Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav pedagogických věd. Pedagogika

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav pedagogických věd

Pedagogika

Eliška Vokřínková

Svěření dítěte do péče otce – případová studie Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Ondřej Bárta

2013

Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. V Brně dne 29. dubna 2013

............................................................. Eliška Vokřínková

Ráda bych touto cestou poděkovala svému dobrému příteli, který mi umoţnil realizaci výzkumu. Poděkování zajisté náleţí rovněţ vedoucímu této bakalářské práce Mgr. Ondřeji Bártovi. Děkuji mu za jeho odborné vedení, připomínky, cenné rady, ochotu, vstřícnost, trpělivost a podporu, která provázela vznik mé bakalářské práce.

OBSAH ÚVOD...................................................................................................................................... 4 1 RODINA............................................................................................................................... 5 1.1 Dnešní rodina................................................................................................................. 6 1.2 Neúplná rodina .............................................................................................................. 7 2 ROZVODOVOST ................................................................................................................ 8 3 SVĚŘOVÁNÍ DĚTÍ DO PÉČE ......................................................................................... 10 3.1 Formy péče o dítě po rozchodu rodičů ........................................................................ 12 4 VLIV OTCE NA DÍTĚ ...................................................................................................... 15 4. 1 Intelekt ........................................................................................................................ 17 4. 2 Chlapci a dívky ........................................................................................................... 18 4. 3 Delikvence .................................................................................................................. 19 4. 4 Autorita ....................................................................................................................... 19 5 METODOLOGIE ............................................................................................................... 20 5.1 Výzkumný problém ..................................................................................................... 20 5.2 Výzkumný cíl .............................................................................................................. 20 5.3 Výzkumné otázky ........................................................................................................ 21 5.4 Výzkumná metoda ....................................................................................................... 21 5.5 Vzorek, vstup do terénu ............................................................................................... 22 5.6 Technika sběru dat ....................................................................................................... 23 5.7 Analýza dat .................................................................................................................. 24 5.8 Anamnéza rodiny......................................................................................................... 25 5.8.1 Anamnéza domácností aktérů příběhu ................................................................. 25 5.8.2 Zaloţení rodiny ..................................................................................................... 26 5.8.3 Rozpad rodiny a průběh svěření dítěte do péče otce ............................................ 29 6 ANALÝZA A INTERPRETACE DAT ............................................................................. 32 6.1 Stát se otcem ................................................................................................................ 32 6.2 Rozhodnutí o výhradní péči......................................................................................... 34 6.3 Jsem na dítě sám .......................................................................................................... 35 6.4 Mateřský faktor versus otcovský faktor ...................................................................... 37 6.5 A co máma? ................................................................................................................. 38 DISKUSE .............................................................................................................................. 40

ZÁVĚR .................................................................................................................................. 41 POUŢITÁ LITERATURA .................................................................................................... 42 Elektronické zdroje ............................................................................................................ 44 PŘÍLOHA .............................................................................................................................. 45

ÚVOD V této práci jsem se rozhodla zabývat tématem svěřování dětí do péče jednomu rodiči. Nekladu si v ní však primárně otázku, proč se inklinuje ke svěřování dětí do péče matek, bude mě spíše zajímat, zda je tato praxe odůvodněná a obhajitelná. K výběru tématu pro tuto práci mě inspirovaly i osobní důvody, a to tehdy, kdyţ můj kamarád zaţádal o svěření dcery do své péče a bylo mu vyhověno, neboť matka není schopná se o dítě postarat. Otec dcerky měl a má pochybnosti o tom, zda dokáţe vychovat dítě. „Vţdyť přece k dítěti patří matka.“ Začala jsem si klást otázky. Skutečně by byla matka pro dítě lepší? Dokáţe se otec postarat o dítě stejně dobře jako matka? Jak se dokáţe vyrovnat s novou rolí a úkoly, které jej čekají? Jak důleţitý je vliv otce? V následujícím textu se pokouším na tyto otázky odpovědět. Práci jsem rozdělila na tři části, z nichţ v první, teoretické části práce nastiňuji charakteristiku rodiny v kontextu dnešní společnosti. Dále uvádím základní informace o rozvodovosti v České republice a předkládám faktory, které s tímto jevem souvisí. Zabývám se formami péče o dítě po rozvodu s ohledem na rozvoj dítěte a na vliv, které tyto formy péče na dítě mají. Poté uvádím výsledky některých studií, které dokazují, ţe otcové mají pozitivní vliv na vývoj dítěte. Druhá, empirická část mé bakalářské práce, je věnována pouţité metodologii, předkládám charakteristiku výzkumného vzorku a přibliţuji metody sběru a analýzy dat. V další části práce interpretuji výsledky analýzy dat a rozvíjím nad nimi diskuzi se závěrečným shrnutím. A konečně, v závěru práce předkládám seznam informačních zdrojů, ze kterých jsem čerpala. Pro svoji práci jsem vyuţívala jak monografií, tak elektronických zdrojů.

4

1 RODINA Abychom mohli mluvit o rozpadu rodiny, musíme se nejprve zmínit o rodině jako takové, o její definici a funkcích. Jednoznačná definice tohoto pojmu je však velmi problematická, jak uvádí například Výrost a Slaměník (1998). Odvíjí se od přístupů různých vědních disciplín. Jinou definici nabízí psychologie, jinou například právo nebo demografie. Rodina je však definována různě i z jednotlivých úhlů pohledu téţe vědy nebo v oblasti různých systémových přístupů. Na rodinu je například moţné také nahlíţet z hlediska funkčnosti, socializace, komunikace a tak podobně. (ibidem) V historickém kontextu byl základní význam slova rodina mnohem širší, neţ je chápán dnes. Aţ do přelomu 19. a 20. století bylo tímto pojmem označováno větší společenství lidí širokých příbuzenských vazeb, kteří sdíleli společný prostor, společně hospodařili a podléhali jedné autoritě (Moţný, 1990). Vazby, které drţely rodinu pohromadě, se do současnosti výrazně rozvolnily. V tradiční společnosti to byl hlavně rodový majetek a hospodářství, které se předávalo z generace na generaci. Vlivem industrializace tyto vazby postupně zanikaly a toto pouto rodiny jiţ tolik nespojovalo. Během průmyslové revoluce docházelo ke změnám ve fungování společnosti a současně se tak proměňoval i model rodiny. Začátkem 20. století se rodina přeměnila v rodinu moderní. (Helus, 2007) Moderní rodina je označována jako nukleární. Skládá se z monogamického manţelského páru a jeho vlastních nebo adoptivních dětí, ţijících v jedné domácnosti. V moderní rodině je dále kladen důraz na intimitu, individualizaci členů a na vztahy mezi jednotlivými členy rodiny (ibidem). Moţný (2011) ovšem upozorňuje, ţe v současnosti dochází ke změnám i v moderní rodině, kdy manţelství postupně ztrácí na důleţitosti a objevuje i jiné uspořádání rodin.

5

1.1 Dnešní rodina Běţně je rodina stále chápána jako základní jednotka lidské společnosti. Jednu z výstiţných definic tak uvádí například Sobotková: „Rodina je primárním kontextem lidské zkušenosti od kolébky aţ po hrob.“ (Sobotková, 2007, s. 11) Langmeier (in Výrost, 1998, s. 304) zase rodinu definuje takto: „Rodina je institucializovaná biosociální skupina vytvořená přinejmenším ze dvou členů odlišného pohlaví, mezi nimiţ neexistují pokrevní pouta, a z jejich dětí.“. Ačkoli Moţný (1990) označuje slovem „rodina“ manţelský pár s dětmi, Sobotková (2007) uvádí, ţe o rodině můţeme mluvit jiţ za těch okolností, kdy mezi jedinci existují silné a kontinuální psychologické a emocionální vazby, a to i tehdy, pokud se jedná o nesezdaný pár nebo například náhradní rodinu, coţ je v dnešní společnosti jevem stále častějším. Moţný (2011) uvádí některé, v dnešní společnosti stále výraznější trendy. Kromě toho, ţe v populaci narůstá zastoupení samostatně ţijících jednotlivců (tzv. singles) i párů, které se rozhodly nemít děti vůbec, klesá počet dětí v rodinách, a natalita se tak sniţuje pod reprodukční úroveň. Stoupá také počet nesezdaných párů a s tím související procenta dětí narozených mimo manţelství. Narůstá tak mnoţství takzvaných neúplných rodin. Vlivem rozvodů a opakovaně uzavíraných manţelství se zvyšují počty dětí, které vyrůstají v daleko proměnlivějším a nestabilnějším prostředí, neţ tomu bylo dříve. (Helus, 2007) Výrost (1998) uvádí další znaky typické pro současnou českou rodinu, jakými jsou například nízká důvěra v trvalost vztahu, z čehoţ plyne pokles sňatečnosti a naopak zvyšující se výskyt souţití takzvaně na psí kníţku nebo také souţití na zkoušku. Manţelství je dnes bráno jako něco, co lze snadno ukončit, poněvadţ jiţ bylo překonáno určité společenské stigma, které bylo s rozvody spojováno. Dalším znakem jsou změny v reprodukčním chování a to zejména odkládání rodičovství. Jsou omezovány kontakty mezi členy rodiny v důsledku současného ţivotního stylu a orientace spíše na materiální hodnoty. Vzrůstá míra zaměstnanosti a vzdělanosti u ţen a péče o děti je tak stále častěji přenechávána dalším institucím (škola, školka, jesle) a vlivům (média). Dříve panoval názor, ţe péči o dítě dokáţe převzít a plnohodnotně suplovat vliv kolektivu a výchovných institucí. Vazby v rodině se ovšem tímto vlivem oslabují.

6

1.2 Neúplná rodina Neúplnou rodinu Matějček (1975) definuje jako rodinu, kterou tvoří pouze jeden z rodičů a jeho nezletilé děti. Neúplná rodina není jevem jen moderní společnosti, ale vyskytoval se jiţ v tradičních společnostech. Rodily se děti nemanţelské, jeden z rodičů odešel od rodiny a podobně. Nejčastější příčinou rozpadu rodiny ovšem bývalo úmrtí jednoho z rodičů. To je v současnosti poměrně vzácné, neboť úmrtnost se díky rozvoji lékařských technologií a zvýšení kvality ţivotní úrovně sníţila, a tudíţ klesl počet vdov, vdovců a sirotků (Matějček, 1986). Příčin vzniku neúplné rodiny je dnes naopak více. Úplná rodina buď vůbec nevznikne (případ svobodných matek, které ţijí samy se svým dítětem), nebo zanikne, a tím přestane plnit svoji funkci. (Moţný, 1990). Počet neúplných rodin s ekonomicky závislými dětmi od 90. let stoupá. Podle Českého statistického úřadu (2013) se tento počet od roku 1995 zvýšil téměř o polovinu. Příčiny tohoto trendu je moţno hledat hlavně ve vzrůstajícím počtu rozvodů. Dalším významným aspektem je rozchod nesezdaného páru (Dudová & Hastrmanová, 2007). V roce 2003 činil počet dětí narozených mimo manţelství 23 % (Rabušic in Sobotková, 2007). V devadesáti procentech domácnosti neúplných rodin pak tvoří ţeny s ekonomicky závislými dětmi (ČSÚ, 2013).

7

2 ROZVODOVOST Ještě před dvaceti lety byla úhrnná rozvodovost (tedy podíl manţelství, která by se rozpadla při zachování intenzity rozvodovosti podle délky trvání manţelství v určitém roce) na úrovni zhruba 35 % a v průběhu let se postupně stále zvyšovala. Od roku 2008 pak úroveň rozvodovosti atakovala jiţ hladinu 50 %, které dosáhla v roce 2010. V následujícím roce se sice sníţila na 46,2 %. (ČSÚ, 2011) Dluţno však poznamenat, ţe na stoupajících procentech rozvodovosti se v posledním desetiletí podílí i klesající intenzita sňatečnosti (mezi lety 2002 a 2010 se počet uzavřených manţelství sníţil o 11 %) (ibidem). Z úhrnu rozvedených manţelství se pak v roce 2010 ve více neţ 57 % případů jednalo o rozvod manţelství s nezletilými dětmi. Jen v tomto roce tak přišlo o přítomnost jednoho z rodičů celkem 26 483 dětí. (ČSÚ, 2011) Je třeba však vzít do úvahy, ţe tato čísla se týkají pouze rozvedených manţelství, nikoli rozpadlých nesezdaných párů s dětmi. Ve více jak 90 % vytváří neúplné domácnosti závislé děti s matkami (ČSÚ, 2013). V 70. letech byly provedeny studie zabývající se neúplnými rodinami, které tvořily matky se svými závislými dětmi. Bylo zjištěno, ţe ve 42 % případů se matky o děti starají výhradně samy (případně s pomocí rodičů (22 %). Ve 27 % participuje na výchově a péči o dítě nový partner a pouze v 6 % případů se na péči podílí otec dítěte. (Matějček, 1992) Jaká je situace okolo rozvodu z hlediska dětí? Rodina je pro dítě nezastupitelným místem a má ústřední význam pro duševní vývoj dítěte. Prostřednictvím rodiny se dítě seznamuje s normami a hodnotami společnosti. (Langmeier & Matějček, 2011) Rozvod rodičů je pro dítě událost psychicky velmi náročná, je vţdy velkou zátěţí a má pro děti škodlivé důsledky. Smith (2004) uvádí, ţe většina dětí by si spíše přála zůstat v úplné rodině, kde byly na původní situaci adaptovány, neţ aby se musely vyrovnávat s novou situací, kdy jeden z rodičů chybí. I statistiky z různých retrospektivních studií vykazují v souborech dětí vyšetřovaných a léčených pro různé psychické poruchy zvýšené procento neúplných rodin, coţ ukazuje na význam rodinného rozpadu pro vznik deprivačních poruch (Langmeier & Matějček, 2011). Přesto však je otázkou, zda míra těchto důsledků vţdy nutně převáţí problémy vznikající při setrvávání v patologických vztazích v rodině. Je totiţ třeba vzít v úvahu, ţe rodič dítěte, který podává ţádost o rozvod, většinou dospěje k tomuto rozhodnutí aţ v případě, kdy situace v rodině a mezi rodiči uţ spíše zdravý psychický vývoj dítěte ohroţuje, neţ aby byla pro jeho rozvoj prospěšná. Sobotková (2007) totiţ poukazuje na to, ţe děti se vyvíjejí lépe ve fungující rodině s jedním rodičem, neţ

8

v úplné, ale nefunkční rodině. Po rozvodu má tak dítě šanci dostat se do klidnějšího prostředí. (Matějček, 1992) Zejména záleţí na kvalitě vztahu rodičů po rozchodu a jejich schopnosti se dohodnout.

