MASARYKOVA UNIVERZITA DELFINOTERAPIE

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY

DELFINOTERAPIE Bakalářská práce

Brno 2008

Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Dagmar Opatřilová, Ph.D.

Vypracovala: Petra Kosová

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jsem jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena a zpřístupněna ke studijním účelům.

……………………………….. podpis

Děkuji PhDr. Dagmar Opatřilové, Ph.D. za vedení a cenné rady při zpracovávání bakalářské práce.

Obsah Úvod…………………………………………………………………………………….....5 1 Syntéza teoretických poznatků…………………………………………………..............7 1.1 Animoterapie jako podpůrná metoda…………………………………………………..7 1.2 Metody animoterapie…………….……………………………………………. ……...8 1.3 Rozdělení animoterapie dle zvířecího druhu…………………………………………..9

2 Delfínoterapie……………………………………………………………………………13 2.1 Charakteristika terapie………………………………………………………………..13 2.2 Využití delfínoterapie………………………………………………………………...15 2.3 Metodika delfínoterapie………………………………………………………............17

3 Okruh indikovaných osob………………………………………………………............20 3.1 Autismus……………………………………………………………………………...20 3.2 Downův syndrom……………………………………………………………………..24 3.3 Dětská mozková obrna………………………………………………………………..26

4 Delfínoterapie jako psychopedagogická metoda……………………………………….29 4.1 Cíl bakalářské práce, metody…………………………………………………………29 4.2 Prezentace a rozbor kazuistických studií……………………………………………..30 4.3 Vyhodnocení projektu………………………………………………………………...40

Závěr…………………………………………………………………………………………42 Seznam literatury……………………………………………………………………...........43 Přílohy...……………………………………………………………………………………..46

Úvod Každý člověk se určitě setkal s příjemným pocitem, jaký v nás dokáže vyvolat přímý kontakt se zvířetem. V dnešní době se preferují především psi, kočky a koně. Tato bakalářská práce si dává za cíl přiblížit, jak na lidský organismus, a zvláště na organismus dětí s DMO, autismem, působí jiné zvíře. Delfíny řadíme mezi nejinteligentnější zvířata naší planety. Ale nebylo tomu tak vždy, velkým průlomem a poznáním byla kniha Člověk a delfín (1968) amerického vědce Johna Lillyho. Delfínoterapie je v posledních letech velmi diskutovaná metoda psychopedické korekce. Nejedná se o bezmyšlenkové hraní si nebo plavání s delfínem. Přestože je tato metoda ještě ve stadiu vývoje a výzkumu, má, jako každá metoda, vlastní etapy

a metodiku.

Delfinoterapie je dosud největší neznámou v rámci animoterapie. Právě tyto důvody, především neúplnost informací o terapii pomocí delfína, mě vedly k tomu, abych si dané téma zvolila. Bakalářská práce shrnuje veškeré dostupné informace, osobní zkušenosti rodičů dětí s DMO, Downovým syndromem a autismem, kteří delfinoterapii absolvovali. Pro rodiče dětí se zdravotním postižením je tento druh terapie výzvou a nadějí v léčbě jejich potomka. Rodina se nachází v nelehké životní situaci, která je vede k nekonečným otázkám, zda právě tato terapie může být prospěšná pro jejich dítě a zda je vůbec vhodná pro daný typ postižení. Jako matka zdravotně postiženého dítěte, která delfínoterapii absolvovala se svým dítětem, se domnívám, že tato práce bude odpovědí na některé z možných nezodpovězených otázek. Mnou získané zkušenosti, které jsem do bakalářské práce vložila, mohou být prospěšné pro laickou i odbornou veřejnost. Hlavním cílem bakalářské práce je seznámení se s delfínoterapií jako speciálně upraveným a kontrolovaným kontaktem dítěte s delfínem s cílem získat léčebný efekt. Teoretická část je rozdělena na tři kapitoly. V první kapitole jsou shrnuty obecné informace o animoterapii, popisuji metody animoterapie a rozdělení dle zvířecího druhu. Druhá kapitola se věnuje problematice delfínoterapie, charakteristice metody, možnému využití a také metodice terapie. Zpracování této kapitoly bylo časově nejnáročnější, a to z důvodu dostupné literatury, která byla v anglickém jazyce. Poslední kapitola teoretické části je zaměřena na postižení, pro která je tato metoda vhodná a má význam ve zmírnění důsledků jejich postižení.

