůznější dřevěné výrobky a pivovar. Kašperské Hory byly neodmyslitelně spjaty s MUDr. Josefem Klostermannem, který zde působil v závěru ţivota jako praktický lékař. Několik let byl okresním starostou. V organizaci státní správy české provincie v rakousko - uherské monarchii došlo v r. 1855 k zásadní změně. Byly vytvořeny krajské a okresní úřady. Např. okresy Kašperské Hory, Prachatice, Sušice, Vimperk a Volary spadaly pod krajský úřad v Písku. Do horských oblastí s odlehlými samotami a nepříliš gramotnými horaly nebylo jednoduché dopravit soudní pravomoc. A noví soudní úředníci zdejší poměry vůbec neznali. Klostermann to popsal v povídce Odyssea soudního sluhy, v níţ legendární soudní sluha Mastílek útrpně putuje Stašskem a hledá toho pravého Josefa Voldřicha. Od 80. let souţití Čechů a Němců ovlivňovaly nacionalisticky zaměřené spolky z vnitrozemí. Dříve bezproblémové souţití dostávalo první trhliny. Roli sehrávaly osobní politické zájmy, místní volby a štvavé články v novinách. Při sjezdu německého Böhmerwaldbundu 6.9.1908 vyprovokovali pochodující cizí němečtí studenti protičeskými hesly drobný odpor. Terčem jejich skandování byla česká restaurace Beseda. Následné protičeské násilnosti trvaly do 12.9. Rvačky měly zraněné i náhodnou oběť - německého hostinského Haase, který se při pokusu odzbrojit četníka váţně poranil bodákem. To vše přimělo Karla Klostermanna, aby 93

30.9. napsal zastupitelstvu velmi kritický dopis, otištěný v deníku Union. Spisovatel tu ostře rozebral pojem „národnost“ a „kmenová příslušnost“. „Zářijové události z r. 1908 na Horách Kašperských přetrhaly nadobro pouta, jeţ mne vázala k místům druhdy tak milým...“ napsal Karel Klostermann. (Roučka,2008).

obr. č. 56 - kostel sv. Mikuláše (56)

Milov (Millau) (obr. č. 57). Změny nadešly roku 1946 v souvislosti s vysídlením německých obyvatel kraje. Ne všechny domy, které museli vysídlení obyvatelé opustit, dokázali obsadit a udrţet obyvatelé české, slovenské či romské národnosti. Počet lidí v Kašperských Horách i okolí citelně poklesl. Kdyţ došlo k tzv.kolektivizaci, odtud, kde jim nekynula ţádná slušně placená práce, odcházeli lidé i nadále jinam do vnitrozemí. Osada Milov byla zcela zničena. (www.kohoutikriz./data.org.).

obr. č. 57 - kaple v Milově před r. 1945, zbytky kaple v Milově dnes (57)

94

Chalupy, Kundratec,Michalov, Kůsov - části obce Stachy Stachy Katastrálně jedna z největších obcí České republiky (2 346 ha) je proslulá výskytem hřibů na náměstí. Obec leţí 10 km severozápadně od Vimperka, na hranici Chráněné krajinné oblasti, 5 km od Národního parku Šumava. Na místním hřbitově je pohřben legendární silák Josef Klostermann (Rankl Sepp). Obec s původním názvem Stachov vznikla patrně uţ na počátku 16. století kolem někdejší sklárny. Od samotných počátků osídlení v oblasti převaţovalo české obyvatelstvo. Stachy bývaly střediskem jedné z rychet Královského hvozdu. Pozoruhodná je mimořádně velká rozloha katastru obce, k níţ patří řada samot s někdy ještě dochovanými typickými zvoničkami - Jirkalov, Bláhov, Říhov, Kůsov, Zadov, Churáňov, Michalov, Krousov, Vyšehrad, Jáchymov, Chalupy, Šebestov, Kunratec, Tejmlov, Úbislav. Obyvatelé se ţivili především obchodem a sklářstvím a výrobou dřevěného zboţí (známé jsou např. stachovské dřeváky a šindel). Stachy se svým rozsáhlým okolím jsou dějištěm známé Klostermannovy povídky Odyssea soudního sluhy o strastiplném putování soudního zřízence Mastílka z Kašperských Hor. Karel Klostermann i Eduard Bass zaznamenávali osudy proslulých stašských světáků, kteří se v cizině uplatňovali nejen jako řemeslníci různých profesí a stavební dělníci, ale především jako cirkusoví umělci a hudebníci. (www.risi.cz). Chalupy Vesnická památková zóna nedaleko Stach (obr. č. 58) zachovává velmi cenný soubor roubených šumavských domů s rozloţitými štíty.

obr. č. 58 - Chalupy (58)

Michalov Malá víska západně od Stach, (obr. č. 59) tvořená skupinou rozptýlených usedlostí. V západní části soustředěno několik pěkných typických šumavských 95

stavení (na střeše jednoho z nich zvonička). Ve vsi dva litinové kříţky – jeden v západní části osady (na kovové obruči datován 1881), druhý (poškozený, v dřevěné ohrádce) ve střední části. (www.risi.cz).

