Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav. Bc. Jakub Jáchymek

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Obraz Francouzské revoluce ve vídeňském tisku (magisterská diplomová práce)

Bc. Jakub Jáchymek

Vedoucí práce: PhDr. Zdeňka Stoklásková, Ph.D.

Brno 2012

Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu pouţitou literaturu a prameny. V Uherském Hradišti dne 9. května 2012 2

Na tomto místě chci poděkovat PhDr. Zdeňce Stokláskové, Ph.D. za odborné vedení, za náměty, rady a připomínky, které přispěly ke vzniku této práce. Dále chci poděkovat Mgr. Marianu Hochelovi, Ph.D. za inspiraci a pomoc při výběru tématu. Moje poděkování patří také všem blízkým, kteří mě během celého studia podporovali. Velký dík patří Kateřině. 3

Obsah Seznam zkratek ............................................................................................................ 5 Úvod ............................................................................................................................. 6 1

Vztah habsburské monarchie a revoluční Francie – začlenění do politických

a dobových souvislostí ............................................................................................... 11 2

Dějiny vídeňského tisku ..................................................................................... 20

3

Šíření revolučních myšlenek .............................................................................. 28

4

Vládní nařízení týkající se tisku, cenzura .......................................................... 31

5

Francouzská revoluce ve Wiener Zeitung .......................................................... 41 5.1

1789–1793 ................................................................................................... 41

5.2

Proces s králem ............................................................................................ 47

5.3

Od popravy krále po thermidor ................................................................... 51

6

Zobrazení revoluce ve Wiener Zeitschrift.......................................................... 55

7

Proces s vídeňskými jakobíny ............................................................................ 58

8

Změna zobrazení Francie při obsazení Vídně roku 1805 a 1809 ....................... 63

9

Obraz Francie na stránkách Der Oesterreichische Beobachter .......................... 70

Závěr .......................................................................................................................... 72 Seznam pramenů a literatury ...................................................................................... 75 Seznam pramenů .................................................................................................... 75 Noviny a časopisy .............................................................................................. 75 Tištěné prameny ................................................................................................. 75 Seznam literatury ................................................................................................... 75 Přílohy ........................................................................................................................ 80

4

Seznam zkratek ČČH

Český časopis historický

ČMM

Časopis Matice moravské

5

Úvod Velká francouzská revoluce byla významnou dějinnou událostí, která ve své době zasáhla všechny panovnické dvory v Evropě a přeneseně působila i mimo tento kontinent. Její ideály – svoboda, rovnost a bratrství – znamenaly nebezpečí pro monarchická zřízení jiţ v prvotní fázi revoluce. Tyto revoluční ideály se spolu s ostatními myšlenkami z Francie šířily napříč Evropou a nalézaly pozitivní i negativní ohlasy. Důsledkem pozitivních ohlasů revoluce v habsburské monarchii byly zpravidla negativní reakce státu a také opatření, která měla šíření těchto myšlenek regulovat nebo zastavit. Téma práce má být řešeno jako příspěvek k problematice šíření revolučních myšlenek a ohlasu revoluce. Odborná literatura podrobně rozebírá obecně platná a přijímaná tvrzení o změnách vnímání revolučních myšlenek a změny v reakci státu na revoluci při jejích zvratech (jako byl pád monarchie nebo poprava krále), ale zejména v oblasti novin se jedná většinou o pouhé konstatování bez hlubšího zdůvodnění. V tomto kontextu se práce soustředí na analýzu zobrazení Francie v různých obdobích revoluce. Úkolem této práce není výzkum fungování tisku na přelomu 18. a 19. století, ani hlubší zkoumání mechanizmů státu k jeho ovlivňování. Tato problematika je řešena pouze z hlediska nutného kontextu se zkoumaným problémem, a proto převáţně na základě odborné literatury a analýzy zvolených periodických tisků. Práce se vyhýbá sledování utváření obrazu Napoleona ve vídeňském tisku, neboť existuje starší, ale podrobně zpracovaná disertace na toto téma.1 Autorka se v ní věnuje zejména kvalitativní analýze zpráv o Napoleonovi na stránkách Wiener Zeitung, ale jako pramen pouţívá i další dobovou vídeňskou literaturu (například z pera Caroliny Pichler), nebo také korespondenci z tohoto období (zejména Friedricha von Gentze). Problematika ohlasů Francouzské revoluce, respektive reakcí státu na revoluci, byla jiţ dlouho v zájmu české historiografie. Tato diplomová práce se opírá o dvě

1

Sophie BENEDICT, Napoleon im Spiegel der Wiener Presse und Literatur von 1796 bis 1805, Doktorská disertace, Univerzita ve Vídni, 1935, 297 s.

6

studie Františka Kutnara jiţ ze třicátých let 20. století.2 Přes orientaci zkoumané problematiky na české země je moţné najít zejména v první citované studii hodnotné podněty a myšlenky, týkající se celé habsburské monarchie. O něco novější výzkum Michaela Vaňáčka je soustředěn především na Moravu, ale taktéţ nabízí východiska pro naši práci.3 Ohlasy revoluce se zabývala také Květa Mejdřická,4 která zejména ve druhé citované práci přinesla výklad revolučních událostí s ohledem na ostatní země a hlavně habsburskou monarchii. Bádáním v oblasti vztahu ostatní Evropy k revoluční Francii se zabýval kromě dále citovaných studií v kolektivu s Vlastou Kubišovou Miroslav Hroch a jejich kniha s příznačným názvem Velká francouzská revoluce a Evropa5 má podobnou koncepci jako Listy ze stromu svobody Květy Mejdřické. Existuje také řada studií českých historiků, které se týkají zvolené problematiky. Za všechny, které jsou citovány v této diplomové práci, uveďme na tomto místě alespoň Dušana Uhlíře.6 V rakouské historiografii je období Velké francouzské revoluce a koaličních válek, tedy období vlády císařů Josefa II., Leopolda II. a Františka I./II., věnována mnohem větší pozornost, neţ v historiografii tuzemské provenience, která se věnuje dějinám habsburské monarchie, potaţmo Rakouska. Vlivu revoluce na habsburskou monarchii je věnován patřičný prostor i v syntézách, jakými je například řada Österreichische Geschichte.7 Zejména nesmírně plodný profesor univerzity v Innsbrucku, editor mnoha odborných časopisů a vědeckých řad a vedoucí pracovník Privatinstitut für Ideengeschichte Helmut Reinalter je autorem prací, které slouţí jako teoretické východisko pro tuto diplomovou práci.8 Základní poznatky o dějinách vídeňského tisku jsou čerpány ze starších, ale spolehlivých a také citovaných prací Ernesta V. Zenkera z přelomu 19. a 20. století nebo Helmuta 2

František KUTNAR, Reakce státu v Čechách na velkou revoluci francouzskou, ČČH 43, 1937, s. 323–342, 520–542 a František KUTNAR, Velká revoluce francouzská v naší soudobé kritice. (příspěvek ke vlivu velké revoluce), ČČH 40, 1934, s. 33–79. 3 Michael VAŇÁČEK, Francouzové a Morava v době Velké francouzské revoluce a koaličních válek, Brno 1965 a Michael VAŇÁČEK, Obdivovatelé Velké francouzské revoluce mezi kněžstvem na Znojemsku, Vlastivědný věstník moravský, 13/4, 1958, s. 232–236. 4 Např. Květa MEJDŘICKÁ, Čechy a francouzská revoluce, Praha 1959, Květa MEJDŘICKÁ, Listy ze stromu svobody, Praha 1988. 5 Miroslav HROCH – Vlasta KUBIŠOVÁ, Velká francouzská revoluce a Evropa 1789/1800, Praha 1990. 6 Např. Dušan UHLÍŘ, Jacobini extra muros. Příspěvek k dějinám jakobínského hnutí v habsburské monarchii, ČMM, 78, 2009, s. 327–347. 7 Helmut RUMPLER, Österreichische Geschichte 1804–1914. Eine Chance für Mitteleuropa. Bürgerliche Emanzipation und Staatsverfall in der Habsburgermonarchie, Wien 1997. 8 Např. Helmut REINALTER, Österreich und die Französische Revolution, Wien 1988.

7

W. Langa. Co se týče samotných Wiener Zeitung, tak je to hlavně práce Franze Stamprecha. Jako velmi hodnotná se mi jeví také kniha Leslieho Bodiho o vídeňské osvícenské literatuře v letech 1781–1795.9 Hlavním pramenem této diplomové práce jsou vídeňské noviny Wiener Zeitung, jejichţ elektronická verze je přístupná na webových stránkách Österreichische Nationalbibliothek, přičemţ chybějící ročníky jsou k dispozici v této knihovně ve formě mikrofilmu, nebo ve Vědecké knihovně v Olomouci v papírové podobě. Zde je také k dispozici Wiener Zeitschrift, který této práci poslouţil k ilustraci konzervativní protirevoluční rétoriky zaloţené na tzv. teorii spiknutí. Pramennou základnu práce doplňují Vaterländische Blätter für den österreichischen Kaiserstaat a Der Oesterreichische Beobachter jako další dvě oficiální média rakouské vlády. Výčet pramenů potom uzavírají sbírky josefínských a leopoldinských zákonů a nařízení v edicích Josepha Kropatschka a taktéţ sbírka zákonů a nařízení z období vlády Františka I./II., všechny dostupné v elektronické podobě na zmíněných webových stránkách Österreichische Nationalbibliothek. V práci je uţita kromě přímé historiografické metody, kterou je zjišťována přítomnost a filtrace zásadních zpráv o revoluci, také metoda nepřímá, která porovnává prameny se závěry odborné literatury o dílčích problémech Francouzské revoluce. Tato komparace mimopramenných poznatků historické vědy s prameny slouţí zejména k ověření kvality informací v dobových novinách a ke zkoumání jejich zkreslení, respektive zkoumání moţných projevů postoje redakce a státu ke zveřejňovaným událostem. Období v rozmezí let 1794–1805 je z důvodu horší dostupnosti pramenů pokryto metodou sondy, jejíţ výsledky mají ilustrativní charakter a mají sjednotit dvě exponovaná období intenzivních změn v zobrazení revoluční Francie (1789–1794 a obsazení Vídně 1805 a 1809). Okrajově je také pouţita filologická metoda při rozboru pojmů protirevoluční rétoriky. První badatelský problém se objevuje hned v začátku práce: Jak časově vymezit revoluci? Samozřejmě se nabízí několik dat, která by měla pomoci. Za počátek revoluce je obecně přijímáno jaro roku 1789, za konec lze povaţovat převraty v thermidoru (1794) nebo brumairu (1799), při přihlédnutí k válečné stránce revoluce se dostaneme i k Vídeňskému kongresu a roku 1815. Uţší pohled nám prozradí, ţe nejen konec revoluce je těţké označit jasným letopočtem, ale také začátek je 9

Citováno v příslušných kapitolách.

8

předmětem historiografických sporů.10 V souvislosti s tímto problémem jsem se rozhodl nechat vymezení revoluce na samotných pramenech. V naší problematice se objevují tři výrazné linie, které obraz revoluce ve sledovaných pramenech ovlivňují. První linií je působení samotných revolučních událostí, druhou zásahy státu a třetí vývoj tisku v reakci na první dvě linie. V souladu s tímto výchozím předpokladem jsem prameny sledoval od jara roku 1789 a pojem „revoluce“ se začal pouţívat v létě tohoto roku. Zpočátku označoval události od dobytí Bastily paříţským lidem.11 Pojem se pouţíval nadále i pro období thermidorského Konventu a direktoria. V období konzulátu a císařství sice byl pouţíván jiţ pouze pro označení minulosti, ale třetí sledovaná linie, a tedy vývoj tisku ve Vídni pod vlivem revolučních událostí, mě přiměla i k zahrnutí novin vznikajících aţ v období francouzského císařství. V letech 1805 a 1809 totiţ došlo k prvním přímým střetnutím Vídně s revolučními výdobytky, ať uţ jakkoliv přizpůsobenými Napoleonovým potřebám. Chronologicky nejmladším pramenem této práce je Der Oesterreichische Beobachter, konkrétně ročník 1810, jelikoţ tyto noviny jsou ukázkovým projevem vládní politiky, která se vytvořila pod vlivem dvacetileté konfrontace s revoluční Francií. Práce je strukturována do celkem devíti hlavních kapitol. Před úvodem práce je zařazen seznam pouţitých zkratek, kapitoly jedna aţ tři jsou zpracovány na základě odborné literatury a soustředí se na začlenění zkoumané problematiky do dobových souvislostí. Přehled politických dějin v první kapitole je koncipován s ohledem na události objevující se ve zkoumaných pramenech, druhá kapitola je věnována historii sledovaného tisku a třetí pronikání revolučních myšlenek a jejich ohlasu v habsburské monarchii. Čtvrtá aţ desátá kapitola je věnována samotnému výzkumu, přičemţ ve čtvrté nalezneme pojednání o vývoji cenzury a jejích zásazích vůči tisku. Nejrozsáhlejší část práce je věnována výzkumu zaloţenému na Wiener Zeitung (konkrétně kapitola pátá, osmá a okrajově sedmá), šestá kapitola je věnována konzervativní rétorice časopisu Wiener Zeitschrift a devátá

prezentaci vládní

politiky v Der Oesterreichische Beobachter. V závěru je pojednáno o výsledcích 10

Zde odkazuji zejména na dvoudílnou syntézu o Francouzské revoluci z pera Françoise Fureta, jejíţ samotný název odkazuje k charakteru revoluce jako dlouhému dějinnému procesu, zasahujícímu od období starého reţimu aţ hluboko do 19. století. François FURET, Francouzská revoluce. Díl 1. Od Turgota k Napoleonovi 1770–1814, Praha 2004 a François FURET, Francouzská revoluce. Díl 2. Ukončit revoluci. Od Ludvíka XVIII. po Julese Ferryho (1815–1880), Praha 2007. K počátku revoluce také esej téhoţ autora Françoise FURET, Promýšlet Francouzskou revoluci, Brno 1994, s. 48. Uţ v 19. století byl počátek revoluce předmětem polemik. Např. Alexis de TOCQUEVILLE, Starý režim a revoluce, Praha 2003, s. 105. 11 Viz kapitola 5.1.

9

práce a o vývoji protirevoluční rétoriky. Následuje seznam pramenů a literatury a přílohy.

10

1

Vztah habsburské monarchie a revoluční

Francie – začlenění do politických a dobových souvislostí Dne 20. února 1790 zemřel ve Vídni císař Josef II. a na jeho místo nastoupil jeho bratr velkovévoda toskánský, který v této italské drţavě Habsburků vládl od roku 1765 jako Pietro Leopoldo, do dějin habsburské monarchie se ale zapsal jako Leopold II. Jeho přístup k politice byl pragmatický, nepostrádal smysl pro proveditelnost a byl otevřený diskuzím o ústavě.12 Jeho vláda v Toskánsku se nesla v duchu osvícenských reforem. Jako toskánský velkovévoda také sympatizoval s reformními idejemi francouzských generálních stavů.13 Po svém nástupu na vídeňský trůn jej ale čekala velká politická zkouška. Období po smrti Josefa II. bylo otevřenou státní krizí. Rakouské Nizozemí, Halič i Uhry byly nakloněny revoluci a Čechy stály v opozici proti vídeňskému centralismu. Zahraniční politiku vedl kníţe Václav Antonín Kounic a kvůli jeho pokročilému věku (bylo mu 79 let) ji v podstatě spravoval vicekancléř hrabě Johann Phillip Cobenzl a dvorský rada Anton von Spielmann, ovšem bez idejí a se strnulým konceptem. Armádě velel 73letý vojevůdce ze slezské války baron Gideon Laudon.14 Josef II. byl sice osvícený panovník, ale jeho despotická forma vlády vyvolala stavovskou opozici, se kterou se musel Leopold II. vypořádat. Ten se tedy pokusil zahrnout stavy do vládního systému a tak uklidnil obě rebelující provincie a podařilo se mu také zachránit řadu reforem svého bratra. Většinou stačilo odstranit radikální detaily, ale jejich obsah byl zachován a tak mohly působit daleko do 19. století.15 Byl mu nápomocen josefinista Joseph von Sonnenfels a Johann Karl Christian Heinrich hrabě Zinzendorf. To, ţe Leopold II. zvládl katastrofu ve vnitřní politice za pojosefínské státní krize byla především zásluha Zinzendorfa, který byl teoretikem správy a hospodářem, tento potenciál ale stále chyběl na politické scéně.16 Leopold II. chtěl zajistit mír svým zemím a nevměšovat se do vnitřních záleţitostí Francie. Jeho distancovaný vztah k Francii vystihuje často citovaný výrok, 12

Karl VOCELKA, Geschichte Österreichs. Kultur – Gesselschaft – Politik, München 2004 (12000), s. 166. 13 H. RUMPLER, Österreichische Geschichte..., s. 35. 14 Tamtéţ, s. 20. 15 K. VOCELKA, Geschichte Österreichs, s. 166. 16 H. RUMPLER, Österreichische Geschichte..., s. 20–21.

11

jímţ odpověděl své sestře Marii Antoinettě na ţádost o pomoc: „Ich habe eine Schwester, die Königin von Frankreich, aber das Heilige Reich hat keine Schwester und Österreich hat keine Schwester. Ich darf einzig handeln, wie das Wohl der Völker gebietet, und nicht nach Familien-interessen.“17 Poměr habsburské monarchie k Francii se evidentně zhoršil díky tomu, ţe tlak francouzských emigrantů z Mohuče, Trevíru a Koblence zesílil, navíc 21.–26. června 1791 proběhl neúspěšný pokus francouzské královské rodiny o útěk ze země. Po sblíţení habsburské monarchie s Pruskem při konvenci z Reichenbachu v červenci 1790 si oba staří soupeři byli jisti vítězstvím. Leopold II. dne 6. července 1791 obeslal evropské dvory a poţádal je o pomoc francouzské monarchii. Císař se tedy setkal s pruským králem Friedrichem Vilémem II. na saském zámku Pillnitz a společně 27. srpna 1791 deklarovali vůli udrţet monarchii ve Francii. Anglie ani Rusko nebylo na válku připravené, a tak se museli intervence zříci. Později musel Leopold II. označit Pillnitzkou deklaraci za bezpředmětnou. V tomto roce se také stala habsburská monarchie terčem revoluční propagandy. Francie nenáviděla tento stát, který byl jejím přímým protikladem. Jako mnohonárodnostní monarchie, poslední opora Svaté říše římské a spojenec po versailleské mírové smlouvě, který zapříčinil poráţku francouzské světové politiky, navíc také s „Rakušankou“ Marií Antoinettou ve Versailles ani nemohla jinak. Pokud se revoluce potřebovala proti někomu vymezit, byla to habsburská monarchie.18 Pillnitzká deklarace tak jenom přispěla k válečné náladě ve Francii. *** Po náhlé smrti Leopolda II. dne 1. března 1792 stanul v čele habsburské monarchie jeho nejstarší syn František II. Ten se sice narodil ve Florencii, ale vychován byl ve Vídni jako císařský nástupce Josefa II. O tomto císaři se traduje, ţe byl pravý úředník, který rád papíroval a chtěl být první „Bürger“ státu. František II. nebyl ideologický antiliberál, ale hospodářské a politické důvody si ţádaly tuto koncepci. Liberalismus si vymáhal spolurozhodování a obsahoval také nacionalismus, který byl pro stát a Habsburky nebezpečný.19 Francouzská revoluce zkrátka vystrašila dynastii i šlechtické elity a přinesla konzervativní obrat. Tak skončil čas 17

Karl VOCELKA, Österreichische Geschichte 1699–1815. Glanz und Untergang der höfischen Welt. Repräsentation, Reform und Reaktion im Habsburgermonarchischen Vielvölkerstaat, Wien 2001, s. 126. 18 H. RUMPLER, Österreichische Geschichte..., s. 36. 19 Tamtéţ, s. 29.

12

velkých reforem, přestavba státu ve smyslu osvícenského absolutismu se ale přece jen s určitými omezeními zachovala aţ do roku 1848.20 Mírumilovný Leopold II. se málo zajímal o vojenské otázky, ještě v roce 1791 nechal sníţit stav armády na 25 000 muţů. Jeho nástupce ale získal svoje vojenské zkušenosti v turecké válce za Josefa II. a později se mu říkalo „Soldatenkaiser“. Ke změně postoje habsburské monarchie k Francii vedly různé faktory. Uţ v lednu 1791 přijel do Vídně důvěrník Marie Antoinetty Florimund hrabě Mercy d´Argenteau, který přišel s plánem útěku královské rodiny, kromě toho také tisk stavěl emigranty do určité role. Tak se během roku 1791 ozývalo stále více hlasů volajících po válce s revoluční Francií. Nečekaná smrt Leopolda II. se stala v kontextu atentátu na švédského krále Gustava III. základem fám, podle nichţ padli oba panovníci za oběť jakobínským vrahům, kteří měli spadeno i na Kateřinu II.21 Ludvík XVI. pod tlakem národního shromáţdění vyhlásil 20. dubna 1792 válku králi českému a uherskému, a tak začala doba těţko přehledných koaličních válek, která s krátkými přestávkami trvala aţ do roku 1815. Francouzský útok na království byl pro Rakousko casus belli a protifrancouzský postoj Františka II. i jeho ministra se vyostřil.22 Jestliţe s revolucí v jejích počátcích sympatizoval Josef II. a prohlašoval, ţe zavedením podobných reforem jako v habsburské monarchii se jí mohli Francouzi vyhnout, a Leopold II. své sympatie také neskrýval a říkal zase, ţe se Francie stane nejsilnějším státem Evropy, František II. revoluci povaţoval za produkt osvícenství.23 K první prusko-rakouské koalici se připojilo Rusko, Hesensko-Kaselsko, Bádensko, později Nizozemí, Španělsko, Portugalsko, Neapolsko, Sicilské království a v roce 1793 konečně nejdůleţitější člen – Anglie. Politiku Vídeňského dvora řídil Franz Maria von Thugut, který se sice soustředil na koalici, ale spolupráce s Pruskem byla ještě horší neţ s Anglií, a tak se habsburská monarchie díky astronomickým válečným nákladům začala dostávat na pokraj státního bankrotu.24 Deset dní po vyhlášení války došlo ke střetu mezi vojsky Rakouska a Francie u Lamain a Habsburkové se mohli ještě radovat z vítězství. Vrchní polní velitel prusko-rakouské armády vévoda Karl Wilhelm Ferdinand Brunšvický vyhlásil 20

K. VOCELKA, Geschichte Österreichs, s. 166 M. HROCH – V. KUBIŠOVÁ, Velká francouzská revoluce..., s. 136. 22 H. RUMPLER, Österreichische Geschichte..., s. 37. 23 M. HROCH – V. KUBIŠOVÁ, Velká francouzská revoluce..., s. 117. 24 K. VOCELKA, Österreichische Geschichte..., s. 127. 21

13

25. června 1792 v Koblenci válečné cíle koalice: Francie neměla být dobyta, nýbrţ jenom odstraněna anarchie a král měl být osvobozen. Toto prohlášení vstoupilo do dějin jako manifest vévody Brunšvického. Rakousko mělo v poli 400 tisíc muţů, Prusko 250 tisíc a Francie 300 tisíc. Velkým, ale především bezvýznamným zahájením byla tzv. „kanonáda u Valmy“ v září 1792, kterou popsal Goethe. Dne 6. listopadu 1792 podlehlo 26 tisíc Rakušanů pod velením Alberta Sasko-Těšínského 40 tisícům Francouzů pod Dumouriezem v bitvě u Jemappes. To, ţe se jiţ jednalo o skutečnou bitvu, dokládá pět tisíc padlých Rakušanů. Rakušané v polovině listopadu ustoupili z Bruselu, a Francie tak dobyla Rakouské Nizozemí a obsadila je aţ po Maasu.25 Podzim roku 1792 znamenal vítězství Francie, kdyţ Custine stanul před Mohučí, byl dobyt Worms a Špýr, dobyta Nizza a anektováno Savojsko. Karta se obrátila v březnu, kdy Josias Coburg krutě porazil Francouze u Neervinden a Lovaně a úspěšný generál Dumouriez byl nucen prchnout k Rakušanům.26 Celý rok docházelo k bitvám, které ovšem vybojovalo především Rakousko, protoţe Prusové se zabývali polskými záleţitostmi a mohli setrvat v koalici jen díky anglickým a holandským subsidiím. Po tom, co byl v lednu 1793 popraven Ludvík XVI. jako občan Kapet, navíc zesílil strach a nenávist k revoluci mezi elitami Evropy. Rakouské Nizozemí bylo Rakušany vyklizeno po poráţce Friedricha von Sachsen-Coburg u Fleurus 26. června 1794, tentokrát nadobro. První koalici ukončil basilejský separátní mír Pruska a Francie v dubnu 1795. Rakousko stálo v podstatě samo proti francouzské vojenské mašinérii o 850 tisících muţích. Situace Rakouska se zlepšila po tom, co Anglie nabídla půjčku 6 milionů liber a diplomat Ludwig Cobenzl domluvil třetí dělení Polska. V říjnu tak Rakousko získalo zbytek Malopolska s Krakovem a jiţní část Mazovska. Tato území pojmenovali Západní Halič. Thugut v roce 1795 váhal s uzavřením míru s Francií, neboť ji povaţoval za nebezpečnou sílu, která hrozí zničením společenského a politického pořádku v Evropě. Od května 1795 habsburská monarchie bojovala po boku Ruska a za podpory Anglie, díky vlivu vídeňského dvora se připojila i část Itálie (Sardinie, Neapol, Toskánsko a Papeţský stát se nacházely ve válce s Francií uţ od roku 1792) a další státečky z říše.27 Dějištěm války se stala Itálie, kde od roku 1796 místo vrchního velitele francouzské armády zastával Napoleon Bonaparte. Jeho pozdější soupeř 25

K. VOCELKA, Österreichische Geschichte..., s. 178. M. HROCH – V. KUBIŠOVÁ, Velká francouzská revoluce..., s. 215–220. 27 K. VOCELKA, Österreichische Geschichte..., s. 127. 26

