MASARYKOVA UNIVERZITA. Impresionismus v próze Fráni Šrámka

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra českého jazyka a literatury

Impresionismus v próze Fráni Šrámka Bakalářská práce

Brno 2012

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc.

Kateřina Licková

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

V Brně dne ………………………

………………………………… Kateřina Licková

Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu mé práce doc. PhDr. Jiřímu Poláčkovi, CSc., za jeho rady, odborné vedení a ochotný přístup poskytovaný při psaní bakalářské práce.

OBSAH OBSAH .........................................................................................................................4 ÚVOD...........................................................................................................................6 1. FRÁŇA ŠRÁMEK ....................................................................................................7 1.1 Život ....................................................................................................................7 1.2 Dílo .....................................................................................................................9 1.2.1 Lyrika ...........................................................................................................9 1.2.2 Próza........................................................................................................... 10 1.2.3 Drama ......................................................................................................... 10 2. IMPRESIONISMUS ............................................................................................... 12 2.1 Vznik impresionismu ......................................................................................... 12 2.2 Základní rysy impresionismu ............................................................................. 13 2.3 Impresionismus ve světové literatuře ................................................................. 15 2.4 Impresionismus v české literatuře ...................................................................... 16 3. IMPRESIONISMUS V PRÓZE FRÁNI ŠRÁMKA................................................. 18 3.1 Stříbrný vítr ....................................................................................................... 18 3.1.1 Výstavba díla .............................................................................................. 19 3.1.2 Výrazové prostředky ................................................................................... 20 3.1.3 Krajina jako „zrcadlo duše" ......................................................................... 21 3.1.4 Hlas „stříbrného větru“ ............................................................................... 24 3.1.5 Autobiografické prvky ................................................................................ 25 3.2 Křižovatky ......................................................................................................... 27 3.2.1 Výstavba díla .............................................................................................. 27 3.2.2 Výrazové prostředky ................................................................................... 28 3.2.3 Ztvárnění přírody ........................................................................................ 31 3.2.4 Smrt jako východisko .................................................................................. 33 3.2.5 Autobiografické prvky ................................................................................ 34 3.3 Tělo ................................................................................................................... 36 3.3.1 Výstavba díla .............................................................................................. 36 3.3.2 Výrazové prostředky ................................................................................... 37 3.3.3 Město jako „ilustrátor“ děje......................................................................... 39 3.3.4 Příroda ........................................................................................................ 40 3.3.5 Máňa a její „tělo“ ........................................................................................ 41 3.3.6 Subjektivizace prózy ................................................................................... 43

ZÁVĚR ....................................................................................................................... 44 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .......................................................................... 46 Primární literatura.................................................................................................... 46 Sekundární literatura ............................................................................................... 46 SEZNAM PŘÍLOH ..................................................................................................... 49 PŘÍLOHY ................................................................................................................... 50 BIBLIOGRAFICKÝ ZÁZNAM .................................................................................. 53 ANOTACE ................................................................................................................. 53 ABSTRACT................................................................................................................ 53 KLÍČOVÁ SLOVA..................................................................................................... 53 KEY WORDS ............................................................................................................. 53

ÚVOD Ve své bakalářské práci se budu věnovat interpretaci základních prvků impresionismu

v románech

významného

českého

spisovatele

Fráni

Šrámka.

Impresionismus je umělecký směr, který se rozvíjel na přelomu 19. a 20. století. Nejdříve se objevil v umění francouzských malířů, ale postupně zasáhl téměř celou evropskou kulturu a ovlivnil jak literární, tak hudební tvorbu. Vyznačoval se především snahou autorů zachytit prchavý okamžik a dával přednost smyslovým počitkům před rozumovými. Fráňa Šrámek byl český spisovatel, který výrazně zasáhl českou literaturu na konci 19. a počátku 20. století. Jeho rozsáhlé dílo je tvořené poezií, prózou a dramatem a stalo se velkou hodnotou ve všech těchto oblastech. Šrámek publikoval také články v časopisech a novinách, především v raných letech, kdy se řadil k tzv. generaci mladých buřičů. Jeho tvorba se vyvíjela od postojů antimilitaristicky smýšlejícího

a

revolučně

nadšeného

mladého

muže

až

po

postoje

vyrovnaného a po klidu toužícího člověka. Šrámek v ní kladl důraz na emocionální složku a radost ze života, které byly příznačné pro jeho sbírku Splav, jež se stala významnou součástí české poezie. V úvodu teoretické části své práce nastíním autorův životopis a jeho tvorbu, jelikož osudy Fráni Šrámka se odrazily v jeho díle a velkou měrou je ovlivnily. Poté se zaměřím na charakteristiku impresionismu jako literárního směru. Přiblížím jeho vznik a počátky, představím nejvýznamnější představitele světového malířství a jejich tvorbu; především vymezím základní znaky směru, které budou nezbytné pro tuto práci. Dále uvedu nejvýznamnější české a světové spisovatele, které impresionismus také ovlivnil. V jádru své práce se budu zabývat třemi vybranými romány, jež byly vytvořeny pod vlivem impresionismu a v nichž najdeme téměř všechny jeho stěžejní znaky. Budu rozebírat Stříbrný vítr, který je nejvýraznějším příkladem českého impresionismu, dále budu analyzovat temněji laděné Křižovatky a Tělo, jež vyniká lyrizujícím stylem. Cílem mé práce je podat ucelený obraz Šrámkovy impresionistické prózy, zvláště jeho románové tvorby. V závěru podám stručné srovnání zvolených děl.

6

1. FRÁŇA ŠRÁMEK Fráňa Šrámek se řadí mezi spisovatele počátku 20. století. Byl významným českým básníkem, prozaikem, dramatikem a také autorem článků v novinách a časopisech. Jeho díla jsou ovlivněna vlastním životem, proto je velice důležité si ho přiblížit, například řada jeho románů se odehrává v Písku, kde také prožil svá studentská léta.

1.1 Život Fráňa Šrámek se narodil 19. 1. 1877 v Sobotce, se kterou je jeho jméno často spojováno. I když tu strávil jen pár let, vracel se sem za svými prarodiči a později i za matkou Annou Ptáčníkovou, s níž si vytvořil velice důvěrný vztah. Jeho otec František Šrámek byl berním úředníkem, který se kvůli své práci musel často stěhovat. V roce 1882 Šrámkovi přesídlili do Zbiroha a o tři roky později do Písku, kde Fráňa Šrámek navštěvoval obecnou školu a v roce 1888 začal chodit na gymnázium. Roku 1890 byl Šrámkův otec znovu přeložen do Zbiroha, poté do Roudnice. Svého syna nechal s matkou a bratry v Písku, aby nemusel měnit školu. Po odstěhování matky však Šrámek zůstal sám v podnájmu u bývalého učitele. Gymnázium dokončil roku 1896 v Roudnici. Po maturitě začal studovat práva v Praze. V roce 1898 byl jeho otec opět přeložen a s rodinou se přestěhoval do Českých Budějovic. Tam také nastoupil Šrámek roku 1899 jako dobrovolník jednoroční vojenskou službu, která mu byla prodloužena o rok kvůli jeho negativnímu postoji k rakouské armádě a válce. Svoji službu vykonával ve Freistadtě v Rakousku. Toto období ho velice ovlivnilo, což je patrné v jeho verších. Po dokončení vojenské služby nastoupil znovu na práva, která nedodělal, a začal se naplno věnovat literatuře a publicistice. V roce 1901 publikoval první texty v Neumannově časopisu Nový kult. Byla to báseň Kralovrah a próza Ironické vypravování o někom, kdo umíral. Šrámek vstoupil do poezie jako básník buřič1. V roce 1903 odešel z Českých Budějovic do Prahy a připojil se k tzv. generaci mladých buřičů, mezi které patřil S. K. Neumann, Viktor 1

BURIÁNEK, František. Národní umělec Fráňa Šrámek. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960, s. 24.

7

Dyk, Karel Toman, František Gellner, Jiří Mahen, Rudolf Těsnohlídek, Josef Mach a další. Tuto skupinu spojoval časopis Nový kult, Neumannova olšanská vila (v roce 1904 bydliště Fráni Šrámka), přibližně stejný rok narození, bohémský život a především antimilitarismus a zájem o sociální otázky. Jejich revoluční aktivita spočívala v uveřejňování anarchistických myšlenek v novinách a časopisech pro čtenáře z řad dělníků. Šrámek přispíval do Obzorů, Rudých květů, Práva lidu, Nového kultu, Ženského obzoru a v letech 1905-06 byl redaktorem anarchistického čtrnáctideníku Práce. V květnu 1905 byl odsouzen k šesti dnům vězení za účast na anarchistických studentských demonstracích. V červnu byl povolán na vojenské cvičení: jeho reakcí se stala báseň Píšou mi psaní a prohlášení v Práci, za které musel strávit čtyři týdny v garnizónním vězení. V roce 1905 Šrámek také potkal při studentských slavnostech ženu svého života Miloslavu Hrdličkovou – Šrámkovou, která pocházela z Kostelce u Jičína. Byla samosprávní úřednicí, působila v Syndikátu ženské pracující inteligence. Po celý život byla Šrámkovi věrnou ženou a velkou oporou. „Její neúnavná životní energie pomáhala ulehčit osud básníkův i v nejtěžších dobách válečných a neumdlela ani po smrti básníkově.“2 Během první světové války byl Šrámek vojákem na ruské frontě, v Itálii a v Rumunsku. Tato zkušenost se projevila v jeho tvorbě, která byla silně protiválečná. Po válce na chvíli navázal kontakt s Neumannovým Červnem. Stále více se však vzdaloval revolučnímu proudu, ponořil se do literární tvorby a stranil se politického života. Tato pasivita mu byla často vyčítána, ale on věřil v sílu republiky. Připojil se ke kruhu, který se vytvořil kolem Karla Čapka. Žil v Praze a často navštěvoval svoji matku v rodném kraji, kam se velice rád vracel. V roce 1938 se tam však podíval naposledy, neboť jeho matka zemřela. Události podzimu 1938 přispěly rovněž k tomu, že strávil zbytek života uzavřený ve svém bytě na Smíchově. V roce 1946 mu byl udělen titul národní umělec. Dožil sedmdesáti pěti let a zemřel 1. 7. 1952 v Praze. Je pohřben na soboteckém hřbitově. Miloslava zemřela o šest let později.

2


8

Vítězslav Nezval na Šrámkově pohřbu o něm řekl: „Snad jen jednou za století může se zaskvěti řeč národa klenotem tak ryzí čistoty, jako jsou básně Splavu. Je v nich daleko, daleko víc, nežli odkázala básníkovi tradice. Je v nich daleko víc o prostotu ještě prostší a životnější, nežli byla prostota klasiků, o prostotu bez obřadností, o prostotu téměř jasnovidně zrozenou ze skutečnosti samé, z života samého.“3

1.2 Dílo Šrámkova tvorba obsahuje jak sbírky poezie, romány a povídky, tak i dramata a novinářské články.

1.2.1 Lyrika Šrámkova první básnická sbírka Života bído, přec tě mám rád vyšla v roce 1905; byla napsána v duchu dekadence a anarchismu. Básník se staví proti věcem, které mu vadí. V této subjektivní lyrice s trochou ironie a sebeironie se nevyhýbá hovorové češtině, lidové písni ani vulgarismům. Další knihou ovlivněnou opět jeho revolučními myšlenkami je sbírka Modrý a rudý (1906), která byla napsána z pozice obyčejného vojáka a stala se výpovědí vlastních zážitků. Je silně antimilitaristická, o čemž vypovídá i její název: modrá znázorňuje barvu uniformy a rudá barvu krve. Básně mají písňovou formu a řada z nich byla zhudebněna. V nejznámější básni Raport je vyjádřena podobnost mezi umírajícím nevinným koněm a člověkem. Roku 1916 vyšla další sbírka nazvaná Splav, která byla ovlivněna vitalismem. Autor tu vyjadřuje radost ze života, přírody, lásky a obyčejných věcí. „Je to poezie smyslového okouzlení, erotické touhy, pokorné lásky k životu. Z hlučného a špinavého města utíká tato poezie do přírody, do lesů, do luk.“

4

V roce 1922 vychází rozšířené

vydání Splavu.

3

BURIÁNEK, František. Fráňa Šrámek: studie s ukázkami z díla. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1981, s. 148. 4

BURIÁNEK, František. Česká literatura první poloviny XX. století. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1981, s. 86.

