Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav hudební vědy. Učitelství estetické výchovy pro střední školy. Etiketa v estetické výchově

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Učitelství estetické výchovy pro střední školy

Bc. Jan Kočudák

Etiketa v estetické výchově Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Karla Brücknerová, Ph.D.

2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedený pramenů a literatury

…………………………………… Podpis autora práce

Zde bych chtěl poděkovat všem, kteří mají trpělivost.

Obsah 1. Předmluva ................................................................................................................................. 6 2. Úvod ........................................................................................................................................ 10 3. Hlavní příčiny nevhodného chování ....................................................................................... 13 3.1. Afekt................................................................................................................................. 13 3.2. Arogance, pýcha............................................................................................................... 14 3.3. Neznalost.......................................................................................................................... 15 4. Školní docházka ...................................................................................................................... 16 4.1. Estetická výchova a etiketa .............................................................................................. 16 4.2. Vztah etiky a etikety ........................................................................................................ 17 4.3. Přínos etikety pro společnost ........................................................................................... 17 5. O dobru ................................................................................................................................... 20 6. O etice ..................................................................................................................................... 22 6.1. Vývoj pojmu .................................................................................................................... 22 6.1.1. První fáze vývoje....................................................................................................... 23 6.1.2. Druhá fáze vývoje ..................................................................................................... 23 6.1.3. Třetí fáze vývoje ....................................................................................................... 24 6.2. Založení etiky jako vědy .................................................................................................. 25 7. O mravech, mravnosti a morálce ............................................................................................ 27 7.1. Mravy ............................................................................................................................... 27 7.2. Mravnost a morálka ......................................................................................................... 28 8. O ‚zlaté střední cestě‘ (střednosti, středu, středovosti) ........................................................... 31 8.1. Střednost na příkladu ctností ............................................................................................ 32 8.2. Střednost obecná .............................................................................................................. 33 8.3. Střednost v mezilidských vztazích ................................................................................... 35 8.4. Střednost v etiketě ............................................................................................................ 35 9. O přátelství .............................................................................................................................. 38 9.1. Přízeň ............................................................................................................................... 40 9.2. Přátelství z libosti ............................................................................................................. 41 9.3. Přátelství z prospěšnosti ................................................................................................... 41 9.4. Přátelství ze zdatnosti....................................................................................................... 42 9.5. Přátelství v lidské společnosti .......................................................................................... 43 9.6. Svornost ........................................................................................................................... 43 9.7. Přátelství v rodině ............................................................................................................ 44

9.8. Význam přátelství pro společnost .................................................................................... 44 10. O etiketě ................................................................................................................................ 46 10.1. Co je a není etiketa ......................................................................................................... 46 10.2. Etymologie, vznik a vývoj etikety ................................................................................. 47 10.3. Jiná společnost, jiná pravidla ......................................................................................... 50 10.4. Význam pravidel ............................................................................................................ 51 10.5. Předpoklady pro osvojování si ....................................................................................... 53 10.6. Přirozené chování a projevy osobitosti .......................................................................... 55 10.7. Smysl a výhody osvojení si pravidel .............................................................................. 59 10.8. Slušnost a zdvořilost ...................................................................................................... 61 11. Edukace v etiketě .................................................................................................................. 64 11.1. Nabývání znalostí etikety v současnosti......................................................................... 64 11.2. Etiketa a estetická výchova ............................................................................................ 65 12. Závěr ..................................................................................................................................... 74 Resumé ........................................................................................................................................ 76 Summary ..................................................................................................................................... 77 Zusammenfassung....................................................................................................................... 78 Seznam pramenů a literatury....................................................................................................... 79

1. Předmluva „Krása zachrání svět.“ Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Úsilím každého z nás by přeci měla být snaha o zažívání a žití krásy, a to nejen skrze umění, ale zároveň i skrze náš vlastní život a vztahy mezi námi a bližními. Premisou této práce je teoretická úvaha nad tím, jaký přínos pro naši společnost by měla a mohla mít povinná edukace etikety na základě zamyšlení se nad stavem společenské morálky v lidské společnosti. Tedy nad základní a čistě teoreticky jednoduchou možností jejího zlepšení i s tím předpokladem, že její současný stav není natolik tristní, jak by se na první pohled laickým okem třeba mohlo i zdát. Což ale naneštěstí neznamená, že je vše v naprostém pořádku a že by nemohla existovat možnost, jak bychom mohli být alespoň trochu problematice etiky, morálky a všeobecnější aristotelovské blaženosti1 pro lidskou kulturu, společnost a/nebo civilizaci2 nápomocni. Možná to zní zprvu až naivně, příliš jednoduše, ale první kroky vycházejí vždy od jednoduchosti ke komplexnosti. Tato práce tedy, jak doufám, by takovýmto prvním krokem mohla být nebo by mohla posloužit přinejmenším pro zamyšlení se nad tím, nebylo-li by možno alespoň udělat něco, co by, byť třeba jen v mírnosti, společnost a její výchovu posunulo o kousek dál, než jak je tomu nyní. Spousta mužů by třeba chtěla být gentlemanem, ale kdo skutečně ví, jak na to a co to vlastně obnáší? Gentlemanem se totiž nikdo nerodí, i když je potomkem třebas nějakého britského šlechtického rodu – gentlemanem se člověk může stát jen a pouze vlastním přičiněním, zvykem a cvikem. Podobně tak to samozřejmě platí pro ženy, které se chtějí stát dámami (jako ženského ekvivalentu ‚gentlemana‘). Prvními kroky, jak vědomě učinit takový osobnostní posun, jsou edukace a cvik. Ostatně jako to platí v jakémkoli jiném případě, uvažujeme-li ty atributy a vlastnosti jedince, které nám nejsou vrozené; tedy jinými slovy chceme-li čehokoli dosáhnout, musíme se učit, musíme znát, vědět, zvnitřnit veškeré potřebnosti a náležitosti. Neboť přeci ‚žádný učený z nebe nespadl‘ a ‚každý svého štěstí strůjcem‘. 1

Srov. ARISTOTELES, Etika Níkomachova. Praha: Petr Rezek, 2013 Tam, kde v německy mluvících zemích uvažují pojem ‚kultura‘, tam Francouzi uvažují pojem ‚společnost‘ a anglicky mluvící svět pojem ‚civilizace‘. 2

6

Není to tak dlouho, co jsem měl za to, že naše společnost (ať už globálně vzato či lokálněji jako takzvané západní kultury či třebas i jen České republika) morálně upadá a/nebo že dokonce se nachází v takové krizi. Byl to ale nepochybně chybný názor, o čemž mnohé vypovídá i prostá teze, že „lidé se nechovají hůře, než dřív (hrubost a jiné společenské přestupky nejsou ničím novým), […].“3 Nejednalo se tak zdaleka o objektivní reflexi, ale o subjektivní náhled, který se drží za ruku s nevědomostí a který neumí reflektovat minulá období dějin lidstva. Jak by také, když nežiji v oněch dobách minulých? A tak bylo třeba některé věci načíst, jiné zažít. Připouštím, že můj chybný názor byl ovlivněn idealizací dob ne tak dávno minulých, jako bylo vrcholné období na francouzském královském dvoře (zářný příklad doby vlády Ludvíka XIV.) nebo viktoriánská Anglie a její pojem gentlemanství. Že se jednalo o idealizaci, jsem si sice uvědomoval, ale na druhé straně se v takových dobách striktně dodržovala pravidla etikety, slušného a společenského chování, a to je něco, co jsem příliš ve své současnosti, ve svém okolí nepociťoval. Ale já přeci nejsem aristokrat a nejsem ani zámožným průmyslníkem, který je anebo se snaží tvářit jako vzdělaný gentleman; v nižších vrstvách společností se určitě o kdovíjakém dodržování pravidel společenského chování tehdy nedalo mluvit. Ano, rodiče se určitě častokrát snažili slušně vychovávat své děti, ale pokud jsou nůžky rozevřeny natolik, že jste nuceni žít ve špíně a blátě, nosit spíš cáry než oblečení, onuce namísto bot, zatímco vyšší vrstvy si žijí v extrémním přepychu, okázalosti a zhýralosti, sotva se vám daří uživit obyčejnou rodinu a na vybrané způsoby si tak asi příliš nepotrpíte. Hezky se pak poslouchá, jak si panstvo žilo skvostně, ale o obyčejných lidech se sotva doslechne, protože ti dějiny oficiálně psali málokdy. I přes to všechno mi ale připadalo (a vlastně připadá dodnes), že lidé byli, řekněme, stylovější co do odívání (povrchněji a silně subjektivně vzato), které má samozřejmě v pravidlech etikety své nezastupitelné místo. Nebylo snad ani možné potkat v centru města někoho, kdo by byl oděn jako sportovec, který si šel právě zaběhat, nebo který se právě chystá absolvovat vysokohorskou turistiku. Pravdou samozřejmě je, že styl v odívání silně podléhá módě, která je značně aktuální a proměnlivá, ale (myšleno jako poznámka pod čarou, protože tohle není tématem této 3

“People behave no worse then they used to (rudeness and other social offenses are nothing new), […]“ th (POST, Peggy. Emily Post’s Etiquette: 17 Edition. [New York]: HarperCollins Publishers, 2004. str. 3)

7

práce) neměli bychom obecně zapomínat rozlišovat a vhodně volit typ oděvů podle místa a času pro jeho určení.4 Jenomže je zároveň třeba připustit, že ještě před sto lety, v dobách na začátku dvacátého století, se sporty teprve začaly masověji rozvíjet a odvětví sportovního odívání nebylo ani zdaleka tak rozšířené, jako je tomu dnes; a zároveň bych vsadil krk na to, že i tehdy ve velkých městech pánové chodili v hnědých nebo zelených tvídových sakách, která byla (a fakticky by toto pravidlo mělo platit stále) určena pro vycházky do přírody. Další důvodem, proč jsem měl pocit, že morálně upadáme, byl odvěký (a ve své pravé skutečnosti hloupý) pocit mnohých, že ‚ti mladí za nic nestojí, nic neví, neumí se chovat, zatímco my a za nás …‘. Už Aristoteles ve čtvrtém století před naším letopočtem údajně píše: „Dnešní mládež je nevychovaná, mlaská při jídle, nevstane, když vstoupí dospělý, skáče do řeči a nemá k ničemu úctu.“5 To, hádám, mluví za mnohé – totiž že se bude jednat mnohem spíše o pouhý pocit, nikoli o fakt.6 Když jsem absolvoval vysokoškolskou praxi na jednom gymnáziu, navštívil jsem seminář filozofie maturitních ročníků, kde se měli studenti vyjádřit k otázce, jak vnímají vztah žáků ke škole. Snad všichni odpovídali v podobném duchu – totiž že ‚ti mladí za nic nestojí, nic neví atd.‘ V tu chvíli jsem si plně uvědomil, že to tak nefunguje, že tomu tak být nemůže, že jde pouze o dojem, protože ty názory, které oni maturanti zastávali, byly totožné s těmi, které jsem měl já a moji středoškolští spolužáci v jejich věku; a kdyby tahle ‚rovnice‘ fungovala, museli by podle všeho tihle mladší mít inteligenční kvocient Forrestů Gumpů, a to je nesmysl. Ve skutečnosti jde zjednodušeně o to, jak nechtěně omezeně vnímáme, jak nekomplexně a nezkušeně reflektujeme a do jaké pozice sami sebe či své minulé já stavíme. Protože: pro hrubý model připusťme (a tím bych se nerad kohokoli dotkl a naopak bych nerad zároveň někoho nadceňoval), že ti vzdělanější, inteligentnější, ke 4

Podobně jako na tuhle problematiku poukázal jeden pražský obchodník s obuví, když na dveře svého obchodu vyvěsil nálepku s nápisem ‚zákaz vstupu v outdoorovém oblečení‘, čímž reagoval právě na fakt, že takzvané outdoorové oblečení jednoduše patří do přírody, mimo město a nikoli tak do měst. (FOJTÍK, Libor. Hospodářské noviny. Zákaz vstupu v outdoorovém oblečení, hlásá nálepka na dveřích obchodu [online]. 21.11.2014 [cit. 1.4.2015]. Dostupné z: http://archiv.ihned.cz/c1-63150820-zakazvstupu-v-outdoorovem-obleceni-hlasa-nalepka-na-dverich-obchodu) 5 ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. str. 12 6 Je možné, že i Aristoteles to takto vnímal a ona věta je pouhým vytržením z kontextu, s jejímž obsahem se sám intelektuálně neztotožňoval.

8

svému okolí vnímavější a citlivější jsou zároveň více slušní ve svém chování; a jak se říká ‚podle sebe soudím tebe‘, tak svůj vlastní projev vnímají jako normu. A i když spatřují ve svém okolí u svých vrstevníků nevhodné vzorce chování, pro normu chování vycházejí stále spíš od sebe samých (nehledě na to, že množství nevhodných výstřelků v chování svých vrstevníků ani nevidí, takže nevnímají). Když se jim ale neskytne příležitost, začnou registrovat chování mladších a mladších vrstevníků (v případě víceletých gymnázií to může být až o pět nebo sedm let mladších). A právě zde začíná mylnost ve vnímání; neboť ti z mladších, se kterými by pro ony starší bylo možné své minulé já ztotožnit, tedy ti slušnější, jsou jaksi neviditelní, na chodbách škol si jich nikdo nevšimne, protože jsou prostě slušní, nedělají nepořádek. Naopak těch, kteří ho dělají, si každý všimne snadno; a z toho vzniká dojem, že to s těmi, co po nás nastupují, jde ‚od desíti k pěti‘ co do umírněnosti a vhodnosti v chování a ve vystupování na veřejnosti. Doba se samozřejmě mění, stejně tak to, co nebo dokonce kdo nás obklopuje, nicméně některé skutečnosti se nemění ani zdaleka tak rychle, jak si někteří můžeme myslit, pokud vůbec. Tedy tohle vše mne dovedlo k myšlence vyučovat etiketu na školách povinně, a i když počáteční premisy byly do značné míry scestné, přeci mne dovedly k zájmu o dané téma; protože to, že něco není v tak zlém stavu, jak by se mohlo zdát, ještě neznamená, že to je ve stavu dobrém. Však také pokud by bylo, většinu lidí by ani nenapadaly ony chybné myšlenky; neboť pravda bývá snad vždy někde napůl cesty mezi.

9

2. Úvod „Češi patří k nejinteligentnějším a nejvzdělanějším lidem, ale ne vždy jsou ve světě tak vnímáni. Nitru je třeba dodat ten správný obal, který bude odpovídat kvalitě obsahu, a zde jsou ještě velké mezery.“ Eliška Hašková-Coolidge

Hlavní myšlenkou práce je obhajoba teze, že by bylo vhodné, ne-li dokonce důležité a veskrze přínosné pro lidskou společnost, zavést výuku pravidel etikety do škol jako povinnou. Pravidla etikety v současnosti totiž nejsou všeobecně mezi námi známa a naneštěstí nejsou tedy tak i osvojena a ovládána, jednoduše nejsou v nás zažita. Je sice pravdou, že tomu tak bylo, globálně vzato, vždy, jelikož taková výuka, která by obnášela etiketu, nebyla od dob uzákonění povinné školní docházky pravidelnou součástí mezi vyučovacími předměty, ale my se pokusíme v této práci na teoretické úrovni rozvést, proč právě taková výuka je ve vztahu k lidské společnosti přínosná. V prvních kapitolách nejprve stručně uvedeme, z jakých hlavních příčin jednáme a chováme se ve společnosti nevhodně, a nastíníme, proč volíme výuku pravidel etikety jako součást výuky na školách. Různých náhledů a pojmů, které by s tématem souvisely, bychom mohli jistě nalézt mnoho. My však nahlédneme pouze ty, které s pojmem etikety souvisí nejúžeji. Kromě etikety jako takové mezi tyto pojmy patří pojem dobra, o nějž bychom jako lidé měli usilovat, etiky jako filozofického oboru zabývajícího se lidskou mravností, morálkou a mravy (kteréžto pojmy také blíže rozebereme), dále pojmem přátelství a jeho nedílnou součástí v mezilidských vztazích a v neposlední řadě také pravidlem zlaté střední cesty, kterým by se naše jednání a rozhodování v zájmu kvalitních mezilidských vztahů mělo řídit a být jím usměrňováno. Některé z těchto pojmů budou nahlédnuty ve svém vlastním etymologickém významu a vývoji, abychom byli s to lépe pochopit jejich význam, ‚kde se vůbec vzaly‘. Tak tomu bude v případech pojmů etiketa, etika a částečně i u pojmů mravnost, morálka a přátelství.

10

Především pak všechny výše zmíněné pojmy budeme nahlížet ve vztahu k etiketě a obecněji i ke společnosti. Pojem dobra, který uvažujeme jako obecný cíl veškerého lidského snažení, vymezíme krátce ve třech aspektech, v jakých je možné jej vnímat. Etiku, jak jsme zmínili, nejprve prozkoumáme prostřednictvím jejího etymologického kořene a jeho vývoje významu ve vztahu k lidské pospolitosti, díky čemuž bychom měli pochopit, jak se původní ‚společné bydlení‘ postupně stalo ‚zvykem‘, který se pozměnil v ‚mrav‘, tedy elementární součást lidského života, která jej na úrovni společnosti vůbec umožňuje. Tím se překleneme k definici, vymezení mravů a zároveň s nimi úzce spjatými pojmy mravnost a morálka, které jsou určovány společností a zároveň danou společnost i naopak určují; tedy jsou tím, na čem se každá kultura zakládá, jsou jejími společenskými normami. K již více praktickým pojmům ve vztahu k životu ve společnosti, kterým se budeme blíže věnovat, a tedy, jež mají pro tuto práci význam, bude ‚zlatá střední cesta‘. Tu Aristoteles spojoval hlavně s lidskými ctnostmi, které nám však budou sloužit spíše jako příklady principu oné ‚cesty‘; neboť nejen ve ctnostech je třeba onu tzv. zlatou střední cestu hledat a my bychom ji měli každý z nás vnímat obecně jako směrnici pro svá jednání, než abychom ‚sklouzli‘ ke krajnostem, tedy extrémům, jež nejsou vhodné pro náš život a blaho. Dále pak nazřeme přátelství, které nebudeme chápat čistě jako ‚kamarádské vztahy‘, nýbrž jako veličinu, která v sobě snoubí kladné vztahy mezi lidmi obecně, jež jsou pro lidskou společnost nepostradatelné. Vymezíme základní typy přátelství, které se zakládají na odlišných přístupech ve svých uzavíráních. Tím dokážeme, že nejen ‚opravdová přátelství‘ jsou smysluplná; neboť ta vyžadují toliko lidského úsilí a času, že jich nemůže být mnoho. Proto se častěji setkáme se vztahy, jež jsou založeny na čemsi ‚nižším‘, ale vzhledem k jejich větší četnosti nám bude zřejmé, že ve společnosti se s nimi setkáme častěji, a tak tedy i taková přátelství a pakty jsou pro lidský život přínosné. Přesto bychom však bezesporu měli pěstovat kvalitní vztahy a vštěpovat takové především dětem, které uzavírají nepochybně ony ‚nižší‘ formy přátelství. Jako lidé totiž přátelské vztahy potřebujeme k životu a potřebujeme je i utužovat a především se přátelsky chovat, a to ideálně ať už ke komukoli (i když by si to ten či onen nemusel zasluhovat). Výuka pravidel etikety, která na slušnostech a zdvořilostech, tedy na

11

přátelském přístupu k bližním, staví, proto úzce souvisí s přátelstvím (s přátelstvím ve svém širším smyslu slova). Posledním pojmem pro vymezení nám bude zároveň pojmem hlavním. Tím je tedy ona etiketa, kterou zprvu vytyčíme fakticky – co je a co není – a následně etymologicky a historicky, tedy jak a proč vlastně vznikla, jaké jsou její kořeny a smysl. Dále jak je mezi námi spíše chybně vnímána a jak je důležité, abychom taková pravidla znali, ovládali a abychom si je zcela zažili, zvnitřnili; neboť jen tak si budeme s to uvědomit, co pro nás ve skutečnosti etiketa znamená, co nám přináší a proč by měla být námi ceněna. V závěrečné kapitole stručněji probereme možnosti, jakými by se mohla výuka pravidel etikety ubírat, aby se tak následně mohla skutečně stát přínosem naší společnosti.

12

3. Hlavní příčiny nevhodného chování „Od koho ses naučil dobrému chování? Od těch, odpověděl, kteří se chovali špatně. Co jsem u nich viděl nesprávného, tomu jsem se vyhýbal.“ Sa‘dí

Častokrát se v běžném životě každému přihodí, že se setká s nevhodným, neadekvátním chováním lidí ve svém okolí nebo tak i u náhodných setkání při obyčejné procházce městem. Případně se samozřejmě stejně tak nevhodně může zachovat každý sám, ale to už reflektujeme méně snadno; neboť zaprvé častokrát můžeme být zmítáni vlastním momentálním emočním rozpoložením, díky čemuž se můžeme zachovat nepatřičně vůči svému okolí, afektovaně, ač si to nemusíme plně uvědomovat, nebo zadruhé máme o sobě natolik ‚velkorysé‘ mínění, až žijeme v dojmu, že zrovna my se takhle nevybraně, arogantně, chladně, povýšeně chovat můžeme, anebo zatřetí jednoduše ani nevíme a neuvědomujeme si, že se nevhodně chováme (případně vše dohromady či v různých kombinacích).

3.1. Afekt První z těchto případů, kdy jsme ovládáni svými emocemi, je pravděpodobně nejmenším prohřeškem, jelikož je to jediný případ, kdy jsme zpětně snadno s to své předešlé chování reflektovat a následně se třeba i lidem, kterých jsme se dotkli či je jakkoli poškodili, za sebe a své jednání omluvit, jakmile emocionálně přijdeme k sobě a svou chybu si uvědomíme. Pravdou je, že již Platón v desáté knize svého spisu Ústava zdůrazňuje, že: Zákon přeci praví, že nejkrásnější jest zachovávati v neštěstí co nejvíce klid a nerozčilovati se, neboť jednak není patrno, co dobrého a co špatného přinášejí takové příhody, jednak z toho nemá žádného prospěchu, kdo to těžce snáší; konečně žádná z lidských příhod není hodna vážného zájmu, a co by nám při nich mělo býti co nejrychleji po ruce, tomu že bývá hořekování překážkou. 7

7

Platón. Ústava: kniha desátá. Praha: Oikoymenh, 2001. str. 316-317

13

Tedy samozřejmě nevhodné chování způsobené například nějakým afektem, které ‚vyventilujeme‘ na někoho nezúčastněného, není správné a vhodné, ale pokud připustíme, že se tak může přihodit každému, a jsme-li dostatečně tolerantní vůči ostatním lidem, takové chování lze pak snadněji jiným prominout; a proto by se dalo říct, že je takový společenský přestupek v jednání tím nejmenším.

