MASARYKOVA UNIVERZITA MEZINÁRODNÍ POLITOLOGICKÝ ÚSTAV EDIČNÍ ŘADA SBORNÍKY SVAZEK Č. **

MASARYKOVA UNIVERZITA MEZINÁRODNÍ POLITOLOGICKÝ ÚSTAV — EDIČNÍ ŘADA SBORNÍKY SVAZEK Č. **

PARLAMENTNÍ VOLBY 2006 A ČESKÁ POLITIKA

BŘETISLAV DANČÁK, VÍT HLOUŠEK (EDS.)

Masarykova univerzita Mezinárodní politologický ústav Brno 2005

5

OBSAH

OBSAH

BŘETISLAV DANČÁK, VÍT HLOUŠEK 1. Česká politika v roce 2006: pokus o bilanci české demokracie.............. 7 Publikace vychází s finanční podporou Konrad-Adenauer-Stiftung, zastoupení v Praze

VLADIMÍRA DVOŘÁKOVÁ 2. Přechod České republiky k demokracii v komparativní perspektivě.... 13 JAN HOLZER 3. Platí ještě v české politice tranzitologické paradigma? ........................ 26 MICHAL KUBÁT 4. Několik otázek k problematice demokratické konsolidace politického systému České republiky ................................... 38 JAN KYSELA 5. Konsolidace právního státu v ČR – stav a perspektivy ........................ 52 MIROSLAV NOVÁK 6. Je konsensuální demokracie pro Českou republiku fatalitou?.............. 69 MAXMILIÁN STRMISKA 7. Český stranický systém v letech 1998–2006: několik postřehů ke způsobu fungování semipolarizované stranické soustavy ................... 88 SØREN RIISHØJ 8. Parties and party systems in the CEECs – with special focus on Poland and the Czech Republic ............................. 97

Recenzent: PhDr. Lubomír Kopeček, Ph.D.

© Masarykova univerzita v Brně, 2005 ISBN: 80-210-****-*

STANISLAV BALÍK 9. Regionální a komunální rovina českého stranicko-politického systému – předběžná bilance ............................... 126 LADISLAV CABADA 10. Česká politika a perspektiva evropeizace – několik úvah ................ 136

6


ČESKÁ POLITIKA V ROCE 2006: POKUS O BILANCI ČESKÉ DEMOKRACIE

JAKUB ŠEDO 11.Stabilita zastoupení v České republice............................................... 145

1.

MICHAL PINK 12. Volební geografie České republiky ................................................... 158


JAKUB KYLOUŠEK 13. Analýza kandidátních listin pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006 (případová studie volebního kraje Jihomoravského) .......... 177

B ŘETISLAV DANČÁK , VÍT HLOUŠEK*

MAREK ŽENÍŠEK 14. Model volebního systému pro ČR .................................................... 193

Czech politics in the year of 2006: An attempt into the assessment of Czech democracy

TOMÁŠ LEBEDA 15. K problému korektní interpretace stranických preferencí ................ 203 ANNA MATUŠKOVÁ 16. Politický marketing a české politické strany .................................... 212 EVA BRADOVÁ A PAVEL ŠARADÍN 17. Volební kampaně v ČR a volby 2006: Amerikanizace kampaní?..... 228 PETR JÜPTNER 18. Přímá volba starostů a její vliv na komunální volby v kontextu zkušeností spolkových zemí SRN......................................... 251 LADISLAV MRKLAS 19. Politické vzdělávání v České republice – příklad CEVRO – Liberálně-konzervativní akademie............................ 262

7

Abstract: The article introduces a collection of papers evaluating the state of Czech politics more than 15 years after the so-called Velvet Revolution. It navigates the reader through the structure of the whole volume. Authors aim to explain the issues discussed in this book, which is a product of an academic conference held under the label ‘The Second Political Science Symposium in Brno’ in May 2006, short before Czech parliamentary elections. The editors opened the floor for discussion concerning the stage of democracy consolidation in the Czech conditions. Actual political development thus only served as a starting point for more general argumentation. Keywords: Czech Republic; democratic consolidation; democratic transition; Czech political science

Cílem druhého politologického sympozia, které se uskutečnilo v Brně 18.–19. května 2006 ve spolupráci Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity a pražského zastoupení Konrad-Adenauer-Stiftung, bylo přivést opět k jednomu stolu špičkové představitele české politické vědy. Tématem prvního sympozia, které proběhlo v dubnu 2005, byla problematika evropeizace. Téma zvolené pro letošní sympozium bylo zdánlivě užší – Parlamentní volby 2006 a česká politika. Pořadatelé konference si byli vědomi rizik plynoucích z takto zvoleného názvu. Téma voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je „po ruce“, je nasnadě a je velmi konjunkturální. Již volby před čtyřmi roky ostatně demonstrovaly dostatečně plasticky rostoucí analytickou i publikační sílu jednotlivých českých politickovědních pracovišť. * Autoři působí na Mezinárodním politologickém ústavu a Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity ([email protected]; [email protected]).

8


Záměrem brněnského politologického sympozia ovšem nebylo přiživit se na vlně konjunkturálního zájmu. Skutečnost parlamentních voleb posloužila spíše jako odrazový můstek pro daleko komplexnější sadu výzkumných otázek, které se týkají obecného stavu konsolidace české demokracie téměř 17 let po událostech listopadu 1989, více než 14 let po vzniku samostatného českého státu a více než dva roky po vstupu do Evropské unie. Záměrem pořadatelů konference i editorů tohoto sborníku bylo otevřít prostor i takovým úvahám, které se mohou vydat za hranice každodenního empiricko-analytického výzkumu. Autoři jednotlivých příspěvků byli explicitně vybízeni k normativnosti, k vyjadřování názorů a postojů. Řadu z nich tato výzva skutečně inspirovala a čtenáři by měli tuto skutečnost při čtení jednotlivých příspěvků brát v úvahu. Předkládaný sborník samozřejmě nemůže prezentovat celou šíři problémů diskutovaných na konferenci, nemůže přinést ani vhled do její atmosféry, veřejných i kuloárových debat a diskusí. Nabízí však ve dvou oddílech možnost konfrontovat názory významných českých politoložek a politologů na kvalitu a míru konsolidace české demokracie. První oddíl předkládané publikace se věnuje obecnějším otázkám institucionální konsolidace politického a stranického systému České republiky. Příspěvek Vladimíry Dvořákové přináší obecněji laděné zamyšlení nad tranzitologií, jejími praktickými i teoretickými předpoklady a výkony. Dvořáková ukazuje, že v rámci tranzitologie stále zůstává řada okruhů, které vybízejí k dalšímu bádání. Zejména poukazuje na skutečnost, že chybí adekvátní zobecnění a zhodnocení zkušeností z „post-komunistické“ tranzice. Autorka na základě konceptu Linze a Stepana rekapituluje fáze vlastního přechodu k demokracii a demokratické konsolidace. Činí tak v komparativní perspektivě, i když s přirozenou koncentrací na českou (československou) realitu. Dokazuje tak, že tranzitologie stále ještě může nabídnout i v prostoru střední Evropy zajímavé podněty k výzkumu. Jan Holzer prezentuje zasvěcenou obhajobu výsledků tranzitologických výzkumů. Autor nezpochybňuje tranzitologii jako politologickou teorii par excellence, i když si je vědom určitých slabin a „pokušení“ s ní spjatých. Na základě hodnocení některých základních a široce sdílených obecných předpokladů tranzitologie hodnotí stav české politiky. Holzerův text je zjevně možné číst také jako polemiku s předpokladem (či zbožným přáním), že komunistická etapa přeťala vývoj, který do té doby organicky mířil pouze k demokracii. Ukazuje ale také, jak tento faktor ovlivňuje proces stabilizace aktérů a konstelací současné české politiky – a chtělo by se dodat: bez ohledu, zda si to její aktéři uvědomují či nikoliv.


9

Jako potvrzení Holzerových poznámek z jiného úhlu pohledu lze vnímat text Michala Kubáta. Kubát zpochybňuje některé nepsané konotace „konsolidologie“. Demonstruje za pomoci českého příkladu a s takřka vyčerpávajícím využitím relevantní literatury problematická místa teorie konsolidace, jejíž nejpřísnější měřítka by de facto vyřazovala takřka všechny skutečně fungující demokracie z kolonky těch „konsolidovaných“. Kubátův text poukazuje na skutečnost, že snaha o příliš subtilní rozlišení v rámci politologické teorie může nebezpečně vzdálit tuto teorii politické realitě. Kubátovo volání po permanentním kontaktu teorie s politickou praxí by rozhodně nemělo být oslyšeno. Vzhledem k hodnocení české politiky a její (ne)vyspělosti je podnětné i Kubátovo nabádání k přijetí důsledně komparativní perspektivy. Ke v jistém smyslu dílčím aspektům se vyjadřuje příspěvek Jana Kysely, právníka disponujícího politologickou erudicí. Kysela se věnuje konsolidaci právního státu, vymezuje tento pojem a jeho komponenty. Upozorňuje, že právní stát není nutně totožný s moderním ústavním státem, v němž hrají klíčovou roli otázky lidských práv. Autor se dále věnuje rekapitulaci komplikovaného vývoje právního státu u nás. Diskutuje realizaci právního státu v českém pojetí, přičemž poukazuje na ty příklady, v nichž česká politická praxe může být v rozporu se soudobým pojetím právního státu. Kyselův příspěvek zároveň ukazuje tematické prolínání právní a politologické perspektivy, a nepřímo tak vybízí k interdisciplinárnímu dialogu těchto oborů. Miroslav Novák ve svém příspěvku nejprve rekapituluje lijphartovské koncepty konsociační a konsensuální demokracie, přičemž zdůrazňuje, že posun mezi nimi má velmi výrazné normativní konotace. Na základě daností formujících českou politiku pak Novák jednoznačně a velmi přesvědčivě pléduje pro zřetelný posun české politiky ke vzorcům majoritní demokracie. Ukazuje, že cestou k tomuto posunu by mohla být změna volebního zákona, který by posílil většinotvorné prvky kompozice parlamentu. Novák aktuálně analyzuje situaci po volbách 2006 a zejména se věnuje potenciálním mechanickým i psychologickým důsledkům různých možných úprav českého volebního systému. Pečlivou argumentací zároveň rozptyluje řadu mýtů, které se jako houby po dešti vynořily okamžitě po zveřejnění výsledků voleb do dolní komory českého parlamentu 2006. Na základě rozborů ukazuje Novák rovněž kroky k reformám volebního zákona a ústavy. Pozorný čtenář ovšem v textu nalezne řadu zajímavých poznámek i k obecnějšímu stavu konsolidace a kvality české demokracie na prahu 21. století. V příspěvku Maxmiliána Strmisky se dostáváme k problematice stranicko-politického systému v České republice. Strmiskova stať ukazuje, že i více než patnáct let od první fáze demokratické tranzice není vůbec snadné

10


typologicky český multipartismus zařadit. To se netýká jen skutečnosti, že český stranický systém kombinuje prvky Sartoriho typů polarizovaného a umírněného pluralismu. Strmiska nabízí jako východisko systémově orientovaných úvah koncept hybridního semipolarizovaného pluralismu, který odkazuje k různým fenoménům spjatým s polaritou a polarizací českého stranického systému, jeho strukturací a nedokončeným procesem tvorby potenciálních koaličních formulí. Příspěvek Sørena Riishøje doplňuje výše naznačené postřehy o komparativní perspektivu. Srovnává vývoj a současný stav českého a polského multipartismu a poukazuje na body, které komplikovaly či stále komplikují jejich konsolidaci. Politické strany ovšem nepůsobí pouze na celostátní úrovni, jak plasticky ukazuje příspěvek Stanislava Balíka. Balík prezentuje specifické rysy fungování českých politických stran na lokální a regionální úrovni, zejména poukazuje na fenomén nezávislých kandidátů, ale také na různé specifické aktivity organizovaných zájmů. Příspěvek zřetelně demonstruje limity, jimiž je nutné vymezit výzkum českých lokálních a regionálních pluralismů. Od sub-státních rovin stranického systému a politického systému uvádí článek Ladislava Cabady čtenáře do problematiky nadnárodní roviny ovlivňující domácí českou politiku. Cabada pojednal fenomén evropeizace České republiky polemicky. Vyrovnává se s problémem určení identity toho, co je vlastně oním prvotním hybatelem evropeizace. Ukazuje, že evropeizace bývá mnohdy chápána jako jednosměrný proces, aniž by to ve všech případech odpovídalo realitě. Cabada rovněž připomíná, jak proměnlivým referenčním bodem byla po roce 1989 „Evropa“ v ústech českých politických elit. Dotýká se i dopadu evropeizace na různé dimenze české politiky. Aniž bychom museli nutně souhlasit se striktním Cabadovým postojem ohledně výzkumu evropeizace politics, lze konstatovat, že jeho esej uvozuje řadu vysoce relevantních výzkumných témat, která se opět – přímo či nepřímo – dotýkají i stavu české demokratické politiky jako takové. Druhý oddíl zkoumá aspekty spjaté se samotnými volbami, jako jsou volební systém, volební chování a volební kampaně v České republice. Tuto sekci otevírá příspěvek Jakuba Šeda, který se zabývá stabilitou zastoupení českých relevantních stran v dlouhodobém horizontu, a nadto přijímá víceúrovňovou perspektivu zkoumání. Klasické pojetí volatility doplnil Šedo konceptem stranického nahrazení (party replacement), čímž otevřel teoretickou diskusi o tomto konceptu, jakož i jeho aplikaci v podmínkách České republiky. Modifikací konceptu stranického nahrazení získává Šedo zajímavý nástroj k adekvátnějšímu uchopení fenoménu volatility, který je klíčový pro pochopení stranického prostoru v transformujících se demokraciích.


11

Šedo dochází k závěru o značné stabilitě českých politických stran nejen na celostátní, ale i na krajské úrovni. Opět tak dokládá relativní konsolidaci české (stranické) politiky. Článek Michala Pinka vlastně Šedovu argumentaci doplňuje o rozměr volební geografie. Pink navazuje na nemnohé studie o volební geografii českých zemí a zpracovává údaje za období po roce 1989. Jeho analýza umožňuje vyslovit opatrné hypotézy ohledně relativní stability teritoriálního rozložení podpory relevantních českých stran. Zajímavé je rovněž jejich vzájemné srovnání. Případovou studii k parlamentním volbám 2006 reprezentuje příspěvek Jakuba Kylouška, který reflektuje složení kandidátních listin v Jihomoravském kraji. Autor sleduje nejen počet kandidátů, ale i jejich věk, pohlaví a politickou příslušnost. Stať Marka Ženíška se jakoby obloukem vrací k polemice, kterou v tomto sborníku otevřel již příspěvek Miroslava Nováka. Ženíšek se dotýká otázek případné volební reformy. Modeluje hypoteticky perspektivu relativního většinového volebního systému a ukazuje, v čem by mohlo být jeho zavedení v českých podmínkách kontraproduktivní. Neoperuje přitom pouze s mechanickými účinky volebních systémů, ale pracuje i s efekty psychologickými, jakož i s celkovým politickým kontextem. Ukazuje, že ani současný volební systém není nutné a priori zatracovat. Zejména v tom případě, pokud by se jednoznačně potvrdila tendence ke dvoupólově strukturované stranické soutěži. Tomáš Lebeda ukazuje na konkrétních příkladech z českého tisku, jak často problematicky pracují média s předvolebními průzkumy a jak „volně“ je interpretují. Nerozlišují různé typy těchto průzkumů a neobtěžují se jejich korektním zhodnocením. V některých případech přitom může kombinace psychologického efektu uzavírací vstupní klauzule a mediální kampaně založené na chybné interpretaci výsledků průzkumu ovlivnit rozhodování voličů. Lebedův apel na agentury zkoumající veřejné mínění, aby poskytovaly médiím i veřejnosti jasněji pochopitelné produkty, se ovšem může vztáhnout i na produkci politologickou. Za častou mispercepci toho, co politologie vlastně představuje, si do značné míry můžeme sami. Příspěvek Anny Matuškové nabízí detailní pohled na to, do jaké míry užily ve sněmovních volbách 2006 české relevantní stranické formace prvky politického marketingu. Autorka se zaměřila logicky zejména na kampaně ČSSD a ODS, dvou nejsilnějších hráčů na českém stranicko-politickém kolbišti. Matušková se snaží testovat míru marketingové transformace českých volebních kampaní za použití modelů vyvinutých v prostředí západní Evropy. Snahou o jejich aplikaci (a, samozřejmě, mírnou domestikaci)

12


otevírá zároveň nové teoretické otázky. Přinejmenším implicitně naznačuje rovněž určité meze, za nimiž se již může stát příliš marketingově orientovaná stranická strategie kontraproduktivní z hlediska plnění dalších funkcí politických stran. Text Evy Bradové a Pavla Šaradína představuje příspěvek v oblasti bádání, která je v rámci české politologie relativně nová a začala se dynamicky rozvíjet teprve před několika málo lety. Autoři evidují a analyzují změny ve stylu české volební kampaně 2006 ve směru její profesionalizace a „amerikanizace“. Toto konstatování s sebou přináší řadu otázek politologického i výsostně politického rázu. I když je zjevné, že podobně jako řada dalších modelů je i postmoderní koncept volební kampaně pouze typem ideálním, je potřeba marketingově orientovaného výzkumu zřejmá. Výzkum zaměřený na strany a jejich interakce a na voličské vazby tak může být doplněn o další významnou dimenzi. Otázka, zda politický marketing nahrazuje ostatní nástroje politických stran vůči voličům, ovšem nemůže být zodpovězena výlučně na půdě politického marketingu samotného. Článek Petra Jüptnera se odklání od tématu politických kampaní a marketingu, ale zůstává v rovině volebních studií. Jako jedna z cest zlepšení kvality české demokracie na komunální úrovni bývá občas prezentována přímá volba starostů. Jüptner na základě analýzy komunální politiky v Německu ukazuje, že svérázná komunální „kohabitace“ má své přednosti i úskalí. Text Ladislava Mrklase se věnuje zajímavé, byť dosti opomíjené, problematice politického vzdělávání stranické základny relevantních českých politických stran. Vedle obecného uvedení do problematiky seznamuje se situací v českých relevantních formacích. Aniž bychom chtěli předjímat závěry, které si čtenář učiní na základě přečtených příspěvků sám, zdůrazňujeme, že tenorem článků uveřejněných v této knize bylo konstatování dosažení stupně konsolidované demokracie v případě českého politického systému. To samozřejmě neznamená, že by česká demokracie byla bezchybná, že by nečelila řadě mnohdy specifických problémů. Znamená to však, že se současná česká politika stala objektem, na nějž lze aplikovat koncepty, teorie a přístupy „klasické“ (ve smyslu netranzitologické) komparativní politologie. Toto konstatování vybízí nejen k dalším výzkumům, ale podle našeho soudu také k přijetí takové komparativní perspektivy, která již nebude preferovat automaticky pouze středoevropský či východoevropský badatelský areál. Pro českou politiku by se tak měla stát referenčním rámcem celá Evropa Evropské unie a na adjektivum „post-komunistický“ by bylo lépe začít pomalu, avšak rozhodně zapomínat.

13

PŘECHOD ČESKÉ REPUBLIKY K DEMOKRACII V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ

2. PŘECHOD ČESKÉ REPUBLIKY K DEMOKRACII V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ* VLADIMÍRA D VOŘÁKOVÁ**

Transitition to democracy in the Czech Republic in comparative perspective Abstract: The article analyses basic problems of transition and consolidation in the Czech Republic in broader comparative perspective (mainly Central European), using the basic concepts by Juan J. Linz and A. Stepan. The author focuses particularly on the problems connected with the formation of civil society, political society and economic society. She stresses that consolidation is a long-run process, yet in the same time we witness the processes typical for modern societies and also the post-modern challenges linked with deepening of democracy. Keywords: democratic transition and consolidation; civil society; Central Europe; Czech Republic

Motto: Vody, do nichž jsme se pohroužili, jsou hluboké, ale nejsou v nich umístěny žádné bójky. Nemůžeme dokonce ani říci, že se nacházíme na nějakém rozcestí, protože bez cest není rozcestí a my dnes víme nebo cítíme, že nejsou jiné cesty než ty, jež svými vlastními kroky vyznačujeme v půdě, v té chvíli, kdy po ní jdeme… ZYGMUNT BAUMAN

Úvodem Baumanova poetická zkratka je patrně nejvýstižnější pro charakteristiku všech otazníků, které si klademe při uchopování tak složitého tématu, jako * Věnováno památce prof. PhDr. Jiřího Kunce, CSc., který byl první, jenž zkoumal problematiku přechodů. ** Prof. PhDr. Vladimíra Dvořáková, CSc., vedoucí katedry politologie VŠE, předsedkyně České společnosti pro politické vědy a viceprezidentka International Political Science Association. Zabývá se zejména komparativní politologií, přechody k demokracii, občanskou společností.

14


je přechod k demokracii či její konsolidace. Zejména v prvním období těchto procesů určují cesty aktéři, kteří je prošlapávají. Bez ohledu na krásné Baumanovo vyjádření se přesto domnívám, že jisté bójky, cesty i rozcestí od počátku existovaly; bez příslušné mapy, tj. teoretického vymezení, které částečně chybělo v obecné rovině a rozhodně chybělo hlavním aktérům, však nebyly zřetelné. Bezprostředně po „roce zázraků“ (Ash) ve světové publicistice i odborné literatuře převládal obrovský optimismus. Fukuyama publikoval svůj „slavný“ článek o konci dějin, bezpočet autorů jej následovalo v naivní víře, že stačí svoboda a vše ostatní přijde samo. Tehdy zazněly snad jen dva významnější varovné příspěvky, že transformace ve střední a východní Evropě nebude jednoduchá, které v té době ovšem nevyvolaly hlubší reflexi. Jedním z nich byl text Adama Przeworského (1991), který si kladl otázku nad tím, zda je možné uskutečnit naráz přechod k demokracii a k tržnímu hospodářství. Nastoloval čtyři různé alternativy, v nichž nevylučoval, že výsledkem může být i to, že se nepodaří naplnit ani jeden cíl: ani demokracie, ani trh.1 Další příspěvek pocházel z pera Clause Offeho (1992), s jeho pojetím trojí (triple) tranzice, která zahrnovala procesy politické transformace, ekonomické transformace a redefinice národního státu. Offe upozorňoval na vzájemnou propojenost všech tří procesů, které nemohou probíhat postupně, ale najednou a vzájemně se ovlivňují. V mnohém předvídal správně,2 stačí jen připomenout, že ze tří existujících komunistických federací (Jugoslávie, Sovětský svaz a Československo) transformaci nepřežila ani jediná, přičemž právě otevírání otázek nové institucionalizace politického systému nutně mělo dopad na redefinici pojetí státu a také počáteční průběh a konfliktní představy o ekonomické transformaci výrazně působily proti státní integritě, minimálně v jugoslávském a československém prostředí.3 C. Offe byl také prvním, kdo upozorňoval na základní problém: jak budovat kapitalismus bez kapitalistů a bez kapitálu? To bylo vážné upozornění na podivuhodnou úlohu státu, respektive státní administrativy v procesu ekonomické 1 Tato nejčernější vize se v evropské části postkomunistických zemí plně prosadila jen v Bělorusku, v některých evropských postsovětských zemích můžeme mít pochybnosti nad mírou naplnění jednotlivých cílů, ale procesy nejsou ještě zcela ukončeny, tj. pohyby v obou směrech (pozitivní i negativní) a ve všech cílech nejsou ještě u konce. K celému pojetí a pozdější reflexi procesů viz rozhovor s A. Przeworskim v Politologické revui (Przeworski 1997). 2 Odkazuji zde na španělskou mutaci jeho textu publikovaného v roce 1992, ale anglická verze vyšla již o rok dříve. 3 V prostoru Sovětského svazu si tím nejsem jista, přechod k tržnímu hospodářství je spíše vymezen až po jeho rozpadu.


15

transformace, kdy stát se stává „prvním hybatelem“ a ústředním aktérem v nastartování přechodu k tržnímu hospodářství, „stvořitelem“4 (alespoň částečně) nové sociální struktury. Je zajímavé, že tato počáteční úloha státu v ekonomických postkomunistických transformacích nebyla nikdy hlouběji zkoumána. Přitom, podle mého názoru, byla určující pro charakter a způsob formování ekonomických aktérů, charakter politických stran i pro podoby sociální stratifikace postkomunistické společnosti. A jako pamětník těchto událostí bych chtěla připomenout ještě jednu tehdejší reflexi. V roce 1991 u příležitosti konference, kterou organizovalo UNESCO, jsme s kolegou Kuncem hovořili s profesorem Fernandem Henriquem Cardosem (Cardoso 1992: 122), bývalým prezidentem Mezinárodní sociologické asociace, tehdejším senátorem a pozdějším prezidentem Brazílie. Mimo jiné jsme se dotkli i problematiky teoretického zakotvení procesů transformace. Tento původně levicový intelektuál (později spíše neoliberální prezident) s úsměvem komentoval, že vlastně celá 60. a 70. léta se západní levice zaobírala teoriemi, jak přejít od kapitalismu k socialismu, ale nikdo nikdy nezkoumal, jak přejít od socialismu ke kapitalismu. A tato unikátní zkušenost, zahrnující politické, sociální i ekonomické faktory, nemá doposud hlubší teoretické zhodnocení, byť dílčích prací je bezpočet. Pokud jsem předchozím konstatováním vyvolala naděje, že v následujících řádcích se o cosi takového pokusím, musím říci, že tyto naděje jsou falešné. Chtěla jsem tím jen říci, že toto je obrovská výzva, které by se měli chopit zejména badatelé ze střední a východní Evropy. Ve svém příspěvku zůstanu skromněji při zemi a pokusím se o rozbor hlavních problémů transformace. Vodítkem pro strukturaci tématu mi bude koncepce J. J. Linze a A. Stepana (1996a; 1996b) a jejich rozlišení na dvě fáze proměn – přechod k demokracii a konsolidace demokracie.

Přechod k demokracii Není vždy zcela jednoduché určit onen interval, který přesně vymezuje samu tranzici, tj. její počátek a konec. V Československu počátek, alespoň v symbolické rovině, můžeme určit poměrně jasně, tj. 17. listopad, který nastartoval proces přeměn. V jiných postkomunistických zemích je situace 4 Mám tím na mysli celý okruh otázek. Od legislativních opatření, která umožnila soukromé vlastnictví výrobních prostředků, přes restituční opatření, které relativně rychle dokázalo vytvořit vlastníky (ovšem probíhalo jen u nás), až po schopnost propojovat politické a rozhodovací procesy s formováním ekonomických aktérů – viz tzv. oligarchové v Rusku.

16


méně jasná. V Polsku snad tento počátek vymezují rozhovory u kulatého stolu, pokud za počátek nebudeme považovat již samo rozhodnutí je uskutečnit a přípravu na jejich organizaci, v Maďarsku, kde dlouhodobě režim fungoval v liberalizované podobě, můžeme počátek hledat již v roce 1988, kdy jsou legalizovány politické strany, v dalších zemích asi v momentech, kdy se do vedení vládnoucích stran dostanou reformisté a začnou navazovat komunikaci s opozicí. Určit přesné datum ukončení tranzice je ještě složitější, mezníky mohou být pouze orientačně vytyčeny, navíc procesy tranzice a konsolidace se v mnohém prolínají, nejde o striktní návaznost. Linz a Stepan (1996a) uvádějí tři základní kritéria ukončení přechodu a vytvoření demokracie: 1. Existence státu, tj. identifikace „lidu“ se státem. 2. Svobodné soutěživé volby, ze kterých se odvozuje veškerá moc. 3. Svobodně zvolení zástupci vládnou demokraticky.

1. Existence státu, tj. identifikace „lidu“ se státem Nesmí existovat konflikt mezi demos a polis. Fakticky to znamená, že tam, kde je výrazné úsilí o dezintegraci či integraci do jiného státního celku, nelze hovořit o procesu konsolidace demokracie. V konkrétních podmínkách střední a východní Evropy si tak lze klást otazník nad mnoha multietnickými státy, kde identifikace části „lidu“ (demos) se státem je problematická.5 Linz a Stepan se ve zmíněné tezi do značné míry shodují s dnes již klasickou prací Dankwarta Rustowa (1970), který ve svém dynamickém modelu vytváření demokracie zdůrazňoval, že jedinou skutečnou podmínkou, která je nutná pro vytváření demokracie v dlouhodobé perspektivě, je národní jednota (nikoli v etnickém smyslu). To jest existující konflikty se nesmějí týkat integrity státu. V takovém případě, na rozdíl od jiných typů konfliktů, není možné nalézt procedury, které by umožňovaly demokratické řešení, protože tento typ konfliktů je procedurálně neřešitelný. Je možné zvažovat, zda v případě Československa jsme byli svědky skutečného rozporu „demos“ a „polis“, byť míra identifikace se státem byla v obou částech republiky rozdílná. Domnívám se, že nikoli a že česko-slovenské vztahy byly procedurálně řešitelné. Zároveň je nutné konstatovat, že až do rozpadu republiky byly mnohé otázky diskutovány a řešeny 5 Je samozřejmé, že vždy je obtížné stanovit situaci, kdy „míra neidentifikace“ brání konsolidaci demokracie, respektive může vést ke zhroucení demokratického systému. Můžeme klást otazníky nad riziky Velké Británie (problém Severního Irska), Španělska (Baskové) atd.


17

či neřešeny pod vlivem česko-slovenského konfliktu a z tohoto hlediska je ukončení přechodu v obou částech Československa možné datovat až jeho rozpadem.

2. Svobodné soutěživé volby, ze kterých se odvozuje veškerá moc Jde o zdánlivě jednoduše splnitelný požadavek. Takřka všechny země na počátku své demokratizace vypisují tzv. zakladatelské volby, které legitimují nové (staré či staronové) elity u moci, byť míra svobody a zejména soutěživosti může být v počátcích problematická.6 Přesto svobodné volby nejsou postačujícím kritériem. Podstatné je, zda neexistují specifické domény moci, které nejsou odvozeny od svobodných voleb a které mají zásadní vliv na politiku. Často tato otázka souvisí s tím, jak starý režim skončil. Pokud to bylo paktem či transakcí (tj. jednáním starých elit s opozičními), můžeme být svědky toho, že v systému se uchovává a zakotvuje specifické postavení části mocenských elit minulosti, které mohou zasahovat do sféry politiky bez legitimace svobodnou volbou. Podobná situace může nastat i po kolapsu starého režimu, kdy aktéři, jež pád režimu „zorganizovali“, se cítí legitimováni pro specifickou kontrolu „odkazu revoluce“ a pro vliv na politiku bez toho, že by své postavení odvozovali z voleb. V obou případech se nejčastěji setkáváme s výrazným postavením ozbrojených složek, především armády.7 Tento problém je v mnohém širší a v podmínkách střední a východní Evropy není zcela prozkoumán. V zásadě jde o veškeré skupiny, které mimo institucionální rámec přímo ovlivňují rozhodování v politických procesech. Může jít o různé mafie, banky či jiné velké ekonomické korporace, ve východní Evropě nám chybí rozbor fenoménu „oligarchů“.

3. Svobodně zvolení zástupci vládnou demokraticky V zásadě to znamená základní dodržování ústavních principů, dodržování základních lidských a občanských práv, práv menšin. Vždy je zde otazník nad „mírou“ naplnění tohoto kritéria v momentě ukončení přechodu, tolerance vůči určitým „excesům“ souvisejícím mimo jiné i s politickou kulturou politických elit a nedostatečnými mechanismy obrany ze strany společnosti. Specifickým případem jsou pak předem dohodnuté polosvobodné volby (Polsko), které spíše otevírají proces demokratizace, umožňují začlenění opozice do systému. 7 Jako příklad může sloužit Chile či situace v Portugalsku po karafiátové revoluci. 6

18


Proces konsolidace Koncept konsolidace demokracie se vztahuje na období, kdy systém má již všechny základní znaky demokracie, ale je potřeba určitý čas, aby se systém „usadil“, občané i politici se dostatečně adaptovali na nové podmínky, dotvořili se političtí, sociální i ekonomičtí aktéři. Prohlubují se komunikační kanály a formy zprostředkování. Juan J. Linz a Alfred Stepan (1996) poukazují na pět základních úkolů v procesu konsolidace: 1. Dotvoření relativně autonomní svobodné a živoucí občanské společnosti. 2. Dotvoření relativně autonomní politické společnosti. 3. Prohloubení právního státu (všichni političtí aktéři musejí být podřízeni vládě práva, musí být zajištěna ochrana práv jednotlivců a svobodné působení asociací). 4. Vytvoření profesionální státní správy. 5. Institucionalizace ekonomické společnosti. Podívejme se nyní na jednotlivé úkoly podrobněji.

1. Dotvoření občanské společnosti V čem tkví význam silné občanské společnosti pro konsolidaci demokracie? Občanská společnost musí být schopna formulovat vlastní požadavky a vysílat patřičné signály do sféry politiky. Tím se vytváří vazba s politickou sférou, která získává patřičné informace o pohybu, vývoji a problémech ve společnosti.8 Silná občanská společnost brání pronikání státu do sfér, jež mu nepřísluší. Účast na činnosti nevládních organizací posiluje i „demokratické návyky“ na využívání demokratických procedur, řešení konfliktů, hledání kompromisů, ale i zkušenosti s kontrolními mechanismy, finančními otázkami apod. Zformovaná občanská společnost snižuje politickou i sociální polarizaci. Jednotlivé sociální a politické skupiny nejsou uzavřeny v „ghettu“, ale vytvářejí se vazby napříč (cross-cutting) politickými a sociálními konfliktními liniemi (cleavages). To je nesmírně důležité pro posílení integrity společnosti i identifikaci se společenstvím. Obecně platí, že občanská společnost byla velice slabá na počátku transformačního procesu, v ČR ještě slabší ve srovnání s Polskem či Maďarskem. Poznamenejme jen, že jedním z důvodů dlouhodobé „neefektivnosti“ nedemokratických režimů (krátkodobě mohou být ovšem velmi efektivní) je právě ztráta zpětné vazby mezi politikou a společností a dlouhodobá neschopnost reagovat na změny ve společnosti, vzhledem k potlačení jakýchkoli signálů. Politika je vytvářena pouze shora. 8


19

Formování od počátku naráželo na mnohé problémy, především schopnost získávat finanční prostředky z interních zdrojů (kultura, ale i právní úprava sponzorství, ale i faktický nedostatek lidí disponujících většími finančními prostředky), pasivitu většiny občanů (konečně mohli přestat chodit na schůze), nedostatek dovedností ze strany aktivistů (fund-raising, psaní projektů, účetnictví9…). Zejména v prvním období nevládní organizace méně reagují na konkrétní problémy společnosti, ale své aktivity přizpůsobují podnětům zahraničních nadací, které nabízejí finance na určité projekty.

2. Dotváření politické společnosti Při dotváření politické společnosti jde o jasné vymezení sféry politiky a zároveň uznání základních institucí demokratické politiky ze strany občanů. Dotváření předpokládá určitou stabilizaci a profesionalizaci politických elit a zároveň existenci mechanismů jejich přirozené obměny, tj. možnost změny v kontinuitě. Právě stabilizace a profesionalizace politických elit a jejich přirozená cesta obměny je velice důležitá pro všechny postkomunistické země. Ve většině zemí10 bezprostředně po změně režimu nastoupila nová garnitura politiků, kteří ovšem neměli žádné zkušenosti ani s politikou na lokální úrovni, ani samozřejmě s politikou na nejvyšší úrovni. Nezkušenost s místní politikou silně zkomplikovala komunikaci mezi centry a regiony, podepsala se na složitém a mnohdy protikladném procesu decentralizace státní správy, který dodnes není zcela uspokojivě vyřešen. Zároveň nezkušenost silně ovlivnila i práci zastupitelských sborů a výkonných orgánů státní moci. Jistá kontinuita, a tím i profesionalizace, je v politice nezbytná, zároveň je nutné, aby se do vyšších sfér politického rozhodování prosazovaly i osobnosti, které začínaly svou kariéru na místní úrovni (jak je to běžné v západních demokraciích). Spojení kontinuity a změny je ovšem nutné i v dalších institucích, jako jsou například politické strany. To se u nás ukazuje jako náročný proces, který vyvolává krizové situace uvnitř stran. A i když můžeme konstatovat, že i v konsolidovaných demokraciích je výměna stranického vedení vždy složitou a i „nebezpečnou“ situací, v nových demokraciích je výměna politických vůdců složitější proto, že první generace politiků se formovala v období tranzice, tj. v čase základního vytváření 9 Takřka pověstné bylo tehdejší „podvojné účetnictví“ – dvě krabice od bot, v jedné byly doklady o příjmech, v druhé o vydáních. 10 Je nutno říci, že v Rusku a ve většině postsovětských republik byla situace zcela odlišná, vzhledem k tomu, že opoziční elity fakticky nebyly vůbec zformovány a novou moc často převzali bývalí nejvyšší místní představitelé jednotlivých republik.

20


politických aktérů a pravidel hry. Z hlediska srovnání s dalšími zeměmi střední Evropy se zdá, že v ČR je relativně stabilizovaný stranický systém (asi srovnatelný s Maďarskem), přesto se dá očekávat, že vnitřní proměny obou hlavních stran ČSSD a ODS i jisté generační výměny (zejména u ODS, která má silnější a s místní politikou provázanější lidský potenciál) proběhnou. *

*

*

Dříve než přejdeme k dalším úkolům v etapě konsolidace, je nutné se hlouběji zamyslet nad vzájemným vztahem občanské společnosti a politiky. Rozlišení občanské a politické společnosti je velmi důležité, ale s vědomím, že v demokratické společnosti jedna nemůže existovat bez druhé. Nemůže být občan bez obce (polis). V procesu konsolidace se často setkáváme s vyhrocenými a soupeřícími koncepty, které známe i z naší politiky a které se v praktické aplikaci snaží omezit jednu sféru na úkor druhé. První koncepce vychází z představy, že poté, co občanská společnost sehrála svou roli při svržení nedemokratického režimu, se musí stáhnout do ústraní a ponechat vše jen na politicích. Stručně řečeno, to je ona představa, že pro demokracii stačí, pokud se občan jednou za 4–5 let vyjádří ve volbách, a tím legitimuje určitou politiku. Druhá, protikladná představa, dává občanské společnosti a priori jakousi vyšší morální hodnotu (Kopecký, Barnfield 1999). Velice často toto pojetí vychází z historických tradic disentu, v našem případě se můžeme odvolat na tradici „paralelní polis“ či „života v pravdě“. Opomíjí se, že požadavky vycházející z občanské společnosti jsou často protikladné, respektive konfliktní, a svým způsobem nadměrné. Je to právě politika, která provádí určitou „kontrakci systému“ (Luhmann 1994) a umožňuje hledání kompromisů. Součástí této druhé koncepce je i představa, že normy a styl organizace občanské společnosti se musí přímo promítat do jednání politické sféry. Opět stručně řečeno, nikoli politické strany se svou organizací a disciplínou, ale nezávisle rozhodující osobnosti jsou přesně ty, které by se měly uplatnit v politice. Existence vnitřních konfliktů uvnitř demokratických sil je vnímána jako negativní záležitost. Odmítá se určitá institucionální rutinizace (tj. aplikace jasných procedur), zprostředkování konfliktů či kompromisy jako morálně nepřijatelné. Soužití občanské a politické společnosti je u nás o to složitější, že vlastně dochází k jistým propojením různého historického času. Jde zároveň o klasickou obnovu vztahu občanské společnosti a politiky v moderních


21

společnostech a zároveň i o hledání nových vazeb v postmoderních společnostech, tak jak to do určité míry přináší zatím ne přesně definovaný koncept nového či dobrého vládnutí (new governance, good governance).

3. Právní stát Zjednodušeně řečeno, právní stát znamená, že všichni aktéři (vláda, byrokracie, strany) jsou zodpovědni vládě práva. Musí být přítomen určitý duch konstitucionalismu – poměrně silný konsensus hlavních aktérů týkající se ústavy a přijetí určitých „sebeomezujících“ procedur. Tj. moc je limitována a jasně definována. To znamená vláda a byrokracie se podřizuje zákonům, kontrolním agenturám i požadavkům na accountability (zodpovídání se).11 Z praktického hlediska je zde důležitý například Zákon o střetu zájmů, můžeme zvažovat i míru imunity ústavních činitelů a náležitou míru nezávislosti a zároveň určité vyspělosti (a etiky) médií. Důležitá je nezávislá soudní moc, která má zároveň důvěru a autoritu. Transformace soudů, efektivita jejich činnosti, respektive vymahatelnost práva, patří k jednomu z největších úskalí postkomunistických transformací a procesu demokratické konsolidace. I když institucionálně není tak obtížné zakotvit politickou nezávislost soudů (většinou určitým způsobem jmenováním soudců a jejich neodvolatelností v době výkonu funkce), ve většině zemí se objevují stejné problémy. Především první garnitura soudců (zejména v rámci Ústavních soudů, Nejvyšších soudů apod.) bývá často příliš silně spjata s revoluční situací a projevuje se nižší úroveň jejich „právní kvalifikace“. V některých zemích bývají nálezy Ústavního soudu naprosto ignorovány, například v Bělorusku bylo odmítnutí nálezů Ústavního soudu přímo součástí institucionalizace nového režimu.12 Ústavní soudnictví netvoří ovšem největší problém, ten je v krátkodobé perspektivě relativně rychle řešitelný. Problémem je spíše dotvoření a efektivita celého soudního systému, kvalifikace soudců, neustále se měnící 11 V této souvislosti se mi vybavuje velice zajímavá diskuse na kongresu LASA (Latin American Studies Association) v roce 1992, kde se poukazovalo na lingvistické aspekty politické kultury. Španělština (podobně jako slovanské jazyky) nemá rozlišení dvou pojmů užívaných v angličtině – responsibility a accountability. To jest, i když je v politice vnímáno cosi jako odpovědnost za další vývoj země, nepředpokládá se příliš ono zodpovídání se, skládání účtů za způsob provádění politiky. 12 V roce 1995 Ústavní soud prohlásil 11 dekretů Prezidenta republiky za neústavní. Následující dekret Lukašenka v prosinci 1995 zavazoval státní úředníky neřídit se rozhodnutím Ústavního soudu.

22


legislativa apod. V neposlední řadě zde hraje úlohu i technické zabezpečení soudů, jejich přetíženost i některé komplikované procedurální otázky. Z hlediska České republiky bych největší problém viděla v konfliktech o pravomocech prezidenta ve vztahu k vládě, respektive v interpretaci Ústavy. I když je možné připustit, že v některých otázkách je dikce Ústavy ne příliš jednoznačná, přesto logika parlamentního systému a princip „neodpovědnosti“ prezidenta dává prostor pro interpretace pravomocí hlavy státu. Tento konflikt není nový, byl samozřejmě přítomen i v období federace, stejně jako po vzniku samostatné České republiky. Bude ještě vyhrocenější, pokud se přijme ústavní zákon o přímé volbě prezidenta, aniž by se pravomoci hlavy státu více specifikovaly.

4. Profesionální státní správa Profesionální státní správa je naprosto nezbytná pro to, aby vláda mohla uskutečňovat monopol legitimního výkonu moci. Bez ohledu, jakou roli státu přisoudíme – minimální stát či s rozšířenými pravomocemi – vždy potřebujeme profesionální byrokracii, která je schopná naplňovat základní úkoly státu. Reforma a vytvoření efektivní a profesionální státní správy patří mezi nejobtížnější úkoly. Vždy existuje pokušení učinit ze státní správy (či jejích částí) základnu moci pro jednotlivé politické skupiny a pro klientelismus obecně. Důležitý rozměr pro profesionalizaci státní správy je její nejen oficiálně deklarovaný apolitický charakter, ale také jeho faktické naplnění. Ve všech transformujících se zemích můžeme dlouhodobě sledovat podcenění tohoto rozměru, byť nikoli podcenění osobnostní a politické složky. Místo hluboké přeměny a modernizace institucí, nově definovaných úkolů státního aparátu, vytváření skutečné civil service převažovala často pouhá výměna personálu na základě osobních vztahů, přátelských vazeb, často s velice negativními důsledky, kdy nový personál vykazoval ještě nižší míru schopnosti řešit problémy než ten předchozí. Státní instituce byly vnímány jako „kořist“ té či oné mocenské skupiny a o moderní byrokracii, která by byla schopna profesionálně uspokojit poptávku politiků po odborně spolehlivých podkladech pro politická rozhodnutí, se ve většině zemí dodnes může jen zdát.

5. Ekonomická společnost Nastolení tématu ekonomické společnosti v procesu demokratické konsolidace nesporně představuje významný teoretický vklad J. J. Linze a A. Stepana. Většina teoretiků tuto otázku opomíjí. U J. J. Linze a A. Stepana se zde odra-


23

zily konkrétní zkušenosti z prvních etap transformace ve střední a východní Evropě. Linz a Stepan ve své koncepci vycházejí ze dvou základních premis: a) nikdy nevznikla a nefungovala demokracie v zemích s centrálně řízenou ekonomikou (command economy), snad s výjimkou krátkých období válečného stavu; b) nikde v konsolidovaných demokraciích neexistuje „čistá tržní ekonomika“. Liberální demokracie vyžaduje svobodu jednotlivce, a v tomto smyslu i možnosti jeho svobodného podnikání a ekonomických aktivit. Podmínkou pro konsolidovanou demokracii je existence podnikatelských subjektů, které podobně jako v občanské společnosti13 nejsou přímo propojeny s politikou. Ti tvoří ekonomickou společnost, která zprostředkovává mezi státem a trhem. Demokracie zároveň vyžaduje řadu norem, institucí a regulací, které upravují podnikatelské aktivity. Vznik ekonomické společnosti samozřejmě souvisí i s vytvářením či spíše dotvářením sociální struktury společnosti, jejím zakotvením, identifikací a v moderní demokratické společnosti zároveň i s vytvářením mechanismů pro vertikální sociální mobilitu. Dotvořená ekonomická společnost má i určitou „ekonomickou kulturu“, která vytváří neformální prostředí pro podnikatelské aktivity. Je také spjata s již zmiňovaným pojmem governance. Právě v postkomunistických zemích je otázka vytváření „ekonomické společnosti“ nesmírně důležitá, protože v okamžiku přechodu chyběly základní právní normy, regulace, ochrany apod. Chyběly základní sociální struktury a u nových větších podnikatelských subjektů zároveň hrozilo (a hrozí) nebezpečí přímého propojení ekonomických a politických subjektů.14 Dotvořená ekonomická společnost, která je schopna plnit úlohu onoho zprostředkovatele mezi státem a trhem, pozitivně působí i na to, aby společnost nezpochybňovala legitimitu soukromého vlastnictví.15 Zde je nutno poznamenat, že právě podnikatelské subjekty zahrnují někteří autoři přímo do občanské společnosti. Z českých autorů viz zejména Karel Müller (2002). 14 Tento problém je přítomen ve všech postkomunistických zemích, ale v nejznámější podobě asi v Rusku, kde celá řada politických analýz do značné míry rezignuje na analýzu politických stran, ideových proudů apod., ale zabývá se bezprostředním sepětím hlavních politických osobností (a jejich stran) s konkrétními ekonomickými zájmy: nafta, plyn, zbrojní průmysl, média apod. 15 V médiích bývají často prezentovány postkomunistické společnosti jako „závistivé“. Podle mého názoru míra „závisti“ se zde příliš neliší od západních společností (byť se v tomto momentu mohu opírat pouze o vlastní zkušenosti). Problém je v tom, že v postkomunistických společnostech se obecně nepovažuje vzestupná sociální mobilita za výsledek schopností, pracovitosti apod., tj. za výsledek legitimní aktivity, ale za produkt korupce, klientelismu, propojení s politikou či přímo kriminální činností. 13

24


Závěr Tento stručný přehled zdaleka nevypovídá o všech procesech, se kterými se setkáváme v průběhu tranzice a konsolidace. Proces konsolidace se nedá počítat na měsíce, jde o roky, v některých případech i o desetiletí. Ani konsolidovaná demokracie navíc ještě nevypovídá o své hloubce či kvalitě. Demokracii lze neustále prohlubovat. Lze jen zmínit procesy decentralizace (devoluce), můžeme hovořit i o míře participace, o demokratické politické kultuře. To jsou ovšem dlouhodobé procesy, se kterými se vyrovnávají i země, které neprošly nedemokratickým obdobím. Nové demokracie mají při svém vytváření určitou výhodu i nevýhodu ve srovnání s procesy, jimiž prošly konsolidované západní demokracie. Výhodou je, že mohou využít všech zkušeností (pozitivních i negativních), nevýhodou je, že vše probíhá v historicky krátkém čase a celá společnost má problémy s adaptací na nově se tvořící podmínky. Nutno ovšem říci, že ani konsolidovaná demokracie neznamená, že je zcela vyloučeno její zhroucení. Navíc, svým způsobem je pojem konsolidovaná demokracie oxymóron – protože demokracie je jediným systémem, který má v sobě zakomponován potenciál změny a vlastní sebetransformace.

Literatura: Armijo, L Elliott; Biersteker, Th. J.; Lowenthal, A. F. (1994): The Problems of Simultaneous Transitions, Journal of Democracy 5(4). Barroso, J. D. (1988): El proceso de democratización: una tentativa de interpretación a partir de una perspectiva sistémica, Revista de Estudios Políticos, N. 60–61. Cardoso, F. H. (1992): Rozhovor s. Bez svobody není inovace ani tvůrčí poznání (V. Dvořáková, J. Kunc), Prostor, č. 19. Gombos, L. (2002): Běloruská cesta přeměn aneb jak se stabilizuje nedemokracie, Politologická revue VIII(2). Kopecky, P.; Barnfield, E. (1999): Charting the Decline of Civil Society. Explaining the Changing Roles and Conceptions of Civil Society in East and Central Europe. In J. Grugel (ed.): Democracy Without Borders. Transnationalization and Conditionality in New Democracies. London; New York: Routledge. Luhmann, N. (1982): The Differentiation of Society., Columbia University Press: New York. Mainwaring, S., O´Donnell, G., Valenzuela, J. (eds; 1992): Issues in Democratic Consolidation. The New South American Democracies in Comparative Perspective. Indiana: University of Notre Dame Press. Linz, J. J., Stepan, A. (1996a): Toward consolidated democracies, Journal of Democracy 7(2).


25

Linz, J. J., Stepan, A. (1996b): Problems of Democratic Transition and Consolidation. Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe. Baltimore and London: The John Hopkins University Press. Müller, K. (2002): Češi a občanská společnost. Pojem, problémy, východiska. Praha: Triton. Offe, C. (1992): El dilema de la sincronía: democracia y economía de mercado en Europa Oriental, Revista del Centro de Estudios Constitucionales, Mayo-Agosto. Przeworski, A. (1991): Democracy and the Market. Political and Economic Reforms in Eastern Europe and Latin America. Cambridge: University of Cambridge Press. Przeworski, A. et al. (1995): Sustainable Democracy. Cambridge and New York: Cambridge and University Press. Przeworski, A. (1997): Rozhovor. Za redakci se ptali Vladimíra Dvořáková, Jiří Kunc, Politologická revue III(2). Rustow, D. (1970): Transitions to Democracy: Towards a Dynamic Model, Comparative Perspective No. 2. Vodička, K. (2002): Konsolidace demokracie v ČR, Politologická revue VIII(2). Wiatr, J. J. (1999): Parliamentarism vs. Presidentialism: Old Debate, New Experiences of Postcommunist States. In: V. Dvořáková (ed.): Success or Failure. Ten years after. Praha: ČSPV a SZPV. Žák, V. (1997): Kdo kontroluje ústavní soud? Politologická revue III(1).

26


3. PLATÍ JEŠTĚ V ČESKÉ POLITICE TRANZITOLOGICKÉ PARADIGMA?* JAN HOLZER **

Does the transitology paradigm still apply to the Czech case? Abstract: The article deals with issue of democratic transition of the Czech Republic. The author discusses questions of Czech democratic transition, consolidation and their stages in general perspective. Czech case is elaborated in the framework of broader paradigm of so-called transitology and general concept of democratic transition is discussed pointing at both weak and strong elements of this approach. Keywords: transition; transitology; Czech Republic; democratization

Nebudeme-li rozšafně replikovat, že „pochopitelně platí, proč by nemělo…“, pak by název tohoto textu měl budit ve čtenáři pochybnost. Nuže věnujme na úvod jistý čas jak jeho sémantice, tak i gramatice. Zaznamenáníhodné je již samotné slůvko ještě. Naznačuje totiž možnou oprávněnost nejistoty, zdalipak se náhodou současná česká politika immer wieder nenachází v tranzitivní periodě; ostatně, obdobnou úvahu umožňuje i v názvu použitý přítomný čas. Z čehož by, při následné kladné odpovědi, plynula řada postřehů, znamenajících pro českou politiku sumu důležitých systémových profilů a charakteristik a pro českou politologii při jejich analýze sumu metodologických, teoretických a terminologických vstupních předpokladů, možností a limitů. Obsáhle hájit konstatování, že Česká republika již po jistou dobu naplňuje standardy konsolidované demokracie, nicméně nebude nutné; stačit by mělo osvědčené odvolání se na autory, kteří již ve svých textech v minulosti ono argumentační martyrium absolvovali * Tento text byl zpracován v rámci Výzkumného záměru Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích (kód MSM0021622407). ** Autor působí v Institutu pro srovnávací politologický výzkum a na katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Mail: [email protected].

PLATÍ JEŠTĚ V ČESKÉ POLITICE TRANZITOLOGICKÉ PARADIGMA?

27

(za jiné P. Fiala). Nikterak pak není mým cílem revokovat možné badatelské a interpretační pozice, plynoucí ze zmíněného konstatování, počínaje skepsí nad kvalitou české politiky a konče čilým bonmotem, že demokracie vlastně nikdy, z logiky věci, plně a především věčně konsolidovanou být nemůže. Počáteční pochyby ovšem mohou být spjaty i s variantou názvu, v níž by příslovce ještě nahradilo příslovce vůbec: „Platí/platilo vůbec v české politice tranzitologické paradigma?“ Ve hře zde přitom není problematizace samotného historického faktu, že české země na konci 80. a začátku 90. let minulého století absolvovaly proces přechodu od (post)totalitního politického modelu k modelu demokratickému; mám na mysli zpochybnění implicitně koketující např. s oblíbenými teoriemi spiknutí. Naznačená formule by spíše umožňovala směřovat tento text k debatě o vlastní podstatě tranzitologického paradigmatu. Co vlastně tranzitologie, jako v jistém vidění autonomní subdisciplína politické vědy, reprezentuje, s jakou ambicí přichází a na jaké otázky se pokouší odpovědět; a v neposlední řadě jakou (jak adekvátní) metodologickou výbavu vlastní? Ani reakce na tyto otázky však nejsou primárním cílem tohoto textu, jakkoli skepse nad „výdobytky“ tranzitologických studií představuje relativně vlivnou politickovědní aktualitu. Aktualitu nicméně, podotknu jedním dechem, ne zcela spravedlivou, a to hned z několika důvodů. Jednak je namístě uvést myslím přehnaně přísné posouzení vstupních motivací primárních tranzitologických pokusů, pokoušejících se nesložitě o víceméně standardní zachycení logiky politických procesů typických pro přechod od jednoho politického uspořádání (jedněch pravidel hry), a to nedemokratického, k uspořádání jinému (k jiným pravidlům hry). Často a oprávněně kritizovaná ctižádost konstruovat z klasicky (případově, areálově, komparativně) získaných dat cosi jako „ideální“ model tranzice se totiž objevila až ve druhé fázi rozmachu tranzitologických studií a také se adekvátně záhy stala terčem náležité kritiky. Nemluvě pak o dokonce touze moderovat dle tranzitologických pouček cesty k žádoucí demokracii v nových případech. Takto pojmenovaná ambicióznost však zjevně nepředstavuje v politologii výjimku, jež by byla exkluzivně spjata právě s tzv. tranzitologickým paradigmatem. To se pouze právě tranzitologie v poslední dekádě dvacátého století „sešla“ se soudobou politickou objednávkou. Je údělem politické teorie, respektive členů politologické obce, nepodléhat těmto pokušením, která se jistě nevyčerpala s Huntingtonovou třetí vlnou demokratizace. V duchu předchozích poznámek proto konstatuji, že jsem dalek zpochybňovat tranzitologii jako politologickou teorii par excellence. Připusťme si navíc, že vlastně

28


jen rozvíjela jedny z nejklasičtějších otázek, které si vůbec politická věda klade: co je a co není demokracie (Lynn Karl – Schmitter 1991), respektive co demokracii zapříčiňuje (Rustow 1970). A koneckonců, její relevanci lze ověřit právě tím, že se pokusíme na českou politiku v daném období přechodu aplikovat určité teoretické koncepty a ty následně konfrontovat s danými reáliemi. Cílem tohoto textu je tedy zamyšlení nad některými možnými důsledky aplikace některých bodů teorie tranzice (tranzitologie) na přechod k demokracii v českých (nikoli československých) podmínkách; text je strukturován jako konfrontace čtyř významných tranzitologických kánonů1 s vývojem české politiky v posledních přibližně dvou dekádách. Můj přístup k danému tématu, které je zjevně široké a nabízí přehršel slepých uliček, je tudíž selektivní a nemá vyčerpávající ambici. Vše je směřováno k formulaci několika poznámek, respektive ke komentáři, obecného charakteru vývoje české politiky po roce 1989. Metodologicky jsem pro svůj text, vzhledem k avizovanému charakteru celého sborníku i zadání jeho editorů, zvolil vědecky (politologicky) poněkud méně přísný tón. Pracuji v něm sice se standardními pojmy a klasifikacemi, ale striktně se nevyhýbám ani některým normativně zabarveným soudům či expresivně laděným postřehům. Nemohl bych přitom cítit v jistém smyslu oprávnění k takovéto autorské opci, pokud by neexistovala řada klasických empiricko-analytických studií, které dané téma zpracovávají a na něž se mohu tiše odvolat. *

*

*

První z aplikovaných tranzitologických kánonů zní: Model přechodu od nedemokratické k demokratické formě je do značné míry dán charakterem takzvaného odstraňovaného (starého) režimu. Tato věta nastoluje klasické téma komunismu, respektive komunismů. Z hlediska české tranzice je přitom třeba zdůraznit především následující postřeh: totiž skutečnost, že střední a východní Evropa představuje/ představovala heterogenní a značně rozporuplný areál zemí s nesourodou 1 Za kánony jsou v tomto textu označovány výrazné teoretické náhledy na některé z dimenzí tranzitivních procesů. Daná tematika se jimi nicméně nevyčerpává, a text tudíž neimplikuje, že představují nevyvratitelné zákonitosti nebo že na daný problém nemůže existovat odlišný pohled. Vzhledem k charakteru předkládané stati též nejsou zmiňované kánony až na výjimky doprovázeny ani vybalancovanými komentáři pro a proti jejich platnosti, ani výčtem jejich zastánců, resp. odpůrců.


29

politickou zkušeností a mentalitou (kulturou), v níž se v dlouhodobém, ale nikoli výhradně premoderním horizontu střetávají/střetávaly a propojují/ propojovaly habsburská, hohenzollernská, jagelonská, a částečně dokonce i romanovská politická tradice. Z tohoto konstatování plyne přirozený závěr, že i příčiny krachu (post)totalitních komunistických režimů ve střední a východní Evropě byly mimořádně rozmanité. Není přitom nutno se vracet k debatě o tom, které teoretické koncepty tranzitivních procesů jsou pro české poměry, v porovnání s východoněmeckými, polskými, maďarskými, ba dokonce i slovenskými, ty nejpreciznější a nejspolehlivější; mým záměrem není typologizace modelů české tranzice. Postačí upozornit na některé momenty, ve kterých byly/jsou české reálie odlišné od jiných a které měly/mají vliv na další vývoj poté, co již tranzice byla ukončena. 1) Při srovnání soudobých českých reálií s obecně středoevropskými je třeba poukázat na relativně solidní životní úroveň, plynoucí ze stabilního sociálního kontraktu, který v období normalizace uzavřela česká společnost s posrpnovými komunistickými elitami (viz výstižně Možný 1991).2 Tato dočasná „zájmová harmonie“, typická pro tuzemský byrokraticko-autoritářský komunismus (Herbert Kitschelt), následně v momentu zahájení tranzice v českých zemích představovala významný vstupní faktor. Již s ohledem na tento rys moderních českých dějin je namístě hovořit o úspěchu komunismu u nás, úspěchu přinejmenším v základním nabízejícím se komparativním rámci, tedy při porovnání s osudy a vnímáním komunismu v jiných zemích patřících do sovětského bloku. 2) Druhý důležitý bod, přispívající k preciznímu definování českých reálií v okamžiku otevření přechodové partie, představoval politický program české antirežimní opozice. Ten totiž nadále alespoň částečně koketoval s vizí možné, ba potenciálně dokonce žádoucí vnitřní obrody komunistického režimu. V českých reáliích je nutno tuto linii spojit především se symbolikou osmašedesátého roku, spočívající v přetrvávající iluzi, že komunismus jako specifický systém legitimizace moci vlastně nepotřebuje vymýtit, nýbrž spíše (pouze) vylepšit, či nejlépe řečeno zlidštit, zcivilizovat se. Z tohoto bodu vyplynul prostor pro hledání víceméně konsensuálního modelu komunikace mezi na moc natěšenými (popř. naopak s kategorií moci vůbec nepracujícími) potenciálními novými elitami a realisticky (a nikoli nutně 2 Obdobně „smluvním“ se jevil vztah komunistických elit s většinovou částí československé společnosti již v padesátých letech; zapříčinil mj. vlažné přijetí závěrů XX. sjezdu KSSS v ČSR (které zapříčinilo z hlediska perspektivy tuzemského komunistického hnutí klíčový bod, totiž záchranu pověsti K. Gottwalda) a víceméně distanci od soudobých polských či maďarských bouřlivých událostí.

30


defenzivně) uvažujícími představiteli starého režimu. V tomto duchu pak je namístě též vnímat sumu potenciálních vizí budoucího žádoucího vývoje, jejichž nositelem antirežimní opozice byla. 3) Často se také zapomíná na limitovanou roli, která byla v české tranzici přisouzena českému exilu; a to nejen v samotném přechodovém období. Tato podstatná odlišnost českých poměrů v porovnání s jinými středoevropskými zeměmi včetně Slovenska přitom symbolizovala míru (ne)radikality české tranzice; a to z hlediska nabídnuté argumentace povzneseně opomíjím zajímavou programovou strukturu samotných exulantských kruhů, jejichž část ani tváří v tvář vlastním osudům nedospěla k opuštění koketování s různě zabarvenými a různě radikálními levicovými ideami. 4) V neposlední řadě je nutno hovořit o slabší úloze katolické církve v české politice. Aniž bych směřoval k širší reflexi role katolického politického programu v české politice, je namístě připomenout, že toto téma spoludefinuje nejen mentalistní (politicko-kulturní) rozmezí česko-slovenské, ale i česko-moravské. Pro pochopení české tranzice se pak jako bezesporu interesantní jeví fakt, že první skutečně veřejné protirežimní aktivity v českých zemích byly ve druhé polovině 80. let spojeny s moravským katolickým zázemím (viz proslulé velehradské události). Předchozí čtyři poznámky rámují následující postřeh, jež lze z hlediska analýzy přechodu českého politického systému od nedemokratického k demokratickému modelu považovat za pravděpodobně klíčový. A to nejen proto, že nás do značné míry vyděluje z širšího středoevropského rámce. Řeč je o endogenním charakteru českého komunismu. Toto na první pohled troufalé tvrzení sice může být kritizováno jako zjednodušující, ale datově a argumentačně obstojí, přinejmenším v rámci zmíněné srovnávací matrice středoevropských studií.3 Komunismus (konkrétněji levicový revoluční spasitelský kolektivistický radikalismus4) zjevně představuje v české politice významnou, ba imanentní politickou tradici. Není přitom cílem tohoto textu rozebírat důvody této skutečnosti, čtenář si bude muset vystačit s odkazy jednak na existenci silné tradice českého komunismu již před rokem 1948, respektive před rokem 1938, jednak na jeho postupnou akceptaci a legitimizaci nikoli nepodstatnou částí soudobých českých politických demokratických elit.5 Tento aspekt bývá často opomíjen, přičemž do tuzemského Srovnej Fiala, Holzer, Mareš, Pšeja 1999: 36–43. Dodávám, že v řadě momentů odlišný od modelového sovětského bolševismu. 5 Srovnej obsáhleji Fiala, Holzer, Mareš, Pšeja 1999, resp. Balík, Hloušek, Holzer, Šedo 2003. 3 4


31

tranzitivního schématu bezpochyby jako vlivný faktor patří a vysvětluje řadu fenoménů, se kterými si interpretátoři (nejen mediální) současné české politiky často neví rady. V intencích předchozích úvah je pak namístě zdůraznit, že v roce 1989 odstraňovanému husákovsko-jakešovskému byrokratickému komunistickému modelu byla veřejností vyčítána především ta skutečnost, že přestával plnit výše zmíněný sociální kontrakt platící v 70. letech a v první polovině 80. let. Zdůraznění absence politické legitimity tedy nikoli v rovině abstraktní argumentace o touze po svobodě; obdobná hesla dominovala tranzitivnímu diskursu osmdesátého devátého roku jen velmi zdánlivě. Motivem vzdoru vůči soudobému panství KSČ byla především neschopnost komunistických elit garantovat dosavadní sociální jistoty, respektive přiblížit se vytouženým standardům západního stylu. Z jiného úhlu pohledu pak podstatnou roli sehrála také kritická úvaha významné části české společnosti, zda je skutečně pro ni nadále výhodná dosavadní rezignace na možný sociální a ekonomický vzestup, za kterou výměnou obdržela propachtovanou stabilitu a absenci veřejně prezentované sociální nerovnosti. I v takovém duchu lze dospět k potvrzení platnosti prvního tranzitologického kánonu v české politice: charakter odstraňovaného režimu a převažující důvody, proč se jej zbavit, vytvořily přirozený rámec jak pro volbu metody tranzice, tak následně pro volbu nově vznikajícího politického modelu. Přejděme k druhému tranzitologickému kánonu, který říká: Účast alespoň části starých elit na hledání a definování nového konsensu, jehož přijetí ukončuje vlastní tranzitivní éru, představuje významný stabilizační faktor a zvyšuje pravděpodobnost úspěšnosti daného přechodu. Zde se pouštíme na tenký led často nejednoznačné terminologie tranzitologických studií, a to včetně klíčového pojmu tranzice. V intencích klasického pojetí V. Dvořákové a J. Kunce, hovořících o „Interval(u) mezi jedním a druhým režimem, v jehož průběhu nejsou definována obecně přijatelná pravidla, aktéři bojují nejen za své zájmy (či zájmy těch, jež si myslí, že reprezentují), ale též o určení pravidel a procedur, jejichž konfigurace bude v budoucnu rozhodovat o vítězích a poražených.“ (Dvořáková – Kunc 1994: 77 ad.), je přitom namístě věnovat pozornost jak důvodům zpochybnění dosavadního modelu legitimizace a distribuce moci (viz předchozí kánon), tak především logice hledání nových pravidel hry. V českých podmínkách se jednou ze součástí (netvrdím, že vyčerpávající celý onen tichý historický kompromis) podstaty nové regulace „vítězů a poražených“ stala participace části starých elit na jejich definování. Není přitom namístě hovořit přímo o naprosté garanci bezúhonnosti pro staré

32


elity, jakkoli se objevují i takto radikální interpretace. Ostatně, nepohybujeme se výsostně jen v politické sféře života české polistopadové společnosti, neboť kýžený mocenský kompromis reprezentoval širší než pouze politickou dimenzi; na mysli přitom nemám pouze jednoduše se nabízející sféry ekonomickou či finanční, ale bezesporu i sféru, nazvěme ji symbolickou, spočívající v interpretaci základních předpokladů fungování moderní české politiky. Právě v tomto smyslu je možno považovat veškeré diskuse o možném zákazu KSČ za nejen sporné, ale přímo pomýlené, a to včetně nejranější fáze polistopadového vývoje, tedy konce roku 1989 a prvních šesti měsíců roku 1990. Tato poznámka přitom nemá bezvýhradnou ambici ve smyslu naprostého vyloučení jakékoli možnosti soudobého zákazu Komunistické strany Československa. Pouze konstatuje, že onen potenciální zákaz by byl v rozporu s tím, jak se utvářela situace vedoucí ke zpochybnění původního komunistického mocenského monopolu a s jakými představami a koneckonců i kapacitami vstupovali do tranzitivní fáze její jednotliví aktéři. Jednoduše řečeno, jak v českých podmínkách probíhala tranzice. Červená karta pro komunisty by z hlediska logiky „české cesty“ k demokracii představovala nesourodý prvek. Spekulace o možných (kýžených) soudobých radikálních řešeních ve vztahu k bývalým elitám tudíž ignorují empirii, dobové reálie. Zdá se, že zde může být užitečná tranzitologická teorie: umí totiž naznačit míru pravděpodobnosti jednotlivých modelů přechodů s ohledem na existující vstupní podmínky, potenciál a strategie jednotlivých aktérů a další faktory. V jistém smyslu jsou jí cizí proslulé věty začínající příslovcem kdyby… Jakkoli přitom není nutno dospět v této logice uvažování k přechodové předurčenosti, neřkuli fatalismu, není chybou věnovat pozornost proměnlivé míře pravděpodobnosti vázané na konkrétní reálie a nabízející se modely přechodu. Jistě, z hlediska české politiky se pak závěr o pozoruhodné životaschopnosti a adaptabilitě bývalých komunistických elit na nové poměry může jevit jako na první pohled cynický. To ovšem nic nemění na faktu, že zmíněný tranzitologický kánon má v rámci standardního komparativního bádání své místo. V návaznosti na předchozí odstavce přejděme ke třetímu tranzitologickému kánonu. Ten zní: Největší nebezpečí pro úspěch tranzice spočívají v majorizaci dané přechodové situace, respektive v přítomnosti a potenciálním úspěchu radikálních křídel kteréhokoliv ze zúčastněných aktérů. V předchozí sentenci rezonuje proslulý, mimořádně provokativní postřeh tranzitologických studií: demokracie vlastně nepotřebuje demokraty. Co se


33

tím myslí? Dle některých autorů (v roli klasiků zde vystupují např. Dankwart Rustow či Adam Przeworski, částečně pak i Samuel P. Huntington) nebývá demokracie ve své každodenní procedurální podobě jako definitivní výstup přechodové fáze ani tak výsledkem intenzivní (většinové) demokratické intervence některého z aktérů (dominujícího, nebo alespoň triumfujícího), jako spíše jedinečné „herní matrice“, v níž žádný z aktérů, kteří se podílejí na hledání kýženého nového kompromisu, není schopen vzniklou situaci majorizovat, tedy převálcovat, totálně ovládnout. A to dokonce ani aktér, jehož rétorika a ideová výbava je plně a nesporně demokratická a který často bývá iniciátorem nastartování vlastního přechodu. Druhou přirozenou složkou takovéto situace je přitom absence silných radikálních křídel na kterékoli straně spektra, v kterémkoliv z účastnících se táborů. Naznačené nebezpečí je přitom primárně spjato s pokušeními, kterým je nutně vystaven onen dominantní subjekt. Tato pokušení spočívají ve svodu začít přehlížet zájmy jiných aktérů, a to na vlně „svatého“ přesvědčení, že on jako demokracii ctící hráč má nejen právo, ale přímo povinnost svou pravdu, zjevně nadřazenou nad ostatní, prosazovat, a to i navzdory přáním a zájmům ostatních aktérů. Což není až tak hypotetická situace a srovnávací politologie podobné stavy, které by bylo možno nazvat diktaturami ve jménu demokracie, zná. I popisovaný třetí kánon česká politika v inkriminovaném období splňovala. Dosavadní úspěch demokratického procesu počínaje začátkem 90. let XX. století totiž byl/je mimo jiné spojen právě se skutečností, že soudobé rozložení sil bylo relativně vybalancované. Následná stabilita, přirozeně často kritizovaná a definičně nahrazovaná slovy nehybnost či zatuchlost (s nejvýraznějším projevem v tzv. opoziční smlouvě), plynula mj. právě z uvedeného bodu a představovala jeden z klíčových předpokladů postupné konsolidace českého politického systému. Demokracie jako happy end však není jedinou z možností, které se nabízejí z hlediska výstupu tranzitologických procesů. Svědčí o tom i čtvrtý, v tomto textu závěrečný tranzitologický kánon: Nikoli každá tranzice nedemokratického režimu musí nutně skončit nastolením modelu demokratického. Často bývá toto střízlivé moudro opomíjeno. Je přitom zjevně iluzorní, ba nebezpečné podléhat dojmu, že tato neúspěšná varianta neexistuje, že se nás netýká, že k ní nemohlo/nemůže dojít. Úvaha o možné „renedemokratizaci“ bývá často komentována jako nekorektní, zbytečně dramatizující, ba bezostyšná právě vůči demokracii vyznávajícím aktérům; skrývá se v ní prostě nepopulární osten výstrahy vítězům tranzitivního utkání. Konstatovat v duchu dat, která shromáždila tranzitologická studia, že většina

34


přechodů od nedemokratického režimu nekončí nastolením režimu demokratického, nýbrž nastolením jiného typu režimu nedemokratického, prostě není salonfähig. *

*

*

A teď k závěrům, které, jak se domnívám, lze zformulovat na základě komentářů předchozích čtyř tranzitologických kánonů; a to jak v teoretické rovině, tak v rovině přímé vazby na české reálie konce 80. a začátku 90. let XX. století. Závěr č. 1: Stále dokola jsme svědky výbuchů nelíčených překvapení, jak že to česká politika v roce 2006, sedmnáct let poté, vypadá. Přitom právě s oporou v argumentech, které jsem v tomto textu představil a nabídl, provokativně poznamenávám, že aktuální česká politika dle mého soudu představuje naopak docela čitelný a srozumitelný (což ovšem pohříchu nelze, a ostatně nikdy nebude možno, zaměnit za plně předvídatelný) fenomén. Její základní vstupní atributy, to znamená dlouhodobé historické návyky a stereotypy, a v konkrétnější rovině v komunistické éře odlišný vývoj v porovnání s jinými středoevropskými zeměmi (v jistém smyslu včetně Slovenska), specifický model iniciace politické změny na konci 80. let, model komunikace mezi elitami, stabilní kapacita exkomunistického pólu a tak dále, to vše lze nazvat tradicemi české politiky (Holzer 2006: 271–283). Jeví se mi jako otázka elementární intelektuální odvahy připustit si, že tyto tradice skutečně existují, že mají na českou politiku vliv a že představují významné parametry, v jejichž rámci je možno českou politiku analyzovat a chápat. Závěr č. 2: Dovolím si ještě jednou krátce se vyjádřit k debatě, jakou „váhu“ si v současnosti vlastně zaslouží teorie tranzice. Připusťme, že na tranzitologii, vlivnou především v 90. letech minulého století, v současné době padl jistý stín pochybností; o důvodech byla řeč již v úvodu tohoto textu. Rád bych ovšem připomenul proslulý, čtyři roky starý text T. Carotherse Konec tranzitologického paradigmatu, který lze označit za střízlivou a zároveň smířlivou sumarizaci výstupů z předchozích teoretických debat. Carothers mj. upozornil na skutečnost, že se z hlediska analýzy politických režimů v postkomunistické Evropě v řadě případů nejedná o přetrvávající tranzitivní modely, nýbrž o modely, které tranzicí dávno prošly a jejichž současný v očích pozorovatelů „bídný“ stav nelze pochopit na základě paradigmatu přechodu, nýbrž s pomocí klasických konceptů nedemokratických režimů. Právě ty jsou totiž schopny pomoci zachytit fungování místních politických mechanismů.


35

Carothers ovšem také provokativně a zároveň pro naše téma ilustrativně poukázal na fakt, že šance většiny těchto zemí na plnou demokratizaci, neřkuli konsolidaci spočívá především ve volbě adekvátních politických nástrojů, jinými slovy na invenci místních elit. Jinak řečeno, jejich demokratizace vlastně nemusí být podmíněna sumou konkrétních ekonomických, institucionálních či sociálních podmínek; jakkoli není nutno odporovat postřehu, že některé z těchto podmínek jsou mnohem příhodnější nežli jiné. Tento náhled na subtilní charakter tranzitivních procesů konvenuje výše komentovanému postřehu o vybalancování sil a absenci potenciálu některého u aktérů na majorizaci dané situace jako v podstatě nutných předpokladech úspěchu přechodu. Tato argumentační linie ostatně rezonovala i v proslulé debatě o tzv. hybridních režimech, tedy režimech, ve kterých nebyla dokončena demokratická tranzice; debatě, která je v tuto chvíli již víceméně passé právě vzhledem ke svému neskrývanému sepětí s tranzitologickým paradigmatem.6 Závěr č. 3: Za zajímavý si v této rovině uvažování dovolím označit osud prefixu post-, který vnímám jako nutně s tranzitologickým paradigmatem svázaný. Mluvíme-li totiž stále (kolovrátkově) o postkomunistických zemích, pak se jeví jako logické podotknout, že tím dle mého náhledu vlastně vyjadřujeme jejich plnou zakotvenost v tranzitivním, předkonsolidačním stadiu. Pokud však respektujeme argumenty o systémové konsolidovanosti české demokracie, pak by to mělo znamenat, že Česká republika množinu postkomunistických zemí již nereprezentuje. Prefix post, v mediálním diskursu běžně používaný, nás automaticky poutá v tenatech přechodových pojmoslovných kategorií. Jsem přitom přesvědčen, že se nejedná o banální postřeh, pouhé hraní si s gramatikou. Přesvědčení o absolvování procesu konsolidace nám kupříkladu při analýze českého politického systému umožňuje zauvažovat o nových podnětech a potenciálních změnách; mám tím na mysli např. náměty typu revize kompetenční a vztahové dimenze v institucionálním subsystému, tolikrát zmiňovanou a přitom minimálně skutečně prodebatovanou změnu volebního modelu apod. A právě na půdě těchto úvah je namístě ocenit „praktičnost“ politologických teorií, včetně tranzitologické. Podívejme se na konkrétní příklad, který dle mého soudu má schopnost objasnit relevanci našeho zájmu o teorii. Pokud např. některé systémové krize, kterými česká politika v minulosti prošla (jako ilustraci uveďme Což neznamená, že takovéto režimy v postkomunistické Evropě neexistují; viz Ukrajina, která je, zdá se, i nadále zakotvena v jakémsi prapodivně se prodlužujícím přechodovém bludném kruhu. 6

36


např. tzv. televizní válku), byly symptomem soudobého prodlužujícího se doznívání tranzitivní éry, pak jako zpochybnění vstupních dohod ze začátku této éry představovaly zjevné systémové nebezpečí pro dokončení přechodu a kýžený přesun ke konsolidaci české demokracie. Pokud ovšem již naopak byly součástí posttranzitivního období, pak tenze s nimi spojené již pro českou demokracii nebezpečí nepředstavovaly. Jinými slovy, na první pohled úzkostlivé a ryze abstraktní a akademické pachtění se s danými teoretickými koncepty nám, je-li prováděno důsledně, ve skutečnosti dává možnost prakticky ohodnotit konkrétní politickou událost a následně interpretovat, zda se jednalo/jedná o jev destabilizující, či naopak přirozený a vzhledem ke konfliktní podstatě demokracie i žádoucí. Pokud jsme pochopitelně schopni si vyjasnit základní pojmy, se kterými hodláme pracovat… V intencích předchozích poznámek mohu definovat hlavní aktuální problém, s nímž je dle mého soudu aktuálně česká politika konfrontována. A tím je cosi, co bych označil za snahu některých aktérů nepřekročit stín konsensuálních dohod počátku české tranzice. Celý tento text jsem založil na konstatování, že se česká politika nachází v konsolidovaném demokratickém stavu. Na čemž není nutno nic měnit ani vzhledem k průběhu předvolební kampaně před červnovými parlamentními volbami 2006. Nuže platí-li skutečně tento, připusťme, normativní předpoklad, pak si česká politika a její aktéři jistě mohou dovolit odpoutat se od některých dohod, které byly uzavřeny na počátku 90. let minulého století. Neboť se jedná o dohody, které se týkaly výlučně tranzice českého politického modelu od nedemokracie k demokracii, a byly tedy vázány na v názvu tohoto textu zmiňované tranzitologické paradigma. Jsme-li naopak přesvědčeni, že se český politický systém stále ještě nachází v přechodu, pak pochopitelně jakákoli zpochybnění dosavadního statu quo mohou, ba musejí být interpretována jako nebezpečná. Rozdíl mezi přesvědčením o konsolidovanosti, či na opačné straně nekonsolidovanosti české demokracie tudíž do značné míry definuje naše interpretace důležitých momentů vývoje moderní české politiky, respektive naše návrhy potenciálních strategií v naději na dosažení kýžených výstupů. Nu a pak že teorie a paradigmata, včetně politologických tranzitologických, patří do starého železa.


37

Literatura: Balík, S.; Hloušek, V.; Holzer, J.; Šedo, J. (2003): Politický systém českých zemí 1848–1989. Brno: IIPS. Beyme, K. von (1999): Osteuropaforschung nach dem Systemwechsel. Der Paradigmawandel der „Transitologie“, Osteuropa 49(30), 285–304. Carothers, T. (2002): The End of The Transition Paradigm, Journal of Democracy 13(1), 5–21. Dvořáková, V.; Kunc, J. (1994): O přechodech k demokracii. Praha: SLON. Fiala, P.; Holzer, J.; Mareš, M.; Pšeja, P. (1999): Komunismus v České republice. Vývojové, systémové a ideové aspekty působení KSČM a dalších komunistických organizací v české politice. Brno: IIPS. Holzer, J. (2000): Dilemata, možnosti a meze české pravicové politiky. In: Fiala, P. – Mikš, F. (eds.): Česká konzervativní a liberální politika, Brno: CDK, 106–115. Holzer, J. (2006): ODS a tradice české politiky. In: Balík, S. a kol. (2006): Občanská demokratická strana a česká politika. Brno: CDK, 271–283. Karl, Terry L.; Schmitter, P. C. (1991): What democracy is… and is not, Journal of Democracy 2(3), 75–88. Možný, I. (1991): Proč tak snadno…. Praha: SLON. Rustow, D. (1970): Transitions to Democracy: Towards a Dynamic Model, Comparative Politics, Vol 2, April.

38


4. NĚKOLIK OTÁZEK K PROBLEMATICE DEMOKRATICKÉ KONSOLIDACE POLITICKÉHO SYSTÉMU ČESKÉ REPUBLIKY MICHAL KUBÁT*

Several questions concerning the issue of Czech political system’s democratic consolidation Abstract: The aim of this paper is not to research rigorously into the political system of the Czech Republic and give a definite conclusion about the state of its democratic consolidation. It is a polemical reflection about the theory of democratic consolidation and about its utility for defining Czech political system. The purpose of this paper is to rather raise questions than to answer them. The “post-communist” Czech Republic (is it a still post-communist country?) has a lot of serious political problems. Albeit, does it mean that the Czech political system is not democratically consolidated? Are these difficulties essentially different from political struggles existing in the Western Europe, i.e. countries whose democratic consolidation we have no doubt about? Keywords: theory of consolidation of democracy; political systems; political problems; politics in the Czech Republic

Následující text nemá v souladu se svým názvem za úkol do detailů prozkoumat politický systém České republiky a vyvodit z toho jednoznačný závěr o jeho demokratické konsolidovanosti či nekonsolidovanosti.1 Spíše se jedná o polemickou úvahu na téma samotné teorie konsolidované demokracie a její užitečnosti ve vztahu k České republice. Jejím účelem je tedy spíše vyvolávat otázky než na ně odpovídat.

* PhDr. Michal Kubát, Ph.D. (1975) působí na katedře ruských a východoevropských studií Fakulty sociálních věd UK v Praze a katedře politologie a mezinárodních vztahů Fakulty filozofické ZČU v Plzni. 1 To už před několika lety dobře udělali jiní politologové (srov. mj. Fiala 2001).

