Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav českého jazyka
Magisterská diplomová práce
2015
Bc. Monika Machalová
Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav českého jazyka Český jazyk a literatura
Bc. Monika Machalová
Názvy dechových hudebních nástrojů v češtině Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Pavla Valčáková, CSc.
2015
2
Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci zpracovala samostatně a s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně dne 20. května 2015
…………………………………………
3
Na tomto místě bych chtěla poděkovat paní PhDr. Pavle Valčákové, CSc., nejen za odborné vedení, cenné rady, připomínky a podněty, které mi v průběhu psaní práce poskytovala, ale také za vstřícnost a ochotu.
4
OBSAH ÚVOD .................................................................................................................................... 9 CHARAKTERISTIKA A TŘÍDĚNÍ DECHOVÝCH NÁSTROJŮ .............................. 11 HISTORIE DECHOVÝCH NÁSTROJŮ ........................................................................ 13 Pravěk ............................................................................................................................... 13 Starověk ............................................................................................................................ 14 Středověk .......................................................................................................................... 15 Renesance ......................................................................................................................... 16 Baroko .............................................................................................................................. 16 Romantismus .................................................................................................................... 17 LADĚNÍ DECHOVÝCH NÁSTROJŮ ............................................................................ 17 DECHOVÉ NÁSTROJE DŘEVĚNÉ ................................................................................... 18 Fagot ..................................................................................................................................... 18 Kontrafagot ....................................................................................................................... 19 Subkontrafagot ................................................................................................................. 19 Sarrusofon ........................................................................................................................ 19 Flétna .................................................................................................................................... 21 Flétna podélná (zobcová) ................................................................................................. 21 Flétna příčná (traverso) .................................................................................................... 21 Altová flétna ..................................................................................................................... 22 Basová, subbasová a kontrabasová flétna ........................................................................ 22 Albisiphon ........................................................................................................................ 23 Pikola (malá flétna) .............................................................................................................. 24 Hoboj .................................................................................................................................... 25 Hoboj milostný (oboe d’amour) ....................................................................................... 26 Lovecký hoboj (oboe da caccia)....................................................................................... 26 Hoboj barytonový (basový) .............................................................................................. 27 Heckelfon ......................................................................................................................... 27 Piccolo–heckelfon ............................................................................................................ 27 Klarinet ................................................................................................................................. 28 Basový klarinet ................................................................................................................. 29 Kontrabasový klarinet (pedálový klarinet) ....................................................................... 29 Milostný klarinet (clarinetto d’amore) ............................................................................. 29 5
Saxofon................................................................................................................................. 30 Panova flétna (syrinx) .......................................................................................................... 31 Okarína ................................................................................................................................. 32 ZANIKLÉ DŘEVĚNÉ NÁSTROJE ........................................................................................ 34 Aulos .................................................................................................................................... 34 Tibia ..................................................................................................................................... 34 Šalmaj ................................................................................................................................... 35 Pumort (pumart, pumrt, pommer, bomhart, bombard) ......................................................... 36 Dolzian (dulzian, dolcian, dulzian) ...................................................................................... 37 Křivý roh (krummhorn, krumgorn) ...................................................................................... 37 Raket (racket, roketle) .......................................................................................................... 37 Tartölt ................................................................................................................................... 38 Sordun .................................................................................................................................. 38 Musette ................................................................................................................................. 39 DECHOVÉ NÁSTROJE ŽESŤOVÉ ................................................................................... 40 Trouba, trubka ...................................................................................................................... 40 Trouba .............................................................................................................................. 40 Trouba proti mračnům ...................................................................................................... 41 Trubka .............................................................................................................................. 41 Basová trubka ................................................................................................................... 42 Trubka bachovka .............................................................................................................. 43 Trubka aidovka (andělská trubka) .................................................................................... 43 Fanfárová trubka .............................................................................................................. 43 Jazzová trubka .................................................................................................................. 43 Trumpeta .............................................................................................................................. 46 Tuba, bombardón, helikón, suzafon ..................................................................................... 47 Kornet (piston) ..................................................................................................................... 49 Tenorový roh (basová křídlovka) ......................................................................................... 50 Pozoun (trombón) ................................................................................................................. 50 Eufonium .............................................................................................................................. 52 Křídlovka .............................................................................................................................. 53 Didgeridoo ............................................................................................................................ 54 Roh ....................................................................................................................................... 54 6
HUDEBNÍ NÁSTROJE, KTERÉ MAJÍ V NÁZVU SUBSTANTIVUM ROH ..................... 58 Basetový roh ......................................................................................................................... 58 Alpský roh ............................................................................................................................ 59 Lesní roh ............................................................................................................................... 59 Ruské rohy............................................................................................................................ 60 Tubový roh (Wagnerova tuba) ............................................................................................. 60 Saxovy rohy.......................................................................................................................... 61 Signálový roh (polnice) ........................................................................................................ 61 Anglická roh ......................................................................................................................... 61 ZANIKLÉ ŽESŤOVÉ NÁSTROJE ......................................................................................... 62 Lura (lur) .............................................................................................................................. 62 Olifant................................................................................................................................... 62 Cink ...................................................................................................................................... 63 Serpent .................................................................................................................................. 64 Ofiklejda ............................................................................................................................... 64 Šofar ..................................................................................................................................... 65 DECHOVÉ NÁSTROJE VÍCEHLASÉ ............................................................................... 67 Dudy ..................................................................................................................................... 67 Varhany ................................................................................................................................ 71 Harmonium........................................................................................................................... 74 Foukací harmonika (ústní harmonika) ................................................................................. 75 Akordeon (tahací harmonika)............................................................................................... 76 ZÁVĚR ................................................................................................................................ 79 SEZNAM LITERATURY SE ZKRATKAMI CITOVANÝCH PRAMENŮ .................. 81 SEZNAM CITOVANÝCH HESEL Z OXFORD MUSIC ONLINE (OMO) V POŘADÍ VÝSKYTU V TEXTU ............................................................................................................ 83 DALŠÍ ON-LINE ZDROJE .................................................................................................. 84 SEZNAM VYOBRAZENÍ ..................................................................................................... 85 SEZNAM ZKRATEK ............................................................................................................ 87 REJSTŘÍK .............................................................................................................................. 89 ANOTACE .............................................................................................................................. 96 ANOTATION ......................................................................................................................... 96
7
(…) I velcí, i malí, jsou všickni vzhůru pastýří, Jednomyslnými hlasy, každý Velebnému křičíce Chvály Bohu, a nový veselý radovánky voláním Prozpěvují, křičejí, velikou plesajíce radostí. Tento sobě zpívá, a jiný sobě kejdy nadejmá, V píšťalu ten dejchá, a onenno na šalmaji vejská, Trubky znějí rohový, a hučí nadmejchané dudky, Housle zvučí tanečný, břinčí kolovrátky, moldánky, Tak že běží po horách, dolinách, a lesích všudy hrozný Hláhol: a černá v širokým hřmot mračna povětří Rozráží, a modrá zvučnou hřmí obloha hudbou. (…) (Václav Jan Rosa – Pastýřské rozmlouvání o narození Páně)
8
ÚVOD Ve své magisterské diplomové práci se budu zabývat terminologií dechových hudebních nástrojů v češtině. Pro tento věcně významový okruh jsem se rozhodla především z důvodu, že mým druhým studijním oborem je hudební věda. Navazuji také na svou diplomovou práci bakalářskou, ve které jsem zpracovala názvosloví hudebních nástrojů bicích. Protože není možné v této práci obsáhnout veškeré dechové nástroje, které byly či jsou v celém světě používány, je potřeba jejich výběr zúžit. Kritériem pro výběr nástrojů pro mou práci je jejich výskyt v organologické literatuře a příručkách. V této oblasti vycházím především z publikací Pavla Kurfürsta, Josefa Huttera a Antonína Modra, všechny tři nesou název Hudební nástroje. Jako organologické publikace však můžeme označit pouze první dvě z nich, kniha Antonína Modra má charakter spíše propedeutický, je využívána jako učebnice na konzervatořích. Dalším kritériem je pak existence českého ekvivalentu pro nástroj. Výjimkou z tohoto kritéria jsou pak některé názvy nástrojů, které byly do češtiny přímo přejaty z jazyka země, z níž nástroj pochází, a které jsou u nás známy a více či méně začleněny do české slovní zásoby (syrinx, didgeridoo). U každého nástroje uvedu nejprve jeho charakteristiku. Popíšu vývoj konstrukce nástroje a u nástrojů dodnes používaných jejich současnou podobu. U nástrojů zaniklých se musíme často spokojit s podobou rekonstruovanou. Dále bude součástí charakteristiky využití nástrojů, případně bude uvedena datace prvního použití v orchestru, vynálezce nástroje či některé skladby, v jejichž partituře se nástroj vyskytuje. Kromě již zmíněných publikací budu v této části pracovat také s Encyklopedií hudebních nástrojů Berta Olinga, prací spíše populárně naučnou, avšak inspirativní a přinášející zajímavé informace, a dále s elektronickým zdrojem Oxford Music Online. Co se týče nástrojů zaniklých, je pro mne významná studie Alexandra Buchnera Zaniklé dřevěné nástroje 16. století. Po charakteristice nástroje se budu zabývat jazykovým vývojem jeho názvu. Informace o stavu v češtině staré budu čerpat ze Slovníku staročeského Jana Gebauera. Jde o práci mimořádně přínosnou, avšak bohužel nedokončenou. Budu proto dále využívat Malý staročeský slovník Jaromíra Běliče, Slovníček staré češtiny Františka Šimka a také Elektronický slovník staré češtiny, jenž zpracovává oddělení vývoje jazyka ÚJČ AV ČR a je dostupný v rámci aplikace Vokabulář webový. Zdrojem informací o názvech dechových nástrojů v češtině 19. století budou česko-německé slovníky Josefa Jungmanna a Františka Štěpána Kotta. Stav názvů nástrojů v současné češtině budu sledovat v Příručním slovníku jazyka českého, Slovníku spisovného jazyka českého a ve Slovníku spisovné češtiny pro školu 9
a veřejnost. Pokud v nich nenajdu některé názvy cizího původu, budu je hledat i v Novém akademickém slovníku cizích slov. Budu pracovat také s publikací Dějiny české hudební terminologie Miloše Štědroně a Dušana Šlosara, která obsahuje výčty hudebních termínů, vyskytujících se v literatuře slovníkové a hudebně terminologické. Nářeční názvy vybraných nástrojů se pokusím vyhledat v Českém jazykovém atlasu. Předpoklad, že se názvy nástrojů starých, často používaných a všeobecně známých vyskytují v různých ustálených spojeních, ověřím ve Slovníku české frazeologie a idiomatiky a v Lidových rčeních Jaroslava Zaorálka. Posledním oddílem hesel jednotlivých nástrojů bude etymologie jejich názvů. V této části budu čerpat především Etymologického slovníku jazyka českého Václava Machka, z Českého etymologického slovníku Jiřího Rejzka, Etymologického slovníku jazyka českého Josefa Holuba a Františka Kopečného, ze Stručného etymologického slovníku jazyka českého Josefa Holuba a Stanislava Lyera, okrajově také z etymologických slovníků zahraničních autorů – např. z díla Stefana Michaela Newerkly: Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch.
10
CHARAKTERISTIKA A TŘÍDĚNÍ DECHOVÝCH NÁSTROJŮ DEFINICE Aerofony jsou hudební nástroje, jejichž oscilátory jsou aktivovány proudem vzduchu (srov. Kurfürst 2002: 29). DECHOVÉ
HUDEBNÍ
NÁSTROJE
V NĚKTERÝCH
ORGANOLOGICKÝCH
SYSTEMATIKÁCH „Organologická systematika je výsledkem vědeckého třídění hudebních nástrojů podle předem určených kritérií (technických, historických, interpretačních atd.) nebo podle jejich kombinací.“ (Kurfürst 2002: 55) Z publikace Hudební nástroje Pavla Kurfürsta (s. 60–126) přejímám některé významné organologické systematiky pro ukázku možností třídění dechových hudebních nástrojů. Organologické systematiky od antiky po renesanci Dechové nástroje vydělovali již latinští filozofové (např. Boethius a Cassiodorus), středověcí filozofové (např. Walter Odington a Johannes de Muris, který je nazývá foraminalia – děravé) i filozofové v období baroka a renesance – např. Ramos de Pajera, Sebastian Virdung (spis Musica getutscht z roku 1511, jenž je prvním dílem věnovaným výhradně hudebním nástrojům) a Gioseffo Zarlino, který v díle Sopplementi musicali (1588) přináší velmi složitý organologický systém, překonávající ve své detailnosti dosavadní dělení hudebních nástrojů. Dechové nástroje dělí na nástroje s více trubicemi (varhany) a s jednou trubicí, ty dále dělí na nástroje s dírkami a bez dírek, nástroje bez dírek mohou být složeny z jednoho dílu nebo z více dílů (např. pozoun). Významným spisem je De Organographia Michaela Praetoria (jedná se o druhý díl spisu Syntagma Musicum z roku 1619). Jsou zde předloženy hned tři systémy třídění hudebních nástrojů. V prvním z nich jsou nástroje „foukací“ zahrnuty do skupiny nástrojů vícetónových a dále děleny na soustavy pevně dané (positiv) a soustavy upravované hráčem (pozoun). Ve druhém systému se foukací nástroje dělí na náustkové (trubky) a plátkové (šalmaje). Poslední systém třídí foukací nástroje do dvou skupin podle přítomnosti bočních otvorů (flétny) a jejich absence (varhany).
11
19. století Francois Auguste Gevaert, jeden ze zakladatelů moderní organologie, dělí aerofony na hranové (s boční hranou, se zobcem), jazýčkové (s válcovým korpusem a s kuželovým korpusem, obě skupiny se dají dále rozčlenit na nástroje s jednoduchým plátkem a s dvojitým plátkem), nátrubkové (diatonické, chromatické) a polyfonní – klávesové (s píšťalami a bez píšťal). 20. století Nejdůkladnější, dodnes platnou a užívanou systematiku hudebních nástrojů sestavili Erich von Hornbostel a Curt Sachs (dílo Systematik der Musicinstrumente z roku 1914). Systematika je založena na desetinném třídění, její velkou předností je její variabilita, možnost přidávání nových nástrojových tříd, rodů, skupin. Skupina aerofonů v ní začíná číslem 4. Dvě různé systematiky uplatňuje v několika vydáních své publikace Hudební nástroje Antonín Modr (první vydání je z roku 1938). Systematika první, naznačená v publikaci v podobě schématu, vyděluje dechové nástroje ústní (příčné a podélné), jazýčkové (s jednoduchým plátkem a s dvojitým plátkem), nátrubkové (přirozené a chromatické, ty jsou dále děleny na snižcové, záklopkové a pístové) a vícehlasé (prosté a s klaviaturou). Systematika druhá, uplatněná v textu, rozlišuje nástroje dřevěné, žesťové retné a vícehlasé. Josef Hutter ve své knize Hudební nástroje (1945) představuje propracovanou systematiku založenou na biologickém hledisku. Dechové nástroje vytváří třídy nástrojů hranových a pružinných, třídy se pak dále dělí do řádů, čeledí, podčeledí a rodů. Alexandr Buchner v publikaci Hudební nástroje od pravěku k dnešku (1956) rozlišuje aerofony retné, dělící se na hranové (se štěrbinou a bez štěrbiny) a nátrubné (rohové, křídlovkové, trompetové a lesnicové), a plátkové, dělící se na nástroje s jednoduchým plátkem a s dvojitým plátkem (se vzdušnicí a bez vzdušnice). Ve své práci budu vycházet ze systematiky použité v textu publikace Antonína Modra, uplatním tedy jednoduché základní rozdělení dechových nástrojů na dechové, žesťové a vícehlasé. Ve skupině nástrojů dechových a žesťových vydělím navíc zvlášť nástroje zaniklé.
12
HISTORIE DECHOVÝCH NÁSTROJŮ PRAVĚK Již v paleolitu je doložen flétnový (píšťalový) typ hudebního nástroje. Dochovány jsou píšťaly kostěné (byly vyráběny z kostí zvířecích, ptačích i lidských). Vyráběly se také píšťaly rostlinné (zhotovené z bambusových větví či z rákosí). Od počátku se vyskytovaly vedle sebe dva druhy, a to píšťala drážková jako prototyp flétny příčné a píšťala štěrbinová jako prototyp flétny podélné (přímé). U prvního typu je vzduch hnán na hranu otvoru přímo nebo vyhloubenou stružkou, u píšťal štěrbinových je vzduch hnán na hranu otvoru kanálkem vykrouženým v hlavici uvnitř nástroje nebo zátkou nástroje (srov. Hutter 1945: 40–41; Buchner 1956: 11; Modr 2002: 81). V první fázi se jednalo o nástroje jednotónové (s možností přepísknutí podle roury do oktávy), bylo jich tedy v praxi pravděpodobně užíváno velmi mnoho. Jejich tóny se lišily v závislosti na délce nástroje. Vyřezáváním otvorů do píšťal vznikaly později nástroje vícetónové. Konstrukce nástroje vícetónového vede k vytvoření nástroje polyfonního, sdružujícího, tedy k vytvoření typu nástroje syringového. Syringy byly konstruovány z kostěných nebo dřevinných píšťal (srov. Hutter 1945: 41–42). Dřevinné nástroje šalmajovité z této doby nebyly dochovány. Je však nasnadě, že plátkové nástroje, jakkoli primitivní, byly již také konstruovány. Jedná se o typ frčáku, jenž je pracovní hypotézou, pro niž mluví nejen prototypický vznik nástrojů v dávných dobách, ale i v dobách pozdějších, kdy z prototypů vznikaly vyspělé typy nástrojů. Dokonce nejvyspělejší dechový nástroj antiky aulos je typologicky frčák. Může na něj být hráno s plátkem jako na frčák, nebo bez plátku – jako na podélnou flétnu (srov. Hutter 1945: 44–45). V době bronzové se vedle nástrojů hranových a plátkových začínají objevovat také prototypy nástrojů nátrubkových. Nejprve byly vyráběny z dutých dřevěných stvolů, zvířecích kostí a také ze zvířecích rohů. Pokrok ve zpracování kovu umožnil již v rané době bronzové zhotovení rohů z bronzu
a
mědi,
jejichž
tvar
vycházel
z rohu
přirozeného.
Nejdokonalejšími nástroji po stránce nástrojařské i zvukové jsou však lury. Tyto nástroje podobné mamutím klům jsou pravděpodobně památkami bronzové techniky Etrusků. Jak se dostaly do oblasti skandinávských a baltských rašelinišť, však není známo (srov. Buchner 1956: 12; Modr 2002: 106).
13
STAROVĚK Babylonie Na reliéfech z doby kolem 1. tisíciletí př. n. l. se ze skupiny dechových nástrojů objevuje krátká trompeta a dvojhoboj. „Ve staletích právě před naším letopočtem dosahuje asyrská hudba vrcholu. Hudebníci měli výsostné postavení a byli kladeni před úředníky hned za bohy a krále. Hlasy bohů se srovnávaly se zvuky hudebních nástrojů. Tak Ištar mluvila jako sladká flétna, bůh větrů Ramman jako hoboj.“ (Buchner 1956: 23)
Egypt Egypťané znali nástroje píšťalové (podélné flétny, nástroje s nárazným jazýčkem – jakési dvojité klarinety, nástroje šalmajové a hobojové) i retné (přímé trubky menších rozměrů) (srov. Modr 2002: 81, 106). Zachovala se egyptská terakota hudebníka, který drží Panovu píštalu, s níž je spojen pytel, ze kterého vede trubice k ústům chlapce nafukujícího pytel. Jedná se o přechodný typ mezi dudami a varhanami. Ve 3. století př. n. l. mechanik Ktesibios postavil v Alexandrii první hydraulos1 (srov. Buchner 1956: 24). Řecko a Řím Řekové i Římané znali nástroje píšťalové i retné. Z nástrojů retných to byl u Řeků salpinx, vojenská kovová trompeta etruského původu. K řeckým lidovým nástrojům patřila Panova píšťala neboli syrinx, složená z řady rákosových píšťal různé délky, a zvířecí roh keras (srov. Buchner 1956: 25; Modr 2002: 106– 107). „Nejdůležitějším dechovým nástrojem byl aulos. Podle báje přinesl tento nástroj mytický pěvec Olympos z Frygie do Řecka. Prvním jeho virtuosem byl Sakadas z Argu, který v roce 586 př. n. l. při hrách v Delfách obdržel cenu za hudební skladbu (…) o boji mezi Apollinem a drakem Pythonem. (…) Většinou se užívalo zdvojeného aulu, proto jeho řecký název je vždy v množném čísle, auloi. Trubice opatřené dvojplátkem měly poněkud odlišnou délku a toto zdvojení sloužilo i k účelům heterofonie. Pravá trubice přinášela v hloubce melodii, levá doprovod v poloze vyšší. (…) Pro účast aulu v orgiastickém kultu helenistického Říma byl církví pronásledován, takže v 5. století n. l. mizí úplně z křesťanského hnutí.“ (Buchner 1956: 25)
1
Jde o varhany na vodní tlak, vzduch byl u nich stlačován vodním lisem (srov. Modr 2002: 144).
14
Pro nástrojovou hudbu starého Říma byla typická jednoduchá plátková píšťala etruského původu – tibia. Bývala zdvojována, pravá trubice byla kratší s vyšším tónem a levá delší s tónem hlubším. Pod vlivem řecké hudby byla později nahrazena aulem. Nejdůležitější však byly nástroje žesťové, uplatňované v římském vojenství. Řeckému salpinxu odpovídala tuba, rovná trubka s konickou rourou a trychtýřovitým roztrubem, sloužící jako hlavní signalizační nástroj pěchoty. Jízda používala dýmkovitě zahnutou trompetu lituus. Dále Římané používali buccinu, signálový roh litý téměř do kruhu, a nástroj zvaný cornua (srov. Buchner 1956: 26; Modr 2002: 107). „Jediným nástrojem, o jehož zdokonalení se Řím zasloužil, byl hydraulos, varhany, u nichž se na rozdíl od varhan pneumatických reguloval tlak vzduchu ve větrném kotli vodním sloupem. Hydraulos se stal záhy v římském hudebním životě nepostradatelným a v době pádu římského impéria měl již vedoucí postavení. Objevuje se na dvoře císaře Nerona, ale i v cirku, kde doprovází gladiátorské zápasy spolu s ostatními dechovými nástroji.“ (Buchner 1956: 26)
STŘEDOVĚK V důsledku preference vokální hudby a zákazu hudby nástrojové ze strany křesťanství ustrnul v období středověku přirozený vývoj hudebních nástrojů. Některé nástroje, např. nástroje nátrubkové, degenerovaly na úroveň nástrojů signalizačních. Varhany byly pokládány za přepychový nástroj východořímských císařů a tvrdilo se, že se z jejich píšťal ozývá ďáblův hlas. Když se později konečně varhany dostaly do kostelů, bylo jich užito pouze k doprovodu vokální hudby. Mezi dechové nástroje církví povolené patřil cink, zatímco roh doprovázel tanec komediantek (srov. Hutter 1945: 57–58; Buchner 1956: 29). V praxi se však uplatňovalo velké množství nástrojů, téměř žádné se ale nedochovaly. Jediným zachovaným nástrojem z doby stěhování národů je avarská dvojitá píšťala. Byly používány velké válečné rohy, trouby z volských rohů, ozdobně řezané olifanty ze slonoviny a malé dírkované rohy. Předchůdcem retných nástrojů je středověká busina (busuna). Z nástrojů flétnového typu byla nadále používána Panova píšťala (srov. Buchner 1956: 29–30; Modr 2002: 107). 15
RENESANCE Pro období renesance je typické množství a pestrost dechových nástrojů, a to především dřevěných. Ve snaze po hlubším zvuku a možnosti ovládat hrací techniku úpravou vzduchové trubice v co nejmenším prostoru vznikaly nové nástroje zvláštní konstrukce: sorduny s dvakrát či třikrát lomeným vývrtem v korpusu
či
roketle
s korpusem
tvaru
válcovitého pouzdra s devíti kanálky uvnitř. Druhem roketlí byly tartölty, bronzové nástroje ve tvaru draka, jehož tlama s pohyblivými jazýčky tvořila ozvučnici a spletitý ocas oporu pro trubici esovitého tvaru. Potřeba hlubokých tónů
vedla
ke konstrukci
nástrojů
velkých
velikostí (např. až třímetrový velkobasový pumort). Nejoblíbenějšími nástroji byly vedle zobcových fléten také cinky. Jedná se o nástroje na pomezí mezi nástroji dřevěnými, s nimiž měly společný materiál a konstrukci (tónové otvory), a žesťovými, k nimž přináležely způsobem tvoření tónů (nátrubkem) (srov. Buchner 1956: 31–32). Zvláštním druhem cinků byl serpent, nazvaný podle svého hadovitého tvaru (srov. Modr 2002: 108).
