MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra občanské výchovy
Moderní český spiritismus Diplomová práce
Brno 2010
Autor práce: Bc. Nora Škorpíková
Vedoucí práce: doc. PhDr. Petr Jemelka, Dr.
Bibliografický záznam ŠKORPÍKOVÁ, Nora. Moderní český spiritismus: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra občanské výchovy, 2010. 50 l., 2 l. příl. Vedoucí diplomové práce PhDr. Petr Jemelka, Dr.
2
Anotace Diplomová práce Moderní český spiritismus pojednává o spiritistickém hnutí u nás na konci 19. a v 1. polovině 20. století. Tato práce vysvětluje základy spiritistické nauky, její hlavní myšlenky a představitele. Dále se zabývá specifiky vývoje spiritismu na českém území v tomto období. Popisuje způsoby šíření, popularizace, názorové změny, organizaci a snahy o sjednocení tohoto hnutí. Také je zde popisován vztah spiritismu a politické moci ve vybraném období. Práce dále obsahuje i reakce na spiritismus v české filosofii. Na závěr je obsaţeno srovnání a vazby s dalšími duchovními směry rozšířenými v Čechách v tehdejší době.
Annotation The thesis Modern Czech Spiritualism deals with spiritualist movement in Czech countries in the late 19th and the 1st mid-20th century. This work explains the basics of spiritualistic theory, its main ideas and leaders. It also deals with the specifics of the development of spiritualism in the Czech Republic in this period. It describes methods of spreading, popularization, opinion change, the organization and efforts to unify the movement. There is also described the relationship between spiritualism and political power in the selected period. The work also contains responses to spiritualism in the Czech philosophy. Finally, there are included a comparison and links to other spiritual movements widespread in the Czech Republic at that time.
3
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Brně dne 8. prosince 2010
Bc. Nora Škorpíková
4
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. Petru Jemelkovi za rady a trpělivost při vedení této diplomové práce a své rodině a přátelům za podporu při studiu.
5
Obsah Úvod............................................................................................................................ 8 1
Definice spiritismu ............................................................................................ 10
2
Vznik moderního spiritismu .............................................................................. 11 2.1
3
4
Allan Kardec ............................................................................................. 11
Řád světa............................................................................................................ 14 3.1
Prvotní příčina ........................................................................................... 14
3.2
Duch a hmota ............................................................................................ 14
3.3
Cesta ducha ............................................................................................... 15
3.3.1
Rozvoj skrze utrpení ............................................................................. 16
3.3.2
Smrt ....................................................................................................... 17
3.3.3
Návrat do duchovního světa.................................................................. 18
3.4
Komunikace s duchovním světem ............................................................ 18
3.5
Spiritismus jako ţivotní postoj.................................................................. 20
Spiritismus v Čechách ....................................................................................... 22 4.1
Počátek spiritismu v českých zemích ....................................................... 22
4.2
Počátky moderního spiritismu v českých zemích ..................................... 23
4.3
Šíření spiritismu ........................................................................................ 24
4.3.1
Snahy o sjednocení ............................................................................... 24
4.3.2
Spiritistický krouţek ............................................................................. 26
4.3.3
Spiritistické časopisy ............................................................................ 27
4.3.4
Osobnosti českého spiritismu ............................................................... 29
4.3.4.1
Karel Sezemský ............................................................................ 29
4.3.4.2
Josef Velenovský .......................................................................... 30
4.4
Spiritismus a politika ................................................................................ 33
4.4.1
Spiritismus v době Rakouska-Uherska ................................................. 33
4.4.2
Spiritismus za 1. republiky ................................................................... 35 6
4.4.3 5
Spiritismus a ostatní duchovní směry ................................................................ 38 5.1
6
Spiritismus v době Protektorátu Čechy a Morava ................................ 36
Spiritismus a křesťanství........................................................................... 38
5.1.1
Spiritismus a katolické církve ............................................................... 38
5.1.2
Spiritismus a protestantské církve ........................................................ 39
5.2
Spiritismus a judaismus ............................................................................ 40
5.3
Spiritismus a hinduismus .......................................................................... 40
5.4
Spiritismus a buddhismus ......................................................................... 41
5.5
Spiritismus a theosofie .............................................................................. 41
Odpůrci spiritismu ............................................................................................. 43
Závěr ......................................................................................................................... 45 Pouţitá literatura ....................................................................................................... 47 Seznam příloh ........................................................................................................... 50 Přílohy ....................................................................................................................... 51
7
Úvod Na první pohled by se mohlo zdát, ţe spiritismus je dětská hra se stolečkem pro vyvolání napětí z moţného kontaktu s tajemnem. Lidé a převáţně děti se zabývají „světem duchů“ pro zahnání nudy a pocit neobyčejnosti. Pravdou ovšem zůstává, ţe někdejší přívrţenci spiritismu vybudovali komplikovaný všeobsáhlý systém, jehoţ šířením usilovali o pokrok lidstva. Předmětem této práce není analýza osamělých podivínů, kteří po večerech pořádali seance, ale rozbor po celém světě masově rozšířeného hnutí. Zejména se tato práce zaměřuje na český spiritismus a unikátní způsoby jeho popularizace na přelomu 19. a 20. století. Komunikace se světem duchů není ţádným moderním neprobádaným jevem, ale český spiritismus jako organizované hnutí o statisících členů je jevem hodným větší pozornosti, neţ se mu dočkalo doposud. Dobových pramenů o spiritismu je sice dostatek, ale většinou pocházejí od skalních příznivců, popřípadě odpůrců tohoto světonázoru, a ucelená nezaujatá studie tedy sepsána není. Spiritismem na našem území se sice zabývá velmi rozsáhlá publikace Jaromíra Kozáka Spiritismus: Zapomenutá významná kapitola českých dějin1, ale kvůli autorově jednoznačně pozitivně hodnotícímu stanovisku ji nelze povaţovat za objektivní. Dále o této problematice pojednává spis Miroslava Plecháče Spiritismus v Podkrkonoší2, který popisuje toto hnutí v době první republiky a je přínosný kromě faktografické části i svědectvím současníků s protichůdnými stanovisky. Spiritismu se také věnuje bakalářská oborová práce Hany Březinové Český spiritismus v historickém kontextu3, ve které autorka pomocí vybraných ročníků spiritistického časopisu Posel záhrobní popisuje společenský a politický vývoj tohoto hnutí. Cílem této práce je popsat jednak měnící se společenskou roli spiritismu od 80. let 19.století po 2. světovou válku, ale také poukázat na jeho myšlenkové zdroje a
1
KOZÁK, Jaromír. Spiritismus: zapomenutá významná kapitola českých dějin. Praha: Eminent, 2003. 861 s. ISBN: 80-7281-149-5. 2
PLECHÁČ, Miroslav. Spiritismus v Podkrkonoší. Praha: Vydavatelské oddělení Ymky, 1931. 66 s.
3
BŘEZINOVÁ, Hana. Spiritismus v historickém kontextu: bakalářská oborová práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav religionistiky, 2009. Vedoucí diplomové práce Mgr. Milan Fujda, PhD.
8
srovnat je s dalšími filosofickými a náboţenskými skupinami. A v neposlední řadě se tato práce snaţí poukázat na odraz spiritismu v české filosofii.
9
1 Definice spiritismu Spiritismus je náboţenská nauka, která propojuje vědu a různé formy náboţenství. Podstatou spiritismu je víra v nesmrtelnost duše, která se po nějaké době ve světě duchů znovu vtěluje do fyzické podoby. Procesem reinkarnace se duše učí a zdokonaluje, aţ dosáhne vrcholu, splynutí s duší Boha. Svět duchů zasahuje do světa hmotného prostřednictvím médií (osob vyvolených komunikovat s duchy) a zvěstuje tak boţí vůli a usiluje o snadnější pokrok lidstva.4 Květoslav Minařík ve svém Malém mystickém slovníku naučném povaţuje spiritismus za „nauku o tom, ţe lidská duše přeţívá ţivot hmotný a o styku těchto duší jakoţto duchů s lidmi pomocí medií.“5 Přitom mediumitu označuje jako chorobný psychický stav spočívající v posednutí. Spiritisté se brání označení náboţenské hnutí, protoţe spiritistické jevy nejsou zaloţeny na víře, ale lze je údajně empiricky dokázat a také údajně odmítají jakýkoli dogmatismus charakteristický pro náboţenství. „Spiritismus podává důkazy o posmrtném ţivotě, odhaluje cíp z tajů neviditelného světa, seznamuje s jeho zákony, překlenuje propast mezi ţivotem a smrtí.“6
4
Masarykův slovník naučný. Díl 6 R-S. Praha: Československý kompas, 1932, s. 851.
5
MINAŘÍK, Květoslav. Malý mystický slovník naučný. Praha: Canopus, 1992, s. 393.
6
KARDEC, Allan. Křesťanský spiritismus. Uherský Ostroh: Dušezpytný spolok Ţivot, 1998, s.6.
10
2 Vznik moderního spiritismu Spiritismus jako víra v kontakt s duchovními bytostmi není záleţitost pouze moderních dějin. Počátky bychom nelezli jiţ v animismu primitivních společností, ve východních náboţenských systémech i v křesťanství. Spiritisté se brání přesvědčení, ţe spiritismus je směr vznikající v polovině 19. století a odvozují svůj původ jiţ od počátku dějin. Spiritistická víra vysvětluje počátek světa a stvoření lidí (duší), takţe se odvolává na univerzální platnost své věrouky od stvoření světa. „Poněvadţ duchové jsou duše zemřelých lidí, duchové byli od té doby, co byli lidé. Spiritismus je ani neobjevil ani nevytvořil.“7 Přesto moderní spiritismus jako celosvětové hnutí se rozšířil zejména díky zájmu masmédií. Počátek spiritismu nalezneme v případu sester Foxových z Hydesvillu ve státě New York, který se odehrál roku 1848. Tři sestry Catherine, Leah a Margareth slýchávaly ve svém domě hlučné rány a později je kontaktoval pomocí klepání, automatického psaní a nakonec i vyuţití hlasu jedné ze sester duch obchodníka, který byl údajně v domě zavraţděn a zakopán ve sklepě. Později byla skutečně pod jejich domem nalezena kostra muţe. Tento případ upoutal velkou pozornost tisku a ze sester Foxových se staly celebrity. Brzy se po vzoru této události začaly po celých Spojených státech pořádat spiritistické seance, na kterých duchové kontaktovali vybrané prostředníky. V polovině 19. století přichází tyto praktiky do Evropy, kde zejména díky snaze Allana Kardeca získává směr systematickou podobu.
2.1 Allan Kardec Allan Kardec (vl. jménem Hyppolite Léon Denizard Rivail) byl francouzský učitel, organizátor a teoretik spiritismu. Mnohými bývá povaţován za zakladatele spiritismu. Rivail se narodil 3. října 1804 v Lyonu, kde také dokončil studia filosofie a přírodních věd. Odcestoval do Yverdunu ve Švýcarsku, kde spolupracoval s profesorem Johannem Heinrichem Pestalozzim. Po jeho vzoru zaloţil v Paříţi
7
KARDEC, Allan. Křesťanský spiritismus. Uherský Ostroh: Dušezpytný spolok Ţivot, 1998, s.20.