14

arcivévoda Karel byl od února toho roku vrchním velitelem rýnské armády. Oproti jasnému vítěznému taţení Francouzů v Itálii se Rakousko potýkalo s rozdílnými výsledky s Francií také na Rýně. Po Napoleonově vpádu do Jiţního Tyrolska, Kraňska a nakonec i Štýrska v roce 1797 musel být uzavřen mír v Leoben a habsburská monarchie byla vojensky v koncích. Dne 17. října 1797 byl uzavřen mír v Campo Formio.28 Habsburská monarchie sledovala základní pravidla Kounicovy politiky – zaměňování a obchodování se zeměmi s myšlenkou rovnováhy. Tak se Campo Formio stalo tradičním mírem 18. století zaloţeným na rovnováze sil. Monarchie získala za ztracené jiţní Nizozemí, levobřeţní Porýní a Lombardii jako odškodnění Benátsko, Dalmácii a Istrii. Francie získala sever Itálie a modenský kníţe byl odškodněn rakouským územím Breisgau.29 *** Osvícenský absolutismus od poloviny 18. století konsolidoval a centralizoval stát, ale navzdory všem pokusům postavit merkantilistické hospodářství v habsburské monarchii na nohy zaostávalo za nejvyspělejšími zeměmi západní Evropy. Přesto můţeme alespoň do roku 1790 sledovat hospodářský rozmach, který byl utlumen aţ nejistotou devadesátých let vlivem Francouzské revoluce a následnými válečnými náklady při koaličních válkách.30 Vzestup Pruska po válce o rakouské dědictví přinesl nového politického soupeře v říši a v samotném Rakousku měly stále centrální funkce šlechta a církev, burţoazie v moderním slova smyslu se teprve vyvíjela. Tato společenská a hospodářská situace odpovídala na otázku, proč nedošlo ve střední Evropě k pohybům srovnatelným s Francouzskou revolucí, lépe, neţ ţe se tomu předešlo pomocí osvícenských reforem. Evropské státy bojovaly čtvrt století proti revoluční a napoleonské Francii, ale na druhou stranu se výdobytky revoluce šířily ve své oslabené formě velkou částí kontinentu. Nově povstalé proudy liberalismu, nacionalismu a konstitucionalismu tak mohly dlouhodobě ovlivňovat také vývoj v habsburské monarchii.31 Pokud chceme sledovat pronikání revolučních idejí z Francie do habsburské monarchie, musíme si nejprve udělat představu o rakouské společnosti této doby. 28

K. VOCELKA, Österreichische Geschichte..., s. 179. Tamtéţ, s. 128. 30 Dušan UHLÍŘ, Francouzská revoluce a problémy moderny v českých zemích, in: František STELLNER – Martin KOVÁŘ (edd.), Staletí objevů, diplomacie a válek. Sborník k 60. narozeninám profesora Aleše Skřivana. Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et Historica 1/2003, Praha 2005, s. 435–442, zde s. 438–439. 31 K. VOCELKA, Geschichte Österreichs..., s. 167. 29

15

Protoţe měly-li se tyto myšlenky uchytit, musely dopadnout na úrodnou půdu. Uţ před Francouzskou revolucí vznikla v Rakousku politická veřejnost. Od období tereziánských reforem musely být zřejmé rozdílné ideologicko-politické proudy (konzervatismus, liberalismus, demokratismus) pramenící z polarizace osvícenství. Josef II. za své vlády neustále bojoval s církevní a šlechtickou opozicí a tak se pokoušel ovlivňovat veřejné mínění a získávat přívrţence mezi obdivovateli své reformní politiky. Jako důsledek této snahy muselo přijít uvolnění dříve silné cenzury. Osvícenské teorie a novinky ve státě a společnosti se musely všeobecně šířit a být popularizovány mezi obyvatelstvem. Sám císař proto v roce 1781 stanovil základní zákon o pravidelné cenzuře. Předcházelo tomu císařovo setkání s výběrem autorů, kteří byli do té doby v zájmu cenzorů. Našli bychom mezi nimi významné osvícence, svobodné zednáře i ilumináty. Po tomto roce Vídeň zaplavily broţury, podle odhadu kaţdý měsíc 50–60 nových kusů. Řadu z nich nařídila napsat vláda, přičemţ připouštěla psaní i proti císaři, jenom aby zvýšila zájem čtenářů. Většina z nich se zabývala císařskou reformou církve. Autoři byli úředníci, spisovatelé i básníci. Na počátku svého vývoje stál také denní tisk, který měl za úkol přinést osvícenství mezi lid. Za období vlády Josefa II. se stal z tisku spolupracovník reformní politiky. Vláda mohla prostřednictvím tisku probudit veřejné mínění a ovlivnit tímto médiem lidové osvícenství. Reformy Josefa II. vyvedly spodní a střední společenskou vrstvu z dřívější politické neaktivity. Samotného císaře později znepokojilo, ţe kritika nemířila jen proti šlechtě a církvi, ale také proti vládě a státnímu systému osvícenského absolutismu. Politicky aktivní josefinisté ovlivňující veřejné mínění sice nepřinesli ţádné revoluční smýšlení, které by mohlo ohrozit základy státu, ale toto přesvědčování vedlo k politizaci veřejnosti.32 Revolta stavů na konci vlády Josefa II. mířila proti vídeňskému státnímu absolutismu a byl to boj za obnovení feudálního partikularismu, ne modernizaci. Politická svoboda a svoboda myšlení byly ideje jen úzké skupiny inteligence – úředníků, studentů, spisovatelů, profesorů, duchovních, lékařů, také ale některých řemeslníků a obchodníků, téměř bezvýhradně členů zednářských lóţí. Z nich se rekrutovalo pozdější jádro „jakobínů“, kteří viděli moţnost politického převratu. Vidíme, ţe spíše

32

Helmut REINALTER, Französische Revolution und Öffentilchkeit in Österreich, in: Holger BÖNING (ed.), Französische Revolution und deutsche Öffentlichkeit. Wandlungen in Presse und Alltagskultur am Ende des achtzehnten Jahrhunderts, München – London – New York – Paris 1992, s. 17–25, zde s. 17–18.

16

neţ ke „spodině“ měšťanské a rolnické společnosti náleţeli ke šlechtě a správnímu a právnímu aparátu státu. Proto také ţivili spíše myšlenku, ţe za ústavou se dojde bez revoluce. Navzdory sympatiím k událostem ve Francii nebyli v habsburské monarchii ţádní skuteční revolucionáři. Tato opozice sice nebyla připravena se státem uzavřít kompromis, ale po určitém váhání jej podpořila ve válce proti Francii. Skutečné nebezpečí nehrozilo ani od selského stavu, který hledal u státu ochranu před návratem k feudálnímu útlaku, měšťanstvo brblající proti policejním represím ale ekonomický oportunismus přivedl zase ke spoléhání se na státní pořádek.33 Přes tuto absenci objektivního nebezpečí z revoluce v habsburské monarchii existovaly obavy, ţe nebezpečí ze strany revoluce a jakobínů zvýší válka (vývoz revoluce na bodácích) a Leopold II. jako protiopatření zostřil cenzuru. V létě 1790 také ochladly jeho profrancouzské sympatie, ale francouzskou emigrantskou vládu princů odmítal uznat a jednal dále pouze s Ludvíkem XVI.34 Krátké období Leopoldovy vlády se ale pro něj stalo neustálým bojem s vnitrostátními problémy a v zahraniční politice se musel věnovat válce na jihu říše a vzpouře v Rakouském Nizozemí. *** Po konci první koaliční války a rastattském mírovém kongresu ale nepřišlo očekávané uklidnění Evropy. V březnu 1799 vypověděla Francie Rakousku znovu válku a tak začalo budování druhé protifrancouzské koalice, která sestávala z habsburské monarchie, Anglie, Ruska, Portugalska, Neapolska a Osmanské říše. Počátek bojů byl nadějný pro spojence, neboť arcivévoda Karel porazil Francouze u Stockachu a Curychu, ruské a rakouské vojsko pod vedením Suvorova u Cassana a Novi. Těţkosti pro habsburskou monarchii přišly s vystoupením Ruska z koalice po neshodách o hlavní velení, které nebylo svěřeno Suvorovovi. Arcivévoda Karel byl počátkem roku 1800 odvolán kvůli neshodám s dvorským radou a ministrem zahraničí Thugutem. Mezitím generál Bonaparte, který se vrátil z Egypta, uskutečnil státní převrat a stal se prvním konzulem. Po překročení průsmyku sv. Bernarda v červnu 1800 se objevila Bonapartova armáda v severní Itálii a po šťastném vítězství u Marenga muselo Rakousko uzavřít příměří. Po další poráţce od Francouzů v prosinci u Hohenlinden byl uzavřen 9. února 1801 mír v Lunéville. Tento mír potvrzoval Campo Formio a toskánská habsburská sekundogenitura byla po vyklizení Florencie odškodněna Salcburskem. Za ztracené hrabství Falkenstein na 33 34

H. RUMPLER, Österreichische Geschichte..., s. 17–18. M. HROCH – V. KUBIŠOVÁ, Velká francouzská revoluce..., s. 215–220.

17

levém břehu Rýna získala monarchie biskupská kníţectví Brixen a Trident. Druhá koaliční válka tak pro habsburskou monarchii skončila, oficiálně pak aţ uzavřením míru v Amiensu mezi Francií a Anglií v roce 1802.35 Kvůli územním ztrátám v říši došlo k tomu, ţe v kurfiřtském kolegiu a říšské radě získali převahu protestanti. Vídeň povaţovala za takové situace setrvání titulu římského císaře v rukou Habsburků za nejisté, a tak byl na návrh prvního ministra hraběte Cobenzla vytvořen pro Františka dědičný titul císaře rakouského. Toto rozhodnutí bylo prohlášeno ve Vídni aţ 7. prosince 1804. Třetí koaliční válka Anglie, Ruska, Švédska a Rakouska proti Francii s Bádenskem, Württemberskem a Bavorskem propukla v roce 1805. Ještě před drtivou poráţkou francouzského loďstva u Trafalgaru se císař Napoleon rozhodl opustit své plány na zastrašení Anglie invazí při koncentraci vojska na březích kanálu a obrátil svoji armádu na pochod do střední Evropy. Pro Rakousko byla zima roku 1805 nejkatastrofálnější za celé období válek proti Francii. Po ztrátě Mackovy armády u Ulmu se dostaly francouzské jednotky v říjnu do Salcburku a 13. listopadu obsadili Francouzi Vídeň.36 Po katastrofální poráţce Ruska a Rakouska v bitvě „tří císařů“ u Slavkova 2. prosince 1805 musela být Habsburky rychle uzavřena mírová smlouva. Tato smlouva byla podepsána v Prešpurku a Rakousko ztratilo další území (Dalmácii, Istrii, Přední Rakousko, Tyrolsko, Vorarlbersko, Brixen a Trident). Navíc byla po nátlaku Napoleona 6. srpna 1806 rozpuštěna Svatá říše římská a František se musel vzdát titulu římského císaře.37 V roce 1806–1807 vedlo Prusko proti Napoleonovi čtvrtou koaliční válku bez účasti Rakouska, a tak v Rakousku probíhalo urychlené zbrojení. Objevila se nová dimenze vlastenecké mobilizace mas. Tisk začal být více nacionální a rozšiřovalo se válečné nadšení proti Napoleonovi. V roce 1809 se Rakousko rozhodlo postavit se Napoleonovi v podstatě samo a začala pátá koaliční válka. K rakouské armádě se přidalo ještě tyrolské povstání proti Francouzům vedené Andreasem Hoferem. Přesto Napoleon zvítězil v dubnu v Bavorsku a připravoval pochod na Vídeň. Ztráty Rakouska byly krátce po začátku války obrovské. Uţ v květnu byla Vídeň ostřelována

35

K. VOCELKA, Österreichische Geschichte..., s. 179–180, Václav VEBER – Milan HLAVAČKA – Petr VOREL – Miloslav POLÍVKA – Martin WIHODA – Zdeněk MĚŘÍNSKÝ, Dějiny Rakouska, Praha 2002, s. 367. 36 George DUBY (ed.), Dějiny Francie od počátků po současnost, Praha 2003, s. 449. 37 V. VEBER – M. HLAVAČKA – P. VOREL – M. POLÍVKA – M. WIHODA – Z. MĚŘÍNSKÝ, Dějiny Rakouska, s. 369.

18

Francouzi a 13. května kapitulovala. Ve dnech 21.–22. května došlo k bitvě u Aspern a Eßlingu, která přinesla vítězství arcivévody Karla. Vzhledem k dalšímu vývoji to bylo nepatrné vítězství, ale mělo ohromný psychologický efekt. Brzy ale přišly poráţky arcivévody Johanna v bitvě u Raabu a zejména arcivévody Karla 5.–6. července u Wagramu. Bylo podepsáno příměří ve Znojmě.38 Schönbrunnská mírová smlouva byla pro Rakousko krutě poniţující, protoţe ztratilo Salcbursko a Innskou čtvrť, vytvořením Ilyrské provincie z Východních Tyrol, části Korutan, celého Kraňska a Chorvatska včetně Istrie a Dalmácie ztratilo Rakousko přístup k moři. Po tomto míru byli také poraţeni tyrolští povstalci a jejich vůdce Andreas Hofer byl v únoru 1810 v Mantově zastřelen. Situaci Rakouska stojícího před bankrotem se snaţil vylepšit nový první ministr hrabě Metternich sňatkovou politikou, a tak se stala dcera Františka I. Marie Louisa manţelkou Napoleona. Rakouská politika musela najít vyrovnání se s Napoleonem a tak se Rakousko zavázalo v roce 1812 účastnit se s třiceti tisíci muţi války proti Rusku. Po drtivé poráţce francouzské armády se povedlo generálu Schwarzenberkovi vyvést neporušený sbor z Ruska. V lednu 1813 byla vytvořena nová protifrancouzská koalice Ruska, Pruska, Velké Británie a Švédska. V srpnu se Rakousko konečně přidalo ke koalici a ta vyhlásila Francii válku. V říjnu došlo k rozhodující „bitvě národů“ u Lipska. Spojenci zvítězili, v dubnu Napoleon abdikoval, odešel na ostrov Elba a Paříţ byla obsazena spojenci. Paříţský mír vrátil Francii do hranic z roku 1792. V květnu obsadila rakouská vojska Benátsko a ilyrské provincie. Dne 18. září 1814 započal Vídeňský kongres, který měl přinést nové uspořádání Evropy.39

38

K. VOCELKA, Österreichische Geschichte..., s. 181. V. VEBER – M. HLAVAČKA – P. VOREL – M. POLÍVKA – M. WIHODA – Z. MĚŘÍNSKÝ, Dějiny Rakouska, s. 371an, K. VOCELKA, Österreichische Geschichte..., s. 182. 39

19

2

Dějiny vídeňského tisku

Ve sledovaném období mezi lety 1789–1815 ve Vídni vycházely dohromady asi čtyři desítky novin. Kromě kulturních novin, jako například Wiener Theater-Zeitung a nebo cizojazyčných jako Magyar kurír a Cýsařské, králowské, Wjdeňské nowiny, to byly hlavně politické listy, z nichţ nejdůleţitější pro sledování zobrazení francouzské revoluce jsou následující: Wiener Zeitung, Vaterländische Blätter für den österreichischen Kaiserstaat a Der Oesterreichische Beobachter.40 Tisk za revoluce prošel obdobím vývoje, během něhoţ se stal plně závislým na politice vlády. Na počátku 19. století byly noviny ve Vídni i ostatních hlavních zemských městech politickým médiem.41 Vídeňské noviny byly zaloţeny jako Wienerisches Diarium 8. srpna 1703 a hned první čísla přinesla pestrý obsah, například zprávy z války o španělské dědictví nebo z válek s Turky. Jejich prvním vydavatelem byl univerzitní a dvorský knihkupec a říšský dvorský knihtiskař Johann Baptist Schönwetter a zůstal jím aţ do roku 1721, kdy jej vystřídal v obou těchto úřadech i v redakci Diaria Johann Peter van Ghelen (1722–1754).42 Oficiální ráz těchto novin se projevoval ve zdůrazňování vnějšího vzhledu novin. Ke změně záhlaví docházelo při dynastických změnách na trůně a stejně se měnil nápis v záhlaví. Například po smrti posledního habsburského císaře Karla VI. se nápis v záhlaví změnil z „röm. kaiserlichen“ na „Mit Ihrer königlichen Majestät Freyheit“, při zvolení Františka I. císařem se zase objevuje dvojhlavý orel.43 V letech 1754–1760 vydával noviny Johann Leopold van Ghelen a tomuto rodu náleţely noviny aţ do roku 1805 a 1848–1857, poté přešly pod státní správu.44 Název novin se změnil v roce 1780, přes oficiální ráz novin a jejich platnost pro celý stát nikoliv na „Oesterreichische Zeitung“, nýbrţ na „Wiener Zeitung“. Je to vysvětlová-

40

Čerpáno z Helmut W. LANG, Österreichische retrospektive Bibliographie: (ORBI), řada 2. Österreichische Zeitungen 1492–1945, svazek 3. Bibliographie der österreichischen Zeitungen 1621–1945, N–Z. München 2003. 41 Více k novinám jednotlivých zemí Ernst V. ZENKER – Ferdinand von SAAR, Geschichte der Journalistik in Österreich, Wien 1900, s. 24 an. 42 Wiener Zeitung 1703–1928, Wien 1928, s. X. a Franz STAMPRECH, Die älteste Tageszeitung der Welt. Werden u. Entwicklung d. „Wiener Zeitung“. Dokumentation zur europ. Geschichte, Wien 1974, s. 10. 43 Podrobně Otto HURM, Die Wandlungen der „Wiener Zeitung“ als Druckwerk, in: Wiener Zeitung 1703–1928, Wien 1928, s. 5–17, zde s. 5–9. 44 H. W. LANG, Österreichische retrospektive Bibliographie..., řada 2., sv. 3., s. 455.

20

no jako důsledek toho, ţe tyto noviny byly orgánem vídeňského dvora a zprávy z vlády tak mohly být publikovány ostatními novinami v zemi aţ po zveřejnění Wiener Zeitung ve Vídni.45 V roce 1782 se stal jejich vedoucím redaktorem (v předbřeznové době byl tento úřad nazýván hlavní redaktor a později šéfredaktor) 23letý spisovatel Konrad Dominik Bartsch a zůstal jím celých sedmnáct let aţ do roku 1799. Bartsch uţ za studií platil za chráněnce duchovního vůdce vídeňských osvícenců Josepha von Sonnenfelse. Před redakcí Wiener Zeitung působil dva roky jako redaktor týdeníku Realzeitung. V roce 1789 se stal koncipientem česko-rakouské dvorské kanceláře, nadále ale pracoval ve Wiener Zeitung. Noviny měly za úkol informovat o zprávách ode dvora a zveřejňovat nekomentované zprávy, ale pod vedením mladého Bartsche, který dokázal prosazovat své názory i proti vládním námitkám, se jejich obsah stal ţivějším. Bartsch měl odvahu přistoupit k revolučním změnám v podobě novin. Tuzemské události dal na první stranu a zahraniční události aţ na druhé místo. Ambice mladého vedoucího redaktory byly ale zmařeny ohraničením všeobecné svobody tisku krátce před koncem vlády Josefa II., které znamenalo zesílení cenzurní kontroly obsahu novin, a poté zavedením kolkovného na noviny pod vlivem Francouzské revoluce. Zpočátku nezaujatý postoj Wiener Zeitung k Francouzské revoluci se změnil po událostech roku 1792. Není jasné, jestli byl tento obrat přikázán vládou, nebo jestli se udál samovolně. Bartsch a jeho spolupracovníci byli ale také francouzskými událostmi vystrašeni a psali nyní trochu jinak neţ dříve. Zprávy o Francii získaly kritický nádech a jakobíni nebyli uţ vůbec obdivováni. S vydáním dvorských dekretů z 11. a 26. března se staly Wiener Zeitung hlasatelem vládních postojů. Přesto se dostaly na příkaz Františka II. i Wiener Zeitung pod dohled cenzorů, kdyţ otiskly v únoru 1795 článek o zemské ústavě v Rakouském Nizozemí, který se přespříliš rozcházel s postoji vlády. Po sporu s ministerskou kanceláří dostal Bartsch důtku, ale jeho počáteční obdiv k cílům revoluce nebyl zapomenut, ani kdyţ se stal jejím protivníkem. Jeho oponentem byl ministr zahraničí baron Thugut, který se snaţil o odvolání redaktora Wiener Zeitung a v roce 1799 toho také dosáhl. Bartsch byl odvolán a o dva roky později odešel ze státní sluţby. Bartsch byl v příbuzenském vztahu k rodině van Ghelen, byl vzdělaný a spisovatelsky nadaný, i kdyţ ze stránek 45

Pokud není uvedeno jinak, dále čerpáno z práce F. STAMPRECH, Die älteste Tageszeitung der Welt, s. 48–92.

21

Wiener Zeitung to nemůţeme tak jasně docenit, jelikoţ neměl volnou ruku. Po odchodu ze státní sluţby se věnoval obchodu.46 První tři desetiletí 19. století se Wiener Zeitung potýkaly s existenčními problémy. Navzdory c. a k. privilegiu zveřejňování úředních zpráv a inzertní rubrice se dostaly do těţké hospodářské pozice způsobené stavem nouze kvůli desetiletí trvající válce, také nedokázaly vţdy dostatečně pruţně reagovat na změny vládní politiky vůči napoleonské Francii. Neví se jistě, kdo vedl redakci mezi lety 1799–1802, ale mohlo se jednat o Josefa Georga Widemanna.47 V literatuře se většinou objevuje pouze jako „Widemann“, jelikoţ jeho přesné jméno i původ jsou nejasné. Uvádí se, ţe přišel do Vídně pravděpodobně z Německa a byl pro revoluci nadšen stejně jako Bartsch. Proto musel redakci v roce 1802 opustit. Odešel s rodinou do Francie, kde se stal dopisovatelem Allgemeine Zeitung, ale do Vídně se měl ještě vrátit. Po Widemannovi vedl redakci Johann Michael von Zimmerl, opravdový patriot, ale také dobrý a samostatný hospodář, který porozuměl zájmům státu i rodiny van Ghelen. Byl pravděpodobně poručníkem nezletilého vlastníka novin z této rodiny, státním úředníkem, c. a k. radou a referentem dolnorakouského obchodního práva a profesionálním spisovatelem. Redakci vedl sám aţ do roku 1805.48 V roce 1805 skončila svoboda vydavatele Wiener Zeitung ve volbě hlavního redaktora, neboť oficiální ráz novin poţadoval jednotnost v postojích se státní kanceláří a dvorem. Zprávy sice musely být v souladu se dvorem, ale iniciativa při jejich vybírání náleţela redakci novin, takţe i přes cenzuru zahraničních článků se stávalo, ţe takový článek evidentně nesouhlasící s postojem vlády byl povaţován čtenáři za její stanovisko. Císařským rozkazem se stal redaktorem tuzemských zpráv sekretář dvorského policejního úřadu Johann Michael Armbruster a redaktorem zahraniční části Josef von Hormayr. První jmenovaný zůstal v redakci do 31. ledna 1810, druhý do září 1809, přičemţ jakoţto státním úředníkům jim byla přerušena činnost při francouzském obsazení Vídně od 13. listopadu 1805 do 13. ledna 1806, a Armbrustera odvolali ještě při druhém obsazení Vídně od 13. května do 20. listopadu 1809. 46

Arnold WINKLER, Gentz und die „Wiener Zeitung“, in: Wiener Zeitung 1703–1928, Wien 1928, s. 62–127, zde s. 71–72. 47 H. W. LANG, Österreichische retrospektive Bibliographie..., řada 2., sv. 3, s. 455 uvádí Widemanna, stejně tak Wiener Zeitung 1703–1928, s. X, Stamprech ale zpochybňuje tuto moţnost s tím, ţe Widemann nebyl během revoluce o nic menší frankofil neţ Bartsch. F. STAMPRECH, Die älteste Tageszeitung der Welt, s. 92. 48 A. WINKLER, Gentz..., s. 72.

22

Při prvním obsazení Vídně se s Francouzi vrátil i Widemann a po tom, co Armbruster a Hormayr opustili redakci i Vídeň, se opět stal 18. listopadu 1805 z Napoleonovy iniciativy hlavním redaktorem. Úřední a inzertní část nadále redigoval Zimmerl a prokazoval snahu za kaţdou cenu zůstat na straně Rakouska. Kdyţ Francouzi opustili Vídeň, musel s nimi pochopitelně odejít i Widemann. Redakci převzal znovu při druhém obsazení města 13. května 1809 a opět zastával pronapoleonské postoje. Zimmerl se znovu projevil jako vlastenec a znovu hrál roli Widemannova nepřítele. To došlo tak daleko, ţe tajně nechal vytisknout druhý náklad 42. čísla Wiener Zeitung s 10. bulletinem Napoleonovy armády o bitvě u Aspern, ve kterém uváděl na pravou míru svými poznámkami francouzskou propagandu. Ačkoliv pod francouzskou taktovkou neprodělaly Wiener Zeitung v roce 1805 ţádný zásadní obrat, o to necitelněji s nimi bylo nakládáno v roce 1809. V sobotu 6. května vyšlo poslední číslo, které neslo v záhlaví rakouského c. a k. orla. Další číslo vyšlo 20. května, několikrát bylo změněno číslování vydání i stran, stejně jako formát. Po odchodu Francouzů se vrátil na svoje místo jen Armbruster. Vztah mezi ním a Zimmerlem s sebou nesl problémy, neboť Armbruster nebyl tak zběhlý v redakční činnosti jako Zimmerl. Zimmerl tedy na konci roku 1809 přispěl k Armbrusterovu odvolání. Byla oktrojována dvojitá redakce, a jelikoţ nebyla náhrada za Armbrustera, zůstal v redakci provizorně Zimmerl a na místo redaktora zahraničních článků nastoupil dramatik, básník a ţurnalista Josef von Seyfried, který tam zůstal do roku 1811. V roce 1811 se navrátil Konrad Dominik Bartsch a v roce 1815 k němu přibyl Josef Karl Bernard. *** Další významnou kapitolou v dějinách vídeňského tisku jsou časopisy. Mezi léty 1760–1810 kaţdý rok vznikalo mezi 10–27 novými časopisy. Ve Vídni v letech 1781 –1790 vzniklo 169 časopisů, 1791–1800 33, 1801–1810 62 a v letech 1811– 1815 19 kusů. Nejvíce časopisů vznikalo za doby Josefa II. Pozdější patenty omezující tisk měly přirozeně vliv také na časopisy a tak se v roce 1790 objevily pouze dva nově zaloţené exempláře.49

49

Helmut W. LANG (ed.), Die Zeitschriften in Österreich zwischen 1740 und 1815, in: Die österreichische Literatur. Ihr profil an der Wende vom 18. zum 19. Jahrhundert (1750–1830). Graz 1979, s. 205–209.