obr. č. 59 - Michalov (59)

Kundratec Osada severozápadně od Stach, (obr. č. 60) při silnici do Kašperských hor, v sedle mezi Suchým vrchem a návrším se vsí Chalupy. Několik pěkných rozptýlených stavení. Hezké výhledy. Na některých mapách téţ jmenována Hájecký, či jsou uváděny oba názvy současně (Kundratec západněji, Hájecký východněji při silnici - snad označení některého konkrétního statku). (www.risi.cz).

obr. č. 60 - Kundratec (60)

96

Zadov - Klostermannova skála

obr. č. 61 - Klostermannova sklála (61)

Klostermannova skála – tzv. mrazový srub, skalní útvar se zarostlou vyhlídkou vzniklý působením vody a mrazu na sklonku ledových dob. Pod skálou se rozkládá plocha s odlámanými skalními bloky, tzv. kamenné moře. (obr. č. 61). Zadov Ves se rozkládá asi 4 km jihozápadně od Stach na hranici Šumavského národního parku v okrese Prachatice v nadmořské výšce 800 - 1050 m. Území je součástí šumavských hvozdů a patřívalo panovníkovi. Osídlení zde začalo aţ v první polovině 18. století s rozvojem sklářství v oblasti. Tehdy tu vznikla také dřevařská a sklářská osada Zadov. Připomínkou sklářské minulosti je např. bývalá sklářská huť u Nového Dvora či Pucherský mlýn (při silnici od Stach na Zadov), zaloţený okolo roku 1700 na drcení křemene určeného pro výrobu skla. Všude v okolí Zadova jsou na okolních loukách a při cestách kamenné hráze a terasy (tzv. snosy), které měly zabraňovat odnosu zeminy z polí na svazích. Nedaleko odtud je známé vyhlídkové místo Klostermannovy skály. Jedná se o velký ţulový blok rozpadlý mrazovým zvětráváním. (www.jiznicechy.cz). Mezilesní slať - přírodní památka Cenná lokalita se skupinou kleče, porosty rašeliníku, lišejníků, mechů, borůvčí a břízou zakrslou. Vodu z Mezilesní slatě odvádí jednak Hamerský potok do Vydry, jednak druhou stranou Losenice do Otavy. Zlatá Studna Ostrov bezlesí uprostřed slatinných lesů. Blízká Mezilesní slať je bezlesím přirozeným. Naopak Zlatá Studna vznikla činností člověka, který zde krátce hospodařil a pak území nechal leţet ladem. Kdysi tady byla sklářská vesnička s vlastní školou a hostincem, dnes je Zlatá Studna významnou křiţovatkou turistických cest. (www.sumava.cz).

97

Horská Kvilda Po roce 1945 proţila Horská Kvilda spolu s ostatními příhraničními oblastmi Šumavy převratné změny. Jako důsledek války odešla většina německy mluvícího obyvatelstva a mnoho usedlostí zůstalo opuštěno. Z původních obyvatel zde zůstalo pouze několik rodin. Převratné vnitropolitické události po roce 1948, jejichţ důsledkem byl m. j. i nepřirozený tzv. hraniční reţim pak hluboce poznamenaly ţivot obce na řadu desetiletí. v této době bylo mnoho usedlostí na Horské Kvildě včetně jejích osad zbořeno. Některé zanikly zcela, např. Zhůří, Berstein, Ranklov. Začátkem padesátých let došlo k demolici řady objektů přímo v obci. Obec dokonce ztratila svoji samostatnost. Nejdříve přešla pod sousední Modravu a posléze i s Modravou pod Srní. Přes tyto nepříznivé okolnosti se Horská Kvilda, také díky tomu, ţe okolí obce nespadalo pod vlastní hraniční pásmo, pozvolna stávala zásluhou překrásné šumavské krajiny ve svém okolí opět vyhledávaným turistickým cílem. Tento trend se ještě zvýraznil po roce 1989, kdy příliv turistů na Šumavu ještě zesílil a na Horské Kvildě došlo k rekonstrukci mnoha domů i nové výstavbě na místě některých zaniklých usedlostí. (obr. č. 62). v roce 1991 obec získala opět svoji samostatnost, ale přišla o část katastrálního území na Zhůří. Prvním novodobým starostou byl zvolen zdejší rodák Eduard Hones, který pak tuto funkci vykonával aţ do roku 2008. Byla navázána spolupráce s bavorskými pohraničními obcemi Maut a Waldhauser. v roce 1998 bylo k obci připojeno i území místní části Korýtko na Filipově Huti. Počet obyvatel se začal postupně opět zvyšovat aţ na 73 ke konci roku 2008. v obci vznikl 1 hotel a 18 rodinných penzionů různých velikostí. Místní obchod sice zanikl, ale na jeho místě vznikla další restaurace. Mírně se rozšířil počet autobusů vozících školáky do škol, v letních měsících bylo zavedeno pravidelné spojení ekoautobusy s bývalou obcí Bučina s návazností na systém autobusových linek v Čechách i v Německu. v zimním období se začaly pravidelně udrţovat lyţařské trasy a známý Šumavský maraton se obci málokdy vyhne. Na letní období byly vyznačeny desítky kilometrů cyklostezek. Lesní porosty na prakticky celém katastrálním území Horské Kvildy byly v roce 1993 převedeny ze Západočeských státních lesů do správy právě vyhlášeného Národního parku Šumava. Bylo vyhlášeno klidové území severně od obce aţ k Danielově cestě a řada I. zón ochrany přírody v okolí. Zmíněné lesy byly ovšem jiţ v roce 2001 převedeny do vlastnictví města Kašperské Hory. Skutečnost, ţe na celém katastru obce se rozkládá Národní park Šumava, sama vypovídá o přírodních hodnotách zdejší krajiny a nutnosti jejich ochrany i pro příští generace. (www.horskakvilda.eu).