9

Pozvolna dochází k proměně básníkovy poezie, je více citlivý a idylický. Ve sbírkách Básně (1926), Nové básně (1928) a Ještě zní (1933) je znát básníkova rezignace, uklidnění a uzavření se ve svém domově před světem. Po druhé světové válce Šrámek vydal svoji poslední knihu veršů s názvem Rány, růže (1945), kterou vyjádřil svůj postoj k válce a nesouhlas s fašismem a okupací.

1.2.2 Próza Šrámkova próza je tvořena povídkovými soubory a romány. První novelou byla Sláva života (1903), poté následovaly svazky povídek Ejhle, člověk (1904), Sedmibolestní (1905), Kamení, srdce a oblaka (1906) a Patrouilly (1909), z kterých vznikly výbory Sláva života (1919) a Prvních jednadvacet (1928). Jelikož tyto knihy byly napsány současně s prvními sbírkami veršů, vyzařuje z nich opět antimilitarismus a revolta. Hlavními postavami jsou většinou vyděděnci, kteří se střetávají s konvenční morálkou a sociální determinací. 5 V roce 1910 vyšel Šrámkův první román Stříbrný vítr, jenž se stal nejznámější českou impresionistickou prózou. Pojednával o dospívání Jeníka Ratkina. Další román Křižovatky (1913) vyzníval pesimisticky, smrt hlavních hrdinů se stala jediným možným východiskem a zakončením. Naopak kniha Tělo (1919) byla už napsána v duchu poválečného vitalismu; autor tu oslavoval dívku, která dospívá v ženu, její tělo a ženství. V roce 1924 vydal knihu povídek Žasnoucí voják, kde zobrazil vlastní zážitky z první světové války. Kniha Past (1933) byla posledním románem a lásku tu zobrazil jako past.

1.2.3 Drama Fráňa Šrámek je rovněž autorem řady dramatických her. Jako první uvedl v divadle Uranie aktovku Červen (1905) s jednoduchým dějem. Jedná se o setkání dvojice za velmi eroticky nabité atmosféry v létě. S další divadelní hrou Léto (1915), která se dočkala se Kvapilovy inscenace v Národním divadle, Šrámek sklidil obrovský úspěch. Sám se v dopise Jaroslavu Kvapilovi o ní vyjádřil takto: „Včerejší zkouška

5

MENCLOVÁ, Věra a kol. Slovník českých spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri, 2000, s. 637.

10

neprošla také bez jistého nejosobnějšího zážitku pro mne. Chytlo mne to tam, a s ostrou určitostí jsem pocítil, - že po Létě již tak lehko z dramatické sféry asi neuniknu. Rozhodně však budu již při druhé práci počítati více s jevištní realitou.“

6

Následující

komedie Měsíc nad řekou (1922) obsahuje prvky impresionismu. Odehrává se v Písku, kde se má konat sraz abiturientů, dochází tu ke střetu dvou generací. Hra začíná v době, kdy byli rodiče mladí, a končí, když jsou mladé jejich děti. Dalším dramatem je Plačící satyr (1923) a své místo v Šrámkově protiválečné tvorbě má také komedie Hagenbek (1920). Jedná se o satiru o rakouském generálovi z konce války.

Šrámkova tvorba prošla velkým vývojem. Zahrnuje jak díla silně revoltující a reagující na aktuální dobu, tak i knihy citově založené, idylické a oslavující život. Je tedy značný rozdíl mezi jeho ranou tvorbou, kdy byl mladý, plný nadšení bojovat za lid, a pozdějšími díly, do nichž promítal svoji spokojenost v klidu domova. Jeho tvorba má velký přínos pro český vitalismus a impresionismus.

6

BURIÁNEK, František. Fráňa Šrámek: studie s ukázkami z díla. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1981, s. 94.

11

2. IMPRESIONISMUS Impresionismus je umělecký směr z konce 19. století a počátku 20. století, který se dokázal postavit dosavadním názorům na uměleckou tvorbu. Vznikl ve Francii a postupně se rozšířil po celé Evropě.

2.1 Vznik impresionismu Impresionismus nejdříve označoval výtvarný směr malířů v Paříži, kteří v roce 1863 měli v tzv. Salonu odmítnutých (Salon des Refusés) přehlídku obrazů, jelikož jejich obrazy nebyly vybrány do Salonu7. Impresionistická technika se zrodila v roce 1869, kdy se malíři Claude Monet a Auguste Renoir na lázeňském ostrůvku La Grenouillére snažili zachytit náladu letních radovánek. První oficiální výstava impresionistů se konala 15. dubna 1874 v Paříži v ateliéru fotografa Nadara. Odpovědí byla kritika od Louise Leroye v časopise Le Charivari, která byla namířena proti Monetově obrazu Imprese, východ slunce. Leroy kritizoval jednoduchost, nepropracovanost detailů a impresi chápal jako nadávku. Imprese je francouzský pojem označující letmý dojem. Impresionisté nejdříve toto označení odmítali a představovali se jako nezávislí umělci (franc. Indépendants), později se tato urážka stala jejich pokřikem a začali se nazývat impresionisté. Na svých plátnech se snažili vyjádřit především radostnou stránku života v Paříži. Zobrazovali tančírny, kavárny, koncerty, pouliční ruch, výjevy z výletů na předměstí a kolem řek. Nechtěli pronikat hlouběji do nitra, nezajímaly je sociální otázky nebo pracovní realita. Snažili se zachytit smyslový prožitek na úkor rozumového. Jejich hlavním mottem se stal Manetův výrok: „Člověk musí žít ve své době a malovat to, co mu nabízí.“8 Museli zvolit novou techniku malování, protože chtěli dokázat, že barvy, světlo a nálada se v přírodě neustále mění. A právě tento jeden prchavý okamžik se snažili zachytit: například u Moneta najdeme cyklus čtyř obrazů katedrály v Rouenu, kde zaznamenal barvami změny denního světla a stínu. Nový způsob malby vyžadoval rychlost, proto obrazy z pohledu zblízka nebyly propracované do detailů. Düchting

7

Salon byl místem, kde umělci vystavovali své obrazy a mohli tak získat dobrou pověst.

8

DÜCHTING, Hajo. Jak je poznáme? Umění impresionismu. 1.vyd. Praha: Knižní klub, 2006, s. 16.

12

v knize Jak je poznáme? Umění impresionismu upozorňuje na velký vliv vzniku fotografie, jejíž rozmazanost se snažili malíři napodobovat, ale zároveň se stala ikonkurencí, například při malování topografie krajiny nebo portrétů.9 Nejvýznamnějším malířem byl Claude Monet, jehož zmíněná malba z roku 1872 Imprese, východ slunce se stala základem pro tento směr. Jeho tvorbu dále tvoří obrazy Temže pod Westminsterem, Nádraží Saint-Lazare či Rouenská katedrála: v plném světle. Dalším významným impresionistou byl Édouard Manet, který s malbou Snídaně v trávě (1863) způsobil rozruch, jenž mu přinesl přívlastek infant terrible, jelikož jsou na obraze zobrazeni dva muži se dvěma nahými ženami při pikniku v lese. Jeho další významná díla tvoří Bar ve Folies-Bergére, Olympia, Portrét Émila Zoly či Španělský zpěvák. Dalšími malíři impresionismu jsou Auguste Renoir (La Grenouillére, Houpačka, Deštníky), Camille Pissarro (Bulvár Montmartre, Červené střechy), Alfred Sisley (Dřevěný most v Argenteuil), Edgar Degas (Absint, Taneční sál v opeře) či Vincent van Gogh (Noční kavárna).

Impresionismus se prosadil i v českém výtvarném umění,

zvláště u krajináře Antonína Slavíčka. Jeho nejznámějším dílem je obraz U nás v Kameničkách, kde zobrazil klidný a průzračný rybník. Dne 15. května 1886 se konala osmá a zároveň i poslední impresionistická výstava, které se zúčastnili jen Degas a Pissarro. Po této události se impresionisté jako skupina začali rozpadat a každý si vytvořil svůj individuální styl. Impresionismus podnítil vznik neoimpresionismu a postimpresionismu. Rozšířil se do dalších zemí a ovlivnil i hudbu (Claude Debussy, Josef Suk, Vítězslav Novák) a především literaturu.

2.2 Základní rysy impresionismu Mezi první moderní umělecké směry přelomu z 19. a 20. století, které přinesly nové pohledy na vnímání literatury, patří impresionismus. Literární směr 19. století realismus, který tzv. ismům předcházel, se snažil pravdivě podat skutečnost; autor byl objektivní, popisoval všední život a současnost. Naopak nové umělecké směry byly spojeny s autorovým subjektivním prožitkem.

9

DÜCHTING, Hajo. Jak je poznáme? Umění impresionismu. 1.vyd. Praha: Knižní klub, 2006, s. 31.

13

Impresionismus upřednostňuje smyslové vjemy před rozumovými, klade důraz na autorovu vnitřní rozloženost, na stav jeho duše a náladu. Upadá význam racionální kompozice a přesnosti, důležitý je celkový dojem a nálada. Typickým tématem impresionistů je krajina, jejíž neopakovatelnost a proměnlivost je vyjádřena prostřednictvím světla a stínů. Hlavními motivy jsou vlny, mlha, vítr, sníh a jeho třpyt, oblaka, kouř, sluneční svit, rozvlněná pole, pouliční ruch či taneční kreace.10 Hlavním cílem impresionistů je zachycení prchavého dojmu, okamžité nálady a pomíjivosti okamžiku, snaha přiblížit čtenáři atmosféru a vyvolat v něm stejný prožitek jako měl autor. Impresionisté vedle sebe řadili sluchové nebo zrakové pojmy, které neměly navzájem nic společného. Aby zachytili náladu nebo pocit, spojovali pojmy, které spolu nesouvisely (viz titul Šrámkova románu Stříbrný vítr). Později se malba krajiny nebo navození nálady staly „zrcadlem duše“ impresionistů.11 Josef Peterka ve Slovníku literárních směrů a skupin uvádí, že impresionisté obohatili těžkopádný styl parnasistů o smyslové teplo, barvu a hudbu. Využívali odstíny a výrazy zvuků (eufonie a zajímavé rýmy, zvukové asociace, onomatopoie), světla (barevné asociace), emoce a nálady. Tyto znaky mají blízko k symbolismu a novoromantismu.12 Impresionismus se uplatnil v poezii, próze, dramatu i literární kritice. Největší zastoupení má v přírodní a milostné poezii, neboť dokáže nejlépe zachytit pocity a rychle reagovat. Ve Slovníku literárních směrů a skupin Josef Peterka píše, že impresionismus osvobodil prózu i drama od kompozičních schémat, uvolnil epizodické fabule a lyrická líčení. Posílil psychologické charakteristiky, sugestivnost situací a subjektivnost autora. Impresionisté rezignovali na mravní problémy člověka a na románovou výstavbu.13 Impresionistická literární kritika hodnotí dílo podle subjektivních dojmů.

10

VLAŠÍN, Štěpán a kol. Slovník literárních směrů a skupin. 2., dopl. vyd. Praha: Panorama, 1983, s. 99.

11

KARPATSKÝ, Dušan. Malý labyrint literatury. 2. vyd. Praha: Albatros, 1997, s. 234.

12


13

Tamtéž, s. 99.

14

2.3 Impresionismus ve světové literatuře Ve francouzské literatuře se impresionismus projevil nejdříve, ovlivnil prokletého básníka Paula Verlaina. Básnická sbírka Romance beze slov (1874) je inspirovaná jeho citovou krizí a životem. Ve verších se objevuje eufonie; uspořádání hlásek tak působí libozvučně a z básní zaznívají okouzlující melodie. V díle se projevují i symbolistické prvky. Základy symbolismu Verlaine zformuloval v básni Básnické umění, která vyšla v roce 1884 ve sbírce Kdysi a nedávno.14 Francouzská próza je představována bratry Goncourty a Marcelem Proustem, jehož nejvýznamnějším dílem je román Hledání ztraceného času (1913 – 1927). Nesmíme opomenout ani významného norského prozaika a dramatika, držitele Nobelovy ceny za literaturu (1920), Knuta Hamsuna. Autobiografický román Hlad (1890) je plný vnitřních monologů a autorových pocitů.

