Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Historický ústav Historie
Svátky a slavnosti v době první republiky v Uherském Hradišti bakalářská diplomová práce Lucie Křižková
Vedoucí práce: Mgr. Jiří Němec, Ph.D.
Brno 2014
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu použitou literaturu a prameny. V Březolupech dne 5. 1. 2014
..……………………… podpis autora práce
Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Jiřímu Němcovi, Ph.D. za odborné vedení mé bakalářské práce, ochotu a věcné připomínky.
Obsah Úvod .......................................................................................................................................... 5 1
Historický vývoj pojetí svátků a slavností ...................................................................... 10
2
Právní úprava svátků v meziválečném období a jejich klasifikace ................................. 20
3
Uherské Hradiště v meziválečném období ...................................................................... 23 3.1
Správní vývoj ............................................................................................................ 23
3.2
Demografie a náboženské poměry............................................................................ 24
3.3
Politické poměry ....................................................................................................... 26
3.4
Hospodářské a sociální poměry ................................................................................ 27
3.5
Školství ..................................................................................................................... 30
3.6
Společenský život ..................................................................................................... 31
3.7
Hudební život............................................................................................................ 34
4
Svátky a slavnosti v Uh. Hradišti v 19. století ................................................................ 37
5
Svátky a slavnosti v době první republiky v Uh. Hradišti............................................... 40 5.1
Církevní svátky a slavnosti ....................................................................................... 40
5.1.1
Sv. Václav ......................................................................................................... 40
5.1.2
Eucharistický sjezd 1928 ................................................................................... 42
5.1.3
Sv. Cyril a Metoděj ........................................................................................... 44
5.1.4
Ostatní poutě...................................................................................................... 47
5.2
Republikánské svátky a slavnosti ............................................................................. 51
5.2.1
Mistr Jan Hus..................................................................................................... 51
5.2.2
28. říjen .............................................................................................................. 53
5.2.3
1. květen ............................................................................................................ 58
Závěr ........................................................................................................................................ 64 Prameny a literatura ................................................................................................................. 68 Přílohy ..................................................................................................................................... 74
4
Úvod Jako cíl své práce jsem si stanovila proniknout do společenského života města Uherské Hradiště v době první republiky. K tomuto účelu jsem se zaměřila na prožívání slavností a svátků státem uznaných, spolu se slavnostmi církevními. Mým cílem nebude vzhledem k rozsahu období pokrýt veškeré významné události sledovaného období, to může být předmětem dalšího bádání pro práci většího rozsahu, ale ukázat na několika příkladech průběh a vývoj svátků a slavností důležitých pro tamní obyvatele. Nakonec bych ráda poukázala na rozdíly mezi obyvateli města a lidmi, kteří Uherské Hradiště navštěvovali za daným účelem. Nejprve bych zde ráda definovala samotné pojmy „svátek“ a „slavnost“. Například Michael Maurer ve své studii mluví o dvou pojetích. Jedna teze mluví o „svatém čase“ (hledisko teologů, filozofů…) a druhá jako o opaku ke všednímu dnu (názor historiků, sociologů, filozofů). Dále uvádí německé pojetí pocházející od Otty Friedricha Bollnowse, který Fest (slavnost) definuje jako něco, co se stále opakuje, vzniká z přirozené existence, nemá žádný historický základ. Jeho obsahem je hlasitá zábava a jasné barvy. Do jakéhosi protikladu staví Feier (svátek), který má svou historickou základnu. Jedná se o jednorázovou událost, která nemusí být vždy veselého rázu. Chování lidí je vážné a pomalé, a patří sem tmavé barvy, černá, purpurová a zlatá.1 V další části pak zmiňuje sociologický pohled Winfrieda Gebhardta, který Fest popisuje jako vybočení z všedního dne, jakési jeho pozvednutí, a Feier jako událost, která připisuje všednímu dni nějaký specifický význam, člověk mu dává hlubší smysl. Fest opět, jako výše Bolnows, připisuje expresivní zážitek, kdežto Feier je otázkou vědomého projevu úcty.2 Svátky a slavnosti se vždy odvíjely od vnímání času. Zpočátku přírodního od 19. století s příchodem kategorizace času na práci a volný čas, společenského. Společenský čas pak řídila převážně církev společně s vládnoucí vrstvou, od 2. poloviny 19. století post církve přebíraly spolkové organizace. V době první republiky se ke spolkům a (z velké části) římskokatolické církvi už plně připojily také politické strany. Svátky a slavnosti tak kompletně představovaly přelomové momenty v životě přírody, společnosti a jedince.3 Zároveň pomáhaly člověku svou nevšedností v orientaci během roku, tvořily jakousi pomyslnou kostru a rok
Maurer, Michael: Feste in Geschichte und Gegenwart. Aspekte, Beispiele, Perspektiven. In. Erwägen Wissen Ethik; 2008, Vol. 19 Issue 2, p211, 12p. 2 Tamtéž. 3 Frolec, Václav: Zákonitosti působení pokrokových tradic lidové kultury v rozvinuté socialistické společnosti. Úvodní teoreticko-metodologická studie. Praha 1987., s. 14. 1
5
rytmizovaly.4 Souhrnně o tomto pojetí mluví Mona Ozouf, když píše „…svátkem se mělo všechno začínat, uspořádávat, připomínat i končit.“5 Vzhledem k tomu, že jsem se zabývala pouze malým územním prostorem, zvolila jsem si pro svou práci prameny a literaturu odpovídající charakteru regionu. Veškeré použité podklady lze svým charakterem rozdělit na primární prameny, tj. kroniky, dobový tisk a další archivní dokumenty z fondů SOkA Uh. Hradiště, a na sekundární literaturu. Pro základní orientaci v dějinách Uherského Hradiště jsem využívala kroniku města. Pro toto období se v místním Státním okresním archivu nachází dvě knihy, jejichž rozhraní tvoří rok 1932 - 1933. Do roku 1935 je kronikářem prof. František Cejnar. Méně čitelné písmo pak má Karel Hanák, který pokračuje rokem 1936. V kronice jsou vyjmenovány téměř všechny společenské události, politika a hospodářství města, stejně jako počasí. Další dvě kroniky, které jsem využila, ještě nezískaly své archivní zařazení. Pamětní kniha z let 1906-1952 pro Uh. Hradiště a Staré Město bohužel není nijak obsáhlá. Jejím autorem je farář Ignác Zanáška, který zaznamenal pouze některé události, a to ještě dosti stroze. Jeho pozornost patřila spíše archeologii. Velkou část textu obsahují latinské a německé pasáže. Jako poslední jsem zvolila kroniku obce Velehrad. Zde bylo mé zklamání ještě větší. Její obsah pojednává o období 19261955 a kronikářem se po Borusíkovi stal řídící učitel Antonín Zelnitius, který popsal léta 19331939. Uvnitř se nachází několik krásných ručně malovaných mapek Velehradu a jeho okolí, ovšem velký počet prázdných stran značí, že faktograficky má pro mou práci minimální vypovídající hodnotu. Z dalších archivních dokumentů to byly tyto fondy: Okresní učitelská jednota Komenský (1870-1937) – Zprávy o činnosti jednoty z let 1918-1932, dále jejich protiklerikální činnost v roce 1923 v podobě téměř prázdných dotazníků, Rozluka církve od státu a Manifestační schůze proti reakci ve školství 1920-1928. Fond Tělovýchovné jednoty Sokol – Dějiny jednoty věnující se letům 1922-1972, Šibřinky; Slety a mnohé další, které jsem však v práci nepoužila. Pěvecký spolek Svatopluk (1894-1994) – zde jsem použila Vzpomínky Richarda Melíška z let 1928-1982. Nejvíce dokumentů však spadá pod fond Archiv města Uh. Hradiště. Zde mi nejlépe posloužily složky sociálně orientovaných stran - sociálně-demokratické, socialistické a komunistické strany. Spolu se složkou Husovy oslavy a Oslavy 1. máje (dle policejních protokolů) mají velkou vypovídající hodnotu při studiu svátku 1. května. Složky ostatních 4 5
Ozouf, Mona: Revoluční svátky: 1789-1799. Brno 2006, s. 9, 190. Tamtéž, s. 186.
6
politických strany už tak vypovídající hodnotu neměly. K další základní představě o životě ve městě přispěly Protokoly ze sezení obecní rady, které zaznamenávaly veškeré žádosti občanů k městské radě. Tedy i výčet žádostí o povolení slavit svátky dle svého programu. Místo hlubšího pochopení svátků a slavností, však více odkrývaly chudobu obyvatel a také počet žadatelů o zřízení koncese. Posledními použitými primárními prameny byl dobový tisk. Dle kroniky města a dostupných novin pro první republiku to byly: Slovácko – do roku 1920 tiskový orgán sociální demokracie. V letech 1920-1931 obdeník od roku 1921 pak Komunistický obdeník. Dále v letech 1931-1938 Deník Komunistické strany československé - od roku 1935 pod názvem Rudé Slovácko s podtitulkem Týdeník Komunistické strany československé pro Moravu. Několik jeho čísel nalezneme ve Státním okresním archivu v Uh. Hradišti a v knihovně Jana Ámose Komenského v Uh. Brodě, ovšem největší množství dochovaných čísel se nachází v Moravské zemské knihovně v Brně. Roky 1931 – 1932 jsou umístěny na diapozitivech, vždy liché a sudé stránky zvlášť. Vzhledem k absenci viditelnosti stran a čísel, a obtížné identifikaci levých stran s pravými, jsem je nevyužila. Kompletněji se pak dochovaly roky 1935–1938. Dalším tiskovým orgánem bylo Naše Slovácko, tisk Národně socialistické strany ČSR. Orgánem Národně demokratické strany ČSR byly Zájmy Slovače. Posledním dobovým tiskem, z kterého jsem čerpala, byly Slovácké noviny, jejichž podtitulek zněl Časopis československé strany lidové pro poučení a zábavu. Tři posledně zmíněné tiskové orgány nalezneme ve Vědecké knihovně v Olomouci. Nyní se zmíním o několika publikacích, které mapují svátky a slavnosti nejen v první republice ale i v dřívějším období. Zároveň bych ráda poukázala na knihy, které mi pomohly pochopit některé společenské, politické a náboženské skutečnosti. K základnímu vymezení pojmů svátek a slavnosti jsem použila studii Michaela Maurera Feste in Geschichte und Gegenwart. Aspekte, Beispiele, Perspektiven. Kniha Mony Ozouf Revoluční svátky: 1789-1799 mi pak pomohla s tím, jak nahlížet na svátek v nově vzniklém státě. Zároveň mi vnukla spoustu otázek, se kterými jsem pak v textu pracovala. Pro základní nástin pohlížení na svátky a slavnosti od středověku po 19. století jsem sáhla ponejprv po knihách Svátky bláznů a karnevaly, Společnost českých zemí v raném novověku: struktury, identity, konflikty, nebo Kultura a každodenní život v raném novověku (16.-18. století). II, venkov a město. Ke kompletnějšímu pohledu jsem využila knihy a studie zabývající se náboženskými dějinami, např. Víra v dějinách zemí Koruny české z pera Jána Mišoviče, Přehled českých církevních dějin od Jaroslava Kadlece nebo publikaci Jiřího R. Tretery Stát a církev v České republice. 19. století je pak spojeno s velkou proměnou 7
společnosti. K porozumění tohoto období mi nejvíce pomohly sborníky s názvem Sekularizace venkovského prostoru v 19. století a Město a městská společnost v procesu modernizace 17401918 nebo kniha Jiřího Raka Bývalí Čechové, kde poutavým způsobem rozebírá a uvádí několik v našem prostoru tradovaných mýtů o našich dějinách. Pro právní ukotvení svátků a slavností v první republice jsem použila studii Radovana Suchánka Vývoj svátkového práva od vzniku ČSR po současnost a knihu Václava Valeše Právní úprava postavení církví a náboženských společností v období první Československé republiky (1918-1938). Ty jsem následně doplnila tištěnými zákony. K základnímu nástinu města jsem využila především větších publikací, které jsem doplnila dobovými články, archivními dokumenty a studiemi ze sborníku Slováckého muzea Slovácko, který vychází každý rok a obsahuje historické, archeologické, národopisné, muzejní a další rubriky. Pro kompletní přehled lze využít knihu Uherské Hradiště královské město na řece Moravě vydanou v roce 2007 u příležitosti 750. výročí založení města, nebo starší publikaci od autorů Antonína Verbíka a Metoděje Zemka Uherské Hradiště. Dějiny města. Regionální literatura pojednávající i meziválečné době a vůbec o městu pochází především z pera uherskohradišťských historiků, a archivářů. Velice často se setkáme s Jiřím Čoupkem, nynějším ředitelem Okresního archivu Uh. Hradiště, s Ludmilou Tarcalovou, historičkou Slováckého muzea, či s Josefem Jančářem. Jména Josef Jančář, Václav Frolec či v dnešní době Romana Habartová (též pracovnice Slováckého muzea), významně přispěli k obrazu slovácké společnosti, jejich předmětem zkoumání se stal však národopis, který se právě v době první republiky udržoval a rozvíjel. Pokud bych měla zmínit nějakou studii nebo knihu zabývající se přímo státním svátkem, tak budu mít úzký výběr. Setkala jsem se pouze s popisem 28. října a církevními slavnostmi, včetně sv. Cyrila a Metoděje. Poslední ze skupiny sekundární literatury tvoří knihy a studie věnující se jednotlivým svátkům. Publikace, která by se zabývala kompletně svátky a slavnostmi v době první republiky zatím neexistuje, zato bych ráda vyzdvihla některé z dílčí literatury. Ve své bakalářské práci se často zabývám sv. Cyrilem a Metodějem. K náhledu na tyto dva věrozvěsty, hlavně v 19. století, mi posloužila práce Pavla Ambroze Svoboda k alternativám. Kontinuita a diskontinuita křesťanských tradic, dále Svatí Cyril a Metoděj mezi námi, kde Ambroz spolupracoval s Tomášem Špidlíkem. Přehled o historickém pojetí významu světců podává i Leonard Górka. O významu sv. Václava mi více napověděly knihy Svatý Václav a jeho odkaz v dějinách: (929-1999), Kult svatého Václava a barokní náboženská bratrstva v Čechách nebo publikace Pavly Obrazové a Jana Vlka Maior gloria: svatý kníže Václav. Kromě těchto dvou svátků jsem krátce popsala poutě vztahující se k dvěma poutním místům. Dvěma nejlépe 8
vypovídajícími publikacemi o Hostýně jsou Paměť hor: Šumava, Říp, Blaník, Hostýn od Eduarda Mauera, který podává kritický rozbor vývoje tohoto místa, kniha Olgy Kozlové Obrazy z dějin Hostýna pak popisují spíše stavební a umělecký vývoj místa. K popisu Sv. Antonínka jsem využila převážně tiskový materiál. Více literatury k osobě Mistra Jana Husa ještě bez problémů nalezneme, já použila například sborník rozborů Masarykových projevů s názvem Hus a Masaryk: hledání národní tradice a identity, nebo bakalářskou práci Petra Skalníka na téma 6. červenec. K ustanovení státního svátku mistra Jana Husa v prvorepublikovém Československu. Pokud bychom ale chtěli více rozebírat 28. říjen nebo 1. květen, nebude k nám vědecký svět zrovna vstřícný. Já ke svému popisu využila práci Antonína Klimka Říjen 1918: vznik Československa, které dopodrobna popisuje dění v Praze v první dny svobody a knihu Dělník a měšťan: vývoj jejich vzájemných vztahů na příkladu šesti moravských měst 1870–1914 od Lukáše Fasory, v níž se zabývá vznikem tohoto svátku ve světě a jeho významem v předválečné době na našem území. Na příště jsem však byla odkázána na primární prameny. Zde tedy vidím jakési volné pole působnosti historiků do budoucna. Svou bakalářskou práci jsem koncipovala do několika částí. Na začátku jsem se zaměřila na proměnu svátků a slavností. Na to, jak je společnost vnímala a prožívala od středověku do 19. století. V další části jsem se snažila svátky a slavnosti v meziválečné době popsat, dle charakteru pojetí kategorizovat a svátky státem uznané právně zařadit. Poslední tři obsahové části se věnují samotnému Uherskému Hradišti. V té první bylo mým cílem nastínit meziválečný obraz města Uherského Hradiště, jenž měl doplnit pozadí doby a místa. V druhé části jsem se pokusila krátce představit uherskohradišťskou kulturu ve století předešlém a v poslední části se pak plně věnuji popisu svátků a slavností uznaných státem v době první republiky. Svátky a slavnosti, kterými se ve své práci zabývám, jsem dle jakéhosi hlediska „shora“, tj. dle toho, kdo je organizoval, rozdělila do dvou skupin na republikánské a církevní. Republikánské proto, že odkazují k dějinám státu a ke státu jako instituci. Církevní svátky a slavnosti pak odkazují k víře lidí, vzhledem k místu a době, především vyznání římskokatolického. Na závěr jsem shrnula několik poznámek a pokusila se dané svátky a slavnosti mezi sebou porovnat.
9
1 Historický vývoj pojetí svátků a slavností V evropském prostoru byly svátky a slavnosti vnímány v různých dobách různě. Ve středověku jako doba holdování alkoholu, hostin, tance, divadelních představení a jiného veselí. Za první svátky se považují oslavy spojené se střídáním ročních období, s dobou letního a zimního slunovratu a jarní a podzimní rovnodennosti.6 Na ně postupně navazovaly a z části také vycházely svátky a slavnosti křesťanské.7 Rok začínal Vánocemi, které byly velmi oblíbené díky nemožnosti venkovních prací. Obsahem většiny církevních slavností byla úcta ke Svaté Trojici a k mučedníkům. Pracovat se též nesmělo v neděli8. Mezi nejstarší slavnosti patřil masopust9, jenž spolu se slavnostmi bláznů patřil k jakýmsi společenským vzpourám10. Při slavnosti bláznů se například lidé převlékali za církevní hodnostáře a sami si je pak volili za své náboženské představitele. Tento původní církevní svátek pak přešel do městských ulic, a vymkl se tak kontrole. Masopust byl odjakživa předzvěstí postní doby. Z dnešního pohledu je vnímán jako veselí s maskami zvířat a nadpřirozených bytostí. Tento zvyk však tehdy platil pro 1. leden, kdy lidé toužili zakusit svět obrácený naruby. Ostatní svátky pak probíhaly v užším kruhu lidí a byly lokálního a rodinného charakteru.11 Typickou se stala skupina oslav, doprovázející vítání oficiálních panovnických návštěv, panovníka, ať už při jeho vítězném návratu z válek, nebo jeho průjezd městem po aktu korunovace.12 Města byla v tyto slavnostní dny vyčištěna od nečistot, v kašnách teklo víno, stoly se prohýbaly pod tíhou různorodého jídla.13 V ulicích se předváděli menší umělci, kejklíři a k vidění byly také živé obrazy znázorňující náměty z Bible, typičtější pro slavnosti
Frolec, Václav: Zákonitosti působení pokrokových tradic lidové kultury v rozvinuté socialistické společnosti. Úvodní teoreticko-metodologická studie. Praha 1987., s. 12. 7 Přijetím křtu se člověk zavazoval zachovávat věrnost Bohu tím, že „…bude plnit přesně určené příkazy, jako světit svátky, respektovat půsty a odmítat pohanské zvyky. Dále ale autor píše, že šlo v počátcích spíše o „…akt politické povahy nebo nutnosti, než výraz duchovní potřeby (myšleno jak u panovníka, tak jeho poddaných).“ Mišovič, Ján: Víra v dějinách zemí Koruny české. Praha 2001., s. 16. 8 Židé měli sváteční, tedy nepracovní den, sobotu. Křesťané si jej přesunuli na neděli. Srov. Sokol, Jan: Člověk a náboženství. Praha 2004, s. 38. 9 Václav Frolec nazývá tyto svátky jako součást smíchové kultury. Frolec, Václav: Rituály a slavnosti v procesu modernizace. (Analýza situace v českých zemích.) In: Frolec, Václav (Ed.): Město: prostor, lidé, slavnosti. Uherské Hradiště 1990, s. 17. 10 Zde by se hodilo definování Sigmunda Freuda, který tvrdil, že „…sváteční vytržení může vzniknout pouze přestoupením zákazů, z překračování pravidel, což sváteční příležitost umožňuje.“ Ozouf, Mona: Revoluční svátky: 1789 – 1799. Brno 2006, s. 39. 11 Kapitola věnující se lidovým svátkům. Verdon, Jean: Volný čas ve středověku. Praha 2003, s. 31-46. 12 K vývoji průběhu těchto ceremonií a k jejich proměnám od středověku až do počátku 20. století viz také Klaus Tenfelde. Tenfelde, Klaus: Adventus. Zur historischen Ikonologie des Festzugs. In: Historische Zeitschrift 235, 1982, s. 45 – 84. 13 Heers, Jacques: Svátky bláznů a karnevaly. Praha 2008, s. 12-13. 6
10
velikonočního období.14 Harmonogram se postupně ustálil, stejně jako trasa průvodů označovaná jako královská cesta. V raném novověku byla na našem území stále silná tradice náboženská, a to i její role při korunovaci. Korunovační akt probíhal v rámci slavnostní mše, za přítomnosti stavů. Biskup či arcibiskup byl tím, kdo vkládal budoucímu králi korunu na hlavu a kdo krále pomazal a přenesl tak na něj posvátnou moc15. Svatováclavská koruna byla ze všech korunovačních insignií hlavním viditelným prvkem božího majestátu a jeho královské moci a pojítkem všech zemí Koruny české.16 Sama korunovace byla jednou z nejvýznamnějších událostí už od středověku17. Po oficiální části následovalo předvedení se obyvatelům. Nový král také nechal razit nové mince a pamětní medaile, které pak házel lidem. Město bylo plné oslav, na kterých opět nechyběly hostiny a jiná veselí. Spojení s církví také demonstroval slib, kterým se král po bitvě na Bílé hoře zavazoval vůči bohu, Panně Marii a všem svatým k ochraně katolické církve.18 S příchodem osvícenským panovníků již toto spojení s církví upadalo. Marie Terezie například označila svatováclavskou korunu za šaškovskou čepici. Její syn Josef II. korunovaci odmítl úplně. Až jeho bratr Leopold II. a poté i František II. (I.) na bývalou korunovační tradici navázali. A převezení svatováclavské koruny z Vídně do Prahy roku 1791 se dle Bůžka stalo jednou z prvních demonstrací národního patriotismu. Společným prvkem se tehdy stala kolektivní svatba několika selských stavů.19 Při korunovacích v letech 1791, 1792, byly lidové slavnosti (Volksfest) brány vedle demonstrace šlechtické oddanosti panovníkovi jako prostředky prosazení „…státních požadavků obou zemských vlád.“20 Především se ale jednalo o slavnost pro lid, který v zástupu nesl plody své práce, kterými přispíval k blahobytu země. A
Tamtéž, s. 46. O úloze vzkládání rukou pojednává například Jan Sokol v kapitole Obřad a jeho výrazové prostředky. Viz Sokol, Jan: Člověk a náboženství. Praha 2004, s. 55. 16 Při vzniku kultu sv. Václava jako světce a patrona státu byla tento trend totožný s ostatními evropskými státy, jejichž první či nejvýznamnější panovník se stal symbolem a záštitou moci a rozvoje státu. Frýda, František: Svatý Václav a jeho odkaz v dějinách: (929-1999). Plzeň 1999, s. 15. 17 Při korunovaci sv. Václav „…jako nebeský panovník předával moc pozemskému vladaři.“ Zároveň v něm Habsburkové získali symbolické spojení s Přemyslovci, tedy původním vládnoucím rodem. Mikulec, Jiří: Kult svatého Václava a barokní náboženská bratrstva v Čechách. In: Kubín, Petr (ed): Svatý Václav: na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého. Praha 2010, s. 263 18 Bůžek, Václav – Grulich, Josef – Bezecný, Zdeněk: Společnost českých zemí v raném novověku: struktury, identity, konflikty. Praha 2010, s. 186-7. 19 Tamtéž, s. 189-191. 20 Laudová, Hannah: Národní význam prvních veřejných lidových slavností. In: Slavnosti v moderní společnosti: Sborník příspěvků z 11. strážnického sympozia: (11. - 12. 7. 1990). Strážnice 1991, s. 14. 14 15
11
