Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav pedagogických věd. Sociální pedagogika a poradenství. Adopce na dálku

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav pedagogických věd Sociální pedagogika a poradenství

Bc. Kristýna Sklenská

Adopce na dálku Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Bohumíra Lazarová, Ph.D.

2014

Prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. ………………………………. Podpis autora práce

2

Poděkování Chtěla bych přednostně poděkovat vedoucí mé diplomové práce, doc. PhDr. Bohumíře Lazarové, PhD., za odborné vedení, cenné rady a připomínky během zpracování mé práce a za čas, který mi věnovala během konzultací. Dále bych chtěla poděkovat respondentům za jejich otevřenost, přívětivost a čas. Mé poděkování patří také vedoucí rozvojového střediska Arcidiecézní charity Praha Jarmile Lomozové, PhDr., za poskytnuté informace o projektu Adopce na dálku a za svolení pouţití Sborníku, jako zdroj informací, který vyšel pod záštitou Arcidiecézní charity Praha. V neposlední řadě bych ráda poděkovala svým rodičům za trpělivost a za velkou podporu během mého studia.

Kristýna Sklenská, Leden 2014 3

Osnova Úvod .................................................................................................................. 6 I.

TEORETICKÁ ČÁST .............................................................................. 8

1. Země sociálních nerovností ....................................................................... 8 1.1.

Třetí svět ..................................................................................................................9

1.2.

Chudoba ................................................................................................................. 11

1.3.

Vzdělání jako důleţitý faktor rozvoje společnosti ................................................... 12

2. Adopce a osvojení .................................................................................... 14 2.1.

Mezinárodní adopce ............................................................................................... 18

2.2.

Právní úprava adopce ............................................................................................. 19

3. Projekt Adopce na dálku ......................................................................... 20 3.1.

Proces zařazení dítěte do projektu Adopce na dálku ................................................ 23

3.2.

Proces výběru dítěte a jeho sponzorování adoptivním rodičem ............................... 24

3.3.

Formy komunikace a vztah mezi dítětem a jeho sponzorem .................................... 25

4. Neziskové organizace ............................................................................... 26 5. Dobrovolnictví a humanitární pomoc..................................................... 27 6. Organizace v České republice podporující projekt Adopce na dálku .. 29 6.1.

Arcidiecézní charita Praha ...................................................................................... 32

6.2.

Diecézní charita Hradec Králové ............................................................................ 35

6.3.

Humanitární centrum Narovinu .............................................................................. 37

6.4.

Humanitární centrum Dialog .................................................................................. 39

7. Nejčastěji podporované země .................................................................. 40 Shrnutí teoretické části .................................................................................. 46 II. EMPIRICKÁ ČÁST ................................................................................ 47 8. Metodologický postup ............................................................................. 47 8.1.

Struktura rozhovoru................................................................................................ 48

8.2.

Respondenti výzkumu ............................................................................................ 49

8.3.

Vstup do terénu ......................................................................................................50

8.4.

Sběr dat .................................................................................................................. 51

9. Analýza a interpretace dat ...................................................................... 51 9.1.

První kroky v procesu adopce ................................................................................. 53 4

9.2.

Obsah a vývoj komunikace ..................................................................................... 61

9.3.

Bariéry ................................................................................................................... 71

9.4.

Představa o budoucnosti vztahu .............................................................................. 75

Shrnutí empirické části .................................................................................. 79 Závěr ............................................................................................................... 83 Použitá literatura ........................................................................................... 85 Seznam obrázků a tabulek ............................................................................. 90 Přílohy............................................................................................................. 90

5

Úvod Svou diplomovou práci jsem se rozhodla zaměřit na téma adopce na dálku. Jde o rozvojový projekt, který se zaměřuje na sponzorování dětí a komunit z rozvojových zemí, které ţijí v naprosté chudobě. Jedná se o relativně mladé a neprozkoumané téma. To je také jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla o problematice psát. Vedle zajímavosti a přitaţlivosti tématu tu stojí řada otazníků, kterým se budu v rámci práce věnovat. V posledních letech se stal projekt Adopce na dálku mezi lidmi populárnějším a čím dál více se nám dostává do podvědomí a počty adoptovaných dětí tímto způsobem neustále stoupají. První projekty Adopce na dálku se v ČR objevily v roce 1993 v rámci Arcidiecézní charity v Praze, kdy bylo podpořeno prvních 200 dětí z Indie. Za přelomové období v tomto odvětví v ČR lze povaţovat aţ počátek nového tisíciletí. Do té doby bylo téma skryté a nikdo o něm příliš nevěděl, byla nízká informovanost, všeobecná nevědomost a lidé pociťovali k projektům jistou míru nedůvěry. V současné době pomáhá celá Česká republika, ale i zahraniční země. Já se v práci zaměřím pouze na ČR. Projekt Adopce na dálku podporuje jiţ řada organizací. Jedná se o nejrůznější charitativní organizace, nadace, Diecézní charity a Arcidiecézní charity, které působí v různých městech, např. v Praze, Brně, Olomouci, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Ostravě, Opavě, atd. Problematika je jiţ mezi lidmi známá a všeobecně se více zajímáme o rozvojové země. Cílem teoretické části bude pojednat o problematice, sociálních nerovnostech a chudobě v rozvojových zemích. Vysvětlím stěţejní termíny, a jak projekt Adopce na dálku funguje. Dále, jaké důleţité faktory do něj vstupují a v neposlední řadě půjde o moţnosti a závazky, jaké mají adoptivní rodiče vůči svým adoptovaným dětem. To vše bude opřeno o odbornou literaturu a potřebné internetové zdroje. Cílem empirické části bude popsat a porozumět celému procesu adopce na dálku, vztahu, který vzniká mezi dítětem a adoptivním rodičem, motivům jejich vztahu, jaký byl moment jejich rozhodnutí a prozkoumání toho, co do procesu vstupuje. Chtěla bych prací přispět a poukázat na to, ţe mezi adoptovaným dítětem a adoptivním rodičem můţe vzniknout vztah, který se po určité době vyvíjí. Ráda bych věnovala pozornost průběţnému vývoji, dynamice a intenzitě jejich vztahu. Zvolila jsem si kvalitativní přístup jako metodologický postup. Cílem diplomové práce je porozumět stěţejním oblastem, které prostupují celou prací. Jedná se o problematiku zemí třetího světa, sociální nerovnosti, chudobu a zmíním se i o globalizaci. Následně budu pokračovat vysvětlením rozdílů mezi adopcí, mezinárodní adopcí 6

a projektem Adopce na dálku. Lidé velmi často zaměňují tyto termíny, proto je v následujících kapitolách popíšu a vysvětlím podrobněji, aby došlo k naprostému porozumění. Dále se věnuji tomu, co je to projekt Adopce na dálku a co do něj vše vstupuje. Jak projekt vznikl a jak se postupně vyvíjel. Zaměřuji se na vybrané organizace působící zde v České republice, které projekt Adopci na dálku zprostředkovávají. V diplomové práci poskytuji náhled na všechny organizace podporující projekt. Jednotlivě se však věnuji jen vybraným organizacím kvůli obsahovému limitu diplomové práce. Výběr organizací je v kapitole osvětlen. Zmiňuji se i o jednotlivých podporovaných zemích. Zemí, do nichţ odchází finanční podpora od adoptivních rodičů je také nespočet, stejně jako organizací, proto jsem opět uskutečnila výběr. U vybraných zemí popisuji, jaká je tam úroveň školství, protoţe projekt Adopce na dálku umoţňuje dětem z rozvojových zemí především studovat a následně se uplatnit na trhu práce ve vystudovaném oboru.

7

I.

TEORETICKÁ ČÁST

1.

Země sociálních nerovností Sociální nerovnost je důsledkem společenského ţivota a uspořádáním společnosti. Za

základní typy nerovnosti jsou pokládané nerovnost třídní a statková, nebo také nerovnost kastovní. Mareš (1999), uvádí základní typy nerovnosti, které jsem jmenovala a uvádí i nerovnosti další, které nelze přehlíţet.  Příjmová nerovnost, nerovnost bohatství,  nerovnost ve spotřebě a ţivotním stylu,  statusová nerovnost,  nerovnost ve schopnostech, vzdělání a v přístupu ke vzdělání,  nerovnost na trhu práce,  nerovnost ţivotních podmínek a její rizika. Chudoba je potom velmi často spojována s nerovností, i kdyţ chudobu bychom měli spíše chápat, jako výraz extrémní nerovnosti. S těmito sociálními nerovnostmi úzce souvisí problémy v příjmu, majetku, moci a prestiţi. Nelze pohlíţet pouze na nerovnost v získávání zdrojů, ale musí se brát v úvahu i způsob uţívání těchto zdrojů, coţ vede k nerovnosti ţivotního stylu a ţivotních šancí. V zemích třetího světa se lidé se sociální nerovností setkávají dnes a denně. Nezanedbatelné jsou také nerovnosti vznikající na základě etnického původu, pohlaví a dalších (Mareš, 1999). To ţe rovnost a nerovnost není pouze otázkou dostupnosti statků či zdrojů, ale ţe jde především o vyuţívání, o tom se zmiňuje i Giddens (2004). Autor uvádí, ţe v kaţdé společnosti by měl existovat jakýsi potenciál základních moţností. Tzn., ţe v kaţdé společnosti by se měla vyskytovat svoboda, která je důleţitá pro vytvoření podmínek spokojeného ţivota. Pokud lidé nejsou schopni těchto podmínek dosáhnout, potom potenciál selhává v důsledku nedostatku statků a zdrojů a v nemoţnosti jich dosáhnout nebo je tedy i vyuţívat. V kaţdé společnosti a kaţdé zemi se setkáváme se sociálními nerovnostmi či sociálním znevýhodněním. Avšak nerovnosti v rozvinutých zemích nejsou tolik razantní a lze např. mezi jednotlivými třídami pozorovat určité odstupňování.

8

1.1. Třetí svět Prostřednictvím projektu Adopce na dálku adoptivní rodiče finančně podporují děti ze zemí třetího světa. Giddens (1999) píše o rozmanitosti všech kultur a o tom, co je spojuje a odlišuje. Kultury jsou neobyčejně mnohotvárné a jejich hodnoty a normy se zásadně liší. I přes tuto rozdílnost lze pozorovat společné znaky, které nám jsou známé jako kulturní univerzálie. Těmito univerzáliemi jsou např. gramaticky strukturovaný jazyk, kterým se dorozumíváme. Dále je společným znakem výchova dětí, institut manţelství, nebo také tanec, zdobení těla apod. Pojem třetí svět vznikl ve 20. století, kdy se společnost ideologicky rozdělila na tři hlavní typy. Giddens (1999) uvádí, ţe to jsou země prvního, druhého a třetího světa. Zeměmi prvního světa jsou průmyslové státy Evropy, USA, Austrálie a v neposlední řadě se jedná o Nový Zéland a Japonsko. Tyto země se vyznačovaly a stále vyznačují trţní ekonomikou, tzn., ţe téměř všechny podniky jsou soukromé a soutěţí mezi sebou o klientelu a zákazníky. Coţ je, nebo tedy byl přímý opak k druhému světu. Zeměmi druhého světa byly např. Polsko, Maďarsko a tehdejší Československo. Záměrně píšu, byly, protoţe tento pojem v současné době neexistuje. V těchto zemích o veškerém průmyslu a zemědělství rozhodoval pouze stát. Pro soukromé podnikání a hospodářskou soutěţ byl minimální prostor. Tyto země byly řízeny komunistickou stranou, která byla přesvědčena o tom, ţe takový systém bude více prosperovat, neţ volný trţní systém západních zemí. Tento systém se však ukázal jako nefunkční. Giddens (1999) uvádí, ţe země třetího světa jsou v současné době země méně rozvinuté. Mezi tyto země spadají oblasti Afriky, Asie a Jiţní Ameriky, Japonsko. Tyto země se vyznačují velmi nízkým stupněm industrializace a napodobují politické systémy, které vznikaly v Evropě. Většina obyvatel ţije na venkově a zemědělství je hlavní formou hospodářské činnosti, avšak vyprodukované plodiny jsou určeny pro vývoz, nikoliv pro místní spotřebu. Podmínky se v zemích třetího světa zhoršují. Počet obyvatel, kteří se ocitají pod hranicí chudoby, neustále narůstá. Nejvíce obyvatel, kteří se nachází pod hranicí chudoby, ţije v Jiţní Asii, avšak nejrychleji ţivotní úroveň klesá v Africe. Za jediný rok klesla ţivotní úroveň v Africe o dvě procenta a nezaměstnanost vzrostla o 400 procent. Tentýţ autor dále uvádí, ţe země na jih od Sahary se potýkají s velkým zadluţením. Na tento dluh vydají aţ čtyřikrát více financí, neţ na potřebné sociální a zdravotní sluţby. V mnoha Afrických vesnicích není ani přívod pitné vody, kanalizace či elektřina. V zemích

9

Afriky se vyskytuje největší chudoba na venkově, nemoci, nejvyšší míra podvýţivy, nekvalitní bydlení, nízká délka ţivota a nedostatek vzdělání. Norberg (2006) píše např. o stavu onemocnění v subsaharské Africe. V této zemi je nejvyšší moţné procento nakaţených lidí nemocí AIDS. Autor se zmiňuje o roce 2000, kdy na nemoc zemřelo celkem 2000 lidí a více jak 13 milionů dětí zůstalo bez rodičů, z toho převáţná většina ţije právě v subsaharské Africe. Tentýţ autor se zmiňuje také o postupném nárůstu průměrné délky ţivota (dále PDŢ) a o zlepšování ţivotních podmínek. Píše, ţe na začátku 20. století, nebyla průměrná délka ţivota v rozvojových zemích delší neţ 30 let. V roce 1998 se PDŢ pohybovala uţ kolem 65 let. Opět nejpomalejší vzrůst i co se týče délky ţivota, byl zaznamenán v zemích subsaharské Afriky. Ale i zde PDŢ vzrostla ze 41 na 51 let, jak uvádí Norberg (2006). Autor se tedy zmiňuje o optimistické tezi, ţe ţivotní podmínky se zlepšují v rozvojových zemích a to v důsledku lepších stravovacích návyků, ale především jde o zlepšující se zdravotní péči. Velmi spolehlivým ukazatelem pro zlepšující se ţivotní podmínky v rozvojových zemích je dětská úmrtnost, která v těchto zemích dramaticky klesá. Za posledních 30 let se tato úmrtnost sníţila o celou polovinu. Autor zmiňuje, ţe země třetího světa jsou zasaţeny řadou okolností, které velmi ovlivňují ţivotní úroveň, ale zároveň poukazuje na to, ţe ţivotní podmínky se mohou i v rozvojových zemích zlepšovat, nebo alespoň ustat. Keller (2010) naopak píše o poklesu ţivotní úrovně a to všech vrstev obyvatelstva. Pokles je potom spjat s typem sociálního státu a jeho narůstající krize prohlubuje špatné ţivotní podmínky. V souvislosti se třetím světem se velmi často hovoří o globalizaci. Globalizace představuje propojení světů a jejich vzájemnou závislost. První a třetí svět se utvářely ve vzájemné závislosti, proto jsou provázané. Sýkora (In Jehlička et al., 2000) vysvětluje, ţe svět není sloţen z jednotlivých společností, ale jedná se o jeden globální systém, ve kterém převládají sociální, politické a ekonomické vazby. Globalizace v současnosti představuje nejvýznamnější sociální změny. V současné době jsou globalizací ovlivněna téměř všechna místa na naší planetě, avšak nejvyšší míra je přičítána největším metropolím. Některé společnosti si stěţují na to, ţe globalizace narušuje jejich tradice. Jednou z takových tradic, kterou právě globalizace nabourává je zotročování ţen. Ţeny, které musely kvůli zvykům a tradicím být pouze v domácnosti a byly tak často izolované, začínají uvaţovat i o své vlastní kariéře (Norberg, 2006). Uvádí, ţe nejkrutější nespravedlností, se kterou se ve světě, a především v zemích třetího světa setkáváme, je útisk ţen. Otec rozhoduje o tom, koho si dcera vezme. Její muţ následně rozhodne o tom, jakou práci ţena bude vykonávat. Manţel se pak 10

stává i vlastníkem jejího pasu a průkazu totoţnosti, coţ znamená, ţe ţena nemůţe cestovat ani po své rodné zemi. Ţeny v těchto společnostech nemají právo na rozvod, majetek či dědictví a vzdělání. Jsou často zneuţívané a bývají zohavovány v důsledku silných společenských tradic.

1.2. Chudoba Mareš (1999) uvádí, ţe chudoba bývá velmi často zaměňována za nerovnost. Oba termíny spolu velmi úzce souvisí, ale nejsou totoţné. Chudobu lze chápat jako extrémní nerovnost. Nejdrastičtější chudoba vládne v Africe, Latinské Americe a Asii, jak uvádí autor. Chudoba je spojena s kontrolou zdrojů, která v rozvojových zemích chybí. Kontrola zdrojů v zemích třetího světa neexistuje. Chudoba je také propojena s nedostatkem dovedností, znalostí a kapitálu (Mareš, 1999). Autor dále uvádí, ţe chudoba představuje nedostatek a neuspokojování základních lidských potřeb, které jiţ byly jmenované. Jde o nedostatek jídla, pitné vody, hygienických a zdravotnických zařízení a vzdělání. Průvodními jevy jsou nemoci, hlad, vyšší úmrtnost a nebezpečné ţivotní prostředí. Taková bída, vyskytující se především v rozvojových zemích ohroţuje zdraví celých populací. Chudobu můţeme nalézt i v průmyslově rozvinutých zemích, ale zde jde spíše o výjimku uprostřed bohatství. Naproti tomu chudoba v rozvojových zemích je hromadná. Mareš (1999) píše, ţe chudoba nastává z mnoha příčin: a) Chudoba jako výsledek uspořádání společnosti a nerovnosti v ní. Zde nehraje roli osobní selhání. Důvodem chudoby je trţní uspořádání a hospodaření, sociální řád a sociální nespravedlnost, která v dané společnosti existuje. Jde tedy o vnější příčiny, nad kterými společnost nemá ţádnou kontrolu. Chudoba je v tomto hledisku spojena s třídním statusem a také s profesní strukturou společnosti. Chudí mají velmi nízkou kvalifikaci, proto mají téměř mizivé šance získat dobrá a lépe placená pracovní místa. Kdyţ uţ se někdo dostane na lepší pracovní pozici, většinou je jejich firma ovládána firmou větší, která určuje mzdy pracovníků v menší firmě. Tyto mzdy jsou však takové, ţe se i přes vykonávající plný úvazek člověk stále ocitá pod hranicí chudoby. b) Chudoba jako výsledek lenosti, nedostatku vůle, nepředvídavosti a špatných morálních vlastností chudých. Pod tuto oblast spadá velká řada činitelů. Můţe se jednat o chudobu navozenou zděděnými charakteristikami jedince. Můţe jít o faktory psychologické, kdy roli hrají vrozené nebo osvojené osobností rysy. O procesu socializace chudých se v tomto odvětví také velmi debatuje. Nedostačující lidský 11

kapitál a morální profil jedince spolu velmi úzce souvisí. Nedostatek lidského kapitálu, je často spojováno s leností člověka. c) Chudoba jako výsledek situačních faktorů. V této oblasti je chudoba připisována komunitě a rodině. V rodině a komunitě se jiţ u dítěte od útlého věku formulují jeho sociální vlastnosti. Pokud však v rodině převaţuje neadekvátní rodinná výchova a je zajištěno pouze nevhodné rodinné prostředí, potom se u dítěte vyvíjí negativně jeho hodnotový ţebříček. „Chudoba se stává normou a očekávaným způsobem ţivota. Děti si neosvojují hodnoty motivující ke snaze o únik z tohoto prostředí“ (Mareš, 1999, s. 65). V rámci situačních faktorů můţe být chudoba také vyvolána různými neštěstími, jako jsou poţáry, záplavy a epidemie. „Chudoba je bezmoc, nemoţnost vyuţít základních příleţitostí. Je to ztráta svobodné volby“ (Norberg, 2006, s. 21). Dále se můţeme setkat také s pojmy jako absolutní chudoba, nebo extrémní chudoba. Jmenovaný autor uvádí, ţe i kdyţ světová populace neustále roste, lidí ţijících v absolutní chudobě je stále méně. Např. v letech 1975 ţilo v Asii v absolutní chudobě 6 lidí z 10. V roce 2006 to byli 2 lidé z 10. Absolutní chudoba nastává tehdy, kdy je denní příjem jednotlivce niţší neţ 1 dolar. Mareš (1999) uvádí, ţe absolutní chudoba nastane tehdy, kdy člověk nemá dostatečné prostředky k uspokojování lidských potřeb a hrozí tak i přímé ohroţení člověka.

1.3. Vzdělání jako důležitý faktor rozvoje společnosti Projekt Adopce na dálku vznikl kvůli jiţ zmíněným nedostatkům v zemích třetího světa (podvýţiva, chudoba, ţivotní úroveň, nízká kvalita bydlení, atd.), ale především má pomoci v oblasti nedostatečného vzdělání. Leirman (1996) píše o významnosti a důleţitosti vzdělání. „Dosáhnout především dobrého vzdělání je dnes běţný poţadavek na mladé i staré na různých místech světa“ (Leirman, 1996, s. 8). Podle téhoţ autora vzdělání zajišťuje člověku vštěpování hodnot a přesvědčení, rozvoj racionálního myšlení a získávání profesionálních dovedností. Vzdělání člověku umoţňuje vytvářet si kulturní statky prostřednictvím školy a domova, díky kterým se bude lépe vyrovnávat s osobními a sociálními problémy. Vzdělání člověku umoţňuje řešit problémy. O tom vypovídají i sociální teorie (Bertrand, 1998). Tyto teorie mají prostřednictvím vzdělávání člověka připravit na to, aby byl svými silami schopen řešit problémy sociální, kulturní a problémy ţivotního prostředí. Teorie si kladou za cíl 12

připravit a vzdělat člověka, který bude zvládat problémy sociální a kulturní nerovnosti, negativní vliv technologií a industrializace a jiţ zmíněné problémy ţivotního prostředí. „Vzdělání je jednou z nejspolehlivějších metod, jak společnosti zajistit rozvoj, jak zvýšit naději na její prosperitu“ (Norberg, 2006, s. 26). Autor dále uvádí, ţe v rozvojových zemích je spoustě mladým lidem vzdělání odepřeno. Jedná se o otázku pohlaví, kdy dívky studium navštěvovat nemohou a tak i nadále zůstávají negramotné.

Často bývá dětem

vzdělání odepřeno, protoţe si jejich rodina vzdělání nemůţe z finančních důvodů dovolit, nebo si myslí, ţe vzdělání následně nepřinese dostatečné výnosy. Často se tedy dětem v rozvojových zemích nedostane ani nejniţšího vzdělání. V současné době se základní vzdělávání týká téměř 100 procent světové populace. Opět velkou výjimku tvoří země subsaharské Afriky, ale i zde navštěvují základní vzdělávací systém tři čtvrtiny populace a negramotnost mezi nejmladšími lidmi rychle mizí (Norberg, 2006). Vzdělávání je jeden z nejvýznamnějších nástrojů, jak zajistit společnosti vzestup. Nerovnost ve vzdělávání přináší sociální nerovnosti. Naopak vzdělání přináší mladým lidem dovednosti, schopnosti a znalosti, aby mohli ve společnosti zaujmout hodnotovou pozici (Mareš, 1999).

13

2.

Adopce a osvojení Osvojení je v našem státě nejčastěji realizovanou formou náhradní rodinné péče

(Gabriel & Novák, 2008). Náhradní rodinná péče je péče o dítě, které nemůţe být vychováváno vlastními biologickými rodiči. Je tedy vychováváno v náhradní rodině. U nás se jedná o osvojení a pěstounskou péči (Bubleová & Kovařík, In Matějček, et al., 1999a). Pěstounská péče (dále PP) se velmi liší od osvojení svou náplní a posláním. Cílem je poskytnout dětem náhradní rodinné prostředí, jestliţe nemohou dlouhodobě vyrůstat v biologické rodině, nebo ústavní péče ohroţuje jejich zdravý vývoj, nebo nemohou být z různých důvodů svěřeny do osvojení. Tyto důvody jsou nejčastěji právní, zdravotní, sociální či psychologické. O svěření dětí do PP rozhoduje soud. Pěstouni rozhodují jen o běţných věcech týkajících se dítěte. O důleţitějších věcech, jako je např. volba povolání rozhodují stále jeho biologičtí rodiče, nebo souhlas vydává soud (Bubleová & Kovařík, In Matějček, et al., 1999a). Autoři Gabriel a Novák (2008) uvádějí, ţe osvojení je nejvyšší moţnou formu náhradní rodinné péče (dále jen NRP), kterou lze uskutečnit. Novotná a Průšová (2004) uvádí, ţe osvojení je povaţováno za nejlepší formu NRP. Osvojení se označuje i jiným termínem a to termínem adopce. Pokud v práci pouţiji toto označení, budeme jiţ vědět, ţe se bavíme o osvojení. U laické veřejnosti je vţitý právě spíše termín adopce (Gabriel & Novák, 2008). Pro představu toho, ţe se v případě osvojení skutečně jedná o nejčastěji prováděnou formu NRP přikládám tabulku ze statistické ročenky, kterou zveřejnilo Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen MPSV). Tabulka 1 - Umísťování dětí a mladistvých do náhradní rodinné péče (upraveno) POČET UMÍSTĚNÝCH DĚTÍ DO PÉČE ÚZEMNÍ JEDNOTKA

DO PÉČE

BUDOUCÍCH

OSVOJENÍ

OSVOJIETLŮ

BUDOUCÍCH PĚSTOUNŮ

Praha

46

51

37

Středočeský kraj

48

67

33

Jihočeský kraj

24

39

10

Plzeňský kraj

27

24

13

Karlovarský kraj

24

20

15

14

Ústecký kraj

95

70

45

Liberecký kraj

26

29

11

Královéhradecký kraj

24

14

8

Pardubický kraj

14

24

23

Kraj Vysočina

7

22

16

Jihomoravský kraj

30

25

27

Olomoucký kraj

28

21

21

Zlínský kraj

9

15

13

Moravskoslezský kraj

49

57

75

Celkem ČR

451

478

347

Zdroj: Statistická ročenka z oblasti práce a sociálních věcí. (2011). Ministerstvo práce a sociálních věcí. Dostupné z http://www.mpsv.cz/files/clanky/13613/rocenka_2011.pdf

Z tabulky je tedy zjevné, ţe skutečně dochází mnohem častěji k osvojení neţ k PP a je o něj větší zájem. Dítě osvojením získá nejen náhradní rodinu, ale rodinu novou a to v širokém slova smyslu. „Při osvojení přijímají manţelé či jednotlivci za vlastní opuštěné dítě a mají k němu stejná práva i povinnosti, jako by byli jeho rodiče. Vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem, tj. osvojeným dítětem, a jeho původní rodinou osvojením zanikají“, uvádí Bubleová (In Matějček et al., 2002, s. 14). Autorku bych dále doplnila o Matějčka a Dytrycha (1999b), kteří uvádí, ţe osvojitelé přijímají do své rodiny dítě, které je však zcela cizí. Tento vztah není tedy geneticky podmíněný, je však zaloţen na vřelém rodičovském vztahu vůči adoptovanému dítěti. Osvojením vzniká mezi dítětem a osvojitelem téměř stejný vztah jako mezi pokrevními rodiči a vlastním dítětem. Tím vzniká i příbuzenský vztah mezi osvojencem a příbuznými osvojitele. Osvojit dítě můţe samostatná osoba bez ohledu na to, zda se jedná o muţe či ţenu, nebo můţe dojít k osvojení společnému, kdy osvojiteli jsou manţelé (Novotná & Průšová, 2004). V případě souţití druha a druţky, můţe o osvojení poţádat jen jeden z nich, ale musí mít písemný souhlas toho druhého (Fond ohroţených dětí, online). V současné době je velmi aktuálním tématem, zda budou moci osvojit dítě i registrované homosexuální páry. Dnes se má věc tak, ţe novela nebyla vládou podpořena (Novinky, online). Odpůrců však v naší společnosti ubývá. V roce 2005 by osvojení dítěte homosexuálním párem povolila pouhá pětina občanů ČR. Celých 70% bylo tehdy proti. Dnes uţ je třetina občanů pro (Týden, online). 15

O osvojení rozhoduje soud. Před rozhodnutím soudu však musí uplynout doba tří měsíců. Tato doba je spojena s tzv. předadopční péčí, kdy osvojitel pečuje o dítě výhradně na své náklady (Bubleová & Kovařík, In Matějček, et al., 1999a). Mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl (Gabriel & Novák, 2008; Novotná & Průšová, 2004). Dítě vhodné pro adopci, musí být nezletilé a právně volné. Gabriel & Novák (2008) vysvětlují, ţe dítě je právně volné tehdy, kdy se ho jeho biologičtí rodiče dobrovolně zříkají a dávají k tomu písemný souhlas. Písemný souhlas však smí biologičtí rodiče udělit aţ po uplynutí šestinedělí. Tento písemný souhlas se uděluje buď před soudem, nebo před orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Stejně tak biologičtí rodiče mohou určit osvojitele. Pokud mají přání, aby jejich dítě bylo osvojeno konkrétním osvojitelem, mohou tak učinit 1. Druhým způsobem, jak se dítě stává právně volné, je podle autorů Gabriela a Nováka (2008) dlouhodobý nezájem ze strany biologických rodičů vůči jejich dítěti. Autoři tento dlouhodobý nezájem dělí na ţádný a kvalifikovaný nezájem. Stejným tématem se zabývají autorky Novotná a Průšová (2004) a typy nezájmu vysvětlují následovně. a) Žádný nezájem je, kdyţ biologičtí rodiče neprojevili o dítě zájem po dobu 2 měsíců po jeho narození. Takto krátká lhůta je stanovena z toho důvodu, ţe se jedná o velmi útlý věk dítěte a můţe tak být téměř od narození vychováváno v náhradí rodinné péči a nemusí putovat do jiného dětského zařízení. „V případě souhlasu k osvojení předem neurčenými ţadateli provádí výběr uchazečů vhodných pro osvojení konkrétního dítěte příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí. To je spádový krajský úřad, MPSV nebo Úřad pro mezinárodně-právní ochranu dětí“ (Gabriel & Novák, 2008, s. 43). Za ţádný nezájem lze pokládat to, kdy se rodiče nezajímali např. o zdravotní stav dítěte, nenavštívili ho a nesnaţili se o to, dítě si převzít, ačkoliv jim v tom nic nebránilo. b) Kvalifikovaný nezájem potom autorky vysvětlují tak, ţe rodiče o nezletilé dítě nejeví ţádný zájem a to po dobu 6 měsíců. V tomto případě se sleduje, zda rodiče své dítě pravidelně navštěvují, uskutečňují vyţivovací povinnosti a podnikají veškeré kroky k tomu, aby si dítě mohli převzít do své péče.

1

„V případě souhlasu k osvojení předem neurčenými ţadateli provádí výběr uchazečů vhodných pro osvojení konkrétního dítěte příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí. To je spádový krajský úřad, MPSV nebo Úřad pro mezinárodně-právní ochranu dětí“ (Gabriel & Novák, 2008, s. 43).