I když Hamsun byl

rozporuplnou postavou kvůli svému politickému postoji, jeho dílo se stalo východiskem pro moderní norskou i českou literaturu. Významnou osobností ruského impresionismu je Anton Pavlovič Čechov, jehož dramata si získala ohlas po celém světě a hrají se dodnes. Hra Racek (1896) je tragikomedií, která pojednává o vztahu k umění a nenaplněnosti života. Další lyrické komedie jsou Strýček Váňa (1897), odehrávající se na ruském statku, Tři sestry (1901) a Višňový sad (1904). Vystupuje tu ruská inteligence, která má problémy s upořádáním života, hledáním jeho smyslu a která stále bojuje se snem a skutečností. Dramata jsou velmi psychologicky propracovaná. Peterka ve Slovníku literárních směrů a skupin připomíná řadu dalších zahraničních impresionistů, například Itala Gabriela d´Annunzia, Belgičana Maurice Maeterlincka nebo ruského spisovatele Borise Konstantinoviče Zajceva, u kterého dominují lyrické imprese s filozofickým nádechem. Impresionistické postupy využili i rakouští vídeňští autoři Arthur

Schnitzler,

Peter

Altenberg a Hugo

von

Hofmannsthal.15

14

MILIČKA, Karel. Od realismu po modernu. Světová literatura 3. 1. vyd. Praha: Baronet, 2002, s. 232-233. 15


15

Ruská impresionistická kritika je představována knihou Kniga otraženij (1906) básníka I. F. Anněnského.

2.4 Impresionismus v české literatuře Impresionismus výrazně zasáhl hlavně do české poezie. Patří sem první dvě básnické sbírky Antonína Sovy Květy intimních nálad (1891) a Z mého kraje (1892). Jak uvádí slovníková příručka Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století, přírodu a město básník zobrazuje jako vzájemné prolínání barev, zvuků a vůní. Vzpomíná na dětství a staré dobré časy a vrací se do rodné krajiny v jižních Čechách (Táborsko). Pozdě k ránu (1896) od Karla Hlaváčka je další impresionistickou sbírkou, kterou můžeme srovnat s Verlainovými Romancemi beze slov a která obsahuje i prvky dekadence. Autor tu přemýšlí o smrti, o své tuberkulóze, o přátelství a o lásce, většina veršů se vyznačuje svou hudebností. Josef Peterka uvádí v již zmiňované knize, že impresionistické prvky najdeme i v novější poezii, například ve sbírce Kdo jde po dně budoucího jezera (1973) od Petra Skarlanta. Dramata s rysy impresionismu představují Kvapilova Oblaka (1903), která jsou zasazena do prostředí venkovské fary a „představují téměř čistý typ impresionistické hry bez děje“.16 Dále se impresionismus projevil v lyrických hrách Fráni Šrámka Léto (1915) a Měsíc nad řekou (1922). Mezi typické impresionistické prózy patří Mrštíkova Pohádka máje (1892), která se odehrává v Ostrovačicích u Brna, oslavuje jaro a studentskou lásku mezi Helenkou a Ríšou. Lidé tu žijí ve shodě s přírodou, jež se mění během celého dne. Další Mrštíkův román Santa Lucia (1893) je o touze studenta žít volně, opustit chudobu a začít studovat v Praze. Vyčerpaný mladík však umírá a tato kniha se stává obžalobou velkoměsta. V duchu impresionismu tvořila i Růžena Svobodová, jejímž nejznámějším dílem je soubor milostných povídek Černí myslivci (1908). Mezi výrazné prozaiky patří i Fráňa Šrámek, jehož vrcholné impresionistické romány Stříbrný vítr (1910), Křižovatky (1913) a Tělo (1919) budu dále interpretovat ve své práci.

16

HOMOLOVÁ, Květa a kol. Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století: slovníková příručka. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 159.

16

Josef Peterka zmiňuje i méně známé impresionistické autory. V Sebevraždách milenců (1910) a v Povídkách o umělcích (1928) od Františka Skácelíka jsou vyjádřeny nálady rozvrácených bytostí. První kniha Josefa Uhra Kapitoly o lidech kočovných a jiná próza (1906) je zase typická svou zamlženou krajinou. Romány Karla Sezimy Pasiflóra (1903) a Hudba samoty (1926) jsou působivé svou malbou duše. Impresionismus ovlivnil i první prózy Anny Marie Tilschové, která vydala dva svazky obrázků a povídek Sedmnáct povídek (1904) a Na horách (1905), nebo Lidská srdce (1903) a První polibky (1912) Heleny Malířové či první knihu Marie Pujmanové Pod křídly (1919). 17 Mnozí

čeští

kritikové

využili

impresionistickou

metodu

spočívající

v subjektivnosti a vylučující jakékoli teorie a analýzy. Impresionistická kritika je spojena především s dekadenty, kteří se pohybovali kolem časopisu Moderní revue. Portréty umělců, statě a články Jiřího Karáska ze Lvovic najdeme v Renesančních touhách v umění (1902), v knihách Impresionisté a ironikové (1903) a Umění jako kritika života (1906). Kritické statě Karla Sezimy Podobizny a reliéfy (1919) rovněž využívají této metody. Spolupracovníkem Moderní revue byl také Miloš Marten, mezi jehož knihy patří Kniha silných (1910) a Akord (1916).18

17

VLAŠÍN, Štěpán a kol. Slovník literárních směrů a skupin. 2., dopl. vyd. Praha: Panorama, 1983, s. 100. 18


17

3. IMPRESIONISMUS V PRÓZE FRÁNI ŠRÁMKA V této části bakalářské práce se budu věnovat interpretaci základních prvků impresionismu v Šrámkových románech Stříbrný vítr, Křižovatky a Tělo.

3.1 Stříbrný vítr Kniha Stříbrný vítr vyšla v roce 1910 u Grosmana a Svobody v Praze, nejednalo se však o první Šrámkův pokus o román. František Buriánek v monografii Fráňa Šrámek popisuje vznik této knihy. Od roku 1906 vycházel na pokračování v časopise Omladina (později Mladá Omladina) román Buřiči, který však zůstal nedokončený. Mělo jít o autobiografické zobrazení autorových mladých revoltujících let, o snahu přiblížit a zprostředkovat vlastní zkušenosti a názory. Hlavní postavou je Jan Malvín, který zde vystupuje již jako dospělý, názorově vyhraněný a vyzrálý. Tento hrdina se stal ústřední postavou také v novém románu, jeho jméno je však nyní Jan Ratkin. V uvedené knize Fráňa Šrámek František Buriánek zmiňuje, že román stojí na hranici mezi dvěma obdobími literární dráhy Fráni Šrámka, protože nám podává umělecký obraz o dospívání a odklání se od dosavadních znaků jeho tvorby, jež byla ovlivněna tehdejší politickou situací. Hlavním posláním tohoto díla bylo zobrazit mládí v jeho přirozenosti, zachytit pozitivní věci a nezabývat se jen kritikou tehdejší společnosti. 19 Stříbrný vítr je knihou o dospívání Jeníka Ratkina, autor zobrazuje jeho vývoj od dvanácti let až po dospělost (osmnáct let). Čtenář sleduje jeho studia na gymnáziu v Písku a prostřednictvím Jana se seznamuje s jeho přáteli, erotickými zkušenostmi, vzplanutími k ženám i milostným zklamáním.

19

BURIÁNEK, František. Fráňa Šrámek: studie s ukázkami z díla. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1981, s. 81-82.

18

3.1.1 Výstavba díla Kompozice

(kompoziční

a formových složek literárního díla.

výstavba) 20

znamená

uspořádání

obsahových

Kompoziční výstavba románu Stříbrný vítr je

typicky impresionistická, vyznačuje se proti dosavadní románové tvorbě svou uvolněností a nesvázaností. „Architektonika představuje vnější výstavbu díla, kterou vytvářejí tzv. architektonické jednotky – v básnickém díle jsou jimi strofy a zpěvy, v prozaickém kapitoly a díly.“21 Stříbrný vítr se skládá z osmnácti kapitol, které na sebe však časově nenavazují a neplní tak obvyklou funkci ohraničení jednotlivých ucelených obrazů. V článku Poznámka k umělecké metodě Šrámkova Stříbrného větru na tuto vnější výstavbu díla upozornil Mojmír Otruba: „Všimněme si, jak zcela druhotnou, často jen vnějškovou stavební jednotkou je kapitola: aniž bychom podstatně zasáhli do myšlenkové nebo formální výstavby, mohli bychom často předěl mezi kapitolami nalézt jinde, dělit jednu kapitolu na několik nebo zase dvě sousední slučovat apod.“22 Kapitoly se liší i svou délkou, většinou jsou tvořeny jen několika stránkami textu, ale objeví se tu i kapitola s rozsahem padesáti stran. Vnitřní výstavbu díla tvoří „kompoziční principy, kompoziční postupy a syžetová osnova“.23 Vnitřní výstavba románu je nepravidelná, nenajdeme tu přesnou návaznost jednotlivých obrazů, výjevů či příběhů. Autor tu projevil svou spontánnost a improvizovanost, někdy dochází až k návaznosti téměř nesmyslné. Příběh o dospívání je narušen drobnými epizodami, které nerespektují pravidlo obvyklé následnosti v ději, ale hrají významnou roli v názorovém a psychickém vývoji Jeníka. Různé události či zprávy vyvolávají vzpomínky na zážitky z dětství a dosud prožitých let. Například pohled Jeníka Ratkina na obraz lovce s tesákem v něm probudí myšlenku na maminku a nahřívání košilky na noc a tím přiblíží jejich vztah. Jeníkův příběh je narušen dvěma epizodními příběhy profesora Ramlera a Jiřího Ratkina.

20

VŠETIČKA, František. Podoby prózy: o kompoziční výstavbě české prózy dvacátých let 20. století. Olomouc: Votobia, 1997, s. 10. 21

Tamtéž, s. 10.

22

OTRUBA, Mojmír. Poznámka k umělecké metodě Šrámkova Stříbrného větru. Česká literatura, 1960, roč. 8, č. 2, s. 234. 23

VŠETIČKA, František. Podoby prózy: o kompoziční výstavbě české prózy dvacátých let 20. století. Olomouc: Votobia, 1997, s. 10 – 11.

19

3.1.2 Výrazové prostředky V díle se můžeme setkat s řadou typicky impresionistických výrazových prostředků, které jsou však příznačnější pro poezii a stávají se doprovodným nástrojem k lyrizaci této prózy. V Šrámkově textu mezi ně patří metafora, personifikace, onomatopoie, synestézie nebo epiteton, kterých využívá za účelem působivějšího vyjádření situace. Výrazným náladovým a psychologickým nástrojem je metafora, která má být melodií a ilustrací k textu a přiblížit atmosféru smyslům, jak zmiňuje Albert Pražák v článku Fráňa Šrámek prozaik. 24 Jako metaforu můžeme označit i titul knihy Stříbrný vítr. Uvádím i jiný příklad metafory: „(…) a z jejich obličejů vane zima, jak z plesnivých, sklepních okýnek.“25 Častým jevem v knize je personifikace, která se vyskytuje téměř na každé straně a dokáže tak oživit i neživé věci. „Jde například Jeník, sníh chrupe pod nohami. Jako by dívčí zoubky cukr chroupaly! Mráz štípe do tváří, nutno se dáti do běhu; a Jeník by na konec světa běžel, s větry na honěnou si hrál, všechny větry svým juchej! překřičel.“26 Dále se hojně v románu vyskytují básnické přívlastky – epiteta, která plní estetickou funkci a posilují barevnost obrazu: „(…) divoce rozpuklé, vášnivé rty, červená pečeť hříchu.“ 27 Jedním z dalších prostředků, kterými Šrámek posiluje svůj text a zdůrazňuje význam slov nebo celých vět, je epizeuxis. „Ale – něco v tom je … něco v tom je…!“28 Občas využívaným obrazným pojmenováním je přirovnání, jež má charakter metafory. Fráňa Šrámek dokáže brilantně vyjádřit podobu rozcuchaných vlasů s kozlími růžky. „(…) a větřík popotahoval vlasy nad čelem, jako by se tam blaženě klubaly mladé kozlí růžky.“29

24

PRAŽÁK, Albert. Fráňa Šrámek prozaik. In: Knížka o Šrámkovi. Praha: Fr. Borový, 1927, s. 57-58.

25

ŠRÁMEK, Fráňa. Stříbrný vítr. 13.vyd..Praha: Československý spisovatel, 1960, s. 164.

26

Tamtéž, s. 75.

27

Tamtéž, s. 178.

28

Tamtéž, s. 123.

29

Tamtéž, s. 32.

