Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav klasických studií. Mediteránní studia. Nikola Sasynová

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav klasických studií Mediteránní studia

Nikola Sasynová Flaviovský amfiteátr, jeho vznik, funkce v římské společnosti a osudy po pádu římské říše na Západě Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc.

2013

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Podpis autora práce 2

Obsah 1

Úvod .................................................................................................................................... 4

2

Nejoblíbenější zábava Řeků a Římanů ............................................................................... 5 2.1

Vznik antického divadla .............................................................................................. 5

2.2

Kamenná divadla ......................................................................................................... 6

2.3

Ludi, další hry a první cirky ........................................................................................ 6

2.4

Náboženské svátky a slavnosti .................................................................................... 8

2.5

Gladiátorské hry .......................................................................................................... 9

2.5.1

Původ gladiátorů a jejich typy ............................................................................ 11

2.5.2

Gladiátorská škola a výcvik gladiátorů .............................................................. 11

2.5.3

Ludus Magnus .................................................................................................... 12

2.6

Nakládání s mrtvými a způsoby popravy .................................................................. 13

2.7

Místa konání her a slavností ...................................................................................... 14

3

Vzhled antického divadla .................................................................................................. 14

4

Historické pozadí před výstavbou amfiteátru ................................................................... 15 4.1

Od republiky k císařství ............................................................................................. 15

4.2

Flaviovská dynastie – Vespasianus, Titus, Domitianus ............................................ 16

5

Název Flaviovský amfiteátr a vznik pozdějšího názvu Koloseum ................................... 18

6

Slavnostní otevření amfiteátru .......................................................................................... 19

7

Výstavba amfiteátru .......................................................................................................... 20

8

Vzhled a rozložení míst v amfiteátru ................................................................................ 22

9

Koloseum ve filmu ............................................................................................................ 24

10

Osudy po pádu říše od raného středověku po současnost ............................................. 25

10.1

Do doby rozpadu římské říše ..................................................................................... 25

10.2

Účely stavby a její správci ve středověku ................................................................. 26

10.3

Obnova od konce 19. století ...................................................................................... 27

11

Závěr.............................................................................................................................. 27

12

Použité prameny ............................................................................................................ 29

13

Použitá literatura ........................................................................................................... 29

3

1

Úvod Jako téma své bakalářské práce jsem si vybrala stavbu, která pro mě představuje

vrchol architektury, neuvěřitelný důkaz existence civilizace, která měla ambice a schopnosti dobýt svět. V úvodu se zabývám vznikem divadla, neboť to bylo na počátku vzniku kultury samotné a ze začátku také skoro jediná forma zábavy ve starověku. Divadlo je silně spjato s náboženstvím a politickým životem. Je to právě divadlo, ze kterého se později vyvíjejí jiné formy zábavy, vznikají cirky, arény a amfiteátry. Vždyť i Cassius Dio nazývá Flaviovský amfiteátr jako lovecké divadlo. Proto, že divadlo je základem, budu se věnovat různým hrám, které se zde, a později i v arénách nebo na volných prostranstvích a forech konaly k potěšení jak prostého lidu, tak vážené vrstvy obyvatelstva. Nebyly to totiž jen gladiátorské hry, které bylo možno v arénách vidět. Jako nejoblíbenější formu zábavy jsem poté ale vybrala právě je, protože co týká amfiteátrů, gladiátorské hry byly u Římanů, obzvlášť ve Flaviovském amfiteátru, velmi oblíbené. Budu se také zabývat více gladiátorským výcvikem a jednotlivými typy gladiátorů. Je třeba řešit také praktickou otázku, jak bylo v arénách nakládáno s mrtvolami, ať už zvířecími nebo lidskými, kterých muselo být obrovské množství. Nelze si myslet, že tyto hry sloužily pouze k uspokojování nejnižších pudů člověka, ale hrály zde roli i jiné věci, kterými se chci v práci zabývat a také alespoň částečně pochopit, kde se u Římanů tato záliba v krvelačných hrách brala. Také je třeba divadlo (poté také přímo římský amfiteátr, který ze vzezření divadla vycházel) popsat co do vzhledu, aby si jej čtenář mohl lépe představit, a k tomu poslouží také historické pozadí té doby, neboť okolnosti výstavby, jak na tom císařství v té době bylo, a jak panovníci „sloužili“ svému lidu, jsou neméně důležité. K tomuto historickému popisu nejlépe poslouží Suetonius a Tacitus, kteří sepsali dosti podrobné životopisy císařů té doby. Dále se budu věnovat názvům amfiteátru – z čeho vznikl antický název Flaviovský amfiteátr, jaký původ a od kterého století se začal používat název středověký, a dnes jistě v povědomí veřejnosti známější, Koloseum. Budu se věnovat i jeho slavnostnímu otevření, o kterém se více dočítáme z tvorby básníka jménem Martialis, který byl stavbou ohromen, také jaké hry tuto inauguraci doprovázely, dále rozmístění sedadel v aréně, kde a za jakých podmínek mohl občan sedět a zda bylo vůbec možné se pro obyčejného člověka na podívanou dostat. Velmi důležitou součástí je výstavba amfiteátru, kdy se dozvíme, která část byla postavena za jakého panovníka, z jakých materiálů bylo Koloseum vystavěno a další architektonické struktury. V závěru se zaměříme na osudy stavby po rozdělení Říše římské, proč došlo k zániku jejího původního významu, dále co se s ní dělo ve středověku, k jakým

4

různým účelům sloužila a komu patřila a také, co se s ní děje v dnešní době, zda má pro nás ještě nějaký význam a co pro svět tento amfiteátr znamená dnes.

2

Nejoblíbenější zábava Řeků a Římanů

2.1 Vznik antického divadla Antická kultura je považována za jednu z nejstarších evropských kultur, i když zde samozřejmě existovaly kultury starší. Lze však říci, že dala počátek něčemu, co jinde nenajdeme, a to divadlu. V jiných civilizacích jsou sice dochovány zlomky textů a výtvarná díla, jako jsou nástěnné malby a reliéfy, které by mohly naznačovat počátky divadla, jde ale spíše o formy různých slavností než o samotnou divadelní kulturu. Antické divadlo bylo úzce spjato s náboženstvím a politickým životem občanů v polis a podobalo se spíše divadlu středověkému, než např. renesančnímu. Občan je součástí divadla, účastní se od začátku až do konce a vedle soudů a lidového shromáždění stojí divadlo na prvním místě co do důležitosti. Řecké divadlo klasické doby je spíše obřad, ne jako náboženský rituál, přesto obřad s náboženstvím spjat a zábava zde hraje druhotnou roli. Později vzniká právě divadlo, kde je zábava hlavní složkou – tento typ je považován za nižší typ divadla. I proto je řecké divadlo považováno za jakýsi vrchol divadla, které má velkou uměleckou hodnotu, oproti tomu divadlo římské je někdy odsuzováno, že bylo tvořeno pro neinteligentní publikum, kterému jde pouze o zábavu a kterého zajímají pouze gladiátorské hry. Je sice pravda, že římské divadlo nemá tak dlouhou tradici a historii jako divadlo řecké, ale z toho nemůžeme soudit, že nedosahuje určité kvality. U počátku vzniku římského divadla stojí historická postava, Řek a otrok Andronikos, původem z Tarentu. Tento muž, s římským jménem Livius Andronicus, přeložil do latiny Homérovu Odysseiu. Poté, na zakázku státu, překládal další řecké komedie a tragédie, a ty byly roku 240 př. n. l. provozovány na římských hrách. Toto divadlo tedy vzniklo ex nihilo (z ničeho), obklopeno divadelní kulturou Řeků a divadelními produkcemi Etrusků. Příležitosti, u kterých se divadelní tvorba konala, vytvářely například hostiny (symposia), které se v Řecku pořádaly při různých příležitostech a měly svůj pevný řád. Symposia byla buď předem připravena, nebo se improvizovalo při nějakém setkání. Avšak hostinu vždy tvořila část gastronomická, ve které se hodovalo a část zábavní. Důležitou součásti druhé složky byla hudba, tanec. Hostitel si mohl najímat i celé skupiny profesionálů, a tak se dá tedy předpokládat, že mimo oficiálně zaměstnané zde byla i skupina divadelníků 5

na volné noze, a ti se právě živili tím, že se účastnili takovýchto hostin, případně působili na veřejnosti, tržištích a podobně.

2.2 Kamenná divadla Na konci čtvrtého století př. n. l. už existovalo mnoho kamenných divadel. Mezi nejstarší řecká divadla se řadí divadlo Eretria na ostrově Euboia a divadlo Thorikos, které se řadí k nejstarším divadlům vůbec – nebylo přestavěno, takže jeho současná podoba odpovídá jeho vzhledu ve čtvrtém století př. n. l. Dionýsovo divadlo v Athénách, které vzniklo nejspíš v šestém století př. n. l., je z hlediska vývoje nejdůležitější řecké divadlo. Dále divadlo v Epidauru, které využívá přirozeného členění terénu (ostatně jako většina antických divadel) a hlediště divákům poskytuje téměř dokonalé optické a akustické podmínky. V té době sedadla ještě nebyla zdobena. Divadlo v Epidauru se od ostatních divadel té doby liší tím, že bylo záměrně stavěno jako architektura. Z římských divadel je třeba zmínit velké a malé divadlo v Pompeii (asi 70 př. n. l.), což je nejstarší čistě římské divadlo, které se zachovalo. Později je stavěno Marcellovo divadlo v Římě, kdy začátek stavby se datuje na rok 11 př. n. l. Divadlo bylo postaveno Augustem, který jej věnoval svému synovci Marcellovi. Stavba se stala prototypem pro divadla budovaná později v celé říši. Nejstarší amfiteátry pocházejí z druhého století př. n. l., ale bohužel nebyly dochovány. Další poté pocházejí z prvního století př. n. l a jsou to například amfiteátry v Atelle, Calesu, Telese a Pompejích. Dva amfiteátry, postavené ve druhém století n. l., které by se mohly rovnat s římským amfiteátrem, jsou v Capui (Santa Maria Capua Vetere) a v Puteoli (Pozzuoli). Poslední jmenovaný byl postaven stejnými panovníky, kteří nechali vystavět Flaviovský amfiteátr. Díky kamenným divadlům se do popředí dostává herec a někdy je znám více než samotný autor. Od poloviny čtvrtého století př. n. l. herci, zejména athénští, neboť o jiných nemáme mnoho zpráv, hrají důležitou roli – mohou se svobodně pohybovat po Řecku, i v době válek, a tak divadlo šíří po celém Řecku a i dál do dalších států. Privilegia, která herci dostávali, byla tolerována i v Římě.