98



99


100


101

4.

ZÁVĚR

Projíţděním navrţených cyklotras můţeme navštívit dvě odlišné Šumavy. Jednu v letních prázdninových měsících, se zástupy cyklistů a pěších turistů a vodáků v letním teplém počasí, ale také často chladném a deštivém, jak to u počasí šumavského bývá. Druhou Šumavu objevíme, kdyţ své putování po Šumavě absolvujeme v prvních zářijových dnech, kdy bývá i počasí ještě teplé, pro cyklistiku vhodné, i kdyţ se můţe klidně střídat s přeprškami a mlhami. Ale zaţijeme Šumavu tichou, bez zástupů turistů (kterých ve sledovaných lokalitách Národního parku navštíví ročně aţ 800 000), na cestách potkáte velmi málo návštěvníků. Na kvildských pláních pofukuje vítr, ale to proudění vzduchu je jediný zvuk, který vnímáte. Pro nás, městské obyvatele je to ticho úplně jiné, neţ to naše ve městě. Šumava stále nabízí tolik věcí, o kterých přemýšlíte. Například při pohledu na chalupy vystavěné třeba uţ před sto a více lety vidíte, jak neuvěřitelně splývají s místem, kde stojí, s okolní krajinou. Stejné je to u budov skláren a drobných provozů na zpracování dřeva. Mnohdy na stejných místech stojí novodobá obydlí jistě prominentních lidí, protoţe ostatní si nemohou např. v I. ochranném pásmu Národního parku utrhnout ani borůvku, natoţ postavit dům. Snad je to tím, ţe většinou tito lidé v těchto domech neţijí a nepracují, jenom někdy přebývají, a proto nejsou přizpůsobeny trvalému ţití v daném místě a na tom domě uţ je to vidět. Kromě toho dnes uţ umí jen málokdo, tak mistrně vybrat materiály z okolní přírody k výstavbě těchto domů, aby tak krásně splynuly s okolní přírodou, je to asi tím, ţe ti kdo stavěli, v ní ţili a rozuměli jí. Proto si myslím, ţe by se měla nová výstavba začlenit do stávajících vsí a osad a v Národním parku Šumava ponechat přírodu jen ke koukání. „Turistický průmysl“ by se měl také drţet v určitých únosných mezích. Je to jistě lákavé, tolik návštěvníků, moţnost zisku, ale měla by nabídka směřovat spíš k dobrým šumavským specialitám na talíři, sklenici dobrého jihočeského piva, k masáţím nohou, vířivým koupelím a jiným relaxacím pro ty, kteří celý den chodili nebo jezdili v okolí, neţ k hernám, kasínům a k diskotékám. Umoţnit návštěvníkům večer místo televize, kterou mají doma, shlédnout např. to, co bylo k vidění na úţasné výstavě Jihočeského muzea v Českých Budějovicích „Šumava Karla Klostermanna - Příběh šumavské podmalby pořádané v roce oslav K. Klostermanna. Byly tam filmové dokumenty o ţivotě na Šumavě, o těţbě a zpracování dřeva, výrobě drobných dřevěných předmětů, jak se dělá podmalba na skle, skutečné milíře na výrobu dřevěného uhlí, domácí výroba dřeváků a mnoho dalšího. Při promítání starého dokumentu o zpracování dřeva, jsem seděl na nefalšovaných pařízcích z voňavého dřeva za třemi lesníky v lesnických uniformách a spolu s dějem na plátně jsem sledoval jejich úţas a obdiv nad prací dělníků na pile, kteří bez jakékoliv dnešní techniky skládali do několikametrových výšek dlouhá smrková prkna. Byl to koncert práce lidí, kteří svou práci uměli. 102