11
školu pro ţáky ze sociálně slabších rodin, kde vyučoval matematiku, fyziku, anatomii a chemii. V roce 1854 se na doporučení přátel zúčastnil spiritistické seance s otáčejícími stolky a tato zkušenost ho přivedla k intenzivnímu zájmu o problematiku spiritismu. Na další seanci ho kontaktoval duch, který jej znal jako Allana Kardeca v minulém ţivotě v Galii a jenţ mu slíbil pomoc při šíření myšlenek spiritismu. Rivail přijal své poslání a do konce ţivota usiloval o šíření a systematizaci spiritistického učení.8 Přestoţe nebyl sám médiem, tak shromaţďoval medijní zprávy z celého světa a tyto poznatky sepsal roku 1957 do Knihy duchů, kterou podepsal jménem Allan Kardec, ale skutečnými autory uvedenými v předslovu jsou mj. Svatý Jan Evangelista, Svatý Augustin, Sokratés, Platón a Duch Pravdy.9 Tento spis Allana Kardeca byl povaţován za hlavní autoritu ve spiritismu, jelikoţ byl nadiktován duchy vyššího řádu, kteří jsou „vyslanci Boha a vykonavateli jeho vůle, je jejich úkolem vzdělávat a poučovat lidi a zavést novou éru obrody lidstva.“10 Duchové v ní perem Allana Kardeca vysvětlovali skutečnou podstatu světa, světový řád a nabádali k mravní reformě společnosti především s ohledem na budoucí ţivoty. Knihu duchů lze proto označit za „Bibli spiritismu“ a univerzální návod na ţivot, který poskytuje odpovědi téměř na všechny „věčné otázky“. Ale některá vysvětlení nemohla být ještě lidem sdělena v tomto stádiu vývoje, protoţe duchové nesmí „odhalit tyto věci všem, protoţe všichni ještě nejsou schopní je pochopit a zmátlo by je to“11. Kniha duchů je jeden z důvodů, proč označit spiritisty za novou církev, jelikoţ se jedná o dogmatický „svatý“ text, na nějţ se všichni spiritisté odvolávají a o jehoţ pravdivosti se nediskutuje. V roce 1858 zaloţil Kardec časopis Esoterická revue. Po Knize duchů následovala v roce 1861 Kniha médií, která byla také diktátem vyšších duchů. Obsahovala klasifikaci medijních jevů a různých forem medií. Roku 1864 vydává Evangelium podle spiritismu a 1965 Nebe a peklo, které se zabývaly především 8
KARDEC, Allan. Kniha duchů. Bratislava, 1992, s. 6.
9
Tamtéţ, s. 11.
10
Tamtéţ, s. 7.
11
Tamtéţ, s. 99.
12
etickými aspekty spiritismu. A jako přírodovědec se v knize Genezis (1867) zabýval také zdůvodňováním spiritistických jevů pomocí tehdejších vědeckých poznatků. Dále publikoval také drobné statě o spiritismu: Co jest spiritismus? a Křesťanský spiritismus: úvod do moderního spiritismu formou filosofického dialogu. Allan Kardec umírá na srdeční aneurysma 31. března 1869. Je pohřben společně se svojí manţelkou na hřbitově na Montmartru. Na jeho hrobce je vytesán nápis: „Naitre, mourir, renaitre encore et progresse sans cesse, telle est la loi“12, coţ v překladu znamená: „Narodit se, zemřít, znovu se narodit a pokračovat bez přestání, takový je zákon“.
12
BLACKWELL, Anna. Allan www.spiritwritings.com/kardec.html.
Kardec
13
[online].
[Cit.
20.6..2010].
Dostupný
z
3 Řád světa 3.1 Prvotní příčina Spiritisté měli tendence své učení vědecky obhajovat. Důraz kladli na objevy přírodních věd, které pomáhaly vysvětlit jejich praktiky. Spiritismus nepovaţovali za náboţenské přesvědčení, ale za zárodek nové vědy. Dokonce i pro existenci Boha nepouţívali víru, ale zdánlivě vědecký aparát. Důkaz o existenci Boha našli spiritisté v axiomu, který je vlastní všem vědám: neexistuje následek bez příčiny.13 V celém Vesmíru panuje harmonie, jejíţ příčinou musí být inteligentní vyšší síla. Člověk není schopen pochopit Boha, dokud se neoprostí od pouta s hmotou a ani v této fázi vývoje s ním nemůţe navázat přímý kontakt, protoţe rozdíly mezi nimi jsou propastné. Pouze vyšší duchové s ním mají přímé spojení. Ale lidé mají vrozenou ideu nejvyšší bytosti, která je přesahuje14 a jsou schopni rozumem rozpoznat některé boţské vlastnosti. Bůh musí být věčný, protoţe v opačném případě by musel být stvořen a musela by existovat jeho příčina. Dále musí být neměnný a nehmotný, protoţe kdyby podléhal zákonům hmoty, tak by nemohl být věčný, ale postupně by zanikal. Dále musí být Bůh všemohoucí a jediný, protoţe musí být nejvyšší silou ve Vesmíru. Podle optimistické spiritistické teorie je Vesmír moudře a spravedlivě uspořádán, a proto i Bůh je moudrý a spravedlivý. O posledně zmiňovaných vlastnostech Boha by sice mnozí pochybovali, ale jedná se údajně pouze o neznalost Boţích záměrů.
3.2 Duch a hmota Podle spiritistické teorie Bůh vytváří sobě podřízené inteligentní duchovní bytosti, které obývají prvotní duchovní svět. Duchové se rodí jako nevědomí tvorové, kteří ovšem mají vrozenou touhu po poznání a aktivitě. Proto Bůh stvořil hmotný svět, aby se duch vtělením do těla mohl rozvíjet. „Všichni jsou stvořeni jako 13
KARDEC, Allan. Kniha duchů. Bratislava, 1992, s. 46.
14
Rozhovory o Bohu a duši. Posel Záhrobní, 1910, roč. 10, č. 4, s. 171.
14
prostí a nevědomí: poučí se v bojích a útrapách během tělesného ţivota. Bůh, který je spravedlivý, nemohl dopustit, aby duchové byli šťastní bez strastí, bez práce, a bez zásluhy.“15 Vznik hmoty je pozvolný. Přestoţe spiritisté respektují Bibli jako autoritu, tak neuznávají její doslovnou platnost, ale povaţují ji za alegorii. Duchové jim údajně potvrzují evoluční teorii, takţe povaţují Boha za tvůrce a pána přírodních zákonů. Ţivot na Zemi vznikl slučováním organických prvků z naplavenin z moře a postupně se vyvíjeli různí tvorové na Zemi, aţ vlivem přírodních podmínek vznikl člověk.16 Celý proces neprobíhal týden, ale moţná i stamiliony let. Vývoj hmoty je pozvolný všude ve Vesmíru, ale všechna nebeská tělesa jsou obydlena, nebo alespoň obsahují zárodky ţivota.
Spiritisté věnovali velkou
pozornost všem tehdy známým planetám sluneční soustavy. Posel záhrobní uveřejnil v IX. ročníku seriál médijně přijatých zpráv z Marsu, kde byl popisován kaţdodenní ţivot Marťanů, kteří jsou zřejmě na vyšším duchovním stupni, jelikoţ nejsou tolik spojeni a ovládáni hmotou. Jejich potravu například tvoří šťáva z květů a vzdušné koupele. Jejich cílem je navázání kontaktu se Zemí a Uranem.17 Údajný kontakt s jinými planetami byl pro spiritisty prostředkem k pokroku. Hledali poučení na jiných planetách, které byly mnohdy dál na cestě k Bohu a nebyly tolik ovládány poţadavky hmoty.
3.3 Cesta ducha Stejně jako hmota, i duchové jsou stvořeni jako aktivní. Cílem duchů je přiblíţit se k Bohu, čehoţ mohou dosáhnout pouze skládáním zkoušek v tělesném ţivotě. Cesta k dokonalosti není záleţitost jednoho vtělení, ale je nutné, aby duch prošel řadou ţivotů, neţ se poučí.
15
KARDEC, Allan. Kniha duchů. Bratislava, 1992, s. 85.
16
Tamtéţ, s. 58.
17
Medijně o Marsu ze dne 22. června 1908. Posel záhrobní, 1909, roč. 9, č. 3, s. 96-100.
15
3.3.1 Rozvoj skrze utrpení Duch se narodí v duchovním světě a pak se odívá hmotou a narodí se v některém ze stvořených světů. Lidská existence tedy není nějakou vrcholnou ţivotní formou, ale jedná se pouze o mezičlánek k vyššímu růstu. Přestoţe většinou spiritisté hovoří o pozemské inkarnaci v člověka, tak nalezneme i zmínky o vtělování do jiných forem ţivota, například do zvířat, z čehoţ vyplývá jejich úcta k přírodě a pobídky k vegetarianismu. Duch si sám zvolí zkoušky, které by chtěl v tělesném ţivotě překonat a sám rozhodne o době vtělení. Je pro něj přirozená touha po pokroku, kterého můţe dosáhnout pouze skrze utrpení v tělesném ţivotě. Duch necítí fyzickou bolest, ale má v sobě vrozenou touhu po přiblíţení se Bohu, a proto se dobrovolně spoutává tělem, aby se poučil a dozrál. Pozemská, byť strastiplná inkarnace tedy rozhodně není trestem, ale příleţitostí na cestě k dokonalosti. Duch se spojí s tělem pomocí polohmotného pouta, který se nazývá perisprit, jehoţ funkcí je komunikace mezi tělem a duší, coţ je vtělený duch. Kaţdá vtělená bytost ve Vesmíru je sloţena ze tří částí: z těla, duše a perispritu.18 Perisprit je astrální tělo, které dovoluje duši pronikat skrze tělo. Duše se proto můţe navenek projevovat jako záře nebo jako zvuk. Po vtělení duch dočasně zapomíná na minulé ţivoty, aby hned zrození nebylo okamţikem utrpení, vzpomínkou na bolesti minulého ţivota, ale postupem času jsou lidé schopni si své předešlé ţivoty vybavovat. Duše prochází mnoha zkouškami, pomocí kterých se rozvíjí. Dále je třeba si uvědomit, ţe v tělesném ţivotě nejsme osamělí, ale celý ţivot jsme obklopeni svými ochránci, kterých můţe být velké mnoţství. Nejdůleţitější je ochranný duch, který je součástí nás samých a který sestupuje na zem společně s duší. Duch se při vtělení rozdělí na duši, jeţ je spojena s tělem, a na druhou duchovní část. Spiritisté jej označují za dvojníka nebo za anděla stráţného. Dvojník je naše duchovní já, které není tolik spjaté s hmotou a snaţí se lidem pomáhat a chránit je. Ale člověka doprovází dále ochranní duchové podle stupně jeho rozvoje. Méně rozvinutí duchové jsou v tělesném ţivotě doprovázeni duchy čtyř ţivlů a vyšší 18
KARDEC, Allan. Kniha duchů. Bratislava, 1992, s. 86.
16
duchové mají za pomocníky vyšší duchy a ducha slunce. Podle ochranných duchů se také rozvíjí schopnosti komunikace s duchovním ţivotem.19 Hmota se ovšem také neustále mění a kaţdá hmotná látka má jen omezenou trvanlivost, a proto i tělo přestane po nějaké době fungovat a následuje tělesná smrt.
3.3.2 Smrt Smrt není povaţována za tragickou událost. Vše je součást boţského plánu. A jestliţe tělo umírá, tak duše jiţ splnila svou úlohu a měla by se zase připravovat na další vtělení. Smrt tedy není povaţována za konec, ale pouze za přechod. „Není smrti! Jest jen přechod, oddech k nabytí nových sil, k novému poznání k další práci, k dalšímu lepšímu ţivotu.“20 O smrti fyzického těla se často hovoří jako o osvobození z pout hmotného světa. Spiritisté ke smrti nepřistupují se strachem, ale nemůţeme je označit ani za obdivovatele smrti. Sice se zajímají o posmrtný duchovní ţivot, ale respektují důleţitost tělesného ţivota pro konečný cíl, splynutí s Bohem. Úctu ke všem formám ţivota povaţují za nejvyšší cíl pozemské existence. Velmi odsuzují, pokud se někdo rozhodne tuto zkoušku určenou Bohem pro jeho vlastní dobro ukončit předčasně o vlastní vůli. Duchy sebevrahů povaţují za opovrţeníhodnou třídu duchů. Jsou potrestáni pocitem viny a zklamání. A také duše sebevrahů mívají pevnější spojení s tělem, jelikoţ jsou slabí a mají strach z rozkladu, a proto nejsou v některých případech schopny přejít do duchovního světa. Jsou velmi silně připoutány k astrálnímu tělu, a tak často dlouhá léta zůstávají na místě, kde se stala ona sebevraţda, a neustále trpí vzpomínkami na ni.21 Často se stává, ţe po smrti si duch není vědom, ţe opustil tělesný svět a stále navštěvuje své blízké, aniţ by chápal, proč jej ostatní nevidí. Všichni duchové navazují kontakt se svými blízkými na volání myšlenky. Duchové rádi komunikují s hmotným světem, protoţe jsou šťastní, kdyţ na ně někdo vzpomíná. 19
O dvojnících. Posel záhrobní, 1910, roč. 10, č. 1, s. 24-26.
