MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra sportovních her. Vyuţití netradičních sportovních her na základní škole Diplomová práce

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra sportovních her

Vyuţití netradičních sportovních her na základní škole Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

Vypracovala:

PaedDr. Petr Starec, Ph.D.

Bc. Zuzana Malačková

Brno, 2010

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v seznamu pouţité literatury. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v knihovně Fakulty sportovních studií a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne 20. listopadu 2010

…………………………… Bc. Zuzana Malačková

2

Děkuji vedoucímu diplomové práce PeadDr. Petru Starcovi, Ph.D. za cenné rady a odborné vedení, které mi poskytl při zpracování mé diplomové práce.

3

OBSAH ÚVOD……………………………………………………………………………..5 1. NETRADIČNÍ SPORTOVNÍ HRY ................................................................... 6 1.1 Obecná charakteristika dětí středního věku ................................................... 6 1.1.1 Charakteristika věkového období ........................................................... 6 1.1.3 Psychologicko-sociální vývoj ................................................................. 9 1.1.4 Pedagogická charakteristika ................................................................. 11 2.2. Netradiční sportovní hry brankového typu ................................................. 13 1.2.1 Korfbal .................................................................................................. 13 1.2.2 Tchoukball ............................................................................................ 17 1.2.3 Frisbee ultimate..................................................................................... 21 1.3. Netradiční sportovní hry síťového typu ..................................................... 26 1.3.1 Faustball ................................................................................................ 27 1.3.2 Indiaca ................................................................................................... 30 1.3.3 Ringo ..................................................................................................... 33 2. VYUŢITÍ NETRADIČNÍCH SPORTŮ NA ZÁKLADNÍ ŠKOLE ................. 37 2.1 Příprava výzkumného vzorku ...................................................................... 37 2.1.1 Cíl a úkol práce ..................................................................................... 37 2.1.2 Metoda práce......................................................................................... 37 2.1.3 Charakteristika výzkumného vzorku .................................................... 38 2.1.4 Organizace práce................................................................................... 38 3. VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUZE ................................................................. 39 3.1 Zpracování a vyhodnocení dotazníků .......................................................... 39 3.2 Zásobník cvičení .......................................................................................... 54 4. ZÁVĚR VÝZKUMU A ZÁVĚR PRO PRAXI ................................................ 69 4.1 Závěr výzkumu ............................................................................................ 69 4.2 Závěr pro praxi ............................................................................................ 70 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURA……………………………………………71 PŘÍLOHY RESUMÉ SUMARRY

4

ÚVOD Vyuţití netradičních sportovních her se stalo tématem mé diplomové práce, jelikoţ mám k netradičním sportům blízko. Sama jsem hráčka a bývalá reprezentantka korfbalu, který se řadí téţ mezi netradiční sportovní hry, a kterým se bude, mimo jiné, moje diplomová práce zabývat. Námět na vytvoření přehledu vybraných netradičních her a zjištění, zda učitelé tělesné výchovy na základních školách tyto hry vyučují, vznikl v době, kdy jsem jako účastnice pedagogické praxe na základní škole vyučovala hodiny tělesné výchovy. Zde jsem se s touto problematikou často setkávala. Cílem mé diplomové práce je popis základních pravidel, nastínění charakteristiky a historie vybraných netradiční sportovní her, zjištění, zda se učitelé netradičním sportům věnují v hodinách tělesné výchovy, popř. v zájmových krouţcích. Diplomová práce je členěna do čtyř kapitol. Teoretická část je věnována charakteristice středního školního věku a vývoji dítěte v tomto období, které je rozděleno na fázi prepuberty a puberty. Dále kapitola popisuje vybrané netradiční sportovní hry, jejich historii a organizaci, základní pravidla a charakteristiku. V přehledu jsou uvedeny takové sportovní hry, které jsou rozšířeny mezinárodně a pečují o ně mezinárodní organizace. Při zpracování teoretické části diplomové práce byla vyuţita analýza odborné literatury. Část praktická je věnována přípravě samotného výzkumného šetření, jehoţ cílem bylo zmapování, zda učitelé tělesné výchovy základních škol vybrané netradiční sportovní hry znají, zda byli seznámeni s jejich základními pravidly, popřípadě je vyuţívají ve svých hodinách tělesné výchovy. Součástí se stal také zásobník cvičení, který obsahuje šest cvičení vztahujících se ke kaţdému netradičnímu sportu.

5

1. NETRADIČNÍ SPORTOVNÍ HRY

1.1 Obecná charakteristika dětí středního věku

1.1.1 Charakteristika věkového období Střední školní věk, nazývaný téţ pubescence, je přechodným obdobím mezi dětstvím a dospíváním. Vývojové vymezení tohoto období je snadné z hlediska vztahu ke školskému systému, obtíţněji jej však můţeme stanovit z hlediska průběhu pubescentních změn (Vilímová, 2002). Ne všichni autoři studované literatury se shodují na věkovém vymezení. Zpravidla se však uvádí věkové rozmezí od 11 do 15 let věku dítěte. Toto vymezení je pouze orientační, nástup a konec pubescence je velice individuální. V této fázi ţivota dochází k velké řadě změn jak v tělesném, tak i v duševním vývoji člověka. Celé období pubescence můţeme rozdělit na období prebuperty a puberty. Období prepuberty začíná prvními známkami pohlavního dozrávání. Je to poměrně krátká vývojová fáze charakterizovaná tím, ţe se v ní naznačují změny, které se výrazně projeví aţ v pubertě. Rozvíjejí se druhotné pohlavní znaky a tělo postupně získává proporce dospělého člověka. Zvyšuje se produkce hormonů i činnost endokrinních ţláz. V důsledku tohoto hormonálního působení dochází ke znatelným tělesným změnám. Typickým projevem je zrychlený růst, zejména končetin. Růstové změny se projevují nerovnoměrně. Končetiny rostou do délky, trup po nějakou dobu zůstává „dětský“ (Klindová, Rybárová, 1986). Nerovnoměrný vývoj má za následek špatnou motoriku a koordinaci pohybu těla. Zejména u dětí, které doposud pravidelně nesportovaly, dochází ke zhoršení koordinace a sníţení přesnosti a plynulosti pohybů. I přesto představuje tato fáze z hlediska sportovní činnost vhodnou dobu pro motorické učení. Jak uvádí Čačka (2000) v období puberty se dítě musí během několika let proměnit tělesně, fyziologicky, psychicky i společensky na dospělého člověka se zformovanou a vyhraněnou osobností. Období nástupu, stejně tak i průběh a ukončení puberty mohou být různé podle pohlaví, klimatických podmínek

6

a dědičných dispozic, závisí však také na způsobu výţivy a zdravotních podmínkách jednotlivce. V současnosti se hranice biologického zrání stále sniţuje a horní hranice dospívání zvyšuje. Dobová akcelerace vývoje se nejvýrazněji projevuje ve větších hmotnostních a výškových přírůstcích v posledních několika desetiletí. Je to období pronikavých změn ve vývoji osobnosti a značných problémů v rodinné i školní výchově. V pubertě probíhají podstatné biologické změny. Rychle roste především kosterní a svalová soustava. Postupně se tempo růstu zpomaluje a postava se začíná přibliţovat tvarům těla dospělých muţů a ţen (Čáp, Mareš, 2007).

1.1.2 Tělesný vývoj Mezi 11. aţ 15. rokem, tedy pubescencí, prochází děti obdobím pohlavního dospívání a nového začleňování osobnosti do společnosti. Růstové změny se neprojevují rovnoměrně v celém organismu. Končetiny rostou rychleji neţ trup a růst do výšky je intenzivnější neţ do šířky (Vilímová, 2002). V důsledku toho se mění celkový vzhled dítěte. Na jejich změněné somatické znaky reagují osoby nejbliţšího prostředí, ale i ostatní. Tím více si uvědomují změny, které nastávají, a pokoušejí se s nimi vyrovnat. I kdyţ lidé hodnotí změny kladně, jsou to přeci jen změna, a tím také zátěţ. Navíc mnoho dospívajících vnímají své somatické změny negativně (Čáp, Mareš, 2007). Zrychlený tělesný růst organismu, narušuje pohybovou uhlazenost. Pohyby jsou nesouměrné, tvrdé, nešikovné, trhavé. Děti nevědí „co dělat s rukama, co s nohama“. Charakteristický je tělesný i duševní neklid, který je předzvěstí velkých růstových a duševních změn (Klindové, Rybárová, 1986). Zvláště pak u mladistvých, kteří se nevěnují pravidelně pohybové aktivitě, mohou vzniknout problémy s regulací svalového úsilí a vnímáním polohových změn, protoţe se nestačí rychle přizpůsobit aktuálním změnám svého těla. Následkem těchto změn je vedle zhoršených koordinačních schopností i sníţená přesnost a plynulost pohybů. Pubescenti tyto změny nepříjemně proţívají, sniţuje to jejich sebevědomí

7

a sebejistotu a vyvolává komplexy méněcennosti. Ke konci tohoto období se tyto diskoordinační projevy omezují (Vilímová, 2002). Damborská a Koch (1969) uvádí, ţe období vytáhlosti je spojeno i se sníţenou tělesnou výkonností. V prvním období dospívání začíná zrychlený tělesný růst, který způsobuje, ţe dítě v pohybových činnostech projevuje snadněji unavitelnost. Intenzivně pracují ţlázy s vnitřní sekrecí, zejména ţlázy pohlavní, dochází k rychlejšímu růstu srdce, mírně se zvyšuje krevní tlak, kosti a svalstvo nerostou rovnoměrně. V důsledku nerovnoměrně prokrveného svalstva a mnohdy i nepravidelné činnosti srdce vzniká u dospívající mládeţe únava. To by mělo být také dostatečným důvodem k omezení psychického a fyzického přetěţování. Zvýšená unavenost zapříčiňuje, ţe dospívající navzdory své psychofyzické zralosti nepodávají takové výkony, jakých jsou schopni (Čačka, 2000). Ve všech pohybových schopnostech se rozdíly ve výkonnosti z hlediska pohlaví prohlubují. Hodnocení průběhu vývoje kondičních pohybových schopností naznačuje, ţe se jejich růst v celém období u chlapců zlepšuje. U děvčat sice výkonnost také postupně roste, avšak tato tendence se postupně zpomaluje, později ustává. Po této fázi mládeţ dospívá a dosud dětská těla nabývají typických ţenských a muţských forem. Vlivem hormonální činnosti se dotvářejí prvotní pohlavní znaky, především se však rozvíjejí druhotné pohlavní znaky. Zvlášť patrné je to u dívek, u kterých pozorujeme spíše nárůst podkoţního tuku a jeho rozloţení po těle. Ţenské tělo se zaobluje, ochlupují se typické části muţského i ţenského těla. U chlapců spíše sledujeme výrazný nárůst svalové hmoty. Projevem začátku pohlavního zrání je první menstruace mezi dvanáctým aţ šestnáctým rokem, u chlapců noční poluce mezi patnáctým aţ šestnáctým rokem a trvá do dosaţení reprodukční schopnosti. Typickým projevem muţské puberty je i mutace (Vilímová, 2002). Erotické vtahy a sex jsou organickou součástí lidského ţivota a vzbuzují zájem od dětství. Postupně se zvyšuje, kdyţ mladistvý sám pohlavně dospívá. První zkušenosti v této oblasti jsou často rozčarováním. Společnost se chová rozporuplně. Na jedné straně vydává přísné zákazy, na straně druhé však poskytuje mnoţství erotické a sexuální stimulace. Pubescenti věnují zvýšenou pozornost svému zevnějšku. Mladiství srovnávají svůj vzhled s ideálem, coţ můţe

8

být nepříznivé. Dívky i chlapci věnují zvýšenou pozornosti svému vzhledu, účesu a také oblečení. Změny biologické, psychologické i sociální v době dospívání vedou k otřesení dosavadní jistoty mladistvých, kteří nyní hledají vlastní identitu (Čáp, Mareš, 2007).

1.1.3 Psychologicko-sociální vývoj Fyziologické změny ovlivňují přímo i nepřímo řadu duševních procesů. Období pubescence je období, kdy se mění vztah pubescenta k sobě samému, k rodičům, ke škole a k příslušníkům stejného i druhého pohlaví. Většina dětí jsou jiţ samostatná a nepotřebují téměř ţádnou pomoc, jsou stále méně závislá na rodičích. Ve škole se snaţí být hodné, dobře se učit, líbit se kamarádům, nicméně ještě se jim to často nedaří. Myšlení dětí staršího školního věku se vyznačuje tím, ţe se rozvíjí abstraktní myšlení a paměť a stále lépe zobecňují, dovedou samostatně myslet. Mění se postupy a chování ţáka v učebních situacích. Zvyšuje se rychlost učení a sniţuje počet potřebných opakování (Damborská, Koch, 1969). S věkem se začínají doţadovat větší svobody. Vadí jim, kdyţ za ně rozhoduje někdo jiný. Stále více u nich sílí snaha výrazněji zasahovat do výběru ostatních zájmů a cílů. Přestávají se jiţ omezovat jen na pasivní přebírání názorů autorit a snaţí se pozvolna v rámci svých moţností o stále samostatnější úsudky. Proto se mezi sebou často nedohodnou. Usměrňujícím faktorem se však stává mínění ostatních kamarádů (Čačka, 2000). Důleţitým vývojovým úkolem je začleňování mladistvého do skupiny vrstevníků, navazování širších i trvalejších kamarádských vztahů. Mladiství získávají zkušenosti v sociální interakci a komunikaci s vrstevníky jiţ na vyšší úrovni neţ v předchozích obdobích. Učí se navazovat komunikaci a vztah, dívat se na svět očima druhého, vcítit se do něho, přihlíţet k jeho potřebám, vzájemně si pomáhat, spolupracovat a tím upevňovat a udrţovat vztah. V tom je důleţitá příprava pro navazování a udrţování vztahů partnerských i vztahů v pracovní

9

skupině v následujících obdobích. Stále více se zapojuje do ţivota společnosti (Čáp, Mareš, 2007). Děti se začínají od rodičů citově odpoutávat a stále častěji se přizpůsobují kamarádům. Jsou rozumově vyspělejší a přemýšlejí o různých otázkách ţivota hlavně o sobě, o své budoucnosti a chtějí samy sebe utvářet podle ideálů, které hledají. Mají velké starosti se svým pohlavním dospíváním. To vše způsobuje, ţe dočasně ztrácejí svou vyrovnanost a ţe jsou citově vzrušivější. Kolísají mezi rozpustilostí a smutkem, nevázaným smíchem a pláčem, jsou nevypočitatelné a dostávají se často do konfliktů se sociálním prostředím, které jim nerozumí (Damborská, Koch, 1969). Podle internetových zdrojů hormonální změny ovlivňují psychiku pubescenta. V organismu jiţ probíhají změny zvyšující labilitu mladistvého a ten reaguje se zvýšenou citlivostí a podráţděností na případné konflikty v rodině, ve škole i ve vztazích s vrstevníky. K tomu dále přistupuje pocit ztráty jistoty, tlak okolí a další faktory. Ve vztahu k dospělým bývá často uzavřenější, ve svém chování impulzivnější, nepředvídatelný a silně vztahovačný. Převládá strach z výsměchu kamarádů, z nespokojenosti rodičů a učitelů, z neúspěchu v učení a ve společnosti. Přibliţně ve věku 8 aţ 13 let se u dívek, ale i u chlapců projevuje pečovatelské chování k malým dětem. Pravděpodobně jde o instinktivní projev, který můţe plnit důleţitou funkci psychické přípravy pro budoucí rodičovství. Také se projevuje silná motivace ke komunikaci se zvířaty. Kontakt se zvířetem doplňuje mladistvému jeho komunikaci s lidmi. V mnoha případech vztah ke zvířeti kompenzuje nedostatek v emočních vztazích mezi lidmi. Je to zátěţové období pro dospělé i pro mladistvé, ale vyplývá ze zákonitého chodu vývoje osobnosti. Aby se dítě stalo zralou, samostatnou a odpovědnou osobností, potřebuje se osvobodit od závislosti na rodině (Čáp, Mareš, 2007).