16

Adopce se dělí na dva druhy. Na adopci zrušitelnou, neboli prvního stupně či jinak také prosté osvojení a na adopci nezrušitelnou, nebo také adopci duhého stupně (Bubleová & Kovařík, In Matějček et al., 1999a; Gabriel & Novák, 2008). a) Adopce zrušitelná (1. stupně, prosté osvojení) nastává dle uvedených autorů tehdy, kdy práva a povinnosti biologických rodičů dítěte přecházejí na osvojitele. Toto osvojení lze z důleţitých důvodů zrušit. To však můţe učinit pouze soud na návrh osvojence či osvojitele. Tím vznikají opět vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a jeho původní rodinou (Novotná & Průšová, 2004). Záměrně jsem v tomto případě uvedla tyto autory, protoţe Bubleová a Kovařík (In Matějček, et al., 1999a) uvádějí informaci, která je pro nás v dnešní době zastaralá. Jde o informaci týkající se zápisu osvojitelů do rodného listu osvojeného dítěte. Autoři uvádějí, ţe u tohoto typu adopce, osvojitelé nebyli zapisováni do rodného listu adoptovaného dítěte, ale nadále v něm zůstávali biologičtí rodiče dítěte. S novou důleţitou informací přicházejí Gabriel a Novák (2008), kteří poukazují na novelu zákona o rodině z roku 2006. Ta přinesla i do zrušitelného osvojení, ţe adoptivní rodiče budou zapsáni v rodném listě dítěte a budou tak uvedeni, jako jeho skuteční rodiče. b) Adopce nezrušitelná (2. stupně) „Po pravomocném rozhodnutí soudu jiţ osvojení jako akt nelze zrušit, nabytá rodičovská práva a povinnosti osvojitelů k dítěti jsou trvalá, stejně jako práva a povinnosti dítěte vůči osvojitelům“ (Gabriel & Novák, 2008, s. 43). Jelikoţ se v tomto případě jedná o rozhodnutí, jehoţ dopady budou mít na všechny zúčastněné a po celý ţivot, lze touto formou adoptovat jen dítě, které je starší jednoho roku. O věkové hranici jednoho roku píší také autorky Novotná a Průšová (2004). Tato hranice je nastavena z toho důvodu, ţe do jednoho roku dítěte lze z lékařského hlediska odhadnout vývoj dítěte a na základě odborného posouzení mohou budoucí osvojitelé zváţit, zda by byli schopni poskytnout dítěti potřebné zázemí a zajistit tak jeho výchovu a vývoj, anebo zda od nezrušitelného osvojení upustí. Ostatně o zdravém vývoji dítěte a co moţná nejniţší věkové hranici píše i autorka Bubleová (In Matějček, et al., 2002). Uvádí, ţe u dítěte vhodného k osvojení se předpokládá méně problémový zdravotní a psychosociální vývoj. To vše se potom hledá u dítěte v co moţná nejranějším věku a samozřejmě za podmínek, ţe byl vyřešen právní vztah s jeho 17

biologickou rodinou. O dostatečném zájmu či nezájmu biologických rodičů o své vlastní dítě rozhodne soud. Ten má totiţ k dispozici prostředky, aby určil, zda rodičům při výkonu povinností vůči dítěti bránily nějaké překáţky, či nikoliv (Novotná & Průšová, 2004). Matějček a Dytrych (1999b) uvádějí, ţe existuje rodičovství biologické a psychologické. Jsou rodiče, kteří své děti opouští a nechtějí je, přičemţ se jedná o rodičovství jen biologické a potom jsou tu ti, kteří své vlastní dítě mít nemohou a přijímají dítě nevlastní, coţ je z jejich pohledu pouze rodičovství psychologické. Autoři dále uvádějí, ţe dítě za své rodiče přijímá ty, kteří se k němu mateřsky a otcovsky chovají. Pokud tedy adoptivní rodiče poskytují svému osvojenému dítěti dostatečné bezpečí, oporu a jistotu, potom zřejmě na biologických předpokladech nijak zvlášť nezáleţí, přesto zde hraje velkou roli otázka rodičovské identity, ale i identity dítěte. Potřeba pozitivní identity2, o které se zmiňuje Matějček, et al. (1999a), je základní podmínkou pro přijímání lidí. „Je to vědomí našeho společenského já. Naše vnitřní odpověď na otázku, kdo jsem a co znamenám pro sebe a pro druhé, jaké místo zaujímám v předivu vztahů ve svém sociálním prostředí“ (Matějček & Dytrych, 1999b, s. 68). V případě, kdy se do rodiny přijímá nový člen, je otázka pozitivní identity skutečně namístě. Dítě přicházející do rodiny touţí po pozitivní identitě, protoţe se jedná o jednu ze základních psychických potřeb. Tyto potřeby musí být dostatečně a v pravý čas uspokojovány, aby se jedinec mohl zdravě vyvíjet. Asi tou nejpodstatnější součástí identity je v tomto případě původ a historie jedince, coţ zde hraje velkou roli, protoţe jedinec se často o svém původu ani nedozví. Otázky identity jsou tedy velmi sloţitou a nedílnou součástí kaţdé osvojitelské rodiny. Je zapotřebí, aby rodiče, jak sami v sobě pozitivní identitu rozvíjeli a udrţovali, tak v tom podporovali i své osvojené dítě.

2.1. Mezinárodní adopce Mezinárodní adopce, jinak také osvojení dětí do a z ciziny je upravena v zákoně č. 43/2000 Sb., o přijetí Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení. Právnímu uzákonění celé adopce však věnuji celou samostatnou kapitolu. Úmluvu upravující mezinárodní adopci vypracovala a schválila Haagská konference mezinárodního práva soukromého a to v roce 29. 5. 1993. V České republice vešla v platnost 1. 6. 2000. Ve smyslu 2

Potřeba pozitivní identity je jedna ze základních psychických potřeb. Pokud je tato potřeba uspokojena, potom je jedinec schopen pozitivně přijmout sám sebe, ale i přijmout druhé a zařadit se tak do společnosti (Matějček, et al., 1999a).

18

mezinárodní adopce potom mezi sebou spolupracují pouze členské a smluvní státy (Helcom, online). „Haagská úmluva jasně stanoví postup při osvojování dítěte do zahraničí, určuje povinnosti a kompetence jednotlivých institucí, definuje právo dítěte na předností osvojení v zemi jeho původu, zaručuje biologickým rodičům anonymitu a zásadně vylučuje jakékoliv zisky z adopcí“ (Bubleová, In Matějček, et al., 2002, s. 15). Tato forma adopce se uskutečňuje tehdy, kdy se nedaří dítěti nalézt adoptivní rodiče v zemi jeho původu. V takovém případě se jedná o jediné moţné řešení, jak dítěti nalézt novou rodinu a umoţnit mu tak vyrůstat v rodinném prostředí (Bubleová, In Matějček, et al., 2002). Schoolerová (2002) uvádí, ţe rodiče, kteří se rozhodnou adoptovat dítě ze zahraničí, musí komunikovat alespoň se dvěma agenturami. Jde o agenturu v naši zemi a agenturu zahraniční. O mezinárodní adopci rozhoduje Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který sídlí přímo v Brně. Je to jediný subjekt, který mezinárodní adopci na území ČR realizuje. Jiné organizace nejsou oprávněné tento druh adopce uskutečňovat (UMPOD, online). Adoptivní rodiče musí ve své zemi vyplnit všechny potřebné formuláře a musí projít úvodní domácí přípravou. Potom agentura v naši zemi zašle všechny vyplněné formuláře a sloţku s informacemi o rodině agentuře zahraniční. Potom, co zahraniční agentura obdrţí všechny potřebné formuláře a informace, začne adoptivním rodičům hledat dítě. Většinou se čekací doba pohybuje od půl roku nahoru (Schoolerová, 2002). K tomuto osvojení musí dát souhlas samotné dítě (pokud je toho schopno), jeho zákonní zástupci a justiční orgán smluvní strany, jejímţ občanem je osvojované dítě (Novotná & Průšová, 2004).

2.2. Právní úprava adopce Adopci a rodinu spravuje hned několik zákonů, které uvádí ve své publikaci autorky Novotná a Průšová (2004). Zákonů, které zasahují do daného tématu je celkem šest. Jsou významné a od problematiky neodlučitelné. V první řadě se jedná o zákon č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. Listina základní práv a svobod zdůrazňuje ochranu rodičovství a rodiny. Dalším zákonem zasahujícím do tématu je zákon č. 104/1992 Sb., o přijetí Úmluvy o právech dítěte. Úmluva byla přijata v New Yorku 20. listopadu roku 1989. „Jménem České a 19

Slovenské Federativní Republiky byla Úmluva podepsána v New Yorku dne 30. září 1990“ (Novotná & Průšová, 2004, s. 14). Pro nás vstoupila Úmluva v platnost 6. února 1991. Dalším zákonem, který autorky uvádějí je zákon č. 43/2000 Sb., o přijetí Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení. Čtvrtým zákonem je zákon č. 132/2000 Sb., o přijeté Evropské úmluvy o osvojení dítěte. Tato úmluva byla přijata 24. dubna roku 1967 ve Štrasburku. Cílem bylo, aby Rada Evropy dosáhla větší míry sjednocení mezi jednotlivými zeměmi. V členských zemích existoval stále odlišný pohled na adopci a byly uskutečňovány rozdílné postupy v provádění adopce. Přijetím zákona šlo tedy o přijetí společných zásad, kterými se má adopce řídit a o odstranění či omezení potíţí, které byly způsobované právě těmito odlišnostmi. Předposledním zákonem je zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon zdůrazňuje, ţe mezi osvojiteli a dítětem vzniká vztah stejný, jako mezi biologickými členy rodiny, stejně tak v sourozenecké rovině. Stanovuje, kdo můţe a nemůţe být adoptivním rodičem, jaké dítě můţe být adoptováno, jaké jsou potřebné souhlasy. Dále upravuje to, co adopcí zaniká a co naopak vzniká. Posledním uvedeným zákonem je zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o zákon, který jako první v historii zákoně zakotvil proces zprostředkování osvojení a pěstounské péče.

3.

Projekt Adopce na dálku V této kapitole se nebudu věnovat adopci a osvojení jako takovému, ale zaměřím se na

projekt Adopce na dálku, nebo také jinak sponzorování dětí z rozvojových zemí. V zahraničí se projekt ujal pod názvem Sponzorování dětí. U nás se prosadil termín Adopce na dálku, i kdyţ ve své podstatě přímo neodpovídá svému významu. Jde o výběr dítěte z rozvojové země a o jeho finanční podporování ve studiu. Z tohoto vztahu nevyplývají ţádná rodičovská práva ani povinnosti vůči dítěti, ale člověk, který dítě financuje je označen za „adoptivního rodiče“, proto je také projekt nese název Adopce na dálku označen tímto termínem. Vzhledem k tomu, ţe téma není prozatím dostatečně prozkoumáno, je o dané problematice nedostatek literatury, coţ mě potvrdila i (nejmenovaná) organizace realizující projekt. V práci tedy pracuji především s internetovými zdroji, ale základní a stěţejní pojmy a definice jsou čerpány z dostupné literatury.

20

Jazairiová (In sborník ADCH, 2008) uvádí, ţe projekt Adopce na dálku vznikl v ČR v roce 1993 a to v rámci Arcidiecézní charity v Praze, o které budu psát v kapitole 4.1. Arcidiecézní charita Praha. V rámci charity bylo z počátku podporováno prvních 200 dětí z Indie. Ze začátku se tedy projekt nejevil jako nic velkého, ale lidé, sponzoři, měli postupně zájem o děti i z jiných zemí, takţe se projekt začal postupně rozšiřovat i do jiných zemí. V současné době jsou podporované děti z mnoha zemí. Projekt Adopce na dálku, nebo také jinak sponzorování dětí z rozvojových zemí je jednou z forem rozvojové spolupráce. Tento termín, obsahující oslovení adopce můţe být pro neznalé zavádějící. Proto jsem také hned ze začátku mé práce upozornila na úskalí spojená s tímto názvem. Sponzorování dětí je tedy rozvojovým projektem, který se zaměřuje na pomoc dětem, které ţijí v podmínkách naprosté chudoby. Projekt realizuje jiţ několik desítek organizací a cílem je zprostředkovat přístup ke vzdělání dětem, které se ocitají v nepříznivých ţivotních podmínkách (Vše o adopci, online). V rámci projektu jde tedy o finanční podporu dětí z rozvojových zemí, ze sociálně slabších poměrů. Jsou financovány veškeré náklady na jejich vzdělání. Patří sem školné na základní škole, středních či vyšších školách. Dále jsou hrazeny školní pomůcky, povinná školní uniforma, pobyt na internátu, pokud je to potřeba, doučování a mimoškolní aktivity (Apha, online). Projekt tedy umoţňuje dětem z rozvojových zemí studovat a to v jejich přirozeném kulturním prostředí3. Kulturní prostředí se vyznačuje především pravidly chování, právními a morálními normami, ale také různými uměleckými výtvory, či výsledky lidské aktivity (Kraus & Poláčková, et al., 2001). Je skutečně namístě, ţe je dítěti umoţněno studovat v jeho přirozeném kulturním prostředí. V jiném případě, kdy by dítě toto prostředí opustilo a muselo jít studovat jinam, mohl by u něj nastat např. problém s integrací v jiném prostředí a jiné komunitě. Potočková (In Šišková, 1998) hovoří o tzv. kulturním šoku. Je to přirozená reakce u jedince, která nastává tehdy, kdy se jedinec pohybuje delší dobu mimo své přirozené prostředí, které zná. Nejistota a neznalost nových nepoznaných pravidel, které jsou v cizí společnosti platné, můţe u jedince vyvolat dezorientaci. Sám jedinec nové okolí posuzuje podle svých zaţitých kulturních norem a pravidel. Proto také děti většinou chodí do nejbliţších státních škol, kde však samotná vzdělanost učitelů a úroveň učiva nemusí být příliš vysoká. „Škola mě šokuje svojí chudobou, absolutním nedostatkem učebnic a jiného studijního materiálu, a hlavně přeplněností. Ve třídě se tu tísní aţ 80 dětí“ Černá (In Sborník ADCH, 2008, s. 15). Kvalitu a úroveň se organizace, charity a nadace snaţí v rámci projektů 3

Kulturní prostředí souvisí a je spjato se společenským prostředím. „Společenské prostředí je dáno především charakterem a uspořádáním celého společenského systému, v němţ dominující roli hrají vazby uvnitř společnosti“ (Kraus & Poláčková, et al., 2001, s. 100).

21

neustále zvyšovat a to např. pomocí doučování či mimoškolních aktivit. Ve třídách jsou děti s velmi smíšenou věkovou hranicí. Děti, které nejsou v projektu od první třídy a před tím do školy nechodily, nastupují do první třídy o to později (Broţura ADCH, 2005, online). Některé organizace sponzorují kromě konkrétního dítěte i komunitní rozvoj. Např. Horáček (Koktejl, 2008) poukazuje na rozdílnost mezi praţskou a královéhradeckou charitou, kdy praţská charita si zakládá především na tom, ţe je podporováno i okolí a komunita ve kterém podporované dítě ţije. Proč, tomu se budu věnovat v následujících subkapitolách, kde se budu zabývat jednotlivými organizacemi. Komunitu lze charakterizovat jako malou skupinu, kterou tvoří lidé se společným zájmem, cílem a emočními pouty, které jsou vzájemné. Uvnitř komunity panují neformální vztahy a její členové jsou vedeni ke vzájemné spolupráci a pomoci (Kraus & Poláčková, et al., 2001). „Adopce na dálku dává dětem příleţitost získat nejvyšší moţný stupeň vzdělání s ohledem na jejich schopnosti a moţnosti pracovního uplatnění ve vybraném oboru“ (Jazairiová, In Sborník ADCH, 2008, s. 32). Je to forma pomoci, která naplňuje, jak adoptivního rodiče dobrým pocitem, ţe mohl za pár korun pomoci někomu, kdo si sám pomoci nemůţe. Naplňuje také příjemce finančních darů. Jiţ za 500,- Kč měsíčně můţe adoptované dítě chodit do školy, dostat teplé jídlo a všechny potřebné pomůcky (Adopce na dálku, 2009, online). Vše o adopci (online) uvádí, ţe je naprosto běţné, ţe se v rozvojových zemích za školné platí. Kromě poplatků musí rodina dítěti obstarat školní uniformu, která je povinná, školní pomůcky, jako jsou učebnice, sešity a jiné. Coţ je pro chudé rodiny z těchto zemí často nemyslitelné. Centrum Narovinu (online), které podporuje děti v Keni, uvádí, ţe v roce 2003 bylo v Keni základní vzdělávání odprostěno od těchto poplatků za školné. I kdyţ se poplatky zrušily, rodiče dětí musí stále platit za uniformy a školní potřeby, coţ je i tak stále nemoţné. Dárce prostřednictvím projektu Adopce na dálku daruje adoptovanému dítěti šanci na jeho nezávislost a lepší perspektivu. Do projektu Adopce na dálku se můţe zapojit kdokoliv, můţe to být jednotlivec, rodina i skupiny, např. farnosti, školy, atd. (ADCH, online). Roční příspěvky se liší od toho, odkud si podporované dítě adoptivní rodič vybere. Ve všech zemích, které jsou v projektu Adopce na dálku, jsou odlišné náklady spojené se vzděláváním dětí. Projekt Adopce na dálku je rok od roku populárnější a lidé děti z rozvojových zemí v jejich vzdělávání podporují čím dál více. Kaţdým rokem čísla rostou o tisíce adoptovaných dětí. V roce 2007 vyšla zpráva o tom, ţe lidé z České republiky adoptovali jiţ více neţ 20 000 dětí z Afriky, Asie a východní Evropy (Zprávy ihned, online). V roce 2008, uvedl časopis 22

Koktejl, ţe počet dětí z rozvojových zemí, které mohou díky českým sponzorům chodit do škol, je jiţ 27 000 (Horáček, 2008). V roce 2011 jich uţ bylo 60 000 (Relax Lidovky, online).

3.1. Proces zařazení dítěte do projektu Adopce na dálku Zařazování dětí do projektu je velmi náročný a zdlouhavý proces. Vybírají se pouze děti, kterým většinou z finančních důvodů nemůţe jejich rodina plně hradit školné. V zemích, kde dochází k výběru dětí a kde projekt Adopce na dálku funguje, má kaţdá organizace své pracovníky. Většinou se jedná o sociální pracovníky a dobrovolníky. Z nich je sestaven registrační tým a ten podle registračního plánu děti do projektu zařazuje (ADCH, online). Do výběru dětí jsou zapojováni nejen sociální pracovníci a dobrovolníci, ale i celé komunity, učitelé a kněţí (Jazairiová, In Sborník ADCH, 2008). Pracovníci potom chodí od jedné rodiny k druhé a zapisují do dotazníků jejich ţivotní situace. Je nelehké vybrat opravdu ty nejvíce potřebné. Černá (In Sborník ADCH, 2008) uvádí konkrétní příběh rodiny, jejíţ děti byly do projektu vybrané. Jednalo se o čtyřčlennou rodinu, matku a tři děti. Ještě, kdyţ byli funkční rodinou, matka pracovala jako učitelka, otec měl také práci a všechny tři děti chodily do školy. Otec musel za prací odejít do jiné vzdálené osady, kde si našel i jinou ţenu, vdovu, jejíţ manţel zemřel na AIDS, coţ nikdo z nich nevěděl. Po návratu manţela zpět do rodné osady se nakazila i ţena. Kdyţ autorka své záţitky popisovala, manţel ţeny byl jiţ mrtev a ţena byla v posledním stádiu nemoci. Přišli tedy o veškerý příjem, matka byla propuštěna z práce a chod domácnosti zajišťovaly děti. Staraly se o nemocnou matku, pracovaly na poli a za pár drobných nosily ostatním lidem vodu, jen aby přeţily. Bylo tedy zjevné, ţe bez jakékoliv pomoci se děti do

školy nikdy nevrátí. „Základní podmínkou pro zařazení dítěte do projektu je skutečnost, ţe dítě bez jeho pomoci nemůţe z finančních důvodů docházet do školy, nebo by z obdobných důvodů muselo docházku předčasně ukončit“ (Jazairiová, In Sborník ADCH, 2008, s. 37). Přesně tímto způsobem dochází k zařazování dětí do projektu. Jde tedy o porozumění a poznání celých rodin, jejich rodinné a ţivotní situace a následné posouzení, zda je dítě vhodné, aby bylo do projektu Adopce na dálku zařazeno. Černá (In Sborník ADCH, 2008) dále uvádí, ţe v průběhu zařazování dětí do registrace dochází i k uplácení jednotlivých pracovníků, kteří mají registraci vţdy v dané osadě či zemi na starost. K tomu, aby nedocházelo ke korupci, se mnohdy svolá nová komise, která má za úkol znovu registr prozkoumat a zváţit, zda se do něj dostaly skutečně potřebné děti.

23

3.2. Proces výběru dítěte a jeho sponzorování adoptivním rodičem Kaţdá organizace má na svých internetových stránkách databázi dětí (viz níţe), které momentálně čekají na pomoc a sponzorský dar. Pokud tedy člověk zvaţuje, zda se stane adoptivním rodičem na dálku, můţe navštívit on-line databázi dětí u konkrétní organizace, pro kterou se on sám rozhodne. O dítěti jdou zde většinou základní údaje. Jeho jméno, odkud pochází, jaká je jeho rodinná situace, kde pracují jeho rodiče, kolik má sourozenců, jaké jsou jeho zájmy a čím by se chtěl po vystudování školy stát. Kdyţ se člověk pro některé z dětí rozhodne a bude ho chtít finančně podporovat, musí si ho tzv. rezervovat. Musí se obeznámit s podmínkami a pravidly projektu a následně vyplnit a odeslat formulář, na jehoţ základě bude adoptivní rodič zaregistrován. Organizace bude čekat na uhrazení platby a následně pošle adoptivnímu rodiči profil dítěte i s jeho fotografií a adresou (ADCH, online). Samotný proces není nijak zdlouhavý ani náročný. Databáze se samozřejmě neustále aktualizují. Pro představu a zajímavost dokládám ukázku z databáze dětí. Tabulka 2 - Databáze dětí J méno : Uda ya K u ma r R. (12 let ) P o h la v í: ch la pec Člen ů v r odin ě: 4 Ro diče: Ot ec pra cu je j a ko n á den ík. Ma tk a j e v do má cn os t i. O dít ět i: Uda ya c ho dí do 6. tř ídy. Ch t ěl by z ís ka t ko mplet ní vz dělá n í.

J méno : A bis h ek A. (8 let ) P o h la v í: ch la pec Člen ů v r odin ě: 4 Ro diče: M a tk a pra cu je ja ko s luž ebn á. O dít ět i: A bish ek ch odí do 3. tř ídy. C ht ěl by pr aco v at u po lic ie.

J méno : Nit h in Ja yar aj (9 let ) P o h la v í: ch la pec Člen ů v r odin ě: 4 Ro diče: Ot ec pra cu je j a ko ř idič . M at k a je v domá cn ost i. O dít ět i: Nit h in c ho dí do 3. tř ídy. Ch t ěl by z ís ka t ko mplet ní vz dělá n í.

J méno : Su r aj P . So uz (11 let ) P o h la v í: ch la pec Člen ů v r odin ě: 5 Ro diče: Ot ec pra cu je j a ko n á den ík. Ma tk a j e v do má cn os t i. O dít ět i: S ur aj c ho dí do 5. t ř ídy. Rá d s port uj e a kr es lí. C ht ěl by se st át v oj ák em.

Zdroj: Diecézní katolická charita Hradec Králové. Databáze dětí. Dostupné z http://adopce.dchhk.cz/adopce/detikadopci

24

Po tom, co si adoptivní rodič vybere dítě z databáze, můţe začít sponzorování. To je však pro kaţdou zemi odlišné svými náklady. Finanční dary se většinou pohybují od 5.000,Kč do zhruba 8.400,-Kč za rok. Tím se však podrobněji zabývám v subkapitole 6.1. Arcidiecézní charita Praha.

3.3. Formy komunikace a vztah mezi dítětem a jeho sponzorem Komunikace probíhá formou dopisování. Adoptivní rodič můţe poslat první dopis jiţ v okamţiku, kdy obdrţí od dané organizace podklady pro korespondenci. Existují obecné body, kterými by se měl adoptivní rodič řídit a drţet, kdyţ píše dítěti, které finančně podporuje. Doporučuje se, aby adoptivní rodič napsal jako první, a aby také přiloţil fotografii. Existují dokonce pravidla, jak by fotka měla vypadat, aby v dítěti nevzbuzovala lítost či dokonce závist. Prostředí by na fotografii nemělo být příliš luxusní. Nejvhodnější je, kdyţ dítě obdrţí fotografii jeho adoptivních rodičů z přírody. Odění na fotografii by mělo být uzpůsobeno kultuře, ve které dítě vyrůstá, tzn., ţe by nemělo být ţádným způsobem vyzývavé (Charita HK, online). Korespondence, která mezi nimi probíhá, je výbornou formou, aby adoptivní rodič mohl dítě podpořit ve vzdělávání. Můţe projevit svůj zájem a dítě tak namotivovat a povzbudit. Doporučují se psát kratší dopisy v anglickém jazyce. Dopis by měl obsahovat taková témata, kterým dítě bude rozumět. Rodič si musí především uvědomit, ţe realita dítěte, v níţ ţije je přeci jen velmi odlišná od té naší. Proto by si měl rodič dávat pozor na to, co dítěti píše, nebo jakou mu posílá fotografii. Adoptivní rodič obdrţí dopis od dítěte dvakrát do roka. Rodič můţe dítěti psát častěji, ale nemůţe očekávat, ţe přijde odpověď na kaţdý jeho dopis. Odesílání dopisů je totiţ velmi náročné. Děti, které jsou podporované, mohou být od sebe i několik stovek kilometrů vzdálené, proto probíhá korespondence jen dvakrát ročně (Charita HK, online). Stává se, ţe některé děti ještě neumí dobře psát, nebo angličtinu příliš dobře neovládají (Centrum Narovinu, online). Jazairiová (In Sborník ADCH, 2008) uvádí, ţe mladším dětem většinou asistují sociální pracovníci. Za ty nejmenší dopis kompletně sepíší a dítě jej doplní o nějaký vlastní obrázek. Koordinátoři a dobrovolníci dětem s korespondencí velmi pomáhají. Některé děti, kdyţ ještě neumí příliš dobře anglicky, píší ve svém rodném jazyce a pracovníci dopisy následně překládají. Adoptivní rodič potom obdrţí jak originál od dítěte v jeho rodné řeči, tak přeloţenou verzi dopisu pracovníkem (Charita HK, online). Rodič nesmí dítěti v dopise slibovat nic kromě peněz, které mu pravidelně posílá v rámci projektu Adopce na dálku. Nesmí se tedy zmiňovat o tom, ţe by mu poslal materiální 25

dary, či peníze navíc. Nedoporučují se posílat ani balíčky, nebo cennosti. Centrum Narovinu (online) a charita HK (online) uvádějí, ţe balíčky bývají v rozvojových zemích často otevírány na poštách, nikdo proto nezaručí, ţe se balíček k dítěti skutečně dostal. Kvůli velké chudobě v zemích se balíček často ztrácí. Posílání balíčků se nedoporučuje i z toho důvodu, ţe by ostatní děti, které dárek nedostaly, mohly závidět obdarovanému. Dárky, které by se nám mohly zdát jen jako drobnost, v rozvojových zemích mohou vyvolávat u obdarovaných pocit luxusu (Jazairiová, In Sborník ADCH, 2008). Doporučuje se posílat dítěti drobné věci, které mohou být odeslány společně s dopisem a nikoliv zvlášť v balíku. Jsou to např. samolepky, sešity, tuţky, omalovánky, puzzle, dopisní papír, obrázky apod. (charita HK, 2013). „Mezi dítětem a adoptivním rodičem by měl vzniknout osobní vztah, aby sponzor neztratil důvěru i chuť pokračovat“ (Jazairiová, In Sborník ADCH, 2008, s. 34). Není však moţné, aby převzali roli rodičů, to uvádí charita HK (online). O tom, jakou školu bude dítě studovat, nadále rozhodují jeho rodiče s pomocí partnerských organizací v dané zemi. Rozhodnutí o typu školy se uskutečňují na základě studijních výsledků dítěte a jeho předpokladů.

4.

Neziskové organizace Projekt Adopci na dálku organizují neziskové organizace, proto se jim budu věnovat

v této kapitole. Jde obvykle o církevní a náboţenské společnosti. U takových organizací je důleţité, jakým způsobem jsou společnosti či organizace financované. Jiţ z názvu vyplývá, ţe organizace nefungují za účelem dosaţení zisku. I zde jsou finance důleţité, nečastěji je společnosti získává z darů a sbírek. Jak uvádí Ministerstvo kultury ČR (2009), financování církevních a

náboţenských společností je

uskutečňováno

prostřednictvím

výnosů

z náboţenských fondů, vlastního majetku, příspěvky poskytované státem popřípadě obcemi a v neposlední řadě se jedná o sbírky, dary a příspěvky členů společností. Tyto společnosti patří v ČR k poplatníkům daně z příjmu právnických osob. Je důleţité, aby se společnosti a organizace nespoléhaly pouze na jeden zdroj příjmu. Financování by tedy mělo být na úrovní více zdrojové (MKČR, 2009; Šedivý & Medlíková, 2011). Dalšími neméně důleţitými zdroji, které můţe nezisková organizace získat, jsou dle Šedivého a Medlíkové (2011) příjmy z prodeje sluţeb a výrobků. Organizace potom prodávají většinou výrobky, které vyrábí přímo jejich klienti. Často se v tomto případě jedná i o trička či videokazety k dané 26

problematice (ADCH, online). Dále se jedná o individuální dárcovství a dobrovolnictví, firemní dárce, veřejné zdroje, které mohou tvořit např. ministerstva a kraje, nadace a nadační fondy a ostatní subjekty. Proto, aby mohla být nezisková organizace úspěšná, musí nabízet produkt, který bude vycházet z potřeb cílové skupiny a zároveň je také naplňuje. Většina těchto produktů tvoří u neziskových organizací sluţby. Finance jsou důleţitým prvkem organizací, ale další zásadní pilíře, na kterých je církevní a charitativní organizace postavena, jsou její úkoly a poslání. Úkolem takových organizací by mělo být, aby se rozdíly mezi státem a trhem, které stojí na jedné straně a neformálním solidárním pojetím pomoci, stojící na straně druhé nezvětšovaly (Opatrný, In Martinek, et al., 2008). Tentýţ autor dále uvádí propojení financí a pomoci v organizaci. Uvádí, ţe organizace by se neměla rozhodovat, jak a komu svou pomoc poskytne jen na základě ekonomických kritérií, tzn. na základě státních dotací či financí uţivatelů sociálních sluţeb. Do neziskových organizací vstupuje ještě jeden velmi důleţitý zdroj. Jedná se o dobrovolnou činnost.