2.3 Ludi, další hry a první cirky Římané si spíše oblíbili komedii nežli tragédii. Co se týká tragédie, stačila jim produkce, která se k nim dostávala z Řecka a neměli tendence, oproti komedii, vytvářet vlastní díla. Drama se uplatnilo při pořádání veřejných svátků, kdy hry postupně velmi vzrostly na oblíbenosti, a tak svátky začaly být nazývány ludi – hry, kdy divadlo na některých 6

ludi bylo a na některých nebylo součástí, od roku 240 př. n. l se však stalo stálou složkou. „Jest dobře známo rčení Panem et circenses (Chléb a hry), jež vyjadřovalo největší tužbu lidu: najísti se a pobavit. Hry zaujímaly devadesát jedna dní v roce, začínaly v dubnu a končily v polovině listopadu.“1 Nejznámějšími a nejstaršími hrami byly Ludi Romani, které se slavily v září a konaly se v Circu Maximu. Slavnosti trvaly šestnáct dní a slaveno bylo různými způsoby – divadlem, přehlídkou koní, závodů dvou nebo čtyřspřeží. Dalšími důležitými hrami byly Ludi Plebei (hrány v Circu Flaminiu), které byly posledními hrami v roce a byly to hry lidové. Ludi Romani i Ludi Plebei byly provozovány na počest boha Jupitera. Dalšími hrami byly Ludi Apollinares, slavené v červenci, na počest boha Apollóna. U těchto her se uplatňovala hlavně divadelní produkce a kult tohoto boha se do Itálie dostává z Řecka. Ludi Megalenses, na počest Velké Matky, byly slaveny v dubnu a byly prvními hrami v roce. Konaly se na veřejném prostranství na Palatinu. Dalšími menšími hrami byly například Ludi Cereales a Ludi saeculares. Nebylo to však jen divadlo, čím se mohli Římané zabavit. O jiné druhy zábavy nebyla nouze. Velmi oblíbené byly například ludi circenses, hry v cirku. Vespasianovi předchůdci se snažili obyvatelstvo různými způsoby pobavit, uspořádali několik velkolepých představení, ale neměli k tomu dostatečné prostory, a tak zápasy provozovali na otevřených prostranstvích, v nouzových divadlech u Tibery nebo v Circu Maximu, který pro zápasy nebyl příliš vhodný, jelikož to původně byla dostihová dráha a prostory byly tak obrovské, že zápasící dvojice by v některých částech nebyla skoro vidět. Podle legendy zde vznikla dráha v šestém století př. n. l., od čtvrtého století potom docházelo k různým úpravám a přidávali se různé části, do konečné podoby se dostal za vlády Augusta. Měl 600 metrů na délku a 200 metrů na šířku a pojal asi 250 000 diváků. V Římě existovaly ještě dva další cirky s obdobnou funkcí jako Circus Maximus: Circus Flaminius a Domitianův stadion. Po Circu Flaviu nezůstala ani stopa, i když se zde kopalo, a tvar Domitianova stadionu dochovala Pizza Navona. V cirku se konaly závody dvojspřeží a čtyřspřeží, také se zde inscenovaly námořní bitvy, konaly jezdecké hry a štvanice zvěře. Dále se zde konaly šermířské hry nebo hry gladiátorské. Dalo by se říci, že divadlo bylo jakousi alternativou, než přišla zábava lepší, zábava, která diváky více pobavila. Postupem času divadlo nebylo už jen slavností, možností, jak zpestřit a oslavit svátek, ale stalo se každodenní zábavou.

1

NASO, Publius Ovidius. Kalendář (Fasti). Praha: J. Otto, společnost s. r. o, 1942, s. 15.

7

Podívaná v amfiteátru se neobešla bez divoké zvěře. Nejdříve, když se tato představení začala provozovat, divákům stačil na zvířata pouhý pohled. Bylo to cosi cizokrajného, a tak zvířata byla buď po aréně provázena, nebo jen ukazována v klecích. S expanzí říše a jejího vlivu do vzdálenějších končin přicházela i čím dál tím víc exotičtější zvířata. „Východní Středomoří poskytovalo lvy, tygry a hrochy, zatímco severní Afrika nabízela slony, nosorožce, levharty, rysy, žirafy, opice, velbloudy, antilopy, koně, divoké osly, krokodýly a pštrosy. Býci přicházeli z Řecka a medvědi, bizoni a pratuři se dováželi ze severní Evropy. Zdá se, že Itálie měla kromě vlků, jelení zvěře, kozorohů, divokých kanců a divokých koček jenom málo zvířat, která se dala použít v aréně.“2 Poprvé, kdy víme o tom, že zvířata byla jen předváděna, bylo roku 187 př. n. l., kdy Marcus Fulvius Nobilior uspořádal toto představení. To se konalo v Circu Maximu a předvedeni byli lvi a levharti. Do dvaceti let se poté z pouhých podívaných staly lovy a byla zde zapojena všechna zmíněná zvířata. Oficiálně tyto lovy byly součástí her od roku 169 př. n. l. Bojovali nejen lidé proti zvířatům, ale i zvířata proti sobě, ne vždy stejného druhu a rovného počtu. Postupem času se vymýšlely stále nové a nové způsoby, jak diváky nadchnout, zaujmout, pobavit a šokovat. Zvířata byla oblíbená pro jejich nepředvídatelnost, kdy někdy ani sám lovec nemohl vědět, co dané zvíře udělá, jestli místo očekávaného běsnění uteče a tak dále.

2.4 Náboženské svátky a slavnosti Již jsme se zmínili o zábavě, kterou lidu poskytovalo divadlo, také hry věnované na počest bohům zvané ludi a další hry pořádané na foru nebo v cirku. Nyní se podíváme na to, při jakých významných svátcích se vlastně různé formy zábavy konaly, neboť s náboženstvím byly oslavy vždy úzce spjaty. Od Ovidia se dozvídáme, že v jeho době bylo římských svátků padesát jedna. Každý bůh měl svůj svátek, ať už méně významný nebo samotný Jupiter. Jedním z nejdůležitějších a také nejoblíbenějších svátků byl římský svátek na počest boha Saturna, vládce bohů, boha setby – Saturnálie, které se slavily v půlce prosince. Slavnosti trvaly pět dní a byly spojeny se zimním slunovratem, otroci si vyměňovali role se svými pány. „Časem stal se z tohoto svátku jakýsi antický karneval, slavený na všech místech, i v táborech vojenských. Za křesťanství byla tato slavnost nahrazena vánočními svátky, na jejichž zvyky, a stejně i na novoroční, měla velký vliv.“3 Dalším svátkem byly Brumalie - římské slavnosti boha vína Bakchuse. Slavnosti byly drženy až do zimního slunovratu. Zajímavé je to, že svátek je převzatý z řeckého svátku. Dále 2 3

CONNOLLY, Peter. Koloseum: římská aréna smrti. Praha: Euromedia group, k. s., 2004, s. 112. NASO, Publius Ovidius. Kalendář (Fasti). Praha: J. Otto, společnost s. r. o, 1942, s. 14.

8

Vestalie - římské výroční oslavy bohyně domácího krbu Vesty, která byla uctívána jako ochránkyně rodiny, říše a jako dárkyně chleba a také Vulcanalie - římské slavnosti na počest boha ohně Vulkána, kdy na obětní místo (ohniště) byla házena živá ryba. Římané upalovali živá malá zvířata za účelem projevení úcty. Svátků bylo mnohem více, k uctění jednoho či více bohů.

2.5 Gladiátorské hry ‚‚Pod slovem spectaculum, divadlo, se rozumí v pozdně římské kultuře podívaná všeho druhu, tedy také gladiátorské hry.“4. Ty sloužily k různým účelům, k některým i pro nás dnes dost nepochopitelným, jako je například pohřeb. S pohřby byly hry velice úzce spjaty již od počátku. První hry se konaly ve čtvrtém století př. n. l. (důkazem jsou malby v hrobce v jižní Itálii) právě při příležitosti pohřbu. ‚‚Uspořádání gladiátorského zápasu nazývali Římané 5

munus, což je latinský výraz pro povinnost nebo dar, a odtud pro pohřební pocty .” Do konce

prvního století př. n. l. bylo gladiátorské představení spojeno pouze s uctěním památky mrtvého (ta se mimo jiné uctívala i například postavením veřejné budovy, ale tento způsob nebyl příliš oblíben u prostého lidu – jednoduše z ní nepramenilo tolik zábavy). Munus v období republiky znamenal jakékoliv představení (tedy dar lidu) nebo také podívanou na počest bohů, nazývanou ludi, až později je munus spjat pouze s hrami, a to kvůli jejich nárůstu na oblíbenosti. Tomu, kdo hry pořádal, se říkalo editor neboli munerarius. Musel to být člověk bohatý, neboť organizovat takové hry nebyla levná záležitost. Byla to i otázka cti, hry se konaly jen při výjimečných událostech, nebyla to každodenní záležitost, a tak všechny naplňovalo očekávání, které editor nechtěl zklamat. Je třeba říci, že ne všichni s hrami souhlasili, např. Marcus Aurelius byl proti hrám, i proto, že byl ovlivněn řeckou filozofií, a za jeho vlády nesměly být používány žádné sečné zbraně, pouze tupé meče – snažil se změnit ludi na lusiones, tedy zápasy bez zabíjení. Byl však často mimo město, a tak zápasy zřejmě pokračovaly ve stejném duchu jako dosud. Zalíbení ve hrách nenašli ani Řekové, kteří sice některá divadla přestavovali na amfiteátry, ale stejnou krvavou podívanou, jakou jsme mohli nalézt v Římě, zde neprovozovali. Všeobecně však lze říci, že Římané byli na násilí zvyklí. Byl to národ, který byl vojensky velmi aktivní a ani k otrokům se nechoval se shovívavostí. K nepřátelům byli zřejmě krutí a často vyvražďovali celé osady. Ve vojsku panovala disciplína a porušení kázně bylo krutě trestáno. Gladiátorské hry se staly oblíbenými hlavně v období, kdy bylo římského vojska čím dál více zapotřebí, jako jsou například punské války. Bylo zvykem, že před tažením se hry konaly, a to 4 5

STEHLÍKOVÁ, Eva. Římské divadlo. Praha: KLP, 1993, s. 29. DUNKLE, Roger. Gladiátoři: krutá podívaná ve Starověkém Římě. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 19.

