MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra sportovní edukace
ROZVOJ KOORDINAČNÍCH SCHOPNOSTÍ VE FOTBALOVÉM TRÉNINKU STARŠÍCH ŽÁKŮ Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracoval:
PaedDr. Karel Večeřa
Pavel TRÝSKA 3. ročník TVSK
Brno, 2007
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně na základě pramenů uvedených v seznamu literatury.
Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně FSpS Masarykovy univerzity ke studijním účelům.
………………………
podpis
2
Děkuji panu PaedDr. Karlu Večeřovi za odborné vedení a cenné rady při vypracování bakalářské práce.
3
OBSAH
Úvod………………………………………………………………………………….6 1. Stručná charakteristika fotbalu………………………………………………...7 2. Literární rešerše…………………………………………………………………9 2. 1 Obecná charakteristika motorických schopností……………………………..9 2. 1. 1 Vývoj schopností v ontogenezi………………………………………..11 2. 1. 2 Taxonomie ( dělení ) motorických schopností………………………...12 2. 2 Vymezení a obecná charakteristika komplexu koordinačních schopností….13 2. 2. 1 Podstata koordinačních schopností…………………………………….15 2. 2. 2 Význam a taxonomie koordinačních schopností………………………16 2. 2. 3 Sportovně-specifické koordinační schopnosti…………………………17 2. 3 Základní koordinační schopnosti…………………………………………....18 3. Cíl a úkoly práce………………………………………………………………..20 3. 1 Cíl práce……………………………………………………………………..20 3. 2 Úkoly práce………………………………………………………………….20 4. Ontogeneze starších žáků………………………………………………………21 4. 1 Charakteristika věkové skupiny…………………………………………….21 4. 2 Obecná charakteristika pubescence…………………………………………21 4. 3 Psychický vývoj……………………………………………………………..22 4. 3. 1 Emoční vývoj…………………………………………………………..23 4. 4 Anatomicko-fyziologické změny……………………………………………24 4. 4. 1 Vývoj pohybových schopností…………………………………………24 4. 4. 2 Odlišnosti u dívek……………………………………………………...26 4. 4. 3 Vývoj koordinačních schopností………………………………………26 5. Koordinační schopnosti ve fotbale…………………………………………….28 5. 1 Charakteristika a význam koordinačních schopností ve fotbale……………28 5. 2 Model komponent koordinačních schopností ve fotbale…………………...30 5. 3 Senzitivní období …………………………………………………………..31 5. 4 Důležitost rozvoje koordinačních schopností u starších žáků……………...33 5. 5 Dlouhodobá koncepce………………………………………………………34
6. Vlastní trénink koordinačních cvičení……………………………………….39 6. 1 Trénink v období mladších žákovských kategorií…………………………39 6. 2 Trénink starších žáků………………………………………………………39 6. 2. 1 Zásady rozvoje koordinačních schopností……………………………40 6. 2. 2 Cíle a obsah tréninku…………………………………………………41 6. 3 Metodická doporučení……………………………………………………..43 7. Zásobník cvičení………………………………………………………………45 Závěr………….…………………………………………………………………..56 Literatura…...........................................................................................................57 Resumé
5
ÚVOD
Fotbal je nepochybně jednou z nejpopulárnějších kolektivních her na světě. Představuje určitou formu sportovního boje za účasti aktérů rozličné věkové a výkonnostní úrovně. Jako v každé lidské činnosti, i ve fotbale se aktéři snaží neustále zdokonalovat své schopnosti a dovednosti pro dosažení lepších výkonů. V dnešní době je cílem vychovávat maximálně komplexní hráče se souběžnou podporou jejich jedinečných schopností. Minimalizovat slabiny v technice, kondici, taktice a psychice hráčů je nelehkým úkolem pro trenéry. Základním stavebním kamenem pro dosažení tohoto cíle je kvalitní práce s mládeží.
Pro svou bakalářskou práci jsem si vybral téma rozvoj koordinačních schopností ve fotbalovém tréninku starších žáků. Koordinační schopnost patří v přípravě dětí mezi nejdůležitější pohybové schopnosti a při dodržení všech posloupností v etapách sportovního tréninku na ní dále stavíme i u starších žáků, kde hraje velmi důležitou roli. Tato věková skupina je velmi zajímavá z hlediska ontogenetického vývoje a zasluhuje mimořádnou pozornost. Trenéři musí respektovat věkové zvláštnosti svých svěřenců dané vývojovými zákonitostmi a musí k nim volit s ohledem na psychiku a tělesný rozvoj odpovídající formy, metody a prostředky tréninkového procesu. Naše práce si klade za cíl objasnění a pochopení podstaty koordinačních schopností v tréninku starších žáků a může sloužit k dokonalejšímu zvládnutí problematiky sportovního tréninku ve fotbale.
1. STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA FOTBALU
Tělesná výchova a sport, jako jedna ze složek tělesné kultury, tvoří součást společenského života. Fotbal je organickou a dnes neodmyslitelnou součástí našeho systému tělesné výchovy a sportu. Fajfer ( 1990 ) charakterizuje fotbal jako sportovní, kolektivní, brankovou hru. Dále jako soutěživou činnost dvou soupeřících celků, z nichž se každý snaží vstřelit co největší počet branek a současně jich co nejméně obdržet.Ve fotbalu rozlišujeme dvě základní kategorie výkonu, a to herní výkon družstva a herní výkon jednotlivce. Obsah fotbalu tvoří herní činnost jednotlivce, herní kombinace a systémy hry družstva. Na hráče jsou v průběhu utkání kladeny vysoké nároky, které plynou ze značného objemu, intenzity a složitosti zatížení v utkání. Dle Bedřicha ( 2006 ) je fotbal vysoce fyzicky náročná kolektivní sportovní hra vzhledem k různorodostem akcí, intenzitě hry, době trvání utkání, požadované koncentraci na hru – tedy atributům ovlivňujících rychlost řešení herních situací, které závisí na zdatnosti a trénovanosti fotbalisty. Děj na hřišti se v podstatě dle Borbélyho ( 2001 ) koncentruje na míč, a tak „vlastnictví“ míče určuje charakter herního konání hráčů. Jejich činnost odpovídá aktuální herní situaci na hřišti. V utkání sledujeme dvě základní fáze, z nichž útočná fáze začíná okamžikem, kdy mužstvo získalo míč ( má míč v držení - pod kontrolou ) a končí v okamžiku, kdy jej ztrácí. Obranná fáze naopak začíná ztrátou míče ( míč má pod kontrolou soupeř ) a končí jeho opětovným získáním. Fajfer ( 1990 ) dále uvádí,že z fyziologického hlediska klade fotbal velké nároky na nervové a humorální regulační mechanismy, jimiž je pohybová činnost řízena. Energetický výdej je na střední úrovni. Z biomechanického hlediska je fotbal velmi složitou činností. Zahrnuje různé druhy
cyklických a acyklických
pohybů, které tvoří v celkové činnosti hráče určitou dialektickou
jednotku.
Z hlediska psychologického vyžaduje zvládnutí herních situací náležitou koordinaci pohybů, pozornosti, časový odhad, rozhodnost, ráznost, odhad vzdálenosti, obrazotvornost, tvořivost a celkovou zkušenost, regulovat optimální psychické stavy, schopnost soutěžit. Ve volní oblasti jde o překonávání
7
subjektivních a objektivních příčin v průběhu utkání, schopnost regulovat volní úsilí. Zvláštní pozornost vyžaduje příprava brankářů. Základním předpokladem vysokého individuálního výkonu je co nejvyšší úroveň všestranné kondiční připravenosti hráčů. To znamená rovnoměrný rozvoj všech pohybových schopností s ohledem na všechny faktory. Uvedená stručná charakteristika fotbalu potvrzuje jeho náročnost, složitost a různorodost. Tomu musí odpovídat vědecky podložená všestranná příprava (Fajfer,1990).
8
2. LITERÁRNÍ REŠERŠE
2.1. Obecná charakteristika motorických schopností
Motorické schopnosti člověka jsou už desítky let předmětem trvalého zájmu tělovýchovných odborníků i veřejnosti. Motorické schopnosti jsou stěžejními konstrukty antropomotoriky. Tato nauka jejich prostřednictvím podává vysvětlení a provádí predikci motorických výkonů. Pro sportovní didaktiku jsou motorické schopnosti důležitými cílovými kategoriemi. Prostředky a metody rozvoje motorických schopností rozpracovává teorie sportovního tréninku. Problematika je tedy široká, mezioborová ( Měkota, 2005 ). Profesor Schmidt (1991) stručně definuje schopnost jako trvalý převážně geneticky určený rys ( vlastnost ), který podkládá nebo podporuje různé druhy motorických a kognitivních aktivit. Konstatuje, že prostřednictvím schopností se vysvětlují individuální diference, tj. trvalé rozdíly mezi lidmi ve smyslu výkonnosti v různých činnostech, při plnění různých zadání. Všichni lidé mají všechny schopnosti, u některých osob jsou výraznější než u jiných. Německý autoritativní pramen ( sportovně-vědní lexikon, 2003 ) vymezuje schopnost jako relativně upevněný, více či méně generalizovaný předpoklad ( dispozici ) pro určité činnosti, jednání a výkony. Schopnosti náleží k vlastnostem lidského jedince, k jeho individuálním zdrojům, potencím, kompetencím a výkonovým předpokladům. Schopnosti se vyvíjejí na základě vrozených, vlohami podmíněných zvláštností v činnosti, jsou předpokladem i výsledkem lidské činnosti. Rozlišujeme mezi duševními, kognitivními a tělesnými ( motorickými ) schopnostmi. Za speciální ( zvláštní ) se považují schopnosti výtvarné, hudební, sportovní aj. V antropomotorice se náš hlavní zájem koncentruje na schopnosti motorické. Jedná se o dosti obsáhlou a členitou třídu schopností, jež podmiňují ( úspěšnou ) činnost pohybovou, dosahování výkonů nejen ve sportu, ale i v práci či tvorbě, kde pohyb je složkou dominantní.
9
Burton a Miller (1998 ) vidí motorické schopnosti jako obecné rysy ( vlastnosti ) či kapacity, které podkládají výkonnost v řadě pohybových dovedností. Dle Szopy ( 1995 ) jsou motorické schopnosti komplexy predispozic integrovaných dominujícím základem ( podložím ) biologickým i pohybovým, zformované činiteli genetickými i činiteli prostředí, zároveň spočívají ve vzájemných interakcích. Spolu s pohybovými dovednostmi tvoří potenciální stránku motoriky, podmiňující úroveň způsobilosti organismu k efektivnímu vykonání pohybových zadání různého druhu. Tak jako u jiných autorů, i zde se zdůrazňuje integrace, důležité je tvrzení, že dominující základ je nejen biologický, ale i motorický, což znamená provázanost také s druhem pohybových efektů ( cyklické či acyklické pohybové činnosti, parametry svalové práce, trvání a intenzita úsilí aj. ). Motorické schopnosti jsou obecné kapacity jednotlivce, projevují se ve výsledcích pohybové činnosti, jinak jsou skryté, latentní. Autor předpokládá, že v jistém ohledu limitují výkonové možnosti jedince a ve svém komplexu představují i určitý „strop“, který překročit nelze. Např. koordinační schopnosti limitují stupeň složitosti a obtížnosti figur, které zvládne krasobruslař. Trojné skoky si osvojí jen málo jedinců, i když mnozí se o to pokoušejí. Schopnosti také limitují pohybovou kompetenci svého nositele ( Měkota, 2005 ). U schopností se obvykle zdůrazňuje jejich potencionalita. Jsou to jen možnosti, ne jistoty. Např. geneticky získaná vysoká úroveň rychlostních schopností dává svému nositeli jen potenciální možnost stát se vynikajícím sprinterem, nikterak nezaručuje, že se jím opravdu stane. Schopnosti také představují vysokou míru předpokladů pro zdokonalování. Kondiční motorické schopnosti se považují za nosné pilíře fyzické zdatnosti. Jejich indikátory jsou hlavní součástí testů zkonstruovaných pro diagnostiku úrovně zdravotně orientované zdatnosti. Motorické ( i další, např. senzorické ) schopnosti a příslušné dovednosti představují podloží, z něhož vyrůstá sportovní výkon. Teorie sportu se proto snaží poznat strukturu sportovního výkonu v určité sportovní disciplíně ( případně
10
v jistém sportu nebo skupině sportů ), odhalit, které schopnosti jsou pro výkon určující, do jaké míry se mohou navzájem kompenzovat ( Měkota, 2005 ). Motorické schopnosti ovšem nejsou jedinými předpoklady náročné pohybové činnosti ve sportu. Úspěšnost podmiňují i takové předpoklady, jako je konstituce ( somatotyp ), vlastnosti osobnosti, výkonová motivace aj., jež mezi schopnosti nepatří.
