MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra historie
Z historie židovské obce v Kloboukách u Brna Diplomová práce
Brno 2013
Vedoucí práce: doc. PhDr. František Čapka, CSc. Autor práce: Bc. Barbora Nečasová
Prohlášení: Prohlašuji, ţe tato práce je mým původním autorským dílem, které jsem vypracovala samostatně. Všechny zdroje, prameny a literaturu, které jsem při vypracování pouţívala nebo z nich čerpala, v práci řádně cituji s uvedením úplného odkazu na příslušný zdroj.
V Brně dne ........................
........................................ podpis
Poděkování Mé poděkování patří všem, kteří mi pomáhali při sbírání materiálů i při samotném psaní, především doc. PhDr. Františku Čapkovi, CSc., za erudované vedení práce a cenné připomínky, Ing. Arch. Klenovskému, PhDr. Aleně Mikovcové a Ing. Jindřichu
Koubkovi
za
poskytnutí
materiálů.
Obsah Úvod ............................................................................................................................. 6 1
Z historie Ţidů v Čechách a na Moravě ............................................................. 10
2
Judaismus a Tóra ................................................................................................ 13
3
4
2.1
Tóra ............................................................................................................. 13
2.2
Ţidovské svátky ........................................................................................... 14
2.2.1
Šabat ..................................................................................................... 16
2.2.2
Pesach................................................................................................... 19
2.2.3
Šavu’ot ................................................................................................. 22
2.2.4
Sukot .................................................................................................... 23
2.2.5
Roš ha-šana .......................................................................................... 25
2.2.6
Jom kipur.............................................................................................. 27
2.2.7
Chanuka ............................................................................................... 28
2.2.8
Purim .................................................................................................... 29
Tradice a zvyky .................................................................................................. 30 3.1
Průběh ţidovského ţivota ............................................................................ 30
3.2
Kašrut a košer .............................................................................................. 32
Z historického vývoje ţidovské obce v Dambořicích ........................................ 35 4.1
Ţidovský hřbitov a škola ............................................................................. 38
5
Stručně o dějinách městečka Klobouky ............................................................. 41
6
Ţidé v Kloboukách ............................................................................................. 43 6.1
Ţidovská komunita z pohledu matrik a statistik .......................................... 44
6.2
O klobouckých Ţidech ze školních kronik .................................................. 49
6.3
O klobouckých ţidovských rodinách ze vzpomínek pamětníků ................. 58
6.4
Nucený odchod z Klobouk v roce 1942 ...................................................... 65
6.5
Synagoga ..................................................................................................... 65
6.6
Stanovy ţidovské náboţenské obce v Kloboukách ..................................... 71
Závěr .......................................................................................................................... 73 Seznam pramenů a literatury...................................................................................... 75 A. Archiválie .......................................................................................................... 75 Vzpomínky pamětníků ........................................................................................... 75 B. Literatura ........................................................................................................... 75 C. Internetové zdroje .............................................................................................. 77 Resumé ....................................................................................................................... 78 Seznam příloh ............................................................................................................ 79 4
Přílohy ........................................................................................................................ 80 A. Textové přílohy ................................................................................................. 80 B. Obrazové přílohy ............................................................................................. 101
5
Úvod MOTTO: „Jsou tři nestoudná stvoření: mezi šelmami pes; mezi ptáky kohout; mezi lidmi Izrael. Ale rabi Ami dodal: ‚Nepovaţujte to za ostudu; je to chvála, neboť být Ţidem znamená být připraven trpět.’“ MIDRAŠ, Exodus raba, 42,9 Při výběru tématu mé diplomové práce jsem se opět rozhodla pro úzce regionální a specifickou problematiku. Vedlo mě k tomu hned několik pohnutek. Téma ţidovství a Ţidů je v posledních letech otevíráno především v rámci diskusí o holocaustu nebo o Izraeli. Ovšem o ţidovském světě, jejich historii u nás, jejich zvycích, tradicích a víře se jiţ tolik nemluví. A téměř vůbec se nepíše o Ţidech v rámci jednotlivých regionů. Nejspíše i to je jednou z příčin zvýšeného zájmu o moji publikaci, s nímţ jsem se během sběru dat a psaní setkala nejen v Kloboukách mezi občany a představiteli města, ale i mezi odborníky z Ţidovské obce Brno, kde svůj zájem o moji práci projevil Ing. Arch. Klenovský i PhDr. Alena Mikovcová. Těší mě, ţe ji mohu poskytnout jedné z nejdůleţitějších ţidovských institucí u nás. Zároveň mám v plánu z práce vytvořit několik článků do klobouckého občasníku Větrný mlýn a moţná do budoucna spolu s městem Klobouky celou publikaci vydat, aby byla přístupná pro veřejnost. K důvodům, proč se o ţidovské otázce tak málo píše, bych ráda dodala, ţe sice mohou být různé, ovšem podle mě je to hlavně nezájem. Moţná je způsobeno tím, ţe dnes je prakticky nemoţné se u nás s Ţidem potkat. Opět se dostáváme k holocaustu a jeho následkům. Mojí hlavní motivací pro psaní této práce však bylo dozvědět se více informací o komunitě, která i v malém městečku s necelými dvěma a půl tisíci obyvateli, kterým Klobouky jsou zhruba dvě stě let, ţila více neţ století. Na to, ţe bydleli v Kloboukách tak dlouho, nejeví o ně ani v dnešní moderní době příliš mnoho lidí větší zájem. Vysvětluji si to tím, ţe Ţidé tvořili v Kloboukách tak malou komunitu, ţe se zájem veřejnosti upíral jinými směry. V otázkách víry je odpověď nasnadě. Ţidovská obec musela být zde jako i jinde poměrně uzavřenou skupinou lidí, do které bylo 6
pro neţida vţdy prakticky nemoţné proniknout. Proto se kloboucká veřejnost starala mnohem více o početnější křesťanské církve, které byly v Kloboukách do jisté míry v rivalitě. Jednalo se o věčné spory mezi příslušníky římskokatolické církve a českobratrské církve evangelické. Co se týče publikací, které se zabývají historií Ţidů v Kloboukách, je situace poměrně neutěšená. V současné době se lze opřít pouze o několik autorů, jejichţ jména se v knihách o ţidovských komunitách u nás často opakují. Dále uţ jen o autory z 19. a počátků 20. století, jejichţ díla jsou však často zasaţena dobovým protiţidovským zaujetím. Jediná porevoluční novodobá publikace, která se ţidovské otázky v Kloboukách přímo dotýká, je velká kniha o Kloboukách, která zde bude nejednou citována, protoţe skýtá poměrně značné mnoţství podkladů, které byly následně rozšířeny a podrobněji zpracovány. Do tohoto obsáhlého sborníku přispěli svými články dva autoři, kteří se ţidovskou otázkou zabývají na svých pracovištích. S jedním z nich, jmenovitě s Jaroslavem Klenovským, se mi podařilo navázat kontakt a byl natolik laskav, ţe mi poskytl vhodné podklady pro vytvoření vizualizací kloboucké synagogy. Jedná se o dvě fotografie z jeho archivu, které byly pouţity při reanimaci synagogy. Během práce na vizualizaci jsem úzce spolupracovala s tvůrcem trojrozměrného modelu synagogy, Bc. Lukášem Černínem, dohlíţela na vytváření jednotlivých částí objektu, jejich grafické vyvedení, barevnost, velikost apod. Nápad vytvoření vizualizací přišel záhy poté, co jsem zjistila, ţe nejsou dochované ţádné fotografie, které by ukazovaly synagogu v její plné původní kráse. Fotografie jsou dle stavu templu pořízeny s největší pravděpodobností během války nebo aţ po ní. Vedle inţenýra Klenovského musím zmínit velikou ochotu ze strany pracovníků jednak Ţidovské obce v Praze, jednak Ţidovské obce v Brně. V počátcích mého pátrání po materiálech pro diplomovou práci mi velmi vyhověli a pomohli nastínit cestu, kterou bych se měla při svém sbírání údajů vydat. Zvláště pak byla ochotná PhDr. Alena Mikovcová ze ŢOB, která mi poskytla velké mnoţství informací i archivních materiálů. Kromě archiválií jako jsou Stanovy ţidovského soukromého modlitebního spolku v Kloboukách u Brna, Matriky narozených, oddaných a zemřelých a společné matriky, transportní seznamy a kartotéky, byly hojně vyuţity při hledání informací o klobouckých Ţidech i kroniky obecné, později obecné a měšťanské školy v Kloboukách a dále obecní kloboucké kroniky. Ovšem právě 7
obecní kronika je na údaje o svých ţidovských obyvatelích Klobouk velice skoupá. Jinak řečeno, kromě čísel ze sčítání lidu v nich není prakticky vůbec nic. Školní kroniky jsou na informace o ţidovských spoluobčanech a ţidovských ţácích školy mnohem bohatší. V neposlední řadě bylo vyuţito vzpomínek tří pamětníků a údajů z jedné rodinné kroniky. Jako pamětníci mi poskytli rozhovory Ing. Jindřich Koubek, první porevoluční kloboucký starosta, který jako dítě bydlel hned vedle synagogy, protoţe jeho otec koupil hostinec od Karla Lechnera, jednoho z klobouckých Ţidů. Dále mi mnoţství vhodných informací předala moje babička, Růţena Navrátilová, která v dětství bydlela v ulici Panská, dnes Masarykova, v níţ ţilo největší mnoţství klobouckých ţidovských rodin. Poslední pamětnicí, se kterou jsem problematiku klobouckých Ţidů rozebírala, byla moje prateta, Marie Vrbasová, která si velmi dobře vybavila ţidovské obchody v Kloboukách a některé podrobnosti týkající se vzhledu, chování či jednání klobouckých Ţidů. Velkou pokladnicí vzácných informací o Ţidech v Kloboukách v době okupace a těsně po válce se stala kronika rodiny Koubků, kterou sepsal v posledních letech svého ţivota otec bývalého starosty pan Jindřich Koubek starší. Ukázalo se, ţe dostatečné mnoţství textu je pro tuto práci vhodné a pouţitelné v té formě, v jaké ji zaznamenal autor, proto je zde ponechán bez větších úprav. Výpovědní hodnota o minimálně jedné kloboucké ţidovské rodině je nedocenitelná. Je docela dobře moţné, ţe se v městečku nachází takovéto pokladnice důleţitých informací i v jiných rodinách, ovšem k tomu by bylo nutné přistoupit jako k širšímu pátrání, zapojit více osob a také doufat v ochotu lidí tyhle záznamy propůjčit k bádání. Téma tedy jistě není vyčerpané a je moţné jej dále zkoumat hlavně v rámci zdrojů, které mohou být ukryty v Kloboukách či blízkém okolí. Tato diplomová práce se bude zabývat vývojem kloboucké ţidovské náboţenské obce v kontextu historických událostí, které ji zasáhly a různými způsoby ovlivnily její rozvoj, z pohledu výše jmenovaných zdrojů informací. V úvodní kapitole bude stručně nastíněna historie Ţidů v Čechách a na Moravě od dob středověku do 19. století, kdy se začali Ţidé pomalu, ale jistě stěhovat do menších měst a obcí, mezi nimiţ byly i Klobouky. Druhá kapitola přináší bliţší pohled do náboţenského ţivota obce, o kterém jinak není příliš mnoho zpráv, proto je nutné si vytvořit obrázek na základě 8
obecných informací jejich aplikací na místní regionální podmínky. Slavení jednotlivých ţidovských svátků má naštěstí svá četná pevně stanovená pravidla, která jsou místními podmínkami vţdy jen částečně upravena, proto pro určitou představu o průběhu oslav v Kloboukách není třeba příliš fantazie. Ve třetí kapitole bude čtenář uveden blíţe do běţného ţivota ţidovských občanů v Kloboukách, o kterém jsou opět jen kusé informace, nicméně i z nich si lze udělat částečnou představu o tom, jakým způsobem se stravovali či jakými velkými okamţiky byl jejich ţivot ovlivněn. Čtvrtá kapitola se zabývá souhrnem informací o Ţidovské náboţenské obci v Dambořicích, jejíţ historie je nejpozději od začátku 19. století úzce spjata s klobouckými Ţidy. Kloboucká ţidovská obec totiţ spadala pod rabinát sídlící právě v Dambořicích a je tedy jasné, ţe se kloboučtí Ţidé staly neodmyslitelnou součástí dění v Dambořicích, i kdyţ mnohé starosti řešil od konce 19. století spolek v Kloboukách sám. Nicméně třeba na ţidovském hřbitově v Dambořicích leţí kromě jednoho všichni zemřelí kloboučtí Ţidé, samozřejmě vyjma období 2. světové války a dále, kdy uţ v Kloboukách ţádní Ţidé trvale neţili, takţe nebylo koho pohřbívat. Proto bylo nutné zde vypsat alespoň základní informace o ţivotě Ţidů v Dambořicích, aby mohlo být dokonale pochopeno propojení obou ţidovských komunit. Pátá kapitola zavede čtenáře do Klobouk a popíše mu ve stručnosti historický vývoj městečka do poloviny 19. století s ohledem na části starších dějin městečka, týkajících se i Ţidů. Šestá kapitola, rozdělená podle informací z jednotlivých podkladů na šest částí, rozebírá vývoj kloboucké ţidovské náboţenské obce z několika úhlů pohledu a sleduje její osud aţ do poválečné doby a návratů z koncentračních táborů.
9
1 Z historie Židů v Čechách a na Moravě Ţidovské obce Čech a Moravy patří k aškenázskému kulturnímu okruhu1. Ţidé ţijí na území historických českých zemí jiţ od doby římské, kdy tudy putovali po obchodních stezkách a postupně se tu usazovali v římských sídlištích. Písemně je přítomnost Ţidů dokládána poprvé v 9. a 10. století. Známá je i zpráva ţidovského kupce, cestovatele a diplomata Ibrahima ibn Jakuba2, kde zaznamenává přítomnost Ţidů v Praze. Na Moravě je doloţena přítomnost Ţidů prvními prameny k roku 1067 a 1091, kdy se zmiňují o zakladateli hradu Podivín u Břeclavi (Ţid)3 a o ţidovské komunitě v Brně. V období 10. a 11. století byl u nás zahraniční obchod v rukou cizinců, především Ţidů, a v průběhu dalších století se Ţidé zaslouţili i o rozvoj domácího obchodu. Pro hospodářský ţivot země byla nepostradatelná jejich činnost v oblasti peněţních vztahů. Nejstarší úpravu právního postavení cizích kupců upravují privilegia Soběslava II. (1173-1178) z let 1174-1178, která navazují na ještě starší výsady kníţete Vratislava (1061-1092) z roku 1092. Ţidé se mohli volně usazovat podél obchodních cest nebo v blízkosti trţišť.4 Zprávy o Ţidech v raném středověku máme od kronikáře Kosmy a jeho pokračovatelů, kteří se zmiňují o ţidovských kupeckých osadách v 11. aţ 13. století na území Prahy, Brna a jiných obchodních center.
5
Dále dle Kosmy měla pro Ţidy
katastrofální následky jiţ první kříţová výprava, kdy roku 1096 došlo v Praze k velkému pogromu, přičemţ křiţáci nutili Ţidy stejně jako i na jiných místech v Evropě během své pouti ke křtu a zabíjeli ty, kteří odmítli.6 Usnesení IV. lateránského koncilu roku 1215, díky podnětu papeţe Innocence III. (1198-1216), zakázalo ţidovskému obyvatelstvu vlastnit půdu, zabývat se zemědělstvím a řemeslem a přikázalo jim nosit zvláštní označení7. Středověká společnost jim za hlavní zdroj obţivy určila obchod s penězi, jehoţ podstatou 1
Dnes se rozlišují dvě velké ţidovské skupiny – aškenázská a sefardská. Aškenázská ţije převáţně ve střední, severní a východní Evropě. 2 Jedná se o zprávu po jeho návštěvě střední Evropy někdy v letech 965-966, kterou arabští geografové citovali v 11. století. 3 Skutil, J.: Kosmovy zprávy o Podivínu a o moravském biskupství 11. století. In: Podivín: vlastivědný sborník jihomoravského města, 1997, s. 96-97. 4 Fiedler, J.: Ţidovské památky v Čechách a na Moravě, 1992, s. 5. 5 Šedinová, J.: Ţidé v Čechách a na Moravě, 2005, s. 41. 6 Pěkný, T.: Historie Ţidů v Čechách a na Moravě, 2001, s. 17. 7 Lišilo se dle doby a kraje, obvykle však se jednalo o zvláštní oděv nebo barevná znamení na oděvu, někdy se příkazy týkaly i vousů a účesů.
10
byl obchod s úroky, který byl křesťanům zakázaný. Další usnesení zmíněného koncilu se týkala sociální degradace Ţidů – nadále se směli usídlovat jen ve vyhrazených a uzavřených čtvrtích.8 Avšak nejdůleţitější úpravou právních poměrů Ţidů a základem ţidovského zákonodárství všeobecně v českých zemích se stala Statuta Judaeorum9 Přemysla Otakara II. (1253-1278) z roku 1254. Přemyslovo privilegium bylo s různými obměnami potvrzováno i budoucími českými králi, kteří měli v ţidovském obyvatelstvu stálý zdroj příjmů. Roku 1268 byla privilegia potvrzena pro brněnské, roku 1278 pro olomoucké Ţidy.10 Přesto i v českých zemích docházelo k pogromům a často k vypovězení Ţidů z měst, kteří se pak usídlovali na vrchnostenských statcích. Ve 14. století docházelo zejména v Německu k četným lidovým protiţidovským bouřím, nicméně vlna násilností zasáhla i Čechy a hlavně Moravu11. Ovšem nejvíce se do ţidovských dějin Čech zapsala doba Václava IV. (1376-1419), kdy praţské ghetto dne 18. dubna 1389, na poslední dny svátku Pesach, zaţilo největší pogrom ve svých dějinách aţ do období nacistické okupace. Pod záminkou údajného
znesvěcení
hostie
a
v důsledku
jiţ
dlouho
protiţidovských nálad při něm přišlo o ţivot přes tři tisíce osob.
vzrůstajících
12
Husitské revoluční hnutí Ţidé přivítali a podporovali je v bojových akcích, především pak finančně a obchodně, kdyţ husitům dováţeli zbraně. Husitská revoluce, která oslabila feudální společenské vazby, uvolnila na čas i některá omezení týkající se Ţidů a mohli nabývat do jisté míry i řemeslných znalostí. Na druhou stranu je nutné říci, ţe i husité, ač byli Ţidy podporováni, se na nich dopustili násilností.13 K radikální proměně ţidovského osídlení došlo na Moravě, kde byli roku 1454 Ţidé vypovězení z královských měst14 a po příštích 350 let sem směli 8
Fiedler, J.: c. d., s. 6. Ve 32 paragrafech jsou sepsány základní zákony, které pevně stanovují poměr Ţidů k panovníkovi, omezují jejich styk s křesťanským obyvatelstvem a určují zásady platné pro značně autonomní správní a soudní praxi uvnitř ţidovských obcí. Ţidé se na základě privilegia stávají přímými poddanými krále, který jim zaručuje ochranu, svobodu náboţenského ţivota a povoluje obchod s penězi. Za slíbenou ochranu a výsady musí Ţidé platit králi daně a poskytovat půjčky. Útok proti Ţidům má být dále posuzován jako útok proti královské komoře. Za způsobení újmy na zdraví či majetku nebo za zabití Ţida byly privilegii stanoveny různé tresty, většinou peněţní pokuty a odškodné, někdy i smrt. 10 Pěkný, T.: Historie Ţidů v Čechách a na Moravě. 2., přeprac. a rozš. vyd., 2001 s. 25. 11 Jednalo se o města Čáslav, Jindřichův Hradec, Kouřim, Znojmo, Jemnice a Třebíč. 12 Fiedler, J.: c. d., s. 9. 13 Pěkný, T.: c. d., s. 40. 14 Jednalo se o města Brno, Olomouc, Znojmo a Uničov, roku 1514 byli vypouzeni i z Uherského Hradiště. 9
11
přicházet pouze na trhy a v soudní dny, aţ do počátku 18. století tu většinou nesměli přespat a aţ do doby Josefa II. platili za kaţdý vstup osobní clo.15 V Čechách náleţela vůdčí pozice vţdy praţské ţidovské obci, pod jejímţ vlivem byly malé venkovské komunity. Ke změně došlo aţ ve 2. polovině 17. století, kdy se v Čechách vytvořila samostatná organizace venkovského ţidovstva. Na Moravě se takový spolek utvořil jiţ v průběhu 16. století a zde funkci určitého duchovního centra plnil Mikulov, který byl od poloviny 16. století sídlem moravského zemského rabína. V této funkci zde působili i dva později praţští významní vrchní rabíni Jehuda Liwa ben Becalel (1512-1609) a David Oppenheim (1667-1736). Právě Jehuda Liwa ben Becalel, známý spíše jako Rabbi Löw, patřil spolu s primasem ţidovské obce a dvorním Ţidem Rudolfa II. (1576-1611), bankéřem a obchodníkem Mordechajem ben Šemuel Maiselem (1528-1601) k největším a nejznámějším postavám tohoto období v praţské ţidovské obci.16 Na počátku 80. let proměnily ţivot ţidovských obcí v habsburské monarchii zákony císaře Josefa II. (1780-1790), které představovaly největší zásah do ţidovského zákonodárství od dob Přemysla Otakara II. Josefínské reformy obsahovaly vedle formálního zrovnoprávnění judaismu s ostatními konfesemi také zrušení povinnosti zvláštního označení Ţidů (1781) a povolovaly ţidovskému obyvatelstvu věnovat se bez omezení obchodu, řemeslům i zemědělství.17 Ve stejném roce povolil císař Ţidům v Čechách i na Moravě navštěvovat všechny typy škol včetně univerzit. V rámci germanizace bylo vydáno nařízení roku 1787, které přikazovalo všem Ţidům přijmout stálé německé příjmení a vybrat si osobní jméno ze seznamu 109 povolených muţských a 35 ţenských jmen. Reformy shrnoval a doplňoval Systemální ţidovský patent z roku 1797, který mj. omezil ţidovské domovní právo na místa, kde ţili roku 1725.18 Rovnoprávnost Ţidů s ostatními obyvateli proběhla ve dvou fázích. V roce 1848 a v několika dalších letech, kdy bylo Ţidům dovoleno svobodné stěhování se a usazování se, mohli pracovat ve státní sféře a byly zrušeny některé
15
Pěkný T.: c. d., s. 50. Šedinová, J.: Ţidé v Čechách a na Moravě. In: Ţidé – dějiny a kultura, s. 44. 17 Fiedler, J.: c. d., s. 20. 18 Pěkný, T.: c. d., s. 89. 16
12
středověké přeţitky, jako například ghetta. Plnou rovnoprávnost pak Ţidé získali v roce 1867.19
2 Judaismus a Tóra Judaismus vznikl jako první monoteistické náboţenství vůbec, je starý přes tři tisíce let. Podle Tóry jsou předky izraelského národa tři praotcové - Abrahám, Izák a Jákob - jsou líčeni jako lidé, kteří věřili v jednoho boha. Ţidovství se v průběhu svých dějin různými způsoby měnilo a všeobecně lze říci, ţe aţ do Velké francouzské revoluce se vyvíjelo v rámci náboţenských zákonů. V mezích, které stanovili velcí staří rabíni v Talmudu. Judaismus povaţuje Tóru za zjevení Boţí, její zákony jsou tudíţ neměnné. Je to pravděpodobně jediné dogma judaismu. Zákony však ponechávají prostor pro interpretaci a přizpůsobení různým podmínkám. Nejspíš i proto judaismus přetrval do dnešních, protoţe se adaptoval na ţivot v diaspoře bez vlastního státu.20
2.1 Tóra Tóra znamená v překladu doslova učení. Zahrnuje soubor tradičních etických a rituálních pravidel, kterými se řídí ţivot Ţidů. Ţidovští myslitelé se vţdy trochu obávali, kdyţ měli definovat Tóru a vystihnout při tom její podstatu. Nicméně přesto se v Talmudu zachovalo několik výstiţných shrnutí. Nejslavnější z nich pochází od patriarchy Hilela z 1. století př. n. l. Vysvětluje jím jistému pohanovi, uvaţujícím o přijetí ţidovské víry, celou Tóru tak, aby ji pochopil, zatímco bude stát na jedné noze. Odpověď patriarchy zněla: „Nedělej svému bliţnímu to, co sám nenávidíš. To je celá Tóra, zbytek je komentář. Jdi a studuj!“21 Tóra se v širším pojetí toho slova skládá ze dvou vzájemně svázaných částí. Jednak Tóra psaná (tora še-bi-chtav), jednak Tóra ústní (tora še-be-al-pe). Psanou Tórou se rozumí hebrejská bible a tvoří ji pět knih Mojţíšových neboli 19
Pěkný, T.: c. d., s. 99. Spiegel, P.: Kdo jsou Ţidé?, 2007, s. 25. 21 Putík, A.: Ţidovské náboţenství. In: Ţidovské tradice a zvyky, 1992, s. 7. 20
13
Pentateuch22. K tomu se přidávají spisy proroků, Knihy Jozue, Knihy soudců, Knihy Králů, Ţalmy, Přísloví Šalamounova, Kniha Rút, Pláč Jeremiášův, Kniha Job, Šalamounova Píseň písní, Kniha Ester, Kniha Nehemiáš, Kniha Ezdráš a Letopisy.23 „Mimořádné postavení Tóry jí zajišťuje nejčestnější místo v synagogální liturgii. Předčítá se z ní především v sobotu, pondělí, ve čtvrtek, dále o novém měsíci, svátcích a půstech. Náboţenské zvyklosti předpisují, aby se celý Pentateuch probral během jednoho roku.“24 Celá kniha je proto rozdělena na 54 oddílů, které se čtou o Šabatech, a celý cyklus začíná a končí vţdy na svátek zvaný Simchat Tóra neboli radost z Tóry. Ústní Tóra je souhrnem učení, jehoţ prapůvod se odvozuje od zjevení na hoře Sinaj. Zahrnuje dvě oblast – halachu a hagadu, kde halacha stanovuje závazná pravidla jednání ve všech oblastech ţivota, tzv. micvot, a hagada se věnuje etickým a filosofickým otázkám prostřednictvím příběhů, podobenství, přísloví i anekdot. Během času došlo k utřídění a kodifikaci halachy v díle zvaném Mišna (opakování, učení), na které později navazuje další práce Gemara (ukončení).25 Oba dva díly tvoří dohromady Talmud (z hebrejského lilmod čili učit se). Talmud má ovšem dvě verze, a to významnější babylonskou a menší jeruzalémskou. Celý spis byl dokončen aţ v 5. století n. l.26
2.2 Židovské svátky Aby bylo moţné vytvořit si představu o tom, jakým způsobem slavili Ţidé v Kloboukách svátky a slavnosti, čím se řídil celý jejich rok, potaţmo náboţenský ţivot, je nutné mít základní informace o těchto mimořádných dnech. Podle výpovědi pamětníků kloboučtí Ţidé skutečně tradice dodrţovali, do Klobouk se scházeli Ţidé z celého širokého okolí, i ze samotných Dambořic.27
22
Hebrejské názvy pěti knih jsou 1. Berešit (Na počátku), 2. Šemot (Jména), 3. Vajikra (A zavolal), 4. Bamidbar (Na poušti), 5. Devarim (Slova). Latinské výrazy pro Mojţíšovy knihy jsou pak Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. 23 Spiegel, P.: c. d., s. 42. 24 Putík, A.: Ţidovské náboţenství. In: Ţidovské tradice a zvyky, 1992, s. 11. 25 Tamtéţ, s. 11. 26 Spiegel, P.: c. d., s. 42. 27 Z rozhovorů s pí. Vrbasovou.