Je důleţité, aby partneři dali přednost potřebám dětí před

osobními averzemi. Jsem toho názoru, ţe oblast psychického působení na děti je velmi sloţitá a záleţí, z kterého úhlu pohledu se na danou problematiku díváme. Odpověď na otázku, je-li pro dítě lepší ztratit jednoho z rodičů, nebo vyrůstat v patologicky náročném prostředí plném konfliktů, není jednoznačná a podle mého mínění je třeba posuzovat kaţdý jednotlivý případ ve své jedinečnosti a kontextu. Dítě nelze zcela ochránit před rozvodem jeho rodičů a před důsledky, které to pro ně přináší. Vhodnou právní úpravou však lze, alespoň do určité míry, sníţit nepříznivé dopady rozvodu. Určitou snahou ochránit dítě před negativními vlivy souvisejícími s rozvodem je novela zákona o rodině, která oddělila řízení o úpravě poměrů nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu od rozvodového řízení. Podle § 25 Zákona o rodině (Holub, 2011) „Manţelství nelze rozvést, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu, které vydá soud v řízení podle § 176 občanského soudního řádu.“

9

3 SVĚŘOVÁNÍ DĚTÍ DO PÉČE Jak jsem jiţ výše zmínila, je stálou a přetrvávající skutečností fakt, ţe i přes formální rovnost ve více neţ 90 % případů bývá dítě svěřeno po rozvodu do péče matky a pouze 8 % do péče otce. Zbylé 2 % jsou svěřeny do péče jiných osob. (Dudová, 2008) Existuje několik objasnění tohoto jevu. Jeden pohled vysvětluje tuto skutečnost tím, ţe svěřovat děti do péče matek je běţně uţívaná politika soudů, které jsou ovlivněny starými předsudky a společenským územ, kdy slovo „rodina“ je spojováno se ţenou a jejím mateřstvím. Navíc v úplných rodinách matky většinou zastávají kaţdodenní péči o děti a soudci tedy předpokládají, ţe pokud svěří dítě do péče matky, zachovají tím určitou kontinuitu. (ibidem) Samková (2004) píše, ţe podle názoru soudců soudy rozhodují o svěření dítěte do péče spravedlivě s přihlédnutím k různým šetřením a znaleckým posudkům, ovšem v případě, ţe otec o svěření dítěte do péče vůbec poţádá. Soudci totiţ upozorňují, ţe aţ 80 % otců neţádá o svěření dítěte či o alternativy v podobě společné nebo střídavé péče buď proto, ţe o takové moţnosti ani neví, nebo otcové rezignují a ţádost o svěření dítěte do péče vzdají jiţ předem s tím, ţe mohou bojovat pouze o úpravu styku s dítětem a o výši alimentů. Na jednu stranu je pro ně pohodlnější přenechat péči o dítě matce, na druhou stranu si mnohdy ani netroufnou o svěření dítěte do péče poţádat, neboť ţádá-li o svěření dítěte do péče muţ, bývá to vnímáno okolím jako něco neobvyklého a zároveň vyvstávají pochybnosti a otázky, jaké důvody jej k tomu vedou. Stává se totiţ, ţe muţ ţádá o svěření dítěte do péče i proto, aby se pomstil své bývalé partnerce, nebo aby například dosáhl lepšího majetkového vyrovnání, nebo se vyhnul vyţivovací povinnostem (Warshak, 1996). Další příčina tkví ve skutečnosti, ţe z obou partnerů je to většinou muţ, kdo odchází z původní domácnosti, a tudíţ nebude moci poskytnout dítěti potřebné zázemí s bydlením (Holub, 2011). Obecně vzato myšlenka, ţe starat se o dítě a pečovat o ně je „ţenská práce“, mizí z naší kultury jen velmi pozvolna. Odpovědnou za fungování rodiny jako instituce tedy vnímá společnost v prvé řadě ţenu a je stále ještě neakceptovatelné, aby tomu bylo jinak. Pokud v nějakém případě není dítě svěřeno do péče matky, vnímá ji okolí podle Samkové (2004) jako patologickou, problematickou osobu, protoţe jinak by jí bylo dítě přece svěřeno. Je-li tedy dítě svěřeno do péče otce, cítí se matka natolik znemoţněna, ţe většinou mění své bydliště a zaměstnání, aby se vyhnula tlakům ze strany svého okolí. Matějček

10

(1975) sice tvrdí, ţe pokud s dětmi zůstane muţ, je jeho čin vţdy hodnocen kladně, ale dle mého názoru velice záleţí na okolnostech, za jakých došlo k rozpadu rodiny. Je jistě rozdíl mezi vdovcem s dětmi, který vzbuzuje ve svém okolí soucit, a muţem bojujícím o dítě s jeho matkou. V tomto případě budí jeho zájem o dítě v okolí spíše nepochopení a lidé připisují zájmu otce o dítě různé podezřelé, temné motivy. Podle studií, které se zabývaly tímto tématem, však bylo prokázáno, ţe většina otců prostě má se svými dětmi silný a intenzivní vztah a touţí po udrţení těchto vztahů i nadále (Warshak, 1996). Poslední studie zabývající se péčí o dítě po rozvodu byla provedena na začátku 80. let, kdy bylo zjištěno, ţe své bývalé manţelce pomáhalo s výchovou dětí pouze 6 % muţů. Občasný nebo nepravidelný styk se svým dítětem mělo 37 % otců. Za zmínku také stojí, ţe 18 % otců nakonec ztratilo s dítětem jakýkoli kontakt. (Matějček in Dudová & Hastrmanová, 2007) Tyto údaje je však třeba brát s rezervou vzhledem k tomu, ţe novela zákona o rodině z roku 1998 dala vzniknout institutu střídavé a společné péče, čímţ dala větší prostor muţům v péči o své děti. Existuje tak reálný předpoklad, ţe pod vlivem těchto právních úprav se procenta otců majících s dětmi pravidelný kontakt zvýšila, nelze však očekávat, ţe by se tato čísla nějak dramaticky změnila. Vyvstává proto otázka, proč otcové mizí ze ţivota svých dětí, jestliţe je dítě svěřeno do výhradní péče matky (a ve většině případů se to tak děje). Otcové dětí po rozvodu přece nepřestávají existovat, kde tedy jsou? Rezignovali? To by byla škoda. Vţdyť odpovědnost muţe za výchovu dětí a fungování rodiny rozhodně není méně důleţitá neţ odpovědnost ţeny, i kdyţ je v určitém smyslu kvalitativně odlišná (Moţný, 1990). Muţi a ţeny jsou pro dítě zástupci vţdy jedné poloviny lidstva a jsou pozitivním potenciálem ke správnému rozvoji dítěte. Ztráta jednoho z rodičů (a to mnohem častěji otce neţ matky) je tedy odnětím velké příleţitosti k rozvíjení tohoto potenciálu daného pohlavím, který charakterizuje mateřskou a otcovskou funkci. (Matějček 1992)

11

3.1 Formy péče o dítě po rozchodu rodičů Výhradní péče matky nebo otce byla aţ do roku 1998 jedinou moţností v porozvodové péči o děti (Dudová & Hastrmanová, 2007). Novela zákona o rodině v tom roce však přinesla alternativu v podobě moţnosti střídavé nebo společné péče obou rodičů. Pečující rodič je také povinen podávat druhému rodiči pravidelné informace. Soudy, ale i rodiče tak dnes mají několik moţností, jak řešit podíly na výchově dítěte a po více neţ desetileté aplikaci je patrné, ţe se úpravy rodinných vztahů ve smyslu instituce společné nebo střídavé péče v mnoha případech osvědčily. Ze zjištění psychologů a psychiatrů vyplývá, ţe děti tyto úpravy většinou vítají, lehce se adaptují na novou formu péče a uspokojuje je bezproblémový kontakt s oběma rodiči. (Holub, 2011) Matějček (1992) uvádí formy péče s ohledem na vývoj dítěte. Nejoptimálnější je podle něj pro dítě z hlediska emocionální stability volné pokračování rodinného vztahu, resp. společná výchova obou rodičů. Toto lze realizovat zejména v rodinách, kde rodiče dítěte spolu komunikují, jsou schopni se domluvit a jejich vztahy nejsou nepřátelské. Rodiče se stýkají s dítětem na základě vzájemné dohody a soud v tomto případě nemusí vůbec rozhodovat. Takový model můţe např. fungovat tak, ţe otec bude vyzvedávat dítě ze školy a odveze ho do krouţků, coţ můţe ulehčit matce dítěte, která ještě bude mít večer čas a energii se dítěti věnovat. V soudní praxi je však tento model spíše modelem teoretickým, jímţ byla myšlena úprava vztahů mezi rozvedenými manţely, kteří však i nadále sdílejí společnou domácnost. S touto úpravou se příliš často nelze setkat právě kvůli setrvání ve společné domácnosti (Holub, 2011). Další moţností úpravy péče o dítě je jiţ výše zmiňovaná střídavá péče obou rodičů. Tato forma péče o dítě spočívá v tom, ţe o dítě je pečováno v přesně vymezeném období jedním a posléze druhým rodičem. Délka pobytu můţe být stanovena různě, ale zjištění z praxe ukazují, ţe většině dětí nejvíce vyhovuje spíše kratší období střídání pobytu u kaţdého z rodičů (ibidem). Střídavá výchova je velmi diskutovaným tématem, které přinesla velká novela zákona o rodině. Ozývají se kritické hlasy, ţe dítě potřebuje stálé prostředí a neustálá změna je stresuje. Průchová (2002) upozorňuje na moţné argumenty proti střídavé péči. Uvádí, ţe dítě nebude mít skutečný domov a rodiče si budou dítě kupovat a současně je ovlivňovat proti druhému rodiči. Dítě tak bude muset lavírovat mezi dvěma znesvářenými stranami a pokrytecky bude jeden čas přitakávat jednomu a posléze druhému z rodičů. Dále upozorňuje na problém s odpovědností za dítě, kdy za ně budou zodpovídat „oba a nikdo“. Upozorňuje však také, ţe vůči těmto námitkám byly provedeny srovnávací studie dětí ve 12

střídavé a ve výhradní péči, které neshledaly významný rozdíl. Naopak děti ve střídavé péči prokazovaly vyšší míru sebeúcty. Závěry tedy ukazují, ţe vliv střídavé péče není pro děti tak nepříznivý, jak se předpokládá. Ačkoli děti utrpěly trauma z rozpadu rodiny, nemusely se potýkat se ztrátou jednoho z rodičů. (Warshak, 1996) Myslím si, ţe pro dítě je nesmírně důleţité neztratit kontakt, udrţet si blízkost obou rodičů a čerpat z kvalit obou z nich. „Svěření dítěte do střídavé výchovy obou rodičů má své přednosti, ale také svá rizika a mělo by být chápáno pouze jako jeden ze způsobů hledání a ověřování optimální cesty, jak zajistit současně právo dítěte ţít s oběma svými rodiči a být jimi vychováváno, a současně právo rodičů na plný a hodnotný výkon jejich rodičovské zodpovědnosti.“ (Holub, 2011, s. 69) Rozhodnutí o svěření dítěte do střídavé péče vyţaduje a předpokládá vyspělost, toleranci mezi rodiči a také ochotu a vůli k domluvě. Rodiče by si měli být vědomi důleţitosti a nepostradatelnosti toho druhého rodiče pro dítě. Ačkoli je moţné rozhodnout o svěření dítěte do střídavé péče i přes nesouhlas jednoho z rodičů, je vţdy lepší, pokud soudy v této otázce schvalují předloţenou dohodu rodičů, neboť jiţ to napovídá zdárný budoucí vývoj v uspořádání porozvodových vztahů. Další podmínkou je blízkost bydlišť obou rodičů, zejména pokud je dítě povinno školní docházkou, aby nebyly narušovány a přerušovány vazby v jeho sociálním prostředí. Jak jsem uvedla výše, výhradní péče byla do roku 1998 jedinou moţností v porozvodové péči o dítě. Dnes podle § 50 Zákona o rodině (Holub, 2011) „Neţijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu a nedohodnou-li se o úpravě výchovy a výţivy dítěte, můţe soud i bez návrhu rozhodnout, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má kaţdý z rodičů přispívat na jeho výţivu.“ Soud v tomto případě zkoumá, u kterého z rodičů by byly lepší podmínky pro výchovu dítěte. Nepohlíţí se pouze na materiální zabezpečení dítěte, ale také na to, který rodič má větší předpoklady k výchově a péči o dítě. V praxi jsou poté děti svěřovány převáţně matkám, zejména pokud jsou útlého věku, neboť se soudy domnívají, ţe by otcové nebyli schopni naplňovat citové potřeby dítěte tohoto věku a nebyli by schopni zvládnout péči o ně. Teprve s přibývajícími lety dítěte rostou příznivé podmínky pro zapojení otce do výchovy. (ibidem) Ačkoli je svěření výchovy do výhradní péče otce moţné, v naší společnosti je tato forma realizována jen velice výjimečně. Soudy k tomuto kroku většinou přistupují aţ v okamţiku, kdy je matka z nějakého váţného důvodu přímo zbavena rodičovských práv nebo je pro dítě vysloveně ohroţujícím elementem (například pro alkoholismus). Přitom podle Warshaka (1996) otcové obecně jsou schopni se o dítě dostatečně postarat, a dokonce jsou snad muţi s dětmi ve výhradní péči spokojenější neţ matky. 13