Klostermannovo popisování lesů a vod Šumavy v roce 1890, jeho vzpomínání na dobu studentských let kolem roku 1860, kdy trávil prázdniny v šumavských hvozdech a jeho stýskání, ţe příroda uţ není, co bývala, mne nutí k zamýšlení nad tím, kde je naše dnešní hranice lidských zásahů do přírody Šumavy. Jak vyváţit zachování krás panenské přírody, uspokojit touhu návštěvníků po moţnosti provozování turistiky a sportů a přitom přírodě neškodit. Je to otázka rozumu, citu, ale také rozhodnosti a důslednosti při rozhodování o zásazích do šumavské přírody. Myslím, ţe se často liší zájmy obcí a národního parku, a vţdy jde o peníze, všechno se to ještě proplétá orgány péče o ţivotní prostředí, kde hrají roli nejen peníze, ale i politické vlivy. Na všech stranách jsou ti, kteří upřednostňují zachování přírodních krás, ale i ti, kteří to sice tvrdí, ale musí z toho mít vlastní prospěch. Ale ona stejná situace byla i v době Klostermannově. Popisuje téměř vyhynutí jelení zvěře a připisuje to z největší části nájezdům bavorských pytláků do lesů české Šumavy, jejichţ přesilu nemohli lesníci uhlídat. Popisuje těţbu dřeva v nevhodných lokalitách tak, ţe velké větry mohly kácet vysoký smrkový porost jako sirky, vymizení dubů a buků, protoţe smrk rychleji roste a můţe se rychleji kácet. Nechci být nespravedlivý a vím, ţe je nutné bránit přírodu, ale pokud v ní mají trvale ţít lidé, potřebují pro svůj ţivot současné podmínky ţivota. I kdyţ si nemyslím, ţe se to musí dít právě např. na Modravě a v ostatních chráněných lokalitách. Můţeme obdivovat pralesní hvozdy popisované Klostermannem, ale musíme v nich vidět také dřevařské chatrče s hroznými ţivotními podmínkami jejich obyvatel. Pokud někoho svou prací přiměji začíst se do knih Klostermanna, zjistí, ţe drsná šumavská příroda a těţký ţivot v ní měl vliv i na vztahy mezi lidmi, protoţe boj s ţivly bez účinné pomoci sousedů nebo spolupracovníků byl téměř nemoţný. Jeden příklad za všechny. Student Klostermann na vánoční svátky chodil z Písku, kde studoval do Kašperských Hor k rodině, samozřejmě pěšky, jak jinak. Cesta v zasněţené krajině trvala třináct hodin (bez termoprádla, péřové bundy, kvalitních zimních bot). Při jedné cestě domů se zhoršilo počasí a Klostermann sešel z cesty a zabloudil na samotu v hlubokých lesích. Bydlel tam starý dřevař se svou ţenou. Usušili ho, dali mu najíst a dřevař se oblékl a vedl ho v noci tři hodiny lesními cestami, aţ ho zavedl na bezpečnou cestu dál. Potom šel zase tři hodiny zpátky domů. Protoţe všechno v přírodě i v ţivotě lidí má být co nejvíce v rovnováze dobré i zlé, radost i smutek, práce i odpočinek, i návštěva Šumavy taková má být. Radostný pohyb přírodou na kole, i znalost její historie.

103

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY: 1. ANDĚRA,M., ZAVŘEL,P., (et.al.),: Šumava: příroda: historie: ţivot. Praha: Baset, 2003. 800 s., ISBN 80-7340-021-9 2. BERGER,K.,: Turistika. Praha: Nakladatelství SLOVART, 2008. 256 s., ISBN 978-80-7391-068-6 3. DEMETROVIČ, E. et al. : Encyklopedie tělesné kultury Praha, Olympia, 1988 4. DRÁBEK, K.: Naučné stezky a trasy II Jihočeský kraj. Praha: Dokořán, 2007. ISBN 978-80-7363-076-8 5. FENCL,P.,MAGNER J.A.,: Příběhy z Plání. Prachatické muzeum 200 6. FIŠER, V.: Tajemné stezky Od Šumavy k Novohradským horám. Praha: Regia, 2008 ISBN 978-80-86367-6 7. GUTH-JARKOVSKÝ, J.: Turistika, turistický katechismus, vydal Baset Praha 2007, ISBN 80-83223-99-X 8. HURYCHOVÁ, A. a kol.: Turistika I. Skriptum. Brno : UJEP, 1975. 169 s. 9. JIST, A.,: Kopa kopců. Praha: Melantrich, 1991. 249 s. 10. KLIMEK,H.,: Šumava Trojmezí. Praha: Regia, 2008, 191 s. ISBN 978-8086-367-75-0 11. KLOSTERMANN, K.,: Mlhy na Blatech. Praha: Odeon,1985. ISBN 13/33 01-016-85 12. KLOSTERMANN, K.,: Šumavská dramata, hrůzné i krásné příběhy starých časů. Strakonice: Fibich Ondřej - Nakladatelství Hrad Strakonice, 2007. 196 s. ISBN 978-80-901372-1-9 13. KLOSTERMANN, K.,: V ráji šumavském. Praha: Euromédia Group Odeon, 1977. 264 s. 14. KLOSTERMANN, K.,: V srdci šumavských hvozdů. Praha: Euromedia Group - Odeon, 1971. 290 s. 15. KLOSTERMANN, K.,: Vypovězen. Praha: Československý spisovatel, 1972. 183 s. 16. KLOSTERMANN, K.,: Vzpomínky na Šumavu: kniha pamětí. Strakonice: Fibich Ondřej - Nakladatelství Hrad Strakonice, 2006. 459 s. ISBN 80-2397836-5 104