2.1.1 Vývoj schopností v ontogenezi
Motorika člověka a tedy i její součást, motorické schopnosti, se vyvíjí převážně v období postnatálním. Schopnosti se během růstu a vývoje organismu nejen rozvíjejí, ale i diferencují. V osmi letech se struktura schopností dítěte už hodně podobá struktuře schopností dospělého. Během dalšího vývoje dochází spíše k jistému oddalování a určitějšímu organizování schopností ( zmenšují se korelace mezi schopnostmi ). Motorické schopnosti u pohybově školených jsou vyhraněnější než u osob neškolených, u dospělých vyhraněnější než u dětí. Vývoj motorických schopností probíhá v závislosti na zrání organismu ( maturaci ). V souvislosti s ním je možné vytypovat určitá senzitivní období, citlivá na působení podnětů, vhodná a důležitá pro rozvíjení jednotlivých schopností. Vývoj a diferenciace schopností probíhají v procesu velmi široce pojatého učení ( téměř ve smyslu adaptace ). Motorické schopnosti mohou být výrazně ovlivněny aktivní pohybovou činností v dětství, pubertě a adolescenci, nebo naopak zabržděny nečinností. Integrace funkcí konstituujících schopnost, viz. výše, nutně vyžaduje praxi, pohybovou aktivitu, cvičení. Proces rozvíjení schopností je však vždy dlouhodobý, pozvolný, probíhá mnohem pomaleji než osvojování dovedností. V dospělosti jsou motorické schopnosti také ovlivnitelné, nicméně již těžko měnitelné. Schopnosti se vyznačují určitou stálostí ( Měkota, 2005 ).
11
2.1.2 Taxonomie ( dělení ) motorických schopností
Názory na rozdělení, strukturování i pojmenování motorických schopností se dosud různí. V současnosti se nám zdá být nejpřijatelnější dělení na pohybové schopnosti kondiční, koordinační ( pro naši práci stěžejní ) a smíšené ( hybridní respektive kondičně koordinační ). Měkota ( 2005 ) uvádí, že kondiční schopnosti ( též schopnosti kondičněenergetické ) jsou determinovány převážně faktory a procesy energetickými. Řadí se sem schopnosti vytrvalostní, silové a zčásti i rychlostní. Koordinační schopnosti ( též schopnosti koordinačně-psychomotorické ) jsou podmíněny funkcemi a procesy pohybové koordinace, jsou spjaty především s řízením a regulací pohybové činnosti. Sem se řadí schopnosti orientační, diferenciační, reakční, rovnováhové, rytmické aj. viz. níže. Mezi těmito skupinami stojí schopnosti „hybridní“, kondičně koordinační. Jak uvádí polský profesor Szopa ( 1995 ), poněvadž žádný pohyb nemůže existovat bez podkladu strukturálního, energetického i řídícího, vyznačuje pojmenování jen typ schopnosti, rozložení dominujících akcentů. Zde musíme zmínit i pohyblivostní schopnost ( flexibilitu ), která je rovněž důležitá pro celkový rozvoj, ale našemu schématu se vymyká, neboť se jedná spíše o systém pasivního přenosu energie. Motorické schopnosti lze řadit „vedle sebe“, nicméně dle Měkoty je adekvátnější struktura hierarchická. Na obrázku 1 je předložen model, který zahrnuje rovinu „schopností primárních“ ( silně orámováno ), nadschopností i podschopností ( Měkota, 2000 ). Ty jsou vyjmenovány pouze pro schopnost orientační. Další, v našem případě vzhledem k zadání tématu práce pouze koordinační schopnosti, budou prezentovány v samostatné části.
12
Generální motorické schopnosti Kondiční schopnosti „energetické“
Hybridní schopnosti „smíšené“
Rychlostní schopnosti
diferenciační
orientační
rytmická
rovnováhová
reakční
akční rychlost
rychlostní síla
maximální síla
silová vytrvalost
Silové schopnosti
anaerobní vytrvalost
aerobní vytrvalost
Vytrvalostní schopnosti
Koordinační schopnosti „informační“
Rychlost orientace Přesnost hodnocení vzdálenosti Přesnost identifikace tvaru Přesnost hodnocení úhlu Komplexní orientace
Obr. 1: Hierarchické uspořádání motorických schopností ( Měkota, 2000 )
2.2 Vymezení a obecná charakteristika komplexu koordinačních schopností
Ve starší literatuře, ( např. Fleishman 1964, Zaciorskij 1966 ) se setkáváme pouze s jednou schopností daného typu nazývanou obratnost. Obratnost byla definována různě a byla diagnosticky jen velmi těžko uchopitelná, byla a je velmi komplexní ( termín obratnost se stále používá, označuje globální koordinační schopnost ). Proto došlo k rozčlenění obratnosti na několik ( cca sedm ) jednotlivých schopností odvozených induktivně i deduktivně ( Měkota, 2005 ).
13
Jak plyne z názvu, vztahují se uvažované schopnosti k výrazu koordinace. Koordinovat znamená uspořádávat, uvádět v soulad, vnášet řád. V případě pohybové koordinace jsou uváděny do souladu ( koordinovány ) především dílčí pohyby či pohybové tak, aby vytvořily harmonický celek pohybového aktu. Při pohybové aktivitě také celé tělo člověka neustále mění svoji pozici v prostoru, v souladu s okolím, přičemž udržet či obnovit rovnováhu zejména při rychlých a prostorově rozsáhlých pohybech není snadné. V řadě sportů je nutné přizpůsobovat a přestavovat pohybovou činnost podle měnících se podmínek, je nutné vnášet řád do pohybu partnerů, přizpůsobovat vlastní činnost činnosti soupeře. V mnoha sportovních aktivitách je nutné uskutečňovat pohybovou činnost v náležitém rytmu ( v souladu s hudbou apod.). K tomu všemu je nezbytná motorická koordinace. Ta umožňuje provádění různých sladěných, účelných a komplikovaných pohybových činností za různých podmínek a v nejrůznějších situacích ( Hirtz, 1995 ). Bedřich ( 2006 ) uvádí, že koordinační schopnosti ( často nazývané obratnostní schopnosti ), též koordinačně-psychomotorické, zaujímají mezi ostatními pohybovými schopnostmi zvláštní postavení, vyplývající z různorodosti jejich projevů. Přes celou řadu výzkumů řadou autorů definice není jednotná. Je však zřejmé, že energetické zabezpečení pohybové činnosti není podstatné ( na rozdíl od síly a vytrvalosti ). Koordinace se většinou dává do souvislostí s činností CNS, která řídí a organizuje řadu oblastí podstatných pro konkrétní pohyb. Mezi hlavní oblasti dle Bedřicha ( 2006 ) patří: -
činnost analyzátorů ( zrakového, sluchového,proprioreceptorů-analyzátorů ve svalech a šlachách )
-
činnost jednotlivých funkčních systémů ( oběhového, dýchacího aj.) zabezpečují přísun energetických zdrojů do svalů a buněk v konkrétním pohybu
-
nervosvalová koordinace
-
psychologické procesy ( např. vůle, pozornost, motivace ).
Podle Šimoneka (1984 ) vysoká úroveň rozvoje koordinačních schopností umožňuje efektivně vykonávat koordinačně složité pohybové činnosti, rychle a
14
přesně si osvojovat nové a podle potřeby korigovat, přizpůsobovat osvojený pohybový program konkrétním herním situacím. Zvládnutí racionální techniky podmiňuje vysoká úroveň pohybových a koordinačních schopností.
2.2.1 Podstata koordinačních schopností
Koordinační schopnosti představují třídu motorických schopností, které jsou podmíněny především procesy řízení a regulace pohybové činnosti. Představují upevněné a generalizované kvality průběhu těchto procesů. Jsou výkonovými předpoklady pro činnosti charakterizované vysokými nároky na koordinaci ( Zimmermann, Schnabel & Blume, 2002 ).
Obecná charakteristika: -
Vnitřně se koordinační schopnosti vyznačují různými operacemi příjmu, zpracování a uchovávání informací. Jedná se o percepční, kognitivní a mnemické operace. Jde o to, jak rychle, přesně, pružně, diferencovaně a ekonomicky tyto procesy probíhají. To určuje jejich kvalitu.
-
Koordinační schopnosti jsou komplexně působící výkonové předpoklady. ( Jedna koordinační schopnost nikdy není jediným předpokladem pro určitý výkon.)
-
Koordinační schopnosti spočívají na vrozených neurofyziologických mechanismech. Individuálně se vyvíjejí v předmětně-praktické, zejména sportovní činnosti.
-
Koordinační schopnosti mohou působit pouze v jednotě se schopnostmi kondičními.
Dodejme, že některé pohybové poruchy ( např. ataxie, dismetrie aj.) se projevují
nápadně
sníženou
úrovní
rovnováhových ( Měkota, 2005 ).
15
koordinačních
schopností,
např.
2.2.2 Význam a taxonomie koordinačních schopností
Dobře rozvinuté koordinační schopnosti -
urychlují a zefektivňují proces osvojování nových dovedností,
-
příznivě ovlivňují již dříve osvojené dovednosti, neboť, přispívají k jejich stabilizování a zjemňování a hlavně k jejich adekvátnímu využívání v konkrétních situacích; zabezpečují efektivitu při přeučování,
-
spoluurčují stupeň využití koordinačních schopností,
-
ovlivňují estetické pocity, radost a uspokojení z pohybu. Dobře řízené, koordinované pohyby totiž jsou plynulé, mají náležitý rozsah, dynamiku a rytmus,
-
působí harmonicky ( Hirtz, 2002 ).
Na základě logických úvah a empirických výzkumů byl vytypován větší počet koordinačních schopností. Při jejich klasifikaci se uplatnila různá hlediska. Byly rozlišeny schopnosti obecné a schopnosti sportovně- specifické, schopnosti jemně-motorické a hrubě-motorické apod. Později taxonomické snahy provázené úsilím o zjednodušení a „zhuštění“ vyústily do sestavení několika modelů. Zde předkládáme jeden z nich. Hirtz ( 1985 ) vytypoval pět, pro školní tělesnou výchovu stěžejních schopností, představených na obr. 2. Překrývání ploch tu navozuje představu o jejich vzájemné propojenosti.