20

Autor také velice často využívá zvuku, aby lépe ilustroval probíhající dění. Objevuje se zde především onomatopoie, pomocí níž si čtenář dokáže snadněji představit reálný zvuk: „Kolem jede pivovarský vůz obtěžkaný sudy, drtí dlažbu, roztřásá okna a ta vřava dělá hochu dobře. Chtěl by křičeti do té vřavy.“30 Dochází i k posílení některých hlásek, například jsou znásobené libozvučné hlásky „li“ na začátku jména Lidunečka, které tím vyjadřují čistotu a nevinnost této mladé dívky. Neobvyklé není ani posílení nelibozvučné hlásky „r“ ve slově frrrrr nebo str-r-r-rašná. Zdůrazněním některých hlásek autor docílil větší sugestivnosti pocitů. Fráňa Šrámek zachycuje atmosféru tak, aby ve čtenáři zároveň probudil zrakové, sluchové i čichové smysly. Albert Pražák v článku Fráňa Šrámek prozaik upozorňuje na dokonalou kombinaci barevných představ, zvuků, vůní a smyslových chutí za účelem vsugerování nálady čtenáři31: „Prudké, bílé světlo mnoha elektrických lamp, sálavá kytice barevných dámských toalet, mihavé černé skvrny přebíhajících sklepníků, obličeje s rozhovořenými ústy, vějíře a vysoké účesy, skřipce a kníry, parfémy a kouř, zrcadla a vypukliny, rozhoupaný hluk sálu po ukončeném koncertním čísle.“32 Na této ukázce je zřetelně vidět, že autor napadl náš sluch prostřednictvím hluku sálu, zrak si musí představovat bílé světlo a čich vnímá vůni parfémů a kouře. Šrámek dokázal zachytit tento prchavý okamžik a zanechat ve čtenáři výrazný dojem. Autor nejčastěji využívá nejrůznějších barevných asociací, světla a stínu: „Je už pozdní odpoledne, vlahý stín roste mezi domy, jenom okna vyšších pater proti západu září.“

33

Dokáže si hrát s barvami v přírodě, které se mění během celého dne i roku.

Využití všech těchto výrazových prostředků přispělo k lyrizaci románu, který má místy blízko k poezii.

3.1.3 Krajina jako „zrcadlo duše" Podstatným impresionistickým rysem je příroda, ve které se odráží hrdinovy pocity a stavy. Popis krajiny podává obraz momentálního rozpoložení Jeníkovy duše,

30

ŠRÁMEK, Fráňa. Stříbrný vítr. 13.vyd. Praha: Československý spisovatel, 1960, s. 160.

31

PRAŽÁK, Albert. Fráňa Šrámek prozaik. In: Knížka o Šrámkovi. Praha: Fr. Borový, 1927, s. 57.

32


33

Tamtéž, s. 160.

21

příroda se stává kulisou jeho činů, radostí, strachů, bolestí a zklamání. Občas nevnímáme přírodní stavy, ale spíše rychlé změny Ratkinových nálad, které se v nich zrcadlí. Mizí tak okolní svět a dochází k náhlým změnám počasí. Například slunce svítí při cestě Jana Ratkina do Mírova, neboť se těší domů, ale po otcově zprávě o nemoci maminky se obloha zatáhne a chystá se k dešti, v kterém se promítá Jeníkův strach o matku. Šrámek krajinu využívá i k zobrazení povahových rysů. Prostřednictvím přírodních jevů charakterizuje Jeníkovy vlastnosti, jež se změnily během dvou až tří let. „A takový byl Jeník: Sympatisoval s dobrodruhy, v prsou mu to vonělo a mokvalo jak zahřátá jarní hlína, kůže se mu loupala pod letním sluncem, plakal pro nespatřené a jím nedotknuté ženy, chystal chlapecké své ruce k nějakým odvážným činům, hádal se v lesích s kukačkami (…).“34 V románu najdeme řadu motivů charakteristických pro impresionismus, zachycujících neopakovatelnost okamžiku a jeho pomíjivost. Mezi ně patří vítr, mlha, řeka, sníh, slunce a vločky, které dokážou vyjádřit jedinečnost atmosféry a zároveň vystihnout obraz člověka. Řada pasáží v knize je doprovázena motivem sněhu, jehož funkce je však různá. Jednou je sníh jakýmsi útočištěm, do kterého si Jeník může dupnout a vybít ze sebe zlost. Jindy je to padající sníh, jenž znázorňuje změnu pocitů a nálad. Při návštěvě u kamaráda Staňka pozoruje Ratkin z okna nejdříve mokrý sníh na polích a nebe, z kterého začne za chvíli sněžit. Při cestě domů se však změní v hustý sníh, chumelenici, jež evokuje pocit náročnosti a obtížnosti života. „Chumelice houstla, bílé sloupy se skácely, vše zmizelo v bílé tmě. (…) Tisíce ledových ruk vzpínalo se z bílé tmy po jeho hrdle. Ach ne, ach ne, nebylo asi tak lehké žíti!“ 35 Tento impresionistický obraz je předzvěstí několika špatných dnů s těžkými myšlenkami a probděnými nocemi. Fráňa Šrámek dokáže i pomocí obyčejných sněhových vloček zachytit atmosféru pouličního dění. Na cestě si hraje malé děvčátko a chytá do dlaní vločky, zároveň prochází starý muž ve špinavém kabátě a okolo něho padají a na dlažbě se rozpouštějí vločky. I když se jedná o stejný okamžik, vločky si představujeme jinak ve spojení s holčičkou, jinak s člověkem z chudobince. 34

ŠRÁMEK, Fráňa. Stříbrný vítr. 13.vyd. Praha: Československý spisovatel, 1960, s. 78-79.

35

Tamtéž, s. 72.

22

Dalším impresionistickým motivem je řeka, která je často doprovodným elementem děje, když se hrdina prochází po jejím břehu nebo se na ní projíždí na loďce. Jeníka to k vodě neustále táhne, sám však ani neví proč. „To nebylo jen to, co jej hnalo potom k řece a nutilo jej dlouho do noci naslouchati hučícímu jezu…“ 36 Při návštěvě u kamaráda Zacha sedí u okna, popíjejí a jejich pohledy směřují k tekoucí vodě, řeka se tak stává třetím společníkem, který harmonizuje celý tento večer. Jindy pohled hocha do jarního hučícího proudu řeky je odrazem prvního šťastného milostného poznání. Častým průvodním prvkem děje je střídání slunečné nebo zatažené oblohy. Nebe plné mračen většinou vyjadřuje chmurné a neveselé zážitky a nálady. Naopak jasno představuje radostné pocity a příhody. Slunce je zobrazováno podle aktuální situace, při svítání, západu či jako červená záře. Impresionismus se také projevuje při střídání ročních období, kdy třeba končí zima a nastupuje jaro. S příchodem jara se mění i mladý hrdina, probouzí se v něm život stejně jako v přírodě. „A zima už přešla v jaro a v Jeníkovi přibylo ještě více na horké lačnosti a dychtivosti života.“37 S postupem jara přibývalo procházek po městě i lesem, různých slavností a zábav a především všude byly krásné ženy ozdobené květinami. Vše kolem pučelo a Jeník cítil ten „tekoucí pramen života“. Nejčastěji je děj zasazen do období jara nebo léta, protože sluneční svit, zelené lesy, barevné květiny a zrající plody jsou vhodným doplňkem hrdinova dospívání a působí optimisticky i na jeho fyzické a duševní dozrávání. Dalším motivem je tma. Po příhodě s vdovou se vyděšený Jeník dívá na dvůr, který je zahalen tmou, a další dny se cítí obklopený jen temnými kouty a pokojíky za okny ulice. Tma tak představuje něco špatného a temného, je součástí i probděných nocí plných bolestí. Díky již zmiňované krajině můžeme cítit, jako bychom tam byli, a představovat si ji do detailů. Výstižným příkladem je situace, kdy malý Jeník stojí pod třešní a nahlíží pod sukni ženy trhající ovoce. Horký letní den, pole plná žlutého obilí, cvrkot cvrčků a třešňová alej vhodně dobarvují tuto příhodu, která tak nabývá na erotičnosti.

36


37

Tamtéž, s. 76.

23

3.1.4 Hlas „stříbrného větru“ Už titul románu Stříbrný vítr je typicky impresionistický, neboť se jedná o spojení dvou nesourodých slov, která jsou mnohovýznamová. Stříbrný vítr představuje v románu symbol věčného mládí, lásky a života. Tento vítr je slyšet během celého díla a vyjadřuje naději na krásný život plný lásky. Zaslechnutí toho krásného zvuku, hlasu „stříbrného větru“, pomáhá Jeníkovi Ratkinovi překonávat bolesti, zklamání, křivdy, lidské pokrytectví a vypočítavost na cestě k dospělosti. Stříbrný vítr Jeník poprvé uslyší, když si hraje s kamarádem Malkusem. Tuto impresionistickou chvíli dokonale doplňují stříbrné obláčky na nebi, dunící vítr na bílém koni a pohyby slunečních stínů. „„Slyšíš…?“ ptá se náhle Ratkin, hlas tlumí a čemusi tajemnému naslouchá. „Co…?“ „Stříbrný vítr…“ „Stříbrný vítr?“ A Malkus má užaslé oči, veliká kola navrch hlavy. „Pst … teď! Slyšíš?“ Konečně, zdá se, že i Malkus slyší stříbrný vítr.“38 Tento okamžik je nasycen dětskou hrou a bezstarostným smíchem. Obě děti se dokážou radovat, jsou plné víry v krásný život s neomezenými možnostmi, nejsou unavené a zkažené okolním světem. Postupně se však Ratkin střetává i s negativními stránkami lidského bytí a musí čelit prvním konfliktům s otcem. Ve škole se setkává s nepochopením, zbytečnými radami o mravním chování, nesvobodou a přetvářkou. Pomalu tak ztrácí své sny o životě. Prvním milostným zážitkem s vdovou je oslabena jeho představa o lásce, se kterou tato prožitá epizoda neměla nic společného. Dalším zklamáním je rozchod se studentkou Pavlou a následná návštěva vykřičeného domu, i přesto stále slyší ševelení stříbrného větru. S negativní stranou lásky se Jeník setkává i v epizodním příběhu profesora Ramlera a jeho dívky Olgy. Profesor Ramler však patří mezi ty, kteří mají pochopení pro rozvernost mládí: „Ostatně, není to asi ani úplně správné, co jsem řekl. Mládí má

38

ŠRÁMEK, Fráňa. Stříbrný vítr. 13.vyd. Praha: Československý spisovatel, 1960, s. 27-28.

24

zápasit, netřeba mu však zápas ztěžovat. Mládí má zápasit, snad má i krvácet z ran, padne-li, znova se vztyčovat, musí i leccos ztratit – jen dokud stále slyší z dálek svůj stříbrný vítr-“39 Profesor Ramler se už necítí být mladý a stříbrný vítr neslyší, ale stačí, když mu rozumí. Své dospívání Ratkin dovršuje překonáním zklamání z odmítnutí Aničky Karasové (Posedlé). V závěru knihy se tak loučí s mládím hozením jedlové větvičky ze skály a větou: „Na tvůj hrob, Jene Ratkine včerejší a pošetilý!“40 Tím se z něho stává vyrovnaný muž, který našel sílu vypořádat se s životem a nepřestává věřit v opravdovou lásku, protože stále slyší „stříbrný vítr“, symbol života a lásky. Román se stal knihou o hledání odpovědi na to, jakou hodnotu má život a jaký může mít člověk vztah k lidem. Uskutečnilo se to prostřednictvím Jeníka, který se setkal s klady a zápory života, jak uvádí František Buriánek v knize Z moderní české literatury. Odpovědí se stala Jeníkova touha žít, víra v lásku, ztráta zlosti a nedůvěry, což vyjádřil slovy, jež byla často v díle spojována s hlasem „stříbrného větru“: „Život! Život! – Jeho slávě se pokloňme, jeho chválu zpívejme! Na bližších a bližších kopcích hoří za noci jeho ohně.“41

3.1.5 Autobiografické prvky U impresionismu nesmíme opomenout významný prvek - subjektivizaci prózy, která je příznačná i pro tento román, do něhož autor promítá ledacos ze svého mládí a života. V románu najdeme řadu lidí, míst a situací spjatých se Šrámkovým životem. Jeho rodiště Sobotka je v knize představované jako N., kde bydlel Ratkinův dědeček a kde naslouchal vyprávění babičky o pruském vojákovi. Je zde i spojitost se Šrámkovým otcem, který byl berním úředníkem a působil později ve Zbiroze, v knize je však soudcem a stěhuje se do Mírova. Studoval na gymnáziu v Písku, kam situoval

39


40

Tamtéž, s. 251.