NĚKOLIK OTÁZEK K PROBLEMATICE DEMOKRATICKÉ KONSOLIDACE POLITICKÉHO SYSTÉMU ČR

39

Co je demokratická konsolidace a k čemu je a není dobrá Problematika konsolidace demokracie nebyla v západní politické vědě před „rokem zázraků“ (Timothy Garton Ash) ničím neznámým. Nicméně můžeme říci, že teprve „rok 1989“ se stal impulsem pro její renesanci a bouřlivý rozvoj. Otázka konsolidace demokracie „vystřídala“ problematiku demokratické tranzice (přechod k demokracii) velmi brzy po pádu komunismu ve střední a východní Evropě2 a přibližně v polovině 90. let 20. století ovládla příslušnou část politické vědy a do jisté míry se stala dominantním teoretickým východiskem pro výzkum politiky v našem regionu (Beyme 2005: 215–223), stala se „konsolidologií“ (Schmitter 2005). Zatímco transitologická literatura se soustředila především na politické instituce (Wiarda 2002: 493), literatura „konsolidologická“ pojímala problematiku mnohem komplexněji. Nejlépe to ilustruje známé Linzovo a Stepanovo (1996: 5) přirovnání konsolidované demokracie k „jediné hře ve městě“, které implikuje, že podmínkou konsolidované demokracie nejsou jen institucionální, ale také behaviorální a hodnotové faktory.3 Průvodním jevem větší komplexnosti v chápání demokratické konsolidace pak přirozeně je značná diversita badatelských přístupů, které lze různě klasifikovat. Můžeme se tak setkat s maximalistickým a minimalistickým pojetím (Gruszczak 1995: 13–15, Kopeček 2003: 142–143) nebo „užším“ a „širším“ pojetím (Wiatr 1999b: 333–334) konsolidace apod. Zdá se přitom, jako by s postupem času byly teorie konsolidace čím dál tím složitější, resp. jejich autoři ve vztahu k zemím středovýchodní Evropy náročnější. Čím déle konsolidace trvá, tím více se v ní podle různých autorů objevuje typů a podtypů, procesů a subprocesů. Výsledkem jsou pak velmi podrobné a složité koncepce jako například Schedlerova (1998: 91–92) s jeho 14položkovým seznamem podmínek demokratické konsolidace. Německý politolog Klaus von Beyme (2005: 219), komentuje známou Merkelovu (1999) čtyřetapovou definici demokratické konsolidace, uvádí až šest (v některých bodech značně kontroverzních) ukazatelů akceptace pravidel parlamentního režimu, které se vztahují výhradně k druhé Merkelově rovině demokratické konsolidace – konsolidace politických stran a stranického systému!4 2 Konsolidace demokracie se objevuje již v některých klasických pracích věnovaných především demokratické tranzici, a to na samém počátku 90. let 20. století (srov. mj. Di Palma 1990: 138–144, Huntington 1995: kap. 5; orig. z r. 1991). 3 Například J. J. Wiatr (1999a: 8–9) hovoří o „procedurálních“ a „substanciálních“ kritériích konsolidace. 4 Jsou to: 1) ustavení vzájemné solidárnosti ministrů a stanovení jasných pravidel odpovědnosti, 2) akceptace politické odpovědnosti namísto obviňování ministrů a přenášení

40


Při sledování teoretického dědictví „konsolidologie“ se nelze neubránit dojmu, že teorie předběhla praxi. Kdybychom totiž měli být opravdu důslední v aplikování demokratické konsolidace ve všech jejích teoretických aspektech, pak bychom museli konstatovat, že demokraticky konsolidované nejsou nejen země středovýchodní Evropy, ale také většina západoevropských států, které jsou pro nás ztělesněním demokracie. Již výše citovaný Klaus von Beyme (2005: 218) přitom příznačně poukazuje na skutečnost, že v případě trvání na podmínce akceptace výměny vládnoucího politického tábora by západní Německo nebylo demokraticky konsolidované do roku 1969, francouzská pátá republika do roku 1981 a Itálie do roku 1994. A to se jedná jen o jednu podmínku z mnoha! Podobných příkladů je nejen z tohoto důvodu mnohem více a můžeme je vztáhnout i na současnost. Znamená to, že bychom měli pojem demokratická konsolidace z důvodu jeho obsáhlosti vedoucí k praktické nepoužitelnosti zavrhnout? Nikoliv, je však vhodné mírnit své teoretické ambice. Pojmy typu demokratická konsolidace by si měly uchovat jistou míru místní a dobové podmíněnosti a obecnosti. Pouze tehdy jsou použitelné. Úkolem pojmu demokratická konsolidace by mělo být ukázat v podmínkách středovýchodní Evropy po pádu komunismu skutečnost „různých možností vyústění demokratické tranzice“ (Kopeček 2003: 144). Příkladem je typologie konsolidovaná demokracie, semikonsolidovaná demokracie, nekonsolidovaná demokracie a nedemokratický systém (srov. Kubát 2003b: 20–28).5 Tato klasifikace ilustruje míru úspěšnosti politické proměny regionu a je východiskem pro další analýzy, nikoliv však závěrem této analýzy. Jak je totiž vidět na první pohled, mezi jednotlivými demokraciemi ve středovýchodní Evropě existuje řada rozdílů, a to i v rámci jednotlivých kategorií (konsolidované, semikonsolidované, nekonsolidované), což v souvislosti s konsolidovanou demokracií teoreticky předpokládali již Linz a Stepan (1996: 137). Nemá smysl na jedné straně zjednodušovat realitu a přizpůsobovat ji pojmu demokratická konsolidace. Stejně tak na straně druhé nelze tento pojem stále více „sofistikovat“, a tedy přizpůsobovat jej realitě (jaké realitě, západoevropské, politických konfliktů do soudních síní (role ústavních soudů), 3) omezení kompetencí hlavy státu v zákonodárné oblasti (veto), při ustavování vlády, jejím odvolávání a také v případě rozpouštění parlamentu, 4) pokud existuje symetrie ve vztazích mezi dvěma komorami parlamentu, pak omezení role druhé komory a demokratizace způsobu její volby, 5) akceptace politické strany jakožto prostředníka mezi vládou a parlamentní většinou a 6) akceptace skutečnosti, že parlamentaristé jsou profesionálními politiky, jejichž odměny musí být dostatečně vysoké, aby je nelákaly příjmy pocházející zevnějšku parlamentních zdrojů (Beyme 2005: 219). 5 Na téma variací vyústění demokratické tranzice ve středovýchodní Evropě srov. také mj. (Antoszewski, Herbut 2001: 21–23, Carothers 2002: 9, Cichosz 2006: 63–64).


41

nebo severoamerické?), protože se nakonec posune od reality k nějakému abstraktnímu ideálu. Jak v obecnějším měřítku ve vztahu k transitologii/ konsolidologii podotýká Howard Wiarda (2005: 500): „…podobné modely nám mají pomáhat pochopit a rozhodně ne být Písmem svatým.“ Nemá cenu stále rozšiřovat definici pojmu demokratická konsolidace a rozebírat jej do nejmenších detailů, protože pak se z něj stane sice možná dokonalý, ale čistě scholastický pojem, který sice bude svědčit o intelektuálních schopnostech jeho tvůrců, ale zůstane zcela odtržený od reality. Ponechme si tento pojem jako důležitou obecnou pomůcku, která slouží k obecnějším regionálním komparativním závěrům (viz Kopeček 2003: 144, Kubát 2003b: 27) a která je odrazovým můstkem pro další analýzu.6 Dobře to pochopili politologové, kteří namísto nekonečných a neplodných diskusí a snah o definování/redefinování pojmu demokratická konsolidace zaměřili svoji pozornost na některé konkrétní fenomény a jejich vliv na dobré nebo špatné fungování (nikoliv míru konsolidovanosti) demokracie ve středovýchodní Evropě. Například se jedná o spor, zda je pro země středovýchodní Evropy vhodnější majoritní nebo konsensuální model demokracie (u nás mj. Hloušek, Kopeček 2002: 3–21, Klíma 2001: 37–42, Novák 2001), prezidentský, poloprezidentský nebo parlamentní režim (u nás mj. Kubát 2000c: 131–143, Sartori 2001, Wiatr 1999a: 7–15), většinový nebo proporční volební systém (u nás mj. Klíma /ed./ 1999, Mrklas /ed./ 2000) nebo třeba jak se vyrovnat s komunistickou minulostí (u nás mj. Dvořáková 1999: 11–15, Kunc 2003: 135–141). Příkladů je mnohem více.

Česká republika, její demokracie a problémy Co z výše vyřčeného vyplývá pro úvahy o konsolidaci českého politického systému? Jedině to, že dnes již není účelné pokoušet se po sté aplikovat pojem demokratická konsolidace na Česko, resp. konfrontovat mnohočetné, rozvětvené a čím dál složitější teoretické koncepce s českou politickou praxí. Česká republika je již dávno konsolidovanou demokracií ve smyslu naplněné fungující demokracie, která nespadá mezi „liberalizující se nedemokratické režimy, pseudodemokracie, jakož i hybridy, v nichž koexi6 Podobně uvažuje Miroslav Novák (2005: 35) ve vztahu k pojmu „postkomunistický“: „Nebudeme zavrhovat obecné pojmy jen proto, že jednotlivci a jednotliviny, na něž se vztahují, se od sebe liší. Adjektivum ‚postkomunistický‘ označuje jeden aspekt, a to aspekt důležitý, který bychom neměli zamlčovat. Nejde tu o nějaké povrchní nálepkování nebo o ‚slovíčka‘. Vyslovením termínu ‚postkomunistický‘ ostatně analýza nekončí, naopak začíná.“

42


stují vedle několika demokratických institucí nedemokratické instituce nekontrolované demokratickým státem“ (Novák 1998: 115). Česká republika je demokraticky konsolidovaná vzhledem ke všem klíčovým a nejčastěji uváděným aspektům této konsolidace, a to institucionálním, postojovým a behaviorálním.7 Je demokraticky konsolidovaná v tom smyslu, že se její politický systém potýká se stejnými či podobnými problémy jako politické systémy ostatních evropských zemí. Naše problémy nejsou kvalitativně jiné než problémy zbytku demokratické Evropy. Jak říká Petr Fiala (2005: 23–25), naše minulost samozřejmě u nás hraje svoji politickou a jinou roli, ale nikoliv roli určující: „česká společnost je stejně postkomunistická, jako je Španělsko postfrankistické nebo Německo postnacistické.“ To samozřejmě neznamená, že by některé naše politické a jiné potíže nebyly vážné a svým způsobem ohrožující. Ale co ohrožující? Demokracii jako takovou? Nebo „jenom“ její „kvalitu“8 či dobré nebo špatné fungování? Jak ale máme takovou „kvalitu“ nebo funkčnost demokracie chápat, a to ve srovnání se zbytkem Evropy, ke které vzhlížíme a o jejíž demokratické konsolidaci na rozdíl od našeho regionu vůbec nepochybujeme? A které problémy jsou skutečné a které jsou jen výtvorem politických a mediálních her? Český intelektuální a mediální diskurs totiž zvláštním způsobem vytváří „pořadí“ problémů. Problémy, o kterých jsme přesvědčováni, že jsou fatální, pro Česko příznačné ve smyslu nekonsolidovanosti či nekvality jeho demokracie, ve skutečnosti buď závažnými problémy nejsou nebo sice ano, ale zároveň jsou v mezinárodním srovnání zcela běžné a ve větší či menší míře se s nimi potýkají všechny demokratické země na světě a není správné je spojovat s demokracií jako takovou.9 Jedním z nejlepších příkladů zveličeného problému je pravděpodobně otázka volební účasti. Kdykoliv se u nás konají volby, zejména senátní a lokální (obecní a krajské), které jsou pravidelně provázeny nízkou volební účastí, přichází po nich lavina komentářů publicistů, novinářů a také samotných politiků, kteří tuto nízkou volební účast považují za něco ex definitione 7 Žádné sociologické relevantní ukazatele neimplikují odlišnost české společnosti od společností jiných členských zemí Evropské unie (Fiala 2005: 23). Například jeden z nejnovějších sociologických výzkumů ukázal, že struktura nevolebních participačních aktivit Čechů se velmi podobá západoevropským modelům a ve srovnání průměrné míry celkové nevolební participace Česko některé západoevropské země předstihuje (srov. Vlachová, Lebeda 2006: 11–34). 8 V souladu s Linzovým a Stepanovým (1996: 137) rozlišováním různé kvality konsolidované demokracie. M. Novák (2005: 33) soudí, že Česká republika je „už řadu let konsolidovaná (i když málo kvalitní) demokracie.“ 9 Na důležitosti schopnosti dívat se za hranice České republiky obzvláště důrazně a správně trvají při svém komentování české politiky Petr Fiala a František Mikš (1998: 16, 18, 84 aj.).


43

špatného, za výraz nevyzrálosti demokracie či její prohry, špatného fungování demokratických institucí a mechanismů atd. Opět neuškodí pohled do sféry politické teorie a mezinárodní praxe. Již na přelomu 50. a 60. let 20. století Seymour Martin Lipset (1995: 190–198) dokazoval, že nízká nebo vysoká volební účast jako takové nejsou dobré nebo špatné pro demokracii. Rozsah a povaha politické participace je odrazem celé řady různých činitelů (Rush, Althoff 1971: 75–114), stejně tak participace volební jako jedna z jejích forem, což empiricky potvrzuje mnoho výzkumů jak „západních“ (Teixeira 1992), tak i „východních“ (Raciborski 1997: 243–263, Seidlová, Červenka, Kunštát 2003: 98–111). Navíc každá mezinárodní volební statistika, běžně dostupná na internetu, nám ihned ukáže, že volební účast v Česku není zásadně odlišná od západoevropského a středo/východoevropského průměru, a pokud možná ano (senátní volby, ale i to je sporné, srovnáme-li je s volbami do Evropského parlamentu ve smyslu tzv. voleb druhého řádu /Linek, Lyons 2005: 216–242, komplexněji viz Klíma, Bureš eds: /2005/), pak to nemá nic společného s konsolidací demokracie v ČR (srov. Kubát 1998a: 12–16). Mezinárodní srovnání je snad nejvíce užitečné v otázkách, které považujeme za obzvláště palčivé a škodící naší demokracii, a to vyrovnání se s minulostí či korupce v politice. Podíváme-li se kolem sebe, zjistíme, že problémy s vyrovnáním se s minulostí mají nejen ostatní země středovýchodní Evropy, ale i některé státy západoevropské (například Rakousko). V této souvislosti je příznačné vzájemné závidění si Česka s Polskem. My Polákům závidíme jejich Institut národní paměti, oni nám lustrační zákon a zákonem konstatovanou protiprávnost komunistického režimu. Každá země má pocit, že ta druhá se s minulostí vyrovnala lépe. Kapitolou samou pro sebe je korupce v politice. To opravdu není český vynález, jak bychom někdy mohli mít dojem z četby novin. Stačí se podívat, kdo je ve Francii prezidentem nebo ještě lépe: kdo byl ještě nedávno v Itálii premiérem. Jak Francii, tak Itálii nikdo za nekonsolidované demokracie nepovažuje a nikdo je v souvislosti s demokracií nepřirovnává k Česku, Polsku, Pobaltí nebo Maďarsku. Důležité je to, jestli existují a fungují mechanismy působící proti těmto jevům (korupce). Českou republiku jistě nelze řadit mezi některé země třetího světa, kde se korupce sama stala systémem. Tyto jevy jsou určitě negativní, ale nedával bych je do souvislosti s problematikou konsolidace demokracie.10 Toto tvrzení by pravděpodobně narazilo na nesouhlas např. pracovníků Freedom House, kteří korupci zařadili do škály testující míru demokracie v zemích světa. Ovšem i Freedom House řadí ČR mezi svobodné demokratické země, a to s nejvyšším hodnocením. Srov. Freedom in the World 2006. Selected Data from Freedom House’s Annual Global Survey of Politoval Rights and Civil Liberties. Dostupné na www.freedomhouse.org (ověřeno k 22. 5. 2006). 10

44


Jiné problémy již tak ostře vnímány nejsou (přinejmenším veřejným míněním), přestože jsou možná závažnější. Tyto problémy souvisejí s fungováním našeho stranického systému a parlamentního režimu, především potíže s koaličním vládnutím a existence silné antisystémové opozice. Od roku 1996 se potýkáme s menšinovými vládami, nesourodými koalicemi pravicových a levicových stran či v neposlední řadě opoziční smlouvou (a jejím dědictvím), která nebývale silně zasáhla českou politiku a společnost a vyvolala mnoho emocí. Tyto problémy jsou jistě vážné a dlouhodobé a bylo by určitě vhodné je řešit (například vhodným volebním a ústavním inženýrstvím), ale nejsou výrazem nekonsolidovanosti demokracie v ČR. Nejvíce inspirativní je zde komparativní pohled. Politická věda dávno zjistila, že menšinová vláda je v konsolidovaných demokraciích naprosto běžnou záležitostí (srov. Lijphart 1999: 97–98, Strøm 1984: 199–227).11 Pouhé pozorování evropské politiky nám pak napoví, že s tím související problémy se stranickým systémem, v českém případě zejména polarizace (Kubát 1998: 231–243, Novák 1996: 296–297), znají západní země rovněž (například Itálie).12 Opoziční smlouva, kterou jsem nikdy nepovažoval za dobrý způsob řešení situace (Kubát 2000a: 100–101), demokracii u nás určitě nenarušila a nezpůsobila posunutí Česka směrem k semikonsolidované či nekonsolidované demokracii. Mediálně prezentovaná krize politického vůdcovství, odmítnutí politické reprezentace (iniciativa Děkujeme odejděte!) a údajný rozvoj antistranických tendencí, tedy jevy, které na první pohled vypadají neobyčejně hrozivě a jako by svědčily o krizi demokracie a které měly být důsledkem opoziční smlouvy, se ukázaly být, jak trefně poznamenává nezaujatý pozorovatel zvenčí, „meritorně prázdné“ a nebyly s to generovat činitele schopné efektivně změnit politickou skutečnost v zemi (Bankowicz 2001: 36). Druhým z výše zmíněných problémů je existence silné antisystémové opozice u nás.13 Linz a Stepan (1996: 5–6) jako jednu z podmínek demokratické To ovšem neimplikuje pozitivnost tohoto jevu. Tato otázka je z pohledu teorie demokratické konsolidace velmi zajímavá. Mnoho autorů považuje za jednu z podmínek demokratické konsolidace konsolidaci politických stran a stranického systému (Lipset 2000: 48, Pridham 1995: 1–2). Tváří v tvář reálné nestabilitě politických stran pak někteří autoři z našeho regionu tuto podmínku demokratické konsolidace naopak vylučují či relativizují (Tóka 1997: 94–97), a další dokonce tvrdí, že tato nestabilita je přirozená a že stanoví „genetickou tendenci postkomunismu“ (Nalewajko 1997: 21). Podle polského politologa Andrzeje Antoszewského (2002: 13) tak vzniká zajímavý paradox: „domníváme se, že konsolidaci demokracie může napomoci jedině takový směr vývoje, který považujeme z různých důvodů za neuskutečnitelný“. 13 Někteří čeští politologové antisystémovou opozici jako překážku demokratické konsolidaci nezohledňují vůbec (viz Cabada 2000: 45–54), jiní omezeně (viz Fiala 2001: 5, Vodička 2002: 15–16). 11

12


45

konsolidace uvádějí skutečnost, že žádná významná politická skupina neusiluje o svržení demokratického politického režimu a antisystémové skupiny jsou malé a víceméně izolované od prodemokratických sil. Trvám na tom, že Komunistická strana Čech a Moravy je antisystémovou stranou v Sartoriho (2005: 136–138) pojetí a jako taková představuje nebezpečí pro český demokratický politický systém (srov. Kubát 2000b: 20–31). Znamená to ale, že Česká republika v tomto okamžiku přestává být konsolidovanou demokracií, protože neplní jednu z podmínek její definice? To by bylo přílišné zjednodušení. Jedna věc je antisystémová podstata strany, věc druhá je její potenciál systém svrhnout a vybudovat jiný. Antisystémovost KSČM evidentně poškozuje funkčnost českého politického systému, protože omezuje alternaci moci,14 ale možnosti této strany uskutečnit revoluci, přestože po tom přinejmenším její podstatná část touží, jsou na rozdíl od roku 1948 vzhledem ke zcela jiným vnitřním i vnějším podmínkám silně omezené, až nulové.15 Vzhledem k teorii konsolidace demokracie je ale patrně důležitější otázka vztahu společnosti k antisystémové straně. Zdálo by se, že tady Česká republika skutečně pokulhává, protože komunisté se u nás těší relativně velké podpoře obyvatel a pravidelně dosahují dvojciferného procentuálního zisku hlasů. Znamená to, že česká demokracie není konsolidovaná z postojového hlediska, že nedošlo ke „zvratu v politické kultuře“ (Diamond 1999: 33)? To je sporné. Jak správně upozorňuje Andrzej Antoszewski (2004: 107), voliči mohou mít problémy s identifikací antisystémovosti politických stran, které se obyčejně maskují a svou antisystémovou podstatu skrývají, což je obzvláště typické pro KSČM (srov. Kubát 2000b: 25–28). Lze úspěšně pochybovat o tom, že by všech 882 653 voličů KSČM z voleb 2002 vyznávalo marxismus-leninismus a chtělo „návrat před Listopad“. Jejich volební chování je jistě motivováno celou škálou faktorů (strana byla například vnímána jako jediná „skutečná“ opozice; všechny ostatní strany už u moci byly a navzájem různě spolupracovaly) a sama KSČM se například ve volbách 2002 profilovala především jako strana zastupující zájmy sociálně ohrožených vrstev (Mareš 2003: 75), a tomu také odpovídá struktura jejího voličstva (Plecitá-Vlachová 2003: 127–133). Relativizovat lze i hojně medializované nostalgie po starém režimu, které se objevují v různých průzkumech veřejného mínění. Je to nostalgie po KSČ, hloupé propagandě, Gustávovi Husákovi či Milouši Jakešovi, výjezdních doložkách, povinné ruštině ve 14 KSČM má kvůli své antisystémovosti nízký koaliční potenciál, a proto prosystémová a nepostkomunistická ČSSD neměla doposud s kým utvořit přirozenou levicovou koalici a musela koalovat s centristickou KDU-ČSL a liberální US. 15 Již Sartori (2005: 138) upozorňuje, že antisystémová strana nemusí být nutně stranou revoluční.

46


školách apod., nebo třeba po vlastním mládí, tzv. „sociálních jistotách“ (dávaných do protikladu s vlastní frustrací způsobenou ekonomickou transformací a sociálními otřesy) atd., tedy do jisté míry nepolitických věcech, které nemusí mít přímou spojitost s nedemokratickou vládou komunistů? To jsou složité otázky, které vyžadují podrobného zkoumání a nelze je paušálně a povrchně spojovat s údajnou touhou české společnosti po autoritarismu či totalitarismu, a tedy nekonsolidovaností české demokracie. V neposlední řadě opět můžeme srovnat Česko se starými demokraciemi západní Evropy, kde se v různé míře a podobě vyskytují antisystémové a protestní politické skupiny, které dosahují výrazné podpory obyvatel (Francie, Německo, Itálie, Rakousko) a kde rovněž můžeme pozorovat nostalgii po novějších diktaturách (Španělsko, Portugalsko), ale také těch starších a zdálo by se beze zbytku zkompromitovaných (Itálie, Německo).16

Závěr Podobné příklady bychom mohli uvádět donekonečna a vždy bychom našli spousty argumentů na podporu demokratické konsolidace politického systému ČR nebo proti ní, a to ve vztahu k příslušným mnohočetným teoriím. Nemá to valného smyslu. Výše zmíněné problémy (a mnoho dalších) nejsou pozitivem našeho politického systému, ale nesouvisí s teorií demokracie jako takové či s teorií její konsolidace. Jsou to normální a běžné věci, se kterými se setkáváme ve všech demokratických politických systémech, a to bez ohledu na délku jejich trvání či „vyspělost“. Platí totiž, že problémy patří k „podstatě demokracie“ (Schmitter 2005: 20), mj. proto, že demokracie je založena na institucionalizované soutěži a bez soutěže, a tedy bez konfliktu není demokracie (Diamond 2005: 40).17 V této souvislosti lze vyjádřit 16 Jak trefně uvádí Marek Bankowicz (2004: 198), v poválečné Itálii se až do současnosti vyskytuje silné povědomí v části italské společnosti, které fašistickou éru vnímá pozitivně: fašismus překonal politický chaos, přinesl pořádek a stabilitu, modernizoval zemi. Stav hospodářství nebyl špatný, každý měl práci a byt, vlaky jezdily přesně podle jízdního řádu, státní správa fungovala dobře a nebylo nutné dávat úplatky, zločinnost byla potlačena a mafie přestala být problémem. Podobné vnímání minulosti je samozřejmě vzhledem k realitě pokřivené a idealizované, ale takové už nostalgie po všem starém bývají. V západním Německu mnozí ještě v 80. letech nostalgicky vzpomínali na dobu, kdy se „za Adolfa mohlo bezpečně chodit po ulicích“ (Bessel 2006: 19), a na to, jak „přes své ,chyby‘ Hitler postavil na nohy hospodářství, zbavil Německo nezaměstnanosti a vybudoval dálnice.“ (Kershaw 2006: 78). 17 Záleží ovšem na intenzitě konfliktu. V tom Diamond (2005: 40, 51–54) spatřuje jeden z paradoxů demokracie. Konflikt musí být, ale ne „nadměrný“. Je ale politický konflikt


47

údiv nad náročností „západních“ teoretiků ve vztahu ke středovýchodní Evropě, za časté teoretiků, kteří se předtím zmiňovaným regionem vůbec nezabývali (např. Claus Offe, Richard Rose) a pro které byla východiskem jejich úvah definice, a ne empirie (Beyme 2005: 215). Proč aplikace čím dál složitější teorie demokratické konsolidace, jejíž autoři možná mají ambici překrýt teorii demokracie, přinejmenším ve smyslu Dahlovy polyarchie, není celoevropskou komparací zahrnující všechny evropské demokracie včetně těch „starých“? Český politický systém je empiricky stejně demokraticky konsolidovaný jako politické systémy ostatních evropských demokracií. Termín demokratická konsolidace a jeho aplikace by neměl sloužit k „přezkušování“ Česka z demokracie, jak si možná někteří myslí, nýbrž k jeho komparativnímu odlišení od některých dalších zemí postkomunistické Evropy, ve kterých tranzice vedla jiným směrem než k demokracii, a tedy k poukázání na různé možnosti „popřechodového“ politického vývoje. Při posuzování českého politického systému bychom se spíše než na nekonečné a do jisté míry normativní úvahy o jeho demokratičnosti měli zaměřit na kvalitu české demokracie ve smyslu její funkčnosti. Je například český politický systém nastaven tak, aby dokázal předcházet ústavním a politickým krizím? Abychom však takové otázky mohli řešit, musíme o nich umět diskutovat. A to je velký problém. Namísto věcných diskusí jsme přesvědčováni o tom, že volební reforma je něco nedemokratického, že je to nepřípustná změna pravidel uprostřed hry, chceme zavést přímou volbu prezidenta, protože to prý lidé podle nějakých průzkumů chtějí, myslíme si, že když k senátním volbám chodí málo lidí, že to znamená, že je Senát zbytečný a že by měl být zrušen apod. Účastníky našich veřejných diskusí ani nenapadne tyto otázky posuzovat meritorně, uvádět věcné argumenty pro a proti a vyvozovat z toho analytické závěry. Není lepší namísto normativního apriorního uvažování empirická analýza? Třeba by nám taková analýza ukázala, že vhodnou volební reformou lze zlepšit fungování stranického systému a stabilizovat výkonnou moc (srov. Novák, Lebeda a kol. 2004). Možná bychom se přesvědčili o tom, že prosté zavedení přímé volby prezidenta bez dalších souvisejících změn ústavního systému nikam nepovede, maximálně k problémům (srov. Kubát 2003c: 299–314).18 O uzavřeném kruhu „zbytečnost Senátu = nízká volební účast = zbytečnost Senátu = zrušení Senátu“ snad ani nemá cenu mluvit… v České republice „nadměrný“, a to ve srovnání s demokraticky konsolidovanou západní Evropou? 18 Jak se o tom přesvědčili polští politici, kteří podobně bezmyšlenkovitě a populisticky zavedli v roce 2002 přímou volbu starostů obcí a měst a přivodili si tak mnoho potíží (Kubát 2003a: 79–80).

48


Nízká úroveň veřejné diskuse, plné nevědomosti, ideologičnosti, populismu apod. je možná vůbec největším českým problémem. Opět to ale není české specifikum. Ostatně, přítomnost tohoto celoevropského problému u nás je výrazem demokratické konsolidovanosti země, protože ukazuje, že Česko je součástí demokraticky konsolidované Evropy nejen institucionálně prostřednictvím svého členství hlavně v Evropské unii, ale také myšlenkově.

Literatura Antoszewski, Andrzej (2002): Polska scena polityczna – system czy chaos? Bydgoszcz: Wydawnictwo Wers. Antoszewski, Andrzej (2004): Wzorce rywalizacji politycznej we współczesnych demokracjach europejskich. Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego. Antoszewski, Andrzej; Herbut, Ryszard (2001): Systemy polityczne współczesnego świata. Gdańsk: Archa. Bankowicz, Marek (2001): Dekada niełatwej wolności: przemiany polityczne w Czechach i na Słowacji w latach 1989–1999. Państwo i Społeczeństwo, 1(1): 23–41. Bankowicz, Marek (2004): Faszyzm w życiu politycznym powojennych Włoch. In: Končelík, Jakub et al. (eds.): Rozvoj české společnosti v Evropské unii. Příspěvky z konference konané ve dnech 21.–23. 10. 2004. Praha: Fakulta sociálních věd UK, Matfyzpress, 197–210. Bessel, Richard (2006): Úvod. In: Bessel, Richard (ed.): Život ve Třetí říši. Praha: Naše vojsko, 15–24. Beyme, Klaus von (2005): Współczesne teorie polityczne. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe Scholar. Cabada, Ladislav (2000): The Process of Democracy Consolidation: Theoretical Approach Based on the Example of the Czech Republic. Proceedings of University of West Bohemia No 4: 45–54. Carothers, Thomas (2002): The End of Transition Paradigma. Journal of Democracy 13(1), 5–21. Cichosz, Marzena (2006): Transformacja demokratyczna – przyczyny, przebieg i efekty procesu. In: Antoszewski, Andrzej (ed.): Systemy polityczne Evropy Środkowej i Wschodniej. Perspektywa porównawcza. Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 35–66. Di Palma, Giuseppe (1990): To Craft Democracies. An Essay on Democratic Transitions. Berkeley, Los Angeles, Oxford: University of California Press. Diamond, Larry (1999): Developing Democracy. Toward Consolidation. Baltimore, London: The Johns Hopkins University Press. Diamond, Larry (2005): Trzy paradoksy demokracji. In: Śpiewak, Paweł (ed.): Przyszłość demokracji. Wybór tekstów. Warszawa: Fundacja Aletheia, 39–57.


49

Dvořáková, Vladimíra (1999): Deset let poté. Politologická revue, 5(2): 3–17. Fiala, Petr (2001): Česká republika: transformující se nebo konsolidovaný politický systém? Pokus o aplikaci obecných kritérií a indikátorů konsolidace na český případ. Středoevropské politické studie, III(1) (on-line verze, viz www.cepsr.cz; ověřeno k 28. 3. 2006). Fiala, Petr (2005): Demokracie v zemích střední Evropy. In: Mrklas, Ladislav (ed.): 15 let poté. Sborník k patnáctému výročí pádu komunismu v zemích střední a východní Evropy. Praha: CEVRO, 21–29. Fiala, Petr; Mikš, František (1998): Úvahy o české politické krizi. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Gruszczak, Artur (1995): Konsolidacja demokracji: aspekty teoretyczne i praktyczne. Ad Meritum, 1(2): 12–23. Hloušek, Vít; Kopeček, Lubomír (2002): Česká republika – konsensuální nebo majoritní model demokracie? Politologická revue, VIII(1): 3–21. Huntington, Samuel, P. (1995): Trzecia fala demokratyzacji. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN. Kershaw, Ian (2006): Hitler a Němci. In: Bessel, Richard (ed.): Život ve Třetí říši. Praha: Naše vojsko, 69–85. Klíma, Michal (2001): Kvalita demokracie v České republice a volební inženýrství. Praha: Radix. Klíma, Michal (ed.) (1999): Možnosti úpravy či reformy volebního systému v ČR (studijní příručka). Praha: Vysoká škola ekonomická. Klíma, Michal; Bureš, Jan (eds.) (2005): Kam kráčíš, Evropská unie?. Plzeň: Aleš Čeněk. Kopeček, Lubomír (2003): Sociálně politické podmínky demokracie. In: Hloušek, Vít; Kopeček, Lubomír (eds.): Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 109–148. Kubát, Michal (1998a): Senátní volby 1998 – prohra demokracie? Proglas IX(8–9): 12–16. Kubát, Michal (1998b): Volby, fragmentace a polarizace stranického systému a politická nestabilita v České republice. Politologický časopis, V(3): 231–243. Kubát, Michal (2000a): Česká parlamentní pravice z pohledu politické vědy. In: Fiala, Petr, Mikš, František (eds.): Česká konzervativní a liberální politika. Sborník k desátému výročí založení revue Proglas. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 86–105. Kubát, Michal (2000b): Komunistická strana Čech a Moravy v politickém systému České republiky. In: Komunismus v nás – cesta do minulosti nebo budoucnosti? Sborník přednášek z konference konané dne 24. června 2000 v Senátu Parlamentu České republiky v Praze. Brno: Občanský nadační fond, 20–31. Kubát, Michal (2000c): Politický režim a konsolidace demokracie v postkomunistické Evropě a postsovětském prostoru. Politologický časopis, VII(2): 131–143. Kubát, Michal (2003a): Polské komunální volby 2002 – opět ve znamení systémových změn. Politologický časopis, 10(1): 77–100.

50


Kubát, Michal (2003b): Postkomunismus a demokracie. Politika ve středovýchodní Evropě. Praha: Dokořán. Kubát, Michal (2003c): Přímá volba prezidenta v České republice. In: Kysela, Jan. (ed.): Deset let Ústavy České republiky. Východiska, stav, perspektivy. Eurolex Bohemia: Praha, 299–314. Kunc, Jiří (2003): Kdy mrtvý chytá živého. Konflikt a konsensus. In: Dvořáková, Vladimíra; Heroutová, Andrea (eds.): II. kongres českých politologů. Praha: Česká společnost pro politické vědy, 135–141. Lijphart, Arend (1999): Patterns of Democracy. Government Forms and Performance in Thirty-Six Countries. New Haven, London: Yale University Press. Linek, Lukáš; Lyons, Pat (2005): Přesuny voličů ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 v České republice: testování některých implikací teorie národních voleb druhého řádu. In: Dančák, Břetislav; Fiala, Petr; Hloušek, Vít (eds.): Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu. Brno: Mezinárodní politologický ústav MU, 216–242. Linz, Juan J.; Stepan, Alfred (1996): Problems of Democratic Transition and Consolidation. Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe. Baltimore, London: The Johns Hopkins University Press. Lipset, Seymour M. (1995): Homo Politicus. Społeczne podstawy polityki. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN. Lipset, Seymour M. (2000): The Indispensability of Political Parties. Journal of Democracy, 11(1): 48–55. Mareš, Miroslav (2003): Volební programy ČSSD, ODS, Koalice a KSČM ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2002. In: Linek, Lukáš et al. (eds.): Volby do Poslanecké sněmovny 2002. Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR, 72–75. Merkel, Wolfgang (1999): Systemtransformation. Opladen: Leske&Budrich. Mrklas, Ladislav (ed.) (2000): Reforma volebního systému – změna k lepšímu nebo k horšímu? Praha: CEVRO. Nalewajko, Ewa (1997): Protopartie i protosystem. Szkic do obrazu polskiej wielopartyjności. Warszawa: Wydawnictwo Instytutu Studiów Politycznych Polskiej Akademii Nauk. Novák, Miroslav (1996): Malá politologická úvaha o vládní stabilitě. Parlamentní zpravodaj, II(7): 296–297. Novák, Miroslav (1998): Recenze knihy Juana J. Linze a Alfreda Stepana Problems of Democratic Transition and Consolidation. Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe. Baltimore, London: The Johns Hopkins University Press. In: Politologická revue, IV(1): 114–118. Novák, Miroslav (2001): Jakou demokracii pro nové demokracie? Konsensuální model, efektivita a kulturně homogenní země. Brno: Mezinárodní politologický ústav. Novák, Miroslav (2005): Postkomunistická nebo standardní? Naše demokracie 15 let poté. In: Mrklas, Ladislav (ed.): 15 let poté. Sborník k patnáctému výročí pádu komunismu v zemích střední a východní Evropy. Praha: CEVRO, 31–44. Novák, Miroslav; Lebeda, Tomáš a kol. (2004): Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Plzeň: Aleš Čeněk.


51

Plecitá-Vlachová, Klára (2003): Volby do Poslanecké sněmovny 2002 – voličské profily stran podle názorových štěpení. In: Linek, Lukáš et al. (eds.): Volby do Poslanecké sněmovny 2002. Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR, 127–133. Pridham, Geoffrey (1995): Political Parties and Their Strategies in the Transitions from Authoritarian Rule: the Comparative Perspective. In: Withman, Gordon (ed.): Party Formation in East-Central Europe. Post-Communist Politics in Czechoslovakia, Hungary, Poland and Bulgaria. Aldershot: Edward Edgar, 1–28. Rush, Michael; Althoff, Philip (1971): An Introduction to Political Sociology. London: Thomas Nelson and Sons. Sartori, Giovanni (2001): Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha: Sociologické nakladatelství. Sartori, Giovanni (2005): Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Seidlová, Adéla; Červenka, Jan; Kunštát, Daniel (2003): Voliči a nevoliči – the comparative study of electoral systems. In: Linek, Lukáš et al. (eds.): Volby do Poslanecké sněmovny 2002. Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR, 98–111. Schedler, Andreas (1998): What is Democratic Consolidation? Journal of Democracy, 9(2): 91–107. Schmitter, Philippe C. (2005): Demokracja – zagrożenia i problemy. In: Śpiewak, Paweł (ed.): Przyszłość demokracji. Wybór tekstów. Warszawa: Fundacja Aletheia, 13–37. Strøm, Kaare (1984): Minority Governments in Parliamentary Democracies. The racionality of Nonwinning Kabinet Solutions. Comparative Political Studies, 17(2): 199–227. Teixeira, Ruy A. (1992): The Disappearing American Voter. Washington: The Brookings Institute. Tóka, Gábor (1997): Political Parties in East Central Europe. In: Diamond, Larry et al. (eds.): Consolidating the Third Wave Democracies. Themes and Perspectives. Baltimore, London: The Johns Hopkins University Press, 93–134. Vlachová, Klára; Lebeda, Tomáš (2006): Aktivní občanství a spokojenost s demokracií v Evropě. Sociologický časopis 42(1), 11–34. Vodička, Karel (2002): Konsolidace demokracie v ČR. Středoevropský kontext: šance a rizika. Politologická revue, VIII(2): 3–23. Wiarda, Howard J. (2002): Southern Europe, Eastern Europe, and Comparative Politics: „Transitology“ and the Need for New Theory. East European Politics and Societies, 15(3): 485–501. Wiatr, Jerzy J. (1999a): Parliamentarism vs. Presidencialism: Old Debate, New Experiences of Postcommunist States. In: Dvořáková, Vladimíra (ed.): Success or Failure? Ten Years After. Praha: Česká společnost pro politické vědy, Slovenské združenie pre politické vedy, 7–15. Wiatr, Jerzy J. (1999b): Socjologia polityki. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe Scholar.

52


5. KONSOLIDACE PRÁVNÍHO STÁTU V ČR – STAV A PERSPEKTIVY * JAN KYSELA**

Consolidation of rule of law in the Czech Republic – state and future Abstract: The consolidation of rule of law is a more difficult and less elaborated topic than consolidation of democracy or democratic political system. The key distinction is between formal or procedural rule of law (Rechtsstaat) of the 19th century and substantive rule of law of the 2nd part of the 20th century. Only in the second case the legislature is bound in questions of content of law (constitutionality, fundamental rights etc.). The Czech development differs from that of Western Europe, because of the period of communism with two sub-periods: Stalinism and socialist legalism. After 1989, the process of implementation of particular principles of rule of law began. The most sensitive question of near future is the way of creating and interpreting laws. Keywords: consolidation; procedural and substantive rule of law; constitution; natural law; fundamental rights; division of powers; limited government; protection of rights; constitutional courts

Organizátoři konference nejspíše netušili, jak je pojem „konsolidace“ ve spojení s právním státem ošidný.1 Anebo to tušili… a o to těžší je se s téma* Tato stať byla zpracována v rámci řešení grantového projektu GA ČR č. 407/05/ 0822. ** JUDr. Jan Kysela, Ph.D., odborný asistent na katedře teorie práva a právních učení Právnické fakulty UK, tajemník Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury. 1 Téměř nejsilnějším dojmem, jaký jsem si odnesl z konference, z níž vzešel tento sborník, je specifické užívání pojmu „normativní“ mnoha přítomnými politology. Tento pojem zazníval v omluvném tónu jako avízo, že se řečník chystá proslovit něco hodnotícího, vybočujícího z paradigmatu pozitivisticky chápané vědy. Pro právníka je to chápání poněkud překvapující, neboť právní věda je z povahy věci normativní a argumentativní, obsahující hodnotový a hodnotící prvek, vymezující se k možnostem „lepší“ či alespoň jiné právní úpravy, resp. k vzájemnému poměřování reality právní úpravou a naopak.

KONSOLIDACE PRÁVNÍHO STÁTU V ČR – STAV A PERSPEKTIVY

53

tem vyrovnat. Zatímco totiž známe teoretická rozpracování atributů a fází tranzice a konsolidace demokratického politického systému (opakované konání svobodných a soutěživých voleb, alternace u moci, akceptace ústavy apod. – viz J. J. Linz, A. Stepan, J. Wiatr, u nás M. Kubát, L. Kopeček aj.), s konsolidací právního státu je to horší.2 Problémy se týkají jak vymezení právního státu, tak specifikace jeho konsolidace. Zatímco můžeme poněkud triviálně politický systém přiblížit jako souhrn politických subjektů a jejich interakcí, o právním státu nelze mluvit jen jako o souhrnu institucí vymezujících se vůči právu nebo pro právo relevantních. Všechny orgány státu totiž přicházejí do styku s právem, ať již jako jeho tvůrci nebo realizátoři, všechny také způsobem stanoveným právním řádem vznikají, jednají a zanikají. Podle vztahu k právu se klasifikují státní moci do podoby klasické tripartice státních mocí (zákonodárná, výkonná a soudní), nebo do podoby modifikované bipartice (tvorba práva a provádění a aplikace práva – viz např. Beyer 1909). Koneckonců podle brněnské normativní školy stát v normativním smyslu vůbec splývá s právním řádem: státem je sám právní řád (Neubauer 1948: 33). Ze vztahu státních orgánů k právu tedy žádné pozitivní určení hmotné (viditelné) podstaty právního státu vyvodit nelze. Nanejvýše by se snad některé státní orgány daly považovat za pro právní stát typické (zvláště soudy jako jeho garant); i to by však mělo význam jen v kombinaci s určitými definičními principy a jejich naplňováním (viz dále oddíl 3). Stejně tak se můžeme ptát, co znamená konsolidace právního státu. Kdy začíná, resp. kdy je dokončena? Jistě bychom ji neměli omezovat pouze na zřízení určitých institucí bez ohledu na zkoumání jejich faktické činnosti, případně na přijetí možná relevantních pravidel, aniž by nás zajímalo, jak jsou aplikována. Podstatná je tudíž praxe. Otázkou rovněž je, zda si v našem tématu můžeme vypomoci znaky konsolidace demokratického politického systému. Jelikož však není mou ambicí v krátkém sborníkovém příspěvku rozpracovávat jakousi teorii konsolidace Celé hnutí proti právnímu formalismu posledních desetiletí se nese pod heslem hodnotové jurisprudence, rozvíjí se zkoumání fenoménu „předporozumění“ právu ze strany těch, kteří je interpretují a aplikují, a to včetně jejich sociálních charakteristik, politických preferencí apod. Ostatně i v politické vědě je tradičně silný normativně-ontologický proud, s jehož reprezentanty se u nás setkáme třeba na pražské Fakultě sociálních věd UK. Uvádím to jako varování, že následující text se neopírá o „tvrdá data“, pročež se leckomu může zdát plytkým, resp. nesnesitelně normativním. Pokusil jsem se alespoň naznačit, proč tomu tak je. 2 Sám právní stát, pojímaný jako garant občanských svobod a nezávislého sdružování, je pro některé autory jedním z kritérií konsolidace demokracie (Kopeček 2003: 142 násl.). O to zajímavější je přemýšlet o jeho dynamice, míře konsolidovanosti atd.

54


právního státu, omezím se pouze na jedinou „výpůjčku“. Podmínkou konsolidace právního státu je jeho nezpochybňování relevantními mocenskými aktéry, resp. politickými silami. Již zde mohu říci, že v České republice (dále jen „ČR“) je tato podmínka splněna. Spory se vedou o to, zda již jsme „skutečným“ právním státem čili nic, případně je rozporován rozsah a povaha toho či onoho konstitutivního principu, nikoliv však existence takového principu či právního státu jako referenčního cíle našeho směřování.

1. Formální a materiální právní stát V úzkém smyslu je právní stát státem vázaným právem, tedy právu podřízeným. V tomto významu je tedy čímsi nehmotným, ideou, stavem uspořádání. Nabízí se hledat odpovědi na otázky, kdo, resp. co, je stát (některé státní orgány, všechny státní orgány, jiné orgány veřejné moci, občané atd.) a o jakém právu vlastně mluvíme (výlučně vytvořeném státem, pocházejícím i z jiných zdrojů předstátních či mimostátních, s nějakým obsahovým určením, resp. bez něho).3 V zásadě podle odlišných odpovědí na naznačené otázky se rozlišují dvě základní formy právního státu: právní stát formální a materiální. Ještě než k nim přejdeme, věnujme stručnou poznámku vztahu právního a ústavního státu. Právní stát nemusí být nutně totéž, co moderní stát ústavní. Podstatou konstitucionalismu, tedy učení o ústavním státu, je myšlenka omezení moci jako garance svobody. Tu můžeme stopovat hluboko do minulosti v různých variantách omezení tu transcendentní autoritou, tu lidmi. Jedním z prvních dokumentů druhého typu omezení moci je anglická Magna charta libertatum z roku 1215. Nicméně adjektivum „moderní“ dodává k ideji ústavního státu konkrétní prvek omezení základními lidskými právy odvozovanými z postulátů lidské svobody a rovnosti a kodifikovanými v ústavách. A právě moderní ústavní stát, byť – na rozdíl od USA – dosud spíše s politickým chápáním ústav jsoucích mimo dosah soudů či jiných orgánů vynucujících jejich dodržování, se v Evropě objevuje víceméně až od druhé třetiny 19. století, přičemž stát právní (Rechtsstaat) je v německé nauce postulován, popisován a rozvíjen již dříve, a to bez ohledu na neexistenci formálních ústav. Tehdejší právní stát neurčuje, jak mnoho se má vládnout, nýbrž jakými prostředky se to má dít. Důrazem na psané právo je propojen s hodnotou právní jistoty, jíž je imanentní poznatelnost práva jako řádu lidského chová3 J. Boguszak upozorňuje, že právnímu pozitivismu adekvátní je formulace vázanosti nikoliv státu, nýbrž státních orgánů právními normami. Stát sám je totiž tvůrcem práva (Boguszak, Čapek, Gerloch 2004: 212 násl.).


55

ní, a akcentací zákona na úkor nařízení výkonné moci posiluje roli volené reprezentace lidu, jež se právě o zákonech usnáší. Ve středoevropských poměrech tedy právní stát předchází státu ústavnímu (Beyme 1999: 27);4 koneckonců ani příbuzná anglická doktrína rule of law nikterak nevyžaduje formální ústavu.5 Vrátíme-li se zpět k oněm základním formám právního státu, můžeme konstatovat, že formální právní stát je příznačný pro 19. století a první polovinu století dvacátého. Stát je sice vázán právem, avšak právem jakýmkoli, tzn. obsahově neurčeným, neomezeným. Právní řády neobsahují žádná hodnotová jádra, jsou v zásadě jen organizačními řády výkonu moci. V pravém slova smyslu jsou omezeny jen moci výkonná a soudní, neboť obě podléhají záměrům zákonodárce. Stálé více demokraticky legitimované zákonodárné orgány jsou naproti tomu limitovány pouze procesem stanoveným pro tvorbu práva; i tyto procesní předpisy však jsou výronem jejich vůle. Pokud jde o obsah, mohou zákonem učinit v zásadě cokoliv – nic není zapovězeno. O spravedlnosti lze mluvit pouze ve formálním smyslu, tzn. jen jako o rovnosti před zákonem, z níž vyplývá příkaz jednat s rovnými obdobně, avšak s nerovnými (odlišnými) odlišně. Nelze se proto ani příliš divit, když německý autor 19. století H. Maurus vyhrocuje právní stát do protikladu k parlamentní vládě: parlamentní vláda po jeho soudu značí libovolné zásahy lidového zastupitelstva do právního řádu (Beyme 1999: 27).6 Zprofanování hesla „zákon je zákon“ zvláště ve Třetí říši vedlo po 2. světové válce ke kritice právního pozitivismu a renesanci přirozeného práva (G. Radbruch), vzniku nových právních doktrín a k hodnotové orientaci nových ústav (typicky německá a italská). V těchto podmínkách se rodí materiální právní stát jako jakási přidaná hodnota či nová kvalita, neopouštějící zcela tu předchozí, který se již nespokojuje s vázaností jakýmkoliv právem. Jeho hodnotovým jádrem jsou zejména základní lidská práva, která představují limity uvážení zákonodárce, co a jak upraví. Krom toho však najdeme i řadu dalších principů, hodnot a programových ustanovení, jako 4 V. Pavlíček ústavní stát spojuje dokonce až se zavedením ústavního soudnictví (Pavlíček 1998: 47–48). 5 Klasické vymezení trojího významu rule of law pochází z pera A. V. Diceyho. Za prvé vylučuje potrestání kohokoliv na těle či statcích jinak než řádnými soudy, a to za porušení práva přijatého řádným způsobem. Za druhé znamená, že nikdo není nad právem, tj. všichni jsou podřízeni právu a soudům. Za třetí je spojena s faktem, že obecné ústavní principy vyplývají ze soudních rozhodnutí, kterými jsou v konkrétních případech určována práva jednotlivců (Dicey 1915: 110 násl.). 6 Vytváření podobných protikladů ostatně nebylo nikterak výjimečným. Donoso Cortés podobně jako protivy vnímá parlamentní vládu a konstitucionalismus, o mnoho desetiletí později jeho velký obdivovatel C. Schmitt zase liberalismus a demokracii.

56


jsou garance svobodné soutěže politických sil, sociální cíle činnosti státu atd. Zákonodárce tak již není omezen pouze procesními předpisy v tom, jak tvořit právo, ale i přikázaným, dovoleným a zakázaným obsahem právní úpravy. Rozšiřuje se výčet základních práv v ústavních katalozích, základní práva však především ztrácejí charakter vět přacích či, jak říká významný český konstitucionalista přelomu 19. a 20. století J. Pražák, akademických monologů zákonodárce. Kodifikovaná základní práva již nejsou nezávazným vyjádřením toho, co být může, avšak nemusí. Jsou namnoze přímo aplikovatelná a k jejich ochraně a rozvíjení jsou zřizovány stále četnější ústavní soudy, kompetencemi a aktivitou odlišné od těch meziválečných. V tomto kontextu je ústavní soudnictví něčím jako obchodní značkou kvality (Procházka 2002: 25). Přímá aplikovatelnost se ostatně stává vlastností celých ústav (Verrechtlichung der Verfassung podle bývalého předsedy polského Ústavního tribunálu L. Garlického – Procházka 2002: 37). Mluví se o prozařování základních práv celým právním řádem, jsou považována za regulativní ideje, jež právní řád směrují a jimiž má být poměřován (viz u nás např. nález Ústavního soudu č. 14/1994 Sb. k zákonu o protiprávnosti komunistického režimu). V západní Evropě se rodí hodnotová jurisprudence, která psané právo vnímá v širším společenském a duchovním kontextu, nezdráhá se jej dotvářet za pomoci obecných právních principů a hodnot charakterizujících demokratický právní stát.7 Více než dříve se zkoumají též formální hodnoty práva, které sice neurčují obsah právních předpisů, mají však právu zajistit existenci, akceptanci a aplikovatelnost: hodnoty řádu, předvídatelnosti, svobody od arbitrárnosti, právní rovnosti či právní jistoty (Summers 2000: 30). Obdobně mluví N. MacCormick o etice legalismu, pro niž jsou příznačné pravidelnost, předvídatelnost, jistota, trvalost a jednota (Přibáň 2001). Podstatou těchto úvah je poznání, že podmínkou efektivního působení práva je jeho vytváření podřízené určitým principům, které mají odolávat i případným atakům zákonodárce, tj. mají jej zavazovat. L. Fuller v této souvislosti razí pojem „vnitřní morálka práva“, jež v zásadě spočívá v následujících tezích: 1. nemožnost rozhodování všeho ad hoc vede k potřebě vytvoření obecných pravidel; 2. pravidla musí být zpřístupněna těm, jichž 7 To nicméně neznamená, že by neexistovaly teorie, podle nichž je právo svébytným jevem (systémem) čerpajícím své vlastnosti ze sebe sama, a nikoliv třeba ze sociálního okolí, transcendentních principů atd. Typická je teorie autopoietického systému N. Luhmanna či starší pojetí legitimizace práva legalitou z pera C. Schmitta. Ani zde ale právo není ztotožňováno jen s masou právních textů.


57

se týkají; 3. právo působí do budoucna; 4. právo musí být srozumitelné, jinak je není možné následovat; 5. z téhož důvodu nesmí být právo vnitřně rozporné, neboť nelze současně požadovat plnění „a“ a „non a“; 6. právo musí vyžadovat jen to, co je přirozeně možné (je zbytečné požadovat chození po rukou, protože to málokdo zvládne); 7. nadměrné měnění pravidel vede ke ztrátě orientace, a tím i respektu k právu; 8. musí existovat vztah korespondence mezi vyhlášenými pravidly a jejich uplatňováním v praxi (Fuller 1998: 37 násl.). Vedle spravedlnosti formální se v materiálním právním státě součástí právního diskursu opět stává i spravedlnosti materiální, a to nikoliv v podobě nějakého velkého projektu cílového uspořádání společnosti, nýbrž jako stav, jehož by mělo být dosahováno v konkrétních případech: obecný rámec zákona má být adekvátně přizpůsoben jedinečným podmínkám případu.

2. Československá cesta od právního státu k socialistické zákonnosti a zase zpátky Pokud jde o Československo, prožilo etapu formálního právního státu, nebylo mu však dopřáno přejít do etapy právního státu materiálního. Po roce 1948 nastupuje i v právu stalinismus, příznačný neúctou k oněm výše zmíněným „formálním“ hodnotám typu právní jistoty (Kühn 2005: 19 násl.). Znamená masové porušování práva ve jménu ideologie a podřízení soudců stranické linii, jejíž převodovou pákou se stává hierarchicky řízená prokuratura. Úkolem soudců je „nalévat nové víno do starých měchů“, tzn. přizpůsobovat buržoazní právní předpisy novému společenskému řádu, interpretovat je v souladu s veřejným zájmem, jímž je zájem pracujících. Fenoménu duálního státu (E. Fraenkel) odpovídá symbióza státu opatření, který se projevuje přímým stranickým ovlivňováním (rozhodováním) případů souvisejících s extenzivně pojímanou sférou politična, a státu norem, pro nějž je typická právě ona reinterpretace práva na základě vcelku obvyklé soudcovské metodologie. Zákon přestává být páteří právního řádu, naproti tomu bytní exekutivní nařízení a vyhlášky.8 Ve druhé polovině 50. let jsou již patrné náznaky změny: namísto voluntarismu represivních složek a stranických orgánů a soudcovského aktivismu začíná být prosazována socialistická zákonnost, která v zásadě značí 8 Mimochodem, obdobný proces reinterpretace práva je popsán i na německých reáliích po roce 1933 (Rüthers 1994, Fraenkel 2001). Zajímavé je, že masivní proniknutí nacistických hodnot do právního řádu bylo tlumeno afiliací soudců k tradičním atributům právního státu, právní jistotě především (Černý 2005: 828).

58


alespoň omezený návrat k právní jistotě požadavkem vázanosti státních orgánů právním řádem státu, přičemž obsah tohoto právního řádu je ideologicky a třídně determinován. Komunistická strana již nemusí spoléhat na decentralizované přetváření práva novými soudci, neboť se pevně chopila právotvorného monopolu. Výrazem její vůle je nyní celý z jednoho centra vytvářený právní řád, což ovšem neznamená, že by nemohl být v případě naléhavé mocenské potřeby nerespektován – v tomto smyslu duální stát nemizí, jen se modifikuje. Nemá smysl připomínat zde vývoj dalšího právního myšlení a praxe, neboť je v poslední době předmětem četnějších analýz (Kühn 2005, Maršálek 2004, Přibáň 2004). Přejít můžeme rovnou k období po roce 1989, kdy socialistická zákonnost uvolňuje místo právnímu státu, nyní již ovšem materiálnímu. Jestliže jsme základním dělítkem mezi formálním a materiálním právním státem učinili hodnotovou orientaci zvláště na základní lidská práva, můžeme konstatovat, že se po roce 1989 mění nejen jejich výčet, ale hlavně způsob formulace a aplikace. Nejsou již podmíněna zájmem společnosti, zpravidla je možné se jich přímo dovolat před soudy a jejich hlavním garantem se stává ústavní soudnictví budované pod vlivem německé inspirace. Základní distinkcí tedy je, že již nejsou pouze deklarována, ale i efektivně chráněna. S přihlédnutím k tomu můžeme identifikovat přinejmenším následující mezníky procesu zavádění a upevňování (konsolidace) právního státu: 1. přijetí Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jejíž přirozenoprávní východiska měla značný význam pro to, co je vlastně právem; 2. ratifikace Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách a Opčního protokolu k Paktům OSN z roku 1966, kteréžto akty jednak doplnily tuzemský katalog základních práv o katalog mezinárodní, jednak – a to zejména – podřídily Československo dohledu mezinárodních soudních a kvazisoudních orgánů; 3. vznik Ústavního soudu ČSFR a později Ústavního soudu ČR jako institucí v poslední instanci garantujících a vynucujících principy právního státu a základní práva; 4. přijetí Ústavy ČR, která jednak prohlašuje ČR za demokratický právní stát, jednak vtahuje Listinu do českého ústavního pořádku a svěřuje základní práva ochraně soudní moci; 5. přijetí ústavního zákona o bezpečnosti ČR, který poskytl rámec úpravě činnosti státu v mimořádných situacích, resp. krizových stavech, kdy se sice nemůže vládnout podle úplně stejné právní úpravy jako


59

v situaci „ústavní obvyklosti“, nemělo by se však rozhodně vládnout bez práva; 6. přijetí tzv. euronovely Ústavy, jež nově upravila postavení mezinárodních smluv v českém právním řádu a otevřela možnost přistoupení k Evropské unii (dále jen „EU“); 7. ustavení Nejvyššího správního soudu, jež současně znamenalo zavedení plného správního soudnictví jako nástroje kontroly činnosti a nečinnosti veřejné správy, což bezprostředně souvisí s principem ochrany práv; 8. vstup do EU jako moment převzetí masy evropského práva měnící tuzemský systém pramenů práva, zvýrazňující úlohu srovnání s přeshraničními právními řády, užívání teleologické interpretace práva apod. Vedle mezníků právě zmíněných by jistě bylo možné vypočítávat události další, jako je třeba zřízení instituce veřejného ochránce práv apod., v této souvislosti to však nepovažuji za nutné. Již výše jsem naznačil otázku, zda je právní stát spíše souhrnem institucí, nebo principů. Kloním se k principům, rozvíjeným ovšem činností institucí. Mezi ně sice patří zvláště Ústavní soud a obecné soudy, nicméně vyjmout nelze ani ostatní: Parlament má potenciál způsobem a obsahem tvorby práva právní stát úplně vyprázdnit tím, že nepřehledným a vnitřně rozporným právem nebude možné se řídit, v poslední době vidíme, že svými podněty (snad bezděčně) přispívá k promýšlení obsahu a mezí jednotlivých principů právního státu i prezident republiky (viz dále). Jde tedy o určitou souhru, jež navíc interferuje s dalšími principy politickými či sociálními, zásadami plynoucími ze zvolené formy vlády atd.

3. Principy právního státu a jejich realizace Dosud byla řeč o právním státu jako o dosti abstraktní entitě. Jasnější kontury mu literatura črtá výčtem a rozborem definičních principů.9 Jednotlivé katalogy se od sebe poněkud liší (např. Gerloch 2004: 223 násl., Seiler 2000: 74 násl., Filip 2003: 218 násl.), proto předkládám jejich jistou kompilaci, a to i při vědomí jejich těsné propojenosti, resp. až překrývání.

9 K využití přehledu principů mne podnítil kolega z katedry teorie práva a právních učení pražské právnické fakulty Jan Wintr, jemuž za to děkuji. Volně jsem se mohl inspirovat i jeho záslužnou disertační prací o principech českého práva, která je t. č. v tisku.

60


3.1 Vázanost státní moci právem Jak už bylo výše naznačeno, jedná se přímo o pojmový znak právního státu. Vázanost státu jako celku právem je chápána přirozenoprávně, pozitivněprávnímu pojímání odpovídá vázanost státních orgánů právními normami. Rozdíl mezi nimi mj. reflektuje možnost tzv. zákonného bezpráví: stát totiž může vytvořit i zákony, kterou jsou v rozporu s cítěním většiny obyvatel pro spravedlnost, případně jsou v přímém rozporu se zásadami uznávanými civilizovanými národy.10 Obvykle se přijímá, že zákonodárná moc je vázána ústavou, další moci ústavou i zákonem. Platí nicméně, že i zákonodárná moc je vázána zákonem (např. pravidla zákonodárného procesu), pokud a dokud jej nezmění. O vázanosti právotvůrce „formálními hodnotami“ práva již byla řeč výše. Z vázanosti státní moci právem vyplývá tzv. zásada enumerativnosti státních pretenzí, podle níž celá veřejná moc jedná na základě zmocnění zákona. Vyžaduje se tedy aktivní „dovolenost“ jednání, která znamená více než pouhou pasivní „nezakázanost“. Opakem je zásada legální licence u osob, jež jim umožňuje jednat, dokud jim to zákon nezakazuje. Monokratický orgán veřejné moci přitom samozřejmě zůstává orgánem veřejné moci, a nikoliv soukromou osobou, jež je jeho personálním substrátem. Praktické je to např. u prezidenta republiky: vzpomeňme případ nepodepsání zákonů, aniž by byly současně vetovány, jak předpokládá Ústava.

3.2 Dělba moci Podstatou tohoto klíčového principu je ochrana přidělených kompetencí při jejich současném omezení. Jde o relativně neurčitou zásadu, jejíž obsah se poněkud mění podle jednotlivých forem vlády (striktní oddělení v prezidentském systému, kooperace v parlamentním systému). S dělbou moci je rozhodně neslučitelná všemoc jakéhokoliv orgánu, a to bez ohledu na jeho legitimitu. Jinými slovy, všemocným není ani Parlament ČR, neboť již sama Ústava mu přiřkla moc zákonodárnou, a nikoliv veškerou. V tomto smyslu byl komponentem konsolidace právního státu i přechod od režimu vlády shromáždění, zavedeného v ústavní rovině v roce 1960 (pečlivé utřídění případů jednoty moci zpracoval Šťiavnický 2004). Ba co více, Parlament musí přijímat zákony natolik určité, aby je výkonná moc skutečně prováděla, a nikoliv rozhodovala namísto zákonodárné moci. Současně ovšem nadměrná detailnost zákona nesmí vytěsňovat dotváření 10 Různé formy reakce na zákonné bezpráví představují podle okolností právo na odpor, občanská neposlušnost a další příbuzné jevy (viz Kysela 2001).


61

práva soudci, resp. provádění zákona exekutivními právními předpisy. Obojí patří k citlivému vyvažování vztahů mezi větvemi státní moci. Ústava ČR sice reflektuje klasickou dělbu moci, nesetrvává nicméně na půdorysu tradiční tripartice mocí. Odlišuje se jednak snahou o vnitřní strukturování oněch tří mocí (bikameralismus, vztah prezidenta republiky a vlády, Ústavní soud a obecné soudy), jednak vydělením zvláštních orgánů mimo jejich rámec. Do moci výkonné je u nás zařazeno i státní zastupitelství jako orgán veřejné žaloby, byť by tomu tak být nemuselo. Ústava mimo Hlavu třetí, která pojednává o výkonné moci, upravila v samostatných hlavách též postavení Nejvyššího kontrolního úřadu a České národní banky. Možnými problémy mohou být asymetrie komor uvnitř Parlamentu (poměrně výrazná převaha Sněmovny v běžném zákonodárství) a postavení prezidenta republiky, které se stává konfliktním zejména po roce 2003 ve vztahu k řadě dalších orgánů, zejména ale vládě.11 Dlouhodobě sporným je model řízení soudnictví exekutivou, zejména má-li tato ve svých rukou personální politiku. Ozřejmuje se to zvláště při odvolání předsedů soudů ministrem spravedlnosti, nově však též předsedkyně Nejvyššího soudu prezidentem republiky. Zastavíme-li se na malý okamžik u posledně zmíněné otázky, je vhodné připomenout názor Ústavního soudu (nález č. 349/2002 Sb.), podle něhož je pozice soudního funkcionáře součástí soudcovské kariéry, pročež by i na ni měly být kladeny nároky stran zajištění určité míry nezávislosti. Nezávislým není ten, kdo může být kdykoliv odvolán představitelem jedné z politických mocí. To je též jedním z motivů letitých debat o zřízení kolegiálního orgánu řízení soudnictví za účasti soudců: nejde totiž jen o to, co se dělá, ale také, kdo to dělá. Týž akt může být posuzován odlišně, je-li jeho původcem ministr, anebo Nejvyšší rada soudnictví. Pokud jde o zmíněné odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu, objevuje se zde navíc otázka, co vše může – při mlčení Ústavy – legitimně „doříci“ běžný zákon. Ústava přece zná institut odvolání (členů vlády), takže je nutno předpokládat, že jej ve vztahu k určitým funkcím užívá, resp. naopak neužívá s jakýmsi záměrem.12 Nikdo přece netvrdí, že lze např. rozšiřovat počet zákonů, 11 Co se týče poměru prezidenta republiky a vlády, nemůže zde jít o nějakou „kohabitaci“, protože neodpovědná hlava státu v parlamentním systému není nositelem samostatného politického programu, k jehož realizaci byla povolána voliči. Má vládu spíše korigovat, jakkoliv jeho úkoly přesahují vztah pouze k vládě. 12 L. Matoušek, právní konzultant Kanceláře prezidenta republiky, tuto delikátní otázku vyřešil vcelku jednoduše: „Ústavodárce buď přímo stanovil předpoklady těch, kteří mají zájem reprezentovat jednotlivé moci (anebo být jejich členy), nebo výslovně či mlčky odkázal na akt moci zákonodárné, aby tyto předpoklady určila ona. Stejně tak učinil i pro případ, kdy je setrvání reprezentanta ve funkci nežádoucí.“ (Matoušek 2006: 290) Na základě této

62


o nichž jedná pouze Poslanecká sněmovna. Naopak se nikdo nepozastavuje nad tím, stanoví-li zákon počet členů Bankovní rady České národní banky na sedm. Někdy tudíž může být Ústava zákonem doplněna, jindy ne. Závisí to na konkrétní věci a podobě úpravy. Zanikla-li by funkce předsedy Nejvyššího soudu v důsledku uplynutí funkčního období, těžko by šlo něco namítat. Avšak odvolání? Pomíjím přitom, že v našem konkrétním případě nebyl vlastní odvolací akt odůvodněn, tudíž nebyl přezkoumatelný, což může být považováno za porušení podstatných procesních náležitostí se sankcí neplatnosti. Principem dělby moci je třeba poměřovat nejen činnost, ale též nečinnost ústavních orgánů. Opět je možné poukázat na spory provázející nepříliš intenzivní nominování soudců Ústavního soudu prezidentem republiky, nejmenování justičních čekatelů soudci, případně i na debaty o tom, zda je ratifikace mezinárodních smluv věcí volné úvahy prezidenta republiky, anebo spíše plněním ústavní povinnosti umožňující neratifikovat spíše z výjimečných a veřejně artikulovaných důvodů.

3.3 Zákonnost veřejné správy Tento princip zvláště podtrhuje vázanost správy zákonem, který má jednak přednost před normativními akty výkonné moci a veřejné správy, jednak si některé věci vyhrazuje k úpravě, resp. jsou mu vyhrazeny ústavodárcem (výhrada zákona). Z toho plyne, že v zákonech se musejí vynacházet i základy státní politiky sociální, ekologické a jiné, přičemž ovšem tento princip neupravuje přesně míru detailnosti zákonné úpravy (Regelungsdichte, normative density). Souvisí tak vlastně s dělbou moci v oblasti tvorby, dotváření a interpretace práva. Německá literatura tento problém ilustruje tzv. teorémem hromady písku, který spočívá v zodpovězení otázky, kolik zrnek písku vytváří hromadu, jejíž volné umístění na chodníku je protiprávní? Právotvůrce zakáže uložení hromady písku bez povolení, nemůže však sám určit, co vlastně hormada písku už (ještě) je (Bender 1986: 156).

3.4 Právní jistota a ochrana dobré víry Právní jistota není ani tak právním principem jako spíše komplexní hodnotou, z níž je řada principů odvozena. Pro naše potřeby dostačuje konstatokonstrukce by zákonodárce mohl Ústavu doplňovat v zásadě bez omezení. Za povšimnutí stojí též užití formulace „ve funkci nežádoucí“. Nelze se než ptát, nežádoucí pro koho?


63

vání, že jasnost práva má umožnit se jím řídit, je vlastně podmínkou jeho akceptance ze strany občanů. Současně s právní jistotou souvisí předvídatelnost rozhodování, kterou by měla zásadně garantovat již sama právní norma, samozřejmě intrepretovaná pomocí obvyklých metod, a to včetně zachování uvážení orgánu aplikace práva a užívání neurčitých právních pojmů. Obojí posledně zmíněné zajišťuje obecné právní normě dostatečnou flexibilitu při střetu se vždy jedinečnou reálnou situací. Důvěru by mělo vzbuzovat právo nejen aplikované, ale již tvořené. Pojem důvěry zahrnuje očekávání, že budu-li se chovat v souladu s právem, vyplatí se to, a naopak. Za tím účelem ovšem musím mít možnost právo poznat a osvojit si je, z čehož plynou nejen požadavky srozumitelnosti a bezrozpornosti, ale též relativní stability práva (např. v souladu s právní úpravou připravím dlouhodobý investiční záměr). Není třeba zdůrazňovat, že stav českého legislativního procesu generující vysokou dynamiku (měnlivost), nepřehlednost a rozpornost právního řádu není s kýženým stavem v souladu, což vzbuzuje intenzivní kritiku zvláště od počátku t. r. (viz silně kritické usnesení Senátu č. 303 z 25. ledna 2006 a později i denní tisk). Právní jistota a ochrana dobré víry výrazně akcentují prospektivnost působení práva, které může stanovit pouze to, co býti má od chvíle přijetí rozhodnutí do budoucna. Jen tak lze zajistit předvídatelnost následků určitého jednání jako s právem buď souladného, nebo nesouladného. Právo naproti tomu nemůže (či spíše nesmí) zpětně měnit pravidla jednání tím, že jednání v minulosti legální dodatečně prohlásí za ilegální: fingovalo by tak, že platilo něco, co ve skutečnosti neplatilo (zákaz retroaktivity). Připadají ovšem v úvahu situace zjevného zákonného bezpráví (viz výše), kdy by striktní trvání na právní jistotě ohrozilo důvěru v právo jako řád, jehož základem je spravedlnost. Českým řešením této tenze byly restituce, jež naopak Maďarsko nepřipustilo právě s poukazem na nepominutelnou hodnotu právní jistoty. Problémem realizace těchto principů je – vedle již zmíněné nepřehlednosti stavu tvorby práva – též rozšířená praxe nabytí účinnosti zákona v den jeho vyhlášení (tzn. od 0 hod. 0 min.), což znamená, že zákon má být používán dříve, než se s ním může veřejnost efektivně seznámit. Navíc přibývá případů, kdy je datum účinnosti stanoveno na den, který nejenže předchází dni vyhlášení, ale dokonce i dni konečného schválení zákona Parlamentem. Účinnost zákona je tedy stanovena retroaktivně, což je ve flagrantním rozporu s principy právního státu (Kysela 2005b).

64


3.5 Materiální spravedlnost v konkrétních případech Tento princip opět souvisí s obecností zákonů, jež umožňuje hledat v individuálních případech spravedlnost. Nadměrná detailnost zákonů naproti tomu vede ke statickému právnímu stavu a strnulé aplikaci. Detailní, kazuistický charakter zákonů navíc povzbuzuje alibismus orgánů aplikace práva: věc neřešíme, protože „chybí legislativa“. Po mém soudu tedy nadměrná ambiciosnost zákonodárce v detailnosti rozhodnutí stimuluje alibismus orgánů aplikace práva, přiměřená obecnost je nutí ke kreativitě, k odvaze rozhodnout. V tomto případě je zásadním nedostatkem formalismus orgánů aplikace práva, jíž rozumím jejich výlučnou orientaci na text zákona a opomíjení jeho účelu, hodnotového pozadí atd. Zasvěceným rozborem této tematiky jsou u nás četné práce Z. Kühna.

3.6 Efektivní právní ochrana Dá-li se vůbec o vývoji právního státu a rule of law ve 20. století říci cosi obecného, pak je to tvrzení o prosazování trendů juridizace a judicializace. Ten první znamená, že právní úpravě je podrobováno i to, co jí dříve podrobováno nebylo. Dáno je to úpadkem jiných normativních řádů, než je právo, a rozšiřováním úkolů státu s dopady na životy občanů, kteří mají mít – skrze své zvolené zástupce – vliv na formulaci těchto úkolů i jejich provádění; a to se děje zákony a na základě zákonů. Druhý trend postihuje skutečnost soudní kontroly činnosti státu se zřetelem ke garancím základních práv, ale obecněji i se zřetelem k právnosti postupu státu. Nejde jen o pozoruhodný rozvoj institucí správního a ústavního soudnictví, nýbrž též o povahu otázek, jež je jim rozhodovat. Limity soudního přezkumu jsou v USA formulovány v tzv. political questions doctrine, v Evropě byla tradiční nauka o aktech vládnutí, které se dotýkaly podstatných prvků existence a právní regulaci se vzpírající činnosti státu. Teorie aktů vládnutí byla ve druhé polovině 19. století propracována zejména ve Francii a Německu. Ve Francii ovšem od počátku 20. století tyto akty v zásadě podléhají kontrole správních soudů, jmenovitě Státní rady, a po 2. světové válce se uvádí i v Německu, že všechna výsostná rozhodnutí podléhají soudní kontrole. Spolu s vyšším nápadem běžných sporů mezi osobami to ovšem přispívá k zahlcování soudů. I když v podmínkách České republiky připustíme vynětí aktů vládnutí z dosahu soudů, můžeme za takové považovat např. rozpuštění Poslanecké sněmovny nebo vyhlášení válečného stavu, nikoliv však odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu nebo nejmenování justičních čekatelů prezidentem


65

republiky. Princip efektivní právní ochrany zajišťuje ochranu právům osob ze strany soudů jako konečných adresátů ústavy a transformuje se tak v princip justiciability, podle něhož musí zákon jako (mj.) právní měřítko výkonu moci umožnit soudní kontrolu a ochranu. Soudní kontrola ostatně může v jisté míře kompenzovat neurčitost právní úpravy, využitím přímo aplikovatelných ústav a mezinárodního práva specifikuje meze uvážení zákonodárce. Mám-li tyto obecné poznámky přetavit do podoby relevantní pro nejmenování justičních čekatelů soudci, vyplývá z nich závěr, že rozsah a způsob výkonu kompetencí si nestanovuje ani neinterpretuje dotčený orgán sám, nýbrž činí tak v případě pochybností soudní moc. Na ní je, aby posoudila, za jakých okolností prezident republiky je či není oprávněn (povinen) někoho jmenovat, resp. odvolat, jak se liší způsob výkonu kontrasignovaných a nekontrasignovaných kompetencí apod. Pokud bychom na této tezi netrvali, ocitneme se v systému, kde nevládne právo, nýbrž holá moc, která determinuje, jak je kdo schopen se proti jinému prosadit. Pěkně je to vidět na kritice konkrétních rozhodnutí v rámci výkonu volebního soudnictví jako zpochybňování demokratického procesu vytváření vůle lidu. Jestliže však jsou stanovena určitá pravidla volebního procesu jako pravidla vskutku závazná, musí být vynutitelná. Kdo jiný než soudy má tato pravidla interpetovat a vynucovat? Anebo má být volební proces přenechán pouze seberegulaci? Mluvívá se v této souvislosti o soudcovském státu. Jde nicméně o to, co jím míníme. Rozsah soudního přezkumu věcí dříve nejen nepřezkoumávaných, ale dokonce právem vůbec neupravených je již drahnou dobu realitou. Vyplývá nicméně zásadně ze zákonů, jejichž tvůrci nejsou soudci, nýbrž zákonodárci, případně ze smluv, které nesjednávají soudci, ale exekutivy. Zásada efektivní právní ochrany neslouží ani tak mocichtivosti soudců jako spíše právům a jejich nositelům. Konečně institucionální struktura soudnictví podřízená v rozpočtové sféře legislativě a jinak exekutivě, která soudce vybírá, jmenuje, zajišťuje jim podmínky pro práci apod., rozhodně nenasvědčuje tomu, že by se právě v ČR moc přesunula do rukou soudců; nicméně nejsou ani jen trpnými doplňky politických mocí, jak tomu ve střední Evropě bývalo zvykem.

4. Perspektivy právního státu u nás Podobně jako demokracie je i právní stát fenoménem dynamickým, stále se vyvíjejícím. Na předchozích řádcích jsem se pokusil nastínit, co právní stát je, jaké principy jsou pro něj příznačné a kde má ČR rezervy v jejich naplňování.

66


Mám-li uzavřít krátkým výhledem do budoucna, lze snad identifikovat čtyři významnější proměnné. 1. Tou první je další působení prezidenta republiky, jež by v kombinaci s judikaturou Ústavního soudu mělo upřesnit rozsah a obsah některých výše zmiňovaných principů, ale i zhodnotit dopad poměrně podstatného faktu neodpovědnosti určitého činitele na způsob výkonu jeho pravomocí. 2. Další proměnnou může být dílčí diskuse o podobě a činnosti právního státu za krizových situací, která se překrývá s úvahami o novelizaci ústavního zákona o bezpečnosti ČR (kdo má rozhodovat o jednotlivých krizových stavech s přihlédnutím ke kritériím legitimity a efektivnosti, jaké mají tyto stavy důsledky pro tvorbu normativních právních aktů se silou zákona, jaké dopady na základní práva jsou ještě legitimní) (viz např. Kysela 2005a: 471 násl., nebo k tématu obecněji Havránek 2006). 3. Značným problémem může být, co se označuje ve velkém jako privatizace státních funkcí (zvláště veřejné správy), v menším jako tzv. outsourcing. Zčásti o tom již byla zmínka: veřejná moc jedná jen tehdy, pokud jí to zákon umožní, fyzická či právnická osoba, dokud jí to zákon nezakáže. Co když ale přeneseme vykonávání veřejné moci mimo strukturu institucí veřejné moci: kterou zásadou se bude řídit? Citlivým momentem se stává rovněž kontrola, protože mimo veřejnou moc se lze snadno odvolávat na obchodní a jiná tajemství. Poslanecké sněmovně tak zůstane odpovědná vláda, jež se nicméně větší či menší části odpovědnosti vzdala převedením různým smluvním partnerům, kteří již parlamentní kontrole podřízeni nejsou. Pomineme-li tedy, že úkony vykonávané ve prospěch orgánů veřejné moci soukromými subjekty jsou často dražší, než kdyby si je tyto orgány vykonávaly samy (otvírá se zde navíc prostor pro najímání firem spřátelených osob), objevují se zde nejméně ona dvě principiální úskalí, tj. legalita a kontrola činnosti. 4. Konečně tím nejzásadnějším prvkem je celý náš vztah k právu, ujasnění si, co vůbec lze a co má být právem regulováno, jak velký prostor má zákonodárce nechávat pro provádění exekutivní normotvorbou (nařízení a vyhlášky) a pro uvážení orgánů aplikace práva apod. Sem patří na poli tvorby práva celá regulatorní reforma s větvemi deregulace a zajištění kvality regulace (dobré vládnutí). V rámci OECD k tomu vznikla řada testovacích otázek, při jejichž důsledném uplatňování bychom byli ušetřeni části dlouhodobě kritizovaných jevů, mezi něž patří nekoncepčnost a nadměrnost právní regulace.13 Projekty deregulace zkoumají otázky, kdo věc upraví, když ne stát? Může jít o samosprávu, anebo o smluvní úpravu privatizovaných činností. Pokud jde o kvalitu regulace, jde především o analýzu 1. nezbytnosti státní intervence, 2. efektivnosti regulatorního aktu a hledání jeho alternativ, 3. volby právního prostředku souladného s právním řádem 13


67

Ústavními soudy rozvinutý princip proporcionality se v tomto ohledu jeví jako poměrně účinný nástroj ochrany proti přílišné regulaci, neboť vyžaduje zhodnotit potřebnost regulace, nutnost její právní formy, adekvátnost intenzity zásahu atd. Je proto poněkud nadbytečné doplňovat Listinu základních práv a svobod o právo být chráněn před nadměrnou byrokratickou zátěží, jak se o to snaží projekt eStat.cz. I v tomto případě platí, že v ústavách je málo napsáno, ale mnohé řečeno. V oblasti interpretace a aplikace práva je klíčové soudcovské chápání práva buď jen jako souboru právních textů, anebo jako čehosi komplexnějšího, tvořeného vedle textů i jejich účely, hodnotami a principy. V tomto ohledu sehrává pozitivní úlohu členství v EU, jejíž právní řád nutí tuzemského soudce ke změně zažitých intelektuálních paradigmat. Způsob tvorby a aplikace práva je potenciální rozbuškou, která může právní stát ohrozit ne tím, že by jej odmítala určitá relevantní politická síla, ale tím, že jej učiní fikcí. Úpadek vícekráte připomenutých „formálních hodnot“ může vést k tomu, že právo přestane být spontánně dodržované, bude pouze arbitrárně vynucované, dovolání se spravedlnosti se stane jen věcí náhody a dostatku peněz. Museli bychom pak hledat úplně jiné pojetí právního státu, o jehož konsolidaci by bylo lze mluvit jen stěží.

Literatura: Bender, R. (1986): Sofortmassnahmen zum Verbraucherschutz – Beispiel für die Anwendung von Methoden der Gesetzgebungslehre. In: Schreckenberger, W. (ed.): Gesetzgebungslehre. Grundlagen – Zugänge – Anwendung. Stuttgart: Kohlhammer. Beyer, B. (1909): Rechtssetzende und rechtsausführende Gewalt. Breslau: Verlag M. & H. Marcus. Beyme, K. von (1999): Die Parlamentarische Demokratie. Entstehung und Funktionsweise 1789–1999. Wiesbaden: Westdeutscher Verlag, 3. vyd. Boguszak, J.; Čapek, J.; Gerloch, A. (2004): Teorie práva. Praha: ASPI, 2. vyd. Černý, P. (2005): Role soudce a práva v časech revolučních. Právník, 144(8): 821–836. Dicey, A. V. (1915): The introduction to the Study of the Law of the Constitution. London: Macmillan, 8. vyd., reprint 1982. jako celkem, 4. úrovně úpravy centrální, regionální či lokální, 5. nákladů a užitku (indikátory regulatorní zátěže – RIA), 6. rozdělení nákladů a užitku na různé sociální skupiny, 7. legislativní techniky (jasnost, souladnost, srozumitelnost práva), 8. participace veřejnosti (konzultace), 9. implementačních strategií, tzn. působení sankcemi, apely, informacemi, ekonomickými podněty apod. Vždy je třeba času na osvojení právní úpravy (viz např. Grospič 2005 nebo pro podmínky EU Kellermann a kol. 1998).

68


Filip, J. (2003): Ústavní právo České republiky. 1. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 4. vyd. Fraenkel, E. (2001): Der Doppelstaat. Hamburg: Europäische Verlagsanstalt, 2. vyd. Fuller, L. (1998): Morálka práva. Praha: Oikoymenh. Gerloch, A. (2004): Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 3. vyd. Grospič, J. (2005): Regulatorní a legislativní problémy ve světle hodnocení OECD a Evropské asociace pro legislativu. Právník, 144(9): 945–980. Havránek, D. (2006): Duální role právního státu při zajišťování bezpečnosti. Právník, 145(3): 291–312. Kellerman, A. E.; Ciavarini Azzi, G.; Jacobs, S. H.; Deighton-Smith, R. (eds.) (1998): Improving the Quality of Legislation in Europe. The Hague – Boston – London: Kluwer Law International. Kopeček, L. (2003): Sociálně politické podmínky demokracie. Hloušek, V.; Kopeček, L. (eds.): Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Brno: MPÚ. Kühn, Z. (2005): Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace. Analýza příčin postkomunistické právní krize. Praha: C. H. Beck. Kysela, J. (2001): Právo na odpor a občanskou neposlušnost. Brno: Doplněk. Kysela, J. (2005a): Rok 2004 ve vývoji vybraných institutů českého ústavního práva. 2. část. Právní rozhledy, 13(13): 468–473. Kysela, J. (2005b): Na okraj platnosti, účinnosti a retroaktivity zákon. Právní rozhledy, 13(22): 812–816. Maršálek, P. (2004): Proměny české právní vědy 1945–1989. In: Malý, K.; Soukup, L. (eds.): Vývoj práva v Československu v letech 1945–1989. Praha: Karolinum, 29–58. Matoušek, L. (2006): Pár poznámek k dělbě moci. Právní rozhledy, 14(8): 289–292. Neubauer, Z. (1948): Státověda a theorie politiky. Praha: Jan Laichter, 2. vyd. Pavlíček, V. (1998): Stát. In: Pavlíček, V. a kol.: Ústavní právo a státověda. 1. díl Obecná státověda. Praha: Linde, 45–61. Procházka, R. (2002): Mission Accomplished. On Founding Constitutional Adjudication in Central Europe. Budapest – New York: CEU – Press. Přibáň, J. (2001): Disidenti práva. Praha: SLON. Přibáň, J. (2004): Komunistická teorie státu a práva: kritický nástin strukturních znaků a vývoje československé právní teorie v období let 1948–1989. In: Malý, K.; Soukup, L. (eds.): Vývoj práva v Československu v letech 1945–1989. Praha: Karolinum, 60–74. Rüthers, B. (1994): Co je na spravedlnosti nespravedlivé – K proměnám právních ideálů při změnách politických systémů. Právník, 133(5). Summers, R. S. (2002): Essays in Legal Theory. Dordrecht – Boston – London: Kluwer Publishing. Šťiavnický, J. (2004): Ovplyvňuje ešte koncept jednoty moci dnešnú ústavnú realitu? Niekol´ko poznámok. In: Jirásková, V.; Suchánek, R. (eds.): Pocta prof. JUDr. Václavu Pavlíčkovi, CSc. k 70. narozeninám. Praha: Linde, 406–421.

JE KONSENSUÁLNÍ DEMOKRACIE PRO ČESKOU REPUBLIKU FATALITOU?