tak jsme v průvodu mohli zahlédnout voly se zlatými rohy, polní nástroje a vozy s obilím. Jednalo se o později nazývané dožínky.21 Stejně tak se za Josefa II. vytratila spousta dvorských ceremonií, procesí mířící do kostelů, čímž se oslabily vztahy dvora s městem, nebo rituály Řádu zlatého rouna. Z církevních dvorských svátků ponechal jen Zelený čtvrtek a Boží tělo. Změnou také bylo, že pozval ke dvoru vojáky, čímž podlomil dřívější identitu císařského dvora, a ponechal mu jedinou dvorskou slavnost Nový rok. Dále zbavil ceremonie veškeré okázalosti, upustil od líbání rukou, poklekání, úklon, slavnostního oděvu. A stejně tak dopadly i církevní slavnosti.22 Zajímavé je jistě srovnání s prostředím šlechty, kdy pomyslnou korunovaci, tedy legitimní převzetí moci, demonstroval pohřeb. Až kráčením za rakví svého předchůdce a uspořádáním smuteční hostiny dokázal nový majitel panství či jiného majetku svou pravomoc.23 Podobně jako ve středověku, byl i raný novověk řízen cyklem církevního (Vánoce, masopust, Velikonoce, svatodušní svátky, svátky svatých a poutě) a hospodářského roku. Důležitými pro podnikání byli na jaře svátky sv Jiří a na podzim sv. Havla, a to jako termíny pro dodávky zboží, surovin a hlavně peněz. Znovu byl v oblibě masopust, který však už nebyl vnímán jako porušování pravidel.24 Dülmen vidí hned několik významů tohoto svátku. Masopust byl oslavou konce zimy, žehnání lidské plodnosti, úrody. Důležitá byla sociální funkce, kdy bylo neurozeným lidem dovoleno změnit si pohlaví, hodnost a vyměnit si místo ve společenském žebříčku. Kromě odpočinku od práce, se jednalo o jakousi utopickou představu blahobytu a rovnosti.25 Podobnou zábavu měla i šlechta. Šlechtický dvůr se proměnil v selskou svatbu nebo jarmark. A jindy nižší třídou neposkvrněná šlechta si zahrála na mastičkáře, prodejce či jiné řemeslníky.26 V městském prostředí byly za nejdůležitější považovány přechodové slavnosti (křest, svatba a pohřeb). Stále ještě jako veřejné události, zvlášť v případě menších měst. Dále ceremonie, při kterých se obyvatelé měst stávali členy korporací, hlavně cechů, univerzit, nebo
Tamtéž, s. Václav Frolec ve své studii uvádí, že lidová složka zpestřovala slavnost a bavila zúčastněné. Viz Frolec, Václav: Zákonitosti působení pokrokových tradic lidové kultury v rozvinuté socialistické společnosti. Úvodní teoreticko-metodologická studie. Praha 1987., s. 14. 22 Bůžek, Václav – Grulich, Josef – Bezecný, Zdeněk: Společnost českých zemí v raném novověku: struktury, identity, konflikty. Praha 2010, s. 218-220. Blíže k reformám lidových obyčejů a slavností Václav Frolec. Srov. Frolec, Václav: Rituály a slavnosti v procesu modernizace. (Analýza situace v českých zemích.) In: Frolec, Václav (Ed.): Město: prostor, lidé, slavnosti. Uherské Hradiště 1990, s. 14. 23 Tamtéž, s. 276. 24 Tamtéž, s. 277. 25 Dülmen, Richard van: Kultura a každodenní život v raném novověku (16.-18. století). II, venkov a město. Praha 2006, s. 153. 26 Tamtéž, s. 161. 21
12
při udělování městského práva. Poslední oslavy se týkaly kolektivní identity celého města, byly to tedy individuální slavnosti, které ukazovali historickou událost, při níž město prokázalo věrnost katolické víře.27 Richard van Dülmen ve své knize zabývající se společností raného novověku potvrzuje, že rozdíly mezi světskými a náboženskými svátky existovaly, ale že je však těžké obě složky rozlišit. Stejně tak poukazuje Jacques Heers ve své knize Svátky bláznů a karnevaly na prostupování prvků antických s prvky pohanskými a křesťanskými. Svátky jako veřejnou kulturu Dülmen bere jako počáteční fázi vzniku občanské společnosti a stejně jako Bůžek uvádí hlavní složky svátků a slavností pití, tanec a hudbu. Přestože každá společenská třída a skupina měla své soukromé tradiční složky oslav, tanec, hudba a holdování alkoholu byly prvky společnými pro všechny.28 S příchodem osvícenské doby došlo k výraznému omezení29. Barokní honosný ráz poutí a církevní i střelecké slavnosti stejně jako karnevaly zmizely, muselo se šetřit. Například poutě byly nahrazeny jedním císařským posvícením30. Něco takového jako omezení oslav bylo obrovským zásahem do struktury dvorských slavností. Slavnost byla totiž legitimizací společenského postavení, u šlechty živnou půdou dokazující její existenci.31 Naopak byly podporovány školní svátky, oslavy spojené s knížecími narozeninami a novým prvkem se staly vojenské pochody a přehlídky.32 K redukci došlo na základě předběžné dohody s Vídní, kdy „…papež Klement XIV. provedl dne 22. června 1771 svým brevem redukci do té doby poměrně četných církevních slavností ve středoevropské habsburské monarchii. Kromě výčtu závazných svátků, považovaných katolickou církví za dny s povinnou docházkou do kostela a pracovního klidu…“33 umožňoval dokument, „…aby jednotlivé země mocnářství kromě nich slavily též svátky svých hlavních nebeských patronů. Dvorní dekret císařovny Marie Terezie
Bůžek, Václav – Grulich, Josef – Bezecný, Zdeněk: Společnost českých zemí v raném novověku: struktury, identity, konflikty. Praha 2010, s. 396-398. 28 Dülmen, Richard van: Kultura a každodenní život v raném novověku (16.-18. století). II, venkov a město. Praha 2006, s. 124-127. Také Jan Sokol tyto tři složky řadí mezi prvky slavnostní výrazu. Srov. Sokol, Jan. Člověk a náboženství. Praha 2004, s. 39. 29 Mišovič píše o 90 církevních svátcích věnujících se úctě svatých. Srov. Mišovič, Ján: Víra v dějinách zemí Koruny české. Praha 2001., s. 58. 30 Tamtéž, s. 66. 31 Dülmen, Richard van: Kultura a každodenní život v raném novověku (16.-18. století). II, venkov a město. Praha 2006, s. 157. 32 Bůžek, Václav – Grulich, Josef – Bezecný, Zdeněk: Společnost českých zemí v raném novověku: struktury, identity, konflikty. Praha 2010, s. 142-143. 33 Valeš, Václav: Právní úprava postavení církví a náboženských společností v období první Československé republiky (1918-1938). Praha 2013, s. 108 27
13
ze dne 21. 11. 1771 stanovil, že v Čechách jimi budou dny 6. května (sv. Jana Nepomuckého) a 28. září (sv. Václava).“34 Morava získala pouze 5. červenec (sv. Cyril a Metoděj).“35 To, že náboženství pomáhalo udržovat řád, věděli panovníci už ve středověku, a spoléhali na to také Habsburkové. 19. století však procházelo, počínaje josefinskými reformami, procesem sekularizace36. Jak ale uvádí Jiří Malíř, zjistit do jaké hloubky a jakého rozsahu je toto tvrzení pravdivé, potřebuje ještě mnohem hlubší analytický výzkum.37 Nové století přišlo s tvrdě unifikovaným časem na práci (Hlavačka jej nazývá sociokulturní čas) a na odpočinek (svátky)38, průmyslovou revolucí a s ní souvisejícími vědeckými poznatky a s myšlenkami o nové společnosti, které přinesla Velká francouzská revoluce. Do popředí se dostávalo národní uvědomění u nás známé pod označením národní obrození. Hlavními tématy se víc než kdy jindy staly český jazyk a české dějiny.39 Účelem bylo obnovit utlumené vlastenecké cítění, přináležitost ke společnému národu pomocí historických událostí40, které dokládaly sounáležitost a užívání českého jazyka41. Literáti a historici 1. poloviny 19. století se tak vraceli k době Velké Moravy, Přemyslovcům, Karlu IV., k době husitských revolucí nebo k bitvě na Bílé hoře42. Cílem mnoha historiků bylo
Tamtéž. Tamtéž. 36 Různé pohledy filozofů na úlohu náboženství podává např. Miloš Havelka. Zároveň v závěru shrnuje hlavní pojetí definice tohoto slova. Uvádí například, že sekularizace nebyla svým zakladatelem Maxem Weberem brána jako odklon od církve (jako tomu bylo v 19. století), ale jako racionalizace života a technický pokrok. Srov. Havelka, Miloš: Sekularizace a odkouzlení, kompenzace a integrace. K některým souvislostem procesu sekularizace 19. století. In: Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří: Sekularizace venkovského prostoru v 19. století. Brno 2009, s. 38. Stejně tak odděleně požili editoři sborníku věnující se modernizaci města a městské společnosti v letech 1740-1918 v úvodu výrazy dechristianizace a sekularizace. Srov. Kladiwa, Pavel – Zářický, Aleš (sest.): Město a městská společnost v procesu modernizace 1740-1918: výstup z vědeckého semináře… Ostrava 2009, s. 11. Ke vztahu církve a osvícenství například kapitola Desatero vítězů a poražených, mocných a slabých. Srov. Mišovič, Ján: Víra v dějinách zemí Koruny české. Praha 2001., s. 64 - 69. 37 Malíř, Jiří: Moravské rolnictvo mezi liberalismem a politickým katolicismem. In: Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří: Sekularizace venkovského prostoru v 19. století. Brno 2009, s. 38. 38 Proměna vnímání času v 19. století např. Hlavačka, Milan: Sekularizace a desakralizace času v české (venkovské) společnosti. In: Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří: Sekularizace venkovského prostoru v 19. století. Brno 2009, s. 105-114. 39 Jiří Rak připomíná, že se vlastenectví skrývalo v etnickém či jazykovém pojetí národa. Nešlo tedy, jako v západní Evropě, o přináležitost ke státu. Rak, Jiří: Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy. Jinočany 1994, s. 16. 40 „Jestliže byl národ pojímán jako svého druhu mystická jednota předků, současníků i potomků, stala se i národní minulost společně sdíleným osudem, společným dědictvím…“, kdy se „uvědomělý příslušník mohl hlásit k slavným panovníkům… jako ke svým předkům.“ Tamtéž, s. 12. 41 Johann G. Herder a po něm Wilhelm von Humboldt viděli úlohu jazyka v emanaci národního ducha, což poté vzali za své i naši národní obroditelé. Rak, Jiří: Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy. Jinočany 1994, s. 113. Podobně se vyjadřuje také Jan Sokol, který dle vlastního soudu vidí velkou úlohu jazyka například při sjednocování Německa. Srov. Sokol, Jan: O kultuře, jazyku a češství. In: Bittnerová, Dana – Heřmanský, Martin (Eds.): Kultura českého prostoru, prostor české kultury. Praha 2008, s. 16 – 17. 42 V roce 1000. výročí narození Jana Amose Komenského (1892) měl Tomáš G. Masaryk snahu udělat velké slavnosti, což bylo ale rakouskou vládou zakázáno. Mišovič, Ján: Víra v dějinách zemí Koruny české. Praha 2001., s. 75. 34 35
14
sepsat národní dějiny. Jistě by stálo zato se zde hlouběji zabývat jednotlivými názory, která období byla ta nejvíce „národně uvědomělá“, mým cílem však je zkoumání století následujícího. Uvedu alespoň některá. Nejvýznamnější a nejvíce utvářející národní vědomí vytvořil František Palacký ve svých Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě. Jeho hlavní ideou byl zápas Němců a Čechů, což v 19. století bylo více než příhodné a v mnou sledovaném období vzpomínané. Do popředí dával dobu přemyslovskou a husitství43, kterou chápal podobně jako demokratičnost Jednoty bratrské jako možný vzor pro budoucnost českého národa44. Po něm pak působily velkou měrou na chápání dějin širokých vrstev obyvatel historické romány Aloise Jiráska, v nichž glorifikoval husitskou dobu a naopak období protireformace označil jako dobu temna.45 Stejně jako Palacký, již dříve hledali kořeny národní kultury ve vzájemné slovanské soudržnosti jazykovědec Josef Dobrovský, nebo podle vzoru filozofa J. G. Herdera, historik František M. Pelcl,46 nebo naopak později Pavel J. Šafařík. V červenci roku 1873 se pak slavilo 100. výročí filologa Josefa Jungmanna. Jan Randák na tomto příkladě poukazuje na téměř „blahořečený“ postoj k tomuto obrozenci a celkový sakrální ráz dvoudenních slavností.47 Ještě konkrétnější myšlence slovanství48, panslavismu, předcházela porážka Napoleona v Rusku. To se tak stalo v očích vlasteneckých intelektuálů silným a zároveň také jediným
V době osvícenství byl Jan Hus vnímán jako první reformátor církve. Poté jeho pozici přebírá Jan Žižka jako odpovědný představitel země a vlastenec – válečná hrdina byl v době emancipace národa lepší vhodnější osobou než kněz. Šebek, Jaroslav: Ideové a politizující reflexe husovské tradice v 19. století a na počátku 20. století. In: Butta, Tomáš - Kučera, Zdeněk: Mistr Jan Hus v proměnách času a jeho poselství víry dnešku. Praha 2012, s. 139. V první polovině 19. století byl chvalořečen spíše německými obyvateli. Palacký jej sice vyzdvihnul, ale po prohře revoluce roku 1848 byla jeho postava upozaděna až do druhé poloviny 60. let, kdy se roku 1869 v Husinci konaly oslavy u příležitosti jeho 500. výročí narození. Nyní se z něj stával „národní mučedník za pravdu“. To už se jeho ctitelé nazývali „Božími bojovníky“ a na táborech lidu zdůrazňovali sociální rozměr jeho odkazu. Tamtéž, s. 140 – 141. Vrcholem snahy pokrokových stran pak bylo prosazení stavby Husova pomníku v Praze. Dobu husitství Palacký zdůrazňoval také proto, že na rozdíl od čistě šlechtických snah v 17. století, byli husité podporováni mnohem širším publikem a události doznaly mezinárodního ohlasu. Kavka, František: Bílá hora a české dějiny. Praha 2003, s. 22. 44 Kadlec, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin. Díl 2. Praha 1991, s. 213. Jakýmsi paradoxem se pak musela zdát jeho účast na oslavách 1000. výročí vzniku pražského arcibiskupství v roce 1872, což odůvodnil jako potřebu spolupráce mezi katolíky a evangelíky. Srov. Mišovič, Ján: Víra v dějinách zemí Koruny české. Praha 2001., s. 72. 45 Tamtéž, s. 215. 46 Górka, Leonard: Svatí Cyril a Metoděj: ekumenická dimenze smíření. Olomouc 2007, s. 12-13. 47 Stejně hodnotí pronikání prvků náboženských slavnostních zvyklostí do světských slavností, jako bylo položení základního kamene, otevření budovy a dalších. Randák, Jan: Nacionalizace a sekularizace náboženských symbolů. In: Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří: Sekularizace venkovského prostoru v 19. století. Brno 2009, s. 120 – 123. Na podobnost vlasteneckých oslav s posvátnými symboly národa a občanskými procesími s podobou katolických ceremoniálů upozorňuje také Mona Ozouf. Ozouf, Mona: Revoluční svátky: 1789 – 1799. Brno 2006, s. 33. 48 Zajímavé by bylo také sledovat, jakou oblibu v 19. století získala slovanská jména, např. Svatopluk, Přemysl, Cyril a další. Nebo podle jakých pravidel byli novorozenci pojmenováváni. Srov. Vondrušková, Alena: Rodinné svátky a oslavy. Praha 2010, s. 71 – 72. 43
15
slovanským státem v Evropě.49 S tímto pojetím kalkulovalo hned několik našich osobností. Hlavní myšlenku však podal poněkud utopicky Jan Kollár ve své básni Slávy dcera. Podobně silnou odezvu měly později Ohlasy Františka L. Čelakovského.50 Tuto ideovou linii však v polovině 19. století zpřetrhal Karel H. Borovský, jenž Rusko navštívil a podal o něm opačné svědectví, což bylo západem jistě vnímáno jako dobrý tah od/proti zpátečnictví.51 Slovanské myšlenky se však až do konce 19. století, díky českým vydavatelstvím, agitaci kněží a učitelů, šířily mezi lid. Důležitým pojítkem slovanství byli soluňští věrozvěstové sv. Cyril a sv. Metoděj. Jejich integrující kulturní dědictví zdůrazňovali jak národní obrozenci, tak teologové, např. František Sušil,52 kteří v nich viděli „ideu organizující a oživující církevní život.“ Také dodnes působící Matice moravská, roku 1849 přejmenovaná na Národní spolek svatého Cyrila a Metoděje, odkazovala na Velkou Moravu a vydávala českojazyčnou literaturu.53 V prostředí, kde platila germanizace a centralizace, bylo znovuobjevení Moravy, přesněji Velehradu54, tedy místa kde bratři působili55, důležitým posílením národní identity. Češi, kteří sem přicházeli v rámci cyrilometodějských milénií (1868, 1869, 1885), žasli nad pestrostí krojů56, nad zachovalým V okolí Uh. Hradiště se roku 1849 utábořili ruští vojáci v počtu až 17 tisíc. Byla to pomoc císaři k potlačení uherského povstání. V místním kostele pro ně byly slouženy mše dle východního obřadu. A 21. května 1849 pro ně sloužil slovanskou mši ruský kněz na Velehradě. Kněz při kázání vyzdvihoval místo a osoby sv. Cyrila a Metoděje. Čoupek, Jiří: Město zbavené pout. Uherské Hradiště v 19. století. In: Mitáček, Jiří – Čoupek, Lukáš: Moravská města na prahu moderní doby: každodennost obyvatel moravských metropolí 19. a počátku 20. století. Brno 2013, s. 48 50 Rak, Jiří: Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy. Jinočany 1994, s. 116-117. 51 Tamtéž, s. 119. 52 Górka, Leonard: Svatí Cyril a Metoděj: ekumenická dimenze smíření. Olomouc 2007, s. 51. Na toto širší pojetí upozorňuje také Tomáš Špidlík, ve své homilii z 80. let. 20. století, když srovnává cyrilometodějskou tradici se svatováclavskou. Srov. Špidlík, Tomáš: Ve službě božímu slovu. In: Špidlík, Tomáš – Ambros, Pavel: Svatí Cyril a Metoděj mezi námi: vybrané otázky cyrilometodějské tradice: bibliografie 1990-2011. Olomouc 2011, s. 30. Jiří Rak píše, že se pomocí cyrilometodějské tradice „…pražské katolické duchovenstvo snažilo čelit narůstající popularitě pravoslavné slovanské liturgie.“ Rak, Jiří: Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy. Jinočany 1994, s. 123. 53 Drahoš, Zdeněk Cyrilometodějská reflexe v české literatuře a společnosti. In: Mitáček, Jiří – Blecha, Jiří: Cyril a Metoděj - doba, život, dílo. Brno 2013, s. 111. Srov. Kadlec, Jaroslav: Přehled českých církevních dějin. Díl 2. Praha: 1991, s. 210. 54 Na podporu této tradice konala se také velká slavnost v Brně ve dnech 25. - 26. srpna téhož roku. Účast byla široká, jelikož musel být povolán i vojenský dohled. Účast „národních buditelů“ Palackého, Riegra a dalších tuto slavnost ještě pozdvihla. K tomuto účelu bylo složeno také mnoho nových náboženských písní. Srov. Špidlík, Tomáš: Ve službě Božímu slovu. In: Špidlík, Tomáš – Ambros, Pavel: Svatí Cyril a Metoděj mezi námi: vybrané otázky cyrilometodějské tradice: bibliografie 1990-2011. Olomouc 2011, s. 72 – 73. 55 Pavel Ambros uvádí, že Velehrad je vzhledem k nemožnosti určit místo hrobu sv. Metoděje (a sv. Cyril je pohřben v Římě), brán jako největší poutní cyrilometodějské místo na světě. Srov. Ambros, Pavel: Typologie cyrilometodějské tradice (bibliografie 1990 – 2011). In: Špidlík, Tomáš – Ambros, Pavel: Svatí Cyril a Metoděj mezi námi: vybrané otázky cyrilometodějské tradice: bibliografie 1990-2011. Olomouc 2011, s. 111. Leonard Górka zase upozorňuje na, už od dob Karla IV., tradovanou verzi, že velkomoravské centrum Veligrad je totožný s Velehradem – klášterem. Srov. Górka, Leonard: Svatí Cyril a Metoděj: ekumenická dimenze smíření. Olomouc 2007, s. 8 – 29. 56 Kroj jako důležitý prvek národní kultury byl vyzdvižen již při poslední korunovaci roku 1836, kdy byly v rámci lidových slavností sbírány informace o venkovských zvycích, tancích a hudbě, které se pak prezentovaly při 49
16
českým jazykem, lidovými slavnostmi a pevnou vírou místních obyvatel. Teď teprve na vlastní oči poznali zachovalost venkova a právem jej označovali za nositele národního kulturního dědictví.57 Jejich kult roku 1880 ještě zvýraznila encyklika papeže Lva XIII. Grande munus, která slavení těchto svatých přenesla na celou církev.58 Německá šlechta v první polovině 19. století ještě podporovala národní cítění Čechů, například podpořila stavbu Národního divadla, s druhou polovinou století však díky sílícímu politickému liberalismu Čechů, přenechala tuto činnost „…vzmáhajícímu se českému maloměšťanstvu a nové inteligenci ponejvíce selského původu.“59 V knize Pavly Vošahlíkové pojednávající o každodennosti života za vlády Františka Josefa I. stojí, že dřívější církevní svátky a slavnosti, stejně jako necírkevní, platily i ve druhé polovině 19. století. Obsahem její knihy jsou tedy proměny, kterými svátky a slavnosti v tomto období prošly – ovšem jen v rámci Prahy. Přestože se pohybuje na území velkého města, sama dodává, že lidový ráz tamních poutí dodávali právě lidé z venkova, kteří do měst směřovali za studiem, obchodem nebo prací už od zrušení nevolnictví v roce 1781. Postupný úpadek však zaznamenaly po zrušení cechů roku 1859 poutě, které jednotlivé cechy z velké části na den svých patronů pořádaly.60 Neméně zajímavou částí je vyprávění o cirkusových společnostech, které do svého repertoáru zahrnovaly témata z českých mýtů i napoleonských válek61. Pokud bylo dříve divadlo součástí takřka všech slavností a svátků, v 19. století svůj účel poněkud změnilo. Opět to byla záležitost všech společenských vrstev, avšak každá si jej provozovala po svém. Zatímco ve velkých městech byly stavěny honosné budovy historizujícího slohu, v menších městečkách městské besedy, na vesnicích stačila hospoda nebo jiná společenská místnost. Kromě obliby divadel a poutí, se od 60. let do popředí dostávaly společenské a sportovní akce školní a spolkové. Kromě klasických plesů, to byly sokolské šibřinky, jakési maškarní bály na jedno zvolené téma. Zde už se však jednalo o akce vztahující se k užšímu kolektivu. 62
průvodech, jako tomu bylo v Praze nebo v Brně. Srov. Laudová, Hannah: Národní význam prvních veřejných lidových slavností. In: Slavnosti v moderní společnosti: Sborník příspěvků z 11. strážnického sympozia: (11. - 12. 7. 1990). Strážnice 1991, s. 15. Svou účast tehdy odbyli také uherskohradišťští občané s tamním folklorem. Srov. Jančář, Josef: Proměny Slovácka: (lidová kultura - od feudálního poddanství k postmodernímu společenství). Strážnice 2011, s. 65. 57 Górka, Leonard: Svatí Cyril a Metoděj: ekumenická dimenze smíření. Olomouc 2007, s. 69-72. 58 Kadlec, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin. Díl 2. Praha 1991, s. 211. 59 Tamtéž, s. 213. 60 Vošahlíková, Pavla: Jak se žilo za časů Františka Josefa I. Praha 1996, s. 220. 61 Tamtéž, s. 225-226. 62 Tamtéž, s. 239.
17
Pokud mělo město dříve blíže k vesnici, nyní se svou spolkovou organizací uzavíralo do svých malých společenských skupin. Cílem spolků byly, stejně jako dříve u cechů, podpora a ochrana společných zájmů. Sdružovali se zde lidé podobně smýšlející, kteří si ve svých stanovách určili jak své cíle, tak svá práva a povinnosti vůči spolku a členům.63 Spolky měly také své vlastní besedy, sjezdy, manifestace a slavnosti. Za všechny organizace zmíním alespoň tu nejznámější. Prvním, dalo by se říci univerzálním spolkem, byla TJ Sokol. Její náplní nebyla jen činnost sportovní, ale i kulturní a společenská výchova. Tím se ve městech formování duševního a citového života přesouvalo z církve na spolky64. Přestože bylo zakládání spolků oficiálně povoleno, byla jakákoli organizovaná shromáždění brána za podezřelá, o to více, když se od roku 1882 začalo s pořádáním sokolských sletů. To však nic neměnilo na tom, že tato organizace stála o zrodu většiny sportů u nás.65 Vošahlíkové popis koresponduje s probíhající modernizací městského prostoru, jehož ekonomickými a sociálními faktory se zabývala konference Město a městská společnost v procesu modernizace 1740-1918, pořádaná katedrou historie a Centrem pro hospodářské a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě ve spolupráci s Historickým ústavem Akademie věd České republiky v Praze ve dnech 6. a 7. listopadu 2008. Jana Macháčková a Jiří Matějček zde ale ve svém příspěvku podtrhují také dechristianizaci měšťana. Ten sice i nadále bral kněžské povolání za důležité a jeho rodina se tím těšila všeobecné úctě, on sám však svou přítomnost na mších a církevních slavnostech považoval za nutnou společenskou sebereprezentaci.66 Podobně byla vnímána účast na průvodech cechovních společenstev, na slavnostech položení základů budov spojených s národním cítěním, nebo na pravidelných procházkách po korzech. Jenže jak připomíná Jan Mišovič, nešlo jen o záležitost městské prostoru. „Jednalo se o v podstatě vnější, v ritu a ceremoniích, zakořeněnou a na statuích a procesích lpějící zbožnost selského lidu.“67 Ve smyslu sekularizace
O těchto organizovaných skupinách a jejich následné přeměně v politické strany pojednává například Jiří Malíř. Srov. Malíř, Jiří: Od spolků k moderním politickým stranám: vývoj politických stran na Moravě v letech 18481914. Brno 1996. 64 Hlavačka, Milan: Co je to modernizace? In: Kladiwa, Pavel – Zářický, Aleš: Město a městská společnost v procesu modernizace 1740-1918… Ostrava 2009, s. 18. Srov. Mišovič, Ján: Víra v dějinách zemí Koruny české. Praha 2001., s. 81. 65 Vošahlíková, Pavla: Jak se žilo za časů Františka Josefa I. Praha 1996, s. 256. 66 Macháčová, Jana – Matějček, Jiří: Město a městská společnost v českých zemích v 19. století. In: Kladiwa, Pavel – Zářický, Aleš: Město a městská společnost v procesu modernizace 1740-1918: výstup z vědeckého semináře pořádaného katedrou historie a Centrem pro hospodářské a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě ve spolupráci s Historickým ústavem Akademie věd České republiky v Praze ve dnech 6. a 7. listopadu 2008 v prostorách auly Ostravské univerzity. Ostrava 2009, s. 31. 67 Mišovič, Ján: Víra v dějinách zemí Koruny české. Praha 2001., s. 70 – 71. 63
18
šlo o zpovrchnění víry. S tímto problémem se pak musela římskokatolická církev vypořádat po roce 1918.