„Otcové lépe zvládají chování dětí. Zátěţ vyplývající z výhradní péče je značně menší, kdyţ nemusíte s dětmi stále zápolit.“ (Warshak, 1996, s. 88) K této skutečnosti ale přispívá zřejmě i to, ţe otcové s výhradní péčí nemívají většinou takové finanční potíţe, jaké trápí matky v obdobné situaci. Matky samoţivitelky uvádějí totiţ mezi stresujícími faktory svého ţivota finanční starosti na prvním místě. Musím konstatovat, ţe úprava poměrů nezletilých dětí v podobě výhradní péče jednoho z rodičů (matky) je nejrozšířenějším a nejvíce uţívaným řešením, jak dokládá například Samková (2004) ve svém článku o trendech ve svěřování dětí do výhradní péče jednomu rodiči. V tomto případě soudy poté rozhodují o tzv. úpravě styku rodiče s nezletilým dítětem, kdy nejčastější a dá se říci standardní formou je předepsaný styk s dítětem 1x za 14 dní. Z novějších moţností bych zde také chtěla zmínit i skutečnost, ţe Nejvyšší soud vydal sjednocující stanovisko, ve kterém uvádí, ţe ve výjimečných případech, kdy nelze dosáhnout kontaktu rozvedeného rodiče s dítětem například pro velkou geografickou vzdálenost, nemoc a podobně, můţe být styk s dítětem nahrazen multimediálně (například pomocí aplikace Skype) nebo telefonicky (Právní informační systém, 2013). Matějček (1992) klade tuto formu styku danou přesným časovým rozvrhem a pravidly, jeţ musí všichni bez výjimky dodrţovat z psychologického hlediska aţ na poslední místo. Také podle Warshaka (1996) je tato forma pro dítě nepřínosná a přímo frustrující. Uvádí, ţe zatímco pro dospělého člověka ubíhá čas daleko rychleji, pro děti jsou dva týdny čekání na jednoho ze svých rodičů velmi zdlouhavé. Po celou dobu dětství kaţdý měsíc opětovně čekají, kdy se s druhým rodičem konečně uvidí, aby se s ním po několika hodinách opět musely rozloučit. V tomto umělém časovém reţimu vztah mezi dítětem a „víkendovým“ rodičem (nejčastěji tedy otcem) nestačí vytvořit dost pevné základy k tomu, aby zůstal hlubokým a vřelým. „Dva dny za 14 dní neposkytují prostor pro plnění rodičovské a výchovné funkce. I z angaţovaného otce se posléze stává občasný společník pro zábavu. Děti nemohou mít prospěch z jeho výchovného působení.“ (Černá, 2001, s. 38) Kromě toho se nezřídka vyskytuje situace, kdy bývalá manţelka aktivně brání stanovenému kontaktu dítěte s otcem, aniţ by existoval konkrétní objektivní důvod, proč by se kontakt neměl realizovat. V té chvíli se muţ jako rodič ocitá v nevýhodě, jeho právo na styk s dítětem bývá v reálu obtíţně vymahatelné a další soudní jednání bývají těţkopádná a časově náročná. (Dudová, 2008; Bakalář, et al., 2006)

14

4 VLIV OTCE NA DÍTĚ V předchozí kapitole jsem popsala, jaká je realita v péči o dítě po rozchodu rodičovského páru. Soudy většinou svěřují děti do výhradní péče matek a otcům je ponecháno pouze právo návštěv. Jen v minimu případů soud rozhoduje o střídavé péči. Jak jsem jiţ zmínila, soud rozhodne o svěření dítěte do výhradní péče otce většinou jen tehdy, kdyţ je matka nějakým způsobem nefunkční, například pro alkoholismus, a je jí prokázáno zanedbávání povinností vůči dítěti. (Holub, 2011) Dnešní vnímání pojmu rodina totiţ tvoří hlavně přirozené spojení „děti a matka“. Postavení muţe jakoţto důleţité součásti rodiny se často smrskává na roli materiálního ţivitele (Dudová & Hastrmanová, 2007). Muţi jsou na tuto roli zvyklí, ostatně všeobecná názorová atmosféra formuje muţe v tomto směru jiţ od dětství. Obraz rodiny a rodinného uspořádání s centrální pozicí ţeny - matky ve výchově dětí se vytvořil aţ relativně nedávno. Vţdyť například v antickém období měli muţi nad svými dětmi absolutní moc, měli právo je prodat do otroctví nebo je i zabít, zatímco matky vůči svým dětem neměly práva prakticky ţádná. Ve středověku byl tento postoj stále udrţován, křesťanství pasovalo muţe do role ochránce rodiny a dětí. Ve feudální společnosti byl muţ pánem domu a hospodářství, měl v rodině přirozenou autoritu. Postupný přesun v postavení v rodině nastával s průmyslovou revolucí, kdy otcové odcházeli za prací a ţenám zbyla úloha pečovat o děti a rodinný krb. Singly (2000) rovněţ zmiňuje rostoucí důleţitost vzdělání, které poté zajišťovalo uplatnění na pracovním trhu. Autoritu otce a jeho rozhodovací kapitál tedy převzala míra vzdělanosti jeho dětí. Dalším prvkem, který pomohl přehoupnout misky vah na stranu matek, byla Freudova psychoanalýza, která vztahu matka – dítě přikládala nesmírnou důleţitost a otce téměř vyloučila ze ţivota dítěte. Od počátku dvacátého století se tedy začal budovat kult mateřství. (Warshak, 1996) Postupná emancipace ţen navíc začala vytlačovat muţe i z dosavadních pozic. Ţeny jsou ekonomicky soběstačné, vychovají děti samy a bez otce si poradí. Role muţe coby ţivitele rodiny jiţ není podstatná. V literatuře se často zmiňuje krize muţství a s ní spojená krize otcovské role. Muţi si nedokáţou najít smysluplné místo v rodině. (Dudová, 2008) Pokud bychom měli zajít aţ do extrému, můţe vznikat dojem, ţe ţeny vlastně muţe aţ tak příliš nepotřebují. Povaţuji za paradoxní, ţe ačkoli ţeny bojují za rovnoprávnost muţů a ţen, v oblasti porozvodové péče o dítě se stále upínají k zastaralým stereotypům a aţ sentimentálním výkřikům o neodlučitelnosti dítěte od matky.

15

Otcové opravdu mívají ke svému dítěti poněkud sloţitější cestu. Například jejich schopnost vnímat a reagovat na potřeby dětí můţe být zpočátku sníţena (Matějček, Pokorná, & Karger, 2004). Nejsou hned biologicky a psychicky naladěni na dítě jako matka. Ta se totiţ můţe s dítětem lépe sţít jiţ během těhotenství a uţ sám porod je pro matku a dítě velice intimní a sbliţující okamţik. Také hormonální změny v těle matky v průběhu těhotenství i dále po porodu ovlivňují její chování k dítěti. Není to však argument pro to, ţe by otcové nebyli schopni a ochotni pečovat o své děti. Ţeny se také nerodí s genetickým základem pro schopnost přebalovat děti. A naopak i muţi umí „mateřsky“ pečovat jiţ o kojence. Mateřské chování není dáno jen matkám, ale lidskému druhu jako celku. Výzkumy prokázaly (ibidem), ţe muţi a ţeny reagují na dětské úsměvy i pláč shodně. Instinktivně mluví na dítě vyšším hlasem, staví se do vhodné vzdálenosti, aby je dítě vidělo atp. Dlouhá léta se vycházelo z předpokladu, ţe u novorozenců je vytvářeno jen jedno „základní pouto“ a to právě s matkami (např. Bowbly in Langmeier & Matějček, 2011). Mnoho studií novorozenců a nemluvňat se pak týkalo pouze vztahu matek a dětí (Burgessová, 2004). Například Langmeier s Matějčkem (2011, s. 139) uvádí, ţe „v prvém období je to za normálních podmínek matka, která dítě nejen ošetřuje, ale dává mu i první intenzívní podněty emoční, kdy je chová, laská, směje se na ně a hovoří k němu. Role otce jako jistého vzoru chování i jako zdroje jistoty a autority stoupá v pozdějším věku.“ Další studie však toto přesvědčení vyvracejí (Berger & Gravillon, 2001; Burgessová, 2004; Le Camus, 2002; Warshak, 1996), kdyţ uvádějí, ţe kojenci tvoří citové svazky i se svými otci přibliţně ve stejnou dobu, kdy se vytvářejí citová pouta dětí k matkám. Dítě navíc vnímá jako matku tu osobu, která se o něj mateřsky stará a pečuje o ně. Nemusí to být tedy jeho biologická matka (Matějček, Pokorná, & Karger, 2004; Maříková, 2009). Dosud nebylo provedeno dostatečné mnoţství výzkumů, které by se zaměřovaly na osamělé otce, ačkoli se počty svobodných otců postupně rozšiřují. Pokud totiţ ţije muţ se ţenou a tvoří rodičovský pár, mají muţ a ţena role rozděleny a jednají s dítětem odlišně. Singly (2000) sice popisuje rozdíly ve vnímání rodičovské role muţů a ţen, kdy otcové spíše pociťují potřebu více pracovat, a tedy se vyskytovat mimo domov, aby se postarali o materiální zabezpečení dítěte, zatímco matky o dítě pečují fyzicky, Sobotková (2007) však upozorňuje na studie prokazující, ţe otcové, kteří jsou jedinou pečující osobou, vykazují spíše mateřské chování. To znamená, ţe muţi mají předpoklady se o dítě starat kvalitativně stejně jako matky, ačkoli to mohou dělat jiným způsobem. Naopak řada studií sledující svobodné matky dokazuje některé jejich obtíţe v péči a výchově dětí, se kterými se matky neumí vyrovnat a nedokáţou samy kompenzovat nepřítomnost druhého partnera (ibidem). 16

4. 1 Intelekt Dá se říci, ţe mateřství a otcovství vyjadřuje dva různé přístupy k dítěti a jeho výchově. Zatímco muţ více podněcuje v dítěti zájem o okolní svět, matka naopak podporuje hlavně pocity důvěry a bezpečí. Ţena vede s dítětem dialog zaměřený spíše emocionálně, je s ním také více citově svázána a více se s dítětem ztotoţňuje, bere je jako svoji součást. Dokáţe lépe odhadnout, co dítě proţívá. Otec poskytuje svému dítěti hlavně fyzicky podněcující kontakty, představuje mu skutečný svět, připravuje je na realitu. Tento vliv je ohromně důleţitý, protoţe pokud by matka dítě stále jen přemrštěně chránila, mělo by to negativní vliv na jeho vývoj. (Poli, 2010) Warshak (1996) zmiňuje studii Henryho Billera, ze které vyplývá, ţe pevný vztah mezi otcem a dítětem, a to jiţ od novorozeneckého období, má pozitivní vliv zejména na vývoj intelektu a kognitivních schopností. Otcovský vliv dokáţe podněcovat rozvoj inteligence, tvořivosti a motivace. Otcové například na rozdíl od matek pouţívají sloţitější slova, kdyţ s dětmi komunikují. To má za následek, ţe jsou děti nuceny pouţívat přesnější a bohatší slovník, aby jim otec rozuměl. Muţi si s dětmi také více a jinak hrají - hru komplikují, čímţ podněcují dítě, aby hledalo řešení (Berger & Gravillon, 2011). S kvalitou vztahu otce s dítětem pak také souvisí míra touhy dítěte po lepším vzdělání (Burgessová, 2004).

17

4. 2 Chlapci a dívky Warshak (1996) uvádí určité rozdíly ve vlivu otce na vývoj kognitivních schopností u chlapců a u dívek. Intelektový rozvoj chlapců otcové posilují více hrou, soustředěnou pozorností a fyzickými stimuly, zatímco u dívek je to zejména slovní stimulace jako vyprávění nebo také chvála. Např. u středoškolských studentek s vynikajícími analytickými schopnostmi byla zjištěna vysoká pravděpodobnost blízkého a pozitivního vztahu s jejich otci, kteří je systematicky podporovali a chválili. Za závěrů studií Billera a Salterové (In Warshak, 1996) také vyplývá, ţe vřelý vztah dcery a otce vede k vývoji nezávislosti, autonomie a úspěšnosti. Warshak (1996) také upozorňuje na fakt, ţe tak jako matky nedokáţou dát synům muţskou sebedůvěru, tak ani nemohou vést dcery k pevné důvěře ve vlastní atraktivnost vůči muţům, neboť to je převáţně úloha otce. Dceřin vztah s otcem reprezentuje první kontakt s muţskou mentalitou. Pokud otec bude dceru hodnotit pozitivně, bude se tak také sama vnímat a naopak, pokud bude otec povaţovat dceru za neatraktivní, bude se dívka hodnotit v jeho souladu s jeho pohledem. Partnerské vztahy dívek jsou tedy ovlivněny tím, jakou podobu měl vztah otce a dcery. Některé studie dokazují (Matějček, 1992; Vágnerová, 2005), ţe matky ţijící samy se synem jej často stylizují do role partnera nebo důvěrníka. Také často (byť třeba jen podvědomě) potlačují muţskou identitu syna a snaţí se ji oddálit. Chlapec se pak cítí méně muţsky a také tak méně výrazným způsobem jedná. Tím se však zhoršují podmínky pro přijetí dítěte mezi jeho vrstevníky. Otec je totiţ pro dítě přirozeným muţským identifikačním vzorem, který je pro dítě důleţitý aţ do období adolescence, má silný vliv na vytváření jeho osobnosti. Pokud tento vzor chybí, následují často problémy v socializačním vývoji.

18

4. 3 Delikvence Langmeier a Matějček (2011) uvádí, ţe dítě, které vyrůstá bez otce, postrádá důleţitý vzor, který je zvláště u chlapců podstatný pro regulaci chování. Takové dítě je často neukázněné a agresivní. Byla objevena souvislost mezi nedostatečným vztahem otce se synem a jeho sklonům k delikvenci. Podle studie z roku 2002, kterou zveřejnila National Fatherhood Initiative (2011), bylo například prokázáno, ţe 39 % vězňů ţilo v rodině pouze s matkou. Podle Warshaka (1996) u typického delikventa vztah k otci neexistuje vůbec nebo je velmi narušený či slabý. Ze studií O´Neillové (in Bakalář, 2006) vyplývá, ţe dívky, které ţijí pouze s matkou, začínají se sexuální aktivitou dříve a častěji se stávají nezletilými matkami a také se zvyšuje dispozice k uţívání drog. Sobotková (2007) uvádí, ţe samozřejmě záleţí i na dalších faktorech, jako je například ekonomická situace dítěte ţijícího s matkou, která bývá často slabší nebo také nevyřešený konflikt a pocit odmítnutí ze strany otce.

4. 4 Autorita Společnost a kultura dává dosud více autority muţům. Snad i z tohoto důvodu má otcův zákaz pro děti větší význam a váhu neţ zákaz matky. Děti mají k otcům větší respekt a připisují jim větší autoritu. Warshak (1996) píše, ţe v oblasti zvládání chování dětí mají lepší výsledky otcové. V domácnostech matek s výhradní péčí, které tolik netrvají na svých příkazech a zákazech, bývá méně důsledná výchova, kdy dětem jejich chování prochází a vede ke kázeňským problémům. Naproti tomu otcové s výhradní péčí, i přes zvýšenou mírnost (například z důvodů snahy ulehčit dítěti situaci po rozvodu nebo ztrátě matky), bývají odolnější vůči manipulaci ze strany dětí. „Obecně se má za to, ţe otec dětem „nesleví“ tolik jako matka, ţe jim neodstraňuje z cesty překáţky a nevychází jim tolik vstříc.“ (Poli, 2010, s. 36)

19

5 METODOLOGIE Empirickou část jsem rozdělila do tří kapitol.

Metodologie výzkumu, ve které

představuji a přibliţuji metodologický postup, který jsem zvolila. Zde přibliţuji výzkumný problém, cíl výzkumu, metody sběru dat a způsob jejich analýzy a interpretace. V další kapitole se věnuji interpretaci výsledků výzkumu na základě analýzy rozhovorů a pozorování. V poslední kapitole shrnuji výsledky výzkumné sondy a rozvíjím nad nimi diskusi s přihlédnutím k dosavadním pohledům na daný jev.