41

Tamtéž, s. 251.

25

i Ratkinovu školu. Určitě by se našly i předobrazy jiných míst a osob v románu, například členů učitelského sboru. 42 Na subjektivnost autora má vliv i doba vzniku románu, která je charakteristická Šrámkovým odklonem od revolučních myšlenek, a proto je dílo nasycené mládím, láskou a životem.

42

OTRUBA, Mojmír. Padesát let Stříbrného větru. In: Stříbrný vítr. 13.vyd. Praha: Československý spisovatel, 1960, s. 257-258.

26

3.2 Křižovatky Kniha Křižovatky je román, který vyšel v roce 1913 v pražském nakladatelství Vilímek. Tento literární počin následoval hned po Stříbrném větru (1910), v němž hlavní hrdina dokázal zklamání v lásce a životní deziluzi překonat a román působil velmi optimisticky.

Naopak v Křižovatkách Šrámek zvolil výrazně odlišný přístup

k životu a k lásce. Hlavní hrdinové se tu nedokážou vyrovnat se svým životním údělem a jeho marností. Celkové vyznění románu je proto temné a pesimistické. Ústředními postavami románu jsou Štěpa Havlenová a Vilík Gabriel, jenž se objevil už dříve v Šrámkových raných povídkách a v jedné z epizod Stříbrného větru. Jejich cesty se zkříží až v závěru románu, ani společně však nedokážou naplnit svůj život láskou a štěstím, a tak se rozcházejí a volí sebevraždu jako jedinou možnost vysvobození. Titul díla symbolizuje křížení cest hlavních hrdinů s různými lidmi. Šrámek tu dokázal znamenitě vykreslit vnitřní život hlavních postav, což je příznačné pro impresionismus. František Buriánek soudí, že na postavách i celém příběhu jsou patrné ještě dozvuky dekadence: „(…) jako by se tu s jistou opožděností vyslovovaly životní pocity z fin de siècle, pocity smrtelné únavy, choroby, rozkladu, pocitu prázdnoty, zbytečnosti a marnosti.“

43

Tato životní negace se objevila jen v tomto Šrámkově románu,

následující sbírky a romány již tvořil v optimističtějším duchu.

3.2.1 Výstavba díla Román Křižovatky je složen ze tří knih (Kniha první: Po všech vás, cesty, chtělo by se mi rozběhnout…!, Kniha druhá: Po které z vás, cesty, dojdu já domů?, Kniha třetí: Jsme právě jen – křižovatky!), které jsou dále tvořeny číslovanými kapitolami. Jednotlivé části jsou vyprávěním tří různých osob. Blíže se ke kompozici románu vyjádřil opět František Buriánek: „kompozice románu ze tří částí znamená zároveň konfrontaci tří odlišných zorných úhlů (dvou z hlediska dvou ústředních postav, jednoho z pozice neúčastněného svědka)“.44 V první části knihy stojí v popředí Štěpa

43

BURIÁNEK, František. Fráňa Šrámek: studie s ukázkami z díla. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1981, s. 89.

44

Tamtéž, s. 90.

27

Havlenová, druhý obraz se věnuje Vilíku Gabrielovi a třetí část je podána z pohledu nezaujatého člověka. Části i kapitoly se liší svým rozsahem. Vnitřní výstavba díla už není tak impresionisticky uvolněná a otevřená jako u předešlého románu, i přesto je příběh v každé části knihy často narušován vzpomínkami, odbočkami a malými epizodami, které nedodržují následnost v ději. Především v první části románu se objevuje časová nenávaznost jednotlivých obrazů. Například příjezd Štěpy domů je přerušen reminiscencí na její dětské zimní radovánky či cestu do školy s kamarádem Rudolfem Svakem. I obyčejný pohled přítele dokáže ve Štěpě vyvolat vzpomínku na matku a poslední Štědrý večer s ní strávený.

3.2.2 Výrazové prostředky Stejně jako v románu Stříbrný vítr zde Šrámek pracoval s uměleckými prostředky charakteristickými pro impresionismus; dokázal tak jednoduchým způsobem vyvolat silný čtenářský dojem. Prokázal tu schopnost využití bohatosti jazyka, a tak se velice často v jediném souvětí objevuje současně metafora, personifikace a přirovnání. Šrámkovu dokonalou hru s jazykem vyzdvihuje A. C. Nor v článku Fráňa Šrámek a mládež: „Málokterý autor naší literatury má tu bohatost řeči, jadrnost a přiléhavost obrazu jako Šrámek. K nejzažším mezím přivedl Šrámek antropomorfisaci přírody a věcí.“ 45 Šrámkovy romány se vyznačují lyrizujícím stylem, jenž je příznačný i pro Křižovatky. V textu se jedná především o časté využití metafory, která umí příhodně dokreslit náladu a atmosféru určité situace: „Připadal jsem si, řekl mi, jako bych byl dobře mířenou ranou sťat; rozumějte mi, neměl jsem své hlavy; stál jsem, a hlava ležela u mých nohou; a očima této sťaté hlavy viděl jsem se, jaksi zdola, a připadal jsem si velice směšným.“46 Lze uvést i tento příklad: „Ve vzduchu visí problémy moderních literatur…“47 Titul díla Křižovatky je také metaforou, která vyjadřuje střetnutí a zkřížení životních osudů hlavních hrdinů.

45

NOR, A.C.. Fráňa Šrámek a mládež. In: Knížka o Šrámkovi. Praha: Fr. Borový, 1927, s. 159.

46

ŠRÁMEK, Fráňa. Křižovatky: román. 5.vyd. Praha: Fr. Borový, 1941, s. 214.

47

Tamtéž, s. 29.

28

V románu dominuje personifikace, jejímž prostřednictvím příroda umí mluvit nebo dokonce naslouchat, věci se dovedou pohybovat a tvářit se jako lidé: „Šel, a jeho srdce říkalo: slunce svítí. A žaludek říkal: mám hlad.“ 48 Dalším impresionistickým rysem, který se objevuje v románu, je ztvárnění hudby a různých zvukových projevů, jež vypovídají o atmosféře děje a posilují vnímavost našich smyslů. Jak uvádí Albert Pražák v článku Fráňa Šrámek prozaik, Šrámek se domníval, že hudba dokáže vyslovit věci nevyslovitelné v porovnání s jiným uměním a dokáže promlouvat ke každému za všech situací svými náznaky a svou neurčitostí.49 Hudba je v Křižovatkách prezentována hrou na klavír, který je doprovodným elementem Štěpiných večerů strávených u studenta konzervatoře Františka Křiviny. Tichá a jemná hra na klavír dokáže po nevydařeném večeru navodit klidnou a příjemnou atmosféru. Široké uplatnění mají v románu nejrůznější zvukové projevy, které podávají názornější představu o probíhající chvíli, a tak mohou hoblíky v dílně na rakve zpívat, smích a sluneční paprsky zvonit, vítr vydávat výkřiky a kos hvízdat. I v obyčejné noci na Zbořencích se skrývá mnoho hlasů a zvuků: „Jen ob chvíli vysupěl od chlévů zvuk jakoby vyprazdňovaného měchu, řetěz zachrastil a v konírně uhodilo kopyto o přepažení. Nesmírné ticho přelévalo se z kraje: zvláštní, stříbrné prosakování tisíce nepostřehnutých zvuků, hlas nočního kraje, veliký mlýn ticha.“

50

Hojně se v textu

vyskytuje také onomatopoie: „ani bzzz jsme neudělali … a ty se svým bzzz…“51 I v tomto románu jsou často využity básnické přívlastky – epiteta pro posílení emocionality výjevu: „ostré, dlouhé už neslyšené ticho.“52 Dalšími obraznými pojmenováními, která mají v textu značné zastoupení, jsou anafora a epizeuxis. Autor tím vyzdvihuje význam určitého slova nebo celé věty.

48


49


50


51

Tamtéž, s. 159.

52

Tamtéž, s. 58.

29

Uvádím příklad na epizeuxis:

„Ne … nepřišla jsem o rozum, nepřišla jsem

o rozum…“53 Využitím nejrůznějších barevných asociací dokázali impresionisté zapůsobit na čtenářovy smysly a posílit tak jedinečnost okamžiku. I Šrámek si dovedl bravurně pohrát s barvami a jeho texty tak téměř malují. Se střídáním ročních období a podle dané situace využívá různých barev. Temné a tmavé barvy jsou typické pro zimní a sychravé počasí či chmurné chvíle, naopak jasné, jemné a světlé barvy evokují dobrou náladu a příjemnou atmosféru v letních dnech. Podzimní den tak může připomínat orosený hrozen, les může mít temně modrou barvu, blesk vytváří modrou světelnou oblohu a západy slunce jsou zbarvené dočervena a dožluta. Je obdivuhodné, jakým způsobem dokáže Šrámek popsat barevnost okamžiku. Jako impresionistický autor využívá světla a stínu, aby tak zachytil jedinečnost okamžiku a neustálou proměnu krajiny, ve které je příroda v souladu s člověkem. „(…) nebe bylo fialové a růžové, a Zbořence utonuly na chvíli v ostrém, nepřirozeném osvětlení; hned na to rychle se svečeřelo, kraj se zavil, jal v temná klubka, ale tu již přešlo po všem jakési modré trnutí; pozemsky temné zduchovělo, v prostoru nastalo otvírání dokořán, jak od propastného dna zaválo shora, a tvrdě tam zablýskaly hvězdy.“ 54 Tato ukázka manifestuje, že krajina je jedinečná svou proměnlivostí a odlišností každého okamžiku. Šrámek si tu pohrává s barvami a světlem, a tak působí na čtenáře, který zapojuje své smysly a dokonale si představuje atmosféru této chvíle. Cílem impresionismu bylo zachytit do detailů probíhající okamžik a tím poskytnout ucelenou představu o situaci, proto se v románu vyskytují delší pasáže lyrického líčení. Například vstup Vilíka Gabriela do místnosti líčí Šrámek do nejmenších detailů, aby tím docílil větší sugestivnosti této chvíle: „(…) když byl vražen klíč do zámku, nabraly už všechny předměty v pokoji nehybné grimasy a hleděly tupě před sebe, jako opatrná čeleď, která se nedala v ničem nemístném přistihnouti při náhlém, neočekávaném návratu pána. Teď se otevřely dvéře, prach se zdvihl (…)

53


54

Tamtéž, s. 175.

30

Vstoupil Vilík Gabriel, a že byl mlád a že vstoupil hřmotně, bylo to tak, jako by vkročil někdo a tasil meč; zasvítilo tu a zařinčelo.“55

3.2.3 Ztvárnění přírody Typickým impresionistickým fenoménem i v tomto románu je příroda, která tu plní funkci hlavního ilustrátora děje, činů, situací a měnících se nálad a pocitů hlavních postav. Příroda se tu také stává jakýmsi společníkem, učitel Havlena (otec Štěpy) v ní nachází možnost úniku a odlehčení od svých starostí. Jsou to lesy, na které se obrací se svým trápením a steskem po dcerách. Jen ve stromech vidí učitel jedinou příležitost porozumění, jelikož se dokážou přátelsky vyjadřovat a odpovídat na jeho otázky. V Křižovatkách najdeme mnoho přírodních motivů, mezi které patří sníh, vítr, mlha, slunce, bouře či déšť. Dalším příznačným motivem impresionismu je slunce a jeho záře, v tomto románu ho však najdeme ojediněle. Provází chvíle, kdy jsou hrdinové bezstarostní a veselí, avšak tyto okamžiky se v románu objevují sporadicky. „A usmívám se. Slunce svítí. Usmívám se.“56 Výrazným motivem je vítr, který se objevuje velice často jako doprovodný prvek děje. Je to většinou silný, ostrý, studený a silně dunící vítr, jenž podtrhuje pesimistický ráz tohoto románu. Například náhlé zatažení oblohy a rozběsnění se větru je předzvěstí setkání Franty Borováka a Vilíka Gabriela, jenž má pověst bláznivého chlapce. Jindy za bouřlivé noci běsnící vítr umocňuje Gabrielův strach ze syna, Vilíkův rozhovor s neznámým a jeho myšlenky na smrt. Dalším impresionistickým motivem je déšť, často doprovázený bouří, hromy a blesky. Jarní bouře se přižene právě ve chvíli, kdy je pronesen rozsudek nad šafářem u soudu, čímž je dokonale znázorněn tento moment: „(…) pozornost byla rozdělena mezi tvrdé údery hromu a rozsudku.“ 57

55


56

Tamtéž, s. 135.

57

Tamtéž, s. 185.