9

ze dvou důvodů: jeden důvod byl rituální, kdy byla dávána oběť bohyni Nemesis a druhým důvodem bylo připravit vojáky k pohledu na krev a zranění. Není tedy těžké pochopit, že Římanům násilí nebylo cizí, a tak v této kultuře měla zábava, jako jsou gladiátorské hry, šanci na úspěch. Na jednu stranu tedy římské obyvatelstvo našlo oblibu v krvi a násilí, dalo by se říci uspokojení jakéhosi pudu a na druhou stranu obdivovali ctnost, jejímž příkladem pro ně gladiátor bezesporu byl. Obdivovali na něm odvahu, ale také smysl pro čestnost – pokud gladiátor nechtěl uposlechnout příkazu editora nebo se nějakým způsobem vyhýbal svému osudu, setkal se s odporem publika. K úpadku a konci gladiátorských her přispělo několik faktorů. Jedním z nich byla postupná christianizace římského obyvatelstva, kdy podívaná byla brána jako oslava pohanských bohů. Změnilo se i myšlení obyvatel, ke křesťanství často patřila i elitní vrstva obyvatel, a tak než investovat do munu či vybudování amfiteátru, peníze raději věnovali na chudé a podobně. Dalším vlivem byla hospodářská krize, kdy po nájezdu germánských kmenů se hry přestaly konat. Říma se konkrétně týká rok 410 n. l., kdy bylo město vydrancováno. Po tomto roce zde pokusy o obnovu byly, ale bez šance na úspěch. Další teorií, proč hry skončily, je zákon o jejich zrušení. Ten měl být vydán poté, kdy mnich Telemachos byl zabit v amfiteátru, pravděpodobně Koloseu. Tato historka je ovšem některými zpochybňována a také vydání takového zákona se nezdá moc pravděpodobné, neboť v té době už žádného zákona nebylo třeba – hry, po téměř sedmi stech letech, dospěly ke svému konci. Není pravda, že by gladiátorské hry úplně vymizely, ale ve středověku se stále ještě vyskytovaly, samozřejmě už ne ve své původní podobě, ale ve formě různých duelů. Princip ale zůstal stejný- stál zde muž proti muži. Souboje měly různé formy, buď měly soudcovský ráz, kdy výhrou jedinec prokázal svou nevinu a také různé rytířské souboje. Od šestnáctého století mizí i tyto druhy soubojů a nahradil je pouze ten druh, kdy se muži vyzývali, když se jim dostalo urážky na cti, aby svou reputaci a čest ochránili. Po zániku římského impéria pokračovaly také zvířecí zápasy. Byly oblíbené, a tak si našly své publikum. V sedmnáctém století byl v Amsterdamu vyhlášen oficiální zákaz provádět zápasy zvířat, ale ne proto, že by stát chtěl zabránit týrání zvířat, ale protože se bál o veřejný pořádek. „Až v osmnáctém století se na špatné zacházení se zvířaty začalo pohlížet kriticky a týrání bylo veřejně odsouzeno.“6

6

FIK, Meier. Gladiátoři: lidová zábava v Koloseu. Praha: Aurora, 2006, s.15.

10

2.5.1

Původ gladiátorů a jejich typy Slovo „gladiátor“ pochází z latinského gladius, které znamená meč. Naznačuje to, že

gladiátor byl původně šermíř. Tento termín se objevuje poprvé v dílech Catona a Lucilla. Díky tomu, že gladiátoři nejdříve pocházeli většinou z podrobených knemů, tak byli také zařazeni do určitých etnických skupin (například Samnité, o kterých máme první zmínky, Galové a Thrákové). Když si ale Římané podmaňovali více a více kmenů, dostávali tito lidé římské občanství, a tak je už pod etnickým názvem nenajdeme. Dále zde byli paegniarii, kteří nebyli gladiátory v pravém slova smyslu, ale bavili publikum ještě předtím, než přišli skuteční gladiátoři. Byli to vlastně herci převlečení za gladiátory a pocházeli z Kampánie. Někdy vystupovali znova v přestávkách představení. Typy gladiátorů, kteří se nám ale ukazují až v době pozdní republiky, jsou provocatores a velites. Tito gladiátoři byli výjimeční tím, že byli stavěni vždy jen před dalšího gladiátora svého druhu, ne před gladiátora jiného typu. Je možné, že to byli profesionální vojáci. Dalším typem byli equites – jezdci na koních. „Podle španělského arcibiskupa Isidora ze Sevilly jezdili equites na bílých koních a na programu odpoledních gladiátorských soutěží se objevovali jako první.7“ Existoval i zvláštní typ equites, a to andabatae. Rozdíl mezi nimi je v tom, že poslední jmenovaní byli těžce opancéřovaní. V době císařství se můžeme setkat se secutores a retiarii (pronásledovatelé a pronásledovaní). Jejich protivníkem byl retiarius, kterého poznáme podle toho, že jeho zbraní je síť. Oproti tomu hoplomachus byl asi nejlépe vyzbrojený gladiátor. Samozřejmě zde existovalo i mnoho dalších typů, o kterých toho víme méně nebo více. Existovaly však i bojovnice ženy. Taková žena však na sebe přivolala ostudu, neboť se vzdala své role jako hospodyně. Za republiky se ještě stát nemohlo, aby toto povolání vykonávala žena, v té době byla pravidla domácnosti ještě pevně držena. A i když to byl skandál, nebo možná právě proto, diváci gladiátorky vítali s nadšením jako obměnu a zpestření tradičních bojů. 2.5.2

Gladiátorská škola a výcvik gladiátorů Gladiátorská škola se nazývala ludus a gladiátoři zde byli ubytováni po skupinách.

Majitel se nazýval lanista, často to byl bývalý gladiátor, čili měl zkušenosti přímo z terénu. Od něj si poté pořadatelé gladiátoři půjčovali pro své akce. Někteří zámožní občané nebo rodiny ludus vlastnily. Lanista chtěl za půjčení dost peněz, a pokud dav při představení

7

CONNOLLY, Peter. Koloseum: římská aréna smrti. Praha: Euromedia group, k. s., 2004, s. 76.

11

požadoval smrt jednoho gladiátora, musel si to pořadatel dobře rozmyslet. Buď ztratí přízeň publika, anebo bude muset lanistovi vyplatit nehoráznou sumu peněz. I proto bylo ekonomičtější ludus vlastnit a pro představení používat gladiátory z vlastní školy, případně je dále pronajímat. V ludu gladiátoři nebyli pouze cvičeni, ale také zde i žili. O prvním ludu víme z druhého století př. n. l. a pokud byli gladiátoři kočovní, což později už nebylo tak běžné, mohli zde přespat, a to buď za poplatek, nebo zadarmo z dobré vůle hostitele. Hlavní složkou stravy gladiátorů byl ječmen pro jeho cenu. Dostávali velké množství jídla, které ale asi nebylo nijak chutné. Proto při období hladomoru byly školy přemisťovány, aby městu neubývalo potravin. Podmínky v ludu nebyly nijak příjemné, ale pro bezproblémové gladiátory toto místo nebylo vězením a mohli odcházet a přicházet jak chtěli. Oproti tomu ti, o kterých se vědělo nebo předpokládalo, že chtějí utéct, byli drženi v řetězech. Muž mohl mít ve své „cele“, kterou sdílel s dalším nebo dalšími, i ženu. Ta byla nazývána ludia, a toto označení má spíše hanlivý charakter. „Gladiátory můžeme stěží považovat za muže rodinného typu, nicméně někteří měli nejen ženy, ale také děti, které bydlely v ludu a někdy dokonce v odděleném domku.“8 Do ludu přicházeli i mladíci, máme například dochováno, že jeden měl sedmnáct let. Začátečníci se nazývali tirones a stali se veterány poté, co uspěli ve svém prvním zápase. Bylo ovšem časté, že veterány se tirones často vůbec nestali, neboť zemřeli již při svém prvním zápasu. Výcvik gladiátorů byl velmi důležitý, aby se při podívané bylo na co dívat. Diváci chtěli zápas, kde bojovník nepadne k zemi v první minutě. Při výcviku se zápasníci řídili určitými pravidly boje, čísly, která určovala pohyby a byla nazývána dictata. Pokud se jich však zápasník při boji držel striktně a působil mechanicky, takovýto zápas mohl diváky nudit. Ovšem lanista, případně majitel ludu toto po bojovnících vyžadovali – byla tím totiž zajišťována kvalita a preciznost. 2.5.3

Ludus Magnus V Římě do doby výstavby amfiteátru byly pouze dvě gladiátorské školy, které neměly

vlastní název. Ale roku 80, kdy byl amfiteátr otevřen, vzrostla potřeba větší školy přímo v Římě, nejlépe poblíž samotné stavby. A tak byla postavena gladiátorská škola Ludus Magnus, která přiléhala přímo ke Koloseu a byla s ním spojena podzemní chodbou. Co se týče vzhledu, škola v Římě se podobala škole v Pompejích. Kolem dokola byly cely 8

DUNKLE, Roger. Gladiátoři: krutá podívaná ve Starověkém Římě. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 53.

12

gladiátorů, které byly vystavěny ve třech patrech, uprostřed bychom nalezli cvičiště uzpůsobené ve tvaru oválu. Toto cvičiště bylo velikostně srovnatelné s arénami amfiteátrů v dalších částech říše.