BAROKO Monodický sloh vyžadoval větší tónový rozsah nástrojů, který by umožňoval vyjadřování náhlých a příkrých kontrastů. Do doby baroka nepřekračoval rozsah dechových nástrojů většinou řadu tónů vyluzovaných tónovými otvory. Vedle požadavku většího rozsahu zapříčinila vyřazení některých nástrojů z nového instrumentáře také nutnost dynamického odstupňování. Mezi zanikající nástroje patřily vzdušnicové šalmaje, zakřivené rohy, pumorty, sorduny a roketle. Z šalmaje vznikl složitým procesem hoboj. Příčná flétna se stala nejvýraznějším sólovým nástrojem 18. století, vytlačila flétnu zobcovou, která degenerovala jednak na primitivnější formu nástroje lidového (čakan, fujara), jednak na nástroj signálový (signálové píšťaly) (srov. Buchner 1956: 33–34).
16
ROMANTISMUS S rozvojem průmyslu v 19. století souvisí zdokonalování výrobní techniky hudebních nástrojů. Požadavek expresionality a emocionality romantické hudby vedl k doplňování vyvíjejícího se orchestru o nové nástroje rozváděné v početné polohové členy. Romantické hodnoty dechových nástrojů odhalil C. M. von Weber v opeře Čarostřelec, rozvinul je H. Berlioz, který k dřevěným dechovým nástrojům přidal stálého třetího hráče: k flétnám pikolu, k hobojům anglický roh, ke klarinetům basový klarinet a k fagotům kontrafagot. Pro operu Prsten Nibelungů Richarda Wagnera byly v Paříži vytvořeny kolem roku 1850 saxofon a tuby. Dechové nástroje v této době procházely velkými změnami. Na trompetu byl v roce 1801 přenesen klapkový systém po vzoru dřevěných dechových nástrojů, v roce 1813 vznikla moderní ventilová trubka. Stejnou proměnou prošel také lesní roh, u hoboje byl zaveden klapkový systém s brýlemi, u klarinetu a flétny systém Böhmův (srov. Buchner 1956: 35– 36).
LADĚNÍ DECHOVÝCH NÁSTROJŮ Některé dechové nástroje se řadí mezi tzv. hudební nástroje transponující. To znamená, že se na nich tóny ozývají o určitý interval výš nebo níž, než udávají názvy hmatů a noty. Jejich ladění se označuje intervalem k tónu c. Např. u lesního rohu v F ladění se pak při hmatu c ozývá tón f. Směrem nahoru se transponuje např. pikola, sopránová a altová zobcová flétna a klarinet Es; většina transponujících nástrojů zní níž, než se notuje – např. klarinet B, anglický roh F, trubka Es a barytonový saxofon Es. Důvodem užívání transponujících nástrojů je především usnadnění techniky hry – hráči mohou hrát na všechny typy nástroje stejnými hmaty (srov. Zenkl 2007: 134–136).
17
DECHOVÉ NÁSTROJE DŘEVĚNÉ
FAGOT Charakteristika Jedná se o nástroj kónického tvaru, skládá se z pěti dílů: nejdůležitější je křídlo se třemi dírkami pro levou ruku. Do něj je zasazena kovová rourka (asi 34 cm dlouhá), podle svého prohnutého tvaru je nazvaná eso nebo esko. Na tuto rourku je nasazen 6 cm dlouhý dvouplátkový strojek. Dvakrát vrtaný spojovací díl ve tvaru písmene U se nazývá koleno, bota nebo botka, je opatřen dvěma dírkami a deseti klapkami. Do této části je vsazena basovka neboli hůl se šesti klapkami. Ozvučnice, obyčejně vroubená slonovou kostí, je nazývána hlavice. Úzká trubice fagotu je dlouhá asi 245 cm. Nástroj má dohromady 16 až 22 klapek. Vyrábí se z javorového dřeva žíhaného a mořeného do hněda (srov. Modr 2002: 94–96; OMO2). V 16. století měl fagot nejprve tři velikosti – stavěly se nástroje sborové, diskantové a tenorové. Diskantový fagot se nazýval dolcian, dulzian (viz dále). V 17. století, kdy se nástroj rozvíjel technicky i umělecky, měl již rozvětvenou rodinu od supradiskantové polohy po kontrafagotovou. Patřil tak mezi nejvíce rozvětvené nástrojové typy. Nejstarší fagot, pocházející z roku 1659, měl jedenáct otvorů, z nichž tři byly opatřeny klapkami. V 18. století přibyly další dvě klapky a od konce století jejich počet nadále stoupal. Ve století 19. se o zlepšování nástroje zasloužil nejprve nástrojař Johann Adam Heckel, později loutnista a skladatel Wolff Heckel. Jeho přínos spočívá mj. v tom, že rozšířil dírky, propracoval mechaniku a navrhl vyložení nástroje proti vlhkosti dechu (srov. Hutter 1945: 111; 135–136). V operním orchestru byl fagot poprvé použit v Cambertově3 opeře Pomone v roce 1671, od poloviny 17. století je stálým hudebním nástrojem orchestrů i dechových ansámblů (srov. Modr 2002: 94–96).
2
http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/02276 Robert Cambert byl francouzský skladatel a varhaník. Narodil se v Paříži v roce 1628. Opera Pomone je typem opery vzniklým pod italským vlivem a nazývaným pastorale. Dalším Cambertovým dílem je Pastorale d’Issy (http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/04634). 3
18
Typy fagotu KONTRAFAGOT Kontrafagot byl vynalezen v roce 1620 Hansem Schreiberem v Berlíně. Měří asi 485 cm, zní o oktávu níž než fagot a v dnešní době se vyrábí také z kovu. V orchestru slouží k podpoře nejhlubších tónů (srov. Modr 2002: 97).
SUBKONTRAFAGOT Nástroj velmi hlubokého zvuku, v oktávě pod kontrafagotem, sestrojila v roce 1873 firma V. F. Červený v Hradci Králové. V hudební praxi se neosvědčil (srov. Sachs 1979: 330; Modr 2002: 97).
SARRUSOFON Název nástroje je odvozen od jména vojenského kapelníka Sarruse, na jehož popud byl vytvořen P. L. Gautrotem v roce 1856 v Paříži (některé prameny uvádějí rok 1863). Původně se jednalo o kovový hoboj s kuželovitou trubicí a 18 klapkami, jeho prstoklad odpovídá saxofonovému. Rozlišujeme sarrusofon sopránový (laděný v B), altový (v Es), tenorový (v B), barytonový (v Es), basový (v B), kontrabasový (v Es a v C). Poslední velikost slouží jako náhrada kontrafagotu, takto ji jako první použil Camille Saint-Saëns. Obecně však není tato nástrojová rodina příliš rozšířená, používá se především ve francouzských vojenských orchestrech, ojediněle je sarrusofon předepisován jako součást orchestru ve skladbách francouzských skladatelů (srov. Sachs 1979: 326; Modr 2002: 97). Z výkladových slovníků současné češtiny se výraz nachází pouze v PSJČ s definicí „plechový nástroj dechový, příbuzný saxofonu, avšak se strojkem“. Nejedná se o vhodnou definici, neboť v organologické literatuře je sarrusofon řazen do skupiny hobojové nebo fagotové, se saxofonem má společný pouze prstoklad. Jazykový vývoj V díle Nomenclator, tj. Jmenovatel aneb rozličných jmen jak v české a latinské, tak i v německé řeči oznamitel (1711–1779) Johanna Carla Rohna, obsahujícím řadu umělých neologistických názvů hudebních nástrojů své doby zcela v duchu tehdejšího jazykového purismu, najdeme pro fagot názvy bručoun a libopisk, hráč je pak nazýván libopískač (srov. Kurfürst 2002: 699).
19
Co se týče češtiny 19. století, slovo fagot uvádí Jungmann 1: 536 s definicí „nástroj hudební dutý, vydávající hlas basu“. Najdeme zde také deminutivum fagotek a pojmenování hráče – fagotista. Kott 1: 359 přidává pojmenování hráče odvozené jiným sufixem – fagotník. Pojmenování fagot a deminutivum fagůtek najdeme v knize Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnímu (1817) Jakuba Jana Ryby, název fagot má také Jan Nepomuk Škroup ve svém díle Počátky hudební, vydaném v roce 1850 (srov. Štědroň-Šlosar 2010: 74; 82). Ve slovnících současné češtiny je navíc adjektivum fagotový, pro hráče se ustálilo pojmenování fagotista a vznikl nový význam slova fagot – součást citoslovce při klení – krucinál fagot (PSJČ 1: 694; SSJČ 1: 480; SSČ: 81). Pro svůj hluboký tón se fagot stal součástí přirovnání, které je uvedeno v PSJČ l. c.: „Roganović chrápal, jak u nás v Čechách říkáme, jako fagot.“
Etymologie Jde o přejaté slovo, názor na cesty přejetí však není jednotný. Etymologové vidí původ českého fagot v it. fagotto ‘otýpka dříví’ (Holub-Lyer 1992: 151; Holub-Kopečný 1952: 113; Machek 2010: 139). Rejzek 2001: 165 doplňuje, že se slovo dostalo do češtiny z italštiny prostřednictvím něm. Fagott. Liší se také názory na původ italského slova. Italský etymologický slovník uvádí jako vynálezce fagotu (phagotus) kanovníka Afrania degli Albonesi z Ferrary, který přepůlil dlouhou rouru basového bomhartu (o tomto nástroji viz dále) a spojil obě půlky v celek, skládající se ze dvou rovnoběžných trubic (Battisti-Alessio 2: 1583). Spojení s tímto nástrojem odmítá Modr 2002: 94–95 s tím, že Afraniův nástroj neměl se současným fagotem nic společného, měl jazýčkové a měchové zařízení. Holub-Kopečný l. c. spatřuje původ it. fagotto v lat. fagus ‘buk’ bez udání důvodů, které by podpořily jeho teorii. Holub-Lyer l. c. má za původní it. fagotto ‘otýpka dříví’, stejně tak Machek l. c., který mluví o žertovném názvu pro tento nástroj a jeho původ vidí v muzikantském slangu. Jungmann 1: 536 vykládá č. fagot z fr. fagot ‘otýpka dříví’ a vysvětluje toto spojení tím, že se „nástroj do otépky nebo svazku složiti dá“.
20
FLÉTNA Charakteristika Píšťalový nástroj je vůbec nejstarším dochovaným nástrojem, byl známý již ve starém Egyptě, Řecku i Římě. Flétna pravděpodobně pochází z Asie, do Evropy se dostala při stěhování národů a s křižáckými výpravami ve formě jednoduché dřevěné trubice s šesti otvory. Již od pravěku existovaly dva typy fléten – příčné (drážkové) a podélné (přímé, štěrbinové) (srov. Hutter 1945: 41, 83; Modr 2002: 85).
FLÉTNA PODÉLNÁ (ZOBCOVÁ) Pojmenování podélná souvisí s držením nástroje, zatímco přívlastek zobcová odkazuje ke tvaru její hlavice, který je podobný píšťalám u varhan. V hlavici je vložen malý špalíček, který slouží k usměrnění dechového proudu na hranu příčného výřezu na vrchní straně hlavice. Nárazem výdechu se rozechvěje vzduchový sloupec v nástroji a vzniká tón. Nástroj byl velmi oblíben v 15.–17. století. V 16. století byla známa řada těchto fléten – malá flétna diskantová, flétna altová, flétna tenorová a flétna basová, v 17. století přibyla ještě flétna bassetová a další. Brzy však začala obliba tohoto nástroje klesat a ve druhé polovině 18. století mizí podélná flétna z hudební praxe a ustupuje flétně příčné. Důvodem zániku tohoto nástroje byl jeho matný, jednotvárný a v orchestru málo vydatný tón, způsobený mechanickým tvořením (srov. Modr 2002: 85–86).
FLÉTNA PŘÍČNÁ (TRAVERSO) Příčná flétna se odštěpila od příčné píšťaly. Ta byla původně pastýřskou píšťalou, takto se dodnes uchovala na Slovensku, v Chorvatsku a některých dalších zemích. Na rozdíl od této píšťaly má příčná flétna širokou menzuru, takže se lehko ozývá i v hlubokých oktávách (srov. Hutter 1945: 86). Původně se jednalo o nástroj potulných pištců, podle prvních vyobrazení se držela vlevo od hráče – obráceně než dnes. Princip tvoření zvuku je u ní stejný jako u flétny podélné. Moderní flétny se vyrábějí častěji z kovu – jedná se o slitinu mědi a niklu nebo manganu a cínu, popřípadě zinku, nazývanou nové stříbro; je-li vyrobena ze dřeva, jedná se o dřevo grenadillové. Její délka je asi 60–66 cm, má 16 až 18 klapek (srov. Sachs 1979: 308; Modr 2002: 86–87). V hudební terminologii se často používá kratší pojmenování traverso, jež má původ v italském pojmenování nástroje – flauto traverso. 21
Mezníkem ve vývoji příčné flétny byla reformovaná flétna, navržená flétnistou mnichovské dvorní kapely Theobaldem Böhmem (1794–1881). Böhm vypočetl optimální velikosti a vzdálenosti zvukových otvorů i přesný tvar a rozměry vrtání těla i hlavice nástroje, především však nahradil starou krytou soustavu klapek (dříve se otvory stiskem uvolňovaly – tzv. zavřené klapky) soustavou otevřenou (stiskem klapky se otvory uzavíraly – tzv. otevřené klapky (srov. Kurfürst 2002: 727). Böhmova soustava je podnětná pro stavbu dřevěných plátkových nástrojů vůbec. Zaručuje čistou intonaci, vyrovnanost tónu a snadnou hru, i když za cenu změny témbru (srov. Hutter 1945: 132–133).
ALTOVÁ FLÉTNA Altovou flétnu zkonstruoval Theobald Böhm okolo roku 1854. Tento nástroj se vyskytuje především v partiturách skladatelů 20. století, které přitahoval její lehce melancholický a strašidelný tón (Maurice Ravel – balet Daphnis et Chloé, Igor Stravinskij – balet Svěcení jara, Benjamin Britten, Dmitrij Šostakovič a další), je rovněž hodně využita v hudbě avantgardní. Bývá v ladění F nebo G. Altová flétna v G je dlouhá asi 75,6 cm. Má měkký, sametově plný tón (srov. Modr 2002: 89–90; OMO4).
BASOVÁ, SUBBASOVÁ A KONTRABASOVÁ FLÉTNA Nejběžnější je basová flétna laděná v C, o oktávu níž než koncertní flétna, držená příčně. Horní část trubice má stočenou v kruhovitou kličku, aby se dostala k hráčovým ústům. Jiným typem je subbasová flétna laděná v G, o oktávu níž než flétna altová. Kontrabasová flétna, laděná v C, o dvě oktávy níže než koncertní flétna, se drží při hře podélně. Byla zkonstruována firmami Jaeger a Kotato & Fukushima. Celkově jsou basové flétny užívány spíše okrajově, předepisoval je např. Maurice Ravel, Igor Stravinskij a Dmitrij Šostakovič, dále jsou používány v avantgardní hudbě a v jazzu (srov. Modr 2002: 90; OMO5).
4 5
http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/40569 http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/40569
22
ALBISIPHON Nástroj, zkonstruovaný v roce 1911 Abelardem Albisim, je spojením flétny podélné a příčné. Je laděný v C. Fouká se do něj příčně, avšak ruce hrají podélně (srov. Hutter 1945: 133). Jazykový vývoj Již ve staré češtině jsou doloženy termíny pro tento dřevěný dechový nástroj: floitna (Machek 2010: 144), psáno také jako flojtna (ESSČ), dále pak flátorna (ESSČ; Gebauer 1: 884 – zde v obecném významu ‘nějaký foukací nástroj hudební’ a s dokladem z rukopisu bible Olomúcké z roku 1417 „flatorna i žaltář tibiae et psalterium“). Např. ve Veleslavínově slovníku Silva quadrilinguis, v díle Kašpara Vusína Dictionarium von dreien Sprachen, Deutsch, Lateinisch und Böhmisch (1700) a v rozsáhlém latinsky psaném díle Thomase Balthasara Janovky Clavis ad Thesaurum Magnae Artis Musicae (1701) najdeme termín fletna, ve druhém jmenovaném díle se vyskytuje také od tohoto názvu odvozené pojmenování hráče – fletnář (srov. Štědroň-Šlosar 2010: 43; 59–60; 67). U Jungmanna 1: 547 najdeme tvar flauta, fletna a deminutivum fletnička s charakteristikou „nástroj hudební záležející v duté cévě s dírkami a klapkami, z něhož se foukáním do nejhořejší dírky a prstů hraním na ostatních dírkách a klapkách líbezné zvuky vyluzují“. Kott 1: 369 doplňuje popis částí flétny. Pojmenování flauta najdeme také v díle Počátky hudební Jana Nepomuka Škroupa (1850) (Štědroň-Šlosar 2010: 82). Karel Boleslav Jirák 1942 již uvádí jako základní tvar substantivum flétna, dále zmiňuje, že v hovorové řeči hudebníků se vyskytují tvary fléta a flauta – podle italského flauto. Uvádí, že pojmenování pro hráče nikdy nezní flétnista, ale flétista, případně flautista. I ve slovnících současné češtiny lze pozorovat, že v nové češtině se prosadil tvar s kvantitou – flétna, PSJČ a SSJČ uvádějí k němu příslušející adjektivum flétnový. SSJČ uvádí také zastaralý tvar fléta a od něj odvozené adjektivum flétový (srov. PSJČ 1: 33; SSJČ 1: 11). Termín flauta se zachoval ve slovenštině. Pro hráče se v češtině prosadilo pojmenování flétnista. Jak dokládají citace v PSJČ l. c., k jemnému tónu flétny bývá přirovnáván hlas lidí i ptáků: „flétnový hlásek dítěte“, „kos flétnově zazpíval“.
23
Etymologie Slovo je přejato z něm. Flöte, což má původ ve stfr. fleute, jež pravděpodobně souvisí s lat. flāre ‘foukat’ (onomatopoický původ) (srov. Holub-Kopečný 1952: 115; Machek 2010: 144; Holub-Lyer: 1992: 159; Rejzek 2001: 174). Modr 2002: 85 vidí latinský základ ve slově flatus ‘foukání’. Ustálené spojení pískat flautu ‘trpět nouzi’ (Zaorálek 2009: 63) – frazém pravděpodobně souvisí s dřívějším špatným sociálním statusem hudebníků
PIKOLA (MALÁ FLÉTNA) Charakteristika Je dlouhá asi 27,3 cm, tedy o polovinu kratší než koncertní flétna, zní o oktávu výš. V nižších polohách má syčivý a málo výrazný tón, ve střední poloze pak jasný a plný, v nejvyšších polohách zní nástroj ostře a pronikavě. Předepisuje se proto ve skladbách hlavně ke zvýšení lesku a k zesílení vysokých tónů dřevěných nástrojů. Pikoly v orchestru, podobně jako flétny, jsou laděny v C, velmi zřídka v Des. Nedílnou součástí orchestru se pikola stala od dob Beethovenových (jeho orchestrální předehra Egmont, Symfonie 5., 6. a 9.), často byla používána pro speciální efekty. Plnohodnotným členem orchestru je od pozdního 19. století díky skladatelům jako je např. Richard Strauss nebo Gustav Mahler, kteří zařadili její zvuk do orchestrální barvy (srov. Modr 2002: 88–89, OMO6). Jazykový vývoj Pojmenování pikola máme doloženo v díle Počátky hudební J. N. Škroupa, otištěném jako příloha Časopisu Českého museum v roce 1850 (srov. Štědroň-Šlosar 2010: 82). U Jungmanna 3: 82 najdeme ve významu ‘hudební nástroj’ neutrum pikolo. Tvar pikola s variantou pikolík je zde pouze jako výraz z dětské hry: „V jisté hře dětské křičí se: Pikola hoří! Zachovala se ta hra posud někde, kupříkladu ve vsi Vochovicích nedaleko Příbrami“ (toto bylo pravděpodobně později transformováno do dodnes používaného „Před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát!“, případně „Před pikolou, za pikolou
6
http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/40569
24
nikdo nesmí být, nebo bude babu mít“, oboje uvádí SČFI 2009, 4: 675). Stejná situace je u Kotta 2: 549. V nové češtině již vymizelo pojmenování hudebního nástroje v podobě neutra pikolo, dle PSJČ 4: 243 a SSJČ 4: 578 je tak však označován číšnický učeň. Výraz pikola pak znamená ‘hudební nástroj’, ‘dětská hra na schovávanou’, ale také ‘hráč v této hře’ i ‘jeho stanoviště’, dále pak ‘malá okurka’ v hospodářské terminologii. Z derivátů jsou ve slovnících současné češtiny uvedena deminutiva pikolka (k významu ‘malá okurka’) a pikolička (k významu ‘hudební nástroj’) a adjektivum pikolový. Jirák 1942 uvádí pojmenování hráče – pikolista.
Etymologie Slovo pikola ve významu ‘hudební nástroj’ i další termíny, jejichž název je motivován malým rozměrem (pikola – ‘malá okurka’, pikolo – ‘číšnický učeň’, pikula – ‘drobný peníz’), pocházejí z it. piccolo ‘malý’, podle Rejzka jde zřejmě o onomatopoicky expresivní původ (srov. Machek 2010: 449; Rejzek 2001: 466). Lidové flétnové nástroje v českých zemích Příčná či zobcová flétna ve formě hole je nazývána čakan. Jednoduché bezdírkové píšťaly jsou reprezentovány valašskými koncovkami. Jde o píšťaly asi 70 cm dlouhé. Lze u nich přefukováním a překrýváním konce docílit v ideálním případě všech tónů stupnice s malými intonačními nepřesnostmi. Jako zvukové hračky jsou známy sdružené bezdírkové píšťaly – moldánky, mulitánky, multánky, varhánky. Tzv. hadrářské (handrlácké) píšťalky sloužily jako signalizační nástroj, oznamovaly specifickou znělkou příchod hadráře7 (hadrníka) do vsi. Většinou měly tři otvory, na Slovensku byly vyráběny z vepřových nebo ovčích kostí, exempláře z Moravy jsou ze dřeva (srov. Kurfürst 2002: 717–722).
HOBOJ Charakteristika „Před vznikem hoboje jako nástroje v užším slova smyslu rozvíjí se hobojový typ ve dvou větvích. Jednu reprezentuje šalmaj, chalumeau, druhou pumart, bomhart.“ (Hutter 1945: 87) O těchto zaniklých dechových nástrojích bude pojednáno dále. Samotný hoboj se začal
7
Hadrář, hadrlák byl obchodník s hadry (příp. také s látkami) (srov. PSJČ 1: 818).
25
vyvíjet tak, že z něj byly odstraněny prvky související s orientálním původem této nástrojové skupiny. Jednalo se např. o opěru rtů, která se nacházela pod strojkem – strojek se bral po východním způsobu celý do úst. Tak se ústa stala vlastně vzdušnicí. Tím byla umožněna hra bez oddechových pomlk, avšak nebylo možné měnit sílu a barvu tónu. Po odstranění této opěry hráč bral plátky jen do rtů a různým nátiskem působil na tvoření tónu i na přepísknutí. Během vývoje nástroje rostl počet jeho klapek. Poprvé byl hoboj použit patrně roku 1628 v Salcburku při mši Orazia Benevoliho, v operním orchestru pak v roce 1659. Nynější hoboj je asi 59–64 cm dlouhý a má 9 až 14 klapek. Vyrábí se nejčastěji z grenadillového dřeva, méně často ze zimostrázu (existují také hoboje vyrobené ze dřeva kokosového, palisandrového nebo z ebonitu). Tón hoboje vzniká rozechvěním dvou jemných třtinových plátků – jazýčků, jež jsou připevněny na kovovou rourku – strojek o délce 6 až 7 cm. Hoboj se ladí v C, výjimečně se vyskytují hoboje jiného ladění, zvláště u vojenských hudeb některých států. Koncerty či sólové skladby zkomponovalo pro hoboj mnoho známých skladatelů, např. Händel, Telemann, Vivaldi, Mozart, Schumann či R. Strauss (srov. Hutter 1945: 133–134; Modr 2002: 90–92; Oling 2004: 99–100).
Typy hoboje HOBOJ MILOSTNÝ (OBOE D’AMOUR) Vznikl v 18. století (poprvé je doložen roku 1722), hned v témže století však dočasně vymizel z praxe. Podobně jako hoboj lovecký se vyskytuje ještě v některých skladbách J. S. Bacha. Znovu se začal používat teprve koncem 19. století, v roce 1874 jej objevil Charles Mahillon, aby mohl sestavit přesný Bachův orchestr. Je asi 72,6 cm dlouhý a jeho tón je jemný a něžný, avšak poněkud temnější než u běžného hoboje (srov. Hutter 1945: 134; Modr 2002: 93). Zvětšený milostný hoboj se nazývá anglický roh – k němu viz kapitolu o nástrojích, součástí jejichž názvů je substantivum roh.
LOVECKÝ HOBOJ (OBOE DA CACCIA) Lovecký hoboj se pravděpodobně používal společně s rohy jako nástroj loveckých hudeb, kolem roku 1850 se z něj vyvinul altový hoboj, který se poté používal v opeře (srov. Oling 2004: 101). 26
HOBOJ BARYTONOVÝ (BASOVÝ) Je více než 1 metr dlouhý a má tvar anglického rohu. Má stejný rozsah jako běžný hoboj, avšak zní o oktávu níž. Je využíván velmi zřídka, použil ho například Frederick Delius8 v Taneční rapsodii (srov. Modr 2002: 94).