5.

Dobrovolnictví a humanitární pomoc V rámci neziskových organizací, církevních a náboţenských společností se uskutečňují

dobrovolnické a humanitární sluţby a pomoc. Dobrovolnictví mělo v ČR velmi nelehký vývoj. Od 19. století se u nás tyto sluţby začaly rozvíjet a po vzniku samotného Československa se dobročinnost ještě více rozvinula. Následně byl vývoj organizací ne jednou přerušen. Nadace, církve a charitativní sociální organizace byly likvidovány, a jejich majetek byl konfiskován. Po roce 1990 začaly tyto organizace opět vzkvétat, protoţe se postupně přijímaly zákony umoţňující sdruţování občanů, zákony upravující nadace a nadační fondy, obecně prospěšné organizace atd. (Tošner & Sozanová, 2006). Matoušek, et al. (2006) uvádějí, ţe v některých zemích se především při náboţenských organizacích daří realizovat různé formy sociální pomoci. Poskytování pomoci muselo a musí být na úrovni, kdy pomoc mohou vyuţívat všichni bez ohledu na jejich náboţenské přesvědčení a poskytnutí pomoci nesmí být spojováno s přistoupením na víru. Na to samé upozorňují i Emanuelová a Koláček (2011), kteří uvádí, ţe pomoc musí být poskytnuta bez ohledu na etnický původ jedince, jeho pohlaví, národnost, politické názory, rasu či náboţenské vyznání. Především církevní organizace nesmí svou činnost spojovat se svými náboţenskými cíli. „Dobrovolník je člověk, který bez nároku na finanční odměnu poskytuje svůj čas, svoji energii, vědomosti a dovednosti ve prospěch ostatních lidí či společnosti“ (Tošner & 27

Sozanská, 2006, s. 35). Autoři dále uvádějí, ţe dobrovolník by měla být osoba, na kterou je spoleh a u které si můţeme být jisti, ţe při poskytování pomoci nenastane nečekaný zvrat. Dobročinnost můţeme dle autorů rozdělit na dvě formy. Jedná se o dárcovství, kdy člověk daruje peněţité nebo nepeněţité dary potřebným občanům a to prostřednictvím sbírek, nadací či nadačních fondů. Druhou formou dobročinnosti je dobrovolnictví, kdy místem uplatnění je většinou nestátní nezisková organizace. Spolupráce můţe být jednorázová nebo dlouhodobá a příjemce se musí na člověka dobrovolníka spolehnout. Dobrovolnická činnost není nikde uzákoněna, je však velmi podporována. Rok 2011 byl vyhlášen Evropským rokem dobrovolných činností na podporu aktivního občanství. Tehdy nešlo jen o náhodné rozhodnutí, uvádí Zukal a Čtveráček (2010). Dobrovolnická činnost začala být podporována na základě zjištění, ţe se téměř sto milionů občanů EU věnuje dobrovolné činnosti. Autoři uvádějí, ţe dobrovolnictví je projevem občanské odpovědnosti a posiluje společné hodnoty. Tošner a Sozanská (2006) uvádějí, ţe občané mají zájem o jiný ţivotní styl a chtějí rozvíjet humanistické hodnoty. Mezi lidmi je velká potřeba pomáhat ostatním. Přitom pomoc se zaměřuje na ty, kteří jsou slabí a ocitají se v takových obtíţných situacích, kdy si sami nedovedou pomoci. Zukal a Čtveráček (2010) uvádějí, ţe dobrovolnictví hraje velmi důleţitou roli a to v nejrůznějších oborech jako jsou vzdělávání, kultura, zdravotnictví, sociální péče a vnější vztahy. Evropský rok dobrovolnictví má a měl by do budoucna pomoci této sféře, a to nejen v rámci naší půdy. Evropský rok je celoevropskou záleţitostí, takţe dochází k mezinárodní výměně informací a zkušeností. V rámci stanovených cílů, které schválila Evropská komise, mělo a má docházet ke zlepšování dobrovolnictví, coţ je velmi důleţité, protoţe se tomu v současné době věnuje čím dál více občanů. Těmito cíli jsou: 

odstraňování překáţek pro výkon dobrovolnictví a vytvoření vhodného prostředí,



zvyšování kvalit dobrovolnictví, přičemţ by mělo docházet k pomoci při zavádění nových činností,



oceňování a uznávání dobrovolné činnosti,



zvyšování našeho povědomí o hodnotách a významech dobrovolnictví.

Evropský rok dobrovolnictví měl napomoci této sféře. V rámci projektu docházelo k podporování stovek aktivit, a docházelo k výměně postupů mezi členskými zeměmi a dobrovolnickými organizacemi. „Při odvádění dobrovolné práce se lidé učí novým věcem, rozvíjí své dovednosti a rozšiřují si společenské zázemí, coţ je často přivádí k novým a 28

lepším příleţitostem a také k osobnímu a společenskému rozvoji“ (Zukal & Čtveráček, 2010, s. 19). Manunga (2013) hovoří o tom, ţe dobrovolnictví, nebo také jinak odborná praxe neposkytuje pouze náhled do společnosti, ale můţe to dobrovolníkovi přinést i potřebné kontakty, které mu umoţní následný nástup do zaměstnání. Dobrovolníci jsou pro neziskovou organizaci skutečně velkým přínosem. Jsou uváděni i ve zdrojích organizací a je na nich přímo závislí chod organizace (Tošner & Sozanská, 2006). Prostřednictvím dobrovolníků nejčastěji organizace uskutečňují své cíle a naplnění, humanitární pomoc, pomoc rozvojovou a spoustu dalších. V rámci dobrovolnictví se často mluví o humanistických hodnotách a humanitární pomoci a naopak. Nejedná se o samostatná odvětví, ale jsou vzájemně propojena. Emanuelová a Koláček (2011) uvádějí, ţe je potřeba odlišit pojmy, jako jsou právě humanitární pomoc a rozvojová pomoc, která se zaměřuje na problémy dlouhodobě a většinou v chudších zemích, coţ je případ projektu Adopce na dálku. Ale oba typy pomoci však spolu souvisejí. Humanitární pomoc je poskytována ve čtyřech základních oblastech, jako jsou voda/hygiena, potraviny/výţiva, obydlí a zdravotní péče. Jde o uspokojování základních potřeb v populaci postiţené krizí způsobenou přírodní katastrofou, nebo lidmi. Uvedené pojmy spolu souvisejí, protoţe humanitární pomoc nejčastěji zasahuje tam, kde je zároveň potřebná i pomoc rozvojová.

6.

Organizace v České republice podporující projekt Adopce na dálku Zkoumáním a vyhledáváním všech dostupných internetových zdrojů jsem postupně

přicházela na to, jaké organizace se do projektu Adopce na dálku zapojují a které jej podporují. Organizací je v současné době celá řada. Působí po celém území ČR, podporují většinou odlišné země, takţe pokud se člověk rozhodne zapojit se do projektu Adopce na dálku, má skutečně na výběr ze široké škály organizací. Jedná se o charitativní organizace, v rámci nichţ projekt nejčastěji realizují arcidiecézní, diecézní a humanitní organizace. Dále se jedná o občanská sdruţení a nadační fondy. Pro přehlednost dokládám tabulku č. 3, která nabízí ucelený pohled na organizace pohybující se v dané problematice. V tabulce jsou zvýrazněny ty organizace, prostřednictvím kterých je na dálku adoptováno nejvíce dětí. Těmto organizacím se budu blíţe věnovat v následujících subkapitolách. Zároveň jsou označeny země, ve kterých nejčastěji k adopci dochází. Těmto zemím se budu také podrobněji věnovat. 29

Tabulka 3 - Organizace realizující projekt Adopce na dálku (upraveno) POČET MINIMÁLNÍ SPONZ. GRAMOTNOST SPONZORSKÝ DĚTÍ DO POPULACE V DANÉ DAR NA JEDNO ROKU ZEMI DÍTĚ (Kč/rok) 2006

ORGANIZACE

ZEMĚ

Humanitas Afrika

Ghana

5 000

100

75 %

Benin

5 800

10

34 %

pro-Contact

Guinea

5 250

170

36 %

Nadační fond Inka

Peru

6 000

480

88 %

ADRA Zlín

Bangladéš

6 000

750

43 %

Maitri

Rwanda Kongo

4 800

420

70 %, 66 %

ADCH Praha

Indie

4 900

9 800

60 %

Kazachstán

6 500

20

98 %

Thajsko

5 500

150

93 %

Uganda

7 000

3 820

70 %

Bělorusko

6 900

50

100 %

DCH Hradec Králové

Indie

5 000

1 300

60 %

DCH Plzeň

Bolívie

6 600

140

87 %

30

Paraguay

6 600

20

94 %

ADCH Olomouc

Haiti

6 500

?

53 %

Vysokoškolští humanisté

Guinea

6 000

300

36 %

Hum. centrum Narovinu

Keňa

7 200

1 200

85 %

Hum. centrum Dialog

Guinea

5 520

910

36 %

Keňa

7 200

140

85 %

Benin

6 000

100

34 %

Filipíny

8 400

20

93 %

Nepál

8 400

50

45 %

Srí Lanka

8 400

1

92 %

Nadace Mezinárodní potřeby

Zdroj: Organizace, které realizují sponzorování dětí z rozvojových zemí. Dostupné z http://vseoadopci.ic.cz/adopce2.htm

V tabulce vidíme přehledný výčet organizací, které se v současné době zabývají projektem Adopce na dálku. Můţeme sledovat, jaké jsou v rámci dané organizace podporované země. Jaké jsou roční příspěvky, které posílá sponzor svému adoptovanému dítěti. Tyto roční příspěvky jsou dané kaţdou organizací a jsou stanoveny v minimální výši. Tzn., ţe sponzor můţe přispět i vyšší částkou, ale méně, neţ je stanoveno přispívat nelze. Dále vidíme počty dětí, které jsou za podpory dané organizace sponzorovány. Tyto počty nejsou v současnosti přesné, protoţe se neustále mění. Zdroj a tabulka je z roku 2006. Bohuţel novější data se mi nepodařilo najít. I kdyţ by se povedla aktualizace těchto údajů, 31

byly by také jen velmi dočasné, protoţe projekt Adopce na dálku má kaţdým dnem více sponzorů a adoptivních rodičů. V neposlední řadě lze z tabulky vyčíst, jaká je v dané zemi gramotnost celé populace. V následujících subkapitolách přistoupím k jednotlivým organizacím, vyznačených v tabulce a provedu vás jejich základními charakteristikami, výčtem činností a jak se v projektu Adopce na dálku angaţují.

6.1. Arcidiecézní charita Praha Charita pomáhající lidem, kteří se ocitají v nouzi a to bez ohledu na jejich náboţenské přesvědčení nebo politickou či rasovou příslušnost. Pomoc poskytuje lidem, kteří se octli v tíţivé ţivotní situaci, nebo se vyskytují na okraji společnosti. Svou činnost charita zaměřuje na humanitární pomoc a na zahraniční rozvojovou spolupráci. Zaměřuje se na oblasti, jako jsou vzdělávání, zdravotní péče, prevence a místní rozvoj, kdy jsou podporovány nejchudší děti, ale i celé rodiny a komunity (ADCH, online). S komunitou by se mělo pracovat tak, aby nastaly sociální změny, které by vedly ke zlepšení ţivotních podmínek, které by se dotkly všech členů komunity. Takové změny mají trvalý charakter, proto je zapotřebí, aby spolupracovali právě ti lidé, jichţ se změna týká. Taková komunitní pomoc se neobejde bez profesionálů a dobrovolníků, kteří pomoc poskytují. Realizátorem změny je potom samotná komunita ve spolupráci s komunitním pracovníkem (Kraus & Poláčková, et al., 2001). Tato podpora je zacílena na to, aby se člověk stal soběstačným a získal trvale vyšší ţivotní úroveň (ADCH, online). Arcidiecézní charita Praha je zastřešena celosvětovou sítí Caritas Internationalis4, která zastřešuje celkem 165 národních charit a působí tak celkem ve 200 zemích po celém světě. V České republice projekt Adopce na dálku vznikl právě díky této charitě. Poprvé projekt uvedla jiţ v roce 1993, kdy bylo díky charitě podpořeno prvních 100 dětí z Kalkaty v Indii. Později začala charita projekt rozšiřovat do dalších států v rámci Indie a v současné době podporuje jiţ 6 zemí světa. Důleţité je navázání kontaktu s důvěryhodnou partnerskou organizací v zemi, na kterou je projekt zacílen (Jazairiová, In Sborník ADCH, 2008). Při realizaci projektu charita spolupracuje s 50 partnerskými organizacemi. Tyto organizace

4

Caritas Internationalis vychází ze základních hodnot a uplatňuje sociální poslání církve. Pracuje s chudými, jako s důstojnými lidmi a pomáhá jim vybudovat lepší budoucnost. Snaţí se o to, aby byla zvýšená solidarita s chudými a aby byla uznána vzájemná závislost lidstva (Caritas Internationalis, online)

32

působí v cílových zemích a mimo jiné zajišťují i výběr dětí a komunit do projektu Adopce na dálku (Apha, online). Charita se nezaměřuje pouze na podporu samotného adoptovaného jedince, jak jsem jiţ uváděla. Její činnost je zacílena i na komunitní rozvoj a komunitní projekty. Charita je zastáncem toho, ţe kvalitní vzdělání je samozřejmě velmi důleţitou a prioritní věcí, není však jedinou, pokud se jedná o rozvojové země. Pomáhají lidem ţijících v těchto oblastech a nezaměřují se pouze na mladé generace, ale snaţí se prospět celé oblasti a tím se také vyhnou negativnímu dopadu na komunitu podporovaného dítěte (Bulletin ADCH, 2009, online). V rámci komunitního rozvoje a projektů jde o výstavbu sociálních zařízení, podporuje se místní zemědělství a poskytují se také půjčky rodičům na drobné podnikání. Důleţité je podle charity podporovat celou komunitu, ve které se podporované dítě nachází a v níţ ţije. Podpora celé komunity je důleţitá uţ jen z toho důvodu, aby se sponzorované dítě vyhnulo závisti ze strany nepodporovaných a aby byla nastolena jistá míra rovnosti (Zprávy ihned, online).

Z dárcovské částky putuje 70% na úhradu nákladů spojených se vzděláváním.

Konkrétně se jedná o financování školného a to na základních, středních či vyšších školách a vším, co je s docházkou do školy spojeno (potřebné školní pomůcky, školní uniforma, která bývá většinou povinná, pobyt na internátu, pokud je to třeba, doučování a mimoškolní aktivity). Tyto finance putují také na potřebnou zdravotní péči, osvětu, mimoškolní aktivity dítěte, na obědy ve škole a na jiţ zmíněný komunitní rozvoj. 20 % finančního daru putuje do Rozvojového fondu, podporující celou komunitu. Zbylých 10 % tvoří nepřímé náklady (ADCH, online). Jazairiová (In Sborník ADCH, 2008) uvádí, ţe finance nejsou posílány přímo rodině, ale partnerské organizace v dané zemi. Školné tyto organizace hradí přímo dané škole a učební pomůcky, jako jsou sešity, učebnice, tuţky a další potřeby jsou dětem distribuovány pomocí sociálních pracovníků. Pro přehlednost, jak praţská charita finance vyuţívá, přikládám schéma finančního daru.

33

Tabulka 4 - Vyuţití finančního daru v ADCH Praha (upraveno) 8 % vyuţívá ADCH Praha na pokrytí administrativních nákladů spojených s realizací projektu Adopce na dálku. Z této částky jsou hrazeny mzdy, provoz kanceláří, poštovné, propagace apod. 2 % vyuţívá ADCH Praha na realizaci projektu Adopce na dálku v ČR, coţ zahrnuje náklady spojené s koordinací zahraničních center (koncepční práce, metodické vedení, kontrola a monitoring projektu apod.) 20 % tvoří Rozvojový fond, ze kterého hradí ADCH Praha konkrétní projekty FINANČNÍ v jednotlivých centrech, v cílových zemích (např. Československo ugandská nemocnice, stavba škol, práce s komunitou DAR 70 % tvoří Fond adopce, ze kterého jsou přímo v cílových zemích hrazeny náklady spojené se vzděláváním podporovaných dětí. Největší poloţku tvoří školné, školní pomůcky, knihy, sešity se nakupují ve velkém a dováţejí se do vesnic. Uniformy se šijí přímo ve vesnicích formou zakázek místním ţenám. Neodkladnou zdravotní péči proplácí centra rodinám dítěte na základě stvrzenky od lékaře. Dětské kluby, pravidelná setkání dětí, poznávací výlety a je placeno školné zaregistrovaným dětem, které na své dárce teprve čekají. Spoření pro děti na vyšší vzdělaní. Náklady na administrativu (mzdy pracovníků, provoz kanceláře, doprava do vesnic, fotografie děti, komunikace s ADCH atd.) Zdroj: Broţura ADCH. (2005). Adopce na dálku, projekt rozvojového střediska Arcidiecézní charity Praha. Dostupné z http://tisk.cirkev.cz/res/data/061/006805.pdf?seek=6

Schéma nám tedy poskytuje jasný výčet toho, jak jsou finance od dárce rozloţeny a na co konkrétně jsou pouţity. Charita má i tzv. vnější finanční zdroje, které tvoří granty a dotace. Roční finanční dary se liší podle toho, jakou školu dítě navštěvuje, podle věku dítěte i podle místa jeho bydliště. Roční sponzorské dary jsou závislé na tom, v jaké zemi dítě dochází do školy, protoţe ceny za školní pomůcky, uniformy či mimoškolní aktivity nejsou stejné. Roční částky jsou vypočítány tak, aby se veškeré náklady pokryly (Broţura ADCH, 2005, online). Člověk má tedy na výběr hned z několika zemí. Můţe si podle svého vybrat organizaci, dítě i zemi, v rámci které bude dítě podporovat. Finanční příspěvky, které jsem uvedla v tabulce č. 3, jsou stanoveny vţdy na jedno dítě a na celý rok. Tyto roční částky jsou vypočítány a stanoveny tak, aby pokryly roční náklady jednoho dítěte. Jedná se tedy v podstatě o minimální částku, kterou adoptivní rodič přispívá. Podle jeho moţností můţe přispívat větší částkou (Broţura ADCH, 2005). Jak jsem jiţ zmiňovala, Arcidiecézní charita Praha se zaměřuje i na komunitní rozvoj. Na programy pro komunitní rozvoj je věnováno 20% z finančního daru adoptivního rodiče, 34

který posílá adoptovanému dítěti. Je však ještě moţnost, aby dárce poslal buď peníze navíc, anebo někdo, kdo dítě nepodporuje a chce jen jednorázově přispět a nechce se zavazovat na několik měsíců či let dopředu, můţe tak přispět na jiný z projektů rozvojového střediska. Dárci mohou poskytnout libovolný finanční dar na projekt realizovaný charitou v Praze. Tabulka 5 - Poskytnutí finančního daru na projekty ADCH Praha (upraveno) NÁZEV PROJEKTU

ČÁSTKA

CÍLOVÉ ZEMĚ

Rozvojový fond

Libovolná

Indie, Uganda, Zambie, Kongo, Thajsko

Libovolná

Uganda

Mikrofinancování

Libovolná

Indie, Uganda, Zambie, Kongo, Thajsko

HIV/AIDS

Libovolná

Indie, Uganda, Zambie, Kongo, Thajsko

Odborné vzdělání

Libovolná

Indie, Uganda, Zambie, Kongo, Thajsko

Odstranění dětské práce

Libovolná

Indie, Uganda, Zambie, Kongo, Thajsko

Česko-slovenskougandská nemocnice

Zdroj: Arcidiecézní charita Praha. (2005). Broţura ADCH Praha. Dostupné z http://tisk.cirkev.cz/res/data/061/006805.pdf?seek=6

6.2. Diecézní charita Hradec Králové Jedná se o neziskovou organizaci a jejím cílem je charitativní činnost. Prohlašují, ţe pomáhají lidem, kteří si pomoci neumějí, nebo nedokáţou. Charita pomáhá potřebným, nejčastěji však matkám s dětmi, nemocným, handicapovaným, sociálně slabým rodinám, atd. a to bez ohledu na jejich příslušnost k rase, národnosti či náboţenství. Charita Hradec Králové (dále jen HK) realizuje projekt Adopce na dálku v Indii, konkrétně ve státě Karnataka. Od roku 2000 podporuje oblast Belgaum, kde začala Diecézní charita HK spolupracovat s místní diecézí. Od roku 2005 se podpora rozšířila i na oblast Bangalore. V těchto oblastech působí partneři Diecézní charity HK a jejich spolupracovníci, kteří jsou zodpovědní za výběr dětí do 35

projektu (Charita HK, online). Finanční podpora dítěte v Indii činí minimálně 5.000,- Kč za rok. Charita uvádí přesné vymezení ročních nákladů na dítě a jeho vzdělání. Pokud se adoptivní rodič rozhodne podporovat dítě z Indie na prvním stupni školní docházky (1. – 7. třída), potom bude jeho roční sponzorský dar činit cca 6.500,- Kč. Rozhodne-li se pro dítě na druhém stupni (7. – 10. třída), bude roční náklad cca 8.000,- Kč. Adoptivní rodič můţe finančně podporovat dítě i na vyšší střední škole (11. – 12. třída), kdy náklady zůstávají na 8.000,- Kč za rok. Charita HK zmiňuje také sponzorování dětí na vysoké škole. Toto financování je jen velmi ojedinělé, protoţe roční náklady zde vyšplhají na pozoruhodných 40.000,- Kč aţ 50.000,- Kč.

Z důvodů vysoký ročních nákladů charita HK tuto formu

sponzorování nezajišťuje. Děti si mohou na vysokých školách zaţádat o stipendium (Charita HK, online). Sponzorské dary od adoptivních rodičů jdou pouze a výhradně sponzorovanému dítěti. Jiţ zde je tedy vidět rozdíl v tom, ţe Arcidiecézní charita v Praze podporuje nejen dítě, ale současně i jeho komunitu. Zatímco Diecézní charita HK podporuje v rámci projektu uţ jen pouze dané dítě. 92% jde na pokrytí nákladů spojených se vzděláváním a 8% si ponechává charita na úhradu provozních nákladů. V rámci charity HK lze dítě opět adoptovat na základě on-line databáze, tak jak tomu bylo i v předchozím případě. Dárce si vybere na stránkách charity dítě, které by chtěl podporovat. Vyplní formulář, který odešle na příslušnou adresu a on zpětně obdrţí podklady pro podporu zvoleného dítěte. Následně adoptivní rodič posílá finanční dar a od první platby získá originál karty s údaji o dítěti, které se rozhodl financovat. Minimální délka, po kterou musí být dítě rodičem podporováno, je jeden rok. Pokud dárce podporu a spolupráci ukončí, tuto kartu vrací zpět charitě. Výpověď musí být podána písemně a bez uvedení důvodů. V den, kdy charita obdrţí sdělení, přestávají platit veškeré závazky adoptivního rodiče vůči podporovanému dítěti (Charita HK, online). Důvody k ukončení podpory mohou přijít jak ze strany poskytovatele finančního daru i ze strany dítěte. Nejčastěji se ze strany dítěte jedná o to, ţe se odstěhuje jinam. Do oblasti, kam projekt charity nezasahuje, proto dítě nemůţe být nadále v rámci charity HK podporováno. Stává se i to, ţe dítě přestane mít zájem o vzdělání. Co se týče dopisování, posílání balíčků či osobního kontaktu s dítětem. Tyto základní informace jsou v podstatě v kaţdé organizaci stejné. Všude probíhá dopisování dvakrát, maximálně třikrát ročně. Posílání balíčků ani tato organizace nedoporučuje z důvodů, které jiţ byly uvedeny. Kontakt s dítětem v rámci charity HK moţný je, ale jen v jeho rodné zemi. Není moţné, aby dítě přijelo do naší země. Náklady spojené s návštěvou dítěte v jeho přirozeném prostředí si adoptivní rodič hradí zcela sám. Cesta musí být realizována v rámci 36

Diecézní katolické charity HK. To, ţe rodiče uvaţují o návštěvě, musí hlásit dostatečně dopředu, aby na návštěvu mohli pracovníci připravit rodinu dítěte a celou komunitu. Následně se pracovníci partnerské organizace rozhodují o tom, kde setkání s dítětem proběhne (Charita HK, online).

6.3. Humanitární centrum Narovinu Jedná se o občanské sdruţení zaměřující se na rozvojovou spolupráci. Počátky své činnosti centrum datuje od roku 1995. Cílem a hlavní prioritou sdruţení je zlepšení vzdělávání, zdravotní péče a ţivotní úrovně v Africe. Dalšími prioritami jsou, aby se situace v rozvojových zemích dostávala více do povědomí lidí a snaha o prevenci diskriminace a rasismu v naší společnosti (Centrum Narovinu, online). Snaha o to, aby nedocházelo k rozlišování jedinců či celých skupin a to na základě jejich příslušnosti. Aby nedocházelo ke znevýhodňování jedněch oproti druhým. Diskriminace potom vede k sociální distanci mezi určitými sociálními kategoriemi (Frištenská, In Šišková, et al., 1998). Humanitární centrum Narovinu spolupracuje na kampani Česko proti chudobě5. Hlavní náplní aktivit centra jsou především projekty zahraniční rozvojové spolupráce v Keni. Další aktivitou je globální výchova v Česku a Slovensku. Centrum se v roce 2005 připojilo k dalšímu projektu, ke Kampani lidské podpory6. Centrum má zdárně ukončené projekty, např. Elektřina ze Slunce pro školy (20 škol tak dostalo systém pro osvětlení a provoz počítačů). V Keni v Indickém městě Virudhunagar byl postaven sirotčinec pro oběti vlny tsunami. Oba projekty byly ukončeny v roce 2006 (Centrum Narovinu, online). V roce 2010 byla činnost centra omezena. Nyní se zaměřuje na rozvojovou spolupráci a výchovu a cílem jejich zájmu jsou projekty v Keni a Africe. Hlavním projektem centra je adopce dětí z Afriky. Adoptivní rodič v rámci projektu posílá sponzorský dar na vzdělávání jednoho konkrétního dítěte. Roční částka na školné dítěte činí 7.200,- Kč, které pokryjí náklady na školné, učební pomůcky a povinnou školní uniformu. Pro přehlednost přikládám schéma vyuţití finančního daru.

5

Česko proti chudobě je kampaň, která sdruţuje organizace z celé ČR. Mimo jiné mezi ně patří i Člověk v tísni, o které jsem se jiţ zmiňovala, Dialog, coţ je organizace také zmíněna v mé práci a organizace Adra, která se také adopcí na dálku zabývá. Kampaň je zaměřena na rozvojovou a humanitární pomoc, vzdělání a dobrovolnou práci s cílem postihnout širokou veřejnost, která o dané problematice příliš mnoho neví (Česko proti chudobě, online). 6 Kampaň lidské podpory je mezinárodní projekt. Snaţí se o to vytvořit mezi Afrikou a Evropou řetězec vzájemné pomoci, aby docházelo k uspokojování základních lidských potřeb v zemích Afriky. Činnost v této kampani je čistě dobrovolná (Lidové noviny, 2007, online).

37

Tabulka 6 - Vyuţití finančního daru v centru Narovinu (upraveno) 5.400,- Kč (75%) obdrţí přímo dané dítě v Keni. Platí se z toho školní uniforma, učebnice, školní pomůcky, školní poplatky a v některých oblastech, kde jsou kvalitní státní školy, se dětem hradí sportovní oblečení a obuv, slovníky, matrace, deky, moskytiéry, vánoční oblečení, atd. FINANČNÍ DAR 7.200,-

1.800,- Kč (25%) z částky daru můţe být pouţito na organizační zajištění projektu. Platy zaměstnanců, telefonní poplatky, poštovné, převody, atd. Na podporu dalších projektů a potřeb centra. Dárce, který adoptuje dítě v programu Adopce Afrických dětí, je pravidelně informován o probíhajících a chystaných projektech a akcích.

Zdroj: Humanitární centrum Narovinu. Termíny adopcí a nástupů do školy. Dostupné z http://www.centrumnarovinu.cz/content/informace-pro-adoptivni-rodice

Z tabulky č. 4 a 6 vyplývá, jak se finance v různých organizacích rozdílně vyuţívají. Výběr dítěte i v této organizaci můţe proběhnout prostřednictvím on-line databáze, která je dostupná na stránkách centra. Po tom, co si adoptivní rodič vybere dítě, které by chtěl sponzorovat, musí kontaktovat koordinátora centra a ujistit se, ţe se o daném dítěti nejedná uţ s někým jiným. Následně sponzor vyplní darovací smlouvu, která se odesílá poštou do centra. Potom je rodič zařazen do databáze a můţe začít s posíláním finančních darů. Sponzor má moţnost vytisknout si certifikát (Centrum Narovinu, online). Opět i centrum nedoporučuje posílání balíčků poštou kvůli clu v Keni a také proto, ţe balíčky se po cestě často ztrácí. Návštěva a osobní seznámení sponzora s dítětem jsou moţné, ale jen v jeho prostředí a to prostřednictvím koordinátorů z centra. Centrum také vyvíjí snahu, aby se uskutečňovala setkání samotných adoptivních rodičů, kde se promítají fotografie a videa a sponzoři si mohou promluvit přímo s koordinátory. Dozví se tak odpovědi na své otázky a novinky o probíhajících programech (Centrum Narovinu, online). Centrum na svých stránkách také zpřístupnil vývoj projektu Adopce na dálku v číslech (pouze v rámci centra).

38

Obrázek 1 - Počty adoptovaných dětí v jednotlivých trimestrech v rámci centra Narovinu

Zdroj: Humanitární centrum Narovinu. Vývoj adopce v číslech. Dostupné z http://www.centrumnarovinu.cz/content/vyvoj-adopce-v-cislech

Projekt je rok od roku populárnější, to nám potvrzuje i výše uvedený obrázek. Sponzoři stále více podporují děti, komunity, vzdělávání a osvětu v rozvojových zemích. Snaţí se přispět ke zlepšení jejich ţivotní úrovně.