2.6 Nakládání s mrtvými a způsoby popravy Když uvážíme, kolik muselo být při slavnostech denně zabito zvířat a lidí, napadá nás otázka, co se s těly potom dělo. Byly nalezeny tisíce kostí v kanálech, takže mršiny byly zřejmě jednoduše házeny do podzemí. Některými byla krmena zvěř a není vyloučeno, že se maso používalo i pro obyvatele. Zkoušelo se toto praktikovat i naopak, krmení zvěře lidskými mrtvolami, a i když to často byli váleční zajatci a zločinci, lidé to nesli nelibě – zabití v aréně ano, ale takto nakládat, byť s lupičem, to už bylo i na Římany moc. Lidská těla byla z arény odklizována člověkem, který představoval Chárona. V rukou nesl kladivo a dýku, kladivo sloužilo k úderu do hlavy a dýka k probodnutí. Poté červeně odění pomocníci tělo pomocí háků odklidili. Odtahování mrtvoly se dělo za velkého hluku a znění bubnů. Harenarii se nazývali pomocníci, kteří hráběmi rovnali písek v aréně a čistili ho od krve. Zločinci neměli nárok na pohřeb, což byla součást jejich trestu, a těla byla házena do Tibery. Nejvíce odsouzených k smrti bylo v dobách války, což je logické. Každý, kdo byl proti Římu, se dopouštěl vlastizrady, a tím se mu dostalo trestu nejvyššího. Pokud byl obyvatel z vyšší vrstvy, často se jeho smrt řešila pouhým stětím, což byla smrt rychlá a relativně důstojná. S otroky majitelé mohli nakládat podle svého uvážení, i když ti často volili popravu veřejnou, aby neposlušný otrok šel ostatním příkladem. Od 2. století mohl majitel také zvolit formu damnatio ad bestias, což znamenalo, že otrok bude hozen šelmám. Jako trest mohli být otroci postaveni také jeden proti druhému. Avšak od roku 61 došlo k omezení obou těchto druhů trestů a majitel mohl otroky nechat zabít jen na soudní příkaz. Zabíjení v aréně bylo často doprovázeno výlevy z mytologie, ať už řecké nebo římské. Byl napodobován Prométheus a jeho orlem vyklovávána játra, někteří byli vykastrováni podle boha Attise a také se zde provádělo upálení zaživa podle Hercula. Jindy byli zločinci zabíjeni tak, jak se oni sami provinili. Křesťané, kteří nebyli ochotni uznat víru římské říše, byli v Koloseu popravováni také. Římané ale nedělali rozdíl mezi nimi a Židy, pro ně totiž obě tyto skupiny představovaly někoho, kdo odmítá se modlit k jejich bohům a dávat jim oběti, čímž se bohům znelíbí a na říši přivolávají katastrofy. Nebyli však vyhledáváni a hned zabíjeni, nýbrž vyslýcháni, a pokud se své víry zřekli, bylo jim odpouštěno. Pro Římany bylo nejdůležitější respektovat 13

jejich panovníka a jejich bohy. První křesťan znám jménem, který byl zabit v Koloseu, byl svatý Ignác z Antiochie. Jeho ostatky však údajně proti zvyku byly pohřbeny a jsou dodnes uloženy v římském kostele sv. Klimenta.

2.7 Místa konání her a slavností Jedním místem konání her a různých oslav je samozřejmě již zmiňované divadlo. Nebylo to však jediné místo, kam lidé mohli přijít za zábavou. Ze začátku, kdy ještě nebyla v římské říši vystavěna stálá nebo kamenná divadla, se pro tyto účely používalo forum. To se používalo po celou dobu trvání římské republiky a také v raném císařství. Mezi řeckým a římským forem je značný rozdíl. „Řekové zakládají svá fora do čtverce s velmi rozlehlými dvojitými sloupovými loubími a vyzdobují je hustě postavenými sloupy s epistyly z mramoru nebo z jiného kamene.“9 Římané ale potřebovali fora prostornější kvůli pořádání gladiátorských her, a tak sloupy nebyly stavěny tak k sobě, jako tomu bylo v Řecku a v podloubí stavěli drobné krámky. Diváci mohli postávat buď kolem, nebo stát na zřízených balkónech. „Neboť dříve se vypravovaly hry před sedadly nakvap zhotovenými a na jevišti jen na čas zřízeném; nebo kdybys zašel dále do minulosti, lid prý stoje se díval, aby netrávil v divadle celé dny v nečinnosti, kdyby mohl seděti.“10 Fora se stavěla různě velká, záleželo na počtu obyvatel, aby se tam všichni vešli, nebo naopak, aby nepůsobilo příliš prázdně. „Co se týká Říma, ve druhém a prvním století se gladiátorská představení odehrávala ve Foru Romanu. V otevřeném prostoru mezi Basilikou Semproniou a Basilikou Porciou na severní straně a Basilikou Semproniou na jihu se konalo mnoho představení.“11 Před stavbou římského amfiteátru byly ve městě pouze dva amfiteátry, a to Statilia Taura a amfiteátr postavený za císaře Nerona (ten při požáru Říma shořel).

3

Vzhled antického divadla Abychom si divadlo dokázali lépe představit, je třeba trochu přiblížit jeho vzhled.

Theatron (hlediště řeckého divadla), kde seděli diváci, je většinou umístěn, vyhlouben ve svahu a otevřený volnému pohledu do krajiny. Jeho římský ekvivalent je cavea. Ta může být uzavřena sloupořadím uprostřed s malým chrámem (aedicula – zasvěcen Bakchovi nebo Apollónovi). Sedadla byla vymezena podle postavení občanů – např. přední sedadla byla

9

VITRUVIUS. Deset knih o architektuře. Praha: Svoboda, 1979, s. 155. TACITUS, Cornelius. Letopisy II. Praha: Česká akademie věd a umění, 1935, s. 91. 11 FIK, Meier. Gladiátoři: lidová zábava v Koloseu. Praha: Aurora, 2006, s. 88. 10

14

určena senátorům. Hlediště je rozděleno širokou horizontální uličkou zvanou diazóma (lat. praecinctio) a vertikálně pomocí klínů - kerkides (lat. cunei). Do theatronu se vstupuje přes orchéstru. Orchéstra má různé tvary (kruh, půlkruh, obdélník, elipsu atd.) a v římském divadle je zmenšena a na její části jsou vystavěna sedadla pro význačné hosty. Je to asi nejstarší a nejdůležitější část divadla. K orchéstře přiléhá skéné. Původně to bylo jakési zákulisí, kde se herci převlékali, čekali na představení a měli umístěny rekvizity, později sloužila jako pozadí a museli se do ní vybudovat dveře, aby herci mohli do skéné vcházet a vycházet z ní. Skéné také odděluje vnitřní a vnější prostor. Před skéné existoval proskénion (lat. proscaenium), což byla stavba, úzký sál, na jejíž střeše se nalézalo logeion. Když se v divadle nehrálo, sloužilo legeion jako místo pro shromáždění. Později, kdy už herec tak úzce nespolupracoval s chórem, zde snad působili herci, zatímco chór hrál v orchéstře kolem thymély (kruhovitý kámen ve středu orchéstry, zřejmě místo pro oltář). Do divadla se dá vejít postranním vchodem parodos, více užívaný termín je však eisodos (lat. aditus). Tyto postranní vchody jsou dva a měly i svůj symbolický význam - levou stranou se přicházelo z města a levou z venkova (také v řecké tragédii). Dokonalá organizace hlediště a vchodů zajišťovala poměrně rychlé zaplnění a následně vyprázdnění divadla.

4

Historické pozadí před výstavbou amfiteátru

4.1 Od republiky k císařství Flaviovský amfiteátr vznikl v době císařství. Je třeba si uvědomit, že z republiky se císařství nestalo přes noc a působením pouze jednoho panovníka. Republika byla v ohrožení již od druhého století př. n. l. Římané sice stále byli hlubokými patrioty, kteří v zemi viděli mocnost mezinárodního významu, ale změny ve státním zřízení, také zvyšující se korupce (kdy byly zneužívány úřední funkce a ztrácely na významu) vedly k tomu, že své místo zde nacházeli silní jedinci. Ochránci republiky však toto stále neviděli jako krizi, ale jako důsledek krize a jako takový se musel řešit a republika zachovat. „Když se republikánské zřízení ukázalo do té míry zastaralé, že ani úsilí jeho nadšených stoupenců mu nedokázalo vdechnout nové síly a zaručit mu další existenci, došlo k ústavní přeměně římského státu v císařství. Jeho tvůrcem se stal adoptivní Caesarův syn Octavianus, jenž jako první římský císař přijal jméno Augustus.’’12 První tři století našeho letopočtu tak pro město znamenají nabytí relativní autonomie, kdy se z města stává jak 12

BURIAN, Jan. Řím: světla a stíny antického velkoměsta. Praha: Svoboda, 1970, s. 152.

15

administrativně, tak hospodářsky samostatně činný orgán. Jeho vývoj se od této chvíle začíná lišit a rozcházet s vývojem zbytku říše. Jedna skupina lidí tento fakt přijala a pokračovala v započatých činnostech, byli zde však i takoví, kteří se pokusili o odpor. Neměli však naději na úspěch. Byla zde ale i skupina lidí, nejpočetnější a svým způsobem nejmocnější, a to římský prostý lid. Tato skupina, která v této době už obsahuje velký počet cizinců, je na okraji společnosti, neboť za nástupce Augusta Tiberia (14 – 37) se přestává scházet Lidové shromáždění. Bylo tedy třeba, aby se tato masa lidí dostala pod kontrolu. Musela se řešit otázka bezpečnosti, řešit nenadálé pohromy a tak dále. Stalo se tedy, že správa města se oddělila od říšské správy. Není pochyb o tom, že po krizi a pádu římské republiky byla doba císařů obdobím rozmachu. Císařství získávalo nové provincie a nabývalo na vážnosti. První císařskou dynastií byla julsko-klaudijská (Augustus, Tiberius, Caligula, Claudius, Nero) a druhou poté Flaviovci (Vespasianus, Titus, Domitianus). I když za Neronovy vlády došlo k požáru, nebylo to pro město až tak špatné, neboť alespoň započaly nutné opravy a přeměny. Po požáru byly ulice širší, před domy se stavělo sloupoví, které by zabraňovalo šíření požáru, a také byly z velké části nahrazovány dřevěné stavby kamennými. Suetonius říká, že Nero se na požár díval a užíval si jej, zatímco Tacitus toto odmítá s tím, že Nero se snažil obyvatelům pomáhat. Ať tak či onak, Nero požár využil k výstavbě svého velkolepého paláce, kterému se říkalo Zlatý dům (Domus aurea). Tento dům byl velmi honosný a vystavoval jím na odiv svou moc a bohatství. Badatelé se rozcházejí v názorech, zda tento okázalý palác byl Římanům trnem v oku kvůli tomu, jak musel být nákladný. Je ale totiž možné, že palác museli zaplatit senátoři, a tak by občané nemuseli mít nic proti, ba naopak, brát z kapsy bohatým by se jim i mohlo líbit. K paláci patřilo i obrovské jezero, které si Nero nechal vybudovat a zlatá socha samotného panovníka. Právě na zmíněném jezeře byl později zbudován římský amfiteátr.