HECKELFON Tento nástroj je náhradou barytonového hoboje. Je pojmenován podle svého vynálezce Wilhelma Heckela (Biebrich n. R., 1904). Je dlouhý asi 114 cm, má kuželovitě se rozšiřující trubici zakončenou kulatou ozvučnicí ve tvaru jablka. Tón nástroje je plný a výrazný. Je laděn v C a jeho tónový rozsah je o oktávu nižší než rozsah hoboje. Je předepsán například v partiturách Straussových děl Salome a Alpská symfonie (srov. Sachs 1979: 326; Modr 2002: 94). Název tohoto nástroje se ze slovníků současné češtiny nachází pouze v SCS.
PICCOLO–HECKELFON Je laděn v F a zní o kvartu výše než hoboj, má jasný a energický tón (Modr 2002: 94). Jazykový vývoj Z literatury hudební se pojmenování hoboj vyskytuje u J. N. Škroupa (Počátky hudební, 1850), dále ve sbírce hudebnin J. A. Seydla (1802), zde je užíváno v ženském rodě, zřejmě v souladu s dobovým územ (srov. Štědroň-Šlosar 2010: 78; 83). Substantivum hoboj vedle tvaru v ženském rodě s koncovkou – hoboje uvádí Jungmann 1: 708, lze zde nalézt také pojmenování pro hráče – hoboista. Kott 1: 447 uvádí také tvar huboj a pro hráče variantu hobojník. V současné češtině se prosadil tvar hoboj, SSJČ 2: 612 však uvádí, že se řidčeji může tento tvar používat i v ženském rodě. SSJČ a PSJČ 1: 900 mají také tvar oboe (oboj). Pro hráče se ustaluje pojmenování hobojista, novým derivátem je adjektivum hobojový a hobojovitý. Tvary oboe, oboj postupně zanikly, jak dokládá SSČ: 97, kde je uvedeno pouze pojmenování hoboj.
8
Frederick Delius byl anglický skladatel německého původu. Narodil se v roce 1862 v Bradfordu. Jeho hudba je novoromantická, prolnutá impresionistickou harmonií a orchestrací. Napsal čtyři opery (např. Romeo a Julie na vesnici), oratorium Mše života inspirované Nietzscheho dílem Tak pravil Zarathustra, symfonické básně Letní noc na řece, V letní zahradě, Píseň léta, nástrojové koncerty aj. (srov. Volek 1982: 57).
27
Etymologie Do češtiny se slovo dostalo přes něm. Oboe (Hoboe) z fr. hautbois, což je kompozitum ze slov haut ‘vysoký’ a bois ‘dřevo’, jedná se tedy o „dřevo vysokého zvuku“ (srov. Machek 2010: 173; Holub-Lyer 1992: 181; Rejzek 2001: 205).
KLARINET Charakteristika Klarinet vznikl dlouhým vývojem z nástrojů šalmajového typu. Byl vynalezen norimberským nástrojařem Johannem Christophem Dennerem kolem roku 1690. První zdokumentované použití klarinetu bylo v roce 1710 v Německu, kolem poloviny 18. století se klarinet dostal do některých orchestrů v Mannheimu a Paříži. Jeho trubice má válcový tvar, spodní střední díl je mírně rozšířený. Skládá se ze zobcového horního dílu (hubička), na němž je připevněn jednoduchý třtinový plátek, dále z krátkého dílu (soudek), z jednoho či dvou dílů středních s klapkovým mechanismem a z ozvučníku nálevkovitého tvaru. Mívá kolem 20 klapek. Klarinety byly vyráběny ze dřeva zimostrázového a grenadillového, v současné době jsou vyráběny výhradně z ebenu. Klarinety bývají nejčastěji laděny v A, B a C. V symfonickém orchestru se nejčastěji vyskytují klarinety laděné v A a B, klarinet v C je charakteristický pro zvuk venkovských kapel, v symfonických orchestrech se ho užívá jen ke zvláštním účelům, podobně jako klarinetů laděných v D a Es. Posledně jmenovaný nástroj má ostré, až pištivé zabarvení, vyskytuje se v dechových vojenských orchestrech vojenských i civilních. Vedle toho byly stavěny také klarinety jiných ladění – sopraninové (vysoké oktávové v As, B), sopránový v F, klarinet milostný (d’amore) v As nebo G a altový v F a Es ladění. Klarinet má v různých polohách různé rejstříky – nejhlubší tvrdě znějící tóny temné barvy, tóny matné a zvukově méně mocné, jasné a syté tóny a vysoký rejstřík tónů přihrocených až ostrých. Nástroj se hodí k partiím zpěvným a lyrickým, uplatňuje se i v hudbě dramatického charakteru, často se vyskytuje v komorní hudbě ve spojení s dechovými i smyčcovými nástroji. Známé využití klarinetu v moderním orchestru je např. v Gershwinově kompozici Rapsody in Blue nebo v dílech Aarona Coplanda Appalachian Spring a El Salon Mexico (srov. Kurfürst 2002: 688; Modr 2002: 98–101; OMO9). 9
http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/A2240511
28
Další druhy klarinetů BASOVÝ KLARINET Nástroj byl zkonstruován roku 1722 v Paříži G. Lotem. Jeho dnešní tvar je buď užší s německým systémem, nebo širší, podobný tvaru dýmky, se systémem francouzským. Je dlouhý 106 cm, nejčastěji se vyrábí laděný v B, méně často v A nebo C. Součástí orchestru je od první poloviny 19. století. Zvláště oblíbený byl novoromantickými skladateli, a to pro svůj basový tón, až hrůzně zabarvený v hloubce a úzkostlivě naříkavý v polohách vysokých (srov. Modr 2002: 103).
KONTRABASOVÝ KLARINET (PEDÁLOVÝ KLARINET) Nástroj byl vyroben v roce 1890, staví se v ladění B nebo A. Použil ho např. Vincent d’Indy v opeře Fervaal a Richard Strauss v Legendě o Josefu (srov. Modr 2002: 104).
MILOSTNÝ KLARINET (CLARINETTO D’AMORE) Milostný klarinet předepsal např. Johann Christian Bach v partituře opery Temistocle (1766, podle jiných pramenů 1772), brzy z hudební praxe vymizel (srov. Modr 2002: 104). ČTVRTTÓNOVÝ KLARINET Byl postaven v roce 1921 firmou V. Kohlert, použil ho Alois Hába v opeře Matka (srov. Modr 2002: 104). KOVOVÝ KLARINET Byl patentován ve Francii v roce 1821, je zhotovený z mosazného plechu. Používalo se ho pouze ve vojenských orchestrech, kvůli svému pronikavému tónu se jinde neuplatil (srov. Modr 2002: 104). Jazykový vývoj Substantivum klarinet najdeme u Jungmanna 2: 57 spolu s označením hráče – klarinetista. U Kotta 1: 689 je uvedena podrobnější charakteristika: „Rourový hudební nástroj, vynalezen r. 1690. Klarinet s tónovými dírkami a klapkami, jehož tón vzniká chvěním se tenkého třtinového jazýčku (plátku), jenž leží a na dolejším konci připevněn jest na strojek způsobu držáku“. 29
Ve starší beletrii se nachází také doklad tvaru v ženském rodu – klarineta (zřejmě pod vlivem německého die Klarinette). V lidové výslovnosti šumařů se dříve vyskytovalo znění kládynet. Pro nástroj vzniklo i domácí pojmenování štěbenec, které se však neujalo, mělo spíše humoristický charakter. Dalšími lidovými názvy jsou píšťala a sladké/veselé dřevo (srov. Jirák 1942; LP10). Ve slovnících současné češtiny nedochází k žádným změnám (pojmenování pro nástroj je klarinet, pro hráče klarinetista), pouze v PSJČ 2: 118 najdeme navíc deminutivum klarinetek a adjektivum klarinetový.
Etymologie Svoje pojmenování klarinet dostal v 18. století podle názvu vysoké trubky clariny (it. clarinetto značí malou clarinu), jejíž jasné tóny měl zastupovat ve vysokých polohách, clarinou těžko dosažitelných. Pojem clarina je odvozen od it. claro ‘jasný’, což pochází z lat. clārus tv. (srov. Modr 2002: 98; Rejzek 2001: 273). Ustálené spojení přepískal si klarinet „říká se o tom, kdo tělesnému pudu příliš uzdu pustil“ (Kott 1: 689)
SAXOFON Charakteristika Saxofon se řadí do skupiny klarinetů, podstatně se však od nich liší. Má s nimi společnou zobcovou hubičku s jednoduchým plátkem, jeho tvar je však kuželovitě se rozšiřující. Vyrábí se buď z pakfongového kovu (slitina 60 % mědi, 30 % zinku a 10 % niklu, jiný název pro tuto slitinu je „nové stříbro“), nebo ze stříbra, v poslední době také z umělých hmot. Pro svou koncepci a konstrukci je však zařazen mezi dřevěné dechové nástroje. Jedná se o komplexní nástroj sestávající z více než 300 oddělených částí. Barvou tónů stojí uprostřed mezi skupinou dechových nástrojů dřevěných a žesťových. Saxofon vynalezl v roce 1840 v Paříži Adolphe Sax, patentován byl v roce 1846. Mezi předchůdce nástroje lze řadit Desfontenellesův klarinet 10
http://lidovepisne.cz/klarinet01.html
30
s hubičkou ohnutou dozadu a s dopředu zahnutým ozvučníkem, dále nástroj se zobcovou hubičkou podobný fagotu nazývaný tenorone a také ofiklejda, blízká saxofonu výrobním materiálem a klapkovým mechanismem. Nástroj byl původně používán u vojenských hudeb, v operním orchestru ho poprvé použil J. G. Kastner v opeře Le dernier roi de Juda. Dále pro nástroj psali např. Georges Bizet a Giuseppe Verdi, vyskytuje se v partituře Ravelova Bolera a Gershwinovy Rhapsody in Blue. Po válce se rozšířil v celém světě jako nástroj nezbytný v tanečních orchestrech, koncem 20. let také v orchestrech jazzových. Nejčastěji se používá altový saxofon v Es ladění, tenorový v B a barytonový v Es nebo v F. Z nástrojů lidových náleží k této skupině tárogató. Jde o nástroj maďarského původu, užívaný cikánskými kapelami ke hře smutných písní pusty a tzv. písní kuruckých 11, ojediněle se vyskytuje také v maďarské symfonické hudbě (srov. Kurfürst 2002: 691–692; Modr 2002: 104–105; OMO12; OMO13). Stav v současné češtině, etymologie Výkladové slovníky současné češtiny uvádějí substantivum saxofon s charakteristikou „moderní dechový nástroj kovový s dřevěným plátkem, používaný hlavně v hudbě taneční (jazzové)“, pojmenování hráče – saxofonista (saxofonistka) a adjektivum saxofonový (srov. PSJČ 5: 63–64, SSJČ 5: 264, SSČ: 377). Saxofon byl nazván podle svého vynálezce A. Saxe. Druhá část slova -fon pochází z řec. fōnḕ ‘hlas, zvuk, tón’ (srov. Rejzek 2001: 175, 563).
PANOVA FLÉTNA (SYRINX) Charakteristika Jedná se o jednoduchý nástroj, který používali především pastýři v lidové hudbě. Podle pověsti jej zhotovil řecký bůh lesů a luk Pan ze stébel rákosu, v nějž se proměnila krásná a cudná nymfa Sýrinx, aby se nestala obětí Panovy touhy. Syrinx se skládá z několika trubiček
odstupňované
délky
s
jedním
11
Kuruci byli účastníci rozličných uherských povstání v době feudalismu (srov. SSJČ 2: 1040). http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/epm/39757 13 http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/2467 12
31
otevřeným koncem. Dodnes se vyrábí z rákosu či cukrové třtiny, používá se však také dřevo, kámen, v poslední době i plast (srov. Oling 2004: 79, OMO14). Jazykový vývoj Přejetí řeckého termínu do češtiny reflektuje v 19. století Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický Františka Štěpána Kotta. Je zde však také doložena snaha výraz počeštit – vyskytuje se zde tvar syringa (srov. Kott 3: 830). Tento výraz uvádí také PSJČ 5: 1001 a SSJČ 5: 652, avšak zde již vedle dnes používaného pojmenování syrinx, které je maskulinem. Vedle významu ‘primitivní hudební nástroj, řada spojených píšťal různé délky, Panova píšťala’ uvádí u tvaru syrinx PSJČ také význam ze zoologie ‘dolní část hrtanu ptáků se zpěvním orgánem’. Spjatost nástroje s erotickými motivy dokládá citace v PSJČ l. c.: „Za zvuků syring, šalmají své nahé údy splítají.“ Pro Panovu flétnu byl v českých zemích užíván také termín moldánky, mulitánky apod. – k tomuto termínu viz kapitolu dudy.
OKARÍNA Pod různými názvy se nástroj vyskytuje v lidovém hudebním instrumentáři většiny národů. Jedná se o malou hranovou píšťalu vejčitého tvaru se dvěma nebo třemi hmatovými otvory. Okaríny bývají vyrobeny z různých materiálů: v Africe, Asii a Jižní Americe nejčastěji z plodů tykví, ořechových skořápek nebo ze dřeva, v Evropě převládá hrnčířská hlína. Nástroj často mívá podobu ptáka, mušle nebo ovce. Moderní okarína byla zkonstruována v roce 1860 v Itálii Giuseppem Luigim Donatim a rychle se rozšířila v lidové hudbě jižní a západní Evropy. U nás se objevila na konci 19. století. Nejprve byla prodávána na trzích jako dětská hračka, brzy pronikla do lidového instrumentáře. V některých zemích, především v Rakousku, byly činěny pokusy sestavit velké okarínové ansámbly. Protože však má okarína nepříliš pěkný, slabý, huhňavý tón, působil výsledný efekt spíše komicky a soubory brzy zanechaly činnosti. Přesto však nejvýznamnější osobnost okarínové hry – Mosé Tapiero vytvořil před první světovou válkou 30 nahrávek, které demonstrují virtuozitu obvykle spojovanou se složitějšími nástroji (srov. Kurfürst 2002: 679–681; Oling 2004: 82; OMO15). Přestože je okarína vyráběna z různých materiálů, zařazuji ji k nástrojům dřevěným, a to nejen z důvodu, že jedním z užívaných materiálů pro její výrobu dřevo skutečně je, ale 14 15
http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/opr/t114/e4964 http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/20239
32
také proto, že organologická systematika Hornbostelova-Sachsova okarínu řadí mezi „nádobové flétny se štěrbinou s hmatovými otvory“ (srov. Kurfürst 2003: 107). Jazykový vývoj Výraz okarína najdeme teprve v SSJČ 2: 368, dále pak v SSČ: 243 a v SCS: 568, všude pouze s definicí, přičemž nejpřesnější uvádí SSJČ: „lidový flétnový nástroj vejčitého tvaru z vypálené hlíny nebo porcelánu“.
Etymologie Název pochází z it. ocarina ‘husička’, což je deminutivum od substantiva oca ‘husa’, které pochází z pozdnělat. auca tv. Pojmenování je motivováno podobností náustku nástroje a husího zobáku (srov. Holub-Lyer 1992: 318; Rejzek 2001: 425; Kurfürst 2002: 679). Machek 2010: 411 uvádí, že za toto pojmenování bylo navrhováno slovo domácího původu – šveholina, ale neujalo se.
33
ZANIKLÉ DŘEVĚNÉ NÁSTROJE AULOS Jednalo se o přední dechový nástroj antického Řecka, kam se dostal z Egypta přes Chetity a Asyřany. Měl trubici cylindrického nebo kónického tvaru s přídavnou trubicí s dvojitým plátkem. Vyráběl se ze dřeva růžového, lotosového nebo zimostrázového, dále také z kosti, slonoviny a kovu. Nástroj se používal při svatbách, pohřbech, sportovních slavnostech a při intermezzech v divadle (srov. Oling 2004: 96). Od názvu nástroje byl odvozen také název pro hráče – auléty. Z českých
slovníků
uvádí
název
aulos pouze SCS: 84, a to s charakteristikou „starořecký
hudební
dechový
nástroj
s dvojitým plátkem“.
TIBIA Tibia je římský protějšek aulu, má rovněž orientální původ. Kromě Římanů ji používali
také
Etruskové.
Římští
hráči
na tibiu byli organizováni v collegium tibicinum romanorum, což bylo zřízení podobné pozdějším cechům. Nástroj doprovázel v divadle herce či sbor, používal se také při pohřbech, svatbách a při slavnostech, doprovázel manuální práci a dokonce i bičování otroků (srov. Oling 2004: 97; OMO16). Toto všestranné využití nástroje dokládají také Ovidiovy verše: „Tibia zpívala v chrámech, zpívala v hrách, zpívala v truchlivých pohřebních obřadech.“17 Definice pojmu se nachází v PSJČ 6: 124, SSJČ 3: 814 a SCS: 803 (zde např. „starověký dechový nástroj s dvojitým plátkem, obdoba aulu“).
16
http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/27930 Přeloženo doslovně z anglického „The tibia sang in the temples, it sang in the games, it sang at mournful funeral rites.“ (http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/27930) 17
34
ŠALMAJ Charakteristika „Šalmaj (f. i m.) je dřevěný aerofon s kónickým, cylindrickým, kónickocylindrickým nebo opačně kónickým vrtáním v rovné, ohnuté, zcela zakřivené, lomené, meandrovité nebo dokonce spirálové trubici s dvojplátkem (strojkem), s hmatovými otvory nebo bez nich a s roztrubem či bez něj. Jde všeobecně o jakýkoliv nástroj uvedených parametrů, který někdy býval, a dosud bývá, rozšířen o piruetu (vzdušný kroužek nebo trychtýřek kolem třtinového strojku) nebo vzdušnici.“ (Kurfürst 2002: 684) Pro český instrumentář je příznačná šalmaj kónického tvaru dlouhá asi 40 cm (srov. Hutter 1945: 87). Šalmaj pochází ze Středního východu, na některých místech, např. v Egyptě, se na ni hraje dodnes, významným nástrojem zůstala také v Katalánii. Ve středověku byla šalmaj také oblíbeným nástrojem pastýřů (srov. Oling 2004: 98). Nejplodnějším německým skladatelem, co se repertoáru pro šalmaj týče, byl Georg Philipp Telemann, který sám na tento nástroj hrál v počátcích své kariéry. Jiní němečtí skladatelé ji využili méně, obvykle v jedné či dvou skladbách. Ze skladatelů českého původu k nim patří Jan Dismas Zelenka. Z dalších skladatelů ji oživil Christoph Willibald Gluck v originálních verzích oper Orfeo a Alceste, přestože v té době byla šalmaj ve Vídni jako orchestrální nástroj využívána zřídka (srov. OMO18). Jazykový vývoj Ve staré češtině byly známy výrazy šalmějě (MSS: 496) a šalmie, příp. šalmijě (ESSČ). ESSČ uvádí také názvy pro hráče: šalmějník, šalmijník. Do češtiny název tohoto nástroje pronikl z francouzštiny spolu se zpěvy minnesängrů (srov. Štědroň-Šlosar 2010: 15). Co se týče dalších děl – slovníkových a hudebně teoretických, v Glosáři Bartoloměje z Chlumce, jehož původ spadá do doby Karla IV., najdeme pojmenování šalměje, tvar šalmaj má Tomáš Rešel ve svém slovníku latinsko-českém (1560) a také Kašpar Vusín v díle Dictionarum von Dreien Sprachen, Deutsch, Lateinisch und Böhmisch (1700). Jakub Jan Ryba ve svém pojednání Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnému (1817, rukopis 1800) uvádí termín šalmaje (Štědroň-Šlosar 2010: 20, 35, 61, 75).
18
http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/05376
35
Jungmann 4: 433 uvádí tvary šalamaje, šalmaje, šalamaj, šalmaj a deminutivum šalamajka. V definici zde uvedené je reflektován stav, kdy byly tyto výrazy užívány pro různé nástroje podobných parametrů: „jistá píšťala, křivý roh, trubiroh, polská píšťala, cink“. Pojmenování hráče, které u Jungmanna nalezneme, zní šalamajník. Kott 3: 839 neuvádí žádné další významy ani tvary. Slovníky současné češtiny uvádí již pouze tvar šalmaj. V PSJČ 5: 1016 najdeme definici „pastýřská píšťala nebo píšťala tvořící součást dud; podobný hudební nástroj foukací“, deminutivum šalamajka a adjektivum šalmajový. PSJČ a SSJČ 6: 4 uvádějí, že výraz může být femininum i maskulinum.
Etymologie „Název vznikl pravděpodobně úpravou řecko-latinského calamus (m.) – třtina, z níž byly většinou vyráběny strojky – na calamellus, calumeaux atd.“ (Kurfürst 2002: 684) Substantivum calamellus je deminutivem od slova calamus ‘stéblo, rákos, píšťala’. Z tohoto výrazu potom vzniklo přes stfr. chalemie, chalemel ‘píšťala’ něm. Schalmei. Česká starší podoba šalměje je pak ze střhn. schalmie (srov. Machek 2010: 601; Rejzek 2001: 623).
PUMORT (PUMART, PUMRT, POMMER, BOMHART, BOMBARD) Charakteristika Pumort byl původně alt-tenorový člen skupiny šalmají, v polovině 16. století byly používány pumorty již v sedmi různých velikostech, od malé šalmaje až k basovému nástroji, dlouhému tři metry. Velké pumorty však vymizely s příchodem fagotů. Posledním nástrojem, který zachovává znaky pumortu, je altový lovecký hoboj (viz výše). Nástroj má úzký kónický vývrt, dvojitý plátek, klapku, ochranný prstenec ze dřeva a 6–7 otvorů. V současné době jsou pumorty pro provozování staré hudby opět vyráběny (srov. Hutter 1945: 88; Kurfürst 2002: 693; Oling 2004: 99). Jazykový vývoj, etymologie Pouze s informací, že se jedná o hudební nástroj, se výraz pumort nachází u Kotta 8: 329. Ze slovníků současné češtiny uvádí pouze SCS: 671 výrazy pumort, bomhart a pommer, a to s charakteristikou „hudební starý dechový dřevěný nástroj s dvojitým plátkem, druh šalmaje“.
36
Buchner 1952: 23 uvádí, cituje Praetoria19, že název nástroje je odvozen od fr. slova à bombo (‘bzučení, bručení’).
DOLZIAN (DULZIAN, DULZIAN, DOLCIAN, DULCIAN) Termínem dolzian (‘jemný, něžný’) se označoval v 16. století tenorový, altový a diskantový fagot (srov. Hutter 1945: 111). Z českých slovníků uvádí tvar dulcian Kott 8: 69, PSJČ 1: 586 (zde však pouze ve významu ‘varhanní rejstřík’) a SCS: 190.
KŘIVÝ ROH (KRUMMHORN, KRUMGORN) Tento hobojový nástroj válcového tvaru byl oblíben zejména v 15. a 16. století. Jeho dolní část byla ohnuta ve tvaru zvířecího rohu, původně pro tento účel používaného. Měl pravděpodobně 8 dírek a dvojitý plátek. Vytvořil celou rodinu – existoval křivý roh malý, diskantový, alt-tenorový, basový a velký basový. Oba basové nástroje měly klapky. V současnosti se křivé rohy opět vyrábějí pro účely provozování staré hudby (srov. Hutter 1945: 111; Modr 2002: 81; Oling 2004: 104). Analýza substantiva roh je zařazena dále, neboť většina rohů náleží k hudebním nástrojům žesťovým.
RAKET (RACKET, ROKETLE) Charakteristika Raket se v hudební praxi vyskytoval jen asi od poloviny 16. do poloviny 17. století. Měl korpus ve tvaru válce vyrobený z tvrdého dřeva nebo slonoviny s navrtanými deseti kanálky navzájem spojenými. Pravděpodobně měl 11 otvorů. Existoval raket diskantový, alt-tenorový, basový a velký basový (srov. Hutter 1945: 111; Modr 2002: 82).
Etymologie Původ názvu nástroje je nejasný. Někteří badatelé jej vysvětlují slovem staroněmeckým – ranken, ronken ‘kdákat’, které dobře vystihuje zvuk nástroje zejména ve vysokých polohách. Jiní vycházejí z dalšího, středověkého názvu pro nástroj – rankett
19
Michael Praetorius byl německý skladatel a kapelník brunšvického dvora ve Wolfenbüttelu, je autorem díla Syntagmatis musici (…) Tomus secundus de organographia (1618), k němuž vyšel o dva roky později dodatek s názvem Theatrum instrumentorum seu sciagraphia s dřevoryty hudebních nástrojů (srov. Buchner 1952: 8).
37
a spatřují tak souvislost s hornoněmeckým slovem Rank ‘křivka, zatáčka’ (srov. Buchner 1952: 34).
TARTÖLT Charakteristika Jedná se o druh roketle odlitý z bronzu. Má tvar draka, jehož tlama s pohyblivými jazýčky tvoří ozvučnici a jehož spletitý, silně se zužující ocas je oporou pro esko. Je pomalovaný červeně, zeleně a zlatě. V nitru „dračího těla“ je devětkrát až desetkrát hadovitě stočená roura, do níž ústí sedm tónových otvorů nahoře a jeden otvor pro malíček dole. Nástroje s dračí hlavou byly obvyklým typem v době rozkvětu nástrojové hudby. Byly převzaty z vojenských dechových nástrojů antiky (srov. Buchner 1952: 35). Jediná dochovaná sada pěti tartöltů o třech
různých
polohách
je
uložena
ve
vídeňském
Uměleckohistorickém muzeu (srov. OMO20).
