Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav. Bc. Zbyněk Oubrecht

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Královražda v Srbsku roku 1903. Její příčiny a percepce v českém dobovém tisku (magisterská diplomová práce)

Bc. Zbyněk Oubrecht

Vedoucí práce: doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D.

Brno 2012

Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu pouţitou literaturu a prameny. V Hradci Králové 27. ĉervna 2013

Na tomto místě bych rád poděkoval doc. PhDr. Václavu Štěpánkovi, Ph.D. za ochotu, cenné rady a pevné nervy při vedení práce. Dále bych chtěl vyjádřit své díky Dr. Suzaně Rajić, Aleksandře Kolaković, Ph.D., Dr. Miroslavu Svirĉevićovi a Dr. Miloši Lukovićovi za jejich ĉas a pomoc, bez níţ by tato práce nevznikla.

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 5 Srbská královraţda 1903 v literatuře ............................................................................ 6 1. Politický vývoj .......................................................................................................... 12 1.1 13. duben 1893 .................................................................................................... 12 1.2 Spolupráce s radikály .......................................................................................... 16 1.3 Období „experimentů dvorní laboratoře“ ........................................................... 18 1.4 Cesta k diktatuře ................................................................................................. 21 1.4 Diktatura krále Alexandra ................................................................................... 24 1.5 Upevnění reţimu ................................................................................................. 27 1.6 Úloha Milana Obrenoviće v období Alexandrovy diktatury .............................. 30 1.7 Návrat ke skuteĉnému parlamentarismu ............................................................. 31 ávěreĉné období ................................................................................................ 35 2. Zahraniĉní politika .................................................................................................... 41 2.1 Zahraniĉněpolitický vývoj do roku 1895 ............................................................ 41 2.2 Mezi léty 1895 a 1900 ........................................................................................ 44 2.3 Zahraniĉněpolitické postavení Srbska po roce 1900 .......................................... 49 3. Hospodářská politika ................................................................................................ 58 3.1 Charakteristika srbského hospodářství ............................................................... 58 3.2 Ekonomický vývoj Alexandrova Srbska ............................................................ 60 4. Konec dynastie Obrenovićů ...................................................................................... 64 4.1 Zrod a vývoj spiknutí .......................................................................................... 64 4.2 Shrnutí příĉin zániku dynastie ............................................................................ 70 4.3 Reakce zahraniĉí ................................................................................................. 73 4.4 První kroky nové vlády ....................................................................................... 74 5. Jedenáctý ĉerven 1903 v ĉeském tisku ....................................................................... 76 5.1 Hodnocení zpráv v tisku ..................................................................................... 94 Závěr ............................................................................................................................... 97 Seznam pouţitých pramenů a literatury........................................................................ 100 Obrazové přílohy .......................................................................................................... 104

Úvod Srbský král Alexandr I. byl posledním panovníkem dynastie Obrenovićů. Jeho smrt tak uĉinila definitivní teĉku za více neţ sedmdesátiletou vládou rodu v moderních srbských dějinách. Děsivý způsob, jakým byl on i jeho ţena – královna Draga – zabiti, jakoby stylově zakonĉil éru posledních Obrenovićů, která byla plná překvapivých zvratů a skandálů, které bavily celou tehdejší Evropu. Příběh vlády krále, zavraţděného v pouhých šestadvaceti letech, je fascinující pro svou ţivelnost, jeţ však dokonale zapadá do soukolí událostí odehrávajících se na neklidném Balkánském poloostrově koncem 19. a poĉátkem 20. století, které vyvrcholily tragickou světovou válkou. Jiţ fakt, ţe se syn krále Milana a královny Natálie narodil 17. srpna 1876, tedy v době, kdy zapoĉala válka Srbska s Tureckem, působí dosti symbolicky. Z ĉeského pohledu má téma srbské královraţdy z roku 1903 sice nepatrnou a přeci pikantní příchuť. Jedním z hlavních vykonavatelů smrtícího ortelu nad královským párem byl plukovník Alexandr Mašín, rodilý Srb a velký vlastenec, jehoţ otec byl Ĉech pocházející z Nymburka Dr. Jan Mašín. Jan Mašín byl mimo jiné po jistou dobu osobní lékař kníţete Mihaila, a potom i nějaký ĉas kníţete Milana Obrenoviće. Zde je nezbytné připomenout, ţe bratr Alexandra Mašína, inţenýr Svetozar Mašín, byl prvním muţem pozdější královny Dragy.1 Tato diplomová práce se na prvním místě pokouší podat komplexní pohled na celé období vlády krále Alexandra a rozšířit tak dosavadní znalost ĉeské historiografie k tomuto tématu. Cílem je rovněţ vystihnout charakter a problémy Alexandrova způsobu vládnutí a koneĉně ukázat, kde leţely kořeny nespokojenosti s posledním zástupcem dynastie Obrenovićů. Práce je rozdělena do tematických kapitol tak, aby byly zdůrazněny hlavní příĉiny vzdálení se Alexandra národu a vzniku protidynastického spiknutí. V tomto ohledu jsem se opřel o studium nejdůleţitější srbské a ĉeské literatury, která byla na toto téma napsána.2 Zároveň jsem ve velmi omezené míře vyuţil některých pramenů z fondu Hartije kralja Alexandra, uloţeného v Arhivu Srbije, a pramenů diplomatického charakteru vydaných v edici Andriji Radeniće.3 Nemalý význam jsem přiloţil také vydaným pamětem některých aktérů tehdejšího politického 1

STOLIĆ, Ana: Kraljica Draga Obrenović. Beograd 2009, s. 29. Viz níţe. 3 RADENIĆ, Andrija: Progoni politoćkich protivnika u reţimu Alexandre Obrenovića 1893–1903. Beograd 1973. 2

5

ţivota a samotného spiknutí, z nichţ jsem vybral Jovana Avakumoviće, Vukašina Petroviće a spiklence Antonije Antiće. Druhým záměrem práce je zhodnotit, jakým způsobem reflektoval „májový převrat“4 vybraný dobový ĉeský tisk. Jako vzorek jsem vybral nejĉtenější periodika v Ĉechách a na Moravě: Národní politika, Moravská orlice, Národní listy, Lidové noviny a spoleĉenskou revue Osvěta. Sociálně-demokratickou brněnskou Rovnost a přerovský Hlas lidu jsem zvolil pro jejich zcela odlišný charakter informování o události. Rovněţ jsem vyuţil tiskového orgánu národních socialistů Česká demokracie, s ohledem na zvýšený zájem Václava Klofáĉe – předsedy strany – o tehdejší balkánskou problematiku. Pro dokreslení jsem vyuţil také zábavnou revue Humoristické listy. V tomto směru má práce ambici navázat na studie srbského historika Alexandra Rastoviće, který se jiţ dříve zaměřil na percepci převratu v tehdejším relevantním tisku ve Velké Británii.5 Srbská královražda 1903 v literatuře Tématem srbské královraţdy v roce 1903 se ĉeská, resp. ĉeskoslovenská historiografie doposud věnovala poskrovnu a její percepcí v prostoru Ĉech a Moravy se nezabývala prakticky vůbec. Přední místo tak v ĉeské literatuře zaujímá studie Ĉeňka Slepánka, významného ĉeského národohospodáře z první ĉtvrtiny 20. století, Srbsko od prvního povstání 1804 do dnešní doby.6 Ĉeněk Slepánek nám, jakoţto výteĉný znalec tehdejších srbských poměrů, podává vedle politických okolností především mimořádně cenný exkurs do ekonomického stavu země vĉetně rozborů politicko-ekonomických smluv s RakouskoUherskem. Slepánkova erudice v této oblasti je posílena jeho působením v Srbsku mezi léty 1912 a 1913, kdy zkoumal potenciál pro rakousko-uherský trh.7 S dalšími méně významnými pokusy analyzovat převrat se můţeme seznámit v případě publikace profesora Jiřího Viktora Daneše Srbsko a naše osvobození.8 Gros této knihy leţí v porovnání procesů vedoucích k osvobození Srbska v první světové válce a vzniku 4

V srbské odborné literatuře běţné oznaĉení pro převrat z 11. ĉervna 1903. Podle pravoslavného kalendáře se událost stala 29. května. 5 Viz následující kapitola. 6 SLEPÁNEK, Ĉeněk: Srbsko od prvého povstání 1804 do dnešní doby. Praha 1913. 7 Více o tom viz SLEPÁNEK, Ĉeněk: Kdo je vinen? Hlas rakouského Slovana o pravých příčinách evropské války. Diplomatické příběhy v Bělehradě, vylíčeny podle vlastních zkušeností. Přerov 1917. 8 DANEŠ, Jiří Viktor: Srbsko a naše osvobození. Praha 1919.

6

Ĉeskoslovenska. Násilný odklon dynastie Obrenovićů ze srbského trůnu Daneš povaţoval za jeden z projevů vzrůstající tendence Srbského království o emancipaci ze všech zahraniĉních vlivů. V 60. letech minulého století historik Jan Navrátil vypracoval dvě studie s hospodářsko-politickou tématikou, Srbsko a rozpory mezi německým a rakouskouherským imperialismem9 a Úloha obchodních vztahů mezi Rakousko-Uherským imperialismem a Srbskem v letech 1901–1914.10 Zatímco první se zabývá soupeřením o dominantní ekonomický vliv na Srbsko a rozebírá hospodářskou situaci v zemi poĉátkem 20. století, druhá je peĉlivou analýzou průběhu a konsekvencí celní války 1906–1911. V roce 1989 předloţil Zdeněk Jindra mimořádně cennou studii Počátek zápasu o dělostřeleckou zakázku mezi Škodou a Kruppem v letech 1903–1904,11 která se kromě hlavního tématu, jímţ bylo technické doplnění a zdokonalení srbské výzbroje, dotýká téţ politicko-finanĉních důsledků na politickou orientaci Srbska. Od 90. let 20. století se objevilo několik prací, které se tématem krvavého převratu v Srbsku zaobírají přímo. Asi největší pozornost si zaslouţí Balkánské kolbiště a evropské velmoci Zdeňka R. Dittricha.12 V jedné z kapitol se autor pokouší v krátkosti představit dějiny Srbska od prvého povstání, přiĉemţ zvláštní důraz klade na obecné charakteristiky vlády Milana a především Alexandra Obrenovićových, na jejichţ základě předkládá hlavní důvody zavraţdění posledního nositele jména rodu. Z nejnovějších poĉinů je nutné uvést syntézu Dějiny Srbska z edice Dějiny států nakladatelství Lidové noviny, kde je podstatná především kapitola z pera Jana Pelikána, rozkrývající politické klima za vlády posledních dvou Obrenovićů a alespoň v nejzákladnějších obrysech vysvětlující příĉiny tragédie.13 Tomáš Chrobák se pak v následující

kapitole

snaţí

představit

kontury

vlády

nového

krále

Petara

KaroĊorĊeviće. Kniha Mezi Vídní a Cařihradem. Utváření balkánských národů I. díl,14 9

NAVRÁTIL, Jan: Srbsko a rozpory mezi německým a rakousko-uherským imperialismem. In: Acta Palackianae Olomocensis Facultas Philosophica, 32, Historica III. Praha 1962, s. 231–249. 10 NAVRÁTIL, Jan: Úloha obchodních vztahů mezi Rakousko-Uherským imperialismem a Srbskem v letech 1901–1914. In: Acta Palackianae Olomocensis Facultas Philosophica, 32, Historica VIII. Praha 1965. 11 JINDRA, Zdeněk: Počátek zápasu o dělostřeleckou zakázku mezi Škodou a Kruppem v letech 1903– 1904. Hospodářské dějiny 17, 1989, s. 109–167. 12 DITTRICH, Zdeněk R.: Balkánské kolbiště a evropské velmoci. Brno 1998, s. 22–53. 13 PELIKÁN, Jan-HAVLÍKOVÁ, Lubomíra-CHROBÁK, Tomáš-RYCHLÍK, Jan-TEJCHMAN, Miroslav-VOJTĚCHOVSKÝ, Ondřej: Dějiny Srbska. Praha 2004, s. 214–265. 14 RYCHLÍK, Jan a kol.: Mezi Vídní a Cařihradem. Utváření balkánských národů I. Praha 2009, s. 242– 259.

7

pak obsahuje téměř identickou pasáţ od Jana Pelikána, a sice jiţ zmíněnou kapitolu v Dějinách Srbska. Chceme-li se s tématem seznámit co nejdůkladněji, nezbývá neţ nejdůleţitější zdroje hledat v Srbsku samém. Zde se problematikou vlády a tragického konce Alexandra Obrenoviće zabývala celá řada autorů s různým ĉasovým odstupem, přiĉemţ někteří z nich byli přímo souĉasníky, a dokonce aktivními politiky Alexandrovy éry. Historik, právník a významný politik první poloviny 20. století Slobodan Jovanović vytvořil rozsáhlou třísvazkovou syntézu Vlada Alexandra Obrenovića.15 Jovanovićův poĉin je dnes jiţ klasickým dílem a bezpochyby tím nejdůleţitějším východiskem ke komplexnímu poznání doby Alexandra Obrenoviće. Aĉkoliv svou práci opřel o důkladné studium nepřeberného mnoţství pramenů povahy úřední i soukromé, byl souĉasníkem Alexandrova ţivota i smrti, a tak syntéza ĉasto připomíná spíše svědectví neţli výsledek historické práce. Méně souvisle, přesto důkladně rozebral vládu posledních Obrenovićů Ţivan Ţivanović, přímý politický aktér v době Alexandrova panování, a jeho Politička itorija Srbije u drugoj polovini XIX. veku III a IV je jistě přínosem a ĉastým východiskem pro historiky zabývající se poslední dekádou 19. století v Srbsku.16 Ostatně i sám Jovanović z této práce ĉasto vycházel. Nicméně s přihlédnutím k Ţivanovićovým vazbám na spiknutí, tehdy ještě v pozici ministra králi vesměs loajální vlády, i k faktu, ţe byl švagrem jednoho z vůdců převratu Dragoljuba Dimitrijeviće Apise, je prakticky nemoţné oĉekávat celkově objektivní charakter díla. Pozadím spiknutí a prostředky jeho provedení se zabýval další souĉasník Alexandra Obrenoviće Dragiša Vasić v knize Devetstotreća. Prilozi za istoriju Srbije od 8. jula 1900. do 17. januara 1907.17 Jeho práce se ovšem prakticky vůbec nevěnuje osobě ani vládě krále Alexandra Obrenoviće. Aţ v 90. letech minulého století vznikl ĉtvrtý díl Dinastie Obrenović Vukašina Sretenoviće.18 Tato kniha sice nikterak nevyboĉuje z linie výše zmíněných děl, a mnohdy nápadně připomíná spíše jen shrnutí Vlady ... Slobodana Jovanoviĉe, místy však přináší i celou řadu nových postřehů. Nejnověji se o výklad vlády krále Alexandra pokusila bělehradská historiĉka 15

JOVANOVIĆ, Slobodan: Vlada Alexandra Obrenovića I-III. Beograd 1932. Plynule navazuje na jeho předchozí syntézu o Alexandrově otci Milanovi, Vlada Milana Obrenoviće. 16 ŢIVANOVIĆ, Ţivan: Politička itorija Srbije u drugoj polovini XIX veka. I-IV. Beograd 1924–1925. 17 VASIĆ, Dragiša: Devetstotreća. Prilozi za istoriju Srbije od 8. jula 1900. do 17. januara 1907. Beograd 1925. 18 SRETENOVIĆ, Vukašin: Dinastija Obrenović IV. Beograd 1990.

8

Suzana Rajić. Její kniha Alexandar Obrenović. Vladar na prelazu vekova sukobljeni svetovi se s více neţ stoletým odstupem snaţí co moţná nejobjektivněji přepsat dějiny Alexandrova panování.19 Opírá se nejen o mnohaleté studium v srbských, rakouských a francouzských archivech, ale nově vyuţila i do té doby prakticky neprobádaných pramenů ruské provenience, ĉímţ posunula dosavadní poznání vlády posledního Obrenoviće a Srbska konce 19. a poĉátku 20. století vůbec na novou úroveň, zejména pokud jde o jeho zahraniĉněpolitickou orientaci. Fatální postavou pro Obrenoviće byla ţena krále Alexandra Draga Mašínová, rozená Lunjevicová, jeţ při převratu zahynula spolu s ním. Jejím ţivotem, vztahem k Alexandrovi a osudovou rolí, kterou sehrála v tragickém konci dynastie Obrenovićů, se zabývá skvělá biografie Kraljica Draga Mašin autorky Ani Stolić.20 Jde v podstatě o jediné zpracování ţivota velmi kontroverzní postavy srbských dějin. Autorka se v knize okrajově dotýká struktury nejvyšších srbských kruhů. Olga Popović-Obradović si v knize Parlamentarizam u Srbiji 1903–1914 vybrala za ústřední téma vývoj parlamentarismu v období po nástupu nové dynastie. Jako východisko přitom předkládá důkladný rozbor prakticky permanentní ústavní a parlamentní krize posledního desetiletí 19. století, která se stala jedním ze zásadních problémů Alexandrovy vlády.21 Skvělý přehled k dějinám ústavního práva nejen Srbska, ale všech zemí bývalé Jugoslávie podává také publikace Istoria drţva i prava jugoslavskih narodova Dragoše Jevtiće a Dragoljuba Popoviće.22 Dodnes vysoce ceněnou detailní analýzu ekonomického stavu Srbska před první světovou válkou podal na poĉátku 60. let minulého století Dimitrije ĐorĊević v knize Carinski rat Austro-Ugarske i Srbije 1906–1911. ĐorĊević představuje hospodářské moţnosti země, vĉetně pozitivních i negativních důsledků pramenících z jejího výluĉného napojení na Rakousko-Uhersko.23 Důleţitou postavou na pozadí převratu byla osoba kníţete a po převratu zvoleného krále Petara KaraĊorĊeviće. S peripetiemi jeho ţivota nás seznamuje dvousvazková syntéza Dragoljuba Ţivojinoviće Kralj Petar I. KaraĎorĎević. Pro úĉely studia spiknutí proti Alexandru Obrenovićovi je důleţitý především závěr prvního dílu

19

RAJIĆ, Suzana: Alexandar Obrenović. Vladar na prelazu vekova sukobljeni svetovi. Beograd 2011. STOLIĆ, Ana: Kraljica Draga Mašin. Beograd 2009. 21 POPOVIĆ-OBRADOVIĆ, Olga: Parlamentarizam u Srbiji 1903–1914. Beograd 2008. 22 JEVTIĆ, Dragoš – POPOVIĆ, Dragoljub: Istorija drţava i prava jugoslavskih narodova. Beograd 1991. 23 ĐORĐEVIĆ, Dimitrije: Carinski rat Austro-Ugarske i Srbije 1906–1911. Beograd 1962. 20

9

Ţivojinovićovy práce.24 Velice zajímavým příspěvkem k nalézání příĉin převratu je studie bosenskohercegovského historika Milorada Ekmeĉiće Austorugarska obaveštajna sluţba i majski prevrat u Srbiji 1903,25 která pátrá po nitkách spojujících převrat s „balkánským zájmem“ Rakousko-Uherska, zejména s ohledem na neţádoucí srbskou nacionální agitaci v Bosně a Hercegovině. Ekmeĉić přitom ĉerpal ze zpráv vídeňské tajné sluţby, které byly uchovány v Archivu Bosny a Hercegoviny v Sarajevu. Diplomová práce se věnuje také percepci převratu, je proto nabíledni zmínit doposud publikované výsledky v této problematice. Fakticky jde o tři studie, které se zabývají vnímáním Srbska ve Velké Británii. Slobodan Marković se v knize British Perceptions of Serbia and The Balkans 1903–1906 mimo jiné zaměřil na královraţdu, vyjádření oficiálních míst i neoficiální reakci tisku k této události. Britská percepce je zvláště důleţitým tématem vzhledem k otázce tehdejšího postavení spiklenců v srbském veřejném ţivotě. Tato otázka totiţ vedla k váţné diplomatické roztrţce mezi oběma státy.26 Alexandar Rastović se pak přímo zaměřil na percepci v britských tiskových orgánech, a to v krátké studii vztahující se výluĉně k převratu Britanske novine o majskom prevratu u Srbiji 1903.27 Na tuto studii pak Rastović navazuje další Srbija u britanskoj štampi 1903–1914, jeţ rovněţ sleduje otázku spiklenců a nově téţ peripetie vlády Petara KaraĊorĊeviće.28 Na Univerzitě v Bělehradu nedávno vznikla diplomová práce Balkanske drţave prema dinastijskoj smeni u Srbiji 1903/04.: Bukurešt, Atina, Sofija, Cetinje, Carigrad prema Majskom prevratu i krunisanju kralja Petra, která se zabývá reakcí států Balkánského poloostrova na změnu dynastií na srbském trůnu. Aĉkoliv jde svým rozsahem o velmi struĉný popis, autorka Marija Ekmeĉić přesto předkládá jistě cenný exkurs do, pro tento prostor, důleţité problematiky.29 24

ŢIVOJINOVIĆ, Dragoljub: Kralj Petar KaraĎorĎević I. U izgnanstvu: 1844–1903. godine. Beograd 2003; týţ: Kralj Petar KaraĎorĎević I. U otadţbini: 1903–1914. godine. Beograd 2003. 25 EKMEĈIĆ, Milorad: Austorugarska obaveštajna sluţba i majski prevrat u Srbiji 1903. Istorijski ĉasopis XXXII, 1986, s. 209-232. 26 MARKOVIĆ, Slobodan G.: British Perceptions of Serbia and The Balkans 1903–1906. Paris 2001, s. 105–119. 27 RASTOVIĆ, Alexandar: Britanske novine o majskom prevratu u Srbiji 1903. Zbornik Matice srpske za istoriu. Novi Sad 2003, br. 670–68, s. 105–119. 28 Týţ: Srbija u britanskoj štampi 1903–1914. In: RASTOVIĆ, Alexandar a ŢIVKOVIĆ, Tibor, ed.: Velika Britanija i Srbija 1903–1914. Beograd 2005. 29 EKMEĈIĆ, Marija: Balkanske drţavi prema dinastijskoj smeni u Srbiji 1903/04. : Bukurešt, Atina, Sofija, Cetinje, Carigrad prema Majskom prevratu i krunisanju kralja Petra. [diplomová práce] Beograd, Filozofski fakultet, Univerzitet u Beogradu 2008.

10

Aĉkoliv se zmíněná díla ĉasto tematicky rozcházejí, přeci je moţné najít jednotný průseĉík. Je jím 11. ĉerven 1903, den, kdy v Srbsku skonĉila vláda jedné dynastie a zaĉala vláda dynastie druhé. Různorodost zaměření a pohledů jednotlivých autorů poskytuje širokou základnu k detailnímu poznání nejen osobnosti krále Alexandra Obrenoviće, ale rovněţ Srbského království jako celku.

11

1. Politický vývoj 1.1 13. duben 1893 „Připíjím na zdraví pánů regentů a děkuji jim za to, co pro mne a zemi vykonali, (...) od nynějška jsem ale král a přebírám vládu.“30 Pravděpodobně těmito slovy 13. dubna 1893 během veĉeře s regenty Jovanem Ristićem a Jovanem Belimarkovićem v královském paláci tehdy ještě šestnáctiletý Alexandr převzal v rozporu s ústavním pořádkem panovnické kompetence. Tímto prvním ze tří ústavních převratů, které Alexandr Obrenović během své vlády provedl, skonĉila vyhrocená politická krize mezi Národní radikální stranou31 a regentskou mocí.32 Ve svém prohlášení srbskému národu ze dne 13. dubna Alexandr převrat ospravedlnil tak, ţe jím konĉí váţné ohroţení ústavnosti a obĉanských práv, kterým dosavadní politická situace v zemi hrozila, a ubezpeĉil, ţe ústava bude znovu respektována.33 Široká veřejnost převrat přijala vesměs kladně, povaţovala jej totiţ za jediné 30

RADENIĆ, Andrija: Progoni politoćkich protivnika u reţimu Alexandre Obrenovića 1893–1903, s. 590. Rakousko-uherský velvyslanec Thoemmel ministru zahraniĉí Kálnokymu ze dne 14. dubna 1893. 31 Národní radikální strana byla oficiálně ustanovena poĉátkem roku 1881. Teoreticky vycházela z myšlenek Svetozara Markoviće, prvního propagátora socialismu v Srbsku. Socialistické ideje radikálové poĉátkem 80. let 19. století přeformulovali tak, aby zapadly do zaostalého rolnického prostředí Srbska. Hovořili o rolnické demokracii, jejímţ základem se stala obecní samospráva s velmi širokou působností blíţící se autonomii. Radikálové byli prakticky aţ do přelomu století nejhorlivějšími zastánci parlamentarismu v zemi. Z hlediska zahraniĉněpolitického kurzu vţdy bez výjimky prosazovali orientaci na Rusko. Svůj program zacílili na nejrozšířenější sloţku spoleĉnosti – sedláky. I proto získali velice silnou a poměrně stabilní základnu stoupenců. Hlavními představiteli strany byli např. Nikola Pašić, Pera Todorović, Kosta Taušanović., Aca Stanojević ĉi Adam Bogosavljević. 32 Důvodem sporu byla volba druhého regenta namísto zemřelého generála Kosti Protiće. Národní radikální strana jakoţto bezkonkurenĉně nejsilnější politické uskupení a souĉasně vládní strana hodlala prosadit svého kandidáta do jinak ĉistě liberálního úřadu. První regent Jovan Ristić, dynastii plně oddaný matador liberální strany, však všemi prostředky pracoval na tom, aby se taková volba neuskuteĉnila. Největší nároky si přitom dělal předseda radikálů, rovněţ ostřílený politik, Nikola Pašić, pro Ristiće nejméně přijatelný kandidát. Ristić se totiţ obával, ţe by proti Pašićovi, opírajícímu se o většinu národa, neubránil svoje prvenství mezi regenty. Rozhodl se proto Pašićovi cestu k regentství maximálně zkomplikovat, ovšem jen v mezích ústavnosti. Podle ústavy z roku 1888 skupštinu svolával a rozpouštěl král, anebo, jako v tomto případě, správci královského úřadu, resp. regenti. A byla to právě také skupština, která doplňovací volbou vybírala regenta. Ristić a generál Jovan Belimarković, třetí regent, proto zasedání skupštiny oddalovali. Netrpělivý Pašić pohrozil demisí vlády, jestliţe budou regenti celý proces dále zdrţovat. To ovšem byla voda na mlýn Ristićovi, který podanou demisi okamţitě přijal a jmenoval liberální vládu. Volby však změnu nepřinesly a radikálové se opět stali nejsilnější stranou ve skupštině. Situace tak zůstávala stále bezvýchodná. Za těchto okolností se šestnáctiletý Alexandr uchýlil k radikálnímu řešení, k převratu. Staĉila mu k tomu malá ĉást armády, která fakticky jen střeţila palác, ministerstva a domy ministrů. Aby nebylo popřeno zdání „legitimity“, byla vylouĉena královská garda, třebaţe šlo o panovnickému domu nejvěrnější sloţku armády. To proto, aby garda nebyla kompromitována a převrat nebyl oznaĉen za pretoriánský puĉ. 33 ŢIVANOVIĆ, Ţivan: Politička istorija Srbije u drugoj polovini devetnaestog veka III. Kraljevo namesništvo po abdikaciji kralja Milana i prva polovina vladavine kralja Alexandra I. 1889–1897, Beograd 1924. s. 187.

12

východisko z krize, která po smrti Kosti Protiće nastala. Jasně se ukazovalo, ţe ani samotné strany nemají vůli řešit situaci bez ztráty vlastních pozic.34 Je také pochopitelné, ţe ve většinově radikální spoleĉnosti nebylo ĉistě liberální regentství zvlášť oblíbené. Náladu ve spoleĉnosti vystihuje nejlépe nadšené vítání krále v různých koutech země při jeho následné cestě po Srbsku. Mnohde byl dokonce ĉastován jako Alexandr Veliký. Mezi politiky byl Alexandrův krok pochopitelně vnímán různě. Liberálové35 jej jednoznaĉně odsoudili. Sami regenti, navzdory přítomným vojákům, celou noc odmítali poţadavek na rezignaci akceptovat. Nakonec však pod nátlakem podlehli jak Ristić a Belimarković, tak ĉlenové liberální vlády Jovana Avakumoviće. Radikálové převrat přivítali s velkým uspokojením. Jednak se jím zbavili svého úhlavního nepřítele, a pak to byli právě oni, kdo převzal otěţe vládní moci. Navzdory oficiálním zprávám, ţe strůjcem převratu byl sám Alexandr, se tušilo, ţe hlavním hybatelem celé akce byl jeho otec Milan. V tomto smyslu ve zprávě o převratu informuje rakousko-uherský velvyslanec v Srbsku Gustav Thoemmel svého ministra zahraniĉí Gusztava Kálnokyho.36 Milanova role zůstává jednou z klíĉových otázek celé epizody. Jeho motivace mohla spoĉívat na dvou faktorech: v roce 1889 dal Srbsku velmi liberální ústavu a následně abdikoval. Později se za tři miliony dinárů dokonce zřekl všech práv spojených s příslušnictvím ke královskému domu a přislíbil, ţe do Alexandrových osmnáctých narozenin nevstoupí na srbskou půdu.37 Patrně se ale nikdy s úplnou ztrátou svého vlivu nesmířil. Snaţil se pouze ztlumit vášně, které provázely závěr jeho vlády. Milanova prestiţ totiţ utrpěla nejen srbsko-bulharskou válkou v roce 1885, ale na svou dobu také nebývale skandálním rozvodem s královnou Natálií. Usiloval rovněţ o zajištění pevného postavení svého syna, skrze něhoţ se chtěl opět chopit otěţí vlády v Srbsku. Milan však zjevně podcenil srbské politiky, kdyţ předpokládal, ţe se nebudou s to vyrovnat s demokratizací, kterou ústava přinášela, a kteří tak dovedou zemi k chaosu. Doufal, ţe posléze převládne poţadavek, aby

34

JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića I, s. 345. Liberální strana byla oficiálně zaloţena v roce 1881. Vznikala ovšem na kořenech liberálního hnutí, které bylo aktivní jiţ od 40. let 19. století. Liberálové byli programově konzervativci a byli silně orientovaní na srbské národní zájmy, zejména prosazení velkosrbské nacionální koncepce – osvobození a spojení všech Srbů. Jejich voliĉskou základnou byla především majetnější měšťanská vrstva srbského obyvatelstva. Liberálové se od poĉátku 70. let přikláněli k podpoře Milana Obrenoviće a jejich vnitropolitickým cílem bylo udrţení konzervativní ústavy z roku 1869. Výrazná byla jejich rusofilská orientace. Mezi nejvýraznější postavy strany patřili Jovan Ristić, Jovan Avakumović, Ţivan Ţivanović aj. 36 RADENIĆ, A..: c. d. s. 590. Thoemmel Kálnokymu, 14. dubna 1893. 37 RAJIĆ, S.: c. d., s. 51. 35

13

z politického marasmu zemi vymanil opět pouze silný panovník.38 Druhým, pro mnohé autory klíĉovým motivem, byla špatná finanĉní situace Alexandrova otce. Milan se po abdikaci uchýlil do Paříţe, kde se oddával především hazardu, který mu vynesl jen ohromné dluhy. Vyrovnat by je mohl díky penězům svého syna. Na překáţku mu však byla Alexandrova nezletilost. Za zmínku také stojí, ţe se pro své finanĉní těţkosti dokonce pokusil smířit s Natálií, s níţ se také shodli na anulování rozvodu. Natálie mu posléze menším finanĉním obnosem ulehĉila. Navíc smíření znaĉně pozitivně zapůsobilo na veřejné mínění v Srbsku a na opuštěného Alexandra zvláště.39 Zdá se tedy být patrné, ţe Milan měl pro převrat pádné důvody. Můţeme však celou věc povaţovat jen za výsledek působení hraběte z Takova, jak byl Milan po své rezignaci oficiálně titulován? Jisté je, ţe se Alexandr o celé věci s Milanem radil. Ovšem i sám Alexandr si přál oprostit se od opatrovnictví regentů. Mimo politickou krizi hrál roli také Alexandrův věk a jeho odlouĉení od rodiĉů, v Milanově případě upravené zákonem.40 Alexandr, který prakticky od ĉtrnácti let vyrůstal bez rodiĉů a mohl se s nimi vídat pouze příleţitostně a navíc mimo Srbsko, si přál jejich návrat. Pro iniciativnost mladého Obrenoviće svědĉí i ten fakt, ţe se převrat neuskuteĉnil 25. dubna, jak doporuĉoval Milan, ale jiţ 13. dubna a celý se odehrál v Alexandrově reţii. Názory tehdejších politiků, kdo měl 13. dubna hlavní slovo, se rozcházely. Aĉkoliv se ĉleny nové vlády stali ti radikálové, kteří byli pro Milana přijatelní, Nikola Pašić, 16. května 1893 ze země odkloněný na místo velvyslance do Petrohradu, byl přesvědĉen, ţe jde o dílo mladého krále. Připouštěl přitom, ţe se o všem radil se svým vychovatelem a důvěrníkem, umírněným radikálem Lazarem Dokićem.41 Podobně se vyjádřili také Alexandrův uĉitel francouzského jazyka historik Alber Male nebo liberál Ţivan Ţivanović. Předseda svrţené liberální vlády Jovan Avakumović ve svých 38

JOVANOVIĆ, Slobodan: Vlada Alexandra Obrenovića I. Beograd 1934. s. 22. RAJIĆ, S.: c. d., s. 76; JOVANOVIĆ, S., Vlada Alexandra Obrenovića I. s. 351–355. 40 Po předchozí dohodě Milana s vládou (rezoluce z 12. dubna 1891) byl 12. dubna 1892 skupštinou schválen zákon, který Milana za náhradu 3 milionů dinárů (1 milion byl vyĉleněn v srbském rozpoĉtu, na zbylé 2 miliony poskytla úvěr ruská banka) zbavuje příslušnosti ke královskému dvoru, práv jemu zaruĉených ústavou a také srbského obĉanství. Zároveň se zavázal, ţe ihned po výplatě náhrady opustí zemi a to aţ do doby, kdy Alexandr dosáhne plnoletosti. Fakticky tak ztratil právo svobodně přejít hranici směrem do Srbska. Královně Natálii byla všechna práva ponechána. Přesto, taktéţ po předběţné shodě Milana s vládním kabinetem (také v usnesení o rezoluci z 12. dubna 1891), i ona měla Srbsko opustit, aby byla zaruĉena jistota, ţe nebude ovlivňovat syna v Milanův neprospěch. To byl jeden z výsledků sporu mezi Alexandrovými rodiĉi, který se vyhrotil jejich rozvodem v roce 1888. Natálie byla de jure protiprávně ze země vyhoštěna (viz JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića I. s. 267–269, 284– 285). 41 KAZIMIROVIĆ, Vasa: Nikola Pašić i njegovo doba 1845 – 1926. I. Beograd 1990, s. 528. 39

14

pamětech píše, ţe hlavními našeptávaĉi krále byli vypoĉítaví radikálové, kteří tak chtěli znovu obsadit vládní křesla. Tvrdí také, ţe jeho důvěrné zdroje z okolí velvyslance v Paříţi věděly o Milanově zapojení do celé akce.42 Jiní, jako byli pokrokáři43 Milan Piroĉanac a Stojan Novaković, věřili, ţe hlavním organizátorem převratu byl bývalý král Milan. Piroĉanac povaţoval za nemoţné, aby šestnáctiletý Alexandr sám dokázal svrhnout regenty i vládu. Novaković obhajoval myšlenku, ţe si Milan převratem zajistil volnou cestu zpět do Srbska.44 Velvyslanec Thoemmel ve výše citované zprávě uvedl, ţe podle všeobecného názoru událost připravili Milan s Lazarem Dokićem.45 Nade vši pochybnost převrat fakticky realizoval Alexandr a vstoupil tak na politickou scénu. Pro mnohé Srby to bylo první bliţší seznámení se s jeho osobou. Byť následník trůnu, okolnímu světu byl prakticky neznámý. Od obyĉejného světa byl odříznut a jeho okolí tvořili jen uĉitelé, vychovatelé a dvorští důstojníci, byl téměř pod neustálým dohledem. Slobodan Jovanović charakterizoval jeho postavení těmito slovy: „…jeho ţivot se podobal ţivotu na internátu, ovšem bez druhů.“46 Větší ĉást dne trávil studiem. Vedle běţných středoškolských předmětů se uĉil ĉtyřem cizím jazykům, základním vojenským a právním naukám, ekonomii, historii diplomacie a srbské církve. V den převratu byl dokonce přezkušován z obĉanského práva.