14
Tudíţ je důleţité zde uvést ty nejzásadnější svátky a zvyklosti, které k nim neodmyslitelně patří, i kdyţ se regionálně mohou mírně lišit. Řád ţidovských bohosluţeb je pevně vymezen střídáním dne a noci, všedních dní se šabatem a svátky. Zavedení tří denních modliteb28 i slavení nejvýznamnějších svátků mají svůj původ v příkazech Tóry. Po zničení chrámu Římany bylo přinášení obětí nahrazeno modlitbou a studiem Tóry. Při bohosluţbách pouţívají Ţidé dvou modlitebních knih. Jednak je to Sidur, který obsahuje modlitby všedního dne, šabatu a nového měsíce, jednak Machzor, kde jsou modlitby pro svátky.29 Slavnosti a svátky jsou svaté dny ţidovského roku. Svátky (hebr. chagim či jamim tovim, tj. dny sváteční) se slaví především modlitbou a společnou bohosluţbou v synagoze a v rodinách. „Správné proţívání svátků umoţňuje radovat se společně před Hospodinem, připomíná však také váţnost obrácení a skutečnou situaci hříšného člověka před Bohem. Jsou to mnohdy příleţitosti k hlásání a předávání víry, k poučování, k upevnění rodinného svazku a ţidovské komunity.“30 Co se týče vývoje samotných ţidovských svátků, který ovšem tato práce nemůţe postihnout, je dobré si uvědomit, ţe v nich můţeme odkrýt prvky poukazující např. ještě na kočovnické období izraelských kmenů, kdy teprve přecházely pomalu k zemědělství. Všechny svátky jsou na jednu stranu striktně zaměřeny na Boha, na stranu druhou jsou také spojeny s určitou událostí izraelských dějin. Celý průběh ţidovského roku se řídí lunisolárním kalendářem, kdy velký časový úsek, který je dán oběhem Země kolem slunce, je dělen na 12(13) úseků podle fází Měsíce.31 To znamená, ţe na rozdíl od křesťanů, jejichţ kalendář se řídí dle Slunce, i muslimů, kteří vyuţívají zase pouze Měsíce pro svůj kalendář, pouţívají Ţidé oba prvky, a proto je jejich luach tak sloţitý.
28
Modlitby: ranní – šachrit, odpolední – mincha, večerní – maariv. Putík, A.: Bohosluţba všedních dní a svátků. In: Ţidovské tradice a zvyky, 1992, s. 35. 30 Vícha, K.: Symboly a svátky muslimů a Ţidů, 1996, s. 8. 31 Kunetka, F.: Budeš se radovat před Hospodinem, svým Bohem" (DT 16,11): ţidovský rok a jeho svátky, 1998, s. 9. 29
15
Dokonce i ţidovský den začíná jinak. Trvá od soumraku do soumraku, tj. začátek i konec dne určuje západ Slunce podle slov biblické knihy Berešit: „Byl večer a bylo jitro, den první.“32 Zásadní momenty roku jsou ale právě ony jiţ zmíněné svátky, různé slavnosti a polosvátky. Během roku jich proběhne asi dvacet. Svátky jsou zde rozděleny podle Františka Kunetky33: 1. Týdenní svátek – Šabat 2. Poutní svátky – Pesach, Šavuot, Sukot 3. Velké svátky – Roš ha-šana, Jom kipur 4. Menší svátky – Chanuka, Purim, Roš chodeš, Tu be-švat, Lag beomer 5. Den smutku a postní dny – Tiša be-av, Postní dny 6. Národní svátky a vzpomínkové dny O všech výše zmíněných poutních a velkých svátcích včetně týdenního a vybraných malých zde bude krátce pojednáno tak, aby čtenář získal ucelený přehled a představu, jak tyto svátky tradičně probíhají a z jaké příčiny jsou slaveny. Pro rozsáhlost tématu není v moţnostech této práce obsáhnout všechny podrobnosti jednotlivých svátků, ani celý jejich vývoj zasahující aţ do rané historie ţidovského národa. Tyto informace budou spíše naznačeny a mohou být předmětem dalšího studia a zkoumání.
2.2.1 Šabat „Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat ţádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, ţádné tvé dobytče ani tvůj host, který ţije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, ţe jsi byl otrokem v egyptské zemi a ţe tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaţenou paţí. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodrţovat den odpočinku.“34
32
Genesis 1,5. Kunetka, F.: c. d., s. 5. 34 Deuteronomium 5, 12-15. 33
16
Šabat je ústředním tématem ţidovské víry. Je obsaţen uţ v deseti Boţích přikázáních, a proto jej lze nazývat pra-svátkem Ţidů. Je významnější a posvátnější neţ všechny ostatní svátky, i kdyţ Jom kipur (Den smíření) bývá obecně povaţován za ten nejdůleţitější svátek. Nicméně i tento den je zdůrazňován označením Šabat šabatů, i kdyby nebyl zrovna v sobotu. Smysl oslavy Šabatu spočívá v zastavení veškeré práce, v odpočinku a v duševním obrození prostřednictvím modlitby a studia Tóry. Slavení Šabatu vedlo pravděpodobně ke vzniku synagogy, kde se konají bohosluţby v pátek večer, hlavní shromáţdění je v sobotu dopoledne. Šabat je jedním ze tří slavení domácí bohosluţby, kterými je vyjádřena její posvátnost a důstojnost. Z toho důvodu má tento den velký význam pro ţivot ţidovské rodiny.35 Šabat není dnem smutku plným zákazů, právě naopak. Výrok „nazveš-li den odpočinku rozkošným“36 je spíše ponukou k potěšení ze šabatu. K těmto radostem patří tři šabatové hostiny (seudot), slavnostní oblečení, osvětlení místnosti, dostatek spánku.37 Příprava na Šabat začíná často jiţ v polovině týdne nakupováním jídla, uklízením domu apod. Významné je pečení sobotních chlebů (chala či barches) v pátek. Vzhledem k tomu, ţe o Šabatu se nesmí vařit, je nutné připravit veškeré jídlo dopředu. Součástí přípravy na Šabat je také rituální lázeň (mikve), ve které ze sebe Ţidé smývají veškerá trápení všedních dní a duchovně se očišťují. Podle tradičního ritu následuje několik po sobě jdoucích činností a událostí, které začínají v pátek v předvečer. Muţi jdou do synagogy a ţeny chystají doma večeři, k níţ patří jiţ zmíněná chala, kalich s vínem, solnička a dva svícny. Ţena pronese nad zapálenými svícemi modlitbu a čeká spolu s dcerami na příchod otce rodiny a synů z bohosluţby. Otec rodiny zahájí večeři poţehnáním (modlitba kiduš) nad vínem a nad chlebem, dále se podává tradičně několik chodů jídla38, mezi nimiţ se zpívají písně o kráse Šabatu.39
35
Kunetka, F.: c. d., s. 18. Izajáš 58,13. 37 Putík, A.: Bohosluţba všedních dní a svátků. In: Ţidovské tradice a zvyky, 1992, s. 39. 38 Ţidé jedí v sobotu polévky, zeleninu, brambory, maso a ryby. Po večeři se podává káva, čaj i zákusky. 39 Vícha, K.: c. d., s. 10. 36
17
Ráno začíná bohosluţbou v synagoze, která má slavnostnější atmosféru neţ ostatní bohosluţby v týdnu, poté se rodina opět sejde u slavnostně prostřeného stolu, odříká se kiduš nad vínem či pálenkou a znovu se při hostině i po ní utuţují rodinné vztahy. Po odpoledni věnovaném odpočinku nebo studiu se muţi znovu vydávají do synagogy k modlitbě mincha. Následuje třetí jídlo obvykle v přítomnosti rabína či učence. Ten také přednáší na téma z Tóry, které se týká příslušného týdne. Jinými slovy, pokud člověk dodrţuje Šabat a chodí kaţdý týden do synagogy, vyslechne si a přečte v průběhu roku všech pět knih Mojţíšových.40 Mezi konec Šabatu a před začátek dalšího všedního dne je vloţen obřad zvaný Havdala (rozdělení, odlišení). K němu je třeba obvyklý pohár vína, nádoba s vonným kořením a svíčky. Tímto obřadem se odděluje den sobotní od dnů všedních a znamená loučení se Šabatem. Jako první čin dalšího dne je zapálena svíčka, která připomíná také první den stvoření: „I řekl Bůh: ‚Buď světlo!’ A bylo světlo.“41 Na závěr je potřeba ještě vysvětlit blíţe, co znamená ono zastavení veškeré práce o šabatu, které bylo zmíněno výše. „Za práci se v ţidovství povaţuje vše, co bezprostředně zasahuje do fyzikálního světa, v čem se projevuje lidská dominance.“42 O Šabatu se tedy nesmějí trhat květiny, zapálit zápalka, řídit auto, rozsvěcovat světlo, vařit, dívat se na televizi, poslouchat rádio či sedět u počítače. Nesmí se ani tlačit dětský kočárek po ulici, zato se třeba mohou vyskládat všechny kníţky z domácí knihovny a přemístit do polic na druhé straně pokoje. Tohle práce není. Jinými slovy nejde o to, jestli a do jaké míry je činnost fyzicky či psychicky náročná, ale o to, zda přímo zasahuje do běhu světa.43
40
Spiegel, P.: c. d., s. 154. Genesis 1,3. 42 Spiegel, P.: c. d., s. 147. 43 Tamtéţ, s. 148. 41
18
2.2.2 Pesach Podle Tóry je Pesach prvním z poutních svátků ročního náboţenského cyklu. Navazuje na starý nomádský svátek44, který byl teologizován a historizován. Stává se součástí náboţenských dějin a svátkem dějin spásy.45 Centrálním obsahem celého slavení je vysvobození z egyptského otroctví, největší události dějin Izraele. Pro Ţidy je to moţná svátek nejdůleţitější, protoţe historie odchodu z Egypta poloţila základy k vytvoření ţidovského národa.46 Jméno je pravděpodobně odvozeno od desáté egyptské rány, kdy Bůh překročil (hebr. pasach) domy synů Izraele a ušetřil jejich prvorozené. Večer před vysvobozením obětovaly všechny izraelské rodiny v Egyptě beránka. Oběť beránka se na paměť této události stala i součástí pesachových obřadů aţ do zničení chrámu. Druhý typický prvek spojený s oslavou svátku Pesach je poţívání nekvašeného chleba maca, v jidiš47 maces. I s macesy je spojena biblická tradice, podle níţ museli synové Izraele opustit Egypt tak rychle, ţe připravené těsto nestačilo zkvasit. Z něho pak pekli placky a těmi se ţivili. Během svátku se dále nesmí jíst ani v domě uchovávat chamec48.49 Odůvodnění najdeme opět v jedné z pěti knih Mojţíšových. „Mojţíš řekl lidu: Pamatujte na tento den, kdy jste vyšli z Egypta, z domu otroctví. Hospodin vás odtud vyvedl pevnou rukou. Proto se nesmí jíst nic kvašeného. Vycházíte dnes, v měsíci ábíbu. Aţ tě Hospodin uvede do země Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Chivejců a Jebúsejců, o níţ se zavázal tvým otcům přísahou, ţe ji dá tobě, zemi oplývající mlékem a medem, budeš v ní tohoto měsíce konat tuto sluţbu: Sedm dní budeš jíst nekvašené chleby. Sedmého dne bude slavnost Hospodinova. Nekvašené chleby se budou jíst po sedm dní. Nespatří se u tebe nic kvašeného, na celém tvém území se u tebe nespatří ţádný 44
Nomádi znali jarní kultovní slavnost, která se konala v období jarního úplňku a to v situaci „přechodu“, přesunu ze zimní pastvy na jarní. Úkon se děje při západu slunce a prodluţuje se aţ do noci. Spočívá v zabití malého zvířete a následující hostině. Více Kunetka, F.: Budeš se radovat před Hospodinem, svým Bohem" (DT 16,11): ţidovský rok a jeho svátky, 1998, s. 32. 45 Kunetka, F.: c. d., s. 33. 46 Spiegel, P.: c .d., s. 192. 47 Z něm. Jüdisch Deutsch (ţidovská němčina), dnes je ovšem tento jazyk více neţ čtyř milionů Ţidů na celém světě ovlivněn výrazy přejatými z hebrejštiny a jazyků dalších mnoha národů, se kterými se Ţidé ţijící převáţně v diaspoře setkávají. 48 Pokrmy připravované z pšeničné, ţitné, ječné, ovesné nebo špaldové mouky, na niţ mohla delší dobu působit voda, takţe došlo ke kvašení. Týká se nejen pečiva, ale i nápojů, např. piva, pálenek z obilí apod. 49 Putík, A.: Bohosluţba všedních dní a svátků. In: Ţidovské tradice a zvyky, 1992, s. 49.
19
kvas. V onen den svému synovi oznámíš: ‚To je proto, co mi prokázal Hospodin, kdyţ jsem vycházel z Egypta.‘ A budeš to mít jako znamení na své ruce a jako připomínku mezi svýma očima, aby v tvých ústech zůstal Hospodinův zákon, neboť pevnou rukou tě vyvedl Hospodin z Egypta. Budeš dbát na toto nařízení ve stanovený čas rok co rok.“50 Pesach51 se slaví v diaspoře po osm dní od 15. do 22. Nisanu, čímţ zasahuje v gregoriánském kalendáři do dubna a května. Protoţe se o Pesachu nesmí jíst ani v domě nacházet nic kvašeného, jsou velmi důleţité přípravy, kdy je celé obydlí pečlivě umyto a uklizeno. Dále je nutné rituálně očistit (košerovat) nádobí, pokud bylo toto nádobí obvykle pouţíváno i během roku. V některých rodinách se však pro tyto potřeby pořizuje zvláštní sada nádobí, tzv. pesachové (pesachdig). Košer musejí být ale i veškeré potraviny, dokonce košer le-Pesach. Znamená to, ţe při výrobě potravin i při poráţce zvířat dohlíţí dozorce (mašgiach) na to, aby se do kontaktu se surovinami určenými pro slavnostní hodování nedostalo nic, co je zkvašené.52 Nejdůleţitějším okamţikem celé slavnosti je sederový53 večer, který plní tři funkce. Jedná se o večeři, náboţenský obřad a společenskou událost v jednom. Večeře má poměrně komplikovaný průběh, proto tu bude spíše načrtnut. Odchod z Egypta se totiţ připomíná takovým způsobem, kdy se v přesně stanoveném pořádku pojídají určitá rituální jídla a otec (ba’al ha’bajit – pán domu), jenţ vede sederovou hostinu, přitom předčítá z Pesachové hagady54.
55
Před ním leţí
56
tři macesy zavinuté do macesové pokrývky se třemi kapsami . Vedle se nachází sederový talíř s několika důlky a symbolickými pokrmy57. Mimo to se na stole 50
Exodus 13,3-10. Jiný název dle ţidovské tradice je Chag ha-macot (svátek nekvašených chlebů) nebo zman cherutenu (období naší svobody). 52 Spiegel, P.: c. d., s. 195. 53 Seder znamená uspořádání, pořádek. Stejně tak je to i s překladem výrazu pro modlitební kníţku sidur. 54 Hagada (vyprávění) je soubor modliteb, poţehnání, příběhů a písní, komentářů i vysvětlivek vztahujících se k východu Izraele z Egypta. Jsou v ní jako v jedné z mála bohosluţebných knih bohaté ilustrace. 55 Putík, A.: Bohosluţba všedních dní a svátků. In: Ţidovské tradice a zvyky, 1992, s. 51. 56 Symbol tří ţidovských společenských vrstev – prostý lid, leviti (příslušníci kmene Levi), koheni (kněţí). 57 Zeroa – pečená kost, připomínající obětního beránka, bejca – vejce, vzpomínka na sváteční oběti a také rozboření Chrámu, maror – hořké byliny (křen, petrţel, ředkvičky), připomenutí hořkosti otroctví, karpas – petrţel, brambor, symbolizující čas jara, charoset – kaše z ořechů, jablek a vína, mandlí, rozinek i skořice, představující maltu, a tím i otrockou práci. 51
20
nachází ještě mísa se slanou vodou jako upomínka slz, které prolili Ţidé v otroctví, dále pohár vína pro proroka Eliáše58 a čtyři poháry vína, které má vypít kaţdý účastník sederové večeře na znamení čtyř vět59, kterými Bůh oznámil vyvedení svého lidu z Egypta. Průběh večeře lze v heslech zachytit takto: 1. KIDUŠ – poţehnání nad prvním kalichem. 2. URCHAC – umytí rukou předsedajícího/otce před jídlem . 3. KARPAS – jedení salátu namáčeného ve slavné vodě. 4. JACHAC – rozlomení střední porce nekvašeného chleba. 5. MAGID – recitace hagady – nejmladší dítě se ptá a otec rodiny vysvětluje původ, historii a smysl svátku; během vyprávění se naplní druhý kalich. 6. RACHCÁ – umytí rukou všech před jídlem. 7. MOCI MACÁ – poţehnání nad dvěma oddělenými chleby. 8. MAROR – jedení hořkých bylin namáčených v omáčce. 9. KORECH – namáčení bylin společně s chlebem. 10. ŠULCHAN ORECH – prostřený stůl (večeře) – začíná se vejci. 11. CAFUN – jedení porce chleba, uschované na začátku obřadu. 12. BARECH – modlitba po jídle – třetí kalich. 13. HALEL – zpěv halelových ţalmů – čtvrtý kalich. 14. NIRCÁ – závěrečný zpěv. V minulosti bylo slavení Pesachu v křesťanských zemích velmi nebezpečné. Ţidovské oslavy se totiţ téměř shodují s křesťanskými Velikonocemi, coţ nepřekvapuje, protoţe sederová večeře je večeří Páně, kterou však Jeţíš upravil, kdyţ prohlásil maces za své tělo a víno za svou krev. V tu dobu byl také zrazen a posléze ukřiţován, coţ vedlo k prohlášení Ţidů církví za Boţí vrahy a rozpoutávání protiţidovských nálad, tudíţ v minulosti docházelo k pogromům na Ţidech právě v období Pesachu.60
58
Předpověděl příchod Mesiáše, jehoţ příchod Ţidé stále očekávají. Byly to věty: „Vyvedu vás“, „Zachráním vás“, „Vykoupím vás z otroctví“ a „Vyvolím si vás za svůj lid“. 60 Spiegel, P.: c. d., s. 197. 59
21
Dnes Ţidé slaví Pesach nejen jako vzpomínku na záchranu v dávné minulosti, ale i jako výraz stálého zápasu za osvobození těch bratří a sester v ţidovské víře, kteří jsou kdekoliv na světě utlačování, kteří nemohou ţít svobodně a kterým je znemoţňováno svobodně vyznávat svou víru. Slavení Pesachu je tudíţ kromě prosby k Bohu také ţivoucí a naléhavou výzvou všem faraonům současnosti: „Let my people go!“61
2.2.3 Šavu’ot Sedm týdnů po Velikonocích slaví křesťané Svatodušní svátky neboli letnice k uctění Ducha svatého, kdy se kostely zdobí květinami a větvičkami. V té době slaví i Ţidé svátek Šavu’ot62, ze kterého letnice později vyšly.63 Původ svátku je předizrealský, jednalo se o kenaanský zemědělský svátek ţní. Svátek Pesachu a Svátek týdnů spolu souvisí, jednak tím, ţe jeho jméno upomíná na sedm týdnů, které tento svátek dělí od druhého dne Pesachu, jednak počítáním omerů64, které začíná druhého dne svátku Pesach. To je opět odvozeno z Tóry: „Potom si odpočítáte ode dne po dni odpočinku, ode dne, kdy jste přinesli snopek k oběti podávání, plných sedm týdnů. Ke dni po sedmém dni odpočinku napočítáte padesát dní a pak přinesete Hospodinu novou přídavnou oběť.“65 Šavu’ot se slaví vţdy 6. a 7. Sivanu. V době jeho konání, u nás obvykle v druhé polovině května, dozrává ve Svaté zemi pšenice. „Z nové úrody se na znamení díku přinášela oběť v chrámu. Vděčnost Stvořiteli za vše, co země dává lidem, se dnes vyjadřuje slavnostním vyzdobením synagog a domovů květinami a ratolestmi stromů.“66 Svátek je přirozeně spojen i s historickou událostí, a tou je v tomto případě den, kdy Hospodin předal Mojţíšovi zákon – 613 příkazů a zákazů včetně Desatera boţích přikázání, které ţidovský lid přijal nejen za tehdejší generaci, ale i za generace budoucí. 61
Kunetka, F.: c. d., s. 53. V Tóře je označen jako „slavnost ţně“ nebo „den prvních snopků“ či „svátek týdnů“. 63 Spiegel, P.: c. d., s. 199. 64 Omer je hebrejské slovo značící snop obilí. 65 Leviticus 23,15-16. 66 Putík, A.: Bohosluţba všedních dní a svátků. In: Ţidovské tradice a zvyky, 1992, s. 53. 62
22
Šavu’ot trvá v Izraeli jeden den, v diaspoře dva. Začíná se ranními modlitbami, kdy se recituje aramejská modlitba Akdamot s tématem odměny spravedlivých. Druhý den se čte knih Rut, jejíţ děj se odehrává při sklizni a především oslavuje přijetí víry. Ke zvykům týkajících se tohoto svátku patří příprava mléčných jídel, symbolizujících „zemi oplývající mlékem a medem“. Tak jako je Pesach znamením tělesné svobody, je Šavu’ot s darováním Zákona jakoţto morálního základu Tóry znamením duchovní svobody.
2.2.4 Sukot I třetí z původně poutních svátků je agrárního původu a slavil se jako slavnost sklizně. Sukot je slaven na konci září či začátku října, tedy mezi 15. a 23. tišri. Dva první a dva poslední dny jsou spojeny se zákazem práce. Sukot neboli Svátek stánků je spojen s putováním Sinajskou pouští po osvobození z Egypta, kdy Ţidé přespávali ve stanech. Proto se k tomuto svátku vztahuje příkaz pobývat sedm dní ve stáncích, stanech či chýších (hebr. Sukka).67 Příkaz pochází opět z knihy Leviticus: „Nuţe, patnáctého dne sedmého měsíce, kdyţ sklidíte zemskou úrodu, budete po sedm dnů slavit slavnost Hospodinovu. Prvního dne bude slavnost odpočinutí i osmého dne bude slavnost odpočinutí. Prvého dne si vezmete plody ušlechtilých stromů, palmové ratolesti, větve myrtových keřů a potočních topolů a sedm dní se budete radovat před Hospodinem, svým Bohem. Tuto slavnost budete Hospodinu slavit po sedm dní v roce. To je provţdy platné nařízení pro všechna vaše pokolení. Budete ji slavit v sedmém měsíci. Sedm dní budete bydlet ve stáncích; všichni domorodci v Izraeli budou bydlet ve stáncích, aby všechna vaše pokolení věděla, ţe jsem přechovával Izraelce ve stáncích, kdyţ jsem je vyvedl z egyptské země. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“68 Rabíni toto přikázání doprovodili velmi přesným popisem vzhledu těchto chýší, kde nejdůleţitější je střecha. Musí být pokryta větvemi listnatých stromů nebo chvojím, přes které musí být večer vidět hvězdy. V ideálním případě by
67 68
Kunetka, F.: c. d., s. 60. Leviticus 23,39-43.
23
v něm Ţid měl strávit celý týden, stolovat a studovat Tóru. Vnitřek chýše je vyzdoben květy a plody, stěny se někdy pokrývají synagogálními textiliemi.69 Chýše se dříve stavěly na vinicích a zahradách, dnes ve městech je staví na balkonech. Chatrnost chýše má symbolizovat úplné odevzdání se do rukou Boţích, vţdyť přece celý ţivot se podobá chýši a její ochrana je relativní. Bez Boha není důvěry.70 Proto se Ţidé řídí heslem „Ţij a důvěřuj, těš se ze ţivota“ především o tomto svátku, který je svátkem radosti a poděkování za vše, co příroda poskytuje. To je obsaţeno i v obřadu máváním lulavem, kdy Tóra přikazuje pouţití větví či plodů čtyř rostlin71. Mávání svazkem ratolestí tvoří důleţitou část ranních bohosluţeb pro všechny dny svátku s výjimkou Šabatu.72 Zajímavá je symbolika jednotlivých ratolestí. Podle rabínského výkladu znamenají tyto čtyři druhy izraelský lid, který je sloţen ze čtyř částí a musí drţet stále pospolu. „Chuť a vůně etrogu představuje člověka, který studuje Tóru a koná dobré skutky. Palmová ratolest sice nevoní, ale má chuť. Symbolizuje Ţidy, kteří znají Tóru, ale nekonají dobré skutky. Myrta voní, nemá ale chuť. To jsou Ţidé, kteří činí dobro, ale neovládají Tóru. A konečně vrba. Nevoní ani nemá chuť.“73 Jedná se tedy o Ţidy, kteří neovládají Tóru ani nekonají ţádné dobré skutky. Sukot končí slavností hoša’na –raba, kdy se koná celkem sedm slavnostních okruhů obcházení a tématem modliteb jsou prosby o spásu a obnovení chrámu. Přímo navazující svátek je Šmini aceret, kdy se čte kniha Kazatel. Je to samostatný svátek, který má jiný průběh neţ Sukot. Jeho stěţejní částí je Musaf s prosbou za déšť – Tefilat gešem. Bez příchodu podzimního a později jarního období deštů by se země změnila ve vyprahlou poušť. Následuje také modlitba za zemřelé, která je na pořadu dne čtyřikrát do roka. Po Šmini aceret se odehraje Simchat Tóra neboli radost z Tóry či ze Zákona. V Izraeli se slaví ve stejný den jako Šmini aceret, v diaspoře následující devátý den. Svátek pochází z doby vzniku Talmudu a Ţidé v Babylónii jej začali slavit 69
Vícha, K.: c. d., s. 14. Spiegel, P.: c. d., s. 175. 71 Etrog – plod cedrátu, lulav – ratolest datlové palmy, hadasim – tři větvičky myrty, aravot – dvě větvičky vrt rostoucích při potocích. Etrog je třeba chránit před poškozením, proto se ukládal do stříbrných schránek. Etrogem jsou vázány svazky ratolestí dohromady. 72 Putík, A.: Bohosluţba všedních dní a svátků. In: Ţidovské tradice a zvyky, 1992, s. 55. 73 Spiegel, P.: c. d., s. 176. 70
24
proto, aby si připomněli završení celoročního cyklu čtení Tóry.74 Během roku se přečte celá a začíná se číst znovu, poněvadţ moudrost obsaţená v Tóře je nekonečná. Uţ na Šmini aceret se v synagoze radostně tančí, ovšem na svátek Simchat Tóra je radost ještě intenzivnější a spolu s tancem ho ovládají docela. Výrazem této radosti jsou dva prvky. Za prvé hakafot neboli průvody, kdy Ţidé obchází při ranní a večerní bohosluţbě v synagoze a v rukou mají svitky Tóry, které jsou před tím vytaţeny z aron ha-kodeš. V Izraeli se běţně slaví na ulicích v blízkosti synagog, stejně tak i v největších ţidovských centrech jako je New York, Londýn či Paříţ. V Praze se teprve v posledním desetiletí scházejí členové obce před Staronovou synagogou.75 Za druhé při příleţitosti ukončení čtení Tóry a převinutí zpět na začátek rabín vysvětluje dětem význam Tóry a po kázání děti dostávají vlaječky se svíčkami a tzv. peklech, balíček se sladkostmi, oříšky a ovocem, aby si svátek uchovaly v nejlepší paměti.76
2.2.5 Roš ha-šana Jedná se o novoroční slavnost, jejíţ název znamená doslovně „hlava roku“ a slaví se po dva dny. Začíná prvního dne měsíce tišri, v křesťanském kalendáři to můţe být konec září nebo začátek října. Prvního tišri byl podle rabínů stvořen svět a ţidovský letopočet začíná tímto dnem. Hospodin dále mluvil k Mojţíšovi: „Mluv k Izraelcům: Prvního dne sedmého měsíce budete mít slavnost odpočinutí s pamětným vytrubováním a bohosluţebným shromáţděním. Nebudete vykonávat ţádnou všední práci, ale přinesete Hospodinu ohnivou oběť.“77 Svátek Nového roku je výrazem víry v Boha Stvořitele, který je však i soudcem kaţdého člověka. Z toho vyplývá, proč v tento den stojí Ţidé před Bohem, i kdyţ ne jako Ţidé, ale jako lidé a v zastoupení všech lidí.78
74
Kunetka, F.: c. d., s. 68. Spiegel, P.: c. d., s. 177. 76 Putík, A.: Bohosluţba všedních dní a svátků. In: Ţidovské tradice a zvyky, 1992, s. 55. 77 Leviticus 23,23-25. 78 Kunetka, F.: c. d., s. 71. 75
25
Roš ha-šana je začátek doby, která se hebrejsky nazývá jamim nora’im – dny úcty. Je to deset dní zpytování vlastních činů zakončených Jom kipur (Den smíření). Význam pokání je vysvětlen otevřením tří knih na Roš ha-šana. Jedna pro člověka dobrého – zachráněného, druhá pro člověka špatného – zavrţeného, třetí pro průměrného, který stojí mezi zmíněnými skupinami. O těch zůstává nerozhodnuto aţ do desátého dne, kdy se o jejich osudu pro příští rok rozhodne.79 Se slavením Roš ha-šana je spojen i zákaz práce, ale nejlépe jej charakterizuje troubení na roh80 (šofar), prastarý hudební nástroj slouţící původně ke svolávání pastevců a k vyhlašování poplachu k boji. Proto se tomuto svátku také říká Jom ha-terua (Den troubení). Další název, který lze pro tento den najít v Tóře, je Jom ha-din (Den soudu), coţ znamená, jak uţ bylo zmíněno, zapsání do jedné ze dvou knih. Celé toto období aţ do Jom kipur se nazývá také aseret jeme tešuva – deset dní pokání. Liturgie rána obou dní Nového roku je podobná liturgii šabatové, odlišuje se ale především kajícnou litanií Avinu malkenu (Otče náš, králi náš) a troubením nemelodických zvuků na šofar. Atmosféru slavnostní bohosluţby umocňuje výdoba synagogy, kde převládá bílá barva jako symbol pokory a pokání. Závěs před schránou na Tóru je z bílého hedvábí, damašku nebo sametu. Stejně tak je pokryta bima, dokonce i lidé chodí v bílém rouchu, nebo alespoň muţi mají bílé pokrývky hlav – kipu. Z domácích zvyků je dobré zmínit slavnostní hostinu, která začíná jako kaţdý pátek o Šabatu šabat kidušem nad pohárem vína. Poté je lámán chléb, někdy s rozinkami, který se tentokrát nesolí, ale je potírán medem, aby byl i nový rok sladký jako med. Poté se pokrájí jablko a rovněţ se potře medem. Následuje poţehnání plodu a jablko, které symbolizuje hojnost nového roku, se sní. Dále uţ se jí ovoce, které v tom roce ţádný člen rodiny ještě nejedl.81 Nakonec někteří Ţidé slaví i Silvestra jako konec starého roku, nicméně 1. leden pro ně není začátkem nového náboţenského roku, tudíţ i večer předtím je
79
Spiegel, P.: c. d., s. 160. Právě jeho pronikavý zvuk má být pobídkou ke zpytování svědomí. Šofary jsou zdobeny při ústí a na hranách řezbami nebo hebrejskými nápisy. 81 Spiegel, P.: c. d., s. 162. 80
26
pouze důvodem k zábavě, a to jen pro Ţidy neortodoxní, ortodoxní neslaví křesťanské svátky vůbec.