Etymologie Původ názvu nástroje není jasný, může být odvozen buď od názvu jiného, krátkého dechového nástroje kortholtu (což vzniklo z něm. spojení kurzes Holz, jde o obecný pojem referující k dvouplátkovým nástrojům z 16. a 17. století), nebo od it. slova torto ‘zakřivený’ (srov. OMO21).
SORDUN Jedná se o nástroj hobojového typu používaný na konci 16. a na počátku 17. století. V korpusu má dvakrát až třikrát lomený vývrt. Podle velikosti se odlišoval sordun diskantový, altový, tenorový, basový a velký basový. Na rozdíl od dalších podobných nástrojů nemá sordun vzdušnice. Byly dochovány pouze čtyři exempláře, které se nachází v Kunsthistorisches Museum ve Vídni, a jeden další exemplář je
20
http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/27530 http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/15396; http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/27530 21
38
uložený v římském Museo degli strumenti musicali (srov. Hutter 1945: 112; Sachs 1979: 335; OMO22).
Etymologie Název byl přejat do němčiny (a z ní poté do češtiny) z it. pojmenování sordone, což je odvozeno od slova sordo ‘tlumený, temný’ (srov. Sachs 1979: 335).
MUSETTE Pařížští nástrojaři, inspirováni melodickou píšťalou koncertních dud ze 17. a 18. století, nazývaných musette, vyráběli po celé 19. století a ještě i na počátku století dvacátého šalmaje téhož jména. V podstatě šlo o samostatné melodické píšťaly dud; byly vyráběny ve dvou provedeních. První typ byl vyráběn z cínu, měl štíhlý kónický korpus dlouhý 311 mm a osm otvorů. Druhý typ měl 350 mm dlouhý dvoudílný grenadilový korpus, sedm hmatových otvorů a čtyři klapky. Nástroj byl používán zejména v pařížských tančírnách a při městských lidových bálech (srov. Kurfürst 2002: 695). Stejný název nese také hudební kus tanečního charakteru, jehož styl připomíná zvuk běžných dud nebo musette. Takovou skladbu zkomponoval např. i W. A. Mozart pro operu Bastien und Bastienne. Musette byly komponovány také pro klavír (srov. OMO23). Ze slovníků současné češtiny uvádí výraz musette pouze SCS: 540 s významy ‘francouzský lidový nástroj podobný dudám’ a ‘lidový tanec v třídobém taktu a rychlém tempu; skladba tohoto typu, zpravidla trio v gavotě’.
22 23
http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/26252 http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/19398
39
DECHOVÉ NÁSTROJE ŽESŤOVÉ Pojmenování pro tuto skupinu hudebních nástrojů bylo přejato Josefem Jungmannem z r. žesť ‘plech’. Do ruštiny byl výraz pravděpodobně přejat z tatarštiny či mongolštiny – srov. kazašské džez ‘žlutá měď, plech’, tat. džiz tv., starouzbecké čas ‘plech, bronz’, mong. džes ‘měď, mosaz’ (srov. Machek 2010: 726; Rejzek 2001: 748).
TROUBA, TRUBKA Charakteristika TROUBA „Trouba pastýřská, polní, stádová, hodová, hlásná, hlásenská, andělská, fujyra, slouhovské lýko, fejfara, fajfara, féfara, v literatuře také jako folkloristické novotvary: salašovka, salašnická, valašská trouba – nátrubkový aerofon s kónickým nebo kónickocylindrickým vrtáním, vyráběný lidovými výrobci většinou ze smrkového, jedlového, někdy z jasanového, javorového nebo lískového dřeva.“ (Kurfürst 2002: 649) Dlouhá pastýřská trouba je jako signální nástroj doložena ve všech českých zemích. Krátkou hlásnou (hlásenskou) troubu používali ponocní. Pro potřeby chrámové pastorální hudby byla vyrobena středně dlouhá (100–150 cm) andělská trouba (tromba pastoritia, tuba pastoritia). Byla vyráběna většinou vesnickými a maloměstskými řemeslníky ze dřeva, případně z mosazného nebo železného plechu. Má vsazený kotlíkový nátrubek ze dřeva nebo mosazi. V 18. a 19. století vzniklo mnoho vánočních skladeb, jež předpisují andělskou troubu jako sólový hlas. Při reformě církevní hudby v 2. polovině 19. století z kostelních kůrů vymizela, místy se jí však užívalo ještě na počátku 20. století. Vánoční vytrubování se přeneslo také do oblasti lidových zvyků. Většinou se trouby vyráběly ze suchých vrcholů mladých stromů. Nátrubek vznikl buď vyhloubením trychtýřovité jamky kolem otvoru užší části dutiny, nebo byl zhotoven soustružením z tvrdého dřeva nebo mosazi. Někdy byly trouby opatřovány kónickými plechovými nebo dřevěnými roztruby, řidčeji také roztruby z beraních nebo kravských rohů. Literární folkloristické novotvary jako valašská trouba, spojené s mylnou představou o valašském původu tohoto nástroje, mají původ v lokálním přežívání v horských oblastech pastevního hospodářství až do první světové války. Období zániku trub na rovinách se ztotožňuje s dobou upouštění od společných pastev skotu (přibližně v letech 1860–1900).
40
Na krátké trouby se troubilo v pozvednuté poloze, dlouhé bývaly opírány o vyvýšené místo v terénu, nebo byly při hře zaklesnuty do dřevěné vidlice zapíchnuté do země. Tón trouby se v terénu daleko nese, jsou známy i případy signalizace na několik kilometrů (srov. Kurfürst 2002: 649–654; LK 2007, 3: 1073–1075).
TROUBA PROTI MRAČNŮM Názvy jako trouba proti mračnům, trouba proti bouřce, trouba proti mrakům, trouba na mraky a trouba proti dešti souvisejí s využitím tohoto nástroje k zahánění bouřek, nechtěných dešťů a krupobití v Čechách v 18. století. Obecní sluha nebo hlídač, nejčastěji však pastýř, musel při přicházející bouřce troubit z nejvyššího místa obce, směrem proti přicházejícím mračnům. Podle kvality nátrubku bylo možné na troubu vyloudit jeden, popřípadě dva temné, daleko se nesoucí tóny, někdy až strašidelného charakteru. Troubení úzce souviselo s velkou pověrčivostí lidu a s jeho náboženskými představami, pohanské troubení mělo dokonce již od počátku 19. století oficiální požehnání a posvěcení katolické církve. Jiné názvy – šnek, mušle, skořápka, hlemýždí skořápka, lastura odkazují k materiálu, jenž se k výrobě nástroje používá. Ulomený konec ulity sloužil buď jako nátrubek nebo jako otvor, do něhož byl zasazen nátrubek dřevěný, kostěný nebo kovový. Nástroj měl u různých národů řadu dalších funkcí – sloužil jako signalizační nástroj při válečných taženích, užíval se při svatebních, pohřebních a dalších obřadech, dále např. při oslavách sklizně (srov. Kurfürst 2002: 647–648).
TRUBKA Na počátku vývoje trubky stojí tuba, jedná se však o nástroj jiné koncepce, než je tuba dnešní. Uchoval se dodnes u různých slovanských pastevců. Původní cylindrická forma nástroje se začíná měnit od 11. století – roura trubice se mírně kónicky rozšiřuje a tvoří se roztrub. Také dochází ke zkrácení délky nástroje. Z vlivu tohoto nástrojového typu se vyvinula v raném středověku trumba, u nás truba, koncem 12. století pojmenovaná také jako buisine, buccina, u nás busina. Středověká trompeta měla dvě formy: první měla úzkou menzuru, velmi mírně kónickou a hlubokou nálevku, druhá byla skoro cylindrická a měla talířový ozvučník. 41
V českých zemích dávali nástrojaři přednost prvnímu typu, typicky tak vypadaly andělské trouby. Významným vývojovým impulzem pro trubku byla potřeba ji konstruovat také v hlubších polohách. Tak se začaly stavět dvě základní trubky – malá a velká. To se ve 13. století projevuje také v terminologii – větší typ se nazývá tuba, menší pak tubecta (vlašsky trombetta, fr. trompette). Příliš dlouhá trubice nástroje znesnadňovala hru. Zprvu se tento problém řešil ohnutím trubice do oblouku a hadovitě, aby se zkrátila pouze osová délka, nikoli samotná trubice, což by mělo za následek zvýšení tónu. Přibližně do 15. století se ohýbaly trubice nahodile, později se ustálily dva způsoby. Jde o vinutí esovité a vhodnější vinutí smyčkové, ze kterého vzniklo vinutí používané nyní. Jeho vývoj byl dokončen pravděpodobně kolem roku 1500, kdy nastupuje trubka laděná v D zvaná clarino, clareta. Složitý vývoj trubky však pokračoval dále. Roku 1780 byly do trubky zavedeny invence24 (výměnné vsuvky), v roce 1806 pak ventily. Z ventilové trubky byla vybudována celá rodina nástrojů, některé typy však byly v praxi záhy vyloučeny. Zůstala trubka oktávová B a malá Es a D pro clarinové party, dále trubka sopránová B, C a A, altová Es, F a D a trubka basová či barytonová B, C a A (srov. Hutter 1945: 90–92; 147–148). Co se týče využití nástroje, ve starověku měl např. významnou úlohu při zahajování turnajů, oslavách vítězů apod. Od 17. století má také své místo v orchestru, významně se trubka uplatnila např. v dílech J. S. Bacha a G. F. Händla. Poté nastalo období jistého úpadku jejího využití, v té době sloužila trubka především ke hraní signálových úryvků nebo k rytmickým akcentům a harmonickým výplním. Její význam a obliba rostly znovu až od počátku 19. století, kdy byly vynalezeny ventily. Od té doby má trubka významné místo v moderním orchestru (srov. Modr 2002: 120–124).
Typy trubek BASOVÁ TRUBKA Trubka větších rozměrů znějící o oktávu níže se používá v dechových orchestrech vojenských i civilních, a to i v nejmenším obsazení lidové dechovky, kde však často její úlohu zastupuje tzv. II. basová křídlovka. Někdy je rovněž součástí symfonického orchestru, kam byla uvedena Richardem Wagnerem (Modr 2002: 123–124).
24
Substantivum invence vzniklo spojením předložky in a substantiva ventus (‘vítr’) (srov. Hutter 1945: 141).
42
TRUBKA BACHOVKA Byla zhotovena k usnadnění hraní vysokých partií Bachových skladeb, které byly původně psány pro vysoké clariny. Má tři ventily a velmi plochý nátrubek, je dlouhá 103 cm. (srov. Hutter 1945: 149; Modr 2002: 124).
TRUBKA AIDOVKA (ANDĚLSKÁ TRUBKA) Byla zhotovena podle návrhů G. Verdiho pro fanfáry v jeho opeře Aida. Na její kónické trubici 1,55 m dlouhé je umístěn jeden nebo tři ventily, její hlavní ladění je v C a B (srov. Hutter 1945: 149; Modr 2002: 125).
FANFÁROVÁ TRUBKA Jedná se o nástroj přibližně stejně dlouhý jako přirozená trubka. Bývá laděna v F nebo v Es. Je bez ventilů, tedy bez chromatického rozsahu (srov. Hutter 1945: 149; Modr 2002: 125).
JAZZOVÁ TRUBKA Jde o trubku v ladění B, popřípadě v C, opatřenou tzv. Périnetovými ventily. Jejich systém vynalezl François Périnet v Paříži na konci první poloviny 19. století (srov. Modr 2002: 114, 126). Jazykový vývoj v češtině Substantivum trubka máme doloženo již ve staré češtině. Výraz trubka uvádí ESSČ jako derivát od slova trúba s významy „malá ‚trúba‘, rourka, malá dutá věc válcovitého tvaru“, „menší ‚trúba‘, rourka k vedení vody“. V MSS: 518 jsou ve významu ‘trouba, trubka’ uvedena substantiva trúba, trúbina a trubicě. Trúba je také staročeské vlastní jméno rekonstruované ze jména místního, jméno osobní je i Trubka (IndexSvob). Také u Jungmanna 4: 618–619, 657 je trubka uvedena jako derivát, konkrétně jako deminutivum od substantiv trouba, truba. Jsou zde uvedena i další deminutiva: trubice, trubička, trubinka, dále adjektivum trubný a verbum troubiti. Trouba je zde definována jako ‘něco vrtaného, skrze což vítr neb voda běží’, sem patří „hlásná trouba“ a „vodní trouba“. Dalšími významy jsou ‘trouba v nástrojích rozličných k puzení vody neb povětří, jako jest vývěva, stříkačka atd., slove též konev, botka’, ‘trouba u trychtýře’, ‘požerací trouba (trubice)’ – jícen, a obecně ‘vše dlouhé a duté, zvláště oblé’. Trubka pak je také ‘žlábek 43
na matku včelní’ a ‘svrcenina listu, kde díl nějaký lupenu buď v takovou podobu jest srostlý, neb postavený’, substantivum trouba má další významy ‘trouba k pečení’, v mysliveckém slangu ‘hlava jelení i s krkem’ a přeneseně ‘hloupý člověk’. Kott 1878n, 4: 198–199 uvádí tytéž významy a deriváty, přidává navíc pouze různé typy trouby jakožto ‘nástroje k puzení vody, plynu nebo vzduchu’ – např. „trouba pístová, měchová, vylévací, parní“ a význam ‘trouba plátna’ (stůčka plátna). V nové češtině se neobjevují žádné jiné významy ani tvary, z derivátů pak pouze adjektivum trubkový (SSČ: 457). Od substantiv trouba a trubka jsou odvozena následující oikonyma: Troubky a Troubsko na Moravě (srov. Hosák-Šrámek 1980, 2: 604), Trubín, Trubky a Trubská v Čechách (srov. Profous 1951, 3: 572–577). Ve významu ‘hudební nástroj’ se substantivum trubka vyskytuje již ve staré češtině. ESSČ uvádí definici „menší nástroj k troubení, snad lesní roh“. U Jungmanna l. c. je trouba definována jako „nářadí duté, skrze něž se dmýcháním hlahol (větší než skrze píšťalu) činí“. Jungmann uvádí také její typy: „polní trouba, tuba, buccina“, „polní trubka“, „lesní trouba“, „trouba žákovská, kostelní, pastýřská“, „trouba, trubka, trubička, trubice myslivecká, lovecká“. Ve slovnících současné češtiny najdeme výstižnější definice trubky jakožto hudebního nástroje: „hudební nástroj plechový, vyššího ladění, sloužící zvláště k signalizování“, „nejvyšší mezi plechovými nástroji“ (PSJČ 6: 263), „žesťový dechový hudební nástroj vysokého tónu“ (SSČ: 456–457). Jsou zde uvedeny další typy trub a trubek: „trouba ponocného, válečná trouba“, „džezová, hasičská trubka“ (SSJČ 6: 881; 884). Ustálená spojení 1. přenesené významy dat si do tróby ‘dobře se najíst a napít’ (brn.) být v troubě ‘být pryč, ztracen, zničen, na mizině apod.’ mít (u někoho) schováno v troubě ‘mít u někoho vroubek’ napít se (něčeho) jalovou troubou ‘napít se na lačný žaludek; napít se dychtivě’ (Zaorálek 2009: 367)
44
2. trouba – ‘hloupý člověk’ koukat jako trouba ‘tvářit se bezradně, nechápavě nebo neinformovaně, trapně a hloupě nebo překvapeně a nevědět co říct; tvářit se, vypadat naivně, popř. neškodně apod.’ (SČFI 2009, 1: 368) to by moh říct každej trouba ‘tohle vymyslet a chtít je dost jednoduché pro každého’ to je teda trouba! ‘to je vážná chyba a je to hlupák, když se tak chová’ (SČFI 2009, 4: 910) 3. trouba jako hudební nástroj s přenesenými významy trúba ozdobných řečí ‘vychloubavé řeči’ (MSS: 518) s tebou do jedné trouby foukati nebudu ‘nebudu totéž mluviti’ po trubách mluviti ‘mluviti skrze jiné’ už to jde po trubách ‘už se o tom mluví’ (Kott 1878n, 4: 198) foukat s někým do jedné trouby ‘shodovat se s někým’ (Zaorálek 2009: 367) hlásná trouba ‘člověk nebo instituce (nejčastěji novináři, tisk) veřejně hlásající, šířící informace, názory, myšlenky ve službách někoho a v jeho zájmu; zpravidla s tendenčním zkreslováním’, ‘zastaralý název pro megafon’ válečná trouba ‘(knižně, zastarale, expresivně) štvaní do války, vyhrožování válkou, militaristická propaganda’ (SČFI 2009, 2: 363)
Etymologie Jde o všeslovanský výraz, psl. *trǫba, b. trǎbá, mk. traba, sch. trúba, sln. tróba, slk. trúba, hl. truba, dl. tšuba, p. trąba, r. a ukr. truba, s významy ‘hudební nástroj’, přeneseně ‘roura’, popřípadě ‘předměty podobné rouře’ či ‘trouba k pečení’ (srov. ESJS 2012, 16: 987). Do slovanských jazyků bylo slovo přejato ze sthn. trumba tv., což má pravděpodobně onomatopoický původ (srov. Machek 2010: 653, Rejzek 2001: 676). Machek l. c. dodává, že jihoslovanské podoby mohou pocházet z it. tromba, možnost přejetí z románských jazyků připouští i ESJS l. c. Uvažovalo se také o nezávislém vzniku slov na slovanském, germánském a románském území (např. Mladenov). Tato možnost se však jeví jako málo pravděpodobná, neboť i názvy dalších hudebních nástrojů (především z oblasti vojenství) bývají přejaté z germánských jazyků (Machek l. c., ESJS 2012, 16: 987). Význam ‘hloupý člověk’ pochází ze staršího troup ‘hlupák, špalek’, což se později přiklonilo k výrazu trouba (srov. Rejzek 2001: 676). Nelze však vyloučit, že jde o původní sekundární význam slova trouba; pro to by svědčilo sloveso troubit ‘hloupě se dívat’ 45
i skutečnost, že hloupý člověk je ‘hlasatel cizích názorů’ (Valčáková, ústní podání; SSČ: 571).
TRUMPETA Jazykový vývoj Ačkoliv správný a v organologické literatuře uváděný název nástroje je trubka, velmi rozšířeným pojmenováním v češtině je také trumpeta. Kott 4: 198–199 uvádí vedle tvaru trumpeta také starší variantu trompeta. Ze slovníků nové češtiny uvádí obě varianty PSJČ 6: 269 a SSJČ 6: 887, dále je zde uveden sekundární význam slova – ‘hlupák’ (v PSJČ s citací „Kde zas trčí ten starý trumpeta?“), adjektiva trumpetový a trompetový a deminutiva trumpetka a trompetka. SSČ: 457 má pouze tvar trumpeta, označený jako hovorový, a deriváty trumpetový a trumpetka. Co se týče pojmenování pro hráče na trumpetu, v PSJČ l. c. najdeme vedle tvarů trumpetista a trompetista (s příznakem řidčeji) také lidové označení trumpetr, které má i expresivní význam ‘hlupák’. Oba významy jsou doloženy citacemi: „Najednou ozvou se trumpetři: Tydlitá – tydlitá!“ a „Já tě teď opatruju za tvé zemřelé rodiče, abys věděl, ty trumpetře!“ Všechny tyto tvary uvádí ještě SSJČ, avšak v SSČ již najdeme pouze označení trumpetista, což koresponduje se současným stavem. PSJČ má také zřídka užívané citoslovce odvozené od názvu nástroje – trumpytrumpy („Zatroubil po dragounsku: Trará, trararará, trumpytrumpy trará.“), troubení vyjadřuje také citoslovce trumpitárium: „[Bartoň zatroubil:] ‘Trara trara trumpitárium, trumpitárium re!’” Ustálené spojení V přeneseném významu se výraz trumpeta vyskytuje ve frazému dát si do trumpety ‘pořádně se najíst nebo napít, dopřát si apod.’ (Zaorálek 2009: 368).
Etymologie Machek 2010: 653 a Holub-Lyer 1992: 490 uvádějí, že prapůvod slova je v it. trombone ‘trombon’, z jehož deminutiva trombette je něm. Trompete, z čehož vzniklo české trumpeta. Podle Rejzka 2001: 678 pochází něm. Trompete z fr. trompette tv., což je deminutivum ze stfr. trompe ‘trouba’, majícím původ ve sthn. trumba či frk. *trumba.
46
TUBA, BOMBARDÓN, HELIKÓN, SUZAFON Charakteristiky hudebních nástrojů Tubové nástroje vznikly jako podskupina kornetů (viz dále), a to z potřeby doplnit jejich rozsah do hloubky. Prvním nástrojem této podskupiny byl tenorbasový roh, který se začal používat ve vojenské hudbě již před rokem 1829. Měl tři ventily a byl laděný v B. Roku 1838 se objevila tenorová tuba, rovněž laděná v B, se čtyřmi ventily. První odpovídající basový nástroj ke kornetům a křídlovkám byl vytvořen teprve konstrukcí basové tuby. Ta byla vynalezena v Berlíně nástrojařem J. G. Moritzem v roce 1835. Původně měla tvar basové ofiklejdy (o tomto nástroji bude pojednáno dále) a pět ventilů. Zpočátku byla využívána pouze u vojenských hudeb, zásluhou novoromantických skladatelů byla brzy uvedena také do symfonického orchestru. Vyrábí se z mosazného plechu a obyčejně má čtyři ventily. Délka trubice tuby laděné v F je 354 cm, řidčeji bývá laděná v Es. Kontrabasová tuba se od basové tuby liší svými většími rozměry. Častěji se označuje jako basová tuba v B nebo C. Jedná se o nejhlubší nástroj mezi žesťovými nástroji. Do symfonického orchestru nástroj zavedl R. Wagner, jenž ho poprvé použil ve své opeře Prsten Nibelungů. Basová tuba v F a kontrabasová tuba v B bývají u vojenských hudeb jako tzv. I. a II. bas, dříve se jim říkalo také bombardóny. Jejich tvar je však upraven pro snazší nošení při pochodu. Oválným vytočením trupové části vzniklo místo, kterým hráč prostrčí hlavu a pravou paži, nástroj spočívá na rameni. Takto upravené tuby se nazývají helikóny. Délka trubice helikónu je 541 cm. V Amerických dechových orchestrech se používá helikón s ozvučnicí obrácenou dopředu. Nazývá se suzafon (sousaphon) podle svého vynálezce kapelníka Johna Souse. Údajně je Sousa také původcem tzv. subbasové tuby s rozsahem o oktávu nižším, než má basová tuba, a dále subkontrabasové tuby, znějící ještě o oktávu níže (srov. Hutter 1945: 144; Modr 2002: 140–143).
47
Jazykový vývoj Substantivum tuba má Kott 4: 219 s definicí „dechový nástroj hudební z mosazi a s klapkami, který jakožto nejhlubší dechový nástroj kontrabas smyčcového orchestru zastupuje“. V nové češtině přibývají pro termín tuba nové významy. Je to obecně ‘krátká roura, trubice’, konkrétněji pak ‘válcovitá trubička z měkkého plechu se šroubovacím uzávěrem, na masti a krémy’, ‘skleněná nebo papírová schránka na tabletky’ (PSJČ 6: 303, podobně i SSJČ 6: 902 a SSČ: 459). PSJČ a SSJČ uvádějí pojmenování hráče – tubista. Co se týče ostatních názvů – bombardón, helikón a suzafon, vyskytují se pouze ve slovnících nové češtiny. U prvních dvou substantiv kolísá kvantita vokálu o v příponě, u třetího pojmenování pak zápis originální a zápis počeštěný. Výraz bombardón uvádí SSJČ 1: 150 spolu s adjektivem bombardónový, PSJČ 1: 169 má tvary bombardon, bombardonový. Hráč na nástroj je bombardonista, zřídka bombardista. Pojmenování helikón najdeme v SSJČ 1: 23 spolu s výrazem z obecné češtiny heligón a adjektivem helikónový. PSJČ 1: 849 a SSČ: 92 mají tvar s krátkým vokálem o – helikon. Pojmenování hráče zní helikonista (PSJČ, SSJČ). SCS uvádí navíc tvar adjektiva bez kvantity – helikonový. Substantivum sousaphon najdeme v PSJČ 5: 520 a SSJČ 5: 450, tvar suzafon má SSJČ 5: 642 a SCS: 761.