3.2. Arogance, pýcha Ve druhém případě se jedná o aroganci či pýchu. Arogantně či pyšně jedná a chová se člověk z dvojího různého důvodu. Buďto si takto jednající člověk uvědomuje, a to právem, svou výjimečnost či dokonce nadřazenost (může být například uznávaným mistrem svého oboru, může disponovat vlastnostmi, schopnostmi, zkušenostmi apod., kterými disponuje málokdo, …), anebo se tak pouze domnívá, že nějakým záhadným způsobem výjimečný je, čili hodnotí sám sebe neoprávněně lépe, výše, nadhodnocuje se, než by bylo patřičné, či dokonce jedná arogantně pro svou vlastní nejistotu sebou samým, tedy jako jakási útočná obrana vlastního ega. Otázkou ale zůstává, zda je to či ono jednání omluvitelné. Obecně by se dalo říct, že nikoli, že pýcha přeci předchází pád a že přeci skromnost je ctnost, ale existují případy, kdy bychom podobná jednání byli ochotni i akceptovat a tolerovat, jak se může třeba přihodit při souboji autorit, jako například při takzvaném incidentu v Teplicích8. Takových případů však nebývá mnoho, a tak pro zjednodušení obecně pyšná či arogantní jednání uvažujme jako negativní; neboť kontemplace nad pýchou a arogancí není přímým předmětem této práce.

8

Jedná se o tradovanou historku, která se přihodila v severočeském lázeňském městě Teplice roku 1812: Toho roku navštívil toto lázeňské město německý hudební skladatel Ludwig van Beethoven a současně i německý spisovatel Johann Wolfgang Goethe. Ti dva, byť odlišní ve svých povahách a názorech, ale obdivující jeden druhého, se na krátko stali přáteli, až do jedné společné procházky městem, kdy se tito dva významní umělci střetli s rakouskou císařovnou, a zatímco Goethe pohotově smekl svůj klobouk a císařovně se poklonil, Beethoven zareagoval opačně, svůj cylindr si narazil více do čela, sepjal ruce za zády a rázně kráčel dál. Goethe pak vytkl Beethovenovi neúctu a ten zas jemu servilnost a jejich krátké přátelství skončilo. Beethoven se tedy zachoval pyšně, ale věděl proč: císařovna se jako šlechtična již narodila, zatímco on se Beethovenem musel stát. (Např.: NEJEDLÝ, Petr. Cestomila: portál o cestování. Je třeba jíti do Teplic [online]. 16.2.2012 [cit. 23.3.21015]. Dostupné z: http://www.cestomila.cz/clanek/711-je-treba-jiti-do-teplic)

14

3.3. Neznalost Pro tuto práci bude důležitý právě však onen třetí případ, kdy častokrát ani nevíme, jak se v konkrétních situacích chovat máme, jak s lidmi jednat, tedy co je patřičné, co nikoli. Občas nás ani nenapadne použít obyčejný zdravý selský rozum při jednání s lidmi a faux-pas nám okamžitě vykoukne zpoza ramene. Viníků je v takových situacích však hned několik; tedy ač hlavní podíl na vině má ten daný jedinec pro svou neznalost, na druhé straně je potřeba připustit, že žádné ucelené učení o vhodném chování a potažmo i o etice jako disciplíně k dispozici v celoplošném měřítku nyní prostě nemáme. Je samozřejmě pravdou, že probíhají nejen po celé České republice všemožné semináře a školení s tematikou etikety, ale ty bývají zamřeny převážně na již dospělou část populace, a to především v rámci profesní etikety apod. Pro dospívající, tedy pro žáky středních škol, jsou pak určeny taneční kurzy, ale ty (naneštěstí) nejsou povinné, a tak jejich návštěvnost a absolvování rovněž nejsou celoplošné pro všechny; nemluvě o tom, že ani během těchto kurzů není problematice slušného a společenského chování věnováno příliš času a prostoru (hlavní je zde přeci výuka především standardních a latinskoamerických tanců). Co se poté týče etiky, je zároveň samozřejmě pravdou, že již existují různé koncepce, které se snaží, usilují o začlenění etické výchovy do rámcových vzdělávacích programů, ale zatím se tak naneštěstí nestalo, a pak – etická výchova není naším předmětem zkoumání.

15

4. Školní docházka „Vzdělání je to, co člověku zůstane, když zapomene, co se naučil ve škole.“ Albert Einstein

Etiketě učíme i mimo jakékoli vzdělávací instituce9, ale takové znalosti nemohou být považovány za obecně dostačující, vyhovující a ucelené. Výchova, vzdělání a vzdělávání (souhrnně edukace) se týkají všech z nás. Minimálně střední vzdělání pak absolvoval nebo absolvuje téměř každý. Berme tedy všeobecný přístup ke školní edukaci v moderním světě jako obecně platnou skutečnost. Takovýto systém nám pak dává jako jediný možnost zpřístupňovat všem cokoli společného (a opět si jsme samozřejmě vědomi nerovnosti v tomto zpřístupňování, ale pro potřeby naší práce je třeba tyto praktické nerovnosti upozadit na úkor teoretičnosti), a tedy chceme-li plošně jakýkoli druh edukace rozšiřovat a zpřístupnit, bylo by nesmyslné volit jinou možnost než skrze školní docházku. Tím sice de facto navrhujeme navýšení vyučovacích hodin do už tak nabitého školního programu, ale na druhé straně by dozajista nebyla potřeba několikahodinové výuky týdně, ale k tomuto se vyjádříme ještě později.

4.1. Estetická výchova a etiketa Kdybychom nyní přihlédli k předmětu ‚estetická výchova‘ (byť stručněji, protože blíže se tomuto budeme věnovat později), jenž je zmíněn již v názvu práce, samozřejmě zjistíme, že nespadá mezi předměty, které by byly povinné na všech středních školách (natož na základních). Sice se takový předmět v několika málo případech vyskytuje, ale obecně bývá ‚rozprostřen‘ (dá-li se takového termínu použít) mezi několik různých předmětů jako jsou český jazyk, potažmo i jazyky cizí, dějepis, hudební a výtvarná výchova, ale i společenské vědy, a třeba i další, specializovanější předměty. Tedy všechny takové, které určitým způsobem souvisejí s rozvojem 9

Výchovou v rámci rodiny, vlastním pozorováním a vzděláváním, návštěvou tematických kurzů atd.

16

estetického cítění a dobrým vkusem a se zprostředkováním přístupu k umění, konkrétním uměleckým dílům a v neposlední řadě také tvůrčí, ‚umělecké‘ činnosti jako takové. Jednoduše to, co nazýváme estetickou výchovou, má vést ke kultivaci osobnosti; neboť „zdrojem a prostředkem estetické výchovy jsou vedle umělecké tvorby také krásy přírodní, hodnoty života společenského i například tělesná výchova.“10 Etiketa tak, jako vlastní hodnota společenského života, tedy kráčí ruku v ruce s estetickou výchovou, čímž se nám prozatím stručně vymezuje jejich vzájemná spojitost.

4.2. Vztah etiky a etikety Dále etika jako filozofická disciplína, jež se zabývá především hodnotícími soudy nad rozlišováním dobrého od zlého, zas, ač jinak, s etiketou rovněž souvisí. Čili souvisí se souborem pravidel slušného a společenského chování, neboť právě pravidla etikety zahrnují taková pravidla chování, která vnímáme v naší kulturní tradici jako dobrá, morální, či ještě jinými slovy a výstižněji jako ta, která nejsou zlá, špatná.

4.3. Přínos etikety pro společnost Zůstává však ještě otázkou, proč právě nějaká pravidla společenského chování jsou důležitá pro společnost. I když se zdá, že se jedná pouze o jakousi nadstavbu společenského soužití, zdání je klamné podobně, jako je tomu v případě nazírání umění. Umění se zdá být pro praktický život, pro to, aby byl lidský druh zachován, nedůležité – i přeci axiologické pojetí kultury11 vnímá pojem kultury jako intelektuální nadstavbu

10

DVOŘÁK, Radomír. Škola a estetický rozvoj žáků. In: VALIŠOVÁ, Alena a kol. Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, 2007. str. 286 11 Pro upřesnění: pojetí kultury jsou dvě – antropologické a axiologické. Antropologické pojetí chápe 11 kulturu jako ‚soubor společensky sdílených a předávaných vzorců chování, myšlení a vnímání‘ . Jinými slovy tedy toto pojetí uznává i primitivnější kultury kulturami. Takové pojetí se prvně objevuje až v devatenáctém století. Druhým pojetím je pojetí axiologické, hodnotící, které má mnohem starší kořeny, jež sahají až několik desítek let před počátek našeho letopočtu, a to konkrétně k římskému politikovi, filozofovi a spisovatelovi Ciceronovi, který ve svých Tuskulských hovorech nazval filozofii ‚kulturou ducha‘ (v latině sloveso colo, colere bylo především termínem ze zemědělství znamenající obdělávání, zušlechťování půdy). Z tohoto smyslu tedy vzniknuvší termín kultura chápeme jako, řekněme, intelektuálnější a hodnotnější nadstavbu lidské společnosti. Takto pojatá kultura se tak týká

17

lidského života – bez návštěvy divadelního představení, bez obrazů (i jen doma vystavených), bez poslechu hudby můžeme žít, ale bez příjmu jídla a tekutin, bez spánku obecně žít nelze. Přesto jako lidé jsme si stvořili jak různé druhy umění, které původně měly spíše mystickou, obřadní, náboženskou funkci (jak hudba, tak kresby v jeskyních, tanec atd.), jež se postupně přeměnila ve funkci převážně estetickou, byť kupříkladu tanci ona náboženská funkce do jisté míry zůstala (obřadní tance).12 Ježto však umění v naší společnosti přetrvává a nese především funkci estetickou, je tak zřejmé, že estetično je od života neoddělitelnou součástí. Zároveň je také umění prostředkem katarze, o které pojednává Aristoteles ve svém spisu Poetika, i když katarzi v něm přímo nepojmenovává.13 Či ještě více ze současnosti o ‚očištění ducha‘ a emotivním zážitku z recepce umění, konkrétně výtvarného, píše americký historik umění James Elkins ve své knize Proč lidé pláčou před obrazy14. Na těchto dvou příkladech z mnoha se nám tak ozřejmuje význam umění pro lidstvo – je jakousi duševní hygienou, či snad lépe prostředkem duševní hygieny. Podobně je tomu i s etiketou a vůbec dobrými společenskými způsoby. Ne že by sice ty měly toliko hygienické vlastnosti, ale jsou pro naše vzájemné soužití nepostradatelné; neboť když už jsme si jako lidé stvořili něco, čemu říkáme společnost, musíme se v ní naučit a umět se pohybovat, což by bez jistých pravidel společenského soužití nebylo ni trochu jednoduché. Jinak bychom jednoduše byli sprostými zvířaty. Etiketa je sice jakoby nadřazená prosté slušnosti a zdvořilosti, protože, ač na oné slušnosti a zdvořilosti staví, obsahuje již konkrétní a daná pravidla společenského chování, ale taková bychom rozhodně neměli vnímat jako jakousi nadstavbu společenského soužití určenou zejména bohatším a vysoce postaveným lidem, ale jako prostředek ke tříbení a usměrňování našeho jednání, jako radu ve společenských situacích, ve kterých bychom si jinak rady nevěděli a ve kterých bychom se tak dopouštěli zbytečných nedorozumění a faux-pas.

především, ač dnes již ne výhradně, vyšších společenských vrstev a zahrnuje v sobě právě i, mimo jiné, ono umění. 12 Srov. MUKAŘOVSKÝ, Jan. Studie I. Brno: Host, 2000. str. 90 13 Srov. ARISTOTELES. Poetika. Praha: GRYF, 1993 14 Srov. ELKINS, James. Proč lidé pláčou před obrazy. Praha: Academia, 2007

18

Abychom postoupili dále, je pro takovouto práci samozřejmě nutné vymezení zásadních pojmů a termínů, ale jelikož ty se na sebe kupí, nabalují jak při principu sněhové koule valící se ze svahu, mnohé z nich budeme nuceni pro jejich okrajový vztah s naší prací vypustit, jiné zmínit spíše stručněji, než by si zasluhovaly. Ostatní, ty nejdůležitější, pak v průběhu zmíníme a rozvineme v kapitolách, kterých se budou přímo týkat. Oněmi nejzákladnějšími pojmy jsou tedy dobro, etika, etiketa, mravnost a morálka, mravy, přátelství a střednost (řazeno nikoli co do důležitosti a chronologicky, ale abecedně).

19

5. O dobru „K dobru jest nutno vést mládež, ale také lidi dospělé, aby v dobru setrvali.“ Antonín Kříž

Jako první pojem vymezíme dobro, protože to je ve své obecné podstatě to, o co bychom měli usilovat obecně. Jistě se o to každý i snažíme, jenomže naneštěstí každý z nás spatřujeme dobro v něčem, byť i jen trochu, jiném, vnímáme jej jinak. Například jeden považuje za dobré pouze to, co je dobré jen pro něj. Jiný, méně sobecky a egocentricky zaměřený, vnímá jako dobro to, co prospívá většině, tedy něčemu většímu, než je onen jedinec sám, ale i takový přístup lze rozdělit – někdo bude dobré zaměřovat na své nejbližší okolí, rodinu, přátele a někdo tak bude činit vědečtěji, filozofičtěji se zaměřením na blaho nějakého většího celku, jehož je součástí, třeba i lidstva vůbec. Dobro však můžeme dělit i zcela jinak, což si vzápětí ukážeme. Dobro je „normativní pojem v oblasti etiky – jako krása v estetice a pravdivost v logice – označuje to, co se považuje za odpovídající mravnímu ideálu;“ 15 a zároveň je to „kategorie morální filozofie značící zpravidla to, co těší a uspokojuje, co odpovídá tužbám a co je naplňuje, co je dokonané a tedy dokonalé (v tomto smyslu též řádné, žádoucí, determinované).“16 Dobro můžeme rozdělit podle tří různých aspektů. V prvé řadě se jedná o dobro jako takové, o ideu dobra, o jakousi metafyzickou entitu, tedy prostě o to, co je správné ve svém účelu, prospěšné. V druhé řadě můžeme dobro vnímat praktičtěji, a to tak, že, jak tvrdí Aristoteles, dobro je cílem každé nauky, což je jím jednoduše dokazováno protikladem, tedy že cílem nauk nikdy není zlo17. Nauku politickou, kterou slučuje s etikou, pak vnímá jako nauku o nejvyšším dobru; ale je třeba zdůraznit, že tak uvažuje o nejvyšším dobru pro nás, nikoli tak o oné ideji, o metafyzickém, univerzálním dobru.18 Proč se jeho pojetí etiky (politické vědy) zabývá otázkou všeobecného dobra pro nás, lze 15

Srov. DUROZOI, Gérard a André ROUSSEL. Filozofický slovník. Praha: EWA Edition, 1994. str. 62 HORYNA, Břetislav aj. Filosofický slovník. Olomouc: Olomouc, 1998. str. 92 17 Ač o takové tezi a její platnosti by se dnes dalo snadno polemizovat – například nacistické Německo se opíralo o mnohé vědecké či spíše rádobyvědecké teze, které v dnešní době obecně shledáváme jako inklinující ke zlu, ale je nutno uznat, že oni Němci tehdy věřili, že konají dobro pro blaho svého národa i lidstva. 18 Srov. ARISTOTELES. Magna moralia, Praha: Petr Rezek, 2010. str. 10-11 16

20

snadno vysvětlit tak, že veškerá lidská činnost, veškeré lidské snažení má svůj určitý cíl – cílem ševce je ušít boty, cílem lékárníka vyrobit lék, cílem stavitele postavit dům, cílem vojevůdce je vyhrát válku či v době míru být k tomu připraven atp. Tyto jednotlivé, dílčí cíle jsou pak prostředky dalším cílům – ušít dostatek bot, aby optimálně nikdo nechodil bos, vyrobit dostatek léků, aby lidé netrpěli nemocemi, postavit dostatek domů, aby měli lidé své domovy, vyhrát válku, abychom získali nová území, jedná-li se o útočnou válku, nebo ochránili své spoluobčany před jinými uchvatiteli, vedeme-li válku obrannou atp., – čímž se postupně dostáváme k lidské pospolitosti na politické úrovni, jejímž ideálním stavem, cílem je (možná lépe ‚mělo by být‘) všeobecné blaho, ono nejvyšší dobro pro nás. Podobně [obecné blaho] státu jako všezahrnující obce spočívá v tom, že se v něm uskutečňují všechny hodnoty náležející dokonalému lidství a že na nich zprostředkovává účast všem svým příslušníkům a dopomáhá jim tak k dosažení dokonalého lidství. – Obecné blaho míněné v tomto smyslu lze také nazývat obecným dobrem (bonum commune); jiní mluví o „souhrnném dobru lidské přirozenosti“. 19

Nám je však podstatný ještě třetí aspekt dobra, který se týká již přímo člověka jako jedince; toho, jak jedná, jak vystupuje, jaký má vztah k jiným lidem a podobně. Taková dobra totiž stejně tak utvářejí lidskou společnost, vzájemnou interakci a potřebnou pospolitost a dokonce i pocit sounáležitosti. Nemůže být pochyb, že právě tento náhled dobra je pro nás, myšleno pro naši práci, tím nejdůležitějším; neboť o jeho význam pro spolčenost, pro lidstvo vůbec se nám jedná. Obecněji však samozřejmě nejen třetí, ale zároveň i onen druhý aspekt, jenž zahrnuje praktické lidské činnosti, lze označit jako společné dobro; neboť „jako společné dobro se označuje to (hmotné i duchovní), co je žádoucí pro nějaké společenství.“20 A první aspekt nechť si pro své zkoumání ponechají filozofové.

19 20

BRUGGER, Walter. Filosofický slovník. Praha: Naše vojsko, 1994. str. 279 Srov. DUROZOI, Gérard a André ROUSSEL. Filozofický slovník. Praha: EWA Edition, 1994. str. 62

21

6. O etice „Člověk není měrou všeho, nýbrž bůh. Připodobnit se mu jest účelem lidského života.“ Antonín Kříž

Dalším pro nás důležitým pojmem, který bude třeba vymezit, je etika. Jelikož nejrozsáhleji o tomto pojmu pojednává heslo ‚etika‘ v jednom z filozofických slovníků, budeme vycházet zprvu převážně z tohoto21.22 Tedy: etika (dříve mravouka) je součást filozofie, filozofická disciplína, „která zkoumá mravní vědomí a chování člověka“23. Jinými slovy je to věda o mravech a o morálce, jejímž předmětem jsou hodnotící soudy, které se týkají rozlišování dobrého a zlého.24

6.1. Vývoj pojmu Když pro tuto chvíli pomineme dřívější a češtější název ‚mravouka‘, což je téměř doslovný překlad slova etika, etymologicky vychází pojem etika z řeckého slova étos (popř. ethos), které má několik významů, ač se především uvádí zvyk či onen mrav. Étos „za prvé znamená bydliště, byt nebo vlast […]. Za druhé […] označuje zvyklosti, původ, obvyklé chování člověka, životní způsob, mravy, obyčeje atd. Za třetí označuje mravní vědomí, mravní smýšlení a jednání, charakter, mravnost, morálku.“25 Třeba se i zdá, že různé významy ve vývoji tohoto pojmu spolu příliš nesouvisejí, ale ve skutečnosti je tomu právě naopak, což si vzápětí ukážeme. A současně by se mohlo i zdát, že pro tuto práci není etymologický vývoj termínů zcela relevantní, ale právě ona etymologie nás může mnohokrát dovést ke kýženému

21

Srov. KLAUS, Georg a Manfred BUHR [ed.]. Filozofický slovník: a…n. Praha: Svoboda, 1985. str. 163-173 Pro nás je naneštěstí skutečností, že tento filozofický slovník byl vydán ještě v době před tzv. sametovou revolucí, což je u některých slovníkových hesel značně patrné (včetně našeho hesla ‚etika‘). V jeho definicích se tak silně ozývá vliv marxisticko-leninského ideologismu, ale na druhou stranu tomu tak naštěstí není v každém svém psaném řádku. Čili i navzdory oné dnes už překonané ideologii je pro naše zkoumání přínosný. 23 KLAUS, Georg a Manfred BUHR [ed.]. Filozofický slovník: a…n. Praha: Svoboda, 1985. str. 163 24 Srov. DUROZOI, Gérard a André ROUSSEL. Filozofický slovník. Praha: EWA Edition, 1994. str. 73 25 KLAUS, Georg a Manfred BUHR [ed.]. Filozofický slovník: a…n. Praha: Svoboda, 1985. str. 163 22

22

uchopení různých pojmů (tedy nejen tak, jako tomu je v našem případě). Jednoduše se jedná o skutečnost, že, známe-li pojmu od jeho počátečního významu a ideálně až po současný, pomůže nám taková znalost, vědomost si spíše uvědomit, co všechno ten či onen pojem označoval, k čemu se vztahoval, a tím nám poodhalil plněji svou šíři co do významu. 6.1.1. První fáze vývoje V první a tedy počáteční fázi svého vývoje pojem étos označoval bydlení, spolubydlení, tedy i soužití (a to nejen lidí, ale i zvířat), ale ještě se nejednalo o soužití ve spojitosti s jakoukoli morální souvztažností a reciprocitou. Jednalo se tedy o pojem čistě elementární, uvažovaný pouze fakticky jako jev soužití. Z tohoto významu pojmu étos pravděpodobně vychází i název přírodovědného, konkrétně zoologického oboru etologie26. 6.1.2. Druhá fáze vývoje Ke změně jeho významu vývoje docházelo poté velice pozvolně. „Slovu étos dodal určitého ‚morálního‘ zabarvení moment zvyku, význam, jímž bylo společné bydlení a soužití lidí organizovaných v dané společenské formaci (rod, kmen)“.27 Ono morální zabarvení pojmu, které v sobě nese zvyk, obyčej apod., bylo tedy přidruženo v této fázi vývoje. Tehdy se začala vytvářet určitá pravidla pospolitého soužití: „co tlupu ohrožovalo, bylo zapovězeno, co přispívalo k jejímu bezpečí a prosperitě, bylo vítáno.“28 Jak se lidská společnost vyvíjela, začali si lidé uvědomovat i další stránky vzájemného soužití mezi sebou. Zprvu, jak tomu bylo v první fázi vývoje pojmu, si pravděpodobně lidé, či jejich předchůdci, ještě příliš neuvědomovali svoji individualitu a téměř veškerá jejich činnost byla podmíněna potřebám společenství. Jedinec byl tedy tehdy upozaděn na úkor něčeho většího, než byl on sám. Postupně si však člověk začínal čím dál více uvědomovat existenci další roviny společného soužití, a tak se pojem étos vyčlenil z prapůvodního významu spolubydlení. Samozřejmě se stále 26

Nauka o chování živočichů (i člověka, ale na biologické úrovni) – tedy tam, kde přírodovědec vnímá etologii, humanitní vědec spíše sociologii. 27 KLAUS, Georg a Manfred BUHR [ed.]. Filozofický slovník: a…n. Praha: Svoboda, 1985. str. 163-164 28 ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. str. 8

23

jednalo o rovinu vzájemného spolužití, ale nadále směřoval význam pojmu spíše ke společnosti jako takové, k jakési vyšší, intelektuálnější rovině vzájemného soužití, než byl původní čistě praktický nádech v onom pojmu étos; nicméně v této fázi si lidé, či ještě jejich předchůdci, začali zatím jen a pouze uvědomovat, že v soužití existují určité vzájemné interakce. 6.1.3. Třetí fáze vývoje Až poté, co si lidé začali stále více uvědomovat svou individualitu, začali pociťovat potřebu vlastního sebeurčení a začlenění se do společnosti či vymezení se v ní. Ale jelikož takové jevy nám nejsou od přírody přirozené, bylo, a stále i je, potřeba zvyku29, osvojení, učení se, již zde vyvěrá potřeba usměrňující výchovy a pojem étos můžeme uvažovat nadále ve smyslu termínu mrav či morálka, jinými slovy tak, jak jej vnímáme i v současnosti. Ač se tedy pojem étos, ze kterého vychází pojem etika, vyvinul v něco ‚vyššího‘, než byl jeho původně čistě praktický významu pro lidskou pospolitost, souvztažnost původního a přetvořeného významu étosu by nám nyní měla být zřejmá. Problematičtějším faktem však je, že počáteční nutnost, která byla v pojmu obsažena, se oním pozvolným vývojem k subjektivitě stala něčím ne tak zjevně praktickým a důležitým pro zachování druhu.30 Nicméně i když patří etika k lidské nadstavbě oproti ostatní fauně, musíme si uvědomovat, že jsme se vlastním přičiněním do jisté míry od zbytku říše zvířat vyčlenili, a to s sebou bezesporu nese nutnost učit se a znát, ovládat věci, které se zdají být pro zachování lidstva na první pohled irelevantní.31 Druhý a snad i další pohledy nám však prozrazují, že tomu tak zcela není. Za upozornění či snad jen připomenutí proto stojí, že je třeba mít stále na paměti 29

Zde je již plně cítit rozdíl mezi ‚zvykem‘ v původním významu slova étos a oním novým, vyvinutým; neboť ten původní v sobě nese zvyk jako něco přirozeného, pasivního, co se dostaví, ať už chceme nebo nechceme, zatímco v novějším pojetí se již jedná o vzorec chování, na němž se musíme aktivněji podílet, učit se a naučit se mu. 30 Etika, morálka apod. jsou pojmy čistě lidské a v říši přírody jsme jediným druhem, který se něčím takovým zaobírá; vlčí smečka také žije pospolu, ale sebeurčení jednotlivého vlka je v ní na podobné úrovni, jako tomu bylo u člověka v době, kdy étos nesl svůj původní význam, tedy že jedinec je ve vztahu k celku, ke skupině ve výsledku postradatelný a jediné podstatné je zachování druhu. 31 Opět se vracíme k tomu, že konzumace chlebu a vody život zachová, recepce uměleckých děl však nikoli.