2.2.6 Jom kipur „Hospodin dále mluvil k Mojţíšovi: ‚Desátého dne téhoţ sedmého měsíce bude den smíření. Budete mít bohosluţebné shromáţdění; budete se pokořovat a přinesete ohnivou oběť Hospodinu. Toho dne nebudete konat ţádnou práci. Je to den smíření, kdy se za vás budou konat smírčí obřady před Hospodinem, vaším Bohem.“82 Jom kipur neboli Den smíření je dnem pracovního klidu, přísného půstu83 a bohosluţebného shromáţdění. S nevyšší úctou a v jedinečné atmosféře se začíná večer slavit tento nejvýznamnější ţidovský svátek. Poněvadţ je to vlastně Šabat, bývá označován i jako Šabat šabaton (Šabat šabatů), i kdyţ není zrovna sobota. Připadá vţdy na desátý den dní pokání. Je to den smíření s Bohem, coţ je moţné pouze tehdy, kdyţ hříšník obdrţí odpuštění od bliţního, vůči kterému se provinil. Ten je povinen mu z celého srdce odpustit.84 Předchozí den je dnem příprav a má slavnostní ráz. Je zvykem navštívit hřbitov či dát almuţnu a hlavně se všemi se usmířit. Vykonává se také mikve a podává se poslední jídlo před postem trvajícím celých 24 hodin. Jom kipur je velmi přísný svátek. Kromě obvyklých šabatových příkazů a zákazů platí ještě pět dalších85, které symbolizují pět lidských smyslů. Bohosluţba v předvečer svátku začíná modlitbou Kol nidre (Všechny sliby), coţ je prosba za odpuštění všech nesplnitelných slibů, které člověk učinil v minulém roce. Jsou tím myšleny neuváţené závazky k Bohu pramenící z náboţenské horlivosti. Závazky dané lidem je ovšem nutné splnit vţdy, ty zůstávají v platnosti.86
82
Leviticus 23,26-28. Půst má člověka odvést od postranních myšlenek a připomenout mu, ţe původem hříchu je často neschopnost ovládat tělesné pudy a ţádosti. 84 Kunetka, F.: c. d., s. 77. 85 Patří sem: 1. nesmí se jíst ani pít po celou dobu půstu, který končí následujícího večera po Jom kipur, 2. je zakázáno se umývat, 3. není dovoleno se jakkoliv zkrášlovat, 4. nesmí se nosit koţené boty, jen látkové nebo gumové, 5. je zakázaný veškerý pohlavní styk. 86 Vícha, K.: c. d., s. 15. 83
27
Uţ od Roš ha-šana je synagoga vyzdobena bíle a bílá barva charakterizuje i Jom kipur. Je to barva pokání. Nejvýraznějším připomenutím odevzdanosti do vůle Boţí je nošení pohřební haleny – kitlu87. Po Kol nidre přichází na řadu večerní bohosluţba, někteří Ţidé tráví v synagoze celou noc. Ráno se pak shromáţdí k bohosluţbě, která trvá celý den, jen odpoledne je asi hodinová přestávka. Odpoledne po závěrečné modlitbě jsou zapečetěny knihy ţivota a smrti a po zaznění dlouhého tónu šofaru odcházejí domů.88
2.2.7 Chanuka Poutní a velké svátky se opírají o ustanovení, která jsou obsaţena v Tóře, nicméně v pobiblické době k těmto svátkům přibyly další slavnostní dny, zavedené na počest významných historických událostí. K takovým patří i Svátek zasvěcení neboli Chanuka. Jak je všeobecně známo, Ţidé křesťanské Vánoce neslaví vůbec. Ovšem mají podobnou slavnost právě na Chanuku, která je méně pompézní, nechybí však při ní i dárky pro nejmenší.89 Chanuka připomíná událost očištění a zasvěcení jeruzalémského chrámu a zbudování nového oltáře zápalných obětí za makabejského povstání roku 164 před n. l. Kdyţ Alexandr Veliký ovládl Středomoří včetně Izraele, zprvu se Ţidům dařilo dobře. Za vlády egyptských Ptolemajovců po rozdělení Alexandrovy říše zůstal respekt vůči ţidovským kulturním a náboţenským odlišnostem. Ovšem za vlády syrských Seleukovců došlo ke znesvěcení Chrámu roku 168 králem Antiochem IV. Epifanem (175-164 př. n. l.), který jej zasvětil bohu Diovi Olympskému a usilovně se snaţil helenizovat celou ţidovskou společnost. Povstání vedené knězem Matatijášem bylo úspěšné a vedlo k osvobození Jeruzaléma a očištění chrámu. 25. Kislevu byla obnovena chrámová bohosluţba, proto se Chanuka slaví od tohoto data osm dní do 2. Tevetu, kdy přechází z konce listopadu do prosince.90 Délka oslav je dána talmudickou legendou, která praví, ţe při obnově Chrámu nebyl k dispozici olej pro menoru – sedmiramenný svícen. Byl nalezen pouze 87
Bílé plátěné roucho volného střihu sepnuté plátěným opaskem se sponou. Stříbrné spony jsou jediným ozdobným předmětem spojeným se Dnem smíření. 88 Kunetka, F.: c. d., s. 80. 89 Spiegel, P.: c. d., s. 181. 90 Putík, A.: Bohosluţba všedních dní a svátků. In: Ţidovské tradice a zvyky, 1992, s. 57.
28
jeden dţbánek neposkvrněného oleje, který by vystačil na jediný den. Přitom na výrobu nového čistého a posvěceného oleje je třeba osmi dní. Stal se však zázrak a malá zásoba oleje ţivila svícen plných osm dní, neţ byl připraven nový. Právě tento zázrak Chanuka připomíná.91 Na paměť této události se v domácnostech i synagogách zapalují po osm dní světla v osmiramenném svícnu zvaném chanukija s jedním zvláštním ramenem pro pomocnou svíci, se kterou se kaţdý večer zapaluje jedna svíčka. První večer zároveň děti dostávají dárky a podávají se také tradiční tučná jídla latkes a sufganiot, coţ jsou bramborové placky a koblihy.
2.2.8 Purim Svátek losů neboli Purim se slaví měsíc před Pesachem ve 14. Adar. Svátek připomíná události, které se odehrály kdysi v Persii a připomíná je kniha Ester. Vypráví se v ní o zázračném zachránění ţidovského lidu v diaspoře před proradným vezírem Hamanem, který se pokusil vyhladit všechny Ţidy v zemi. Nejvhodnější datum pro svůj plán získal házením losu, odtud tedy původ názvu svátku. Díky odvaze statečné a krásné královny Ester a jejího adoptivního otce Mordechaje byl tento zlý záměr překaţen.92 Den před začátkem slavnosti se drţí půst, večer na Purim je obvyklá bohosluţba, během níţ je předčítán svitek Ester. Kdykoliv se objeví Hamanovo jméno, rozpoutá se v synagoze ohlušující rámus křiku dětí i dospělých a rachotu řehtaček, bouchání do lavic a dupání nohou. Děti chodí do synagog v převlecích, takţe slavnost vypadá z části jako karneval. Pro dospělé má tento svátek svůj půvab i v tom, ţe podle Talmudu mají pít tak, aby nebyli schopni rozeznat Mordechaje od Hamana. Ohledně jídla jsou purimovou kulinářskou specialitou tzv. Hamanovy uši. Purim je také příleţitostí k rozdávání dárků chudým nebo mezi příbuznými a přáteli.93
91
Spiegel, P.: c. d., s. 182. Putík, A.: Bohosluţba všedních dní a svátků. In: Ţidovské tradice a zvyky, 1992, s. 57. 93 Spiegel, P.: c. d., s. 188. 92
29
3 Tradice a zvyky Základem ţidovství je dodrţování 613 příkazů a zákazů, micvy, protoţe ţidovství je náboţenství řízené zákony. Judaismus, obdobně jako jiná náboţenství, obohacuje ţivotní cestu člověka oslavou narození, dospělosti, svatbou i vlastní smrtí, resp. přípravou na ni.
3.1 Průběh židovského života První důleţitou událostí v ţivotě chlapce je obřízka, čímţ vstupuje do posvátného vztahu s Bohem. Je to viditelné znamení svazku mezi Abrahamem a Bohem, jenţ byl mezi nimi uzavřen a který platí pro izraelský národ navěky. Obřízka se provádí v domácnosti či přímo v synagoze za účasti celé komunity. Při obřadu za přítomnosti minjanu, deseti dospělých muţů, se postupuje na základě zvláštních příruček. Obřízku provádí mohel, zboţný muţ s příslušnými lékařskými a rituálními znalostmi.94 Není zpráv o tom, ţe by takový muţ ţil v Kloboukách, s největší pravděpodobností obřízky probíhaly v Dambořicích, pokud tento mohel nepřijíţděl speciálně za tímto účelem do Klobouk. Hebrejsky se obřízka nazývá brit mila a dítě se při ní neuspává. Během obřízky je k dispozici tzv. Eliášovo křeslo, v českých zemích bývá často dvojdílné, pro sandeka, který dítě přidrţuje, coţ obvykle není otec. Druhé místo je čestné pro nepřítomného proroka Eliáše. Po úvodním poţehnání dojde k vlastní obřízce a na poraněné místo je nanesen hojivý prášek. Následuje kiduš – slavnostní poţehnání nad pohárem vína. Potom se potřou rty novorozeněte kapkou vína, aby dítě rychle usnulo. Přítomnost ţen na obřízce záleţí na zvycích komunity. V ortodoxních kruzích nejsou ţeny přítomny vůbec. Při závěrečné řeči dostane chlapec jméno. Dívky získají své jméno po narození při poţehnání, které pronáší otec v synagoze – kiduš. V obou případech se hojně oslavuje a připíjí na zdraví nově narozených dětí a jejich rodičů.95
94 95
Doleţalová, J. – Putík, A.: Běh ţivota a ţidovství. In: Ţidovské tradice a zvyky, 1992, s. 59. Spiegel, P.: c. d., s. 30.
30
Druhou velkou událostí v ţivotě ţidovského člověka je bar micva, u dívek bat micva. Bar micva neboli „synem přikázání“ se chlapec stává ve třinácti letech. Od této chvíle je plně zodpovědný za své chování v náboţenské oblasti a za plnění všech příkazů Tóry. Bar micva je chlapec prohlášen na slavnosti v synagoze první sobotu po jeho třináctých narozeninách. Jedním ze znaků přijetí všech náboţenských závazků je právo a povinnost nosit při ranních modlitbách modlitební řemínky zvané tefilin. Dalším znakem je dovolení předčítat z Tóry příslušný úsek pro určitý týden a pronášet k němu příslušející poţehnání. Bar micva je veliká slavnost, nicméně kaţdá ţidovská obec ji slaví po svém.96 Bat micva čili „dcera povinnosti“ je název pro plnoletost u dívek, kterou získávají jiţ ve dvanácti letech. Důvodem je jejich rychlejší biologický i duševní vývoj. Obřad bat micva nemá ustálenou formu. V ortodoxních kruzích se ţádný ceremoniál pro dívky nekoná. V konzervativním či progresivním liberálním ţidovství, kde mají ţeny stejný status jako muţi, sedí spolu s muţi v synagoze a mohou se dokonce stát rabínkami, se oslavuje bat micva stejně jako bar micva. Jako dárky dostávají dívky modlitební kníţky, šabatové svícny a jiné předměty domácích poboţností.97 Není nic důleţitějšího neţ zaloţení ţidovské rodiny a domova, proto se posvátné spojení muţe a ţeny těší v ţidovské tradici nesmírné úctě. Svatba neboli chatuna (lidově chasene) je počátkem manţelství, které spočívá hlavně v důvěře a dohodě, proto se před svatbou sepisuje svatební smlouva – ketuba. V té se stanoví práva a vzájemné závazky manţelů. Před svatbou se ţenich a nevěsta nevidí, mají se věnovat duchovní přípravě a den před svatbou se oba postí. Také navštíví, kaţdý zvlášť, rituální lázeň mikve. Svatební pár se spatří teprve bezprostředně před obřadem. Obřad se koná pod chupou, coţ je svatební baldachýn drţený na čtyřech tyčích. Poté se podepisuje zmíněná ketuba a začíná dlouhá řada různých tradičních úkonů, které končí vlastním sňatkem. Po krátkém pobytu novomanţelů v soukromí, kde si snědí svoje první společné jídlo po půstu jako novomanţelé, následuje slavnostní hostina spojená často s tancem.98
96
Doleţalová, J. – Putík, A.: Běh ţivota a ţidovství. In: Ţidovské tradice a zvyky, 1992, s. 67. Spiegel, P.: c. d., s. 32. 98 Doleţalová, J. – Putík, A.: Běh ţivota a ţidovství. In: Ţidovské tradice a zvyky, 1992, s. 68. 97
31
Poslední velkou událostí v ţivotě ţidovského člověka uţ je jen vlastní smrt. Podle tradice v nemoci a ve smrti nesmí být člověk opuštěn, o jeho duchovní potřeby se stará pohřební bratrstvo (chevra kadiša), a pokud to lze zařídit, má se umírající odebrat k Bohu v přítomnosti rodiny. Po smrti se členové bratrstva starají o nezbytné přípravy k pohřbu. Tělo je oblečeno do kitlu – bílého roucha a uloţeno do neohoblované rakve, která je výrazem setření rozdílů mezi bohatými a chudými. Po modlitbě a smutečním proslovu rabína je rakev v průvodu nesena k hrobu. Po spuštění do hrobu a modlitbě rabína hodí kaţdý z přítomných za rakví tři lopatky hlíny. V Dambořicích neházeli hlínu, ale pokládali na rakev obě ruce, které si pak omyli v přichystané nádobě s vodou.99 Od této chvíle příslušníci rodiny drţí sedm dní hluboký smutek (šivu) a modlí se za zemřelého. Následuje šlošim, první smuteční měsíc, kdy se nesmí truchlící holit ani stříhat. Během smutečního roku, který trvá jedenáct měsíců, stejně jako je délka nebeského soudu, před nímţ stojí duše zemřelého, se nejbliţší muţský příbuzný, většinou syn, modlí kaţdý den kadiš100 za zemřelého, a to ode dne pohřbu oněch jedenáct měsíců.101
3.2 Kašrut a košer Ţidovské stravování je spjato s ostatními zákony ţidovství. Všechny tyto zákony jsou ovlivněny myšlenkou čistoty a nečistoty v duchovním i morálním rozměru. Je to stejné jako volba mezi tím, co je správné a nesprávné, pozemské a svaté. Pravidla košer stravování neboli kašrut jsou v zásadě uvedena v Tóře, kde se píše o posvěcení ţivota a sama sebe, o nutnosti rozlišování mezi čistým a nečistým, mezi ţivočichy, kteří se smějí jíst a nesmějí.102 Podle základních košer pravidel, která jsou ve všech detailech velmi náročná k pochopení a velmi sloţitá, je: 99
Pastyřík, Z.: Ţidovská obec Dambořice, 2004. s. 33. Modlitba oslavující Boha a jeho vládu. 101 Spiegel, P.: c. d., s. 38. 102 Leviticus, 11,44-47. 100
32
1. dovoleno jíst maso zvířat sudokopytníků a zároveň přeţvýkavců (ovce, hovězí dobytek, kozy a jelen). 2. dovoleno jíst ryby, které mají jak šupiny, tak ploutve, coţ znamená zákaz poţívání korýšů, mlţů, plţů, ústřic, langust, úhořů, rejnoků a některých dravých ryb. 3. dovoleno jíst drůbeţ kromě dravců, havranů, sov, pelikánů, čápů a dalších, kteří se svojí kořistí zacházejí jako dravci. Ostatní je moţné poţívat. 4. zakázáno jíst hmyz a obojţivelníky, hady a všechny produkty, které nepocházejí z košer zvířat. 5. na základě věty z páté knihy Mojţíšovy „Nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky.“103 přísně oddělovat mléčná a masná jídla. V ţádném případě se nesmí jíst společně, dále je nutné mít v kuchyni dvojí nádobí a dvě sady příborů, pro uchovávání je ideální mít dvě lednice apod. 6. moţné vejce, ryby, ovoce, zeleninu, salát, brambory a další potraviny, které nejsou jednoznačně masné nebo mléčné označit jako parve (neutrální) a lze je jíst s masnými i mléčnými jídly.104 Ke čtvrtému bodu je dobré ještě dodat, ţe třeba kaviár z jesetera či velbloudí mléko a maso jsou na seznamu zakázaných potravin, zatímco např. včelí med jakoţto produkt, který včely vyrábějí, ale vzniká z pylu a nektaru květin, je košer. Doba mezi poţíváním masných a mléčných jídel se liší, v ortodoxních kruzích je to šest hodin, zatímco v jiných tři nebo i půl hodiny. Navíc zde záleţí i na pořadí jídel. Aby bylo maso opravdu košer, musí být rituálně a správně poraţeno a rozporcováno. Rituální poráţka, při které se zvíře zabíjí tak, aby nebyla narušena jeho duše, se nazývá šchita (košerování). Košerovat smí jen šochet, který je k tomu účelu vyškolený. Čin provádí speciálním noţem po poţehnání košerování. Během poráţky je nutné jednou ranou zvířeti proříznout hrdlo, aby netrpělo. Nyní je zvíře prohlédnuto šochetem a další osobou, zda není nemocné
103 104
Deuteronomium, 14,21. Spiegel, P.: c. d., s. 131-133.
33
či jinak raněné a tudíţ nevhodné ke konzumaci. Po rozporcování povolených částí masa je ještě nutné jej zbavit krve, tedy proprat a nasolit.105 Soubor pravidel se týká i samotné kuchyně, jak uţ bylo naznačeno výše. Obojí nádobí na masná a mléčná jídla je nutné tojvelovat106 nebo kašerovat107. Dle dostupných informací se neví o tom, ţe by košerování někdy probíhalo v Kloboukách. Je mnohem pravděpodobnější, ţe byla zvířata zavezena do Dambořic, kde tuto rituální poráţku prováděl ţidovský kantor s řezníkem a šesti pomocníky. Není však zcela jasné, jak tomu bylo u velkých hospodářských zvířat. Rituální poráţce se tu říkalo „šachtování“ a platil se za ni malý poplatek kantorovi.
105
Spiegel, P.: c. d., s. 135. Ponoření do rituální lázně – mikve, čímţe se rituálně očistí. 107 V případě, ţe někdy přijde dané nádobí do styku a potravinami, které nejsou košer, je nutné provést očistnou rituální proceduru. 106
34
4 Z historického vývoje židovské obce v Dambořicích Ţidé se usadili v Dambořicích asi v 16. století, nicméně prokazatelně jsou zde od začátku 17. století. První písemná zmínka pochází z roku 1617, kdy je v urbáři ţdánického panství uvedeno šest Ţidů, jejich jména a dávky. Jsou to Jelínek, Moyses, Chaym a Salomoun.108 V této době byl postaven i ţidovský hřbitov v Dambořicích, nacházející se hned za katolickým.109 Tento hřbitov sehrál důleţitou roli i v ţivotě ţidovské obce v Kloboukách. Zatímco v 16. století spadaly Dambořice do panství pánů z Kunštátu a Kouniců, po bitvě na Bílé hoře bylo dovoleno jiţ novým pánem z Lichtenštejna dalším sedmi Ţidům usadit se v městečku. Ţidé se v této době zabývali převáţně obchodem, peněţními půjčkami a zřídka i řemesly pro svoji potřebu. Dle kanonického práva110 byla ţidovská část Dambořic v 18. a první polovině 19. století ohraničena dokola drátem, zvaným „eruv“. Na základě tohoto práva nesměli Ţidé vycházet ze svých domů a ulic v době křesťanských svátků, zejména v pašijovém týdnu.111 V 18. století se počet ţidovského obyvatelstva v Dambořicích postupně zvyšoval. Roku 1707 došlo jiţ při celkem dvaceti ţidovských domech k rozdělení ţidovské a křesťanské obce z bezpečnostních důvodů. Tehdejší kníţe Maxmilián z Liechtensteina nechal opatřit vjezdy do ţidovských ulic pevnými dřevěnými vraty, tzv. šraňky, které se na noc vţdy zavíraly. Za jejich zbudování platili Ţidé 1 zlatý a 30 krejcarů.112 Ţidé samozřejmě stejně jako ostatní obyvatelé byli povinni odvádět dávky podle poměrů v ţidovské obci, o kterých zpravovali svého pána kníţecí duchovní a ţdánský hejtman. Platilo se za činţi z domů, obec, za hřbitov i za jiţ zmíněné šraňky celkově 181 zlatých a 30 krejcarů. V roce 1751 je v tereziánském katastru zaznamenáno jiţ 49 ţidovských domů v Dambořicích. Během 18. a 19. století došlo v ţidovské obci ke třem velkým katastrofám. Hned v roce 1769 vyhořela většina domů a synagoga. V tomto případě vypomohla 108
Pastyřík, Z.: Ţidovská obec Dambořice, 2004, s. 8. Pastyřík, Z.: Dambořice v proměnách času, 2004, s. 3. 110 Náboţenské právo katolických, anglikánských a pravoslavných církví. Jedná se o soubor pravidel (kánonů) platných v určité, zde katolické, církvi. 111 Die Juden und Judengemeinden Mährens in Vergangenheit und Gegenwart: ein Sammelwerk, 1929, s. 179. 112 Tamtéţ, s. 177. 109
35
vrchnost, a to nejen půjčkou 800 zlatých k obnovení vyhořelých domů, ale také k výstavbě nové synagogy. Obec přijala tento obnos na stavební výlohy se 4%, tedy 32 zlatými úroku.113 Druhý poţár synagogy vypukl v srpnu roku 1807 a zasáhl v součtu na 100 domů, přičemţ mu padl za oběť dokonce i ţidovský archiv. Ţidovská obec čítala v této době 48 domů včetně synagogy, lázně a radnice. Zajímavé je, ţe při pravidelných peněţních dávkách Ţidé na rozdíl od ostatních obyvatel vesnice nerobotovali. Mimo jiné, radnice a mikve byly z plateb osvobozeny.114 O několik let později, přesně v roce 1824, vyhořel templ potřetí a s ním všechny ţidovské domy v ţidovské obci kromě domu Jakuba Zaitschka, č. p. 440-441. Při zachraňování věcí ze synagogy zemřel i sám rabín Salomon Holzmann. Mimo ničivých poţárů trpělo ţidovské ghetto často i povodněmi, při kterých byly nejvíc postiţené domy u břehů potoka, během dvou velkých povodní byla poničena i ţidovská škola.115 Roku 1836 bylo napočítáno celkem jiţ 56 ţidovských domů v městečku s celkem 431 obyvateli. V roce 1844 díky přepsání několika křesťanských domů na ţidovské byl navýšen jejich počet na 70. Vzhledem k tomu, ţe Ţidé ţili na omezeném prostoru a vedli specifický do své komunity uzavřený způsob ţivota, objevovaly se nezřídka i velmi nakaţlivé nemoci a u Ţidů způsobovaly značnou úmrtnost. Během 19. století se v Dambořicích několikrát objevila cholera a pokaţdé o něco poníţila počet obyvatel. V roce 1836 dokonce o 108 lidí, z toho 40 Ţidů.116 Ohledně omezení117 počtu ţidovských rodin v místě je nutné zmínit rozdělení Ţidů v ţidovské matrice do roku 1848 na „familianty“118 a „magaranty“119. Teprve po roce 1848 a především v roce 1860 se stali všichni Ţidé svobodnými a rovnoprávnými občany.
113
Die Juden und Judengemeinden Mährens in Vergangenheit und Gegenwart: ein Sammelwerk, 1929, s. 178. 114 Pastyřík, Z.: Ţidovská obec Dambořice, 2004, s. 11. 115 Tamtéţ, s. 11. 116 Die Juden und Judengemeinden Mährens in Vergangenheit und Gegenwart: ein Sammelwerk, 1929, s. 181. 117 Na základě familiantského zákona o omezování počtu rodin u Ţidů z roku 1726. 118 Familinat mohl vstoupit do manţelství a zaloţit rodinu. Toto právo dále přecházelo na nejstaršího syna. 119 Ostatní synové v rodu mimo prvorozeného. Děti magarantů se zanášely v matrice do rubriky nemanţelských dětí a magarantní otec se zapisoval jako svobodný Ţid. Před dvěma svědky však byl nucen přiznat otcovství dítěte.
36
Pokud jde o ţivobytí, zabývali se Ţidé v Dambořicích především řemesly, třeba výrobou potaše120 v tzv. potašovně, jejíţ poloha není však známa. Popel do ní vykupovali chudí Ţidé po okolních obcích. Dále se Ţidé často věnovali podomnímu obchodu (hauzírnictví), kdy sháněli po okolních obcích tvz. handle – kůţky, peří, staré ţelezo a právě popel. Někteří Ţidé byli obchodníci s dobytkem či se smíšeným zboţím a textilem.121 Členové ţidovské obce se scházeli v místní synagoze, na významné svátky přicházeli věřící i z okolních obcí. Vzhledem k tomu, ţe tu sídlil rabín, chodili Ţidé pro radu a různá rozhodnutí k němu jakoţto soudci, rádci, důvěrníkovi a příteli v jedné osobě.122 Největšího rozkvětu dosáhla ţidovská obec v polovině 19. století, kdy v Dambořicích ţilo na 480 Ţidů, coţ je asi 24% z celkového počtu 2100 obyvatel městečka. Po roce 1867 následoval určitý odliv Ţidů do velkých měst, hlavně do Brna a do Vídně či do okolních obcí a maloměst, aby zde mohli zaloţit své obchody či se věnovat finančnictví a podnikání v průmyslu.123 Důleţité je, ţe pro ţidovskou náboţenskou obec v Dambořicích byla zaloţena dobročinná nadace Leopolda Wiesnera a jeho choti Fanny, která rozdělovala 600 aţ 20 000K na vydání obce, dále chudým rodinám, na udrţování rabína, templu, zřízenců, udrţování náhrobků nebo na učitele náboţenství, coţ bylo mělo svůj význam i pro ţidovskou obec v Kloboukách, jak bude později zmíněno. Úřad představeného náboţenské obce vykonával po mnoho let MUDr. Herman Hamlisch, který působil v Dambořicích jako obvodní lékař. V době meziválečné jej vystřídal Alois Fleischer z Bohumilic, který tam vlastnil statek. Obvod věřících zahrnoval ještě ve 20. letech 20. století obce Bohumilice, Krumvíř, Hostěrádky, Násedlovice, Ţdánice, Uhřice, Ţarošice, Ţeletice a Klobouky. Hrůzy pronásledování a rasové perzekuce v období protektorátu během 2. světové války přeţila jen rodina Buxbaumova z Kyjova, která se před okupací, asi v roce 1938 přistěhovala do Dambořic. Z původních 38 Ţidů se po deportaci v lednu 1943 přes sběrný tábor v Uherském Hradišti do Terezína zpět do 120
Chemický vzorec potaše je K2CO3, lidově bývá nazývána „salajka“, nejspíše pro blízkost místního potoka Salajkky, a vyráběla se odpařování z namočeného dřevěného popele. 121 Pastyřík, Z.: Ţidovská obec Dambořice, 2004, s. 12. 122 Die Juden und Judengemeinden Mährens in Vergangenheit und Gegenwart: ein Sammelwerk, 1929, s. 180 123 Tamtéţ, s. 181.