Etymologie Tuba Slovo tuba ve významu ‘válcovitá schránka’ přišlo do češtiny přes něm. Tube z angl. tube tv., což pochází z lat. tubus ‘roura, trubice’. Tuba ve významu ‘žesťový hudební nástroj’ pochází z lat. tuba ‘trouba, polnice’, což je příbuzné s tubus, do češtiny se dostalo přes něm. Tuba (Holub-Lyer 1992: 101). Bombardón Výraz pochází z fr. bombardon, což je vlastně ‘nástroj vydávající hučivý zvuk’, od fr. bombe ‘bomba’ (Holub-Lyer 1992: 101). Helikón Slovo je odvozeno z řec. hélix (gen. helikos) ‘točitý, zakřivený’ podle tvaru nástroje (srov. Holub-Lyer 1992: 189; Rejzek 2001: 198). 48
KORNET (PISTON) Charakteristika Skupina kornetů stojí mezi skupinami nástrojů úzce menzurovaných, s jasným a průrazným tónem, jako jsou trubky a pozouny, a nástroji se širokou menzurou a temnějším, měkčím tónem, jako mají křídlovky a tuby. Mají určité typické vlastnosti obou skupin. Kornety mohou mít různé tvary, od trubkově protáhlého až po oválný tvar lesního rohu. Sopránový kornet bývá nejčastěji laděn v B a má délku 130 cm. Altový kornet v F ladění má trubici dlouhou 177 cm, nástroj v ladění Es je dlouhý 201 cm. Malý kornet (cornettino) má trubici dlouhou 94 cm, je v ladění Es a používá se ho ke hře nejvyšších melodií žesťových nástrojů. Kornet předepsal ve Faustově prokletí a ve Fantastické symfonii Hector Berlioz, dále např. Giuseppe Verdi v opeře Othello. Nástroj se ale postupně přestal používat a jeho party bývaly hrány na trubku. Přesto se však kornet vyskytuje i v partiturách některých skladeb 20. století, např. baletu Příběh vojáka Igora Stravinského (srov. Modr 2002: 133–135; Oling 2004: 113). Jazykový vývoj Substantivum kornet se vyskytuje u Jungmanna 2: 133 s charakteristikou „nástroj rohový, zakřivený, k troubení hlasitému užívaný“, jako německý ekvivalent je zde však uvedeno pojmenování Krummhorn, Jungmann tedy zde hovoří o jiném nástroji, o křivém rohu (viz kapitolu o zaniklých dřevěných nástrojích). Kott v Dodatcích 9: 119 kornet ztotožňuje s cinkem (o tomto nástroji viz dále), avšak uvádí typy kornetu: „přirozený (poštovský roh), pistonový či ventilový“. Kott 2: 560 uvádí s významem ‘hudební nástroj’ také substantivum piston, jehož dalším významem je ‘ocelový čípek u pušky, na nějž kapsule se nastrkuje’. Současné pojmosloví reflektují slovníky nové češtiny. SSJČ 2: 399 uvádí charakteristiku ‘žesťový dechový nástroj (ve vojenské hudbě)’. Dalšími významy, dnes již zastaralými, které najdeme v PSJČ 1: 286 i SSJČ, jsou pak ‘jezdecký důstojník nejnižší hodnosti’, ‘praporec, korouhev jízdního vojska’ a ‘vojenský oddíl jízdy’. Je zde uvedeno také adjektivum kornetový a pojmenování hráče – kornetista. Malý kornet se v hudební terminologii označuje jako kornetino (SCS: 445). Pojmenování piston uvádí PSJČ 4: 267, SSJČ 4: 112–113 a SCS: 623. Vedle významu ‘pistonový kornet’ zde najdeme význam ‘píst, ventil’, a to nejen u dechových nástrojů (např. také u střelných zbraní). V PSJČ najdeme deminutivum pistónek a adjektivum pistonový.
49
Etymologie Název nástroje je odvozen z it. cornetto, což je deminutivum slova corno (‘roh’). Pojmenování piston vzniklo zkrácením fr. názvu cornet à piston (‘kornet s písty’). Jako kornety se označovaly také cinky, nástroje 16. století (srov. Machek 2010: 278; Modr 2002: 133).
TENOROVÝ ROH (BASOVÁ KŘÍDLOVKA) Nástroj náleží ke skupině kornetů. Je dlouhý 266 cm a laděný v B. Používá se hlavně v dechových orchestrech (srov. Modr 2002: 135). (O pojmech roh a křídlovka je pojednáno dále.)
KLARINA Jedná se o nástroj bez ventilů a s úzkým nátrubkem. Klarina je typickou sólovou trubkou. Po vynalezení ventilů se její užívání omezilo (srov. Oling 2004: 118). Název nástroje uvádí pouze SCS: 407 s definicí ‘sólová trubka pronikavého tónu’ a s informací, že výraz pochází z italštiny. K etymologii viz klarinet.
POZOUN (TROMBÓN) Charakteristika Jako výsledek snahy o rozšíření tónového
rozsahu
trubkových
nástrojů
do hloubky vznikl zvětšením tvaru trubky v 15. století v Burgundsku pozoun. Předpoklady pro vývoj pozounu nastaly již ve století 13., kdy bylo vinutí trubky provedeno esovitě, a to co nejúžeji. Původ pojmenování nástroje sahá do starověkého Říma, kdy trubky větších rozměrů byly označovány lat. názvem buccina, z nějž postupně vzniklo něm. Busine, Busune, Posaune, což bylo přejato do češtiny jako pozoun. Starší typ nástroje, pozoun snižcový (tahový), má v podstatě tvar úzkého písmene S. Byl sestrojen zásluhou skladatele Gottfrieda Webera v roce 1816. Skládá se ze tří dílů. Díl hlavní (střední) je tvořen dvěma trubicemi, druhý díl se nazývá snižec (táhlo) a má tvar protáhlého písmene U. Poslední je díl horní, který se rozšiřuje kuželovitě v široký korpus. 50
Při hře hráč pohybuje snižcem, tím prodlužuje či zkracuje délku nástroje. Získává se tak sedm různých poloh. Dříve byl nástroj stavěn v různých velikostech, v 16. století měla rodina pozounů 6 členů: pozoun diskantový, altový, obecný neboli pravý, kvartový, kvintový a oktávový (bas). Nejdříve vymizel z hudební praxe pozoun diskantový, byl nahrazen trubkou. Nejdéle přetrvávaly pozouny altové, tenorové a basové. Dnes se nejvíce používají pozouny tenorové. Ventilový pozoun byl zkonstruován kolem roku 1830 v rámci dobové tendence zavádět ventily do žesťových nástrojů obecně. Tento typ pozounu se hodí lépe pro hru rychlých tónových sledů. Nemá však tak jasný a slavnostně zvučný tón, jako pozoun snižcový. Používá se především ve vojenských a jezdeckých hudbách, dále také v jazzových orchestrech. Pro tento nástroj se u nás používá pojmenování trombón, které je odvozeno z it. trombone, což je augmentativum od slova tromba (srov. Hutter 1945: 92, 149; Modr 2002: 126–128; Oling 2004: 118). Ještě v polovině 18. století byl pozoun používán hlavně v církevní hudbě a v malých souborech, součástí orchestru se stal až na konci století. Christoph Willibald Gluck psal hudbu pro trio pozounu altového, tenorového a basového (např. scéna věštby v opeře Alceste). W. A. Mozart používal pozouny pouze v hudbě chrámové (sólo pro tento nástroj je i v jeho Requiem) a v operách (užití nástroje pro dramatické účely dobře ukazuje např. scéna večeře z opery Don Giovanni). Skladatelé romantičtí považovali trombón za nástroj schopný vyjádřit širokou škálu emocionálních situací. Působivé trombónové sólo je např. v Berliozově Symphonie funèbre et triomphale. Nástroj je hojně využíván také v hudbě jazzové (srov. OMO25). Jazykový vývoj Co se týče termínu pozoun, během historie se objevuje několik nepříliš odlišných variant tohoto pojmenování. Berounský děkan Josef Antonín Seydl (1775–1837) zaznamenává ve své sbírce hudebnin (kolem roku 1802) české i počeštěné termíny, sloužící k identifikaci opsaných skladeb. Najdeme zde tvar puson. Dnes používaný tvar pozoun je však doložen již v době veleslavínské (srov. Štědroň-Šlosar 2010: 78). Najdeme ho u Kotta 2: 865 s charakteristikou „hudební nástroj, trouba podlouhlá s pohyblivými částkami, jimiž tóny povyšuje nebo ponižuje“. Kott vyjmenovává také části a druhy pozounu. Název trombon uvádí Kott v Dodatcích 7: 1394.
25
http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/40576
51
PSJČ 4: 958 uvádí další, zastaralé nebo zřídka užívané podoby pojmenování pozoun: pozaun (psáno též posoun, posaun), pazoun, pazon, pazón, pozón, posón, puzón, pozouna, pozauna. Najdeme zde dále adjektivum pozounový a označení hráče – pozounista, zastarale pozaunér, pozaunár, pozaunář, pozaunéř. SSČ: 303 již uvádí pouze výrazy pozoun a pozounista, ostatní tvary postupně zanikly. Užití názvu nástroje v přeneseném významu demonstruje citace v PSJČ l. c.: „[Staral se,] aby jeho sláva byla náležitým posaunem do světa rozhlášena“ (tzn. s pompou). Termín trombon a jeho deriváty trombonista a trombonový najdeme v PSJČ 6: 251 nejen jako ‘hluboký nástroj plechový, pozoun’, ale také ve významu ‘starší druh pušky s dlouhou hlavní a velkého kalibru’. SSJČ: 879 uvádí tvar trombón s adjektivem trombónový.
Etymologie Pozoun Jak již bylo uvedeno výše, původ názvu je hledán v názvu starořímské trubky bucciny. Rejzek 2001: 494 uvádí jako výchozí lat. výraz būcina ‘(pastýřský) roh, polnice’, který je složen ze substantiva bōs ‘vůl’ a odvozeniny od verba canere ‘zpívat’. Trombón Viz výše.
EUFONIUM Charakteristika Eufonium patří do skupiny tubových nástrojů. V podstatě jde o tenorovou tubu v ladění B. Jeho tvar je podobný tvaru basové křídlovky, je však větší (jeho trubice je dlouhá 262 cm) a má širší menzuru. Bylo vynalezeno kolem roku 1843. Uplatňuje se především v dechových orchestrech, party pro eufonium se často vyskytují v anglické orchestrální hudbě 19. století, příležitostně se nástroj používá také v jazzu (srov. Modr 2002: 139; OMO26). Jazykový vývoj Výraz eufonium najdeme v PSJČ 1: 672, SSJČ 1: 468 a SCS: 220. SSJČ má také tvar v maskulinu – eufonion. PSJČ uvádí, že eufonium je nejen ‘žesťový nástroj dechový’, ale také ‘klávesový nástroj, zvaný clavicylindr’. Hráč na eufonium se nazývá eufonista (SSJČ). 26
http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/09077
52
Etymologie Název nástroje je utvořen ze slova eufonico ‘dobře znějící’, které vzniklo z pozdnělat. euphonia. Toto slovo je složeninou z eu- ‘dobře znějící’ a řec. fōnḕ ‘zvuk, hlas’ (srov. Rejzek 2001: 161; Modr 2002: 139).
KŘÍDLOVKA První exempláře nástroje byly postaveny kolem roku 1830 ve Vídni, přibližně o deset let později byly zavedeny ve Francii, kde Adolf Sax nástroj záhy přestavěl do dnešní podoby. Používá se v lidových a vojenských dechovkách jako hlavní melodický nástroj. Značné využití měla křídlovka v jazzové hudbě 20. století. V symfonickém orchestru je předepsána zřídka, např. ve Stravinského skladbě Threni. Křídlovka je dlouhá asi 130 cm, podobá se trubce v B, má však mnohem rozšířenější trubici a kuželovitější menzuru. Zvuk křídlovky je temnější a méně průrazný. Nástroj je používán pouze v zemích střední
Evropy,
jinde
je
zastoupen
kornetem
(Kurfürst 2002: 677; Modr 2002: 137–138, Oling 2004: 114–115; OMO27). Jazykový vývoj Substantivum křídlovka najdeme u Jungmanna 2: 187, avšak pouze ve významu ‘pokolení plžů rourožábrých (Strombus)’. Význam ‘hudební foukací nástroj’ uvádí Kott 1: 816. Kott 5: 619 uvádí ve významu ‘křídlovka’ také výraz zpěvoroh. Ve slovnících současné češtiny je již význam ‘žesťový nástroj’ primární. PSJČ 2: 411 dále uvádí význam z oblasti techniky – ‘druh bednářské sekery’ a z oblasti textilního průmyslu – ‘přípravný stroj na předení bavlny, křídlový stroj’. PSJČ má také ještě starší pojmenování zpěvoroh, avšak v obecném významu ‘žesťový hudební nástroj dechový; eufonium, kornet a jiné’. Jirák 1942 uvádí, že podle pojmenování hornista (pro hráče na lesní roh – viz dále) se někdy používá pro hráče na křídlovku familiární výraz flíglhornista (od něm. Flügelhornist).
27
http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/09887
53
Etymologie Název nástroje se odvozuje od něm. Flügelhorn, tj. ‘křídlový roh’, na nějž troubil trubač, stojící na křídle vojenského útvaru (Flügelhornist) (srov. Machek 2010: 301; HolubLyer 1992: 252; Modr 2002: 137). Méně pravděpodobně se jeví výklad Modra 2002: 137, který tvrdí, že v němčině jde o zkomolení fr. bugle (‘polnice’), a že tedy německé Flügelhorn vzniklo z Bugelhorn.
DIDGERIDOO Didgeridoo je nejvýznamnějším nástrojem australských domorodců. Vyrábí se z lehce kónické větve eukalyptu vyhlodané termity. Nástroj je dlouhý 1–2,5 m, jeho náustek je vyroben z včelího vosku. Zvuk vzniká foukáním vzduchu přes uvolněné rty (na rozdíl od ostatních žesťových nástrojů, které vyžadují napětí rtů). Dunivý nepřetržitý tón vzniká zvláštní technikou dýchání (cirkulární dýchání) – během foukání se hráč nadechuje nosem (srov. Oling 2004: 107). Nástroj využili ve svých kompozicích někteří skladatelé 20. století – např. Philip Glass – Voices for Organ, Didgeridoo and Narrator (srov. OMO28).
ROH Charakteristika Roh je tvrdý dutý povlak výběžku čelní kosti některých savců. Vedle užívání rohu ve starověku jako nádoby k pití patří ke starým způsobům využití zvířecího rohu jeho uplatnění jako dechového hudebního nástroje. Užití rohu v této funkci zobrazují ikonogramy z 11. století. Tento akusticky účinný nástroj byl však bezpochyby užíván mnohem dříve, patrně už v dobách starozákonních. Užívali jej především pastýři, lovci a válečníci od 17. století do počátku 20. století jako signalizační nástroj. Roh se objevoval také na kůrech kostelů. Zejména v období Vánoc přispíval svým zvukem ke zvýšení účinnosti vánočních mší a pastorel. Surovinou pro výrobu rohu jako hudebního nástroje byly v Čechách rohy krav, býků a volů, ze kterých byla odříznuta špice. Vzniklý otvor 10–20 mm sloužil jako nátrubek. Především
28
http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/A2252917
54
pro zvýšení počtu tónů na dva až tři byly rohy v 19. a 20. století opatřovány nátrubky ze dřeva, kosti nebo kovu. Širší strana rohu, roztrub, se obroušením zarovnávala. Na konci 19. století přestala být v českých zemích chována plemena s velkými rohy, vymizeli tažní voli a materiál pro výrobu rohů se stal vzácným a poměrně drahým. Z maďarských pust se poté dovážely rohy uherských volů (siváků). Byly lépe řemeslně zpracovány, opatřeny oddělitelným nátrubkem, jejich stěny se podstatně ztenčovaly škrábáním a pečlivě leštily. Poskytovaly pak bohatší zvuk s větším množstvím harmonických složek. Byly také často zdobeny vrubořezem, okováním, leptáním kyselinou, barvením nebo polepením barevným papírem. Mezi lidové názvy pro nástroj patří hlásný roh, hlásenský roh, pastýřský roh, ponocenský roh a volský roh (srov. Kurfürst 2002: 658; LK 2007, 3: 851–852). Nástroje typu rohu byly používány však již v době kamenné. Jednalo se o rohy rohovinové. V době bronzové se vyráběly rohy z kovu s nátrubkem (srov. Hutter 1945: 48). Jazykový vývoj Ze slovníků staré češtiny uvádí výraz roh MSS 1979: 417 ve spojení „dosáhl jemu živého rohu“ (‘ťal jej do živého’) a ve vazbě „na roh“ ve významu ‘do čela’. Najdeme zde také adjektivum rohatý, který vedle primárního významu ‘špičatý’ má také přenesený význam ‘pyšný’. SStČ: 154; 159 přidává spojení „dáti komu v roh“ (‘zahnati ho za roh, do kouta, stranou’) a deminutivum róžek. Roh je také staročeské osobní jméno (IndexSvob). Jungmann 3: 839–842 má tvary roh a růžek s významem ‘výrostky tvrdé končité, obyčejně ohnuté, na hlavách mnohých savců, k obraně jim sloužící’. Jako příklad uvádí roh „volský, kravský, kozí, tuří“. Dále je zde zaznamenán přenesený význam – ‘násilí, pýcha, drzost, odvaha’, např. ve spojení „sráží Bůh pyšným rohy“. Dalším přeneseným významem je ‘symbol mužů, jimž se ženy zpronevěřují’. Jungmann uvádí také další významy substantiva roh: ‘nádoba’, ‘u provazníka kus jeleního rohu k dělání ok’, ‘materie tvrdá pobělavá nejvíce popelavá neb hnědá a černá, z níž rohy zvířecí záleží’, ‘kopyto’, ‘žlázka květinná k vylučování medu’, ‘část něčeho ven čnějící, zvláště končitá, úhel’, ‘roh ulice’ a v matematice ‘bod, ve kterém se řezají dvě přímky’. Z derivátů zde můžeme najít adjektiva rohatý, rohovatý, rohovitý a rohový, dále substantivum roháč ve významech ‘člověk bujný a jako trkavý’, ‘pokolení hmyzů zlomenokřídlých pětičlenných, roháčovitých (Lucanus)’, ‘divoká kačice, křehař, potápka (Podiceps cristatus – potápka roháč)’, ‘jehla mořská’ (ryba z řádu lalůčkožábřích) a ‘kozlík, kůl s kolíky k sušení jetele’. Přechýlením vzniklo femininum rohačka, které značí ‘samici roháčovu’, ale také ‘náčiní k nošení dříví na zádech, v horách užívané’. Dalšími deriváty jsou substantiva označující rostliny nebo hmyz: rohatěnka 55
(Ceratiola) ‘rostlina vřesovitá’, rohatilka (Hebeandra) ‘rostlina vítodovitá’, rohatokvět (Cerathosanthes)
‘rostlina
dýňovitá’,
rohatonitka
(Creatostema)
‘pokolení
rostlin
zvonkovitých’, rohokaz (Onygera) ‘rostlina pýchavkovitá, rezovitá’, rohava (Ceratina) ‘hmyz včelovitý’. Dále u Jungmanna najdeme verba rohatěti ‘rohů dostávati’, ‘pyšněti, rohy na sebe bráti’ a rohatiti (se) ‘rohaté činiti’, ‘vzpínati se, kositi se, pýchati’. Kott 1878n, 3: 84–86 uvádí stejné významy a deriváty jako Jungmann. Navíc odlišuje u zvířecích rohů rohy duté a neduté (parohy). Doplňuje, že rohy mohou být také na hlavách dalších živočichů, např. „rohy plží (čidla)“. Novými významy ve slovnících současné češtiny jsou ‘předmět z rohu vyrobený nebo vůbec napodobující roh’, ‘rohovina’, ‘část prostoru nebo plochy, uzavřená do ostře vybíhajícího tvaru, místo při styku stěn, kout’, ‘kuželka stojící na pravém nebo levém rohu’ a význam ze sportovní terminologie ‘v kopané nebo házené trestný kop nebo hod z rohu hřiště’ (PSJČ 4: 734–735). SSJČ 4: 68 hodnotí význam ‘rohovina’ již jako poněkud zastaralý a význam ‘kuželka’ jako slangový. Nové významy nepřináší, stejně jako SSČ: 355. Od apelativa roh jsou odvozena také některá místní jména: na Moravě jde o obec Rohatec (srov. Hosák-Šrámek 1980, 2: 372), v Čechách pak o obce Rohanov, Rohatce, Rohatsko, Rohov a Rohy (srov. Profous 1951, 3: 572–577). Roh ve významu ‘hudební nástroj’ se vyskytuje již v Klaretově Glosáři z doby Karla IV., dále např. v rozsáhlém spise Pavla Žídka Jiří správovna (1471) a v latinsko-českém slovníku Tomáše Rešela (1560) (srov. Štědroň-Šlosar 2010: 20, 29, 35). Ze slovníků 19. století můžeme najít roh v tomto významu u Jungmanna l. c. Jedná se jednak o „roh k troubení, pastuší, pastevský roh, pastuchoroh, buccina“, jednak „křivý roh, šalmaje, trubiroh, lituus“, dále pak také „roh lesní“. Kott l. c. přidává „roh poštovský, roh s klapkami, chromatický, původní, basový, bassettový“. Další typy rohů – hudebních nástrojů přibývají ve slovnících nové češtiny: „alpský, anglický, myslivecký“, dále je tak nazýván ‘druh varhanního rejstříku’, výrazem rohy je označována ‘skupina lesních rohů v orchestru’ (PSJČ 4: 734–735).
56
Ustálená spojení 1. roh – ‘výběžek na hlavě’, ‘pýcha, drzost, odvaha’, ‘hloupost“ být tvrdý jako roh ‘být úplně promrzlý, zmrzlý nebo velmi tvrdý a nezpracovatelný, případně odolný’ (srov. SČFI 2009, 1: 308) rostou/narostly mu rohy (vystrkuje/dostává/bere na sebe rohy) ‘stává se zpupným, pyšným, bujným’; ‘začal se chovat neoprávněně sebevědomě a pyšně a přestal být pasivní a poslušný; začal zlobit a stal se neposlušným, výbojným’ (SČFI 2009, 4: 763; Zaorálek 2009: 299) spadly mu rohy ‘zkrotl, zpokorněl’ srazit někomu rohy ‘zkrotit někoho, ubrat mu moci, pokořit ho, potrestat něčí pýchu’ z jeho řečí koukají rohy ‘mluví hloupě’ jen rohy mu chybí ‘je hloupý’ (Zaorálek 2009: 300) 2. roh – ‘kout’ číhat (na někoho) za rohem ‘číhat, tajně, zákeřně a skrytě (na někoho) čekat; hrozit (někomu), být tajně připravený (na někoho) nebo namířený proti něčemu’ střílet kolem/okolo rohu ‘střílet velmi nepřesně, špatně a zcela mimo terč’ vidět až za roh ‘být (velmi) předvídavý, prozíravý; být přehnaně a nepříjemně, nesnesitelně zvědavý’ zahýbat někomu za roh ‘být někomu nevěrný a podvádět ho s někým jiným’ (SČFI 2009, 3: 670) na každém rohu ‘na mnoha různých místech v určitém (veřejném) prostředí, podle zdání (nebo s nadsázkou) téměř všude’ (SČFI 2009, 2: 298) 3. další frazémy roh hojnosti ‘zdroj nebo symbol hojnosti, možnosti nešetřit a štědrého přídělu všeho potřebného (původně ulomený roh kozy plný zrn a ovoce, který v řecké mytologii Zeus učinil pro lid nevyprazdnitelný a nevyčerpatelný’ (SČFI 2009, 2: 298) vysychá mu roh ‘přestává mít štěstí, úspěchy, peníze apod., začíná se ocitat na mizině’ (Zaorálek 2009: 299) sám sebe posadit na kozí rohy ‘vlastní vinou se dostat do těžkostí, do trapné situace apod.’ (Zaorálek 2009: 300) popadnout/chytnout/chytit býka/něco za rohy ‘čelit něčemu aktivním krokem; začít s něčím bojovat, věcně soupeřit a snažit se nad tím rázně zvítězit nebo to vyřešit’, ‘rázně, nebojácně a energicky využít nabízející se příležitosti a začít jednat’ (SČFI 2009, 1: 308) 57
4. roh – ‘hudební nástroj’ na jeden roh troubiti ‘shodovat se, totéž dělat, býti stejný apod.’ (Zaorálek 2009: 299)
Etymologie Jde o všeslovanský výraz, b. a mk. rog, sch. a sln. rôg, slk. roh, hl. róh, dl. rog, p. róg, br. roh, ukr. rih, r. rog, vše ve významu ‘roh’, ‘hrot’ a v dalších přenesených významech. Machek má slovo za příbuzné s něm. ragen ‘čnít, tyčit se’, což pochází z ie. *krok‘vyčnívající tyč, kolík’. Roh je potom ‘vyčnělina’, název je patrně expresivní náhradou pastevců za prajazykový termín, mající původ v lat. cornu a něm. Horn (srov. Machek 2010: 515). Jiné výklady vychází z příbuznosti psl. rogъ s lit. rãgas, lot. rags a stpr. ragis (vše ve významu ‘roh’), což je z ie. *reg- ‘čnít, směřovat kupředu’. Od téhož ie. kořene je i lit. regeꜘti, lot. rēdzēt, které bývá rovněž spojováno s rogъ (srov. ESJS 1989, 13: 775 Rejzek 2001: 542–543). Abajev spojil bsl. slovo s oset. rağæn – ‘věšák’, což má původ v *rāgana- ‘vyrobený z rohu’ a dále s oset. rağ – ‘záda, hřeben hory, horský hřbet’. Jiní badatelé mají bsl. slovo za archaismus a nostratické dědictví (srov. ESJS 1989, 13: 775).