5.1 Výzkumný problém Ve své práci jsem jako výzkumný problém stanovila otázku svěřování dítěte do výhradní péče otce. Po prozkoumání dostupné literatury musím konstatovat, ţe je tomuto jevu doposud věnovaná malá pozornost. Mnozí autoři se spíše zabývají otázkami svobodných matek a „svobodnému otci“ je vţdy věnována pouze okrajová pozornost v podobě jedné kapitoly nebo dokonce pouze odstavce (srovnej Langmeier & Matějček, 2011; Sobotková 2007). Myslím si však, ţe toto téma nebylo autory opomíjeno z nedostatku vědeckého zájmu či z ledabylosti, ale spíše proto, ţe tento jev se vyskytoval poměrně sporadicky a společnost a ani vědecká obec necítila dosud potřebu se této oblasti věnovat a důkladně ji zkoumat. V posledních letech však vzrůstá vlna tzv. „nových otců“ (srovnej Nesehnutí, 2008; Maříková, 2009), muţi se postupně „probouzejí“ a aktivně se začínají zajímat o budování kvalitního vztahu ke svým dětem. Za otce se ve sféře porozvodové péče staví zejména Warshak (1996) a u nás se tématem významu otce v ţivotě dítěte zabývá například Radka Dudová (2008), Petra Černá (2001) nebo také Eduard Bakalář (2002).

5.2 Výzkumný cíl Rozhodla jsem se prozkoumat okolnosti svěření dítěte do péče otci a zjistit pohled, názor a motiv muţů, kteří dospějí k rozhodnutí pečovat o dítě. Cílem je zjistit, co vše muţe ovlivňuje v jejich rozhodnutí, jak se vypořádávají s novou rolí, a také to, jaký je jejich vlastní pohled na oblast péče o dítě a problematiku porozvodového uspořádání péče o děti.

20

5.3 Výzkumné otázky Pro tuto práci jsme zvolila kvalitativní metodu výzkumu, viz níţe, a proto jsem výzkumné otázky koncipovala aţ po několika provedených rozhovorech, kdy se začala jasněji rýsovat jednotlivá témata, na které jsem se poté zaměřila a zkonstruovala tak výzkumné otázky, které zní: Co pro otce znamená být jedinou pečující osobou? Jak se staví k instituci výhradní péče o dítě? Jak vnímá absenci matky v ţivotě dítěte? Jak se vyrovnává s kaţdodenními starostmi o dítě? Jak se proměnil jeho vztah s dítětem? Uvedené otázky mě zajímaly a prostřednictvím výzkumu jsem se na ně snaţila nalézt odpovědi.

5.4 Výzkumná metoda Vzhledem k charakteru a povaze tématu jsem v praktické části své práce zvolila metody kvalitativního výzkumu, který se zaměřuje na interpretaci a hlubší prozkoumání daného jevu a získání co největšího mnoţství informací (Švaříček, Šeďová et al., 2007). Mým zájmem také bylo přinést nové pohledy na danou problematiku, coţ kvalitativní charakter výzkumu právě velmi dobře umoţňuje. V realizovaném výzkumu se věnuji konkrétní zkušenosti otce s procesem svěřování dítěte do výhradní péče a jeho pohledu na danou problematiku, a to na základě jeho individuální výpovědi. Je zřejmé, ţe data a výsledky není moţné a v tomto výzkumu ani vhodné zobecňovat na nějaké širší mnoţiny, ale to ani není záměrem.

21

5.5 Vzorek, vstup do terénu Původně jsem zamýšlela provést výzkum na vzorku, který by čítal nejméně šest respondentů, a to svobodných otců, kteří měli nebo mají ve své péči dítě mladší 7 let nejméně po dobu jednoho roku. Tato kritéria byla stanovena z pragmatických důvodů, zejména proto, ţe takto malé děti by ještě nemohly ovlivnit rozhodnutí soudu, a soudy tak rozhodovaly na základě jiných, „objektivních“ kritérií. Dále u tak malých dětí se předpokládají daleko větší nároky na péči a mě zajímala speciálně kategorie otců schopných postarat se o velmi malé, na péči rodiče ještě výrazně závislé dítě. Subjekty výzkumu jsem se rozhodla získat pomocí metody samovýběru (Miovský, 2006), která se mi vzhledem k povaze výzkumu zdála nejvhodnější, a to vyvěšením inzerátů v mateřských školách a na internetové síti na diskuzích pod články zabývající se tématy, která se nějakým způsobem týkala svobodných otců. Ovšem jiţ v průběhu získávání respondentů se ukázalo, ţe pro účely výzkumu by výběr byl příliš rozsáhlý, nesourodý a přesahoval by časově i informačně daný rozsah, který je určen pro bakalářskou práci. Rozhodla jsem se tedy zmenšit výběr a zaměřit se na zkoumání daného jevu z pohledu jedné rodiny. V průběhu výzkumu jsem sice objevila témata, která by byla vhodná k tomu, aby se dala zkoumat i na více respondentech, a zjištěná data by byla dle mého názoru velice zajímavá, ovšem vzhledem k omezeným časovým moţnostem jiţ nebyl prostor pro další nové hledání respondentů. Na druhou stranu by mi unikala komplexnost kaţdého jednotlivého případu, o kterou jsem nechtěla výzkum ochudit, a proto jsem zůstala u jiţ stanoveného plánu výzkumu. Nakonec jsem tedy záměrným výběrem zvolila jeden pro výzkum „vhodný případ“ (Švaříček, Šeďová et al., 2007), k němuţ vztahuji výzkumný problém. Nespornou výhodou bylo, ţe jsem se v tomto výzkumu mohla situovat do role „zasvěceného výzkumníka“ (ibidem), neboť k výzkumu dal souhlas respondent, který je současně mým známým a o jehoţ situaci jsem měla jiţ určité povědomí. Vstup do terénu jsem proto měla poměrně zjednodušený, neboť jsem respondenta navštěvovala jiţ dříve, ještě před zahájením výzkumu, a proto jsem se nemusela příliš obávat toho, ţe by moje přítomnost nějakým způsobem narušovala přirozenou atmosféru a moţnost zúčastněného skrytého pozorování vztahu otce s dítětem.

22

5.6 Technika sběru dat Při sběru dat jsem se rozhodla pro techniku rozhovorů a současně pro zúčastněné skryté pozorování, které jsem prováděla během návštěv v domácnosti respondenta (zaměřovala jsem se při něm zejména na chování respondenta k jeho dítěti.) Rozhovory probíhaly od prosince 2012 do března 2013 přibliţně v týdenních intervalech a kaţdý rozhovor trval přibliţně hodinu. Za účelem podrobného zmapování případu jsem se rozhodla pro vyuţití 2 typů rozhovorů. Prvním typem bylo nestrukturované interwiew respektive narativní interwiew (Miovský, 2006), kdy výzkumník podněcuje vhodnými otázkami respondenta k vyprávění. Obsah rozhovorů se tak přibliţuje biografickému designu nebo také metodě „life story“ (ibidem). Šlo mi zejména o to zmapovat určitou ţivotní etapu a zjistit, co předcházelo rozchodu rodičovského páru, jaký byl průběh procesu svěřování dítěte do péče otce a jak se situace poté vyvíjela. Proto se mi tato metoda, která umoţňuje zaměřit se na jev v jeho vertikální linii a zkoumat jeho vývoj (Švaříček, Šeďová et al., 2007), zdála pro můj výzkum jako nejvhodnější. Poté, co jsem na základě dvou provedených narativních interview zmapovala příběh respondenta, zachytila jsem jednotlivé jevy, na které jsem se zaměřila v dalších rozhovorech. Ty jiţ byly koncipovány jako polostrukturované a soustředily se na otázky týkající se jiţ jednotlivých témat. Schémata rozhovorů jsem koncipovala z výzkumných otázek a z informací, které jsem získala po provedení dvou narativních rozhovorů. Ty jsem poté převedla do tazatelských otázek srozumitelných pro respondenta. Rozhovory jsem vedla spíše nedirektivně, a pokud se v průběhu rozhovoru objevila nějaká další zajímavá témata, udělala jsem si o nich poznámky a do dalšího setkání jsem je zapracovala do tazatelských otázek nebo jsem se doptala přímo a připravené schéma pro chvíli odsunula stranou. Rozhovory jsem zaznamenávala na digitální diktafon a poté přepisovala v plném znění. Takových rozhovorů jsem provedla pět, tedy celkově jsem s respondentem provedla sedm rozhovorů v celkové délce 391 minut. První dva rozhovory jsem provedla v prosinci 2012 a další rozhovory probíhaly od ledna do března 2013. Vzhledem k tomu, ţe jsem vstupovala do známého prostředí a prováděla výzkum s respondentem, kterého znám dlouhodobě, snaţila jsem se o to, aby mé otázky byly co nejvíce objektivní. Protoţe jsem si byla vědoma, ţe se musím vyvarovat nebezpečí subjektivního zkreslování případu, dbala jsem na to, aby rozhovory byly mnou vedeny striktně racionálně a plánovitě. Jako doplňkovou metodu jsem zvolila metodu zúčastněného skrytého pozorování, které jsem prováděla před a po rozhovorech, kdy byla přítomna i dcera respondenta. Jak 23

jsem jiţ zmínila výše, zaměřovala jsem se především na interakci otce s dítětem, abych později mohla porovnat data z pozorování s informacemi, které jsem získala z přepisů rozhovorů. Tato metoda měla tu výhodu, ţe jsem mohla pozorovat situace v kontextu vlastního příběhu a průběţně se nenápadně doptávat na informace, které mě zajímaly. Průběhům rozhovorů jiţ dcera přítomna nebývala. Mé návštěvy tedy probíhaly většinou v domácnosti respondenta a trvaly pokaţdé přibliţně 2,5 hodiny.

5.7 Analýza dat Jak jsem jiţ uvedla výše, při analýze dat jsem pracovala s doslovným přepisem rozhovorů, který jsem vţdy několikrát pročítala a vyhledávala opakující se témata. Zaznamenávala jsem jednotlivé významové jednotky, které jsem barevně rozlišovala. Následně jsem je mezi sebou porovnávala a hledala mezi nimi podobnosti a souvislosti. Postupně jsem vytvářela kategorie, se kterými jsem nadále pracovala. Vyčlenila jsem si nejdůleţitější pasáţe jednotlivých textů, přepsala jsem je a ty poté opět porovnávala a hledala vztahy a souvislosti. Nakonec tedy vznikla síť vzájemně se ovlivňujících kategorií – mnoţin. Některé z nich jsem pro jejich podobnost ještě dále slučovala do podmnoţin. Identifikovala jsem pět kategorií, podle kterých jsem současně pojmenovala jednotlivé kapitoly a které jsou ve vztahu k výzkumným otázkám. V dalším zpracování jsem se rozhodla pro zachování anonymity respondenta a jeho rodiny pouţívat pro jeho označení „otec“ nebo „respondent“, dceru jako „Malá“ a pro matku dítěte pouţiji „Lenka“. Všechna další jména a místní názvy jsou v souladu s etikou sociálně-vědního výzkumu nahrazena jmény smyšlenými. V rozhovorech pouţívám zkratku „R“ (respondent) a „T“ (tazatel). Také jsem z důvodu snazšího pochopení textu citace stylisticky upravila a zkrátila tak, aby výňatky vystihovaly klíčové momenty rozhovorů.

24

5.8 Anamnéza rodiny 5.8.1 Anamnéza domácností aktérů příběhu Respondent, pochází z vesnice s přibliţně 250 obyvateli, kde stále ţije ve společné domácnosti s rodiči a dvěma ze svých tří sourozenců, z nichţ je respondent nejmladší. V rodině panuje velká příbuzenská soudrţnost, ve vesnici ţije i širší rodina, která se snaţí vţdy drţet pohromadě – setkávají se při oslavách svátků, při zabijačkách a podobně. Jen starší sestra ţije s partnerem a dítětem ve městě, přibliţně 100 km daleko. Matka respondenta pracuje jako kuchařka, otec je instalatér. Respondent sám se vyučil instalatérem na středním odborném učilišti v okresním městě (přibliţně 30km od vesnice, ve které ţije) a poté začal pracovat ve stavební a zemědělské firmě jako řidič, kde působí doposud. Jak sám popisuje, nebyl příliš vzorné, „slušné“ dítě, v pubertě dělal klukoviny. V dětství neměl ţádné zvláštní koníčky, byl běţný kluk, co běhá se svými vrstevníky po venku. Ve volném čase musel pomáhat a pomáhá dosud rodičům v hospodářství. V dospívání sice uţ jevil zájem o děvčata, měl pár krátkých známostí, ale neţ se seznámil s Lenkou, neměl ţádný váţný nebo dlouhodobější vztah. „R: Dělal jsem takový, celkem špatný věci. Hlavně špatný, souviselo to skoro taky s policajtama. T: Jako v pubertě nebo kdy? R: No hlavně v pubertě, v tom dospívání to bylo takový (…) No, prvák, druhák celkem v pohodě, skoro jak normální kluk, akorát kdyţ jsme se opili tak nějaká rvačka nebo to, takţe tak. Nějaký menší potyčky tam byly, jinak všechno v pohodě se mně zdá. T: No, a kdy se to změnilo? R: Já myslím, ţe se to změnilo aţ po narození malý. (úsměv)“

Lenka – matka dítěte, se narodila v jednom krajském městě (dále jen „město“) jako prostřední dítě z celkem pěti sourozenců – bratrů. Její matka rodinu opustila, kdyţ bylo Lence asi 8 let, a ta od té doby ţila pouze s otcem a bratry. Lenčin otec pracoval původně v továrně jako dělník, ale později propadl závislosti na hracích automatech a na alkoholu, proto o zaměstnání přišel. Přes chronicky obtíţnou rodinnou situaci byla Lenka ambiciózní a chytré dítě, a proto byla po pátém ročníku ZŠ přijata na osmileté gymnázium, kde měla velmi dobrý prospěch. Dobrý vliv na ni mělo i to, ţe se později přestěhovala k prarodičům, kde měla klidnější prostředí a lepší podmínky ke studiu. Obrat k horšímu nastal aţ v době, kdy Lenka dosáhla plnoletosti a podílelo se na něm zřejmě více vlivů. Po dovršení 18 let Lenka přestala být pod dohledem sociální pracovnice, která se do té doby pravidelně

25

zajímala o její školní docházku. K prarodičům, u nichţ do té doby bydlela, se přistěhoval ještě otec Lenky s dvěma syny poté, co přišel v exekuci o byt. Ve dvoupokojovém bytě se tak rázem ocitlo šest lidí a Lenka přišla o zbytek soukromí a o klid na učení. V té době se proto od prarodičů odstěhovala údajně k matce – později však bydlela spíše u kamarádů. Matka, která v té době pracovala jako barmanka v non-stop herně, o ni začala po létech jevit nový zájem a sváděla ji ke svému způsobu ţivota. Lenka byla právě v posledním ročníku gymnázia, kdyţ se od začátku školního roku prohlubovaly její problémy s absencí a postupně narůstal počet neomluvených hodin, její prospěch se výrazně zhoršil, aţ nakonec přestala docházet do školy úplně. Nedokončila ani pololetí. Přestoţe vyučující, třídní profesorka i vedení školy se jí snaţili vyjít vstříc, nabízeli různé alternativy s moţností dohnat skluz, přestala Lenka po několika příslibech postupně na nabídnuté moţnosti reagovat úplně.

