MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra historie
Luhačovické Zálesí. Historické souvislosti vztahu města Luhačovice k okolním obcím Bakalářská práce
Brno 2015
Vedoucí práce: prof. PhDr. Jaroslav Vaculík, CSc. Autor práce: Michaela Varaďová
Anotace Bakalářská práce s názvem Luhačovické Zálesí a s podtitulem Historické souvislosti vztahu města Luhačovice k okolním obcím se zabývá vznikem a vývojem luhačovického panství na pozadí mikroregionu Luhačovické Zálesí. Vychází z nejstarších archeologických nálezů, volně přechází do období budování hradů a vzniku luhačovické tvrzi. Jednotlivé etapy rozvoje panství, obce a města jsou reflektovány v souvislosti s vývojem okolních obcí tohoto mikroregionu. Součástí práce je i popis vzniku farností a škol v oblasti Zálesí, dále proces takzvaného přefařování obcí a čtvrtí k dnes jiţ městu Luhačovice. Cílem bakalářské práce je představit významné mezníky v dějinách vývoje města Luhačovice, které ovlivnily jeho mocenský vzestup nad sousedními obcemi. Jako konkrétní případ tohoto vývoje je v závěru práce uvedena problematika přefaření čtvrti Jestřabí z farnosti Pozlovice do farnosti Luhačovice a odloučení Praţské čtvrti od obce Pozlovice rovněţ k městu Luhačovice i s jejím přefařením.
Annotation Bachelor thesis titled Luhačovické Zálesí and subtitled The historical context of the relationship town Luhačovice to the neighbouring villages deals with origins and development Luhačovice manor in the background micro-region Luhačovické Zálesí. It is based on the oldest archaeological finds, passes into the period of building castles and formation of fortress Luhačovice. The particular stages of the development of the manor, village and town are reflected in connection with the development of surrounding villages in this micro-region. The part of the work includes description of creation of parishes and schools in region Zálesí, further the so-called process of parish change villages and neighbourhoods to nowadays city Luhačovice. The aim of the bachelor thesis is to present significant milestones in the history of development city Luhačovice that influenced its power rise over neighbouring villages. As an concrete example of this development is in the end of the work presented problematic of parish change neighbourhood Jestřabí from parish Pozlovice to parish Luhačovice and separation of quarter called Praţská čtvrť from village Pozlovice also to the city Luhačovice with its parish change.
Bibliografický údaj VARAĎOVÁ, Michaela. Luhačovické Zálesí. Historické souvislosti vztahu města Luhačovice k okolním obcím. [Bakalářská práce]. Brno: Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity. Katedra historie, 2015, 61 s. Vedoucí bakalářské práce: prof. PhDr. Jaroslav Vaculík, CSc.
Klíčová slova Luhačovické Zálesí, Zálesí, mikroregion, farnost, přefařování, farnost Pozlovice, farnost Luhačovice, panství Starý Světlov, panství Luhačovice, hraběcí rodina Serényiové, rekatolizace, kostel sv. Martina, kostel sv. Josefa, farní rada, farní konkurenční výbor, Praţská čtvrť, Jestřabí, lázně, akciová společnost.
Keywords Luhačovické Zálesí, Zálesí, micro-region, parish, parish change, parish Pozlovice, parish Luhačovice, manor Starý Světlov, manor Luhačovice, count family Serényiové, recatholisation, St. Martin´s Church, St. Joseph´s Church, parish council, parish competing committee, Praţská čtvrť, Jestřabí, spa, joint-stock company.
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a pouţila jsem jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby byla práce uloţena v informačním systému Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a byla zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne ……………………………. Michaela Varaďová
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala prof. PhDr. Jaroslavu Vaculíkovi, CSc., za odborné vedení práce, ochotu a poskytnutí cenných rad v průběhu mého psaní. Dále bych chtěla poděkovat pracovníkům Státního okresního archivu ve Zlíně, kteří mi byli velmi nápomocni v hledání materiálů pro mou práci. Tímto děkuji zejména archivářce Mgr. Kamile Nečasové. Můj osobní dík patří rovněţ ochotě pana Josefa Hanáka, který mi zapůjčil kroniky a jím nasbírané dokumenty k tematice Praţské čtvrti a Jestřabí.
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 8 1
2
3
4
Luhačovické Zálesí ........................................................................................................... 11 1.1
Etnografické vymezení Zálesí ................................................................................... 11
1.2
Geologická struktura ................................................................................................. 13
Pohled do historie ............................................................................................................. 15 2.1
Archeologické nálezy ................................................................................................ 15
2.2
Luhačovice v 11. a ve 12. století ............................................................................... 16
2.3
Hrady ......................................................................................................................... 18
2.4
Luhačovicko po husitských válkách.......................................................................... 20
2.5
Třicetiletá válka a vpád Turků r. 1663 ...................................................................... 23
Náboţenský ţivot na Zálesí .............................................................................................. 26 3.1
Luhačovice od poloviny 17. století ........................................................................... 30
3.2
Vznik farní školy v Luhačovicích ............................................................................. 37
Poměry lázní Luhačovice s obcí Pozlovice v první polovině 20. století .......................... 40 4.1
Vyfaření Jestřabí v roce 1911 od obce Pozlovice ..................................................... 40
4.2
Odloučení Praţské čtvrti v roce 1926........................................................................ 44
4.3
Vyfaření Praţské čtvrti v roce 1929 .......................................................................... 50
Závěr ........................................................................................................................................ 53 Resumé ..................................................................................................................................... 55 Summary .................................................................................................................................. 55 Seznam pramenů a literatury.................................................................................................... 56 Seznam příloh .......................................................................................................................... 58 Obrazová příloha ...................................................................................................................... 59
7
Úvod Dějiny mikroregionu Luhačovické Zálesí patří neodmyslitelně k historii jihovýchodní Moravy. Je to velmi pestrý kraj, který díky své geografické pozici disponuje prvky přejatých od sousedních etnografických regionů. Svým nářečím, vzhledem kroje, stylem ţivota místních obyvatel a svými zvyky je oblast Zálesí krásným příkladem kulturní pospolitosti hned několika navzájem odlišných etnik. Jako občanku městyse Pozlovice mě uţ od malička zajímaly dějiny „Zálešáků“. Jiţ velmi specifická forma nářečí a vzhled krojů oblékaných „Pozlovjany“ při nejrůznějších náboţenských svátcích ve mně podnítily větší zájem o prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Během studia historie na vysoké škole se mi pak do rukou dostal originál kroniky Luhačovské Zálesí od etnologa Antonína Václavíka. Tato klíčová publikace ze třicátých let dvacátého století ve mně probudila hluboký zájem o tuto tematiku. Největší pozornost jsem přitom během čtení Václavíkovy publikace věnovala historii tohoto mikroregionu, zejména historii rodů, hradů a farností v této oblasti. Pravděpodobně největším důvodem volby tohoto tématu byl pro mě rozhovor s Josefem Hanákem. Pan Hanák se v důchodovém věku zabývá nejen historií Zálesí, ale orientuje se i na vztahy městyse Pozlovice a města Luhačovice. Právě ten mě upozornil na dodnes velmi komplikované vztahy Pozlovic a Luhačovic, které se odehrály v prvních třech desetiletích 20. století. Otázka přefaření oblastí Jestřabí a Praţské čtvrti (v tomto případě i s odloučením) od obce Pozlovice k obci Luhačovice dodnes vzbuzuje mezi obyvateli určité rozpaky. Z těchto důvodů jsem se rozhodla ve své práci zaměřit na historické souvislosti a vztahy města Luhačovice s okolními obcemi. Svou strukturu textu jsem postavila na základě několika významných mezníků, které zcela ovlivnily vývoj města Luhačovice. Od přírodních podmínek, etnografického vymezení, archeologických nálezů, přes vznik hradů, farnosti a školy aţ po vznik lázní a postupné přefařování pozlovických čtvrtí k Luhačovicím. Výchozím materiálem pro mou práci se stala kronika od Antonína Václavíka s názvem Luhačovské Zálesí. Antonín Václavík ve svém celoţivotním díle vydaném v roce 1930 podává veřejnosti úplný přehled nejen dějin Zálesí, ale i dobového oblékání, zvyků či typů vesnic a hospodářských obydlí. Díky jeho velmi 8
charakteristickému stylu psaní, ve kterém se objevují i prvky lidového nářečí, má čtenář moţnost vnímat dějiny tohoto mikroregionu tak, jak působily na rodáka z městyse Pozlovice. Publikace je natolik významná i z toho důvodu, ţe jsou v ní uvedeny i příspěvky od archeologa I. L. Červinky a profesora Ladislava Hosáka. K historii jednotlivých obcí mi poslouţila publikace od Milana Švihálka s titulem Luhačovická zastavení starodávná i novější. V ní autor popisuje za doprovodu fotografií zejména vznik luhačovických lázní. Podařilo se mi rovněţ získat opis kroniky Pozlovice (také i školní kroniky) sepsané Františkem Vankem. V této souvislosti musím velmi ocenit styl psaní zapisovatele kronik. František Vank nejen ţe velmi úhledným písmem, podrobně a přehledně poskytuje veřejnosti informace o dějinách městyse Pozlovice, ale z pozice člena zastupitelstva mnohdy aţ zaníceně reflektuje události dvacátých let minulého století. Nejvíce materiálů mi ale poskytl Státní okresní archiv ve Zlíně. V archivu mi byla k dispozici i kronika města Luhačovice od Jakuba Balhara, rovněţ mi byly zpřístupněny kroniky okolních obcí, zápisy z farních rad a dopisy mezi členy kostelních konkurenčních výborů. V této záleţitosti musím podotknout, ţe dopisy byly zachovány ve velmi dobrém stavu. V neposlední řadě mi byl velmi nápomocen Josef Hanák, který mi poskytl fotografie, dokumenty a osobní zápisy k tématu Praţská čtvrť a Jestřabí. Na základě těchto materiálů jsem si vytyčila za cíl zjistit souvislosti, které byly podle Josefa Hanáka ponechány zcela bez povšimnutí. Zvláště v kapitole o přefaření, konkrétně v otázce finančního odškodnění obce Pozlovice, vyšlo najevo hned několik nejasností, které silně ovlivnily vývoj dnes jiţ městyse Pozlovice. Všechny tyto poznatky, které jsem získala z velké části sběrem z dokumentů a kronik uloţených ve Státním okresním archivu ve Zlíně, jsem následně uspořádala a přepracovala do podoby bakalářské práce. Cílem mé práce rozhodně nebylo zpochybnit významnost lázní Luhačovice, ale přiblíţit čtenáři minulost tohoto města, které ještě v třicátých letech minulého století neslo „pouze“ titul obce. Vývoj Luhačovic by se dal v této souvislosti přirovnat k pomyslným vahám. Prakticky aţ do druhé světové války byly Luhačovice i přes pozdější titul lázní pouze malou obcí, která náleţela pod děkanát Pozlovice. Byla to právě obec Pozlovice, která se za Marie Terezie pyšnila svou rozsáhlou farností, školou 9
a titulem městys. Postupně ale došlo na vahách moci ke změně sil a Luhačovice se za jistých okolností dostaly „ze dna“ aţ na vrchol, na kterém se drţí aţ dodnes. Mým cílem bylo tedy zmapovat ony klíčové momenty, které zapříčinily vzestup města a krásných lázní.
10
1 Luhačovické Zálesí Luhačovské (téţ Luhačovické) Zálesí, krajina velmi členitá a protkaná hustými karpatskými lesy, je etnografický subregion, který se nachází na hranicích Valašska, Moravského Slovácka a Hané na jihovýchodě Moravy (Zlínský kraj). Tato územní oblast, ač v minulosti velmi chudá a díky svému kopcovitému charakteru odkázaná převáţně na pastevectví a drobnou řemeslnou výrobu, je krásným příkladem kulturní pospolitosti a vzájemného působení sousedních etnografických regionů. Svou polohou oblast Zálesí umoţňovala kontakt jak s etnicky známějšími Valachy či Hanáky, tak i se sousedními Slováky. Spojitost se slovenskou kulturou lze nejvíce pozorovat v mluvě obyvatel Luhačovického Zálesí. Pojem etnografický region, pod který Luhačovické Zálesí spadá, je označení pro oblast, která má své specifické vlastnosti. Vyznačuje se kulturními a společenskými rysy, jejímiţ nositeli je etnografická skupina jedinců, kteří v dané oblasti ţijí.1 Tato skupina kromě předávání a uchovávání tradic a zvyků, které jsou pro jejich region typické, vytváří i prvky nové. Tímto způsobem je poté umoţněn vývoj a udrţení existence daného etnografického regionu.
1.1 Etnografické vymezení Zálesí Velmi zajímavý je pohled několika významných etnologů na otázku rozlehlosti Luhačovického Zálesí. Nejznámější etnolog a znalec Zálesí Antonín Václavík ve své monografii z roku 1930 vymezil tuto oblast na 30 aţ 35 obcí. Jako kritéria svého výzkumu stanovil podobnosti nářečí a kroje.2 Tímto způsobem ale druhé straně do výběru zařadil i obce (např. Bohuslavice u Malenovic, Březnice, Kudlov, Jaroslavice či Loučka), jejichţ kroje byly mírně pozměněné a celkový charakter obyvatel, jejich způsob ţivota i hospodářské styky byly jiné. Podobný princip vymezení stanovil i sběratel lidových písní Josef Černík, který Václavíkův výběr omezil na 30 obcí. Černíkovým kritériem byly ale na rozdíl od Václavíka záleské písně, které za svůj ţivot nasbíral a uveřejnil ve své publikaci Záleské písně z okolí Luhačovic.3
1
JANČÁŘ, Josef. Lidová kultura na Moravě. Stráţnice: Ústav lidové kultury, 2000, s. 9. VÁCLAVÍK, Antonín. Luhačovské Zálesí: příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930. s. 9. 3 ČERNÍK, Josef. Záleské písně z okolí Luhačovic. Brno: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957, s. 17. 2
11
Pokud budeme ovšem hledat historicky první zmínku o území Luhačovského Zálesí, musíme se vrátit aţ k Janu Amosu Komenskému. Komenský na své mapě ze 17. století sice nepřesně, ale přece zaznamenává existenci „Zálešáků“.4 Tato nepřesnost je ve výsledku i pochopitelná, neboť tento mikroregion nedisponuje znatelným přechodem mezi dialekty, ale spíše volně přechází z jiţního Valašska směrem na Slovácko. V souvislosti s vymezením Luhačovického Zálesí se ale objevily i mnohem odlišnější, dle mého názoru radikálnější, názory. Richard Jeřábek ve svém příspěvku v Časopisu Matice moravské, který pojednává o kultuře na Valašsku a jeho vymezení, varuje ostatní před urputnou snahou konečně vymezit a rozdělit od sebe jednotlivé kraje, protoţe je to podle něj skrze vzájemné ovlivňování kultur a především nářečí zcela nemoţné.5 Tímto způsobem tedy neexistuje a troufám si říci, ţe nebude existovat jasná odpověď na to, kolik čistě záleských obcí přesně v minulosti do tohoto mikroregionu zapadalo. Jako završující informaci pak povaţuji fakt, ţe Josef Jančář v publikaci Lidová kultura na Moravě popisuje Zálesí jako „pojem označující zaniklý etnografický region a vymizelou etnografickou skupinu obyvatelstva na moravskoslovenském pomezí.“6 Současné vymezení Luhačovického Zálesí je zcela jiné. Mikroregion Luhačovské Zálesí oficiálně vznikl v roce 1999 a zahrnuje k dnešku celkem 24 obcí:7 Město Luhačovice Město Slavičín Obec Provodov Obec Ludkovice Obec Březůvky Obec Slopné Obec Horní Lhota Obec Doubravy Obec Hřivínův Újezd 4
JANČÁŘ, Josef. Lidová kultura na Moravě. Stráţnice: Ústav lidové kultury, 2000, s. 23. JEŘÁBEK, Richard. Rub a líc současných proměn lidové kultury na Valašsku. Časopis Matice moravské, 1975, s. 97-110. 6 JANČÁŘ, Josef. Lidová kultura na Moravě. Stráţnice: Ústav lidové kultury, 2000, s. 23. 7 Stanovy svazku obcí „Mikroregion Luhačovské Zálesí": Úplné znění stanov po změnách provedení valnou hromadou MLZ dne 11. 12. 2012. Čl. II. Členové svazku, členství. Dostupné z: http://www.luhacovskezalesi.cz/media/documents/ruzne/mlz_stanovy_2012_podpisy.pdf [cit. 7. 12. 2014] 5
12
Obec Kaňovice Obec Sehradice Obec Velký Ořechov Obec Kelníky Městys Pozlovice Obec Biskupice Obec Podhradí Obec Dolní Lhota Obec Dobrkovice Obec Rudimov Obec Petrůvka Obec Bohuslavice u Zlína Obec Březnice Tento svazek je právně ustanoven a podobně jako jiné svazky na základě členského příspěvku umoţňuje spolupráci jednotlivých obcí v otázkách kultury, školství, sociální péče, ale i poţární ochrany. Svazek disponuje valnou hromadou, komisí a radou a je tedy pevným uskupením se svým programem.