69

6. JE KONSENSUÁLNÍ DEMOKRACIE PRO ČESKOU REPUBLIKU FATALITOU? MIROSLAV NOVÁK*

Is consensual democracy a fatality for the Czech Republic? Abstract: First, the author briefly explains the differences between consociational and consensual models of democracy. The argument then raises the question whether the Czech Republic should move towards majoritarian or consensual model of democracy. The article is concluded with a discussion concerning possible improvements of electoral law for the lower chamber of Czech parliament which could develop majoritarian patterns of Czech democracy. Keywords: consociational democracy; consensus democracy; majoritarian democracy; electoral systems; electoral reforms; party systems; types of government; Czech Republic

Úvod Začátkem 90. let minulého století bylo v českých zemích jen málo politologů. O to víc stojí za zaznamenání, jak byly už tehdy v české publicistice rozšířeny termíny „konsociační demokracie“ a „konsensuální demokracie“. Psali o nich v té době u nás zejména Pavel Barša, Andrea Baršová, Vladimíra Dvořáková, Blanka Říchová a Jiří Kunc.1 Všichni výše zmínění Miroslav Novák (e-mail: [email protected]) byl v roce 2004 jmenován prvním profesorem politologie na Univerzitě Karlově. Specializuje se na komparativní politickou sociologii. Je členem redakce Annuaire français des relations internationales (Paříž) a vědeckého komitétu Revue internationale de politique comparée (Louvain-la-Neuve, Belgie). Jeho zatím poslední publikací, kterou napsal s T. Lebedou a s přispěním R. Taagepery, je Electoral Laws and Party Systems: the Czech Experience (2005) a v současné době mj. dokončuje knižní monografii o Aronově politické sociologii. 1 Kunce jsem si nechal na konec nikoli proto, že by o nich psal méně nebo hůře než ti, které jsem vyjmenoval před ním (ostatně některé stati napsal s Dvořákovou nebo Říchovou), ale proto, že nás náhle – pouhé dva dny po svém jmenování profesorem – opustil. Předčasné úmrtí Jiřího Kunce představuje citelnou ztrátu pro českou politickou vědu. *

70


autoři a autorky psali buď o konsociační nebo o konsensuální demokracii a je typické, že jejich aplikaci na naše poměry vesměs doporučovali. Jediní čeští autoři, o nichž je mi známo, že se už začátkem 90. v této věci postavili skeptičtěji, byli, jak si vzpomínám, manželé Broklovi v jednom krátkém kritickém příspěvku. Nejednou jsem si na ten jejich pozoruhodný příspěvek k diskusi vzpomněl a mohl jsem na něj později navázat. Oba tyto termíny, tj. „konsociační demokracie“ a „konsensuální demokracie“, dal do oběhu vlivný americký politolog nizozemského původu Arend Lijphart. Jde o dost podobné pojmy, které však jsou součástí dvou značně odlišných teoretických koncepcí. Jejich alespoň stručné srovnání je podle mého názoru velmi poučné i pro potřeby našeho tématu. V tomto textu tedy nejprve nastíním nutné teoretické minimum k pochopení pojmů konsociační a konsensuální demokracie s důrazem na konsensuální demokracii, pak se zaměřím na otázku, zda je vhodnější pro současnou Českou republiku přiblížit se spíše poněkud směrem k většinovému nebo naopak poněkud ke konsensuálnímu modelu demokracie a nakonec se budu zabývat diskusí o té proměnné, jejíž pomocí lze relativně nejsnáze ovlivnit charakter demokracie, ať už ve směru k jednomu nebo druhému modelu, totiž úpravou volebního zákona. Některé – podle mého názoru nesprávné – závěry z matematických simulací výsledků, jak se objevily v české publicistice po volbách do Poslanecké sněmovny v červnu 2006, mě přiměly, abych tuto stránku věci rozvinul o něco víc, než jsem původně zamýšlel. Nastíním také maximalistický a minimalistický návrh změny volebního zákona, přičemž první z nich odpovídá tomu, co bych považoval za optimální, druhý pak je koncipován tak, aby se zvýšila jeho průchodnost. Předem upozorňuji, že téměř všechny aspekty podrobněji analyzuji v řadě svých textů publikovaných francouzsky, česky nebo v anglickém překladu.2

Od konsociační ke konsensuální demokracii Konsociační demokracie, jak ji Lijphart vykládá ve svých statích z konce 60. let 20. stol., je součástí čtyřčlenné typologie demokracie, založené na dvou dimenzích: a) zda jejich společnost je kulturně homogenní nebo segmentovaná a b) zda tam politické elity mají soutěživé (konkurenční) nebo kooperativní chování. Vznikly tak čtyři možnosti: 2 Česky zejména v mé knížce Jakou demokracii pro nové demokracie (viz Novák 2001a), srov. též (Novák 2004d), francouzsky (Novák 1996b a 2004c), v angl. překladu (Novák 1997 a 2000).


71

1) dostředivá demokracie (společnost kulturně homogenní + soutěživé chování politických elit), 2) odstředivá demokracie (společnost kulturně segmentovaná + soutěživé chování politických elit), 3) konsociační demokracie (společnost kulturně segmentovaná + kooperativní chování politických elit), 4) depolitizovaná demokracie (společnost kulturně homogenní + kooperativní chování politických elit). Jako protiklad „homogenní“ politické kultury se u Lijpharta objevují tehdy i jiné termíny než „segmentovaná“, např. plurální nebo pluralitní (plural). „Pluralitními společnostmi“ (nikoli politickými systémy3) se rozumí země, které jsou hluboce rozděleny do různých subkultur nebo komunit. „Segmentovanými“4 společnostmi jsou takové, které jsou nejen pluralitní ve výše zmíněném významu, ale navíc jsou v nich tyto subkultury nebo komunity od sebe jasně odděleny. Jak známo, vedle svých článků týkajících se typologie demokratických systémů a zvláště konsociační demokracie, Lijphart se věnoval v téže době podrobné analýze své vlastní rodné země, Nizozemí, které bylo do poloviny 60. let 20. století typickým příkladem této subkulturní segmentace. Segmentaci označoval holandsky jako „verzuiling“ (anglicky „pillarization“), tj. „pilířování“. V Nizozemí se utvořily čtyři takové pilíře: katolický, protestantský, socialistický a liberální. Každý pilíř si utvořil vlastní organizační strukturu, takže její členové mohli strávit takřka celý život od kolébky až do hrobu uvnitř této subkultury. Tak např. katolická subkultura měla své vlastní školy, nemocnice, odbory, noviny, rozhlasové a televizní vysílání, samozřejmě politickou stranu, ale i sdružení sportovní, kulturní atd. Je zajímavé, že právě v době, kdy Lijphart vypracoval svou koncepci konsociační demokracie, tj. v 2. polovině 60. let 20. stol., se její podstatné rysy začínají otřásat ve svých základech. Pokud jde např. o katolickou subkulturu, projevilo se to mj. v souvislosti s 2. vatikánským koncilem a tzv. „aggiornamento“. Řadoví příslušníci subkultur se v Holandsku i v dalších zemích přestávají chovat podřízeně, odmítají paternalismus svých „elit“. Organizační struktura sice do značné míry přetrvává, ale politické elity už neovládají řadové členy subkultur jako dřív. Segmentace v tomto smyslu je tedy jasně na ústupu. Slovo „pluralitní“ má mnoho významů. Pokusil jsem se je inventarizovat a analyzovat eventuální vztahy mezi nimi v jednom svém francouzském textu, který byl přednesen ma mezinárodní konferenci o pluralismu v Libanonu a vyšel v knižní publikaci z této konference (viz Novák 2001b). 4 O „segmentovaném pluralismu“ (segmented pluralism) hovořil zejména Val Lorwin. 3

72


To je také možná jeden z důvodů, proč později Lijphart přišel s odlišnou koncepcí dvou modelů demokracie, z nichž se tzv. konsensuální model demokracie dost podobá konsociačnímu typu demokracie, ale s poněkud rozvolněnými definičními kritérii, takže jak sám Liphart uvádí, všechny konsociační demokracie lze zároveň označit za konsensuální demokracie, ale neplatí to naopak. Sartori kritizoval Lijpharta za to, že rozmělnil terminologii, ale to souviselo s tím, že pilířování typické pro konsociační demokracie se v druhé polovině 60. let začalo oslabovat, pokud ne přímo rozkládat.5 Aplikace konsociačního typu demokracie na naše poměry nebyla už tedy vhodná, zejména pak po rozdělení československé federace, kdy se Česká republika stala unitárním státem, kde navíc nebyly významné etnické nebo jazykové menšiny jako maďarská na Slovensku. Avšak ani doporučování konsensuálního modelu demokracie pro českou politickou scénu nebylo podle mého názoru bez některých problémů. Nejprve bude vhodné poukázat z hlediska srovnání konsociačního typu demokracie a konsensuálního modelu demokracie na velmi zajímavou diskusi, kterou s Arendem Lijphartem vedl Rudy B. Andeweg. Andeweg v ní připomněl, že Lijphart ve své známé stati z roku 1968 (viz Lijphart 1968, srov. též Lijphart 1969, čes. překl. in Říchová, Lisa 1995: 9–32) pro kulturně homogenní společnosti nejenže nedoporučoval konsociační prvky (např. široké koalice), ale naopak tehdy správně upozorňoval na negativní důsledky takových konsociačních prvků v kulturně homogenních společnostech. V otázce zásadního významu, zda totiž politické koooperaci se má systematicky dávat přednost před politickou soutěží (konkurencí) nebo nikoli, je podle mě mladý Lijphart konce 60. let blíž pravdě než pozdější Lijphart 90. let. Andeweg (2001) ve své výše zmíněné diskusi s Lijphartem (2001) vhodně připomněl čtvrtý Lijphartův typ z jeho typologie demokratických režimů z roku 1968, tj. depolitizovanou demokracii. Dalo by se říci, že depolitizovaná demokracie rovná se konsociační demokracie minus segmentace. (srov. Andeweg 2001: 119) Je dále známo, že podle Lijpharta konsociační demokracie a konsensuální demokracie jsou velmi blízké: „The two are very closely related in the sense that they are both non-majoritarian, or even anti-majoritarian forms of government.“ (Lijphart 1989: 39) 5 O tom více viz v mém francouzském příspěvku „Les concepts utilisés dans le modèle consensuel de la démocratie: entre Sartori et Lijphart“ (pojmy užívané v konsensuálním modelu demokracie: mezi Sartorim a Lijphartem), který vyšel v kolektivní knize Penser la politique comparée. Un état de savoirs théoriques et méthodologiques (Přemýšlet o komparativní politologii. Stav teoretických a metodologických poznatků) (viz Novák 2004c).


73

Pokud tedy současný „zralý“ Lijphart doporučuje „konsensuální model“ nejen společnostem segmentovaným, ale všem, homogenní společnosti z toho nevyjímaje (zatímco konsociační typ demokracie spojoval jenom se segmentovanými společnostmi), pak by se podle mého názoru neměla konsensuální demokracie „zralého“ Lijpharta chápat jako přibližný ekvivalent konsociační demokracie „mladého“ Lijpharta, ale měla by se chápat jako přibližný ekvivalent konsociační plus depolitizované demokracie. Andeweg trefně postřehl, že to, jak raný Lijphart charakterizoval některé negativní rysy depolitizovaných demokracií, se dnes ukazuje jako jasnozřivé a aktuální, ale tato jasnozřivost raného Lijpharta se obrací současně proti tezím zralého Lijpharta o nadřazenosti konsensuální demokracie, kterou holandsko-americký politolog ve svých „zralých“ textech doporučuje všem typům společnosti. Kooperativní politika politických elit v homogenních společnostech vede totiž podle raného Lijpharta ke „kartelové demokracii“, jak ji označuje ve svých nizozemských textech. Tato depolitizovaná neboli kartelová demokracie má ráz oligopolu a je velmi zranitelná. Nepřítomnost politické soutěže v kulturně homogenních společnostech podle raného Lijpharta může mezi jiným pomáhat antisystémovým stranám. Andeweg právem konstatuje, že tato Lijphartova pesimistická předpověď z konce 60. let se bohužel nyní v podstatě potvrzuje, i když po zhroucení komunistického bloku nejde především o levicové radikály, jak to vypadalo tehdy koncem 60. let, ale spíše o pravicové radikály (viz Andeweg 2001: 121–123). Andeweg poukazuje na skutečnost bijící do očí, jíž je větší podpora extrémně pravicových stran v demokraciích, které Lijphart považuje za konsensuální. Teď se dostávám k svým vlastním pracím, které v této oblasti začaly zejména v roce 1994, kdy jsem prezentoval na francouzsko-české konferenci o politické teorii v Praze příspěvek, který se stal základem mé francouzské stati „Démocratie(s) et efficience(s). Y a-t-il un choix constitutionnel supérieur à tous les autres?“, který vyšel v Revue internationale de politique comparée (viz Novák 1996), jediném frankofonním vědeckém časopise zaměřeném na komparativní politologii. Přečetl jsem si tehdy dvě stati Arenda Lijpharta, které také v roce 1994 vyšly (viz Lijphart 1994a, 1994b), a vůči oběma jsem měl výhrady. Lijphart v jedné z nich tvrdí, že konsensuální model demokracie je obecně lepší než většinový model a že to tedy, pokud se jeho (Lijphartovy) teze potvrdí, bude mít „velký praktický význam pro budoucnost demokracie ve světě“. V druhé stati, věnované památce Samuela E. Finera, tvrdí, že konsensuální model a zvláště pak jeho důležitý prvek, jímž je poměrné zastoupení, má za své ospravedlnění i účinnost, a to prý představuje „teoretickou revoluci“, jak ji chápe Thomas Kuhn. Tradiční tezi,

74


podle níž je třeba vybrat mezi účinností a reprezentativitou, považuje za pouhou „konvenční moudrost“, která je v rozporu se skutečností. Tento domněle „revoluční“ závěr je však založen na zmatení pojmů. Lijphart opouští význam účinnosti ve smyslu politické akceschopnosti, jak ho užívá tradiční teze, kterou hlásají např. Giovanni Sartori nebo Maurice Duverger, a nahrazuje ho účinností ve smyslu socio-ekonomických výkonů (např. míra nezaměstnanosti, míra inflace a tempo ekonomického růstu atd.). Tedy „trade-off“ mezi politickou akceschopností vlády a reprezentativitou parlamentu nadále platí.6 Stavět proti reprezentativitě parlamentu místo politické akceschopnosti socioekonomické výsledky (výkony) nemá smysl, i když se samozřejmě můžeme pokoušet empiricky zjišťovat, jsou-li nějaké vztahy mezi politickými institucemi, charakteristickými pro ten či onen model demokracie, a ekonomickými výsledky. K některým takovým výzkumům se později vrátím. Oproti konsociačnímu typu demokracie, který Lijphart doporučoval jenom v segmentovaných nebo obecněji kulturně heterogenních zemích, konsensuální model demokracie doporučuje naopak všude, tj. i v zemích kulturně homogenních. Argumentuje, že konsensuální model zajišťuje ve srovnání s modelem většinovým nejen vyšší reprezentativitu parlamentu, ale zároveň i přinejmenším stejnou, nebo dokonce i vyšší účinnost vlády. Jak už je výše uvedeno, Lijphart ovšem tradiční tezi o „trade-off“ mezi reprezentativitou parlamentu a účinností vlády ve smyslu politické akceschopnosti nevyvrátil, jenom způsobil zmatení tím, že zaměnil dva různé významy slova účinnost (efficiency, effectiveness). Zbývají mi dvě věci: Nejprve musím upozornit, že účinnost ve smyslu politické akceschopnosti je něčím důležitým, pak se vrátit k otázce socioekonomické výkonnosti. Jak jsem vysvětlil ve své podrobné stati srovnávající Schumpeterovu a Popperovu neklasickou teorii demokracie (viz Novák 2003) a hlavně ve své knížce Jakou demokracii pro nové demokracie (viz Novák 2001a), na kterou si dovoluji odkázat, politická akceschopnost je především podstatně spjata se současnými neklasickými pojetími demokracie, a proto bychom ji měli obětovat jen za výjimečných okolností (když jde o samotné přežití demokracie). Nejde tu tedy jen o to, zda demokratická vláda je akceschopná nebo ne. Např. podle Schumpeterovy koncepce je prvořadou funkcí občanů-voličů vytvořit – ať už přímo nebo nepřímo – vládu, což podle něho předpokládá také možnost stávající vládu odvolat. Na konci každého svého funkčního období se vládnoucí musí podřídit verdiktu Tuto tezi jsem mnohem podrobněji rozvinul ve svých předchozích pracích, např. v knížce Jakou demokracii pro nové demokracie? (viz Novák 2001a). 6


75

občanů ve svobodných volbách založených na svobodné soutěži, kdy se rozhoduje, zda stávající tým bude v úřadě potvrzen nebo nahražen jiným týmem. G. Bingham Powell Jr. (1989) hovoří v této věci výstižně o „Citizen Electoral Control“. Joseph A. Schumpeter a ještě víc pak Karl R. Popper konstatovali, že vysoká reprezentativita parlamentu vyplývající obvykle ze silně proporčních volebních systémů tento verdikt občanů-voličů výrazně znesnadňuje! Jak je to pak s účinností ve smyslu socioekonomických výkonů? Nejprve připomenu, že takto chápanou účinnost je vhodné stavět do kontrastu s legitimitou, jak to dělá Seymour Martin Lipset ve své slavné knize Political Man (viz Lipset 1981 (1960)), nikoli s reprezentativitou, jak to nesprávně provádí Arend Lijphart. Pokud však mezi politickou akceschopností a reprezentativitou je vztah „trade-off“ (tj. co jednomu přidáme, musíme druhému ubrat), neplatí to o vztahu mezi socioekonomickými výkony a legitimitou (legitimitu i socioekonomické výkony lze totiž maximalizovat současně, vzrůst legitimity nemusí mít za následek snížení socioekonomických výsledků et vice versa). Mají skutečně země, které se svými charakteristikami blíží konsensuálnímu modelu demokracie, o něco lepší socioekonomické výsledky než ty země, které se naopak blíží většinovému modelu? Tvrdí to Arend Lijphart (1999) ve své knize Patterns of Democracy z roku 1999, zatímco ve svých dřívějších textech se obvykle spokojoval s tvrzením, že jejich socioekonomické výkony jsou zhruba stejné. Liam Anderson (1999) ve svém referátu z ročního mítinku Americké společnosti pro politickou vědu APSA, který se konal v září 1999, vše přepočítal na základě údajů z Lijphartovy knihy a zjistil, že klíčové a původní instituční proměnné konsensuálního modelu (proporční volební systém, mnohostranický systém, koaliční typ vlády…) nejen nejsou statisticky korelovány s vyššími socioekonomickými výkony v oblastech, jako je míra inflace, nezaměstnanosti a tempo ekonomického růstu, ale že naopak statisticky souvisejí s nižšími výkony v těchto oblastech. Lepší výkony konsensuálních demokracií vyplývají podle výpočtů Liama Andersona výlučně z dvou proměnných, které ostatně Lijphart přidal ke konsensuálnímu modelu až dodatečně v devadesátých letech, a to s nezávislostí centrální banky a s neokorporatismem. Tato fakta jsou o to významnější, že Lijphart právě klade důraz na význam takových „konsensuálních“ institucí, jako je volební systém poměrného zastoupení, stranický systém složený z více než dvou relevantních stran (multipartismus) a široké koaliční vlády. Je předmětem diskuse, zda vůbec máme tyto dvě proměnné, jimiž jsou neokorporatismus a nezávislost centrální banky, řadit do konsensuálního modelu demokracie.

76


Předpokládejme však zde, že jsou jejími plnoprávnými součástmi. Švédští politologové Jan-Erik Lane a Svante Ersson (viz Lane, Ersson 2000) poukázali na to, že neokorporatismus se vyskytuje vesměs v průmyslově vysoce vyspělých zemích. Vezmeme-li tedy jen vysoce rozvinuté země, což je metodologicky vhodnější, ty z nich, které se vyznačují neokorporatistickým zprostředkováním zájmů, nejenže nemají lepší ekonomické výsledky než ty země, které se vyznačují pluralistickým zprostředkováním zájmů (typickým podle Lijpharta pro většinový model demokracie), ale mají naopak o něco horší ekonomické výsledky! V podstatě tedy jde jen o nezávislost centrální banky, a ta je slučitelná s oběma „modely“. Můžeme prozatím shrnout: 1) Klíčové složky konsensuálního modelu demokracie nejsou statisticky korelovány s lepšími, ale naopak s horšími socio-ekonomickými výsledky. Nezávislost centrální banky není podstatným prvkem konsensuálního modelu, ale je slučitelná i s většinovým modelem. 2) I nadále platí „trade-off“ mezi reprezentativitou parlamentu a politickou akceschopností vlády, tj. nelze maximalizovat oboje současně. 3) Tato politická akceschopnost vlády je důležitá, jak na to upozorňují tvůrci neklasických teorií demokracie, zejm. Schumpeter a Popper. 4) Lijphart měl pravdu ve svých pracích z konce šedesátých let, podle nichž v kulturně relativně homogenních zemích je vhodnější systém charakterizovaný politickou konkurencí (soutěží) než systém charakterizovaný politickou kooperací, tj. např. je vhodnější, aby tam byly minimální vítězné koalice, nejlépe složené jen z dvou koaličních partnerů programově kompatibilních, než aby tam vznikaly velmi široké programově nesourodé koalice, jako je např. „magická formule“ ve Švýcarsku.

Ke kterému modelu by se měla Česká republika přiblížit? Za těchto okolností je zřejmé, že v současné České republice, která je kulturně relativně homogenní (na rozdíl od federální ČSFR nebo na rozdíl od meziválečné 1. Československé republiky), je vhodnější se na pomyslném kontinuu mezi „konsensuálním“ a „majoritním“ modelem demokracie poněkud posunout směrem k „většinovému“ modelu demokracie. K takovému posunu by mohlo dojít nejlépe a – relativně7 – nejsnáze úpravou volebního Netvrdím, že je to za současných okolností snadné, ale žádné jiné řešení k němu snáze nepovede. Teoreticky je možné dospět k určité bipolaritě na základě koalic, jak je tomu 7


77

zákona do Poslanecké sněmovny. Jak jsem se jasně vyjádřil už v březnu 1996, kdy jsme ještě měli stabilní většinovou vládu, taková úprava by se měla opírat zejména o podstatné zmenšení volebních obvodů. Argumentů proti posunu na kontinuu směrem k většinovému modelu jsem slyšel a četl hodně, ale žádný z nich mě nepřesvědčil. Uvedu hlavní z nich, jak se s nimi lze setkat v české publicistice. Proti zavedení volebního systému s většinovými účinky se namítá mj., 1) že je nedemokratický, 2) že neodpovídá našim tradicím, 3) že vyžaduje jinou politickou kulturu, než mají bývalé komunistické země, 4) že je zbytečné ho zavádět, protože problémy českého politického systému nejsou v jeho volebním systému, ale jinde, konečně 5) že nevede nutně k snažšímu vytváření stabilních vlád. K prvnímu argumentu je třeba poznamenat, že jak volební systémy s proporčními účinky, tak volební systémy s většinovými účinky jsou v souladu s demokracií, a že dokonce přísná proporcionalita je v demokracii obvykle nežádoucí, protože nejen ztěžuje vládnutí, ale také verdikt občanů při volbách. Ve spojení „demokratická vláda“ není důležité jen to první slovo, ale i to druhé: i demokratická vláda musí vládnout, a musí mít k tomu možnost. Je ovšem pravda, že volební systémy s výrazně většinovým účinkem nelze odpovědně zavádět za jakýchkoli okolností, zejména ne tehdy, když etnické, jazykové nebo náboženské menšiny by tím byly poškozeny. To se však netýká ČR. Pokud jde o argument tradice, jeho stoupenci neberou v úvahu, že současná Česká republika má zcela jiné sociální a kulturní složení než 1. Československá republika nebo než polistopadová československá federace a že co je důležité – nebo dokonce rozhodující – pro zemi vysoce etnicky, jazykově nebo nábožensky rozdělenou, může být méně důležité pro zemi poměrně homogenní (et vice versa). Např. pro zemi, která je etnicky, jazykově a nábožensky poměrně homogenní, funkce lepšího zastupování etnických (a jiných) menšin ztrácí hodně ze svého významu. To je právě případ České republiky (a podobně i jiných středoevropských zemí, např. Polska, nikoli však Slovenska) na rozdíl třeba od současné Belgie nebo od multietnické 1. Československé republiky. V zemích, jako je Belgie, v současné Itálii. Takové řešení je bohužel těžko proveditelné za našich současných podmínek. Nemusím snad zdůrazňovat, s jakým dilematem by se musela potýkat ČSSD: buď utvořit předvolební koalici s komunisty (což by způsobilo oheň na střeše u jejich protivníků a možná i některých vlastních členů) nebo být bez koaličních partnerů a systematicky prohrávat volby do Poslanecké sněmovny. Nejprve by si na nutnost nebo užitečnost utváření předvolebních koalicí musely strany zvyknout – k tomu by je ale musel přimět jiný volební zákon, než máme dnes.

78


tedy vzhledem k jejich jazykovému, etnickému, náboženskému atd. složení je racionální poněkud upřednostňovat reprezentativitu parlamentu na úkor vládní akceschopnosti, v zemích jako Polsko nebo Česká republika je neméně racionální upřednostňovat naopak vládní akceschopnost, tzn. vybrat spíše takový volební systém do první komory parlamentu, který je do jisté míry „většinotvorný“. Často uváděný argument „tradice“ ve prospěch vysoce proporčního volebního systému je tedy v České republice irelevantní. Třetí argument je správný jen potud, pokud konstatuje negativní dopady minulého režimu v naší současnosti. Nevyplývá z něho však, že by v zemích, jako jsou např. Polsko nebo ČR, nemohl být zaveden volební systém s většinovými účinky. Každému pozorovateli je přece už dávno jasné, že v české polistopadové politice nejsou tak vážné autoritářské tendence, s jakými jsme se mohli setkat kupř. v některých zemích bývalého SSSR nebo na Slovensku za Mečiarovy vlády; jinak řečeno v ČR už je řadu let „konsolidovaná“ (i když málo kvalitní) demokracie. Kromě toho je třeba upozornit, že taková úprava volebního zákona, kterou už dávno prosazuji, by v České republice nevedla k systému dvou stran, jak straší jeho odpůrci, ale k tomu, že by se zvýšila pravděpodobnost utváření funkčnějších vlád, a to nejlépe dvoučlenných, poměrně programově stejnorodých koaličních vlád, nebo alespoň relativně funkčních menšinových vlád. Hovořit tady o nějakém nebezpečí nové „totality“, např. „modré“, je absurdní. Ke čtvrtému argumentu lze říci, že samozřejmě volební systém není hlavním zdrojem problémů ani v ČR, ani v jiných zemích. Volební systémy obvykle jen zostřují nebo zmírňují problémy, které mají zdroj jinde. Jde však o to, aby Česká republika měla takový volební zákon, který by pomáhal její problémy zmírňovat, a to nejen v průběhu každých jednotlivých voleb zvlášť, ale především z dlouhodobějšího hlediska, tj. aby politické strany přiměl k takovému chování, které by usnadnilo utváření většinových stejnorodých koalic nebo alespoň poměrně funkčních menšinových kabinetů. Český politický systém totiž má vážné politické problémy. Např. nízký koaliční potenciál českých politických stran vůbec a antisystémové KSČM zvláště má za důsledek velmi ztížené fungování českého politického systému. V České republice by byl vhodný takový volební systém, který by velkým stranám dával silné „prémie“ a malé strany by vybízel k utváření předvolebních koalic. Perspektivně by pak mohl vést k tomu, že by si i velké strany nakonec uvědomily, že je pro ně výhodné utvářet předvolební koalice s menší stranou.


79

Problematické závěry z „povolebního patu“ Pátý argument se opět v nejrozmanitějších podobách objevil po „patovém“ výsledku voleb do Poslanecké sněmovny v České republice v červnu 2006. Někteří publicisté se přitom opírají o simulované výpočty Tomáše Lebedy, jak je uveřejnily např. Lidové noviny 5. 6. 2006 nebo Mladá fronta Dnes 8. 6. 2006, a vyvozují z nich nesprávné závěry. Lebeda sám píše: „Současný systém mírně posiluje zisky velkých stran na úkor malých. Snaha o jeho změnu směrem k ještě většímu posílení této většinovosti však zdaleka nemusí zajistit stabilní vlády. Velké strany by sice na změně vydělaly, ale jejich malí koaliční partneři ztratí. Výsledek by byl deformován, ale poměr mezi levicí a pravicí se změnit nemusí a patový výsledek opět není vyloučen. Naopak, pokud bychom dnes měli čistý proporční systém, mohla by se pravostředová vláda těšit podpoře 104 poslanců.“ (Lebeda 2006: 11) Z toho někteří publicisté neopatrně vyvozují, že by bylo naopak lépe, kdybychom měli volební zákon s ještě proporčnějším účinkem, než máme dnes, např. takový, který platil ještě při volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1998, kdy bylo jen osm volebních obvodů a používala se Hagenbach-Bischoffova metoda přepočtu hlasů na mandáty, která vyžadovala dvě skrutinia, nebo že bychom měli dokonce zavést takový proporční systém, kde by území celého státu bylo jediným volebním obvodem a kde by neplatila pětiprocentní klauzule, a že bychom pak prý snáze utvářeli vlády. Dovoluji si zde odkázat na to, co jsem nedávno napsal v úvodu ke knize Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání, kterou jsem za spolupráce tehdejšího mého doktoranda Tomáše Lebedy redakčně koordinoval: „Avšak ti, kdo píší o vlivu volebních systémů na stranické systémy, obvykle berou v úvahu jen působení při každých volbách zvlášť. Zapomínají, že volební systém s většinovými účinky má také efekty z dlouhodobějšího hlediska, např. nejprve pomáhá dospět k žádoucí bipolaritě, a jakmile se jí dosáhne, přispívá pak k jejímu trvalejšímu udržování. Je proto vysoce nepravděpodobné, že by k takovému problému ,nepředvídatelnosti‘ za volebního systému, který má většinové účinky, z dlouhodobější perspektivy často docházelo.“ (Novák 2004a: 12–13) Lebeda mj. vypočítal, že za volebního zákona, který u nás platil ještě ve volbách do Poslanecké sněmovny roku 1998, by dnes získala ODS s KDU-ČSL a zelenými dohromady 104 mandáty, a kdyby tentýž volební zákon byl kombinován se současným počtem volebních obvodů (tj. se čtrnácti místo tehdejších osmi), takováto „pravicová“ koalice by získala 103 mandáty, zatímco kdyby platil volební zákon, jak ho prosadila ČSSD s ODS za tzv. „opoziční smlouvy“ a který nebyl v žádných volbách do PS PČR aplikován,

80


protože prakticky všechny jeho základní složky zrušil Ústavní soud, pak by dohromady „pravice“ (rozuměj ODS s KDU-ČSL, zatímco zelení by se do PS vůbec nedostali) měla jen 99 mandátů. Nechám stranou otázku, zda lze zelené a lidovce považovat za „pravici“ a soustředím se na důležitější věci. Vedle výše zmíněného „bergsonovského“ (viz Bergson 1938, čes. překl. Bergson 2003) problému, tj. že se při takových výpočtech nepřihlíží k účinkům volebních systémů v časovém horizontu, ale jen v zastaveném čase, je dále třeba poukázat na to, že se při nich předpokládá, že se voliči i strany chovají naprosto stejně, ať je jakýkoli volební zákon. Pokud jde však např. o chování politických stran, je zřejmé, že by takové malé strany, jako jsou dnes zelení a lidovci, za volebního zákona, který by výrazně posílil jeho většinové účinky (např. za volebního zákona z dílny „smluvně-opozičních“ stran) utvořily nejspíš (podobně jako svého času strany „Čtyřkoalice“) předvolební koalici. Díky předvolební koalici by se i zelení do Poslanecké sněmovny dostali a „pravice“ by neměla celkem jen 99 mandátů, ale absolutní většinu! Dodávám k tomu, že taková předvolební koalice malých stran by také hravě zabránila vzniku systému dvou stran, ze kterého mají někteří čeští publicisté až panickou hrůzu. Je ostatně škoda, že v dnešním volebním zákoně zůstává pro koalice „sčítací“ klauzule. V dlouhodobě konsolidovaných západních demokraciích bývají naopak předvolební koalice obvykle zvýhodňovány na úkor samostatně kandidujících stran a já se k takovému „nespravedlivému“ (rozuměj disproporčnímu) zvýhodňování koalicí také hlásím. Klauzule pro koalice by se měla zvyšovat jen mírně, tak jak to bylo ve volebním zákoně, který u nás platil ještě v roce 1998 (pro dvoučlenné koalice se klauzule zvyšovala jen na 7 %, pro tříčlenné na 9 % a pro vícečlenné na 11 %). Lebeda svého času právem sarkasticky konstatoval, že takové „sčítací“ klauzule pro koalice, jako máme dnes my (5 % pro jednu stranu,10 % pro koalici dvou stran,15 % pro koalici tří stran a 20 % pro vícečlennou koalici), se vyskytují téměř výlučně v postkomunistických zemích… Samozřejmě, že i volební systémy s vysoce proporčními účinky mají „efekty z dlouhodobějšího hlediska“, takže např. zrušení pětiprocentní klauzule a zavedení jediného mamutího dvousetmandátového volebního obvodu zahrnujícího celé území státu by pravděpodobně vedlo k tomu, že by se – sice nikoli hned po prvních, ale řekněme po druhých nebo spíše třetích volbách s takovým zákonem – dostaly do Poslanecké sněmovny různé recesistické skupinky, takže by se sestavování vlád stalo úplným hlavolamem. Připomeňme např., jak si v Izraeli (kde je vysoce proporční volební systém) nábožensky fundamentalistické straničky s téměř nulovou


81

voličskou podporou bezohledně vymáhají pro své ultraortodoxní stoupence díky svému koaličnímu (nebylo by lepší říci „vyděračskému“?) potenciálu privilegia v moderní civilizované společnosti neslýchaná. Naopak to, že máme už dávno pětiprocentní klauzuli (nemluvím o sčítací klauzuli pro koalice, ale o pětiprocentní klauzuli pro jednotlivé strany), vedlo časem (jde o tzv. „psychologický efekt“, jak to nazýval už Maurice Duverger) k tomu, že se snižuje počet „ztracených“ hlasů, které byly dány miniaturním subjektům, kterým se nepodaří tuto pětiprocentní překážku překonat. Ve volbách do PS PČR v červnu 2006 propadlo už jen zhruba 6 % hlasů, což znamená, že občané volili velmi „strategicky“, tj. svůj hlas nedávali těm subjektům, které neměly podle sociologických výzkumů šanci dostat se přes pětiprocentní bariéru. Naproti tomu při volbách do ČNR v roce 1992, když si ještě naši občané na pětiprocentní klauzuli zdaleka tolik nezvykli, propadlo zhruba 19 % hlasů.8 Vrátím se k výše citovanému Lebedovu vyjádření, podle něhož za volebního zákona méně proporčního, než máme teď, „poměr mezi levicí a pravicí se změnit nemusí a patový výsledek opět není vyloučen“. Toto tvrzení lze přijmout jen s podstatnými doplňky, které znemožňují z něho vyvozovat závěry, jaké z Lebedových výpočtů dedukovali někteří žurnalisté. Je výborné umět počítat, ale je neméně důležité umět politologicky myslet. „Levici“ zde představuje součet mandátů KSČM a ČSSD, „pravici“ součet mandátů ODS, KDU-ČSL a zelených, „patový výsledek“ pak matematickou rovnost mezi těmito dvěma součty. Opusťme tyto poněkud problematické souhrny a abstrakce jako „pravice“ nebo „patový výsledek“ a zaměřme se na jednotlivé problémy. Jaké jsou konkrétně žádoucí a možné typy vlád v České republice? Je známo (srov. např. Novák 2004b: 335–339), že nejrozšířenějšími možnostmi v západních parlamentních režimech jsou 1) minimální vítězné koalice, 2) menšinové vlády. Menšinové kabinety jsou méně stabilní než minimální vítězné koalice, ale když je tvoří jedna strana, která je významně silnější než kterákoli jiná strana v daném systému, mohou i ony fungovat poměrně dobře. Přejděme od těchto obecných zásad k prioritám našich největších stran, zejména pak ČSSD. Je známo, že ČSSD považuje menšinovou vládu za jednu z těch možností, se kterými nejvíc počítá. A teď se ukáže, že nezáleží jen na matematickém součtu „levice“, ale také na poměru mezi ČSSD a KSČM. I jiné faktory mohou ovšem procento ztracených hlasů ovlivnit. Např. mírné zvýšení procenta ztracených hlasů při volbách do PS PČR v roce 2002 ve srovnání s předchozími volbami souviselo mj. se snížením procenta hlasů potřebného k získání státních finančních příspěvků politickým stranám, což přispělo ke zvětšení počtu subjektů kandidujících při volbách. 8

82


Dnes tvoří součet mandátů ČSSD (74 mandáty) a KSČM (26 mandátů) dohromady 100 mandátů. Kdyby v důsledku méně proporčního volebního zákona získala ČSSD o 12 mandátů více (86) a KSČM o 12 mandátů méně (14), kvantitativní matematický součet „levice“ by zůstal naprosto stejný (100 mandátů), ale politická kvalita takovéto „levice“ by nebyla stejná, ale naopak výrazně odlišná. V daném případě by ČSSD mohla snáze vytvořit menšinovou vládu, k většině by jí scházelo méně mandátů, byla by méně závislá na podpoře komunistů a taková menšinová vláda by měla větší šanci se udržet a uspokojivě fungovat. V matematice platí, že 100 = 100, v politice však není stovka jako stovka a není „patová situace“ jako patová situace, resp. některé patové situace jsou „více patové“ než jiné. Nemohu se dále nepousmát nad tím, jak se dnes hořekuje, že zelení byli ve volbách do PS PČR v červnu 2006 znevýhodněni. Název výše citovaného Lebedova článku je „Volební zákon pomohl levici“. Opakuji: opusťme souhrny a abstrakce jako „levice“ a „pravice“ a vezměme jednotlivé strany. Když srovnáme procenta získaných hlasů a křesel, zjistíme, že nejvíce zvýhodněna (ale ne příliš: 40,5 % křesel se dramaticky neliší od 35,4 % hlasů) byla nesilnější ODS a hned po ní druhá nejsilnější ČSSD (37 % křesel, 32,3 % hlasů), třetí KSČM nebyla ani znevýhodněna, ani zvýhodněna (13 % křesel, 12,8 % hlasů), čtvrtá KDU-ČSL byla jen velmi mírně znevýhodněna (6,5 % křesel oproti 7,2 % hlasů) a jedině poslední zelení byli výrazně znevýhodněni (3 % křesel oproti 6,3 % hlasů). Tak to přece obvykle bývá, že nejsilnější jsou zvýhodněni a nejslabší znevýhodněni! S levicí a pravicí to věru nijak nesouvisí, nemluvě o tom, že zelení nejsou žádnou pravicí. Přečtěme si stručné závěry z klasické práce The Political Consequences of Electoral Laws, jejímž autorem je Douglas W. Rae. Závěr č. 1: „1 – Volební systémy směřují k nadreprezentaci v křeslech těch stran, které získají nejvíce hlasů, a k podreprezentaci těch stran, které získají nejmenší počet hlasů.“ Závěr č. 4: „4 – Volební zákony často omezují strany reprezentované v parlamentu tím, že zbavují křesel malé strany, zejména ty, které získají nejhorší výsledek při volbách.“ (Rae 1967: 151 a násl.).9 Když jsem před lety tyto závěry četl poprvé, zdály se mi banální. Je smutné, že i takové banality je Nemám bohužel k dispozici druhé zrevidované vydání z roku 1971. Je dále pravda, že existují i takové metody přepočtu hlasů na mandáty, které zvýhodňují malé nebo střední strany (např. dánský dělitel), ale z pochopitelných důvodů se v praxi uplatňují spíše takové formule, které zvýhodňují velké strany. Upozorněme, že d’Hondtova metoda zvýhodňuje velké strany jen velmi mírně, je nejrozšířenější formulí ve světě vůbec, je dále velmi praktická, protože – jako metody dělitele obecně – nevyžaduje žádná druhá nebo další skrutinia a zamezuje proto také zásahům stran do druhého skrutinia. 9


83

třeba dnes připomínat. Ale co jiného zbývá, když se můžeme v novinách dočíst, že jeden bývalý ústavní soudce a profesor ústavního práva považuje náš dnešní volební zákon za protiústavní! Současný volební zákon byl přece po zrušení všech základních prvků smluvně-opozičního volebního zákona koncipován tak, aby byl naprosto nenapadnutelný: volební obvody nebyly uměle utvořeny, ale staly se jimi nové vyšší územně správní celky, pokud jde o metodu přepočtu hlasů na mandáty, přešlo se od modifikovaného d’Hondtova dělitele k „normálnímu“ d’Hondtovu děliteli, který je nejrozšířenější formulí na světě vůbec a existuje v zahraničí i tam, kde podobně jako u nás je princip poměrného zastoupení zakotven v ústavě (připomeňme aspoň Španělsko, kde mimochodem jsou volebními obvody rovněž „přirozené“ celky, totiž provincie). Netvrdím tím, že velikost volebních obvodů je dnes v ČR ideální. V nejmenším volebním obvodu – karlovarském – se volilo pět poslanců, v pražském volebním obvodu přesně pětkrát tolik! Bylo by jistě lepší, kdyby rozdíly ve velikosti volebních obvodů byly výrazně menší, ale to se jen obtížně dá prosadit. Zelení měli svou voličskou podporu na rozdíl třeba od lidovců relativně rovnoměrně rozloženou, a tak jim v řadě volebních obvodů scházelo jen málo hlasů k tomu, aby tam získali mandát (v královéhradeckém jim k tomu scházelo podle Lebedových výpočtů jen 75 hlasů!). Dá rozum, že se zelení prosadili zejména ve velikých volebních obvodech, např. pražském, kam se dostali zástupci všech pěti stran, které překročily na celostátní úrovni pětiprocentní klauzuli, včetně lidovců, kteří mají v Praze jen mizivou voličskou podporu, zatímco v nejmenším karlovarském se podařilo získat křesla jen třem nejsilnějším stranám (ODS a ČSSD po dvou, KSČM jeden mandát). Závěrem této části připomenu, které podstatné aspekty se obvykle neberou v úvahu. Volební systém působí (na strany i na voliče) také střednědobě a dlouhodobě, proto je absurdní vycházet výlučně z matematických simulací, jaký výsledek by ten či onen volební zákon měl jen v tom či onom jednotlivém případě zvlášť, tím spíše, že se přitom vychází z pochybného předpokladu, že se voliči a strany budou chovat vždycky naprosto stejně, ať je jakýkoli volební zákon. Je neméně absurdní domnívat se, že matematická rovnost je totéž jako politická rovnost. „Levice“ může mít 100 mandátů tak, že ČSSD z toho má zhruba devadesátiprocentní většinu a komunisté desetiprocentní menšinu, nebo může být vztah mezi nimi mnohem vyrovnanější. Obě situace jsou politicky naprosto odlišné. Je teď snad jasné, že je třeba posilovat velké strany, nikoli se snažit, aby i miniaturní straničky měly přesně proporční parlamentní zastoupení. Zvýhodňováním velkých stran a předvolebních koalicí se usnadní přinejmenším utváření relativně funkčních

84


minoritních kabinetů a malé strany to donutí, aby vytvářely předvolební koalice (což je zachrání a zvýší pravděpodobnost vzniku vládních většin), navíc z dlouhodobějšího hlediska se zvyšuje pravděpodobnost, že i velké strany budou utvářet předvolební koalice. Např. v Itálii, přestože tam byla „tradice“ poměrného zastoupení, si strany časem zvykly na převážně většinový volební systém tak, že utvářely předvolební koalice. Potom mohl tehdejší premiér Berlusconi prosadit důmyslný proporční volební systém s většinovými prvky, který vychází právě z toho, že si strany za převážně většinového volebního systému už zvykly zformovat předvolební koalice, a který zaručuje díky prémii vítězné koalici, že získá absolutní většinu v první komoře.

Jaké by mohly být změny volebního zákona a Ústavy? Maximalistická a minimalistická verze Volební zákon by se neměl upravovat tak, aby byl ještě proporčnější, než je dnes, ale naopak aby byly jeho většinové prvky výrazně posíleny. Při úvaze o optimální modifikaci volebního zákona do Poslanecké sněmovny se nejvíce nabízejí dvě úpravy: Za prvé zavést systém Imperiali10 převodu hlasů na mandáty. Za druhé upravit volební obvody tak, že by se za základ sice vzaly současné obvody (které odpovídají vyšším územně správním celkům, tj. „přirozeným“ útvarům), ale výrazně by se zmenšily a současně jejich velikost by se vyrovnala, resp. přiblížila tak, aby se jednotlivé volební obvody svou velikostí příliš nelišily. Jak jsem už uvedl, v současné době máme totiž příliš velký rozdíl mezi velikostmi jednotlivých volebních obvodů, což není dobré, protože účinky volebního zákona se pak značně liší od jednoho volebního obvodu k druhému. Jeden, event. dva, jsou poměrně malé, jiné volební obvody jsou naopak ohromné. Dalo by se to upravit např. tak, že jeden nebo dva nejmenší volební obvody by se ponechaly v původní velikosti, většina obvodů by se rozdělila na dva zhruba stejné volební obvody a několik největších obvodů by se rozdělilo na tři zhruba stejně velké volební obvody (jde jen o hrubý návrh, který by se musel pořádně propracovat). To, že by se za základ vzaly současné územně správní celky a že by cílem nebylo jen zmenšení volebních obvodů, 10 Myslím tím dělitel Imperiali, nikoli stejnojmennou kvótu. Lebeda o něm svého času poznamenal, že na rozdíl od modifikovaného d’Hondtova dělitele spíše pomáhá velkým stranám, zatímco modifikovaný d’Hondtův dělitel spíše ubírá malým stranám. První je lepší než druhé.


85

ale také odstranění velkých rozdílů v jejich velikosti, by bylo věrohodnější než snaha o prosté zmenšení volebních obvodů. Opakuji, že taková úprava velikosti volebních obvodů by měla být nejlépe doplněna zavedením dělitele Imperiali, protože jen velmi malé volební obvody (menší nebo maximálně rovné pětimandátovým) by byly velmi účinné v kombinaci se stávajícím d’Hondtovým systémem převodu hlasů na mandáty, který napomáhá velkým stranám jen mírně. Pětiprocentní klauzule by se měla ponechat, ale zrušit by se měla sčítací klauzule pro koalice, kterou by měly nahradit klauzule pro koalice, jak platily ještě pro volby roku 1998 (tj. 7 % pro dvoučlenné, 9 % pro tříčlenné a 11 % pro vícečlenné). Kromě toho by se měla upravit Ústava v tom smyslu, že by z ní bylo vypuštěna formulace o zásadách poměrného zastoupení, aby Ústavní soud nemohl snadno zneplatňovat úpravy volebního zákona, a kromě toho by se počet mandátů v Poslanecké sněmovně mohl zredukovat na liché číslo, nejlépe na 175, aby se nemohlo stát, že by vznikly dva stejně velké bloky. Je pochopitelné, že taková reforma je v současnosti velmi těžko průchodná. Podám proto vedle toho jakýsi minimalistický návrh, který by snad bylo snažší prosadit. Jediný prvek z maximalistické verze bych dal i do minimalistické verze, a tím je výše zmíněné snížení volební klauzule pro koalice. Pokud jde o změnu počtu mandátů Poslanecké sněmovny, snažší by bylo prosadit jejich zvýšení na 201, protože poslanci spíše podpoří zvýšení než snížení počtu poslaneckých křesel. Velikost volebních obvodů, d’Hondtova metoda i pětiprocentní klauzule pro jednotlivé strany by se ponechala. Samozřejmě nelze od takovéto minimalistické úpravy žádat zázračné výsledky, zejména ne hned, ale lepší něco než nic.

Závěrem Bylo by v zájmu ČR přiblížit se poněkud na kontinuu konsensuální demokracie – většinové demokracie k té posledně jmenované. Je však málo pravděpodobné, že k něčemu takovému dojde. Proto problémy s utvářením vlád, které u nás začaly po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1996 a které jsem předpověděl v době, kdy se ještě neprojevily (viz Novák 1996a), nás nejspíše budou ještě dlouho trápit.

86


Bibliografické reference: Anderson, L. (1999): The Implications of Institutional Design for Representative Democracy: Examining the Claims of Consensus Democracy, Paper prepared for Presentation at the APSA Annual Meeting, Atlanta, GA, September 1999. Andeweg, R. B. (2001): Lijphart versus Lijphart: The Cons of Consensus Democracy in Homogenous Societies, Acta Politica 36(2): 117–128. Bergson, H. (1938): La pensée et le mouvant, Paris: Presses universitaires de France (čes. překl.: Bergson, H., 2003, Myšlení a pohyb, Praha: Mladá fronta). Lane, J.-E., S. Ersson (2000): The New Institutional Politics. Performance and Outcomes. London: Routledge. Lebeda, T. (2006): Volební zákon pomohl levici, Lidové noviny, 5. 6. 2006. Lijphart, A. (1968): Typologies of Democratic Systems, Comparative Political Studies 1(1): 3–44. Lijphart, A. (1969): Consociational Democracy, World Politics 21 (2): 207–225 (český překlad in: Říchová, Lisa, 1995. Antologie světových politologů II. Praha: Vysoká škola ekonomická, 9–32.). Lijphart, A. (1989): Democratic Political Systems, Types, Cases, Causes, and Consequences, Journal of Theoretical Politics 1(1): 33–48. Lijphart, A. (1994a): Democracies: Forms, performance, and constitutional engineering, Journal of Political Research 25(1): 1–17. Lijphart, A. (1994b): On S. E. Finer’s Electoral Theory, Government and Opposition 29(5): 623–636. Lijphart, A. (1999): Patterns of Democracy. New Haven: Yale University Press. Lijphart, A. (2001): The Pros and Cons – But Mainly Pros – of Consensus Democracy, Acta Politica 36(2): 129–139. Lipset, S. M. (1981): Political Man. The Social Bases of Politics. Expanded Edition. Baltimore: The Johns Hopkins University Press. Novák, M. (1996a): Malá politologická úvaha o vládní stabilitě, Parlamentní zpravodaj, 2(7), 296–297 (přetištěno: v Novák, M., T. Lebeda (eds.), 2004, Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání, Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 445–448). Novák, M. (1996b): Démocratie(s) et efficience(s). Y a-t-il un choix constitutionnel supérieur à tous les autres?, Revue internationale de politique comparée, 3(3), 689–712. Novák, M. (1997): Is There One Best ‚Model‘ of Democracy? Efficiency and Representativeness: ‚Theoretical Revolution‘ or Democratic Dilemma?, Czech Sociological Review 5(2), 131–157. Novák, M. (2000): Is there an optimal model for democracy? In: Larsen, S. U. (ed.), The Challenges on theories of democracy, Boulder: Social Sciences Monographs, 370–394. Novák, M. (2001a): Jakou demokracii pro nové demokracie? Konsensuální model, efektivita a kulturně homogenní společnosti, Brno: IIPS.


87

Novák, M. (2001b): Le pluralisme et le consensus dans les nouvelles démocraties du Centre-Est européen. In: Mghames, G., A. Kairouz (eds.), Pluralism and Democracy, Zouk Mosbeh-Lebanon: Notre Dame University Press, 95–104. Novák, M. (2003): Popper versus Schumpeter: srovnání dvou neklasických teorií demokracie, Sociologický časopis, 39(1), 11–36. Novák, M. (2004a): Úvod. In Novák, M.; Lebeda, T. (eds.): Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání, Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 7–16. Novák, M. (2004b): Typy vlád a jejich utváření: Česká republika v komparativní perspektivě. In Novák, M.; Lebeda, T. (eds.): Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání, Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 311–343. Novák, M. (2004c): Les concepts utilisés dans le modèle consensuel de la démocratie: entre Sartori et Lijphart. In: Thiriot, C.; Marty, M. et E. Nadal (éds.): Penser la politique comparée. Un état de savoirs théoriques et méthodologiques. Paris : Editions Karthala, 143–159. Novák, M. (2004d): Systém voleb do Sněmovny potřebuje změnu, Newsletter, Praha: CEP, září, 1–3. Powell, G. B., Jr. (1989): Constitutional Design and Citizen Electoral Control, Journal of Theoretical Politics 1: 107–130. Rae, D. W. (1967): The Political Consequences of Electoral Laws, New Haven: Yale University Press. Říchová, B., A. Lisa (1995): Antologie světových politologů II. Praha: Vysoká škola ekonomická.

88


7. ČESKÝ STRANICKÝ SYSTÉM V LETECH 1998–2006: NĚKOLIK POSTŘEHŮ KE ZPŮSOBU FUNGOVÁNÍ SEMIPOLARIZOVANÉ STRANICKÉ SOUSTAVY * MAXMILIÁN STRMISKA**

Czech party system, 1998–2006: remarks to the operating principle of a semi–polarized party arrangement Abstract: The paper comments on the mechanical background and operating principle of Czech party system in the period from the late 1990s until the spring of 2006. Despite the apparent stability of configuration of relevant parties, an assessment of the key features of the Czech multiparty system has proven to be complicated. The major challenges are the hybrid and provisional operating principle of Czech semi-polarized party arrangement and the corresponding failure of party elites to promote a set of diversified, feasible, and legitimized coalition and/or governing formulae. The paper argues that the persisting legitimacy deficit and the missing path-breaking option(s) in the coalition building could not be explained “from within” the party system only. Factors and processes external to the patterned interactions of parties, triggered by ambiguous legacies of the Czech transition to democracy, have been at work here, too. Keywords: party system; semi-polarized pluralism; Czech Republic

Tento krátký příspěvek představuje součást diskuse o vlastnostech a typovém zařazení soudobého českého stranického systému, se zvláštním zřetelem k období vymezenému jarem 1998 a jarem (resp. předvolební částí tohoto jara) 2006. Volně přitom navazuje na několik postřehů a pracovních hypotéz, jež byly formulovány v rámci této debaty v závěru devadesátých * Tato stať byla zpracována v rámci Výzkumného záměru Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích (kód MSM0021622407). ** Maxmilián Strmiska působí na katedře politologie a na Institutu pro srovnávací politologický výzkum na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Hlavní oblast jeho vědeckého zájmu představuje vývoj soudobých politických stran a stranických systémů. Kontakt: [email protected].

ČESKÝ STRANICKÝ SYSTÉM V LETECH 1998–2006…

89

let minulého století.1 Budiž na úvod rovněž jasně řečeno, že tato stať vědomě neusiluje o shrnutí či celkové hodnocení dosavadního průběhu a výsledků zmíněné diskuse – a nemá ani v úmyslu pokoušet se jinými slovy vyjadřovat či opakovat to, co bylo nedávno o reflexích charakteru české stranické soustavy napsáno v jiných politologických pracích (srv. zejména Pšeja 2005; Hloušek 2005). Půjde zde pouze o rozvinutí několika analytických komentářů a úvah, jež by s sebou měly – jak alespoň doufám – přinést větší porozumění problematice typové charakteristiky české stranické soustavy, popřípadě i novou inspiraci pro další rozbory českého stranického systému. Problematika přiřazení soudobé české stranické soustavy k určitému typu systému politických stran je poměrně složitá a – což bych zde chtěl zdůraznit – více rozvětvená, než se může na první pohled zdát. Avizované komentáře a úvahy jsou zaměřeny ke dvěma uzlovým bodům posuzování povahy mechanismu (resp. způsobu fungování a reprodukce) a tendencí vývoje české stranicko-politické soustavy. První komplex problémů je spjat s vysvětlováním hybridního způsobu fungování a reprodukce české stranické soustavy jakožto semipolarizovaného uspořádání, zahrnujícího prvky příslušné k různým typům stranických systémů. S tímto tématem úzce souvisí druhý důležitý (a lze říci, že v dané perspektivě klíčový) bod: posouzení příčin, souvislostí a důsledků „deficitu legitimace“, podmiňujícího přetrvávající nerozvinutost koaličních/vládních formulí. K tomu je zapotřebí dodat, že otázek – více či méně důležitých – vztahujících se přímo či nepřímo k problematice charakteru českého stranického systému je mnoho, přičemž tyto otázky, stejně jako odpovědi na ně, jsou různým způsobem propojeny a vzájemně podmíněny. Volba výše zmíněných uzlových bodů není z tohoto úhlu pohledu vůbec náhodná. Domnívám se totiž, že formulace nových hypotéz, dokonce pouhé prozkoumání možnosti takové hypotézy vytvořit a uplatnit, právě ve zmíněných dvou sektorech daného výzkumného pole, může příznivě zapůsobit na zkoumání řady dalších aspektů vývoje a profilování české stranické soustavy. Český stranický systém v období vymezeném polovinou devadesátých let minulého století a předvolební částí jara 2006 je z hlediska Sartoriho typologie nezařaditelný: obsahuje prvky jak umírněného, tak polarizovaného pluralismu (Strmiska 1998; Novák 2004: zvl. 288; srv. Pšeja 2005; Hloušek 2005). S ohledem na sartoriánskou terminologii – snad ani ne tak na její literu, jako spíše ducha – by bylo patrně nejlepší či nejvíce korektní hovořit v tomto případě o specifickém ztělesnění semipolarizovaného pluralismu 1

Viz zejména stati otištěné ve druhém čísle Politologického časopisu v roce 1999.

90


(semipolarizovaného multipartismu). Rovněž je docela dobře možné – s odkazem na koexistenci prvků typických pro odlišné typy stranických systémů – označit tuto soustavu za hybridní. Touto cestou lze dospět k označení „hybridní semipolarizovaná mnohostranická soustava“ nebo „hybridní semipolarizovaný pluralismus“. Je tento pojem – alespoň ad hoc, jako prozatímní konceptuální nástroj – obhajitelný a dostatečně funkční? Myslím, že ano – kdyby pro nic jiného, tak již kvůli tomu, že užitečnější, lepší, resp. méně sporný, koncept či typologická opce prostě není momentálně k dispozici. Domnívám se, že zdůraznění momentu semipolarizace i – byť spíše v menší míře – hybridity je v českém případě plausibilní a dostatečně „heuristicky zajímavé“. Charakteristika české stranické soustavy jako semipolarizovaného pluralismu principiálně vyhovuje obvyklým pojetím polarizace, jakkoli mohou tato pojetí zdůrazňovat různá kritéria a přikládat různý význam prvkům ideologické vzdálenosti a nasměrování soutěže ve stranickém systému a příslušné politické obci. Tato charakteristika rovněž není v rozporu s empirickými zjištěními ohledně sebezařazení voličů a zařazení relevantních stran na pravolevé škále v České republice ve sledovaném časovém úseku (CVVM 2002a; CVVM 2002b; CVVM 2002c; CVVM 2004; CVVM 2005; srv. též Vlachová 1997).2 Neméně důležité je také to, že v daném kontextu odpovídá představě semipolarizovaného pluralismu jak konfigurace pólů, včetně charakteru a umístění vedlejšího pólu ztělesňovaného KSČM, tak s touto polaritou spjatá sestava polí stranicko-politických interakcí, specifické interakční pole ČSSD–KSČM nevyjímaje. Obdobně příznivý záběr se nabízí, přejdeme-li k posuzování systémového působení semipolarizace, resp. jejího dopadu na mechanismus stranického systému v rovině utváření a aplikace vládních/koaličních formulí a obměny vládních stran. I z tohoto hlediska se jeví lepší variantou charakterizovat českou stranicko-politickou soustavu jako semipolarizovaný pluralismus, než se ji snažit za každou cenu připodobnit k „nepovedenému“ či „nedokonalému“ umírněnému anebo polarizovanému pluralismu – či se snad spokojit s tvrzením, že je „něčím mezi tím“. Odkaz na hybriditu české stranické soustavy pochopitelně vyžaduje bližší odůvodnění, než pouhé konstatování, že tento útvar zahrnuje typově heterogenní – a rigorózně vzato neslučitelné – prvky. Vzhledem k rozsa2 Úmyslně se omezuji na konstatování, že „není v rozporu“. To – podle mého názoru – platí jak pro posuzování celkového „roztažení“ stranicko-politického spektra (resp. maximální vzdálenosti pozic obsazených relevantními stranami), tak pro vzdálenosti mezi těmito pozicemi. Zároveň musím ovšem připustit, že v tomto případě jsou představitelné i jiné interpretace, než ty výslovně odkazující k momentu semipolarizace.


91

hu a charakteru tohoto příspěvku nemohu tomuto problému věnovat tak podrobný výklad, jaký by patrně vyžadoval. Omezím se tudíž na stručný komentář k několika aspektům uvedené problematiky, jež jeví ad hoc, z hlediska konceptualizace semipolarizovaného pluralismu, jako obzvláště důležité a nepominutelné. Nejprve je třeba říci, že ony dvě charakteristiky („hybridní“ a „semipolarizovaný“) jsou naprosto kompatibilní. Je však také zřejmé, že ve zvoleném úhlu pohledu hybridita figuruje vedle semipolarizace jako systémově méně významný rys posuzovaného uspořádání.3 Lze si tedy položit otázku, zda není označení „hybridní“ nadbytečné, popřípadě zda semipolarizace vlastně „z definice“ nezahrnuje hybriditu. Domnívám se, že v tomto případě odkaz na hybriditu není zbytečný. V této souvislosti je vhodné připomenout, že hybridní stranické soustavy mohou zahrnovat velmi široký okruh stranicko-politických uspořádání, které tudíž nemusí být jen semipolarizované. Hybridita tedy automaticky neznamená a nezpůsobuje semipolarizaci. Složitější je dobrat se uspokojivé odpovědi na druhou otázku. Zdá se, že semipolarizace s sebou obvykle přináší přinejmenším některé prvky hybridity – hybridity pojímané v kontextu typologie stranických systémů. Dále než za toto tvrzení zajít nemohu, nemám k dispozici k takovému kroku potřebné, teoreticky náležitě zdůvodněné argumenty ani oporu v empiricky ověřených korelacích. Tato záležitost zůstává tedy zcela otevřená. Dále je třeba připomenout, že musíme počítat i se situací, kdy sice lze identifikovat jak prvky hybridity, tak působení semipolarizace, avšak nelze mezi nimi prokázat přímou souvislost. Jinak řečeno, v semipolarizované stranické soustavě se mohou docela dobře uplatňovat hybridní elementy různého původu. Vezmeme-li v úvahu rozmanitost kombinací faktorů, které působily, působí nebo mohou působit na formování stranických systémů, pak nelze než připustit, že taková situace vůbec není nereálná. To platí i ve sféře zkoumání vlastností české stranické soustavy. Jak bylo v úvodu naznačeno, s momentem semipolarizace a s prvky hybridity úzce souvisí „deficit legitimace“, podmiňující přetrvávající nerozvinutost koaličních/vládních formulí, negativně ovlivňující řešení otázky alternace vládní strany či stran (vládních koalic) a – přinejmenším nepřímo – umenšující potenciál demokratické vládnutelnosti v českém prostředí (Strmiska 2001: 29–31). V české politologii nejde o nový problém, neboť otázky spjaté s utvářením vládních formulí s velkou naléhavostí vystoupily do popředí již v letech 1997–1998 a poté v souvislosti s „opoziční smlouVědomě jsem se vyhnul tomu, abych v této souvislosti použil zdánlivě přirozeně se nabízející označení „druhořadý“, protože to by navozovalo představu o odvozenosti tohoto rysu, jež by mohla být – v dané fázi uvažování o charakteru české stranické soustavy – zavádějící. 3

92


vou“ (srov. např. Novák 1999; Klíma 1999).4 Jako mimořádně zajímavé se – přinejmenším při této příležitosti, resp. v rámci perspektivy uplatněné v této stati – jeví dva soubory otázek. Za prvé: je zmíněná nerozvinutost koaličních formulí plně vysvětlitelná „zevnitř“ stranického systému? Představuje tedy autonomní – je přitom vedlejší, zda chtěný či nechtěný – produkt strategií přijatých a realizovaných relevantními politickými stranami? Lze tvrdit, že absence dostatečně diversifikovaných a legitimizovaných koaličních formulí je bezprostředně podmíněna strukturou stranické soutěže? Za druhé: můžeme v daném kontextu jasně identifikovat potenciální „průlomové opce“? V jakém vztahu jsou tyto opce k mechanice, resp. k mechanickým predispozicím české stranické soustavy (pochopitelně včetně semipolarizace)? Pokud jde o první soubor otázek, patrně nelze očekávat, že by bylo možné – za současného stavu poznání této problematiky – rychle dospět k jednoznačným závěrům. Domnívám se, že a) nerozvinutost koaličních formulí není možné uspokojivě vysvětlit jen a pouze „zevnitř“ stranického systému; b) že sice jde (pochopitelně) o výsledek strategií přijatých politickými stranami, který ovšem není autonomní. S tím souvisí i pochybnosti o míře, v jaké byla a je evoluce koaličních/vládních formulí (popřípadě – v širším smyslu – vzorců spolupráce relevantních stran) podmíněna strukturou stranické soutěže. V této souvislosti může být užitečné věnovat pozornost závěrům, jež ohledně vztahu vládních formulí a struktury stranické soutěže učinil P. Mair. Peter Mair (Mair 1997: 206 a n.) kladl při výzkumu procesů střídání obměny vládní strany či stran obzvláštní důraz na posouzení trojice základních momentů či rozměrů vládní obměny: a) převažujícího vzorce alternace vlády a rozsahu této alternace (úplná, částečná, žádná); b) stability a konsisten4 V článku nazvaném „Utváření českého multipartismu: příběh na pokračování“ jsem před sedmi lety – v rámci zmíněné fáze diskuse o českém stranickém systému, spjaté s polemikami ohledně povahy a možných vyústění „opoziční smlouvy“ – napsal, že „hlavní a svým způsobem kritický moment v procesu profilování a ‚zrání‘ tohoto uspořádání se nevztahuje ani tak ke struktuře a povaze soutěže relevantních politických stran, jako především ke struktuře či vzorci jejich kooperace; jinak řečeno jde zde právě o důsledky absence vzorce kooperace, který by byl stranicko-politickými elitami a rovněž většinou voličů považován za legitimní a funkční. Bez takového vzorce nemůže být ani řeči o ustavení jakéhokoli „standardního“ multipartistického mechanismu. Od tohoto bodu se pak mohou odvíjet různé podnětné úvahy jednak na téma vzájemné podmíněnosti a povahy vazby mezi strukturami stranicko-politické soutěže a kooperace, zahrnující rovněž problém prvotnosti či druhotnosti změn těchto struktur, jednak na téma výhod a nevýhod, resp. vulnerability různých mechanismů kompetitivních vícestranických soustav, představitelných v českém kontextu“ (Strmiska 1999: 166).


93

ce vládních alternativ a v této souvislosti míry, v jaké jsou – pokud vůbec – aplikovány inovační formule; c) totožnosti vládních stran, resp. rozsah, v jakém je přístup k vládě otevřen všem stranám či vyhrazen jen některým z nich. Zřetel k těmto rozměrům hrál pak podstatnou roli při rozlišení uzavřené a otevřené struktury stranické soutěže. Podle Maira se uzavřená, a tudíž zároveň vysoce předvídatelná struktura stranické soutěže vyznačuje pouze malými (či žádnými) změnami v pásmu vládních alternativ či ve vzorcích vládní alternace, s tím, že nové strany nemají šanci překročit práh vládnutí. Relativně otevřenou strukturu stranické soutěže pak charakterizují především rozrůzněné vzorce alternace s měnícím se profilem vládních alternativ a s poměrně snadným přístupem nových stran ke vládě. Zatímco pro uzavřenou strukturu stranické soutěže je příznačná buďto úplná, nebo žádná alternace a známé vládní formule, ve struktuře otevřené se obvykle uplatňuje částečná alternace vládních stran nebo kombinace částečné a úplné alternace, s aplikací inovačních vládních/koaličních formulí, přičemž přístup k vládnutí je otevřen (téměř) všem stranám (Mair 1997: 211, 212). Protože „uzavření“ stranické soutěže vyžaduje vyvinutí stabilních norem a konvencí ve vzorcích stranické soutěže a formování vlády, nejde podle Mairova názoru o rys, který by byl charakteristický pro nové systémy. S určitými výhradami lze strukturu stranické soutěže v České republice ve sledovaném období prohlásit za relativně otevřenou – ovšem s důležitým dovětkem, že se jedná o nepříliš povedenou, deformovanou variantu otevřené stranické soutěže, jež obsahuje heterogenní prvky. V českém případě představuje nesporně velmi zajímavý moment spojení nepřítomnosti rozrůzněných koaličních formulí s prvky nepředvídatelnosti a nejistoty patrnými v podstatě ve všech aspektech fungování stranické soustavy bezprostředně spjatých s utvářením koaličních alternativ. Ve skutečně stabilizovaném, konsolidovaném systému by tomu totiž mělo být naopak: čím méně diversifikovaných koaličních/vzorců je k dispozici, tím předvídatelnější jsou vládní alternativy, tím méně prvků nejistoty. Toto zjevně v českém prostředí v letech 1998–2006 neplatilo. Nejde však o nevysvětlitelnou anomálii. Jedna z možných cest k pochopení příčin tohoto stavu vede přes zdůraznění rozdílu mezi stranickými soustavami, v nichž je uplatnění inovačních vládních formulí spjato s jejich relativně snadnou legitimací a relativně malými náklady zúčastněných aktérů, a systémy, ve kterých se aplikace nových koaličních formulí jeví příliš riskantní – ať již proto, že jsou obtížně ospravedlnitelné nebo z jiných důvodů (ne však proto, že by se jednalo o technicky či „aritmeticky“ neuskutečnitelné varianty). V českém případě nezbývá než odkázat na již zmíněný „deficit legitimace“, rozhodující měrou ovlivňující přetrvávající nerozvinutost koaličních/vládních formulí. Jde o jev, který přitom

94


nelze spojovat jen s „dohodou o vyloučení“ a projevy – částečně institucionalizovaného – antikomunismu, postihujícími KSČM, nýbrž v úvahu je třeba vzít rovněž příčiny, souvislosti a důsledky vyčerpání a přinejmenším dočasné delegitimace modelu pravostředové koaliční vlády. V tomto bodě, na závěr celého příspěvku, mohu přejít ke stručnému komentování druhého souboru problémů, vztahujících se k posouzení potenciálních „průlomových opcí“ a jejich vazby k mechanice, resp. způsobu fungování stranického systému. S výhodou nynějšího časového odstupu lze tvrdit, že ustavení menšinové vlády ČSSD v roce 1998 – nehledě k vazbě k „opoziční smlouvě“ – s sebou žádnou zásadní, trvalou změnu charakteru české stranické soustavy a jejích mechanických predispozic nepřineslo. Systémový dopad nárůstu voličských preferencí KSČM, patrného od roku 1999 a z velké části podmíněného dílčími změnami v rámci pole interakcí (nyní vládní) ČSSD a KSČM, byl omezený (tj. především semipolarizace českého stranicko-politického uspořádání zůstala semipolarizací a nestala se ničím víc). Pokus Čtyřkoalice o ztělesnění nového „složeného“ alternativního hlavního pólu ztroskotal, nemluvě o experimentech s novými stranami. Ani ustavení koaliční vlády ČSSD s KDU-ČSL a Unií svobody (resp. Unií svobody-Demokratickou unií) po volbách v roce 2002 nepředstavovalo „průlomovou opci“ ve smyslu radikálního překonání stávajících limitů v tvorbě a uplatnění koaličních alternativ – byť jinak jistě znamenalo důležitou událost ve sféře demokratické vládnutelnosti. V tomto ohledu reprezentovala daleko zajímavější prvek konjunktura úvah o možné spolupráci ČSSD a KSČM (ve formě menšinové sociálnědemokratické vlády podporované KSČM), protože realizace takové vládní varianty by nesporně představovala „průlomovou opci“, fakticky eliminující „dohodu o vyloučení“ KSČM a schopnou vyvolat nevratnou přeměnu české stranické soustavy či přinejmenším jejího způsobu fungování. Je ovšem otázkou, zda by na konci této přeměny byla česká varianta „bipolární čtverylky“ (ODS plus KDU-ČSL versus ČSSD plus KSČM; při předpokládané ztrátě relevance Unie svobody-Demokratické unie a – až do počátku jara 2006 pravděpodobné – nepřítomnosti další relevantní stranické formace). Je také velmi sporné, zda by vládní kooperace ČSSD a KSČM automaticky – jako postačující podmínka – přivodila rychlý, definitivní konec semipolarizace české stranické soustavy, resp. systémových důsledků této semipolarizace. To však nic nemění na tom, že kromě zmíněné vývojové varianty je velmi obtížné v panoramatu nabízejících se možností (vyloučíme-li možnost výrazné změny volebně-politického potenciálu nejdůležitějších stranicko-politických aktérů, která by patrně musela zahrnovat rozklad nebo implozi některého z hlavních pólů) identifikovat jinou „průlomovou opci“. To je


95

třeba mít na zřeteli i při dalších úvahách o vlastnostech a směřování českého stranického systému, k nimž jistě poskytnou nadcházející parlamentní volby patřičné podněty.

Vybraná literatura a prameny: CVVM (2002a): Sebezařazení na škále levice-pravice. Praha: Sociologický ústav AV ČR. CVVM (2002b): Zařazení na škále levice-pravice. Praha: Sociologický ústav AV ČR. CVVM (2002c): Pravo-levá orientace obyvatel ČR. Praha: Sociologický ústav AV ČR. CVVM (2004): Zařazení stran na pravolevé škále. Praha: Sociologický ústav AV ČR. CVVM (2005): Pravo-levá orientace, představy o nejpřijatelnějším politickém programu a názory na roli státu. Praha: Sociologický ústav AV ČR. CVVM (2006): Image politických stran. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Factum Invenio (2006): Příklon potenciálních voličů KSČM, KDU-ČSL a Strany zelených k vybraným politickým stranám. Praha: Factum Invenio. Fiala, P.; Mareš, M. (1999): KSČM a koalice Levý blok. Formování české levice a otázka transformace komunistické strany. Politologický časopis, 6(2): 183–206. Fiala, P.; Strmiska, M. (2005): Systém politických stran v letech 1989–2004. In: Malíř, J.; Marek, P. a kolektiv: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v Českých zemích a Československu 1861–2004. II. Díl: období 1938–2004. Brno: Doplněk: 1359–1380. Hanley, S. (2001): Towards Breakthrough or Breakdown? The Consolidation of KSČM as a Neo-Communist Successor Party in the Czech Republic. Journal of Communist Studies and Transition Politics, 17(3): 96–116. Hloušek, V. (2005): Česko. In: Strmiska, M.; Hloušek, V.; Kopeček, L.; Chytilek, R.: Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko-politických systémů. Praha: Portál: 438–452. Kitschelt, H.; Mansfeldova, Z.; Markowski, R.; Toka, G. (1999): Post-Communist Party Systems: Competition, Representation, and Inter-Party Cooperation. Cambridge: Cambridge University Press. Klíma, M. (2001): Kvalita demokracie v České republice a volební inženýrství. Praha: Marshall, Radix. Mair, P. (1997): Party System Change. Approaches and Interpretations. Oxford: Clarendon Press. Novák, M. (1999): Utváření stranického systému v českých zemích. Politologický časopis, 6(2): 133–145. Novák, M. (2004): Geneze a problémy českého stranického systému. In: Novák, M.; Lebeda T. a kol.: Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk: 253–292. O’Dwyer, C. (2003): Runaway State Building: How Political Parties Shape States in Postcommunist Eastern Europe. World Politics, 56(4): 520–553.

96


97

PARTIES AND PARTY SYSTEMS IN THE CEECS…

Pšeja, P. (2005): Stranický systém České republiky. Politické strany a jejich vývoj 1989–1998. Brno: CDK. Roberts, Andrew (2003): Demythologising the Czech Opposition Agreement. Europe–Asia Studies, 55(8): 1273–1303. Sitter, N. (2002): Cleavages, Party Strategy and Party System Change in Europe, East and West. Perspectives on European Politics and Society, 3(3): 425–451. Strmiska, M. (1999): Utváření českého multipartismu: příběh na pokračování. Politologický časopis, 6(2): 162–169. Strmiska, M. (2001): Challenges of Consolidation and the Post-Communist Party Systems. Collection of Essay. Brno: Mezinárodní politologický ústav MU. Toole, J. (2000): Government Formation and Party System Stabilization in East Central Europe. Party Politics, 6(4): 441–461. Vlachová, K. (1997): Czech Political Parties and Their Voters: An Analysis of Voting Patterns in the Czech Republic. Czech Sociological Review, 5(1): 39–56.

8. PARTIES AND PARTY SYSTEMS IN THE CEECS – WITH SPECIAL FOCUS ON POLAND AND THE CZECH REPUBLIC S ØREN RIISHØJ*

Abstract: The author compares developments and basic current trends of party system functioning in the Czech Republic and Poland. He tries to focus on different developmental stages of party systems’ building in both selected case studies. Moments of consolidation as well as the reasons that prevent both countries to become fully consolidated Western-like models are in the spotlight of this paper. Keywords: political parties; party systems; Czech Republic; Poland

Stages of parties and party system development in the CEECs Parties in the CEECs were established in state socialist systems in crisis and decay and in the first stage of post-communism marked by dynamics such as extraordinary politics and transition anomy, extrication, output articulation, political crafting and agency, transition anomie and functional as well as functional and government overload. Most of the new political parties started as embryonic “sofa-parties” and proto-parties with several internal splits and veto-group factions. The main problem for almost all of the parties was to find new constituencies and political issues on which to compete. Political strategists did not know what the electorate would tolerate (Innes, 2002:88). At the beginning, the demands for political parties were difficult to determine. As argued by Edmund Mokrzycki, political leaders tend to base their political calculations on simplified holistic radical constructions and neoliberal utopias with a built-in belief in a new “harmonic natural order” after decades of Marxist-Leninist propaganda (Mokrzycki 2001). Therefore, they also underestimated the retrospective utopia and the “Soviet man”. *

Contact e-mail: [email protected].

98


Under the then prevailing extraordinary politics and transition anomy the party systems, that means interaction between parties, were not sufficiently developed because interaction took place mainly inside the party movements. In other words, we were mostly dealing with party non systems. Due to low party institutionalization, political entrepreneurship and political crafting played a prominent role. Most parties were forced to “look inwards”, secure higher institutionalization, formulate more consistent programs and enhance elite-cohesion and party discipline. Only few striking differences between the party programs existed as many topics were considered as “valens issues”. The historical parties were forced to organize almost from scratch, and the post-communist parties forced to find a new, maybe a “new-old” identity and reach a ”compromise” between the past and the present, certainly no easy task. Some observers spoke about “early freezing” and a partial consolidation of the party systems (Ágh 1998: 103) – in particular when dealing with Hungary and the Czech Republic (Pšeja 2005: 19). In contrast, Poland experienced several “founding elections” and realignment. A de-freezing of some of the old cleavages could be observed, in particular the distinction between ”we” and ”them” lost some of its former significance. However, at later elections new systemic cleavages played an important role as seen e.g. at the 2001 election in Bulgaria and the 2005 election in Poland. Furthermore, the cohesion in the heterogeneous opposition circles disappeared shortly after the fight against the old state socialist system had been won. Thus, “wars in the top” (may be called “Between us”) in the parties erupted. To some extent, the distinction “Between Us” replaced the old systemic cleavage (“We versus Them”) known from the late 1980s. At the outset, a democratic party culture was missing. Internal debates and critique were not regarded as a party resource but rather seen as a dangerous “conspiracy” against the party leadership and as a “counter-revolutionary” enterprise. Short term factors, not long-term visions and ideologies became decisive, determining the outcome of the second and the third round of free elections. Most of the parties became weakly institutionalized electoral parties. Weak links to social groups and low party institutionalization increased the significance of the media, thereby threatening the independence of the media. Most political programs were rather vague, emotionally based and connected to certain actions e.g. mass demonstrations and strikes. Thus, in the second stage, moving to more ”ordinary” and more “mature” politics, the political parties acquired more power without necessarily being legitimated in the yes of the electorate. Activities of citizens moved from the

99


Figure 1: Stages of party development 1989 establishment of catch-all movement proto-parties “re-invention” of old historical parties formation of reformed post-communist successor parties

ò

1990 “wars in the top” party-“fission” party non systems, non-party pluralism (Poland) founding elections, “early freezing”

ò

1990–1994 Extreme multiparty system format (Poland) multiparty system format (Czech Republic) the initial systemic cleavage (communist-anticommunist) loose some of its original meaning post-communist parties’ first “come-back” (Poland, Lithuania, Hungary) asymmetry due to exclusion of communists (Czech Republic)

ò

1996–1998: Several new right-wing party-alliances (“party-fusions” and “rainbow-coalitions”) turn to triangular party system format (Poland, Hungary) polarized pluralism (Czech Republic)

ò

1998–2004 Standard parties side by side with non-standard parties (Slovakia) Moderate multiparty system format (Czech Republic) Post-communist parties’ “second come-back” (Poland)

ò

2005–2006 Realignment of moderate multi-party-systems (Poland) Division and demise of party alliances (Poland, the Czech Republic, Slovakia, Bulgaria) Stabilization of the moderate multiparty system format (Czech Republic and Hungary)

political sphere to the economics. The elections in the 1990s evidenced that institutional design, campaign strategies, organizational resources, and the mood of the electorate matter. Party leaders and political entrepreneurship came to play a crucial role. Thus, new parties were more likely to resemble Kirchheimer’s catch-all, Panebianco’s electoral-professional and Katz

100


and Mair’s cartel parties than Duverger’s mass party model (Szczerbiak 2001: 101). According to the “normal ideal type” development, in the third and the fourth stage the political parties pay more attention to the external frames focusing more on long-term policies and strategies. A political learning takes place and the parties paid more attention to political strategies and programmatic work. The freedom of manoeuvre in the economic and social policies remained rather low, but after the first years of extraordinary politics the politicians seemed to have learned how to compete better over operating styles (e.g. “trust”), tactically modulated principles, postmodern issues rather than over programmatic substance in the traditional meaning of the word (Innes, 2002:88). The true constraints (“paths”), under which the parties had to operate, became more apparent. From the late 1990’s, elections expressed ”politically motivated government blame” in the most cases, implying that they were no longer just referenda for or against the old communist systems. In some cases elections became referenda for and against the “new” post-communist system, i.e. politically motivated system blame”. The separation of parties from civil societies might be less striking under those circumstances. However, not all the political parties and party systems were able to move to the stage of consolidation, often remaining weakened due to ongoing transition anomy, low party institutionalization and absence of a sufficient stabilizing middle class (“the missing middle”). As said above, the freedom of manoeuvre in the economic policy remained narrow due to external conditionality and lack of economic resources. The misuse of political power (“party-ism”) became striking due to short-term political horizons and path-dependency. However, in the third and the fourth stage the political parties seem to become better institutionalized but in most cases as the establishment of centralized top-down led professional parties and election alliances often forced upon the parties due to high thresholds for getting seats in parliament. This suggests that the changes over time have been nonlinear; at different times signifying unification of forces, common identities, fragmentation, in several cases “wars in the top”. Several party alliances and federations and “rainbow coalitions” came to the force. In most of the cases the party alliances, e.g. SDK in Slovakia turned out to be fragile constructions, neither sufficiently institutionalized nor held up by a common identity and party-culture as each party inside the alliance cared about its own identity. Thus, we were mostly dealing with negative alliances, mainly kept together by the common enemy (i. e. “post-communists” or “Mečiar”). In some cases, party alliances tended to


101

be purely tactical aiming at minimizing waste of votes at the elections. The ultimate goal was to establish a new common right wing government after election victory and to transform the election alliances to new “standard” parties or functional party-federations. That plan failed e.g. in the case of AWS in Poland and Quad Coalition in the Czech Republic. The AWS in Poland was not in the position to solve even the most important institutional, policy, and program problems and had to pay a heavy price for that at the 2001 election. In contrast, the left wing party alliance SLD in Poland succeeded transforming itself into a disciplined standard party having until then been an alliance of 20–30 different groups on the left side of the political spectrum. According to the “ideal model”, social links between the state and the parties should be reinforced in the later more “mature” stage. The elections became more retrospective as “output democracy” replaced moral politics. Several parties tended to be post-communist catch all and cartel parties, primarily focusing on state power and aiming to appeal to broad sections of society. However, at the same time bad governance, misuse of power, clientelism, political capitalism, and corruption tended to weaken the position of political parties in general, thereby reactivating anti-political feelings, apathy, and new types of systemic cleavages paving the way for anti-system protest parties. Most parties became more “outward-looking”. Moving to more ordinary politics interest groups gained influence, sometimes delaying political and economic reforms, e.g. privatization and restructuring of public finances. Some parties adhered to the old movement line but the majority of the electorate seemed to prefer parties with strong leadership, professionalism, consistent political programs, and good performance in the media. Thus, also in the case of the CEECs party institutionalization seemed to matter. The parties controlling power came under heavy pressure because of economic recession and growing social problems. However, macroeconomic progress itself was no guarantee of success. Thus, socialist led governments in Poland and Hungary lost elections in spite of rather good macroeconomic performance in the late 1990s. The establishment of party-alliances, e.g. AWS and umbrella parties, e.g. FIDESZ was most enticing to “outsider parties” without prospects for parliamentary representation by “going alone” at elections. Later, access to the political scene became more difficult due to higher costs of entrance, financial constraints and modest access to the media. In conclusion, we can say that parties and party system development can partly be explained by the legacy of the past and social and economic i.e.

102


structural factors, partly by dynamics of the transitions, e.g. the political style of the political leaders, the ways of governance, the political crafting, the institutional set-up and the changes on policy and program levels. The significance of those variables both varied and changed over time. Political crafting and entrepreneurship had a specific strong impact in the first stage of extraordinary politics due to the power vacuum. Short term factors, not great visions and political utopia’s determined the outcomes of the first elections. Quality of governance seemed to become decisive at the elections. However, the judgments from the voters over the parties remained merciless. In the later stages, systemic cleavages were “reactivated” by right wing parties, e.g. PiS and LPR in Poland in 2006 and to some extent also by Smer in the 2006 Slovak election. Nevertheless, elections were determined primarily by “political motivated policy blame” and not to the same extent and form of “political motivated system blame” as seen in the first stage. Central European party systems tended to move closer to the classical European party system models consisting in a centre-left versus centreright bipolar system, in some cases a multi-party system mainly based on socio-economic cleavages (Ágh, 1998:111). Important is to separate stabilization, consolidation and “normalization”. The Hungarian party system and to some extent also the Czech looks rather stable and consolidated, the Polish and Slovak seem to be more “turbulent”. “Normalization” signifies transition to the ordinary state of politics which might be unstable as well as unconsolidated.

More about left-right divide and post-communist cleavages The left-right divide known from already established political and party systems are only partly relevant in the CEEC context. From the outset, the communist successor parties constituted a rather easily identifiable bloc. By contrast, defining who is centre-right from amid an array of nationalist, conservative, Christian, liberal and populist groupings has been difficult (Szczerbiak and Hanley 2004: 1). The left and right divide exists in peoples mind, but differently in each country. As put by Peter Kopecky, different patterns of ideological structuring co-exist including old cleavages and experiences from leaving socialism (Kopecky 1995). The party systems in the Czech Republic came close to the left-right division in the more “classical sense”, according to which attitudes to state regulation and the welfare state tend to be most decisive at elections.