10

1.1.4 Pedagogická charakteristika Jak uvádí Dovalil a kol. (2008) sport není pouze samotný výkon, ale zahrnuje i řadu úkolů sportovní výchovy. Přispění k rozvoji osobnosti sportovce a přizpůsobení se nárokům sportovního ţivota je cílem sportovní výchovy. Podle Vališové a Kasíkové (2007) je jejím záměrem rozvoj spolupráce a respektování druhých. Sportem vedeme děti k utváření potřebných návyků jako reţimu dne, správné ţivotosprávě, hygieně a regeneraci. Dále podněcujeme ţáky k tvořivému myšlení a logickému uvaţování. Snahou je vytváření etických základů v duchu fair play a rozvíjení všestrannosti. Pohybová aktivita mládeţe závisí a podřizuje se dosaţenému růstu a vývoji organizmu. Je zapotřebí si uvědomit, ţe kaţdý z nás je ovlivněný genetikou, výchovou i prostředím, ve kterém ţije, a proto je zapotřebí přistupovat ke kaţdému jedinci individuálně. Stavíme se ke kaţdému jako k jedinečné osobnosti se specifickými rysy. Střední školní věk je bouřlivým obdobím přinášející mnoho emocí a změn v organizmu dítěte, které je nutno respektovat. Z tohoto důvodu by měl být přístup k dětem taktní a diskrétní (Linc, Havlíčková, 1982). Respektování zákonitostí ontogeneze se odráţí i ve znalostech senzitivního období. Senzitivní období je časový úsek vhodný pro trénink určitých aktivit spojených s rozvojem pohybových schopností. Vedle období zvýšeného vnímání rozlišujeme u dětí kalendářní a biologický věk. Kalendářní věk je doba, která uplynula od narození jedince, kdeţto věk biologický nám stanovuje reálný dosaţený stupeň vývoje (Jeřábek, 2008). Puberta a prepuberta je období, kdy většina dětí mají záporný vztah k tělesným cvičením a pohybu vůbec. Proto by měla pohybová aktivita působit pozitivně na dětský organismus, a vytvářet tak budoucí kladný vztah ke sportu. Velkou motivací pro děti je hra, přinášející jim radost a zábavu, a pomocí které provádí děti pohybovou činnost spontánně. Pravidelné cvičení by se mělo stát kaţdodenní součástí ţivota. (Linc, Havlíčková, 1982). Od školního roku 2007/2008 vstoupil v platnosti na všech základních školách Rámcový vzdělávací program, které určuje, co a jak se ve školách daného typu bude vyučovat. Tyto programy rozdělují učivo do vzdělávacích oblastí. Jednou

11

z nich je i oblast Člověk a zdraví a v ní je zařazen i předmět tělesná výchova. Obsah tělesné výchovy je vyučován v tematických blocích. Učivo stanové rámcovým vzdělávacím programem je školám doporučeno a dle individuálních podmínek na jeho základě škola výuku konkretizuje ve školních vzdělávacích plánech (Jeřábek, 2008). V současnosti vedou vzdělávací postupy k utváření klíčových kompetencí, které mají přispět k celkovému rozvoji osobnosti jedince. Tento proces zahrnuje zdokonalování sebe sama a maximální rozvinutí a uplatnění svého potenciálu. Klíčové kompetence představují souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důleţitých pro osobní rozvoj a uplatnění kaţdého člena společnosti (www.scio.cz).

12

2.2. Netradiční sportovní hry brankového typu V minulosti vznikla řada pokusů o utřídění doposud známých sportovních odvětví a disciplín, avšak dodnes nebyla vypracována univerzální třídící soustava a sotva kdy bude zavedena. Téměř kaţdý autor třídí sportovní hry podle jiných kritérií. Náš teoretik sportovních her Stibitz má zásluhu na vytvoření soustavy sportovních her, které dělí na tři velké skupiny a kterými se nechal inspirovat i Táborský (2004). Dělí je na tři velké skupiny – na sportovní hry brankové, síťové a pálkovací. „V brankových hrách proti sobě bojují dvě stejně početná družstva. Předmětem boje je míč či puk a snaha soupeřících stran dopravit tento předmět do branky, nebo za metu soupeřova pole. Původ takových her spatřujeme v takzvaných zaháněných, prvotních hrách, které symbolizovaly dobývání nepřátelského území.“ (Musil, Pavlík, Sobotka, 1997). Táborský (2005) uvádí, ţe ve sportovních hrát brankového typu plní druţstvo, které má v drţení společný předmět, jednoznačně úlohy útočné. Jen v útoku, aţ na některé výjimky, lez získat cenné body. Těch se dosáhne dopravením předmětu hry do určeného cílového prostoru. Hrací plocha je pro obě strany společná a soupeři bojují o zisk předmětu současně. Doba utkání je limitována převáţně časem, výjimečně ziskem určeného počtu bodů. Mezi sportovní hry brankového typu zařazuje Táborský (2004) mimo jiné korfbal, tchoukball a frisbee ultimate.

1.2.1 Korfbal Tato původem holandská nekontaktní hra, občas nazývaná téţ holandská košíková, se hraje rukama na pravoúhlém hřišti. Charakteristickými znaky korbalu je společné soutěţení muţů a ţen, víceméně pravidelné střídání útočných a obraných herních rolí všemi zúčastněnými a získávání bodů vhozením míče do koše. Hlavní charakteristika sportu zahrnuje celkové dovednosti, spolupráci při hře, kontrolovaný fyzický kontakt a rovnoprávnost pohlaví.

13

Historie a organizace První korfbalová pravidla (korf = koš) připravil pro své ţáky amsterdamský učitel Nico Broekhuijsen jiţ v roce 1902. Ve Švédsku se seznámil s novou hrou „ringböll“, ve které hráli společně muţi i ţeny na hřišti o rozměru 45 x 45 m a kdy se míč házel do ocelových kruhů, vodorovně umístěných na stojanech ve výši tří metrů. Shodou okolností se v uvedené době v Nizozemí reformovalo školství, bylo zavedeno společné vyučování chlapců a dívek. Rovněţ byly zavedeny společné hodiny tělesné výchovy. Tehdy známé hry, jako košíková nebo házená, většinou neumoţňovali dívkám, aby se mohly plnohodnotně s chlapci zapojit do hry. Hra ringboll učitele inspirovala k vytvoření nové hry, kterou nazval korfbal. Korf pochází z holandštiny a znamená v překladu koš. Ţelezné obruče nahradil proutěnými koši, které umístil do výše 3,5 metrů a pravidla upravil tak, aby při hře nebyl nikdo zvýhodněn vzhledem k výšce, pohlaví nebo věku a zároveň byl zajištěn kolektivní způsob hry. Pravidla dále omezila fyzický kontakt tak, ţe hráč i míč v jeho ruce jsou vlastně nedotknutelní (korfbal [online]). Rok poté, co Nico upravil pravidla korfbalu, byla zaloţena Nizozemská korfbalová asociace. Na přelomu tisíciletí, to je kolem roku 2000, měla kolem 100 tisíc členů. Na Olympijských hrách v roce 1920 v Antverpách a v roce 1928 v Amsterdamu byl korfbal předveden jako ukázkový sport. První mezistátní utkání sehrála druţstva Belgie a Nizozemska v roce 1923. Původně se korfbal hrál pouze na venkovních hřištích v třízónové variantě, dnes jej můţeme hrát i na mnoha jiných površích, např. trávě, umělém povrchu, na pláţi. Na nejvyšší úrovni se korfbal především hraje ve sportovních halách. První oficiální utkání v hale se uskutečnilo v Nizozemsku v roce 1952. Hale se musely přizpůsobit rozměry hřiště, jeho členění na dvě zóny a počet hráčů. Dvouzónová varianta se pak zpětně přenesla na venkovní hřiště. Oficiální mezinárodní soutěţe se hrají na hřištích se dvěma zónami. International Korfball Federation (IKF) byla zaloţena ještě před druhou světovou válkou v roce 1933. K jeho dalšímu rozvoji dochází v sedmdesátých letech, kdy se celosvětově společné hodnoty přiblíţili pokrokové a inovační povaze korfbalu. První mistrovství světa bylo zorganizováno roku 1978 za účasti

14

osmi reprezentačních druţstev a od roku 1987 se koná kaţdé čtyři roku. V současné době IKF sídlí v nizozemském městě Bunnik a v roce 2006 v ní bylo zapojeno jiţ 50 členských zemí z pěti kontinentů. Je to výsledek mimořádných propagačních aktivit, zejména v posledních dvaceti letech. Jakkoliv je korfbal pevně ukotven v Evropě, zvláště v průkopnických zemích Holandsku a Belgii, rozvíjí se i v ostatních zemích světa Taiwan, Jihoafrická republika, Austrálie, Turecko, Indie a dále se rozšiřuje ve Spojených státech a Číně. Od roku 1985 je korfbal pravidelně objevuje na programu Světových her, které jsou pořádány ve čtyřletých cyklech pod patronací International World Games Association (korfbal [online]). Základní pravidla Hřiště má rozměry 40 x 20 metrů a je rozděleno středovou čárou na dvě čtvercové poloviny. Hrací plocha je viditelně označena čarami o šířce 3 – 5 cm. Na kaţdé straně je místo trestného hodu vyznačeno ve vzdálenosti 2,5 cm od koše ve směru ke středu hřiště. Stojany košů jsou umístěny na myšlené podélné ose hřiště ve vzdálenosti 1/6 délky hřiště od koncových čar. Stojany musí být vyrobeny z kovové trubky a jsou svisle umístěny nebo zapuštěny v hrací ploše v kaţdé zóně tak, aby nevyčnívaly nad košem. Na kaţdém stojanu je připevněn směrem ke středu hřiště jeden koš ve výše 3,5 m. Koše jsou zhotoveny z plastu, popř. ratanu, mají válcovitý tvar bez dna, jejich výška je 25 cm a vnitřní průměr 39 – 41 cm. Neexistuje odrazová plocha, proto je moţné střílet na koše ze všech stran. Korfbal se hraje s kulatým míčem, jehoţ obvod je 68 aţ 70,5 cm a hmotnost 445 aţ 475 g, tj. míčem č. 5 (Vrbata, 1997).

Charakteristika hry Kaţdé druţstvo se skládá ze 4 ţen a 4 muţů, z nichţ vţdy 2 ţeny a 2 muţi z kaţdého druţstva hrají v útočné zóně a další dvě dvojice v zóně obranné. Hráčky a hráči nesmějí opustit zónu, která jim právě přísluší. Kolem jednoho koše hraje maximálně 8 hráčů. Dalších 8 hráčů čeká na výsledek hry v opačné zóně a nachází se v „oddechové“ fázi zápasu. Během utkání se role útočníků a obránců střídají vţdy po dosaţení dvou košů. Kaţdý vstřelený koš se hodnotí vţdy jedním bodem.

15

Vítězí druţstvo, které vstřelí více košů. Soupeřící hráčky a hráči jsou spárováni podle pohlaví, tzn. ţena brání ţenu, muţ brání muţi. Jsou tak minimalizovány výkonnostní rozdíly. Během utkání je povoleno vystřídat dva hráče z jednoho druţstva. Jednou střídaný hráč se jiţ nemůţe do utkání vrátit (Kačer, 2001). Utkání řídí hlavní rozhodčí, pomáhá mu asistent rozhodčího a časoměřič. Hrací doba utkání je 2 x 30 min. hrubého času. Délka přestávky se pohybuje v toleranci 5 aţ 10 minut. Kaţdé druţstvo má právo na dva oddechové časy v jednom zápase, které trvají maximálně 60 sekund. Jak jiţ bylo na začátku zmíněno, korfbal se hraje rukama. Dotek míče nohou od kolena dolů je zakázán. Hráč s míčem se nesmí uvolňovat kroky, driblinkem, na místě jsou povoleny pouze obrátky. Je rovněţ moţné uplatit tzv. míč v běhu, jestli je chycení a odehrání míče spojeno v jednu plynulou krátkou akci (obdoba dvojtaktu v basketbalu). Na koš se smí střílet pouze z útočné zóny, a to jen z tak zvaného nebráněného postavení. Bráněná pozice je okamţik, kdy bránící hráč stojí mezi útočníkem a vlastním košem, je čelem k bráněnému soupeři na dosah paţe a pokouší se střelu útočníka zdviţením paţe blokovat. Koš dosaţený z takové pozice je neplatný. Tato ustanovení pravidel jednak účinně podporuje neustálý pohyb všech útočníků, jednak umoţňují úspěšnou obranu také hráčům menších postav (Táborský, 2004). Za přestupkem proti pravidlům je povaţováno braní či vyráţení míče ze soupeřovy ruky, pouţívat jakéhokoliv tělesného kontaktu, jako je vytlačování, strkání či drţení soupeře, pohybovat paţí proti soupeři, nastavovat paţe nebo nohy tak, aby to protihráče nutilo k větší oklice při uvolňování, bránit soupeři opačného pohlaví, bránit komukoliv, kdo je jiţ bráněn jiným soupeřem. Z bezpečnostních důvodů je rovněţ zakázáno chytat se stojanů koše nebo se od nich odstrkovat. Za přestupky vůči těmto ustanovením můţe být podle jejich závaţnosti nařízen volný nebo trestný hod a hráč můţe být napomenut (ţlutá karta, pro stejného hráče nejvýše dvakrát) nebo vyloučen do konce utkání (červená karta). Vhazování se provádí od středu hřiště na začátku poločasů a po obdrţení koše. Provádí ho jeden z útočících hráčů. Přímo z místa vhazování není moţné zaznamenat koš. Všichni ostatní hráči musí být vzdáleni od místa výhozu nejméně 2,5 m.