4.2 Flaviovská dynastie – Vespasianus, Titus, Domitianus „Římská populace prošla nesčetnými změnami, což byla skutečnost, která přidávala další problém k těm, kterým čelili vládci města. Protože stabilita města záležela na udržení přízně jeho obyvatel, byly vynakládány ohromné prostředky na zásobování Římanů a jejich zábavu. Loajalita obyvatel byla skutečně získána chlebem a hrami.“13 „Rod Flaviů měl jen tři císaře: otce Vespasiana a jeho dva syny Tita a Domitiana. Během sedmadvaceti let vlády, po které v Římě vládli, se staral Vespasianus o pořádek a

13

PERRING, Stefanie a Dominic. Starověké stavby včera a dnes. Praha: Fortuna Libri, 2009, s.

16

peníze, Titus o lidskost a hry, Domitianus o spravedlnost a vznešenost.“14 Toto je jen stručná charakteristika tří císařů této dynastie, která však jejich politiku a vládu velmi vhodně vystihuje. Nástupcem Nerona byl Vespasianus (celým jménem Titus Flavius Vespasianus), který byl u moci od roku 69 do roku 79 a byl také zakladatelem Flaviovské dynastie. Ten po svém předchůdci dostal zemi, ve které zůstaly obrovské dluhy. Provedl tedy několik kroků a opatření, aby zemi z dluhů dostal. Velký příjem mu plynul z židovské války (ta započala roku 67, ale definitivně byla skončena až za vlády jeho syna Tita), také zdanil skoro vše, co zdaněno ještě nebylo, a uchýlil se k prodeji veřejných úřadů. Lidé jeho opatření sice nepřijali s nadšením, avšak tato politika úspěch měla, neboť finanční pokladnu nechal zcela bez dluhů. Toto oceňují Suetonius (ten říká, že peníze byly sice nabyty špatně, ale dobře použity) i Tacitus. Díky jeho zdatnému zacházení s financemi si mohl dovolit opravovat Řím, který to po nedávném požáru stále potřeboval. Nechal rekonstruovat Kapitol, dokončit chrám božského Claudia (tímto činem se chtěl také ukázat jako nástupce Claudia, ne Nerona) nebo postavit chrám Míru blízko fora. Jeho stavební aktivita se netýkala pouze Říma, ale i provincií, kde byly vystavěny například nové silnice. Také započal výstavbu budovy, která je pro nás obzvlášť důležitá a v zemi neměla obdoby, a to Flaviovského amfiteátru. Tímto jménem chtěl upevnit postavení své dynastie a také zajistit, že ve stavbě bude moci pokračovat jeho syn Titus, případně druhý, mladší syn Domitianus. „Všichni se shodovali v tom, že byl vždy tak jist osudem svým a své rodiny, že se odvážil přes stálé vzpoury proti sobě tvrditi senátu, že buď synové jeho po něm nastoupí nebo nikdo.“15 Jeho následník, syn Titus (celým jménem Titus Flavius Vespasianus, u moci od roku 69 do roku 71), se na vládě zčásti podílel už se svým otcem, po jeho smrti v jeho úspěších pokračoval. Než se stal panovníkem, byly zde obavy kvůli jeho krutosti a hýřivosti, ale po dobu jeho vlády se ukázal pravý opak. „Císařský princ Titus byl u vojska i v provinciích pro svou milou povahu velmi oblíben; byl také miláčkem římského lidu, který jej nazýval amor et deliciae generis humani (láska a potěšení pokolení lidského).“16 I když se za jeho vlády stalo mnoho přírodních katastrof – výbuch Vesuvu, zemětřesení – a vypukl mor, na jeho vládě se to výrazně nepodepsalo. „Statky zhynulých u Vesuvu, které neměly dědiců, věnoval ve prospěch poškozených obcí. Po požáru města prohlásil, že obec žádné škody nevzala a určil veškerou 14

RAFFALT, Reinhard. Velcí římští císaři. Praha: NS Svoboda, 2001, s. 119. SUETONIUS TRANQUILLUS, Gaius. XII císařů. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1903, s 315. 16 TACITUS, Cornelius. Z dějin císařského Říma. Praha: Melantrich, 1944, s. 309. 15

17

výzdobu svých císařských statků na opravu veřejných staveb a chrámů.”17 Toto tedy znamenalo, že obce nenesou zodpovědnost a vzniklé škody nebudou muset platit. Také pokračoval ve výstavbě amfiteátru a dokončil jej po třetí patro. Cassius Dio na něj zase takovou chválu nepěje, ale oceňuje jeho pořádání představení v amfiteátru. „Většina toho, co udělal, není charakterizována ničím pozoruhodným, kromě věnování se loveckému divadlu a lázním, které nesou jeho jméno, vytvořil mnoho nevšedních podívaných.“18 Posledním z dynastie Flaviovců je Domitianus (celým jménem Titus Flavius Domitianus, vládnoucí od roku 81 do roku 96), bratr předchozího panovníka. Domitianus dělal mnoho chyb. Sice byl také výrazným stavitelem, musel nechat opravit Kapitol, který již podruhé shořel a také stavěl nebo opravoval další budovy, ale často jen se svými nápisy, nepřidal ani zmínku o předchozím staviteli. Nechal také přistavět čtvrté patro amfiteátru. Vyžíval se ve hrách, které pořádal na velké náklady, které pořádal nejen v amfiteátru, ale i v cirku. Sám se účastnil quaestorských her, které obnovil. Nebyl tedy lakomý, ba naopak, nákladné hry a stavby, také zvýšení mezd vojínů vedlo k tomu, že státní pokladna byla vyčerpána, i když jeho dva předchůdci ji udržovali bez dluhů a v prosperitě. Byl tedy nucen si peníze brát různým, nepříliš dobrým způsobem (například zabavoval statky, dědictví nebo vybíral daň od Židů). Byl také krutý, nechal zabít mnoho lidí, mezi nimi i několik senátorů. Měl neustálý strach z toho, že bude zavražděn, a proto vraždil i z nepatrných důvodů a záminek. Nakonec díky spiknutí zavražděn opravdu byl a jeho nepříliš dobrá vláda po patnácti letech skončila. Zatímco vládce Nerona i přes jeho krutost lid po jeho smrti stále oslavoval a připomínal si jeho vládu, Domitianovi se žádných oslav nedostalo a lid se na něj pokusil co nejrychleji zapomenout. To nám dokazuje to, že jeho vláda musela být opravdu špatná. Místo něj pak nastupují císaři, za kterých se město vyzvedne a bude opět na vrcholu.

5

Název Flaviovský amfiteátr a vznik pozdějšího názvu Koloseum Stavba se jmenovala Flaviovský amfiteátr podle dynastie, do níž patřil zakladatel

amfiteátru Vespasianus, jeho syn Titus a Domitianus. Běžně se mu však říkalo jednoduše amfiteátr – taková stavba totiž neměla v říši konkurenci, nebo Římský amfiteátr.

17

SUETONIUS TRANQUILLUS, Gaius. XII císařů. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1903, s 320. 18 „Most that he did was not characterized by anything noteworthy, but in dedicating the hunting-theatre and the baths that bear his name he produced many remarkable spectacles.“ CASSIUS, Dio: Roman History [online] 1925 [cit. 3. května 2013] Dostupné z: http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Cassius_Dio/66*.html

18

„Kolossós je řecké slovo a znamená prostě postavu. Mohla by tak být nazvána např. i panenka. Jestliže dnes řekneme kolosální, je v tomto výrazu stále ještě obsaženo to staré slovo, je však spojeno s pojmem mohutnosti.19“ Tuto změnu ve významu zapříčinili obyvatelé Rhodu, kteří vystavěli obrovskou sochu bohu Slunce, ta byla nazvána rhodský kolos. Od té doby jsou tedy všechny velké sochy takto nazývány. Co se týká konkrétně Neronovy sochy, ta byla Vespasianem přetvořena, a to tak, že mu byla utnuta hlava a místo ní přidělána hlava boha Slunce. Socha však ještě pořád stála, další císař Domitianus ji jen nechal převést na jiné místo, protože mu vadila ve stavbě dvojitého chrámu Venuše a Romy. Dnes ze sochy bohužel nemáme dochováno nic. „Pozdější název Koloseum má dva možné kořeny: kolosální rozměry stavby samotné nebo kolosální bronzovou sochu (colossus) Nerona, s výškou odhadovanou na 29,5 až 34,5 metru, která se ve starověku nacházela v její blízkosti. Výraz colosseus, původně přídavné jméno, se změnil v colosseum ve spojení s podstatným jménem amphitheatrum, které je středního rodu. Amphitheatrum Colosseum se budově začalo říkat až v 10. století n. l.’’20 „Slovo Koloseum je poprvé uvedeno v tradičním rčení „Až padne Koloseum, padne Řím", které cituje Ctihodný Bede v 8. stol. n. l.“21 Je možné, že se ve rčení mluví o soše. Nero na místě, kde byl amfiteátr postaven, původně měl svůj dům a zbudováno jezero, po stržení domu a zasypání jezera zde však socha zůstala. Čili zatímco Nero prostřednictvím přepychového domu a obrovské sochy na pozemcích prezentoval svou moc a krutovládu, Vespasianus pozemky vrátil zpět římskému lidu a byla zde vystavěna budova sloužící právě jim.

6

Slavnostní otevření amfiteátru Monumentálnost a jedinečnost Flaviovského amfiteátru asi nejlépe popsal básník

Martialis, který na stavbu složil oslavnou báseň Liber spectaculorum, ve které amfiteátr srovnává s ostatními divy světa. „Ať zmlkne Memfida s barbarskou nádherou pyramid a úsilím Asyřanů nepyšní se Babylón; Dost s chválou změkčilých Jónů pro Dianin chrám; Ať oltář plný paroží Délos skrývá v šeru dál a Káriané neoslavují Mausólovu hrobku zavěšenou ve vzduchoprázdnu.