1.2 Geologická struktura Co se týče geologické struktury, spadá tento mikroregion do pásma magurského flyše, které je protkáno jednotlivými pruhy pásma křídového.8 Flyšové horniny, protkané pásy pískovce a jílovce, jsou součástí bělokarpatské jednotky. Tato jednotka se dále člení na severovýchodní část vlárskou a na jihozápadní část hluckou. Vlárská jednotka, jejíţ součástí je Zálesí, je charakteristická dominujícím pískovcem.9 Husté lesy Bílých Karpat nevytvářely v minulosti příznivé podmínky pro osídlení, jako tomu například bylo v oblastech podunajských či polabských, tedy níţinných. Z tohoto důvodu Luhačovské Zálesí patří k regionům velmi mladým. Členité území bylo osidlováno aţ v průběhu 13. a 14. století, v době středověké kolonizace. „Oproti předchozím osidlovacím vlnám probíhala na základě tzv. emfyteutického (zákupního) práva, podle kterého rolník dostal neobdělanou půdu za určitý plat do dědičného
8
VÁCLAVÍK, Antonín. Luhačovské Zálesí: příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930, s. 11. 9 DEMEK, Jaromír – NOVÁK, Václav a kol. Neţivá příroda. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1992, s. 64.
13
nájmu.“10 Tímto způsobem došlo k osídlení dříve pusté horské krajiny, která první osadníky zpočátku příliš nelákala. Více neţ pro svoji minulost si v posledních dvou stoletích oblast Luhačovského Zálesí vydobyla své místo na výsluní skrze lázeňství. Jestliţe se ale budeme ptát na příčinu vzniku proslulých pramenů, musíme opět sáhnout hluboko do minulosti tohoto mikroregionu. Co se týče půdní struktury, je země podloţena pískovcem světlošedé barvy a jemné zrnitosti. V pískovcové vrstvě, která je obohacena i o křemičitany a ze které vyvěrají minerální prameny, se nachází pás ţlutého slaného jílu.11 Tato skutečnost dala podnítit geologickému vzniku minerální vody. Antonín Václavík se ve své biografii Luhačovské Zálesí (1930) rovněţ domnívá, ţe mezi vznikem sirovodíkových pramenů a vulkanickou činností existuje určitá souvislost. Vznik minerálních vod je vázán na třetihorní činnost magurské skupiny hornin, při níţ vznikla vyvřelina andezit, která se podílela na mineralizaci pramenů zachycených v pískovci.12 Díky tomuto procesu v okolí Luhačovic vznikly minerální vody zaloţené na uhličitanu a v menším měřítku na sirovodíku.13
10
JANČÁŘ, Josef. Lidová kultura na Moravě. Stráţnice: Ústav lidové kultury, 2000, s. 23. VÁCLAVÍK, Antonín. Luhačovské Zálesí: příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. 1. Luhačovice: Musejní společnost, 1930, s. 11-12. 12 KVĚT, Radan – KAČURA, Georgij. Minerální vody Jihomoravského kraje. Praha: Ústřední ústav geologický, 1976. Parafrázováno dle: KOLAŘÍK, Josef. Pozlovice v dějinách a obrazech. Luhačovice: Atelier IM Luhačovice, 2009. 13 Jako pramen na bázi sirovodíku můţeme zmínit Sirčenu, která vyvěrá v obci Podhradí. Zápach po zkaţených vejcích je pro tento pramen charakteristický. 11
14
2 Pohled do historie 2.1 Archeologické nálezy Jestliţe budeme
pátrat
po první
písemné
zmínce
slova
Luhačovice
(Luhaczowicze), dostaneme se k datu 1412. Toto datum se v kontextu dějin Moravy můţe jevit jako pozdní, ale tento fakt má hned několik příčin. V prvé řadě je třeba zmínit, ţe Luhačovice jakoţto osada vznikly v návaznosti na sousední, na tehdejší dobu rozlehlejší a počtem obyvatel početnější osadu Pozlovice. Pamětník Pozlovic Josef Kolařík ve své celoţivotní práci o dějinách této obce píše, ţe „jiţ v listině z r. 1287 se psal Soběhrd z Pozlovic a byl uveden zápis jména obce Pozlovicensem.“14 Dokladem této informace je latinsky psaný Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, ve kterém se Soběhrd popisuje jako „videlicet dominos Zobiehirdum Pozlowicensem et Iarohneuum de Buchlowicz.“15 V souvislosti s obcí Pozlovice je velmi zajímavá skutečnost, ţe v přibliţně podobném časovém rozmezí, jako tomu bylo u Pozlovic, vznikly i další přilehlé obce Provodov (1253) a Slopné (1261).16 Luhačovice, podobně jako jiné obce mikroregionu Luhačovského Zálesí, měly v období počátku osidlování tu nevýhodu, ţe se rozprostíraly na hustě zalesněné a především hornaté krajině. Málo úrodná půda nezajišťovala optimální podmínky pro zakládání osad, a proto tato krajina zůstala po dlouhá staletí člověkem „nepolíbená“. Z archeologických nálezů vyplývá, ţe oblast Luhačovicka osídlovaly převáţně kočovné kmeny, které se ţivily pastevectvím. Dokladem jsou toho různé kosti zvířat z té doby. Asi nejvýznamnější nález, který by nám přiblíţil prvotní dobu osídlení, byl učiněn ve dvacátých letech 20. století známým archeologem I. L. Červinkou, který své poznatky shrnul v knize Antonína Václavíka Luhačovské Zálesí.17 Dr. Červinka v oblasti lesa Oboř na vrchu Krhov prozkoumal čtyřicet ze šedesáti mohyl, to vše za podpory Státního archeologického ústavu. V jeho zprávě můţeme číst: „Celkem to byly hroby velmi chudobného lidu. Mohyly kryly neboţtíky pohřbívané buď na úrovni okolní půdy, nebo do hlubších jam hrobových. Po kostrách nebylo v mohylách ani památky, pouze podle obrysu jámy a rozloţení pohrobního inventáře bylo moţno usouditi, ţe tam byla 14
KOLAŘÍK, Josef. Pozlovice v dějinách a obrazech. Luhačovice: Atelier IM, 2009, s. 22. BOČEK, Antonín. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. IV. Olomouc, 1845, s. 330. Dostupné z: http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=3&bookid=58&page=334 [cit. 7. 12. 2014] 16 VÁCLAVÍK, Antonín. Luhačovské Zálesí: příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. 1. vyd. Luhačovice: Musejní společnost, 1930, s. 28. 17 ŠVIHÁLEK, Milan. Luhačovická zastavení starodávná i novější. Luhačovice, 2008, s. 18. 15
15
pochována celá těla a nebyla spalována. Leţela hlavou k západu a nohama k východu nebo hlavou k severu a nohama k jihu. V hrobech bojovníků byla výstroj a výzbroj bohatší, mnoho mohyl bylo prázdných, ţenské hroby podle milodarů nebo výstroje nebyly zjištěny.“18 Tyto hroby vypovídají o tom, ţe pokud zde setrvávala nějaká skupina lidí, tak ţila velmi prostě a chudobně. Archeologickým výzkumem bylo po nálezu mohyl potvrzeno to, ţe nalezené hroby pochází z doby 8. aţ 9. století, tedy z doby slovanského osídlení.19 Jiným unikátním nálezem byl bronzový srp ze 7. století př. n. l., který byl objeven ve dvacátých letech 20. století při stavbě základů lázeňské budovy Morava.20 Srp byl svým tvarem jedinečný, protoţe nápadně připomínal předměty, které na naše území byly přinášeny z Uher. Pro archeologickou společnost se stal významným mezníkem rok 2008. V trati „Ovčírna“ na katastru Luhačovic byla nalezena při povrchovém průzkumu s pomocí detektoru kovu Vojtěchem Václavíkem plochá měděná sekera.21 Pan Václavík, který je spolupracovníkem Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, tento předmět datoval do období časného eneolitu (tj. pozdní doby kamenné, 2200 let př. n. l.). Celkově lze na základě těchto nálezů usoudit, ţe Luhačovice nebyly trvale osídleny. Pokud zde byla v minulosti nějaká existence člověka, tak se s největší pravděpodobností jednalo o potulného obchodníka, který na území Luhačovicka zbloudil z hlavní obchodní cesty v údolí řek Vláry a Olšavy.
2.2 Luhačovice v 11. a ve 12. století O Luhačovicích jako centru mikroregionu Luhačovské Zálesí v období 10. století bohuţel nemáme historických zpráv. Důvodem neexistence jakýchkoliv zpráv můţe být pravděpodobně ta skutečnost, ţe toto území v minulosti nenáleţelo ani českému státu, ale ani nepatřilo k sousedním Uhrám. Zajímavým kontrastem v souvislosti s Luhačovicemi je pro nás v této době nepříliš vzdálené město Uherský Brod, jehoţ nejstarší zmínka města se datuje do roku 1049, kdy se v rukopisné památce 18
VÁCLAVÍK, Antonín. Luhačovské Zálesí: příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. 1. Luhačovice: Musejní společnost, 1930, s. 23. 19 JANAČÁŘ, Antonín. Luhačovice: průvodce městem, lázněmi a blízkým okolím. Luhačovice: Městský dům kultury Elektra, 2009, s. 13. 20 ŠVIHÁLEK, Milan. Luhačovická zastavení starodávná i novější. Luhačovice, 2008, s. 18. 21 LANGOVÁ, Jana. Přehled výzkumů 50. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 2009. Dostupné z: http://www.iabrno.cz/pv/PV50-eneolit.pdf [cit. 7. 12. 2014]
16
z roku 1724 píše: „Jak zmínka činí, jest toto město od krále Ondřeje (který byl čtvrtý král uherský po sv. Štěpánu, jenţ zemřel – on sv. Štěpán – 1038, království svého 37 let) zaloţil.“22 Na základě této informace si můţeme všimnout, ţe město Luhačovice, se svou první písemnou zmínkou z roku 1412, je mnohem mladší, neţ Uherský Brod, který je se svou vzdáleností 15 km od Luhačovic nepříliš vzdálen. Jinak je tomu v Luhačovicích ve 12. století. Zprávy o této době nám poskytuje olomoucké biskupství. Olomoučtí biskupové totiţ v této době vlastnili většinu pozemků a lesů na území Luhačovicka. Historický důkaz nám konkrétně podává listina olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1131.23 Tehdejší biskup Bruno ze Schauenburku celé území rozdělil na řadu drobných lén, které pak daroval zaslouţilým rytířům. Tímto způsobem dostal některé pozemky i rod Šternberků, kteří sídlili na hradě Světlov. V této souvislosti je pro nás avšak nejdůleţitější ten fakt, ţe díky této listině víme jistě o existenci několika osad, které spadají do mikroregionu Luhačovské Zálesí, a to o Sehradicích, Vasilech (ty však uţ zanikly), Velkém Ořechově, Biskupicích a zaniklých Opatovicích.24 Profesor Ladislav Hosák ve svém příspěvku k minulosti Luhačovského Zálesí v monografii Antonína Václavíka píše, ţe tyto osady byly vesměs patronátního typu. Jednalo se tedy o rod, který odvozoval své jméno od zakladatele rodu, předka. Postupem času docházelo k oddělování některých rodin od těchto rodů, které pak zakládaly nové osady. Tento proces byl ale velmi pomalý. Proto o dalších osadách máme zmínky aţ ze 13. století. Pravděpodobně největší příčinou pomalého rozvoje a zvyšování počtu obyvatel byly vpády kmenů Tatarů (1241), Kumánů a Uhrů. Oblast Luhačovicka byla zpustošena a vypleněna. Z osady Vasily zbyly jenom dvory a Biskupice zanikly zcela. Olomoucký Biskup Bruno ze Schauenburku musel tedy celou oblast znovu kolonizovat. V této době dochází ke zbudovávání několika hradů, které měly slouţit jako obrana před těmito nebezpečnými kmeny. A právě hrady nám poskytují cenné informace z této, pro člověka, nepříznivé doby.
22
LETOCHA, František Václav. Památky města Brodu Uherského. Uherský Brod: Musejní společnost pro Moravské Slovácko, 1942, s. 11. 23 MÜLLER, František. Luhačovicko. Místní a pomístní jména v dějinách a pověstech. Provodov: Ř. k. farní úřad, 1981, s. 11. 24 VÁCLAVÍK, Antonín. Luhačovské Zálesí: příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930, s. 29.
17
2.3 Hrady Jako první byl roku 1261 východně od vrchu Komonec postaven hrad Engelsberg,25 který můţeme do českého jazyka volně přeloţit jako andělská, či svatá hora. Tento hrad v blízkosti obce Sehradice nesl později jméno Tetov (podle pánů z Tetova).26 V návaznosti na zbudování této pevnosti později vznikly pod hradem obce Horní Lhota a Dolní Lhota. Nutno ovšem podotknout, ţe první písemná zmínka o Dolní Lhotě pochází aţ z roku 1449 (v zemských deskách olomouckých), tedy přibliţně dvě století po zaloţení Engelsbergu. V souvislosti s tímto hradem se dostává do popředí významný český šlechtický rod Šternberků. Šternberkové jako velmi silný a rozlehlý rod jednu ze svých vedlejších moravských větví orientovali právě na území Luhačovicka, i v souvislosti s olomouckým biskupstvím. Je velmi pravděpodobné, ţe Šternberkové kromě vlastnictví Engelberku zaloţili i jiný hrad, Starý Světlov. S jistotou to však nelze tvrdit, jelikoţ se nám nedochovaly prameny, které by tuto domněnku potvrzovaly. Nejstarší zmínka hradu Starý Světlov pochází z roku 1275, kdy se nejdříve píše o „nějakém Heřmanu ze Světlova a pak k roku 1350 Albertu ze Šternberka na Světlově.“27 Šternberkové tento hrad ovládali aţ do roku 1449. Postupně se ve vlastnictví vystřídali synové Alberta Alšík a Vilém, spolumajitelem byl i Ojíř z Landštejna. Hrad byl ve střídavém vlastnictví Šternberků a Landštejnů, členové se vzájemnými sňatky udrţovali v čele tohoto hradu. Významné datum pro Starý Světlov je rok 1423, kdy král Zikmund Lucemburský vyplatil tento hrad Jaroslavu ze Šternberka a zapsal ho jako věno své manţelce Barboře roku 1426.28 Období husitských válek se na Starém Světlově krutě podepsalo. Podle státního konzervátora dr. I. L. Červinky si Starý Světlov násilím přivlastnil loupeţivý rytíř Pankrác, uherský hrabě z Liptovského Svatého Mikuláše. Tento rytíř se svými skupinami loupil celý kraj a ohroţoval ţivoty v osadách. Čeští stavové proto kvůli
25
ŠVIHÁLEK, Milan. Luhačovická zastavení starodávná i novější. Luhačovice, 2008, s. 18. Dodnes se ale mezi místními obyvateli běţně uţívá název Sehrad, i kdyţ se tak hrad nikdy oficiálně nejmenoval. 27 MÜLLER, František. Luhačovicko. Místní a pomístní jména v dějinách a pověstech. Provodov: Ř. k. farní úřad, 1981, s. 41. 28 VÁCLAVÍK, Antonín. Luhačovské Zálesí: příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930, s. 32. 26
18
ochraně oblasti odkoupil jak Starý Světlov, tak hrad Sehradice (ne jiţ jménem Engelsberg). V tomto bodě stavu hradu Starý Světlov se názory historiků rozcházejí. Zatímco historik prof. Ladislav Hosák společně s dr. I. L. Červinkou tvrdí, ţe byl hrad aţ do roku 1517 pustý, historik František Müller píše, ţe po opuštění hradu loupeţníky zde ještě v roce 1466 byl majitelem hradu maršálek království českého Jindřich z Lipé a ţe v roce 1480 zde pobývali bratři Zbyněk, Jaroslav a Ctibor Světlovští z Landštejna.29 Jedna věc je ale jistá. Hrad byl společně se Sehradem na rozkaz moravských stavů v roce 1512 zbořen. Pravděpodobným vysvětlením je nejspíš to, ţe stavové chtěli zabránit dalšímu loupeţivému plenění, a tato volba se jevila jako nejjednodušší. Druhým moţným vysvětlením je domněnka, ţe více neţ loupeţivé vpády na území Luhačovicka byly viníkem války mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem v letech 1469-1470. Tuto domněnku potvrzuje i historik František Müller. Na souvislost zboření obou hradů navazuje profesor Ladislav Hosák, který v monografii Antonína Václavíka píše, ţe „ještě více neţli války husitské pohubily okolí Luhačovicka války Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, neboť po nich leţely četné vesnice poustkou; jen poznenáhlu přibývalo obyvatelstva a zpustlé osady byly znovu osazovány. Tak r. 1481 jmenují se pusté Přečkovice, 1493 Loštice, 1499 Polichno, 1517 Řetechov, Opatovice, Stará Kladná, tehdy snad zaniklo i Krátké, Zákřov u Polichna a Vasily.“30 Pro upřesnění, dnes jsou obě zříceniny člověku těţce přístupné. V roce 2013 probíhal v okolí hradu Starý Světlov archeologický výzkum, který zrestauroval aspoň základní kameny tohoto hradu. Mimo výzkum se hrad začal rekonstruovat. Zdi byly vyčištěny od plevele a ošetřeny protikorozní vrstvou. Archeologové se také zajímali o případné podzemí cesty, které tu pravděpodobně zanechali loupeţivé skupiny rytíře Pankráce, ale toto tvrzení se nepotvrdilo. Zajímavostí pro milovníky záhad můţe být
29
Srovnej: MÜLLER, František. Luhačovicko. Místní a pomístní jména v dějinách a pověstech. Provodov: Ř. k. farní úřad, 1981, s. 42.; KOLAŘÍK, Josef a kol. Pozlovice v dějinách a obrazech. Luhačovice: Atelier IM Luhačovice, 2009, s. 22. 30 VÁCLAVÍK, Antonín. Luhačovské Zálesí: příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930, s. 33.