Reakce velmocí na převrat byly vesměs neutrální a Alexandrovo nastolení přijaly bez protestu. Rakousko-uherský velvyslanec Thoemmel do Vídně informoval, ţe převzetí vlády proběhlo klidně a stejně tak ho přijala i srbská veřejnost. Z hlediska personálního sloţení nové vlády s uspokojením sděloval, ţe byla jmenována z převáţně umírněných politiků a ţádných rusofilů. O Lazaru Dokićovi zdůraznil, ţe, aĉkoliv radikál, nikdy nepatřil k přátelům ruského velvyslance Persianina.47 Rusko bylo naopak spokojeno s návratem Národní radikální strany do vlády, skrze kterou doufalo

42

AVAKUMOVIĆ, Jovan, Memoari. (ed.): Slobodan Turlakov, Novi Sad 2008, s. 327–329. Ĉlenové Srbské pokrokové strany, zaloţené roku 1881, povětšinou úředníci vzdělaní ve Francii, se přikláněli k západním modelům fungování státu, zejména Velké Británie a Německa. Preferovali liberální politický systém a formu konstituĉní monarchie. Volební právo však chtěli omezit relativně vysokým censem. V ekonomické sféře preferovali cestu investiĉních pobídek a vítali přísun zahraniĉního kapitálu. V zahraniĉní politice prosazovali racionální směr, tedy střízlivý postoj k rozšíření Srbska a udrţení pokud moţno co nejlepších vztahů se všemi velmocemi. Zejména se vymezovali k rusofilství Národní radikální strany. Hlavním tiskovým orgánem strany se stal deník Videlo. Nejvýznamnějšími představiteli byli Milutin Garašanin, Stojan Novaković, Milan Piroĉanac a Ĉedomilj Mijatović. 44 RAJIĆ, S.: c. d., s. 83. 45 RADENIĆ, A..: c. d., s. 590. Thoemmel Kálnokymu,14. dubna 1893. 46 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića I., s. 412. 47 RADENIĆ, A..: c. d., s. 590. Thoemmel Kálnokymu,14. dubna 1893. 43

15

v upevnění pozice v prostoru.48

1.2 Spolupráce s radikály První období Alexandrovy vlády trvalo devět měsíců do pozastavení ústavy a je klíĉové především pro jeho vztah k Národní radikální straně. Ve chvíli, kdy Alexandr regentům a ministrům oznamoval převzetí panovnických kompetencí, byla jiţ nová vláda hotova. Alexandr se snaţil vytvořit takovou vládu, která by byla kompromisem mezi proradikálně laděnou spoleĉností a snahou co nejvíce omezit stranický boj. Proto se ministerským předsedou stal muţ, kterého král dobře znal a jemuţ důvěřoval, Lazar Dokić. Také většina zástupců Národní radikální strany Dokiće zpoĉátku bez protestu přijala, neboť předpokládali jeho znaĉný vliv na mladého krále. Dokić, který patřil mezi umírněné radikály, v převratu spatřoval prospěch pro zemi, nikoliv a priori pro radikály, a proto přistoupil na princip nadstranickosti, alespoň v té míře, jakou mu to nálada v zemi umoţnila. Tomu odpovídalo také sloţení kabinetu, v podstatě pouze z umírněných radikálů. Připomeňme jen, ţe spolupráci na koaliĉní, resp. nadstranické vládě odmítl předseda pokrokářů Garašanin. Vládu sloţenou z umírněných radikálů posvětili Alexandrovi i jeho rodiĉe, Milan i královna Natálie. Ihned po nastoupení do úřadu Dokićova vláda rozpustila skupštinu a na květen připravila nové volby, které skonĉily neoddiskutovatelným triumfem Národní radikální strany, získala 88,34 % hlasů.49 Mohlo se tedy zdát, ţe vláda v parlamentu nenarazí na efektivní opozici. I král výsledek uvítal s tím, ţe se vláda můţe opřít o stabilní skupštinu. Jenţe opozice postupně krystalizovala uvnitř radikálů samotných. Podle některých totiţ Dokić nedostateĉně hájil zájmy strany.50 Období radikální vlády přineslo jednu nebývalou událost, která bavila ĉtenáře tisku v celé Evropě, a sice soudní proces s ministry Avakumovićova kabinetu za porušení ústavy. Při otevření skupštiny Alexandr ve své trůní řeĉi ospravedlnil 13. duben jako svou povinnost v zájmu dodrţování ústavy a zákonů. Liberální vládu přitom vinil z jejich porušování. V tomto ohledu byl zajedno s radikály. Toto alibi vyhovovalo

48

RAJIĆ, S.: c. d., s. 86. Do Skupštiny bylo zvoleno 126 poslanců Národní radikální strany, 10 poslanců Pokrokové strany a ţádný liberál. Liberálové se totiţ na protest proti převratu voleb vůbec nezúĉastnili. 50 RAJIĆ, S.: c. d., s. 88.; Slobodan Jovanović v této souvislosti připomíná, ţe srbský tisk jiţ hovoří o dvou frakcích radikálů, tzv. „dvorští“, blízcí Dokićovi a „extrémní“, kolem Kosti Taušanoviće (viz. JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića I, s. 398). 49

16

nejen panovníkovi, ale samozřejmě i radikálním politikům. Ti však hodlali zajít ještě dál a celou věc dovést aţ do krajnosti. Poĉátkem srpna 1893 podepsalo dvacet šest jejích poslanců obţalobu bývalé Avakumovićovy vlády z porušení ústavy a to hned v jedenácti bodech.51 Z Alexandrova pohledu je spíš nepravděpodobné, ţe by chtěl záleţitost podrobit soudnímu procesu, který trval přes půl roku. Jedním z hlavních motivů převratu bylo překazit boj mezi liberály a radikály, nikoliv soud.52 Skupština však byla natolik homogenním celkem, ţe král prakticky nemohl vzdorovat a jeho vize politického zklidnění vyznívala do ztracena.53 Mírový stav mezi panovníkem a radikály, který byl ţiven oboustranným prospěchem z převratu, zaĉal brzy jevit trhliny. Hlavní podíl na tom měl volební úspěch Národní radikální strany a také její velké oĉekávání od radikálních ministrů. Sebevědomí radikálové předpokládali, ţe se jim podaří krále odsunout na druhou kolej a vyĉlenit mu pouze titulární funkci. Oţil tak na ĉas utichlý boj radikálů o meze královské moci. Argumentovali v něm tím, ţe v souladu s respektováním ústavnosti je hlavním představitelem výkonné moci odpovědná vláda, nikoliv král, který dle ústavy není odpovědný nikomu. Tento spor se stal leitmotivem jejich vztahu. Střetly se zde dvě koncepce moci. Alexandr, který po úspěšném převzetí panovnických kompetencí a v podstatě kladném přijetí širokou veřejností neskrýval sebevědomí, prosazoval koncepci co největší centralizace moci pod rouškou konstituĉní monarchie.54 V tomto směru je tedy moţné hledat paralely k vládě Alexandrova otce Milana. Naproti tomu tradiĉní radikální koncepce směřovala k vytvoření jakéhosi samosprávného systému, který měl fungovat na bázi stranickosti. To předpokládalo, ţe strana ovládne politický ţivot v zemi. Jinými slovy tato koncepce nepoĉítala s relevantní opozicí ani na nejniţším stupni státní správy.55 Na podzim roku 1893 se poměry mezi radikály a králem nadále zhoršovaly. Znaĉně tomu přispělo i odstoupení Lazara Dokiće, který onemocněl tuberkulózou. Na jeho místo byl jmenován Sava Grujić. Někteří radikálové se netajili tím, ţe by na jeho

51

Body obţaloby vyjmenovává JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića I. s. 378–388; AVAKUMOVIĆ, J.: c. d., s. 337–368. 52 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića I, s. 393. 53 RADENIĆ, A..: c. d., s. 590. Thoemmel Kálnokymu,31. ĉervence 1893. 54 RAJIĆ, S.: c. d., s. 105. 55 POPOVIĆ-OBRADOVIĆ, Olga: Parlamentarizam u Srbiji 1903–1914, Beograd 2008, s. 90–92.; JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića I, s. 178; Tamtéţ s. 181.

17

místě raději viděli Pašiće.56 Cíle a ani praktiky radikální politiky nemohly Alexandra nechat klidným. Grujićova vláda byla prorostlá lidmi, kteří se stále více blíţili hlavnímu proudu politiky Národní radikální strany.57 Alexandr mezitím, ve snaze otupit ostří radikální politiky, usiloval o vytvoření pokrokářsko-liberální protiváhy, coţ vyţadovalo také uvolnění napětí mezi ním a liberály. Ţádná strana se ale zatím necítila být natolik silná, aby mohla radikálům konkurovat. Vyjednávání mezi nimi byla vedena laxně, spíše volily trpělivé vyĉkávání, dokud se radikálové sami nezdiskreditují. Mnozí dávali zostřený postoj krále proti radikálům do souvislosti s jeho setkáním s otcem v Opatii v září 1893.58 Alexandr pak celou situaci vykreslil v rozhovoru s velvyslancem Thoemmelem, kdy si také postěţoval, ţe aĉkoliv byla Grujićova vláda momentálně jediné řešení, které strany umoţňovaly, tak stále více podléhala tlaku Národní radikální strany. Alexandr v rozhovoru zjišťoval, zda by ve Vídni našel oporu pro odvolání tehdejší vlády.59 Kálnoky Thoemmelovi zakázal vměšovat se do srbské vnitřní politiky, aby se nezhoršovaly vztahy mezi Rakousko-Uherskem a Národní radikální stranou.60 U velmi mladého panovníka se brzy projevila bezradnost. Nepodařilo se mu vytvořit ideální neutrální a stabilní kabinet, který by obstál proti silné pozici radikálů. Za těchto okolností se obrátil s prosbou o pomoc ke svému otci. Věřil, ţe se Milan, jakoţto zkušený politik, bude schopen se situací lépe vypořádat. Aĉkoliv Alexandr od převratu vystupoval jako samostatná osobnost, vzhledem k jeho věku a traumatu z odlouĉení od rodiĉů se vliv jeho otce a potaţmo matky předpokládal. 1.3 Období „experimentů dvorní laboratoře“ Milan se do Bělehradu vrátil 21. ledna 1894 a prakticky ihned se zapojil do politiky. Grujićova vláda okamţitě podala demisi na protest proti Milanovu nezákonnému návratu. Vedle vlády k demonstracím přikroĉili rovněţ studenti Velké školy. Na Grujićovo místo byl jmenován bývalý velvyslanec ve Vídni ĐorĊe Simić. Ten přijel spoleĉně s Milanem, coţ můţe svědĉit o předem domluveném Milanově záměru. Kabinet byl sice sloţen z liberálních a pokrokářských politiků, ovšem méně vlivných a více spojených s akademickým prostředím ĉi státní správou neţ s politikou. Tyto osoby 56

Od května 1893 byl Nikola Pašić jmenován velvyslancem v Petrohradu. Cílem bylo oslabit jeho vliv v Srbsku. 57 RADENIĆ, A..: c. d., s. 594–597. Thoemmel Kálnokymu, 27. listopadu 1893. 58 SLEPÁNEK, Ĉ.: c. d., s. 218; téţ RAJIĆ, S.: c. d., s. 100. 59 RADENIĆ, A..: c. d., s. 594–597. Soukromý dopis (tajný) Thoemmela Kálnokymu, 27. listopadu 1893. 60 RADENIĆ, A..: c. d., s. 598–600. Nařízení (přísně tajné) Kálnokyho Thoemmelovi, 28. prosince 1893.

18

do vlády vstoupily jako jednotlivci, neboť obě strany jako celky odmítly na vládní úrovni spolupracovat. Nový kabinet by se dal charakterizovat jako úřednický a neutrální. Pokus vytvořit vládu zaloţenou na kooperaci všech stran tak nevyšel.61 Ani radikálové svou participaci neshledávali moţnou, neboť by tím nepřímo legitimizovali Milanův návrat do země. Prvním krokem Simićovy vlády bylo potvrzení královské amnestie pro obţalované liberální exministry. Následovala výměna radikály jmenovaných osob ve státní správě.62 Radikálové rychle ztráceli své vydobyté pozice a vztahy mezi nimi a dvorem, resp. vládou, klesly na bod mrazu. Tiskové orgány Národní radikální strany si v útocích proti vládě a Milanovi nebrali servítky a ušetřen nebyl ani král. Nejvíce byla kritizována přítomnost Alexandrova otce. To, ţe se Milan po více jak dvou letech znovu ocitl v Srbsku se souhlasem svého syna, ba dokonce na jeho ţádost, bylo totiţ v příkrém rozporu s deklarováním toho, co mělo převratu dodat alespoň zdání legitimity, tedy návrat k bezpodmíneĉnému dodrţování ústavy a zákonů. Alexandr se 13. dubna 1893 oznaĉil za plnoletého, ale v tomto případě šlo spíše jen o formální gesto, neboť de jure plnoletosti měl nabýt aţ 14. srpna 1894. Z toho vyplývá, ţe Milan překroĉením srbských hranic porušil „zákon o vyhnanství“ z 12. dubna 1891. Radikálové byli ve výpadech proti Milanovi povzbuzeni téţ postojem Ruska v této otázce. Jeho osoba byla ruským zájmům v Srbsku doslova trnem v oku a Rusové se tím nijak netajili. Milana totiţ povaţovali za prodlouţenou ruku Vídně. Ostatně půjĉka dvou milionů dinárů u ruské banky byla průchodnější díky ruskému zájmu, aby Milan opustil zemi.63 Také amnestie udělená 28. ledna 1894 byla právně zpochybňována. Král byl v této souvislosti kritizován za překroĉení svých ústavních pravomocí, neboť ústavní zákon o odpovědnosti ministrů mu takový krok zdánlivě nedovoloval. Zákon totiţ vyluĉoval udělení královské milosti pro obţalované ministry, ovšem ţádným způsobem neošetřoval potenciální udělení amnestie, která byla taktéţ ústavou zaruĉeným panovníkovým právem.64 Simićův kabinet nebyl za těchto okolností schopen efektivně pracovat a mimo amnestii a „ĉistku“ ve státní správě mu radikálové uţ nic nedovolili. Po dvou a půl 61

AVAKUMOVIĆ, J.: c. d., s. 362–368. Obměna pracovníků ve státní správě ĉi soudním systému byla běţnou praxí pokaţdé, kdyţ došlo ke změně „barvy“ vlády. Jinými slovy, kaţdá vláda dosazovala do úřadů vlastní lidi jako svou oporu. Pokaţdé byl takový postup tvrdě kritizován „postiţenou“ stranou. (Viz. JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića I., s. 181–182.) 63 JOVANOVIĆ, Slobodan.: Vlada Alexandra Obrenovića II, Beograd 1934. s. 10. 64 Tamtéţ, s. 13. 62

19

měsících tak podal demisi. Do ĉela nové vlády byl jmenován Svetomir Nikolajević. Šlo v podstatě pouze o rekonstrukci Simićova kabinetu, takţe se opět jednalo o vládu úřednickou a neutrální. Ţivan Ţivanović toto období trefně charakterizoval jako období „experimentů dvorní laboratoře.“65

Jedním z hlavních úkolů kabinetu bylo zrušit zákony o vyhnanství

Alexandrova otce a s tím spojený nucený pobyt Natálie mimo zemi. Cílem bylo pochopitelně nade vši pochybnost legalizovat Milanovo prodlévání v Srbsku a také navrátit mu jeho práva vyplývající z příslušnosti ke královskému rodu.66 To mimo jiné znamenalo i ochranu před nevybíravými útoky radikálního tisku.67 Na Velikonoce byl vydán dekret, který příslušné zákony suspendoval.68 Ovšem ani tentokrát nebylo vše podle ústavního pořádku. Králův dekret totiţ nestál v právním slova smyslu výš neţ zákon, který prošel standardní schvalovací procedurou ve skupštině. V tomto smyslu rozhodl i Kasaĉní soud, po personálním sloţení většinou radikální. Rozhořel se váţný spor o nezávislost soudní moci. Zatímco lednová amnestie prakticky zákonnost neporušila, v tomto případě se jiţ jednalo o prokazatelný precedens, kdy síla zvítězila nad právem. I Nikolajevićův kabinet šel se změnami ve státním aparátu ještě dál neţ předchozí kabinet. Vše se dělo s tichým souhlasem, ĉi dokonce pomocí dvora. Personální změny zasáhly i Hlavní kontrolní úřad, nezávislou instituci, která byla podle ústavy obsazována doţivotně. Radikálové přitom nebyli schopni úĉinně vzdorovat. Vše patrně souviselo s Milanovou ambicí získat na radikálech zpět ztracené pozice koruny po jeho odchodu ze země.69 Boj mezi dvorem a Kasaĉním soudem o právní váhu velikonoĉního dekretu vyvrcholil policejním zásahem v budově soudu a zatĉením jeho ĉlenů, údajně spojených s protidynastickým spiknutím.70 Celá aféra se vyznaĉovala zjevným antiradikálním ostnem, který přinesl oĉekávané výsledky.71 Národní radikální strana byla citelně 65

ŢIVANOVIĆ, Ţ.: Politička istorija Srbije u drugoj polovini devetnaestog veka III, s. 263. JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, Beograd 1934. s. 18. 67 ŢIVANOVIĆ, Ţ.: Politička istorija Srbije u drugoj polovini devetnaestog veka III, s. 263. 68 Dekret nařizoval, aby se soudy ani zemské vlády neřídily zákonem z roku 1892 ani rezolucí z 1891, které upravovaly vyhnanství krále Milana a ztrátu práv ve vztahu ke královskému domu. 69 RAJIĆ, S.: c. d., s. 117–118.; téţ: JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s. 17–20. ŢIVANOVIĆ, Ţ., Politička istorija Srbije u drugoj polovini devetnaestog veka III, s. 265–267. 70 Tzv. Ĉebincova aféra. Podnikatel z Kraljeva Michal Ĉebinac byl, jakoţto sympatizant KaraĊorĊevićů, obviněn z přípravy komplotu proti panovníkovi. V této souvislosti padlo obvinění také na několik prominentů Národní radikální strany, mj. Kosti Taušanoviće, Alexe Ţujiviće ĉi Ace Stanojeviće. Aĉkoliv nebyly předloţeny ţádné přímé důkazy, vyšetřovatelé údajně objevili dopisy, které obţalované usvědĉovaly ze styku s dynastií KaraĊorĊevićů a Petrovićů-Njegošů, vládnoucí dynastií v Ĉerné Hoře, tedy potenciálními pretendenty srbského trůnu. 71 Vasa Kazimirović ve své práci cituje svědectví Thoemmela, ţe je třeba proti revoluĉním náladám 66

20

oslabena a nucena utlumit své výpady. Sebevědomí Obrenovićů narůstalo kaţdým okamţikem. Patrně jen shodou náhod došlo ke dvěma politicky zabarveným vraţdám. Zavraţděni byli liberální a pokrokářský politik. Za těchto okolností král Alexandr 21. května přikroĉil k suspendování ústavy z roku 1889 a navrátil v platnost konstituci z roku 1869. Byl to druhý převrat za dobu jeho jednoleté vlády. Alexandr argumentoval, ţe v době jeho nedospělosti byla schválena řada zákonů odporujících ústavě nebo byla nejednoznaĉná. Pravým důvodem převratu bylo připravit prostor pro ustavení královské diktatury. Změna ústavního pořádku tentokrát mezi veřejností nevzbudila větší rozruch. Obyvatelstvo se s novými poměry seznámilo v poklidu druhý den. Lhostejný přístup srbské populace byl dán jejím malým zájmem o ústavní otázku. Ta byla lidem příliš těţko srozumitelná. Vzhledem k nízké vzdělanosti širokých vrstev spoleĉnosti se proto její řešení vymykalo intelektuálním schopnostem většiny Srbů. Navíc jakákoliv míra ústavnosti nepřinášela na vesnici prakticky ţádný viditelný profit, který by dokázal venkov reflektovat. Takové rozpoloţení spoleĉnosti přitom radikálům neumoţnilo, aby se vzmohli na nějaký projev odporu.72

1.4 Cesta k diktatuře Nová etapa Alexandrovy vlády zapoĉala 21. květnem a tentokrát trvala bez mála sedm let, do oktrojování nové velmi liberální ústavy 18. dubna 1901. Toto relativně dlouhé období je moţné rozdělit do dvou ĉástí, které se lišily mírou panovníkovy reálné moci, v mnoha ohledech spíše vlivu jeho nejbliţšího okolí, na poli legislativy a exekutivy. Můţeme jej rozdělit na dva takřka rovnoměrné ĉasové úseky. Mezníkem je měsíc říjen 1897, kdy Alexandr jmenoval s Obrenovići úzce propojenou vládu Vladana ĐorĊeviće. Období po říjnu 1897 přitom jednoznaĉně vykazovalo charakter královské diktatury. Všechny vlády, které aţ do oktrojování ústavy Alexandr jmenoval, reprezentovaly reakci, která měla realizovat návrat ke konzervativní ústavě a nadále ji podporovat. Od května 1894 do října 1897 se vystřídaly celkem ĉtyři vlády: dvě neutrální, jedna pokrokářská, a jedna radikálně-neutrální. Neutrální vlády byly typické

radikálů co nejdříve zasáhnout a pozatýkat jejich intelektuální jádro (viz. KAZIMIROVIĆ, V.: c. d., s. 536). 72 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s. 24.

21

představitelky reakce. To znamená, ţe se vydaly proti dosavadní podobě srbského parlamentarismu a podporovaly omezení ústavních práv ve prospěch panovnického domu. Jejich hlavním úkolem bylo vypsat nové volby do skupštiny, kterými by se de facto sankcionoval nový status quo. Pokrokářský kabinet Stojana Novakoviće jiţ představoval klasickou stranickou vládu s vlastním politickým programem. Její sestavení bylo ĉásteĉně determinováno výsledky voleb,73 ĉásteĉně rychlým spádem okolností, kdyţ předchozí vláda Nikoli Hristiće neĉekaně podala demisi. Hristićův kabinet, stejně jako po něm následující většinově radikální kabinet ĐorĊe Simiće, stál před závaţnými, vnitro i zahraniĉně politickými otázkami. Ústředním politickým tématem tohoto období bylo řešení ústavní krize. Návratem k ústavě z roku 1869 král Alexandr definitivně ústavní otázku neuzavřel. Naopak nechával otevřený prostor pro vytvoření nové konstituce, ovšem nebránil se všemoţným průtahům. Alexandr povaţoval za ideál vybudování dvoukomorového parlamentního systému, kterým se inspiroval v sousedním Rumunsku. Druhou komoru parlamentu by tvořil senát. Tento návrh podpořil i Stojan Novaković, ovšem na rozdíl od Alexandra jej chtěl prosadit co nejdříve. Pokrokáři zároveň trvali na prosazení návrhu ústavní cestou. Radikálové, kteří byli suspendováním ústavy z roku 1889 viditelně poškozeni, v usnesení hlavního výboru strany jednoznaĉně odmítli dvoukomorový parlament a naproti tomu striktně poţadovali návrat před 21. květen. Kdyby se tak stalo, nevyluĉovali dílĉí změny v ústavě. Radikálové však byli v otázce strategie, kterou chtěli ústavní proměny dosáhnout, vnitřně rozštěpeni na dvě frakce. První reprezentovaná předáky Kosťou Taušanovićem nebo Jovanem Đajou, reprezentovala bojovněji laděný proud a přikláněla se k opoziĉní spolupráci s liberály. Druhá a nakonec vítězná ĉást radikálů, vedená Pašićem ĉi Grujićem, razila cestu smíření se s dvorem bez ohledu na stávající ústavní pořádek. Přesto se koneĉný cíl všech radikálních politiků nelišil. Oba proudy usilovaly o co nejrychlejší dosaţení ministerských křesel. Shodovaly se, ţe bude mnohem snadnější prosadit poţadované změny z vládních pozic.74 Ani v liberální straně se nemohlo hovořit o bezvýhradném konsensu. Některé osobnosti blízké Jovanu Avakumovićovi, do konce roku 1895 předsedy strany, 73

Volby do skupštiny byly vypsány na 19. dubna 1895 a volební řád odpovídal ústavě z r. 1869, tzn., ţe z 240 poslanců bylo voleno 180 a 60 jmenoval panovník. Vedení liberálů a radikálů úĉast ve volbách odmítla, a proto s obrovskou převahou zvítězila pokroková strana. Opozici ve skupštině tvořily jen na dvě desítky nestraníků, stejný poĉet nedisciplinovaných liberálů a jeden radikál. 74 JEVTIĆ, Dragoš – POPOVIĆ, Dragoljub: Istorija drţava i prava jugoslavskich naroda, Beograd 1991, s. 137.

22

zastávaly názor, ţe znovuzavedení ústavy z roku 1869 je krokem zpět. Jako východisko pro novou konstituci viděli ústavu z roku 1889. Avakumović byl však v ĉele strany vystřídán Jovanem Ristićem, který si naopak stávající ústavy cenil. Jeho postoj je o to méně překvapivý, ţe právě Ristić se nemalou měrou podílel na jejím vytvoření. Ristić, který od své vnucené demise na regentský úřad ostře kritizoval panovníkovu politiku, se nyní vydal směrem k nápravě vztahů s korunou. Novakovićova vláda byla v řešení ústavní otázky velmi aktivní. Poĉátkem roku 1896 předloţila ve skupštině vlastní návrh. Ve stejné době měl Alexandr uţ jiné plány. Chtěl vytvořit speciální komisi za úĉasti představitelů všech politických stran a osob, jeţ by hájily jeho představy. Sám by zasedáním komise předsedal.75 To pochopitelně znamenalo navázat smířlivější rozhovory jak s liberály, tak s radikály. V obou případech došlo k výraznému pokroku. Stran Národní radikální strany navíc sehrála důleţitou roli královna Natálie, která na poĉátku května v Srbsku vystřídala Milana. Milan musel zemi opustit, neboť byl spojován s prosazováním kontroverzní půjĉky, která mu podle některých měla zajistit další příjem. Nátalie na Alexandra působila právě v zájmu Národní radikální strany. Aĉkoliv došlo k posunům ve smyslu smíření se s opoziĉními stranami, pokus o vytvoření komise vyšel naprázdno. Radikálové svou úĉast totiţ podmínili obměnou Novakovićovy vlády. Alexandr ovšem nechtěl přijít o silnou pokrokářskou vládu, ve které spatřoval jedinou jistou oporu, ať uţ proti radikálům, ĉi v otázce druhé komory parlamentu.76 Patrně jiţ na podzim se Alexandr rozhodl vyjít radikálům alespoň ĉásteĉně vstříc a vládu odvolat, chtěl ji ovšem ještě vyuţít k vyřešení sloţité rozpoĉtové otázky. Novakovićova vláda ale podala demisi dříve, neţ sám Alexandr oĉekával, a vztahy mezi pokrokáři a králem se výrazně pohoršily. Také diskuse o nové ústavě byly prozatím přerušeny, především v souvislosti s oĉekávaným ozbrojeným řešením krize na Krétě.77 Konec Novakovićovy vlády měl také fatální důsledek pro pokrokovou stranu, a sice její zánik. Ten byl vysvětlován ztrátou podpory veřejnosti, ale také ztrátou podpory panovníka, která byla pro tuto svojí podstatou dvorskou stranu klíĉová.78 Prakticky ihned byla jmenována nová vláda ĐorĊe Simiće, sestavená rovným dílem z radikálů a nestraníků. Alexandr zaĉal otevřeně hovořit ve smyslu, ţe nová ústava má být více svobodná neţ ta z roku 1869, ale zároveň konzervativnější neţli 75

Všechny zúĉastněné strany do komise delegovaly po pěti zástupcích s rovným hlasovacím právem. JEVTIĆ–POPOVIĆ: c. d. s. 138.; téţ JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s. 162. 77 Viz kapitola Záhraniční politika. 78 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s. 170. 76

23

ústava z roku 1889. Také vládu seznámil s úmyslem případnou novou ústavu oktrojovat. Radikálové, kteří de facto akceptovali stávající ústavní poměry, pociťovali takové uspokojení z podílu na vládě, ţe ustoupili ze striktních poţadavků na novou ústavu a Alexandrovy představy přijali. I proto tuto vládu Jovan Avakumović ve svých pamětech oznaĉil za reakcionářskou.79 Minimální tlak politických stran však Alexandra uspokojil natolik, ţe se v průběhu roku 1897 rozhodl, i pod opětně vzrůstajícím vlivem exkrále Milana, ústavní otázku zaloţit ad acta a zachovat stávající stav, tedy řád podle ústavy z roku 1869.80 S pádem vlády ĐorĊe Simiće přišlo také definitivní rozuzlení ústavní otázky. Alexandr pověřil sestavením vlády dynastii plně oddaného Vladana ĐorĊeviće. Jeho neutrální kabinet vydrţel dva roky a osm měsíců a Alexandrovi poskytl prostor pro upevnění reţimu diktatury. V podstatě tak jen potvrdil, ţe je synem svého otce, vyjádřeno nepatrnou důvěrou k parlamentarismu.81 1.4 Diktatura krále Alexandra Reţim, který nastal po svrţení Simićovy vlády, Alexandr jasně definoval svým politickým programem, zveřejněným 23. října 1897. Je moţné jej shrnout do dvou hlavních bodů: 1. program a směr vládní politiky urĉuje výhradně krá, ministři jsou pouze vykonavateli panovníkovy moci; 2. hlavní náplní programu bylo řešení problémů státních financí, hospodářství a posílení armády. Naproti tomu, stranou šly všechny otázky politických reforem. Jedním z nejdůleţitějších kroků Alexandrem ovládaného kabinetu bylo vytvoření vrchního velitelství aktivního vojska, jakoţto nejvyššího vojenského úřadu. Do jejího ĉela byl jmenován „generál Jeho Veliĉenstvo král Milan“. Moc ve státě tak byla fakticky rozdělena mezi otce a syna. Zatímco Alexandr si ponechal svrchovanost v politických záleţitostech, absolutní moc v řízení armády svěřil do Milanových rukou. Alexandr zaměstnal otce na plný úvazek tak, aby se více nevměšoval do politické práce. Milanův status se tak výrazně proměnil. V zemi jiţ nepůsobil pouze jako host a rádce svého syna, nýbrţ jako nekorunovaný spoluvladař.82 Alexandr se nyní mohl v politice projevit jako nade vši pochybnost samostatný

79

AVAKUMOVIĆ, Jovan: c. d., s. 387. JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s. 180–181. 81 JEVTIĆ – POPOVIĆ: c. d., s. 138. 82 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s. 250–252. 80

24

král. Jeho prvním úkolem bylo, stejně jako nad ĐorĊevićovou vládou, získat kontrolu nad skupštinou. Volby do skupštiny vypsané na 4. ĉerven 1898 nepokrytě představily nová pravidla hry. Zvítězili liberálové, druzí skonĉili pokrokáři. Radikálové, vzhledem k nepříznivému volebnímu zákonu z roku 1869 a tvrdé antikampani obou Obrenovićů a stejně tak ostatních politických proudů, získali pouze jediné místo.83 Typickým znakem těchto voleb byl výběr kandidátů, který sestával z osob méně vlivných a mnohdy byl dokonce pod policejním, ĉi úředním dohledem. Realitu voleb dokresluje i to, ţe výsledkem uspokojení Obrenovićové vyznamenali ministra vnitra Jovana Andanoviće Takovským kříţem prvního řádu za zásluhy.84 Parlamentarismus v novém reţimu oĉima krále, to byla skupština bez opozice. Zákonodárný sbor přestal fungovat jako samostatná legislativní entita a bez protestu schvaloval panovníkovy poţadavky. Její role garanta parlamentarismu byla od té chvíle de facto iluzorní. Slobodan Jovanović ji charakterizoval jako nejposlušnější skupštinu od dob vlády kníţete Michala Obrenoviće (1860–1868). Ve skupštině byla vylouĉena opozice, diskuse nad předlohami zákonů a schvalovací proces se staly pouhou formalitou.85 Na vině bylo výrazné omezení volné soutěţe politických stran. Obrenovićové obecně neviděli za politickou pluralitou a stranickým soupeřením nějaký prospěch pro spoleĉnost. V tomto smyslu dala Alexandrovi za pravdu jeho dosavadní zkušenost, kdy se politické strany soustředily především na boj o moc ve státě, ĉímţ bylo upozaděno řešení váţných otázek. Král rezignoval na zmírnění mezistranického boje cestou jednání o nadstranické vládě, které doposud nevedlo k úspěchu. Zvolil jinou strategii, a sice politické strany prakticky vylouĉit. Napříště je povaţoval za pouhá volná sdruţení bez reálného politického vlivu.86 Aĉkoliv se hlavní orgán liberální strany usnesl vstoupit do konstruktivní opozice, většina úspěšných kandidátů vyjádřila podporu novému reţimu. Vztah kandidátů ke stranám nebyl vţdy beze zbytku loajální. V případě zvolených liberálů šlo spíše o sympatizanty, neţli o poslušné straníky s homogenním názorem. Díky této liberální nedisciplinovanosti, malému poĉtu pokrokářů a silnému vlivu dvora ve skupštině nevznikl ţádný poslanecký klub. Vládě se tak podařilo znemoţnit vznik organizované opozice. Špiĉkám liberální strany dokonce vzkázal, ţe pokus o vytvoření

83

Volby do skupštiny skonĉily tímto výsledkem: 112 liberálů, 62 pokrokářů, 19 nezařazených a 1 radikál. KAZIMIROVIĆ, V.: c. d., s. 558. 85 Tamtéţ, s. 268; s. 284. 86 Tamtéţ, s. 346. 84

25

opozice, o které souĉasně s volbami jednaly, nestrpí.87 Opoziĉní hnutí jakékoliv podoby nemělo v Srbsku místo. Ani ve státem řízené byrokracii oficiálně nebylo místo pro politikaření a politická příslušnost se nyní neměla povaţovat za nejdůleţitější předpoklad pro úřad. Naopak za hlavní devizu úředníka byly povaţovány schopnosti. Doposud totiţ obsazení míst v administrativě odpovídalo odstínu vlády, coţ bylo, ve shodě s filozofií Alexandrovy politiky, pokládáno za překáţku rozvoji země. Nový přístup byl potvrzen zákonem, který úředníkům, uĉitelům, duchovním a obecně všem osobám napojeným na státní sektor zapovídal ĉlenství v politických stranách a uskupeních. Týţ zákon však šel ještě dál. Politickým organizacím zakazoval jakkoliv ovlivňovat poslance ve skupštině, ĉi agitovat mezi obĉany. Fakticky to znamenalo konec politických stran v zemi. A je signifikantní, ţe pro zákon hlasovali i poslanci zvolení za liberální stranu.88 Tento zákon byl souĉástí širší správní reformy, která vykazovala silně centralizaĉní tendence. Panovník si přivlastnil právo jmenovat předsedy okresních a některých větších měst, ĉímţ výrazně posílil svou kontrolu nad administrativními centry.89 Při hledání opory reţimu Alexandr vsadil na loajální pokrokáře a smířlivé křídlo liberální strany. Krátce po volbách dokonce doufal, ţe díky oslabené soudrţnosti liberální strany by mohlo dojít ke vzniku dvorské strany, která by se rekrutovala právě z těchto osob. Pojítkem mezi nimi byl také spoleĉný nepřítel – radikálové. Náklonnost pokrokářů a liberálů, přestoţe oficiálně vstoupili do opozice, si Alexandr zavázal jejich dosazováním do státní sluţby oĉištěné od radikálů. Alexandrově koncepci parlamentarismu odpovídal jeho vztah k politickým stranám obecně. Na rozdíl od svých rodiĉů trvale nefavorizoval ţádnou z nich. Ideálním řešením pro mladého krále byla koaliĉní vláda, a to nejlépe všech tří politických proudů. Jednobarevná nebo neutrální vláda byla vţdy aţ posledním řešením. Nejblíţe měl k pokrokářům, kteří tradiĉně projevovali loajalitu ke dvoru a jako jediní prakticky bez výhrad změnu reţimu přijali. Alexandrův poměr k liberální straně kolísal podle okamţitého vztahu k otci, který liberály preferoval. Naproti tomu Natálie, která v Srbsku pobývala v obdobích Milanova nuceného pobytu mimo zemi, intenzívně lobovala za Národní radikální stranu. V druhé polovině října 1897 se však Milan do 87

ŢIVANOVIĆ, Ţ.: Politička istorija Srbije u drugoj polovini devetnaestog veka IV, s. 78. KAZIMIROVIĆ, V.: c. d., s. 558. 89 RAJIĆ, S.: c. d., s. 236–237. 88

26

země vrátil. Natálie Srbsko jiţ nikdy nenavštívila a moţnost ovlivnit synovo myšlení byla takřka minimální. V kontextu s ústavním pořádkem podle konstituce z roku 1869 a otevřenou nenávistí Milanovou se váţně zhoršila situace Národní radikální strany. Dvůr vyhlásil straně otevřenou a úĉinnou válku, ve které radikálové nebyli s to obstát. Sympatizanti Národní radikální strany byli vytlaĉeni na okraj. Tak došlo k rychlé ĉistce v dosud většinově radikální administrativě. Neţádoucí byl dokonce styk úředníků s radikály. Řada stranických špiĉek zvolila emigraci. Ti, kteří zůstali, byli vystaveni nevybíravé šikaně. Jako příklad poslouţí soudní proces vedený s Nikolou Pašićem, obviněným liberálním plátkem Srpska Zastava z vlastizrádné ĉinnosti ve prospěch Bulharska. Aĉkoliv byl původně osvobozen, Kasaĉní soud jakoţto nejvyšší instance nařídila nové líĉení a Pašić byl uvězněn na devět měsíců ve vězení.90 Proti radikálům a opozici obecně byl namířen tiskový zákon, který měl za úkol umlĉet výpady opozice proti reţimu. Opozice vytlaĉená ze skupštiny se pokusila těţiště své ĉinnosti přesunout právě do tisku. V tom jí bylo rovněţ zabráněno. Jediný prostor, kde se opozice mohla zeširoka projevit, poskytoval zahraniĉní tisk, především tisk rakousko-uherských Srbů.91 Radikální představitelé přesto prokazovali jistou míru houţevnatosti, kdyţ si, navzdory nepříznivým podmínkám, přece našli úĉinný způsob nátlaku na reţim. Operovali s neskrývaným nepřátelstvím ruského impéria vůĉi exkráli Milanovi. Vztah Ruska k Srbsku byl od Milanovy osoby odvislý, a proto v tomto období ĉasto klesal k bodu mrazu. Rusofilští radikálové pak skrze ruské velvyslanectví po jistou dobu negativně působili na ruskou diplomacii.92

1.5 Upevnění režimu Poĉátkem roku 1899 oslabila podpora říjnového reţimu z liberální i pokrokářské strany. Zároveň však vzrůstalo napětí mezi radikály a dvorem. Jasně o tom svědĉí hlášení rakousko-uherského velvyslance Rittera von Schiessela, který informoval svého nadřízeného, ministra zahraniĉí Agenora Goluchwského, o represích proti radikálům při příleţitosti stranického plesu.93 Vojenský atašé Hordliczka popsal Milanův nevybíravý verbální útok na Milovana Milovanoviće, jednoho z ĉelních představitelů Národní 90

KAZIMIROVIĆ, V.: c. d., s. 554 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s. 401–402. 92 Tamtéţ. 93 RADENIĆ, A.: c. d., s. 627–628. Schiessel Goluchowskému 19. února 1899. 91

27

radikální strany, někdejšího ministra spravedlnosti v Simićově vládě a kritika reţimu, publikujícího ve francouzském tisku. Milovanović se nacházel ve vysokém důstojnickém postavení a při běţném nástupu v paláci jej Milan osoĉil ze špionáţe a doslova z paláce vyhodil: „Hauptmann Milovanović! Hinaus aus dem Palais! Sie haben hier gar nichts zu suchen, Sie sind unverschämt, Sie sind ein Spion der radikalen Partei, unwürdig den Officiersrock zu tragen! Ich werde Siene Majestät dem König heute noch vorschlagen, dass Ihnen die Officiers-Charge weggnommen wird.“94 Udušení radikálního odporu přinesl tzv. ivandanský atentát na krále Milana spáchaný 6. ĉervence 1899.95 Milan byl střelbou jen lehce poraněn. Atentátník Stevan Knjeţević byl brzy zatĉen. Prakticky ihned padla největší vina na Národní radikální stranu, a to i přesto, ţe důkazy o komplotu byly naprosto nedostateĉné. Ţe celou věc iniciovala Národní radikální strana, bylo pokládáno prostě za hotovou věc. Milan případu dával dokonce mezinárodní charakter, neboť se domníval, ţe nitky od atentátu vedou aţ k ruské tajné policii. Ostatně Rusko dávalo Srbsku nepokrytě najevo, jak moc mu Milanovo působení v zemi vadí.96 O tom, ţe Milanovo podezření nebylo bráno na lehkou váhu, svědĉí telegram ruského chargé d’affaires Pavla Mansurova do Petrohradu, v němţ sděloval, ţe se srbské vyšetřovací orgány snaţí najít vazbu mezi atentátem a ruským vojenským vyslancem v Srbsku baronem Mihailem Taubem.97 V následném procesu se nepodařilo objasnit celou řadu otázek týkajících se vazeb atentátu na jeho osnovatele. Atentát byl ale úĉelově vyuţit k definitivnímu rozdrcení radikální opozice a represi všech, kteří projevovali zjevný nesouhlas s říjnovým reţimem. Mnozí byli propuštěni ze státní sluţby. Staĉil k tomu dekret vytvořený panovníkem a jeho nejbliţším okolím, ministerská kontrasignace byla pouhou formalitou. Jiní byli odsouzeni k domácímu vězení nebo vyhoštěni ze země. Těm, kteří pobývali mimo Srbsko, jako například stranické špiĉky Mihail Vujić nebo Sava Grujić, byl zakázán návrat. To vše se dělo bez řádného soudu.98 Obţaloba v procesu, jemuţ předsedal Alexandr a samozřejmě jeho otec, se sice týkala atentátu samého, ale pro nedostateĉný důkazní materiál se radikálové také vinili z vlastizrady, rozdmýchávání protidynastických nálad ve spoleĉnosti a nabádání 94

RADENIĆ, A..: c. d., s. 628–629. Rakousko-uherský vojenský atašé Hordliczki náĉelníku generálního štábu Beckovi z 10. března 1899. 95 Podle pravoslavného kalendáře se uskuteĉnil 24. ĉervna na den Sv. Ivana (srbsky Ivan dan). 96 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s. 409, 411. 97 RADENIĆ, A..: c. d., s. 752–753. Ruský chargé d’affaires Mansurova ministru zahraniĉí Muravjovovi, telegram z 30. ĉervna 1899. 98 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s. 412–413. RAJIĆ, S., c. d., s. 245–246

28

k neposlušnosti. Rozsudky, které byly nad obţalovanými vyneseny, nebyly tak drakonické, jak se v zahraniĉním tisku předpokládalo. Zásluhu na tom měla především intervence Rakousko-Uherska a Ruska a to i přesto, ţe pokus ruského ministra Muravjova o spoleĉnou nótu Vídeň odmítla. Rakouská strana, která hájila dynastii Obrenovićů, se do celé věci nechtěla příliš vměšovat, avšak upozorňovala na potřebu zákonnosti a důkazů.99 Goluchowski opakovaně přes velvyslance Schiessela varoval Alexandra před rozsudky smrti pro předáky Národní radikální strany.100 Pod hrozbou zhoršení korektních vztahů mezi Vídní a Petrohradem nakonec Goluchowski vystupňoval tlak na srbského panovníka a pohrozil revizí náklonnosti RakouskoUherska vůĉi Srbsku, pokud padnou neoprávněně přísné tresty.101 V procesu padlo dvaadvacet rozsudků. Na smrt byl nakonec poslán pouze atentátník Knjeţević. Ostatní si měli své tresty odpykat ve vězení. Mezi nimi byl také Nikola Pašić, odsouzený k pětiletému ţaláři. Pašić však vzápětí dostal milost. Jako výraz vděku a pokory sepsal kajícný dopis adresovaný králi, ve kterém prosil za odpuštění a přislíbil rozpuštění strany, konec svého angaţmá v politice a také, ţe napříště bude pracovat výluĉně ve prospěch krále a vlády. Zbytek odsouzenců byl amnestován u příleţitosti Alexandrovy svatby a narozenin jeho ţeny Dragy během léta 1900.102

Alexandrovi se sice podařilo získat kontrolu nad všemi úrovněmi státní správy, nebyl však schopný je bezezbytku obsadit kvalitními a především odpovědnými osobami. Jako zjevný protiklad naopak působila znaĉná omezení politických svobod. V důsledku tak přebíral veškerou odpovědnost za chod státu i náladu ve spoleĉnosti, ovšem jako nechtěný produkt tím získával opozici prakticky ve všech vrstvách srbské spoleĉnosti.103 Ivandanský atentát a následné dění v zemi přispělo k atmosféře strachu a nutilo veřejnost přikrýt se rouškou loajality. Vláda pokládala pronásledování politických 99

RADENIĆ, A..: c. d., s. 648–650. Schiessel Goluchwskému z 25. ĉervence 1899.; Tamtéţ, s. 650–651. Schiessel Goluchwskému z 27. ĉervence 1899. 100 RADENIĆ, A..: c. d., s. 657–659. Goluchowský svému náměstku, telegram z 1. srpna 1899; Goluchowského Schiesselovi, telegram z 1. září 1899. 101 RADENIĆ, A..: c. d., s. 669–670. Goluchowský Schiesselovi z 12. září 1899. 102 Lidové noviny v souvislosti se smrtí krále Alexandra připomněly koneĉný úĉet procesu po ivandanském atentátu: vyţádal si celkem 950 obětí, z toho bylo zatĉeno 376 osob, 281 bylo vypovězeno ze země, přes 200 zvolilo dobrovolnou emigraci a 20 lidí beze stopy zmizelo. Ze svých funkcí bylo penzionováno 71 osob, 64 obţalovaných odsouzeno na celkem 411 let (viz Lidové noviny, 20. 6. 1903, s. 2). 103 RAJIĆ, S.: c. d., s. 236.