16

Za běţné přestupky proti pravidlům o hraní s míčem a chování se k soupeři je nařízen re-start. Provádí se z místa, kde byl přestupek uskutečněn. Volný hod uděluje rozhodčí útočícímu druţstvu tehdy, kdyţ zjistí, ţe byl spáchán těţký přestupek. Volný hod rozehrává hráč těsně před bodem penalty. Po pokynu rozhodčího musí hráč, rozehrávající volný hod, během čtyř sekund přihrát svému spoluhráči a teprve poté můţe být vstřelen koš jedním z útočících hráčů. Ostatní hráči musí být vzdáleni 2,5 metru od rozehrávajícího hráče vně vyznačeného kruhu. Trestný hod je nařizován za přestupky, které měly za následek nedovolené zmaření moţnosti dosáhnout koš. Provádí se bez časového limitu od značky trestného hodu jako přímý hod na koš (korfbal [online]). Vyuţití ve školách Korfbalové koše i míče jsou dostupné v obchodech zaměřených na sport nebo se dají objednat na internetových stránkách. V případě, ţe škola nemá finanční prostředky na zakoupení korfbalového vybavení, je moţné vyuţít basketbalových košů i míčů, kterými disponuje téměř kaţdé škola. Podle potřeby a moţností se mohou rozměry hřiště od předepsaných rozměrů lišit, avšak pravidla o zákaze pohybu s míčem a bezkontaktní bránění útočníka pouze jedním obráncem je zapotřebí dodrţovat. Obrana jedna na jednoho dává prostor útočníkům k přihrávání, a tím se zvyšují šance na vyšší skórování. Ostatní změny pravidel je moţné provádět vzhledem k věku a počtu hráčů. Měli by však vést ke snadnějšímu dosaţení bodu, coţ je cílem hry. Korfbal je výborná průpravná hra pro jiné kolektivní míčové sporty. Hlavními prvky korfbalu je spolupráce s ostatními hráči, sólista zde nemá šanci, dále orientace v prostoru, obratnost a rychlost se změnou tempa (netradicnisporty [online]).

1.2.2 Tchoukball Táborský (2004) popisuje tchoukball jako poměrně novou sportovní hru. Herní idea tchoukballu je zaloţena na neomezované útočné činnosti, při které se druţstvo snaţí hodit míč na kteroukoliv z obou „branek“ (pruţných sráţedel) tak,

17

aby podle pravidel odraţený míč nemohl být soupeřem zachycen. Podle Bláhy (2001) je hra koncipována jako neagresivní a její princip nedovoluje, aby došlo k vzájemnému střetu soupeřících hráčů. I přes tyto faktory jde o dynamickou a rychlou hru, která vyuţívá prvky házené, volejbalu a baskické peloty. Tchoukball je vhodný pro všechny věkové kategorie a díky svým pravidlům zabezpečuje bezkontaktní způsob hry.

Historie a organizace V šedesátých letech dvacátého století provedl švýcarský lékař a zakladatel tchoukballu Hermann Brandt kritickou studii nejrozšířenějších sportovních her. Setkal se s mnoha sportovci, kteří se více či méně váţně zranili při provozování sportu. Vypozoroval, ţe tato zranění pramení z provádění pohybů, které nejsou přiměřené fyziologii jednotlivců, ze vzájemných střetů hráčů v kterémkoliv sportu. Na základě provedené studie pak vytvořil pravidla nové sportovní hry, ve které jsou zapovězeny osobní kontakty a omezuje se tak nebezpečí zranění. Název tchoukball vznik na základě zvláštního zvuku, který branka vydává při inkasování bodu. Za jeho aktivitu se mu v roce 1970 dostalo ocenění od Mezinárodní

federace

pro

tělesnou

výchovu

(Fédération

Internationale

d´Education Physique – FIEP). O rok později došlo k zaloţení Fédération Internationale de Tchoukball (FITB) a v roce 1976 se konal první mezinárodní turnaj. Mistrovství světa jsou organizována od roku 2000 ve dvouletých cyklech (v sudých letech). V roce 2004 vykazovala FITB členství 14 národních federací, mezi které patří i Česká republika. Tchoukball je rozšířený po celém světě, převáţně pak v asijských zemích. Oblibu si získal i v některých evropských zemích, jako např. ve Švýcarku, Velké Británie, Německu, Portugalsku a Francii (tchoukball [online]). Přesto ani zde nelze hovořit o „revoluční“ sportovní hře, které by propadla naprostá většina mladých lidí. Tchoukball však můţeme označit za zajímavý fenomén, o který je doposud naše mládeţ ochuzena. V nás se tchoukball začal rozšiřovat jako univerzitní sport prostřednictvím Katedry tělesné výchovy a sportu, Pedagogické faktulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, pod vedením PeadDr.

18

Ladislava Bláhy. Tuto osobu můţeme právem označit za zakladatele českého tchoukballu, protoţe se zaslouţil o rozšiřování výuky této hry u nás. Poprvé se český tým na mezinárodním poli představil na mistrovství Evropy 2003 v italském Rimini. Ve Švýcarku o roku později jiţ vybojovali třetí místo na mistrovství Evropy jak v kategorii ţen, tak v kategorii muţů. Jelikoţ jsou čeští hráči pravidelnými účastníky mezinárodních tchoukballových turnajů, zhostila se Česká republika i pořádání mistrovství Evropy, které se konalo n začátku července 2008 v Ústí nad Labem a zúčastnilo se jej celkem 8 zemí. V tomto šampionátu získalo druţstvo ţen 4. místo a druţstvo muţů 5. místo (netradicnisporty [online]). Základní pravidla Hraje se na obdélníkovém hřišti 40 x 20 metrů, které je rozděleno na dvě poloviny středovou čárou. Čáry jsou 5 cm široké a musí být dobře viditelné. Uprostřed koncových čar je na kaţdé straně umístěna odrazová konstrukce podobná malé trampolíně o rozměrech 100 x 100 cm, která je poloţena ke koncové čáře tak, aby odráţecí plocha svírala s podlahou úhel 60 stupňů (Táborský, 2004). Odráţecí konstrukce je tvořena kovovým rámem a odráţející sítí, která musí být vţdy dostatečně napnutá. V kaţdé polovině koncové čáry jsou do hřiště opsány půlkruhy o poloměru tří metrů, které vymezují zakázanou zónu. V tchoukballu se pouţívá míč pro házenou, dá se nahradit míčem pro volejbal. Míč musí být kulatý, vyhotovený z kůţe nebo syntetického materiálu. Jeho obvod je 58 – 60 cm a hmotnost 425 - 475 gramů pro muţe. Pro ţeny je stanoven míč o obvodu 54 – 56 cm s hmotností 325 - 375 gramů (Bláha, 2001).

Charakteristika hry V tchoukballu existují dvě varianty podle počtu odráţedel – monopolární a bipolární. V monopolárním tchoukballu jsou pravidla upravena pro monopolární variantu, kde se hraje pouze na jednu odrazovou konstrukci při počtu 6 hráčů v kaţdém týmu. V bipolárním tchoukballu je na hrací ploše současně devět hráčů z kaţdého druţstva a hraje se na dvě odráţení konstrukce. Tři hráči mohou

19

druţstvo doplnit jako střídající. Výměna hráčů se uskutečňuje bez přerušení hry jen tehdy, pokud je dosaţeno bodu (tchoukball [online]). Jak uvádí Bláha (2001) oficiální hrají doba je rozdělena na 3 x 15 minut s pětiminutovými přestávkami mezi třetinami. Útok začíná na koncové čáře hřiště. Cílem útočícího druţstva je zasáhnout některou z odráţecích ploch tak, aby se míč odrazil zpět do hřiště mimo zakázanou zónu, a nemohl být soupeřem chycen. V tomto případě získávají útočníci bod. Při nepřesné střelbě, kdy míč mine odráţecí plochu nebo se z ní odrazí mimo hřiště či do zakázané zóny, střílející hráč se dotkne konstrukce odráţedla nebo doraţeného míče, se naopak přičítá jeden bod soupeři. Na začátku utkání či po zisku bodu rozehrává druţstvo, které bod ztratilo z koncové čáry, vedle konstrukce, kde došlo k bodování. Samotné uvedení míče do hry se nezapočítává do povolené série tří nahrávek. Po rozehrání je důleţité, aby míč překonal středovou čáru. Poté lze vést útok na libovolnou odrazovou konstrukci. Vítězí druţstvo s vyšším počtem získaných bodů. Má-li hráč míč, můţe ho drţet nejvýše tři vteřiny a můţe s ním udělat maximálně tři kroky. Driblink je zakázán. Upadnutí míče na zem a dotek míče částí pod úrovní pasu jsou hodnoceny jako chyba. Hráči nesmí vstoupit do zakázané zóny (s výjimkou dopadu po střelbě). Po zisku míče se druţstvo rozhoduje, na kterou konstrukci zaútočí. Střelbě mohou předcházet nejvýše tři přihrávky. Nepodaří-li se druţstvu v tomto limitu vystřelit, musí přihrát míč na druhou polovinu hřiště a pokusit se ve stejném omezení zaútočit na druhé odráţecí konstrukci (Táborský 2004). Činnost bránícího druţstva je zúţena na zaujímání výhodného postavení pro chytání míče odráţeného od branky do pole. Útočícímu soupeři nesmí být bráněno v pohybu, při přihrávání a chytání míče a ani při střelbě. Porušení pravidel znamená předání míče soupeři, přičemţ se pokračuje volným hodem z místa přestupku. Před střeleckým pokusem na odrazovou konstrukci musí dojít k minimálně jedné přihrávce. Úmyslné fauly jsou hráčům zaznamenávány. Prohřeší-li se některý z hráčů tímto způsobem potřetí, je vyloučen do konce utkání a je zastoupen náhradníkem. Hru řídí tři rozhodčí, z toho dva řídí hru v souladu s pravidly (tchoukball [online]).

20

Vyuţití ve školách Tchoukball se hodí pro hodinu tělesné výchovu s chlapci, dívkami nebo se smíšenými třídami. Začít by se mělo s osmi aţ devítiletými ţáky, kteří jiţ mají vyvinutý cit pro míč. Horní hranice věku není ohraničena. Formy hry a cvičení mají za cíl zavedení tchoukballu do školy. Ve hře se především objevují cvičení střel na odráţedlo, které v tchoukballu představují nejdůleţitější moment celé hry (netradicnisporty [online]). Studenti ústecké univerzity J. E. Purkyně jej hrají jiţ deset let. Podle Bláhy [online] můţe tchoukball zkusit kdokoliv. Není totiţ náročný na pochopení. Hráči v něm uplatňují zcela základní dovednosti jako běh, chytání a házení, takţe tchoukbal zvládají jiţ děti na prvním stupni základních škol. Tchoukball je dobrá varianta do hodin, kde jsou společně chlapci i dívky. U ostatních kolektivních sportů je více znát rozdíl pohlaví a vyspělosti. Další výhodou je nízká úrazovost při tomto sportu, protoţe tchkoukball je bezkontaktní hra. Nenajde se v něm agrese, nehrozí časté zdravotní problémy a úrazy. Při hře se rozvíjí spolupráce mezi hráči a herní myšlení. Oproti jiným sportům je pro hráče soupeř partnerem, coţ má obrovský výchovný potenciál. Přednosti této hry je i nenáročnost na vybavení a prostory. Stačí pouze malá tělocvična, trampolína a míč. Samozřejmě jako u všech popsaných sportovních her, i zde je moţné pravidla upravit podle šikovnosti ţáků a moţnostem školy.

1.2.3 Frisbee ultimate Podle internetových zdrojů je ultimate bezkontaktní kolektivní hra, ve které se snaţí sedmičlenné druţstvo dopravit létající disk do koncové zóny soupeře. Ústřední myšlenkou ultimate je osobní odpovědnost kaţdého z hráčů za dodrţování pravidel hry a idejí fair play.

Historie a organizace Vznik tohoto sportovního náčiní je velmi zajímavý. V roce 1940 vznikl původní nápad házet si talířky u studentů univerzity v Yale, kteří po snědení

21

koláčů z nedaleké pekárny společnosti Frisbie Pie Company, prodávaných na plechových kulatých táckách, objevili jejich zvláštní letové vlastnosti. Při házení těmito tácky upozorňovali chytače zvoláním “fresce“, coţ je údajně základ pozdějšího označení „frisbee“ pro létající disk (talíř). Pak uţ byl jenom krok k tomu, aby koncem čtyřicátých let Walter Frederick Morrisson pouţil k výrobě podobných talířů umělé hmoty a nové sportovní náčiní bylo na světě. V roce 1965 byl létající talíř pod upraveným původním názvem frisbee patentován. Při házení talířem se postupně formovala řada sportovních disciplín, z nichţ některé mají charakter sportovní hry. Nejznámější a nejrozšířenější je hra ultimate, která v překladu znamená neomezený, neohraničený. V roce 1968 došlo k zaloţení první mezinárodní asociace a v roce 1974 se uskutečnilo první mistrovství světa v různých disciplínách s létajícím diskem. V roce 1970 se objevuje první edice pravidel ultimate a počátkem sedmdesátých let začíná frisbee pronikat také do Evropy. Ve stejném roce se konalo první mistrovství Evropy v ultimate a o tři roky později první mistrovství světa. V českých zemích létající talíř vešel do povědomí široké sportovní veřejnosti při příleţitosti konání Československé spartakiády 1980, kdyţ byl pouţit pro cvičení starších ţáků. Nešlo však pouze o vlastní spartakiádní skladbu, ale hlavně o to, ţe létající talíře zůstaly i nadále oblíbeným sportovním náčiním i po spartakiádě – a vlastně aţ dodnes (Vrbata, 1997). V současnosti ultimate a ostatní sportovní discipliny s frisbee zaštiťuje ve světě World Flying Disc Federation (WFDF). Byla zaloţena v roce 1985 a začátkem roku 2004 vykazovala 22 národních svazů jako řádných členů (včetně Česka). Roku 1995 byla WFDF přijata do International World Games Association (IWGA) a některé její soutěţe, včetně ultimate, se dostaly na program Světových her v japonské Akitě v roce 2001a stále se těchto her účastní. V Evropě zajišťuje rozvoj a soutěţe v ultimate European Flying Disc Federation (EFDF). Na českém území vznikla v roce 1993 Česká asociace frisbí (ČAF), která zpočátku podporovala pouze ultimate a později rozšířila svoje působení a začala sdruţovat i další sportovní disciplíny s létajícím talířem. Ve stejném roce se druţstvo v českých barvách zúčastnilo mistrovství Evropy v Nizozemsku. O rok později se

22

konalo v ultimate první mistrovství Česka a český reprezentační tým startoval na mistrovství světa (Táborský, 2004). Základní pravidla Hrací plocha je obdélníkového tvaru a skládá se z vlastního hracího pole, které má rozměr 64 m dlouhé a 37 m široké a dvou koncových zón, kaţdé o velikosti 18 metrů hlubokých. Celkové rozměry hrací plochy jsou tedy 100 x 37 m. Čáry oddělující vlastní hřiště od koncových zón jsou součástí vlastního hřiště a nazývají se čáry základní. Obvodové čáry (postranní a zadní) jiţ součástí hřiště nejsou. Brike marks jsou značky tvořené průsečíkem dvou, jeden metr dlouhých, čar ve vlastním hřišti. Tyto značky jsou umístěné 20 m od základních čar, ve středu mezi dvěma postranními čarami hřiště. Rohy hracího pole i koncových zón jsou označeny osmi kuţely z flexibilního materiálu. Povrch hrací plochy můţe být jakýkoliv, nejlépe travnatý. Hrací disk musí odpovídat předpisům WFDF. Musí být vyroben z pevného plastického materiálu. Má tvar misky, na které se rozlišuje horní a spodní plocha a vnější a vnitřní hrana. Stěny hran jsou silnější neţ stěny plochy, takţe je část hmotnosti disku rozloţena po jeho obvodu. Podle charakteru soutěţe mohou mít disky různou velikost a váhu, jejich vnější průměr ale nesmí být menší neţ 21 cm a větší neţ 40 cm (frisbeeultimate [online[).