103

The parties in the CEEC’s are ranked according to partly overlapping criteria. Thus, neo-liberal pro-market pro-western parties are opposed to neo-traditionalistic particularistic and social democratic parties. Parties are alternately considered as progressive, traditionalist, liberal and authoritarian. Some distinguish between modern/rational versus neo-traditional/ nationalist parties and between pro-market and pro-western versus market skeptical religious, agrarian, or populist-socialist (Thomas 1999: 8). In contrast, in the case of Poland the left-right axis has been closely linked to the socio-cultural dimension, in particular questions about the proper role of the church in society and attitudes to the communist past. Parties with strong anti-communist and market- and euroskeptical characteristics are labeled right-traditionalist. On questions about social issues and state regulation Polish right wing parties look more ”social democratic” than “post-communist” parties, in particular the Democratic Left Alliance SLD. Furthermore, symbolic politics and low program crystallization was striking, at least when compared with conservative-liberal parties and parties on the political left. We find the conservative-liberal parties on the other end of the scale. These parties are strong supporters of free market economy, pro-European and against restitution to the church and church interference in politics, e.g. on questions about religious instruction in schools and abortion. The Freedom Union (UW) in Poland, the Civic Democratic Party (ODS) and Civic Democratic Alliance (ODA) in the Czech Republic and the Alliance of Free Democrats (SZDSZ) in Hungary belong to the group of the conservativeliberal type. The political left can be divided in “hard” orthodox communist parties, left wing social democratic trade unionist post-communist parties with roots in reform minded sections of the communist parties and the “modern” nomenklatura, and finally “soft” authentic historical social democratic parties with roots going back to the time before communist take-over and forced unifications of the social democratic and communist parties. Also the division between mass parties, cadre parties, catch-all parties and cartel parties are relevant also in the specific post-communist context. Most relevant parties in the CEEC’s seemed to move towards the catch-all electoral-professional type party models, built up top-down with tenuous links to social groups. As put by Peter Kopecky, the parties seem to have concentrated on “a wider clientele of voters … rather than opt for the welldefined segments of society” (Kopecky 1995: 515–534). Only agrarian parties, e.g. the PSL in Poland and the Independent Smallholders Party (FKGP) in Hungary were equivalent to mass parties. Modern pro-market parties

104


suffered in the elections due to absence of a strong and prosperous middle class (“the missing middle”). Thus, the emergence of rather strong righttraditionalist political parties has been considered as a result of civilization “backwardness” and unfinished and distorted modernization. Before 1989 “post-communist” parties cooperated closely with the communist parties inside the national fronts, while some “historic” parties were outlawed and “reborn” after the fall of communism. We also find parties established spontaneously and maybe therefore they hardly can be placed on a right-left scale (Klíma 1998: 496). In some cases, the memories about the uprisings against the communist regimes and the circumstances and the ways of demise of the old regime created specific “foundation myths”, sometimes leading to “early freezing” of socio-cultural cleavages left over from state socialism. The agrarian parties can not easily be placed on the right-left axis. In Poland, the peasants party PSL constituted a centre party because of the historic background in the communist period and close cooperation with left alliance SLD after 1990. The Christian-Democratic KDU-ČSL took part in the ODS-led governments in the Czech Republic and after the 2002 election joined Vladimir Špidla’s fragile government led by Social Democracy. In Hungary, the Smallholders Party (FKGP) appeared as a class party entering coalitions with the centre-right Hungarian Democratic Forum (MDF) and FIDESZ. Figure 2: Relevant post-communist conflicts and cleavages •

(post)communism versus anticommunism (all countries)

•

state versus church (Poland)

•

liberalism versus cosmopolitism (e.g. Hungary)

•

national ethnic conflicts (e.g. in Slovakia)

•

free market versus regulated market (the Czech Republic)

The right-left dimension deviate from those known from more established party systems in the West. Cleavages in the post-communist CEECs tended to be multidimensional, as agued by Miklos Haraszti to a great extent cultural (communist versus anticommunist) (Haraszti 1998). Therefore some observers rightly spoke about specific “cleavages and conflict lines of transformation” (Hloušek, Kopeček 2004: 48). Four or five possible divides structuring post-communist elite politics can be identified:


105

• a regime-divide or systemic comprising attitudes to the system as a whole • an economic-distributive divide, comprising attitudes to free marked versus state intervention; • a national-cosmopolitan divide, comprising attitudes to national particularism and internationalization, • the fourth, a socio-cultural divide, comprising attitudes towards traditional social institutions versus individualism and libertarianism (Kitschelt, 1995 and Hloušek, Kopeček, 2004). The socio-economic divide seems to have been most striking in the Czech Republic, the regime divide in Poland (III versus IV Republic) and in part Slovakia (belonging to the East or West), and the national-cosmopolitan, town-land (populists-urbanists) in Hungary. According to the ideal model, in the later stages of post-communism, the socio-economic cleavages, e.g. the conflict about the free market versus regulated market conflict and about the social and economic policy, should become more influential. Socio-cultural cleavages connected to national ethnic conflicts and nation building have been most striking in the “deviating case” of Slovakia much due to the rather late and complex nation building, giving parties and party systems rather unstable, “immature”, and specific characteristics. At the 1998 and 2002 election the systemic divide concerning the “belonging of Slovakia” to the West or East gained influence.

Path-dependency and the parties and party-system in Poland Observed in a path dependency perspective, parties and party systems in Poland shall be seen in the context of “the philosophy” of the round table discussions (“Magdalenka”) 1988–89 and “the Balcerowicz plan I”. No parties in government have been able to liberate themselves from the legacy of the round table negotiations (“Magdalenka”) and the Balcerowicz plan despite proclamations about doing so at least until the 2005 election. Basically parties and party system in Poland passed following stages: • The break-through in 1988–1989 and the contract parliament and the land slide victory of Solidarity. • Non-party characteristics and the hegemonic role of Solidarity. Wars in the top of Solidarity. • An extreme multiparty system format after the 1991 election, political fragmentation and low elite cohesion. Great instability and slow consolidation.

106


• Post-communist come-back at the 1993 election. Moderate multi party system format, much due to the five percent threshold. • Move to a “bipolar” party system format after the 1997 election (AWS versus SLD). However, AWS turned out to be an extremely fragile and heterogeneous political alliance. • Realignment of the moderate multiparty system at the 2001 election. New parties enter the parliament. High political instability due to political scandals raised in the press and the ongoing divisions inside the ruling SLD-UP government alliance. • No new parties represented in the parliament at the 2005 election. Realignment due to the weakening of the left. Still we were dealing with a moderate multiparty system format. The right-left cleavage is weaker due to the fall in electoral support to the left, in stead a stronger liberal versus solidarism divide (“Polska liberalna” versus “Polska solidarna”). The formation of political parties and party systems followed the same line as in the other Central European countries; first formation of broad movement parties, e.g. Solidarity, and reconstruction and later the creation of “post-communist parties”, e.g. SLD and PSL. The political capital, i.e. the spontaneous popular support, faded out earlier than first expected, much because of the internal splits and “wars in the top” on the right. The experience from “underground”, phrases like “civil society against the state” and the image of a united society fighting against the authorities and their imperial supporters were not to become decisive after the victory in the fight against the old system. In addition, agents and structures external to the Polish state transformation, e.g. international financial organizations and NGO’s, turned out to be important structural causes for the collapse of the old system and the formation of the new postcommunist (Steves 2001). From the outset, polarization of Polish politics followed four lines: • between Solidarity and post-communists, i.e. on the structural level (the systemic divide), • inside the Solidarity movement (“the wars in the top”), i.e. on institutional level (the “We-Us” divide), • for or against the president (Walęsa), i.e. on actor level (the political divide), • for or against the Balcerowicz plan I, i.e. the economic chock-therapy, i.e. on policy-level (the socio-economic divide). As mentioned above, the first type of polarization was dominant at the time of the “break through” in 1989 and after that never fully de-frozen. The


107

dominant model underlying Solidarity, civil society against totalitarianism, undermined Solidarity’s struggle for a new and different system. In other words, Solidarity was not in the position to go beyond the culture and the history going back to 1980–81 and identify new conflicts and alternative futures under post-communism. Later in the 1990s, i.e. after the formation of the formation of the SLD-PSL government in 1993, the new political divide, “for and against the president” (Walęsa) gained momentum. Thus, structural factors, i.e. the legacy of the past, had a distinct subjective side. Furthermore, to understand the meaning of Solidarity, we must include also the internal constitution of the Solidarity movement itself, i.e. the party institutional factor. Party fragmentation and ”wars in the top” inside the Solidarity movement took place between “pragmatists” and “fundamentalists”, in part caused by electoral law, which had no threshold requirement for representation in parliament. An extreme multiparty system emerged with no less than 27 different political groups represented in parliament. Also nonparty system characteristics were striking. Adversary politics, governmental overload, over-parliamentarization, party’ism, party splits and formation of new parties and alliances were all striking. Most of the parties aimed to marginalize and exclude the “post-communist” parties like SdRP and SLD from the party-political scene in the first years. SLD aimed to be accepted as a relevant political party and as soon as possible be member of the social democratic Socialist International (SI). The cleavages inherited from before 1989 (“communist-anticommunist”) were reactivated at the presidential election in 1995 and also during discussions about the new constitution. The early freezing of the old “We” versus “Them” discourse constituted an insurmountable obstacle for a historical compromise between the “post-communist” SLD and the social liberal Democratic Union (UD), later Freedom Union (UW). In spite the fact that the former national-accommodative communist system in Poland had been less suppressive than in the case in other CEECs the anti-communism and the “We-Them” distinction remained strong. Thus, as a result Poland seemed to move closer to polarized pluralism in the mid 1990s, in which case many relevant parties are present on the political scene, i.e. political parties with a great coalition potential or an effective veto power, at the same time considerable ideological distances between the parties. Unfortunately, no consistent strategies for coping with conflicts “between us” came forward. Furthermore, the old alliance between intellectuals and workers disappeared after the fall of state socialism. Electoral volatility, high party fragmentation, and protest voting in particular signified the first

108


stage of post-communism. Only the agrarian party PSL gained mass party characteristics. Boundaries between political parties and interest groups remained porous, among others because of weak party institutionalization. Polarization of the reactive type was frequent, first in the shape of “for or against the Balcerowicz plans”. Reactive polarization repeated itself at privatizations, wage regulation, administrative reform and the health reform etc. Widespread reactive polarization in Poland may be explained by the legacy of “output-articulation” and extrication back in the “communist time”. Unfortunately, the “wars in the top” and “wars of laws” lowered quality of public governance and enhanced majoritarian type of democracy. Re-activation of “We-Them” cleavages was much due to a polarization of politics pushed forward by Solidarity. When economic growth and social mobility decline, group consciousness tends to become stronger and challenge the new post-communist system. References to a common enemy and Christian values may still reduce internal disagreements and popular dissatisfaction with the economic and social policy but the political capital from the first stage is reduced. The ”post-communists” (SLD, PSL) government came to power in the 1993 election, however, much due to decline of confidence in political parties and the divisions inside new anticommunist movement parties and federations. After three years of post-communism half of the Polish population was dissatisfied with Polish democracy, and in particular with the interference of church in politics. Protests were expressed as the demands of replacement of individual politicians, not as a rejection of democracy as such in most of the cases. In other words, the specific support to democracy and democratic institutions was low, but the diffuse support to democracy relatively high. From the outset, party members, party leaders and local structures did not play any significant role. Most of the political leaders considered access to the mass media as more effective means of contact to voters than party members (Szczerbiak 2001: 114). Institutionally, the new Polish parties were not attempting to encapsulate their supporters by networks of ancillary structures directly linked to their party organizations, e.g. youth, women’s and ecological sections (Szczerbiak 2001: 111). In general, the new Polish parties seemed strongest in state institutions being capable of fulfilling roles in terms of structuring elections, institutions and recruiting elites (Szczerbiak 2001: 126). Several ad hoc coalitions and electoral alliances emerged since the mid 1990s, e.g. AWS and “Przymierze Polskie”. A change toward a more bipolar and moderate multiparty system with a stronger linkages to social cleavages


109

in society could be observed at the 1997 election with the centre-left party federation (SLD) and the centre-right party federation (AWS) constituting the two main poles. The situation changed strikingly in 2000–2001, i.e. after the 2000 presidential election and, in particular, after the parliamentary election in September 2001. In that election only three parties ran for election under the same party label as in the first free election. In other words, more than 20 parties being in opposition to SLD in the 1991 election, had disappeared 10 years later. Parties, which obtained about 30 pct of the votes at the 2001 election, simply did not exist in 2000, i.e. only one to two years back. Several times party leaders defected to “neighbor parties”, mostly for personal career. In contrast, the voter preferences seemed to be more stable. We were basically in the same situation before the 1993 election after the 2001 election, however, with an even stronger populist and xenophobic party representation in the parliament. The SLD-UP government did not gain the expected majority in the Sejm in the 2001 election due to the new strict proportional election system more favorable for small parties, making the establishment of government with a majority in parliament more complicated compared with the situation after the previous elections. They solved the situation by including PSL to the coalition formula. In return, there was support from a “post-communist” president (Aleksander Kwaśniewski) and a majority of SLD-UP and PSL in the upper house (the Senate). In particular, Polish politics became more polarized due to stronger representation in parliament of “anti-system” parties like “Self-defense” (Samoobrona) and the League of Polish Families (LPR). The fall of electoral support of the SLD-UP was due to bad governance, political scandals, growing economic and social problems and increasing division on both government and on party level forced Leszek Miller to resign as SLD party chairman and premier. Defectors established a new “antiMiller” social democratic party (SDPL) in March 2004. A fragile transitory government led by Marek Belka was formed ruling the country until the ordinary national election in 2005. As a surprise to many observers, in the 2005 election the centre-right Law and Justice Party became the greatest party with 27 pct of the votes, thus out-passing the liberal Civic Platform that gained 24 pct. And only to make things worse for the liberals, the PiS candidate Lech Kaczyński was elected as new president, beating the liberal Donald Tusk by a rather great margin (55–45). The negotiations about a PO-PiS majority government failed due to policy disagreements in the end resulting in the formation of a PiS minority government led by the “second rank” Kazimierz

110


Marcinkiewicz leaving a frustrated liberal Civic Platform (PO) in opposition. The solidarity-liberal divide became most decisive after that election. Thus, the centre-right got the upper hand in the 2005 election, beating the SLD-UP by a rather high margin. No new parties came to parliament but the party system realignment took place due to the fall in electoral support for the left. Nevertheless, the SLD did better than expected gaining 11–12 pct of the votes. However, no conservative-liberal government could be established due to policy as well as personal disagreements. At the vote of confidence in the new elected parliament the PiS government gained support from Samoobrona, PSL and the League of Polish Families (LPR). According the official proclamations, the new PiS minority government wanted to spend a lot, in particular as regards financial support to families at the same time give less money to single mothers. The new government also did away with the position of gender-equality ombudsperson. The right wing groups including the conservative and traditionalist Radio Maryja that had supported the Law and Justice Party (PiS) at the 2005 election gained much more influence than before. The populist Samoobrona and the chairman Andrzej Lepper was allowed in the fold. In short, the Law and Justice (PiS) stood for a peculiar version of conservatism founded on socialist paternalistic economic thought, anti-liberalism, euroskepticism, and dislike of Germany and Russia. The victory of PiS in the parliament election was due to support from the trade union Solidarity and in particular support from Tadeusz Rydzyk and Radio Maryja. The negotiations about a new PiS-PO government failed much due to the pressure from right-wing traditionalists like Rydzyk who preferred cooperation between PiS and a “a-political” block (“bezpartyjny blok”) consisting of Samoobrona, PSL and the League of Polish Families (LPR) and maybe some defectors from Civic Platform (PO). Marcinkiewicz spoke several times in his “exposé” about “solidarity”, pro-family policy, simplification of tax system, and fewer privatizations of state enterprises. However, problems arose for the government at the voting in parliament on some legislation and especially at the negotiations on the draft budget for 2006. In order to avoid early snap election, the Kaczyński-brothers proposed a “stabilization pact”, a political “truce” until mid-2006, which may have paved the way for a “hegemonic Piłsudski-like political block to improve the state” including all parties except the “post-communist” SLD. That proposal did not expand enthusiasm among the other parties. Law and Justice Party (PiS) aimed at a snap election in May 2006 but did not gain the sufficient support in parliament for that proposal. In stead negotiations started about widening the government with more parties. Those negotia-


111

tions succeeded, first with Samoobrona and some defectors from LPR, a few days after with the LPR as a whole. Andrzej Lepper became minister for agriculture, Roman Giertych minister for education.

Parties and party system development in the Czech Republic Basically, the formation of the parties and the party system can be divided in following stages1: • In the first period dominated by anti-party feelings followed by the creation of new parties and the slow break up of Civic Forum (OF) between November 1989 to February 1991; elections 1990 as emerging moment of new party system. • Formation of parties and crystallization of the party system from February 1991 to June 1992. • Consolidation of the party system from June 1992 to May-June 1996. • Elements of instability within ODS 1997/1998 and restructuring in the wake of the agreements between ODS and ČSSD after the 1998 election. • Stabilization of the party system in the 2002 election. The development of parties and party system shall be seen in the context of the legacy of the past, the specific conditions in the “normalization years” lasting from the repression of the Prague Spring until the Velvet Revolution in 1989. The specific character of the Czechoslovak communist regime and “normalization” lead to implosion, also named “negotiated collapse” (Civín 2005). The division of Czechoslovakia and the formation of two independent states did not have any crucial impact in itself, neither on parties nor on party systems. The purges of reform communists, the harsh political climate, and the marginalization of the political opposition created a confrontational political culture. A “vicious circle” came up due to centralization of power, weak local democracy, problems of civil society, lack of checks and balances and few party members. At the outset the political scene was marked by over-ideologization, personified power struggles, vaguely formulated party programs, and “childish” arguments about conspiracies, coups and a return to the old system, leading to polarized pluralism. As put by Pavel Pšeja (Pšeja 2005), only after the demise of Civic Forum (OF) and the founding election in 1990 we 1

The criteria for the different stages are discussed e.g. in Pšeja 2005.

112


can talk about a party system in any meaningful way. It has been no easy task to defreeze old confrontational “We-Them” and state-society discourse. The distrust to the political parties (“anti-politics”) and in some cases even the democratic principle seemed difficult to overcome in the late 1990s. Those anti-political feelings re-emerged in 1999, 10 years after the “Velvet Revolution”. Anti-system extremist parties gained a rather strong representation in parliament at the 1992 and 1996 election but the majority of the Czech population did not seem to deviate from already chosen pathways. Unlike other ex-communist countries, the economic pathway was not dictated by western financial institutions like IMF and the World Bank. Václav Klaus argued that the transition from plan to market should be decided by the Czech population itself, not by financial organizations and advisors from abroad. The “Czech way” was connected with neo-liberalism and pragmatism. Later, from the mid 1990’s, social democracy, the anticipatory adaptation to the EU and questions related to the EU and European cooperation became more striking. After the second free election the party system became rather stable characterized by a unidimensional polarization primarily and mainly based on socio-economic cleavages and majority government coalitions. The party system format until the 1996 election has rightly been regarded as an asymmetric four polar system with unclear government alternatives (Fiala, Hloušek 2003: 34). The “concentration” of the party system took place with the liberal Civic Democratic Party (ODS) as the dominating pole, playing a almost hegemonic role. At that time opposition in parliament was both factionalized and weak. KSČM became the strongest opposition party. Thus, until mid 1990s the relationship between government and opposition remained asymmetric. The Social Democratic Party (ČSSD) was not represented in the first elected parliament and only obtained 6 pct of votes at the 1992 election. The reckoning with the past was reflected in lustration laws excluding persons and groups that had collaborated with the old system. Václav Klaus refused all theses about going “third (path)ways” in the first years, however, at the same time presenting his own way thesis about an almost crisis free transition from plan to market, that, if realizable, would have been unique in the whole post-communist region. His neo-liberal theses aimed to bring not only the socialist but also the civic principles in disrepute. For Klaus, politics largely became a question about technology of power, thus making the system majoritarian. Most of the Czech voters declared themselves “centrist” according to major opinion polls. Self-declared centre parties, however, were absent from


113

1992 to 1996. Nevertheless, the policy of ODS-led governments behaved relatively moderate and pragmatic. The polarization on the party system level seemed primarily rhetoric and symbolic and, not to forget, personal. At that time, the limited freedom in the economic policy moved polarization away from the policy level closer to the symbolic and personal level. A new and different situation emerged since the mid 1990’s. The position of the Czech Republic as the post-communist “front-runner state” came under great pressure because of economic stagnation and political scandals. The specific Czech neo-liberal pathway launched by Klaus came under fire due to a stronger social democratic discourses based on gradualist, neo-institutionalist and neo-keynesianist ideologies. The political crisis in 1997 resulted in the resignation of the ODS led coalition and a ODS party division and subsequently the establishment of the Freedom Union (US) by Klaus’ “rebels” from the ODS. In the 1998 national election, ČSSD became the greatest single party. Finally, the first social democratic minority governments were established but only due to adoption of the controversial power sharing agreements with ODS. In short, to some extent a de-freezing of the old communist-anticommunist cleavage took place, but the party system remained asymmetric due to the permanent “exclusion” of communists. The party system format remained moderate multipolar. Only the voting behavior among the elder part of the electorate remained mainly class based. The polarization took place along new lines. Until the mid 1990s, radical anti-communism led to confrontations between communists (KSČM) and “all the others”. The other dividing line was between “Václav Klaus and all others”, i.e. a confrontation on actor level reminding of the situation in Slovakia, where the HZDS party leader Vladimir Mečiar was opposed by almost “all others”. The third polarization became reactive and policy-related and took place in the shape of negative reactions against bad governance and power sharing agreements, e.g. the “opposition agreement” and the “tolerance pact” between ČSSD and ODS entered after the 1998 election. Moving to more “ordinary politics” the political scene tended to become confrontational also inside each political party. Centralization and top down decision was striking. Party members raising critique of party leadership were branded as “enemies” and “traitors”. Unwillingness to admit political mistakes was striking, not only in the case of Václav Klaus and Miloš Zeman but also the President (Václav Havel). The policy line on the left was populist, communist, democratic socialist or “modern” socialist. Often social democrats and the communists were internally divided along the same lines. On the right, neo-liberal attitudes re-

114


mained rather strong; moderate Christian-Democratic attitudes were mostly expressed by KDU-ČSL (Machonin, Gatnar 1999). In general, the Czech political parties became relatively even distributed on the right-left axis with the liberal parties ODS and ODA belonging to the centre-right and ČSSD to the centre-left. As said, the party system remained asymmetric as the left communist party (KSČM) remained regarded as nonrelevant due to the “tacit exclusion” (“vyloučení”) by other parties. KDUČSL joined in the ODS led governments from 1992 to 1996, but in the late 1990’s KDU-ČSL at some voting in parliament acted as a supporter party to the social democratic government, after the 2002 election even taking part in the social democratic led government. The social democrats (ČSSD) became more centrist and “modernist” and with a greater coalition potential. Territorial cleavages were reduced after the Moravian HDS-SMS and peasant party (a part of LSU) lost representation in the Czech parliament. As a rather homogeneous society, the preconditions for the development of moderate bipolar party or 2-and-half party format, competition looked rather favorable, and moderate socio-economic cleavages at the same time seemed to be most decisive at the elections. At the third free election in 1996, the majority of “winners” of the transition voted ODA and ODS, while the “losers” preferred ČSSD, KSČM or maybe the extremist-populist Republican Party (SPR-RSČ). In other words, moderate multiparty system format and rather strong socio-economic cleavages seemed to become to ordinary political state. Thus, also the party system looked rather consolidated. The political scene has not been open to new parties, at least not to the same extent as in Poland and Slovakia. A new and apparently rather stable moderate multiparty system evolved with ODS and ČSSD constituting the main poles. A stronger “political middle” emerged due to cooperation between the freedom Union (US), CDU-CSL and ODA inside the Quad Coalition (4K).

The power sharing agreements – and after The ČSSD-ODS agreements were different from the “historical compromise” in Hungary entered between the Socialist Party (MSZP) and the Alliance of Free Democrats (SZDSZ). The agreement in Hungary reduced polarization in society, fostered more stability and gave the new government more freedom of manoeuvre in the economic and social policy. In Hungary, a substantial de-freezing of cleavages, the old “We” versus “Them” discourse had taken place already in the late 1990s. Therefore cooperation in government between liberals (SZDSZ) and socialists (MSZD) in Hungary


115

was expected before the 1994 election and for that same reason also better prepared. The historical compromise between liberals (SZDSZ) and socialists (MSZP) in Hungary came up much due to policy mistakes of MDF-led government. By contrast, in the Czech Republic, the agreement with ČSSD was forced upon Václav Klaus and ODS because of internal divisions on the Right and ODS’ rather low coalition potential. Thus, for some time the party system polarization to a great extent took place in the shape of a “pro” or “against” the agreements between the two greatest parties, ČSSD and ODS. President Václav Havel belonged to those who argued that the first agreement between ČSSD and ODS was “election fraud” because ČSSD-ODS cooperation had been presented during the election campaign. The confrontation came to the fore under the conflict about Czech TV (“ČT”) 2000–2001. At the 10 anniversary of the Velvet Revolution 1989, protest demonstrations came to the fore demanding Klaus’ and Zeman’s retreat from power under common slogans, e.g. “We thank you, please leave” (“Děkujeme, odejděte!”). However, the political impact of the new “anti-political groups” turned out to be short term. Some observers regarded the agreements between ČSSD and ODS as a new “velká dvojka”, i.e. as a big two-party coalition similar to the “Pětka” (Great Five) in the mid-war years with close cooperation between the five relevant political parties excluding extremist parties to the Right and. President (Masaryk) had taken an actively part in power infighting in the 1930’s. In contrast, the power sharing agreements between ODS and ČSSD aimed at limiting the power of the president (Havel) in the year 2000. The main problem was to point out the right alternatives to the agreements between ČSSD and ODS. Neither a big coalition, i.e. a “super coalition” of all relevant and responsible parties, was any realistic option. Broad coalitions may be relevant in specific crisis situations, in which cases political parties not only enter policy agreements, but also change political doctrines. Elements of “anti-political” culture and high polarization on actor level impede formation of broad coalitions. At the turn of the century, there was much talk about the need of a more stable and effective government but opinions on the exact meaning of “stable” and “effective” differed substantially. The opposition agreement did not de-freeze old divisions and therefore did not foster a more consensual political culture. In short, a Hungarian type “historical compromise”, a compromise between political doctrines, was out of reach. Many intellectuals in the Czech Republic regarded the power-sharing agreements between ČSSD and ODS as a sign of “unnaturalness” in Czech politics before the 2002 election. However, as noted by Emanuel Mandler, the weakest point in Czech political life may not be the opposition agreement

116


and the tolerance pact, rather that the two strongest parties (ODS and ČSSD) due to the ongoing turmoil inside the Quad Coalition (4K) were not confronted by a sufficiently strong and authentic rival. The Quad coalition (4K) turned out to be a divided negative short-term party federation. For that reason the 4K and follower – coalition of KDU-ČSL and US-DEU – were constantly losing electoral support up to the 2002 election.2

The 2002 election In the 2002 election the time of the ČSSD-ODS power sharing agreements had run out. A new fragile social democratic led government consisting of ČSSD, KDU-ČSL and The Freedom Union (US-DEU) was established. Vladimir Špidla was forced to resign as both ČSSD chairman and prime minister in the wake of European Parliament elections debacle in summer 2004. The ČSSD, US-DEU and KDU-ČSL government was re-established and the acting ČSSD chairman Stanislav Gross became new prime minister. The “modernist” line of Vladimir Špidla seemed to be exchanged with a careful and less “provocative” policy. Furthermore, the government needed each vote in the Chamber of Deputies relying on the narrowest 101-vote support in the 200-member lower parliamentary house. The election of Gross as new party chairman and premier raised the electoral support for ČSSD. Before the regional elections and the Senate election in November 2004 the two projects for the future of the Czech Republic, represented by ODS and ČSSD at least looked more clear-cut to the electorate. Before the elections it had increased civil servants’ incomes and wanted to secure a free health care system. As former Minister of Justice, Gross defended citizen’s “safety” even at the cost of police wiretapping and more invading their privacy, and raised the wages of people in the public sector. In its program, the “Blue Chance”, the ODS spoke about lower taxes, believing that a reduction of the state power would solve problems with corruption, trusting in justice of the economic competition and believing in a non-federal Europe of nation-state and market.3 Gross lost his first elections with only 14 pct of the votes, coming third after the liberal ODS (35 pct), and the Communists (KSČM) (20 pct) in Senate and regional elections in November 2004. The election turnout in those elections was low, below 30 pct. New divisions followed after the 2 ”Czech press survey” 6 March 2002, www.ceskenoviny.cz, Mlada fronta Dnes 6 March 2002. 3 Czech Happenings, “Czech press survey” 25 October 2004 www.ceskenoviny.cz


117

election defeat. The main problem seemed to be lack of visions and projects attractive to the electorate, internal divisions, bad governance and a general lack of “personalities” inside the party. The KDU-ČSL raised several policy problems inside the government and moved closer to the ODS. Stanislav Gross faced a scandal (or farce) over his own property and business activities of his wife at the beginning of 2005. The crisis of the ČSSD-led coalition burst out in mid of February as KDU-ČSL chairman Miroslav Kalousek confronted Gross with an ultimatum demanding his resignation and replacement, calling on the ČSSD to propose a different prime minister than Gross. First, ČSSD rejected the demands as inadmissible and supported Gross demanding that the KDU-ČSL left the government. The scandal was raised by the daily Mladá Fronta Dnes, that used a new freedom-of information law to take a closer look at the then prime minister’s assets, uncovering discrepancies that threw doubt on Gross’ earlier accounts of how he had financed his purchase of a luxury flat. The scandal led to several discussions about the role of the media in politics and the (lack of) political culture. In the end, but after some time of hesitation, Stanislav Gross resigned as prime minister in April 2005, and the post was handed over to the former minister for local affaires Jiří Paroubek. Jiří Paroubek’s government comprised of the ČSSD, the centrist Christian Democrats (KDU-ČSL) and the right-wing Freedom Union-DEU just as Gross’ did. However, the government’s support in parliament remained fragile, 101 out of 200 MP’s. Only four out of 18 government members were replaced. The “unnaturalness” in Czech politics, the “exclusion” of the communists was a subject of debate but not overcame. Paroubek signified a new more “tough” style of political management, and succeeded to stabilize and increase the electoral support to some extent and also to gain the respect of president Václav Klaus. With Paroubek the ČSSD became more united due to the inclusion of the Zeman-faction of the party. At the May 2006 ČSSD election congress Paroubek took over also the post as party chairman. At summer 2005, according to the election polls, ODS lost some electoral preference due to “war rhetoric” and “no tolerance” policy. Furthermore, the economic outlook looked brighter. The GDP was growing at 4.4 percent, inflation was the lowest it had been in 17 months and unemployment was dropping. Paroubek did not reject cooperation with the communists. However, factionalization inside the ČSSD did not stop, thus a group around former minister Jan Kavan called for a change of the foreign policy away from “soft support” for the US. As expected, the 2006 election became a close race.

118


The number of core supporters for the parties remained low according to a CVVM poll November 2005. The Communists had most core supporters (24 pct) while the then ruling Social Democrats (ČSSD) have the least (4 pct.). Furthermore, the analysis told that more and more people do not like any of the current parties and therefore vote the party they consider the least bad one. There were 27 percent of such people; it was 10 percent less in 1997.4 In sum, also in the 2006 election the volatility may be high. Evidence from election polls showed that the Green party (SZ) of Martin Bursík may pass the election threshold and decide who, the ODS or the ČSSD will decide the character of the government. In the 2006 election the Greens (SZ) gained 6.3 pct of the votes. Bursík declared before the election that his party would never support a government with Communists (KSČM) participation, not even a ČSSD minority cabinet dependent on the KSČM silent support, which Paroubek was considering. However, in a TV debate i April 2006 with Jiří Paroubek he declared that his party in most matters stood closer to ČSSD than to the ODS. Bursík clearly said that his party could not pledge to support Klaus in his re-election since he was unacceptable to the party no doubt because of the president’s sharp criticism of NGO’s and environment movements in particular. The approach to politics has been ambivalent; some place the party to the left, others to the right. The rise of support for the Greens (SZ) seems to be due to anti-political feeling among some voters, mostly intellectuals. The fact that Bursík rejected to sit on a cabinet supported by the communists may weaken the position of the ČSSD or in the last resort bring to the fore establishment of a new and “real” grand coalition between ODS and ČSSD. Before the election, at the May 2006 congress Paroubek strongly criticized the Greens (SZ) and in particular Martin Bursík. After all, ČSSD seemed to prefer a social democratic minority government with “secret support” from the communists to a fragile alliance with the Greens (SZ). The 2006 turned out to be a draw, with 100 seats in parliament to the two blocks, and with the ODS as the election winner.

Concluding remarks As said in the beginning, this article does not give final answers. Much more empirical work is needed to do that. In my view, we have to include www.ctk.cz 16 November 2005, “Communists have most core supporters, ČSSD least- poll”. 4


119

following tentative conclusions when comparing parties and party systems in Poland and the Czech Republic: The type of political parties: At the 2005 election conservative-traditionalist (PiS, LPR) and hard-soft populist parties (Samoobrona) in Poland, a divide between Solidarna Polska (PiS) versus Liberalna Polska (PO). A more clear-cut divide between conservative-liberalism (ODS), Christian democracy (KDU-ČSL) and social-democracy (ČSSD) in the Czech Republic. The Green Party (SZ) turns to the right in the Czech Republic. There is asymmetry in Czech Republic due to “exclusion” of the Communists which is declining since Paroubek started to lead the coalition government in 2005. The party system format: extreme multipolar in Poland 1991–1993, moderate multipolar format due to the high threshold of five percent after the 1993 election but with built-in “hidden” extreme multipolarism due to broad fragile election alliances, e.g. AWS. Higher barriers for entrance to the party political scene in the Czech Republic than in Poland – with some exceptions from that rule (the Greens (SZ)) at the 2006 election). The most decisive cleavages: and polarization: mostly socio-economic, to some extent systemic in the Czech Republic (e.g. reactivation of the communism-anticommunism divide), to a greater extent systemic (e.g. communism-anticommunism and the III versus the IV Republic) and religion-secular in Poland. Polarized pluralism could be found in the Czech Republic in particular in the late 1990’s, more striking in Poland after the 2001 election. The left-right divide: In Czech Republic more “traditionalist” left-right divide much based on socio-economic cleavages and attitudes to the economic policy (keynesianism versus monetarism), in Poland the left-right divide more blurred and to a great extent linked to the modernist-anti-modernist divide, including different views about the role of religion in Politics and on the EU, globalization and the III versus IV Republic divide. The liberal-traditionalist divide functions most striking after the 2005 election. Coalition building/coalition potential: In Poland bad experiences with government coalitions due to low elite cohesion; “mixed” experiences with coalitions but fewer defections from coalitions in the Czech Republic. Government coalition in the Czech Republic functioned difficult because of tacit exclusion of the communists and personal animosities. The asymmetry leads to “power sharing” agreements, minority governments, fragile majority government, maybe a “grand coalition” some time after the 2006 election. Turn from a minority to a majority government in Poland in spring 2006. Anti-politics: anti-politics in the Czech Republic much linked to the ideology promoted by former dissidents, e.g. Václav Havel, in Poland to

120


ideology goes back to the mid war time (Dmowski-Piłsudski) and popular support for a “strong man”. To some extent anti-politics is due to the legacy of communism, e.g. anti-party feelings and growing economic and social frustrations and apathy under post-communism. Lower turn out at the Polish 2006 national election (40 pct), higher turn out at the Czech 2006 election (65 pct) Makro- and micro-institutional factors: In both Poland and the Czech Republic proportional election system with a five percent threshold, semipresidentialism in Poland till 1997, parliamentarism in the Czech Republic and contemporary Poland. Weak membership base could be observed in both countries (mostly in Poland), in particular among new parties and the reborn historic parties. The post-communist socialist and agrarian parties seem to be better institutionalized. Elite cohesion: lower in Poland than in the Czech Republic on the personal (loyalty) as well as on the program level. Has maybe been connected to different attitudes to politics among political elites, the different political culture (politics as a “fight about life and death” in Poland versus politics as the “art of the possible” in the Czech Republic). In short, politics in the Czech Republic seem more “ordinary” seen in a broader European context.

Selected literature: Ágh, Attila (1998): The Politics of Central Europe, London, Thousand Oakes, And New Delhi: SAGE Publications. Balcerowicz, Leszek (1994): Understanding Postcommunist Transitions, Journal of Democracy 5(4). Balík, Stanislav a kol. (2006): Občanská demokratická strana a česká politika. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Balík, Stanislav; Vít Hloušek (eds.) (2004): Evropska lidová strana a její členské strany. Brno: IIPS. Barany, Zoltan (1995): The Return of the Left in East-Central Europe. Problems of Post-Communism, January/February 1995. Baylis, Thomas A. (1994): Plus a Change? Transformation and Continuity among East European Elites, Communist and Postcommunist Studies 27(3): 315–328. Berend, Ivan T. (1996): Central and Eastern Europe 1944–1993, Cambridge: Cambridge University Press. Bielasiak, Jacek (1997): Substance and Process in the Development of Party Systems in East Central Europe, Communist and Post-Communist Studies 30(1). Bozóki, András (1994): The Legacy of Dictatorship and the Political Change in EastCentral Europe, Comparative Social Research 14: 131–155.


121

Bryant, G.A., Edmund Mokrzycki (eds.) (1997): Democracy, Civil Society and Pluralism. Warszawa: IFIS Publishers. Bryant, G.A., Edmund Mokrzycki (eds.) (1994), The New Great Transformation? London and New York: Routledge. Civín, Jan (2005): Československý režim v letech 1985–1989, Central European Political Studies Review VII(2–3). Dauderstädt, Michael (2005): The Communist Successor Parties of Eastern and Central Europe and European Integration, Journal of Communist Studies and Transition Politics 21(1): 48–66. Diamond, Larry (1999): Developing Democracy toward consolidation, Baltimore and London: The Johns Hopkins University Press. Diamond, Larry (1996): Is the third wave over? Journal of Democracy 7(3): 20–37. Diamond, Larry (2002): Thinking about hybrid regimes, Journal of Democracy 13(2): 21–35. Diamond, Larry and Leonardo Morlino (2004): The Quality of Democracy, an Overview, Journal of Democracy 15(4). Dimotrova, Antoaneta and Geoffrey Pridham (2004): International Actors and Democracy: Promotion in Central and Eastern Europe: The Integration Model and its Limits, Democratization 11(5): 91–112. Downs, Anthony (1957): An Economic Theory of Democracy, New York: Harper and Row. Elgie, Robert (2005): From Linz to Tsebelis: Three Waves of Presidential/Parliamentary Studies, Democratization 12(1): 106–122. Elster, Jon, Claus Offe, and Ulrich K. Preuss (1998): Institutional Design in PostCommunist Societies, Cambridge: Cambridge University Press. Fawn, Rick (2000): The Czech Republic, a nation of velvet, Amsterdam: Harwood Academic Publishers Fiala, Petr and Vít Hloušek (2003): Stranický systém České republiky, in P. Fiala, R. Herbut et al: Středoevropské systémy politických stran, Brno: IIPS. Frentzel-Zagórska, Janina and Jacek Wasilewski (2000): The Second Generation of Democratic Elites in Central and Eastern Europe. Warsaw: PAN ISP. Gunther, Richard, Larry Diamond (2003): Species of political parties, Party Politics 9(2): 167–199. Hall, Aleksander (2004): Jaka Polska?, Warszawa: Rosner&Wspólnicy. Hanley, Sean (1999): Czechs Seek Yet another Model, Central Europe Review 0(30), 19 April 1999. Hanley, Seán (b. l.): Europe and the Czech Parliamentary Elections of June 2002, RIIA/ORN Election Briefing no.5. Hanley, Seán (2004): Explaining the Rise (and Decline?) of the Czech Right, Journal of Communist Studies and Transition Politics 20(3): 28–54. Hanley, Seán (2004): Getting the Right Right: Redifining the Centre-Right in PostCommunist Europe, Journal of Communist Studies and Transition Politics 20(3): 9–27. Hanley, Sean (2002): Party Institutionalisation and Centre-Right Euroscepticism in East Central Europe: the Case of the Civic Democratic Party in the Czech

122


Republic, paper presented for presentation at the 29 the ECPR Joint Sessions of Workshops, Turin, 22–27 March 2002. Haraszti, Miklos (1998): Young Bloods, Hungary’s election results promise a new taste of political salami, Transitions, July 1998: 48–52. Higley, John and Michael G. Burton (1997): Types of Political Elites in Postcommunist Eastern Europe, International Politics 34: 153–168. Hloušek, Vít, Lubomír Kopeček (2004): Konfliktní demokracie. Moderni masová politika ve střední Evropě, Brno: IIPS. Holc, Janine P. (1997): Liberalism and the Construction of the Democratic Subject in Postcommunism: The Case of Poland, Slavic Review, no.3. Holmes, Leslie (1997): Post-Communism: An Introduction, Polity Press. Holmes, Leslie T. and Wojciech Roszkowski (eds.) (1997), Changing Rules, Polish Political and Economic Transformation in Comparative Perspective, Warsaw: Institute of Political Studies, Polish Academy of Sciences. Holzer, Jan (ed.) (2000): Komunistické strany v postsovětských stranicko-politických soustavách, Brno: IIPS. Howard, Marc Morjé (2003): The Weakness of Civil Society in Post-Communist Europe, Cambridge: Cambridge University Press. Huntington, Samuel (1991): The Third Wave: Democratization on the Late Twentieth Century. Norman: University of Oklahoma Press. Illner, Martin (1996): Post-Communist Transformation Revisited, Czech Sociological Review 4(2). Innes, Abby (2001): Czechoslovakia, the Short Goodbye, New Haven and London: Yale University Press. Jablónski, Andrzej W., Gerd Meyer (eds.) (1996): The Political Culture of Poland in Transition, Wroclaw: Wydawnictwo Universytetu Wroclawskiego. Johnson, Lonnie R. (2002): Central Europe, enemies, neighbours, friends. NewYork, Oxford: Oxford University Press Katz, Richard S. and Peter Mair (1995): Changing Models of Party Organization and Party Democracy, the Emergence of Cartel Party, Party Politics 1(1). Kitschelt, Herbert (1992): The Formation of Party Systems in East Central Europe, Politics and Society 20(1). Kitschelt, Herbert (1995): Formation of Party-Cleavages in Post-Communist Democracies, Party Politics 1(4). Kitschelt, H., Z. Mansfeld, R. Markowski, G. Tóka (1999): Post-Communist Party Systems: Competition, Representation and Inter-Party Cooperation, Cambridge: Cambridge University Press. Klíma, Michal (1998): Consolidation and Stabilization of the Party System in the Czech Republic, Political Studies XLVI: 492–510. Knyźewski, Krzysztof (1998): Partie i System Partyjny w Polsce w Okresie Transformacji Ustrojowej, Warszawa: Wydawnictwo Naukowe. Kofman, Jan, Wojciech Roszkowski (1999): Transformacja i Postkomunizm, Warszawa: PAN ISP. Kolarski-Bobinska, Lena (ed.) (1999): Druga Fala Polskich Reform, Warszawa: Institut Spraw Publicznych.


123

Kopecký, Petr (1995): Developing Party Organizations in East-Central Europe, What type of Party is likely to Emerge? Party Politics 1(4). Korbonski, Andrzej, (1989): The Politics of Economic Reforms in Eastern Europe, Soviet Studies XLI(1): 1–19. Lewis, Paul G (1994): Central Europe since 1945, Longman: London and New York. Lewis, Paul (1993): Civil Society and the Development of Political Parties in EastCentral Europe, Journal of Communist Studies, Vol. 9, December 1993. Lewis, Paul G. (1997): Theories of Democratization and Patterns of Regime Change in Eastern Europe, Journal of Communist Studies and Transition Politics 13(1). Lewis, Paul G. (2001): The Third Wave of Democracy in Eastern Europe, Comparative Perspectives on Party Roles and Political Development, Party Politics 7(5): 543–565. Lewis, Paul G. (2004): What Is the Right Way in East-Central Europe? Concluding Remarks, Journal of Communist Studies and Transition Politics 20(3): 133–148. Lewis, Paul G. and Radzislawa Gortat (1995): Models of Party Development and Questions of State Dependence in Poland, Party Politics 1(4). Lijphart, A. (1990): Democratic Political Systems, in A. Bebler and J. Seroka (eds): Contemporary Political Systems: Classifications and Typologies, Boulder, CO: Lynne Reinner. Linz, Juan L., and Alfred Stepan (1996): Problems of Democratic Transformation and Consolidation- Southern Europe, South America, Post-Communist Europe, Baltimore: The John Hopkins Press. Lipset, Seymour Martin and Stein Rokkan (eds.) (1967): Party Systems and Voter Alignments. Cross-National Perspectives, New York: Free Press. Machonin, Pavel, Lumír Gatnar (1999): The Prospects of a Compromise Political Model in The Czech Republic after the 1998 Elections, Polish Sociological Review 4(128): 485–502. Mair, Peter (ed.) (1990): The West European Party System, Oxford: Oxford University Press. Markowski, Radoslaw (1997): Political Parties and Ideological Spaces in East Central Europe, Communist and Post-Communist Studies 30(3). Markowski, Radoslaw (red.) (1999): Wybory Parlamentarne 1997, System Partyjny, Podstawy Polityczne, Zachowanie Wyborcze, Warszawa: PAN ISP. Markwick, Roger D. (1996): A Discipline in Transition? From Sovietology to “Transitology”, Journal of Communist Studies and Transition Politics 12(3). McManus-Czubinska, Clare, William L. Miller, Radoslaw Markowski & Jacek Wasilewski (2004): When Does Turnout Matter? The Case of Poland, Europe-Asia Studies 56(3): 401–420. Marušiak, Juraj (2006): Fenomén strany Smer: medzi “pragmatizmom” a socialnou demokraciou”, Středoevropské politické studie VIII(1). Merkel, Wolfgang (2004): Embedded and Defective Democracies. Democratization 11(5): 33–58. Millard, Frances (1999): Polish Politics and Society, London and New York: Routledge.

124


Mokrzycki, Edmund (2001): Kapitalizm oswojony, Gazeta Wyborcza 11–12 August 2001:10. Morlino, Leonardo (2004): “Good” and “Bad” Democracies: How to Conduct Research into the Quality of Democracy, Journal of Communist Studies and Transition Politics 20(1): 5–27. Orogváni, Andrej (2006): Možnosti aplikácie konceptu catch-all strany v priestore strednej a východnej Európy – prípad Občianskej demokratickej strany”, Středoevropské politické studie VIII(1). Paczkowski, Andrzej (1997): Polska 1986–1989: od kooptacji do negocjacji, Warszawa: Institut Studiow Politycznych PAN. Palecki, Krzystof (1992): Elity Polityczne w Polsce, Warszawa: Zarzad Glówny, Polskie Towarzystwo Nauk Politycznych. Panebianco, Angelo (1988): Political Parties: Organization and Power, Cambridge: Cambridge University Press. Parma, Jan (2003): Relevantní politické strany v Polsku, Středoevropské politické studie V(1). Podgorecki, Adam (1994): The Communist and Post-Communist Nomenklatura, Polish Sociological Review 2(106). Pridham, Geoffrey (ed.) (1995): Transitions to Democracy, Comparative Perspectives from Southern Europe, Latin America and Eastern Europe, Dartmoth, Aldershot, Brookfield, Singapore, Sydney. Pridham, Geoffrey and Paul Lewis (eds.) (1996): Stabilizing fragile democracies, London and New York: Routledge. Pridham, Geoffrey and Tatu Vanhanen (eds.) (1994): Democratization in Eastern Europe, London: Routledge. Procházka, Radoslav (2002): Mission accomplished, on founding constitutional adjucation in Central Europe, New York, Budapest: CEU Press. Pšeja, Pavel (2005): Stranický systém České republiky. Brno: CDK and ISPO. Przyszlość polskiej sceny politycznej. Institut Spraw Publicznych po Wyborach 2001, Warszawa 2002. Sanford, G. (1999): Poland, The Conquest of History, Amsterdam: Harwood Academic Publishers. Sartori, Giovanni (1976): Parties and party systems, A Framework for Analysis, Cambridge University Press. Schedler, Andreas (2001): Taking Uncertainty Seriously: The blurred Boundaries of Democratic Transition and Consolidation, Democratization 8(4): 1–22. Schedler, Andreas (1998): What is Democratic Consolidation? Journal of Democracy 9(2): 91–107. Shepherd, Robin, H. E. (2000): Czechoslovakia, the Velvet Revolution and Beyond, Hampshire: Palgrave. Schmitter, Philippe C. (1994): Dangers and Dilemmas of Democracy, Journal of Democracy, April 1994. Schneider, Carsten Q. and Phillipe C. Schmitter (2004): Liberalization, Transition and Consolidation: Measuring the Components of Democratization, Democratization 11(5): 59–90.


125

Schöpflin, Georg (1993): Politics in Eastern Europe, 1945–1992, Oxford: Blackwell. Słodkowska, Inka (ed.) (1995): Programy Partii i Ugrupowań Parlamentarnych 1989–1991, C. 1, Warszawa: Institut Studiów Politycznych Polskiej Akademii Nauk. Sloam, James (2005): West European Social Democracy as a Model for Transfer, Journal of Communist Studies and Transition Politics 21(1): 67–83. Staniszkis, Jadwiga (1991): The Dynamics of the Breakthrough in Eastern Europe: The Polish Experience, Berkely: University of California Press. Staniszkis, Jadwiga (1999): Post-communism, the emerging enigma, Warsaw: Institute of Politcal Studies, Polish Academy of Sciences. Steves, F. (2001): Poland and the international system: external influences on democratic consolidation, Communist and Post-Communist Studies 34: 339–352. Szczerbiak, Aleks (2004): The Polish Centre-Right’s (Last) Best Hope: The Rise and Fall of Solidarity Electoral Action, Journal of Communist and Transition Politics 20(3): 55–79. Szczerbiak, Aleks (2002): The Polish Peasant Party: A Mass Party in Postcommunist Eastern Europe, East European Politics and Societies 15(3): 554–588. Szczerbiak, Aleks (2001): Party Structure and Organizational Development in PostCommunist Poland, Journal of Communist Studies and Transition Politics 17(2): 94–130. Szczerbiak, Aleks, and Seán Hanley (2004): Introduction: Understanding the Politics of the Right in Contemporary East-Central Europe, Journal of Communist Studies and Transition Politics 20(3): 1–8. Szklarski, Bohdan (1997): Semi-Public Deomocracy, Articulation of Interests and Systemic Transformation, Warsaw: Institute of Political Studies, Polish Academy of Science. Sztompka, Piotr (1994): Understanding Postcommunist Transition, Journal of Democracy 5(4). Thomas, Robert (1999), Serbia under Milosevic, Politics in the 19990s, London: Hurst&Company. Turnovec, František (1997): Votes, seats, and power: 1996 parliamentary election in the Czech Republic, Communist and Post-Communist Studies 30(3). Ware, Alan (1996): Political Parties and Party Systems, Oxford: Oxford University Press. Wróbel, Sylwester (2002): The Change of Political System in Central Europe as a Theoretical Problem, Polish Political Science Yearbook, Vol. XXXI. Zeman, Miloš (2006): Vzestup a pád České sociální demokracie, Praha: Nakladelství Andrej Šťastný. Zubek, Woytek (1994): The Reassertion of the Left in Post-communist Poland, Europe-Asia Studies 46(5): 801–837.ss

126


9. REGIONÁLNÍ A KOMUNÁLNÍ ROVINA ČESKÉHO STRANICKO-POLITICKÉHO SYSTÉMU – PŘEDBĚŽNÁ BILANCE * STANISLAV BALÍK**

Regional and local level of Czech party system – preliminary summary Abstract: The article briefly characterizes both of the lower levels of Czech party system after 1989 – local and regional level. The most interesting phenomena are stressed – the so-called independence at the local level, interesting coalition relations at regional level and the position of Communist Party of Bohemia and Moravia in the municipalities and the regions. Keywords: Czech local politics; Czech regional politics; Czech party system

Provést na jaře roku 2006 bilanci fungování regionální a komunální roviny českého stranicko-politického systému je věc těžká, do značné míry téměř nemožná. Regionální úroveň má za sebou totiž zatím pouze dva volební legitimační akty a je starou politologickou pravdou, že prostor pro vynášení obecnějších závěrů se otevírá teprve volbami třetími v pořadí. Komunální úroveň pak je problém sui generis, kdy pronést jakékoli shrnující tvrzení může být problematické i po volbách pátých či desátých. Chceme-li totiž do analýzy zahrnout všechny tolik rozdílné jednotky komunální politiky, stojíme před neřešitelným problémem srovnávání nesrovnatelného, vyloučíme-li nejmenší z nich (např. do tisíce obyvatel), vylučujeme cca čtyři pětiny obcí s téměř pětinou obyvatelstva (blíže viz Čmejrek 2005: 73). Jinak lze provádět výzkum komunální politiky v zemích, kde je průměrná velikost obce 123 000 obyvatel (Anglie) či 29 500 (Švédsko), a jinak v zemích, kde * Tato publikace byla zpracována v rámci Výzkumného záměru Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích (kód MSM0021622407). ** Autor působí na Katedře politologie a v Institutu pro srovnávací politologický výzkum Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

REGIONÁLNÍ A KOMUNÁLNÍ ROVINA ČESKÉHO STRANICKO-POLITICKÉHO SYSTÉMU…

127

tento průměr jen nepatrně převyšuje 1500 (Česká republika, Francie) (Balík 2005a: 112). Při vědomí těchto problémů se přesto o bilanci pokusme, ovšem s tím vědomím, že jde o bilanci předběžnou a silně limitovanou výše zmíněnými omezeními.

Fenomén nezávislosti Fenomén nezávislosti je především s komunální (ale částečně i regionální) rovinou spojen takřka neodmyslitelně. Přímo souvisí s jednou z tradic české politiky, a sice se skepsí vůči politickému stranictví (blíže viz Holzer 2006: 277–278). Tato skepse, nedůvěra v možnost strukturovat politický život na bázi politických stran, je v celém politickém systému nejpatrnější právě na úrovni municipalit. Uskupení s termínem nezávislosti ve štítě, které obvykle úplně stejně (ne-li více) jako kterákoli politická strana agreguje zájmy určitých společenských skupin, má v očích voličů automaticky body navíc. Na komunální úrovni existují v současné době v zásadě tři možné formy politické existence nezávislých. První z nich je forma jednotlivých nezávislých kandidátů, kdy každý kandiduje takříkajíc „za sebe“, tzn. pro svoji kandidaturu musí sehnat dostatečný počet podpisů oprávněných voličů. Nejčastěji se tak děje v malých obcích do 350 obyvatel s nejvýše devítičlenným zastupitelstvem (Hudák, Jüptner, Svoboda 2003: 32–33). Zdá se, že existuje-li nějaká forma nezávislosti hodná toho označení, je to právě tato varianta. Druhou možností je forma sdružení nezávislých kandidátů. Toto sdružení musí před podáním kandidátní listiny taktéž sehnat patřičný zákonem stanovený počet podpisů oprávněných voličů. Tento počet je však především ve velkých městech tak vysoký, že je snazší založit politickou stranu či hnutí. A právě z toho důvodu existuje i třetí forma – zaštítění se celostátním subjektem s tzv. nezávislou identitou, kam patří především politické hnutí Nezávislí (NEZ), Sdružení nezávislých – Evropští demokraté (SNK-ED), Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj měst a obcí (HNHRM), nově snad i Nezávislí demokraté (NEZ-DEM), dále celá řada tzv. regionálních stran – Volba pro město (VPM), Demokratická regionální strana (DRS), Unie pro sport a zdraví (USZ) atd. Pro potřeby jakékoli souhrnné analýzy jednotek větších než obec lze všechny tyto formy nezávislosti chápat jako jednu kategorii „nezávislých“. Z hlediska voličské orientace a rozdělování preferencí je právní podoba nezávislostí se zaštiťující kandidátní listiny zcela irelevantní. U komunálních voleb postrádá jakýkoli smysl zkoumat např. rozložení voličské podpory VPM v kontrastu k NEZ.

128


Další poznámka týkající se oné tzv. nezávislosti míří ke střetům nezávislých sdružení v rámci jednoho volebního souboje. Zdá se, že „nálepka“ nezávislosti funguje sama o sobě pouze v tom případě, že kandiduje pouze jedna taková listina. Právě v té chvíli přináší nezávislost v názvu automaticky body navíc. V případě, že proti sobě stojí nezávislých více, začínají nejprve spory o to, kdo je skutečně nezávislý. Nutně dochází buď k profilaci na pravici a levici, případně k profilaci podél osy zájmových sdružení – jedni nezávislí reprezentují a agregují zájmy hasičů, jiní sportovců a další třeba ochotníků. Kouzlo slova „nezávislý“ obvykle končí a volební střet takových uskupení mnohdy bývá ostřejší než střet dvou vyprofilovaných politických stran. A je to vlastně logické – tato sdružení mají často oproti místním buňkám politických stran mnohem více jasno v tom, které sociální a zájmové skupiny reprezentují. A jak je to tedy s pozicí všech typů nezávislých v komunální politice vyjádřené získanými hlasy a mandáty v dosud posledních volbách (2002)? Hlasů obdrželi přes 20 %, což jim ovšem vyneslo přes 60 % mandátů.1 Tento souhrnný údaj však nevypovídá mnoho o zakotvenosti v různých velikostních kategoriích obcí. Jak lze předpokládat, nejvýraznější je jejich pozice v obcích s obecním (tedy nikoli městským) zastupitelstvem. Zde činil jejich podíl na hlasech více než 55 %, mandátů téměř 70 %. Zcela jiná situace je v zastupitelstvech městských – tam podíl nezávislých na hlasech nedosahuje ani 25 %, na mandátech 30 %. Ve statutárních městech dosáhli cca 10 % hlasů i mandátů. (Krutílek 2003: 56–61) Při bližším pohledu na strukturu oné velké masy místních politiků zaštítěných termínem „nezávislý“ lze konstatovat, že pro ně nelze nalézt jednotící charakteristiku. Při tomto pohledu mnohdy také berou za své naděje některých, že k obrození údajně katastrofální úrovně celostátní politiky dojde ve chvíli, kdy budou současní vysocí politici nahrazeni lidmi, kteří mají zkušenosti z politiky komunální. Jistě, nějaká naděje je lepší než žádná, ovšem tak jako není korektní odsoudit celostátní politiky en bloc jakožto neschopné či všehoschopné, stejně tak je bláhové očekávat od někoho vyšší morální či politické kvality jen proto, že shodou okolností starostoval dvě volební období za nezávislý subjekt.

1 Při zkoumání počtu hlasů a mandátů ovšem více než kde jinde platí upozornění z úvodu této stati. Voliči nemají rovný počet hlasů, stejně jako mají rozdílný vliv na obsazování mandátů. Zatímco volič ve velkém městě má např. 45 hlasů, volič v malé vesnici např. jen 7. Ale zatímco na oné vesnici může stačit k jednomu mandátu 80 hlasů, ve městě je to 8 000.


129

Fenomén nezávislosti na krajské úrovni Na krajské úrovni již není fenomén nezávislosti tolik aktuální. Je to dáno především tím, že krajský volební zákon (č. 130/2000 Sb.) neumožňuje kandidaturu jednotlivých nezávislých či jejich ad hoc uskupení. Jedinou možností tak je využití značky politické strany či hnutí s názvem obsahujícím nezávislost. A to se také ve všech krajích děje, jen s odlišnými výsledky. Obecně však lze alespoň částečnou úspěšnost zaznamenat. Jen ve dvou krajích ani v jedněch volbách (2000 a 2004) neuspěl subjekt deklarující svou nestranickost, nadstranickost či nezávislost (k nim počítáme i Sdružení pro Pardubický kraj z roku 2000) – v kraji Ústeckém a Karlovarském. Nicméně nestálost těchto formací, resp. jejich sociální nezakotvenost, potvrzuje skutečnost, že pouze ve dvou případech se v roce 2004 podařilo některému z nezávislých subjektů obhájit účast v zastupitelstvu z roku 2000 – SNK v jižních Čechách a na Vysočině. V dalších třech krajích bylo „nezávislé“ uskupení z roku 2000 nahrazeno jiným (v Plzeňském kraji namísto neúspěšného NEZ přišlo SNK, Zelená pro Moravu2 nahradila Nestraníky pro Moravu v Jihomoravském kraji, koalice Evropští demokraté – Nezávislí starostové pro kraj zastoupila Zlínské hnutí nezávislých ve Zlínském kraji), ve třech případech nestranický subjekt ze zastupitelstva zmizel (kraje Pardubický, Olomoucký a Moravskoslezský). Ve Středočeském kraji, kde v letech 2000 až 2004 zástupci podobných uskupení nezasedali, uspěla koalice SNK-ED. V kraji Královéhradeckém se pak do zastupitelstva probojovala hned dvě takováto uskupení. „Porovnání úspěchu těchto subjektů ve volbách v roce 2000 a 2004 tak potvrzuje, že prostředí stran ‚nezávislých‘ a ‚nestraníků‘ je velice nestabilní. Voličský potenciál pro úspěch takovýchto stran ale při každých volbách stále existuje, zejména je-li spojen s kandidaturou komunálních politiků.“ (Kyloušek, Balík 2005: 226–227) A právě v tomto napojení na komunální politiku lze zřejmě spatřovat vysvětlení alespoň částečného úspěchu nezávislých uskupení na úrovni krajské. Dominance SNK, jakožto struktury založené primárně na komunálních politicích na úkor NEZ, založeného spíše na obecně respektovaných osobnostech typu ředitel školy či nemocnice, to potvrzuje.

V případě Zelené pro Moravu je její „nezávislost“ částečně sporná. Šlo totiž o koalici dvou ideově profilovaných politických stran, ovšem s řadou kandidátů typického „nezávislého“ profilu. 2

130


Stranické systémy Hovořit o místní úrovni stranického systému je věc značně komplikovaná. V odborném, politickém, ale především veřejném diskursu je nadmíru pevně zakotvena představa o tzv. nepolitičnosti komunální politiky, což implicitně ubírá místní úrovni stranického systému na legitimitě a velmi úzce souvisí s právě zmíněným fenoménem nezávislosti. Tento názor je podpírán celou řadou příkladů a hlasů samotných komunálních politiků typu: kanalizace není ani levicová, ani pravicová; chodníky staví a buduje pravice, stejně jako levice. Nejčastějším argumentem přitom bývá poukaz na „odbornost“, „techničnost“ či „věcnost“ problémů řešených na místní úrovni. Pokud bychom ovšem měli tento argumentační postoj dále rozvíjet, dojdeme k nutnému závěru, že obecní samospráva, je-li záležitostí čistě technickou a ze své povahy apolitickou, vůbec nemusí být samosprávou. O způsobu výstavby inženýrských sítí mohou rozhodovat krajským úřadem či ministerstvem vnitra dosazovaní úředníci (třebas i s podmínkou místa bydliště v obci), kteří budou plnit pokyny shora. Systém správy obce volenou politickou reprezentací pak jako zcela zbytečný odpadne. Na druhou stranu je však zapotřebí přiznat alespoň částečnou oprávněnost argumentů, které vyúsťují v apolitický (či mnohdy dokonce antipolitický) pohled na fungování obcí. Ty často pramení z toho, že stát „přehodil“ na obce celou řadu technických záležitostí – svých „restů“ z minulosti (především zanedbanost obcí a měst v oblasti infrastruktury). Dlužno podotknout, že ani po patnácti–šestnácti letech od obnovení místní samosprávy tyto hlasy neslábnou, ba naopak sílí. Projevuje se to nejenom v onom fenoménu nezávislosti (který volby od voleb sílí). Dále se to projevuje v nedostatečném fungování místních politických skupin (jak politických stran, tak sdružení nezávislých kandidátů). Politické skupiny mají toitž na komunální úrovni i jiné funkční a institucionální charakteristiky, než na jaké jsme zvyklí z parlamentní úrovně. Zejména v malých a středně velkých obcích mohou být chápány pouze jako volné koalice, či dokonce pouhé sumy jednotlivců, což jak při běžném fungování obcí, tak při výzkumu tohoto fungování může přivodit poměrně výrazné problémy (Hudák, Jüptner, Svoboda 2003: 182). Skutečnost, že komunální politika (a tedy i místní stranické systémy) je chápána jakožto pouze „technická“ sféra, lze pozorovat i na jevu rozmělňování odpovědnosti. Český komunální systém není vystavěn na odpovědnosti jednotlivce (starosty), nýbrž odpovědnosti kolektivu (rady, zastupitelstva, potažmo vládnoucí koalice). I ve chvíli, kdy tuto odpovědnost nese nejužší možná skupina osob (resp. stran) – tedy minimální vítězná koalice, jedná se


131

o odpovědnost značně zředěnou. Nicméně i tyto minimální vítězné koalice jsou již vzácností.3 Naopak standardem se stávají koalice široké4 či všeobecní5. Aktéři místní politiky jsou totiž přesvědčeni o tom, že v radě prostě musí být, téměř za každou cenu. Jediný, kdo alespoň v některých případech zůstával mimo, byla KSČM, která se také již od roku 1994 halasně svého zastoupení v radách dožadovala.6 Sázela přitom na strategii poměrnosti, kdy tvrdila, že složení rady by mělo respektovat výsledky voleb. Ostatní politické strany se tomuto nátlaku bránily, obvykle však pouze do té doby, než pochopily, že je to výhodné i pro ně. Po vyhraných volbách je totiž jistější nastolit konsensuální atmosféru všeobecní spolupráce, která slibuje, že po případném menším úspěchu, či dokonce neúspěchu ve volbách následujících se ke mně úspěšnější političtí protivníci zachovají se stejnou korektností a z rady mě nevyženou. Zatímco pustit se do projektu minimální vítězné koalice (a tedy vzniku opozice, v tomto případě obvykle nesmlouvavé) představuje často perspektivu čtyřletého období tvrdých střetů s opozicí, jež mohou vyústit v porážku v dalších volbách, která bude znamenat vyklizení radničních pozic. A tak vidíme, že v mnoha městech (o menších obcích ani nemluvě) řídí město občanský demokrat ruku v ruce s komunistou, sociálním demokratem a lidovcem. A nemusí se vždy jednat pouze o koalice všeobecní, v nichž vidíme tuto tendenci – koalice široké mají většinou tutéž funkční charakteristiku. Tyto svazky obvykle všechny zainteresované síly ospravedlňují respektem k vůli voličů, kteří si prý takové složení rady přejí. Přitom je tak maskována pouze ona slavná touha po bezpečí. 3 Jejich vznik je navíc (podobně jako na úrovni krajské) do značné míry komplikován nevhodným ustanovením zákona o obcích (krajích), který vyžaduje pro jakékoli rozhodnutí či usnesení zastupitelstva nadpoloviční většinu všech zastupitelů bez ohledu na účast (viz zákony č. 128 a 129/2000 Sb.). Do podobně riskantního podniku, kdy nemoc jednoho koaličního zastupitele snadno může vést k zablokování celé schůze zastupitelstva, jde pouze málokdo. 4 Koalice široké vznikají v situaci, kdy se spojí téměř všechny (více než dvě) relevantní politické síly, avšak mimo tuto svou koalici ponechají obvykle z ideologických důvodů jednoho relevantního politického aktéra, viz Balík 2005c: 30. 5 Jde o situaci, kdy se na formování exekutivy podílejí všechny relevantní politické síly, žádná veřejně nedeklaruje svoji distanci od obecní rady, viz Balík 2005c: 30. 6 KSČM, navzdory obecnému povědomí, nebyla z podílu na obecní a městské výkonné moci nikdy vyloučena absolutně. V mnohých místech byla jako standardní partner brána již v roce 1990 (zasedala tehdy např. v radě městské části Brno-střed), od roku 1994 proces jejího vyvádění z izolace (pokud tedy vůbec kdy na komunální úrovni existovala) pokračoval za největšího přispění stran typu ODS a KDU-ČSL a prozatím vrcholil v roce 2002. Blíže viz Balík 2004: 192.

132


Vytváření všeobecních koalic a faktická likvidace konstruktu opozice je zřejmě nejvýraznějším soudobým projevem místní úrovně stranického systému. Bývá omlouvána tím, že komunální politika není o politických stranách, ale o osobnostech. Ve skutečnosti však je v řadě těchto případů dle stranického klíče (aby na každého něco zbylo) rozdělována i řada postů úřednického charakteru, tajemníkem úřadu počínaje. Ve svém důsledku tento trend vede k zablokování, ba ohrožení demokracie. Teprve v této chvíli, kdy se všichni domluví se všemi a volební akt je fakticky degradován na rozhodnutí, zda budou mít lidovci tajemníka či člena rady, lze hovořit o nezdravé „vládě stran“. Představitelé koalujících stran fakticky vytvářejí institut kolektivního dědičného rychtáře. Občané již fakticky nerozhodují o budoucím směřování obce, ale pouze o tom, budou-li mít lidovce dva radní nebo místostarostu a tajemníka. Vynést jakýkoli jiný shrnující soud o podobě místních úrovní českého stranického systému v této chvíli nemá smysl, a to především z důvodu srovnávání nesrovnatelného.

Koaliční politika na krajské úrovni Jednotlivé komponenty krajské úrovně stranicko-politického systému mají v současné době několik shodných charakteristik. Po dvou volebních aktech se zdá, že strany na této úrovni můžeme považovat za unitární aktéry,7 což na úrovni komunální zdaleka není samozřejmé. Jednou z nejvýraznějších charakteristik je skutečnost, že krajská úroveň je v současné době jedinou úrovní stranického systému, kde bez výjimky stále platí tichá dohoda o vyloučení komunistů. Jediné reálné „pokušení“ porušit tuto dohodu mohlo nastat v roce 2004 v Libereckém kraji, kde nebyla zcela nereálná koalice ČSSD – KSČM – SOS. Především kvůli slabému výsledku ČSSD v krajských volbách 2004 nebyla v žádném z krajů příležitost sestavit levicové koalice ČSSD – KSČM, respektive pod vlivem jejich možného vzniku koalice „všekrajské“. Nicméně KSČM přesto určitý průlom na krajské úrovni stranického systému zaznamenala. V roce 2000 jí totiž nebylo svěřeno předsednictví je7 Politická strana může být i na nižších úrovních za unitárního aktéra chápána tehdy, když je schopna zaujímat a držet jednotná stanoviska, kdy se s ní dá počítat (např. při koaličních jednáních) jako s celkem. Těchto jednání se tedy např. nemusí účastnit všichni její zvolení zastupitelé, ale pouze vedení, a přesto domluvené postoje jsou akceptovány stranou jako celkem. Neznamená to ovšem, že už v případě jednoho „problémového“ zastupitele, s nímž se musí vyjednávat zvlášť, nelze stranu za unitárního aktéra chápat.


133

diného výboru, ani kontrolního. Dlužno podotknout, že v prvním funkčním období krajské samosprávy předsednické posty těchto výborů zpravidla obsazovala koalice svými lidmi, neboť je považovala za součást krajské exekutivy. Přitom nabídnout předsednictví těchto výborů v obcích a městech představitelům opozice představovala již v té době standardní (byť samozřejmě nikoli naprosto všude rozšířený) prvek politické kultury. Na krajské úrovni se tato praxe zabydlela po volbách 2004, kdy kontrolnímu výboru předsedá představitel opozice v 11, resp. 128 případech. Z toho třikrát tento post obsadila KSČM. Pro stranu to je pozitivní informace – ostatní strany ji totiž v těchto případech uznaly za regulérní opoziční stranu (Kyloušek, Balík 2005: 232–233). Na krajské úrovni po volbách 2004 dominuje typ minimální vítězné koalice, tedy typ podporující soutěživost systému. Z hlediska logiky jeho fungování to je příznivá zpráva. K různým typům minimální vítězné koalice můžeme přiřadit 8 případů – z toho 5 případů ideově propojené koalice s nejmenším počtem členů (dále 1 ideově nepropojené s nejmenším počtem členů, 1 ideově propojená s nejmenším počtem mandátů a současně členů a 1 ideově nepropojená s nejmenším počtem mandátů a současně členů). Ovšem 5 koalic spadá pod typ velké, z toho 3 široké zaměřené proti KSČM a 2 velké, v nichž spolupracují velké ideově protikladné strany. Vzhledem k tomu, že sestava stran přítomných v jednotlivých krajských zastupitelstvech má v zásadě obdobnou strukturu (ve všech je přítomna ODS, KSČM, ČSSD; KDU-ČSL chybí ve dvou krajích; jako další aktéři variují subjekty typu SNK, ED, US-DEU, SOS apod., přičemž maximální počet subjektů nepřekračuje sedm), lze relativně jednoduše srovnávat jejich postavení v krajských radách. Jednoznačně dominující politickou silou je po volbách 2004 ODS. Obsazuje více než dvě pětiny zastupitelských mandátů (43,1 %) a dvě třetiny pozic v krajských radách (65,9 %). Znamená to tedy, že dva ze tří krajských radních v celé republice jsou reprezentanti ODS. V deseti krajských radách má ODS většinu. Za druhou nejvlivnější politickou stranu na krajské úrovni lze označit KDU-ČSL, která sice obsazuje až čtvrté místo co do podílu mandátů (12,4 %), ale přes pětinu postů radních (21,7 %). ČSSD disponuje sice 15,6 % mandátů, ale tyto dokázala převést pouze na 6,2 % radních. KSČM je sice co do počtu radních nejslabší stranou, neboť nemá žádného, zato disponuje více jak pětinou zastupitelských mandátů (23,3 %) (viz www.volby.cz, Kyloušek, Balík 2005: 230). Oním sporným případem je Ústecký kraj, kde není pozice ČSSD v koaličním vztahu k ODS zcela jednoznačná. 8

134


„Skutečnost, že ODS a KDU-ČSL mají v radách cca dvojnásobný podíl zastoupení, než jaký by odpovídal podílu jejich zastupitelských mandátů, zatímco ČSSD cca poloviční a KSČM dokonce nulový, je dána dvěma faktory. Jedním z nich je fakt, že rada jakožto exekutivní orgán nemá být sestavována na základě poměrného principu, kdy by v ní zaujaly místa všechny zastupitelské politické subjekty podle vzájemného poměru zastoupení. Druhým je skutečnost, že volby vyhrála ODS (mnohdy s drtivým náskokem před dalšími subjekty), což z ní učinilo rozhodujícího hráče, který si do značné míry mohl určovat podmínky budoucích koalic.“ (Kyloušek, Balík 2005: 230) Koaličním vztahům jednoznačně dominuje vztah ODS – KDU-ČSL (9 rad), následovaný vztahem ODS – SNK (4 rady) a ODS – ČSSD (4 rady). Krajská úroveň je v současné době nejzajímavějším prostorem zkoumání koaličních formulí. Může sloužit jako laboratoř budoucích spojenectví. Není zřejmě náhodou, že příznivci té či oné podoby možné budoucí celostátní koalice v jednotlivých stranách preferují podobu, s níž mají zkušenost z krajské úrovně. Byla to bezpochyby spolupráce s KDU-ČSL v řadě krajů, která pomohla hojit sarajevský syndrom v ODS, není dále tajemstvím, že myšlenka velké koalice s ČSSD není v ODS cizí kruhům blízkým zastupitelstvu hlavního města Prahy, kde již dlouhou řadu let je právě tento model praktikován. Nicméně na skutečně obecnější závěr ohledně krajské úrovně českého stranicko-politického systému je nutné vyčkat minimálně třetího volebního aktu, resp. možná dokonce porážky současných dominujících sil. Teprve tehdy se bude skutečně „lámat chleba“ ohledně pokušení „zůstat u toho“ a rozmělnit odpovědnost prostřednictvím široké či všekrajské koalice. Anebo možná také ne – potom by bylo možno ohledně budoucnosti stranického systému a jeho funkčních charakteristik formulovat obdobně optimistické závěry, jako se to nabízí v roce 2006.

Prameny a literatura: Balík, S. (2004): Komunální politika: volby, aktéři, strategie. Případová studie okresu Šumperk od roku 1994. Disertační práce: FSS MU. Balík, S. (2005a): Al-idára ‚l-`áma wa ‚l-idára ‚dh-dhátíja (Státní správa a samospráva). In: Balík, S.; Pšeja, P. (eds.): `amalíjat biná‘ al-mu‘assasát ad-dímuqrátíja: Dirását min al-Džumhúríja ‚t-tšíkíja (Proces budování demokratických institucí – zkušenosti České republiky). Brno: CDK, 96–115. Balík, S. (2005b): Institucionální stránka krajské politiky. In: Balík, S.; Kyloušek, J.: Krajské volby v České republice 2004. Brno: MPÚ MU, 13–27.


135

Balík, S. (2005c): Modely exekutivních koalic na komunální úrovni. In: Dančák, B.; Fiala, P.; Hloušek, V. (eds.): Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu. Brno: MPÚ MU, 26–39. Čmejrek, J. (2005): Specifika komunální politiky v malých obcích ČR. In: Dančák, B.; Fiala, P.; Hloušek, V. (eds.): Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu. Brno: MPÚ MU, 72–87. Holzer, J. (2006): ODS a tradice české politiky. In: Balík, S. a kol: Občanská demokratická strana a česká politika. ODS v českém politickém systému v letech 1991–2006. Brno: CDK, 271–283. Hudák, J.; Jüptner, P.; Svoboda, J. (2003): Komunální politické systémy. Praha: FF UK. Jüptner, P. (2001): Komunální koalice a politické modely. Politologická revue, 7(2): 147–148. Krutílek, O. (2003): Celkové výsledky komunálních voleb 2002. In: Balík, S. (ed.): Komunální volby v České republice v roce 2002. Brno: MPÚ MU, 54–74. Kyloušek, J.; Balík, S. (2005): Srovnání výsledků krajských voleb 2004. In: Balík, S.; Kyloušek, J.: Krajské volby v České republice 2004. Brno: MPÚ MU, 220–233. Volby.cz – volební server ČSÚ (http://www.volby.cz); ověřeno k 19. 5. 2006. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů, ve znění pozdějších předpisů.

136


10. ČESKÁ POLITIKA A PERSPEKTIVA EVROPEIZACE – NĚKOLIK ÚVAH * L ADISLAV CABADA**

Czech politics and the perspective of europeanization – a few remarks Abstract: The essay stresses the interdependent multi-dimensional character of the europeanization processes and their unclear theoretical definition. In the Czech background, europeanization was first accentuated as the “Return to Europe” after November 1989, but lately it became recognised mostly as the process of normative and institutional penetration of the EU-institutions and standards into the Czech environment. In the polity dimension the process of europeanization seems to be mostly one-way and top-down based; the policy dimension in the Czech case shows a more interdependent character. Keywords: europeanization; European Union; Czech Republic; top-down; bottom-up; polity; policy

Úvod Evropeizace je pojmem, jenž se v posledních letech výrazně etabloval rovněž v českém mediálním, politickém a v neposlední řadě politologickém prostředí. Proces přidružování České republiky k Evropské unii (jak se může jevit zejména českému pozorovateli), ale především obecnější proces transformace evropského integračního procesu od Maastrichtské až po Smlouvu z Nice a dosud probíhající ratifikaci Smlouvy o Ústavě pro Evropu (akcentovaný zejména v některých západoevropských členských zemích EU) daly podnět k politickým i odborným diskusím nad tím, zda Tento článek byl zpracován v rámci výzkumného záměru MSM0021620841 Rozvoj české společnosti v EU: výzvy a rizika. ** Doc. PhDr. Ladislav Cabada, Ph.D., děkan Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Autor přednáší na katedře politologie a mezinárodních vztahů FF ZČU. Kontakt: [email protected]. *

ČESKÁ POLITIKA A PERSPEKTIVA EVROPEIZACE – NĚKOLIK ÚVAH

137

existuje komplexní, jednoznačný a uchopitelný evropeizační trend. Tento domnělý či skutečný trend, jenž by měl spočívat především v postupném konvergování (či unifikování) politických dimenzí a strategií politických aktérů v členských zemích Evropské unie, se stal předmětem analytického výzkumu, ale díky své ne zcela jasné vnitřní povaze svádí rovněž k normativním vědeckým i publicistickým přístupům. V následující úvaze, jež nemá ambici skutečně odborného vědeckého textu, založeného na empirickém výzkumu, se pokusím ukázat některé specifické problémy a otázky spojené s tématem evropeizace i samotným evropeizačním procesem v České republice a některých diskursech (politologickém a politickém, částečně rovněž mediálním). Text má charakter eseje, v němž se snažím nastínit některá témata a možné pohledy jak na ně samá, tak i na možná řešení či východiska. Text si neklade jakoukoli ambici stát se zcela či v jednotlivých odpovědích návodem pro řešení některých otázek spojených s problematikou evropeizace v českém, či dokonce evropském prostředí. Názory a postoje v něm obsažené jsou z velké části pouze názory autora.

Co se skrývá za pojmy Evropa a evropeizace? Evropa je jedním z nejčastěji užívaných termínů v politickém, mediálním i politologickém diskursu. Právě z tohoto důvodu považuji za nezbytné pokusit se na samém počátku svých úvah definovat co nejpřesněji termín „Evropa“. Politická věda pracuje v současnosti s celou řadou konceptů, jež jsou zahrnovány pod jednotící pojem Evropa, jak se o tom můžeme přesvědčit např. při pohledu na obsah a charakteristiky tzv. evropských studií na jednotlivých politologických (ale rovněž historických či kulturně orientovaných) pracovištích v České republice. V percepci evropských studií představuje Evropa specifickou kulturně-historickou jednotku, k jejímž základním charakteristikám patří společně prožívaná židovsko-křesťanská tradice etablující normativní rámec života evropských společností. Právě v tomto smyslu je třeba chápat úvahy o začlenění explicitních či méně explicitních odkazů k hodnotovým základům Evropské unie (rozuměj Evropy) do textu Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Současně právě zmíněné kulturně-historické vymezení dává podnět k relativně jasnému vymezení hranic Evropské unie, resp. Evropy (byť bychom např. dlouze mohli diskutovat to, zda do takto vymezené Evropy nepatří např. stát Izrael či v odvážnějším pohledu např. Austrálie či Kanada).

138


Naznačený pohled si – podobně jako alternativní pohledy – samozřejmě nemůže klást nárok na stoprocentní uplatnitelnost, je však plně akceptovatelný zejména s ohledem na otázku, jak při pokusu o jednotnou konceptualizaci Evropy naložit s některými státy, jež nejsou členy Evropské unie, byť je bezpochyby budeme označovat za státy evropské (Norsko, Švýcarsko apod.). Odpověď na tuto otázku můžeme hledat mj. v odlišných konceptech evropeizace. Jak ukazují Dančák, Fiala a Hloušek (2005, 13–15), existuje mnoho „tváří“ evropeizace, jež tak musí být chápána jako mnohovrstevnatý proces s nejasnými hranicemi bez nároku na finalizaci, resp. finalitu vývoje či určení. Rozlišit můžeme např. evropeizaci dovnitř, spojenou právě s procesem tvorby a organizace Evropské unie; právě v tomto duchu bývá evropeizační proces nahlížen médii, velkou částí politiků i některými politology (zejména pak těmi, kteří sami zaujímají k soudobým procesům v EU značně kritický postoj). Nehledě na výhrady směřující k tomu, že pojem Evropa byl (řečeno s Milanem Kunderou) „unesen Západem“ – např. základní instituce se nejmenují Parlament EU, Komise EU či Rada EU, nýbrž Evropský parlament, Evropská komise a Evropská rada, čímž je navozován dojem, že EU je totožná s Evropou (více viz Cabada 2002) – lze říci, že pojmy Evropa a Evropská unie se dosud nestaly synonymy a lze důvodně předpokládat, že se jimi jen stěží stanou v budoucnosti. Přesněji řečeno, vždy bude (zejména mimo samotnou EU, ale rovněž v rámci kritických postojů přicházejících zevnitř EU) existovat názorová skupina, jež bude odmítat ztotožňování obou pojmů. I v případě, že by se naplnily vize o „novém evropském domě“ populární na počátku 90. let (např. R. Dahrendorf /1991, 109 ad./ deklaroval, že Evropa může být po demokratizaci své východní části sjednocena, ovšem její hranice budou pohyblivé v závislosti na tom, kde budou hranice Sovětského svazu či jeho následovníka), lze dále očekávat otevřenou diskusi o tom, kde jsou hranice Evropy, resp. konečná hranice rozšiřování Evropské unie. Podobně jako neexistuje jednotný pojmový aparát pro „Evropu“, lze si jej jen stěží – či dokonce ještě obtížněji – představit pro termín evropeizace. Existuje celá řada dílčích definic tohoto procesu, které se liší zejména v šířce záběru. Na jedné straně stojí úzce vymezené definice, jakou je např. populární definice R. Ladrecha (in Dürr, Marek a Šaradín 2004: 36), jenž chápe evropeizaci jako infiltraci evropské dimenze do národních dimenzí politiky. Podobně rovněž C. M. Radaelli a další autoři chápou proces evropeizace jako výrazně jednosměrný, kdy jsou strategie, ale především normy vznikající na úrovni institucí EU přenášeny do politických prostředí jednotlivých členských – ale rovněž některých nečlenských (Norsko, Is-


139

land, přidružené země ucházející se o členství v EU) států. Zejména země ucházející se o členství jsou skutečně vystaveny poměrně výraznému tlaku na akceptování normativního rámce Evropské unie ještě před svým přijetím do Unie; v některých případech jdou přitom požadavky na evropeizaci národních politik zemí ucházejících se o členství dokonce nad rámec toho, jak vypadá situace – jak proběhla či probíhá evropeizace – v některých členských zemích EU.1 Osobně se přikláním spíše k pojetí, jež chápe evropeizaci jako dvousměrný proces, kdy na jedné straně skutečně dochází k penetraci a implementaci norem EU do národních politik a obsahové i strategické transformaci národních politik v souvislosti s evropskou agendou, na druhé straně však rovněž národní politické diskursy ovlivňují charakter samotné evropské úrovně, resp. podobu a chování institucí EU. Evropeizaci tedy chápu jako specifický interdependentní proces, v jehož rámci národní politiky a jejich aktéři ovlivňují podobu a charakter evropských institucí, jež opačným směrem usilují o standardizaci národních politických arén v rámci jednotného evropského normotvorného a institucionálního rámce.

Česká politika a evropeizace Jak jsem již naznačil, v období po druhé světové válce se západní části evropského kontinentu, jež se postupně integrovala, podařilo navodit dojem, že Evropská unie je totožná s Evropou. V tomto duchu byl tento konceptualizační posun následně stvrzen rovněž politickými elitami, médii i společnostmi demokratizujících se zemí střední a východní Evropy. Připomeňme znovu, že jedno z významných hesel těsně polistopadového období – „Zpět do Evropy“ – akcentuje zejména snahu o přechod z „ne-Evropy“ (/post/sovětského, východního bloku) do Evropy, tj. Evropského společenství, resp. EU. Takto pojatý koncept Evropy sehrál důležitou roli mj. rovněž v česko-slovenské státoprávní diskusi. Část českých politiků, novinářů a intelektuálů využívala zmíněný „studenoválečný“ diskurs v diskusi o dalším směřování československé státnosti, když Češi byli označováni za tradiční součást západní Evropy (tj. Evropy), zatímco Slováci za Východoevropany (tj. ne-Evropany). 1 Na zajímavý důkaz tohoto jevu upozornil např. Přemysl Rosůlek (2005), jenž ve své analýze dospívá k závěru, že v oblasti zajištění ochrany lidských a menšinových práv požadovala EU od zemí, jež následně v roce 2004 k Unii přistoupily, naplnění vyšších standardů, než jaké můžeme pozorovat v tzv. starých zemích EU.