17. KLOSTERMANN, K.,: Ze světa lesních samot. Praha: Československý spisovatel, 1978. 255 s. 18. KLOSTERMANN, K.,: Črty ze Šumavy. (z něm. originálu přeloţil Bohumil Nohejl), Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1986. 124 s. 19. KLOSTERMANN, K.,: Odysea soudního sluhy a jiné povídky. Praha: Albatros, 1972. 225 s. ISBN 13-830-72 14/65 20. KLOSTERMANN, K.,: Prázdniny na Šumavě. Písek: Praam, 2008. 122 s. USBN 80-86616-18-5 21. KLOSTERMANN, K.,: Zmizelá osada: šumavský román. Písek: Praam, 2008. 120 s. ISBN 80-86616-19-3 22. KONOPKA,P.: Cyklistika,Přeloţeno z německého originálu „Radsport - Der Ratgeber für Austrüstung, Technik, Training,Ernährung, Wettkampf und Medizin“, české vydání© Jana Hájková, Liberec, 2007 ISBN 978-80-2540258-0 23. KUDRLIČKA,Vilém: Šumava - co zmizelo z královského hvozdu, vydal Baset Praha 2005, 24. LANDA,P.,LIŠKOVÁ,J.: Rekreační cyklistika, vydala Grada Publishing, a.s., 2004, ISBN 80-247-0726-8 25. MAUR,E.,: Paměť hor: Šumava, Říp, Blaník, Hostýn, Radhošť. Praha: Havran, 2006. 375 s. ISBN 80-86515-60-5 26. MIKŠÍČEK,P.,: Studentská pouť aneb Walldgang. Praha: Dokořán, s.r.o., 2005. ISBN 80-7363-009-5 27. MIKŠÍČEK, P. a kol.: Zmizelé Sudety (Des Verschwundene Sudetenland) Antikomplex, Domaţlice: Nakladatelství českého lesa, 2006. 656 s. ISBN 80-86125-73-4 28. MYSLIVEČEK, M.,: Místopisný obrázkový atlas, aneb, Krasohled český 3. Praha: Ţirafa, 2000. 118 s. ISBN 80-102-480-2-0 29. OBŮRKOVÁ, E.,: Kam na Šumavě. Brno: Computer Press, a.s., 2008. 144 s. ISBN 978-80-251-2055-2 30. ONDRÁČEK, J.: Cykloturistika, skriptum MU Brno, 2007 31. OUTDOOR ŠUMAVA / Šumava 36 tipů, kam na výlet. (Jakub Turek a kolektiv). Praha: Grada Publishing, 2007. 117 s. ISBN 978-80-247-2024-1 105

32. PETRÁŠ,J. a kol.: Průvodce výstavou „Šumava Karla Klostermanna, příběhy šumavské podmalby, vydalo Jihočeské muzeum České Budějovice, 2008, ISBN 978-80-86260-88-4 33. RAUSCH, A.,: Příběhy ze staré Šumavy. Praha: Erika, 1995. 276 s., ISBN 80-7190-072-9 34. ROUČKA,Z.: Šumavou Karla Klostermanna Obrazy 1875 - 1914, vydalo ZR & T, Plzeň, 2008, ISBN 978-80-904128-0-4 35. ROUČKA,Z.: Tenkrát na Šumavě fotografie 1929 - 1939, vydalo ZR & T, Plzeň, 2004, ISBN 80- 239-2498-2 36. SUCHL, J.,: Malé šumavské ticho, V Praze, Erika, 2008. 149 s., ISBN 97880-7190-6 37. SÝKORA, B.,: Turistika a sporty v přírodě: teorie a didaktika. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. 223 s. 38. ŠMÍD, Z.,: Otava: Putování po řece. Nakladatelství Ladislav Horáček Paseka v Praze a Litomyšli, 2005. 380 s., ISBN 85-7185-742-4 39. ŠUMAVA /kartografický dokument Povydří, Pláně: cykloturistická mapa 1: 70 000. Praha|: Kartografie Praha, 2004. 1 mapa, ISBN 80-7011-809-1 40. ŠUMAVA turistický průvodce,: Pláně. Vimpersko. (odpovědný redaktor Dana Boudová). Kartografie Praha, 2003. (edice regionálních průvodců), ISBN 80-7011-738-9 41. VANEŠ,S., : Klostermannova Šumava. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1988. 157 s. 42. VYŠKOVSKÝ J. a kol. Turistika, skriptum, MU Brno, 1992 43. ZÁLOHA,J.,: Šumava od A do Z. České Budějovice: Růţe, 1988. 226 s. 44. ZMIZELÉ SUDETY = Des Verschwundene Sudetenland / Antikomplex a kolektiv autorů, odp. redaktor Petr Mikšíček, předkladatel Susane Spurná. Domaţlice: Nakladatelství českého lesa, 2006. 656 s. ISBN 80-86125-73-4