19
pověst o pokladu na Starém Světlově. Mnoho obyvatel z obce Pozlovice a Podhradí tento poklad hledalo a také se o jejich činech dochovaly zprávy.31 Jestliţe ale došlo ve stejnou dobu ke zboření dvou hradů v nevelké vzdálenosti od sebe, musel být tento čin nějakým způsobem nahrazen. Moravští stavové tuto skutečnost vyřešili tak, ţe hned po likvidaci Starého Světlova a Sehradu nechali vystavět budovu novou, a to zámek Nový Světlov. Tento zámek se nachází jiţněji u obce Bojkovice. V roce 1515 Jitka z Landštejna, dcera Ctibora Světlovského, s manţelem Joachymem z Bibrštejna uzavřela smlouvu na rozbořený Starý Světlov a na zámek Nový Světlov.32 Tímto aktem došlo oficiálně k přechodu rodiny ze Starého Světlova na nově postavený zámek v Bojkovicích. Tak skončila kdysi slavná éra světlovského hradu, který byl centrem Šternberků a rovněţ krutých loupeţníků, kterým nebylo na Luhačovicku nic drahé.
2.4
Luhačovicko po husitských válkách Po husitských válkách a po válkách Matyáše Korvína s Jiřím z Poděbrad zůstalo
nejen Luhačovicko, ale i celá jihovýchodní Morava zpustošena. Kromě několika pustých vesnic na Luhačovském Zálesí zmiňuje profesor Ladislav Hosák v zápiscích o městu Napajedla, ţe útrapy byly pro městečko mnohem citelnější právě proto, ţe se po celou dobu bojovalo o město Uherské Hradiště, které českému králi zachovávalo věrnost. Král Matyáš dokonce nechal osadit napajedelskou tvrz svým vojskem, aby si zajistil bezpečnost. Tak zůstala nejen celá oblast Luhačovicka, ale i Uherskohradišťska po válkách v ţalostném stavu a zpustlé osady musely být znovu osazovány. Luhačovické panství se dostává znovu do popředí aţ rokem 1590. V pamětní knize města Luhačovice se píše, ţe „tohoto roku se stal drţitelem panství Václav a Vilém z Tetauer z Tetova, kteří prodali Luhačovice a Ludkovice s pustinou Vpatovskem33 za 8 150 zlatých moravských Vítovi Bartodějskému z Bartoděj, zemskému
31
MÜLLER, František. Luhačovicko. Místní a pomístní jména v dějinách a pověstech. Provodov: Ř. k. farní úřad, 1981, s. 47. Jeden příběh vyprávěla roku 1949 Josefa Marušáková z Provodovského Zádilí. Narodila se v Podhradí roku 1860. Po svatbě roku 1887 se přistěhovala na Provodov. Zemřela roku 1949. Její dědeček Václav Šimoník z Podhradí čp. 32 ty tři hledače pokladu znal. 32 KOLAŘÍK, Josef. Pozlovice v dějinách a obrazech. Luhačovice: Atelier IM Luhačovice, 2009, s. 23. 33 Vpatovskem se myslí pusté Opatovice po válkách Matyáše Korvína s Jiřím z Poděbrad.
20
písaři.“34 Tento čin byl velmi zásadní, neboť se Luhačovice stávaly samostatným statkem, to znamená, ţe světlovské panství bylo zmenšeno právě o Luhačovice. Podobně jako celé české země zasáhlo stavovské povstání i Luhačovicko. Po Vítovi Bartodějskému z Bartoděj převzal panství Jan Jetřich z Kunovic.35 V této souvislosti je zajímavým faktem to, ţe Jan Jetřich kromě nového vlastnictví Luhačovic disponoval i sousední obcí Pozlovice. Uţ zde tedy můţeme vidět počáteční úzké vztahy mezi těmito dvěma vesnicemi, které budou ještě více spjaty v následujících letech. Po Janu Jetřichovi převzali panství opět Bartodějští, a to synové Jan a Václav. A právě zde dochází ke zlomu. Dle pamětní knihy od Jakuba Balhara „Jan postoupil svůj díl, totiţ Ludkovice s pustinou Vpatovskem s vinicemi bratru Václavovi za 9 000 zlatých moravských, který však účastnil se českého odboje proti Ferdinandu II. KrvavémuHabsburskému roku 1620 a tu pozbyl všeho.“36 Po stavovském povstání byl tedy celý majetek zkonfiskován. Stavovské povstání celkově mělo na území Zálesí velký ohlas. Protoţe se bojovalo v okolí Uherského Brodu, zamířily na území Luhačovského Zálesí vojska kníţete Gábora Bethlena.37 Ten spěchal stavům na pomoc, ale historické prameny říkají, ţe si ve skutečnosti jeho vojska počínaly na území Luhačovicka hůře, neţ nepřátelé. Krásným dokladem tohoto jednání je popis od kronikáře Haškonia, který v knize od Václava Fr. Lechoty píše (viz. Breve Chronicon Hunobrodense z roku 1666)38: „Betlen Gabor, kníţe sedmihradský, neřádně zvolený král uherský, s kníţetem krnovským přitáhli s celou armádou, majíce s sebou mnoho tisíc Turků, od Prešpurka k Brodu; sám Betlen Gabor, jakoţ i kníţe krnovský, téţ paša turecký v městě laţírovali a přes 70 000 silni byli. Všechny okolní dědiny, dvory a mlýny vypálili, mnoho lidí zjímali, dobytky všecky pojedli; lidé, kteří se do města retirovali, od hladu a zimy mřeli, psy a kočky jísti museli; odtud, kdyţ ve vojsku německém nakaţlivá nemoc se rozšířila a vojáků do
34
Státní okresní archiv Zlín, fond Archiv města Luhačovice, inv. č. 72, fol. 34. Balhar, Jakub. Pamětní kniha obce Luhačovic. 35 MÜLLER, František. Luhačovicko. Místní a pomístní jména v dějinách a pověstech. Provodov: Ř. k. farní úřad, 1981, s. 12. 36 Státní okresní archiv Zlín, fond Archiv města Luhačovice, inv. č. 72, fol. 35. Balhar, Jakub. Pamětní kniha obce Luhačovic. 37 VÁCLAVÍK, Antonín. Luhačovské Zálesí: příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930, s. 43. 38 Breve Chronicon Hunobrodense je kronika, která obsahuje klíčové prameny k dějinám města Uherský Brod. Zabývá se počátky města. Opis originálu z roku 1666 byl pořízen pravděpodobně na přelomu 18. a19. století.
21
několika set pomřelo, město opustili a k Trenčínu odtáhli.“39 Vojenská činnost Gábora tehdy zasáhla roku 1619 i celé Slovensko. V této souvislosti je třeba zmínit, ţe slovenský národ kromě vpádů Gábora trpěl i tureckými druţinami, které konaly loupeţivé nájezdy na území Bratislavy, Děvína a roku 1663 částečně vnikly na území Moravy. V Pamětech královského města Uherského Brodu z roku 1903 se můţeme dočíst, ţe turecké nájezdy byly pro město a jeho obyvatele novými nesnázemi. „Dne 3. září překročilo 25 000 Turků u Nového Města Váh. Vojska Tenkráte bylo málo a vládě nedostávalo se ani na vydrţování tohoto prostředku. Při tomto vpádu Turci odvedli na 200 zajatých a ve čtyřspřeţním voze odváţených ţen a dívek.“40 Ostatně s tureckými nájezdy v okolí Uherského Brodu také zápolil i císař Zikmund. V knize od Antonína Václavíka Podunajská dedina v Československu se můţeme dočíst: „Cisár Ţigmund po svojej poráţke od Turkov pri Nikopoli r. 1396 tiahol r. 1421 s vojskom Srbov a Horvatov na Moravu do Brodu.“41 Toto plenění a drancování připomíná situaci z počátku 17. století, kdy území Zálesí okupovali Bočkajovci. Povstání Štepána Bočkaje vypuklo na Slovensku kvůli násilným postupům proti evangelíkům ze strany císaře a velmi rychle se přeneslo na území Moravy. Jenţe Moravané se rozhodli nepřidat se k tomuto povstání a tak započalo kruté ničení celého kraje. Bočkajovci se roku 1605 dostali aţ do Zlína, který vypálili. Dostali se i na Nový Světlov a do Uherského Brodu. V knize Antonína Václavíka Luhačovské Zálesí se píše, ţe Bočkajovci vpadli na území Bojkovic, Krhova, Bzového, Záhorovic, Nezdenic, Šumic.42 I v blízké vesnici Pozlovice byl klid značně narušen loupeţivými vpády Bočkajovců. Jestliţe se vrátíme zpět k bratrům Bartodějovým, tak Václav Bartodějský tedy přišel po povstání o veškerý majetek. Zde pak začíná nová kapitola. Do popředí se totiţ dostává rod Serényiů. Zkonfiskovaný majetek totiţ královská koruna přenechala císařskému komořímu, a to Maxmiliánu z Lichtenštejna. Ten roku 1629 panství prodal
39
LETOCHA, František Václav. Památky města Brodu Uherského. Uherský Brod: Musejní společnost pro Moravské Slovácko v Uherském Brodě, 1942, s. 35. 40 KUČERA Jan. Paměti královského města Uherského Brodu. Brno: Tisk Ed. Kalous, 1903, s. 280. Dostupné z: http://archive.org/stream/pamtikrliekrlov00kugoog/pamtikrliekrlov00kugoog_djvu.txt [cit. 15. 12. 2014] 41 VÁCLAVÍK, Antonín. Podunajská dedina v Československu. Bratislava: Vydavatelské druţstvo, 1925, s. 31. 42 VÁCLAVÍK, Antonín. Luhačovské Zálesí: příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930, s. 34.
22
Gabrieli Serényimu z Malého Serýnu.43 „Za 12 000 zlatých moravských drţitel Nového Světlova u Bojkovic Gabriel Šerényi koupil panství a po jeho smrti rozdělili se jeho dva synové dne 2. Března 1633 o majetek stavovský tak, ţe starší Pavel dostal Luhačovice s tvrzí, Pozlovice s farou, Řetechov, Provodov, Pradliska, Podhradí, Petrůvku, Přečkovice, Kladnou a Ţilín.“44 Velkostatek poté zůstal v drţení maďarského rodu Serényiů aţ do roku 1945. Kromě luhačovického panství je třeba zmínit i osudy okolních vesnic. Podobně jako Václav Bartodějský totiţ dopadli i pánové z okolních statků. Obec Kaňovice byla zkonfiskována Bernardu ze Zástřizl, poté byla prodána Maxmilianu z Lichtenštejna a ten kaňovický statek roku 1629 prodal Gabrieli Serényimu.45 Rod Serényiů tedy v jednom roce nabyl vícero statků. Z jedné třetiny byl také zkonfiskován majetek Jaroslava Vlachovského z Vlachovic, který obsahoval i obec Biskupice. Biskupice tedy byly rozděleny mezi několik pánů a k opětovnému sjednocení došlo aţ v roce 1698, kdy byl celý statek prodaný rodu Kounicům z Uherského Brodu. Biskupice od té doby uţ nepatřily pod vliv Luhačovic, ale pod panství uherskobrodské.
2.5 Třicetiletá válka a vpád Turků r. 1663 Vpády Švédů na Luhačovické Zálesí za třicetileté války se příliš nedotkly místních obyvatel. Mnohem více se švédský oddíl „vyřádil“ na Uherskobrodsku. Zprávu o plenění podává kronikář Uherského Brodu Václav František Letocha: „Léta 1642 Švejda do Moravy vtrhl, pak na to 1643, kdyţ po dobytí Kroměříţe, který šturmem dostal a všechno zmordoval, tam a armádou svou leţel, s 3 000 koňmi generál Dorstensohn s jedním nejvyšším Petr Andersonem k městu Brodu přitáhl. A tu město, nemajíce ţádného vojska i také zbraně, jemu se poddati muselo a ramz sloţivše, po odjezdu s výše 400 vozů, kterých v Brodě i koní dostal, a všelijakými provianty, pivem a jinými loupeţmi navalenými odešli.“46
43
LETOCHA, František Václav. Památky města Brodu Uherského. Uherský Brod: Musejní společnost pro Moravské Slovácko v Uherském Brodě, 1942, s. 11. 44 Státní okresní archiv Zlín, fond Archiv města Luhačovice, inv. č. 72, fol. 34. Balhar, Jakub. Pamětní kniha obce Luhačovic. 45 MÜLLER, František. Luhačovicko. Místní a pomístní jména v dějinách a pověstech. Provodov: Ř. k. farní úřad, 1981, s. 112. 46 LETOCHA, František Václav. Památky města Brodu Uherského. Uherský Brod: Musejní společnost pro Moravské Slovácko, 1942, s. 45.
23
Tato doba byla velmi chaotická, protoţe se v okolí světlovského panství vytvořily skupinky loupeţivých obyvatel, které se snaţily vzít osud své vlasti do svých rukou. Ne zřídka se stalo, ţe tyto skupiny napadly táhnoucí vojska, ať uţ švédská, či císařská. Pobraly stříbro, dobytek i koně a vojáky dokonce svlékli. Tito „povstalci“ pak byli postaveni před bojkovický hrdelní soud. O Krevní knize městečka Bojkovic z let 1630 aţ 1721 je třeba mluvit nejenom jako o jednom z nejcennějších pramenů samotného města Bojkovice, ale i Státního okresního archivu v Uherském Hradišti. Tato kniha velmi úzce souvisí s celým Luhačovským Zálesím v oblasti hospodářsko-sociálního práva a také mravů. Kniha vznikla v období třicetileté války, tedy v době, kdy celé panství vlastnil rod Serényiů. Bojkovice v té době totiţ měly přisouzeno jedno velmi významné právo, a to právo hrdelní. Základ bojkovického hrdelního práva se odvíjel od práva vyššího, práva otců. Kniha obsahuje různé záznamy, jako například výpovědi obviněných, svědků, rozsudky. Soudní řízení se kromě tradičních provinění typu vraţd, smilství a krádeţí týkalo i čarodějnictví či získávání nadpřirozených sil. Do obvodu bojkovického hrdelního práva patřilo území novosvětlovského panství a do dalšího obvodu náleţelo právě luhačovické panství s vesnicemi Luhačovice, Kaňovice, Kladná, Ludkovice, Petrůvka, Podhradí, Pozlovice, Pradlisko, Provodov, Přečkovice, Řetechov a Ţilín.47 Celý systém hrdelního práva fungoval podobně, jako je tomu u dnešního práva. Pokud byla osoba odsouzena, měla moţnost se odvolat na Obnovené zřízení zemské pro Moravu z roku 1628. Jinak tomu bylo v Uherském Brodě či v Uherském Hradišti, které se odvolávalo na brněnské městské právo. Je třeba zmínit, ţe rod Serényiů tohoto práva vyuţíval hojně i pro cizince. Často se také stávalo, ţe toto právo bylo pouţito i pro vzdálenější milotické panství, které nabyli v roce 1648.48 Hrdelnímu právu nebylo cizí i vyuţívání útrpného práva, tortury. Dokladem je vyšetřování z druhé poloviny 17. století, kde se píše: „…obviněné z čarodějnictví, které luhačovský pán uherským způsobem jakoţto domnělé čarodějnice na vodě, svíţíce ruce i
47 48
VERBÍK, Antonín. Krevní kniha městečka Bojkovic. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 1971, s. 10. VERBÍK, Antonín. Krevní kniha městečka Bojkovic. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 1971, s. 7.
24
nohy, průbírovati dáti ráčil, kteríţ ţe po vrchu po vodě plovali, jich za takové drţeti a bez prodlení na Světlov do vězení a na právo naše bojkovské oddati poručiti ráčil.“49 Celé luhačovické panství se tímto právem řídilo aţ do roku 1753, kdy podle reformy Marie Terezie definitivně obvod spadl pod uherskobrodské panství. Ještě více neţ vpád Švédů za třicetileté války se na Zálesí nesmazatelně podepsal vpád Turků a Tatrů v roce 1663. Tatarům neunikla ţádná vesnice tohoto regionu. Tataři a Turci dobyli Nové Zámky, Mikulov, Břeclav, Hodonín a z luhačovické strany se dostali aţ k Napajedlům. Z této doby se nám dochovalo několikero popisů té hrůzy, kterou muselo obyvatelstvo zaţívat. Kronikář Uherského Brodu Václav Letocha píše, ţe kdyţ se nepřítel vracel ze Zálesí a kolem Uherského Brodu táhl, bylo slyšet naříkání zajatého lidu, který volal s pláčem: „Ach, Brozané, pomoţte!“ Pomoci se ale nedostalo. Turci voláními lákali uprchlé obyvatele v lesích na jména, která byla typická pro místní obyvatelstvo. Mnoho obyvatel pak bylo ubito a zajato. Turečtí a tatarští vojáci byli na svou dobu velmi vycvičení. Antonín Václavík píše, ţe kdyţ byli chyceni, ani slova z nich nikdo nedostal, zajatci kolem sebe tak dlouho noţem píchali, aţ byli zabiti. Podle statistiky bylo na území Luhačovského Zálesí napadnuto přes 22 obcí a přes 300 osob bylo buď odvlečeno do zajetí, nebo zabito.
49
VERBÍK, Antonín. Krevní kniha městečka Bojkovic. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 1971, s. 11.