140


Po vzniku samostatné České republiky dochází k postupné, ovšem poměrně rychlé, proměně diskursu. Spíše filosoficko-kulturologická diskuse o tom, jaká je úloha a místo Čechů či Čechoslováků v post-bipolárním světě, se po nástupu vlády Václava Klause a zejména s ohledem na zahraničněpolitickou koncepci prezentovanou ministrem zahraničních věcí České republiky Josefem Zieleniecem (podrobněji viz Cabada 2005) mění v diskusi s normativně-institucionálním pozadím. Podpis asociační dohody mezi Českou republikou a EU můžeme v tomto duchu chápat jako symbolický předěl, či dokonce „iniciační rituál“; tento příměr však není zcela přesný, protože přechodové rituály se vyznačují ustáleným, neměnným procesem, což se nejen o českém přidružování k EU nedá říci. Základní odlišnost spočívá jednak v již naznačené interdependenci evropeizačního procesu, zadruhé – a zejména – pak ve skutečnosti, že sama Unie procházela v průběhu 90. let 20. století i na počátku 21. století výraznou a zásadní institucionální i procesuální transformací. V této perspektivě je dle mého soudu možné alespoň částečně souhlasit s názory, že Česká republika v roce 2004 vstoupila do zcela odlišné Unie, resp. „Evropy“, než jak jsme ji mohli pozorovat na počátku 90. let, kdy se česká veřejnost i politická elita poměrně jednoznačně přihlásily k myšlence, že jedním z klíčových cílů našeho konání je návrat do Evropy. Není úkolem tohoto eseje zabývat se podrobněji vývojovými trendy a transformacemi v Unii, proto se nyní soustředím pouze na „českou“ dimenzi evropeizačních procesů. Opakovaně zmiňovaný interdependentní charakter evropeizace by měl být zakotven ve vzájemném ovlivňování mezi všemi dimenzemi politiky v České republice a Unii. V normativním pohledu se tento proces bezpochyby jeví spíše jako jednosměrný – Česká republika, politiky v ní formované a realizované i strategie a konání českých politických aktérů se „evropeizovaly“ v tom smyslu, že přijímaly normativně-institucionální rámec daný Unií a jejími institucemi, resp. normami. K této jednosměrnosti bezesporu přispěli i významní čeští političtí aktéři, a to ve dvou základních dimenzích: 1) Významní čeští političtí aktéři poměrně nekonfliktně akceptovali předpoklad, že se „hlásíme do klubu“, a proto je naším úkolem pravidla přijmout, a nikoli o nich diskutovat. Tento postoj nebyl zcela v souladu se skutečností, že na nové post-komunistické uchazeče o členství v Unii byla aplikována pravidla, resp. normy, jež byly mnohdy nové či přísnější než v případě stávajících členských zemí EU. 2) Evropská unie začala být – zcela v intencích situace v některých tzv. starých členských zemích Unie – prezentována jako instituce, jež vyžaduje aplikaci či implementaci jí přijatých norem, které jsou příliš přísné, nebo


141

dokonce „nerozumné“; chceme-li však „být členy klubu“, musíme přijmout i tyto „nerozumné“ požadavky. Jak ukazují analýzy, mnohdy přitom české ústavní instituce – parlament, vláda a správní aparát – implementují opatření, jež Unie vůbec nevyžaduje a skrývají své vlastní podněty za neexistující požadavky EU. Máme-li vůbec hovořit o interdependentním vztahu české a evropské (unijní) politiky, pak bychom „český“ přínos či vliv mohli pozorovat zejména v „absenci“ politicko-korektního přístupu vůči Unii a jejímu normativně-institucionálnímu rámci u části českých politických aktérů. V tomto duchu můžeme hovořit jednak o otevřené kritice vůči normativně-institucionální podobě a vývoji EU či některým jejím částem ze strany významných politických aktérů na české politické scéně, ale např. rovněž o narušování ustálených schémat při koncipování některých unijních politik. Uveďme jako příklad zahraniční politiku EU, jejíž formování výrazně ovlivňuje český postoj vůči Kubě či Bělorusku (podobným příkladem by mohla být „ukrajinská“ otázka v souvislosti s polským vlivem na zahraniční politiku EU). Podíváme-li se na otázku evropeizace české politiky v jednotlivých dimenzích, pak lze dle mého soudu říci, že v oblasti polity se zdá být evropeizace nejpokročilejší. I v porovnání s dalšími novými členy Unie provedla Česká republika institucionálně-normativní transformaci poměrně důkladně. V komparativním srovnání lze říci, že Česká republika nebyla v transformaci institucionálně-normativního rámce, resp. implementaci unijního normativně-institucionálního rámce, tak důsledná jako např. Maďarsko, současně si však nevysloužila ani pověst „antievropeizačních“ rebelů, jako se tomu částečně stalo v případě Polska či Slovinska. Lze říci, že právě implementace poměrně složitého a extrémně rozsáhlého normativního prostředí do českého prostředí byla nejčastějším terčem kritických komentářů; právě tato dimenze bývá nejčastěji základem k tomu, že někteří autoři označují evropeizaci za spíše módní, či dokonce umělý termín, jenž zakrývá pravý význam slova skrývající se za termínem evropeizace – unifikaci (více viz např. Loužek 2005). Rovněž policy dimenze byla v českém prostředí evropeizací výrazně zasažena. Velký podíl na tomto vývoji má bezpochyby především pragmatické chování jednotlivých aktérů, kteří se snaží získat co nejvíce prostředků ze strukturálních, operačních a dalších fondů a programů Unie. V této souvislosti bychom mohli přinést celou řadu příkladů, počínaje celostátní úrovní a konče úrovní lokální. Evropeizací přitom nejsou v dimenzi policy ovlivněni pouze aktéři, jež bychom označili za primárně politické, ale rovněž další veřejné a soukromé instituce, nevyjímaje vysoké školy či instituce v oblasti výzkumu a vývoje.

142


Právě na úrovni tvorby a aplikace politik můžeme dle mého soudu pozorovat výrazně interdependentní charakter evropeizace. Navzdory častým kritikám, jež poukazují na přílišnou komplikovanost procesů směřujících k podpoře aktivit vázaných na finanční podporu ze strany EU, lze říci, že právě v procesech vázaných na strukturální a další fondy a programy Unie lze vypozorovat poměrně výraznou snahu přizpůsobit jednotlivé – „evropeizační“ – politiky konkrétním podmínkám České republiky, resp. českých institucí. Podobnou zkušenost ukazují rovněž analýzy z některých dalších nových členských zemí EU (např. Fink-Hafner a Lajh 2003). Tento poznatek dle mého soudu platí i v případě politických stran jako jednoho z nejvýznamnějších politických aktérů v České republice. V rámci české stranicko-politické soustavy probíhala a probíhá evropeizace jako vzájemná partnerská výměna zkušeností, ideových, ideologických a programových východisek a strategií mezi českými politickými stranami a jejich partnerskými subjekty v jiných zemích EU. Arénou pro společné prosazování politik je přirozeně zejména Evropský parlament. Z hlediska diskuse o charakteru samotné evropeizace stojí za zmínku, že ideově příbuzné politické strany nenavazují v evropském politickém prostoru spolupráci proto, že je k tomu nutí Unie (unifikační efekt), ale právě naopak proto, aby mohly ovlivnit charakter rozhodnutí v rámci Unie (konstruktivní, resp. agregační, efekt). Na úrovni politics bychom evropeizaci a její dopady mohli rovněž diskutovat, osobně se však domnívám, že by taková diskuse zcela opustila odbornou úroveň. Důvodem pro tento postoj je skutečnost, že právě v dimenzi politics bychom museli akceptovat jednoznačně normativní přístup; museli bychom tedy na počátku diskuse jasně říci, jakou politiku považujeme za charakterem či konkrétními projevy evropskou, resp. „nejevropštější“. Nutně bychom se tak dostali k otázce kvality české i evropské demokracie, resp. k tázání se po tom, jaké jsou hlavní znaky evropské demokracie a které z nich případně v České republice nenacházíme, případně je můžeme pozorovat v ne zcela uspokojivě podobě. Taková diskuse, tj. hledání konkrétních dopadů evropeizace na kvalitu české demokracie, zcela přesahuje možnosti tohoto eseje.

Závěr Evropeizace je termínem, resp. procesem, jenž dosud postrádá jasné teoretické i terminologické vysvětlení. Základním jmenovatelem termínu evropeizace se zdá být shoda na tom, že se jedná o proces jednoznačně spojený


143

s existencí evropského integračního procesu, resp. podobou a aktivitami EU a jejích členských států. Evropeizaci můžeme chápat jako multidimenzionální interdependentní proces, jenž v sobě nese unifikační, integrační i decentralizační charakteristiky; různí autoři jednotlivé charakteristiky pozorují jako nestejně výrazné a podle toho chápou evropeizaci buď jako unifikační proces s výraznými znaky top-down procesu (instituce EU jsou chápány jako existující „samy o sobě“ a jednosměrně ovlivňující formování politik a chování politických aktérů v členských zemích EU i v zemích o členství usilujících) či jako proces zásadně ovlivňovaný samotnými členskými zeměmi EU a politickými aktéry v nich působícími (bottom-up model). Osobně považuji oba přístupy za ideálně typické – ve skutečnosti je zásadní otázkou poměr, resp. vyváženost obou přístupů. Podobně jako v jiných zemích, rovněž v případě České republiky má proces evropeizace obousměrný charakter, byť můžeme mít oprávněný pocit, že vektor EU-Česká republika je daleko výraznější než vektor Česká republika-EU. Na této disproporci nesou podíl různé faktory – velikost a význam České republiky, pozice žadatele o členství v Unii, resp. nového člena apod. V neposlední řadě však rovněž nepřipravenost velké části českých politických aktérů na vstup do Unie a jednání a aktivity v evropské politické aréně.

Použitá literatura: Cabada, L. (2005): Czech Foreign Policy – Small State or Modele Power Approach? Politics in Central Europe. The Journal of the CEPSA, 1(1), 30–45. Cabada, L. (2002): East meets West: Towards New Standards for a European Civil Society. In: Reichel, W. (Hrsg.): Political Priorities Between East and West. Europe’s Rediscovered Wealth – Chat the Accession-Candidates in Eastern and Central Europe Have to Offer. Wien: Institut für Donauraum und Mitteleuropa, 123–130. Cabada, L.; Krašovec, A. (eds.; 2004): Europeanisation of National Political Parties. Plzeň: Aleš Čeněk. Cabada, L.; Waisová, Š (2001): European Union at the Way to the European State – the Process of Deconstruction of National Identity? Central European Political Science Review, 2(5): 176–184. Dahrendorf, R. (1991): Úvahy o revoluci v Evropě v dopise, který měl být zaslán jistému pánovi ve Varšavě. Praha: Nakladatelství Evropského kulturního klubu. Dančák, B.; Fiala, P; Hloušek, V. (2005): Evropeizace: pojem a jeho konceptualizace. In: Dančák, B.; Fiala, P; Hloušek, V.(eds.): Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 11–25.

144


145

STABILITA ZASTOUPENÍ V ČESKÉ REPUBLICE

Dürr, J.; Marek, D.; Šaradín, P. (2004): Is Theory of Europeanisation Relevant for Central European Countries? In: Cabada, L.; Krašovec, A. (eds.): Europeanisation of National Political Parties. Plzeň: Aleš Čeněk, 35–42. Fink-Hafner, D.; Lajh, D. (2003): Managing Europe from Home: The Europeanisation of the Slovenian Core Executive. Ljubljana: Fakulteta za družbene vede. Loužek, M. (2005): Evropeizace – módní nebo užitečný pojem.? In: Dančák, B.; Fiala, P; Hloušek, V. (eds.): Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 243–252. Rosůlek, P. (2005): Evropeizace střední Evropy prostřednictvím koncepce lidských práv se zvláštním zřetelem na práva (etnických/národnostních) menšin. In: Dančák, B.; Fiala, P; Hloušek, V. (eds.): Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 295–301.

11. STABILITA ZASTOUPENÍ V ČESKÉ REPUBLICE* JAKUB ŠEDO**

Stability of representation in the Czech Republic Abstract: The aim of this paper is to discuss the concept of volatility and party replacement and to analyse the stability of representation in the Czech Republic on the national (House of Representatives, Czech National Council) and regional level. According to modified classification of the party replacement and modified representation stability count, Czech party system is estimated as stable on both levels. Keywords: party replacement, volatility, party system, Czech Republic, national and regional level

Úvod V 70. letech 20. století je v rámci výzkumu stability stranických systémů užíván výpočet volatility, specifické kvantitativní proměnné, která umožňuje měřit agregované přesuny voličů mezi kandidujícími stranami. Měření provedená při výzkumu postkomunistických států naznačila jisté limity ve výpovědní hodnotě klasické volatility a vedla k nabídnutí určitých úprav výpočtu přidáním dalších proměnných (viz Birch 2003: 119–124; Rose, Munro 2003: 81–84). Jak jsme naznačili již dříve (Šedo 2005: 133–134), mohlo by být zajímavé přezkoušet některý z těchto postupů v českých podmínkách. Náš příspěvek má dva hlavní cíle. Prvním je představení a následná aplikace výzkumu výstupů voleb, který vychází z konceptu stranického nahrazení (party replacement). Na základě provedené analýzy posléze bude v případě zájmu odborné veřejnosti možné rozvinout diskusi nad tímto Tento text byl zpracován v rámci Výzkumného záměru Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích (kód MSM0021622407). ** Jakub Šedo působí na Katedře politologie a na Institutu pro srovnávací politologický výzkum na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Hlavní oblast jeho vědeckého zájmu tvoří volební studia. Kontakt: [email protected]. *

146


konceptem a jeho rozvinutím či další adaptací pro potřeby české politologie. Druhým a neméně důležitým cílem bude výstup samotné analýzy, který by měl přinést odpověď na otázku, zda a nakolik je stabilní zastoupení relevantních stran v České republice ve víceúrovňové perspektivě. V první části příspěvku se zaměříme na stručný popis konceptu stranického nahrazení jako nástroje, který má při výzkumu stability stranické soutěže pomoci s řešením nedostatků klasického výpočtu volatility. Zmíníme také komplikace spojené s výpočtem party replacement a jako jejich řešení navrhneme odlišení 4 forem nahrazení (místo původní dichotomie nahrazení ano/ne). Stranické nahrazení je primárně konstruováno k odlišení „starých“ a „nových“ politických stran a jako takové může určit jen stabilitu okruhu aktérů, ale již ne míru stability aktérů samotných. Proto budeme věnovat určitý prostor také výpočtu, kterým by bylo možné odlišit situace, kdy ve volbách soutěží převážně stále stejné strany se stabilním zastoupením, od případů, kdy sice do systému nevstupují noví aktéři, ale síla stávajících stran je velmi proměnlivá. Ve druhé části příspěvku se budeme věnovat stabilitě zastoupení v případě České republiky. Naším cílem je posouzení stability ve víceúrovňové perspektivě, které by mělo umožnit nalezení odpovědi na otázku, zda není případná stabilita klíčové celostátní úrovně (reprezentované volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky) pouhou fasádou zakrývající případné špatné ukotvení stran na úrovních ostatních. Vzhledem k tomu, že občané ČR mohou volit celkem v pěti (v případě hlavního města ve čtyřech) různých volbách, bude nutné vybrat okruh soutěží, které budou předmětem vlastního výzkumu. Výzkum všech úrovní a všech volebních soutěží by vyžadoval velmi vysoké vstupní náklady a také prostor, který neodpovídá rozsahu tohoto příspěvku. Do výběru je možné zařadit pouze volby do orgánů, které se konaly nejméně dvakrát, což vyřazuje volby do Evropského parlamentu. Volby do Poslanecké sněmovny a jí předcházející České národní rady nabízejí v podmínkách ČR dlouhou a nepřerušovanou kontinuitu, navíc se jedná o instituci hrající klíčovou roli ve vývoji politického systému i okruhu celostátně relevantních stran. Volby do Senátu Parlamentu České republiky nejsou pro naše cíle příliš vhodné. Instituce má sice rovněž delší kontinuitu, ale větší role kandidujících osobností, obměna pouze třetiny členů a nikterak výjimečná praxe doplňovacích voleb by nás nutily k delší diskusi o metodologické korektnosti provedených výpočtů. Krajské volby by měly představovat celkem bezproblémový nástroj, jsou velmi vhodné k zodpovězení otázky o stabilitě na více úrovních. Jediný problém představuje hlavní město Praha, které místo krajského zastupitelstva voleného v běžných ter-


147

mínech (každé čtyři roky počínaje rokem 2000) má městské zastupitelstvo, volené v komunálních volbách. Vzhledem ke snaze o tematicky sevřený a stručný příspěvek budeme tuto instituci (stejně jako celou komunální úroveň) pomíjet. Na komunální úrovni by se totiž mohla relevantně promítnout nejvýraznější realizovaná změna volebních pravidel v 16 letech vývoje českého politického systému, reforma, která snížila šance na zastoupení velmi malých stran v obecních zastupitelstvech. Výzkumný cíl by se tím pádem musel nutně rozšířit i o zodpovězení otázky, jak se reforma projevila na stabilitě zastoupení, což by se muselo relevantním způsobem projevit i na rozsahu příspěvku. Výzkum stability na komunální úrovni, provedený alespoň pomocí sondy, ponecháváme jako potenciální výzvu budoucnosti.

Měření agregované stability Klasickou formu měření stability stranického systému představuje tzv. volatilita (volatility), která určuje, kolik procent voličů změnilo volenou stranu mezi volbami v čase t-1 a t. K měření se používá nejčastěji Pedersenův index V = 1/2 Σ |Pi t – Pi t-1| (Novák, Lebeda 2004: 416), který nabývá hodnot od 0 (v případě, že nedošlo mezi volbami k žádné změně v procentuální podpoře kandidujících stran) do 100 (což by znamenalo, že došlo ke kompletní změně voličských preferencí). Konstrukce indexu počítá pouze s agregovanou stranickou podporou, tj. jeho pomocí není možné sledovat proměny individuálních preferencí voličů (Bartolini, Mair 1990: 20–21). Výpočet volatility při sledování regionu postkomunistických zemí měl poněkud limitovanou výpovědní hodnotu. Především klasicky měřená volatilita dosahovala výrazně vyšších hodnot, než jaké jsou obvyklé pro západoevropské demokracie. Jediný závěr, který se dal měřením dosáhnout, poukazoval na menší stabilitu stranických systémů v postkomunistických zemích ve srovnání se západní Evropou a menší stálost voličů při výběru reprezentantů. Později se ale setkáváme s jistou kritikou, která poukazovala na to, že středo- a východoevropští voliči nejsou ve všech případech „méně věrní“, ale často hlasují pro jiné strany proto, že jejich dosavadní favorit již neexistuje, resp. jej opustila celá řada klíčových osobností. Na rozdíl od „klasických“ západoevropských systémů se do volatility nepromítaly (převážně) změny v „poptávce“ hlasujících, ale výraznější roli hrály změny v „nabídce“, která jim je předkládána. Možné řešení nabídla britská politoložka Sarah Birch, která nabídla novou měřenou proměnnou, party replacement, a dvě úpravy výpočtu volatility (viz Birch 2003: 121–126). Hodnota stranického nahrazení R vyjadřuje,

148


kolik procent hlasů ve volbách získaly strany, které se neúčastnily předcházejících voleb, přičemž může nabývat hodnot od 0 (pokud všechny hlasy získají strany, které se účastnily i předcházejících voleb) do 100 (pokud všechny hlasy připadnou stranám, které se předcházejících voleb neúčastnily). V případě identifikace vyšší hodnoty R se tak otevírá možnost začít sledovat, zda se na tomto vývoji podílela spíše nestálost voličů, či zda se jednalo o změny vyvolané elitami. Základním problémem konceptu je, jak odlišit „staré“ strany od „nových“ a v kontextu některých zemí rovněž jak operovat s nezávislými kandidáty. S. Birch navrhla následující matrici (Birch 2003: 185–186): a) přítomnost nezávislých kandidátů – eliminace z výpočtu s přepočtením původních hodnot; b) vytvoření koalice – koaliční partneři, pokud se účastnili předchozích voleb, počítáni jako „přetrvávající“ strana; c) sloučení stran – záleželo na jméně „výsledného“ subjektu – byla-li v názvu spojena jména obou předcházejících stran, byl brán jako jejich pokračování; pokud zůstalo zachováno jméno jen jedné strany, počítala se jako pokračování subjektu, po kterém převzala jméno; pokud při sloučení došlo k přijetí nového jména, byla strana počítána jako nová; d) rozštěpení stran – v případě rozštěpení, kdy ani jedna z „následnických“ stran nepřijala jméno původního subjektu, počítány jako nové, pokud si některá zachovala původní jméno, byla považována za pokračovatele původní strany, jako nové se počítaly jen subjekty s novými názvy; e) přejmenování strany – v tomto případě se uvažovalo o její kontinuitě. Přes stanovení celkem jednoznačných kritérií obsahuje autorčina práce zahrnující stranické systémy evropských postkomunistických zemí bez Běloruska a se započítáním Arménie a Gruzie 3 strany (Birch 2003: 186–188), které doplňují a odůvodňují konkrétní změny, které byly při aplikaci výše uvedených pravidel sporné, resp. by se takovými mohly čtenáři zdát. V obecné rovině se nabízí řada potenciálních situací, kdy malá odchylka v dostupných datech či autorových znalostech může razantně změnit výsledek (např. změna jména strany, která je provázena fúzí s marginálním subjektem – obecnější přehledy fúzi s velkou pravděpodobností nezachytí, tj. jednalo by se o bod e; podrobnější přehledy již mohou badatele vystavit dilematu, zda o straně neuvažovat v souladu s bodem c jako o nové, nebo zda upřednostnit fakt, že se jednalo o fúzi se stranou, které si možná ani většina voličů vůbec nevšimla, resp. nemělo to vliv na jejich podporu/odmítání původní strany).


149

Výpočet party replacement lze považovat za postačující k tomu, abychom byli schopni stanovit, nakolik do volební soutěže vstupují noví aktéři. Neumožňuje ale odpovědět na otázku stability samotných aktérů, kterou bylo možné měřit pomocí „klasické“ volatility. Situace, kdy se voleb účastní (v drtivé většině) strany, které se účastnily i předcházejících voleb, ještě nezaručuje stabilitu stranického systému. O ní by bylo možné hovořit teprve ve chvíli, kdy také síla jednotlivých stran bude v každých volbách přibližně podobná.1 S. Birch (2003: 123) proto do svých výzkumů zahrnuje další dva výpočty, (1.) upravený Pedersenův index Vb = Σ |ci t – ci t–1| / Σ ci t + Σ ci t–1 2 a (2.) výpočet, který by měl umožnit komparování podílu přesunů mezi stávajícími stranami a od starých stran k novým, Vc = Σ |ci t – ci t–1| / 2. Uvedené vzorce mají dle našeho názoru jeden výraznější logický nedostatek, kterým je, že se o přesunech mezi stávajícími stranami uvažuje jako o „vnitroblokové“ volatilitě (within-block volatility – ke konceptu viz Bartolini, Mair 1990: 22–23), tj. předpokládají se přesuny primárně mezi stávajícími stranami a od zaniklých stran ke stranám novým a teprve zbytek představují přesuny od stávajících stran k novým, resp. od zaniklých stran ke stávajícím. To ale může být do značné míry v rozporu se skutečností a k agregování hodnot přesunů mezi „starými“ stranami jako oddělených od nových je jen jeden důvod a tím je jednoduchost řešení. Získáme sice odpověď na otázku, zda je síla stávajících stran stabilní, na druhou stranu se dostaneme (potenciálně) do značných problémů, pokud bychom chtěli výpočty volatility dále rozvíjet (např. v systémech s identifikovatelnými bloky o přesuny v rámci bloků a mezi bloky). Před provedením samotné analýzy se nám tedy otevírají tři problémové okruhy, které bude nutné vyřešit: 1. sledujeme stabilitu zastoupení, ne stabilitu kandidujících stran (na kterou je směřován jak výpočet volatility, tak stranického nahrazení); 2. vymezení jednoznačných kritérií nová x stará strana; 3. jak měřit stabilitu jednotlivých stran, pokud jsme zpochybnili modifikace výpočtu volatility. 1 Ponecháváme stranou otázku výrazných změn v programatice a systémových pozicích stran, která rovněž je příznakem nižší stability stranického systému, ovšem nelze ji kvantitativně vyjádřit. 2 c je podíl hlasů stran, které se účastnily jak voleb t–1, tak voleb t. Na rozdíl od P v klasické volatilitě jsou tak pomíjeny subjekty, které se účastnily pouze voleb t. Vzorec S. Birch jsme mírně upravili, protože v originálním znění jsou použity volby t + 1 a t. V tomto případě jsme dali přednost obvyklejšímu znění originálního Pedersenova indexu, který sloužil jako předobraz modifikaci S. Birch. Označení Vb a Vc jsou pak našimi úpravami, S. Birch operuje pouze ze zkratkou V, která ale byla v našem textu již použita pro klasickou volatilitu.

150


Měření stability zastoupení lze řešit adaptací výpočtu party replacement tak, že místo s hlasy pro kandidující strany budeme operovat se získanými mandáty. Nutně se tím také mění pohled na nové strany. Novou stranou není v našem výzkumu subjekt, který se neúčastnil předcházejících voleb, ale subjekt, který nebyl po předcházejících volbách zastoupen.3 V úvahách o možných adaptacích výpočtu stranického nahrazení jsme vyslovili myšlenku, zda by nebylo užitečné rozdělit původní dichotomii stávající strana x nová strana do více kategorií (viz Šedo 2005: 134). Tento postup by měl umožnit, aby linie mezi žádnou změnou a R nebyla až tak výrazná a zmírnilo se zkreslení způsobené případnou spornou situací. V analýze proto budeme testovat rozdělení stranického nahrazení do 4 kategorií: 1. žádná změna (0) – vyjadřuje zachování názvu i strategie ve volbách;4 2. minimální změna (R0) – znamená nevýraznou změnu identity či volební strategie proti minulým volbám;5 3. výrazná změna (R2) – znamená zásadní změnu, jejímž výstupem ale není nesporně nový subjekt;6 4. úplná změna (RC) – znamená vstup „nového hráče“ na politickou scénu.7 3 Cílem příspěvku rozhodně není zodpovězení toho, zda je dobře či špatně, že se na scéně objevila nová strana. Ponecháváme zcela na úvaze čtenáře, zda přítomnost takových subjektů považuje za narušení zvůle monopolu stávajících stran, za projev nebezpečného narušení standardního modelu interakcí či cokoliv jiného. 4 Za „žádnou změnu“ budou považovány následující situace: (a) strana A získala pod stejným či skoro stejným názvem zastoupení v minulých volbách; (b) strana A v těchto či v minulých volbách vystupovala v koalici se zcela marginálním subjektem; (c) došlo k připojení či odchodu nějaké frakce, aniž by to mělo vliv na název strany; (d) ve volbách uspěla koalice se stejným složením jako v předchozích volbách. 5 Jako minimální změnu budeme hodnotit situace: (a) strana A změnila v průběhu volebního období název; (b) dvě či více stran utvořilo koalici/rozpadla se koalice a její bývalý člen či členové uspěli v následujících volbách; (c) došlo k fúzi, po které vznikla strana s názvem spojujícím názvy zakládajících stran, či výrazně odkazujícím na jeden či více z původních názvů. 6 Pod výrazné změny budeme zahrnovat případy, kdy (a) vznikla strana, resp. koalice, na které měl vedle nové strany či stran relevantní podíl i nějaký „starý“ subjekt; (b) od strany A se odštěpila frakce, která založila stranu s názvem významně odkazujícím na dřívější členství ve straně A; (c) zastoupení opět získala strana A, která již byla někdy zastoupena, ale v minulých volbách zastoupení nezískala; (d) došlo k přechodu relevantní strany/stran z jedné koalice do jiné strany/koalice, která byla programově či pozicí v systému vzdálená jejich původní koalici. 7 Úplná změna je reprezentována situacemi, kdy (a) ve volbách uspěla strana či koalice A, která doposud neměla zastoupení a (b) během volebního období se od některé parlamentní strany odštěpil subjekt, který vůbec či jen minimálně odkazuje svým názvem na účast v původní straně.

151


Převahu podílů v kategorii 0 či R0 lze brát jako výraz stability okruhu aktérů. V tomto směru je nutné nepřeceňovat kategorii R0 jako výraz nestability. Její případná převaha nad kategorií 0 jen signalizuje, že strany doposud nenašly optimální volební strategii a snaží se prostřednictvím vytváření či opouštění koalic či změn v názvu lépe oslovit voliče. Větší podíl stran klasifikovaných v kategoriích R2 a RC lze brát jako signál nestability okruhu politických stran, přičemž kategorie R2 naznačuje, že se strany výrazně odklánějí od svých dosavadních strategií. Kategorie RC přímo indikuje potřebu elit vstupovat do voleb s novými subjekty, resp. snahu voličů hledat nové alternativy. Pro odlišení situace, kdy není stabilita okruhu aktérů provázena stabilitou jejich zastoupení, jsme se rozhodli operacionalizovat specifickou proměnnou, míru stability (S). Ta je odvozena od toho, kolik procent mandátů připadlo stejným stranám jako v předchozích volbách, přičemž je vázána odděleně pro strany v kategorii 0 a R0. Do jisté míry podává tento výpočet stejnou výpovědní hodnotu jako klasická volatilita, jelikož součet S pro obě kategorie se de facto rovná 100 – V. Výhodou naší konstrukce výpočtu by měla být jednoduchost výpočtu a její oddělení pro kategorie 0 a R0. To umožňuje zodpovědět případnou otázku, zda byla úspěšnější strategií žádná či malá změna v tom, jak strana (organizačně) vstupuje do volební soutěže. Totožná hodnota 0, resp. R0, a S naznačuje, že se straně nepodařilo získat žádné křeslo navíc proti předchozím volbám, zvyšování vzdálenosti obou hodnot prokazuje přítomnost stran, které proti předcházející soutěži posílily. O stabilitě aktérů pak bude vypovídat vztah mezi součtem hodnot 0 a R0 a S. Potenciálním problémem výpočtu zůstává, jak počítat koalice. Mohou být „rozkládány“ na členské subjekty, nebo počítány jako celek. Zvolili jsme druhý přístup, a to z toho důvodu, že pro vývoj stranické konfigurace a úspěšné strategie kandidujících subjektů je spíše důležité posouzení, zda zahájení/ukončení koaliční spolupráce bylo úspěšné jako celek, než jestli koaliční kandidatura naplnila očekávání všech zapojených členů. Vedla-li koaliční kandidatura k navýšení celkového zisku ve srovnání s individuální, signalizuje to ochotu voličů podporovat koaliční kandidátky i jistou výhodu této strategie v celém systému, byť by nebyli všichni partneři dokonale saturováni. Tabulka 1: Vztah hodnot nahrazení a podílu obhájených mandátů 0 + R0 \ S

blízký hodnotě 0 + R0

vzdálený hodnotě 0 + R0

Vysoká

Stabilní okruh aktérů, stabilita síly stávajících stran

Stabilní okruh aktérů, nestabilita síly stávajících stran

Nízká

Nestabilní okruh aktérů, stávající strany jen „přežívají“

Nestabilní okruh aktérů, část stávajících stran na vzestupu

152


153

Stabilita zastoupených stran v České republice

Krajská zastupitelstva

Parlamentní úroveň (Poslanecká sněmovna)

V doposud jediných krajských volbách se rovněž projevila značná stabilita. Systém je sice na této úrovni otevřen také novým stranám, ovšem prakticky ve všech případech jsou nové strany v zastupitelstvech těmi nejslabšími. Celkem se v těchto volbách podařilo doposud nezastoupeným subjektům uspět v 6 krajích, vesměs ale jen těsně překročily stanovenou klausuli 5 %. Velké strany na krajské úrovni se vesměs rekrutují ze subjektů, které zde již byly přítomny v předcházejících volbách, navíc se obecně jedná o subjekty zastoupené v Poslanecké sněmovně. Nejsilnější neparlamentní stranou v roce 2004 byla SOS v Libereckém kraji (15,56 % mandátů), jinak v těchto volbách neobsadila žádná mimoparlamentní strana více než 10 % křesel. Podobné výsledky nabízí i předcházející volby v roce 2000, s největším zastoupením ZHN na Vysočině a SNK na Zlínsku (13,33 %) a jinak s výsledky maximálně mírně překračujícími 10% podíl na zastupitelstvu. Samostatně kandidující mimoparlamentní strany navíc v žádném kraji v součtu nezískaly více než 17,8 % křesel. Jistá role kategorie R0 je způsobena výhradně rozpadem původní Čtyřkoalice a úspěšnou kandidaturou KDU-ČSL, ať již samostatně či v mírně pozměněných koaličních seskupeních. V součtu se nikde nepodařilo straně získat více, než kolik připadlo předtím celé koalici, ovšem pokud bychom sestoupili na úroveň jednotlivých členů koalice, pak si KDU-ČSL polepšila (celkem 84 zastupitelů navržených KDU-ČSL místo dosavadních 72 – srov. Balík, Kyloušek 2005: 224). Přesuny zastoupení na krajské úrovni jsou v součtu o něco vyšší než v posledních parlamentních volbách, nejedná se ale o nijak závratné hodnoty. S pro obě kategorie, které vyjadřují převahu stability, neklesá pod 73,33 % v Libereckém kraji, v dalších 8 krajích jsou hodnoty v rozmezí S pro parlamentní volby v roce 1996 a 1998, ve zbývajících krajích (Pardubickém, Jihomoravském, Zlínském a na Vysočině) se pohybují v limitech vymezených hodnotou z roku 1998 a 2002. Na poněkud menších hodnotách se projevuje především vzestup ODS, ať již na úkor malých uskupení, která ztratila zastoupení, nebo kvůli ztrátám, které utrpělo zastoupení stran bývalé Čtyřkoalice. V rozložení podpory jejím jednotlivým stranám ostatně můžeme spatřovat příčinu o něco vyšší stability ve čtyřech krajích v oblasti východních Čech a jižní Moravy. Zde můžeme dlouhodobě pozorovat vyšší podporu KDU-ČSL, a tím pádem se této straně dařilo lépe obhajovat bývalé čtyřkoaliční mandáty.

Měřeno modifikovaným stranickým nahrazením, česká stranická scéna se na úrovni Poslanecké sněmovny velmi rychle stabilizovala. Velký přerod proběhl mezi léty 1990 a 1992. Ve všech následujících volbách převažuje podíl stran klasifikovaných „žádná změna“, přičemž největší „konkurenci“ nalézáme v kategorii „minimální změna“. Stabilizace je patrná i na podílu křesel, které strany obhájily. Ještě v roce 1996 se jednalo o „pouhých“ 74 % (v důsledku přesunu mandátů od stran, které ztratily zastoupení, a posílení ČSSD na úkor LB). V obou následujících volbách se podíl obhájených křesel zvyšoval. Počínaje volbami v roce 1996 tedy můžeme považovat český stranický systém na této úrovni za stabilní jak okruhem aktérů, tak pokud budeme sledovat jejich zastoupení. Tabulka 2: Stabilita na úrovni ČNR/PSPČR Forma nahrazení

1992

1996

1998

2002

No.a

%

No.

%

No.

%

No.

%

0 (S)

1

7 (7)

4

55 (29)

4

90,5 (82)

3

84,5 (76)

R0 (S)

2

25 (23,5)

2

45 (45)

0

1

15,5 (15,5)

R2

1

38

0

0

0

RC

4

30

0

1

a


9,5

0

Počet kandidátních listin, které se dostaly do parlamentu.

Souhrn přesunů (v případě potenciálně sporných uveden zdroj, odkud lze čerpat podrobnější informace): 1992 – v kategorii 0 HSD-SMS; v kategorii R0 KDU-ČSL (subtyp b – transformace koalice KDU z roku 1990, provázená odchodem druhé nejvýznamnější strany této koalice, KDS, proto nelze dle našeho názoru řadit k subtypu b kategorie 0 – viz Mareš 2002: 135–136), LB (subtyp b – KSČM se před volbami spojila s Demokratickou levicí ČSFR, přičemž pozdější rozpad společného klubu znatelně oslabil postavení KSČM a parlamentu, proto ji neřadíme k subtypu b kategorie 0 – podrobněji viz Fiala, Mareš, Pšeja 2004: 1424–1425); v kategorii R2 ODS (subtyp b – ODS vznikla transformací OF a její název na něj částečně odkazuje, vzhledem k charakteru OF jako velmi heterogenního uskupení, jehož „stopy“ nalezneme v celé řadě parlamentních i neparlamentních stran, upřednostňujeme tuto kategorii – podrobněji k vývoji OF viz např. Pšeja 2005: 52–54, 166); v kategorii RC ČSSD, LSU, SPR–RSČ a ODA. 1996 – v kategorii 0 ČSSD, KDU-ČSL, SPR-RSČ a ODA; v kategorii R0 ODS (subtyp b – přechod z koaliční kandidatury s KDS na samostatnou), KSČM (subtyp b – opuštění koaliční kandidatury s menšími stranami) 1998 – v kategorii 0 ČSSD, ODS, KSČM a KDU-ČSL; v kategorii RC US 2002 – v kategorii 0 ČSSD, ODS, KSČM; v kategorii R0 Koalice (subtyp b – vznik koalice KDUČSL a US-DEU s výraznou převahou subjektů zastoupených v roce 1998).

Zdroje dat: ČSÚ – Výsledky voleb – Česká národní rada a Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky; Belko 2004: 194–207

154


Tabulka 3: Stabilita zastoupení v krajských zastupitelstvech Forma nahr.

Středočeský

Jihočeský

Forma nahr.

Plzeňský

Karlovarský

No.

%

No.

%

No.

%

No.

%

0 (S)

3

89,23 (73,31)

4

89,09 (69,09)

3

88,89 (69,89)

3

88,89 (75,56)

R0 (S)

1

6,15 (6,15)

1

10,91 (10,91)

1

6,67 (6,67)

1

4,44 (4,44)

R2

0

0

0

0

RC

1

4,62

0

1

0 4,44

1

6,67

Středočeský – v kategorii 0 ODS, KSČM a ČSSD; v kategorii R0 Koalice pro Středočeský kraj (subtyp b – koalice KDU-ČSL a US-DEU, místo předcházející Čtyřkoalice KDU-ČSL, US, ODA a DEU); v kategorii RC SNK-ED. Jihočeský – v kategorii 0 ODS, KSČM, ČSSD a SNK (marginální změna názvu – viz Příloha, není brána vzhledem k zachování zkratky i klíčových slov v názvu uskupení jako důvod k přeřazení do kategorie R0); v kategorii R0 KDU-ČSL (subtyp b – samostatná kandidatura místo spolupráce v rámci Čtyřkoalice). Plzeňský – v kategorii 0 ODS, KSČM a ČSSD; v kategorii R0 KDU-ČSL (subtyp b – samostatná kandidatura místo spolupráce v rámci Čtyřkoalice); v kategorii RC–SNK. Karlovarský – v kategorii 0 ODS, KSČM a ČSSD; v kategorii R0 Koalice pro Karlovarský kraj (subtyp b – koalice KDU-ČSL a SZ místo předcházející spolupráce KDU-ČSL v rámci Čtyřkoalice); v kategorii RC ED. Forma nahr.

Ústecký

Liberecký

Královéhradecký

Pardubický

No.

%

No.

%

No.

%

No.

%

0 (S)

3

100 (80)

4

100 (73,33)

3

77,78 (64,44)

3

73,33 (60)

R0 (S)

0

0

0

0

1

11,11 (11,11)

1

26,67 (26,67)

R2

0

0

0

0

0

0

0

RC

0

0

0

2

11,11

0

0

Ústecký – v kategorii 0 ODS, KSČM a ČSSD. Liberecký – v kategorii 0 ODS, KSČM, SOS a ČSSD. Královéhradecký – v kategorii 0 ODS, KSČM a ČSSD; v kategorii R0 KDU-ČSL (subtyp b – samostatná kandidatura místo spolupráce v rámci Čtyřkoalice); v kategorii RC SNK a VPK. Pardubický – v kategorii 0 ODS, KSČM a ČSSD; v kategorii R0 Koalice pro Pardubický kraj (subtyp b – koalice KDU-ČSL a US-DEU, místo předcházející Čtyřkoalice KDU-ČSL, US, ODA a DEU). Forma nahr.

Vysočina

Jihomoravský

Olomoucký

Zlínský

No.

%

No.

%

No.

%

No.

%

0 (S)

4

77,78 (64,44)

3

64,62 (55,38)

3

83,64 (63,64)

3

68,89 (53,33)

R0 (S)

1

22,22 (22,22)

1

30,77 (30,77)

1

16,36 (16,36)

1

24,44 (24,44)

R2

0

0

0

0

0

0

0

RC

0

0

1

4,62

0

0

1

155

STABILITA ZASTOUPENÍ V ČESKÉ REPUBLICE Moravskoslezský No. 0 (S)

3

R0 (S)

1

R2

0

RC

0

Tučně vyznačeny sporné příklady, kdy kandidovala v roce 2004 KDU-ČSL v koalici s US-DEU, tj. bylo by možná zvažovat i klasifikaci 0, subtyp b. 87,69 (73,85) Moravskoslezský – v kategorii 0 ODS, KSČM a ČSSD; v kate12,31 (12,31) gorii R0 KDU-ČSL (subtyp b – samostatná kandidatura místo 0 spolupráce v rámci Čtyřkoalice). 0 %

Zdroje: Balík, Kyloušek 2006; ČSÚ – Výsledky voleb – Zastupitelstva krajů

Závěr Na základě předložených výpočtů můžeme konstatovat, že okruh kandidujících stran v ČR je jak na celostátní, tak na krajské úrovni značně stabilní a navzdory všem náznakům o znechucení stávajícími politickými stranami voliči příliš nehledají alternativy. Systém sice zůstává na obou úrovních otevřený novým stranám, ovšem jejich vstupy nejsou časté, a pokud se jim i povede získat zastoupení, patří ve voleném orgánu k nejmenším. V Poslanecké sněmovně průběžně roste podíl obhájených křesel. Na krajské úrovni je tento ukazatel rovněž vysoký, převážně se pak pohybuje v rozmezí odpovídajícím výsledkům pro Poslaneckou sněmovnu v letech 1996 a 1998. Stranický systém v ČR se tedy 15 let po pádu režimu značně stabilizoval. Přes veškeré náznaky vyplývající z předvolebních průzkumů se prozatím nepodařilo tuto stabilitu výrazněji narušit. Zda budou tyto závěry platit i po nastávajících volbách, je přinejmenším sporné. Lze ale předpokládat, že hodnoty indikující stabilitu zůstanou vysoké, alespoň v kontextu regionu postkomunistických zemí. V textu jsme předložili k diskusi koncept party replacement doplněný o upravené výpočty volatility S. Birch a na jeho základě jsme vypracovali vlastní modifikaci. K diskusi odborné veřejnosti tím předkládáme, zda je myšlenka oddělených výpočtů pro přesuny mezi stávajícími stranami a k novým stranám nosnou pro další výzkumy a zda je dostatečně ošetřena některým z nastíněných postupů.

6,67

Vysočina – v kategorii 0 ODS, KSČM, ČSSD a SNK; v kategorii R0 KDU-ČSL (subtyp b – samostatná kandidatura místo spolupráce v rámci Čtyřkoalice). Jihomoravský – v kategorii 0 ODS, KSČM a ČSSD; v kategorii R0 KDU-ČSL (subtyp b – samostatná kandidatura místo spolupráce v rámci Čtyřkoalice); v kategorii RC ZpM. Olomoucký – v kategorii 0 ODS, KSČM a ČSSD; v kategorii R0 KDU-ČSL (subtyp b – samostatná kandidatura místo spolupráce v rámci Čtyřkoalice). Zlínský – v kategorii R0 ODS, KSČM a ČSSD; v kategorii R0 KDU-ČSL (subtyp b – samostatná kandidatura místo spolupráce v rámci Čtyřkoalice); v kategorii RC ED-NSK.

Prameny a literatura: Balík, S.; Kyloušek, J. (eds.; 2005): Krajské volby v České republice 2004. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity. Bartolini, S.; Mair, P. (1990): Identity, Competition and Electoral Availability. Cambridge: Cambridge University Press.

156


Belko, M. (2004): Vývoj volebního systému v českých zemích. In: Chytilek, R.; Šedo, J. (eds.): Volební systémy. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 158–209. Birch, S. (2003): Electoral Systems and Political Transformation in Post-Communist Europe. Basingstoke, New York: Palgrave Macmillan. ČSÚ – Výsledky voleb – Zastupitelstva krajů (http://www.volby.cz); ověřeno k 27. 5. 2006. ČSÚ – Výsledky voleb –Česká národní rada a Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (http://www.volby.cz); ověřeno k 27. 5. 2006. Fiala, P.; Mareš, M.; Pšeja, P. (2004): Komunisté a jejich strany. In: Malíř, J.; Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861–2004. Brno: Doplněk, 1413–1432. Mareš, M. (2002): Česká republika. In: Fiala, P.; Holzer, J.; Strmiska, M. (eds.): Politické strany ve střední a východní Evropě. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 121–153. Novák, M.; Lebeda, T. a kol. (2004): Volební a stranické systémy ČR v mezinárodním srovnání. Pelhřimov: Aleš Čeněk. Pšeja, P. (2005): Stranický systém České republiky. Politické strany a jejich vývoj 1989–1998. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury a ISPO. Rose, R.; Munro, N. (2003): Elections and Parties in New European Democracies. Washington: CQ Press. Šedo, J. (2005): Přenos kvantitativních metod výzkumu výstupů volební soutěže do odlišných regionálních podmínek – případ stability a stabilizace systémů politických stran v postkomunistické Evropě. In: Fiala, P.; Strmiska, M. (eds.): Víceúrovňové vládnutí: teorie, přístupy, metody. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 121–135.

Seznam použitých zkratek: ČSSD

Československá sociální demokracie (1992), Česká strana sociálně demokratická (1996, 1998, 2002) DEU Demokratická unie ED Evropští demokraté HSD-SMS Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko KDS Křesťanskodemokratická strana KDU Křesťanská a demokratická unie (1990 koalice sdružující ČSL, KDS a menší subjekty) KDU-ČSL Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová KSČM Komunistická strana Čech a Moravy LB Levý blok (koalice KSČM a Demokratické levice ČSFR) LiRA Liberálně reformní strana LSU Liberálně sociální unie NSK Nezávislí starostové pro kraj


ODA ODS OF SNK

157

Občanská demokratická aliance Občanská demokratická strana Občanské fórum Sdružení nezávislých kandidátů (2000), SNK – Sdružení nezávislých (2004) SOS Strana pro otevřenou společnost SPR-RSČ Sdružení pro Republiku – Republikánská strana Československa SZ Strana zelených US Unie svobody VPK Volba pro kraj (koalice ED, VPM a SOS v Královéhradeckém kraji v roce 2004) VPM Volba pro město ZHN Zlínské hnutí nezávislých ZpM Zelená pro Moravu (koalice SZ a LiRA v Jihomoravském kraji v roce 2004)

158


12. VOLEBNÍ GEOGRAFIE ČESKÉ REPUBLIKY MICHAL PINK*

Electoral geography of the Czech Republic Abstract: This paper attempts to describe basic features of voting behavior in the Czech Republic. Its aim is to answer the question of how citizens vote and which political party wins the elections in a long-term perspective, since 1989 until 2002. Research units consist of the electoral districts – counties and electoral results of Chamber of Deputies. The basic method used is a comparative analysis and comparison of electoral maps. Keywords: Czech Republic; electoral geography; elections; electoral behavior

1. Úvod Cílem následujícího příspěvku je nalezení odpovědi na otázku, kde, v rámci ČR, získávají jednotlivé politické strany svou podporu. Po delší odmlce se před 16 lety opět vrátily do českých zemí pravidelně se opakující volby, ve kterých se jednotlivé politické strany uchází o důvěru voličů. V rámci vymezeného období se některým stranám podařilo znovu obnovit svou existenci, jiné začaly stavět svou identitu znovu od základů. Spolu s obnovením volební soutěže a prvními výsledky se objevují první práce pojednávající o volebním chování. K základním textům je možné řadit práci autorské dvojice Petra Jehličky a Luďka Sýkory, která poukazuje na možnosti navázání přerušené tradice ve volebním chování a podpoře tradičních politických stran v domácím prostředí. V uvedeném textu se potvrdila hypotéza, že více než 40 let neexistence reálné volební soutěže nevymazalo tradiční území volební podpory jednotlivých politických stran (Jehlička, Sýkora 1991). * Autor působí jako výzkumný pracovník Institutu pro srovnávací politologický výzkum na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Poštovní adresa: ISPO, FSS MU, Joštova 10, 602 00 Brno; e-mail: [email protected]. Příspěvek byl zpracován v rámci výzkumného záměru Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích (kód MSM0021622407).

VOLEBNÍ GEOGRAFIE ČESKÉ REPUBLIKY

159

Následovaly práce Tomáše Kosteleckého, který se věnuje nejen volebnímu chování v rámci ČR, ale i srovnání se sousedním Slovenskem a podporou jednotlivých politických stran po rozdělení společného federálního státu. Výsledky studie poukázaly na tři skutečnosti. Za prvé historicky vzniklé volební mapy jsou příliš stabilní, aby byly snadno změněny pod vlivem relativně krátkého politického a ekonomického vývoje. Za druhé v prostředí ČR je možné některé rozdíly vysvětlit za pomoci faktorů ekonomické povahy, ale v prostředí SR to tak není, důležitější jsou zde etnické, náboženské a historické charakteristiky jednotlivých regionů. Za třetí, rozdíly ve volebním chování v závislosti na postupném pronikání politických stran do nižších sfér v prostředí ČR spíše směřují ke zmenšování regionálních rozdílů, v prostředí SR je tomu opět naopak (Kostelecký 2001, 2004). Předchozí práce pracovaly s daty agregovanými pouze na úroveň okresu. V poslední době se však objevily i práce, které se snaží identifikovat nižší než jen okresní úroveň volebního chování. Příkladem může být práce Stanislava Balíka pojednávající o kontinuální podpoře komunistických stran (KSČ – KSČM) v Olomouckém kraji. Autor zde pracuje s volebními výsledky agregovanými na nižší, obecní úrovni. Z výsledků je patrno, že i když kvantitativní metody neprokázaly žádnou přímou korelaci volebních výsledků z meziválečného období a po roce 1990, za pomoci analýzy stability územní podpory je možné ve vybraném kraji identifikovat místa s tradičním volebním chováním (Balík 2006).

2. Metodologické zázemí Jak již bylo uvedeno, příspěvek by měl identifikovat oblasti podpory jednotlivých politických stran a potvrdit, případě vyvrátit, zda se jedná o územně stabilní podporu. Vzhledem k povaze textu a rozsáhlému tématu bude věnována pozornost pouze vybraným otázkám. Srovnávány budou jednotlivé volební mapy a především deset nejúspěšnějších okresů, kde jednotlivé politické strany získaly nejvyšší podíl hlasů. Ke zjištění volební podpory bude použita metoda zjišťování tzv. území volební podpory. Tato oblast je identifikována na základě jednoduchého výpočtu. Volební výsledky konkrétní politické strany jsou seřazeny podle procentních zisků od nejvyššího k nejnižšímu. Následným sčítáním v takto určeném pořadí hledáme polovinu celkového součtu. U takovéto linie rozdělíme jednotlivé okresy, případně obce, na dvě poloviny, a získáme tak oblasti, které představují 50% koncentraci volební podpory z celkového počtu hlasů v daných volbách. Území takto vzniklé nazýváme území volební podpory politických stran (Jehlička – Sýkora 1991).

160


Za základní jednotku výzkumu v následujícím textu bude vzata okresní úroveň, která byla již několikrát zkoumána, nikoliv však v celém vybraném období 1990–2004. Základní datovou bázi tvoří výsledky pro volby do Poslanecké sněmovny od roku 1996, volby do České národní rady v letech 1990 a 1992. Výzkumným prostorem bude Česká republika, rozčleněná na okresy. V této fázi je nutné zmínit, že okresy prošly na konci sledovaného období reformou, ale provedené změny se do agregace volebních výsledků zatím příliš nepromítly. K hlavním změnám je možné řadit administrativní rozdělení okresu Šumperk a následný vznik okresu Jeseník, který se ve statistickém přehledu objevuje od roku 1996. Předmětem zkoumání budou pouze ty politické strany a koalice, které se účastnily rozdělování mandátů ve vybraných volbách a zasedly na půdě zákonodárných sborů, popřípadě Evropského parlamentu. Ve všech sledovaných volbách získaly potřebnou podporu ODS, ČSSD, KSČM, KDU-ČSL. Z dalších politických stran, které postupem času ztratily potřebnou podporu, to jsou ODA, US, US-DEU, HSD-SMS, SPR-RSČ a LSU. Samozřejmě není možné vynechat Občanské fórum, které zvítězilo v prvních volbách v roce 1990, ale vzhledem ke svému charakteru nemělo dlouhého trvání. Zkráceně, cílem je nalezení odpovědi, zda si za posledních 16 roků v rámci pravidelně se opakujících voleb nalezly jednotlivé politické strany oblasti se stálou voličskou podporou a utvořily se oblasti se stálou voličskou podporou.


161

myslná následovnice „lidoveckého“ ducha v politice. Postupná rehabilitace křesťanských hodnot v těchto volbách navázala na historické kořeny, především na voličskou podporu na jižní a střední Moravě (Jehlička – Sýkora 1991). Konkrétní oblasti s nejvyšší podporou pro jednotlivé subjekty uvádí následující mapy. Mapa č. 1. Podpora HSD-SMS 1990

Zdroj: vlastní mapa, data www.volby.cz

Mapa č. 3. Podpora KSČ 1990

Mapa č. 2. Podpora KDU 1990


Mapa č. 4. Podpora OF 1990

3. První volby 1990 První svobodné volby, které se v bývalém Československu konaly po dlouhé pauze, byly z několika pohledů zajímavé (pro naše účely se však následně budeme zajímat jen o volby do ČNR). Za prvé, jednalo se o volby, které se vyznačovaly vysokou účastí – 96,79 %, za druhé, na základě výsledků voleb se do zastupitelského sboru dostaly jak politické strany s kontinuitou (KSČ, KDU), tak i nové formace (OF a HSD-SMS). Volby byly celkově chápány jako hlasování o podobě dalšího vývoje transformující se společnosti. Za hlavní subjekt představujícím obnovu společnosti bylo považováno Občanské fórum, na druhou stranu opak znázorňovala KSČ. Další politická formace představovala opětovné konstituování „moravistického“ povědomí. Velký úspěch moravského hnutí však zaznamenal pouze mohutný vzestup, po kterém následoval postupný pokles a subjekty hájící moravské zájmy v následujících letech nehrály zásadnější úlohu (Fiala – Pšeja – Mareš 1998). Křesťanský prvek ve stranickém systému ztělesňovala KDU, po-



Na uvedené mapě jsou patrné základní čtyři oblasti s nejvyšší podporou pro politické strany a hnutí, které v České národní radě zasedly na základě výsledků voleb. Občanské fórum a KSČ našly nejvíce svých voličů v českých okresech, KDU a HSD-SMS naopak na Moravě.

162


163


První oblastí, kde Občanské fórum získalo nejvíce hlasů, je hlavní město Praha, a její bezprostřední okolí, okresy Praha – východ a Praha – západ. Dále je možné identifikovat vyšší podporu v severních Čechách v okresech Liberec, Jablonec nad Nisou a v okresu Semily. Podobnou situaci je možné identifikovat i na jihu Čech, konkrétně v okrese České Budějovice, kde OF získalo 58,42 % hlasů. Výraznou podporu proferomním snahám vyjádřili voliči rovněž v okrese Náchod, kde podpora OF dosáhla 58,77 %. K oblastem s nejvyšší koncentrací komunistických voličů patřily v roce 1990 tři oblasti. Nejvyšších výsledků dosáhla KSČ na západním okraji Středočeského kraje a hranicích se Západočeským krajem, konkrétně v okresech Beroun, Kladno, Rokycany a Rakovník. Zde se podařilo komunistické straně navázat na podporu pramenící ve volebním chování meziválečného Československa (Jehlička – Sýkora 1991). Další oblastí s relativně vysokým podílem odevzdaných hlasů pro komunisty jsou hraniční okresy západních Čech, Tachov a Domažlice. Skoro shodná podpora se dostala komunistům i oblastech severních Čech, konkrétně v okresech Louny, Litoměřice a Most. Křesťanská demokratická unie úspěšně navázala na voličskou podporu Československé strany lidové. Nejvyšší podpora KDU ve volbách do ČNR v červnu 1990 dosáhla 19,39 % v okrese Žďár nad Sázavou. Následovaly okresy tehdejšího Jihomoravského kraje, Uherské Hradiště, Třebíč, Hodonín, Zlín a Brno-venkov. Z českých okresů dosáhla nejvyšší podpora KDU v okrese Benešov 14,18 %. I přes tento výsledek je možné tvrdit, že podpora KDU byla silně koncentrována do moravských okresů. V prvních volbách do ČNR HSD-SMS kandidovalo jen v moravských okresech a přilehlých krajích, tehdejším Východočeském a Jihočeském kraji. Nejvíce hlasů získali kandidáti HSD-SMS v Brně, kde podpora dosáhla 36,16 % hlasů. Dokonce zde vyhrálo toto moravistické sdružení volby a dosáhlo nejvyššího poměru hlasů. Podobného výsledku, který zajistil první příčku na okresní úrovni, dosáhlo HSD-SMS i v sousedních okresech Vyškov, Blansko, Brno-venkov. Další okresy, kde volební podpora HSD-SMS v roce 1990 dosáhla nejvyšší úrovně, jsou z jižní Moravy okresy Znojmo, Břeclav, Prostějov, Hodonín a Kroměříž. Zbylé okresy vítězné desítky byly okresy severní Moravy Šumperk a Přerov.

Uvedené politické strany sice před některými volbami vytvořily společnou koalici s dalším subjektem,1 ale jejich vliv je možné považovat až na jednu výjimku za marginální a pro další vývoj nedůležitý. Zmíněná výjimka je společná kandidátní listina KDU-ČSL a US-DEU v parlamentních volbách v roce 2002. Z toho důvodu bude této společné Koalici ve volbách v roce 2002 věnována zvláštní část textu.

4. Subjekty s pravidelným zastoupením

Při vzájemném srovnání vybraných okresů, které se vždy umístily mezi deseti prvními, je patrný nárůst podpory přesahující i 10 %. Další okresy, které se umístily v jednotlivých volbách v první desítce, je možné rozdělit

K politickým stranám, které je v současné chvíli možné považovat za „etablované“ ve stranickém systému českých zemí a které se pravidelně a úspěšně účastní voleb, můžeme přiřadit ČSSD, KDU-ČSL, KSČM a ODS.

4.1. KSČ(M) Komunistická strana, jako hlavní politická strana v předlistopadovém Československu, se úspěšně zařadila po bok dalších formací, které se od roku 1990 účastní voleb. Při pohledu na geografickou distribuci volební podpory se pravidelně k deseti okresům s nejvyšší podporou pro KSČ(M) řadí české okresy Tachov, Louny, Most a Litoměřice. V prvním jmenovaném okrese získává komunistická strana opakovaně nejvyšší podporu, pouze v letech 1990 a 1992 jej předstihl okres Kladno, ve kterém podpora komunistické strany postupně klesá, a v roce 1992 okres Cheb. V dalších volbách do dolní komory Parlamentu České republiky se okres Tachov umístil vždy na prvním místě. K okresům, které se do první desítky postupně zařadily, můžeme přiřadit okres Znojmo, který se na špici vzhledem k podpoře komunistické straně dostal po roce 1996, dále Bruntál a Chomutov. Naopak jediným okresem, kde je možné zaznamenat sestupný trend v podpoře KSČM, je již zmíněné Kladno. V posledních volbách v roce 2002 se k okresům s nejvyšší podporou KSČM zařadil i Jeseník, Karviná, Teplice a Rakovník. Tabulka č. 1. Vybrané okresy s nejvyšší podporou KSČM (údaje v %) Okres

ČNR 1990

ČNR 1992

PSP ČR 1996

PSP ČR 1998

Litoměřice

18,04

18,69

14,83

15,38

PSP ČR 2002 24,7

Louny

18,73

19,18

16,02

17,1

29,07

Most

17,92

19,19

14,97

15,77

27,41

Tachov

19,08

20,68

18,12

18,37

31,02

ČR

13,24

14,05

10,33

11,03

18,51

Zdroj: www.volby.cz

1 K takovým koalicím je možné řadit ODS-KDS a Levý blok v roce 1992. V obou případech si však dominantní postavení udržela ODS, popřípadě KSČM.

164


do tří skupin. První skupinou jsou okresy, které se v prvních volbách vyznačovaly vysokou podporou KSČM a v průběhu sledovaného období začaly postupně ztrácet. Jedná se o okresy Beroun a Kladno. Druhým trendem je postupně zvyšující se podpora v některých moravských okresech, které se postupně zařadily k deseti nejúspěšnějším. K takovým případům patří okresy Bruntál, Jeseník, Karviná a český okres Chomutov. Existuje však i třetí skupina, okresy, které se sice do první desítky s nejvyšší podporou dostaly, ale následně ji opět opustily. V tomto případě můžeme jmenovat okresy Blansko, Břeclav, Vyškov, Třebíč, Cheb.

4.2. KDU-ČSL KDU-ČSL je v současnosti stranou, která navázala na svého předchůdce, Československou stranu lidovou. Od roku 1990 se pravidelně účastnila všech voleb a stala se součástí vládních koalic. Při srovnání jednotlivých volebních map je možné o KDU-ČSL tvrdit, že se jedná o stranu se silně koncentrovaným elektorátem především v moravských okresech. Nejvyšší podporu dosahuje ve východomoravských okresech Uherské Hradiště, Hodonín, Zlín a dále v okrese Žďár nad Sázavou, Třebíč, Blansko a Brno-venkov. Vyjmenovaná území se pravidelně zařazují do deseti okresů s nejvyšším poměrem odevzdaných hlasů pro KDU-ČSL. K mírnému nárůstu podpory a probojování se do první desítky je možné zařadit okres Ústí nad Orlicí, Vsetín a Svitavy, které se mezi nejúspěšnější okresy zařadily ve volbách v roce 1992, 1996 a 1998. Nutné je však zmínit skutečnost, že ve volbách 2002 kandidovala KDU-ČSL společně s Unií svobody v rámci společné kandidátní listiny a jak se tento krok promítne do dalších výsledků, bude možné tvrdit s jistým časovým odstupem. Tabulka č. 2. Vybrané okresy s nejvyšší podporou KDU-ČSL (údaje v %) Okres

ČNR 1990

ČNR 1992

PSP ČR 1996

PSP ČR 1998

Žďár nad Sázavou

19,39

16,79

16,45

17,61

Uherské Hradiště

16,8

16,32

17,74

18,37

Třebíč

16,38

14,58

14,15

14,71

Hodonín

16,09

15,36

16,52

17,16

Blansko

15,54

13,57

14,66

15,02

Zlín

14,59

12,68

13,94

14,15

Brno-venkov

14,02

12,75

14,23

14,65

ČR

8,42

6,28

8,08

9,0

Zdroj: www.volby.cz

165


Při porovnání volební podpory ve vybraných okresech nejsou patrné velké změny a spíše se jedná o setrvalý trend. Největší rozdíly nepřesahují 3% hranici a sama skutečnost, že se do roku 1998 sedm vybraných okresů pravidelně umisťovalo mezi prvními deseti, naznačuje spíše kompaktní a stabilní voličskou základnu.

4.3. ODS Občanská demokratická strana vznikla v roce 1991 a na rozdíl od dvou předchozích subjektů se jednalo o zcela novu politickou stranu vycházející ze základů OF. Prvních voleb se účastnila v roce 1992 a vytvořila přitom koalici s KDS, která později splynula s ODS. Z hlediska struktury voličů je možné ODS považovat za hlavního dědice OF, protože většina jejich voličů přešla právě k ODS.2 Jednalo se tedy o hlavní proreformní sílu, která prosazovala rychlejší změny vedoucí od centrálně plánovaného hospodářství k tržním principům. Z hlediska prostorové distribuce Občanská demokratická strana trvale nachází svou nejvyšší podporu především na území hlavního města Prahy. Okresy Praha, Praha-východ a Praha-západ se umísťují opakovaně na předních místech v podpoře ODS. Mezi deset nejúspěšnějších okresů je možno dále zařadit i okresy České Budějovice, Jablonec nad Nisou a Plzeň-město. Od roku 1998 je možné počítat rovněž s okresem Mladá Boleslav. Tabulka č. 3. Vybrané okresy s nejvyšší podporou ODS (údaje v %) Okres

ČNR 1992

PSP ČR 1996

PSP ČR 1998

PSP ČR 2002

Praha

41,05

43,86

42,44

33,83

Praha-západ

33,65

40,21

38,99

34,72

Plzeň-město

38,34

35,98

34,67

30,14

České Budějovice

36,71

34,36

34,0

29,57

Jablonec nad Nisou

38,51

34,36

33,94

32,36

ČR

29,73

29,62

27,74

24,47

Zdroj: www.volby.cz

Volební výsledky ODS ve sledovaných volbách a jejich podpora v deseti okresech s nejvyšším podílem hlasů pro ODS dosahují relativní stability. Na základě výzkumů IVVM 55 % voličů původního OF převzala ODS (Fiala – Pšeja – Mareš 1998: 275). 2

166


Pět okresů se pravidelně umístilo ve vítězné desítce. K takovým případům patří okresy Praha, Praha-západ, Plzeň-město, České Budějovice a Jablonec nad Nisou. V uvedených případech je možné identifikovat jak vzestupnou, tak sestupnou tendenci voličské podpory. V okrese Praha-západ je patrný nejdříve nárůst o skoro 7 %, který následně postupně klesá, ale v roce 2002 nesestoupil pod hladinu z roku 1992. V ostatních případech je patrný pouze sestup o 5–8%. K dalším okresům, které se ve sledovaném období probojovaly do první desítky, je možné zařadit severovýchod Prahy, okresy Mělník, Nymburk a východočeské okresy Náchod, Semily, Hradec Králové a Trutnov. Z dalších oblastí stojí za zmínku ještě okresy Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, Mladá Boleslav a na Moravě se mezi prvních deset okresů s nejvyšší podporou zařadila v roce 1992 Opava. V případě ODS se jedná o silnou podporu v českých regionech velkých měst a v severovýchodní oblasti.

4.4. ČSSD ČSSD se ve srovnání s třemi předchozími subjekty do stranického prostředí českých zemí prosazovala nejpomaleji. V prvních volbách v roce 1990 nedosáhla potřebnou podporu zajišťující vstup na půdu České národní rady a v následujících volbách v roce 1992 získala jen 6,53 %. Za první velký úspěch na celorepublikové úrovni je možné považovat až vítězství ve volbách v roce 1996, kdy ČSSD pod vedením Miloše Zemana získala 26,44 %. Při srovnání volební podpory v celém časovém úseku je tedy nutné na první volby nahlížet s určitou rezervou. V dlouhodobém horizontu, který by měl pokrýt všechny volby, se ve vybraném souboru deseti nejúspěšnějších okresů nachází jen okres Karviná, ale při mírné úpravě a odhlédnutí od voleb v roce 1992 je již možné identifikovat pět okresů, kde ČSSD pravidelně získává nejvíce hlasů. Mimo okres Karviná se jedná o sousední okresy Ostrava a Frýdek-Místek, upravené kritérium splní na Moravě i okres Bruntál a v Čechách okres Rakovník. Z uvedené tabulky je patrný celkový nárůst podpory. K základnímu skoku došlo ve všech sledovaných oblastech mezi lety 1992 a 1996. V následujících předčasných parlamentních volbách v roce 1998 dochází k dalšímu nárůstu podpory a mírnému poklesu ve volbách v roce 2002. Celkem se však jedná o kopírování celorepublikového výsledku bez velkých a zásadních změn.

167


Tabulka č. 4. Vybrané okresy s nejvyšší podporou ČSSD (údaje v %) Okres

ČNR 1992

PSP ČR 1996

PSP ČR 1998

PSP ČR 2002

Bruntál

6,47

39,87

43,18

33,52

Frýdek-Místek

6,50

34,93

40,06

37,1

Karviná

8,63

41,67

46,9

40,21

Ostrava

7,99

34,91

40,07

37,10

Rakovník

7,52

31,29

38,8

33,59

ČR

6,53

26,44

32,31

30,2

Zdroj: www.volby.cz

5. Subjekty bez pravidelného zastoupení 5.1. ODA Občanská demokratická aliance je jedním z dědiců Občanského fóra a potřebný počet hlasů opravňující ke vstupu do České národní rady, popřípadě dolní komory Parlamentu ČR, překročila jen dvakrát, a to v roce 1992 a 1996. V prvních volbách získala 5,93 % a podruhé 6,36 % hlasů. Při pohledu na volební mapu je v roce 1992 možné identifikovat hlavní oblast podpory v hlavním městě Praze (11,46 %) a bezprostředním okolí. Do deseti okresů s nejvyšší podporou se mimo tři pražské okresy dostaly i další středočeské okresy Mělník, Kladno, Mladá Boleslav, Kolín, Benešov, Nymburk a Příbram. Naopak nejnižší podporu ODA ve volbách v roce 1992 je možné najít v okresech na jižní Moravě, konkrétně Vyškov, Břeclav, Kroměříž, Hodonín, Blansko, Prostějov a v českých okresech Tachov a Louny. Ve volbách v roce 1996 se však oblast s nejvyšší podporou pro ODA diametrálně odlišovala. Nejvíce hlasů získala v Brně (10,13 %), na druhém místě následovala Praha a dále okresy Liberec, Jihlava, Zlín, Hradec Králové, Plzeň-město, Semily, Jablonec nad Nisou a vítěznou dekádu uzavíraly okresy Praha-východ a Žďár nad Sázavou. Při porovnání podpory ve dvou po sobě jdoucích volbách je možné nalézt velice rozdílnou podporu. Při prvním volebním klání, kterého se ODA účastnila, našla nejvyšší podporu v Čechách a konkrétně okolo hlavního města a ve Středočeském kraji. V následující volební soutěži našla ODA hlasy i na Moravě a především ve velkých krajských městech. Při srovnání dvou po sobě následujících voleb se mezi prvních deset okresů s nejvyšším ziskem hlasů opakovaně zařadily jen okresy Praha a Praha-východ. V obou případech je patrný pokles podpory i přes celostátní mírný nárůst.

168


Tabulka č. 5. Vybrané okresy s nejvyšší podporou ODA (údaje v %) Okres

ČNR 1992

PSP ČR 1996

Praha-východ

16,16

7,48

Praha

11,46

9,6

Česká republika

5,93

6,36

Zdroj www.volby.cz

5.2. US Unie svobody se voleb do Poslanecké sněmovny PČR účastnila pouze jednou, v roce 1998. Secesistická strana bývalých členů ODS vznikla před volbami 1998, ve kterých získala 8,6 % hlasů. Bohužel zde není možné porovnat výsledky konkrétní strany ve více volebních soutěžích. K deseti okresům s nejvyšší podporou je možné zařadit velká města, Prahu – 13,58 % (včetně okresů Praha-východ 9,62 % a Praha-západ 10,46), Brno – 11,34 %, Plzeň – 10,41 %, Zlín – 9,57 %, Liberec – 11,53 % společně s Jabloncem nad Nisou – 10,89 % a Hradec Králové – 9,92 %. K úplnému výčtu nejúspěšnějších deseti okresů ještě chybí okresy Semily a Český Krumlov. K oblastem s nejnižší podporou se naopak zařadily okresy severní Moravy a Slezska, Bruntál, Karviná, Frýdek-Místek, Jeseník, Ostrava a severních Čech Chomutov, Louny, Most.

5.3. HSD-SMS Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko bylo hlavním „moravistickým“ představitelem po roce 1990. V prvních volbách do ČNR HSD-SMS kandidovalo jen v moravských okresech a přilehlých krajích, tehdejším Východočeském a Jihočeském kraji. Nejvíce hlasů získali kandidáti HSD-SMS v Brně, kde podpora dosáhla 36,16 % hlasů. Dokonce zde vyhrálo uvedené moravistické sdružení volby a dosáhlo nejvyššího poměru hlasů. Podobného výsledku, který zajistil první příčku na okresní úrovni, dosáhlo HSD-SMS i v sousedních okresech Vyškov, Blansko, Brno-venkov. K deseti nejúspěšnějším okresům, převážně na jižní Moravě, patří Znojmo, Břeclav, Prostějov, Hodonín a Kroměříž. Poslední dva zbylé okresy vítězné desítky jsou Šumperk a Přerov. V následujících volbách 1992 HSD-SMS kandidovalo nejen v moravských krajích, ale i v Čechách. I přes administrativní rozšíření kandidátních listin je možné najít velký rozdíl v podpoře na Moravě a v Čechách. Nejvíce hlasů získalo HSD-SMS opět v okresech na jižní Moravě, konkrétně ve Znojmě 20,2 %

169


a následovaly okresy Břeclav, Hodonín, Blansko, Brno-venkov, Brno-město, Vyškov, Uherské Hradiště, Kroměříž a Prostějov. Ze severomoravských okresů se do vítězné desítky dostal jen okres Šumperk. Tabulka č. 6. Vybrané okresy s nejvyšší podporou HSD-SMS (údaje v %) Okres

ČNR 1990

ČNR 1992

Brno-město

36,16

17,44

Brno-venkov

32,59

18,69

Blansko

30,82

19,14

Hodonín

28,19

19,21

Prostějov

28,1

16,09

Kroměříž

29,23

16,43

Vyškov

34,15

17,19

Znojmo

27,13

20,2

Česká republika

10,03

5,87

Zdroj: www.volby.cz

Z uvedené tabulky je patrný pokles podpory ve všech vybraných okresech, který tak kopíruje celostátní průměr. Z původních 10,03 % se HSD-SMS dostalo na 5,87 %, a těšně tak splnilo podmínku pro účast na přerozdělování mandátů. Nejnižší pokles je možné zaznamenat v okrese Znojmo, pouze 6,93 % a naopak v Brně se jednalo o nejnižší pokles podpory o 18,72 %.

5.4. SPR-RSČ Sdružení pro Republiku – Republikánská strana Československa zaznamenala na úrovni českých zemí první úspěch ve volbách v roce 1992. SPR-RSČ získalo v celorepublikovém měřítku 5,98 % hlasů a 14 mandátů na půdě PS PČR. V těchto volbách je možné zaznamenat nejvyšší zisk v okrese Ústí nad Labem, kde podpora dosáhla 16,73 %. K dalším okresům, které patří k deseti nejúspěšnějším, se dále řadí severočeské okresy Teplice, Děčín, Chomutov, Louny a Česká Lípa. Dále se jedná o jihočeský okres Strakonice a moravské okresy Kroměříž a Brno-město. V následujících volbách v roce 1996 je možné deset okresů s nejvyšší podporou pro SPR – RSČ identifikovat převážně v severních Čechách. Jednalo se o okresy Teplice, Most, Louny, Sokolov, Chomutov, Ústí nad Labem, Děčín. Zbývající tři okresy, které patří do vítězné desítky v roce 1996, byly Tachov, Česká Lípa a Plzeň-sever.

170


Tabulka č. 7. Vybrané okresy s nejvyšší podporou SPR-RSČ (údaje v %) Okres

ČNR 1992

PSP ČR 1996

Česká Lípa

8,84

12,62

Děčín

11,58

13,33

Chomutov

11,23

13,5

Louny

10,3

14,06

Most

14,47

14,43

Teplice

12,52

15,84

Ústí nad Labem

16,73

13,38

Česká republika

5,98

8,01

Zdroj: www.volby.cz

Při vzájemném srovnání dvou voleb je možné zaznamenat v celorepublikovém měřítku nárůst hlasů pro SPR-RSČ. Z původních 5,98 % na 8,01 %. Tento trend je shodný s vývojem ve většině okresů, které se umístily mezi prvními deseti ve volbách v roce 1992. Výjimku tvoří jen okres Ústí nad Labem, kde je možné zaznamenat pokles podpory, a okres Most se skoro shodným výsledkem.

5.5. LSU Liberálně-sociální unie získala potřebný počet hlasů opravňující ke vstupu na půdu zákonodárného sboru českých zemí jen ve volbách v roce 1992, kdy v rámci celorepublikového výsledku obdržela 6,52 %. Nejvyšší podporu získala v okrese Jičín – 14,67 % a na západě Čech v okresech Plzeň-jih – 14,1 %, Domažlice – 13,16 % a Strakonice –13,15 %. Další okresy, které patří do skupiny deseti nejúspěšnějších, leží všechny v Čechách a jedná se o Louny, Pelhřimov, Klatovy, Svitavy, Havlíčkův Brod, Benešov. Při pohledu na volební mapu je jasná vyšší podpora v západních Čechách. Naopak nejnižší podporu získala LSU v moravských okresech při hranicích se Slovenskem a ve velkých městech, Praze, Brně, Ostravě a Plzni.

6. Parlamentní volby 2002 V posledních parlamentních volbách v červnu 2002 opětovně vyhrála ČSSD a utvořila společnou vládní koalici s dvěma menšími politickými stranami, které kandidovaly společně, US-DEU a KDU-ČSL. Při pohledu na volební mapy jednotlivých politických stran se však většinou potvrdily předcházející trendy. Při porovnání krajských výsledků voleb vyhrála vlád-

171


ní ČSSD ve všech krajích s výjimkou Libereckého kraje a hlavního města. Nejlepšího výsledku dosáhla ČSSD v Moravskoslezském kraji, kde získala 36,13 %. Opoziční ODS získala nejvyšší poměr odevzdaných hlasů v Praze, kde získala 33,83 %. Druhý nejlepší výsledek získala ODS v Libereckém kraji – 27,40 % a těsnou většinou vyhrála i zde. Nejmenší podporu naopak získala na Vysočině – 19,26 % a v Moravskoslezském kraji – 19,38 %. Komunistická strana obdržela nejvíce hlasů v Ústeckém kraji a společná kandidátní listina Koalice našla nejvyšší podporu u voličů ve Zlínském kraji. Tabulka č. 8. Výsledky voleb do PSP ČR 2002 dle jednotlivých krajů (údaje uvedeny v %) Kraj

ČSSD

ODS

KSČM

Koalice

Praha

25,85

33,83

11,10

18,46

Středočeský

31,53

26,83

18,67

11,90

Jihočeský

30,33

25,98

18,25

12,25

Plzeňský

30,34

25,5

19,61

11,76

Karlovarský

39,31

24,69

21,97

8,85

Ústecký

29,18

24,21

25,08

7,81

Liberecký

27,05

27,40

17,17

13,24

Královéhradecký

27,48

26,58

16,05

14,46

Pardubický

29,45

22,89

17,39

16,79

Vysočina

31,97

19,26

19,69

16,92

Jihomoravský

29,9

20,95

19,75

17,35

Olomoucký

31,92

20,34

21,02

13,94

Zlínský

29,06

21,48

16,64

19,46

Moravskoslezký

36,16

19,38

21,06

11,82

ČR

30,20

24,47

18,01

14,27

Pozn: Tučně je vyznačen vítěz voleb v kraji.

Zdroj: www.volby.cz

Při srovnání volební mapy a bližším srovnání volebních výsledků agregovaných na okresní úroveň získala ČSSD nejvíce hlasů v okresech Moravskoslezského kraje: Karviná, Ostrava, Bruntál, některých okresech Středočeského kraje: Rakovník, Příbram, Benešov, Kolín a rovněž v domovském okrese Vladimíra Špidly, Jindřichově Hradci. KDU-ČSL a US-DEU společně získaly nejvíce hlasů v okresech, kde lidovci získávali hlasy i v předchozích volbách a spolupráce s unionisty přinesla větší podíl odevzdaných hlasů ve východních Čechách. Komunistická strana zvýšila své zisky v jednotlivých okresech jak v západních a severních Čechách, tak na Moravě, především v okresech Znojmo, Bruntál, Jeseník a Karviná. Ob-

172


čanští demokraté zaznamenali jako obvykle nejvyšší zisky v hlavním městě, na jihu a severu Čech. Na Moravě je patrná vyšší podpora jen ve městě Brně a v okrese Vsetín. Mapa č. 5. Podpora KSČM 2002

173

Mapa č. 9. Území volební podpory ODS 02

Mapa č. 10. Území volební podpory ODS 98



Mapa č. 6. Podpora ODS 2002



Mapa č. 7. Volební podpora ČSSD

Mapa č. 8. Volební podpora Koalice




Pro bližší pochopení geografického rozmístění volební podpory na území ČR nám může velice dobře posloužit srovnání map území volební podpory. Následující mapy zachycují takové území pro jednotlivé politické strany a srovnávají se stejnou mapu složenou z výsledků voleb v roce 1998 a 2002.

Po vzájemném srovnání uvedených map z hlediska podpory ODS je patrná zhruba stejná podpora z hlediska území. Hlavní podíl voličů se nachází v Čechách, na Moravě se jedná jen o okres Brno a oblast při hranici se Slovenskem. Ke ztrátám můžeme řadit okresy Uherské Hradiště, Rychnov nad Kněžnou a Benešov. K ziskům zase patří okresy Děčín, Teplice, Strakonice a Domažlice. Mapa č. 11. Území volební podpory ČSSD 02

Mapa č. 12. Území volební podpory ČSSD 98



Při srovnání map území volební podpory ČSSD je možné zaznamenat větší změny než u předchozí ODS. V roce 1998 se nacházelo hlavní voličské jádro na střední a severní Moravě, v severozápadních Čechách, v jižním pásu Středočeského kraje a v okrese Jindřichův Hradec. Ve volbách v roce 2002 došlo k posílení podpory a větším ziskům především v oblasti kraje Vysočina, středočeského kraje a větších měst. Především se jedná o okresy Pelhřimov, Havlíčkův Brod, Jihlava, Mladá Boleslav, Nymburk, Kolín, Pardubice, Plzeň, Brno. Okresy, které ČSSD ztratila, leží na Moravě a jedná se

174


o Jeseník, Šumperk, Kroměříž, Třebíč, hraniční okres Svitavy a v Čechách do této skupiny patří dále oblast na severu, Liberec, Česká Lípa, Děčín, Most, Teplice, Ústí nad Labem, na západě okresy Cheb, Tachov, Plzeň-sever a Plzeň-jih. Do úplného seznamu patří také okres Rakovník a Louny. Na druhou stranu ČSSD posílila v okresech Tábor, Písek, Domažlice.

175


Mapa č. 13. Území volební podpory KSČM 02

Mapa č. 14. Území volební podpory KSČM 98

Čtvrtým subjektem, který získal potřebný počet hlasů opravňující ho ke vstupu do sněmovny, byla společná koalice křesťanských demokratů a unionistů. V roce 1998 kandidovaly obě strany samostatně, ale ve volbách 2002 vytvořily společnou kandidátní listinu. Jak se však tento projekt promítnul do volební podpory, přibližují uvedené mapy území volební podpory. Společná území, která do vymezeného území můžeme zařadit, jsou okresy Zlínského kraje, kraje Vysočina a s výjimkou okresu Znojmo i Jihomoravský kraj. V obou sledovaných volbách se do území volební podpory započítávají okresy Klatovy, Praha, Benešov, Chrudim, Ústí nad Orlicí, Rychnov nad Kněžnou, Náchod, Semily, Prostějov a Opava. Ve volbách v roce 2002 společnou kandidátku dvou menších politických stran více podpořili také voliči v okresech Praha-východ, Praha-západ, Frýdek-Místek a Olomouc. Ztráty je možné zaznamenat v okresech Jičín, Hradec Králové, Strakonice, České Budějovice, Tábor. Společná kandidátní listina nepřinesla větší úspěchy a strany společně v celkovém výsledku jeden okres ztratily.



7. Závěr

K oblastem, které tvoří ve srovnání s rokem 1998 území volební podpory, patří severní Čechy, okresy Česká Lípa, Děčín, Ústí nad Labem, v Karlovarském kraji se v tomto případě jedná o okres Sokolov a na severní Moravě o okres Ostrava. Ztráty je však možné z hlediska území volební podpory zaznamenat na Vysočině a v Jihomoravském kraji. Konkrétně se jedná o okresy Brno-venkov, Jihlava, Tábor, Pelhřimov a jihočeský okres Jindřichův Hradec. Mapa č. 15. Území volební podpory Koal. 02

Mapa č. 16. Území volební podpory KDU+US 98



Záměrem uvedeného textu bylo nastínit, kde jednotlivé politické strany pravidelně získávají podporu z hlediska geografické distribuce v rámci České republiky. Za uplynulých šestnáct let je možné porovnat několik volebních map a zjistit, jak na tom jednotlivé politické strany ve skutečnosti jsou. Při srovnání deseti nejúspěšnějších okresů, kde politické strany získaly nejvíce hlasů, je nutné poznamenat, že nepřetržitou podmínku existence a jisté čistoty dat splnila jen KSČM.3 Ostatní strany se postupně transformovaly, vytvářely předvolební koalice, což mírně ztěžuje relevantní výzkum. Při drobných úpravách je však možné říci, že KDU-ČSL nachází svoji nejvyšší podporu skoro ve stále stejných okresech. Z deseti nejúspěšnějších a srovnávaných okresů jich tuto podmínku splnilo celkem sedm, což z pohledu čtyř srovnávaných voleb je nejlepší výsledek. Jedná se o moravské okresy Brno-venkov, Zlín, Blansko, Hodonín, Třebíč, Uherské Hradiště a Žďár nad Sázavou. Občanskou demokratickou stranu je možné považovat za rovněž relativně stabilní, protože stanovenou podmínku při vzájemném srovnání splnilo pět okresů, Praha, Praha-západ, Plzeň-město, České Budějovice a Jablonec nad Nisou. Složitější je situace při hodnocení České strany sociálně demokratické. Její podpora je při srovnání deseti nejúspěšnějších okresů velice Skutečnost, že v roce 1990 kandidovala strana pod hlavičkou KSČ a v roce 1992 formálně v koalici LB, není v této souvislosti podstatná. 3

176


variabilní a striktně stanovenou podmínku splnil pouze okres Karviná. Při menší úpravě a srovnání pouze volebních výsledků od roku 1996 patří k nejúspěšnějším deseti okresům Bruntál, Frýdek-Místek, Ostrava a Rakovník. Komunistická strana Čech a Moravy dokázala pravidelně nejvíce hlasů získat v okresech Louny, Most, Tachov a Litoměřice. Při celkovém srovnání tak můžeme dále tvrdit, že zatímco komunisté a občanští demokraté získávají nejvyšší podporu pravidelně spíše v Čechách, u sociálních demokratů se jedná o oblast severní Moravy a Slezska a u křesťanských demokratů jsou nejúspěšnější regiony jižní Moravy. Uvedené tendence následně potvrdily i mapy území volební podpory parlamentních stran, které získaly více než 5 % hlasů ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 1998 a 2002. Při porovnání map území volební podpory jsou patrné trendy stagnace a stability u křesťanských demokratů. Jejich základna vychází z moravského prostředí s důrazem na okresy jižní a střední Moravy s přesahujícím vlivem do východních Čech. Drobné změny jsou patrné v podpoře Občanské demokratické strany, především se jedná o pokles podpory v jižních Čechách a na Moravě se současným nárůstem podpory v severních Čechách. Komunistická strana a její hlavní podpora se rovněž mírně posunula, především z kraje Vysočina do okresů v severozápadních Čechách. Nejvyšší proměnlivost je naopak patrná v podpoře sociálních demokratů, kde se území volební podpory přesunulo z oblasti severních a západních Čech více na východ, především do okresů kraje Vysočina a větších měst, především Brna a Plzně.