19

RAFFALT, Reinhard. Velcí římští císaři. Praha: NS Svoboda, 2001, s. 99. DUNKLE, Roger. Gladiátoři: krutá podívaná ve Starověkém Římě. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 240. 21 CONNOLLY, Peter. Koloseum: římská aréna smrti. Praha: Euromedia group, k. s., 2004, s. 32. 20

19

Ať všechny výtvory ustoupí Caesarovu amfiteátru, A slavné nade vše bude jen dílo jediné.“22

Martialis je za to odměněn: Titus mu udělil ius trium liberorum, takže on, svobodný a bezdětný, může používat týž východ jako otec tří dětí (což mimo jiné znamená i úlevu na daních).23 I když můžeme předpokládat, že si básník dílo trošku přikrášlil, není pochyb o tom, co Koloseum pro ty, kteří jej viděli poprvé, muselo znamenat. Martialis tady o divadle mluví jako o Caesarově, což znamená císařské. První den se zde konaly gladiátorské hry, další den koňské dostihy a třetí den inscenace námořní bitvy (obléhání Syrakus Atéňany). „Byla zde bitva mezi jeřáby a také mezi čtyřmi slony, zvířata krotká i divoká byla zabita v počtu devíti tisíc; ženy (nicméně ne ty urozené) se na jejich zabíjení podílely. Co se týká mužů, mnoho jich bojovalo v jednotlivých soubojích a několik skupin se utkalo v pěších i námořních bitvách.“24 Cassius Dio uvádí, že bylo zabito celkem 9 000 zvířat, Suetonius říká dokonce 5 000 zvířat denně. Dále byly předváděny různé výjevy z mytologie, například Jupiter přestrojen za bílého býka, jak unáší Evropu nebo napodobení legendy o vzniku Minotaura. Při otevření se popravy konaly mezi dalšími představeními, jindy bylo zvykem, že pro ně byla vyhrazena polední přestávka.

7

Výstavba amfiteátru První gladiátorský zápas v Římě se konal roku 264 př. n . l. na dobytčím trhu, později

se zápasy konaly na foru. Proč se tedy se stavbou amfiteátru v Římě tak dlouho otálelo? V jiných částech země byly amfiteátry již vystavěny, a to především v Kampánii. Mecenášů a zámožných občanů bylo ve městě dost. „Úředníci se obávali, že takto poskytnutá zábava by občany odváděla od pracovních povinností a také by mohlo docházet k výtržnostem. Zároveň existoval výnos senátu zakazující budovat divadlo v okruhu jedné míle od města.’’25 Publius Cornelius Scipio řekl, že postavení stálého divadla by vedlo k újmě na veřejné mravnosti. „Tyto důvody oddalovaly jak výstavbu kamenného divadla, tak stálého amfiteátru. Římský kamenný amfiteátr postavil roku 30 př. n. l. na Martově poli Statilius Taurus jako součást 22

DUNKLE, Roger. Gladiátoři: krutá podívaná ve Starověkém Římě. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 239. Citováno podle Martialis, Spectaculum I. 23 MARTIALIS, Marcus Valerius. Posměšky a jízlivosti. Praha: Československý spisovatel, 1983. s. 302. 24 „There was a battle between cranes and also between four elephants; animals both tame and wild were slain to the number of nine thousand; and women (not those of any prominence, however) took part in despatching them. As for the men, several fought in single combat and several groups contended together both in infantry and naval battles.“ CASSIUS, Dio: Roman History [online] 1925 [cit. 3. května 2013] Dostupné z: http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Cassius_Dio/66*.html 25 DUNKLE, Roger. Gladiátoři: krutá podívaná ve Starověkém Římě. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 231.

20

Augustova stavebního programu. Amfiteátr byl při velkém požáru roku 64 n. l. úplně zničen.“26 Amfiteátr ale nebyl příliš oblíben, i když nevíme proč, a tak se zde představení příliš nekonala, a než byl dostavěn Flaviovský amfiteátr, případně postaven dřevěný amfiteátr Neronem (57 n. l.), který by také svou výškou, okázalostí i vnitřní výzdobou mohl římskému amfiteátru konkurovat, využívala se stavba zvaná Saepta Iulia. Tato stavba byla pouhý pozemek, který nebyl nijak zastřešen, pouze ohrazen a původně budova sloužila k volbám. Pozemek byl obrovský a byl schopen pojmout obrovskou část obyvatelstva. Císař Vespasianus, na rozdíl od svého předchůdce, se k lidu choval štědře, a tak místo toho, aby válečnou kořist (jíž v té době byla hlavně kořist z židovské války) použil pro osobní výlohy, použil je k financování a výstavbě amfiteátru. Byl to od něj obrovský dar, který lid nedostal a v budoucnu už ani nedostane. Původně měla budova tři podlaží, nejspíše za císaře Domitiana bylo přidáno čtvrté (i když na mincích za císaře Tita má stavba čtyři podlaží, ale je to nejspíše jenom vize toho, jak měla budova vypadat). Jak už bylo zmíněno, stavba byla vystavěna na rybníku vybudovaném na příkaz Nerona. „Rybník byl na způsob moře“27 – takto jej popisuje Suetonius a my si tak můžeme domyslet, jak obrovskou rozlohu zaujímal. Po odvodnění této plochy a zapojení vody z rybníku do kanalizační sítě bylo pod amfiteátrem vedeno potrubí. To Koloseum zásobovalo vodou, ale vodu i odvádělo, zvláště dešťovou. Jezero bylo odvodněno tak, že pod jeho dnem se vykopal hluboký příkop, který zasahoval až čtyři metry hluboko. Byly zde vybudovány kanály, které byly vylity betonem, aby nepropouštěly vodu. Byli to právě Římané, kdo vynalezli beton. Pokládali na sebe štěrk z leukocitu (pevná a nepropustná vulkanická hornina) a maltu se sopečným pískem. K výstavbě bylo také třeba enormní množství materiálu – používal se vápenec, železné skoby, aby kamenné bloky držely pohromadě a zmíněný beton. K výstavbě byly využívány i červené cihly, což je také nový vynález. V době otevření byly chodby a schodiště amfiteátru omítnuty a zdobilo je také malování barvami – díky vykopávkám byly nalezeny zbytky červené, zelené, žluté a černé omítky. Po požáru r. 217 bylo přemalování provedeno v barvách červené a bílé. „Budova nesla nápis IMP CAES VESPASIANUS AVG AMPHITHEATRUM NOVVUM EX MANVBIS FIERI IVSSIT (Imperátor Caesar Vespasianus Augustus přikázal

26

DUNKLE, Roger. Gladiátoři: krutá podívaná ve Starověkém Římě. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 236. SUETONIUS TRANQUILLUS, Gaius. XII císařů. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1903, s 253. 27

21

vystavět nový amfiteátr z kořisti). Do nápisu bylo po Vespasianově smrti vloženo písmeno T, aby jeho syn ve stavbě mohl pokračovat.“28

8

Vzhled a rozložení míst v amfiteátru „Základy jsou zbudovány z betonu a velkých kamenů, nosné pilíře jsou z travertinu.

Bloky z tohoto materiálu k sobě byly připojovány pomocí železných hřebů. K dekoraci byl použit mramor. Stavba má dvě pomyslné osy o délce 188 a 156 metrů a obvodu 527 metrů. Aréna měří 80 krát 54 metry a její plocha je kolem 3600 metrů čtverečních.“29 První tři podlaží byla tvořena oblouky, ve druhém a třetím byla v každém oblouku socha. V patrech bylo oblouků osmdesát, v přízemí měly všechny vchody kromě čtyř svá čísla, aby diváci mohli najít své místo. Čtyři vchody čísla neměly, protože sloužily pro čestné hosty. Čtvrté patro bylo dostavěno později, za vlády Titova bratra Domitiana, bylo bez sloupoví, zeď s obdélníkovými okny, ve kterých byly korintské sloupy. Čtvrté patro nahoře zdobilo osmdesát sloupů. Z císařského vchodu se bohužel nic nedochovalo, ale naproti se dochoval vchod soudcovský, který se císařskému asi dost podobal. „Přítomnost podzemní chodby poblíž jižního vchodu, vedoucí k nejníže umístěným sedadlům Kolosea, potvrzuje, že z této strany do budovy vcházel císař, nejprve nadzemním přístupem a posléze (možná počínaje Domitianovou vládou) podzemní chodbou.“30 Této chodbě se také říkalo Commodova, protože zde byl možná málem zabit Commodus. Jediný důkaz o císařském vchodu je reliéf na hrobce Haterii, ale i ten nelze považovat za zcela spolehlivý, autor si jej mohl různě poupravit a přizpůsobit. Zde je vyobrazena brána s triumfálním obloukem a vozem. V obloucích jsou vyobrazeni tři bohové (Apollón, Hercules a Aesculapius) a nad nimi tři orli. Císařský a soudcovský vchod byly na konci kratší osy a vchody na obou koncích podélné osy byly pro účinkující. Na západě to byl vchod Porta triumphalis a na východě Porta libitinensis. První sloužil vcházejícím gladiátorům a druhý vchod je také nazýván Brána smrti, což jak název napovídá, bylo místo, kudy gladiátoři odcházeli. U tohoto vchodu se dalo dostat i ke dvěma schodištím, kterými se dalo dostat do gladiátorské školy. Schody sloužily pro všechny osoby, které pomáhaly s organizací her. I když je odhadováno, že do amfiteátru se vlezlo zhruba padesát tisíc diváků, je těžké říci to přesně, neboť zde nebyl systém sedadel, ale jen prosté řady a terasy širokých schodů. Dá se předpokládat, že čím výše v hledišti divák seděl, což odpovídalo jeho společenskému 28

DUNKLE, Roger. Gladiátoři: krutá podívaná ve Starověkém Římě. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 242. FIK, Meier. Gladiátoři: lidová zábava v Koloseu. Praha: Aurora, 2006, s. 94. 30 DUNKLE, Roger. Gladiátoři: krutá podívaná ve Starověkém Římě. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 244. 29