23

V říjnu 1791 zaloţil Leopold Alois Hoffmann Wiener Zeitschrift, časopis, který měl vycházet dalších 20 měsíců a stát se nejdůleţitějším protirevolučním propagandistickým počinem v německy mluvících zemích.50 Byl to moţná první politický časopis v moderním slova smyslu a měl být protikladem ke všem osvícenským časopisům josefínské doby. S ohledem na rozšíření konzervativních názorů nabyl velkého politického významu. V Hoffmannově časopisu se ukazovaly antiaristokratické a sociálně kritické elementy. V letech 1793–1797 byl veden jako Magazin für Kunst und Literatur. Jádrem Hoffmannovy protirevoluční propagandy byla teorie tajného spiknutí (Verschwörungstheorie) mezi racionalisty, svobodnými zednáři, ateisty, ilumináty a jakobíny.51 Hoffmann bojoval proti svému dřívějšímu příteli Gönnerovi a proti Franzu Xaveru Huberovi. Huberovo a Steinbergovo Politisches Sieb existovalo jen krátce, proti Wiener Zeitschrift byl ale orientován Alxingerův Österreichische Monatschrift (1793, později také proti Hofstätterovu Magazin der Kunst und Literatur).52 Podle Hoffmanna byla Francouzská revoluce částí celosvětového spiknutí iluminátů, a tak měl být veden boj s jejich místními větvemi. K tomu měl slouţit seznam, který vyhotovil sám Hoffmann a na kterém se ocitla jména z jeho dřívějších kontaktů mezi svobodnými zednáři a ilumináty. Leopoldu II. navrhl tyto muţe pokárat, degradovat nebo propustit. Vystačil si s přesvědčováním, ţe Vídeň je místem působení radikální strany úzce propojené s paříţskými jakobíny. Náčrtem prostředku na boj s těmito radikály se stal jeho návrh na zaloţení tajné konzervativní společnosti, která měla pracovat proti francouzské propagandě, boji proti náboţenství, falešnému osvícenství a tajným frakcím a společnostem. Je zřejmé, ţe mu šlo o boj proti iluminátům. Konkrétními metodami boje mělo být vydávání broţur, novin a ovlivňování veřejného mínění. Tomuto smělému plánu ale zabránila náhlá Leopoldova smrt v březnu 1792. Hoffmann se svou teorií a vydáváním Wiener Zeitschrift proslavil ve všech německy mluvících zemích a stal se symbolem politického denuncianta. Jelikoţ ale nezískal důvěru nového císaře Františka II., musel v roce 50

Pokud není uvedeno jinak, o problematice vídeňských časopisů tohoto období čerpáno z práce Ernst V. ZENKER, Geschichte der Wiener Journalistik. Ein Beitrag zur deutschen Culturgeschichte. Von den Anfängen bis zum Jahre 1848, Wien 1892, s. 95an. 51 H. REINALTER, Französische Revolution..., s. 19, Leslie BODI, Tauwetter in Wien. Zur Prosa der österreichischen Aufklärung 1781–1795, Wien – Köln – Weimar 1995 (11977), s. 402. 52 H. W. LANG, Die Zeitschriften in Österreich..., s. 210, srov. Klaus REMMER, Die Wiener Presse und der Wiener Buchhandel von ihren Anfängen bis zum Jahre 1848, Doktorská disertace, Univerzita ve Vídni, 1949, 150 s., zde s. 105.

24

1793 skončit s vydáváním svého časopisu, ale jeho roli převzal Magazin für Kunst und Literatur exjezuity Felixe Hofstättera a spisovatele Lorenze Haschka, který sice propagoval teorii komplotu, ale bez osobních útoků. Navzdory ztráty vlivu za nového císaře získal Hoffmann ve Vídni velký politický vliv, coţ dokazuje také postoj tehdejšího ministra policie Johanna Antona von Pergen, který v tajných společnostech viděl důvod revolučních nepokojů a soustředil se na boj se svobodnými zednáři. Tak byla teorie spiknutí blízce spojena s polemikou proti iluminátům a v Rakousku se projevila jako instrument manipulace a represe.53 Časopisy počátku 19. století dokázaly často oklamat cenzuru, byly to většinou literární a kulturní časopisy pocházející ze salonů a muzeí. Především první číslo časopisu zaloţeného ve Vídni v roce francouzské okupace roku 1809 zaměstnalo úřady. Časopis svobodného pána von Aretin a F. X. Hubera vydávaný ve Vídni, Linci a později Mnichově a nesoucí název Morgenbote měl za cíl stavět rakouský lid proti vládě a vyostřovat situaci v Čechách a také stavěl francouzské politické poměry do pozice ideálu.54 *** Další významnou kapitolou v dějinách vídeňského tisku ve sledovaném období je působení Friedricha von Gentze. Tento spisovatel, původem z Vratislavi, vystudoval v Královci jako ţák Kanta, v Berlíně působil jako úředník, spisovatel a ţurnalista a bojoval proti Francouzské revoluci a jejím následovníkům. Stejně jako mnoho odpůrců revoluce i Gentz byl zpočátku nadšený pro ideje roku 1789. Pod vlivem Burkeových Úvah o revoluci ve Francii přešel na stranu odpůrců revoluce. Převzal kritiku radikálního politického iracionalismu, který přišel s paříţskou revolucí. S počátkem války v dubnu 1792 se potvrdilo to, co Gentz předvídal. Revoluce nebyla francouzskou národní událostí, ale hnutím, které začalo reformním programem a vedlo k válce o hegemonii. Gentz kritizoval ohroţení Evropy Francií a francouzský totalitarismus.55 Jeho opozice vůči revolučním principům a napoleonskému imperialismu měla kořeny uţ v jeho berlínských časopisech Neue deutsche Monatschrift (1795) a Historisches Journal (1799). Kvůli politickému přesvědčení a finanční situaci nemohl zůstat v Prusku, a tak se 27. července 1802 objevil ve Vídni a byl představen 53

H. REINALTER, Österreich..., s. 23–24. H. W. LANG, Die Zeitschriften in Österreich..., s. 210. 55 H. RUMPLER, Österreichische Geschichte..., s. 78. 54

25

rakouské vládě. Jeho ţurnalistické schopnosti se mohly vládě hodit v časech, kdy bylo potřeba ovlivňovat veřejné mínění. Kdyţ jej v roce 1801 potkal v Berlíně rakouský vyslanec Johann Philipp Stadion, doporučil jej svým nadřízeným z ministerstva zahraničí hraběti Franzu Colloredovi a Ludwigu Cobenzlovi. Na Stadiona zapůsobil Gentzův spis „Vom politischen Zustand von Europa vor und nach der Französischen Revolution,“ který propagoval společný boj Německa pod vedením Pruska a Rakouska proti Napoleonovi.56 Podpořil jej také rakouský vyslanec v Dráţďanech Metternich. V roce 1802 tak byl zaměstnán Františkem II. jako c. a k. rada ve státní kanceláři. Do Vídně přicestoval společně se svým přítelem Adamem Müllerem. Císařem a ministrem zahraničí Cobenzlem byl zpočátku přijat s nedůvěrou. Díky sloţité situaci Wiener Zeitung František I. přistoupil k ojedinělému kroku, kdyţ na radu svého ministra zahraničí nechal zaloţit vedle oficiálních dvorských novin Wiener Zeitung v podstatě konkurenční list, který se měl stát obhájcem vládní politiky – Der Oesterreichische Beobachter.57 Tato reorganizace tisku byla zásluhou ministra zahraničí Metternicha, díky ní totiţ vzniklo přes odpor Františka I., který se tisku bál, několik nových listů slouţících k realizaci Metternichových politických záměrů. Metternich totiţ získal zkušenosti o významu tisku uţ na svých diplomatických misích v Berlíně a Paříţi.58 Reprezentantem protinapoleonské fronty se staly Vaterländische Blätter für den Österreichischen Kaiserstaat (Metternich se osobně podílel na jeho koncepci), Österreichische Zeitung a právě Der Oesterreichische Beobachter, který měl čtenáře odvádět od zájmu o zahraniční noviny. Na zaloţení Vaterländische Blätter měla vliv skupina „romantiků“ kolem bratrů Augusta Wilhelma a Friedricha Schlegelů, která získala kromě kulturního také politický vliv. Redigován byl tento list Armbrusterem a později Sartorim. Podpora vlády mu dodávala oficiální charakter.59 Díky Napoleonově mistrovství v pouţívání tisku (Moniteur) a pokusu udělat z Wiener Zeitung během obsazení Vídně vlastní médium došlo k absenci rakouských novin, které by v obsazeném hlavním městě nepsaly profrancouzsky. Takovéto noviny vytvořil z Österreichische Zeitung Friedrich Schlegel, díky jejich vydávání v polním leţení arcivévody Karla se jim také říkalo

56

H. RUMPLER, Österreichische Geschichte..., s. 79. A. WINKLER, Gentz..., s. 62-64. 58 E. V. ZENKER, Geschichte der Wiener Journalistik, s. 100. 59 K. REMMER, Die Wiener Presse..., s. 118. 57

26

„Armeezeitung“. K poradě o vzniku Der Oesterreichische Beobachteru byli pozváni Friedrich von Gentz, oba bratři Schlegelové, Hormayr a další významní spisovatelé. Tento list se objevil ve Vídni 2. března 1810 a obzvlášť bohatě informoval o politickém vývoji v zahraničí. Měl být logickým pokračováním Österreichische Zeitung. Jeho redakci vedl Friedrich Schlegel, který po roce odešel a redaktorem všech částí se stal Josef Anton von Pilat, který od roku 1803 působil také jako osobní sekretář Metternicha, a také jej doprovázel na diplomatických cestách. Pilat předkládal články ke schválení Metternichovi, který do novin také přispíval. Faktickým redaktorem byl ale Friedrich von Gentz, kterému byly ke kontrole předkládány všechny politické články.60 Josef A. von Pilat zůstal ve vedení listu aţ do roku 1848 a v podstatě z něj tímto postupem udělal hlásnou troubu Metternicha a list zůstal plně v souladu s předbřeznovou politikou. Sice se jednalo o vládní noviny, ale udrţely si vysokou ţurnalistickou úroveň.61

60

E. V. ZENKER, Geschichte der Wiener Journalistik, s. 104–106. Barbara KÖPPLOVÁ – Ladislav KÖPPL, Dějiny světové žurnalistiky (celý svět je v novinách). 1. Tisk od počátku světové ţurnalistiky do nástupu imperialismu, Brno 1989, s. 24–25, také E. V. ZENKER – F. von SAAR, Geschichte der Journalistik in Österreich, s. 24. 61

27

3

Šíření revolučních myšlenek

Miroslav Hroch rozlišuje tři roviny působení revoluce: prostou znalost jejích událostí a myšlenek s přijímajícím, a nebo odmítajícím postojem k nim; snaha o jejich aplikování a jejich další filozofické, literární a politické rozvíjení, a také snaha těmto věcem zabránit; příprava revolučních převratů podle francouzského vzoru.62 V počátcích revoluce byla pro stát samozřejmě nepřijatelná třetí rovina působení revoluce, záhy i druhá a s počátkem vlády Františka II. i první rovina působení revoluce. Jestliţe měla revoluce v letech 1789–1791 mnoho příznivců, jejich počet klesl za fáze jakobínské republiky. Vídeň jako centrum měla informace relativně rychleji a méně zkreslené neţ periferie.63 Navzdory tomu, ţe prvními reakcemi na revoluci bylo zostření cenzurních nařízení, blokáda informací o Francii a účelové vybírání zpráv, obsahovaly zprávy také důleţité informace. Pro příznivce revoluce byly důleţité i takovéto zprávy, zejména po zostření cenzurních nařízení. Na rozdíl od italských a německých zemí se ale v habsburské monarchii podařilo vliv revoluce téměř eliminovat.64 Mezi způsoby obrany před pronikáním revolučních myšlenek patřily policejní zákazy a nařízení, církevní kázání,65 tendenční broţury a kritika revolučních zásad. Kritika revoluce se soustředila hlavně na neutěšené hospodářské a společenské poměry ve Francii, které se staly důkazem špatnosti revoluce.66 I kritikové revoluce se ji snaţili pochopit a postavit svou kritiku na argumentech. Taková kritika je pak většinou vystavěna na tom, ţe monarchie je lepší státní zřízení s určitým politickým liberalismem a jistým hospodářstvím. Tato myšlenka se objevuje i v kázáních, kde se 62

M. HROCH – V. KUBIŠOVÁ, Velká francouzská revoluce..., s. 489. Tamtéţ, s. 489, 495 64 Miroslav HROCH, Napoleonské války a česká společnost, in: Ivan ŠEDIVÝ – Pavel BĚLINA – Jan VILÍM – Jan VLK (edd.), Napoleonské války a české země, Praha 2001, s. 7-21, zde s. 9. Protirevoluční publicistika revoluci nechtíc popularizovala, protoţe díky nedostatku informací o revoluci byla důleţitá i pro její příznivce. Eduard MAUR, Ohlas napoleonských válek v českých zemích, in: Ivan ŠEDIVÝ – Pavel BĚLINA – Jan VILÍM – Jan VLK (edd.), Napoleonské války a české země, Praha 2001, s. 45–61, zde s. 49, srov. také K. MEJDŘICKÁ, Čechy a francouzská revoluce, s. 52. 65 Kněţstvo ale nepatřilo vţdy mezi opory státu v protirevoluční rétorice. Objevují si i případy, kdy se sami kněţí stali šiřiteli revolučních myšlenek. K tomuto podrobněji Michael VAŇÁČEK, Obdivovatelé Velké francouzské revoluce..., s. 232–236. 66 F. KUTNAR, Velká revoluce francouzská..., s. 35–37. 63

28

zdůrazňuje panovník daný od boha, kterému se prokazuje poslušnost a odměnou lidu je klidný stav světa, ve kterém mu je lépe.67 Revoluce našla nejvíce příznivců mezi měšťanskou inteligencí, která se sdruţovala v zednářských lóţích. Ve Vídni byla aktivní lóţe „K pravé svornosti,“ jejímiţ členy byli například vědec Ignác Born, císařův rádce Joseph von Sonnenfels, zástupce ministra policie hraběte Pergena hrabě Saurau, tajemník policejního úřadu Friedrich Schilling (který později vedl výslechy při jakobínských procesech). Pro stát nebezpečnějším společenstvem byli ilumináti, kteří na rozdíl od svobodných zednářů měli v programu vycházet se svými morálními principy na veřejnost a přispívat k pozitivní proměně společnosti. Ideálem jejich společenských a hospodářských představ byla celosvětová republika svobodných a sobě rovných občanů. Kvůli pronásledování úřadů a skrývání členů společnosti není jasné, kdo všechno k nim patřil. Květa Mejdřická uvádí jako jisté členy Sonnenfelse a Borna.68 Svobodní zednáři a ilumináti byli povaţování za původce revoluce, například spolu s ďáblem.69 Mezi intelektuály vedly ohlasy revoluce k úvahám a teoriím na téma státu, jeho funkce a uspořádání. Dochází také k diskuzím o definici pojmu svoboda. Revoluční svoboda jedince a společnost jako seskupení jedinců, kteří jsou na ní nezávislí a svobodní je v protikladu s kritikou revoluce, která chápe svobodu univerzalisticky. Pro tuto teorii je společnost přirozeným organismem, jedinci jsou potom jeho součástí a bez tohoto celku (společnosti) jsou nemyslitelní.70 Informace o revolučních událostech ve Francii se šířily především pomocí novin. Zprávy z Paříţe se dostaly do Vídně se zpoţděním 12–15 dní.71 Z Wiener Zeitung se potom dostávaly takové zprávy do okolních zemí monarchie. Dobře informované byly například Brünner Zeitung, do kterých liberální cenzoři pouštěli mnoho zpráv

67

F. KUTNAR, Velká revoluce francouzská..., s. 45, 51. K. MEJDŘICKÁ, Listy ze stromu svobody, s. 77an. 69 F. KUTNAR, Velká revoluce francouzská..., s. 72, srov. M. HROCH – V. KUBIŠOVÁ, Velká francouzská revoluce..., s. 140. Srovnej téţ s kapitolou č. 6. 70 Srov. F. KUTNAR, Velká revoluce francouzská..., s. 72 a Doubravka OLŠÁKOVÁ, Francie jako padlý Babylón i pozemský ráj? Obraz Francie a Francouze v českém tisku 19. století, in: Lukáš FASORA – Jiří HANUŠ – Jiří MALÍŘ (edd.), Napoleonské války a historická paměť. Sborník příspěvků ze stejnojmenné konference konané ve dnech 21.–22. dubna 2005 v Brně, Brno 2005, s. 179–190, zde s. 181an. Srov. téţ s kapitolou 5.2. 71 Podobně jsou na tom se zpoţděním zprávy z Amsterdamu, pro srovnání zprávy z Lince, Prešpurku a Brna putovaly tři dny, Opavy šest aţ sedm, Peště a Innsbrucku osm aţ devět, Janova, Milána, Lübecku a Kodaně 17–18, Londýna a Neapole 19–20, Barcelony, Madridu a Petrohradu 25–30 dní. Johann WINCKLER, Die periodische Presse Oesterreichs. Eine historisch-statistische Studie, Wien 1875, s. 43. 68

29

o revoluci aţ do roku 1792, kdy se tyto noviny staly obráncem vládní politiky.72 Zprávy z privilegovaných Wiener Zeitung přetiskovaly i Praţské noviny.73 Jelikoţ Francie pouţívala k dosaţení svých cílů propagandu, která pro takový cíl získala sympatie mezi lidem na Francií nově obsazených územích, vyvstala pro rakouskou vládu otázka, jak proti takové propagandě bojovat a jak jí čelit. Rakouská vláda ale nedokázala na tenhle problém odpovědět jinak neţ zostřením cenzurních opatření dvorským dekretem z 9. února 1793.74 Stát se snaţil ovlivňovat veřejné mínění ve smyslu protirevoluce a sociálního a politického statutu quo a polemizovat s revolučním pojetím pojmu svoboda. Vládní broţury měly neoficiální ráz, aby se obyvatelstvu jevily jako jeho vlastní spontánní projev. Revoluce vyvolávající reakci se tak stala účastníkem na tvorbě restaurační monarchie. Vláda se strachovala zejména z pronikání revolučních myšlenek k obecnému lidu, o vzdělané vrstvy se nebála, pokud se ovšem samy nestaly nositeli revolučních myšlenek.75 Pronikání revolučních myšlenek na území habsburské monarchie tedy pomohlo vytvořit systém cenzury typický pro předbřeznovou dobu. Také mělo vliv na snahy státu o prezentaci vlastních myšlenek v pozdějším období revoluce a koaličních válek.76

72

M. VAŇÁČEK, Francouzové a Morava..., s. 90–91. K. MEJDŘICKÁ, Listy ze stromu svobody, s. 165. 74 F. STAMPRECH, Die älteste Tageszeitung der Welt, s. 88. 75 F. KUTNAR, Reakce státu v Čechách..., s. 520, 533–535. 76 Srov. s kapitolou č. 8 a 9. 73

30

4

Vládní nařízení týkající se tisku, cenzura

Cenzura novin v habsburské monarchii v 17. století příslušela administrativě vídeňské univerzity, která byla spravována jezuity. V roce 1715 byla tato pravomoc zčásti přenesena na stát a nařízení platila pro celou říši římskou.77 Od šedesátých let byla cenzura záleţitostí státních úřadů, které ale ještě jednaly v součinnosti s církevními kruhy. Cenzura byla úplně zbavena vlivu církve aţ při samostatné vládě Josefa II. po smrti Marie Terezie.78 S počátkem vlády Josefa II. nastala v habsburské monarchii nová epocha pro tisk. Svoboda slova získala nový význam pro stát. Císař svým cenzurním patentem z 11. června 178179 tisk skoro bezvýhradně osvobodil. Zůstal jen ohraničený systém preventivní cenzury, kdy mohl cenzurní úřad odmítnout pouze psaní systematicky útočící na morálku, stát, křesťanské náboţenství a zemskou vrchnost nebo prosté hanopisy. Cenzura byla limitována na preventivní systém s odpovědností cenzorů a ručením vydavatelů a tento stav byl označen termínem hraničícím s oxymoronem: „Pressfreiheit mit Censur“.80 Zákon, který Josef II. v roce 1781 vytvořil, ovlivnil celé století a císař svou velkorysou cenzurní politikou působil na budoucí směřování tisku. Počet listů ve Vídni rostl jako nikdy před tím, ale nelze to připisovat pouze osobní zásluze císaře. Eufemistické označení „svoboda tisku“ nebylo za josefínské éry nic jiného, neţ uvolnění tvrdých cenzurních nařízení z předcházející doby. Zrušení těchto tvrdých opatření vyvedlo tisk z hranic cenzury a ten se měl stát bez předchozí zkušenosti a bez náleţitých vědomostí a znalostí orgánem veřejného mínění.81

77

B. KÖPPLOVÁ – L. KÖPPL, Dějiny světové žurnalistiky..., s. 144. Dušan UHLÍŘ, Rakouská cenzura, Grillparzer a král Otakar, in: Tomáš BOROVSKÝ – Libor JAN – Martin WIHODA (edd.), Ad vitam et honorem. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a ţáci k pětasedmdesátým narozeninám, Brno 2003, s. 785–796, zde s. 785. 79 [Joseph KROPATSCHEK (ed.)], Handbuch aller unter der Regierung des Kaisers Joseph des II. für die K. K. Erbländer ergangenen Verordnungen und Gesetze in einer Sistematischen Verbindung, 18 sv., Wien 1785–1790, (dále jen Handbuch k. k. Gesetze 1780–1790), sv. 1, s. 517. 80 J. WINCKLER, Die periodische Presse Oesterreichs, s. 38–39. Dušan Uhlíř dodává, ţe o skutečnou svobodu tisku v ţádném případě nešlo, uvolnění cenzury mělo v prvé řadě pomáhat císaři v šíření jeho myšlenek, zvláště co se týče postoje vůči církvi. Dušan UHLÍŘ, Rakouská cenzura..., s. 786. 81 Marianne LUNZER-LINDHAUSEN, Revolutionsangst als Ursache pressefeindlicher Maßnahmen in der österreichischen Monarchie, in: Hansjürgen KOSCHWITZ – Günter PÖTTER (edd.), Publizistik als Gesellschaftswissenschaft. Internationale Beiträge, Konstanz 1973, s. 157–165, zde s. 158. 78

31

Přáním Josefa II. bylo prezentovat svou politiku pokud moţno pravdivě a rychle. K tomu, aby se v této podobě dostala ke svým kritikům i zastáncům, měl slouţit denní tisk, nikde se ale kritika neozývá rychleji.82 Denní noviny byly vystaveny v čítárnách a hlavně kavárnách, jejich obsah byl ale z velké části převzat z týdenníků. Aktuální byly nanejvýš místní zprávy, ale v ţádném případě politická část. Za vzor slouţily hojně opisované zahraniční noviny. Zaplnit stránky událostmi ze zahraničí a nabídnout je čtenářům platilo za nutný prostředek k udrţení odbytu novin. Skutečnému politickému ţurnalismu byla vyhrazena aţ pozdější doba. Dále ve svém vývoji došly časopisy, které se soustředily na znázornění kritiky poměrů nastolených josefínskými reformami. Soustředily svou pozornost především na vzájemný vztah stát – církev a na diskuzi o právních, společenských a lidských otázkách, vyplývajících z tohoto vztahu.83 Opisování ze zahraničních novin bylo výnosné a nebylo povaţováno za novinářskou krádeţ informací, ale za nouzové řešení. Existence nových listů měla přes toto přebírání informací většinou krátké trvání, neboť listy rychle spotřebovaly svůj kapitál. Uvádí se například, ţe v roce 1784 jenom ve Vídni vzniklo a také zmizelo 22 nových listů. Tyto za josefínské epochy a díky relativní svobodě tisku vznikající deníky přinášely čtenářům politické zprávy, ale omezovaly se na pouhé referování, nebyly doplněny komentáři ani kritikou. Deníky se spoléhaly na své čtenáře, ţe si vlastním rozumem vytvoří obrázek o událostech, o kterých čtou. Byla to do té doby nevídaná situace, jelikoţ dříve vycházely noviny nanejvýš dvakrát týdně.84 Tato překvapující „svoboda tisku“ ještě nezapadala do obrazu vývoje země. Konečný neúspěch Josefovy vnější a vnitřní politiky ukázalo zjištění, ţe jeho smělé plány a záměry, které měly slouţit ke všeobecnému blahu státu, se ukázaly uţ během posledního roku jeho vlády jako příliš radikální na bezvýhradné přijetí. V této souvislosti přinesl vývoj ve Francii jen větší strach a neklid.85 Uţ v roce 1789 byl omezen počet denních novin vydáním dvorského dekretu z 11. května,86 kterému podléhaly všechny noviny tištěné v německých zemích, Uhrách, Sedmihradsku, a také v německých zemích prodávané, stejně jako všechny zahraniční noviny a jejich výtahy, jestliţe překračovaly rozsah archu. Tento dekret 82

J. WINCKLER, Die periodische Presse Oesterreichs, s. 39. M. LUNZER-LINDHAUSEN, Revolutionsangst als Ursache..., s. 158. 84 J. WINCKLER, Die periodische Presse Oesterreichs, s. 41–42. 85 M. LUNZER-LINDHAUSEN, Revolutionsangst als Ursache..., s. 159. 86 Handbuch k .k. Gesetze 1780–1790, sv. 17, s. 630. 83