Reakční schopnost
Rytmická schopnost
Orientační schopnost
Rovnováhová schopnost
Diferenciační schopnost
Obr.2: Základní koordinační schopnosti ( Hirtz, 1997 )
16
Byly nazvány takto: schopnost orientační, diferenciační, reakční, rytmická a rovnováhová. Další autoři k nim přiřazují ještě dvě: schopnost sdružování a schopnost přestavby ( Zimmermann, Schnabel & Blume, 2003 ). K těmto sedmi vyjmenovaným schopnostem se přiklání většina nejnovějších publikací.
2.2.3 Sportovně-specifické koordinační schopnosti
Koordinační schopnosti hrají ve sportu důležitou roli. To potvrzuje mnoho autorů zabývajících se touto problematikou ve svých publikacích. Například Šimonek ( 1993 ) uvádí, že vysoká úroveň koordinačních schopností podmiňuje rychlé a přesné osvojení si sportovní techniky, jejíž dokonalé zvládnutí je důležitým předpokladem úspěšnosti téměř v každém sportu. Mnoho odborníků vidí další možnosti zvýšení sportovní výkonnosti právě v rozvoji koordinačních schopností s přihlížením na specifické charakteristiky každého sportu.
Koordinační schopnosti a jejich ovlivňování má dle Dovalila ( 2002 ) ve sportu dvojí význam: - jejich vyšší úroveň je už sama o sobě hodnotou, „obratný“ jedinec dokáže lépe reagovat na potřebu změny pohybu, jeho variability, dokáže provést složitější pohybovou činnost apod.; v tomto smyslu bývají přímou nebo zprostředkovanou komponentou sportovního výkonu, - jejich rozvoj podmiňuje kvalitu technické přípravy, dobré koordinační schopnosti umožňují rychlejší a kvalitnější osvojování sportovních dovedností.
Teorie sportovního tréninku ( Schnabel, Harre & Borde, 2003 ) kromě obecných schopností zmiňuje také koordinační schopnosti omezené na jeden sport či disciplínu, vázané na charakteristickou motorickou dovednost. Sportovní výkony vysoké úrovně nelze vysvětlit jen působností schopností obecných, neboť platí, že čím vyšší je sportovní výkon, tím specifičtější a individualizovanější jsou jeho předpoklady. V jednotlivých sportech proto byly vytypovány ( zčásti i
17
pojmenovány ) schopnosti nebo komplexy schopností nezbytně nutné pro dosažení úspěchu. Otevírá se problém obecného a specifického, vyplývající z generalizujícího pojetí koordinačních schopností a specifičnosti sportovního výkonu.
Podle Bedřicha ( 2006 ) můžeme koordinaci rozdělit na tzv. obecnou a speciální. Koordinace obecná představuje schopnost účelného provádění pohybových dovedností bez ohledu na sportovní specializaci. Existuje hypotéza přímé úměrnosti mezi úrovní obecných koordinačních schopností a rychlým osvojením speciálních požadavků konkrétního sportu. Koordinace je tedy důležitým předpokladem pro nácvik sportovní techniky. Koordinace speciální představuje schopnost efektivního a intenzivního provádění specifických sportovních činností ( tzn. rychle, bezchybně, dokonale ). Získává se pravidelným procvičováním pohybových dovedností a technických prvků v průběhu celé sportovní kariéry.
2.3 Základní koordinační schopnosti
Zde předkládáme jejich zkrácené definice dle Měkoty ( 2005 ):
Diferenciační schopnost – schopnost jemně rozlišovat a nastavovat silové, prostorové a časové parametry pohybového průběhu.
Orientační schopnost – schopnost určovat a měnit polohu a pohyb těla v prostoru a čase, a to vzhledem k definovanému akčnímu poli nebo pohybujícímu se objektu. Reakční schopnost – schopnost zahájit ( účelný ) pohyb na daný ( jednoduchý nebo složitý ) podnět v co nejkratším čase. Indikátorem je reakční doba.
Rytmická schopnost – schopnost postihnout a motoricky vyjádřit rytmus z vnějšku daný, nebo v samotné pohybové činnosti obsažený. Členění: schopnost rytmické percepce, schopnost rytmické realizace.
18
Rovnováhová schopnost – schopnost udržovat celé tělo ( event. i vnější objekt ) ve stavu rovnováhy, respektive rovnovážný stav obnovovat i při napjatých rovnováhových poměrech a měnlivých podmínkách prostředí. Členění: statická rovnováhová schopnost, dynamická rovnováhová schopnost, balancování předmětu. Schopnost sdružování – schopnost navzájem propojovat dílčí pohyby těla ( končetin, hlavy, trupu ) do prostorově, časově a dynamicky sladěného pohybu celkového, zaměřeného na splnění cíle pohybového jednání.
Schopnost přestavby – schopnost adaptovat či přebudovat pohybovou činnost podle měnících se podmínek ( vnějších i vnitřních ), které člověk v průběhu pohybu vnímá nebo předjímá. Schopnost přestavovat pohybovou činnost podle měnícího se zadání.
19
3. CÍL A ÚKOLY PRÁCE
3.1 Cíl práce
Cílem této práce je, za pomoci dostupné literatury a využití studijních poznatků, blíže specifikovat období starších žáků a jeho úskalí z hlediska ontogeneze. Dále objasnit, jaký přínos má rozvoj koordinačních schopností ve sportovním tréninku, v našem případě fotbalovém, pro toto období a poté sestavit soubor vhodných koordinačních cvičení a doporučení pro vedení a plánování tréninkového procesu.
3.2 Úkoly práce
Pro splnění cíle práce bylo nutné stanovit několik dílčích úkolů.
Úkol č.1 : Prostudovat dostupnou odbornou literaturu zabývající se danou problematikou, tj. ontogenezí lidské psychiky a motoriky a hlavně rozvojem koordinačních schopností u starších žáků, konzultovat tuto problematiku s pedagogy a trenéry a získané poznatky analyzovat.
Úkol č.2 : Vymezit charakteristické rysy z hlediska ontogeneze lidské psychiky a motoriky u starších žáků.
Úkol č.3 : Pokusit se stanovit, jaký přínos má zařazování cvičení na rozvoj koordinačních schopností a dodržování důležitých zásad sportovního tréninku v tomto období se zaměřením na fotbal.
Úkol č.4 : Vytvořit zásobník cvičení pro rozvoj koordinačních schopností starších žáků.
Úkol č.5 : Přiložit k tomuto zásobníku cvičení metodická doporučení.
20
4. ONTOGENEZE STARŠÍCH ŽÁKŮ
4.1 Charakteristika věkové skupiny
Kategorie starších žáků ve fotbale je určena věkovou hranicí od 13 do 15 let a to ji řadí mezi nejvýznamnější období vývoje člověka. Tato kategorie je zahrnuta do období dospívání neboli adolescence a je přechodnou dobou mezi dětstvím a dospělostí. Období dospívání je účelné rozdělit na dvě fáze, a to rannou adolescenci a pozdní adolescenci. Nás zajímá, vzhledem k zadanému tématu, adolescence raná, která je označována jako pubescence.
4.2 Obecná charakteristika pubescence
Tělesné, psychické a sociální změny v průběhu období dospívání a význam pubescence v procesu celoživotního utváření osobnosti člověka reflektuje řada teorií a dílčích psychologických koncepcí (Macek,1999). Pubescence zahrnuje prvních pět let dospívání. Je časově lokalizována přibližně mezi 11.-15. rok, s určitou individuální variabilitou. Nejnápadnější změnou je tělesné dospívání, spojené s pohlavním dozráváním, tj. pubertou. V souvislosti s tím se mění zevnějšek dospívajícího a stává se podnětem ke změně sebepojetí i reakcí okolí. V rámci celkového vývoje dochází ke změně způsobu myšlení. Hormonální proměny stimulují změny emočního prožívání, jehož výkyvy mohou upoutávat pozornost. Pubescent se začíná osamostatňovat z vázanosti na rodiče, značný význam pro něho mají vrstevníci, s nimiž se ztotožňuje (Vágnerová,2005). Pubertou rozumíme jednak tělesné změny podmíněné jevy pohlavního dozrávání, jednak samotné pohlavní dozrávání. Patří sem také všechny psychické změny, nové kvality a přínosy, které se v průběhu vymezeného časového období objevují a pozvedají vyvíjejícího se jedince na vyšší vývojový stupeň.
21
Z hlediska tělesného vývoje nastává v uvedeném období tzv. druhá tvarová přeměna organismu: urychluje se růst, dochází k fyziologickým změnám a k pohlavní diferenciaci – dozrávají pohlavní orgány, objevují se druhotné pohlavní znaky, specifikuje se mužský a ženský tělesný vzhled. Při těchto změnách má nejvýraznější úlohu činnost celého systému endokrinních žláz a jejich produktů – hormonů ( především růstový hormon a mužské a ženské pohlavní hormony ). Tělesné dospívání je nejvýznamnější složkou biologického dozrávání, končí pohlavním dozráním a získáním schopnosti plození. V duševní oblasti se v tomto období zvyšuje aktivita dospívajícího, je patrná duševní rozkolísanost, nevyrovnanost, objevuje se přeceňování vlastních sil a zážitků, postoje k sociálnímu prostředí jsou provázeny projevy prchlivosti, vzdorovitosti, zvýšené citlivosti apod. Na druhé straně se však objevují i mnohé vysoce pozitivní znaky a vlastnosti, jako smysl pro spravedlnost a mravní čistotu, zaměření na společenský život a hledání svého místa v něm, nadšení při osvojování si nových poznatků, kolektivní cítění, snaha být samostatný, pomáhat nezištně druhým apod. Nejcharakterističtějším rysem pubertálního stadia je celková zvýšená přestavba organismu a silně zrychlený duševní vývoj pubescenta ve všech oblastech; vytvářejí se kvalitativně nové struktury, začínají se objevovat elementární prvky dospělosti, mění se sebevědomí, kvalitativně se mění sociální interakce, prohlubují se poznávací, učební a zájmové činnosti (Kuric,1986).
4.3 Psychický vývoj
Psychické změny rozšiřují pubescentovi životní obzor, jeho poznávání postupně získává všechny znaky poznávání dospělého. Citová oblast se obohacuje. Hlouběji proniká do podstaty života, přemýšlí o budoucnosti a už nechce být dítětem. Touží napodobit dospělé a těžce snáší podceňování, ale v psychice dospívajícího často vznikají rozpory, které jsou mnohdy skryté a utlumované. Celkový intenzivní psychický vývoj v oblasti rozumové, citové a volní, aktivita při hledání odpovědi na různé životní otázky jsou charakteristické znaky každého normálního dospívajícího jedince.
22
V pubertě zaznamenáváme podstatný rozvoj vnímání a představ, pozornosti, paměti a fantazie, myšlení a řeči. Dospívající přesně vnímá plochu, prostor, čas, umí odhadnout hmotnost i velikost předmětů, rozlišuje jemné odstíny sluchových, čichových i zrakových vjemů. Vnímání se spojuje s úmyslnou pozorností, a tím se odstraňuje předcházející nesoustavnost. Představy ztrácejí prvky náhodnosti, ustalují se. V tomto období se již završí diferenciace a příslušnost k uměleckému, střednímu nebo myslitelskému typu. Také pozornost má své specifické zvláštnosti. Výkonnost pubescentů se na počátku tohoto období zhoršuje a zlepšení nastává teprve ve třináctém až čtrnáctém roce života. Záměrná pozornost nabývá převahy nad bezděčnou, zdokonaluje se její stálost, více se uplatňuje minulá zkušenost, zvláště zdokonalené procesy analýzy a syntézy ve vnímání. Dále se upevňují především prvky logické paměti a silně se uplatňuje fantazie (Kuric,1986).