29

protivníků reţimu, ale i těch, kteří nesouhlasili s procesem, za zcela legitimní. Nejtíţivějším důsledkem celé epizody bylo, ţe situace kolem atentátu váţně otřásla důvěrou Srbů v právo a spravedlnost.104

1.6 Úloha Milana Obrenoviće v období Alexandrovy diktatury Druhá polovina devadesátých let na Balkáně znovu otevřela otázku makedonské budoucnosti. Poĉátkem roku 1897 propukla krétská krize, která vyvrcholila válkou mezi Tureckem a Řeckem a jako vedlejší efekt přinášela neklid do Makedonie i Starého Srbska.105 Obě okolnosti významně zasáhly celý balkánský prostor a zvláště ty státy, které měly protichůdné nacionálně zabarvené zájmy v Makedonii. V případě Srbska navíc bez obalu ukázaly nekonkurenceschopnost srbské armády pro krajní případ ozbrojeného řešení, zvláště pokud by mělo dojít ke střetu s Bulharskem ĉi Osmanskou říší. Nedostateĉné finanĉní zajištění armády a s tím spojená zastaralost výzbroje, ale i potíţe s vyplácením apanáţe byly jedním problémem. Druhým se stal průnik politické agitace, zvláště do niţšího důstojnického sboru. Alexandr svému otci svěřil neohraniĉenou moc nakládat s armádou dle vlastního uváţení. Na rozdíl od předchozích vlád Milan při projednávání předloh nejrůznějšího typu ve skupštině nenaráţel na odpor a prakticky vše, co poţadoval, také získal. Nejlépe to dokumentuje bezproblémové navýšení rozpoĉtu pro armádu. Během dvou let se změnil ze 14 mil. dinárů na 20 mil.106 Důvodem zvýšeného přílivu financí do armády byly Milanovy reformy. V první řadě došlo k navýšení poĉtu vojáků a rozšíření důstojnického kádru.107 Nemalé prostředky byly vynaloţeny na výstavbu vojenských zařízení, pozornost byla věnována rozsáhlým manévrům. Zásadním poĉinem bylo přezbrojení armády. Srbská armáda totiţ byla jednou z posledních v Evropě, která ještě nebyla vybavena opakovacími puškami. Přesto finanĉní prostředky pokryly jen velmi omezenou objednávku v Německu. Do Francie mířila objednávka na ĉásteĉné doplnění dělostřelecké výzbroje.108 104

JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s. 463–465. Toponymum Staré Srbsko v minulosti oznaĉovalo oblast dnešního Kosova, Metochie, Rašky a severní Makedonie. 106 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s. 315. 107 Z původních 20 pluků po 2 batalionech se vojenský kádr rozšířil na 15 pluků po 4 batalionech. Rychlého nárůstu důstojníků bylo dosaţeno navýšením poĉtu studentů Vojenské akademie a zkrácením jejího studia ze tří na dva roky. 108 Německá firma Mausser měla mezi léty 1899–1903 dodat na 90 000 opakovacích pušek. Objednávka děl a dělostřeleckého materiálu spadala do období 1897/1898. Kolem roku 1903, tedy v období 105

30

Otázka materiálního zabezpeĉení armády byla jedna oblast Milanova působení. Druhá se týkala zajištění loajality vojska vůĉi dvoru. Podobně jako Alexandr ve státní správě, zakroĉil i Milan ve vojsku a na významné pozice dosazoval osvědĉené osoby. Z hlediska oddanosti dynastii byli z pozice moci rizikovější vyšší důstojníci. Opoziĉní kvas mezi niţšími důstojníky byl rozpoznán jiţ v první polovině 90. let, ovšem hnutí bylo natolik atomizované, ţe nepředstavovalo větší riziko. Ani radikálové, jakoţto hlavní opoziĉní síla, nedokázali na řady důstojníků efektivněji působit, neboť v armádě postrádali svoje sympatizanty.109 Milan, plně oddán své práci, dokázal důstojnictvo přesvědĉit, ţe mu na armádě skuteĉně záleţí. „Vedle dalších věcí, které král Milan udělal pro armádu, jí dal ještě oblíbeného vůdce, pro kterého byla s láskou odhodlána k hrdinským činům i obětem“.110 Tento úryvek z citovaného díla Slobodana Jovanoviće ukazuje, ţe Milan svým působením v ĉele komandatury získal v armádě ĉetné sympatie a vojsko naopak ve svém šéfovi jistotu. Odvrácenou tváří byla neúnosná finanĉní zátěţ Milanových reforem. Výdaje na armádu tvořily okolo jedné třetiny celkového státního rozpoĉtu. V roce 1900 to bylo 20 000 000 dinárů pouze řádných výdajů. Podle informací rakouského vojenského atašé však mimořádné výdaje sumu navýšily na 31 000 000 din.111 Ostatně i tento fakt je dokladem naprosté nesamostatnosti vlády a skupštiny, bez které by takové finanĉní subvence byly jen těţko realizovatelné.

1.7 Návrat ke skutečnému parlamentarismu Říjnovým reţimem váţně otřásla další politická krize, vyvolaná zdánlivě malichernou okolností. V ĉervnu 1900 se král zasnoubil s Dragou Mašínovou, o dvanáct let starší vdovou, bývalou dvorní dámou královny Natálie. Jeho záměr narazil na nepochopení nejen obou jeho rodiĉů, ale také vlády Vladana ĐorĊeviće. Kabinet se rozhodl podat demisi, neboť, slovy ministra financí Vukašina Petroviće, „...nemůţe zabránit katastrofě země i dynastie.“112 Krátce po svém oznámení Alexandr také přijal vrcholných jednání o dělovou otázku, byla technická úroveň dodaného zboţí jiţ dosti zastaralá. To, ţe by poĉet dodaných pušek v případě války staĉil pouze pro první sled, také svědĉí o nedostatku finanĉních prostředků (viz. JINDRA, Zdeněk, Počátek zápasu o dělostřeleckou zakázku mezi Škodou a Kruppem v letech 1903–1904, in: Hospodářské dějiny 17, 1989, s. 112). 109 RAJIĆ, S.: c. d., s. 114. 110 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II. s 318. 111 Tamtéţ, s. 320. 112 PETROVIĆ, Vukašin: Memoary. (ed.): Slobodan Turlakov, Beograd 2008. s. 185; Téţ: ĐorĊević, V., c. d., s. 581.

31

rezignaci svého otce na sluţbu komandanta a komandatura přešla do kompetence ministra vojenství. Milan, podobně jako vláda, argumentoval velkým rizikem tohoto rozhodnutí pro dynastii a jednání svého syna oznaĉil za lehkomyslné.113 Pikantní na celé věci je, ţe Alexandr k oznámení zásnub vyuţil chvíli, kdy se Milan právě nalézal ve Vídni a pokoušel se dojednat ruku jedné z německých princezen. Rovněţ Natálie nehodlala posvětit spojení Alexandra se svou někdejší dvorní dámou. Velkou neznámou představovala pro Alexandra armáda, která byla v souladu s modelem dělby moci zcela loajální jeho otci. Panovaly oprávněné obavy, ţe by se mohla postavit za Milana, v případě jeho návratu do Srbska, aby Alexandrovy plány překazil.114 Důstojnický sbor nebyl v otázce sňatku jednotný. Někteří důstojníci na protest opustili svoje funkce, další kritici a Milanovi přívrţenci byli penzionováni a to i z králova bezprostředního okolí. Ostatní, aĉ mnohdy rovněţ s králem nesympatizovali, se cestou odporu nevydali. Alexandr je ĉásteĉně uspokojil povyšováním a také jim důrazně připomněl vojenskou přísahu. Veřejné mínění Alexandrův výběr neschvalovalo, ale jeho odpor nebyl nikterak silný a brzy pominul. Ostatně vysoce konzervativní srbská veřejnost nebyla nakloněna ani námluvám v zahraniĉí. Král se hájil ve výrazně nacionálním duchu, kdyţ zdůrazňoval, ţe jeho nevěstou je Srbka, takţe dobře zná potřeby své země.115 Smířlivější stanovisko vyjádřily všechny tři politické proudy. Radikálové si od svatby slibovali definitivní konec Milanova spoluvladaření a doufali, ţe jeho jiţ třetí vynucený pobyt mimo zemi bude trvalý. Za panovníka se postavil větší díl pokrokářů i liberálů, aĉkoliv jejich staronový předseda Jovan Avakumović Alexandrův záměr hodnotil velmi podobně jako výše zmíněný Vukašin Petrović a dokonce odmítl nabídku na sestavení nového kabinetu.116 Do celé věci se také vloţil ruský car, který svatbu posvětil, neboť i on v ní spatřoval záruku Milanova definitivního politického konce v Srbsku. Mikuláš II. dokonce přijal roli budoucího kmotra případného dítěte. Tzv. „svatební vládu“ sestavil veřejnosti málo známý předseda Apelaĉního soudu Alexa Jovanović. Jak její oznaĉení napovídá, měla jasné zadání – posvětit svatbu a skonĉit. Alexandr nutně potřeboval poopravit vztahy na všech stranách a získat tak pevnou půdu pod nohama. Při příleţitosti svatby, která se konala 16. srpna 1900 a následně i narozenin královny Dragy byli amnestováni představitelé Národní radikální 113

RAJIĆ, S.: c. d., s. 290. ŢIVANOVIĆ, Ţ.: Politička istorija Srbije u drugoj polovini devetnaestog veka IV, s. 219–220. 115 RAJIĆ, S.: c. d., s. 296–297. 116 AVAKUMOVIĆ, J.: c. d., s. 415. 114

32

strany odsouzení v souvislosti s ivandanským atentátem. Alexandr oprávněně doufal, ţe si tím radikály ĉásteĉně nakloní a dokáţe, ţe jeho politika je definitivně odříznuta od Milanova vlivu. Sňatkem Alexandra a Dragy se také znovu otevřela otázka ústavnosti. Jeden z radikálních předáků a ministr hospodářství v Jovanovićově rekonstruované vládě, Milovan Milovanović, Alexandrovi ještě před svatbou vzkázal: „S Dragou, ale ústavně, nebo s diktaturou, ale bez ní.“117 Nápravu ústavních poměrů jako cestu k uklidnění dlouhodobé politické krize v zemi doporuĉoval i Stojan Novaković a dokonce téţ královna Draga. Podle Slobodana Jovanoviće si tím chtěla zvýšit v národu velmi nízkou popularitu.118 Váţnou pohnutkou k proměně ústavy byla otázka následnictví na srbský trůn. Shodou okolností bylo poĉátkem roku 1901 oznámeno, ţe se královna nalézá v poţehnaném stavu. Podle ústavy z roku 1869 se trůn dědil pouze v muţské linii. Alexandr chtěl zajistit následnictví pro svou linii dynastie Obrenovićů a to i v případě, ţe by se královskému páru narodila dcera.119 Dne 11. ledna 1901 ve Vídni zemřel bývalý srbský král Milan. To mělo váţný dopad i na vnitropolitickou situaci v Srbsku. Pro radikály tak definitivně zmizel nejnebezpeĉnější protivník. Stalo se tak právě v době, kdy Alexandr intenzivně uvolňoval napětí mezi dvorem a stranou. Radikálové této okolnosti vyuţili a zaĉali na Alexandra působit ze všech stran, s cílem získat větší podíl na vládě v zemi. Jejich velkou výhodou byly ruské sympatie. Rusko hodlalo skrze posílenou Národní radikální stranu získat větší vliv na dění v zemi. V jejich zájmu poţadovalo ukonĉení říjnového reţimu a ústavní reformu, přitom se ohánělo svou podporou novomanţelů. Alexandr do Milanovy smrti neuvaţoval, ţe by se vzdal diktatury, byl pouze přístupný k uvolnění poměrů. Cítil však, ţe skonem svého otce oslabil a zaĉal ustupovat na všech liniích. Nejpádnějším důkazem toho je rekonstrukce Jovanovićova kabinetu, do něhoţ v únoru 1901 vstoupili umírnění radikálové Milovan Milovanović a Mihajlo Vujić. Ukázalo se ovšem, ţe je to jen zaĉátek velkých změn. Poĉátkem dubna Jovanovićovu vládu vystřídala vláda v ĉele právě s Vujićem, sloţená ze ĉtyř radikálů a tří pokrokářů.120 Stupňujícímu se tlaku Alexandr neodolal a jiţ v únoru radikálům ústavu přislíbil. 117

STOJIMIROVIĆ, Milan, J.: Siluete starog Beograda, Beograd 197, s. 293. STOLIĆ, Ana, Kraljica Draga Obrenović, Beograd 2009, s. 140; téţ JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića III, s. 101. 119 Tamtéţ; RAJIĆ, S.: c. d., s. 306. 120 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića III, s. 102. 118

33

Naproti tomu radikální ministři souhlasili, ţe ústava bude vyhlášena královským výnosem, tedy, bez schválení skupštiny. Na jednáních o nové ústavě participovali pouze radikálové a pokrokáři. Jako výraz důvěry k radikálům pověřil sestavením vlády Mihaila Vujiće, který radikálně-pokrokářský kabinet rekonstruoval. Liberálové byli z příprav vylouĉeni a ke schválení jim byl předloţen jiţ hotový návrh. Nová ústava byla oktrojována 19. dubna. Alexandr se rozhodl obejít svolání Národní skupštiny,121 která by mohla dosaţený konsensus ještě ohrozit. Podobným způsobem uvaţovali i představitelé radikálů a pokrokářů, kteří jiţ nechtěli riskovat pokraĉování říjnového reţimu.122 Shodli se proto na formě oktroje. Národní radikální strana tak znovu v mocenském zájmu podpořila převrat krále Alexandra. Ústavní postup v tomto případě neměl význam, tvrdili radikálové.123 Tzv. dubnová ústava v sobě zahrnovala prvky konstituce z roku 1889 a návrhu ústavy, který vytvořila Pokroková strana v roce 1883 a který prosazovala Novakovićova vláda v roce 1896. De jure výrazně omezovala panovníkova práva. Zákonodárná moc přestala být primárně věcí krále tak, jak to umoţňovala ústava z roku 1869, ale napříště do legislativního procesu vstupuje parlament jako rovnocenný partner. Dualistický princip byl rovněţ základní premisou odpovědnosti ministrů. Jejich jmenování nebo odvolání nadále zůstalo výsadou panovníka. Standardní schéma parlamentarismu bylo poněkud narušeno faktem, ţe ministři nemohou být souĉasně zvolenými ĉleny senátu ani ve skupštině. Tento rozpor byl alespoň opticky utlumen nastavením rovnováhy moci. Vznik druhé komory parlamentu – senátu – byl ostatně nejviditelnějším prvkem. Většinu jeho ĉlenů jmenoval panovník doţivotně, zbytek byl volen na základě vysokého volebního censu.124 Alexandrovi se také podařilo prosadit výše zmíněné právo na srbský trůn v ţenské linii. V neposlední řadě ústava garantovala nezávislou jurisdikci. Je vysoce pravděpodobné, ţe si panovník od senátu, jehoţ tři pětiny ĉlenů sám 121

Národní skupština byla podle zákona jedinou institucí, která mohla novou ústavu přijmout. Poĉet jejích ĉlenů byl stanoven na 778 ĉlenů a k jejímu svolání bylo proto nutné vypsat mimořádné volby. 122 Suzana Rajić připomíná přinejmenším diskutabilnost toho, ţe šlo o klasický převrat. Vychází z toho, ţe představitelé všech stran, které nakonec měly většinu v zákonodárném sboru, návrh ústavy odsouhlasili. ( viz. RAJIĆ, S.: c. d., s. 310–311). 123 POPOVIĆ-OBRADOVIĆ, O.: c. d., s. 97. Jovan Avakumović přisuzoval hlavní díl odpovědnosti za ústavní převrat radikálům, jmenovitě Vujićově vládě: „Sestavením tohoto Vujićova ministerstva dokazuje se, ţe celou tu komedii Těsně před oktrojováním ústavy totiţ vláda podala demisi, aby byla ještě téhoţ dne znovu jmenována v nezměněné podobě. Oficiálně tak převrat byl oznaĉován pouze za iniciativu panovníka. král vykonal se souhlasem všech Vujićových ministrů, ba odpovědnost za tu neústavnost padá na vrub celé vlády ...“ (viz AVAKUMOVIĆ, J.: c. d., s. 435). 124 Panovník jmenoval 30 ĉlenů senátu, 18 bylo voleno. Následník trůnu, bělehradský arcibiskup a nišský biskup byli virilními ĉleny. Census pro aktivní volební právo do senátu byl stanoven na 45 dinárů přímé roĉní daně (pro volby do skupštiny byl census stanoven na 15 dinárů). Z doţivotních senátorů král rovněţ vybíral 15 ĉlenů státní rady.

34

vybíral, sliboval záruku zachování alespoň torza říjnového reţimu, který chtěl skrýt pod roušku parlamentarismu. Alexandrova důvěra v senát, oportunismus a vděĉnost Pašićovy kliky mezi radikály byla natolik hluboká, ţe do senátu najmenoval kromě dvanácti pokrokářů, tří liberálů a ĉtyř generálů také jedenáct radikálů, mezi nimi například Nikolu Pašiće, Mihaila Vujiće nebo ĐorĊe Simiće. A to i přes vysokou pravděpodobnost, ţe naprostá většina z osmnácti zvolených senátorů připadne radikálům.125

ávěrečné období Sázka na tuto kartu se však brzy ukázala býti mylnou. Alexandr se s předáky Národní radikální strany a pokrokářů sice dohodl na vytvoření jedné „superstrany“,126 která se měla stát pojistkou stabilních politických poměrů v zemi, ale volby do skupštiny i do senátu, které proběhly krátce po uvedení nové ústavy v ţivot, Alexandrovi ukázaly skuteĉné rozloţení sil. Radikálové dosáhli na přesvědĉivou většinu v obou komorách a to dokonce neoĉekávaným rozdílem.127 Prvním problémem nové skupštiny byla příliš rozvolněná organizace „fůze“, která nebyla zárukou stability. Především řadoví radikálové nikdy nepřijali stranickou platformu za svou. To radikály vnitřně rozdělovalo, ostatně zejména mladší politici se nebyli schopni přenést uţ přes Pašićův oportunismus. Zvláště negativně v tomto ohledu působilo jeho omilostnění krátce po vynesení rozsudku v souvislosti s ivandanským atentátem.128 Nejednota radikálů a zákulisní intriky nakonec dovedly Vujićovu vládu k rezignaci. Tak padla vláda, která de jure oplývala evidentní převahou ve skupštině i senátu. De facto se však o skupštinu s jistotou opřít nemohla. Po několika letech se v srbské politice objevil také staronový prvek – opozice, která byla sice řídká zato hluĉná. Samostatní radikálové a liberálové se své příleţitosti chopili velmi energicky. 125

RAJIĆ, S.: c. d., s. 315. Fůze Národní radikální strany s pokrokáři vycházela z jejich spolupráce na nové konstituci. Dohodu podepsalo na 80 představitelů obou politických proudů. Strana jako taková neměla standardní stranickou organizaci, ta byla velmi rozvolněná. Průseĉíkem stran byl pouze jednotný poslanecký klub na půdě skupštiny a tiskový orgán Dnevnik, jehoţ šéfredaktorem se stal Stojan Protić. 127 Podle dohody krále a ĉlenů radikálně-pokrokové fůze mělo být do skupštiny zvoleno 75 radikálů, 37 pokrokářů, zbylá místa by pak připadla opozici. Výsledek voleb byl ovšem následující: 84 radikálů, 26 napredňaků, a 20 míst pro opozici (14 „samostatných radikálů“ a 6 liberálů). Do senátu bylo z 18 volených vybráno 17 radikálů a 1 „samostatný radikál“. Aĉkoliv se předpokládalo vítězství radikálů, tak jednoznaĉný výsledek voleb do senátu překvapil vzhledem k vysokému censu. 128 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s. 462. 126

35

Tvrdě se opírali do ĉinnosti vlády, kritizovali bezvýslednou zahraniĉní politiku a ostrých útoků nebyl ušetřen ani královský pár.

Záminkou pro kritiku panovnického domu bylo skandální odhalení, ţe královnino těhotenství byla jen velká mystifikace. V srpnu roku 1900 lékaři s jistotou potvrdili, a mezi nimi i francouzský porodník Caulet, ţe se Draga nachází v poţehnaném stavu. 129 Jenţe Srbsko se ani po devíti měsících nedoĉkalo vytouţeného dědice srbského trůnu. Těhotenství také poutalo pozornost Petrohradu, ostatně car Mikuláš II. se měl stát kmotrem dítěte. Ovšem blízké okolí bylo velice skoupé na informace. Car proto pověřil dva ruské doktory, k nimţ se pak připojil téţ zmíněný Caulet, aby prověřili zdravotní stav panovnice. K překvapení všech lékaři konstatovali, ţe rodina Obrenovićů potomka neoĉekává. Sám panovnický dvůr tento skandál nikdy neokomentoval. Jisté je, ţe Alexandr neměl tušení o skuteĉném stavu své ţeny a dokonce těţko uvěřitelnou novinu odmítl a ruské doktory obvinil z nedostatku kompetentnosti. Do Srbska pozval dva rakouskouherské porodníky, aby uĉinili stejně nekompromisní závěr. Aĉkoliv rakousko-uherští lékaři nevylouĉili moţnost potratu v průběhu těhotenství, novina o královnině „pseudotěhotenství“, jak byla oficiálně prezentována, vzbuzovala otázku, zda svůj stav od poĉátku jen předstírala a zda je vůbec schopna poĉít potomka.130 Skandál byl pro dynastii tvrdou ranou,131 pro opozici a odpůrce dynastie ţivnou půdou.

129

Archiv Srbije, fond Hartije kralja Alexandra, dokument ĉíslo 291, uverenje Dr. Veliĉkovića i Dr. Kolea iz Parisu o trudnosti Kraljice Drage. 130 STOLIĆ, A.: c. d., s. 160–161. Královna Draga prý byla o svém těhotenství přesvědĉena i její chování tomu nasvědĉovalo. Byla zavalitější postavy a měla velkou chuť k jídlu. Také oblékala volnější šaty. Svědectví dokládají, ţe byla poboţnější neţ dříve. Na své okolí tak působila dosti věrohodně (viz tamtéţ, s. 158). Krátce po zveřejnění zprávy o „falešném těhotenství“ se objevily zvěsti, ţe Draga v minulosti podstoupila operaci, která jí znemoţnila v budoucnu poĉít dítě (viz např. Národní politika 19/137, 19. 5. 1901, s. 1). 131 Po událostech z ĉervna 1903 se dokonce spekulovalo o moţnosti rozvodu královských manţelů. Hypotéz odůvodňujících takový záměr bylo hned několik. Jedna z nich se vrací k budoucnosti dynastie, resp. schopnosti královny porodit následníka trůnu (STOLIĆ, A.: c. d., s. 185). Slobodan Jovanović se domníval, ţe Alexandrův poměr k Draze se proměnil po setkání s ruským ministrem zahraniĉí Lamsdorfem na konci roku 1902. V jejich rozhovorech byla mj. zmíněna otázka dědictví srbského trůnu. Důkazem změny citu ke královně mohlo být oţivování kontaktů panovníka s významnými osobnostmi, které dříve sňatek neschvalovaly, jako byl budoucí předseda vlády Cincarmarković nebo dřívější regent generál Belimarković (JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića III, s. 328). Alexandrovi nepříliš nakloněný Ţivan Ţivanović předpokládal, ţe se Alexandr rozvodem chtěl vymanit z „balastu“, do kterého ho jeho rozhodnutí oţenit se s Dragou uvrhlo (ŢIVANOVIĆ, Ţ.: Politička istorija Srbije u drugoj polovini devetnaestog veka IV, s. 283).

36

Hlasování v senátu o nezbytné půjĉce ukázalo, jak mylné bylo Alexandrovo domnění, ţe jím jmenovaní senátoři budou jen ovladatelnými loutkami. Opak byl pravdou. Ani jeden z nich předlohu nepodpořil. Panovník si uvědomil, ţe radikálové znovu, tak jako v prvním roce jeho vlády, jiţ nechtějí táhnout za jedem provaz s dvorem a vydávají se na cestu politické soutěţe. Historie jakoby se opakovala. Radikálové vstoupili do stranického boje, který neobyĉejně zhoršoval postavení dynastie, neboť pohřbil panovníkovy naděje, ţe sjednocenou silou největší a nejspolehlivější strany zajistí zemi stabilitu pro řešení oţehavé otázky následnictví. Jiný parlamentární vývoj, neţ jaký si Alexandr představoval a sílící výpady proti dynastii jasně indikovaly, ţe diktatuře odzvonilo. Srbský panovník, roztrpĉený neoĉekávaným politickým vývojem, nevyjasněným vztahem cara k jeho osobě, který před veřejností výrazně oslaboval královskou autoritu, i rodinnými, resp. dynastickými problémy, byl rozhodnut uĉinit přítrţ „zneuţívání“ politických svobod a rozprášit opozici. Byl přesvědĉen, ţe je moţné situaci napravit zpřísněním reţimu v hranicích platné ústavy.132 Ruská diplomacie přitom Alexandra varovala, ţe odstranění radikálů z vlády můţe mít nebezpeĉné následky pro celou dynastii.133 Kabinet Pery Velimiroviće byl pro svou zanedbatelnou podporu jen epizodickou záleţitostí. V pořadí jiţ šestnáctá a zároveň poslední vláda, kterou Alexandr za svého ţivota jmenoval, byla hotova 20. listopadu 1902 a jejím vedením byl pověřen spolehlivý generál Dimitrij Cincarmarković. Ministry se stali hned tři generálové, kteří ovládali nejvýznamnější resorty – premiérský post, ministerstvo obrany a ministerstvo zahraniĉí a ĉtyři „dvorští“ radikálové. Jeho záměrem bylo opět vytvořit neutrální kabinet ovšem loajálnější. Vládní program byl dosti výmluvný, neboť vedle tradiĉních bodů jako stabilizace státních financí nebo posilování armády, obsahoval závazek revize stávající ústavy. Na mysli se mělo zrušení senátu, který byl plně v rukou radikálů a s jejich odklonem od bezpodmíneĉné podpory dvoru vlastně ztratil význam.134 Podle některých autorů to byl zřetelný signál obratu nazpět k říjnovému reţimu.135 Kabinet záhy zaĉal připravovat vhodnou půdu pro svůj záměr. Nejdůleţitějším 132

JEVTIĆ – POPOVIĆ, c. d., s. 143. RAJIĆ, S., c. d., s. 327. 134 JEVTIĆ – POPOVIĆ, c. d., s. 144. 135 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića III, s. 369–270; téţ ŢIVANOVIĆ, Ţ.: Politička istorija Srbije u drugoj polovini devetnaestog veka IV, s. 281–282; téţ STOLIĆ, A.: c. d., s. 180. 133

37

krokem bylo umlĉení opozice. Vláda přikroĉila k zákazu některých novin a přísné cenzuře. Paradoxem tohoto procesu bylo, ţe mnozí obţalovaní autoři byli převáţně radikálními soudy okamţitě osvobozováni. Většinu institucí totiţ opět ovládali sympatizanti Národní radikální strany.136 Alexandr rovněţ uzavřel skupštinu, která by novou polovojenskou vládu pravděpodobně stejně nepodpořila. Ostatně jen slabou podporu poskytovala jiţ Vujićově vládě. Ve skuteĉnosti ale bylo velmi sloţité proti rozrůstající se opozici, která koneckonců byla po roce a půl bouřlivé ĉinnosti při chuti, efektivně zakroĉit. Naopak postup vlády, potaţmo panovníka odpůrce dráţdil a jejich útoky byly ĉím dál ostřejší a nebraly konce. Alexandrova pozice byla o to horší, ţe postrádala jednoznaĉnou podporu Ruska, na které byl závislý úspěch nebo neúspěch jeho zahraniĉní politiky v evropské ĉásti Osmanské říše, coţ bylo v srbské spoleĉnosti další dosti výbušné téma, jeţ se promítalo do vnitropolitických poměrů. Poĉátkem roku 1903 se Alexandr i vláda pokoušeli poopravit svůj obraz a veřejnost ujistit, ţe se nechystá návrat k absolutismu. Vládní kruhy se pokusily o nový výklad ústavy, který dokazoval, ţe panovník má ze své pozice plnou moc a pro své záměry je oprávněn vybírat si osoby které uzná za vhodné. Vše by se dělo jen v mezích stávající konstituce.137 Potíţ Alexandrova politického postavení tkvěla v jeho naprosté izolovanosti. Národní radikální strana nikdy nebyla ochotna dělit se s někým o moc, coţ odporovalo Alexandrově nadstranické koncepci řízení státu. U liberálů přetrvávala hořkost z jejich vystrnadění z práce na ústavě z roku 1901 a převrat jako celek odmítli. Ostatně napětí v poměru mezi liberály a králem trvalo jiţ od doby prvního Alexandrova převratu v roce 1893. Pokrokáři po rozpuštění strany v roce 1896 postrádali pevnou organizaci, která by odolala nekompromisnímu postupu radikálů. Sám Alexandr, byť měl nejblíţe právě k pokrokářům, si za celou dobu své vlády nebudoval pevnější pouto k ţádné politické organizaci. V tomto ohledu byl opakem svého otce, který si peĉlivě budoval vztah k liberální straně a velkého spojence našel v postavě Jovana Ristiće. Stejně tak Natálie chápala nutnost úzké kooperace s nějakou politickou silou, která pak bude za svým panovníkem pevně stát. Alexandrovi vţdy doporuĉovala Národní radikální stranu pro její nesporně nejhlubší ukotvení v národu. Snaha omezit volnou politickou soutěţ kompromisy v podobě „neutrálních“ vlád jen potvrzovalo Alexandrovu neochotu favorizovat jeden politický proud. Aĉkoliv by se 136 137

RAJIĆ, S., c. d., s. 329. RAJIĆ, S., c. d., s. 402.

38

mohlo zdát, ţe tento koncept vypovídá o jeho nerozhodnosti, opak je pravdou. Alexandr si tuto labilní cestu vybral hned na zaĉátku své vlády a aţ do konce svého ţivota ji vehementně prosazoval. Nemohl však uspět v době, kdy právě v zemi zakotvil parlamentarismus. Příklon k diktatuře a Milanově pomoci jen dokazuje, ţe se jeho vlastní představa parlamentarismu dostala do slepé uliĉky. „Osobní reţim“, jak je jeho diktatura ve starší literatuře oznaĉována, mu v kontrapunktu s neúspěchem při stabilizaci politických poměrů poskytl pocit, ţe jeho moc ve státě je dostateĉná a neměl proto potřebu se o ni s nikým dělit. Alexandrovi tak na konci jeho ţivota zbyla jen vláda. Ovšem ani ta neměla o nic větší sympatie politiků nebo širší veřejnosti. Zástupci mladší srbské inteligence dokonce jiţ uvaţovali ve zcela jiném duchu. Rozvíjeli úvahy o nejrůznějších státoprávních formách. Výraz republika se stal běţně skloňovaným. Nástupci staré generace liberálů spoleĉně se samostatnými radikály se sdruţili kolem velice vlivného ĉasopisu Srpski knjiţevni glasnik,138 který se svými polemikami o monarchistickém zřízení podílel na šíření protidynastických nálad v zemi. Ĉasopis přijal za svou republikánskou ideu a ideu demokracie západního střihu. Pojem demokracie v jejich pojetí nebyl sluĉitelný s pojmem monarchie. Hovořilo se o politické rovnoprávnosti a všeobecném hlasovacím právu.139 V Srbsku bylo cítit napětí na kaţdém kroku, ale Alexandr nejevil zámky ústupnosti. Šířící se zprávy o tom, ţe král připravoval brzký převrat, vyvolaly v Bělehradě vlnu odporu, která dosáhla vrcholu 5. dubna 1903, kdy v hlavním městě propukly demonstrace. Zúĉastnily se jich různé vrstvy spoleĉnosti. Mimo studentské socialisticky a nacionalisticky zaměřené omladiny Velké školy, se do protestů zapojily některé skupiny z řad dělníků.140 Aĉkoliv se do odpoledních hodin shromáţdilo na pět tisíc demonstrantů, akci svou úĉastí nepodpořili ţádní opoziĉní politici. Dav měl namířeno před konak a vykřikoval hesla proti monarchii a králi, velebil republiku i ústavu. Bezpeĉnostní sloţky po celou dobu trpělivě bez zásahu přihlíţely pochodu, který nakonec nebyl ke královskému paláci vpuštěn. Teprve ke konci protestů došlo k drobným potyĉkám mezi demonstranty a ĉetnictvem, které napadli kamením. Ĉetníci na svou obranu několikrát vystřelili. Povolání vojska pak nepokoje utišilo. 138

Jeho významnými přispěvateli byli například Slobodan Jovanović, Bogdan Popović, nebo „samostálci“ Jovan Skerlić ĉi Ljuba Stjanović aj. 139 RAJIĆ, S., c. d., s. 408–9. Ústava z roku 1901 poskytovala volební právo 72 % dospělé muţské populace, tj. asi 360 000 osob. 140 Zajímavé je, ţe příĉinou svolání dělnické ĉásti demonstrace byl protest proti vyhlášce, která zavedla povinnosti opatřit pracovní kníţku kaţdého dělníka fotografií.