32

platil od 1. června 1789 a nařizoval pod trestem vysokých pokut, ţe kaţdé noviny musejí být opatřeny kolkem (Zeitungsstämpel) v ceně půl krejcaru za kus (kromě vybraných novin, jako byly Wiener Zeitung nebo později Brünner Zeitung). Tento dekret měl kontrolní a regulační význam a především pro denní tisk se stal existenční záleţitostí. Z roku 1789 na rok 1790 pokleslo denní a týdenní vydání novin. Noviny byly nuceny zvednout ceny předplatného (coţ činilo velkou část jejich příjmů) a došlo tak ke sníţení počtu čtenářů. Některé noviny dostaly privilegium zveřejňování inzerátů (ve Vídni to byly pouze Wiener Zeitung). Mnohé noviny se sjednocovaly, vydavatelé rozmnoţovali cizí dotisk a s rozšířením zahraničních novin došlo také k šíření informací o událostech ve Francii. Denní tisk byl v podstatě zruinován a důsledky dekretu z roku 1789 přinesly nové nebezpečí, kterému se muselo čelit. Počáteční zvýšení ceny kolkovného na domácí originální noviny zanechalo pouze konkurenceschopné listy a „Zeitungsstämpel“ mohl být 7. září 1791 zrušen.87 Toto zrušení poplatků bylo pro domácí tisk na dlouhou dobu finančním ulehčením, ale dekret byl obnoven 5. října 1802 s platností od ledna následujícího roku. Pro tuzemské noviny s rozsahem menším neţ jeden arch vymezoval poplatek půl krejcaru a pro všechny ostatní tuzemské i zahraniční noviny s rozsahem archu jeden krejcar a pro zahraniční noviny s rozsahem přes arch dva krejcary. Domácí tisk tak byl opět tímto dekretem umlčen a silnější omezení zahraničního tisku mělo uchránit obyvatelstvo od „nakaţlivého styku se zahraničím“.88 I v této situaci vznikly dva nové politické listy: Wiener Zeitschrift a Historischpolitisches Journal. Sice zůstal cenzurní patent z roku 1781, ale po smrti jeho tvůrců s ním bylo nakládáno jinak. V roce 1790 bylo vydáno doplnění a později ještě několik, které vyznívaly ve smyslu omezení této svobody tisku. Spisovatelé, knihtiskaři i knihkupci se v těchto omezeních uţ ztráceli. Poslední zbytky josefínské tiskové svobody byly odstraněny obnoveným cenzurním nařízením (Erneuerte Censurordnung) z 22. února 1795, známým také jako „General-censurverordnung“.89 Následující řada doplňujících nařízení udělala z habsburské monarchie zemi pronásledování a omezování tisku.90

87

[Joseph KROPATSCHEK (ed.)], Sammlung der Gesetze, welche unter der glorreichsten Regierung des (König) Kaisers Leopold des II. in den sämmtlichen (k.) k. k. Erblanden erschienen sind, 5 sv., Wien 1791–1792 (dále jen Sammlung der Leopoldischen Gesetze 1790–1792), sv. 3, s. 343. 88 J. WINCKLER, Die periodische Presse Oesterreichs, s. 57. 89 Sr. k. k. Majestät Franz des Zweyten politische Gesetze und Verordnungen für die Oesterreichischen, Böhmischen und Galizischen Erbländer (für sämmtliche Provinzen des Oesterreichischen Kai-

33

Období vlády Leopolda II. bylo pro habsburskou monarchii sloţitou dobou. Situace v Uhrách a Rakouském Nizozemí byla ještě umocněna přízrakem Francouzské revoluce. Leopold II. se snaţil zmírňovat společenské a hospodářské předpoklady revoluce a jako podklady mu k tomu slouţily zprávy od šéfů zemských vlád o náladě obyvatelstva.91 Základem habsburské politiky se stala obnova a zajištění z vnějšku ohroţeného státu, jeho restaurace znamenala ohraničení josefínských reforem a první obětí opatření proti revolučnímu duchu byl tisk. Navzdory počáteční pasivitě se stát snaţil od roku 1792 sám ovlivňovat veřejné mínění, broţury a tiskoviny relativizovaly svobodu a rovnost („vlčí svoboda“ revoluce) a zdůrazňovaly blaho pod vládou milovaného císaře.92 Leopoldova dvouletá vláda se stala fascinující kapitolou v dějinách vztahu mezi osvícenským absolutismem a literární politikou, která byla namířena na ovlivňování veřejného mínění. Stejně cílevědomě jako Josef II. se chtěl Leopold II. svou politikou vůči intelektuálům, spisovatelům a literátům opřít o antifeudální a antiaristokratické elementy a získat tak podporu burţoazie a rolnictva z různých částí monarchie. Císařem tajně podporovaní umělci slouţili ještě osvícenské rétorice.93 Dvorský dekret z 26. února 179094 zakázal kavárníkům a hostinským ve městě i na předměstích dávat k dispozici zahraniční noviny, pokud nezaplatí třicetinásobek ceny novin za toto povolení. Byly zakázány spisy způsobující rozkol, omyly, nejednotu, spisy nabádající k neposlušnosti vůči vrchnosti a kritizující zákony a nařízení vlády. Od ledna 1792 musely být teologické, moralistické a filozofické broţury, jakoţ i smíšené práce odevzdány ve dvou exemplářích cenzurnímu úřadu před tím, neţ byly vytištěny.95 Cenzura se nyní starala o úplný dohled nad tiskem. K zostření cenzury za vlády Leopolda II. přispělo zajisté také to, ţe spisy, které obíhaly ve společnosti, měly satirický a většinou i zlý a kousavý tón a argumenty proti vrchnostenským poţadavkům obsahovaly naráţky na Francouzskou revoluci.96 Dekret dvorské kanceláře z 11. března 1792 nařizoval přísnou cenzuru zahraničních novin. Všechny články z cizích novin a podobných spisů, které přispívaly k šíření serstaates, mit Ausnahme von Ungarn und Siebenbürgen), 76 sv., Wien 1817–1851 (dále jen Politische Gesetze und Verordnungen 1792–1848), sv. 6, díl. 1, s. 110. 90 J. WINCKLER, Die periodische Presse Oesterreichs, s. 55an. 91 F. KUTNAR, Reakce státu v Čechách..., s. 324. 92 M. VAŇÁČEK, Francouzové a Morava..., s. 90–91. 93 L. BODI, Tauwetter in Wien, s. 398. 94 Sammlung der Leopoldischen Gesetze 1790–1792, sv. 1, s. 22. 95 Sammlung der Leopoldischen Gesetze 1790–1792, sv. 5, s. 108. 96 H. REINALTER, Französische Revolution..., s. 18.

34

zlostných myšlenek a nestoudného překrucování, vznícení myslí pro nesmyslné ideje podvodného smýšlení, rušení veřejného klidu atd. byly zakázány.97 V roce 1792 byly zakázány Jenaer Allgemeine Zeitung a Straßbourger Courier. Moniteur a Journal de Paris mohly být čteny s povolením úřadů, přičemţ první jmenovaný měl relativně širokou abonentskou základnu mezi šlechtou. I přes cenzurní opatření se šířila revoluční literatura.98 V březnu 1792 vyšla dvě nařízení s instrukcemi pro cenzory, která je zavazovala k tomu, aby se přesně a svědomitě řídili všemi nařízeními v této věci. Tato nařízení jsou opatřena císařským zdůvodněním, ţe svobodu tisku99 neohraničuje z vlastních pohnutek, ale z nutnosti plynoucí z okolností, kdy hrozí, ţe špatné a falešné představy ze zahraničí budou přesvědčovat tuzemské čtenáře.100 V následujícím dekretu z 15. května se nařizuje všechny jiţ existující práce, které podporují podstatu Francouzské revoluce a mají k ní kladný vztah, zakázat.101 Cenzurním nařízením tak podléhají i jiţ vydané práce, nejen ty, které mají teprve jít do tisku. V dekretu z 12. října se opakuje zákaz knih nebezpečných pro stát rušením obecného klidu, noviny se mají také vyčistit od podobně podezřelých míst, hlavně pak noviny otiskující články ze zahraničí. Policii se ukládá povinnost pátrat po tiscích z neoficiálních tiskáren v soukromých domech, jejichţ tisky nebyly předloţeny cenzuře ke kontrole. Signifikantní je neustálé nabádání k ostraţitosti, svědomitosti a nařizování odpovědnosti cenzorů.102 Od února 1793 přišly na řadu zákazy knih, které by příznivě pojednávaly o revoluci. Takové knihy se nesměly tisknout ani dováţet. Zakázán byl Voltaire, Montesquieu, Condillac, La Mettrie, Holbach, Condorcet, Helvetius, Diderot (i Encyklopedie), Mirabeau, Rousseau, ale také němečtí osvícenci jako Wieland, Goethe, Lessing a Kant.103 Dne 9. února 1793 bylo vydáno nařízení o měšťanském pořádku a klidu, které znamenalo zákaz schůzek v soukromých domech, zostřený

97

„[...] alle Artikel aus fremden Zeitungen und dergleichen Schriften, welche auf Verbreitung ärgerlicher Erdichtungen und unverschämter Verdrehungen, auf Verwirrung und Erhitzung der Gemüther durch unsinnige Ideen und fanatischen Schwindelgeist, kurz auf Störung der öffentlichen Ruhe, es sey mit offenen Worten oder sonst unter irgend einer Gestalt und Einkleidung, abzielen, von inländischen Zeitungs= Tag= und Wochen=Blättern, unter was immer für einem Titel solche erscheinen, ausgeschlossen seyn, und weder nach dem ganzen Inhalte, noch aus=zugsweise eingedrückt werden sollen.“ Politische Gesetze und Verordnungen 1792–1848, sv. 1, díl. 1, s. 11. 98 H. RUMPLER, Österreichische Geschichte..., s. 39. 99 „Pressfreyheit“[!]. 100 Politische Gesetze und Verordnungen 1792–1848, sv. 1, díl. 1, s. 30–31. 101 Tamtéţ, s. 89–90. 102 Tamtéţ, s. 184–185. 103 F. KUTNAR, Reakce státu v Čechách..., s. 325–327.

35

dohled nad francouzskými emigranty, předpokladem k pobytu v habsburských zemích měl být pas a klidné chování a cenzoři byli nabádáni ke sledování jejich korespondence. Bylo zde také nabádáno, ţe se mají zdůrazňovat a popularizovat „odporné“ důsledky Francouzské revoluce.104 Strach vlády z revoluce je vyjádřen také zostřením dohledu nad cizinci, obzvláště Francouzi, cestování do Rakouska bylo od listopadu 1792 povoleno pouze s pasem státní kanceláře.105 Podezřelí byli v podstatě všichni Francouzi a jejich pobyt byl od roku 1793 omezen na Vídeň a hlavní města zemí, pro vládu to byli zkrátka „jakobínští emisaři“.106 Cestujícím ze zahraničí bylo zakázáno dekretem z 9. února 1793 přiváţet zakázané knihy, byť k vlastní potřebě.107 Cenzura se soustředila také na zákaz mědirytin, které by připomínaly historii nešťastného zesnulého krále Ludvíka XVI. a které by měly vztah k současným událostem tohoto království.108 Takové rytiny měly být předloţeny dvorským úřadům k dalšímu přezkoumání. *** Společně s nařízeními, slouţícími k dohledu nad tiskem, byla dalším činitelem, ovlivňujícím pronikání revolučních myšlenek, policie. Moderní policejní struktury se v habsburské monarchii vytvářely od poslední čtvrtiny 18. století. Produktem josefínské policejní reformy z roku 1782, jejímţ vzorem byla paříţská policie, byl systém policejních ředitelství podléhajících nejvyššímu policejnímu úřadu ve Vídni. Od roku 1782 existovala také jednotná tajná policie pod vedením Johanna Antona hraběte von Pergen, který měl zkušenosti z úřadu státního ministra (od r. 1776) a z řízení „diplomatické policie“ (špionáţ). Tajná policie byla Leopoldem II. oslabena a Pergen byl v roce 1791 z policejních funkcí propuštěn, stejně tak nejdůleţitější reprezentanti starého policejního aparátu byli donuceni k odstoupení. Leopold vybudoval svoji vlastní tajnou sluţbu, která se v mnoha ohledech lišila od josefínské policie. Soustředila se na informační sluţbu pro císaře a ovlivňování veřejného mínění v souladu s vládní politikou. 104

„[...] daß kein inländischer Druck, Nachdruck und keine Einfuhr solcher Bücher erlaubt werde, die von der französischen Revolution eine günstige Schilderung machen [...].“ Politische Gesetze und Verordnungen 1792–1848, sv. 2, díl. 1, s. 23–24. 105 H. RUMPLER, Österreichische Geschichte..., s. 39. 106 F. KUTNAR, Reakce státu v Čechách..., s. 334. O francouzských emigrantech více Zdeňka STOKLÁSKOVÁ, Francouzští emigranti na Moravě 1792–1798, in: Lukáš FASORA – Jiří HANUŠ – Jiří MALÍŘ (edd.), Napoleonské války a historická paměť. Sborník příspěvků ze stejnojmenné konference konané ve dnech 21.–22. dubna 2005 v Brně, Brno 2005, s. 155–167. 107 Politische Gesetze und Verordnungen 1792–1848, sv. 2, díl. 1, s. 24–25. 108 „Königreich“[!], dvorský dekret z 8. března 1793, Politische Gesetze und Verordnungen 1792– 1848, sv. 2, díl. 1, s. 52.

36

Nejvýraznější spolupracovníci císaře v této věci byli Leopold Alois Hoffmann, Franz Xaver Huber a Andreas von Riedel. Jejich časopisy a broţury měly propagovat vládní politiku. Tato tajná kabinetní politika přinesla nesoulad, který se projevil v hádkách, intrikách a ţárlivosti mezi císařovými konfidenty. Například Hoffmann se připravil svým vychloubáním o jeho přízeň skoro úplně. Před tím působil jako důvěrník policejního komisaře Gotthardiho v Pešti, kde napsal dvě protifeudální broţury o Uhrách. Po urovnání situace v Uhrách se leopoldinská propaganda soustředila na vnitřní otázky Rakouska. V pozadí stál pokus císaře vytvořit tajné organizace, soustředící se na neutralizaci účinků Francouzské revoluce, jejichţ organizační principy silně připomínaly jezuity, svobodné zednáře a ilumináty. Tyto organizace vznikaly podle Hoffmannova náčrtu konzervativně-protirevolučních tajných společností působících proti francouzské propagandě, falešnému osvícenství, ztrátě víry a tajným řádům a společnostem.109 Patenty z listopadu a února 1791 podřídily činnost policie zákonu. Uţ v roce 1792 byla ale tajná policie posílena a oficiálně obnovena 3. ledna 1793. Dvorský policejní úřad byl obnoven tak, jak existoval pod Josefem II., a prokázal Františkovi II. v boji proti duchu doby dobrou sluţbu. Císař navíc povolal navzdory vysokému věku a nemoci do jeho čela bývalého šéfa Pergena, který se stal symbolem reakce a boje proti demokratům (josefinistům).110 Jeho titul zněl „Staats- und Polizeiminister“, případně „Oberster Polizeiminister“ a v čele rakouské policie zůstal do roku 1804. Zástupcem Pergena v tajné policii se stal schopný hrabě Franz Joseph Saurau a od 1. dubna 1793 tak tajná policie zvýšila svou činnost.111 Tajná policie měla zabraňovat nebezpečím hrozícím státu a císařskému domu, sledováním vyslanců zasahovala i do zahraničí a svoji nezbytnost se snaţila dokázat zveličenými případy „jakobínů“ v roce 1794. Během koaličních válek mohl růst její vliv (v roce 1791 byl ve Vídni policejní stav zvýšen z 250 na 300 muţů a na počátku 19. století jich zde bylo uţ 600), který se ještě zvětšil v roce 1801, kdy se C. k. ministerský policejní dvorský úřad (K. k. Ministerial-Polizeihofstelle) stal policejním a cenzurním dvorním úřadem (Polizei-Zensurhofstelle) a policie tak získala pod svou pravomoc také cenzuru a v této podobě setrvala aţ do r. 1848.112 109

L. BODI, Tauwetter in Wien, s. 400–402. K. MEJDŘICKÁ, Listy ze stromu svobody, Praha 1988, s. 79. 111 H. RUMPLER, Österreichische Geschichte..., s. 39. 112 Pavel MACEK, Rakouský policejní systém na přelomu 18. a 19. století, in: Jaroslav KOTULÁN – Dušan UHLÍŘ (edd.), Evropa 1805. Sborník prací V. mezinárodního napoleonského kongresu 110

37

Od zmíněného dubna 1793 také začalo zatýkání tajnou policií, jejímiţ prvními podezřelými se stali lékař Franz Anton Mesmer, přítel Mozarta, nebo Franz Anton Spaun, propuštěný úředník, který skutečně skončil Kufsteinu, protoţe v přítomnosti hornorakouského zemského guvernéra přiznal sympatie pro myšlenky Francouzské revoluce. Proti tomuto počínání policie se samozřejmě zvedla opozice. Joseph von Sonnenfels, který byl pověřen vypracováním policejní reformy, se vyslovil proti pronásledování, na odpor se postavil také Karl Anton von Martini pracující od roku 1790 na novém zákoníku. Přestoţe František jejich názory neakceptoval, odepřel Pergenovi na konci roku 1793 plnou moc k odsouzení politických podezřelých bez soudního procesu a začala tak diskuze o politické svobodě a právním státě. Rakouská vyčkávací taktika v zahraniční politice i příleţitost k vnitřní reformní politice ztroskotaly na iracionální dynamice francouzského imperialismu, jehoţ odmítnutí se pro vládu habsburské monarchie stalo základem k odmítnutí jakobínů.113 Struktura vládnutí absolutistického státu, opírající se o policii a systém konfidentů (Spitzel) také pomohla udusit kaţdý společenský nepokoj. Za Františka II. byla Francouzská revoluce interpretována jako spiknutí a komplot, a v tomto duchu byla zaměřena i protirevoluční propaganda soustředící se na tajné společnosti pořádající údajně nebezpečné schůzky. Za zástupce této teorie spiknutí platil v Rakousku především ministr policie hrabě Pergen a spisovatel a profesor Leopold Alois Hoffmann. Rozšiřování policejních pravomocí za Pergena nebylo jiţ zveřejňováno, ale dělo se jen na úrovni kabinetních nařízení a tajných instrukcí. Pergen, spatřující úspěch v kontrole a dohledu nad veřejným míněním, také viděl nebezpečí v tajných společnostech a povaţoval je za šiřitele revoluční propagandy. V osvícenství potom spatřoval podkopávání moci monarchy a ničení všeobecné vrchnosti. Hoffmann se soustředil na rétoriku proti lidovým jakobínům.114 *** S počátkem vlády Františka II. byly politické reformy jeho předchůdců rychle odstaveny, zostřena cenzurní a policejní opatření a zesílen postup proti přívrţencům revoluce a také opatření vůči cizincům. Strach z tištěného slova byl v tomto období tak veliký, ţe vyloučení politického nebezpečí zakrátko přerostlo v boj proti vědě

konaného v budově veřejného ochránce práv. Brno 26.–28. září 2005, Brno 2005, s. 411–428, zde s. 411, 414, 422–423., srov. M. LUNZER-LINDHAUSEN, Revolutionsangst als Ursache..., s. 161. 113 H. RUMPLER, Österreichische Geschichte..., s. 39. 114 H. REINALTER, Französische Revolution..., s. 22.

38

a vzdělání. Policejní ministr Pergen dokonce označil myšlení a vědu za nepřítele národního štěstí, měšťanského pořádku a jako příčinu revolučního ducha a ničení monarchického řádu. Následkem této politiky bylo ostré odmítnutí údajně nebezpečných základů revoluce rozšiřovaných bezohlednými filozofy.115 Jednotlivé zákazy a cenzurní nařízení byly v duchu císařovy obavy zdůvodňovány nutností předejít šíření falešných idejí, omylů a nebezpečných myšlenek. Hned po Františkově nástupu na trůn byly domácí listy odstaveny od zahraničních, kavárnám obstarávajícím zahraniční noviny a snaţícím se tak udrţet výnosnost svého obchodu bylo takové jednání zakázáno. Současně s citovaným dekretem z 9. února 1793 vstoupil v platnost zákon z roku 1777 zrušený Josefem II. a zabývající se kontrolou knih u podezřelých cestujících.116 Mnoţství nařízení týkajících se tisku znamenalo zmatky a problémy. Knihtiskaři si tyto nepřehledné předpisy vykládali po svém. Aţ generálním nařízením z 22. února 1795 jim bylo dopřáno shrnutí zákonů od roku 1790, které pomohlo vyznat se v jednotlivých zákazech a povoleních. Ve skutečnosti to byl ale jakýsi kodex trestů ve věcech cenzury a noviny se tehdy dostaly pod úplný dohled.117 Toto „GeneralZensurverordnung“118 z února 1795 hrozilo drakonickými tresty kaţdému tiskaři a prodejci knih a tisku, který by nějakým způsobem porušil cenzuru. Takový tiskař měl přijít o moţnost dále vykonávat svoje řemeslo. Prodej tisků nepředloţených cenzuře měl být trestán káznicí pro prodavače a dalšími těţkými tresty pro autory a tiskaře, protoţe takový tisk nelze kontrolovat a přispívá k nekontrolovatelnému šíření pohoršení a myšlenek nezamlouvajících se vládě. Téměř všechna psaní s původem ve Francii byla zakázána. Byly zakazovány tisky povolené za Josefa II. a zakrátko se tak na seznamu zakázaných prací objevilo na dva a půl tisíce poloţek. V roce 1798 sestavil sám nedůvěřivý císař cenzurní komisi, přičemţ počet zakazovaných prací stále rostl. Helmut Reinalter uvádí ve své studii, ţe v roce 1794 to bylo za měsíc průměrně 44 prací, o rok později 26, a v roce 1796 uţ 80 spisů. V roce 1795 bylo z 3 955 tisků a 1 248 rukopisů 595 zakázáno a 174 dovoleno jen s povolením. Čtenářské společnosti a krouţky (Lesekabinette) byly stejně jako zednářské lóţe uţ po jakobínských procesech 1794–1795 zrušeny. Tento

115

H. REINALTER, Französische Revolution..., s. 19. Politische Gesetze und Verordnungen 1792–1848, sv. 2, díl. 1, s. 24. 117 M. LUNZER-LINDHAUSEN, Revolutionsangst als Ursache..., s. 163 118 Citováno výše. 116

39

politický kurz podnítil dřívější josefinisty změnit svoje politické přesvědčení; zatímco část se připojila k protirevoluční propagandě, jiní se obrátili proti restaurační politice této vlády.119 Jednotlivé dvorské dekrety nabádaly noviny k očištění se od šíření odporných smýšlení,120 policejní úřady se staraly o podstatu novin a cenzoři tuzemských novin dbali na články přetištěné ze zahraničí,121 Cenzura měla být prováděna s chytrostí a obezřetností. Postupné zákazy francouzských novin a později i novin vycházejících na Francouzi obsazeném území provozovatele kaváren přivedlo k tomu, ţe dávali k dispozici literární noviny, které nebyly zakázány ve formě výtahů. Winckler uvádí, ţe dokonce i povolení k výstavbě kaváren bylo vydáváno s nelibostí, neboť takové místo „láká k nepřístojnostem a výstřednostem“.122 Snaha cenzury o unifikaci novin naráţela na odpor čtenářů, kteří nestáli o zprávy z Francie upravené cenzurou. Za těchto okolností se znovu objevily ručně psané noviny, které zmizely s uvolněním tisku v 80. letech 18. století. Takové noviny nebylo moţné kontrolovat cenzurou a navíc dvorský dekret z 15. března 1793 jim bránil velmi málo, stejně jako předchozí Leopoldovy a Tereziánské edikty, a tyto noviny se objevovaly navzdory dohledu policie a hrozbě přísných trestů ještě v roce 1846.123

119

H. REINALTER, Französische Revolution..., s. 20. Dvorský dekret z 12. října 1792, Politische Gesetze und Verordnungen 1792–1848, sv. 1, s. 184. 121 Dvorský dekret z 19. března 1798, Politische Gesetze und Verordnungen 1792–1848, sv. 12, díl. 1, s. 44. 122 J. WINCKLER, Die periodische Presse Oesterreichs, s. 58. 123 Tamtéţ, s. 58. 120

40

5

Francouzská revoluce ve Wiener Zeitung 5.1 1789–1793

Na jaře roku 1789 přinášely Wiener Zeitung z Francie podobné zprávy jako z ostatních zemí. Nikdo nemohl předpokládat, co se z událostí toho jara ve Francii vyvine. Zprávy měly zpočátku velice stručný charakter a francouzským událostem nebyl věnován patřičný rozsah ani pozornost. Tyto zprávy z května a června zřídka přesáhly rozsah jednoho sloupce. Věcné zprávy o procesních záleţitostech po téměř dvou stoletích svolaných generálních stavů střídaly informace o více či méně častých výtrţnostech a nepokojích, které měl většinou na svědomí nedostatek potravin v hlavním městě. Noviny tyto zprávy přinášely s jistou dávkou touhy po senzaci a literární barvitosti a uváděly je s přesnými časovými údaji, počty osob a zraněných nebo mrtvých. Tyto údaje zacházely často aţ do absurdních podrobností. Například při svolání shromáţdění se čtenář dozvídá o tom, v kolik hodin se tak stalo, kolik heroldů zprávu vyhlásilo, jaký byl přesný časový rozvrh jednání a kolik členů se ho účastnilo, nebo kolik minut trvala králova řeč, jaké bylo počasí a jak nádherný nebo přepychový to byl výjev. Taková líčení jsou potom doplněna řadou dlouhých doslovných citací.124 Takto začínají noviny popisovat uţ vzbouření „Réveillon“ v Paříţi: „[...] hat auch die Hauptstadt des Reichs zum Schauplatz blutiger Auftritte gemacht.“125 Jelikoţ jsou zprávy z Paříţe čerpány z tamního oficiálního tisku (označováno Tagebuch a Hofzeitung) a ze zveřejněných zápisů ze zasedání Národního shromáţdění, v průběhu jara a léta se na stránkách Wiener Zeitung objevují především zprávy o zadluţenosti Francie a značná pozornost je věnována také jednáním mezi králem a Národním shromáţděním. Jeho vznik, jakoţ i přísaha v míčovně, jsou sice zmíněny, ale pouze jako náhodný důsledek králem zavedených preventivních opatření kvůli urovnání nevole v sále zasedání. Nepatrná poznámka říká, ţe Paříţ 124

Pro představu uvádím citaci popisující smrt stráţce královy pečeti, Lamoignona: „[...] man fand ihn auf einer Bank, ein Buch in der Hand, das Glas mit Molken auf einer Seite und auf der andern eine Flinte, die er mit sich zu nehmen pflegte, um nach Vögeln zu schiessen; er hatte eine Schusswunde im Halfe, die durch das Gehirn ging und der Scheitel war zersprengt.“ Wiener Zeitung, 6. června 1789, s. 1436. 125 Wiener Zeitung, 13. května 1789, s. 1205.