5

Praktická část se věnuje delfínoterapii jako psychopedagogické metodě. Součástí jsou kazuistické studie jedinců s daným postižením a zaměření se na efekt terapie, který je podrobně zpracován. Efekt terapie je hodnocen ve třech jednotlivých oblastech, konkrétně jde o komunikaci, sociální dovednosti a hrubou motoriku.

6

1 Syntéza teoretických poznatků 1 Animoterapie jako podpůrná metoda Jak se můžeme dočíst na mnoha internetových stránkách, které se věnují tomuto tématu, již v 70. letech 20. století bylo náhodně dokázáno, že zvířecí společník může být i velmi cenným spoluterapeutem v dětské psychologii, a nejen v dětské. Bylo prokázáno, že velmi důležitou roli hraje zvířecí společník v životě starých a především osamělých osob. Takovým „terapeutem“ může být třeba jenom akvárium s rybičkami, klec s ptáčky nebo malé morčátko. V českém jazyce neexistuje zvláštní pojmenování metody využití zvířete jako léčebného prostředku pro člověka. Anglosaská literatura používá označení léčení prostřednictvím domácích miláčků (popřípadě léčení domácími miláčky). Přesnou definici nemůžeme jednoznačně uvést také vzhledem k možnostem, které se nabízení a různých možných úhlů pohledů na problematiku. Animoterapie (zvířaty podporovaná terapie) je souhrnný termín pro rehabilitační metody a metody psychosociální podpory zdraví, které jsou založeny na využití vzájemného pozitivního působení při kontaktu mezi člověkem a zvířetem (Mojžíšová, Lacinová, Šemberová, 2001). Zvíře může znamenat pro klienta mnoho, dostává se do role prostředníka, tzv. koterapeuta. Terapeutický význam zvířat při léčení nemocí léčitelé neskutečně přeceňují, jiní jej naopak zcela zavrhují. Měli bychom k této problematice zaujmout uvážlivý a rozumný přístup. Vždy bychom však měli mít na paměti, že na druhém konci vodítka či opratí je člověk – animoterapeut, který rozhoduje, zda, kdy a jak přítomnosti zvířete využít. Podle Vymětala (2004) má osobnost terapeuta vykazovat ve zvýšené míře vlastnosti a chování, jež odpovídají rogersovskému pojetí psychoterapie (akceptace – přijetí, empatie – vcítění, autenticita – opravdovost). Dále je nutné, aby terapeut skutečně věřil tomu, co dělá. Organizací, které zastřešují zooterapii, je ve světovém měřítku mnoho. Mezi nejznámější patří: International Association of Human-Animal Interactio Organizations (IAHAIO), Delta Society, European

Society for Animal Assisted Therapy (ESAAT). V ČR se této

problematice věnují: Asociace zastánců odpovědného vztahu k malým zvířatům (AOVZ), Canisterapeutická asociace (CTA) a Česká hipoterapeutická společnost (ČHS).

7

1.2 Metody animoterapie Se stoupající profesionalitou terapeutů se v 80. letech 20. letech začalo rozlišovat mezi několika dílčími metodami. •

Animal Assisted Activities (AAA) – jde o přirozený kontakt člověka a zvířete zaměřený na zlepšení kvality života klienta nebo přirozený rozvoj jeho sociálních dovedností. Jde také o činnost za účasti zvířat, která slouží především jako motivační či terapeutický prospěch zaměřený na zvýšení kvality života. Může to být například pouhé umístění klece s ptáčky či akvária s rybičkami v čekárně u

lékaře. Ty pak odpoutávají od nervozity před očekávaným vyšetřením a

zároveň zpříjemňují prostředí. Dále pak Galajdová (1999) dělí AAA na pasivní a interaktivní. Výše uvedený příklad je AAA pasivní, neboť zvíře již svou přítomností působí příjemně. Příkladem AAA interaktivní je vlastnictví různých zvířat např. v ústavech sociální péče, domovech důchodců či jiných sociálních institucí. •

Animal Assisted Therapy (AAT) – jde o cílený kontakt s člověkem a zvířetem, zaměřený na zlepšení psychického nebo fyzického stavu klienta. AAT se obvykle používá k posílení žádoucího či k potlačení nežádoucího chování. Nejčastěji se tato metoda využívá k překonávání nadměrného strachu (fobie), ale může posloužit i jako prostředek k nácviku nových dovedností.Cílem této zooterapie je podpora tradiční léčby nebo rehabilitace.