4.3.1 Emoční vývoj
Dospívání je spojeno s hormonální proměnou, která stimuluje změny v oblasti citového prožívání. Projevují se kolísavostí emočního ladění, větší labilitou, dráždivostí, tendencí reagovat přecitlivěle i na běžné podněty a nárůstem emočního zmatku. Pubescent ztrácí bývalou citovou jistotu a stabilitu. Změna vlastních pocitů často překvapí i samotné dospívající, a jelikož neznají a nejsou schopni si vysvětlit jejich příčinu, reagují na tyto pocity jako na něco obtěžujícího, tj. podrážděně a rozmrzele. Sekundární reakcí bývá další zhoršení nálady a výkyvy v chování, které působí na jejich okolí rušivě. Výkyvy v emocích bývají spojovány s kolísáním aktivační úrovně. Intenzivní aktivitu snadno střídá apatie a nechuť k jakékoli činnosti. Změna emočního prožívání se navenek může projevovat větší impulzivitou a nedostatkem sebeovládání. Nízká frustrační tolerance, přecitlivělost a proměnlivost nálad dospívajících je v mezilidských vztazích rušivým faktorem a přispívá ke vzniku konfliktů (Vágnerová,2005).
Z hlediska tréninku je důležité, že v tomto věku se začíná vytvářet vztah ke sportu nejen jako ke hře, ale také jako k určité povinnosti. Sportovní zaměření
23
pomáhá řešit výchovné problémy v širším měřítku. Objekt výchovy není v 15 letech již dítětem, ale dospívajícím člověkem. Proto i všechny výchovné zásady musí být vedeny taktně, diskrétně a spravedlivě. Velké přestupky řešíme až po odeznění citového zaujetí, které je překážkou objektivního posouzení situace. Nejčastějšími chybami výchovných pracovníků bývají nevšímavost, malé porozumění, nepřiměřená tvrdost výchovných sankcí, veřejné vytýkání chyb ( Pavliš, Perič, 1995 ).
4.4 Anatomicko-fyziologické změny
V organismu pubescenta probíhají dalekosáhlé změny týkající se jak růstu, tak pohlavního dospívání. Tyto změny znamenají cestu k biologické dospělosti přes morfologickou a fyziologickou přestavbu organismu. Začátek změn je vázán na zvýšenou činnost některých žláz s vnitřní sekrecí, zvláště přední hypofýzy a pohlavních žláz; činnost jiných žláz se zastavuje. V porovnání se školním dětstvím je růst u obou pohlaví podstatně zrychlený, ale projevují se tu značné rozdíly. K růstovým změnám dochází tak, že se jednak zvětšuje
buněčná
hmota,
jednak
dochází
k bohatému
množení
buněk.
Nejintenzivnější růst probíhá v tukovém tkanivu, ve svalové hmotě a ve vnitřních orgánech, což dodává organismu charakteristický tvar, váhu, i výšku. Změny váhy, výšky a tvaru probíhají souběžně (Kuric,1986).
4.4.1 Vývoj pohybových schopností
Pronikavé somatické a psychické změny v pubertě se odrážejí i na pohybovém ústrojí pubescenta. V tomto období se pohybové schopnosti relativně značně zhoršují, a to zvláště v první části puberty. U dospívajících často pozorujeme nemotornost a disharmoničnost v pohybech. Příčinou je především rychlý růst, jemuž se pohybové mozkové centrum dospívajícího nestačí přizpůsobit. Pohybové schopnosti se v tomto období nadále vyvíjejí a diferencují. Protože se však nezapojují, neintegrují do celkových úkolů, jednotlivé dílčí pohyby nepůsobí harmonicky.
24
V dospívání značně vzrůstá i kritičnost a sebekritičnost, která však nemá na zjemňování pohybů dobrý vliv, protože se pozornost pubescenta soustředí i na ty činnosti, které předtím vykonával automaticky. A právě tato přepjatá pozornost způsobuje nepřirozenost pohybů – pohyby jsou násilné, strojené, neohrabané a neharmonické. Další příčinou nemotorných pohybů dospívajících je nerovnoměrnost růstu kostí a svalstva. Někdy rostou kosti rychleji do délky, jindy rostou více svaly, což způsobuje bolesti a znemožňuje ladnost a harmoničnost pohybů. Stejně nerovnoměrný je růst kostí a kůže. Kosti rostou tak rychle, že se někdy napnutá pružná část kůže natrhne. Dospělí si někdy tuto relativní nemotornost pohybů nedovedou správně vysvětlit a dospívající na ni upozorňují netaktně, což situaci jen zhoršuje. Tento postup je nesprávný a ztrpčuje dospívajícím život. Je nutné mít na paměti, že jde o jev přechodný. Uvedené skutečnosti jsou mimořádně důležité i pro tělesnou výchovu dospívající mládeže. Je nutné při ní jednak mít na paměti rychlou unavitelnost organismu, nepřesnost některých úkonů při hrách, sklon pubescenta přeceňovat své síly, a jednak volit rozdílné cviky pro chlapce a dívky. Z těchto důvodů musí být tělesná výchova dospívajících vedena zkušenými instruktory. V úvahu je také třeba brát skutečnost, že se mladý organismus nevyvíjí rovnoměrně, některé orgány ( srdce, plíce ) zaostávají ve vývoji, např. za rychle rostoucí kostrou, a je nebezpečí jejich přetížení, např. příliš namáhavými cviky. Přechodně je rovněž zvýšeno nebezpečí křivého růstu, je tedy velmi nutné dbát na správné držení těla (Kuric,1986). Pavliš, Perič ( 1995 ) konstatují, že pomalejší přírůstek váhy vzhledem k výškovým přírůstkům způsobuje zvláště v prepubertě určitou pohybovou diskoordinovanost ( neohrabanost). Děti bývají často unavené. Teprve v pubertě dochází k jakémusi vyvažování tělesných proporcí, stabilizují se i funkce některých vnitřních orgánů ( plíce, srdce ). Tím se také zvyšuje tělesná výkonnost pubescentů. Postupně se vytvářejí prvotní a druhotné pohlavní znaky, a to s předstihem u dívek. Okolo 15-ti let se rovněž stabilizuje vývoj centrální nervové soustavy.
25
Zvýšená tělesná výkonnost se projevuje i v zesíleném zájmu o sportovní činnosti. U chlapců jsme proto často svědky sebepřeceňování a přepínání vlastních sil. Ve většině sportovních činností je toto stadium obdobím začínající specializace.
4.4.2 Odlišnosti u dívek
Zde je potřeba upozornit, že dívky na rozdíl od chlapců mají méně vyvinuté svalstvo, menší svalovou sílu, méně pevný vazivový aparát, více tukové tkáně a jejich pohyby jsou ladnější, pružnější a měkčí. Z toho vyplývá, že u dívek je třeba redukovat na nejmenší míru cviky vyžadující velké vypětí sil a opatrně používat cviky spojené s velkými otřesy těla. Při menstruaci je nutné omezovat pohyb, a tak zabraňovat zbytečným ztrátám krve (Kuric, 1986 ).
4.4.3 Vývoj koordinačních schopností
Ontogenetický vývoj koordinačních schopností a rozdíly v jejich úrovni podle pohlaví zde popisujeme dle Rotha & Wintera ( 2002 ). V téměř celoživotním vývoji koordinačních schopností vymezili pět vývojových fází. Pro naše účely plně postačí fáze druhá, nazvaná fází instability a nového přizpůsobení. Jedná se o věkovou kategorii od 11 do 15 let. Během pubescence se tempo rozvoje koordinačních schopností zřetelně zpomaluje, zastavuje a často dochází k dočasnému regresu. Je to období charakteristické
koordinační
nestabilitou
a
rozkolísaností
v důsledku
přizpůsobování procesu řízení novým tělesným proporcím ( mění se a málo příznivá je relace výška – hmotnost, břemeno – síla, síla – páka ). Zejména u dívek negativně působí vlivy hormonální a pokles spontánní pohybové aktivity. U dětí do 11/12 let testy koordinačních schopností vykazují shodné výsledky u obou pohlaví, úroveň u chlapců i dívek je stejná. V následujícím období ve spojitosti s časnějším dospíváním dívek je i koordinační zralost dosažena o jeden až dva roky dříve než u chlapců. Po třináctém roce se postupně vyvíjí bisexuální rozdíl ve prospěch chlapců ( s výjimkou schopnosti rytmické ), který přetrvává i
26
v dospělosti. Diference však jsou jen malé, ve srovnání s rozdíly ve schopnostech kondičních téměř zanedbatelné.
27
5. KOORDINAČNÍ SCHOPNOSTI VE FOTBALE
5.1 Charakteristika a význam koordinačních schopností ve fotbale
Koordinační schopnosti ve fotbale zahrnují v podstatě všechny druhy pohybu ( běhy, obraty, pády, skoky, pohyby jednotlivých částí těla utvářející harmonický celek, činnosti s míčem i bez míče ) lišící se přesností a intenzitou. V posledních letech zaznamenáváme v teorii i praxi sportovního tréninku ve fotbale zvýšenou pozornost zdokonalování koordinačních schopností hráčů. Důvody nacházíme v samotném vývoji fotbalu. Na většinu rozhodujících dovedností s míčem mají hráči stále méně času i prostoru, přesto pro jejich úspěšnou realizaci nestačí, aby je provedli jen rychle. Kvalita přesnosti také nesmí trpět. Podmínkou úspěšnosti ve fotbale se stále více jeví dodržení určité rovnováhy dílčích částí herního výkonu, jinými slovy vítězí koncepce maximálně komplexního hráče se souběžnou podporou jeho zvláštních či jedinečných předností, to znamená nemít žádné slabiny, ve všem být alespoň dobrý a raději ve více věcech než v jedné vynikat. Proto zvýšený zájem o koordinační schopnosti je na místě, neboť zde vidíme stále určité rezervy pro zkvalitnění herního výkonu jednotlivce i celého týmu. Fajfer (1990 ) uvádí, že koordinační schopnosti souvisejí především s procesy řízení a regulace pohybu. Proto zaujímají mezi ostatními pohybovými schopnostmi zvláštní místo. Znalost této problematiky pro trenéry i hráče nabývá na významu proto, že jsou důležitým předpokladem nácviku a zdokonalování herních dovedností. Fajfer ( 1990 ) dále podotýká, že hráči s méně rozvinutými koordinačními schopnostmi těžkopádněji zvládají nácvik a zdokonalování techniky. Většinou se hůře přizpůsobují změněným podmínkám. Hráči s rozvinutými koordinačními schopnostmi reagují ve složitých situacích lépe, pohotově se orientují ve změněných herních podmínkách. Dobře zvládnuté pohybové úkoly mají kladný vliv na psychiku hráče, na odvahu a kreativitu. Problematikou rozvoje koordinačních schopností u žáků se zabývá již Procházka ( 1982 ). Upozorňuje na nutnost rozvoje koordinačních schopností jako
28
primární záležitosti. Dále vymezuje dynamickou techniku ( její znaky, její rozvoj v tréninku kopané ), která s koordinačními schopnostmi úzce souvisí. Zrubák ( 1981 ) koordinací rozumí schopnost organismu vykonávat složité pohybové činnosti v časových a prostorových parametrech s různou úrovní síly. Zjednodušeně můžeme říci, že je to schopnost hráče vykonávat pohybovou činnost sladěně. Pro hráče fotbalu má velký význam, zlepšuje se ekonomika pohybu, lépe se využívá silových schopností, hráč se projevuje rychlou reakcí a orientací. Úzce souvisí s technikou. Hráči, kteří mají koordinační schopnosti na nižší úrovni, obtížněji si osvojují techniku a pomaleji ji přenášejí do hry, což se také negativně projevuje na psychice. Korček ( 1988 ) při hodnocení ME 1988 poukazuje na vzrůstající význam koordinačních schopností jak v útočné fázi, tak i při obranné fázi. Ve spojení s dynamickou silou při hře hlavou, kdy tato činnost vyžaduje vysoký stupeň orientace v prostoru, často až na hranici akrobatických předpokladů, při soubojích 1:1 z hlediska útočné i obranné fáze ( klamavé pohyby, utajení cíle pohybového jednání, odebírání míče ). Vysoké nároky na koordinační schopnosti jsou zřejmé zvláště u brankářů. Pro zvládnutí koordinačně náročných pohybových úkolů v herních činnostech jsou neméně důležité, a velmi špatně ovlivnitelné, vlastnosti jako inteligence, schopnosti motorického učení, kreativita, vůle a další, se kterými musíme počítat a brát je v úvahu při sestavování a vedení tréninkových jednotek. Holienka ( 2000 ) ve své publikaci zabývající se koordinací běhu fotbalistů píše, že základním požadavkem v utkání jsou variabilní běžecké pohyby na delší a kratší úseky s náhlými změnami směru a rychlosti. A právě zde získává své opodstatnění koordinovaný běh. Proto by se měla věnovat patřičná pozornost i technice běhu. Optimalizací koordinace běhu je možné ve značné míře zlepšit běžecké schopnosti a rychlost fotbalisty. Flexibilní ovládání určitých základních struktur běhu – např. délka kroku, frekvence kroků, rytmus, technika běhu, zlepšují běžecký výkon fotbalisty. Dochází k větší ekonomičnosti při součinnosti svalů s nervovým systémem. Trenér musí poznat nejdůležitější struktury pohybu, aby systematickým uplatňováním různých tréninkových forem působil na zlepšování koordinace běhu.