6.4. Humanitární centrum Dialog Jedná se o občanské sdruţení, které bylo zaloţeno v roce 1998. Zaloţili jej členové mezinárodního Humanistického hnutí. Jejich hlavními cíli jsou rozvojová spolupráce, výchova a ochrana lidských práv. Centrum se v roce 1999 připojilo ke Kampani lidské podpory. Od tohoto roku centrum postupně rozvíjelo svoji činnost a nyní vyvíjí svou aktivitu také v Africe (Guinei, Keni a Beninu). Centrum je postaveno především na dobrovolnické práci, proto se jednotlivé projekty neustále obměňují a rozšiřují, protoţe dobrovolníci aktivity

39

organizují. S centrem je spojeno Fórum pro rozvojovou spolupráci 7, kdy Dialog byl jedním se zakládajících členů (Centrum Dialog, online). Aktivitami, které centrum realizuje, jsou např. Africké projekty v oblasti vzdělání, adopce afrických dětí, programy prevence (stop malárie, proti ţenské obřízce a AIDS), zdravotní projekty, zemědělské projekty a další. Projekty v oblasti vzdělávání nejčastěji přinášejí kurzy alfabetizace pro děti a v odpoledních a večerních hodinách stejné kurzy pro dospělé. Tyto kurzy probíhají v místních školách. A zároveň se ve školách realizují volnočasové aktivity. V rámci zdravotních projektů jde zejména o nedostatek zdravotních sluţeb, proto na ambulanci pravidelně dochází student medicíny, nebo lékař. V ambulanci dochází k základní diagnostice běţných onemocnění, pověřená osoba zde poskytuje základní ošetření a předává informace o prevenci. Prevence je nejčastěji zaměřena na ţenskou obřízku a onemocnění AIDS. Běţně se provádí v rámci osvětových programů, které jsou určeny pro všechny věkové kategorie (Centrum Dialog, online) V mém výzkumném vzorku se objevil respondent, který adopci na dálku realizuje v zahraničí prostřednictvím zahraniční agentury ChildFund. Organizace projekt uskutečňuje v zemích světa, jako je např. Keňa, Uganda, Etiopie, Afghánistán, Vietnam, Mexiko, Brazílie a jiných. Svoje aktivity započali v roce 1938, kdy se zaměřovali primárně na děti z dětských domovů. Toto skromné úsilí se postupně rozšířilo na pomoc dětem na celém světě. V roce 2013 organizace podporuje něco kolem 18, 1 milionu dětí (Childfund, online).

7.

Nejčastěji podporované země Výrazně jsem v tabulce č. 3 znázornila země, které jsou českými sponzory nejčastěji

podporované (Indi, Uganda, Keňa, Nová Guinea), proto se jim budu věnovat trochu blíţe. Nebudu se zaobírat tím, jaká je v zemi ţivotní úroveň, protoţe to není zcela tak úplně stěţejní v mém tématu. Spíše se zaměřím na to, jaká je v zemích úroveň školství a jak v zemích funguje výuka. Projekt Adopce na dálku v současné době podporuje různá pole zájmů, jako jsou volnočasové aktivity, komunitní rozvoj, osvěta či zdravotní péče, ale primárně se stále zaměřuje na podporu vzdělávání dětí. Proto mě přišlo nejvhodnější popsat úroveň školství daných zemí. Ţivot je v těchto zemích skutečně extrémní. Úraz, onemocnění či úmrtí jednoho 7

Fórum pro rozvojovou spolupráci představuje sdruţení českých nevládních neziskových organizací, které se zabývají rozvojovou spoluprácí, vzděláváním a humanitární pomocí. Byla zaloţena v roce 2002 a jiţ na začátku roku 2010 ji tvořilo 37 členských organizací (Sdruţení FoRS, online).

40

z členů rodiny můţe rodinu naprosto vyčerpat a tím se mohou octnout na dně (Černá, In Sborník ADCH, 2008). Proto je v rámci projektu Adopce na dálku zahrnuta standardně i lékařská péče (Bulletin ADCH, 2009, online). V Bulletinu se uvádí, ţe dětem se v rámci projektu dostává i lékařského ošetření v případě potřeby. Jsou mu hrazeny náklady na léčbu. Nejčastěji se sociální pracovníci setkávají v komunitě s onemocněním, jako jsou tyfus, malárie, tuberkulóza a HIV/AIDS. Onemocnění virem HIV je v současné době největší zhoubou rozvojových zemí. Jen v subsaharské Africe jsou ¾ nakaţených tímto virem z celkových počtů. Silně je také postiţena Indie. Malárie je další z řad tragédií, které postihují země třetího světa. Ročně zemře na malárii něco kolem 3 milionů lidí a z toho celých 90% je z Afriky. Tyfus je tedy také jednou z nemocí, která často tyto země postihuje. Je však dobře zachytitelný, proto se sociální pracovníci zaměřují především na to, aby lidé při včasné identifikaci nemoci navštívili co nejdříve lékaře. V případě AIDS a malárie funguje nejčastěji osvěta, prevence, distribuce léků či moskytiér. A nyní ke školství a jeho úrovni obecně. Vodička (2013) hovoří o vzdělanosti učitelů a úrovni vyučování vůbec. Zmiňuje se např. o tom, ţe většina učitelů nemá vystudovanou ani základní školu. To je zřejmě tím nejdůraznějším problémem, který tu vládne, co se týče školy a výuky. Valach (In Pelán, 1996) hovoří o tom, ţe schopnost učitele vychází především z jeho vědomostí, které si osvojil v průběhu studia, coţ není bohuţel případem učitelů z rozvojových zemí. Dále hovoří o tom, ţe se ve školách učíme opakovat pravdu, aniţ bychom ji kriticky zkoumali. Tato skutečnost je v tomto případě namístě. Učitel, který sám nedokáţe napočítat správně do desíti, předává své „znalosti“ dětem, kteří jen bezhlavě opakují něco, o čem si myslí, ţe to tak má být. Černá (In Sborník ADCH, 2008) popisuje své zkušenosti, kdy ona sama předstoupila před třídu dětí v Africe, představila se jim anglicky svým jménem a děti se zpětně představily jménem stejným. Zakořeněnou metodou výuky je tedy skutečně bezhlavé opakování po učiteli. V některých zemích se samozřejmě poštěstí a přijíţdí sem učit dobrovolníci z jiných zemí, kteří jsou profesionálové ve svém oboru. Ne všude děti takové štěstí mají. Většinou tedy dospělí ze stejné komunity, s nedokončeným základním vzděláním a bez znalostí učí děti bez tuţek, sešitů a učebnic číst, psát a počítat. Pro zlepšování dostupnosti vzdělání a pro zvyšování učitelských kvalit otevřela organizace Člověk v tísni jiţ 13 škol a to jen v oblasti Angoly (Člověk v tísni, online). Škola pro učitele poskytuje několikatýdenní kurzy. Děti nikdo nenutí chodit do školy. To je zřejmě častý problém, kterému učitelé musí čelit ze strany ţáků. Dospělí a rodiče dětí mají zkušenosti se školou a sami naznávají, ţe jim 41

nijak a k ničemu nepomohla, proto své děti do školy chodit nenutí. Dítě v rodině a v domácnosti je jen další pomocný článek. Rodiče jsou tedy mnohem radši, kdyţ své děti vidí na poli, jak pracují a pomáhají starším (Vodička, 2013). A často opakovanou překáţkou, proč dítě nechodí do školy, nebo ji navštěvovat přestane je, kdyţ dítě popíše sešit. Nám se to můţe zdát naprosto absurdní, ale skutečností je, ţe cesta za novým sešitem je mnohdy i sto kilometrů vzdálená od místa bydliště, jak uvádí výše zmíněný autor. Nyní bych přešla k jednotlivým zemím a stručně popsala, jaká je zde úroveň školství. Nejčastěji a nejvíce podporované oblasti jsou oblasti subsaharské Afriky. Africké státy patří mezi státy s největší nerovností. Délka doţití lidí zde činí 45 let, kaţdé 6 dítě zemře do 5 roku věku. Více jak polovina populace zde ţije v chudobě, více jak polovina všech ţen je negramotná. I kdyţ se jedná o jednu z rozvojových zemí, subsaharská Afrika je zrovna rozvojovým regionem, kde za posledních dvacet let došlo ještě k většímu poklesu ţivotní úrovně. Obyvatelé by si rádi našetřili nějaký kapitál, ale nemohou. Většinou mají finanční zdroje, jen na přeţití, ale na úspory jim uţ nezbývá. Taková chudoba obyvatel se potom nejčastěji spojuje s celkovými podmínkami subsaharské Afriky. Půda je neúrodná a geografické podmínky jsou vskutku ţalostné. (Bauer & Chytilová, In Sborník ADCH, 2008). Na druhou stranu autoři Kraus a Poláček, et al. (2001) hovoří o tom, ţe člověk je schopen svými silami změnit své ţivotní prostředí a ţivotní prostředí zpětně působí a ovlivňuje jedince. To však není v tomto případě příliš uskutečnitelné. Nyní se budu blíţe věnovat čtyřem zemím. Tři z nich jsou zeměmi subsaharské Afriky. Indie je první zemí, v níţ byla tato forma pomoci zahájena. V roce 1993 Arcidiecézní charita v Praze započala adresnou pomoc dětem z Indie. V průběhu let se jejich aktivita v Indii rozšířila natolik, ţe je Indie nejvíce podporovanou zemí a v současné době právě do této země putuje nejvíce finančních prostředků v rámci projektu Adopce na dálku (ADCH, online). Charita mimo jiné uvádí, ţe děti v Indii mají moţnost navštěvovat školku pro děti, základní a střední školu, přípravné třídy na vyšší nebo vysokou školu a vyšší vzdělání. Pro děti je však velmi obtíţné dostat se na univerzitu, proto je velkým úspěchem uţ jen to, kdyţ vystudují praktický obor, kterým si i tak zajistí vyšší šance při hledání zaměstnání. Školní rok v Indii trvá od června do března. Předškolní zařízení je určeno dětem od 4 – 6 let a dělí se na niţší a vyšší školku. Projít tímto předškolním zařízením musí kaţdé dítě, které chce pokračovat a chce být přijato na školu (ADCH & Charita HK, online). Informace z těchto charit se vzájemně doplňují. Kdyţ je dítěti alespoň pět let a deset měsíců, můţe nastoupit na základní školu, která začíná první třídou a trvá deset let (Charita HK, online). ADCH (online) 42

uvádí informaci, ţe se jedná o deset tříd, ale je v podstatě spojena základní škola se střední a nijak se to nerozlišuje. Prvních sedm tříd tvoří niţší stupeň a vyšší stupeň potom zastupuje 8., 9., a 10 třídu. Na konci 10. třídy ţáci dostanou certifikát o tom, ţe dosáhli středoškolského vzdělání, avšak na základě závěrečné souborné zkoušky. Po tom, co ţák absolvuje těchto deset tříd, můţe pokračovat v některých z navazujících oborů, které trvají minimálně 2 roky. Jedná se spíše o kurz, který má ţáka připravit na vyšší či vysokou školu (ADCH, online). Kurz je znám pod pojmem PUC – Pre-University Classes8. Charita dále uvádí, ţe výuku vyššího vzdělávání zajišťují státní a soukromé školy. Děti zůstávají často negramotné z mnoha důvodů. Jeden z těchto důvodů je nekvalitní školství v místě bydliště. Dalším častým uváděným důvodem bývá nízká motivace ze strany rodičů. Vláda a organizace se snaţí prostřednictvím mnoha programů negramotnosti předcházet. Uganda je další zemí, která je českými sponzory nejčastěji podporovaná. Školní rok je v Ugandě rozdělen do trimestrů. Od konce ledna do konce dubna, od konce května do poloviny srpna a od začátku září do začátku prosince. Základní vzdělání je zdarma, ale jeho úroveň a kvalita je většinou dost neadekvátní, proto jsou nabízeny často školy soukromé. I kdyţ je státní školství bezplatné, vztahuje se k němu řada poplatků a z těchto důvodů si rodiny nejčastěji školy pro své děti nemohou dovolit. V Ugandě mohou děti navštěvovat mateřskou školu, základní, střední, praktickou a vyšší školu. Mateřská škola je na tři roky, nemá pevně dané osnovy a kaţdá škola pracuje podle svého vlastního systému. Základní škola je na sedm let. Na konci sedmé třídy ţáci skládají zkoušku, která je stejná v celé zemi. Můţeme ji znát pod názvem PLE – Primary Leaving Examination (ADCH, online). Jde o primární maturitní zkoušku, která se skládá z anglického jazyka, sociálních studií, matematiky a základních věd. Proto, aby ţák mohl zkoušku sloţit, je třeba za ni zaplatit poplatek (Revise Now, online). Výsledky se počítají v procentech a převádí se na známky, coţ můţe být pro studenta rozhodující pro přijetí na vybranou střední školu. Střední škola je potom na šest let a je rozdělena na dva stupně. Na prvním stupni, který je na čtyři roky, jsou předměty rozmanité a mají charakter všeobecného vzdělání. Na konci tohoto stupně opět ţáci skládají zkoušku z matematiky, angličtiny, biologie, zeměpisu a dějepisu a z dalších volitelných předmětů. Druhý stupeň je specializovanější. Student si vybere tři aţ čtyři předměty, ze kterých na konci opět skládá zkoušku, která rozhodne o tom, zda bude moci studovat na univerzitě. Potom můţe následovat praktické neboli učňovské vzdělání. Studenti jej absolvují po dvou aţ třech 8

PUC (Pre-University Classes) je středoškolský kurz pro Indické ţáky, kteří mají zájem více se osamostatnit a chtějí mít větší moţnosti pro získání samostatnosti. Kdo chce být přijat na univerzitu, musí nejdříve absolvovat tento kurz (Aducation system in India, online).

43

letech v závislosti na zvoleném oboru. V některých případech lze přejít na tuto úroveň po ukončení základní školy, nebo v průběhu, kdy ţák aktuálně dochází na střední školu. Nejčastějšími obory, které si vybírají děti z projektu, jsou např. učitelka, zedník, švadlena, servírka, apod. (ADCH, online). Vyšší škola je určena těm, co na konci střední školy získali dobré výsledky. Je na dva aţ tři roky. Po třech letech studia na vyšší škole můţe ţák získat bakalářský titul. Projekt směřuje především k tomu, aby podporované děti dosáhly praktického vzdělání, díky němuţ zvýší svou ţivotní úroveň a uplatní se tak na trhu práce (ADCH, online). V Keni je základní školství také bezplatné, ale místní obyvatele opět trápí vysoké poplatky a náklady spojené se vzděláváním. Systém školství v Keni je velmi podobný našemu. Děti v předškolním věku navštěvují mateřskou školu, která je zde braná za velmi zásadní v přípravě na budoucí vzdělávání. Jiţ v mateřské škole se totiţ děti učí angličtinu, protoţe na základní škole výuka probíhá pouze v tomto jazyce. Děti nastupují na základní školu v 6 letech. Škola je na 8 let a potom mohou děti pokračovat na středních školách. Pro přijetí na střední školy není potřeba skládat přijímací zkoušky. Na konci základní školy studenti skládají celostátní srovnávací zkoušky zvané KCPE – Kenyan Certificate of Primary Aducation9. Zkoušky jsou stejné pro všechny školy v Keni. Na základně výsledků mohou děti ţádat o přijetí na střední školu. Díky tomuto systému, který funguje nejen v Keni, ale ve všech zatím uvedených zemích se adoptivní rodič dozví zda dítě, které podporuje, pokračuje dále ve studiu. Středoškolské vzdělání trvá čtyři roky. Pokud dítě není přijato na ţádnou střední školu, potom většinou opakuje 8 třídu na základní škole. Po ukončení střední školy mohou děti dále pokračovat na vyšší odborné škole, kde uţ je zaměření konkrétnější a zaměřují se na určitý obor (Centrum Narovinu, online). Adoptivní rodič tak pokračuje ve svých pravidelných sponzorských darech přes přerušení. Nová Guinea v podstatě kopíruje školský systém, který zde za kolonialismu zavedli Francouzi. Ústředním jazykem je tedy francouzština. Místní však mluví svým kmenovým jazykem a francouzštinu se děti učí aţ v mateřské škole, nebo při nástupu na základní školu. Základní vzdělání trvá 6 let. Gramotnost je v Guinei velmi nízká. Číst a psát umí zhruba jen 40 % osob starších 15 let. Fungují zde veřejné i soukromé školy. Nemohou ale zajistit studium všem uchazečům. Úroveň státních škol je stejně jako v předešlých zemích podprůměrná. Počet dětí ve třídě je přímo alarmující. V jedné třídě můţe být aţ 150 dětí, čímţ se výuka a studium stává neefektivní. V rámci projektu Adopce na dálku se organizace snaţí 9

KCPE je osvědčení o základním vzdělání. Jde o certifikát, který se studentům v Keni uděluje po absolvování základní školy (The online Kenyan, online).

44

děti zařazovat do soukromých škol, kde je úroveň mnohem vyšší a mají tak větší šanci něčemu se naučit. Absence školních pomůcek je zde vysoká, proto nelze srovnávat znalosti našich dětí např. ve 3 třídě a dětí z Guinei. Základní státní škola je bezplatná. V současné době však stát nepřispívá na chod dostatečně, proto jsou školy někdy nuceny vybrat nepsané příspěvky od rodičů. Z toho opět plynou důvody, proč si děti nemohou dovolit chodit do školy. Kdyţ k těmto příspěvkům připočítáme drahé uniformy a potřeby, je vzdělání pro děti nedosaţitelné, pokud nejsou zapojeni do projektu Adopce na dálku. Kromě veřejných a soukromých škol zde fungují i islámské školy, (coţ je typ soukromé školy) nebo humanistické školy (zřízené organizacemi podporující projekt). Po základní škole mohou děti směřovat na školu střední. Ty jsou opět státní a soukromé, ale v obou případech se platí školné. Jsou buď všeobecné, nebo odborné a trvají 3 aţ 4 roky. Střední školu si ţák vybírá podle dostupných finančních zdrojů, podle zaměření (odbornosti) a podle školních výsledků, kterých dosáhl na základní škole. Na střední školu můţe student navázat univerzitou. Ty jsou v Guinei opět státní i soukromé a ţák je přijat na základě výsledků z přijímacích testů (Wontanara, online). Uvedené země, kterými jsem se blíţe zabývala, jsou tzv. země třetího světa, nebo také země rozvojové. Těchto zemí je v současné době cca 90 po celém světě. Nejvíce jsou zasaţeny země Afriky. Jde o nejméně rozvinuté země, kde je ţivotní úroveň obyvatel a ekonomika nedostatečná. Rozvojové země a tedy i země zařazeny do projektu Adopce na dálku spojuje řada kritérií. Nejčastěji se jedná o nemoci, které se v zemích vyskytují a proti kterým jsou realizované i osvětové programy. Země zuţuje tyfus, malárie, tuberkulóza a HIV/AIDS. Onemocnění, úmrtí, nebo jen úraz rodinu v takové zemi velmi oslabí a bez potřebného člena se rodina můţe dostat aţ na samotné dno. Dále je spojuje nízký finanční příjem, špatný a nízký příjem potravin, minimální nebo ţádné vzdělání a nedostatečná gramotnost. V zemích je nestabilní zemědělská produkce, tím je ovlivněn i vývoz a zase se dostáváme zpět k příjmům rodin. V neposlední řadě velký populační růst je také pojítkem mezi těmito zeměmi. Proto je v zemích realizovaná osvěta, prevence, distribuce léků a moskytiér. Probíhá také výstavba různých zařízení, jako jsou např. školy a nemocnice.

45

Shrnutí teoretické části Hlavním cílem projektu Adopce na dálku je sponzorování dětí z rozvojových zemí a podpora jejich nedostatečného vzdělání. Jak uvádí např. Leirman (1996), vzdělání je v současné době běţný poţadavek na mladé i staré. Jde o relativně mladé odvětví v oblasti sociální pomoci. Projekt Adopce na dálku je rozvojovým projektem, který v ČR funguje od roku 1993. První u nás s tuto myšlenkou prorazila Arcidiecézní charita Praha. Tehdy bylo v rámci charity adoptovaných prvních 200 dětí na dálku. Postupně si projekt Adopce na dálku získával větší pozornost a aţ do současnosti se rozšiřuje i do jiných zemí, např. Ghany, Guinei, Peru, Bangladéše, Ugandy, Bolívie, a jiných. V rámci projektu Adopce na dálku si můţe jednotlivec, dvojice, rodina, škola či církev adoptovat dítě na dálku a ročním finančním příspěvkem tak podporovat jeho rozvoj a vzdělání. Adoptivní rodič si můţe sám zvolit, přes kterou organizaci bude chtít adopci realizovat. Stejně tak zemi, ze které bude jeho adoptované dítě pocházet, si volí sám. Dítě si mohou adoptivní rodiče vybrat z databází, které jim jsou na internetových stránkách kdykoliv přístupné. Proces není nijak náročný. Finanční příspěvky od adoptivních rodičů se liší podle toho, jakou školu dítě zrovna navštěvuje a z jaké země pochází, protoţe náklady na školní docházku jsou v jednotlivých zemích odlišné. Adoptivní rodič má moţnost sledovat školní výsledky svého adoptovaného dítěte. Kromě vysvědčení dostávají sponzoři od svých dětí dopisy, kreslené obrázky a fotografie. Pokud se člověk rozhoduje o této formě pomoci, má na výběr z velkého mnoţství zprostředkovatelských organizací i zemí, jeţ můţe podpořit.

46

II. EMPIRICKÁ ČÁST Cílem empirické části je popsat a zjistit, jaká jsou specifika vztahu mezi adoptivním rodičem a adoptovaným dítětem a to z pohledu adoptivního rodiče. Do projektu Adopce na dálku vstupuje řada faktorů (např. výběr zprostředkovatelské agentury a dítěte, komunikace mezi dítětem a sponzorem, jejich vztah), které zároveň utváří celý proces sponzorování. Tyto faktory zároveň ovlivňují samotnou realizaci projektu. Stejné výzkumné šetření jsme uskutečnily skupinově i v rámci kurzu Kvalitativní výzkum na Ústavu pedagogických věd Masarykovy univerzity. Bylo mne umoţněno vedoucí kurzu i studenty, se kterými jsem výzkum realizovala, pouţít v mé diplomové práci rozhovory a všechny výsledky, které jsme získali v rámci uvedeného kurzu.

8.

Metodologický postup Pro realizaci výzkumného šetření jsem pouţila kvalitativní výzkum, který mi umoţnil

do široka rozprostřený sběr dat, o kterém hovoří Švaříček a Šeďová (2007). Autoři dále uvádějí, ţe kvalitativní výzkum nemá předem stanoveny proměnné ani hypotézy. Můj výzkum tedy nebyl od počátku závislý na jiţ známé teorii. „Kvalitativní metody se uţívají k odhalení a porozumění tomu, co je podstatou jevů, o nichţ toho ještě moc nevíme“ (Strauss & Corbinová, 1990, s. 11). Cílem mého výzkumného šetření je prozkoumání a porozumění celého procesu sponzorování. Snaţila jsem se nahlédnout na to, jaký vztah můţe vzniknout mezi adoptivním rodičem a adoptovaným dítětem v rámci projektu Adopce na dálku. Jaká jsou a mohou být specifika jejich vztahu, a co do vztahu vše zasahuje a vstupuje. Vzhledem ke zvolenému přístupu, výsledky výzkumného šetření nelze zobecnit na celou populaci. Jako hlavní techniku pro sběr dat jsem zvolila polostrukturovaný rozhovor, který je podle Švaříčka (2007) vychází z předem připraveného seznamu témat a otázek. Rozhovor jsem si dopředu nachystala a sestavila otevřené otázky, které jsem pečlivě upravovala, aby byly dostatečně srozumitelné a dovedly mě k cíli mé práce. Rozhovory jsem vedla tak, aby se respondenti cítili co nejvíce příjemně. Hendl (2005) uvádí, ţe je důleţité hned od počátku pracovat na tom, aby respondenti souhlasili se záznamem celého rozhovoru. Rozhovory byly prováděny individuálně s kaţdým respondentem zvlášť. Jejich délka se většinou pohybovala od hodiny do hodiny a půl. Rozhovory byly zaznamenávány na mobilní telefon.

47

8.1. Struktura rozhovoru Rozhovor se skládal z předem připravených otevřených otázek. Tento typ otázek tak neměl omezovat respondenta v jeho výpovědích. Takto připravený rozhovor je pruţnější a otázky jsem mohla klást a formulovat, jak to bylo pro daný okamţik nejvhodnější (Skalková, et al., 1985). Otázky rozhovoru jsem koncipovala tak, aby respondenty motivovaly ke spolupráci a zájmu. Postupovala jsem od minulosti přes přítomnost a postupně jsme se společně dostávali do budoucnosti. Snaţila jsem se respondenty naladit tak, aby si uvědomili, ţe otázkami a rozhovorem nejsou nijak limitováni, proto jsem je stimulovala k vyprávění. Prostřednictvím otevřených otázek respondenti odpovídali na to, jaká jsou z jejich pohledu specifika vztahu mezi nimi samotnými a adoptovaným dítětem. V průběhu rozhovorů jsem tedy měla moţnost hlouběji nahlédnout a prozkoumat zvolenou problematiku. Hlavní výzkumná otázka zní: -

Jaká jsou z pohledu adoptivních rodičů specifika vztahu mezi nimi a adoptovaným dítětem na dálku?

Dílčí výzkumné otázky zní: -

Co předcházelo samotné adopci dítěte na dálku?

-

Jaký je obsah komunikace, která probíhá mezi adoptivními rodiči a dítětem?

-

Jak se z pohledu adoptivních rodičů vyvíjí vztah mezi nimi a dítětem?

-

Jaká úskalí z pohledu adoptivních rodičů vstupují do procesu Adopce na dálku?

-

Jak si adoptivní rodiče představují budoucnost jejich vztahu?

Struktura rozhovoru 1. Jakým způsobem jste se o projektu Adopce na dálku dozvěděl/a? 2. Co Vás vedlo k tomu stát se adoptivním rodičem? 3. Jak a podle čeho jste zvolil/a zprostředkovatelskou agenturu? 4. Jak probíhal výběr dítěte? 5. Z čeho jste měli, nebo máte v rámci projektu obavy? 6. Jak často se mezi Vámi a dítětem uskutečňuje komunikace? 7. O čem Vás dítě v dopisech nejčastěji informuje? 8. O čem píšete Vy svému adoptivnímu dítěti?

48

9. Jaké informace byste svému adoptivnímu dítěti rád/a sdělil/a, ale nepřijde Vám to vhodné? 10. Jak se mění obsah dopisů od počátku aţ do současnosti? 11. Jaké hmotné předměty dítěti posíláte? 12. Jak byste charakterizoval/a vztah mezi Vámi a dítětem? 13. Jak se mění Váš vztah s dítětem? 14. V čem Vás nyní Vaše adoptované dítě více informuje neţ na počátku? 15. Jak nahlíţíte na moţnost, ţe se můţete s dítětem společně setkat? 16. Jak a kam si přejete, aby se Váš vztah posouval? 17. Jaká je Vaše představa vztahu poté, co ukončíte zasílání příspěvků?

8.2. Respondenti výzkumu Respondenti výzkumu jsou lidé, kteří mají adoptované dítě na dálku a jsou tak součástí projektu Adopce na dálku. Výběr respondentů byl záměrný, tzn., ţe mají zkušenosti z daného prostředí a mohli mi tak poskytnout pravdivý obraz, který byl informačně bohatý (Gavora, 2000). Výběr respondentů jsem rozšiřovala o tzv. snowball campling, neboli sněhovou kouli o které hovoří zmíněný autor. Jde v podstatě o nabalování se nových potřebných kontaktů, které poskytuje výchozí respondent či skupinka respondentů. Pro výběr respondentů do výzkumného vzorku, jsem si stanovila pouze jedno kritérium. Tímto kritériem byla doba, po kterou mají adoptivní rodiče adoptované dítě na dálku. Hlavním kritériem tedy bylo, aby adopce na dálku trvala déle jak dva roky. Respondenti mohou tedy zastupovat kaţdou sociální vrstvu, věkové rozhraní, bude se moci jednat o studenta či pracujícího, vdanou ţenu, ţenatého muţe, svobodného/ou. Kaţdému respondentovi jsem určila fiktivní jméno pro zachování jejich anonymity.

49

Tabulka 6 - Charakteristika výzkumného vzorku

POHLAVÍ

KÓDOVÉ JMÉNO

VĚK

DOSAŽENÉ

DÉLKA

VZDĚLÁNÍ

ADOPCE

ZEMĚ PŮVODU DÍTĚTE

Muţ

Martin

41

VŠ

7 let

Uganda

Muţ

Tomáš

47

VŠ

3,5 roku

Indie

Ţena

Eliška

23

SŠ

4 roky

Keňa

Ţena

Karolína

28

VŠ

7 let

Keňa

Muţ

Pavel

56

VŠ

6 let

Indie

Muţ

Jan

26

VŠ

2 roky

Keňa

VVYBRANÁ AGENTURA Arcidiecézní charita Praha Arcidiecézní charita Praha o. s. Centrum Narovinu o. s. Centrum Narovinu Arcidiecézní charita Praha ChildFund

8.3. Vstup do terénu První kontakt jsem s respondenty navázala osobně, nebo přes sociální sítě a email. První respondentkou byla má blízká kamarádka, která mě o adopci na dálku vykládala a tím mě také inspirovala. Přes ni jsem získala většinu kontaktů na ostatní adoptivní rodiče. Kontakt s respondenty byl příjemný a neobjevily se ţádné problémy. Respondenti byli dopředu informovaní o výzkumu, na co se má práce zaměřuje a co konkrétně budu zkoumat. Informovala jsem je také o moţné délce rozhovoru. Je třeba, aby respondent byl připraven na to, ţe rozhovor můţe trvat aţ hodinu a půl. Byli poučeni o tom, ţe je potřeba rozhovory nahrávat pro následné přepisování a ţe získaná data budou zpracována pouze v rámci mé diplomové práce a nebudou zneuţita pro jiné účely. Respondenti byli ujištěni o jejich anonymitě. Do výzkumného šetření se mi podařilo zapojit šest respondentů. Více respondentů osloveno nebylo, takţe všichni oslovení mě potvrdili účast ve výzkumu. Rozhovory probíhaly 50

vţdy v jejich přirozeném prostředí, které si sami předem určili. Většinou se jednalo o jejich pracoviště,

nebo

domácí

prostředí.

Rozhovory

probíhaly

individuálně,

s kaţdým

respondentem zvlášť a bez přísedících.

8.4. Sběr dat Získané rozhovory byly doslovně přepsány. Přepsané rozhovory byly následně zpracovány pomocí otevřeného kódování. Jeřábek (1992) uvádí, ţe kódování otevřených otázek je náročná část práce, která spočívá v navrţení kategorií, do kterých jsou potom řazeny volné odpovědi. O otevřeném kódování velmi podrobně píší Švaříček a Šeďová, et al. (2007). Přepsaný rozhovor, text jsem si rozdělila na jednotky, nebo významné celky. Těmto významným celkům jsem dále přidělovala kódy. Tyto kódy vystihují určitý typ a podstatou je, aby je odlišily od ostatních. Kódy jsem určovala podle toho, jak reprezentují významný celek. Ke kaţdému rozhovoru jsem pro přehlednost vytvořila seznam z kódů, které se v daném rozhovoru vyskytují a na jakých řádcích se objevují, abych si tak usnadnila následnou práci s hledáním kódů a celků v oblasti interpretace. Vzniklé kódy jsem následně kategorizovala, tzn., ţe jsem je seskupovala podle podobnosti či jiné vlastnosti. Postupně mě vznikaly samostatné kategorie zastřešující stanovené kódy. Po vytvoření kategorií jsem postupovala k vytvoření kostry analytického příběhu. Určovala jsem tedy vazby mezi jednotlivými kategoriemi, z čehoţ mě vznikla hlavní ústřední kategorie, která ovlivňuje kategorie ostatní. Toto schéma je uvedeno v kapitole č. 9.

9.