5.8.2 Založení rodiny S Lenkou, tehdy 16letou, se respondent seznámil, kdyţ trávila léto na chatě u kamarádky, tedy v době, kdy Lenčiny rodinné a školní poměry byly ještě poměrně v pořádku. Respondentovi bylo v té době 20 let. „R: …tam mě Lukáš seznámil s tebou, mně volá, abych holky svezl na kombajnu, nevím no a tak nějak to bylo… začalo to celkem hezky, no nejmíň sympatická mi byla Lenka no. T: A proč? R: Nepřitahovala mě vzhledově moc. Nebyl to prostě úplně můj typ, ty ses mě líbila víc. (smích). Za mnou chodila jen se prostě vozit a my jsme spolu vůbec nic neměli. My jsme spolu jen vykládali a to… ale spíš ju zajímal ten kombajn, ale spíš jsem to bral tak popravdě, ţe stejnak odjedete a uţ se neuvidíme.“

Jejich vztah byl po několik měsíců pouze platonický. Po prázdninách spolu udrţovali telefonický kontakt, kdy aktivita byla vyvíjena spíše ze strany Lenky. Podle slov respondenta měla Lenka pocit, ţe mu chybí, a jezdila za ním na víkendy, ale on jejich vztah nebral zpočátku příliš váţně. „…já jsem si furt myslel, ţe je to mladá holka a ţe ji to přestane nějak bavit jezdit sem.“

V průběhu dvou let jejich vztah postupně přerostl ve vztah partnerský a vše se vyvíjelo jako váţná známost - alespoň respondent to tak vnímal. Kdyţ se poté začaly projevovat Lenčiny

26

výše popsané problémy, respondent zpočátku o jejím počínání podrobněji nevěděl, neznal vlastně hlouběji ani Lenčino sociální zázemí a její rodinu. „Vím, ţe měli dluhy, ţe hrál automaty jsem slyšel, hodně pil, jinak nevím, …ţe je z rozpadlé rodiny to jsem věděl, ale jak na tom ta rodina je, to jsem vůbec, ne netušil, něco jsem věděl, ale ona se o tom nebavila. Ona přes víkend ţila tady a potom byla ve městě, a to jsme se vůbec nestýkali. (…) já jsem o tom vůbec nevěděl. Ona vlastně sem jezdila normálně na víkendy a dělala, ţe chodí do školy a nechodila.“

Respondent se snaţil Lenku přesvědčit, aby školu dokončila, ale neměl moţnost ji kontrolovat nebo ovlivňovat. Po práci za ní občas jezdil do města, do non-stopu, kde poté, co opustila školu, pracovala. Lenka mu tvrdila, ţe bydlí u matky, ale ve skutečnosti se v té době stýkala s jinými muţi a u některých z nich poté i bydlela. Respondent jí nabízel, aby se přestěhovala k němu, ale ona odmítala a vyhýbala se jakékoli konfrontaci. Kdyţ se dozvěděl, ţe Lenka ţije s jiným muţem, rozhodl se vztah opustit. „R: Matka o všem věděla, ţe ona přespává u Radka, ale ţe s ním chodí. A potom to vlastně tak nějak i skončilo. Přímo nevím, jak to dlouho trvalo. Já to nevím, jestli to bylo 2 měsíce, půl roku. T: Takţe tě podváděla s tím Radkem? R: Ona mně tvrdí, ţe nepodváděla, ale já si myslím, ţe určitě. (…) Bylo to takový divný, bylo to takový divný, ale jako rozešli jsme se.“

Domluvili se tedy, ţe jiţ spolu dál nebudou, ţe se rozejdou. Realita však byla jiná, Lenka za respondentem o víkendech dál jezdila a přemlouvala ho, aby spolu strávili ještě jednu noc, coţ se opakovalo asi dva měsíce. Nakonec respondenta přestala navštěvovat, ale přibliţně po dalším měsíci mu oznámila, ţe je těhotná. Tehdy jí bylo 19 let a respondentovi 24 let. „Potom jsme to nějak uţ to ukončili, nevím. Myslím, ţe uţ fakt nic. A potom mně napsala, ţe je těhotná … a jak se k tomu postavím, no tak.“

Respondent se vyjádřil, ţe spolu jiţ přece nejsou a ţe by bylo nejlepší a nejrozumnější dát dítě pryč, neboť to vypadá, ţe jejich vztah stejně nemá budoucnost a nebylo by dobré přivést na svět dítě do takové partnerské situace, kdy jej neustále podvádí a lţe mu. Pochyboval také o svém otcovství. Lenka ho obviňovala ze sobectví, přesvědčovala ho, ţe dítě je určitě jeho, a přemlouvala ho, aby to spolu ještě zkusili. „Já jsem jí pověděl, popravdě, ţe je mi to hrozně líto, ţe jí povídám tady tu variantu, ţe má jít na potrat, ale ţe si myslím, ţe je to nejrozumnější nápad a ona to, ţe se se mnou bavit nebude, ţe myslím na sebe a ţe jsem hajzl a to.“

27

Po delším zvaţování nakonec respondent Lence navrhl, ţe si dítě nechají za podmínek, ţe ona dokončí školu a „dá se dohromady“. Lenka se tedy na začátku léta nastěhovala k respondentovi, do domu jeho rodičů. Jeho rodiče zpočátku nebyli příliš nadšení, nicméně Lenku přijali do rodiny. Očekávání společného potomka se podle respondenta v rodině takzvaně ztratilo, protoţe v té době čekala dítě i jeho sestra. Rodiče byli toho mínění, aby Lenka s respondentem stvrdili vztah sňatkem, na coţ mladý pár přistoupil a o pár měsíců později se vzali. Respondent se svatbou souhlasil zejména kvůli dítěti a také doufal, ţe se Lenka změní a usadí. „R: Tu svatbu jsem bral spíš to, jakoţe na to nekašlu, na ňu a na to malý. Jako spíš takovou záruku aby měla. T: Malá… R: No i Lenka vlastně, protoţe ta svatba znamená hodně, ona neměla vůbec nic a já jsem vlastně měl zázemí a takový, takţe… znamenalo to hodně.“

Svatba se konala pouze v kruhu rodiny respondenta, z Lenčiny rodiny nepřišel nikdo. Hned po svatbě se respondent dozvěděl, ţe Lenka stále kouří, ačkoli mu slíbila, ţe kvůli těhotenství přestane, coţ vedlo k roztrţkám. „R: Ţe to není ani den, co mi slíbila, ţe to, ţe mi nebude lhát a takový. U oltáře. Hodně zklamaný jsem byl, protoţe já jsem tu svatbu strašně proţíval a nevím. Mě to naštvalo, jako by do mě někdo bodl kudlu. T: Myslíš, ţe se starala o to dítě, kdyţ byla těhotná? Jak k tomu přistupovala? R: Tak podle toho, ţe kouřila, tak nevím, v tom mě zradila jako, no. V tom jsem měl i ten pocit, ţe jí je to tak celkem jedno, no.“

Období těhotenství probíhalo celkem klidně. Lenka po svatbě dál bydlela u respondenta na venkově, on se na dítě těšil, i kdyţ měl obavy, jak všechno zvládnou. Dál chodil do práce a začal rekonstruovat přízemí rodinného domu, aby se mohli odstěhovat ze společného patra s rodiči a bydlet samostatně. Na začátku ledna se narodila Malá. Respondent byl u porodu. Po příchodu Lenky a Malé z porodnice domů zůstal s nimi respondent asi měsíc doma. Kdyţ opět začal chodit do práce, chtěl slušně vydělávat, a proto jezdil sluţebně i na několikadenní výjezdy, coţ Lence hodně vadilo. Bylo jí smutno, kdyţ musela zůstávat přes týden sama jen s Malou a tchánem a tchýní. Péči o Malou a o domácnost zvládala zatím dobře a aţ do září by se dalo říct, ţe jejich vztah fungoval normálně.

28

„Jako furt jsme nebyli spolu, ale zase. Ona, kdyţ cokoli potřebovala tak to měla no. Jako bylo na úkor vlastně malý i jí, ţe jsem s nimi nebyl. Ale zase jsme měli skoro všechno. Peníze jsme měli.“

5.8.3 Rozpad rodiny a průběh svěření dítěte do péče otce Zlom nastal v září, kdy nastoupila Lenka do posledního ročníku studia s individuálním plánem. S vedením gymnázia měla domluveno, ţe bude dojíţdět do školy pouze 2x týdně, ale brzy začala ve městě zůstávat na více dní, aby nemusela jezdit sem a tam. Později začala respondentovi vyčítat, ţe je na ţivot ve městě zvyklá a ţe na vesnici nikam nemůţe jít. Časový reţim týdne postupně zcela obrátila tak, ţe i s Malou trávila týden ve městě a domů na venkov jezdila jen na víkendy. Časem se připojily problémy i v intimní partnerské oblasti. „Začala jezdit do toho města, začala mně vyčítat, ţe spolu skoro vůbec nejsme. Já jsem ji začal vyčítat, ţe spolu vůbec nespíme, protoţe to byla pravda. My jsme po narození spolu spali třikrát nebo čtyřikrát, ţe uţ ji sex nebaví a takový pytloviny. Furt se na něco vymlouvala. A se mi uţ taky kolikrát nechtělo ani dom.“

Nakonec respondent přestával Lence důvěřovat i v oblasti společných financí (nejasné útraty, ztráta šperků, nejasné financování zdravotních zákroků a podobně) Později se respondent dozvěděl, ţe Lenka penězi, které od něj dostává na domácnost, snad podporuje svoji původní rodinu ve městě, to ale mohlo být ještě to lepší moţné vysvětlení finančních deficitů. „R: No Lenča to trošku víc přepískla, trošku víc bumbala. Šla si ven zapálit a spadla na silnici. A vybila si zuby. Já jsem ji zaplatil nový zuby a bylo. T: A kolik tě stály? R: šestnáct tisíc. T: A myslíš, ţe…. R: Stály devět nebo deset, myslím. Ona se mně pak přiznala. (…) Brala jídlo tady vod nás furt. A nějak utrácela skoro všechny peníze. Potom jsem jí musel přispívat víc a víc a bylo takový nějaký zvláštní. A kdyţ jsem se jí ptal, kam to dává, tak povídala, ţe občas si koupí párek v rohlíku nebo pizzu a to.“

V zimě, zhruba po půlroce, Lenka jiţ nechtěla jezdit domů ani na víkendy, a tak respondent jezdil do města za ní, aby alespoň viděl Malou, které uţ byl rok. V této době jiţ Lenka do školy opět nechodila, ačkoli stále tvrdila opak. Na jaře si respondent uvědomil, ţe situace s dítětem se mu vymyká z kontroly a začal si brát Malou k sobě na vesnici.

29

„Já totiţ o tom skoro vůbec nic nevím, v tom městě co dělala. Protoţe ono to bylo vţdycky úplně jináč, neţ co mi povídala. (…) Nějak se mi to přestalo líbit. Protoţe ona furt chtěla peníze a já povídám, ţe spolu neţijeme, ţe jí peníze dávat nebudu. Tak jsme ţili nějak takhle, já jsem chodil do práce a jezdil jsem si pro malou. Občas teda přijela i ona sem, ale málo. A potom si nějak našla práci a já jsem prostě zůstával doma s malou.“

I kdyţ Lenka pracovala v nepravidelném reţimu v hospodě, nechtěla Malou nechávat u respondenta a brala si ji vţdy do města. Ostatně s Malou dostávala od respondenta i peníze pro dítě. Situace se postupně jevila stále naléhavější, zvláště kdyţ respondent zjistil, ţe Lenka nebydlí u své původní rodiny, jak tvrdila, ale přespává po různých známých. „Já jsem ju (Lenku) vlastně vůbec neřešil. Já jsem to řešil, protoţe jsem zjistil, ţe uţ ani malá tam nebydlí, ţe ji tahá všude moţně. Ţe přespávala i jinde i s malou, tak jsem začal řešit.“

Respondent se snaţil Lenku přesvědčit, aby se vrátila zpátky a starala se doma o Malou, ale Lenka nebyla ochotná se jakkoli domluvit a současná neuspořádaná situace jí vyhovovala. Respondent se rozhodl řešit situaci přes orgány sociálně-právní ochrany dětí. Bylo provedeno šetření v obou domácnostech a rozhodnuto o odebrání dítěte matce. V předběţném opatření bylo dítě svěřeno do péče otce. „No to mě hnedka volala sociálka, ţe to, ţe tam malá ţít nemůţe. Takţe jsou dvě varianty. Buď ţe budu mít malou já, nebo nám malou vezmou. Tak jsem z práce odjel na sociálku, podepsal jsem tam papíry. To bylo týden a měl jsem malou předběţně ve své péči. A potom vlastně jsem byl s malou uţ sám no.“

Po tomto oficiálním zásahu, kdy si otec dítě převzal a zůstal s ním ihned doma, se situace hodně zklidnila. I matka Lenka se přechodně ukáznila a začala jevit větší zájem. Začala opět jezdit na víkendy za respondentem a dítětem na vesnici, ale jak on sám popisuje, uţ to nebylo jako dříve. O několik týdnů později poţádal o svěření dítěte do péče. Dítě mu bylo svěřeno i v řádném řízení a on okamţitě přešel na rodičovskou dovolenou. Po přechodné fázi rozhořčení, kdy respondentovi vyhroţovala, ţe najde způsob, jak ho o dítě připravit, Lenka Malou ještě párkrát navštívila. Postupně však přestávala za Malou jezdit. Nějakou dobu ještě respondent vozil Malou za Lenkou do města. Matka však pozvolna ztrácela zájem o kontakt s dítětem, aţ nakonec odjela do Čech a několik měsíců se neozvala. Kdyţ se vrátila z Čech, opět začala jevit o dítě zájem a nutila otce, aby jí Malou půjčoval. Kdyţ jí ale vyhověl, narazil na problém dostat Malou zpět, Lenka mu neotevírala a nebrala telefon.