20
METLIČANSKÝ, A. Duch v přírodě a sociální problém. Posel záhrobní, roč. 18, č. 4, s. 54.
21
KARDEC, Allan. Kniha duchů. Bratislava, 1992, s. 93.
17
3.3.3 Návrat do duchovního světa Po tělesné smrti následuje „poslední soud“ před vyššími duchy, jeţ jsou vyslanci Boha. Spíše neţ pro dosaţení spravedlnosti se toto vyznání koná z terapeutických důvodů, jelikoţ neexistuje zlo, ale pouze nevědomost. A proto Bůh netrestá duchy, ale pouze jim poskytuje útěchu a moţnost nápravy v dalším vtělení. „On ti odpustí. Ví, ţe poklesky, jichţ jsi se dopustila, nebyly ovocem zlého, nýbrţ pouhé pomíjející zbloudění, které činí, ţe ubozí lidé upadnou nevědomky do propasti černých náruţivostí.“22 V duchovním světě se osvobozený duch setkává s ostatními duchy a nalézá všechny své blízké z předešlých ţivotů, které se mu začnou všechny vybavovat. A duch se zde připravuje na další vtělení. Vrchol putování ducha přebírá spiritismus z hinduismu, člověk se jiţ nemusí vtělovat, ale zůstává v duchovním stavu a splyne s nekonečnem, Bohem. Spiritismus se ovšem otevřeně k hinduismu nehlásil. Svou víru spiritisté dokazovali na základě biblických citátů, ale vykládali je pomocí učení o reinkarnaci. Například přebrali citát „Milovati budeš Boha svého nade všecko a bliţního svého jako sebe sama“, ale upravili jej do věty „Splyň v jednotu a soulad s Bohem i s Vůlí Jeho i se vším, coţ dílem Jeho jest!“23, coţ lze povaţovat za velmi volný výklad. Všichni duchové se rodí stejně nevědomí, ale postupnými vtělováním se vyvíjí. Podle stupně rozvoje lze rozlišit několik tříd duchů.
3.4 Komunikace s duchovním světem Celý svět vznikl z jednoho principu, a proto všichni lidé mají v sobě ukrytou boţskou pralátku, jejíţ nalezení a následné splynutí s ní má být smyslem lidské existence. K tomuto cíli nám podle spiritismu pomáhá komunikace s duchovním světem. Duchové komunikují pomocí myšlenek s osobami, které jsou citlivé na projevy duchů. Tyto osoby se označují jako média. Spojení s duchovním světem
22
První radosti vznešeného ducha. Posel záhrobní, 1918, roč. 18, č. 2, s. 28.
23
Volné rozhovory o Bohu a duši. Posel záhrobní, 1910, roč. 10, č. 1, s. 6.
18
nejčastěji probíhá při tzv. seancích, coţ jsou setkání osob, mezi kterými panuje harmonie a jeţ hledají duchovní posilu a morální povznesení.24 Medijní vlastnosti jsou ukryté v kaţdé duši, ale jejich vyuţívání a rozvoj je individuální.25 Ne kaţdý v sobě dokáţe vyvolat schopnost mediumity, a proto spiritisté věnovali výchově osob, u kterých se tyto sklony vyskytly, velkou pozornost a média se těšila velké úctě bez ohledu na věk. Při komunikaci s duchy se uplatňuje zákon podobnosti. Média na niţším stupni rozvoje mohou komunikovat pouze s niţšími duchy, zatímco ty nejcennější informace mohou vyšší duchové předávat pouze přes osvícené lidské bytosti. Proto ani sami spiritisté nedoporučovali věřit všem medijním sdělením, i kdyţ média nepovaţovali za podvodníky, ale obávali se, ţe mnoho niţších duchů záměrně zkresluje informace. Média bývala povaţována za pozemského zprostředkovatele mezi Bohem a člověkem. Bůh nikdy nekomunikuje s lidmi přímo, ale pouţívá k tomu duchy v astrální rovině a média na hmotné. Medijní sdělení mívala velmi různorodé podoby a podle nich Allen Kardec rozlišuje několik tříd a podtříd médií.
Můţeme tedy rozlišit média na slyšící,
mluvící, vidící, píšící, léčící… Všechny tyto typy meduimity se mohou projevovat ve dvou různých stavech. V prvé řadě jsou to média činná, která jsou si vědoma své schopnosti a kontakt s duchovním světem probíhá na základě jejich vůle. Druhým druhem jsou média trpná, jeţ zprostředkovávají sdělení bezděčně, aniţ by si spiritistického spojení byla vědoma. Spiritisté si uvědomovali rizika spojená s bezděčnou mediumitou, jelikoţ mohlo velmi snadno dojít k ovládnutí niţšími duchy, a proto doporučují přeučení na mediumitu činnou.26 Spiritisté ovšem zásadně odmítali nařčení, ţe by spiritismus byl spojen s psychickými poruchami.
24
KARDEC, Allan. Křesťanský spiritismus. Uherský Ostroh: Dušezpytný spolok Ţivot, 1998, s. 7.
25
SEZEMSKÝ, Karel. Výchova médií. Posel záhrobní, 1909, roč. 9, č. 1, s. 23-24.
26
KARDEC, Allan. Kniha duchů. Bratislava, 1992, s. 132.
19
3.5 Spiritismus jako životní postoj Spiritismus ovšem nelze chápat pouze jako víru na komunikaci s duchy. Spiritisté představují také ţivotní postoj, jenţ se musí projevit v morálních hodnotách. Přívrţenci tohoto hnutí apelovali především na to, aby se lidé pokusili ţít podle Boţí vůle, kterou jim zprostředkovávají duchové. Nemůţeme ovšem opomíjet, ţe spiritismus se těšil velké popularitě, a proto vznikalo mnoho krouţků, které hledaly ve spiritismu pouze módní rozptýlení. Existovaly tedy i spiritistické seance, které měly za účel pouze zábavu, popřípadě vzbudit senzaci a vydělat peníze. Miroslav Plecháč tento druh spiritismu vyděluje pod názvem krouţky pokusnické a seance výdělečné.27 Ale „pravověrní“ spiritisté usilovaly o mravní pokrok. Spiritismus lze také chápat jako morální hnutí, které si kladlo za cíl obrodu společnosti, přičemţ etika nespočívala v nijak převratně nových názorech. Většina doporučení vycházela z křesťanství, které byly ovšem kombinovány s východními představami o zákoně karmy a reinkarnaci. Allan Kardec, který je mnohými povaţován za zakladatele spiritismu, pokládal spiritismus především za filosofii svědomí. Duše trpí a stydí se za zlo, které spáchala a činí jí radost dobro, které vykonala. Nevěřil v objektivní existenci zla, protoţe vše je Boţí záměr. To, co se lidem můţe jevit jako zlé, je zapříčiněno pouze pohledem z nedokonalé lidské perspektivy. České země navazují na Kardecovy názory o morálce. Sdruţení českých spiritistů v Podkrkonoší sepsalo v roce 1908 devět paragrafů, které představovaly klíčové mravní zásady, které jsou zcela v souladu s celosvětovým spiritistickým hnutím.28 Především se jedná o lásku k bliţnímu. Spiritismus vychází z víry, ţe Bůh je univerzální síla přítomna ve všem a všude, je prapříčina bytí a nejvyšším cílem ţivota na Zemi je uvědomění si svého boţského původu.29 A stejně jako my i ostatní lidé jsou součástí jednoho boţského principu, a proto tím, ţe ubliţujeme druhým, škodíme i sobě. 27
PLECHÁČ, MIROSLAV. Spiritismus v Podkrkonoší. Praha: Vydavatelské oddělení Ymky, 1931, s. 24. 28
Devatero paragrafů našeho volného sdruţení. Posel záhrobní, 1909, roč. 9, č. 2, s. 83-84.
29
BUDKA. Volné rozhovory o Bohu a duši: Co jest Bůh? Posel záhrobní, 1909, roč. 9, č. 3, s. 103.
20
Dále je třeba si uvědomit, ţe i příroda vznikla ze stejné pralátky, a proto i ona si zaslouţí naši úctu. Spiritisté se povaţovali za součást tvoření jako celku, a proto měli úctu k jiným formám ţivota. Jejich respektu se těšila rostlinná a především i zvířecí říše. Uznávali teorii, podle které se člověk vyvinul ze zvířat, a proto respektovali, ţe zvířata také mají duši. Jediný rozdíl mezi zvířetem a člověkem je ve stupni vědomostí. Zvířata byla tedy označována za niţší bratry, kteří také mají schopnost komunikace s duchovnem. Patří sem například moţnost předtuchy u zvířat. Z těchto důvodů se mnozí spiritisté uchýlili k vegetariánství. „Jako spiritisté neobrali jsme si za úkol konati jen seance a dále ţíti jako ostatní svět, nýbrţ na základě a pod vedením spiritismu chceme luštiti všechny otázky, které aţ dosud nám byly tajemstvím (…), nalezli jsme tolik přesvědčení, ţe zvíře má duši, ţe člověk dříve neţli se stal člověkem byl ve stavu zvířecím, ţe nemoţno nám déle setrvati při stravě masité(…)“30
Řád Bratrského sdružení českoslovanských
spiritistů z roku 1911 poţaduje po členech abstinenství a nekuřáctví a vegetariánství pouze doporučuje. Dalším poţadavkem byl důraz na vzdělání a neustálé zdokonalování. Pozemský ţivot byl chápán jako příleţitost k učení a k osobnímu růstu. Velmi důleţitým bodem, který je převzatý z východního myšlení, byl poţadavek ztišení, aby člověk upokojil své vášně a touhy a ponořil se do svého nitra, kde by měl poznat pravdu o své podstatě. Poslední přikázání doporučovalo nepřeceňovat pozemský ţivot a příliš na něm neulpívat. Současný ţivot je sice hodnotný jako zkouška a příleţitost k osobnímu rozvoji, ale rozhodně není cílem. Pravé ţití následuje aţ po mnoha dalších vtěleních.
30
KUNČICKÝ, J. Vegetarismus. Posel záhrobní, 1918, roč. 18, č.7, s. 107.
21
4 Spiritismus v Čechách 4.1 Počátek spiritismu v českých zemích Nalézt počátek spiritismu na našem území je velmi nesnadný úkol. Názory o nesmrtelnosti duše, která putuje do dalších vtělení, bychom nalezli uţ u keltských druidů, kteří pravděpodobně ţili na našem území. Jaromír Kozák ve své knize Spiritismus věnuje velmi rozsáhlou kapitolu Kořeny českého spiritismu31 snaze dokázat, ţe moderní spiritismus přelomu 19. a 20. století na našem území navazuje na několikasetletou tradici spiritistického hnutí, která pochází od adamitů, příslušníků gnostické skupiny valdenských, kteří byli jiţ ve 12. století rozšířeni po celé Evropě. Adamité čelili pronásledování, a proto se z jejich učení dochovalo velmi málo. Kozák poněkud nepřímými důkazy vyvozuje, ţe toto hnutí ve skrytu přeţívalo pronásledování aţ do 19. století. Jako příklad nepřesných vědeckých metod lze uvést následující úvahu: „Vyvolávání duchů bylo v katolíky ovládaných zemích povaţováno za kacířství, a proto se můţeme domnívat, ţe vydání řady patentů proti kacířství po roce 1748 vypovídá o tom, ţe se u nás v té době prudce zvyšovala aktivita spiritistů i počet jejich seancí.“32 Jedná se o nesprávně odvozený úsudek, jelikoţ následující úvaha by byla opodstatněná pouze, kdyby vyvolávání duchů bylo jediné kacířství, které církev tehdy pronásledovala. Kozákovy teorie nelze tedy nekriticky přijímat. Přesto nalezneme v jeho spise některá upozornění na moţné prvky spiritismu v minulosti. Podporuje například teorii o spojení Jana Amose Komenského se spiritisty. Je prokázáno, ţe Komenského velmi zaujala proroctví Kristiny Poňatovské a Mikuláše Drabíka, kteří slyšeli údajně neznámé hlasy.