INTERNETOVÉ ZDROJE: 44. www.sumavanet.com 45. www.muzeum_sumavy/hl-susice 106

46. www.cykloturistika.cz 47. www.tisícovky.cz 48. www.zanikleobce.cz 49. www.bogi unas.cz 50. www.zanikleobce.cz 51. www.zichovice.cz 52. www.sumavskecyklotrasy.cz) 53. www.horskakvilda.eu) 54. www.muzeum.sumavy.sweb.cz 55. www.sumava.region.cz) 56. www.kohoutikriz./data.org 57. (http://foto.mapy.cz) 58. www.kampocesku.cz) 59. www.klostermann.cz) 60. http://druidova.mysteria.cz) 61. www.libri/databaze/mosty.cz

107

PŘÍLOHY: Příloha č. l - Seznam obrázků a jejich zdroje obr. č. 1 - Martina Sáblíková, úspěšná rychlobruslařka získala na MČR v 2007 v časovce jednotlivců bronzovou medaili - autor Peter Konopka, 2007 Obr. č. 2 - hvězdicovité trasy, Ondráček,J. a kol., Turistika I., 2006 obr. č. 3 - kombinované cykloturistické akce, Ondráček,J. a kol., Turistika I., 2006 obr. č. 4 - dálkové jízdy, Ondráček,J.,a kol., Turistika I., 2006 obr. č. 5 - druhy cyklotras, Ondráček,J. a kol., Turistika I., 2006 obr. č. 6 - spisovatel Karel Klostermann, www.revprirody.czúdata obr. č. 7 - Horskokvildské pastviny obr. č. 8 - Filipova Huť obr. č. 9 - Vchynicko - Tetovský kanál obr. č. 10 - Klostermannova vyhlídka obr. č. 11 - Čeňkova pila obr. č. 12 - Zhůří obr. č. 13 - výškový profil trasy č. 1 obr. č. 14 - mapa cyklotrasy č. 1 obr. č. 15 - socha Rankla Seppa obr. č. 16 - Pohled na Kašperské Hory obr. č. 17 - hrad Kašperk obr. č. 18 - 28.8.1938 byla rozhledna na Javorníku zpřístupněna, www.javornik.cz obr. č. 19 - znovuotevřená rozhledna na Javorníku 5.7.2003, www.javornik.cz obr. č. 20 - výškový profil trasy č. 2

108

obr. č. 21 -mapa cyklotrasy č. 2 obr. č. 22 - kostel v obci Kvilda obr. č. 23 - pramen Vltavy obr. č. 24 Klostermannovova chata v Modravě, za druhé světové války přezvaná "v Říši" na "Deutsches Berghotel", zde na pohlednici Josefa Seidela z roku 1927, pohlednice Josefa Seidla z r. 1927 obr. č. 25 - Poledník obr. č. 26 - kostel v obci Srní obr. č. 27 - Hamerský potok obr. č. 28 - výškový profil trasy č. 3 obr. č. 29 - mapa cyklotrasy č. 3 obr. č. 30 - Horská Kvilda obr. č. 31 - pohled z Boubína obr. č. 32 - výškový profil trasy č. 4 obr. č. 33 - mapa cyklotrasy č. 4 obr. č. 34 - most v obci Horská Kvilda obr. č. 35 - jízdenka na cyklobus Kvilda - Ţelezná Ruda obr. č. 36 - mapa tras cyklobusů obr. č. 37 - pohled na obec Hůrka (r.1936) obr. č. 38 - pohled do zničené hrobky obr. č. 39 - Hůrka obr. č. 40 - Prášilské jezero obr. č. 41 - pomník O. Kareise obr. č. 42 - pohled na obec Srní 109

obr. č. 43 - Královácký dvorec obr. č. 44 - výškový profil trasy č. 5 - Horská Kvilda - Kvilda obr. č. 45 - výškový profil trasy č. 5 - Ţelezná Ruda - Horská Kvilda obr. č. 46 - mapa cyklotrasy č. 5 obr. č. 47 - Horská Kvilda obr. č. 48 - Modrava obr. č. 49 - Březník obr. č. 50 - pohled z Černé hory obr. č. 51 - kaplička na Bučině znovu postavená v roce 1992, www.sumavaregion.cz obr. č. 52 - Kníţecí pláně obr. č. 53 - výškový profil trasy č. 6 obr. č. 54 - mapa cyklotrasy č. 6 obr. č. 55 - Rejštejn obr. č. 56 - kostel sv. Mikuláše obr. č. 57 - kaple v Milově před r. 1945, zbytky kaple v Milově dnes, www.kostely.tnet obr. č. 58 - Chalupy obr. č. 59 - Michalov, www.mistopis.eu obr. č. 60 - Kundratec, www.mistopis.eu obr. č. 61 - Klostermannova skála, www.mistopis.eu obr. č. 62 - Horská Kvilda, www.sumavanet.cz obr. č. 63 - výškový profil trasy č. 7 obr. č. 64 - mapa cyklotrasy č. 7