29
5.2 Model komponent koordinačních schopností ve fotbale
dle Fajfera (1990 ) :
Orientační schopnosti: -
rychlá a adekvátní analýza vzájemných vztahů ( hráč – spoluhráč – soupeř – míč ),
-
uvolňování se bez míče, přihrávání volnému hráči, nabíhání mezi obránce,
-
řešení situací s číselnou převahou,
-
vytváření pocitu polohy vlastního těla, změny polohy těla hlavně před oběma brankami z hlediska obranné a útočné fáze,
Diferenciační schopnost: -
jemné určení parametrů síly, času, prostoru při řešení pohybového úkolu převážně nohama a hlavou, zpracování míče všemi částmi těla,
-
přesnost a ekonomika pohybového úkolu v klidu a za pohybu, řešení standardních situací, vedení míče, driblink, dokonalý průběh celého pohybového úkolu,
-
rozhodující význam pro finální a časovanou přihrávku, přesnost a účinnost střelby,
Spojování pohybových operací ( schopnost sdružování ): -
ve hře se projevuje ve spojování pohybových úkolů do pohybových řetězců,
-
vyskytuje se prakticky při řešení všech herních situací,
-
prostorově – časově dynamické sladění dílčích pohybů ve styku se soupeřem a míčem zaměřených na dosažení určitého cíle,
Přizpůsobení pohybového jednání ( schopnost přestavby ): -
navazuje na schopnost spojování, je závislá na orientačních schopnostech,
-
korekce a přestavba původního programu,
-
např. finta – driblink - přihrávka nebo střelba, odebírání míče v souboji 1:1 – zachycení přihrávky, změna krytí hráče – krytí prostoru atp.,
-
vlastní improvizační schopnosti ( klamání, utajení přihrávky, střelby ), dále při nouzových situacích,
30
Reakční schopnost: -
projevuje se ve všech útočných i obranných činnostech,
-
rychlé zapojení motorické činnosti na očekávaný signál nebo neočekávaný podnět ( střelba, odražený míč, finty ) s výběrem optimální varianty v tomto okamžiku nejvýhodnější,
-
limitující u brankáře,
Rovnováha: -
udržení, obnovení rovnováhy při různých úmyslných, neúmyslných změnách polohy těla,
-
základem je vysoká úroveň vestibulárního aparátu,
Rytmická schopnost: -
změna rytmu hry ( krátké pomocné přihrávky s následujícími 1 – 2 rychlými),
-
vnucení vlastního rytmu hry soupeři,
5.3 Senzitivní období
Pavliš, Perič ( 1995 ) ve své publikaci konstatují, že ve vývoji jedince existují určitá období, která se nazývají senzitivní ( citlivá ), ve kterých dochází k nejvýraznějšímu nárůstu předpokladů pro rozvoj konkrétní činnosti. Proto je vhodné, abychom v senzitivních obdobích využívali možnosti tohoto urychleného nárůstu a tyto činnosti rozvíjeli. Ve sportovní přípravě dětí se jedná především o rozvoj pohybových schopností. Pokud by trenér chtěl cíleně rozvíjet určitou pohybovou schopnost v jiném věku než v příslušném senzitivním období, je efekt tohoto rozvoje nízký a časově nehospodárný. Pavliš a Perič ( 1995 ), zabývající se touto problematikou tvrdí,že koordinační schopnost je v přípravě dětí nejdůležitější pohybovou schopností ( spolu s rychlostí ). Nejvhodnější období pro rozvoj koordinačních schopností je 7 – 12 let. V tomto věku se děti nejrychleji učí nové pohyby. Pavliš a Perič ( 1995 ) dále uvádějí jako vůbec nejvhodnější období pro učení 8 – 10 let, které se také proto nazývá „zlatým věkem motoriky“. Z tohoto důvodu se v tomto věku zaměřuje trénink především na učení se pohybovým dovednostem s cílem vytvořit co
31
nejširší pohybový fond, který bude později sloužit jako zásobárna, odkud se berou další možnosti pohybu. Je to z důvodu, že dítě se nový pohyb naučí za určitý, relativně malý počet opakování. Také se ještě tolik nebojí provádět pohyby v prostoru – salta, přemety, přeskoky apod. Pokud by se obdobný pohyb učil v pozdějším věku, byl by počet opakování výrazně vyšší ( v tréninkovém procesu by docházelo ke zbytečným ztrátám času z důvodu neefektivní výuky ). A také je známo, že v období, které nás v této práci nejvíce zajímá, tj. doba nástupu puberty, přichází zpětná vazba ( „Vždyť by se mi mohlo něco stát.“), která výrazně ovlivňuje učení se novým dovednostem. Hirtz ( 2002 ) stvrzuje obecnou tendenci testovými výsledky koordinačních schopností, které ukazují na rychlé a podle pohlaví nerozlišené zlepšování ve věku 7 – 11/12 let, následné pubertální zpomalení a další pozitivní vývoj s kulminací po 17. roce.
Optimální věk pro rozvoj koordinace dle Bedřicha ( 2006 ) koordinace/věk 6 7 8 9 základní
***
kombinace
*
rovnováha
* * ***
** ** ** ** * ***
přesnost pohybu
* *
Efektivita: malá
10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 *
*
*
** ** ** ** ** ** ** ** ** *
*
*
** ** ** ** ** *
*
*
*
*
*
***
*
*
*
*
*
*
** ** *
střední *
**
*
velká ***
Tabulka č.1 : Optimální věk rozvoje – efektivita tréninku
Zde Bedřich ( 2006 ) podotýká, že je nevhodné a neobjektivní senzitivní období dávat do souvislostí a závislostí s kalendářním věkem. Vzhledem k individuálním zvláštnostem je určujícím věk biologický. Ve skutečnosti se tak můžeme setkat v žákovských kategoriích se značnými fyzickými či mentálními rozdíly u jednotlivých hráčů, což může významně ovlivňovat možnosti v tréninku.
32
Optimální věk pro rozvoj koordinace dle Votíka ( 2005 )
věk koordinace
3-4
4-5
5-6
6-7
7-8
8-9
9-10
*
*
** ** ** **
10-11
11-12
12-13
**
*** *
13-14
14-15
*
*
15-16
Tabulka č.2 : Senzitivní období rozvoje koordinačních schopností Legenda: Předpoklady rozvoje * Průměrné
** Výborné ( vysoká citlivost ) *** Maximální ( vrchol )
O tom, zda stovky tréninkových hodin budou zúročeny, rozhoduje také, jak se trénink postaví. Není totiž lhostejné, co se kdy v tréninku dělá, kolik a jakou intenzitou se trénuje. Mnoho cvičení ztrácí smysl, není-li použito v pravý čas a na pravém místě ( Dovalil,2002 ).
5.4 Důležitost rozvoje koordinačních schopností u starších žáků
Z uvedených tabulek můžeme konstatovat, že vzhledem na optimální věk pro rozvoj koordinačních schopností jsou předpoklady pro kategorii starších žáků ( 13 – 15 let ) víceméně průměrné. Zde se může naskytnout otázka, proč tedy zařazovat cvičení na rozvoj koordinačních schopností v této kategorii? Jak již bylo výše uvedeno, celkově se puberta projevuje v menší pohybové koordinaci, v jakési klátivosti až neohrabanosti. Při hledání odpovědi na tuto otázku se opíráme o řadu odborníků v této oblasti. Např. Dovalil ( 2002 ) uvádí, že u mnohých dětí – hlavně u těch, které v předchozích letech pravidelně cvičily, trénovaly a trénují – dochází ke zhoršení koordinace v menší míře, či se nemusí objevit vůbec. Fajfer ( 1990 ) nás v tomto utvrzuje, když konstatuje, že u hráčů, kteří využívali systematicky speciální koordinační cvičení, nedochází k takovému poklesu nebo poklesu vůbec. Naopak – může docházet k nárůstu tam, kde se systematicky
využívají
obecné
formy
( technickými ) cvičeními.
33
vhodně
doplněné
koordinačními
Holienka ( 2000 ) konstatuje, že toto období je ve vývoji mladého fotbalisty mimořádně citlivé. Vlivem růstu hráče se mění kroková frekvence, jsou delší nohy a tudíž delší kroky – malý kontakt se zemí – ztrácí se stabilita. Při vzniku různých herních situací se při jejich řešení délka kroků musí přizpůsobovat. Významnou úlohu začíná sehrávat frekvence – menší kroky. Menší kroky umožňují častější kontakt hráče se zemí, jeho větší stabilitu a tím i možnost úspěšnějšího řešení vzniklých herních situací. A proto „ práci nohou“ , resp. koordinaci běhu by jsme měli věnovat velkou pozornost v tomto vývojovém období mladého fotbalisty.
Systematický rozvoj koordinačních schopností v pubertě : - zlepšuje prostorovou orientaci, - zvyšuje cit pro míč, - umožňuje rychleji reagovat na nastalé situace ve hře, - přispívá k rychlému zhodnocení a správnému výběru řešení, - zdokonaluje přesnost pohybů, - napomáhá k lepšímu zvládání složitějších herních kombinací, - zlepšuje odhad na míč a načasování přihrávky dle situace, - podporuje improvizaci, - zdokonaluje stabilitu těla v osobních soubojích a hru pod tlakem ( v časové tísni ), - rozvíjí předvídavost, - působí jako prevence proti zranění,
5.5 Dlouhodobá koncepce
Velmi důležitou součástí sportovního tréninku je dlouhodobá koncepce. Určuje obsah i zaměření přípravy všech týmů, především v oblasti koordinace a sjednocení obsahu trenérského procesu tak, aby byla zajištěna návaznost mezi věkovými kategoriemi a vše směřovalo k výchově komplexních hráčů pro kategorii dospělých.