Kristina Poňatovská upadala do záchvatů s vizemi, které by se mohly
připodobnit k transu. Komenský navíc nosil u sebe rukopis proroctví Poňatovské a sepsal k nim předmluvu, takţe jeho vztah k mystickým proroctvím byl příznivý.33 Představy o nesmrtelnosti duše a komunikace se záhrobím nejsou na konci 19. století nějakou převratnou novinkou, jsou součástí našeho folkloru a můţeme je 31
KOZÁK, Jaromír. Spiritismus: zapomenutá významná kapitola českých dějin. Praha: Eminent, 2003, s. 90-129. 32
Tamtéţ, s. 113.
33
NOVÁK, Jan Václav. Jan Amos Komenský, jeho život a spisy. Praha: Dědictví Komenského, 1932, s. 356-8.
22
nalézt například i v Kytici z pověstí národních34 (1853) Karla Jaromíra Erbena. Ţivot po smrti patří mezi tajemství ţivota, a proto tyto otázky budí zájem a bázeň od nepaměti.
4.2 Počátky moderního spiritismu v českých zemích Sami spiritisté tvrdili, ţe projevy duchů jsou reálnou součástí ţivota od počátku dějin, ale jako vědecko-etické hnutí spiritismus v českých zemích datovali rokem 1880. Karel Sezemský toto datum uvedl ve svém Památníku padesátileté činnosti ve spiritismu, který vydal v roce 1931. Rok 1880 je povaţován za počátek proniknutí spiritismu na naše území z toho důvodu, ţe 2. února byla údajně na Truntovsku provedena první spiritistická seance. Uspořádal ji továrník Ignác Etrich a zúčastnilo se jí 12 dalších lidí po vzoru biblických apoštolů. Tato setkávání se opakovala kaţdý týden a brzy na ně začal zvát i své dělníky a zaslouţil se tak o šíření myšlenek spiritismu. Dalším podstatným rysem, proč toto období lze povaţovat za počátek moderního spiritismu, je fakt, ţe v českých zemích začala vycházet překladová spiritistická literatura, která podnítila k hlubšímu zájmu řadu budoucích spiritistů. O počátky vydavatelské činnosti se zaslouţil František Pavlíček, coţ byl penzionovaný finanční komisař z Českých Budějovic, jenţ byl sám médiem a věnoval se překladatelství a vydavatelství spiritistické literatury. První česky vydanou knihou s touto tématikou byla roku 1881 Kniha duchů Allana Kardeca, kterou Pavlíček sám přeloţil z francouzštiny. Dále vydal vlastní překlad Kardecovy Knihy médií v roce 1885 a pořídil překlad jeho Genesis a Co je spiritismus?. Rozšíření vlivu spiritismu napomohl také František Škola, praţský student a Pavlíčkův přítel, jenţ zaloţil spiritistickou edici drobných a finančně snadno dostupných broţurek o křesťanském spiritismu, zejména počal vydávat Roustaingův Výklad čtvera evangelií, jenţ se dočkal velkého čtenářského zájmu.
34
ERBEN, Karel Jaromír. Kytice z pověstí národních. 1. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1977. 173 s.
23
4.3 Šíření spiritismu 4.3.1 Snahy o sjednocení I přes represálie rakousko-uherských úřadů se spiritistická nauka šířila a počet krouţků narůstal. Na spiritistickém sjezdu 2. června 1895 se odhadoval počet spiritistů na 200 000. Největší příliv členů přicházel ovšem díky moţnostem spiritistického tisku, jenţ zejména po roce 1918, kdy se mohl projevit zcela svobodně, měl pro propagaci hnutí klíčový význam. V polovině 20. století jiţ lze spiritismus označit za masově rozšířené hnutí. Jaromír Kozák uvádí, ţe organizovaných spiritistů bylo přibliţně 800 000.35 Proto se přirozeně usilovalo tyto roztroušené spolky nějakým způsobem podchytit a sjednotit, aby bylo moţné si předávat zkušenosti a vzájemně si pomáhat. Jiţ na onom sjezdu v roce 1895 se projednával návrh na zaloţení celorepublikového svazu českých spiritistů. Naprostého sjednocení se toto hnutí nikdy nedočkalo. Mnozí spiritisté nedůvěřovali světským autoritám a obávali se o spoutání svých myšlenek. Navíc spiritismus se potýkal s dvojí podobou: městskou a venkovskou. Venkovské obyvatelstvo necítilo potřebu se organizovat v nějakém svazu a panovala obava, ţe by se městské spolky projevovaly dominantně. Výzvy k sjednocení jsou permanentní součástí snad veškeré spiritistické literatury. V roce 1912 došlo k zaloţení Bratrského sdruţení českoslovanských spiritistů, které si kladlo za cíl být svazem všech československých příslušníků tohoto směru. Téhoţ roku vydalo tři normativní dokumenty: Řád Bratského sdružení českoslovanských spiritistů, Jednací řád českoslovanských spiritistů a Řád pro seance. Bratrské sdruţení chtělo být jednotícím orgánem pro Čechy, Moravu, Slezsko a Vídeň, přičemţ kaţdá oblast měla mít své vlastní ústředí. Členové tohoto ústředí byli voleni na jeden rok z okrskových důvěrníků, kterého volili spiritisté daného okresu. Kaţdý okres byl povinen zřídit spiritistickou knihovnu, pořádat alespoň jednou ročně přednášku z oboru a vysílat svého zástupce na sjezdy.
35
KOZÁK, Jaromír. Spiritismus: zapomenutá významná kapitola českých dějin. Praha: Eminent, 2003, s. 28.
24
Bratské sdruţení kladlo poměrně vysoké poţadavky na své řádné členy: bylo nutné vést spravedlivý a obětavý ţivot, nepít alkohol, nekouřit, stát se vegetariánem, vystoupit z církve a šířit spiritistickou nauku. Věková hranice, odkdy se z dětí stávali plnohodnotní spiritisté, kteří byly schopni o sobě samostatně rozhodnout, byla stanovena na 14 let.36 Pouze řádní členové mohli nosit odznak, který navrhl Karel Sezemský a jenţ se skládal ze dvou trojúhelníků, jenţ jeden označoval ducha mířícího vzhůru a duši, jeţ je vtělena na Zemi. Celý odznak je orámován hadem, jenţ si kouše do svého ocasu, coţ symbolizovalo zákon karmy, dole byl zobrazený lotosový květ, který představoval rozkvět lidské duše. Kromě řádného členství ovšem Bratrské sdruţení umoţňovalo výhody i pro členy přispívající, kteří měli v podstatě stejné výhody jako členové řádní, jen nesplňovali některou podmínku pro řádné členství, a proto nesměli nosit odznak. Součástí Řádu Bratrského sdruţení byl i stručný výklad spiritistické nauky. Přestoţe toto sdruţení plnilo jistou vzdělávací a slučovací funkci, tak jej nelze označit za hnutí spojující všechny české spiritisty. Spíše neţ kvůli rozdílům v učení se spiritisté neshodli v organizačních záleţitostech. Slezští spiritisté se soustředili do spolku Bratrství, moravští do spolku Havlíček. A především Praha předpokládala, ţe by se hlavní centrum spiritismu mělo umístit do hlavního města republiky bez ohledu na rozšíření a zásluhy spiritismu v horských oblastech. V několika bodech se praţští představitelé rozcházeli s ostatními i v pojetí věrouky, kdy například podali návrh, ţe by se měli přeorientovat na hnutí spiritualistické.37 Praţská snaha o centralismus se projevila jiţ v roce 1912, kdy vzniklo v Praze Volné sdruţení československých spiritistů, které chtělo nabízet alternativu k Bratskému sdruţení. Je moţné nalézt i rozdíly mezi dvěma hlavními ohnisky spiritismu, a to Podkrkonoším a Slezskem. Obě centra vycházela z dlouholeté spiritistické tradice, a přestoţe mezi nimi nedocházelo k roztrţkám, tak se jejich přístup odlišoval. Pro Podkrkonoší je stěţejní osoba Karla Sezemského, který v Nové Pace vydával časopis Posel Záhrobní a zaloţil zde spiritistickou edici Spirit. Slezské centrum bylo v Radvanicích a velmi významným počinem bylo vydávání časopisu Spiritistická 36
Řád bratrského sdruţení československých spiritistů. Posel záhrobní, 1911, roč. 11, č. 1, s. 15-16.
37
Přednášky a zájmy spolkové. Posel záhrobní, 1911, roč. 9, č. 2, s. 82-83.
25
revue. Přestoţe obě tato centra spolupracovala a doplňovala se, tak slezský spiritismus se vyznačuje snahou o vědečtější přístup. Oproti tomu Podkrkonoší bylo blíţe náboţenskému pojetí a otevřeněji podporovalo studium i dalších okultních směrů. Tento dvojí charakter spiritismu je typický pro celé naše území, i kdyţ patrně náboţenský nebo filosoficko-etický pohled převládal. Lze tedy usuzovat, ţe i tento rozdíl měl vliv na nemoţnost sjednoceného přístupu.
4.3.2 Spiritistický kroužek Jednotná unie českého spiritismu se sice zcela nezdařila, ale příznivců spiritismu stále přibývalo. Základním pilířem spiritistického hnutí nebyly svazy delegátů, ale spiritistické krouţky, coţ byla seskupení lidí, jeţ se setkávala kolem média, aby společně vykonávala seance.
Původně se doporučovalo 12 členů
krouţku podle 12 apoštolů, ale později se konaly i seance pouze ve dvojici. Karel Sezemský později doporučuje ve spise Jak vyvinout spiritistické kroužky a vyvinout média, aby se seance vykonávaly v 3-10 osobách. V roce 1911 Bratrské sdruţení českoslovanských spiritistů přijalo dokument Řád pro seance. Bratské sdruţení neusilovalo o diktát striktních poţadavků, jak má spiritistická seance vypadat, ale pouze se pokoušelo poskytnout pomoc, jak bezpečně tuto praktiku vykonávat a předcházet tomu, aby někdo spiritistických technik zneuţíval pro lehkomyslnou zábavu. Podle Řádu pro seance by se krouţek měl scházet pravidelně, a to nejméně jednou týdně. Členové krouţku by měli mezi sebou zvolit jednoho předsedu, jenţ bude rozumově zkoumat nevěrohodné nebo nejasné projevy duchů. Před začátkem médijního spojení se doporučovala diskuze o duševním ţivotě nebo o postřezích z předchozích schůzek. Seance se směli zúčastnit pouze lidé přesvědčení, a kteří chtěli vést mravný ţivot. Alkoholikům, kuřákům a hašteřivým lidem měl být přístup na seanci povolen aţ po pokání. Pro navázání kontaktu se světem duchů bylo velmi důleţité harmonické propojení jednotlivých členů, proto se pečlivě volilo, koho do kruhu připustit. Pro docílení maximálního souznění se měla zpívat duchovní píseň a odříkat se ochranná modlitba. V centru pozornosti jsou média, jeţ se pokoušejí o kontakt s duchovním světem. Na osobu média spiritisté kladli vysoké mravní poţadavky, jelikoţ vyšší duchové komunikovali pouze s lidmi na vyšším morálním stupni vývoje. Médium se těšilo 26
velké váţnosti a nemělo by být ţádným způsobem během seance rušeno. Seance by neměla mít dlouhého trvání, doporučovalo se kolem jedné hodiny. Po vyslechnutí média a odchodu ducha následoval opět zpěv písně a modlitba a především diskuze o věrohodnosti přínosu sdělení.