25
3 Náboženský život na Zálesí Náboţenský ţivot byl na území Luhačovského Zálesí velmi pestrý. Na první pohled by se laikovi mohlo zdát, ţe se celý region prakticky odnepaměti orientoval podle pomyslného centra, tj. města Luhačovice, ale není tomu tak. Podobně jako tomu bylo u nejstaršího písemného dokladu Luhačovic, ze kterého vyšlo najevo, ţe Luhačovice zdaleka nejsou tak staré jako okolní vesnice, tak i existence fary a celková původní farní hierarchie vůbec neodpovídá současnému stavu. V současné době farnost Luhačovice koordinuje náboţenské dění v celém regionu společně s městysem Pozlovice a celkově tak zaujímá přednostní postavení. Ovšem v minulosti tomu tak vůbec nebylo. Touto kapitolou bych chtěla čtenáři přiblíţit proces vzniku luhačovické fary a postupnou degradaci far v okolních obcích z velké části právě na úkor města Luhačovice. Náboţenské vyznání na Zálesí prošlo procesem od utrakvismu (v 16. století novoutrakvismu) k římskokatolické církvi. Tak to popisuje Antonín Václavík ve své publikaci Luhačovské Zálesí, odvolávajíc se na písemné zprávy z 16. století. Většina obyvatel původně vyznávala novoutrakvismus50 a na bohosluţbách tedy přijímala pod obojí. Dokladem jsou tomu utrakvističtí faráři na Uherskobrodsku, dále například Jan Kryšpýn Vodňanský v Pozlovicích či Prokop Mazanecius ve Velkém Ořechově.51 Proč tomu tak bylo, je nejspíš dílem dobré organizovanosti novoutrakvistických farářů. O existenci luhačovické fary v této době ještě nemůţe být ţádná řeč. Veškeré náboţenské dění se točilo kolem panství brodského, slavičínského a broumovského. Přitom všem je ale velmi zajímavá skutečnost, ţe sousední obec Pozlovice jiţ svou faru, sice dřevěnou, vlastnila. Autor publikace o dějinách Pozlovic, Josef Kolařík, ve své práci dokládá, ţe dřevěná fara i kostel jsou v listinách doloţeny jiţ v roce 1449. Konkrétně dokládá latinský zápis: „Ecclesia paroch. et domus paroch. certe inventitur A. D. MCCCCXXXXIX“. Český překlad zní: „… jistě se nachází farní společenství a dům faráře.“52
50
V souvislosti s utrakvismem je třeba zmínit rozštěpení této křesťanské konfese na dvě větve. Novoutrakvismem označujeme náboţenský směr, který byl v 16. století ovlivněn německým luterstvím. Druhou větví je pak staroutrakvismus, který zůstal věrný původnímu utrakvismu 15. století. 51 VÁCLAVÍK, Antonín. Luhačovské Zálesí: příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930, s. 35. 52 KOLAŘÍK, Josef. Pozlovice v dějinách a obrazech. Luhačovice: Atelier IM, 2009, s. 52.
26
Pokud budeme dále srovnávat stav Luhačovic s okolními obcemi, nemusíme se jen odkazovat na obec Pozlovice. V kronice obce Biskupice můţeme kolem roku 1497 (zhruba 40 let po první zmínce fary v Pozlovicích) najít zmínku, ţe „… Biskupice měl lénem Ctibor z Landštýna, pán na Starém i Novém Světlově, jenţ vlastnil městečko Bojkovice s farou, vesnice Provodov, Krhov, Ludkovice, Pozlovice s farou, Řetechov, léno Sehradské (Lhotka Horní i Dolní s farou).“53 Je tedy velmi pozoruhodné, ţe na rozdíl od Luhačovic i tak malá obec jako Dolní Lhota vlastnila faru. Je důleţité zmínit, ţe Pozlovice v této době disponovaly jiţ i kostelem. Kdy vznikl, nám bohuţel přesně není známo, ale jistě víme, ţe po husitských válkách na pozlovické faře působil jiţ zmiňovaný utrakvistický farář Jan Kryšpín Vodňanský. Souhrnně můţeme tedy konstatovat, ţe se město Luhačovice rozhodně nemůţe chlubit existencí fary či kostela před, během i po husitských bouřích. Za nejstarší duchovní stavbu v Luhačovicích označujeme aţ kostel sv. Josefa, který byl součástí nově vystaveného zámku na přání Volfganga Serényiho.54 Jeho vybudování se datuje mezi třicátá aţ čtyřicátá léta 18. století.55 V souvislosti se Zálesím je třeba historické události neustále srovnávat s brodským panstvím. Právě v Uherském Brodě započal proces novoutrakvistické organizovanosti.56 Kdyţ ještě Luhačovice nedisponovaly ani farou, ani kostelem, tak došlo v roce 1566 k reorganizaci všech evangelických obcí. Do čela byl postaven brodský farář Benedikt Mičínský jako děkan a celé území se nazývalo diecésí.57 Takto spravované novoutrakvistické společenství vydrţelo aţ do stavovského povstání. Pokud došlo k prodeji nějakého panství, tak si zpravidla prodejce na kupujícím vymohl aspoň náboţenskou svobodu pro své obyvatele. V praxi to pak bylo realizováno tím, ţe ve vesnicích, kde byla fara, byl na post nového faráře vţdy zvolen kněz evangelické víry. Činnost novoutrakvistických farářů se odráţela nejen na poli duchovním, ale také na poli vzdělávacím. A i zde musíme konstatovat, ţe bez existence fary bylo vytvoření školy koncem 16. století zcela výjimečné. Niţší školy prakticky vznikaly 53
Státní okresní archiv Zlín, fond Národní škola Biskupice, inv. č. 111, fol. 49. Wolfgang Serényi byl syn Ondřeje Serényiho. Za Wolfgangovy dcery Alţběty byla v devadesátých letech 18. století na její počest vybudována na Lázeňském náměstí kaplička, která nese její jméno. 55 ŠVIHÁLEK, Milan. Luhačovická zastavení starodávná i novější. Luhačovice, 2008, s. 74. 56 Jednota bratrská coby jedna z protestantských církví měla na světlovském panství dvě základny, a to v obci Bojkovice a Záhorovice. 57 VÁCLAVÍK, Antonín. Luhačovské Zálesí: příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930, s. 36. 54
27
pouze v takových vesnicích, kde se nacházela fara. Jako nejstarší na celém Luhačovicku je škola na Velkém Ořechově. Velký Ořechov patří ostatně k nejstarším osadám na Luhačovickém Zálesí. Ze zemských desek olomouckých se dozvídáme, ţe fara existovala k roku 1389 a farní škola ke konci 16. století.58 V souvislosti k Luhačovicím je opět nejkrásnějším příkladem porovnání s obcí Pozlovice. Ze školní kroniky Pozlovic můţeme zjistit, ţe „škola měla svůj stánek od nepamětných dob v čísle 68 a ţe první zmínka o škole se zachycuje z roku 1660.“59 Luhačovice v této době ţádnou školu neměly, děti se chodily vzdělávat do Pozlovic a tento stav se změnil aţ za rodu Serényiů. Přijímání pod obojí na celém Luhačovickém Zálesí učinilo konec aţ stavovské povstání. Po jeho poráţce celé území ovládla vlna rekatolizace. Projevy neposlušnosti ovšem můţeme vidět uţ na konci 16. století nejenom v oblasti Luhačovicka, ale i na panství broumovském, slavičínském a uherskobrodském. Na panství broumovském, do něhoţ spadaly obce Vlachovice a Slopné, započala protireformace jiţ na počátku 17. století. Jenţe snahy o zabezpečení pozic protestantské církve byly zmařeny vyháněním dosavadních farářů a nahrazováním katolickými faráři. Na panství světlovském můţeme dohledat další zmínku o sklonu majitele k protestantské církvi. Například „pán Zdeněk Ţampach z Potnštejna (1598-1610)60 nezaopatřil svým poddaným katolického kněze, ač byl sám katolíkem a nutil je, aby chodili do kostela pozlovského, kdeţ byl farářem predikant.“61 V Bojkovicích a v Pozlovicích tedy aţ do stavovského povstání převládalo protestantské vyznání, ale záhy poté byli zde dosazováni faráři katoličtí. Stavovské povstání tedy ukončilo etapu Luhačovského Zálesí coby území pod správou novoutrakvismu. Od té doby byla v našem kraji nastolena autorita římskokatolické církve. Co se týče tematiky pobělohorských konfiskací, s tou jsem čtenáře obeznámila jiţ v předchozích kapitolách. V rámci uspořádání farností na Zálesí v polovině 17.
58
MÜLLER, František. Luhačovicko. Místní a pomístní jména v dějinách a pověstech. Provodov: Ř. k. farní úřad, 1981, s. 99. 59 Školní kronika. Pozlovice. Velké Meziříčí, 1932, s. 5. Opis ve vlastnictví Josefa Hanáka. 60 Pán na světlovském a bojkovickém panství. 61 VÁCLAVÍK, Antonín. Luhačovské Zálesí: příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930, s. 40.
28
století stále byla dominantní farnost Pozlovice. V úmrtní knize62 této farnosti se můţeme dočíst, ţe k farnímu kostelu sv. Martina byly přifařeny obce Horní a Dolní Lhota, Sehradice, Velký Ořechov, Luhačovice, Kaňovice, Ludkovice, Podhradí, Řetěchov (dnes Řetechov), Provodov a Kladná Ţilín.63 S vlnou rekatolizace šla ruku v ruce i činnost jezuitského řádu, která ovšem na Luhačovicku měla ztíţené působení. Po Obnoveném zřízení zemském na Moravě roku 1628 nebylo moţné kromě jiné neţ katolické víry vyznávat protestantské náboţenství. Poslední vesnice tomuto nařízení uţ nemohly více oponovat a rezignovaly na katolickou víru. V souvislosti s pobělohorskou dobou a rekatolizací došlo na Luhačovickém Zálesí k zakládání nových far. Kromě jiţ existující pozlovické fary vznikla fara velkoořechovská. Je nutné ale podotknout, ţe fara na Velkém Ořechově existovala uţ na konci 14. století. Za husitských válek byla ale zničena a teprve mezi lety 1657-166564 zde byl dosazen nový katolický farář. Co je ale pro nás nejzajímavější souvislostí se zakládáním far, je situace na panství Luhačovice. To ovládal rod Serényiů od té doby, co panství v roce 1629 odkoupili od Václava Bartodějského z Bartoděj. Po smrti prvního majitele panství, Ference Serényiho, se osud panství dostal do rukou jeho synů Gabriela a Pavla, pro které byla jedinou moţností prosba o milost a odpuštění na nejvyšších místech, aby o nedávno získané panství případně nepřišli. Po vzájemné dohodě si nakonec mezi sebou celé panství rozdělili. Další vývoj Luhačovicka je pak spjat s osobou Pavla Serényiho. Pavel byl velmi obratným politikem té doby a velmi rychle se dostal do přízně vlivných kruhů olomouckého biskupství. Spolu se svým bratrem Gabrielem byl dokonce povýšen roku 1638 na barona.65 Tak začala sláva luhačovické rodové větve.
62
Úmrtní kniha obce Pozlovice psaná česky byla zaloţena v roce 1657 Janem Maxmilianem Orpheriusem. 63 VANK, František. Pamětní kniha městečka Pozlovic. 1922-1939, s. 27. Opis originálu ve vlastnictví Josefa Hanáka. 64 Srovnej: VÁCLAVÍK, Antonín. Luhačovské Zálesí: příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930, s. 48-49.; VANK, František. Pamětní kniha městečka Pozlovic. 1922-1939, s. 27. Opis originálu ve vlastnictví Josefa Hanáka. 65 ŠVIHÁLEK, Milan. Luhačovická zastavení starodávná i novější. Luhačovice, 2008, s. 21.
29
3.1 Luhačovice od poloviny 17. století Luhačovice v polovině 17. století stále nedisponovaly ani školou, ani farou. Jako celek byly přifařeny pod Pozlovice a veškeré dění se tak odvíjelo od farnosti Pozlovice. Proto je velkou zajímavostí, ţe tak veliká osobnost jako Pavel Serényi neinvestovala peníze do zaloţení farnosti v Luhačovicích. Místo toho nechal v roce 1640 dřevěný pozlovický kostel zbořit a do dvou let zde ze základů postavit kostel kamenný.66 Proč tomu tak bylo, se můţeme jen domnívat. Jako důkaz nám ale pro pochopení tohoto činu můţe poslouţit pamětní kronika Pozlovic. V té je tato situace velmi dobře zpracována. Zapisovatel František Vank v ní vysvětluje pravděpodobný důvod, proč to tak Pavel Serényi provedl. Říká, ţe v době výstavby můţeme v matrice vyčíst, ţe „kostel byl rozbořen do základů pro nepříznivé doby.“67 Tou nepříznivou dobou se myslí skutečnost, ţe kostel byl aţ do Bílé hory majetkem utrakvistických kněţí. Poté přešel do rukou římskokatolické církve a rovněţ pod panství rodu Serényiů, oddaných katolíků. Pavel tedy pravděpodobně chtěl odstranit staletý vliv utrakvistické církve na obyvatele. Místo toho, aby vybudoval nové centrum katolické církve, nechal „původní jádro“ přetvořit k obrazu té doby, ke katolickému. Tehdejším centrem veškerého občanského dění byla fara s kostelem. K pozlovické farnosti v roce 1642 připadalo 11 obcí. Luhačovice jako nové centrum nemohly ještě stát na pevných základech, protoţe musely čelit jak Pozlovicím, tak stále přetrvávajícímu vlivu utrakvistické církve, která si i přes rekatolizaci udrţela u obyvatel oblibu (dokladem jsou toho i místní tradice). Pavel Serényi zde projevil svou vnímavost a velmi chytře nejdříve odstranil tyto pozůstatky „staré doby“. Takto Luhačovicím paradoxně připravil optimální podmínky pro svůj vzestup. Pozlovice se v této době nacházely na svém vrcholu, ale jiţ se blíţila éra luhačovické moci. Pavel Serényi si Pozlovice více oblíbil neţ Luhačovice. Dokonce na pozlovické faře častěji přebýval, neţ na luhačovické tvrzi. Dokladem je toho kamenný erb Serényiů, který na zdi fary můţeme nalézt i dnes. Jakákoliv stavební činnost, zvelebování far a kostelů na Luhačovicku byla v polovině 17. století přerušena vpádem Turků a Tatarů na naše území v roce 1663, o
66
KOLAŘÍK, Josef. Pozlovice v dějinách a obrazech. Luhačovice: Atelier IM, 2009, s. 52. VANK, František. Pamětní kniha městečka Pozlovic. 1922-1939, s. 27. Opis originálu ve vlastnictví Josefa Hanáka. 67
30
němţ jsem jiţ čtenáře seznámila v předchozích kapitolách. Pro náboţenskou činnost na Zálesí se ale stal mnohem zhoubnější rok 1704. V tomto roce na Moravu a na Luhačovické Zálesí vpadl oddíl Kuruců, uherských povstalců. Tuto nešťastnou událost mapuje hned několik zapisovatelů. Například Antonín Václavík píše, ţe v Rudimově Kuruci jednomu muţi uťali ruku, a kdyţ jim zraněný utekl a skryl se ve vrbě, tak vítr vyvrátil kořen a on zemřel.68 Povstalci se v tom roce usadili na kopci za Luhačovicemi a svými nájezdy plenili a drancovali vše, co mělo byť i jen malou hodnotu. Situaci na Uherskobrodsku velmi pěkně popisuje ve své kronice Václav František Letocha. Kuruci se pokusili Uherský Brod jednou oblehnout a porazit. Jejich snaha byla ale neúspěšná: „Dně 4. maji 1705 učinil nepřítel vpád k Brdou ve 2000, chtíce jak dobytky zajímati, tak vnově vystavené předměstí zapáliti. Načeţ měšťanstvo pod komandou jistého hejtmana Caffata od slavného regementu Salmovského vypadlo a nepříteli netoliko dobytek odňatý, ale také, ţe předměstí zapáliti nemohl, zahájilo.“69 Kuruci sice území Luhačovicka a Uherskobrodska neobsadili, ale na osudech obyvatel se krutě podepsali. Co mohli, to vypálili a dobytek do Uher odtáhli. Dle Václava Františka Letochy vypálili Bystřici, Bánov, Suchou Loz, Korytnou, Horní Němčí, Nivnici a vesnici Březovou. Antonín Václavík k součtu těchto vesnic přidává ještě Vlachovice, Rudimov, Rudice, Bojkovice a Slavičín. V souvislosti s farnostmi a tímto drancováním Zálesí je pro nás velmi zajímavý příběh, který se odehrál na pozlovické faře. Také Pozlovice neunikly v roce 1705 zájmu Kuruců. V pamětní knize Pozlovic můţeme najít zápisky z farní kroniky, ve které se píše, ţe Kuruci z farního kostela odnesli matriku, kterou farář Tobiáš Kotásek v roce 1708 zpět vykoupil.70 Čteme tam také: „Jan Mlczek, farář, rodák z Řetechova, do r. 1705. Zemřel v Pradlisku, v Pozlovicech pochován. Farář tento aby se vyhnul ukrutnostem Kuruců, utekl do Pradlisk, mezi kopce a lesy a tam kdyţ Pozlovice vyloupeny a v popel obráceny byly domov svůj učinil.“71
68
VÁCLAVÍK, Antonín. Luhačovské Zálesí: příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930, s. 47. 69 LETOCHA, František Václav. Památky města Brodu Uherského. Uherský Brod: Musejní společnost pro Moravské Slovácko v Uherském Brodě, 1942, s. 166-167. 70 KOLAŘÍK, Josef. Pozlovice v dějinách a obrazech. Luhačovice: Atelier IM, 2009, s. 52. 71 VANK, František. Pamětní kniha městečka Pozlovic. 1922-1939, s. 28. Opis originálu ve vlastnictví Josefa Hanáka.