37
Dambořic nikdo nevrátil. Ve dnech 7. -9. září 1943 byli převezeni do vyhlazovacích táborů na východě a většina skončila v Osvětimi – Březince.124 Některá
jména,
uvedená
Zdeňkem
Pastyříkem,
se
vyskytovala
i
v Kloboukách, jako třeba Stiassny nebo Schuller.
4.1 Židovský hřbitov a škola Někdy hned z počátku 17. století byl postaven ţidovský hřbitov, který se nachází blízko za katolickým. Nejstarší náhrobek pochází dle výzkumu z roku 1700. Celý areál pak obsahuje asi 300 aţ 400 kamenných náhrobků.125 Typická poloha pro starší ţidovské hřbitovy je „na kopci za městem“, coţ názorně ilustruje i dambořický hřbitov. Ten se rozkládá na protáhlém hřbetu kopce Hradisko, jehoţ východní strana je ohraničena úvozovou cestou. Areál se nachází na parcele č. 79, dnes jej vlastní Ţidovská náboţenská obec v Brně a je chráněn jako nemovitá kulturní památka. Aktuální stav hřbitova zdá se spíše neudrţovaný. Vybavení kaţdého hřbitova je individuální, nicméně ten dambořický nevybočuje z řady obvykle vybavených hřbitovů. Jako jinde i zde se nachází plocha s náhrobními kameny, ohrazení, byla zde budova márnice a doprovodná zeleň.126 Ohradní zdi hřbitovů bývají nejčastěji kamenné, cihelné nebo ze smíšeného zdiva, dřevěné jen sporadicky. V Dambořicích dal roku 1707 tehdejší kníţe Maxmilián z Liechtensteina areál hřbitova opatřit kamennou zdí, za kterou Ţidé platili ročně 6 zlatých. Hřbitov je nepravidelného tvaru s poměrně velkou rozlohou 3 496m2. Při vstupu stávala zděná márnice z cihel127 s místností pro pohřební vůz, která byla ale jiţ v roce 1960 zbourána. Byla to přízemní budova z přelomu 19. a 20. století s valbovou střechou a menším štítem nad vstupem, fasáda novoklasicistní. Roku 1963 byl hřbitov nákladem brněnské ţidovské obce nově oplocen drátěným plotem s brankou a jeho rozloha byla částečně
124
Pastyřík, Z.: Ţidovská obec Dambořice, 2004, s. 14. Pastyřík, Z.: Dambořice v proměnách času, 2004, s. 3. 126 Klenovský, J.: Ţidovské památky Moravy a Slezska, 1999. 127 Příloha č. 17. 125
38
zmenšena.128 Celá jiţní část hřbitova je dnes mimo oplocení, nejspíše se tam nepředpokládají hroby. Jak jiţ bylo zmíněno, celkový počet náhrobků se odhaduje na 300 aţ 400. Jsou rozmístěny po celé ploše od západu k východu, přičemţ osazování hrobů se předpokládá od jihu k severu podle Pastyříka129, dle Klenovského od západu k východu, přičemţ nápisy jsou hlavně směrem k severu, někdy k jihu. Ovšem podle výzkumu Ţidovského muzea v Praze jsou nápisy orientovány většinou k jihozápadu.130
Náhrobky
rozeznáváme
obecně
staršího
typu,
tzv.
předemancipační (asi do poloviny 19. století) a nového typu, poemancipační. Starší náhrobky mají formu jednodílných plochých deskových kamenů – stél, jsou vetknuté do země a ukončeny obvykle půlkruhově s plochou reliéfní výzdobou a hebrejským nápisem. Materiál pouţitý na náhrobky je obvykle pískovec, ţula nebo vápenec. Právě svojí výzdobou bývají často nápadné. Dekorativní symbolika, mezi niţ patří zdrobněliny architektonických článků, rostlinné motivy a další prvky, se od středověku vyvíjela spolu s uměleckými slohy a byla ovlivněna krajovými zvyklostmi, tradicemi kameníků a druhem pouţitého kamene.131 I v Dambořicích jsou k nalezení náhrobky opatřené symbolikou související se jménem, zaměstnáním či vlastnostmi zemřelého132. Novodobé pak jsou jiţ ovlivněny křesťanskými vzory, sloţeny z více prvků a spojeny kovovými trny nebo cementovou maltou. Nové náhrobky lze rozeznat podle toho, ţe mají jednodušší vzhled a německé nebo dokonce české nápisy a materiál je jiţ ţula či mramor. Dětské hroby jsou ve dvou lokalitách v jiţní a východní části hřbitova. Poslední pohřeb na ţidovském hřbitově v Dambořicích byl v roce 1940.133 Nicméně podle informací ze Ţidovského muzea v Praze byl poslední pohřeb 19. ledna 1942, kdy pohřbili 53letou paní Arnoštku Deutschovou z Klobouk. O ţidovské škole v Dambořicích je zde nutné také napsat, protoţe do ní chodily i děti z Klobouk a dalších 15 obcí z okolí Dambořic. To bude nejspíše i 128
Pastyřík, Z.: Ţidovská obec Dambořice, 2004, s. 23. Nejspíše špatně pochopeno a opsáno z publikace Klenovského, J.: Ţidovské památky Moravy a Slezska, která je uvedena v pramenech publikace Pastyříka, Z.: Ţidovská obec Dambořice, 2004. 130 Fiedler, J.: Encyklopedie ţidovských obcí, sídlišť a památných míst na území ČR - Dambořice [online], cit 2013-03-28. Dostupné na http://www.jewishmuseum.cz/doc/damborice20.pdf. 131 Klenovský, J.: Ţidovské památky Moravy a Slezska, 1999. 132 Objevují se zobrazení koruny, věnce, stromu, lva, závoje, dále ruce kohenů či levitské nádoby. 133 Pastyřík, Z.: Ţidovská obec Dambořice, 2004, s. 24. 129
39
důvod, proč do kloboucké obecné školy chodilo tak málo ţidovských dětí. Stará ţidovská škola byla po josefínských reformách poněmčena a zrušena roku 1820. Poté chodily děti 42 let do křesťanské školy, kde se učily zvlášť a německy a byly zde křesťanskými učiteli učeny ţidovskému náboţenství. Roku 1862 byla ţidovská německá škola na ţádost představitelů ţidovské obce obnovena. Postupem času klesal počet zapsaných dětí, aţ byla škola roku 1919 jako jiţ pouze jednotřídní zrušena.134
134
Pastyřík, Z.: Ţidovská obec Dambořice, 2004, s. 30.
40
5 Stručně o dějinách městečka Klobouky V písemných pramenech se Klobouky objevují poprvé nikoli jako samostatné sídliště, ale jako přídomek ke jménu šlechtice, kterým nebyl nikdo jiný neţ „Leo de Klobuc“, tj. Leva135 z Klobouk. Nejstarší pravý doklad jména je v listině českého krále Přemysla Otakara I. z 24. června 1222. Nejvýznamnějším historickým činem Levy z Klobouk bylo zaloţení premonstrátského kláštera kolem roku 1200 na řece Svitavě na ostrově poblíţ brodu v Zábrdovicích u Brna. Byl to v té době u nás nový řád, který se na rozdíl od svých benediktinských a cisterciáckých klášterů více věnoval duchovní správě a péči o náboţenský ţivot věřících lidí. Proto byl podporován i Levou z Klobouk.136 Nutné je ovšem v souvislosti s tématem této práce zmínit pozoruhodnou historii znaku pána Leva z Klobouk, tedy klobouku. O znaku klobouku dokonce existuje a je zapsána pověst, a to v kronice takřečeného Dalimila. Pověst vypráví, ţe se přátelé jistého pána Zdeslava odváţili bít Ţidy, a proto si vzali na štít ţelezný klobouk. Tento pán Zdeslav či Všeslav bývá pokládán za předka pánů z Klobouk. Z toho však neplyne, ţe by měli mít stejný znak. Co se týče samotného klobouku, byli Ţidé po koncilu v Mohuči roku 1229 nuceni odlišovat se nošením klobouku trychtýřovitého tvaru a barvy ţluté, bílé či černé. Špičatost klobouku však často nebyla dodrţována a existovaly jeho různé tvary a formy. Ale podle Švábenského se u rodu následníků pana z Klobouk, rozvětveného na rodiny v Boleradicích a v Němčičkách, nedá o ţidovském klobouku pochybovat, neboť jeho tvar je zcela typický. Nicméně původní plstěný ţidovský klobouk se v průběhu času snad jiţ v 15. století změnil v normální ţelezný.137 Za zmínku stojí jistě i povýšení Klobouk na trţní ves listinou z 18. června 1298 krále Václava II., vydanou na prosbu a výlohy zábrdovického kláštera, díky níţ se Klobouky stávají hlavním hospodářským centrem zábrdovického panství.138 Do něj patřily aţ do 28. července 1784, kdy klášter podlehl
135
Jméno je zde uváděno tak, jak je psáno v pouţité literatuře. Jedná se o staročeské znění dnešního jména Lev. 136 Švábenský, M.: Počátky Klobouk v písemných pramenech. In: Klobouky u Brna, 1998, s. 57-58. 137 Tamtéţ, s. 59-61. 138 Tamtéţ, s. 61.
41
josefínským reformám, byl zrušen a klášterní statek připadl tzv. Náboţenskému fondu.139 V roce 1789 panství získal dvorní rada von Dornfeld, od kterého je koupili rytíři Augustina Ignác Neuwallové za 204 200 zl konv. měny. Kromě Klobouk tvořily panství obce Bohumilice, Kašnice, Moutnice a Rozařín. Dne 22. listopadu 1824 koupili Neuwallové i statek Šitbořice a spojili jej s klobouckým panstvím, přičemţ v Martinicích vybudovali posléze řepný cukrovar.140 „Obraz městečka Klobouk ve čtyřicátých letech 19. století tak představuje obec zemědělského charakteru, a také většina zdejšího obyvatelstva nacházela obţivu v zemědělství. Vedle tradičních vrchnostenských výrobních podniků jako byl pivovar, palírna, potašárna a cihelna, které produkovaly své výrobky pro spotřebu panství nebo blízkého okolí, vkročila na katastr jiţ průmyslová revoluce. V roce 1837 byl postaven vrchnostenských cukrovar ryt. Ignáce Neuwalla na samotě Martinice, jenţ byl jedním z prvních větších podniků tohoto druhu na jiţní Moravě a vyráběl pro širší okolí i vzdálenější trhy.“141
139
Švábenský, M.: Počátky Klobouk v písemných pramenech. In: Klobouky u Brna, 1998, s. 84. Smutný, B.: Klobouky ke konci feudalismu. In: Klobouky u Brna, 1998, s. 96. 141 Tamtéţ, s. 96. 140
42
6 Židé v Kloboukách Klobouky patřily k městům a obcím na Moravě, kde byl Ţidům před rokem 1848 zakázán pobyt. To je také důvodem, proč se po celý středověk a novověk není moţné v historických listinách a záznamech z Klobouk setkat s ţádným ţidovským jménem. Je pravděpodobné, ţe aţ od počátků 19. století se zde směla usadit první ţidovská rodina jako nájemce vrchnostenské koţeluţny, která stávala vedle panské zahrady při ulici Příhon142. Tuto skutečnost potvrzují i údaje ze soupisu obyvatel městečka: v roce 1820 je zde uvedeno 7 Ţidů z celkem 1608 obyvatel, v roce 1834 pak 10 z 1942 obyvatel.143 V druhé polovině 19. století se do Klobouk přistěhovalo několik ţidovských rodin, které touţili po lepším uplatnění. Své ţivobytí si zde obstarávali především jako obchodníci nebo ve svobodném povolání. V té době se kloboučtí Ţidé scházeli nejen k modlitbám jednak v dambořické synagoze, jednak v místní modlitebně, která byla provizorně zřízena v místnosti jednoho ze soukromých klobouckých domů, její přesné situování však není známo. Svoji vlastní synagogu si kloboučtí Ţidé postavili aţ v roce 1912, ovšem samostatný hřbitov si nezaloţili, pohřby byly i nadále odbývány v Dambořicích.144 Během okupace nacistickým Německem byli i kloboučtí Ţidé vystaveni pronásledování a většina z nich zahynula v různých koncentračních táborech, ať uţ na našem území nebo území jiných nacisty okupovaných států. Po druhé světové válce se na krátký čas vrátili do Klobouk tři Ţidé. Po válce jiţ ţidovská obec v městečku nebyla obnovena. Krátkodobými návraty Ţidů po válce, prodejem synagogy v 50. letech a její přestavbou končí období více neţ sta let ţivota Ţidů v Kloboukách.
142
Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 2000, s. 196. Klenovský, J.: Kloboučtí Ţidé. In: Klobouky u Brna, 1998, s. 185. 144 Tamtéţ, s. 185. 143
43
6.1 Židovská komunita z pohledu matrik a statistik Jak uţ bylo naznačeno v kapitole o dambořické ţidovské náboţenské obci, pro 18. a první polovinu 19. století je typické usilování o omezení vlivu ţidovských obchodníků a podnikatelů na hospodářské poměry, a to zvláště ve velkých městech. Dělo se tak za pomoci familiantského zákon145 a translokačního reskriptu146 v roce 1726. Nejprve byl proveden soupis všech v zemi ţijících rodin a poté po dalších úpravách a jednáních byl jejich počet na Moravě pevně stanoven na 5 400 rodin.147 Tyto snahy o systematickou evidenci ţidovské populace vyvrcholily za vlády Josefa II., kdy byl v roce 1784 vydán patent o vedení matrik křesťanského a ţidovského obyvatelstva, který následoval v roce 1787 patent o vedení matrik a knih obřízek v jazyce německém s pevně stanovenými jmény a příjmeními. Ţidé byli nuceni brát si německá jména, aby prý bylo snazší pro německé úředníky s nimi komunikovat. Tato rodinná i křestní jména pak museli celý ţivot uţívat beze změny. Dohled nad správným vedením matrik rabíny byl svěřen katolickým kněţím. Čili narození dětí, sňatky i úmrtí v osaměle ţijících ţidovských rodinách měly být ohlášeny rabínovi. Někdy se však stalo, ţe rabín byl příliš daleko, a tak místní farář provedl zápis na zvláštní listy přímo do katolických matrik.148 Pokud jde o zápisy o narození, sňatcích a úmrtí v rodinách klobouckých Ţidů, ty jsou dnes k nalezení v matrikách ţidovské obce v Dambořicích, které jsou součástí sbírky Státního ústředního archivu v Praze. Nejstarší dochované svazky počínají rokem 1807. Ze stran matriky oddaných je moţné dopátrat se sňatku
145
Označení předpisů z 18. a první pol. 19. století, které v habsburské monarchii stanovovaly podmínky pro uzavírání sňatků mezi Ţidy. Poprvé zavedeny za vlády Karla VI. v roce 1726 po sčítání obyvatel. Tímto zákonem měl být zachován daný počet ţidovských rodin. Podle tohoto zákona se směl totiţ ţenit pouze nejstarší syn, ostatní museli zůstat svobodní, čekat na uvolnění míst ve stanoveném počtu nebo vystěhováním ze země. 146 Přikazoval Ţidům přestěhovat se do zvláštních ghett a čtvrtí tak, aby ţili izolovaně od ostatního obyvatelstva. Následovalo nařízení, ţe Ţidé nesmí obývat příbytky v blízkosti kostelů a míst, kudy procházejí křesťanská procesí. 147 Matušíková L.: Ţidovská komunita v Kloboukách ve světle matričních záznamů. In: Klobouky u Brna, 1998, s. 188. 148 Tamtéţ.
44
vdovce Benjamina Fuchse s Pauline Breichensteinovou jiţ v roce 1814, který se dle záznamu konal v domě č. 3 v Kloboukách149. V letech 1814 aţ 1933, kdy matriční záznamy končí, bylo v kloboucké ţidovské obci uzavřeno celkem patnáct sňatků, nejvíce mezi lety 1887 aţ 1899. Z matriky oddaných lze vyčíst jména, rodinný stav, věk snoubenců, názvy jejich bydlišť, data ohlášek, datum a místo sňatku, jméno oddávajícího rabína i svědků. Tímto způsobem je tedy moţné se dozvědět například, ţe 18. října 1881 byli v Kloboukách spolu oddáni doktor Ignatz Fleischer, vdovec pocházející z Klobouk, a Julie, dcera pana Abrahama Hermana z Nebovaz150. Oddávající rabín se jmenoval Samuel Hahn151, jeho jméno najdeme s jednou výjimkou u všech svateb v letech 1884 – 1899.
Pouze v roce 1898 ho kvůli nemoci
zastupoval rabín doktor Böck z Hustopečí u Brna. V kolonce svědci jsou uvedeni Leopold Fleischmann, kantor, a Isak Weiss, Gemeindediener152. Není ţádným překvapením věk snoubenců, v případě doktora Fleischera 40 let a Julie Hermanové dokonce 43 let.153 Ţidovské učení totiţ vede vdovce i vdovy k tomu, aby se znovu oţenili a nebyli sami. Rodina je základ. Ze záznamů lze dále zjistit, odkud pocházeli ţeniši, příp. nevěsty, ale ve většině případů se do Klobouk stěhovali mladíci z více či méně vzdáleného okolí, například z Pohořelic, Kyjova, Dambořic, Stráţnice nebo Násedlovic. Ovšem v roce 1899 se do Klobouk přiţenil 28letý mladý muţ aţ ze Zablocie u Osvětimi, který si vzal o rok starší Annu Hikelovou, dceru Hermana Hikela. I v tomto případě byl oddávajícím rabínem Samuel Hahn z Dambořic. Svědci, uvedení v matrice, jsou Wilhelm Kornfeld, kantor, a Jakob Löbl Weiss, označovaný u některých svateb v matrice jako Tempeldiener nebo také Gemeindediener. Ze starších záznamů do roku 1900 není patrné povolání snoubenců ani rodičů nebo rodná jména matek obou snoubenců.154 To se ovšem mění v zápisech po roce 1920. Uţ u záznamu sňatku z roku 1922 Markuse Weiskopfa, 29letého mladíka z Násedlovic a Idy Stahlerové, 149
Příloha č. 1. Zaniklá obec v okr. Chomutov. 151 Ţivotopis viz příloha č. 2. 152 Pracovník města, obce nebo komunity, zde ţidovské obce, který měl za úkol ústní šíření úředních oznámení a vyhlášek. 153 Národní archiv, Matriky ţidovských náboţenských obcí v českých krajích 1784-1949 (1960), Matriky ţidovské obce v Dambořicích: oddaných 1808 – 1928. 154 Národní archiv, MŢNO 1784-1949 (1960), MŢO v Dambořicích: oddaných 1808 – 1928. 150
45
21leté slečny z Klobouk, jsou uvedena rodná jména matek obou snoubenců. Jméno matky Idy, která je z hlediska zájmu této práce důleţitější, je Katarina Jelinek (Jelínková). Ve stejném roce ţenila Katarina se svým manţelem Adolfem, dle matriky obchodníkem, i svého syna Heinricha Stahlera, a to s Irmou Bickovou z Těšan. Obě svatby však byly mimo Klobouky, v případě syna v Brně. Svatba mimo Klobouky se odehrála i při sňatku z roku 1928 mezi Gretou Grosovou z Klobouk a Arnoštem Franklem z Hodonína. Z informací uvedených u záznamu je zřejmé, ţe Greta nepracovala, ale starala se o domácnost a její otec Heřman Gross byl obchodník se střiţním zboţím, prodával tedy metrový textil. Dále je uvedeno, ţe matka Grety se jmenovala za svobodna Deutschová. Svatbu měli Greta s Arnoštem v Břeclavi v hotelu Bristol na Nádraţní třídě.155 Věk nevěst se pohybuje v rozmezí 20 – 29 let, věk ţenichů je o něco vyšší mezi 24 – 32 lety. U sňatků vdovců a vdov je věk vyšší, často přes čtyřicítku. Co se týče záznamů v matrikách narozených, uţ v roce 1818 je zde zaznamenáno narození syna Benjamina v rodině krejčího Marcuse a jeho ţeny Rosiny Fuchsových.156 Rodina zůstala patrně v Kloboukách usazena, protoţe o 36 let později v roce 1854 bylo v matrice zapsáno narození Markuse Fuchse, jehoţ rodiči byli Benjamin Fuchs a Fani Herz Dambořic157. Další záznam pochází např. z revolučního roku 1848, kdy se narodil syn Johan do rodiny familianta Benjamina a Josefiny Hikelů nebo ledna z roku 1877, kdy se narodil muţský potomek jménem Sigmund do domu č. 157 rodiny Jacoba Deutsche a jeho ţeny Cäcilie, dcery Johanna Lechnera z Prušánek.158 V roce 1823 se po svatbě s Marianou, dcerou Simona Löw Bära z Boskovic, usadil v Kloboukách kupec Benjamin Deutsch. Postupně se v této rodině narodilo devět dětí, přičemţ prvorozený Jacob se později usadil v Borkovanech.159 Počet v Kloboukách usazených ţidovských rodin se postupně zvyšoval, o čemţ svědčí právě počty v matrikách zanesených narození jednotlivých dětí. Zatímco první polovina 19. století je ještě poměrně slabá na počet narozených 155
Tamtéţ. Národní archiv, MŢNO 1784-1949 (1960), MŢO v Dambořicích: narozených 1807 – 1847. 157 Příloha č. 3. 158 Národní archiv, MŢNO 1784-1949 (1960), MŢO v Dambořicích: narozených 1807 – 1847. 159 Matušíková, L.: Ţidovská komunita v Kloboukách ve světle matričních záznamů. In: Klobouky u Brna, 1998, s. 188. 156
46
dětí, pouze jedenáct, v druhé polovině 19. století je to jiţ sedmdesát narození. Od počátku 20. století ale počet dětí narozených přímo v Kloboukách opět klesá. Je však nutné podotknout, ţe postupující proces emancipace a postupné asimilace s okolním křesťanským prostředím vedl v řadě ţidovských rodin k rozhodnutí zapsat narození dítěte, sňatek či úmrtí jen do matrik civilních, které zde ve výčtu nejsou zahrnuty.160 Můţe to být otázka dalšího studia a zkoumání problematiky kloboucké ţidovské náboţenské obce. Poslední druh matričních záznamů hovoří o úmrtích v ţidovské obci v Kloboukách. První zápisy jsou z let 1837 a 1847 a týkají se příslušníků jiţ zmíněné rodiny Deutschových. Podle toho lze soudit, ţe tahle rodina získala povolení k pobytu v Kloboukách jiţ před rokem 1800. Další generace zde ţily aţ do druhé světové války, kdy byli spolu s ostatními násilně deportováni do koncentračního tábora. Úmrtí, jejichţ nejčastější příčinou byla onemocnění jako zápal plic, psotník či celková slabost, postihovala především děti ve věku 1 – 5 let. U dospělých byly nemoci rozšířeny o srdeční slabost, rozedmu plic161, ochrnutí mozku, rakovinu, nebo i marasmus senilis čili sešlost věkem. Nejvíce zemřelých se nacházelo ve věkové skupině 60 – 70 let a starších. Pochováni byli nejdéle do dvou dnů na ţidovském hřbitově v Dambořicích, o němţ jiţ byla řeč v předchozí kapitole.162 Tak se například lze dozvědět, ţe v roce 1930, konkrétně 6. ledna, zemřela vdova Kateřina Štahlerová na marasmus senilis, výměnkářka v Kloboukách, číslo domu 72, narozená 27. září 1856 v Křepicích, manţelka zemřelého obchodníka Adolfa Štahlera, která měla svatbu 5. května 1886 v Dambořicích. O nich byla jiţ zmínka výše v souvislosti se svatbou jejich dcery Idy Štahlerové, tehdy však ještě psané Stahlerové, resp. v matrikách německy Stahler. Sám obchodník Adolf Stahler zemřel jiţ 6. března 1922 v Kloboukách na rakovinu močového měchýře. Oba manţelé byli pochováni do dvou dnů od své smrti na dambořickém hřbitově. V poznámce je uvedeno, ţe proti převezení mrtvoly do Dambořic není zdravotních námitek. Podepsáno v Kloboukách MUDr. 160
Tamtéţ, s. 189. Označení pro plicní emfyzém. Ten je řazen do onemocnění, které se nazývá chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN). Je to trvalé abnormální rozšíření dýchacích cest, způsobené vystavováním se toxickým chemikáliím nebo dlouhodobému kouření tabáku. 162 Matušíková, L.: Ţidovská komunita v Kloboukách ve světle matričních záznamů. In: Klobouky u Brna, 1998, s. 189. 161
47
Františkem Hortvíkem, který zemřelé ohledával. Všechny tyhle vyčerpávající údaje lze vyčíst hlavně z novějších matrik, tyhle konkrétní údaje pocházejí ze společné matriky, ve které jsou uvedeny narození, sňatky i úmrtí.163 Podle výzkumu doktorky Matušíkové jen Elsa Weissová, dcera obchodníka pocházejícího z Ivančic, která v roce 1896 ve stáří dvou let zemřela na spálu, byla urychleně pohřbena v Kloboukách na hranici mezi katolickým a evangelickým hřbitovem.164 Poslední zápis je doby protektorátu, z roku 1942, kde je poznámka „převezena z Klobouk do Dambořic“. Pravděpodobně se jedná o paní Arnoštku Deutschovou, která zemřela ve svých 53 letech a dne 19. ledna 1942 byla pohřbena na ţidovském hřbitově v Dambořicích. Seznam ţidovských rodin z Klobouk zapsaných v matrikách ţidovské obce v Dambořicích v letech 1807 – 1944, který vytvořila v roce 1998 PhDr. Lenka Matušíková v rámci svého příspěvku do sborníku Emila Kordiovského Klobouky u Brna: město, dějiny, krajina a lidé, je připojen jako příloha165 na konci této práce. V přehledu jsou stejně jako v publikaci uvedeny pouze rodiny v Kloboukách delší dobu usazené. Podle statistiky ţidovského obyvatelstva v publikaci Die Juden in Mähren (Ţidé na Moravě) z roku 1908, sepsané Theodorem Haasem, bylo v Kloboukách v roce 1848 celkem 18 Ţidů, roku 1857 dohromady 38, 1869 pak 50, roku 1880 uţ 55 a v roce 1890 hovoří údaje o celkem 56 ţidovských obyvatelích městečka.166 Údaj souhlasí i s čísli v publikaci Statistické ústřední komise, kde je dále uvedeno, ţe sice je v Kloboukách 56 Ţidů, nicméně pouze 28 obyvatel nahlásil jako obcovací jazyk německý.167 Právě Ţidé ve většině případů mluvili německy, coţ znamená, ţe mnozí z Klobouckých Ţidů mluvili česky. Je moţné, ţe to byla spíše mladší a více asimilovaná generace. Údaje ze sčítání lidu lze najít dále v Kloboucké obecní kronice, kde jsou navíc i čísla z let 1820, 1822 a 1834. Na základě těchto dat lze říci, ţe v roce 1820 bylo v Kloboukách 7 Ţidů, o 163
Národní archiv, MŢNO 1784-1949 (1960), MŢO v Dambořicích: společná matrika (narození a úmrtí 1919 – 1944, sňatky 1919 – 1944). 164 Matušíková, L.: Ţidovská komunita v Kloboukách ve světle matričních záznamů. In: Klobouky u Brna, 1998, s. 189. 165 Příloha č. 4. 166 Haas, T.: Die Juden in Mähren: Darstellung der Rechtsgeschichte und Statistik unter bis Berücksichtigung des 19. Jhs., 1908, s. 58. 167 Spezial-Ort-Repertorium von Mähren: Neu bearb. auf Grund der Volkszählung vom 31. Dezember 1890, 1893, s. 5.