Charakteristika hry Kaţdé druţstvo má na hřišti po sedmi hráčích. Střídání hráčů je povoleno pouze po kaţdém dosaţení bodu (před následujícím výhozem) nebo v případě zranění. Počet střídání není nijak omezen a ke střídání je připraven libovolný počet náhradníků. Před zahájením utkání se kapitáni dohodnou, který tým jako první začíná útočit, druhý tým volí stranu, na které chce utkání začít. Utkání trvá do chvíle, kdy jedno z druţstev dosáhne 17 bodů. Hra je rozdělena na dva poločasy. První poločas končí v okamţiku, kdyţ jedno z druţstev dosáhne 9 bodů. Kdykoliv v kaţdém z poločasů si druţstvo můţe vzít dva oddechové časy. Délka oddechového času by neměla přesáhnout dobu dvou minut. Kterýkoliv hráč můţe ohlásit time out v době mezi dosaţením bodu a následným výhozem. V průběhu hry však pouze hráč, který je v drţení disku nebo kdokoliv z hráčů, dojde-li ke

23

zranění. Utkání se zahajuje výhozem. Ten se uskutečňuje také po poločase a po dosaţení bodu. Výhoz je prováděn obráncem za účelem zahájení další hry. Před odhodem disku, musí zůstat všichni hráči obranného týmu v prostoru vlastní koncové zóny. Výhoz je určen soupeřícímu druţstvu, jehoţ hráči musí stát před jeho provedením na své základní čáře a nesmí měnit svoje pozice. Provedení výhozu následuje, jakmile házející hráč a jeden ze soupeřů zvednou ruku. Po výhozu se mohou všichni hráči libovolně pohybovat (Filandr, 2000). Bod získává druţstvo tehdy, jestliţe házející hráč přihraje disk spoluhráči, který se nachází v koncové zóně, na kterou druţstvo právě útočí. Po kaţdém bodu si druţstva vymění strany hřiště. Ke ztrátě disku dojde vţdy, kdyţ je přihrávka zachycena nebo sraţena protihráčem. V tomto okamţiku se obránci stávají útočníky a rozehrávají z místa, kdy se disk dotkne země nebo se dostane nedovoleným způsobem mimo hřiště. Chytne-li hráč disk ve hřišti a následkem svého pohybu se dostane do autu, rozehrává z místa, ve kterém se do autu dostal. Je-li u hráče s diskem obránce v blízkosti tří metrů (marker), můţe začít útočníkovi odpočívávat zdrţování zvoláním „stalling“. Jestliţe do 10 sekund házeč disk neodhodí, dochází ke změně drţení disku. Hráč, který drţí disk, se s ním nesmí přemisťovat, ale smí provádět, podobně jako v basketbalu, obraty kolem jedné nohy. Disk se dostává do koncové zóny přihráváním (Vrbata, 2004) Podle Táborského je technika jednotlivých druhů hodů zaloţena vţdy na prudkém švihu zápěstím a loktu. Rotace disku kolem jeho osy je předpokladem dlouhého a klidného letu. Při chytání disku je dávána přednost chytání obouruč, disky letící dále od těla však musí být chytány jednoruč. Kaţdý hráč má právo zaujmout kterékoli míst na hřišti, nesmí se ale přitom dostat do tělesného kontaktu s protihráči. Hráči se rovněţ nesmí postavit nebo pohybovat tak, aby omezovali pohyb soupeře. Všichni hráči mají právo na prostor nad sebou (princip vertikály). Vyráţení disku, který soupeř drţí, není dovoleno. Chytí-li útočník a obránce disk současně, pak disk připadne útočníkovi. Házejícího hráče smí bránit pouze jeden obránce. Hráč, který se dopustí jakéhokoliv přestupku, by ho měl sám oznámit zvolání „faul“. V případě faulu však můţe nedovolený zásah hlásit takto faulovaný hráč. V případě oboustranného faulu a v případě, ve kterých se nemohou soupeři

24

v posuzování sporné situace dohodnout, se disk vrací k poslednímu házejícímu hráči na místo, ze kterého disk přihrával (frisbeeultimate [online]). Stručný přehled ostatních her s létajícím talířem Kromě jiţ popsané nejrozšířenější sportovní hry ultimate existuje celá řada her s diskem. Většina her byla vymyšlená speciálně pro létající disk. Mezi další oblíbené sporty s létajícím talířem patří discgolf, který je odvozený z klasického golfu. Vznikl v 70. letech a jeho cílem je podobně jako v golfu dokončit jamku co nejmenším počtem úderů, tedy hodů. Další je tak zvaná freestyle frisbee neboli ţonglování s diskem je sport, při kterém se vyuţívá především rotace disku. V tomto sportovním odvětví jde hlavně o kombinaci prvků gymnastiky a tance s házením a chytáním disku. Jednotlivá vystoupení hodnotí rozhodčí bodovacím systémem. Pod názvem field events se ukrývají čtyři soutěţe, ve kterých soupeři porovnávají své schopnosti v ovládání létajícího talíře v hodu na přesnost a dálku. V discathlonu se hází diskem po vyznačené trase s různými překáţkami, kterými musí disk proletět. Vítězí ten z hráčů, který jako první trasu překoná v co nejkratším čase (frisbeeultimate [online]). Vyuţití ve školách Z hlediska vybavení je ultimate ideální hra pro školní tělesnou výchovu. Prostorově je hra celkem nenáročná, pokud se nebudeme striktně drţet pravidel hry. Ani cena létajícího disku v tomto případě není překáţkou. Frisbee lze zakoupit v kaţdém obchodě specializovaných na sport a jeho cena se pohybuje od 150 do 500 Kč. Podle internetových zdrojů je jediným předpokladem úspěšného průběhu hry zvládnutí házení a chytání disku. Po vizuální ukázce a krátkém nácviku buď ve dvojicích, nebo v kruhu, je většina dětí schopna s diskem manipulovat. Hřiště není třeba nějak zvlášť ohraničovat, je však zapotřebí zřetelně označit základní čáry. Další pravidla, která musí děti od začátku dodrţovat, patří zákaz pohybu s diskem a bezkontaktní bránění útočníka pouze jedním obráncem. Dáváme tím více prostoru

útočícím

hráčům

k přihrávání.

Tím

se

samozřejmě

zvýší

pravděpodobnost získání více bodů. Veškeré prvotní úpravy pravidel by měli vést

25

ke snadnějšímu dosaţení bodu, coţ samozřejmě děti motivuje k další hře. Nemusíme mít strach s improvizace a drobných úprav v průběhu hry. Ultimate je výborná průpravná hra pro jiné kolektivní sporty. Rozvíjí spolupráci, pohyb v prostoru a herní myšlení. Létající talíř, jako sportovní náčiní, je vhodným doplňkem rekreačních sportů i školních hodin. V hodinách tělesné výchovy můţe házení disku nahradit přihrávky míčem v rušné části hodiny při různých typech honiček. Obzvlášť pokud hlavní náplň hodině je zaměřena na výuku míčových her, pak manipulace s diskem rozvíjí a připravuje děti na chytání míče.

1.3. Netradiční sportovní hry síťového typu Hlavním znakem síťových her, kterým se odlišují od síťových her tenisových, je odehrání míče jednou nebo oběma rukama. Volejbalové hry mají také své dávné předky v některých národních hrách. Nejstarší z nich je africká odbíjená. Ve skalní kresbě, pocházející z Čadu, představuje dávné africké volejbalisty v pozici soupeřících hráčů nad sítí známé z dnešních soubojů (Musil, Pavlík, Sobotka, 1997) Podle Táborského (2004) ve sportovních hrách síťového typu plní strana, hrající právě společným předmětem, současně úkoly útočné i obranné. Jedinou herní akcí můţe druţstvo body získat, nebo je naopak získá soupeř. Zisk bodů je dosaţen při chybě soupeře. Soupeřící hráči jsou na oddělených hracích plochách, nebo se pravidelně na společné hrací ploše ve svých herních akcích střídají. Doba utkání je většinou dána ziskem stanoveného počtu bodů v setech a dosaţením určeného počtu vítězných setů. Do skupiny netradičních sportovních her síťového typu patří i faustball, indiaca a ringo.

26

1.3.1 Faustball Faustball či fistball jsou dvě slova označující stejný sport, odlišnost je pouze v německé resp. anglické podobě slova, která znamenají v překladu pěst a míč. Z názvu vyplývá i způsob hry, který se vzdáleně podobá volejbalu. Dvě pětičlenná druţstva se údery pěstí snaţí dostat míč přes síť na polovinu soupeře tak, aby nemohl být vrácen zpět (faustball [online]). Táborský 2004 ji začleňuje do her síťového typu.

Historie a organizace Podle internetových zdrojů patří faustball k nejstarším známým sportům vůbec. První zmínka pochází jiţ z roku 240 n. l. od římského císaře Gordianuse. Nejstarší psaná pravidla byla sepsána v italštině roku 1555 Antoniem Scainem. Moderní sportovní pravidla byla vytvořena v Německu v roce 1894 Georgem Heinrichem Weberem. Právě v Německu se jiţ o rok dříve začaly hrát pravidelné organizované soutěţe, a ty se hrají v obrovském měřítku dodnes. Systém německé faustballové soutěţe v mnohém připomíná náš systém fotbalových soutěţí. V Německu se faustballu věnují tisíce hráčů. V registrovaných soutěţích na úrovni 1. a 2. bundesligy, přes oberligy, zemské ligy aţ po regionální soutěţe. Vrcholné soutěţe jsou na profesionální úrovni. Podobný systém můţeme sledovat i v sousedním Rakousku a Švýcarsku. Faustball se rozšiřoval především tam, kde se pouţívá němčina. Prostřednictvím německých emigrantů se faustball rozšířil do jiţní a severní Ameriky a do jihozápadní Afriky. Ani v naší země nepatří mezi nové sporty. Před druhou světovou válkou byl faustball velmi rozšířen především v pohraničních oblastech Československa. Ve třicátých letech minulého století se hrávala pravidelná ligová soutěţ. Poválečné uspořádání našeho pohraničí a odsun německého obyvatelstva s sebou přinesl i ústup tohoto sportu. Nová etapa faustballu v Čechách je datována od konce dvacátého století po otevření hranic směrem na západ. Pokus o znovuoţivení tohoto sportu není příliš úspěšný, přesto máme dva soutěţní týmy muţů, tým ţen, dva týmy ţáků a přípravku pod vedením reprezentačního trenéra ČR Mgr. Jana Mazala.

27

International Fistball Association (IFA) byla zaloţena v roce 1960. Tehdy měla mezinárodní asociace celkem osm členských států Kromě států s německým obyvatelstvem ještě Argentinu, Brazílii a Chile. Dnes jsou vedle Německa, Rakouska a Švýcarska dále členy Itálie, Dánsko, USA, několik jihoamerických zemí, z asijských zemí jsou to Japonci a Indové, Afriku pak zachraňuje Namibie. A nesmíme zapomenout na Českou republiku. První mistrovství světa ve faustballe se konalo roku 1948 ve Španělsku a dále se organizuje pravidelně po čtyřech letech. Díky spolupráci s International World Games Association jsou faustballové soutěţe ve čtyřletých intervalech také na programu Světových her (Musil, Pavlík, Sobotka, 1997). Základní pravidla Faustball není sezónním sportem. V létě se hraje venku na hřišti o rozměrech 50 x 20 metrů a v zimě v hale, kde jsou rozměry hřiště 40 x 20 metrů stejně jako pro házenou. Uprostřed hrací plochy je vedena středová čára a nad ní je umístěna síť nebo dvoubarevná páska ve výše dvou metrů, dělící hřiště na dvě poloviny. Páska či síť je zavěšena v různých výškách pro jednotlivé kategorie, pro ţeny 190 cm, pro starší ţáky 180 cm a pro mladší ţáky 160 cm. Paralelně se středovou čárou ve vzdálenosti 3 m od poloviny hřiště jsou na kaţdé straně vyznačeny čáry podání. Všechny čáry jsou součástí hrací plochy. Faustballový míč je naplněný vzduchem a vyroben z kůţe. Jeho obvod musí být od 65 do 68 cm a hmotnost 350 aţ 380 g pro muţe a 320 aţ 350 g pro ţeny (Táborský, 2004).

Charakteristika hry Hrají proti sobě dvě pětičlenná druţstva se třemi náhradníky. Střídání hráčů se můţe uskutečnit bez omezení při kterémkoliv přerušení hry. Utkání řídí jeden rozhodčí, kterému pomáhají dva čároví rozhodčí. Stejně jako u indiacy je moţné utkání hrát dvěma základními způsoby a to buď na sety, nebo na čas podle propozic soutěţe. Při utkání hraném na čas je nasazován také časoměřič a utkání se hraje 2 x 15 minut na venkovním hřišti, anebo 2 x 10 minut v hale s dvouminutovou přestávkou. Při nerozhodném stavu následuje prodlouţení 2 x 5 minut (Matoušek, Muţík, Sobotka, Starec, 1989).