24

skutečnost, že etika, či nyní ještě výstižněji étos, vychází původně z lidské potřeby pospolitého života a je tím tak pro něj nepostradatelná. Neboť, jak píše Antonín Kříž, „[…] člověk a lidstvo mají účel vyšší, nejen živočišný, nýbrž účel kulturní a mravní, vrcholící v dokonalém životě, pokud člověku možno.“32

6.2. Založení etiky jako vědy Vývoj a dějiny etiky jako filozofické disciplíny pro tuto práci příliš relevantní nejsou; tedy se jim ani nebudeme věnovat. Sice se tak může jevit, že si nyní protiřečíme, psali-li jsme, že cesta a vývoj jsou důležité, ale v dějinách etiky se filozofové především zabývali vědeckými náhledy na tuto problematiku a jejich názory pro naše základní vymezení oboru nejsou tolik podstatné; neboť to bychom již inklinovali k jinému zaměření práce. Nicméně zakladatele etiky jako vědy a jeho stěžejní myšlenky zmíníme; neboť jednak spolu pojmy etika a etiketa de facto souvisejí (ač ne tak etymologicky), jelikož dodržováním pravidel etikety jednáme v zájmu dobrých mravů, a jednak podobně jako je pro nás v zásadě důležitý počátek a následný vývoj pojmu étos, v určitém ohledu pro nás je zásadní, byť i jen pouze elementárně, zrod filozofického myšlení v oboru etika. Přeci se říká, že ‚pokud člověk neví, odkud pochází, ani neví, kam jde‘ (nebo tak nějak podobně). Obecně vzato jsou původ a cesta vždy zásadní. Za zakladatele etiky je považován Aristoteles, ač se etickými otázkami zabývali již například čínští nebo indičtí filozofové ještě před ním 33 (podobně je tomu ale i v jiných vědních oborech34). Nicméně „[…] Aristoteles […] se jako první pokusil filozoficky vysvětlit etické problémy své doby, analyzovat formy a podmínky mravních postojů a snah a systematicky prozkoumat podstatu, určení a cíle mravnosti.“35 Podstatné pro Aristotelovo pojetí je, že etiku chápal jako odvětví lidského zkoumání, které se zabývá vzájemným soužitím v obci (v řecké polis), tedy jako nauku politickou; 32

ARISTOTELES. Etika Níkomachova. Praha, Petr Rezek: 2013. str. 7 KLAUS, Georg a Manfred BUHR [ed.]. Filozofický slovník: a…n. Praha: Svoboda, 1985. str. 164-165 34 Jako kupříkladu za zakladatele estetiky je považován Alexander Gottlieb Baumgarten, ač jsou pro estetiku jako filozofický obor základními texty kupříkladu texty Platóna či právě i Aristotela, kteří Baumgartena předcházejí o celých dva tisíce let. Zakladatelem je však ten, komu se přizná, že obor jako takový vymezil, a tak podobně jako Baumgarten vymezil filozofický obor estetika, Aristoteles se nejenže zajímal o základní mravní pojmy a otázky, ale o etice uvažoval komplexně, komplexněji než jeho předchůdci, čímž ji vymezil a vlastně i tak založil. 35 KLAUS, Georg a Manfred BUHR [ed.]. Filozofický slovník: a…n. Praha: Svoboda, 1985. str. 164 33

25

a zároveň jako jakýsi praktický manuál, kterým se snažil usměrňovat chování a jednání zejména svých mladých spoluobčanů či lépe řečeno snažil se je svými spisy o etice učit, jak se stát mravnými a obci prospěšnými občany. Aristotelova etika však na rozdíl od etikety není normativním výčtem pravidel, ale spíše souhrnem obecných pouček, jak jednat – nikoli tedy ve smyslu ‚takhle se zachovej‘, ale ve smyslu ‚takovým člověkem bys měl být, by ses měl stát‘. Etika je tak součástí praktické filozofie, ale jelikož je filozofie vždy teoretická, dalo by se potom o etice mluvit jako o ‚teorii přímo určené pro praxi‘. Pro Aristotelovo učení je především pak podstatný pojem středu (nebo středovosti či střednosti), kterážto stěžejní myšlenka prochází jeho spisy jako nit. Tato myšlenka spočívá v názoru, že mezi veškerým lidským jednáním, má-li být ctihodné, musejí být meze, které bychom neměli překračovat ani v jednom směru – tedy v tom, jak jednáme a jak se projevujeme, musí být míra, nesmíme své jednání, projevy přehánět ani naopak. K tomuto se však později ještě pro více podrobnosti a vyjádření vztahu s naší prací vrátíme.

26

7. O mravech, mravnosti a morálce „[…] mravnost jest souhlas se světovým pořádkem a zařaděním se do světové účelnosti.“ Antonín Kříž

Jelikož však byla rovněž řeč o ‚mravouce‘ jako o dřívějším označení etiky, ve stručnosti nahlédneme lexikální vymezení mravů, mravnosti a morálky; neboť tyto pojmy lze vnímat poněkud odlišně, i když jejich význam může splývat.

7.1. Mravy Mravy rozumíme: „V etice způsob chování řídící se mravními normami, uznávanými více či méně výslovně v určitém společenském prostředí. V tomto smyslu se potom mluví o dobrých či špatných mravech.“36 Jinými slovy jsou tedy mravy morálním jednáním, podmíněnými zvyky ve vzorcích chování té dané společnosti (a to ať už třeba kultury či subkultury). Důležité je však ještě vymezení, že: „Mravy odhalují obsah skutečného jednání, ne však mravní požadavky, k nimž je třeba směřovat.“37 Každá společnost tedy disponuje svými vlastními ‚mravními zákony‘, a to nejen ve smyslu společnosti jako národu, ale zároveň i ve smyslu, co do počtu jedinců, menších společenství, tedy i oněch, v závorce výše zmíněných, subkultur38. Vyšší společenské vrstvy se tak budou řídit poněkud odlišnými mravními normami oproti lidem vycházejících z nižších stavů39. Podobně a více jsou pak samozřejmě rozdílné mravy a běžné projevy v lidském chování i, dejme tomu, v případě Čecha a Araba40. Nemluvě poté i o historických proměnách41.

36

DUROZOI, Gérard a André ROUSSEL. Filozofický slovník. Praha: EWA Edition, 1994. str. 189 AFANASJEV, A. V. Filozofický slovník. Praha: Svoboda, 1976. str. 309 38 Subkulturou rozumíme určitá menší společenství lidí, která se vyznačují svými vlastními kulturními znaky, zájmy, hodnotami apod., ale zároveň a přesto jsou stále součástí jiné, větší kultury, jež je jim nadřazena. 39 I v tomto ohledu lze pak spatřovat problémy v častokrát ‚nevybraném‘ chování u tzv. zbohatlíků, kteří nebyli vychováni, vychováváni pro a ve vyšší společnosti, která nese komplikovanější a přísnější společenské nároky a pravidla chování. 40 Arabové jsou mnohem více zaměřeni na oči lidí, s nimiž komunikují, a jsou v tom víceméně i mistři; tedy že v očích dokážou číst mnohem lépe než my. To je zcela logické, uvědomíme-li si, že oči bývají 37

27

7.2. Mravnost a morálka Tím jsme se volně přesunuli k dalším pojmům: k mravnosti a morálce. Některé zdroje tyto dva pojmy rozlišují, jiné je naopak směšují (jiné zdroje dokonce uvažují pouze jeden z nich, což lze nejspíš chápat jako jejich smíšení). Ale pro nás nebude z praktického hlediska detailní rozlišení morálky a mravnosti relevantní. Zdroj, který pojmy mravnost a morálka směšuje, o nich hovoří jako o „Soubor[u] pravidel chování, buď příznačných pro určitou dobu nebo kulturu, nebo považovaných za obecně platné. Teorie o dobru a zlu, vyúsťující v normativní formulace.“42 Morálka a mravnost jsou tedy na rozdíl od mravů, které jsou jen praktickým projevem morálního, mravního chování, souborem tou danou společností uznávaných morálních zákonů. Morálka a mravnost jsou tak mravům nadřazeným pojmem, které jej zahrnují. Jiné zdroje již o morálce či i o mravnosti hovoří obsáhleji. Především jednotně uvádějí, že etymologicky vycházejí z latinského slova mos, které znamená mrav, obyčej, zvyk; tedy podle všeho doslovný latinský překlad řeckého slova étos. Rozdíl však mezi morálkou a etikou zjednodušeně tkví v tom, že etika je filozofickou disciplínou, která se zabývá ideálními principy mravnosti, mravními zákony, zatímco morálka je mnohem více založená na praxi ve skutečném jednání lidí. Tak morálka přímo nepodléhá filozofickým tezím své doby, ale je usměrňována především společností, ve které jedinec žije, ve které se nachází; morálka, morální vědomí a jednání je normováno společností. Z toho pak vyplývá, že, jelikož se společnost různí jak prostorově tak časově, je zároveň proměnlivá i morálka jak prostředím, ve kterém se jedinec nachází či je přímo součástí, tak i časem, historicky.43 Morálce podléhá každý jedinec, protože ta je podmíněna společensky, ve společnosti vznikla a proměňuje se, ve společnosti se utvářela a pro společnost byla, pro vzájemné soužití mezi lidmi, utvořena. Je tak zřejmé, že vychází z oněch zvyků a obyčejů. Spíše než psané zákony, které jsou sice na morálních a amorálních jednáních založeny, je morálka zvnitřněným souborem norem jednání sdílených lidmi žijícími ve

jedinou částí lidského těla, kterou lze vidět na arabské ženě. (Srov. ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. str. 264) 41 Dnes sotvakdo, byť třeba i britský lord, vyzve svého soka pro urážku na střelecký souboj. 42 DUROZOI, Gérard a André ROUSSEL. Filozofický slovník. Praha: EWA Edition, 1994. str. 189 43 Například Odysseovu úskočnost a lstivost, kteréžto jeho vlastnosti jsou v Iliadě a Odysseje tolik velebeny, bychom dnes sotva považovali za ctnostné.

28

společnostech; tedy takovými nepsanými zákony.44 V určitých morálních zákonitostech jsme všichni vychováváni, a tak bychom měli zároveň být všichni schopni morálních soudů, na jejichž základě rozlišujeme, co je morální, a tedy společnosti prospěšné, pro společnost vhodné, a co morální není. Morálka v sobě snoubí tři důležité faktory, kterými jsou morální jednání (tedy výše zmíněné mravy), morální vztahy a mravní vědomí: Morálka jako složitý společenský útvar zahrnuje morální jednání pokud jde o obsah a motivaci (to, jak je třeba jednat v té či oné společnosti, chování mnoha lidí, mravy); morální vztahy, podle nichž se řídí toto jednání a jež se projevují v různých formách závaznosti, požadavků na člověka (mravní norma, povinnost, odpovědnost, důstojnost, svědomí); mravní vědomí, které vyjadřuje tyto vztahy ve formě odpovídajících představ (normy, zásady, společenský a mravní ideál, pojetí dobra a zla, spravedlnosti a nespravedlnosti).45

Je tedy patrné, že morálku v nás zvnitřňuje společnost, a to zásadami a normami, které nám jsou podvědomě vštěpovány již od útlého dětství vším, co nás obklopuje, a všemi, kdo v nás jakýmkoli způsobem formují nahlížení na svět a formují naše prekoncepty46. Morálka tak jako zvnitřnělé vzorce v nahlížení svého okolí i sebe sama tím notně úzce souvisí s pojmem svědomí, které „[z]namená schopnost individuálního vědomí posoudit se zřetelem k pojmům dobra a zla různá chování, ať už jde o chování vlastní nebo chování druhých.“47 Podle svědomí tedy sice jednáme a soudíme vědomě, ale nebýt zažitých konceptů a tendencí, které se ve vědomí nenacházejí a spíše bychom je nalezli v podvědomí či nevědomí, nebylo by zřejmě možné ani vědomě pod praporem svědomí soudit. Abychom tak tyto pojmy – mravy, morálka a mravnost – vztáhli a přiblížili k etiketě, té jsou nejblíže tedy mravy jako již určité projevy chování, zatímco morálka a mravnost jsou více metafyzického rázu. Nicméně ač jsou mravy svým charakterem blíže

44

V této nepsanosti můžeme nahlédnout určitou podobnost a souvztažnost mezi morálkou, morálním jednáním a etiketou, kterou se podrobněji budeme zaobírat v příštích kapitolách. 45 AFANASJEV, A. V. Filozofický slovník. Praha: Svoboda, 1976. str. 304 46 Zjednodušeně zásady a přesvědčení každého jedince, na kterých staví ‚svůj svět‘. 47 DUROZOI, Gérard a André ROUSSEL. Filozofický slovník. Praha: EWA Edition, 1994. str. 292

29

etiketě, je stále velice nutné a důležité mít osvojenou morálku společnosti, ve které žijeme, jelikož na té je stavěno.

30

8. O ‚zlaté střední cestě‘ (střednosti, středu, středovosti) „[…] zlo má mnoho podob, dobro jen jednu, jako asi zdraví je jednoduché, nemoc však má podob mnoho.“ Aristoteles

Když jsme vymezili tedy pojmy, jakými jsou etika, mravy a morálka, můžeme postoupit trochu dále, a to k oné střednosti (středu, středovosti), které jsme již výše zmínili. Následující rozbor střednosti, o níž zevrubně pojednává Aristoteles, není pro nás žádnou větší odbočkou, jelikož ‚všechno se vším souvisí‘, a tak ani toto nebude výjimkou a důležitost si ozřejmíme. Onu střednost můžeme jednoduše chápat ve smyslu ‚zlaté střední cesty‘. Ve svých spisech Magna moralia a Etika Níkomachova, ve kterých pojednává o etice, se Aristoteles zabývá různými lidskými ctnostmi, či jeho slovy zdatnostmi, a zejména jejich krajními, extrémními případy, které, jak objasňuje, jsou pak naopak špatnostmi. Stručně si sice uvedeme, o kterých konkrétně to pojednává, abychom měli příkladnou představu, ale ‚pointu‘ můžeme prozradit již nyní, abychom získali základ, jenž bude nití vinoucí se ‚středem‘. Tedy že každá lidská ctnost, má zároveň i své krajní, extrémní projevy. Ty se odvíjejí od přemíry či naopak podmíry té dané ctnosti. Naší povinností jako lidí správně usilujících o slušné společenské, ctnostné, šlechetné až vznešené chování je nalézat patřičnou míru v ctnostném projevu a vyhýbat se jeho projevům extrémním, jak v našich silách jen je. Není to častokrát sice snadný úkol, jelikož balancování někde uprostřed ‚konvexe‘ je složitější než prosté sklouznutí ke kraji, ale nikdo zkušený také nikdy tvrdil, že být ctnostným člověkem je naprosto jednoduché; kdyby tomu tak bylo, mohli bychom být ctnostnými všichni. Byl by to sice nejspíš ideální stav, ale naneštěstí také utopický. Může se zdát, že taková myšlenka je v rozporu se směřováním této práce, ale není tomu tak. Protože kdybychom měli v této práci usilovat o jakousi spásu společnosti, mnozí by vytýkali, a to právem, její naivitu. Naším cílem je mnohem spíše a především snaha o nastínění možnosti, která by správně mohla vést k určitému našemu posunu a pozvednutí, byť by to měl být malý a nepatrný krok vpřed či nahoru. 31

8.1. Střednost na příkladu ctností Navraťme se tedy k oněm případům ctností a k jejich krajnostem, tedy špatnostem. Není nutné jejich výčet pojímat kdovíjak komplexně a bezezbytkově; neboť to není naším cílem. Nám ony příklady budou sloužit především pro to, abychom si vytvořili určitou představu, na jakém principu pracuje ona střednost, v čem že nám je přínosná a proč je natolik důležitá pro naše spořádané chování ve společnosti. K tomu nám tedy poslouží příklady, o nichž pojednává Aristoteles.48 Jako první ctnost uveďme statečnost. Ta nám nejspíše primárně asociuje válku, statečnost vojáka, což je přirozené, jelikož právě v této spojitosti ji nejčastěji uvažujeme, ale není třeba příliš hlubokého zamyšlení se, abychom dospěli ke skutečnosti, že nejen ve válce jsou a mohou být lidé stateční. Statečnými nazývá Aristoteles prostě ty, kteří jsou odvážní v případech, kdy většina ostatních pociťuje obavy či strach49. Pak krajnostmi statečnosti jsou na straně podměrečné zbabělost a na straně nadbytečné smělost. Z těchto dvou špatností má jednoznačně negativnější konotaci zbabělost, než jakou má na její opačné straně smělost. Tedy je nám netřeba rozebírat, že je zbabělost špatností – zbabělého nikdo nebudeme chválit. Avšak proč je smělost špatností, zdá se být záludnější otázkou. Smělost mnohokrát chápeme jako synonymum statečnosti, ale není tomu zcela tak. Smělým člověkem je ten, kdo nepociťuje strachu ni trochu. Statečný naopak strach pociťuje a ctnostným se stává právě tím, že jej překonává, a to jej činí obdivuhodným. Druhý nám sloužící příklad ctnosti bude štědrost. O tom, že je ctností, není pochyb, tak máme tento pojem ‚zaškatulkovaný‘ ve svém podvědomí. Protivami v krajnostech jsou poté lakomství, jež je nedostatkem štědrosti, a marnotratnost, jež je její přemírou. Lakomec má pak poměr ke štědrému stejný, jako má poměr zbabělec ke statečnému. Marnotratníkem či zhýralcem naopak rozumíme člověka, který jednoduše nešetří, nespoří a peníze své a častokrát i jiných, kteří mu ve své bláhovosti poskytli prostředky z vlastních zdrojů, rozhazuje. Štědrý se mu také podobá, protože ten úzkostlivě nelpí na každé minci, jako tak činí lakomec, a je ochoten darovat z vlastního, ale zároveň rozdává jen uváženě tam, kde uzná za vhodné.

48

Srov. ARISTOTELES. Etika Níkomachova. Praha: Petr Rezek, 2013. Obavami rozumíme negativní emoce, které nejsou založené na aktuální hrozbě, spíše na předtuše. Strachem naopak rozumíme již negativní emoci založenou na skutečné hrozbě, na něčem aktuálně reálném, co nás přímo ohrožuje. 49

32

Značně štědrosti podobnou ctností je velkorysost či obětavost. V pojmovém vymezení velkorysosti již můžeme však trochu tápat (na rozdíl od statečnosti a štědrosti, kde máme konkrétnější představu o jejich významu). Tato ctnost se týká spíše objemnějších darů, a to jak peněžitých tak i věcných, ale spíše než o jednorázové gesto dobré vůle, jak tomu je v případě štědrosti, mají dary z velkorysosti přispívat vyšším a hodnotnějším, viditelnějším cílům. Krajností k velkorysosti či obětavosti na straně nedostatečného stojí malichernost, krajností na straně druhé je pak okázalost či dokonce nevkus. Malicherní lidé se jeví špatní tím, že přespříliš kalkulují, chtějíce za vynaložení co nejmenších prostředků co největší ‚tyátr‘. Okázalí naopak zcela nehledí na mnohost prostředků a častokrát až nevkusně dávají na odiv přehnanou velkolepost. Čtvrtým a pro nás posledním příkladem ctnosti bude velkomyslnost a její krajnosti, a tedy špatnosti malomyslnost a nadutost. Tato ctnost a její extrémy, špatnosti jsou především zaměřené k sobě samému, tedy egocentrické, ale ne nutně oděné v negativním ‚hávu‘. Velkomyslným rozumíme takového jedince, který dosahuje vysokých kvalit, ať už v čemkoli, v jakékoli lidské činnosti, a zároveň si je to plně vědom. Malomyslným chápeme toho, kdo sice kvalit má, ale není si toho vědom, a tak se podceňuje. Nakonec nadutcem vnímáme naopak takového, který se nadceňuje, tedy že vlastních kvalit příliš nedosahuje, ale jedná, jako by jimi disponoval. V počátku této práce jsme stručně pojednávali o aroganci, pýše. Nyní se nám toto výše zmíněné nabízí jako vrabec na dlani – totiž že velkomyslným člověkem budeme nejspíše uvažovat Beethovena a jeho postoj vůči císařské rodině při tzv. incidentu v Teplicích a nadutým pak prostě arogantního jedince, který přílišných kvalit nedosahuje. A malomyslný zůstane malomyslným. Faktem je, že Aristoteles pojednává o ctnostech mnohem hlouběji a komplexněji, ale podrobněji je zkoumat, to také nebude naším cílem. Nás mnohem spíše bude zajímat ona středovost jako taková, na které se ctnosti, a to nejen ty, zakládají.