41

a Versailles byly uvedeny v pohyb, ale jinak nejsou tyto události pokládány za příliš důleţité, neboť na konci článku se odkazuje na další plánované zasedání za přítomnosti krále, při kterém se mají věci vyřešit.126 Ve středu zájmu tedy stále ještě stály instituce a ne události probíhající mimo jejich dosah, jak tomu bylo později. V červenci 1789 přinášely Wiener Zeitung především zprávy o oblíbeném ministru Neckerovi, adresách Národního shromáţdění králi, a začínaly se objevovat zprávy o roli města Paříţe v létě toho roku. Červenec byl ale také měsícem, kdy se začal utvářet obraz Francie, která byla díky sporu krále a opozice ohroţována nepokoji, kvůli nimţ byla činěna nesympatická preventivní opatření, jako například povolání pluků sloţených z cizinců k Paříţi a Versailles, coţ vyvolávalo jenom další odpor a kvůli těmto zmatkům nastal nedostatek obilí a dalších potravin. Díky této bídě lid trpěl a byl nespokojený. Tyto negativní jevy provázející počátek revoluce a dosahující svého prvního vrcholu 14. července byly pravidelně popisovány novinami i v následujících letech. Shromáţdění bylo vylíčeno jako prostředek marné snahy o usmíření mezi nespokojeným lidem a králem, který kaţdý návrh na schůdné řešení odmítl. Dění mezi 12. a 14. červencem je potom popsáno (s úlitbou, ţe se jedná o neověřené zprávy) téměř beletristicky. Například zabití guvernéra Bastily de Launaye je na stránkách novin značně naturalistické, jak bude pro podobné zprávy příznačné i do budoucna.127 Červencové události se v novinách dostávají do následujícího schématu: zpočátku je na vině králova neochota k ústupkům shromáţdění, které ovšem reprezentuje národ (Französische Nation) a navíc se snaţí nalézt vhodné řešení, které se bude zamlouvat jak králi, tak lidu (Volk). Pojem lid se mění na pojem „lůza“, „chátra“ (Pöbel), pokud se zachová krutě a násilně. Tak například Bastilu dobývá lid a taky ji zničí, jelikoţ z Bastily na něj její obránci stříleli, ale jejího guvernéra nezavraţdí lid, nýbrţ „lůza“, protoţe tento čin uţ není ospravedlnitelný. Z novin nelze jednoznačně určit událost, která by se dala povaţovat za počátek revoluce. Vlastně ani historikové se neshodují na jednom jediném datu. Některými je za počátek povaţován 5. květen a první zasedání generálních stavů, nebo 17. resp. 20. červen, tedy prohlášení se zástupců třetího stavu Národním shromáţděním a přísaha v míčovně.128 Nejvýraznějším datem se zdají být události 14. července, kdy

126

Wiener Zeitung, 4. července 1789, s. 1702. „[...] sein Haupt auf einen Pfahl gesteckt, der Rumpf aber in Stücke zerrissen und auf alle Art mißhandelt.“ Wiener Zeitung, 29. července 1789, s. 1925. Ukázka těchto novin v příloze č. 1. 128 Daniela TINKOVÁ, Revoluční Francie 1787–1799, Praha 2008, s. 37. 127

42

byla paříţským lidem dobyta Bastila. Těmto bouřlivým paříţským dnům byla sice věnována největší pozornost, ale je nutno přihlédnout spíše k ţurnalistické exkluzivitě násilných lidových nepokojů, neţ povaţovat tuto pozornost za předjímání jejich historického významu. Den 14. červenec roku 1789 tedy můţeme povaţovat za počátek revoluce ve vídeňském tisku, ačkoliv samotná tato událost dostala svůj význam aţ později, kdy se stala symbolem vítězství lidu a mytickým počátkem Francouzské revoluce.129 Samotný pojem „revoluce“ se měl na stránkách novin začít objevovat aţ o několik týdnů později, zatím si noviny vystačily v souvislosti s násilnými a nelegálními projevy paříţského lidu s označením nepokoje nebo povstání, jednání Národního shromáţdění tak nebylo hodnoceno jako nedílná součást těchto nepokojů. Z novin se dozvíme všechny základní události prvního revolučního roku. Z textu lze poznat, ţe král je ten, kdo má vést národ a jehoţ chce lid následovat. Jednotlivé zprávy často končí usmířením. Známá scéna, při které starosta Paříţe Bailly připíchne na královský klobouk trojbarevnou kokardu, je popsána jako ceremonie a náleţitě doplněna citáty osobností, které se jí zúčastnily. Po usmíření krále s lidem je Ludvík XVI. v pozici otce národa, nositele veřejné svobody a národního štěstí.130 Podobně při předání klíče od Paříţe, který byl předán jiţ Jindřichu IV. a který nyní získal král od starosty Baillyho, bylo dosaţeno smíření mezi králem a národem s odkazem na minulost, přičemţ francouzský národ byl postaven do kontrastu se zavrţeníhodnými Francouzi z období ligy a Frondy.131 Události tak na čtenáře působí pozitivně, neboť je zde vidět legitimita pocházející z minulosti a nepokoje jsou vylíčeny jako prostředek lidu ke smíření se svým jediným moţným panovníkem. Na konci srpna se objevují zprávy o zrušení vrchnostenského systému ve Francii, a jestliţe se v samotné Francii pojem feudalismus pouţíval v pejorativním smyslu, ve Wiener Zeitung se vůbec neobjevil. I přes nahodilost a často přehnanou podrobnost zpráv z Francie dostávali čtenáři komplexní přehled o tamních událostech. Smysl pro detail, byť často zdánlivě nelogický nebo přehnaný, mohl v budoucnosti čtenářům pomoci pochopit jednotlivé děje, jejichţ význam se ukázal teprve časem. Tento styl byl také ale nevýhodou

129

D. TINKOVÁ, Revoluční Francie..., s. 44. „[...] Ludwig den XVI., dem Wiederhersteller der öffentlichen Freyheit und National= Glückseligkeit, dem Vater des Volkes.“ Wiener Zeitung, 1. srpna 1789, s. 1958. 131 Wiener Zeitung, 5. srpna 1789, s. 1987an. 130

43

v situaci, kdy čtenář nečetl noviny pravidelně. Potom se mu mohlo přihodit, ţe mu přes podrobnost zpráv naprosto unikal smysl a význam jednotlivých událostí, jakoţ i funkce všech aktérů revoluce. Popis boje za občanská a lidská práva, vznik zastupitelského systému a dalších moderních výdobytků revoluce, stejně jako vzývání lidu a národa mohlo být zveřejňováno díky josefínské reformní linii. Odkaz josefínské doby v tomto kontextu znamená spíše relativní svobodu projevu, neţ podezíravý strach cenzorů, který známe z pozdější doby. Ve svých počátcích se tak Francouzská revoluce jeví spíše jako varianta josefínského reformního období, neţ jako úhlavní nepřítel monarchie, jak ji známe z období její demokratické fáze. Také styl ţurnalistů, píšících o událostech ve Francii, se omezuje na nezúčastněné informování bez vlastních komentářů. Jako příklad si vezmeme popis funkce Národního shromáţdění jako jediného orgánu, který je sloţen z „reprezentantů národa,“132 a má tak právo rozhodovat v jeho záleţitostech.133 Z toho vyplývá, ţe ani král nemá mít takové právo. Pro politickou realitu habsburské monarchie té doby je to jistě věc nepřijatelná, ovšem v novinách je podána formou citace a prohlášení samotného Národního shromáţdění, noviny o tom jen prostě a nestranně informují a nevyjadřují vůči událostem a myšlenkám sympatie ani antipatie. Případná kritika revoluce nezaznívá z pera ţurnalisty nebo redaktora, ti ji ale nechávají promlouvat skrze citování opozice vůči Národnímu shromáţdění. Téměř výhradně se ale omezuje na kritiku nepokojů, násilí a nerespektování stávajících zákonů, které fungovaly uţ dlouhou dobu. To, ţe noviny neupřednostňují ani jednu stranu a nevyjadřují své stanovisko, by se dalo povaţovat za moderní ţurnalistický přístup, ale spíše se jedná o důsledek čerpání a citací z paříţského oficiálního tisku. *** Nejdůleţitějším počinem roku 1790 ve Francii byla úprava postavení církve ve státě. Zrušení řeholních slibů, odmítnutí Shromáţdění prohlásit katolické náboţenství za náboţenství státní a červnové odhlasování Civilní ústavy pro duchovenstvo, stejně jako listopadová přísaha na tuto ústavu, budou okamţiky, na kterých budeme sledovat zobrazení vztahu revoluce k církvi. Opět musíme přihlédnout k odkazu reforem Josefa II., kdyţ zjistíme, ţe tyto francouzské změny zůstaly v novinách bez většího ohlasu. Rušení klášterů a řádů je 132 133

Tento pojem se začíná objevovat uţ na jaro 1789, např. Wiener Zeitung, 30. května 1789, s. 1373. Wiener Zeitung, 8. července 1789, s. 1732an.

44

popsáno jako uţitečné pro stát a také mniši jsou zde v pozici lidí vítajících tuto reformu.134 To, ţe není těmto událostem věnována dostatečná pozornost, můţeme usoudit také z toho, ţe je daleko více místa věnováno diskuzím o státním dluhu, přesunům vojsk kvůli nepokojům v provinciích a samozřejmě největší prostor je věnován opět projevům násilí. Větší prostor je věnován aţ diskuzi o otázce, jestli má být katolická církev státním náboţenstvím, neboť tato diskuze přinesla v Paříţi větší pozdviţení. V tomto kontextu je uţ také zmiňována Společnost přátel ústavy, scházející se v bývalém dominikánském klášteře v ulici Saint-Honoré (zde jmenována „Jakobinerkirche“).135 V podobném duchu pokračují zprávy o revoluci v celé první polovině roku 1791. Na jaře zemřel Mirabeau a byl pohřben v kostele Saint-Geneviéve, krátce předtím přejmenovaném na Panteon. Jako jednu z hlavních dubnových zpráv z Francie přináší na svých stránkách Wiener Zeitung diskuzi o pohřebišti velkých muţů vlasti.136 S Mirabeauem odešla spojka mezi Národním shromáţděním a dvorem a všeobecné napětí vyvrcholilo v červnu, kdy se král s rodinou pokusil o útěk z Francie.137 Po relativně klidném jaře roku 1791 tak měla ve Francii přijít krize tohoto léta a zobrazení revoluce mělo dostát svých prvních větších změn. Králův nepodařený útěk z Francie jej v pohledu novin staví do role postavy, která je zmítána nepříznivými okolnostmi, ale sama se snaţí konat ve smyslu všeobecného dobra, předcházet sporům a násilnostem, a která je ochotná vzdávat se opakovaně svého pohodlí ve prospěch vůle národa.138 Nutno podotknout, ţe do stejné polohy se stavěl sám král, takţe ani zde nenalezneme přílišnou ţurnalistickou invenci nebo pokus o sledování vlastní ideové linie. Jedna změna ale nastala uţ v tomto momentě. Jestliţe v minulých dvou letech noviny psaly skutečně nezúčastněně, nyní se přiklonily na stranu krále, jelikoţ proti němu stál lid, povaţující svého monarchu za zrádce. Byl to lid (zejména obyvatelstvo Paříţe), který začal výrazně ovlivňovat politickou scénu i samotné Národní shromáţdění, často prostřednictvím násilností, ke kterým se noviny od začátku revoluce stavěly odmítavě. V tomto světle bude král popisován aţ do své smrti v lednu 1793. Jeho jednání vyplývající z nutnosti a okolností, s odvoláním na zákony, právo, dobrou vůli a čisté 134

Wiener Zeitung, 6. března 1790, s. 567 a 10. března 1790, s. 607. Wiener Zeitung, 5. května 1790, s. 1168. 136 Wiener Zeitung, 20. dubna 1791, s. 1036. 137 D. TINKOVÁ, Revoluční Francie..., s. 68. 138 Wiener Zeitung, 6. července 1791, s. 1764an, a 13. července 1791, s. 1824an. 135

45

svědomí, je doplněno obrazem královny s dětmi. Královská rodina je zde instituce, která přesahuje rámec politiky a zobrazuje také lidský rozměr královského majestátu. S tímto rozměrem ostře kontrastují násilné projevy lidu a nepokoje, které následovaly po jejím nezdařeném útěku. Vrchol nastal 17. července 1791, kdy se na Martově poli střetla Národní garda s početným davem zburcovaným jakobíny a kordeliéry. Nešťastné řešení kauzy králova útěku zvýšilo napětí mezi Shromáţděním a veřejným míněním a masakr na Martově poli byl smutným výsledkem.139 Ze zpráv v novinách vyčteme v této souvislosti další zajímavou věc. Jakobíni v čele s Robespierrem byli označeni za „demagogy“ a byla jim přičtena zodpovědnost za toto neštěstí.140 *** Počátkem roku 1792 zaujalo proválečný postoj v podstatě celé shromáţdění. Dvůr se spoléhal na zásah zvenčí a poráţku Francie v případě války. Po prosazení Dumourieze na místo ministra války triumfovala válečná strana a 20. dubna 1792 vyhlásilo Zákonodárné shromáţdění válku českému a uherskému králi (tedy pouze „Rakousku,“ pro revoluci symbolu monarchistického a feudálního světa).141 O tomto vyhlášení války se z novin přímo nedozvídáme, dokonce aţ do poloviny května nejsou zprávy z Francie zveřejňovány. Pouze v otištěném prohlášení guvernéra Rakouského Nizozemí se poprvé píše o této válce. Je zde patrné varování před šířením revoluce prostřednictvím francouzských spisů a emisarů, kteří pod záminkou svobody pomohou zničit všechna známá práva a jistoty.142 Revoluce je uţ od jara 1792 ztotoţňována s jakobínstvím a také shromáţdění je popisováno s jistým despektem: „Die Tribunen (welche meistens mit gedingenen Kreaturen der Jakobiner besetz sind) klatschten [...].“143 Počáteční nezúčastněný tón novin z roku 1789 je pryč, lidové nadšení pro revoluci ve Francii se zde stává nepřijatelným. Za všechny uveďme příklad ze srpna, kdy noviny popisují příchod dobrovolníků z Marseille do Paříţe a následnou hostinu a sráţku s národní gardou v místě zbořené Bastily, jejíţ pád byl popsán jako nutný prostředek ke smíření paříţského lidu s králem a tedy nikoliv jako zbytečné násilí. Popis této šarvátky tak ukazuje ničení všech hodnot

139

D. TINKOVÁ, Revoluční Francie..., s. 71. Wiener Zeitung, 3. srpna 1791, s. 2007an. 141 D. TINKOVÁ, Revoluční Francie..., s. 80. 142 Wiener Zeitung, 12. května 1792, s. 1313an. 143 Wiener Zeitung, 25. července 1792, s. 2701. 140

46

a degradaci morálky.144 Dočítáme se uţ téměř bez výjimky o Francii jako kolébce hříchů a neštěstí.145 Píše se o oficiálním a dlouho sledovaném plánu proti vládnoucímu domu jako o programu jakobínů, kteří se takto vlichocují „lůze“ a podporují její anarchii. Čtenář tak získával o Francii představu jako o říši bezpráví, kde svoji vůli prosazuje lid proti ústavní cestě, a o Paříţi jako o jevišti výstupů lidu v podobě násilností, ozbrojených střetů a nezákonného prosazování jeho vůle. Před takovými útoky pak musel uprchnout i král, do té doby pobývající v Tuileriích, a po tomto útěku do shromáţdění byl uvězněn ve věznici Temple, kde byl drţen pod pravomocí paříţských sekcí, které byly pro Wiener Zeitung zosobněním vší zvůle a lidových výstupů tohoto období.

5.2 Proces s králem Osud Ludvíka XVI. a jeho rodiny byl v mnoha zemích určujícím činitelem ve změně vztahu k revoluční Francii.146 Královský proces a následná poprava Ludvíka je potom mezníkem v přístupu novin k problematice revoluce. Vídeňská veřejnost byla informována o královském procesu v rozmezí 22. prosince 1792–13. února 1793, tedy v období od první zmínky o královském procesu ve Wiener Zeitung aţ po otištění královy závěti. O průběhu procesu se obyvatelé Vídně mohli dočíst s přibliţně dvou aţ třítýdenním zpoţděním. Ve sledovaném období mohli čtenáři Wiener Zeitung v rubrice zahraničních záleţitostí mezi informacemi z Francie nalézt zprávy o přesunech revolučních armád, depeších generálů Konventu (většinou kvůli nedostatku proviantu a peněz) a zdůrazňovaných nepokojích kvůli nedostatku potravin, ale ve zmíněném období nebylo ani jediného vydání Wiener Zeitung bez zmínky o králově procesu. Noviny přes toto časté obšírné vypisování z dekretů Konventu a ţádostí generálů o dodávky potravin a výstroje nebyly příliš přesné v zásadních věcech. Při porovnání

144

Wiener Zeitung, 15. srpna 1792, s. 2251. „Die politische Unordnung im Inneren dieses Königreiches, und insbesondere in der Hauptstadt, ist seit kurzem mit jedem Tage schrecklicher geworden, und hat endlich das Maß des Gräuels und der Lasterhaften voll gemacht.“ Wiener Zeitung, 25. srpna 1792, s. 2346. 146 Srov. F. KUTNAR, Velká revoluce francouzská..., s. 35, srov. K. MEJDŘICKÁ, Listy ze stromu svobody, s. 15. Změna vztahu Evropy k revoluci – král je zajatec „lůzy“. 145

47

s fakty se ukazuje, ţe byly často přinášeny informace o méně významných věcech, nebo byly tyto informace zkresleny.147 Uţ od počátku králova procesu stály vídeňské noviny pochopitelně na straně krále a jeho soudce – Konvent – je vykreslen jako instituce samozvaných soudců, kteří upadají do hádek především mezi sebou a Konvent se tak rozpadá do frakcí, jejichţ spory se nesou ve stylu lamentování a hlučných hádek.148 Přívlastky poslanců Konventu se během času zostřují. Popis jednání Konventu, při kterých předstoupil sám král, je velmi důkladné, a aţ přehnané vypisování bezpečnostních opatření v Paříţi navozuje dojem neoprávněného jednání tohoto tělesa, obávajícího se nepokojů způsobených svým jednáním.149 Dne 29. prosince přináší noviny nejobsáhlejší popis z celého období, neboť informují o 11. prosinci, kdy Ludvík poprvé stanul před Konventem. Byly uvedeny poloţené otázky i Ludvíkovy odpovědi a skutečně nebylo těţké vykreslit krále v příznivém světle. Začal se rýsovat obraz Ludvíka XVI. jako osobnosti, která stojí na straně morálních principů a zásad a nejednala nezákonně v ţádném období revoluce, naopak se snaţila jednat v souladu se zákony a ústavou. Tato poloha je vidět také v důkladném popisu Ludvíkova dne s přesným uvedením časových údajů, vřelém, ale důstojném vztahu ke své rodině, a spořádaným a důstojným vystupováním na veřejnosti, dokonce i navzdory troufalým a údajně nespravedlivým nařčením. Od této chvíle aţ do dne, kdy noviny přináší Ludvíkovu závěť, jsou zprávy psány v následujícím duchu: Ludvík je kvůli dobrotě svého srdce a lásce k poddaným znevaţován a poniţován, coţ jsou důsledky neblahé revoluce. Ţalobci a soudci násilně zaútočili na jeho práva a všemi ctěný monarcha stojí před nedůvěryhodným obviněním z údajných zločinů.150 Naproti tomu Konvent a jednotliví poslanci jsou na straně zmatku a bezpráví a často v rozporu se smýšlením lidu a departementů (centrum vs. periferie). Paříţ je vykreslena jako nestvůrné město, ve kterém vládnou intriky a pikle a Konvent se

147

Např. 3. prosince 1792 zazněla v konventu Robespierrova řeč, v níţ ţádal královu smrt, navzdory tomu noviny přinesly jen informaci o tom, ţe soudcem Ludvíka XVI. má být konvent. Wiener Zeitung, 22. prosince 1792, s. 3452. Samotná Ludvíkova obhajoba interpretovala fakta v jeho prospěch. Např. epizodu s návratem od Varenne vyloţila jako dobrovolný návrat, který měl předejít krveprolití. Wiener Zeitung, 12. ledna 1793, s. 99. 148 Např. Wiener Zeitung, 22. prosince 1792, s. 3452. 149 Wiener Zeitung, 26. prosince 1792, s. 3487. 150 Wiener Zeitung, 29. prosince 1792, s. 3518an.

48

potom pouze vydává za hlas všeobecné vůle lidu.151 Obraz zničení zavedeného řádu a pořádku v zemi je ještě dokreslen uvedením protináboţenských nepokojů v Paříţi o Vánocích roku 1792, které jsou opět podporovány Konventem, snaţícím se vykázat křesťanskou víru za hranice říše a oceňujícím popírání boha.152 Čtenář tak získává obraz mravního a lidského úpadku, přičemţ Ludvík vystupuje stále jasněji v roli mučedníka. Zajímavým způsobem je nakládáno s pojmem „svoboda“. Jednak jsou zdůrazňovány dekrety Konventu, jimiţ je omezována například deklarovaná svoboda slova, a dekrety, jeţ mají donucovací funkci. Místo svobody lidu (občanské svobody) vládne ve Francii anarchie.153 Svoboda je tak jenom pomyslná a neskutečná. Relativizace „vlčí svobody“ a „rovnosti“ revoluce je v kontrastu s blahem pod spravedlivou vládou milovaného císaře.154 Zároveň se ale „Svobodě“ dostává i kladných konotací, kdyţ noviny otiskují závěrečnou řeč králova obhájce de Seze:155 „[…] das Volk wollte die Freyheit, und er [König] gab sie ihm; man kann ihm nicht den Ruhm streitig machen, daß er immer den Wünschen des Volks zuvorgenommen ist.....“156 Král zde vystupuje jako ten, kdo splnil přání lidu a dal mu svobodu. V habsburské monarchii tak ale nutně lid svobodu mít nemůţe. Noviny vidí v ústavou zaručené svobodě jen pojem, který byl zdiskreditován Konventem a usilování o takovou svobodu nemá cenu. Na stránkách novin získávají pozitivní hodnocení další mechanizmy, které by v habsburské monarchii samy o sobě nepřicházely v úvahu. Například v otázce, kdo můţe nad králem vynést rozsudek, se noviny místo pro Konvent vyjadřují kladně pro oslovení všeho lidu v departementech království.157 O trestu smrti pro krále se poprvé píše ve zprávě o diplomatickém dopisu španělského dvora Konventu. Zároveň je zde učiněna naráţka na moc Konventu vyřknout takový rozsudek pramenící z nesvobody a z toho, ţe francouzská vláda má malou moc oproti některým osobám v Konventu.158 V dalších číslech jsou otiskovány obsahy jednotlivých psaní adresovaných Konventu a uţ se otevřeně píše 151

Wiener Zeitung, 22. prosince 1792 Wiener Zeitung. 12. ledna 1793, s. 101. 153 Wiener Zeitung, 9. ledna 1793, s. 71. 154 Srov. M. VAŇÁČEK, Francouzové a Morava..., s. 90. 155 Psáno Deseze. 156 Wiener Zeitung. 12. ledna 1793, s. 100. 157 Wiener Zeitung, 16. ledna 1793, s. 135. Píše se zde o departementech království, i kdyţ uţ od září 1792 je Francie republikou, stejně tak Ludvík je označován jako král, odtud proces s králem. 158 Tamtéţ, s. 137. 152

49

o rozsudku smrti, přičemţ případné oslovení národa ve věci vyřknutí rozsudku je líčeno jako jediná naděje na spravedlivý konec procesu. Postupem času se postoj departementů k rozsudku mění a veřejné mínění uţ poţaduje trest, ale se zachováním ţivota. Dne 2. února 1793 konečně Wiener Zeitung informují o rozhodnutí o vině krále.159 Den, kdy měl být vykonán rozsudek nad Ludvíkem, byl označen jako den „odporné královraţdy“.160 Jako reakce na Ludvíkovu popravu vyšlo 6. února na první straně Wiener Zeitung prohlášení o státním smutku s nařízením, jak přesně se mají státní úředníci oblékat a s ohlášením mší za mrtvého krále. Den popravy je líčen velmi detailně, včetně uvádění časových údajů. Mapuje poslední den krále od probuzení, snídaně a rozloučení s rodinou aţ po cestu na popraviště. Klidný, zamyšlený a náboţensky rozjímající Ludvík je postaven do kontrastu s hrůzou rozsudku a zoufalými hlasy lidu volajícími o milost. Touto událostí se stává revoluce nepřítelem veškeré křesťanské Evropy.161 Pro Wiener Zeitung je to revoluce několika podlých a neřestných osob, nikoliv francouzského národa. Národ a lid je vylíčen tak, ţe touţí po pořádku a spravedlnosti (jejím představitelem byl Ludvík XVI.), místo toho se mu ale dostává oslav svobody, které zastírají nesnesitelný despotismus Konventu, nespravedlivé věznění a popravy, a jako zdůraznění atmosféry anarchie ve Francii se připomínají události vraţdění ze září 1792.162 Jedná se o ukázku chápání revoluce ze strany habsburské monarchie, kdy revoluční společnost je seskupením jedinců, kteří jsou svobodní a na ní nezávislí, kritika revoluce spočívá v popsání společnosti, která je chápána jako přirozený organismus a jedinci bez ní nejsou myslitelní.163 Reakcí na Ludvíkovu smrt bylo také zostření cenzury. Od února 1793 byl zakázán dovoz a zasílání zahraničních novin.164

159

Jsou uváděny i počty hlasů, ale nepřesně. Wiener Zeitung, 2. února 1793, s. 292 uvádí 283 hlasů pro odvolání se na lid oproti 423 hlasům, dále při hlasování o trestu smrti uvádí 366 hlasů pro a 319 proti (D. TINKOVÁ, Revoluční Francie..., s. 104 uvádí následující počty: 287; 424; 387; 334, M. HROCH – V. KUBIŠOVÁ, Velká francouzská revoluce..., s. 213 uvádí stejné počty jako Tinková). 160 „Tag […] des abscheuliches Königsmordes.” Wiener Zeitung, 2. února 1793, s. 292. 161 Po smrti Ludvíka se objevila všeobecná reakce v Evropě, i v českých zemích se tón novin změnil od nezúčastněného po nenávistný. Srov. F. KUTNAR, Velká revoluce francouzská..., s. 35; D. OLŠÁKOVÁ, Francie jako padlý Babylón..., s. 179. 162 Wiener Zeitung, 13. února 1793, s. 390. 163 K. MEJDŘICKÁ, Listy ze stromu svobody, s. 71an. 164 F. KUTNAR, Reakce státu v Čechách..., s. 325, srov. se čtvrtou kapitolou.