34
Votík ( 2005 ) uvádí, že sportovní trénink je dlouhodobý proces a obecně lze říci, že časový úsek od zahájení řízeného tréninkového procesu k dosažení maximální sportovní výkonnosti odpovídá přibližně 10 letům. Věk vrcholové výkonnosti je dán především charakterem konkrétního sportovního odvětví. Ve fotbalu se období maximální sportovní výkonnosti pohybuje přibližně mezi 20-28 rokem života. Dovalil ( 2002 ) ve své publikaci píše, že vysoké výkonnosti mohou dosáhnout jen ti sportovci, kteří mají pro příslušný sport potřebný talent a u nichž byly vybudovány základy pro pozdější vrcholové výkony již v dětském a dorosteneckém věku. O talentu se většinou nepochybuje, stejně důležitá je však i mnohaletá pravidelná a systematická příprava.
Samozřejmě významné odlišnosti v systematické přípravě budou záviset na úrovni soutěže, ekonomickém zázemí atd. Je velký rozdíl trénovat dvakrát týdně v amatérském klubu nebo v týmu na výkonnostní či dokonce profesionální úrovni. Dovalil ( 2002 ) dále podotýká, že z množství názorů, zkušeností a údajů o tréninkových metodách lze odlišit dvě cesty ke sportovnímu výkonu. Jsou to : -
raná specializace – specializace označuje soustředěnou činnost na jeden obor a výhradní tréninkovou a soutěžní náplní je od začátku pohybová činnost zvoleného sportu. Ve snaze dosáhnout brzy vysoké výkonnosti se nároky přenášejí na děti, jejichž vývoj není zdaleka dokončen. To zvyšuje riziko negativních důsledků a je to v rozporu s vývojovými zvláštnostmi. U raně specializovaných sportovců se sice pozoruje strmější vzestup výkonnosti, vrcholu ve sportu se dosahuje rychleji, a to již v žákovských a dorosteneckých kategoriích, ale doba vrcholné výkonnosti je poměrně krátká, pokles nastává dříve a je rychlejší. Již po 19. roce zde zaznamenáváme výkonnostní zaostávání, což je pro fotbal nežádoucí.
-
trénink odpovídající vývoji – strategií je výkonnost přiměřená věku, kdy dětství a mládí je přípravnou etapou pro dosahování nejvyšších výkonů v kategorii mužů. Do tréninkových metod je zahrnut vědomý podíl všestrannosti. Na zřetel je brán stupeň individuálního vývoje a postupné a pozvolné stupňování nároků.
35
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že bychom měli jít cestou dlouhodobé koncepce s ohledem na trénink odpovídající vývoji. Tréninkovou náplní, a to především u dětských kategorií, by měly být všestrannost a různorodost při omezení tlaku na výkon a s důrazem na hravost, radost, uvolněnost a bohatství prožitků. Z těchto zásad musíme vycházet i při zařazování cviků
na rozvoj
koordinačních schopností do tréninkových jednotek, dbát na jejich skladbu a brát ohled na jejich obtížnost.
Dalším důležitým prvkem ve vedení tréninku, především u dětí a mládeže, je znalost obecných didaktických principů. Votík ( 2005 ) předkládá tyto čtyři: 1. Princip všestrannosti – respektování tohoto principu zajišťuje účinný rozvoj organismu dětí a mládeže. Všestranným tréninkem se zvyšuje funkční kapacita všech orgánů, tedy i těch, které nejsou při fotbale dostatečně zatěžovány. Z obecného hlediska všestranné a odpovídající zatížení zvyšuje adaptabilitu organismu. Harmonický rozvoj jedince musí být zabezpečovaný, u dětí a mládeže bezpodmínečně, vedle všestranného zatěžování také kompenzačním cvičením. 2. Princip systematičnosti – tréninkový proces musí probíhat dlouhodobě, nepřerušovaně a systematicky, aby mohlo dojít k žádaným změnám. Podnět musí být často opakován a zatížení probíhat v zásadě nepřerušovaně. 3. Princip zvyšování zatížení – vede k postupnému růstu výkonnosti hráče. Zvyšování zatížení musí být optimální. V případě koordinačních schopností u dětských kategorií se jedná o zvyšování obtížnosti cviků. 4. Princip cykličnosti – respektuje a vychází z existujících biorytmů a obecně je postaven na střídání zatížení a zotavení, které se v tréninkovém procesu odrážejí v cyklech různého řádu. Za cyklus ve sportovním tréninku považujeme relativně ukončený sled opakujících se různě dlouhých časových úseků tréninkového procesu.
36
A v neposlední řadě musíme respektovat zásady motorického učení, které s předcházejícími tématy úzce souvisí. Proces učení, kterým postupně procházejí všichni sportovci, se většinou dle dostupné literatury ( např. Vilímová, 2002 ) dělí na čtyři fáze. Z časového hlediska, jak uvádí Vilímová ( 2002 ), je motorické učení procesem trvalým, kdy jednotlivé fáze plynule přecházejí jedna v druhou. Bedřich ( 2006 ) vidí motorické učení jako dlouhodobý děj, který můžeme rozdělit do čtyř fází, které v podstatě dělí tréninkový proces do věkových a výkonnostních skupin.
Fáze motorického učení dle Vilímové ( 2002 ): První fáze motorického učení – generalizace - je charakteristická seznámením žáka s pohybovou dovedností a prvními pokusy o její praktické provedení. Seznámení slouží k orientaci, myšlenkovému zpracování úkolové situace. Mentální aktivita podněcuje důležité procesy v centrálním nervovém systému ( zejména aktivaci a paměť), což usnadňuje tvorbu motorického programu a transformuje se i ve vnějším provedení pohybu. První praktické pokusy jsou nekoordinované, což souvisí s ještě nedostatečně utvořenými regulačními mechanismy. Představa pohybu se ještě dotváří a CNS nemůže koordinovaný průběh zajistit. Pohyb je soustředěně sledován a regulován. Dle vnějších znaků provádění dovednosti se tato fáze nazývá generalizace.
Důležité pro fotbal: Trenér musí hráče patřičně motivovat a vyvolat tak o cvičení zájem, protože v této fázi se cviky nedaří, pohyby jsou nekoordinované a neekonomické s řadou nežádoucích prvků. Nácvik by měl být postupný, za maximální aktivity hráče, jenž musí cvičení přesně pochopit. K tomu slouží kvalitně provedená ukázka trenéra. Druhá fáze motorického učení – diferenciace - je, podle Vilímové ( 2002 ), etapou nácviku a opakování. Hlavním mechanismem této fáze je zpevňování. Z počátečních velmi generalizovaných pohybů se postupně upevňují ty správné. Pohyby jsou v hrubé podobě zvládnuty. Zde začíná do průběhu pohybů zasahovat
37
i vnitřní regulační okruh. Diferenciace ve vnějším projevu je odrazem změn procesů v centrální nervové soustavě. Pohyby jsou ještě soustředěně sledovány, ale už nesou všechny znaky záměrné cílené motoriky. V této fázi má nácvik často monotónní charakter, proto je potřeba žáky neustále stimulovat a aktivovat.
Důležité pro fotbal: Hráč opakovaně nacvičuje, hledá a zkouší správný způsob, a tím utváří dovednosti a za pomoci trenéra odhaluje a odstraňuje chyby. Zvolený postup je třeba prověřovat a kontrolovat a to především hrou. Třetí fáze motorického učení – automatizace - je charakterizována dalším zdokonalováním pohybových dovedností, uvádí dále Vilímová ( 2002 ). V této fázi je již dovednost začleňována do soustav dalších pohybových dovedností. Zaznamenáváme růst výkonnosti, ale nesmíme zapomínat na souběžné zajištění rozvoje pohybových schopností. V regulaci pohybů hraje stále dominantnější roli vnitřní regulační okruh. Regulace pomocí zrakového analyzátoru ustupuje. Umožňuje automatizaci v provedení pohybu. Pohyby již nejsou soustředěně sledovány a pozornost může být orientována na jiné cíle. Z hlediska vnějšího projevu jsou pohyby již koordinované a z hlediska energetického ekonomické.
Důležité pro fotbal: Zde se doporučuje nacvičovat herní situace nejen v optimálních podmínkách, ale i v podmínkách proměnlivých a ztížených. Do tréninku již zařazujeme herní kombinace s orientací na spoluhráče i soupeře. Důležitou roli hraje i psychická stabilita v tréninku a utkání. Čtvrtá fáze motorického učení – tvořivá koordinace - je více méně variabilní. Jak popisuje ve své publikaci Vilímová ( 2002 ), k automatizaci pohybů přistupuje tvořivost ( kreativita ) v aplikaci pohybové dovednosti do osobního stylu, expresivního vyjádření osobnosti. V této fázi je možno dosahovat sportovního mistrovství. Čtvrtá fáze je typická pro vyspělý hráčský věk.
38
6. VLASTNÍ TRÉNINK KOORDINAČNÍCH SCHOPNOSTÍ
6.1 Trénink v období mladších žákovských kategorií
V této kapitole se zmíníme o tom, na co se zaměřujeme při tréninku rozvoje koordinačních schopností v období, která bezprostředně předcházejí období starších žáků ve fotbale, a která jsou z vývojového hlediska pro naši práci důležitá.
Zaměření a charakter dle Fajfera ( 1990 ) :
6 – 10 let: cílevědomý a všestranný rozvoj obratnosti různorodými, pestrými a zajímavými prostředky, převážná většina cvičení formou her, základní cvičení na získání citu pro míč.
11 – 12 let: různé formy pohybových her, různé formy fotbalu s řešením obratnostních úkolů, překážkové dráhy, různé druhy pohybů se změnou směru a polohami těla, využívání všestranných průpravných cvičení, různé formy pohybových her s úkoly a obměnami cvičení, akrobatická cvičení s obměnami a v kombinacích, po jednoduchých průpravných cvičeních nadále pracovat s míčem s důrazem na získání pocitu míče, nácvik a zdokonalování klamavých pohybů a klamání s míčem s cílem obejití soupeře a vytvoření prostoru pro finální přihrávku nebo zakončení střelbou – z hlediska bránícího hráče: konstruktivní odebírání míče, zabránění vytváření nebezpečných situací.
6.2 Trénink starších žáků
Zde budeme vycházet z předpokladu, že svěřenci prošli přirozeným vývojem a zásadami sportovního tréninku ve všech předchozích kategoriích.
39
Zaměření a charakter dle Fajfera ( 1990 ) : - udržovat, dále rozvíjet získané pohybové dovednosti, rozvíjet další koordinační schopnosti ( spojování pohybových operací, prvků – sdružování, diferenciace, přizpůsobování pohybového jednání - přestavby, rytmu ) - často zařazovat běžecká cvičení na zlepšení koordinace běhu, jak bez míče, tak s míčem - klamavé pohyby a obcházení soupeře využívat v průpravných hrách, rozvíjet typické pohybové řetězce v různých kombinacích, zařazovat různé druhy brankových her s obratnostními cvičeními - vyžadovat samostatné řešení a každé následující cvičení ztěžovat
Období starších žáků ve fotbale z hlediska zvláštností sportovní přípravy můžeme nazvat jako etapu specializovaného tréninku, který je charakteristický přechodem od všestrannosti ke zdůrazněné specializaci s postupně se zvyšující intenzitou tréninkového zatížení a přechodem ke speciálním tréninkovým prostředkům. Zdokonalují se ty pohybové schopnosti a dovednosti, které jsou bezprostředním obsahem daného výkonu, jsou součástí jeho struktury, konkrétně ve fotbale individuálního herního výkonu a týmového herního výkonu ( Fajfer, 2005 ).