30

Došlo dokonce i k incidentu, kdy mu vyhroţovala, ţe si něco udělá a na policii ho pak obviní z napadení, aby mu poté malou vzali. Později dostával i telefonáty, ve kterých mu Lenčin nový „známý“ vyhroţoval fyzickým útokem, pokud se Malé nevzdá. „… a ţe pokud se nevzdám malý, tak ţe ví, kde bydlím a takový vyhroţování. Tak jsem šel na policajty, udal jsem ho, protoţe mně furt volal od té doby. Potom byl klid. Údajně ho zavřeli, to mně povídala Lenka.“

Po nějaké době zájem Lenky o dceru opět ustal. Respondent zaţádal o rozvod, zejména kvůli obavám o svůj majetek, kterým by se hradily její případné dluhy. Jinak to bral víceméně jako formalitu. Lenka si nepřebírala zásilky od soudu, který je posléze rozvedl v její nepřítomnosti. Poté, co ji respondent informoval o výsledku soudu, Lenka respondenta navštívila s tím, ţe doufá, ţe by se k sobě ještě mohli vrátit. Respondent však uţ odmítl o takové moţnosti jakkoli diskutovat. Od té doby spolu komunikují jen kvůli Malé, kvůli alimentům a podobným záleţitostem.

„R: Já vím, ţe hodně střídala kluky, co vím, tak celkem dost. Ani nevím, kde ţije. Jinak zase. Mluvili jsme spolu před Vánocemi. Domlouvali jsme se co na Vánoce malý a takový. A bylo všechno v pohodě. A ţe zavolá druhý den a od té doby uţ se neozvala. T: Neviděli jste se. R: Neviděli ani to, tak my se nevidíme skoro vůbec, ale nevolali jsme si nic. Já jí nevolám a ona se neozve.“

Dnes má respondent Malou ve své péči jiţ přes rok a půl. Malá nastoupila na podzim do školky a respondent se vrátil do zaměstnání. S péčí o dítě mu pomáhá respondentova matka a sourozenci. Lenka dítě téměř nenavštěvuje. Respondent ji s dcerou navštívil od začátku roku dvakrát, nakonec se ale rozhodl, ţe jí dál situaci ulehčovat nebude a ţe pokud by Lenka chtěla Malou vidět, můţe ji kdykoli navštívit na vesnici. Této moţnosti však dosud nevyuţila. Lenka v současnosti ţije s přítelem, se kterým čeká další dítě. V baru přestala na jaře pracovat. Na konci března proběhl spor o výţivné a rozhodl o určení povinnosti přispívat na výţivné nezletilého dítěte a ve výši 1000 Kč měsíčně. Soukromě se Lenka k rozhodnutí soudu vyjádřila tak, ţe od ní respondent neuvidí ani korunu.

31

6 ANALÝZA A INTERPRETACE DAT 6.1 Stát se otcem Jak respondent sám dokládá, nebral zpočátku partnerský vztah s Lenkou příliš váţně. Byla o hodně mladší, zdála se mu ještě hodně neusazená, a zvláště v době, kdy přestala chodit do školy a ţila po různých známých, si začal uvědomovat, ţe jejich vztah nemá nějakou solidnější perspektivu. Přestoţe po racionální stránce uvaţoval o tom, ţe by měl tento vztah ukončit, nedokázal se definitivně rozhodnout ze vztahu odejít, neboť byl na Lenku stále ještě citově navázán.

V rozhovorech se často objevovaly paradoxní a

protichůdné výroky o vztahu k Lence. Určitá citová angaţovanost ostatně panuje ze strany otce dítěte vůči Lence dodnes, coţ však nakonec vţdy vede nejen k dalším zklamáním, ale především ke komplikacím v péči o Malou. „R: Ono to bylo spíš takový uhnání mě. T: A chceš, aby se k tobě vrátila nebo ne? R: Hele, kdybych neměl malou, tak jo. Ne, jen skrz to, jak se k Malé zachovala. Já bych, já sám jsem schopný jí to odpustit, ale vím, ţe jak se zachovala k Malé, tak ne.“ „R: Já jsem ţil takovej pubertální ţivot. Ţil jsem ten den. Ne, ţe bych úplně nepřemýšlel, ale. Takhle. Po stránce finanční mi docházelo, ţe nějaké rezervy a takový musím mít. T: A nějaký ideál rodiny? R: Nechtěl jsem. Chtěl jsem furt blbnout. Já jsem si prostě chtěl uţívat, za to se nestydím. Prostě to přišlo, tak byl konec. A taky mi to dlouho trvalo, neţ jsem zjistil, jestli to chci nebo nechci. Jako malou. Já jsem věděl, ţe to bude hodně těţký…“

Z analýzy dat vyplývá, ţe respondent sám zdaleka nebyl připraven na zaloţení rodiny. Takţe situace, která nastala, kdyţ Lenka otěhotněla, jej zaskočila a vzhledem k okolnostem, za jakých došlo k početí dítěte, v něm budila protichůdné pocity. Respondent totiţ vyslovuje podezření, ţe Lenka otěhotněla záměrně, aby si respondenta takzvaně pojistila. Respondent se tak ocitl v psychicky velmi náročné situaci – vztah, který chtěl ukončit, pocity zrady a vypočítavého jednání ze strany Lenky, pochybnosti o tom, zda je dítě vůbec jeho vzhledem k tomu, ţe v té době ţila Lenka současně i s jiným muţem. „R: Já nevím, jako, vztek, asi jo, asi jsem byl naštvaný. Moţná i proto, ţe jsem to dítě nechtěl. Já jsem to zjistil i sám. Já si ji celkem v práškách hlídám. Tak jsem potom zjistil, měla tam dvě plata prášků a neměla vůbec jako snězený. Udělala to podle mě schválně. Podle mě si chtěla uţívat, ale chtěla být se mnou, nebo spíš měla ve mně takovou jistotu, takový zázemí… T: Chtěla si tě pojistit? R: Jo, protoţe věděla, ţe jsme byli domluvení, ţe uţ konec, ale nějak jsme to oddalovali.“

32

Uvědomoval si, ţe se dítě má stát spíše rukojmím v jejich vztahu a neviděl reálnou perspektivu pro udrţení vztahu. „ Ne, ţe bych ji nechtěl, nebo ţe dítě nechci mít, ale s ní jsem ho nechtěl mít. V té chvíli, co to bylo, tak jsme spolu vlastně uţ nebyli. Proto jsem dítě nechtěl, protoţe to byl vlastně rozpadlý vztah a myslel jsem si, ţe to nemá smysl, mít dítě, kdyţ si dva lidi nerozumí. Vlastně my jsme se rozešli a potom bylo to dítě, tak jsem myslel, ţe to nemá smysl je mít.“

Třebaţe ve výhled dobrého fungování budoucí rodiny příliš nevěřil, rozhodl se nakonec vztah s Lenkou zpečetit svatbou. Jednak se snaţil vyhovět přístupu muţe k těhotné partnerce v duchu tradic na venkově, a jednak doufal, ţe narození dítěte změní vztah k lepšímu. Přesto hned po narození dítěte zařídil na úřadě, aby měla Malá trvalý pobyt u něj na venkově (Lenka měla vţdy trvalý pobyt ve městě) pro případ, ţe by se o dítě v budoucnu musel soudit. „T: A to je ta sociálka na venkově? R: Ta na venkově. Protoţe od narození má trvalý pobyt u mě, tak se to musí řešit tady.“

Po narození dítěte se respondent postupně sţil se svou novou rolí otce. V duchu svých tradičních představ o funkci otce se snaţil zejména o materiální zabezpečení rodiny. Malé se věnoval vţdy po příchodu z práce a hrál si s ní, i kdyţ o mechanickou péči a takzvané ţenské práce se s Lenkou příliš nedělil. „ Pro mě přebalování vůbec nepřicházelo v úvahu. A nechtělo se mně ani. A kdyţ jsem nemusel, tak jsem to ani nedělal. No, ono kdyţ je to malý, hnedka potom narození, tak to mimčo stejnak furt spí. Vţdycky se, má hlad, tak najíst a přebalit a to je všechno takţe… to bylo v klidu. Já jsem chodil do práce. A pak jsem přišel, s tím děckem jsem si trochu zablbl. A ona byla malá, takţe nic moc. Zablbli jsme si a šli jsme spát.“

33

6.2 Rozhodnutí o výhradní péči Jak jsem jiţ psala v předchozích kapitolách, poté, co se Lenka vrátila k původnímu nestabilnímu způsobu ţivota a ohroţovala tím zdraví a vývoj Malé, rozhodl se respondent pro poţádání o svěření dítěte do své péče. Tomuto kroku předcházelo pro respondenta období tápání a bezradnosti, období snahy o vstřícné kroky dojíţdět za matkou a dítětem do města, s několika marnými pokusy přesvědčit Lenku, aby se s dítětem vrátila k němu domů na venkov, ovšem bez úspěchu. Dodnes vlastně hledá důvody a motivy jejího chování a ve vztahu k ní zůstává v pocitech zmatku a postupné rezignace. Zpočátku omlouval její jednání nízkým věkem (v době, kdy se rozhodla opustit domácnost respondenta, jí bylo přibliţně 21 let) a čekal, ţe časem vyzraje. Situace se však naopak zhoršovala a prohlubovala, a proto dnes jako nejpravděpodobnější příčinu Lenčina selhání jako matky vidí ve způsobu jejího dřívějšího ţivota od dětství a v dospívání a v jejím narušeném rodinném zázemí a výchově. „No určitě tím stylem co ţili. Jim to přijde úplně normální takhle ţít. Spíš, kdyţ to porovnám, tak ona se tady cítila blbě, spíš jako záviděla hodně ten ţivot. Protoţe ona nezaţila, ţe by rodina celá byla po kupě, třeba kdyţ slavíme svátek, tak se sejde celá rodina, tak oni to tam nemají. Já myslím, ţe ani na Vánoce neseděli u jednoho stolu. Ale já jí to nevyčítám, ona prostě byla tak naučená. To je chyba jejích rodičů. Ale je fakt, ţe podle mě to mohla překousnout. Netvrdím, ţe jsme úplně normální rodina, ale ţe mnohem lepší ţivot ţijeme, neţ oni, a podle mě jí to strašně vadilo. A hlavně ty pravidla asi, v tom jejím ţivotě nemá pravidla ţádný. (…) Podle mě to dopadlo tak, ţe Malou měla a ten ţivot se jí celý obrátil. Ale já si stejně myslím, ţe ne k horšímu. Ono nemohlo být hůř, neţ ten ţivot ţila. Já jsem si myslel, ţe skrz tu malou, ţe se změní, protoţe ona ţila spíš kočovný ţivot. A já jsem myslel, ţe se jí to zalíbí. Potom vlastně přišla ta malá a celý se to vlastně pohnojilo tím, ţe ona uţ do toho města nejezdila a byla v pasti. (…) Ale podle mě se měla líp, neţ to. Nevím. Asi ty kámoši pro ni znamenali víc, neţ ta malá.“

Je třeba zdůraznit, ţe respondent není v ţádném případě bojovník za svá rodičovská práva, či „moderní“otec, kterého bychom mohli přiřadit k vlně takzvaných „nových otců“ odhodlaných realizovat se v rodičovské roli. Je spíše zastáncem tradičního názoru, ţe k dítěti patří matka a ţe dítě matku potřebuje. Nemyslí si, ţe je úplně v pořádku, aby dítě ţilo samo s otcem. Cítí, ţe ho do situace samostatně vychovávajícího otce spíše dotlačily okolnosti. Rád by byl přenechal pečovatelské kompetence matce (a to i v případě jejich rozchodu). Kdyţ však viděl nedostatečnost, s jakou je ze strany matky o Malou pečováno, cítil zodpovědnost za dítě a našel odvahu přijmout je do své péče. Původní klasický pohled na rodinu mu brání se s touto situací vyrovnat a ještě donedávna nabádal matku Malé, aby se o ni zajímala a projevovala o ni zájem. Nedokáţe pochopit, jak se matka můţe nezajímat o své dítě.

34

„R: Já jsem bojoval sám se sebou tady v tom, hodně. Na jednu stranu jsem ji chtěl. A na druhou stranu jsem ji nechtěl (Malou). (…) Já jsem si pověděl jednu věc. Ţe chci, aby ta malá vyrůstala mnohem líp, neţ vyrůstala Lenča. Proto jsem to chtěl. Protoţe jsem věděl, ţe tam se dobře nemá a nikdy mít nebude. A kdyţ tahala malou furt po hospodách. T: Tvůj názor je, ţe je lepší, kdyţ je dítě s matkou? R: Kdyţ je normální, tak určitě. T: Kdybys dítě čekal s normální ţenou, tak bys to dítě chtěl do své péče případně? R: To asi ne. No chtěl, jako chtěl bych je, ale…no u Lenky jsem s tím počítal plus mínus. Jako s tebou, kdybych je měl a toto se stalo. Já bych je asi taky chtěl, ale zase povídám. Tím střízlivým způsobem bych si pověděl, ţe aby to dítě se mělo líp, tak pro to dítě by bylo lepší, kdyby bylo s tebou. Tak to podle mě je. Spíš mě do toho natlačil ten styl ţivota Lenky. Proto jsem to dělal. Skrz tu malou.“

6.3 Jsem na dítě sám Respondent si jiţ předem uvědomoval, ţe péče o dítě pro něj bude nejspíše nad jeho síly. I u soudu uvedl, ţe se o dítě pokusí postarat, ale ţe mu budou muset pomáhat jeho rodiče a sourozenci, neboť by sám na péči o dítě nestačil. Pomoc jeho rodiny byla po něj jednou z důleţitých okolností. Jistou představu o péči o dítě jiţ měl z doby, kdy si Malou od Lenky brával, ale vţdy mu s péčí pomáhala jeho matka. Vţdy také věděl, ţe je to jen na chvíli a ţe si od Malé brzy takzvaně odpočine. „Já jsem z toho měl velký strach. Tak já jsem, malou jsem míval, sám, bez Lenči, takţe. Plus mínus jsem věděl, do čeho jdu, ale nechtělo se mi do toho jít. Musel jsem spíš. Malou jsem chtěl, tak jsem musel. Naši mi hodně pomohli. Jako ten první měsíc to bylo takový hodně náročný. Protoţe jsem byl zvyklý, ţe jsem si vţdycky vod malý odpočnul a ono uţ to pak nešlo.“

V prvním měsíci byla pro respondenta nejnáročnější mechanická péče o dítě, jako přebalování, vaření a podobně. Dříve nechával tyto činnosti na sestře nebo na své matce, ale od chvíle, kdy zůstal na rodičovské dovolené a byl, tehdy s rok a půl starým dítětem, většinu dne doma sám, musel i tyto věci zvládnout. Respondent hodnotí, ţe největší rozdíl mezi dobou, kdy na dítě nebyl sám, a časem, kdy nastoupil rodičovskou dovolenou, tkvěl v tom, ţe předtím si s dítětem spíše jen hrál. Po odchodu na rodičovskou dovolenou na něj dolehly i starosti spojené s všednodenní fyzickou péčí o dítě. Znalosti a dovednosti týkající se například vaření nebo přebalování se naučil od své matky. V současné době, kdy je Malé jiţ něco přes 3 roky, je respondent spokojenější, protoţe se jiţ dá s Malou podle jeho slov domluvit.