22

postavení, tím méně místa k sezení měl. Zhruba uprostřed cavey se odhaduje, že jeden divák měl pro sebe prostor asi 45 centimetrů – pohodlí bylo tedy na úkor množství lidí, kteří se zde vešli. „Od prostých občanů se očekávalo, že si přinesou s sebou polštáře k sezení (zvyk, který přetrvává v Itálii na některých koncertech pod širým nebem a operních představeních, například v amfiteátru ve Veroně, dodnes), ale divákům z lepší společnosti stavěli na pódiu křesla.“31 Zasedací pořádek pro nejvyšší vrstvy se začal formovat již ve 2. století př. n. l. a platil nejen pro římský amfiteátr, ale i pro ostatní divadla a amfiteátry v Itálii a provinciích. Nejlepší místa k sezení (buď v orchestru divadla, nebo v dolním podlaží) měli samozřejmě senátoři, jako nejváženější část obyvatelstva. Dalších čtrnáct řad bylo určeno pro jezdce. Toto ovšem bylo problematičtější, neboť mezi senátory nebylo tak jednoduché se dostat, uvaděči (otroci) je podle vzhledu znali. Jezdci se však někdy o svá místa museli přetahovat s obyčejnými lidmi, a když bylo plno, museli sedět jinde. Augustus poté jasně stanovil zasedací pořádek pomocí Lex Iulia Theatralis. Malí chlapci a ženy seděli úplně nahoře, chlapci spolu s paedagogi, což byli jediní otroci, kteří měli rezervovaná sedadlo. To, že si jej otec mohl dovolit, znamenalo, že chlapec bude z dobře situované rodiny. Jejich otcové seděli zvlášť. Chlapci z nižší společenské vrstvy seděli se svými otci. Ženy seděly ve vyšších řadách kromě vestálek, které seděly někde v úrovni císaře a senátorů. Vstupenky byly zdarma k dostání, ale často musel mít člověk kontakty, aby se do Kolosea vůbec dostal, čili průměrný občan neměl moc velkou šanci. Spíše by se byl dostal do Cirku Maximu, který byl schopen pojmout až 25% občanů. Vstupenky se nazývaly tesserae a byly z kousků olova, dřeva nebo kosti. Každá vstupenka měla vyryto číslo od I do LXXVI. Na vstupence kromě čísla vchodu musely být uvedeny i další podrobnosti o tom, kam přesně se má daný jedinec usadit. Důležitým prvkem nejen římského amfiteátru byla plachta (vela). Její význam byl velký a byla používána i v divadlech nebo se jí zakrývaly prostory, kde se hry měly konat. Vela diváky chránila před sluncem a poprvé byla použita v roce 69 př. n. l. Později Caesar plachtu použil k zakrytí fora při konání her a jeho příkladu následoval i Augustus. Plachta byla připevněna ke Koloseu ve čtvrtém podlaží mezi okny na zavěšeném laně. K přístupu zcela nahoru sloužily schody z vnitřní strany stavby, které jsou zde doposud vidět. Její rolování měli na starosti námořníci kvůli jejich zkušenostem (dá se předpokládat, že s tak obrovskou plachtou museli pracovat jen opravdoví odborníci, v závislosti na počasí bylo třeba

31

CONNOLLY, Peter. Koloseum: římská aréna smrti. Praha: Euromedia group, k. s., 2004, s.

23

někdy plachtu rychle nandat nebo srolovat a bylo třeba velké koordinace a použití sil tisícovek mužů). Někdy však kvůli nepříznivému počasí se plachta nedala rozvinout vůbec. V tomto případě, pokud to bylo možné, se lidé chránili slunečníky. Uprostřed plachty byla díra, kterou dovnitř prosvítalo slunce. V poledne tak plachta chránila pouze nejvyšší sedadla, to ale tak nevadilo, neboť většina senátorů odcházela domů na oběd, případně do nějakého podniku (to si ovšem mohla dovolit pouze ta majetnější část obyvatelstva). Další důležitou složkou bylo podzemí (hypogeum). To mělo dvě podlaží a bylo větší než aréna, která byla zakryta vrstvou písku. „Podzemní chodba z Ludu Magnu umožňovala přístup do hypogea z východní strany amfiteátru. S hypogeem jsou rovněž propojena dvě schodiště vedoucí dolů od západního vchodu a dvě spojovací chodby, které vedly na pódium, po jedné na konci kratší severní i jižní strany.“32 Hypogeum sloužilo gladiátorům a byla zde i uchovávána zvířata. K dopravě do arény sloužily výtahové šachty, ale nebyly příliš velké, a tak není jasné, jak se do arény dostávala velká zvířata. V aréně byly padací dveře, žádné se však nedochovaly, a tak nevíme, kde nebo kolik jich bylo. Můžeme si pomoci amfiteátrem v Capui, jehož hypogeum je srovnatelné s římským amfiteátrem, a tam bylo šedesát dva padajících dveří. Můžeme tedy předpokládat, že Koloseum by jich mělo ještě více.

9

Koloseum ve filmu Celé římské dějiny jsou neobyčejně bohaté a zajímavé, a tak je samozřejmé, že nejen

samotná budova inspirovala mnoho tvůrců ať už k dílu, kde Koloseum hrálo jednu z hlavních rolí nebo působilo pouze jako pozadí děje. Není výjimkou, že v takovýchto filmech se často objevují historické nepřesnosti a divák, který o dané problematice tolik neví nebo o ní ví jen málo, může nabývat dojmu, že vyobrazení ve filmu je správné a tedy směrodatné. Tvůrci, kteří zvolí jakýkoliv historický námět, by tak měli věnovat velkou pozornost tomu, aby se chyb vyvarovali a vypilovali i případné maličkosti. I když dílo není dokumentem, mělo by poskytovat pravdivé údaje, vždyť takto film neztratí nic ze zajímavosti. Snad nejznámějším filmem, kde Koloseum hraje právě jednu z hlavních rolí, je film Gladiátor, režírovaný slavným americkým režisérem Ridley Scottem roku 2000. Tomuto filmu nelze upřít věrohodnost, s jakou digitálně vytvořili římský amfiteátr. Co se ale týká gladiátorských zápasů, tak už se v detailech s pravdou rozchází. Bojují zde skupiny gladiátorů proti sobě, jsou zde stavěni profesionální gladiátoři proti nevycvičeným, v inscenaci bitvy jsou také využiti gladiátoři, přičemž nic z toho se v aréně nedělo. Větší chybou ale je, že ve 32

DUNKLE, Roger. Gladiátoři: krutá podívaná ve Starověkém Římě. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 259.

24

filmu jsou vyobrazeny závody vozatajů, které konaly pouze v cirku, nikoliv v amfiteátru. Abychom ale jen nekritizovali, je třeba říci, že je zde pěkně vyobrazen život gladiátorů a jejich šance na svobodný život, kterou opravdu měli. Zažitá myšlenka, že gladiátoři byli odsouzeni na smrt, není pravdivá. Dalším filmem je Demetrius a gladiátoři (režisér Delmer Daves , natočeno roku 1954). Tento film velmi věrně zachycuje život i výcvik gladiátorů a Koloseum přichází na scénu tehdy, kdy císař Caligula odsoudí křesťana Demetria k boji v Koloseu. Co se však rozchází se skutečností je opět boj v aréně – bojuje zde jeden gladiátor proti více a také je zde připleteno venatio. Boj se zvířaty se přitom nekonal zároveň s gladiátorským představením. V dalších filmech je amfiteátr spíše pozadím, jako například film Jumper, kde se jedna scéna odehrává v hypogeu nebo Cesta draka, kde Koloseum v jedné scéně také sloužilo k boji.

10 Osudy po pádu říše od raného středověku po současnost 10.1 Do doby rozpadu římské říše Koloseum sloužilo od roku 80 n. l. do roku 217 n. l., kdy do něj udeřil blesk. Ten způsobil požár, který zničil veškeré dřevěné části i roztavil mramorové obložení sedadel. Požár zasáhl zrovna při svátku Vulcanálií. Než byl amfiteátr opraven, což se stalo roku 222, jeho hry byly přemístěny do Circu Maximu. Roku 222 byl sice znovu otevřen, ale zdaleka ne zcela zrekonstruován. Byly zrušeny velké padací dveře a místo nich nainstalovány výtahy, které ale nebyly příliš velké a nemohly přepravovat velká zvířata. Požáry však nebyly to, co amfiteátru zasadilo poslední ránu. První tři století se na stavbě zemětřesení ani požáry nijak výrazně nepodepsaly. Jednotliví císaři se stavbě věnovali a průběžně drobné škody způsobené přírodními katastrofami napravovali a amfiteátr rekonstruovali. Po všech katastrofách se relativně vzpamatovalo, i právě proto, že panovníci vynakládali úsilí o jeho obnovení a roku 274 bylo opět v užívání. Když byl u moci Konstantin Veliký a roku 307 uznal křesťanství jako oficiální náboženství, neubránil se jejich nátlaku a zakázal zločince posílat do gladiátorských škol. Samotné hry však nezakázal. Co znamenalo začátek konce Říma, a tím i jeho amfiteátru, bylo přenesení hlavního města do Konstantinopole. Při stěhování národů a obléhání Říma Góty bylo obyvatelstvo nuceno pohřbívat mrtvé uvnitř hradeb, čili i uvnitř Kolosea. Později byly tyto hroby zrušeny a zasypány. Velká část obyvatelstva odsud odešla a Koloseum chátralo a nebylo používáno. Bylo sice ještě opraveno, ale poté zasáhl další požár roku 429. Bylo poškozeno hypogeum a hlediště, také spadlo 25

sloupořadí na vrcholu. Jeho zbytky se uskladnily v podzemí, což nejspíš znemožnilo jeho využívání. Od čtvrtého století také už začíná drancování budovy. Valentinianus III. roku 438 zakázal gladiátorské hry, další části jako lovy a podobně ale pokračovaly dál, i když nebyly nijak časté. „Posledním zaznamenaným představením v Koloseu byl lov zvěře roku 523.“33