39

Demonstrace si vyţádala ĉtyři oběti a sedm raněných. Na druhé straně bylo zraněno sedmnáct příslušníků ţandarmerie. Tragický úĉet za 5. duben byl opozicí pochopitelně připsán na vrub panovníkovi, aĉkoliv sám nevydal rozkaz k pouţití zbraní i navzdory zdrţenlivému jednání policie i vojska. V takto vyhrocené situaci se Alexandr rozhodl pro třetí ústavní převrat za dobu své desetileté vlády. Pouhý den po demonstracích, v noci z 6. na 7. dubna na něco málo přes jedenáct hodin zastavil platnost ústavy. Za tu krátkou chvíli zrušil všechny zákony přijaté od dubna 1901,141 rozpustil skupštinu a senát. Ze třiceti doţivotních senátorů vyměnil hned dvacet ĉtyři z nich, s tím souvisela i „ĉistka“ ve státní radě. Nařídil nové volby soudců.142 Podrţeno seĉteno, král se vrátil ke stavu, který panoval v momentu oktrojování ústavy. Zbavil se nepohodlných senátorů a ĉlenů státní rady, oprostil se od nespolehlivých poslanců. Váţně zasáhl do nezávislosti soudů.143 Nový rakousko-uherský velvyslanec v Srbsku Constatntin Dumba vzápětí na Ballhausplatz zaslal neuspokojivou prognózu: „Ein so einseitiger ... gegen die grosse Mehrkeit des Volkes durchgeführter Gewaltakt bietet kaum die Gewähr für grossere Stabilität der politischen Zustände“.144 O několik dní později ještě jednou převrat okomentoval ve smyslu, ţe Alexandr tak svou pozici ještě více zhoršil, přiĉemţ naznaĉil slábnoucí podporu také v armádě.145 Antonije Antić, jedna z nejdůleţitějších postav královraţdy, ve svých pamětech připomíná, ţe velení VI. pěšího pluku dokonce váţně uvaţovalo o zapojení se do demonstrace. To ukazovalo na nebezpeĉné protidynastické vření v armádě.146 Ţe se po nepokojích Alexandr nemůţe spoléhat na vojsko dislokované v Bělehradě, potvrzovali i další vídeňští informátoři.147 Voleb vyhlášených na 1. ĉerven se zúĉastnil jen zlomek opozice. Volby tak s 90 % odevzdaných hlasů přesvědĉivě vyhrály provládní síly.148 Optimisticky naladěný Alexandr, vţdyť podle výsledků se zdálo, ţe má v národě jasnou převahu, jiţ ale jmenovat vládu a svolat skupštinu nestihl. Devět dní po volbách byl brutálně zavraţděn. 141

Zrušen byl tiskový zákon, zákon o opštinách, o volbě národních poslanců aj. Doslovný přepis Alexandrovy proklamace předkládá ŢIVANOVIĆ, Ţ.: Politička istorija Srbije u drugoj polovini devetnaestog veka IV, s. 301–302. 143 AVAKUMOVIĆ, J., c. d., s. 481–482. 144 RADENIĆ, A.: c. d., s. 717. Zpráva velvyslance Dumbi ze 7.dubna 1903. 145 Tamtéţ, Dumba Golluchowkému, 11. dubna 1903. 146 ANTIĆ, Antonije: Beleške. (ed.): Bora Dimitrijević – Jilica Ilić, Zajeĉar 2010, s. 135. 147 Rakousko-uherský vojenský atašé Pomiatowski připomněl záleţitost, kdy ministr obrany telefonicky ţádal o okamţitou ochranu paláce. Nadporuĉík Ilijć nařízení odmítl s tím, ţe po hlase není schopen nadřízeného rozeznat a ţádal o písemný rozkaz. RADENIĆ, A.: c. d., s. 717. Zpráva Pomiatowského šéfu generálního štábu Beckovi, 17. dubna 1903. 148 Stotřicetihlavé provládní křídlo bylo vytvořeno ze 72 „pravých“ liberálů, 34 „pravých“ pokrokářů a 24 „dvorských“ radikálů. 142

40

2. Zahraniční politika 2.1 Zahraničněpolitický vývoj do roku 1895 Mezi stěţejní témata vlády krále Alexandra I. patří zahraniĉní politika. V literatuře se ĉasto setkáváme s tvrzením, ţe se Srbsko od berlínského kongresu do tragického konce dynastie Obrenovićů orientovalo hlavně na sousední velmoc Rakousko-Uhersko.149 Zaměříme-li se na osobu krále Milana a jeho nesporný vliv na syna, je toto tvrzení oprávněné. Z pohledu samotného Alexandra je ovšem poněkud zavádějící. Vedle habsburské monarchie bylo důleţitým hráĉem na Balkánském poloostrově Rusko. V bulharské krizi v letech 1885–1887 přišlo o svůj faktický protektorát nad Bulharskem a tím i o prostředek k uskuteĉnění velmocenských cílů. Naopak bylo vystaveno protiruské politice nového kníţete Ferdinanda a vlivného Stefana Stambolova.150 Za těchto okolností se Rusko pokusilo najít východisko pro svou balkánskou politiku v Srbsku. Záměr se skuteĉně dařilo naplnit, kdyţ ve vládách radikálů a liberálů konce 80. a poĉátku 90. let naráţelo na úrodnou půdu jejich rusofilství. Alexandr zpoĉátku neprojevoval přehnané sympatie ani k jedné z velmocí, usiloval spíše o navázání korektních a vyváţených vztahů. Jiţ v první trůní řeĉi Alexandr sice vyjádřil uspokojení nad dobrými vztahy se zahraniĉím, ale vzpomněl také tradiĉní národní program osvobození a sjednocení Srbů. Nacionálně laděný slovník mladého krále nesoucího se na vlně euforie po svém 149

Z ĉeské literatury tuto tezi zmiňuje např. PELIKÁN, Jan-HAVLÍKOVÁ, Lubomíra-CHROBÁK, Tomáš-RYCHLÍK, Jan-TEJCHMAN, Miroslav-VOJTĚCHOVSKÝ, Ondřej: Dějiny Srbska. Praha 2004, s. 254. 150 Revize mírové smlouvy ze San Stefana v Berlíně v ĉervenci 1878 zmenšila území Bulharska o územní zisky v Makedonii a rozdělila jej na dvě ĉásti – na autonomní kníţectví na severu a tzv. Východní Rumelii na jih od Staré Planiny, území pod plnou svrchovaností sultána, ovšem s křesťanským guvernérem. Rusko si svůj vliv v kníţectví zajistilo přítomností své generality jak v armádě, tak na vrcholných politických postech. Bulharská krize byla odstartována protitureckým povstáním ve Východní Rumelii a deklarováním jejího připojení ke kníţectví na severu. Bulharský kníţe Alexandr Battenberský (vládl 1879–1885) pod tlakem vůdce konzervativní strany Stefana Stambolova slouĉení přijal. Jednoznaĉný nesouhlas překvapivě projevilo Rusko, obávající se růstu Battenbergovy moci, a dokonce na protest odvolalo z velení bulharského vojska své generály. Situace vyuţil srbský král Milan s cílem upevnit svou pozici proti narůstajícímu vlivu Národní radikální strany a také z flagrantního porušení berlínského ujednání co nejvíce vytěţit v Makedonii. Dne 14. listopadu 1885 s armádou překroĉil bulharské hranice. Jeho dobrodruţství však skonĉilo naprostým neúspěchem a jen vĉasná a ultimativní intervence Rakousko-Uherska odvrátila úplnou tragédii Srbského království. Výsledkem bylo obnovení „statu quo ante bellum“. Souĉasně byla rozřešena i otázka Východní Rumelie, kdyţ sultán jmenoval bulharského kníţete zároveň guvernérem ve Východní Rumelii a velmoci posléze podpořily vznik personální unie. Důleţitým aspektem krize byla podpora záměru rumelských vzbouřenců ze strany britského premiéra Roberta Salisburyho, neboť v rozkolu Bulharska s Ruskem sledoval bariéru proti ruskému pronikání do Cařihradu. Probritská a prorakouská orientace nového kníţete Ferdinanda SaskoKoburského a premiéra Stambolova jeho předpoklad potvrdila.

41

nastolení zaĉal koncem roku 1893 znepokojovat rakousko-uherskou diplomacii. Obávala se totiţ přelévání srbského národního zájmu přes hranice Bosny a Hercegoviny, na druhé straně si nepřála narušení statu quo v Makedonii a v této souvislosti pravděpodobného střetu s Ruskem. Radikální vláda, první, kterou Alexandr jmenoval, měla tendenci inklinovat spíše k Rusku, coţ by Alexandrově pozici směrem k habsburské monarchii také příliš neprospělo. Jisté uklidnění Vídni poskytlo aţ svrţení radikálního kabinetu v lednu 1894 a upřímná snaha krále utišit útoky radikálního tisku proti jihoslovanské rakousko-uherské politice. Na jaře Alexandr rovněţ ujistil velvyslance Thoemmela, ţe Srbsko nepodnikne nic, co by ohrozilo zájmy RakouskoUherska.151 Milanův návrat do Srbska a pád Grujićova kabinetu zhoršily Alexandrův obraz v oĉích Ruska. V tomto smyslu srbskému panovníkovi neprospěl ani velvyslanec v Petrohradě Nikola Pašić, který záleţitost oznaĉil za intriku Vídně s cílem posílit dohled nad srbskou politickou scénou.152 Rusofilský charakter radikální politiky ĉinil z Národní radikální strany taktického spojence Ruska, a proto byl jakýkoliv postup proti ní v metropoli na Něvě sledován se znaĉnou nelibostí. Osoba bývalého srbského krále Milana byla zvláště tíţivým aspektem ruskosrbských vztahů. Jakoţto známý spojenec Rakousko-Uherska byl Petrohradu dlouhou dobu trnem v oku. Car Alexandr III. se mylně domníval, ţe Milanova emigrace, ostatně Ruskem finanĉně zajištěná, bude trvalá. O to větší rozladěnost následovala, kdyţ se zarytý nepřítel Ruska v lednu 1894 vrátil do Bělehradu, nota bene protizákonně. Ruský diplomatický zástupce Persijani a jeho francouzský protějšek Patrimonio vyjádřili protest svých států proti Milanově přítomnosti a ostentativně se odmítli zapsat do Milanovy knihy návštěv.153 Podobně jako habsburská monarchie i Rusko se drţelo zásady nezasahovat do vnitřních záleţitostí, avšak netajilo se rozĉarováním ze stávajících poměrů uvnitř Srbska. Ruský car povaţoval okolnost Milanova návratu za natolik váţnou, ţe se obával dynastického převratu, ba dokonce kalkuloval s moţností proměny politického systému.154 V souladu s výše zmíněným Pašićovým tvrzením povaţovali ruští představitelé Milana za „agenta“ Vídně. Není proto divu, ţe důvěra 151

RAJIĆ, S.: c. d., s. 170–171. RADENIĆ, A.., c. d., s. 724. Ruský ministr zahraniĉí Nikolaj Karloviĉ Girs caru Alexandru III., 20. ledna 1893. 153 RAJIĆ, S.: c. d., s. 172. 154 Tamtéţ, s. 172, 176. Ruský velvyslanec Alexandr Ivanoviĉ Persiani byl pověřen peĉlivým monitorováním vnitropolitického vývoje v Srbsku s ohledem na hrozbu svrţení dynastie a nastolení republiky (viz RADENIĆ, A.., c. d., s. 727–728. Girs Persianimu, 17. března 1894). 152

42

Petrohradu vůĉi Alexandrovi klesala v příĉině ostrého zákroku proti radikálům v Ĉebincově případu, ale i pro jeho velmi srdeĉné přijetí císaři Františkem Josefem I. a Vilémem II. v říjnu 1894. Naproti tomu rostlo carovo oprávněné podezření o sílícím Milanově vlivu. Jen týden po Alexandrově návratu z cesty po dvorech Habsburků a Hohenzollernů byl zavraţděn car Alexandr III. a nástup jeho syna Mikuláše II. na ruský trůn přinesl oteplení vztahů mezi Srbskem a Ruskem. Rozpor mezi oběma státy tvrdě dopadal na srbské finanĉní zájmy v Paříţi. Rusko a Francie, jakoţto blízcí spojenci, byli takřka jednotní v postupu vůĉi Bělehradu, ĉehoţ ruská diplomacie obratně vyuţívala v neprospěch uzavření úvěru.155 Těţiště pozornosti krále Alexandra nemířilo ani k Rakousko-Uhersku ani k Rusku, kde pouze uklidňoval rozjitřené vášně. Mladý Obrenović zacílil na Osmanskou říši, kde jeho hlavním zájmem bylo ukotvení a posílení srbského národního cítění v Makedonii a Starém Srbsku. Šlo o tradiĉní, leĉ slabě podporovaný směr propagandy Bělehradu zapoĉatý regentskou vládou z roku 1868. Rovněţ se zde střetávaly zájmy dvou sousedních národů – Srbů a Bulharů.156 Na Turecko zaměřená orientace Alexandrova a jím jmenovaných vlád, bez ohledu na stranickou příslušnost, byla motivována především ĉetnými úspěchy makedonské politiky Bulharů, resp. Stefana Stambolova. Poměr Cařihradu k Alexandrovi po dubnovém převratu je moţné hodnotit jako kladný. Jiţ za první radikální vlády padly bariéry zakládání srbských škol v Makedonii a sultán Abdülhamid II. vyjádřil přání setkat se s novým srbským králem. Někteří srbští politici to vyhodnotili jako snahu Porty k sobě Alexandra od poĉátku přimknout.157 Ostatně jiţ v létě toho roku král zaĉal uvaţovat o sondáţi turecké povolnosti Srbsku prosazovat jeho nacionální program v Makedonii. Sultán přijal Alexandra velmi srdeĉně v ĉervnu roku 1894. Abdülhamid přislíbil odstranit potíţe se zakládáním srbských škol a ratifikaci smlouvy o konzulárním zastoupení Srbska v Makedonii a Starém Srbsku. Druhý bod jednání, a sice získat od cařihradského patriarchátu souhlas instalovat srbské metropolity v eparchiích se srbskou většinou sultán zahrál do autu s tvrzením, ţe jde o věc patriarchátu.158 Na oplátku Alexandr nabízel vojenský a celní svaz. Turecko 155

RAJIĆ, S.: c. d., s. 175. O historii srbské národnostní agitace v Makedonii a Starém Srbsku a jejím střetu s aspiracemi Bulharů a Řeků od konce 60. let 19. st. podrobně JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića I, s. 147–170. 157 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s. 36. 158 Otázka zakládání škol byla soustředěna na bitoljský a soluňský vilájet, přiĉemţ byly ţádány stejné podmínky, jaké vládly ve vilájetu kosovském, kde od poĉátku Alexandrovy vlády panovala poměrně příznivá situace. Poţadavek metropolitů se týkal dvou eparchií – ve Skopje a Prizrenu. 156

43

poţadovalo pouze jistotu srbské neutrality pro případ nepokojů stran Bulharska a Řecka.159 Jedinými výsledky Alexandrova pobytu na Bosporu byly nejasné přísliby a fráze o přátelství. Jít dále nemělo Turecko v úmyslu.160 2.2 Mezi léty 1895 a 1900 Do nové fáze zahraniĉní politiky vstoupilo Alexandrovo Srbsko v roce 1895, kdy se jasně přihlásilo k proruskému kursu. Příĉin je moţno vysledovat hned několik. V květnu toho roku Srbsko znovu opustil Milan a do země se mohla vrátit královna Natálie, která byla známá pro své rusofilské cítění. Rusko tak mimoděk dostalo to, co dlouho poţadovalo – Milanovu emigraci. Příznivou okolností byl rovněţ rozchod dlouholetých politických druhů, Milana a tehdejšího ministerského předsedy pokrokářského kabinetu Stojana Novakoviće. To do jisté míry oslabilo austrofilskou orientaci vlády. Navíc od května s malými přestávkami do konce roku RakouskoUhersko demonstrovalo úĉel veterinární konvence, připojené k obchodní smlouvě z roku 1892, a uzavřelo hranice srbskému exportu. Rakousko-uherská demonstrace síly pochopitelně probudila protirakouské vášně v srbské spoleĉnosti. I díky tomu se v období Novakovićovy vlády zvýraznil nacionální náboj zahraniĉní politiky Srbska. Novakovićův odklon od Vídně se projevil i v napohled malicherné roztrţce, při oslavách milénia zakotvení Maďarů v Evropě na jaře 1896. Při slavnostním průvodu v Budapešti byly neseny téţ srbské zástavy, jako ukázka dřívější moci Uherského království. Novaković záleţitost vyhodnotil jako provokaci, neboť prapory nesly všechny znaky soudobých zástav Srbského království. Incidentu neprospělo ani spálení maďarské vlajky na náměstí kníţete Michala v Bělehradě, které zůstalo ze strany srbských úřadů nepovšimnuto. Ke zklidnění situace došlo aţ při setkání Alexandra a Františka Josefa I. u příleţitosti slavnostního otevření Đerdapu161 v září téhoţ roku. Rakousko-Uhersko však k Novakovićovi zpět ztracenou důvěru nenašlo. Míĉovému náměstí vadil jeho nacionalismus, který se mohl stát základem pro neklid v Bosně a Hercegovině spravované tvrdou rukou Benjamina von Kallaye.162 Na podzim roku 1894 na východě Turecka vypuklo arménské povstání, téţ známé jako arménská krize, které vyprovokovalo evropské velmoci k intervenci. 159

RAJIĆ, S.: c. d., s. 181. ĐORĐEVIĆ, Vladan: Srbija i Turska (Jilgiz–Porta–Fanar) 1894–1897. Beograd 1928, s. 32–33. 161 Đerdap, téţ Ţelezná vrata. Jde o úsek Dunaje poblíţ rumunského města Ursa a srbského města Donji Milanovac. Dne 17. září 1896 byl slavnostně otevřen kanál, který usnadnil splouvání v tomto místě. 162 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s. 139–141. 160

44

V závislosti na „arménské otázce“ se znovuotevřela problematika budoucnosti Osmanské říše jako celku. Největší snahu v tomto smyslu projevil britský předseda vlády Robert Salisbury, doufaje, ţe tím ĉásteĉně odvede pozornost ruského impéria od Dálného východu, kde rostlo napětí mezi oběma velmocemi. Balkánské státy pochopily, ţe můţe jít i o jejich zájmy v Makedonii. Rakousko-Uhersko se jako síla, od které Srbsko oĉekávalo podporu právě v balkánském prostoru, příliš neosvědĉilo zejména pro jeho vztah k Bulharsku, kde chtělo převáţit vliv Ruska. Při prosazování srbské národní myšlenky v Makedonii, zejména v podobě zakládání nových škol, nepovaţovali srbští politici Rakousko-Uhersko za dostateĉnou oporu, jakou si od něj od konce 80. let slibovali. Větší naděje byly proto vkládány do pravoslavného Ruska, neboť se předpokládalo, ţe jeho vliv na Portu je v tomto směru silnější. Aĉkoliv ruská pomoc naráţela na mantinely spoleĉného postupu na Balkáně s Rakousko-Uherskem, její vklad byl nesporný. Uţ v druhé polovině září byl patriarchálním synodem za metropolitu Rašsko-prizrenské eparchie zvolen Srb Dionisije Petrović. Vhodného okamţiku k prosazení svých zájmů v Makedonii hodlalo vyuţít také Bulharsko, které si tak ze zištných důvodů přálo otevření makedonské otázky. Sofie zvýšila svou agresivitu v Makedonii a výrazně narostl poĉet vysílaných komitských ĉet do oblasti. Sultán se v těţké situaci obrátil k Srbsku s ţádostí o podporu, s odkazem na dříve proklamované dobré vztahy obou zemí. Za těchto okolností nebylo rozhodování Stojana Novakoviće příliš sloţité. Chopil se příleţitosti zavděĉit se Turecku a podpořil udrţení statu quo. Alexandr i vláda si od vstřícnosti vyjádřené Turecku slibovali blahosklonnost Cařihradu při řešení svých poţadavků. Novaković měl na Alexandra silný vliv, pokud šlo o Makedonii, neboť ji pokládal za experta na turecké panství. Premiér povaţoval uznání srbské národnosti a dosaţení církevní autonomie za spojené nádoby. Porta však potvrdila jen konzulární konvenci a pokusila se pozitivně zapůsobit na Patriarchát ve prospěch srbských církevních zájmů na svém území. Srbský archimandrita Firmilian byl jmenován doĉasným správcem úřadu metropolity ve Skopje, nikoliv přímo metropolitou. Cařihrad také odmítl přiznat srbskou národnost ĉásti populace, coţ se jevilo jako zásadní problém pro posilování národního ducha tureckých Srbů, zejména kdyţ Bulhaři a Řekové tuto nespornou výhodu měli.163 163

Mimo uznanou národnost měli Bulhaři a Řekové v Makedonii oporu v církevní organizaci. Bulharská církev byla spravována exarchátem, který de jure spadal pod moc cařihradského patriarchátu. De facto působil jako zcela samostatná jednotka. Ostatní pravoslavní věřící spadali do sféry cařihradského

45

Tím také de facto prokázal sluţbu ruskému ministru zahraniĉí Lobanovovi, jehoţ pozornost se nyní přesunula od Balkánu právě k Dálnému východu a nepřál si tak další oslabení „nemocného muţe na Bosporu“.164 Ani mezinárodní situace příliš nepřála vyřešení „východní otázky“. Rakousko-Uhersko, které by v případné parcelaci Osmanské říše pravděpodobně na Balkáně posílilo, se nedokázalo výrazněji prosadit. Na tom měl svůj podíl Berlín, který jej pro jiné zájmy nepodpořil. Ĉlenové někdejšího Spolku tří císařů tak zvolili cestu udrţení dosavadní situace. Zlom nepřinesla ani „krétská krize“165 v roce 1897, která svou šíří zasáhla i Makedonii. Vření na srbských a zejména bulharských hranicích s Osmanskou říší hrozilo přerůst v otevřený konflikt. Ukázalo se však, ţe Srbsko nemá dostateĉné prostředky, aby se v případném střetu dokázalo prosadit a neopakovala se Milanova anabáze z roku 1885. Jednoznaĉné gesto uĉinilo Rusko a, do jisté míry ztrátou německé podpory

oslabené,

Rakousko-Uhersko.

Panovníci

obou

velmocí

na

schůzce

v Petrohradu uzavřeli dohodu o udrţení statu quo na Balkáně a nezasahování do vnitropolitického vývoje balkánských států. Tím vyslali jasný signál, ţe odmítají jakoukoliv myšlenku anexe v oblasti. Pro případ ohroţení stávajících poměrů přijali závazek spoleĉného postupu.166 Jak se ukázalo, vazba na jednu ĉi druhou velmoc nepřinášela oĉekávané výsledky. Naději poskytovala cesta odpoutání se z bezprostřední závislosti na velmocenském zásahu. Řešení nabízela shoda na nějakém „modu vivendi“ se sousedními balkánskými státy – Bulharskem a Ĉernou Horou, popř. Řeckem. Výrazná bulharská aktivita v Makedonii Alexandra donutila jasně vytýĉit cíle své politiky na jih od Srbska. Zásadním problémem srbské strany bylo nezřetelné ohraniĉení myšleného „srbského teritoria“, které by spadalo do nacionalistického konceptu „Velkého Srbska“. Přesné kontury srbského zájmu ukázal návrh rozdělení sfér vlivu v Makedonii mezi Srbsko, Bulharsko a Ĉernou Horu. Komplikovaná jednání s oběma partnery nepřinesla kýţený rezultát. Mlhavým výrazem spojenectví se Sofií byla pouze dohoda o spoleĉné práci v Makedonii z března 1897. Bulharsko po všech stránkách silnější v makedonské otázce velkou iniciativu nevyvíjelo. Ĉerná Hora, tradiĉní balkánský spojenec Ruska, patriarchátu, který se však nalézal výhradně v rukou Řeků. Odtud také pramenil problém s obsazováním eparchií srbskými biskupy. 164 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s. 126. 165 V únoru roku 1896 vyuţili Řekové ţijící na Krétě mezinárodních problémů Osmanské říše v souvislosti s arménskou krizí a povstali proti tureckému panství. O rok později Řecko povstání vojensky podpořilo. Dne 17. dubna vyhlásilo Turecko Řecku válku, která trvala pouhý měsíc. Řecko nebylo schopno konkurovat turecké armádě a poţádalo o příměří. 166 NÁLEVKA, Vladimír: Koncert velmocí. Mezinárodní politika v letech 1871–1914. Praha 2006, s. 132.

46

sice návrh váţně zvaţovala, ale vědoma si ruské podpory nebyla navrţeným podílem uspokojena. V trojstranném jednání za nejkratší konec tahalo právě Srbsko. Ukázalo se totiţ, ţe Sofie a Cetinje k sobě mají blíţe, neţ se v Bělehradě oĉekávalo. Obě země spolu jednaly o moţnosti spoleĉné agitace proti srbským zájmům v Makedonii. To jen dokazovalo komplikovanou pozici Srbského království v průběhu roku 1897.167 Srbská veřejnost nebyla dostateĉně uspokojena politikou své země v Turecku. Alexandrovi a jeho vládám se v jejích oĉích nepodařil prakticky ţádný hmatatelný pokrok. Po dvě desetiletí dušený srbský nacionalismus dostával nyní nový náboj, protoţe spoleĉnost pokládala evidentní vnitřní problémy Osmanské říše za nejvhodnější okamţik pro důraznější iniciativu Srbska. Nebyla však schopna dostateĉně reflektovat celkovou mezinárodní situaci, zejména dohodu Rakousko-Uherska a Ruska z roku 1897. Nálada obyvatelstva byla cítit i v královském paláci. Král se obával, ţe by dlouhodobý neúspěch mohl přerůst v anarchii.168 Jako uvolnění napětí, které nebylo ţádoucí ani z pohledu některých velmocí, mělo například poslouţit dosazení Dionisija za metropolitu v Prizrenu.169 V roce 1897 Alexandr pevně převzal otěţe vlády v zemi. Jedním z jeho záměrů, vyřĉených v říjnovém programu bylo zvýšit bojeschopnost srbské armády tak, aby se země mohla spolehnout na svoje vlastní síly a byla připravena angaţovat se v Makedonii vojensky. Konsolidaci armády svěřil do rukou svého otce, který se vrátil z emigrace. Zahraniĉněpolitické koncepce obou Obrenovićů se rozcházely i přes Milanův znaĉný vliv na Alexandra. Zatímco Milan skuteĉně projevoval sympatie k rakousko-uherské straně, jeho syn vsázel na poněkud nejasnou „houpaĉkovou politiku“ mezi zainteresovanými velmocemi. Alexandrovo rozhodnutí povolat na pomoc otce otevřelo staré rány vztahu s Ruskem, které nikterak nezměnilo svůj postoj k Milanově osobě. Problém to byl mnohem závaţnější, neboť ruská strana stále Milana povaţovala za prodlouţenou ruku Vídně a obávala se narušení velmocenské rovnováhy v oblasti. Vídeň navíc nejevila známky nelibosti s nově nastalou situací u svého menšího souseda. Ruská strana, jako projev nespokojenosti s krokem krále Alexandra pozvat otce zpět do země a navíc mu svěřit správu srbské armády, odvolala velvyslance Izvolského i vojenského agenta Taubeho. Petrohrad umocnil diplomatickou stávku poţadavkem, aby Srbsko poĉalo 167

RAJIĆ, S.: c. d., s. 219. RAJIĆ, S.: c. d., s. 223–224. 169 RAJIĆ, S.: c. d., s. 202. 168

47

splácet své dluhy a působilo mu nesnáze při sjednávání nového úvěru ve Francii. To ostatně v době, kdy Srbsko s vypětím všech sil balancovalo na hraně finanĉní propasti. Teprve v ĉervnu 1898 byl do Bělehradu poslán nový diplomatický zástupce Valerij Vsevoldoviĉ Ţadovski, zarytý slavjanofil a ĉlověk plný předsudků.170 Svoji roli pochopil tak, ţe je jeho hlavním úkolem vypudit rakouského agenta Milana ze země. Aĉkoliv byl Ţadovski pověřen normalizací vztahů se Srbskem, podlehl protireţimní agitaci Národní radikální strany, kterou vzhledem k jejímu rusofilskému zaměření povaţoval za důvěryhodný zdroj informací. Jeho tendenĉní zprávy zasílané do Petrohradu ruskou diplomacii ještě více znepokojovaly. Teprve na intenzivní naléhání bělehradského dvora a dokonce i Františka Josefa I. došlo k výměně Ţadovského za Pavla Mansurova. Mansurov se sice názorově blíţil svému předchůdci, na rozdíl od něho ale postupoval nanejvýš korektně a usiloval o objektivitu. Tím třetím, kdo se smál, kdyţ se Srbsko s Ruskem nacházelo ve sporu, nebyl nikdo jiný, neţ Vídeň. Finanĉní tlak, který ruská strana na Srbské království vyvíjela, srbskou kasu postavil před neodvratnou hrozbu bankrotu. Za těchto okolností poskytla pomoc 10 milionů dinárů rakouská Lenderbanka. Ze strany habsburské monarchie šlo o jasný politický kalkul s cílem vyuţít vzdálení se Ruska Srbsku. Stimul rakouskouherskému poměru k jiţnímu sousedovi nabízel rovněţ Milan, který tradiĉně věřil, ţe habsburská monarchie dokáţe Rusko vytlaĉit z Balkánu a cesta do Makedonie by pak byla otevřená.171 Velký dojem v Srbsku uĉinila audience moţného pretendenta srbského trůnu Petara KaraĊorĊeviće u cara Mikuláše II. v prosinci 1897. Přestoţe není úplně jasný úĉel této návštěvy, jisté je, ţe v kontextu roztrţky Petrohradu a Bělehradu nenechal nikoho klidným. V Srbsku byla věc mnohdy interpretována jako zřetelný signál, ţe Alexandr ztratil veškeré sympatie Ruska, které otevřeně vyjadřovalo názor, ţe říjnový reţim je dílem Alexandrova otce.172 Další prověrkou vztahu mezi Srbskem a Ruskem byl ivandanský atentát. Jeho vyšetřování naznaĉilo moţné nitky vedoucí aţ k ruské tajné policii, které ale nebyly nikdy spolehlivě prokázány. Ruská oficiální reakce byla odmítavá, přiĉemţ srbská strana věc dále s Ruskem nekonzultovala. Alexandr se po ivandanském atentátu tvrdě postavil za svého otce a Rusku dal najevo, ţe o Milanově dalším osudu nemůţe být dále 170

RAJIĆ, S.: c. d., s. 259. JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s. 378. 172 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s. 354. 171

48

řeĉ. Přesto se oba státy shodly na ustálení korektních vztahů. Ivandanský atentát přinesl ještě jeden důsledek. Rusko, které neúspěšně usilovalo o jednotný zákrok s Rakousko-Uherskem proti tvrdým trestům pro obviněné, totiţ nabylo dojmu, ţe dohoda obou velmocí o spoleĉném působení na Balkáně z roku 1897 byla zpochybněna. Jisté narovnání situace přinesl aţ ústupek Vídně Petrohradu, kdy byla oddálena plánovaná schůzka císaře a Alexandra.173 2.3 Zahraničněpolitické postavení Srbska po roce 1900 Nový impuls do poměrů Srbska s velmocemi přineslo Alexandrovo zasnoubení s Dragou Mašínovou a následná svatba. Iniciativu převzal ruský car Mikuláš II., který přijal úlohu svědka. Doufal, ţe událost uĉiní definitivní teĉku za Milanovým působením v zemi. Milan byl totiţ svatbou velice rozladěn a na protest se rozhodl, ţe do své rodné země jiţ nikdy nezavítá. Nepřekvapí, ţe jeho útoĉištěm se stalo Rakousko-Uhersko. Ze strany Ruska šlo o jednoznaĉný kalkul. Jinak by bylo jen těţko pochopitelné, ţe by natolik konzervativní mocnost jako Rusko na přelomu století, za běţných okolností takto demonstrativně projevilo podporu morganatickému sňatku. Blahodárně na vztahy Bělehradu a ruské metropole rovněţ zapůsobilo amnestování odsouzených politiků Národní radikální strany v průběhu roku 1900. Ruské naděje na bliţší připoutání Srbska vzbuzovala zdrţenlivá reakce Rakousko-Uherska, které mělo pochopení pro Milanovu roztrpĉenost vůĉi synovi. Chargé d´affaires Mansurov usoudil, ţe Vídeň nemá zájem postupovat v Srbsku spoleĉně s Ruskem.174 Svatba se ukázala jako rozhodující okamţik pro sblíţení Srbska a Ruska. Alexandr se rozhodl pro obrat své zahraniĉní politiky a dohodl se s Petrohradem na jasnějších obrysech vzájemného vztahu. Rusko fixované na Dálném východě tak nabylo na Balkáně větší jistotu. Srbsko na oplátku od Ruska ţádalo úplnou samostatnost vnitřní politiky nebo ruskou podporu při jednání o finanĉních otázkách s Francií. Jedním z hlavních poţadavků byla ruská pomoc při řešení srbské budoucnosti v Makedonii, především šlo-li o prostředkování s Bulharskem ve věci sfér vlivu. Na tomto místě byl ruský ministerský předseda Vladimir Nikolajeviĉ Lamsdorf zdrţenlivý a nabádal k zatímnímu zachování statu quo.175 173

RADENIĆ, A..: c. d., s. 814. Ruský ministr zahraniĉí Muravjov velvyslanci ve Vídni Kapnistovi, 16. prosince 1899. Srov. RAJIĆ, S.: c. d., s. 264. 174 RADENIĆ, A..: c. d., s. 820. Zpráva chargé d´affaires Mansurova, 15. února 1900. 175 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića III, s. 65–66. RAJIĆ, S.: c. d., s. 335–336.

49

Proruský kurs krále Alexandra nezůstal bez odezvy v habsburské monarchii. Nespokojenost Františka Josefa I. nejlépe dokazuje váţná roztrţka, jejíţ příĉinou bylo znemoţnění úĉasti srbského královského páru na Milanově pohřbu ve vojvodinském Krušedolu v lednu 1901.176 Krizi umocňoval i tisk obou zemí. Z jedné strany bylo napadáno Rakousko-Uhersko ve všech tradiĉních konotacích, ze strany druhé to byli hlavně královští manţelé, jimţ situaci ztrpĉovaly také nevyjasněné okolnosti Draţina falešného těhotenství. Rakousko-Uhersko na výpady tisku reagovalo výhruţkou uzavření hranic, které nakonec skuteĉně postihlo export ţivého skotu.177 Událost přiměla Alexandra k úvahám o úplném vystoupení z vlivu Rakousko-Uherska, přiĉemţ předpokládal, ţe by proces trval aţ dvě dekády. V kaţdém případě se král ještě více přimkl k ruskému impériu. Jistou demonstrací jejich přátelství měla být oslava 25. výroĉí rusko-turecké války 1877. V Srbsku byly cítit sympatie k mocnosti, která přinesla osvobození balkánským křesťanům, a ruský Ĉervený kříţ daroval Srbsku 20 000 rublů pomoci.178 Na první pohled stále zpevňující se pouto Srbska a Ruska po roce 1900 do jisté míry zpochybňuje reálný vztah cara Mikuláše II. k Alexandrovi a jeho ţeně. Krátce po své svatbě s Dragou v září roku 1900 dal Alexandr podnět k zorganizování oficiální návštěvy srbského královského páru na carském dvoře. Ta měla demonstrovat náklonnost Mikuláše II. domu Obrenovićů. Mikuláš II. dal však jen mlhavý příslib a realizaci setkání stále oddaloval. Královská rodina se tak postupně dostávala do nezáviděníhodné situace, neboť záleţitost dal veřejnosti ale i zahraniĉnímu tisku podnět k pochybám o ruské podpoře dynastie Obrenovićů. Zvláště kritický byl okamţik, kdyţ zahraniĉní lékaři vyvrátili moţnost těhotenství královny Dragy a veřejně se zaĉalo hovořit o tom, ţe Draga jiţ není schopna porodit. Ruský diplomatický zástupce v Srbsku Mansurov i vojenský agent Budziloviĉ (Grabov) upozorňovali, ţe Alexandrova pozice v zemi díky stálému odkládání jeho cesty do Ruska zaznamenala váţný otřes. Oba doporuĉovali, aby bylo srbskému panovníkovi vyhověno, neboť dle varování Mihaila Vujiće dokonce hrozilo svrţení 176

Alexandr prostřednictvím svého poboĉníka ţádal císaře Františka Josefa I., aby dovolil převést Milanovy ostatky do Bělehradu. To císař odmítl a odkázal na jemu urĉené Milanovo přání, aby, pokud jej zastihne smrt na půdě habsburské monarchie, byl pohřben na jejím území v oblasti Sremu, nikoliv v rodném Srbsku. Císař dodal, ţe splnění Milanova přání je jeho lidská i křesťanská povinnost. Milan svěřil organizaci svého pohřbu Františku Josefovi proto, aby zabránil jakékoliv intervenci ze Srbska. (viz ŢIVANOVIĆ, Ţ., Politička istorija Srbije u drugoj polovini devetnaestog veka VI, s. 232). Poklonit se Milanově památce do Krušedolu se královský pár vydal aţ při dvouletém výroĉí úmrtí. 177 Uzávěra rakousko-uherských hranic trvala od ĉervence 1901 do ĉervna 1902. 178 Stejnou ĉástku dostalo téţ Bulharsko.