8.2. Střednost obecná Mnohokrát snad každý z nás v životě slyšel slovní spojení ‚zlatá střední cesta‘. Ta právě je velice úzce spjata právě s lidskými ctnostmi. Je to jednoduše ‚ani málo a ani moc‘, uměřenost, balanc mezi nehodnými krajnostmi, jak jsme na několika různých příkladech konkrétních ctností a jejich extrémech, špatnostech právě uvedli. Pravidlo 33

zlaté střední cesty samozřejmě nelze aplikovat na zcela cokoli. Budeme-li před sebou mít strom, který musíme obejít zleva nebo zprava, nebude jistě šťastnou volbou do stromu narazit. To bychom pak mohli skončit jako Buridanův osel, který se nedokázal rozhodnout mezi dvěma stejnými kupkami sena, tedy mezi dvěma de facto totožnými a stejně schůdnými alternativami, a tak pošel zcela zbytečně hlady. Onu zlatou střední cestu tedy nevolíme, máme-li se rozhodovat, zda ‚nalevo či napravo‘, tedy když obě nebo i více možností mají své výhody i nevýhody. Máme, měli bychom, ji volit, pokud před námi stojí dva extrémy, protože ty, ať už ten či onen, budou sotva kdy dobrou volbou.50 Jak jednoduché však je či není extrémy správně rozpoznat, je otázkou již jinou. Především ale důvodem, proč se onou středovostí, onou zlatou střední cestou zaobíráme, nejsou jen takové volby mezi krajnostmi, které ústí v jakoukoli ctnost. Důležité je, že pravou míru bychom měli zachovávat i v obecnějším. Přeci ‚všeho moc škodí‘ a i ‚dobrého pomálu‘ (a špatného stejně tak). Například: mít krásné, ‚ideální‘ tělo, postavu si přeje snad každý. Mnozí proto navštěvují různá fitcentra, posilovny a jiné. Je samozřejmě správné se udržovat v dobré kondici a naopak není vůbec dobře zahálet a nijak nedopřávat svému tělu pohyb, ale někteří jedinci to s návštěvou takových zařízení až přehánějí a následně jejich ‚předimenzovaná‘ a ‚vysoustružená‘ těla působí nepřirozeně a tak i nehezky, ošklivě. Ošklivost je sice také estetická hodnota, byť záporná, ale nikdo by nikdy netvrdil, že návštěvníci posiloven a fitcenter neusilují o kladnou estetickou hodnotu svého zevnějšku, tedy o jeho krásu (samozřejmě vyjma dobré tělesné kondice a být tzv. fit). Podobně tak dobře se oblékat je chvályhodné, ale odít se do smokingu a vyrazit s kamarády na pivo do ‚zaplivané‘ hospody nebo na baseballový zápas je téměř stejně hloupé a pošetilé, jako v teplákové soupravě navštívit baletní představení v Národním divadle. I jako žert by to bylo špatné. Dále pak kupříkladu kniha by neměla být ani příliš krátká, ani dlouhá, jablko by nemělo být ani příliš sladké, ani příliš kyselé, oblečení by nemělo být ani příliš volné, ani příliš upnuté, Skandinávcům k nevoli by neměl být den ani příliš dlouhý, ani příliš krátký, neměli bychom milovat ani příliš, ani příliš málo, není dobré vůbec nepřemýšlet a jednat bez rozvahy a ukvapeně, ale není ani dobrá přemíra kontemplace bez praktických činů atd. Takových a podobných případů a příkladů bychom mohli 50

Kdyby byl Jiřík udržel koncentraci, aby se vyhnul přelití anebo nedolití vína jako dvou diametrálních extrémů, nebyl by přišel v pohádce o Zlatovlásce o hlavu.

34

jmenovat nespočet. A všechny ty se točí stále kolem toho samého – správná míra, ani málo, ani moc, zlatá střední cesta. Tak vidíme, že nejen ve ctnostech hledáme správných poměrů.

8.3. Střednost v mezilidských vztazích A tak je tomu i u praktických lidských interakcí v rámci společnosti: neměli bychom se chovat příliš sebevědomě, namyšleně ani příliš nesměle, neměli bychom být příliš hněvivými, ale ani bychom neměli hněv zcela potlačovat, neměli bychom se před ostatními zesměšňovat, ale zároveň bychom měli být s to si ze sebe udělat i legraci, neměli bychom jednat lehkovážně, ale naopak ani být příliš vážní atd. Příkladů by opět bylo nespočetně. Pokud by chtěl ještě však kdokoli namítat, že pro něj je ta pravá míra v něčem konkrétním jinde, než u někoho jiného – jeden má rád sladší jablka, jiný kyselejší – bude mít jistě pravdu. Ona středovost, zlatá střední cesta není totiž geometrickým středem. A pokud by snad přeci, je to pouhá náhoda. Onen ‚zlatý‘ střed je spíš středovou plochou se širším polem působnosti, než nějakým konkrétně vymezeným bodem; neboť kdyby tomu tak bylo, nebyli bychom již jako nyní svobodní dále svobodnými, museli bychom se řídit velice přísným diktátem a tím bychom byli omezováni ve svém projevu, což by pravděpodobně skončilo nějakou anarchií či vzpourou.

8.4. Střednost v etiketě Jelikož však nití naší práce je etiketa, které se blíže budeme věnovat později, není nyní zcela od věci vyjádřit, že i ta není dogmatem a že i ona může v ‚nesprávných rukách‘ dojít nevytoužené krajnosti. Pravidla etikety bychom měli sice dodržovat a znát je, ale zároveň bychom se jich ani neměli držet natolik úzkostlivě a striktně, až bychom působili naprosto strojeně a křečovitě: Dáme přednost tomu, kdo se občas dopustí drobného prohřešku proti pravidlům společenského chování, před školometským dogmatikem, který dokáže zmrazit veselou

35

zábavu jen proto, aby dostál nějakému často jen formálnímu pravidlu. Škrobení znalci všech pravidel protokolu, kteří své znalosti navíc dávají okázale najevo, nebo své okolí dokonce poučují, jsou nesmírně nudní a bývají často „brzdnou“ přirozené zábavy. 51

Tím ale nicméně rozhodně nechceme znevažovat důležitost a postavení etikety. Učit se jí a naučit se jí by pro nás mělo být důležité a zásadní, ale důležité a zásadní je rovněž i to, abychom ji (a vlastně i mnoho a cokoli jiného) nevnímali a nechápali jako přísného ‚strašáka‘. Etiketa jsou pravidla a pravidla mají i hry, a ty obecně nikdo z nás nevnímá jako činnost, jíž bychom se měli obávat (důležité je tu slovo ‚obecně‘). Beztak by bylo i nesmyslné, kdybychom striktní ovládání pravidel etikety po komkoli, nebo spíše a lépe po všech a vždy vyžadovali. Samozřejmě čím vyšší společnost, tím více pravidel a jejich přísností, ale jelikož společnost, ať už se nám to líbí či nikoli, je jakousi pyramidou, tak právě ta nejvyšší obsahuje nejmenší počet lidí, a tak jen nemnozí by měli být s to etiketu ovládat skutečně perfektně. Naší stěžejní myšlenkou však je pravidla etikety, tedy slušného a společenského chování, a jejich správné užívání vnést mezi mnohé, ideálně mezi všechny, aby o nich měla alespoň většina lidí vůbec povědomí. Však nikdy nevíme, kdy se nám může jejich znalost hodit. A znali-li bychom je optimálně hlouběji všichni, byť pasivně, tak, nastala-li by situace, kdy bychom je najednou honem a rychle potřebovali, stačilo by ze ‚zásuvky‘ vytáhnout pomyslnou prachovku a připomenout si je či se jen některá konkrétní doučit; což je jednoduše praktičtější než začínat takzvaně od píky. Především však je třeba zdůraznit, že etiketa se netýká jen a pouze vybrané vyšší společnosti. I kdybychom tedy etiketu nebo jen některé její součásti znali pouze pasivně, alespoň bychom jí, jim rozuměli. Podobně je tomu přeci i se slovní zásobou – aktivní slovní zásoba, tedy ta zásoba slov, kterou člověk běžně užívá v mluvené a psané formě, se, co do objemu, liší od slovní zásoby pasivní, do které patří výrazy a slovní spojení, které člověk sám nepoužívá, ale rozumí jim. Tedy, i když bychom některá pravidla nemuseli nikdy ani použít, alespoň bychom je znali. Pro případ, že bychom je museli použít. Nebo jim rozumět. Ostatně na podobném principu aktivnosti a pasivnosti pracuje naše mysl běžně. Aktivně si pamatujeme a dokážeme si vybavit méně, než bychom mohli říci celkově o svých vědomostech v pasivním smyslu věci. Tedy že spoustu vědomostí, i když se jich naučíme a krátkodobě si je i pamatujeme, postupně časem zapomínáme. Některé zcela, 51

ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. str. 11

36

takže když o nich slyšíme později, ani si nevybavíme, že jsme je kdy znali, a u jiných si vybavíme, že jsme o nich už vlastně něco kdysi věděli a že jsme o nich již zaslechli. Pasivně, podvědomě si tedy pamatujeme nepochybně mnohem více než aktivně, vědomě. Nijak objevná myšlenka, ale právě ta nám dokazuje, že učení se má smysl a význam i v případě, že mnohé z naučeného zapomeneme nebo známe pouze pasivně, založené v ‚oprášitelných‘ koutech paměti.52

52

Samozřejmě je pravdou, že význam edukace tkví především v něčem jiném, než je ukládání informací do podvědomí - v aktivním osvojování si znalostí, vědomostí, získávání zkušeností apod.

37

9. O přátelství „‚společné jsou věci přátel‘; neboť přátelství se zakládá na společnosti“ Aristoteles

Než se však obrátíme přímo k etiketě, pojednáme ještě o přátelství, ve kterém je také třeba hledat míru - není dobře mít málo přátel, potom by byl život v nádechu sépiových barev starých fotografií, ale ani přespříliš jich mít, protože tím bychom se museli rozdávat mezi mnoho, z čehož by vzcházela povrchnost oněch přátelství, a to by pravděpodobně mělo následný dopad a vliv i na takového jedince, který se obklopuje mnohými, samotného, na jeho psychiku. I pojem přátelství je pro nás, podobně jako předešlá střednost, relevantní, jak si ukážeme. S etikou, s mravy, morálkou a nakonec i s etiketou určitým a jistým způsobem souvisí a zároveň je pro nás pro společenské tvory nepochybná i edukace, kolikrát i celoživotní, v ‚oboru‘ přátelství. Přátelství je totiž pro společnost jako takovou důležité. I samozřejmě děti, které od útlého věku stále více vstupují do lidské společnosti a začínají se, ať už více nebo méně, obklopovat přáteli, by měli přátelství chápat jako něco, co je bude provázet po celý jejich následný život, a jako něco, co je třeba pěstovat. Dětská přátelství jsou sice povrchnější, než tomu je u skutečných přátelství mezi dospělejšími (rozdíl si vzápětí ukážeme), ale i tak skrze ně malé děti začínají interagovat se širším okolím, než jsou jejich nejbližší rodinní příslušníci. Je tedy třeba v nich cíleně pěstovat slušnost a úctu k bližním, přátelství a přátelskost. Ano, sice se jim to těžko bude vysvětlovat, když nemají ještě natolik vypěstovaná cítění a především empatii (vždyť děti dokážou být kolikrát i velice kruté v jednání s jinými, ač si to tolik ještě neuvědomují), ale pokud se zachovají nevhodně a zle, většinou je nanejvýš někdo plácne přes prsty a řekne jim, že to se nedělá. Ale proč že se to nedělá? Není to hezké a slušné. A proč to není hezké a slušné? Protože toho druhého to bolí. A proč ho to bolí? Tohle by mohlo pokračovat ještě dlouho a u poslední otázky bychom si pravděpodobně uvědomili, že ta s původním tématem ubližování nikterak už nesouvisí.

38

Naštěstí se v dnešní době stále více etické výchově, která zahrnuje právě i vzájemné vztahy, na pedagogické úrovni mnozí věnují a snaží se takové koncepty včlenit do rámcových vzdělávacích programů, což by mělo být jedině dobře. Přátelství a cit pro něj a v něm bychom tedy měli pěstovat v dětech a vůbec v lidech obecně, prostě mezi sebou a uceleněji, ač toto není nikterak objevná myšlenka. O tom vypovídá i skutečnost, že přátelstvím se šířeji zabývá již tolikrát zmíněný Aristoteles ve svých spisech, ve kterých pojednává o etice a morálce, tedy v těch, ve kterých se věnuje praktickým projevům lidského chování a tomu, jak bychom se chovat měli, co je správné, co nikoli atp.53, 54 Na rozdíl od etiky, morálky a mravů je slovo přátelství ryze české, čili nelze v něm tolik hledat kdovíjaké etymologické souvislosti, ale na druhé straně když o tomto pojmu píše Aristoteles, v originálním znění je jím, do latinky přepsáno, filía, které „neznamená jen přátelství, nýbrž i lásku oproti nenávisti […], poměr vzájemné lásky mezi příbuznými a známými, také mezi příslušníky národa a stavu, a konečně i přívětivost, laskavost v chování.“55 Tak se pro nás pojem přátelství etabluje díky svému definičnímu vymezení, byť z řečtiny. O tom, že přátelství je pro člověka důležité, se příliš nedají vést spory. Sice si za přátelství fakticky nic nekoupíme a jako takové nás neuživí (podobně jako recepce umění), ale z druhého úhlu pohledu je pro člověka nepostradatelnou součástí života, jako je tak i společnost. Nemůžeme být součástí společnosti, aniž bychom zároveň kolem sebe neměli jiné lidi. Společnost však není jen pouhým souborem, součtem jedinců žijících v určité kultuře, společnost hlavně a především obnáší interakce mezi jednotlivci či mezi skupinami jednotlivců; jinými slovy společnost je spíše kvalitativní pojem, než pojem kvantitativní.56 S mírným nádechem skepticismu, ale i realismu je samozřejmě třeba připustit, že spory a i nenávist uvnitř společenství dle vší pravděpodobnosti nikdy nevymizí, ale to je potřeba vnímat jako jejich přirozenou součást a svým způsobem i jako živnou půdu pro 53

Srov. ARISTOTELES, Etika Níkomachova. Praha: Petr Rezek, 2013 Srov. ARISTOTELES, Magna moralia. Praha: Petr Rezek, 2010 55 ARISTOTELES, Etika Níkomachova. Praha: Petr Rezek, 2013. str. 281 56 Bude-li sice určitý národ počtem svých příslušníků převyšovat jiné, nemusí to o jeho stabilitě a životaschopnosti nic vypovídat, protože pokud bude mezi příslušníky tohoto národu panovat nenávist, nevraživost a vzájemný nesouhlas, bude pravděpodobné, že takový národ dříve nebo později víceméně padne, a to ať už vlastní občanskou válkou či nastolením diktatury, která není zdravým společenským zřízením, napadením jiným národem, který využije destability, nebo jakkoli jinak. 54

39

posun a vývoj jakéhokoli společenství; nedocházelo-li by dlouhodobě ke sporům uvnitř společenství, značilo by to jejich stagnaci a ustrnutí. Jinými slovy tedy nebyly-li by spory, nikam bychom se jako lidská společnost nejspíše neposunuli. Je třeba však podotknout, že nejen z nenávisti pramení neshody. Na druhé straně totiž ve společnosti naštěstí vládne i pozitivní stránka věci (nejen co do svého důsledku), jejíž největší silou je právě ono přátelství. I v něm sice samozřejmě mnohokrát panují spory, ale, ať už na politické či na soukromé úrovni, právě na základě přátelství, které staví na vzájemné úctě, lze docházet co možná nejvíce bezkonfliktního řešení vyvstanuvšího problému, jež bude přínosné pro obě strany. A především tyto obě strany, které k sobě recipročně chovají kladné vztahy, jsou ochotny mezi sebou racionálněji diskutovat, tedy bez afektovaných příměsí předpojatosti a nenávisti, díky kterým naopak často dochází k až infantilní touze prosadit vlastní názor čistě jen proto, že odporuje protistraně. Ponechme nyní však takovéto teze a pokusme se nahlédnout přátelství jako takové hlouběji.

9.1. Přízeň Základním rysem přátelství je jeho reciprocita, tedy že není přátelství jednostranného; pokud by totiž takový kladný vztah pramenil pouze od jednoho a od druhého nikoli, mluvili bychom jen o přízni. V přízni přejeme jinému jen to nejlepší, dobro, ale od onoho jiného, opačně tomu tak není.57 Přátelství je tedy neskrývaná vzájemná náklonnost, a tak je tedy vskutku možné, že i původní pouhá přízeň, je-li vyřčena a zároveň opětována, se může překlenout v přátelství. Přátelství však Aristoteles ještě dělí na tři druhy lišící se v přístupu, na kterém jsou založena: na libosti (povrchnosti), na prospěšnosti (vypočítavosti) a na zdatnosti (upřímné náklonnosti). Obecnou četnost jednotlivých druhů, ač v opačném pořadí, než jsme je jmenovali, Aristoteles udává takto (byť trochu skrytě): „Přátelství nejlepších 57

Má-li někdo svou oblíbenou celebritu, herce/herečku, zpěváka/zpěvačku, sportovce/sportovkyni atd., přeje mu/jí to nejlepší – například aby dostávali role v kvalitních filmech, aby je neopustil hlas, aby se jim zápas vydařil – ale nikdo z příznivců nemůže naivně očekávat, že ony celebrity budou něco podobného přát na oplátku jim (sice se může přihodit, že jedna celebrita je příznivcem celebrity jiné, ale pokud o takové vzájemné náklonnosti neví, stále se jedná pouze o náklonnost).

40

lidí tedy je s ohledem k zdatnosti, přátelství mnohých s ohledem k prospěchu; přátelství s ohledem k libosti však bývá mezi lidmi sprostými a ledajakými.“58 Jaké jsou však rozdíly mezi těmito druhy a proč tomu tak je, si vzápětí ozřejmíme.

9.2. Přátelství z libosti Na libosti, tedy na vzájemných sympatiích, které nepramení z ničeho intelektuálně a citově hlubokého, založené a vystavěné přátelství je charakteristické svou impulzivností; tyto přátelské svazky jsou mělké a prvodojmové, a tak častokrát nebývají ani příliš stálé. Zprvu se nám sice líbí s takovým člověkem, který je nám libý, ale po čase ztrácíme původní nadšení a od přátelství odstupujeme, jelikož ona libost vymizela. A pokud v takovém přátelství setrváme, bude to spíše proto, že jsme v druhém nalezli kvality jiné, než jsme zřeli zprvu. Takové přátelství můžeme tedy nazvat jakýmsi kýčem mezi přátelstvími.

9.3. Přátelství z prospěšnosti Přátelství z prospěšnosti v sobě naopak nenese takovou horkou impulzivnost, ale spíše chladný kalkul. Takováto přátelství jsou tedy zakládána na nerovnosti mezi jedním a druhým. Kupříkladu tomu tak může být, byť můžeme cítit chladnokrevnost a/nebo smutek nad, v případě, kdy dívka, která je obecně považována za krásnou, se přátelí s dívkou, která je naopak považována za ošklivou (použijeme-li takový pejorativní výraz). Hezká dívka má prospěch z toho, že jí někdo pochlebuje a vedle ošklivé se cítí ještě krásnější, ošklivá dívka na druhou stranu cítí prospěch v tom, že pokud se bude pohybovat v blízkosti oné krásné, spíše si jí někdo, nějaký chlapec, všimne. Přátelství tohoto druhu se rozpadají v momentě, kdy, ať už jeden či oba vzájemně, přestanou být tomu druhému prospěšným. Je současně nutno podotknout, že taková přátelství bývají citelně nerovná, což je i zjevné z našeho příkladu.

58

ARISTOTELES. Magna moralia. Praha: Petr Rezek, 2010. str. 88

41

Z patrnosti tane, že tyto první dva druhy přátelství bychom obecně jako přátelství ne zcela označili, ale i přes svou povrchnost a vypočítavost o nich jako o přátelstvích stále hovoříme, protože do té doby, než takováto skončí, si tito přátelé prokazují, často i upřímně, mnohá dobrodiní, neuvědomivše si svou povrchnost či vypočítavost, a to mnohokrát i podvědomou.

9.4. Přátelství ze zdatnosti O třetím druhu již uvažujeme jako o skutečném přátelství; neboť to obsahuje upřímnou náklonnost a tomu druhému přání všeho dobrého na čisté nezištnosti. Takové přátelství je především rovné, tedy že ani jeden ani druhý nepociťuje v něm nadřazenost či naopak podřazenost nad a před svým přítelem. Je třeba zároveň podotknout, že taková přátelství bývají mnohokrát dlouhodobá a stálá a že vyžadují obsáhlou, komplexní znalost osobnosti toho druhého. I to je důvod, proč je takových přátelství poskrovnu; neboť ta vyžadují po jedinci takového úsilí a zvyku, že není možno, aby jich uzavřel mnoho. Takovým přátelstvím by měl být ideálně svazek manželský. Z nutnosti dlouhého trvání v utváření takového přátelského vztahu lze současně jednoduše vyvodit, že malé děti, které na tomto světě žijí krátce, nebudou takových komplexních přátelství schopny; neboť i zamyslíme-li se, uvědomíme si, že kamarádské, přátelské vztahy malých dětí jsou zakládány na libosti, tedy povrchnosti a prospěchu, tedy vypočítavosti, či lépe na, z pohledu dospělých, sobeckém nutkání k uspokojování vlastních potřeb.59 Aristoteles také píše, že taková přátelství mezi sebou mohou uzavírat jen dobří lidé, protože jen ti ho jsou schopni – nedobří lidé svá přátelství totiž zakládají na povrchnosti a vypočítavosti, na egocentričnosti a sebelásce a nikdy se jim nejedná o upřímnou náklonnost. Avšak to nemusí zákonitě znamenat, že v upřímném a pravém přátelství není obsažena zároveň i libost a prospěšnost; ty jsou ale již jen jakýmsi bonusem k upřímnému. Mohla by ještě vytanout otázka, jak je však možné taková upřímná přátelství uzavírat, když je zároveň nutná potřeba dlouhodobosti v poznávání. Odpovědí může být: různě. Prostě a zestručněně řečeno si buďto k sobě takoví lidé mohou postupně, 59

Srov. PRŮCHA, Jan, Eliška WALTEROVÁ a Jiří MAREŠ. Pedagogický slovník: 3., rozšířené a aktualizované vydání. Praha: Portál, 2001. str. 185-186

42

třebas skrze původní nezájem nebo až nenávist a i odpor, najít cestu nebo mohou být uzavřena zpočátku na oněch prvních dvou neupřímných druzích přátelství, která se vyvinula v něco více. Cesty jsou jednoduše různé.

9.5. Přátelství v lidské společnosti Tak by nám nyní mělo být patrné, že i na libosti i na prospěšnosti založená přátelství mají svou cenu a svůj význam a že i pro společnost mohou být přínosná. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Zjistíme tak, že s některými lidmi se přátelíme spíše povrchně nebo na základě určitého zalíbení, což je zdánlivě smutné, ale de facto bez zdání přirozené.