6.2.1 Zásady rozvoje koordinačních schopností
- trénink koordinačních schopností musí probíhat nepřetržitě s určitou pravidelností plynule po celý rok, bez výraznějších výpadků, - základní metodou pro patřičný rozvoj je metoda opakování vhodných cvičení, - postupně zvyšujeme složitost, cvičení pod tlakem – časový limit, přítomnost soupeře, zmenšování vymezeného prostoru aj., - cvičení provádíme v mnoha různých obměnách, kombinacích a v měnících se vnějších podmínkách, měníme objem i obsah cvičení, - rozvíjíme jak základní, tak speciální pohybové schopnosti, - zařazujeme cvičení na obě dolní končetiny,
40
- dominantní složkou rozvoje koordinačních schopností je kvalita provedení vyžadujeme maximální pozornost a přesnost, což má za následek rychlou únavu především centrální nervové soustavy, - při nastupujících nekoordinovaných pohybech cvičení přerušíme, - musíme dodržovat dostatečné intervaly odpočinku mezi sériemi, které závisí na velikosti zatížení - pro lepší udržení pozornosti používáme malý počet opakování při větším počtu obměněných sérií, - před cvičení na rozvoj koordinačních schopností nezařazujeme cvičení silová ani vytrvalostní, proto se také doporučuje rozvoj koordinace zařazovat na začátek tréninkové jednotky, - koordinace ve fotbale úzce souvisí s rychlostí, a proto je vhodné na rozdíl od předchozího bodu tyto schopnosti vzájemně prolínat a kombinovat, - v jedné tréninkové jednotce, vzhledem na čas a kvalitu, se zaměřujeme jen na jednu koordinační schopnost v různých obměnách v trvání 15 – 20 minut, - nezapomínáme na cílenou odpovídající výkonovou motivaci, dle možností vybíráme cvičení soutěživého charakteru, - u týmů s malým počtem tréninkových jednotek, ( např. trénujících pouze dvakrát za týden ) zařazujeme cvičení na rozvoj koordinačních schopností do každé jednotky, - cvičení rozvíjející všeobecné koordinační schopnosti zařazujeme v převážné míře do přípravného období, v hlavním období zařazujeme cvičení specifická, - všechna cvičení provádíme až po úvodním zahřátí a protažení.
6.2.2 Cíle a obsah tréninku
Cílem je zvýšit rozvoj techniky s míčem ( bez míče ) u mládeže. Podle toho určovat záměry přípravy, aniž by se zanedbaly jiné aspekty. Koordinační schopnosti nenacvičujeme a nezdokonalujeme odděleně, odporovalo by to dalším odborným a metodickým sdělením. Jsou typická ne pro jedno, ale větší počet pohybových jednání Fajfer ( 1990 ).
41
V dlouhodobém tréninkovém procesu se musí objevovat období se zatížením vyšším a období se zatížením nižším. Pokud by se tato období určitým způsobem nestřídala, došlo by u sportovců k přetížení a přetrénování, které by se negativně projevilo na jejich dlouhodobé výkonnosti. Proto rozeznáváme v období ročního tréninkového cyklu období přípravné ( všeobecné ), hlavní ( specifické ) a přechodné ( regenerace, aktivní odpočinek ).
1. Přípravné období - komplexní rozvoj pohybových schopností, technicko – taktických dovedností i vědomostí a odpovídající rozvoj psychologické přípravy, - u koordinačních schopností se zaměřujeme na všeobecný rozvoj celého těla v kombinaci s rychlostí - zařazujeme cvičení gymnastická ( např. kotouly, přemety, akrobatické sestavy, cvičení na nářadí, překážkové dráhy ), - dále zařazujeme drobné úpoly ( rovnovážná cvičení ), cvičení atletická ( různé krokové variace ), různé míčové hry ( házená, košíková, vybíjená, ragby – na rozvoj koordinace horních končetin, rozvoj klamavých pohybů ).
2. Hlavní období - komplexní pohybový projev, - rozvoj volních vlastností ve hře, - naprostou většinu cvičení provádíme s míčem, - cvičení na změnu rytmu rychlosti, - pravidelně zařazujeme cvičení pro klamavé pohyby, různé způsoby vedení míče a obcházení soupeře, to vše pak kombinujeme s dalšími pohybovými strukturami hráče, - velmi často zařazujeme průpravné hry s měnícími se podmínkami a pravidly, zde se rozvíjí celý komplex koordinačních schopností.
42
Týdenní tréninkový cyklus závisí na četnosti tréninkových jednotek. Všeobecně lze však dle Fajfera ( 1990 ) říct: - samostatnou tréninkovou jednotku pro rozvoj koordinačních schopností nezařazujeme, - zařazení do tréninkové jednotky v určitém časovém úseku podle záměrů trenéra, podle výkonnostního stupně, - pokud to nenarušuje záměry trenéra, v každé tréninkové jednotce by neměly chybět cvičení pro klamavé pohyby dolních končetin, celého těla a klamání s míčem, - pravidelně zařazovat cvičení dynamické variabilní techniky.
Tréninková jednotka - při výběru jednotlivých prostředků, metod a forem je rozhodující momentální záměr trenéra a řízení nácviku a zdokonalování ( motivace, ukázka, korekce, řízení dalšího průběhu apod.), - další výběr je dle základních směrů rozvoje a zdokonalování koordinačních schopností.
6.3 Metodická doporučení
Po prostudování odborné literatury zabývající se problematikou koordinačních schopností ve fotbale lze konstatovat, že úroveň koordinačních schopností zásadně ovlivňuje herní výkon jednotlivce i celého družstva, a proto je také důležité dodržovat základní metodická doporučení. Všeobecně se doporučuje střídání jednotlivých typů cvičení ( individuálně, ve dvojicích, trojicích, ve skupinách ) se cvičeními hromadnými na menším prostoru ( komplexní charakter, reakce na činnost soupeře, spoluhráčů, letu míče apod.). Při nácviku a zdokonalování vycházíme z předpokladu, že hráči pohybově náročná cvičení zvládají nejdříve bez míče. Po zvládnutí tohoto předpokladu zařazujeme převážně cvičení s míčem. Základem je dokonalé vedení míče, driblink všemi způsoby a směry se střídáním rytmu rychlého a středního tempa, dbáme na kvalitu krytí míče a získání pocitu míče. Učíme hráče získávat dostatek
43
času a prostoru pro provedení následujících akcí. Neustále se snažíme zvyšovat sebevědomí hráčů vítěznými pocity při obtížných soubojích v herních situacích 1:1 apod. U rozvoje koordinačních schopností se v literatuře neuvádí pevná pravidla pro dávkování intervalů zatížení ku odpočinku, přesný počet sérií ani počet opakování. Všeobecně platí, že všechno záleží na záměru trenéra a pocitech, přístupu a koncentraci hráčů. Jak již bylo uvedeno výše, používáme malý počet opakování při větším počtu obměněných sérií z dodržením dostatečných intervalů odpočinku mezi sériemi. Velmi záleží také na obtížnosti daného cvičení. Při jeho průběhu nesmí dojít k celkové únavě hráčů, protože pak dochází ke zhoršení koordinace pohybu a cvičení tak ztrácí význam. Trénink na rozvoj koordinačních schopností v přípravě mladých fotbalistů přinese optimální výsledky jen tehdy, když mladí hráči budou plnit rozlišné pohybové úkoly s potěšením a plným nasazením.
44
7. ZÁSOBNÍK CVIČENÍ
Na ukázku a pro lepší představu uvádíme na následujících stranách příklady cvičení, která lze využít v tréninkových jednotkách zaměřených na rozvoj koordinačních schopností. Jedná se o cvičení specifická ( za přítomnosti míče, soupeře ), která kladou na hráče vyšší nároky – běžecká cvičení ve spojení s herními činnostmi jednotlivce, komplexní herní cvičení a průpravné hry. Na základě získaných zkušeností můžou trenéři cvičení různě kombinovat.
Běžecká cvičení ve spojení s herními činnostmi jednotlivce – zpracování míče a přihrávání, vedení míče, obcházení soupeře a střelba na branku.
Pomůcky: dřevěné tyče, kužely, míče - běh přes nebo mezi tyčemi vykonáváme různými způsoby ( vpřed, bokem, vzad, běh cupitavý – skipink, běh s vysokým zdvíháním kolen – liftink ), dále můžeme cvičení doplnit o různé obratnostní cviky ( rychlý dřep, sed, leh, obrat, výskok ) a tím postupně zvyšujeme obtížnost, - provádíme 2-4 opakování, poté výměna úkolů, - cvičení zařazujeme do přípravné nebo hlavní části tréninkové jednotky,
45
Běžecká cvičení ve spojení s herními činnostmi jednotlivce – zpracování míče a přihrávání
1. cvičení: Hráč H1 vykonává běh přes tyče a od kuželů přihrává na hráče H2 nohou ( prvním dotykem nebo po zpracování )
nebo hlavou ( ze země,
z výskoku ). Hráč H2 přihrává míč nohou, resp. rukou. (viz. obr.1)
Obr. 1: Rychlá práce nohou přes krátké tyčky a přihrávka spoluhráči. Doporučení: nejdříve provádíme běh vpřed, pak bokem a nakonec vzad.
2. cvičení: Hráči H1 (H4) vykonávají běžecké cvičení doplněné o určené cviky ( obrat, kotoul..) a přihrávají míč hráčům H2 a H3. Hráči H2 a H3 přihrávají míč nohou, resp. rukou. (viz. obr. 2)
Obr. 2: Rychlá práce nohou přes tyčky, cvik a přihrávka spoluhráči. Doporučení: nejdříve provádíme běh vpřed, pak bokem ( v každé mezeře krátký skipink ) a nakonec vzad.
46
Běžecká cvičení ve spojení s herními činnostmi jednotlivce – vedení míče a střelba
3. cvičení: Hráči si přihrávají míč vedle tyčí, pak vykonávají běh okolo tyčí bočními poskoky, přebírají míč a po krátkém vedení střílejí na bránu. (viz. obr. 3)
Obr. 3: Po přihrávce rychlá práce nohou mezi tyčkami, vedení míče a střelba. Doporučení: nejdříve provádíme cvičení bočními poskoky, pak střídavě jeden úsek vpřed a druhý vzad.
4. cvičení: Hráč H1 přihrává na hráče H2, vykonává běh, přebírá míč od H2 a po krátkém vedení přihrává na hráče H2. Hráč H2 zakončuje střelbou na branku. (viz. obr. 4)
Obr. 4: Rychlá práce nohou spojená s přihrávkami, vedením míče a střelbou. Doporučení: nejdříve provádíme běh vpřed, pak bokem ( v každé mezeře krátký skipink ) a nakonec vzad.
47
5. cvičení: Hráči vedou míč minimálně okolo 4 kuželů libovolným způsobem, u 2 kuželů míč zašlápnou, oběhnou kužel, pokračují ve vedení míče a zakončují střelbou na branku. (viz. obr. 5)
Obr. 5: Rychlé vedení míče mezi kužely a střelba. Doporučení: nejdříve obíháme vybrané 2 kužely bez míče, pak s míčem.
Komplexní herní cvičení: 6. cvičení: Hráč si po časované přihrávce a rychlém přeběhnutí přes nebo mezi tyčemi naráží míč se spoluhráčem a po krátkém vedení střílí na branku. (viz. obr.6)
Obr. 6: Rychlá práce nohou s přihrávkami, vedením míče a střelbou. Doporučení: přes tyče začínáme během vpřed, pak bokem a nakonec vzad.
48
7. cvičení: Hráči v jednom zástupu vedou míč ke kuželům, kde provádějí slalom ukončený střelou a v druhém zástupu přihrávají na spoluhráče, přebíhají tyče, zpracují míč a střílejí na branku. ( viz. obr.7 )
Obr. 7: Rychlá práce nohou v kombinaci s přihrávkou, vedením míče a střelbou. Doporučení: varianta u slalomu – obíhat kužele jako u cvičení 5, přes tyčky rychlé nohy nejprve vpřed, pak bokem a nakonec vzad.