31
Tato temná doba velmi zpomalila jinak plynulý vývoj zakládání farností na Luhačovickém Zálesí. Po nájezdech se nacházela většina vesnic v dezolátním stavu, a tak nejen uherskobrodské panství, ale i luhačovické panství v čele s rodem Serényiů muselo vynaloţit velké finanční jmění do oprav vesnic. Tento proces trval bezmála padesát let. Skutečnost nájezdů z Uher je nejspíše pravděpodobným důvodem, proč Pavel a poté jeho syn Ondřej Serényi nepokračovali dále v myšlence výstavby luhačovického kostela a fary. Luhačovická oblast se po válečných nepokojích prokazatelně „dala do pohybu“ aţ během čtyřicátých let 18. století. Veškeré dění na luhačovickém panství řídil Wolfgang Serényi, syn Ondřeje Serényiho. Ten svou stavitelskou činnost soustředil nejen na Luhačovice, ale i na sousední obce. Do centra jeho zájmu se jako první dostala luhačovická tvrz. Ta jiţ dříve nedostačovala poţadavkům hraběcí rodiny. Někteří členové místo na tvrzi raději přebývali na pozlovické faře. Proto se Wolfgang začal zaobírat myšlenkou vybudování nového sídla v Luhačovicích. Proto mezi lety 1730 aţ 1738 na místě staré tvrze v dnešní lokalitě zvané lidově „U Zámku“ vznikl barokní zámek, jehoţ součástí byl i kostel pojmenovaný po svatém Josefovi.72 Tento kostel se tedy stal první duchovní budovou v Luhačovicích. Pokud časově srovnáme skutečnost zaloţení kostela v Luhačovicích s ostatními dvěma farnostmi, a to Velkým Ořechovem a Pozlovicemi, dojdeme k velkému časovému odstupu. Fara v Pozlovicích je v listinách dokládána jiţ v polovině 15. století s tím, ţe je velmi pravděpodobné, ţe existovala mnohem dříve. Farnost na Velkém Ořechově z konce 14. století ovšem patří k těm nejstarším na Luhačovickém Zálesí. I kdyţ se v Luhačovicích jakoţto v centru Zálesí nacházela celá hraběcí rodina Serényiů od roku 1629, nemohla zpočátku kromě běţného výběru poddanských povinností ještě konkurovat sousedním farnostem ve sféře duchovní. Tato situace se tedy změnila aţ za Wolfganga stavbou zámku s kostelem. Je nutné ale podotknout, ţe stavbou kostela ještě nevznikla nová farnost luhačovická. To se mělo změnit aţ za několik desítek let. V souvislosti se stavbou kostela sv. Josefa bych nyní chtěla v rámci práce popsat okolnosti jeho dalšího vývoje. Podobně jako tomu bylo u staré luhačovické tvrze, tak i v tomto případě s rostoucím počtem obyvatel v obci prostory kostela časem nevyhovovaly. Postupně se začalo uvaţovat o tom, ţe by se mohl vystavět kostel nový, 72
ŠVIHÁLEK, Milan. Luhačovická zastavení starodávná i novější. Luhačovice, 2008, s. 74.
32
který by jiţ kapacitně dostačoval. Jako první se iniciativy ujal kolem roku 1850 tehdejší farář, který přišel s myšlenkou zaloţení spolku nazvaného po sv. Josefovi. Tento spolek měl za úkol získávat peníze nejen z členských příspěvků, ale také i z veřejných sbírek. Nápad to byl velmi zajímavý, protoţe z celkového získaného obnosu se měl pak postavit nový farní kostel. Bohuţel se ale setkal s negativní reakcí hraběcí rodiny Serényiů. Rodina měla příliš velký strach z toho, ţe tak finančně zatíţí své potomky, protoţe z hlediska patronátního práva by stavbu a provoz kostela museli z jedné třetiny financovat. Tak byla myšlenka zamítnuta, ale z pamětí občanů jiţ nezmizela. „Myšlenka faráře P. J. Ambrose z roku 1850 se stává skutečností aţ roku 1895. Farář P. F. Taufer zakládá Jednotu sv. Josefa. Jednota byla schválena v Brně místodrţícím 16. 6. 1895. Členský příspěvek činil 2 kr. Roku 1900 měl spolek 11 171 korun v hotovosti a stavební místo.“73 Jednota byla tedy i přes nesouhlas Serényiů zaloţena, ale svůj hlavní cíl prakticky neuskutečnila. Vybrané peníze nebyly pouţity ke stavbě nového kostela, ale poslouţily k rekonstrukci kostela při zámku (zámecké kaple) v 50. letech 20. století.74 Wolfgang, podobně jako jeho otec Ondřej, v sobě skrýval podnikatelského ducha. Tuto schopnost můţeme vidět především v tom, ţe pochopil význam léčivých pramenů, které vyvěraly na loukách. Na zelené pastviny uţ po staletí chodívali lidé pást dobytek a při této příleţitosti vodu pili. Uţ Wolfgangův otec Ondřej se myšlenkou vyuţití těchto pramenů zaobíral. Ondřej Serényi jako první na luhačovickém panství oficiálně poţádal brněnského fyzika a doktora J. F. Hertoda, aby posoudil případné léčivé účinky těchto vyvěrajících vod. Tak vznikl v roce 1669 spis „Tartaro Mastix Moraviae“, česky Podzemní bič Moravy, ve kterém „se jmenují i choroby, při nichţ kyselka účinkuje s úspěchem, coţ jest nejlepším důkazem, ţe kyselky byly známy řadu let, před r. 1669 v kraji.“75 Na základě tohoto pozitivního léčebného rozboru začali pozvolna Serényiové získávat půdu od soukromníků a na místech vyvěrajících pramenů
73
KOŢELUHOVÁ, Ludmila. Inventář Jednoty sv. Josefa pro postavení kostela v Luhačovicích, 18621954. Bojkovice, 1965, s. 2. 74 Současný kostel Svaté Rodiny byl zbudován aţ v nedávné době, v letech 1996-1997. Jeho základní kámen byl posvěcen papeţem Janem Pavlem II. při jeho návštěvě České republiky na Velehradě v roce 1990. 75 Státní okresní archiv Zlín, fond Archiv města Luhačovice, inv. č. 72, fol. 35. Balhar, Jakub. Pamětní kniha obce Luhačovic.
33
nechali postavit studny, které vodu zachycovaly. Touto cestou nám vznikly nejstarší prameny Amandka a Vincentka.76 Jestliţe se vrátíme zpět k Wolfgangově stavitelské činnosti, je třeba podotknout, ţe tento šlechtic se nezajímal čistě jen o prosperitu Luhačovic. Kromě zámku a jemu přilehlého kostela sv. Josefa navázal na svého otce Ondřeje ve vytváření kapliček a také v rekonstrukci far. V roce 1734 vybudoval v obci Provodov na Malenisku kapli a zaloţil tak další duchovní správu na Zálesí.77 Dohled nad nově vzniklou kapličkou byl svěřen děkanství pozlovickému. Další významnou osobností v souvislosti s farním ţivotem na Luhačovickém Zálesí byl Vincenc Serényi, vnuk Wolfganga. S osobou Vincence je třeba zmínit i velmi zajímavé rodinné poměry, do nichţ se narodil. Jeho dědeček Wolfgang měl pouze jednoho potomka, a to dceru Alţbětu. Alţběta patřila ve své době k velmi chytrým a rozhodným ţenám. Nechtěla, aby se luhačovické panství nevhodným sňatkem dostalo do cizích rukou. Problematickou situaci vyřešila tak, ţe si za manţela vzala svého bratrance Amanda.78 Tak došlo k opětovnému spojení obou větví serényiovského rodu. Z Alţbětina manţelství vzešlo celkem osm dětí, z nichţ správu nad rozsáhlým panstvím řídil Vincenc. Hrabě Vincenc byl podobně jako jeho předci velmi vzdělaný a podnikavý. Dobře si uvědomoval, ţe ke správně fungující správě na celém panství je třeba kromě pevné ruky nad výběrem poddanských dávek pro vrchnost i dobrá koordinace farní správy s tou panskou. Na Zálesí se v této době stále nacházely dvě farnosti, a to pozlovická a velkoořechovská. Luhačovice i přes kostel a zámek samostatnou farností nebyly. Vincenc v této souvislosti provedl několik velmi zásadních opatření, která naprosto změnila duchovní správu na celém Luhačovicku. Jeho prvním krokem v roce 1752 bylo u kaple na Provodově zřízení kuracie.79 Jeho otec Amand po jeho boku nechal v obci Pozlovice v roce 1757 zbořit dřevěnou faru a na stejném místě postavit novou. Dokladem skutečnosti, ţe faru nepostavil 76
Původně se pramenu Amandka říkalo pramen „Bublavý“. Pramen Vincentka byl místními nazýván pramen „Hlavní“. 77 VÁCLAVÍK, Antonín. Luhačovské Zálesí: příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930, s. 47. 78 ŠVIHÁLEK, Milan. Luhačovická zastavení starodávná i novější. Luhačovice, 2008, s. 21. 79 Kuracií se na Moravě a ve Slezsku označuje lokální kaplanství, tedy duchovní správa s vlastním knězem mimo farnost.
34
Amandův syn Vincenc, je štít nad hlavními dveřmi s latinským názvem, který František Vank v pozlovické kronice zapsal takto: „Ab Amandi Sereni Stradis Domus hace illustrata et accorata est A 1757. Od Amanda Serenyiho Stradys dům tento zřízen a upraven r. 1757.“80 Za zcela největší a nejzásadnější rok pro šlechtickou rodinu Serényiů v procesu utváření luhačovické farnosti řadíme rok 1784. Právě v tomto roce vznikla farnost luhačovická. S touto událostí jsou neodmyslitelně spjaty osudy okolních obcí a především farností Pozlovice a Velkého Ořechova. Farní úřad Luhačovice ve zmiňovaném roce 1784 vznikl vyfařením z Pozlovic. Velkého úkolu se zhostila hraběnka Alţběta, matka Vincenta. Ta musela postoupit zámeckou kapli za farní kostel, nechala vystavět faru a darovala k ní kus zahrady.81 Hraběnka Alţběta byla v tomto ohledu velmi ambiciózní, aţ autoritativní. Na problematiku vzniku farnosti v Luhačovicích pohlíţela zcela jinak, neţ její předkové. Zvláště Pavel Serényi v této souvislosti raději přebýval na pozlovické faře. Bylo mu zde mileji, neţ ve stísněných prostorách luhačovické tvrzi. Ale za Alţběty a jejího otce Wolfganga se vše začalo ubírat úplně jiným směrem. Změny začaly ve třicátých letech 18. století stavbou zámku a k němu připojeného kostela sv. Josefa. Následovala rekonstrukce fary ve farnosti Pozlovice a vznik kapličky v obci Provodov. Alţbětin syn Vincenc dal dokonce na její počest postavit v devadesátých letech 18. století kapličku. Tato kaplička je nejstarší budovou na Lázeňském náměstí.82 Vznikem nové farnosti Luhačovice došlo i ke změnám v okolních obcích Luhačovického Zálesí. Prezentační právo nad luhačovickou farností sice bylo v rukou hraběcí rodiny Serényiů, ale kostel v té době nedisponoval téměř ţádným majetkem. Aby se právně a existenčně nová farnost na Zálesí „udrţela“, bylo nařízeno výnosem zemského gubernia dne 6. 8. 1785, aby kostel v Provodově - Maleniskách (významné poutní místo) odváděl luhačovickému kostelu roční výpomoc 150 zlatých.83 Toto nařízení vyvolalo v obci Provodov velké pozdviţení. Vznikly tak vleklé spory o to, aby
80
VANK, František. Pamětní kniha městečka Pozlovic. 1922-1939, s. 29. Opis originálu ve vlastnictví Josefa Hanáka. 81 KOŢELUHOVÁ, Ludmila. Inventář farního úřadu římskokatolického Luhačovice, 1785-1944. Bojkovice, 1966, s. 2. 82 ŠVIHÁLEK, Milan. Luhačovická zastavení starodávná i novější. Luhačovice, 2008, s. 74. 83 KOŢELUHOVÁ, Ludmila. Inventář farního úřadu římskokatolického Luhačovice, 1785-1944. Bojkovice, 1966, s. 2.
35
se roční příspěvek buď sníţil, nebo dokonce i zrušil. Na druhé straně Serényiové oponovali tím, ţe farní kostel Panny Marie Sněţné v Provodově - Maleniskách byl ve třicátých letech 18. století vybudován pod patronátem hraběte Wolfganga a ţe tedy kostel má povinnost finančně podporovat nově vzniklou luhačovickou farnost.84 Ludmila Koţeluhová ve svém zpracovávání inventáře farnosti Luhačovice, který je dnes uloţen ve Státním okresním archivu ve Zlíně, k této problematice dokládá, ţe se celý proces dostal aţ k tehdejšímu ministerstvu kultu a ţe byl rozhodnut ve prospěch farnosti Luhačovice. Velmi výstiţně k tomu dodává: „Kdo má právo, musí nésti břemena!“ Nyní bych chtěla tuto zásadní událost porovnat v souvislostech s dalším vývojem okolních obcí. Rokem 1784 počínaje došlo v okolí Luhačovicka k vlně takzvaného přefařování. Pravděpodobně největší změny se týkaly farnosti Pozlovice. V roce 1785 byl v Pozlovicích oddělením z děkanátu Uherský Brod zaloţen nový děkanát.85 Do tohoto pozlovického děkanátu patřilo šest far a tři kuracie: Pozlovice, Bojkovice, Luhačovice, Horní Lhota, Pitín, Provodov, Rudice, Slavičín, Velký Ořechov.86 V této souvislosti je velmi překvapivé, ţe jedna z nejstarších farností Slavičín i přes svou starobylost a dnešní rozlehlost spadala ve své době pod mnohem významnější Pozlovice. Podobně tak tomu bylo i u Velkého Ořechova. Tato farnost s působností od konce 14. století sice patří k nejstarší na Zálesí, přesto byl kostel sv. Václava i s farou přechodně spravován z Pozlovic. V pozlovické pamětní knize se dále můţeme dočíst o dalším vývoji okolních obcí po vzniku děkanátu. „Po sekularizaci klášterů v roce 1784 vzniklo v roce 1785 lokální kaplanství (Capellanatus Localis) horno-lhotské s obcemi Dolní Lhota a Sehradicemi.“87 Je třeba podotknout, ţe hranice děkanského obvodu neodpovídaly pozdějšímu politickému okresu. Vznik luhačovické farnosti a pozlovického děkanátu se dotkl prakticky všech okolních obcí. Například velmi zajímavý je osud obce Biskupice, která se nachází velmi blízko u Luhačovic (cca. 3 km). V biskupické kronice se k této tematice můţeme podrobně dočíst: „Nejbliţší kostel byl v prvních těch dobách v Kaňovicích, ale ten jsa 84
MÜLLER, František. Luhačovicko. Místní a pomístní jména v dějinách a pověstech. Provodov: Ř. k. farní úřad, 1981, s. 133. 85 Děkanství Pozlovice existovalo aţ do roku 1951. 86 KOŢELUHOVÁ, Ludmila. Inventář děkanského úřadu Pozlovice, 1785-1944. Bojkovice, 1966, s. 2. 87 VANK, František. Pamětní kniha městečka Pozlovic. 1922-1939, s. 27. Opis originálu ve vlastnictví Josefa Hanáka.
36
tuším kališnický nebo bratrský, právě ku konci XV. století zanikl. Pozlovice, Újezd i Šumice byly hodně vzdáleny, proto přifařeny byly napotom k Velkému Ořechovu a to aţ do r. 1783, kdy k Luhačovské, nově zřízené farnosti byly přiděleny. Jejich místo zabraly Kaňovice, které do té doby do Pozlovic příslušely, jakoţto ves na panství Světlovském.“88 Tato informace je velmi zásadní, protoţe nám dokládá, ţe vznikem luhačovické farnosti došlo nejen k povinnosti odvádění ročního příspěvku kostela v obci Provodov farnosti Luhačovice, ale také k tomu, ţe k luhačovické duchovní správě byly nově přičleněny Biskupice. Ovšem nejen Biskupice se staly součástí nové farnosti. V pozlovické pamětní knize se dočítáme: „… téhoţ roku 1784 vznikla farnost Luhačovská s Kladnou Ţilínou. (…) Z rozsáhlé farnosti Pozlovské, která 11 vesnic čítala, zbyly: Pozlovice, Ludkovice, Řetechov, Pradliska a Podhradí.“89 K této skutečnosti je třeba zmínit, ţe farnost Pozlovice takto uspořádaná se nám dochovala dodnes.
3.2 Vznik farní školy v Luhačovicích Jiţ v předchozích kapitolách jsem zdůrazňovala několik velmi důleţitých podmínek, díky kterým se obec či město (v mém případě město Luhačovice) mohlo dostat ve své významnosti a působnosti na přední místo. Tou první byla stavba kostela a vznik fary. Luhačovicím se to podařilo díky hraběcí rodině Serényiů, konkrétně díky hraběnce Alţbětě a hraběti Wolfgangovi. Nově vzniklá farnost se stala pomyslným centrem duchovní správy a luhačovičtí občané jiţ nemuseli docházet do sousedních Pozlovic. Stále tu ale zůstávala ještě jedna záleţitost, která zůstala mimo centrum zájmu. Mám tím na mysli farní školu. I zde ovšem musím konstatovat, ţe podobně jako tomu bylo u stavby luhačovického kostela sv. Josefa, tak i v tomto případě se farní škola v Luhačovicích postavila mnohem později neţ v sousedních Pozlovicích, či ve Velkém Ořechově.