28

V případě utkání hraném na sety se postupuje podle propozic soutěţe. Utkání se můţe hrát na dva nebo tři vítězné sety. Do roku 2006 se ve vyšších soutěţích hrálo do 20 bodů. Nyní, pokud není stanoveno jinak, končí zápas v okamţiku, ve kterém jedno z druţstev dosáhlo 11 bodů, avšak alespoň o dva body více neţ soupeř. Je-li za tohoto stavu rozdíl pouze jednobodový, pokračuje se v setu dále aţ do chvíle, kdy jeden z týmů dosáhne prvních 15 bodů (faustball [online]). Po kaţdém zahraném setu dochází k výměně stran. Hraje-li se na tři vítězné sety, je před případným čtvrtým setem desetiminutová přestávka. Dojde-li ke třetímu (na dva vítězné) nebo pátému (na tři vítězné) setu, losuje se znovu o stranu hřiště a o první podání. Po dosaţení 10 bodů jedním z druţstev se mění strany hřiště (Táborský, 2004). Bod získává druţstvo vţdy, kdyţ jeho soupeř zakončí výměnu chybou. Záměrem soupeření je dostat míč úderem pěsti nebo paţe na polovinu soupeře přes síť. Mezi jednotlivými nahrávkami se smí míč odrazit jednou od země. Podobně jako ve volejbale můţe jedno druţstvo hrát s míčem nejvýše třikrát za sebou. Zajímavostí faustballu je ta skutečnost, ţe se hráč při jedné výměně můţe dotknout míče pouze jednou. Další zajímavostí je, ţe podává vţdy to druţstvo, které se dopustilo chyby. Chybou je myšlen dotek hráče nebo míče pásky, odraz míče dvakrát po sobě na zem, nebo ukončení míč v zámezí (faustball online). Při nesportovním chování má rozhodčí právo udělit, podle závaţnosti přestupku napomenutí (ţlutá karta), vyloučení (současně ţlutá a červená karta) na dobu, neţ obě druţstva dohromady dosáhnou deseti bodů a diskvalifikace hráče (červená karta). Diskvalifikovaný hráč jiţ nesmí do utkání nastoupit, můţe být však nahrazen jiným hráčem. Při zdrţování hry dostává ţlutou kartu kapitán druţstva, při opakovaném zdrţování pak soupeř získává bonusový bod. Kaţdá rozehra je zahajována od čáry podáním, které musí být umístěno taktéţ za soupeřovu třímetrovou čáru podání a končí chybou jednoho z týmů. Na rozdíl od volejbalu má kaţdý hráč svoji pevnou pozici na hřišti – 2 zadní hráči, 1 nahrávač mezi zadáky a 2 přední hráči (smečaři). Podání provádí kterýkoliv hráč ve stoji, po rozběhu nebo ve výskoku (Táborský, 2004).

29

Vyuţití ve škole Faustball je moţné hrát jak v létě na venkovních školních hřištích, ale i v zimě v tělocvičnách či halách. Pokud ţáky přestal bavit volejbal, faustball je ideální náhrada. Sítí na volejbal je vybavena téměř kaţdá základní škola a místo faustballového míče můţeme pouţít míč volejbalový. Odbíjení vrchem a spodem nahradíme údery pěstí a máme další zábavou kolektivní sportovní hru.

1.3.2 Indiaca Sportovní hra síťového typu, kde hrají dvě pětičlenná druţstva (mohou být i smíšená) odbíjejí rukou přes síť speciálním opeřený míček na stranu soupeře tak, aby nemohl být vrácen. Indiaca je po technické stránce velice podobná volejbalu.

Historie a organizace V roce 1936 se německý učitel K. H. Krohn seznámil s rekreační hrou s opeřeným míčkem zvanou peteca na pláţi v Rio de Janeiru. V důsledku jeho zkoumání o původu hry zjistil, ţe tuto hru hráli jiţ brazilští Indiáni. Domorodci zhotovovali původní náčiní v různých formách, ve tvaru hrušky z kousků kůţe naplněnou pilinami, ve kterém byla zabodnuta tři aţ čtyři pírka. Nový název indiaca se utvořil ze slov Indián a peteca, coţ byl původní název této hry. Skutečnost, ţe není ke hře potřeba ţádných raket, ale pouze vlastních rukou, řadí indiacu mezi nenáročné leč zábavné hry pouţívané po celém světě (indiaca [online]). Táborský (2004) uvádí, ţe díky propagačnímu úsilí Krohna si indiacu získala oblibu hlavně v Německu a postupně byla, vedle čistě zábavných forem, vytvářena také sportovní pravidla a systém soutěţí. V roce 2000 se konala v Berlíně ustavující konference mezinárodní asociace pro indiacu – International Indiaca Association (IIA). Zúčastnili se jí zástupci Brazílie, Japonska a čtyř evropských zemí. Obrovskou popularitu si získala právě v Japonsku, kde evidují téměř 1 milion hráčů. V České republice váţný pokus o sportovní uplatnění indiacy doposud zaznamenán nebyl.

30

Základní pravidla Hřiště obdélníkového tvaru má rozměry 16 x 6,1 metrů ohraničené páskou nebo čarami. Středovou čárou je hřiště rozděleno na dvě poloviny. Souběţně se středovou čárou, ve vzdálenosti 3 metry od ní, jsou na kaţdé polovině hřiště čáry vymezující útočný prostor. Všechny čáry by měly být 3 aţ 5 cm široké a patří k hřišti. Nad středovou čárou je nataţená síť. Její horní okraj je pro muţe ve výšce 2,35 metru, pro smíšená druţstva 2,25 metru a pro ţeny 2,15 metru. Speciální náčiní indiaca je bílé nebo ţluté kotoučovité těleso o průměru 7 aţ 8 cm, které je vyrobeno většinou z pryţe a vyplněno pěnovou látkou. Je spojené s černým stabilním nosičem pér, ve kterém jsou zastrčená červená a vyměnitelná péra. Celková výška indiacy je 25 cm a hmotnost 45 aţ 65 gramů. Usměrňovací péra zabezpečují čistý let.

Charakteristika hry Druţstvo tvoří 5 hráčů a 2 náhradníci. U smíšených druţstev musí být kaţdé pohlaví zastoupeno minimálně dvěma osobami. Druţstvo můţe hrát jen tehdy, jestliţe jsou připraveni nejméně čtyři hráči. V kaţdém setu mohou střídat dva hráči, vystřídaný hráč můţe znovu nastoupit aţ v dalším setu. V kaţdém setu můţou střídat dva hráči. Při kaţdém podání musí hráči (podobně jako ve volejbalu) zaujmou své základní postavení za koncovou čárou v zóně podání. Drţí přitom indiacu v jedné ruce pod úrovní pasu a druhou rukou ji odráţí na polovinu soupeře. Při kaţdém znovuzískání podání se hráči posouvají o jednu pozici ve směru pohybu hodinových ručiček. Hráči v postavení I a V jsou obránci. Mohou sice vstoupit do útočného pásma, ale nesmí blokovat soupeře. Hráči ve zbývajících pozicích II, III, IV jsou označováni jako síťoví - útočníci. Utkání řídí jeden rozhodčí, kterému mohou pomáhat dva čároví rozhodčí. Podle propozic soutěţe se utkání hraje buď na sety, anebo na čas. Při hře na sety se hraje na dva vítězné sety. K výhře v jednom setu je zapotřebí dosáhnout 25 bodů, přičemţ rozdíl musí být nejméně o dva body. Po kaţdém setu si druţstva mění strany. Při nerozhodném stavu 1:1 na sety je zapotřebí hrát třetí rozhodující set. K výměně stran dochází v okamţiku, jakmile jedno druţstvo dosáhne 13 bodů. V utkání hraném na sety je moţno poţádat dvakrát o oddechový čas v délce

31

trvání 30 sekund. Při hře na čas je délka střetnutí stanovena 2 x 10 minut hrubého času. Kaţdý poločas začíná a končí hvizdem rozhodčího a jeho výsledek se hodnotí zvlášť. Druţstvo tak můţe za jedno utkání získat celkem dva body (vyhrálo obě poloviny) jeden a půl bodu (jedenu polovinu vyhrálo a v jedné remizovalo), jeden bod, půl bodu nebo ţádný. Při nerozhodném stavu se můţe hra prodlouţit, a to nejméně o 2 x 2,5 minuty. Indiaca je ovládána údery jednou rukou (od lokte dolů), nejčastěji dlaní. Jako úder je počítán kaţdý dotek indiacy, s výjimkou bloku. Na polovinu soupeře se musí indiaca dopravit nejvýše třemi údery. Blok není povaţován za úder. Spoluhráči se musí v úderech, stejně jako ve volejbale, střídat. Za blok se povaţuje postavení obránce u sítě s rukama vedle sebe, které se v okamţiku bloku nepohybují dopředu. Kaţdá chyba soupeře znamená zisk bodu a právo podání pro vlastní druţstvo. Druţstvo získává bod, jestliţe se jeho soupeř dopustí následujících chyb: indiaca se dotkne země na jeho vlastní polovině, není dopravena povoleným způsobem do opačné poloviny, dotkne se stropu, dotkne se při podání sítě, druţstvo ji odrazí více neţ třikrát za sebou, je chycena, hozena nebo odraţena se značným zpomalením, je zasaţena jinou částí těla neţ ruka a předloktí. Body se získají rovněţ tehdy, kdyţ se protihráč dotkne sítě nebo tyčí, přesáhne síť a středovou čáru (to není povoleno ani při bloku) a vstoupí do poloviny soupeře. Jestliţe se obě strany proviní současně (např. dotek sítě), nezapočítává se bod ţádnému druţstvu a podání se opakuje. Vyuţití ve školách Hra je velmi dynamická, emocionální a mohou jí hrát hráči různého věku a fyzické zdatnosti. Výhodou indiacy je, ţe se dá hrát téměř všude. Na louce, školním hřišti, na zahradě, na pláţi anebo v tělocvičně. Stav a druh plochy hřiště nemá na hru velký vliv. Indiacu můţeme zakoupit od 150 Kč a je lehko přenosná. Zabere málo místa a kdykoliv, bez velkých příprav, se s ní dá hrát. Nebezpečí zranění je minimální a v případě, ţe je škola vybavena volejbalových hřištěm, není potřeba dalšího náčiní.

32

1.3.3 Ringo Podle Táborského (2004) se jedná o hru síťového typu. Jednotlivci, dvojice nebo smíšené trojce hrají proti sobě s jedním nebo se dvěma krouţky, které se snaţí dopravit dle pravidel do soupeřova pole a získat tak cenné body. Svým zaměřením je ringo výbornou doplňkovou sportovní hrou, vhodnou především pro děti a mládeţ. Technika hry i materiální zabezpečení je nenáročné. Stačí pouze ringo krouţek, volejbalová síť či lanko a kousek rovné plochy. Hra je určena pro kaţdého bez ohledu na věk, pohlaví či zdravotní stav. Ringo je moţné hrát za jakéhokoliv počasí, ať uţ v tělocvičně nebo na venkovním hřišti.

Historie a organizace Podle Kovandy (1988) vznikla sportovní hra ringo v hlavním městě Polska, Varšavě v roce 1959. Zakladatelem ringa je označován Wlodzimierz Strzyzewski, kapitán reprezentačního druţstva šermířů, který ringo původně vyuţíval jako doplňkovou hru šermířského tréninku. Naproti tomu Táborský (2004) uvádí, ţe původ této sportovní hry je třeba hledat mezi zájemci o míčové hry na palubách lodí. Málo prostoru, kymácející se paluba a snadná ztráta odbitého míče vedly k jeho nahrazení gumovým krouţkem. Různé obměn přehazování krouţku přes síť nesly názvy „deck tinnis“, „ring tennis“ či „ring volleyball“. Název se ustálil aţ na olympijských hrách v Mexiku, kde Wlodzimierz předvedl tuto hru přítomným novinářům. První mistrovství Polska se uskutečnilo v roce 1973 a první turnaj na našem území se hrál v roce 1982 v Českém Těšíně. Koncem dvacátých let minulého století byla hra přenesena do hal a postupně byla vytvořena závazná sportovní pravidla. Opět se o ně zaslouţil významnou měrou Wlodzimierz Strzyzewski, pod jehoţ vedením byla v roce 1993 v polském městě Modlin zaloţena International Ringo Federation (IRF). Mezi pěti zakládajícími národními svazy byli zástupci Česka, Polska, Německa, Běloruska a Arménie. V České republice je činný Český klub ringa (ČKR).

33

Základní pravidla Hrací plocha musí být obdélníkového tvaru. Pro utkání jednotlivců jsou rozměry 8 x 18 metrů, pro utkání dvojic a smíšených trojic 9 x 18 metrů. Nad středovou čárou je napnuta ve výši 243 cm volejbalová síť nebo lanko, které je pro lepší viditelnost opatřeno vlaječkou. Pro děti do 12 let má hřiště rozměry 6 x 12 m s výškou sítě 200 cm a pro mládeţ od 13 do 15 let má rozměry 8 x 16 m s výškou sítě 243 cm. Čára jsou 2 aţ 5 cm široké a jsou součástí hřiště. Výjimkou je čára středová, které se nikdo nesmí dotýkat a ani přesahovat rukama nebo jinou částí těla nad sítí. Ringo se hraje s gumovým (pryţovým) krouţkem uvnitř dutým o vnějším průměru 17 cm a hmotnosti 165 g, šířka krouţku je 2,8 cm (ringo [online]).