48
dva roky později také 7 Ţidů a v roce 1834 jiţ 10 Ţidů, z toho čtyři muţi a šest ţen.168 Informace o sčítání lidu se objevují i ve školní kronice obecné školy v Kloboukách, kde je zaznamenáno, ţe dne 31. prosince 1890 bylo provedeno všeobecné sčítání lidu. Dále je zapsán výsledek tohoto sčítání. Podle něj byl počet domů v Kloboukách 480, z čehoţ 473 bylo obydlených a 7 neobydlených. Obyvatelstva bylo napočítáno celkově 2 319, z toho 1 408 muţů a 1 271 ţen. Dle vyznání bylo v městečku 1 514 římských katolíků, 1 příslušník evangelického augsburského vyznání, 448 helvetských evangelíků a 56 Ţidů. K české obcovací řeči se přihlásilo 2 291 obyvatel, k německé pouhých 28, coţ potvrzuje jiţ výše zmíněný údaj. Následují údaje o gramotnosti obyvatel Klobouk. Po roce 1890 začala ţidovská populace v Kloboukách opět klesat, jak uţ bylo zmíněno i výše, i kdyţ roku 1900 to ještě není příliš zjevné, kdyţ počet obyvatel, hlásících se k ţidovství, byl 53.
6.2 O klobouckých Židech ze školních kronik O dějinách kloboucké školy by tu mohlo být napsáno mnoho řádků, protoţe všechny kroniky od zaloţení společné školy a jejího otevření v témţe roce 1876 se dochovaly a jsou bezpečně uloţeny v Okresním archivu Břeclav se sídlem v Mikulově. Ovšem co se týče záznamů o ţidovských dětech nebo jakékoliv zmínky o klobouckých Ţidech, školní kroniky uţ natolik přínosné nejsou, nicméně některé údaje se dají vyčíst a leckteré zmínky dobře doplní celkový obraz vývoje ţidovského obyvatelstva koncem 19. a počátkem 20. století. O samotném zaloţení nové obecné školy píše i Jakub Vrbas ve své knize Pohledy do minulosti Klobouk. „V následující době jednalo se o zrušení obou náboţenských škol dle školního zákona z roku 1870. Z této příčiny vypukl houţevnatý boj celé obce, aby obě školy zůstaly zachovány… Vleklému sporu… učinila konec nejvyšší instance rozhodnutím pro společnou školu pod jednou správou, aby dítky jiţ od mala zvykaly pokojnému občanskému spoluţití.“169 Po rozhodnutí o zaloţení
168 169
SOkA Mikulov, Kronika: Klobouky u Brna, sv. I (1922-1923), s. 19. Vrbas, J.: Pohledy do minulosti Klobouk, 1999, s. 220.
49
škole byl c. k. okresní školní radou vybrán správce nové školy, kterým se stal učitel evangelické školy Pavel Rohan, i kdyţ většina ţáků byl katolická. To by se podle Vrbase vůbec nestalo, kdyby nebyl se opozdil vydaný dodatek školního zákona o interkonfesijních školách, který stanovoval, ţe se řídícím učitelem má stát učitel toho náboţenství, kterému náleţí většina ţáků.170 Školní kronika byla hned od počátku vedena velice poctivě, jiţ z prvních záznamů se lze dočíst, kolik dětí, jakého vyznání a odkud ji navštěvovalo. V prvním školním roce 1876/1877 do nové obecné školy v Kloboukách chodilo 393 ţáků, z čehoţ pouze osm bylo izraelitů, tedy ţidovského vyznání.171 Do kloboucké školy chodily děti nejen z městečka samotného, ale i z Kašnice a z Martinic. Nicméně nejsou zprávy o tom, ţe by na martinickém statku nebo na Kašnici, dnes nejmenší samostatné obci na jiţní Moravě, byli Ţidé, proto lze předpokládat, ţe udávaný počet mluví o klobouckých ţidovských dětech. Zajímavé je, ţe sice nadučitelem byl evangelík Rohan, přesto nic nebránilo tomu, aby na zdech visely tzv. krucifixy172. O této malé aférce se píše i ve školní kronice, kde stojí, ţe c. k. okresní rada nařídila místní školní radě v Kloboukách do začátku příštího školního roku 1877/1878 odstranit krucifixy ze všech čtyř tříd. Zdůvodněno bylo rozhodnutí tím, ţe kloboucká škola není ani katolická, ani evangelická ani ţidovská, ale obecná, coţ bylo správci sděleno 25. července roku 1877. Nicméně pod tím stojí poznámka, ţe přes toto nařízení zůstaly krucifixy nadále ve všech třídách.173 Další zajímavost stojí o pár stran dále, kde se píše, ţe po obecních volbách ve školní budově v roce 1879 se ve vydání Moravské Orlice č. 205 dne 6. září 1879 objevilo následující: „Neslýcháno! Ve škole kloboucké uzříti lze na přední stěně obraz císařův, po levé straně kalich s nápisem: ’Ptejte se na Písma!’, a vpravo kříţ. Jelikoţ jest v obci téţ mnoho ţidů, proslýchá se, ţe ţádati chtějí, aby téţ jejich ’desatero’ ve škole vyvěšeno bylo. Zdali i nevěrci nějaký odznak si vyvěsiti přejí, není dosud známo!“174
170
Vrbas, J.: Pohledy do minulosti Klobouk, 1999, s. 220. SOkA Mikulov, D 57 Klobouky u Brna, 85, školní kronika (1876 – 1899), s. 4. 172 Umělecky vyrobený kříţ se zpodobněním Jeţíšova těla. 173 SOkA Mikulov, D 57 Klobouky u Brna, 85, školní kronika (1876 – 1899), s. 7. 174 Tamtéţ, s. 12. 171
50
Ve školním roce 1879/1880, jak nás informuje dále školní kronika, bylo umoţněno všem ţákům tiché modlení ve třídách na základě výnosu vys. c. k. zemské školní rady ze dne 15. dubna 1879. V tomto školním roce ale zjevně ubylo ţidovských dětí ve škole a příliš nepřibývalo, protoţe dle zápisu bylo sice 438 ţáků, ale pouze jeden ţidovského vyznání, zatímco katolických byla stále značná převaha i nad evangelickými.175 V dalším školním roce se dokonce ve škole neobjevilo ani jedno ţidovské dítě, nicméně o rok později kronikář zaznamenal tři ţidovské děti, nejspíše tedy v první třídě. Školní rok 1883/1884 je ve znamení příchodu nového ţidovského ţáčka nebo ţačky, čímţ se celkový počet ţidovských dětí nepatrně zvýšil na čtyři. Zápis předcházející tomuto údaji hovoří o výuce náboţenství, která přidala dvě hodiny výuky týdně navíc katolickým dětem a jednu hodinu evangelickým, přičemţ měli svoje vlastní učitele náboţenství. O výuce náboţenství ţidovských dětí se zde ale nepíše zatím nic.176 Ve školním roce 1885/1886 se opět o něco navýšil počet ţidovských dětí ve škole, a to celkem na šest. Kronikář o nich zde píše jako o mojţíšovcích, zkráceně pouze mojţ. Ovšem jiţ o rok později klesl počet ţidovských ţáků na polovinu, protoţe uţ zjevně tři děti dospěly do věku, kdy měli ukončit školní docházku na obecné škole, a nemusely pro svoji píli ţádný ročník opakovat. Bohuţel zde nestojí, kde po škole děti pokračovaly ve studiu, zda vůbec nebo čím se zabývaly. V daném počtu dětí by jistě bylo moţné vytvořit alespoň statistiku. Školní rok 1887/1888 přináší navýšení celkového počtu ţidovských dětí o jednoho, čili na čtyři. Děti chodily ze stále stejných míst do školy, tedy z Klobouk, Martinic a z Kašnice. Z Klobouk chodilo naprosto nejvíce, tento rok 437 ţáků, zatímco nejméně ze statku v Martinicích, pouhých deset dětí. Z Kašnice navštěvovalo obecnou školu 56 dětí. O rok později je počet ţidovských dětí opět jen tři a v dalším roce 1889/1890 celkem pět. V tuto chvíli se na stránkách školní kroniky objevuje zápis, který informuje o opravě katolického kostela. Při ní byly dne 27. srpna 1890 z báně věţe vyjmuty věci, vloţené do věţe při poslední opravě z roku 1863. Bylo nalezeno několik 175 176
SOkA Mikulov, D 57 Klobouky u Brna, 85, školní kronika (1876 – 1899), s. 20. Tamtéţ, s. 24.
51
listin, papírových peněz, novinových článků a podobizen významných muţů té doby177 a po jejich prostudování byly opět dány zpět spolu s dalšími listinami a materiály z onoho roku druhé opravy. V listinách z roku 1863 se dle zápisu ve školní kronice, kde je jejich obsah celý doslovně opsán, píše poměrně výstiţně o charakteru doby, o revolučním roce 1848, o zvolení Josefa Wurma jako poslance do zemského sněmu stejného roku a dále ještě roku 1860. Hodně se v listinách píše o proměně peněz v té době a novém poměru mezi měnami. Pod tímto pojednáním jsou podepsáni všichni významní činitelé městečka včetně Josefa Wurma a učitele Jana Friedricha, o kterém ještě bude psáno. Níţe je v kronice uvedeno ještě poznamenání, které bylo součástí listin z roku 1863. V něm se mimo jiné píše: „Obec naše Kloboucká pozůstává nyní ze 440 čísel, mezi nimi jest 12 půllánů, 140 čtvrtlánů a 288 domků či chaloupek. Celé obyvatelstvo obnáší 2290 duší, mezi těmito jest 1309 katol., 906 evang. a 35 ţidů. Poněvadţ ţidé zákonnitou rovnoprávnosť s ostatními vyznáními podosáhli, tlačí se od r. 1848 do všech obcí, jakoţto i u nás jest; anť před r. 1848 jen 1 rodina ţidovská zde byla. Co připomenutí hodné jest, musíme udati, ţe ţidé všude znamenitě bohatnou, ať křesťanské rodiny v přirovnání velmi chudnou; coţ na budoucí časy velmi pováţlivé jest. Příčinu toho hledáme v tom, ţe lid náš nezkušený, neopatrný, lehkověrný; - lid ţidovský ale přičinlivý, obezřetný jest a úlisný svým jednáním neopatrného venkovana lehce o statek připraví. Téţ musíme s politováním vyřknout, ţe se lid náš na mnoze pití kořalky oddává, coţ jenom viditelnou záhubu činí. Ţe ţivnosti r. 1859 za svobodné prohlášeny byly, přibylo všude mnoho hostinců, tak v Kloboucích, kde vţdy jen jeden hostinec býval, nyní jich 8 máme.“178 Dále uţ listina pojednává pouze o utrpení kloboučanů při poţárech, choleře od roku 1831, o hrozném suchu a neúrodě. Ve školním roce 1890/1891 začala být kronika vedena jiným stylem, coţ se příznivě projevilo ve vedení statistických údajů, které jsou často uvedeny přehledně v tabulkách179. V tomto roce tedy dle doloţené tabulky je moţné
177
Palacký, Rieger, Brauner, Wurm a Karel Havlíček Borovský s rodinou. SOkA Mikulov, D 57 Klobouky u Brna, 85, školní kronika (1876 – 1899), s. 46. 179 Příloha č. 5. 178
52
zjistit nejen počet dětí dle náboţenského vyznání, ale i jejich pohlaví a přibliţný věk, protoţe jsou rozděleny do jednotlivých tříd. Ze záznamu tedy vyplývá, ţe v tomto školním roce navštěvovalo první třídu jedno ţidovské děvče, druhou třídu tři děvčata, třetí třídu jedno, čtvrtou dvě a pátou jedno. Celkem tedy chodilo do kloboucké školy osm ţidovských dívek, ovšem ţádný chlapec.180 Z roku 1890 zbývá zmínit poznámku uvedenou v kronice, která vypovídá o odchodu bývalého notáře Třeštíka, který se měl psát Trzeschtick, podle čehoţ kronikář usoudil, ţe to byl „čistokrevný Němec“. Po něm přišel dle pokračování záznamu substitut Jansel, který byl Ţid a zůstal v Kloboukách aţ do 30. června 1891.181 Z jednotlivých tabulek, které jsou uvedeny v kronice, lze vyčíst nejen počet ţáků v jednotlivých třídách, ale i jejich učitele. Tak je moţné se dozvědět, ţe ve školním roce 1891/1892 při počtu 494 ţáků bylo ve škole celkem pět učitelů, nicméně ne všichni odučili celý rok. Z tabulky182 vyplývá, ţe v tomto školním roce se v první, druhé a páté třídě vystřídali během obou pololetí v kaţdé ze tříd dva učitelé. Celkový počet ţidovských ţáků byl šest, z toho dva chlapci a jedna dívka v první třídě a po jedné dívce ve druhé, třetí a čtvrté třídě.183 Kronika zaznamenává dále i některé významnější události v chronologickém pořadí, z nichţ plyne, ţe v roce 1892 byly zrušeny předzahrádky u domů od č. 3 po 24 v Panské ulici184 z důvodu stavby prvního chodníku v Kloboukách, coţ se dle kronikáře setkalo s určitou nevolí obyvatelstva. Dále byly v této ulici, Poštovní a u náměstí v dubnu roku 1893 vysázeny lípy tak, aby vytvořily stromořadí. Tyto události se dotkly jistě i některých ţidovských rodin, protoţe většina z nich ţila právě v Panské ulici.185 V tomto školním roce zůstal počet ţidovských dětí na čísle šest z celkem 490 ţáků školy.186 Ve dnech 6. a 7. června 1895 se konaly volby do obecního zastupitelstva v místní obecní škole. Z celkového počtu 975 oprávněných voličů se zúčastnilo voleb pouhých 125. Do zastupitelstva, které mělo třicet členů, bylo zvoleno 180
SOkA Mikulov, D 57 Klobouky u Brna, 85, školní kronika (1876 – 1899), s. 60. Tamtéţ, s. 69. 182 Příloha č. 6. 183 SOkA Mikulov, D 57 Klobouky u Brna, 85, školní kronika (1876 – 1899), s. 75. 184 Dnes Masarykova ulice. 185 Na základě rozhovorů s pamětníky. 186 SOkA Mikulov, D 57 Klobouky u Brna, 85, školní kronika (1876 – 1899), s. 79. 181
53
dvacet katolíků, devět evangelíků a jeden Ţid, jehoţ jméno však kronika neuvádí. Školní rok 1895/1896 započal stejně jako všechny předchozí bohosluţbami v obou kostelích. Z kroniky je na více místech patrné, jaký počet katolických či evangelických ţáků se tohoto slavnostního zahájení účastnil. Nevyplývá z ní ale, jestli se některé z bohosluţeb účastnily i ţidovské děti, nebo kde se v té době nacházely. V tomto školním roce vytvořil kronikář opět tabulku rozdělení tříd a ţáků, takţe lze pouhým pohledem snadno zjistit, kolik bylo v které třídě ţáků, jakého pohlaví a náboţenství. Tabulky však nebyly tímto kronikářem vytvořeny u záznamů z kaţdého školního roku, takţe je třeba si těchto údajů cenit. Dle zaznamenaných údajů je zřejmé, ţe v rámci zvýšeného počtu ţáků byly čtvrtá a pátá třída rozděleny do dvou, tedy a) a b), podle pohlaví. Dle tohoto řazení bylo v tomto školním roce v páté b) třídě jedno ţidovské děvče, ve čtvrté b) dvě děvčata a jeden chlapec ve čtvrté a), ve třetí a ve druhé třídě po jednom děvčeti. Do první třídy ţádné ţidovské dítě nenastoupilo.187 Zápis do obecné školy v Kloboukách se konal vţdy koncem srpna, v případě roku 1896/1897 se uskutečnil ve dnech 30. a 31. srpna. Zapsáno bylo tehdy 52 dětí, z toho 25 chlapců a 24 dívek188. Kronikář si dále stěţuje, ţe rok od roku klesá počet dětí nastupujících do školy a vyslovuje zde svou víru v odhalení příčiny tohoto trendu během sčítání lidu v roce 1900. Nicméně do první třídy nastoupil jeden ţidovský chlapec, který spolu se dvěma děvčaty ve čtvrté b) a dvěma v páté b) tvoří skupinku pěti ţidovských dětí, tedy 1% z celkového počtu 452 ţáků.189 V dalším školním roce se počet ţidovských dětí ještě sníţil odchodem jednoho děvčete ze čtvrté a jednoho z páté třídy, i kdyţ do první třídy jedna dívka přibyla. Celkový počet byl tedy čtyři ţidovské děti pro rok 1897/1898. Další školní kronika nás informuje o zaloţení měšťanské školy v Kloboukách u Brna, na čemţ se usneslo zastupitelstvo obce jiţ 19. srpna 1894, nicméně první školní rok zahájili v nové škole aţ v září roku 1903. Zajímavý je zápis kronikáře
187
SOkA Mikulov, D 57 Klobouky u Brna, 85, školní kronika (1876 – 1899), s. 82. Zde zápis kronikáře nesedí, protoţe po sečtení chlapců a dívek dostáváme počet 49 dětí. 189 SOkA Mikulov, D 57 Klobouky u Brna, 85, školní kronika (1876 – 1899), s. 85. 188
54
na další straně: „Učitelem ţidovského náboţenství na zdejší škole stal se dle oznámení představenstva ţidovské obce zdejší Otto Friedländer. Počal vyučovati 1.II.1904. Na ţádost podanou k zemské šk. radě, aby byl za učitele náboţenství ţidovského uznán a jemu vyměřena renumerace, došlo příznivé vyřízení 20.VI. č. 1164, renumerace určena za jednu hodinu týdenní.“190 Do téhle doby se v ţádné ze školních kronik zapisovatel nezmiňuje o učiteli ţidovského náboţenství. Tato první zpráva obsahuje nejen uţitečné informace o daném učiteli, ale i o tom, ţe ţidovská obec v Kloboukách měla své představenstvo. V dalším školním roce 1905/1906 pokračovala výuka ţidovského náboţenství na škole, ovšem tento rok ji vedl výpomocný učitel náboţenství Heřman Kohn, vyučující na kloboucké škole šest ţidovských dětí v tomto roce. Pan učitel však jiţ 31. prosince 1906 ze školy odešel a od té doby ţidovské náboţenství nebylo dále vyučováno.191 Zajímavostí je jistě i vliv školní rady, který lze pozorovat například ze zápisu o školním roce 1907/1908, kde stojí, ţe tento školní počal dne 2. září a skončil „aţ 15. července 1908, poněvadţ rada rodičů rozhodla, aby prázdniny začínaly aţ v tu dobu.“192 V tabulce193 z tohoto školního roku lze najít i počty dětí měšťanské školy, z čehoţ dále plyne, ţe v první a páté třídě obecné školy bylo vţdy po dvou ţidovských dětech, zatímco měšťanku navštěvovalo prvním rokem jedno ţidovské dítě. Pohlaví zde jiţ rozepsána nejsou. Celkem na obou školách pět ţidovských ţáků. V následujícím školním roce 1908/1909 byla obecná škola obohacena o šestou třídu, kam chodilo dle tabulky194 jedno ţidovské dítě, do druhé třídy pak dvě. V měšťanské najdeme po jednom v první a ve druhé třídě. Celkem tedy pět dětí. V tomto školním roce je mezi dárci škole zaznamenán i Karel Lechner, který měl dát škole 5 korun. Podle dat narození ani jedno z jeho dětí však v tuto dobu školu nenavštěvovalo, otázkou je tedy motivace dárce. Hostinský Karel Lechner se dále objevuje mezi jinými jako dárce i v následujícím školním roce, kdy věnoval škole ¼ koňský motor. 190
SOkA Mikulov, NAD 280 Základní škola Klobouky, Kronika školy měšťanské a obecné 18971916, s. 5. 191 Tamtéţ, s. 9. 192 Tamtéţ, s. 11. 193 Příloha č. 7. 194 Příloha č. 8.
55
V letech 1909-1916 navštěvovalo klobouckou obecnou a měšťanskou školu čtyři aţ šest ţáků, ve školním roce 1916/1917 dokonce sedm, a to čtyři chlapci a tři dívky, z toho čtyři jiţ na měšťanské škole. Vše je řádně zapsáno v tabulkách, v mnohých je opět rozlišováno i pohlaví dětí nebo se dá odvodit z rozdělení tříd na dvě a) a b).195 Ze zápisu z počátku válečného školního roku 1917-1918 je zřejmé, jaká panovala v městečku i ve škole atmosféra: „Školní rok započal v pondělí dne 17. září sluţbami Boţími v obou kostelích. Po kostele uvedeno bylo ţactvo do svých tříd a bylo jiţ vyučováno. Nálada všech byla neveselá, jelikoţ válka zuřila dále. Nedostatek všech ţivotních potřeb byl stále citelnější a drahota dosáhla katastrofální výše.“ Dále píše kronikář o nedostatku a hladu, kterým trpěli učitelé během války. V tomto školním roce chodilo do kloboucké školy celkem deset ţidovských dětí, coţ je dosud nevídané číslo. Z celkového počtu jich polovina navštěvovala obecnou a polovina měšťanskou školu, vţdy tři chlapci a dvě dívky na obou školách. Navýšení je patrně spojeno s postupným omezením výuky na ţidovské německé škole v Dambořicích, které vedlo aţ k jejímu zrušení o rok později.196 Poslední válečný rok je ve školní kronice popisován poměrně obsáhle a jsou zde zmíněny i důsledky, které měla válka pro městečko i školu samotnou. Té se dotkl zvláště nedostatek učitelů z důvodu jejich odchodu do války. Z toho důvodu se vyučovalo v místo v sedmi pouze ve čtyřech třídách, v ostatních třídách byly rozdávány poukázky na mouku, cukr, petrolej, šaty a obuv. Jaký vliv muselo mít sjednocení uţ tak velmi početných tříd na kvalitu výuky učitelů, motivaci ţáků a jejich výkony si lze snadno představit. Dále kronikář zmiňuje mnoţství zběhlých vojáků a s tím spojené potíţe s krádeţemi drůbeţe, králíků, mouky, prádla, obilí, vepřů i velkých hospodářských zvířat jako byly telata a krávy. Není zde psáno, jakým způsobem se situace dotkla jednotlivých skupin obyvatel, pouze je zde poznámka, ţe všichni obyvatelé ţili ve stálém strachu a napětí. Dále stojí za zmínku, ţe se počátkem měsíce října rozšířila ve městě chřipka, na niţ onemocněly nejen děti, ale i učitelé. Dne 15. října byla tedy celá
195
SOkA Mikulov, D 58 Klobouky u Brna, Školní kronika obecné a měšťanské školy 1916 - 1936, s. 5-15. 196 Tamtéţ, s. 34.
56
škola uzavřena a oslavy vytvoření samostatného československého státu, se ve škole odehrály aţ 4. listopadu. Oslav v tělocvičně školy se pravděpodobně dle zápisu v kronice zúčastnily i čtyři ţidovské děti.197 Ve dnech 16., 17. a 18. února 1921 bylo učiteli provedeno sčítání lidu v městečku, podle nějţ bylo napočítáno celkem 2 315 obyvatel. Podle další statistiky se k národnosti české hlásilo 2 302 obyvatel a ostatním (německé, pruské, polské, slovinské, chorvatské, maďarské) 13 obyvatel. Na základě náboţenského vyznání ţilo v kloboukách 44 Ţidů.198 V letech 1919 – 1924 navštěvovalo klobouckou školu pět aţ devět ţidovských dětí. Nejvyšší počet byl zaznamenán ve školních rocích 1922/1923 a 1923/1924.199 Ve školním roce 1925/1926 bylo kronikářem zaznamenáno, ţe ţidovské náboţenství vyučoval dvě hodiny kaţdých čtrnáct dnů Vilém Kornfeld, ţidovský kantor z Dambořic, který podle školní statistiky školní docházky učil pravděpodobně pouze tři ţidovské děti. Za zmínku jistě stojí i to, ţe se ţidovský hostinský a obchodník Karel Lechner přimluvil u velkostatkáře Josefa Dufka, aby daroval škole pozemek na školní hřiště.200 Pomohlo tomu jistě i přátelství mezi Dufkem a ředitelem školy, kterým byl v této době Viktor Brettschneider201. V letech 1926 – 1928 ubylo ţidovských dětí ve škole jiţ z tak malého počtu na dvě aţ čtyři děti. Přesto se píše v poznámkách ke školním letům 1929-1931, ţe ţidovské náboţenství v jedné skupině ţáků obecné i měšťanské školy, tyto roky v počtu tří a čtyř, vyučoval jednu hodinu jedenkrát za čtrnáct dní kantor ţidovského náboţenství z Dambořic Márton Müller.202 Ve školním roce 1932/1933 byl počet vyučovaných hodin navýšen na dvě hodiny kaţdé dva týdny, i kdyţ počet dětí byl maximálně pět, a to na obou školách.203
197
SOkA Mikulov, D 58 Klobouky u Brna, Školní kronika obecné a měšťanské školy 1916 - 1936, s. 40-42. 198 Tamtéţ, s. 51. 199 Tamtéţ, s. 55-67. 200 Tamtéţ, s 69. 201 Ředitel obecné i měšťanské školy v letech 1911-1934, více Bobková, D.: Z kronik kloboucké školy. In: Klobouky u Brna, 1998, s. 311. 202 SOkA Mikulov, D 58 Klobouky u Brna, Školní kronika obecné a měšťanské školy 1916 - 1936, s. 71. 203 Tamtéţ, s. 75.
57
Ve školním roce 1934/1935 je na dlouhou dobu naposled řádně zaznamenáno rozdělení ţáků do tříd dle věku a jejich náboţenské vyznání.204 V tomto roce navštěvovalo školu pět ţidovských dětí. Dále uţ jsou v kronice široce publikované světové události spojené se vzestupem nacistického Německa, podpisem Mnichovské dohody a vznikem protektorátu. V následujícím protektorátním období se v některých letech objevuje rozdělení dětí dle vyznání, nicméně pouze na skupiny katolíků, evangelíků a jiných. V dalších zápisech kroniky uţ není o ţidovských spoluobčanech ani zmínky, a to ani v letech těsně po válce.
6.3 O klobouckých židovských rodinách ze vzpomínek pamětníků Tyto řádky jsou sepsány a poskládány z informací, které mně byly poskytnuty během rozhovorů s pamětníky, jmenovitě Ing. Jindřichem Koubkem, bývalým starostou Klobouk, Růţenou Navrátilovou, mojí babičkou, a Marií Vrbasovou, mojí pratetou.205 Jindřich Koubek a Růţena Navrátilová ve svém dětství bydleli v Panské ulici a byli tudíţ v přímém styku s místním ţidovským obyvatelstvem, protoţe jeho velká část právě zde bydlela. Marie Vrbasová si pamatuje dobře na kloboucké ţidovské obchody a další podniky i na jejich majitele. Všichni jmenovaní byli velmi vstřícní a sdělili mně údaje, které se buďto opakovaly, tedy potvrzovaly, nebo doplňovaly. Na základě těchto informací bylo moţné o některých klobouckých ţidovských rodinách sestavit určitý obrázek, patřící časovým zařazením do období konce první republiky a počátku protektorátu před jejich deportací i na jejím začátku, a v období těsně po válce. Dalším velmi dobrým zdrojem byla rodinná kronika Koubků, kterou sepsal Jindřich Koubek starší a bývalý pan starosta, syn Koubka, mi ji ukázal a dovolil z ní čerpat informace. V této kapitole bude pojednáno o rodinách Wodaků, Stahlerů, Stiassných, Schullerů, Perschaků, Lechnerů a Deutschů. Pro vyšší autentičnost výpovědí bude zachována počeštěná verze jejich jmen a příjmení, pokud existovala, tedy v tomto pořadí – Vodákovi, Štálerovi, Šťastní, Šulerovi, Peřákovi, Grózovi, Lechnerovi a Dajčovi. 204
SOkA Mikulov, D 58 Klobouky u Brna, Školní kronika obecné a měšťanské školy 1934 - 1939, s.
7.
205
Rozhovory s p. Koubkem a pí. Navrátilovou byly uskutečněny dne 11. ledna 2013, rozhovor s pí. Vrbasovou dne 19. března 2013.