50

5.3 Od popravy krále po thermidor Po popravě Ludvíka XVI. uţ nebylo pro revoluci cesty zpět a jiná moţnost, neţ vítězství republikánských vojsk, nebyla pro Francii moţná. Po únorovém vyhlášení války Anglii a Nizozemí, březnové rakouské ofenzivě v Rakouském Nizozemí a vyhlášení války Španělsku v tomtéţ měsíci se Francie ocitla v nezáviděníhodné pozici, která se promítla i do obrazu této země vykresleném na stránkách Wiener Zeitung. Zprávy z jara 1793 se obecně nesou v duchu popisu zmatků v Paříţi, který je vyvolán zprávami o vojenských nezdarech. K opakujícím se zprávám o válkách v Rakouském Nizozemí se přidávají také zprávy o neustálých politických změnách, výměnách ministrů a nepřehledných zmatcích francouzské (především paříţské) politické scény. Navíc je březen 1793 měsícem, ve kterém propuká povstání ve Vendée.165 V souvislosti s protirepublikánským povstáním je opět zmiňován král a náboţenství, jichţ se povstalci dovolávají. Noviny jsou plné popisů jednotlivých násilných výstupů ze strany povstalců,166 ale také tvrdých opatření Konventu nebo početných trestů smrti. Zprávy o kontrarevoluci v Bretani jsou ještě zvýrazněny poráţkou Dumourieze u Neerwindenu Rakušany.167 Zobrazení Francouzské revoluce z jara 1793 je zatím nejhorší, jaké kdy bylo. Největší prostor ve Wiener Zeitung dostávají válečné zprávy a v zahraniční rubrice zprávy z Francie. Kromě úvodních tuzemských zpráv jsou to často jediné dva články, které jsou v této části novin otištěny. Odstrašující vzezření Francie v novinách dále vyostřují popisy sporů mezi „pravicí“ a „levicí“ v Konventu a Maratovo zatčení i následný triumfální návrat do Konventu. Najít mezi těmito informacemi kritiku revoluce je jednodušší, neţ před procesem s králem. Jestliţe před podzimem 1792 a začátkem procesu se negativní postoj novin

165

Toto hnutí v provinciích je popsáno následovně:„Nach den neuesten Berichten aus Paris hat die Gährung neuerdings im ganzen Reiche über hand genommen, und ist in mehreren Departementen, besonders der ehemaligen Provinz Bretagne, bereits zum Ausbruche gekommen.“ Wiener Zeitung, 30. března 1793, s. 909. V průběhu jara stále hrůzostrašnější popis: „Die Zahl der Feinde, sagten sie, die wir gegen uns haben, läßt sich nicht bestimmen. Alle Einwohner einer Strecke Landes, das 50 Meilen lang und 15 Meilen breit ist, sind im Aufstand. Sie haben verständige Aufrüher, eine zahlreiche Artillerie, und sind von dem Fanatismus so sehr befeelet, daß keine Gefahr sie schrecket.“ Wiener Zeitung, 15. května 1793, s. 1410. 166 Např.: „Selbst einer von den Kommissaren der Nat. Versammlung, Bourdon, ist zu Orleans, von einem Haufen überfallen, und mit vielen Dolchstichen zu Boden gestössen worden.“ Tamtéţ, s. 909. 167 Wiener Zeitung, 6. dubna 1793, s. 949.

51

k revoluci projevoval zejména v odporu k násilnostem a krvavým výstupům lidu,168 kritika roku 1793 uţ jde hlouběji pod povrch. Jednak je větší prostor věnován popisům nejdůleţitějších politiků Konventu (Robespierre, Danton, Marat, Brissot), a jednak je také důkladněji popsáno rozštěpení Konventu na Horu a Brissotovce.169 Noviny přes všechno popisování hrůz a násilností přináší stále kvalitní a relativně přesné informace. Stále častěji jsou pouţívány pojmy jako „Despotismus“ a „unumschränkter Gewalt“170 a i k obyčejným informacím, jako je přesídlení Konventu do zámku Tuilerií, je připojen komentář kritizující situaci v Konventu.171 Mezi všemi těmito zprávami o hádkách v Konventu, bojích v provinciích, vraţdě Marata a konečně i otevřeném hodnocení vlády Hory jako tyranie, vynikají zprávy z konce října, které informují o popravě Marie Antoinetty. Wiener Zeitung, stejně jako v případě popravy krále, přinášejí instrukce o dvorském smutku a pak se na týden se zprávami z Francie odmlčí. Popravu královny a následující proces s girondiny můţeme povaţovat za další změnu v obrazu revoluce na stránkách vídeňských novin. Wiener Zeitung přinášely zatím vţdy se zprávami o popravách i politování nad tím, jak je tohle násilí kruté a marné, ovšem po popravě girondinů zaujaly jiný postoj. Poprava Brissota a jeho kolegů je popsána jako důkaz zkaţenosti revoluce. Jestliţe pro jakobíny byli král a královna nepřátelé a jejich poprava je (jakkoliv je to kruté) z tohoto úhlu pohledu pochopitelná, poprava girondinů je projevem naprosté „anarchie lidu“ a zvůle Hory. Brissot byl pro republiku i svrţení trůnu. Sice byl představitelem „válečné strany,“ ale při procesu s králem hlasoval pro moţnost odvolání k lidu a poté pro smrt s odkladem, nepatřil tedy mezi

168

I kdyţ stále nalézáme popisy jednotlivých osobních tragédií, jako jsou tresty smrti za řeči proti revoluci („contrarevolutionäre Reden“) atp. Wiener Zeitung, 15. května 1793, s. 1411. 169 Uvedu delší citaci, která nejlíp zobrazuje tyto popisy: „Die Spaltung zwischen den beyden Parteyen, in welche die Konvention getheilet ist, und welche auf einer Seite aus den sogenannten Brisotinern, Rolandisten, Girondisten, Gemäßigten, ec. besteht, die Mehrheit der Stimmen ausmacht, und von dem besseren Theile der Einwohner von Paris sowohl, als aller Departemente unterstützt zu seyn scheint, auf der anderen, oder sogennanten linken Seite, aber die vorzugsweise sich so bezeichnenden Patrioten, oder Maratisten hat, welche von dem Pariser=Departemente, der Municipalität, den Jakobinern, dem grösten Theile der Minister und zum Theil auch von dem Wohlfahrts=Ausschusse und den Pariser Pöbel unterstützt ist – die Spaltung zwischen diesen beyden Parteyen hat seit einiger Zeit so sehr überhand genommen, daß nicht zu zweifeln war, es würde zu einem baldigen Bruche und einer neuen Empörung kommen, die am Ende den Bürgerkrieg allgemein machen und das Land nur um so schneller und gewisser dem Verderben zuführen muß.“ Wiener Zeitung, 15. června 1793, s. 1784. 170 Wiener Zeitung, 5. června 1793, s. 1641. 171 „Der neue Sal, in welchem gegenwärtig die Konvention ihre Sitzungen hält, ist der Anlaß zu neuer, wiederhohlten Streitigkeiten geworden.“ Wiener Zeitung, 8. června 1793, s. 1675.

52

nejradikálnější poslance Konventu.172 V novinách je ale vylíčen jako jeden z viníků svrţení monarchie, popravy krále a současného násilného stavu revoluce a jeho poprava je zobrazena jako nevyhnutelný důsledek této viny.173 Rok 1793 uţ s sebou přináší stále otevřenější kritiku revolučních událostí, která je zaloţena na odporu k násilí, které má ovšem teprve vyvrcholit roku 1794. Proto se v tomto roce opět poněkud mění postoj novin k revoluci. Je ale nutné podotknout, ţe Wiener Zeitung přinášejí stále obsáhlé a podrobné zprávy z Francie a snaţí se předkládat čtenářům o této nepřehledné a pohnuté době co nejpochopitelnější informace. Nadále se zhoršuje obraz situace ve Francii, který známe z minulých let, a tedy nedostatek potravin, ovšem ještě umocněný bojem ve Vendée a popravováním podezřelých osob.174 Samotné zprávy z Vendée jsou dost odstrašující, často se píše o tisících zabitých povstalcích. Nejdůleţitějšími událostmi první poloviny roku 1794 byly výzvy kordeliérů k povstání, zatčení a poprava Hébertových stoupenců, zatčení Dantona a Camilla Desmoulinse a jejich poprava, uznání Nejvyšší bytosti a červnová slavnost tohoto nového kultu, nový zákon o revolučním tribunálu zahajující období velkého teroru a konečně pád Robespierra na konci července. Všechny tyto události jsou ve Wiener Zeitung podrobně popsány. Změna, která se v postoji novin udála po popravě Marie Antoinetty, je stále patrnější. Noviny se konečně jasně vymezují a všechny zprávy o zmíněných velkých událostech jsou doplněny poznámkami o nesmyslném násilí. Pojem „revoluce“ uţ není jenom termínem označujícím události od roku 1789, ale získává ironické zabarvení. Stále častěji se odkazuje na nešťastnou popravu krále a na to, ţe lid v této situaci krále znovu poţaduje.175 Noviny se v hodnocení situace v Paříţi dostávají nejdále, kdyţ při příleţitosti informování o stále větším počtu zadrţených osob předjímají moţnost převratu, ke kterému skutečně dojde

172

Srov. F. FURET, Francouzská revoluce. Díl 1., s. 172, dále M. HROCH – V. KUBIŠOVÁ, Velká francouzská revoluce..., s. 213 a D. TINKOVÁ, Revoluční Francie..., s. 402. 173 „Vergleicht man damit das Schicksal, welches so viele Andere der Urheber und Mitwirker dieser heilosen Revolution, die fast alle hingerichtet und ermordet worden sind [...]“. Wiener Zeitung, 20. listopadu 1793, s. 3376. 174 „Man bedroht deßwegen die Metzger und hat einem derselben auch schon guilotiniert. Das Volk rief aber laut, es wäre besser die Ochsen als die Metzger zu guilotiniren, um Fleisch herzuschaffen.“ Wiener Zeitung, 12. březen 1794, s. 739, dále např. zprávy z Vendée: „Die Guillotine und das Niederschiessen hat mehr als 400 Rebellen aus der Welt befördert [...].“ Wiener Zeitung, 4. ledna 1794, s. 45. 175 Např. Wiener Zeitung, 29. března 1794, s. 941.

53

v thermidoru roku II.176 Náznaky ironie se ve stylu psaní zpráv objevují stále častěji. Například věty v následujícím duchu se ještě před několika měsíci v těchto novinách neobjevovaly: „Jetzt, da Robespierre mit Hebert und dessen Anhang fertig war, kam auch die Reihe an Danton.“177 Jakobínská vláda je také otevřeně hodnocena jako „tyranie“ a „diktatura.“178 Odvrat od náboţenství a kult „Nejvyšší bytosti“ jen otevírá dveře další kritice celé revoluce.179 Zprávy o tomto nekřesťanském kultu uzavírá poznámka, která jakoby se k tomuto tématu nehodila, ale ve skutečnosti vyjadřuje úhel pohledu, ze kterého je kritizováno celé toto období. Lid touţící po svobodě a rovnosti se odvrátil od svého krále a svého náboţenství a důsledkem je anarchie a rozvrat celé země. Tato poslední věta zní: „In der Strasse St. Martin ist ein Mahler angehalten worden, welcher schon an 3 Häuser geschrieben hattte: Es lebe der König!“180 Dne 16. srpna 1794 přichází Wiener Zeitung se zprávami o konci jakobínské diktatury a její zosobnění, Robespierra, popisují následovně: „Die Angelegenheiten dieses Reichs haben abermahls eine neue Wendung genommen. Der letzte Abgott des Pöbels, Robespierre, hat nun auch seine Rolle ange[s]pilt, und unter eben der Guillotine sein Leben geendiget, durch die er seit langer Zeit alles aus beschränkten Allgewalt und Tyranney in den Weg trat, auf welchem er, als ein zweyter Cromwell die Alleinherschaft sich eigen machen zu wollen schien.“181

176

„Die Zahl der Verhafteten belief sich am 21. März auf 6510 Personen. Dennoch ist das Revolutions=Gericht in voller Thätigkeit und werden täglich viele unglückliche Schlachkopfer unter die Guillotine gebracht. Es scheint, daß unter diesen Umständen bald wieder eine neue Revolution ausbrechen dürfte.“ Wiener Zeitung, 5. dubna 1794, s. 1015. 177 Wiener Zeitung, 19. dubna 1794, s. 1172. Dále např.: při posledních třech dnech jakobínského teroru bylo popraveno na 135 osob, mezi nimi i sedmdesátiletý baron Friedrich Trenk, který podle Wiener Zeitung přišel do země svobody, aby ztratil svoji neklidnou hlavu („[...] der bekannte Baron Friedrich Trenk, 70 Jahre alt, der in das Land der Freyheit ging, um seinen unruhigen Kopf zu verlieren[...].“), Wiener Zeitung, 16. srpen 1794, s. 2406. 178 „Man spricht laut von Tyranney und Dictatur, nicht bloß in den Volksgruppen von Paris, sondern selbst in der Konvention [...].“ Wiener Zeitung, 3. května 1794, s. 1325. 179 „[...] weil man nach 3 bis 4 Jahren von Elend und Anarchie doch wohl einfach, daß alle die bisher geträumten Grundsätze von Volks Freyheit und Souvrainität, ohne Anwendung sind, und nur zur gänzlichen Auflösung eines Staates führen; die vielen Blutvergiessungen, die Aufopferungen des Wohlstandes von vielen tausend Familien, der Umsturz der Altäre, die Ungerechtligkeiten aller Art, hätte also nicht zur Freyheit, nur zur Gleichheit des Elends geführt!“ Wiener Zeitung, 11. června 1794, s. 1736. 180 Wiener Zeitung, 31. května 1794, s. 1629. 181 Wiener Zeitung, 16. srpna 1794, s. 2404.

54

6

Zobrazení revoluce ve Wiener Zeitschrift

Konzervativní časopis Wiener Zeitschrift,182 zaloţený v roce 1792 z podnětu císaře Leopolda II. L. A. Hoffmannem, měl za cíl rozkrýt podvratné elementy společnosti a přispěl k vytvoření a šíření tzv. „teorie spiknutí“ (Verschwörungstheorie).183 Konzervativní linie v habsburské monarchii vznikla jako reakce na radikální pozdní osvícenství. Reformy Josefa II. se obracely na střední a spodní vrstvy společnosti a zde osvícenský absolutismus narazil na své hranice. Odmítání takových reforem posílilo konzervativizmus. K těmto konzervativním tendencím přispěla i Francouzská revoluce a vznikla tak teorie spiknutí. Leopoldova politika vytvoření sítě tajných spolupracovníků umoţnila vznik časopisu Wiener Zeitschrift, ale právě problém, ţe politická iniciativa nenáleţela uţ pouze císaři, se projevil při odmítnutí tohoto systému Františkem II.184 Hoffmann vysvětluje původ Francouzské revoluce podle zmíněné teorie spiknutí. Podle něj není původcem revoluce lid, ale pokrytečtí takzvaní filantropové, pro které je láska k lidstvu pouze záminkou k rozvrácení všeho společenského řádu.185 Argumentace je vystavěna na polemice s osvícenskou filozofií, filantropismem a svobodou, přitom často zachází k ironii a zjednodušování.186 Druhé číslo přináší pojednání o francouzských událostech, ve kterém se tato rétorika ještě zostřuje. Předrevoluční Francii povaţuje Hoffmann za příklad všech monarchií. Důvod, proč zrovna ve Francii propukla revoluce, podle něj spočívá v tom, ţe v této zemi filozofové půl století kázali svobodu, lidská práva a nenávist k tyranům. V působení nevhodné filozofie spatřuje Hoffmann největší nebezpečí.187 Bezstarostnost krále a šlechty vůči této „antiaristokratické“ filozofii a to, ţe dopustili úpadek náboţenství, zapříčinilo nemravnost hlavního města i provincií 182

Ukázka tohoto časopisu v příloze č. 4. H. REINALTER, Französische Revolution..., s. 86. 184 Tamtéţ, s. 80–82. 185 Wiener Zeitschrift, 1. číslo, s. 35. 186 „Ein Narr oder ein Freiheitheld muß der Zögling der Philantropine in der Welt werden, oder sich eine Kugel vor den Kopf schießen.“ Wiener Zeitschrift, 1. číslo, s. 73. 187 „Frankreich hat die Schlange des Aufruhrs in seinem eigenen Busen erzeugt und ernährt. Das verwöhnte, von den großen Beispielen des Alterthums weggewandte Europa hat nun wieder ein unerwartetes Beispiel gesehen, was durch eine gewisse Summe von Wissenschaft im Großen gewirkt werden kann. Voltairs frivole und populäre Philosophie hat zu diesen neuen Volksgährungen mehr beigetragen, als alles englische Geld und alle politischen Emissäre aus diesem und jenem Kabinette.“ Wienet Zeitschrift, 2. číslo, s. 199. 183

55

a rozšíření komplotů po celé zemi. Tajné společnosti a řády tak mohly působit na smýšlení národa. Hoffmann také popisuje, jak díky pomoci americkým koloniím v boji o nezávislost Francouzi sami připravili ve své zemi ornou půdu pro revoluci.188 Momentem, který spustil podle Hoffmanna revoluci, bylo přizvání takového antimonarchického a antiaristokratického národa k poradě o problémech státu (jednání generálních stavů). Lid, schovaný za ochranu svobody, tak začal nazývat nátlakem, despotismem a násilím všechno, co mu nebylo po vůli. Opíral se o lidové hrdiny, filozofy a demagogy.189 Do tohoto původu revoluce v souladu s teorií spiknutí zasazuje Hoffmann jak politické osobnosti, tak tajné společnosti i demokratické myšlenky: „Man freute sich über den Demokraten und Volksapostel Necker, und seine Allgewalt beim politischen Pöbel; und sah die Büchse der Pandora in seiner Hand nicht, welche der Illuminatismus ihm freundlich und muthig zugeschoben hatte.“190 Revoluce, u jejíchţ počátků stálo spiknutí, které nalezlo úrodnou půdu v tomto bezboţném a zhoubnou filozofií nakaţeném národě Francouzů, se mohla šířit díky lidským přím a svárům o jejich práva a povinnosti, díky hořkosti a politickému blouznění. Tenhle vývoj měl podle Hoffmanna stát obrátit v Ruiny.191 V některých argumentech této teorie můţeme nalézt paralelu k protirevoluční rétorice ve Wiener Zeitung, které v prvních letech revoluce zdůrazňovaly hádky v Národním shromáţdění a následně i mezi členy Konventu. Podobná paralela jde vidět v dvorských dekretech týkajících se cenzury, kde jsou zostřená opatření vůči tisku zdůvodňována politickým blouzněním a sváděním k nevhodným myšlenkám. V závěru svého pojednání o důvodech revoluce ve Francii uvádí Hoffmann ponaučení z těchto událostí pro zbytek Evropy, neboť se podle něj dostalo osvícenství v kaţdém státě na určitý stupeň a není jasné, jakou formu osvícenství předloţit lidu a jakou nikoliv. Je uţ dlouho jasné, ţe je svět ovládán míněním lidí a také jejich přáními, která jsou v souladu s jejich představami. Kaţdá vláda by podle něj měla splnit svému lidu pouze takové poţadavky, které jsou v souladu se státním zřízením a politickými okolnostmi, aby lid nemohl „divoce ochutnat“ takové věci

188

Wiener Zeitschrift, 2. číslo, s. 200. Tamtéţ, s. 202. 190 Tamtéţ, s. 203. 191 Tamtéţ, s. 205. 189

56

a poté je poţadovat (jako tomu bylo ve Francii). Autorova poznámka o prosazování revolučních ideálů pomocí násilí je základním kamenem protirevoluční rétoriky i méně radikálních tiskovin: „Zu Paris hat die Aufklärung und die Menschenglückseligkeit große Mussen erfunden, worinn man zum Wahrzeichen der allgemeinen Freiheit und Menschenbrüderschaft sechs Zoll lange Pistolen trägt, um allenfalls die Ungläubigen an der Freiheit im vorkommenden Falle sogleich eines Bessern belehren zu können.“192

192

Wiener Zeitschrift, 2. číslo, s. 221.

57

7

Proces s vídeňskými jakobíny

V roce 1794 se měla samotná Vídeň setkat s revolučními myšlenkami, určitým způsobem uvedenými do praxe, díky případu tzv. „vídeňských jakobínů.“ Pro vládu byli jakobíni důleţití jako jádro protiválečné agitace. Nejednalo se o skutečné jakobíny, jak je známe z Francie, ale o odchovance osvícenství, zednářských lóţí, vědeckých společností atd., kteří měli kořeny v josefinismu 80. let 18. století. Rozkol mezi osvícenci po smrti Josefa II. způsobil, ţe jejich část nesouhlasící s vládní politikou se musela stáhnout do ústraní. Pod dojmem revoluce docházelo k radikalizaci těchto lidí, kteří mezi sebou udrţovali tajné kontakty. Některé skupiny dospěly ve svých úvahách alespoň teoreticky aţ k revoluci (vídeňští a uherští jakobíni), ale i tak se jednalo spíše o přání neţ organizovanou opozici.193 Ve Vídni existoval okruh lidí, který se uţ roku 1791 scházel kolem barona Andrease Riedela (1748–1839). Tento bývalý učitel Františka II. přišel do Vídně z Florencie a zorganizoval Spolek rovnosti, jehoţ členy byli poručík vídeňské posádky Franz Hebenstreit von Streitenfeld, úředník válečného soudu Kajetan Gilowsky von Urazova (Jílovský), písař uherské dvorské kanceláře Georg Ruzsitska, literát Aloys Blumauer, soukromý učitel Heinrich Jeline, Joseph Ratschky a Lorenz Leopold Haschka. Většinou se jednalo o svobodné zednáře nebo ilumináty, mezi jejichţ činnost patřilo nanejvýš vedení čtenářských a diskusních společenských krouţků soukromé povahy.194 Společnost kolem Blumauera a podnikatele Johanna Hackela měla kontakty na uherské „jakobíny“ kolem Ignáce Martinovicse. Scházeli se v soukromých bytech a jejich revoluční činnost spočívala ve vyměňování si novinek a zpěvu revolučních písní. Rozhodně to nebyli „jakobíni“ s demokratickými ideály (nejblíţe k tomu měla Riedelova skupina a zejména Hebenstreit svým radikalizmem připomínal francouzské jakobíny).195 Jednalo se zejména o vzdělané osoby; lékaře, duchovní, úředníky, důstojníky, učitele, ale také obchodníky a ře193

Dušan UHLÍŘ, Jacobini extra muros. Příspěvek k dějinám jakobínského hnutí v habsburské monarchii, ČMM, 78, 2009, s. 327–347, zde s. 327–330. Srov. Pojem „jakobín“ označoval někoho, kdo nesouhlasí s reţimem a snaţí se o reformy, ale nemusí nutně pomýšlet na revoluci a v ţádném případě to neznamená jakobínské pojetí demokracie. K. MEJDŘICKÁ, Čechy a francouzská revoluce, s. 66. 194 H. RUMPLER, Österreichische Geschichte..., s. 40. 195 M. HROCH – V. KUBIŠOVÁ, Velká francouzská revoluce..., s. 350 a D. UHLÍŘ, Jacobini extra muros, s. 332.