HUDEBNÍ NÁSTROJE, KTERÉ MAJÍ V NÁZVU SUBSTANTIVUM ROH BASETOVÝ ROH Nástroj zkonstruoval Anton Mayrhofer v roce 1770 v Pasově. Jedná se v podstatě o klarinet v altové poloze, oproti klarinetu má však užší vrtání a tenčí stěny. Původně měl tvar polokruhovitý, později pravoúhlý, dvakrát až třikrát lomený. Roku 1808 dostal nový, klarinetový tvar s ozvučníkem vyčnívajícím kolmo vzhůru a nahnutým vpřed. V opeře i v komorní hudbě nástroj používal W. A. Mozart, od doby Beethovenovy byl však basetový roh zapomenut, jeho používání obnovil až na počátku 20. století R. Strauss. Nástroj je laděn v F. V první polovině 19. století vznikl také kontrabasetový roh. Název basetový roh vznikl podle it. corno di baseto (corno – ‘roh’, bassetto – ‘malý bas’ – podle polohy nástroje) (srov. Hutter 1945: 139; Modr 2002: 102). 58
ALPSKÝ ROH Alpský roh, rovný hudební nástroj o délce 2–4 m bývá opatřen lehce ohnutým nálevkovým nátrubkem. Obvykle se vyrábí z kmene stromu, který je rozštípnut a vydlabán, poté se obě poloviny opět k sobě přilepí a ovinou se pruhy kůry. Nástroj se objevil v alpských zemích (především na území Švýcarska) již v 6. století. Alpský roh předepsal ve své Pastorální symfonii Leopold Mozart (Oling 2004: 107–108).
LESNÍ ROH Vývoj lesního rohu započal koncem 15. století, kdy začala do vývoje tradičního rohu zasahovat trubka. Její vliv se projevuje v tom, že začátek roury nástroje byl menzurován cylindricky, konec byl rozšiřován a nástroj byl opatřen trychtýřovitým nátrubkem. Nástroj vznikl ve Francii, do Čech se dostal v roce 1681 zásluhou hraběte Františka Antonína Šporka, odtud se dál šířil do Německa a střední Evropy (srov. Hutter 1945: 140). Lesní roh byl zaveden do orchestru kolem roku 1700 ve Francii a od té doby se stal pro orchestr takřka nepostradatelným. Jeho název je odvozen od jeho prvotní funkce – vytrubování signálů a hraní fanfár při lovu zvěře. Moderní lesní roh sestává z úzké, kruhovitě stočené trubice, uprostřed válcovité. Ke konci se kuželovitě rozšiřuje v široce otevřený ozvučník. Lesní roh laděný v B je dlouhý 274 cm, nástroj v F ladění je dlouhý 370 cm. Nejprve se užívalo přirozeného (prostého) lesního rohu v různých velikostech a laděních. Pro každé ladění nebylo třeba jiného nástroje, přelaďování se dosahovalo vsazováním výměnných trubic různých velikostí. Kotoučové vsuvky (točenice, nástrčky) byly vsazovány do horního konce nástroje a do nich se vsazoval nátrubek. Od poloviny 18. století se používalo vsuvek v podobě písmene U (invence, kulisy), takto uzpůsobený lesní roh se nazýval invenční. Invence se vsouvaly do otevřené části trubice uprostřed nástroje. Velkým pokrokem ve vývoji nástroje bylo vynalezení ventilů pro žesťové nástroje. Dnes bývají v symfonickém orchestru čtyři ventilové rohy. Užívá se také dvojitého lesního rohu (dvojlesnice), který je v základě naladěn v F, ale čtvrtým zkracovacím ventilem se dá zvýšit na ladění v B.
59
Tón lesního rohu je mnohobarevný, vyjadřuje dobře slavnostní i elegické nálady. Hodí se lépe pro kombinaci s nástroji dřevěnými. Koncerty pro lesní roh složili např. J. Haydn, W. A. Mozart a R. Strauss, dále např. R. Schumann složil Conzertstück pro čtyři lesní rohy a orchestr (srov. Modr 2002: 130–133; Oling 2004: 109). Pro tento nástroj se používá také označení horna (z něm. Waldhorn), od toho je pak odvozeno pojmenování hráče – hornista (srov. Jirák 1942).
RUSKÉ ROHY Jedná se o přímé retné nástroje s nápadně rozšířenými trubicemi kuželovitého tvaru bez ozvučníku. Jejich užší trubice byla v blízkosti nátrubku téměř pravoúhle zahnuta. Vyráběly se z mědi nebo ze stříbra. Každý nástroj tvořil pouze malý počet tónů, proto bylo třeba pro stupnicovou řadu osmi nástrojů příslušné délky a ladění. Sbor ruských rohů tak měl 30 až 60 hráčů. V Rusku vytvořil hudebník Nariškin v polovině 18. století národní orchestr složený pouze z hráčů na tyto nástroje. Kromě toho se ruské
rohy
používaly
např.
v Německu,
především
k vytrubování fanfár z chrámových věží (srov. Modr 2002: 109–110).
TUBOVÝ ROH (WAGNEROVA TUBA) Tubový roh je žesťový nástroj oválného tvaru. Je podobný basové křídlovce s kuželovitě se rozšiřující trubicí, zakončenou široce rozevřeným ozvučníkem. Má obvykle čtyři ventily a nálevkovitý nátrubek. Nástroj byl zhotoven roku 1870 k dosažení slavnostního zvuku v barvě mezi měkkým tónem lesního rohu (jedná se o odrůdu tohoto nástroje) a majestátním břeskem pozounů na popud R. Wagnera, v jehož opeře Prsten Nibelungů ho bylo poprvé použito. Do orchestru nebyl zaveden všeobecně, mezi další skladatele, kteří tubový roh předepisovali, patří např. A. Bruckner, R. Strauss a L. Janáček (srov. Hutter 1945: 143; Modr 2002: 135–136).
60
SAXOVY ROHY Nástroje byly vynalezeny roku 1845 nástrojařem Adolphem Saxem. Byly odvozeny od signalizačního rohu a opatřeny zkracujícími ventily. V podstatě se příliš neliší od altových kornetů a tenorových rohů, existují v ladění B, Es a As. Používají se Saxovy rohy pikolové, sopraninové, altové, tenorové, basové a kontrabasové. V celé skupině se používají především u francouzských vojenských kapel, jinak se vždy uplatňovaly spíše jednotlivě (srov. Hutter 1945: 125; Modr 2002: 136–137).
SIGNÁLOVÝ ROH (POLNICE) Nástroj má tvar podobný křídlovce, jeho trubice je dlouhá 130 cm a je buď jednoduše, nebo dvojitě vinuta. Nejčastěji je v ladění B. Používá se u vojenských útvarů k vytrubování signálů (srov. Modr 2002: 138).
ANGLICKÝ ROH Anglický roh je zvětšený milostný hoboj v ladění F. Byl vynalezen roku 1760. Mezi korpusem a strojkem nástroje je vložena
kovová
kanilka.
Anglický
roh
má
plnější,
melancholičtější, teplejší tón. Název nástroje je pouze historický – nejedná se o roh a nástroj ani nesouvisí s Anglií. Pojmenování vzniklo zkomolením spojení cor anglé (anglé znamená ‘roh’ – rané exempláře nástroje byly zakřivené), čímž vznikl název cor anglais. Několik slavných sól pro tento nástroj obsahuje Wagnerova opera Tristan a Isolda (srov. Sachs 1979: 323; OMO29).
29
http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/opr/t237/e2415; http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/opr/t114/e1616
61
ZANIKLÉ ŽESŤOVÉ NÁSTROJE LURA (LUR) Jedná se o nástroj etruského původu pocházející z doby přibližně 1500–800 př. n. l. Mnoho velmi zachovalých lurů bylo nalezeno na území Skandinávie. Primitivní typ nástroje byl vyráběn z mamutího klu a zdobený kovem. Později byl odléván z bronzu a opatřen pevným nátrubkem (srov. Oling 2004: 106). Co se týče výskytu názvu nástroje v českých slovnících, nalezneme jej pouze v SSJČ 2: 589 a SCS: 492, a to pouze ve tvaru f. – lura. Výstižnější charakteristiku najdeme v SCS – ‘trubkový dechový nástroj z mladší doby bronzové v severské oblasti’. Oba slovníky uvádějí, že výraz je německého původu.
OLIFANT Charakteristika Rohy ze slonoviny, bohatě ozdobně vyřezávané, dovážené v 10. a v 11. století do Evropy z Byzancie, se nazývají olifanty. V hudební praxi se udržely až do století 17. pro svůj krásný plný tón. Užívalo se jich také při lovu a při vojenských jednáních. (srov. Hutter 1945: 89; Oling 2004: 110). Jazykový vývoj, etymologie Substantivum olifant najdeme u Kotta 7: 97 s výstižnou charakteristikou ‘lovecký roh ze slonoviny’. Podobnou charakteristiku uvádějí také slovníky nové češtiny (PSJČ 3: 1041, SSJČ 3: 544 a SCS: 569). Název nástroje je odvozen od názvu materiálu, ze kterého je vyroben. Jde o přejetí ze stfr. slova olifant ‘slonovina’, které má původ v románském elephante ‘slon’ (srov. Oling 2004: 110).
62
CINK Charakteristika Cinky se vyráběly ze slonoviny nebo ze žlábkovaného a klíženého dřeva, potaženého koží nebo ovinutého šňůrou. Menší nástroje měly jen kotlíkovou dutinu v okraji ústí, větší typy měly kovový nebo kostěný nátrubek. Jedná se tedy o prostředníky mezi nástroji dřevěnými, s nimiž měly společný materiál a konstrukci, a mezi žesti, k nimž přináležely pro způsob tvoření tónů (do kapitoly o nástrojích žesťových nástroj zařazuji na základě organologické systematiky Hornbostelovy-Sachsovy, kde se nástroj vyskytuje mezi „trumpetami s hmatovými otvory“, a dále na základě systematiky Josefa Huttera, který cink řadí mezi nástroje „nátrubné – rohové“). Existovaly dva typy cinků. Přímý (rovný, bílý, tichý) cink byl těžko ovladatelný, a proto málo používaný. Neměl nátrubek, zhotovoval se z kosti nebo ze zimostrázového dřeva. Křivý (černý) cink býval často potažený koží a měl kotlíkový nátrubek. Cinky se používaly především v souborové hře ve spojení s dalšími dechovými i strunnými nástroji a také k podpoře vysokých poloh zpěvních hlasů (srov. Hutter 1945: 89– 90; Buchner 1952: 55; Kurfürst 2002: 109, 126; Modr 2002: 107–108; Oling 2004: 110). Jazykový vývoj Ve staré češtině měl výraz cink jiné významy, než ‘hudební nástroj’. Gebauer 1: 144, MSS: 31 i ESSČ uvádějí významy ‘pětka ve hře kostkové’ a ‘bělmo’, ‘oční zákal’, příp. ‘bílá skvrna na oku’. Gebauer l. c. má rovněž tvar ciňk. Další významy uvádí Jungmann 1: 235–236 – ‘cinkot, hlahol’, ‘špička, dřívko, jímž se jitrnice zastrkuje’, ‘polokov, který cinká jako zvoneček’ a ‘cetka, poskvrna, flek, např. na rysu, tygru’. Význam ‘nástroj hudební, foukací, rohová píšťala, kornet, šalmaje’ najdeme teprve u Kotta 1: 133. Kott dále uvádí, že cinky jsou ‘první špičky parohů hned nad očima, očníky’. Některé z těchto významů, včetně významu ‘starobylý dřevěný dechový nástroj’, uvádějí také PSJČ 1: 255 a SSJČ 1: 212. V nové češtině došlo také k interjekcionalizaci původního substantiva cink. Z literatury, která byla východiskem pro vytvoření publikace Česká hudební terminologie, se termín cink vyskytuje např. v latinsko-českém slovníku Tomáše Rešela (1560) a ve slovníku německo-latinsko-českém Kašpara Vusína (1700) (srov. Štědroň-Šlosar 2010: 60, 31).
63
Etymologie Etymologie názvu nástroje není zcela jasná. Český název je odvozen od něm. pojmenování Zinke, což pravděpodobně pochází ze střhn. slova zinke (‘malý zvířecí roh’). Název může však být i původu onomatopoického. Další výklady vycházejí z fr. výrazu pro číslo pět – cinq, což odpovídá počtu otvorů nástroje (srov. SČHK30). Tento výklad se však jeví jako méně pravděpodobný, význam ‘pětka na kostce’ od významu ‘hudební nástroj’ odděluje i Newerkla 164–165.
SERPENT Tento zvláštní druh cinku byl nazván podle svého hadovitého tvaru (lat. serpent ‘had’). Jedná se o cink kontrabasový. Vznikl ve Francii na sklonku 16. století z potřeby ovládat prsty šest tónových otvorů navrtaných do stěny jeho kuželovité trubice. Nástroj měl více než dva metry dlouhou trubici vyrobenou z ořechového dřeva a kovový nebo kostěný nátrubek (srov. Modr 2002: 108). „Tón serpentu byl nevyrovnaný a jeho barva nebyla nijak příjemná. K jeho zachování v hudební praxi nepomohlo ani to, že byl v 19. století opatřen klapkovým mechanismem a že i jeho hadovitý tvar byl změněn v tubový. V této novější podobě se vyskytuje i v některých partiturách 19. stol. (Rossini,
Wagner,
Mendelssohn).
Jinak
se
používal
ještě
u vojenských hudeb v prvé polovině 19. stol. jako basový nástroj. Na jeho místo pak nastoupila basová tuba.“ (Modr 2002: 108) Název nástroje uvádí ze slovníků češtiny 19. století Česko-německý slovník zvláště grammaticko-frazeologický 3: 311, ze slovníků češtiny nové pak PSJČ 5: 153 a SCS: 723.
OFIKLEJDA Charakteristika Nástroj vznikl kolem roku 1785. Měl tvar fagotu, zprvu se jím nahrazoval ještě nezdokonalený kontrafagot. Původně se vyráběl ze dřeva, později z kovu. Vyskytovala se ofiklejda altová, tenorová a basová. Její tón, který vycházel bočními otvory krytými klapkami, byl nevyrovnaný a nepříliš pěkný. Ofiklejdy se používaly především ve vojenských kapelách, dále také ve francouzském operním orchestru. Důležité party pro tento nástroj napsali např. Berlioz, Mendelssohn, Schumann, Verdi a Wagner. V orchestru ofiklejdu nahradila postupně 30
http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/chs/entry.php?id=152
64
tuba, nadále však byla používána v italských, španělských, francouzských a jihoamerických kapelách, a to až do 20. století (srov. Modr 2002: 139–140; Oling 2004: 112; OMO31). Jazykový vývoj, etymologie Z českých slovníků se název nástroje vyskytuje pouze v SCS: 567 s charakteristikou ‘dechový nátrubkový nástroj s klapkami, užívaný zvláště v 19. století’ Původ pojmenování nástroje je nejasný, etymologické slovníky se k němu nevyjadřují. Podle názoru Modra 2002: 139 je utvořeno z řeckých slov ophis ‘had’ a kleides ‘klapka’, totéž uvádí také citované heslo v Oxford Music Online.
ŠOFAR Název nástroje pochází z hebrejštiny, mezi další pojmenování patří šaufor, keren, židovská trouba, židovský roh a beraní roh (‘beraní roh’ je také význam hebrejského slova šofar). Jedná se o velmi plochý a úzký zvířecí roh s vydlabaným malým nátrubkem. Délka nástroje se pohybuje od 30 do 110 cm, průměr bývá asi 45 cm. Na nástroj je možné vyloudit dva vysoké, hlasité, ostré a pronikavé tóny, jen nejlepší hráči dovedli na vybrané nástroje zahrát ještě třetí tón – oktávu tónu základního. Používá se celosvětově výhradně v židovské liturgii. Na našem území byl jako rituální nástroj používán do 2. světové války, kdy byl při likvidaci židovského obyvatelstva Němci zabaven majetek náboženských obcí včetně téměř 700 šofarů. Dnes jsou uloženy ve Státním židovském muzeu v Praze a tvoří největší sbírku šofarů na světě (srov. Kurfürst 2002: 655– 657; Oling 2004: 105). Podle Bible bylo šofar slyšet z nebe, když bylo lidu dáno Desatero přikázání a opět zazní v Den posledního soudu. Židovskou obcí byl využíván nejen jako signalizační nástroj, ale také symbolicky při katastrofách přírodních i člověkem způsobených (např. sucho, hlad, inflace), rovněž však při příležitostech radostných. V některých oblastech je nástroj dodnes používán, zejména na Nový rok ke svolávání k pokání před Dnem smíření.
31
http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/40954
65
Šofar byl použit i v několika kompozicích – např. v oratoriu Apoštolové Edwarda Elgara32 (srov. OMO33). Z českých výkladových slovníků se pojmenování nástroje nachází pouze v SCS: 773 s charakteristikou „hudební židovský dechový nástroj z beraního rohu, užívaný při bohoslužbách“.
32
Anglický skladatel Edward Elgar (1857–1934) komponoval dle dobového vkusu. Jeho hudba pozdně romantického typu mu přinesla velkou kariéru, byl dokonce povýšen do šlechtického stavu. Z jeho dalších děl je významný např. violoncellový koncert, oratorium Sen Gerontiův, líčící duši v očistci, a koncertní předehra Cockaigne, která hudebně ilustruje život v Londýně (srov. Volek 1982: 67). 33 http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/opr/t114/e6159; http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/25658
66
DECHOVÉ NÁSTROJE VÍCEHLASÉ
DUDY Jedná se o lidový nástroj velmi starého původu. Byl znám Řekům i Římanům, také nordickým národům. Nejstarší evropský ikonografický doklad o jeho existenci pochází z roku 1270. Od konce dvanáctého století až do současnosti jsou dudy trvalou součástí instrumentáře všech evropských národů. V 18. století byly dudy velmi módním nástrojem ve Francii,
v dnešní
době
se
používají
především
ve Skotsku, kde jsou dudácké sbory i u vojenských kapel, dále v jižní Evropě, zvláště na Sicílii, a také na různých místech Rumunska a Slovenska. V Čechách se hra na dudy dosud udržuje na Strakonicku a Domažlicku (srov. Kurfürst 2002: 705; Modr 2002: 164). V Čechách i na Moravě se vyráběly nástroje dvojhlasé – melodická píšťala je doprovázena tónem basové píšťaly. Dále nástroj tvoří kožený vak (zásobník vzduchu) a zařízení, které umožňuje doplňování vzduchu do zásobníku. U primitivnějších nástrojů se do zásobníku přiváděl vzduch hráčovými ústy, podobně fungují také skotské dudy. U jiných nástrojů je vháněn čerpacím měchem. Dudy mají poměrně malý rozsah a mečivý tón neschopný vibrace. Melodická píšťala (přednička, přednice) má 6–8 otvorů. Její součástí je vlastní tónotvorné zařízení – strojek (piskor, frkačka). Skládá se z trubičky, vyrobené ze dřeva, kosti, rohoviny nebo kovu, a z jemného rákosového plátku, který je k ní upevněn nití. Na konec trubičky je nasazen roztrub (ozvučník), který zesiluje hlasitost tónů. Basová píšťala (huk) má dva až tři díly. Rovněž je opatřena piskorem a roztrubem. Huk je k zásobníku připojen buď přímo, nebo pomocí pravoúhle lomeného dílu zvaného velký kříž. Měch – zásobník vzduchu (kozel) je zhotoven z nezpracované zvířecí kůže (např. oslí, kozí nebo ovčí). Má tři dřevěné vývody – pro předničku, huk a pro nafukování. Nafukovací zařízení (nafukovací trubice, dmychák, čerpací měch) není součástí dud, které se nafukují ústy. Se zásobníkem je spojen malým křížem. Dmychák tvoří dvě dřevěné desky. Pohyb desek vůči sobě je umožněn spojením, které tvoří měkká, ale pevná kůže. Čerpací měch je 67
připevněn koženým páskem k pasu hráče a je ovládán nad loktem upevněným řemínkem, pohybem ramene se zdvihá a stlačuje (srov. Číp-Klapka 2006: 31–34; Kurfürst 2002: 705; Modr 2002: 164). Národy, které dudy používaly, pro ně měly vlastní názvy. „Teprve ve druhé třetině šestnáctého
století
se
téměř
v celé
Evropě
(kromě
britských
ostrovů,
Francie
a skandinávských zemí) ustálila nová pojmenování se společným kořenem, pocházejícím z názvu tureckého hobojovitého nástroje düdük. Ve stejné době se na dnešních územích severního Řecka, Bulharska, Čech, Moravy, celého Slezska, Slovenska a u Basků objevují další nová pojmenování s jiným společným kořenem, pocházejícím z arabského slova gaita, jímž v tehdejší spisovné turečtině byly pojmenovány dudy. Oba nové názvy poměrně rychle vytlačily z Evropy většinu názvů místních, i když s některými jsou dodnes užívány paralelně (v těchto případech pravidelně označují konkrétní velikost nebo konstrukci nástroje).“ (Kurfürst 2002: 705–706) „Termín dudy je v Čechách poprvé doložen na konci patnáctého století. Od roku 1550 až do konce 18. století se v českých literárních pramenech i v lidovém prostředí běžně vyskytují vedle sebe dudy i kejdy, jako rovnocenné názvy pro tentýž nástroj, a to i v jednom regionu nebo v jednom literárním díle (například ve slovnících). Teprve na konci osmnáctého století nastává pomalá diferenciace: V Čechách, na západní a střední Moravě se více užívá názvu dudy (méně kejdy), na východní Moravě (a na Slovensku) pak výhradně termínu gajdy. Vedle toho ještě existovala řada místních názvů, kterými byly často rozlišovány rozdíly v konstrukci, velikosti nebo ladění nástrojů – kozel, kozlík, pukl, puklo, puklík, buklo, polský kozlík, velký kozel, německé dudy, fuky, bzíkalky, dudky, hrkavky, šutky, šotky, moldánky, mulitánky, kyjdy.“ (Kurfürst 2002: 707) Termín moldánky se často vyskytuje také v krásné literatuře, avšak dodnes není zcela objasněn. Byl dříve užíván jednak ve významu ‘syrinx’, jednak pro určitý typ dud. Název moldánky (multánky, molitánky) mohl být odvozen od stlat. multus a vztahovat se tak na syrinx i na dudy s větším počtem píšťal, nemáme pro to však žádné doklady. Protože bývá tento nástroj ve výčtu instrumentáře jmenován samostatně, musely se od jiných typů dud něčím odlišovat, nevíme však přesně, v čem tato odlišnost spočívala (srov. Číp-Klapka 2006: 62).