88
Státní okresní archiv Zlín, fond Národní škola Biskupice, inv. č. 111, fol. 77. VANK, František. Pamětní kniha městečka Pozlovic. 1922-1939, s. 27. Opis originálu ve vlastnictví Josefa Hanáka. 89
37
Velký Ořechov v souvislosti s farní školou řadíme k nejstarší obci na Luhačovicku. Chodili tam ţáci z devíti přifařených obcí. V roce 1859 zde byla jednotřídka a chodilo do ní 440 dětí. Tímto se škola řadila k největším v celém okolí.90 Co se týče obce Pozlovice, tak zde nejstarší písemné zmínky školy sahají do šedesátých let 17. století. V tomto případě se ale nevyučovalo na faře, ale v soukromých domech. Pozlovická výuka ve škole měla dobrou úroveň, protoţe se zde učilo čtení, psaní, počítání a náboţenství. Podle Antonína Kolaříka děti učil učitel, a to na základě návrhu rektora a faráře po odsouhlasení pozlovického děkanství. Ve vztahu školy v Pozlovicích s novou farností Luhačovice je pro nás zcela zásadní informací to, ţe do roku 1792 v Luhačovicích ţádná škola neexistovala. V luhačovické kronice se můţeme konkrétně dočíst: „Na místech, kde stojí dnes mohutná školní budova, stávala první školní budova roku 1792 zřízené farní školy. Před tím rokem chodily děti do školy do Pozlovic.“91 Do roku 1792, tedy aţ po zaloţení farnosti Luhačovice v roce 1784, v Luhačovicích s jistotou ţádná farní škola neexistovala. Tento fakt je velmi zajímavý, můţeme zde vidět, ţe školy v Pozlovicích, Velkém Ořechově a také ve Slavičíně prakticky aţ do konce 18. století zůstaly jedinými vzdělávacími institucemi na Zálesí. Vznikem školy v Luhačovicích ale nejbliţší škola v Pozlovicích v ţádném případě neztratila na svém významu. Jako tomu bylo u stavby kostela sv. Martina a opravy fary, tak i v případě školy věnovala hraběcí rodina Serényiů značný finanční obnos do zvelebení pozlovické farní školy. „Roku 1810 věnoval hrabě Serenyi, majitel panství v Luhačovicích, pro školu starou koţeluţnu čís. 59, která stála na místě nynější školy. Do původní školy v čís. 68 se nastěhoval panský hajný.“92 Souhrnně můţeme v záleţitosti dalšího osudu farní školy v Pozlovicích říci, ţe po vzniku školy v Luhačovicích a jejího odtrţení od farnosti Pozlovice náleţely ke školnímu obvodu Pozlovice obce Ludkovice, Řetechov, Podhradí a Pradliska. Školní obvod se tak shodoval i s tím farním. Takto vytvořené seskupení ale nevydrţelo příliš dlouho. V roce 1857 byla zřízena škola v Ludkovicích pro děti z Ludkovic a Pradlisk. 90
MÜLLER, František. Luhačovicko. Místní a pomístní jména v dějinách a pověstech. Provodov: Ř. k. farní úřad, 1981, s. 99. 91 Státní okresní archiv Zlín, fond Městský úřad Luhačovice, inv. č. 39, fol. 26. 92 VANK, František. Pamětní kniha městečka Pozlovic. 1922-1939, s. 23. Opis originálu ve vlastnictví Josefa Hanáka.
38
Stejně tak tomu bylo i s obcí Řetechov, kde byla v roce 1879 zaloţena jednotřídka.93 Josef Kolařík ve své publikaci o dějinách Pozlovic k této souvislosti dodává, ţe výuka na Řetechově většinou probíhala tak, ţe zde docházel učitel z Pozlovic. Za 1. světové války se pak ve většině škol na Zálesí neučilo i celé měsíce, protoţe učitelé a jejich pomocníci museli narukovat do války a nebylo nikoho tak vzdělaného, kdo byl schopen provádět výuku.
93
KOLAŘÍK, Josef. Pozlovice v dějinách a obrazech. Luhačovice: Atelier IM, 2009, s. 64.
39
4 Poměry lázní Luhačovice s obcí Pozlovice v první polovině 20. století Nyní bych ve své bakalářské práci v rámci popisu vztahů a historických souvislostí města Luhačovice k ostatním obcím Luhačovického Zálesí uvedla dvě konkrétní události, které velmi přesně popisují vyvrcholení vývoje Luhačovic v centrum celého Zálesí. V předchozích kapitolách jsem se snaţila čtenáři přiblíţit podmínky a historické okolnosti, které napomohly vzestupu Luhačovic nad okolními obcemi. Ať uţ to byl vznik luhačovické tvrzi, zaloţení farnosti a školy, či objevení významu minerálních pramenů hraběcí rodinou Serényiů, všechny tyto události přispěly k rychlejšímu vzestupu na ţebříčku významnosti. Je nutné ale podotknout, ţe se tak mnohdy stalo na úkor sousedních obcí. Velmi zřetelně bylo moţné tyto důsledky vidět za éry jednotlivých členů rodiny Serényiů. Za pravděpodobně nejpalčivější historickou událost bych v popisu vztahů mezi obcemi uvedla problematiku přefaření čtvrtě Jestřabí a odloučení Praţské čtvrti (i s jejím přefařením) od Pozlovic k Luhačovicím v první polovině 20. století. Jedná se pravděpodobně o dvě nejzásadnější události, které definitivně ukončily proces přerodu Luhačovic ve středisko Zálesí.
4.1 Vyfaření Jestřabí v roce 1911 od obce Pozlovice Oblast Jestřabí zahrnuje pozemky, které se nacházejí v oblasti kolem Jestřábí hory (302 m) na severním okraji Lázeňského náměstí.94 Toto území z hlediska náboţenské správy původně patřilo do farnosti obce Pozlovice. Byla to lesnatá oblast, podél jejíţ západní části se kolem hlavní cesty z Pozlovic do Luhačovic nacházely stavební parcely. V minulosti Jestřabí nebylo územím, kde by se nacházel větší počet domů. Od centra obce Pozlovice bylo Jestřabí příliš vzdáleno (vzdálenost od kostela sv. Martina k hoře je přibliţně dva kilometry). Pravděpodobně nejvýznamnější budovou zde byl pro občany do konce 19. století Jestřabský mlýn, postavený roku 1712 Mikulášem Sedlářem.95 Nacházel se na místech vily Jestřabí a Vodoléčebného ústavu, v blízkosti Slunečních lázní. Mlýn to byl velmi významný, protoţe u něj byla i pila na řezání dřeva. Za rodiny Serényiů byl pak mlýn odkoupen a dán do podnájmu. I kdyţ 94
Luhačovice. Luhačovice a příroda. Dostupné z: http://www.eluhacovice.cz/luhacovice/luhacovice-apriroda/ [cit. 14. 2. 2015] 95 KOLAŘÍK, Josef a kol.: Pozlovice v dějinách a obrazech. Luhačovice: Atelier IM Luhačovice, 2009, s. 123.
40
mlýn v současné době jiţ neexistuje, přece můţeme jeho pozůstatky dohledat. Původní stavební materiál z mlýna pouţil architekt Dušan Jurkovič, který mlýn zrušil a místo něj postavil vilu Jestřabí. Tato vila z roku 1903 nese spolu vilou Chaloupkou, druhou lázeňskou restaurací a minerálními lázněmi Janův dům „ráz národního slohu vně i vnitř s veselými barvami červenými.“96 Jestliţe budeme hledat pramen procesu přefaření Jestřabí k Luhačovicím, tak dojdeme k datu 1902, tak významném pro lázně. V tomto roce došlo k zaloţení Akciové společnosti lázní luhačovických. O oficiální uznání se v této záleţitosti zaslouţil MUDr. František Veselý, který musel v době vzniku společnosti vynaloţit velké úsilí především v hledání finančních prostředků.97 Tato událost uvedla do pohybu „řetězec“ stavební činnosti. Jako nejvhodnější lokalita pro stavbu budov, které byly potřebné pro stále rostoucí počet návštěvníků, se jevila právě oblast Jestřabí a Praţské čtvrti. V kronice města Luhačovice se k této době můţeme dočíst: „Od roku 1904 v údolí směrem k městečku Pozlovicím postaveno do roku 1923 bylo na 15 pěkných vil a část ta nazvána dle prvně postavené vily Praha ku poctě hostů-Praţanů, Praţská čtvrť většinou jiţ na území obce Pozlovice. Nejvýznamnější budovy tu jsou Augustiniánský dům a Učitelský dům.“98 V této souvislosti můţeme vidět, ţe oblast Jestřabí a Praţská čtvrť na sebe volně navazovaly, ale většina budov stále ještě připadala obci Pozlovice. U jiţ zmiňované vily Jestřabí se ovšem začal stavitelsky angaţovat Dušan Jurkovič. Stále rostoucí architektonická činnost99 podnítila myšlenku farního rozšíření Luhačovic o oblast Jestřabí. Ta se začala postupně realizovat v roce 1909. Toho roku poţádal tehdejší luhačovický farář Kostka arcibiskupskou konzistoř v Olomouci „jménem občanů luhačovských“ o přifaření
96
Státní okresní archiv Zlín, fond Archiv města Luhačovice, inv. č. 72, fol. 41. Balhar, Jakub. Pamětní kniha obce Luhačovic. 97 MUDr. Veselý musel dokonce v prvních letech existence akciové společnosti čelit útokům z řad svých spolupracovníků. Někteří členové rady si totiţ nepřáli, aby doktor Veselý stál jako ředitel v čele lázní. Akcionáři mu také odmítali poskytovat finanční prostředky ke stavbě nových léčebných domů a Jurkovičovy budovy shledali jako jednotvárné. Z těchto důvodů bohuţel nebyly nakonec uskutečněny stavby několika léčebných budov. V této souvislosti musím podotknout, ţe doktora Veselého tento „podraz“ velmi zarmoutil a byl jím hluboce zklamaný. 98 Státní okresní archiv Zlín, fond Archiv města Luhačovice, inv. č. 72, fol. 41. Balhar, Jakub. Pamětní kniha obce Luhačovic. 99 K jeho prvním stavbám v lázních postupně roku 1906 přibyla Slovácká búda a poté vila Valaška.
41
k farnosti luhačovické vily Jestřabí, Vodoléčebné lázně, hájovnu a vily dr. Samohrda a Pracnera.100 Jednání mezi Luhačovicemi, Pozlovicemi a olomouckou konzistoří se protáhlo aţ do roku 1911. Velmi sporná se v této záleţitosti jevila otázka finančního odškodnění pro obec Pozlovice. Nakonec bylo uděláno vše pro to, aby oblast Jestřabí byla přičleněna k Luhačovicím. Ve zprávě c. k. okresního hejtmanství v Uherském Brodě se v souvislosti s přefařením můţeme dočíst: „Dne 1. července 1911. Č. 14311. Místodrţitelství udělilo na základě §20 zákona dne 7. května 1874, ř. z. č. 50 státní souhlas ku vyfaření části katastru obce Luhačovic zvané Jestřabí ohraničené od katastrální obce Pozlovské silnicí p. č. 2454-2, p. č. 2454-1, pozemkem p. č. 650-1, potokem parc. č. 2474 a 2468 aţ po hranici katastru obce Pozlovic a přivtělení této oblasti k obvodu farní obce Luhačovice. O tom se následkem výnosu c. k. mor. místodrţitelství ze dne 24. června 1911 č. 38962 vědomost dává c. k. okresní hejtman.“101 Souhlasem c. k. místodrţitelství se však přefaření neuskutečnilo hned začátkem července 1911. Zpráva nejprve putovala k farnímu úřadu v Pozlovicích. Státní souhlas se očividně velmi dotkl farní rady v Pozlovicích. V dopise nejmenovaného člena pozlovické farní rady můţeme vypozorovat, ţe reakce některých členů byla v otázce přefaření negativní. Člen rady se obrátil na generálního vikáře Geislera s prosbou, jestli ještě existuje nějaká moţnost, kterou by se rozhodnutí dalo zrušit. Generální vikář na prosbu reagoval takto: „V záleţitosti přefaření Jestřabí z Pozlovic do Luhačovic nedá se nic dělati. (…) Podobných případů stalo se dosti a to v poslední době. Všechny tak skončily jako Váš, k přefaření Tupes z Boršic na Velehrad a t. d.“102 Formálně k přefaření došlo 1. srpna 1911.103 Iniciativy se zhostila kníţecí olomoucká konzistoř, která koordinovala pomocí dopisů jednání mezi pozlovickou a luhačovickou farou. V dopisech se mimo jiné řeší otázka náhrady výloh za opravy farních budov, které by mohly eventuálně přejít ve spory. Generální vikář Geisler tak
100
KOŢELUHOVÁ, Ludmila. Inventář farního úřadu římskokatolického Luhačovice, 1785-1944. Bojkovice, 1966, s. 3. 101 Státní okresní archiv Zlín, fond Farní úřad Pozlovice, inv. č. 66, fol. 2. 102 Státní okresní archiv Zlín, fond Farní úřad Pozlovice, inv. č. 66, fol. 1. 103 Státní okresní archiv Zlín, fond Farní úřad Pozlovice, inv. č. 66, fol. 4.
42
v jednom ze svých rozhodnutí určoval odpovědnost za správu budov c. k. hejtmanství.104 Na základě rozhodnutí c. k. moravského místodrţitelství se k Luhačovicím trvale připojila oblast kolem Jestřábí hory.105 Místní obyvatele tato zpráva nijak nepřekvapila, protoţe uţ delší dobu se prakticky povaţovali za „Luhačovjany“ a do Pozlovic chodili nanejvýše do kostela. O to více proces přefaření Jestřabí k Luhačovicím urychlil svými stavbami Dušan Jurkovič, který svými charakteristickými stavebními prvky prakticky přičlenil tuto oblast jako součást lázeňské zóny k městu Luhačovice. I přes všechny tyto poměrně poklidné kroky zde stále přetrvávala otázka finančního odškodnění. Všeobecně se předpokládalo, ţe za územní ztrátu budou Pozlovice vyplaceny úměrnou částkou. Co se však poté přihodilo, bylo naprosto neočekávané. Město Luhačovice se rozhodlo skrze arcibiskupskou konzistoř v Olomouci soudně vymoci rozhodnutí, aby nemuselo Pozlovicím za Jestřabí zaplatit ani korunu. Dočítáme se tak tomu ve zprávě od olomouckého arcibiskupství, která byla odeslána farnímu úřadu v Pozlovicích. „V Olomouci 1. července 1911. Důstojnému farnímu úřadu v Pozlovicích. Nároků na odškodnění nemá farní obec Pozlovická, jelikoţ roku 1794, kdyţ tehdejší mlynář Sedlář byl ku své vlastní ţádosti se svým územím Jestřabí přefařen z Luhačovic do Pozlovic, nebyla Luhačovické farní obci dána ţádná odškodnění a poněvadţ dle státních zákonů farní obec Pozlovická ţádných nároků v této příčině uplatniti nemůţe.“106 Tento argument byl dle mého názoru velmi dobře vyhledanou skulinou v tehdy ještě ne tak přehledném právním systému. Luhačovice musely v této záleţitosti vynaloţit velké úsilí, aby jim olomoucká konzistoř dala za pravdu. Jestliţe se zaměříme na obsah této zprávy, dojdeme k tomu, ţe oním mlynářem Sedlářem se myslí celá generace této rodiny, která postavením Jestřabského mlýna byla přefařena do obce Pozlovice. Nutno ovšem podotknout, ţe z vlastního rozhodnutí. Pravděpodobným důvodem, proč se rodina Sedlářů rozhodla k přičlenění k Pozlovicím, byla historicky
104
V praxi to pak mělo vypadat tak, ţe v případě oprav a různých výdajů měl konkurenční výbor povinnost vše ohlásit na vyšší instanci, tedy na c. k. hejtmanství. 105 Dnes je na východní straně hory ukryt průmyslový podnik. Skrze hustý les je ale velmi těţké tento objekt spatřit. Nejzřetelněji jde zde vidět pouze komín. 106 Státní okresní archiv Zlín, fond Farní úřad Pozlovice, inv. č. 66, fol. 5.
43
větší významnost Pozlovic nad Luhačovicemi. Jako pádný doklad tohoto tvrzení postačí skutečnost, ţe za císařovny Marie Terezie roku 1758 byly Pozlovice povýšeny na městys. Obdrţely i trţní právo a moţnost dvou trhů (týdenní a výroční nebo dobytčí).107 Z ekonomického hlediska tak bylo přičlenění k Pozlovicím výhodnější. V roce 1911 tak město Luhačovice vyuţilo této události z konce 18. století a finančně se tak zbavily hrozícího břemena. Pro lázně bylo v té době nanejvýš nevhodné, aby místo investování do staveb nových vil a léčebných budov splácely velký peněţní obnos sousední stále větší obci.