19
2 Právní úprava svátků v meziválečném období a jejich klasifikace Význam pojmu svátek převzal po svém vzniku Československý stát v podobě, jež udávala tzv. recepční norma čl. 2 ze dne 28. října 1918, o zřízení samostatného státu Československého, č. 11 Sb. z. a n. Týkala se svátků církevních, které naposledy určil Pius X. v roce 1917, a to takto: „Narození, Obřezání, Zjevení a Nanebevstoupení Páně, Boží tělo, Početí a Nanebevzetí Panny Marie, Sv. Josef, Sv. Petr a Pavel a Všichni Svatí.“68 Pro věřícího to znamenalo účast na mši, pozastavení zaměstnání a jiné práce, dále klid soudních jednání a uzavření veřejných obchodů. Do roku 1925, kdy byl vydán další zákon upravující dny sváteční, na našem území platil „zákon z 25. května 1868 č. 49/1868 ř. z., kterým se upravují mezikonfesijní poměry státních občanů v něm uvedených vztazích.“69 Dle č. 13 tohoto zákona nesměl být rušen průběh církevních obřadů, například průvody na veřejných prostranstvích, zároveň však občan nebyl povinen se zdržet práce, pokud se slavnost netýkala jeho církevní orientace. V případě nedělí panoval během bohoslužby klid veřejných prací, výjimku tvořily práce časově nezbytné.70 Klid nedělní71 a sváteční byl ještě před vyhlášením samostatnosti několikrát upravován, nařízením č. 150 ze dne 21. března 1919 byl však uznán.72 Prvním státním svátkem odrážejícím dějiny Československého státu se stal svátek 28. října, jako připomínka dne, kdy vznikla samostatná Československá republika. K jeho uzákonění došlo 14. října 1919.73 Jak uvádí Radovan Suchánek, stejně jako ve dny 1. května a 6. července, nebylo ani 28. října zákonem dáno, jak tyto dny slavit a zda udržovat nedělní klid.74 Zákona, jenž by se zabýval kolektivně všemi svátky, se lidé dočkali až roku 1925, týkal se však jen tzv. památných dnů a svátků dle církve římskokatolické. Ustanoveny byly tyto svátky: dva pohyblivé Nanebevstoupení Páně a Boží Tělo, dále pevně dané 1. leden (Obřezání Suchánek, Radovan: Vývoj svátkového práva od vzniku ČSR po současnost. In: Acta Universitatis Carolinae – Iuridica. 1999, č. 1–2, s. 104. 69 Tamtéž. 70 Tamtéž. 71 Neděle byla už od počátku křesťanství věnovaná vlastní realizaci člověka. Ovšem církev si dávala pozor, aby lidé svůj čas nezneužívali k hříchu. Volný čas měl být určen k návštěvě kostela a k modlitbám. Neděle se tak stala společenským dnem a sloužila k setkávání a utužování soudržnosti lidí. Proto se také poutě konaly v neděli. Postupem času však náboženský charakter přehlušila zábavná složka. Nosková, Helena: Liturgický rok a lidové slavnosti na vesnici s přihlédnutím k pohraničním oblastem západních Čech. In: Slavnosti v moderní společnosti: Sborník příspěvků z 11. strážnického sympozia: (11. - 12. 7. 1990). Strážnice 1991, s. 32 - 34. 72 Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1919, zákon č. 150, s. 196. 73 Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1919, zákon č. 555, s. 781 74 Suchánek, Radovan: Vývoj svátkového práva od vzniku ČSR po současnost. In: Acta Universitatis Carolinae – Iuridica. 1999, č. 1–2, s. 106. 68
20
Páně), 6. ledna (Tří králů), 29. červen (sv. Petr a Pavel), 15. srpen (Nanebevzetí Panny Marie), 1. listopad (svátek Všech svatých), 8. prosinec (svátek Panny Marie počaté bez poskvrny dědičné viny) a 25. prosinec (Narození Páně). Za památné dny pak platily: 1. květen (Svátek práce), 5. červenec (sv. Cyril a Metoděj), 6. červenec (upálení Mistra Jana Husa), 28. září (sv. Václav) a 28. říjen.75 Poslední zmíněný se těšil velké úctě, jelikož jeho neslavení se trestalo pokutou ve výši až 10 000 Kč či vězněním až do výše jednoho měsíce. V ostatní pak panoval klid státních institucí s výjimkou nutných prací.76 Církev přišla o 3 mariánské svátky ve dny 2. 2. (Uvedení Páně do chrámu), 25. 3. (Zvěstování Panně Marii), 8. 9. (Narození Panny Marie) a neslavil se ani sv. Jan Nepomucký77.78 Druhé svátky vánoční, velikonoční a svatodušní se státními svátky staly až v době protektorátního zřízení. Církevní svátky pak dostaly i svá jména.79 Už od 2. poloviny 19. století se stát několikrát zabýval úpravou vztahů mezi církvemi a státem a mezi církvemi samotnými.80 Tomáš G. Masaryk a lidé kolem něj však už při přípravě organizace nového státu uvažovali o přechodu „teokracie“ k demokracii.81 Přesto se však více jak polovina svátků v novém státě opírala o římskokatolické vyznání. Společně pak rovnoměrně zaplnily celý rok. Při vzniku Československa82 bylo, jak se v mnohých publikacích uvádí, heslem „Pryč od Vídně, pryč od Říma.“ Církev se tak „…dostala do pozice spoluviníka
Valeš, Václav: Právní úprava postavení církví a náboženských společností v období první Československé republiky (1918-1938). Praha 2013, s. 109. 76 Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1925, zákon č. 65, s. 433-434. 77 Jan Nepomucký získal svůj silný kult hlavně v době baroka. Toto období však už bylo v 19. století a pak při vzniku ČSR vnímáno jako období nepřející české kultuře. Přesto si svatojánské poutě uchovaly svou oblibu až do konce 19. století, což Vlnas vysvětluje takto: „Představoval současně (myšleno spolu s upřímnou náboženskou vírou) spolehlivou oporu a útočiště proti „novotám“, kterým venkovský člověk nerozuměl a jimž se svým bytostným konzervatismem podvědomě bránil.“ Vlnas, Vít: Jan Nepomucký: česká legenda. Praha 2013, s. 83 – 92, 268. Po roce 1848 byla snaha moravského kléru osamostatnit se od „husitských“ Čech. Jako protipól Jana z Pomuku volali po blahoslavení Jana Sarkandra. Pernes, Jiří: Pod moravskou orlicí aneb dějiny moravanství. Brno 1996, s. 108. 78 Kadlec, Jaroslav: Přehled českých církevních dějin. Díl 2. Praha 1991, s. 322. 79 Suchánek, Radovan: Vývoj svátkového práva od vzniku ČSR po současnost. In: Acta Universitatis Carolinae – Iuridica. 1999, č. 1–2, s. 108. 80 Podrobněji například Tretera, Rajmund Jiří: Stát a církve v České republice. Kostelní Vydří 2002. Srov. Přibyl, Stanislav: Konfesněprávní studie. Sv. 8. Brno 2007. Za povšimnutí stojí například kazatelnicový zákon, který mluví o zákazu urážet, jak slovně tak tiskem, jakékoli náboženské úkony a věrouku pod trestem jednoho až šesti měsíců věznění. Tamtéž, s. 436. 81 Tretera, Rajmund, Jiří: První republika a otázka odluky státu od církve. In: Malý, Karel – Soukup, Ladislav: Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Sv. 1. Praha 2010, s. 432. Dále také srovnává jednotlivé odluky od státu v dalších zemích. Tamtéž, s. 439 – 440. 82 Dále budu užívat zkratku ČSR. 75
21
národního útisku.“83 Ale jak konstatuje Valeš, lidé kolem Masaryka hlásili jakousi tolerantní odluku státu od církve.84 Pokud bychom chtěli svátky a slavnosti nějak kategorizovat a charakterizovat, nabízí se několik podnětů při srovnání se vznikem svátků ve Francii v době Velké francouzské revoluce85. Státní svátky a slavnosti v ČSR byly pevně dané zákonem. Tím mělo dojít k zrovnoprávnění obyvatelstva. Tím pádem se jich mohli účastnit všichni bez rozdílu.86 Aby ale průběh oslav nebyl chaotický (a individuální), stát nebo organizace pořádající oslavu svátku určil pevně harmonogram.87 Často se tak setkáme s brožurami typu „proč a jak ten a ten svátek slavit“.88 Každá politická strana žádala městskou radu o povolení vylepit plakáty, aby tak přilákala co nejvíce lidí. Svátek v prostředí VFR znamenal „hromadné oživení“ a oživení se rovnalo hromadnému svátku. Takovou formou pro ně byl zástup lidí – průvod městem nebo procesí.89 Jak ale Ozouf dodává, bylo k tomu třeba prvku mírumilovnosti a radosti, jinak bychom sem museli zařadit každé srocení lidu.90 Tak jako ve svátcích stát viděl prostředek k demonstraci a upevnění nové formy vlády, tak i účastníci oslav dokazovali svou přítomností vlastní náboženské přesvědčení a vlastní hrdost na to, že mohou být občany státu. 91
Mišovič, Ján: Víra v dějinách zemí Koruny české. Praha 200, s. 75. Valeš, Václav: Právní úprava postavení církví a náboženských společností v období první Československé republiky (1918-1938). Praha 2013, s. 78. K obsahu jednotlivých zákonů a nařízení vztahujících se k státem uznaným církvím. Tamtéž. 85 Dále budu užívat zkratku VFR. 86 Zajímavé je srovnání, kdy o vzdělání mluví jako o privilegium inteligence, kdežto svátek je pro všechny, což se ale spíše hodí pro dřívější období. Pro meziválečné období pak platí: „Školy byly nástrojem státního školství a svátky prostředkem celonárodní osvěty.“ Tamtéž, s. 235. 87 Tamtéž, s. 14. 88 Za všechny například Tožička, Bohumil: Státní svátek (28. říjen). Recitace a proslovy ke školním oslavám. Praha 1925. Podobně, hlavně při velkých jubilejních slavnostech, vycházely malé brožury odůvodňující význam těchto jubileí (osob a událostí). Opět za všechny Pekař, Josef: Svatý Václav. Praha, 1929. Oba tyto způsoby agitace měly zabránit pomíjivosti významu svátku v čase, stejně jako měly ukazovat vizi budoucnosti. 89 Konkrétněji se tomuto slavnostnímu atributu věnuje sborník Slováckého muzea. Viz Tarcalová, Ludmila (ed.): Slavnostní průvody. Uh. Hradiště 1994. 90 Ozouf, Mona: Revoluční svátky: 1789 – 1799. Brno 2006, s. 22. 91 Ozouf to nazývá jako „náboženství všech“. Tamtéž, s. 92. 83 84
22
3 Uherské Hradiště v meziválečném období 3.1
Správní vývoj
Vznikem Československého státu se tzv. recepčním zákonem č. 11/1918 Sb. přeměnil status města z okresního hejtmanství ve status okresní správy politické. I zde tuto správu převzal národní výbor, aby jeho činnost ukončil výnos ministerstva vnitra z 26. 12. 1918 č. 134 Sb. Jelikož se však stále uvažovalo o zrušení dvojkolejnosti veřejné správy, zmizely župy Zákonem o organizaci politické správy pod č. 125/1927 Sb. definitivně.92 Místo toho vznikly úrovně zemská a okresní. Uherské Hradiště se tak stalo městem okresním, pod které spadaly soudní okresy Uh. Hradiště, Napajedla, Uh. Ostroh a Zlín.
93
Rychlým rozvojem 26 km vzdáleného
města Zlín došlo k poslední změně. V roce 1935 se politický okres Zlín odtrhnul, a s ním odešel i dosavadní hradišťský okresní hejtman Dr. Josef Januštík.94 Na postu starosty města se vystřídali pouze dva muži, oba také patřili k straně národně demokratické. Od roku 1912 do roku 1931, tedy téměř 20 let působnosti, vedl město Ing. František Beneš. Ve svých dalších funkcích, např. v zastupitelstvu města, zůstal i nadále. Jeho nástupcem se stal Metoděj Gárlik, jenž tuto úlohu plnil až do 40. let.95 Přestože město nespadalo pod oblast, kde župní zřízení oficiálně platilo, drželo si svou silnou centrální pozici. Jako místo svého ústředí si jej zvolily politické strany, sídlily zde okresní orgány spolků, zemědělců, obchodníků, živnostníků, pobočky finančních úřadů, např. Česká průmyslová a hospodářská banka, Pražská úvěrní banka, nebo od roku 1929 Národní banka,96 gymnázium, které se pyšní titulem první české gymnázium na území JV Moravy. Ve 30. letech po dokončení kasáren se stalo též centrem vojenským. Často se při bádání setkáme s pojmem Slovácko. V dnešní době je toto označení spojeno spíše s etnografií oblasti, dříve však toto označení sloužilo k vyjádření volebního okruhu XIII. tzv. slovácké župy zahrnující politické okresy Uh. Hradiště, Hodonín, Uh. Brod a Kyjov.97 Nejvíce je tato změna viditelná v podtitulcích dobového tisku, ale užívaly jej i různé organizace.
Hledíková, Zdeňka – Janák, Jan – Dobeš, Jan: Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost. Praha 2007, s. 331-334. 93 Mezihorák, František: Uherskohradišťská župa po vzniku ČSR. In: Frolec, Václav – Holý, Dušan.: Slovácko 1966, 7, roč. 8-9, s. 79. 94 Jašková, Marie – Čoupková, Jaromíra: Dílčí inventář OÚ. Uh. Hradiště 1966 - 1973. 95 Uh. Hradišťský p. ing. starosta Fr. Beneše vzdal se úřadu. Zájmy Slovače 26, č. 5, 30. 1. 1931, s. 1. 96 Verbík, Antonín - Zemek, Metoděj (kol.): Uherské Hradiště. Dějiny města. Brno 1981, s. 397. 97 Mezihorák, František: Uherskohradišťská župa po vzniku ČSR. In: Frolec, Václav – Holý, Dušan.: Slovácko 1966-7, roč. 8-9, s. 79. 92
23
Uherské Hradiště disponovalo jak autobusovým, tak železničním spojením. Jelikož lidé z okolí potřebovali dojíždět za prací do měst, byla rozšiřována síť autobusových linek. Ještě většímu otevření se město dosáhlo stavbou tří státních silnic, na jejichž trasách se Uh. Hradiště nacházelo. Byla to silnice mezi městy Brno a Trenčín realizovaná v letech 1930-1932 a cesta spojující města Uh. Hradiště a Přerov zbudovaná v roce 1934. Poslední cesta vedoucí z Veselí nad Moravou do Nového Města nad Váhom sice neprocházela městem, stala však důležitou pro spojení se Slovenskem.98 Její dokončení totiž proběhlo těsně před největší společenskou událostí města a jeho okolí Výstavou Slovácko 1937.
3.2
Demografie a náboženské poměry
Pokud jsem zmínila pojem Slovácko, je na místě také objasnit slova jako Slovač či Moravské Slovensko. Oba tyto výrazy či jejich další obměněné verze souvisí s myšlenkou, v níž obyvatelé Moravy patří do jedné skupiny spolu se Slováky. Slovač byl dle Jugmannova Českoněmeckého slovníku kraj obývaný Slováky. „Slovácký“ byl pak chápán jako týkající se Moravských Slováků.
99
„Slovácko“ či „Moravské Slovácko“ ale zůstalo v podvědomí lidí
širokého okolí a jeho užívání nahradilo název „Moravské Slovensko“. Popis národnostních poměrů z roku 1922 však dnes vyzní poněkud komicky: „Národní poměry moravského Slovenska jsou jednoduché. Jest obýváno slovenským lidem české národnosti.“100 Po vzniku republiky panoval trend spojování osad a obcí k městům. Okolí Uh. Hradiště nebylo výjimkou, a tak i zde se ozývaly hlasy pro připojení Jarošova, Starého Města, Derfle101 a Mařatic. Jelikož tu ale nebyl důvod náboženský, národnostní či hospodářský, zůstaly tyto obce v době první republiky samostatnými a kulturně soběstačnými. Samotné Uh. Hradiště tvořilo město a část zvaná Rybárny, jež se nacházela a stále nachází na druhém břehu řeky Moravy. Při sčítání obyvatel v roce 1921 se ve městě pohybovalo 5 682 obyvatel. Dříve poněmčené město se po roce 1918 stalo velkou převahou české národnosti národním. Přes 5 000 lidí tvořila česká národnost. Druhou nejpočetnější skupinou s počtem 331 byli Židé, třetí pak Němci s 157 lidmi.102 Pokud se vrátíme k poslednímu předválečnému sčítání lidu z roku 1910, ztratila německá národnost více jak dvě třetiny své populace. I ve druhém sčítání lidu
Nekuda, Vladimír: Uherskohradišťsko. Brno 1992, s. 288. Skutil, Jan: Vznik a vývoj názvu Slovácko. In: Slovácko 23, UH 1981, s. 59. Srov. Jeřábek, Richard: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: Jančár, Josef: Vlastivěda moravská, sv. 10: Lidová kultura na Moravě. BrnoStrážnice 2000, s. 19. 100 Niederle, Lubor – Boháč, Antonín – Hůsek, Jan: Moravské Slovensko. Díl 1. Sv. 2 Praha 1922. 101 Přejmenování této obce na Sady proběhlo až po druhé světové válce. 102 Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. VII. díl Str – U. Praha 2008, s. 816. 98 99
24
měla městská populace možnost přihlásit se k židovství. Židé se snažili, přestože ve městě tvořili největší menšinu, tamní výrazně české společnosti přizpůsobit, např. posílali své děti do českých, a ne do německých škol. To mohlo být důvodem výsledků sčítání v roce 1930, kdy byla tendence opačná - posílilo německé obyvatelstvo a židovské oslabilo.103 Důvodem mohlo být ale také to, že v soukromém prostoru spolu mluvili německy. Slyšet německý jazyk na veřejnosti mohlo být pro některé měšťany pohoršující. Pokud se jednalo o Židy vyššího věku, byla tu jakási benevolentnost. Německá konverzace z úst mládeže však byla vnímána jako podněcování. Zájmy Slovače z roku 1929 uvádí: „Židovská mládež ve velké části v našem městě ještě stále užívá samospasitelné za svoji hlavní řeč a provokativně němčí na korsu, v kavárnách i obchodech. Mnozí staří židé ovšem němčí také při každé příležitosti, u těchto je to však více méně omluvitelné, je to ze zvyku, aniž by chtěli provokovati a vystrkovati svoje němectví…“104 Jedním z prvků Habsburské monarchie byla její opora v římskokatolické církvi. Poté, co habsburská říše zanikla, vzedmula se vlna odporu ke katolické víře. Pokud se ale opět podíváme na statistiky, nezaznamenalo Uherské Hradiště žádný pokles, počet věřících této víry stoupal. Zároveň však stoupal i počet členů Českobratrské církve evangelické, a to o 70 členů. Kronika města uvádí v roce 1919 vznik sboru takto: „Ve svatodušní pondělí konaly se v Uh. Hradišti (v městské obchodní škole) první českobratrské bohoslužby, které vykonal evang. farář Josef Zádrníček ze Zádveřic. V této době ustanovil se tu českobratrský sbor.“105 Židů sice mezi lety 1921 a 1930 ubylo, stále byli však úspěšnými obchodníky a továrníky a konaly pravidelné bohoslužby v synagoze.106 V roce 1920, kdy dochází k rozkolu v římskokatolické církvi, se i v Uh. Hradišti vytváří církev československá, která mezi lety 1921 a 1930 zvyšuje svou početnost o 140 členů. Mělo to svůj důvod. Zemědělsky orientovaní lidé na venkově žili dle katolické víry, kdežto ve městě široká vrstva obchodníků, živnostníků, úředníků, železničářů a učitelů, o které se opírala československá církev.107 Od roku 1921 máme také možnost sledovat stav tzv. bezvěrců, který se pohyboval okolo 250 lidí.108 Tento trend panoval v celém Slezsku, na Moravě i v Čechách Verbík, Antonín - Zemek, Metoděj (kol.): Uherské Hradiště. Dějiny města. Brno 1981, s. 392. Uh. Hradišťsko. Zájmy Slovače 24, č. 29-30, 9. 8. 1929, s. 2. 105 Státní okresní archiv Uherské Hradiště (dále jen SOkA UH), f. AM UH III., inv. č. 1, folio 209. 106 Čoupek, Jiří (kol.): Uherské Hradiště královské město na řece Moravě. Uherské Hradiště 2007, s. 172. Po druhé světové válce byla budova ničena a sloužila nadále ke kulturním účelům. Dnes se v ní nachází Knihovna Bedřicha Beneše Buchlovana, Její fasáda však díky zdařilé rekonstrukci odpovídá meziválečné podobě. 107 Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky (1918 - 1938). Díl první. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918 - 1929). Praha 2000, s. 323. Valeš uvádí, že církev československá chtěla hrát roli prostředníka mezi reformačními církvemi a římskými katolíky. Valeš, Václav: Právní úprava postavení církví a náboženských společností v období první Československé republiky (1918-1938). Praha 2013, s. 29 – 30. 108 Verbík, Antonín - Zemek, Metoděj (kol.): Uherské Hradiště. Dějiny města. Brno 1981, s. 392. 103 104
25
(viz tabulka s. 14), zároveň ale Valeš uvádí, že pro Čechy nebylo praktikování katolické víry až tak důležité.109 Jelikož farnost Uh. Hradiště zahrnovala i obec Staré Město, uvádí se ve farní kronice také stav věřících této blízké obce, jež se nachází na druhém břehu řeky Moravy za městskou částí Rybárny.110
3.3
Politické poměry
Město pro svůj historický status statutárního města patřilo k často vyhledávanému místu. Jak už jsem zmínila, sídlily zde úřady, za kterými dojíždělo a docházelo velké množství lidí z celého okolí Uh. Hradiště. Jako své centrum si jej zvolily i politické strany. Většina stran, která zde působila, se hlásila k nově vzniklému Československému státu a jeho demokratickému zřízení. Nebudu zabíhat do podrobného líčení programů politických stran, představím jen základní vývoj. Co se týče obecních voleb, v nich pravidelně vítězila Národně demokratická strana, ke které náleželi oba starostové Beneš i Gárlik. Město mělo totiž silnou vrstvu obchodníků, živnostníků, úředních zaměstnanců, vojáků z povolání, na které se strana zaměřovala. Na stejné vlně pak působila Živnostensko-obchodní strana. Obě tyto strany se spojily se stranou agrární (přejmenovaná na Republikánskou stranu) a v dubnových obecních volbách roku 1919 zvítězily. Kromě těchto stran to byly Židovská strana, Pokroková strana a Sociálnědemokratická strana.111 Avšak posledně zmíněná strana slavila vítězství v obcích okresu.112 Opozicí mnohým stranám byla Československá strana lidová, která však v soudním okrese a také ve městě disponovala silnou podporou obyvatelstva. Ve volbách do obecních zastupitelstev v roce 1925 skončila hned po Národní demokracii. Obě strany získaly po sedmi mandátech. Za zmínku také stojí Komunistická strana, která v těchto volbách získala dva mandáty v městském zastupitelstvu.113 Situace se ovšem s blížícími 30. lety radikalizovala, kdy lid v občanských stranách neviděl podporu pro řešení svých problémů a začal se orientovat na strany s líbivým sociálním programem. V závislosti sílící hospodářské krize rostl vliv Komunistické strany a Národní obce
Valeš, Václav: Právní úprava postavení církví a náboženských společností v období první Československé republiky (1918-1938). Praha 2013, s. 14 – 15. 110 Přehled z roku 1924. SOkA UH, f. FÚ UH, inv. č. nezpracováno. 111 Verbík, Antonín - Zemek, Metoděj (kol.): Uherské Hradiště. Dějiny města. Brno 1981, s. 384-5. 112 Čoupek, Jiří (kol.): Uherské Hradiště královské město na řece Moravě. Uherské Hradiště 2007, s. 287. 113 Verbík, Antonín - Zemek, Metoděj (kol.): Uherské Hradiště. Dějiny města. Brno 1981, s. 406. 109
26
fašistické, která „sázela na tradicionalismus, národní a náboženská hesla…“114 a která si založila v Uh. Hradišti svou okresní radu.115 Nejvíce agilní byla strana republikánská, která se snažila získat na svou stranu lidovecké zemědělce. Československá strana lidová, která se dříve prezentovala jako ochránkyně celé společnosti, se nyní zaměřila právě na tuto vrstvu obyvatel. Příkladem může být vybudování obilného sila Slováckým družstvem hospodářským v Uh. Hradišti počátkem 30. let. Poslední volby do okresních zastupitelstev v prosinci 1935 už probíhaly v duchu společného boje Československé strany lidové a stran socialistických, tedy i Strany republikánské proti stranám komunistů a fašistů.116
3.4
Hospodářské a sociální poměry
Město se jako centrum politického a soudního okresu snažilo přizpůsobit potřebám obyvatelstva svého teritoria. Jeho hospodářská sféra se orientovala podle přírodních podmínek. Jelikož se oblast nachází v severní části Dolnomoravského úvalu, převažovalo zde zemědělství. Tomu odpovídal i průmysl. Mezi významné potravinářské podniky patřily: Cukrovar bratří Mayů, jejichž továrny stály v Uh. Ostrohu a ve Starém Městě, Jarošovský pivovar nebo Fürsterova sladovna a Zedníčkův pivovar, které byly umístěny přímo v Uh. Hradišti. Dalším významným odvětvím bylo lesnictví a rybářství.117 Kromě potravinářského průmyslu přísluší uvést ještě stavebnictví a s tím související cihelny, které se nacházely ve Starém Městě, Mařaticích, v Jarošově či v další blízké obci Kunovicích. Hospodářským odvětvím odpovídalo i pracovní a sociální složení obyvatelstva okresu. Pokud označíme okolí města jako venkov, bylo jejím charakteristickým rysem malozemědělství. Vedle statků hospodařili rolníci na malém množství orné půdy, což se nezměnilo ani po pozemkových reformách roku 1919 a 1929. Ba naopak. Lidé se často z důvodu neplacení daní ze zakoupené půdy či půjčky, kterou si na toto koupě pořídili, dostávali do exekučního řízení, na což například upozorňuje při rozhodování o státním rozpočtu na rok 1935 poslanec lidové strany za tuto oblast František Stanislav.118 Z majetných se stávali bezzemci, neměli totiž peníze ani na advokáty. Tomeček, Petr: Československá strana lidová v letech 1918 až 1938 na jihovýchodní Moravě a její postavení mezi politickými stranami regionu. In: Slovácko 36, UH 1994, s. 94. 115 Strana navazovala na tzv. Ligu Svatoplukovu, jejímž předsedou byl profesor místního gymnázia Jan Khéres a hlavním činitelem profesor místní Obchodní akademie Artur Kalus. Verbík, Antonín - Zemek, Metoděj (kol.): Uherské Hradiště. Brno 1981, s. 410. 116 Tomeček, Petr: Československá strana lidová v letech 1918 až 1938 na jihovýchodní Moravě a její postavení mezi politickými stranami regionu. In: Slovácko 36, UH 1994, s. 95. 117 Podle kolonie domů rybářů na pravém břehu řeky Moravy získala svůj název část Rybárny. 118 O potřebách Slovácka. Slovácké noviny 51, č. 48, 7. 12. 1934, s. 1. 114
27
Ti, kterým jejich půda nestačila k obživě, jezdili za prací do města, a to buď do Uh. Hradiště nebo do Zlína, který se v meziválečné době teprve rozvíjel. Svou pobočku měl Tomáš Baťa i v Uh. Hradišti v dnešní Prostřední ulici.119 Hospodářská krize, která na obyvatelstvo doléhala ještě z poválečných let, se plně rozvinula v letech třicátých. Ke ztrátě zaměstnání přispělo vyhoření Fürstovy sladovny roku 1928 a její následné neobnovení. Svou činnost ukončil téhož roku i Zedníčkův původně měšťanský pivovar.120 Nezaměstnanost byla nejpalčivějším problémem. Jaký tu byl nepoměr mezi žádostmi a vyhověním, si lze představit dle stavu z roku 1932, kdy se v politickém okrese ptalo po práci 45 235 lidí a práci získalo jen 2 148.121 Lidé nejen že neměli práci, ale dopadala na ně i nepřízeň počasí. Život lidí ztrpčovalo pravidelné zaplavování v toku řek Moravy a Olšavy, proti kterému se v letech 1930-1933 prováděla protipovodňová opatření.122 V roce 1929 zase uhodily takové mrazy, že děti dostaly po celou druhou polovinu února tzv. uhelné prázdniny, popraskaly železniční koleje, zamrzala potrubí, byl nedostatek pitné vody, topiva a pomrzla i úroda.123 Tomu odpovídá i obsah kroniky města, ve kterém se od roku 1931 stále více probírají hospodářské a sociální problémy. Stav nezaměstnaných uvádí ve svých rubrikách i místní tisk. Jejich počet však neodpovídal skutečnostem. Seznamy lidí žádajících o podporu sepisovaly obce, které sem zařazovaly i zedníky a další, kteří v zimních obdobích těžce sháněli práci.124 Dle dobového tisku například usilovalo v roce 1937 300 stavebních dělníků o zlepšení platových podmínek stávkou.125 Se vznikem republiky se uzavřela možnost vypravit se za prací do Vídně, kde žilo mnoho krajanů. Mnozí svou situaci řešili vycestováním do vzdálených míst, nebylo to ale vždy šťastným řešením, a tak se často vraceli ještě chudší, než byli. V Zájmech Slovače měly své reklamy společnosti, které nabízely cestu na všechny kontinenty, nejčastěji do Indie, Kanady, Mexika, Kuby či Jižní Ameriky. Této situace využila v Uh. Hradišti levicově zaměřená skupina, jejíž členové se roku 1920 pokusili o převrat. Tato revolta měla počátek v obsazení Lidového domu v Praze vládou a následná stávka tamního dělnictva, následovaná „tábory lidu“. Jeden takový proběhl
Čoupková, Jarmila – Rašticová, Blanka: Uherské Hradiště (=Zmizelá Morava). Praha 2008, s. 42. Tamtéž, s. 17. 121 Verbík, Antonín - Zemek, Metoděj (kol.): Uherské Hradiště. Dějiny města. Brno 1981, s. 399. 122 Přestože to byla v tehdejší situaci příležitost k přivýdělku pro nezaměstnané a voda se již nevylévala z koryta v tak velké míře, záplavy v roce 1997 ukázaly, že opatření nebyla dostačující. 123 SOkA UH, f. AM UH III., inv. č. 1, k. 1, folio 315. 124 Uh. Hradišťsko. Zájmy Slovače 28, č. 6, 3. 2. 1933, s. 3. 125 Zprávy z místa a kraje. Naše Slovácko XIX., č. 43, 22. 10. 1937, s. 3. 119 120
28
i v Hodoníně, kde měla o rok později založená komunistická strana své sídlo. Zatčení pak putovali do hradišťské věznice. Na popud těchto událostí byla zosnována podobná akce i v Uh. Hradišti.126 V meziválečném období město doznalo velkých stavebních úprav. Vyrostly nové měšťanské, rodinné i obchodní domy, došlo k úpravě okolí řeky Moravy, rozšíření nemocnice, byl zbudován městský park a rozlehlý areál kasáren, nová železniční budova a ke spolkovému životu přispěla stavba Lidového domu a Sokolovny. Plynové osvětlení bylo ve 20. letech nahrazeno elektrickým napájením. Město žilo poněkud jiným životem než jeho okolí. Byla zde silná vrstva živnostníků. V polovině 20. let se ve městě nacházelo okolo 300 živností a jejich počet ještě rostl. V polovině 30. let se nabízelo 26 druhů živností a k tomu 4 velkoobchody.127 Další vrstvou byli obchodníci, mezi nimiž byli známí především ti židovští. Během celého období první republiky bylo město také místem s velkou koncentrací úředníků, školní mládeže, vojáků a v daných dnech také sedláků, kteří do města jezdili na trhy. Zprvu to byly trhy orientované na koně128, s rozvojem železniční a silniční dopravy však ubývalo využití formanských vozů, zhoršila se sociální situace venkovanů, výrazněji se proto smlouvalo s dobytkem.129 Trh byl událostí, na kterou se lidé vypravovali za účelem prodeje, koupě, setkání s přáteli a samozřejmě také možnosti obléci si lepší oblečení a podívat se do města. Byla to tedy zároveň i událost společenská. Z dobových fotografií si lze povšimnout žen i mužů, kteří přijížděli v krojích. Nejednalo se o kroj nejsvátečnější, ale byla to možnost ukázat se. Lze se jen domnívat, zda to městskou vrstvu pohoršovalo, nebo u nich oděv budil zájem, kroj totiž bylo možno vidět na venkově ve stále menší míře. Kromě týdenních trhů se zbožím denní potřeby na Mariánském náměstí a trhy s obilím na vedlejším Masarykově náměstí130, to byly trhy výroční. Doba konání trhů se měnila. Na Palackého náměstí, v prostoru dnešního parkoviště, se například ve 30. letech konaly každý měsíc výroční trhy dobytčí. V prvorepublikovém tisku Zájmy Slovače a Naše Slovácko se dočteme, co vše bylo mezi nabízeným zbožím: koně, hříbata, skot, býci, voli, krávy, jalovice, telata, kozy, vepři, selata, z nichž u některých se cena odvíjela od kvality zvířete nebo dle
K této události viz Veselý, Jakub: Pokus o generální stávku v prosinci 1920 na Hodonínsku a Uherskohradišťsku. Bakalářská práce. FF MU Brno. Brno 2009. 127 Verbík, Antonín - Zemek, Metoděj (kol.): Uherské Hradiště. Dějiny města. Brno 1981, s. 396. 128 Josef Jančář mluví o Uh. Hradišti a Hodonínu jako o dvou nejvýznamnějších městech s koňskými trhy, a to až do rozvoje železniční dopravy. Dokladem též buď obraz Karla Žádníka z roku 1881. Srov. Jančář, Josef: Proměny Slovácka: (lidová kultura - od feudálního poddanství k postmodernímu společenství). Strážnice 2011, s. 50-51. 129 Jančář, Josef: Proměny Slovácka. Strážnice 2011, s. 50-51. 130 Čoupek, Jiří (kol.): Uherské Hradiště královské město na řece Moravě. Uherské Hradiště 2007, s. 132. 126
29
nadcházejícího počasí, tj. pokud hrozil nedostatek píce. S několika výjimkami, kdy se prodalo i 70 % přihnaných zvířat,131 se průměrná prodejnost pohybovala okolo 30%. Vliv na odbyt měly déšť, mrazy a sníh, který znemožnil účast lidí z horských oblastí a trhy v blízkém okolí nebo polní práce. Už zmíněná procenta ukazují, jak zasáhla hospodářská krize. Mezi častěji nakupujícími byli spíše lidé z Čech a Slovenska. Kromě výročních dobytčích trhů se konaly trhy výstavní, jejímiž organizátory byli členové Svazu chovatelů dobytka moravského Slovácka, jejichž úspěchem bylo vyšlechtění tzv. bernsko-slováckého plemene. Dle jejich rozpisu z roku 1934 se uskutečnily 4 krajské výstavní trhy s koňmi, skotem, vepřovým dobytkem a jiným drobným zvířectvem. 132 Tyto výstavy však byly určeny pro kvalitní kusy, mělo jít o reprezentaci toho nejlepšího. Na podzim se pak pořádaly výstavy ovoce.