50

dynastie. Alexandr sdělil Grabovovi, ţe neochota ruské strany jej připravuje i o politickou podporu v zemi, coţ mohlo vést aţ ke krajnímu řešení, tedy vojenské diktatuře.179 Alexandrovy úzkostlivé ţádosti nepadly na úrodnou půdu aţ do konce jeho ţivota. Naproti tomu car přijal ĉernohorského kníţete Nikolu a v následujícím roce bulharského panovníka Ferdinanda Koburského. Rusko tím signalizovalo, jakou pro něho má Srbsko na Balkáně váhu. Skuteĉné příĉiny carova postoje mohou být různé, od tlaku habsburské monarchie, kterému Rusko v zájmu udrţení rovnováhy ustoupilo aţ po osobní antagonismus některých ĉlenů domu Romanovců.180 Pro úplný obraz je vhodné připomenout, ţe v roce 1897 carský dvůr navštívil i úhlavní nepřítel Obrenovićů Petar KaraĊorĊević, naproti tomu Alexandr byl naposledy do Ruska pozván jiţ v roce 1894 a to při příleţitosti pohřbu Alexandra III. Alexandrovu zahraniĉní politiku ovládala nejistota. Velký podíl na tom měl vztah Ruska k Srbsku, který nebyl zcela zřetelný. Ruská politika sice usilovala o udrţení Srbska ve své sféře vlivu, ovšem nechtěla vůĉi němu mít ţádné závazky. Od roku 1895 Alexandr razil spíše proruský kurs, coţ však mělo za následek ztrátu pevné půdy pod nohama. Srbský předseda vlády Mihailo Vujić se koncem roku 1901 vyjádřil k potřebám Srbského království a konstatoval, ţe pro nacionální zájmy země je nezbytná podpora Ruska, pro ekonomiku podpora Rakousko-Uherska a pro finanĉní stabilitu dobré vztahy s Francií a Německem. De facto tím dokázal, ţe pro zemi nebylo vhodné sázet na jednu velmoc.181 Od druhé poloviny roku 1902 se Alexandr pokusil poopravit poměr k RakouskoUhersku, neboť nadále ztrácel důvěru v ruskou přízeň. Jiţ v květnu roku 1902 obdrţel bývalý ministr financí Vukašin Petrović, ţijící ve Vídni dopis, ve kterém jej Alexandr prosil, aby předal rakousko-uherskému ministru zahraniĉí podklad pro budoucí dohodu mezi Vídní a Bělehradem.182 Alexandrův návrh zůstal bez odpovědi.183 Návštěva Milanova hrobu v Krušedolu, kdy byl královský pár docela skromně uvítán chorvatským bánem Károlym Khuenem von Hédervárym v únoru 1903 se jevila jako

179

RADENIĆ, A..: c. d., s. 835–837. Zpráva Mansurova, 2. listopadu 1901. RAJIĆ, S.: c. d., s. 347–348. 181 RAJIĆ, S.: c. d., s. 351. 182 Mezi 17 navrţenými body pro jednání ze strany Srbska se nacházely mj. poţadavky na zamezení prokaraĊorĊevićovské agitace na rakousko-uherském území, udrţení statu quo na Balkáně nebo poţadavek, aby Vídeň nepodporovala bulharské zájmy v Makedonii. 183 PETROVIĆ, V.: c. d., s. 65–67. 180

51

náznak uvolnění napětí.184 Velká ĉást srbské veřejnosti interpretovala cestu do Krušedolu jako výraz nastoupení Milanova stylu zahraniĉní politiky a snahu Vídně k sobě Srbsko opět přimknout.185 Naproti tomu srbský panovník od habsburské monarchie oĉekával důraznou pomoc v úsilí o co nejbliţší připoutání Starého Srbska ke království. Ani jedna strana však nechtěla jít tak daleko, jak od sebe navzájem oĉekávaly. Rakousko-Uhersko rozhodně odmítalo narušení statu quo v Osmanské říši. O další pokus narovnat vztahy se svým mocným sousedem připravilo Alexandra ĉervnové spiknutí.186 Ani situace na jiţních hranicích Srbska Alexandrovým záměrům nepřála. Evropské Turecko procházelo koncem 90. let permanentní krizí, která nabádala okolní státy ke zvýšené aktivitě. Pro Srbsko se řešení Makedonské otázky a otázky Starého Srbska stalo klíĉovou záleţitostí, a proto bylo nejvíce pozornosti věnováno vztahům s Tureckem. Velké naděje byly vkládány do osoby ministerského předsedy Vladana ĐorĊeviće, bývalého dlouholetého velvyslance v Cařihradu. Bělehrad zvolil vstřícnou cestu a sultánovi nabídnul dohodu o vojenském spojenectví. Sliboval si za to pro Srbsko prospěch v jeho zájmových sférách.187 Kromě pokroku v budování nových škol však jednání vyzněla zcela naprázdno. Naopak brzy byly předány „beráty“188 hned třem bulharským metropolitům, coţ byl tvrdý úder pro proklamované spojenectví Srbska a Bulharska.189 Do srbsko-tureckého poměru vstoupil na samém závěru 19. století nový problém, a sice tzv. „arnautská otázka“,190 která měla za následek váţné zhoršení situace srbské populace v evropském Turecku. Oţivena byla návratem albánských dobrovolníků z řecko-turecké války 1897 do svých domovů. U velké ĉásti muţů totiţ neopadla bojovná nálada, coţ se odrazilo v terorizování a ĉetných vraţdách 184

Kromě Héderváryho pár v Zemunu přivítal ještě generál Klobus. Za připomínku stojí, ţe návštěva Krušedolu byla královským manţelům dovolena na pouhý jeden den. 185 RAJIĆ, S.: c. d., s. 384. 186 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića III, s. 320. 187 ĐorĊević předloţil Cařihradu seznam šesti poţadavků: 1. Firmilian bude jmenován řádným metropolitou; 2. do srbské správy se vrátí kumanovská farnost; 3. otevření srbských škol ve Velešském kraji; 4. na místo náměstka kosovského válijetu bude jmenován Srb Petr Kostić; 5. vybudování ţelezniĉního spojení Ferizović – Prizren a dále k moři, které bude napojeno na srbské tratě; 6. jmenování nových bulharských metropolitů bude odloţeno na neurĉito (viz JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s. 365). 188 Jmenovací listiny. 189 Patrně šlo o odpověď Ruska na návrat krále Milana do Bělehradu. Velký vliv na cara měl v tomto ohledu předseda Synodu Ruské pravoslavné církve Konstantin Pobedonoscev, který pokládal Makedonii výhradně za sféru bulharskou, srbská zóna se nalézala pouze ve Starém Srbsku (viz RAJIĆ, S.: c. d., s. 368). 190 Arnauaté je starší turecké etnonymum oznaĉující albánské obyvatelstvo.

52

nealbánského obyvatelstva. Arnautská otázka silně rezonovala v srbské veřejnosti, protoţe na území Srbska zaĉali proudit uteĉenci z řad etnických Srbů. K tomu se přidával rostoucí poĉet přímých ataků srbských hranic albánskými bojůvkami. Pokusy Srbska s Tureckem dojednat klid nevedly k úspěchu. Návrhy ĉi poţadavky, které byly Cařihradu tlumoĉeny, zůstaly bez odezvy. Porta nejen, ţe nechtěla vyvíjet aktivitu, ale bylo jiţ více neţ patrné, ţe ztratila kontrolu nad některými svými drţavami na Balkáně. Rovněţ postoje velmocí byly laxní. I nadále nechtěly riskovat otevření východní otázky. Alexandr se dokonce pokusil prosadit problém na odzbrojovací konferenci v Haagu, ovšem Rusko bylo proti tomuto záměru. Moţnosti srbského ozbrojeného zákroku na jiţní hranici byly stále velmi omezené pro nedostateĉnou připravenost armády. Arnautskou, resp. Makedonskou otázku se Alexandrovi nepodařilo odblokovat ani přes obnovená jednání se zainteresovanými balkánskými státy. Srbský panovník trval na dělení sfér vlivu, kteréţto řešení povaţoval za jediné perspektivní.191 Více neţ zajištění dodávek zbraní obráncům a vznik pohraniĉní stráţe, která měla zabránit albánským průnikům na srbské území, prozatím v silách království nebylo. Frustrujícím dojmem působily i neúspěšné snahy alespoň omezit operace bulharských ĉet na Makedonském území, jeţ neustále přibývaly. Přelom století přinesl více oĉekávání neţ viditelných výsledků. Nové kolo jednání s Bulhary, Ĉernohorci i Řeky o spoleĉné strategii vůĉi Turecku v průběhu prvních let 20. století bylo, stejně jako předchozí, bezúspěšné. Pravděpodobně se na tom podepsalo i Rusko, protoţe nechtělo pustit otěţe balkánské politiky ve prospěch svazu oněch států.192 Poĉátkem roku 1902 byli nejvyšší srbští představitelé informováni o chystaném povstání v Makedonii. Boris Sarafov, známá postava Makedonského ústředního revoluĉního výboru193, ţádal o moţnost organizaĉního zázemí na půdě Srbského království. Ani král ani vláda však tento záměr neposvětili, neboť stále věřili v moţnou dohodu s Tureckem. Zprávy o chystaném povstání stejně jako kaţdodenní zvěsti o stále horší situaci srbské populace v Kosovu a Novopazarském sandţaku a stejně tak bezvýsledné kroky srbských politiků ve spoleĉnosti velmi silně rezonovaly v negativním slova smyslu. To si Alexandr velmi dobře uvědomoval. Snaţil se proto 191

RAJIĆ, S.: c. d., s. 273. VOJVODIĆ, M.: Srbija u meĎunarodnim odnosila krajem XIX i početkom XX veka. Belograd 1988, s. 341. 193 Makedonski centralen revoluconeren komitet zaloţený 1893, byl přímý předchůdce Vnitřní makedonské revoluĉní organizace (VMRO), ustavené roku 1905. 192

53

koneĉně přimět tureckou stranu k Firmilianovu vysvěcení. Uţití diplomatických kanálů v této věci ovšem vyluĉovalo vojenskou intervenci v případě vypuknutí nepokojů v Makedonii. I proto Alexandr spoleĉně s vládou dlouho váhali, zda umoţní působení srbských ĉet za jiţními hranicemi. Ĉety totiţ hrály nezastupitelnou roli v národní agitaci na makedonském území a jejich role by byla nesporná, zvláště kdyţ neustále sílila aktivita skupin vyslaných Bulhary nebo Řeky. V tomto období v Makedonii působila pouze menší ĉetnická uskupení, operující patrně bez vědomí oficiálních orgánů.194 Neĉinnost Porty ve svém evropském panství nutila Bělehrad k neustálým prosbám o podporu Ruska. Velmoci nejevily příliš velký zájem o řešení problémů srbského obyvatelstva v Turecku. Ani pokusy přimět Rusko k diplomatické intervenci v Bulharsku, kterou by se zastavilo jeho široké působení v Makedonii, nepadaly na úrodnou půdu.195 Petrohrad přesto uĉinil drobný ústupek, kdyţ v Mitrovici otevřel konzulát. Tato ruská aktivita ve Starém Srbsku měla v srbské veřejnosti velký ohlas a vyvolala další oĉekávání.196 V polovině roku 1902 se ruskému ministru zahraniĉí Lamsdorfovi podařilo získat souhlas Bulharů s vysvěcením Firmiliana na metropolitu. Petrohrad tím hodlal alespoň ĉásteĉně otupit srbskou nevraţivost vůĉi Bulharsku. Úspěšná ruská podpora zvedla sebevědomí srbského krále i vlády. Na vlně euforie vznesla srbská strana vůĉi Cařihradu sérii poţadavků na reformní ĉinnost v Makedonii a Starém Srbsku, které se svým charakterem blíţily ultimátu.197 Srbským velvyslanectvím a konzulátům bylo nařízeno informovat zahraniĉní vlády ale i veřejnost o hrozícím vyhlazení srbského ţivlu v Osmanské říši.198 V druhé polovině roku 1902 se Alexandrova pozice, resp. pozice dynastie Obrenovićů, jevila jako dosti nestabilní. Opětovné oddálení cesty královského páru do Ruska bylo opozicí interpretováno jako ztráta důvěry cara v Srbsko, coţ ubliţovalo nacionálnímu programu Srbů. V Bělehradě propukly demonstrace namířené proti Portě, ovšem i srbským vládnoucím kruhům, které byly viněny z nedostateĉného hájení srbských národních zájmů. K tomu se přidala rozhořĉenost nad mobilizací bulharské 194

RAJIĆ, S.: c. d., s. 364. V ĉervnu 1902 Rusko s Bulharskem uzavřelo tajnou smlouvu o územní integritě balkánského státu a vojenskou konvenci. 196 Srbské úřední listy dokonce psaly, ţe Srbsko sice není schopno zajistit podporu svého národa v Turecku, ale ţe je to Rusko, které ho můţe zaštítit a dokázat, ţe samo Rakousko-Uhersko nemůţe rozhodovat o budoucnosti nešťastného obyvatelstva v Turecku (viz RAJIĆ, S.: c. d., s. 366). 197 Poţadovalo se odzbrojení Albánců, uvěznění zbojníků. Turecko mělo oblast obsadit jednotkami ze vzdálenějších koutů říše a ty měly nekompromisně zasáhnout proti rebelům. Dále mělo dojít k administrativní, justiĉní a agrární reformě. Na lokální úrovni všech institucí měl být posílen křesťanský ţivel (viz JOVANOVIĆ, Jovan M.: Borba za narodno ujedinjenje 1903–1908. Beograd 1937, s. 10). 198 RAJIĆ, S.: c. d., s. 368. 195

54

armády. Rozjitřené vášně v Bělehradě měla uklidnit Lamsdorfova návštěva. Přítomnost ruského ministra zahraniĉí, jako náhrada za neuskuteĉněnou audienci u Mikuláše II., měla srbské veřejnosti dokázat, ţe Petrohrad stále chová nezměněnou přízeň královské rodině.199 Lamsdorf přislíbil vyvinout iniciativu v otázce reforem v Osmanské říši a v následné cestě do Bulharska přiměl Sofii k zastavení ĉinnosti Makedonských výborů, které nastalo v únoru následujícího roku. Chtěl tím zjemnit třecí plochy mezi oběma balkánskými sousedy. Alexandr a Lamsdorf si během návštěvy a následných rozhovorů objasnili obrysy svých představ o budoucím postupu v otázce reforem. Aktivnější balkánská politika tentokrát zaujala i další velmoci, které nyní nalézaly vlastní postoj k reformní ĉinnosti v Turecku. V zásadě se srbský pohled shodoval s představami prakticky všech mocností, jeţ si nepřály explozi tohoto pověstného „sudu s prachem“. Výjimkou bylo Rakousko-Uhersko, které si tajně přálo udrţet v oblasti anarchii, aby zde v budoucnu mohlo sehrát podobnou úlohu jako po roce 1878 v Novopazarském sandţaku.200 K dvacátému pátému výroĉí osvobození Niše Alexandr pronesl velmi silný projev, v němţ se přihlásil k odkazu vůdce druhého srbského povstání Miloše Obrenoviće. Dědictví svého nejvýznamnějšího předka chtěl převést do srbské soudobé zahraniĉní politiky. Jeho řeĉ byla laděna v neobyĉejně silném nacionálním duchu. Patrně tak měla zakrýt váznoucí jednání o reformách v Turecku, vnitropolitické těţkosti ĉi nejistou budoucnost vlastní dynastické linie. Alexandr chápal mírovou smlouvu z roku 1885 jako východisko pro rovnováhu sil mezi balkánskými státy a bulharská intervence v Makedonii představovala její narušení. Nyní byl ochoten ji bránit i za cenu ozbrojeného střetu.201 Alexandr zaĉal naplňovat nově vytýĉený směr. V první řadě šlo o dovyzbrojení a dílĉí reorganizaci armády. To potvrzovalo domněnky, ţe Alexandr jiţ poĉítá s váleĉným konfliktem. Rusko zaštítilo finanĉní půjĉku ve Francii zamýšlenou pro nákup munice. Dílem dodala náboje i ruská strana, pro případ střetu Srbska s habsburskou monarchií. Ve skuteĉnosti šlo spíše jen o „přátelské gesto“, neboť ruským zájmem bylo naplnění reformního programu, nikoliv destabilizace statu quo na Balkánském poloostrově. Aĉkoliv Rusko mělo na Balkáně strategického partnera v podobě Bulharska, pro případ 199

RAJIĆ, S.: c. d., s. 368. JOVANOVIĆ, J. M.: c. d., s. 18, 21. 201 RAJIĆ, S.: c. d., s. 382. 200

55

konfliktu s Rakousko-Uherskem usilovalo o zajištění náklonnosti Bělehradu. V březnu 1903 zasadili albánští ozbrojenci velkou ránu reformnímu úsilí Petrohradu, kdyţ smrtelně zranili ruského konzula v Mitrovici Grigorije Šĉerbina. Zároveň v Bulharsku došlo k vládní krizi a jednání o novém kabinetu vzbudilo nejistotu srbských nejvyšších kruhů z dalšího poĉínání Sofie v období, kdy se kaţdým okamţikem oĉekávalo vypuknutí makedonského povstání. Bělehrad na situaci reagoval organizováním ĉet, ale i mnohem váţnějším přesunem tří praporů pravidelné armády na srbsko-tureckou hranici, kde ovšem jiţ byly dislokovány také turecké jednotky. Z Makedonie přicházely zprávy o blízkém vypuknutí rozsáhlého povstání v polovině roku. Nicméně další Alexandrovy přípravy na vojenskou intervenci přerušilo ĉervnové spiknutí. Pro úplnost dodejme, ţe nová bulharská vláda byla méně militantně laděná neţ předchozí Danevův kabinet. To se kladně podepsalo na vztazích s Bělehradem. V první polovině roku 1903 byla dokonce podepsána důleţitá obchodní smlouva, která vytvářela jednotný komunikaĉní prostor. *** Události v Makedonii a Starém Srbsku i aktivita vlády, resp. Alexandra Obrenoviće v této oblasti silně ovlivňovaly stav srbské spoleĉnosti. Frustrace z neuspokojivého naplňování nacionálního programu a pocit zodpovědnosti za strádání tureckých Srbů vytvářely komplikovaný vztah veřejnosti ke svému panovníkovi. V jejích oĉích Alexandr nedokázal navázat na odkaz srbských povstání z poĉátku 19. století a vrátit Srbsku pověst „slovanského Piemontu“. Jeho přihlášení se k odkazu Miloše Obrenoviće přišlo příliš pozdě, aby zvrátilo špatnou náladu spoleĉnosti a útoky opozice. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, ţe Alexandr převzal zemi oslabenou a zemi, která se vojensky nedokázala vyrovnat konkurenĉnímu Bulharsku. Od roku 1897 uvolňoval znaĉné finanĉní prostředky, aby se s tímto nedostatkem vypořádal. Rovněţ zázemí srbské agitace ĉi církevní samosprávy v Osmanské říši nebylo nijak zvlášť rozvinuto, a bylo proto těţké vyrovnat se v tomto ohledu velmi pokroĉilému Bulharsku a Řecku. Situace na Balkánském poloostrově koncem 19. století byla sloţitá. Skomírající osmanské panství bylo při ţivotě uměle udrţováno dohodami velmocí, které se neodváţily přikroĉit k radikálnímu řešení. Nejviditelnějším důkazem toho byla bilaterální dohoda Ruska s Rakousko-Uherskem z roku 1897, ale i pozdější shoda

56

v Mürzstegu.202 To prakticky blokovalo moţnosti vojenského řešení. Na přelomu století přimknul srbský král k Rusku, které od jeho svatby mělo v Bělehradě výsostné postavení. Smrt jeho otce pak odbourala zásadní bariéru tohoto vztahu. Do velké míry se tak ale Srbsko stalo závislé na ruské vůli. Zde vyvstal asi největší problém Alexandrovy zahraniĉní politiky v závěru jeho vlády. Rusko totiţ nechtělo příliš okatou přízní k Srbskému království riskovat rovnováhu s habsburskou monarchií. Jeho vztah k Srbsku byl proto velmi nejasný. Na jedné straně usilovalo o udrţení Bělehradu ve své sféře vlivu. Neuskuteĉněná cesta královského páru do Ruska však potvrzuje carovu nechuť provokativně demonstrovat náklonnost Srbsku. To mělo fatální následky na schopnost Alexandrova rozhodování, zároveň byl do velké míry ovladatelný, coţ se samozřejmě projektovalo i do tolik citlivého tématu, jakým byla v srbské veřejnosti otázka tureckých Srbů.

202

Dohoda uzavřená mezi 30. zářím a 3. říjnem 1903 v podstatě jen potvrdila dosavadní status quo v evropském Turecku.

57

3. Hospodářská politika 3.1 Charakteristika srbského hospodářství Období vlády Alexandra Obrenoviće bylo mimořádně komplikované především po stránce ekonomické. Srbsko 19. století bylo takřka beze zbytku agrárním státem, jehoţ hospodářský rozvoj brzdily tři faktory. V první řadě to byl zakonzervovaný model srbské spoleĉnosti, do které, sice intenzívně, ale jen velmi těţko pronikaly nové politické a hospodářské trendy z rozvinuté Evropy203 a které jen pozvolna narušovaly tradiĉní koncept patriarchální rodinné zádruhy.204 Zastaralé cechovní uspořádání a slabá řemeslná erudice přispívala k prohlubující se zaostalosti země.205 Druhým faktorem byla jednostranná ekonomická závislost na mocném severním sousedovi – Rakousku-Uhersku. Habsburská monarchie sehrála na Balkáně druhé poloviny 19. století zásadní roli jakoţto trţní a industriální centrum, které přirozeně velmi silně působilo na tradiĉně zemědělské země.206 Vzhledem k povaze srbské zemědělské produkce, které jasně vévodila ţivoĉišná produkce, byl ekonomický poměr Srbska a podunajské monarchie umocněn tím, ţe kromě svého mocnějšího souseda postrádala alternativní spojení s trhy dalších evropských zemí.207 Z následující tabulky je patrné, do jaké míry bylo srbské hospodářství napojené na rakousko-uherskou monarchii v letech 1879 aţ 1905:208 Vývoz: Období 1879–1883 1884–1888 1889–1893 1894–1898 1900–1903 1904 1905

Celkem v mil. din. 38,9 38,7 46,5 51,1 66,0 62,2 72,0

203

Podíl R.-U. v mil. din. 30,5 35,4 40,7 45,4 55,2 55,4 64,7

DANEŠ, Jiří Viktor, Úvod do hospodářských poměrů Balkánského poloostrova. Obzor národohospodářsk , 14, 1909, s. 68. 204 Zádruha (zadruga) byla forma autarkního hospodářského systému, zaloţená na spoleĉném vlastnictví půdy vícegeneraĉní velkorodinou. V jejím ĉele stál stařešina. Proces rozvolňování této koncepce hospodaření byl v některých, zvláště odříznutých ĉástech země, velmi zdlouhavý, neboť vzhledem k slabé úrovni dopravní a informaĉní infrastruktury ĉasto poskytovala osvědĉenou jistotu. Pro úplnou představu dodejme, ţe tradice zádruh se později pokusil vyuţít komunistický reţim v Jugoslávii k prosazení kolektivizace. 205 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića I, s. 70–71. 206 ĐORĐEVIĆ, Dimitrije: Carinski rat Austro-Ugarske i Srbije 1906–1911, Bělehrad 1962. s. 9. 207 SLEPÁNEK, Ĉeněk: Hospodářská vývoj Srbska. Obzor národohospodářský, 15, 1910, s. 140. 208 Tamtéţ, 179. „Statistika spoljašne trgovine za god 1907“.

58

Dovoz: Období 1879–1883 1884–1888 1889–1893 1894–1898 1900–1903 1904 1905

Celkem v mil. din. 45,8 44,5 38,7 36,6 49,7 60,9 55,6

Podíl R.-U. v mil. din. 41,3 32,0 23,5 21.0 27,3 36,6 33,4

Z politického hlediska nese hlavní podíl na připoutání Srbska k RakouskoUhersku Milan Obrenović, který se vţdy otevřeně hlásil k austrofilské orientaci. Krátce po berlínském kongresu uzavřel s habsburskou monarchií hned několik smluv zásadního politického a ekonomického významu, ţelezniĉní konvenci, tajnou vojenskopolitickou konvenci a sérii obchodních smluv.209 Mezi srbskými národohospodářskými teoretiky se hovořilo o receptech, jak zemi vést od extenzivního způsobu hospodaření k intenzivnímu a dovést ji na cestu industrializace s cílem vytvořit domácí průmysl a místo surovin tak vyváţet jiţ hotové výrobky. Domácí kapitál byl příliš slabý na to, aby dokázal nastartovat hospodářský rozvoj. Jako moţné řešení se tedy jevil vstup zahraniĉního kapitálu. Problém této koncepce spoĉíval na velmi málo rozvinuté infrastruktuře, coţ mohlo jen těţko vzbudit zájem zahraniĉních investorů.210 Jistý stimul poskytla ţeleznice Bělehrad-Niš, která umoţňovala alespoň ĉásteĉně rozšířit dopravní vazby s některými státy jako Turecko, Německo ale i s Velkou Británií.211 Na přelomu 80. a 90. let přišly radikální vlády s originálním řešením, jak zahraniĉní kapitál nalákat, a sice ve větší míře udělovat firmám koncese a poskytovat nejrůznější formy výhod, nejĉastěji v podobě daňových a celních úlev. Za hlavní příĉinu mizivého stupně průmyslového rozvoje země povaţovala 209

V roce 1880 Srbsko s Rakousko-Uherskem uzavřelo ţelezniĉní konvenci, v níţ se v souladu s ĉl. 38 berlínské smlouvy do ĉervna 1883 postaví trať z Bělehradu do Niše. Roku 1881 byla uzavřena tajná vojensko-politická konvence, která Srbsko stavěla pod vliv rakousko-uherské zahraniĉní politiky. Srbsko se zavázalo konzultovat veškeré své zahraniĉně-politické kroky s Vídní. Obsahovala i ustanovení o vojenské konvenci. Ve stejném roce byla uzavřena i obchodní smlouva, jeţ svou formou měla blízko k celní unii. Srbsko poskytlo rakousko-uherskému průmyslu mimořádné koncese ve formě poloviĉního cla. Smlouva byla prodlouţena v roce 1892 a Srbské království se v ní zavázalo neposkytovat vlastnímu průmyslu zvláštní ochranu před importem z habsburské monarchie. Takto platila do března roku 1906 (viz NAVRÁTIL, Jan: Srbsko a rozpory mezi německým a rakousko-uherským imperialismem. In: Acta Palackianae Olomocensis Facultas Philosophica, 32, Historica III. Praha 1962, s. 233. Dále jen Navrátil, J.: Srbsko... ). 210 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića I, s. 87. 211 ĐORĐEVIĆ, D.: c. d., s. 21.

59

většina srbské inteligence, a to napříĉ politickým spektrem, Rakousko-Uhersko. Obchodní smlouva s monarchií z roku 1881, která byla v roce 1892 prodlouţena na celých jedenáct let, ve svém důsledku totiţ Vídni umoţňovala bránit rozvoji srbského hospodářství.212 A na tom mělo Rakousko-Uhersko zvláštní zájem. Průmyslově překotně se rozvíjející habsburská monarchie od poloviny 70. let přecházela v ochranářskou obchodní politiku.213 Rakousko-Uhersko, jemuţ se nedostávalo dostateĉného mnoţství odbytišť, proto nemělo zvláštní zájem na industrializaci svého ekonomického vazala.214 Obchodní smlouva z roku 1892 měla ještě jeden dosti závaţný aspekt. Obsahovala totiţ veterinární konvenci, umoţňující habsburské monarchii bez udání důvodu uzavřít hranice srbskému masnému exportu. Rakousko-Uhersko tak mohlo Srbsko kdykoliv zasáhnout na nejcitlivějším místě.215 Zpravidla se tímto způsobem Vídeň pokoušela pacifikovat více ĉi méně samostatné projevy hospodářské a především zahraniĉní politiky země.216 Tuto taktiku nejznáměji dokumentuje celní spor z let 1906-1911, známý téţ jako „praseĉí válka“.217 Většina srbských odborníků proto jiţ v 80. letech vyvíjela koncepci ekonomického nacionalismu, který pak kladl emancipaci srbského hospodářství jako podmínku nezávislosti národní. Sílily snahy najít nové trasy a perspektivní odbytiště. Pokus Nikoly Pašiće z poĉátku roku 1890 navázat velkou ĉást hospodářské politiky na Rusko se nesetkal s úspěchem, neboť obě země měly prakticky totoţný hospodářský charakter.218 3.2 Ekonomický vývoj Alexandrova Srbska Zvláště tíţivým aspektem rozvoje srbského státu za Alexandrova panování byl velmi špatný stav státní pokladny. Prakticky ţádné vládě se nepodařilo finance efektivně stabilizovat. Do finanĉních problémů se Srbsko dostalo jiţ v roce 1882 ve 212

ĐORĐEVIĆ, D.: c. d., s. 16. JAKUBEC, Ivan-JINDRA, Zdeněk, Dějiny hospodářství českých zemí od počátku industrializace do konce habsburské monarchie, Praha 2006. s. 296. 214 SLEPÁNEK, Ĉeněk: SLEPÁNEK, Ĉ., c. d., s. 165. 215 Navrátil, J.: Srbsko..., s. 233. 216 V roce 1895 tak byla pro diplomatickou roztrţku uzavřena hranice srbskému exportu hned natřikrát. Ekonomický efekt takového opatření byl pro Srbsko obrovský. Pro ilustraci uveďme, ţe v létě toho roku bylo na hranici připraveno 120 000 kusů prasat k vývozu do Rakousko-Uherska. 217 Ekonomickými dopady „praseĉí války“ se zevrubně zabývá ĐORĐEVIĆ, D.: c. d.. V ĉeském prostředí se problematikou zabývá práce: NAVRÁTIL, Jan: Úloha obchodních vztahů mezi Rakousko-Uherským imperialismem a Srbskem v letech 1901–1914. In: Acta Palackianae Olomocensis Facultas Philosophica, 32, Historica VIII. Praha 1965. 218 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića I, s. 139. 213

60

spojitosti s výše zmíněnou výstavbou ţelezniĉní tratě Bělehrad-Niš. Francouzská spoleĉnost Union générale, která na stavbu dostala koncesi, totiţ zkrachovala a její dluh přešel na srbský stát. Od té doby se finanĉní situace země soustavně zhoršovala. Permanentní vládní krize v době Alexandrova vladaření znemoţnila nalézt úĉinné řešení problému. Zadání všem Alexandrem jmenovaným vládám znělo jasně – vyrovnat veřejné finance, zastavit prohlubující se deficit a stále rostoucí zadluţení u zahraniĉních bank. Navzdory mnohým pokusům se vládám v 90. letech nepodařilo finanĉní stav země uspořádat. Na řešení této otázky si například vylámala zuby vláda Nikoly Hristiće, které se nepodařilo prosadit novou půjĉku potřebnou ke konverzi dluhu. Kabinet Stojana Novakoviće jiţ doslova odvracel hrozbu bankrotu. Ve skupštině obhájil tzv. „karlovarské aranţmá“. V podstatě šlo o konverzi dluhu, která by Srbsku opět umoţnila pravidelné splácení svých závazků.219 Přijetím karlovarské smlouvy byla vytvořena Samostatná monopolní správa (Samostalna Monopolna Uprava),220 které byla svěřena správa všech monopolů jakoţto zástava za půjĉku.221 Ĉeský národohospodář Ĉeněk Slepánek s odstupem osmnácti let hodnotil karlovarskou dohodu jako krok vpřed: „Vůči cizině dána tímto podnikem solidní záruka, zejména pro budoucnost, ... doma pak to byla zdravá základna pro kus soustavné národohospodářské práce“.222 Naproti tomu opoziĉní tisk se obával, ţe se tak vkládá osud srbských financí do rukou cizinců. Také říjnový program, kterým Alexandr odstartoval tři a půl roku trvající diktaturu, si kladl za cíl rozřešit finanĉní obtíţe. Nicméně ani ĐorĊevićova vláda nedokázala nastavit rovnováhu státního rozpoĉtu a balancovala na okraji bankrotu. Její poĉínání bylo navíc, oproti předchozím vládám, neúměrně zatíţeno výdaji na Milanovy 219

Zajímavé je, ţe Novakovićova vláda v podstatě jen realizovala plán vytvořený předchozím Hristićovým kabinetem, plán proti kterému Novaković ze zištných důvodů protestoval. Hristić totiţ otázku konverze dluhu spojil s existencí své vlády. (viz. RAJIĆ, S.: c. d., s. 145.; JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II. s. 85–89, 101–105.) 220 Instituce má 6 ĉlenů, které jmenuje král na návrh min. financí, přiĉemţ 4 jsou Srbové a 2 jsou zástupci věřitelů. 221 Roku 1895 byli okruţní nótou obesláni diplomaté Německa, Rakousko-Uherska a Francie, v níţ jim bylo sděleno, ţe je Srbsko přinuceno konvertovat své dluhy. Uvaţovalo se o vytvoření autonomního úřadu, který by nezávisle na státní správě obhospodařoval důchody jemu svěřené. V této instituci (Samostatná monopolní správa) by byli věřitelé dostateĉně zastoupeni. Z tohoto podnětu se uskuteĉnila konference v Karlových Varech, kde byly z řad věřitelů zastoupeny Otomanská banka, Länderbank a Berliner Handelsgesellschaft. Dohoda, ve skupštině přijatá jako zákon o konverzi státního dluhu, zajistila půjĉku v nominální hodnotě 70 460 000 din. na zmírnění prozatímních dluhů a zvětšení státní hotovosti. „Karlovarským aranţmá“ byl zahraniĉní dluh Srbska prohlouben z 370 mil. na 414 mil. din. (viz: SLEPÁNEK, Ĉ.: c. d., s. 165.; RAJIĆ, S.: c. d., s. 145–146.) 222 SLEPÁNEK, Ĉ.: c. d., s. 227.

61

vojenské reformy. Situace byla o to váţnější, ţe se citelně dotýkala i veřejnosti, která neskrývala nespokojenost. Ve státní kase chyběly peníze na výplaty, které byly vypláceny s dvou – tří měsíĉním zpoţděním.223 Přibyly i těţkosti nadnárodního charakteru. S návratem Alexandrova otce do Srbska v roce 1897 se nespokojené Rusko zaĉalo domáhat splácení pohledávek, které ĉinily asi pět milionů dinárů. Také při jednání o půjĉce ve Francii Rusko úspěšně působilo na svého tehdejšího spojence v neprospěch Srbska. Nejhorší moţný scénář pro Srbsko odvrátilo Rakousko-Uhersko poskytnutím pomoci deseti milionů franků.224 To vše se dělo navzdory mohutnému zákonodárství v oblasti ekonomiky, které vyvíjely prakticky všechny vlády. Koncem 90. let to byly především zákony zvyšující garance zahraniĉních vkladů. Podstatné byly rovněţ vládní pobídky směřující k akumulaci kapitálu z vlastních zdrojů. V důsledku to znamenalo váţný impuls k rozvoji industrializace Srbska.225 Poĉátkem 20. století se vlády vydaly cestou daňových změn, zejména sniţování přímé daně, ĉímţ si chtěly zajistit její pravidelné odvádění. Bylo ironií osudu, ţe aţ v závěru Alexandrova ţivota se zaĉaly projevovat náznaky zlepšení finanĉní situace a hospodářské emancipace. Zpráva z roku 1902 ukázala, ţe vývoz vzrostl na 72,1 mil. franků, coţ bylo oproti předchozímu roku o 6 milionů více a oproti roku 1893 dokonce o 20 milionů. V tomto ohledu se projevila vzkvétající výměna s novými odbytišti, jako byla Belgie ĉi Anglie.226 Srbsko si postupně otevíralo cestu k moři. Dohodou s Ruskou paroplavební spoleĉností si zajistilo volný průjezd po Dunaji k mořským přístavům Galaţi a Braila. V zimě, kdy byl Dunaj zamrzlý, bylo třeba zajistit trasu na přístavy Varnu a Burgas. Alexandr proto usiloval o obchodní smlouvu s Bulharskem. Došlo k podepsání konvence, kdy teritoria obou zemí vytvořila spoleĉný poštovní a telegrafický prostor. Výsledkem byl také razantní nárůst obchodu, kdyţ se vývoz zvýšil ze 3–4 mil. din. na konci 19. století na 12 mil. din. v roce 1902. Toto jasně dokazuje tendenci odklonit se od jednostranné závislosti na Rakousko-Uhersku.227 Výrazným krokem vpřed v mezinárodním obchodě i kumulaci domácího kapitálu bylo bezesporu zaloţení Vývozní banky (Izvozna banka) v roce 1901 s cílem 223

JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s. 319–320. RAJIĆ, S.: c. d., s. 257–262. 225 RAJIĆ, S.: c. d., s. 250. 226 Vývoz do Velké Británie se zvýšil z 0 na více jak 1 mil. din., do Belgie 300 000 na 2,7 mil. din. (viz. RAJIĆ, S., c. d., s. 395, RAJIĆ, S., c. d., s. 145.) 227 RAJIĆ, S.: c. d., s. 396. 224

62

zlepšit organizaci exportu a poskytovat úvěry na jeho podporu. Ještě téhoţ roku poskytla úvěry v hodnotě 5,3 mil. din. Nezanedbatelným přínosem banky bylo téţ zřizování obchodních agentur v zahraniĉí.228 Po roce 1900 se kondice srbských veřejných financí zaĉala pomalu zlepšovat. Významně tomu přispělo ukonĉení krize vzájemných vztahů Srbska a Ruska spojené s osobou exkrále Milana. Toho se Alexandr pokusil vyuţít při ţádosti o pomoc ve vyjednávání nové půjĉky ve Francii. Proměna zahraniĉněpolitického kurzu se pozitivně promítla v nárůstu hodnoty srbských cenných papírů a nabídla vhodnou příleţitost na zpeněţení půjĉky vzešlé z „karlovarského aranţmá“. Koncem roku 1902 byla v Paříţi rovněţ vyjednána půjĉka 60 mil. din., která odklonila akutní potíţe. Aĉkoliv nebyla s to zcela vyléĉit srbské finance, uĉinila definitivní teĉku za prozatímními dluhy.229 Ironií osudu bylo, ţe rok 1903 byl od doby východní krize 1876–1878 posledním rokem s deficitem státního rozpoĉtu. Zároveň byl i posledním rokem vlády krále Alexandra Obrenoviće.

228 229

ĐORĐEVIĆ, D.: c. d., s. 29–30. RAJIĆ, S.: c. d., s. 396. ĐORĐEVIĆ, D.: c. d., s. 101–102. SLEPÁNEK, Ĉ.: c. d., s. 229.