58
Dle získaných informací ţily v Kloboukách dvě ţidovské rodiny Vodáků. Jedni ţili v městské části zvané Chaloupky vedle rodiny Pánků, č.p. ?. Jednalo se o sestru s bratrem. Bratr byl obchodník, který „chodil a dohazoval obchody třeba řezníkům, měl dlouhý kabát.“206 O jeho sestře více není známo. Mohlo se jednat o potomky Hermana Vodáka, u nějţ je doloţen jeden syn dle matriky narozených, Vilém, roku 1888.207 O sestře v matrice není zmínka, je ale moţné, ţe její narození bylo zaneseno jinam. Druhá rodina Vodáků208 bydlela v domku č.p. 398 zprava vedle uličky, které se v Kloboukách říká „Sklad“209, dnes tam bydlí rodina Hladkých. Tito Vodáci210 měli obchod s koloniálním zboţím a otec rodiny, Zikmund, nosil jarmulku211 na hlavě. Manţelka Sofie zemřela nějakou dobu před transportem.212 Tato rodina je zmíněna i ve vzpomínkách p. Koubka v jeho kronice. Pasáţe z ní jsou zmíněny na konci práce v části Přílohy213. Na stejném místě je k nalezení i pasáţ z knihy Kluci z Vohavy od Jaroslava Palase, kde se zmiňuje o této ţidovské rodině Vodákových214. Další z klobouckých ţidovských rodin se zajímavým osudem je rodina Štálerova. Podle výzkumu Matušíkové zde ţily dvě rodiny tohoto jména, nicméně pamětníci vzpomínají pouze na jednu z nich, a to Heinricha a Irmu215 Štálerovi, kteří ţili na náměstí č.p. 72, na místě dnešního obchodu s potravinami pana a paní Bálkových. Štálerovi216 měli také obchod ve svém domě. Manţelé měli také dvě dcery, Edith a Kornelii217, obě chodily do místní kloboucké školy ve třicátých letech. Štálerovi patřily k nejbohatším ţidovským rodinám v Kloboukách a bylo to prý na nich „vidět“ podle toho, jak se oblékali a chovali. Pravděpodobně vlastnili i parcelu sousedící s jejich domem a obchodem, kde je 206
Z rozhovoru s Marií Vrbasovou. Viz seznam klobouckých ţidovských rodin (dále jen KŢR), příloha č. 4. 208 Viz seznam KŢR, příloha č. 4. 209 Přilehlé zděné objekty a parcely patří buď k ulici Masarykové (bývalá Panská) nebo ulici Brněnské, nacházejícími se pod a nad zmíněnou uličkou. 210 Příloha č. 25. 211 Jedná se o pokrývku hlavy kruhového tvaru, kterou nosí věřící Ţidé na hlavě. 212 Na základě rozhovoru s Růţenou Navrátilovou. 213 Příloha č. 10. 214 Příloha č. 14. 215 Na základě údajů z dopisů a fotografií Irmy Štálerové, zaslaných Jaroslavu Roznosovi, bylo zjištěno datum narození Irmy 8. 6. 1899. 216 Klenovský v publikaci Klobouky u Brna: město, dějiny, krajina a lidé píše, ţe Štálerovi ještě před válkou emigrovali, to se však ukázalo jako mylná informace. 217 Viz seznam KŢR, příloha č. 4. 207
59
dnes objekt bývalé Mateřské školy, dříve zde byl Dětský domov. Jedná se o budovu č.p. 75 a dělá si na ni v současné době nároky Štáler ţijící v Austrálii. Proto musela být Mateřská škola přesunuta do prostor místní Střední odborné školy.218 O osudu rodiny píší v dopisech Jaroslavu Roznosovi z Klobouk Nelly (Kornelie) Štálerová i částečně sama Irma219. Další informace o Štálerových jsou i ve vzpomínkách Jaroslava Roznose220. Z vyprávění Jaroslava Roznose: „Můj otec Jaroslav Roznos , nar. r. 1911 se učil obchodníkem a jiţ v patnácti letech, tedy v r. 1926 pracoval jako učeň u obchodníka Stahlera. Kdyţ byli ţidé posíláni do koncentračních táborů, dal Stahler mému otci do úschovy zlato, aby si je vyzvedl, aţ se vrátí. Ale někdy během války přijelo k mému otci auto, z něhoţ vystoupili němečtí důstojníci v koţených kabátech a chtěli po otci zlato, které si u něj Stahler uschoval. Celá jeho rodina byla v koncentračním táboře v Litvě a Stahler potřeboval zlato, aby jej i s rodinou pustili z koncentračního tábora. Na základě listu, podepsaného Stahlerem, otec zlato vydal a muţi odjeli. Bohuţel zlato zřejmě nepomohlo, protoţe Stahler v koncentračním táboře zemřel na infarkt.“ Kupecká rodina Šťastných, pravděpodobně jde o Leopolda, jeho ţenu Irmu a syna Erika221, bydlela v Panské ulici, dnes Masarykově č.p. 229 nebo 758, naproti Matějíčků. Měli malý obchod s potravinami, coţ si velice dobře pamatuje paní Navrátilová, za svobodna Matějíčková, protoţe bydlela naproti. Podle údajů pamětnice se matka Irma nechala před válkou pokřtít, byla malé postavy a milé povahy, bavila se čile se svými sousedy, Charváty, snad byla trochu zakřiknutá. Křest jí ovšem nepomohl a byla deportována s ostatními Ţidy v roce 1942. Před odjezdem měla na dračce222 prohlásit: „Kdyţ mě volajó, tak pudu!“223
218
Na základě rozhovorů s R. Navrátilovou, M. Vrbasovou a J. Koubkem. Dopis Nelly Stahler viz příloha č. 15. 220 Úryvek z vyprávění Jaroslava Roznose poskytla Dana Bobková. 221 Viz seznam KŢR, příloha č. 4. 222 Draní neboli trhání peří, při kterém se většinou scházely ţeny z celé ulice. 223 Z rozhovorů s R. Navrátilovou a M. Vrbasovou. 219
60
Původem z Dambořic byla rodina Šulerova, bydlící také v dnešní Masarykově ulici v domě pařícím dnes rodině Báňových, č.p. 10. Podle všech informací jejich pozemek vedl nahoru do kopce aţ k evangelickému kostelu. Dnes je rozdělen na dvě části a v kaţdé je rodinný dům se zahradou. Šulerovi měli v domě obchod a pekárnu, kde pekli chleba „na prodej i lidem, kdyţ si přinesli těsto“224. Synům se říkalo Bruno, Vilík a Richard, měli ještě sestru Olgu a další sestra (Rosa, Melanie nebo Rosalie) ţila ve Vídni. Právě Richard na druhém konci pozemku pod kostelem postavil domek a prý ho zde často navštěvovala Boţena Picková, která by mohla být příbuznou Oty Picka, jenţ se po válce na chvíli vrátil do Klobouk.225 Před deportací dovedl Bruno Šuler k Matějíčkům jejich psa, snad foxteriéra a měl prohlásit: „Dnes jsme měli slepici k večeři! Nevíme, co nás čeká.“ Pan Matějíček, otec paní Navrátilové, vezl ten večer 31. března, resp. 1. dubna brzy ráno, rodinu Šulerových na voze na kloboucké nádraţí na vlak do Hodonína. Rodina Grózových šla pěšky, ale děti jejich dcer a Olga Šulerová, která byla nemocná, se vezly. Velice počeštěné jméno získali během svého ţivota v Kloboukách Dajčovi. První Dajč je zmíněný jiţ v matrice oddaných roku 1823 a tato rodina tedy patřila mezi jeho potomky.226 Dajčovi měli dům a obchod se smíšeným zboţím na místě dnešní pošty, resp. parkoviště před poštou. V domě byla kuchyň a pokoj, z něhoţ se šlo do obchodu. Bydlelo zde více generací, coţ bylo u Ţidů všeobecně zvykem. V nejmladší generaci bylo několik sourozenců. Jeden ze synů se oţenil a měli dceru Alenku, zatímco o jiném nebo stejném synovi se ví, ţe napadal na nohu. Jejich sestra, které se říkalo Týnka, byla prý postiţená v obličeji. O Dajčových se vědělo, ţe často nalévali kořalku na dluh a někteří obyvatelé Klobouk u nich „propili“ pole či dokonce selský statek.227 Pár informací bylo zjištěno i o rodině Grózových, kteří bydleli na místě dnešní lékárny, č.p. 5. Měli zde menší dům a v něm svůj obchod se střiţným zboţím (metrový textil). Podle jiných informací na místě lékárny bydlela nějaká evangelická rodina a Grózovi bydleli vedle, v domě č.p. 336, kde dnes bydlí 224
Z rozhovoru s M. Vrbasovou. Z rozhovoru s R. Navrátilovou. 226 Viz seznam KŢR, příloha č. 4. 227 Z rozhovorů s R. Navrátilovou a M. Vrbasovou. 225
61
rodina ředitele Městského víceletého gymnázia, pana Pokorného. Manţelé Grózovi, Heřman a Laura (původem Dajčova z Klobouk) měli dvě pohledné dcery, Grétu a Elsu, a obě provdali do Hodonína, kde měli oba manţelské páry své obchody s látkami. O svatbě Gréty v Břeclavi jiţ bylo pojednáno v kapitole Ţidovská komunita z pohledu matrik a statistik. Na počátku okupace se však obě sestry vrátily opět do Klobouk i se svými dětmi. Paní Navrátilová v souvislosti s touto rodinou vyprávěla, ţe jiţ v době okupace její rodiče domluvili s Grózovými ještě přes jedny sousedy výměnu malých kamen za kachnu. „Kačenu naši poslali poštou do Brna, na poštu jsem ju nesla já sama a p. Gróz mě cestou kontroloval, a kdyţ sem se vracela z pošty, tak se na mě usmál.“ Jak uţ bylo zmíněno, v noci ze dne 31. března na 1. dubna šli Grózovi pěšky na kloboucké vlakové nádraţí. Ze vzpomínek paní Navrátilové vyplývá, ţe starší dcera Grózova, Gréta, měla syna Leoška, který si s paní Navrátilovou hrával, kdyţ byly děti. Mladší dcera Elsa měla syna Jiříčka. Jeden z chlapců na nádraţí usedavě plakal, zatímco otec rodiny, Heřman, kupoval lístky na vlak. Po Grózových bydlel v domě učitel matematiky jménem Gross, coţ je ale jen shoda jmen v tomto případě, ţádný příbuzný to nebyl. Po něm dále paní Rašnerová z Borkovan. Dnes je na tom místě parkoviště před poštou. 228 Mezi známé kloboucké ţidovské rodiny patřily jistě i rodiny Lechnerových. Ţily zde dvě tohoto jména, otec a syn se svými rodinami. První a nejbohatší kloboucká ţidovská rodina byli Karel a Rosa Lechnerovi, kteří vlastnili velký zájezdní hostinec o rozloze pěti dnešních domů č.p. 98, 885, 253, 611, 579 (Koubků, Charvátů a Ţáčků) na rohu ulic Masarykova a Krátká. Před hostincem stály kůly po uvazování koní, u potoka měli stáje pro koně. V hostinci byly dva sály, malý a velký, a salonek s výčepem, úplně vlevo, do kterého se šlo lítacími dveřmi z velkého sálu se vstupem z ulice, kde se slavily hody. Vedle něj vpravo byl malý sál, tam probíhaly často různé schůze. Asi roku 1910 to koupily od Karla Lechnera Koubkovi, rodiče bývalého klobouckého starosty, kteří bydleli původně ve Vohavě v domě č. 4. Všechen majetek prodali, vzali si půjčku a koupil hostinec. Lechnerovi po prodeji zůstali v Kloboukách. Pan Koubek st. asi po roce 1920 pronajal hostinec paní Hloškové a jejímu manţelovi, ti tam byli asi do roku 1949/1950. Poté ho zabavili komunisti a nastěhovali tam všechny krejčí
228
Z rozhovoru s R. Navrátilovou.
62
z Klobouk, do druhé části hostince pak všechny švadleny. Hostinec byl opravdu dobře postavený objekt, zdi měly tloušťku 80cm, sklepení bylo klenuté, trámy na půdě byly silné 30cm v průměru, prý takové neměli ani na klobouckém zámku. Dodnes tam jsou tyto původní trámy a nepráchniví. Po sametové revoluci získali Koubkovi objekt zpět, i kdyţ ne celý, a dnes tam má svůj podnik syn p. Koubka ml., Jindřich. Dle informací od p. Koubka se měl jeden ze synů Karla Lechnera, nejspíše Heinrich, nechat pokřtít a uniknout tak koncentračnímu táboru. Od tohoto mladého Lechnera p. Koubek st. kupoval v letech 1946-1947 hodně polí. Nicméně Heinrich, česky Jindřich táboru ve skutečnosti neunikl. Po válce se v Kloboukách skutečně objevil jeden Lechner, který byl prý příbuzný klobouckých Lechnerů. Podle výzkumu doktorky Mikovcové se jedná o Jindřicha Lechnera229, syna Karla Lechnera. Přeţil pobyt v koncentračním táboře v Terezíně, kde dostal tyfus a pracoval pak chvíli v Kloboukách „u učňů“ a také zde bydlel u jedné místní rodiny Kordiovských v ulici Dlouhé, které se dříve říkalo Vohava a dnes je to název celé městské části. Nakonec je vhodné ještě k Lechnerovým dodat, ţe měli „pilu“ u klobouckého vlakového nádraţí a moţná skupovali i cukrovou řepu a prodávali do Hodonína do cukrovaru.230 Druhá rodina Lechnerova bydlela na místě bývalé mateřské školy. Není známo, za jakých okolností a kdy se dostala budova i s pozemkem do vlastnictví Štálerů, jejichţ potomek si na ni dnes dělá nárok, kdyţ původně patřilo hospodářství Lechnerům. Leo, otec rodiny, s manţelkou Gertrudou, měli jednu dceru, Věrušku, která prý byla velmi jemné a pěkné, i kdyţ poněkud hubené, děvčátko. Samotná paní Lechnerová měla být „opatrovaná a hýčkaná“, z čehoţ lze usoudit, ţe patrně nepracovala a byla v domácnosti. Její manţel byl obchodník, měli statek, kde byl velký dvůr a stáje s koňmi. Říkalo se o něm, ţe je poctivý Ţid, ţe má dobře vedené účty.231 Poslední klobouckou ţidovskou rodinou, která zde bude zmíněna, jsou Peřákovi. Bydleli na dnešní ulici Bratří Mrštíků a měli tři děti, Arthura, Hildu a
229
Mikovcová, A.: Seznamy transportovaných 1942-1944, s. 5. Z rozhovorů s R. Navrátilovou, M. Vrbasovou a J. Koubkem. 231 Z rozhovoru s R. Navrátilovou. 230
63
Emu232. Ovšem o Emě se nezmínil ţádný pamětník a podle všech informací233 se jedná o Ernu Perschakovou neboli Peřákovou. Peřákovi se ţivili vykupováním koţek a starého peří, které čistili a znovu prodávali. Měli také malý obchod se smíšeným zboţím. Otce p. Koubka ml. naučili stahovat kůţe. Peřákovi bydleli v malém domku a byla to nejchudší kloboucká ţidovská rodina. Poté, co jim v roce 1940 spadl dům, bydleli v jednom pokoji u Koubků. Nicméně ne všem se líbilo, ţe Koubkovi Peřákům pomáhají a podle p. Koubka ml. i podle jejich rodinné kroniky, jistý Šlancar, který byl s nacisty velmi zadobře, na p. Koubka křičel, ţe pomáhá Ţidům a ţe se to nesmí. Právě Erna Peřáková přeţila pobyt v nacistických pracovních táborech a vrátila se v létě po válce do Klobouk. Kdyţ odcházela na vlak v roce 1942, byla prý pevnější a podsaditější postavy, zatímco po příchodu ji pro její hubenost nemohli poznat. Po návratu do Klobouk bydlela chvíli na ulici Masarykové, č.p. 6, u rodiny Rotů. Pan Rot byl hodinář a jeho manţelka porodní asistentka. Byli bezdětní. Dnes na tom místě bydlí rodina Mikuličova. V kronice Koubků se píše v souvislosti s klobouckými Ţidy převáţně o rodině Peřákové. Úryvky, které jsou v přepsané formě součástí textových příloh na konci této práce234, jsou zaznamenány přesně dle kroniky, nicméně Koubek st. ji psal ve velmi pokročilém věku a snad i jeho pobyt v komunistickém vězení v 50. letech se podepsal na horší čitelnosti jeho písma. Proto tam, kde nebylo moţné přečíst slovo, více slov nebo dokonce celou větu, jsou ponechány tři tečky. Přesto celý text dává smysl a jeho autentičnost vyznívá dostatečně.235 Zajímavý je osud rodiny Stahlerové.. ţila na náměstí se dvěma dcerami (Irma, dcery Edith a Kornelie) a všechny byly v Osvětimi.“236 Kdyţ při nástupu lidí určených do plynových komor k popravě, slyšel to jméno jeden esman, ptal se jí, je-li Stahlerová z Klobouk, ţe ano, ţe tu má ještě dvě dcery a on všechny tři zachránil před smrtí a dnes ţijí ve Švédsku. Ten esman byl před druhou válkou
232
Podle seznamu KŢR, příloha č. 4. Klenovský, J: Kloboučtí Ţidé. In: Klobouky u Brna, 1998, s. 186. 234 Příloha č. 10. 235 Ukázka z kroniky je v příloze č. 9. 236 Z rodinné kroniky Koubků. 233
64
obchodní cestující a zde u Stahlerů často pobýval a dodával jim zboţí.237 Podle dopisu Nelly Štálerové (Kornelie), který byl jiţ zmíněn, opravdu rodina pobyla krátce ve Švédsku, nicméně v Osvětimi nikdo z rodiny nebyl.
6.4 Nucený odchod z Klobouk v roce 1942 Okupace naší vlasti nacistickým Německem přinesla konec vcelku poklidnému souţití Ţidů s místním klobouckým obyvatelstvem. Občané ţidovského původu byli od roku 1939 postupně zbaveni svých práv a majetku, v lednu roku 1941 byly uzavřeny jejich obchody.238 Jak jiţ bylo zmíněno výše, pouze rodina Stahlerova ještě před válkou včas emigrovala do Austrálie. Další z těch, co unikli transportu, byl jiţ také jmenovaný Otto Pick, protoţe ţil ve smíšeném katolickém manţelství. Byl povolán aţ 18. 9. 1944 k tzv. „uzavřenému pracovnímu nasazení“ do pracovního tábora na Hagiboru v Praze. Odtud byl posléze 15. 2. 1945 deportován do ghetta Terezín, kde se doţil osvobození. Hagibor byl ţidovský sportovní klub v Praze-Strašnicích, který se stal v létě 1944 pracovním táborem pro zpracování slídy. Internováni zde byli muţi i ţeny ţijící ve smíšeném manţelství. Celkově bylo do transportů z Brna do ghetta Terezín zařazeno 33 osob z Klobouk, z nichţ 31 zahynulo a 2 osoby se zachránily. Do transportu Ah bylo dne 4.4. 1942 zařazeno 32 osob z Klobouk. Transportem Ai byl 8. 4. 1942 odvlečen 1 člověk. V rozmezí 18. 4. 1942 – 19. 10. 1942 byli kloboučtí Ţidé z Terezína dále odvlečeni do 6 ghett a koncentračních táborů239. Z 34 klobouckých Ţidů přeţily holocaust 3 osoby, tj. 1,02 %. Zachráněni byli 2 v ghettě Terezín a 1 v Raasice v Estonsku. Konkrétně Otto Pick, Jindřich Lechner a Erna Perschaková.
6.5 Synagoga
237
Tamtéţ. Klenovský, J.: Kloboučtí Ţidé. In: Klobouky u Brna, 1998, s. 186. 239 Viz tabulka v příloze č. 12. 238
65
Jedinou hmotnou památku ţidovské kultury v Kloboukách představovala zdejší synagoga. Synagoga240 neboli templ je vţdy místem a zároveň symbolem veřejného náboţenského ţivota ţidovské obce. Uţ za časů Šalamounových existovaly místnosti pro shromáţdění věřících, kde se Ţidé scházeli k modlitbám a studiu. První takové instituce jsou doloţeny jiţ pro období po zničení Šalamounova chrámu v Jeruzalémě, tedy v období babylonského zajetí v 6. stol. př. n. l. V době po druhém zničení Chrámu Římany v roce 70 n. l.241 nabyly klíčového významu nejen pro uchování tradic, ale především samotného ţidovství.242 Synagoga se stala centrem pro shromaţďování celé obce kvůli modlitbám, učení a společným oslavám243. K jedné místnosti časem přibyly další, které byly připojeny k prostoru pro modlení, aby se zde mohli Ţidé učit či pořádat slavnostní pohoštění neboli kiduš. Všechny tyto tři funkce synagogy jsou zachovány dodnes a respektuje je téţ kaţdá nová stavba.244 Lze tedy předpokládat, ţe i kloboucká synagoga plnila všechny tyto úlohy. Další součástí synagogy je vţdy i knihovna, jejíţ standardní vybavení tvoří kromě modlitebních knih především Tóra v psané podobě, která je určená ke studiu. Dále se tam nachází obě verze Talmudu, jeruzalémský i babylonský, Rašiho komentáře, texty Maimonidovy, Mišnajot, Šulchan aruch a další důleţité texty velkých učenců, rabínů a mudrců.245 „V synagogální bohosluţbě se prolíná osobní i veřejná modlitba, jednotlivec se soustřeďuje na svoji vlastní modlitbu a zároveň spolu s celou obcí naslouchá čtení biblických textů a jejich výkladu.“246 Samotnou bohosluţbu vede kantor (chazan), řídí modlitby, předčítá a v příslušných částech liturgie se ujímá melodických partií. Kantora můţe ve vedoucí úloze zastoupit jakýkoliv dospělý člen obce. Zatímco rabín (rav) rozhoduje v záleţitostech náboţenského práva, působí jako duchovní rádce, mluvčí, učitel a vychovatel v rámci své ţidovské obce. V synagoze se však jeho role omezuje na kázání a některé obřady (např. 240
Doslovný překlad hebrejského bejt ha-kneset, starořecky synagogein, tedy shromaţďovat se. První ţidovská válka proti římské nadvládě v letech 66-70 n. l. Povstání bylo potlačeno římským císařem Titem. Dodnes o tom vydává svědectví Titův vítězný oblouk na Foru Romanu v Římě. 242 Šedinová, J.: Synagóga. In: Ţidovské tradice a zvyky, 1992, s. 15. 243 Hebrejské výrazy pro jednotlivé funkce: modlitebna – bet tefilla, škola – bet midraš, shromaţdiště – bet kneset. 244 Spiegel, P.: c. d., s. 45. 245 Spiegel, P.: c. d., s. 45. 246 Šedinová, J.: Synagóga. In: Ţidovské tradice a zvyky, 1992, s. 15. 241
66
svatba či bar micva).247 Na základě těchto informací je potom moţné vysvětlit, z jakého důvodu mohla být v Kloboukách postavena synagoga, aniţ by musel být ve městě zároveň i rabín. Ten byl přítomen k pomoci při řešení náboţenských otázek či obřadů v nedalekých Dambořicích. Zásadním momentem bohosluţby v synagoze je čtení týdenního úseku Tóry. Je čten pokaţdé ráno a odpoledne v sobotu a o svátcích, dále při ranní bohosluţbě v pondělí a ve čtvrtek. Pro čtení v synagoze si Tóra dosud ponechala formu antického svitku, který tvoří dlouhý pás pergamenu, navinutý na tyčích. Text je psán hebrejsky, ručně a podle přísných předpisů.248 Svitky Tóry jsou nejdůleţitější a nejcennější předmět v synagoze. Bohuţel ze svitků kloboucké synagogy se nic nedochovalo. Nicméně tam takové jistě byly, a proto je nutné se o nich zmínit alespoň pár větami. Svitky Tóry jsou vţdy uloţeny ve svatostánku (aron ha-kodeš), vysoké skříni volně přistavěné nebo vestavěné k východní zdi synagogy, který je často umělecky zdoben.249 Do tohoto svatostánku jsou svitky ukládány v oblečení250 a s ozdobami. Dveře svatostánku se zakrývají oponou (parochet) z drahého materiálu a zdobenou motivy ze ţidovské symboliky251. Před svatostánkem visí věčné světlo (ner tamid) a kromě něj bývá v mnoha synagogách vysoký svícen (menora), jehoţ světla se rozsvěcují při svátku Chanuka. Při čtení Tóry je zakázáno dotýkat se rukou jejího textu, proto se uţívá ukazovátka (jad). Ještě před samotným čtením Tóry je však nutné ji při bohosluţbě obřadně svléknout, po něm její svitek opět pevně navinout na tyče, ovázat povijanem (chitul) a obléct do pláštíku se všemi ozdobami. Povijany se řadí rovněţ mezi dary synagoze, přinášejí je chlapci při své první návštěvě a 247
Tamtéţ, s. 15. Jedná se o text, vytvořený na základě opisu kanonického znění, který vyhotovuje písař – sofer, který obvykle také píše krátké úseky textu Tóry pro tefilin (schránky modlitebních řemínků) a mezuzy (schránky domácího poţehnání). 249 Dodatečně k výzdobě svatostánku přibyla dvojitá deska Desatera na vrcholku tympanonu nebo završení schránky a někdy podpíraná dvěma zvířecími figurami, obvykle lvy. 250 V našich středoevropských podmínkách tvoří oblečení pláštík (meil), z jehoţ horní části vyčnívají dvě tyče, na kterých je svitek navinut (acej chajim, tj. stromy ţivota). Tyče jsou zdobeny na koních nástavce (rimorim, tj. granátová jablka) nebo koruna (keter). Na přední stranu pláštíku se zavěšuje štít (tas), který symbolizuje náprsní štít velekněze v jeruzalémském chrámu. Všechny tyto části jsou vyrobeny z drahého kovu a bohatě zdobeny. 251 Koruna, vinná réva, granátové jablko, zvířecí figury apod. Základem architektonického řešení výzdoby opon bývají dva sloupy, které připomínají sloupy stávající původně u vchodu Šalamounova chrámu. S oponou někdy ladí horní draperie (kaporet), která často nese symboly tradičního příslušenství jeruzalémského chrámu – sedmiramenný svícen, oltář, předkladné chleby atd. 248
67
tvoří jedno z pout mezi templem a rodinou.252 S ohledem na příkaz Halachy je nutné předčítat Tóru na vyvýšeném místě tak, aby ji zřetelně slyšeli všichni přítomní v synagoze. Toto řečniště (bima nebo almemor) se standardně nachází v centru templu, je obklopené mříţí a vstupuje se do něj po několika schodcích. Pult, na který je kantorem kladen svitek Tóry, je orientován k východu a pokryt vyšívanou látkou (mapa) nebo polštářem.253 Nicméně v případě kloboucké synagogy je moţné, ţe při její stavbě byli místní Ţidé inspirováni zavedením reformované bohosluţby z 19. století a umístili bimu do čela interiéru před svatostánek. Před svatostánkem vpravo stojí také zvláštní pult (amud čili sloup), od nějţ vede kantor všechny části bohosluţby kromě jiţ zmíněného čtení Tóry. Tento způsob je typický pro aškenázský ritus většiny Evropských ţidovských společenstev.254 S průběhem bohosluţby, soustředěním na čtení Tóry, je úzce spjato vnitřní uspořádání templu. Základní vybavení interiéru je proto vysoce funkční a předepsané halachou, náboţenským právem, o kterém bude ještě řeč. K tomu je nutné podotknout, ţe kromě hlavních architektonických prvků dotváří celkovou charakteristickou atmosféru templu detailní příslušenství a výzdoba, jeţ téměř vţdy pochází z předmětů darovaných věřícími či spolky.255 Jak tedy vypadá ţidovská synagoga? Vnější architektura není ovlivněna ţádnými pravidly, proto se vnější podoba synagogy vţdy přizpůsobila stavitelskému stylu své doby a svého okolí. Tak vznikla v Číně synagoga s pagodovými střechami, v Orientu připomínají mešity, v Evropě zase románské nebo gotické kostely.256 U kloboucké synagogy lze pozorovat secesní prvky v jejím zevním provedení, jak je vidět i na dobových fotografiích budovy257. Pozemek pro postavení kloboucké synagogy nedaleko náměstí, v Krátké ulici č. 7, popisné číslo 454, při břehu klobouckého potoka, zakoupil Ţidovský soukromý modlitební spolek (Privat Bethaus- Verein) v roce 1908 od manţelů Bedřichových. V roce 1912 byl templ v secesním slohu podle plánů neznámého autora vystavěn. Situační rozvrh respektoval typické pojetí: vstup na západní 252
Šedinová, J.: Synagóga. In: Ţidovské tradice a zvyky, 1992, s. 23. Tatméţ, s. 25. 254 Spiegel, P.: c. d., s. 48. 255 Šedinová, J.: Synagóga. In: Ţidovské tradice a zvyky, 1992, s. 15. 256 Spiegel, P.: c. d., s. 48. 257 Viz přílohy č. 15 a 16. 253
68
straně, svatostánek směrem k východu. „Synagoga byla samostatně stojící zděná budova, dvoupodlaţní, s mansardovou střechou, přičemţ k hlavní hmotě přiléhal na západě niţší vstupní a schodišťový trakt se štítem a sedlovou střechou. Celkové architektonické řešení i dekor pouţitý v detailu nesly charakteristické znaky secese: kombinace reţného cihelného zdiva a omítky, neobvyklé tvary oken, motiv šikmé linky. Vstupnímu průčelí s dveřmi a trojicí oválných oken na výšku dominoval trojúhelný štít zřejmě ukončený desaterem a s nápisem Jubilejní synagoga.“258 Označení synagogy se vztahovalo na jubileum panování císaře Františka Josefa I., jenţ v roce 1908, kdy byl nejspíše poloţen základní kámen templu, slavil 60. výročí svého panování. Jiná synagoga na Moravě s českým nápisem na průčelí neexistovala, pouze s hebrejským či německým. „Na obou bočních stranách prosvětlovala hlavní sál synagogy dvojice větších, segmentově zakončených oken opatřených pravděpodobně barevnou vitráţí, venkovní zeď mezi okny dělil masivní zdobný pilíř. Zadní, východní, stěnu členila jen dvojice okének v horní části. Vnitřní rozvrh templu neznáme, neboť stavební plány ani fotografie interiéru se nezachovaly, hlavní sál byl prý klenutý. Ţenská modlitebna se nalézala v patře při západní straně, přístupná byla schodištěm z předsíně.“259 O vnitřním uspořádání synagogy se zmiňují pamětníci, kteří v dětství tento objekt navštívili. Také podle nich byly v oknech barevné vitráţe. Ohledně vnitřního zařízení budovy zmiňují klenutý strop, modrý se zlatými hvězdičkami, a výzdobu stěn orientálními ornamenty. Uvnitř bylo vše tmavších barev.260 Určitou bliţší představu o vnitřním architektonickém řešení synagogy si lze vytvořit i podle základních předpisů a poţadavků náboţenské tradice zakotvené v halachickém právu. Jak jiţ bylo zmíněno, svatostánek a tím celá budova je orientována na východu, na mizrach, tj. k Jeruzalému a Chrámové hoře. Její umístění by mělo být na takovém bodu, aby stavba převyšovala ostatní okolní domy a oddělení prostoru pro muţe a pro ţeny. Právě vestibul a ţenská modlitebna patří k podmíněným prostorám synagogální architektury. Tradice
258
Klenovský, J.: Kloboučtí Ţidé. In: Klobouky u Brna, 1998, s. 186. Klenovský, J.: Kloboučtí Ţidé. In: Klobouky u Brna, 1998, s. 186. 260 Z rozhovorů s R. Navrátilovou, M. Vrbasovou a J. Koubkem. 259
69
poţaduje, pokud to umoţňuje prostředí v okolí stavby, aby věřící vcházeli do hlavního sálu předsíní a ne přímo z ulice261. Rozdělení modlitebny na hlavní muţskou loď a prostor pro ţeny i oddělení obou částí přepáţkou (mechica) stanovuje Talmud. Ţeny mají místa buď vzadu v sálu, nebo na balkonku v poschodí. V evropských synagogách se jiţ od středověku stavěly ţenské galerie (ezrat našim). V souvislosti s reformou v 19. století byla postupně zrušena přepáţka, takţe v reformované synagoze sedí muţi i ţeny v hlavním sále a jejich lavice rozděluje podélná ulička zachovávající tak tradiční uspořádání. Jak jiţ bylo zmíněno, v kloboucké synagoze ţenská galerie byla, tudíţ lze předpokládat i přepáţku. Potom však nemohla být bima umístěna před svatostánkem a musela být v centru templu podle původní staré aškenázské tradice. V tomto typu synagog dále všechny řady sedadel směřují k východu, coţ je opět pravděpodobné i u klobouckého templu. Stěny synagog jsou sice často vyzdobeny, ale většinou jednoduše, neboť zde platí zákaz zobrazování. Neexistují ţádná zobrazení ani Boha ani postav z Tóry. Hlavní výzdoba spočívá podobně jako v mešitách v ornamentech.262 Jiţ během středověku pozbyly evropské synagogy své přímé funkce školy, kde se mládeţ i dospělí věnovali studiu Tóry, Talmudu a dalších náboţenských textů. Taková studovna se synagogou obvykle těsně sousedila jako přístavba nebo samostatná budova.263 V rámci objektu klobouckého templu je na základě fotografií a výše zmíněného popisu zcela zjevné, ţe takováto budova zde chyběla. Tudíţ lze konstatovat, ţe synagoga slouţila pouze duchovním potřebám a bohosluţbám, a to aţ do počátku 40. let 20. století. Nacističtí okupanti je sice nepoškodili, ale vnitřní zařízení bylo zničeno při přechodu fronty v roce 1945. „Venku před synagogou byl velký nepořádek, vybavení bylo rozbité, omítka padala, v oknech byla rozbitá sklíčka a oltář tam nebyl.“264 Templ v restituci získala Brněnská ţidovská náboţenská obec, která jej v roce 1953 prodala za 2000Kč manţelům Nejezchlebovým. Nemovitost ocenil Národní výbor v Kloboukách. Nejezchleba, zedník a komunista, ho přestavěl na rodinný dům, 261
Praţský renesanční umělec Jehuda Löw ben Becalel (Rabi Löw) vysvětluje, ţe v předsíni dostává kaţdý příleţitost odloţit před vstupem do svatyně starosti a myšlenky, které jej tíţí ve vnějším světě. 262 Spiegel, P.: c. d., s. 49. 263 Šedinová, J.: Synagóga. In: Ţidovské tradice a zvyky, 1992, s. 29. 264 Z rozhovoru s J. Koubkem.