3.5
Školství
Uherské Hradiště stejně jako dnes bylo i v době po vzniku Československého státu středem studentského života. Město poskytovalo mateřské, základní i střední vzdělání. Buď německé vedení škol přebíralo české vedení, nebo vznikaly školy nové. Po mateřské škole se dítě vydalo do základní školy, kterou představovala škola obecná. Po ní se žák mohl hlásit na jednu z deseti nově vzniklých „měšťanek“.133 Následovala vyšší odborná škola nebo gymnázium. Střední školství odpovídalo potřebám oblasti a prezentovaly jej Knihařská střední škola pod vedením Františka Kretze, Hugo Raulichem a od roku 1924 akademickým malířem Rudolfem Kubíčkem. Pro dívky tu byla Odborná škola pro ženská povolání, dále Živnostenská škola a Zemská hospodářská škola.134 V roce 1937 zde Tomáš Baťa založil Živnostenskou školu Tomáše Bati.135 Mimo školní lavice se vzdělání mladým mužům dostávalo také v Zemské vychovatelně pro chlapce. V předválečné době se ve městě nacházelo gymnázium německé, dnešní budova Obchodní akademie. Nacionálně uvědomělí obyvatelé však toužili po gymnáziu českém. Jedním z těch, co se zasloužili o jeho vznik, byl člen místního odboru Ústřední matice školské, zemský poslanec a lékárník Josef Stancl, jehož přičiněním se 1. ledna 1891 ze soukromého
Zprávy z místa a kraje. Naše Slovácko XVII., č. 40, 4. 10. 1935, s. 3. Uh. Hradišťsko. Zájmy Slovače 27, č. 1, 1. 1. 1934, s. 4. 133 Verbík, Antonín - Zemek, Metoděj (kol.): Uherské Hradiště. Dějiny města. Brno 1981, s. 415. 134 Tamtéž, s. 414. 135 Čoupková, Jarmila – Rašticová, Blanka: Uherské Hradiště (=Zmizelá Morava). Praha 2008, s. 42. Dnes budova slouží pro střední průmyslové vzdělání a nese název Střední škola průmyslová, hotelová a zdravotnická. 131 132
30
českého gymnázia stalo české státní gymnázium.136 To v roce 1934 oslavilo své 50. výročí vzniku, při němž studenti připravili program s jízdou králů, slováckými tanci a zvyky. Následoval oběd, při čemž každý stůl odpovídal jednomu školnímu ročníku. Sjelo se na 800 absolventů a bývalých učitelů.137 Dle kroniky města se slavnosti odbývaly 2. – 3. června. Celý víkend probíhaly výstavy a v neděli po ranní mši, kdy přestalo pršet, se městem táhnul průvod od gymnázia do Smetanových sadů v čele s Jízdou králů. K této příležitosti upravil místní grafik a učitel Rudolf Kubíček průčelí gymnázia. V kronice je také zmínka o pořízeném filmovém záznamu, nepodařilo se mi však zjistit, zda ještě existuje.138 Rok po vyhlášení republiky byla zřízena obchodní akademie jako jediná vyšší obchodní škola na jihovýchodní Moravě. „Škola nabývala na významu zejména s růstem průmyslu ve Zlíně, ve kterém od 1. září 1933 byla také zřízena pobočka hradišťské obchodní akademie.“139
3.6
Společenský život
Volnočasové aktivity zajišťovaly spolky, jejichž sídla byla ve městě, v okolí pak jejich odbočky. Uvedu alespoň některé. Mezi ty sportovně zaměřené patřil katolický spolek Tělovýchovná jednota Orel, Tělovýchovná jednota Sokol, Dělnická tělocvičná jednota a židovský spolek Makabi, jehož nejvýznamnějším počinem bylo ve 30. letech tenisové mistrovství svazu Makabi. Spolek také vytvořil vlastní fotbalový a dívčí házenkářský tým a účastnil se klání s místními družstvy Atletik Club Slovácká Slavia.140 Díky bezprostřední blízkosti řeky Moravy tu bylo možné se přidat ke spolku rybářů nebo k Českému veslařskému klubu, jenž v letech 1931, 1933 a 1936 hostil mistrovství republiky.141 Další společenskou činnost zajišťovaly hudebně zaměřený spolek Svatopluk, Slovácká filharmonie, výchovné přednášky pořádal Okresní osvětový sbor, učitele sdružovala Okresní učitelská jednota Komenský. Kulturního života se účastnil i spolek legionářů142. Od každého
Jilík, Jiří – Spathová, Jana – Stancl, Igor: U Zlaté koruny. Příběh lékárny a lékárníka Josefa Stancla. Uh. Hradiště 2007, s. 48. 137 Čoupek, Jiří (kol.): Uherské Hradiště královské město na řece Moravě. Uherské Hradiště 2007, s. 397. Jan Sokol při popisu částí obřadů uvádí, že společné jídlo bylo symbolem stmelovacím, jakýsi prvek mírový, kdy docházelo k urovnávání sporů. Sokol, Jan: Člověk a náboženství. Praha 2004, s. 56. 138 SOkA UH, f. AM UH III, inv. č. 2., k. 1, folio 43 - 44. 139 O škole. Historie obchodní akademie. Dostupné na http://www.oauh.cz/stredni-skola/o-skole/historie (Stahováno: prosinec 2013) 140 Čoupek, Jiří (kol.): Uherské Hradiště královské město na řece Moravě. Uherské Hradiště 2007, s. 416, 422, 426. 141 Tamtéž, s. 416. 142 Ti v roce 1931 otevřeli v Uh. Hradišti vlastní Památník odboje, který byl umístěn ve dvou místnostech prvního patra staré radnice. Vystaveny zde byly předměty z domácího a zahraničního odboje, jako byly fotografie z běžného i vojenského života legionářů, mapy, brožury, časopisy, letáky, zbraně nebo vojenské potřeby. Zároveň byl zřízen archiv a soupis legionářů z uherskohradišťského okresu. Uh. Hradišťsko. Zájmy Slovače 26, č. 31-32, 14. 8. 1931, s. 4. O těchto legionářích viz také Čoupek, Jiří – Paule, Otokar: Českoslovenští legionáři - rodáci a 136
31
člena spolku se většinou vyžadoval aktivní přístup, ať už se jednalo o posluchač, cvičící nebo jako organizátor spolkových aktivit. Tělovýchovná jednota Sokol patřila ke spolkům, které po vzniku Československé republiky nemusely navazovat na předválečnou činnost. Už před válkou byli sokolové znakem češství pro tehdy německé vedení města, které se snažilo činnost spolku utlumit, například jim zakazovalo scházet se v budově České besedy, kde měli své cvičiště. Jejich členové se už v druhé polovině 19. století zasadili o založení českého gymnázia, kde poté cvičili. 143 Po vyhlášení samostatnosti se TJ Sokol účastnila „osvobozování“ města. S rozšířením členské základny vznikaly i sokolské odbočky na venkově a nové odbory hudební, divadelní a přibylo i nových sportů. Byla postavena nová budova a v její blízkosti bylo také rozšířeno cvičiště o prostor bývalého dobytčího trhu.144 TJ Sokol se stala díky své mnohostranné působnosti nejvlivnějším spolkem ve městě i jeho okolí. Účastnila se také VII. všesokolského sletu v Praze roku 1920, i X. sjezdu roku 1938. Na slet se organizace připravovala již dopředu. Zjišťoval se počet účastníků, zda budou v kroji občanském či sokolském, jak a kde budou ubytovaní, zda se budou podílet na cvičení, nebo jim bude třeba zajistit místo na tribuně. Na slet odjížděli společným vlakem se slevou, odznakem sokola a legitimací s vlastní fotkou. Povinností bylo zaplatit tři koruny, z toho dvě na župní hudbu. V Okresním archivu Uh. Hradiště je k dispozici také velký podrobný plán celého areálu, kde jsou přesně daná místa na tribunách. 145 V zimním období byly pořádány plesy, z nichž nejvýznamnější a nejnavštěvovanější byly sokolské šibřinky, které uzavíraly plesovou sezonu. Konaly se vždy v určitém stylu. Dle Zájmů Slovače a Naše Slovácko například na téma Noc v Hollywoodu, V barevném okruhu, Společnost národů, Z českých mlýnů, Pouť na vsi, Z našich lesů, Na vlně 1934, Pařížská noc, Na slovácké výstavě. Mladí lidé se převlékali do kostýmů a i sál odpovídal rázu daného tématu. Svým charakterem i dobou konání se jednalo o městskou verzi venkovských fašanků, které ukončovaly období veselí a po nichž následoval 40 denní „společenský půst“. O tématu a době konání informoval předem tisk, členům Sokola byly rozesílány pozvánky. Lístky v předprodeji
občané okresu Uherské Hradiště: 1914-1920. Uherské Hradiště 2000. Není mi známo, jak byl tento akt slavnostně doprovázen, při té samé události o rok dříve v blízkém Uherském Ostrohu se však uskutečnila 5. a 6. 7. velká národopisná oslava pořádaná Sdružením přátel lidového umění a rázu Slováků, a malíře Antoše Frolky (následovníka malíře Joži Úprky). Celá akce byla nakonec věnovaná uctění památky o rok dříve zemřelého Joži Uprky a měla být přísně nepolitická. Lidé byli vyzíváni, aby přijeli v „krojích čistých beze všech moderních přívěsků“ Velké svátky celého Slovácka. Zájmy Slovače 25, č. 25, 20. 6. 1930, s. 1. 143 Habartík, Antonín: Historie Sokola Uherské Hradiště. In: 125 let Tělocvičné jednoty Sokol Uherské Hradiště. Uh. Hradiště 1997, s. 14. 144 Tamtéž, s. 15. 145 SOkA UH, f. Sokol UH, inv. č. 63, k. 11.
32
poskytovalo Kiesswettrovo knihkupectví. Šibřinky se konaly v sálech Sokolovny a k poslechu a tanci hrála místní hudba 27. legionářského pluku a zpravidla jazzová skupina Jazz-Band br. Vávry.146 Sokolská mládež také vydávala vlastní zábavný časopis Hlasy z roští, jehož podtitulek mluví za vše: „Nepravidelně vycházející docela nezávislý deník. Kde je redakce a administrace, do toho vám nic není. Číslo stojí v tuzemsku 2 kačky. V Rakousku 10.000. Kr. V Německu 5000 miliard M.“147 Parodoval běžné rubriky denního tisku, včetně reklam. V jediném čísle, které se nachází v uherskohradišťském okresním státním archivu, nalezneme mimo jiné básně vztahující se k tématu šibřinek roku 1924 „Z našich lesů“, například: „Písnička Na šibřinkách v Sokolovně, ráj je v našem lese, domlouval se Nácek s Tondou, jakou masku snese. Franta dal si jedno pivo, k tomu tučnej nářez, pak prohlásil resolutně: Já jdu jako pařez. Tonda mu řek na to krátce: mluvte potom s Náckem, já chtěl jíti jako pařez, teď musím být klackem.“148 Mezi křesťansky smýšlejícími spolky měly ve městě své zázemí sportovně zaměřený TJ Orel149, mládežnická organizace Omladina, Spolek katolických žen a Jednota křesťanských matek. Všechna tato sdružení pořádala poutě, besedy, přednášky a sjezdy. TJ Orel kupuje v roce 1925 hostince Na Střelnici.150 Spojením dvou domů na Mariánském náměstí získává o dva roky vlastní Lidový dům, jenž se stává centrem Velehradské župy. Jejich počet se přímo ve městě pohybuje okolo 300 členů.151 Lidový dům je nejen zázemím pro katolické spolky, ale i Československou stranu lidovou, jakož i její tisk Slovácké noviny. Činnost okresního osvětového sboru spočívala, jak už název vypovídá, ve vedení osvěty, tedy informovat, připomínat a také vzdělávat. V letech 1920-1944 uspořádal mnoho přednášek, na kterých spolupracoval s ostatními spolky, byl u vzniku Slováckých krúžků zaměřených na národopis. Spolu se Slováckým muzeem například organizoval kurzy vázání
Zprávy z místa a kraje. Naše Slovácko XIX., č. 3, 15. 1. 1937, s.3. SOkA UH, f. Sokol UH, inv. č. 67, k. 12. 148 Tamtéž. 149 TJ Orel jako organizace vznikla roku 1902 jako mimo jiné také jakýsi doklad podpory dělníků, spadala pod Křesťansko-sociální stranu vedenou Janem Šrámkem. Mišovič, Ján: Víra v dějinách zemí Koruny české. Praha 2001, s. 73. 150 Hostinec na Střelnici stával na místě dnešní budovy Slováckého muzea. 151 SOkA UH, f. Sokol UH, inv. č. 74, k. 14, folio 65. 146 147
33
šátků ke krojům. Zároveň pomáhal se zaváděním rozhlasu či filmu jako nových pomůcek při přednáškách.152 Okresní učitelská jednota „Komenský“- v inventáři místního okresního archivu stejného názvu stojí, že kromě tohoto sdružení se vytvořil roku 1928 ještě Spolek okresních učitelských jednot župy uherskohradišťské, kterou představovali pouze učitelé obecných škol. Činnost však v druhé polovině 30. let upadala, až do úplného zániku, to dokládá i dostupný archivní materiál, jenž končí rokem 1933. Místem setkávání se stala Měšťanská beseda,153 která od roku 1867, kdy se přeměnila z Čtenářského spolku, sloužila jako středisko českého kulturního a společenského života.154 Učitel – morální vzor svých studentů – byl pokrokářem své doby a plnohodnotným měšťanem. Ovšem více než kulturní život jej zaměstnával jeho platový stav. Obrázek si lze udělat dle Zpráv o činnosti z let 1907 až 1932.155 Známkou nízkých mezd a slabé mimoškolní činnosti může být údaj, který mluví v době hospodářské krize o částce 9000 Kč jako hodnotě dlužených peněz na členských příspěvcích.156 Tento nedostatek byl brán jako příčina slabé aktivity jednoty. Nebylo možno kopírovat materiály, pořádat akce a zvát hosty. A tak se jejich hlavní činnost ubírala kromě kurzů školních předmětů k vydávání školních osnov pro měšťanské školy.157 Již zmíněná malá mzda ještě se zákazem vedlejšího přivýdělku nevedla k dobrým vztahům s nadřízenými orgány. A aktivita mladých učitelů nebyla nijak ukázková. Z dopisu Josefa Jílka z roku 1929, jednoho z funkcionářů jednoty, se dovídáme o vlažnosti mladých akademiků, kteří jsou líní, bojí se a raději volí pohodlí, nepřispívají ani do Věstníku jednoty. Mladá generace vyučujících se nikterak nehrnula do členství a už vůbec ne do funkcí. Pro Jílka však byl tento přístup hanbou. Byl ještě vychováván v přesvědčení, že učitel má být ve své obci angažovanou, vůdčí osobou.
3.7
Hudební život
Hudební složku města zajišťovalo několik hudebních těles. Už od studentských let měli žáci možnost účinkovat ve školních sborech, svůj pěvecký kroužek měla i TJ Sokol. Poslední zmiňovaný kroužek se roku 1922 spojil s Modrou Lucernou, Daliborem a společně pak vešly
Čoupek, Jiří: Správa kulturních zařízení v okrese Uherské Hradiště orgány samosprávy a okresními národními výbory. In: Slovácko XLIX, UH 2007, s. 265. 153 Inventář Okresní učitelské jednoty Komenský Uh. Hradiště (1870-1937). SOkA Uh. Hradiště, s. 2, 3. 154 Čoupek, Jiří (kol.): Uherské Hradiště královské město na řece Moravě. Uherské Hradiště 2007, s. 321. 155 SOkA UH, f. OUJ UH, inv. č. 13, k. 2. 156 Tamtéž, s. 4. 157 Tamtéž, s. 7. 152
34
do pěveckého sboru Svatopluk.158 Sbor se potýkal s úspěchy i se stagnací, vždy záleželo na tom, kdo sbor řídí. Dle vzpomínek Richarda Melíška, člena sboru, to byl až do roku 1929 známý bratr Vašťatka, jenž „…využíval Svatopluka převážně k náboženským oslavám hlavně při slavných mších vánočních, velikonočních, svatodušních apod.“159 K nacvičování využívali prostor Sokolovny, později Měšťanské besedy. Ač je v dnešní době na Uherskohradišťsku nejznámější filharmonií Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně, mělo i Uh. Hradiště v době první republiky svou vlastní filharmonii. S příznačným jménem vznikla roku 1924 Slovácká filharmonie. Jejím nejvýznamnějším vedoucím, který dokázal seskupit těleso hudebně vzdělaných muzikantů, byl pozdější dirigent Národního divadla, Zdeněk Chalabala.160 Společnou akcí Slovácké filharmonie, Svatopluka a sborů okolních měst se stal koncert, jenž počtem zpěváků i muzikantů neměl ve sledovaném období konkurenci. Tato velkolepá událost k uctění 100. výročí narození Bedřicha Smetany nadchla na 15 000 posluchačů, jak praví kronika v roce 1924.161 Na počest této události rozhodlo městské zastupitelstvo park, ve kterém se tento koncert pořádal, přejmenovat na Smetanovy sady, jež svůj název nesou dodnes. Pro zpěváky byla postavena půlkruhová tribuna, na níž se poskládalo do pěti za sebou přes 250 účinkujících. Dole pod nimi se uprostřed shromáždil 117 členný orchestr. Mírně vpravo bylo možné spatřit dirigenta Zdeňka Chalabalu. Mladí lidé z okolí přišli ve svém kroji, i ve sboru lze zahlédnout děti v krojích, jakož i děti sedící pod schody. Výzdobu tvořily zelené věnce se stuhami umístěné pravidelně na ochozech tribuny. Mezi diváky a tribunou byl na vyvýšenině mladý březový stromek ověšený stuhami a z obou stran plápolal z širokých nádob smuteční oheň (viz příloha č. 1). Ještě ve 20. letech pod taktovkou Jana Vašťatky oslavil Svatopluk 25. výročí úmrtí Antonína Dvořáka. V koncertním sále Reduty provedlo 120 členů Stabat Mater.162 Když vzpomíná Richard Melíšek na kulturní činnost 20. let 20. století, připomíná také vytvoření „hudebního sboru plechové muziky zv. Trubačský sbor.“163 Kapela doprovázela sokoly na všech jejich cestách, při cvičeních v blízkém i dalekém okolí, dávala slavnostní ráz při tryznách za bývalé členy jednoty, účastnila se sletů, hrála při zahradních slavnostech. Stejný ráz měla hudba 27. pluku, jež udávala slavnostní charakter vojenským akcím. Od května do
Verbík, Antonín - Zemek, Metoděj (kol.): Uherské Hradiště. Dějiny města. Brno 1981, s. 417. SOkA UH, f. Svatopluk, inv. č. 16, k. 3, folio 1. 160 Verbík, Antonín - Zemek, Metoděj (kol.): Uherské Hradiště. Dějiny města. Brno 1981, s. 417. 161 SOkA UH, f. AM UH III., inv. č. 1, k. 1, folio 263. 162162 Čoupek, Jiří (kol.): Uherské Hradiště královské město na řece Moravě. Uherské Hradiště 2007, s. 328-329. 163 SOkA UH, f. Svatopluk, inv. č. 16, k. 3, folio 1. 158 159
35
konce září pořádal pravidelné promenádní koncerty ve Smetanových sadech, od 30. let za spoluúčinkování Svatopluka. Koncerty byly určeny všem vrstvám, jelikož byly zdarma. Například v roce 1935 sloužily k poslechu čtvrteční večery mezi 18. a 19. hodinou. V případě, že na čtvrtek připadl svátek, odbýval se v 11 hodin dopoledne. Hudebníci to neměli nijak jednoduché. Jelikož nebyl prostor nijak nadstřešen, museli účinkující snášet déšť i horka.164
164
Zprávy z místa a kraje. Naše Slovácko XVII., č. 16, 26. 4. 1935, s. 3.