110

Příloha č. 2 - Karel Klostermann - život v datech 15. 2. 1848 - narodil se v Haagu am Hausruck v Horních Rakousích Karel Faustin Klostermann 1849 - stěhuje se s rodiči z Haagu do Sušice, rodiče najímají chůvu Sabinu, pro další ţivot Karla Faustina jeho „druhou matku", otec zde pracuje jako praktický lékař 1854 - stěhuje se s rodiči do Ţichovic pod Rabím, otec K. K. povolán kníţetem Gustavem Lambergem za panského lékaře; K. K. začíná chodit do školy, jednotřídky v Nezamyslicích k p. uč. Rybičkovi 1855 - po neúspěšné výuce v Nezamyslicích i doma odjíţdí spolu s celoţivotním kamarádem Albertem Kerberem do dvojtřídní školy ve Stříbrných Horách k p. uč. Šafránkovi, nastupuje do druhé třídy, prospěch má i zde špatný 1857 - rodiče K. K. se stěhují po otcově roztrţce s kníţetem Lambergem zpět do Sušice, sem se Karel vrací ze Stříbrných Hor z dvojtřídní školy 1857-58 - po sloţení přijímacích zkoušek K. K. začíná studovat na gymnasiu v Písku, studium se mu zde příliš nedaří říjen 1858 - nastupuje na gymnasium do Klatov, studuje zde aţ do ukončení kvarty, v prospěchu se zlepšuje 1860 - rodina se stěhuje ze Sušice do Štěkně, kde otec K. K. přijímá místo panského lékaře u kníţete Windischgraetze, Karel toto místo celý ţivot miluje pro jeho přírodu, pro řeku Otavu podzim 1861 - K. K. se po prázdninách vrací ke studiu, přichází do kvinty na gymnasium v Písku 1862 - po smrti kníţete Windischgraetze nastupuje otec K. K. na místo obecního lékaře v Kašperských Horách, rodina se sem stěhuje, Karel má ze školy daleko domů, po Štěkni se mu velice stýská 30. 6. 1865 - úspěšná maturita K. K. na gymnasiu v Písku říjen 1865 - na přání otce Karel začíná studovat medicínu ve Vídni 6. 1. 1867 - vstupuje do českého spolku akademického ve Vídni, jeho vlastenecké jméno ve spolku zní Chrudoš od Otavy, jeho české smýšlení znamená jisté názorové neshody s otcem 111

1865-70 - K.-K. posílá z Vídně domů mnoho dopisů popisujících především jeho značné finanční strádání na studiích 1870 - končí studia medicíny nejen kvůli velké bídě, ve které ţije, ale i kvůli své krátkozrakosti, která mu nedovoluje číst ve skriptech a v budoucnu pracovat jako lékaři, navíc od počátku medicínu studuje zejména na otcovo přání říjen 1870-72 - pracuje jako vychovatel v Ţamberku v rodině hospodářského ředitele Kučery, věnuje se studiu moderních jazyků, osvojil si jazyky: francouzský, vlašský, španělský, ruský, srbochorvatský, z části téţ anglický, polský, rumunský, později i novořecký září 1872 - díky doporučení ţamberského rodáka vídeňského profesora lékařství Dr. Eduarda Alberta se K. K. stává redaktorem vídeňského časopisu Wanderer, který se zastává českých zájmů a je řízen redakčně Václavem Nedomou, otec K. K. se s jeho novým povoláním smířil, otec přestává být zaujatý proti Čechům 1. 8. 1873 - hospodářská katastrofa, tzv. „krach vídeňský", zapříčinila zastavení vydávání deníku Wanderer, Klostermann se vrací z Vídně do Kašperských Hor poč. října 1873 - K. K. nastupuje jako zatímní učitel francouzštiny na nově zřízené německé reálce v Plzni 1875 - K. K. se o masopustě ţení se slečnou Marií Carmineovou, dcerou císařského rady a celního správce v Plzni, ujímá se svého třináctiletého bratra Jakuba, aby ten mohl studovat gymnasium v Plzni, později přijímá za vlastní také Bedřišku Klostermannovou, dceru zemřelého bratra Františka 12. 11. 1875 - umírá otec K. K. Josef Klostermann v Kašperských Horách ve věku 61 let 4. 12. 1877 - K. K. skládá státní zkoušky, získává aprobaci z jazyku francouzského pro vyšší reálky a z jazyku německého pro niţší ústavy 1. 9. 1878 - je jmenován skutečným učitelem na reálce v Plzni se zkušební dobou tři roky 1. 9. 1881 - začíná uţívat titul profesor, definitivně potvrzen učitelem na plzeňské reálce, kvůli nedostatku peněz ještě doučuje na jiných ústavech či v rodinách V této době se začíná věnovat své spisovatelské činnosti. 30. 1. 1896 - pro své české vlastenecké smýšlení a na upozornění svých proněmeckých kolegů z reálky dostává ostrou důtku a pohrůţku přísnějšího 112