4.2 Odloučení Pražské čtvrti v roce 1926 Jestliţe jsem v předchozí kapitole o přefaření Jestřabí popisovala proces více či méně jako poklidný, u takzvané oblasti Praţská čtvrť tomu tak zcela jistě být nemohlo. To, co se odehrálo o několik let později, se neodvratně odrazilo na dalším vývoji obce Pozlovice. Jako Praţská čtvrť se označují pozemky, které od Luhačovic přes Jestřabí volně navazují do obce Pozlovice. I v tomto případě kořen veškerého dění tkví v roce 1902, tedy rokem zaloţení akciové společnosti. Poté následovala doslova expanzivní stavitelská činnost této společnosti na podporu rozvoje lázeňství. Největší počet vil a léčebných budov se přitom začal stavět v lokalitách Jestřabí a Praţská čtvrť. Velmi přehledný výpis všech důleţitých budov nám poskytuje Josef Kolařík. Ten ve své publikaci podává výpis budov postavených od roku 1902: hotel Praha (1902), Augustiniánský dům (1903), vila Praha (1904), vila Pernštýn (1908-1911), vily Nešverova, Prachařova, Krumplova, Kněţský dům (1913), Emauzy a Petřín. Později pak byly postaveny Vikárka, vila Pardubova, Valaška, Vyšehrad, Ţofín, Kancnýřka, dále podél silnice Učitelský dům, Jaroslava, Libuše, vila Rozsívalova, Šárka Rosalie a vila Františka Václavíka.108 Nápadné je četné mnoţství typicky praţských pojmenování budov. Právě proto nese čtvrť přízvisko praţská. Nejzásadnějším faktem je ovšem ta skutečnost, ţe všechny tyto budovy stály na pozemcích, které náleţely do katastru obce Pozlovice. Výjimku snad tvořil 107
KOLAŘÍK, Josef a kol.: Pozlovice v dějinách a obrazech. Luhačovice: Atelier IM Luhačovice, 2009, s. 18. 108 KOLAŘÍK, Josef a kol.: Pozlovice v dějinách a obrazech. Luhačovice: Atelier IM Luhačovice, 2009, s. 30.
44
Augustiniánský dům. Kdyţ roku 1902 koupil klášter augustiniánů v Brně pozemek za částku 5000 Kč od mlynáře Aloise Janíka, postavil zde dům tak, ţe průčelím stál na katastru luhačovickém a patřil proto do Luhačovic.109 V roce 1915 došlo k zásadnímu prohlášení, které definitivně změnilo právní nazírání na Luhačovice. Na základě § 1 zákona ze dne 11. července 1914, čís. 49 prohlásilo místodrţitelství lázně Luhačovice za léčebné místo a určilo „obvod tohoto léčebného místa, který zabírá také velkou část katastru Pozlovského. V tomto obvodu leţí také Praţská Čtvrť, skupina několika vil v katastru obce Pozlovic.“110 Tato informace je velmi zásadní, protoţe poprvé je Praţská čtvrť, byť v katastru pozlovickém, spojována oficiálně s obcí Luhačovice.111 Okolností, které zapříčinily proces odloučení čtvrti a její následné přefaření, bylo mnohem více. Kromě jiţ zmiňovaného povýšení Luhačovic na léčebné místo v roce 1915 tu zde byly i zajímavější skutečnosti, které přispěly svou troškou do mlýna. Prvně je třeba podotknout, ţe obyvatelé této čtvrti rozhodně nebyli ve většině rodilí „Pozlovjané“. Kdyţ se zde začaly stavět vily a léčebné budovy, tak právě vily slouţily primárně pro návštěvníky lázní, nikoliv pro místní obyvatele. Tak v Praţské čtvrti pobývalo více cizinců a přistěhovalců neţ domorodců. Především z jejich podnětu se obecní rada začala zabývat myšlenkou připojení čtvrti k Luhačovicím. Z luhačovické pamětní knihy se ale dovídáme mnohem kurióznější informace. V ní se k této tematice píše: „Splnilo se přání obyvatelů Praţské čtvrti, aby byli připojeni k Luhačovicím, by se tato hosty hojně vyhledávaná lázeňská část ve svém vnějšku ladně upravovala, neboť obec Pozlovice o ni valně se nestarala.“112 Z tohoto prohlášení vyplývá, ţe obyvatelům Pozlovic tato oblast nebyla příliš blízká, neţ aby se o ni zajímali, tak jako například k oblasti okolo Horního Konce, kde se nachází kostel sv. Martina. Troufám si tvrdit, ţe mezi „Pozlovjany“ a obyvateli Praţské čtvrti panovala rivalita. Ta započala uţ před první světovou válkou, kdy se Praţská čtvrť domáhala
109
VANK, František. Pamětní kniha městečka Pozlovic. 1922-1939, s. 29. Opis originálu ve vlastnictví Josefa Hanáka. 110 VANK, František. Pamětní kniha městečka Pozlovic. 1922-1939, s. 29. Opis originálu ve vlastnictví Josefa Hanáka. 111 Luhačovice se městem stávají teprve v roce 1936. Do té doby byly „pouze“ obcí. 112 Státní okresní archiv Zlín, fond Archiv města Luhačovice, inv. č. 72, fol. 77-79. Balhar, Jakub. Pamětní kniha obce Luhačovic.
45
mostu, který vedl přes Pozlovický potok. Následovalo několik stíţností na obec, postupně se vyhrocovaly vztahy místních obyvatel. Asi nejzajímavější informací pak byla myšlenka obce Luhačovice, ţe by se situace vyřešila tak, ţe z Praţské čtvrti by byla vytvořena samostatná politická obec. Podobně zcestná myšlenka vyšla najevo i v pozdějších letech. Na zasedání obou obecních zastupitelstev byl projednáván dokonce i návrh spojit Pozlovice a Luhačovice v jednu obec. Tyto nápady byly ovšem zcela neuskutečnitelné a do celé velmi vyhrocené situace jen přilévaly olej do ohně. Celá záleţitost „se dala do běhu“ v roce 1922. V souvislosti s tím, co nyní popíšu, se nebojím pouţít slovo sabotáţ. Souvisí s postavou Josefa Kašpárka, tajemníka obce Pozlovice. Jeho popudem podala obecní rada v Luhačovicích roku 1922 na ministerstvo vnitra ţádost, aby byla Praţská čtvrť připojena k Luhačovicím. Tuto ţádost podepsalo několik majitelů vil, takţe dostala na váţnosti. František Vank, kronikář obce Pozlovice, ze svého pohledu podotýká, ţe místo toho, aby Josef Kašpárek z pozice tajemníka Pozlovic upozornil obec na tuto akci, tak „nejen ţe tak neuskutečnil, ba naopak tajně horečně pracoval proti obci.“113 Kdyţ se odpověď od ministerstva vnitra dostala k obecní radě v Pozlovicích, došlo k velkým změnám. Někteří členové byli velmi pobouřeni jednáním Josefa Kašpárka. Ten byl z pochopitelných důvodů zbaven funkce tajemníka a místo něj nastoupil kronikář František Vank. Jenţe Josef Kašpárek se s tímto pro něj potupným výsledkem rozhodně nehodlal smířit. František Vank v Pamětní knize městečka Pozlovic píše, ţe hned na to podal Josef Kašpárek stíţnost na obecní hospodářství, ač paradoxně sám osobně před několika dny hospodaření obce uznal za vzorové. Jeho jednání bylo naprosto v protikladu a společně s jeho poţadavkem na rozpuštění pozlovického obecního zastupitelstva byly všechny jeho ţaloby zemským výborem odloţeny jako vyřízené. Schůze obou zastupitelstev uţ byla nevyhnutelná. Klíčové jednání roku 1922 se konalo 16. listopadu. Do Pozlovic přijel zástupce zemského výboru Antonín
113
VANK, František. Pamětní kniha městečka Pozlovic. 1922-1939, s. 30. Opis originálu ve vlastnictví Josefa Hanáka.
46
Novotný.114 Zastupitelstvo obce Pozlovice na tomto zasedání vyrukovalo hned několika velmi zásadními informacemi, na jejichţ základě měla být ponechána Praţská čtvrť v jejich rukou. Především oponovali tím, ţe odloučením přijde obec o velký finanční příjem a bude hospodářsky silně ohroţena. Tento důvod byl zcela pochopitelný, protoţe z celého obecního rozpočtu obce Pozlovice v té době zhruba 70 % tvořily příjmy z různých ubytovacích zařízení v Praţské čtvrti. Zástupce zemského výboru Antonín Novotný zde přišel s vlastním odváţným návrhem, a to spojit obě obce (t. j. Luhačovice a Pozlovice) v jednu. S tím zase nesouhlasili zástupci obce Luhačovice a celé zasedání se tak ještě zostřilo.115 Nejlépe toto zasedání popisuje kronikář František Vank. Ten se jej jako tajemník obce Pozlovice osobně zúčastnil. „Schůze byla velmi bouřlivá. Zástupcové Pozlovic opakovali své závaţné důvody ústy pana učitele Chupíka. Tvrdil, ţe připojením Praţské čtvrti tajně získají Luhačovice hospodářsky i teritoriálně. Zástupcové Praţské čtvrti opakovali zde důvody k podání ţádosti, totiţ ţe s lázněmi tvoří téměř nerozlučný spolek. Zástupce zemského výboru navrhuje odluku provésti a Pozlovicím zaplatiti 10 000 Kč jako odškodné za vzniklou ztrátu, s čímţ Luhačovice souhlasí. Samozřejmě!!“116 Zde můţeme vypozorovat aţ nevraţivost jednotlivých stran a váţnost celé situace. Z jeho výpovědi lze ve stručnosti pochopit nároky jednotlivých aktérů. Nejvíce šokující je informace o částce. Ta byla na tehdejší poměry naprosto absurdní. Ve skutečnosti by totiţ měla částka v té době odpovídat zhruba 200 000 Kč. Snaha „vyšachovat ze hry“ Pozlovice zde byla očividná. Tlak se v otázce finančního odškodnění na pozlovické zastupitelstvo valil ze dvou stran. Pochopitelně, ţe s navrhovanou částkou Luhačovice souhlasily. Byl by to pro ně naprostý triumf a za velmi nízkou částku by se tak dostaly k hospodářsky a ekonomicky nejsilnější oblasti celého okolí. Je jen otázkou, proč zemský zástupce Antonín Novotný přišel s tak nízkou částkou. Dokumenty v této souvislosti mlčí. Buď nevěděl o finančním potenciálu Praţské čtvrti, nebo stál na straně lázní Luhačovice a méně významnou obec Pozlovice nepovaţoval v konkurenci s lázněmi za hodnotného soupeře.
114
VANK, František. Pamětní kniha městečka Pozlovic. 1922-1939, s. 30. Opis originálu ve vlastnictví Josefa Hanáka. 115 KOLAŘÍK, Josef a kol.: Pozlovice v dějinách a obrazech. Luhačovice: Atelier IM Luhačovice, 2009, s. 30. 116 VANK, František. Pamětní kniha městečka Pozlovic. 1922-1939, s. 32. Opis originálu ve vlastnictví Josefa Hanáka.
47
Řešení se na radě nenašlo, ale i tak návrh na částku odškodnění Pozlovic ve výši 10 000 Kč putoval k vládě ke schválení. V této souvislosti jako občanka dnes uţ městyse Pozlovice musím ocenit velkou snahu učitele Františka Chupíka. Jen díky němu nedošlo jiţ v roce 1922 k odloučení Praţské čtvrti za „nicotnou“ částku. Jeho dopisy, petice prezidentovi T. G. Masarykovi, odvolání a protestní listy do parlamentu sice situaci nezachránily, ale zavrhly myšlenku téměř nulové finanční náhrady, tak jako tomu bylo v roce 1911 s přefařením oblasti Jestřabí. Léta 1923, 1924 a 1925 se nesly ve znamení velkého počtu jednání mezi obecní radou v Pozlovicích, Luhačovicích a úřadem vlády. Obzvláště pozlovičtí rodáci jako František Chupík a náměstek starosty František Kolařík velmi usilovali o udrţení Praţské čtvrti. Nelíbilo se jim především zmiňované finanční odškodnění. Do Prahy se tak vyslaly několikery deputace, které měly neutěšenou situaci zachránit. V poslední deputaci z počátku roku 1925 bylo usneseno, ţe kauza Praţská čtvrť bude pro obec Luhačovice kladně vyřešena za předpokladu finančního odškodnění částkou 70 000 aţ 100 000 Kč. V dokumentu můţeme kromě těchto informací přečíst: „Obec Luhačovice s akciovou společností lázní luhačovických je povinna do 3 měsíců po vyrozumění o povolené změně na své útraty znovu obecní hranice vymezníkovat, zaměřit a doplnit tak, jak ustanovují nařízení ministerstva financí a spravedlnosti ze dne 7. 7. 1890. (…) Připomínkám obce Pozlovice a některých majitelů domů a pozemků v Praţské čtvrti, dále Aloise Janíka a Františky Gaislerové, vláda nevyhovuje.“117 Námitky několika rolníků tak byly zamítnuty a spor o Praţskou čtvrť byl rozhodnut v neprospěch obce Pozlovice. Nebyl brán ani zřetel na protestní listy a vyslané delegace pozlovických zastupitelů do Prahy. Dochoval se i jeden z dopisů pozlovického obecního zastupitelstva, ve kterém zastupitelstvo vládě na základě daňových výpisů objasňovalo celou záleţitost. Kromě daní za jednotlivé roky dodávali zastupitelé k celé problematice i případné hospodářské důsledky, které by Pozlovice silně poškodily. Myslelo se tím odpadnutí činţovní daně, 1/3 daně domovní a části daně pozemkové. Starosta František Martinec v dopise navíc zdůrazňoval, ţe lázeňskému rozvoji tato změna příliš neposlouţí, protoţe obec Luhačovice je uţ dostatečně silná. Dle něj naopak pro obec Pozlovice mělo mít
117
Státní okresní archiv Zlín, fond Archiv města Luhačovice, inv. č. 72, fol. 77-79. Balhar, Jakub. Pamětní kniha obce Luhačovic.
48
odloučení za následek naprosté hospodářské zhroucení.118 Na závěr dopisu dokonce starosta více či méně vyhroţoval, ţe pokud všechny tyto body nebudou vzaty v potaz, budou nuceni všichni zastupitelé se vzdát svých funkcí. Obec Pozlovice brala nepříznivé vyřešení celé záleţitosti jako křivdu. Po schválení odloučení Praţské čtvrti bylo zahájeno definitivní jednání obou obcí. Na základě výnosu vlády byly obě obce povinny znovu vymezit hranice. Na společném zasedání opět vyšly najevo nesympatie mezi starostou Luhačovic a Pozlovic. Navzájem se osočovali z odmítavého přístupu k majetkoprávnímu vyrovnání některých pozemků. Luhačovický starosta měl v úmyslu zaplatit nejniţší moţnou částku, tj. 70 000 Kč v případě, ţe obec Pozlovice nebude ochotna spolupracovat. Na povrch vyplul opět spor ohledně dřevěného mostu v praţské čtvrti, který obec Luhačovice jakoţto nový majitel musela nutně rekonstruovat. Není vůbec s podivem, ţe i z tohoto důvodu luhačovické zastupitelstvo usilovalo o niţší částku jako odškodné. Zasedání to bylo velmi ostré, ale společně se dohodli na tom, ţe budou bezpodmínečně respektovat rozhodnutí ministerstva vnitra. I přes všechny námitky došlo ke konci ledna k novému vyměření hranic mezi obcemi. Přítomni byli oba starostové, dále náměstek starosty Pozlovic František Kolařík a Tomáš Hanák z obecního zastupitelstva Luhačovic.119 Rozpočet na rok 1925 ale vyřešen nebyl. Situace byla tak komplikovaná, ţe se protáhla aţ do konce roku 1926. Stále nebylo vyřešeno podrobné vyúčtování a také majetkové vyrovnání za Praţskou čtvrť. Obec Pozlovice stále zaujímala odmítavé stanovisko v celé záleţitosti. Dokonce přistoupila na myšlenku spojení obcí v jednu, ale tento nápad byl Luhačovicemi rázně zamítnut. Luhačovice byly noblesními lázněmi a nestály o více či méně selskou obec. Všechny okolnosti tu hrály pro rozvoj lázeňství. V této souvislosti musím projevit pochopení nad pocity „Pozlovjanů“. V té době Luhačovice uţ byly známými lázněmi a připojením Praţské čtvrti se formálně pro lázeňské hosty nic nezměnilo. Ovšem hospodářské důsledky pro Pozlovice byly hrozivé. Vypočítavost Luhačovic zde pak byla na místě.
118
VANK, František. Pamětní kniha městečka Pozlovic. 1922-1939, s. 39. Opis originálu ve vlastnictví Josefa Hanáka. 119 KOLAŘÍK, Josef a kol.: Pozlovice v dějinách a obrazech. Luhačovice: Atelier IM Luhačovice, 2009, s. 32.
49
Definitivní tečku za odloučením Praţské čtvrti učinilo rozhodnutí ministerské rady ze dne 29. ledna 1926. „Obec Luhačovice je povinna dáti obci Pozlovicím za úbytek daňové základny následkem vyloučení tzv. Praţské čtvrti z obvodu obce Pozlovice a připojení jejímu k obvodu obce Luhačovic jednou pro vţdy náhradu obnosem 100 000 Kč. Rada politické správy v. z. Mezírka v. r.“120 Slovem jednou provţdy tak byla ukončena bouřlivá kapitola odloučení Praţské čtvrti. Druhý den nato se ve škole v Pozlovicích provedlo podrobné vyúčtování. František Vank ukončil tuto záleţitost větou: Tímto aktem celá tato tragédie byla ukončena.