•

Animal Assited Education (AAE) – jde o přirozený nebo cílený kontakt člověka a zvířete zaměřený na rozšíření nebo zlepšení výchovy, přirozené zvyšování motivace k učení, vzdělávání nebo sociálních dovedností klienta.

•

Animal Assisted Cisis Response (AACR) – jde o přirozený kontakt zvířete a člověka, který se ocitl v krizovém prostředí, zaměřený na odbourávání stresu a celkové zlepšení psychického nebo fyzického stavu klienta vedoucí ke stabilizaci konkrétní situace.

Tyto léčebné programy podporují rozvoj tělesných, psychických, citových, poznávacích, a výchovných funkcí zdravotně postižených. Na rozdíl od programu AAA je možné program AAT objektivně zhodnotit nebo změřit. Programy

jsou prováděny formou návštěvních

aktivit, jednorázových aktivit, pobytových programů a rezidentních programů. Specifickými

8

formami jsou ambulantní program, program péče o zvíře, zooterapie s asistenčním psem (Velemínský, 2007).

1.3 Rozdělení animoterapie dle zvířecího druhu Zvířata mohou sehrát svou roli také v procesu psychoterapie. J. O. Prochaska a C. Norcoss (1999) definují psychoterapii jako „odbornou a záměrnou aplikaci klinických metod a interpersonálních postojů vycházejících a uznávaných psychologických principů se záměrem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce či osobní charakteristiky směrem, který obě strany za žádoucí.“ •

Canisterapie

„Není snad zvířete, které bychom znali lépe než psa, které bychom více milovali a kterému bychom více důvěřovali… Léčebné účinky života se psem nejsou objevem moderní psychologie, lidé je znají již tisíce let.“ Tento citát použila MUDr. Lenka Galajdová ve své knize „Pes lékařem lidské duše aneb canisterapie“, ve které také uvádí velmi zajímavé poznatky právě o historii tohoto vztahu. První ucelené standardy pro léčebné využití psů v České republice byly vytvořeny ve sdružení Pomocné tlapky ve spolupráci se SVOPAP s. r. o. Je to vzdělávací centrum s akreditací Ministerstva školství České republiky pro rekvalifikaci v oboru chovatelství zvířat, canisterapie a chovu, výcviku a úpravy psů, které provádí kurzy pro chovatele exotických zvířat, pro pracovníky zoologických zahrad, ošetřovatele koní, chovatele a canisterapeutické instruktory. Název canisterapie se vžil jako označení způsobu terapie, který využívá pozitivního působení psa na zdraví člověka, přičemž pojem zdraví je zde myšlen přesně podle definice WHO (Světové zdravotnické organizace) jako „stav psychické, fyzické a sociální pohody“ (Galajdová, 1999). Ve smyslu psychického zdraví se canisterapie používá často jako pomocná (doplňující) psychoterapeutická metoda, také jako metoda, která je posledním východiskem z různých situací, například když jiné metody selhávají nebo není možno je použít. Nejčastějším uváděným

příkladem

je

využití

canisterapie

při

navazování

kontaktu

s obtížně

komunikujícími lidmi či pacienty. Působení na „fyzickou pohodu“ má canisterapie především

9

u tzv. „spastických křečí“, kdy kontakt se psem může vyvolat uvolnění svalů a následné povolení křečí. Canisterapie je také vhodná jako volnočasová aktivita, příznivě ovlivňuje vzájemné interakce, emoce a chování klientů, stimuluje k aktivitě, zvyšuje sebevědomí a má vliv na jemnou motoriku klientů všech věkových kategorií. Klienty canisterapie jsou nejčastěji děti se specifickými potřebami, dospělí jedinci po úrazech a senioři. •