36
4 Svátky a slavnosti v Uh. Hradišti v 19. století Václav Frolec ve své studii charakterizuje kulturní život venkovského města třemi kulturními složkami: tradicí lidové kultury, čímž má na mysli výroční cyklus výročních obyčejů (koledy, masopust, posvícení…), masovou kulturou náboženského zaměření (poutě, slavnost Vzkříšení a Božího těla…), které se účastnilo celé město, a specifickou kulturou měšťanskou (řemeslnické a spolkové slavnosti).165 Tím také vystihnul situaci v Uherském Hradišti. První polovina 19. století v Uh. Hradišti byla ve znamení silné pozice katolické církve. Většinu společenského života zajišťovaly církevní svátky a slavnosti a některé výroční obyčeje.166 Město nemělo průmyslový, ani tak zemědělský jako spíše řemeslnický ráz.. Přestože se Uh. Hradiště stalo krajským městem a přední místo ve společenském žebříčku tak zaujímali úředníci, nejpočetnější skupinou obyvatel se stala střední vrstva řemeslníků.167 Ti například kromě nedělí světili i pondělky, které využívali buď k nákupu surovin, k posezení. A ke hrám v hospodách (třeba na svátek sv. Štěpána útratu platil hostinský, aby si zajistil stálou přízeň), nebo tanečním zábavám. Jinak se řemeslníci setkávali při církevních svátcích o Velikonocích, Božím Těle a o Vánocích. Jejich účast (a také organizace) tkvěla například v čestné stráži u oltáře nebo v průvodu nosili cechovní korouhvičky a baldachýn. Jako dary za mši, která byla sloužena za zemřelé, nebo při pouti v den jejich patrona, sloužily svíčky, olej pro věčné světlo nebo finanční příspěvek.168 Pokud jsem již výše psala o 19. století jako o století národní emancipace, ne jinak tomu bylo v moravském královském městě Uherském Hradišti. I zde se od 60. let vytvářela síť vlasteneckých spolků. K pěstování jazyka sloužil Čtenářský spolek, v roce 1867 přeměněn v Měšťanskou besedu, od roku 1871 s vlastní budovou. Cílem jeho členů bylo zrovnoprávnění českého jazyka s německým. O národní svébytnosti v „německém“ Uherském Hradišti už dříve přesvědčoval spolek Slovanská lípa, který v Uh. Hradišti založil roku 1848 spolu se svými přáteli politik JUDr. Alois Pražák.169
Frolec, Václav: Etnografická problematika studia venkovského města. Strážnice 1984, s. 100 - 101. Jančář, Josef: Proměny Slovácka. Lidová kultura – od feudálního poddanství k postmodernímu společenství. Strážnice 2011, s. 73. 167 Čoupek, Jiří: Město zbavené pout. Uherské Hradiště v 19. století. In: Mitáček, Jiří – Čoupek, Lukáš: Moravská města na prahu moderní doby: každodennost obyvatel moravských metropolí 19. a počátku 20. století. Brno 2013, s. 44. 168 Habartová, Romana: Zvyky a obyčeje učňů, tovaryšů a mistrů. In: Tarcalová, Ludmila (Sest.): Zvyky a obyčeje socioprefesních skupin. Uh. Hradiště 2005, s. 126. 169 Čoupek, Jiří (kol.): Uherské Hradiště královské město na řece Moravě. Uherské Hradiště 2007, s. 319-321. 165 166
37
Městu nechyběla tělovýchovná organizace Sokol170, která na rozdíl od Měšťanské besedy využívala také lidové písně, tance a zvyky171, dále pěvecký spolek Svatopluk a Spolek divadelních ochotníků. Velkou roli měl také tisk Moravská Slovač, 5 let po svém vzniku roku 1884 přejmenovaný na Slovácké noviny.172 O český ráz se zasloužilo také nově zbudované první české gymnázium, jehož ředitel Josef Klvaňa byl spolu s redaktorem Slováckých novin Františkem Kretzem nebo lékárníkem Josefem Stanclem, dobrým přítelem malíře Joži Úprky, který do města často přijížděl (podobně jako Josef Mánes), a zanechal zde také kousek svého talentu v podobě nástěnné malby ve slavnostním sále uherskohradišťské radnice. Město bylo ke konci století neobyčejně kulturně činorodé. U příležitosti Národopisné výstavy československé v Praze, jež byla dobově vnímána jako politická manifestace venkova173, sestavilo město roku 1894 vlastní výbor ze starostů okolních obcí a společně pak Hradišťané usilovali o zbudování vlastního národopisného muzea, což se jim podařilo až v roce 1914. Na slavnostní otevření přijeli prof. Dr. Lubor Niederle174, prof. Dr. Jaroslav Goll a několik významných umělců. Slavnostní řeč měl mimo jiné rakouský ministr zahraničí – buchlovský hrabě Leopold Berchtold. A starosta města ing. František Beneš označil tento den pro město stejně významným, jako otevření českého gymnázia.175
Účelem cvičení nebyla ani tak zábava, jako to byla společenská a kulturní povinnost. Machalová, Jana – Matějček, Jiří: Problémy obecné kultury v českých zemích 1781-1989. Opava 2008, s. 190. 171 Josef Jančář uvádí, že „Místní spolky organizovaly často také programy výročních obyčejů, jako jsou fašanky, hody, jízdy králů a různé taneční zábavy.“ Jančář, Josef: Proměny Slovácka. Lidová kultura – od feudálního poddanství k postmodernímu společenství. Strážnice 2011, s. 74. O této formě lidové kultury jako symbolu národní emancipace v 2. pol. 19. století a 1. pol. 20. století Mirjam Moravcová. Srov. Mirjam, Moravcová: Lidová kultura – vzestup a pád (?) symbolu českého prostoru. In: Bittnerová, Dana – Heřmanský, Martin (Eds.): Kultura českého prostoru, prostor české kultury. Praha 2008, s. 42 - 72. Blíže také Václav Frolec. Srov. Frolec, Václav: Zákonitosti působení pokrokových tradic lidové kultury v rozvinuté socialistické společnosti. Úvodní teoretickometodologická studie. Praha 1987., s. 38 – 39. 172 Čoupek, Jiří (kol.): Uherské Hradiště královské město na řece Moravě. Uherské Hradiště 2007, s. 323. Podrobněji se vznikem sportovních spolků v 19. století v Uh. Hradišti věnuje Zdeněk Pilát a Květoslav Tichavský. Srov. Čoupek, Jiří (kol.): Uherské Hradiště královské město na řece Moravě. Uherské Hradiště 2007, s. 413-424. 173 Jančář, Josef: Proměny Slovácka. Lidová kultura – od feudálního poddanství k postmodernímu společenství. Strážnice 2011, s. 76. Ve stejném duchu se pořádaly i další národopisné výstavy, kde se svou slávu snažili připomenout také řemeslníci. Srov. Večerková, Eva: Poznámky k prezentaci obyčejové tradice na výstavních slavnostech na Moravě koncem 19. století. In: Slavnosti v moderní společnosti: Sborník příspěvků z 11. strážnického sympozia : (11. - 12. 7. 1990). Strážnice 1991, s. 26 – 31. 174 Lubor Niederle spolu s výše uvedenými lidmi vytvořil nepřekonané třísvazkové dílo (1918, 1922), široce pojednávající o Slovácku pod názvem Moravské Slovensko. Srov. Hůsek, Jan – Niederle, Lubor: Moravské Slovensko. Díl 1. Sv. 1/1. Praha 1918. Boháč, Antonín Chotek, Karel – Niederle, Lubor: Moravské Slovensko. Díl. 1. Sv. 1/2 Praha 1922. Niederle, Lubor – Boháč, Antonín – Hůsek, Jan: Moravské Slovensko. Díl 1. Sv. 2 Praha 1922. Důležitou je též publikace Josefa Jančáře, popisující venkovský život na Slovácku. Srov. Jančář, Josef: Lidová kultura na Moravě. Strážnice 2000. V obou publikacích nalezneme popis pozůstatků pohanských zvyků a tradic, které doprovázely venkovský lid během římskokatolického liturgického roku. 175 Čoupek, Jiří (kol.): Uherské Hradiště královské město na řece Moravě. Uherské Hradiště 2007, s. 326-327. 170
38
To, že zde římskokatolická církev měla stále silnou pozici, dokládá obnovení cyrilometodějské úcty176, což demonstruje již zmíněná pouť na Velehradě roku 1863. Od tohoto roku se hlavní pouť přesunula na 5. červenec a zůstalo tomu tak po celé mnou sledované období. V rámci modernizace života, kdy se společnost atomizovala, byla pouť a s ní spojená procesí prostředkem k udržování národního ducha a dokladem společné víry.177 Zároveň, jak se uvádí v kronice Uh. Hradiště, to byla příležitost uherskohradišťských politiků ke společnému vystoupení s okolními obcemi.178 Byla tedy jakousi možností získat zemědělský lid, který se do města, hlavně během trhů, uchyloval. Nejvíce pozdvihnul a určil úlohu Velehradu Antonín Cyril Stojan. Svou činnost zde započal v roce 1902 jako zakladatel Cyrilometodějského družstva Velehrad. Cílem Družstva bylo proměnit Velehrad v duchovní centrum Moravy. V letech 1901, 1909, 1911 pořádal unionistické sjezdy, po nichž zde vznikla Akademie, jejíž hlavní činností bylo studium východní církve. Ještě více se Velehrad otevřel, když zde roku 1916 vznikl Ústav sv. Cyrila a Metoděje, díky němuž zde mohli nalézt své vzdělání slovanští misionáři. Poslední velkou úpravou za Antonína Stojana bylo započetí stavby exercičního domu Stojanov v roce 1922.179 Stojanovou vizí bylo obrodit víru do čisté podoby, což bylo pojícím prvkem s jezuity, jejichž činností byly hlavně misie. Společně pořádaly duchovní cvičení (tzv. exercicie) určené tentokrát všem lidem a bez poplatků.180
Za vlády Karla IV. se sv. Cyril a Metoděj stali patrony království, v době baroka byli uctíváni jako Crha a Strachota. Po zrušení jezuitského řádu a také velehradského kláštera roku 1784 byla tato tradice oslabena. Srov. Kalinová, Alena: Ohlasy cyrilometodějské tradice v lidové kultuře. In: Mitáček, Jiří - Blecha, Jaroslav (Sest.): Cyril a Metoděj - doba, život, dílo. Brno 2013, s. 133. 177 Tamtéž, s. 135 – 136. 178 Čoupek, Jiří (kol.): Uherské Hradiště královské město na řece Moravě. Uherské Hradiště 2007, s. 273. 179 Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. VII .díl Str – U. Praha 2008, s. 805. 180 Ambros, Pavel: Svoboda k alternativám: kontinuita a diskontinuita křesťanských tradic. Olomouc: 2008-2009, s. 477 – 488. Díky tomuto Stojanovu pojetí, byla činnost „Velehradu“ určena hlavně jako pomoc potřebným (myšleno laikům i duchovním), k rozvoji znalosti pravé podstaty víry a odkazu sv. Cyrila a Metoděje. Tamtéž, s. 702. 176
39
5 Svátky a slavnosti v době první republiky v Uh. Hradišti 5.1
Církevní svátky a slavnosti
5.1.1 Sv. Václav Pokud byl sv. Václav po bitvě na Bílé hoře Habsburky vnímán jako doklad jejich moci, s příchodem osvícenství sledujme úpadek tohoto pojetí. Od národního obrození se k této osobě naopak obrací český lid, jako symbolu spojení zemí Koruny české. Svatý Václav. Panovník, od kterého se odvíjela naše státnost, a zároveň světec. Žádná jiná osoba v našem prostředí nebyla takto titulována. Také mnoho atributů nese její jméno. Svatováclavskou korunou181 byli korunováni čeští králové, v roce 1848 hájil naši svébytnost Svatováclavský výbor182, od tohoto roku nese jeho jméno jedno z hlavních náměstí v Praze, kde také stojí jeho jezdecká socha, na níž je zobrazen jako bojovník. Také se často setkáme s tradovaným tvrzením, že až bude našemu národu nejhůř, přijedou blaničtí rytíři včele se sv. Václavem. Nemůžeme se tedy divit, pokud se k sv. Václavovi obraceli také vojáci během první světové války. 183 V domácím prostředí lidé pak demonstrativně zpívali Svatováclavský chorál184 , což rakouská vláda nesla nelibě.185 Po vzniku Československa byl Svatý Václav uznáván rozpačitě. První prezident Masaryk jej nechtěl hodnotově pokládat na úroveň dne vzniku státu186, naopak sjednotitel křesťanských stran Msgr. Jan Šrámek se toho domáhal.187 V důvodové zprávě zákona
Také její převoz z Vídně do Prahy v roce 1867 se stal důležitou manifestací českého lidu. Přestože se převoz odehrával v noci, bylo pro ně důležité je přivítat a doprovázet do svatováclavské kaple. Celou událost oznamovalo vyzvánění zvonů a zpěvy národních písní. Obrazová, Pavla – Vlk, Jan: Maior gloria: svatý kníže Václav. Praha 1994, s. 199. 182 Po prohře revoluce v roce 1848, však opadlo také národní vzhlížení k této osobě. Velek, Viktor: Svatováclavská hudební tradice za první světové války. In: Kubín, Petr (ed): Svatý Václav: na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého. Praha 2010, s. 263. 183 Vyobrazení Sv. Václava jako patrona Čechů, vedle sv. Cyrila a Metoděje jako univerzálních slovanských patronů a sv. Jiřího jako ochránce Romanovců, se setkáme také na přenosném polním oltáři 1. čs. Dělostřeleckého pluku. Obrazová, Pavla – Vlk, Jan: Maior gloria: svatý kníže Václav. Praha 1994, s. 214 - 215. 184 „Hymnus sv. Václave provází národ již od 12. století a je neoficiální hymnou národa.“ Frýda, František: Svatý Václav a jeho odkaz v dějinách: (929-1999). Plzeň 1999, s. 13. 185 Situaci v necírkevních sférách před vznikem ČSR viz Velek, Viktor: Svatováclavská hudební tradice za první světové války. In: Kubín, Petr (ed): Svatý Václav: na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého. Praha 2010, s. 414. 186 Washingtonská deklarace odmítala „monarchii z boží milosti“, přesto byl vznik Československa vyhlášen u sochy sv. Václava. viz Rataj, Jan: Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28. října v moderních československých a českých dějinách. In: Bednář, Miroslav (sest.): Spory o dějiny II. Praha 1999, s. 86. 187 Tamtéž. 181
40
o památných dnech byl sv. Václav vnímán jako ochránce našeho národa188 a svatováclavská koruna jako symbol naší státnosti.189 Jeho politický význam však postupně upadal, s projevy úcty se setkáme hlavně v roce 1929 u příležitosti 1000. výročí úmrtí tohoto světce. Při těchto jubilejních oslavách vyšlo v Praze na 100 000 členů TJ Orel, která si pozvala také zahraniční účastníky, v čele s církevními hodnostáři. Opět tu byl strach vlády ze zneužití katolických politických kruhů.190 Nakonec však oslava proběhla klidně. 22. září byly poprvé od roku 1867 vystaveny korunovační klenoty, 27. září byla slavnostně předána standarta 8. jezdeckému pluku Svatého Václava s projevem pana prezidenta. A 28. září byla slavnostně otevřena Svatovítská katedrála, což bylo také využito k pontifikální mši pražského arcibiskupa Františka Kordače. Svatováclavská lebka s korunou pak byla nesena společným průvodem z katedrály za přítomnosti asi 600 000 lidí.191 Vidíme tak, že oslavy probíhaly ve dvou rovinách, v rovině politické a náboženské, s čímž byly obě strany spokojeny. 192 Přestože se životu svatého Václava věnovalo v meziválečném období velké množství historiků,193 samotné úctě k tomuto světci a státníku se však nadále ponejvíce věnovali jen sami římskokatoličtí věřící. V tento jubilejní den v Uh. Hradišti zasedalo o 9. hodině městské zastupitelstvo, poté byli na radnici obdarováni chudí, v půl desáté následovala hudební a pěvecká akademie v Městské redutě, kde účinkoval pod taktovkou dirigenta Vašťatky sbor Svatopluk. Přednášku o významu dne vedl starosta ing. Beneš. Hodinu před polednem pak koncertovali také na Masarykově náměstí. Obchody byly celý den zavřeny.194 Na svém zasedání radnice navrhla pojmenovat jednu ulici Třída sv. Václava, schválila vytvoření fondu na stavbu pomníku věnovaného zakladateli města Přemyslu Otakaru II. a obyvatele města vybídla, aby v tento den vyvěsili na své domy prapory.195
Zde se potýkaly dvě opačné roviny pohledu na sv. Václava: rovina mírumilovného světce a panovníka, a rovina bojovníka za naši svobodu. Oslavy tak nelibě nesli také sokolové a národní demokracie. Hojda, Zdeněk – Pokorný, Jiří: Pomníky a zapomníky. Praha 1997,s. 114 – 115. 189 Suchánek, Radovan: Vývoj svátkového práva od vzniku ČSR po současnost. In: Acta Universitatis Carolinae – Iuridica. 1999, č. 1–2, s. 107. 190 Šebek, Jaroslav: Svatováclavská tradice za první republiky a během nacistické okupace. In: Kubín, Petr (ed.): Svatý Václav: na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého. Praha 2010, s. 432 - 433. 191 Tamtéž, s. 433 – 434. 192 Mišovič, Ján: Víra v dějinách zemí Koruny české. Praha 2001, s. 82. 193 Viz Obrazová, Pavla – Vlk, Jan: Maior gloria: svatý kníže Václav. Praha 1994, s. 226 – 227. 194 Uh. Hradišťsko. Zájmy Slovače 24, č. 39, 27. 9. 1929, s. 4. 195 SOkA UH, f. AM UH III, inv. č. 37, k. 37, protokol z 25. 10. 1929. 188
41
Při mši byl na varhany zahrán chorál Sv. Václave a národní hymna. Lidé s nadšením zpívali a před kostelem se objímali. Poté, co se na náměstí dostavili legionáři, znovu společně všichni zazpívali svatováclavská chorál a Kdož jste boží bojovníci.196 Z dostupného dobového tisku se o slavení sv. Václava mnoho nezískáme, ani archivní dokumenty nejsou vstřícnější. Několik článků však ještě mluví o jubilejním roce 1929. Například víme, že místní sochař Václav Amort zhotovil sádrové plakety s poprsím sv. Václava se svatováclavskou korunou provedené dle obrazu malíře Karla Škréty, které bylo možno si pořídit za „nízkou lidovou cenu“ 6 Kč. A občané byli vybízeni, aby, pokud mají na svých domech nebo schodištích sochu nebo obraz sv. Václava, je opatřili datem vzniku.197 Více informací se mi zjistit nepodařilo, je tedy pravděpodobné, že tento den byl slaven spíše katolíky bohoslužbami v kostelích. Například v roce 1928 se konala třídenní slavnost ve františkánském kostele. V neděli pak oslavy vyvrcholily průvodem přes Staré Město až do Boršic, kde stál kostel zasvěcený sv. Václavovi.198
5.1.2 Eucharistický sjezd 1928 Nejvýznamnější církevní akcí ve sledovaném období v Uh. Hradišti byl bezesporu Eucharistický sjezd ve dnech 26.-28. května 1928. Tato událost byla 10. výročím od národní manifestace konané 26. května 1918. Byla to významná událost, která měla podpořit touhu místních obyvatel po svobodném státě, proto se jí budu blíže věnovat v kapitole věnované 28. říjnu. Jubilejní připomínka této události probíhala spíše v rozjímavém duchu. Začínala v sobotu, kdy ve farním kostele Sv. Františka Xaverského vystavil světící biskup Jan Stavěl Nejsvětější svátost oltářní. Zbytek dne a den následující se nesl v duchu promluv na téma svatí a Nejsvětější svátost oltářní. Zpovídalo se od brzkého půl páté a po každé promluvě následovala mše se svatým přijímáním.199 Dva dny rozjímání ukončilo svatodušní pondělí průvodem věřících v 9 hodin od škol ve Starém Městě na hlavní hradišťské náměstí s farním kostelem.200 Slovácké noviny mluví o výzdobě domů s věnci a prapory, kolem nichž se průvod ubíral k náměstí. Píše také o slavobráně v místech, kde se lidé kumulovali k průvodu, s nápisem:
Svatý Václav a oslavy svatováclavské. Slovácké noviny 46, č. 25, 14. 6. 1929, s. 1. Zprávy z míst a kraje. Naše Slovácko X, č. 16, 18. 4. 1929, s. 2. 198 Zprávy z kraje. Slovácké noviny 45, č. 40, 28. 9. 1928, s. 2. 199 Radim, Zapletal: Františkáni v Uh. Hradišti v letech 1900 – 2005. In: Slovácko XLVII, UH 2005, s. 251-2 200 Tamtéž. 196 197
42
Ježíši, k Tobě má duše chvátá. Lidé ze Slovácka a Valašska sem přijížděli třemi zdvojnásobenými, velmi dlouhými, zvláštními vlaky a povozy a autobusy.201 Průvod začínala i končila hradišťská farnost. Četníci napočítali dohromady až 60 000 lidí.202 A byl velkolepý. V osmistupech kráčel lid přes dvě a půl hodiny při zpěvu církevních písní a za doprovodu 26 kapel. V popředí šli děti, věřící, za nimi kněží a řádové sestry. Tuto skupinu následoval hlavní celebrant, biskup Stavěl, jenž v rukou dřímal Nejsvětější svátost oltářní. Za biskupem Stavělem se ubírali úřední představitelé města spolu se starostou.203 Na náměstí pak byla sloužena polní mše, ve které se lidé modlili za sjednocení slovanských národů. Slavnost ukončila píseň Te Deum a byly zazpívány obě hymny, papežská i státní.204 Dle městské kroniky se na náměstí sešlo jen 25 – 30 000 lidí. Ke mši svolávaly nově upevněné zvony, jež byly posvěceny a vyzdvihnuty s týdenním předstihem.205 Tento tah byl velmi důležitý, jelikož v době první světové války byly zvony rozpuštěny a věřící tak neměli své hodiny. Milan Hlavačka tuto skutečnost přičítá projevu sekularizace času.206 Slovácké noviny mluví o výzdobě domů s věnci a prapory, kolem nichž se průvod ubíral k náměstí. Také o slavobráně v místech, kde se lidé kumulovali k průvodu, s nápisem: Ježíši, k Tobě má duše chvátá. Lidé ze Slovácka a Valašska sem přijížděli třemi zdvojnásobenými, velmi dlouhými, zvláštními vlaky a povozy a autobusy.207 Této slavnosti se kromě lidové strany neúčastnily žádné jiné politické strany, jak píše kronikář farní kroniky farář Ignác Zanáška. Ten také uvádí, že kromě zvonů, byly vytvořeny nové obřadní pomůcky ciborium (nádoba na uchovávání hostií) a monstrance ze stříbra. Dle jeho zápisu také trval průvod městem pouze hodinu a tři čtvrtě.208 Na dobové fotografii je možné zhlédnout téměř zaplněné první náměstí, na němž věřící upínají svou pozornost směrem k farnímu kostelu. Dále si můžeme povšimnout řady církevních korouhví uprostřed shromáždění. Na střechách a z oken visí státní vlajky. Lidé jsou ponejvíce v krojích, což značí, že většina přijela z okolních obcí, zahlédnout někoho v civilním oblečení je téměř nemožné. Že bylo toto shromáždění takového množství lidí výjimečným počinem
Ježíš Kristus vládne. Slovácké noviny 45, č. 23, 1. 6. 1928, s. 1 Tamtéž. 203 Tamtéž. 204 Radim, Zapletal: Františkáni v Uh. Hradišti v letech 1900 – 2005. In: Slovácko XLVII, UH 2005, s. 251-2 205 SOkA UH, f. AM UH III., inv. č. 1, k. 1, folio 300. 206 Hlavačka, Milan: Sekularizace a desakralizace času v české (venkovské) společnosti. In: Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří: Sekularizace venkovského prostoru v 19. století. Brno 2009, s. 113. 207 Ježíš Kristus vládne. Slovácké noviny 45, č. 23, 1. 6. 1928, s. 1. 208 SOkA UH, f. FÚ UH, nezpracováno. 201 202
43
značí i to, že fotografie zabírá hlavně lid na náměstí, a ne oltář, k němuž se všichni obrací. (viz příloha č. 2) Událost, kterou jsem právě popsala, byla bezesporu nejvýznamnější náboženskou událostí města. Na jejím nástinu můžeme sledovat hlavní prvky církevních slavností. Vedle ní byly ovšem pořádány s pravidelnou samozřejmostí různé sjezdy, valné hromady a cvičení. Pokud byl počet zúčastněných opravdu tak vysoký, jak prameny uvádí, a dokládá to také dobová fotografie, jistě nepřekvapí, přestože se nejednalo o žádný státem uznaný svátek, že za hlavním celebrantem hned kráčeli městští představitelé. Tuto skutečnost můžeme považovat za tah dokládající vzájemnou podporu obou stran, města i církve.
5.1.3 Sv. Cyril a Metoděj Jestliže se pohybuji na území Slovácka, nemůžu nevzpomenout poutní místo Velehrad. Obec Velehrad v době první republiky, stejně jako dnes, je spíše malou obcí. Svým významem však známá po celém světě. Nejinak tomu bylo v meziválečném období. Již víše jsem zmínila osobnost Antonína Stojana. Ten dne 29. září 1923 zemřel. O průběhu jeho převozu píše farní Kronika Uh. Hradiště takto: „V úterý dne 2. října t. r. o ½ 18 hod…dovezena bude na severní nádraží v Uh. Hradišti mrtvola + p. arcib. Dr. Antonína Cyr. Stojana. Po výkropu zazpívá v Pánu zesnulému zdejší spolek p. t. Svatopluk smuteční chorál a pak bude mrtvola doprovoděna na posv. Velehrad. Ve středu o 10 hod. budou na Velehradě smuteční bohoslužby a tam bude v Pánu zesnulý pochován. Ve čtvrtek o 8. Hod. bude za + p. arcibiskupa ve farn. kostele sl. rekviem.“209 K 10. výročí jeho smrti mu pak byla v říjnu roku 1933 na Velehradě odhalena pamětní deska a pojmenováno po něm nádvoří.210 Novým olomouckým arcibiskupem byl zvolen Leopold Prečan, jenž pokračoval v duchu bývalého arcibiskupa. Také on se ujal pořádání unionistických sjezdů, a to v letech 1924, 1927, 1932 a 1936.211 Kongresy probíhaly několik dní a jejich závěrem byl eucharistický průvod, jehož podoba odpovídala průvodu, jež jsem popsala v kapitole Eucharistický sjezd a který také koresponduje s popisem procesí v kapitole Poutě. Jelikož se jednalo hlavně o setkání odborníků, dále se jimi zabývat nebudu. V meziválečném období bylo Velehrad opravdu živým tělesem. Konaly se zde poutě, duchovní cvičení, již zmíněné unionistické sjezdy a sjezdy katolických spolků, či manifestace.
SOkA Uh, f. FÚ, nezpracováno. SOkA UH, f. MNV Velehrad, nezpracováno. 211 Brázdil, František: Jezuité na Velehradě: příchod Tovaryšstva Ježíšova na Velehrad a jeho působení do druhé světové války. Svitavy 2005, 81. 209 210
44
Běžné poutě sem pořádali Jednota křesťanských matek, Spolek katolických žen, dívky, chlapci, otcové, zemědělci, TJ Orel, Omladina a mnozí další. Toto poutní místo bylo právě v době první republiky několikrát významně církevně pozvednuto. Například v roce 1928 se chystalo 700. výročí posvěcení chrámu. K tomuto velkému jubileu zažádal arcibiskup Prečan o povýšení velehradského chrámu na baziliku. Jelikož byl Velehrad u papeže Pia XI. pro své unionistické sjezdy dobře známý, udělil chrámu titul „Bazilika Menší“. Díky tomu se Velehradu dostalo privilegium udílet plnomocné odpustky na svátek sv. Petra a Pavla a v den výročí posvěcení chrámu. Tato pocta byla v roce 1932 ještě doplněna prohlášením sv. Cyrila a Metoděje za spolupatrony velehradské baziliky.212 Nejvíce a také nejpravidelněji se lidé vydávali na Velehrad 5. července. Zvláště významným rokem se stal rok 1936. Slovácké noviny upozornily své čtenáře také na akt, při němž byl v Olomouci udělen pařížskému kardinálu Verdierovi, za jeho podporu našich krajanů v Paříži a za zasvěcení tamního kostela sv. Cyrilovi a Metodějovi, čestný doktorát. 213 Po celý rok bylo slaveno odložené výročí 1050 let od smrti sv. Metoděje z roku 1935. Například v květnu přijížděly slavit své pobožnosti ženy a dívky v krojích, kdy na nosítkách byla skupinami věřících přinášena ozdobená socha Panny Marie.214 V jubilejní rok (stejně jako během jiných let), umožnilo ministerstvo železnic poutníkům v neděle a hlavní dny oslav 50 % slevu na jízdném, v případě, že by vlak najednou využilo 400 lidí, byla sleva 60 %, k tomu však bylo třeba legitimace od pořadatelů. To se týkalo období od 15. května do 6. října a vlaků třetí třídy.215 Dne 6. dubna, ve výroční den úmrtí sv. Metoděje, se na Velehrad vypravil hradišťský děkanát. Přestože se jednalo o všední den, toto výročí připadlo na pondělí, účast byla srovnatelná jako s jinými významnými slavnostmi. Takto mluví Slovácké noviny: „Procesí z O. N. Vsi, Kunovic, Huštěnovic a Bílovic se u památného kostelíka ve St. Městě spojila s farností hradišťskou a mohutný průvod, jež po připojení Kostelan a Jalubí u železničního mostu vzrostl již na asi 2 500, ubíral se za zpěvů poutních písní k Velehradu. U rozcestí k Modré připojily se ostatní farnosti, Polešovice, Boršice, Buchlovice, Jankovice, Stupava a jiní farníci, kteří vyplnili velehradský kostel, jenž pojme 10 000 lidí.“216 Následovalo kázání profesora Dr. Cinka a mši sloužil biskup Msgre Stavěl. Autor článku Svatometodějská pouť si zde stěžuje na Tamtéž, s. 79-80. Slavné zahájení jubilejních oslav cyrilometodějských. Slovácké noviny 53, č. 6, 2. 2. 1936, s. 1. 214 Tarcalová, Ludmila: Velehrad – cíl slavných průvodů. In: Slavnostní průvody. UH 1994, s. 136. 215 Jubilejní oslavy velehradské. Slovácké noviny 53, č. 18, 1. 5. 1936, s. 2. 216 Svatometodějská pouť. Slovácké noviny 53, č. 15, 10. 4. 1936, s. 1. 212 213
45
špatnou slyšitelnost a nutnost amplionů v přední části baziliky. Pro množství lidí se na nádvoří konal i průvod s Nejsvětější Svátostí, s desítkami kněží a bohoslovců. Po požehnání a akademii se poutníci vraceli domů.217 Zahajovací poutí se oficiálně stala pouť olomoucké diecéze ve dne 17. 5., při níž také konaly svou pouť katolické matky, které byly vybízeny, aby přijely v krojích a s dětmi, které ponesou šeříkové větvičky a květiny. Apelováno bylo také na muže, aby přijeli na koních a vytvořili tak banderium. Na toto zahájení byl jako hlavní host pozván papežský nuncius Msgr. Ritter. Ten byl z vlaku na Velehrad dopraven autem. U kaple Cyriliky na něj čekali věřící a společně pak šli průvodem k bazilice. Zde nuncius vystoupil, byly odprezentovány uvítací řeči, a poté se v bazilice konala adorace. O 9 hodině byla odbývána akademie, na 10. hodinu připadlo kázání a následovala mše, kterou vedl Msgr. Ritter.218 Hlavní pouť pak proběhla na den sv. Cyrila a Metoděje. Společně oslavit 1050. výročí úmrtí sv. Metoděje přijely deseti tisíce věřících, mimo jiné také pražský arcibiskup Karel Kašpar. Nad celou slavností přijala protektorát československá vláda. Lidé opět oblékli slavnostní kroje, jejichž barvy a zdobnost zvýraznilo slunečné počasí. Oslavy probíhaly celý víkend. V neděli od ranních hodin bylo možné přistoupit ke svaté zpovědi, následovaly katolické a řeckokatolické bohoslužby a po nich eucharistický průvod na náměstí.219 K tomuto jubileu se 18. června na Velehradě zastavil také prezident Dr. Edvard Beneš, jenž zdůraznil poslání a pochválil aktivitu tohoto poutního místa. Ačkoli kronika obce Velehrad mluví až o 4 000 školácích a 10 000 členech spolků, jež přišli, aby uvítali hlavu státu, pobyl zde pan prezident pouze tři čtvrtě hodiny. Proslovy střídaly provolání slávy prezidentu a bylo předneseno několik promluv, mezi nimi třeba proslov místního rektora Aloise Koláčka, který výstižně charakterizoval úlohu tohoto místa. „Zde na starobylé půdě velehradské, jež prožívá slávu prvního našeho samostatného státního útvaru, Velké Moravy, rozžato bylo našemu národu světlo víry, zde kladeny byly základy naší národní svébytnosti a naší svérázné kultury. Odtud pak obojí světlo, světlo křesťanství i světlo národní uvědomělosti, šířilo se po celém Slovanstvu.“220
Tamtéž, s. 1. Církevní rozhledy. Slovácké noviny 52, č. 19, 8. 5. 1935, s. 2. Rok je uveden správně, při tisku došlo k chybě. 219 Velkolepé vyvrcholení jubilejních oslav cyrilometodějských. 50 tisíc poutníků na Velehradě. Slovácké noviny 53, č. 28, 10. 7. 1936, s. 1. 220 SOkA UH, f. MNV Velehrad, nezpracováno. Tím koresponduje, dle pojetí Dušana Třeštíka, s třemi přístupy, k tomuto místu a osobám sv. Cyrila a Metoděje: Rankeho, který chápal Velkou Moravu a cyrilometodějskou tradici jako kulturní svébytnost Slovanů, vedle Germánů a Románů. S koncepcí slavistů, kteří zde hledali prameny národa, a s cyrilometodějstvím jako charakterem lokální katolické zbožnosti. Viz Ambroz, Pavel: Svoboda k alternativám: kontinuita a diskontinuita křesťanských tradic. Olomouc 2009, s. 698. 217 218
46
Prezident si prohlédnul baziliku a k této příležitosti obdržel od archeologického spolku Starý Velehrad v celokožené vazbě všechny publikace vydané od roku 1930. Vazba byla pozlacena a byly na ní vyryty prezidentovy iniciály. K tomu dva předměty pojící se s dobou Velké Moravy nádobu s vlnicemi a lunicovité orientální řetízkové náušnice. Hradišťská škola knihvazačská pak vyhotovila vazbu s celokoženou mapou a fotografiemi znázorňujícími poutní místo. Autorem úpravy posledně zmiňované knihy byl akademický malíř a grafik Rudolf Kubíček.221 Vzhledem k tomu, že se ve své práci zabývám právě touto oblastí, není překvapením, že Beneš dostal dary připomínající dobu Velké Moravy. Přestože hlavní archeologický boom nastal až po druhé světové válce, byl to právě nález zlaté náušnice byzantského slohu, který v roce 1924 odstartoval zájem o archeologický výzkum této lokality,222 čímž stoupla úloha Velké Moravy a s ní i zájem o Velehrad.