4.3.3 Spiritistické časopisy Spiritismus jako masové hnutí se rozšířil především díky spiritistickým časopisům a edicím. Zejména pravidelně vycházející tiskoviny se podílely na formování nového ţivotního směru, kterým spiritismus tehdy byl. Tyto časopisy si kladly za cíl informovat o myšlenkách a vývoji spiritistického hnutí u nás i ve světě, vymezovat se vůči ostatním okultním směrům a bránit se vůči napadání zvenčí (zejména ze strany katolické církve), ale především usilovaly o morální zdokonalení tehdejší společnosti. Nejstarším z těchto časopisů byla Hvězda záhrobní (1894-6), kterou redigoval praţský intelektuál Jaroslav Janeček. Hvězda záhrobní zpočátku obsahovala pouze překladové články, ale později zde začala být v příloze otiskována médijní sdělení. Hvězda záhrobní se potýkala s finančními problémy, a proto zanikla v roce 1896. Janeček ještě do dějin spiritismu zasáhl v letech 1903-1905, kdy vydával časopis Nové Slunce. Později ovšem propadl výzkumu díla Emanuela Swedenborga, stal se kazatelem církve, která vycházela z jeho názorů, a spiritistické tendence zcela popíral.38 Od roku 1900 vycházel patrně nejvýznamnější český spiritistický časopis, Posel záhrobní, jenţ byl spjatý především s osobou Karla Sezemského. Posel záhrobní se obracel k široké čtenářské základně, a přestoţe se také potýkal s finančními problémy, jelikoţ čtenáři nebyli příliš ochotni platit předplatné, udrţel svou existenci aţ do roku 1938. Posel záhrobní zpočátku obsahoval převáţně překladové články, jeţ se snaţily především vysvětlit hlavní zásady spiritistického učení. Převáţně se jednalo o překlady ze zahraničních časopisů, které vykládaly Kardecovu teorii. Ale postupně je přidáváno stále více médijních projevů a informuje o konaných seancích na našem území i v zahraničí. Velmi podstatná je 38
JANEČEK, Jaroslav. Swedenborg jako jasnovidec. Posel záhrobní. 1911, roč.11, č.3, s. 36-38.
27
také role informativní, jelikoţ tento časopis oznamuje místa konání spiritistických přednášek a sjezdů a také podává zprávy o akcích jiţ proběhlých. Posel záhrobní také slouţí jako obhajoba spiritistického hnutí proti napadání zvenčí. Redaktoři věnují pozornost, jak jsou různá média a spiritisté obecně vykreslováni v dalších médiích. Jako příklad této apologetické funkce lze uvézt otevřený dopis pro redaktora časopisu Sv. Vojtěch, který uveřejnil v tomto časopisu sérii článků proti spiritismu.39 Pisatel tohoto dopisu upozorňuje onoho autora, ţe zaujímá štvavé a zaujaté stanovisko vůči spiritistům bez předchozího prozkoumání spiritistických jevů a současně napadá katolickou církev, ţe se odvrátila od Kristova učení. Dále redakce Posla záhrobního poskytovala moţnost čtenářům diskutovat o různých, většinou etických, problémech, a to prostřednictvím otázek redakce, přičemţ odpovědi na ně byly uveřejňovány v rubrice Volná hovorna. Přestoţe časopis proklamuje své čistě duchovní zaměření, tak si vydavatelé uvědomují i propojenost s praktickým ţivotem. Posel záhrobní poskytoval moţnost soukromých inzerátu, kde čtenáři mohli nalézt pracovní sílu nebo ţivotního partnera, který by vyznával stejné přesvědčení. A ke všem číslům 38. ročníku byla přikládána vegetariánská kuchařka. Dalším výrazným orgánem byla Spiritistická revue, která vycházela v Radvanicích od roku 1920, coţ byl orgán slezských spiritistů, druhého hlavního centra tohoto hnutí. Přestoţe se jednalo o „konkurenční“ časopis k Poslu Záhrobnímu, tak na jejich stránkách se nevyskytovala nevraţivost. Měsíčník Spiritistická revue vysvětloval na svých stránkách některé zásady a praktiky spiritismu, popisoval konkrétní seance a poskytoval prostor k diskuzi čtenářů. Pokud bychom měli hledat nějaký výrazný rozdíl, tak se Spiritistická revue spíše neţ Posel záhrobní odvolávala na vědecké pojetí spiritismu. Zaujímala velmi negativní postoj vůči zaloţení spiritistické církve a povaţovala ji spíše za překáţku vývoje, která lidskou mysl spoutává.40 Na protináboţenské pojetí ukazuje i fakt, ţe na rozdíl od Posla záhrobního své čtenáře neseznamovala s „příbuznými“ naukami a směry, jako je např. theosofie, buddhismus apod. Vydávání Spiritistické revue zastavila aţ
39
BUDKA, František. Otevřený dopis redaktoru Sv. Vojtěcha. Posel záhrobní. 1911, roč.11, č.8, s. 157-9. 40
Nová církev. Spiritistická revue. 1920, roč. 1, č. 4, s. 12.
28
nacistická okupace. Přestoţe po válce v roce 1947 bylo vydávání tohoto časopisu obnoveno, tak jeho činnost brzy, v roce 1949, ukončil komunistický aparát. Z dalších spiritistických časopisů lze připomenout ještě Život, Proč žijeme? (1906 -1909), ale ani jeden tento časopis neměl dlouhého trvání. V Poslu záhrobním byl v roce 1911 uveřejněn článek, který apeluje na veřejnost, aby podporovala spiritistický tisk. „ Šířením našeho tisku stáváme se jednotným a uceleným šikem, proti našim odpůrcům a jen tak, jak dalece tento mohutní a se šíří – rosteme a mohutníme i my.“41 Spiritisté si byli vědomi, jakou měli v rukou moc v podobě pravidelných tiskovin a ţe za nárůst svých přívrţenců vděčí právě jim. Tiskoviny plnily především jednotící funkci, a jakmile došlo k jejich zákazu, bylo obtíţné navazovat kontakty.
4.3.4 Osobnosti českého spiritismu 4.3.4.1 Karel Sezemský Karel Sezemský byl vůdčí osobností českých spiritistů. Byl to spisovatel, vydavatel, novinář a organizátor českých spiritistů a především propagátor učení Allana Kardeca, lze ho tedy zařadit do náboţenského proudu spiritismu. Narodil se 27. 10. 1860 v Maria Cellu ve Štýrsku. Ve Vídni se vyučil rukavičkářem a pouzdrařem. Po smrti otce se s matkou, katoličkou, odstěhoval do jejího rodiště ve Veselí nad Luţnicí. Se spiritismem se poprvé seznámil u svého praţského bytného, kde pracoval ve zlatnickém a hodinářském obchodě. Zúčastnil se spiritistické seance v krouţku „Na Poříčí“ a brzy začíná s vlastními seancemi. Přispíval do Janečkovy Hvězdy záhrobní a Píchova Života. V roce 1897 převzal vydávání Spiritistické knihovny pod změněným názvem edice Spirit. V roce 1900 začne redigovat časopis Posel záhrobní. V roce 1901 se přestěhoval do Hrabačova u Jilemnice, kam se přesunula i redakce časopisu a edice. Po několika persekucích ze strany četnictva se roku 1904 přestěhoval i s Poslem záhrobním a Spiritem do Nové Paky.
41
KINSKÝ, František. Účel a význam našeho tisku. Posel záhrobní. 1911, roč.11, č.7, s. 115.
29
V edici Spirit vyšlo 200 spisů týkající se spiritismu. Největšího ohlasu se dočkaly spiritistické zpěvníky, modlitební kníţky, Kardecovy spisy a výklady Bible. Sám vydával i vlastní spisy o spiritismu (Novodobý spiritismus, Jak zřizovati spiritistické kroužky, Určení a cíl žití) a o dalších jevech (Hypnotismus a sugesce, Léčení magnetismem). Největší jeho zásluhou je Posel záhrobní, který vycházel nepřetrţitě 39 let a měl asi 1500 předplatitelů. Velmi významná byla i jeho činnost organizační. Zúčastnil se a organizoval mnoho sjezdů a schůzí spiritistů. Přičinil se k zaloţení Bratského sdružení českoslovanských spiritistů v roce 1912 a navrhl jejich znak. Začal okolo Nové Paky organizovat horské spiritistické hnutí a stýkal se se spiritisty z radvanického krouţku Bratrství i se zahraničím. Byl v kontaktu se spiritisty v Německu, Rakousku, Jugoslávii i Francii. Pokusil se i o zřízení spiritistické komuny, která by dodrţovala čisté mravní zásady v duchu prvních křesťanů. Ţivotní styl komunity měl být zaloţený na spiritistických meditacích, abstinenci, vegetariánství, nekuřáctví a společném majetku. Součástí statku měly být i magnetické lázně. Celý projekt se ale nakonec neuskutečnil. Vystoupil z církve římskokatolické a vedl vlastní poboţnosti. 30. listopadu 1936 Karel Sezemský opustil tento svět. Jeho tělo bylo spáleno a v souladu se spitistickým učením uloţeno v neoznačeném hrobě. Po jeho smrti se ujala nakladatelství a Posla záhrobního jeho manţelka, ale brzy gestapo ukončilo jejich činnost a 1941 rodině Sezemských byly zabaveny veškeré písemnosti.
4.3.4.2 Josef Velenovský Botanik a filosof Josef Velenovský (1858-1949) byl povaţován za odbornou autoritu ve spiritistických kruzích. Vytvořil systém, který měl ambice vědecky popsat fungování celého vesmíru v souladu se spiritistickými názory. Josef Velenovský se narodil 22. dubna 1858 v Čekanicích u Blatné. Vystudoval botaniku a filosofii na Karlově univerzitě, kde se roku 1892 stal profesorem botaniky. Vědecký přínos měla jeho práce zejména v oblasti mykologie
30
a srovnávací morfologie rostlin. Řídil praţskou botanickou zahradu a zaloţil v Praze Botanický ústav. 42 V roce 1921-2 vydal spis Přírodní filosofie ve dvou dílech, přírodnickém a kulturním, ve kterých se pokoušel shrnout své údajné celoţivotní bádání. Povaţoval se za zakladatele originálního výkladu světa, jenţ bude podstatou nové společnosti. Jeho filosofické názory byly ovšem značně eklektické, a tudíţ se jednalo spíše o pouhou prezentaci jeho spiritistického světonázoru, ovšem podloţeného i přírodovědným výzkumem, a formulaci nového náboţenství budoucnosti pro nejširší vrstvy obyvatelstva. Ústřední myšlenkou Velenovského systému je víra v osobního Boha, věčného vesmírného Ducha, který je ve spojení s hmotou, jeţ mu slouţí jako nástroj a je rovněţ prodchnuta tímto vesmírným Duchem.43 Duch se z neznámých důvodů rozhodl sám ze sebe stvořit inteligentní duchovní bytosti, které po projití několika více či méně materiálních ţivotů v různých světech tohoto Vesmíru, opět splynou s oním původním Duchem, Bohem.44 V těchto myšlenkách pouze parafrázoval Kardecovy formulace spiritismu a nevynikl přílišnou originalitou. Dále Velenovský přijímá Darwinovu teorii evoluce, ale jeho původní principy boje o ţivot a přirozeného výběru doplňuje o další na celkový počet dvacet dva.45 Některé biologické principy jsou dodnes nepopiratelné, například princip sebezachování, mutace, pohlavnosti, ztělesňování vnitřních stavů psychických. Ale některé společenské principy jsou méně věrohodné, například princip dělení práce dle pohlaví, v čemţ se patrně projevily autorovy antifeministické názory. Velenovský povaţoval myšlenku vývoje za stěţejní pro pochopení fungování Vesmíru. Ovšem nepopisoval pozemský vývoj jako pozitivní, ale domníval se, ţe naše planeta spěje k zániku. Důvodem evolučního sestupu je ovládnutí veškeré přírody člověkem, jenţ ji pouze zneuţívá a nepokouší se naslouchat světové
42
Josef Velenovský [online]. [Cit. 6.12.2010]. Dostupný z http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/velen.html 43
VELENOVSKÝ, Josef. Přírodní filosofie. Díl I. (přírodnický). Praha, 1921, s. 23.
44
Tamtéţ, s. 38.
45
Tamtéţ, s. 100- 124.