Hipoterapie

Hiporehabilitace je pojem, který zastřešuje aktivity spojené s rehabilitací člověka pomocí koně v nejširším slova smyslu. Zahrnuje formy ježdění na koni jako součásti komplexní rehabilitace. Jsou to hipoterapie, léčebné pedagogicko – psychologické ježdění a parajezdectví. Hipoterapie je rehabilitační metoda, která využívá pohybu koně a jeho přenosu na člověka, spolu s psychologickým působením jízdy na koni. Léčebné pedagogicko – psychologické ježdění je metoda léčby psychosociální oblasti. Uplatňuje se především psychologická a pedagogická metodika (Nerandžič, 2006). V České republice má léčebné využití koní dlouholetou tradici. Jako první využil huculské koně systematicky k terapeutickému ježdění RNDr. Otakar Leiský na Zmrzlíku u Prahy, od roku 1986 se zabývají rehabilitací prostřednictvím koní v Rehabilitačním ústavu Hamzovy léčebny v Luži Košumberk (Nerandžič, 2006). Výběr koně pro rehabilitaci se řídí podle jeho charakteru, který je nadřazen plemenu koně. Charakter je zčásti vrozený a zčásti ovlivnitelný člověkem. Kůň musí být zdravý, bez těžkých vrozených vad. Zafixované charakterové vady koně, např. agresivita nebo pomstychtivost, se totiž nedají přecvičit. Personál stáje tvoří tým odborníků a kvalifikovaných spolupracovníků – hipologa, fyzioterapeuta, ergoterapeuta, speciálního pedagoga a dalších. Hipolog musí absolvovat jezdecký výcvik a trenérský kurz. Je vhodné, pokud je proškolen i v kurzu hipoterapie garantovaném státem nebo Českou hiporehabilitační společností. Speciální pedagog, psycholog, fyzioterapeut musí umět jezdit na koni a rozumět základním problémům jezdectví. Lékař indikující hipoterapii by měl přinejmenším znát indikace a kontraindikace jízdy na koni a měl by mít minimální praxi v ježdění na koni. •

Felinoterapie

Felinoterapie je založena na kontaktu člověka s kočkou, při němž dochází k vzájemnému pozitivnímu působení (Kalinová, 2003b). 10

Cílem terapie je obecně většinou aktivizace klientů, navození libých pocitů. U dětí se specifickými potřebami procvičení jemné a hrubé motoriky, zdokonalení řeči, začlenění do kolektivu. V České republice pracuje od roku 1997 organizovaně s kočkami pouze Nezávislý chovatelský klub se sídlem v Mladé Boleslavi. V roce 2001 vydal plemennou knihu koček a zkušební řád pro týmy v návštěvní terapeutické službě. Kočka pomáhá zmírnit adaptační stres např. u nově příchozích klientů do domovů důchodců, díky jejímu vlivu se upravují hodnoty krevního tlaku a srdeční frekvence, dochází ke zmírnění stresu. Kontakt s kočkou pomáhá rozvíjet estetické a hudební cítění dětí v rámci herních terapií, např. při produkci divadelních her, pomáhá jim v soustředění a hlavně je rozveseluje – původně zakřiknuté děti se smějí a začínají lépe komunikovat. U mentálně retardovaných dětí jsou vzhledem k jejich citové otevřenosti výsledky nejlepší – děti přijímají kočku bez jakýchkoli podmínek, kontakt se zvířetem jim dává pocit bezpečí a podporuje jejich úsilí v komunikaci s ostatními. Metodika felinoterapie je zpracována na základě podobných aktivit jako v canisterapii a na základě zkušeností získaných v průběhu provádění terapie. Terapie se provádí formou návštěvní služby. Kočky jsou vybírány na základě povahových vlastností a plemenné příslušnosti. Velmi vhodné jsou kočky z vlastních chovů. •

Ornitoterapie - využívá ptactva v rámci animoterapie, není však příliš rozšířenou terapeutickou metodou (papoušci u klientů s Alzheimerovou chobou).