9.6. Svornost Avšak když ještě trochu zvedneme oči a podíváme se třeba na politickou scénu, i v politice panují jakoby ony nižší druhy přátelství – jedna politická strana uzavře spojenectví s jinou politickou stranou, aby tak posílily proti opozici. Svůj účel to splňuje a politiku národa to určitým způsobem stabilizuje. Nebo se můžeme ohlédnout i do historie, kdy Francie a Spojené království […] uzavřely na začátku první světové války spojenectví, přestože proti sobě tyto národy bojovaly kolik stovek let před tím. A i přes uzavření tohoto spojenectví a následně i dalších a jiných (druhá světová válka, NATO, Evropská unie aj.) mezi těmito dvěma evropskými velmocemi stále panuje jistá nevraživost, a tak se nedá rozhodně hovořit o upřímném přátelství, nýbrž spíše o účelném, tedy povrchním a vypočítavém, ale i přesto tato spojenectví fungují. Spíše však než přátelství v těchto paktech uvažujeme pojem svornosti, kterýžto Aristoteles rovněž zmiňuje: „Svornost tedy spočívá v tom, co se koná spolu s přáním téhož cíle“60 Svorností se tedy rozumí obecně pracovní (dobré) vztahy či i jakékoli jiné, kdy jsme vrženi do určitého společenství, ve kterém sledujeme totožné cíle – tedy, dalo by se říci, i obecně vztah spolužáků mezi sebou. Jinak řečeno lze ale o svornosti také hovořit jako o onom spojenectví. To se podobá přátelství z vypočítavosti a do jisté míry tomu tak i

60

ARISTOTELES, Magna moralia. Praha: Petr Rezek, 2010. str. 95

43

je; jen rozdíl pramení z faktu, že obě strany sledují stejný cíl, a proto je pro ně přirozené spojit své síly.61

9.7. Přátelství v rodině Zvláštní stav přátelství ještě nahlíží Aristoteles ve vztahu příbuzenském, konkrétně ve spisu Magna moralia uvádí příklad jako nejsilnějšího vztahu vztah otce se synem. Takový vztah, potažmo ve stylu jeho slov přátelství se zakládá na určité nerovnosti, protože otec miluje svého syna více, silněji, než ten miluje jeho. Je tomu tak proto, že syn je jakýmsi ‚dílem‘ otce. V Etice Níkomachově je uveden i vztah matky k dítěti, který je nepochybně stejně tak silný, ne-li i silnější: „Proto také matky mají k svým dětem větší lásku; neboť je v bolestech rodí a lépe vědí, že jsou jejich.“62 A tvůrce chová ke svému dílu vždy silný, čistý a vřelý vztah (častokrát i v případě, je-li to zmetek63). Nelze však v takovém případě uvažovat tento vztah, toto přátelství za nerovné jako v případě přátelství založeném na prospěchu již třeba jen z toho důvodu, že příbuzenský vztah je trvalý a, nedojde-li k nějaké veliké rozepři, která vyústí v naprosté odloučení či i vydědění, trvá zpravidla po celý život.

9.8. Význam přátelství pro společnost Když tedy uvážíme všechny výše zmíněné druhy přátelství (ony základní tři, ke kterým můžeme připojit ještě zbylé – svornost, příbuzenské vztahy a třeba i onu přízeň), připustíme-li si, že prospěchářské a kýčovité přátelské svazky se v lidské společnosti 61

Jenomže přesně určit a vymezit hranici, kdy se jedná o přátelství z vypočítavosti a kdy o svornost, není kolikrát zcela jednoduché. Opět nám poslouží příklad z ne tak dávné historie, kdy za druhé světové války uzavřeli spojenectví Sovětský svaz (zkráceně), který zatlačoval vojska tehdejší Velkoněmecké říše z východu Evropy, a Spojenci, kteří tak činili ze západu. Hlavní cíl sice měly oba tábory společný – zatlačit zpět a vojensky zničit nacistické Německo –, ale především Sověti měli i jiný cíl – získat mocenský vliv v Evropě. Tedy jejich konání sice mělo stejný cíl, ale zároveň i jiný. Ke společnému cíli jim Spojenci dopomohli tím, že díky nim byli Němci nuceni rozdělit svou armádu, která musela bojovat na dvou frontách zároveň, a tedy i oslabit. K cíli SSSR pak Spojenci přispěli společným vytvořením demarkační linie v Evropě, podél níž byla Evropa následně na několik desítek let zhruba rozdělena dle sfér vlivu. Jak poté v takovém nebo i jiném, podobném případě rozeznat, kdy se jedná o přátelství z vypočítavosti a kdy o svornost, není tak snadným úkolem, pokud jednoduše neřekneme, že pro Sověty platilo obojí – bylo svorní a zároveň vypočítaví. 62 ARISTOTELES, Etika Níkomachova. Praha: Petr Rezek, 2013. str. 214 63 Ať už dílo tvůrce nebo rodiče dítě.

44

běžně nacházejí a jsou pro ni jistě stejně tak důležité, ne-li, vzhledem k jejich větší četnosti, snad i důležitější než svazky čisté a zcela upřímné a uvědomíme-li si, že přátelství jsou zároveň vztahy, a to obecně kladné, snadno nazřeme, že jsou pro lidský život a tedy i pro lidskou společnost, pro jejich udržení více než důležité. Tedy ještě jinými slovy, že jako společenští tvorové jsme pro zachování vlastního druhu přinejmenším, do krajnosti až dovedeno, nuceni mezi sebou a i mezi různými společenstvy dobré vztahy udržovat, jak jen je a může být v našich silách. O negativních mezilidských vztazích poté pro nás nemá příliš smyslu uvažovat, neboť ty, ať je jejich konečný důsledek jakýkoli (totiž že i nesváry mají pro společnost určitý hybný charakter), mají obecně spíše tendenci společnosti rozkládat, což obnáší úvahy, které pro tuto práci nejsou relevantní, i když i krajně negativní a vyostřené vztahy jsou pro zachování lidského druhu de facto důležité.64 Zdá se, že jsme o přátelství a jeho různých druzích pojednali i obsáhleji, než bylo záhodno, ale bylo nutné podotknout, že je třeba smysl a cit pro přátelství již od útlosti v dětech pěstovat, jak jen je v našich silách, aby tak získaly co možná nejlepší návyky pro společenský styk, pro styk s jinými lidmi, aby uměly pěstovat i ty nejsložitější a nejtrvalejší vtahy, aby nezůstávaly u povrchních a prospěchářských, a to i v případech, kdy by se při jen společném cíli jednalo o svornost; neboť „[…] první průpravou pro vlastní výchovu estetickou musí být výchova citová.“65 Zároveň tak také, aby věděly a chápaly, čeho se mezi lidmi sluší; totiž že jsou správné dobré a přátelské vztahy s bližními i náhodnými kolemjdoucími, kde stačí i pouhý úsměv66. To je nesporně také nedílnou součástí etikety, protože na přátelském a upřímném přístupu k lidem dobré vztahy ve společnosti především staví; tedy že právě to má být ‚úhelným kamenem‘, o který se opírá a na kterém staví veškerý zbytek etikety jako takové.

64

Sice pro některé je to až krajní cynismus, ale z čistě racionálního a pragmatického aspektu jsou veškeré katastrofy, jako jsou válka nebo i přírodní kataklyzmata jako zemětřesení, povodně, vlny tsunami aj. regulativem přelidnění Země. 65 DVOŘÁK, Radomír. Škola a estetický rozvoj žáků. In: VALIŠOVÁ, Alena a kol. Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, 2007. str. 287 66 Ač je pro nás občas vynucení úsměvu ‚nadlidským‘ úkolem, ale i tak je dobře se o něj alespoň pokoušet, jsme-li jej s to.

45

10. O etiketě „Chování lidí by mělo mít vlastnosti jejich šatů, neělo by být ani příliš volné, ani příliš těsné. Mělo by být však krásné, pohodlné a slušné…“ Francis Bacon

10.1. Co je a není etiketa Pojem etiketa, který, jak název práce napovídá, pro nás je zásadní a zcela stěžejním. Stručně řečeno etiketa či pravidla etikety jsou konkrétní pravidla, jimiž bychom se měli obecně řídit ve společenském styku, což je kdykoli, kdy nejsme sami a/či pokud s nikým nekomunikujeme, a to ať už prostřednictvím mluveného slova – (telefonicky)

nebo

psaného

(dopisem,

e-mailem,

textovou

zprávou,

prostě

prostřednictvím jakékoli korespondence). Etiketa zahrnuje a vymezuje pravidla veškeré mezilidské komunikace, ať už verbální či nonverbální, a chování, jednání včetně hierarchie v dávání přednosti podle významnosti osob, dále způsoby při stolování a jiných pokrmy a nápoje zahrnujících příležitostí (např. rauty), zasedací pořádky, významnost míst, pravidla odívání a úpravy lidského zevnějšku vůbec a i další, specifičtější, pravidla; a to vše častokrát s ohledem na konkrétní společenské příležitosti a situace. Současně pro uvedení etikety ještě poznamenejme, co etiketa naopak není; neboť tak není od věci si prvotně uvědomit. Následně tyto teze ve stávající kapitole průběžně zdůvodníme a pokusíme se obhájit. Tedy, americká autorka Peggy Post, která se otázkami etikety zabývá, jmenuje konkrétně čtyři věci, které etiketa není. Zaprvé není souborem rigidních, přísných pravidel67, zadruhé není něčím pouze pro bohaté a/nebo urozené68, zatřetí záležitostí minulosti69 a začtvrté není ani aktem snobismu70.71

67

“a set of rigid rules“ “something for the wealthy or well-born“ 69 “a thing of the past“ 70 “snobbishness“ 71 th Srov. POST, Peggy. Emily Post’s Etiquette: 17 Edition. [New York]: HarperCollins Publishers, 2004. str. 5 68

46

10.2. Etymologie, vznik a vývoj etikety Na první pohled by se mohlo zdát, že pojmy etika a etiketa spolu již z etymologického hlediska souvisejí; vždyť rozdíl je přeci jen v několika písmenech. Však dále od pravdy v tomto případku nemohli bychom více býti. Etymologii pojmu etika (resp. étos) jsme si již popsali výše; etymologii pojmu etiketa si popíšeme níže. Etiketa jako pojem nevychází, jak tomu u cizích pojmů často bývá, z antických jazyků,

nýbrž

prapůvodně

ze

starogermánského

stechen

či

později

ze starofrancouzského estiguer, což znamená ‚připevnit‘, ‚vyvěsit‘. Později se ve francouzštině začalo užívat slovo étiquette, které znamená štítek, označení, nálepku a současně je to i označení etikety v tom smyslu, v jakém ji uvažujeme v této práci my. Samozřejmě stejně je tomu tak i v češtině, kde etiketa mimo náš význam značí i onen štítek apod.72 Tyto dva zdánlivě zcela odlišné významy jednoho slova, pojmu, mohlo by se jevit, spolu nikterak nesouvisejí. A tak je třeba opět hledat spojitost a onu etymologii, abychom si jejich souvztažnost ozřejmili; protože, jak napovídá dvojí významovost jak ve francouzštině, tak v češtině, tyto dva významy spolu souvisejí a nejedná se o pouhou náhodnou podobnost (či v tomto případě stejnost), jako je tomu u podobnosti pojmů etiketa a etika. Nelze naneštěstí zcela konkrétně určit, jakou přesnou spojitost mají štítky, vývěsky se společenským chováním, nicméně historické názory na společný kořen těchto dvou významů se ve skutečnosti příliš neliší. Někde se můžeme dočíst, že se po zdech vyvěšovaly cedule s příkazy a nařízeními pro vojsko a stráže (týkající se původních stechen a estiguer)73, jinde že na zámku ve Versailles na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. byl zahradník pro ochranu výsledků své práce a svého snažení nucen do trávníků zapíchávat cedulky se zákazem ‚rozverných činností‘, kteréžto cedulky byly určeny především pro šlechtu74, či další názor, že, jelikož tváře významných osobností nebyly tak všeobecně známy, jako je tomu dnes díky všemožným sdělovacím prostředkům, za každou takovou osobou chodil ceremoniář s cedulkou, na níž stálo její jméno, aby ostatní získali přehled a nedocházelo ke 72

V dnešní době například jako nálepky na lahvích vína s informacemi o obsahu lahve. Srov. KONEČNÁ, Lucie. Historie etikety a vývoj pravidel společenského chování v ČR. 2010. Bakalářská práce. Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů. Vedoucí bakalářské práce Soňa Gullová. str. 3 74 Srov. ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. str. 13 73

47

zbytečným faux-pas, nebyla-li by někomu velice významnému a váženému prokázána patřičná úcta75, či že takové cedulky se jmény byly umístěny na stolech, protože hierarchie při stolování je, či spíše měla by být velice důležitá. Jistě by bylo možné nalézt i jiné názory, jak spolu souvisejí cedulky a štítky se slušným, společenským chováním, ale ve výsledku se vše točí kolem podobného schématu: nápis, který cosi určuje a usměrňuje. Tolik tedy k etymologii a dichotomii pojmu etiketa, které i díky určité své mladosti nejsou nikterak kontemplativně složité. Pomineme-li skutečnost, že jistá pravidla chování existují již kdovíkolik tisíc let76, za počátek etikety, jak ji vnímáme dnes, se většinou uvádí spojitost, jak bylo mimo jiné zmíněno výše, s panským dvorem, konkrétněji tedy s francouzským dvorem krále Ludvíka XIV. nebo alespoň za jeho éry byla takováto pravidla, protokoly77 vybroušeny do těch nejtitěrnějších detailů. Nesporné je, že normy společenských pravidel v chování a jednání pocházejí od vyšších společenských vrstev, které si nepochybně na vybrané způsoby potrpěly. Jelikož se však z vrstev nižších, než byla šlechta, začali postupně vyčleňovat bohatí občané, kteří se snažili šlechtě připodobnit co do okázalosti a vybraných způsobů, pravidla etikety tak pronikla i za ‚hradby‘ panských dvorů a poté i dál, když se u nás z velké části přičiněním myšlenek komunismu začaly postupně, i když ne zcela, stírat obrovské rozdíly mezi životem chudých a bohatých. To v důsledku samozřejmě zapříčinilo rozmělnění striktností v pravidlech a i postupné zjednodušování oněch pravidel, aby byla přístupná všem a přijatelná všemi (nebo lépe aby to alespoň bylo možné). Tak tomu bylo podobně i s uměním, jako s oblastí lidského života, jež bylo součástí života především oněch zámožnějších, které se mělo v období socialismu a následného komunismu stát přístupné masám. Jenomže uvážíme-li, že umění vyžaduje po svých recipientech mnohé (široké zkušenosti s ním, jemnocit, znalost uměleckého diskursu atd.), nebylo možné něco takového po obyčejném dělníkovi, který svět umění téměř neznal, jednoduše chtít. Možnosti se tak skýtaly dvě: buďto se rozšíří vzdělanost v oblasti umění mezi masy (lepší, ale utopická idea), nebo se umění přizpůsobí masám, sníží se na jejich 75

Srov. ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. str. 13 Již třeba u asijských starověkých národů bez pochyb existovala konkrétní a značně striktní pravidla, jak se například chovat v přítomnosti vladaře atp., což lze vytušit i kupříkladu z historických filmů. (např.: Hrdina [film]. režie Yimou ZHANG. Čína, Hongkong. 2002) 77 Protokolem obecně rozumíme přesně a většinou přísně stanovený postup. 76

48

úroveň (horší, ale reálnější stav). Druhá z možností přizpůsobení se se stala skutečnou a umění do určité míry v socialistickém táboře intelektuálně spíše upadalo, přizpůsobilo se oněm masám; ač nelze tvrdit, že toto přizpůsobení se bylo čistě jednostranné (ostatně jako ve většině případů není nic černobílého a pravda bývá někde uprostřed), protože i lidé se světu umění do určité míry přizpůsobili, ale naneštěstí se tehdy ono umění přizpůsobilo, co do míry, více. Tak tomu je podobně i s určitými pravidly společenského chování. Obecně dnes nejsou takové nároky na společenské chování vysoké, jako tomu bývalo dříve ve společenských vrstvách šlechty, a ani se netýkají již tolika praktických součástí života, jakými jsou například uléhání na lůžko78 či dokonce úkony spojené s lidským vyměšováním79. Zřejmé ponížení nároků je také zřetelně patrné v odívání. Neboť pánské žakety, jako nejslavnostnější denní oblek, téměř zcela vymizely a fraky včetně všeho, co k nim náleží80, jako nejslavnostnější večerní oděvy, se užívají i v těch nejvyšších vrstvách zcela výjimečně. Smoking je tak dnes uvažován jako nejslavnostnější oděv, i když ne zcela oficiálně; neboť tzv. white tie (dress code označení pro odění fraku) je stále oficiálně tím nejslavnostnějším. Nicméně i smoking se již nenosí v temně modré barvě, jako tomu bylo původně a dříve, ale užívá se pro něj téměř výhradně univerzální barva černá.

78

Opět na dvoře Ludvíka XIV. byl zaveden s velikou poctou spojený vcelku složitý rituál, při kterém určení šlechtici pomáhali Králi Slunce s přípravou k uléhání, což zahrnovalo svlékání šatů, omývání, modlitby aj. (Srov. ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. str. 13) 79 Na dvoře krále Jindřicha VIII. Tudora bylo zavedeno ‚povolání‘, které bylo ve skutečnosti jedním z nejvýsostnějších a bylo určené výhradně šlechticům – asistovat králi při ‚vyprazdňování střev‘. (Srov. Nejhorší profese v historii, první série, Tudors. TV, Channel 4, 2004) 80 Bílá košile s piké náprsenkou, bílá piké vesta, ideálně překládané manžety košile s manžetovými knoflíčky, stojací límeček s přehnutými špičkami, zásadně bílý motýlek (také piké), černé kalhoty se dvěma lampasy, černé lakované boty typu ‚oxford‘ s uzavřeným šněrováním (ne ‚brogue‘ se šněrováním otevřeným), kapesní hodinky na řetízku, bílé rukavičky (nesundávají se v místnosti), černý cylindr, možno i černou hůlku jako doplněk a především samozřejmě černé dlouhé sako se dvěma šosy a bez přednic, které se nikdy nezapíná – jak prosté.

49

10.3. Jiná společnost, jiná pravidla Je ale zároveň naštěstí skutečností, že různé společenské příležitosti nesou i různá pravidla, což dnešní pravidla etikety samozřejmě akceptují.81 A tak čím vybranější společnost, tím vybranější způsoby a přísnější pravidla. Ale je zároveň nutné zdůraznit, že veškeré společenské styky vyžadují různé, ale stále určité způsoby – tedy neměla by správně existovat společenská situace, kde by bylo možné pravidla společenského chování ignorovat; stejně tak jako by neměly existovat společenské vrstvy, kterých by se jakákoli pravidla společenského chování netýkala. 82 Jinými slovy každý člověk, ať už zámožný či chudý, bývá vystaven společnosti, která správně nese své určité normy chování, o čemž příkladně píše Ladislav Špaček: Pravidla byla obvykle tak přísná, jak přísná hierarchie vládla ve společnosti. Nižší vrstvy si vytvářely svá pravidla, přiměřená jejich potřebám. Dělník v kartounce ve vybrané restauraci nepoobědval ani jednou za život, proto jedl lžící, ale dbal o to, aby stolovala celá rodina společně, aby děti nemlaskaly a aby uměly každého slušně pozdravit. V neděli si oblékl bílou košili a tmavý oblek a při pozdravu smekal klobouk.83

Nicméně problémem se jeví, že někteří jedinci častokrát ignorují některé společensky uznávané a vyžadované způsoby chování i ve volnějších prostředích, ve kterých dochází ke styku s jinými lidmi.84 Takovými případy jsme se zabývali již výše (jaké kapitole?), a proto nebude třeba je zevrubně zmiňovat i zde. Pouze však zmíníme, v souvislosti etikety s morálkou a etikou, co píše L. Špaček. Tedy že: [d]o oblasti zkoumání morálky patří i mezilidské vztahy, respektování hodnot jiných osob, společenství a kultur, a právě pravidla pro toto chování definuje etiketa. […] [Etiketa] určuje naše chování v konkrétní situaci a přitom vede k ohleduplnosti, empatii,

81

Sotvakdo se v životě bude účastnit například ceremonie s prezidentem republiky, kde protokol, pravidla budou velice přísná a konkrétní; nehledě na tzv. dress code, který může dokonce vyžadovat frak, kterým v dnešní době disponuje málokdo. 82 I přes veškeré snahy zrovnoprávnění všech občanů mezi sebou vzájemně stále existují vrstevné rozdíly mezi nimi. 83 ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. str. 13 84 Neuvažujeme tím stavy člověka, který je pod silným vlivem alkoholu či jakýchkoli jiných omamných látek. Neboť takový člověk sice převáženě nejedná, jak protokol káže, ale je-li jeho mysl a tělo v takovém ovlivněném stavu, nejedná zcela vědomě a racionálně. Na druhé straně sice vyvstává námitka, že je proti protokolu do takového stavu vůbec dospět, ale to je již předmětem jiné kontemplace.

50

citlivému přístupu k ostatním, a tak naplňuje poslání etiky – zabývat se hodnotami morálky v dané společnosti a vést k úctě k člověku.85

Právě ona úcta ke člověku (jak k jinému tak i k sobě samému) je to zásadní, co by nás pro spokojený život mělo zajímat. Francouzština disponuje ještě jedním pojmem, který s pojmem etiketa úzce souvisí – je jím savoir vivre86. Tímto termínem Francouzi označují jak pravidla slušného společenského chování, tak současně i radost, krásu a potěšení z toho plynoucí; neboť: „Člověk, který je společenský a ohleduplný vůči lidem ve svém okolí, je oblíbený a lidé ho vyhledávají.“87

10.4. Význam pravidel Běžně lidé jakákoli pravidla vnímají jako skutečnost omezující jejich svobodu, ale naštěstí je pravda trochu jinde. Ano, pravidla se sice zdají být omezující, ale správně ve výsledku nemají ani tak omezovat, jako spíše usměrňovat. To se však člověku stejně příliš nezamlouvá a nemusí vidět, vnímat a chápat rozdíl mezi omezováním a usměrňováním, ač rozdíl mezi těmito slovy v jejich smyslu a významu skutečně je. Již jen v emocionálním podbarvení je citelná odlišnost; totiž že omezování nese negativní konotaci a naopak usměrňování pozitivní (a když už ne pozitivní, tak alespoň není ona konotace negativní). Musíme si uvědomovat, že pravidla společenského života jsou pro život jako takový důležitá; neboť ta jsou normotvorná a normy nám pomáhají a mají usnadňovat soužití, a to ať už v malém či velkém okruhu jedinců, či dokonce žití jako takové. Nehledě na to, že kritiky pravidel etikety bývají především ti, kteří se v tzv. lepších společnostech, ve kterých jsou takováto pravidla důležitější, téměř nepohybují nebo jen velmi zřídkakdy. O etiketě tedy mluvíme jako o normotvorném souboru „historicky vytvářených a tradicí ustálených pravidel chování.“88 A když už se hovoří o historii a tradici, sotva někoho napadne, že by se jednalo o nějakou nesmyslnou a zbytečnou nahodilost, jedná-

85

ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. str. 5 Česky „vědět, jak žít“ či volněji „umění žít“, obecněji bývá toto francouzské sousloví slučováno i s pojmem etiketa. 87 ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. str. 9 88 ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. str. 8 86

51

li se o něco, co prošlo zkouškou času. Na druhé straně je však možné namítat, že co platilo a fungovalo dříve, v historii, nemusí notně fungovat i v současnosti.89 Naštěstí se jakékoli normy v průběhu přetvářejí a upravují, ale určité jejich charakteristiky zůstávají a především, jsou-li normy překračovány, jak je typické například pro umění, nikdy nejsou překračovány zcela90. Kdyby tomu tak bylo, muselo by docházet k neskutečným zmatkům a dezorientacím. Normy se tedy transformují a přizpůsobují, ač někdy více a jindy méně, díky čemuž je patrné, že stále mají smysl a ‚nekostnatí‘; neboť kdyby se zcela ustálily, jejich význam a důležitost by přestaly být aktuální a staly by se postupně zbytečnými. Takovéto přizpůsobování se norem společnosti a jejich postupná transformace vystupují jako argument proti těm, kteří by se proti normám chtěli stavět, protože je patrné, že ty se přetvářejí obecně v zájmu aktuálnosti nových myšlenek a přístupů, v zájmu postupného a pozvolného vývoje a transformace společnosti (i když naneštěstí častokrát ne natolik rychle a flexibilně, jak by bylo zapotřebí – vždy proti sobě budou stát konzervativní a progresivní přístupy). Pravidla a normy se tak snaží vycházet vstříc obecnému blahu, a ač se může jevit, že častokrát se staví proti jedinci, jedinec bývá v porovnání s celkem, se společností téměř ničím, jen malým šroubkem v soukolí, který je jednoduše někdy nutno přitáhnout nebo naopak povolit, a alespoň na chvíli je tak onen šroubek nucen se oprostit od vlastního egocentrismu.91 Ať si je každý tím nejdůležitějším pro svůj vlastní a ve vlastním světě, ale všichni si musíme neustále uvědomovat, i když se nám to málokdy líbí, že existuje něco většího, co nás překračuje (tím myslíme v tomto případě společnost a její potřeby a ne jakékoli metafyzické entity). Uvědomíme-li si tento fakt a poté hlavně připustíme-li si ho a přizpůsobíme-li se mu, mělo by potom pospolité společenské žití a bytí vést k všeobecně pozitivní progresi. Po této fázi však ještě a ideálně teprve (neboť až pak budeme vnitřně přístupní) nastupuje učení se normám a jejich zvnitřňování. Tak se nám ozřejmuje, co jsme poukázali výše. Totiž že jakékoli normy nemají být omezující ‚svěrací kazajkou‘, nýbrž hlavně návodem, pravidly hry, jak se k sobě 89

Například když jeden vychytralý britský student dostal pokutu několika liber za to, že se ke zkoušce dostavil bez meče u pasu (před onou zkouškou si dle zákona nárokoval půllitr piva zdarma, které mu bylo přiznáno). (PLUHAŘOVÁ, Nikola. StudentPoint.cz. S právníkem na cestách II.: aneb šílené zákony [online]. 27.7.2014 [cit. 3.4.2015]. Dostupné z: http://www.studentpoint.cz/174-pruvodce-cestovatele/15745-s-pravnikemna-cestach-ii.-aneb-silene-zakony/) 90 Édouard Manet sice vstoupil do dějin výtvarného umění s novou technikou, ale motiv snídaně v trávě či figurální malba nebo dokonce akt existovaly dávno před ním. 91 To nám připomíná již známou jednu z vývojových fází pojmu étos.