35

„T: A je to teď lepší, kdyţ uţ je starší? R: Tak to kaţdopádně. To je úplně něco jiného, neţ kdyţ musíš furt s tou malou být, a ona i ta malá je to. (…) Teďka je to úplně bomba, protoţe ty jí něco povíš, a ona uţ ti rozumí a jde. Je fakt, ţe ona nechce taky moc poslouchat. Ale poslechne. Napotřetí vţdycky. Potom dostane na zadek. Takţe většinou počká, aţ to povím potřetí, pak jde a udělá to.“

Kdy po nějaké době zvládal péči o dítě víceméně bez větších obtíţí, vytvořil respondent Malé pravidelný reţim, který musí dodrţovat. Vychovává ji spíše v tradičním duchu, kdy otec je autorita. Během mých návštěv ji například občas poslal klečet do kouta nebo ji strašil Klekánicí, pokud nepůjde do postele. Dříve však byl spíše rozmazlujícím rodičem a Lenka byla ta přísnější, ale situace se po rozchodu rodičovského páru otočila a přístup k Malé se proměnil. Pokud Malá něco chce, musí poprosit, k diskusi nedostává příliš prostor. Na druhou stranu i otec Malou vţdy poprosí, aby něco udělala. „T: Takţe vychováváš ji, ţe ty jsi ta autorita? R: No musím bejt. T: Takţe, ţe byste se třeba domluvili… R: Tak jako, to se snaţíme, ale kdyţ to nejde tak to prostě musí jít po zlým trošku víc. (…) Já kdyţ něco po ní chci, tak ji taky poprosím. To není, ţe bych byl jen na ni. Co chci po ní, tak dělám i já.“

Od doby, co nastoupila Malá do školky a respondent se mohl vrátit do práce, se situace v domácnosti ještě více stabilizovala. Práce se pro něj stala místem, kde si od dítěte odpočine, a poznal prý také pravý význam pojmu rodičovská „dovolená“. Respondent se dohodl se zaměstnavatelem na úpravě časového rozvrhu, aby mohl být doma co nejdříve a mohl se věnovat Malé. „ Já jako s Malou jsem, snaţím se být skoro co nejvíc, ale povídám, od té doby co chodím do práce a tak, mám úplně…nevím. Mně to přijde, jako kdybych měl prázdniny ty jo. Kdyţ chodím do práce.“

Na vlastní kůţi respondent poznává a zaţívá, jak vynaloţená práce a úsilí, obětovaný čas a nutnost omezit vlastní potřeby prohlubují vztah a lásku. „T: A myslíš, ţe k ní máš lepší vztah neţ jiní tatínci ke svým dětem? R: Tak to kaţdopádně! T: V čem je jiný? R: Tak oni ty děcka mají jen, kdyţ je chtějí vidět. Takţe…. Oni neřeší třeba to, ţe jdou na pivo nebo něco takového. Nějaký hlídání. Oni to mají jako jasný. Mají to takový jednodušší. T: A myslíš, ţe se ochuzují nebo jim to závidíš?

36

R: Já jim to nezávidím. (…) Vím, ţe můj ţivot neměl ţádný smysl, do té doby. A vím, ţe ta malá mě strašně změnila a nevím. Podle mě hlavně k lepšímu. A ten ţivot měl smysl, trochu větší. Za a/ jsem věděl, ţe jsem mohl pomoct tý malý a ona vlastně pomáhá strašně mě. Uţ jen proto, ţe je.“

6.4 Mateřský faktor versus otcovský faktor Respondent podle svých slov nemá pocit, ţe by Malé scházel ţenský element ve výchově, a po citové stránce vnímá vše jako naprosto normální. Mateřský přístup prý dostatečně supluje jeho matka a sestra a Malá tak má maminku ve všech ţenách v domácnosti. On sám tvrdí, ţe jako muţ má určitý hendikep v péči o dítě. Nemá prý s Malou takovou trpělivost a nedokáţe si s ní tolik vyhrát, při hře se uvolnit a neví, jak si vlastně hrát. Podle něj jsou ţeny schopné se s dítětem více sţít, vcítit se do něj a poskytovat mu důkladnou, někdy aţ přehnanou péči. V průběhu návštěv jsem si všímala například toho, ţe kdyţ mluví s Malou, nesnaţí se pouţívat jednodušší slovník, jaký pouţívají matky ve snaze vyjít dítěti vstříc a usnadnit mu pochopení obsahu. Spíše na ni hovoří jako na dospělého člověka, respektive se nesnaţí věty zjednodušovat, aby jim dítě lépe porozumělo, ale pouţívá klidně i sloţitější větné konstrukce. Pro ilustraci uvádím větu, jiţ jsem zaznamenala během pozorování, kterou respondent pronesl k Malé, kdyţ se měla převléci: „Jestli se tvá ruka dotkne ještě jednou té stavebnice, má ruka se dotkne tvého zadku!“. Respondent je také toho názoru, ţe nedokáţe Malé poskytnout tolik citů jako ţena – matka. „Pokud ta ţenská je normální, tak je to furt lepší, protoţe ten chlap, nevím. Podle mě by musel být gay, aby dával takovou přehnanou lásku tomu dítěti, nebo aby dokázal nahradit lásku té ţenské. Prostě, má větší trpělivost ta ţenská. A taky to dítě měla 9 měsíců v sobě a to dítě pro ni, pro tu normální ţenskou znamená, nepovídám víc, neţ pro toho chlapa. Myslím si, ţe ta ţenská je lepší pro dítě. (…) Kdybych neměl tu rodinu, tak se to prostě nedá. To nezvládneš. Nevím, jestli existují chlapi, který by na to měli buňky, být furt s děckem.“

V rozhovorech respondent často zmiňuje, ţe ţeny mají na péči o dítě „buňky“ a muţi postrádají přirozený pud, který by jim usnadnil přístup k dítěti a otevřel dveře do jeho světa. „Poradit věci. Protoţe to jsou. Já nemám ten pud. Chlapi nemají ten pud jakoby. Jak vědět to, to a to. A ta trpělivost. Jako kdyţ děláš s mašinama, s bagrama, tak to je něco jiného, rozumíš, to je mašina. Ale s tím děckem, neţ se naučíš to děcko víc chápat. Ta trpělivost, to mně dělalo velký problém.“

37

6.5 A co máma? V respondentovi stále přetrvávají ambivalentní pocity, co se týče matky Malé a jejího vztahu k ní. Ví, ţe Malé i jemu samému setkání s Lenkou ubliţuje, ale vnitřně to ještě nedokáţe ukončit. Nedokáţe si ujasnit, jaký vztah by měla Malá ke své matce mít. Je svázán zaţitou představou, ţe dítě prostě má mít matku. Uvědomuje si, ţe Lenka není v současnosti pro Malou dobrou matkou, a tvrdí, ţe by situaci pomohlo, kdyby měla Malá jinou, náhradní mámu, ale do nového vztahu se nechce pouštět. Ví, ţe pravá matka je jen jedna a rád by do budoucna nějak situaci s matkou Malé vyřešil. Přeje si, aby Malá svou matku znala a aby věděla, proč ţije s tatínkem sama, a uţ nyní se snaţí přiměřeně jejímu věku situaci vysvětlovat. „T: Ale stejně chceš, aby s ní Malá měla nějaký vztah. R: Ne, aby…. Chci a nechci. Já chci, aby věděla, ţe má mámu, ale mně by stačilo, ţe by ji viděla jednou za měsíc na dvě hodiny. To by mně úplně vyhovovalo. Takhle bych to chtěl já. Máma je ve městě a my ţijeme tady a takhle. Ať ví, ţe má mámu, ale ať se nám vůbec neplete do ţivota. Já chci, aby o ní věděla, aby věděla, jak vypadá a to, to mně bohatě stačí. Nic víc nepotřebuju.“

Donedávna se snaţil Lenku kontaktovat a přemlouval ji, aby Malou navštívila, nebo ji navštěvoval s Malou ve městě, ale postupně si uvědomil, ţe Lenku nemůţe donutit k tomu, aby o Malou jevila zájem. Také si začal uvědomovat, jak psychicky náročná jsou setkání s Lenkou pro něj i pro Malou, neboť ji vţdy na nějakou dobu rozladí. Rozhodl se proto Malou aktivně těmto situacím jiţ nevystavovat. „I ta malá mně trošku dává tím, ţe se mnou nechtěla prostě odjet a „budu s mámou“, a já povídám, ţe jedeme domů a ona povídá: „A máma pojede taky dom.“. Jako bolí to. Po stránce citový to bolí a nevím co k tomu víc, povědět. To jsem málem neunesl. To bylo takový, nevím. Říkám: „Mamka nepojede, ta uţ má jiný domov.“.“

Kdyţ jsem poloţila respondentovi otázku, zda si myslí, ţe Lenka o dítě stojí, odpověděl: „Malou? Ona ju teď nepotřebuje, no. K čemu? Ona peníze má.“. Respondent si během doby, kdy jsme prováděli rozhovory, a snad i díky tomu, ţe měl prostor a příleţitost nad rodinnou situací přemýšlet, uvědomil, ţe se stále snaţí zbytečně věci Lence usnadňovat a to mnohdy na úkor psychického klidu dítěte. Uvědomil si, ţe jeho snaha, aby měla Malá se svojí matkou nějaký vztah, vycházela zejména z obavy, ţe by mu později mohla dcera vyčítat, ţe jí bránil ve styku s matkou, a také chce mít do budoucna takzvaně čistý štít. Na

38

druhou stranu ho uklidňuje, kdyţ vidí, ţe se Lenka o dítě nezajímá a ţije stále stejným způsobem ţivota, protoţe má prozatím jistotu, ţe mu dítě nemůţe vzít. „Vím, ţe se aţ tak moc nezměnila jako k lepšímu, takţe z toho mám dobrý pocit, ţe vím, ţe mám jistotu skrz Malou. Protoţe ona asi fakt nebude úplně v pohodě. Věřím tomu, ţe kdybych ji chtěl nějak dostat, kdyby zabojovala o Malou. A já bych ji hnal k nějakému psychologovi, nebo spíš k psychiatrovi. Tak ona to asi projede. To si myslím.“

39

DISKUSE Případová studie, kterou se ve své práci zabývám, ilustruje příběh jedné rodiny, proces a okolnosti, za kterých došlo k jejímu rozpadu. Popisuje důvody, z nichţ bylo rozhodnuto o svěření dítěte do péče otce. Data získaná z provedené výzkumné sondy potvrzují stav, kdy u soudu se svěřením dítěte do péče otce nebyl problém, neboť matka se o dítě nedokáţe postarat. V mé práci tedy nešlo u muţe o explicitní snahu být moderní, být „novým otcem“ a jít takzvaně s trendem. Nešlo o případ a priori „uvědoměle angaţovaného“ otce. Výzkumný vzorek, který jsem zvolila pro svoji práci, tedy případ, kdy je matka deficitní, jen potvrzuje a ilustruje iniciální premisu, ţe se otec prostě dokáţe o dítě kvalitně postarat a poskytnout mu péči. Zde šlo o naléhavou nutnost vyvolanou vnějšími okolnostmi (absolutní neschopností matky zajistit dítěti péči), a to zcela mimo jakékoliv současné trendy. Otec dítěte v mém případu rozhodně nepatří mezi moderní uvědomělé muţe usilující o rodičovskou „rovnoprávnost“ ve výchově. Naopak, sám musel bojovat s vlastními tradičními názory a předsudky a na začátku pochyboval o tom, zda se jako muţ dokáţe o dítě postarat stejně kvalitně jako ţena – matka. Přesto, jak data dokazují, je nakonec schopen poskytnout dítěti stejnou lásku a péči. Z dat také vyplývá, ţe navíc došlo i k prohloubení a zkvalitnění vztahu otce k dítěti. Případ jsem zpracovávala v reflexi na dosavadní názory a zjištění o této problematice. Myslím, ţe vzhledem ke zvyšujícím se počtu rozvodů a rozpadů rodin, je toto téma poměrně aktuální. Zajímala jsem se o výsledky výzkumů důleţitosti a vlivu otců a matek pro výchovu dítěte, z nichţ vyplývá, ţe otcovský vliv a péče o dítě nejsou automaticky méně kvalitní, méně důleţité neţli péče matčina. Snaţila jsem se vyhnout oběma krajním polohám v dosavadních názorových proudech. První podporuje tradiční postoje a obhajuje dosavadní trend svěřování dětí do výhradní péče matek. Druhý, novější proud, naopak bojuje za práva muţů a snaţí se o zrovnoprávnění muţů a ţen v oblasti péče o dítě po rozchodu rodičů. Mám ale za to, ţe na tuto problematiku nelze pohlíţet černobíle, ţe je skutečně potřeba ke kaţdému případu přistupovat v jeho jedinečnosti a posuzovat jej podle individuálních okolností. Výsledná data z provedeného výzkumu ukazují, ţe otec je schopen se o dítě plnohodnotně postarat a pečovat o něj, aniţ by dítě strádalo, a to i za předpokladu, kdyţ se otec zpočátku v péči o dítě příliš neangaţoval. Snaţila jsem se zachytit proces budování vztahu mezi dítětem a otcem a sledovala vývoj jeho postoje od původního pouze pasivního přijetí otcovství, aţ ke skutečně aktivnímu převzetí zodpovědnosti v péči o dítě.