Seznam literatury a použitých zdrojů: Balík, Stanislav (2006): Kontinuita či diskontinuita voličských vzorců? Volební podpora KSČ a KSČM v prostoru dnešního Olomouckého kraje v období 1929–1935 a 1996–2002, Evropská volební studia 1(1): 38–60 (http://ispo.fss.muni.cz/ kontinuita-diskontinuita). Čermák, Daniel; Kostelecký, Tomáš (2004): Vliv teritoriálně specifických faktorů na formování politických orientací voličů, Sociologický časopis 40(4): 469–487. Fiala, Petr; Mareš, Miroslav; Pšeja, Pavel (1998): Vývoj politických stran a jejich systému po listopadu 1989. In: Matějů, Petr; Večerník, Jiří (eds.): Zpráva o vývoji České společnosti. Praha: Academia, 269–289. Jehlička, Petr; Sýkora, Luděk (1991): Stabilita regionální podpory tradičních politických stran v českých zemích (1920–1990), Sborník ČGS 96 (2): 81–95. Kostelecký, Tomáš (2001): Vzestup nebo pád politického regionalismu? Praha: Sociologický ústav AV ČR, Working papers 2001 (9). Český statistický úřad. Volby.cz (www.volby.cz).

ANALÝZA KANDIDÁTNÍCH LISTIN PRO VOLBY DO POSLANECKÉ SNĚMOVNY V ROCE 2006

177

13. ANALÝZA KANDIDÁTNÍCH LISTIN PRO VOLBY DO POSLANECKÉ SNĚMOVNY V ROCE 2006 (případová studie volebního kraje Jihomoravského) JAKUB KYLOUŠEK*

Analysis of the ballots for the 2006 Czech parliamentary elections (a case study of the Southern Moravian Region) Abstract: This pre-election analysis would like to describe the role of candidates in the upcoming Czech parliamentary elections of 2006. Its focus is on the Southern Moravian Region, which is one of the 14 electoral districts. Various ballots are compared from different views – the number of candidates, demographic representation and gender, or the role of local political authorities. Keywords: parliamentary elections 2006; Czech Republic; political parties; Southern Moravian Region; pre-election analysis

Pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2006 postavilo kandidátní listinu alespoň v jednom volebním kraji celkem 26 politických stran a koalic. Na kandidátní listiny bylo nominováno 5006 kandidátů. Chceme-li, aby analýza kandidátních listin nezůstala v rámci časového prostoru vymezeného tomuto příspěvku pouhým povrchním sdělením čísel bez hlubšího vhledu do problematiky, bylo třeba z vědeckého hlediska téma alespoň opticky zúžit a autor příspěvku bude detailně zkoumat pouze kandidátní listiny v jednom volebním kraji. Konkrétní zjištění budou porovnávána s ostatními volebními kraji. Pro účely analýzy byl vybrán Jihomoravský kraj. Proč právě tento volební kraj? Protože je jedním ze čtyř „velkých“ krajů (společně s Prahou, Středočeským a Moravskoslezským krajem). Kandidátku * Tato studie byla zpracována v rámci Výzkumného záměru Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích (kód 0021622407). Autor je interním doktorandem na katedře politologie FSS MU v Brně, současně je zaměstnancem Institutu pro srovnávací politologický výzkum. Autora lze kontaktovat na e-mailové adrese [email protected].

178


v kraji postavilo celkem 23 volebních stran, které společně nominovaly 547 kandidátů. V obou ukazatelích se nachází Jihomoravský kraj na předních místech v porovnání s ostatními (srov. Tab. č. 1). Další důvody, jež vedly k výběru právě Jihomoravského kraje, jsou prozaičtější: z volebního kraje pochází sám autor analýzy, jemuž mohou být více známy skutečnosti, které nejsou z prostého sledování dat patrné. Například v rámci sborníku ke krajským volbám v roce 2004 se pokusili stejným způsobem postupovat oba editoři při výběru autorů příspěvků k jednotlivým krajům (srov. Balík – Kyloušek 2005) či kolektiv autorů sborníku studujícího komunální politické systémy (viz Hudák – Jüptner – Svoboda 2003). Tabulka č. 1.: počet nominovaných kandidátů a celkový počet kandidujících subjektů dle volebních krajů volební kraj

počet nominovaných kandidátů

počet podaných kandidátních listin

Praha

565

21

Jihomoravský

547

23

Moravskoslezský

519

21

Středočeský

474

19

Ústecký

403

20

Olomoucký

356

20

Zlínský

335

20

Jihočeský

302

19

Plzeňský

299

18

Vysočina

267

19

Královéhradecký

264

18

Pardubický

261

19

Liberecký

229

18

Karlovarský

185

18

V čem bude spočívat analýza kandidátních listin a které ukazatele budeme sledovat? Nejdříve budou porovnána kvantifikovatelná data – (i) počet kandidátů na kandidátce, (ii) z toho žen a (iii) průměrný věk kandidáta. Dále (iv) počet kandidátů bez politické příslušnosti. Sledované údaje budou sumarizovány za celý volební kraj, případně porovnány s ostatními volebními kraji, následně srovnány podle jednotlivých stran a koalic. V další části analýzy se zaměříme na strukturu jednotlivých kandidátních listin dle místa trvalého bydliště kandidáta. Závěr analýzy bude věnován charakteru kandidátů. Sledováno bude zejména zastoupení stávajících a bývalých poslanců, senátorů a jiných politiků ve vrcholných státních (ministři) či stranických (předseda, místopředseda) funkcích, dále nominace starostů a dalších před-


179

stavitelů komunální a krajské politiky. Při analýze bude rovněž kladen důraz na volitelná a soutěživá místa na kandidátkách. Práce čerpá především z elektronických zdrojů, zejména pak volebního serveru Českého statistického úřadu (www.volby.cz). Na serveru zveřejněná data byla podpořena informacemi z krajského internetového portálu ČSÚ a z internetových stránek politických stran. V úvodu je také potřeba připomenout, že studie vznikala zhruba dva až čtyři týdny před konáním voleb.1

Základní charakteristika kandidátů a kandidátních listin v Jihomoravském kraji Jak bylo zmíněno v úvodu textu, v rámci volebního obvodu Jihomoravského kraje podalo kandidátní listinu 23 politických stran a koalic, jež společně postavily 547 kandidátů (průměr necelých 24 na jednu kandidátku). Maximální možný počet kandidátů na jedné kandidátní listině je v Jihomoravském kraji 34. Devíti stranám se podařilo postavit kompletní kandidátku – ODS, SNK ED, US-DEU, ČSNS2005, M, SZ, KSČM, KDU-ČSL a NEZ/DEM. Kandidátka ČSSD čítá 33 jmen poté, co z voleb odstoupil sociálnědemokratický poslanec Zdeněk Koudelka, který byl krajskou konferencí nominován až na osmé místo. 32 kandidátů postavil Pravý blok, 29 politické hnutí NEZÁVISLÍ. Další kandidátní listiny čítají 20 a méně jmen. Na chvostu pomyslného žebříčku se nacházejí Strana rovnost šancí (8 kandidátek), Česká Pravice (2 kandidáti) a Balbínova poetická strana (1). Z metodologického hlediska nebudou strany, které nominovaly méně než třetinu povoleného počtu kandidátů, zahrnuty do těch částí analýzy, které operují s průměrnými hodnotami, jako jsou věk, zastoupení žen či podíl kandidátů z jednotlivých okresů. Jedná se konkrétně o PBS, ČP, 4VIZE a SRŠ. Pro srovnání, na celostátní úrovni postavilo všech 343 kandidátů celkem 5 stran (KDU-ČSL, KSČM, SNK ED, SZ a US-DEU). Nezávislí demokraté Vladimíra Železného a Občanská demokratická strana nominovali o jednoho kandidáta méně, ČSSD o dva méně. Více než 200 kandidátů nominovali Pravý blok (315), NEZÁVISLÍ (300), Strana zdravého rozumu (283), koalice Právo a Spravedlnost (241), Národní strana (234), Koalice pro Českou Studie se nemůže opřít o konkrétní výsledky voleb, jak je tomu třeba u komplexní studie voleb v roce 2002 vydané Sociologickým ústavem Akademie věd ČR (Línek – Mrklas – Seidlová – Sokol 2003) či publikace kolektivu autorů vedeného Pavlem Šaradínem vydané po volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 (srov. Šaradín a kolektiv 2004). 1

180



181

republiku (220) a Koruna Česká (203). Žádná další strana kandidující ve všech volebních krajích nenasadila více než stovku kandidátů – jedná se o Stranu rovnost šancí (77 kandidátů), recesistickou Balbínovu poetickou stranu (30) a subjekt s názvem 4VIZE (28). V rámci jižní Moravy zmiňovaná Česká pravice nominovala vždy po dvou členech v šesti volebních krajích. V seznamu „naplněných“ kandidátek se tak na jižní Moravě proti celorepublikovému srovnání objevují Strana zelených (má v Brně a okolí silné organizační zázemí), Moravané (strana podala kandidátku pouze v 7 volebních krajích) a ČSNS2005 (kromě Jihomoravského kraje postavila kandidátní listinu již pouze v Praze). Průměrný věk kandidáta v Jihomoravském kraji je 46 let. Více než 50 let je průměrný věk kandidátů ČSNS2005, KSČM (54 let), M a Koalice ČR (51 let). Nejmladší kandidátku sestavila LiRA (28 let). Z parlamentních stran je nejnižší průměrný věk u kandidátů ODS (42 let). Kandidátka občanských demokratů je ve všech volebních krajích právě na jižní Moravě nejmladší. Z celkového počtu kandidátů je 146 žen, tj. necelých 27 procent. V obou ukazatelích dosahuje Jihomoravský kraj celorepublikového průměru. Nejvyšší průměrný věk kandidátů vykazuje kraj Vysočina (49 let). Z hlediska podílu zastoupení žen na kandidátkách vyčnívají malé volební kraje Karlovarský (30 procent) a Liberecký (téměř 38 procent), pouze 1/4 podíl kandidujících žen vykazuje Středočeský kraj. Pomineme-li kandidátku Strany rovnost šancí, kterou ve všech volebních krajích tvoří pouze ženy, klade důraz na rovnost zastoupení žen a mužů Strana zelených. Na její jihomoravské kandidátce jsou všechna sudá místa (kromě posledního 34.) vyhrazena ženám. Na volitelných místech parlamentních stran se v Jihomoravském kraji ženy vyskytují poskrovnu. Nelze předpokládat, že budou z jejich kandidátek zvoleny více než dvě, možná tři ženy. Z pohledu zastoupení žen z jižní Moravy záleží na volebním úspěchu neparlamentních stran (kromě SZ i například SNK-ED, v jejímž čele stojí místostarostka Brna-Bystrce Eliška Kovářová). Na kandidátní listiny byli nominováni členové 31 různých politických stran. Pro zajímavost, nejvíce nominovaných členů má na jihu Moravy KDU-ČSL, za kterou kromě 34 straníků na její vlastní kandidátce kandidují i dva členové nominovaní na kandidátkách KČ a PaS. 215 (39 procent) nominovaných kandidátů je bez politické příslušnosti. Celorepublikový průměr je stejný.2 Pouze v krajích Plzeňském a Zlínském se podíl kandidátů bez politické příslušnosti přibližuje polovině.

Analýza kandidátek z hlediska místa trvalého bydliště kandidátů nám poskytuje několik informací. Z dřívějších pozorování (srov. Balík – Kyloušek 2005, Kyloušek 2005) lze tvrdit, že existuje vztah mezi územní organizací politické strany a charakterem kandidátní listiny. U etablovaných politických stran předpokládáme, že kandidáti budou v rámci volebního kraje rozmístěni rovnoměrně. Budou-li se mezi jednotlivými regiony nacházet výraznější odchylky, je jednou z možných příčin slabá (či naopak silná) organizace strany v daném regionu. Naopak u ad hoc sestavených kandidátních listin je daleko pravděpodobnější, že kandidáti se budou rekrutovat z konkrétních lokalit (okresů nebo přímo měst či obcí). Zvláštní pozornost bude v analýze věnována tzv. volitelným místům. Při identifikaci obce původu kandidáta vychází analýza z údajů o trvalém bydlišti kandidáta uvedeném u jeho jména na kandidátní listině. Zejména u menších sídel se však setkáváme se skutečností, že nalezneme hned několik obcí s totožným názvem. V případě, že na území České republiky existuje více obcí se stejným názvem, avšak pouze jediná se nachází v kraji, kde dotyčný kandiduje, byl v analýze automaticky připsán původ kandidáta právě tomuto sídlu. Složitější je rozhodování v situaci, kdy se na území kraje, kde byl kandidát nominován, nachází více obcí téhož názvu. V takovém případě byla volba spíše náhodná a vycházela z obecné charakteristiky analyzované kandidátky. U etablovaných stran bylo možné zvážit různé faktory – okresy jsou na kandidátce zastoupeny rovnoměrně, kandidáti z jednotlivých okresů zpravidla nebývají nominováni na kandidátce za sebou, ale víceméně v pravidelných odstupech apod. U malých stran, jejichž kandidáti bývají naopak územně koncentrovaní, byl postup přisuzování obce původu opačný. Výsledky analýzy pro Jihomoravský kraj viz v tabulce č. 2. Z analýzy regionální struktury jihomoravských kandidátních listin zjistíme, že nejvíce kandidátů pochází z Brna (více než 1/3), za nímž následují Brno-venkov s okresem Hodonín (zhruba každý 10. kandidát), dále okres Břeclav a s nejmenším zastoupením okresy Vyškov, Znojmo (každý 14.) a Blansko (každý 17.). Pokud srovnáme podíl kandidátů z jednotlivých okresů s podílem v daném okrese registrovaných voličů, zjistíme, že mírně nadreprezentované zůstává pouze Brno. Ostatní okresy jsou víceméně podreprezentovány.3 V tabulce č. 2 si můžeme dále všimnout, že z třiadvaceti

Nejvyšší podíl bezpartijních se nachází na kandidátkách v Plzeňském (48,8 procent), Zlínském (46,9) a Libereckém kraji (46,3), nejméně ve volebním kraji Ústeckém (32,8).

Pokud vyloučíme kandidáty, kteří nemají trvalé bydliště v kraji, pak podíl kandidátů z okresu Brno-město vzroste na 41,8 (+7,6) %. Všechny ostatní okresy, s výjimkou Vyš-

2

Regionální struktura kandidátů v Jihomoravském kraji

3

182


Tabulka č. 2: Kandidáti podle kandidátních stran a okresu trvalého bydliště strana

celkem Blansko Brno Brno Břeclav Hodonín Vyškov Znojmo mimo kand. město venkov kraj

SZR

20

BPS

1

LiRA

4

5

1

1

8

20

10

1

1

PaS

17

13

3

1

NEZ

29

3

1

ČP

2

KČ

20

1

ODS

34

4

8

ČSSD

33

2

14

SNK ED

34

2

US-DEU

34

PB

32

1 1 1

9

7 16 2

14

3

1

1

7

4

5

3

3

5

1

4

5

2

17

5

5

2

2

1

4

7

5

4

3

3

5

2

4

1

1

3 24

4VIZE

2

1

1

ČSNS2005

34

1

8

6

2

3

6

1

7

M

34

3

11

1

5

5

6

2

1

SZ

34

1

23

6

1

KSČM

34

4

6

4

5

Koalice ČR

15

2

NS

11

6

1

1

FiS

31

19

1

1

6

KDU-ČSL

34

3

6

5

9

NEZ/DEM

34

22

5

1

1

SRŠ

8

2

celkem

547

A

2

2 5

5

1 5 2

11

1

2 4

4

5 4

1

1

5

32

195

59

49

55

38

38

81

5,9

35,6

10,8

9,0

10,1

6,9

6,9

14,8

B

9,3

34,2

14,7

10,7

13,8

7,5

9,8

C

–3,4

+1,4

–3,9

–1,7

–3,7

-0,6

–2,9

A – podíl kandidátů pocházejících z okresu na celkovém počtu kandidátů nominovaných v Jihomoravském kraji v parlamentních volbách v roce 2006 B – podíl počtu voličů v okrese na celkovém počtu voličů v Jihomoravském kraji (použity údaje z krajských voleb konaných na podzim 2004) C – rozdíl mezi A a B

kova, zůstanou nepatrně podhodnoceny: Brno-venkov 12,7 (–2,0), Hodonín 11,8 (–2,0), Břeclav 10,5 (-0,2), Vyškov 8,1 (+0,6), Znojmo 8,1 (–1,7), Blansko 7,0 (–2,3).


183

kandidátek jich pouze 8 dokázalo nominovat kandidáty ze všech sedmi okresů Jihomoravského kraje (ČSSD, ČSNS2005, KDU-ČSL, KSČM, M, SNK-ED, ODS, US-DEU). SZR nenominovala žádného kandidáta původem z okresu Znojmo, dva okresy nebyly reprezentovány na kandidátkách KČ (Brno-venkov, Znojmo), NEZ/DEM (Blansko, Vyškov), SZ (Hodonín, Znojmo). Na zbývajících kandidátkách postrádaly zastoupení 3 okresy a více. Na chvostu pomyslného pořadí se nacházejí kandidátky ČP a BPS, jejichž kandidáti nemají trvalé bydliště v Jihomoravském kraji vůbec (k problematice blíže v další části textu).4 Můžeme konstatovat, že území celého kraje rovnoměrně pokrývají kandidátky ODS, US-DEU a KSČM. U ČSSD je na úkor Břeclavska a Znojemska nadhodnoceno Brno (42 %). Na kandidátce KDU-ČSL naopak krajskou metropoli (společně s Blanenskem) zastupuje méně kandidátů, než by odpovídalo podílu voličů. Zdvojnásobené je zastoupení okresu Hodonín. Polovina kandidátů SNK-ED a dokonce 68 % kandidátů Strany zelených pochází z Brna. Poměrně novým jevem při parlamentních volbách 2006 je nominace kandidátů, kteří nemají trvalé bydliště v kraji, kde kandidují. V Jihomoravském kraji tvoří tito „kandidáti-cestovatelé“ bezmála 15 % všech kandidátů. Hlavní podíl na vysokém počtu kandidátů nepocházejících z Jihomoravského kraje mají kandidátky Pravého bloku (celkem 24 kandidátů z 32), politického hnutí NEZÁVISLÍ (16 z 29) a Koalice pro Českou republiku (11 z 15). Na dvou listinách se nenachází jediný kandidát původem z jižní Moravy. V případě Balbínovy poetické strany a České pravice se jedná pouze o jednoho, respektive dva kandidáty. Četný je výskyt těchto kandidátů i u LiRA a ČSNS2005 (po sedmi kandidátech). Avšak LiRA podala kandidátní listinu pouze v Jihomoravském kraji, ČSNS2005 pak již jenom v Praze. Obě seskupení v rámci Jihomoravské kandidátky uplatnily své členy a sympatizanty i z regionu, kde strany jako takové nekandidují.

4 Pouze čtyři strany dokázaly svými kandidáty pokrýt všech 76 okresů. Jedná se o parlamentní ČSSD, KDU-ČSL, KSČM a ODS. Parlamentním stranám se přibližuje SNK-ED, na jejichž kandidátkách postrádají své zastoupení pouze okresy Kladno a Kutná Hora ve Středočeském kraji. Strana Zelených prosadila kandidáty ze všech okresů v 9 krajích. Neúplně pokrývá zejména velké volební kraje, konkrétně Jihočeský (schází zastoupení okresů Písek a Strakonice), Jihomoravský (Hodonín, Znojmo), Moravskoslezský (Bruntál) a Středočeský (Kladno, Rakovník). Straně zdravého rozumu a US-DEU se nepodařilo zajistit kandidáty z celkem 11 okresů, NEZ/DEM Vladimíra Železného z 12 okresů. Další kandidující strany následují až s velikým odstupem.

184


Tabulka č. 3: počet a podíl kandidátů bez trvalého bydliště v kraji v rámci všech volebních krajů kraj

podíl (v proc.)

počet

celkem kandidátů

Jihočeský

16,9

51

302

Vysočina

16,5

44

267

Jihomoravský

14,8

81

547

Středočeský

13,5

64

474

Liberecký

12,2

28

229

Karlovarský

10,3

19

185

Moravskoslezský

10,0

52

519

Plzeňský

10,0

30

299

Pardubický

10,0

26

261

Královéhradecký

9,8

26

264

Zlínský

8,7

29

335

Olomoucký

7,6

27

356

Praha

7,4

42

565

Ústecký

6,2

25

403

celá ČR

10,9

544

5 006

Kraje jsou seřazeny dle podílu od nejvyššího po nejnižší. Z tabulky si lze všimnout, že fenomén kandidátů nepocházejících přímo z volebního kraje, kde kandidují, je nejrozšířenější na jihu země (jižní Čechy, jižní Morava, Vysočina). Příčinou je zřejmá snaha politicky neetablovaných stran prosadit se na celém území. Právě v těchto relativně venkovských regionech nejsou tyto subjekty schopny být politicko-organizačně životaschopné.

Jihomoravští kandidáti na volitelných místech Určovat tzv. volitelná místa před volbami lze na základě několika kritérií. Prvním ukazatelem je nepochybně výsledek posledních voleb5 a svou váhu mají i průzkumy veřejného mínění. Pro vědecké účely nejsou důležité konkrétní výsledky průzkumů veřejného mínění, nýbrž tendence, které vykazují. Na základě pravidelných šetření prováděných agenturami CVVM, Factum a STEM lze konstatovat, že vyhlídky hlavních politických stran se pohybují zhruba v relacích výsledků posledních parlamentních voleb. Průzkumy prováděné zhruba půl roku před volbami naznačovaly, že pěti5 Při volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2002 získala na jihu Moravy ČSSD 8 míst, ODS 6, KSČM 5 a strany Koalice si rozdělily 4 křesla.


185

procentní volební klauzuli může překročit teoreticky jedna neparlamentní strana (srovnej průzkumy uveřejněné na serverech výzkumných agentur www.cas.cvvm.cz, www.stem.cz a www.factum.cz). V případě ČSSD a ODS budeme za volitelná místa počítat pozice 1–6 a soutěživá místa 7–9 na kandidátce. U KSČM budeme za volitelné považovat pozice 1–4 a za soutěživé 5–6. Pro KDU-ČSL budou volitelnými místy pozice 1–3 a soutěživými místa 3–5. V případě Strany zelených, kterou předvolební průzkumy favorizovali jako mimoparlamentní subjekt potenciálně schopný překročit pětiprocentní volební klauzuli, ponecháme místa 1–3 jako soutěživá. Do čela kandidátky ČSSD se proti roku 2002 posunul 1. místopředseda strany Bohuslav Sobotka, původně druhý v pořadí. Na druhém místě jej následuje nově brněnský zastupitel Jeroným Tejc. Třetím v pořadí zůstal bývalý starosta Drásova na Brněnsku Michal Hašek. Na čtvrté místo se posunul Miloslav Kala (mj. bývalý starosta Blanska). Vedle Tejce jsou dalšími novými tvářemi na volitelných místech (5 až 7) Michal Pohanka, Ivan Ohlídal z Veselí nad Moravou a valtický starosta Jiří Petrů. Po odstoupení poslance Z. Koudelky se na posledním volitelném místě objevil poslanec Ladislav Skopal (z Dobšic na Znojemsku). Na prvních pěti místech nedoznala kandidátka ODS v porovnání s rokem 2002 žádných změn. Lídrem zůstal Václav Mencl následovaný Walterem Bartošem, Davidem Šeichem, Petrem Plevou a Pavlem Suchánkem. Na šestém místě vyměnil poslance Eduarda Vávru starosta Boskovic František Sivera. Zachovala se tedy i struktura míst podle okresů (Brno-město, Hodonín, Brno-venkov, Brno-město, Břeclav, Blansko). Vzhledem k potenciálu ODS na jižní Moravě lze za možná volitelná místa brát ještě další 2–3 kandidáty. Na tato místa byli nominováni Michael Hrbata z Vyškova, Dana Filipi z Brna a Jaroslav Michael Pařík z Židlochovic na Brněnsku (v rámci voleb je však vydáván jako lídr Znojemského okresu, kde kandidoval v senátních volbách v roce 2004). Komunistická strana Čech a Moravy získala v roce 2002 v Jihomoravském kraji 5 mandátů. Nejvyšší podpory strana dosahovala na jihozápad od Brna (celý okres Znojmo, části okresů Brno-venkov a Břeclav) a na severovýchodě od Brna na Vyškovsku a části Blanenska. Strana proti minulým volbám čelní místa kandidátky nijak neobměňovala. Lídrem zůstal bývalý předseda Miroslav Grebeníček (pochází z Mikulova na Břeclavsku) následovaný poslankyní Martou Bajerovou (v roce 2002 získala jako místostarostka Znojma v okrese víc preferenčních hlasů než Grebeníček). Novou tvář obsadila KSČM na třetí místo kandidátky. Adam Vojtěch (nestraník) je starostou Ivančic, střediska mikroregionu, v němž se podpora KSČM běžně pohybuje kolem 30–40 procent. Na čtvrtém místě kandidátky

186


KSČM je poslanec Antonín Zralý (ze Strážnice v okrese Hodonín), na pátém místě pak Zdeněk Koudelka, místostarosta Bučovic na Vyškovsku. Překvapením je až šesté místo pro poslankyni Zuzku Bebarovou-Rujbrovou, která byla v roce 2002 velice preferovaná voliči v domovském okrese Blansko. Na čele jihomoravské kandidátky KDU-ČSL je ministerský tandem Libor Ambrozek (ministr životního prostředí, pochází z Hodonína) a Milan Šimonovský (ministr dopravy, mj. bývalý náměstek primátora statutárního města Brna). Za nimi následuje na třetím místě poslanec Ladislav Šustr (z Telnice) a starosta Těšan Jan Husák (oba Brno-venkov). První pětici uzavírá brněnský poslanec Jan Grůza. Zatímco do čela kandidátky nominovala strana celkem pochopitelně zástupce silně „lidoveckého“ okresu Hodonín, na dalších volitelných místech jsou výhradně zástupci Brna a okolí jihomoravské metropole. Tento krok je logický. Brno a Brno-venkov jsou okresy s vysoce proměnlivou voličskou základnou. Právě tyto okresy rozhodovaly o vítězství KDU-ČSL v krajských volbách 2004. Strana zelených nominovala do čela kandidátky Ondřeje Lišku, za nímž následuje Kateřina Dubská. Avšak u KDU-ČSL a SZ ve volbách záleží na přednostním hlasování. Na celorepublikové kandidátce KDU-ČSL ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 překonali hned 4 kandidáti nutný podíl přednostních hlasů potřebných pro změnu pořadí kandidátů. Ve stejném roce na podzim, při krajských volbách v Jihomoravském kraji, byli na kandidátce Zelená pro Moravu zvoleni zastupiteli Mojmír Vlašín a Jana Drápalová z 16., respektive 22. místa (ZpM obdržela tři mandáty). Oba jmenovaní byli nasazeni na kandidátku pro volby do Poslanecké sněmovny (na 7. a 8. místo). Obecně lze konstatovat, že přednostní hlasování má větší vliv u stran, které ve volbách získávají 5 až 10 procent hlasů. U velkých stran (se ziskem nad 20 procent hlasů) ztrácí preferenční hlasování požadovaný efekt.

Nominace poslanců, ministrů a dalších představitelů strany Ze stávajících poslanců má reálnou naději prodloužit svůj poslanecký mandát o další volební období zhruba 3/5. Z poslanců ČSSD byli na volitelná místa obsazeni ministr B. Sobotka a poslanci M. Hašek s M. Kalou. V případě zopakování volebního výsledku z roku 2002 se mezi zvolitelnými poslanci nachází i L. Skopal. Tři poslanci (Zdeněk Koudelka, Jiří Václavek, František Strnad) zvoleni v červnu 2002 nekandidují, lídr strany z voleb


187

2002 Zdeněk Škromach se stal jedničkou ve Zlínském kraji. Na kandidátce ODS dochází proti parlamentním volbám 2002 k nejmenší obměně kandidátů. Prvních pět míst zůstalo beze změny. Všechna lze charakterizovat jako volitelná. Poslanec E. Vávra kandiduje, avšak až na 14. místě. KSČM ponechala na volitelných místech 3 stávající poslance, reálné je zvolení poslankyně Z. Bebarové-Rujbrové z 6. místa. Poslanec Ladislav Býček byl nasazen až na 21. místo kandidátky. KDU-ČSL obsadila první tři místa dvěma poslanci a jedním senátorem. „Černý Petr“ zbyl na poslance Jana Grůzu, který byl nominován jako 5. v pořadí. V případě kandidátů KDU-ČSL záleží na preferenčním hlasování. Voliči strany počínaje rokem 2002 užívají přednostní hlasy nejvíce, a mění tak pořadí kandidátů na kandidátkách ze všech parlamentních stran.6

Zastoupení jednotlivých částí volebního kraje na volitelných místech Jaké jsou předvolební vyhlídky jednotlivých okresů na zastoupení v Poslanecké sněmovně? Kandidáti z okresu Blansko se objevují na volitelných místech u ČSSD (4. místo) a ODS (6.). V případě volebního úspěchu strany, případně skrze preferenční hlasy, nelze zpochybňovat naději na obhajobu poslaneckého mandátu Zuzky Rujbrové (KSČM, 6. místo). Krajské centrum Brno získává slibné zastoupení na kandidátkách ODS (1., 4. a možná i 8. místo), ČSSD (2. a 5. místo), a pokud uspěje, tak i u Strany zelených (všechna čelná místa). KDU-ČSL obsadila kandidátem z Brna 2. místo kandidátky. Naopak KSČM svého poslance Ladislava Býčka stáhla z volitelných míst. Ve volbách 2006 je stranami dobře „zajištěn“ okres Brno-venkov. Zástupci okresu jsou vždy na volitelném třetím místě kandidátek všech parlamentních stran. Kandidátka KDU-ČSL okres jistí ještě potenciálně zvolitelným 4. místem. Dobré zastoupení má z hlediska zvolitelnosti kandidátů i okres 6 Obecně v parlamentních volbách v roce 2006 nastala nejmenší obměna na předních místech kandidátky u KDU-ČSL. Na volitelných místech se nachází 16–17 lidoveckých poslanců. Zbývající poslanci KDU-ČSL (do počtu 21) jsou nominováni v dosahu volitelných míst. Nízkou fluktuaci vykazují rovněž kandidátní listiny KSČM. Při zopakování výsledku voleb z roku 2002 mělo před volbami reálnou naději obhájit poslanecký mandát 32 ze 41 členů poslaneckého klubu. Dalších 6 poslanců KSČM bylo nasazeno v dosahu volitelných míst. 3 bývalí poslanci sněmovnu před s volbami opustili. Občanská demokratická strana na kandidátních listinách obměňuje parlamentní reprezentaci zhruba z 1/3. Tradičně největší obměnu na předních místech kandidátek učinila ČSSD, která vyměnila více než polovinu kandidátů.

Tabulka č. 5: zastoupení starostů na kandidátkách dle navrhující strany a podle volebních krajů

Jihočeský

Plzeňský

Karlovarský

Ústecký

Liberecký

Královéhradecký

Pardubický

Vysočina

Jihomoravský

Olomoucký

Moravskoslezský

Zlínský

strana

Středočeský

Hodonín. Z okresu pochází lídr kandidátky KDU-ČSL a i u dalších parlamentních stran jsou kandidáti z Hodonínska na volitelných místech (ODS, 2. místo, KSČM, 4. místo, ČSSD, 6. místo). Tradičně slabé zastoupení mají okresy Břeclav, Vyškov a Znojmo. Každý ze jmenovaných okresů zastupují na volitelných místech zhruba 2 kandidáti. V případě okresu Břeclav lídr kandidátky KSČM a číslo 5 na kandidátce ODS, u Znojemska dvojka kandidátky KSČM a pro okres Vyškov lídr kandidátky ČSSD a pětka na kandidátce KSČM. Pro kandidátky hlavních politických stran v parlamentních volbách 2006 v Jihomoravském kraji platí, že pravicové strany (ODS a KDU-ČSL) soustřeďují pozornost zejména na Brno a okolí a na Hodonínsko, v případě ODS i na okres Břeclav, v němž strana dosahuje v porovnání s jinými venkovskými okresy na Moravě relativně dobrých volebních zisků. ČSSD a KSČM pak naopak dosazují na přední místa kandidátek především zástupce okrajových okresů Blansko, Břeclav, Vyškov a Znojmo.

86

1

9

4

9

1

9

4

6

5

5

6

6

14

7

ODS

54 (+6)

1

9

7

3

2

4

2

1

5

5

6

2

2

5

ČSSD

43 (+17)

1

7

2

1

2

2

3

3

5

4

11

2

KDU-ČSL

39 (+17)

3

6

5

2

2

7

5

4

KSČM

21 (+9)

3

2

1

1

5

2

1

2

5

SNK ED

NEZ/DEM

17

SZ

12

US-DEU

Starostové v parlamentních volbách Pokud porovnáme celkový počet starostů, kteří kandidovali ve volbách v roce 2002 (kolem 320), se stavem v roce 2006 (297), můžeme konstatovat mírný pokles. Musíme si však uvědomit, že na celkovém počtu starostů na kandidátkách v roce 2002 se ze 3/5 podílelo Sdružení nezávislých (na jehož kandidátkách figurovalo 189 starostů). SNK se v průběhu dalších let začalo štěpit a pro volby 2006 se sloučilo s Evropskými demokraty. Je zřejmé, že parlamentní strany úspěch SNK ve volbách 2002 reflektovaly. Narůst počtu nominovaných starostů pozorujeme jak při krajských volbách 2004 (srov. Balík – Kyloušek 2005, 227–228), tak ve volbách do Poslanecké sněmovny (viz Tabulku č. 5). Z tabulky lze vyčíst, že mezi jednotlivými kraji neexistují výrazné rozdíly. U velkých krajů (pomineme-li zvláštní případ Prahy) činí počet kandidujících starostů mezi 35 a 37, u středně velkých 15 až 24. Na jihomoravských kandidátkách reprezentuje v parlamentních volbách 2006 komunální sféru 36 starostů (jeden z nich je starostou obce v jiném kraji, viz poznámku pod Tabulkou č. 5) a 15 místostarostů, krajskou samosprávu zastupuje náměstek hejtmana na kandidátce ODS.7 Nejvíce starostů nominovala KDU-ČSL (7), ODS, SNK-ED (po šesti) a KSČM s ČSSD (po 7 Ve výčtu mohou chybět starostové a zejména místostarostové neuvolnění ze svých funkcí, u nichž zpravidla nebývá funkce uvedena v kolonce povolání.

189


Praha


počet nominov. starostů (u parlamentních stran změna proti roku 2002)

188

7

M

3

NS

2

ČP

1

ČSNS2005

1

PaS

1

celkem

297

2

1

1 2

3

2

1 4

10 (+5)

NEZ

2 1

3

1

2

1

4

3

1 2

2

2

1

3

1

1

4 2

1

1

1*

1 1* 1 3

36

24

22

7

˝

23

15

16

17

17

35

23

37

22

* Kandidát ČSNS2005 Jiří Fejfar je starostou Střížovic v okrese Plzeň-jih (kandiduje v Jihomoravském kraji), kandidát NS Jindřich Galda je starostou obce Třemešná v okrese Bruntál (kandiduje v Olomouckém kraji)

pěti). V porovnání s rokem 2002 klesl počet starostů na kandidátce ODS o jednoho, naopak vzrostl u KSČM a KDU-ČSL (vždy o tři, v případě KDU-ČSL srovnáváno s kandidátkou Koalice, v rámci které byli starostové nominováni právě lidovci). Na kandidátce ČSSD zůstal počet starostů stejný, avšak výrazně narostl počet nominovaných místostarostů (ze 2 na 7). U KSČM i KDU-ČSL počet místostarostů na kandidátce klesl. Obě skutečnosti lze dát do souvislosti s výsledkem komunálních voleb v roce 2002, především povolebním jednáním o radničních koalicích (srov. Balík 2003 a Kyloušek 2004, blíže též tab. č. 6). Alespoň jeden starosta se objevil na 10 kandidátních listinách. V porovnání s ostatními volebními kraji je to nejvíce. Současně je třeba konstatovat, že tento jev je pro jižní Moravu charakteristický (Kyloušek 2004).

190


Tabulka č. 6: zastoupení starostů na kandidátkách dle navrhující strany a okresu strana

celkem Blansko Brno Brno Břeclav Hodonín Vyškov Znojmo mimo kand. město venkov kraj (BEZPP)

ODS

6

ČSSD

5

SNK ED

6

US-DEU

1

ČSNS2005

1

M

2

SZ

1

KSČM

5

KDU-ČSL

7

NEZ/DEM

2

celkem

36

2

2 1

2

2 1

1

3

2

1 1 1

1

1


191

a krajských politiků. Nominace starostů přestává být záležitostí specificky pojatých kandidátních listin (SNK v roce 2002, či SNK a NEZ v krajských volbách 2000). Jev se prosazuje uvnitř všech stran, především těch parlamentních, a rovnoměrně ve všech volebních krajích. Stabilní je též chování parlamentních stran z hlediska nominace stávajících poslanců. KDU-ČSL a KSČM tradičně obměňují svůj poslanecký klub minimálně. K větší fluktuaci dochází u ODS, avšak nikoliv na předních místech kandidátek, ale více v rovině tzv. soutěživých mandátů. ČSSD, podobně jako v předchozích parlamentních volbách, vymění až polovinu svých poslanců. Rozhodující hlas však stále zůstává voličům ve volbách.

1 1

5

1

2

2

1

1

2

1

7

2

5

6

1

1

3

7

1

Seznam použitých pramenů: 1

Starostové na jihomoravských kandidátních listinách zastupují zejména obce na Břeclavsku a z okresu Brno-venkov (po 7), dále pak Znojemsko (6), Blanensko a Vyškov (po pěti). Pouze dva starostové pocházejí z Hodonínska. Na volitelná místa se z komunálních politiků probojovali zhruba 4 starostové: z Boskovic František Sivera (6. místo, ODS), z Valtic Jiří Petrů (7. místo, ČSSD), z Ivančic Vojtěch Adam (3. místo, KSČM) a teoreticky i z Telnice Jan Husák (4. místo, KDU-ČSL). Poslední dva jmenovaní byli v roce 2004 zvoleni krajskými zastupiteli.

Závěr Stranicko-politická scéna se na úrovni politických subjektů, které vstupují do voleb, jistým způsobem stabilizuje. Počet kandidujících stran a celkový počet kandidátů se po svém výrazném nárůstu mezi volbami 1998 a 2002, po uplynutí dalšího funkčního období Poslanecké sněmovny lehce snížil. I ve volbách v roce 2006 nalezneme řadu nových názvů kandidujících stran. Podobně jako v roce 2002 můžeme očekávat, že to jsou jediné volby, do kterých řada z těchto nových stran a koalic zasáhla. Důležitějším zjištěním je skutečnost, že se stabilizuje skupina zhruba deseti parlamentních i neparlamentních stran, které jsou schopny pravidelně sestavovat kandidátní listiny v parlamentních volbách. Dále můžeme konstatovat, že se v letech 2002 až 2006 uvnitř politických stran etabloval model nominace komunálních

Balík, Stanislav; Kyloušek, Jakub (eds.; 2005): Krajské volby v České republice 2004. Brno: IIPS. Balík, Stanislav (ed.; 2003): Komunální volby v České republice v roce 2002. Brno: IIPS. Hudák, Jakub; Jüptner, Petr; Svoboda, Jiří (eds.; 2003): Komunální politické systémy. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Kyloušek, Jakub (2004): „Zakořenění“ politických stran na místní úrovni jako faktor stranicko-politického systému ČR. Brno: Katedra politologie FSS MU, diplomová práce. Kyloušek, Jakub (2005): Volební mikroanalýza v českém prostředí. In: Fiala, Petr, Strmiska, Maxmilián (eds.): Víceúrovňové vládnutí: teorie, přístupy, metody. Brno: CDK, 136–147. Línek, Lukáš; Mrklas, Ladislav; Seidlová, Adéla; Sokol, Petr (eds.; 2003): Volby do Poslanecké sněmovny 2002, Praha: Sociologický ústav AV ČR. Šaradín, Pavel a kol. (2004): Volby do Evropského parlamentu v České republice. Olomouc: Periplum.

Použité elektronické zdroje http://brno.kdu.cz – internetové stránky krajské organizace KDU-ČSL v Jihomoravském kraji http://jihomoravsky.socdem.cz – internetové stránky krajské organizace ČSSD v Jihomoravském kraji http://volby.kscm.cz – volební internetové stránky KSČM http://www.czso.cz – server Českého statistického úřadu http://www.cssd.cz – internetové stránky ČSSD http://www.kdu.cz – internetové stránky KDU-ČSL http://www.odsjmk.cz – stránky Regionálního sdružení ODS Jihomoravského kraje

192


http://www.snked.cz – internetové stránky SNK ED http://www.zeleni.cz – server Strany zelených

193

MODEL VOLEBNÍHO SYSTÉMU PRO ČR

14. MODEL VOLEBNÍHO SYSTÉMU PRO ČR

Seznam použitých zkratek BPS ČP ČSSD ČSNS2005 ČSÚ FiS KČ KDU-ČSL Koalice ČR KSČM LiRA M NEZ NEZ/DEM NS ODS PaS PB SNK-ED SRŠ SZ SZR US-DEU 4VIZE

Balbínova poetická strana Česká pravice Česká strana sociálně demokratická Česká strana národně socialistická Český statistický úřad Folklór i Společnost Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová Koalice pro Českou republiku Komunistická strana Čech a Moravy Liberální reformní strana Moravané Nezávislí Nezávislí demokraté (předseda V. Železný) Národní strana Občanská demokratická strana Právo a Spravedlnost – ANO tradiční rodině, NE korupci a kriminalitě Pravý Blok – strana za ODVOLATELNOST politiků, NÍZKÉ daně, MINIMÁLNÍ byrokracie, SPRAVEDLIVOU justici, REFORMY a PŘÍMOU demokracii WWW.CIBULKA.NET SNK Evropští demokraté Strana rovnost šancí Strana zelených Strana zdravého rozumu Unie svobody – Demokratická unie 4 VIZE-1.Daňový systém na A4.2.Inovace+Kvalita=Kratší prac.týden.3.Rodin.dům snadno.4.Reklama pro informaci-www.4vize.cz

MAREK ŽENÍŠEK*

The model of electoral system for the Czech Republic Abstract: The paper seeks a suitable model of electoral system in the Czech Republic. Its main aim is not to introduce a sophisticated proposal for electoral reform, but to contribute to the present academic discussion on this topic. The article is based on four theses, advocated in the text. The key statement argues that a proposal of electoral reform in the Czech Republic (particularly the FirstPast-the-Post system) does not necessarily have to bring a benefit for the Czech political system. Of the other theses, those which refute the goals and purposes of electoral reform in the Czech Republic are particularly essential. Keywords: electoral system; Czech Republic; electoral models

1. Úvod Česká veřejnost je svědkem různých debat na téma změny volebního systému do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Charakteristickým rysem této diskuse je řada výroků ze strany politických představitelů, často předkládající své varianty na změnu volebního systému bez hlubšího zamyšlení a často i bez konkretizace jimi proklamovaného typu volební techniky. Zejména pak jejich nekritické přesvědčení o většinové volební technice jako o léku na všechny neduhy české společnosti mne přimělo k zamyšlení nad danou problematikou. Můj příspěvek se za pomoci empiricko-analytického a zčásti i normativně-ontologického přístupu pokusí o odborné zamyšlení nad možnými dopady především jednokolového volebního systému relativní většiny (FPTP). Hlavním cílem mého příspěvku není předložit propracovaný návrh volební reformy, ale nepatrným dílem přispět k odbornému diskursu na dané téma. * Katedra politologie a mezinárodních vztahů Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Kontakt: [email protected].

194


Můj příspěvek vychází z následujících čtyř tezí: Teze č. 1 – Některé varianty na změnu volebního systému pro volby do PSP ČR by v budoucnu nemusely přinést kýžené očekávání jejich zastánců, ba právě naopak. To se týká zejména výstupů volebního systému relativní většiny (FPTP). Teze č. 2 – Samotný důvod pro změnu volebního systému v ČR, jímž je údajná neakceschopnost vládních koalic, nemá v českém prostředí, dle mého názoru, racionální opodstatnění, jak dokládá historie koaličního vládnutí v ČR. Teze č. 3 – Stejně tak i cíl dosud známých reforem volebního systému v ČR, jímž je většinou snaha o redukci počtu politických stran, naráží na určitou nelogičnost. Ta se projevuje v tom, že se od roku 1992 i při aplikaci doposud používaných proporčních technik počet parlamentních politických stran spíše redukuje, nikoliv zvyšuje. Rozumným cílem, který by mohl pozitivně ovlivnit politickou scénu v ČR, by měla být snaha o bipolaritu, a ne redukce počtu politických stran. Teze č. 4 – Případné úvahy o reformě volebního systému pro volby do dolní komory Parlamentu ČR by se neměly omezovat na jeden či dva typy většinové volební techniky, ale měly by brát na zřetel celou řadu dalších variant. Jednotlivé argumenty obhajující, nebo alespoň částečně podporující, uvedené teze budou zmiňovány postupně v následujících částech tohoto textu. Nejprve se pokusím o stručný exkurs obecně známými výhodami a nevýhodami současné podoby volebního systému pro volby do PSP ČR. Dále předkládám argumenty, které mají za cíl pokusit se o vyvrácení charakteristiky současného volebního systému, která hodnotí volební techniku spíše jako systém s negativními účinky. Zamyslím se také nad tím, zda vůbec existuje nějaká krize v politickém systému ČR, kterou způsobuje současná podoba volebního systému a zda je vůbec nutné současný volební systém měnit. Hlavní část tohoto textu tvoří zamyšlení nad dopady některých návrhů na změnu volebního systému pro volby do PSP ČR, zejména pak nad potenciální interakcí jednokolového systému relativní většiny (FPTP) v podmínkách ČR.

2. Existuje vůbec krize či selhání současného volebního systému? Současná podoba volebního systému používaného pro volby do PSP ČR je výsledkem volebních reforem a novel volebního zákona z roku 1995, 2000


195

a 2002.1 Čtrnáct volebních obvodů, volební dělitel d’Hondt, pětiprocentní volební práh a vázaná (open/flexible) kandidátní listina s možností zatím pouze dvou preferenčních hlasů patří k základním atributům současného volebního systému pro volby do dolní komory v ČR.2 Komu tato současná varianta poměrného zastoupení prospívá, komu naopak nevyhovuje? V rovině politických stran lze přijmout obecné tvrzení, že tento volební systém napomáhá spíše větším politickým stranám, zejména pak v malých volebních obvodech typu Karlovarského kraje, kde se uvedená proporční volební technika chová téměř většinově. Přesto právě většina novel volebního zákona a návrhů na změnu volebního systému vzešla z dílny větších politických stran českého stranického spektra, které měly za cíl ještě více posílit své postavení ve stranickém spektru. Menší politické strany se naopak netají svým odmítavým postojem k jakékoli změně směrem k posílení většinových komponentů a mají výhrady i k současnému volebnímu systému, který je výrazně poškozuje v krajích s malým počtem mandátů. Jedná se zejména o případ již zmíněného Karlovarského kraje, kde k získání jediného mandátu je zapotřebí přes deset procent z celkového počtu odevzdaných hlasů v kraji.3 V rovině voliče, který upřednostňuje reprezentativnost nad ostatními atributy vládnutí, je současná podoba proporčního volebního systému, i přes některé jeho negativní jevy vůči malým politickým stranám na úrovni malých volebních obvodů, v celkové podobě vyhovující a uspokojivou variantou. Pokud nejsou sestavovány menšinové vlády, ale většinové koalice, pak platí, že při použití proporčního volebního systému má volič větší šance podílet se prostřednictvím svého hlasu na vládě a je vždy zaručena vláda většinové společnosti více než v případě užití volebního systému relativní většiny (FPTP) nebo volebního systému spojujícího absolutní většinu s relativní (majority-plurality). Blíže o vývoji volebního systému v ČR viz Belko 2003: 198–206. 26. 4. 2006 schválila sněmovna novelu volebního zákona, která umožní voličům udílet čtyři preferenční hlasy při volbách do sněmovny, a změnit tak pořadí na kandidátkách. Novelu volebního zákona schválili zatím jen poslanci, při psaní tohoto textu ještě nebylo jasné, zda změna bude platit už při letošních červnových volbách. Záleží na tom, zda ji prezident a senátoři stihnou schválit tak, aby mohla být zařazena do Sbírky zákonů před termínem voleb, které se budou konat 2. a 3. června 2006. 3 V Karlovarském kraji obdržela Koalice KDU-ČSL a US ve volbách 2002 10 725 hlasů, což je 8,86 procent z celkového počtu odevzdaných hlasů v kraji. Tento výsledek však ani zdaleka nemohl Koalici zajistit mandát. K získání jednoho mandátu bylo zapotřebí obdržet přes 12 %. Blíže viz jednotlivé volební výsledky na webových stránkách Českého statistického úřadu (http://www.volby.cz). 1 2

196


V rovině voliče, který naopak dává přednost akceschopnosti před reprezentativností, není proporcionalita, kterou zaručuje systém poměrného zastoupení, rozhodujícím faktorem a vidí v používání proporční volební techniky větší možnost vládní nestability, která se projevuje v podobě křehkých vládních koalic. Jasné definování termínů neakceschopnost, koaliční vládnutí a proporcionalita úzce souvisí s mými předloženými tezemi. Zejména pak s tezí č. 2, ve které považuji důvod pro změnu volebního systému v ČR, jímž je údajná neakceschopnost a neefektivnost vládních koalic, za neopodstatněný. Pokusím se tedy o stručné vysvětlení. K závěru, že výše uvedený důvod pro změnu volebního systému v ČR je neopodstatněný, mne vedou dva důvody: 1) Domnívám se, že problém není v samotném koaličním vládnutí, ale v chápaní podstaty koaličního vládnutí v České republice. Koalice je pro většinu ve společnosti, a stejně tak pro představitele dvou nejsilnějších stran, jakýmsi nutným zlem. Akceschopnost koaličních vlád je podle nich permanentně ohrožována těžce dosaženými kompromisy a voliči ODS a ČSSD jsou rozhořčeni nad ústupky vůči menším koaličním partnerům. Tato skutečnost je samozřejmě daní za utváření povolebních koalic s kompromisním řešením programového prohlášení. V České republice zatím nemá žádná z politických stran šanci realizovat svůj volební program na sto procent. Zůstane tomu tak i po změně volebního systému směrem k většinové volební technice. Dle mého názoru by totiž koaliční vládnutí zůstalo dominantou českého politického systému i po změně volebního systému směrem k nějaké variantě většinového volebního systému. Důvody, proč se tak domnívám, uvádím na následujících stránkách textu. Pro voliče by tak bylo mnohem čitelnější, kdyby se utvářely spíše předvolební koalice nežli povolební, jejichž volební kampaň by se držela v rovině již dohodnutého společného programu, který by stranické bloky charakterizoval. Cílem případné volební reformy by tak neměl být bipartismus, ani jeho tzv. zdánlivá modifikace, která je dle mého názoru v podmínkách ČR stejně nedosažitelná, ani redukce počtu politických stran, ale bipolarita, v podobě dvou stranických bloků. 2) Druhým argumentem, který mě vede k závěru, že volební reforma z důvodu údajné neakceschopnosti a nestability koaličních vlád není nutná, je skutečnost, že ať to byla tzv. krize koalice v roce 1997 či v roce 2005, vždy byla vyvolána problémem uvnitř nejsilnějších stran (ODS v roce 1997 a ČSSD v roce 2005). Následná problematičnost koaličních vztahů byla jen důsledkem rozporů uvnitř ODS, resp. ČSSD. Nejednalo se tedy o problém, který by nesl znaky neschopnosti dohodnout se na vládním programu či na

197


ne/schválení nějakého zákona. Jsem toho názoru, že i případná jednobarevná vláda by musela řešit podobné problémy, které by se z prostoru koaliční vlády pouze přenesly dovnitř jediné vládní strany.4 Posledním termínem, nad kterým bych se rád v této části zastavil, je proporcionalita. V tomto případě mám výhrady naopak k menším politickým stranám, resp. k jejich chápání termínu proporcionalita. Menší politické subjekty mají tendenci vnímat termín proporcionalita jako něco, co napomáhá malým politickým stranám. To znamená, že čím více volební systém upřednostňuje malé politické strany, tím podle nich tento systém více odpovídá proporcionalitě. To samozřejmě není pravda, a pokud nějaký volební systém upřednostňuje malé politické strany na úkor těch velkých, pak distribuuje disproporcionalitu, nikoliv proporcionalitu, jak je většina představitelů malých politických stran přesvědčena. Na základě takto definované proporcionality je možné konstatovat, že účinky současného volebního systému jsou disproporční v malých volebních obvodech a ve středně velkých a velkých obvodech se jeho účinky chovají proporcionálně, nebo se k proporcionalitě alespoň blíží.

3. Možné varianty Největší prostor v této části své úvahy nad dopady některých variant volebního systému věnuji systému relativní většiny (FPTP). Je tomu tak proto, že v zavedení tohoto typu většinového systému vidím nebezpečnou hrozbu. Zejména pak z následujících důvodů. Neexistuje žádná jistota toho, že by se současné dvě nejsilnější politické strany nemohly přetransformovat do menších politických subjektů po případných vnitřních krizích nebo že by nemohly v budoucnu ztratit přirozenou cestou svoji dominanci. Potom by se mohl otevřít prostor např. pro KSČM, které by k vítězství postačilo oněch patnáct procent hlasů, kterými v současné době disponuje, nebo by se otevřel prostor pro populisticky laděné kandidáty, kterým by rovněž postačila pouze relativní většina v podobě několika málo procent. Tato obava by byla o to víc pravděpodobná, kdyby ostatní strany nebyly schopny v jednotlivých jednomandátových obvodech postavit společného kandidáta a domluvit se na něm. 4 Pomocí terminologie nepříznivce koaličního vládnutí lze tento proces charakterizovat nahrazením „problémového“ a „vyděračského“ menšího koaličního partnera nějakou frakcí či skupinou nespokojených poslanců uvnitř vládnoucí strany.

198


Tato hypotéza se možná může někomu zdát jako pouhá spekulace, která je v českém prostředí nereálná. Existují však země, které mají se systémem relativní většiny právě takovéto negativní zkušenosti.5 V roce 1992 se uskutečnily parlamentní volby, ve kterých mohly po dlouhé době znovu kandidovat i jiné politické strany, než byla tehdejší vládní KANU6 autoritářského prezidenta generála Daniela Arapa Moie. Stejně tak se uskutečnily i prezidentské volby. V obou těchto volbách, a i v těch následujících v roce 1997, zvítězila vládní strana KANU a prezidentovi Moiovi se vždy podařilo obhájit svou pozici. Za hlavního viníka této situace, která trvala až do roku 2002, lze považovat jednokolový většinový volební systém relativní většiny, při jehož aplikaci stačilo nejsilnějšímu kandidátovi k získání mandátu třeba jen deset procent hlasů, pokud všichni ostatní kandidáti získali méně než on. Třetím faktorem, který ovlivnil výsledky zmíněných voleb, byla skutečnost, že opozice nebyla až do roku 2002 schopna dohodnout se na společných kandidátech, a bojovala tak nejednotně. Tento fakt pomáhal KANU udržet si silnou pozici a ve spojení s výše uvedeným typem většinového volebního systému přispěl k pokračování Moiova režimu v Keni demokratickou cestou až do roku 2002.7 Dalším argumentem proti FPTP jako alternativě volebního systému pro volby do PSP ČR je skutečnost, že i ve Velké Británii, která se stala vzorem pro navrhovatele této volební techniky, se od konce 80. let 20. století vedou debaty týkající se změny volebního systému. V roce 1997 byla ustanovena Nezávislá komise volebního systému, tzv. Komise Lorda Jenkinse, která předložila návrh na zavedení smíšeného volebního systému, kde by jednu část tvořilo alternativní hlasování a druhou část volná kandidátní listina (Cabada, Ženíšek 2003: 149; Farrell 2003: 529–538). Dále si dovolím tvrdit, že i při použití FPTP by sněmovnu obsadilo více politických stran, zavedení tohoto volebního systému by nemuselo vést k redukci počtu politických subjektů. Bylo by tomu tak proto, že: 1. existují regiony, kde mají menší politické subjekty převahu. Např. KDU-ČSL v Jihomoravském kraji či KSČM na Tachovsku v Plzeňském kraji; 2. vznikl by buď prostor pro logické utváření předvolebních koalic, které by tvořily 5 Zatím posledním případem je nedávný příklad Keni. Keňa je důkazem toho, kdy užití jednokolového většinového volebního systému (FPTP) udrželo u moci demokratickým způsobem nedemokratické elity řadu let. 6 KANU – Keňský africký národní kongres. 7 Keňa od roku 1978 do voleb v roce 2002 patřila mezi země s autoritativní vládou, přičemž nejvíce represivní a problematickou dobou byla etapa mezi lety 1982–1992. Volby v roce 2002 odstranily vládu autokratického prezidenta Daniela Arapa Moie a přivedly Keňu znovu na cestu směrem k demokracii.


199

menší politické subjekty, nebo by na základě předvolební dohody v jednotlivých volebních obvodech menší politické strany nenasazovaly své kandidáty proti sobě. Stejně tak jsem přesvědčen i o tom, že v případě zachování celkového počtu mandátů by se v některých volebních obvodech podařilo bezproblémově zvítězit i kandidátům z menších politických stran. Důvodem by byla skutečnost, že obě nejsilnější strany by nebyly schopny nasadit ve všech volebních obvodech výrazné osobnosti, které by snadno „převálcovaly“ kandidáty z menších politických stran. Dalším argumentem, který stojí proti FPTP jako případné alternativě, je spíše subjektivní obava, která je však velmi reálná. Osobně si nedovedu představit situaci, že v případě opakovaného neúspěchu kandidáta z mé oblíbené politické strany by jediným možným řešením, jak mít ve sněmovně svého zástupce, bylo přestěhovat se do okrsku, kde vítězí kandidát z mé politické strany, či začít volit někoho jiného. Pokud by si většina voličů nevybrala z výše uvedených dvou alternativ, pak by zkrátka docházelo k tomu, že zpravidla více než 50 procent voličů promarní své hlasy při použití FPTP (srov. Sartori 2001: 68). Jeden pozitivní faktor by zavedení volebního systému FPTP, ale i jiných většinových technik, určitě přineslo. Po prvních volbách po uskutečněné reformě by s největší pravděpodobností došlo k výrazné obměně stranických elit uvnitř politických stran. Vycházím z toho, že v rámci současné proporční volební techniky může i nevýrazný kandidát, schovaný za výrazným lídrem kandidátky např. až na desátém, přesto ještě volitelném, místě, získat mandát. V rámci většinové volební techniky, kde každý kandidát musí vést svou vlastní kampaň ve svém jednomandátovém obvodě, by pravděpodobně takovýto kandidát získával mandát jen s obtížemi. Poslední poznámka týkající se FPTP není argumentem proti, ale jen konstatováním, že by se Česká republika stala v případě zavedení této volební techniky jedinou zemí Evropské unie s volebním systémem FPTP do dolní komory parlamentu, aniž by byla členem Commonwealthu. Dále se pokusím již jen velmi stručně reagovat několika postřehy na případné zavedení dvou dalších většinových variant a jedné smíšené volební techniky. V zavedení následujících alternativ vidím oproti předchozímu volebnímu systému mnohem menší nebezpečí, a některé jejich účinky považuji dokonce za velmi pozitivní. Jedná se především o schopnost napomáhat utvářet a udržet bipolaritu stranického systému či schopnost omezit antisystémové strany. Poslední z uvedených charakteristik se týká např. dvoukolové hlasování, tzv. volební systém absolutní většiny, jehož hlavním přínosem by jistě pro mnohé občany bylo vyřazení KSČM ze hry. Ostatně tuto schopnost dekla-

200


ruje současná podoba Senátu Parlamentu ČR, kde z osmdesáti jednoho mandátu KSČM disponuje pouze dvěma z nich.8 Tato skutečnost odpovídá i Sartoriho charakteristice tzv. silného systému dvoukolového hlasování, což je příklad volebního systému používaného pro volby do Senátu. „Tento volební systém vyřadí (za hranici relevantnosti) antisystémové strany a způsobí podreprezentaci třetích ,rozptýlených‘ stran, které nemají dostatečně pevnou oporu v regionech či volebních obvodech“ (Sartori 2001: 81).9 Z pohledu voliče by se atraktivní variantou mohlo stát zavedení alternativního hlasování, kde má volič možnost číslovat jednotlivé kandidáty na základě svých preferencí. Tento typ většinové volební techniky by pravděpodobně zvýšil kvůli své atraktivnosti volební účast, která by opět přispěla k omezení vlivu KSČM v ČR. Je totiž obecně známo, že nízká volební účast této politické straně napomáhá. Alternativní hlasování by zamezilo vítězství extrémních či radikálních politických stran, protože v případě tohoto většinového volebního systému platí, že většinou nevyhrává ten kandidát, který po prvním sečtení hlasů získal nejvíce preferencí, ale kandidát s největším počtem druhých preferencí. To znamená, že vítězí zpravidla ten, kdo voličům nejméně vadí, nikoliv ten, kdo je nejvíce oblíben. Agentura Factum Invenio ve svém dubnovém průzkumu uveřejnila, že ČSSD je nejpřijatelnější politickou stranou v ČR, tedy stranou s nejmenším počtem odpůrců. I přes tuto skutečnost lze jen těžko předpokládat, komu by zavedení této varianty doopravdy nejvíce pomohlo. Další možnou alternativou vůči současnému volebnímu systému je široká varianta smíšených volebních systémů, o kterých se téměř nemluví. Problematikou smíšených volebních technik se zabývám již delší dobu a troufám si tvrdit, že jeden z obecných znaků této volební techniky je napomáhání utvořit či udržet bipolaritu stranického systému (srov. Ženíšek 2004: 45–48). Příkladem může být stranický systém v Itálii či v Japonsku, kde byl smíšený volební systém donedávna používán, respektive stále používán je.

Více o struktuře Senátu viz Parlament České republiky, Senát, Seznam senátorů http: //www.senat.cz. 9 Sartori rozlišuje mezi silným, spíše silným, spíše slabým a slabým systémem dvoukolového hlasování. „Systém dvoukolového hlasování je silný, když vyžaduje nadpoloviční většinu, tedy v podmínkách jednomandátových volebních obvodů a uzavřeného přístupu do rozhodujícího kola. Dvoukolové hlasování tíhne k silnějšímu typu, když uplatňuje vysoký práh postupu do druhého kola (např. 12,5 procent, jak je tomu dnes ve Francii), naopak ke slabšímu, když je práh postupu relativně nízký (např. 5–6 procent). A konečně slabý je tento systém tam, kde není žádného prahu nebo kde dvoukolové hlasování probíhá ve vícemandátových obvodech“ (Sartori 2001: 80–81). 8

201


4. Závěrem Volební systém je vždy produktem politických elit, produktem většiny, pro kterou je výhodný. „Navrhovatelé volebních systémů všude na světě zběžně porovnávají stávající systémy, tu a tam požádají o odbornou radu samozvané experty a končí tím, že přijmou systém, který jim podle jejich názoru zajistí bezprostřední výhodu – s mnoha nadšenými odkazy k historii, determinujícím společenským činitelům a vznešeným tradicím“ (Sartori 2001: 39). Navíc proces volební reformy je běh na dlouhou trať, ukazují to příklady na Novém Zélandu či v Japonsku, kde období od zahájení diskuse do uvedení nové volební techniky do praxe trvalo mnoho let.10 Z výše uvedených důvodů nepředpokládám, že by některý z návrhů mohl být přijatelný pro takovou většinu, která by mohla změnit ústavu. Stejně tak i systémy absolutní většiny, které by uměly vyřadit Komunistickou stranu Čech a Moravy ze hry, nemají dle mého názoru v brzké době šanci na úspěch. Důvodem je skutečnost, že pro současnou ČSSD, jejíchž hlasů by pro reformu bylo jistě třeba, by systém absolutní většiny nebyl výhodný. A to právě z výše uvedeného účinku tohoto systému, který by zredukoval koaliční potenciál této strany tím, že by omezil počet komunistických poslanců. Závěrem již jen konstatuji, že FPTP považuji za nebezpečný volební systém v podmínkách České republiky a že snahu o redukci politických stran považuji za nereálný, ale i nešťastný cíl potencionální volební reformy v ČR. Cílem případné reformy volebního systému pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR by se měla stát bipolarita stranického systému, nikoliv redukce politických stran. Do diskuse o volební reformě by se mělo dostat více variant volební techniky než jen dvě alternativy většinového volebního systému.

Seznam použitých zdrojů: Belko, M. (2003): Vývoj volebního systému v Českých zemích od roku 1848. In: Chytilek, R.; Šedo, J. (eds.): Volební systémy. Brno: IIPS, 198–206. Cabada, L.; Ženíšek, M. (2003): Smíšené volební systémy. Dobrá voda u Pelhřimova: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. 10 Historie reformy volebního systému na Novém Zélandu sahá od začátku 80. let 20. století do roku 1996, kdy byl nový volební systém poprvé použit. V Japonsku byl nový volební zákon schválen japonským parlamentem 29. ledna 1994. První snahy o reformu se objevovaly již v průběhu 80. let 20. století (blíže viz Cabada; Ženíšek 2003).

202


K PROBLÉMU KOREKTNÍ INTERPRETACE STRANICKÝCH PREFERENCÍ

Farrell, D. M. (2003): The United Kingdom Comes of Age: The Britissh Electoral Reform „Revolution“ of the 1990s. In: Shugart, M. S.; Wattenberg, M. P. (eds.): Mixed Member Electoral Systemes. The Best of Both Worlds? Oxford: Oxford University Press, 521–541. Sartori, G. (2001): Srovnávací ústavní inženýrství. Praha: Sociologické nakladatelství. Factum Invenio. Příklon nerozhodnutých voličů k vybraným politickým stranám http://www.factum.cz/tz193.html (24. 4. 2006) Sněmovna dala voličům víc šancí míchat kandidátkami http://www.idnes.cz (26. 4. 2006) Parlament České republiky, Senát, Seznam senátorů http://www.senat.cz (29. 4. 2006) Ženíšek, M. (2004): Typologie a výstupy smíšených volebních systémů. In: Novák, M.; Lebeda, T. (eds.): Volební a stranické systémy ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá voda: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 44–50.

203

15. K PROBLÉMU KOREKTNÍ INTERPRETACE STRANICKÝCH PREFERENCÍ* TOMÁŠ L EBEDA**

Remarks to problem of correct interpretation of party preferences Abstract: The article points to the problematic interpretation of electoral polls provided by media, using some examples from the Czech press. Journalists are not able to differentiate within various types of the polls and they are not “wasting” time and energy with their correct assessment. In some cases, the psychological effect of electoral threshold coupled with media campaigning based on misinterpretation of pre-election polls could substantively influence voters’ decisions. Keywords: party preferences; election polls; correct interpretation of data; media in political campaigning

„STEM: Lidovci by těsně neprošli do Sněmovny“ (Právo 2006a); „Další průzkum věští lidovcům propad“ (MF Dnes 2006a); „Lidovci pod laťkou zvolení“ (MF Dnes 2006b). Takové titulky se objevily na předních stránkách českých deníků během kampaně před sněmovními volbami 2006. Zarážející však je, že nic takového ze samotných výzkumů nevyplývalo. Česká veřejnost byla konfrontována se zprávami médií, které se nezakládaly na pravdě, a navíc se odvolávaly na výsledky výzkumů volebních preferencí renomovaných českých agentur. Chyba, nebo úmysl? Jak se něco takového mohlo stát? Jádro problému leží v nesprávné a nekorektní interpretaci výsledků výzkumů. Ty se totiž vzájemně liší nejen metodikou, ale i typem produktu, prostřednictvím kterého je konkrétní výzkum prezentován. Zdaleka ne každý typ slouží k předpovědi volebních výsledků.1 Tato stať je výsledkem projektu podpořeného GA ČR číslo: 403/04/1007. Sociologický ústav AV ČR. 1 Podrobný rozbor jednotlivých produktů, které v rámci výzkumů volebních preferencí jednotlivé agentury produkují, nabízí (Lebeda, Krejčí, Leontiyeva 2004). Základní přehled rozdílů mezi jednotlivými typy produktů přináší tabulka 1 v příloze. *

**

204


Dubnový průzkum stranických preferencí agentury STEM se stal napříč českými médii zdrojem řady velmi nekorektních zpráv a komentářů. STEM totiž ve svém výzkumu přisoudil KDU-ČSL pouze 4,9 %. Jenže často prezentovaný závěr, že se podpora lidovců dostala pod pětiprocentní hranici volitelnosti, byl naprosto zavádějící. STEM pravidelně zveřejňuje tzv. stranické preference a nejinak tomu bylo i tentokrát. Tento typ volebních preferencí má však velmi daleko k předpovědi volebních výsledků. Stranické preference nás informují, jak celá dospělá populace deklaruje své rozhodnutí v případných volbách. Základem (100 %) jsou odpovědi všech dospělých respondentů ve výzkumu, kteří mají volební právo. Vedle konkrétních odpovědí, označujících jmenovitě strany, zde nalezneme i odpovědi „nevím, koho bych volil“, „nevím, zda bych se zúčastnil“, „nezúčastnil bych se voleb“ a podobně. Stranické preference se snaží poskytnout obraz o volebním postoji celé dospělé populace, která však v žádném případě není totožná se skupinou skutečných voličů, tedy dospělých občanů, kteří se voleb nakonec zúčastní.2 Prakticky nezachytitelný je v rámci stranických preferencí definitivní postoj nerozhodnutých voličů, stejně jako případná míra neúčasti respondentů, kteří původně ve výzkumu deklarovali účast. Součet všech výše vyjmenovaných skupin dotázaných dává dohromady 100 %. Jenže ve volbách je součet do sta procent dán pouze a jenom platnými hlasy pro jednotlivé strany. Tím, že jsou ve stranických preferencích zahrnuty i neurčité odpovědi, jsou podíly příznivců jednotlivých stran úměrně tomu menší. Zmiňovaných 4,9 % pro KDU-ČSL z dubnového výzkumu agentury STEM by se po vypuštění neurčitých odpovědí, které činily 20,4 %, vyhouplo na 6,2 %. A to už je nad hranicí volitelnosti. Závěr, že by se lidovci nedostali do sněmovny, byl proto zcela zavádějící. Média nakládala se stranickými preferencemi tak, jako by se jednalo o volební prognózu.3 Těžko říci, zda úmyslně, nebo z „pouhé“ neprofesionality. Deník Právo šel dokonce tak daleko, že zmiňované stranické preference přepočítal na zisky mandátů ve sněmovně (viz obrázek 1). To byla další naprosto zavádějící informace o tom, jak by mohly volby dopadnout. Přitom redaktoři Práva, odpovědní za tuto problematiku, dlouhodobě s výzkumy pracují a úskalí stranických preferencí dobře znají… Vedle toho, i kdyby mělo Právo k dispozici namísto stranických preferencí volební prognózu, byl způsob přepočtu na mandáty, který deník použil, nesprávný a opět zavádějící. V úvahu nebyla vzata disproporce daná malými volebními obvody, která by oslabila zisky menších stran a posílila zastoupení stran velkých. Podrobně (Lebeda, Krejčí, Leontiyeva 2004). 3 Charakter a podstata volebních prognóz vysvětlena v (Lebeda, Krejčí, Leontiyeva 2004). 2


205

Obrázek 1. Nekorektní interpretace dubnových stranických preferencí agentury STEM v deníku Právo.

Zdroj: Právo 2006a

Fakt, že dubnový výzkum agentury STEM představuje stranické preference, a nikoli prognózu, nejenže některá média zamlčela, ale dokonce ani výsledky nezveřejnila v kompletní podobě. Kdyby se v grafech, které deníky prezentovaly, objevily kategorie s neurčitými odpověďmi (nevím, nešel bych volit apod.), alespoň někteří čtenáři by byli schopni dovodit, že uvedené hodnoty nelze srovnávat s volebními výsledky. Tímto neúplným způsobem seznámilo své čtenáře s výzkumem nejen Právo (obrázek 1), ale např. i Mladá fronta DNES (obrázek 2). Oba deníky bez rozdílu přinesly neúplné informace a nekorektně je interpretovaly.4 Obrázek 2. Nekorektní interpretace dubnových stranických preferencí agentury STEM v deníku Mladá fronta DNES.

Zdroj: Mladá fronta DNES 20. 4. 2006 4 Je třeba podotknout, že Právo ve stejném čísle přineslo na druhé straně kratší článek, ve kterém jsou ze strany autora této stati zveřejněny výhrady k nesprávné interpretaci preferencí (viz Právo 2006b).

206


Jediným typem výzkumu, který lze bezesporu označit jako vhodný k přímé předpovědi volebních výsledků, je tzv. volební prognóza (viz Lebeda, Krejčí, Leontiyeva 2004). V některých případech prognóz prezentovaných v Česku se však jedná pouze o jednoduché přepočty stranických preferencí, kdy jsou z výpočtu vyloučeny všechny druhy odpovědí, které by se ve skutečných volbách neuplatnily. Z analýzy jsou vyřazeni ti respondenti, kteří deklarují, že se k volbám nechystají, i ti, kteří nevědí zda se zúčastní či koho budou volit atp. Na druhé straně odpovědná a profesionální konstrukce volebních prognóz představuje velmi složitý postup, který bývá jednotlivými agenturami přísně utajován. Data mohou být významným způsobem upravována a vážena s cílem odstranit zkreslující faktory a co nejvíce přiblížit výsledky získané z dotazníkového šetření k předpokládané volební realitě. Metodiku těchto postupů bychom mohli přirovnat k jakési „kuchařce“, jejíž recepty vychází ze zkušeností z předcházejících voleb, ze zohlednění aktuálního politického vývoje a ze znalostí o vlivu různých druhů událostí na vývoj preferencí. Tvůrci se snaží zmapovat rozdíly mezi dřívějšími výsledky průzkumů a skutečnými výsledky voleb. Snaží se najít trendy, které pak v podobě vah aplikují na aktuální data. Základem dobrých prognóz je vedle kvalitních dat také zkušenost s delší řadou volebních výzkumů konfrontovaných s výsledkem voleb. To, že je nějaký produkt označen jako volební prognóza, však ještě samo sebou neznamená, že bude přesnou předpovědí výsledku voleb. Formu volební prognózy může mít i nekvalitní průzkum zpracovaný na základě špatně pořízených dat, případně průzkum, kde byla data vážena a upravována nesprávným způsobem. Přesto všechno je volební prognóza jediným typem výzkumu, který lze přímo srovnávat s výsledky voleb. Pokud jsou za předpověď volebního výsledku vydávány stranické preference, jedná se nejen o zavádějící informaci, která nevypovídá o společensko-politické realitě, ale za jistých okolností může mít taková praxe dopad i na samotnou volební soutěž. Klíčový problém spočívá v tom, že průzkumy volebních preferencí nejenže sociální realitu měří, ale také ji zpětně formují. Výsledky průzkumů mohou být pro mnohé voliče vodítkem, které berou v úvahu při svém volebním rozhodnutí. V českém prostředí je tento problém obzvláště citlivý u stran oscilujících kolem pětiprocentní hranice voličské podpory. Uzavírací klauzule, stanovená právě na pětiprocentní hladině, má nejenom dopad mechanický, tedy že do sněmovny nepropustí strany, které ji nepřekročily, ale také dopad psychologický. Ten vyplývá ze zkušenosti voličů s touto volební překážkou.5 Voliči jsou do značné míry opatrní a mnoho 5

Mechanický a psychologický efekt volebního systému jako první pojmenoval již Mau-


207

z nich nechce dát svůj hlas straně, jejíž šance na zvolení jsou malé. Hlas by v takovém případě propadl. Proto je informace o předpokládaném zisku malých stran nejen užitečným rádcem, ale může být i velmi nebezpečnou zbraní, kterou lze volební klání ovlivnit. Informace o poklesu volební podpory malé strany pod pět procent mohou vést k odlivu voličů směrem k jiné straně, která má zvolení jisté. Pokud se informace o poklesu voličské podpory pod kritickou hranici nezakládá na pravdě, jako tomu bylo tentokrát, jedná se o mimořádně alarmující skutečnost. Velmi podobná situace jako u dubnových stranických preferencí STEM nastala i s průzkumem agentury SC&C, zveřejněným o týden dříve, taktéž v dubnu. Ten lidovcům přisoudil 4 % podpory. Média však „zapomněla“ zmínit, že jedna třetina odpovědí zahrnovala neurčité odpovědi „nevím, koho bych volil“. Součet preferencí pro jednotlivé strany dával dohromady pouhých 68 %. Z takovýchto preferencí nelze usuzovat o konečném výsledku voleb. Přesto se tak dělo a řada médií přinesla senzační zprávy o volebním propadu KDU-ČSL. Pokud bychom ze zmíněného výzkumu vypustili neurčité odpovědi, aby součet preferencí jednotlivých stran dával dohromady 100 %, jako je tomu ve volbách, všem stranám by se zisk zvýšil zhruba o polovinu. Lidovci by tak překročili kritickou hranici a jejich podpora by mohla odpovídat přibližně šesti procentům. Vypuštění nerozhodnutých respondentů zdaleka není správným řešením, kterým by bylo možné převádět stranické nebo jiné preference do podoby volebních prognóz. To mimo jiné proto, že preference nerozhodnutých voličů mohou být podstatně odlišné od preferencí těch, kteří již mají jasno, jak budou volit. Nicméně smyslem zmíněného přepočtu je na tomto místě demonstrovat chybnou interpretaci výsledků ze strany médií. Většina novinářů neumí anebo prostě nechce mezi různými typy výzkumů rozlišovat. Zavádějící interpretací však mohou zásadně ovlivnit průběh volební soutěže i výsledky voleb samotných. Svou vinu na tomto stavu však zčásti nesou i samotné výzkumné agentury. S výjimkou Factum Invenio, která prezentuje pouze volební prognózy, nedokázaly poskytnout médiím takový produkt, který by byl přímo srovnatelný s volebními výsledky. V období před volbami existuje zřejmá poptávka po předpovědích volebního výsledku, a to jak ze strany veřejnosti, tak ze strany médií. Agentury by měly tuto poptávku respektovat a produkovat takové průzkumy, které se poptávanému cíli co nejvíce blíží. V opačném případě vystavují výsledky své rice Duverger (1951), který je přisoudil jednokolovému většinovému systému. Miroslav Novák (1997) pak o mechanickém a psychologickém efektu hovoří právě v souvislosti s českou pětiprocentní uzavírací klauzulí.

208


práce nebezpečí vážné dezinterpretace. To může mít v konečném důsledku negativní dopad na celý obor jako takový. Průzkumy určené k prezentaci v médiích by měly být srozumitelné, snadno interpretovatelné, srovnatelné navzájem mezi sebou a následně i s volebními výsledky. A takové dnes bohužel nejsou. Mimo výše zmíněného mají stranické preference agentur STEM a CVVM ještě jeden poměrně vážný problém. Neodpovídají totiž definici stranických preferencí, na kterých se zmíněné agentury dohodly (SIMAR 2001), a výsledky takovýchto stranických preferencí jsou jen těžko interpretovatelné. Kde přesně hledat problém? Hodnoty preferencí pro jednotlivé strany obsahují nejen odpovědi respondentů, kteří deklarovali, že by k volbám šli, ale také těch, kteří jasně řekli, že by se voleb nezúčastnili. Preference jednotlivých stran jsou tak „kontaminovány“ postoji respondentů, kteří vůbec nehodlají do volebního procesu zasáhnout. Tito respondenti však mají být v rámci stranických preferencí zařazeni do samostatné kategorie nevoličů. Současný postup obou agentur je tak podle mého názoru v rozporu s dohodou, která vymezila stranické preference následovně: „Podíl osob, které preferují určitou politickou stranu, ze souboru všech oprávněných voličů. Součet 100 % budou u tohoto údaje tvořit příznivci jednotlivých politických stran, lidé, kteří hodlají volit, ale v době realizace výzkumu nevěděli, na kterou stranu se přiklonit, a lidé, kteří volit nechtějí“ (SIMAR 2001). Dotazovaní, kteří volit nechtějí, jsou podle dnešní praxe z větší části rozpuštěni do kategorií preferencí jednotlivých politických stran. Jak je to možné? Agentury se standardně dotazují nejméně dvěma otázkami. Nejprve se ptají, zda by respondent k volbám šel, a poté druhý dotaz zjišťuje, kterou stranu by volil. Avšak přestože respondent účast u voleb vyloučí, je následně dotázán, jakou stranu by volil, kdyby se voleb přesto zúčastnil. To by nemuselo být nutně problémem, pokud by tyto odpovědi byly při zpracování odfiltrovány a nahrazeny původním postojem, deklarujícím volební neúčast. To však agentury nedělají. STEM i CVVM prezentují stranické preference pouze v podobě frekvencí z druhého dotazu – koho by respondent volil, a to bez ohledu na to, zda se k volbám chystá či nikoli. Kategorie dotazovaných, kteří se voleb nechtějí zúčastnit, se tak dramaticky zmenšuje, jelikož obsahuje pouze ty, kteří dvakrát po sobě při odpovědích na dva odlišně položené dotazy dokázali být konzistentní a účast vyloučili. Naopak ti, kteří nejprve deklarovali neúčast a pak byli dotlačeni k hypotetické odpovědi koho by volili, kdyby se přesto voleb zúčastnili, jsou zahrnuti mezi příznivce některé ze stran. Tím však dochází k situaci, kdy kategorie příznivců jednotlivých stran obsahují nejen respondenty, kteří deklarovali


209

účast ve volbách, ale i ty respondenty, kteří účast vyloučili, nebo neví, zda se zúčastní. Podíl nevoličů na preferencích jednotlivých stran se však stranu od strany liší. A to je další důvod, proč stranické preference v takovéto podobě nemohou být ani náznakem volebního výsledku. Strana s nízkými preferencemi může ve volbách dosáhnout výrazně lepšího postavení vůči ostatním stranám proto, že mezi jejími příznivci byli převážně respondenti rozhodnutí jít k volbám. Naopak výrazně může vůči ostatním stranám oslabit takový subjekt, jehož preference byly z velké části dány respondenty, kteří se voleb zúčastnit nechtěli. Pokud nemáme k dispozici datové soubory samotných agentur, lze jen spekulovat. Ale dosavadní zkušenosti naznačují, že právě mezi příznivci lidovců by měl být podíl těch, kteří se voleb hodlají zúčastnit, jeden z nejvyšších. Naopak podpora jiných stran, např. zelených, může být z mnohem větší části založena na preferencích občanů, kteří k volbám nakonec nepřijdou. Stranické preference v takovéto podobě nejsou interpretovatelné. Nevypovídají ani o rozložení preferencí mezi voliči, ani o celkových sympatiích vůči stranám bez ohledu na plánovanou účast či neúčast ve volbách. Sympatie vůči stranám nebo jiná stranická identifikace se totiž nezjišťují dotazem na případné volební rozhodnutí. Obvykle se zjišťují nějakou formou dotazu na blízkost ke straně. U ní totiž chuť jít či nejít k volbám nehraje žádnou roli. Stávající stranické preference tak představují nešťastný kompromis mezi původně dohodnutým designem stranických preferencí a jiným produktem, taktéž smluvně ujednaným, který se nazývá stranické sympatie (viz Lebeda, Krejčí, Leontiyeva 2004). Výzkumy volebních preferencí jsou v českém prostředí stále prezentovány nevhodným a nesprávným způsobem. Agentury předkládají médiím produkty, které nemají komparabilní povahu navzájem a většinou nejsou srovnatelné ani s volebními výsledky. Jejich interpretace je často velmi problematická. Média pak často neumí nebo nechtějí tyto výzkumy interpretovat správně a vyvozují z nich zcela zavádějící závěry. Výsledkem je naprosto neuspokojivý stav, který nedělá dobrou službu nikomu. Trpí tím volič, politická sféra, média i agentury samotné. Bylo by proto záhodno dosáhnout nové dohody nejen mezi agenturami, které výzkumy realizují, ale i médii, které je prezentují veřejnosti. Takové dohody, podle které by agentury zveřejňovaly srozumitelné a vzájemně srovnatelné výsledky, které jsou pro média atraktivní a snadno interpretovatelné. Bez nalezení shody na obou stranách se tento dlouhodobý problém vyřešit nedá.

210


Tabulka 1. Jednotná terminologie pro publikaci různých druhů výstupů výzkumů preferencí CVVM, STEM a TNS Factum podle dohody SIMAR. Termín

Popis – citace z dohody

Upřesnění

Stranické preference

Podíl osob, které preferují určitou politickou stranu, ze souboru všech oprávněných voličů. Součet 100 % budou u tohoto údaje tvořit příznivci jednotlivých politických stran, lidé, kteří hodlají volit, ale v době realizace výzkumu nevěděli, na kterou stranu se přiklonit, a lidé, kteří volit nechtějí.

Údaje o aktuální podpoře pro jednotlivé strany v celé zkoumané populaci, včetně nevoličů a nerozhodnutých. Ve srovnání s volební prognózou je procento podpory pro kandidující stranu tedy nižší. Agentury je uvádějí vždy, a data lze proto vzájemně srovnávat.

Voličské preference

Podíl osob, které preferují určitou politickou stranu, ze souboru dotázaných, kteří svou volební účast při výzkumu nevyloučili. Součet 100 % budou u tohoto údaje tvořit příznivci jednotlivých politických stran a lidé, kteří hodlají volit, ale v době realizace výzkumu nevěděli, na kterou stranu se přiklonit. Lidé, kteří svoji účast ve volbách vyloučili, budou z výpočtu vyloučeni.