31

V dešti provázeném bouří se zrcadlí pocity Vilíka Gabriela, který se právě dozvěděl, že si dívka, jež se mu líbí, bude brát někoho jiného. Jeho rozhořčenost a žárlivost ilustruje silný liják, záře blesků a dunící bouře: „(…) krutou žárlivost svých smyslů pro tu, která byla také jarní bouří, ale ne pro něho, ne pro něho; viděl ji, svítivý, krásný kříž rozpiaté náruči, mezi jednotlivými rozbřesky blesků a slyšel výskati její hrdlo, vzduté rozkoší, ze zvonícího lijavce.“58 Sníh je hojně využívaným doprovodným elementem děje. Padající sníh představuje obavy lidí na Zbořencích, na které jako by se snášela nějaká tíha a předzvěst něčeho špatného. Atmosféru příjezdu vypočítavé sestřenice Pavly umocňuje zesilující se sněžení a husté prášení sněhu. Jindy sněhová závěj představuje možnost úniku před životem, jelikož dokáže snadno vše pohřbít. Děj románu se odehrává nejčastěji v podzimních či zimních dnech. Je to období, kdy převládá nevlídné a sychravé počasí. Ostrý vítr, déšť, silné bouře, bláto, sněhové závěje, mlhy a zatažená obloha vytváří celkový dojem a náladu knihy, která je pochmurná a tajemná. „Udeřilo sychravo, už od tří dnů nezasvitlo slunce; čpělo studenou mokřinou, lidé přicházeli zvenčí s červenýma rukama, ba i jejich hlasy nasákly vlhkotou.“59 V Křižovatkách se však objevují i pasáže zasazené do období jara a léta, které vyjadřují šťastné, radostné chvíle či doprovází milostné vzplanutí hlavních hrdinů. Například s příchodem jara jsou zobrazeny milostné pocity a touhy Štěpy, která spolu s přírodou také kvete a pučí: „Byla jako hlína, kterou pronikaly jarní vánky a zažíhala se touhou po nejvniternějším splynutí.“ 60 Šrámek využívá popisu počasí jako kulisy k vyjádření dvou různých situací. Je tu zobrazena dávná událost za letního krásného dne, kdy Vilíkova maminka je šťastná, neboť vidí svého milého poprvé. Kontrastním se stává podzimní den zbarvený došeda, kdy žena už je mrtvá, její muž je nemocný a milenec sice žije, ale jako člověk už je dávno mrtvý.

58

ŠRÁMEK, Fráňa. Křižovatky: román. 5.vyd. Praha: Fr. Borový, 1941, s. 188-189.

59

Tamtéž, s. 137.

60

Tamtéž, s. 38-39.

32

3.2.4 Smrt jako východisko Výrazným motivem románu je smrt, která se stává jednotícím prvkem všech částí knihy. Postupně autor zobrazuje smrt matky Štěpy Havlenové, Vilíkova otce Jana Gabriela a závěr knihy vyústí ve společnou smrt hlavních hrdinů. I když smrt není téma typicky impresionistické, je tu silně antropomorfizována a její příchod je většinou spojený s chmurným a nevlídným počasím či zimou. Poprvé se smrt objeví u Havlenů za zimního večera: „Smrt sem vešla do jesínské školy, odbyla rychle svou práci, rychleji, než mohl pochopit, oč se vlastně jedná; a teď mu připadalo, že byl zaskočen.“

61

Pocity bolesti a utrpení jsou tu impresionisticky

zachyceny dlouhými pasážemi. Z nečekané smrti ženy a matky nachází Štěpa a otec alespoň malou útěchu v padajícím bílém sněhu, který dokáže vše zasypat. Štěpu zasáhl zároveň i konec milostného vztahu se spisovatelem Petrem Hartem: „Nevěděli dobře, kdy a jakou smrtí zemřela jejich láska, ale teď byla mrtva. Teď to věděli: byla mrtva!“62 Setkává se tak s negativní stránkou lásky, ocitá se v nesnadné životní situaci a trpí pocity samoty a prázdna. Druhá část knihy je podána z pohledu Vilíka Gabriela. Hned v úvodu je čtenář seznámen s tragickým a temným osudem rodu Gabrielů, ženy brzo umírají kvůli samotě a nedostatku smíchu na Zbořencích. Dvorec Zbořence je v knize popsán takto: „Zbořence, Zbořence – samo jméno je trochu neveselé. A dvorec tu ležel mimo hlavní cesty, obraceje se na pohled ke všemu zády a ukazuje téměř ze všech stran jen slepé zdi bez oken (…).“ 63 Hrdina psychicky ztroskotává, neboť musel odejít z Prahy a následně se stal jen obětí hry sestřenice Pavly. Celý tento úsek je proto provázen hrdinovými myšlenkami skončit se životem. Po neúspěšném pokusu ho však slova přítele Kramera odradí: „Což nemáte, člověče, u vás v lese nějakou pořádnou větev?“64 Poslední dny života Jana Gabriela, otce Vilíka, jsou ilustrovány nevlídným a chmurným počasím. Náhlá změna počasí a krajiny jako by se obracela na Vílika, který

61


62

Tamtéž, s. 71.

63

Tamtéž, s. 89.

64

Tamtéž, s. 135.

33

je na cestě domů, a promlouvala k němu: „Popolední zářijové slunce hořelo tichým plamenem v mléčném skle par. (…) Připadá mi, jako by všechny ty věci kolem mne měly co říci (…) Stalo se něco. Je takové ticho ve mně.“

65

Vilík přichází na Zbořence a už

tuší, co se stalo. V poslední části románu ani společné soužití Štěpy Havlenové a Vilíka Gabriela neodstraní pocity samoty, milostného zklamání a nezdaru. Jediným řešením se tak stává sebevražda. Poslední slova („Bojím se jen teplých, deštivých dnů.“66) symbolizují pochmurnost těch smutných dnů, které nemáme v oblibě, protože musíme docházet na hřbitov. Šrámek dokázal i v tomto pesimisticky laděném románu impresionisticky vyjádřit pocity postav a jejich vnitřní svět. Tento duševní svět je doplňován sny, které poskytují hrdinům alespoň určitou formu úniku tím, že se pak snaží najít sami sebe. Ve Vilíkových rušných snech jsou obsaženy rozmluvy: „Vilík Gabriel vzlykal z hořečného snu. Sám a sám kráčel v snu, doprovázen jen svým hlasem.“

67

Naopak Štěpě snění

přináší pocity štěstí: „Štěpa je vrchovata štěstím z tohoto slibu, šťastna, šťastna, šťastna - - - a tu procitne.“68

3.2.5 Autobiografické prvky Impresionistická díla reflektovala subjektivní dojmy svých autorů a aktuální náladu jejich duše. Subjektivizace prózy je tedy charakteristická i pro román Křižovatky, ale již ne v takové míře, jako je tomu v románu Stříbrný vítr. Objevuje se tu řadu detailů a motivů, které odkazují na autorův život a jeho zkušenosti. Například vzpomínky Štěpy na dětství strávené na venkově jsou podobné vzpomínkám Miloslavy Hrdličkové na Petrašovice, jež byly místem jejího domova a mládí. 69 I Dobrava Moldanová ve svých Studiích o české próze na přelomu století poukazuje na to, že existuje podobnost mezi Štěpou Havlenovou a Miloslavou

65


66

Tamtéž, s. 261.

67

Tamtéž, s. 120.

68

Tamtéž, s. 84.

69

BURIÁNEK, František. Fráňa Šrámek: studie s ukázkami z díla. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1981, s. 89-90.

34

Hrdličkovou, která byla Šrámkovou životní ženou. Shoda je patrná v obrazu Štěpy v první kapitole knihy. 70 Šrámek vidí hlavního hrdinu z kritického nadhledu, neztotožňuje se s ním, ale snaží se mu rozumět. Jeho objektivita však v sobě skrývá jakýsi kritický soud, který si čtenář může domyslet. 71 Šrámek napsal toto dílo v období, kdy jeho tvorba procházela změnami. Jak uvádí František Buriánek, Šrámek se tu snažil vyrovnat s problémem, který ho trápil celý život, chtěl dosáhnout vnitřní rovnováhy a životní jistoty. 72

70

MOLDANOVÁ, Dobrava. Studie o české próze na přelomu století. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univerzita J.E. Purkyně, 1993, s. 143. 71

BURIÁNEK, František. Fráňa Šrámek: studie s ukázkami z díla. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1981, s. 89 – 90. 72


35

3.3 Tělo Román Tělo vyšel v roce 1919 v nakladatelství Fr. Borový v Praze. Jednalo se o třetí Šrámkův román, zároveň však byl první vydaný v poválečném období. Vznikl v době, kdy se Šrámek pomalu začínal stranit politického života a stával se více pasivním, i přesto byl v pozadí románu znát jeho antimilitaristický postoj. Tvorbu knihy ovlivnila Šrámkova dlouhá ztráta kontaktu se ženou, absence běžného života a obyčejných starostí. Dobrava Moldanová píše, že román v sobě má velkou emoční sílu, protože vznikl v prvních šesti týdnech, kdy se na podzim roku 1918 vrátil Šrámek z války. Je záznamem snu vojáka v zákopu, který touží po kráse poklidného a všedního života.73 Hlavním tématem knihy je oslava těla a jeho krásy; impresionismus se tak mísí s prvky vitalismu, který je pro Šrámkovu tvorbu rovněž charakteristický. Hlavní postavou románu je Máňa Švarcová. Je v něm zachycen její přechod od lehkomyslné dívky k ženě, její seznámení se s budoucím manželem inženýrem Koterou, se kterým se poprvé miluje. Později spolu vychovávají dítě a jejich šťastné manželství je narušováno jen lákadlem nevěry. Děj končí povoláním Kotery na frontu, čímž je vyjádřena obžaloba války. Nejdůležitějším tu však není příběh, nýbrž jeho způsob podání, které je nasycené emocionalitou a básnickým výrazivem. Spolu s Křižovatkami (1913) a Pastí (1933) by se tato tři díla mohla jevit jako volná trilogie o lásce. Křižovatky představují váhavost, okouzlení láskou je zobrazeno v Těle a láska jako zrada a nástraha je vyjádřena v Pasti.

3.3.1 Výstavba díla Román Tělo se skládá z dvaceti šesti kapitol, které mají přibližně stejný rozsah. Je zde uplatněn Šrámkův kompoziční princip, pro nějž je příznačné nedodržování dobových románových principů výstavby díla a jednoduchý děj, který tu hraje druhotnou roli. Šrámek se totiž nesnaží zprostředkovávat jen lidský příběh, ale zaměřuje se hlavně na postavy a jejich duševní stavy, procesy a proměny. Blíže se ke kompozici

73

MOLDANOVÁ, Dobrava. Studie o české próze na přelomu století. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univerzita J.E. Purkyně, 1993, s. 145.

36

románu vyjádřila Dobrava Moldanová: „Ústřední postavy a jejich příběhy se vracejí jako variace v příbězích dalších postav, spojovaných do celku metodou ostrých, jakoby filmových střihů, v nichž scéna střídá scénu bez potřeby vytvářet epické můstky, které by je spojovaly.“

74

Albert Pražák rovněž zmiňuje Šrámkův sklon k filmovým snímkům,

které najdeme v Těle.75 Příběh už není narušován odbočkami a vhledy do minulosti, jež byly příznačné pro předchozí romány. Kniha je převážně tvořena lyrickými líčeními a dlouhými popisnými pasážemi přírody, města a událostí, úvahovými texty a vlastními promluvami postav, které jsou občas prokládány dialogy označenými jako přímá řeč. Polopřímá řeč je tu také zastoupena, neboť je projevem vnitřního života postav.

3.3.2 Výrazové prostředky V tomto románu se nejvíce projevila Šrámkova lyrizace prózy. František Buriánek se o něm vyjádřil takto: „(…) a vidíme-li jeho typickým výrazovým prostředkem styl velmi citlivě zrcadlící subjektivní dojmy a citové stavy, tedy styl povýtce lyrický, bohatý na básnické obrazy, pak Šrámek právě ve svém „Těle“ napsal nejcennější impresionistické stránky naší prózy.“76 Román Tělo obsahuje mnoho básnických prostředků a obrazných pojmenování, které útočí na čtenáře a jeho smysly. Vyniká tu výrazná metaforičnost, příznačný rys impresionismu, a expresivnost výrazů. Dominantním výrazovým prostředkem je metafora, která prostupuje celým textem románu a posiluje čtenářovu vnímavost a emocionalitu. Například „směšno jíti na čtyřech nohách“

77

představuje chůzi dvou lidí. Souvětí o klaccích, „které se házejí

78

talentu pod nohy,“ vyjadřuje nástrahy, překážky, oběti a zkoušky, kterými musí projít talent na cestě za svým cílem. Titul románu Tělo je rovněž metaforický, stejně jako

74

MOLDANOVÁ, Dobrava. Studie o české próze na přelomu století. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univerzita J.E. Purkyně, 1993, s. 173. 75


76

BURIÁNEK, František. Národní umělec Fráňa Šrámek. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960, s. 85. 77

ŠRÁMEK, Fráňa. Tělo. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 40.