Charakteristika hry Na hřišti soutěţí proti sobě jednotlivci, dvojce (mohou být i smíšené) nebo smíšené trojce (dva muţi a jedna ţena nebo naopak). Jednotlivci hrají jedním krouţkem, ostatní kategorie dvěma krouţky současně. Utkání řídí dva rozhodčí se stejnými právy a jejich rozhodnutí má stejnou váhu. Rozhodčí můţe udělit ţlutou kartu za nesportovní chování (uráţky soupeře nebo rozhodčího) nebo v případě druhého napomenutí udělit hráči červenou kartu. Utkání se hraje do 15 bodů s rozdílem minimálně dvou bodů. Pokud je dosaţeno pouze rozdílu jednoho bodu, utkání pokračuje a hra končí nejpozději v okamţiku, ve kterém jedna strana dosáhla svého sedmnáctého bodu. Výměna stran se provádí po dosaţení osmého bodu, v případě dvojic a trojic se čeká na konec hry i s druhým krouţkem. Body se získávají nebo ztrácejí za kaţdou chybu, bez ohledu na to, kdo podával. Účelem hry je umístit krouţek do pole soupeře. Za chybu je povaţován dopad krouţku na zem (do vlastní poloviny nebo mimo polovinu soupeře) a kaţdé porušení pravidel o hraní s krouţkem. Srazí-li se krouţky hozené z protilehlých stran, body se nezapočítávají a nařizuje se nové podání s oběma krouţky (Táborský, 2004). Krouţek musí být hozen „naplocho“, tzn., ţe musí napodobovat let disku. Nesmí být hozen kolmo k zemi. Na soupeřovu stranu musí přeletět nad sítí v prostoru nad středovou čárou. Krouţek je moţno chytat libovolnou rukou, je

34

třeba ho však odhodit stejnou rukou, do které byl uchopen. Převzetí krouţku z jedné ruky do druhé znamená ztrátu bodu. Vypadne-li hráči krouţek z dlaně, můţe jej bezprostředně před dopadem na zem chytit stejnou rukou ještě jednou nebo jeho spoluhráč libovolnou rukou. Je zakázáno krouţek přihrávat spoluhráči nebo sám sobě, avšak je povoleno současné uchopení krouţku dvěma hráči, odehrát jej však můţe jen jeden z nich. Více neţ 2 dotyky jedním druţstvem znamenají ztrátu bodu. Krouţek je moţno chytat na místě, ve výskoku, v běhu i pádu. Po uchopení krouţku na místě nebo ve výskoku smí hráč do okamţiku odhození učinit dva kontakty se zemí. Chytí-li krouţek v běhu, můţe s ním udělat maximálně tři brzdící kroky. Při odhodu se můţe pouţít výkrok (před došlápnutím nohy musí být krouţek odhozen). Při chytání krouţku skokem či pádem na zem se můţe hráč napřed postavit a poté krouţek odhodit. Při pohybu směrem dozadu není počet kroků limitován (Kovanda, 1988). Při hře s jedním krouţkem je čas drţení krouţku omezen pěti vteřinami, které rozhodčí začne počítat ve chvíli, kdy usoudí, ţe hráč s krouţkem pasivně stojí. Při hře se dvěma krouţky se začíná počítat ihned, jakmile jsou oba krouţky „v klidu“ v drţení hráčů. Rozhodčí nesmí přerušit počítání času, dokud nejsou odhozeny oba krouţky. Pohyb ruky pak musí být plynulý aţ do okamţiku odhození. Klamání je povoleno pouze tělem nebo volnou rukou. Kaţdá rozehra je zahajována podáním, které lze provádět z kteréhokoliv místa za koncovou čárou vlastní poloviny hřiště. V době odhodu krouţku musí být alespoň jedna noha v kontaktu s hrací plochou. Toto pravidlo se týká nejen podání, ale všech hodů během hry. U hry dvojic a trojic podává kaţdá strana současně jedním krouţkem. U jednotlivců podává kaţdý ze soupeřů vţdy třikrát po sobě, to znamená, ţe ke změně podání dochází vţdy, kdyţ je součet bodů obou stran dělitelný třemi. Při hře dvojic a trojic se podání probíhá podobným způsobem s tím rozdílem, ţe součet bodů musí být dělitelný pěti nebo o jeden bod vyšší. Změna podání se provádí aţ po ukončení rozehry oběma krouţky. Hráči se na podání pravidelně střídají. V případě, ţe hráč při podání zahrál teč, ale krouţek dopadne do hřiště soupeře, má podávající hráč právo na jedno opakované podání bez ztráty bodu. Dopadne-li krouţek po dotyku sítě mimo hřiště, ztrácí podávající

35

bod. V kategoriích dvojic a trojic se krouţek, který zasáhl síť a dopadl do hřiště soupeře, nepočítá, a hra pokračuje pouze zbylým krouţkem (ringo [online]). Vyuţití ve školách Ringo je určitá forma rekreace, aktivního odpočinku, rehabilitace, sociální prevence. Ringo je hra, která napomáhá zlepšit fyzickou kondici a zdraví. Ringo má něco pro kaţdého. Jeho pravidly byla zajištěna maximální účinnost, dostupnost a bezpečnost. Ringo jako náčiní nezpůsobuje zranění prstů, takţe ho můţe hrát dítě, důchodce, chirurg i houslový virtuos. Hra rozvíjí řadu vlastností a dovedností potřebných v dnešním ţivotě – postřeh, vytrvalost, rychlost, prostorou orientaci a zvyšuje také celkovou tělesnou zdatnost. Ringo je velmi ne náročná sportovní hra. Techniku chytání a odhodů krouţku se naučí téměř kaţdý velmi rychle, takţe je schopen okamţitě hrát a soutěţit. Výhodou je i materiální vybavení. Ringo krouţek se dá pořídit od sto korun ve sportovních obchodech nebo na internetu. Volejbalovou sítí je vybavená kaţdá základní či střední škola. Nejlepší variantou plochy je hřiště pro volejbal, ale stejně tak dobře je moţné hrát na školním dvoře, na louce nebo na pláţi. Pro tyto svoje nesporné přednosti a výhody by mělo být ringo zařazeno do hodin tělesné výchovy.

36

2. VYUŢITÍ NETRADIČNÍCH SPORTŮ NA ZÁKLADNÍ ŠKOLE

2.1 Příprava výzkumného vzorku

2.1.1 Cíl a úkol práce Cílem výzkumného projektu je zmapovat informovanost učitelů tělesné výchovy na 2. stupni základních škol o vybraných netradičních sportech a jejich základních pravidlech. Parciálním cílem bylo zahrnutí a vyuţití těchto netradičních sportů do školního vzdělávacího programu základního vzdělávání podle rozlišení obcí a měst, případně vliv kapacity škol a sloţení pedagogického sboru. Výzkum má kvantitativní charakter, výzkumné šetření probíhalo statistickou metodou formou dotazníku.

2.1.2 Metoda práce Výzkumné šetření probíhalo formou uzavřeného dotazníku. Výhodou uzavřeného dotazníku je jeho anonymita, jednoduchost ve vyplňování odpovědi, jednoznačná formulace otázek, která vede k rychlému a snadnému zpracování dat. Pedagogové odpovídali na otázky zaměřené na jejich znalosti v oblasti netradičních sportů a vyuţívání těchto sportovní her v hodinách tělesné výchovy či zájmových krouţcích. Tazatelé dotazník vyplnili na základě pokynů, které jim byly předem vysvětleny při osobním předání dotazníku. Z nabízených otázek mohli respondenti označit jednu i více odpovědí. Celková návratnosti byla na vysoké úrovni, pohybovala se v rozmezí 71%. Po shromáţdění všech dotazníků byly výsledky staticky vyhodnoceny, následně zaznamenány do tabulek a poté znázorněny pomocí grafů.

37

2.1.3 Charakteristika výzkumného vzorku Výzkum probíhal na třiadvaceti základních školách ve městě Znojmě a jeho blízkém okolí. Osloveni byli učitelé tělesné výchovy na 2. stupni základních škol. Školy byly vybrány podle lokality a rozděleny do dvou kategorií. První kategorii tvořilo 11 základních škol s kapacitou do 500 ţáků. Zde byli osloveni vţdy 4 respondenti (4 dotazníky). Druhou kategorii tvořilo 12 základních škol s kapacitou nad 500 ţáků, kde byli osloveni vţdy 2 respondenti (2 dotazníky). Celkem bylo tedy rozesláno 68 dotazníků dle velikosti školy. Počet navrácených dotazníků byl 48, z toho odpovídalo 30 ţen a 18 muţů rozdílné věkové kategorie a různou délkou pedagogické praxe. Do výzkumu byly zařazeny základní školy: ZŠ JUDr. Josefa Mareše, ZŠ, náměstí Republiky, ZŠ, Václavské náměstí, ZŠ, Mládeţe, ZŠ Praţská, ZŠ Prokopa Diviše Znojmo – Přímětice, ZŠ Miroslav, ZŠ Moravský Krumlov, Ivančická, ZŠ Moravský Krumlov náměstí Klášterní, ZŠ a MŠ Višňové, ZŠ a MŠ Šanov, ZŠ Dyjákovice, ZŠ Šatov, ZŠ Vranov nad Dyjí, ZŠ Vrbovec, ZŠ Jaroslavice, ZŠ a MŠ Hrádek, ZŠ a MŠ Jevišovice, ZŠ a MŠ Olbramovice, ZŠ Hrušovany nad Jevišovkou, ZŠ a MŠ Boţice, ZŠ Prosiměřice, ZŠ Tasovice. Všechny oslovené školy tvoří skupinu běţné základní školy.

2.1.4 Organizace práce Teoretická část byla zaměřena na studium obdobné literatury týkající se dané problematiky. Následně byl stanoven výzkumný cíl a formulace otázek do dotazníku. Poté byl připraven a rozeslán dotazník, osloveny vybrané základní školy zařazené do výzkumného šetření. Po postupném sběru a shromáţdění dat od respondentů, byly statisticky vyhodnoceny výsledky a vytvořeny tabulky s přenesením dat do grafického znázornění a přidání písemného komentáře. Na samotný závěr bylo provedeno shrnutí dotazníkové šetření, ověření stanovených cílů a interpretace dosaţených výsledků.

38

3. VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUZE Dotazníkové šetření bylo cíleně vytvořeno pro skupinu pedagogických pracovníků zabývajících se vzděláváním a výchovou ţáků středního školního věku se zaměřením na tělesnou výchovu. Osobně sestavený dotazník obsahoval celkem 13. otázek (viz příloha č. 1). Respondenti u čtyř otázek vybírali pouze jednu z nabízených odpovědí, u dalších devíti otázek měli moţnost označit více odpovědí dle vlastního uváţení. Po stupně došlo ke statickému vyhodnocení jednotlivých otázek, zpracování dosaţených dat do tabulek a znázornění grafů.

3.1 Zpracování a vyhodnocení dotazníků Otázka č. 1: Jakého jste pohlaví? Ţena Muţ Otázka č. 2: Do jaké věkové kategorie patříte? Méně neţ 21 let 21 – 30 let 31 – 40 let 41 – 50 let 51 a více

39

Otázka č. 3: Jak dlouhá je Vaše školní praxe? Méně jak 6 let 6 – 10 let 10 – 20 let 21 – 30 let 31 a více Tab. 1: Vyhodnocení otázek č. 1, 2, 3 Praxe/věk do 6 6-10 11-20 21-30 31 +

do 21 1 0 0 0 0

Ţeny 21-30 31-40 51-50 51 + 2 3 1 0 4 3 2 0 2 3 2 0 0 2 2 0 0 0 1 2

Obr. 1: Graf k otázkám č. 1, 2, 3

40

Tab. 2: Vyhodnocení otázek č. 1, 2, 3 Praxe/věk do 6 6-10 11-20 21-30 31 +

do 21 1 0 0 0 0

Muţi 21-30 31-40 51-50 51 + 2 3 0 0 3 3 0 0 0 1 1 0 0 1 1 0 0 0 1 1

Obr. 2: Graf k otázkám č. 1, 2, 3 Otázky a grafy č. 1, 2, 3 byly shrnuty do jednoho výzkumného okruhu. Z otázek a obrázků 1, 2, 3 vyplynulo, ţe nejvyšší informovat pedagogů je v produktivním věku 21 aţ 40 let se středně dlouhou pedagogickou praxí v rozmezí od 6 do 20 let. Domnívám se, ţe vzhledem k niţšímu věku inklinují pedagogové k moderním sportům, především z toho důvodu, ţe se s nimi setkali a byli s nimi seznámeni při studiu na vysokých školách, oproti pedagogům vyšší věkové kategorie, kteří jsou odkázáni sami na rozšiřování svých znalostí a při studiu s nimi seznámeni nebyli. Zájem o tyto sporty vyplývá pouze z jejich zainteresovanosti.

41

Otázka č. 4: Zaškrtněte, kterou z následujících sportovních her znáte: Faustball (Fistball) Frisbee ultimate Korfbal Indiaca Ringo Tchoukball Ţádnou z uvedených moţností Vyhodnocení k otázce č. 4: Tab. 3: Vyhodnocení otázky č. 4 Sportovní hra Faustball Frisbee Korfbal Indiaca Ringo Zná 23 45 31 11 44 Nezná 25 3 17 37 4

Obr 3: Graf k otázce č. 4

42

Tchoukball 9 39

Ţádná 1 47

Otázka č. 5: Znáte základní pravidla sportovní hry? Faustball Frisbee ultimate Korfbal Indiaca Ringo Tchoukball Ţádnou z uvedených moţností Vyhodnocení otázky č. 5: Tab. 4: Vyhodnocení otázky č. 5 Sportovní hra Faustball Frisbee Korfbal Zná 11 35 29 Nezná 37 13 19

Obr. 4: Graf k otázce č. 5

43

Indiaca 3 45

Ringo Tchoukball Ţádná 40 2 1 8 46 47

Otázka č. 6: Z jakých zdrojů získáváte informace o výše uvedených sportovních hrách? Odborná literatura Školení Internet Média Jiné Vyhodnocení otázky č. 6: Tab. 5: Vyhodnocení otázky č. 6 Zdroje Počet

Odborná literatura Školení Internet 23 12 38

Média 46

Jiné 5

Obr. 5: Graf k otázce č. 6 Z vyhodnocení otázek č. 4 a 5 (obr. 3, 4) vyplývá, ţe vyučující tělesné výchovy mají největší povědomí o netradičních sportovních hrách frisbee, ringo a korfbal. Frisbee a ringo jsou sporty méně náročné na vybavenost, technické

44

zázemí a vyuţití prostoru. U všech zmíněných her jsou snadno modifikovatelná pravidla upravující počty a sloţení hráčů, coţ se výborně hodí do školného prostředí. Náklady na pořízení jsou méně finančně náročné. Naopak sporty přicházející z jiných zemí a nemající tradici v naší kultuře mají menší vyuţitelnost. Nejsou tolik v povědomí médií a na základních školách jsou vyuţívána naprosto minimálně, téměř vůbec. Novodobé sporty jako indiaca nejsou uplatňovány na základních školách pro samotnou neznalost sportu, ne však pro jejich materiální vybavenost pro sport. Není finančně náročná a dá se jimi kompenzovat tradiční sportovní aktivity. Výjimku by mohl tvořit pouze jediný z nabízených moţností, a to tchoukball, který je na materiální vybavení finančně náročnější a můţe se předpokládat, ţe školy by při běţném financování nepokryly tyto náklady, však modifikací se můţe tento sport skvěle vyuţít v hodinách tělesné výchovy. Povědomost o základních pravidlech je vysoká opět u sportu frisbee, ringo a korfbal. Z otázky č. 6 (obr. 5) vyplývá, ţe seznámení s těmito sporty je dnes běţné i prostřednictvím médií. Oproti tomu sportovní hry indiaca a tchouball jsou v naprosté nevědomosti veřejnosti. Předpokládám, ţe je tomu tak, neboť se s nimi nesetkáme ani na sportovních kanálech. Otázka č. 7: Je Vaše škola dostatečně materiálně vybavena pro výuku sportovních hry? Faustball Frisbee ultimate Korfbal Indiaca Ringo Tchoukball Ţádnou z uvedených moţností