31
harmonii. „Síla ducha zmocnila se veškeré přírody a věru, ţe máme dojem, ţe na zemi naposled zbyl pouze člověk a jemu otročící zvířata a rostliny.“46 Dále autor obhajoval spiritistické názory na různé záhadné jevy a pouţíval k tomu výzkumy z psychologie, fyziky, ale také popisy ze spiritististických seancí. Zcela podporoval objektivní existenci hypnózy, telepatie, dvojníků i levitaci předmětů a osob. K argumentaci pouţíval i některé jevy popsané spiritistickými autory jako Du Prel nebo Crookes. Na druhou stranu upozorňoval, ţe Swedenborgovy názory by se měly podrobovat kritickému přezkoumání a ţe u Kardeca
se
mísí
z nepůvodnosti,
pravda
protoţe
se lţí.47
pouze
Kardeca
spojuje
ostatně
antické
Velenovský
autory
se
obvinil
staroindickým
náboţenstvím, přestoţe sám vyuţíval a citoval stejné prameny. Velenovský v Přírodní filosofii uvedl také několik vlastních zkušeností a argumentů, které odporují spiritistické teorii. Například upozorňoval, ţe duch, který se zjevil při seancích, byl velmi často jen odrazem myšlenek přítomných, v 99ti% případů se jednalo pouze o mystifikace, duchové přivolaní z minulosti nevykazovali ţádný vývoj v řeči ani ve znalostech. Autor připustil, ţe jeho systém je zaloţen na předpokladu věrohodnosti spiritismu a ţe v některých případech pouţíval informace od přivolaných duchů, přestoţe se pokoušel jejich tvrzení doloţit i přírodovědnými metodami. Byl přesvědčen o vědecké prokazatelnosti telepatie, meduimity a hypnózy, ale uvedl, ţe teorie spiritismu není dokázána beze vší pochybnosti.48 Druhý díl Přírodní filosofie se zabývá především společenskými otázkami. Jelikoţ autor předloţil dokonalý a jediný pravdivý výklad principů světa, tak také podle něj můţe fungovat pouze jediná společenská forma, která by tomuto světovému řádu odpovídala, a to diktatura. Naprosto striktně odmítal socialismus, zejména proto, ţe nevzdělaní lidé jsou snadno ovlivnitelní a lehce podléhají psychologii davu, a proto je vhodnější vláda elity, která obyčejný lid povede správným směrem. „Lid jsou vyrostlé děti, jeţ mohou dobře prospívati jen v rukou
46
Tamtéţ, s. 86.
47
VELENOVSKÝ, Josef. Přírodní filosofie. Díl I. (přírodnický). Praha, 1921, s. 258.
48
Tamtéţ, s. 337.
32
zkušeného vychovatele.“49 Autor byl dále přesvědčen, ţe všechny národy v budoucnosti poznají onu jednu jedinou pravdu jako on a budou uznávat jednoho Boha, se kterým budou ve spojení pomocí duší zemřelých.50 Na základě evolučních principů byla podle jeho názoru prokázána nutnost rozdělení práce dle pohlaví, takţe nějaké feministické snahy, jako například začlenění ţen do řízení státu, povaţoval za absurdní. Mezi další autorovi názory patří i myšlenka antisemitismu. Ţidovský národ povaţoval za rozkladný prvek v kaţdé společnosti, protoţe usiluje o všesvětovou nadvládu a zotročení ostatních národů. Velenovského společenská koncepce je zaloţena na víře v jednoho Boha, v reinkarnaci a pokrok, ke kterému napomáhá vláda elity nad konzervativní, antifeministickou, antisemitistickou, ale ekologicky uvědomělou společností.
4.4 Spiritismus a politika
4.4.1 Spiritismus v době Rakouska-Uherska Během vlády Rakouska-Uherska spiritistické hnutí muselo bojovat za samotnou svou existenci, jednalo se o období, kdy se spiritisté teprve ustavovali na našem území, a proto pro ně bylo ţivotně důleţité, aby se mohli svobodně spolčovat a vysvětlovat svou nauku. Nejednalo se sice o nějaké rebelské a nesnášenlivé hnutí, ale přesto v několika otázkách bylo v konfliktu se státním aparátem. Většina represálií byla zapříčiněna z náboţenských důvodů, jelikoţ rakousko-uherská monarchie byla pod vlivem katolické církve. Ale v několika případech nauka spiritistů byla v rozporu kvůli politickým názorům. Zpočátku čelili spiritisté obviněním z nedovoleného shromaţďování. V mnoha městech byly vydávány vyhlášky zakazující konání spiritistických schůzek, jako příklad lze uvést nařízení hejtmanství v Nové Pace z roku 1905, jímţ zakazuje tato setkávání „pro nebezpečí mylného učení spiritistického vůbec a jeho účinky 49
VELENOVSKÝ, Josef. Přírodní filosofie. Díl II. (kulturní). Praha, 1922, s. 235.
50
Tamtéţ, s. 61.
33
nebezpečné zdraví lidskému zvláště“51. Tyto příkazy ovšem bylo moţné obejít pomocí zaloţení vzdělávacích krouţků, které mohly vznikat relativně svobodně. Postupem času se ovšem spiritisté mohli sdruţovat, ale museli se projevovat jako apolitické hnutí. Nakonec jim bylo dovoleno v roce 1912 zaloţit i svaz Bratské sdruţení českoslovanských spiritistů. Většina útoku přicházela ze strany katolické církve. Mnozí spiritisté se povaţovali za hnutí, které se navrací k původnímu čistému křesťanství bez církevního aparátu, a proto bylo mínění o katolické církvi značně negativní. Spiritisté usilovali zejména o svobodu slova a o odluku školství a církve. Před volbami 1907 vybízeli veřejnost, aby kvůli prosazení těchto poţadavků především nevolili katolické politické strany.52 Spiritistům se doporučovalo vystupovat z církví, aby se lidé nenechali ovládat nějakou organizací. Pro úplné členství ve většině spolků se bezkonfesnost přímo vyţadovala. Doklad diskriminace kvůli tomuto přesvědčení lze nalézt ve zprávě Dítky rodičů bez vyznání, jeţ byla uveřejněna v 5. ročníku Posla záhrobního, která pojednává o pokutě, kterou vyměřila okresní školní rada rodičům, kteří odmítali posílat své děti do školního náboţenství.53 Spiritisté se ve svém tisku drţeli obvykle stranou od politického dění. Do roku 1918 se například v Poslu záhrobním národnostní témata téměř nevyskytují. Výjimku tvoří jen náznaky o utlačování druhých tvorů, zvířat i lidí, jenţ má nepříznivé následky pro karmu, a nebo dopisy čtenářů v rubrice Volná hovorna, které ovšem údajně nevyjadřují stanovisko redakce. Například v 9. ročníku tohoto časopisu se pisatel pohoršuje nad nerovným dodrţováním práv jednotlivých národností ve státě. Současně odmítá násilné prosazování rovnoprávnosti, coţ by vyvolalo jen další protitlak. Podle pisatele „pochází všichni lidé z jednoho pramene, jsou si tudíţ bratry a mají zachovat mezi sebou nejvyšší solidaritu a harmonii.“54 Přestoţe se jedná pouze o dopis čtenáře, tak zřejmě vyjadřuje všeobecně rozšířený názor mezi spiritisty. Pro spiritisty byla ideální společnost zaloţená na rovnosti a 51
Drobnosti. Posel záhrobní, 1905, roč. 5, č. 9, s. 143
52
WEIGERT, B. M. Spiritism a veřejný ţivot. Proč žijeme? 1907, roč. 2, č. 3, s. 45-46.
53
Dítky rodičů bez vyznání. Posel záhrobní, 1905, r. 5, č. 2, s. 31.
54
Volná hovorna. Posel záhrobní, 1909, r. 9, č. 4, s. 183.
34
solidaritě,
takţe
jim
autoritativní
státní
zřízení
Rakouska-Uherska
příliš
nevyhovovalo, zejména kvůli značnému politickému vlivu katolické církve, ale zároveň jim byly proti mysli jakékoli formy násilí. Z hlediska jejich věrouky lze usuzovat, ţe spiritisté preferovali od počátku svého hnutí spíše levicová politická hnutí, jelikoţ vyznávali solidaritu a socialistickou společnost. Spiritismus propaguje stírání sociálních rozdílů, jelikoţ podstatné rozdíly jsou pouze v duchovním ţivotě, a i ty budou brzy vyrovnány. Rozdílné postavení ve společnosti je pouze kvůli různorodosti podmínek pro duchovní rozvoj. „Naše sociální výhody jsou prchavé; pokrok a výchova budou míti za následek, ţe se budou duchové postupně stále roditi v nejrůznějších podmínkách ţivotních.“55
4.4.2 Spiritismus za 1. republiky Rok 1918 znamenal pro spiritisty období volnosti a názorové svobody. Vkládali velké naděje do nové demokratické republiky a zejména oceňovali moţnost projevu bez cenzury. Ohromná proměna se udála ve spiritistickém tisku, který se najednou nemusel obávat represálií. Ve volebním roce 1920 vycházela řada článků, které apelovaly na národního a svobodného ducha a vybízely občany, aby vyuţili svou moc a zúčastnili se voleb. Mohlo by se zdát, ţe se ze spiritismu po letech útlaku a skrývání stalo aţ veřejné politické hnutí. Velmi často se po roce 1918 objevují v jejich tisku poznámky a srovnání s osobou Jana Husa nebo Karla Havlíčka Borovského, kteří čelili útokům pro své přesvědčení a zanechali za sebou dodnes platný odkaz. A jejich osudy se připodobňovaly k postavení spiritismu a apelovalo se na společenskou angaţovanost a roli spiritismu při morální obrodě společnosti. Spiritisté propagovali zejména politiku levicových stran, ale měli převáţně odmítavý postoj k myšlenkám komunismu. Nejvíce byla proti jejich přesvědčení teorie o třídním boji, jelikoţ se podle ní neúměrně zveličovala důleţitost hmotného postavení a uţ vůbec nesouhlasili s násilným prosazením jakékoli myšlenky. Jejich ideální představa společnosti spočívala v komunitním ţivotě, který měl být zaloţen 55
LEV, Denis. Zřízení a vedení krouţku – první pokusy. Proč žijeme, 1907, r. 2, č. 1, s.13.
35
na vzájemné shodě a pomoci. Tento názor dokládá i fakt, ţe Karel Sezemský otiskl v roce
1920
prohlášení,
československého
lidu
kde
doporučoval
pracujícího.56
Tato
Modráčkovu strana
Stranu
propagovala
sociální, druţstevní
socialismus, coţ bylo prakticky v souladu se spiritistickou naukou. Přestoţe někteří spiritisté podlehli revoluční euforii, tak se stále vyskytuje poţadavek apolitičnosti. Spiritisté nevyznávali jednotnou politickou příslušnost, protoţe se povaţovali za nadpolitické hnutí. Politika se zabývala pouze světskou mocí s dosahem několika málo let, ale spiritismus hlásal, ţe není hon za úspěchem jedné inkarnace příliš ospravedlnitelný.
4.4.3 Spiritismus v době Protektorátu Čechy a Morava Pomnichovské období je charakteristické opakovanými výzvami po svobodě, míru a národní hrdosti. Současně se dovolává odkazu husitského hnutí, Komenského a T. G. Masaryka a všeobecně boje za spravedlnost. Zejména jsou tato léta ve spiritistických kruzích poznamenána smutkem nad skonem T. G. Masaryka a Karla Sezemského a nad nedokončením jejich poslání. Velmi usilovně spiritisté hledají silného vůdce, který by dokázal odvrátit katastrofu a sjednotil nejen spiritisty, ale Čechoslováky obecně. Spiritisté tvořili dříve poměrně uzavřenou skupinu a drţeli se převáţně v ústraní od veřejného ţivota. Ale v předválečných letech došlo k radikalizaci oproti dřívějším letům. V této době se vyzývali spiritisté, aby splnili své povinnosti jako hnutí za obrodu společnosti a bojovali za svobodu. František Beran v roce 1938 v Poslu záhrobním uveřejnil článek Bránit se proti zlu nebo nebránit, kde vybízel spiritisty, aby se účastnili veřejného ţivota a vyuţili svou sílu jako masově rozšířeného společenství a zakládali „duchovní legie“ k obraně společnosti před zlem zvenčí.57 Vedle bojovného ducha ovšem hrál velkou roli také strach. Strachu z budoucnosti jedna část obyvatel čelila snahou maximálně ţít v přítomnosti a
56
SEZEMSKÝ, Karel. Politika a spiritismus. Posel Záhrobní, 1920, r. 20, č. 4, s. 62.