78

Tamtéž, s. 72.

37

většina Šrámkových názvů knih. Tělo je tu oslavováno jako pramen ženství a jeho smyslnosti, je vyzdvižena jeho vitalita a krása. Ani v tomto románu nechybí opakovaně se vyskytující druhy metafory, personifikace a přirovnání. Bohatosti jazyka dokáže Šrámek využívat při netypických metaforických přirovnáních a zřídkakdy používá přímého pojmenování. Hlavu zobrazuje jako hrušku nebo Mánin průchod ulicí připodobňuje k vodě, která ji obklopuje: „Když šla, ulice ji obklopila jak voda, stoupající blaženě až po ústa.“79 Prostřednictvím personifikace tak objekty v místnosti mohou kýchat či promlouvat k lidem, okna se dovedou tvářit a dům přivítat vcházející lidi. K antropomorfizaci však dochází hlavně u částí lidského těla, které jsou popisovány do detailů; autor jim přičítá takové vlastnosti, že to vypadá, jako kdyby samy promlouvaly k okolnímu světu. Text je velmi často obohacen o synestézii, která spočívá v záměně různých smyslových vjemů. Šrámek tak dokáže lépe evokovat rozmanité situace, například pohled muže charakterizuje následovně: „hovornýma, smějícíma se očima“.80 K lepší podmanivosti textu využívá další výrazové prostředky - epizeuxis a anaforu. Šrámek zde opět projevil schopnost využití rozmanitosti českého jazyka a dokázal popsat zcela obyčejné a každodenní věci, činnosti a osoby tak, že na čtenáře působí nevšedně a výjimečně. Využívá k tomu emocionálně zabarvená slova, rozsáhlé výčty („políbil ruku, velkolepě, jevištně, dlouze“81) a především básnické přívlastky – epiteta: „zlekanýma, myšíma očima“. 82 Uplatnění tu mají hlavně několikanásobné větné členy. Jelikož se jedná o román, který zobrazuje život radostně a optimisticky, smrt Mánina otce je odlehčena a zjemněna využitím eufemismu: „Ale vsedl omylem do jiného vozu, který se vzdaloval kvapem od této země.“ 83 Dalším důležitým prvkem, jemuž je tu věnován prostor, je Mánin smích, který vychází z nahé části těla. Smích doplňuje krásné, radostné a toužící děvče a jeho 79


80

Tamtéž, s. 13.

81

Tamtéž, s. 57.

82

Tamtéž, s. 27.

83

Tamtéž, s. 193.

38

prostotu. Dívka kudy prochází, tam za sebou nechává zářivý, veselý, nevinný a spontánní smích. Jestliže Šrámek i v předchozích románech zapojoval všechny čtenářovy smysly, tak v této knize se mu to povedlo excelentně. Nenásilnou formou znázorňuje vnímanou situaci plnou vůní, zvuků, chutí, zdůrazňuje její barevnost a proměnlivost odstínu světla. Všechny předměty a každá chvíle mají svoje charakteristické a neobvyklé vůně. V knize nenajdeme dvě shodné vůně, každá je jedinečná, výjimečná a neopakovatelná a stává se příznačnou pro daný moment: „Vonělo dálkami, hlukem velikého světa jak příjemným lékem.“ 84 Na lyrismu románu se podílí i zvukové a hudební prvky. Kniha dokonce začíná zpěvem paní Koterové, který proniká do všech bytů v domě, se kterým se seznamujeme prostřednictvím tohoto zpěvu, jenž činí obyvatele blaženějšími. Výskyt obrazného pojmenování onomatopoie je samozřejmostí, například kššš. Aby Šrámek lépe vsugeroval čtenáři momentální chvíli, nechává všechny předměty vydávat roztodivné a výstižné zvuky: „(…) pachtily se hoblíky, pilníky, mlaskaly řemeny, buchaly výfuky par, mumlala dynama za drnčícími velkými okny továren.“85 Hudebně podmalováno je i Mánino manželství, ale po vypuknutí války nastává ticho s občasnými výkřiky domu, které vyjadřuje lidskou ohroženost, hrůzu, smutek a reálnou možnost ztráty manžela. Šrámek zobrazuje náladu přírody a tím jako by vytvářel impresionistické kresby, které připravují čtenáře na následující děj. „Červenec - to je veselý, ohromný bůh s hřívou, která praská jako klasy; rozkročí se nad liliputánským městečkem, mrká vesele očima a podněcuje maličké lidi k pošetilostem; natáhne prst až dolů a pošimrá kohosi jak sele pod krčkem (…).“86 Tato ukázka uvedla na scénu studenta, který se bláhově zamiloval do dívky.

3.3.3 Město jako „ilustrátor“ děje Jelikož se předchozí romány odehrávaly převážně na venkově, impresionistický motiv pouličního ruchu najdeme až v Těle. Děj je orientován většinou na periferii 84


85

Tamtéž, s. 17.

86

Tamtéž, s. 76.

39

velkoměsta. Ulice a město jsou očitými svědky mnoha lidských příběhů a obyčejných životních scén, a proto tu je ztvárněn i osud Máni. Ulice je místem, kde se neustále něco odehrává, a toto dění je pozorováno okny, která za závěsy a záclonami skrývají tajemství. Ruch a spěch na ulici je zachycován takto: „Ulice má všední dny a má neděle. O všedních dnech lidé spěchají, něco je tlačí do zad; musíš také někdy ustoupiti z chodníku před černým člověkem.“ 87 Ulice znázorňuje místo, jež je pohlcené vášní, je to hra, kdy nohy na chodnících se ženou za svými budoucími láskami. Jiným impresionistickým motivem jsou taneční kreace a místa zábavy. Předměstská poutní slavnost tvoří pozadí a je svědkem setkání Máni a její bývalé kamarádky Tyldy, která se jí snaží varovat před úskalími ve vztahu s chlapci. Nespoutaná Máňa si těchto upozornění nevšímá a dále pokračuje v koketování s mladými studenty. Tamburášský večírek, kam ji vezme otec, je pro Máňu příležitostí ukázat své tělo a být obdivována muži. Její vznešený a propracovaný vstup do sálu a následnou mužskou odezvu zachycuje Šrámek několika větami, kde důrazem na maličkosti dokázal impresionisticky zachytit tento výjev. Poté je večer provázen tancem a následným hledáním otevřené kavárny. Kavárny a jejich prostředí se staly dominantním tématem především pro impresionistické malíře.

3.3.4 Příroda Většina Šrámkových románů se odehrává v blízkosti přírody, někdy dokonce na venkově. Celý děj románu Tělo je však situován do Prahy, i přesto tu najdeme impresionistický prvek - přírodní jevy, které dotvářejí atmosféru situací a mění se spolu s hrdinovými stavy a pocity. Podstatnými přírodními motivy jsou slunce a déšť, jež se střídají a doprovázejí buď šťastné a klidné chvíle nebo dramatické a vážné okolnosti děje. Příběh se odehrává převážně v jarním období, jelikož se jedná o román plný živočišnosti, erotičnosti a harmonie. Jaro představuje symbol lásky, smyslnosti a dobývání ženského těla. Máňa se setkává se svým mužem právě v tomto období, do kterého je zasazena i její přeměna z dívky v ženu. Následujícího roku je na jaře opět sváděna přítelem Laškem. „Běda, 87


40

podobalo se to příliš jednomu dni loňského jara. Právě tak tu byla tehdy na těchto stezkách sváděna mužem, sluncem, všemi hlasy jara. Větřík proudil s šumotem, který zdál se odhalovati. (…) Vše mluvilo o lásce, o dobývání, o podléhání.“88 První jarní procházka Máni a Kotery s dítětem v kočárku je doprovázena svěžím vzduchem, větříkem, slunečním svitem, průzračným nebem a jako by přímo dětsky čistě uchopenou krásou. Šrámek tu tak sugestivním způsobem ztvárnil bezstarostné a láskyplné odpoledne rodiny, kterou proto obklopuje jen samými krásnými jevy. Na rozdíl od slunce je déšť prvkem, jenž doprovází chmurnější okamžiky opakující se v menší míře. V dešti se zrcadlí bezvýsledná snaha dívky Tyldy navázat s Máňou kontakt a varovat ji před chlapci. Tuto marnost podtrhuje prudký déšť. Výjimkou v knize jinak plné života je malá epizoda o smrti Mánina otce, která je ilustrována nevlídným počasím, jež jako by tuto událost předvídalo: „Byl to vůbec těžký den, s nedobrým lednovým nebem za okny (…) padalo něco třetího, studená zasmušilost.“89

3.3.5 Máňa a její „tělo“ Máňa Švarcová je obyčejným děvčetem, které chodí na gymnázium. Její otec, holič a zároveň člen ochotnického divadla, je rád milován ženami. Máňa je krásná, bezstarostná, nevinná, ale i chtivá dívka, nejraději má neděle, kdy se může procházet a vystavovat své tělo na odiv mužům: „(…) nejmilejší jí byl němý, zbožňující pohled, který cítila dlouho v zádech.“90 Šrámek líčí vnitřní stavy a tělesné prožitky děvčete, které dospívá, poznává svět a život a dostává se jí dosud nepoznaných záhad prvních milostných a erotických příhod. Autorovou hlavní snahou a záměrem bylo zachytit Mániny nálady a změny pocitů, které jsou vyjádřeny se sklonem k poetizaci: „ (…) poprvé se v ní zachvěla malá, odzbrojená žena, naplněná tajemným očekáváním. Znovu naň musila

88


89

Tamtéž, s. 192.

90

Tamtéž, s. 37.

41

pohlédnouti; večerní vítr zdál se narážeti o jeho chtivé zuby; působilo jí to malá, příjemná zranění na kůži; byl hezký a silný.“91 Tělo

je

nástrojem

lásky,

která

spočívá

v jeho

ženství,

smyslnosti

a provokativnosti. Láska nezasahuje srdce, nýbrž se snaží svými slovy, obličeji a vlasy zasáhnout muže, je představována milými věcmi a muži, kterým se ženy zalíbí. Hrdinka předností svého těla využívá ke koketování a ke hře s muži, pohled muže jí tak přináší pocity spokojenosti. Mánin první milostný akt s budoucím manželem inženýrem Koterou byl popsán tak, že dojímá svojí prostotou, něžností a přirozeností: „ (…) její tělo vycházelo mu vstříc všude tam, kde jím bylo očekáváno a voláno, otvírala se všude prosbě oka, tlaku ruky a shledávala přirozenými všechna přání, všechny podivnůstky, jimiž ji uprošovala a dobývala jeho žádost.“92 Hrdinka se tak postupně stává ženou a později i matkou. Vztah Kotery a Máni je nejdříve založen jen na tělesném souznění. Smyslové očarování však pomalu upadá, oba zjišťují, že si jsou cizí a vzdálení a nenacházejí společné téma řeči. Jako první to pochopil manžel: byl omámen mladou horoucí dívkou, pučícím jarem a následně radostí z příchodu potomka. Máňa má vůli se stát lepší ženou, začne trávit veškerý čas doma úklidem a učí se mluvit s vážností. Zvítězí u ní však fyzický a hříšný pud a nevěrnou se nestává jen díky shodě okolností, kterými zároveň zachraňuje jiné manželství; poté se vrací smířená ke svému manželovi. V době, kdy se zdá poměr a soulad Máni a Kotery téměř idylickým, je rozdělen válkou; jejich harmonické manželství je tak narušeno. A Mánina jediná otázka, jestli je možné tak dlouho na muže čekat, opět vystihuje sexuální dychtivost ženského těla. Dobrava Moldanová ve Studiích o české próze na přelomu století píše o tom, že Máňa představuje „zákon země“, který způsobuje lidský rozkvět, tužby, smutek, rezignaci a smíření se s vlastním osudem. Nositelkou tohoto zákona je většinou žena, která jím je ovlivněna, a proto je málo svobodná a aktivní. 93 O Tělu se vyjádřil také literární historik a kritik František Buriánek v monografii o Šrámkovi: „Ale Tělo především chválilo přirozený život smyslů, přírodní podstatu

91

ŠRÁMEK, Fráňa. Tělo. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 78-79.