70
kdy budova byla zbourána do výšky asi 1m nad zemí, původní ţelezné točité schodiště na ţenskou galerii bylo druhotně vyuţito v kapli sv. Alţběty v Bohumilicích. Dům265, jenţ dnes vlastní paní Hoferková, uţ původní funkci nijak nepřipomíná.266 Při opravách domu snad v roce 2011 byla při rekonstrukci podlahy odhalena část původní podlahy, dokonce se mělo jednat o jakousi prohlubeň, která by mohla být místem pro provádění rituální lázně, mikve. Na základě podkladů získaných od inţenýra Klenovského, jednak z jeho publikace267, jednak přímo od něj268 byly vypracovány vizualizace synagogy. Vizualizace daného objektu byla vytvořena pomocí grafického programu Google Sketchup 7. Pro vytvoření vizualizace byly klíčové dvě poměrně zachovalé dobové fotografie, pomocí kterých byl objekt reanimován. Vizualizace zpracoval pan bakalář Lukáš Černín pod mým dohledem. Vizualizace jsou k nahlédnutí v části Přílohy269.
6.6 Stanovy židovské náboženské obce v Kloboukách Kloboucký ţidovský soukromý modlitební spolek měl své stanovy, které byly sepsány a podepsány dne 16. dubna 1899. Dnes jsou tyto dokumenty uloţeny spolu
s dalšími
materiály,
týkajícími
se
ţidovské
náboţenské
obce
v Kloboukách, v archivu Ţidovské obce v Brně. K dispozici je nejen německý originál z roku 1899270, který se dochoval jako jedna z mála písemných památek na ţidovskou obec v městečku, ale i český překlad, pocházející z pozdější doby. V osmi článcích, rozdělených na celkem 41 paragrafů, je zde přesně popsáno fungování spolku. V prvních dvou článcích je definováno jméno, sídlo, účel, dále členové spolku, jejich práva a povinnosti. Oficiální název byl tedy izraelitischer Bethaus Verein zu Klobouk bei Brünn, v českém překladu Ţidovský spolek modlitební v Kloboucích u Brna. Na rozdíl od názvu celého dokumentu je 265
Příloha č. 24. Klenovský, J.: Kloboučtí Ţidé. In: Klobouky u Brna, 1998, s. 186. 267 Klenovský, J.: Nedochované památky ţidovské kultury Moravy a Slezska. Část 3, Synagogy, 2005. 268 Dvě fotografie objektu, viz příloha č. 16 a č. 17. 269 Přílohy č. 20-23. 270 První strana stanov příloha č. 12, poslední strana stanov v českém překladu příloha č. 13. 266
71
zde vynecháno slovo „soukromý“. Sídlem spolku jsou dle stanov Klobouky u Brna a byl zaloţen za účelem zaloţení, udrţení a podporování ţidovských obyčejů bez újmy příslušných ustanovení, jak zákonných, tak i stanov ţidovské náboţenské obce v Dambořicích. Členové byli přijati na základě ţádosti u výboru po jeho schválení. K povinnostem členů patřilo placení předepsaných poplatků a k jejich právům i právo volební, a to po 20. roku věku právo volit a po dovršení 24. roku svého věku být volen. Ve třetím článku těchto stanov jsou vyjmenovány všechny příjmy spolku, které plynuly z poplatků za přijetí, za sedadla v modlitebně (později v synagoze), z pravidelných členských příspěvků, z příjmu za právo předstoupit před Tóru, z darů na modlitebnu a darů vloţených do obětní sběrničky a jiných dobrovolných příspěvků, dále z darů za soukromé výkony spolku nebo jeho členů a také z výnosu spolkového jmění.271 Čtvrtý a nejobsáhlejší článek se týká výboru spolku, jeho sloţení, funkčního období a dalších činností výboru. Výbor je volen v červenci a fuknční období trvá pouze jeden rok, je sloţen z předsedy, jeho zástupce a tří členů výboru. Dále se volí dva náhradníci. Samotná volba výboru i náhradníků se koná na valné schůzi ústní volbou. Ze členů výboru je zvolen pokladník, dva komisaři modlitebny a další funkcionáři, kteří se starají o zvláštní spolkové věci. Všechny funkce ve výboru jsou čestné a neplacené. Další ustanovení se týkají pravidel volby, moţnosti odmítnutí zvolení do výboru spolku a působnosti výboru.272 Poslední čtyři články se týkají valné schůze, funkcionářů, sporů ve spolku a jeho zrušení. Z paragrafu 30, článku 5 je patrné, ţe spolkový rok začíná vţdy 1. července a valná schůze se koná tedy také kaţdoročně v červenci. Dále se mohou v určitých případech, daných stanovami, konat i mimořádné valné schůze. Aby byla valná schůze schopná usnášet se, je nutná přítomnost nejméně dvou třetin členů bydlících v Kloboukách s hlasovacím právem. Ohledně sporů ve spolku ve většině případů rozhoduje výbor a na zrušení spolku je třeba usnesení valné schůze. Následující úkony se řeší dle stanov spolku.273
271
Ţidovská obec v Brně, archiv, archivní fond Ţidovské nadace, Ţidovský soukromý modlitební spolek Klobouky u Brna, Stanovy ţidovského soukromého modlitebního spolku v Kloboukách u Brna, s. 1. 272 Tamtéţ, s. 2. 273 Tamtéţ, s. 3-4.
72
Závěr Smyslem psaní této diplomové práce bylo porozumět vývoji kloboucké ţidovské obce v historických souvislostech. Mým hlavním cílem přitom bylo podat ucelený obraz tohoto vývoje z různých úhlů pohledu, ať uţ ve světle matrik a školních kronik, či ze vzpomínek pamětníků. Úkolem této práce bylo postihnout celkový vývoj od jeho počátku v 1. polovině 19. století aţ do jeho tragického konce v období protektorátu a nacistické okupace. Během pátrání po informacích byly zjištěny i nové skutečnosti, na jejichţ základě je třeba pozměnit původní mylné údaje o některých klobouckých Ţidech. To je jeden z velkých přínosů této práce. Jednou z důleţitých motivací pro výběr tématu a zpracování práce bylo otevření ţidovské tematiky v Kloboukách, protoţe Ţidé byli více neţ sto let nedílnou součástí městečka, bydleli zde, podnikali ve svých malých obchodech či jiných, i větších podnicích, více či méně se podíleli na chodu městečka a ti majetnější i přispívali na chod některých institucí, třeba obecné školy. Díky ţidovské komunitě jsme měli v Kloboukách téměř padesát let synagogu a nebýt její přestavby na rodinný dům, mohla se stát významnou historickou památkou ve městě. Z důvodu lepší připomínky této vzácnosti jsem nechala vytvořit vizualizace synagogy, které jsou součástí sekce Přílohy. Pro určitou uzavřenost ţidovské komunity není snadné najít zdroje, které mluví nejen v číslech a datech, ale i o jejich činnosti v městečku, spolkovém, pracovním či rodinném ţivotě. Nejvíce těchto informací lze získat od pamětníků, nicméně jejich vzpomínky zasahují do doby těsně před okupací a válkou, málo se lze dozvědět o době z počátku 20. století a je téměř nemoţné vypátrat více informací o ţivotech Ţidů v Kloboukách v 19. století. Tyto střípky lze nasbírat pouze z kronik a matrik. Navíc se k tomu přidávají samozřejmě i dobové postoje vůči Ţidům a ţidovství obecně, které jim nebyly příliš příznivě nakloněné a moţná i to je jedním z důvodů, proč kroniky tak často o Ţidech mlčí nebo se vyjadřují jen velmi stručně. Nakonec se však podařilo dostat k velmi zajímavým pamětem i od původních účastníků událostí poloviny 20. století. Ať uţ byly postoje místních klobouckých občanů k Ţidům jakékoliv, nikdy nesmí být zapomenuty osudy klobouckých Ţidů během okupace, za 2. světové 73
války a těsně po ní. Mnoho pro svůj původ a svoji víru vytrpěli a většina z nich zahynula v hrůzných podmínkách v koncentračních táborech. Z těch, kdo se vrátili po osvobození naší vlasti a hlavně jednotlivých táborů do Klobouk, zde nezůstal nikdo. I to je pravděpodobně další důvod, proč je ţidovské téma tak málo probírané. Na kloboucké Ţidy nezůstala v Kloboukách ani jedna památka. Tato diplomová práce se proto stala první rozsáhlejší prací na téma klobouckých Ţidů v oblasti akademického zkoumání. I přes veškerou snahu se přirozeně nemohlo podařit zodpovědět všechny potenciální otázky týkající se všech oblastí ţivota kloboucké ţidovské komunity i jednotlivých ţidovských rodin. Přesto bylo zodpovězeno mnoho otazníků týkajících se jednotlivých časových období a s nimi souvisejících událostí, které zasáhly i do ţivota ţidovské obce v Kloboukách. Další otázky mohou být eventuálně součástí budoucího výzkumu. Jedním z témat, kterých se práce dotkla jen velmi okrajově, je všude přítomný antisemitismus, který se projevoval různými způsoby i v Kloboukách. Dostal se nejen do různých kronik a publikací, ale i zůstal i ve vzpomínkách pamětníků a v rodinném dědictví. Nejspíše byl hluboce zakořeněný, přestoţe v Kloboukách se Ţidé začali objevovat aţ z kraje 19. století. Další moţným námětem pro bádání můţe být rozsáhlejší výzkum na poli pamětí v jednotlivých klobouckých rodinách, dochované vzpomínky, zápisky či školní fotografie. Zde je nutné úţeji spolupracovat s místními organizacemi, protoţe takový výzkum si ţádá více času a zapojení mnoha lidí. Celkově práce čerpá z dostatečného mnoţství materiálu, ať uţ archiválií, publikací či vzpomínek pamětníků. Na konci práce jsou přidány textové a obrazové přílohy, které dokladují důleţité dochované údaje o klobouckých Ţidech a připomínají jejich působení v Kloboukách.
74
Seznam pramenů a literatury
A. Archiválie Národní archiv, Matriky ţidovských náboţenských obcí v českých krajích 17841949 (1960), Matriky ţidovské obce v Dambořicích: oddaných 1808 – 1928. Národní archiv, Matriky ţidovských náboţenských obcí v českých krajích 17841949 (1960), Matriky ţidovské obce v Dambořicích: společná matrika (narození a úmrtí 1919 – 1944, sňatky 1919 – 1944). SOkA Mikulov, D 57 Klobouky u Brna, 85, školní kronika (1876 – 1899). SOkA Mikulov, D 58 Klobouky u Brna, Školní kronika obecné a měšťanské školy 1916 – 1936. SOkA Mikulov, D 58 Klobouky u Brna, Školní kronika obecné a měšťanské školy 1934 – 1939. SOkA Mikulov, Kronika: Klobouky u Brna, sv. I (1922-1923). SOkA Mikulov, NAD 280 Základní škola Klobouky, Kronika školy měšťanské a obecné 1897-1916.
Vzpomínky pamětníků Jindřich Koubek, bytem Klobouky u Brna, Příhon 20, záznam učiněn 11. ledna 2013. Marie Vrbasová, bytem Klobouky u Brna, Dlouhá 28, záznam učiněn 19. března 2013. Růţena Navrátilová, bytem Klobouky u Brna, Dlouhá 44, záznam učiněn 11. ledna 2013.
B. Literatura Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih) : český ekumenický překlad. 18., (9., opr.) vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2012, 1387 s. ISBN 978-80-87287-50-7. 75
Die Juden und Judengemeinden Mährens in Vergangenheit und Gegenwart: ein Sammelwerk. Brünn: Jüdischer Buch- und Kunstverlag, 1929, 623 s., [1] l. map. příl. FIEDLER, Jiří. Ţidovské památky v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 1992, 200 s. HAAS, Theodor. Die Juden in Mähren: Darstellung der Rechtsgeschichte und Statistik unter bis Berücksichtigung des 19. Jhs. Brünn: [Hickl], 1908, 1 Heft. KLENOVSKÝ, Jaroslav. Nedochované památky ţidovské kultury Moravy a Slezska. Brno: Jaroslav Klenovský, 2005, ca 500 l. ISBN 80-239-7917-5. KLENOVSKÝ, Jaroslav. Ţidovské památky Moravy a Slezska. Brno: J. Klenovský, 1999, 1 nestránkovaný svazek. KORDIOVSKÝ, Emil. Klobouky u Brna: město, dějiny, krajina a lidé. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1998, 494 s. ISBN 80-85048-76-0. KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Dotisk 1. vyd. Praha: Libri, 2000, 941 s. ISBN 80-85983-16-8. KUNETKA, František. "Budeš se radovat před Hospodinem, svým Bohem" (DT 16,11): ţidovský rok a jeho svátky. 3. vyd., 1. vyd. ve VUP. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1998, 124 s. ISBN 80-7067-826-7. MIKOVCOVÁ, Alena: Seznamy transportovaných 1942-1944, strojopis, 5 s. PALAS, Jaroslav: Kluci z Vohavy, Olomouc: vl. nákl. rodina Bartuškova, 1999, 60 s. PASTYŘÍK, Zbyněk. Dambořice v proměnách času. V Dambořicích: Kunstát, kulturní a vlastivědná společnost, 2004, [44] s. ISBN 80-239-6630-8. PASTYŘÍK, Zbyněk. Ţidovská obec Dambořice. Dambořice: Obec Dambořice, 2004, 41 s. ISBN 80-239-6614-6. PAVLÁT, Leo, Vladimír SADEK, Jiřina ŠEDINOVÁ, Miroslav KÁRNÝ, Anita FRANKOVÁ, Leo PAVLÁT, Alexandr PUTÍK, Leo PAVLÁT a Jiří FIEDLER. Ţidé - dějiny a kultura. 3., dopl. vyd. V Praze: Ţidovské muzeum, 2005, 160 s. ISBN 80-86889-11-4. PĚKNÝ, Tomáš. Historie Ţidů v Čechách a na Moravě. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Sefer, 2001, 702 s. ISBN 80-85924-33-1. Podivín: vlastivědný sborník jihomoravského města. Břeclav: Státní okresní archiv, 1997, 553 s. ISBN 80-85048-68-x.
76
PUTÍK, Alexandr, Jiřina ŠEDINOVÁ a Jana DOLEŢELOVÁ. Ţidovské tradice a zvyky: [katalog výstavy. Praha: Ţidovské muzeum, 1995, 101 s. ISBN 8085608-14-6. Spezial-Ort-Repertorium von Mähren: Neu bearb. auf Grund der Volkszählung vom 31. Dezember 1890. Wien: C.k. statistická ústřední komise, 1893, 1 sv. SPIEGEL, Paul. Kdo jsou Ţidé?. Vyd. 1. Brno: Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2007, 228 s. ISBN 978-80-87029-07-7. VÍCHA, Kamil. Symboly a svátky muslimů a ţidů. Ostrava: Atelier Milata, 1996, 25 s. VRBAS, Jakub. Pohledy do minulosti Klobouk. Mikulov: Státní okresní archiv Břeclav, 1999, 374 s. ISBN 80-85048-92-2.
C. Internetové zdroje Fiedler, J.: Encyklopedie ţidovských obcí, sídlišť a památných míst na území ČR
-
Dambořice
[online],
cit
2013-03-28.
http://www.jewishmuseum.cz/doc/damborice20.pdf.
77
Dostupné
na
Resumé Diplomová práce přináší ucelený obraz historického vývoje ţidovské obce v Kloboukách u Brna od jejího počátku na začátku 19. století přes rozkvět na jeho konci aţ po osudy během nacistické okupace a za 2. světové války. Práce se zabývá vývojem spolku z různých úhlů pohledu, hlavně matrik, kronik a vzpomínek pamětníků. Její snahou je také přiblíţit běţný ţivot jednotlivých rodin, jejich zvyky a tradice, způsoby obţivy a jejich význam ve městečku. V neposlední řadě je nutné zmínit pokus o rekonstrukci ţidovské synagogy v Kloboukách, jejíţ vizualizace jsou k nalezení v sekci Přílohy. Die Diplomarbeit bringt ein geschlossenes Bild einer historischen Entwicklung einer jüdischen Gemeinde in Klobouk bei Brünn von ihrem Beginn am Anfang des 19. Jh. über die Blütezeit an seinem Ende bis Schicksale während der nazistischer Okkupation und des 2. Weltkrieges. Die Arbeit beschäftigt sich mit der Entwicklung des Vereins aus verschiedenen Winkeln der Ansicht, vor allem aus Matrikeln, Chroniken und Erinnerungen der Zeitgenossen. Die Bestrebung der Arbeit ist auch das gewöhnliche Leben einzelner Familien, ihre Gebräuche und Traditionen, Lebensgrundlagen und ihre Bedeutung für die Kleinstadt nahe bringen. Nicht zuletzt ist nötig ein Versuch von einer Rekonstruktion der jüdischen Synagoge in Klobouky zu bemerken, ihre Visualisationen sind im Teil Beilage zu finden.
78
Seznam příloh Příloha č. 1 - Matrika oddaných – sňatek Benjamina Fuchse s Pauline Breichensteinovou. Příloha č. 2 – Samuel Hahn. Příloha č. 3 – Matriky narozených Markus Fuchs. Příloha č. 4 - Seznam ţidovských rodin z Klobouk zapsaných v matrikách ţidovské obce v Dambořicích v letech 1807–1944. Příloha č. 5 – Ukázka tabulky Rozdělení ţáků do tříd v roce 1890/1891. Příloha č. 6 – Tabulka počtu ţáků z roku 1891/1892. Příloha č. 7 – Tabulka ţáků z roku 1907/1908. Příloha č. 8 – Tabulka ţáků z roku 1908/1909. Příloha č. 9 – Ukázka textu z kroniky Koubků. Příloha č. 10 – Přepis textu z kroniky Koubků. Příloha č. 11 – Seznam transportovaných v roce 1942. Příloha č. 12 – První strana stanov Klobouckého ţidovského spolku (německá verze). Příloha č. 13 – Poslední strana stanov Klobouckého ţidovského spolku (česká verze). Příloha č. 14 – Úryvek z knihy Jaroslava Palase Kluci z Vohavy Příloha č. 15 – Dopis Nelly Stahler ţijící v Austrálii Jaroslavu Roznosovi Příloha č. 16 – Fotografie Erny Perschakové. Příloha č. 17 – Márnice. Příloha č. 18 – Původní fotografie synagogy. Příloha č. 19 – Fotografie synagogy (čelní pohled). Příloha č. 20 – Vizualizace synagogy (pohled z ulice Krátká). Příloha č. 21 – Vizualizace synagogy (pohled z ulice Krátká). Příloha č. 22 – Vizualizace synagogy (pohled z boku). Příloha č. 23 – Vizualizace synagogy (letecký pohled). Příloha č. 24 – Rodinný dům stojící dnes na místě synagogy. Příloha č. 25 – Rodina Vodákova (zleva syn Leopold, Sophie roz. Jellinek, Sigmund Wodak) Příloha č. 26 – Původní dům rodiny Peřákové (Perschakové). 79
Přílohy A. Textové přílohy
Příloha č. 1 - Matrika oddaných – sňatek Benjamina Fuchse s Pauline Breichensteinovou.
Příloha č. 2 – Samuel Hahn.
Samuel Hahn byl obvodním rabínem od roku 1963 aţ do své smrti 2.11.1917. Narodil se 18. prosince 1836 v Mikulově, kde absolvoval gymnázium. Potom studoval na ješivě, ţidovské škole, u rabína Jehudy Aszóda, který byl později povolán do Uher, kam ho S. Hahn následoval. Hahn patřil k vynikajícím ţákům rabína Aszóda, který se o něm často zmiňoval i ve své responsi s názvem „Jehuda Jaaleh“. Hahn potom přišel do Vídně, kde získal univerzitní vzdělání v oblasti filozofie a orientalistiky. Potom přijal místo rabína a učitele náboţenství v Krnově a o čtyři roky později přišel do Dambořic. Celkem 53 let zde byl v čele tohoto úřadu. Desítky let byl dosazen na postu rabína v Kyjově, delší čas téţ ve Slavkově a v Bučovicích. Byl muţem ušlechtilého smýšlení, velkých vědomostí a nezlomného charakteru. Dvacet let hájil ţidovskou konfesi v okresní školní radě. Mnohé starosti mu přinesla 1. světová válka, kdy byl v Dambořicích zřízen velký uprchlický tábor pro ţidovské uprchlíky z Haliče. Poslední dny svého ţivota strávil ve Vídni, kde 2. listopadu 1917 zemřel.
Příloha č. 3 – Matriky narozených Markus Fuchs.