68
Jazykový vývoj Pojmenování dudy je v češtině 19. století již známo a používáno. Jungmann 1: 496 uvádí, že se jedná o ‘starožitný hudební nástroj, nyní toliko u sprostého lidu užívaný; jest kožený měch s přidělanou na něm píšťalou’. Uvádí deminutivum dudky. Najdeme zde také pojmenování hráče a výrobce dud: Duda, dudák, dudač, dudař, dudka či dudáček je ‘ten, kdo na dudy píská, kejdař’, v přeneseném významu je duda také ‘hlupák’. Dudař je také ‘ten, který dudy dělá’. Dále Jungmann pojmenovává části dud: „piskor, temlov, huk a gajdice (kejdice)“. Další části nástroje uvádí Kott v Dodatcích (7, 1239): „hlava, klučka, míšek (dymák), páka horní a dolní, půtko, stavce, sítko, vzduchojem“. V nové češtině se objevují další významy substantiva dudy, a to v technice ‘prodloužení topných těles kaloriferu na hvozdě sladoven’ (PSJČ 1: 580) a žertovně ‘plíce’ (tento význam je doložen citací „Sádla bysme z něho vypekli dost, má dechu málo, ale dudy velké.“), název nástroje se stává součástí některých frazémů (viz dále) a také klení: např. „prach dudy“, „mordie dudy“, „mordsec dudy“ (SSJČ 1: 420). Pro hráče je již používáno pouze označení dudák (dudačka). Dle PSJČ l. c. označuje zvuky dud citoslovce dudydaj. Příbuznost se slovem dudy mají názvy vsí Dudín a Dudov (srov. Profous 1947: 437). Ve slovanských jazycích existuje více názvů pro dudy. Staroslověnský výraz pro nástroj je piskъ. Ve staré češtině také nebyl ještě znám termín dudy, pro nástroj se užívalo několika jiných pojmenování. Ve Slovníku staročeském Jan Gebauer uvádí výraz kajdy (slc. gajdy) a doklad z Knížky zlaté Vavřince Leandra Rvavčovského z roku 1577: „Hejduk, který na gajdy píská“ (Gebauer 1: 8). Ve Slovníčku staré češtiny najdeme výrazy kozicě a kózka (SStČ: 66). Jungmann l. c. uvádí další synonymní výrazy pro dudy: kejdy, šutky, moldánky. Kott 1: 380 uvádí také pojmenování gajdy. Také PSJČ 1: 773 i SSJČ 1: 532 uvádějí název gajdy, a to s příznakem nářečním. V SSJČ najdeme deminutivum gajdičky. V PSJČ l. c. je uvedeno také pojmenování pro hráče – gajdoš, od něj odvozené deminutivum gajdošík a verbum gajdošiti. Co se týče zajímavého a v literatuře rozšířeného termínu moldánky, slovníky češtiny 19. století reflektují oba jeho významy: Jungmann 2: 488 uvádí, že jde jednak o ‘nástroj hudební z píšťal složený’, k tomuto významu doplňuje také etymologii: „zovou se tak, že v Moldavské zemi namnoze se užívají“, jednak se tak nazývají ‘dudy s velikým pytlíkem a malou píšťalou; kvičí velmi; mají je nejvíce okolo Strakonic’. Oba významy má také Kott 1: 1061. Ve slovnících současné češtiny však význam ‘dudy’ již nenalezneme. PSJČ 2: 928 má 69
definici ‘hudební pastýřský nástroj ze 4–8 rákosových píšťal’, SSJČ 3: 1270 pak ‘retná píšťalka z rákosu, primitivní hudební nástroj’. Skutečnost, že povědomí o tom, že moldánky jsou původně hudební nástroj, v současné češtině postupně vymizelo, dokládá SSČ: 186, kde najdeme pouze hovorový frazém natahovat moldánky ‘dávat se do pláče’. Na tom, že název nástroje je odvozen od rumunského názvu provincie Multany (Multánsko) – Moldova, se shodují SSJČ l. c., SČFI 3: 395 i Machek 2010: 373. Ten navíc uvádí méně prokazatelnou souvislost s fr. mirliton ‘druh píšťaly’ a nářeční – chodskou variantu mudlánky. Jiný názor na původ tohoto termínu mají Štědroň-Šlosar 2010: 44, odvolávajíce se na dílo Słownik etymologiczny języka polskiego Aleksandera Brücknera: Název je přejatý z polštiny a jeho původní motivací je pojmenování podle rumunského pohoří Muntean. PSJČ l. c. má navíc zastaralý tvar moldány ‘velké moldánky’ doložený citací „Strhl jsem ze zdi veliký rumunský syrinx a zapískal jsem na tyto valašské moldány celou chromatiku“. Ustálená spojení Dudy je jako dudy ‘je ochablý, nejapný; také volný, jemný’ jak dudy oslaběl ‘je nemocný’, ‘najednou se stal povolným’ (Jungmann 1: 496) dudy v pytel (měchy) dáti ‘umlknouti’ (Kott 1: 321) spouští dudy ‘pláče’ (Kott 6: 167) velké dudy, dechu málo ‘nic nepořídíš’ (Kott 7: 1239) je to nebe a dudy ‘je to velký rozdíl“ (SSČ) být mrzutý/rozmrzelý nebo bručet jako (staré) dudy ‘mít špatnou náladu a mrzutě na vše reptat; být nabručený’ (srov. SČFI 2009, 1: 94) Moldánky moldánky spustiti/natahovati ‘začíti plakati’ hraje na moldánky ‘pláče’ (Kott 1: 1061) Další podoby tohoto frazému dokládají citace v PSJČ: „Sestřička malá nemohouc za nimi, strojila moldánky.“ a „Utíkal jsem moldánky nabíraje.“
Etymologie Jak již bylo uvedeno výše, pochází název dudy z tur. düdük, starší a nářeční pojmenování nástroje pak z arab. gaita. Podle Machka 2010: 133 však je slovo dudy odvozeno od onomatopoického verba dudati ve významu ‘zpívat si, pobrukovat si’. Machek 70
dále uvádí, že ze slovanských jazyků byl název přejat do němčiny (Dudelsack). Zvukomalebný původ slova konstatují také Holub-Kopečný 1952: 109, Holub-Lyer 1992: 134 a Rejzek 2001: 148. Machek 2010: 148 i Rejzek 2001: 182 přepisují původní turecké slovo, ze kterého pochází výraz gajdy, jako gajda a uvádějí, že slovo je původu iberského (srov. šp. gaita tv.). Rejzek dále zmiňuje, že jiný výklad původu slova vychází z gót. gaits ‘koza’ (podle kozí kůže, ze které se vyráběly měchy pro dudy).
VARHANY „Varhany jsou hudební nástroj dechový nebo lépe řečeno vzduchový, s četnými řadami píšťal různých tvarů a velikostí, na nichž se vyluzují tóny buď jednotlivě, nebo ve skupinách proudem stlačeného vzduchu, řízeným klávesami a složitým mechanismem.“ (Modr 2002: 144) Původ varhan je v Orientu, kde již ve 3. století př. n. l. byl
znám
nástroj
složený
z Panovy
píšťaly,
sestavené
ze škálovité řady rákosových píšťal, z měchu a vzduchojemu. Pravzorem varhan je čínský nástroj šeng, skládající se z 25 píšťal vestavěných do společné nádoby, do níž se vháněl vzduch. Ve 2. století př. n. l. zkonstruoval Ktesibios v Alexandrii varhany na vodní tlak: dmýchací zařízení nástroje bylo uváděno v činnost vodou a voda zhušťovala vzduch. Stlačování vzduchu vodním lisem neumožňovalo vhánět vzduch do píšťal rovnoměrně, čímž velmi trpěla kvalita tónů. Kolem roku 350 n. l. byly tyto varhany z praxe vytlačeny zdokonalenými vzduchovými varhanami. Varhany s měchem pocházejí z Egypta a brzy se rozšířily do všech zemí starého světa. Na počátku středověku byly již varhany téměř na všech knížecích dvorech, kde sloužily při světských slavnostech. K liturgickým účelům se jich používalo jen jako pomůcky k udávání tónů ke zpěvu. Později se sice staly nástrojem určeným především k církevním účelům, avšak např. ve 13. století se používalo při slavnostech a provozování lidové hudby i přenosného typu varhan – portativu. Hráč jej nosil na řemeni přehozeném přes ramena. S oblibou se na portativ hrávalo i v průvodech ve 14. a 15. století. Postupně byl zaveden také větší typ, kterému se pro méně snadnou přemístitelnost říkalo pozitiv (srov. Kurfürst 2002: 729–732; Modr 2002: 144–145). Nástroj prošel za dobu své existence složitým vývojem. Varhany, jak je známe dnes, se skládají z těchto částí: měchy, píšťaliště a hrací stůl s řídícím a spojovacím zařízením. 71
Měchy čerpací načerpávají vzduch do měchů zásobníkových, kde je stlačován vahou jejich příkrovů. Z těchto měchů je vzduch vháněn hlavními vzduchovody do vedlejších, ke kterým jsou připojeny vzduchojemy, dodávající vzduch vzdušnicím a píšťalám. Vzdušnice je hranolovitá, podlouhlá, neprodyšně uzavřená skříň, v níž je vzduch nutný k rozezvučení píšťal umístěných nad ní. Nástroj má pro každý tón více píšťal odlišných tvarů, které vydávají tóny různé barvy. Mohou znít jednotlivě, ve skupinách nebo v plénu, tak vznikají barevně odstíněné hlasy. Mechanická zařízení, která to umožňují, se nazývají rejstříky. Jako rejstřík se také označuje skupina píšťal určitého tónového rozsahu a téhož hlasového charakteru. Přístup vzduchu do píšťal a jeho žádoucí regulaci zajišťují soustavy, z nichž nejužívanější byla soustava zásuvková a soustava kuželová. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že stisknutím klávesy se při zásuvkové vzdušnici zvedá jeden velký ventil, propouštějící tolik vzduchu, aby stačil zásobit píšťaly daného tónu ve všech vytažených rejstřících, zatímco při kuželové soustavě se stisknutím klávesy zdvíhá tolik ventilů, kolik je rejstříků. Spojení mezi klávesou v hracím stole a píšťalou obstarává traktura. Jedná se o složitou spleť táhel, bodců, hřídelů, úhlových pák a jiných zařízení. Píšťaly jsou vyráběny ze dřeva (tvrdého i měkkého) nebo z kovu (cín s přísadou olova, zinek, měď). Mohou být čtverhranné i kulaté. Podle tvoření tónu se dělí na retné a jazýčkové. Výška tónu závisí na délce píšťaly. Čím je píšťala delší, tím je tón nižší. Barva tónu závisí na šířce píšťaly a na materiálu, síla tónu závisí na množství a síle přicházejícího vzduchu. Celkový počet píšťal může u velkých nástrojů přesahovat i 10 000. V Atlantic City existuje dokonce stroj o 7 manuálech a 33 000 píšťalách. Do průčelí varhan se staví ve skupinách cínové hlavní píšťaly, které jsou nazývány prospekt. Některé, zvláště starší varhany mívají také vpředu u zábradlí chóru postaven malý prospekt s několika úzce menzurovanými rejstříky, tzv. pozitiv. Řízení varhan je soustředěno na hracím stole. Nachází se zde klávesnice pro ruce – manuály, dole u hracího stolu bývá ještě „basová“ klávesnice – pedál. Dále jsou zde rejstříková táhla nebo sklopné páčky. Ke snadné výměně rejstříků jsou k dispozici různá pomocná zařízení, např. manuálové a pedálové spojky. Dalším zařízením jsou tzv. volné 72
kombinace, které umožňují přípravu rejstříkové hry předem, a kombinace pevné, jimiž se udržují funkce určitých hlasových skupin nezávisle na ostatním rejstříkování. Kombinace se ovládají různými tlačítky, páčkami a vypínači, které jsou umístěny pod klaviaturami a po stranách hracího stolu a u nohou. Crescendový válec (kolový zesilovač) slouží k pozvolnému zapínání rejstříků, čímž se dosahuje stupňování síly tónu. Změny síly tónu při stálé barvě se dosahuje pomocí žaluziového pražce, ovládaného nohou. Od něj se pohyb přenáší k určité části píšťaliště uzavřeného ve zvláštní skříni, jejíž některé stěny se mohou otvírat a zavírat (tzv. žaluzie). Některé rejstříky nebo skupiny rejstříků bývají opatřeny zvláštním mechanickým zařízením, tzv. tremulantem. Toto zařízení způsobuje vzduchové tlakové nárazy, tím tón nabývá chvějivého charakteru (srov. Modr 2002: 147–152). Jazykový vývoj Název pro nástroj byl znám již ve staré češtině, známe i výraz staroslověnský – orъganъ (srov. Holub-Kopečný 1952: 408). MSS uvádí výrazy orhany, vorhany a varhany. Vyskytuje se zde také deminutivum varhánky, avšak s významem ‘strunný nástroj, lyra, citera’. Pojmenování varhany a vorhany má také Jungmann 5: 23, výrazy bez protetického „v“ – organ, organy uvádí jako slovenské. Najdeme zde charakteristiku nástroje: ‘nástroj největší, z velikých i malých píšťal všelikého zvuku složený’. Z derivátů jsou zde uvedena adjektiva varhanní a varhanový, deminutivum varhánky, které již má význam ‘malé varhany’, ale nazývají se tak také určité nástroje ve mlýně a v pivovaru, dále ‘zatočený, zvarhaněný konec listů v knize, záhyby’, s tímto významem souvisí také sloveso varhaniti. Ten, ‘kdo varhany vyrábí’ je varhanář, ‘kdo na varhany hraje’, je varhaník (varhanice). Kott 4: 555 hodnotí výraz vorhany již jako zastaralý. Vyjmenovává části varhan: „měchy, závaží, větrovnice, průchody, vzdušnice, mřížiny (kancela), klávesy, píšťaly, žlábky, šoupací rejstříky či zásuvky, hlava registru (čep), klávesnice (manuále), pedál, vzdušní zámyčky“. Uvádí další významy pro varhany: ‘řady dřevěných podpor v uhelných dolech’, ‘nabírané šůsky u kabátků, jež selky nosí’. Další význam získalo také deminutivum varhánky – ‘krabaté, nabírané punčochy’ a verbum varhaniti – ‘plakati’. PSJČ 6: 802–803 uvádí, že substantivum varhany má v některých pádech variantní koncovky, přičemž druhá uvedená varianta se užívá zřídka.: dat. varhanám, varhanům; lok. varhanách, varhanech; instr. varhanami, varhany (v současné češtině jsou spisovné pouze první uvedené varianty). Nově se zde objevuje význam z geologie: ‘svislé kapsovité prohlubeniny válcového tvaru ve vápencích, vyplněné hlínou nebo pískem’ a obecný význam 73
‘něco varhanám podobného (vzhledem, uspořádáním mechanismu apod.)’, který je doložen citací „Osvětlovací mistr hraje na takové světelné varhany; každý ten rejstřík, páka nebo knoflík roznítí nějaký světelný zdroj.“ Posledním významem zde uvedeným je ‘varhanové dělo’: „A pak jela děla – pověstné katuše a Stalinovy varhany.“ Jsou zde uvedeny také deminutivní tvary pojmenování hráče: varhánkář, varhaníček. Machek 2010: 677 uvádí, že nářeční pojmenování nástroje jsou havrany a harvany. Ustálená spojení spravovati/rozevírati/natahovati varhánky ‘chystati se k pláči’ spustil na varhany ‘dal se do pláče’ (Kott 4: 556) vyškrabuje varhany ‘chrápe’ (Kott 8: 456) bručet jako staré varhany ‘projevovat svou mrzutost, rozmrzelost, popř. nespokojenost bručivými slovy nebo zvuky’ (SČFI 2009, 1: 380)
Etymologie Východiskem názvu nástroje je řec. slovo ὄργανον – ‘přístroj, nástroj’, z něhož vzniklo střlat. organum ‘(hudební) nástroj, ústrojí’, pl. organa ‘varhany’ (srov. Holub-Lyer 1992: 462). Z toho poté vzniklo stč. orhany, vorhany, jak ale konstatuje Machek 2010: 677, cesty přejetí nejsou známy, nevíme ani nic ohledně „v“. Můžeme se však domnívat, že se jedná o „v“ protetické. Machek dále uvádí, že např. pol. organy, ukr. orhan a r. orgán jsou odvozeny přímo ze slova organum z církevní latiny.
HARMONIUM Název nástroje pochází od pařížského nástrojaře Alexandre Debaina, který si jej dal roku 1840 patentovat. Zavedl také rejstříkovou hru. Skříň harmonia je podobná pianinu. Tón u harmonia vzniká rozkmitáním kovových jazýčků. Ty jsou rozeznívány vzduchem, který je na ně buď vháněn, nebo přes ně vsáván. Vzduch se čerpá šlapacími pedály do měchů a z nich do vzdušnice. Pod klaviaturou se u rozměrnějších nástrojů nacházejí dva rejstříky – kolenáče, ovládané koleny. Slouží k částečné změně dynamiky, někdy mají několik manuálů. Tlakové harmonium zdokonalil Victor Mustel 74
a jeho synové. Vytvořili nejdokonalejší typ harmonia, tzv. umělecké harmonium. Kolem roku 1835 byla v Paříži vynalezena sací soustava, tyto nástroje byly původně zamýšleny jako náhražka varhan, proto se často doplňovaly pedálovou klaviaturou a druhým, případně i třetím manuálem i elektrickým pohonem měchů. Běžné označení pro ně je jazýčkové varhany. Harmonium bylo pro svou snadnou přenosnost oblíbeným nástrojem domácím a školním, v menších chrámech slouží jako náhrada varhan. V salónním orchestru nástroj nahrazuje dechové nástroje, v symfonickém orchestru je používán ojediněle. Především je harmonium užíváno při pěstování domácí hudby. V duchovních skladbách využili harmonium např. Giocchino Rossini (Malá slavnostní mše) nebo Erik Satie (Mše chudých). Z českých skladatelů psali pro harmonium např. A. Dvořák, B. Smetana a J. B. Foerster (srov. Kurfürst 2002: 736; Modr 2002: 154–156; Oling 2004: 179). Jazykový vývoj Název nástroje uvádějí teprve slovníky nové češtiny. Např. SSJČ 1: 15 uvádí tuto definici: ‘klávesový nástroj jazýčkový, rozezvučovaný vzduchem z měchů, načerpávaným do nich šlapadly’ a adjektivum harmoniový.
Etymologie Do češtiny byl přejat francouzský název nástroje. Jeho původ souvisí s etymologií substantiva harmonie, které pochází ze střlat. harmonia, což je z řec. harmonia, které souvisí s verbem harmottō ‘seřazuji, spojuji’, jde tedy o spojení zvuků, soulad tónů (srov. HolubKopečný 1952: 120; Holub-Lyer 1992: 175).
FOUKACÍ HARMONIKA (ÚSTNÍ HARMONIKA) Diatonickou
foukací
harmoniku
vynalezl
Friedrich Buschmann v roce 1821 (podle některých pramenů však byla vynalezena již v roce 1806 nástrojařem Eschenbachem z Hamburku). Jedná se o malý podlouhlý nástroj, jehož základem je destička z tvrdého dřeva s vyfrézovanými kanálky. Na obou plochých stranách jsou jazýčkové rámy s 6–128 průraznými kovovými jazýčky různé velikosti a síly. V každé přihrádce kovového rámu jsou upevněny dva jazýčky, jeden je rozechvíván při výdechu, druhý při vdechu, každý z nich vydává jiný tón. Poškození jazýčků zabraňuje ozdobná plechová příklopka. Pokud je foukací 75
harmonika dvoustranná nebo vícestranná, jsou pro hru k dispozici dvě nebo i více diatonických stupnic. Chromatická foukací harmonika vznikla kombinací dvou diatonických harmonik. Poslední etapou vývoje nástroje je chromatická foukací harmonika s testaturou nebo klasickou klaviaturou. Jejím problémem bylo dosažení minimální spotřeby vzduchu při maximální hlasitosti, vymizela v důsledku masového rozšíření elektronických kláves. Foukací harmonika se uplatnila v hudbě jazzové i zábavné, anglický skladatel Malcolm Arnold napsal pro virtuózního hráče na foukací harmoniku Larryho Adlera Koncert pro foukací harmoniku a orchestr. Nástroj je oblíben také u hudebních laiků, nalezl oblibu v lidovém prostředí pro svou dostupnost a pro nenáročnost hry, přechodně se stal nástrojem trampských hudebních skupin (srov. Kurfürst 2002: 737–741; Modr 2002: 162–163; Oling 2004: 176).
AKORDEON (TAHACÍ HARMONIKA) Nástroj byl vynalezen roku 1822 Friedrichem Buschmannem. „Skládá se z koženého měchu, složeného do mnoha ostrých záhybů, v jehož bočních stěnách jsou umístěny kovové jazýčky, z nichž některé se rozechvívají vzdušným tlakem při sklápění měchu, jiné nasáváním vzduchu při jeho roztahování. U lepších druhů měchových harmonik se však roztahováním i sklápěním měchu rozechvívají jazýčky týchž tónů. Přístup vzduchu k příslušným plátkům se děje stiskem knoflíkových tlačítek nebo pianových kláves. K jedné pianové nebo knoflíkové klávese jsou připojeny dva, popřípadě i více stejných jazýčků, vydávajících stejný tón. U menších a jednodušších knoflíkových harmonik jsou to dva různé jazýčky pro dva výškově rozdílné tóny. Knoflíkové harmoniky mají tlačítka po obou stranách. Na pravé pro hru melodií, na levé pro hru basů a doprovodných akordů. U pianové harmoniky je klaviatura pouze pro pravou ruku, kdežto pro levou je značný počet malých tlačítek.“ (Modr 2002: 157) Dalším typem je akordeon s barytonovými basy, které umožňují melodickou hru, hru rozložených akordů i chromatických stupnic v rozsahu několika oktáv. Helikonová tahací harmonika (helikonka) má v doprovodné části helikonové basy. Bandonium (bandonion, bandoneon) je zvláštní druh měchové harmoniky nazvaný podle svého tvůrce Heinricha Banda (srov. Kurfürst 2002: 738; Modr 2002: 161).
76
Příkladem využití nástroje v artificiální hudbě je opera Albana Berga Wozzeck (srov. OMO34). Jazykový vývoj Substantivum harmonika je uvedeno až ve slovníku Františka Štěpána Kotta, avšak pouze ve významu ‘harmonika chemická, elektromagnetická’ (srov. Kott 1: 412). Harmonika jako ‘hudební nástroj’ se pak objevuje v Dodatcích, a to harmonika skleněná – ‘nástroj, v němž tóny ze skleněných zvonců neb tyčí se vyluzují’ (jedná se tedy o nástroj patřící do skupiny bicích), ústní – ‘stroj jazýčkový, jehož jazýčky foukáním vzduchu z úst ve chvění se přivádějí’ a tahací, „kde ústa zastupuje měch“ (srov. Kott 6: 281). Kott 10: 582 dále uvádí, že spojení stará harmonika může označovat ‘starší děvče’. Ve slovnících nové češtiny již je význam ‘hudební nástroj’ primární, přibývají však také významy nové: ‘co má záhyby jako měch harmoniky, co je zvarhánkovatělé, nerovné’, dříve se tak také nazývala ‘harmonie’ (PSJČ 1: 836–837). SSJČ 2: 14–15 uvádí deminutivum harmonička a adjektivum harmonikový, dále pojmenování hráče – harmonikář a od něj vytvořené adjektivum harmonikářský. Výraz akordeon se vyskytuje teprve ve slovnících nové češtiny. Ty uvádějí pouze charakteristiku nástroje: ‘zdokonalená tahací harmonika’ (PSJČ 1: 16), ‘chromatická tahací harmonika’ (SSJČ 1: 17). PSJČ uvádí variantu akordion. V SCS: 33 nalezneme pojmenování hráče – akordeonista. Název bandonion uvádí Kott v Dodatcích (8, 12), ze slovníků současné češtiny má PSJČ 1: 75 výrazy bandoneon a bandonium, SSJČ 1: 79 má navíc pojmenování bandonika. Ustálené spojení mít čelo jako harmoniku ‘mít čelo silně vrásčité’ (SČFI 2009, 1: 111)
Etymologie Harmonika Název nástroje byl převzat z angl. harmonica, což pochází ze střlat. adjektiva harmonicus ‘souladný’, odvozeného od substantiva harmonia (srov. Holub-Lyer 1992: 175). (Viz také harmonium.)
34
http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/46180
77
Akordeon Pojmenování nástroje bylo do češtiny přejato z fr. accordéon, což pochází z původního něm. názvu Akkordion, který je odvozen od substantiva Akkord, a byl utvořen podle něm. Orchestrion. Co se týče výchozího slova akord, bylo odvozeno od fr. accord ‘souhlas, dohoda’, což je derivát od verba accorder ‘dohodnout se’ odvozeného ze střlat. accordare. Sloveso accordare je složeno z předpony ad- (‘k, při’), která se často, jako i v tomto případě, asimilovala k následující souhlásce a splynula s ní. Druhou složkou verba je odvozenina od cor (gen. cordis) ‘srdce’ (srov. Rejzek 2001: 44, 48).
78
ZÁVĚR Dechové nástroje prošly dlouhým a komplikovaným vývojem, na jehož počátku stály primitivní nástroje pravěké. V dnešní době jsou nedílnou součástí nejen symfonických orchestrů dechové nástroje s vysokou konstrukční úrovní a není vyloučeno, že se budou i nadále zdokonalovat. Stejně tak není vyloučeno, že budou objeveny další nástroje, které již zanikly, nebo které jsou používány některými z národů ve světě. Ve své práci jsem pojednala o terminologii hudebních dechových nástrojů, které jsou uvedeny v dostupných a používaných organologických publikacích. Rozdělila jsem je tradičním způsobem na nástroje dřevěné, žesťové a vícehlasé, u prvních dvou skupin jsem zvlášť vydělila nástroje zaniklé. Rekonstruovaný tvar praslovanský mají substantiva roh a trouba (rogъ, trǫba). Staroslověnský tvar máme doložen u názvů pro dudy a varhany – piskъ a orъganъ. O tom, že se jedná o nástroje již dlouho používané, svědčí také množství frazémů, jejichž součástí názvy pro tyto nástroje jsou. Dalších několik málo názvů nástrojů se vyskytuje ve staré češtině (šalměje-šalmie-šalmijě, trúba-trúbina-trubicě-trubka, kajdy-kozicě-kózka, orhany-vorhanyvarhany). Největší počet pojmenování se v češtině vyskytuje od 19. století (např. pozoun, klarinet), další názvy jsou až záležitostí češtiny nové (např. heckelfon, saxofon). Pro některé nástroje se nenašlo vhodné české pojmenování, přejímá se tedy název původní zcela (didgeridoo) nebo s drobnými hláskovými změnami (okarína). Pokusy o zavedení původního českého pojmenování, ponejvíce vlivem jazykového purismu, nebyly úspěšné (bručoun, libopisk, šveholina). Co se týče etymologie názvů dechových nástrojů, naprostá většina z nich je cizího původu, a to nejčastěji italského, dále pak např. německého, francouzského, řeckého či latinského. Všeslovanskými výrazy jsou slova trouba a roh. Ve skupině dechových nástrojů se vyskytuje několik případů, kdy byl nástroj pojmenován podle svého vynálezce (saxofon, heckelfon, sarussofon) nebo kdy název vynálezce nástroje sám vymyslel (harmonium). Některé nástroje mají etymologii spornou. Pracovala jsem především s literaturou, kterou zmiňuji v úvodu, kompletní seznam literatury s použitými zkratkami se nachází dále. Publikací, kterou jsem bohužel při své práci nevyužila, je Český jazykový atlas. V průběhu psaní práce jsem zjistila, že se v něm hesla věnovaná hudebním nástrojům nevyskytují. Do jisté míry mi však v oblasti dialektologie pomohla publikace Pavla Kurfürsta Hudební nástroje, kde jsou u některých nástrojů nářeční ekvivalenty uvedeny v podobě výčtu. 79
V závěru práce se nachází rejstřík, obsahující názvy hudebních nástrojů a slova, ze kterých jejich pojmenování vznikla. U každé jednotky rejstříku se nachází zkratka jazyka, do jehož slovní zásoby jazyková jednotka spadá či spadala. Existují však názvy nástrojů, u nichž je toto určení problematické – jedná se např. o názvy, které v určitém jazyce vznikly a do ostatních byly v nezměněné podobě přejaty. Zejména se jedná o názvy nástrojů, které zanikly dříve, než mohly další jazyky odvodit či vytvořit pro tyto nástroje názvy vlastní. Pro takové či podobné případy jsem vytvořila zkratku mzn. – mezinárodní termín. Věřím, že moje práce bude mít význam nejen pro lingvistiku, ale také pro organologii, neboť název hudebního nástroje je nedílnou součástí jeho organologického popisu, a pro hudební terminologii. Podobné práce, jež by se soustavněji zabývaly českou terminologií hudebních nástrojů, totiž chybějí.