•

Lamaterapie –využití lamy v rámci zootorapie

•

Insektoterapie – využití hmyzu v rámci zooterapie

•

Delfínoterapie – využití delfína v rámci zooterapie

Další zvířecí druhy jsou využívány bez bližšího označení živočišného druhu. Většinou se označují opisem, např: terapie akvarijními rybičkami. K těmto terapiím řadíme terapie s malými domácími zvířaty (plazi, králík, morče, činčila, fretka a ostatní hlodavci), terapie s hospodářskými zvířaty (kozy, ovce, ale také prasata), a terapie s volně žijícími a exotickými zvířaty. Terapie s hospodářskými zvířaty je využívaná v rámci farmingterapie. Jedná se o terapii prací na farmě zvířat, které se věnují v našich podmínkách ÚSP Žampach, Farma

11

Helvíkovice a jiné. Práce na farmě zahrnuje péči o zvířata, přípravu krmiva, úklid prostorů stáje a další pomocné práce (Velemínský, 2007).

12

2 Delfinoterapie 2.1 Charakteristika terapie Delfinoterapii můžeme definovat jako speciálně upravený a kontrolovatelný kontakt člověka s delfínem, jehož cílem je zvyšování léčebného efektu (Smoljaninov, 2006). Delfíni jsou zajímaví partneři pro mnohostrannou interakci a hru. Klientům delfinoterapie nabízí příjemný prožitek v oblasti tělesného kontaktu, komunikace, sociální interakce i příjemně strávený čas. Důležitým momentem je zaujetí prožívanou chvílí, kdy klient nevnímá okolní svět a soustředí se na momentální situaci, jeho motivace k činnosti je spontánní. Delfinoterapie se stává stále více populární v intervenci dětí s postižením. Delfinoterapie je dnes praktikována pod jménem Dolphin Human Therapy (DAT). Metoda byla vypracována a v praxi ověřována od začátku 80. let 20. století Anatolijem Smoljaninovem v Kyjevském institutu traumatologie a ortopedie pod odborným dohledem lékaře – neurologa prof. Vadima Šargorodského. V České republice se tento druh zooterapie dosud nepraktikuje, není však zcela neznámý. Nejproslulejší delfinárium se nachází na Floridě, další najdeme v německém Nurnbergu, v ukrajinském Sevastopolu a Jaltě, nebo izraelském Eilatu. Delfinoterapie není léčba, ale může pomáhat zmírnit některé přidružené symptomy léčby a může zlepšovat průběh léčebného procesu. Záměrem terapie je zvýšení smyslové aktivity klientů. Programy se provádějí v bazénech s ochočenými nebo částečně ochočenými delfíny. Kromě dítěte, delfína a rodičů se kontaktu účastní také terapeut a cvičitel delfínů, kteří s dítětem cíleně pracují. Kontakt s delfínem je zaznamenáván videodokumentací, která zůstává rodině (www.altonweb.com).

Historie delfínoterapie Myšlenku, že vztah delfínů k lidem může být prospěšný, poprvé zformuloval v roce 1968 John C. Lilly ve své knize Člověk a delfín. John Lilly se věnoval výzkumu delfínů v oblasti nervové činnosti a inteligence kytovců od 60. let 20. století. Zkoumal komunikaci mezi člověkem a delfínem, prohlásil, že delfíni mohou pomáhat lidem učit se lepší komunikaci s ostatními. Lillyho myšlenky byly rozšiřovány do roku 1970, kdy se výzkumy delfínů začaly zabývat efektem interakce s delfíny.

13

Ukazuje se, že interakce s delfínem má vliv na děti s neurologickým poškozením. V 70. letech 20. století Dr. Betsy Smith, učitelka antropologie, zaznamenala terapeutický účinky delfinoterapie na svém postiženém bratrovi. O pár let později byla delfinoterapie rozvíjena Dr. Nathasonem, klinickým psychologem, v centru na Floridě v Americe (www.henryspink.org).