Údaje o aktuální podpoře pro jednotlivé strany mezi lidmi, kteří se chystají k volbám. Zahrnuje nerozhodnuté a ve srovnání s volební prognózou je procento podpory pro kandidující stranu proto nižší.

Stranické sympatie

Podíl osob, které buď preferují určitou politickou stranu, nebo jí v případě pochybnosti vyjadřují alespoň sympatie. Součet 100 % tvoří sympatizanti jednotlivých politických stran, lidé, kteří se nedovedou rozhodnout, se kterou stranou sympatizují, a lidé, kteří se žádnou stranou nesympatizují.

Upřesnění údajů voličských preferencí o údaje o případných sympatiích nerozhodnutých voličů s cílem přiblížit se předpovědi. V praxi se obvykle jedná o zpřesnění preferencí o údaje z další otázky dotazníku.

Volební prognóza

Odhad skutečného výsledku voleb. Součet 100 % budou u tohoto údaje tvořit předpokládaní skuteční voliči jednotlivých stran.

Volební prognóza, která může být založena na různých zdrojích informací. V praxi se ale často jedná pouze o zohlednění nevoličů a nerozhodnutých v otázce na stranické preference.

Zdroj: SIMAR 2001. Převzato z: Lebeda, Krejčí, Leontiyeva 2004.

Literatura: Duverger, Maurice (1964): Political Parties. Third edition, London: Cambridge University Press. Kalvas, František (2004): Výsledky předvolebních průzkumů v českých denících. In Krejčí, Jindřich (ed.): Kvalita výzkumů volebních preferencí. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 167–184. Krejčí, Jindřich (2004): Volební průzkumy a společnost. In Krejčí, Jindřich (ed.): Kvalita výzkumů volebních preferencí. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 13–35.


211

Lebeda, Tomáš; Krejčí, Jindřich; Leontiyeva, Yana (2004): Výzkumy volebních preferencí realizované v ČR. In Krejčí, Jindřich (ed.): Kvalita výzkumů volebních preferencí. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 51–66. Lebeda, Tomáš (2003): Průzkumy volebních preferencí před volbami do Sněmovny 2003, Politologický časopis X(1), 22–37. Lebeda, Tomáš (2004): Výzkumy volebních preferencí v konfrontaci s volebními výsledky. Případy voleb do Poslanecké sněmovny 2002, referenda o přistoupení k EU 2003 a voleb do Evropského parlamentu 2004. In Krejčí, Jindřich (ed.): Kvalita výzkumů volebních preferencí. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 97–118. MF Dnes (2006a): Další průzkum věští lidovcům propad, Mladá fronta Dnes 20. 4. 2006, 1. MF Dnes (2006b): Lidovci pod laťkou zvolení, Mladá fronta Dnes 20. 4. 2006, 2. Novák, Miroslav (1997): Systémy politických stran, Praha: SLON Sociologické nakladatelství. Právo (2006a): Lidovci by těsně neprošli do Sněmovny, Právo 20. 4. 2006, 1. Právo (2006b): Politolog: Data z výzkumů jsou špatně vykládána, Právo 20. 4. 2006, 2. SIMAR (2001): Preference srozumitelnější a věrohodnější, tisková zpráva 9, Praha: SIMAR.

212


16. POLITICKÝ MARKETING A ČESKÉ POLITICKÉ STRANY A NNA MATUŠKOVÁ*

Political marketing and Czech political parties Abstract: This paper briefly examines the way in which political marketing is applied in the life of Czech political parties. First it introduces and explains the term “political marketing” and Lees-Marshment Model. Then, it focuses mainly on relevant political subjects, which would stand for the forthcoming Czech Parliamentary vote in 2006. The objective of this paper is to explain how political parties prepare their electoral strategies and to answer the following questions: Do they use processes of the electoral market analyses, voters’ segmentation, targeting and positioning? How do Czech political parties prepare and formulate their marketing proposal? It also reviews campaigns organization and the attitude of Czech political parties to political marketing itself. Keywords: political marketing; elections; political parties; Czech Republic

Úvod do problematiky Do parlamentních voleb 2006 zbývají necelé tři týdny. Volební kampaň postupně vrcholí a společně s tím se nabízejí mnohé otázky. Lze považovat volební kampaň 2006 za průlomovou? Přináší zásadní změny v politické komunikaci, nárůstu negativní reklamy, způsobu oslovování voliče a využívání metod politického marketingu? Vycházejí volební strategie některých * Mgr. Anna Matušková, katedra politologie, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita, Joštova 10, 602 00, Brno, Česká republika, e-mail: [email protected]. Autorka je studentkou doktorského programu oboru politologie na Fakultě sociálních studií. V rámci doktorátu se systematicky věnuje politickému marketingu, volebním strategiím a způsobu, jakým je politický marketing využíván v českém prostředí. Téma její disertační práce je Volební strategie a aplikace marketingových postupů českých politických stran v parlamentních volbách 2006. Toto téma také zpracovává v rámci grantového projektu FRVŠ 499/2006 Vliv a způsoby využívání politického marketingu v České republice, volební strategie politických stran v parlamentních volbách 2006.

POLITICKÝ MARKETING A ČESKÉ POLITICKÉ STRANY

213

politických subjektů ze systematického analyzování politického trhu? Můžeme mluvit o marketingové revoluci v českém prostředí? Cílem textu je stručně charakterizovat politický marketing jako svébytnou disciplínu a zaměřit se na vztah, respektive způsob, jakým české politické strany v přípravě své volební strategie a v průběhu volební kampaně politický marketing využívají. Ve svém příspěvku se detailněji zaměřuji zejména na volební kampaň Občanské demokratické strany (ODS) a České strany sociálně demokratické (ČSSD). Volby 2006 jsou do velké míry soubojem mezi těmito velkými ambiciózními formacemi.1 Text byl napsán během vrcholící fáze kampaně, jakékoli závěry je proto nutné vnímat spíše jako příspěvek do rozvíjející se debaty o politickém marketingu v českém prostředí. Jak se tedy používá politický marketing v České republice? Nejprve je vhodné termín stručně definovat. Způsobů, jak je politický marketing vnímán a vysvětlován, je nepřeberné množství2 a definiční problematika zůstává nadále otevřenou debatou. Termín politický marketing se poprvé objevil v díle amerického politologa Stanleye Kelleye Professional Public Relations and Political Power z roku 1956. Pro politický marketing je typické, že politiku analyzuje z ekonomické perspektivy a vychází částečně z teorie racionální volby, kterou popsal ve své knize An Economic Theory of Democracy již v roce 1957 Antony Downs. Britská politoložka Margaret Scammell definuje politický marketing jako disciplínu, která nabízí nové způsoby pochopení moderní politiky a vysvětlení změny v chování stran, voličů, poklesu volební účasti apod. Za jeden z cílů politického marketingu pak považuje vytvoření teoretického modelu chování voličů a politických stran (Scammell 1999: 719). Podle polského politologa Roberta Wiszniowského vděčí politický marketing za svůj vznik společensko-politické poptávce a jedním z jeho cílů se stalo tlumočení nebo 1 Dalším relevantním kandidujícím formacím – Křesťanské a demokratické unii – Československé straně lidové (KDU-ČSL), Komunistické straně Čech a Moravy (KSČM) a Straně zelených nebude vzhledem k rozsahu příspěvku věnována odpovídající pozornost, přestože jsou jejich kampaně také z odborného hlediska velmi zajímavé. 2 Definiční problematikou se zabývá velké množství autorů. Pro více informací doporučuji G. A. Mauser (1983): Political Marketing: An Approach to Campaign Strategy; B. I. Newman (1994): The Marketing of the President. Political Marketing as Campaign Strategy; P. J. Maarek (1992): Political Marketing and Communication; B. I. Newman (1999): Handbook of political marketing; Plasser, F.; Plasser, G. (2002): Global Political Campaigning. A worldwide Analysis of Campaign Professionals and Their Practises; O’Shaughnessy, N. J. (1990): The Phenomenon of Political Marketing; D. Wring (2006): The Politics of Marketing the Labour Party. Dále pak dílo Philla Harrise, Declana S. Bannona, Jennifer Lees Marshment a mnoha dalších.

214


uspokojování potřeb účastníků politického života. Je to soubor teorií, metod, technik a sociálních praktik, jejichž cílem je přesvědčit obyvatele, aby podpořili konkrétní politický projekt, politickou stranu, kandidáta či určitou skupinu (Wiszniowski 2000: 17–20). Politický marketing je často vnímán pouze jako nástroj politické manipulace a bývá mylně zaměňován s politickou propagandou3. Stejně tak je mu přičítáno, že politickou činnost redukuje na líbivou nabídku na úkor obsahu a podporuje nárůst populismu v politice (Henneberg 2003: 15–19). Tento kritický koncept vychází z mylného chápání politického marketingu. Politický marketing je nástroj a záleží pouze na způsobu, jak je využíván. Následující schéma přehledně ukazuje, co vše se pod názvem politický marketing skrývá. POLITICKÝ MARKETING… …NENÍ POUZE..

…JE..

• • • • •

• vytváření politického „produktu“ • způsob, jakým se politické subjekty a aktéři chovají k politickému trhu • aplikování marketingového konceptu i technik • zasahuje do všech oblastí politiky • potřebuje vedení (management)

reklama a komunikace volební kampaň spin-doctoring není pouze pro POLITICKÉ STRANY nepoužívá se pouze během voleb

Vlastní zpracování na základě (Lees-Marshment, Roberts 2005: 2–3)

215


politické strany v devadesátých letech 20. století.4 Lees-Marshment definuje politický marketing jako zkoumání vztahu politiků a jejich voličů (Lees-Marshment, Lilleker 2005: 3). Model vychází ze zcela odlišného politického prostředí, jsem si vědoma zásadních rozdílů mezi českým a britským stranickým systémem, i přesto má aplikace modelu značnou heuristickou hodnotu. Umožňuje popsat mechanismus fungování českých politických stran a míru využívání metod politického marketingu v každodenním fungování a zejména v čase voleb. Aplikování modelu může také pomoci upozornit na procesy, které teprve ve vývoji stranické orientace probíhají. Politické strany jsou dynamickým aktérem a jejich orientace se může postupně proměňovat. Jako teoretický model se jeví užitečný, více lze již polemizovat s jeho „novostí“. Zmíněné problematice se věnuje více autorů, namátkou Pippa Norris, David M. Farrell a další. Doposud však byly změny v chování stran popisovány spíše na příkladu změn organizace volebních kampaní, a zde je tedy model Lees-Marshment novátorský. Tabulka 1. Lees-Marhsment model; marketingový proces POP, SOP a MOP Strana orientovaná na produkt (POP)

Strana orientovaná na prodej (SOP)

Tržně orientovaná strana (MOP)

1. fáze – příprava produktu

1. fáze – příprava produktu

1. fáze – průzkum trhu

2. fáze – průzkum trhu

2. fáze – příprava produktu 3. fáze – přizpůsobování produktu

Politický marketing a české politické strany Budeme-li vycházet z hypotézy, že využívání politického marketingu souvisí s nárůstem politické spotřeby, která souvisí s globálním zvyšováním spotřeby veškerého zboží, pak budeme očekávat, že politický marketing používají politické strany na celém světě. Nicméně prokázat nárůst účinků politického marketingu v politickém dění je složitý proces. Je nutné zvolit vhodná kritéria, která umožní zkoumat chování politických stran a v tomto případě zejména jejich tržní (marketingovou) orientaci. Jedním z modelů, který zkoumá marketingovou orientaci politických stran, je Lees-Marshment model. Jeho autorkou je britská politoložka Jennifer Lees-Marshment, která se za jeho pomoci snažila popsat a vysvětlit změny, kterými prošly britské 3 Pro více informací o politické propagandě doporučuji O’Shaughnessey, N. J. (2004): Politics and propaganda.

4. fáze – implementace 2. fáze – komunikace

3. fáze – komunikace

5. fáze – komunikace

3. fáze – kampaň



4. fáze – volby

5. fáze – volby


5. fáze – splnění volebních slibů (delivery)



Tabulka viz (Lees-Marshment, Lilleker 2005: 8), upraveno autorkou.

Ve způsobu, jakým politické strany využívají politický marketing, rozlišuje Lees-Marshment tři základní přístupy, které tvoří základ modelu. První z nich je product-oriented party 5 (POP) – strana orientovaná na produkt. 4 Této problematice se opět věnuje větší množství autorů. Doporučuji například Wring, D. (1999): The Politics of Marketing the Labour Party. 5 Koncept bude nejprve vysvětlen za pomoci originálních anglických termínů. Termíny jsou pak přeloženy do českého jazyka, pro přehlednost v práci budou používány anglické zkratky termínů.

216


Druhým přístupem je sales-oriented party (SOP), strana orientovaná na prodej a třetím pak market-oriented party (MOP), tedy tržně orientovaná strana. Trhem je v tomto případě rozuměn volební trh, místo, kde probíhají politické transakce a strany zde usilují o voličskou přízeň (Cichosz 2002: 90–110). Strana orientovaná na produkt (POP) je typem politické formace, jejíž chování je jednoznačně vymezeno hodnotami a ideologií, kterou reprezentuje. Strana své ideje, postoje a hodnoty (tedy politický produkt) nemění ani za cenu ztráty voličské podpory. Určující je příprava politického programu a jeho nabídka voličům. Po volbách se strana snaží program realizovat v maximální možné podobě. V současné době strany, jejichž program vychází pouze ze stranické ideologie, čelí v západní Evropě ztrátě voličů.6 Strana orientovaná na prodej SOP vykazuje větší míru flexibility v komunikaci s voličem. Snaží se ho přimět, aby stranu volil, za pomoci rozsáhlého spektra marketingových metod, zkoumá, jak může ovlivnit volební trh a získat větší podporu. Při přípravě vhodné reklamní strategie jsou vyžívány průzkumy trhu, ne však při tvorbě produktu. Strana nepřizpůsobuje své chování a program potřebám voliče, naopak se ho snaží přimět, aby chtěl přesně to, co strana nabízí. SOP tedy věnuje velkou část své pozornosti průzkumu trhu a komunikaci. Kampaň je vedena profesionálně s cílem změnit požadavky voličů, aby odpovídali programu. SOP podobně jako POP nemění svůj program ani přesvědčení podle názorů voličů. Třetím typem je tržně orientovaná strana MOP. Tento typ strany mění zavedená politická pravidla a tvrdí, že k vítězství ve volbách je nutné se více přiblížit a více porozumět požadavkům a potřebám voliče. Při přípravě produktu se nevychází z ideologie či stranického programu, ale z informací o tom, co si lidé myslí a chtějí. Přípravě politického produktu předchází rozsáhlý průzkum volebního trhu. Hlavní motivací MOP není ideologie či charismatický lídr, ale snaha nabídnout politickou nabídku, která bude odpovídat potřebám voličů. Stranická tradice a názory členů jsou potlačeny ve prospěch průzkumů požadavků voliče. Cílem je spíše vytvořit agendu, která odpovídá poptávce na trhu, než tuto poptávku měnit. V první fázi modelu Lees-Marshment tak MOP strana zkoumá volební trh. Při analýze volebního trhu lze použít rozličnou škálu metod přes předvolební průzkumy, panelové diskuse, rozhovory s vybraným vzorkem, analýzu SWOT,7 proces segmen6 Srovnej například s Farrell, David M.; Webb, Paul: Political Parties as Campaign Organizations, position paper 1998. Farrell strany nerozděluje stejným způsobem jako Lees-Marshment. Podobné mechanismy, kterými se vykazuje POP model, lze vypozorovat například v konceptu premoderních kampaní. 7 Analýza SWOT vyhodnocuje silné stránky a možnosti kandidáta, jeho slabiny a mož-

217


tace atd. Získané informace a data jsou profesionálně zpracovány. Příprava politického produktu vychází čistě ze získaných dat. Následně se testuje, je-li vůbec možné program realizovat. Program by měl být opět přijatelný pro širokou členskou základnu. Strana je totiž na svých členech závislá v době volební kampaně. Nebudou-li se straníci s programem identifikovat, může to ohrozit celou kampaň. Následuje fáze implementace programu a představení produktu voličům. O úspěšnosti zvolené strategie pak rozhoduje do velké míry způsob zvolené komunikace v čase volební kampaně a schopnost strany oslovit voliče. Jeden ze způsobů možné komunikace v průběhu volební kampaně představuje následující model. MARKETINGOVÁ KOMUNIKACE VE VOLEBNÍ KAMPANI

POLITICKÁ REKLAMA • volební spoty v elektronických médiích • novinové inzeráty • billboardy, plakáty • letáky

DIRECT MARKETING • direct mailing • telemarketing • předvolební agitace (canvassing)

PUBLIC RELATIONS • mediální události • sound bites • tiskové konference • televizní výstupy (placené/neplacené)

Vlastní zpracování na základě (Mazur 2004: 110)

Po volbách je pak důležitá fáze realizace volebního programu (delivery), tady se musí strana rozhodnout, zůstane-li i nadále tržně orientovaná a nadále bude své kroky podrobovat důkladné marketingové analýze, (což by jí mohlo také znemožnit realizovat některé programové body). Tržně orientované strany jsou často úspěšné ve volbách, méně již jako vládnoucí formace. Často mají problém s uskutečněním volebního programu a udržením si marketingové orientace. Například prosadit vojenskou intervenci je marketingově takřka neřešitelné. Problémem může být i nedostatek prostoru pro ideologii a politickou kulturu v rámci tržní orientace strany. Strany mají také těžkou pozici na lokální úrovni, odkud je vyvíjen velký tlak vedení.

né hrozby a rizika. SWOT je zkratka z anglických termínů strengths, weaknesses, opportunities, threats, tedy síly, slabosti, příležitosti a hrozby.

218


Situace před volbami Volební trh v České republice by šlo pravděpodobně charakterizovat jako polouzavřený. Nastavené podmínky (zvolený volební systém, volební práh, velikost volebních obvodů atd.) nejsou příliš příznivé pro novou politickou nabídku, zároveň však nevylučují vstup nové strany. Uspět ve volbách mají šanci v podstatě čtyři velké politické formace – ODS, ČSSD, KDU-ČSL a KSČM, které se těší stabilní voličské podpoře od poloviny 90. let 20. století. Novým hráčem, který může prosadit na trhu svoji nabídku, může být ještě Strana zelených. Podle výzkumu stranických preferencí CVVM8 si Občanská demokratická strana (ODS) udržuje pozici favorita již více než přes rok, následována Českou stranou sociálně demokratickou (ČSSD). Květnové volební preference přisuzují ODS 32 procent, ČSSD 28 procent, KSČM 15,5 procent, Straně zelených 10,5 procent, na pátém místě je pak KDU-ČSL s 5,5 procenty (Kunštát 2006b). Tabulka 2. Vývoj stranických preferencí od ledna 2005 (v %) agentura STEM Politická strana ODS

I. 2005

III. 2005

V. 2005

VI. 2005

IX. 2005

X. 2005

XII. 2005

I. 2006

II. 2006

III. 2006

IV. 2006 26,5

32

31,5

30

27,5

28,5

29

29,5

28

28,5

25,5

ČSSD

14,5

14,5

16

18

23

22,5

24

27

23

21

23

KSČM

15

15,5

14,5

13,5

12

14,5

12,5

12

11,5

12,5

13,5

SZ

2

2,5

2,5

2,5

3

2,5

3

2,5

6

10

10

KDU-ČSL

10

8,5

7,5

7,5

6

7

8

6

7,5

6,5

9,5

Jiné

4,5

3,5

3,5

3,5

3

2,5

2,5

1,5

2

3

2

Neví, žádná

21

22

24,5

27

23,5

21

20

22

21

21

15,5

Vlastní zpracování na základě Kunštát 2006.

Mezi ODS a ČSSD panuje v průběhu kampaně neustále napětí. Staví tím voliče do nelehké situace, protože po nich vyžadují vysokou míru loajality a podpory. Taková taktika může odradit nerozhodnuté voliče a prvovoliče. Obdobnou atmosféru měly i volební kampaně 1998 a 2002. Pro české prostředí je typické, že kampaně jsou tradičně organizovány straníky, i když výjimkou není ani najímání českých reklamních agentur. Podle britského politologa D. M Farrella je lze označit za labour intensive campaigns (tedy CVVM – Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd České republiky. 8


219

náročné na práci straníků, což je typické pro tradiční kampaně). Opakem jsou capital intensive campaigns, které jsou finančně náročně a jsou využívány služby konzultantů, jak je tomu v případě moderních a postmoderních kampaní (Wiszniowski 2000: 108). Tradice organizování svobodných voleb a kampaní je v případě České republiky značně krátká. Od roku 1993 s českými velkými politickými stranami spolupracovaly i velké světové významné agentury jako BBDO a Saatchi Saatchi, přesto lze říci, že v ČR nebyl doposud výrazně patrný vliv zahraničních konzultantů.9 I v tomto je letošní kampaň odlišná. Pro další popis změn ve způsobu organizování volebních kampaní a v orientaci politických stran směrem k modelům POP, SOP či MOP je nyní vhodné zaměřit se na volební strategie sociálních i občanských demokratů.

Marketingem k voličské podpoře? Jak jednoduše charakterizovat kampaň sociálních demokratů? Stručně lze říci, že ČSSD vsadila na jasnou komunikační strategii, výraznou viditelnou kampaň, cílené útoky na politickou konkurenci a schopnost rychle reagovat na kroky politické konkurence. ČSSD se jako jediná politická strana rozhodla využít služeb americké poradenské firmy Penn, Schoen and Berland Associates, která v minulosti pracovala například pro Tony Blaira, Billa Clintona a mnohé další politiky (Erva, Vašek 2006). Agentura pro ČSSD vypracovala výzkum analyzující politickou konkurenci a průběžně pro ně zpracovává různé výzkumy. Na základě dat od agentury PSB strana připravila svoji strategii a průběžně ji obměňuje. Hlavním tématem kampaně sociálních demokratů jsou tradiční sociálnědemokratické hodnoty. Kampaň podporuje i heslo „Jistota a prosperita“ a výrazná koloristika. Hlavní barvou kampaně se stala oranžová, která navozuje pocit žáru, bohatství, přepychu, moci, radosti a slunce (Janik9 V České republice sice nepracovali často zahraniční konzultanti, politické strany se ale často inspirovali u svých zahraničních protějšků. Například Miloš Zeman již v roce 1996 použil na radu svého poradce Miroslava Šloufa ve volební kampani autobus Zemák. Inspirací mu byla polská prezidentská volební kampaň Aleksandra Kwasńiewského, který objel celou zemi v autobuse Kwak. A za tímto nápadem stál slavný francouzský konzultant Jacques Séguela, který pracoval například pro Francoise Mitteranda. Volební autobusy se staly neodmyslitelnou součástí volebních kampaní ČSSD i v dalších letech. Využívají je i další strany. Stranou zájmu politických stran nestojí ani další dopravní prostředky – mikrobusy, vlaky, letadla, motocykly či jízdní kolo, které je oblíbeným prostředkem Strany zelených.

220


-Wiszniowska 2002: 174). Kampaň se snaží na voliče působit pozitivně, strana i přes mnohé stranické rozepře vystupuje jednotně a dává jasně najevo, že ve volbách chce uspět. Svoji zásluhu na tom jistě má i volební a stranický lídr Jiří Paroubek. Premiér se prezentuje jako silný lídr, těší se důvěře 42 procent populace a je čtvrtým nejoblíbenějším politikem v zemi (Kunštát 2006c). Jiří Paroubek také využívá podpory zahraničních lídrů – Tony Blaira, Gerharda Schrödera a dalších politiků. ČSSD je také mimořádně úspěšná v produkování dalších populárních lídrů (například Bohuslav Sobotka, David Rath, Vítězslav Jandák, Zdeněk Škromach). Strana vychází z předpokladu, že úspěšná kampaň musí být dobře zorganizovaná. Veškeré vizuální materiály jsou jednotné a velmi kvalitně graficky zpracovány. Strana využívá veškeré možné propagační formy – billboardy, letáky, plakáty, plakátovací plochy v tramvajích a na zastávkách, novinovou inzerci, vydává vlastní volební noviny atd. Oranžová barva je zastoupena všude – od volebního autobusu přes růže, které lídři rozdávají, až po sukně hostesek a jmenovky na volebním sjezdu. Důraz je kladen na každý detail. Rozpočet kampaně je podle oficiálních stranických zdrojů 120 milionů korun. Kampaň je viditelná a rozhodně taky agresivní. ČSSD ve velké míře využívá metod negativního marketingu a negativní reklamy. Klasickou metodou negativní reklamy je cíleně útočit na volební strategie nejvýznamnější konkurence a útoky by měly být co nejvíce personalizované (Cwalina 2004: 110–111). Kampaň ODS minus, internetové stránky www.pomodre.cz, volební spoty proti ODS, či kritiku lídra Mirka Topolánka lze považovat takřka za učebnicové příklady. Volební spoty jsou inspirovány americkým spoty z let 1992 a 1996, ale také německou volební kampaní z roku 2005. Provokování Topolánka se stalo jakousi součástí strategie ČSSD, jejímž cílem je vytvořit názor, že lídr ODS není schopen Paroubkovi konkurovat. I z tohoto důvodu jsou mimořádně důležité televizní debaty, u kterých se předpokládá, že rozhodnou o vítězi voleb. Negativní reklama je mimořádně účinná zbraň, která může být dvojsečná. V jisté chvíli se může míra kritiky obrátit proti jejímu autorovi. Prozatím se zdá, že ČSSD si i přes vysokou míru kritizování svých protivníků i nadále udržuje pozitivní image. Více napoví výsledky voleb. To, co dělá kampaň ČSSD výjimečnou, je její schopnost hbitě reagovat na kroky soupeře. V tomto případě lze již mluvit o marketingové orientaci. Jedním z významných bodů kampaně ODS bylo uvedení třetího ze série spotů s Indianem Jonesem „Vyčištění úřadu vlády“. Vláda sociální demokracie je tam představena bez tváře. Reakcí premiéra Paroubka bylo představení „vlády talentů“, čímž poskytl veřejnosti konkrétní jména.


221

Strana vykazuje vysokou míru flexibility v komunikaci s voličem. Snaží se ho přimět, aby ji volil, a využívá k tomu velké spektrum metod, systematicky analyzuje volební trh, veřejné mínění, potřeby a názory voličů. V modelu Lees-Marshment by bylo možné ČSSD zařadit jako stranu orientovanou na prodej SOP s velkými tendencemi stát se marketingově orientovanou. ČSSD má svůj program, který chce prosadit, a snaží se voliče přimět, aby akceptoval přesně to, co strana nabízí. Některé kroky a programové změny v reakci na volební program konkurence ale napovídají, že sociální demokraté se v blízké budoucnosti pravděpodobně přemění v marketingově orientovanou stranu MOP. Program bude vytvářen na základě potřeb voličů bez ohledu na ideologii či hodnoty, které strana představuje. Jakákoli další podrobná aplikace modelu bude možná po volbách a analýze realizování volebního programu a dalšího vývoje.

Po modré společně Občanská demokracie je v opozici od roku 1998 a ve volebních preferencích stojí na první pozici. Stranu do voleb poprvé vede nový předseda Mirek Topolánek, který v předsednickém křesle vystřídal prezidenta Václava Klause. Topolánek je jako lídr ve složité situaci. Je srovnáván s Václavem Klausem, strana, kterou řídí, má velmi specifickou image a je spojována s obdobím ekonomické transformace a mnoha politickými kauzami z devadesátých let 20. století. V žebříčku popularity je Topolánek na 11. pozici a jako stranický lídr se těší důvěře u 29 procent populace (Kunštát 2006). Jako volební lídr je vystaven takřka neustálé kritice ze strany ČSSD. Topolánek zároveň před volbami změnil svoji image, z ostravského svérázného politika se snaží působit jako seriózní pražský ekonom, ovšem veřejné přijetí této image je problematické. Jako jeden z mála politiků se může pochlubit kvalitními webovými stránkami, které jsou průběžně aktualizovány. Aktivně se účastní kampaně a jeho image doplňuje jeho žena, která veškeré cesty a volební návštěvy absolvuje s ním. ODS má podle předvolebních průzkumů pozici favorita, v průběhu kampaně se jí ale image vítězné strany nepodařilo vytvořit. Kampaň provází problémy s definováním jasné programové nabídky. Zvolená komunikační strategie je nejasná a kampani chybí konkrétní programové téma. Nejdůležitějšími tématy voleb 2006 měla být reforma zdravotnictví, důchodové politiky a daňové politiky. Politici ODS nebyli schopni jednoduše vysvětlit, v čem změny budou spočívat a jaký bude jejich přínos a dopad na život občanů.

222


Téma daňové reformy se neujalo, jelikož podle průzkumů veřejného mínění populace nebyla příznivě nakloněná reformám. Vizuální tvář kampaně vsadila na stupňovou kampaň, nejprve byly představeny billboardy soustředící se na jednotlivé části volebního programu. Volební program sám byl představován postupně. ODS se tak dostala do situace, kdy všechny strany své programy veřejnosti nabídly, a ona ještě ne. Tematické billboardy postupně nahradily plakáty s volebním lídrem Mirkem Topolánkem a krajskými lídry. Kampaň se celkově více decentralizovala a krajům je přikládán větší význam. Jednotícím grafickým prvkem kampaně se vedle loga stala modrá šipka a heslo „Po modré společně“. Zvolené heslo je dynamické a navozuje pocit pospolitosti. Neříká ale, kam strana voliče povede. Rozpočet na volební kampaně činí podle stranických zdrojů 90 milionu korun. Z grafického zpracování kampaně je patrná inspirace kampaní německých Křesťanských demokratů (CDU). Vizuální kampaň působí nejednotným dojmem, například v Praze a v Libereckém kraji jsou používány odlišné grafické prvky. Největším problémem kampaně není nejednotná vizuální podoba kampaně, ale neschopnost reagovat na útoky konkurence. ODS se sice podařilo do velké míry změnit způsob, jak je strana vnímaná, a získat více pozitivní image, ale strategie nereagování na útoky se z dlouhodobého hlediska může ukázat jako neefektivní. ODS se snaží jako jednotící motiv kampaně prezentovat antikomunismus a varování před vládou ČSSD společně s KSČM, což měly podpořit především předvolební spoty režiséra Filipa Renče. V prvním spotu se kovboj ocitá v hořící jeskyni obklopen symboly odkazujícími na komunisty, současného premiéra, mimozemšťany a ekonomické kauzy. Z jeskynního labyrintu unaveného muže vyvede modrá značka a zachrání před plameny ohně. Jednoduchá zápletka zaujme nápadem. Podívaná ve stylu filmového hrdiny Indiana Jonese vede k zamyšlení a do velké míry vypovídá o problémech, které má strana v politické komunikaci (Matušková 2006b). V době ekonomické konjunktury se varování komunismem z marketingového hlediska nejeví jako ideální strategie. Z hlediska vývoje kampaní je zajímavé, jak se kampaň ODS nebývale přesunula do internetové sféry. Volební stránky jsou velmi kvalitní, jsou průběžně doplňovány a jsou na nich dostupné veškeré programové, propagační materiály i volební spoty. Strana také v přímém přenosu na svém webu přenášela předvolební sjezdy. Kampaň ODS je do velké míry odlišná od kampaně sociálních demokratů. Působí skromnějším dojmem a velký důraz je kladen na kontakt s voličem. ODS má také výraznou podporu slavných osobností – Lucie Bílá, Waldemar Matuška, Milan Baroš a další. Vedle výrazné, možná trochu

223


těžkopádné či příliš agresivní kampaně ČSSD pak kampaň ODS vyznívá rozpačitě a nejistě. Vzhledem k tomu, že ODS není příliš úspěšná v agregování a formulování nabídky široké vrstvě voličů, je možné ji charakterizovat jako stranu orientovanou na produkt POP. ODS má svoji jasnou ideologii i program, na základě toho formuje svoji nabídku a chce ji prosadit. Zároveň je schopná využívat marketingové postupy při propagaci svého programu a orientovat se na prodej. V případě ODS by tedy bylo vhodné kombinovat přístupy POP i SOP. Zároveň nelze vyloučit, že v případě, kdy se strana více otevře a dokáže naslouchat voliči a zformulovat program podle jeho potřeb, se může stát tržně orientovanou stranou. Má k tomu potřebné zázemí – experty i finanční prostředky, podmínkou bude začít s detailním průzkumem volebního trhu a voličů.

Závěr Koná se tedy v České republice marketingová revoluce? Vzhledem k tomu, že kampaň bude teprve vrcholit, jsou jakékoli závěry předčasné. Rozhodně je již nyní možné říci, že kampaně se stávají více profesionálními, politické strany vstupují do volebního klání s připravenou strategií. Kampaň 2006 vykazuje oproti minulým mnohé změny. Větší důraz se klade na celkovou image strany, corporate identity, úroveň grafického zpracování volebních materiálů. Strany se také snaží o výraznější komunikaci s voliči a do budoucnosti můžeme pravděpodobně očekávat nárůst využívání metod direct marketingu. Novinkou v českém prostředí je výrazné využívání negativní reklamy, útoků na politiky a vzájemné osočování. Odlišný je také způsob, jakým se o kampaň zajímají média. Velkou pozornost věnují průběhu a popisu kampaně, image a chování jednotlivých lídrů. Forma začíná vítězit nad obsahem. Všechny významné deníky, které provozují informační portály, vytvořily speciální zpravodajské stránky, které se soustředí pouze na volby. Zajímavá je také nová významnější role televize. Doposud se nepřikládala taková váha volebním debatám. Čtyři volební duely Paroubka a Topolánka těsně před volbami jsou považovány za poslední klíčový činitel, který rozhodne o volebním výsledku. Zároveň se větší význam přikládá volebním spotům, které mohou být ze zákona vysílány pouze v určený čas ve veřejnoprávní televizi. ODS i ČSSD úrovni spotů věnovala velkou pozornost. O marketingové revoluci budeme moci začít mluvit ve chvíli, kdy strany začnou systematicky analyzovat volební trh a své voliče a přizpůsobovat

224


jim svoji politickou nabídku. Zároveň je jisté, že způsob organizování volebních kampaní a využívání politického marketingu a politického poradenství se bude dále rozvíjet. Vzhledem k omezenému rozsahu textu a období, kdy text vznikal, je vhodné ho chápat jako příspěvek do rozvíjející se debaty o politickém marketingu, a ne jako striktní analýzu volební kampaně 2006.

Zdroje: Baines, P. R.; Harris, P.; Lewis, B. R. (2002): The political marketing process: improving image and message in strategic target areas. Marketing Intelligence & Planning, 20(1): 6–24. Bradová, E. (2005): Od lokálních mítinků k politickému marketingu. Brno: IIPS. Cichosz, M. (2002): Metody analizy i diagnostiky rynku politycznego. In: Jabłoński, Andrzej W., Sobkowiak, Leszek: Marketing polityczny w teorii i praktyce. Wroclaw: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego. Cwalina, W. (2004): Polityczna reklama negatywna. In: Jeziński, M. (ed.): Marketing polityczny w poszukiwaniu strategii wyborczego sukcesu. Toruń: Dom wydawzniczy DUET. Diamond, L.; Gunther, R. (2003): Species of Political Parties. A New Typology. Party Politics, 9(2): 167–199. Downs, Anthony (1957): An Economic Theory of Democracy. New York: Harper & Row Publishers. Erva, M; Vašek, P. (2006): Pomohli Clintonovi, sází na ně i ČSSD. Hospodářské noviny, 20. 1. (http://ihned.cz/1-10070930-17651550-002000_d-a6); ověřeno k 19. 5. 2006. Farrell, D. M. (1998): Political Consultancy Overseas: The Internationalization of Campaign Consultancy. Political Science and Politics, 31(2): 171–176. Fiala, P.; Strmiska, M. (1998): Teorie politických stran. Brno: Barrister & Principal. Franklová, Z.; Kárník, Z.; Kyloušek, J. (2005): Bludné cesty sociální demokracie. Praha: Prostor. Henneberg, S. C. M (2003): Move aside, advocatus diaboli: It is time to hear the position of the advocatus dei on political marketing. Working paper series, 2003.14. Bath: University of Bath, (http://www.bath.ac.uk/management/research/pdf/ 2003-14.pdf); ověřeno k 22. 5. 2005. Janik-Wiszniowska, M. (2002): Promocja i reklama polityczna. In: Jabłoński, Andrzej W.; Sobkowiak, Leszek: Marketing polityczny w teorii i praktyce. Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego. Kalenská, R. (2006a): Vypusťte krakeny! Lidové noviny, 11. března, str. 13. Kalenská, R. (2006b): Kampaň ODS? Překvapení. Lidové noviny, 10. února, str. 12. Kotler, P. (1995): Marketink. Management, analýza, plánování, využití, kontrola. Praha: Victoria Publishing.


225

Lees-Marshment, J.; Roberts, J. (2005): Why it didn’t work for Labour. Political Marketing and the 2005 Election: the importance of thinking before you target. Position Paper for presentation at Chartered Institute of Marketing (CIM), London. (http://www.cim.co.uk/mediastore/Election_2005/Election_2005_-_Why_ it_did_not_work_for_Labour_article.pdf); ověřeno k 12. 3. 2006. Lees-Marshment, J.; Lilleker, D. G. (2004): Introduction: Rethinking political party behaviour. In: Lees-Marshment, J.; Lilleker, D. G. (eds.): Political Marketing. A comparative perspective. Manchester: Manchester University Press. Lilliker, D. G. (2006): Key Concepts in Political Communications. London-Thousand Oaks-New Delhi: SAGE Publications. Linek, L. (2002–2004): České politické strany a jejich členové. K postupné proměně charakteru členství. Text vznikl v rámci grantového projektu České politické strany po deseti letech vývoje GA ČR 407/02/0679 (http://www.soc.cas.cz/ download/9/FSV_konference_PartyMembers.pdf); ověřeno k 5. 1. 2006. Mair, P.; Biezen I. van (2001): Party Membership in twenty European Democracies, 1980–2000. Party Politics, 7(1): 5–21. Mazur, M. (2004): Marketing polityczny. Studium porównawcze. Warszawa: Wydawnictwo naukowe PWN. Maarek, P. J. (1992): Political Marketing and Communication. Paris: LITEC. Matušková, A. (2006a): “Political Marketing and Czech political parties – an uneasy cooperation” paper presented to The International Political Marketing Panel, 56th Political Studies Association Annual Conference, Reading. Matušková, A. (2006b): Marketingové tápání po modré, Revue politika, (1): 4–5. Matušková, A. (2005c): Establishment and Use of Political Marketing in the Czech Republic. Paper for presentation at the Budapest Conference Sessions, European Consortium for Political Research 3rd Conference, Panel 30-6; Budapest 8–10 September 2005 (http:// http://www.essex.ac.uk/ecpr/events/generalconference/ budapest/papers/30/6/mat):; ověřeno k 10. 5. 2006. Newman, B. I. (1994a): The Marketing of the President. Political Marketing as Campaign Strategy, Thousand Oaks: SAGE Publications. Norris, P. (2005a): Building political parties: Reforming legal regulations and internal rules. Report for International IDEA: revised draft 2005. Norris, P. (2005b): Political Parties and Democracy in Theoretical and Practical Perspective. Washington DC: NDI. O’Shaughnessy, N. J. (2004a): Politics and propaganda. Manchester: Manchester University Press. O’Shaughnessy, N. J. (1990b): The Phenomenon of Political Marketing. Basingstoke: Macmillan. Panebianco, A. (1988): Political Parties: Organizations and Powers. Cambridge: Cambridge University Press. Pečinka, B. (2003a): Cesta na hrad. Praha: Formát. Plasser, F.; Plasser, G. (2002): Global Political Campaigning. A worldwide Analysis of Campaign Professionals and Their Practises. Westport, Connecticut, London: PRAEGER.

226


Richards, P. (2005): Be your own spin doctor. A practical guide to using the media. London: Politico´s. Scammell, M. (1999a): Political Marketing: Lessons for the Political Science. Political Studies, 47(4): 718–739. Scammel, M. (1997b): The Wisdom o the War Room: U.S. Campaigning and Americanization. Research Paper R-17. Harvard University, John F. Kennedy School of Goverment.(http://www.ksg.harvard.edu/presspol/Research_Publications/Papers/Research_Papers/R17.pdf); ověřeno k 11. 5. 2006. Shaw, C. (2004): The Campaign Manager. Running and Winning Local Elections. Colorado: Westview Press. Wiszniowski, R. (2002): Wprowadzenie do teorii marketingu politycznego. In: Jabłoński, A. W.; Sobkowiak, L. (eds.): Marketing polityczny w teorii i praktyce. Wroclaw: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego. Wiszniowski, Robert (2000): Marketing wyborczy. Studium kampanii wyborczych w systemach prezydenckich i semiprezydenckich (Finlandia, Francja, Polska, Stany Zjednoczone). Warszawa – Wroclaw: PWN. Wring, D. (1999): Marketing colonization of Political Campaigning. In: Newman, B. I. (ed.): Handbook of Political Marketing. London-Thousand Oaks-New Delhi: SAGE Publications. Žantovský, Petr (2005): Mirek Topolánek osobně. Praha: Mladá Fronta. Zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky


Akademie věd České republiky. (http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/100567s_ pi60329.pdf); ověřeno k 11. 5. 2006. Čadová, N. (2006): Důvěra k ústavním institucím a spokojenost s politickou situací. Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM). Výzkumné oddělení Sociologického ústavu Akademie věd České republiky. (http://www.cvvm.cas.cz/upl/ zpravy/100575s_pi60421.pdf); ověřeno k 11. 5. 2006. http://www.socdem.cz http://www.volbycr.cz/home.html http://www.kscm.cz http://www.kdu.cz http://www.ods.cz http://www.zeleni.cz http://www.konzervativci.cz http://www.topolanek.cz http://www.vaclavklaus.cz http://www.volby.cz http://www.psbresearch.com/ http://www.pomodre.cz http://www.paroubek.eu

Stranické materiály

Elektronické prameny Škodová, M. (2006): Image politických stran. Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM). Výzkumné oddělení Sociologického ústavu Akademie věd České republiky. (http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/100577s_pv60503.pdf); ověřeno k 11. 5. 2006. Kunštát, D. (2006a): Stranické preference v dubnu 2006. Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM). Výzkumné oddělení Sociologického ústavu Akademie věd České republiky. (http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/100574s_pv60420.pdf); ověřeno k 11. 5. 2006. Kunštát, D. (2006b): Voličské preference v květnu 2006. Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM). Výzkumné oddělení Sociologického ústavu Akademie věd České republiky. (http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/100583s_pv60519.pdf); ověřeno k 19. 5. 2006. Kunštát, D. (2006c): Důvěra k stranickým představitelům (duben). Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM). Výzkumné oddělení Sociologického ústavu Akademie věd České republiky. (http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/100576s_ pi60428.pdf); ověřeno k 11. 5. 2006. Kunštát, D. (2006d): Důvěra k vrcholným politikům (březen). Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM). Výzkumné oddělení Sociologického ústavu

227

Jistoty a prosperita. Volební program 2006, stranický dokument ČSSD. Společně pro lepší život, Volební program 2006, stranický dokument ODS. Stav členské základy ODS (2003), stranický dokument. Listy ODS (2006), stranický dokument.

228


17. VOLEBNÍ KAMPANĚ V ČR A VOLBY 2006: AMERIKANIZACE KAMPANÍ? EVA B RADOVÁ A PAVEL ŠARADÍN *

Electoral campaigns in the Czech Republic 2006: americanization of the campaigns? Abstract: The article deals with the development of electoral campaigns in the Czech Republic. It summarizes the three stages of campaign development in the democracies of Western Europe, with a particular focus on the last stage of postmodern campaigning. The paper verifies several hypotheses, while it explores the trend of americanizing and professionalizing Czech campaigns. It argues that the electoral campaigns prior to the Parliamentary vote in 2006 were professionalized and americanized and that main political parties (ODS and ČSSD) used political marketing tools. Keywords: political marketing; electoral campaigns; parliamentary elections; Czech Republic; postmodern campaigns

Úvod – stav výzkumu volebních kampaní v ČR Za třináct let existence samostatné České republiky, nepočítáme-li letošní rok a volby, které se v něm odehrají, jsme byli svědky čtrnácti předvolebních kampaní. Pětkrát proběhly volby do Senátu, třikrát do Poslanecké sněmovny, stejný počet voleb do obecních zastupitelstev, dvakrát volby do krajských zastupitelstev a jednou jsme volili do Evropského parlamentu.1 * Eva Bradová je doktorandkou na katedře politologie a evropských studií FF UP v Olomouci. Kontaktní adresa: Křížkovského 12, 771 80, Olomouc, e-mail: [email protected]. Zpracovala text v rámci vnitřního grantu FF UP SPP91210439 Současné trendy ve vývoji volebních kampaní – politický marketing a volby. Pavel Šaradín je odborným asistentem tamtéž. E-mail: [email protected]. Zpracoval text v rámci výzkumného záměru MSM 6198959211 Pluralita kultury a demokracie. 1 Volby do Senátu Parlamentu České republiky se uskutečnily v roce 1996, 1998, 2000, 2002 a 2004, volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v letech 1996, 1998 a 2002, volby do obecních zastupitelstev v letech 1994, 1998 a 2002, volby do

VOLEBNÍ KAMPANĚ V ČR A VOLBY 2006: AMERIKANIZACE KAMPANÍ?

229

V roce 2006 rozhodujeme o novém složení Poslanecké sněmovny,2 obecních zastupitelstev a obměně jedné třetiny Senátu. Do konce roku 2006 bude mít český volič zkušenost se sedmnácti různými předvolebními kampaněmi. Během této doby prošly volební kampaně významnou proměnou svého charakteru, rozsahu a celkové podoby. Přestože volební kampaně mají v procesu voleb nezanedbatelný vliv na rozhodování voličů a samotné volební výsledky, nebyla jim v české politologii až do nedávné doby věnována systematičtější pozornost. Na odborném knižním trhu se sice objevily publikace, které se věnovaly dílčím aspektům volebních kampaní3 a případovým studiím kampaní jednotlivých druhů voleb (Bradová, Šaradín 2005: 81–97, Bradová, Šaradín 2004: 179–207, Spousta 2001: 58–68, Šaradín 2002: 15–25, Šaradín, Outlý 2004, Šaradín 2001: 46–50, Šedo 2004, Prorok et al. 2003: 44–71), ale dlouhodobě chyběly souhrnné publikace, které by mapovaly nejnovější trendy ve volebních kampaních a věnovaly se také jejich vývoji v západoevropských zemích a Spojených státech amerických, jež určovaly směr vývoje kampaní.4 Neuspokojivý stav výzkumu v České republice na téma volební kampaně, politická komunikace a politický marketing byl do značné míry zaviněn tím, že volební kampaně mohou působit a fungovat pouze v demokratických zemích, kde existuje soutěživý stranický systém a svobodné volby. Tyto podmínky nastaly v České republice až po roce 1989. Dynamický vývoj v oblasti volebních kampaní v České republice, v nichž se postupem času začaly uplatňovat marketingové metody a jiné krajských zastupitelstev v roce 2000 a 2004 a volby do Evropského parlamentu proběhly v roce 2004. 2 Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky se konají ve dnech 2.–3. června 2006. 3 Např. v knize Vojtěcha Šimíčka Volební kampaň v České republice (Šimíček 2000b) monitoruje sdělovací prostředky ve vztahu k volebním kampaním Milan Vacík (2000: 43–72), ale činí tak spíše na základě právnického vymezení tématu. Financováním volební kampaně se v této knize zabývá Bořivoj Novotný (2000: 73–91). Z dalších titulů, které se věnují dílčím aspektům volebních kampaní, lze jmenovat např.: Právní úprava volební kampaně v České republice (Šimíček 2000a: 144–156). Financování politických stran, a tím částečně i financování volebních kampaní se věnuje také Jan Outlý (2003a: 51–73, 2003b: 24–29, 2003c: 139–153). Důležité součásti volebních kampaní ze sociologické perspektivy zkoumají publikace Sociologického ústavu Akademie věd České republiky (např. výzkum volebních preferencí, společenské změny a veřejné mínění, stranická identifikace v ČR apod.) (Krejčí 2004, Tuček et al. 1999, Vlachová 1999). 4 Tuto situaci řeší teprve knihy vydané v roce 2005 a 2006. Např.: Analýza obsahu mediálních sdělení (Schulz et al. 2005), Od lokálních mítinků k politickému marketingu. Teorie a vývoj volebních kampaní a politické komunikace (Bradová 2005), Politický marketing. Úvod do teorie a praxe (Jablonski et al. 2006).

230


postupy běžné v západoevropských zemích a USA, začal přitahovat zájem politologů a lze konstatovat, že v předvolební kampani v roce 2006 byla tato oblast českými politology již dostatečně monitorována a analyzována. Sledování trendů ve volebních kampaních a nových marketingových nástrojů v politice umožňuje lepší pochopení politických cílů stran a správné porozumění těmto procesům je také výrazem zkvalitnění polistopadové politické vědy a její schopnosti zaujímat komplexnější přístup k procesu voleb a všem jeho součástem. V našem příspěvku se soustředíme na krátké představení tří vývojových stadií volebních kampaní v západoevropských zemích. Seznámení se s vývojem kampaní přináší zajímavé implikace pro českou politiku a je také nutné pro pochopení současné podoby volebních kampaní. Stručně shrneme hlavní charakteristiky jednotlivých etap kampaní. Největší pozornost však zaměříme na poslední etapu kampaní – tzv. postmoderní fázi, v níž se ocitla Česká republika a rovněž i všechny nové demokracie střední a východní Evropy. V textu budeme ověřovat následující hypotézy. • Volební kampaně v České republice od roku 2004 již splňují některá kritéria postmoderních kampaní tak, jak jsou definovány teoretiky kampaní v západoevropských zemích (např.: Norris 2000, Norris 2002, Bartle, Griffiths 2001 apod.). V tomto roce nastoupil také trend postupné „amerikanizace kampaní“, tzn. že se politické strany při přípravě kampaní začínají profesionalizovat a ovládat marketingové postupy a metody. • K naplnění všech kritérií amerikanizace kampaní však došlo v České republice teprve ve volební kampani pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Volební kampaň lze označit za profesionalizovanou, politický marketing tvoří integrální součást kampaní dvou hlavních konkurenčních stran (tj. České strany sociálně demokratické a Občanské demokratické strany). Ostatní relevantní politické strany – tj. Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová, Komunistická strana Čech a Moravy a Strana zelených – ve svých předvolebních kampaních uplatňují jen některé marketingové zásady.5

5 Stranu zelených do tohoto přehledu zahrnujeme ze dvou důvodů. Za prvé tato strana v předvolebních průzkumech pravidelně získávala vyšší procentní zisk, než představuje 5% uzavírací klauzule nutná pro vstup do Poslanecké sněmovny, a za druhé tato strana z hlediska charakteru své předvolební kampaně splňovala sledovaná kritéria.


231

• Volební kampaň na internetu už neusiluje pouze o informování voličů, ale usiluje také o participaci voličů a jejich aktivizaci. Efektivita kampaní politických stran v elektronických a digitálních médiích bude hrát v letošních volbách rozhodující roli. • Užívání marketingových metod v kampaních s sebou přináší na jedné straně deideologizaci volebního boje a na druhé straně jeho větší personalizaci. Úplná profesionalizace volební kampaně ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2006 v České republice znamenala oslabení ideologizace volební soutěže mezi dvěma hlavními politickými konkurenty ČSSD a ODS. Volební boj už není pouze střetem ideologií, ale i marketingových strategií a image politických lídrů. • V souvislosti s fenoménem poklesu politické angažovanosti, zájmu o politiku a volební účasti, jež lze pozorovat v západoevropských demokraciích, roste počet tzv. nerozhodnutých voličů, kteří se rozhodují až v průběhu volební kampaně. To má za následek růst vlivu volebních kampaní na celkový výsledek voleb. Tento trend se plně projevil i v České republice ve volební kampani pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006.

Od lokálních mítinků k politickému marketingu Z hlediska vývoje kampaní v západoevropských demokraciích lze rozlišit tři hlavní vývojové fáze: premoderní, moderní a postmoderní kampaně. Každá tato etapa používala odlišné metody k oslovení voličů. Postupná proměna podoby volebních kampaní souvisela s procesem transformace organizačního modelu politických stran, rozvojem informačních a komunikačních technologií, s posílením role a vlivu masmédií a především s přeměnou volebního chování.

Premoderní kampaň v éře novin Premoderní kampaň, která spadá do období konce 19. století a v postindustriálních společnostech pokračuje až do 50. let 20. století, je spojena s nástupem masových stran, udělením všeobecného volebního práva a rozvojem občanských práv. Pro tyto kampaně bylo charakteristické, že se orientovaly na lokální úroveň a přímou komunikaci kandidátů s voliči. Kampaň byla krátká a probíhala ad hoc v národním měřítku. Nicméně pro přípravu kam-

232


paně byly důležité místní organizace, které zajišťovaly veškeré předvolební aktivity strany. Proto se o premoderních kampaních mluví jako o „lokálně aktivním modelu“. Také vzhledem k přímému kontaktu mezi voliči a kandidáty. V té době ještě neexistují nezávislá média. Stranický tisk plní roli prostředníka mezi stranou a voliči a představuje hlavní zdroj zprostředkování informací voličům. Strany si byly vědomy toho, že je nezbytné zajistit tok informací směrem k voličům, a proto disponovaly buď přímo vlastními tiskovinami anebo je jednotlivé tiskoviny podporovaly svými politickými komentáři. Toto období klasifikují politické teorie volebního chování jako období stabilní voličské podpory, která je založena na dlouhodobých konfliktních liniích ve společnosti (třída, náboženství, region), jež předurčují volební chování a příslušnost k určité politické straně.6 Hlavním cílem a účelem kampaní byla mobilizace voličů a aktivizace vlastních stoupenců. Voliči jsou v tomto období silně stranicky ukotveni, šlo takřka o celoživotní loajalitu. Proto bývají tyto kampaně někdy označovány také jako stranicky orientované kampaně (např. Jablonski 2006: 15). V dnešní době představují tradiční formy vedení kampaní (lokální mítinky, přímý kontakt s voliči, vylepování volebních plakátů apod.), které byly charakteristické právě pro tzv. premoderní etapu, spíše doplněk k dalším formám způsobu vedení kampaní, které jsou mnohem komplexnější a technologicky náročnější.

Moderní kampaň a televizní éra V důsledku zahájení celoplošného televizního vysílání v 50. letech 20. století dochází k další proměně volebních kampaní. Toto období bývá označováno jako moderní kampaň. Oslabují se pevné stranické a sociální vazby voličů i celková politická angažovanost. Stabilní konfliktní linie ve společnosti jako náboženství a příslušnost k určité třídě přestávají být nezpochybnitelným hlediskem určitého volebního chování. Strany začínají vyvíjet catch-all strategie, aby oslovily širší spektrum voličů, než tvoří jejich pevné voličské jádro. Shrneme-li krátce charakteristiky moderních kampaní, lze říci, že jsou na rozdíl od premoderních kampaní centralizovanější, personalizovanější a profesionalizovanější. Už v této době se objevují externí profesionální poradci a političtí konzultanti. Hlavní arénou volebních kampaní jsou náV Evropě tyto teorie zastupovali např. Seymour M. Lipset a Stein Rokkan (1967: 1–63). V Americe to byli Paul Lazarsfeld, Agnus Campbell, či Joseph Klapper apod. (Lazarsfeld et al. 1944, Berelson et al. 1954, Klapper 1960, Campbell et al. 1960). 6


233

rodní televize. Tento model není lokálně aktivní, oslabuje se role místních organizací v přípravě kampaní, s čímž souvisí také pasivnější postoj voličů ke kampaním, protože jsou od celého procesu vzdálenější a odtrženější než v období premoderních kampaní. V této době se objevují poprvé také pravidelné volební průzkumy. Oslabuje se významně vliv tisku, nad nímž jednoznačně dominuje televize. Tisk není úzce propojen s politickými stranami a získává nezávislost. Kampaň se neomezuje pouze na krátké předvolební období, ale význam postupně získávají dlouhodobější kampaně stran. Zmíněné vývojové stadium kampaní trvalo až do poloviny 80. let 20. století. Moderní kampaně byly v důsledku proměny informačních a komunikačních technologií společně s transformací volebního chování postupně vystřídány postmoderními kampaněmi. Ty přinesly opět odlišné volební strategie.

Postmoderní kampaň v éře internetu Strany si uvědomily, že pouze tradiční formy vedení kampaní, jakými jsou lokální volební mítinky a osobní kontakt s voliči, volební vítězství nedokáží zaručit. Nastoupila postmoderní fáze volebních kampaní. Charakteristickým znakem postmoderní kampaně je značně fragmentované a složité mediální prostředí, v němž strany musejí vyvíjet enormní úsilí, aby se jim dařilo kontrolovat své působení v tomto rychle se vyvíjejícím a technologicky nepřehledném prostředí a zvládat přijímání nových technologií. Ústřední roli v kampaních začali hrát mediální experti, volební manažeři, analytici a političtí profesionálové. Současně vzrostl význam využívání politického marketingu při přípravě voleb (marketization of electioneering – Wring 2001: 44),7 neboť strany musely reagovat na fakt, že veřejnost se chová konzumním způsobem ve všech oblastech života, a to i v politice a ve volbách. Stoupající zájem o marketingové metody v politice a volebních kampaních souvisel také s vývojem volebního chování. Stále se oslabovaly pevné vzorce volebního rozhodování a rostla proměnlivost volebního chování (volatility). Marketingové techniky měly stranám pomoci oslovit voliče, kteří si vybírají politické strany stejným způsobem jako spotřebitelé výrobky. Tento trend chápou odborníci jako „internacionalizaci konzumu“, a protože tento 7 Někteří teoretici, kteří se zabývají politickou komunikací a volebními kampaněmi, politický marketing dokonce označují za jednu ze tří etap vývoje politické komunikace. Například Dominic Wring (2002: 37) rozlišuje tyto tři fáze: éru masové propagandy, éru mediálních kampaní a éru politického marketingu.

234


fenomén přichází ze Spojených států amerických, označují jej jako „amerikanizaci“8 nebo také „coca-colizaci“ či „McDonaldizaci“ (Lilleker, D., Lees-Marshment, J. 2005: 3). Amerikanizací kampaní se rozumí především používání marketingových postupů ve volebním boji. S marketingovým přístupem je spojena profesionalizace – tedy využívání služeb profesionálních volebních manažerů – zkušených odborníků v oblasti komunikace, médií, reklamy, public relations apod. Důležitou roli sehrávají také odborníci na výzkum veřejného mínění, kteří průběžně hodnotí a analyzují situaci a kontrolují efektivitu kampaní. Nejdůležitější arénou volebního boje je podle amerického vzoru televize, která má nejširší dosah a může ovlivnit i nerozhodnuté a politicky pasivní občany. K amerikanizaci patří také personalizace, což znamená, že kampaň je speciálně vyprofilována k tomu, aby vynikla osobnost kandidáta. Jak píše Winfried Schulz (2005: 25): „Osobnost kandidáta je důležitější než politické cíle. Kandidát je programem. Pro personalizaci je podstatné, aby kandidát měl především vhodné komunikační schopnosti, byl rovněž telegenem – řečeno jinak, měl pro televizi zvlášť přijatelné fluidum. (…) Velké politické strany dnes zaměstnávají herce, psychology a novináře, aby jim vyškolili kandidáty pro televizní vystoupení. (…) Do popředí se dostávají především otázky ‚obalu‘9 kandidátů. Daleko silněji než programy zasahují do volebních bojů komunikační experti.“ Důraz na image kandidátů a jejich mediální schopnosti vyplývá ze samé podstaty současné podoby volebních kampaní, kterou s sebou přinesl právě proces amerikanizace. Nejdůležitější arénou volebního boje se podle amerického vzoru stala televize, která má nejširší dosah a může ovlivnit i nerozhodnuté a politicky pasivní občany. Na druhou stranu toto upřednostňování „image“ nad programem může vést až k jakési přeměně stranických elit, jak na to upozorňují Rüdiger Schmitt-Beck a David Farrell. Zkušené stranické politiky podle nich mohou postupně nahradit političtí amatéři, kteří však představují veřejně známé osobnosti, a nadto jsou politicky a finančně nezávislí. Charakter současných kampaní má podle nich za následek také to, že dochází k transformaci organizace stran a že se ve funkcích stranických lídrů čím dal častěji vyskytují spíše „mediálně efektní“ politici než skutečné osobnosti (Schmitt-Beck, Farrell 2002: 13–14). Debatu o amerikanizaci kampaní srovnej v kritické studii The Americanization of Political Communication: A Critique (Negrine, Papathanassopoulos 1996: 45–62). 9 Obalem kandidáta se rozumí vnější faktory jeho působení na voliče (nikoli ideologické) – např.: image, mediální schopnosti, rétorika, charisma apod. O „obalu“ politického produktu (tj. programu) více viz (Henneberg, Eghbalian 2002: 79–81). 8


235

Podobně se k tématu zdůrazňování image na úkor jiných aspektů působení stran vyjádřil už před dvěma desetiletími Terence Qualter (1985: 138): „Marketing v politice samozřejmě obnáší redukci politiky na obchodovatelnou image.“ K analogickému závěru dospěl i přední marketingový odborník Philip Kotler (1982: 176): „Voliči zřídka osobně znají nebo potkají kandidáty; vnímají je pouze skrze zprostředkovanou image. Volí na základě jejich image.“ Důležitou úlohu v celkové image strany plní v současnosti především předseda strany, proto se např. v britském kontextu mluví o prezidencializaci kampaní, potažmo britské politiky (srov. např. Crewe et al. 1994). Ovšem na druhou stranu tvoří image stran více faktorů – např. působení politické strany ve vládě či v jiné volené instituci, vývoj a kontinuita jejích politických cílů. K tomu se vrátíme podrobněji dále v textu, až budeme hovořit o tom, co ovlivňuje kvalitu nabízeného politického produktu. Jak naznačily již předchozí řádky, zcela zásadní úlohu sehrává v této etapě internet10 a všechny způsoby, jakými může být užíván pro volební kampaně: politické diskuse uživatelů internetu, interaktivní webové stránky vládních agentur, webové stránky politických stran, internetové stránky zpravodajských médií, užívání e-mailů a webových seznamů k mobilizaci a organizaci apod. Důležitý jev představuje také konec monopolu televize na vysílání zpráv. Voliči mohou vybírat z pestřejšího trhu zdrojů zpráv – existují satelity, kabelové stanice, rozhlasové panelové diskuse, zpravodajský servis 24 hodin denně, internetové zpravodajství apod. Zcela novým prostředkem se v současných kampaních staly tzv. blogy, nebo také weblogs. Mohou podrobně referovat o nejrůznějších tématech, ale výrazné uplatnění nacházejí právě v předvolební situaci. Jsou zřizovány, aby co nejlépe vystihly atmosféru vypjatých dní kampaně. Hlavní výhodou blogu a tím, co jej odlišuje od ostatních informačních prostředků, je možnost okamžité reakce na něčí politický komentář. Odborníci tvrdí, že to, co činí blogy atraktivní, je „právě možnost přímo reagovat na článek politika. Každý může poslanci anonymně vytknout to, co by mu do očí možná neřekl.“ (Knüwer 2005: 6). Blogy byly úspěšně použity například v parlamentních volbách v Británii (2005) nebo v posledních parlamentních volbách v Německu (2005), v nichž vytvořila SPD speciální platformu „rudé blogy“, kde se k aktuální situaci vyjádřila „více než stovka jejích členů a autorů“. Předvolební boj dnes pod vlivem blogů získává novou dimenzi. Pohled novinářů, komentá10 Rolí internetu a digitálních médií ve volebních kampaních se zabývá čím dál tím větší počet studií. Např.: (Gibson et al. 2003: 47–75), (Farrell et al. 2001: 11–30), (Carlson, Djupsund 2001: 68–87), (Farnsworth, Owen 2004: 415–429), (Norris 2003: 21–45).

236


torů i samotných politiků, kteří zveřejňovali své názory v nejrůznějších analýzách, doplňují účastníci blogů, kde každý řekne to, co si myslí. Blogy jsou pro utváření kampaní jistě zajímavým přínosem a výzvou a bude zajímavé pozorovat, jakého dalšího vývoje se v oblasti využití blogů v kampaních dočkáme. V letošní kampani před volbami do Poslanecké sněmovny však stále ještě nenalezly odpovídající uplatnění. O jejich potenciálu ovlivňovat mínění občanů a voličů svědčí už samotný počet existujících blogových stránek. Podle údajů z roku 2004 jich je více než 4 298 000 (Lawson, Kirk 2005: 548). V souvislosti s charakteristikou postmoderního stadia volebních kampaní je nutné také zmínit, že se objevuje fenomén permanentní kampaně, což obnáší kontinuální zpětnou vazbu ze strany voličů, kterou zprostředkovávají volební průzkumy, zájmové skupiny atd. Z perspektivy politických stran pak jde o nepřetržité působení na voliče. Důležitým jevem, který provází postmoderní kampaně, je také sbližování role profesionálních poradců, propagace, volebních průzkumů a politického marketingu ve volebních kampaních s rolí politiků v tomto procesu. Stále podstatnější je úloha vlády během permanentní kampaně. Je zajímavé, že postmoderní kampaně se do určité míry navracejí k lokálnějším způsobům vedení kampaní, které mohou být aktivnější ve vztahu k voliči (podobně jako v premoderním stadiu). Digitální technologie totiž umožňují, aby byla komunikace kampaní efektivně umístěna na pomezí mezi lokálně aktivní premoderní formu kampaní a pasivní formu národní, televizní kampaně charakteristickou pro moderní stadium. Hovoříme-li o amerikanizaci kampaní, máme na mysli přebírání amerického stylu ostatními zeměmi. Přesto musíme zdůraznit, že mezi volebními kampaněmi ve Spojených státech a v Evropě existují podstatné odlišnosti. Ty jsou dány rozdílností 1. volebních systémů, 2. systémů stranického soutěžení (mobilizace přívrženců, počet členů strany atd.), 3. mediálních systémů (vyzrálost médií a novinářů, stupeň autonomie masových médií, podíl vlivu soukromých a veřejnoprávních médií atd.), 4. národní politické kultury, 5. zákonné regulace volebních kampaní (způsob financování, primární volby atd.) a 6. stupně modernizace společnosti. (Vreg 2004: 172) Z analýzy jednotlivých bodů vyplyne, že vstupní podmínky pro srovnávání způsobů volební kampaně v USA a většině evropských zemí jsou odlišné, přesto o amerikanizaci kampaní lze uvažovat i v zemích s poměrnými volebními systémy, převahou státního financování politických stran a silným vlivem veřejnoprávních mediálních institucí. Což platí v případě České republiky.


237

Vývoj kampaní v ČR Česká republika zahájila demokratický vývoj v roce 1989. Po čtyřiceti letech se mohly konat první svobodné volby, a občané tak vlastně byli svědky první „klasické“ předvolební kampaně s možností výběru strany od roku 1948. Jak jsme již výše uvedli a charakterizovali, v západoevropských postindustriálních společnostech počátkem 90. let 20. století nastoupila tzv. postmoderní fáze kampaní. Z hlediska časového vymezení by Česká republika po roce 1989 do tohoto stadia měla patřit, nicméně čtyřicetileté období vlády jediné strany zanechalo ve společnosti zcela odlišné podmínky pro soutěžení politických stran, respektive pro volební soutěž a volební kampaň jako takovou. V celém průběhu 90. let nelze v případě České republiky hovořit o tom, že by podobou svých volebních kampaní splňovala kritéria postmoderních kampaní. Politické strany se orientovaly především na ideologické soupeření, kampaně byly neprofesionální a amatérské, neexistovala stabilní spolupráce s odborníky na reklamu, média, public relations a volební průzkumy. Voliče nebylo nutné oslovovat marketingovými strategiemi, protože byli politicky angažovaní, měli zájem o politiku a samotný proces voleb byl pro ně novou možností, jak vyjádřit svou dlouho potlačovanou politickou vůli. Tato situace se mění na konci 90. let a na začátku nového tisíciletí. Volební účast klesá, a tím roste i důležitost volebních kampaní, jejichž funkcí je mimo propagaci politiků a přesvědčování voličů také jejich mobilizace a aktivizace – tzn. snaha docílit toho, aby se voliči zúčastnili voleb. V České republice se soustřeďuje hlavní pozornost na volby do Poslanecké sněmovny, která má ze všech volených institucí největší pravomoci a která také formuje vládu. Voliči tak cítí, byť zprostředkovaně, příležitost ovlivnit sestavení vlády. Ostatním méně důležitým volbám je věnována přirozeně menší pozornost. Tomu odpovídá také nasazení politických stran v předvolebních kampaních, zájem médií i výše volební účasti. V samostatné České republice, jak jsme uvedli, proběhly doposud volby do Poslanecké sněmovny v letech 1996, 1998 a 2002. V nich byla nabídka voličům klasická: strany se prezentovaly zejména prostřednictvím letáků, programů, rozhlasových a televizních spotů, billboardů a mítinků. Pokud porovnáváme finanční náklady a efektivitu předvolební strategie, pak nejúčinnější je prezentace v elektronických médiích, konkrétně televizní debaty mezi hlavními lídry. Ve volbách 1996 a 1998 se představitelé stran soustředili především na předvolební mítinky a na setkání s občany. V kampani v roce 1998 jich nejvíce absolvoval Miloš Zeman, a to zhruba 300. Václav Klaus a Miroslav Grebeníček jich uspořádali 150, předseda KDU-ČSL

238


Josef Lux 90 a předseda Unie svobody Jan Ruml pouze 30 (Šaradín 2000: 16). V tomto roce došlo dokonce k seberegulaci kampaně. Po finančních skandálech se strany domluvily na tom, že žádný subjekt nebude používat v kampani billboardy, které jsou finančně velmi náročné. K výzvě se nepřipojilo pouze Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa. ODS se prezentovala skrytě a nepřímo, když ji podpořila billboardová kampaň zpěvačky Lucie Bílé a časopisu Xantypa. Některé strany kvůli malé účinnosti odmítly prezentaci prostřednictvím televizních spotů a přeměnily svůj zákonem vymezený čas na podporu charitativním organizacím. V kampani v roce 1998 největšího úspěchu dosáhla ODS. V poslední fázi kampaně vsadila na mobilizaci, když varovala před možným spojením levicových stran a před návratem k socialismu. Strana otiskla v celostátních denících inzerát Mobilisace a po celé zemi rozvěsila plakáty. Svým varováním tak mohla oslovit občany, kteří se politikou vůbec nezabývají, a motivovat je, aby k volbám přišli a podpořili ODS. Charakter volební kampaně v roce 2002 se příliš nelišil od té v roce 1998. Kampaň ale působila profesionálněji, což bylo dáno také zkušeností stran, zvýšením technologické úrovně přípravy kampaně a zapojením internetu. Zásadní rozdíl byl v tom, že v roce 2002 rozhodly o vítězi voleb závěrečné televizní debaty. Preference ČSSD a ODS byly v podstatě vyrovnané a z debat vyšel vítězně Vladimír Špidla. Zatímco procento neutrálních hodnocení u obou politiků bylo přibližně stejné, vystoupení předsedy ODS Václava Klause mělo ve 37 % negativní mediální ohlas, předsedy ČSSD pouze v 19 %. Pozitivně reagovala na prezentaci V. Klause pouze 3 % příspěvků, na V. Špidlu 23 % (Analýza 2002). V konečném důsledku přispěla tímto hodnocením tištěná média k informování o prohře Václava Klause i těch občanů, kteří debaty nesledovali. V každém případě pro všechny volby do roku 2002 platilo, že strany najímaly agentury, které se víceméně zabývaly jen výrobou a distribucí reklamních produktů, nikoliv cíleným marketingovým působením. Výjimkou byla spolupráce s agenturami, které se soustředily na lobbing a vyhledávání slabých míst konkurence. ČSSD pomáhala agentura Crane Consulting, Koalici Knight & Svoboda a ODS Rabbit & Rabbit (Mf Dnes 2002: 2). V tomto směru bylo cílem ovlivnit veřejné mínění, nejlépe prostřednictvím médií. Nabídka stran byla standardní, vládní ČSSD zdůrazňovala své úspěchy, opoziční subjekty slibovaly změnu a všichni se snažili zohlednit svá dosavadní pozitiva. Pokud strany disponovaly známými osobnostmi, soustředily kampaň na jejich prezentaci. Příkladem byla ODS, která prosazovala výhradně osobu Václava Klause. Inovací v celé kampani byly pouze některé produkty, ovšem z hlediska konzervativnosti českého voliče nevhodně zvo-


239

lené. Takto postupovala ODS, která vsadila na Direct Call. Hlas Václava Klause vyslechlo v telefonu více než 1,3 milionu občanů, hovor předčasně ukončilo pouze 1 % z nich. Obsah telefonního hovoru byl ovšem příliš negativní, alarmující a mobilizační11 a spolu s faktem, že se jednalo o narušení soukromí občanů, způsobil odsuzující reakce. ODS totiž směřovala své telefonáty do podvečerních a večerních hodin, kdy lidé relaxují po práci. Pokud jde o internet, můžeme konstatovat, že došlo k jeho masivnějšímu zapojení do kampaně. Žádná z hlavních politických stran internetovou prezentaci nevynechala, lišily se však v množství poskytovaných informací, designu a schopnosti využití jeho možností. Tradičně pasivní byla KSČM, jejíž webová prezentace působila amatérsky a nenabízela kromě základních informací (volební program, přehled kandidátů) nic dalšího. Nepovedená byla webová stránka ČSSD, která poskytovala rovněž pouze základní informace. Mnohem profesionálněji působily internetové stránky ODS a Koalice. Občanská demokratická aliance nabídla interaktivní zapojení čtenáře, když zpřístupnila hru Sejmi svého politika. Pokud se podařilo hráči zastřelit politika, obdržel pět bodů, pokud nevinného občana, deset bodů ztratil. Reakce na takový počin byly rozporuplné, straně byla vyčítána nevkusnost. V roce 2004 se v České republice uskutečnily první volby do Evropského parlamentu. Ačkoliv se jednalo o volby druhého řádu, jimž voliči nevěnují tolik pozornosti jako volbám prvního řádu, některé politické strany se svými kampaněmi působily aktivněji než v předchozích volbách do PS PČR. V těchto volbách lze již hovořit o „amerikanizaci“ kampaně, jí nahrával i volební systém, když Česká republika byla jedním volebním obvodem. Subjekty tak mohly své kampaně postavit na prezentaci vedoucích kandidátek. Personalizace kampaně ovlivnila pozitivně výsledek několika stran, zejména SNK-ED a hnutí Nezávislí. Za Nezávislé kandidovala nejznámější tvář historie komerční televize TV NOVA, její bývalý ředitel Vladimír Železný. Důležitou roli hrál rovněž internet. Strany se pokoušely voliče oslovit interaktivní nabídkou, například hrami. Cílem bylo, aby volič zůstal na webové adrese co nejdéle a uvykl na značku, kterou má neustále před očima. Kromě evropských voleb se uskutečnily v roce 2004 ještě volby do krajských zastupitelstev. Ačkoliv jsou kampaně decentralizované, vládní ČSSD se pokusila voliče oslovit skrze nového předsedu vlády Stanislava Grosse. Billboardová a mediální kampaň však nebyla úspěšná, protože se jednalo 11 Dobrý den, u telefonu Václav Klaus. Omlouvám se, že vstupuji do Vašeho domova, ale naše budoucnost je v nebezpečí. Nedejte šanci těm, kteří nás zadlužují, berou nám naši svobodu a už teď si rozdělují vládní křesla. Chci udělat vše pro to, abychom mohli být znovu hrdí na svou zemi, aby naše děti mohly žít ve svobodě a prosperitě. Čeká nás osudová volba. Dejte mi svůj hlas.

240


o pouhé reklamní zviditelnění bez obsahu, nikoliv marketingové zacílení. Celorepubliková a finančně velmi nákladná kampaň postrádala adresáta.

Amerikanizace kampaní v České republice Abychom mohli testovat výše uvedené hypotézy, je nutné analyzovat jednotlivé prvky kampaní v České republice, které jsou charakteristické pro tzv. postmoderní stadium a tzv. amerikanizaci kampaní. V této etapě, jak jsme již uvedli, rozhodují marketingové postupy. Podstatná je permanentnost a komplexnost oslovování voličů. Což v prvním případě znamená, že volební kampaň v podstatě probíhá celé volební období. Ve druhém případě strany neponechávají nic náhodě a snaží se oslovit všechny společenské skupiny. Politické strany za tímto účelem najímají nikoliv jednu, ale i několik agentur, které provádějí průzkumy a podle nich určují strategie. Ačkoliv rozhodující je ona komplexnost, zásadní roli hrají elektronická média, především televize. Vraťme se však ke znění jednotlivých hypotéz a jejich ověřování. V předchozí kapitole jsme vysvětlili, proč lze za začátek postmoderní fáze a procesu amerikanizace kampaní v České republice považovat rok 2004. Nyní se budeme věnovat kampaním před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2006, které v naší hypotéze označujeme jako „plně profesionalizované a tvrdíme, že politický marketing tvoří integrální součást kampaní všech hlavních konkurenčních stran kromě ČSSD“.

Pokles zájmu a politiku a role nerozhodnutých voličů Jednou z proměnných postmoderních kampaní je fakt, že voliči jsou ještě méně politicky angažováni a spjati s určitými politickými a sociálními vzorci než v předchozích etapách, a naopak jsou nezávislejší ve svém volebním výběru. Počet stabilních stoupenců stran, kteří se nenechají ovlivnit volební kampaní, klesá, zatímco stoupá počet nerozhodnutých voličů, kteří jsou buď politicky pasivní, přelétaví ve svých preferencích, nebo vypočítaví, tzn. že jsou dobře informovaní a pečlivě kalkulují o své volbě, vyčkávají, co jim ta která strana v kampani dokáže nabídnout. Tento trend dokazují i nejnovější sociologické průzkumy v České republice. Zatímco v roce 1995 se za přesvědčené přívržence strany považovalo 22 % občanů, v roce 2005 to bylo jen 11 % občanů. V návaznosti na tuto skutečnost se zvyšuje podíl těch občanů, kteří se neztotožňují s volenou stranou, ale ta „vadí nejméně“. Ve stejném období tento podíl narostl ze 17 %


241

na 27 % občanů. (Kunštát 2006: 146) Tato situace nahrává právě působení politického marketingu, protože ten je účinný v případě nerozhodnutých a méně loajálních voličů. Opodstatněnost marketingových strategií vyplývá i z faktu, že zhruba 30 % obyvatel12 České republiky bylo nerozhodnuto, zda jít k volbám. Vezmeme-li velmi těsné výsledky posledních parlamentních voleb v Itálii, Německu či Maďarsku (zde především v 1. kole), pak může o vítězi voleb – a potenciálním sestavovateli vlády – rozhodnout velmi malý počet voličů. Počet nerozhodnutých voličů, kteří chtějí jít k volbám, se v ČR dlouhodobě pohybuje kolem 10 %.13

Profesionalizace kampaní a marketing v jejich službách Dalším prvkem postmoderních kampaní je uplatňování metod politického marketingu, přičemž nutnost užívat jej v kampaních vyplývá právě ze změny volebního chování voličů. Rozhodne-li se strana uplatnit ve své kampani politický marketing, znamená to zároveň, že musí disponovat profesionálním managementem kampaní (odtud profesionalizace kampaní) a že bude při oslovení voličů pracovat s detailními výzkumy jejich chování a nálad; důležitá je také spolupráce s renomovanými reklamními agenturami a najímání poradců v oblasti marketingu, public relations, médií, komunikace apod. Při užívání pojmu profesionalizace je nutné si uvědomit, že zde nemáme na mysli pouze spolupráci s profesionály (placenou), ale znamená také vysoké vnitřní nasazení politických stran a kvalitní organizační potenciál. V České republice se rozhodly profesionalizovat své volební štáby všechny hlavní konkurenční strany. ČSSD začala spolupracovat s proslulými stratégy z americké agentury Penn, Schoen & Berland Associates (PSB),14 která pomohla vyhrát kampaň Billu Clintonovi, Tonymu Blairovi i Vojislavu Koštunicovi. ČSSD si jejich prostřednictvím např. nechala zjistit, co od nich lidé očekávají, co je trápí a co by si nejvíc přáli.15 PSB jim také na základě výzkumů mezi voliči zpracovala volební billboard v oranžové barvě s heslem „Jistoty a prosperita“, které mělo vyjadřovat touhy voličů. PSB se totiž domnívá, že voliče nelze vnímat skrze ideologická měřítka, ale spíše jako Stranické preference STEM – duben 2006. (http://www.stem.cz/clanek/1075); ověřeno k 17. 5. 2006. 13 Tamtéž. 14 V roce 2005 najal PSB na metodické řízení kampaně Stanislav Gross, Paroubek na tuto spolupráci navázal. 15 Agentura jim také doporučila, aby v případě, že ČSSD vyhraje volby, sestavila většinovou vládu, „nejlépe všech stran kromě komunistů. Téměř 40 procent lidí by tolerovalo i menšinovou vládu, ale jen kdyby neprošla vláda většinová“ (Hospodářské noviny 2006: 3). 12

242


množství malých skupinek, které mají rozdílná přání a očekávání. Kampaň pod řízením PSB tak rezignuje na ideologické pojmy a soustředí se na splnění přání voličů. Velký důraz proto kladou na průzkum trhu a veřejného mínění a provádějí rozsáhlá dotazníková šetření. ODS při své kampani začala spolupracovat s mnoha profesionály – např. s reklamním studiem Chapiteau, na výrobu svých volebních spotů, které měly představit krajské lídry kandidátek, si najala známého režiséra Filipa Renče a podobně postupovala ODS i v jiných složkách vedení kampaně. Strana se chtěla vyvarovat podobných chyb, jakých se dopustila v kampani v roce 2002, v níž více naslouchala straníkům a kampaň pak byla hodnocena jako amatérská (grafika), antiněmecká a hrozivá a ve svém důsledku mohla odrazovat voliče. Podle průzkumů, jež si strana nechala zpracovat, se rozhodla vést především pozitivní kampaň. Pro KDU-ČSL je důležitá kontinuita, a tak stále spolupracuje s profesionály z agentury Ogilvy, která jim před deseti lety vymyslela slogan „Klidná síla“. Nemění ani symboly a barevnost své kampaně. KDU-ČSL zatím zůstává stranou, která si nenajala specializovanou agenturu k tomu, aby jí připravila a vedla celou kampaň. Pokračuje v osvědčených metodách volební kampaně (mítinky a osobní setkání s voliči, kampaň v pronajatém vlaku „Klidná síla“, billboardy s heslem „Rozum, síla, odvaha“) a příliš mnoho nových prvků do ní nezavádí. I když ani ona se úplně nezřekla určitých forem negativní kampaně, jak o ní budeme podrobněji pojednávat níže. Strana také výrazně modernizovala své webové stránky (viz níže). KSČM se na rozdíl od výše popisovaných stran výrazněji neprofesionalizovala, navzdory tvrzení mluvčí KSČM Moniky Hoření, která prohlásila: „Dřevní doby, kdy jsme si všechno dělali na koleně, jsou pryč. Profesionalizovali jsme se.“ (Respekt 2006: 15). Na druhou stranu je třeba uznat, že v případě KSČM je spolupráce s reklamními agenturami a nová, modernější podoba jejích webových stránek významným pokrokem. KSČM se také oproti předchozím volbám do Poslanecké sněmovny v roce 2002 rozhodla zahájit billboardovou kampaň a věnovat více peněz na financování kampaně. Podobně Strana zelených vsadila na osvědčené techniky vedení volebních kampaní a soustředila se především na pozitivní kampaň a svým hlavním volebním heslem „Kvalita života“ apelovala na emotivní stránku rozhodování voličů. Kampaň byla speciálně vyprofilována na osobnost předsedy strany Martina Bursíka. Jeho tvář ovládla billboardovou kampaň strany a dominoval také prezentaci v médiích. U ČSSD je patrně největší rozdíl v profesionální úrovni její kampaně od roku 2002, protože ještě ve volbách do Evropského parlamentu strana nedokázala kampaň marketingově zvládnout a prodat úspěchy své vlády, což


243

výstižně formuloval sám lídr kandidátky Libor Rouček: „Mediální politika patří k dlouhodobým slabinám sociální demokracie. Třeba výsledky vlády nejsou špatné. Národní hospodářství roste pět let a na rozdíl od Slovenska i reálné mzdy, dokonce o šest až osm procent. Je to velmi dobrý výsledek, lidé si dnes v obchodech mohou koupit mnohem více než před lety. Sociální demokracie však tyto výsledky prostě nedovede prezentovat, prodat. A taková slabina se neodstraní během týdne či měsíce, musí se na ní pracovat.“ (Právo 2004: 2). V letošní kampani se naopak nezbytné marketingové techniky ČSSD podařilo kvalitně zvládnout. Na svých webových stránkách má ČSSD i odkaz na své úspěchy a výsledky vládnutí. Využila také formu negativní kampaně (antikampaně), resonanční kampaně a tzv. srovnávací kampaně, což jsou metody běžně používané v USA a Velké Británii. Resonanční kampaň má u voličů vyvolat dojem, jako by šlo o jejich vlastní názory. Srovnávací kampaň se zase soustředí na konfrontaci odlišných programových bodů mezi vládou a opozicí. ČSSD použila motiv „Jsem pro, Jsem proti“.