80
SEZNAM LITERATURY SE ZKRATKAMI CITOVANÝCH PRAMENŮ Battisti-Alessio: Battisti, Carlo – Alessio, Giovanni. Dizionario etimologico italiano. Firenze: Barbèra, 1950–1957. Buchner 1952: Buchner, Alexander. Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století. Praha: Nákladem Národního musea v Praze, 1952. Buchner 1956: Buchner, Alexander. Hudební nástroje od pravěku k dnešku. Praha: Orbis, 1956. Číp-Klapka 2006: Číp, Pavel – Klapka, Rudolf F. Dudy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: nástin historie, rozšíření, návod na výrobu a malá škola hry na tento tradiční nástroj. Brno: Salve Regina, 2006. ESJS 2012: Etymologický slovník jazyka staroslověnského. Brno: Tribun EU, 2012. Gebauer 1970: Gebauer, Jan. Slovník staročeský. 1. – 2. díl. Praha: Academia, 1970. Holub-Kopečný 1952: Holub, Josef – Kopečný, František. Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952. Holub-Lyer 1992: Holub, Josef – Lyer, Stanislav. Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992. Hosák-Šrámek 1980: Hosák, Ladislav a Šrámek, Rudolf. Místní jména na Moravě a ve Slezsku. Praha: Academia, 1980. Hutter 1945: Hutter, Josef. Hudební nástroje. Praha: František Novák, 1945. Jungmann: Jungmann, Josef. Slovník česko-německý. Díl 1. – 5. Praha: Academia, 19891990. Kott: Kott, František Štěpán. Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický. Díl 1. – 5. Praha: Knihtiskárna Josefa Koláře, 1878–1893. Kurfürst 2002: Kurfürst, Pavel. Hudební nástroje. Praha: Togga, 2002. LK 2007: Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky v Praze a Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně v nakl. Mladá fronta, 2007. Machek 2010: Machek, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 81
Modr 2002: Modr, Antonín. Hudební nástroje. Praha: Editio Bärenreiter Praha, 2002. MSS: Bělič, Jaromír – Kamiš, Adolf – Kučera, Karel: Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979. Newerkla: Newerkla, Stefan. Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch: Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen : historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2011. Oling 2004: Oling, Bert – Wallisch, Heinz. Encyklopedie hudebních nástrojů. Čestlice: Rebo, 2004. Profous 1947: Profous, Antonín. Místní jména v Čechách: jejich vznik, původní význam a změny. Praha: Česká akademie věd a umění, 1947. PSJČ: Příruční slovník jazyka českého. 1. – 8. díl. Praha: Státní nakladatelství, 1935–1957. Rejzek 2001: Rejzek, Jiří. Český etymologický slovník. Voznice: Leda, 2001. Sachs 1979: Sachs, Curt: Handbuch der Musikinstrumentenkunde. Wiesbaden: Breitkopf & Härtel, 1979. SCS: Kraus, Jiří. Nový akademický slovník cizích slov A-Ž. Praha: Academia, 2005. SČFI 2009: Čermák, František. Slovník české frazeologie a idiomatiky. 1. – 4. díl. Praha: Leda, 2009. SSČ: Kroupová, Libuše – Filipec, Josef. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost: s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Praha: Academia, 2005. SSJČ: Havránek, Bohuslav. Slovník spisovného jazyka českého. 1. – 8. díl. Praha: Academia, 1989. SStČ: Šimek, František. Slovníček staré češtiny. Praha: Matice česká, 1947. Štědroň-Šlosar 2010: Štědroň, Miloš – Šlosar, Dušan. Dějiny české hudební terminologie. Brno: Masarykova univerzita, 2010. Volek 1982: Volek, Tomislav. Osobnosti světové hudby. Praha: Mladá fronta, 1982. Zaorálek 2009: Zaorálek, Jaroslav. Lidová rčení. Praha: Levné knihy, 2009. Zenkl 2007: Zenkl, Luděk. ABC hudební nauky. Praha: Editio Bärenreiter, 2007.
82
SEZNAM CITOVANÝCH HESEL Z OXFORD MUSIC ONLINE (OMO) V POŘADÍ VÝSKYTU V TEXTU Bassoon. William Waterhouse: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/02276 Robert Cambert. Christina Bashford: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/04634 =quick&pos=1&_start=1#firsthit Flute. Jeremy Montagu, Howard Mayer Brown/Jaap Frank, Ardal Powell: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/40569 Clarinet. Albert R. Rice: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/A2240511 Saxophone. http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/epm/39757 Saxophone. Claus Raumberger, Karl Ventzke: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/2467 Panpipes. Jeremy Montagu: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/opr/t114/e4964 Ocarina. David Liggins: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/20239 Tibia. James W. McKinnon, Robert Anderson: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/27930 Chalumeau. Colin Lawson: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/05376 Tartölt. Howard Mayer Brown: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/27530 Kortholt (Kort Instrument, Kurz Pfeiff). Howard Mayer Brown, Barra R. Boydell: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/15396 Sordun. Howard Mayer Brown/Gerhard Stradner: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/26252 Musette. Robert A. Green, Anthony C. Baines/Meredith Ellis Little: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/19398 Trombone. Anthony C. Baines/Arnold Myers: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/40576
83
Euphonium. Clifford Bevan: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/09077 Flugelhorn. Anthony C. Baines/Trevor Herbert: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/09887 Philip Glass. Edward Strickland/Mark Alburger: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/A2252917 Cor anglais: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/opr/t237/e2415 Cor anglais. Jeremy Montagu: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/opr/t114/e1616 Ophicleide. Reginald Morley-Pegge/Philip Bate, Stephen J. Weston/Arnold Myers: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/40954 Shofar. Jeremy Montagu: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/opr/t114/e6159 Shofar. Jeremy Montagu: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/25658 Accordion. Helmi Strahl Harrington, Gerhard Kubik: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/46180
DALŠÍ ON-LINE ZDROJE ESSČ: Elektronický slovník staré češtiny. Vokabulář webový [online]. Verze 0.9.1. [cit. 20. 1. 2015]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupné z
. IndexSvob: Index Slovníku staročeských osobních jmen Jana Svobody. Vokabulář webový [online]. Verze 0.9.1. [cit. 20. 1. 2015]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupné z . Jirák 1942: Jirák, Karel Boleslav. O některých hudebních názvech. Naše řeč. 1942, roč. 26, č. 6. [online]. Dostupné z . Klarinet – sladké, veselé dřevo. České lidové písně.cz. [online]. 2014 [cit. 23. 1. 2015]. Dostupné z: . Štědroň, Miloš: Cink. Slovník české hudební kultury. [online]. [cit. 10. 12. 2014]. Dostupné z .
84
SEZNAM VYOBRAZENÍ Lur z doby bronzové
Büchner 1956: obrazová příloha
14
Římské varhany – hydraulos
Büchner 1956: obrazová příloha
16
Středověká zobcová flétna nalezená
Oling 2004: 78
16
ve studni v Dordrechtu (Nizozemí) Tartölty v pouzdře
http://www.khm.at/de/besuchen/ausstellungen/ archiv/ 1999/fuer-aug-und-ohr/
17
Fagot
Kurfürst 2002: 690
19
Zdobená barokní zobcová flétna
Oling 2004: 85
22
Příčná flétna
Oling 2004: 85
23
Pikola
Kurfürst 2002: 720
25
Hadrářská píšťalka z vepřové kosti
Kurfürst 2002: 723
26
Hoboj
Kurfürst 2002: 689
27
Lovecký hoboj
Oling 2004: 100
27
Moderní klarinet
Oling 2004: 89
29
Moderní altsaxofon
Oling 2004: 93
31
Panova flétna
http://vogelavos.cz/nastroje_ jihoamericke.php
32
Okarína
Kurfürst 2002: 680
33
Autentický aulos rozložený na části
Oling 2004: 94
35
Tibia
Modr 2002: 82
35
Šalmaj příznačná pro český
Hutter 1945: 87
36
Pumort
Buchner 1952: příloha – str. 9
37
Křivý roh
Buchner 1952: příloha – str. 19
38
Raket
Buchner 1952: příloha – str. 10
38
Tartölt – průřez
Buchner 1952: 35
39
Sordun
Sachs 1979: 335
39
Lastura – trouba proti mračnům
Kurfürst 2002: 647
42
Moderní trubka
Oling 2004: 117
42
Moderní tuba
Oling 2004:114
48
Suzafon
Modr 2002: 142
48
Klarina
Oling 2004: 118
51
instrumentář
85
Moderní pozoun
Oling 2004: 119
51
Moderní křídlovka
Oling 2004: 115
54
Pastýřský roh z východního Slovenska
Buchner 1956: obrazová příloha
55
Basetový roh
Oling 2004: 90
59
Moderní lesní roh
Oling 2004: 108
60
Ruské rohy
Modr 2002: 109
61
Anglický roh
http://cs.wikipedia.org/wiki/Anglick% C3%BD_roh
62
Olifant
Buchner 1952: příloha – str. 32
63
Cink
Hutter 1945: 112
64
Serpent
Oling 2004: 109
65
Ofiklejda
Modr 2002: 140
66
Zdobené šofary
Kurfürst 2002: 656
66
České dudy
Kurfürst 2002: 710
68
Portativ
Modr 2002: 145
72
Bachovy varhany v Arnstadtu
Oling 2004: 188
73
Harmonium
Oling 2004: 177
75
Foukací harmonika
http://www.humlmusic.cz/127/foukaci-
harmoniky/1778/hohner-foukaci-harmonika-marine-band-crossover.html
76
Moderní klávesový akordeon
77
Oling 2004: 177
86
SEZNAM ZKRATEK *
rekonstruovaný tvar
angl.
anglický
arab.
arabský
b.
bulharský
br.
běloruský
brn.
brněnský
bsl.
baltoslovanský
č.
český
dl.
dolnolužický
f.
femininum
fr.
francouzský
frk.
franský
gót.
gótský
hl.
hornolužický
ie.
indoevropský
it.
italský
kaz.
kazašský
lat.
latinský
l. c.
loco citato – na citovaném místě
lit.
litevský
lot.
lotyšský
m.
maskulinum
mk.
makedonský
mj.
mimo jiné
mong.
mongolský
mzn.
mezinárodní
např.
například
něm.
německý
n. l.
našeho letopočtu
oset.
osetský
p.
polský
pozdnělat.
pozdnělatinský 87
př. n. l.
před naším letopočtem
psl.
praslovanský
r.
ruský
řec.
řecký
střlat.
středolatinský
sch.
srbochorvatský
slk.
slovenský
sln.
slovinský
srov.
srovnej
stč.
staročeský
stfr.
starofrancouzský
sthn.
starohornoněmecký
stn.
staroněmecký
střhn.
středohornoněmecký
stpr.
staropruský
stsl.
staroslověnský
stuz.
starouzbecký
šp.
španělský
tat.
tatarský
tv.
téhož významu
tzv.
tak zvaný
ukr.
ukrajinský
vlaš.
vlašský
88
REJSTŘÍK *rekonstruované tvary *krokie., 58 *rāganaoset., 58 *regie., 58 *trǫba psl., 45 *trumba frk., 46
A à bombo fr., 37 accord fr., 78 accordare střlat., 78 accordéon fr., 78 accorder fr., 78 Akkordion něm., 78 akordeon č., 76, 77 akordeonista č., 77 akordion č., 77 albisiphon mzn., 23 auca pozdnělat., 33 aulos mzn., 13, 14, 34
B bandoneon mzn., 76, 77 bandonion, bandonium č., 76, 77
bandonika č., 77 Böhmova soustava č., 17, 22 bombard mzn., 36 bombardista č., 48 bombardon č., 48 bombardón č., 47, 48 bombardonista č., 48 bombardonový, bombardónový č., 48 bombe fr., 48 bomhart mzn., 25, 36 bručoun č., 19 buccina č., 15, 41, 44, 50, 52, 56 būcina lat., 52 Bugelhorn něm., 54 bugle fr., 54 buisine fr., 41 buklo č., 68 busina, busuna č., 15, 41 Busine, Busune něm., 50 bzíkalky č., 68
89
C calamellus lat., 36 calamus řec.-lat., 36 calumeaux lat., 36 cink č., 15, 16, 36, 49, 50, 63, 64 ciňk č., 63 clareta, clarino č., 42 clarina č., 30, 43 clarinetto it., 30 cor anglais, cor anglé fr., 61 cornet à piston fr., 50 cornettino it., 49 cornetto it., 50 corno it., 50 corno di baseto it., 58 cornua lat., 15
Č čakan č., 16, 25 čas stuz., 40
D didgeridoo mzn., 54 die Klarinette něm., 30 dolcian, dolzian, dulcian, dulzian mzn., 18, 37 duda č., 69 dudač č., 69 dudáček č., 69 dudák č., 69 dudař č., 69 dudati č., 70 Dudelsack něm., 71 dudka č., 69 dudky č. 68, 69 düdük tur., 68, 70 dudy č., 14, 32, 36, 39, 67– 70 dvojhoboj č., 14 dvojitá píšťala č., 15 džes mong., 40 džez kaz., 40 džiz tat., 40
E elephante lat., 62 eufonico it., 53
eufonion č., 52 eufonista č., 52 eufonium č., 52, 53 euphonia pozdnělat., 53
F fagot č., 17, 18–20, 31, 37, 64 fagotek č., 20 fagotista č., 20 fagotník č., 20 fagotový č., 20 Fagott něm., 20 fagotto it., 20 fagus lat., 20 fagůtek č., 20 fajfara, fejfara, féfara č., 40 flāre lat., 24 flátorna stč., 23 flatus lat., 24 flauta č., 23, 24 flautista č., 23 flauto it., 21, 23 fléta č., 23 flétista č., 23 fletna č., 23 90
flétna č., 11, 13, 14, 16, 17, 21–24, 25, 33 flétna altová č., 22 flétna basová č., 22 flétna kontrabasová č., 22 flétna podélná č., 21 flétna příčná č., 21, 22 flétna subbasová č., 22 flétna zobcová č., 16, 21 fletnář č., 23 fletnička č., 23 flétnista č., 23 flétnový č., 13, 15, 23, 33 flétový č., 23 fleute stfr., 24 flíglhornista č., 53 floitna, flojtna stč., 23 Flöte něm., 24 Flügelhorn něm., 54 Flügelhornist něm., 53, 54 fōnḕ řec., 31 frčák č., 13 fujara č., 16 fujyra č., 40 fuky č., 68
G gaita šp., arab., 68, 70, 71 gaits gót., 71 gajdičky č., 69 gajdoš č., 69 gajdošík č., 69 gajdošiti č., 69 gajdy č., 68, 69, 71
H harmonica angl., 77 harmonicus střlat., 77 harmonička č., 77 harmonika č., 75, 76, 77 harmonika foukací č., 76 harmonika tahací č., 76 harmonikář č., 77 harmonikářský č., 77 harmonikový č., 77 harmoniový č., 75 harmonium č. 74–75, 77 harvany č., 74 hautbois fr., 28 havrany č., 74 heckelfon č., 27
heligón č., 48 helikon č., 48 helikón č., 47, 48 helikonista č., 48 helikonka č., 76 helikonový, helikónový č., 48 hélix řec., 48 Hoboe něm., 28 hoboista, hobojista č., 27 hoboj č., 14, 16, 17, 19, 25– 27, 61 hoboj lovecký č. 26, 36 hoboj milostný č., 26 hoboje č., 27 hobojník č., 27 hobojovitý č., 27 hobojový č., 14, 19, 25, 27, 37 Horn něm., 58 hornista č., 53, 60 hrkavky č., 68 huboj č., 27 hydraulos, mzn., 14, 15
CH chalemel, chalemie stfr., 36 chalumeau fr., 25 91
K kajdy č., 69, 79 kejdy č., 68, 69 keras mzn., 14 keren mzn., 65 kládynet č., 30 klarina č., 50 klarinet č., 14, 17, 28–30, 50, 58 klarinet basový č., 29 klarinet čtvrttónový č., 29 klarinet kontrabasový č., 29 klarinet kovový č., 29 klarinet milostný č., 28, 29 klarineta č., 30 klarinetek č., 30 klarinetista č., 29, 30 klarinetový č., 30, 58 kontrafagot č., 17, 19, 64 kornet č., 47, 49–50, 53, 61, 63 kornetino č., 49 kornetista č., 49 kornetový č., 49 kortholt mzn., 38 kozel č., 67, 68
kozicě stč., 69 kózka stč., 69 kozlík č., 55, 68 krumgorn, krummhorn mzn., 37 Krummhorn něm., 49 křídlovka č., 42, 49, 50, 52, 53– 54 kyjdy č., 68
L libopisk č., 19 lituus mzn., 15, 56 lur, lura č., 13, 62
M moldánky č., 25, 32, 68, 69, 70 moldány č., 70 molitánky č., 68 mudlánky č., 70 mulitánky č., 25, 32, 68 multánky č., 25, 68 multus lat., 68 musette fr., 39
O oboe č., 27
Oboe něm., 28 oboe d’amour fr., 26 oboe da caccia fr., 26 oboj č., 27 oca it., 33 ocarina it., 33 ofiklejda č. 31, 64–65 okarína č., 32, 33 olifant č., 15, 62 stfr. 62 organ č., 73 orgán r., 74 organum střlat., 74 organy č., 73, 74 orhan ukr., 74 orhany č., 73, 74 orъganъ stsl., 73
P Panova flétna (píštala) č. 14, 15, 31–32 pazon, pazón, pazoun č., 52 piccolo it., 25 piccolo-heckelfon č., 27 pikola č., 17, 24–25 pikolička č., 25 pikolík č., 24 92
pikolista č., 25 pikolka č., 25 pikolo č., 24, 25 pikolový č., 25 piston č., 49, 50 pistónek č., 49 pistonový č., 49 píšťala č., 12, 13, 14, 15, 30, 32, 68, 69, 70, 71, 72, 73 píšťala drážková č., 13 píšťala štěrbinová č., 13 píšťalky hadrářské, (handrlácké) č., 25 píšťaly signálové č., 16 polnice č., 61 pommer mzn., 36 portativ č., 71 Posaune něm., 50 posau, posón, posoun, pozaun, pozauna, pozón, puzón č., 52 pozaunár, pozaunář, pozaunér, pozaunéř č., 52 pozitiv č., 71, 72 pozoun č., 11, 49, 50–52 pozoun snižcový č., 50, 51 pozoun ventilový č., 51
pozouna č., 52 pozounista č., 52 pukl, puklík, puklo č., 68 pumart, pumort, pumrt č., 16, 25, 36
R racket mzn., 37 rağ oset., 58 rağæn, oset., 58 rãgas lit., 58 ragen něm., 58 ragis stpr., 58 rags lot., 58 Rank něm., 38 ranken, ronken stn., 37 rankett mzn., 37 rēdzēt lot., 58 regeꜘti lit., 58 retný č., 12, 14, 72 rih ukr., 58 rog b., mk., dl., r., 58 róg p., 58 rôg sch., sln., 58 rogъ psl., 58
roh č., 13, 14, 15, 16, 17, 26, 36, 37, 44, 47, 49, 50, 52, 53, 54–58, 59, 60, 61, 62, 64, 65 róh hl., 58 roh alpský č., 59 roh anglický č., 59 roh basetový č., 58 roh beraní č., 65 roh kontrabasetový č., 58 roh křivý č., 37 roh lesní č., 17, 49, 53, 59–60 rohy Saxovy č., 61 roh signálový č., 61 roh tenorbasový č., 47 roh tubový č., 60 roh židovský č., 65 roháč č., 55 rohatý č., 55 rohovatý, rohovitý č., 55 rohový č., 49, 55 rohy ruské č., 60 roketle č., 16, 37, 38 róžek stč., 55 růžek č., 55
93
S salašovka č., 40 salpinx mzn., 14 sarrusofon č., 19 saxofon, č., 17, 30, 31 saxofonista, saxofonistka č., 31 serpent č., 16, 64 Schalmei něm., 36 schalmie střhn., 36 sladké/veselé dřevo č., 30 slouhovské lýko č., 40 sordo it., 39 sordone it., 39 sordun mzn., 16, 38 sousaphon, suzafon č., 47, 48 subkontrafagot č., 19 syrinx mzn., 14, 31–32, 68, 70
Š šalamaj, šalmaje, šalamaje č., 36 šalamajka č., 36 šalmaj č., 16, 25, 32, 35–36, 39, 56, 63 šalmajovitý č., 13
šalmajový č., 14, 36 šalměje stč., 35, 36 šalmějě stč., 35 šalmějník, šalmijník stč. 35 šalmie, šalmije, šalmijě stč., 35 šaufor č., 65 šofar č., 65, 66 šotky, šutky č., 68 štěbenec č., 30 šveholina č., 33
T tárogató maď., 31 tartölt mzn., 16, 38 tenorone mzn., 31 tibia mzn..,15, 34 torto it., 38 traba mk., 45 trǎbá b., 45 trąba p., 45 traverso č., it., 21 tróba sln., 45 tromba it., 40, 45, 51 trombetta vlaš., 42 trombette it., 46
trombon, trombón č. 46, 50, 51, 52 trombone it., 46, 51 trombónový č., 52 trompe stfr., 46 trompeta č., 14, 15, 17, 41, 46 Trompete něm., 46 trompetista č., 46 trompetka č., 46 trompetový č., 46 trompette fr., 42, 46 trouba č., 15, 40–41, 43–45, 46, 48, 51, 65 trouba andělská č., 40, 42 trouba hlásná č., 40 trouba proti mračnům č., 41, 85 trouba valašská č. 40 trouba pastýřská č., 40 trouba židovská č., 65 troubit č., 41, 45 troup č., 45 truba č., hl., r., ukr., 41, 43, 45 trúba stč., sch., slk, 43, 45 trubicě stč., 43 trúbina stč., 43
94
trubka č., 11, 14, 15, 17, 30, 41–45, 46, 49, 50, 52, 59 trubka aidovka č., 43 trubka andělská č., 43 trubka bachovka č., 43 trubka basová č., 42 trubka fanfárová č., 43 trubka jazzová č., 43 trubka ventilová č., 42 trubkový č., 44 trumba sthn., 41, 45, 46 trumpeta č., 46 trumpetista č., 46 trumpetka č., 46 trumpetový č., 46 trumpetr č., 46 tšuba dl., 45 tuba č., 15, 17, 40, 41, 44, 47–48, 49, 60, 64, 65 tuba basová č., 47 tuba kontrabasová č., 47 tuba subbasová č., 47 tuba subkontrabasová č., 47 tuba tenorová č., 47 tuba Wagnerova č., 60
Tube něm., 48 tubecta č., 42 tubus lat., 48
V valašské koncovky č., 25 varhanář č., 73 varhanice č., 73 varhaníček č., 74
varhaník č., 18, 73 varhaniti č., 73 varhánkář č., 74 varhánky č., 25, 73, 74 varhanní č., 37, 73 varhanový č., 73 varhany č., 14, 15, 21, 71–74, 75 vorhany č., 73, 74
95
Z zinke střhn., 64 Zinke něm., 64 zpěvoroh č., 53 žesť r., 40 žesťový č., 12, 15, 59 ὄργανον řec., 74
ANOTACE Diplomová
práce
se
zabývá
názvy
dechových
nástrojů
vyskytujících
se
v organologických publikacích. U jednotlivých nástrojů je nejprve uvedena charakteristika, jazyková část se zabývá vývojem jejich terminologie, etymologií a v některých případech také frazeologií. Zahrnuty jsou i nástroje zaniklé.
ANOTATION This thesis deals with the names of aerophones, contained in organological publications. Each instrument is characterized at first, the language part deals with the evolution of their terminology, with etymology and in some cases also with their frazeology. Also some defunct instruments are mentioned.
96