63

4. Konec dynastie Obrenovićů 4.1 Zrod a vývoj spiknutí Popularita dynastie Obrenovićů v široké veřejnosti klesala delší dobu, ovšem největší políĉek jí zasadil úmysl krále Alexandra oţenit se s Dragou Mašínovou. Nemálo významných osobností srbského politického ţivota jej oznaĉilo za tragický okamţik nejen pro Obrenoviće, ale i pro celé Srbsko. Mezi nimi zaujal první místo Alexandrův otec Milan, který měl, jakoţto výrazná postava nejkontroverznějšího období synovy vlády, velký vliv na ĉást politiků a především širokou skupinu důstojnického kádru. Nekompromisní odmítnutí „dragadiády“ vrchním velitelem a jeho volba zůstat v emigraci se v armádě nutně negativně odrazily. Na tomto místě je nutné připomenout, ţe Milanovo působení v roli vrchního velitele aktivního vojska přispělo k zlepšení stavu celého resortu. Relativně těţké podmínky, se kterými se vojáci museli smiřovat od poĉátku 90. let, mají vinu na pronikání agitace radikální politiky namířené proti panovníkovi. Paradoxně to byly radikální vlády, které stály za zkracováním finanĉních výdajů pro vojsko. Ĉinnost radikálních agitátorů pak armádu jako celek zbavovala disciplíny. Nestabilní byl v tomto směru především „důstojnický dorost“, který snadno podléhal různým druhům agitace. Milan dokázal zjednat nápravu v oblasti kázně a pro mladší důstojníky se se svými myšlenkami stal do velké míry vzorem.230 Na druhé straně, podstatou fungování srbské armády byl patriarchální řád, tedy podřízení mladých důstojníků starším. S tím souvisí i snaha o dosaţení bezmezné věrnosti královskému majestátu, kterou se Milan a po něm i sám Alexandr pokoušeli naplnit. Svatba Alexandra s o deset let starší Dragou se v tomto smyslu mohla pro řadu důstojníků jevit jako narušení řádu. Ať jiţ v kontextu problematické budoucnosti dynastie nebo v tom, ţe „nedůstojnost“ sňatku přímou úměrou sniţovala důstojnost srbské královské koruny.231 Velkou naději vkládali mladší důstojníci do Milanova návratu a věřili, ţe dokáţe synův úmysl zpříĉit, třeba za cenu násilného zmocnění se trůnu.232 Obavy o osud dynastie a nelichotivý obraz Dragy pochopitelně umocnilo její skandální těhotenství, které ostatně v celé srbské spoleĉnosti působilo jako bomba. Brzy po zveřejnění skuteĉného stavu věcí pronikla na veřejnost prvá poplašná tvrzení o 230

RAJIĆ, S.: c. d., s. 430. AVAKUMOVIĆ, J.: c. d., s. 499. 232 AVAKUMOVIĆ, J.: c. d., s. 427; téţ ANTIĆ, A..: c. d., s. 40. Oba autoři se shodují, ţe mladší ĉást důstojnického sboru by se postavila za Milana. 231

64

moţném následnictví Nikodije Lunjevici, královnina bratra a důstojníka srbské armády se špatnou pověstí. Sourozenci Nikodije a Nikola Lunjevicové platili v důstojnickém sboru za proteţované osoby. Má se za to, ţe tato informace měla na rozsah spiknutí znaĉný vliv.233 Nespokojenost se svatbou se pochopitelně přenesla na tu ĉást důstojníků a politiků, kteří ve spojitosti s Milanovou emigrací pozbyli svého postavení ve státě. To vytvářelo podhoubí pro vznik hnutí, jeţ mělo za cíl dynastickou změnu na srbském trůnu. Zrod důstojnického spiknutí spadá do období konce roku 1900 a poĉátku roku následujícího.234 Na veřejnosti se proslýchalo o organizování jakéhosi odporu proti panovníkovi. Nešlo však o ověřené informace a jen málokdo jim prozatím věnoval patřiĉnou pozornost.235 Mozkem připravovaného puĉe byli dva poruĉíci IV. jezdeckého pluku Dragutin Dimitrijević Apis236 a Antonie Antić. Kolem nich se utvořil úzký okruh kompliců, jednak z řad vojáků a pak také z představitelů studentské omladiny Velké školy, obchodníků a dělníků. To ukazuje, jak rozvětvená síť nespokojenců byla. Jisté také je, ţe nejdůleţitější postavou byl Apis, zejména pro své kontakty napříĉ celým spektrem spiklenců. Antić ve svých vzpomínkách přiznal, ţe pod tlakem poplašných zpráv o chystaném následnictví Nikodije Lunjevici, bylo v září roku 1901 rozhodnuto o nezbytnosti královský pár usmrtit. Úmysl atentát uskuteĉnit ještě téhoţ měsíce během oslav narozenin královny Dragy však nebyl zrealizován pro cestu manţelů po Srbsku.237 V následujících měsících se poĉet Alexandrových odpůrců dále zvyšoval z různých pohnutek. Alexandrovi se nedařilo armádu získat stejně jako jeho otci. Velká ĉást důstojníků trpěla frustrací z menšího zájmu panovníka o armádu, neţ jak tomu bylo 233

Alexandr Obrenović chvíli skuteĉně uvaţoval o této moţnosti, ovšem rychle ji opustil, kdyţ se přesvědĉil o Nikodijově nepopularitě a jakékoliv zprávy o jeho následnictví dementoval (viz RAJIĆ, S.: c. d., s. 436, 478). V dopise, který Alexandr poslal prostřednictvím Vukašina Petroviće rakouskouherskému velvyslanci v květnu 1902 zdůraznil, ţe zprávy o následnictví Lunjevice povaţuje za ĉirou fantazii (viz PETROVIĆ, V.: c. d., s. 66). 234 ANTIĆ, A.: c. d., s. 68–69. 235 AVAKUMOVIĆ, J., c. d., s. 500; Ĉedomil Mijatović napsal, ţe se o chystaném převratu na srbském trůně dozvěděl jiţ v létě roku 1901 v Londýně. MIJATOVICH, Chedomille: A Royal Tragedy. The Story of the Assassination of King Alexandr and Qeen Dragaof Serbia. New York 1907. s. 171-173. 236 Dragutin Dimitrijević Apis se po převratu v ĉervnu 1903, kdy byl sám těţce zraněn, stal profesionálním konspirátorem. Byl hlavní postavou organizace Sjednocení nebo smrt (Ujedinjenje ili smrt), téţ nazývaná Ĉerná ruka (Crna ruka), která se zformovala po anexi Bosny a Hercegoviny habsburskou monarchií v roce 1908. Tato teroristická organizace měla radikálně nacionalistický program. Nezpochybnitelný je podíl organizace na sarajevském atentátu v roce 1914. O Apisově podílu na něm nelze tvrdit nic urĉitého. Patrně o jeho přípravě věděl a spekuluje se o moţnosti, ţe se mu v poslední chvíli pokusil zabránit. Apis byl odsouzen k smrti po procesu v Soluni v ĉervnu 1917, ve kterém byl obţalován z údajné přípravy atentátu na srbského prince – regenta Alexandra KaraĊorĊeviće. 237 ANTIĆ, A.: c. d., s. 71–72.

65

v době Milanova vrchního velení. Naprostá většina důstojníků trpěla problémy s vyplácením apanáţí, na které ĉekali i několik měsíců. Rovněţ ve vzduchu visící nebezpeĉí války v evropském Turecku a při tom nedostateĉné vyzbrojení srbské armády působilo velmi nepříjemně na rozpoloţení vojáků.238 Nevoli budilo například i povyšování některých „spolehlivých“ důstojníků a naproti tomu přehlíţení sice zaslouţilých, zato méně pohodlných. Jistou slabinou spiknutí mohl být fakt, ţe se pro něj nepodařilo získat více důstojníků starší generace. Do konce roku 1902 to byli jen tři zástupci, Damjan Popović, Alexandr Mašín a Đoka Mihajlović. 239 Důleţitým aspektem bylo propojení důstojnického jádra spiknutí s politickou reprezentací. Těţiště politického křídla protidynastického hnutí tvořili představitelé Liberální strany. Důvodů pro to měli víc neţ dost. Krom nepochopení Alexandrovy nešťastné svatby ze strany předáků politických organizací, například Jovana Avakumoviće, Stojana Ribarace anebo ĐorĊe Genĉiće aj., šlo o trvalý distanc strany ve vládní politice.240 Nejagilnějším z politiků byl známý obrenovićovec ĐorĊe Genĉić, strýc Antonije Antiće. Jeho loajální postoj k dynastii proměnil teprve sňatek Alexandra a Dragy. Po oznámení zásnub dokonce tehdejší ministr policie Genĉić navrhoval pro královu nevěstu vyhnanství. Tento případ jen potvrzuje fakt, ţe do okruhu spiklenců patřily i osoby, které dříve platily za skalní oporu dynastie. Do spiknutí byla zasvěcena celá řada dalších politiků napříĉ stranickým spektrem, kteří se sice do věci nezapojili přímo, ale s oĉekáváním přihlíţeli z povzdálí. Vedle lídra liberálů Jovana Avakumoviće o záměru věděli i radikál Nikola Pašić ĉi vůdce samostatných radikálů Ljuba Ţivković. Spiknutí dokonce proniklo aţ do vlády samé. Role liberálního politika, ministra osvěty a církve v Cincarmarkovićově vládě a Apisova tchána Ţivana Ţivanoviće, sice není zcela jasná, v kaţdém případě i on byl o chystaném útoku na krále spraven a v jeho vile se konaly důleţité porady Alexandrových nepřátel.241 Koncem roku 1902 byla spiklenci podepsána přísaha, která zavazovala k vysvobození Srbska z propasti, do které jej král Alexandr uvrhl. Panovníkova vina měla být potrestána případně i smrtí. Na jeho místo měl být dosazen nejméně kontroverzní kandidát Petar KaraĊorĊević. Přísahu podepsalo pouze devět důstojníků. 238

ŢIVOJINOVIĆ, Dragoljub: Kralj Petar KaraĎorĎević I. U Izgnanstvu. Beograd 2003, s. 452. ANTIĆ, A.: c. d., s. 106–109. 240 RAJIĆ, S.: c. d., s. 438. 241 Tamtéţ, s. 443. 239

66

Ţádný z politiků svůj podpis nepřipojil, neboť to všichni shledali příliš riskantním.242 Rozhodnutí zvolit na srbský trůn Petara KaraĊorĊeviće bylo kompromisním řešením. Důstojníci, kterým chyběl detailní koncept budoucího vývoje země, sice původně neměli na mysli návrat KaraĊorĊevićů, přesto návrh Genĉiće a Acy Novakoviće přijali jakoţto nejschůdnější cestu. Silná podpora Petarovi měla být rovněţ bariérou proti republikanismu samostatných radikálů. Politici, vědomi si nepříliš velké popularity dynastie v srbské spoleĉnosti, snaţili se pro spiknutí získat co nejvíce těch důstojníků, kteří měli nějakou příbuzenskou vazbu k zamýšlenému panovnickému rodu.243 Srbský velkoobchodník Nikola Hadţi Toma byl pověřen úkolem obeznámit Petara, sídlícího dlouhodobě v Curychu, s připravovaným převratem a jeho nominací na místo vladaře. Ten podanou ruku přijal, ale trval na nastolení dynastie legální cestou, tzn. volbou.244 To svědĉí o Petarově nechuti zapojit se do spiknutí přímo. Petar KaraĊorĊević měl pro kandidaturu ještě jeden zásadní předpoklad. Jeho nominace nebyla na překáţku ţádné z velmocí. Genĉić v rozhovorech s rakouskouherským velvyslancem v Bělehradě Heidlerem i ruským velvyslancem Kapnistem opatrně „oťukával“ postoje velmocí a seznal, ţe by Petrohrad nepřipustil volbu kandidáta nějakého německého rodu, neboť by Srbsko po Řecku, Rumunsku a Bulharsku byla jiţ ĉtvrtá balkánská země s podobným obsazením. Na druhé straně Německo by neposvětilo výběr ruského prince a habsburská monarchie by se rozhodně postavila proti moţnému spojení Srbska a Ĉerné Hory pod vládou rusofilské dynastie Petrovićů-Njegošů, která byla horkým kandidátem na srbský trůn. Obdobné stanovisko ve Vídni obdrţel i Vukašin Petrović.245 Petar KaraĊorĊević, aĉkoliv spřízněn s panovnickým domem v Cetyni,246 nepředstavoval pro ţádnou velmoc přímé narušení jejich zájmů. Tyto závěry dodaly spiknutí nový rozměr. Aĉkoliv jednání spiklenců se zahraniĉními diplomaty a stejně tak i obecná nálada v Srbsku mohly ledacos naznaĉit, rakousko-uherské tajné zpravodajské sluţby nebyly na poĉátku roku 1902 schopny sdělit nic přesnějšího, a to i přes jejich prokazatelnou infiltraci do nejvyšších politických pater. Nicméně se jim podařilo odhalit jiné paralelní spiknutí v ĉele s náměstkem Oddělení propagandy na ministerstvu vnitra Aksentije Bazeta – Rujance, které se připravovalo v bělehradském hotelu 242

Tamtéţ, s. 441. Tamtéţ, s. 339, 443. 244 ŢIVOJINOVIĆ, Dragoljub: Kralj Petar KaraĎorĎević I. U Izgnanstvu, s. 460. 245 ANTIĆ, A.: c. d., s. 82–83, 85; PETROVIĆ, V.: c. d., s 69. 246 V roce 1883 se oţenil s dcerou ĉernohorského kníţete Nikoli Zorkou. Zorka zemřela v roce 1894 a Petar se po neshodách s Nikolou uchýlil do Švýcarska. 243

67

„Nacional“. O tomto spolku je známo, ţe byl v kontaktu s některými představiteli Národní radikální strany. Nicméně dříve, neţ se jeho úĉastníci byli schopni na něĉem dohodnout, byl rozprášen policií. Po vraţdě královského páru se rakousko-uherští agenti domnívali, ţe nitky vedou právě k tomuto spiknutí, aĉkoliv se napojení na skupinu kolem Apise nepodařilo prokázat.247 To ukazuje, ţe ve Vídni neznali přesné kontury chystaného převratu. Smrt jako nejlepší řešení volila skupina nejradikálnějších spiklenců, v ĉele s Apisem nebo Antićem. Pro většinu zúĉastněných by byla dostateĉným zadostiuĉiněním Alexandrova abdikace a jeho vyhoštění ze země. Definitivní rozhodnutí v této otázce přinesla aţ schůzka ĐorĊe Genĉiće s delegátem Petara KaraĊorĊeviće u rakouskouherské vlády Jašem Nenadinovićem ve Vídni. Nenadinović tlumoĉil Petarovo stanovisko, které znělo, ţe nevstoupí na srbský trůn, bude-li na ţivu byť jeden Obrenović.248 Hnutí organizované jiţ více jak rok a půl bylo znaĉně nestabilní. S narůstajícím poĉtem zasvěcených se názorově atomizovalo. Nemálo na to působily zvěsti, ţe král uvaţuje o rozvodu s Dragou. Po nepokojích 5. dubna 1903 bylo i za hranicemi Srbska jasné, ţe armáda za svým králem nestojí.249 Spiklenci se právem domnívali, ţe se Alexandrova pozornost stoĉí právě k armádě, coţ znaĉně ohroţovalo budoucnost připravované akce. Bělehradské demonstrace přiměly spiklence zaujmout rozhodné stanovisko. Definitivní plán převratu byl připraven 9. ĉervna, tj. pouhý jeden den před ním. Patrně jen shodou okolností bylo datum stanoveno na třicáté páté výroĉí zavraţdění kníţete Mihaila Obrenoviće.250 Jednou z řídících osob samotného ĉinu byl penzionovaný plukovník Alexandr Mašín, bratr prvního manţela královny Dragy. Plukovník Mašín se dobře vyznal v královském paláci, proto byl pověřen i sestavením podrobného plánu přepadení. Paradoxně právě Alexandr Mašín spolu s Leonidasem Solarĉevićem vţdy hlasovali proti „rozsudku smrti“ nad panovníkem a jeho ţenou.251 Král Alexandr aţ do poslední chvíle věřil ve váhu vojenské přísahy. Dokládají to mnohá varování od policie i velvyslance ve Vídni, kterým nevěnoval patřiĉnou pozornost. Jistou vinu na tom nese i předseda vlády Cincarmarković, který jakoţto 247

EKMEĈIĆ, M.: c. d., s. 214–222. BOGIĈEVIĆ, Miloš: Die ausartige Pilitik Serbiens 1903–1914, III, s. 8, citováno podle KAZIMIROVIĆ, V.: Crna ruka, Kragujevac 1997, s. 81–82. 249 RADENIĆ, A.: c. d., s. 717–718. Pomiatowského Beckovi, 17. dubna 1903. 250 RAJIĆ, S.: c. d., s. 448. 251 KAZIMIROVIĆ, V.: Crna ruka, s. 80. 248

68

kariérní důstojník bránil ĉest armády, se kterou se úklady proti panovníkovi nesluĉovaly.252 Varování přišlo také z Bulharska. Pět dní před převratem vyslala bulharská vláda ruského emisara s poselstvím, ţe Alexandrovi běţí o ţivot. Naproti tomu velmoci zůstaly mlĉenlivé. Ruský velvyslanec Ĉarikov patrně obdrţel informace o přípravách převratu. Výše jsme rovněţ ukázali, ţe Rakousko-Uhersko tušilo blíţe neurĉenou formu spiknutí.253 Britský historik a novinář Henry Wickham Steed – dopisovatel deníku Times upozornil na skuteĉnost, ţe rakousko-uherský ministr financí a guvernér pro Bosnu a Hercegovinu Benjamin von Kállay údajně věděl o přípravách spiknutí. Jeho uherský podsekretář se prý sešel s vídeňskou sekcí spiknutí v Café Imperial na Ringstrasse.254 Zajímavé je, ţe o spikleneckém kvasu mezi důstojníky v roce 1903 psal zcela otevřeně zahraniĉní tisk. Za všechny zmiňme alespoň ĉeskou kulturně-politickou revue Osvěta, která jiţ v dubnu, vedle reakce na provedený ústavní převrat také napsala, ţe král pokládá Nikodije Lunjevicu za legitimního následníka v případě, ţe manţelství s Dragou zůstane bezdětné. Zprávy tohoto typu „stávají se příčinou vření v srbském důstojnictvu“.255 Poĉátkem ĉervna král dostal varovnou informaci, ţe jsou z nišského muniĉního skladu zcizeny dva kilogramy dynamitu. Tato zpráva na Alexandra patrně jiţ zapůsobila, neboť podle svědectví ruského velvyslance Ĉarikova se zaĉal chovat mnohem ostraţitěji. Zřejmě jen málo chybělo k rozkrytí celého spiknutí. Zatĉeni byli dva podezřelí důstojníci a o dalších asi šedesáti jménech uvaţoval. Proti tomu ovšem ostře vystoupil generál Cincarmarković, který na protest proti zatýkání důstojnického sboru ještě 10. ĉervna telefonicky ohlásil demisi, kterou král zvaţoval. To jen potvrzuje, ţe Alexandr nehodlal od zatýkání upustit. Spiklenci však krále Alexandra předběhli. Dne 11. ĉervna ve dvě hodiny ráno několik pluků zajistilo důleţitá místa ve městě vĉetně příbytků ministrů, telegrafu, pošty apod., další vojáci, vedení Alexandrem Mašínem, spoleĉně s jednou dělostřeleckou baterií obklíĉili královský palác a odzbrojili hlídkující ţandarmerii. Protoţe se 252

Antonije Antić vzpomíná na případ elitního královského důstojníka a Cincarmarkovićova zetě kapitána Jova Milkoviće, kterého Apis, jakoţto blízkého přítele, o spiknutí rovněţ informoval. Milković se sice ztotoţnil s úmyslem spiklenců, ovšem odmítl jej přímo podpořit. Naopak Apise ujistil, ţe, aĉkoli nehodlá jeho záměru stát v cestě, bude-li zrovna ve sluţbě, je povinován panovníka chránit. Bohuţel svoji budoucnost odhadl přesně (viz ANTIĆ, A.: c. d., s. 82). 253 EKMEĈIĆ, M.: c. d., s. 227. 254 MARKOVIĆ, Slobodan G.: British Perceptions of Serbia and The Balkans 1903–1906. Paris 2001, s. 63. 255 Osvěta, 1903, s. 478.

69

spiklencům nepodařilo odemknout vstupní dveře do budovy paláce, pouţili patrně výše zmíněný dynamit, ukradený v Niši. Přestoţe se budova hemţila spiklenci, poměrně dlouhou dobu se nedařilo panovnický pár najít. Patrně o půl třetí se na balkóně objevil Alexandr v noĉní košili a cosi vykřikl. Podle oĉitého svědka Ĉarikova, jehoţ sídlo se shodou okolností nacházelo jen přes ulici, volal o pomoc, neboť zaslechl vojáky odpovídat: „Vaše veličenstvo, nebojte se!“ Ĉarikov dodal, ţe patrně titíţ vojáci, kteří Alexandra uklidňovali, jej také zavraţdili, neboť jiţ věděli, kde se nachází. Králův 1. poboĉník generál Laza Petrović patrně pod hrozbou usmrcení spiklencům prozradil úkryt obětí, který byl situován v loţnici za zrcadlem. Na výzvu, aby jej opustil, se Alexandr prý ujistil o přísaze vojáků, naĉeţ spoleĉně se svou ţenou z tajné místnosti vystoupil. Král byl zasaţen třiadvaceti, královna dvaceti ranami. Brutalitu vraţdy podtrhli její pachatelé tím, ţe nahá těla ještě shodili z balkónu. Následně byla provolána sláva králi Petaru KaraĊorĊevićovi. Celá událost byla hotova za necelé dvě hodiny, podle Ĉarikova za hodinu a patnáct minut. Těla královského páru byla odvezena na starý hřbitov u kostela Sv. Marka, kde byla provedena obdukce. Její nález konstatoval naprostou nezpůsobilost Alexandra pro funkci krále a vzápětí byl otištěn jako oficiální sdělení. Ostatky byly pohřbeny do hrobu Any Obrenovićové. Kromě Alexandra a Dragy padli za oběť převratu předseda vlády Cincarmarković a ministr vnitra Milovan Pavlović, ministr války Velja Todorović byl těţce poraněn. Jejich smrt nebyla od poĉátku v plánu, rozkaz k jejich zabití vydal Alexandr Mašín teprve v průběhu přepadu paláce. Zavraţděni byli také oba bratři královny Dragy.256 Obyvatelstvo srbského hlavního města neskrývalo vzrušení, ĉasto dávalo hlasitě najevo souhlas s ĉinem spiklenců a výkřiky protestovalo proti zvonům bělehradských kostelů bijícím na poĉest památky zavraţděných. Přes nepříznivé poĉasí bylo město na nohou. Výkřiky jako „Ať ţije svoboda!“ nebo „Ať ţije republika!“ svědĉili o jisté úlevě Srbů, zvláště po dubnových demonstracích a následném ústavním převratu.257 4.2 Shrnutí příčin zániku dynastie Králi Alexandru I. Obrenovićovi zlomila vaz jeho vlastní politika, kterou si 256

ANTIĆ, A.: c. d., s. 170–175; KAZIMIROVIĆ, V.: Crna ruka, s. 113–123; RAJIĆ, S.: c. d., s 448– 450; STOLIĆ, A.: c. d., s. 59; VASIĆ, Dragiša: Devetstotreća. Prilozi za istoriju Srbije od 8. jula 1900. do 17. januara 1907. Beograd 1925, s. 65–73. 257 STOLIĆ, A.: c. d., s. 59; ŢIVOJINOVIĆ, Dragoljub: Kralj Petar KaraĎorĎević I. U Izgnanstvu. Beograd 2003, s. 452.

70

nedokázal vybudovat respekt doma ani za hranicemi. Ĉasto připomínala horskou dráhu, která nedávala nikomu v zemi trvalejší jistotu, coţ se nejviditelněji potvrdilo v případě panovníka. Od poĉátku své vlády si Alexandr soustavně vytvářel nepřátele. Ovšem nelze říci, ţe se tak vţdy dělo pouze jeho vinou. Alexandr zdědil zemi oslabenou soupeřením mezi radikály a Milanem, později experimentální politikou Národní radikální strany a neschopností regentů efektivně zemi řídit. To byl ostatně hlavní důvod převratu z 13. dubna. Na místě je tvrzení, ţe k chaosu v Srbsku přispěla ústava z roku 1889, která vytvářela i na tehdejší vyspělou Evropu nebývale liberální podmínky, coţ v opozici k předchozí velmi konzervativní konstituci, ale i celkově nízké intelektuální vyspělosti srbské populace bylo moţné povaţovat za extrém. Ostatně s touto tezí pracoval i Milan, kdyţ uváděl ústavu z roku 1889 v ţivot. Předpokládal, ţe parlamentarismus přivede zemi k totálnímu chaosu, ĉímţ se prokáţe, ţe srbská spoleĉnost ještě nedorostla politickým svobodám západoevropského typu.258 Milanova předpověď se do jisté míry vyplnila. V Srbsku vypukl tvrdý mezistranický boj a nezkušený Alexandr, teprve dospívající chlapec, se ocitl v jeho epicentru. Odhodlání mladého panovníka rychle vystřídala bezradnost ţivená neustálými těţkostmi při sestavování kabinetů. Za deset let jich jmenoval dvanáct, z toho nejdéle – tři roky – vydrţel ĐorĊevićův, a nejkratší dobu – jeden měsíc – předsedal svým ministrům Petar Belimarković. Cestu ven z politického marasmu hledal Alexandr v pomoci svého otce Milana, bezesporu zkušeného politika, ovšem naladěného na vysoce konzervativní strunu. Milanův vliv na syna byl nesporný a moţno říci, ţe na několik kratších výkyvů, kdy jeho roli převzala proradikální Natálie, trvalý prakticky aţ do Alexandrových zásnub. Není proto divu, ţe za jeho asistence došlo ke dvěma tvrdým výpadům proti Národní radikální straně, vedoucí oportunistickou, ale nekompromisní politiku vůĉi panovníkovi i ostatním stranám. Rovněţ ústavní puĉ v říjnu 1894 a přechod k diktatuře v roce 1897 se nápadně podobaly Milanově rukopisu. Nerespektování ústavních principů a zákonnosti bylo velkým, ovšem charakteristickým problémem Alexandrova panování. Dopustil se hned ĉtyř převratů, z toho tří ústavních. Hledal v nich únikovou cestu ze slepé uliĉky, do které jej zavedl špatný odhad i naivita. Do jisté míry to vypovídalo i o netrpělivosti. Milanova osoba měla ještě jeden zásadní a moţno říci negativní rozměr, a sice

258

JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II. s. 22.

71

v kontextu Alexandrova zahraniĉněpolitického kurzu na Rusko. Ruská nechuť k Milanovi se promítla do finanĉního stavu země i v citlivé otázce zahraniĉní politiky směrem k velmocím a v Makedonské otázce. Zahraniĉní politika sehrála v utváření Alexandrovy pozice doma ústřední vliv. Nenaplněné tuţby srbského národa v Makedonii a Starém Srbsku a nedostateĉná podpora ze strany Petrohradu zbavovaly Alexandra důvěryhodnosti a pevnou půdy pod nohama měnily v tekuté písky. Při hodnocení Alexandrovy osoby a jeho způsobu výkonu vladařské funkce nelze opomenout rodinné zázemí. Vyhnanství Milana a Natálie z poĉátku 90. let výrazně oslabilo dynastii Obrenovićů, neboť nepopulární regenti nedokázali její pozici v zemi hájit. Důstojností dynastie pochopitelně otřásaly skandály, které rod provázely od doby panování Milana aţ do Alexandrovy smrti. Neopomenutelným aspektem reálné ţivotaschopnosti rodiny Obrenovićů byl fakt, ţe Alexandr byl jediným Milanovým potomkem, coţ se nakonec ukázalo jako fatální problém. Tato slabina dynastie nezůstala ušetřena pozornosti konkurenĉních rodů KaraĊorĊevićů ĉi Petrovićů-Njegošů. A srbská veřejnost ji nedokázala odpustit.259 Vztah Alexandra s rodiĉi byl komplikovaný. Velmi negativní dopad na mladého krále měl jejich vzájemný a trvalý spor, který se ve spojitosti s utvářením Alexandrovy osobnosti zvláště projevil v období vyhnanství rodiĉů. Natálie i Milan vyvíjeli neustálou snahu naklonit si syna na svou stranu, coţ se v 90. letech přeneslo i na pole domácí politiky. Je pravděpodobné, ţe Natálie stejně jako Milan Alexandrovy náklonnosti vyuţívali také k vlastním protichůdným politickým zájmům. O tom svědĉí i úsilí obou rodiĉů najít Alexandrovi vhodnou nevěstu v evropských panovnických domech.260 To by jej mimo jiné posunulo o stupeň výše ve „vladařské hierarchii“, neboť ani Milan ani Natálie neměli důstojné předky.261 Povrchní vztah Milana a Natálie k Alexandrovi i několikaleté odlouĉení přispěly k jeho poměru s Dragou Mašínovou. Zralost a blízkost Natáliiny dvorní dámy mladého panovníka doslova oĉarovala. Byla to první osoba, se kterou mohl otevřeně o všem hovořit. Do jisté míry tak suplovala úlohu vzdálených rodiĉů. Bezvýsledná hledání vhodné partie pro srbského krále pomohla k upevnění pouta s Dragou a k fatálnímu

259

RAJIĆ, S.: c. d., s. 453, 456–462, 478–479. STOLIĆ, A.: c. d., s. 59–61. 261 ĐORĐEVIĆ, Vladan: Kraj jedne dinastie. Prilozi za istoriju Srbije I. Beograd 1905, s 10. 260

72

sňatku pak jiţ nebylo daleko.262 4.3 Reakce zahraničí Do 20. století Srbsko vykroĉilo děsivou vraţdou, která otřásla prakticky celou Evropou, přestoţe vraţdy vysoce postavených politiků rozhodně nebyly v tehdejší době řídkým jevem.263 Velkou pozornost evropských států vzbudilo sestavení nové vlády. Podle výběru jejích ĉlenů bylo patrné, ţe otěţe moci drţí pevně v rukou důstojnická klika spiknutí. Podle návrhu majora Petra Mišiće v ní totiţ zasedli dva vůdcové důstojníků Jovan Atanacović jako ministr války a Alexandr Mašín jako ministr veřejných staveb. Ministrem se stal také ĐorĊe Genĉić, obsadil resort hospodářství. I dalšími ĉleny byli jmenováni do spiknutí zasvěcení politici. Den po děsivých událostech přijelo do Bělehradu na jedno sto zahraniĉních reportérů. Přestoţe evropské veřejné mínění odsoudilo hrůznost spáchaného ĉinu, zástupci srbské armády hrdě referovali o průběhu akce.264 Diplomatické sbory většiny zemí vyjádřily znechucení nad brutalitou vraţdy, ale ve věci spiklenců zůstaly zdrţenlivé a povětšinou ji povaţovaly prostě za fait accompli. To platí i pro Rusko a Rakousko-Uhersko, kterým dynastická proměna na srbském trůnu nikterak nevadila. Pouze Velká Británie otevřela tzv. spikleneckou otázku, kdyţ vznesla hlasitý protest proti přehlíţení viny vrahů, kteří se nota bene v zemi chopili kormidla. Její diplomatický zástupce byl z Bělehradu demonstrativně odvolán do doby, kdy budou vrazi pohnáni před zodpovědnost. Snaha londýnské vlády přimět i ostatní státy k diplomatické stávce a urychlit tak potrestání viníků, se nesetkala s úspěchem. Jen Nizozemí a Rumunsko podpořily postup Velké Británie.265 K obnovení a postupné normalizaci diplomatických vztahů mezi Bělehradem a Londýnem došlo aţ po vyřešení spiklenecké otázky koncem května 1906.266 Za pozornost stojí podívat se na reakci některých balkánských států. Bulharská oficiální místa hodnotila nově nastalou situaci v Srbsku jako pozitivní. Na krále Petara 262

STOLIĆ, A.: c. d., s. 79, 81. Mezi léty 1892–1902, tedy před ĉervnovým převratem v Srbsku, bylo zavraţděno na 15 významných osobností, mj. francouzský prezident Marie Carnot (1894), španělský předseda vlády Cánovas del Castillo (1897), italský král Umberto I (1900) nebo americký prezident McKynley. Atentát se nevyhnul ani rakouské císařovně Alţbětě (1898). 264 RAJIĆ, S.: c. d., s. 451–452. 265 MARKOVIĆ, S. G.: c. d.. s. 65–66. 266 Tehdejší předseda vlády Nikola Pašić dosáhl se spiklenci Alexandrem Mašínem, Damjanem Popoviće, Petrem Mišićem, Lukou Lazarevićem a Ljubom Kostićem dohody o jejich penzionování a definitivním stáhnutí se z veřejného ţivota. 263

73

bylo pohlíţeno s nadějí, především šlo-li o moţnost snadnějšího sblíţení Bělehradu a Sofie, kde byly snahy Alexandra Obrenoviće chápany jako velmi komplikované. S velkým oĉekáváním byla zpráva o bělehradských událostech přijata v Cetinji. Kníţe Nikola byl o převratu spraven depeší na cestě do Německa, naĉeţ se ihned vrátil zpět do Ĉerné Hory. Jeho zrak se k Srbsku upíral v naději, ţe koneĉně dosáhne spojení obou srbských zemí. Od roku 1901 se v Ĉerné Hoře veřejně hovořilo o aspiracích kníţete Mirka, Nikolova syna, který se právě toho roku zasnoubil s Natálií Konstantinovićovou, blízkou příbuznou krále Alexandra. Také ve Vídni reflektovali Mirkovi aspirace a obávali se, ţe Alexandr tuto alternativu přijme. Alexandr ovšem Mirkovy plány ostře odmítl. I proto byla kandidatura Nikolova zetě v Cetinji přijata velmi chladně. Nicméně po jeho definitivním zvolení Ĉerná Hora otoĉila, a Petarovu volbu vřele uvítala. Šlo však spíše o diplomatickou slušnost, neţli o upřímně míněná slova. 267 Jako jediný panovník z okruhu balkánských států protestoval cestou přerušení diplomatických vztahů rumunský král Carol. Alexandr Obrenović měl totiţ celou řadu rodinných vazeb na významné rumunské rodiny. Ostatně jeho matka Natálie Keško pocházela právě z Rumunska. Pikantnost celé věci dodalo i to, ţe král Carol byl ĉestným velitelem VI. pěšího pluku, který se podílel na brutálním usmrcení srbského královského páru. Z pochopitelných důvodů se tohoto titulu vzdal. Podobně jako Velká Británie i Bukurešť poţadovala vyřešení spiklenecké otázky. K jisté normalizaci vztahů došlo aţ v průběhu roku 1904, kdy byla ĉást spiklenců odstraněna ze státního aparátu.268 4.4 První kroky nové vlády První kroky nové vlády směřovaly k udrţení pořádku v zemi. Panovaly totiţ obavy z moţné intervence velmocí v případě, ţe by bylo Srbsko zmítáno nepokoji. Hlavním úkolem kabinetu byl návrat k ústavním poměrům z roku 1901. Rovněţ k volbě nového srbského krále byly přizvány skupština a senát v sestavě zvolené v posledních volbách před ústavním převratem z roku 1903, aĉkoliv krátce před vraţdou byli zvoleni noví poslanci. Dne 14. ĉervna byl naprostou většinou hlasů zvolen šedesátiletý Petar KaraĊorĊević králem. Novopeĉený panovník sloţil přísahu 25. ĉervna, tentokráte jiţ na 267

EKMEĈIĆ, M.: c. d., s. 227; EKMEĈIĆ, Marija: Balkanske drţavi prema dinastijskoj smeni u Srbiji 1903/04. : Bukurešt, Atina, Sofija, Cetinje, Carigrad prema Majskom prevratu i krunisanju kralja Petra. Beograd 2008, s. 12–13. Diplomová práce; RAJIĆ, S.: c. d., s. 479. 268 EKMEĈIĆ, Marija: c. d., s. 5–7.

74

velmi liberální ústavu z roku 1889. Návratem k této konstituci se uzavřel kruh ústavních zvratů krále Alexandra Obrenoviće. Srbsko poskytlo volební právo procentuelně většímu poĉtu lidí, neţ jak tomu bylo například ve Velké Británii, Nizozemí, Německu, Rakousko-Uhersku nebo Itálii.269

269

KAZIMIROVIĆ, V.: Crna ruka, s. 130–131.