10.2 Účely stavby a její správci ve středověku Po těchto událostech už amfiteátr zcela skončil jako centrum zábavy. V následujících stoletích sloužil k různým účelům. Od šestého století zde měli krámky různí řemeslníci a lidé žili uvnitř nebo si stavěli přístřešky vně stěny budovy. „V průvodci Mirabilia urbis Romae pro poutníky z konce jedenáctého století se uvádí, že Koloseum bylo pohanským chrámem Slunce, celé zastřešené kupolí ze zlatavého bronzu. Uprostřed prý stávala socha Apollona s koulí v ruce jako symbol římské nadvlády nad celým světem.“34 Od dvanáctého století jej používala rodina Frangipani jako pevnost. Důvodem, proč se rodina Frangipani nastěhovala do Kolosea, tedy vybrala si jej jako svou pevnost, byl nájezd Normanů na Řím, který vyplenili a částečně zničili. Tato rodina nebyla jediná, která si jako ochrannou pevnost vybrala antickou stavbu. Také například rodina de Savelli se usídlila v Marcellově divadle, rodina Colonnů zase v Augustově mauzoleu. Po rodině Frangipani budovu využívala rodina Annibaldi. Poté byla budova kus po kousku rozebírána. Jak lidmi, kterým materiál sloužil k osobním účelům, tak i úřadem, který vydával povolení k odběru stavebního materiálu. Rok 1332 je rok, kdy se v amfiteátru znovu po takové době konalo představení. Konkrétně to byly býčí zápasy na počest Ludvíka IV. Bavorského, lidé si však v té době neuvědomovali, že toto byl původní účel, kterému budova sloužila. Když roku 1349 amfiteátr postihlo další velké zemětřesení, byly zničeny i okolní budovy a kostely, a Koloseum se tak ocitlo v izolaci a začalo se zase využívat pro různé stánky, kramáře, žebráky a podobně. Do čtrnáctého století by se dalo ještě říci, že amfiteátr byl v zachovalém stavu. Ve čtrnáctém století se spoluvlastníkem, spolu s kapitolským senátem a řádem Sanissimo Salvatore ad Sancta Sanctorum, stala církev a rozebírání materiálu pokračovalo. Ten byl například použit k výstavbě basiliky sv. Petra a Benátského paláce. Amfiteátr dále sloužil jako továrna na klíh a skládka hnoje, která se zde byla až do devatenáctého století a velmi se na stavu Kolosea podepsala. Část Kolosea byla používána jako stáj pro zvířata, která sloužila asi až do sedmnáctého století. Koloseum bylo ve středověku vnímáno jako cosi temného, kde byli uctíváni pohanští bohové a vražděni křesťané. Mělo se za to, že zde byl zabit sv. Petr, ten však umřel o více než 33 34

CONNOLLY, Peter. Koloseum: římská aréna smrti. Praha: Euromedia group, k. s., 2004, s. FIK, Meier. Gladiátoři: lidová zábava v Koloseu. Praha: Aurora, 2006, s. 175.

26

deset let dříve, než bylo Koloseum postaveno. V šestnáctém století bylo na Koloseum nahlíženo jako na místo, kde křesťané umírali mučednickou smrtí, a proto se papežové snažili z místa udělat svatostánek. Byla zde postavena kaplička Santa Maria della Pietà, na vrcholu budovy vztyčen kříž. Proti ničení antických památek se často stavěl kapitolský senát a roku 1743 zahájil obnovné práce. 1744 byl vydán zákon zakazující budovu dále plenit. Od sjednocení Itálie roku 1870 lidé projevili zájem o vlastní dějiny a započaly vykopávky a zachraňování toho, co zbylo.

10.3 Obnova od konce 19. století Roku 1847 byl z rukou církve, i když nedobrovolně, amfiteátr předán archeologům. Od devatenáctého století tedy budova sloužila k archeologickému bádání a vykopávkám, stopy křesťanských zásahů byly odstraněny. Zůstaly pouze pozůstatky cihlových stěn, které byly vystavěny jako opěra proti zřícení. Od té doby slouží Koloseum k neustálému badání, výjimku tvoří druhá světová válka, kdy bohužel ambice na obnovu a záchranu zase opadly a budova byla používána k politickým účelům, sloužila jako úkryt a skladiště zbraní. V době druhé světové války Mussolini stavbu obdivoval a nechal vybudovat cestu, která spojovala starověké budovy (například Marcellovo divadlo a Forum Romanum), neboť tyto stavby považoval za důkazy římské moci, s místy, která byla spojena s jeho mocí (například Piazza di Venezia). Kvůli nové cestě musely být zbořeny některé budovy. Hitler při návštěvě Říma byl Koloseem také okouzlen a měl v plánu vybudovat podobnou stavbu, která by dokazovala jeho moc, v Norimberku. Dnes se pro zachování této majestátné budovy dělá maximum, a i když je to ironií, vzhledem k tomu, k čemu budova sloužila, dnes je to symbol míru a když je někde vykonán trest smrti, je Koloseum nasvíceno.

11 Závěr Řekové krvavou zábavu Římanů, které se v amfiteátru velice rádi věnovali, nikdy pořádně nedokázali pochopit a dávali přednost divadlu, případně divadla přestavovali v amfiteátry a cirky, ale přihlíželi zde spíše závodům než krvavým podívaným. V dnešní době bude asi převládat kategorický názor, že to bylo cosi hanebného, hodno zatracení. Ale nelze srovnávat současnost s tak dávnou minulostí. Lidé měli jiné zvyky, jiná božstva, daleko více se museli zabývat výbojnou politikou a chtě nechtě trávit dlouhé roky ve válce, ženy a děti v době války musely čekat na své muže. Ale občané ani jinak jednat nechtěli, pro svou vlast byli ochotní položit svůj život. „Pro toto město jsou charakteristické některé nectnosti, jež děti 27

sají už s mateřským mlékem: záliba v divadle a vášeň pro závody vozatajů a gladiátorská představení.“35 Postoj Tacita byl ke gladiátorským hrám jasný – nenáviděl je. I přesto ale, jako člověk žijící v tehdejší společnosti, dokázal tuto zálibu Římanů pochopit. Podmínky žití byly tedy daleko drsnější než dnes, a tak my dnes nedokážeme tak snadno jejich způsob jednání a chování pochopit, nebo alespoň tolerovat. Co se týká mého názoru, po podrobném studiu dané problematiky pro svou práci bych řekla, že pochopit tuto nezvyklou zálibu se mi z větší části podařilo, a proto nelze u mne hledat opovržení nebo zatracení této zábavy. To však neznamená, že bych byla ochotná se této zábavy účastnit. Ať už jsme se rozhodli k jejich způsobu zábavy postavit jakkoliv, nemůžeme popřít, že dokázali něco neskutečného. V době, kdy technika ještě nebyla na tak vysoké úrovni, kdy jednotlivé postupy nebyly zdaleka známy, vytvořili něco, co vydrželo, i když ne zcela dochováno, několik tisíc let. Impozantnost budovy doléhala na různé spisovatele, můžeme uvést například Lorda Byrona nebo Henryho Jamese a stala se námětem, stejně jako celá římská společnost, námětem mnoha děl, filmů i seriálů. Jsem vděčná, že jsem k tomuto tématu měla k dispozici dostatek pramenů, neboť číst zápisy někoho, kdo v dané době žil, měl na věci vlastní názor a vyličuje i okolnosti takzvaně z první ruky, je nesmírně cenné a obohacující. Přeci jen při použití sekundárních zdrojů jsou již publikace obměněny o autorovy názory, případně o jeho vlastní bádání, které je sice velmi užitečné, ale je dobré mít možnost porovnání s primárními zdroji, které ovšem také mohly být ovlivněny danou dobou. Jako příklad můžeme uvést básníka Martialise, který amfiteátr ve svých básních velmi vychvaluje, čemuž můžeme připsat jeho tvůrčí schopnosti, ale také snaha zalíbit se vladaři, na čemž v té době nebylo nic špatného, ani když se pěly chvály na panovníky nepříliš dobrých kvalit. Takovíto lidé si totiž museli zachovat přízeň panovníka. Okolo amfiteátru stále zůstává mnoho otazníků, které možná nebudou nikdy zodpovězeny, ale nesmíme to brát jako cosi špatného, naopak je zde nechán prostor pro představivost a fantazii, případně nás může doprovázet nedočkavé očekávání, co přinesou další výzkumy a bádání. V práci jsem se zabývala i názvem amfiteátru, jeho původní podobou a jak jej nazýváme dnes. Je poněkud zvláštní, že po tolika stoletích nepřijal zpět svůj původní název Flaviovský amfiteátr, který široké veřejnosti není znám a je stále používán název Koloseum. Nebylo by na čase toto změnit? Když už jsme se o jeho historii dozvěděli tolik informací, proč ještě používat název, který nám značí neprobádání a neznalost jeho původního významu.

35

TACITUS, Cornelius. Z dějin císařského Řím.: Svoboda, 1976, s. 29.

28

Určitě by trvalo, než by si na „nový“ název veřejnost zvykla, ale věřím, že by tato změna určitě stála za to, možná by tímto i bylo zapříčiněno to, že by lidé obnovili svůj zájem se o této velkolepé stavbě dozvědět více. A to bylo také mým cílem, cílem této práce.

12 Použité prameny CASSIUS, Dio. Roman History. The Loeb Classical Library edition, 1925. Dostupné z: http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Cassius_Dio/home.html MARTIALIS, Marcus Valerius. Posměšky a jízlivosti. Praha: Československý spisovatel, 1983. NASO, Publius Ovidius. Kalendář (Fasti). Praha: J. Otto, společnost s. r. o, 1942. SUETONIUS TRANQUILLUS, Gaius. XII císařů. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1903. TACITUS, Cornelius. Z dějin císařského Říma. Praha: Melantrich, 1944. TACITUS, Cornelius. Letopisy II. Praha: Česká akademie věd a umění, 1935. VITRUVIUS. Deset knih o architektuře. Praha: Svoboda, 1979.

13 Použitá literatura BURIAN, Jan. Řím: světla a stíny antického velkoměsta. Praha: Svoboda, 1970. CONNOLLY, Peter. Koloseum: římská aréna smrti. Praha: Euromedia group, k. s., 2004. DUNKLE, Roger. Gladiátoři: krutá podívaná ve Starověkém Římě. Praha: Vyšehrad, 2011. FIK, Meier. Gladiátoři: lidová zábava v Koloseu. Praha: Aurora, 2006. PERRING, Stefanie a Dominic. Starověké stavby včera a dnes. Praha: Fortuna Libri, 2009. RAFFALT, Reinhard. Velcí římští císaři. Praha: NS Svoboda, 2001. STEHLÍKOVÁ, Eva. Antické divadlo. Praha: Karolinum, 2005. STEHLÍKOVÁ, Eva. Římské divadlo. Praha: KLP, 1993.

29