92

Tamtéž, s. 148.

93

MOLDANOVÁ, Dobrava. Studie o české próze na přelomu století. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univerzita J.E. Purkyně, 1993, s. 144-145.

42

člověka, její elementární pudy. Chválilo tělo, zdroj rozkoše a radostí, zdroj dalších životů. Chválilo tělo jako zdroj lásky, jako harmonizátora vztahu muže a ženy.“94 Šrámek dokázal ve čtenáři za pomocí nejrozmanitějších impresionistických výrazů, barevných odstínů a světel navodit obyčejné pocity, tělesné stavy, vnitřní a okolní svět hlavních postav.

3.3.6 Subjektivizace prózy V tomto románu se opět vyskytuje řada shodných míst se Šrámkovým životem, dochází tedy k subjektivizaci textu. Velkou roli tu hraje období, ve kterém román vznikl: jedná se o rok 1919 po skončení první světové války. Není náhodou, že Šrámek do textu promítl své myšlenky, pocity a názory na válku, i když už se jedná o mírnější formu antimilitarismu. Šrámek byl na různých frontách po celou dobu války, byl odloučen od své milované, na kterou neustále myslel, což dokládají jeho dopisy z fronty. Proto je také v románu patrná dychtivost po lásce, životě a svobodě, která není samozřejmostí. Válka vstupuje mezi lidi a umí brát. V tomto románu se postavila mezi láskyplný život manželů. Protiválečně vyznívají slova Máni v závěru knihy, kdy její muž byl povolán do války: „Ne, nechceme se trápiti. Chceme lásku. Nechceme válku. Chceme štěstí. Nechceme válku.“95

94

BURIÁNEK, František. Fráňa Šrámek: studie s ukázkami z díla. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1981, s. 120. 95


43

ZÁVĚR Hlavním záměrem této bakalářské práce bylo analyzovat jednotlivé znaky impresionismu v románové tvorbě Fráni Šrámka. Vybrala jsem si tři romány (Stříbrný vítr, Křižovatky, Tělo), které byly tímto směrem nejvíce ovlivněny. Zaměřila jsem se u nich na způsob výstavby, na výběr výrazových prostředků, autobiografické prvky, subjektivizaci prózy a ztvárnění krajiny jako doprovodného elementu děje. Šrámkův osobní život, jeho zkušenosti a názory se promítly do všech tří románů, nejvíce však ovlivnily Stříbrný vítr, kde najdeme osoby a místa spjatá s autorovým mládím. Také se zde odrazil vývoj Šrámkova myšlení a aktuální situace. Stříbrný vítr a Tělo působí velmi optimisticky, jsou prosyceny láskou, radostí, mládím a životním nadšením. Naopak z Křižovatek vyzařuje pesimismus, pocity prázdnoty, samoty a marnosti, jsou to nejspíše dozvuky dekadence. Šrámek svůj osobitý lyrický styl aplikoval i v próze, básnické prostředky používal zcela spontánně. Dlouhé metafory, emocionálně zabarvená slova a neobvyklá epiteta excelentně dotvářejí atmosféru. Potvrzují to i slova Františka Buriánka: „Dovedl přenést na čtenáře svůj prožitek, smyslový i citový, s neobyčejnou bezprostředností, a to dává i těm stránkám, kde nás neupoutá dramatické rozvíjení subjektu, i popisným partiím jeho prózy zvláštní básnickou přitažlivost.“96 V konfrontaci interpretovaných románů vyniká především Tělo dokonalým využitím vyjadřovacích možností českého jazyka. Autor tu s obdivuhodnou lehkostí a až poeticky dokázal podat obraz přerodu dívky v ženu, i když soudy kritiků o tomto básnickém stylu nebyly vždy kladné. Nezastupitelné místo ve všech třech románech má jako impresionistický rys ztvárnění přírody, které je však rozdílné. Ve Stříbrném větru je to většinou slunečné a jasné počasí, hrdinovy pocity jsou vždy dokresleny aktuálním stavem počasí. Titulem knihy je vyjádřen hlas mládí, který čtenář spolu s Jeníkem slyší po celou dobu. Naopak v temněji a chmurněji laděných Křižovatkách jsou hlavní postavy doprovázeny nevlídným počasím a zataženou oblohou, ale venkovské prostředí se svými lesy je nepostradatelnou součástí děje. Román Tělo se od obou předchozích románů odlišuje

96


44

tím, že se odehrává převážně ve městě a v interiéru, proto je krajina součástí příběhu jen ojediněle. Kompoziční výstavba díla je většinou založena na Šrámkově bezprostřednosti a lehkosti improvizace, jednotlivé příběhy neodpovídají kapitolám a děj vždy obsahuje mnoho odboček do minulosti. Jen román Křižovatky se vymyká svou kompozicí, poněvadž je tvořen třemi ucelenými částmi v podání tří různých hrdinů s odlišnými názory na život. Fráňa Šrámek se zařadil mezi důležité osobnosti české literatury na přelomu 19. a 20. století. Svými impresionistickými romány inspiroval a ovlivnil následující generace spisovatelů. Pro mě je však jeho stěžejním impresionistickým dílem román mládí Stříbrný vítr, ve kterém dokázal vystihnout pocity mládí jak příběhem a emocionálním vyjádřením, tak proměnou krajiny.

45

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Primární literatura ŠRÁMEK, Fráňa. Křižovatky: román. 5. vyd. Praha: Fr. Borový, 1941. 261 s. ŠRÁMEK, Fráňa. Stříbrný vítr. 13. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1960. 262 s. ŠRÁMEK, Fráňa. Tělo. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1971. 304 s.

Sekundární literatura ASH, Russell a SOLPEROVÁ, Jana. Impresionisté. 1. vyd. Praha: Aventinum, 1993. 192 s. ISBN 80-7151-264-8. BERNARD, Bruce. Velcí impresionisté. 1. vyd. Praha: Grafoprint-Neubert, 1997. 269 s. ISBN 80-85785-49-8. BÍLEK, Karol a kol. Sobotka 1968: vlastivědný sborník. Sobotka: Osvětová beseda, 1968. 141 s. BURIÁNEK, František. Česká literatura první poloviny XX. století. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1981. 345 s. BURIÁNEK, František. Fráňa Šrámek: studie s ukázkami z díla. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1981. 292 s. BURIÁNEK, František. Inspirace domova. 1. vyd. Hradec Králové: Kruh, 1988. 123 s. BURIÁNEK, František. Národní umělec Fráňa Šrámek. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960. 136 s. BURIÁNEK, František. O české literatuře našeho věku. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1972. 207 s. BURIÁNEK, František. Z moderní české literatury: o vybraných dílech z první poloviny 20. století. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1980. 207 s. 46

CUNNINGHAMOVÁ, Antonia. Impresionisté. 1. vyd. Praha: Slovart, 2004. 256 s. ISBN: 80-7209-600-1. ČORNEJ, Petr a kol. Česká literatura na předělu století. 2. vyd. Jinočany: H&H, 2001. 303 s. ISBN 80-86022-82-X. DÜCHTING, Hajo. Jak je poznáme? Umění impresionismu. 1.vyd. Praha: Knižní klub, 2006. 128 s. ISBN 80-242-1640-X. FIALA, Vlastimil. Impresionismus. 1.vyd. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1964. 142 s. HOMOLOVÁ, Květa a kol. Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století: slovníková příručka. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973. 381 s. CHALOUPKA, Otakar. Příruční slovník české literatury od počátků do současnosti. 1.vyd. Brno: CENTA, 2005, 1116 s. ISBN 80-86785-03-3. KARPATSKÝ, Dušan. Malý labyrint literatury. 2. vyd. Praha: Albatros, 1997, 573 s. ISBN 80-00-00527-1. Knížka o Šrámkovi. Praha: Fr. Borový, 1927. 162 s. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Fraus slovník literárních pojmů. 1. vyd. Plzeň: Fraus, 2006. 159 s. ISBN 8072386204. LEHÁR, Jan a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Lidové noviny, 1998. 1058 s. ISBN 80-7106-308-8. MENCLOVÁ, Věra a kol. Slovník českých spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri, 2000. 743 s. ISBN 80-7277-007-1. MERHAUT, Luboš a kol. Lexikon české literatury 4 S-Ž. 1. vyd. Praha: Academia, 2008. 1082 s. ISBN 978-80-200-1670-6. MILIČKA, Karel. Od realismu po modernu. Světová literatura 3. 1. vyd. Praha: Baronet, 2002. 344 s. ISBN 80-7214-515-0.

47

MOLDANOVÁ Dobrava. Příspěvek k interpretaci Šrámkova prozaického díla. Česká literatura, 1964, roč. 12, č. 5, s. 420-425. MOLDANOVÁ, Dobrava. Studie o české próze na přelomu století. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univerzita J.E. Purkyně, 1993. 221 s. ISBN 80-7044-055-4. OTRUBA, Mojmír. Poznámka k umělecké metodě Šrámkova Stříbrného větru. Česká literatura, 1960, roč. 8, č. 2, s. 232-236. POLAN, Bohumil. Fráňa Šrámek - básník mládí a domova. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1947. 54 s. POLAN, Bohumil. Život a slovo: literární studie, medailóny, náčrty, glosy. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1964. 270 s. RESLER, Kamil. Buřiči a Stříbrný vítr. Křižovatky díla Fráni Šrámka. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1952. 157 s. SOUKUP, Lubomír. Fráňa Šrámek a jižní Čechy. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeské nakladatelství, 1981. 189 s. SVOZIL, Bohumil. Česká literatura ve zkratce. 1. vyd. Praha: Brána, 2000. 174 s. ISBN 80-7243-061-0. TROJAN, Raoul; MRÁZ, Bohumír. Malý slovník výtvarného umění. 2. vyd. Praha: Fortuna, 1996. 240 s. ISBN 80-7168-329-9. VLAŠÍN, Štěpán a kol. Slovník literárních směrů a skupin. 2., dopl. vyd. Praha: Panorama, 1983. 367 s. VŠETIČKA, František. Podoby prózy: o kompoziční výstavbě české prózy dvacátých let 20. století. Olomouc: Votobia, 1997. 248 s. ISBN 80-7198-262-8. ZACZEK, Iain. Impresionisté. 1. vyd. Bratislava: Perfekt, 1994. Nestr. ISBN 80-8526168-5.

48

SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1: Z policejního vězení r. 1905 Příloha č. 2: Portrét Příloha č. 3: Rodný dům Fráni Šrámka Příloha č. 4: Obálka Jitky Kolínské k románu Stříbrný vítr Příloha č. 5: Obálka V.H. Brunnera k románu Tělo

49

PŘÍLOHY

Příloha č. 1: Z policejního vězení r. 1905

Příloha č. 2: Portrét 50

Příloha č. 3: Rodný dům Fráni Šrámka

Příloha č. 4: Obálka Jitky Kolínské k románu Stříbrný vítr

51

Příloha č. 5: Obálka V.H. Brunnera k románu Tělo

52

BIBLIOGRAFICKÝ ZÁZNAM LICKOVÁ, Kateřina. Impresionismus v próze Fráni Šrámka. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra českého jazyka a literatury, 2012. 53 s. Vedoucí práce doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc.

ANOTACE Bakalářská práce zpracovává impresionismus v próze Fráni Šrámka. Zahrnuje autorův život, základní charakteristiku literárního směru a stručný přehled impresionistické literární tvorby českých a světových spisovatelů. Nejvíce se tato práce věnuje interpretaci impresionistických rysů v románech Stříbrný vítr, Křižovatky a Tělo.

ABSTRACT This Bachelor’s thesis is focused on impressionism in novels by Fráňa Šrámek. It presents the author’s biography, basic characteristics of the literary movement and a brief general overview of impressionistic literary tradition of Czech and international writers. This thesis is mainly concerned with the interpretation of impressionistic characteristic features in the novels "Stříbrný vítr" (The Silver Wind), "Křižovatky" (The Intersection) a "Tělo" (The Body).

KLÍČOVÁ SLOVA Impresionismus, Fráňa Šrámek, román, impresionistický rys, dojem, příroda

KEY WORDS Impressionism, Fráňa Šrámek, novel, feature of impressionism, impression, nature

53

MASARYKOVA UNIVERZITA. Impresionismus v próze Fráni Šrámka

Recommend Documents