58

meslníky. Občas se jim tajně podařilo vydat broţury a odmítali vládní válečnou politiku. Mezi jejich poţadavky patřilo zrušení feudálních výsad a privilegií, a také zlepšení situace nejniţších společenských vrstev. Prostředkem mělo být lidové povstání zaloţené na nespokojenosti rolníků a městské chudiny. Tyto plány ale nenalezly ohlas u těchto lidových vrstev. Jejich aktivita vyvrcholila v dubnu roku 1794, kdyţ poslali do Paříţe dva muţe, kteří měli předat tamní vládě nákresy bitevního vozu proti jízdě, který měl pomoci v boji francouzské armádě. Ministr policie hrabě Pergen se ale o této misi dozvěděl ještě dřív, neţ se tito dva emisaři vrátili zpátky do habsburské monarchie.196 Početnější zastoupení jakobínů bylo v Uhrách, kde existovalo těsnější spojení centra v Pešti s periferií a méně jim překáţela cenzura, neţ tomu bylo v sousedním Rakousku. Sociální rozvrstvení této skupiny konzumentů západních revolučních idejí bylo menší neţ v Rakousku a také jejich program se soustředil spíše na myšlenku konstituční národní monarchie, jejímţ základem měla být burţoazie. H. Rumpler o nich píše, ţe byli „ještě menší revolucionáři, neţ Rakušané.“197 Odstředivé tendence od Vídně, spojení demokratického a národního hnutí a plodné podhoubí více neţ třiceti zednářských lóţí v Uhrách způsobily, ţe uherští jakobíni zašli ve svých plánech nejdále, ale opět se jednalo víceméně pouze o teorie. Nejvýraznější byla skupina kolem Ignáce Martinovicse, jenţ byl ale politickým dobrodruhem vedoucím dvojakou politiku. V roce 1791 ho mezi své konfidenty získal šéf Leopoldovy tajné sluţby, Franz Gotthardi. Po nástupu Františka II. na trůn předával informace Pergenovi, ten v něj ale postupně ztratil důvěru.198 Jeho tajná aktivita spočívala v soustřeďování opozičních intelektuálů. Jeho tajná Společnost svobody dospěla ve svém radikalizmu při přípravách ozbrojeného lidového povstání nejdále. Celkově se angaţovalo 800–900 lidí. Uţ v roce 1793 se stal autorem nóty jakobínského hnutí a předloţil také ideologický program.199 Jeho plány obsahovaly dvě etapy, v té první mělo dojít k postupným reformám, které měla podpořit i část uherské šlechty, kdeţto druhá etapa měla být odtrţení Uher od habsburské monarchie a uskutečnění demokratické revoluce podle francouzského vzoru.200

196

D. UHLÍŘ, Jacobini extra muros, s. 331–333. „[...] noch weniger Revolutionäre als die Österreicher“ H. RUMPLER, Österreichische Geschichte..., s. 41. 198 D. UHLÍŘ, Jacobini extra muros, s. 334–335. 199 M. HROCH – V. KUBIŠOVÁ, Velká francouzská revoluce..., s. 354. 200 D. UHLÍŘ, Jacobini extra muros, s. 334. 197

59

*** Díky policejnímu konfidentovi Josephu Vinzenzu Degenovi bylo po dvoutýdenním sledování tajnou policií 24. července 1794 zatčeno devět lidí, mezi nimi Riedel, Hebenstreit i Martinovics. O existenci sítě uherských jakobínů neměla vídeňská tajná policie aţ do výslechu Martinovicse, který všechno ještě náleţitě zveličil, ani tušení. Tak se zatýkání přeneslo do Uher, kde byly zatčeny desítky osob. Rakouští státní příslušníci byli souzeni ve Vídni, vojenské osoby před vojenským soudem. Obviněním byla většinou velezrada a uráţka majestátu, lehčím obviněním pak povědomí o trestném činu a jeho neohlášení. Císař se přiklonil k poţadavku Dvorského policejního úřadu na tajný zvláštní soud se zkráceným řízením, který mohl vynést rozsudky smrti. Ten byl ale moţný jen v případě stanného práva a díky odporu druhého prezidenta Nejvyššího soudního úřadu Karla Antona von Martiniho musel císař nakonec ustoupit a většině obviněných byl zachráněn ţivot, protoţe trest smrti u řádného soudu byl v roce 1787 zrušen. Před válečným soudem stanuli jako vojáci Hebenstreit a Gilowski a oba dostali trest smrti. Hebenstreit byl popraven 8. ledna 1795, Gilowski spáchal ve vězení sebevraţdu. Riedel dostal doţivotí, později zmírněné na 60 let těţkého pevnostního ţaláře. Ostatní dostali tresty v řádu měsíců aţ let a tresty si odpykávali v Kufsteinu, Mukačevu a na Špilberku. Byli omilostněni v roce 1802, aţ na Riedela. Ten byl vězněn v minoritském klášteře v Brně a při obsazení města v roce 1809 Francouzi se dostal pod ochranu Davouta. Zemřel v Paříţi v roce 1837 jako ceněný soukromý učitel.201 Budínský proces s uherskými jakobíny trval od prosince 1794 do února 1795 a odvolací řízení od března do května tohoto roku. Jelikoţ v Uhrách byl trest smrti v roce 1793 obnoven, padlo osmnáct rozsudků smrti, z nichţ bylo sedm skutečně vykonáno 20. května a 3. června 1795 a jedenáct změněno milostí na těţký ţalář na neomezenou dobu.202 *** Objektivní nebezpečí a dokonce ani objektivní strach z revoluce v habsburské monarchii neexistoval. Úřední místa počítala pouze s nebezpečím příchodu revoluce s vítězícími francouzskými vojáky, ale hrozba vzpoury nebo povstání v monarchii byla skutečně mizivá. Proces s jakobíny ve Vídni a v Uhrách je proto hodnocen

201 202

H. RUMPLER, Österreichische Geschichte..., s. 42. D. UHLÍŘ, Jacobini extra muros, s. 339.

60

z pohledu monarchy a vlády pouze jako vedlejší produkt politiky, v jejímţ centru stála válka proti revoluční Francii.203 Historikové se shodují, ţe hodnocení Martinovicsovy osoby je nejednoznačné. Na jednu stranu to mohl být policejní agent a konfident, který pomáhal vládě získat záminku ke tvrdému úderu, na druhou stranu to mohl být přesvědčený nepřítel reţimu. Z jeho jednání není moţné určit bezpečně ani jednu z těchto moţností.204 Miroslav Hroch hodnotí postup proti rakouským a uherským jakobínům jako projev strachu a nejistoty vládnoucí vrstvy v habsburské monarchii a oportunní snahu úřadů a byrokracie zavděčit se konzervativnímu dvoru a císaři.205 H. Rumpler popisuje tyto události jako krutý a politický exemplární příklad. Dodává ale, ţe alespoň proběhly soudy podle práva a ne jako vlna slepého politického pronásledování. Tyto procesy sice stály na počátku rakouské epochy pronásledování, ale nelze je hodnotit jako obrat nebo zlom mezi osvícenstvím a reakcí. Ještě muselo na rakouskou vládu padnout mnoho událostí, neţ se tento obrat dokonal.206 Procesy ale vrhly špatné světlo na císaře Františka. Jelikoţ byly procesy utajené a obţalované osoby se ve Vídni těšily váţnému postavení, bylo překvapení nad rozsudkem skutečně velké. Dušan Uhlíř uzavírá svoji studii o vídeňských jakobínských procesech s tím, ţe ačkoliv těţké tresty vyvolaly dojem spiknutí ohroţujícího monarchii, ve skutečnosti nemělo podporu veřejnosti a pro revoluci v Uhrách a rakouských zemích nebyl správný čas. Přesto mělo vídeňské spiknutí revolučně demokratický charakter a v důsledku procesů přitvrdila reakce a zesílil politický vliv policie a císaře. Dalšími důsledky bylo zostření cenzury a zvýšená kontrola cizinců. Tento velký proces měl zastrašující účinek a dalších procesů s „jakobíny“ uţ nebylo třeba.207 *** Vzhledem k utajení procesu noviny neinformovaly o zatčení jakobínů v červenci 1794, ani o průběhu procesu. V souvislosti s popravou odsouzených a vynesením ostatních rozsudků byl 10. ledna 1795 ve Wiener Zeitung v rubrice domácích událostí zveřejněn císařský patent O velezradě a jejím potrestání (Ueber Hochverrath

203

H. RUMPLER, Österreichische Geschichte..., s. 39. M. HROCH – V. KUBIŠOVÁ, Velká francouzská revoluce..., s. 354. 205 Tamtéţ, s. 355. 206 H. RUMPLER, Österreichische Geschichte..., s. 42. 207 D. UHLÍŘ, Jacobini extra muros, s. 340, 347. 204

61

und dessen Bestrafung) ze 2. ledna 1795.208 Patent začíná císařským zdůvodněním zavedení ostrých trestů za velezradu, kterou dále definuje společně se zločiny, které jsou s ní spojené, v šesti paragrafech. Císařova povinnost je zabezpečit jemu svěřené země před lidmi náchylnými k blouznivému smýšlení a také lidmi, kteří jsou nástrojem cizího plánu a uchránit před jejich násilnostmi a škodlivými myšlenkami všechny členy společnosti. Císař je podle tohoto patentu dohnán k zostření trestů nepříznivými okolnostmi. Velezrada je definována jako násilný útok na státní zřízení a ohroţení státu z vnějšku, ze strany tajných společností i jednotlivců, a to ozbrojenou i neozbrojenou cestou. I za neúspěšný pokus o takový zločin se ukládá trest smrti provazem. Další paragrafy vymezují trest doţivotního těţkého ţaláře za napomáhání a neohlášení takového zločinu a tresty v rozmezí pěti a deseti let těţkého ţaláře za další zločiny spojené s velezradou. Tímto patentem bylo zrušeno josefínské vymezení trestů z ledna 1787 a jednotlivé úřady byly nabádány k nejpřísnějšímu dodrţování současného zákona. Po konci odvolacího řízení a vykonání rozsudku nad uherskými jakobíny přinesly Wiener Zeitung zprávy z Budy (Ofen) ze 3. června 1795 o popravě uherských spiklenců.209 Noviny psaly o potrestání členů odhaleného spiknutí státní zrady, nad kterými byl vykonán rozsudek popravy mečem a také výnos, který zazněl během popravy. Bylo náleţitě vylíčeno hanebné spiknutí z roku 1794, za které byl popraven uţ 20. května Ignác Martinovics a které mělo za cíl spojenými silami spiklenců vyvrátit základy státu i zákony, svrhnout trůn a královskou moc, ohrozit veřejnou bezpečnost a také ţivoty a jednotu nespočetných lidí, a konečně také zničit základy náboţenství a pořádku. Císař vystupuje podobně jako ve výše citovaném patentu z 2. ledna 1795. Zdůrazňuje se jeho snaha ulehčit alespoň v některých případech spiklencům trest zmírněním na neomezený ţalář a poprava některých spiklenců se vysvětluje jako nutnost. Procesy s vídeňskými a uherskými jakobíny se staly nejotevřenějším setkáním státního aparátu s působením Francouzské revoluce na obyvatele habsburské monarchie, nicméně noviny nemohly o celém procesu kvůli jeho utajení informovat, a tak se omezily na zprávy o vykonání rozsudků nad odsouzenými. Proto se nemohl příliš projevit jejich postoj k těmto událostem. 208

Wiener Zeitung 10. ledna 1793, s. 65–66. Také Politische Gesetze und Verordnungen 1792–1848, sv. 6, s. 1–4. 209 Wiener Zeitung 13. června 1795, s. 1706–1707.

62

8

Změna zobrazení Francie při obsazení Vídně roku 1805 a 1809

Po pádu Robespierra 9. thermidoru roku II. a konci jakobínského teroru končí pro některé historiky dějiny Francouzské revoluce. Následuje ale období thermidorského Konventu a direktoria, které umoţňuje bilanci revoluční doby. Thermidoriáni jsou na jednu stranu „kralovrazi,“ na druhou stranu zrádci levice a mravní bahno. Spojoval je silný protijakobínský odpor a také nepřátelství ke starému reţimu a monarchii. Jejich cílem bylo ukončení diktatury a teroru, ale také legalizace revoluce a uzavření míru. Není moţné mezi nimi nalézt skutečně výraznou osobnost, jako by chyběla vůdčí síla i jasná koncepce.210 Při čtení Wiener Zeitung z období thermidoriánského Konventu neustále naráţíme na zavedený tón zpráv o strašném „jakobínském systému.“ Protijakobínský postoj novin zkrátka zůstává ještě půl roku po převratu. Můţeme jej nalézt mezi běţnými zprávami ze zasedání Konventu, zprávami o vojenských záleţitostech nebo o finanční situaci. Vděčným tématem zpráv z Francie jsou také asignáty, které jsou popisovány jako opora revoluce a jejichţ původ je spatřován v ukradeném majetku světském i církevním, stejně jako v ukradeném soukromém vlastnictví nevinných popravených a osob donucených opustit vlast. Finanční problémy spojené s těmito asignáty jsou zase hledány ve spekulacích s tímto neprávem nabytým majetkem.211 Stále nalézáme odkazy na Robespierrovu osobu a na excesy z období teroru, stejně jako na další osoby spojené s jakobínstvím.212 Stále se dočítáme o tématech spojených s násilím a popravami. Pokračování tohoto postoje orientovaného proti jakobínské diktatuře můţeme sledovat na zajímavém příkladu. Wiener Zeitung čas od času přinášely zprávy o výjimečných stavech počasí, jako byl tuhý mráz nebo naopak úmorná horka. Pokud toto počasí panovalo v habsburské monarchii, jednalo se vţdy o strohý odstavec s věcně podanými informacemi. Pokud se ale jednalo o zprávy o počasí ve Francii, D. TINKOVÁ, Revoluční Francie..., s. 146–149. Wiener Zeitung, 10. ledna 1795, s. 105. 212 Např. „Er schilderte mit den lebhaften Farben das System der Tyranney und Grausamkeit, daß er angeführt hatte, die kriechen Schmeicheley, womit er verehret worden ist, und der Zweck, wozu Robespierre alles anzuwenden gesucht hat.“ Wiener Zeitung, 24. ledna 1795, s. 199, nebo zprávy o propuštění malíře J.-L. Davida z vězení. Wiener Zeitung, 17. ledna 1795, s. 136. 210 211

63

tak se i takové jednoduché sdělení stalo nositelem protirevoluční rétoriky. Tak v únoru 1795 přichází Wiener Zeitung se zprávou o tuhém mrazu a vysoké sněhové pokrývce v Paříţi a připojují také popis mrzuté situace obyvatel tohoto města, jimţ mrazivé počasí přineslo bídu a útrapy. Popisují příhodu paříţského ţurnalisty, který hořce bědoval nad nedostatkem dřeva na otop. Kdyţ se zastavil před Pantheonem, kde zaujímal svoje místo Marat, napadlo ho prosit u něj za oblevu, po které touţila celá Paříţ. V jeho promluvě k tomuto mučedníkovi jakobínů se objevuje ironické povzdechnutí nad stavem obyvatel Paříţe po všech výdobytcích revoluce.213 Noviny se pravidelně vrací k období jakobínské vlády a k jejím představitelům a symbolům, jako byli Robespierre nebo Marat. Stále připomínají, ţe veřejné mínění v Paříţi i celé Francii vyjadřuje otevřeně odpor proti jakobínům a jimi zavedenému „krvavému systému“ (Blutsystem), jehoţ apoštolem byl právě Marat.214 V období vlády direktoria noviny přináší z Francie informace o jednotlivých jednáních a neshodách v Radě pěti set a pohybech vojsk a flotil. Neustále se snaţí zdůrazňovat nedostatky francouzského systému a nechuť lidu k válce. Při příleţitosti uzavření míru v Campo Formiu 17. října 1797 se čtenáři Wiener Zeitung dozvídají o bezbřehé radosti, která ovládla celou Paříţ. V květnatém popisu oslav uzavření míru je opět zdůrazňován odpor lidu k válce.215 Noviny se stále častěji pouští do polemiky se zásadami revoluce. Wiener Zeitung například přináší výklad „revolučního slovníku,“ na kterém lze pozorovat relativizaci základních výdobytků revoluce. Svoboda a rovnost byly podle nich oblíbenou frází Robespierra, který odvlekl pod gilotinu tisíce Francouzů a další nechal rozstřílet kartáčovými střelami a nebo utopit. Upřímné přátelství (Aufrichtige Freundschaft) byl oblíbený pojem Výboru veřejného blaha a jeho přívrţenců, kteří byli úkladnými vrahy. Bratrstvo (Bruderschaft) je vykládáno jako zamilované slovo pěti direktorů, kteří tyranizovali celou Francii a byli tak dobrými bratry, ţe jeden druhého nechali deportovat. Noviny přináší také vojenský slovník: zaujmutí pozic (Posizionen[!] nehmen) znamená přepadení jiné mocnosti bez vyhlášení války, zpětný pohyb a vybojování defenzivního vítězství (rückgängige Bewegung machen,

213

„O heiliger Marat! Ruft er aus, du, der du schrecken verbreitetest, bringe uns den Ueberfluß! Der du ein Feind der Reichen warft, dein Wunsch ist jetzt erfüllt, denn wir sind alle arm geworden! Göttlicher Marat! O heiliger Mann, erbarme dich dieses Volks, daß dir Anbether deines heiligen Brustbildes, Mangel an Holz und allem leiden!“ Wiener Zeiung, 11. února 1795, s. 384. 214 Wiener Zeitung, 25. února 1795, s. 525. 215 Wiener Zeitung, 15. listopadu 1797, s. 3394.

64

einen defensiven Sieg erkämpfen) znamená prohrát bitvu nebo doslova utéct. Noviny kritizují také troufalost republikánských „agentů“ v cizích zemích a pojem uráţka práv lidu (Beleidigung des Völkerrechts), který znamenal ohrazení se proti této troufalosti.216 Další zamyšlení nad revolučními pojmy a ideály můţeme sledovat při polemice s revolučním systémem rovnosti, který měl během revoluce zapříčinit velké těţkosti všem vrstvám francouzského obyvatelstva. Noviny popisují linii od Condorcetova návrhu ústavy, ve kterém byla rovnost na prvním místě, přes ústavu roku III, která předkládala přirozenou rovnost všech lidí a rovnost podle zákonů, aţ po 18. Brumaire, kdy podle novin dostala rovnost poslední úder a lidé chtěli odhalit „podvod systému rovnosti“ a nahradit jej jediným správným systémem občanského a vojenského pořádku. Noviny rovnost odmítají následovně: „[...] die Grundsätze und Anwendungen dieses Systems [der Gleichheit] standen immer mit dem gesunden Menschenverstande im stärksten Contrast.“217 Navzdory takovýmto komentářům revolučních myšlenek s nádechem ironie můţeme říct, ţe noviny jiţ bilancují revoluci a povaţují ji za dějinnou epochu. Při dataci francouzských událostí běţně pouţívají revoluční kalendář, coţ je zřejmě dáno tím, ţe většinu zpráv jednoduše přebírají z paříţského tisku (zejména Moniteur). *** V době od obsazení Vídně Francouzi 14. listopadu 1805 se podoba Wiener Zeitung ještě nezměnila. V tomto období došlo jen ke změně obsahu a orientace jednotlivých rubrik. Podoba novin zůstala víceméně zachována a vycházely stále dvakrát týdně. Ještě 13. listopadu informovaly o pohybech francouzského vojska před Vídní. Dne 20. listopadu se objevilo oznámení o vládě a správě Rakouska, vyhlášené 15. listopadu Napoleonem v Schönbrunnu. Objevují se také zahraniční zprávy a černá kronika obyvatel Vídně, kteří zemřeli ve dnech 13.–15. listopadu a zprávy o cenách potravin.218 Od následujícího vydání je celý obsah novin podřízen francouzským zájmům a objevují se zprávy o jednání v hlavním leţení Francouzů, denní řád (Tagesbefehl) maršála Berthiera, v rubrice zahraničních událostí je zdrojem pro zprávy z Francie Moniteur a objevuje se i bulletin s informacemi o francouzské armádě. Další čísla novin popisují Napoleona v co moţná nejlepším světle 216

Wiener Zeitung, 1. března 1800, s. 656–657. Wiener Zeitung, 2. července 1800, s. 2121–2122. 218 Wiener Zeitung, 20. listopadu 1805, s. 5231an. 217

65

a zdůrazňují francouzské snahy o zajištění pořádku a bezpečnosti při přítomnosti francouzské armády na území Rakouska.219 O bitvě u Slavkova se dočteme 7. prosince. Noviny přináší zprávy o schůzce Františka I. a Napoleona. Popisuje se Napoleonova velkorysost při jednání o příměří a jeho geniální způsob vedení války. Ve stejném čísle novin je zveřejněn Napoleonův armádní rozkaz po bitvě u Slavkova, ve kterém vyjadřuje spokojenost se svými vojáky a mluví o zajatcích a válečné kořisti.220 Zprávy o uzavření prešpurské mírové smlouvy z 26. prosince 1805 se objevují uţ 1. ledna 1806 formou prohlášení Napoleona k vojákům.221 V podobném duchu se nesly zprávy ve Wiener Zeitung aţ do 15. ledna 1806, kdy noviny přinesly informaci o posledních francouzských jednotkách opouštějících Vídeň.222 Po odchodu francouzské armády se ráz zpráv o Francii vrátil ke strohému a věcnému informování bez komentářů a postojů novin. V charakteru obsahu Wiener Zeitung během francouzského obsazení Vídně můţeme sledovat několik styčných bodů s Napoleonovou politikou vůči tisku a státní propagandou ve Francii. Ta měla za cíl (kromě potlačení opozice) burcovat morálku mezi občany-vojáky a civilními poddanými císaře oslavou vojenských vítězství a císařské velikosti. Tisk při tom pouţíval bulletinu a denních řádů, coţ můţeme sledovat i ve Wiener Zeitung v tomto období. Dalším oblíbeným Napoleonovým nástrojem bylo očerňování nepřátel, hlavně Britů, které se tak dostalo i na stránky vídeňských novin.223 Napoleon pouţíval propagandu k projektování svého obrazu u francouzského lidu, proto můţeme sledovat podobnou snahu i ve Wiener Zeitung.224 *** Před rokem 1809 se Rakousko věnovalo přípravě na válku s Francií v oblasti armády i propagandy. Hrabě Stadion vsadil na myšlenku národní identity, ztotoţnění se jednotlivých národů císařství s vlastí a patriotismus. Od roku 1808 se formovaly 219

Wiener Zeitung, 23. listopadu 1805. Wiener Zeitung, 7. prosince 1805, s. 5349an. 221 Wiener Zeitung, 1. ledna 1806, s. 4–5. Zveřejnění prešpurské mírové smlouvy se ale Vídeň dočkala aţ po odchodu Francouzů, a to ve vydání Wiener Zeitung, 5. února 1806, s. 337–342. 222 Wiener Zeitung, 15. ledna 1806, s. 101. 223 „Und wie verschieden ist das Betragen dieser beyden Nationen! Während England seinen Aliirten Leute und Land verlieren läßt, ohne auch nur einen Schritt zu seiner Rettung zu thun, während es die versprochenen Subsidien größentheils in wohlfeil aufgekauften Obligationen überschickt: bezahlt die K. K. französische Armee alles baar, und zwar größentheils in Conventions= Gelde.“ Wiener Zeitung, 23. listopadu 1805, s. 5238. 224 Srov. s kapitolou Tisk, cenzura a státní propaganda v práci Geoffrey ELLIS, Napoleon, Praha – Litomyšl 2001, s. 162–165. 220

66

sbory zeměbrany, které měly bránit svoji „svobodu,“ protoţe pod Napoleonem by o ni přišly. Vojensky nepříliš významné dobrovolnické sbory byly vyjádřením protifrancouzských nálad.225 Stadion viděl rakouské císařství jako souhrn zemí a národů a síla tohoto státu podle něj mohla být mobilizována pouze za podpory těchto provincií. Do Vídně přišel přítel Friedricha von Gentz Adam Müller, který poloţil základy politického romantizmu. Friedrich Schlegel zase prosazoval myšlenku národní jednoty německého území a Rakouska. K vídeňské inteligenci ve sluţbách vlády patřil i redaktor Vaterländische Blätter für den österreichischen Kaiserstaat Johann Michael Armbruster. Stadionovi se skrze tyto lidi podařilo zpolitizovat společnost.226 O Francii se v této době ve Wiener Zeitung píše nezúčastněně a neutrálně, rozhodně ne jako o potenciálním nepříteli. Pro náš výzkum se stávají důleţitější rubrikou tuzemské události, jelikoţ ty se staly místem rozdmýchávání patriotismu a národních nálad.227 Dne 8. dubna 1809 přináší tyto noviny armádní rozkaz arcivévody Karla zkoncipovaný Friedrichem Schlegelem,228 který obsahuje silné německé národní tendence. Rakousko vystupuje jako mocnost, která se snaţila všemi moţnými oběťmi zachovat mír, ale uţ to není dále moţné kvůli nenasytnosti agresora Napoleona. Rakousko je v tomto manifestu ochráncem svobody Evropy: „[...] die Freyheit Europeas hat sich unter unsere Fahnen geflüchtet [...].“229 Uţ 15. dubna následuje válečný manifest z pera Friedricha von Gentze.230 V rubrice zahraničních událostí se o Francii píše nadále neutrálním tónem a jsou zveřejňovány běţné zprávy, jako například jmenování členů senátu Napoleonem atp.231

225

Miroslav HROCH, Napoleonské války a formování národů ve střední Evropě, in: Lukáš FASORA – Jiří HANUŠ – Jiří MALÍŘ (edd.), Napoleonské války a historická paměť. Sborník příspěvků ze stejnojmenné konference konané ve dnech 21.–22. dubna 2005 v Brně, Brno 2005, s. 21–33, zde s. 26, 31. 226 H. RUMPLER, Österreichische Geschichte..., s. 89an. 227 „[...] während Tausende mit dem frohesten Muthe sich zum Waffendienste selbst anbiethen; liefert Böhmen ein neues Beyspiel, welches in gleich erfreulichem Grade den Patriotismus und die menschenfreunlichen Gefühle der hochherzigen Böhmischen Nazion beweist.“ Wiener Zeitung, 29. března 1809, s. 1433, nebo „Der Oesterreichische Soldat hat nunmehr in einem höhern Sinne ei[n] Vaterland; er vertheidigt sein Eigenthum, seinen Herd, seine Grund[s]tücke; – er weiss, wofür er streitet, und wo er dereinst nach dem Kampfe sich ruhig niederlegen kann.“ Tamtéţ, s. 1434. 228 H. RUMPLER, Österreichische Geschichte..., s. 89. 229 Wiener Zeitung, 8. dubna 1809, s. 1606. 230 Wiener Zeitung, 15. dubna 1809, s. 1717–1729. 231 Wiener Zeitung, 19. dubna 1809, s. 1786.