5.1.4 Ostatní poutě V katolickém liturgickém roce se naskýtá mnoho příležitostí k slavení. Součástí každé takové události je mše nebo alespoň církevní obřad. V době, kterou sleduji, panovala na venkově ještě silná úcta k půdě a k víře vlastních předků. Kromě uzákoněných svátků, Velikonoc a Vánoc, katolíci slavili památku mnoha svatých poutěmi. Nebudu zde zabíhat do hlubšího rozboru. Jednoduše by se dalo říct, že se jednalo o církevní slavnosti, při kterých si věřící připomínali životy světců a jejich zázraky. Přestože primárním cílem bylo vyprosit modlitbami ochranu sebe sama nebo zlepšení životní situace, byla to také společenská událost, kdy se scházeli lidé k společnému prožitku. Od 19. století se k nim připojil nádech vlastenecké manifestace.223 Přestože se pohybujeme v době, kdy společnost modernizovala jak své životní způsoby, tak i názory, bylo ještě stále dost těch, co na pouť putovalo pěšky spolu s ostatními v procesí. Tento specifický typ průvodu měl svůj jednoduchý řád. Pokud se jednalo o časově kratší průvod, například v rámci města, bylo procesí slavnostnější. Vpředu kráčel ministrant nebo muž, jenž držel v ruce kříž. Neseny mohly být také církevní korouhve. Za křížem šla školní mládež a mládenci, uprostřed byl kněz, jenž nesl monstranci. Ten jako jediný kráčel pod baldachýnem ozdobeným výšivkami s církevními a lidovými prvky. Tato „nebesa“ obklopovali družičky a hasiči v uniformách. Na Vzkříšení pak hasiči stáli čestnou stráž
Velehradský dar prezidentu republiky. Slovácké noviny 53, č. 26, 26. 6. 1936, s. 2. Pernes, Jiří: Pod moravskou orlicí aneb dějiny moravanství. Brno 1996, s. 29. 223 Kafka, Luboš: Dárek z pouti: poutní a pouťové umění. Praha 2009, s. 29. 221 222
47
u Božího hrobu. Tato procesí se konala po mších, kdy se za zpěvu náboženských písní lidé modlili růženec a litanie. Za zvuku zvonů se průvod vracel do kostela, kde se zazpívalo Bože, cos ráčil, a závěrečným požehnáním byla slavnost ukončena.224 V podobném duchu probíhala slavnost Božího Těla, kdy se však během průvodu postupně zastavovalo u vybudovaných venkovních oltářů. Ve městech i na venkově však průvod absolvovala i místní honorace, jejichž místo bylo hned za knězem, který nesl monstranci. Pokud dívky v přední části nebyly v kroji, měly jejich šaty bílou barvu a na jejich hlavě byl bílý věneček.225 Ve farní kronice se o průběhu Božího Těla v Uh. Hradišti však vůbec nedočteme. Novinový článek z roku 1921 pouze konstatuje, že oslavy Božího Těla už nejsou co dřív, kdy vojáci chodili ověšení vyznamenáními, ale že je to slavnost upřímně věřících lidí.226 Článek z roku 1936 pak ale znovu apeluje na vojenskou účast při průvodu, která měla být vnímána jako čestná stráž. Dále se zde uvádí, že vojáci nemají býti od tohoto zájmu odrazováni svými veliteli, kteří naopak mají pomoci s organizováním svých mužů.227 Je tedy pravděpodobné, že se na této slavnosti podíleli po celé prvorepublikové období.
5.1.4.1
Pouť ke Svatému Antonínku a pouť na Hostýn.
Kromě Velehradu si svou úctu uherskohradišťských věřících získala ještě další dvě poutní místa. Prvním z nich byl Sv. Antonínek. Lidé z celého okolí putovali v den svátku sv. Antonína Paduánského (tj. kolem 13. 6.) ke kapli, jež se nachází na kopci mezi obcemi Ostrožská Lhota a Blatnice pod Svatým Antonínkem, 14 km od Uherského Hradiště, v procesích. V prvním roce svobody se tato pouť stala manifestací slováckého lidu za republiku a její spojenectví s Francií a Amerikou. Důvodem byla přítomnost francouzského generála Pellého a americké mise. Samotná pouť začala průvodem z Uh. Ostrohu za zvuku legionářské hudby. Během odpoledne provedla mládež za zvuků svých kapel lidové tance, jízdu králů, blatnickou
Večerková Eva – Tarcalová, Ludmila: Náboženské průvody v kalendářním cyklu svátků a slavností. In: Slavnostní průvody. UH 1994, s. 25 - 26. 225 Tamtéž, s. 30 - 31. 226 Církevní rozhledy. Slovácké noviny 38, č. 22, 2. 6. 1921, s. 2. 227 Různé zprávy. Slovácké noviny 53, č. 22, 29. 5. 1936, s. 6. 224
48
svatba a další. Celodenní slavnosti ukončila legionářská hudba, když zahrála hymny obou spojenců. Přitom zněla provolávání: „Sláva Americe!, Sláva Francii!“ 228 Obsah programu této zmíněné poutě odpovídá obrazům Joži Uprky, které jsou plné barevných krojů, v kterých sem věřící přicházeli. Místní si však byli vědomi, že tento zvyk postupem času upadá. Aby zachovali ráz této poutě, spojili pouť v roce 1930 s poradami o významu slováckého kroje, uspořádali výstavu slováckých výšivek a malůvek a navštívena byla také osada v předměstí Uh. Ostrohu s malovanými žudry.229 Oblíbenost tohoto místa rostla, což dokládá i článek z roku 1933, kdy se pouť konala 18. června. Počasí tentokrát nepřálo. Celý den poprchalo, auta se bořila a dobové noviny mluví o nárůstu prodeje v prodejně bot značky Baťa, jelikož nejedna dívka svůj střevíc ztratila. Přesto se na kopec vydalo přes 30 000 poutníků. Autor tak vtipně dodává, že druhý den prostory vypadaly jako po válce.230 Poslední meziválečná pouť, které zde byla v roce 1938 slavena, se vryla návštěvníkům hluboko do paměti. Konala se zde národopisná manifestace, při níž bylo napočítáno přes 40 000 lidí. Akce byla zosnovaná Moravsko-slovenskou společností. Mši celebroval její předseda papežský prelát Dr. Tomáš Caban. V rámci tohoto dne bylo v Blatnici ustanoveno Národopisné zemské ústředí pro zemi moravskoslezskou se sídlem v Brně. Odpoledne pak probíhaly samotné národopisné slavnosti s tanci, obyčeji, zvyky a hudbou. Mezi krojovanými bylo možné spatřit také městský šat, jenž představoval Čechy ze Slovenska, Vídně, Francie, Ameriky a Anglie.231 První lidé sem přicházeli už v roce 1688232, jde tedy o silně zakořeněnou náboženskou úctu k tomuto místu, což bylo v době první republiky doplněno neutuchající propagací lidového kroje a zvyků, dokládajících svéráz regionu a jeho obyvatel. Svou úlohu zde jistě sehrála i poloha místa – kopec mezi dvěma obcemi. V bezprostřední blízkosti kaple les a široký výhled do okolí. Druhé místo, jež také v krátkosti představím je úzce spjato s Velehradem, a to v osobnosti Antonína Cyrila Stojana. Nechtěla bych zde dlouze popisovat historii, ráda ale odkáže na knihu Eduarda Maura, jenž se hostýnským mýtem a podobnými místy zabývá ve své knize s příznačným názvem Paměť hor, kde připomíná hlavní důvod úcty - legendární boj místních Národní pouť ke sv. Antoníčku. Zájmy Slovače 14, č. 30, 24. 7. 1919, s. 2. Na pouť u sv. Antonínka. Slovácké noviny 47, č. 10, 25. 4. 1930, s. 3. 230 Z Blatnice pod svatým Antoníčkem. Slovácké noviny 50, č. 25, 23. 6. 1933, s. 3. 231 Národopisná manifestace u sv. Antoníčka v Blatnici. Slovácké noviny 55, č. 25, 23. 6. 1938, s. 4. 232 Antonínek. Dostupné na: http://www.antoninek.cz/?page=bohosluzby (Stahováno: prosinec 2013) 228 229
49
s Tatary v roce 1241, kdy na počest vítězství díky zásahu Panny Marie, zde nechali zbudovat svatostánek na její počest. 233 Tato událost pak byla znovu oživena v roce 1841 při 600. výročí této mýtické bitvy, kdy bylo znovu připomenuto hrdinství těchto vítězů.234 Od druhé poloviny 19. století místo rostlo spíše duchovně, čímž navazuji na působení Antonína Stojana. Ten již koncem 19. století založil na tomto místě Družstvo svatohostýnské, na něž v roce 1895 navázala činnost Matice svatohostýnské.235 Obě tyto organizace sloužily k udržování poutního místa a v pořádání jeho poutí.236 Toto propojení bylo a je znát mimo interiér kostela, také na korunce, která byla z peněžních darů věřících pořízena při příležitosti korunovace sošky svatohostýnské Panny Marie, konané v roce 1912. Na sobě nese nápis „Pořízena jsem byla zbožností lidu cyrillo-methodějského z lásky k Panně Marii“237 Hostýn byl v meziválečné době pravidelným návštěvním místem uherskohradišťských katolických spolků. Průběh slavností byl povětšinou stejný: příjezd společně vlakem nebo autobusem v podvečerních hodinách den před poutí, křížová cesta, kázání, světelný průvod, pietní vzpomínka u pomníku padlých a večerní modlitba. Druhý den pak byla možnost ke zpovědi, přijetí svatého přijímání, kázání a slavnostní mše. V průběhu obou dnů proběhlo také několik přednášek. 238 Kostel byl otevřený po celou noc, kdy kněží zpovídali a věřící mohli probdít noc rozjímáním. K prvnímu přijímání bylo možné jíti už od půl třetí ranní. Například na srpnové pouti v roce 1935 bylo za nedělní dopoledne vydáno na 6000 hostií. Během dopoledne přijížděli další poutníci, až byly louky a okolní prostranství kostela takřka zaplněny.239 K všeobecnému duchovnímu zážitku při návštěvě tohoto poutního místa přispěla také elektrifikace, dokončení silnice, opravy budov, vyvrtání nové studny a další úpravy, kterými toto poutní místo za první republiky prošlo.240
Maur, Eduard: Paměť hor: Šumava, Říp, Blaník, Hostýn, Radhošť. Praha 2006. Tamtéž, s. 295. 235 Tamtéž, s. 305. 236 Brázdil, František: Jezuité na Velehradě: příchod Tovaryšstva Ježíšova na Velehrad a jeho působení do druhé světové války. Svitavy 2005, 95. 237 Kopecká, Irena – Cigánek, Tomáš M.: Jubilejní rok 2012 na Svatém Hostýně. Bystřice pod Hostýnem 2013, s. 19 – 20. 238 III. pouť orelstva na Hostýn. Naše hnutí. Slovácké noviny 49, č. 33, 19. 8. 1932, s. 3. 239 Tisícové zástupy orelské mládeže na sv. Hostýně. Slovácké noviny 52, č. 34, 30. 8. 1935, s. 1. 240 Viz Kozlová, Olga: Obrazy z dějin Hostýna. Bystřice pod Hostýnem 2008. 233 234
50
5.2
Republikánské svátky a slavnosti
5.2.1 Mistr Jan Hus Než se budu věnovat popisu slavení v Uh. Hradišti, ráda bych upozornila na práci Petra Skalníka, který se problematikou pohledu na Mistra Jana Husa zabýval ve své diplomové práci, kde nejen, že popsal atmosféru při stavbě Husova pomníku, ale také rozebral základní náhledy na tuto osobnost v meziválečném období (právě v tomto období vzrostl zájem české historické vědy o dobu husitskou) a popsal také některé oslavy v Praze.241 Vyberu z jeho práce alespoň dva základní pohledy, a to názory Tomáše G. Masaryka242 a historika Josefa Pekaře. Z pohledu Masaryka Mistr Jan Hus představoval hlavně reformátora. Zato Josef Pekař v něm viděl zachránce českého jazyka. Masaryk tedy zdůrazňoval náboženskou stránku, s čímž Pekař nesouhlasil, a nesouhlasil ani se stavbou Husova pomníku, která pro něj znamenala jen bezduchý akt, který s náboženstvím vůbec nesouvisel, stejně jako celé prvorepublikové oslavy.243 Toto konstatování koresponduje s faktem, že k položení základního kamene husitská církev pozvána nebyla, přestože ke stavbě došlo hlavně z jejich iniciativy.244 Jako symbol státotvorný jej přijala sociálně-demokratická strana a Českobratrská církev evangelická se považovala za jeho ochranitele. Pokud byl v roce 1925 uzákoněn 6. červenec jako památný den, nebyli tomuto rozhodnutí nakloněni ani katolíci. Stejné to bylo v případě města Uh. Hradiště. V prvorepublikovém tisku Československé strany lidové nenalezneme ani jednu zmínku o tom, jak se tento den slavil, či jak se slavit má. Naopak se v nich poukazuje na monotónní styl oslav, které spíše odrazují, a že pokrokové spolky tento svátek využívají k honbě na katolíky.245 Dle zprávy z roku 1926 katolíci také jako jediní na tyto oslavy zváni nebyli.246 Také v roce 1920, když se sokolové a setnina 2. dělostřeleckého pluku ubírali Kunovskou ulicí do Kunovic k účasti na odhalení mohyly MJH, nenechali se rozptýlit procesím, které mířilo od Kunovic na Velehrad.247
Skalník, Petr: 6. červenec. K ustanovení státního svátku mistra Jana Husa v prvorepublikovém Československu. Diplomová práce. FF MU Brno. Brno 2013. 242 Rozbor náhledu T. G. Masaryka na Mistra Jana Husa viz Kučera, Zdeněk – Butta, Tomáš – Nytrová, Olga: Hus a Masaryk: hledání národní tradice a identity. Praha 2013. 243 Tamtéž, s. 51. 244 Tamtéž, s. 31. 245 Hus postrachem pokrokářů. Slovácké noviny 47, č. 26, 27. 6. 1930, s. 1. 246 SOkA UH, f. AM UH III, inv. č. 469, k. 397, folio 10. 247 Ani na pravo, ani na levo. Zájmy Slovače 15, č. 28, 9. 7. 1920, s. 1. 241
51
Svátek Mistra Jana Husa byl v Uherském Hradišti slaven všemi pokrokovými organizacemi. V roce uzákonění tohoto svátku, se konaly dvou denní oslavy. V pátek 5. července se šlo průvodem z Palackého náměstí do Mařatic, kde byla zapálena Husova hranice a pronesena řeč.248 Druhý den se lidé sešli na náměstí před radnicí, zazpívali hymny a v 11 hodin koncertoval trubačský sbor Sokola.249 Tím končila oficiální část pod dohledem městské rady. I oslavy MJH měly své pravidelné části. Den předem se večer zapalovaly ohně, dále se konaly v Redutě250 a v Sokolovně přednášky o úloze Husovy osoby, které často vedl českobratrský farář Josef Jadrníček.251 Přímo na den 6. července byl uspořádán pietní akt. Lidé se večer sešli u Sokolovny, odkud se vydali na Komenského náměstí k pomníku padlých ve válce. Obyvatelé domů, kolem kterých se průvod ubíral, byli vybízeni k vyzdobení oken a vyvěšení praporů.252 Oslavy tedy probíhaly spíše ve večerních hodinách. V roce 1929 slavil TJ Sokol památku Husovu společně s účastníky IV. prázdninové konference učitelstva, s místní vojenskou posádkou a úřady. Slavnost zahájil pěvecký sbor Sokola spolu s učitely. Následovala přednáška o Husově odkazu pravdy, poté zazpíval mužský sbor a nakonec byla recitována báseň Hus od Josefa Svatopluka Machara. Setkání skončilo tradičně státní hymnou.253 Při popisu oslav se vždy setkáme s přítomností legionářů. Pokud k tomu přidáme osobu T. G. Masaryka, máme tu představu legionářů jako božích bojovníků, tj. husitů. Jaká byla ve skutečnosti účast na oslavách Mistra Jana Husa lze těžko určit, nenašla jsem jedinou fotku, či nějaký údaj. Malý obrázek si ale můžeme udělat, při popisu již zmíněných oslav v roce 1919, kdy Zájmy Slovače informují: „První svátek Husův v republice minul v městě našem klidně. Nikdo z povolaných k tomu neuznal za vhodné podniknouti něco, co by znamenalo trvalou památku tohoto významného dne. Za to na Velehrad podívat se na kroje a Orly spěchalo půl města, neboť to je pro Hradišťany vzácná podívaná.“254
Nepodařilo se mi určit, od kterého roku se začalo chodit až nahoru nad město, na kopec Rochus (mezi Mařaticemi a Jarošovem), na kterém v roce 1931 z ruin kostela povstala a byla vysvěcena kaple zasvěcená sv. Rochu. Jejími obnovovateli byli A. C. Stojan, ing. Vojtěch Stancl a JUDr. Miroslav Skácel. Významné památky města. Kaple svatého Rocha. Dostupné na: http://www.mesto-uh.cz/Articles/2574-2-Kaple+svateho+Rocha.aspx (Stahováno: prosince 2013). Odtud bylo ohně lépe vidět, šlo o větší zážitek. Jinde se zase chodilo za město. Husovy oslavy. Zájmy Slovače 15, č. 28, 9. 7. 1920, s. 2. 249 SOkA UH, f. AM UH III, inv. č. 469, k. 397, folio 23. 250 Zájmy Slovače 24, č. 24, 14. 6. 1929, s. 2. 251 SOkA UH, f. Sokol UH, inv. č. 89, k. 23, folio 30. 252 Uh. Hradišťsko. Zájmy Slovače 26, č. 27, 3. 7. 1931, s. 3. 253 Zprávy z míst a kraje. Naše Slovácko X, č. 27, 12. 7. 1929, s. 1. 254 Zájmy Slovače 14, č. 28, 10. 7. 1919, s. 1. 248
52
5.2.2 28. říjen Památný den vzniku Československého státu, jako připomínka nastolení nového režimu, režimu demokratického, režimu parlamentní republiky. V pojetí Abrahama Lincolna a jeho ctitele Tomáše G. Masaryka: Vláda lidu, skrze lid a pro lid. 28. říjen se měl navždy vrýt do paměti jako zrod svobodného státu, pevný bod pro budoucí pokolení a pro další slavnosti odvíjející se od tohoto dne. Podobný význam můžeme vidět ve francouzském svátku Federace, který byl také symbolem dovršení snah po novém režimu a připomínal historické kořeny a události, které značily sílu národa.255 Zároveň se jednalo o jakési odčinění256 událostí spojených s bitvou na Bílé hoře v Praze, kdy české stavy prohrály svůj boj s Habsburky.257 I toto přesvědčení, se kterým vystupoval T. G. Masaryk, však není vnímáno jako jediné pravé.258 Blanka Rašticová ve svém článku Ohlas vzniku Československé republiky v regionálním tisku a pramenech na Slovácku uvádí několik významných projevů touhy Hradišťanů po samostatném státě. Velkou úlohu zde připisuje listu Slovácko, který byl orgánem krajské organizace sociální demokracie v Hodoníně. Přestože se potýkal s častou cenzurou, což můžeme pozorovat také v několika málo dochovaných číslech, vycházel po celou válku a mohl tak informovat o aktuálním dění. Tak například víme, že 1. května roku 1918, svolala tato strana do Uh. Hradiště dělnický lid. V městě dle Slovácka panovala veselá nálada, obchody a dílny byly zavřeny a lidé se procházeli po ulicích. O 9. hodině ranní se dělníci kulminovali na zahradě restaurace U Koruny. Na schůzi byla schválena resoluce, v níž se připojují k ostatním politickým stranám v boji za lidově demokratický svobodný stát.259 Na to pak navázaly ostatní poltické strany 26. května, kdy proběhl za účasti všech politických stran a vrstev v městských sadech Sjezd slováckých obcí. Dle kroniky přijelo na 20 000 lidí ze 179 obcí Hradišťska, Kyjovska, Hodonínska a Uherskobrodska. Dále se přes policejní zásahy dopravilo i mnoho Slováků z pohraničí a z Vídně. Jednotlivá provolání o svobodném státu byla učiněna v městském parku OZOUF, Mona: Revoluční svátky: 1789-1799. Brno 2006, s. 42. S touto tezí přišel už František Palacký, který toto období chápal jako „…zpronevěru národa sama na sobě…“ Kavka, František: Bílá hora a české dějiny. Praha 2003, s. 12 – 13. 257 Tamtéž, s. 17. Tak jsme mohli v červnu roku 1921 v Praze spatřit průvod s transparenty, které hlásaly, že se „…akce koná na paměť dvaceti sedmi českých pánů, popravených 21. června 1621 – prvních padlých za samostatnou Československou republiku.“ Kavka, František: Bílá hora a české dějiny. Praha 2003, s. 14. Také v Uh. Hradišti si tuto událost připomněla Českobratrská evangelická duchovní správa, která oznámila, že 19. června 1921 uctí památku 27 českých pánů popravených na staroměstském náměstí. Začínala v 15 hodin na zahradě obchodní akademie. SOkA UH, AM UH III, inv. č. 715, k. ?, folio 6 258 Základní pohledy na důsledky a pojetí těchto událostí viz také Kučera, Jan Pavel: 8. 11. 1620 Bílá hora: o potracení starobylé slávy české. Praha 2003, s. 7 – 15. Hlubší pohled viz Kavka, František: Bílá hora a české dějiny. Praha 2003. 259 Rašticová, Blanka: Ohlas vzniku československé republiky v regionálním tisku a pramenech na Slovácku. In: Slovácko 32, UH 1990, s. 33. 255 256
53
na Střelnici. Pěvecký sbor Svatopluk zahájil tento sjezd Chorálem Čechů v 11 hodin, akci pak ukončily hymny Hej Slované a Kde domov můj.260 Článek Slováckých novin podává znění provolání, ke kterému se přihlásily i ostatní politické strany.261 Akce se dle těchto novin zúčastnilo na 30 000 lidí, hlavně mužů. K slyšení byl z každé vesnice hudební doprovod. Zde všichni (mimo jiné hasiči a krojovaní) zazpívali Bože věčný, Bože všech, starosta ve svém proslovu mluvil o tom, že se sami musíme postarat o svůj stát, A. C. Stojan vzpomenul působení sv. Cyrila a Metoděje jako základ pro samostatnost. Celá sešlost končila zpěvy písní Kde domov můj a Hej, Slované.262 Právem tak mohly Zájmy Slovače napsat, že v tento den bylo město plné krojů a Palackého náměstí bylo zcela zaplněno vozy.263 Samotná zpráva o vzniku Československé republiky přišla do města 28. října. Starosta města, jenž právě pobýval ve sklepě mařatických vinohradů, dal ihned pokyn k vytištění letáků. Druhý den ráno už všichni obyvatelé věděli, že jsou svobodní. Byly vyvěšeny trikolory a odstraňovány německé nápisy, habsburští orli (také zde byli tito „rakouští plechoví orlové“ hozeni z Moravního mostu do řeky)264 a busty císaře. Dětem ve školách se oznamovalo, že je konec války. Na krajském úřadě dav lidí vyvěsil bílo-červenou vlajku, zpívaly se písně Hej, Slované a státní hymna. Průvod se poté vydal do městského parku, kde shodil sochu císaře. Vojáci, kteří se zde zdržovali, utekli265, proto se dohlížení veřejného pořádku ujali Sokoli a někteří vojáci z kasáren. Večer se městem ubíral lampionový průvod.266 Zde zmíněný popis odpovídá běžným projevům, které byly k vidění a k slyšení i v dalších československých městech.267 1. listopadu pak po slavnostní mši přísahali starostovi města na radnici všichni státní úředníci a ředitelé škol věrnost a na památku bylo hlavní náměstí pojmenováno jako náměstí Svobody.268
SOkA UH, f. AM UH III, inv. č. 1, k. 1, s. 179 – 180. „My, kněží synové českých matek, dědicové odkazu našich národních kněží-buditelů, shromáždění na důvěrné schůzi dne 1. května 1918 v Uh. Hradišti, prohlašujeme slavnostně, že stojíme pevně a věrně při národě svém v nejtěžší chvíli jeho zápasu o přirozená, nezadatelná práva jeho bytí, samostatnosti koruny svatováclavské a větve naší slovenské, jež jest krev naší krve, kost naší kosti, plně jsouce sobě vědomi svého poslání mezi naším milým lidem a čerpajíce poučení z dějin, že národ byl mocnějším a politicky samostatným, dokud byl svorný a sílu svou čerpal z hluboké a upřímné víry. Proto navrhujeme, aby v nejbližší době uspořádán byl všeobecný manifestační lidový projev celého Slovácka za národní naše práva.“ K desetiletému výročí slovácké národní manifestace. Slovácké noviny 45, č. 18, 27. 4. 1928, s. 1 262 Národní manifestace v Uherském Hradišti. Slovácké noviny 35, č. 33, 1. 6. 1918, s. 1-2. 263 Naše manifestace. Zájmy Slovače 13, č. 19, 1. 6. 1918, s. 1. 264 I v Praze byl tento čin bouřlivě aplaudován. Klimek, Antonín: Říjen 1918: vznik Československa. Praha 1998, s. 203. 265 V Praze však čeští policisté zůstávali s kamennou tváří, zato někteří němečtí vojáci na vyzvání při zpěvu české hymny salutovali. Tamtéž, s. 190. 266 SOkA UH, f. AM UH III., inv. č. 1, k. 1, folio 191-194. 267 Nebyla zde například nesena rakev, jak je v knize několikrát zmíněno. Klimek, Antonín: Říjen 1918: vznik Československa. Praha 1998, s. 225. 268 Tamtéž, s. 194. 260 261
54
Ještě než se dostanu k slavnostem k tomuto památnému dni, připomněla bych slavnost zasazení tzv. lípy Svobody.269 Tato událost se konala 13. 4. roku 1919. V 11 hodin se vydal průvod žáků, dívek v národních krojích, členů Sokola, hasičů, legionářů a vojska s kapelou od Sokolovny na náměstí Svobody. Zde promluvili z provizorní tribuny starosta Sokola Dr. Kocián a starosta města ing. Beneš. Zasazení lípy se ujali mladí sokolové. Profesor gymnázia Khéres zarecitoval báseň Lípa slovanská, jež byla složena speciálně k této příležitosti. Vojenská hudba zahrála hymny Kde domov můj a Nad Tatrů sa blýská. Správu nad lípou převzal starosta města. Vysázena byla také řada lip podél farního chodníku.270 Z dobové fotografie je patrné, že počasí nebylo nijak přívětivé. Většina shromážděných se skrývá pod deštníky. Vzhledem k tomu, že náměstí je zaplněno pouze z poloviny, nebyla akce touto nepřízní počasí nijak významněji poznamenána. (viz příloha č. 3) V Praze byla tzv. Slovanská lípa jedním z prvních míst, kde se lidé 28. října shromažďovali a tento strom zdobili trikolorou.271 První výročí vzniku státu bylo oslaveno průvodem směřujícím o 10. hodině ranní ze silnice u Střelnice na hlavní náměstí. V průvodu jel alegorický vůz Osvobozené Čechie, sešli se členové všech politických stran a na náměstí zazpíval Svatopluk. Ing. Beneš promluvil o spolupráci 272 „Čechie“ v podobě mladé ženy je ozdobena šerpou ve státních barvách, v ruce drží zelenou ratolest a znak, na němž je patrný dvojitý kříž. Její družinu tvoří ženy a děti v lidových krojích a vojáci v uniformách. Za ní je znázorněno pražské panorama. (příloha č. 4) V mladé ženě můžeme spatřovat symbol mladosti Československé republiky, což také dokládají děti a mladé ženy okolo, a naopak ve vojácích vidíme symbol odhodlání bránit nově vzniklý stát. Samotná oslava byla organizována TJ Sokol a v průvodu bylo k vidění velké množství stejnokrojů. V toto první výročí bylo cílem oslavit vznik Československa důstojně, proto byly večerní zábavy pro tentokrát zakázány.273 Kronika však také referuje o soukromé oslavě sociální demokracie, která se uchýlila na Palacké náměstí.274 Komunisté po celou první