45

Vyhodnocení otázky č. 7: Tab. 6: Vyhodnocení otázky č. 7 Sportovní hra Faustball Frisbee Korfbal Indiaca Počet 1 17 3 6

Ringo 43

Obr. 6: Graf k otázce č. 7 Otázka č. 8: Věnujete se v hodině tělesné výchovy některé z následujících her? Faustball Frisbee ultimate Korfbal Indiaca Ringo Tchoukball Ţádné z uvedených moţností

46

Tchoukball 1

Ţádná 1

Vyhodnocení otázky č. 8: Tab. 7: Vyhodnocení otázky č. 8 Sportovní hra Věnují Nevěnují

Faustball Frisbee Korfbal 1 17 3 47 31 45

Indiaca 3 45

Ringo Tchoukball Ţádné 23 1 4 25 47 44

Obr. 7: Graf k otázce č. 8 Otázka č. 9: Věnujete se v zájmových krouţcích některé z následujících sportovních her? Faustball Frisbee ultimate Korfbal Indiaca Ringo Tchoukball Ţádné z uvedených moţností

47

Vyhodnocení otázky č. 9: Tab. 8: Vyhodnocení otázky č. 9 Sportovní hra Věnují Nevěnují

Faustball Frisbee Korfbal 1 10 1 47 38 47

Indiaca 0 48

Ringo Tchoukball Ţádné 10 0 22 38 48 26

Obr. 8: Graf k otázce č. 9 Z otázek 7, 13 (obr. 6, 12) vyplývá, ţe materiální vybavenost škol je závislá na přidělených financích, proto většina škol má moţnost vyuţít méně nákladové spoty, jako je frisbee a ringo, kde pořízení sportovního náčiní stojí v řádech sto korun. Nedošlo k potvrzení domněnky, ţe materiální vybavenost je závislá na financování, ale spíše na nezájmu pedagogů vyučovat tyto netradiční sporty. Příkladem je nákup létajícího talíře, který je téměř shodný s nákupem sportovního náčiní pro Indiacu, tedy opeřeného míčku, jehoţ náklady dosahují poměrně stejné finanční částky. U otázky č. 13 byly uvedeny pouze čtyři odpovědi, proto není moţné vyhodnotit důvody, proč se zmíněným sportovním hrám učitelé nevěnují. Z otázek 8, 9 (obr. 7, 8) je prokazatelné, ţe se učitelé na 2. stupni základních škol netradičním sportovním hrám v hodinách tělesné výchovy a zájmových

48

krouţcích téměř nevěnují. Pokud přeci jen chtějí některý netradiční sport zařadit do hodin, vyuţívají především známějších sportů frisbee a ringu. Otázka č. 10: Jak často se věnujete sportovní hře? Faustball

alespoň 1x týdne alespoň 1x měsíčně nevěnuji

Frisbee ultimate

alespoň 1x týdne alespoň 1x měsíčně nevěnuji

Korfbal

alespoň 1x týdne alespoň 1x měsíčně nevěnuji

Indiaca

alespoň 1x týdne alespoň 1x měsíčně nevěnuji

Ringo

alespoň 1x týdne alespoň 1x měsíčně nevěnuji

Tchoukball

alespoň 1x týdne alespoň 1x měsíčně nevěnuji

Vyhodnocení otázky č. 10: Tab. 9: Vyhodnocení otázky č. 10 Sportovní hra Faustball Frisbee Korfbal Indiaca Alespoň 1x týdně 0 10 1 0 Alespoň 1x měsíčně 1 7 2 3 Nevěnuji 47 31 45 45

49

Ringo 16 7 25

Tchoukball 0 1 47

Obr. 9: Graf k otázce č. 10 Otázka č. 11: Máte moţnost vyuţívat v hodině tělesné výchovy vlastní vnitřní nebo venkovní prostory? Ano, vnitřní i venkovní prostory Ano, pouze vnitřní prostory Ano, pouze venkovní prostory

Vyhodnocení otázky č. 11: Tab. 10: Vyhodnocení otázky č. 11 Místo cvičení Vnitřní i venkovní Počet 20

Pouze vnitřní Pouze venkovní 17 11

50

Obr. 10: Graf k otázce č. 11 Otázka č. 12: Účastníte se turnajů či zápasů některých z následujících her? Faustball Frisbee ultimate Korfbal Indiaca Ringo Tchoukball Ţádné z uvedených moţností Vyhodnocení otázky č. 12: Tab. 11: Vyhodnocení otázky č. 12 Sportovní hra Fausball Frisbee Korfbal Indiaca Účastní 0 5 0 0 Neúčastní 48 43 48 48

51

Ringo 7 41

Tchoukball Ţádná 38 0 10 48

Obr. 11: Graf k otázce č. 12 Při četnosti vyuţití netradičních sportů uvádí respondenti opět ringo, alespoň 1x týdně, případně 1x měsíčně frisbee (obr. 9). Při vyuţívání sportů mají většina základních škol moţnost vyuţívat vnitřní i venkovní prostory, mají tedy dostatečné zázemí pro vyuţití a vyučování sportovních aktivit v jakémkoliv ročním období (obr. 10). Účast na turnajích je minimální, pravděpodobně proto, ţe je nevědomost naší populaci o netradičních sportovních her pořád vysoká a bohuţel ani vyučující své svěřence s těmito sporty v hodinách tělesné výchovy a zájmových krouţkách neseznamují (obr. 11).

Otázka č. 13: Uveďte důvody, proč výše uvedené hry v hodině tělesné výchovy nehrajete? Nedostatečné materiální vybavení Neznalost základních pravidel Nezájem ţáků Jiné

52

Vyhodnocení otázky č. 13: Tab. 12: Vyhodnocení otázky č. 13 Důvody Nedostatečné vybavení Neznalost pravidel Nezájem ţáků Počet 2 1 1

Obr. 12: Graf k otázce č. 13

53

3.2 Zásobník cvičení Závěry šetření ukázaly, ţe by většina pedagogů uvítala jakýkoliv námět pro vyuţití netradičních sportovních her v běţné hodině tělesné výchovy, a proto jsem povaţovala za vhodné připojení zásobníku cviků do výzkumné části mé diplomové práce. Vysvětlivky

Hráč Hráč s míčem / diskem / indiaca Obránce Pohyb hráče Přihrávka Střela Smeč Dopad míče Nahrávač Asistent s míčem Blokař Kuţel Ţíněnka Odráţedlo Ringo krouţek Míč / disk / indiaca 54

Korfbal 1. Cvičení zaměřené na sledování protihráče

Obr. 13: Průpravné cvičení zaměřené na sledování protihráče Popis cvičení (obr. 13): Útočník běţí volným tempem od koncové čáry tělocvičny na druhou stranu. Jeho obránce stojí těsně u útočníka čelem k němu. Úkolem obránce je sledovat a stínovat pohyby útočníka, který se můţe pohybovat: a) rovně, b) do stran, c) vzad, d) se změnou rychlosti, e) zastavit na místě. Po přemístění na druhou stranu tělocvičny se role vymění a běţí zpět. 2. Cvičení zaměřené na trestný hod Hráči stojí v zástupu. První hráč stojí 2,5 metru před košem a z klidné pozice střílí spodním obloukem na koš tak, ţe z jedné nohy přešlápne na druhou.

55

3. Cvičení zaměřené na dvojtakt

Obr. 14: Cvičení zaměřené na dvojtakt Popis cvičení (obr. 14): Pod košem je hráč s míčem (asistent). Ostatní hráči (střelci) stojí v zástupu. První hráč se pohybuje do strany (levá, pravá). Asistent přihrává střelci, ten vrací míč zpět a běţí na dvojtakt. Asistent doskakuje míč, nahrává dalšímu hráči v zástupu a zařadí se na jeho konec. Hráč, který střílel, zaujímá pozici asistenta. 4. Cvičení zaměřené na střelu z dálky

Obr. 15: Cvičení zaměřené na střelu z dálky Popis cvičení (obr. 15): Asistent s míčem stojí pod košem, střelci stojí v zástupu ve vzdálenosti 3 aţ 4 metry od koše. Střelec se pohybuje do strany, dostává přihrávku od asistenta a střílí na koš. Asistent doskakuje míč, nahrává dalšímu střelci a řadí se na konec zástupu. Cvičení se opakuje.

56

5. Cvičení zaměřené na střelu z místa z 1, 3, a 5 metrů Asistent s míčem stojí pod košem, přihrává hráči, který střílí z místa postupně z 1, 3 a 5 metrů. Po posledním hodu se střelec zařazuje za ostatní hráče stojící za košem v zástupu. První hráč za košem přechází na roli asistenta a asistent se stává střelcem. 6. Cvičení zaměřené na útočnou kombinaci „hoď a běţ“

Obr. 16: Cvičení zaměřené na útočnou kombinaci „hoď a běţ“ Popis cvičení (obr. 16): Hráči stojí v zástupu na postranních čárách. Hráč s míčem přihrává míč spoluhráči stojícímu naproti němu, po odhodu běţí pod koš (stává se asistentem) dostává nahrávku od svého spoluhráče a přihrává mu na střelu. Střela můţe být: a) dvojtaktem, b) z blízka, c) ze střední vzdálenosti, d) z dálky. Po střele asistent doskakuje míč a role hráčů se mění. Dobré vyuţívat jako soutěţ, ve které vyhrává dvojce s nejvyšším počtem dosaţených bodů.

57

Tchoukball 1. Cvičení na střelu o stěnu Hráči se rozdělí do několika skupin. Skupina hráčů stojí v zástupu před stěnou. Kaţdá skupina má jeden míč. První v zástupu hodí míč proti zdi. Následující hráč má za úkol chytit míč dříve, neţ dopadne na zem a hodí opět proti stěně. Později hráči nehází přímo, ale pod určitým úhlem. 2. Cvičení na chytání míče Nahrávač s míčem stojí před odráţedlem. Provádí jednotlivé hody z různých úhlů na odráţedlo. Přesouvá se kolem zakázané zóny a zaujímá střelecké postavení na jedné či druhé straně odráţedla. Hráči reagují na kaţdý přesun nahrávače, to znamená, ţe se přesouvají tam, kam by měl míč po odhodu (střele) dopadnout. Nahrávač volí nejprve jednoduché úhly. 3. Cvičení zaměřené na střelu ze strany

Obr. 17: Cvičení zaměřené na střelu ze strany Popis cvičení (obr. 17): Hráči stojí ve dvou zástupech v blízkosti zakázané zóny. Hráči z jednoho zástupu střílí na odráţedlo a hráči z druhého zástupu se snaţí jej chytit. Hráč s míčem provádí dva kroky a střílí na odráţedlo. Zástup střílících hráčů se postupně přesouvá blíţe k základní čáře.

58

4. Cvičení zaměřené na chytání míče

Obr. 18: Cvičení zaměřené na chytání míče Popis cvičení (obr. 18): Jeden hráč je vzdálený 5 m od zakázané zóny na křídle. Druhý hráč stojí ve středu pole. Dva hráči s míčem stojí na jiné křídelní pozici za střední čárou. Ostatní ţáci jsou připraveni odchytit míč. Hráč, který drţí míč, jej hodí ve středu stojícímu ţáku. Ten přihrává křídelnímu ţáku, který pak provede rozběh o dvou krocích a vystřelí na odráţedlo. Ţák, který míč chytí, se přesune na střední čáru, odkud rozehrávka začne znovu. Po kaţdém hodu nebo odchytu zaujme ţák místo toho ţáka, který míč vystřelil (princip hoď a běţ). 5. Cvičení na přesnost se ţíněnkami

Obr. 19: Cvičení se ţíněnkami

59

Popis cvičení (obr. 19): Hráči stojí v zástupu na levé straně v blízkosti zakázané zóny pod úhlem 45°. Na pravé straně blízko zakázané zóny jsou umístěny tři ţíněnky. První hráč s míčem se snaţí pomocí střely od odráţedla zasáhnout jednu z těchto ţíněnek. Kaţdá z ţíněnek má bodové ohodnocení podle obtíţnosti zásahu. Výborné pouţít v soutěţi, který hráč či druţstvo bude mít více bodů podle zásahu. 6. Cvičení s kuţely

Obr. 20: Cvičení s kuţely Popis cvičení (obr. 20): Stejné cvičení s tím rozdílem, ţe se hráči zasáhnout kuţely, které jsou umístěny na druhé straně. Opět se můţe vyuţít soutěţ, ve které vyhrává ten hráč či druţstvo, které srazí více kuţelů nebo srazí všechny kuţely v kratším čase. Kaţdý hráč má jeden pokus. Vzdálenost od odráţedla je 5 metrů.

Frisbee ultimate 1. Cvičení ve dvojicích Hráči si přihrávají ve dvojicích forhandem i backhandem ve vzdálenosti 4 metrů. Dle potřeby se vzdálenost můţe měnit.

60

2. Cvičení v druţstvu

Obr. 21: Cvičení v druţstvu Popis cvičení (obr. 21): Dvě druţstva stojí v zástupu v protilehlých rohách tělocvičny. V rohu, kde druţstvo nestojí je umístěn kuţel, který hráč obíhá a druhý hráč mu v tomto území přihrává disk forhandem či backhandem. 3. Cvičení bago Cvičení s větším počtem hráčů, např. ve čtveřicích. Čtyři hráči si přihrávají v kruhu, jeden hráč se pohybuje uprostřed kruhu. Úkolem tohoto hráče je zachytit přihrávku dotykem a vysvobodit se tak z kruhu. Vystřídá ho ten hráč, který jako poslední přihrával létající talíř. 4. Cvičení s kuţely

Obr. 22: Cvičení s kuţely

61

Popis cvičení (obr. 22): Hráči stojí v zástupu na koncové čáře. Kaţdé druţstvo má k dispozici jeden létající talíř. Hráč z jednoho druţstva vybíhá ke kuţelu, dostává přihrávku, odehrává dalšímu hráči a běţí se zařadit do zástupu. Další hráč opět vybíhá k druhému kuţelu a cvičení se opakuje. 5. Cvičení s přihrávkou

Obr. 23: Cvičení s přihrávkou Popis cvičení (obr. 23): Hráči jsou ve čtyřech zástupech čtyři metry od sebe. První hráč pouze v jediném zástupu má disk. Přihraje forhandem (backhandem) do vedlejšího zástupu a zařadí se na jeho konec. Postupně můţeme přidat i druhý disk. 6. Cvičení s přihrávkou

Obr. 24: Cvičení s přihrávkou

62

Popis cvičení (obr. 24): Hráči jsou ve čtyřech zástupech ve vzdálenosti devět metrů. Hráč s diskem přihraje do vedlejšího zástupu a běţí si pro přihrávku. Ihned po chycení disku jej přihrává do protějšího zástupu, kam se i zařazuje na konec. Hráč s diskem učiní totéţ. Cvičení se stále opakuje a zrychluje. Opět se dá vyuţít dvou disků.