potrestání od c. k. zemské školní rady v Plzni za román „Za štěstím" popisující těţké osudy Čechů, kteří hledají své štěstí ve Vídni, a který je kromě jiného označován za nesnášenlivý vůči německému obyvatelstvu 12. 2. 1896 - odvolává se stíţností k ministerstvu osvěty, vysvětluje pravé ideje románu a záměr, se kterým byl napsán naopak i k podpoře vzájemného souţití českého a německého národa; s prosbou o nápravu v této věci se obrací prostřednictvím svého přítele plzeňského poslance Františka Schwarze na prince Bedřicha Schwarzenberga, který mu v dopise z 6. 4. slibuje pomoc 10. 7. 1896 - K. K. dostává oznámení od svého přítele a nakladatele J. R. Vilímka, ţe aţ na přímluvu příznivce K. K. pana prof. Dr. Antonína Rezka, sekčního šéfa na ministerstvu vyučování, je celá záleţitost s románem „Za štěstím" narovnána 12. 9. 1896 - výnosem pana ministra vyučování mu je sděleno, aby z Plzně poţádal na jiný ústav, kde se uvolní místo s jeho aprobací, nestalo se tak, K. K. na přímluvu různých svých přátel nakonec zůstává v Plzni 6. 1. 1898 - umírá manţelka K. K. Marie 19. 6. 1898 - nový sňatek K. K. s paní Betty Juránkovou, vdovou po továrníkovi, zbavuje se tak hmotné tísně, přestává si přivydělávat doučováním a oddává se plně své literární práci 23. 9. 1903 - umírá matka K. K. ve věku 80 let 1908 - K. K. odchází na penzi po 35 letech sluţby na plzeňské reálce, léto často tráví ve Štěkni, kde se mu zdravotně dobře vede 1916 - dostává těţký zápal plic, ve Štěkni se zotavuje, je však silný kuřák a dál ztrácí své zdraví 1919 - K. K. onemocní rozedmou plic a rozšířením srdce, kazí se mu zrak, čte mu jeho manţelka a jeho studenti, přestává vycházet ze svého příbytku, je v péči plzeňského lékaře Dr. Karla Bauera květen 1923 - cítí se lépe, z Plzně je převezen do Štěkně, díky přímluvě Alfréda Windischgraetze smí dále obývat byt v pravém křídle zámku, v péči panského lékaře Dr. Vaňaty 16. července 1923 - K. K. ve Štěkni umírá ve věku 75 let 19. července 1923 - plzeňská obec vypravuje svému významnému občanovi Karlu Klostermannovi pohřeb ze Štěkně, z tamního nádraţí je rakev s ostatky převezena do 113

Plzně 20. července 1923 - po slavném církevním pohřbu s početným průvodem přátel i občanů je Karel Klostermann pochován v Plzni na čestném místě na hřbitově Sv. Václava. Dílo: Bílý samum, 1903 Červánky mého mládí, 1926 (2 díly) Dalčické panstvo, 1928 Dokonalý kavalír, 1921 Domek v Polední ulici, 1898 Drobné povídky, 1959 Ecce homo, 1915 Hostinný dům, 1898 Jiříčkův zimní výlet, 1911 K mládeţi, 1923 Kam spějí děti, 1901 Kulturní naléhavost, 1921 Mlhy na Blatech, 1909 Mrtví se nevracejí, 1915 Na horké půdě, 1925 Na útěku, 1923 Naléhavé kapitoly, 1922 Odyssea soudního sluhy, 1910 Pan Zbyněk Bukvice na Čekanově, 1924 (4 díly) Paní Meluzina, 1946 Pošumavské rapsódie, 1908 Pozdní láska, 1919 (2 díly)

Prázdniny na Šumavě a jiné kresby, 1926 Robinson na Otavě, 1911 Skláři, 1897 Snímky lidí a věcí, 1910 Spisy Karla Klostermanna, 1904-28 (38 dílů) Suplent, 1913 (4 díly) Světák z Podlesí, 1905 Šumavské povídky, 1925 Urvané listy, 1908 V ráji šumavském, 1893 V srdci šumavských hvozdů, 1896 Vánice a jiné povídky, 1955 Ve světlech a stínech Bábelu, 1907 Vypovězen, 1914 Z dobrého srdce, 1909 Z mého revíru, 1928 Za štěstím, 1895 Ze světa lesních samot, 1894 Ze Šumavy (Böhmerwaldskizzen), 1890 Zmizelá osada, 1921 Ţichovičtí půlpáni, 1914

114

MASARYKOVA UNIVERZITA. Moţnosti cykloturistiky v oblasti Šumava

Recommend Documents