I zde vidíme podobnost s francouzským svátkem Federace, kdy shromážděný lid zasadil jakýsi „strom Svobody“. U nás byly stavěny májky spíše na 1. května. Ozouf, Mona: Revoluční svátky: 1789-1799. Brno 2006, s. 45. 270 Uh. Hradišťsko. Zájmy Slovače 14, č. 16, 17. 4. 1919, s. 2-3. 271 Klimek, Antonín: Říjen 1918: vznik Československa. Praha 1998, s. 189. 272 Z našich krajů. Slovácké noviny 36, č. 53, 31. 10. 1919, s. 3. 273 Oslavy 28. října. Zájmy Slovače 14, č. 42, 23. 10. 1919, s. 2. 274 SOkA UH, f. AM UH III, inv. č. 1, k. 1, folio 218. O útocích na význam 28. října se dočteme v komunistických tiscích. Ti neustále napadali stát za jeho vlažný přístup k chudým, za malé mzdy a nezaměstnanost, a to především od 30. let, kdy proběhla hospodářská krize, která se nevyhnula ani Uh. Hradišti. Proto se setkáme s názvy článků jako „Sliby se slibují, blázni se radují“ (Slovácko, 1923), „Není to náš svátek“ (Slovácko, 1924). Kubíček, Jaromír: Vznik ČSR - 28. říjen 1918: ohlas výročí vzniku ČSR v moravském komunistickém tisku z let 1918-1938 Brno 1978. 269
55
republiku ve svých tiskových orgánech připomínali nesplněné požadavky, se kterými přišel T. G. Masaryk a které byly obsaženy už ve Wilsonových bodech, např. odluka církve od státu, vyvlastnění půdy, odmilitarizování armády nebo že vzniklé Československo bude socialistickým státem.275 Touto kritikou rušili účel svátku, jenž měl „zamaskovat její zvraty a nehody“276, a představu nových světlých zítřků.277 V následujících letech byl průběh oslav podobný. Den předem byl uspořádán vojenský pochodňový průvod278 a také některé akademie. 28. října pak pod záštitou města začínala oficiální část zasedáním zastupitelstva, které se věnovalo především sociální sféře a rozvoji města. Ve farním chrámu (sv. Františka Xaverského) byla sloužena slavnostní mše. Následoval proslov starosty z balkonu ke shromážděnému lidu. K programu na náměstí přispěl Svatopluk, trubačský sbor či jiná hudební tělesa. Při vztyčení vlajky279 byly zazpívány nebo zahrány hymny a po roce 1923280 byl kladen věnec k desce padlým ve světové válce281. Potud bylo možno spatřit většinu obyvatel města. Pokračování oslav pak probíhalo v režii jednotlivých spolků a organizací.282 Některé oslavy byly také spojeny s uctěním těch, kteří se zasloužili o to, aby byl tento den slaven jako vznik svobodného státu. Tak například v roce 1923 bylo v rámci pětiletého výročí státu zastupitelstvem schváleno přejmenování náměstí Svobody na náměstí Tomáše
Viz Výročí velkých slibů, článek z roku 1924. Napadali stát za jeho vlažný přístup k chudým, za malé mzdy a nezaměstnanost, a to především od 30. let, kdy proběhla hospodářská krize, která se nevyhnula ani Uh. Hradišti. Proto se setkáme s názvy článků jako „Sliby se slibují, blázni se radují“ (Slovácko, 1923), „Není to náš svátek“ (Slovácko, 1924). Kubíček, Jaromír: Vznik ČSR - 28. říjen 1918: ohlas výročí vzniku ČSR v moravském komunistickém tisku z let 1918-1938 Brno 1978. 276 Ozouf, Mona: Revoluční svátky: 1789-1799. Brno 2006, s. 338. 277 Dle charakteristiky revolučního svátku ve Francii v době velké francouzské revoluce. Tamtéž, s. 17. 278 Slovácké noviny 49, č. 44, 4. 11. 1932, s. 3. 279 Zprávy z kraje. Slovácké noviny 47, č. 44, 31. 10. 1930, s. 2. 280 K tomuto roku se například v tiskovém orgánu národní demokracie dočteme, kteří majitelé v tento den na svých domech nevyvěsili vlajky. Pro malé pobavení zmíním několik částí z tohoto přehledu: „…Dr. Vyorálek, lékař, čís. 24 a 49 (člen obecního zastupitelstva, státní zaměstnanec) … všichni lidovci … Hedvika Zapletalová, č. 18 a 30, vedle radnice, která vyvěsila dvě hadry … Müllerová Anna, č. 136, bohačka … lid. Černý Alois, č. 61 a 65 (poválečný zbohatlík)…“ Uh. Hradišťsko. Zájmy Slovače 18, č. 45, 3. 11. 1923, s. 3. O 10 let později se ten samý tisk vyjadřuje o slabé výzdobě města prapory „…i majetní a dobří Čechoslováci měli domy němé.“ Dále upozorňuje, že šlo předně o městské domy, kterých není málo. Vytýkáno je i novým kasárnám, že mají vyvěšeny pouze dva červenobílé prapory u brány a na 4 vysoké žerdě zapomněli. Poznámky k oslavám 28. října. Uh. Hradišťsko. Zájmy Slovače 28, č. 45, 3. 11. 1933, s. 4. 281 Spolek československého červeného kříže na Bílou sobotu uspořádal vzpomínkovou slavnost u pomníku padlých. Účastnil se pěvecký sbor Svatopluk, hudba pěšího pluku č. 27 a sbor TJ Sokol. Projev měl starosta Garlík a ten také položil květiny. Zprávy z místa a kraje. Naše Slovácko XVII., č. 15, 12. 4. 1935, s. 3. K uctění padlých byl také v tento den zachováván dvou minutový klid těsně před polednem, kdy byl signál oznámen troubením. Zprávy z místa a kraje. Naše Slovácko XVIII., č. 15, 10. 4. 1936, s. 3. 282 V roce 1933 si národní demokraté stěžují, že účastníci nechodí včas, že se v biografech neobjevují snímky věnující se národním dějinám, a naráží také na neschopnost spolků (tedy politických stran) provést alespoň v tento den akademii společnou. Jako místo navrhují Redutu, jelikož se jednalo sice o malou, zato ale neutrální půdu. Tamtéž. 275
56
Garrigue Masaryka.283 V 10 hodin odpoledne byla odhalena již zmíněná pamětní bronzová deska padlým legionářům a občanům města. Deska byla vhodně umístěna u městských a obecných škol, aby tak vzbuzovala u dětí úctu. Při této příležitosti zazpíval Svatopluk a po proslovech ruského legionáře a okresního soudce a starosty ing. Beneše byla událost ukončena hymnami.284 O čtyři roky později bylo slavení 28. října spojeno se slavností odevzdávání praporu 27. pěšímu pluku městem. Nedělní slavnosti předcházelo sobotní přibití praporu. To se odehrávalo na radnici za přítomnosti mnoha vojenských hodnostářů a místních státních úředníků. Samotný akt zahájil generál Vojcechovský slovy „Prapor je symbol cti celé armády. Přibíjím prapor jménem Československé republiky, druhý jménem p. presidenta, třetí jménem branné moci a čtvrtý jménem svým jako zemský velitel.“285 Generála následovali další muži, kteří po vyřknutí, jakým jménem hrot přibíjí, tento přikleply. Druhý den byl prapor slavnostně předán do rukou generála. Velitel pluku jej převzal, složil na něj za své vojáky slib, políbil jej a odevzdal čestné rotě. Po státních hymnách a přednesení řeči velitelem pluku přísahala i čestná rota, důstojníci, rotmistři a mužstvo z Olomouce. Starosta Beneš také upozornil na plánovanou stavbu kasáren, která se chystá na příští jaro.286 (viz příloha č. 5) Všechny tři události, které jsem zde popsala, se týkaly československých občanů a všech, kteří bojovali po jejich boku v první světové válce. Jelikož ještě neexistoval Československý stát, tvořili naši armádu právě legionáři. Při vzniku republiky však pobývali stále ještě za hranicemi a jejich návrat byl dovršen až ve 20. letech, kdy roku 1921 vznikla z iniciativy části legionářů Československá obec legionářská.287 Největší podporu měli legionáři v osobě Tomáše G. Masaryka, který jimi byl doprovázen při návratu do již svobodné Československé republiky (sám se cítil jako 1. legionář) a kteří jej také doprovázeli na jeho poslední cestě v roce 1937.288 Za samotný zrod československé armády je považována bitva u Zborova. Ne proto, že by měla světový význam, ale proto, že zde legionáři bojovali za zrod samostatného Československa.289 Například už v roce 1914 při manifestacích volali heslo: „Bratři (myšleno
SOkA UH, f. AM UH III., inv. č. 1, k. 1, folio 260. Funkce prezidenta byla nyní vnímána jako symbol nového Československa. Vratislav Doubek: 28. říjen v československé státotvorné tradici a jeho role ve veřejném mínění. In: Doubek, Vratislav: Křehké vítězství: 28. říjen v paměti Hradu: proměny československé státnosti 1918-1948. Praha 2008, s. 56. 284 Uh. Hradišťsko. Zájmy Slovače 18, č. 45, 3. 11. 1923, s. 3. 285 Uh. Hradišťsko. Zájmy Slovače 22, č. 43, 21. 10. 1927, s. 3. 286 Tamtéž. 287 Hájek, Jan: Moc, vliv a autorita v procesu vzniku a utváření meziválečné ČSR (1918-1921). Praha 2008, s. 21. 288 Tamtéž, s. 23. 289 Galandauer, Jan: 2. 7. 1917 - Bitva u Zborova: česká legenda. Praha 2002, s. 9. 283
57
Rusové), osvoboďte Čechii!“290 Po ruské revoluci v témže roce, kdy se ruské vojsko rozpadlo, opěvovali naopak ruští velitelé české legionáře za jejich odhodlání bojovat za nový svobodný stát.291 Tak například při 10. výročí bitvy uspořádala místní legionářská odbočka pod protektorátem města tábor lidu na Masarykově náměstí, kde o významu legionářů z balkonu promluvil starosta ing. Beneš a ruský legionář učitel Žejglic. Autor článku zde zdůrazňuje a chválí, že jeho řeč, ač je Žejglic komunistou, vyzněla národně pro celou Československou republiku, pro kterou tito vojáci umírali. Byla zazpívána hymna a trubačský sbor sokolský zde koncertoval až do poledne.292 V roce 1928 probíhaly oslavy 10. výročí svobody po celý rok.293 Hlavnímu dnu oslav, předcházely oslavy ve dnech 15. a 16. září, na kterých se společně podílely TJ Sokol, Odbočka legionářů, Český veslařský klub, Odbočka rotmistrů a Sbor dobrovolných hasičů. Jejich náplní bylo promítání kina, divadelní představení, promenádní koncert a koncert na zahradě Sokolovny. V neděli byla slavnost ukončena lampionovým průvodem, ohňostrojem a benátskou nocí na řece Moravě, v Sokolovně se pak konala večerní taneční zábavou.294 O oslavách ve dne 28. října se pak kupodivu mnoho nedozvíme. Pravděpodobně se ničím nelišil od těch minulých. Slovácké noviny pouze informují, že si přítomní kromě běžných částí vyslechli také rozhlasem prezidentovo poselství lidu.295
5.2.3 1. květen Tento památný den byl v roce 1925 uzákoněn jako „…symbol sociálního pokroku…“296 Přestože se tento dělnický svátek slavil od 19. století v různých zemích v různý den, a také z různých důvodů, u nás byl stanoven na 1. května. Kořen významu tohoto dne tkví v událostech, které se staly ve Spojených státech amerických roku 1886. Zároveň byl spojen s tzv. Dnem změny (Moving-day), kdy se v Americe obnovovaly smlouvy. Odborová centrála tehdy stála o to, aby v žádné z těchto smluv nebyl pracovní den delší než 8 hodin. Dělníci tento krok podpořili stávkou, ale následná shromáždění se po celém Chicagu zvrhla
Tamtéž, s. 13. Tamtéž, s. 81 – 82. 292 Uh. Hradišťsko. Zájmy Slovače 22, č. 27, 30. 6. 1927, s. 2. 293 Takto mluví kronika města. Kronikář pouze dodává, že došlo ke zlomení tzv. lípy Svobody, která byla nahrazena vzrostlejším stromem. Taktéž mluví o Jubilejní hospodářské výstavě ovoce. SOkA UH, f. AM UH III, inv. č. 1, k. 1, folio 303. 294 Zprávy z míst a kraje. Naše Slovácko X, č. 33, 6. 10. 1928, s. 4. 295 Zprávy z kraje. Slovácké noviny 45, č. 45, 2. 11. 1928, s. 2. 296 Suchánek, Radovan: Vývoj svátkového práva od vzniku ČSR po současnost. In: Acta Universitatis Carolinae – Iuridica. 1999, č. 1–2, s. 107 290 291
58
v nekontrolovatelný zmatek s lidskými oběťmi jak na straně policistů, tak na straně dělníků.297 Toť politický důvod. Dříve byl však 1. máj oslavován z jiných důvodů, a to jako oslava jara. Nejčastějším prvkem bylo stavění ozdobeného stromku zvaného „májka“.298 O symbolickém propojení píše například Klaus Tenfelde, které mluví o „Květnových průvodech vycházejícího slunce zvaného socialismus,..“299 Šlo o jakýsi mírový klid, jistou budoucnost v rovnosti (Gleichheit) a bratrskosti (Brüderlichkeit).300 Před rokem 1906 bylo v rakouském prostředí cílem uzákonění všeobecného volebního práva. Před válkou pak hlavně boj proti hrozící válce a drahotě.301 Dle dochovaných dokumentů byl v Uh. Hradišti slaven 1. květen už v roce 1908. Obsahem oslav pořádaných Sociálně-demokratickou stranou byla schůze v Měšťanské besedě, a průvod městem. Trasa vedla mimo jiné přes Mariánské náměstí a Vodní ulici k Moravnímu mostu. Zmiňované je také Komenského náměstí, a Zelný trh, dá se tedy předpokládat, že průvod procházel z jedné strany města na druhý. Častým počátečním a konečným místem byl hotel Koruna. Dle popisu z roku 1912 doprovázela průvod hudba a byl nesen prapor.302 Při oslavách roku 1918 se ještě jednalo o společné oslavy, přesto autor článku mluví o úpadku. Hlavně slabé byly požadavky sociální demokracie proti stranám měšťanským. Lidé od rána přicházeli slavnostně odění, hlavně učitelstvo. Všechny služby byly zavřené, dle autora to bylo poprvé, co se město zastavilo. V 10 hodin se v hotelu Koruna manifestační schůze, o které z měšťanů však málokdo věděl (jistě by se o slovo přihlásily i křesťanské strany). Mimo jiné mluvil Dr. Seifert o národních požadavcích, ve kterých byly všechny strany jednotné.303 Hlavní kostru oslav tvořily průvod a následný tábor lidu s proslovy. Trasy průvodů se často měnily. Roku 1930 vedl průvod sociálně-demokratické strany od Sokolovny (postavené hned vedle hotelu Koruna) přes Vodní ulici, a ulicí Rašínovou končil (dnes Františkánská ulice) na Palackého náměstí.304 Tím úplně minul 2 hlavní náměstí. V roce 1937 trasa Československé strany socialistické míjela hlavní body města. Průvod, který vyšel v 9:30 ze
Fasora, Lukáš: Dělník a měšťan: vývoj jejich vzájemných vztahů na příkladu šesti moravských měst 1870– 1914. Brno 2010, s. 347 – 348. 298 Dülmen mluví o prvním květnu v raném novověku jako o vyhánění zimy a vítání jara. Nejednalo se o svátek církevní. Stavění májek pak spojuje hlavně s oslavami v režii mladých lidí. Dülmen, Richard van: Kultura a každodenní život v raném novověku (16.-18. století). II, venkov a město. Praha 2006, s. 133. 299 „Der Mainspaziergang einer aufgehenden Sonne namens Socialismus!...“ Tenfelde, Klaus: Adventus. Zur historischen Ikonologie des Festzugs. In: Historische Zeitschrift 235, 1982, s. 79. 300 Tamtéž. 301 Fasora, Lukáš: Dělník a měšťan: vývoj jejich vzájemných vztahů na příkladu šesti moravských měst 1870– 1914. Brno 2010, s. 351. 302 SOkA UH, f. AM UH III., inv. č. 643, k. 475, folio 28. 303 Oslava 1. května. Slovácké noviny 35, č. 29, 4. 5. 1918, s. 2. 304 Tamtéž, folio 80 – 83. 297
59
Smetanových sadů, procházel ulicí Všehrdovou, přes Palackého náměstí (pak pravděpodobně dnešní Hradební ulicí), Velehradskou, Vodní ulicí, Mariánským náměstím, Prostřední ulicí, Masarykovým náměstím a Redutní ulicí průvod končil na Komenského náměstí.305 Tím ale výčet možných tras nekončí. Například komunistická strana své příznivce svolávala ze dvou stran. Od Kunovic se lidé shromažďovali u Fürsterovy sladovny a z druhé strany silnice ve Starém Městě u Lapače. Poté se průvodem odebrali na smluvené místo, např. u Koruny, a vyšli společně.306 V listinách žádajících o povolení k táboru lidu se setkáme s místy konání hned na několika místech. Komunistická strana je odbývala nejčastěji na Palackého náměstí, kde se střídala se sociálně-demokratickou stranou, a na Mariánském náměstí.307 Zde měli přesně vyhrazené místo mezi kašnou a domem pana Gottwalda.308 Objevují se sice i žádosti o umístění na Masarykovo náměstí309, většinou však byli odmítnutí s tím, že už zde svůj tábor lidu koná jiná politická strana, nebo jak v roce 1925 městská rada promenádní koncert.310 Svůj pravidelný koncert na Mariánském náměstí u příležitosti 1. května pořádal také Trubačský sbor TJ Sokol.311 Poslední politickou stranou, která oslavy k tomuto památnému dni konala, byla Republikánská strana zemědělské a malorolnické lidu. Ta měla své zázemí na Sokolovně v zahradních prostorách. Zde své průvody začínala a také končila. Svátek práce slavila také Tělovýchovná jednota Sokol. Ta však nedemonstrovala svou sympatii průvodem v ulicích, ale ukázkou své tělesné a pohybové zdatnosti.312 Dle policejních protokolů z let 1919-1928313, muselo město po skončení oslav 1. května poslat Zemské správě politické v Brně údaje o počtu zúčastněných, místu a čase konání, zda se jednalo o průvod i o tábor lidu a zda proběhly oslavy v poklidném duchu, nebo ne.314 Díky těmto relacím si můžeme všimnout také poměru zúčastněných. Například v roce 1923 měl tábor lidu Republikánské strany z. a m. lidu okolo 400 zúčastněných, kdežto komunistická
SOkA UH, f. AM UH III., inv. č. 645, k. 475, folio 30. Například v roce 1925. SOkA UH, f. AM UH III., inv. č. 649, k. 475, folio 60. 307 SOkA UH, f. AM UH III., inv. č. 39, k. 39 I., folio 63. 308 Například pro rok 1927 a 1928. SOkA UH, f. AM UH III., inv. č. 37, k. 37, nestránkováno. 309 V roce 1925 podala městská rada žalobu na komunistickou stranu, především jejího zástupce Josefa Vodu, když se neřídil městskými pokyny a pořádal tábor lidu na Masarykově náměstí. SOkA UH, f. AM UH III., inv. č. 630, k. 471, folio 142. Tento spor měl poté dohru následující rok, kdy městská rada odkazovala na „neposlušnost“ místní komunistické strany z minulého roku. SOkA UH, f. AM UH III., inv. č. 630, k. 471, folio 175. 310 SOkA UH, f. AM UH III., inv. č. 649, k. 475, folio 60. Pravděpodobně se jednalo o vojenskou hudba 27. pěšího pluku. SOkA UH, f. AM UH III., inv. č. 39, k. 39, folio 276. 311 SOkA UH, f. AM UH III., inv. č. 38, k. 38, nestránkováno. 312 Místní zprávy. Zájmy Slovače 15, č. 20, 14. 5. 1920, s. 3. 313 V městském inventáři se setkáme jen s vypsanými roky 1926 – 1928. Obsahují už ale i dokumenty od roku 1919. 314 SOkA UH, f. AM UH III., inv. č. 630, k. 471, folio 86. 305 306
60
strana měla až 1 600 přítomných.315 V roce 1927 se průvodu sociálně-demokratické strany zúčastnilo asi 80 lidí, v průvodu komunistické strany šlo okolo 400 lidí.316 V proslovech se setkáme nejčastěji s kritikou státu a města, naráží se na nezaměstnanost, na vysoké daně, na drahotu.317 Jsou také mířené proti kapitalismu a vybízí k světovému míru.318 Co se týče významu a ohlasu na tyto oslavy, uvádím srovnání dvou článků z roku 1920. První pochází z komunistického tisku, druhý pak z tisku strany národně demokratické „Metropole moravského Slovácka hýřila 1. května pestrými barvami krojů ze všech okolních obcí. Po 9. hodině sešly se na náměstí Svobody soudruzi a soudružky jednotlivých organizací, ozdobení karafiáty, s 12 rudými prapory za zvuků 9 hudebních kapel – na mohutný tábor lidu. Okresní důvěrník, soudr. Grebeníček, starosta z Jalubí, přivítal manifestanty a udělil slovo posl. soudr. Koutnému, který v referátě zdůraznil význam 1. máje, 31krát proletariátem celého světa oslavovaného a probral stěžejní požadavky pracujícího občanstva. Jeho vývody byly doprovázeny burácejícím souhlasem několikatisícového davu. Soudr. Grebeníček výstižným delším doslovem ukončil tuto nevídanou dosud manifestaci – jež vhodně doplněna byla našimi hymnami hudebních kapel, načež nastal vzorný rozchod. – Byli jsme svědky, jak mnozí staří soudruzi radostí slzeli, když viděl ten nepřehledný dav tisíců, manifestujících za lidská práva porobených a utiskovaných. Jsme hrdi na to, že na Hradišťsku učení čsl. strany soiálnědemokratické pevně zapustilo své kořeny do srdcí slováckého lidu našeho.“ 319 Naopak poněkud jiný obrázek vykresluje tento článek „Svátek 1. května v Uh. Hradišti byl oslaven dělnickými stranami jako obvykle. Mnoho řečí – a to řečích frázovitých bylo promluveno, ale jinak nestalo se nic. Oproti létům minulým, byl letošní 1. máj… velmi truchlivým dnem… Ačkoliv si soc. demokrat vzali hudbu, aby to více táhlo, sehnali do průvodu celkem 298 osob, hudebníky v to počítaje. … Na myslícího člověka působil průvod a standardy… velmi trapným dojmem, tak např. byly neseny dvě standardy nad sebou… s hesly: „Pryč s válkou!“ a „Ať žije rudá armáda!“ – tedy skutečně velmi přiléhavé pro naše antimilitaristy.“320 Oslavy prvního májového dne se postupně stávaly na rozdíl od 28. října záležitostí spíše malého množství sociálně zaměřených lidí. Ti se sdružovali například také v Národním
SOkA UH, f. AM UH III., inv. č. 630, k. 471, folio 103. SOkA UH, f. AM UH III., inv. č. 630, k. 471, protokol z 2. května 1927. 317 S podobně laděnými články, stejně jako pesimistickými zprávami ze světa, se setkáme v dobovém komunistickém tisku. Stavební dělníci na Uh. Hradišťsku na stráž! Rudé Slovácko, č. 22, 30. 5. 1936, s. 1. Podobně Uh. Hradiště, metropole Slovácka-metropole bídy. Rudé Slovácko, č. 49, 4. 12. 1936, s. 1. 318 1. máj v Uh. Hradišti musí být letos mohutnější než loni. Rudé Slovácko, č. 17, 25. 4. 1936, s. 2. 319 Uh. Hradiště. Slovácko XIV, č. 53, 6. 5. 1920, s. 1. 320 Místní zprávy. Zájmy Slovače 15, č. 19, 7. 5. 1920, s. 2. 315 316
61
sdružení při československé Národní demokracii. I oni do programu oslav zařadili divadelní představení, přednášky o významu dne a to vše završovala zábava v prostorách Grandhotelu.321 V průvodech, jež čítaly převážně stovky lidí, byli i cikáni, ti však byli spíše do počtu. Účastníků těchto slavností stále ubývalo322 a organizátoři byli rádi, když na poslední chvíli sehnali několik lidí z okolí města.323 Oslavy byly rozmístěny po celém městě. Ve svých žádostech organizace uváděly hodinu, kdy se průvod měl vydat na pochod, jeho trasu a umístění tábora lidu. Vzhledem k tomu, že oslavy pořádalo více organizací, vznikaly v těchto záležitostech pře. Pokud se podíváme na poměr zúčastněných, nemůžeme se divit, že došlo například ke konfliktu roku 1925. Komunistická strana se cítila silná a chtěla také svá privilegia.324 Městská rada však za podpory „shora“ žádné projevy výsostného postavení trpět nehodlala. Například si ponechávala výsadní postavení slavit 1. květen na Masarykově náměstí sama pro sebe. Výjimku však tvořily poslední oslavy, v mnou sledovaném období, v roce 1938. V tomto roce se spojily všechny politické a společenské organizace a uspořádaly společný průvod a tábor lidu na Masarykově náměstí. V průvodu tak byly vidět různé prapory, odznaky325 a kroje. Na náměstí se sešlo asi 6 000 lidí. Kolem tribuny vlály vedle československé vlajky také vlajky spojeneckých států - francouzská, sovětská, rumunská a jugoslávská vlajka. Pokud bychom měly věřit autorovi článku, předčilo by Uh. Hradiště tímto počtem zúčastněných všechna okolní města, dokonce i silně socialistický Hodonín, u kterého je uváděn počet 5 000.326 Také kronika města mluví o tom, že první máj už nebyl „…svátkem stran…ztrouchnivělých hesel a demagogických řečí se zaťatou pěstí.“327 Vystoupil „…legionář Křupal, který pod vlajkami a prapory ve státních barvách zdůraznil význam tradičního prvního máje a pohnutou přítomnou dobu. Oslavy byly všude jednotné: Za jednotu národa, bezpečnost republiky, demokracie a míru. Tak určila Národní strana československá, jejíž prohlášení
Uh. Hradišťsko. Zájmy Slovače 23, č. 19, 4. 5. 1928, s. 2. O úbytku mluví nejen Zájmy Slovače, ale také Slovácké noviny, které v roce 1932 konstatovaly, že „…socialistické májové oslavy jsou rok od roku bezvýznamnější a obsahem prázdnější.“ Zprávy z kraje. Slovácké noviny 49, č. 19, 6. 5. 1932, s. 3. 323 Zprávy z místa a kraje. Naše Slovácko XVIII., č. 20, 15. 5. 1936, s. 3. 324 Už v roce 1919, kdy proběhl první svobodný 1. květen (viz příloha 6), psaly úřady, že je to poprvé, kdy není svátek zakazován, jako tomu bylo za rakouské vlády. Zdůrazňovaly, že je svoboda tisku a projevu. Ovšem dohled nad možnými rebeliemi doporučovaly. AM UH III, inv. č. 630, k. 471, folio 71. 325 V článku tiskového orgánu národně socialistické strany se uvádí, že nebýt komunistů, kteří se nepodrobili společnému usnesení města, že se v průvodu neponesou stranické odznaky, mohla být účast ještě větší. Zde se píše o počtu 3000 zúčastněných. Zprávy z místa a kraje. Naše Slovácko XX., č. 22, 27. 5. 1938, s. 3. 326 Slovácko manifestovalo jednotně. Rudé Slovácko, č. 18, 6. 5. 1938, s. 1. 327 SOkA UH, f. AM UH III., inv. č. 2, k. 1, s. 182 321 322
62
přečetl z tribuny starosta Garlík před více než 3000 přítomných. Slavnost byla ukončena zpěvem státní hymny.“ 328
328
Tamtéž.