Analýza a interpretace dat Z pořízených

přepisů

jednotlivých

rozhovorů

a

jejich

následném

kódování

vykrystalizovaly jednotlivé kategorie, zastřešující výpovědi respondentů, prostřednictvím kterých si mohu odpovědět na hlavní výzkumnou otázku, která zní: Jaká jsou z pohledu adoptivních rodičů specifika vztahu mezi nimi a adoptovaným dítětem na dálku? Kategorie jsou znázorněny v následujícím schématu, jsou vzájemně provázané. Jejich provázanost a vysvětlení uvedu pod schématem.

51

Schéma 1 - Vazby mezi kategoriemi

OBSAH A VÝVOJ KOMUNIKACE

PRVNÍ KROKY V PROCESU ADOPCE

PŘEDSTAVA O BUDOUCNOSTI VZTAHU

BARIÉRY

Schéma znázorňuje jednotlivé kategorie a vztahy mezi nimi. Centrální kategorií této kostry je kategorie obsah a vývoj komunikace. Kategorie první kroky v projektu ovlivňuje kategorii obsah a vývoj komunikace tím, ţe adoptivní rodič z výchozích informací ví, co je ţádoucí a neţádoucí pro komunikaci. Zároveň nám z kategorie první kroky v projektu vyplývají bariéry, čímţ se znovu dostáváme ke kategorii obsah a vývoj komunikace. Adoptivní rodič na základě zjištěných a daných bariér uzpůsobuje formu jejich komunikace a zasílání hmotných darů. Z centrální kategorie obsah a vývoj komunikace se dostáváme ke kategorii představa o budoucnosti vztahu, přičemţ se adoptivnímu rodiči otevírá větší zorné pole o tom, jak by jejich vztah mohl v budoucnu vypadat, nebo jak by si přál, aby vztah vypadal. Současně však kategorie bariéry ovlivňují představy o budoucnosti tím, ţe adoptivní rodič a jeho představy jsou limitované bariérami.

52

9.1. První kroky v procesu adopce I kdyţ kategorie první kroky v projektu není centrální kategorií, rozhodla jsem se právě s ní začínat. Tato kategorie zahrnuje zdroje a informace (počáteční informace), ze kterých sponzoři vycházeli před samotným uskutečněním a realizováním adopce konkrétního dítěte na dálku. Mimo jiné kategorie zastřešuje výpovědi respondentů o tom, jak a podle čeho volili agenturu, která jim celý proces adopce na dálku zprostředkovala a jakým způsobem si respondenti vybírali dítě, které začali později na dálku sponzorovat. Proto mě přijde logické začínat touto kategorií, která předchází všemu ostatnímu. Počáteční informace o projektu Adopce na dálku Kategorie zastřešující základní informace a především zdroje informací, ze kterých měli respondenti moţnost čerpat své první poznatky o projektu Adopce na dálku. Počáteční informace jsou důleţitým faktorem ovlivňující další kroky v projektu. Média, konkrétně pak časopis jako počáteční zdroj informací uvádí např. Tomáš. Zároveň upozorňuje na tehdejší nové téma v této sociální oblasti pomoci. „Poprvé jsem o něm slyšel asi před pěti lety. Přesně si uţ nevzpomenu jak, ale myslím, ţe to bylo z nějakého časopisu. Tehdy se o tom začínalo hodně psát, protoţe se adoptovalo takhle na dálku více dětí, neţ do té doby. Lidi o tom moc nevěděli, ani já jsem nevěděl o tom, ţe se dá takhle pomoct dětem z rozvojových zemí…“ (Tomáš) Respondent ve své výpovědi poukazuje na fakt, ţe lidé ještě před pár lety nebyli příliš dobře o projektu informováni. Tím se mi potvrzuje, ţe je projekt rok od roku mnohem populárnější a dostává se více do povědomí společnosti a můţe tak být sponzorováno více dětí. Podobnou výpověď uvedl i Martin. Rozdílné zdroje informací - média, kamarádka uvádí např. Eliška a Karolína. Jejich způsob rozhodování o sponzorování dítěte je však v celku podobný. V případě Elišky mohu konstatovat, ţe šlo spíše o shodu náhod, ţe se k informacím dostala a začala o sponzorování vůbec uvaţovat. Její přístup a rozhodování o adopci na dálku lze povaţovat za náhodu. „O adopci jsem se dozvěděla z internetu. Psala jsem na téma Světové chudoby ročníkovou práci do ekonomie a v rámci jejího zpracovávání jsem se dostala k informacím o adopci na dálku…O adopci jsem samozřejmě slyšela uţ dříve z médií, ale aţ tímto způsobem jsem se dozvěděla více informací.“ (Eliška) 53

Stejně tak lze uvaţovat o rozhodnutí Karolíny. Kdyby nebylo její kamarádky, tak by sponzorování dítěte na dálku snad ani nerealizovala. I kdyţ měla počáteční informace o projektu Adopce na dálku a věděla, ţe se tímto způsobem můţe pomáhat dětem z rozvojových zemí, prvním impulsem, který ji navedl k tomuto způsobu pomoci, byla právě její blízká kamarádka, která také realizuje adopci na dálku. I toto rozhodnutí lze tedy povaţovat za náhodné. „…Uţ jsem o adopci na dálku dřív slyšela, ale aţ potom jsem o moţnosti něco takového udělat začala přemýšlet…Na střední škole jsem měla jednu velmi dobrou kamarádku a kdyţ jsem se s ní potkala, přišla řeč na to, ţe její rodina má adoptované dítko z Afriky…Trvalo to nějakou dobu, neţ se to zrealizoval…, protoţe nám pošta ztratila důleţitý dopis, ale nakonec se to uskutečnilo a jsem za to moc ráda.“ (Karolína) Odlišné zdroje počátečních informací uvádí i Jan a Pavel, ale rozhodování o sponzorování bylo opět shodné. Např. u Pavla je zjevné, ţe měl mnoho informací o projektu Adopce na dálku z různých druhů médií, ale ve výsledku ho ovlivnil kamarád stejně jako v případě Karolíny. Jeho rozhodování o budoucím sponzorování lze povaţovat za záměrné. Záměrně sledoval informace v médiích, čekal jen na správný okamţik a přesvědčivou informaci, kterou následně obdrţel, jak jiţ bylo řečeno, od svého kamaráda. „Delší dobu jsem sledoval informace o adopcích a ty jsem nacházel jak v denním tisku, rozhlase a televizi a taky na internetu. Největším přínosem byla informace od člověka, který adopci na dálku nastartoval a ten my i všechny potřebné data a informace k adopci na dálku předal. Musím konstatovat, ţe tyto informace byly nejpřesnější a nejkvalitnější a to co do obsahu tak do šíře adopce….“ (Pavel) Jako zdroj informací byl uveden i pouliční náborář. V případě Jana jde taktéţ o záměrné rozhodnutí, protoţe vţdy chtěl nějakým způsobem pomáhat. „O projektech adopce na dálku jsem věděl poměrně dlouhou dobu…Během ţivota v ČR jsem byl mnohokrát osloven různými pouličními náboráři, ale nikdy jsem neměl dostatečnou důvěru a taky samozřejmě finanční prostředky zajistit někoho jiného neţ sebe. Vţdycky jsem se chtěl na něčem takovém podílet. Myslím, ţe jsem jen potřeboval dozrát a musel přijít správný čas. O organizaci jsem se dozvěděl.“ (Jan) Z výpovědí vyplynulo, ţe respondenti počáteční informace či znalosti o projektu nejčastěji čerpali z médií (internet, časopis, televize, rozhlas). Druhým významným zdrojem 54

informací se pro respondenty stali jejich kamarádi, kteří sami sponzorují dítě na dálku. V jednom případě se však objevil jiný zdroj a to pouliční náboráři. Ve většině případů šlo o kombinaci uvedených zdrojů, ze kterých respondenti čerpali své první, ale i hlubší poznatky o projektu. Z výpovědí jsou tedy patrné zdroje počátečních informací i to, jakým způsobem se respondenti rozhodovali o budoucím sponzorování. Média ovlivňují informovanost lidí ve všech oblastech a není výjimkou, ţe i o Adopci na dálku se celá řada lidí dozví přes média. Z výpovědí mohu konstatovat, ţe i kdyţ člověk má dostatek informací týkajících se projektu Adopce na dálku, způsoby jejich rozhodování mohou být odlišné (záměrné, náhodné). Např. Jan uváděl, ţe bylo třeba, aby on sám dozrál, aby se mohl ke sponzorování vůbec dostat. Tím mne vnukl myšlenku vůbec celkového dozrání nápadu v kaţdém člověku. Počáteční informace jsou bezesporu důleţité a hlavně potřebné pro kaţdého. Je však otázka času, kdy se tento nápad v kaţdém skutečně projeví, kdy přijde ten správný čas a okamţik, aby se člověk sám dostatečně přesvědčil, ţe svým sponzorováním můţe někomu nabídnout lepší ţivotní podmínky. Počáteční informace o projektu a především jejich zdroje jsou počátkem všeho. Od prvotních informací se odvíjí celý příběh Adopce na dálku, který dále vede k výběru samotné organizace a k výběru dítěte. Výběr zprostředkovatelské agentury Počáteční informace z různých uvedených zdrojů vedly respondenty k dalšímu důleţitému kroku a to právě k výběru agentury, přes kterou sponzorování dítěte realizují. Do procesu výběru agentury vstupovala řada rozhodujících faktorů, na základě kterých se respondenti rozhodovali. Tyto faktory uvádím níţe. Věrohodnost je faktor, který při výběru organizace sehrával zřejmě nejdůleţitější roli, protoţe ji uvedli téměř všichni respondenti. V případě Karolíny sehrával roli i jiný faktor. Nakonec se rozhodla pro stejnou organizaci, jako její kamarádka, která ji ovlivnila při samotném rozhodování o sponzorování a řídila se získanými referencemi. Reference v podstatě získávali všichni respondenti z různých zdrojů (média, kamarádi). Na základě těchto referencí si respondenti ke zvolené agentuře získávali důvěru. „Na internetu je agentur celkem dost. Snaţila jsem se hledat nějakou, která bude důvěryhodná. Dost jich je tam hodně pochybných, člověk několikrát najde jedno dítě na více místech…Ale riziko se dá eliminovat, ţe si vybere nějakého důvěryhodného zprostředkovatele. Prohledala jsem toho hodně a nakonec jsem si vybrala celkem velkou agenturu s dobrými 55

referencemi a hlavně tu, ve které mají adoptované dítko i moje kamarádka s rodinou.“ (Karolína) Jiţ jsem poukazovala na fakt, ţe klíčovým faktorem při výběru samotné zprostředkovatelské organizace je důvěryhodnost ze strany sponzorů. Pokud adoptivní rodiče cítí, ţe se organizace důvěryhodně prezentuje, mohou ji plně důvěřovat, coţ je pro realizaci sponzorování a samotné rodiče rozhodující a důleţité. Ke zvolené agentuře vyslovili pouze důvěru např. Martin, Tomáš a Jan. U ostatních respondentů se důvěra mísila i s jinými pocity. Hledání důvěry při výběru agentury hraje bezesporu velmi důleţitou roli. Motivovanost respondentů při volení nejvhodnější zprostředkovatelské organizace zajisté zvyšuje i to, jak působí internetové stránky na veřejnost a jak se na nich jednotliví poskytovatelé projektu prezentují. „Prostě jsme se dívali, jak to kde vypadá. A kdyţ jsme našli stránky charity Praha, tak nám přišli takový nejsrozumitelnější, ta organizace taková nejznámější a nejrespektovanější a přečetli jsme si tam ty dokumenty, jak to dělají, a říkali jsme si, ţe to vypadá dobře a ţe to snad dává smysl.“ (Martin) „No právě tehdy, kdyţ jsem se o projektu dozvěděl, tak jsem začal hodně na internetu pátrat po všech moţných dostupných informacích. Zjistil jsem teda aji, jaký ty organizace a charity se tím zabývají. Uţ tehdy jich bylo dost a musím říct, ţe jsem u počítače strávil několik nocí, neţ jsem to všechno probral a potom jsem se rozhodoval…Nejvíc se mi líbila Arcidiecézní charita v Praze. O té se dá taky zjistit toho nejvíc. Je to v podstatě největší charita a organizace, která projekt uskutečňuje…takţe jsem v tomhle případě cítil důvěru.“ (Tomáš) Stejně jako pro ostatní respondenty bylo i pro Jana důleţité, aby si vybral takovou organizaci, která by ve společnosti měla jméno a dobrou reputaci, coţ poukazuje opět na důvěru k organizaci. „…Přečtení několika článků a názorů na internetu potvrdilo velmi dobrou reputaci…Chtěl jsem vědět víc o jejich programu, o tom jak sponzoring probíhá a na co vlastně člověk přispívá. Program organizace na mě zanechal dojem opravdové propracovanosti…Dlouhá tradice a velmi dobré renomé.“ (Jan) Aby respondenti získali vůči organizaci důvěru, museli vyvinout dostatečné úsilí při jejím samotném výběru. Implicitně takové nasazení uvádí ve své výpovědi např. Tomáš a Karolína.

56

Spokojenost respondentů se zprostředkovatelskou organizací je výsledkem, respektive důsledkem vlastního výběru organizace. Je ovlivněna kvalitou počátečních informací a zdroji, ze kterých měli respondenti moţnost čerpat. Zvolení věrohodné agentury vedlo později k vyslovení důvěry a ke spokojenosti respondentů. V prvním případě byla spokojenost respondenta zprvu podloţena referencemi, později se o ní sám přesvědčil. „…Opětovné ujištění kolegy, který adopci uţ nastartoval, se ukázalo správné a já toho do dnešního nelituju. Arcidiecézní charita Praha mě nezklamala a její pečlivost a účelnost mě někdy aţ překvapovala.“ (Pavel) I v případě Elišky byla na prvním místě věrohodnost ke zvolené agentuře. Postupem času se přesvědčila o tom, ţe můţe být se svou volbou spokojená. Ke spokojenosti dospěla na základě informací, které získala aţ během sponzorování. „…Hledala jsem si na internetu ohlasy na různé agentury a ta zvolená mě přišla dost věrohodná. Z internetových stránek bylo zcela jasné, jak přesně jsou peníze vyuţívány, co vše agentura zprostředkovává a tak dále. V současnosti jsem s výběrem absolutně spokojená.“ (Eliška) Díky počátečním informacím získávali respondenti důleţité reference, které následně vedly k výběru agentury a jejich spokojenosti. Kaţdý je velmi individuální, proto jsem se setkávala s odlišnými faktory, ovlivňující růst jejich spokojenosti. Při výběru agentury povaţovali za důleţité, jak je prezentovaná, věrohodná a jakou má tradici. Věrohodností je míněno např. to, jak agentura vyuţívá finanční prostředky, kterými sponzor podporuje své dítě v rozvojové zemi. Pro jiné bylo důleţité, jakým způsobem je projekt vedený a zpracovaný. Významnost respondenti připisovali také tomu, jak organizace působí a přistupuje ke svým klientům (sponzorům). Ve všech výpovědích jsem se setkala s vyslovenou důvěrou vůči zvolené organizaci. Skupina respondentů (Martin, Tomáš, Pavel), realizují adopci na dálku přes Arcidiecézní charitu v Praze. Charita byla první organizací, která v České republice s tímto typem sponzorství začala, coţ víme z teoretické části mé diplomové práce. I kdyţ můj vzorek respondentů nemůţe reprezentovat celou populaci, mohu alespoň konstatovat, ţe uvedení respondenti potvrzují dobré jméno charity, která má ve společnosti jiţ dlouholetou tradici, a tak si získává největší počet svých příznivců.

57

Výběr dítěte Z předchozích výpovědí je patrné, ţe všichni respondenti cítí vůči vybrané agentuře důvěru, na základě zjištěných informací, nebo také referencí a vyjadřují svou spokojenost. To vše vedlo k výběru dítěte, coţ je jeden z posledních kroků, neţ sponzorování na dálku začne reálně probíhat. Výběr dítěte respondenti uskutečňovali na základě racionálního a předem uváţeného rozhodnutí. V případě takového rozhodnutí respondenti preferovali a zaměřovali se na životní situaci dítěte. Tento faktor se vţdy prolínal i s jinými preferovanými poţadavky na dítě. Např. Martin dále preferoval pohlaví dítěte a jeho rozhodnutí tak bylo výrazně racionální, protoţe si byl jistý i důvodem, proč se rozhodnout právě pro dívku. Věděl a byl dopředu informovaný o tom, ţe děvčata a ţeny to mají v rozvojových zemích těţší. „Chtěli jsme holčičku, protoţe holky to mají obecně těţší obzvlášť v těch chudých zemích…Chtěli jsme nějakou opravdu chudou zem, kde těch pár korun můţe udělat docela podstatnej rozdíl, to nám přišlo důleţitý.“ (Martin) Objevila se také kombinace faktorů, která u Elišky sehrávala klíčovou roli. Volenými faktory byl věk a pohlaví dítěte. Její rozhodnutí je také silně racionální, protoţe přesně věděla, proč si chce dítě vybrat především na základě jeho věku. „Dítě jsem vybírala hlavně podle věku. Chtěla jsem dítě, jehoţ věk zhruba odpovídá nástupu do školy u nás. Dále jsem preferovala chlapce. Tím, ţe byla moţnost výběru, jsem zvolila nakonec šestiletého chlapce, který mě zvlášť zaujal, protoţe vyrůstal jako sirotek.“ (Eliška) Racionálně se rozhodovala také Karolína. I v jejím případě byla ţivotní situace dítěte rozhodující, ale zároveň preferovala věk dítěte. „…Stanovili jsme si, ţe si adoptujeme co nejmladší dítě, které bude v horší situaci neţ ostatní. Nakonec jsme si vybrali sirotka, jehoţ rodiče zemřeli na AIDS a stará se o něj teta.“ (Karolína) Faktory ovlivňující výběr dítěte uvedl i Jan s Tomášem. I kdyţ v průběhu rozhodování zvaţovali a inklinovali k určitým faktorům (země a pohlaví dítěte), lze jejich přístup a vysvětlení povaţovat spíše za intuitivní. „Chtěl jsem se vyhnout způsobu, to které se mi nejvíc líbí a které je mi nejvíc sympatické. Stále jsem drţel v paměti, ţe všechny ty děti potřebovali pomoc, nezávisle na mých sympatiích. Na místě původu jsem také netrval. Po nějaké době jsem nad touto otázkou 58

přemýšlel, a myslím, ţe i kdyţ jsem neměl ţádné preference, podvědomě jsem směřoval k dívce. Moţná proto, ţe bych jednoho dne chtěl prvně vlastně dceru a pak syna.“ (Jan) Další respondent více či méně preferoval oba rozhodující faktory při výběru dítěte. Jeho rozhodnutí však bylo intuitivní, stejně jako u Jana. Tyto faktory Jan výslovně nepreferoval, ale nakonec se tímto směrem ubíral. V podstatě při výběru dítěte neměl jasnou představou. „Mě bylo v podstatě jedno, z jaké země si dítě vyberu…Takţe jsem si vybral chlapce z Indie. Asi to bylo nejvíc ovlivněno tím, jak jsem říkal, ţe člověk můţe čekat na to, aţ ho nějaký dítě osloví a tak to bylo v mým případě. Oslovil mě jeho profil a tak jsem se pro něho rozhodl.“(Tomáš) Mezi racionálním a intuitivním uvaţováním se při výběru dítěte ocitl např. Pavel. Racionální aspekt v jeho případě poukazuje na to, ţe výslovně vyjádřil podmínku na adoptované dítě. Ţivotní situace dítěte byla skutečně klíčovým faktorem, protoţe i Pavel, který se svým rozhodnutím přiklání zároveň i k intuitivnímu uvaţování se na tento faktor zaměřil. Svůj poţadavek nedovedl dost dobře zdůvodnit a navíc výběr ani sám neuskutečnil. „Tuto moţnost jsem nechal na Arcidiecézní charitě. Měl jsem jenom podmínku, aby dítě bylo z Indie a pocházelo z velmi chudých poměrů. Váţe mě k zemi nějaké pouto, sám nevím jaké. Podvědomě jsem cítil, ţe to má být právě tato země.“ (Pavel) Dalo by se také diskutovat o tom, co bylo pro respondenty důleţitější. Zda výběr agentury, nebo dítěte. Konkrétně Pavel měl o projektu spoustu informací z různých médií, měl i reference od kamaráda, díky kterému k projektu získal dostatečnou důvěru, ale výběr dítěte ponechal na agentuře. Často respondenti uváděli preference, aby dítě pocházelo z velmi chudých poměrů (ţivotní situace). Nyní budu opět odkazovat na teoretickou část mé diplomové práce, kde v kapitole 7. Nejčastěji podporované země uvádím poměry, míru chudoby, nemoci a jaké ţivotní podmínky převládají v zemích třetího světa. Je tedy velmi diskutabilní, zda lze v těchto podmínkách hodnotit, které dítě pochází z opravdu velmi chudých poměrů a které je na tom relativně dobře, jak uvádí téměř všichni respondenti. Na zařazování dětí do projektu pracuje odborný tým, který právě na základě ţivotní situace rozhoduje o tom, zda se bude moct dítě stát součástí projektu a zda bude mít nárok na sponzorství. Jazairiová (In sborník ADCH, 2008) uvádí, ţe tento proces není pro sociální pracovníky a dobrovolníky vůbec snadný. Můţe být nelehké určit, které dítě se ocitá v situaci, která je ještě únosná, anebo 59

v situaci, která mu v podstatě umoţní zařazení do projektu. Mezi těmito oblastmi často existuje jen velmi úzká hranice. Lze také konstatovat, ţe výběr dítěte můţe být pro sponzory velkým dilematem a výběr se tak můţe stát obtíţným. Budoucí rodiče mohou narazit na různá dilemata. S výběrem dítěte uţ zřejmě přijde opravdová zodpovědnost. Sponzoři poznávají a seznamují se s osudy dětí, které se jim prostřednictvím organizací nabízejí. Proto někteří respondenti přikládali velkou váhu tomu, jaké dítě budou podporovat. „To byla hrozně těţká věc. Člověk má na výběr z hrozného mnoţství dětí a nemá šanci projít všechny.“ (Karolína) To odpovídá také tomu, ţe někteří respondenti strávili jak nad výběrem organizace, tak nad výběrem dítěte mnoho času, coţ uvedl také Tomáš ve výše zmíněné citaci o výběru organizace. Budoucí sponzoři mají na výběr z velkého počtu organizací. Kaţdá taková organizace uveřejňuje obsáhlý seznam dětí, které čekají na finanční podporu. Tato subkategorie vykázala velmi rozmanité výpovědi. Rozhodování respondentů o tom, jaké dítě chtěli sponzorovat, ovlivnily hlavně čtyři faktory – klíčovým faktorem se v jejich rozhodování stala ţivotní situace dítěte. Dále se tento faktor mísil s dalšími poţadavky a to věkem dítěte, pohlavím a zemí původu. I kdyţ se preference respondentů někdy i ztotoţňovali, důvody pro výběr dítěte uţ však stejné nebyly. Rozhodnutí tak byla racionální, intuitivní, nebo se objevila jejich kombinace, hranice mezi racionálním a intuitivním rozhodnutím. Jeden z mých respondentů byl při výběru dítěte nejvíce ovlivněn ţivotní situací a pohlavím dítěte. Plně si uvědomuje, ţe podmínky v rozvojových zemích jsou pro dívky méně únosné neţ pro chlapce. Nezajímalo ho, ze kterého státu dítě bude. Důleţitá pro něj byla ekonomická situace státu, tzn., aby finanční příspěvek měl pro adoptované dítě v dané zemi význam, proto se zajímal o ţivotní situaci dítěte. Ostatně o nerovnostech z hlediska pohlaví v rozvojových zemích píše např. Mareš (1999) a poukazuji na tuto problematiku v kapitole 1. Země sociálních nerovností. Jan se taktéţ zaměřil na pohlaví dítěte, avšak jen z osobních a pocitových důvodů. Další dvě respondentky byly ovlivněné také ţivotní situací a pohlavím, ale kromě toho i věkem dítěte. Důvody pro preferování věku byly, aby věk dítěte odpovídal nástupu do školy. Další respondentka věk preferovala proto, aby mohla adoptovanému dítěti pomáhat co nejdéle. Výběr dítěte z hlediska věku mohl být pro respondenty do jisté míry sloţitý, protoţe 60

věk dítěte při nástupu do vzdělávání v rozvojových zemích často neodpovídá adekvátnímu věku pro nástup. Tzn., ţe děti většinou do základního vzdělávání nastupují v 6 aţ 7 roce. V rozvojových zemích můţe dítě nastoupit aţ v 10 roce, v některých případech i později, pokud nebyl včas zařazen do projektu Adopce na dálku, nebo před tím školu nenavštěvoval bez sponzorských příspěvků (Broţura ADCH, 2005, online). Poslední dva respondenti v podstatě ţádné podmínky při výběru dítěte neměli. V prvním případě respondent neměl stanovené ţádné kritérium. U něj sehrávalo největší roli, jak ho dítě a jeho profil v dané organizaci osloví.

V případě druhém respondent nechal výběr na

organizaci. Chtěl jen, aby to bylo Indické dítě, protoţe má k zemi nevysvětlitelný vztah. Tyto výpovědi byly intuitivní. Důvody a preference byly skutečně rozdílné.

9.2. Obsah a vývoj komunikace Kategorie obsah a vývoj komunikace zastřešuje výpovědi respondentů týkající se zejména toho, jak se jejich vzájemná komunikace vyvíjí. Jaká je dynamika jejich vzájemné komunikace a jakým směrem se ubírá. Do obsahu komunikace patří také beze sporu posílání balíčků. Nedílnou součástí kategorie o obsahu a vývoji komunikace je i jejich vzájemný vztah. Jakým způsobem adoptivní rodiče vnímají vztah s jejich adoptovanými dětmi. Vývoj komunikace Komunikace se mezi sponzory a dětmi vyvíjí velmi individuálně. Někteří respondenti vnímají určitý vývoj v jejich komunikaci a to základě různých faktorů. Těmito faktory jsou věk dítěte, jeho znalost anglického jazyka a délka sponzorování. Vývoj komunikace však nezaznamenal kaţdý respondent, proto se u nich dá konstatovat absence vývoje komunikace. Ti, kteří vývoj komunikace zaznamenali, popisovali i dynamiku jejich vztahu. Komunikace se mezi dítětem a adoptivním rodičem vyvíjí, ale kaţdý uvádí pro tento vývoj jiné důvody. Kaţdý vnímá vývoj na základě rozdílných a uvedených faktorů. Komunikace se vyvíjí v závislosti na tom, jak dítě dospívá. Jejich vzájemná písemná komunikace je tedy závislá na věku dítěte. „Dopisy se mění přirozeně, jak dítě roste…Řekla bych, ţe je celkově otevřenější, ale asi to taky trochu souvisí s tím, ţe dospívá.“ (Eliška) „…Ale pak postupně, jak vyrostla a asi byla jako schopná se líp vyjadřovat…“ (Martin) 61

Obsah komunikace se můţe měnit také v závislosti na znalostech anglického jazyka u dítěte, protoţe dítě se anglický jazyk učí postupně. „Vývoj je a ten je daný tím, ţe vlastně kdyţ jsme začali, tak ta malá byla schopná napsat, ţe jo ve škole začínali teprve s angličtinou, tak byla schopná napsat jako pár nějakých třeba základních vět a to ještě bylo vidět, ţe prostě jsou to věty, který mají jako nějak standardně ve škole, nebo tak.“ (Martin) Znalost jazyka se také velmi odvíjí od toho, kdy dítě nastoupí do školy. Anglický jazyk se děti učí aţ tehdy, kdy nastoupí do vzdělávání. Do té doby komunikují pouze ve svém rodném jazyce. S počátku, kdy dítě anglicky ještě neumí, překládají jejich dopisy sociální pracovníci, přičemţ adoptivní rodič dostává, jak originální dopis v rodném jazyce, tak přeloţený dopis. Pracovníci dětem s dopisy pomáhají aţ do té doby, dokud nejsou v angličtině samostatné. Vývoj vzájemné komunikace můţe být také závislí na době sponzorování. Tomáš spatřuje vývoj v komunikaci v tom, ţe čím déle si dopisují, tím více ho dítě informuje. Můţe se tedy odvíjet i od délky sponzorování. „… Asi po roce a půl mne přijde, ţe se chlapec vůči nám tak trochu otevřel…On se určitě otevřel…Myslím si, ţe je to docela velké změna a pokrok.“ (Tomáš) Dítě zřejmě vůči svému sponzorovi cítí jistou míru důvěry aţ po určité době. Lze předpokládat, ţe délka sponzorování je velmi provázána právě věkem dítěte a jeho znalostmi anglického jazyka. Čím déle je dítě podporováno svým sponzorem, tím více se logicky můţe naučit jazyku, ve kterém budou komunikovat. Dítě v průběhu sponzorování přirozeně dospívá, proto se jejich dopisování dostává po čase na jinou úroveň, neţ tomu bylo zpočátku. Kde jsem identifikovala rozvoj komunikace, lze také pozorovat, jakým směrem se vyvíjí. Mohu tedy mluvit o jisté dynamice jejich dopisování (komunikace). Tato dynamika potom určuje směr a vývoj jejich vztahu. Nejčastěji respondenti tento vývoj vnímali v tom, ţe je dítě informuje i o věcech, o kterých je zpočátku neinformoval (viz níţe). Sponzoři se tak často dozvídají nejen osobní věci týkající se přímo samotných dětí a jejich rodin, ale mohou si také rozšířit pohled na samotnou problematiku, protoţe dítě je často informuje o tom, jak to v jejich zemi skutečně vypadá a jaká je tam ţivotní situace. „Dříve psal hlavně o tom, s čím si rád hraje, co rád jí, co si přeje za hračky, ale v poslední době se například zmiňuje i o politických poměrech v zemi, nebo nemocech, které suţují jeho přátelé…Dopisy jsou obecně delší, obsah se dost často opakuje. Informuje mě víc asi o poměrech v jeho zemi i o jeho blízkých lidech.“ (Eliška) 62