52

v zájmu dobrého soužití a pospolitosti ideálně máme, či pouze prostě teoreticky bychom se měli, chovat.

10.5. Předpoklady pro osvojování si Jsou lidé, kteří mají jisté nadání a tedy i, řekněme, větší předpoklady si osvojit, osvojovat a uplatňovat v praxi pravidla pro společenský styk. Tak je to snad se vším, se všemi dovednostmi, které si člověk osvojuje, nebo přesněji řečeno si může osvojit, během života. Aristoteles se v tomto vyjadřuje podobně: Vždyť ani, zamýšlel-li by někdo pečlivě cvičit tělo, nebude je mít tím již také nejzdatnější ze všech. Je totiž k tomu třeba nejenom pouhého cvičení, nýbrž tělo musí být také od přírody krásné a urostlé. Bude zajisté mít tělo sice zdatnější, ale nejzdatnější nikoliv. Podobně to musíme uznávat i u duše; neboť nebude nejřádnější ten, kdo se rozhodne, nebude-li tu také přirozená vloha […], lepší ovšem bude.92

Tvrdí se také kupříkladu, a dozajista to bude pravda, že osvojit si výtvarnou techniku může téměř každý. Vždyť také do objevu fotoaparátu a jeho rozšíření mezi obyčejné lidi byla praxe taková, že mladí studenti, kteří posílali ze studijních dálek svým blízkým do rodných krajin obrázky okolí, ve kterém pobývají a studují, vše kreslili či malovali vlastní rukou. A alespoň ve většině případů to nebyly nezdařilé ‚patlanice‘ výtvarně nenadaných dětí; neboť takové výtvory si jistě zasluhovaly i vyvěšení na zeď mimo prostory toalety. Nicméně na druhé straně skutečně výtvarně nadaných studentů bylo bezpochyby poskrovnu. Však se také říká, i když to může znít přehnaně, že nadání, talent či dokonce genialita jsou pouhým zlomkem úspěchu a že píle, cvik, zkušenost atp. jsou ve výsledku tím hlavním ‚gró‘. Tím chceme říct, že ač mají někteří jedinci pro něco větší předpoklady než jiní, nemusí to zákonitě znamenat, že by ti ‚jiní‘ nebyli s to dosáhnout v onom ‚něčem‘ velkých věcí a úspěchů, ne-li dokonce větších, než ti, kteří ony předpoklady mají. A tak je to samozřejmě i v případě osvojování si pravidel společenského chování. Na první pohled by se mohlo zdát, že na tom, abychom si zapamatovali několik vcelku jednoduchých pouček, jak se máme chovat ve společnosti, nic složitého 92

ARISTOTELES. Magna moralia. Praha: Petr Rezek, 2010. str. 25-26

53

není, nejedná se přeci o nic, co by bylo součástí beaux-arts. Jenomže ony právě i poučky etikety fungují na podobném, ne-li dokonce na stejném principu, jako jsou principy oněch krásných umění. Tedy přesně tak, jak jsme nastínili o několik řádků výše; totiž že ne každý jedinec bude mít ideální předpoklady k tomu, aby se vhodně choval a aby vhodně vystupoval na veřejnosti. Na druhém místě za vrozenými předpoklady nepochybně stojí prostředí, ve kterém je jedinec formován a vychováván, a to ať už primárně v rodinném prostředí nebo sekundárně v prostředí mezi svými vrstevníky a kamarády. Vliv takových prostředí dosahuje ve výsledku dozajista i větší váhy v utváření osobnosti jedince, jeho preferencí, hodnot a spousty jiného. Bude-li dítě vyrůstat v neúplné rodině, v rodině, ve které jeden či dokonce oba rodiče jsou alkoholici, v rodině s minimálním intelektuálním zázemím či v jiném ‚smutném‘ příkladu prostředí jako je nevhodná parta kamarádů se sklony experimentovat s drogami, pravděpodobně nebude mít dítě v takovém prostředí či v takových prostředích vyrůstající valné předpoklady k jakési až vznešenosti ve svých projevech ve veřejném životě. Nicméně takovéto úvahy již pro nás zbytečně zabíhají do extrémností (byť naneštěstí takové zmíněné případy nejsou ojedinělé). Naším cílem není a ani nemůže pro svou rozsáhlost být studie či jen rozsáhlejší kontemplace nad takovými a podobnými negativními vlivy na rozvoj osobnosti jedince. Nás především zajímá ‚běžná‘ domácnost a jiná prostředí životů jedinců, onen modelový průměr, střední část gaussovy křivky sociálního prostředí. I však pomineme-li, co jsme byli právě nuceni pominout, stále platí tvrzení, že někteří z nás mají větší nadání a předpoklady pro jednání s lidmi a/nebo nadání pro přirozené osvojování si určitých pravidel slušného a společenského chování.93 Jistou roli zastává v neposlední řadě častokrát vůle jedince vůbec chtít se takovým pravidlům učit, protože ten nemusí nutně vidět, co dobrého mu takovéto osvojení si může přinášet, a tato pravidla (či dokonce i jakákoli jiná) vnímá jako omezující jeho svobodný projev, jeho přirozené chování. Chceme-li řídit vůz, musíme se naučit ovládat mimo vozu samotného také pravidla, pravidla silničního provozu. Ta však mají oproti pravidlům etikety jistou výhodu v tom, že jsou dána zákonem, tedy že za jejich porušení můžeme být postiženi nejen psychicky (jako v případě etikety), ale 93

Neboť nadání pro styk a komunikaci s lidmi je něčím poněkud jiným, než je osvojování si konkrétních pravidel etikety.

54

především peněžně, bodově či v horším případě i fyzicky, a to v nejhorším dokonce fatálně od částečného ochrnutí až po smrt. Toho se chce každý vyvarovat (pomineme-li sebevražedné sklony), a proto si, ať už více či méně, každý řidič ona pravidla osvojí; život je totiž to nejcennější, co máme. Jenomže na další straně máme i čest (alespoň většina z nás), která je, stejně jako život nebo zdraví, k nezaplacení. Však také „závodní cenou za nejkrásnější činy […] jest čest – ta jest totiž největší ze zevních dober.“94 A tu nám zajišťuje právě správné chování a jednání s lidmi, tedy dodržováním pravidel etikety a slušnosti vůbec. Médii jsme však častokrát ‚masírováni‘ případy všemožných nekalostí, nečestností (i když naštěstí i opačnými případy připomínajícími ‚kuřecí polévku‘), a tak můžeme podvědomě nabývat dojmu, že chovat se neslušně není nic tak tristního – ať už dobrák nebo ne, pořád živý a zdravý. Horší je, že někteří ani nemusí vnímat nečestnost ve svém chování, jelikož osobnostně mohou mít posunutá měřítka a jiné hodnoty, než společnost pro svůj ‚naolejovaný‘ chod vyžaduje. Takovým je pak přirozeně přirozené jejich vlastní chování (ostatně jako každému), i když pokřivené, a tak se tak i podle svého chovají.

10.6. Přirozené chování a projevy osobitosti Právě však ve vnímání a vlastním chápání onoho pojmu ‚přirozené chování‘ se častokrát přichází k chybě: „Sousloví ‚přirozené chování‘ lidé často chápou jako možnost chovat se tak, jak považuji za ‚přirozené‘, tedy spontánně, neformálně, nechtějí regulovat své chování žádnými pravidly. Je to klam, protože to, co je ‚přirozené‘ pro jednoho, může být zcela nepřijatelné pro druhého.“95 Přirozené chování tedy nesmíme chápat jako ‚nám přímo přirozené‘, ‚jak nám zobák narostl‘ a ‚jak se nám manýry vyvinuly‘, nýbrž jako ‚přirozené‘ v tom smyslu, že ‚přirozeně‘ ovládáme takový způsob chování se, jaký by nám a vůbec všem kolem měl být přirozený, ve smyslu obecně běžného způsobu a přístupu v jednání a chování, i když si samozřejmě uvědomujeme, že lidé jsou různí. To je zcela zásadní myšlenka, protože každý se přeci chceme chovat, jak je nám přirozené, ale základní zákon lidské pospolitosti nám káže, abychom se k sobě 94 95

ARISTOTELES, Etika Níkomachova. Praha: Petr Rezek, 2013. str. 96 ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. str. 6

55

navzájem chovali slušně a ohleduplně, přátelsky; jinými slovy i tak, jak bychom si přáli, aby se ostatní chovali k nám. Toto pravidlo, v obecné povědomosti nám známé zhruba ve znění: „Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim“, které se obecně nazývá ‚zlatým‘, se v obměnách vyskytuje v mnoha různých kulturách – ve starověké Číně o něm píše Konfucius, vyskytuje se několikrát v antickém Řecku, v indické Mahábháratě, v křesťanské Bibli, v židovském Talmudu (ve kterém je dokonce psáno, že toto pravidlo je celá Tóra a zbytek je pouze a jen komentář). Takováto obměny zlatého pravidla jmenuje v jedné své knize Jan Sokol96 a k nim i podotýká, že jsou většinově vystavěna na tom, co bychom dělat neměli; tedy že nemáme jednat s jinými tak, jak si nepřejeme, aby oni jednali s námi. Jinou, a vzhledem ke svému pozitivnějšímu nádechu silnější, modifikací onoho zlatého pravidla jsou ještě novozákonní „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi. (L 6,31)“97 a slova muslimského teologa a právníka „Co si přeješ pro sebe, přej i druhým, a co si nepřeješ, nepřej ani jim.“98 Ač tedy na stejné myšlence založená, od ostatních zlatých pravidel se především a vlastně pouze liší tím, že nenabádají jen k tomu, jak bychom se chovat k jiným neměli, ale zároveň v sobě nesou poselství, jak bychom se chovat i měli. Podobným se zdá být i Kantův kategorický imperativ, kterému se věnuje ve svém spisu Základy metafyziky mravů, jehož formulace zní: „Jednej tak, aby se maxima tvé vůle mohla stát principem všeobecného zákonodárství.“99 (překladů z německého originálu je však více, a tak se s tímto citátem můžeme v češtině setkat i v jiných podobách). Avšak kategorický imperativ se od zlatého pravidla částečně odlišuje; Kant byl totiž zlatého pravidla kritikem. Vytýkal, že zlaté pravidlo je vystavěné na empirii, vlastní smyslové zkušenosti, která je u každého člověka jiná, a tedy že z takového pravidla nemohou plynout obecně platná a apriorní pravidla. Nad tuto subjektivnost se snažil postavit něco objektivněji platného a uznávaného, čímž mu byl rozum, reflexe vlastních činů zřených racionálně a směřované k obecné zákonnosti, k tomu, abychom rozumem došli takovému zákonnému jednání, jaké by být obecně mělo. Tak však či onak zlaté pravidlo i Kantův kategorický imperativ nás nabádají k tomu, abychom jednali a chovali se především vědomě, ale ideálně i podvědomě 96

Cit. podle: SOKOL, Jan, Etika, život, instituce: pokus o praktickou filozofii. Praha: Vyšehrad, 2014. str. 101 97 Cit. podle: SOKOL, Jan, Etika, život, instituce. pokus o praktickou filozofii. Praha: Vyšehrad, 2014. str. 102 98 Cit. podle: SOKOL, Jan, Etika, život, instituce. pokus o praktickou filozofii. Praha: Vyšehrad, 2014. str. 102 99 KANT, Immanuel. Základy metafyziky mravů. Praha: Svoboda, 1990. str. 53

56

slušně vůči svým bližním, protože jistě zároveň chceme, aby se slušně ostatní chovali k nám, což je přirozené. Právě tak má se tedy chápat přirozené chování. Abychom se vrátili k omylu a chybě v chápání přirozeného chování, uvažme, že současně mají mnozí lidé, ať už více či méně jim přirozené, tendence chovat se podle svého, touží být určitým způsobem viditelní, a to svým vlastním přičiněním, tedy lépe přičiněním své osobitosti, svého osobitého přístupu. Takové tendence mohou fungovat v uměleckém světě, ve kterém se často tváří až jako podmínka pro vstup do něj, ale musíme připustit, že umělecký svět je osobitý již sám o sobě a nelze jej zcela sloučit se světem běžných, ‚obyčejných‘; neboť stalo-li by se, že by taková až excentričnost zcela pronikla do světa mimo umění, zaprvé by svět umění ztratil onu vlastní a pověstnou osobitost, což by mu mohlo uškodit, a zadruhé by vzestoupil částečný chaos, protože by spousta určitých pravidel jednoduše přestala existovat, jelikož by se jimi nikdo více nemohl řídit. Obecně však platí, že proti jakémukoli chaosu se bráníme pravidly, která zastupují řád jako chaosu protějšek. Stejně je tomu tak i v případě etikety, která sdružuje jistá specifická pravidla pro naše chování. Již jsme si vysvětlili, že bychom neměli pravidla chápat tak, že se nás snaží omezovat, ale že nás usměrňují. Zároveň pak tím, že jsme si je vytvořili, se jejich dodržováním bráníme proti chaosu, který by bez nich vznikal. Obrana proti chaosu ale není jejich jediným účelem. Primárním účelem etikety je totiž vytvářet dobré vztahy mezi lidmi. A dobré vztahy mezi lidmi musejí být zároveň a především přirozené, učením a zvykem osvojené: Naše chování může být přirozené, a přesto bude v souladu s pravidly etikety. Je přece přirozené pozdravit známého člověka, dát ženě přednost ve dveřích, jíst tak, abychom v ostatních nebudili odpor, oblékat se v souladu s očekáváním společnosti, kterou jdeme navštívit. Spíš by bylo nepřirozené přijít do divadla v teplákách, odmítnout podanou ruku, nepozdravit se s přáteli.100

Jak cituje Ladislav Špaček americkou básnířku Ellu Wheeler-Wilcox101: „Etiketa je jen jiné slovo pro laskavou mysl.“102 To však někomu může znít jako 100

ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. str. 8 Byť její jméno ve své knize píše chybně ‚Ella Wheller-Wilcox‘. 102 ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. str. 6 101

57

směšování diskuze s dieselovou lokomotivou103, protože etiketa jsou především pravidla, a tedy je to jako kdybychom prohlásili, že pravidla silničního provozu jsou ohleduplný řidič. Ale i přesto lze z tohoto citátu vypozorovat, že v pravidlech slušného a zároveň společenského chování nalézáme i osobní vklad jedince. A ač se o etiketě tedy mluví v souvislosti s pravidly, jejich esencí jsou především dobré mravy. A ty, pokud nám chybí (i třeba jen z afektu dočasně), nám může napovídat právě etiketa se svými pravidly. Chtěl-li by poté někdo namítat, že taková pravidla brání v projevu osobitosti, jak jsme již zmínili, jako další protiargument poslouží, že: „Proto existují pravidla, která vytvářejí rámec pro naše chování. V něm máme možnost ukázat svoji osobitost, a to dokonaleji než ve hře bez pravidel.“104 Jednou z výhod pravidel etikety je, že jsou zákonem nepsaným105, a tedy jejich nedodržením se můžeme v naší kultuře maximálně tak znemožnit či, což už je horší, znemožnit někoho jiného. To je sice rána pro ego, ale před soud nás za prohřešek proti etiketě nikdo nepostaví. Na druhé straně tato nepsaná zákonnost v mnohých budí dojem, že není tolik důležité se oněmi pravidly příliš zaobírat, řešit je, učit se jim, a to je omyl a chyba dveří. Druhou výhodou pravidel etikety pak je to, že nejsou natolik vymezující a určující pro všechny možné společenské situace a ani není možné, aby tomu tak bylo; neboť ve společenských situacích je tolik proměnných, že je pravidla etikety všechny obsáhnout nemohou. Některá pravidla etikety jsou sice zcela konkrétní 106, ale jiná nás jen usměrňují107, díky čemuž jsou pro nás jen oním rámcem, nikoli tak ostřím, na kterém musíme balancovat a ze kterého nesmíme uklouznout, aby nám ono obrazné ostří neuřízlo druhou nohu.

103

Srov. Červený trpaslík, první série, třetí epizoda, Rovnováha sil. TV, BBC2, 1988 ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. str. 6 105 K zákonnosti pravidel etikety se ještě později vrátíme. 106 Má-li muž na sobě sako, spodní knoflík nesmí být nikdy zapnutý (nesedí-li). 107 Má-li muž na sobě jednořadé sako se třemi knoflíky, může mít zapnuté oba horní nebo pouze prostřední knoflík (nesedí-li). 104

58

10.7. Smysl a výhody osvojení si pravidel Čím lépe pak pravidla ovládáme, tím jsme v jejich užívání bezprostřednější a uvolněnější a s elegantní grácií si občas můžeme dovolit i je jemně porušit. Důležité však je zvládnutí jejich ovládání; neboť chceme-li určitá pravidla překračovat, je nutné si nejprve ona pravidla a stávající normy dokonale osvojit.108 Totiž teprve až po tomto dokonalém osvojení, přistoupíme-li k překročení, jsme s to obhájit své novátorské stanovisko, protože přesně víme, proč tak činíme, proč překračujeme. V tom spočívá krása v uvolněnosti přístupu k pravidlům, ať už v našem případě etikety či i k jiným. Tím nechceme samozřejmě říct, že účelem osvojování si určitých pravidel je jejich následné porušování, protože stále bychom se jich měli držet. Nicméně ono osvojení nám dává mnohem spíše prostor vlastnímu sebevyjádření, čímž podtrháváme výše zmíněný citát z knihy Ladislava Špačka, že v rámci pravidel etikety „máme možnost ukázat svoji osobitost“109. Pravidla etikety přeci ve skutečnosti nejsou pravidla pro pravidla, a to je činí krásnými. Tohle jistě míní Francouzi oním termínem savoir vivre; totiž že etiketa není ‚svěrací kazajkou‘ či ‚klecí‘, jak by se na první pohled mohlo zdát (protože prostřednictvím etikety se nám ‚někdo‘ snaží říkat, jak se máme chovat), nýbrž prostředkem k tomu, jak si užívat života obecně a především života společenského. A to lze, jen pokud víme, jak na to.110 Již Aristoteles přeci člověka označil jako zoon politikon – tvora společenského, což znamená, že od narození po vlastní skon jsme součástí určitého společenství, či z jiného úhlu pohled součástí určitých a různých společenství.111 Jelikož jsme tedy tvory společenskými, musí být naší povinností se ve společnosti umět plynule pohybovat. Jistě každý občas uděláme chybu, dopustíme se společenského faux-pas, ale jsme-li zběhlí ve společenském chování a umíme-li se ve společnosti, ať už jakékoli, pohybovat, mnozí nám občasné prohřešky i odpustí.

108

Marcel Duchamp by zřejmě nemohl uspět se svou Fontánou, nestal-li by se již dříve uznávaným umělcem apod. 109 ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. str. 6 110 Ač někteří spatřují krásu společenského života sezením v hospodě s kamarády. Ale kdo by objektivně mohl tvrdit, že to je krása? Je to totiž cokoli jiného, jen ne, pro ně naneštěstí, ta, i když si asi myslí opak. 111 Pomineme-li extrémnější přístupy askeze.

59

Na druhé straně budeme-li se chovat nemístně a nezdvořile vůči svému okolí, postupně se budeme stále více stávat terčem nevole ze strany svého okolí a mnozí na nás zanevřou, nebudou ani v nejmenším toužit se s námi dále a především často setkávat a naše přítomnost jim jednoduše bude nepříjemná. Po něčem takovém asi sotvakdo toužíme. Leda snad v případě, pokud se naopak chceme zbavit společnosti, která nám samým není příjemná, a tak se budeme, častokrát nevědomě, chovat nespolečensky. I to je právo každého – vybrat si společnost, která vyhovuje, a naopak vyhýbat se takovým společnostem či jen konkrétním lidem, kteří nám jsou nepříjemní a ničím nám nepřispívají, nenaplňují nás. Mělo by však být pravidlem, správným jednáním v takových situacích se i v nepříjemném a nevyhovujícím okolí chovat slušně, společensky a hlavně taktně. Tato teze v sobě zdánlivě nese nádech přetvářky, protože nás ve výsledku tlačí do nucených úsměvů v časech a na místech, kdy a kde bychom raději popadli ocelovou tyč a ohnali se s ní po příliš hlučném opilci u vedlejšího stolu. Občas je potřeba zvýšit hlas, umět se ozvat, nelíbí-li se nám něco, chování někoho, nicméně je-li to možné, měli bychom umět řešit i vyhrocené situace s klidem a taktem. Beztak afektované jednání snad kromě instantního zklidnění vlastních ‚nervů‘ nikdy nic dobrého nikomu nepřineslo. Tím však již zabíháme do příliš specifických situací. Pouze jsme tu chtěli zdůraznit, že i v takových, ale i v mnohem méně vyhrocených situacích, bychom jako lidské bytosti, jako společenští tvorové měli zachovávat určité dekorum. Především muž by se měl zachovat jako gentleman a raději s klidem vstát, pomoci partnerce do trenčkotu, zaplatit a opustit podnik. Jakákoli jiná reakce se jeví jako zcela zbytečná a neadekvátní. Jsou však právě jiné situace, které jsou v životě obvyklejší. Každý ví, že vstoupíme-li do restaurace, do obchodu, do kadeřnictví a kamkoli jinam nebo potkámeli na chodbě, před domem nebo na ulici někoho známého, souseda, svého kantora apod., měli bychom slušně a zřetelně pozdravit112. Tohle základní pravidlo se přeci snaží každý rodič vštípit svým dětem jako jedno z prvních, jakmile se ony děti naučí srozumitelně mluvit. Pozdravit je slušnost, i tohle je etiketa. A nejde o to, že bychom museli myslet ono běžné přání dobrého rána, dne, večera nebo dokonce i chuti atp. upřímně. Ve 112

A to především jsme-li znatelně mladší, podřízenější a/či muž, máme dle pravidel etikety povinnost být tím prvním, kdo zdraví.