63
Závěr Jestliže bychom se dnes mohli přesunout do Uh. Hradiště do období mezi válkami, naskytl by se nám rozmanitý pohled. Město bylo plné protikladů. Na jedné straně vzkvétající a modernizující se město, na druhé straně zvyšující se společenská diverzita. Do města proudilo velké množství lidí, úředníci do kanceláří, studenti do škol, lidé z okolí do továren, a pokud se konal trh, spatřili jsme sedláka s koněm, dobytkem či jiným hospodářským zvířetem. Tento „poklidný“ koloběh roku občas protrhla nějaká manifestace, spolkový či politický sjezd, anebo výroční, či týdenní trh. Dle sčítání lidu z roku 1921 mělo město na 5 000 obyvatel. Jistě dostatečné množství, aby zde vzniklo velké množství organizací různých názorů a hodnot, postupně svou aktivitou a agitací přitahující i obyvatele z okolí. Už před vznikem Československa město národně rostlo. Jen radnice zůstávala německá. Tento stav se však po 28. říjnu roku 1918 obrátil a do čela města se dostali čeští radní a zastupitelé. Se vznikem nového státu vyvstaly i nové ideje a ten kdo je chtěl špinit, neměl u znovuzrozené společnosti pochopení. Novým heslem bylo: „Za národní jednotu a demokratický stát!“ Ale dost ideálních představ volnosti-rovnosti-bratrství. Jak tento princip fungoval či nefungoval, nám pomohou objasnit svátky a slavnosti. Podívejme se nejprve na to, jaké svátky byly státem postupem času uzákoněny. Máme tu hned několik osobností. Sv. Václava, Mistra Jana Husa a sv. Cyrila a Metoděje. Nikde tedy neslyšíme o svátcích svornosti, naděje nebo jiných ušlechtilých ctností. Chvalořečeni jsou lidé, kteří ve své době něčím vynikli. Ovšem každý z nich žil také v jiné době a v jiných politických a náboženských režimech. Je tedy pravděpodobné, že i ti, co je budou uctívat, nebudou sdílet stejný názor. Pak tu byl nepřehlédnutelný 28. říjen, který ve své podstatě neměl mít nepřátele. Posledním památným dnem byl 1. květen, který v sobě však nenesl národní paměť. Máme tu tedy několik různě pojatých památných dnů, které však, zvláště na Slovácku, tvořily jen jakési doplňkové body v nepřeberném množství římskokatolických svátků a slavností. A přesně tuto atmosféru meziválečného Uh. Hradiště, jsem se pomocí dobových pramenů a odborných publikací snažila postihnout. Při všech popisech svátků a slavností se setkáme se stále se opakujícími prvky. Občan města i jeho návštěvník díky nim poznal, že se nejedná o běžný den v týdnu. Pokud byla vyvěšena státní vlajka, lidem měli jasno, že se jedná o významný den. Když se ve městě objevil mladý člověk v kroji, měšťan se ihned začal otáčet kole sebe a hledat, co za slávu se chystá. Jenže město muselo zůstat neutrální. Alespoň naoko, aby si tak zajistilo podporu co nejširšího kruhu obyvatel. Tak jsme například mohli vidět hlavní náměstí v den svátku 64
1. května bez ducha politického přesvědčování, že stát neplní sliby a městská rada je zkorumpovaná. Stejně tak se městští radní vystavovali při církevních oslavách, kdy svou přítomností v průvodech městem lid přesvědčovali, že oni proti katolické víře nic nemají a plně ji akceptují. Pokud chtěli pro své politické cíle získat lid z okolí města, nic jiného jim ani nezbývalo. A tak se chodilo. Na svátek 1. května jako by se závodilo o to, která organizace projde město úhledněji a s co největší pompou. Pokud bychom se na město dívali shora, připadalo by nám to, dobovou rétorikou, jako dobře provedené sokolské cvičení. Každá organizace měla pevně dané v kolik, odkud a kudy půjde a kde také rozkope svůj tábor, kde následně zdůrazní, proč se na toto tažení vydala. A nejlépe, když se občan města, který se právě vrátil z cest, dozvěděl, že se v den tohoto památného dne sešly tisíce lidí, kteří cítí s osudy druhých. Trochu ironicky působící zhodnocení, ale pokud si uvědomíme, že město nebylo zrovna dvakrát sociálně silné a lidé mnohdy díky politické situaci a nepřízni počasí trpěli v základních potřebách, není třeba přistupovat sarkasticky. Za jakousi vojenskou přehlídku mohli prvorepublikoví obyvatelé města považovat svátek Mistra Jana Husa. Byl to také pietní akt místních legionářů, kteří při této příležitosti přicházeli k pomníku svých vojenských bratří a vzpomínali na útrapy války. Také v předvečer svátku putovaly nejprve na odlehlé místo, čímž se stal kopec Rochus, kde následně zapálili ohně a proslovem uctili osobu Mistra Jana Husa. Celý svátek byl slaven převážně pokrokovými organizacemi, katolická strana přizvána nebyla. Můžeme tedy s trochou nadsázky usoudit, že katolík by oslavy Mistra Jana Husa klidně mohl označit za slavnosti temna, jelikož se konaly ve večerních hodinách, přestože se při nich zapalovaly ohně. Tolik na zamyšlení. Pokud se v 2. polovině 19. století v Uh. Hradišti místní národní buditelé snažili o povznesení českého ducha nad německého, museli 28. říjen a vznik Československé republiky vítat s nevýslovnou radostí. S pádem monarchie povstal český národ. A tak bychom mohli charakterizovat i dění ve městě, poté, co do Uh. Hradiště přišla zpráva o vzniku státu. Pokud by si mohl prvorepublikový občan Uh. Hradiště přečíst knihu Antonína Klimka o 28. říjnu, jak jej popisuje v Praze, byl by jistě hrdý, že v jeho městě proběhly projevy radosti v podobném duchu. Pokud bylo nadšení v den převratu všudypřítomné, jeho další každoroční připomínkové slavnosti už takovou atmosféru neměly. Už v roce 1919, kdy ještě panovala důstojná atmosféra oslav, musel kronikář města konstatovat, že se sociální demokracie uchýlila se svými oslavami na Palacké náměstí. Na místo, kde po celé meziválečné období odbývaly svá shromáždění
65
levicově orientované strany. I z jejich orgánového tisku je cítit silný protirežimní tón, kdy ve svátku 28. října nevidí budoucnost a nepovažují jej za svůj svátek. Jinak byly oslavy tohoto památného dne slaveny téměř všemi organizacemi a měly své pevné části. Dopoledne probíhala na hlavním náměstí oficiální část oslav pod záštitou města, kdy se promlouvalo o významu dne, zpívaly se hymny a vystoupily zde místní hudební spolky. Odpoledne a večer už byly oslavy v takovém duchu, jak si jej která korporace vymyslela. Jelikož kolem sebe měli legionáři auru hrdinů a bojovníků za svobodný stát, byla velká část oslav věnována právě jim. Pro Uh. Hradiště to bylo víc než příznačné, jelikož město už od dob svého vzniku plnilo funkci obrannou. Ještě více tato funkce posílila, když zde v tomto mírovém období nechalo město postavit vojenské kasárny. „Prvorepublikoví vojáci “ si pak také připomínali, opět dle dobové rétoriky, památnou bitvu u Zborova, která pro ně byla jakýmsi zrodem vlastní legitimace. Jak byl tento památný den úspěšný a jakou úctu si lidé v sobě k tomuto dni uchovávaly, je otázkou. Ale dle článků z let 1923 a 1933 je patrné, že oslavy 28. října nemusely zůstat slaveny jen v důstojném duchu, ale že u nich časem převládala spíše zábavná část. Svatý Václav. Jeho dvojím pojetím, kterým se oháněla meziválečná propaganda, se zřejmě nakazilo i Uh. Hradiště. Je těžké říct, v jaké míře probíhaly „veřejné oslavy“, několik málo zpráv pojednává pouze o jubilejním roce 1929. Není tedy zřejmé, zda jej neslavili alespoň legionáři, pro které byl sv. Václav oslavován jako vůdce do boje. Jakási vojenská pocta, či jako akt připomínky zakladatele města, byl schválen fond na stavbu památníku Přemyslu Otakarovi II. Jinak se o běžné každoroční připomínky starali římskokatoličtí věřící, kteří si jej při mších připomínali zpěvem svatováclavského chorálu. Tímto rozborem slavení svátku svatého Václava se pomyslně přenáším do sféry náboženských oslav. Nyní už můžu říct, římskokatolických. To, že na Slovácku zůstávala během 19. století silná vazba na římskokatolickou církev, a to především v podobě cyrilometodějského kultu, bylo všeobecně známo. Zda ale zůstane i po vzniku Československa, to jisté nebylo. Zde hraje opravdu významnou roli osoba arcibiskupa A. C. Stojana, který, jak už jsem dříve zmínila, nehledal v osobách sv. Cyrila a Metoděje státotvorný symbol. Stojan si jako jeden z mála byl vědom společenské sekularizace ve smyslu zpovrchnění víry. Jeho celoživotním cílem bylo vyzdvihovat tyto věrozvěsty především pro jejich snahu zavést na našem území křesťanství a tím i jazyk. Tím jsem neměla v úmyslu Antonína Stojana nijak glorifikovat, nýbrž upozornit růst víry věřících, což také dokládá stručný popis událostí spojených s Velehradem a slavnostmi památného dne sv. Cyrila a Metoděje. 66
Pokud srovnáme průvody církevní s průvody „republikánskými“, nepodaří se nám skrýt rozdíly. A tohoto faktu si byli vědomi také představitelé města a jeho obyvatelé, kteří zvláště mnou popsaný Eucharistický sjezd v roce 1928, který se konal při příležitosti 10. výročí veřejného prohlášení katolíků ke svobodnému státu, vítali smířlivě. A ještě se rádi podívali na působivě oděné venkovany do těch nejslavnostnějších lidových krojů, které doma opečovávali jako zlatý poklad. Tím, že jsem do kapitoly církevní svátky a slavnosti zařadila i poutě ke sv. Antonínku a na Hostýn, bylo způsobeno několika články, které odkazovaly na tato dvě místa jako na časté putování uherskohradišťských občanů za účelem poutě. Já jsem nakonec vybrala jen některé, které mi nakonec vytvořily nepředpokládanou mozaiku nového pojetí účasti na pouti. Ač se Hostýn stal symbolem národního rázu, poutě zde konané zůstávaly v duchovní rovině. Avšak poutě ke sv. Antonínkovi se staly nejen náboženským směřováním věřících, ale také národopisnou manifestací, která odstartovala zájem o uchování výrazného regionálního prvku - kroje. Ač se to může zdát jako banální věc, kroj se právě v této době začínal přesouvat do zájmu větší vrstvy obyvatel a stal se symbolem síly regionu a kultury tamních obyvatel. Vrcholem tohoto předělu o zájem o místní zvyky, tradice a oděv byla Výstava Slovácko 1937, čímž však přecházím do sféry, která už není předmětem mé bakalářské práce. V samotném závěru mého záměru vykreslit Uherské Hradiště a jeho společenský život v době první republiky, mi na příkladě svátků a slavností vyšla skutečnost, že si město i jeho blízké okolí, přes silnou republikovou antiklerikální vlnu, ponechalo „víru svých otců“ a plně se k ní hlásilo.
67
Prameny a literatura Archivní materiály SOkA Uherské Hradiště, fond AM UH III., Kronika města Uherské Hradiště 1. a 2. Díl. SOkA Uherské Hradiště, fond MNV Velehrad, nezpracováno. SOkA Uherské Hradiště, fond FÚ UH, nezpracováno. SOkA Uherské Hradiště, fond Sokol UH. SOkA Uherské Hradiště, fond OUJ UH. SOkA Uherské Hradiště, fond Svatopluk.
Tištěné prameny Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1919. Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1925.
Dobový tisk Slovácké noviny 1918–1938 Zájmy Slovače 1919-1934 Naše Slovácko 1928-1938 Rudé Slovácko 1936
Literatura Ambros, Pavel: Svoboda k alternativám: kontinuita a diskontinuita křesťanských tradic. Olomouc 2009. Ambros, Pavel: Typologie cyrilometodějské tradice (bibliografie 1990 – 2011). In: Špidlík, Tomáš – Ambros, Pavel: Svatí Cyril a Metoděj mezi námi: vybrané otázky cyrilometodějské tradice: bibliografie 1990-2011. Olomouc 2011. Brázdil, František: Jezuité na Velehradě: příchod Tovaryšstva Ježíšova na Velehrad a jeho působení do druhé světové války. Svitavy 2005, 95. Bůžek, Václav – Grulich, Josef – Bezecný, Zdeněk: Společnost českých zemí v raném novověku: struktury, identity, konflikty. Praha 2010.
68
Čoupek, Jiří: Město zbavené pout. Uherské Hradiště v 19. století. In: Mitáček, Jiří – Čoupek, Lukáš: Moravská města na prahu moderní doby: každodennost obyvatel moravských metropolí 19. a počátku 20. století. Brno 2013. Čoupek, Jiří (kol.): Uherské Hradiště královské město na řece Moravě. Uherské Hradiště 2007. Čoupek, Jiří: Správa kulturních zařízení v okrese Uherské Hradiště orgány samosprávy a okresními národními výbory. In: Slovácko XLIX, UH 2007. Čoupek, Jiří – Paule, Otokar: Českoslovenští legionáři - rodáci a občané okresu Uherské Hradiště: 1914-1920. Uherské Hradiště 2000. Čoupková, Jarmila – Rašticová, Blanka: Uherské Hradiště (=Zmizelá Morava). Praha 2008. Doubek, Vratislav: 28. říjen v československé státotvorné tradici a jeho role ve veřejném mínění. In: Doubek, Vratislav: Křehké vítězství: 28. říjen v paměti Hradu: proměny československé státnosti 1918-1948. Praha 2008. Drahoš, Zdeněk: Cyrilometodějská reflexe v české literatuře a společnosti. In: Mitáček, Jiří – Blecha, Jiří: Cyril a Metoděj - doba, život, dílo. Brno 2013. Bůžek, Václav – Grulich, Josef – Bezecný, Zdeněk: Společnost českých zemí v raném novověku: struktury, identity, konflikty. Praha 2010. Dülmen, Richard van: Kultura a každodenní život v raném novověku (16.-18. století). II, venkov a město. Praha 2006. Fasora, Lukáš: Dělník a měšťan: vývoj jejich vzájemných vztahů na příkladu šesti moravských měst 1870–1914. Brno 2010. Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří: Sekularizace venkovského prostoru v 19. století. Brno 2009. Frolec, Václav: Etnografická problematika studia venkovského města. Strážnice 1984. Frolec, Václav: Rituály a slavnosti v procesu modernizace. (Analýza situace v českých zemích.) In: Frolec, Václav (Ed.): Město: prostor, lidé, slavnosti. Uherské Hradiště 1990. Frolec, Václav: Zákonitosti působení pokrokových tradic lidové kultury v rozvinuté socialistické společnosti. Úvodní teoreticko-metodologická studie. Praha 1987. Frýda, František: Svatý Václav a jeho odkaz v dějinách: (929-1999). Plzeň 1999. Galandauer, Jan: 2. 7. 1917 - Bitva u Zborova: česká legenda. Praha 2002. Górka, Leonard: Svatí Cyril a Metoděj: ekumenická dimenze smíření. Olomouc 2007. Habartík, Antonín: Historie Sokola Uherské Hradiště. In: 125 let Tělocvičné jednoty Sokol Uherské Hradiště. Uh. Hradiště 1997. Habartová, Romana: Zvyky a obyčeje učňů, tovaryšů a mistrů. In: Tarcalová, Ludmila (Sest.): Zvyky a obyčeje socioprefesních skupin. Uh. Hradiště 2005. 69
Hájek, Jan: Moc, vliv a autorita v procesu vzniku a utváření meziválečné ČSR (1918-1921). Praha 2008. Havelka, Miloš: Sekularizace a odkouzlení, kompenzace a integrace. K některým souvislostem procesu sekularizace 19. století. In: Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří: Sekularizace venkovského prostoru v 19. století. Brno 2009. Heers, Jacques: Svátky bláznů a karnevaly. Praha 2008. Hlavačka, Milan: Co je to modernizace? In: Kladiwa, Pavel – Zářický, Aleš: Město a městská společnost v procesu modernizace 1740-1918… Ostrava 2009 Hlavačka, Milan: Sekularizace a desakralizace času v české (venkovské) společnosti. In: Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří: Sekularizace venkovského prostoru v 19. století. Brno 2009. Hledíková, Zdeňka – Janák, Jan – Dobeš, Jan: Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost. Praha 2007. Hojda, Zdeněk – Pokorný, Jiří: Pomníky a zapomníky. Praha 1997. Inventář Okresní učitelské jednoty Komenský Uh. Hradiště (1870-1937). SoKA Uherské Hradiště. Jančář, Josef: Lidová kultura na Moravě. Strážnice 2000. Jančář, Josef: Proměny Slovácka. Strážnice 2011. Jašková, Marie – Čoupková, Jaromíra: Dílčí inventář OÚ. Uh. Hradiště 1966 -1973. Jilík, Jiří – Spathová, Jana – Stancl, Igor: U Zlaté koruny. Příběh lékárny a lékárníka Josefa Stancla. Uh. Hradiště 2007. Jiřikovská, Vanda: Lidé v průvodu – průvod jako jedna z identifikačních situací. In: Slavnostní průvody. UH 1994. Kadlec, Jaroslav: Přehled českých církevních dějin. Díl 2. Praha 1991. Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky (1918 - 1938). Díl první. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918 - 1929). Praha 2000. Kavka, František: Bílá hora a české dějiny. Praha 2003. Kladiwa, Pavel – Zářický, Aleš (šest.): Město a městská společnost v procesu modernizace 1740-1918: výstup z vědeckého semináře pořádaného katedrou historie a Centrem pro hospodářské a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě ve spolupráci s Historickým ústavem Akademie věd České republiky v Praze ve dnech 6. a 7. listopadu 2008 v prostorách auly Ostravské univerzity. Ostrava 2009. Klimek, Antonín: Říjen 1918: vznik Československa. Praha 1998.
70
Kopecká, Irena – Cigánek, Tomáš M.: Jubilejní rok 2012 na Svatém Hostýně. Bystřice pod Hostýnem 2013 Kubíček, Jaromír: Vznik ČSR - 28. říjen 1918: ohlas výročí vzniku ČSR v moravském komunistickém tisku z let 1918-1938. Brno 1978. Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. VII. díl Str – U. Praha 2008. Kučera, Zdeněk – Butta, Tomáš – Nytrová, Olga: Hus a Masaryk: hledání národní tradice a identity. Praha 2013. Laudová, Hannah: Národní význam prvních veřejných lidových slavností. In: Slavnosti v moderní společnosti: Sborník příspěvků z 11. strážnického sympozia: (11.-12. 7. 1990). Strážnice 1991 Macháčová, Jana – Matějček, Jiří: Město a městská společnost v českých zemích v 19. století. In: Kladiwa, Pavel – Zářický, Aleš: Město a městská společnost v procesu modernizace 17401918: výstup z vědeckého semináře pořádaného katedrou historie a Centrem pro hospodářské a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě ve spolupráci s Historickým ústavem Akademie věd České republiky v Praze ve dnech 6. a 7. listopadu 2008 v prostorách auly Ostravské univerzity. Ostrava 2009. Machalová, Jana – Matějček, Jiří: Problémy obecné kultury v českých zemích 1781-1989. Opava 2008 Malíř, Jiří: Moravské rolnictvo mezi liberalismem a politickým katolicismem. In: Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří: Sekularizace venkovského prostoru v 19. století. Brno 2009. Malíř, Jiří: Od spolků k moderním politickým stranám: vývoj politických stran na Moravě v letech 1848-1914. Brno 1996. Maur, Eduard: Paměť hor: Šumava, Říp, Blaník, Hostýn, Radhošť. Praha 2006. Maurer, Michael: Feste in Geschichte und Gegenwart. Aspekte, Beispiele, Perspektiven. In. Erwägen Wissen Ethik; 2008, Vol. 19 Issue 2, p211, 12p. Mezihorák, František: Uherskohradišťská župa po vzniku ČSR. In: Frolec, Václav – Holý, Mikulec, Jiří: Kult svatého Václava a barokní náboženská bratrstva v Čechách. In: Kubín, Petr (ed): Svatý Václav: na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého. Praha 2010. Mišovič, Ján: Víra v dějinách zemí Koruny české. Praha 2001. Moravcová, Mirjam: Lidová kultura – vzestup a pád (?) symbolu českého prostoru. In: Bittnerová, Dana – Heřmanský, Martin (Eds.): Kultura českého prostoru, prostor české kultury. Praha 2008 Nekuda, Vladimír: Uherskohradišťsko. Brno 1992. 71
Hůsek, Jan – Niederle, Lubor: Moravské Slovensko. Díl 1. Sv. 1/1. Praha 1918. Boháč, Antonín Chotek, Karel – Niederle, Lubor: Moravské Slovensko. Díl. 1. Sv. 1/2 Praha 1922. Niederle, Lubor – Boháč, Antonín – Hůsek, Jan: Moravské Slovensko. Díl 1. Sv. 2 Praha 1922. Nosková, Helena: Liturgický rok a lidové slavnosti na vesnici s přihlédnutím k pohraničním oblastem západních Čech. In: Slavnosti v moderní společnosti: Sborník příspěvků z 11. strážnického sympozia: (11. - 12. 7. 1990). Strážnice 1991. Obrazová, Pavla – Vlk, Jan: Maior gloria: svatý kníže Václav. Praha 1994. Ozouf, Mona: Revoluční svátky: 1789-1799. Brno 2006. Pernes, Jiří: Pod moravskou orlicí aneb dějiny moravanství. Brno 1996. Přibyl, Stanislav: Konfesněprávní studie. Sv. 8. Brno 2007. Rak, Jiří: Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy. Jinočany 1994. Randák, Jan: Nacionalizace a sekularizace náboženských symbolů. In: Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří: Sekularizace venkovského prostoru v 19. století. Brno 2009. Rašticová, Blanka: Ohlas vzniku československé republiky v regionálním tisku a pramenech na Slovácku. In: Slovácko 32, UH 1990. Rataj, Jan: Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28. října v moderních československých a českých dějinách. In: Bednář, Miroslav (sest.): Spory o dějiny II. Praha 1999. Skalník, Petr: 6. červenec. K ustanovení státního svátku mistra Jana Husa v prvorepublikovém Československu. Diplomová práce. FF MU Brno. Brno 2013. Skutil, Jan: Vznik a vývoj názvu Slovácko. In: Slovácko 23, UH 1981. Sokol, Jan: Člověk a náboženství. Praha 2004. Suchánek, Radovan: Vývoj svátkového práva od vzniku ČSR po současnost. In: Acta Universitatis Carolinae – Iuridica. Praha 1999. Šebek, Jaroslav: Ideové a politizující reflexe husovské tradice v 19. století a na počátku 20. století. In: Butta, Tomáš - Kučera, Zdeněk: Mistr Jan Hus v proměnách času a jeho poselství víry dnešku. Praha 2012. Špidlík, Tomáš: Ve službě Božímu slovu. In: Špidlík, Tomáš – Ambros, Pavel: Svatí Cyril a Metoděj mezi námi: vybrané otázky cyrilometodějské tradice: bibliografie 1990-2011. Olomouc 2011. Tarcalová, Ludmila: Velehrad – cíl slavných průvodů. In: Slavnostní průvody. UH 1994. Tarcalová, Ludmila (ed.): Slavnostní průvody. Uh. Hradiště 1994.
72
Klaus Tenfelde. Tenfelde, Klaus: Adventus. Zur historischen Ikonologie des Festzugs. In: Historische Zeitschrift 235, 1982. Tomeček, Petr: Československá strana lidová v letech 1918 až 1938 na jihovýchodní Moravě a její postavení mezi politickými stranami regionu. In: Slovácko 36, UH 1994. Tretera, Rajmund, Jiří: První republika a otázka odluky státu od církve. In: Malý, Karel – Soukup, Ladislav: Československé právo a právní věda v meziválečném období (1918-1938) a jejich místo ve střední Evropě. Sv. 1. Praha 2010. Valeš, Václav: Právní úprava postavení církví a náboženských společností v období první Československé republiky (1918-1938). Praha 2013. Večerková Eva – Tarcalová, Ludmila: Náboženské průvody v kalendářním cyklu svátků a slavností. In: Slavnostní průvody. UH 1994. Velek, Viktor: Svatováclavská hudební tradice za první světové války. In: Kubín, Petr (ed): Svatý Václav: na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého. Praha 2010. Verbík, Antonín - Zemek, Metoděj (kol.): Uherské Hradiště. Dějiny města. Brno 1981. Verdon, Jean: Volný čas ve středověku. Praha 2003. Veselý, Jakub: Pokus o generální stávku v prosinci 1920 na Hodonínsku a Uherskohradišťsku. Bakalářská práce. FF MU Brno. Brno 2009. Vlnas, Vít: Jan Nepomucký: česká legenda. Praha 2013. Vondrušková, Alena: Rodinné svátky a oslavy. Praha 2010. Vošahlíková, Pavla: Jak se žilo za časů Františka Josefa I. Praha 1996. Zapletal, Radim: Františkáni v Uh. Hradišti v letech 1900 – 2005. In: Slovácko XLVII, UH 2005.
Elektronické zdroje Kaple svatého Rocha. Významné památky města. Dostupné na: http://www.mesto-uh.cz/Articles/2574-2-Kaple+svateho+Rocha.aspx (Stahováno: prosince 2013). O škole. Historie obchodní akademie. Dostupné na: http://www.oauh.cz/stredni-skola/o-skole/historie (Stahováno: prosinec 2013) Antonínek. Římskokatolická farnost Blatnice pod Svatým Antonínkem. Dostupné na: http://www.antoninek.cz/?page=bohosluzby (Stahováno: prosinec 2013)
73
Přílohy
Příloha č. 1 - Smetanova tryzna
Příloha č. 2 – Eucharistický sjezd
74
Příloha č. 3 – Slavnost zasazení Lípy Svobody 1919
Příloha č. 4 – Alegorický vůz Čechie
75
Příloha č. 5 – Předání praporu městem 27. pěšímu pluku 1927
Příloha č. 6 – První svobodný květen 1919
76