75

5. Jedenáctý červen 1903 v českém tisku Zavraţdění srbského královského páru, bratrů Lunjeviců, předsedy vlády, jednoho ministra a několika dalších osob z řad králova okruhu v noci z 10. na 11. ĉerven na sebe strhlo pozornost nejen evropských politických kruhů, ale i široké veřejnosti. V předlitavském a zvláště ĉeském prostředí byla dynastie Obrenovićů v takřka neustálém hledáĉku novinářů s různou intenzitou a nelze proto říci, ţe by se krvavým převratem dlouhodobě zvýšila pozornost vůĉi srbským záleţitostem. Brutální vraţda se pochopitelně na několik dní stala událostí ĉíslo jedna prakticky veškerého denního tisku v Rakousko-Uhersku, píšícího o spoleĉenském dění. Z ĉeských plátků o událostech nejobšírněji informovaly populární Národní politika, Národní listy, na Moravě to byly zejména Lidové noviny, Moravská orlice. Zajímavé pohledy na převrat nabízely také brněnská sociálně demokratická Rovnost, stejným směrem zaměřený týdeník Hlas Lidu, národněsocialistická Česká demokracie ĉi kulturně-politická revue Osvěta. První zprávy o převratu dorazily do Rakousko-Uherska 11. ĉervna ještě před desátou hodinou ranní, přiĉemţ jako první o události informovaly Národní listy v mimořádném vydání, které se do oběhu dostalo v Praze jiţ ve 13 hodin. Ĉeský tisk, stejně jako ostatní tiskové orgány v habsburské monarchii, proto většinou podal o událostech zprávu aţ v ranním vydání 12. ĉervna. Převáţná ĉást tisku shodně informovala velmi zmateně a v mnohém nepřesně o průběhu převratu, ĉasto přebírala informace tiskových kanceláří dalších periodik nejen z habsburské monarchie a pochopitelně samotného Srbska, ale i z Německa, Ruska, Francie, Velké Británie ĉi Itálie.270 Přitom nebyly výjimkou citace ze shodných zdrojů. Nedostateĉnou informovanost zahraniĉního tisku patrně zavinil zákrok srbských oficiálních míst, která v zájmu zachování klidu v zemi dala vojskem obsadit všechny telefonní a telegrafické úřady, ĉímţ znemoţnila volně šířit kvalitní informace.271 Naprostá většina zpráv, které odcházely ze Srbska do všech koutů Evropy, byla odeslána ze Zemunu.272 270

Nejĉastěji byly informace o událostech a rozhovory s osobami s nimi spojenými ať jiţ explicitně nebo jen velmi vzdáleně přebírány z tiskových kanceláří těchto listů: vídeňské Neue Freie Presse, tiskový orgán ministerstva zahraniĉí Rakousko-Uherska Frendem-Blatt, budapešťský Pester Loyd, německé Kölnische Zetung, Berliner Tag-Blatt, National Zeitung, z Londýna byly přebírány informace z Reuters a Times, francouzské Republique Francaise, ruské Novosti, Novoje Vremja, Journal de Saint Petersbourg atd. 271 Národní listy, 12. 6. 1903, ĉ. 43, s. 2; Národní politika, 12.6. 1903, roĉ. 21, s. 1. 272 Zemun, město v Rakousko-Uhersku, se nacházel severozápadně od Bělehradu při pravém břehu

76

Informace o smrti královského páru a některých dalších osob z nejvyšších státních kruhů, ĉi nejbliţšího okolí panovnické rodiny byly povaţovány za velmi šokující. Národní politika zhodnotila neĉekaný vývoj v Srbsku ve svém úvodním ĉlánku Krvavý převrat na srbském trůně – král Alexandr a královna Draga zavraţděni – Petr KaraĎorĎević srbským králem takto: „Ţe poslední jarní obrat v Srbsku vyvolal v zemi nespokojenost, nebylo lze popříti; ţe však důsledkem jejím bude tak náhlý krvavý převrat na trůně, toho se nikdo nenadál, třebaţe na horké půdě Srbska v posledním desetiletí mnoho velkých a nenadálých změn se odehrálo a také mnoho zápalné látky se nastřádalo.“273 Národní politika se na první a druhé straně zabývá pravděpodobnými příĉinami převratu a přináší některé souvislosti. Alexandra Obrenoviće sice hájí jako panovníka „jenţ jevil dobrou vůli ku zjednání a spořádání poměrů…“, naproti tomu upozorňuje na rozpor jeho vlády, neboť „…i v Alexandrovi jako v Milanovi volný rozvoj národní měl největšího nepřítele“. Zároveň tak upozorňuje na vinu krále Milana. Velký důraz je také kladen na neutěšenost rodinného ţivota rodu Obrenovićů, především je připomínán skandální rozvod Alexandrových rodiĉů, ale i jejich boj o Alexandrovu přízeň. Do tohoto kontextu rodinného zázemí text vkládá rovněţ fatální sňatek s Dragou Lunjevicovou. V závěru ĉlánek varuje, aby změna na srbském trůnu nebyla důvodem k zásahu velmocí. Neboť právě Srbsko se nacházelo v centru velmocenských intrik. Druhá strana přináší spekulace o moţných kandidátech na uvolněný srbský trůn. Za nejpravděpodobnějšího kandidáta je pokládán Petar KaraĊorĊević, zmíněn je rovněţ ĉernohorský kníţe Mirko, jehoţ naděje jsou však omezeny předpokládaným negativním postojem Rakousko-Uherska. Ĉlánek jmenuje i uherského barona Nikoliće, rodově provázaného s dynastií Obrenovićů.274 Jeho naděje byly však zanedbatelné.275 Poměrně seriózní medailony měly ĉeskému publiku přiblíţit ĉi připomenout osoby zavraţděných královských manţelů. Národní politika otiskla rozsáhlý ĉlánek o ţivotě Alexandra Obrenoviće, který rozebírá jeho politiku doma i v zahraniĉí v mimořádně širokých souvislostech, přiĉemţ se pokud moţno vyhýbá jednoznaĉnému hodnocení. Například královně list neupřel jistý potenciál pozitivního působení na krále, Dunaje. Obě města od sebe byla oddělena hraniĉní řekou Sávou. Od roku 1934 je Zemun městskou ĉástí Bělehradu. 273 Národní politika, 12. 6. 1903, roĉ. 21, s. 1. 274 Jeho otec Fedor Nikolić byl synem Jovana Nikoliće od Rudne a princezny Savky nejmladší dcery prince Miloše Obrenoviće. Po atentátu na kníţete Mihaila Obrenoviće, byl Fedor Nikolić váţným kandidátem na srbský kníţecí stolec (viz MILANKOV, Vladimir: Baron Fedor Nikolić od Rudne. In: Temišvarski sbonik, br. 3, Novi Sad 2002, s. 95–112). 275 S2

77

ovšem dodal, ţe tento potenciál nedovedla vyuţít „aby dbal více lidu neţli lichotných dvořanů“. Na zvýšený zájem o Srbsko zareagovala redakce Národní politiky struĉným představením jeho nejslavnějších historických etap v ĉlánku Z dějin Srbska, poĉínaje 7. stoletím a konĉe nejnovějšími dějinami.276 Níţe je připojen popis podoby Bělehradu, jakou získal za doby vlády posledních Obrenovićů.277 Odpolední vydání ještě zdůraznilo tragiĉnost role Dragy, kdyţ zmínilo osudovost některých ţen pro dynastii, zejména kněţny Ljubici, ţeny vůdce druhého srbského povstání kníţete Miloše, která se podílela na jeho vypuzení ze Srbska.278 Následující ĉíslo Národní politiky z dne 13. ĉervna se převáţně věnuje aktuální situaci. Úvodní ĉlánek Co se děje v Srbsku? se na prvním místě zastavuje u osoby Petara KaraĊorĊeviće. Důvodem, proĉ ještě pravděpodobný nástupce nebyl povolán na trůn je podle deníku nutnost nejprve dosáhnout volby, aby snad nebyl oznaĉen za „strůjce tak krvavé vzpoury a neusedl na trůn ještě krvavý“. Zároveň se ale oĉekávalo udělení amnestie spiklencům. Hlavním úkolem nové vlády v zemi je podle většiny Srbů především ústavní stabilita, která zemi chyběla. Přípravy k budoucí volbě, především diskuze volitelů v nejrůznějších koutech země, podle zpráv převzatých ze srbských redakcí dokazovaly, ţe se srbskému národu smrtí posledního Obrenoviće ulevilo. Přihlášení se k úkolům, které před srbskou politickou reprezentací stály, mělo zaruĉovat sloţení prozatímní vlády. Jejími ĉleny byli vesměs zástupci opozice dvora, ţivené především odporem ke královně Draze, která zjevně lobovala za následnictví svého bratra Nikodije Lunjevice.279 Zde jen připomeňme, ţe Alexandr o Nikodijovi jako budoucím srbském králi váţně neuvaţoval. List oznaĉil královnu za ţenu pochybné pověsti, protoţe jak napsal: „neskrblila ani svými odkvétajícími půvaby, aby získala generály a plukovníky pro své záměry“.280 „Ţádný absolutism, ani na Západě ani na Východě kdy vládnoucí, nebyl tak brutální, jako ten krále Alexandra, vlastně Dragy Mašínové. Vlivem této démonické ţeny ovládán, mladý král svědčil všemu, co chtěla. (…) My všichni cítíme upřímnou soustrast s osudem mladého krále, ale se zřetelem k celému tomu přívalu utrpení, který se za vlády jeho a Dragy po celé zemi rozlil, omluviti jej nemůţeme“. Těmito slovy okomentoval jádro nespokojenosti s Alexandrovou vládou nejmenovaný srbský státník 276

Národní politika, 12. 6. 1903, s. 4; Doslovnou kopii tohoto textu otiskla v příloze Moravská orlice 14. ĉervna (Moravská orlice, 14. 6. 1903, s. 13). 277 Tamtéţ, s. 5. 278 Národní politika, odpolední vydání, 12. 6. 1903, s. 2. 279 Národní politika, 13. 6. 1903, s. 1. 280 Tamtéţ.

78

ţijící ve Vídni v rozhovoru se spolupracovníkem ĉasoposu Wiener Morgen-Zeitung, v Národní politice otištěném pod názvem Příĉiny katastrofy Obrenovićů.281 Ve zprávě převzaté z vídeňského deníku Zeit byl podán důkaz, ţe král Alexandr nemohl hledat oporu v ţádné politické straně. Tímto důkazem je fakt, ţe v prozatímní vládě usedli zástupci všech relevantních politických proudů v zemi.282 Prostor adekvátního rozsahu je věnován Projevům z ciziny, které jsou většinou velmi podobné a vyjádřily podiv nad brutalitou ĉinu, zatímco oficiální místa si zachovávala odstup a volila vyĉkávací stanovisko. Důraz byl přitom pochopitelně kladen na reflexi v Rakousko-Uhersku. Reportáţ Uherská sněmovna o krvavých událostech bělehradských popsala vyjádření soustrasti a odsouzení vraţdy z úst místopředsedy sněmovny a poslanců Kossutha ĉi Zichy. Naproti tomu levicový poslanec Rakowski vznesl dotaz, jaká opatření vláda podnikla pro případ vyhrocení se situace v Srbsku a na úĉet událostí z 11. ĉervna uĉinil ironickou poznámku, ţe „z případu tohoto vyplývá, ţe mezi vládcem a národem ţádnou umělou mez stavěti nelze. To je následek, kdyţ neučí se vládce znáti city a přání národa“. Ministerský předseda György Széll prohlásil, ţe se v sousední zemi neoĉekává eskalace neklidu.283 V podobném duchu reagoval na interpelaci předlitavský ministr vnitra Ernst von Körber. Podivuje se nad tím, ţe „počátkem 20. století děje se politické rozhodnutí takovýmto způsobem…“, ujistil, ţe Rakousko-Uhersko nemá důvod změnit své sympatie k Srbsku, pokud samo nezavdá podnět k porušení míru na Balkáně.284 Rakousko-uherskou veřejností, z popudu dramatických událostí v Bělehradě, hýbalo vzrušení, které dávalo prostor různým senzaĉním fámám. Důkaz o tom podal krátký ĉlánek Nezdařený atentát na císaře Františka Josefa. Šlo pouze o malicherný nezdařený útok „duševního zbloudilce“, který snad ani neměl za cíl panovníka ohrozit. Přesto zpráva pod dojmem 11. ĉervna způsobila znaĉný rozruch.285 V odpoledním vydání byl otištěn rozhovor nejmenovaného švýcarského reportéra s Petarem KaraĊorĊevićem. Kandidát srbského trůnu v něm sice přiznal kontakt se spiklenci, popřel ale, ţe by o chystaném atentátu věděl. Zároveň vyjádřil lítost nad prolitou krví, zvláště rukou důstojníků. Podle jeho slov měl být Alexandr přinucen k podepsání abdikaĉní listiny. Ve vnitřních záleţitostech Srbska by se Petar, 281

Národní politika, 13. 6. 1903, s. 1. Národní politika, 13. 6. 1903, s. 2. 283 Národní politika, 13. 6. 1903, s. 3. 284 Národní politika, 13. 6. 1903, s. 4. 285 Národní politika, 13. 6. 1903, s. 3. 282

79

jako sympatizant švýcarského zřízení, přiklonil k ústavě z roku 1889. Ve vztahu k velmocem zdůraznil falešnost tvrzení, ţe chová odpor k Vídni, na druhé straně potvrdil, ţe jeví „zvláštní příchylnost k Rusku“.286 Z Vídně bylo rovněţ sděleno, ţe Rakousko-Uhersko a Rusko hledají dorozumění v otázce uznání Petara KaraĊorĊeviće srbským králem.287 Rubrika

Co

se

děje

v Srbsku?

z

14.

ĉervna

se

rovněţ

věnovala

zahraniĉněpolitickým konsekvencím dynastického převratu. Aktuální ĉíslo hovořilo o zmírnění zahraniĉního nebezpeĉí pro Bělehrad, protoţe většina evropských sil vzala na vědomí převzetí moci prozatímní vládou a volbu nového krále chápala jako interní věc Srbska. Poměr Srbska a Bulharska došel jistého zlepšení a bulharský ministr zahraniĉí veřejnost uklidnil, ţe Sofie nehodlá situace nijak vyuţít ve svůj prospěch. Redakce si dovolila hypotézu, ţe by mohlo dojít k úplné nápravě vzájemného přístupu, který nebyl za Obrenovićů myslitelný.288 Táţ stať podává vysvětlení, proĉ generál Cincarmarković, velký odpůrce svatby Alexandra a Dragy, zůstal věrným Obrenovićovcem a vstoupil do poslední vlády. Sděluje, ţe královna Draga váţně uvaţovala o zasnoubení svého bratra Nikodije s dcerou zavraţděného předsedy vlády. Tím by se Cincarmarkovićova dcera stala příští královnou. Známá ĉeská hereĉka Národního divadla Hana Kvapilová, která v roce 1902 v Bělehradě s velkým úspěchem vystoupila ve hře Hamlet, zavzpomínala na zavraţděnou panovnici v ĉlánku jednoduše nazvaném Královna Draga otištěném na straně ĉtyři. Hana Kvapilová podala zcela odlišnou charakteristiku královny. Především vyzdvihla její zásluhy na poli kultury, osvěty a spoleĉenského ţivota. „Zavadíte kaţdým krokem v Srbsku o reformy nešťastné královny…“, napsala Kvapilová. Draga se svou zakladatelskou ĉinností výrazně zasazovala za emancipaĉní snahy ţenského hnutí v Srbsku. Kupříkladu se podílela na zaloţení Výrobního druţstva, obdobě ĉeského Ţenského výrobního spolku. Vědoma si finanĉních moţností srbských měšťanských rodin, propagovala odklon od nákladné francouzské módy a návrat k tradiĉním domácím textilním vzorům. Hereĉka vzpomíná, jak v rozmluvě s nejmenovanou, v ţenském hnutí angaţovanou Srbkou hovořily o aktivitě královny v oblasti ţenského vzdělání, přiĉemţ prý později byla sama Kvapilová ţádána o bliţší informace 286

Národní politika, odpolední vydání, 13. 6. 1903, s. 2. Tamtéţ. 288 Národní politika, 1903, 14. 6. 1903, s. 1. 287

80

k fungování Ţenského vzdělávacího spolku Vesna v Brně. Draga údajně plánovala zřídit jakési lyceum s organizaĉní strukturou zmíněného spolku. Hereĉka vzpomínala, ţe „kdyţ opouštěla jsem Bělehrad, ubohé Srbsko, hříčku tak častého sobectví jednotlivce a jednotlivců [panovníků], cítila jsem v srdci hlubokou soustrast s bledou tou ţenou, známou jen z vypravování jiných i z viditelných skutků jejích na půdě kultury, s tou královnou z vlastní vůle, s tou bytostí silnou, tehdy doufající, touţící po činu, snící velký hrdý sen. Pak přišel příliv pomluv, špíny a kamenů. Kdo poví, co bylo tehdy pravdou?“289 Na Hanu Kvapilovou navázal o dva dny později poslanec Říšské rady, národní socialista Václav Klofáĉ, který v letech 1902 a 1903 navštívil Balkán a dokonce se s Alexandrem osobně setkal. Své názory na převrat vyjádřil ve stati nazvané K událostem

v Srbsku.

Zkritizoval

kampaň

veškerého

tisku

proti

Alexandru

Obrenovićovi a královně Draze. Zvlášť tvrdě se opřel do německého a uherského tisku, který obvinil ze snahy kompromitovat dobré úmysly a pozitivní vliv Dragy na Alexandra

jak

v celé

Evropě,

tak

zejména

v Srbsku

samém.

Klofáĉovu

panslavistickému uvaţování imponoval Alexandrův výběr nevěsty, neboť, jak sám zdůraznil, o budoucím sňatku se jednalo především v Německu. „Německý vliv, který opanoval Řecko a Rumunsko, měl právě tak opanovati i Srbsko“, napsal. „…dosud kolísavý král jediným rázem pojednou emancipoval se i od Milana a srbská politika vyrvána z rukou Vídně a Pešti. (…) Milana německý a maďarský tlak do nebe vynášel, Alexandra tupil a špinil a ani smrt (…) tuto nenávist nezmírnila.“ Klofáĉ nepopíral, ţe se Alexandr dopustil řady politických chyb, povaţoval je však za konsekvenci ostrého „boje četných politických stran v Srbsku…“ a „chaosu proudů a ideí importovaných z ciziny“. Z rozmluvy, kterou Klofáĉ s Alexandrem vedl dva měsíce před osudnou nocí 11. ĉervna nabyl velmi pozitivního dojmu. Zároveň dodal, ţe prostředky zvolené k vybudování „trocha smyslu pro disciplínu nebyly vţdy dobře volenými, ale král k nim sahal v nejlepším mínění, ţe tak zjedná zemi klid, by potom víc neţ dnes mohla čeliti nebezpečím zahraničním a připravovati se na všecky moţné zápletky na Balkáně.“ Z jejich rozhovoru také vyplynulo, ţe Alexandr rozhodně neuvaţoval o moţnosti následnictví Nikodije Lunjevici a celou věc povaţoval jen za intriku sousedů.290 289

Národní politika, 14. 6. 1903, s. 4. V poznámce pod ĉarou k textu redakce uvedla mimo jiné následující: „Přes to, ţe líčena je ve stati této zvěčnělá královna Draga ve světle zcela jiném, neţ jak vylíčena ve zprávách, jeţ o ní do veřejnosti se dostaly, uveřejňujeme příspěvek tento pro jeho zajímavost.“ 290 Národní politika, 16. 6. 1903, s. 3–4.

81

Klofáĉův ĉlánek vyšel v ĉísle, které se jiţ věnuje volbě nového srbského krále, Petara KaraĊorĊeviće. Také Národní listy vyšlé 12. ĉervna se zaobíraly příĉinami krvavého státního převratu. V textu s názvem Záhuba dynastie Obrenovićů redakce připomněla tradiĉní soupeření mezi rody Obrenovićů a KaraĊorĊevićů od dob prvního povstání, které se v roce 1817, kdy Miloš Obrenović, první kníţe z rodu, nechal zavraţdit svého úhlavního soka Ĉerného Jiřího, proměnilo ve „věčnou pomstychtivou zášť jiţní „krviny“, která spatřuje spravedlnost lidskou i boţskou jedině ve starobylém: “Oko za oko, krev za krev”, věříc, ţe vraţdu nevinného člověka lze smířiti opět jen vraţdou…“. Ĉlánek uznává, ţe kulturní pokrok otupil staré zvyky slovanského jihu a dodává, ţe „rod nebyl by propadl dějinné Nemesi způsobem hrozné krviny z 10. června, kdy poslední potomek jeho, zatíţený hříchy prostopášného otce svého Milana, nebyl se stal chabou loutkou ctiţádostivé, démonické ţeny [Dragy]…“291 Zvláštností tohoto vydání je exkurz do prvních reakcí ĉeské spoleĉnosti. Ĉlánek Dojem v Praze a na venkově popisuje, ţe se zpráva mezi Praţany rozšířila ještě před polednem 11. ĉervna a způsobila rozruch, ovšem nikdo neznal nic urĉitého, vytvářeny byly nejrůznější scénáře, od pumového útoku, přes anarchistický atentát k obĉanské revoluci. List uvádí, ţe se před redakcemi různých praţských novin tvořily hlouĉky lidí, ĉekající na potvrzení překvapivé informace. S přibýváním nových fakt se během odpoledne událost stala výhradním tématem všech debat. Na venkov se novina dostala v průběhu odpoledne. Některá místa na trati Vídeň – Praha byla zpravena brzy po poledni. Například v důleţitých uzlech jako Ĉeská Třebová, Ústí nad Orlicí, Pardubice nebo Kolín, se o událostech neurĉitě hovořilo jiţ v poledne.292 Prvními dojmy veřejnosti v ĉeském prostředí se v pravidelné rubrice Denní zprávy zaobírá příspěvek Královská rodina srbská zavraţděna! Anonymní autor popsal, ţe se o půl desáté ráno o vraţdě dozvěděl na poště, ovšem nic konkrétního. Před vlastní redakcí zjistil více informací, ovšem o jejich spolehlivosti zapochyboval těmito slovy: „Člověk s velikou opatrností vítati musí zprávy, jeţ docházejí z Orientu, a Bělehrad je uţ Orientem…“ Velký rozruch mezi lidmi vzbudil rozsah události. Podle autora zaznívaly hlasy, ţe se Alexandr „stal obětí výbuchu, jenţ není v dějinách východních národů ojedinělým. A proveden byl skutek rovněţ dle osvědčené methody východní.“

291 292

Národní listy, 12. 6. 1903, s. 1. Národní listy, 12. 6. 1903, s. 2.

82

Tak někteří hodnotili způsob provedení převratu. Za hlavního viníka byla oznaĉována Draga, která byla vykreslována jako všeho schopná ţena, coţ dokazoval „švindl, jejţ provedla Draga se svým těhotenstvím“. Od poĉátku také vyvstávaly otázky, jak se zachovají mocnosti Rakousko-Uhersko a Rusko, zda zvolí spoleĉný postup, nebo půjdou proti sobě. Aĉkoliv veřejnost Srbsko chápala jako zájmovou sféru Vídně, panovaly obavy z moţného vojenského zákroku, který dle nejhrozivějších předpovědí mohl dojít „k tomu, před čím Evropa se úzkostí a strachem chvěje: k veliké válce mezi světem slovanským a germánským, v níţ rozhodnutí bude téţ o osudu našem“.293 Následující den byla otištěna stať Bělehradské události a politika balkánská, která převratu dodávala znaĉný mezinárodní význam. Hypotéza redakce vycházela z předpokladu, ţe nový stav v Srbsku váţně ovlivní poměry na poloostrově. Velmoci, aĉkoliv oficiálně zaujaly stanovisko nezasahování do vnitřních poměrů země, by patrně udělaly vše proto, aby dohoda o statu quo z roku 1897 zůstala neporušena. To by však mohlo znamenat vmísení se do srbské vnitropolitické situace v případě, ţe ji ovládne stávajícím poměrům v regionu nebezpeĉný politický proud. V souvislosti s tím, stať nevylouĉila podíl velmocí na urychlení odklonu nestabilního Alexandra. Přestoţe redakce postrádala hmatatelný důkaz, ţe by Alexandr chtěl narušit křehkou balkánskou rovnováhu, poukázala na řadu nedávných kritických momentů, jako byl atentát na ruského konzula ve Skopji Šĉerbina,294 dynamitové útoky v Soluni,295 nebo krvavé události v Makedonii a Albánii. „Moţno-liţ tu pochopovati záhubu Obrenovićů jen jako místní, o sobě stojící událost, a není-liţ spíše novým článkem v řadě opětujících se vulkanických výbuchů na Balkáně? (…) Kdo můţe tvrditi, ţe události srbské nespadají v obor zmatků balkánských, kdo můţe neviděti, ţe tím vrţena byla do cesty reformní a smiřovací akce Ruska a Rakousko-Uherska nová překáţka?“296 Na třetí straně byl otištěn rozhovor vídeňského reportéra s předsedou prozatímní srbské vlády Avakumovićem. Ten prohlásil, ţe o novém panovníkovi rozhodne Národní 293

Národní listy, 12. 6. 1903, s. 4. Od poĉátku roku 1903 se v Makedonii a Starém Srbsku stupňovalo násilí Albánců vůĉi obyvatelstvu ostatních národností, ale i představitelům osmanské správy a armádě. Zvýšená aktivita Albánců byla spojena s odporem k reformnímu tlaku Ruska a Rakousko-Uherska na Turecko. Albánští ozbrojenci tak násilně obsadili městeĉko Vuĉitrin a 31. března napadli vojenskou posádku v Mitrovici. Jejich útok byl sice odraţen, ale v průběhu přepadu byl albánským útoĉníkem smrtelně zraněn ruský konzul v Grigorije Stepanoviĉ Šĉerbin. 295 Na přelomu dubna a května 1903 provedla skupina gemidţijů, anarchistické odnoţe Vnitřní makedonské revoluční organizace, sérii dynamitových útoků na některá strategická místa v Soluni, mj. na poboĉku Otomanské banky ĉi ţeleznici, při nichţ zahynulo několik desítek lidí. Jejich cílem bylo upoutat pozornost evropských států k Makedonii před blíţícím se vypuknutím povstání. 296 Národní listy, 13. 6. 1903, s. 1. 294

83

skupština, třebaţe jiţ byla uĉiněna dohoda se zástupci armády. Zároveň zdůraznil, ţe jde výluĉně o privátní záleţitost Srbska, „do níţ nemá cizina příčiny se vměšovati.“297 Pro ĉeské prostředí měla násilná smrt krále Alexandra zvláštní příchuť. Panovník totiţ několikrát navštívil Karlovy Vary. K tomuto faktu se vrací ĉlánek, Kolikrát byl král Alexandr v Čechách. Píše se v něm, ţe hosté všech národností nemluví o niĉem jiném, neţ o smrti tohoto návštěvníka. Velký zájem se projevil v ţádosti do Prahy a Vídně o expresní zaslání desetinásobného poĉtu novinových výtisků.298 Katastrofa bělehradská a němečtí mravokárci, takový nadpis má úvodní ĉlánek ze 14. ĉervna. Redakce se v něm pustila do tvrdé kritiky Neue Freie Presse, který obvinila z úĉelového štvaní proti srbskému národu z přání rázného zákroku „evropské policie,“ kterému zabránila jen rychlá stabilizace srbských poměrů. Útoky vídeňského listu svou zuřivostí překonaly kampaň britského tisku proti vůdcům Velké francouzské revoluce. Citát z „vídeňské mravokárné Frýny,“ jak je v textu Neue Freie Presse pejorativně nazývána, přisoudil bělehradské, kulturou nepolíbené spoleĉnosti „rozkoš z ukrutenství...“ a dodal, ţe „národové tací těţko dají se ovládati“. To, ţe srbští představitelé po vraţdě Alexandra Obrenoviće jednali zcela nezávisle a rozhodně a také, ţe „po králi slabochu přijde na trůn srbský opět celý muţ a úctyhodný charakter, ... nemůţe interes německý v Srbsku potřebovati,“ uvedly Národní listy, přiĉemţ postoje populárního rakouského plátku zasadila do širšího antislovanského kontextu.299 Také Národní listy si všimly, ţe srbský převrat dal vzniknout několika falešným zprávám, které se veřejností v habsburské monarchii bleskurychle šířily. Mimo jiţ zmíněného „atentátu“ na Františka Josefa I., objevila se fáma o zavraţdění chorvatského bána Károla Khuena von Héderváryho nebo ţe Bělehrad postihl niĉivý poţár, který zaloţila opozice Avakumovićovy vlády s cílem zabránit volbě nového krále.300 Před chystanou volbou srbského panovníka se k vyvraţdění dynastie Obrenovićů v rozhovoru s redaktorem vojvodinského listu Srbobran Budisavljevićem vyjádřil Nikola Pašić. Interview bylo v Národních listech otištěno 15. ĉervna. Vzhledem k neustálému přívalu nepřesných informací o situaci v Srbsku, je moţné povaţovat podobné rozhovory se srbskými politiky za nesporný přínos pro dokonalejší pochopení srbského dění. Je však třeba podotknout, ţe se jich v ĉeském tisku objevilo jen velmi poskrovnu. Pašić v něm zpochybnil celou řadu běţně přijímaných faktů, jako například 297

Národní listy, 13. 6. 1903, s. 3. Národní listy, odpolední vydání, 13. 6. 1903, s. 2. 299 Národní listy, 14. 6. 1903, s. 1. 300 Národní listy, 14. 6. 1903, s. 3. 298

84

Alexandrovy úvahy o následnictví Nikodije Lunjevice na srbský trůn. Připustil pouze, ţe by Draga tímto způsobem mohla řešit svou nejistou pozici, zaviněnou svou neplodností. Za hlavní příĉinu tragického konce srbského vladaře uvedl sňatek s Dragou, v jehoţ důsledku poklesla váţnost královského dvora. V otázce budoucího státního zřízení Pašić s jistotou vylouĉil moţnost ustavení republiky. Republikánský systém povaţoval za velmi labilní, naĉeţ by Srbsko mohlo lehce podlehnout zahraniĉním vlivům.301 Odpolední vydání Národních listů připomnělo další ĉeskou stopu v srbských dějinách, tentokráte ve spojitosti s ĉerstvě zvoleným srbským králem Petarem I. Jak titulek Zesnulý dr Vilém Gabler vychovatelem Petra KaraĎorĎeviće napovídá, vzpomínal osobu, kterou pro vzdělávání mladého Petara získal František Alexandr Zach,302 tehdy klíĉová postava ĉesko-srbských vztahů. Gabler prince uĉil ĉíst a psát, přiĉemţ tuto funkci vykonával mezi léty 1852–1859.303 Autor ĉlánku přitom ĉerpal z Gablerova příspěvku Ze ţivota generála Zacha v ĉasopisu Osvěta z roku 1892.304 Deník Lidové Noviny se svrţení dynastie Obrenovićů věnoval nejobšírněji ze všech moravských listů. Na úvod pro zajímavost zmiňme zprávu, kterou redakce otiskla jiţ 4. ĉervna a nesla hlaviĉku Útok na srbskou královnu? Otazník v názvu dokládá, ţe šlo pouze o nepodloţenou hypotézu související se sebevraţdou dvorního kuchaře, který se údajně pokusil otrávit královnu, která však byla delší dobu před incidentem varována před moţným útokem.305 Lidové Noviny o převratu informovaly teprve 13. ĉervna a věnovaly mu bez mála polovinu prostoru. Sdělily, ţe první telefonická zpráva se do Brna dostala ještě před desátou hodinou ranní 11. ĉervna. Redakce jí obyvatelstvu zprostředkovala prostřednictvím plakátů vylepených v některých obchodech ĉi veřejných budovách. Alexandr se stal, v oĉích deníku, obětí politiky svého otce. V ĉlánku Krvavý státní převrat v Srbsku mu k vině bylo přiĉteno, ţe se Alexandr stal králem ještě jako 301

Národní listy, 15. 6. 1903, s. 2. František Alexandr Zach v Srbsku působil od roku 1843 do roku 1882. Měl velký vliv na formulování srbského národního programu Načertanije (1844), zásadní měrou se podepsal na rozvoji srbského vojenského školství a organizaci armády. Zach se stal výraznou osobností srbského spoleĉenského a politického ţivota. V roce 1868 se podílel na jednání o srbsko-řecké vojenské konvenci. Jiţ v hodnosti generála se zúĉastnil srbsko-turecké války v roce 1876 jako velitel jiţní armády. V této válce přišel o nohu. Více o této osobnosti např.: ŢÁĈEK, Václav: František Alexandr Zach. Praha 1977, téţ HLADKÝ, Ladislav – ŠTĚPÁNEK, Václav (ed.): František Alexandr Zach 1807–2007. Sborník příspěvků ze sympozia k 200. stému výroĉí narození Františka Alexandra Zacha v Brně 24. dubna 2007. Brno 2007. 303 Národní listy, 16. 6. 1903, roĉ. 43, s. 1. Stejný ĉlánek o dva dny později otiskly i listy Moravská orlice (Moravská Orlice, 18. 6. 1903, roĉ. 41, s. 2) a Lidové noviny (Lidové noviny, 18. 6. 1903, s. 2). 304 Osvěta, 1892, s. 391–392. 305 Lidové noviny, 4. 6. 1903, s. 3. 302

85

nezletilý a později i dalekosáhlé zásahy do synova politického poĉínání. Všestranný rozvrat země, který Milan zapoĉal, proto Alexandr nebyl schopný zastavit a to ani po Milanově definitivním odchodu ze Srbska, neboť vliv bývalého krále nahradil stejně neblahý vliv královny Dragy. Deník zdůraznil, ţe král Alexandr zřejmě tušil nějakou formu spiknutí. Mimo jiné připomněl zatĉení několika důstojníků VI. pěšího pluku údajně připravujících protidynastické spiknutí306 a také výše citovanou zprávu o pokusu otrávit královnu. Na stejné straně byla také otištěna krátká stať Nemesis, která se vracela k ivandanskému atentátu. Ze skuteĉnosti, ţe se mezi oběťmi z noci 11. ĉervna 1903 objevilo také jméno generálního poboĉníka Petroviće, obviněného v následném procesu, vyvodila redakce závěr, ţe Alexandr „měl v tomto atentátu nemalou účast“.307 Na druhé straně stejného ĉísla deník představil poměry v královské rodině za několik posledních měsíců před převratem. Co předcházelo vraţdě, se jmenoval ĉlánek, který shrnoval vyjádření jistého srbského státníka, ţijícího ve Vídni. Král Alexandr prý váţně uvaţoval o rozvodu s královnou Dragou, neboť si uvědomoval, ţe královna „jest jiţ dlouho kamenem úrazu...“ v poměru mezi panovníkem a armádou, a zároveň byl nabádán k novému sňatku s princeznou Xenií, dcerou ĉernohorského kníţete Nikoli. Diplomat uvedl, ţe tuto situaci si uvědomovala i sama Draga, proto jiţ delší ĉas ukládala finanĉní prostředky v zahraniĉních bankách a uvaţovala o pořízení vily ve Františkových Lázních.308 Přestoţe předseda prozatímní vlády Jovan Avakumović ve všech svých rozhovorech s reportéry zdůrazňoval, ţe o převratu nebyl informován,309 redakce 14. ĉervna otiskla stať rakouského listu Zeit s názvem Královští manţelé a vůdcové spiknutí, který obvinil vůdce liberální strany z dlouhodobé přípravy puĉe a tvrdil, ţe její kořeny sahaly aţ do období vlády regentů. Avakumović, podle ĉlánku, zjevně reagoval na nejasný postoj krále Alexandra k Rusku, přiĉemţ kolem sebe shromáţdil nepřátele dynastie, resp. posledních dvou Obrenovićů a ĉetné rusofily. Jejich ĉinnost měla nabrat na intenzitě po ohlášení zasnoubení krále s Dragou Mašínovou a také po aféře s jejím domnělým těhotenstvím. Panovník o Avakumovićově ĉinnosti údajně věděl a nechal jej sledovat, ovšem nedovolil si proti němu zakroĉit. „Povstání bylo jistě dávno připraveno 306

S největší pravděpodobností šlo o týţ případ dvou zatĉených a několika desítek podezřelých důstojníků, který 10. ĉervna vyústil v Cincarmarkovićovu demisi, kterou ovšem panovník nepřijal. 307 Lidové noviny, 13. 6. 1903, s. 1. 308 Lidové noviny, 13. 6. 1903, s. 2. Zmínka o Františkových Lázních ve spojitosti s královnou Dragou a pravděpodobným rozvodem byla rovněţ otištěna v Národních listech a byla převzata z Berliner Tagblatt (Národní listy, odpolední vydání, 12. 6. 1903, s. 3). 309 Např. Národní listy, 13. 6. 1903, roĉ. 43, s. 1; Národní politika, 13. 6. 1903, s. 1.

86

radikály a schváleno liberály a jimi také provedeno“, uvedl ĉlánek. Rovněţ vyvracel, ţe by ani pretendent srbského trůnu Petar KaraĊorĊević nebyl do příprav komplotu zapojen: „Na cestách Rakouskem a Švýcarskem vozil s sebou důleţité státní papíry, zbraně a pumy, aby byl pro kaţdý případ vyzbrojen“.310 Zcela ojedinělou byla zmínka Lidových novin z téţe strany o konsekvencích převratu na evropské trhy s cennými papíry. Po poĉáteĉním mírném otřesu se naprostá většina finanĉních trhů velmi brzy stabilizovala, téţ úroky z vkladů zůstaly beze změn. Výraznější nestabilitu zaznamenala vídeňská bursa, nejvíce však bylo zasaţeno obchodování Budapešti, kde došlo k výraznému prodeji akcií především klesajících rakouských akciových podniků.311 Jistou přitaţlivost měly vazby aktérů bělehradských událostí na ĉeské, resp. moravské prostředí, jak bylo jiţ ukázáno v případě Alexandrových návštěv v Karlových Varech. Lidové noviny v ĉlánku Naumović a Nikolić v Olomouci odhalily, ţe tito spiklenci byli obecně známými hosty v Olomouci a stýkali se výhradně s ĉeskou spoleĉností. Naumović ve městě pobýval mezi léty 1889–1890, jakoţto nadporuĉík místního pěšího pluku a jiţ v této době projevoval výrazně revoluĉní smýšlení proti králi Milanovi. O Nikolićovi nebylo napsáno nic urĉitějšího. Oba důstojníci při převratu zahynuli.312 Jiný populární brněnský deník Moravská orlice, který informoval o neĉekané změně na srbském trůnu také aţ 13. ĉervna, se nikterak zvlášť nevymykal z řady většiny zmíněných periodik. Královští manţelé zavraţděni zněl titulek na první straně, který způsob převratu přirovnal k vraţdám z jiných století, které postihly korunované hlavy v Rusku, Anglii ĉi Francii. Vládu posledních Obrenovićů oznaĉil za protiklad dobrých vlastností srbského národa. Alexandrova nestálost a chybějící smysl pro rozumnou důslednost tak Srbsku znemoţnila stát se vzorem pro řadu dalších sousedních států. V ĉlánku se objevilo příznaĉné a do jisté míry moţno říci také obecně platné hodnocení, které si zaslouţí doslovné odcitování: „Dnes velel ten který Obrenović napravo, zítra nalevo. Dnes po východnímu, zítra po západnímu – a dle toho i vnitřní formy ústavní vţdy byly násilně a neorganicky pozměňovány. A nad to rodinný skandál za skandálem, takţe dynastický cit opravdový nemohl se ani v srbském lidu vyvinouti, a to, co se za něj

310

Lidové noviny, 14. 6., 1903, s. 1. Lidové noviny, 14. 6., 1903, s. 1. 312 Lidové noviny, 16. 6., 1903, s. 2–3. 311

87

officielních projevech vydávalo, bylo jen pozlátkem a klamem...“313 Ĉíslo z následujícího dne uveřejnilo ĉlánek Konec Obrenovićů, ve které redakce posílá výtku Vídni a Petrohradu, a která jako v ĉeském tisku celkem výjimeĉně hledala příĉiny mezistátního charakteru. Podle jejího mínění měly obě velmoci na Bělehrad působit tak, aby se předešlo takovému řešení neutěšených poměrů uvnitř Srbska. Jasně tím mířila na velmi slabou podporu stran Ruska a prakticky ţádnou odezvu Vídně na pokus krále Alexandra o přiblíţení se k ní poĉátkem roku 1903. „Nejen Srbové, ale také okolní vyspělejší národové mají část viny za proudy krve, jeţ zvířecím způsobem v bílém Bělehradě byly prolity“, dodala redakce.314 Obraťme nyní pozornost ke komentáři národních socialistů. Jejich stranický orgán – týdeník Česká demokracie – se ke královraţdě vyjádřil teprve 20. ĉervna, přiĉemţ šlo o jedinou reakci listu na událost. Ĉlánek Obrat v Srbsku vlastně doplňuje názory Václava Klofáĉe otištěné v Národní politice 16. ĉervna. Národní socialisté připsali vinu za špatné poměry v Srbsku Milanu Obrenovićovi. Dokonce uvedli, ţe škody, které Milan napáchal, by stěţí napravil sebevíc nadaný panovník. V tomto kontextu charakterizovali Alexandra jako „málo inteligentního a degenerovaného...“ vladaře, který stěţí mohl situaci zvrátit. Ĉlánek připsal Alexandrovi zásluhu na emancipaci Srbska z vlivu Vídně a zdůraznil, ţe „vlastní cestu...“ nastoupil právě prostřednictvím sňatku s tolik pohaněnou Dragou Mašínovou. Česká demokracie tak kopírovala Klofáĉovo stanovisko. Redakce rovněţ vyjádřila názor, ţe královraţda můţe být jen stěţí projevem vlastenectví, neboť vlastně destabilizovala Srbsko, které by v době velkého napětí na Balkáně bytostně potřebovalo klid. Ve spojitosti s tím nabyl text celkem útoĉný charakter, kdyţ zcela otevřeně obvinil habsburskou monarchii z podílu na bělehradských událostech. Podle ĉlánku nebylo vylouĉeno, ţe Vídeň na poloostrově záměrně vyvolávala chaos, aby tak pro sebe vytvářela prostor pro případné zakroĉení a v důsledku i pro další rozšíření svého přímého vlivu. „Drang nach Osten působí na Balkán jako lučavka...“, dodal list. Závěrem se redakce přihlásila k ideji pacifismu a přidala varování před podepíráním moci o armádu.315 Brněnský sociálně-demokratický tiskový orgán Rovnost, vzhledem k tomu, ţe vycházel pouze třikrát týdně, informoval o srbském převratu poprvé 14. ĉervna. Na rozdíl od ostatních listů nezařadil zprávy o událostech na první místo a věnoval jim 313

Moravská orlice, 13. 6. 1903, s. 1. Moravská orlice, 14. 6. 1903, s. 1. 315 Česká demokracie, 20. 6. 1903, s. 1–2. 314

88

poměrně omezený prostor. Na vině byly blíţící se volby v Německu spojené s oĉekáváním velkého úspěchu tamní sociální demokracie a také nízký poĉet stran. Rovnost do svých komentářů k násilnému sesazení srbského panovníka výrazně promítla svou sociálně-demokratickou ideologii kritizující kapitalismus, odmítající násilí a poţadavky co nejširší obĉanské svobody. V pravidelné rubrice Politický přehled otiskla 14. ĉervna ĉlánek, struĉně nazvaný Královraţda, ve kterém na úvod v krátkosti shrnula průběh převratu a k dokreslení aktuální nálady ve spoleĉnosti odcitovala dosti silnou větu srbských opoziĉních novin Mali Journal: „Blbý syn srbského Nera byl rukou srbských důstojníků skolen a zaslouţil si to“. Informaĉní hodnota brněnského listu byla velmi nízká. Prakticky se omezila pouze na hodnocení příĉin a ĉinu samotného. Vládu posledních dvou Obrenovićů Rovnost oznaĉila za neštěstí. Rovněţ zde je zdůrazněn neblahý vliv „záletné vdovy Dragy...“, pod kterým „páchal nejzbrklejší kousky, které se těţce na něm vymstily“. K nejváţnějším královým skutkům list přiřadil ústavní nestabilitu, perzekuci politických odpůrců a střelbu ţandarmerie při bělehradských demonstracích 5. dubna 1903. K volbám konaným po posledním Alexandrově převratu odcitoval panovníkův vzkaz: „Vděčný srbský lid pochopil mé úmysly“, naĉeţ redakce dodala, ţe „za několik dní týţ lid jásal, kdyţ zvěděl o tom, jak král byl potupným způsobem zprovozen ze světa“. Rovnost se domnívala, ţe zásadní propast mezi královským dvorem a národem byla zapříĉiněna vykořisťováním jiţ tak chudé země. Zvláštní pozornost si vyţádal fakt, ţe převrat byl zrealizován důstojníky, kteří, dle listu, jako celek platili za oporu reţimu krále Milana i Alexandra: „Svůj trůn postavili na bodáky a pušky...“ Tuto okolnost redakce demonstrativním způsobem vyuţila k vypíchnutí svého antimilitaristického postoje a zároveň okomentování převratu. „Krvavé události srbské jsou výstrahou všem drţitelům moci v ostatních státech. O bodáky není radno opírati trůny. Kdo násilím a bodáky vládne, vydává se nebezpečí, ţe jimi také zhyne. (...) Události bělehradské (...) budou tvořiti o jeden doklad více k obţalobě národy vraţdícího a vysávajícího militarismu“. Z hlediska samotného významu smrti Alexandra pro budoucnost Srbska redakce neoĉekávala ţádné změny k lepšímu. Samotný princip monarchistického státního zřízení tomu totiţ, podle ní, odporuje. Druhým dechem ovšem dodala, ţe srbský národ patrně ještě nedospěl do stádia, kdy by Srbsko mohlo přijmout republikánské ideje.316

316

Rovnost, 14. 6. 1903, s. 1–2.