67

Rakouskou vlasteneckou rétoriku mající povzbudit válečné nadšení můţeme sledovat také v listu Vaterländische Blätter für den österreichischen Kaiserstaat. Vycházel od 10. května 1808 a skrze medailonky a zprávy z jednotlivých provincií císařství, zprávy o formování domobrany a dobrovolnických sborů, a také zprávy z cest

císaře

po

monarchii

nebo

líčení

přírodních

krás

zemí

přispíval

k vlasteneckému nadšení. Protoţe tento list nepřináší informace o zahraničních událostech, nemůţeme sledovat přímý obraz Francie a její politiky, ale jiţ v zimě roku 1809 se objevují nepřímé náznaky chystající se války a vymezování se vůči budoucímu nepříteli.232 Rétorika se stupňuje a ukazuje se ideová linie osvobozeneckého boje proti Francii pod vedením Rakouska.233 Armádní rozkaz arcivévody Karla přináší o čtyři dny dříve neţ Wiener Zeitung234 a v následujícím vydání také provolání Františka I. národům Rakouska, ve kterém je popsána nebezpečná ctiţádost císaře Napoleona, proti které je nutné bojovat. Toto vydání obsahuje také provolání arcivévody Karla k německému národu, které apeluje na společný boj Rakouska a Němců proti Napoleonovi.235 Poslední vydání Vaterländische Blätter tohoto roku přináší válečný manifest.236 Po vyhlášení války Francii bylo jasné, ţe naděje na německou a evropskou osvobozovací válku nebudou naplněny. Lidová povstání propukla jen v Tyrolsku, Vorarlbergu a Kraňsku.237 S vyhlášením války se objevuje ve Wiener Zeitung nová rubrika „denní zpráva“ (Tagesbericht), ve které najdeme nadšené zprávy o válce, o procesích za úspěch vlasti, dobré náladě a vysoké morálce vojska a podobná hesla Stadionovy politické linie. Zprávy ze samotné Francie se postupně zkracují a nahrazuje je tato rubrika, která také informuje o postupu války. Dne 6. května se objevují poslední Wiener Zeitung s císařským orlem v záhlaví a následující číslo

232

K tomu např. arcivévoda Karel: „[...] wir wollen keine Sclaven fremder Beherrscher werden. Muth und Eintracht sey unsere Losung, mit diesen siegen wir über alle Gefahren.“ Vaterländische Blätter für den österreichischen Kaiserstaat (dále jen Vaterländische Blätter), 17. března 1809, s. 137. V tomto měsíci se uţ otevřeně píše o hrozícím nebezpečí. Vaterländische Blätter, 24. března 1809, s. 149. 233 „Liebe zum Vaterlande, Enthusiasmus für Selbstständigkeit, haß gegen alle Fremde Tyranney, erhabenes Bewußtseyn des eigenen Werthes, lebendliges Gefühl unserer Kraft, ächter Altösterreicher Sinn gab der Landwehre ihr Daseyn. Ganz Europa erstannet, wie es nur eines Wortes des geliebten Kaisers bedurfte, um die Nation zur Armee und die Armee zur Nation umzuschaffen.“ Vaterländische Blätter, 31. března 1809, s. 169. 234 Vaterländische Blätter, 4. dubna 1809, s. 175–176. 235 Vaterländische Blätter, 7. a 11. dubna 1809, s. 189, 190. 236 Vaterländische Blätter, 14. a 18. dubna 1809, s. 205–215, viz téţ ukázku titulní strany v příloze č. 5. 237 H. RUMPLER, Österreichische Geschichte..., s. 89an.

68

vychází aţ 20. května.238 Jelikoţ je v této době uţ Vídeň obsazena Francouzi a Wiener Zeitung mají pronapoleonské vedení, můţeme zpozorovat obrat o sto osmdesát stupňů. Nyní je to Napoleonovo vítězství, které má být chloubou století, štěstím a blahem národů. Tyto národy mají být šťastné, ţe stojí pod ochranou vítěze, jehoţ cílem je ušetřit lid válečných útrap.239 V zahraniční rubrice se objevují dopisy francouzského ministra zahraničí hraběte de Champagny Metternichovi, ve kterých vystupuje Rakousko jako agresor: „Was will Ihre Regierung? Warum beunruhigt sie den Frieden des Kontinents?“240 Neustále je zdůrazňováno nepřátelství, které vyhlásilo Rakousko Francii. Válečné zprávy jsou přísně konstruovanou francouzskou propagandou, jako příklad uveďme alespoň zprávu o bitvě u Aspern-Esslingu v 10. bulletinu francouzské armády v příloze Wiener Zeitung. Popis francouzských úspěchů v této dvoudenní bitvě je korunován informací o 12 tisících padlých rakouských vojáků a jedenácti stech padlých vojáků francouzských. Závěrečné hodnocení první Napoleonovy regulérní poráţky mluví za vše: „Die Schlacht von Esling, [...], und die Tapfern, die sich auszeichneten bekannt machen soll, wird in den Augen der Nachwelt ein neues Denkmal des Ruhmes und der unerschütterlichen Standhaftigkeit der Französischen Armee seyn.“241 Mění se také formální stránka novin. Stejně jako v roce 1805 se objevují bulletiny francouzské armády a také denní řád. Kvůli dennímu vydání novin se jejich rozsah zkracuje, někdy i na čtyři strany, a dvakrát v týdnu se objevují ve svém původním rozsahu. Do podoby, kterou měly Wiener Zeitung v době před obsazením Vídně, se vrátily 25. října 1809, kdy přinesly znění schönbrunnské mírové smlouvy. Další zprávy o Francii měly věcný a neutrální charakter.242

238

Viz přílohu č. 2 a 3. Wiener Zeitung, 20. května 1809, s. 2129. 240 Tamtéţ, s. 2135. 241 Wiener Zeitung, 29. května 1809, s. nečíslovány. 242 Wiener Zeitung, 25. října 1809, s. 3001, 3007. 239

69

9

Obraz Francie na stránkách Der Oesterreichische Beobachter

Hned ve svém prvním vydání Der Oesterreichische Beobachter přinesl na titulní straně svůj program. Tento list měl působit na veřejné mínění a prezentoval se jako vznešený a jediný reprezentant moderní ţurnalistiky.243 Čas svého vzniku označoval jako epochu míru vzešlou z období dlouhého a statečného boje a vytyčil si cíl přispívat k šíření souladu v tomto období míru. Uţ v úvodu se objevuje odkaz na nadcházející sňatek Napoleona a Marie Louisy, který se stane ústředním tématem tuzemských zpráv i zpráv z Francie v prvních číslech těchto novin. Prohlašuje se zde také nestrannost a pravdivost přinášených informací jako hlavní zásada novin.244 Je nasnadě, ţe tyto noviny nebyly v ţádném případě nezávislé, ale slouţily jako nástroj politiky Metternicha a rakouské vlády. V roce 1810 je zprávám z Francie přikládána nejvyšší důleţitost, mezi zprávami z ostatních států jsou zpravidla řazeny na prvním místě (hned za tuzemskými událostmi), a tedy často na titulní straně. Většinou se jedná o zprávy přebírané z francouzského oficiálního tisku té doby: Moniteuru, Gazzete de France nebo Journal de l´Empire. Proto se taky zprávy omezují na popisy jednání senátu, informace o cestách Napoleona, na záleţitosti spojené s armádou a s Napoleonovou zahraniční politikou. Obraz Francie na stránkách těchto novin je obrazem císařství, a tedy Napoleona. Čerpáním z francouzského tisku dochází k tomu, ţe kromě věcných zpráv, jako je zveřejňování dekretů nebo mezinárodních ujednání,245 můţeme nalézt i zprávy, které ve Francii jasně slouţily sebeprezentaci Napoleona.246 Tak můţeme najít v jedněch novinách odkazy na Slavkov, jeden ze stěţejních bodů Napoleonovy propagandy, ale taky odkazy na vlasteneckou politiku Rakouska

243

Josef MUEHLHAUSER, Die Geschichte des „Österreichischen Beobachter“ von der Gründung bis zum Tode Friedrich von Gentz 1810–1832, doktorská disertace, Univerzita ve Vídni, 1948, 128 s., zde s. 126. 244 „Wahrheit und Unparteylichkeit bleiben in allen Verhältnissen die ersten Zwecke und Gesetze unserer Blätter, welche wir hiemit beginnen.“ Oesterreichischen Beobachter, 2. března 1810, s. 1. Viz téţ přílohu č. 6. 245 Například obsáhlé podmínky sjednocení římského státu s francouzskou říší. Oesterreichische Beobachter, 5. března 1810, s. 5. 246 Například dekret o Napoleonově adopci a roční rentě sirotků po vojácích padlých u Slavkova. Der Oesterreichische Beobachter, 4. července 1810, s. 214.

70

z předchozích let ve zprávě o vyznamenání moravské šlechty a úřadů v souvislosti s výročím bitvy u Aspern a Wagramu.247 Jen zřídka lze najít zprávy o Francii, které by neměly jednoznačně pozitivní konotace. Jedna z těchto výjimek je zpráva o cenzurním zásahu proti třetímu svazku literárněvědního pojednání „O Německu“ madam de Staël. Přes detailní popis průchodu tohoto díla cenzurním procesem ve Francii a intervence ministra policie, jakoţ i zásah granátníků proti tiskárně pracující na vydání této práce, nenajdeme ţádný komentář, ze kterého by byl znatelný negativní postoj redakce k tomuto postupu.248 Nejblíţe k vyjádření nesouhlasu se zveřejněnými událostmi z Francie se noviny dostaly při citaci Gazzete de France, která zveřejnila nepříliš vhodnou anekdotu o nemoci krále Jiřího III. Oesterreichische Beobachter přidává poznámku, ţe se měl do Gazzete de France přidat komentář o tom, ţe králova nemoc narušuje jeho schopnost porozumění. I od tohoto stanoviska se ale noviny distancují s úlitbou, ţe mají čtenáři sami posoudit pravdivost této zprávy.249 Wiener Zeitung, jejichţ největší konkurencí se v oblasti zahraničních zpráv Oesterreichische Beobachter stal, čerpaly informace o Francii z totoţných zdrojů a také postoj těchto novin byl zcela ve vleku vládní politiky. Díky tomu, ţe Oesterreichische Beobachter vycházel třikrát týdně (v pondělí, středu a pátek) a Wiener Zeitung tradičně pouze ve svém středečním a sobotním vydání, mohl často přinášet aktuální zahraniční zprávy. Na příkladu listu Der Oesterreichische Beobachter můţeme sledovat úplnou závislost tisku na vládní politice. Obraz Francie je tak ovlivněn především jejím aktuálním poměrem k Rakousku.

247

Der Oesterreichische Beobachter, 11. května 1810, s. 121. Der Oesterreichische Beobachter, 7. listopadu 1810, s. 447. 249 Anekdota zní: „Als man einen ruhigen Augenblick bey ihm zu bemerken glaubte, legte man ihm die Proclamation zur Vertagung des Parlaments vor. Er las sie zum Theil durch, und unterschrieb sie dann: Georg Napoleon. Seitdem besteht er darauf, nicht anders zu unterzeichnen, in der Überzeugung, daß der angenommene Beynahme seinen Armeen den Sieg zusichern, und in sein Cabinet die Weisheit zurückführen wird.“ Der Oesterreichische Beobachter, 7. listopadu 1810, s. 499. 248

71

Závěr V předchozích kapitolách jsme se podrobně seznámili s obrazem Francouzské revoluce na stranách vídeňského tisku oficiálního charakteru. Ve sledovaném období vládli Vídni i celé monarchii tři císaři. Můţeme konstatovat, ţe od období relativní svobody tisku za vlády Josefa II., přes vcelku nejistou, ale účinnou politiku ovlivňování veřejného mínění Leopoldem II. aţ po drakonická opatření vůči tisku za vlády Františka I./II. tisk prošel proměnami, které ovšem vedly zase k prezentaci vládní politiky na konci tohoto období. Zásadní rozdíl v míře kontroly tisku ze strany vlády na počátku a konci sledovaného období byl výrazně ovlivněn působením Velké francouzské revoluce a jejími střety s habsburskou monarchií. Na tomto místě přichází shrnutí poznatků, které mají vysvětlit změny v pohledu tisku na revoluci i samotnou Francii. V závislosti na revolučních událostech byla vydávána cenzurní nařízení, která ovlivňovala charakter zveřejňovaných informací. Nejvýraznějším mezníkem v tomto úhlu pohledu byl nástup Františka II. na trůn a také Generální cenzurní nařízení z roku 1795. Je zajímavé, ţe tato nařízení neovlivnila postoj novin k revoluci aţ tak výrazně, jak bychom čekali. Charakter článků v novinách byl totiţ silně utvářen samotnými zprávami z Francie, zprávami o exponovaných okamţicích Francouzské revoluce, o jejích zvratech a tragédiích. Tyto zvraty lze sledovat mezi jiným také na proměně významu nebo aspoň konotace ţurnalisty uţívaných pojmů. Ze začátku revoluce jsou uţívány pojmy „francouzský národ“ a „lid“ jako zdroj legitimity Národního shromáţdění. Pojem „lid“ je podle kontextu nahrazován pojmem „lůza“. Dá se říct, ţe při násilných lidových výstupech je tomu pravidlem. Ani pojem „revoluce,“ pouţívaný uţ od léta roku 1789, neměl ze začátku negativní konotace. Výstupy lidu, jakými bylo například dobytí Bastily, byly hodnoceny jako projevy revoluce a prostředek smíření lidu a krále. Navíc bylo často odkazováno na kontinuitu s minulostí. Lid a národ noviny často popisovaly jako zdroj legitimity při procesu s králem a zdůrazňovaly jeho nevoli k politice Konventu a roli města Paříţe při revoluci. V souvislosti se zásahy paříţských sekcí do politiky uţ je běţně pouţíván pojem „lůza.“ Po revolučním zvratu, jakým byla poprava Ludvíka XVI., se také pojem „revoluce“ mění ze záleţitosti národa na záleţitost několika podlých 72

osob. V osmé kapitole jsme pojednali o náhledu novin na diskreditaci revolučního slovníku, která poukazuje na negativní bilancování Francouzské revoluce ve Wiener Zeitung. V odborných pracích o ohlasech revoluce je obecně přijímán fakt, ţe zobrazení revoluce v novinách doznává své první velké změny po popravě krále v lednu 1793. Při podrobnějším zkoumání docházíme k závěru, ţe uţ nepodařený útěk krále z Francie v létě 1791 stojí u počátku procesu změny tónu novin. Tento proces kulminuje při soudu krále a samozřejmě také při následné popravě. Od té doby noviny upouští od svého nezaujatého a věcného postoje, coţ se projevuje například v odsouzení postavení církve ve Francii, ačkoliv k větším náboţenským změnám zde došlo jiţ v roce 1790. Pomyslnou červenou nit, která se vine celým sledovaným obdobím, můţeme ztotoţnit s odmítáním násilí. Proto dochází k ještě výraznějšímu odmítání revoluce na konci roku 1793 po popravě královny a girondinských poslanců. Odmítání jakobínské diktatury je natolik výrazné, ţe v novinách začneme nacházet ironický tón, coţ je věc do té doby prakticky neznámá. Ostře ironický tón se stal základem konzervativního odmítavého postoje vůči revoluci z pera L. A. Hoffmanna. Stejně jako Wiener Zeitung i jeho Wiener Zeitschrift jasně odmítá prosazování revolučních ideálů skrze násilí. Změny v obrazu Francie při obsazeních Vídně v letech 1805 a 1809 byly dány jasně politicky vymezeným vedením novin v tomto období, proto úplně nezapadají do zvoleného rámce našeho bádání. Období před a po obsazení přesto ilustruje závislost tisku na politice vlády, do jaké se sledované noviny ve Vídni dostaly během revoluce a koaličních válek. Tento závěr potvrzuje i poslední kapitola, která se zabývá listem Der Oesterreichische Beobachter. Vytyčené cíle práce by měly přispět k lepší představě o povaze informací o revoluční Francii. Podrobný náhled na stránky dobového tisku nás přesvědčil, ţe čtenáři získávali vcelku kvalitní a četné informace o událostech ve Francii. K jistému zkreslení docházelo například v informacích o vojenských záleţitostech, bitvách a válce jako takové. Toto téma nabízí pole pro další historiografické bádání. Stejně tak podrobná analýza pojmů souvisejících s revolucí a jejich pouţívání byla v této práci zmíněna pouze okrajově, i kdyţ by si zaslouţila podrobnější výzkum. Díky zaměření práce na tisk oficiálního rázu se otevírá také moţnost výzkumu podobného 73

tématu v ručně psaných novinách, které díky svému charakteru unikaly cenzurním nařízením. Také liberálněji a demokratičtěji zaměřené práce bývalých josefinistů by byly vděčným tématem k porovnání s oficiálním tiskem. Srovnání takového výzkumu s výsledky naší práce by jistě přineslo hodnotné závěry. Problematika ohlasů Francouzské revoluce v dobovém tisku se mi jeví jako zajímavé a přínosné téma pro další výzkum.

74

Seznam pramenů a literatury

Seznam pramenů Noviny a časopisy Der Oestereichische Beobachter, roč. 1810. Vaterländische Blätter für den österreichischen Kaiserstaat, roč. 1808, 1809. Wiener Zeitschrift, roč. 1792. Wiener Zeitung, roč. 1789–1795, 1797, 1800, 1805–1806, 1809–1810.

Tištěné prameny [Joseph KROPATSCHEK (ed.)], Handbuch aller unter der Regierung des Kaisers Joseph des II. für die K. K. Erbländer ergangenen Verordnungen und Gesetze in einer Sistematischen Verbindung, 18 sv., Wien 1785–1790. [Joseph KROPATSCHEK (ed.)], Sammlung der Gesetze, welche unter der glorreichsten Regierung des (König) Kaisers Leopold des II. in den sämmtlichen (k.) k. k. Erblanden erschienen sind, 5 sv., Wien 1791–1792. Sr. k.k. Majestät Franz des Zweyten politische Gesetze und Verordnungen für die Oesterreichischen, Böhmischen und Galizischen Erbländer (für sämmtliche Provinzen des Oesterreichischen Kaiserstaates, mit Ausnahme von Ungarn und Siebenbürgen), 76 sv., Wien 1817–1851.

Seznam literatury Sophie BENEDICT, Napoleon im Spiegel der Wiener Presse und Literatur von 1796 bis 1805, Doktorská disertace, Univerzita ve Vídni, 1935, 297 s. Leslie BODI, Tauwetter in Wien. Zur Prosa der österreichischen Aufklärung 1781– 1795, Wien – Köln – Weimar 1995 (11977). George DUBY (ed.), Dějiny Francie od počátků po současnost, Praha 2003. 75

Geoffrey ELLIS, Napoleon, Praha – Litomyšl 2001. François FURET, Francouzská revoluce. Díl 1. Od Turgota k Napoleonovi 1770– 1814, Praha 2004. François FURET, Francouzská revoluce. Díl 2. Ukončit revoluci. Od Ludvíka XVIII. po Julese Ferryho (1815–1880), Praha 2007. Françoise FURET, Promýšlet Francouzskou revoluci, Brno 1994. Miroslav HROCH, Napoleonské války a česká společnost, in: Ivan ŠEDIVÝ – Pavel BĚLINA – Jan VILÍM – Jan VLK (edd.), Napoleonské války a české země, Praha 2001. Miroslav HROCH, Napoleonské války a formování národů ve střední Evropě, in: Lukáš FASORA – Jiří HANUŠ – Jiří MALÍŘ (edd.), Napoleonské války a historická paměť. Sborník příspěvků ze stejnojmenné konference konané ve dnech 21.–22. dubna 2005 v Brně, Brno 2005. Miroslav HROCH – Vlasta KUBIŠOVÁ, Velká francouzská revoluce a Evropa 1789/1800, Praha 1990. Otto HURM, Die Wandlungen der „Wiener Zeitung“ als Druckwerk, in: Wiener Zeitung 1703–1928, Wien 1928, s. 5–17. Barbara KÖPPLOVÁ – Ladislav KÖPPL, Dějiny světové žurnalistiky (celý svět je v novinách). 1. Tisk od počátku světové ţurnalistiky do nástupu imperialismu, Brno 1989. František KUTNAR, Reakce státu v Čechách na velkou revoluci francouzskou, ČČH 43, 1937, s. 323–342, 520–542. František KUTNAR, Velká revoluce francouzská v naší soudobé kritice. (příspěvek ke vlivu velké revoluce), ČČH 40, 1934, s. 33–79. Helmut W. LANG (ed.), Die Zeitschriften in Österreich zwischen 1740 und 1815, in: Die österreichische Literatur. Ihr profil an der Wende vom 18. zum 19. Jahrhundert (1750–1830), Graz 1979. Helmut W. LANG, Österreichische retrospektive Bibliographie: (ORBI), řada 2. Österreichische Zeitungen 1492–1945, svazek 3. Bibliographie der österreichischen Zeitungen 1621–1945, N–Z, München 2003. 76

Marianne LUNZER-LINDHAUSEN, Revolutionsangst als Ursache pressefeindlicher Maßnahmen in der österreichischen Monarchie, in: Hansjürgen KOSCHWITZ – Günter PÖTTER (edd.), Publizistik als Gesellschaftswissenschaft. Internationale Beiträge, Konstanz 1973, s. 157–166. Pavel MACEK, Rakouský policejní systém na přelomu 18. a 19. století, in: Jaroslav KOTULÁN – Dušan UHLÍŘ (edd.), Evropa 1805. Sborník prací V. mezinárodního napoleonského kongresu konaného v budově veřejného ochránce práv. Brno 26.– 28. září 2005, Brno 2005, s. 411–428. Eduard MAUR, Ohlas napoleonských válek v českých zemích, in: Ivan ŠEDIVÝ – Pavel BĚLINA – Jan VILÍM – Jan VLK (edd.), Napoleonské války a české země, Praha 2001, s. 45–61. Květa MEJDŘICKÁ, Čechy a francouzská revoluce, Praha 1959. Květa MEJDŘICKÁ, Listy ze stromu svobody, Praha 1988. Josef MUEHLHAUSER, Die Geschichte des „Österreichischen Beobachter“ von der Gründung bis zum Tode Friedrich von Gentz 1810–1832, doktorská disertace, Univerzita ve Vídni, 1948, 128 s. Doubravka OLŠÁKOVÁ, Francie jako padlý Babylón i pozemský ráj? Obraz Francie a Francouze v českém tisku 19. století, in: Lukáš FASORA – Jiří HANUŠ – Jiří MALÍŘ (edd.), Napoleonské války a historická paměť. Sborník příspěvků ze stejnojmenné konference konané ve dnech 21.–22. dubna 2005 v Brně, Brno 2005, s. 179–190. Helmut REINALTER, Österreich und die Französische Revolution, Wien 1988. Helmut REINALTER, Französische Revolution und Öffentilchkeit in Österreich, in: Holger BÖNING (ed.),

Französische Revolution und deutsche Öffentlichkeit.

Wandlungen in Presse und Alltagskultur am Ende des achtzehnten Jahrhunderts, München – London – New York – Paris 1992, s. 17–25. Klaus REMMER, Die Wiener Presse und der Wiener Buchhandel von ihren Anfängen bis zum Jahre 1848, Doktorská disertace, Univerzita ve Vídni, 1949, 150 s.

77

Helmut RUMPLER, Österreichische Geschichte 1804–1914. Eine Chance für Mitteleuropa. Bürgerliche Emanzipation und Staatsverfall in der Habsburgermonarchie, Wien 1997. Franz STAMPRECH, Die älteste Tageszeitung der Welt. Werden u. Entwicklung d. „Wiener Zeitung“. Dokumentation zur europ. Geschichte, Wien 1974. Zdeňka STOKLÁSKOVÁ, Francouzští emigranti na Moravě 1792–1798, in: Lukáš FASORA – Jiří HANUŠ – Jiří MALÍŘ (edd.), Napoleonské války a historická paměť. Sborník příspěvků ze stejnojmenné konference konané ve dnech 21.– 22. dubna 2005 v Brně, Brno 2005, s. 155–167. Daniela TINKOVÁ, Revoluční Francie 1787–1799, Praha 2008. Alexis de TOCQUEVILLE, Starý režim a revoluce, Praha 2003. Dušan UHLÍŘ, Rakouská cenzura, Grillparzer a král Otakar, in: Tomáš BOROVSKÝ – Libor JAN – Martin WIHODA (edd.), Ad vitam et honorem. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a ţáci k pětasedmdesátým narozeninám, Brno 2003, s. 785–796. Dušan UHLÍŘ, Francouzská revoluce a problémy moderny v českých zemích, in: František STELLNER – Martin KOVÁŘ (edd.), Staletí objevů, diplomacie a válek. Sborník k 60. narozeninám profesora Aleše Skřivana. Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et Historica 1/2003, Praha 2005, s. 435–442. Dušan UHLÍŘ, Jacobini extra muros. Příspěvek k dějinám jakobínského hnutí v habsburské monarchii, ČMM, 78, 2009, s. 327–347. Michael VAŇÁČEK, Francouzové a Morava v době Velké francouzské revoluce a koaličních válek, Brno 1965. Michael VAŇÁČEK, Obdivovatelé Velké francouzské revoluce mezi kněžstvem na Znojemsku, Vlastivědný věstník moravský, 13/4, 1958, s. 232–236. Václav VEBER – Milan HLAVAČKA – Petr VOREL – Miloslav POLÍVKA – Martin WIHODA – Zdeněk MĚŘÍNSKÝ, Dějiny Rakouska, Praha 2002. Karl VOCELKA, Geschichte Österreichs. Kultur – Gesselschaft – Politik, München 2004 (12000).

78

Karl VOCELKA, Österreichische Geschichte 1699–1815. Glanz und Untergang der höfischen Welt. Repräsentation, Reform und Reaktion im Habsburgermonarchischen Vielvölkerstaat, Wien 2001. Wiener Zeitung 1703–1928, Wien 1928. Johann WINCKLER, Die periodische Presse Oesterreichs. Eine historischstatistische Studie, Wien 1875. Arnold WINKLER, Gentz und die „Wiener Zeitung“, in: Wiener Zeitung 1703– 1928, Wien 1928, s. 62–127. Ernst V. ZENKER, Geschichte der Wiener Journalistik. Ein Beitrag zur deutschen Culturgeschichte. Von den Anfängen bis zum Jahre 1848, Wien 1892. Ernst V. ZENKER – Ferdinand von SAAR, Geschichte der Journalistik in Österreich, Wien 1900.

79

Přílohy

Příloha č. 1: Titulní strana Wiener Zeitung z 29. července 1789, přinášejících zprávy o dobytí Bastily.

80

Příloha č. 2: Poslední číslo Wiener Zeitung před obdobím francouzského obsazení Vídně v roce 1809.

81

Příloha č. 3: Proměna Wiener Zeitung při francouzském obsazení Vídně v roce 1809.

82

Příloha č. 4: Titulní strana prvního čísla Hoffmannova Wiener Zeitschrift.

83

Příloha č. 5: Titulní strana Vaterländische Blätter für den österreichischen Kaiserstaat ze 14. a 18. dubna 1809 s válečným manifestem z pera Friedricha von Gentze.

84

Příloha č. 6: Titulní strana prvního vydání novin Der Oesterreichische Beobachter.

85