4.3 Vyfaření Pražské čtvrti v roce 1929 Odloučením Praţské čtvrti se problematika přenesla na vlnu duchovní. Jestliţe došlo k odloučení, muselo nutně dojít i k přefaření. Jak uţ jsem v předchozích kapitolách zmiňovala, tak podobně jako oblast Jestřabí i Praţská čtvrť spadala pod děkanát Pozlovice.121 Iniciativa přefaření vzešla i v tomto případě ze strany obce Luhačovice, a to z farního úřadu. Ten v srpnu 1928 zaslal na okresní politickou správu v Uherském Brodě obsáhlý dopis se ţádostí přefaření Praţské čtvrti do farnosti Luhačovice. V ţádosti farní úřad argumentoval hned několika odůvodněními. Například tím, ţe Praţská čtvrť jiţ politicky spadala pod Luhačovice, a ţe obyvatelstvo se cítilo být „Luhačovjany“. Důleţitým prvkem byl i fakt, ţe děti v této oblasti chodily do školy v Luhačovicích a neznaly tak farníky v Pozlovicích. Vztahy tak byly narušené a poměrně ochladlé. V neposlední řadě by došlo i ke zjednodušení agendy, protoţe mnoha státním institucím nebylo známo, ţe Praţská čtvrť spadala pod děkanát Pozlovice.122 Tímto dopisem započal proces přefaření. Zpráva o dopisu se v září dostala i k pozlovické farní radě. Ta byla samozřejmě velmi pobouřena a rozhodně zamítla případnou změnu. Zástupci hned odeslali dopis okresnímu úřadu v Uherském Brodě. Ve stejné době však zaslal dopis okresní radě i Jaroslav Fridrich, pozlovický farář. Dopis se nám dochoval a my v něm můţeme přečíst: „Důvody uvedené v ţádosti farního úřadu luhačovického, aţ snad na důvod zjednodušení úřední agendy, nejsou velmi závaţné. (…) Obec Ludkovice např. patří pod 120
KOLAŘÍK, Josef a kol.: Pozlovice v dějinách a obrazech. Luhačovice: Atelier IM Luhačovice, 2009, s. 32. 121 Děkanát Pozlovice existoval od roku 1785 (v některých materiálech od roku 1761) aţ do roku 1951. 122 Státní okresní archiv Zlín, fond Farní úřad Pozlovice, inv. č. 67, fol. 12.
50
farnost do Pozlovic a jiţ kolikráte se stalo, ţe úřední přípisy týkající se této obce zaslány byly farnímu úřadu v Luhačovicích. (…) Podepsaný jest proti vyfaření téţ z toho důvodu, aby chránil velkou většinou chudé poplatníky farnosti pozlovické, jeţto úbytkem kostelní přiráţky, plynoucí z Praţské čtvrti, při opravách kostela a fary, by byli velice zatíţeni zvýšením kostelní přiráţky.“123 Z dopisu faráře je tedy patrné, ţe by se nejednalo jen o formální krok, ale ţe by to mělo větší finanční zátěţ pro občany Pozlovic. Také musíme brát v úvahu záleţitost hrobových míst. Na místním hřbitově u kostela sv. Martina se dodnes nacházejí i hroby občanů Praţské čtvrti. Úřední vyřizování by tak v té době bylo mnohem komplikovanější. Nicméně bylo nutné, aby se sešel pozlovický konkurenční výbor. Ten zasedal 1. dubna 1929. Kromě dodatečného schválení rozpočtu na rok 1929 byla na programu především otázka vyfaření Praţské čtvrti. A právě zde došlo ke změně původně zamítavého hlediska. Klíčovým důvodem bylo to, ţe na zasedání výboru prohlásil předseda kostelního konkurenčního výboru luhačovického toto: „Kostelní konkurenční výbor Luhačovický ponechává vybírání kostelních přiráţek z Praţské čtvrti pro kostelní konkurenční výbor Pozlovický po tři roky ode dne vyfaření s předpokladem, ţe by tato přiráţka vynesla asi 6 000 Kč ročně při výši přiráţek 180%. (…) Skončeno a podepsáno. Josef Blahoš v. r., Janíček František v. r., Malaník Alois v. r., Máčala Josef v. r., Martinec František v. r.“124 Díky tomuto prohlášení uţ pak nestálo nic v cestě. Pozlovickou farní radu uspokojilo hlavně to, ţe jim byl ponechán výběr kostelních přiráţek. Okresní úřad v Uherském Brodě uţ tak jen dodatečně schválil nabídku kostelního konkurenčního výboru v Luhačovicích. Obě strany se totiţ na rozdíl u odloučení Praţské čtvrti v případě přefaření dohodly poměrně rychle. Právní účinnost nabylo rozhodnutí k 1. červenci 1930. „Dodatkem ku zdejšímu výnosu ze dne 11. 5. 1930 č. j. 9811 se sděluje, ţe dle arcibiskupní zprávy konzistoře v Olomouci ze dne 31. května 1930 č. 9476 nabylo přefaření účinnosti. Za okresního hejtmana Dr. Janků v. r.“125 Takto skončil dlouhý proces, který nevratně změnil podobu a významnost obce Pozlovice na úkor obce Luhačovice. Aţ do začátku druhé světové války vztahy mezi 123
Státní okresní archiv Zlín, fond Farní úřad Pozlovice, inv. č. 67, fol. 11. Státní okresní archiv Zlín, fond Farní úřad Pozlovice, inv. č. 67, fol. 6. 125 Státní okresní archiv Zlín, fond Farní úřad Pozlovice, inv. č. 67, fol. 13. 124
51
těmito dvěma obcemi ochladly. Mnoho občanů Pozlovic dodnes zazlívá luhačovickému zastupitelství, ţe se příliš hnalo za bohatstvím po staletí významnější obce Pozlovice. Minulost však uţ člověk nemůţe zvrátit. I tak je ale velmi důleţitá skutečnost, ţe v historii dějin obce, nyní uţ města Luhačovice, sehrály velkou roli vztahy k sousedním obcím. Nebýt několika přelomových událostí (panství hraběcí rodiny Serényiů, vznik kostela v Luhačovicích, postupný proces přefařování vedoucí aţ k odloučení Praţské čtvrti), nebyly by se Luhačovice dnes nacházely jakoţto centrum Luhačovického Zálesí tam, kde jsou nyní.
52
Závěr Tematika Luhačovického Zálesí, jejího centra města Luhačovice a popis vztahů mezi obcemi a městem je záleţitost, která byla dle mého názoru v posledních desetiletích prakticky opomíjena. Kdyţ jsem během své práce postupně syntetizovala své výsledky, došla jsem k závěru, ţe se o tematice mikroregionu Luhačovické Zálesí v posledních letech prakticky nic nového nenapsalo. Dodnes chybí aktualizovaná publikace o Zálesí. Od kroniky Antonína Václavíka nedošlo k ţádné celkové revizi. Myslím si, ţe by dnes širší veřejnost uvítala práci, která by porovnávala změny, které se v tomto mikroregionu udály za bezmála osmdesát pět let. Bylo by velmi zajímavé například porovnat změny ve sloţení nářečí, či v podobě udrţovaných zvyků mezi obyvateli v současnosti. Na začátku své práce jsem si stanovila zachytit souvislosti mezi vztahem města Luhačovice se sousedními obcemi. Díky získání kronik a dokumentů potřebných k bádání se mi podařilo dostat ke klíčovým událostem, které se udály v dějinách tohoto mikroregionu a které silně ovlivnily vzestup města Luhačovice. Práce se především posunula o poznání oproti dřívějšku v tom slova smyslu, ţe nezobrazuje město Luhačovice jako vţdy největší a nejdůleţitější město mikroregionu Luhačovické Zálesí, ale ţe v jistých zásadních momentech vyzdvihuje významnost okolních obcí nad tímto městem. Nejvíce lze tento fakt pozorovat v kapitole, která se věnuje přefařování obcí nebo jejich částí. Právě otázka přefařování čtvrtí z jedné obce do druhé se mi v souvislosti se sběrem informací stala tíţivou. Důvodem problematického zisku fondů farních inventářů několika obcí byla skutečnost, ţe tyto fondy jsou sice uloţeny ve Státním okresním archivu ve Zlíně, ale jsou ve vlastnictví olomouckého arcibiskupství. Naštěstí se mi podařilo získat oprávnění aspoň nahlédnout do několika málo fondů, které mi byly zpřístupněny. Moţnost fotografování mi byla bohuţel zamítnuta. Hlavní přínos práce tkví v tom, ţe představuje historii města Luhačovice z jiného hlediska, neţ tomu je v jiných publikacích o těchto lázních. Během své práce se mi dostaly do rukou knihy, které se zabývaly například dějinami lázeňství v Luhačovicích či jednotlivými významnými osobnostmi, které v lázních působily nebo je navštívily. Ale nenašla jsem ţádnou publikaci, která by souhrnně věnovala pozornost čistě vztahům města s okolními obcemi. Z tohoto důvodu by má bakalářská práce mohla 53
vyplnit dosud prázdné místo v jinak poměrně dlouhé řadě knih, jejichţ hlavním tématem je město Luhačovice. Obávám se, ţe vyuţitelnost bakalářské práce ve školní praxi bude skrze příliš úzké zaměření minimální, ale její upotřebení pro soukromé účely či pro regionální vyuţití bude jistě vítané (například v informačním centru ve městě Luhačovice pro turisty a rekreanty). V ţádném případě ale nechci tvrdit, ţe mou bakalářskou prací je tato tematika zcela vyčerpána. Na základě rozhovorů s několika pamětníky, jmenovitě s panem Josefem Hanákem, jsem došla k závěru, ţe studium vztahů města Luhačovice s okolními obcemi není zdaleka celé probráno. Existuje ještě mnoho dalších problematických témat, které v historii vývoje Luhačovic nebyly ještě zpracovány. Zejména stavba luhačovické přehrady (téţ pozlovické přehrady) z let 1912 aţ 1930 je kapitola sama o sobě. I v tomto případě je publikačně zcela nezpracovaná záleţitost přehrady dodnes plna otazníků, které stále čekají na odhalení a zveřejnění. Další doposud nezpracovanou kapitolou k dalšímu bádání můţe být i otázka osvobozování Luhačovic a okolních obcí na Zálesí za 2. světové války rumunskými oddíly. Tato kapitola našich dějin je rovněţ plná nezveřejněných příběhů a souvislostí. V této rovině by mohl výzkum případně dále pokračovat a jeho výsledky by mohly být uvedeny v například v diplomové práci.
54
Resumé Bakalářská práce pojednává o historických souvislostech vztahu města Luhačovice k okolním obcím, především k dnes jiţ městysi Pozlovice, ale také například k obci Bojkovice a Biskupice. Celkový popis vztahu je popsán na pozadí mikroregionu Luhačovické Zálesí. Práce zejména mapuje klíčové historické události města, které významně ovlivnily jeho mocenský vzestup nad okolními obcemi. Hlavní důraz je kladen především na vznik jednotlivých farností a na problematiku takzvaného přefařování čtvrtí či celých obcí. Proces přefařování patří k nejzásadnější části bakalářské práce, protoţe díky němu tak máme moţnost nahlíţet na město a lázně Luhačovice z jiného úhlu pohledu.
Summary The bachelor thesis deals with the historical context of relationship town Luhačovice to the neighbouring villages, especially to today township Pozlovice, but also for example to the village Bojkovice and Biskupice. The full description of the relationship is described in the background of the micro-region Luhačovické Zálesí. The thesis mainly describes crucial historical events in the town, which important influenced its power rise over surrounding villages. The main emphasis is primarily given on the establishment of individual parishes and the issue of the so-called parish change of quarters or entire villages. The process of the parish change belongs to most important part of the thesis, because thanks to him we have the opportunity to look at the town and spa Luhačovice from another perspective.
55
Seznam pramenů a literatury A. Archivní prameny Státní okresní archiv Zlín, fond Farní úřad Luhačovice, inv. č. 66. fond Farní úřad Pozlovice, inv. č. 67. fond Městský úřad Luhačovice, inv. č. 39. fond Národní škola Biskupice, inv. č. 111. fond Archiv města Luhačovice, inv. č. 72, Balhar, Jakub. Pamětní kniha obce Luhačovic. Školní kronika. Pozlovice. Velké Meziříčí, 1932. Opis ve vlastnictví Josefa Hanáka. VANK, František. Pamětní kniha městečka Pozlovic, 1922˗1939. Opis originálu ve vlastnictví Josefa Hanáka. KOŢELUHOVÁ,
Ludmila.
Inventář
farního
úřadu
římskokatolického
Luhačovice, 1785˗1944. Bojkovice, 1966. KOŢELUHOVÁ, Ludmila. Inventář děkanského úřadu Pozlovice, 1785˗1944. Bojkovice, 1966. KOŢELUHOVÁ, Ludmila. Inventář Jednoty sv. Josefa pro postavení kostela v Luhačovicích, 1862˗1954. Bojkovice, 1965. B. Elektronické zdroje Stanovy svazku obcí „Mikroregion Luhačovské Zálesí“: Úplné znění stanov po změnách provedení valnou hromadou MLZ dne 11. 12. 2012. Čl. II. Členové svazku, členství [online]. 7. 12. 2014 [cit. 7. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.luhacovskezalesi.cz/media/documents/ruzne/mlz_stanovy_2012_po dpisy.pdf Luhačovice. Luhačovice a příroda [online]. 14. 2. 2015 [cit. 14. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.eluhacovice.cz/luhacovice/luhacovice-a-priroda/ BOČEK, Antonín. Codex diplomaticus et epistoralis Moraviae, IV. [online]. Olomouc,
1845,
330
s.
[cit.
7.
12.
2014].
Dostupné
z:
http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=3&bookid=58&page=334 LANGOVÁ, Jana. Přehled výzkumů 50 [online]. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 2009 [cit. 7. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.iabrno.cz/pv/PV50eneolit.pdf 56
KUČERA, Jan. Paměti královského města Uherského Brodu [online]. Brno: Tisk Ed. Kalous, 1903, 455 s. [cit. 15. 12. 2014]. Dostupné z: http://archive.org/stream/pamtikrliekrlov00kugoog/pamtikrliekrlov00kugoog_dj vu.txt C. Časopisy JEŘÁBEK, Richard. Rub a líc současných proměn lidové kultury na Valašsku. Brno: Časopis Matice moravské, 1975, roč. 94, s. 97˗110. D. Literatura ČERNÍK, Josef. Záleské písně z okolí Luhačovic. Brno: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957, 299 s. DEMEK, Jaromír – NOVÁK, Václav a kol. Neţivá příroda. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1992, 242 s. JANČÁŘ, Josef. Lidová kultura na Moravě. Stráţnice: Ústav lidové kultury, 2000, 373 s. KOLAŘÍK, Josef. Pozlovice v dějinách a obrazech. Luhačovice: Atelier IM, 2009, 270 s. KVĚT, Radan – KAČURA, Georgij. Minerální vody Jihomoravského kraje. Praha: Ústřední ústav geologický, 1976, 151 s. LETOCHA, František Václav. Památky města Brodu Uherského. Uherský Brod: Musejní společnost pro Moravské Slovácko, 1942, 192 s. MÜLLER, František. Luhačovicko. Místní a pomístní jména v dějinách a pověstech. Provodov: Ř. k. farní úřad, 1981, 165 s. ŠVIHÁLEK, Milan. Luhačovická zastavení starodávná i novější. Luhačovice: Město Luhačovice, 2008, 157 s. VÁCLAVÍK, Antonín. Luhačovské Zálesí: příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930, 671 s. VÁCLAVÍK, Antonín. Podunajská dedina v Československu. Bratislava: Vydavatelské druţstvo, 1925, 246 s. VERBÍK, Antonín. Krevní kniha městečka Bojkovic. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 1971, 179 s.
57
Seznam příloh Příloha č. 1: Státní okresní archiv Zlín, fond fond Archiv města Luhačovice, inv. č. 72, fol. 34. Balhar, Jakub. Pamětní kniha obce Luhačovic (fotografie). Příloha č. 2: Státní okresní archiv Zlín, fond Městský úřad Luhačovice, inv. č. 39, fol. 77 (fotografie). Příloha č. 3: Státní okresní archiv Zlín, Příloha č. 2: Státní okresní archiv Zlín, fond Městský úřad Luhačovice, inv. č. 39, fol. 78 (fotografie). Příloha č. 4: VÁCLAVÍK, Antonín. Luhačovské
Zálesí:
příspěvky
k národopisné
hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930, s. 131 (fotografie). Příloha č. 5: VÁCLAVÍK, Antonín. Luhačovské
Zálesí:
příspěvky
k národopisné
hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930, s. 27 (fotografie). Příloha č. 6: KOLAŘÍK, Josef. Pozlovice v dějinách a obrazech. Luhačovice: Atelier IM, 2009, s. 134 (fotografie).
58
Obrazová příloha
Příloha č. 1: O původu jména Luhačovice a o první nejstarší písemné zmínce města (fotografie).
Příloha č. 2: Rozhodnutí zemské správy o odloučení Praţské čtvrti od obce Pozlovice a přičlenění k obci Luhačovice (fotografie). 59
Příloha č. 3: Rozhodnutí zemské správy o výši finanční náhrady pro obec Pozlovice za odloučení Praţské čtvrti a o povinnosti nového vymezení hranic (fotografie).
Příloha č. 4: Pohled na čtvrť Jestřabí s vilou Jestřabí (vlevo) a Vodoléčebným ústavem (fotografie).
60
Příloha č. 5: Pohled na kostel sv. Martina v Pozlovicích (fotografie).
Příloha č. 6: Augustiniánský dům vybudovaný v roce 1903 (fotografie).
61