60

skutečnosti nám je vcelku jedno, jestli budou mít adresáti našeho pozdravu dobré ráno, den, večer nebo jestli jim bude jídlo chutnat. Jednoduše to patří ke správnému a slušnému vychování, a i když se může zdát, že se tahle slova stávají prázdnou frází díky jisté automatičnosti v jejich užívání, tohle zdání je klamné; neboť jsou-li tato slova pronášena s úsměvem v očích a ve tváři, zamyslíme-li se nad tím, má i ono běžné a obyčejné ‚dobrý den‘ či jakákoli jiná obyčejná malá zdvořilost moc prozářit emotivně pochmurné dny i jakémukoli cizinci. Měli bychom se přeci snažit cílit k obecnému blahu, usilujeme-li o dobré vztahy ve společnosti a o dobrou společnost vůbec. Občas toho lze dosáhnout i takto prostě a jednoduše, obyčejným pozdravem a úsměvem.

10.8. Slušnost a zdvořilost Tím se volně přenášíme k pojmům slušnost a zdvořilost. Na první pohled se i zdá, že se jedná jen o různá slova s týmž významem. To je ve skutečnosti pravda, protože se de facto jedná o synonyma, ale i synonyma mají mezi sebou často různé nuance. Zde konkrétně tato mírná rozdílnost tkví v tom, že slušnost je nám určitým způsobem vrozená či i výchovou naučená a spíše podvědomě užívaná zvnitřnělá blahovůle a úcta vůči lidem v našem okolí, vůči bližním, ale zároveň i vůči sobě samým. Slušnost je tedy jiné jméno pro laskavou mysl, nikoli tak etiketa, jak jsme zmínili výše. Zdvořilostí pak rozumíme již vědomé a hlavně cvikem a zvykem nabyté úmyslné užívání slušnosti a taktu ve styku s lidmi, tedy již častokrát na základě naučených pravidel etikety. Jinými slovy zdvořilost v sobě nese občasné sebezapření a pro některé i zkrocení vlastního ega ve jménu etikety, tedy ve jménu usnadnění a zpříjemnění života lidské společnosti.113 Peggy Post dokonce slušnost a zdvořilost přirovnává k ‚příslovečnému lepidlu společnosti‘.114 Pro mnohé jedince to sice není snadné a kolikrát je jim to i zcela nepřirozené, ale pokud existuje nějaká, jakákoli legální síla, která by byla s to alespoň krotit a usměrňovat jejich vášně a aroganci a co do největší míry, jakkoli utopicky to může znít, eliminovala jejich neznalost, která je nemůže omlouvat, jako lidé v zájmu společnosti 113

Srov. ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. str. 11 th “the proverbial glue“ (Srov. POST, Peggy. Emily Post’s Etiquette: 17 Edition. [New York]: HarperCollins Publishers, 2004. str. 6) 114

61

bychom obecně měli takové síly nepochybně zkoumat a rozšiřovat je, jak jen je v našich silách. Jednou takovou sílou může být obyčejné působení zdvořilostí proti nezdvořilosti; tedy že by měl být každý zdvořilý i vůči nezdvořilým; zdvořilé slovo působí i na hrubého člověka a nezřídka mění i jeho smýšlení. Měl by být zdvořilý i v hádce, při důtkách, trestech atd., neboť čím zdvořileji, při tom vážně a přísně si vedeme, tím jsou naše slova účinnější. Člověk by měl být zdvořilý zejména vůči podřízeným, nižším a prostším; zdvořilost sluší vznešenému a pomůže překlenout propast, která bohatého dělí od chudého, představeného od podřízeného.115

Tak psal za první Československé republiky Jiří Guth-Jarkovský. Zářně je zde vidět, že povyšování se a arogance nejsou tou pravou cestou k jednání s lidmi116; což je naneštěstí něco, co si spousta dnešních manažerů a jiných vysoce postavených lidí sotva uvědomuje. Jistě to ale není jen soudobý trend, a i když se hůře může dohledávat historický záznam o takovém jednání, ať už kohokoli, na druhé straně i například z Boccacciova středověkého díla Dekameron můžeme vyčíst mnohé případy různě neetických jednání.117 Občas se nám může zdát, že heslem ‚úspěšných‘118 je ‚mít ostré lokty‘, a i když na tom bude nepochybně něco pravdy, mnozí to chápou až příliš černobíle a mají za to, že ony ostré lokty jsou tím hlavním, co je potřeba k úspěchu a zviditelnění se; hlavní by měly být jednoznačně skutečné schopnosti a ne jen schopnost se umět vypořádat s konkurencí a až ‚jít přes mrtvoly‘. Niccolὸ Machiavelli by snad i zaplakal, když uvážíme, že právě toto rčení, či jinými slovy ‚účel světí prostředky‘, je tolik spojováno s jeho jménem, konkrétněji tedy s tzv. machiavelismem. Jedná se o podobný problém nepochopení, jako tak bylo s oněmi ostrými lokty; tedy že ano, účel sice světí prostředky, ale nesmíme to chápat tolik cynicky, jak to mnozí chápou – správný smysl je takový, že v případě, kdy není zbytí, je podle Machiavelliho přípustné se dopustit i třeba politické vraždy, ale každopádně jen a

115

ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. str. 11 Ve staré české filmové pohádce Pyšná princezna král Miroslav přeci pronáší: „Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj.“ 117 Srov. BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Praha: KMa, 2007 118 Uvozovky proto, že úspěšným člověkem se rozumí ani ne tak ten, kdo je schopný, kreativní a zkušený ve výkonu svého povolání a svým nadáním a svou pílí dosahuje skutečných úspěchů a třeba i povýšení, ale ten, kdo vydělává spoustu peněz. 116

62

pouze v případě, kdy to prospěje k obecnému blahu, nikdy pro mrzce působící účel vlastního sobeckého obohacení se.119 Zdá se, že jsme opět poněkud odbočili od vlastního tématu, ale zdání je klamné, protože i toto úzce s etiketou a i s etikou a morálkou souvisí. Jako lidé totiž ještě dokážeme rozlišovat dobré od zlého. A tyto zmíněné lokty a svěcení prostředků obecně vnímáme jako zlá jednání, nečestná. To jen dokazuje, že jako lidstvo na tom nejsme až tak zle, jak se občas může zdát. Přesto se takových nehodných jednání někteří dopouštějí, čímž jiní mohou nabývat dojmu, že je to v pořádku, že ‚když mohou oni, mohu já také‘. Slušnost, zdvořilost a cit pro dobro by nás ale od takových myšlenek až jejich uplatňování v praktickém jednání měly zrazovat. Tedy náš cit pro dobro a naše svědomí jsou jedním krokem pro morální jednání, kterým můžeme obohacovat lidská společenství. Tento krok jsme jako lidstvo učinili již dávno. Jedním z dalších kroků by poté mohlo být ono prosté uvědomování si a zvnitřnění určitých jednoduchých pravidel a pouček, jako je například ono zmíněné zdvořilé jednání, ať už kdykoli a s kýmkoli. To se zdá i příliš prosté a dokonce až banální, ale rozhlédneme-li se kolem sebe, tak uvidíme, že mnoho z nás se tohoto prostého pravidla sotva kdy drží, a vůbec si neuvědomujeme a ani nás nenapadne, že bychom takovým jednáním vlastně mohli něčemu dobrému přispět. Toto však přímo nesouvisí s pravidly etikety jako takovými, protože ta spíše vymezují konkrétní postupy jednání v konkrétních společenských situacích; i když by na druhé straně bylo mylné se domnívat, že slušnost a zdvořilost k nim nepatří – ty jsou však spíše obecnostmi, základy, na kterých až tato pravidla staví a stojí. Jiným a tedy zjevně ne zcela nepodobným krokem, který zachází ještě o kus dál, je cílená a především celoplošně rozšířená edukace v oblasti pravidel etikety.

119

Srov. MACHIAVELLI, Nicollὸ. Vladař. Praha: Ivo Železný, 1997

63

11. Edukace v etiketě „[…] všichni lidé nedosahují nejvyššího stupně dokonalosti, i jest nutno vštípit jim úctu pro dobra a povinnosti […]“ Antonín Kříž

Ač je tedy i z výše zmíněného zjevné, že schopnost užívání slušného společenského chování se obecně mezi lidmi v průběhu věků nijak výrazně nezhoršila, je zároveň patrné, že osvojování si pravidel etikety rozhodně není pro všechny jednoduše a hlavně uceleně, co do své komplexnosti, přístupné.120 Poté, ať už z vlastního zájmu nebo z osobní nutnosti se těmto pravidlům rychle naučit, musí každý takový nebo onaký jedinec většinou potřebné zdroje informací vyhledávat ‚na vlastní pěst‘ nebo navštěvovat kurzy s tímto zaměřením. Publikací týkajících se etikety a jejích pravidel je sice na pultech knihkupectví vcelku nepřeberné množství, stejně tak i možností návštěvy a absolvování kurzů etikety je vcelku dost, a to i pro různá odvětví a zaměření lidských oborů a činností, ale musíme si uvědomovat, čeho jsme se výše dotkli několikrát; totiž že je značný rozdíl mezi prostým načtením či vyslechnutím výčtu a kýženým následným osvojením si, a to ať už čehokoli – rozdíl je patrný a tkví především v době, kterou je tomu a onomu nutno věnovat. Není pak třeba více rozebírat, že v případě, kdy jsme nuceni si tato pravidla osvojit v co možná nejkratším čase, je na to již docela pozdě. A to je zbytečná škoda jak pro jedince, tak pro společnost jako takovou. České přísloví ‚starého psa novým kouskům nenaučíš‘ nám říká, že čím jsme starší, tím hůře si osvojujeme nové dovednosti. Tím chceme říci, že je nám, pro blaho nám i budoucím, povinno vzdělávat a učit děti a mladistvé, dokud se ještě jako ‚proutky ohýbat dají‘. To platí i pro vzdělávání ve společenském chování.

11.1. Nabývání znalostí etikety v současnosti Základy slušného chování samozřejmě děti získávají nejčastěji od svých rodičů, kteří je učí, aby při jídle nemlaskaly, aby si nestrkaly do pusy a nejedly nic, co 120

Či skeptičtěji nebo z jiného úhlu pohledu reálněji jen pro převážnou většinu.

64

leželo nebo spadlo na zem, aby si myly ruce a vůbec dodržovaly správnou hygienu, aby slušně a zřetelně zdravily, aby neukazovaly prstem, aby neobtěžovaly cizí lidi, aby neskákaly jiným do řeči, aby měly čisté oblečení (jak je to jen možné) a spoustu jiných a dalších pravidel se jim snaží vštípit. Naneštěstí ne všichni rodiče jsou v tomto zcela důslední a děti tím mohou následně třeba i celý život osobně nebo i profesně trpět, neosvojí-li si již v útlém věku určitý soubor pravidel. Předpokládejme však, že alespoň většinu těchto základů si každé dítě v útlém věku osvojí. Během povinné školní docházky na základní škole se následně přiučí dalším pravidlům slušného chování: vstát ze židle, když vstoupí váženější osoba do místnosti, a posadit se, až k tomu ona osoba dá svolení, nevyrušovat a nedělat nepořádek během vyučování (později v zaměstnání), chlapci aby se chovali slušně, zdvořile a s úctou k děvčatům, děti by si měly osvojit úctu a poslušnost vůči cizím autoritám atd. Následně na středních školách nebo učilištích se osvojení takových a podobných pravidel ještě třebas o něco prohloubí, ale tam taková edukace pravidel etikety pravděpodobně i, co do větší plochy záběru, končí. Poslední cílenější výukou v etiketě jsou již jen taneční kurzy pro středoškoláky, které, jak jsme zmiňovali v začátku, nejsou navštěvovány všemi, kteří mají patřičný věk. Dále je již tedy každý svého štěstí strůjcem a musí se oněm pravidlům učit sám, pokud se jim vůbec učit bude.

11.2. Etiketa a estetická výchova Nyní se ještě blíže navrátíme k estetické výchově a jejímu vztahu k pravidlům etikety. Jak jsme uvedli v začátku práce, estetická výchova jako taková není součástí povinných předmětů všech základních a středních škol ve smyslu jediného a uceleného vyučovacího předmětu, ale je mnohem spíše a častěji součástí několika různých, ale ne nepodobných. Takovými předměty, které součástí běžné školní praxe jsou, jsou na jedné straně český jazyk a i jazyky cizí, hudební a výtvarná výchova a okrajověji i dějepis. Tedy takové předměty, které mají blízko k umění a jeho dějinám. Jejich hlavním cílem by obecně mělo být rozvíjení tvořivosti (vyjma dějepisu), vypěstování vztahu k umění, vedení k utvoření dobrého vkusu a především tím kultivování osobnosti žáka. Radomír Dvořák v publikaci Pedagogika pro učitele uvádí, že: 65

[…] psychologické výzkumy dnes dokazují, že rozvoj estetické činnosti rozvíjí i další formy tvořivosti obecně […]. Estetická činnost tedy rozvíjí schopnost smyslového vnímání, citového prožívání, specifického poznání, zušlechťuje myšlení a kultivuje chování a v důsledku toho je tedy prostředkem sebezdokonalení. 121

Jinými slovy se v podobném duchu vyjádřil i Antonín kříž, který poznamenal, že již Platón i Aristoteles „věděli, že také estetické zážitky bývají branou k zážitkům mravním, a hlavně že konat dobro s pocitem libosti, se zálibou a láskou jest pravá ctnost.“122 Estetická výchova tak má z tohoto hlediska téměř shodné zaměření jako výuka etikety. Tedy že má kultivovat chování (a to samozřejmě i mimo jiné). Taková shoda není pouze náhodná, jelikož umění a ‚umění se chovat‘ jsou obé součástí společenské nadstavby, kultury v axiologickém pojetí. Jsou jakýmisi sousedy a blízkými známými, kteří žijí v přátelství a ve shodě, i když každý je trochu jiný. Na druhé straně ještě však estetická výchova souvisí i s občanskou výchovou (popř. občanskou naukou) či středoškolskými základy společenských věd. Tak je tomu pro úzký vztah estetiky ke společenským vědám a vlastně i pro vztah člověka se společností jako takový, kde nejbližším pojítkem se zdá být výuka filozofie (resp. jejích dějin) v rámci oněch základů společenských věd; neboť estetika, od které je vzat název oné výchovy, je ve své podstatě a skutečnosti filozofickou disciplínou, která je úzce spjata uměním a krásou, byť, zdůrazněme, že nejen.123 Na základních školách se však s výukou dějin filozofie rozhodně nesetkáme, ale i na nich bychom nalezli spojitost občanské výchovy s etiketou; neboť právě cílem občanské výchovy je vedení žáků k tomu, aby se stali dobrými občany a lidmi. A to, jak jsme kolikrát naznačovali, s sebou nese i zvládnuté osvojení si pravidel takového chování, které je ve společnosti a pro společnost přínosné a vhodné.

121

DVOŘÁK, Radomír. Škola a estetický rozvoj žáků. In: VALIŠOVÁ, Alena a kol. Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, 2007. str. 284 122 ARISTOTELES, Etika Níkomachova. Praha: Petr Rezek, 2013. str. 18 123 Je-li estetika na středních školách vůbec zmiňována, naneštěstí bývá definována jako ‚nauka o kráse‘. A ač je krása jedním ze základních pojmů estetiky, není zdaleka jejím jediným a tato definice je tak příliš zjednodušená a velice nepřesná. Podobně by tomu bylo, kdybychom se pokoušeli estetiku vymezit na základě umění.

66

Pro úplnost ještě poznamenejme, že, jak různé tendence v přístupu k estetické výchově ‚stavebně‘ dělí a odlišuje Karla Brücknerová ve své disertační práci, naše pojetí a směřování, cíl edukace se nejvíce dá připodobnit ‚estetické výchově jako chrámu‘. Jádrem takového pojetí je totiž vedení k hodnotám, jež nás převyšují, inklinuje k výchově ducha a k morálnímu, etickému, byť tím se blíže spíše etické výchově, než k výuce etikety jako takové, ale i ona etická výchova s naším pojetím úzce souvisí. Takové pojetí nás tedy, našeho ducha má povznášet, protože „cílem této části estetické výchovy je porozumění, nikoliv indoktrinace, rozšíření obzorů, nikoliv jejich omezení.“124 Avšak určitou esenci bychom našli i ve ‚wellness centru‘, v kterémžto pojetí estetická výchova nese jisté ‚užitečné obsahy‘, jejichž „znalost [nám je] pomocí při orientaci v naší vlastní (popřípadě cizí) civilizaci.“125 I prostřednictvím dalších argumentů bychom mohli nalézt spojitosti mezi estetickou výchovou a etiketou, výchovou k ní, nicméně v tuto chvíli stěžejní myšlenkou je, že tam, kam smyslem cílíme, je obec, v jejímž centru se nachází dvě dominanty – onen chrám, vedle něhož stojí ono wellness centrum.

11.3. Výuka etikety na školách (v rámci estetické výchovy) Cílem této práce sice nebylo navržení konkrétního konceptu a modelu výuky, ale na druhé straně nebude od věci, pokusíme-li alespoň nastínit, jakým směrem by se taková výuka ubírat nejlépe měla a jaké jsou její možnosti, jelikož naším návrhem a vlastně základní a zásadní myšlenkou této práce je idea cílené výuky v pravidlech etikety, slušného a společenského chování na školách, a to vlastně po dobu návštěvy škol základních a i středních. Důvodů takového dlouhotrvajícího procesu výuky je hned několik. Zaprvé, což již jsme poznamenali na začátku, není jistě zdaleka třeba takovéto výuce věnovat několik vyučovacích hodin týdně, jako je tomu v případech výuky českého jazyka,

124

Srov. BRÜCKNEROVÁ, Kalra. Skici ze současné estetické výchovy: Termín, kontext, praxe a teorie. 2010. Disertační práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pedagogických věd. Vedoucí disertační práce Milada Rabušicová, str. 14 125 Srov. BRÜCKNEROVÁ, Kalra. Skici ze současné estetické výchovy: Termín, kontext, praxe a teorie. 2010. Disertační práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pedagogických věd. Vedoucí disertační práce Milada Rabušicová, str. 20

67

matematiky apod. Zadruhé stejně tak, jako se vyvíjí jedinec, se vyvíjí i jeho potřeba ovládání různých pravidel společenského chování, která by měl být s to ovládat, tedy adekvátně svému věku126 a zatřetí, ‚zadruhému‘ podobné, se tím otevírá prostor pro postupné a pozvolné prohlubování znalostí a také neustálou přístupností takové výuky, kdy by pak každý byl po léta vystavován jejímu vlivu, by snáze docházelo zvnitřňování a automatizaci v užívání, v praktické aplikaci nabytého. V první řadě, co se tvorby jakéhokoli konceptu týče, je základem stanovení si cílů, jichž se chce dosáhnout. Naším obecným cílem tedy je, aby si žáci osvojili a zvnitřnili pravidla etikety. Takový cíl je však, byť je cílem obecným, obecným až příliš. Lepším vyjádřením bude, stanovíme-li jako cíl, že žáci si budou v průběhu svých studijních let osvojovat postupně základní (a i rozšířená) společenská pravidla a poučky adekvátně svému věku, a to vše samozřejmě prostřednictvím jejich věku adekvátních modelů výuky. Tedy že budou postupně získávat a osvojovat si vědomosti a dovednosti, díky nimž budou vědět a chápat, co se kdy sluší a patří, že se naučí reflektovat chování a vystupování své i jiných, že se naučí, jak se pro jakou společenskou příležitost vhodně obléci atd. a vést je tak, aby si takové zautomatizovali. Tyto cíle jsou však cíly kognitivními a částečně i psychomotorickými (jde nám i o onu automatizaci)127 a nám se zároveň jedná i o utváření osobností žáků, čili bychom měli mít na zřeteli i cíle afektivní. Žákům by tedy měly být nejen zprostředkovávány informace, ale zároveň a především by ti měli být vedeni ke společenskému citu, k uvědomělosti, k pochopení a toleranci atp. Afektivním cílem nám tedy může být to, že žáci se naučí a dokážou ocenit přínos slušného jednání pro společnost, ale i pro ně samé, naučí se respektovat ostatní, naučí se citlivě řešit společenské situace atd. Nicméně ještě podotkněme, že afektivní cíle, byť k nim stejně tak míříme, již souvisí především s výchovou etickou. Tolik tedy v základu a stručnosti k cílům výuky. A když jsme si ty určitým způsobem vymezili, můžeme tak i určit, na jakém kurikulu by tak taková výuka měla stát. Hlavní budou tři, a to v první řadě socio-kritické, kterým především jsou žáci vedeni k tomu, aby se stali plnohodnotnými a společnosti přínosnými občany. Ve druhé řadě i akademické kurikulum, které je, možná naneštěstí, nedílnou součástí takové 126

Bylo by vcelku nesmyslné vysvětlovat šestiletému dítěti, k čemu při banketu slouží ten či onen kus příboru. A vlastně vůbec mu vysvětlovat, co to je banket. 127 Například neopírat se při jídle lokty o stůl, umět si správně uvázat kravatu, postavit se, vstoupí-li do místnosti nadřízený apod.