57
BERAN, František. Bránit se proti zlu nebo nebránit? Posel záhrobní, 1938, r. 38, č. 10, s. 136.
36
posilovat svůj duchovní rozvoj, protoţe válečný konflikt je pouhou jednou zkouškou na cestě k blaţené věčnosti. Ale další část spiritistů raději obviňovala ostatní. V lednu 1939 byl v Poslu záhrobním otištěn článek Proč?58, který osočuje představitele našeho státu, ţe byli příliš slabí a nechali za nás rozhodovat naše údajné spojence, kteří nás akorát zradili a dovedli naši republiku ke katastrofě. Autor popisoval celospolečenský pocit zrady po mnichovské dohodě. Období „honu na čarodějnice“ ovšem nemělo pouze podobu racionální kritiky naší vlády, ale občas se objevovaly i příklady rozumově zcela neopodstatněného antisemitismu.
58
NĚMEC, F. Proč? Posel záhrobní, 1939, r. 39, č. 1, s. 10-11.
37
5 Spiritismus a ostatní duchovní směry Jak jiţ bylo řečeno, tak spiritisté nepovaţovali své hnutí za náboţenskou organizaci, i kdyţ vykazovalo mnohé její znaky, například seance byly velmi podobné bohosluţbám, uctívali své posvátné texty a především většina z nich věřila v Boha, i kdyţ pro něj měla různá jména. Spiritismus prohlašovali za liberální světonázor, nadřazený církevním organizacím a propojující myšlenky všech duchovních věd. Přestoţe deklarovali, ţe spiritismus se slučuje s jakýmkoli vyznáním, tak v pozdějších letech doporučovali bezkonfesnost, která byla například podmínkou pro vstup do Bratrského sdružení československých spiritistů. Bezkonfesnost pro ně ovšem neznamenala ztrátu víry, ale pouze úřední odmítnutí nějakého církevního aparátu.
5.1 Spiritismus a křesťanství Allan Kardec, na něhoţ čeští spiritisté navazovali, prohlašoval, ţe duchové mu sdělují čisté původní křesťanství, čímţ usiloval o reformu církve a dostával se do rozporu s tradičními církevními dogmaty.
5.1.1 Spiritismus a katolické církve Křesťanská věrouka především povaţuje lidský ţivot za jedinečný a neopakovatelný dar od Boha, coţ se rozchází se spiritistickým učením o reinkarnaci, podle kterého je lidský ţivot pouze jednou zastávkou z mnoha. Spiritismus popírá existenci zla, povaţuje ji pouze za neznalost, a proto ruší i pojem trestu za provinění v individuálním ţivotě, natoţ aby uznával dědičný hřích celého lidstva. Toto přesvědčení je velkým pramenem rozporu zejména v porovnání s katolickou věroukou, která hojně operuje s pojmy hříchu, trestu, pekla a satana. Církevní prameny často označují spiritistické jevy za posednutí ďáblem. Příklad duchů, který má ďábelský charakter, uvádí Jan Bělina ve své knize o spiritismu, kde údajně museli experimentátorští spiritisté ducha zahánět svěcenou vodou.59 59
BĚLINA, Jan. Spiritismus. Praha: Francl, 1906, s. 160.
38
Spiritisté sice propagovali čtení Bible, ale větší autoritě se u nich těšil Roustaingův Výklad čtvera evangelií, který vysvětluje všechny biblické zázraky pomocí spiritismu. Hlavní myšlenkou tohoto spiritisty velmi váţeného díla je tvrzení, ţe Jeţíš je duch. Evangelia údajně popisují médijní spojení mezi Marií, médiem, a anděly, kteří ji připravují, ţe ji hodlá kontaktovat vyšší duch, Jeţíš. Ona toto spojení příjme a nechá syna Boţího, vyššího ducha, proniknout do svého nitra. Marie neporodí dítě v jeho fyzické podobě, ale pouze naváţe kontakt v astrální rovině. Ostatní lidé by tedy také měli usilovat o spojení s vyššími bytostmi a nechat se od nich poučit. „Betleme nuzný, zda nejsi obrazem duše, ţe necháváš Spasitele svého odpočívati v stáji!“60 Dále spiritisté bývali odsuzováni za propagaci východní kultury na úkor „křesťanských hodnot“. Tato obvinění měla spíše mocenský neţ věroučný charakter. Spiritisté byli odsuzováni za rozvracení stávajících pořádků kvůli cizorodým myšlenkám a znevaţování autority katolické církve. Spiritisté zejména bojovali za svobodu slova a současně s tím také odluku školství a církve. Církevní tisk například uvedl, ţe spiritismus „hubí církev Kristovu a svádí slabochy na zcestí, béře jim z ruky světlo zdravého učení a strká jim čínský lampion“61.
5.1.2 Spiritismus a protestantské církve Spiritisté odsuzovali katolickou církev pro zneuţití víry pro vlastní mocenské zájmy, ale k protestantským církvím přistupovali vstřícněji. Velmi často jsou ve spiritistickém tisku citována jména protestantských představitelů jako bojovníků za svobodu a pravdu v době útlaku. Sami spiritisté se k těmto postavám, jako Jan Hus, Petr Chelčický a Jan Amos Komenský62, připodobňují a povaţují se za jejich pokračovatele.
60
Bible a spiritismus. Posel záhrobní, 1920, roč. 20, č. 2, s. 21
61
Posudky různých časopisů. Posel záhrobní, 1909, roč. 9, č. 2, s. 89-90.
62
ŠIMEK, Antonín. Jedno potřebné J. A. Komenského. Posel záhrobní, 1938, roč. 38, č. 7, s. 94-98.
39
5.2 Spiritismus a judaismus Spiritistická nauka vede své přívrţence ke studiu Bible, ale orientuje se převáţně na osobu Jeţíše Krista a z dřívějších dějin je zaujata pouze okamţikem stvoření. S judaismem tedy nemá příliš mnoho styčných bodů, ale spiritisté jsou přitahování ţidovským okultním učením, kabalistikou, coţ je cesta k zasvěcení, která se snaţí odhalit skryté souvislosti v přírodě a různé formy zjevování Boha, k čemuţ vyuţívá mj. meditace nad jmény Boha a symboliku čísel.
63
V roce 1909
uveřejnil Posel záhrobní seriál věnovaný kabale. Spiritismus se ztotoţňuje s některými prvky kabaly, a to zejména se stvořením, které vzniká emanací Boha. Jedná se o teorii, která zřejmě pronikla do ţidovské mystiky vlivem novoplatonismu. Jednotlivosti vznikají jako výrony boţství, tudíţ celý svět má jednu podstatu a všem je obsaţena stejná pralátka.64 Tuto myšlenku pantheismu prosazuje i spiritismus. Přestoţe spiritismus se obvykle stavěl k judaismu poměrně vstřícně a z jejich věrouky čerpal příleţitosti k duchovnímu obohacení, tak v předválečném období lze nalézt i zcela protikladné postoje. V roce 1938 vyšel v Poslu záhrobním článek, který zesměšňoval ţidovské náboţenství a napadá jej z netečnosti, krutosti a především z hrabivosti. „Ţid má jen jedno náboţenství, a to je kšeft, to je jeho pravý bůh a jiného také si neţádá, chopí se nejpodlejšího zaměstnání a pranic se neohlíţí, co tomu jeho Jehova říká.“65 Tento názor je ovšem vcelku ojedinělý a vznikl patrně vlivem předválečné antisemitské propagandy.
5.3 Spiritismus a hinduismus Spiritisté si váţili hinduismu jako vznešené nauky, ze které ostatně i myšlenkově čerpali. V jejich tisku se vyskytovaly časté citace z hinduistických textů. Toto náboţenství bylo především inspirací pro samotné základy spiritismu.
63
ELIADE, Mircea. Středověká kabala. Dějiny náboženského myšlení III: Od Muhammada po dobu křesťanských reforem. Praha: Oikoymenh, 1997. S. 164-168. 64
Nástin Kabbaly. Posel záhrobní, 1910, roč. 10, č. 2, s. 74-75.
65
PODHRADSKÝ, A. Kouzla, divy, zázraky. Posel záhrobní, 1938, roč. 38, č.4, s. 57.
40
Individuální duše se snaţí o splynutí s Vesmírným Duchem, a musí proto projít mnoha utrpeními v různých inkarnacích, aby tohoto vznešeného cíle dosáhli.66
5.4 Spiritismus a buddhismus Spiritisté napomáhali popularizaci buddhismu v českých zemích. Jako doklad toho můţe slouţit seriál o buddhismu, vycházející v 9. ročníku Posla záhrobního, jenţ se věnoval výkladu tohoto náboţenství. Buddhismus byl povaţován za světonázor, který je v souladu se spiritismem, a proto nedocházelo k ţádným názorovým rozkolům.
Spiritisty spojoval s buddhismem především poţadavek
ztišení. Bylo ţádoucí, aby byl člověk schopen ovládnout své vášně a touhy a ponořit se do vlastního nitra. Pro příznivce této věrouky bylo typické nelpět na pozemské existenci a uvědomovat si své bytí v souvislostech věčnosti a nekonečna. Dále spiritisté podporovali buddhistický názor na reinkarnaci a soucítění se všemi ţivými tvory.
5.5 Spiritismus a theosofie Theosofická společnost vzniká přibliţně ve stejné době jako spiritismus a má mnoho podobných prvků a klade si prakticky stejné cíle. „Obě tyto nauky směřují k mravní dokonalosti, k poznání svého Boţského Já a k lásce ke všemu tvorstvu, v čemţ se dle teorie úplně shodují.“67 Theosofickou společnost zaloţila v roce 1875 v New Yorku Jelena Petrovna Blavatská. Svou nauku, kterou se snaţila vyloţit vesmírné zákony, poznala údajně od východních mistrů a vyloţila ji ve spisech Odhalená Isis (1877) a Tajná nauka (1888).
66
Volné rozhovory o Bohu a duši. Posel záhrobní. 1910, roč. 10, č. 1, s. 4-7.
67
BUDKA. Spiritismus a theosofie. Posel záhrobní. 1909, roč. 9, č. 1, s. 17.
41
Základy fungování světa se shodují s Kardecovým učením. Celý svět vznikl z jednoho principu, který je obsaţen ve všem ţivém. Lidský ţivot je pouze jednou zastávkou na cestě mnoha inkarnací, jejichţ cílem je potlačení vlastního já a splynutí s původním tvůrčím principem. Lidstvo lze rozdělit do několika různých tříd podle stupně duchovního rozvoje.68 Přestoţe se jednalo o podobnou věrouku, tak mezi spiritistickým a theosofickým tiskem panovala nevraţivost. Nejdůleţitější příčinou byl fakt, ţe theosofie pohrdala mediumismem. Věřila, ţe je moţné komunikovat s duchy zemřelých, ale neviděla v tom příleţitost k duchovnímu růstu, ale spíše zahrávání si s temnými silami, které jsou schopny člověka posednout. Theosofický časopis Lotus otiskl ve 2. ročníku, v 1.čísle na straně 13 kritiku spiritismu kvůli tomu, ţe „člověk se vzdává dobrovolně své nadvlády nad svým vlastním tělem ponechávaje jej za hračku duchům elementárním“69
68
VOJTÍŠEK, Zdeněk. Teozofická společnost. Encyklopedie náboženských směrů a hnutí v České republice: Náboženství, církve, sekty, duchovní společenství. Praha: Portál, 2004, s. 228-243. 69
BUDKA. Spiritismus a theosofie. Posel záhrobní. 1909, roč. 9, č. 2, s. 65.