Příloha č. 4 - Seznam ţidovských rodin z Klobouk zapsaných v matrikách ţidovské obce v Dambořicích v letech 1807–1944. (V přehledu jsou uvedeny pouze rodiny v Kloboukách po delší dobu usazené)
DEUTSCH Benjamin, kupec
DEUTSCH Jakob, kupec
první zmínka: v matrice oddaných roku 1823
první zmínka: v matrice narozených roku 1875
manţelka: Mariana Löw Bär z Rousínova
manţelka: Cäcilie Lechnerová z Prušánek
děti: 1828 Lena, 1831 Betty, 1833 Louise, 1835 Julia (†1835), 1836 Mimi, 1839 Estera (Theresie, † 1839), 1840 Sigmund, 1842 Jacob, 1845 Maximilian
děti: 1875 Julius, 1877 Sigmund (t 1877), 1882 Laura, 1883 Emil Markus, 1891 Heinrich
DUKES Ignatz, obchodník z Bučovic první zmínka: v matrice narozených roku 1878 manţelka: Charlotte Hartschar z Písečné děti: 1878 Oskar
EPSTEIN Moritz, učitel první zmínka: v matrice narozených roku 1869 manţelka: Babetta Löwy z Doudleb v Čechách děti: 1.869 Karolina, 1871 Berta, 1872 Friedrika
1. manţelka: Marie Kirschner z Rousínova děti: 1878 Hedwig († 1880), 1880 Berthold Maria († 1880) 2. manţelka: Julie Wechsler, roz. Herman z Makovic
FRIEDRICH Heinrich, hostinský první zmínka: v matrice narozených roku 1865 manţelka: Amalie roz. neuvedeno děti: 1865 Katarína, ? Jakob
FRIEDRICH Jakob, hostinský a obchodník se dřevem
FINK Julius, obchodník s dobytkem z Hustopečí
první zmínka: v matrice narozených roku 1895
první zmínka: v matrice narozených roku 1911
manţelka: Paula Grün z Olomouce
manţelka: Regina Blum z Líšně
děti: 1895 Martha, 1897 Robert, 1900 Marie
děti: 1911 Alice, 1913 Otto FUCHS Benjamin FLEISCHER Simon, kupec a později ekonom
první zmínka: v matrice oddaných roku 1814
první zmínka: v matrice narozených roku1877
manţelka: Pauline Breichenstein
manţelka: Pauline Zaitschek z Dambořic děti:1877 Malvine, 1878 Arthur, 1879 Otto, 1881 Berta, 1882 Theresie († 1884), 1888 Margareta, 1896 Erna
FUCHS Benjamin, z Dambořic první zmínka: v matrice narozených roku 1854 manţelka: Fani Herz děti: 1854 Markus
FLEISCHER Ignatz, praktický lékař první zmínka: v matrice narozených roku1878
FUCHS Marcus, krejčí první zmínka: v matrice narozených roku 1818 manţelka: Rosina roz. neuvedeno děti: 1818 Benjamin
JELLINEK Julius, kupec z Dambořic první zmínka: v matrice narozených roku 1899 manţelka: Johanna Wiesner děti: 1899 Paul
FÜRST Josef, podomní obchodník z Nemeskér první zmínka: v matrice narozených roku1879 manţelka: Amalie Piowaty z Dambořic děti: 1879 Leo, 1881 Elsa (f 1882), 1882 Paul
GROSS Herman, agent z Rousínova první zmínka: v matrice oddaných roku 1904 manţelka: Laura Deutsch z Klobouk děti: 1905 Grete, 1911 Elsa
HIKEL Hermann, obchodník první zmínka: v matrice narozených roku 1861 manţelka: Katharina Klein z Kyjova děti: 1861 Isidor, 1862 Henrietta, 1864 Rosa, 1866 Berta, 1869 Anna, 1879 Martha
JELLINEK Hermann první zmínka, v matrice narozených roku 1869 manţelka: ? děti: 1869 Hermine, 1860 Berta
LAMBERG Jakub, úředník z Uherského Brodu první zmínka: v matrice zemřelých roku 1936 manţelka: Vandy roz. neuvedeno, z Polska
LECHNER Karl, hostinský, později rolník první zmínka: v matrice narozených roku 1893 manţelka: Rosa Friedrich děti: 1893 Leo, 1904 Heinrich
LECHNER Leo, obchodník první zmínka: v matrice narozených roku 1893 manţelka: Gertruda Lamberg z Krnova děti: 1931 Vera
LÖWENROSEN Jindřich, optik z Holíče první zmínka: v matrice narozených roku 1933 manţelka: Josefa Šebestová děti: 1933 Ervín
MAIER Markus, kupec první zmínka: v matrice narozených roku 1866 1. manţelka: Peppi Piowaty z Dambořic
první zmínka: v matrice narozených roku 1881 manţelka: Regina Pollak z Boskovic děti: 1881 Rudolf, 1883 Helene, 1886 Ida
2. manţelka: Sali Beck z Podivína děti: 1866 Fani, 1872 Ignatz
MAYER Ignatz, obchodník první zmínka: v matrice oddaných roku 1898 manţelka: Karoline Perschak děti: 1901 Nelly, 1904 Martha, 1906 Siegfried
PERSCHAK Ignatz, obchodník z Prostějova první zmínka: v matrice narozených roku 1877 manţelka: Louise Wachsmann z Dambořic děti: 1877 Karoline, 1880 Otto, 1882 Melanie, 1884 Gustav († 1885), 1886 Paulina, 1888 Klementine († 1888), 1892 Bruno
SACHS Adolf, obchodník první zmínka: v matrice narozených roku 1867 manţelka: Fanni Berger ze Bzence děti: 1867 Salomon recte Johann, 1869 Maier recte Gustav, 1870 Zili Cäcilie
SCHOLLER Leopold (Schiller), pekař z Dambořic první zmínka: v matrice narozených roku 1882 manţelka: Julie Piowaty z Dambořic děti: 1882 Rosa, 1885 Melanie, 1887 Rosalie, 1890 Bruno, 1892 Wilhelm, 1896 Olga, 1900 Richard
STIASSNI Samuel, sklenář první zmínka: v matrice narozených roku 1858 manţelka: Eva Tintner ze Slavkova
PERSCHAK Otto, kupec první zmínka: v matrice narozených roku 1913 manţelka: Irma Wollner děti: 1913 Arthur, 1916 Hilda, 1921 Ema
děti: 1858 Carl, 1860 Jakob, 1862 Leopold, 1865 Moritz, 1867 Katharina
STIASSNI Leopold, obchodník první zmínka: v matrice narozených roku 1862 manţelka: Irma Steiger z Bohurnilic
RUBERL Heinrich, vedoucí likérky ze Slavkova
děti: 1903 Erich
STAHLER Adolf, kupec
WEISS Wilhelm, kupec
první zmínka: v matrice narozených roku 1917
první zmínka: v matrice narozených roku1888
manţelka: Kateřina Jellinek
manţelka: Regina Wachsmann z Dambořic
děti: Lotty, Heinrich
STAHLER Heinrich, kupec první zmínka: v matrice narozených roku 1924 manţelka: Irma Bick z Těšan děti: 1924 Edith, 1926 Kornelie
děti: 1888 Ernst, 1889 Rudolf, 1891 Therese, 1892 Oskar († 1892), 1894 Elsa († 1896), 1895 Martha († 1895)
WODAK Hermann, obchodník první zmínka: v matrice narozených roku 1888 manţelka: Betty Schuller děti: 1888 Vilém
WODAK Sigmund, obchodník první zmínka: v matrice narozených roku 1921 manţelka: Sophie Jellinek z Podivína děti: 1921 Leopold
Příloha č. 5 – Ukázka tabulky Rozdělení ţáků do tříd v roce 1890/1891.
Příloha č. 6 – Tabulka počtu ţáků z roku 1891/1892.
Příloha č. 7 – Tabulka ţáků z roku 1907/1908.
Příloha č. 8 – Tabulka ţáků z roku 1908/1909.
Příloha č. 9 – Ukázka textu z kroniky Koubků.
Příloha č. 10 – Přepis textu z kroniky Koubků.
„V létě 1939, snad to bylo v září, jsem šel uličkou, říkalo se skladem, dolů a před Vodákovým obchodem, seděl (?) na zábradlí Peřák .... a poţádal mně o pronajmutí bytu a ţe jsem mu to přislíbil. Jakmile se Šlancar dozvěděl, ţe jsem byt přislíbil rodině Perschakové,..., tedy přišel na nás s velikou bouřkou, ţe chce byt on a ţe u nás uţ platí rasistické zákony a ţe ţidovské rodině nesmí být pronajmut. Já jsem však odepřel pronajmout byt Šlancarovi a pronajmul jsem byt Peřákům. A Šlancar stal se od té chvíle velikým nepřítelem a po celou válku mně vydíral a udrţoval v nejistotě. Při tomto mém odmítnutí, pronajmout byt Šlancarovi, v pozdějších letech jsem ocenil, ţe to byl velmi šťastný tah, protoţe Šlancar během války svým německým.. by soustřeďoval v našem domě sobě podobné ţivly a to by mělo i pro naši rodinu neblahé ... následky. ... před lidmi ve veřejných místnostech, kdysi takový výstup udělal (Šlancar) v ... hospodě, ţe bych měl jít do koncentračního tábora proto, ţe jsem nedbal nacistických rasových zákonů... Šlancar byl po válce odsouzen na 15 let, ale po deseti puštěn na svobodu. ...k vyjmenování o rodině Perschakové a ţidech podrobněji. Rodina Peřákova, jakmile se k nám nastěhovala, hned se dala do velikého obchodování s kuţkami a peřím, ţe byl vţdy jejich hlavní obor podnikání. Celou půdu měli naplněnou ... koţkami a smradu bylo po celé ulici. Mnozí občané mi vytýkali, ţe jsem vzal do bytu ţidy... Mezi našimi mnohými občany se projevovalo mínění, ţe kdyţ jsou ţidé pronásledováni od nacistů tedy pro ţidy nehnout prstem, nepálit se, zkrátka nic pro ně neučinit. Během krátké doby ţidé nesměli obchodovat, nesměli cestovat a musili nosit na prsou velikou plátěnou ţlutou hvězdu. Ţidovská rodina Peřákova byla rodem z našeho městečka a počátkem třicátých let se odstěhovali do Hustopeče. Jako okresní město měla Hustopeč lepší obchodní podmínky. Hustopeče byly z polovic německé a ţidovské, coţ bylo ... Kdyţ v roce 1938 obsazovali Němci Hustopeč, uprchli Peřáci a všichni ţidé vůbec z Hustopeče do Klobouk. Zde bydleli... ve dvoře, v nějakém chlívku u ţida Vodáka v naší ulici.
Rodina Peřákova měla svůj dům a obchod na druhém rohu naší ulice, to je v ulici k nádraţí274, ... Byli to chudobní ţidé plní špíny a všude nepořádku. Pak to bylo u všech ţidů, kteří si nemohli ... k udrţování pořádku a čistoty. Na svém domě snad bydleli od dob, kdy v polovině minulého století zrušil císař František Josef I. ţidovská geta. Po zrušení get se ţidé rozešli po městech a vesnicích. Po celá staletí ţili ţidé v getech a byl k tomu jistě důvod nemalý. Ţidé našeho okolí měli geto v Dambořicích. ... V Dambořicích je také ţidovský hřbitov pro celé naše okolí. Rakev od nás byla vţdy odvezena do Dambořic. Byl jsem po prví a ... několikrát na ţidovském pohřbě. Ţidovský rabín jako kněz byl oblečen v podobné roucho jako naši faráři, mluvil zde vţdy česky ... Ţidé museli ţít v getech, aby nemohli bohatnout a okrádat náš lid. Ţidé jsou bystří, podnikaví a ... obchodníci, ale nejen to, jsou také plní ..., úskoků, lţí a i podvodů. Tak začal i náš fridrich275 a vybudoval zde tuhle hospodu. Vyšli chudobní z get a během několika deseti letí stali se boháči v průmyslu, bankovnictví i zemědělství a hlavně v obchodě. Nynější naše generace nezná jiţ ţidy, neboť je Hitler zničil. Ţidovské náboţenství a ţidovská národnost... Byly rodiny, které jiţ po generace byly křesťany a byly označeny rasistickými zákony jako poloţidé. Dne 1. dubna 1942 o páté hodině ranní šli kloboučtí ţidé na nádraţí, do vyhnanství a do jisté záhuby. Večer 31. března, který byl velmi teplý jarní večer, hospoda byla plná hostů a ... a Pavelková nadávaly na dvoře na ţidy. ... křičela, ţe nesnese nad sebou ţida, to asi myslela na Peřáky, a ţe aţ odejdou, půjde se podívat, co je na půdě ještě poschovávané. Od ... a Pavelkové bylo tohle jednání, kdyţ oni odcházeli do záhuby, veliká nestydatost. Peřákovi na verandě poslouchali tyhle řeči a proto přišli za mnou celí nešťastní, ţe mají na půdě poschovávané cenné věci, o nichţ se mi nikdy nezmínili, a ţe je musí odnést z půdy ... a ţe všechno odnesou do stodoly do slámy a ţe mám, ţe mě o to poţádali, přenést tyhle jejich věci po jejich odchodu ... zpět na půdu ke schování. Za přechování ţidovského majetku trestali nacisté bez milosrdenství trestem smrti a já jsem byl.. do téhle situace vtlačen. Ţidé byli obklopeni násilím a nepřáteli.. Syn Peřáků a ... opatrně nosili přes naši půdu ... ţoky prachového peří a pytle koţek nevyčiněných. (Dále píše, ţe to stěhování viděl jistý Theofil. Potom píše, ţe to byl od něj jistě nesmysl, nastěhovat ty věci do stodoly.) 274 275
Na rohu dnešních ulic Bří. Mrštíků a Krátké. Snad Heinrich Friedrich, hostinský, více seznam KŢR, příloha č. 4.
Následného rána ţidé odešli a já jsem se nešel podívat do stodoly, jak to všechno poschovávali. Ihned ten den odchodu Peřáků vymetal v naší ulici kominík komíny. Přišel za mnou, ţe se nemůţe dostat k Pospíšilům. Šel jsem tedy s kominíkem a klepali jsme na dvéře od dvora. Po dlouhé době vyšel Theofil celý rozpačitý a .. nejvíce mne uhodilo, ţe měl na šatech i po pečlivém čistění prachové peří. Pojal jsem podezření, ţe je to peří Peřákovo a šel jsem se podívat do stodoly a naprosto všechno peří zmizelo a to do rána, ještě před tím, neţ-li Peřáci odešli do vyhnanství. Nic tedy neriskoval před nacisty a peří měl na několik generací dopředu, kdyby po něm tyhle generace následovaly, neboť by bezdětný. ... Ţidé, i poslední dny před svým odchodem do koncentračních táborů, ukrývali si svoje hodnoty, jako zlato a peníze do svých věcí, aby si tem mohli přilepšovat, ... Ţidé si brali sebou skládací stoličky jako malé ţidle. Jejich nohy středem po délce nechali provrtat a naplnili zlatem. Také do podšívek a límců šatů zašívali .. peníze. Nesmyslnost tohoto postupu jsem tenkrát nechápal a povaţoval jsem to za dobře moţné. To jsem pochopil aţ jsem se sám dostal do koncentráku. Rozkaz zněl, zde v této místnosti se do naha vyslečte a všechno odloţte a zde v této místnosti dostanete vězeňské šaty a rázem všechna naděje a všechno opatření padne. Ano, to se musí zkusit, zaţít, aby se věci dobře rozumělo. Ku př. Zikmund Vodák, ţidovský obchodník naproti našeho domu. Jednou z rána přiběhne k nám s velikým pláčem a vypráví mi, povaţte, přišli za mnou ti a ti naši občané a ţádali po mě, abych jim škrtl dluhy, které u mne nadělali a odůvodňovali to tím, ţe stejně půjdu do vyhnanství a ţe o všechno přijdu. Já jakkoliv jsem chápal jeho těţké postavení, citově jsem to pochopil teprve tehdy, aţ já měl jsem jít do vyhnanství a přišli za mnou naši lidé a ţádali po mně to nebo ono a dokládali (?), stejně tě zavřou a všechno ti seberou. Jen vlastním proţitkem událostí pozná se jejich hloubka, jiný to nemůţe pochopit. Nikdy během války nedostávali jsme zprávy o tom, kde Peřákovi jsou. Krátce po ukončení války, v létě, tak někdy v měsíci červenci jdu na obecní úřad a ... Minuli jsme před zámkem skupinu ...zdejších ţen a uprostředka stála neznámá vychrtlá postavička v cizím kroji. Šli jsme kolem dole a kdyţ jsme se vraceli po schodech dolů, šla, vlastně silně kulhala se tato postavička proti nám po schodech. Zastavila se proti nám a táţe se mně, pane Koubek, neznáte mě? Mě jiţ překvapilo to, ţe mě tahle neznámá zná, ale řekl jsem neznám. Ale ona .. ţe,
dobře se na mne podívejte, jestli mne neznáte. Ne – neznám Vás, ... opakuji. Vţdyť já jsem Erna Peřákova. Ţe tak dovedl zničit člověk člověka, to mne šokovalo. Byla bez zubů, téměř bez vlasů a tělesné váhy nemnoho přes 30 kg a bylo jí něco přes 20 let. Zde vedle je snímek276 její těsně před odchodem do koncentráku. Poslední Ţidovka z městečka. Pozval jsem Ernu k nám na návštěvu. Přišla a neměla zájem o ţádné hodnoty, nic, ani nechtěla slyšet o peří či koţkách. Chtěla jen svou zamilovanou korespondenci s nějakým ... ţidem, vyhledala si spěšně v dopisech jeho fotografii a přitiskla si ji na prsa... Dali jsme jí moučník a uţ nevím, co to všechno bylo za pohoštění a ona rychle při jídle sbírala po stole drobty jako kuře. ... Vyprávěla nám o svých osudech za války v koncentračním táboře na severu, někde v blízkosti Rigy277. ... na pochod smrti, za dešťů, sněhu a mrazu,... kde byl ten ... osvobozen sovětskou armádou... Také nám vyprávěla, ţe v jejich průvodu šli ruští zajatci ... dobili kaţdého klacky, kdo jiţ nebyl schopen jíti dále. Během celého tohoto průvodu ... jeli esmani na koních a řídili osud těchto nešťastníků. Ihned v následujících dnech,..., dali Ernu do rekreačního střediska někde v Jeseníkách. Přijela k nám asi za 3-4 měsíce a zase byla ..., dobře vypadající, měla zuby, vlasy a uţ mluvila o vdávání. Ale nedošlo k tomu. Místo toho asi během měsíce v Jeseníkách zemřela278. To všechno bylo jen umělé a chvilkové zdání o nějakém uzdravení... Kdyţ Peřákovi opustili byt, 1.4.1942, musili odevzdat klíče od bytu... byt po Peřákách zapečetili a teprve po mnoha měsících přijeli... Byl jsem při otevření bytu. Na stole stály hrnečky od poslední snídaně před odjezdem do neznáma... Erna byla poslední, která se z ţidů vrátila do městečka a to jen umřít. Vrátil se také Oto Pick, ale ten byl jako poloţid a ţenatý v katolické rodině a nejel s transportem ţidů 1.4.1942. Šel jen pracovat (?) do severních Čech.
276
Fotka Erny Perschakové viz příloha č. 13. Jedná se o koncentrační tábor Jägala v Estonsku. 278 Pravděpodobně počátkem roku 1946. 277
Příloha č. 11 – Seznam transportovaných v roce 1942.
TRANSPORT Ah z BRNA DO GHETTA TEREZÍN DNE 4.4. 1942. Transportováno 1000 osob, 57 přeţilo. Z nich 32 pocházelo z Klobouk u Brna. Jména dle transportních seznamů jsou v němčině. Terezínská pamětní kniha je přepsala do českých ekvivalentů. Uvedeny jsou kurzívou. Řazeno podle transportních čísel: Číslo
jméno, narozen/a
povolání
bydliště II transport
osud
Ah/656 WODAK Sigmund Wodak Zikmund 29.02. 1890
obchodník Klobouky Herrengasse 8
Ap/595 18.04.1942 zahynul Rejowiec
Ah/657 WODAK Leopold 11.07. 1921
krejčí
Klobouky Herrengasse 8
Ap/596 18.04.1942 zahynul Rejowiec
Ah/658 WODAK Samuel 29.09. 1889
zemědělec
Klobouky Ap/597 18.04.1942 zahynul Herrengasse 92 Rejowiec
Ah/659 WODAK Regine v domácnosti 1846 Wodaková Regína
Klobouky Herrengasse 92
14.08.1942 zahynula Terezín
Ah/660 WODAK Johanna Wodaková Jana 23.08.1888
v domácnosti Klobouky Ap/598 18.4.1942 zahynula Herrengasse 92 Rejowiec
Ah/661 WODAK Gisela Wodaková Gisela 08. 01. 1886
v domácnosti
Klobouky 256
Ap/599 18.4.1942 zahynula Rejowiec
Ah/662 WODAK Bruno 21.03. 1900
dělník
Klobouky 256
Ap/600 18.4.1942 zahynul Rejowiec
Ah/663 STIASSNY Maria recte Selma Stiassny Marie 19. 03. 1882
v domácnosti
Klobouky Ap/631 18.4.1942 zahynula Herrengasse 95 Rejowiec
Ah/664 SCHULLER Wilhelm Schuller Vilém 21.06. 1892
pekař
Klobouky Al/731 Herrengasse 10 Lublin
Číslo
povolání
bydliště
Ah/665 SCHULLER Richard 15. 09. 1900
pekař
Klobouky Al/732 Herrengasse 10 Lubin
Ah/666 SCHULLER Olga Schullerová Olga 03.03. 1896
v domácnosti Klobouky Al/733 23.04.1942 zahynula Herrengasse 10 Lublin
Ah/667 SCHULLER Bruno
pekař
jméno, narozen/a
Klobouky
II transport
23.04.1942 zahynul
osud 23.04.1942 zahynul
Al/734 23.04.1942 zahynul
01. 11. 1890
Herrengasse 10 Lublin
Ah/668 PESCHAK Otto 22.07. 1880
obchodník
Klobouky Be/433 01.09.1942 zahynul Herrengasse 98 Raasika
Ah/669 PERSCHAK Irma Perschaková Irma 06.05. 1882
v domácnosti
Klobouky Be/434 01.09.1942 zahynula Herrengasse 98 Raasika
Ah/670 PERSCHAK Erna Perschaková Erna 31.08. 1921
v domácnosti
Klobouky Be/435 01.09.1942 zachráněna Herrengasse 98 Raasika Jägala
Ah/671 PERSCHAK Artur 01.03. 1914
šofér
Klobouky
Be/436 01.09.1942 zahynul Raasika
Ah/672 LECHNER Věra mladistvá Lechnerová Věra 30.01. 1931
Klobouky Marktplatz 75
Ap/601 18.04.1942 zahynula Rejowiec
Ah/673 LECHNER Gertrude Lechnerová Gertruda 06.01. 1905
v domácnosti
Klobouky Marktplatz 75
Ap/602 18.04.1942 zahynula Rejowiec
Ah/674 LECHNER Leo 20.08. 1893
zemědělec
Klobouky Marktplatz 75
Ap/603 18.04.1942 zahynul Rejowiec
Ah/675 LECHER Karl Lechner Karel 19.02. 1863
zemědělec
Klobouky Marktplatz 75
Bw/596 19.10.1942 zahynul Treblinka
Ah/676 LECHNER Berthold Lechner Bertold 23. 04. 1890
architekt Klobouky Ax/786 Langegasse 497
Ah/677 LECHNER Valerie Lechnerová Valerie 20.04. 1895
v domácnosti
Klobouky Ax/787 09.05.1942 zahynula Langegasse 497 Sobibór-Ossowa
Ah/678 LANDESMANN Otto 25.07. 1895
zemědělec
Klobouky 311
09.05.1942 zahynul Sobibór-Ossowa
Ap/604 18.04.1942 zahynul Rejowiec
Ah/679 LANDESMANN Alfred úředník Klobouky 311 Ap/605 18.04.1942 zahynul 30.12. 1892 Rejowiec Ah/680 GROSS Laura v domácnosti Klobouky An/841 25.04.1942 zahynula Grossová Laura Herrengasse 431 Varšava 18. 05. 1882 Číslo jméno, narozen/a povolání bydliště II transport osud Ah/681 GROSS Hermann Gross Heřman 21.01. 1874
obchodník
Klobouky An/842 25.04.1942 zahynul Herrengasse 439 Varšava
Ah/682 FRANKL Elisabeth Franklová Alţběta 27.11. 1911
v domácnosti
Klobouky An/843 25.04.1942 zahynula Herrengasse 439 Varšava
Ah/683 FRANKL Oskar 04.07. 1907
dělník
Klobouky An/844 25.04.1942 zahynul Herrengasse 439 Varšava
Ah/684 FRANKL Georg Frankl Jiří 09.03. 1936
mladistvý
Klobouky An/845 25.04.1942 zahynul Herrengasse 439 Varšava
Ah/685 DEUTSCH Klara Deutschová Klára 11.06. 1896
v domácnosti
Klobouky An/846 25.04.1942 zahynula Brünnergasse 2 Varšava
Ah/686 DEUTSCH Alice Deutschová Alice 11.012. 1931
mladistvá Klobouky Brünnergasse 2
Ah/687 DEUTSCH Cecilie Deutschová Cecilie 14.03. 1854
v domácnosti
An/847 25.04.1942 zahynula Varšava
Klobouky Bw/597 19.10.1942 zahynula Brünnergasse 2 Treblinka
TRANSPORT Ai dne 8.4. 1942 Z BRNA DO GHETTA TEREZÍN Deportováno 923 osob, 88 zahynulo, 77 osvobozeno, 2 osudy nezjištěny. Ai/543 PICK Otto Klobouky u Brna osvobozen 15.01.1906 v Terezíně
Příloha č. 12 – První strana stanov Klobouckého ţidovského spolku (německá verze).
Příloha č. 13 – Poslední strana stanov Klobouckého ţidovského spolku (česká verze).
Příloha č. 14 – Úryvek z knihy Jaroslava Palase Kluci z Vohavy
Zvláštní kapitolou byli Ţidé. Bylo jich asi patnáct rodin. Všichni s něčím obchodovali, ţádný nebyl zemědělec ani dělník, a nedá se řící, ţe by byl pán. Byli to kšeftmoni, jak o sobě říkali, a to něco znamenalo. Měli peníze a dovedli je vydělávat a ztrácet. Znal jsem jednoho, zařídil se malé krupařství v podnájmu. Zanedlouho měl obchod ve vlastním domku. Později zase o všechno přišel, bydlel v obecní opatrovně a kšeftoval s kůţemi. Tam jsem vídal téţ rabína, jak před jejich svátky zabíjel kůzlata a drůbeţ košer. Vţdy říznul kuře a nechal je poskakovat po dvorku, aţ vykrvácelo. Ten obchodník skončil potom za války v plynu s celou rodinou, jako všichni zdejší Ţidé. Měl jsem je docela rád, byli takoví jiní neţ naši lidé a na hlavách nosívali velké černé klobouky, které ani v synagoze nesundávali. O rok mladšího synka jednoho z obchodníků, který od tatínka kupoval králičí kůţe a vţdy svého hocha chválil, jaký je hodný a šikovný, jsem měl rád jako svého kamaráda. Kdyţ na něj kluci pokřikovali „dubistaštingetejud“ nebo „ dubista ézl jude“, měl jsem na ně vztek a snaţil se jej před nimi chránit a i kdyţ jsem nevěděl, co pokřikují. Nevěděl to vlastně přesně ţádný z nás. Mimo ţidů nikdo německy neuměl. Od svého odchodu z domova jsem jej viděl pouze jednou a to jiţ s hvězdou na kabátě. Byl to takový inteligentní hoch, i celá jejich rodina. Byl jsem u nich, mluvili mezi sebou německy judiš a pamatuje si, ţe jeho teta na ulici jej napomínala: „ Pojdi bubi, sokšén maucta“ a Poldík pozdravil „ maucta dobrý den“. Nevím, zda on téţ německy uměl, kdyţ vyrůstal jako jediný ţidovský kluk mezi námi. (byla to rodina Wodakova, syn se jmenoval Leopold Wodak )
Příloha č. 15 – Dopis Nelly Stahler ţijící v Austrálii Jaroslavu Roznosovi 3. 3. 2007 Milí přátelé, především Vám děkuji za Váš dopis a fotografie. Těší mně, ţe si mně vzpomínáte. Promiňte, ţe jsem Vám neodepsala dříve, ale jistě jste slyšeli od Vlasty, ţe bohuţel moje maminka zemřela 2. února, bylo jí 101 roků a 8 měsíců. Hrozně mně chybí, ţila se mnou 51 roků. Je mně líto, ţe jsem Vás všechny nepotkala, kdyţ jsem byla v Kloboukách v roce 1996. Zajímalo by mně, kde jste našli obrázek našeho starého domu, nevěděla jsem, ţe existuje. Víte snad v kterém roce fotografie byla braná? Snad to byl dokonce můj dědeček a babička před obchodem. My jsme se v roce 1936 odstěhovali do Brna, chodila jsem do klasického gymnázia 3 roky, kdyţ Hitler obsadil ČSR, ţidé museli opustit školu a já jsem ještě studovala jeden rok v ţidovském gymnáziu a v roce 1941 nás odvezli do Terezína, kde jsme byli jen 6 týdnů a pak nás poslali do Lotyšska do Rigy. Tam jsme ţili v „ghettu“ ve starých domech, ten rok tam bylo –40 st.C. Chodili jsme kaţdý den do práce. Já jsem pracovala v textilní továrně, spali jsme na zemi, bylo nás 7 v malém pokoji. Kaţdý den vybírali lidi, kteří nemohli pracovat, děti do 13 roků, všichni staří a nemocní lidé byli poslaní do Auschwicu, kde zemřeli. Můj tatínek tam také zamřel, v roce 1944 měl infarkt. Začátkem roku 1945 se ruská armáda blíţila, poslali nás do Německa. Většina lidí, kteří přeţili Ghetto, byli ve Stutthafu, kde ještě spousta zahynula. Já jsem byla s maminkou a se sestrou v posledním transportu. Bylo nás 187, poslali nás lodí do Hamburgu, tam jsme byli ve vězení, samozřejmě muţi zvlášť, 18 ţen v jedné místnosti. Kdyţ přišli Američané blíţ, šli jsme pěšky asi 100 km do koncentračního tábora do Keelu v severním Německu. Nemohu Vám popsat, jak špatné to tam bylo. 1. května jsme byli osvobození Červeným kříţem a vzali nás do Švédska. Já jsem Vám to krátce popsala, mohla bych psát knihu o všem, co jsem proţila. Promiňte moji špatnou češtinu, ale bohuţel nemám příleţitost mluvit s někým česky a hodně jsem jiţ zapomněla. Srdečně Vás zdravím, přeji zdraví, mír a spokojenost. Vaše Nelly
B. Obrazové přílohy Příloha č. 14 – Fotografie Erny Peřákové (Perschakové).
Příloha č. 15 – Márnice.
Příloha č. 16 – Původní fotografie synagogy.
Příloha č. 17 – Fotografie synagogy (čelní pohled).
Příloha č. 18 – Vizualizace synagogy (pohled z ulice Krátká).
Příloha č. 19 – Vizualizace synagogy (pohled z ulice Krátká).
Příloha č. 20 – Vizualizace synagogy (pohled z boku).
Příloha č. 21 – Vizualizace synagogy (letecký pohled).
Příloha č. 22 – Rodinný dům stojící dnes na místě synagogy.
Příloha č. 23 – Rodina Vodákova (zleva syn Leopold, Sophie roz. Jellinek, Sigmund Wodak)
Příloha č. 24 – Původní dům rodiny Peřákové (Perschakové).