68

výuky, protože na faktickém výčtu veškerých pravidel etikety je vše ostatní, co se jí týká, vystavěno. A ve třetí řadě ještě kurikulum esencialistické, které vede ke kritickému a komparativnímu myšlení, jež je nutné k reflektování a porovnávání daných situací (pro nás zejména společenských), jimž je jedinec v životě vystaven; neboť: „Dítě nemá jen od jiných zvěděti, že to či ono je krásné, nýbrž má to nenáhle vycítit samo. Má časem tvořiti své vlastní soudy, nejen hotové již přijímati od jiných.“128

Co se ještě týče metod výuky, které by byly vhodné a žákům přínosné, nabízí se nám jich celá řada. Takových metod, jak je například vyjmenovává Lubomír Mojžíšek, je mnoho.129 My však výčet značně zestručníme, jelikož zabývat se všemi, by pro nás bylo zcela zbytečnou zacházkou. Vystačíme si tak alespoň s klasifikací výukových metod na základě didaktického hlediska (nám se nyní totiž jedná především onen didaktický aspekt), které klasifikoval Josef Maňák.130 Takovými metodami jsou metody slovní (výklad, popis, vyprávění, četba, diskuze, předvádění atd.), názorně demonstrační (scénky, filmy, prezentace atd.) a i praktické (např. názorné řešení modelových situací). Samozřejmě použitelnost jednotlivých metodických přístupů nebude od prvních ročníků po ročníky maturitní stejná. Tak především by bylo nesmyslné začít u ‚prvňáčků‘ frontálním výkladem, podobně jako u maturantů očekávat kdovíjaký přínos hraním si na určité společenské situace (ačkoli i taková metoda by byla okrajově použitelná). Pokud zmíníme i modely výuky, jak o nich pojednala Hana Kasíková131, primárně by taková naše výuka měla být vystavěna především na konstruktivním modelu, tedy na takovém, který vychází z již získaných zkušeností žáků, které jsou poté kantorem případně ‚upravovány k obrazu‘. Je tak důležité proto, aby byli žáci již od úplného začátku aktivováni k zájmu, jelikož právě nastoupili do školy a vše je nové a pro mnohé i poněkud děsivé. Konstruktivní model výuky jim však dodá pocit většího 128

DVOŘÁK, Radomír. Škola a estetický rozvoj žáků. In: VALIŠOVÁ, Alena a kol. Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, 2007. str. 288-289 129 Srov. MOJŽÍŠEK, Lubomír. Didaktika: Teorie vzdělání a vyučování. Praha: SPN, 1988. str. 90-93 130 Srov. MAŇÁK, Josef. Nárys didaktiky. Brno: PedF MU, 1990. In: KALHOUS, Zdeněk a Otto OBST. Školní didaktika. Praha: Portál, 2002. str. 313-314 131 Srov. KASÍKOVÁ, Hana. Vyučování a jeho podoby. In: VALIŠOVÁ, Alena a kol. Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, 2007. str. 121-124

69

bezpečí, protože staví na tom, co znají a co se naučili již doma, v bezpečném a známém prostředí. Nicméně i transmisivní model výuky, který vychází a staví na předpokládané neznalosti, nevědomosti žáků, jimž jsou výukou zprostředkovávány nové informace, a tak se žáci jen minimálně až nulově aktivně podílejí na výuce, pro nás má své opodstatnění. Je tomu tak například už proto, že ne všem společenským situacím byli žáci již během svého života vystaveni.132 Ke konkrétním příkladům výuky řekněme tolik, že výhodou výuky etikety tedy je, a ve skutečnosti i žádoucí, především ve vztahu k těm nejmenším školákům, možnost užití metody ‚škola hrou‘, díky čemuž by alespoň z počátku bylo na školáčky působeno podvědomě, že se jedná o nějakou legraci – budeme si hrát na společnost, každý dostane nějakou roli, kantor by se tak stal režisérem ‚scénky‘. Scénářů bychom našli i nepřeberné množství. Jedním z nich může být spořádaná rodinná večeře, které v dnešní době nejsou v domácnostech zcela běžné, ale na nich si právě děti osvojují ona základní pravidla stolování – že máme sedět vzpřímeně, že nesmíme mít lokty opřené o stůl, že dívky a ženy by měly sedět spíše na kraji židle, že nesmíme mluvit s ústy plnými jídla, ale zároveň že bychom měli při jídle živě konverzovat133, jak správně umístit na stůl příbor a jak jej vůbec správně držet, kde má být umístěna sklenice atd. Získáme-li při stolování špatné návyky, velice těžko se jich budeme v dospělosti zbavovat, protože na ně budeme muset neustále myslet, nebudeme tak činit automaticky, přirozeně, a co chvíli se přistihneme u jejich porušování. To samozřejmě platí naprosto obecně u jakýchkoli návyků. Především také vyzkouší-li si děti takovou hru na rodinnou večeři, jistě pak budou toužit to provést i doma v praxi, nedostává-li se jim jí. A všichni víme, jak dokážou být děti neodbytné, chtějí-li něco. Další takovou scénkou by mohla být situace v městské hromadné dopravě, což je situace, ve které je především důležité osvojení si úcty ke starším a k ženám a zároveň i solidarity a soucitu s hendikepovanými osobami. Dítě se musí naučit, že má povinnost starým lidem a ideálně i ženám, především jsou-li těhotné, nesou-li těžké 132

Kupříkladu ani maturant, který se teprve k maturitní zkoušce chystá, ještě pravděpodobně sám takovouto společenskou situaci nezažil. 133 A ne jako snad již překonané pravidlo založené na ‚dobré chutnání a jezte bez povídání‘, které nejspíš někdo ‚vynalezl‘ v období socialismu, abychom rychle dojedli, a tak se i rychle vrátili k práci a plnění plánu.

70

tašky anebo cestují-li s malým dítětem uvolnit své místo, nemluvě tak o lidech, kteří mají například nohu v sádře. Ale je děti třeba zároveň upozornit, že komu je místo uvolněno, jej musí i přijmout, a také, že cestují-li sami se svou maminkou a někdo jim postoupí své sedadlo, musí si sednout ona (je starší a žena) a nikdy ono dítě – je mladé a zdravé, a tak je jeho údělem takto ‚trpět‘. To beztak není nic natolik hrozného. Rodiče se jistě snaží, aby si tato pravidla dítě osvojilo, ale pak matka udělá tu chybu, že v zájmu svého dítěte jej nechá si sednout a sama stojí, a veškerá snaha a celý koncept se začnou rozpadat. Scénka však pro děti vskutku jednoduchá a pravidlo prosté a věkem ozkoušené: „také máme prokazovat čest každému staršímu člověku, jak jeho věku přísluší, před ním vstávat, ustupovat ze sedadel a podobně.“134 Tak psal již Aristoteles za doby, kdy se lidem o existenci veřejné hromadné dopravy, jak ji známe dnes, mohlo nanejvýše zdát. Takových a podobných příkladů bychom jistě nalezli a vymysleli nepřeberné množství. S navyšováním věku žáků však lze přistupovat i k jiným metodám a zároveň je tak i žádoucí. Dramatizace scének a podobné aktivity jsou sice pro žáky zábavné a jistě i přínosné naneštěstí i značně časově náročné. Avšak i kdyby na takové aktivity bylo času sdostatek, je třeba jakoukoli problematiku, alespoň občas, zkoumat i teoreticky, z teoretického úhlu pohledu. I když by jistě bylo zbytečnou chybou aplikovat pouze ‚suchou‘ teorii prostřednictvím frontálního výkladu; to by totiž v našem případě až mohlo ‚zabít‘ jakýkoli doposud získaný kladný vztah k etiketě jako takové. Naštěstí však i teorii je možné podávat lepším způsobem, než klasickým výkladem. Obzvlášť jedná-li se o něco ve své podstatě tak zábavného, jako je etiketa.135 Přesto i výkladu, což jsme již naznačili, se nedá ani v našem případě zcela vyhnout. Jinými slovy tedy není nutné jen a pouze stavět na zábavných scénářích, které učí a zvnitřňují určité postoje, ale zároveň a pozvolna připojovat více onu potřebnou teorii, kterou je pak zpětně možné užít i v praxi; neboť scénky byly značně konkrétní a pro specifické situace. Že však pravidla správného stolování se netýkají pouze rodinného kruhu, je třeba ‚prosít‘ mnohem spíše skrze teorii, aby si děti, žáci uvědomily, na co všechno se pravidla, na která si dříve hrály, mohou vztahovat. Tedy že 134 135

ARISTOTELES, Etika Níkomachova. Praha: Petr Rezek, 2013. str. 206 Závisí to na úhlu pohledu, ale ano, i etiketa v sobě nese zábavu. Stačí ji alespoň trochu vidět chtít.

71

starší, ženy a i nadřízení, výše postavení lidé nemají přednost pouze v tramvaji apod., že pravidla spořádaného stolování platí i v jakékoli restauraci atp. Třeba je však podotknout, že teoretický výklad může být doplněn i různými názornými pomůckami a ukázkami či prezentacemi, což se v našem případě nabízí jako více než žádoucí. K takovým teoretičtějším výkladům, u kterých je možné a žádoucí užití pomůcek, ukázek a třebas i prezentací, by měla patřit i teorie slušného odívání. Na téma oděvů si totiž asi těžko vymyslíme nějakou scénku, protože tak by se těžko aplikovalo během výuky136; neboť nenosí-li děti uniformy zahrnující minimálně sako a kravatu, což je v naší republice zřídkavý jev, bude docela nesmyslné je nutit, aby do školy přišly, byť třeba i jen jednou, v obleku či jen v onom saku s kravatou nebo v dívčích ‚večerních šatech‘ (nehledě na to, že zdaleka ne všechny děti takovými typy oděvů disponují).137 Nicméně šatník nezahrnuje jen společenské oděvy, a tak je třeba ideálně jednotně vést děti a mladistvé k tomu, aby věděli a znali, jaké oděvy se kam hodí a jaké nikoli, co je uměřené a co je již příliš – kde je tedy mez a zlatá střední cesta. Ještě jinou výhodou teorie je, že v určitých případech, kdy nejsme natolik tlačeni časem, je možné užívat i výše zmíněných metod diskuse (tentokrát již bez scének), která, podobně tak jako dramatizace, potřebuje určité řídící schopnosti pedagoga v kladení vhodných otázek a ve schopnosti rozproudění oné diskuze. Zkrátka a dobře je třeba správné režie. A námětů k diskuzi bychom také nalezli nezměrné množství. Především pak nejvhodnějšími jsou náměty takové, které jsou založeny na rozboru konkrétní společenské situace, v níž žáci aplikují své již získané znalosti, čímž se ověří jejich správnost a zároveň schopnost kritického myšlení, komparace a přenosu určité informace na aplikaci v situaci jiné.138 Metod a dalších příkladů bychom jistě našli spoustu, nicméně hlavně jsme chtěli nastínit, jak je možné takovou výuku ideálně směrovat.

136

Ačkoli navštěvovat školu ve slušném oblečení by mělo být nepochybně samozřejmostí. Na druhé straně bychom však nalezli i dílčí případy, které by bylo možné aplikovat i jinak, než jen formou výkladu, ale trochu praktičtěji; totiž například aby si žáci vzali do školy s sebou kravatu, a to i dívky, jež by ji správně také měly umět uvázat. (Je sice pravdou, že naučit syna vázat uzel na kravatě, by měl podle všeho učit otec, ale smutná zkušenost je taková, že ani ti to neovládají sami všichni.) 138 Příkladem takového námětu (v pokročilejším věku žáků) může být diskuze nad společenskými pravidly během banketů. Žáci by již měli vědět, jak vhodně k takové příležitosti zvolit oděv, měli by znát, na jakých principech je stanoven zasedací pořádek, k čemu slouží jaký kus servisu, co se od účastníků takové či jiné akce očekává atd. 137

72

V poslední řadě si ještě uvedeme, jaké znalosti by se žáci pod hlavičkou edukace v etiketě měli osvojovat a osvojit. Již v úvodu kapitoly zabývající se etiketou jsme uvedli, co vše se etikety týká, co zahrnuje. A ideálně vše z toho výčtu by žáci měli po letech studia na základní a střední škole či učilišti znát. Tedy, byť onen výčet víceméně opakujeme z dřívější kapitoly, etiketa jsou pravidla veškeré mezilidské komunikace, ať už verbální či nonverbální, chování a jednání včetně hierarchie v dávání přednosti, způsoby při stolování a jiných pokrmy a nápoje zahrnujících příležitostí, zasedací pořádky, významnost míst, pravidla odívání a úpravy lidského zevnějšku vůbec (což by mělo zahrnovat i správnou hygienu) a i další, specifičtější, pravidla. To vše s ohledem na konkrétní společenské příležitosti a situace (jak se chovat na ulici, v hospodě či restauraci, v hromadných dopravních prostředcích, ale i ve škole, v zaměstnání, při různých oslavách, co si kdy vzít na sebe atd.). Tolik k takovéto edukaci primárně. Sekundárně by samozřejmě měla výuka etikety vést žáky však i k citu a ohleduplnosti vůči bližním, k přátelskosti, k uměřenosti, vyhýbání se extrémním a nevhodným projevům chování a naopak k jednání ve jménu morálních kodexů společnosti. A ačkoli jsme nic podobného konceptu, jenž by vedl žáky přímo k takovému, nenavrhovali (ve smyslu etické výchovy), stále se domníváme, že i jen pouhým prostřednictvím výuky a vzdělávání v etiketě by si žáci podvědomě osvojovali i jisté etické zásady. Prostě a jednoduše naším cílem je, abychom z žáků učinili slušné a zdvořilé osobnosti, které se umí s lehkostí a bravurou pohybovat ve společnosti, tedy v tom, co jsme si jako lidé kdysi stvořili a čím jsme se odlišili od zbytku říše zvířat.

73

12. Závěr „Člověk musí po celý život ctít pravidla, která se v průběhu společného soužití ustálila.“ Ladislav Špaček

Nyní tedy již k závěru: ve shrnutí je princip našeho příspěvku v základu zcela jednoduchý až primitivní. Od jednoduchých her na společenské situace a jiné výukové metody postupně ve výuce etikety na školách přistupovat k jejím teoretičtějším souvztažnostem za přispění diskusních metod výuky. Tyto různé metody by prostřednictvím neustálého a dlouhodobého opakování měly vést ke zvnitřnění a zautomatizování užívání v praxi pravidel, jež usnadňují a dokonce vůbec do důsledků umožňují lidské spolužití na úrovni společnosti. Naším záměrem však nebylo navrhnout konkrétnější, v učitelské praxi použitelný koncept takové výuky. Cílem spíše bylo na teoretičtější úrovni obhájit význam a smysluplnost té myšlenky, že je jen a pouze ku prospěchu naší společnosti mezi sebou pěstovat a zvnitřňovat pravidla etikety, tedy jinými slovy ty části vzájemných lidských interakcí, které se řídí jistými, společností kodifikovanými pravidly. Jelikož jsme tedy všichni součástí společnosti, je zřejmé, že je až de facto naší povinností se jimi řídit, byť jsou to pravidla nepsaná; neboť ať už psaná či nikoli, stále se jedná o pravidla. Samozřejmě si jsme plně vědomi převážné teoretičnosti této práce. Postup však bývá takový, že nejprve přicházejí myšlenky, které jsou poté formulovány do slov a až nakonec to vše přechází v praktické činy. A my si zároveň nenárokujeme a ani si nárokovat nemůžeme pozici praxí ‚ostříleného‘ pedagoga, který by byl schopný na základě vlastních, dlouhodobě nabývaných pedagogických zkušeností sestavit skutečně použitelný koncept takové výuky, která i přesto byla naším směřováním. Jedinou naší možností, jak takto pro praxi použitelněji postupovat, by bylo načtení mnohé literatury zabývající se pedagogickou praxí. Nicméně i tak bychom stále zůstávali u teoretičnosti, jelikož taková literatura, ač třeba vychází z praxe mnohých, je stále jen praxí jiných. A zkušenost je přeci nesdělitelná a nepřenosná. Přesto však, kdyby v budoucnu kdokoli takový koncept roz-, vy- a propracoval k praktickému, bylo by to jistě, jak věříme, jen k dobru.

74

Zároveň se nesnažíme ani tvrdit, jak jsme v různých souvislostech uváděli a připomínali, že by bylo zavedení výuky etikety, nejlépe tedy prostřednictvím estetické výchovy, se kterou úžeji souvisí, jakkoli ‚spásným‘ řešením problematiky společenské morálky, ale současně věříme, že alespoň k mírnému posunu by takto dojít mohlo, a i to lze považovat za pozitivní progresi. Krok po kroku. Kdo by také mohl tvrdit, že nalezl takové, až radikální, řešení, že by se díky němu morálka a mravy společnosti zlepšily k optimu? A ještě poznámka na závěr: my se můžeme sice spíše jen domnívat, jak dalece by při vlastním zavádění výuky etikety do rámcových vzdělávacích programů taková myšlenka uspěla, ale uvážíme-li, že uznání jednotlivých vyučovacích předmětů na školách je založeno na vlastním přínosu pro budoucí povolání a vůbec budoucí život žáků, můžeme snadno dojít k závěru, že právě a především takový přínos by tato výuka měla (nehledě na možný přínos samotné společnosti); neboť: „Společenské chování přestává být soukromou věcí člověka a stává se i nutnou pracovní podmínkou“139 Tolik tedy k obhajobě důležitosti zavedení výuky etikety do škol.

139

ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. str. 18

75

Resumé Diplomová práce na teoretické úrovni zkoumá a obhajuje smysluplnost, důležitost a význam povinné výuky pravidel etikety na základních a středních školách z hlediska přínosu lidské společnosti. Výsledku je dosaženo prostřednictvím rozboru jednotlivých elementárních pojmů, které s etiketou úzce souvisejí. Takovými pojmy jsou jmenovitě dobro, etika, mravnost a morálka, mravy, přátelství, ‚zlatá střední cesta‘ a především samotná etiketa. V závěru práce jsou stručně navrženy možné přístupy a metody takové výuky.

Klíčová slova Dobro, edukace, estetická výchova, etika, etiketa, mravnost a morálka, mravy, přátelství, společnost, zlatá střední cesta.

76

Summary The thesis on a theoretical level examines and advocates meaningfulness, importance and significance of compulsory teaching of etiquette at primary and secondary schools in terms of benefits to human society. The result is achieved through analysis of each elementary concepts that are closely related to the etiquette. Such concepts are namely goodness, ethics, morality and morale, manners, friendship, golden mean and mainly etiquette itself. In the conclusion are briefly suggested possible approaches and methods of such teaching.

Keywords

Goodness, education, aesthetic education, ethics, etiquette, morality and morale, manners, friendship, society, golden mean.

77

Zusammenfassung Die Diplomarbeit auf der theoretischen Ebene erforscht und befürwortet Sinnhaftigkeit, Wichtigkeit und Bedeutung der Pflichtlehr der Etikette an Grund- und Mittleschulen im Hinblick auf die Vorteile für die menschliche Gesellschaft. Das Ergebnis wird durch die Analyse von jeder elementaren Konzepte, die eng mit der Etikette verbunden sind erreicht. Solche Konzepte sind nämlich Güte, Ethik, Sittlichkeit und Moral, Sitten, Freundschaft, goldene Mitte und vor allem Etikette. In der Schlussfolgerung werden kurz vorgeschlagen mögliche Ansätze und Methoden für solche Lehre.

Stichworte Güte, Bildung, ästhetische Bildung, Ethik, Etikette, Sittlichkeit und Moral, Sitten, Freundschaft, Gesellschaft, goldene Mitte.

78

Seznam pramenů a literatury

AFANASJEV, A. V. Filozofický slovník. Praha: Svoboda, 1976 ARISTOTELES, Etika Níkomachova. Praha: Petr Rezek, 2013. ISBN 978-80-8620735-3 ARISTOTELES, Magna moralia, Praha: Petr Rezek, 2010. ISBN 80-86027-34-1 ARISTOTELES. Poetika. Praha: GRYF, 1993. ISBN 80-85829-01-0 BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Praha: KMa, 2007. ISBN 978-80-7309-393-8 BRÜCKNEROVÁ, Kalra. Skici ze současné estetické výchovy: Termín, kontext, praxe a teorie. 2010. Disertační práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pedagogických věd. Vedoucí disertační práce Milada Rabušicová BRUGGER, Walter. Filosofický slovník. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0409X Červený trpaslík, série 1, epizoda 3, Rovnováha sil. TV, BBC2, 29.2.1988 DUROZOI, Gérard a André ROUSSEL. Filozofický slovník. Praha: EWA Edition, 1994. ISBN 80-85764-07-5 DVOŘÁK, Radomír. Škola a estetický rozvoj žáků. In: VALIŠOVÁ, Alena a kol. Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1734-0 ELKINS, James. Proč lidé pláčou před obrazy. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80200-1509-9 FOJTÍK, Libor. Hospodářské noviny. Zákaz vstupu v outdoorovém oblečení, hlásá nálepka na dveřích obchodu [online]. 21.11.2014 [cit. 1.4.2015]. Dostupné z: http://archiv.ihned.cz/c1-63150820-zakaz-vstupu-v-outdoorovem-obleceni-hlasanalepka-na-dverich-obchodu HAŠKOVÁ-COOLIDGE, Eliška. Etiketa průvodcem k etice. In: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. 16.6.2009 [cit. 15.4.2015]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/vzdelavani/zakladni-vzdelavani/referaty-z-konference-etickavychova?highlightWords=eli%C5%A1ka+ha%C5%A1kov%C3%A1

79

HORYNA, Břetislav aj. Filosofický slovník. Olomouc: Olomouc, 1998. ISBN 80-7182064-4 KLAUS, Georg a Manfred BUHR [ed.]. Filozofický slovník: a…n. Praha: Svoboda, 1985 KLAUS, Georg a Manfred BUHR [ed.]. Filozofický slovník: o…z. Praha: Svoboda, 1985 Hrdina [film]. režie Yimou ZHANG. Čína, Hongkong. 2002 KANT, Immanuel. Základy metafyziky mravů. Praha: Svoboda, 1990. ISBN: 80-2050152-5 KASÍKOVÁ, Hana. Vyučování a jeho podoby. In: VALIŠOVÁ, Alena a kol. Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1734-0 KONEČNÁ, Lucie. Historie etikety a vývoj pravidel společenského chování v ČR. 2010. Bakalářská práce. Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů. Vedoucí bakalářské práce Soňa Gullová ŠPAČEK, Ladislav. Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. ISBN 978-80204-1954-5 MACHIAVELLI, Nicollὸ. Vladař. Praha: Ivo Železný, 1997. ISBN 80-237-3544-6 MAŇÁK, Josef. Nárys didaktiky. Brno: PedF MU, 1990. In: KALHOUS, Zdeněk a Otto OBST. Školní didaktika. Praha: Portál, 2002. ISBN 978-80-7367-571-4 MOJŽÍŠEK, Lubomír. Didaktika: Teorie vzdělání a vyučování. Praha: SPN, 1988 MUKAŘOVSKÝ, Jan. Studie I. Brno: Host, 2000. ISBN 80-86055-91-4 NEJEDLÝ, Petr. Cestomila: portál o cestování. Je třeba jíti do Teplic [online]. 16.2.2012 [cit. 23.3.21015]. Dostupné z: http://www.cestomila.cz/clanek/711-je-trebajiti-do-teplic Nejhorší profese v historii, první série, Tudors. TV, Channel 4, 2004 PLATÓN. Ústava: kniha desátá. Praha: Oikoymenh, 2001. ISBN 80-7298-024-6 PLUHAŘOVÁ, Nikola. StudentPoint.cz. S právníkem na cestách II.: aneb šílené zákony [online]. 27.7.2014 [cit. 3.4.2015]. Dostupné z: http://www.studentpoint.cz/174pruvodce-cestovatele/15745-s-pravnikem-na-cestach-ii.-aneb-silene-zakony/ 80

POST, Peggy. Emily Post’s Etiquette: 17th Edition. [New York]: HarperCollins Publishers, 2004. ISBN 0-06-074872-9 PRŮCHA, Jan, Eliška WALTEROVÁ a Jiří MAREŠ. Pedagogický slovník: 3., rozšířené a aktualizované vydání. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-579-2 Pyšná princezna [film]. režie Bořivoj ZEMAN. Československo. 1952 SOKOL, Jan, Etika, život, instituce: pokus o praktickou filozofii. Praha: Vyšehrad, 2014. ISBN 80-7021-253-5

81