Faustball 1. Cvičení zaměřené na odbíjení nad sebe Kaţdý hráč má jeden míč, jsou rozmístěni po tělocvičně. Odbíjejí míč pěstí opakovaně nad sebe s jedním dopadem míče na zem. 2. Cvičení zaměřené na odbíjení o stěnu Hráči stojí naproti stěně ve vzdálenosti 4 metrů s míčem. Opakovaně odbíjejí míč pěstí o zem v takovém úhlu, aby se míč odrazil o stěnu zpět k hráči. 3. Cvičení v kruhu Hráči stojí v kruhu a přihrávají si míč s jedním dopadem o zem. 4. Cvičení se švédskou bednou

Obr. 25: Cvičení se švédskou bednou

63

Popis cvičení (obr. 25): Hráči stojí v zástupu na obou postranních čarách. Jeden z nich stojí na švédské bedně těsně za sítí uprostřed přední zóny a drţí v ruce míč. Hráči se snaţí míče dotknout pěstí. 5. Cvičení zaměřené na smeč Stejné cvičení jako předchozí s tím rozdílem, ţe se hráči snaţí míč udeřit pěstí do míče (smeč). 6. Cvičení dva na dva Tělocvičnu rozdělíme na čtyři menší hřiště. Místo sítě poslouţí dvě lavičky umístěné na sobě. Hráči hrají samotnou hru dvě proti dvěma s tenisovým míčkem.

Indiaca 1. Cvičení zaměřené na přihrávku spodním obloukem Hráči stojí naproti sobě ve vzdálenosti 3 metrů a přihrávají si míček pravou nebo levou rukou spodním obloukem. Vzdálenost se můţe dle potřeby měnit. 2. Cvičení zaměřené na přihrávku vrchním obloukem Hráči stojí naproti sobě ve vzdálenosti 3 metrů a přihrávají si míček vrchním obloukem. Po pár opakování se můţe vzdálenosti dle potřeby měnit. 3. Cvičení v kruhu Hráči si přihrávají v kruhovém postavení vrchním i spodním obloukem a snaţí se dosáhnout co nejvyššího počtu přihrávek.

64

4. Podání spodním obloukem Hráči stojí v řadě na koncové čáře, postupně podávají přes síť spodním obloukem. Na druhé straně se hráči snaţí míč příjímat. 5. Cvičení zaměřené na smečování

Obr. 26: Cvičení zaměřené na smečování Popis cvičení (obr. 26): Nahrávač stojí pod sítí uprostřed hřiště. Ostatní hráči na levé nebo pravé straně hřiště přihrávají nahrávači a ten jim přihrává míč na smeč. Nahrávač můţe přihrávat míč před sebe, za sebe, nízkou nebo vysokou nahrávku. 6. Cvičení zaměřené na blokování

Obr. 27: Cvičení zaměřené na blokování

65

Popis cvičení (obr. 27): Dva hráči blokují na síti, nahrávač stojí u sítě, ostatní hráči po přihrávce smečují přes síť. Blokaři se snaţí míč zblokovat.

Ringo 1. Cvičení s ringo krouţky Hráči jsou rozděleni do skupin a rozpočítáni. Pohybují se po celém hřišti a první hráč přihrává druhému, druhý třetímu, třetí čtvrtému atd. Pohybují se tak, aby jim bylo moţné co nejlépe přihrát. 2. Cvičení ve trojicích I.

Obr. 29: Cvičení ve trojicích I. Popis cvičení (obr. 29): Hráči jsou ve trojicích, uprostřed nejlepší hráč, který musí odehrávat na pravé křídlo pravou rukou a na levé křídlo levou rukou. Jedno křídlo a prostřední hráč mají krouţek. Přebíhají hřiště a přihrávají si dvěma krouţky.

66

3. Cvičení ve trojicích II.

Obr. 30: Cvičení ve trojicích II. Popis cvičení (obr. 30): Hráči jsou opět ve trojicích se dvěma ringo krouţky. Hráč bez krouţku se pohybuje co nejrychleji ve vzdálenosti čtyřech metrů od jednoho spoluhráče k druhému, chytá krouţek a vrací jej zpět. Cvičení je vymezeno časem. 4. Cvičení ve trojicích III.

Obr. 31: Cvičení ve trojicích III. Popis cvičení (obr. 31): Hráči jsou ve trojicích s jedním krouţkem čtyři metry od sebe. Po přihrávce se vymění přihrávající místo s hráčem bez krouţku. Vzdálenost můţeme měnit podle potřeby.

67

5. Cvičení ve čtveřicích

Obr. 32: Cvičení ve čtveřicích Popis cvičení (obr. 32): Hráči ve čtveřicích ve vzdálenosti čtyřech metrů. Přihrávají si dokola předepsaným způsobem jedním, dvěma a třemi krouţky. Na povel se mění směr přihrávek. 6. Cvičení ve čtverci

Obr. 33: Cvičení ve čtverci Popis cvičení (obr. 33): Čtveřice hráčů si přihrávají dvěma krouţky. Hráči 1 a 3 přihrávají střídavě hráčům 2 a 4 a dostávají hned zpětnou přihrávku. Hráči 2 a 4 se při zpětné přihrávce jiţ dívají na stranu, odkud dostanou příští přihrávku. Nejprve přihrávají doprava pravou rukou, poté doleva levou rukou.

68

4. Závěr výzkumu a závěr pro praxi 4.1 Závěr výzkumu Ve své diplomové práci jsem zkoumala povědomost pedagogických pracovníků tělesné výchovy na základních školách ve městě Znojmě a jeho blízkém okolí a jejich materiální vybavení, mimoškolní aktivity a jiné vlivy. Cílem práce bylo zjistit informovat pedagogů o netradičních sportech. Dalším předmětem mého kvantitativního výzkumu bylo zjištění, zda učitelé vyučující na 2. stupni běţných základních škol vyuţívají netradiční hry. Většina těchto sportů není finančně náročná, mohla by se tak uplatnit ve vzdělávacích rámcových programech škol. Výhodou jsou jednak nízké náklady na pořízení materiálního vybavení, ale především v moţnosti vyuţití u všech věkových skupin bez rozdílu pohlaví. Základní pravidla her umoţňují naprosto bezkontaktní spolupráci při hře a udrţování soudrţnosti heterogenních kolektivů. I méně zdatní jedinci mohou vyniknout u všech zmíněných sportů, poněvadţ se jedná o kolektivní hry méně náročné na pohybové dovednosti. Větší vyuţití těchto netradičních sportů by jistě vedlo ke zpestření výuky tělesné výchovy a oblibě sportovních aktivit. Kvalitnější informovanost pedagogů o daných sportech by poměrně rychle změnila i povědomost mládeţe. Z výsledků šetření vyplývá, ţe z vybraných her je nejznámější ringo, frisbee a korfbal. Oblibu a zájem o korfbale je nejspíš dána tím, ţe místní korfbalový klub má jiţ několikaletou tradici a je jiţ delší dobu na vrcholové úrovni. Základnou vzniku je ZŠ JUDr. Josefa Mareše ve Znojmě, která se stala jiţ v roce 1995 partnerem holandského města Harderwijk, kde je tento sport doménou země. Bohuţel ostatní netradiční sportovní hry jsou naprosto opomíjeny. Jiţ v roce 2005 uvádí Koubková ve své bakalářské práci nízkou míru povědomosti o netradičních sportech, stejně jako já jsem ve svém výzkumném šetření nezjistila výraznější posun o povědomí netradičních sportů.

69

4.2 Závěr pro praxi Z výzkumného šetření vyplývá, ţe pedagogové mají veškeré nástroje k tomu, aby se v hodinách tělesné výchovy a v zájmových krouţcích soustředili i na méně známé sportovní hry. Poloţení otázky, z jakých důvodů se tedy učitelé tělesné výchovy na základních školách nevěnují netradičním sportům, je zajímavým námětem pro další diplomovou práci. Motivací pro vznik budoucího výzkumného šetření je mnou předloţený zásobník cvičení jednotlivých netradičních sportovních her, který by se mohl rozšířit o metodickou řadu jednotlivých sportovních her.

70

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY BLÁHA, L. Tchoukball. 1. Vyd. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 2001. 115 s. ISBN 80-7044-385-5. ČAČKA, O. Psychologie. Duševní vývoje dětí a dospělých s faktory optimalizace. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000. 378 s. ISBN 80-7239-060-0. ČÁP, J., MAREŠ, J. Psychologie pro učitele. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. 656 s. ISBN 978-80-7367-273-7. DAMBORSKÁ, M., KOCH, J. Psychologie a pedagogika dítěte. 2. přepracované vyd. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1969. 232 s. DOVALIL, J. A KOLEKTIV Lexikon sportovního tréninku. 2. upravené vyd. Praha: Karalinum, 2008. 313 s. ISBN 978-80-246-1404-5. FILANDR, J. Frisbee. 1. vyd. Praha: ČVUT, 2000, 98 s. ISBN 80-01-02123-8. FRAŇKOVÁ, S., ODEHNAL, J., PAŘÍZKOVÁ, J. Výživa a vývoj osobnosti dítěte. 1. vyd. Praha: HZ Edition, 2000. 199 s. ISBN 80-86009-32-7. JEŘÁBE, P. Atletická příprava: děti a dorost. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. 192 s., ISBN 978-80-247-0797-6 KAČER, J. Pravidla netradičních rekreačních sportů III. 1. vyd. Brno: Mravenec, 2001, 32 s. ISBN 80-8597-887-3. KAPLAN, O. A KOL. Rekreační sport I. 1. vyd. Praha: Olympia, 1987. 148 s. KLINDOVÁ, L., RYBÁROVÁ, E. Psychologie 2. Vývojová psychologie pro 2. ročník SPgŠ. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. 157 s.

71

KOUBKOVÁ, H. Výběr netradičních her pro školy i volný čas. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, 2005. 45 s. KOVANDA, V. A KOL. Programy činnosti zájmových tělovýchovných útvarů pro žáky středních škol: netradiční sporty. 1. vyd. Praha: ČÚV ČSTV, 1988. 113 s. LINC, R., HAVLÍČKOVÁ L. Biologie dítěte a dorostu. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1982. 108 s.

MACEK,

P.

Adolescence

–

psychologické

a

sociální

charakteristika

dospívajících. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. 208 s. ISBN 80-7178-348-X. MATOUŠEK, J., MUŢÍK, V., SOBOTKA, V., STAREC, P. Sportovní hry I., Základní teorie sportovních her; Drobné a průpravné pohybové hry. 1. vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1989. 111 s. ISBN 80-210-0018-X. MUSIL, J., PAVLÍK, J., SOBOTKA, V. Systematický přehled a stručný nástin historie sportovních odvětví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 96 s. ISBN 80-210-1717-1. ROVNÝ, M., ZDENĚK, D. Pohybové hry. 2. vyd. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1982. 208 s. STIBITZ, F. Informace o méně známých sportovních hrách: malá encyklopedie sportovních her. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1982. 201 s. STIBITZ, F. Kapitoly z teorie sportovních her I., Sportovní hry a jejich třídění. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1958. 62 s. TÁBORSKÝ, F. Sportovní hry. 1. vyd. Praha: Grada, 2004. 164 s. ISBN 80-2470875-2.

72

TÁBORSKÝ, F. Sportovní hry II. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. 172 s. ISBN 80247-1330-6. VALIŠOVÁ A., KASÍKOVÁ H. A KOLEKTIV Pedagogika pro učitele. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 402 s. ISBN 978-80-247-1734-0 VRBATA, M. Pravidla netradičních rekreačních sportů. 1. vyd. Brno: Mravenec, 1997. 28 s. ISBN 80-85978-25-3.

Internetové zdroje Psychotesty [online] Období pubescence [cit. 2010-03-28]. Dostupné na WWW: http://www.psychotesty.psyx.cz/texty/obdobi-dospivani-pubescence.htm

Český klub ringa [online] Ringo [cit. 2010-10-10]. Dostupné na WWW: http://www.ringo.cz/

Frisbee ulimate [online] Ultimate [cit. 2010-10-15]. Dostupné na WWW: http://www.frisbee.cz/ultimate_frisbee.html

Česká asociace létajícího disku [online] Ultimate [cit. 2010-10-15]. Dostupné na WWW: http://www.cald.cz/caldWeb/doc/view/games/ultimate/ Netradiční sporty [online] Ultimate [cit. 2010-10-15]. Dostupné na WWW: http://sporty.gjwprostejov.cz/index.php/ultimate#top

Korfbal [online] Pravidla korfbalu [cit. 2010-10-29]. Dostupné na WWW: http://www.korfbal.cz/files/2010_PravidlaVysvetlivky.pdf

Netradiční sporty [online] Korfbal [cit. 2010-10-29]. Dostupné na WWW: http://sporty.gjwprostejov.cz/index.php/korfball

Oficiální stránky Indiacy [online] Indiaca [cit. 2010-11-01]. Dostupné na WWW: http://www.indiaca-iia.net/cms/eng/indiaca

Tchoukball [online] Pravidla Tchoukballu [cit. 2010-11-06]. Dostupné na WWW: http://pf.ujep.cz/~blaha/pradl1tc.htm

Tchoukball [online] Historie Tchoukballu [cit. 2010-11-06]. Dostupné na WWW: http://www.tchoukball.cz/pb/wp_8c051c24/wp_8c051c24.html

Tchoukball [online] Zprávy z města sport [cit. 2010-11-06]. Dostupné na WWW: http://www.sedmicka.cz/usti-nad-labem-decin-teplice-litomerice/clanek?id=108496 73

Netradiční sporty [online] Tchoukball [cit. 2010-11-06]. Dostupné na WWW: http://sporty.gjwprostejov.cz/index.php/tchoukball

Faustball v Čechách [online] Faustball [cit. 2010-11-12]. Dostupné na WWW: http://www.faustballczech-cfa.estranky.cz/rss/articles/data.xml

Hospodářské noviny [online] Faustball [cit. 2010-11-12]. Dostupné na WWW: http://in.ihned.cz/c1-14256240-faustball-aneb-fistball

74