42
6 Odpůrci spiritismu Mezi nejvýraznější kritiky spiritismu patřila katolická církev, o jejímţ rozkolu se spiritismem bylo pojednáno výše. Jako příklad lze uvést knihy kněze Josefa Topolského Spiritismus zdokonalením křesťanství? a Spiritismus nebo publikaci Spiritismus v Čechách od A. V. Dubského, ve kterých autoři napadají spiritisty z rozvratu křesťanské morálky. Dále proti spiritismu veřejně vystupoval na besedách i v tisku český filosof, profesor Emanuel Rádl (1873-1942). V roce 1922 publikoval svou esej Co soudím o spiritismu, ve které napadl spiritismus jako lidové hnutí, plné laiků a podvodníků. Prohlašoval, ţe spiritismus představuje druh pověry prostého lidu, jako byla například víra v čarodějnice, astrologii nebo antisemitismus.70 Jako nejvýraznější výtku vůči vnímání spiritismu jako filosofického světonázoru povaţoval Emanuel Rádl neexistenci nějakého zakladatele. V tomto případě autor přecházel bez povšimnutí Allana Kardeca, kterého lze označit za systematika spiritismu, ale oponoval autoritě českých spiritistů, prof. Velenovskému, který byl z hlediska jeho povolání snadnějším terčem. Reaguje na Velenovského knihu Přírodní filosofie, ve které představuje ontologický systém, zaloţený na myšlenkách spiritismu. Rádl opovrhoval jeho teorií, poněvadţ botanik Velenovský nemůţe být povaţován za autora seriozního filosofického spisu bez předchozího filosofického vzdělání.71 Rozhodně nedoporučoval, aby se vzdělaní lidé přikláněli k myšlenkám plebsu. Spiritismus dále odsuzoval pro jeho materialistické pojímání duchovního ţivota. Povaţoval za absurdní, aby byli údajně čistí vznešení duchové v kontaktu s hmotou a dobrovolně se degradovali snahou pohnout nějakými stolky nebo aby se nechávali fotografovat a otisknout svá těla do sádry.72 Autor popisoval spiritismus jako bulvární „stolečkovou“ zábavu, na které pouze vydělávají podvodníci. Povaţoval toto hnutí spodiny jako projev tehdejší 70
RÁDL, Emanuel. Co soudím o spiritismu. Praha: 1922, s. 16.
71
Tamtéţ, s. 12.
72
Tamtéţ, s. 22.
43
krize kultury. „Spiritismus je duševní nemocí inteligence, svědčí o úpadku romantismu; jest s dekadencí, pesimismem a j. potomkem odumírající romantiky. Oslabení duševního ţivota po válce znamenitě přispělo k rozkvětu spiritismu, který zmizí ihned, jakmile zavane opět čerstvý vzduch kultury.“73 Mezi další kritiky spiritistických názorů patřil všestranný umělec Josef Váchal (1884-1969). Přestoţe sympatizoval s mystickými směry, tak spiritistické seance povaţoval za podvody. Spiritisty ve svém beletristickém díle pouţíval jako komické postavy. Jako příklad lze uvést psychonomický spolek z kavárny Germanie, jenţ se objevil ve Váchalově parodické novele Krvavý román. Tato skupina byla označována za poblouzněné podivíny a autor hyperbolicky popisuje vykládání medijních sdělení.74 Ale proti spiritistům vystupoval i ve své odborné stati Církev a blouznivci, kde poukazoval na fakta, kdy spiritisté vyuţívali podvodů pro šíření svých snah stát se všesvětovou vírou budoucnosti. Podle jeho názoru manipulovali s informacemi pro zdání vyššího počtu svých příznivců a seance bývaly řízeny podvodníky, kteří ze seancí získávali vlastní prospěch.75
73
RÁDL, Emanuel. Co soudím o spiritismu. Praha: 1922, s. 18.
74
VÁCHAL, Josef. Krvavý román. Praha, 1970, s. 201-2.
75
VÁCHAL, Josef. Církev a blouznivci. 2. vyd. Praha: Volvox Globator, 2000, s. 124-5.
44
Závěr Spiritistické hnutí bylo na našem území zejména během 1. republiky velmi populární. Po celém území vznikala řada spolků a organizací. Největší podíl na jeho náhlé oblíbenosti měla moţnost překladové literatury a agitačního tisku. Tento světonázor se do českých zemí dostal ze zahraničí a čerpal téměř výhradně z cizích autorů. Zejména byl pro český spiritismus stěţejní systém křesťanského spiritismu Allana Kardeca. Toto hnutí bylo rozšířené po celém světě, které spojovalo myšlenky křesťanství, hinduismu a antické filosofie. Čeští přívrţenci zahraniční věrouku přijali téměř bez úprav, a proto se český spiritismus myšlenkově příliš nelišil od toho světového, snad s výjimkou vize prosazující začlenění spiritismu do politického systému. Stejně jako v zahraničí se i u nás spiritismus projevoval ve dvou podobách, vědecké a náboţenské. Náboţenská forma byla bezpochyby vlivnější, a proto je předmětem této práce převáţně ona. Spiritisté se sice nepovaţovali za církevní společenství, protoţe svou filosofii pokládali za nadřazenou jakékoli víře, ale mnoho indicií napovídá o opaku. Měli například své bohosluţby, modlitby a posvátné texty. Dále je také třeba upozornit, ţe se jednalo o prakticky statický systém, spiritistická nauka se od Knihy duchů ţádným převratným způsobem nezměnila. Proto lze konstatovat, ţe spíše neţ jako filosofický směr, byl spiritismus významný jako výrazná společenská skupina, která ovlivňovala politický a náboţenský ţivot na našem území. Spiritismus v Čechách po roce 1938 téměř vymizel, a to kvůli pronásledování v obou totalitních reţimech. Zejména na to měl vliv zákaz spiritistického tisku, který měl na formování tohoto hnutí stěţejní vliv. Přesto dodnes lze nalézt spiritistická společenství, která se hlásí ke stejnému odkazu, ale většinou mají komerční charakter, coţ je mírně v rozporu s původním ideálem. Jako příklad lze uvést třídenní seminář, v ceně 5550 Kč, Kurz pro duchovní média76, který byl vloni pořádán v Praze. Spiritistické praktiky jsou ovšem dodnes velmi populární zejména mezi mladými lidmi. Na internetových blozích české mládeţe se velmi často 76
Kurzy a přednášky [online]. c 2009, poslední revize 30.3.2010 [Cit. 6.12.2010]. Dostupný
z http://www.spiritismus.cz/info-intern.html
45
diskutuje o spiritistických tabulkách a kontaktu s duchovnem, ovšem tyto pozůstatky spiritismu mají spíše zábavný, neţ výchovný charakter a o pokrok lidstva evidentně neusilují. Přesto by problematika podoby současného spiritismu byla hodna dalšího výzkumu.
46
Použitá literatura BĚLINA, Jan. Spiritismus. Praha: Francl, 1906. 211 s. BŘEZINOVÁ, Hana. Spiritismus v historickém kontextu: bakalářská oborová práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav religionistiky, 2009. Vedoucí diplomové práce Mgr. Milan Fujda, PhD. COX, Simon. Okultismus od A do Z. 1.vyd. Praha: Kniţní klub, 2009. 224 s. ISBN: 978-80-242-2342-1. DUBSKÝ, A.V. Spiritismus v Čechách. Kostelec n. O., 1910. ELIADE, Mircea. Dějiny náboženského myšlení III: Od Muhammada po dobu křesťanských reforem. Praha: Oikoymenh, 1997. 343 s. ISBN: 80-86005-53-4. ERBEN,
Karel
Jaromír.
Kytice
z pověstí
národních.
1.
vydání.
Praha:
Československý spisovatel, 1977. 173 s. HELLER, Jan. Nástin religionistiky. 2., rev. vyd. Praha: Kalich, 2004. 316 s. ISBN: 80-7017-721-7. KARDEC, Allan. Co jest spiritismus. Brno: Schneider, 1999. 100 s. ISBN: 8085796-68-6. KARDEC, Allan. Kniha duchů. Bratislava, 1992. KARDEC, Allan. Kniha medií. Brno: Schneider, 1992. 310 s. ISBN: 80-85796-066. KARDEC, Allan. Křesťanský spiritismus. Uherský Ostroh: Dušezpytný spolok Ţivot, 1998. 182 s. ISBN: 80-238-2038-9. KOZÁK, Jaromír. Spiritismus: zapomenutá významná kapitola českých dějin. Praha: Eminent, 2003. 861 s. ISBN: 80-7281-149-5. Masarykův slovník naučný. Díl 6 R-S. Praha: Československý kompas, 1932. 1132 s. MINAŘÍK, Květoslav. Malý mystický slovník naučný. Praha: Canopus, 1992. 507 s. ISBN: 80-85202-06-09. 47
NOVÁK, Jan Václav. Jan Amos Komenský, jeho život a spisy. Praha: Dědictví Komenského, 1932. 722 s. PAVLÍČKOVÁ, Helena. Josef Velenovský. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2008. 151 s. ISBN: 978-80-7394-153-6. Nové slunce. Praha: Jaroslav Janeček, 1903, roč. 4. PLECHÁČ, Miroslav. Spiritismus v Podkrkonoší. Praha: Vydavatelské oddělení Ymky, 1931. 66 s. PODBORSKÝ, Vladimír. Náboženství pravěkých Evropanů. 1.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 607 s. ISBN: 80-210-4178-1. Posel záhrobní. Nová Paka: Karel Sezemský, 1904-14, roč. 4 -14. Posel záhrobní. Nová Paka: Karel Sezemský, 1917-1918, roč. 17- 18. Posel záhrobní. Nová Paka: Karel Sezemský, 1919, roč. 20. Posel záhrobní. Nová Paka: Karel Sezemský, 1938-9, roč. 38-39. RÁDL, Emanuel. Co soudím o spiritismu. Praha: 1922. SEIFERT, Viktor O. J. Na úskalí okultismu. Brno, K 22a, 1990. 81 s. ISBN: 80900115-0-0. Spiritistická revue. Moravská Ostrava, 1920-22, roč. 1-3. SCHAEFFLER, Richard. Filosofie náboženství. 1.vyd. Praha: Academia, 2003. 223 s. ISBN: 80-200-1195-1. SOUČEK, Rudolf. Sugesce, hypnosa a spiritismus. Praha: Rudolf Souček, 1921. 32 s. ŠTAMPACH, Ivan O. Přehled religionistiky. 1. vyd. Praha: Portál, 2008. 240 s. ISBN: 978-80-7367-384-0. TOPOLSKÝ, Josef. Spiritismus zdokonalením křesťanství? Hradec Králové, 1909. TOPOLSKÝ, Josef. Spiritismus. Hradec Králové, Biskupská knihtiskárna, 1921. 58 s. 48
VÁCHAL, Josef. Církev a blouznivci. 2. vyd. Praha: Volvox Globator, 2000. 157 s. ISBN: 80-7207-344-3. VÁCHAL, Josef. Krvavý román. Praha, 1970. VELENOVSKÝ, Josef. Přírodní filosofie. Díl I. (přírodnický). Praha: J. Velenovský, 1921. 432 s. VELENOVSKÝ, Josef. Přírodní filosofie. Díl II. (kulturní). Praha: J. Velenovský, 1922. 327 s. VOJTÍŠEK, Zdeněk. Encyklopedie náboženských směrů a hnutí v České republice: Náboženství, církve, sekty, duchovní společenství. Praha: Portál, 2004. 446 s. ISBN: 80-242-1605-1. WEINFURTER, Karel. Spiritismus a věda. Praha: Josef sprinter, 1928. 203 s. ZACHAR, Otakar. Z dějin spiritismu v minulosti. Praha: Půdorys, 1994. 101 s. ISBN: 80-901741-3-2. BLACKWELL, Anna. Allan Kardec [online]. [Cit. 20.6..2010]. Dostupný z (www.spiritwritings.com/kardec.html). Kurzy a přednášky [online]. c 2009, poslední revize 30.3.2010 [Cit. 6.12.2010]. Dostupný z http://www.spiritismus.cz/info-intern.html Josef
Velenovský
[online].
[Cit.
http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/velen.html
49
6.12.2010].
Dostupný
z
Seznam příloh Příloha 1: Znak bratrského sdružení českoslovanských spiritistů (obrázek) Příloha 2: Karel Sezemský (fotografie) Příloha 3: Josef Velenovský (fotografie)
50
Přílohy Příloha 1: Znak bratrského sdružení českoslovanských spiritistů (obrázek)
Příloha 2: Karel Sezemský (fotografie)
51
Příloha 3: Josef Velenovský (fotografie)
52