8. cvičení: Hráči probíhají přes tyčky a mezi kužely, po zpracování míče následuje hra 1:1, respektive střelba na branku. Výměna bránícího hráče po každé akci. (viz. obr. 8)
Obr. 8: Rychlá práce nohou s následným obcházením soupeře a střelbou. Doporučení: formy běhu střídáme jako u předchozích cvičení, obránce brání nejdříve pasivně, pak aktivně.
49
9. cvičení: Hráč vede míč na branku a z vymezeného území asi 3-4 m širokého střílí. V okamžiku, kdy se přiblíží k pásmu střelby, provede brankář 1-2 úkroky ( obměna: pád stranou ) k jedné tyči. Hráč má vystřelit co nejdříve k opačné, než se brankář stačí vrátit.
10. cvičení: Vedení míče přes pásma. Hráči vedou míč ve vyhrazeném pásmu přes bránícího hráče pomocí klamavých pohybů, fint. Pásem je podle počtu hráčů, se šířkou asi 7 m. Útočící hráči přecházejí z jednoho pásma do druhého. Po přejití všech pásem se úlohy hráčů vymění. Soutěž, kdo má největší počet úspěšných obejití hráče. (viz. obr. 9)
Obr. 9: Rychlá práce s míčem, rozvoj techniky a klamavých pohybů. Doporučení: postupné zmenšování prostoru a času, obránce pasivní, aktivní.
50
11. cvičení: Hráči A a B běží proti hráči C asi 3 m od sebe, na určené úrovni přihrává hráč mezi nimi míč do prostoru. Hráči provádějí obrat ( předtím můžeme zařadit jiný doplňkový úkol ), souboj 1:1, zakončený střelbou na branku. (viz. obr. 10)
Obr. 10: Rychlý běh s obratnostními cviky a souboj 1:1. Doporučení: postupně zařazujeme starty z různých poloh nebo cviky před obratem.
12. cvičení: Hráč v lehu na břiše asi 25 m od branky dostává přihrávku po zemi kolem sebe směrem k brance. Ihned se zvedá, dobíhá míč a střílí 1. dotykem, pokud brankář zůstane v brance, nebo kličkou obchází brankáře, jestliže proti němu vyběhl. Doporučení: přihrávka vyšším obloukem přes hráče.
51
13. cvičení: Hra 1:1 se zpětnou přihrávkou. Ve vymezeném území jsou dva hráči, útočník se snaží udržet míč pod kontrolou, může si pomoct přihrávkou na nahrávače, uvolnit se pro zpětnou přihrávku a vystřelit na branku. Bránící hráč se mu v tom snaží zabránit. (viz. obr. 11)
Obr. 11: Obcházení soupeře s pomocnou přihrávkou. Doporučení: útočící hráč má povoleny jen dvě pomocné přihrávky, nebo přihraje až po obejití hráče.
52
14. cvičení: Hráč přebíhá z prostoru 2 do prostoru 1 ( čtverec 5 x 5 m ), kde zpracovává vysokou ( nahozenou ) přihrávku za současného napadání soupeřem a rozehrává míč útočníkovi, pohybujícímu se za prostory 1 a 2, nebo druhému nahrávači ( hůře hodnocená varianta ). Pak přebíhá do prostoru 2, kde zpracovává obdobnou přihrávku od druhého nahrávače a je napadán druhým obráncem. Po 46 pokusech následuje výměna rolí. (viz. obr. 12)
Obr. 12: Rychlá práce s míčem orientace v prostoru. Doporučení: až po zahájení hry trenér určí, komu útočník přihraje.
53
Průpravné hry:
15. cvičení: Hrají dvě družstva ve vymezeném území. V každém území hrají 4:4, 5:5. Nikdo nesmí překročit své území. Hráči se snaží velmi těsně obsazovat, hráči v útoku se mohou prosadit jen dobrou individuální akcí nebo rychlou kombinací. Branka platí i po přihrávce zpět a střelbou z dálky. (viz. obr. 13)
Obr. 13: Průpravná hra ve vymezeném prostoru. Doporučení: hráči jsou omezeni určitým počtem doteků s míčem.
16. cvičení: Dvě družstva 4:4, 5:5 hrají „ čárový fotbal“ na území 30 x 15 m se zaměřením na překonání odporu soupeře vedením míče a obcházením soupeře. Branky dosáhne hráč, který převede míč buď přes soupeřovu koncovou čáru na užší straně hrací plochy nebo přes půlící čáru. Pokud se družstvu během jediné akce podaří převést míč přes půlící i koncovou čáru byť i různými hráči, získává 3 body. Doporučení: bránící družstvo hraje osobní obranu, omezený počet doteků.
54
LEGENDA Útočník
Obránce
Brankář
Vedení míče
Přihrávka
Pohyb hráče bez míče
Střelba
Klamavé pohyby
Míč
Kužel
Dřevěná tyč
55
ZÁVĚR
Na hráče fotbalu jsou kladeny stále vyšší nároky. V utkání musí řešit nespočet složitých herních situací a plnit mnoho taktických úkolů při velkém fyzickém a psychickém zatížení. To znamená, že na provedení herních činností mají hráči stále méně času i prostoru. Musí rychle reagovat na nově vznikající situace, správně je vyhodnocovat a řešit. Proto by mělo být snahou trenérů, jak již bylo na úvod předesláno, vychovávat maximálně komplexní hráče se souběžnou podporou jejich jedinečných schopností za dodržování všech složek sportovního tréninku. Do dlouhodobého procesu rozvoje výkonnosti hráče fotbalu bezpochyby patří i koordinační schopnosti, kterými jsme se zabývali v této práci. V zhledem ke značné specifičnosti tématu – rozvoj koordinačních schopností ve fotbalovém tréninku starších žáků – jsme museli nejprve prostudovat odbornou literaturu, provést její rozbor a objasnit některé důležité pojmy, týkající se daného tématu. Poté jsme si stanovili cíl této práce a úkoly s tím spojené. Naší hlavní snahou bylo stanovit, jaký přínos má zařazování cvičení na rozvoj koordinačních schopností do tréninku starších žáků. Jak vyplývá z výše uvedeného textu, i když předpoklady pro rozvoj koordinačních schopností z hlediska senzitivního jsou pro toto období více méně průměrné a dochází k jejich poklesu až k pohybové nestabilitě,
pravidelným
zařazováním
speciálních
koordinačních
cvičení
nedochází k takovému poklesu vůbec a naopak může docházet i k jejich zlepšení. Můžeme konstatovat, že rozvoj koordinačních schopností v období puberty má velký význam, protože jejich úroveň zásadně ovlivňuje herní výkon jednotlivce i celého družstva. A tudíž by se měla jejich rozvoji v tréninkovém procesu věnovat dostatečná pozornost.
56
LITERATURA
1. BEDŘICH, L., Fotbal rituální hra moderní doby.1. vyd. Brno: Repropress, 2006, ISBN 80-210-3927-2 2. BORBÉLY, L.et al. Ofenzíva moderna v súčasnom fotbale. 1. vyd. Nové Zámky: Litera, 2001, ISBN 80-967885-6-6 3. BURTON, A. W. & MILLER, D. E. ( 1998 in Měkota 2005 ). Movement skill assessment. Champaign. IL: Human Kinetice, 4. DOVALIL, J. a kol., Výkon a trénink ve sportu. 1. vyd. Olympia, 2002, ISBN 80-7033-760-5 5. FAJFER, Z., Koordinační ( obratnostní ) schopnosti v systému tréninku hráče fotbalu. Brno: ČFS, 1990, 6. HIRTZ, P. ( 1985 in Měkota 2005 ). Koordinative Fahigkeiten im Schulsport. 7.
HIRTZ, P. ( 1997 in Měkota 2005 ). Psychomotorisch-koordinative
Fahigkeiten. 8.
HIRTZ, P. ( 2002 in Měkota 2005 ). Untersuchungen zur Entwicklung
koordinativer Fahigkeiten im Kindes und Jugendalter. 9. HOLIENKA, M., Trénink koordinácie behu fotbalistou. Metodický list č.1. Bratislava: SFZ, 2000, 10. KORČEK, F. a kol., Futbal – Euro 1988. Bratislava: TŠ SÚV ČSZTV, 1988, 11. KURIC, J. a kol., Ontogenetická psychologie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986, 12. MACEK, P., Psychologické a sociální charakteristiky dospívání. 1. vyd. Praha: Portál, 1999, ISBN 80-7178-348-x 13. MĚKOTA, K., Motorické schopnosti. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, ISBN 80-244-8981-x 14. MĚKOTA, K. ( 2000 in Měkota 2005 ). Definice a struktura motorických schopností. 15. PAVLIŠ, Z., PERIČ, T. a kol., Školení trenérů ledního hokeje. 1. vyd. Praha: ČSLH, 1995, 323 s, ISBN 80-900063-8-8
57
16.
PROCHÁZKA,
L.,
K rozvoji
koordinačních
schopností
v přípravě
nejmladšího žactva. Trenér kopané 1982, č. 2, 17. ROTH, K. & WINTER, R. ( 2002 in Měkota 2005 ). Entwicklung koordinativer Fahigkeiten. 18. SCHMIDT, R. A. ( 1991 in Měkota 2005 ). Motor Learning & performace. From principles to practice. 19. SZOPA, J. ( 1995 in Měkota 2005 ). Uvarunkowania, przejavy i struktura motorycznosci czlowieka w svietle pogladow „ szkoly Krakowskiej“ 20. ŠIMONEK, J. a kol., Kondičná príprava v športových hrách. Bratislava: Šport, 1984, 21. ŠIMONEK, J., Tělesná výchova a šport. ročník III. Bratislava:SOUP, č.1/1993, 22. VÁGNEROVÁ, M., Vývojová psychologie I. Dětství a dospívání. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005, ISBN 80-246-0956-8 23. VILÍMOVÁ, V., Didaktika tělesné výchovy. Brno: Paido, 2002, ISBN 80-7315-033-6 24. VOTÍK, J., Trenér fotbalu „B“ licence. 2. vyd. Praha: Olympia, 2002, 261 s, ISBN 80-7033-921-7 25. ZIMMERMANN, K., SCHNABEL, G. & BLUME, D. ( 2003 in Měkota 2005 ). Koordinative Fahigkeiten. 26. ZRUBÁK, A., Kondičná príprava – fotbal, ľadový hokej. Bratislava: Šport, 1981,
58
RESUMÉ
V této práci jsme se zabývali problematikou rozvoje koordinačních schopností starších žáků ve fotbale. Hlavním cílem bylo, po prostudování odborné literatury, vymezit charakteristické rysy u starších žáků z hlediska vývoje lidské psychiky a motoriky a stanovit, jaký přínos má zařazování cvičení na rozvoj koordinačních schopností do tréninkového procesu fotbalistů v tomto období. Dospěli jsme k závěru, že rozvoj koordinačních schopností v období puberty má velký význam, protože jejich úroveň zásadně ovlivňuje herní výkon jednotlivce i celého družstva.
SUMMARY
This thesis deals with the problems of the development of the co-ordinating abilities of the elder pupils in football. The main aim was to specify the characteristic features of the elder pupils from the point of view of the human psychic and dexterity. We tried to define the contribution of the training on the development of the coordinating abilities into the training proces of the footballers in this period. We have found out, that the development of the co-ordinating abilities of the teenagers has got a great importance, because in principle their level influences the performance of the play of an individual or of the whole of the team.
59