Negativní kampaň Vedle pozitivní prezentace kandidátů a programů získávají strany voliče rovněž negativní kampaní, kterou vedou vůči svým konkurentům. Strany se v těchto kampaních snaží upozornit, často i zkresleně a cíleně, na slabiny konkurentů a odradit jejich příznivce, aby pro ně hlasovali. V tomto směru musíme rozlišovat mezi negativní kampaní jako takovou a mezi využitím negativní kampaně v kampani určité strany. V prvním případě o negativní kampani hovoříme tehdy, tvoří-li více než 60 % kampaně určité politické strany (Vreg 2004: 157), ve druhém případě, je-li pouze dílčí složkou kampaně. Ryze negativní kampaň není nic výjimečného, před prezidentskými volbami u Billa Clintona v roce 1992 činil podíl placené reklamní plochy s negativním obsahem 70 %, u George Bushe to bylo 56 % (Jabłoński 2006: 43). V České republice zahájily politické strany negativní kampaň již dlouhou dobu před parlamentními volbami 2006 a upozorňovaly na chyby svých konkurentů. Negativní kampaň se odehrávala především prostřednictvím billboardů a placených inzerátů v tištěných médiích. V lednu ODS chtěla zesměšnit ČSSD a před Kongresovým centrem v Praze vyvěsit plakáty čelných představitelů této strany s maskami a nápisem KSČSSD. Na poslední chvíli ale reklamní agentura ODS vypověděla smlouvu. V létě 2005 po policejním zásahu na CzechTeku ODS přišla s billboardy „Dýdžej Paroubek: hraje falešně“. Místopředseda ODS Ivan Langer už dříve nechal vyvěsit

244


kolem dálnice D1 billboardy se slogany „Zácpa ministra Šimonovského“, „Velká díra předsedy Grosse“ nebo „Děkujeme vládě za stav D1“. Už v lednu roku 2006 si voliči mohli přečíst billboardy s hesly: „Ministr zdravotnictví varuje: Vše, o čem nerozhoduji já, škodí zdraví!“ „Pozor! Varování stínového ministerstva dopravy. Po této silnici jezdí Paroubek rychlostí 200 kilometrů v hodině.“ Na jednom billboardu byl zobrazen Jiří Paroubek jako nevěsta Miroslava Grebeníčka se sloganem: „Řekli si své ano, řekněte své ne!“ Objevila se také negativní kampaň namířená proti předsedovi KDU-ČSL Miroslavu Kalouskovi s heslem „Nejčestnější muž ve státě“, nebo „Za KDU-ČSL kandiduje Straka“. Dosud nejvýraznější negativní kampaň použila ČSSD. Na svých billboardech cíleně zpochybňuje volební trumfy ODS a upozorňuje z jejího pohledu na nejslabší a pro občany nejnevýhodnější části programu konkurenta. Billboardovou kampaň nazvala sociální demokracie „ODS minus“. Tuto formu napadání politického protivníka strana převzala z německé volební kampaně do Bundestagu v roce 2005, v níž Schröderova SPD vymyslela kampaň „Merkel-minus“ a upozorňovala na to, jak uškodí rovná daň jednotlivým sociálním vrstvám společnosti: „Ano, inspirovali jsme se u sousedů,“ přiznává německý rukopis volební manažer Lidového domu Oldřich Lichtenberg (Respekt 2006: 13). ČSSD také na jednom billboardu zesměšňuje lídra ODS Mirka Topolánka. Na něm tančí Topolánek valašský tanec, je oblečen v kroji a billboard doprovázejí tato slova: „Do ODS svěží vánek vnesl Míra Topolánek“. Jak je zřejmé z uvedených ukázek, negativních kampaní se účastnila i ODS, i když v médiích prohlašovala, že nebude vést negativní kampaň.

Permanentní kampaň Neopominutelnou součástí postmoderní fáze je také permanentnost kampaní. Ta se plně projevuje rovněž v České republice a vyplývá z několika skutečností. Permanentnost posiluje frekvence voleb v období mezi dvěma volbami do Poslanecké sněmovny. V období od června 2002 do června 2006 se vedle referenda o vstupu ČR do Evropské unie uskutečnilo pět dalších volebních aktů, přičemž ve všech kampaních včetně referenda se proti sobě vymezovaly parlamentní strany, především ODS a ČSSD. Jedním z charakteristických znaků neparlamentních voleb, které označujeme jako volby druhého řádu, je to, že do jejich kampaní proniká tematika parlamentních voleb. (Reif 1984: 247) Pokaždé jsme tak byli svědky například negativního hodnocení činnosti vlády ze strany ODS, nebo naopak vyzdvihování úspěchů ČSSD ve vládě. Když se například předsedou vlády po Vladimíru Špidlovi stal Stanislav Gross, marketingoví poradci chtěli prostřednictvím


245

jeho popularity v průzkumech veřejného mínění zvýšit oblibu ČSSD. Po celé zemi se objevily billboardy „Myslím to upřímně“ a „Jsem sociální demokrat“, vzbudily však rozpaky a zájem recesistů. Vznikla dokonce webová stránka, kde se objevil billboard s tváří S. Grosse a každý návštěvník na něj mohl vepsat vlastní text.16 Aby byly strany na předvolební kampaň v roce 2006 co nejvíce připraveny, zjišťovaly si prostřednictvím vlastních průzkumů, jak je hodnotí občané. ODS si před volbami do Evropského parlamentu a krajských zastupitelstev nechala vypracovat průzkum a učinila i jiné aktivity: „Prvotním úkolem bylo zmapovat voličské zázemí ODS a jeho kategorizaci do skupin podle základních charakterických rysů jejich voličského rozhodování a chování. Navazujícím krokem bylo nalezení relevantních východisek pro stanovení strategie a taktiky pro volby do EP. Zvolené prostředky pro hledání fakt a souvislostí byly sociologické průzkumy, série skupinových kvalitativních rozhovorů a workshop se skupinou mladých potenciálních voličů ODS a rozsáhlé politologické studie shrnující zkušenosti z předchozích voleb do EP v zemích EU. Výsledkem byla doporučení pro vedení volební kampaně do EP. Mezi nejdůležitější z nich patřila: nepoužívat konfrontaci a nejít cestou negativní kampaně, zjištění velmi eurooptimistického naladění elektorátu ODS a z toho vyplývající nutné omezení pesimistické rétoriky ODS vůči EU.“17 Analytický tým ODS v době, kdy byly preference ČSSD velmi nízké a ta byla donucena v roce 2004 a 2005 vyměnit premiéra, zkoumal také nálady obyvatel k předčasným volbám a po celou dobu připravoval strategii pro parlamentní volby. Na podzim 2005 si nechala ODS zpracovat rozsáhlý průzkum, který se mj. zaměřil na to, jak je strana vnímána na veřejnosti. Ze všech politických stran byla považována za nejarogantnější. Tomuto poznatku následně ODS uzpůsobila svou kampaň.

Vliv internetu a médií Internet se stal zásluhou svých možností v období 2002–2006 jedním ze základních nástrojů prezentace politických stran. Zejména parlamentní a finančně zajištěnější strany profesionalizovaly své webové stránky a například ČSSD, KDU-ČSL a ODS již umožnily sledování přímých přenosů z průběhu stranických sjezdů a konferencí. Posilovány byly především multimediální možnosti internetu. Toto médium hrálo jak participativní, tak Dostupné na vembloud.wz.cz.; ověřeno k 20. 9. 2004. XV. Sjezd ODS, 4.–5. 2004. (http://www.ods.cz/docs/publikace/XV_kongres.pdf); ověřeno k 17. 5. 2006. 16 17

246


interaktivní roli. Participativní složku nalezneme například u neutrálních projektů, jimiž chtěli jejich tvůrci popularizovat volby a zvýšit volební účast. Několik filmových tvůrců natočilo spoty, které se vysílaly na menších soukromých televizních stanicích.18 Skupina ilustrátorů a karikaturistů na své webové stránce připravila komiksy, do nichž mohli návštěvníci stránek vpisovat vlastní texty.19 Webové stránky politických stran se vyznačovaly interaktivní složkou. Všechny parlamentní strany nabízely diskusní fóra, zasílání novinek e-mailem, on-line rozhovory, některé i hry, předvolební klipy a spoty atd. Vedle internetu popularizovala volby rovněž média. Tištěná média přinášela analýzy, rozhovory s politiky, veřejnoprávní instituce, především Česká televize, připravila mnohahodinové diskusní pořady. Využívala nejen programů ČT1 a ČT2, ale rovněž zpravodajského ČT24, který propojila se stejnojmenným zpravodajským portálem. Vedle tradičních nedělních Otázek Václava Moravce vysílala každý čtvrtek na programu ČT2 Otázky Václava Moravce speciál, v nichž probíhaly diskuse s lídry hlavních politických stran ze všech krajů ČR. Lídři kandidujících subjektů obdrželi pozvánky do Událostí komentářů a Dobrého rána. Volbám byla věnována mnohem větší pozornost než v roce 2002.

Závěr V textu jsme se zaměřili na vývoj volebních kampaní v České republice a stanovili jsme si pět hypotéz, které jsme v textu ověřovali. Cílem první hypotézy bylo prokázat, že ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 použily některé strany prvky, jež jsou charakteristické pro postmoderní kampaň. Vysvětlili jsme také, v čem lze spatřovat postupnou amerikanizaci kampaní v České republice. Uvedli jsme, že kampaně byly výrazně personalizované, důležitou roli plnil internet a jeho nejrůznější způsoby komunikace s voliči. Také průzkumy veřejného mínění a volební prognózy byly v médiích systematičtěji analyzovány než v předchozích kampaních. Hypotéza o trendu amerikanizace kampaní od roku 2004 a využití některých prvků postmoderní kampaně byla verifikována. V další hypotéze jsme se soustředili na volební kampaň před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2006, přičemž jsme v ní konstatovali, že až v těchto volbách dochází k úplné profesionalizaci kampaní u dvou hlavních konkurenčních stran 18 19

Přehrát je lze na www.rozhodnete.cz; ověřeno 1. 5. 2006. Dostupné na www.helevol.cz; ověřeno 1. 5. 2006.


247

(tj. ODS a ČSSD) a že politický marketing tvoří jejich integrální součást. Stanovili jsme několik proměnných k ověření této hypotézy – pokles angažovanosti voličů a růst významu nerozhodnutých voličů, profesionalizace volebních kampaní, využívání politického poradenství, působení permanentní kampaně, uplatňování marketingových technik, posílení role internetu a televize k oslovení voličů. V těchto bodech se nám hypotézu opět podařilo plně prokázat. Ve třetí hypotéze jsme zkoumali, zda politické strany v České republice užívají své webové stránky nejen k informování voličů, ale i k jejich aktivnímu zapojení a participaci. Tuto hypotézu se nám v první části podařilo plně prokázat. Můžeme konstatovat, že současné webové prezentace relevantních českých politických stran nabízejí mnohostranné, interaktivní, participativní zapojení voličů do procesu voleb, respektive kampaně. Druhá část hypotézy bude ověřena teprve po ukončení volební kampaně a vyhodnocení jejích výsledků. Ve čtvrté hypotéze jsme se zabývali oslabením ideologičnosti kampaní, kterou v marketingové éře kampaní nahradily spíše střety marketingových koncepcí, image kandidátů a stran. Vzhledem k tomu, že však doposud proběhla pouze jediná plně profesionalizovaná marketingová kampaň, bude nutné platnost této hypotézy ověřit ještě v dalších volbách. V poslední hypotéze se věnujeme fenoménu poklesu politické angažovanosti voličů, volební účasti a růstu počtu nerozhodnutých voličů, jenž má za následek posílení významu volebních kampaní a jejich schopnosti ovlivňovat výsledek voleb. Tuto hypotézu jsme částečně verifikovali, neboť data ze sociologických průzkumů v České republice ukazují stoupající trend v počtu nerozhodnutých voličů. Současně průzkumy prokazují, že jsou to právě nerozhodnutí voliči, jež může kampaň nejvíce oslovit, a ovlivnit tak výsledek voleb. Plně však budeme moci hypotézu ověřit až na základě výsledků a dat voleb. Volební kampaně představují v celém procesu voleb dynamický prvek. Jejich podoba a charakter se rychle proměňují v závislosti na nových informačních a komunikačních technologiích a vývoji vzorců volebního chování. Bude proto zajímavé sledovat, s čím nás budou konfrontovat kampaně v příštích volbách za čtyři roky. Lze předpokládat, že trend amerikanizace kampaní převládne u většiny kandidujících subjektů.

Literatura: Bartle, J.; Griffiths, D. (eds.; 2001): Political Communications Transformed. From Morrison to Mandelson. London: Palgrave. Berelson, B. R. et al. (1954): Voting. Chicago: Chicago University Press.

248


Bradová, Eva; Šaradín, Pavel (2004): Volební kampaň. In: Šaradín, P. (ed.): Volby do Evropského parlamentu v ČR. Olomouc: Periplum. Bradová, E.; Šaradín, P. (2005): Volební kampaň a volby do Evropského parlamentu v České republice. In: Klíma, M.; Bureš, J. (eds.): Kam kráčíš, Evropská unie? Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 81–96. Bradová, E. (2005): Od lokálních mítinků k politickému marketingu. Brno: IIPS. Campbell, A. et al. (1960): The American Voter. New York: Wiley. Carlson, T.; Djupsund, G. (2001): Old Wine in New Bottles? The 1999 Finish Election Campaign on the Internet, Harvard Journal of Press/Politics 6(1): 68–87. Crewe, I.; King, A. (1994): Did Major win? Did Kinnock lose? Leadership effects in the 1992 British General Elections. In: Heath, A. (ed.): Labour´s Last Chance? London: Darmouth. Farell, D. M. et al. (2001): Parties and Campaign Professional in a Digital Age. Politoval Consultants in the United States and Thein Counterparts Overseas, Harvard Journal of Press/Politics 6(4):11–30. Farnsworth, S. J.; Owen, D. (2004): Internet Use and the 2000 Presidential Elections, Electoral Studies 23(3): 415–429. Gibson, R. et al. (2003): Election Campaigning on the www in the USA and UK. A Comparative Analysis, Party Politics 9(1): 47–75. Henneberg, S. C. M.; Eghbalian, S. (2002): Kirchheimer’s Catch-all Party: A Reinterpretation in Marketing Terms. In: O’ Shaughnessy, N. J.; Henneberg, S. C. M. (eds.): The Idea of Political Marketing. Westport, Connecticut, London: Praeger, 67–92. Jabłoński, A. W. et al. (2006): Politický marketing. Úvod do teorie a praxe. Brno: Barrister & Principal. Klapper, J. (1960): The Effects of the Mass Media. Glencoe: Free Press. Kotler, P. (1982): Voter marketing: attracting votes. In: Marketing for Non-profit Organizations. Englewood Cliffs: Prentice-Hall. Kunštát, D. (2006): Stranická identifikace českých voličů. In: Kunštát, D. (ed.): České veřejné mínění: výzkum a teoretické souvislosti. Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR, 139–153. Lawson-Borders, G.; Kirk, R. (2005): Blogs in Campaign Communication, American Behavioral Scientist 49(4): 548–559. Lazarsfeld, P. F.; Berelson, B. R.; Gaudet, H. (1944): The People’s Choice: How the Voter Makes Up His Mind in a Presidential Campaign. New York: Columbia University Press. LeDuc, L.; Niemi, R. G.; Norris, P. (eds.; 2002): Comparing Democracies 2. New Challenges in the Study of Elections and Voting. London: Sage. Lilleker, D. G.; Lees-Marshment, J. (2005): Political Marketing. A Comparative Perspective. Manchester and New York: Manchester University Press. Lipset, S. M.; Rokkan, S. (1967): Cleveage Structures, Party systems and Voter Alignments: an Introduction. In: Lipset, S. M.; Rokkan, S. (eds.): Party Systems and Voter Alignments. New York: Free Press. Mrklas, L. (ed.; 2001): Krajské volby 2000. Fakta, názory, komentáře. Praha: CEVRO. Negrine, R.; Papathanassopoulos, S. (1996): The Americanization of Political Communication: A Critique. Harvard Journal of Press/Politics 1(1): 45–62.


249

Norris, P. (2000): A Virtuous Circle. Political Communications in Postindustrial Society. Cambridge: Cambridge University Press. Norris, P. (2002): Campaign Communications. In: Comparing Democracies 2. New Challenges in the Study of Elections and Voting. London: Sage, 169–187. Norris, P. (2003): Preaching to the Converted. Pluralism, Participation and Party Website, Party Politics 9(1): 21–45. Novotný, B. (2000): Financování volební kampaně. In: Šimíček, V. (ed.): Volební kampaň v České republice. Brno: MPÚ, 73–91. Outlý, J. (2003a): Strany a stát, volby a finance. Vybrané aspekty státního financování politických stran. Olomouc: Periplum. Outlý, J. (2003b): Volby do zastupitelstev – vývoj a souvislosti, Politologická revue 9(2): 24–29. Outlý, J. (2003c): Vývoj státního financování politických stran v ČR, Politologická revue 9(1): 139–153. Prorok, M.; Chleboun, P.; Mihalka, L. (2003): Volební kampaň 2002. Úloha médií a proměna jejich obsahu v době kampaně a v delším časovém horizontu. In: Linek, L.; Mrklas, L.; Seidlová, A.; Sokol, P. (eds.): Volby do Poslanecké sněmovny 2002. Praha: SOÚ, 44–71. Qualter, T. (1985): Opinion Control in the Democracies. Basingstoke: Macmillan. Reif, K. (1997): National Electoral Cycles and European Elections 1979 and 1984, Electoral Studies, 16(3): 244–255. Schmitt-Beck, R.; Farrell, D. M. (eds.; 2002): Do Political Campaigns Matter? Campaign effects in elections and referendums. London: Routledge. Schulz, W.; Scherer, H.; Hagen, L.; Reifová, I.; Končelík, J. (2005): Analýza obsahu mediálních sdělení. Praha: Karolinum. Schulz, W. (2005): Proces politické komunikace: vymezení problémů a kladení otázek. In: Reifová, I. (ed.): Analýza obsahu mediálních sdělení. Praha: Karolinum, 9–28. Spousta, J. (2001): Volební kampaň a její účinek. In: Mrklas, L. (ed.): Krajské volby 2000. Fakta, názory a komentáře. Praha: CEVRO. Šaradín, P. (ed; 2000): Volby 98. Brno: Doplněk. Šaradín, P.; Outlý, J. (2004): Studie o volbách do zastupitelstev v obcích. Olomouc: VUP. Šaradín, P. (2002): Předvolební situace. In: Šaradín, P. (ed.): Volby 2002. Analýza programů a výsledků ve volbách do Poslanecké sněmovny. Olomouc: Periplum, 15–25. Šaradín, P. (2001): Volební kampaň. In: Šaradín, P.; Šulák, T. (eds.): Krajské volby 2000. Olomoucký kraj. Olomouc: VUP. Šaradín, P. a kol. (2004): Volby do Evropského parlamentu v České republice. Olomouc: Periplum. Šedo, J. (ed; 2003): Evropská otázka ve volebních kampaních. Brno: MPÚ. Šimíček, V. (2000a): Právní úprava volební kampaně v České republice, Politologický časopis 7(2): 144–156. Šimíček, V. (ed.; 2000b): Volební kampaň v České republice. Brno: MPÚ. Tuček, M.; Rendlová, E.; Rezková, M.; Glasová, A.; Černý, J. (1999): Odraz společenských změn ve veřejném mínění 1990–1998 (analýza dat IVVM). Praha: SOÚ.

250


PŘÍMÁ VOLBA STAROSTŮ A JEJÍ VLIV NA KOMUNÁLNÍ VOLBY V KONTEXTU ZKUŠENOSTÍ…

Vacík, M. (2000): Volební kampaň a sdělovací prostředky, in: Šimíček, V. (ed.): Volební kampaň v České republice. Brno: MPÚ, 43–72. Vlachová, K. (2000): Stranická identifikace v České republice. Praha: SOÚ. Vreg, F. (2004): Politični marketing in demokracija. Ljubljana: Fakulteta za družbene vede. Wangen, E. (1983): Polit-Marketing. Opladen: Westladen Verlag. Webb, P.; Farrell, D. M. (1999): Party Members and Ideological Change. In: Evans, G.; Norris, P. (eds.): Critical Elections. British Parties and Voters in Long-term Perspective. London: Sage, 44–63. Wring, D. (2001): Power as well as Persuasion: Political Communication and Party Development. In: Bartle, J.; Griffiths, D. (eds.): Political Communications Transformed. From Morrison to Mandelson. London: Palgrave, 35–52. Wring, D. (2002): Conteptualising Political Marketing: A Framework for Election-Campaign Analysing, in: The Idea of Political Marketing. Westport, Connecticut, London: Praeger, 171–186.

18. PŘÍMÁ VOLBA STAROSTŮ A JEJÍ VLIV NA KOMUNÁLNÍ VOLBY V KONTEXTU ZKUŠENOSTÍ SPOLKOVÝCH ZEMÍ SRN* PETR J ÜPTNER**

Direct mayor vote and local elections: experience from German states Abstract: This text summarizes the discussion on implementing direct mayor vote in the Czech Republic and confronts it with the experience learned from progressive area introduction of direct mayor vote in Germany. In the context of questions about the convergence of general orders, it refers to the variability of reforms of municipal constitutions of particular German states. It concludes with resuming German know-how and formulates hypothesis related to contingent implementation of direct mayor vote in the Czech Republic. Keywords: local politics; direct elections of the mayors; municipal politics

Prameny: XV. Sjezd ODS, 4.–5. 2004. (http://www.ods.cz/docs/publikace/XV_kongres.pdf); ověřeno k 17. 5. 2006. Analýza volební kampaně. 2002. (http://www.ods.cz/docs/dokumenty/volby-PSP_ 2002-priloha.pdf); ověřeno k 16. 5. 2006. Blechová, S. (2006). Jak se pečou volby. Respekt 15.–22. 5, 13–15. Erva, M. a Vašek, P. (2005). Pomohli Clintonovi, sází na ně i ČSSD. Hospodářské noviny 20.–22.1., 3. Knüwer, T. (2005). Blogy. Nový nástroj politiků. Hospodářské noviny, 6. 9., 6. Sociální demokracie nedovede prodat své výsledky. (2004). Právo 11. 6., 2. Strany jsou připraveny i na špínu. (2002). MfDnes 14. 1., 2. Stranické preference STEM – duben 2006. (http://www.stem.cz/clanek/1075); ověřeno k 17. 5. 2006.

Internet www.cssd.cz www.helevol.cz www.ods.cz www.rozhodnete.cz www.wembloud.wz.cz

251

Úvod Předložený příspěvek okrajově nastiňuje diskusi o případném zavedení přímé volby starostů v České republice a rámcově nastiňuje funkční postavení starostů v politických systémech českých obcí. Jeho těžiště spočívá v konfrontaci obav a očekávání spojených s přímou volbou starostů se zkušenostmi se zavedením různých modifikací tohoto ustanovení v německých spolkových zemích. Zaměřuji se tedy primárně na funkční postavení starosty ve vztahu k radám, magistrátům a politickým stranám (resp. kontext volebních strategií politických aktérů), nikoli na samotný volební systém – konkrétní modifikaci přímé volby. Předložený příspěvek byl zpracován v rámci výzkumného záměru MSM0021620841 Rozvoj české společnosti v EU: výzvy a rizika. ** Katedra politologie, Institut politologických studií Fakulty sociálních věd, Univerzita Karlova, Praha. *

252


Diskuse v ČR Přímá volba starostů je v České republice nepříliš frekventovaným tématem, a to jak v rámci veřejného mínění, tak uvnitř relevantních politických stran. V Poslanecké sněmovně se později zamítnuté návrhy na zavedení přímé volby objevily v souvislosti s projednáním zákona o obcích1 a zákona o volbách do zastupitelstev obcí2 (Vedral 2006). Mimo půdu zákonodárců se o návrhu diskutovalo na půdě IX. Sněmu Svazu měst a obcí3 či IX. Kongresu starostů a primátorů4, idea přímé volby přežívá též v programech středových politických aktérů.5

Postavení starostů v ČR Postavení starostů v institucionálním systému českých obcí lze z právního hlediska považovat za slabé. Výkonná moc je na lokální úrovni vykonávána zejména prostřednictvím rady a starosta plní především roli reprezentanta obce a plní úkoly, které mu svěří radní, případně zastupitelé. Lze ho tedy spíše považovat za vykonavatele vůle obce než jejího tvůrce. K nejvýznamnějším kompetencím starostů patří mj. jmenování tajemníka obecního úřadu6 a pozastavení usnesení rady obce7. Zrcadlově obrácené postavení starosty se nám ale vyjeví při funkcionální analýze komunálních politických systémů (Hudák, Jüptner & Svoboda Únor 2000. Říjen 2001. 3 Prosazoval ho mj. starosta obce Hladké Životice Jaroslav Petržela. 4 Kongres se pravidelně koná v rámci doprovodného programu veletrhu URBIS. Jiří Šuba ze Svazu měst a obcí přiblížil IX. ročník na webu Stavebních veletrhů Brno následujícím způsobem: „Hlavní téma letošního kongresu zaznělo už na loňském setkání a ještě několikrát poté, při různých jednáních orgánů Svazu i mimo ně. Přímá volba starosty je dnes poměrně dost diskutovanou záležitostí, celostátní setkání starostů na veletrhu v Brně by mělo poskytnout co nejvíce informací o kladech i záporech tohoto způsobu volby“ (www.bvv.cz). 5 Zavedení přímé volby starostů se dříve objevilo mj. v programových materiálech Sládkova SPR-RSČ a Unie svobody, aktuálně přímou volbu starostů hájí např. Strana zelených, SNK Evropští demokraté, Nezávislí starostové pro kraj blízcí již zmíněným Evropským demokratům či Institut Karla Havlíčka Borovského blízký Liberální reformní straně. Přímá volba je zároveň jedním z diskusních témat ve Sdružení Lípa. 6 K odvolání tajemníka obecního úřadu je nutný souhlas ředitele krajského úřadu. 7 O osudu pozastaveného usnesení musí dle zákona o obcích nakonec rozhodnout zastupitelstvo. 1 2


253

2003). Velmi silné reálné postavení starostů směrem k ostatním obecním institucím velice dobře ilustruje výrok bývalé nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové „Pomalu každý starosta se chová jako gubernátor“8, přičemž Benešová zde má na mysli zejména primátory velkých měst. S ještě silnějšími starosty se však setkáváme ve středně velkých a malých obcích. V malých obcích je důvodem mj. profesionální výkon funkce starosty, možná absence rady a nezřídka i nižší míra politické socializace zastupitelů. Ve středně velkých obcích je pak příčinou funkčně silného postavení starostů kromě profesionálního výkonu jejich funkce i jeho přístup k informačním kanálům vyplývající z jeho pozice hlavy městského úřadu a zejména účastníka nejrůznějších jednání. Výše nastíněné postavení starostů může být dále umocněno konsensuální (či konkordantní) politickou kulturou, případně křehkostí stranického systému na lokální úrovni.

Hlavní výhody a rizika (mimotechnické povahy) zavedení přímé volby starostů Zmiňme nyní dva hlavní hodnotově neutrální argumenty pro zavedení přímé volby starostů: 1) zvýšení transparentnosti komunálních politických systémů (přímá volba by zprostředkovala zřetelnou politickou zodpovědnost politických aktérů, jejíž potřebnost je v ČR ještě umocněna konsensuální politickou kulturou v převládající části českých obcí); 2) odstranění deficitu mezi slabými kompetencemi starosty kontrastujícími s jeho nezřídka dominantním postavením v politických systémech obcí. Pokud mluvíme o rizicích spojených se zavedením přímé volby, v politologické i nepolitologické diskusi se setkáváme zejména s následujícími: 1) koncentrace moci v rukou jedné osoby, možný populismus přímo volených starostů; 2) nutnost komplexní reformy obecního pořádku; 3) otázka funkčnosti obecní samosprávy při kohabitaci. V následujícím textu opominu, dovoluji si říci, překonanou první výhradu a soustředím se zejména na rizika související s potřebou optimalizace obecního pořádku a potenciálně problematickou kohabitací.

8

www.bbc.co.uk/czech

254


Zkušenosti s přímou volbou starostů v německých spolkových zemích Jak již bylo naznačeno, těžiště mého příspěvku nespočívá v analýze volebních systémů pro volby starostů, ale spíše v nástinu jejich postavení v rámci komunálních politických systémů. Téměř ve všech německých spolkových zemích funguje uzavřený dvoukolový většinový systém (mj. Bavorsko, Hesensko), přičemž volič v případě jediného kandidáta může hlasovat i proti tomuto kandidátovi (Kost & Wehling 2003, März 2001). Tento „německý“ model by se z českého pohledu potenciálně jevil jako funkční a patrně vhodnější než relativní většinový systém, jehož aplikace na Slovensku v kombinaci s konkordantní politickou kulturou vede v celé řadě obcí k vytváření širokých předvolebních nominačních koalic zahrnujících celé politické spektrum od levého až po pravý extrém.9 Hlubokou tradici měla přímá volba starostů v Bavorsku a Bádensku-Württembersku, kde byla zavedena již v padesátých letech (tzv. jihoněmecké radní uspořádání). Naopak nepřímo byl nepoměrně slabší starosta volen v tzv. magistrátním zřízení (Hesensko) a tzv. severoněmeckém radním uspořádání zformovaném s pomocí importovaných anglosaských prvků v bývalé britské okupační zóně (Severní Porýní-Vestfálsko, Dolní Sasko). Během devadesátých let došlo k zavedení přímé volby starostů ve všech zbylých spolkových zemích s výjimkou tzv. městských států (Berlín, Hamburk, Brémy).10 Tážeme-li se po důvodech této konvergence směrem k bádensko-württemberskému referenčnímu modelu, je potřeba zmínit celou řadu aspektů. Již v osmdesátých letech proběhla v Německu široká a částečně normativní politologická diskuse na téma obecního pořádku, ta se však nijak výrazně nepromítla do politické sféry. Zde bychom mohli zmínit Hanse Herberta von Arnima (již v sedmdesátých letech žádal zavedení přímé volby a posílení pravomocí starostů, zavedení panašování a kumulování, resp. rozšíření místních referend) a zejména Gerharda Bannera, 9 Např. v Tornali postavila kandidáta na starostu v roce 2002 koalice Aliance nového občana, Demokratické strany, Hnutí za demokratické Slovensko, Křesťanskodemokratického hnutí, Slovenské demokratické a křesťanské unie, Romské občanské iniciativy, Strany demokratické levice, Smeru a Slovenské národní strany. Podobné všezahrnující koalice vznikly např. i v Bardejove, Novosadu, Partizánskem, Zvolenu, Banské Štiavnici, Zemplínskem Jastrebie, Tlmači či Smižanech. 10 Důvodem byl fakt, že městské parlamenty plní v těchto státech zároveň roli zemských sněmů a političtí aktéři se zde zdráhali zavedením přímé volby vrchního starosty omezit svůj vliv (Bogumil & Heinelt 2005).


255

který upozornil na nárůst obecní agendy a rozpočtových výdajů v obcích Severního Porýní-Vestfálska s exekutivní dualitou nepřímo voleného čestného starosty a uvolněného „ředitele města“ v kontrastu s přímo voleným uvolněným silným starostou v Bádensku-Württembersku považovaným za garanta střízlivé obecní rozpočtové politiky (Holtkamp 2005). Odborná diskuse se do politické praxe nijak nepromítla, přičemž hlavním důvodem byla zejména obava politických stran z oslabení jejich pozic, k němuž by v důsledku zavedení přímé volby a např. panašování mohlo dojít. Pro revoluci v komunálních ústavách byla však směrodatná až obdobně normativní politická diskuse na počátku devadesátých let, která přinesla závěry souměřitelné s výše nastíněnou diskusí politologickou. V atmosféře znovusjednocení Německa, kulatých stolů, znechucení z politických stran a víry v kooperativní demokracii došlo při genezi obecního pořádku nových spolkových zemí k prosazení bádensko-württemberského modelu volby starosty (Kost & Wehling 2003). V této situaci si veřejné mínění ve starých spolkových zemích žádalo obdobného privilegia přímo volit svého starostu. Zemské referendum v Hesensku ukázalo, jak silný je ve společnosti hlas žádající zavedení přímé volby, a ta se tak stala předmětem politického boje – nejsilnější německé strany se za účelem zvýšení svých preferencí začaly v zavádění komunálních reforem trumfovat (Kost & Wehling 2003). Následkem bylo v rámci posilování prvků přímé demokracie postupné plošné zavedení přímé volby starostů ve všech spolkových zemích s výjimkou výše uvedených městských států. Nejtěžší bylo prosazení přímé volby starostů v Severním Porýní-Vestfálsku a Dolním Sasku se soutěživou a stranickou politickou kulturou a silnou pozicí SPD (Holtkamp 2005). V obou zemích nakonec SPD k zavedení přímé volby svolila pod tlakem opozice usilující o vypsání referenda a zejména veřejného mínění, přičemž v Dolním Sasku přímou volbu s pomocí argumentu hrozby propadu voličské podpory prosadil pozdější německý kancléř Gerhard Schröder. Konvergence k bádensko-württemberskému modelu se však v některých případech omezila na podobu přímé volby starostů, přičemž si jednotlivé spolkové země zachovaly prvky svého tradičního obecního pořádku (magistrátní obecní zřízení v Hesensku) a političtí aktéři s negativním přístupem přímou volbu akceptovali pouze pod podmínkou omezení kompetencí nově přímo volených starostů (Severní Porýní-Vestfálsko, Dolní Sasko).

256


Tabulka č. 1 – postavení starosty v jednotlivých spolkových zemích shodné volební období starosty a rady (délka a termín)?

starosta a kompetence v oblasti agendy samosprávy

předsednictví a hlasovací právo v radě

Bádensko-Württembersko

nespojená volba, volební období starosty 7 let a více

samostatné kompetence starosty

starosta předsedá radě a má v ní hlasovací právo

Sasko




Sasko-Anhaltsko



starosta radě buď předsedá, nebo má hlasovací právo

Porýní-Falc




Bavorsko

spojená volba, volební samostatné období starosty a rady kompetence starosty 5–6 let


Durynsko

nespojená volba, volební období starosty 5–6 let



Meklenburskonespojená volba, -Přední Pomořansko volební období starosty 7 let a více


předsedou rady je radní, starosta nemá hlasovací právo v radě

Šlesvicko-Holštýnsko




Sársko




Braniborsko


pravomoc rady vyhradit si, resp. odebírat kompetence


Dolní Sasko

spojená volba, volební pravomoc rady období starosty a rady vyhradit si, resp. 5–6 let odebírat, kompetence


Severní Porýní-Vestfálsko

spojená volba, volební pravomoc rady období starosty a rady vyhradit si, resp. 5–6 let odebírat, kompetence


Hesensko

nespojená volba, volební období starosty 5–6 let


Zdroj: Bogumil & Heinelt 2005

kompetence rozmělněny do kolektivního orgánu


257

Výše uvedená a oproti verzi Larse Holtkampa redukovaná tabulka znázorňuje rozdělení německých spolkových zemí podle třech kritérií: 1) zda se přímá volba starostů koná ve stejném termínu jako volba starosty a do jaké míry volební období starostů odpovídá volební periodě místních rad či ji přesahuje, 2) zda starosta disponuje samostatnými kompetencemi v oblasti průběžné agendy samosprávy, či zda rada některé kompetence může starostovi vyhradit nebo je starostovi dokonce odebírat, 3) zda starosta má, či nemá hlasovací právo v radě a zda jí předsedá, případně zda disponuje pouze jednou z výše uvedených výsad. Z tabulky následně vyplývá velmi silné postavení starostů v zemích Bádensku-Württembersku a Porýní-Falci kontrastující se slabými starosty v Dolním Sasku. Výsledkem revolučních změn v obecním pořádku německých spolkových zemí v devadesátých letech tedy nebyla pouze konvergence, jednotlivé země v současnosti nabízejí širokou paletu variací postavení starostů, které nejsou determinovány pouze svými kompetencemi, vztahem k radě či tzv. přísedícím, volební periodou apod., ale i politickou kulturou (konkordantní politická kultura v Bádensku-Württembersku kontrastující se stranicko-soutěživou kulturou v Severním Porýní-Vestfálsku) včetně hlubšího hodnotového ukotvení v německých regionech (orientace na trh, silná intenzita spolkové činnosti, nižší míra členství v politických stranách zejména v jihovýchodním Německu a rozvinuté postmateriální hodnoty, nižší intenzita spolkové činnosti a vyšší míra členství v politických stranách v převažující části středního a severního Německa). V důsledku výše nastíněných faktorů tak může být silný starosta v obcích Bádensko-Württemberska oslaben konsensuální politickou kulturou, slabšími stranickými vazbami a často patricijským charakterem radních, zatímco jejich slabší kolega v obcích Severního Porýní-Vestfálska může být posílen stranickou politickou kulturou eliminující četnost kohabitací a posilující vazby starostů a stranických frakcí.11 Reformy obecního pořádku v německých spolkových zemích často neprobíhaly koncepčně a systematicky, velkou roli hrála dobová atmosféra (rozmach prvků přímé demokracie), veřejné mínění a zejména zájmy relevantních politických aktérů, kteří přímou volbu starostů implementovali v duchu, který by nejlépe vystihovalo pořekadlo „aby se vlk nažral (přímá Nastíněný jev demonstrují Jörg Bogumil a Lars Holtkamp (Bogumil & Holtkamp 2005) v analýze mocenského postavení starosty ve dvou v mnoha ohledech srovnatelných obcích – Arnsberg (Severní Porýní-Vestfálsko) a Schwäbisch Gmünd (Bádensko-Württembersko). 11

258


volba starostů byla implementována) a koza (většinové pozice politických stran v obecních samosprávách) zůstala celá“. Zejména v Severním Porýní-Vestfálsku neexistovala jasná představa, jakým směrem obecní pořádek reformovat a hlavním motorem změn se staly zájmy politických aktérů, v tomto případě zemské SPD. Podle Larse Holtkampa se ani samotné zemské ministerstvo vnitra nezabývalo analýzou zkušeností s komunálními ústavami v ostatních spolkových zemích a sám ministr vnitra (ač člen SPD, zastánce implementace přímé volby) označil strach ze ztráty většin SPD v městských radách za hlavní hnací motor formování nového obecního pořádku (Holtkamp 2005). Oproti Severnímu Porýní-Vestfálsku byla v Dolním Sasku ustavena poradní komise složená zejména z politických aktérů, která přizvala i vědce a zabývala se mj. i zkušenostmi z ostatních spolkových zemí. Političtí členové komise však setrvali na svých názorových pozicích a jejich práce tak změny obecního pořádku v Dolním Sasku přímo neovlivnila.12

Dopad na komunální volby Hlavní strategií německých politických stran byl v sedmdesátých a osmdesátých letech odpor vůči implementaci přímé volby starostů, která by potenciálně oslabila vliv regionálně často predominantních německých politických stran na starostu i lokální samosprávy. V situaci nevyhnutelnosti její implementace potom strany volily strategii směřující k posílení vlastních pozic, za zmínku stojí např. snaha CDU o posílení pravomocí starostů v zemích se silnou SPD (Severní Porýní-Vestfálsko, Dolní Sasko) a naopak související snaha SPD o posílení místních rad právě na úkor nově přímo volených starostů. V souvislosti s reformami „komunálních ústav“ došlo v důsledku zavedení přímé volby a panašování či kumulování ke zvýšení „personalizace“ německé lokální politiky – posílení role „osobností“ na úkor politických stran (Bogumil 2001). Německé politické strany se těmto změnám dovedly pružně přizpůsobit, přičemž lze zmínit mj. dva důležité momenty usnadňující tuto adaptaci: 1) standardní fungování německých politických stran (zkušeným politickým matadorům orientovaným na voliče a spolky nezpůsobilo velké problémy přizpůsobit tvorbu kandidátních listin a výběr kandidátů novým pravidlům),13 12

Komise podnikla výjezdy do některých měst v Hesensku a Bádensko-Württembersku.


259

2) politická kultura nezřídka oslabila účinek reforem (v zemích se soutěživou a stranickou politickou kulturou si politické strany vzhledem ke stabilitě volebních výsledků často udržely kontrolu nad starosty /resp. úspěšní starostové zachovali stranám loajalitu/, zatímco v zemích s konkordantní politickou kulturou neměli ani tradičně přímo volení starostové silný vliv na samosprávu rekrutující se často z řad místní honorace). Zde se opět můžeme vrátit ke kontextu diskuse zavedení přímé volby v České republice. Je zřejmé, že stejně jako v Německu osmdesátých let není ani v naší zemi přímá volba starostů v zájmu rozhodujících politických aktérů, a tedy ani v jejich agendě. Na základě české diskuse i německých zkušeností lze postulovat následující teze: 1) Přímá volba z kontinuálního politického procesu patrně nevzejde a pro její případné prosazení by byl rozhodující případný silný impuls směrem k politickému systému či minimálně obměna českého stranického systému.14 2) Adaptace na vyšší personalizaci komunální politiky by byla bezproblémová pro voliče15, zato značně obtížná pro chatrný český stranický systém.16 3) Implementace přímé volby by v české situaci vzhledem k častému lokálnímu výskytu konkordantní politické kultury a chatrnému stranickému systému patrně vedla k instalaci ve srovnání s Německem nepoměrně silnějších přímo volených starostů.

Závěr Přes informace nastíněné v předloženém textu je zavedení přímých voleb starostů v Německu považováno za nezvratitelný proces. Ačkoli někteří 13 Z vyjádření řady např. hesenských komunálních politiků (Jüptner 2001) je patrné, že implementace reforem neznamenala pro politické strany zásadní zlom, čelní kandidáti či kandidáti na starostu si své posty pouze musí „více zasloužit“ volební kampaní orientovanou primárně na voliče a prezentaci vlastního programu, případně výsledků. 14 Do této kategorie bychom mohli zařadit případný volební úspěch některých neparlamentních stran či posílení vlivu komunálních politiků ve stranách zejména pravé části českého politického spektra. 15 Český volič chápe komunální politiku často jako „individualizovanou“, velice často panašuje a volební systém mu zejména v malých obcích často není srozumitelný. 16 Politické strany získávají pozice na komunální úrovni často pomocí spřízněných politických stran či „osobností“ na kandidátních listinách, které přitom neaspirují na posty v obecních radách.

260


kritici dávají přímou volbu starostů do přímé souvislosti s klesající volební účastí (Kost & Wehling 2003), kritických hlasů na adresu přímé volby výrazně ubylo a ta má nadále silnou podporu veřejného mínění i relevantních politických aktérů. Zároveň se pod dojmem konkrétních zkušeností rozplynuly obavy z problémů spojených s kohabitací. Zajímavostí je fakt, že proces implementace přímé volby ve své podstatě není dokončen a podle politologických prognóz budou v některých spolkových zemích pokračovat změny v postavení starostů směrem k bádensko-württemberskému modelu. Přímá volba se tak v kontextu německých zkušeností ukazuje jako prvek, který bývá reálně implementován nezřídka bezkoncepčně, postupně, pod tlakem dobové atmosféry a zájmů politických aktérů, a přesto se ukazuje jako funkční a všeobecně přijatelná. Zároveň zde nacházíme silnou paralelu s poloprezidentskými režimy – ústavními hybridy, které jsou přitom funkční a snad stále i populární.

Zdroje: Balík, S. (2005): Modely exekutivních koalic na komunální úrovni. In: Dančák, B.; Fiala, P.; Hloušek, V. (eds.): Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu. Brno: Mezinárodní politologický ústav. Bogumil, J. (2001): Modernisierung lokaler Politik. Baden-Baden: Nomos. Bogumil, J. (2002): Kommunale Entscheidungsprozesse im Wandel. Theoretische und empirische Analysen. Opladen: Leske + Budrich. Bogumil, J.; Heinelt, H. (eds.) (2005): Bürgermeister in Deutschland. Politikwissenschaftliche Studien zu direkt gewählten Bürgermeistern. Wiesbaden: VS. Bogumil, J.; Holtkamp, L. (2005): Die Machtposition der Bürgermeister in NRW und Baden-Württemberg. In: Bogumil, J.; Heinelt, H. (eds.): Bürgermeister in Deutschland. Politikwissenschaftliche Studien zu direkt gewählten Bürgermeistern. Wiesbaden: VS. Holtkamp, L. (2005): Reform der Kommunalverfassungen in den alten Bundesländern – eine Ursachenanalyse. In: Bogumil, J.; Heinelt, H. (eds.): Bürgermeister in Deutschland. Politikwissenschaftliche Studien zu direkt gewählten Bürgermeistern. Wiesbaden: VS. Hudák, J.; Jüptner, P; Svoboda, J. (2003): Komunální politické systémy. Praha: Desktop Publishing UK FF. Jüptner, P. (2001): Česká komunální politika a její problémy (disertační práce). Praha: IPS FSV UK. Jüptner, P. (2004): Komunální koalice a politické modely. In: Politologická revue 7(2): 147–158. Kersting, N. (2004): Die Zukunft der lokalen Demokratie. Modernisierungs- und Reformmodelle. Frankfurt: Campus Verlag.


261

Kistner, W. (2005): Europäisierung der Lokalpolitik im ländlichen Raum. Kassel: Kassel university press. Kost, A.; Wehling, H. G. (eds.) (2003): Kommunalpolitik in deutschen Ländern. Wiesbaden: Westdeutscher Verlag. März, P. (eds.) (2001): Die kommunalen Ebenen in Bayern. Kommunalordnungen und Wahlen. Mnichov: Bayerische Landeszentrale für politische Bildungsarbeit. Nassmacher, H.; Nassmacher, K. H. (1999): Kommunalpolitik in Deutschland. Opladen: Leske + Budrich. Vedral, J (2006): Přímá volba starostů (Možné varianty změn zákonné úpravy obecního zřízení). In: Deník veřejné správy (http://denik.obce.cz/go/clanek.asp? id=6180233); ověřeno ke dni 3. 5. 2006. Wollman, H.; Roth, R (eds.) (1999): Kommunalpolitik. Politisches Handeln in den Gemeinden. Opladen: Leske + Budrich.

262


19. POLITICKÉ VZDĚLÁVÁNÍ V ČESKÉ REPUBLICE – PŘÍKLAD CEVRO – LIBERÁLNĚ-KONZERVATIVNÍ AKADEMIE L ADISLAV MRKLAS*

Political Education in the Czech Republic – case study: CEVRO – Liberal-Conservative Academy Abstract: Political education represents an interesting phenomenon of the modern times. Party – political education organized by parties themselves or by related organizations presents one of the forms of such education. Generally organizations allied to relevant parties are active in this matter in the Czech Republic, e.g. MDA close to ČSSD, EAD close to KDU-ČSL or CEVRO close to ODS. CEVRO organized number of projects dedicated to people active or heading into politics. Among the main projects to be listed is “Political Manager Professional”, “Political marketing”, or “Liberal Conservative Academy”. Keywords: Political party; party education; political education; political marketing; political management; CEVRO – Liberal-Conservative Academy

„Politické vzdělání je nutné a za našich poměrů tím nutnější, že jak situace dnes je, práce politická je důležitá a v daném okamžiku může být důležitější než jiné, ale, jak vždy bývá: co je na očích všem, o tom se nejmíň přemýšlí.“ T. G. MASARYK (1926): Jak pracovat?

* Ladislav Mrklas (1973), vystudoval politologii na FSV UK, kde také dokončuje doktorské studium a od roku 2004 působí jako odborný asistent. Od roku 2000 spolupracuje s CEVRO, od srpna 2002 je jeho ředitelem. Specializuje se na problematiku českého politického systému, vývoje českých stran a parlamentarismu a v poslední době se věnuje také politickému marketingu. Je editorem několika sborníků (Krajské volby 2000. Fakta, názory, komentáře., Volby do Poslanecké sněmovny 2002, 15 let poté) a autorem řady odborných textů v Politologickém časopisu, Revue Proglas/Revue Politika, Parlamentním zpravodaji a sbornících. Publikuje i odborně-populární texty v českých médiích.

EVROPEIZACE – UŽITEČNÝ NEBO MÓDNÍ POJEM?

263

Politické vzdělávání je fenoménem mnoha tváří a podob. A také mnoha problémů. Již sám termín „politické vzdělávání“ vyvolává v prostředí postkomunistické střední a východní Evropy kontroverzní konotace. Termín totiž jako by přímo odkazoval k tradici systematického vštěpování „jediného správného názoru“ – oficiální marx-leninské ideologie, kterému byli vystaveni všichni občané zemí východního bloku od útlého dětství. Tento text je fenoménu politického vzdělávání věnován hned ze tří důvodů. Prvním byl záměr organizátorů politologického sympozia „Parlamentní volby 2006 a česká politika“, na kterém byl přednesen, představit nejrůznější podoby a trendy politického stranictví v České republice. Druhým důvodem je naprostá nutnost tento fenomén postupně odtabuizovat. V zájmu celé společnosti je totiž rozšiřování obecného povědomí o různých souvislostech politického života v demokracii. A to v duchu úvodního citátu pocházejícího z úst prvního československého prezidenta, který autor textu pokládá za velmi trefný a nadčasový. Instituce zabývající se politickým vzděláváním mohou mít různou podobu. Může jít o instituce státního či veřejného vzdělávacího systému. Stejně dobře se ale může jednat o instituce nestátní, více či méně nezávislé na různých politických vlivech. Konečně třetím důvodem je dlouhodobé angažmá autora textu v jedné z významných institucí, které se politickým vzděláváním v naší zemi zabývají – občanském sdružení CEVRO – Liberálně-konzervativní akademii. Tento text si neklade ambici být vyčerpávající studií postihující všechny možné podoby a formy analyzovaného fenoménu. Jde o jeden z prvních textů, který by měl v kostce představit některé formy politického vzdělávání, zejména pak tu, již autor pro účely tohoto textu nazval „stranicko-politickým vzděláváním“, tj. vzděláváním členů a sympatizantů stran, případně dalších zájemců z řad veřejnosti, organizovaným buď samotnými politickými stranami nebo jinými institucemi, jež se v jejich blízkosti pohybují, jsou s nimi ideově, personálně, eventuálně finančně či organizačně propojené. V úvodu stati se autor pokusí stručně charakterizovat stav stranicko-politického vzdělávání v České republice. Druhá část je pak věnována aktivitám CEVRO, zejména pak vybraným rozsáhlejším projektům.

Stranicko-politické vzdělávání Stranicko-politické vzdělávání je fenoménem, který je typický pro evropské stranictví. Podíváme-li se na moderní relevantní evropské strany, zjistíme, že většina z nich disponuje institucionalizovanou formou vzdělávání. Jde o logický důsledek charakteru evropských stran, který je výrazně odlišný

264


např. od stran v USA. Tradičním typem evropských stran jsou strany masové. Jak upozorňuje Michal Klíma, mezi důležité atributy tohoto typu stran patří politické vzdělávání, organizované buď přímo stranou nebo její přidruženou organizací (Klíma 1998: 42). Také poválečné strany, blížící se typu catch-all, využívají různých forem a intenzity politického vzdělávání. Peteer Luksep, bývalý poslanec a dnes člen správní rady Jarl Hjalmarson Foundation, vzdělávací nadace blízké švédské straně Moderaterna, definoval obecné důvody pro stranicko-politické vzdělávání takto: • Budování a podpora demokracie • Získávání členů • Prohloubení stranické soudržnosti • Posílení strany • Vývoj stranických politik • Tvoření databáze lidských zdrojů • Vzdělávání kandidátů a členů • Trénink kandidátů • Hledání zdrojů financování • Vzájemná inspirace, předávání zkušeností • Budování mezinárodních kontaktů a koalic (www.hjalmarsonstiftelsen.se). V případě masových i catch-all stran se různí formy, obsah, intenzita a zejména pak provázanost systémů vzdělávání se stranou. Jako klíčová proměnná se jeví právě otázka, nakolik úzce je politické vzdělávání přímo provázané s tou či onou politickou stranou. Institucionálně můžeme hovořit o následujících typech (intenzitě) provázání: • Vzdělávací útvary uvnitř stran (např. analytická oddělení, oddělení vzdělávání apod.) – bývají přímou součástí ústřední stranické kanceláře, a bývají tedy plně řízeny stranou (v ČR např. Teoreticko-analytické pracoviště KSČM – viz níže). • Vzdělávací instituce a sítě „evropských“ stran – představují mezinárodní prvek vzdělávání, povětšinou jsou navázány na některou z etablovaných „evropských“ stran (např. European Ideas Network působící při Evropské lidové straně) (www.ein.org). • Politické nadace a jiné subjekty navázané na veřejné finance – tzv. německý model, tedy oficiální stranické nadace financované ze státního rozpočtu v závislosti na volebním výsledku „mateřské strany“, takový systém funguje vedle Německa také např. v Rakousku, Španělsku nebo v Maďarsku. • Nadace a jiné subjekty financované a řízené stranami – politické strany zakládají nadace či jiné právnické osoby, které jsou jimi řízeny


265

a financovány a slouží potřebám stran (příkladem je třeba Nadácia Demokracie, založená před několika lety Slovenskou demokratickou a křesťanskou unií). • Nadace a jiné subjekty formálně nezávislé na stranách – stranicko-politické vzdělávání je realizováno za pomoci subjektů, které jsou formálně nezávislé na straně, přičemž propojení může nabývat nejrůznějších forem – personální, ideové, finanční apod., tomuto typu odpovídá většina vzdělávacích institucí českých politických stran. • Kombinace různých typů – v ČR disponuje takovou „sítí“ různých forem vzdělávacích institucí KSČM.

Stranicko-politické vzdělávání v České republice Tento typ politického vzdělávání začal vznikat od okamžiku obnovování českých politických stran v první polovině 90. let. Závislý byl pochopitelně především na stupni rozvoje politického stranictví, stabilitě politických stran, početním stavu a struktuře členské základny, finančních možnostech stran a zejména pak „osvícenosti“ stranických elit. ČR nepřevzala tzv. německý model politických nadací ani žádnou jinou státem regulovanou a podporovanou formu stranicko-politického vzdělávání. Jednotlivé strany proto začaly své vzdělávací systémy budovat samy, a to často nepříliš systematicky bez hlubšího promýšlení. Ke skutečnému rozvoji ve větší míře dochází teprve od konce 90. let. Důležitými impulsy pro to byly jednak změny politické pozice jednotlivých relevantních stran, dále částečná výměna stranických elit, jednak výraznější kontakty českých stran se zahraničními partnery, závislé mj. na přibližování ČR k evropským strukturám. V prvním případě se jako důležitý mezník ukázal odchod některých stran z vlády do opozice, který jim poskytl větší prostor pro budování vnitřní struktury, „kariérních řádů“ i rozvíjení přidružených aktivit. Tento fenomén se projevil především u dvou subjektů, které z vlády odešly v letech 1997–1998 – tedy ODS a KDU-ČSL. Především v případě ODS byl tento odchod navíc spojen s relativně rozsáhlou výměnou stranické elity. Kontakt se zahraničními stranami, jejich integračními uskupeními i spřátelenými vzdělávacími institucemi, jakož i působení některých z nich přímo v ČR či některé sousední zemi pak poskytlo českým stranám přinejmenším inspiraci a často i přímou pomoc při budování vlastních vzdělávacích systémů. Jako dobrý příklad mohou sloužit kontakty KDU-ČSL a ODS na Konrad-Adenauer-Stiftung (KAS) a Hanns-Seidel-Stiftung (HSS), tj. poli-

266


tické nadace CDU a CSU, či ČSSD na Friedrich-Ebert-Stiftung (FES), tedy politickou nadaci německých sociálních demokratů. Tabulka shrnuje základní informace o systémech vzdělávání uvnitř čtyř českých dlouhodobě relevantních stran – ČSSD, ODS, KDU-ČSL a KSČM. Je zde patrná závislost na celkovém charakteru stran, především pak centralizaci jejich řízení. Základní rozdíl vidíme mezi vzdělávacím systémem v rámci centralizované KSČM a systémy ostatních méně centralizovaných formací. Zatímco komunisté disponují více institucemi, z nichž hned tři však jsou přímou součástí strany, pak další tři relevantní uskupení mají vždy pouze jednu vzdělávací instituci, která má ovšem statut formálně nezávislého subjektu, propojeného pouze na personální či ideové bázi. Masarykova dělnická akademie (MDA) je občanským sdružením, které má tradici sahající až do roku 1896. Založena byla za účasti prof. T. G. Masaryka. Obnovena byla v roce 1991, kdy začala znovu vyvíjet své vzdělávací a osvětové aktivity. MDA je personálně a ideově propojena s ČSSD. Financována je z příspěvků Nadace Masarykovy dělnické akademie a příspěvků svých členů. MDA sídlí přímo v pražském Lidovém domě, tedy sídle ČSSD. Na rozdíl od ostatních stranicko-politických vzdělávacích institucí má MDA několik regionálních poboček. Novým ředitelem MDA je od letošního léta politolog Lukáš Jelínek, který dříve působil jako politický poradce několika předních činitelů ČSSD. MDA spolupracuje zejména s Friedrich-Ebert-Stiftung a dalšími institucemi přidruženými či jinak blízkými Straně evropských socialistů, resp. Socialistické internacionále, a jejich členským subjektům (www.cssd.cz). Evropská akademie pro demokracii (EAD) je občanským sdružením, které bylo založeno v roce 1991. EAD je personálně a ideově propojená s KDU-ČSL. V čele jejího prezidia stojí 1. místopředseda křesťanských demokratů Jan Kasal, výkonným ředitelem je radní Kraje Vysočina Jaroslav Hulák. Financována je ze sponzorských darů, nadačních příspěvků a výnosů vlastní činnosti. Spolupracuje především s německými politickými nadacemi KAS a HSS a také s Politische Akademie, která je politickou nadací Rakouské lidové strany. EAD má také kontakty se vzdělávacími organizacemi sesterských stran v rámci Evropské lidové strany (www.ead.cz). Nejsložitější strukturu mají vzdělávací instituce KSČM. Mezi ně patří hned několik institucí. Teoreticko-analytické pracoviště (TAP) je odborným a vzdělávacím útvarem Ústředního výboru KSČM. Klub ekonomů funguje jako součást základní organizace strany v Praze 1. Uvnitř KSČM také působí i Klub mezinárodní politiky. Klub sociologů a psychologů a Výbor národní kultury jsou pak formálně nezávislými občanskými sdruženími, která spolupracují s KSČM a jsou s ní propojena personálními a ideovými

267


vazbami a také svým sídlem. (www.kscm.cz, Fiala – Mareš – Pšeja 2005: 1420–1421). Tabulka 1: Stranicko-politické vzdělávání v ČR (shrnutí) Politická strana

Vzdělávací instituce

Statut a právní forma instituce/ vztah ke straně

Financování

ČSSD

Masarykova dělnická akademie

Formálně nezávislé občanské sdružení; regionální pobočky; personální a ideové propojení

Nadace MDA, sponzorské a členské příspěvky

ODS1

CEVRO – Liberálně-konzervativní akademie

Formálně nezávislé občanské sdružení/personální a ideové propojení

Sponzorské dary, nadační příspěvky, vlastní činnost

KDU-ČSL Evropská akademie pro demokracii

Formálně nezávislé občanské sdružení/ personální a ideové propojení

Sponzorské dary, nadační příspěvky, vlastní činnost

KSČM

Teoreticko-analytické pracoviště Klub ekonomů Klub mezinárodní politiky

Odborný útvar ÚV KSČM

Stranické finance

Klub sociologů a psychologů Výbor národní kultury

formálně nezávislá občanská sdružení – personální a ideové propojení

součást ZO KSČM v Praze 1 struktura uvnitř KSČM (dle stanov) Sponzorské dary a členské příspěvky

Zdroje: www.cssd.cz; www.cevro.cz; www.ead.cz; www.kscm.cz; Fiala – Mareš – Pšeja 2005: 1420–1421; vlastní výzkum

CEVRO – Liberálně-konzervativní akademie – základní informace CEVRO vzniklo v srpnu 1999 pod původním názvem Sdružení pro celoživotní vzdělávání a rozvoj osobnosti. Zkratkou původního názvu byla současná první část názvu, tedy CEVRO. U zrodu tohoto občanského sdružení stál především tehdejší místopředseda Poslanecké sněmovny a zároveň místopředseda Občanské demokratické strany Ivan Langer. Dalšími osobami, které od založení sdružení zasedají v jeho řídícím orgánu (tj. do roku 2002 výboru, od roku 2002 pak správní radě), jsou psycholog Jiří Frgal 1 Někteří autoři zabývající se problémem přidružených organizací politických stran nebo think-tanků blízkých politickým stranám uvádějí jako další instituci blízkou ODS Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP), založené bývalým předsedou ODS Václavem Klausem (Schneider 2003: 54; Schneider 2006: 14; Barták 2006: 260–264). CEP nepochybně politické vzdělávání provozuje, avšak podle autora se stěží dá hovořit o stranicko-politickém vzdělávání, a to především poté, kdy byl Václav Klaus zvolen prezidentem republiky.

268


a také Václav Mencl, nynější poslanec, v době založení CEVRO hlavní manažer ODS. Výkonný tým CEVRO, který z původního počtu jednoho zaměstnance na necelý pracovní úvazek narostl na současný stav 5 kmenových zaměstnanců a cca 5 dlouhodobých spolupracovníků zaměstnaných na částečný úvazek a několika desítek dalších příležitostných spolupracovníků, vede od podzimu 2002 autor tohoto textu, který mimochodem na rozdíl od výkonných ředitelů EAD a MDA není členem ODS. Totéž platí o drtivé většině osobností zapojených do vzdělávacích aktivit. Ke změně názvu na současný, tedy CEVRO – Liberálně-konzervativní akademie, došlo na podzim roku 2003. Šlo o zvýraznění startu nové etapy rozvoje, a to z hlediska šíře aktivit sdružení, jeho domácích i zahraničních kontaktů i celkových ambicí. Nový název sdružení v sobě spojoval tradiční značku (zkratku) CEVRO a název nejvýznamnějšího projektu – Liberálně-konzervativní akademie (LKA). CEVRO bylo od počátku formováno myšlenkou celoživotního doplňování znalostí a dovedností pravicově smýšlejících lidí. Inspirací mu byla především činnost obdobných think-tanků a vzdělávacích organizací v západních zemích. Konkrétně se CEVRO hlásí k inspiraci aktivitami německých politických nadací Konrad-Adenauer-Stiftung (KAS) a Hanns-Seidel-Stiftung (HSS) či amerického International Republican Institute (IRI). Právě s těmito třemi institucemi také CEVRO hned po svém vzniku navázalo spolupráci. Následovalo postupné navazování dalších mezinárodních kontaktů. CEVRO nyní spolupracuje s desítkami dalších organizací (např. britskou Westminster Foundation, Internationales Institut für Politik und Wirtschaft z německého Hamburku, rakouskou Politische Akademie der ÖVP, španělskou Fundación para el Análisis y los Estudios Sociales, založenou expremiérem Aznarem, nebo maďarskou nestranickou akademickou nadaci Századvég). CEVRO je také členem dvou evropských sítí politických nadací: European Ideas Network, fungující jako přidružená organizace Evropské lidové strany, a European Network of Independent Political Foundations (ENIP), která vznikla teprve v tomto roce jako síť poskytující odborné konzultace institucím EU. Mezi cíle CEVRO patří zejména: • podpora spontánní aktivity jedinců, • všestranná příprava veřejně činných osob, • svobodná výměna zkušeností a znalostí na domácí i zahraniční úrovni, • prolamování bariér mezi politickou, akademickou, podnikatelskou, mediální a občanskou sférou, • prolamování bariér mezi různými věkovými, vzdělanostními, názorovými a sociálními skupinami, • vzbuzování živého zájmu o věci veřejné,


269

• popularizace a propagace liberálně-konzervativního myšlení a politiky (www.cevro.cz/cs/o-cevro/profil-cevro/). Aktivity CEVRO se dnes dají rozdělit do čtyř základních okruhů či projektů: 1. vydávání měsíčníku CEVRO Revue, v jehož záhlaví si můžeme přečíst, že jde o „časopis pro příznivce české pravicové politiky“, 2. organizování Liberálně-konzervativní akademie (viz níže), 3. organizování nejrůznějších konferencí, seminářů, stáží a veřejných diskusí s domácí i zahraniční účastí, resp. v ČR i v zahraničí, 4. vydávání periodických i neperiodických publikací.

Hlavní vzdělávací projekty CEVRO CEVRO v minulých letech zorganizovalo celou řadu významných projektů v oblasti politického vzdělávání. Některé z nich se dají označit za klasické stranicko-politické vzdělávání, jiné jsou určeny široké veřejnosti. Vzhledem k tomu, že panel politologického sympozia, v jehož rámci byl tento příspěvek přednesen, byl věnován především politickému marketingu, soustředí se autor v dalších řádcích především na několik projektů, které mají k tomuto tématu blízko.

CEVRO a projekt „Strategie úspěchu“2 Projekt „Strategie úspěchu“ je projektem vzdělávání ODS, který byl zpracován významným politikem ODS a také předsedou správní rady CEVRO Ivanem Langerem, předložen výkonné radě ODS a touto v dubnu 2004 také schválen. Jde o projekt, který míří na několik cílových skupin: občany ČR, voliče ODS a členy ODS. K oslovení každé této skupiny má být podle autora projektu využito vícero různých prostředků, počínaje besedami a publikačními aktivitami a konče akreditovanými vysokoškolskými studijními programy. CEVRO má v tomto projektu výsadní pozici jako jeho institucionální garant. Není však zdaleka jedinou institucí, jež má být do projektu zapojena. Mezi další významné instituce patří domácí i zahraniční think-tanky, vzdělávací organizace, akademická pracoviště a jednotlivci z řad akademiků i osoby z praxe. Text celého projektu je v elektronické formě přístupný na www.langer.cz/strategie_ uspechu.pdf. 2

270


Projekt byl zpracován z hlediska krátko-, středně- i dlouhodobého horizontu. Dlouhodobý horizont počítá s obdobím cca deseti let, během nichž má dojít k vytvoření propracovaného systému politického vzdělávání, který bude přístupný všem občanům ČR a zároveň bude specializovanější programy nabízet všem veřejně činným osobám, zejména pak politikům ODS. V další části textu budou některé důležité programy tohoto projektu blíže specifikovány. Pokud se kritickým okem podíváme na plnění střednědobého horizontu projektu „Strategie úspěchu“, můžeme konstatovat, že projekt se úspěšně rozvinul především v těch oblastech, které může přímo garantovat právě CEVRO. Naopak zcela se nepodařilo naplnit řadu aktivit, které počítají se zapojením dalších institucí. Důvodů je několik. Tento projekt byl sice přijat nejvyšším orgánem ODS mezi kongresy, tj. výkonnou radou, avšak zdaleka ne všichni členové ODS vůbec tuší, že takový projekt existuje. Druhý důvod je personální. Osoba, která je garantem projektu, tedy Ivan Langer, patří mezi čelné a nejaktivnější představitele ODS, nicméně její aktivity nejsou obecně přijímány celou politickou stranou, o veřejnosti obecně ani nemluvě. Třetím důvodem je samotný fakt, že ODS je pluralitní stranou, kde žádný projekt nemusí být akceptován členskou základnou. Vedení strany koneckonců ani nemá prostředek, kterým by případně sjednala v této věci „stranickou disciplínu“. Projekt je tak svým způsobem nabídkou, kterou ODS, CEVRO a jmenovitě i Ivan Langer dávají široké cílové skupině. Jako pozitivní lze vnímat to, že jednotlivé aktivity, které jsou součástí projektu, vykazují z hlediska zájmu veřejnosti jednoznačně vzestupný trend. Každý rok tak např. přibývá zájemců o studium Liberálně-konzervativní akademie, přičemž také významně narůstá podíl nestraníků či členů jiných politických stran, včetně stran s evidentně odlišným ideovým zaměřením. Velmi podobné trendy zájmu lze pozorovat u jednorázových akcí, publikační činnosti, návštěvnosti webu CEVRO či odběru internetového CEVRO Newsletteru.

Konkrétní projekty stranicko-politického vzdělávání Nyní se krátce zastavíme u těch projektů, které lze jednoznačně považovat za stranicko-politické vzdělávání, neboť jsou určeny výhradně členům ODS. A to navíc nikoli členům řadovým, nýbrž buď pro profesionální aparát strany nebo pro politickou reprezentaci na různých úrovních stranické hierarchie, resp. pro kandidáty strany v různých stupních voleb. Konkrétně půjde o tři projekty, které zasahují do letošního roku.


271

Politický manažer profesionál Tento projekt je určen všem profesionálním zaměstnancům ODS, tedy zaměstnancům hlavní kanceláře strany, včetně hlavního manažera, který stojí v čele hierarchie stranického aparátu, a dále regionálním a oblastním manažerům. Projekt se zaměřuje na všestrannou přípravu pro výkon funkcí, které jsou klíčové z hlediska každodenního fungování strany. Cílem projektu je modernizace řízení strany a profesionalizace stranického aparátu tak, aby odpovídaly trendům moderního managementu. Inspirací je pochopitelně management a marketing nejúspěšnějších zahraničních politických stran, jakými jsou britská Labour Party nebo obě největší strany v sousedním Německu. Konkrétními aktivitami, které CEVRO v rámci tohoto projektu připravilo, bylo několik zahraničních stáží při příležitosti volebních kampaní, dále dvoudenní specializovaný seminář, výstupy z něj v podobě CD-ROMu s přednesenými materiály, pražské přednášky německých expertů na management stran a volebních kampaní prof. Veena a Petera Radunskiho a zapojení profesionálního aparátu do projektů Politický marketing a Liberálně-konzervativní akademie. Zaměstnanci aparátu ODS měli např. možnost vycestovat na pozorovatelskou misi při příležitosti parlamentních voleb v Německu a v Polsku v roce 2005. Z těchto misí pak vznikl rozsáhlý materiál, prezentovaný na pražském semináři. Zmíněným dvoudenním seminářem ve Špindlerově Mlýně v červnu 2005 byla zakončena první etapa projektu. Na tomto semináři vystoupil např. jeden z předních českých teoretiků i praktiků politického marketingu Marek Buchta, který hovořil o marketingovém řízení politických stran. Dalšími lektory byli publicista Tomáš Klvaňa, který vystoupil s přednáškou o vztazích mezi politikou/politiky a novináři, psycholog Jiří Frgal, jenž vedl nácvik komunikačních dovedností a team-buildingové aktivity, a také autor tohoto textu, který hovořil o fenoménu catch-all stran a možnostech catch-allismu v případě ODS.3 Projekt nyní pokračuje dalšími etapami.

Politický marketing Projekt vznikl již v roce 2003, kdy ODS po volební porážce začala hledat inspiraci pro svoji další politickou činnost. Klíčovým problémem přitom podle osobností kolem CEVRO i mnoha dalších politologů a analytiků 3 Tento termín použil ve svém textu o ODS, publikovaném v Politologickém časopisu, prof. Klíma (Klíma 2004: 393–411)

272


nebyl ani tak obsah politiky ODS, ale formy její prezentace, práce s médii a veřejným míněním apod. (srov. Sokol – Mrklas 2002, Pečinka 2002, Langer 2002, Mlejnek 2003, Klíma 2004, Langer 2004 aj.) CEVRO tehdy oslovilo několik předních českých odborníků na marketing s nabídkou začít sledovat využívání marketingových postupů v činnosti a řízení západních politických stran a dalších politických institucí. Na tuto nabídku reflektoval především výše zmíněný Marek Buchta, který se stal jedním z hlavních propagátorů nástupu marketingových metod do české politiky. Pod jeho vedením se politický marketing stal jedním ze šesti kursů vyučovaných na Liberálně-konzervativní akademii. V rámci tohoto kursu, který sestává z několika ucelených bloků přednášených třemi či čtyřmi odborníky, byl důraz kladen na následující problémy: • možnosti použití marketingových metod v politice, • marketingové řízení politických stran, • role výzkumů v politice, • marketingová komunikace, • příprava a realizace reklamní kampaně, • budování politických značek, • kreativita v reklamě, • public relations a vztahy s médii (www.cevro.cz/cs/liberalne-konzervativni-akademie/zakladni-informace/). Do výuky kursu se vedle Marka Buchty zapojili také novinář a bývalý tiskový mluvčí prezidenta Klause i několika dalších institucí Tomáš Klvaňa, bývalá tisková mluvčí ODS, nynější ředitelka PR agentury GoodComm Michaela Maláčová a ředitel reklamní a komunikační agentury KLAN, spoluautor několika politických kampaní Jan Šafrata. O přitažlivosti tématu i kvalitě kursu svědčí mimo jiné ohlasy posluchačů a absolventů LKA, mezi nimiž patří právě tento kurs k nejpopulárnějším a nejlépe hodnoceným. Další součástí projektu je sledování volebních kampaní po celém světě. Tomuto problému se opět věnuje především Marek Buchta, který je také nejčastějším autorem textů v rubrice Politická reklama, jež je od roku 2005 pravidelnou součástí měsíčníku CEVRO Revue. Do této rubriky dále přispívají politologové Petr Sokol a také autor tohoto textu. Volební kampaně jsou sledovány jednak z ČR, stále častěji ale také přímo v zemích, kde probíhají. Právě pozorovatelské mise politologů, odborníků na politický marketing a také profesionálních stranických pracovníků v zahraničí jsou další významnou součástí projektu. Mise prozatím CEVRO organizovalo v sousedních zemích, kde v minulém či tomto roce proběhly parlamentní volby – tedy v Německu, Polsku, Maďarsku a na Slovensku. V Německu a Polsku bylo takových misí více. Ve všech případech byly organizovány za pomoci


273

spřátelených institucí v mateřských zemích. Zástupci CEVRO se tak např. zúčastnili speciálního semináře organizovaného KAS a CDU přímo v její spolkové centrále. Účastníci zmíněných misí také opakovaně přednášeli o proběhlých volebních kampaních na půdě CEVRO, regionálních organizací ODS i na akademické půdě v Ostravě a Praze. Někteří z nich navíc publikovali své texty o kampaních na stránkách CEVRO Revue a jiných časopisů a také je komentovali pro různá média: Českou televizi, Český rozhlas, MF Dnes, Hospodářské noviny apod. Na tyto aktivity navázaly také dva semináře za účasti stratégů volebních vítězů z Německa a Polska. V září 2005 byli hosty CEVRO prof. Veen a P. Radunski. V lednu 2006 pak do Prahy na pozvání CEVRO přicestovali a přednášeli zde stratégové úspěšné parlamentní a prezidentské kampaně polského Práva a spravedlnosti (PiS) Michal Kamiński a Adam Bielan. Konečně, nejvýznamnější publikační aktivitou celého projektu bylo vydání analýzy britských voleb, kterou sepsali Marek Buchta a autor tohoto textu a která vyšla pod názvem „Parlamentní volby ve Velké Británii 2006“ (Buchta – Mrklas 2005). Výsledkem všech těchto aktivit je nepochybně postupující popularizace marketingového přístupu k politice, a to nejen uvnitř ODS, ale i v jiných stranách, médiích i veřejnosti. Dokresluje to chování politických stran před letošními volbami do Poslanecké sněmovny, kterému jsou věnovány jiné příspěvky v tomto sborníku. Na celkové hodnocení aktivit CEVRO i prosazení politického marketingu v českých podmínkách je však ještě velmi brzy.

Další projekty „obecného“ politického vzdělávání Kromě projektů, které jsou určeny především či zcela výhradně dovnitř ODS, CEVRO v minulých letech organizovalo jednorázové i dlouhodobé projekty, mířící k podstatně širším cílovým skupinám. Vlajkovou lodí přitom byly již skončené tři ročníky Liberálně-konzervativní akademie. V letošním roce navíc začalo CEVRO prostřednictvím nově založené obecně prospěšné společnosti CEVRO Institut, o.p.s. usilovat o akreditaci bakalářského vysokoškolského studia, které bude přirozeně nabízeno velmi širokým vrstvám.4 4 Z důvodů právě probíhajícího akreditačního řízení a řízení ohledně žádosti o souhlas působit jako vysoká škola nebudou o tomto projektu v rámci tohoto textu uvedeny žádné další podrobnosti.

274


Liberálně-konzervativní akademie Tento projekt je dosavadním nejrozsáhlejším počinem CEVRO v oblasti vzdělávacích aktivit. U jeho zrodu stála myšlenka nabídnout skutečně systematický vzdělávací program všem osobám, které jsou činné ve veřejném životě nebo přemýšlejí o zapojení do něj. Program byl koncipován tak, aby měl jak svoji akademickou hodnotu, zaručovanou jmény odborných garantů i jednotlivých lektorů, tak také hodnotu praktickou, tedy aby vedle teoretičtějších částí zasahoval i do ryze praktických oblastí. Studium na LKA je jednoroční a uskutečňuje se jedenkrát měsíčně v sobotu v Praze a v uplynulých dvou letech i v Olomouci. Dvakrát do roka se posluchači sejdou také v neděli. Studium se skládá ze šesti kursů: ekonomie, komunikace a veřejné prezentace, mezinárodních vztahů, politického marketingu, politologie a práva. Struktura kursů odpovídá v zásadě látce, která je standardní součástí vysokoškolských úvodů do jednotlivých disciplín (více viz www.cevro.cz/cs/liberalne-konzervativni-akademie/ profil-studia). Odbornými garanty všech teoretičtějších kursů jsou přední čeští profesoři a docenti působící na domácích i zahraničních veřejných i soukromých vysokých školách: profesor Robert Holman (ekonomie), docent Petr Robejšek (mezinárodní vztahy), profesor Miroslav Novák (politologie) a docentka Alena Macková (právo). Garanty praktičtějších kursů jsou odborníci z praxe: dr. Jiří Frgal (komunikace a veřejná prezentace) a ing. Marek Buchta (politický marketing). V rámci jednotlivých kursů přednáší několik dalších docentů: Jiří Schwarz a Josef Šíma (ekonomie) či Vojtěch Šimíček (právo), jakož i řada jiných předních českých odborníků na jednotlivé disciplíny. V kursech politologie a mezinárodních vztahů např. přednášeli zástupci brněnské politologické školy – Markéta Pitrová, Vít Hloušek a Pavel Pšeja a také pražští politologové – autor tohoto textu, Petr Sokol a Josef Mlejnek (více viz www.cevro.cz/cs/liberalne-konzervativni-akademie/ garanti-a-lektori/). Studium na LKA v uplynulých let vyvolalo obrovskou poptávku, kterou CEVRO nebylo nikdy schopno zcela uspokojit. Počet uchazečů, kteří se rekrutovali z řad stávajících členů ODS, KDU-ČSL a jiných stran i nestraníků, vždy mnohonásobně překračoval možnosti CEVRO. V ročníku 2005/6 a připravovaném ročníku 2006/7 např. počet zájemců překročil kapacitní možnosti o více než 250 procent. Většina posluchačů v Praze i Olomouci svá náročná studia také dokončila. K absolvování bylo přitom třeba napsat a obhájit esej na předem konzultované téma a také úspěšně složit zkoušku z odučené látky všech


275

kursů, jež měla formu relativně náročného písemného testu. Ke složení testu posluchači museli prostudovat nejen materiály z přednášek, ale také doporučenou literaturu a jiné materiály. Některé odevzdané eseje měly výjimečně vysokou úroveň. CEVRO nyní proto chystá výběrový sborník nejlepších prací prvních tří ročníků.5

Literatura: Barták, A. (2006): ODS a přidružené organizace. In: Balík, S. a kol.: Občanská demokratická strana a česká politika. ODS v českém politickém systému 1991– 2006. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Buchta, M.; Mrklas, L. (2005): Parlamentní volby ve Velké Británii 2006. Praha: CEVRO. Fiala, P.; Mareš, M.; Pšeja, P. (2005): Komunisté a jejich strany. In: Malíř, J.; Marek, P. a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861–2004. Brno: Doplněk, 1413–1432. Klíma, M. (1998): Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha: Radix. Klíma, M. (2004): Problémy pravice, problémy ODS. „Catch-allism“ je podmínkou modernizace, Politologický časopis XI(4): 393–411. Mlejnek, J. (2003): Občanská demokratická strana před volbami a po volbách 2002. In: Linek, L.; Mrklas, L.; Seidlová, A.; Sokol, P. (eds.): Volby do Poslanecké sněmovny 2006. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Pečinka, B. (2002): Komentář: Budoucnost české pravice, Revue Proglas XIII(8). Sartori, G. (2005): Strany a stranické systémy. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Schneider, J. (2003): Think tanky ve visegrádských zemích: Analýza politiky a obhajoba zájmů. Brno: IIPS. Schneider, J. (2006): Role think tanků: analýzy politiky nebo zprostředkování zájmů. In: Dušek, M.; Svoboda, M. (eds.): Think tanky a jejich společenský vliv. Praha: Americké informační centrum při Velvyslanectví USA v Praze. Sokol, P.; Mrklas, L. (2002): Na okraj porážky ODS ve volbách aneb co v analýze nebylo, Revue Proglas XIII(8).

Mezi absolventy LKA patří celá řada úspěšných představitelů české politiky. Absolventy jsou např. poslanec EP Oldřich Vlasák, čtyři letos nově zvolení poslanci z řad ODS (Michael Hrbata, Zdeněk Lhota, Jan Morava, Daniel Reisiegel), velké množství krajských a komunálních politiků ODS a KDU-ČSL. Mnozí z absolventů se do politiky poprvé intenzivně zapojují právě v tomto roce, kdy poprvé kandidovali nebo kandidují do Poslanecké sněmovny, zastupitelstev obcí či Senátu. 5

276


Dokumenty a materiály CEVRO, resp. blízkých osob Langer, I. (2002): Cesta k úspěchu. Vydáno vlastním nákladem. Langer, I. (2004): Strategie úspěchu. Vydáno vlastním nákladem. Pomůžeme Vám na cestě vzhůru (2006), propagační brožura, Praha: CEVRO. Politický manažer profesionál (2005), CD-ROM, Praha: CEVRO.

Webové stránky: www.cepin.cz www.cevro.cz www.cssd.cz www.ead.cz www.ein.org www.enip.eu www.faes.es www.fes.de www.hjalmarsonstiftelsen.se www.hss.de www.ihned.cz www.iri.org www.kas.de www.kdu.cz www.kscm.cz www.langer.cz www.mfdnes.cz www.ods.cz

MEZINÁRODNÍ POLITOLOGICKÝ ÚSTAV MASARYKOVY UNIVERZITY

nabízí ze své bohaté vydavatelské činnosti ke koupi řadu periodických i neperiodických publikací zaměřených na oblast sociálních věd: Ediční řada Monografie Baršová, A., Barša, P.: Přistěhovalectví a liberální stát. Imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. Balík, S., Hloušek, V., Holzer, J., Šedo, J.: Politický systém českých zemí 1848–1989. Bradová, E.: Od lokálních mítinků k politickému marketingu. Teorie a vývoj politické komunikace a volebních kampaní. Císař, O.: Transnacionální politické sítě. Jak mezinárodní instituce ovlivňují činnost nevládních organizací. Čejka, M.: Judaismus, politika a Stát Izrael. Druhé, aktualizované vydání. Ehler, T.: USA a znovusjednocení Německa. Diplomatický proces v letech 1989–1990. Hladký, L.: Bosenská otázka v 19. a 20. století. Hloušek, V., Kopeček, L.: Konfliktní demokracie. Moderní masová politika ve střední Evropě. Schneider, J.: Think-tanky ve Visegrádských zemích. Analýza politiky a obhajoba zájmů.

Ediční řada Studie Balík, S., Kyloušek, J. (eds.): Krajské volby v České republice 2004. Balík, S. (ed.): Komunální volby v České republice v roce 2002. Císař, O., Fiala, P. (eds.): Obhajoba zájmů a transnacionální vztahy. Dočkal, V. (ed.): Přeshraniční spolupráce na východních hranicích České republiky. Růžový obláček a hrana reality.

Dočkal, V. (ed.): Regionální politika EU a naplňování principu partnerství. Případové studie České republiky, Německa, Francie a Slovinska.

Dančák, B., Hloušek, V., Šimíček, V. (eds.): Korupce. Projevy a potírání v České republice a Evropské unii.

Dočkal, V.: Vratký vzlet Fénixe. Československá strana lidová 1988–1990.

Dočkal, V. (ed.): Šest let regionální politiky v ČR. Šance a limity.

Fiala, P., Pitrová, M. (eds.): Rozšiřování ES/EU. Třetí, aktualizované vydání.

Fiala, P., Holzer, J., Strmiska, M. a kol.: Politické strany ve střední a východní Evropě. Ideově-politický profil, pozice a role politických stran v postkomunistických zemích.

Havlík, V., Kaniok, P. (eds.): Euroskepticismus a země střední a východní Evropy. Hloušek, V., Sychra, Z. (eds.): Rakousko v evropské a středoevropské politice. Chytilek, R., Šedo, J. (eds.): Volební systémy. Krpec, O., Pšeja, P. (eds.): Mezinárodní politická ekonomie. Kříž, Z.: Civilní řízení a demokratická kontrola armády v České republice. Kuchyňková, P., Petr Suchý, P. (eds.): Vývoj a výsledky procesů kontroly zbrojení a odzbrojování. Marnost nad marnost? Novák, M.: Jakou demokracii pro nové demokracie? Konsensuální model, efektivita a kulturně homogenní země. Pšeja, P. (ed.): Přehled teorií mezinárodních vztahů. Pšeja, P. (ed.): Zahraniční politika České republiky vůči zemím Blízkého východu, Zakavkazska a Střední Asie.

Hloušek, V., Kopeček, L. (eds.): Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Hloušek, V., Pavlačík, Z. (eds.): Pět let v NATO. Vojenské, politické a společenské aspekty členství České republiky v NATO. Hloušek, V., Šimíček, V. (eds.): Dělba soudní moci v České republice. Hloušek, V., Šimíček, V. (eds.): Výkonná moc v ústavním systému České republiky. Szaló, C., Nosál, I. (eds.): Mozaika v re-konstrukci: Formování sociálních identit v současné střední Evropě. Zeman, P. (ed.): Česká bezpečnostní terminologie. Výklad základních pojmů.

Rojčík, O., Vilímek, P. (eds.): Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. Strmiska, M.: Challenges of Consolidation and the Post-Communist Party Systems. Collection of Essays. Strmiska, M.: „Ozbrojená opozice“ – Studie k subverzívnímu terorismu. Stýskalíková, V., Smekal, H. (eds.): Zahraniční a bezpečnostní politika Slovinska, Chorvatska a Rumunska a vývoj bezpečnostní situace v Bosně a Hercegovině.

Časopisy Politologický časopis – čtvrtletník Středoevropské politické studie – v elektronické podobě na adrese www.iips.cz

Stýskalíková, V., Smekal, H. (eds.): Zahraniční a bezpečnostní politika vybraných zemí Balkánu. Šedo, J. (ed.): Evropská otázka ve volebních kampaních. Objednávky zasílejte na adresu: Ediční řada Sborníky Dančák, B. (ed.): Perspektivy západní civilizace a pět let globálního terorismu. Sborník z konference. Dančák, B., Fiala, P., Hloušek, V. (eds.): Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu.

Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity Joštova 10, 602 00 Brno, tel./fax: 549 495 769 e-mail: [email protected] Další informace můžete nalézt také na internetových stránkách: www.iips.cz

EDIČNÍ ŘADA SBORNÍKY SVAZEK Č. **

BŘETISLAV DANČÁK, VÍT HLOUŠEK (EDS.) PARLAMENTNÍ VOLBY 2006 A ČESKÁ POLITIKA Obálka Zdeněk Granát Typografie a sazba Lenka Váchová Jazyková korektura Libor Hlaváček*********** Vydala Masarykova univerzita roku 2006 Mezinárodní politologický ústav Joštova 10, 602 00 Brno tel./fax: 549 495 769, e-mail: [email protected], www.iips.cz 1. vydání, 2006 Náklad 300 výtisků************ Tisk Reprocentrum Blansko************

55-953B-2005 02/58 8/MPU*** ISBN 80-210-****-*

MASARYKOVA UNIVERZITA MEZINÁRODNÍ POLITOLOGICKÝ ÚSTAV EDIČNÍ ŘADA SBORNÍKY SVAZEK Č. **

Recommend Documents