40

ZÁVĚR Ve své práci jsem se snaţila zachytit subjektivní pohled otce na péči o dítě. Pozorovala a ilustrovala jsem proces svěření dítěte do péče otce a sledovala jsem vývoj jeho otcovského přístupu k dítěti. Potvrdila jsem premisu, ţe i otec dokáţe o dítě mateřsky pečovat, aniţ by dítě nějakým způsobem strádalo. Ve sledovaném případu šlo o otce, který si původně na aktivní pečovatelský a výchovný vliv příliš velké ambice nedělal. V případě, ţe by matka o dítě přiměřeně pečovala, byl nastaven zůstat spokojeně jen v roli ţivitele. Rodina prochází neustálým vývojem. Ten je nyní rychlejší, neţ je společnost schopna reflektovat. Narůstají počty rozvodů a počty neúplných rodin. S tím souvisí také téma porozvodové péče o děti, a mě zajímalo, zda důvody, proč soudy stále inklinují ke svěřování dětí do péče matek, jsou opodstatněné, či nikoli. Na jedné straně zde zřejmě hraje roli snaha o rychlé řešení v reakci na kvantitativně narůstající počty rozvodů, a to i v reflexi na společenské zvyklosti a klišé (je přece a přirozené, ţe by dítě mělo vyrůstat s matkou). Na straně druhé jde o stav, kdy muţská část populace (jiţ před lety svázána vlastním přijetím názorů pod vlivem atmosféry a předsudků ve společnosti) se do značné míry vzdala svých kompetencí ve výchově dětí. Z původní krize otců se však rodí nový trend – aktivní otcovství. Setkáváme se s muţi u porodů i na rodičovské dovolené (otázkou je, nakolik je to móda a nakolik jde o vyjádření vlastní potřeby a skutečného přesvědčení). Tito muţi poté v případě eventuálního rozpadu rodiny mnohdy neváhají ţádat dítě do střídavé, eventuelně i do výhradní péče. S tou jim však dosud často nebývá vyhověno, pokud ovšem kvality otce nepřeváţí jednoznačně kvality matky. Jsem přesvědčená, ţe při rozpadu rodiny, kdy je dítě svěřováno do péče jednomu rodiči, by tudíţ mělo být k tomuto řešení přistupováno skutečně individuálně podle konkrétní situace a potřeb dítěte. Je ţádoucí podporovat i alternativní formy rozdělení péče o dítě. Současná situace také volá po aktuální reflexi ze strany odborníků – sociologů. Bude jistě zapotřebí dalšího zkoumání a studií muţů v jejich roli otce. Rozhodně je třeba reagovat ţivěji na nový příklon muţů k zájmu o výchovu dětí a tento nový trend podporovat. Bylo by však velká škoda, kdyby se jejich schopnosti uplatňovaly aţ v krizových chvílích rozchodu. Ze zpracovaných dat totiţ jednoznačně vyplývá, ţe muţ je schopen se o dítě postarat stejně kvalitně jako matka, i kdyţ v našem případě se nejednalo o explicitně předem motivovaného otce.

41

POUŽITÁ LITERATURA Bakalář, E. (2002). Průvodce otcovstvím, aneb Bez otce se nedá (dobře) ţít. Praha: Vyšehrad. Bakalář, E., Choděra, O., Jusanová, E., Kubicová, J., Novák, D., Nováková, M., et al. (2006). Rozvodová tematika a moderní psychologie. Praha: Karolinum. Berger, M., & Gravillon, I. (2011). Kdyţ se rodiče rozvádějí. Praha: Portál. Burgess, A. (2004). Návrat otcovství. Brno: Jota. Černá, P. (2001). Rozvod, otcové a děti. Praha: Eurolex Bohemia. Dudová, R., & Hastrmanová, Š. (2007). Otcové, matky a porozvodová péče o děti. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky. Dudová, R. (2008). Otcovství po rozchodu rodičovského páru. Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR. Helus, Z. (2007). Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada. Holub, M. (2011). Zákon o rodině: S komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. Praha: Leges. Langmeier, J., & Matějček, Z. (2011). Psychická deprivace v dětství. Praha: Karolinum. Matějček, Z. (1975). Výchova dětí v neúplné rodině. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Matějček, Z. (1986). Rodiče a děti. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství.

42

Matějček, Z. (1992). Dítě a rodina: v psychologickém poradenství. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Matějček, Z., Pokorná M., & Karger P. (2004). Rodičům na nejhezčí cestu. Praha: Nakladatelství H & H. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada. Moţný, I. (1990). Moderní rodina (mýty a skutečnosti). Brno: Blok. Moţný, I. (2011). Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství. Poli, O. (2010). Srdce táty. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. Průchová, B. (2002). Slušný rozvod. Brno: Era.

Singly, F. de. (2000). Le soi, le couple et la famille. Paris: Nathan. Smith, H. (2004). Děti a rozvod. Praha: Portál. Sobotková, I. (2007). Psychologie rodiny. Praha: Portál. Švaříček, R., Šeďová, K., Janík, T., Kaščák, O., Miková, M., Nedbálková, K., et al. (2007). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál. Vágnerová, M. (2005). Vývojová psychologie I. Dětství a dospívání. Praha: Karolinum. Výrost, J., & Slaměník, I. (1998). Aplikovaná sociální psychologie. Praha: Portál. Warshak, R. A. (1996). Revoluce v porozvodové péči o děti. Praha: Portál.

43

Elektronické zdroje ČSÚ. (2011). Rozvodovost. Dostupné z http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/t/F7003184C8/$File/400711a3.pdf ČSÚ. (2013). Analýza: Téměř v pětině rodinných domácností ţijí závislé děti jen s jedním rodičem. Dostupné z http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/1e01747a199f30f4c1256bd50038ab23/7c4f2185474d7e42c1 257b04003868c4/$FILE/czam020113analyza.pdf Le Camus, J. (2002). Le lien père-bébé. Devenir, 14(2), 145 – 167. Dostupné z http://lplm.fr/spip/spip.php?article1185 Maříková, H. (2009). Pečující otcové: Příběhy plné odlišností. Sociologický časopis, 45(1), 89 – 113. Dostupné z http://sreview.soc.cas.cz/uploads/34c1e87455937f459a4ce65ff6b341 68fffb 0a16_514_MarikovaSC2009-1.pdf National Fatherhood Initiative. (2011). The father factor. Dostupné z http://www.fatherhood.org/media/consequences-of-father-absence-statistics Nesehnutí Brno. (2008). Aktivní otcovství. Dostupné z http://www.tatadoma.cz/download/aktivni-otcovstvi.pdf Právní informační systém. (2013). Styk rodiče s dítětem na dálku. Dostupné z https://www.beck-nline.cz/?s=styk+rodi%C4%8De+s+d%C3%ADt%C4%9Btem+na+d%C 3%A1lku&image.x=-741&image.y=-45 Samková, K. (2004) Trendy rozhodování soudů ve věcech svěření dětí do péče jednoho z rodičů. Dostupné z http://www.epravo.cz/top/clanky/trendy-rozhodovani-soudu-ve-vecech -svereni-deti-do-pece-jednoho-z-rodicu-subjektivni-zamysleni-24685.html

44

PŘÍLOHA T: Chtěla jsem se tě zeptat, proč jsi vlastně chtěl malou do péče? R: Já nevím, chtěl jsem prostě, nevím proč. T: Co tě k tomu vedlo? R: Nevím, vnitřní pocit, ve mně asi, jsem chtěl to. Já nevím, já jsem nad tím vůbec neuvaţoval. My jsme to vlastně řešili ještě, ještě předtím, neţ se malá narodila, ţe kdyby se náhodou něco stalo, ţe bych chtěl, aby byla malá se mnou. T: A co, to jste se jako domluvili jako objektivně, ţe s tím jako souhlasila? R: Nesouhlasila. Já jsem jí pověděl, jak to bude prostě. Jak to cejtím, kdyby náhodou něco. Ona s tím asi nesouhlasila, ale aby o tom věděla. T: Prostě jsi jí to oznámil. R: Jo, mně to přijde jako správný. T: A kdy sis poprvé řekl: “ S tím musím něco udělat. Vezmu si jí k sobě.“? R: Hmm, kdyţ byly problémy v tom městě, jak tam bydlela, jak chodila s malou po hospodách, tak to se mi nelíbilo. T: Takţe jsi to začal řešit jak? R: Přes sociálku. Prve s ní jsem to řešil. Ona mně tvrdila, ţe to tak není, co vím a… takţe, tak jsem to pak řešil přes sociálku. Protoţe ona mně pověděla, ţe si bude dělat co chce a já, ţe nebude. Tak jsem zavolal na sociálku, poradil jsem se tam. Nahlásil jsem, nebo oznámil jsem skutečnost, jak se věci mají. A oni tam poslali sociálku a vlastně mně, to bylo na podnět i tý sociálky, protoţe oni mně volali, ţe to. Ţe pokud si ji nevezmu já, tak jí ji odeberou. Protoţe nemá na to vyhovující podmínky. T: Ale oni ji stejně měli v evidenci uţ jako z dřívějška. Tu rodinu. R: Jako to jo, no. T: Takţe uţ věděli, kam jdou. R: To uţ věděli. T: A nešlo to řešit třeba tak, ţe by ses s ní domluvil, jakoţe „malá bude u mě a ty budeš ve městě.“? R: Muselo to jít takhle, protoţe domluvy nějak ne to, neklapaly. Měl jsem problémy malou dostávat, kdyţ jsem ju chtěl. Tak mi ji nechtěla dávat. Tak jsem to musel vyřešit takhle.

45

T: Takţe jsi malou dostal a měl jsi ji u sebe a do práce jsi nechodil, nebo… R: Tak já jsem uţ předtím nechodil do práce, jak jsem ju dostal tak jsem přestal chodit T: A to uţ jsi automaticky přešel na tu rodičovskou, jakmile ti ji jakoby přiklepli? R: Hmmm, vlastně ne. Bylo prvně předběţný opatření. A to jsem ju nedostal, aţ potom nevím, měsíc a půl nebo tak nějak. Tak já uţ jsem i předtím byl hodně doma, protoţe Lenča chodila do práce, takţe jsem si malou bral i přes týden, takţe jsem do práce skoro vůbec nechodil. T: Takţe tehdy to vyřešil soud o svěření dítěte do péče? R: Ano. T: Coţ by i tak musel řešit, kdybyste se rozváděli. R: Jo. T: Ahmmm. A jaké to jako bylo? Najednou jsi byl doma s děckem. Co sis říkal, jak se to bude odehrávat dál? R: Já jsem z toho měl velkej strach. Jako trošku jsem věděl, do čeho jdu, ale věděl jsem, ţe to asi jako sám nezvládnu. T: A jak jsi to věděl? R: Tak já jsem, jako malou jsem míval, sám, bez Lenči, takţe. Plus mínus jsem věděl, do čeho jdu, ale nechtělo se mi do toho jít. No. Musel jsem spíš. Malou jsem chtěl, tak jsem musel. Naši mi hodně pomohli, takţe jako úplně v poho. Jako ten první měsíc to bylo takový hodně náročný. Si na to zvykat. Protoţe jsem byl zvyklej, ţe jsem si vţdycky vod malý odpočnul a ono uţ to pak nešlo. T: A kolik jí bylo v tý době? R: Rok a půl? Nějak tak? Nevím přesně nějaký měsíc tam byl plus nebo mínus. T: Takţe plínečky… R: Plínečky, papů, jako záţitek celkem. T: A kdo ti pomáhal? Rodiče? R: Jo babka no, mamka. Já jí povídám babka T: A s čím ti pomáhala? Nebo jak moc? R: Tak jako ze začátku… já nevím s čím. Hlavně přebalování, to mě dělalo problém. Na to jsem si zvyk pak.

46

T: A co ti dělalo problém na přebalování. Ta technologie? R: Ne, ne, spíš to aroma (smích), nevím. Mám nějakej choulostivej ţaludek. Prostě jsem se tomu vţdycky vyhýbal, abych to nemusel dělat. A jako zvládl jsem to. T: No to kdyţ se náš pes poblil, tak já jsem omdlela. R: Hmm (smích)… No, já na tom jsem byl nějak podobně, velkej problém mi to dělalo, neţ jsem si zvykl. T: A jak dlouho sis zvykal? R: Nevím jak dlouho. Asi první 4 nebo 5 plínek bylo katastrofa a potom uţ jako pohoda, potom uţ ti to ani… T: Tak to bylo docela rychlý. R: No jako muselo být, protoţe já jsem s ní byl doma a jako kdo by ji přebalil? T: A kdyţ jste se předtím střídali, tak to jsi ji jako nepřebaloval nebo co? A: No málo, úplně málinko, jen kdyţ jsem byl doma sám. Jinak jsem to nechával na babce nebo na tetce a tak. T: Takţe předtím, kdyţ jsi ji měl doma, tak to bylo jen takové to pěkné, ţe si pak můţeš odpočinout a pak to na tebe dolehlo úplně ta starost. R: Jo. Protoţe já jsem chodil mezitím i do práce, takţe to bylo takový jako celkem v pohodě. T: Ale tvoje mamka pracuje ne? R: Jo. T: A co dělá? R: Kuchařku ve školce, vaří obídky. T: Takţe ve školce, kam chodí Malá? R: Kam chodí Malá. T: Tak to má Malá dobrý ne? R: No má, vstává o půl pátý (smích). Babka ju vozí do školky. Protoţe já bych musel ráno do školky a kluci by na mě čekali doma, tak jsme to udělali takovým zlem, ţe malá musí vstávat spíš, no. T: A tak zase má ve školce babičku… R: No babičku, ona si ju ve školce vůbec nevšímá, takţe…

47

T: Takţe maminka chodí brzy domů, takţe ti pomáhá odpoledne, kdyţ dojde z práce? R: No ve dvě jezdí dom, mamča, ale to jsme stejně většinou spali no. Protoţe jsme vţdycky po obědě šli spát a potom mi pomáhala. T: Takţe hlavně ty dopoledne, kdyţ jsi byl doma s ní sám. Tak jaká byla tvoje náplň dne? R: Já nevím. Probudili jsme se, vyčistili jsme si zuby. Šli jsme se najest, ţe jsem něco ukuchtil, nějakou sváču. Potom jsme si hráli. Spíš teda malá. Já na to hraní tolik nejsem. Jako s něčím. T: A co ti na tom hraní…? R: Mě to nebaví (smích). Fakt ne. T: A s čím si hrajete? R: Tak kdyţ byla malá tak většinou nějaký plyšák. T: Takţe mávat plyšákem, houpat lustrem? R: No. A teď vlastně nějaké stavebnice nebo puzzle a takový pytloviny. Človíčku nezlob se. No, človíčku. Ale moc dlouho ji to nebaví, no. Vţdycky si s něčím hraje a potom s tím praští a jde zase za něčím. A hlavně jsme se bavili tím, ţe jsme uklízeli no. Protoţe všechno jsme roztahali, teda spíš Malá. A ono pak bylo hodně času, neţ jsme to uklidili celý no. T: Tak alespoň to je nějaké naplnění toho času. R: Jo, tak ona si hrála a já jsem uklízel, i kdyţ nerad. No. Potom jsem něco ukuchtil, nějakou polívku, to jí stačilo jako na obídek.

48