89

Kdyţ armáda boří trůny... zní stať následujícího ĉísla, která si nevšímala ani tak převratu, jako kritice ostatního tisku. Především jej obvinila z „bulvarizace“ celé věci a nekoneĉného přílivu neověřených ĉi vymyšlených detailů. Zvláštní pozornost je věnována skuteĉnosti, ţe se deníky a ĉasopisy nezmínily o odsouzení vrahů a naopak hlavní vina za smrt všech obětí je přiĉítána pouze královně Draze. Vysvětlení tkvělo v nebezpeĉnosti armády, která by mohla kdykoliv znovu udeřit. Bylo proto nutné svést pozornost jinam a vojsko uchránit kritiky, která by proti němu mohla popudit veřejnost. Ani evropské státy, které oznaĉily dění v Srbsku za jeho vnitřní záleţitost nezůstaly ušetřeny. Pro svůj postoj byly viněny ze schvalování zloĉinu.317 Zmíněnou „bulvarizaci“ tisku po převratu zdůraznila Rovnost z 19. ĉervna ještě ve stati Srbsko a Německo. Tentokráte se pozastavila nad tím, ţe na stránkách deníků dostávala srbská královraţda stále více prostoru na úkor zpráv o aktuálním výsledku voleb v Německu, které ve svém důsledku měly větší význam, neţ ţe v Srbsku došlo k „nahraţení jednoho králíka druhým“.318 Jiné sociálně-demokratické periodikum, prostějovský týdeník Hlas lidu, se k dění v Srbsku vyjadřoval velmi podobně jako Rovnost. List také zdůraznil, ţe postavení Obrenovićů bylo velmi vratké, neboť se spoléhalo na věrnost vojska, jehoţ přísaha věrnosti neměla ţádnou váhu. Podle týdeníku zlomilo Alexandrovi vaz dlouhodobě špatné hospodaření dynastie, přiĉemţ poslední kapkou byl jeho sňatek s Dragou. Ani Hlas lidu neviděl naději na změnu dosavadního stavu k lepšímu: „…sotva se poměry zlepší změnou trůnu“.319 Ĉlánek Revolver v historii Srbska otištěný 3. ĉervence uvedl informaci, ţe srbská armáda zasáhla proti redakci srbského socialistického ĉasopisu Odjek. Důvodem k tomu bylo republikánské vystupování jeho redaktorů, kterým bylo vyhroţováno revolvery. Hlas lidu k tomu přidal komentář: „Nediv se nikdo potom, ţe Petr byl jednohlasně zvolen za krále!“320 Vynikající znalec balkánského prostředí, publicista Josef Jakub Touţimský v kulturně-politické revue Osvěta shrnul tehdy známé informace v ĉlánku Revoluce v Srbsku. Přiznal, ţe je obtíţné kvalitně rekonstruovat, co se vlastně stalo, neboť se v tisku objevuje velké mnoţství zpráv, které si ĉásteĉně odporují. V této příĉině si posteskl, ţe v Srbsku nebyla ustavena vyšetřovací komise, která by objasnila veškeré 317

Rovnost, 17. 6. 1903, s. 1–2. Rovnost, 19. 6. 1903, s. 2. 319 Hlas lidu, 19. 6. 1903, s. 2. 320 Hlas lidu, 3. 7. 1903, s. 3. 318

90

nejasnosti. Ze zmíněné informace bylo rovněţ moţné usoudit, ţe akce spiklenců byla všeobecně přijímána a nepůsobil ţádný vnitřní tlak na jejich potrestání.321 Touţimský si níţe povšiml zajímavého sloţení vlády, zejména pak silného zastoupení liberálů. Správně poznamenal, ţe to byli právě liberální politici, kteří se v roce 1858 podíleli na puĉi proti kníţeti Alexandru KaraĊorĊevićovi, kterého vypudili ze země a na srbský trůn znovu dosadili Obrenoviće a dodal, ţe „liberálové hlavně působili, ţe KaraĎorĎevićové po atentátu na kníţete Michala byli vyhlášeni za psance, jejich statky v zemi sebrány a památka zahlazena“.322 Autor kladl v ĉlánku důraz na to, ţe příĉiny zániku dynastie Obrenovićů nebyly pouhou výslednicí posledních let vlády krále Alexandra. Touţimský se ve své analýze vrátil do období vlády Milana Obrenoviće. Jiţ za jeho panování „blíţila se neblahou rychlostí sudba, jeţ tak hrozně se v noci na 11. června naplnila“, napsal a připomněl Milanovy hlavní prohřešky, jako bylo laciné odevzdání se do rukou Rakousko-Uherska, korupce a rozhazovaĉnost i skandální rozchod s Natálií. Milanův vztah k penězům podtrhl moment, kdy předposlední srbský král prodal své obĉanství.323 Podobně jako některé jiné listy i Touţimský si povšiml působení Františka Alexandra Zacha a Viléma Gablera na srbském dvoře, kde se podíleli na vzdělání mladiĉkého Petara.324 S obdivuhodným cynismem na převrat zareagovali přispěvatelé Humoristických listů. Je rovněţ s podivem, jak texty v nich otištěné dokonale parafrázovaly vývody seriozních listů. Uveďme zde alespoň několik příkladů: Královským obětem bělehradským. Proto kule důstojníků Zničily váš ţivot v mţiku, ţe´s byla Drago, vţdy jako tágo, Sáša jak kule, bez vlastní vůle. Tak vykreslil autor s iniciály I. S. převládající názor, ţe Draga plně ovládala svého muţe. 325 321

Osvěta, 1903, s. 661. Osvěta, 1903, s. 662. 323 Osvěta, 1903, s. 663. 324 Osvěta, 1903, s. 664. 325 Humoristické listy, 19. 6. 1903, s. 2. 322

91

Jinde vyjádřil autor „Jnšk.“ rozpor mezi královnou Dragou a vojskem těmito slovy: Za srbským králem. Bohuţel, ţe trochu pozdě Vyzní hlas ten varovný, Ţe´s na místě vdané Dragy, hýčkati měl dragouny.326 Neklid, který na Balkánském poloostrově panoval, zvláště pak překotné události v Srbsku, inspirovaly pisatele těchto ironických veršů: Nejistý bod. Člunek v rozbouřeném moři, Spánek v domě, který hoří, odpočinek blíţe místa, kde se Perun chystá k ráně – jistější jsou do jista neţli trůnek na Balkáně.327 Představené tiskové orgány vydaly velmi málo původních ĉlánků a jen výjimeĉně informovaly o pozadí převratu. Rovnost správně uvedla, ţe naprostá většina prostoru byla věnována dramatickým a barvitě popisovaným událostem, které se 11. ĉervna odehrály. Tématická shoda mezi periodiky panovala v případě popisů přepadení královského paláce a posledních okamţiků královského páru vůbec. Titulky jako Podrobnosti krvavé noci,328 Noc vraţdění a krveprolití v Bělehradě,329 Krvavá řeţ v loţnici330 ĉi Další podrobnosti vraţdění331 se na předních stranách ĉeského tisku objevují téměř týden a do pozadí je zatlaĉují nové zprávy, tentokráte z volby a korunovace nového krále. Jak jejich názvy napovídají, snaţily se zrekonstruovat přesný průběh událostí. Jak uţ bylo řeĉeno, prozatímní srbská vláda nebyla v prvních dnech příliš nakloněna ventilování brutálního řádění do éteru, přesto průběţně unikalo velké mnoţství zpráv a například Národní listy 14. ĉervna napsaly, ţe problémy s odesíláním 326

Humoristické listy, 19. 6. 1903, s. 3. Humoristické listy, 19. 6. 1903, s. 2. 328 Národní listy, 12. 6. 1903, s 1. 329 Národní politika, odpolední vydání, 12. 6. 1903, s. 1. 330 Lidové noviny, 13. 6. 1903, s. 1. 331 Moravská orlice, 13. 6. 1903, s. 1. 327

92

telegramů nebo cenzurou opadly.332 Nemělo by význam vyjmenovávat veškeré detaily, které jednotlivé zprávy podávaly, konstatujme jen, ţe informace, které odcházely z Bělehradu, byly jen těţko ověřitelné a ĉasto odporovaly skuteĉnosti. Nicméně atraktivitu jim dodával fakt, ţe vyplývaly ze svědectví některých přímých úĉastníků přepadení paláce, přiĉemţ ale většina nebyla ani jmenována. Velkou pozornost ĉeští ţurnalisté věnovali záleţitostem pozůstalosti po královském páru a také ţivotnímu pojištění krále Alexandra. Jako první toto téma otevřely Národní listy ĉlánkem Tušil Alexandr svoji záhubu?, v němţ se uvaţovalo o důvodech, proĉ Alexandr nebyl pojištěn. List vyjádřil domněnku, ţe královna nabádala svého manţela k uzavření ţivotní pojistky, neboť tušila moţnost panovníkova blízkého konce, kterému nasvědĉovala nálada v nejširší veřejnosti. Draga se tak chtěla zajistit pro případ, ţe by byla po Alexandrově smrti ze země vyhnána úplně bez prostředků. Pojišťovny však krále odmítly pojistit, neboť jeho zdravotní stav údajně nebyl dobrý a ĉasto upadal do bezvědomí a také proto, ţe trpěl neustálou obavou z otrav. Jako zajímavost ĉlánek uvádí, ţe Draga, jejíţ stav rovněţ nebyl dobrý, uţívala nejrůznějších podpůrných většinou nezákonných prostředků.333 Spekulace na toto téma byla zcela ojedinělou a vycházela z kontextu zdůrazňované vypoĉítavosti královny Dragy a samotného faktu vraţdy manţelů. Později se totiţ zaĉaly objevovat první informace o Alexandrově pojištění a pozůstalosti.334 Tisk samozřejmě reflektoval i reakci obyvatel Bělehradu na převrat a ani v tomto případě nebyla periodika z poĉátku vţdy jednotná. Atmosféra v srbském hlavním městě byla většinou vylíĉena jako klidná. Národní listy ji popsaly takto: „Hluboké vzrušení zračí se sice ve tvářích všech...“, ale na druhé straně se lid „chová důstojně. O nějakém kvasu revoluce, o jitření lidu (...) nedá se mluvit“ a dodávají, ţe „s podivem se musí kaţdý pozastavovati nad tím, jakou báječnou chladnokrevnost zachovalo zejména obyvatelstvo bělehradské při nastalém jitru po hrůzné noci“.335 Zcela opaĉně vykreslila situaci v Bělehradě Národní politika: „Vojenské hudby hrají

332

Národní listy, 14. 6. 1903, s. 2. Národní listy, odpolední vydání, 12. 6. 1903, s. 2–3. 334 Např. Národní listy uvedly, ţe byl Alexandr pojištěn ve Francii (Národní listy 14. 6. 1903, s. 2) nebo Lidové noviny citovaly britský Daily Telegraph, který informoval, ţe královští manţelé byli pojištěni u belgických a holandských bank (Lidové noviny, 19. 6. 1903, s. 2). Moravská orlice k pozůstalosti napsala, ţe se předpokládá, vzhledem k Alexandrově šetrnosti, nějaké jmění uloţené v anglických bankách (Moravská orlice, 14. 6. 1903, s. 2). 335 Národní listy, odpolední vydání, 12. 6. 1903, s. 4. 333

93

před zámkem. Na ulicích rozdává se lidem pivo a víno z velikých sudů“.336 Na tomto místě můţeme konstatovat, ţe se Národní listy tímto popisem velmi blíţily skuteĉnému obrazu města. V následujících dnech byl Bělehrad vykreslován takřka jednotně: „V Bělehradě panuje úplný klid“.337 Pro zajímavost uveďme, ţe České demokracie v citovaném ĉlánku zdůvodňovala klid v Bělehradě stísněností obyvatelstva. Veřejnost se prý zdráhala jakýchkoliv hlasitých projevů z nejistoty, jak by mohla zareagovat nevyzpytatelná armáda.338 5.1 Hodnocení zpráv v tisku Při celkovém pohledu na vybraná ĉeská periodika zjistíme, ţe většina z nich, jmenovitě Národní politika, Národní listy, Lidové noviny a Moravská orlice, psala o převratu velmi podobně a nelišil se ani jejich zájem o dílĉí problematiky. Jak jsme výše ukázali, v některých případech dokonce přebírala celé ĉlánky. Všechny listy jednotně odmítly brutalitu spáchaného ĉinu, a přestoţe se vyjadřovaly na adresu Obrenovićů nepříliš pochvalně, oznaĉily převrat za překvapivý. Redakcím rozhodně nelze upřít snahu o objektivitu. Ostatně všechny jmenované listy zavedly mimořádné rubriky Projevy z ciziny (Národní politika), Hlasy evropských listů (Národní listy), Hlasy časopisů (Lidové noviny) nebo krátce uváděly nejzajímavější zprávy zahraniĉního tisku a daly tak ĉtenářům relativní svobodu ve výběru informací. Zároveň tím eliminovaly důsledek vlastních, ĉasto neověřených, sdělení. Při hledání objektivních příĉin vzniku spiknutí se všechny sledované tiskové orgány shodly na hlubokých kořenech nespokojenosti s dynastií. Velká ĉást autorů ĉlánků viděla zaĉátek konce Obrenovićů jiţ ve vládě Milana. Prakticky všechny listy hledaly problém v Alexandrově vládě plné nezákonností a převratů. Jako další průseĉík shodně působí osobnost královny Dragy. Zatímco s předchozími tvrzeními je moţné do velké míry souhlasit, tak v případě silného vlivu panovnice na běh státu, který jí byl přisuzován, šlo o přehnanou konstrukci. Zcela jiný náhled na královnu Dragu nabídli národní socialisté. Alexandrův sňatek chápali jako důleţitý krok k odstřiţení se od závislosti na habsburské monarchii a nastoupení vlastní nezávislé cesty. Zajímavé je, jak váţně ĉeský tisk přijal spekulace o moţném následnictví Nikodije Lunjevice na srbský trůn, coţ svědĉí o relevantní váze této nepodloţené 336

Národní politika, 12. 6. 1903, s. 4. Lidové noviny, 14. 6. 1903, s. 1–2. 338 Česká demokracie, 20. 6. 1903, s. 2. 337

94

zprávy a potvrzuje znaĉný vliv na vznik spiknutí, aĉkoliv Alexandr Obrenović tuto moţnost ve skuteĉnosti nebral v úvahu. Moravská orlice a Česká demokracie jako jediné tiskové orgány rozšířily okruh potenciálních podnětů k sesazení Alexandra Obrenoviće ze srbského trůnu také o zahraniĉněpolitickou situaci na Balkáně. Zvláště zajímavé je, ţe oba hledaly opaĉné důvody. Zatímco Moravská orlice vyĉítá Rusku a Rakousko-Uhersku nedostateĉnou péĉi o dění v Srbsku, Česká demokracie viní habsburskou monarchii ze záměrného podněcování chaosu na Balkáně, jehoţ je královraţda souĉástí. Vedle toho Národní listy vyjádřily hypotézu o moţném přenesení vnitropolitické krize v Srbsku na širší mezinárodní plénum. V úvodu této práce byla naznaĉena jistá atraktivita převratu pro ĉeské publikum, vzhledem k rodinnému původu vůdce spiknutí Alexandra Mašína. Aĉkoliv si ĉeský tisk byl vědom ĉeských kořenů této významné postavy z noci 11. ĉervna a následného ministra prozatímní vlády, můţeme zjistit, ţe zmínky o tom byly omezeny prakticky na minimum.339 Přesto jsme výše prokázaly, ţe ĉeští novináři úzkostlivě pátraly po jakýchkoliv spojitostech s ĉeským prostředím. Zaměříme-li se na politicky zabarvený pohled jednotlivých periodik, zjistíme, ţe ani v tomto případě nedochází k zásadním rozporům ve vztahu k převratu. Postoj k dynastii Obrenovićů je moţno hodnotit jako negativní a většina listů chápe důvody pro jejich sesazení. Zároveň však všechny důrazně odmítly způsob provedení. S prosazováním obecných politických idejí se setkáváme pouze u socialistických listů. Ty srbský převrat vyuţily k přihlášení se k pacifistickým myšlenkám. Násilná změna na srbském trůnu sociálním demokratům poslouţila jako odpudivý příklad toho, co dokáţe militarismus. Rovnost i Hlas lidu se také vyhranily vůĉi monarchii, jakoţto státoprávnímu systému obecně. Na jedné straně obdivovaly ústavní a obĉanské svobody rozšířené ústavy z roku 1889, na druhou stranu chápaly kontinuitu království jako krok zpět, zvláště objevovaly-li se v Srbsku hlasy poţadující vznik republiky. Národní socialista Václav Klofáĉ se v příspěvku v Národní politice přihlásil ke své cestě po Balkánském poloostrově, při které sbíral důkazy o rozpínavé balkánské politice Rakousko-Uherska.340 Zcela ojedinělou obhajobu Alexandra Obrenoviće 339

Jedinou rozsáhlejší zmínku o původu Alexandra Mašína přinesly Národní listy v ĉlánku Rodina Mašínova (Národní listy, 14. 6. 1903, s. 3). 340 NEĈAS, Ctibor: Balkán a česká politika. Pronikání rakousko-uherského imperialismu na Balkán a

95

v tehdejším tisku, spoleĉně s tiskovým orgánem své strany, vyuţil ke kritice záměru Vídně těţit z nestability v regionu. Zároveň se národní socialisté přihlásili k myšlence nezávislého vývoje slovanských národů. U deníků s převládajícím ideovým zaměřením na politiku Národní strany svobodomyslné a Lidové strany na Moravě – Národní listy, Lidové noviny a stejně tak se staroĉeskou orientací – Národní politika a Moravská orlice nelze pozorovat ţádný patrný rozdíl. Oproti ostatním listům se tyto zcela vyhnuly kritice rakousko-uherské vlády a jihoslovanské politiky monarchie ve spojitosti s převratem, ĉímţ shodně reflektovaly její zdrţenlivé stanovisko. Přesto stojí za zmínku, ţe redakce Národních listů několikrát zaútoĉila na vídeňský tisk a obvinila ho z protislovanské agitace.341

česká burţoazní politika. Brno 1972, s. 84. 341 Nejsilněji v ĉlánku Katastrofa bělehradská a němečtí mravokárci (Národní listy, 14. 6. 1903, s. 1).

96

Závěr Diplomová práce se pokusila představit základní problematiku vlády Alexandra I. Obrenoviće v širším kontextu domácí, zahraniĉní a hospodářské politiky. Sloţitý vývoj těchto jednotlivých aspektů Alexandrova panování je moţné vnímat jako potenciální podhoubí pro růst nespokojenosti s panovníkem, která posléze vykrystalizovala do podoby spiknutí důstojníků srbské armády s cílem sesadit dynastii Obrenovićů ze srbského trůnu a nahradit ji konkurenĉními KaraĊorĊevići. Při detailním studiu vlády krále Alexandra můţeme zjistit, ţe kořeny spiknutí vedou aţ k poĉátkům jeho panování. Alexandr se zmocnil trůnu k překvapení všech v šestnácti letech převratem, který jakoby předznamenal budoucí vývoj. V něm Alexandr naráţel na řadu jiţ existujících, zděděných obtíţí vnitřní politiky Srbska, jeţ vycházely z nevyzrálosti srbského parlamentarismu, který strany chápaly jako nástroj k dosaţení absolutní mocenské převahy ve státě a nikoliv jako cestu k povznesení Srbska. Mladý a nezkušený král usilující o zmírnění neplodného politického boje nebyl schopen konkurovat ostříleným matadorům domácí politiky typu Nikoli Pašiće ĉi Jovana Ristiće. Ve snaze sehrát s nimi alespoň vyrovnanou partii, sám se stal původcem mnoha nových problémů a dopouštěl se řady chyb. Největším nedostatkem Alexandrovy politiky byla skuteĉnost, ţe cíleně nebudoval jemu nakloněné struktury mezi srbskými politiky. Naopak, celou řadou překvapivých zvratů, nezákonností a Milanovou participací na státní moci docílil pravého opaku. Ţádné z politických hnutí nebylo ochotno bezezbytku podporovat Alexandrovy záměry. Je nutné zdůraznit, ţe Alexandrovo jednání nebylo explicitně motivováno ĉistě sobeckým zájmem, s jedinou výjimkou – sňatku s Dragou Mašínovou. Mladý panovník měl vţdy prvořadý zájem na politickém, hospodářském i národním pokroku Srbska. Nicméně prostředky, kterými jej hodlal dosáhnout, se většinou neshodovaly s míněním hlavních politických proudů. Zvláště negativní roli v tomto směru sehrál Alexandrův otec, zapřísáhlý nepřítel parlamentárních svobod, jehoţ vlivu král ĉasto podléhal. Skuteĉnost, ţe za dobu deseti let hned třikrát změnil ústavu, svědĉí o snaze vystoupit z kruhu neúspěšných politických jednání a situaci razantně řešit. Na druhé straně je v těchto krocích moţné spatřovat zklamání z výsledků, které Alexandr od jednotlivých převratů oĉekával. Jistou stabilizaci do vnitřních poměrů v zemi vneslo období diktatury, které ovšem narušil Alexandrův záměr oţenit se s Dragou Mašínovou. 97

Uvolněním reţimu chtěl král docílit otupení ostří odpůrců svatby. Opak byl pravdou. Rozvázal tak ruce přísné opozici, která se pak rozrůstala geometrickou řadou. Nejnebezpeĉněji vyhlíţeli protivníci v důstojnických uniformách, jejichţ řady se rozrůstaly v důsledku Milanova odchodu z postu nejvyššího velitele, ale

i

suspendováním dalších špiĉek armády. V mnoha ohledech neuspokojená armáda se postupně stala ohniskem protidynastického komplotu. Jednoznaĉně nejsilnějším soupeřem Alexandra Obrenoviće byla Národní radikální strana. Její pevné zakotvení v nejširších masách spoleĉnosti, kde ostatně poţívala bezkonkurenĉně nejsilnější podpory, nám dovoluje konstatovat, ţe ze vztahu panovníka a radikálů vyplýval i poměr mezi panovníkem a srbskou veřejností. A právě poměr krále a radikálů nikdy nedosahoval vysokých kvalit, spíše se pohyboval na úrovni bodu mrazu. Snad i tím je moţné vysvětlit chladné přijetí Alexandrovy smrti naprostou většinou Srbů. V dalším kontextu ekonomických nesnází Srbska, zvláště šlo-li o zajištění výplat státních zaměstnanců a příslušníků armády, dostávala nespokojenost s panovníkem velmi široký sociální základ, který Alexandr přes nesporné intelektuální schopnosti nedokázal rozrušit. Nemenší důleţitost je nutné přikládat také mezinárodní situaci, ve které se Srbsko na přelomu 19. a 20. století nacházelo. Systém dohod mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem o uchování statu quo na Balkáně prakticky znemoţnil efektivní orientaci na jednu ĉi druhou velmoc, přiĉemţ na Alexandrovo samostatné jednání navenek bylo ĉasto pohlíţeno s velkou nelibostí. Skuteĉnost, ţe se Alexandr nemohl ostentativně přihlásit k té ĉi oné velmoci a potvrdit tak svou pozici ve státě, popřípadě téţ vyuţít velmocenské podpory k prosazení srbských nacionálních cílů ještě více otřásl jeho autoritou na domácí politické scéně. Takový byl celkový obraz nesnadné pozice krále Alexandra I. Obrenoviće, na jehoţ pozadí působil sňatek s Dragou Mašínovou, její předstírané těhotenství, ĉi nepravdivé zprávy o následnictví Nikodije Lunjevice jen jako akceleraĉní prvek. Zaměříme-li pozornost na to, jak převrat vykládal ĉeský tisk, zjistíme, ţe zánik dynastie Obrenovićů většinou hodnotil jako logický důsledek její vlastní politiky. Velký důraz byl kladen na kontinuální vrstvení chyb a sobeckých zájmů posledních dvou zástupců dynastie. Ĉeští novináři, kteří dlouhodobě sledovali vývoj srbské politiky a měli poměrně široký rozhled v této oblasti, dokázali v celku přesně představit nejvýznamnější momenty vlády Alexandra Obrenoviće, potaţmo i jeho otce Milana, 98

které přispěly k záhubě celé dynastie. Pozornost listů se ĉasto stáĉela k samotným popisům osudné noci i posledním dnům ţivota královského páru, případně zajímavostem s nimi spojeným. V důsledku absence přesných informací se však velmi ĉasto dopouštěly nepodloţených spekulací. Přesto tisk podal ĉeskému ĉtenáři poměrně velký rozsah zpráv nejrůznější tématiky. Májový převrat poskytl ĉeskému tisku záminku, aby řadou příspěvků představil Srbsko mnohem komplexněji, neţ bylo moţné v běţných zprávách o politickém dění v zemi. Nicméně i zde je patrný neskrývaný osten namířený proti Obrenovićům. Ĉeské publikum si proto mohlo udělat sice barvitou, ovšem skuteĉnosti jen málo odpovídající představu. Kapitola zabývající se percepcí královraţdy se také pokusila upozornit na průnik politických zaměření listů i autorů. Aĉkoliv se většina z nich k situaci vyjadřovala velmi zdrţenlivě, příklad sociálnědemokratické Rovnosti a Hlasu lidu dokázal, ţe některá periodika vyuţila události k vyjevení vlastních politických názorů. Předloţená práce poskytuje hluboký průnik do celkové politicko-ekonomické situace Srbského království v posledním desetiletí 19. století a poĉátku století dvacátého. Rovněţ předkládá genezi převratu 11. ĉervna 1903, který měl za výsledek změnu dynastie na srbském trůně a uvolnění politických svobod. I toto období vlády Petara KaraĊorĊeviće by si zaslouţilo podrobnější výklad, neboť je ĉeskému ĉtenářstvu představeno pouze v hrubých obrysech a mohlo by pak přispět k celkovému obrazu proměny dynastií i s jejími důsledky. Rovněţ hodnocení převratu a ve spojitosti s tím i celé vlády Alexandra Obrenoviće v ĉeském tisku, o který se diplomová práce snaţí, by mohla být východiskem k širšímu výzkumu percepce periodik vycházejících v celém Předlitavsku, resp. Rakousko-Uhersku, a jejich komparaci z hlediska politického a ideologického zaměření.

99

Seznam použitých pramenů a literatury Prameny Archiv Srbije, fond Hartije kralja Alexandra, dokument ĉíslo 291, uverenje Dr. Veliĉkovića i Dr. Kolea iz Parisu o trudnosti Kraljice Drage. Edice pramenů RADENIĆ, Andrija: Progoni politoćkich protivnika u reţimu Alexandre Obrenovića 1893–1903. Beograd 1973. Noviny a časopisy Česká demokracie 1903 Humoristické listy 1903 Lidové noviny 1903 Moravská orlice 1903 Národní politika 1903 Národní listy 1903 Obzor národohospodářský 1909, 1910 Osvěta 1903 Memoáry ANTIĆ, Antonije: Beleške. (ed): Bora Dimitrijević – Jelica Ilić, Zajeĉar. 2010. AVAKUMOVIĆ, Jovan, Memoari. (ed.): Slobodan Turlakov, Novi Sad 2008. PETROVIĆ, Vukašin: Memoary. (ed.): Slobodan Turlakov, Beograd 2008. Literatura DANEŠ, Jiří Viktor: Srbsko a naše osvobození. Praha 1919. DITTRICH, Zdeněk R.: Balkánské kolbiště a evropské velmoci. Brno 1998. ĐORĐEVIĆ, Dimitrije: Carinski rat Austro-Ugarske i Srbije 1906–1911. Beograd 1962. ĐORĐEVIĆ, Vladan: Kraj jedne dinastie. Prilozi za istoriju Srbije I. Beograd 1905 ĐORĐEVIĆ, Vladan: Srbija i Turska (Jilgiz–Porta–Fanar) 1894–1897. Beograd 1928 EKMEĈIĆ, Marija: Balkanske drţavi prema dinastijskoj smeni u Srbiji 1903/04. : Bukurešt, Atina, Sofija, Cetinje, Carigrad prema Majskom prevratu i krunisanju kralja 100

Petra. [diplomová práce]Beograd, Filozofski fakultet, Univerzitet u Beogradu 2008. EKMEĈIĆ, Milorad: Austorugarska obaveštajna sluţba i majski prevrat u Srbiji 1903. Istorijski ĉasopis XXXII, 1986. s. 209–232. HLADKÝ, Ladislav a kolektiv: Vztahy Ĉechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy. Praha 2010. HLADKÝ, Ladislav – ŠTĚPÁNEK, Václav (ed.): František Alexandr Zach 1807–2007. Sborník příspěvků ze sympozia k 200. výroĉí narození Františka Alexandra Zacha v Brně 24. dubna 2007. Brno 2007. JAKUBEC, Ivan-JINDRA, Zdeněk, Dějiny hospodářství českých zemí od počátku industrializace do konce habsburské monarchie, Praha 2006. JEVTIĆ, Dragoš – POPOVIĆ, Dragoljub: Istorija drţava i prava jugoslavskich naroda, Beograd 1991. JINDRA, Zdeněk: Počátek zápasu o dělostřeleckou zakázku mezi Škodou a Kruppem v letech 1903-1904. Hospodářské dějiny 17, 1989. s. 109–167. JOVANOVIĆ, Jovan M.: Borba za narodno ujedinjenje 1903–1908. Beograd 1937. JOVANOVIĆ, Slobodan: Vlada Alexandra Obrenovića I–III. Beograd 1932. KAZIMIROVIĆ, Vasa: Nikola Pašić i njegovo doba 1845 – 1926. I. Beograd 1990. KAZIMIROVIĆ, Vasa.: Crna ruka, Kragujevac 1997. MLÁŘ, Jiří – MAREK, Pavel a kolektiv: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861–1938. Brno 2005. MARKOVIĆ, Slobodan G.: British Perceptions of Serbia and The Balkans 1903-1906. Paris 2001. MIJATOVICH, Chedomille: A Royal Tragedy. The Story of the Assassination of King Alexandr and Qeen Dragaof Serbia. New York 1907. MILANKOV, Vladimir: Baron Fedor Nikolić od Rudne. Temišvarski sbonik, br. 3, Novi Sad 2002. NÁLEVKA, Vladimír: Koncert velmocí. Mezinárodní politika v letech 1871–1914. Praha 2006. NAVRÁTIL, Jan: Srbsko a rozpory mezi německým a rakousko-uherským imperialismem. Acta Palackianae Olomocensis Facultas Philosophica, 32, Historica III. Praha 1962. s. 231–249 NAVRÁTIL, Jan: Úloha obchodních vztahů mezi Rakousko-Uherským imperialismem a Srbskem v letech 1901–1914. Acta Palackianae Olomocensis Facultas Philosophica, 32, Historica VIII. Praha 1965. 101

NEĈAS, Ctibor: Balkán a česká politika. Pronikání rakousko-uherského imperialismu na Balkán a česká burţoazní politika. Brno 1972. PELIKÁN,

Jan-HAVLÍKOVÁ,

Lubomíra-CHROBÁK,

Tomáš-RYCHLÍK,

Jan-

TEJCHMAN, Miroslav-VOJTĚCHOVSKÝ, Ondřej: Dějiny Srbska. Praha 2004. POPOVIĆ-OBRADOVIĆ, Olga: Parlamentarizam u Srbiji 1903–1914. Beograd 2008. RAJIĆ, Suzana: Alexandar Obrenović. Vladar na prelazu vekova sukobljeni svetovi. Beograd 2011. RASTOVIĆ, Alexandar: Britanske novine o majskom prevratu u Srbiji 1903. In: Zbornik Matice srpske za istoriu. Novi Sad RASTOVIĆ, Alexandar: Srbija u britanskoj štampi 1903–1914. In: RASTOVIĆ, Alexandar a ŢIVKOVIĆ, Tibor, ed.: Velika Britanija i Srbija 1903–1914. Beograd 2005. RYCHLÍK, Jan: Dějiny Bulharska. Praha 2000. RYCHLÍK, Jan – KOUBA, Miroslav: Dějiny Makedonie. Praha 2003. RYCHLÍK, Jan a kol.: Mezi Vídní a Cařihradem. Utváření balkánských národů I. Praha 2009. SLEPÁNEK, Ĉeněk: Kdo je vinen? Hlas rakouského Slovana a pravých příčinách evropské války. Diplomatické příběhy v Bělehradě, vylíčeny podle vlastních zkušeností. Přerov 1917. SLEPÁNEK, Ĉeněk: Srbsko od prvého povstání 1804 do dnešní doby. Praha 1913. SRETENOVIĆ, Vukašin: Dinastija Obrenović IV. Beograd 1990. STOJIMIROVIĆ, Milan, J.: Siluete starog Beograda, Beograd 2008. STOLIĆ, Ana: Kraljica Draga Mašin. Beograd 2009. ŠESTÁK, Miroslav – TEJCHMAN, Miroslav – HAVLÍKOVÁ, Lubomíra – HLADKÝ, Ladislav – PELIKÁN, Jan: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 1998. ŠUSTA, Josef.: Světová politika II. Praha 1925. ŠUSTA, Josef.: Světová politika III. Praha 1927. ŠUSTA, Josef.: Světová politika IV. Praha 1928. VASIĆ, Dragiša: Devetstotreća. Prilozi za istoriju Srbije od 8. jula 1900. do 17. januara 1907. Beograd 1925. VOJVODIĆ, M.: Srbija u meĎunarodnim odnosima krajem XIX i početkom XX veka. Belograd 1988. ŢÁĈEK, Václav: František Alexandr Zach. Praha 1977. ŢIVANOVIĆ, Ţivan: Politička itorija Srbije u drugoj polovini XIX veka. I-IV. Beograd 102

1924-1925. ŢIVOJINOVIĆ, Dragoljub: Kralj Petar KaraĎorĎević I. U izgnanstvu: 1844–1903. godine. Beograd 2003. ŢIVOJINOVIĆ, Dragoljub: Kralj Petar KaraĎorĎević I. U otadţbini: 1903–1914. godine. Beograd 2003.

103

Obrazové přílohy 1. Alexandr Obrenović

(Zdroj:http://www.terminartors.com/artworkprofile/Bukovac_Vlaho_FaggioniSerbian_King_Alexander_ Obrenovic_Portrait)

104

2. Královna Draga

(Zdroj: http://mariaroyalcollection.blogspot.cz/2011/12/draga-lunjevica-masin-obrenovic-queen.html)

4. Královna Draga a král Alexandr Obrenović

(Zdroj: http://erhj.blogspot.cz/2010/12/interesting-article-on-queen-draga-of.html)

105

4. Milan Obrenović, Natálie a jejich syn Alexandr (uprostřed)

(Zdroj: RAJIĆ, S.: Aleksandr Obrenović. Vladar na prelazu vekova sukobljeni svetovi. Beograd 2011.)

106

5. Milan Obrenović jako vrchní velitel srbské armády

(Zdroj: RAJIĆ, S.: Aleksandr Obrenović. Vladar na prelazu vekova sukobljeni svetovi. Beograd 2011.)

107

6. Dragutin Dimitrijević, zvaný Apis

(Zdroj: ŢIVOJINOVIĆ, D.: Kralj Petar I. Karadordević u otadţbini. Beograd 2003.)

108

7. Alexandr Mašín

(Zdroj: ŢIVOJINOVIĆ, D.: Kralj Petar I. Karadordević u otadţbini. Beograd 2003.)

109

8. Spiklenci

(Zdroj: ŢIVOJINOVIĆ, D.: Kralj Petar I. Karadordević u otadţbini. Beograd 2003.)

9. Královský palác – dějiště královraždy

(Zdroj: http://www.vesti-online.com/Vesti/Srbija/316395/Srpska-vartolomejska-noc-9-Juris-na-dvor-.)

110

10. Ložnice, kde byl královský par zavražděn, těsně po činu (fotografie)

(Zdroj: http://www.vesti-online.com/Vesti/Srbija/316395/Srpska-vartolomejska-noc-9-Juris-na-dvor-.)

11. Ukázka z Humoristických listů

(Humoristické listy, 19. 6. 1903, s. 4) 111

112