„Většinou nejde o dlouhé dopisy, spíš to je tak na stránku, někdy na dvě, takţe těch informací tam moc není, psali jsme si nejčastěji o škole…Začal psát i o celé jeho rodině, jak to tam třeba vypadá, co a s kým dělá ve volným čase, tak jsme ho začali informovat o těchhle věcech taky… On sám se zřejmě o nás chtěl dozvědět něco víc, tak moţná proto nás jako první začal informovat o věcech, jako je jeho rodina a co dělá ve volném čase.“ (Tomáš) „…Tak jako trochu tu angličtinu nějak splácá dohromady, tak uţ je to takový osobní si myslím, ţe víc píše o sobě a o tom, co dělá a o tom, co jí baví.“ (Martin) V případech, ve kterých se komunikace mezi sponzorem a dítětem vyvíjí, lze pozorovat zmíněné faktory a stimuly (věk, znalost anglického jazyka a délka sponzorování). Z výpovědí je patrné, ţe dítě své adoptivní rodiče v průběhu jejich komunikace skutečně informuje i o jiných věcech neţ zpočátku jejich dopisování. Nejčastěji lze dynamiku jejich komunikace sledovat v tom, ţe dítě se více otevírá a informuje adoptivní rodiče i o své rodině, nemocech a o tom, co dělá ve volném čase. Lze tedy konstatovat, ţe dítě si vůči svému sponzorovi časem nachází osobnější cestu a informuje ho o soukromějších věcech. V závislosti na tom, jak dítě dospívá, postupně lépe zvládá anglický jazyk, coţ je jazyk ve kterém s adoptivním rodičem komunikují. Adoptované dítě se vůči sponzorovi více otevírá a cítí k němu větší důvěru na základě toho, jak dlouho sponzorství trvá. Vývoj ve vzájemné komunikaci není podmínkou v kaţdém případě. V takovém případě lze konstatovat absenci vývoje, a to i kdyţ adopce trvá 2 nebo 7 let. V případech, kde jsem zaznamenala vývoj komunikace, lze identifikovat i klíčové faktory, které ovlivňují a posouvají komunikace směrem dopředu. V případech, kde lze sledovat absenci vývoje, se také objevily určité faktory vývoje (informace o rodině), ale respondenti to nepovaţovali za důleţité. U některých respondentů lze však pozorovat určitá přání do budoucnosti, která mohou jejich komunikaci i celkový vztah po čase posunout dopředu. Informace od adoptovaného dítěte působí na kaţdého respondenta individuálně. I kdyţ Pavla jeho syn informuje dost podrobně o jeho rodině, on sám to nijak osobně nevnímá a nehledá v tom žádnou citovou záležitost. Zatím co jiní respondenti v takových informacích spatřili otevřenost a moţnou důvěru ze strany dítěte. „Komunikace se uskutečňuje na základě písemného styku, tak dvakrát či třikrát do roka. Dostanu dopis z Mavinkurvy a u něho mám i anglický překlad, neboť indický pravopis je pro mě nesrozumitelný…V dopisech mě sděluje na prvním místě, jaké má známky ve škole. 63

Následně, co dělá jeho rodina a to adoptivní syn vyjmenovává od nejstaršího, od babičky, maminky aţ po sourozence…Adoptivní syn mě v kaţdém dopise hned v první větě oslovuje, My Dear Sponzor Parent a jméno…Toto oslovení pouţívají všichni obdarovaní, tak to nemůţeme brát jako citovou záleţitost, ale na druhou stranu je to příjemné a milé.“ (Pavel) Absenci vývoj jsem zaznamenala i v případě Karolíny a Jana. Lze však hovořit o moţném přání do budoucnosti, protoţe se např. Karolína zmiňuje o tom, ţe se s dítětem informují o moţné návštěvě. To však značí spíše vývoj jejich vzájemného vztahu. I zde lze sledovat, ţe informace od dítěte týkající se jeho rodiny na Karolínu v podstatě nijak nepůsobí. „Od dítěte nám chodí jen dopisy a vysvědčení a občas v dopise napíšou, ţe by si chlapec přál kolo, nebo tak něco…Komunikace je v angličtině…Dopisy píše dítě spolu se svou učitelkou nebo tetou. Píšou, jaká je situace v Keni, jaké je počasí a jak se mají oni, co je u nich nového. V kopii vysvědčení je vidět, jaký má dítě prospěch. Někdy pošle nějaký obrázek…Dá se říct, ţe dopisy jsou v podstatě pořád stejné. Je to spíš taková zdvořilostní záleţitost, ale je fajn, ţe jsme v kontaktu. Občas si napíšeme, ţe bychom se rádi jednou setkali osobně…No je vlastně pravda, ţe teď uţ nám i píše, co se děje třeba u nich v rodině, ţe teta je třeba nemocná, strýc pracuje mimo domov a podobně. Ale obsah těch dopisů je v podstatě velmi podobný.“ (Karolína) Jan uvádí, ţe se jejich komunikace také nijak nemění a to v závislosti na době trvání sponzorování dítěte (2 roky). Lze pozorovat jeho přání do budoucnosti, aby se jejich komunikace posunula na vyšší úroveň. I přesto, ţe Jan postrádá určitý vývoj v jejich komunikaci, lze konstatovat, ţe jsou na dobré cestě, protoţe dítě jej informuje o věcech, které je mohou vzájemně sblíţit. „Řádově kaţdé tři měsíce obdrţím dopis přímo od holčičky v jejím rukopisu, coţ je velmi motivující…První dopis byl výhradně o ní samotné, seznamovací. Co ráda dělá ve volném čase, jaké předměty ve škole se jí líbí, o jejich sourozencích a rodičích. Další dopisy byly zejména o škole znalostí a dovednosti, kterou organizace v její oblasti zřídila, jejich úspěších, oblíbených činnostech, ale také těţkostech jejich rodičů na domácí farmě a nemoci jejího bratra…Povaha dopisů se zatím nemění. Můţu jen doufat, ţe se postupem času budeme dozvídat jeden o druhém víc a víc. Ţe se charakter naší komunikace změní z informativního na osobní nebo přátelský. Také vzhledem k věku holčičky a jazykové bariéře je třeba rozumět, ţe dopisy budou spíš jednodušší a kratší.“ (Jan)

64

Tato skupina respondentů tedy v průběhu komunikace mezi nimi samotnými a jejich adoptovaným dítětem nezaznamenala ţádnou změnu, nebo vývoj. Pavel se k jejich vzájemné komunikaci staví ze všech respondentů nejchladněji, i kdyţ ho dítě podrobně informuje o své rodině a jejich problémech. Poslední dva respondenti sice také nezaznamenali ţádný vývoj v jejich komunikaci, ale mohla jsem pozorovat přání do budoucna. Jednalo se o plánované osobní setkání, nebo přání na rozvoj komunikace. Posílání balíčků dítěti Posílání balíčků neodmyslitelně patří k obsahu a vývoji komunikaci, která probíhá mezi adoptivním rodičem a adoptovaným dítětem. V této subkategorii se výpovědi respondentů příliš neliší. Téměř všichni svému adoptivnímu dítěti posílají alespoň drobnosti. Posílání balíčků sebou nese i moţná rizika, o kterých jsou adoptivní rodiče dopředu informováni. Tomáš upozorňuje především na předávání fotografií. Fotografie jsou zřejmě tím nejdůleţitějším předmětem, pokud dochází k posílání balíčků. Kromě fotografií posílá Tomáš svému adoptovanému dítěti i drobné předměty. „Jo posíláme si fotky, jak my jemu, tak o n nám. Charita nám posílá jeho vysvědčení a my mu sem tam pošleme aspoň nějaký samolepky. Fotky si posíláme skoro pokaţdé.“ (Tomáš) Výpověď Tomáše s Martinem jsou téměř totoţné. Oba posílají dítěti především fotografie. Vysvědčení dostává kaţdý sponzor od organizace, přes kterou adopci uskutečňuje. Jan a Karolína se v podstatě shodují s výpověďmi Martina a Tomáše. „Zatím jsem se aţ na náramek a nafukovací balonek, které se vešly do poštovní obálky, omezil jen na finanční pomoc a psané slovo. Přes organizaci jsem poslal nějaké fotografie a pohledy, pozdravy a vánoční přání a materiály přímo z organizace. O těchto vánocích bych chtěl zkusit připojit něco navíc, přemýšlím například nad tričkem.“ (Jan) „Posíláme fotky, a kdyţ chceme poslat balík, posíláme ho zvlášť bez dopisu…Kdyţ posíláme balík, tak v něm pošleme nějaké bonbony, kníţku, pohlednice, omalovánky a tak.“ (Karolína) Jan tedy zatím větší balíčky neposílá, ale snaţí se svému dítěti posílat alespoň drobné předměty v obálce zároveň s dopisem. Vzhledem k jeho plánům lze předpokládat, ţe předměty bude posílat i nadále, včetně balíčků. Součástí balíčků bývají také školní potřeby. V teorii jsem uváděla, jak těţké je v rozvojových zemích pořídit tyto potřeby, proto např. Eliška vyvíjí snahu, aby svému 65

adoptovanému dítěti mohla posílat alespoň základní potřeby, které neodmyslitelně patří ke školní docházce. „Posílám do Afriky balíček, který většinou obsahuje psací potřeby, pastelky a barevné tuţky o které sám ţádá. A malé hračky, jako je plyšák, autíčko…V posledním balíčku jsem posílala miniglóbus a jednoduchou hru, protoţe na hračky uţ je dost starý.“ (Eliška) I kdyţ téměř všichni respondenti posílají svému dítěti balíčky s drobnými předměty, neznamená to, ţe je při tom nedoprovází určité pochyby. Organizace zprostředkující Adopci na dálku často zdůrazňují moţná rizika, která mohou nastat při posílání balíčků (Charita HK, online). Důvody, které nejčastěji uvádí, se vyskytly i přímo v níţe uvedených citacích. Často zmiňovanou obavou adoptivních rodičů byla moţná ztráta balíčku. Balíček určený dítěti musí urazit velmi dlouhou cestu a poměry v zemích jsou takové, ţe otevírání balíčků není pro pracovníky dohlíţející na poštu nic cizího. V průběhu celé té dlouhé cesty je balík i různě otevírán a tak, takţe se můţe stát, ţe nedojde…“ (Tomáš) „…protoţe se nám stalo, ţe balík někdo na celnici asi ukradl nebo ztratil. Tak chceme, aby aspoň dopis vţdycky dostal.“ (Karolína) Rodiče si jsou vědomi různých úskalí a ztráta balíčku, nebo jeho otevření je velmi častým jevem. Ostatně na toto riziko organizace upozorňují velmi důrazně a často (Centrum Narovinu, online & ADCH Praha, online). Moţnost chodit do školy, vzdělávat se a lépe vyplňovat volný čas. To jsou privilegia, která mají děti v rozvojových zemích díky svému sponzorovi – adoptivnímu rodiči. Těmito znaky se odlišují od ostatních dětí, které nemají na sponzorství nárok. Kromě podpory ve vzdělávání dítě můţe od adoptivního rodiče obdrţet mimo jiné i balíček, který můţe vyvolat velkou závist v komunitě. „Někde jsem četla nebo slyšela, ţe dítě, které je adoptované na dálku, by nemělo dostávat dárky od adoptivních rodičů. Prý by mu mohly ostatní děti závidět.“ (Eliška) I kdyţ se organizace zaměřují na celkový rozvoj komunity, balíček určený pouze konkrétnímu dítěti můţe jednotlivce v komunitě skutečně vést k podobným pocitům, jako je závist. Např. Tomáš se také zmiňuje o komunitní závisti vůči dítěti a jeho výhodám plynoucích ze sponzorování. Explicitně však ve své výpovědi odůvodňuje závist. „…Charita upozorňuje na to, ţe pokud dítěti dojde ještě něco navíc, tak ta jeho komunita mu to můţe závidět…Ne kaţdý děcko má tu moţnost chodit do školy, ne kaţdé se 66

dostane do projektu a můţe být podporovaný. Potom, kdyţ se tam takový nějaký dítě ukáţe a je sponzorovaný a chodí do školy, tak to asi bohatě stačí…“ (Tomáš) Posílání balíčků můţe skutečně působit na komunitu jako nadstandard určený pouze pro dítě. Peněţní prostředky, které adoptivní rodič posílá na podporu adoptovaného dítěte, se pouţívají i na celkový komunitní rozvoj. Ztrátu balíčku přímo potvrdila např. Karolína v citaci, která je jiţ uvedena v kapitole 3.2. Obsah a vývoj komunikace (Posílání balíčků dítěti). Ostatní respondenti inklinovali k uvedeným bariérám. Jediný, kdo svému dítěti neposílá nic navíc kromě dopisů je Pavel. Ten to nechává na organizaci a tudíţ ţádné vědomé bariéry ani neuvádí. Je tedy velmi sporné, zda je vůbec vhodné dítěti posílat balíčky. I kdyţ si těchto úskalí jsou sponzoři vědomi, balíčky s drobnostmi dítěti posílají a to i přes nedoporučení organizace. Zájem o zasílání balíčků svému adoptovanému dítěti však neměli všichni respondenti. Pavel nechává obdarování dítěte v jiných rukou. „Neposíláme mu ţádné dokumenty ani předměty. Někdy se stane, ţe prostřednictvím charity, kam zašleme peníze, dostanou děti nějaké dárky. Tyto dárky já ale neřeším, na to jsou jiní a povolanější. Ti, co znají problematiku těchto oblastí a vědí, s čím tam mohou děti obdarovat, aby to splnilo ten správný účel.“ (Pavel) Pavel se zmiňuje o dokumentech, respektive o dokumentaci. Pro přehlednost uvádím, ţe respondent těmito dokumenty myslí především fotografie. Z výpovědí respondentů je zjevné, ţe si se svými adoptovanými dětmi posílají nejen dopisy, ale i předměty (omalovánky, samolepky a kníţky), dokumenty, hračky, školní potřeby a nejčastěji pak fotografie. Drobné předměty neposílají jen respondenti, ale i děti svým adoptivním rodičům. Charakter posílaných věcí je dán potřebami dítěte. Poslední respondent svému dítěti neposílá ţádné balíčky. Uvedl, ţe dítě, které vyrůstá v takových ţivotních podmínkách, je nejlépe obdarováno těmi, kteří jsou o problematice rozvojových zemí natolik informováni, popřípadě tam s nimi ţijí, jako sociální pracovníci, nebo dobrovolníci. Tyto dary jsou dětem případně i celé komunitě pořízeny z peněz, které sponzoři posílají na podporu dítěte. Jak uvádí např. Arcidiecézní charita Praha, ze sponzorských peněz lze podporovat celou komunitu a to právě i prostřednictvím darů, které samotné dítě a komunita potřebuje. Nejčastěji se jedná o moskytiéry, matrace či základní zdravotní péči. Organizace navíc příliš 67

nedoporučují posílání balíčků či jiných předmětů, kromě fotek, jak jsem jiţ uvedla. Záměrně jsem v předchozí subkategorii (vývoj komunikace) naznačila, ţe i kdyţ někteří respondenti nepociťují, ţe se jejich komunikace vyvíjí, vyslovili určitá přání do budoucnosti. Lze vidět jistou spojitost mezi vývojem komunikace mezi sponzorem a dítětem a tím, zda mu sponzor posílá balíčky. I kdyţ vývoj komunikace nezaznamenali Pavel, Karolína a Jan, balíčky neposílá pouze Pavel. Jan si velmi přál, aby se vztah s adoptovaným dítětem někam posouval a dozvídal se o něm více věcí. Karolína si přeje své dítě jednou navštívit. Pouze Pavel komunikaci s dítětem nevnímá jako citovou záleţitost a ani si nepřeje, aby se nějakým směrem posunovala. Sponzorování bere čistě jen jako finanční záleţitost. Lze tedy na základě chybějícího vývoje v komunikace předpokládat i absenci posílání balíčků? Vztah mezi adoptivním rodičem a adoptovaným dítětem K obsahu a vývoji komunikace patří zejména vzájemný vztah mezi adoptivním rodičem a jeho adoptovaným dítětem. Výpovědi o tom, jak respondenti vnímají vztah s adoptovaným dítětem, se velmi různí. Zaznamenala jsem, ţe mezi sponzorem a jeho adoptovaným dítětem mohou i nemusí vznikat pouta. Citovou vazbu vůči svému adoptovanému dítěti zaznamenali Eliška, Martin a Karolína Kaţdý se však v jejich vztahu orientuje na něco jiného a tudíţ tento vztah vnímají zcela rozdílně. V první výpovědi lze vnímat respondentovu sebereflexi. Hluboce nad svým sponzorováním přemýšlel a uvaţoval, jak má celou adopci dítěte z rozvojové země pojmout. Velmi se přizpůsoboval potřebám dítěte. Nakonec jejich vztah určitým způsobem charakterizoval jako rodičovský. I kdyţ to bylo především právě na základě přizpůsobení se dítěti. „Celej ten program vlastně je nastavený jako rodičovství na dálku, ale já jsem si nikdy úplně nezpracoval, co to vlastně znamená, jestli je to jako rodičovství, to mi tak nepřijde, to já nemůţu nějak skousnout. I kdyţ jsme se do toho trošku přestylizovali, obzvlášť kdyţ ta holčička byla menší...Ale jak ta malá rostla, tak se nám zdálo, ţe je moţná na čase pojmout to nějak jinak, nepodepisovali jsme se mother, father, ale začali jsme se podepisovat křestním jménem…A vlastně i ona nás potom začala oslovovat křestním jménem.“ (Martin) I kdyţ tedy Martin uvedl, ţe jeho přesvědčení se netýká příliš rodičovství, určitým způsobem se tímto směrem ubíral, protoţe jeho adoptovaná holčička byla malá a zřejmě sama 68

s oslovováním mother a father sama začala. Postupem času se tedy tento jejich zvyk z korespondence vytrácí. Karolína poukazuje na to, ţe i kdyţ chlapce má ráda, byla by raději, aby se dítě příliš neorientovalo na podporu z jiné země. I přesto citové pouto vůči svému adoptovanému chlapci pociťuje. „Myslím, ţe chlapec moţná ani moc nevnímá, ţe ho někdo podporuje a ţe moţná ho ani moc nezajímá, ţe mu někdo posílá peníze, ale to je dobře. On se má starat o klučičí věci, hrát si a zlobit a neřešit, jestli potřebuje, aby mu někdo posílal peníze. My ho máme moc rádi, vţdyť je to náš adoptivní syn…My k němu určitě jakousi lásku cítíme. Těţko se to definuje, kdyţ jsi toho člověka nikdy neviděl. Máme radost, kdyţ nám píše, nebo kdyţ vidíme, ţe se mu ve škole daří. Ale těţko říct, jak on to vnímá.“ (Karolína) Kamarádský vztah a zároveň absenci hlubších citových vazeb uvádí např. Tomáš. Dokázal jejich vztah určitým způsobem charakterizovat, ale sám tomuto vztahu nepřikládá moc velkou váhu. Spíše se zaměřuje na samotné sponzorování, coţ je podstatou celé Adopce na dálku. „Myslím si, ţe máme takovej kamarádskej vztah. Ono, co já tak vím od ostatních, co mají adoptovaný dítě na dálku, tak si píšou skoro to samé…A tak nějak všichni říkali, ţe mají takovýho malýho kamaráda, kterýmu posílají peníze. Takţe je to vztah kamarádský, nejsou tam ţádné citové vazby zřejmě, aspoň ne z mé strany a z jeho strany jsem to taky nějak nepostřehl.“ (Tomáš) Absenci vztahu jsem zaznamenala u dvou respondentů (Jan, Pavel). Tito respondenti nepociťují mezi nimi samotnými a jejich adoptovaným dítětem ţádný vztah, nebo pouto. Oba však uvádějí odlišné důvody. Délka sponzorování je jedním z faktorů vyvolávající absenci vztahu (2 roky). Beze sporu ovlivňuje mnoţství a kvalitu informací, které si o sobě sponzor a dítě mají moţnost vyměnit. Lze tedy předpokládat, ţe čím déle bude sponzorství u Jana trvat, tím se bude jeho vztah s adoptovanou dcerou prohlubovat, protoţe je to pro něj samotného důleţité a ţádané. „Charakterizovat nás vztah je teď velmi těţké. Zatím bych řekl nepříliš osobní. V podstatě jen víme jeden o druhém, máme určité osobní informace…Samotný vztah je třeba teprve budovat. Na vytváření obrázku jeden o druhém jsme zatím neměli dostatek času ani informací…Zatím se nacházíme v procesu hledání cesty k sobě, poznávání se, takţe ţádná radikální změna 69

prozatím neproběhla. Pokud je tu ale něco dalšího, mimo vlastní pomoci holčičce a její rodině na co se těším, tak to je právě ten vývoj našeho vztahu.“ (Jan) Od sponzorství se nemusí nutně očekávat, ţe bude vznikat vztah mezi sponzorem a jeho dítětem. Racionálně tuto absenci zdůvodnil Pavel. „Vztah se nemění, je to pořád moje adoptivní dítě a já mám tu povinnost se o něj starat, dokud nedokončí základní školu…Mojí povinností a zároveň zodpovědností je dostát s přísunem financí k ukončení studia základní školy a toto plním.“ (Pavel) Pro některé sponzory nemusí být rozhodující to, zda mezi nimi vzniká nebo nevzniká vztah. Sponzorstvím se adoptivní rodič orientuje především na to, aby poskytl adoptovanému dítěti především vzdělání, nikoli kamaráda nebo rodiče na dálku. I tak lze sponzorství pojmout. Vývoj vztahu jsem zaznamenala téměř u všech respondentů. Kaţdý však jejich vztah vnímá jiným způsobem. Vztahy pak byly charakterizované jako kamarádské, rodičovské či na základě citového pouta. Vznikající vztah však není a nemusí být základem ve všech případech sponzoringu. Někdo můţe Adopci na dálku pojmout čistě jen jako sponzorování dítěte z rozvojové země a např. po vztahu netouţí a nevyţaduje ţádná hlubší pouta mezi ním samotným a adoptovaným dítětem. Absence jistého vztahu nemusí být nutně v tomto případě povaţováno za něco negativního. Jak uvedl např. Pavel, pro něj je a bude důleţité splnit svoji povinnost vůči dítěti. Orientuje se tedy především na splnění finanční podpory, coţ je základem celého projektu Adopce na dálku. Pro někoho je přirozené a potřebné, aby vztah mezi ním (sponzorem) a dítětem existoval a vyvíjel se. Tyto vznikající vztahy se mohou odvíjet od jejich vzájemné komunikace, která můţe vykazovat určitou dynamiku a můţe se rozvíjet, některá můţe pouze stagnovat a zůstat po celou dobu sponzorování na stejné úrovni. Stejně tak se jejich vztah můţe odvíjet od vzájemného posílání balíčků, nebo alespoň drobných předmětů. Myslím, ţe na tomto tvrzení lze stavět otázky jejich vzájemného vztahu. Např. Pavel se k celé věci staví čistě racionálně a adopci vnímá jen jako sponzorství, jako povinnost a zodpovědnost vůči dítěti. On jako jediný v celé záleţitosti nevnímá ţádné city, pouta nebo vztah. O vývoj komunikace jako jediný respondent nestál, předávání darů dítěti nechává na organizaci. Šlo tedy u něj předpokládat, ţe nebude jejich vzájemný vztah povaţovat za nijak hluboký, coţ se potvrdilo. Někteří respondenti nezaznamenali např. vývoj jejich komunikace, ale uvedli přání do budoucna, která by mohla ovlivnit jejich budoucí vzájemný vztah.

70

9.3. Bariéry Moţné bariéry vstupují do projektu Adopce na dálku a velmi korespondují s počátečními a základními informacemi, které adoptivní rodiče získávaly v prvním kroku procesu. Na základě informací se respondenti dozvídali o moţných úskalích či omezeních, které je budou v průběhu sponzorování doprovázet. Jde v podstatě o psaná a nepsaná doporučení ze strany zprostředkujících organizací, jimiţ by se měl adoptivní rodič řídit. Bariéry se nejčastěji vyskytovaly v jejich vzájemné komunikaci a v možnosti jet za svým adoptovaným dítětem do země jeho původu. Bariéry zasahující do vzájemné komunikace Tyto bariéry mohou být velmi významným vodítkem v celkové komunikaci a vztahu mezi adoptivním rodičem a adoptovaným dítětem. Komunikační bariéry přímo ovlivňují obsah korespondence, která odchází od sponzora k dítěti. Těmito bariérami jsou totiţ zasaţeni pouze sponzoři, proč a z jakých důvodů uvedu a vysvětlím níţe. Moţné bariéry vstupující do vzájemné komunikace zaznamenali pouze někteří respondenti. Důvody byly velmi rozmanité, v některém případě se vyskytovala dokonce jejich kombinace. Např. Pavel uvádí, ţe hlavním důvodem komunikačních bariér je jeho soucit vůči adoptovanému dítěti. „Nemohu mu psát o tom, jak si ţijí děti tady. To by mi připadalo vůči tomu dítěti nespravedlivé a taky by ho to mohlo velmi ranit.“ (Pavel) Kaţdý adoptivní rodič je informovaný o ţivotních podmínkách svého dítěte v zemi jeho původu. Tyto informace rodiče dostávají od zprostředkující organizace a samotného dítěte. To, ţe s dítětem soucítí, je zcela přirozené. „Snaţíme se ho nezatěţovat tím, v jakých podmínkách ţijeme. Je to velký rozdíl oproti tomu, jak ţije on. Jednak se trochu stydíme za to, v jakém luxusu ţijeme oproti nim, a taky by to pro něho mohlo být šok.“ (Karolína) Soucit s dítětem se hodně odvíjí od toho, jak adoptivní rodiče vnímají jeho situaci v zemi ve srovnání s našimi podmínkami. Jde o jakési uvědomění si našeho standardu, na který je zvyklá většina obyvatel České republiky. Ostatně na toto úskalí upozorňují samotné organizace.

71

Ţivotní situace v rozvojových zemích beze sporu ovlivňuje i celkový rozvoj a vývoj jednotlivců a celých komunit. Rozhodně nemají přístup ke zdrojům a věcem, které jsou pro nás samozřejmé. My se dnes a denně setkáváme s vymoţenostmi a věcmi moderního světa, které jsou pro nás naprosto běţné, ale děti v rozvojových zemích takové věci neznají. Coţ poukazuje na určitou nevědomost dítěte, za kterou však můţe prostředí, ve kterém ţije. „Tři krát či čtyři krát jsem chtěl pouţít nějaký výraz, popsat činnost či věc, pak jsem si ale uvědomil, ţe něco takového nemusí znát či nebude schopna pochopit.“ (Jan) Explicitně poukazuje na životní situaci např. Tomáš. Jeho výpověď je právě kombinací všech uvedených bariér s tím, ţe se zmiňuje právě o ţivotním prostředí a ţivotních podmínkách dětí v rozvojových zemích. „Nechceme mu podsouvat to, jak to tady vypadá. Jaký máme moţnosti a vymoţenosti a tak. Takţe vlastně skoro vţdycky píšeme o tom, jaký je tady počasí, kde jsme třeba byli, co nejčastěji děláme. Člověk je v tomhle tak trochu omezenej, protoţe dítěti nemůţe v podstatě napsat nic, o čem on moc neví nebo o tom nemá ani páru…Představte si, ţe byste byla v zemi, kde se ţije v chatrčích, vodu si nosíte od čtyř let na ramenách, nemáte pořádný šaty a obuv, do školy chodíte denně několik kilometrů pěšky…“ (Tomáš) Kaţdý si dovede utvořit představu o dané problematice. Adoptivní rodiče mají právě tyto představy a informace z médií podloţené také informace přímo od dítěte. Sponzoři si jsou vědomi, v jakých podmínkách dětí vyrůstají a ţijí, protoţe je o tom sami často informují. Lze konstatovat, ţe bariéry ve vzájemné komunikaci vyplývají právě z ţivotních situací a podmínek, na které poukazuje Tomáš. Tyto podmínky potom dále ovlivňují, to jak je dítě informováno a jaký má přehled, proto se nevědomost dítěte stala další zjištěnou bariérou. Soucit cítí snad kaţdý adoptivní rodič, kdyţ se zamyslí nad svými vlastními podmínkami, ve kterých ţije a nad podmínkami jeho adoptovaného dítěte v rozvojové zemi. Soucit byl určitě rozhodujícím faktorem v celé věci adopce. Na tato komunikační omezení upozorňují samotné organizace. Na internetových stránkách organizací se lze dočíst o základních pravidlech, kterých by se měl adoptivní rodič v korespondenci vyhnout. Rodič by měl psát o neutrálních věcech. Rozhodně by neměl upozorňovat na špatné podmínky dítěte (Charita HK, online).

72

Bariéry bránicí v cestě za dítětem a naopak Adoptivní rodiče mají v rámci projektu Adopce na dálku moţnost navštívit své adoptované dítě přímo v zemi jeho původu. Tato cesta je často vyuţívána za cílem jisté kontroly. Sponzor se můţe osobně setkat s dítětem a jeho komunitou a můţe se „na vlastní kůţi“ přesvědčit o tom, ţe se na základě poskytované finanční podpory uskutečňuje, co se uskutečňovat má. Návštěva dítěte je pouze na vlastní náklady. Organizace pouze napomáhá ve vyřízení potřebných věcí. Ti, kteří cestu za dítětem vyuţít nechtějí, uvádí řadu důvodů. Odůvodnění moţných bariér byla ze strany rodičů velmi promyšlená a racionální. Jsou si přesně vědomi svých moţností i osobnostní vybavenosti, coţ jim jednoznačně brání jet do země původu svého adoptovaného dítěte. Nejčastější a rozhodující bariérou v oblasti nevyuţití cesty byla časová a finanční neschopnost. Odcestování např. do Afrických zemí je velmi nákladná záleţitost a toho si byli vědomi Tomáš s Eliškou. „…Je teda pravda, ţe já jsem po tom nějak moc nepátral, protoţe já bych asi na takový dobrodruţství neměl čas a moţná i finance…“ (Tomáš) V případě Elišky, která podala stejné vysvětlení, je tato bariéra ve spojitosti s jejím věkem a celkovou situací pochopitelná. Ne jen, ţe je stále ještě studentkou, ale je jí pouhých 23 let. Dalším rozhodujícím faktorem, který vede k nezájmu nebo nevyuţití cesty byla psychická bariéra. Sponzoři musí často čelit projevům dítěte, ve kterých popisují svou situaci, rodinné problémy a problémy ţivotního prostředí. Jsou si vědomi velkých kulturních rozdílů, proto nemají potřebu takovým podmínkám osobně přihlíţet. „Někdy mne stačí atmosféra těch dopisů, co od něj dostáváme. Kdyţ píše o tom, jak to tam vypadá a tak, tak nevím, jestli bych chtěl, nebo jestli bych zvládl to vidět na vlastní oči a zaţít to na tělo…Navíc si nedovedu představit, jak lidi v té komunitě reagují na lidi z venku. Nechtěl bych se tam cítit jako nějaký zvíře v zoo…“ (Tomáš) Návštěvu dítěte v zemi původu, za přítomnosti jeho komunity a nejbliţších neshledává za příliš vhodné např. Pavel. Poukazuje na jakousi příslušnost dítěte ke své rodině. Cestu by nevyuţil, protoţe sponzorství chápe a pojímá čistě jen jako poskytování finančních prostředků a více v tom nehledá.

73

„Myslím, ţe to není dobře. Dítě má svoji rodinu a u toho by mělo zůstat. Tato finanční podpora by měla být více či méně anonymní. Psát si, sdělovat si dojmy, ale rodina dítěte by měla cítit, ţe je s ní a ţe nehledá jiný vztah.“ (Pavel) V případě Pavla lze sledovat míru racionality v průběhu celého sponzorování. Jeho vztah s dítětem je zaloţen pouze na finanční podpoře. Přál si někomu plnohodnotně pomáhat, ale ne za účelem pěstování vztahu. Přesně takový postoj Pavel vůči svému dítěti zaujímá. Vztah, posílání balíčků nebo osobní styk není podmínkou ani nutností sponzorování. Proto absenci osobnějších charakteristik vztahu nelze odsuzovat. Adoptivní zodpovědnost a povinnost i tak dosahuje svého naplnění. Bariéry tohoto typu se nevyskytovaly ve všech případech. Např. Martin tuto sluţbu vyuţil za dobu adopce (7 let) jiţ dvakrát a vyjádřil vůči osobnímu setkání velké nadšení. Ostatní by jednou chtěli podniknout cestu za svým dítětem do jeho země. V rámci osobního kontaktu lze také uvaţovat nad tím, jak by vypadala návštěva dítěte v zemi sponzora. Organizace takovou moţnost však výslovně zakazují, takţe ji nelze zrealizovat za ţádných podmínek, i přesto, ţe by si to někdo dokázal představit. Organizace pak jako hlavní důvod uvádí kulturní rozdíly, kterého si jsou plně vědomi i samotní respondenti. „Vím, ţe návštěvy v těchhle zemích se můţou dělat jen u nich. Jakoţe rodič přijede do jejich země, ale oni nemůţou přijet sem kvůli kulturním rozdílům, coţ je docela logický.“ (Tomáš) Kromě kulturních rozdílů jsem zaznamenala také poukaz na jisté žádosti ze strany dítěte. Ty mohou během společné komunikace zaznívat poměrně často. Dítě ţádá o nejrůznější věci, od základních věcí aţ právě po cestu za sponzorem. „V několika dopisech mi psal, jestli někdy můţe přijet na návštěvu do Evropy, na coţ neodpovídám, protoţe si nejsem jistá, zda je vhodné, aby dítě z tamějších poměrů jezdilo na krátkou dobu do Evropy, pokud se má vrátit zase zpátky do slumu.“ (Eliška) Na toto úskalí sponzory upozorňují jednotlivé organizace. Často dítě bere svého adoptivního rodiče jako zdroj všeho, na co on sám ve své zemi nedosáhne. Proto jsou ţádosti dětí po nadstandardních věcech docela běţné. Na takové prosby by sponzor neměl správně reagovat, nebo by měl dítěti rozumně vysvětlit, proč uspokojení jeho potřeb není moţné. Např. Martin si dokáţe představit návštěvu jeho adoptované holčičky, i kdyţ také poukazuje na kulturní rozdílnosti.

74

9.4. Představa o budoucnosti vztahu Kategorie zastřešuje jednotlivé výpovědi o budoucnosti vztahu a tím se také uzavírá celý proces. Jak si adoptivní rodiče představují vztah s jejich adoptovanými dětmi po ukončení sponzorování?

Zda budou chtít udržet kontakt se svým dítětem i potom, co

sponzorství skončí. Z jakých důvodů budou chtít udrţet alespoň minimální kontakt? Jaké má adoptivní rodič představy a budoucnosti jejich vztahu můţe být ovlivněno obsahem a vývojem jejich komunikace. Pokud komunikace po celou dobu sponzorování stagnuje a nikam se nevyvíjí, potom si adoptivní rodič zřejmě jen těţko dokáţe představit pokračování v případě, kdy finanční podporu směrem k dítěti ukončí. Bariéry vstupující do procesu mohou rozhodování o budoucnosti také velmi ovlivňovat, stejně tak i pocity, které si z projektu adoptivní rodič odnáší. (Ne)udržení kontaktu Respondenti mají potřebu a tendence udrţovat po ukončení sponzorování kontakt s adoptovaným dítětem. Tato moţnost však nebyla přijatelná ve všech případech. Někdo tuto moţnost bere jako dobrou formu jakési kontroly svého „svěřence“ i po tom, co se postaví na vlastní nohy. Jiní takovou potřebu nepociťují. Sponzorování končí tehdy, kdy dítě dokončí školu, kterou mu rodič sponzoroval. Většinou se jedná o ukončení základní nebo střední školy. Respondenti vyjádřili určitou potřebu být nadále v kontaktu s dítětem i po tom, co jejich povinnost vůči nim skončí. Důvody pro udrţování kontaktů jsou osvětleny v subkategorii Důvody pro ne/udrţení vztahu. Tyto důvody mohou být posilované také tím, ţe sponzorství trvá v některých případech 6 i 7 let. Můţe být těţké po takové době kontakt ukončit a nemít o dítěti ţádné zprávy. „Já bych si třeba osobně s ním rád napsal i potom, co přestanu posílat peníze, a potom, co vystuduje to, co chce…Nějakej kontakt, i kdyby měl být jenom minimální, bych s ním udrţet chtěl.“ (Tomáš) „Tak mám takovou fantazii, ţe budeme v kontaktu, ale jak to bude, to samozřejmě vůbec nedokáţu říct.“ (Martin) „Popravdě jsem takhle daleko ještě neuvaţoval…O našem vlastním vztahu, moţná abychom se udrţeli v kontaktu a nezapomněli jeden na druhého, byli schopni se jednou za čas navštívit.“ (Jan) 75

I ostatní respondenti inklinovali k dalšímu kontaktu a k udrţování vztahu i po ukončení pomoci. Zda bude komunikace i nadále mezi nimi pokračovat však neovlivní pouze sám adoptivní rodič. Rozhodnutí bude záviset na obou stranách, na co poukazuje Martin. O moţnostech kontaktu po ukončení sponzorování musí však uvaţovat obě zúčastněné strany. Jak jsem jiţ uvedla, ne kaţdý vyjádřil potřebu být s dítětem v kontaktu a udrţovat tak vztah i v budoucnu. „Po skončení adopce s ním uţ dál nechci být v kontaktu.“ (Pavel) V případě Pavla nelze ani předpokládat udrţování vztahu, protoţe u nich ani ţádný vztah nebyl identifikovaný. On sám v tom nehledá ţádné hlubší pocity. Chtěl jen prostřednictvím peněz dosáhnout pomoci dítěti, které před jeho sponzorováním nemělo moţnost chodit do školy. Kdyţ dítě vystuduje, získá lepší moţnosti na lepší ţivot a to je podle Pavla tou podstatou projektu. Nevidí tedy ţádné důvody pro udrţování něčeho, co pro něj samotného v den ukončení sponzorství končí. Důvody pro (ne)udržení vztahu Je důleţité znát i důvody nebo záměry respondentů, které je vedly k rozhodnutí, ţe s dítětem budou/nebudou nadále v kontaktu. Důvody se velmi podobaly a byly téměř ve všech případech stejné, ale u některých respondentů jsem mohla sledovat jisté vyšší nároky, neţ u ostatních. Nejčastějším a rozhodujícím důvodem pro udrţení kontaktu je vědomost, jak bude ţivot dítěte vypadat po tom, co ho adoptivní rodič přestane sponzorovat. Rodiče cítí potřebu informovat se o jeho osudu, zda mu financování skutečně pomohlo a především o jeho životní situaci. „Chtěl bych i potom vědět, jak se má a jak se mu daří, jestli pracuje, jestli se dostal pryč z komunity, nebo tam zůstal.“ (Tomáš) Totoţnou výpověď jsem zaznamenala také u Jana. Mají vidinu toho, ţe i v budoucnu budou vědět o tom, jak si jejich dítě ţije. Dítě uţ je v tomto případě relativní pojem, protoţe v té době se uţ bude jednat o dospělého jedince. Přeci jen projekt je nastaven jako sponzorování dětí z rozvojových zemí, proto v tomto duchu budu pokračovat i nadále. Např. Martin explicitně neuvádí důvod, proč chce s adoptivním dítětem udrţovat kontakt i po skončení programu, ale několikrát se během rozhovoru zaměřuje na to, ţe chce pomoci plnit své adoptivní dceři sny, především ten, ţe se chce stát zdravotní sestrou. Ostatní respondenti 76

předjímají, ţe je bude jistě zajímat, jak jejich adoptivní dítě ţije, jak se mu daří a zda se dostal do lepších ţivotních podmínek. Kromě zjišťování ţivotní situace v budoucnu je závaţným důvodem pro udrţení kontaktu také ujištění se o výsledku podpory. Jde o potřebu vidět nějaký výsledek, přesvědčit se o tom, ţe pomoc byla skutečně na pravém místě. Pro rodiče je zřejmě velmi důleţité, dokonce ţádoucí, aby se dítě díky jejich podpoře dostalo pryč z dosavadních špatných ţivotních podmínek a začalo díky studiu pracovat někde mimo komunitu. „Ráda bych slyšela, jak ţije, jakou má rodinu, jak naloţil se svým ţivotem…Jednak z toho důvodu, ţe bych ráda věděla, zda byla moje podpora opravdu uţitečná a taky proto, ţe jsme se určitým způsobem trochu sblíţili a jeho osud mi není lhostejný.“ (Eliška) Kromě prvních dvou uvedených důvodů byla důleţitá i samotná představa o budoucnosti dítěte. Adoptivní rodiče mají určitě svá nevyřčená přání, jak si představují ţivot a osud svého dítěte. Podpora dítěte z rozvojové země je zajisté velký dar dítěti. Díky studiu se můţe odpoutat od podmínek, které jsou v krajním případě i ţivotu nebezpečné. Takové představy o budoucnosti dítěte mohou být pro rodiče určitým uklidňujícím prvkem. Snaţí se tak ujistit, ţe jejich pomoc působila skutečně na správném místě a ţe dítě bude mít díky jejich pomoci nárok na důstojnější podmínky. „Ráda bych jednou viděla, ţe ţije jinde neţ v Nairobském slumu, má svoji spokojenou rodinu, děti, kterým umoţní vzdělání. Ţe se dostane z toho kolotoče. Chtěla bych vidět, ţe se mu daří, jak je z něho dospělý úspěšný muţ.“ (Karolína) Vidina sponzorů, ţe jejich adoptované dítěte bude ţít v lepších ţivotních podmínkách, je velmi silná téměř v kaţdém případě. O situaci svých dětí jsou velmi dobře informováni, takţe si dovedou představit prostředí, ve kterém dítě vyrůstá a ţije. I kdyţ pro něj je to zřejmě přirozené, sponzoři si přejí, aby se mohly z tohoto prostředí vymanit. Ne všichni mají o udrţování kontaktu zájem. V případě Pavla tomu tak není a vysvětluje, ţe nepociťuje do budoucna tuto potřebu, protoţe vztah mezi ním a dítětem vnímá čistě jen na úrovni sponzor – sponzorované dítě, nic většího v tom nehledá. „…Bral jsem to skutečně jen jako sponzorování. On svou rodinu má. Já jsem jen člověk, který mu posílá peníze, aby mohl chodit do školy a sem tam nějaký ten dopis a tak by to podle mě mělo zůstat.“ (Pavel)

77

Podle něj jde tedy jen a jakousi stanovenou rovinu, na které se sponzorství uskutečňuje. Pavel ke sponzorství přistupuje pouze čistě realisticky od samého počátku aţ do jeho ukončení. Zatímco respondenti chtějí mít přehled o tom, jak se jejich dětem daří v budoucnu, Pavel spíše opět poukazuje na respekt k rodině dítěte a právě na jiţ zmíněnou rovinu vztahu. Důvody udrţování vztahu jsou velmi individuální, ale přesto se mezi respondenty našel společný znak, kterým je zjištění ţivotní situace dítěte v budoucnu, po ukončení sponzorování. Adoptivní rodiče chtějí mít přehled o tom, kde se dítě bude nacházet, zda bude mít práci, svou vlastní rodinu a dostane se mimo komunitu, ve které vyrůstá. Tyto informace budou v budoucnu pro sponzory rozhodující. Budou se moci na základě takových informací ujistit, zda jejich pomoc byla skutečně uţitečná a prospěšná. Ujistí se tak o výsledcích jejich podpory. Představy o budoucnosti dítěte se na základě jejich společné komunikace vyvrátí nebo potvrdí. Zájem o udrţení vztahu s jeho adoptovaným dítětem projevuje Tomáš, protoţe chce v budoucnosti vědět, jak se bude chlapci dařit. Stejný zájem vyjadřuje i Eliška a to především proto, ţe se v podstatě ujistit o tom, zda byla její pomoc skutečně účelná. Zda dítě dosáhlo prostřednictvím projektu a jejího sponzorství ţádaných efektů. Karolína chce se svým adoptovaným chlapcem zůstat i nadále v kontaktu. Má o chlapci určité vize a představuje si, jakou cestou by se měl vydat. Chce se tedy ujistit po ukončení jejího sponzorování, ţe se chlapec tímto směrem skutečně vydá. Martin a Jan mají určitou představu, ţe i nadále zůstanou s dítětem v kontaktu, ale neuvádí proto ţádný důvod. Pavel jako jediný nechce po ukončení sponzorování s dítětem udrţovat jakýkoli kontakt. Upozorňuje na příslušnost dítěte k jeho vlastní rodině. Proto se nechce stavět mezi dítě a jeho rodinu a proto o kontakt ani nestojí.

78

Shrnutí empirické části Ve vztahu se zvolenými cíli výzkumu jsem si poloţila hlavní výzkumnou otázku, která zní: Jaká jsou z pohledu adoptivních rodičů specifika vztahu mezi nimi a adoptovaným dítětem na dálku? Do výzkumného šetření jsem vcházela s určitými vizemi. Předpokládala jsem, ţe se určitá specifika ve vztahu objeví u kaţdého respondenta. Na základě získaných dat a výsledků je moţné říct, ţe se respondenti v mnohém shodovali, ale i rozcházeli. Tyto projevy shod a rozdílností se vyskytovaly v celkovém pojetí sponzorování. Lze tedy respondenty rozdělit podle jejich vlastních pocitových úsudků do dvou skupin: Rodič x Sponzor. Toto rozdělení prostupuje celým analytickým příběhem. Respondent Rodič vnímá ve vztahu s jeho adoptivním dítětem řadu specifik. Přistupuje k dítěti přátelsky aţ rodičovsky a jistým způsobem touţí po vzniku vztahu mezi ním samotným a dítětem. Rodič mezi nimi vnímá určité pojítko a vztah, který je zaloţený na vzájemné důvěře a společné komunikaci. Má zájem o zasílání balíčků a drobných předmětů včetně fotek, které jsou společně s dopisy klíčové v jejich vznikajícím vztahu. Projekt Adopce na dálku obecně sponzorům a dětem umoţňuje pouze vzájemnou komunikaci. Organizace rodičům posílají vysvědčení dítěte a jeho fotografie. O ostatní se musí postarat sponzor sám. Podstatou projektu Adopce na dálku není navazování vztahu, např. Arcidiecézní charita Praha přímo proti tomuto sponzory varuje, ale nezakazuje tuto moţnost. Skupinka respondentů, jeţ jsem označila za Rodiče, vztah ve sponzorství našli. Zaznamenali vývoj jak v jejich vztahu, tak v samotné komunikaci. Někteří Rodiče si dokáţou dost dobře představit, ţe se jednou osobně s dítětem setkají. Některým však v uskutečnění setkání brání časová a finanční neschopnost. Chtějí být s dítětem nadále v kontaktu i po tom, co sponzorství přirozeně skončí nebo zanikne. Přirozeným zánikem je míněno, ţe dítě dostuduje školu, kterou mu sponzor svými finančními prostředky umoţnil studovat. Respondent Sponzor vnímá podporu dítěte čistě jen jako sponzorskou záleţitost a to od začátku aţ do konce financování. Do projektu vstupoval s přesvědčením, ţe pomůţe potřebné osobě, ţe někomu umoţní vystudovat školu, kterou by bez jeho pomoci dítě navštěvovat nemohlo. Sponzor tedy nezaznamenal ţádný vývoj v jejich vzájemné komunikaci, ani vývoj v jejich vztahu. Respondent Sponzor na rozdíl od respondenta Rodiče v podstatě nestojí o to, aby mezi nimi vznikal vztah nebo hlubší citové pouto. Nestojí ani o posílání drobných předmětů a celkově obdarovávání dítěte nechává čistě na charitě. V ničem se neangaţuje, jen splňuje podmínku, která je stanovená přímo charitou. Touto podmínkou je v pravidelných intervalech posílat stanovenou finanční částku na podporu dítěte, případně komunity. 79

Respondent Sponzor dbal pouze na výběr agentury. To bylo pro něj vedle pomoci dítěti nejdůleţitějším aspektem sponzorství. Snaha o výběr důvěryhodné organizace se stala klíčovou poloţkou pro kaţdého respondenta. Sponzor však na důvěryhodnost kladl vysoké nároky, protoţe organizaci přenechal i proces výběru dítěte, který Rodič uskutečnil čistě sám na základě předem stanovených preferovaných poţadavků. V případě Sponzora se neobjevuje ani přání nebo poţadavek na udrţování vztahu po ukončení sponzorství. Nepřeje si ani osobní styk s dítětem. Poukazuje na velký respekt k biologické rodině samotného dítěte, proto nechce nijak váţněji zasahovat do rodiny adoptovaného dítěte. Respondent Sponzor bere sponzorství čistě jen jako finanční podporování, jako pomoc dítěti z rozvojové země. Je přesvědčen o tom, ţe právě tak je projekt nastaven. Co předcházelo samotné adopci dítěte na dálku u adoptivních rodičů? V kaţdém případě se jednalo o dostatečnou připravenost adoptivních rodičů. Jednalo se o vytváření informační základny, kterou si rodiče utvářeli na základě různých zdrojů (média, kamarád, náborář). K tématu Adopce na dálku se respondenti dostávali záměrně, kdy vyhledávání potřebných informací vykonávali sponzoři cíleně. Jiní se k informacím dostávali náhodně, ale přesto se ke sponzorování dětí z rozvojových zemí přidali. Samotné adopci předcházel výběr agentury, organizace nebo charity, která Adopci na dálku zprostředkovává a v neposlední řadě výběr dítěte. Při výběru agentury sponzoři nejvíce dbali na její důvěryhodnost. To jak agentura vyuţívá finanční sponzorské prostředky, jakou má pověst a prestiţ ve společnosti, bylo klíčovým faktorem při výběru organizace. Pro výběr dítěte se respondenti rozhodovali racionálně, tzn., ţe měli přesné poţadavky na dítě, nebo intuitivně, kdy výběr dítěte ponechávali spíše náhodě. Pro respondenta Sponzora byl výběr agentury nejdůleţitější, zbytek nechával uţ přímo na ní. Jaký je obsah komunikace, která probíhá mezi adoptivními rodiči a dítětem? V prvé řadě respondenti uváděli četnost jejich komunikace, která se uskutečňuje dvakrát do roka. Ve vzájemné komunikaci potom někteří respondenti spatřovali určitý vývoj a dynamiku. Komunikace mezi sponzorem a adoptovaným dítětem probíhá prostřednictvím dopisů, se kterými se společně často posílají různé drobné předměty (tuţky, samolepky, omalovánky, kníţky), fotografie. Dochází i k odesílání balíčků s potřebnými školními potřebami. Fotografie a obrázky často posílají i děti svým sponzorům. Sponzor obdrţí i vysvědčení dítěte, ale to nelze počítat do jejich společné komunikace, protoţe vysvědčení posílá 80

sponzorovi organizace. Respondent Sponzor nezaznamenal ţádný vývoj ani dynamiku v jejich komunikaci, neposílá ani fotografie a drobné předměty, na rozdíl od respondenta Rodiče. Jak se z pohledu adoptivních rodičů vyvíjí vztah mezi nimi a dítětem? Někteří adoptivní rodiče spatřují v jejich vztahu jistý vývoj. V takovém případě se sponzoři vůči adoptovanému dítěti staví kamarádsky nebo i dokonce rodičovský. Vývoj vztahu vnímají na základě toho, ţe je dítě informuje mnohem více o osobnějších věcech z jeho prostředí a komunity, neţ tomu bylo na začátku. V začátcích sponzorování dítě svého sponzora informovalo nejčastěji a škole, případně o volném čase a počasí. Postupně se děti vůči svým sponzorům více otevíraly a informace se pozvedly na vyšší úroveň. Sponzoři tak dostávali zprávy i o rodině a komunitě dítěte. Blíţe se seznamovali s celou rodinou, začali si dělat přehled, kdo se kolem dítěte nejvíce vyskytuje. Věděli o nemocech a ţivotní situaci, která suţuje rodinu dítěte a tak i samotné dítě. V tomto sponzoři shledávají vývoj jejich vztahu. Ne všichni vůbec nějaký vývoj zaznamenali. Respondent Sponzor se i v tomto případě zaměřoval čistě jen na sponzorství a nespatřoval v jejich vztahu ţádný vývoj. Jaká úskalí z pohledu adoptivních rodičů vstupují do procesu Adopce na dálku? Úskalí nebo moţné bariéry vstupují do procesu od samého počátku aţ do konce. Na překáţky jsou adoptivní rodiče upozorněni hned na začátku danou organizací. Téměř všichni respondenti se ztotoţnili ve starostech o finanční prostředek, který dítěti zasílají. Z počátku si byl kaţdý nejistý, zda se finance dostanou skutečně k podporovanému dítěti. Postupně se však tato obava rozplynula, protoţe sponzoři dostávali dopisy od dítěte, ve kterém děkuje, ţe můţe chodit do školy. Dále sponzoři obdrţí fotografie dítěte a jeho vysvědčení, takţe jde o postupné ujištění, ţe pomoc je skutečně realizována. Dále se všichni respondenti shodli na oblastech úskalí, které nalezli ve společné komunikaci a v posílání balíčků dítěti. Jejich vzájemná komunikace je velmi ovlivněna tím, co si sponzor vůbec můţe a nemůţe dovolit dítěti napsat. Naše kulturní podmínky a podmínky dítěte v rozvojové zemi jsou tak rozdílné, ţe sponzor své dopisy dítěti musí „cenzurovat“, jak uvedl jeden z respondentů, aby se nepoukazovalo na rozdílné světy, na věci, který my máme a oni o nich třeba ani neslyšeli. Úskalí doprovází i proces posílání balíčků adoptovanému dítěti. Respondenti mají velké obavy z toho, aby balíček vůbec dorazil na určené místo. Např. Karolína explicitně uvedla, ţe se jí uţ jednou stalo, ţe se její balíček v průběhu cesty do Keni ztratil. I přes všechna úskalí

81

respondenti svému dítěti balíčky posílají aţ na respondenta Sponzora, který to nechává na organizaci. Jak si adoptivní rodiče představují budoucnost jejich vztahu? Respondenti Rodiče si přejí s adoptovaným dítětem zůstat v kontaktu i nadále, potom, co sponzorství zanikne. Chtějí se přesvědčit o tom, ţe se jedinec bude mít dobře i potom, co se postaví na vlastní nohy a nebudou mu chodit uţ ţádné finanční prostředky. Chtějí se ujistit o výsledcích jejich pomoci. Sponzorství je především zaměřeno na vzdělání dítěte, proto se chtějí v budoucnu ujistit, zda jim vystudovaná škola pomohla najít si práci a dostat se tak k lepším ţivotním podmínkám. Respondent Sponzor s dítětem po ukončení financování jednoznačně nechce zůstat v kontaktu. Jejich vztah bere od počátku aţ do konce jen jako obchodní kontrakt. Ví, ţe jakmile se sponzorství zastaví, přestane posílat i dopisy. Z pořízených dat vyplývají jasné protipóly, jak respondenti ke sponzorství přistupují a jaká specifika se vyskytují ve vztahu k adoptovanému dítěti. Absence specifik Sponzora, která jsou zjevná u Rodiče, neomezují samotný projekt, který je zaloţený na sponzorování dítěte z rozvojové země. Tato typologie respondentů prostupovala celým výzkumem.

82

Závěr Ve své diplomové práci jsem se zabývala tématem adopce na dálku. Práce má teoreticko-empirický charakter. V teoretické části jsem se prvotně zaměřila na vysvětlení chudoby a sociálních nerovností ve společenském měřítku. Jde o stěţejní pojmy, které prostupují celou prací. Dále jsem se věnovala problematice třetího světa, protoţe hlavním cílem projektu Adopce na dálku je sponzorování dětí z rozvojových zemí. Povaţovala jsem za důleţité, věnovat se adopci jako takové a adopci mezinárodní, protoţe projekt Adopce na dálku je s těmito oblastmi často zaměňován. Popisovala jsem celý proces sponzorování, jehoţ počátkem jsou samotné organizace, země, ve kterých lze projekt uskutečnit a samotný výběr dítěte. Sponzorování dětí je zaměřeno na jejich podporu ve vzdělávání, proto se v teoretické části zabývám také úrovní školství v nejčastěji podporovaných zemích. Projekt Adopce na dálku je u nás relativně mladým odvětvím sociální pomoci. Mnohé současné články však upozorňují na fakt, ţe se i tento způsob podpory stává v dnešní době populárním. Dostává se více do lidského povědomí a kaţdoroční počty podporovaných dětí dokazují, ţe si lidé tento způsob pomoci přeci jen oblíbili. Dnes existuje celá řada organizací, sdruţení a charit, které adopci na dálku zprostředkovávají. Projekt je doprovázen i určitými pochybami ze strany společnosti. Nejčastější obavou je, jak organizace vyuţívají finanční prostředky, kterými sponzor podporuje dítě v rozvojové zemi v jeho vzdělávání. Respondenti, se kterými jsem měla moţnost uskutečnit rozhovory, tyto obavy měli také, neţ do projektu vstoupili. Postupem času se však rozplynuly a se sponzorováním jsou spokojeni. Společnost je o této moţnosti pomoci informována prostřednictvím různých mediálních zdrojů, tím se však jejich obavy nevytěsní z jejich uvaţování. Lidé, kteří o adopci na dálku uvaţují, by měli být lépe vedeni a měli by mít moţnost vyslechnout si zkušenosti jiţ stávajících adoptivních rodičů, aby mohli své obavy lépe zvládat. Myslím, ţe tento aspekt v celém procesu chybí, přitom je velmi podstatný a rozhodující, aby se potenciální adoptivní rodič do projektu zapojil. V empirické části nejprve představuji metodologický postup, který jsem vyuţila při zpracování výzkumných otázek. Pouţila jsem kvalitativní přístup, který mi umoţnil hluboký náhled do zvolené problematiky. Do výzkumu jsem vstupovala s jistou představou. Otázkou bylo, zda se mé předpoklady potvrdí nebo vyvrátí. Na základě výpovědí mé blízké kamarádky o adopci na dálku jsem měla téměř jasnou představu o tom, jak asi bude vypadat vztah ostatních respondentů s jejich dětmi. Výpovědi respondenta Sponzora mne posunuly opět dál v chápání tohoto projektu. Předpokládala jsem, ţe kaţdý adoptivní rodič pociťuje vůči svému 83

adoptovanému dítěti citové vazby a pouta. Z uvedených citací však vyplynulo, ţe to nemusí být nutnou podmínkou. K tomu, aby jedinec mohl svým úsilím někomu pomoci, není zapotřebí osobnějšího nebo citového pouta mezi jednotlivými zaangaţovanými. Z počátku mě takový přístup připadal poněkud laxní. Po čase, jsem se přesvědčila, ţe absence vztahu a vazeb mezi sponzorem a dítětem není nic, co by poškozovalo samotný význam a podstatu projektu. Ke zpracování diplomové práce na toto téma mě vedla velká motivace dozvědět se o tématu víc neţ jen z médií. O Adopci na dálku jsem se zajímala delší dobu. Efekty a zaměření této formy pomoci mě natolik nadchly, ţe jsem se rozhodla do problematiky ponořit se hlouběji a zasvětit ji tak mou diplomovou práci.

84

Použitá literatura Bertrand, Y. (1998). Soudobé teorie vzdělávání. Praha: Portál Bauer, M., & Chytilová, J. (2008). Vzdělání jako základní kámen rozvoje. In M. Bauer, & L. Černá, et al., Vzdělání na dosah. Sborník zkušeností a vzpomínek z projektu Adopce na dálku Arcidiecézní charity Praha (s. 43). Praha: Triton. Bubleová, V. (2002). Jaké formy má u nás náhradní rodinná péče. In Z. Matějček, et al. Osvojení a pěstounská péče (s. 13 – 15). Praha: Portál. Bubleová, V., & Kovařík, J. (1999a). Organizace náhradní rodinné péče. In Z. Matějček, et al. Náhradní rodinná péče: Průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny (s. 33). Praha: Portál. Černá, L. (2008). Počátky projektu Adopce na dálku v Ugandě. In Sborník ADCH, Vzdělání na dosah. Sborník zkušeností a vzpomínek z projektu Adopce na dálku Arcidiecézní charity Praha (s. 13 – 23). Praha: Triton. Emanuelová, K., & Koláček, J. (2011). Humanitární pomoc od A aţ do Z. Mezinárodní politika, roč. 35, č. 7, s. 9 – 12. Frištenská, H. (1998). Produkty rasismu. In T. Šišková, et al., Výchova k toleranci a proti rasismu (s. 14). Praha: Portál. Gabriel, Z., & Novák, T. (2008). Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. Praha: Grada. Gavora, P. (2000). Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido Giddens, A. (1999). Sociologie. Praha: Argo Giddens, A. (2004). Třetí cesta a její kritici. Praha: Mladá fronta. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: Portál Horáček, A. (2008). Adoptované otazníky. Koktejl, č. 4, s. 12 – 19. Jazairiová, P. (2008). Naše vzdělané děti. In Sborník ADCH, Vzdělání na dosah. Sborník zkušeností a vzpomínek z projektu Adopce na dálku Arcidiecézní charity Praha (s. 31 – 38). Praha: Triton. Jeřábek, H. (1992). Úvod do sociologie výzkumu. Praha: Karolinum, Univerzita Karlova. Keller, J. (2010). Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti. Praha: Slon. 85

Kraus, B., & Poláčková, V., et al. (2001). K otázkám sociální pedagogiky. Člověk, prostředí, výchova. Brno: Paido. Lierman, W. (1996). Čtyři kultury ve vzdělávání. Praha: Karolinum Manunga, F. (2013). Dobrovolná práce = vítání praxe a start do ţivota. Mladá fronta Dnes, roč. 24, č. 86, s. 6c. Mareš, P. (1999). Sociologie nerovnosti a chudoby. Praha: Sociologické nakladatelství. Matoušek, O., & kol. (2007). Základy sociální práce. Praha: Portál. Matějček, Z. (1999a). Otázka identity. In Z. Matějček, et al. Náhradní rodinná péče: Průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny (s. 67 – 71). Praha: Portál. Matějček, Z., & Dytrych, Z. (1999b). Nevlastní rodiče a nevlastní děti. Praha: Grada. Ministerstvo kultury ČR. (2009). Náboţenství a veřejná moc v zemích Evropské unie. Praha: MKČR. Norberg, J. (2006). Globalizace. Praha: Alfa Publishing, Liberální institut. Novotná, V., & Průšová, L. (2004). K vybraným otázkám osvojení. Brno: Linde. Opatrný, M. (2008). Sluţba potřebným – diakonie jako konstitutivní prvek praxe církve. In M. Martinek, et al. Praktická teologie pro sociální pracovníky (s. 66 – 68). Brno: Jabok. Potočková, D. (1998). Společnost a interkulturalita. In T. Šišková, et al., Výchova k toleranci a proti rasismu (s. 34). Praha: Portál. Schoolerová, J. E. (2002). Adopce vztah zaloţený na slibu. Praha: Návrat domů. Skalková, J., et al. (1985). Úvod do metodologie a metod pedagogického výzkumu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p. Strauss, A., & Corbinová, J. (1990). Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert. Sýkora, L. (2000). Vybrané otázky politické geografie. In P. Jehlička, et al., Stát, prostor, politika. (s. 59 – 79). Praha: Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta Šedivý, M., & Medlíková, O. (2011). Úspěšná nezisková organizace. Praha: Grada Švaříček, R., & Šeďová, K. (2007). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál.

86

Tošner, J., & Sozanská, O. (2006). Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál. Valach, M. (1996). Etika v měnícím se světě. In J. Pelán, Na cestě k humanitě (s. 69 – 70). Brno: Masarykova univerzita. Vodička, M. (2013). Učitel bez křídy a vzdělání. Mladá fronta Dnes, roč. 24, č. 39, s. 12a. Zukal, K., & Čtveráček, K. (2010). 2011: Evropský rok dobrovolnictví. Veřejná správa, roč. 21, č. 26, s. 18 – 19.

Použité internetové zdroje Adopce na dálku. (2009). Zabije mě 500 Kč měsíčně? Dostupné z http://siksta.blog.idnes.cz/c/79961/Adopce-na-dalku-zabije-me-500-Kc-mesicne.html Apha. Adopce na dálku pomohla jiţ třiceti tisícům dětí. Dostupné z http://www.apha.cz/adopce-na-dalku-pomohla-jiz-triceti-tisicum-deti/ Arcidiecézní charita Praha. Adopce na dálku. Dostupné z http://praha.charita.cz/zahranici/adopce-na-dalku/ Arcidiecézní charita Praha. (2009). Bulletin Rozvojového střediska ADCH Praha. Dostupné z http://www.charita-adopce.cz/download/2/bulleten/bulletin0309.pdf Arcidiecézní charita Praha. Databáze dětí. Dostupné z http://www.charitaadopce.cz/databaze.php3 Arcidiecézní charita Praha. Charita Praha v Indii. Dostupné z http://praha.charita.cz/zahranici/kde-pomahame/indie1/ Arcidiecézní charita Praha. O nás. Dostupné z http://praha.charita.cz/onas/ Arcidiecézní charita Praha. Podpořte nás finančním darem. Dostupné z http://praha.charita.cz/pomahejte/podporte-nas-nakupem-darku/ Arcidiecézní charita Praha. Školní systém v Ugandě. Dostupné z http://praha.charita.cz/zahranici/kde-pomahame/uganda1/ Broţura ADCH. (2005). Adopce na dálku, projekt rozvojového střediska Arcidiecézní charity Praha. Dostupné z http://tisk.cirkev.cz/res/data/061/006805.pdf?seek=6 Caritas Internationalis. About Caritas. Dostupné z http://www.caritas.org/about/index.html

87

Centrum Narovinu. Termíny adopcí a nástupů do školy. Dostupné z http://www.centrumnarovinu.cz/content/informace-pro-adoptivni-rodice Centrum Narovinu. O nás. Dostupné z http://www.centrumnarovinu.cz/content/o-naszakladni-informace Centrum Narovinu. Adopce Afrických dětí – projekt pomoci na dálku. Dostupné z http://www.centrumnarovinu.cz/content/adopce-africkych-deti-projekt-pomoci-na-dalku České fórum pro rozvojovou spolupráci. Sdruţení FoRS. Dostupné z http://www.fors.cz/sdruzeni-fors/#.UW6ycqJ9DHQ Česko proti chudobě. O nás. Dostupné z http://www.ceskoprotichudobe.cz/?id=18-kdo-jsme Český helsinský výbor. Úmluva o ochraně dětí a spolupráce při mezinárodním osvojení. Dostupné z http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2004012303 Člověk v tísni. Pomáháme ve světě. Dostupné z http://www.clovekvtisni.cz/cs/humanitarni-arozvojova-pomoc/zeme/angola/vzdelavani-1 Diecézní katolická charita Hradec Králové. Databáze dětí. Dostupné z http://adopce.dchhk.cz/adopce/detikadopci Diecézní katolická charita Hradec Králové. O nás. Dostupné z http://hk.caritas.cz/o-nas/ Diecézní katolická charita Hradec Králové . Realizace projektu. Dostupné z http://adopce.dchhk.cz/realizace-projektu Diecézní katolická charita Hradec Králové. Podmínky pro zapojení dárce. Dostupné z http://adopce.dchhk.cz/realizace-projektu/podminky-pro-zapojeni-darce Diecézní katolická charita Hradec Králové. Školní docházka. Dostupné z http://adopce.dchhk.cz/realizace-projektu/skolni-dochazka Education system in India. Indian education system. Dostupné z http://wwwdb.in.tum.de/teaching/ws1011/hsufg/India2010/IrfanOlivia/src/indianEduSys.html Fond ohroţených dětí. Osvojení. Dostupné z http://www.fod.cz/stranky/adopce/nrp/osvojeni.htm#4 Humanitární centrum Dialog. Kdo jsme. Dostupné z http://www.centrumdialog.cz/kdo-jsme Humanitární centrum Dialog. Projekty v Africe. Dostupné z http://www.centrumdialog.cz/projekty?filter=afrika 88

ChildFund International. About us. Dostupné z http://www.childfund.org/ Lidové noviny. (2007). Kampaň lidské podpory. Dostupné z http://adopcenadalku.webnode.cz/kampan-lidske-podpory-shrnuti-/ Ministerstvo práce a sociálních věcí. (2011). Statistická ročenka z oblasti práce a sociálních věcí. Dostupné z http://www.mpsv.cz/files/clanky/13613/rocenka_2011.pdf Novinky. Vláda se postavila proti osvojení dětí homosexuály. Dostupné z http://www.novinky.cz/domaci/304728-vlada-se-postavila-proti-osvojeni-detihomosexualy.html Relax lidovky. (2011). Adopce na dálku nejsou fér, vzdělání potřebují i ošklivé děti. Dostupné z http://relax.lidovky.cz/adopce-na-dalku-nejsou-fer-vzdelani-potrebuji-i-osklive-deti-plz/zajimavosti.aspx?c=A110806_203952_moje-penize_sk Revise Now. Primary leasing exam – past papers. Dostupné z http://www.revisenow.net/index.php?option=com_k2&view=item&layout=item&id=312&Ite mid=188 The online Kenyan. Kenyan Certificate of Primary Education. Dostupné z http://blog.theonlinekenyan.com/topic/kenya/education/kcpe Týden. Adopce dětí homosexuály: třetina Čechů je pro, odpůrců obývá. Dostupné z http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/adopce-deti-homosexualy-tretina-cechu-je-pro-odpurcuubyva_272362.html Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Mezinárodní osvojení. Dostupné z http://www.umpod.cz/osvojeni/ Vše o adopci. Vše, co potřebujete vědět o projektu sponzorování dětí z rozvojových zemí. Dostupné z http://vseoadopci.ic.cz/adopce2.htm Wontanara. Informace o adopci v Guinei. Dostupné z http://www.wontanara.cz/informace-oadopci-v-guineji#skolsky-system Zprávy ihned. (2007). Češi uţ na dálku adoptovali tisíce dětí. Dostupné z http://zpravy.ihned.cz/lehke-zpravy/c1-21607150-cesi-uz-na-dalku-adoptovali-tisice-deti

89

Seznam obrázků a tabulek Obrázek 1 - Počty adoptovaných dětí v jednotlivých trimestrech v rámci centra Narovinu .... 39 Tabulka 1 - Umísťování dětí a mladistvých do náhradní rodinné péče (upraveno) ................. 14 Tabulka 2 - Databáze dětí ..................................................................................................... 24 Tabulka 3 - Organizace realizující projekt Adopce na dálku (upraveno) ................................ 30 Tabulka 4 - Vyuţití finančního daru v ADCH Praha (upraveno) ...........................................34 Tabulka 5 - Poskytnutí finančního daru na projekty ADCH Praha (upraveno) ....................... 35 Tabulka 6 - Charakteristika výzkumného vzorku .................................................................. 50 Schéma 1 - Vazby mezi kategoriemi ..................................................................................... 52

Přílohy Příloha č. 1 - Ukázka rozhovoru 1......................................................................................... 91

90

Příloha č. 1 - Ukázka rozhovoru 1 T: Dobrý den, moc Vám děkuji, ţe jste souhlasil a stal se mým respondentem. R: Nemáte vůbec za co, docela jsem se těšil (smích) T: Dobře, můţeme tedy začít? R: Ano určitě.

Tak mě povězte, jak to vše začalo. Jakým způsobem jste se o projektu Adopce na dálku dozvěděl? R: Poprvé jsem o něm slyšel asi před pěti lety. Přesně si uţ nevzpomenu jak, ale myslím, ţe to bylo z nějakého časopisu. Tehdy se o tom začínalo docela hodně psát, protoţe se adoptovalo takhle na dálku více dětí, neţ do té doby. Lidi o tom moc nevěděli, ani já jsem nevěděl o tom, ţe se dá takhle pomoct dětem z rozvojových zemí. Vţdycky jsem posílal různý DMS zprávy na podporu všemoţných věcí, ale nijak extra mě to nenaplňovalo. T: Proč Vás to nenaplňovalo? R: Protoţe to člověk pošle jenom sms-ku, oni Vám to strhnou z mobilu a tím to hasne. Je to neosobní, poslat zprávu dokáţe a můţe kaţdej. Chtěl jsem něco víc, tak jsem začal trochu pátrat po různých moţnostech pomoci. Bylo mi tak nějak jedno, o jakou formu pomoci půjde. Jestli by to byla podpora dětských domovů, nemocnic, nebo tak. Jen jsem chtěl, aby ta pomoc, kterou já někomu poskytnu, byla na jiné a asi vyšší úrovni. Tak jsem se dočetl o adopci na dálku a přišlo mě to vhodný. T: Zjišťoval jste si o tom něco? R: Začal jsem po tom trochu víc pátrat a zjišťovat si, jak to funguje. Kolik se platí, nebo jako kolik se přispívá, jak často a kam. Na internetu je uţ těchhle informací aţ aţ, takţe jsem se hned ze startu dozvěděl asi všechno, co jsem chtěl. Co Vás vedlo k tomu stát se adoptivním rodičem? R: Chtěl jsem prostě pomáhat. Na nějakou dobročinnou akci nemám čas, vedu tři podniky a s tím je starostí a na nic víc mě vlastně nezbývá čas. I kdyţ poslat peníze na nějaký účet je stejně jednoduchý, jako poslat zprávu za 30 korun, ale přece jenom, tady jste s tím děckem aspoň v kontaktu a víte, kam a na co peníze přesně jdou.

91

T: Takže vy jste chtěl pomáhat a tím, že máte kontakt s dítětem, Vám přijde potom plnohodnotnější? R: No určitě. Je to potom úplně jiný pocit z té pomoci. Víte, ţe někdo je tam na té druhé straně, někdo kdo to ocení a kdo Vám za to dá svůj dík. Teda ne ţe bych to chtěl kvůli nějaké vděčnosti, ale člověka to potom zahřeje tak nějak na srdci. Pomáhat jsem chtěl, to byl můj hlavní záměr. A kdyţ jsem se dočetl o adopci na dálku, ţe tady vlastně člověk, který peníze posílá, můţe komunikovat s dítětem, tak mě to přišlo úţasný. Ţe to není jenom o tom, ţe někdo přijme moje peníze, ale ţe vám ten člověk napíše i to, co za ně dostal. I kdyţ tyhle výpisy posílá i charita, přes kterou to dělám. Někomu pomáhat jsem chtěl vţdycky, ale teprve tehdy díky tomu článku jsem našel něco, co mě naplňuje. Podpora je v rámci několika tisíců za rok a s těma pár tisícovkama dokáţe charita udělat spoustu dobrého. Nějaké procento kaţdého příspěvku jde i na rozvoj komunity, pokud jsem to správně pochopil (smích). Většinou to jsou nějaké kurzy pro dospělé, kde je doučují učitelé a taky se tam hodně rozjíţdí prevence za tyhle peníze. Takţe pomáhám nejenom děcku, které jsem si vybral, ale vím, ţe tím přispívám i na podporu jeho komunity. Jak a podle čeho jste zvolil zprostředkovatelskou agenturu? R: No právě tehdy, kdyţ jsem se o projektu dozvěděl, tak jsem začal hodně na internetu pátrat po všech moţných dostupných informacích. Zjistil jsem si teda aji, jaký ty organizace a charity se tím zabývají. Uţ tehdy jich bylo dost a musím říct, ţe jsem u počítače strávil několik nocí, neţ jsem to všechno probral a potom jsem se rozhodoval. I kdyţ ono to nebylo zas tak těţký rozhodování. T: Takže jste měl hned od začátku jasno? R: V podstatě jo. I kdyţ jsem toho našel fakt hodně, nejvíc se mi líbila Arcidiecézní charita v Praze. O té se dá taky zjistit toho nejvíc. Je to v podstatě největší charita a organizace, která projekt uskutečňuje. Je to hlavně charita, která tenhle projekt rozjela, takţe jsem v tomhle případě cítil největší důvěru. Uţ před těma pěti rokama u nich bylo adoptovaných nejvíce dětí. Nabízí toho nejvíc. Přes charitu v Praze si můţete adoptovat děti z různých zemí. Po tom, co jsem zjišťoval, tak jsem přišel na to, ţe některý ty organizace nabízí adopce jen z jedné, maximálně ze dvou zemí. U charity je jich mnohem víc a na stránkách poskytují dobrý přehled zemí a kolik se do těch jednotlivých zemí posílá peněz. T: Takže Vás nadchly jejich služby v rámci projektu? R: Ano určitě. Oni totiţ kromě toho, ţe v rámci projektu můţete adoptovat dítě, ještě přispíváte na takový skupinový projekty. Nevím, jestli to dělají, nebo v té době, kdyţ jsem si 92

zjišťoval info dělali i jiný organizace, ale tady tohle mě hodně nadchlo. Oni se nezaměřují jenom na adopci konkrétního dítěte, ale na rozvoj celé komunity. Ale to uţ jsem Vám říkal. Jejich sluţby jsou fakt na úrovni. Kdyţ potřebuju nějaký informace, není problém se s nima spojit a na cokoliv se zeptat. Většinou mě obratem odpověděli a dostávám od nich i vyúčtování. Potom vím, jaká částka se dostává k dítěti na jeho školu a zdravotní ošetření, co jde potom do komunity a co na náklady charity. Jsem s tím úplně spokojenej, tak by to mělo fungovat všude. Když jste měl vybranou organizaci, jak potom probíhal výběr dítěte? R: Charita to má hrozně pohodlný, jako pro nás adoptivní rodiče. Dítě si můţete vybrat přímo na jejich stránkách v databázi. Ta je pořád aktualizovaná, takţe člověk u toho můţe sedět a čekat, dokud ho nějaký dítě neosloví. Tam na tom internetu jsou o dítěti jen základní údaje. Vţdycky tam je jméno dítěte, z jaký země je, takţe je tam přímo u toho uvedený i kolik se ročně přispívá. Taky tam je to, proč chce studovat a čím by chtělo být. Kolik má sourozenců, kolik dítěti je a taky tam jsou nějaký základní informace o rodičích dítěte. Mě bylo v podstatě jedno, z jaké země si dítě vyberu. Nakonec jsem si vybral kluka z Indie, takţe ročně přispívám 6000 korun. T: Takže dítě jste si v podstatě rezervoval na jejich stránkách? R: Jo jo, oni to tak mají. Projel jsem si jejich databázi, všechno jsem si pročetl a pak uţ se to vyřizovalo. Poslal jsem formulář a to mě zařadili do jejich databáze, potom jsem jenom poslal peníze a oni mě myslím do dvou týdnů poslali jeho fotku, adresu a jeho profil. Ta jejich databáze je fakt dobrá. Myslím, ţe to je dobře vymyšlený. Člověk vlastně nikam nemusí, všechno se to řeší takhle. Kdyţ jsem potom od charity dostal fotku a jeho informace, tak teprve pak jsem uvěřil, ţe jsem se do toho pustil (smích). T: Máte tedy chlapce z Indie. Neměl jste tedy žádný konkrétní důvod, že jste se pro tuhle zemi rozhodl? R: Tak ta charita nabízí podporu dětí z takových zemí, který jsou nejchudší. Jsou tam ty země, který to potřebují podle úplně stejně, takţe je jen na člověku jaký dítě a z jaké země si vybere. Často člověk chce pomáhat, ale nechce do toho investovat tolik peněz, tak si vybere dítě z takové země, u které se platí nejmíň. No mě to bylo jedno, posílal bych klidně víc. Někdy to dělám, ţe pošlu víc. Takţe jsem si vybral chlapce z Indie. Asi to bylo nejvíc ovlivněno tím, jak jsem říkal, ţe člověk můţe čekat na to, aţ ho nějaký dítě osloví a tak to bylo v mým případě. Oslovil mě jeho profil a tak jsem se pro něho rozhodl.

93

Z čeho jste měl, nebo máte v rámci projektu z něčeho obavy? R: Teď uţ absolutně ne. Ze začátku jsem měl trochu strach, kam peníze jdou. Nebo jestli se k němu nedostane třeba jenom minimální podíl. Ale to jsou snad věci, ze kterých má strach asi kaţdej. Není to strach, to jsem řekl blbě, ale člověk nad tím přemýšlí. To kdyby člověk měl pořád přemýšlet nad tím, jestli se ty peníze fakt k dítěti dostávají, tak není takhle podporovanej asi nikdo. Přitom v současnosti je děcek takhle sponzorovaných uţ několik desítek tisíc, takţe asi jsme se nějakých předsudků zbavili (smích). T: Takže jestli to chápu dobře, ze začátku jste strach měl, ale teď už ne? R: Ano, tak nějak to ze mě opadlo. Dostávám dopisy od chlapce, kde mě to potvrzuje. Děkuje, ţe můţe chodit do školy a ţe má školní uniformu a tak. Navíc, jak jsem uţ říkal, charita posílá výpis a já jim v tom věřím. Chtěl jsem, aby díky mé podpoře nějaký dítě chodilo do školy, coţ tak je a s tím jsem spokojený. Jak často se mezi Vámi a dítětem uskutečňuje komunikace? R: Bývá to dvakrát aţ třikrát ročně. Já bych třeba i byl pro, abychom si mohli psát častěji, ale je to tak nastvený a já to respektuju. Asi je to proto, ţe vyřízení korespondence trvá dlouho do těchto zemí, takţe většinou to třikrát do roku stihneme. O čem Vás dítě v dopisech nejčastěji informuje? R: Většinou se jedná o základní věci. Píše o tom, ţe děkuje za to, ţe mu posílám peníze. Jako ty peníze nejdou přímo němu samozřejmě. To zařizuje charita a ta potom s penězi disponuje, ale je prostě rád, ţe můţe chodit do školy. O tom píše asi nejvíc. Potom taky často píše o své rodině a sourozencích, třeba co dělají, kdyţ není ve škole, nebo jestli chodí mimo vesnici. Jak se dostává do školy a co se tam učí. Píše, co jeho rodiče a lidi kolem něho dělají. Většinou nejde o dlouhé dopisy, spíš to je tak na stránku, někdy na dvě, takţe těch informací tam moc není. Jen to, co jsem říkal. O čem píšete Vy svému adoptivnímu dítěti? R: No nejčastěji teda píšu já chlapci sám, někdy píšeme společně se ţenou. Musíme psát o takových neutrálních věcech. Nechceme mu moc podsouvat to, jak to tady vypadá. Jaký máme moţnosti a vymoţenosti a tak. Takţe vlastně skoro vţdycky píšeme o tom, jaký je tady počasí, kde jsme třeba byli. Co nejčastěji děláme. Člověk je v tomhle tak trochu omezenej, protoţe dítěti nemůţete v podstatě napsat nic, o čem on moc neví nebo o tom nemá ani páru. V tomhle je to docela těţký. Představte si, ţe byste byla v zemi, kde se ţije v chatrčích, vodu si nosíte od čtyř let na ramenách, nemáte pořádný šaty a obuv, do školy chodíte denně několik kilometrů pěšky a samozřejmě o vymoţenostech našeho moderního světa tak moţná jenom 94

slyšeli a snad ani to ne. Takţe v tomhle směru je to těţký, kdyţ si píšeme, ale je to jenom o zvyku. Časem jsme se naučili přepnout jakoby do jinýho, asi jeho reţimu a psát o takových věcech, který dokáţe strávit. Uţ na začátku nás charita upozorňovala na to, abychom v dopisech neslibovali dítěti ţádný jiný nadstandard, aby se toho nějak nechytl a neměl potom falešný iluze o něčem, co se nemůţe splnit. Tyto informace jsou i na jejich stránkách, takţe člověk si o tom můţe i všechno přečíst. Dáváme si teda velkej pozor na to, co mu píšeme. Jaké informace byste svému adoptivnímu dítěti rád sdělil, ale nepřijde Vám to vhodné? R: Spíš ani ne. Někdy jenom, jak jsem říkal, ţe si musíme dávat pozor na to, o čem mu píšeme, tak někdy při psaní dopisu narazíme s manţelkou na věc, kterou bysme rádi napsali, ale vzhledem k tomu určitýmu omezení to napsat nemůţeme. Někdy třeba jedeme na dovolenou, nebo s dětma na nějakej výlet a o takových věcech mu radši moc nepíšeme. Nechceme, aby si představoval věci, na který moţná sám nikdy nedosáhne. T: Takže se takové informace najdou? R: Kdyţ tak nad tím přemýšlím a mluvím tady o tom s váma, tak ano. Někdy mu píšu o tom, co dělám, o mé práci, ale to taky jenom hodně s citem, protoţe v tom je uţ hodně ekonomiky a politiky. Spíš píšu o práci ţeny. Pracuje v knihkupectví, takţe to je takový přijatelnější. Takţe určitě musíme dělat v průběhu toho psaní takovou malou cenzuru. Jak se mění obsah dopisů od počátku až do současnosti? R: No ono je to docela jako třeba v seznamce (smích). Ze začátku je člověk opatrný, dává si pozor na to, co píše. A postupně uţ člověk tak nějak ví, co si můţe dovolit a co ne. Takţe kdyţ jsme si s chlapcem začali na začátku dopisovat, psali jsme si nejčastěji o škole. Jak mu to tam jde, ţe ho to baví a my jsme se o to samozřejmě zajímali a tak nějak jsme se ho snaţili slovně podpořit, aby věděl, ţe teda neposíláme jenom ty peníze, ale ţe se zajímáme o to, jestli ho to tam baví a jde mu to. Takţe je fakt, ţe o škole jsme si psali nejčastěji. Asi po roce a půl mě přijde, ţe se chlapec vůči nám tak trochu otevřel. Začal psát i o celé jeho rodině, jak to tam třeba vypadá, co a s kým dělá ve volným čase, tak jsme ho začali informovat a těchhle věcech taky. T: Cítíte v rámci dopisování nějaký pokrok mezi Vámi a chlapcem? R: Jo pokrok tam určitě je, přesně tak bych to asi nazval. On se určitě otevřel. On sám se zřejmě o nás chtěl dozvědět něco víc, tak moţná proto nás jako první začal informovat o věcech, jako je jeho rodina a co dělá ve volným čase.

95

Jaké hmotné předměty dítěti posíláte? R: Posílám jen peníze a dopisy. Charita vyloţeně upozorňuje na to, ţe nějaký cenný balíky bysme posílat neměli. A ţe kdyţ se i přesto rozhodneme poslat balík, tak ţe neručí za doručení, protoţe v průběhu celé té dlouhé cesty je balík i různě otevírán a tak, takţe se můţe stát, ţe nedojde. Mým známým se tohle stalo, ţe své adoptované holčičce poslali nějaký základní věci do školy, jako tuţky, sešity a tak a nedorazilo to k ní. Navíc taky charita upozorňuje na to, ţe pokud dítěti dojde ještě něco navíc, tak ta jeho komunita mu to můţe závidět. Coţ je vlastně docela logický. Ne kaţdý děcko má tu moţnost chodit do školy, ne kaţdý se dostane do projektu a můţe být podporovaný. Potom, kdyţ se tam takový nějaký dítě ukáţe a je sponzorovaný a chodí do školy, tak to asi bohatě stačí. Kdyby ještě k tomu všemu dostávalo navíc balíčky, tak by to asi mohl být problém. Takţe já teda spíš sem tam pošlu nějaký ten peníz na víc. T: Balíčky teda neposíláte. A nějaké drobnosti společně s dopisem posíláte? R: Jo posíláme si fotky, jak my jemu, tak on nám. Charita nám posílá jeho vysvědčení a my mu sem tam pošleme aspoň nějaký samolepky. Fotky si posíláme skoro pokaţdé. Kdyţ pošlete zhruba dva aţ tři dopisy ročně, tak těch pár fotek je fakt jenom drobnost. Fotku máme vystavenou v obýváku. Jsme rádi, ţe aspoň to jde. Tomáši a jak byste charakterizoval vztah mezi Vámi a dítětem? R: Myslím si, ţe máme takovej kamarádskej vztah. Ono, co já tak vím od ostatních, co mají adoptovaný dítě na dálku, tak si píšou skoro to samé. Ono není asi moc moţností, o čem si můţete spolu psát, takţe kdyţ jsme srovnávali naše zkušenosti s ostatníma, tak se nám ty dopisy hodně scházeli a tak nějak všichni říkali, ţe mají takovýho malýho kamaráda, kterýmu posílají peníze (smích). Takţe je to vztah kamarádský, nejsou tam ţádné citové vazby zřejmě, aspoň ne z mé strany a z jeho strany jsem to taky nějak nepostřehl. Dokázal byste říct, zda se Váš vztah s dítětem nějak mění? R: Myslím si, ţe vztah je od začátku jinej. Je to zvláštní, ţe i kdyţ se s někým nevídáte a jenom si posíláte dopisy a fotky, tak ten vztah tam nějaký je a dokáţe se i nějak měnit. Kolikrát mám i výčitky z toho, ţe jsem nestihl napsat v termínu, abychom dodrţeli aspoň ty dva dopisy do roka. Takţe se pak tluču do hlavy a rychle to doháním, protoţe je to takový zvláštní, ale nechci, aby si myslel, ţe jsme třeba zapomněli, nebo tak. A jak jsem říkal, ţe nás chlapec po roce a půl začal informovat i o jiných věcech, neţ jenom o škole, určitě se ten vztah začal prohlubovat, nebo nevím, jak jinak bych to nazval.

96

T: Takže říkáte, že se váš vztah začal prohlubovat. Pokládáte to za změnu? R: Jo určitě je to pro nás změna. Je to prohloubení toho vztahu, určitej vývoj, takţe to určitě za změnu beru. Vlastně do teď jsem o tom ani tak nepřemýšlel a aţ teď si uvědomuju, ţe je to docela příjemný. Myslím si, ţe to je docela velká změna a pokrok, kdyţ se dítě se kterým jste v kontaktu jen přes dopisy otevře a začne psát i takový věci, který se týkají jeho rodiny a situace v jeho zemi. V čem Vás nyní Vaše adoptované dítě více informuje než zpočátku? R: Jo je to určitě to o rodině o čem jsem uţ mluvil. Psal vlastně, ţe má jenom matku, která je všechny tak tak uţiví. Píše, co všechno matka dělá. Samozřejmě o škole píše stále, co se tam naučil a jak ho to baví a tak, ale uţ se o tom zmíní jenom tak okrajově. Spíš se uţ teď častěji vrací k tomu, co dělá, kdyţ není ve škole, nebo kdyţ nemá povinnosti doma. Píše, jak si hraje s ostatníma děckama. Píše i tom, jaké má domácí povinnosti a tak. Taky, co dělá se sourozenci. Jak nahlížíte na možnost, že se můžete s dítětem společně setkat? R: Co já vím, tak moţný to je, navštívit ho v jeho zemi, ale charita to opět nějak extra nedoporučuje. Je teda pravda, ţe já jsem po tom nějak moc nepátral, protoţe já bych asi na takový dobrodruţství neměl čas a moţná i finance, ale na druhou stranu si myslím, ţe to je dobrá moţnost. Určitě jsou adoptivní rodiče, kteří chtějí své dítě z programu vidět nejen na fotkách a chtějí také vidět jeho prostředí, chcou jet tam, kde vyrůstá. Věřím tomu, ţe z určité zvědavosti by to člověk podstoupil. T: Myslíte si teda, že to je dobrý nápad dítě navštívit? R: Já si myslím, ţe jo. Je dobrý, ţe kaţdý se můţe sám rozhodnout, jestli by tohle chtěl nebo nechtěl podstoupit. Vím, ţe ty návštěvy v těchhle zemích se můţou dělat jen u nich. Jakoţe rodič přijede do jejich země, ale oni nemůţou přijet sem kvůli kulturním rozdílům, coţ je docela logický. T: Využil byste této možnosti? R: No já osobně asi ne. Jak jsem řekl, neměl bych na to čas, ani finance. Navíc já nevím, jestli bych to snesl, jako psychicky. Někdy mě stačí atmosféra těch dopisů, co od něj dostáváme. Kdyţ píše o tom, jak to tam vypadá a tak, tak nevím, jestli bych chtěl, nebo jestli bych zvládl to vidět na vlastní oči a zaţít to na tělo. Beru to prostě jako financování, jako podporu dítěte, které je daleko a v nepříznivých podmínkách. Myslím si, ţe to je podstata toho projektu a navíc si nedovedu představit, jak lidi v té komunitě reagují na lidi z venku. Nechtěl bych se

97

tam cítit, jako nějaký zvíře v zoo, na který všichni civí. Takţe já bych osobně tuhle sluţbu nevyuţil z těchhle důvodů. Vyhovuje mě to tak, jak to je. Jak a kam si přejete, aby se Váš vztah posouval? Jak a R: Tak náš vztah se posouvá, ale jenom v rámci dopisů. Jak jsem řekl, zemi bych nenavštívil z důvodů, o kterých jsme teď mluvili, takţe náš vztah se můţe posouvat a měnit jenom v rámci toho dopisování. Myslím si, ţe jsme na takové fajn přijatelné a přátelské cestě. Jako dva kamarádi, co se znají uţ několik let a sem tam si napíšou. Je to příjemný psát si a dozvídat se nový věci. Jako asi tam nejsou nějaký citový vazby, to bych neřekl, ale určitá forma otevřenosti tam skutečně je. Takţe jestli se náš vztah v dopisech bude ještě někam posouvat, nebo se bude ještě nějak vyvíjet, tak budu jenom rád. Jaká je Vaše představa vztahu poté, co ukončíte zasílání příspěvků? R: No je fakt, ţe jsem se ještě neinformoval, jak je to potom, kdyţ uţ skončí sponzorování. Já bych si třeba osobně s ním rád napsal i potom, co přestanu posílat peníze a potom, co vystuduje to, co chce. Chtěl bych i potom vědět, jak se má a jak se mu daří, jestli pracuje, jestli se dostal pryč z komunity, nebo tam zůstal. To je věc, kterou si musím zjistit, protoţe nějakej kontakt, i kdyby měl být jenom minimálně, bych s ním udrţet chtěl. T: Pane Tomáši, já Vám velmi děkuji za rozhovor. Přeji Vám hezký den a hlavně hodně úspěchů Vám a adoptovanému synovi. R: Moc děkuju, Vám taky. T: Nashledanou R: Nashledanou

98

99