Anatomie delfína Delfíni patří mezi mořské savce – kytovce ozubené. Tělo delfína má hydrodynamický tvar, takže je dosaženo maximální efektivnosti při pohybu v mořské vodě. Dospělý jedinec dorůstá délky 2 až 4 metry. Dožívají se 40 – 50 let. Základní zbarvení je tmavě modré, až tmavě šedé a kůže je hladká, jakoby z gumy. Delfín má v tlamě na sto ostrých, až 8 milimetrů dlouhých kuželovitých zubů. Dýchají plícemi a potřebují se každých 4 až 5 minut nadechnout. Delfíni prakticky postrádají čich, ale mají výborně vyvinutý sluch, voda je totiž velmi příznivé prostředí pro šíření zvukových vln (www.chorvatsko.cz). Delfíni dokáží velice dobře navázat komunikaci s člověkem, řeší složité úkoly, velmi rádi a ochotně se nechají vycvičit a doslova milují práci s lidmi. Zrak jako jeden ze smyslových orgánů není pro ně prvořadým analyzátorem prostředí. V průzračné vodě je dosah jejich vidění 15 – 50 m. Proto je svět delfínů světem zvuků. Hlas delfína má rozsáhlý repertoár tónů s vysokou frekvencí od 0,25 kHz až po ultrazvuky v rozsahu 80 až 220 kHz. Vysílání ultrazvukového vlnění do okolního prostředí zabezpečuje tzv. echolokátor. Tak delfín skenuje vše, co se nachází v okolí, až do vzdálenosti tří kilometrů. Rozeznává nejen vzdálenost od předmětu, jeho tvar, velikost, ale dokonce i materiál a jeho hustotu. Pozná, zda se nachází ve vodě ryba, vhozený míč nebo nemocné dítě (Lilly, 1966). Další zvláštností delfínů je jejich obrovské bioenergetické pole, resp. extrasenzorika. V současnosti již existuje řada přístrojů, které je dokáží zachytit a zobrazit. Harmonie a ladnost pohybů ve spojení s hravostí, které tato zvířata v sobě mají, vyvolává zvláštní pocit a úsměv na tváři každého člověka.

Prostředí terapie Z vlastních zdrojů získaných v delfináriu na Jaltě roku 2004 se terapie běžně praktikuje v delfináriích a mořských zábavných parcích. Některé parky slouží též výzkumným účelům v rámci delfínoterapie a výzkumu chování a života savců. Delfinária se nachází v blízkosti moře, z důvodu nutnosti slané mořské vody k životu mořského savce. Většinou je v bazénu přítomno více delfínů a jiných savců, ne všichni jsou vhodní k terapeutickým účelům. Delfín, 14

který je delší čas využíván pro zábavné účely, není vhodný k terapeutickým účelům. Důležitá je také klidná povaha delfína, která není poznamenaná negativní zkušeností z kontaktu s člověkem. Delfíni jsou pečlivě vybíráni k terapii. Samotná delfinoterapie trvá deset dní a je vhodné realizovat ji alespoň jednou ročně. Ke specifikům této práce patří individuálně – skupinová práce. K delfínům mají společně s dětmi přístup i jejich rodiče. Zatímco je jedno dítě ve vodě s delfínem, ostatní děti sedí na okraji bazénu a sledují je. Rodiče přispívají k celkové psychické pohodě dítěte a znamená pro ně stabilní zónu jeho bezpečí. Tato metodika rovněž v případě negativních reakcí dítěte poskytuje možnost rychlé výměny dětí ve vodě bez zbytečných stresových situací. Pokud se dítě nebojí a je ve vodě spokojené, setrvává v ní cca 20 minut.

2.2 Využití delfinoterapie Delfinoterapie je individuální metoda, kterou mohou využívat děti již od dvou let. Potřebnou zkušeností pro delfinoterapii je předpoklad minimální zkušenosti pobytu ve vodě, neboť při absenci této zkušenosti je terapie náročnější na čas. Smoljaninov (2006) uvedl tyto součásti terapeutického působení: •

pozitivní emoce

•

kinestetické vnímání harmonie pohybů

•

působení na reflexní zóny (už při prvních setkáních delfín dětem jemně pyskem stlačuje nožky, dlaně, ťuká jim do brady, do oblasti bránice)

•

motivace hrou (děti si hladí delfína, plavou s ním a hází mu míč)

Delfinoterapie souvisí také s jinými terapiemi, např. s psychoterapií (rodinnou), fototerapií, vibračně akustickou terapií, reflexní terapií nebo s psychostimulací. Setkání s delfíny evokuje hluboké emocionální odezvy, které uvolňují zábrany hlubokému prožívání a emocím. Děti jsou mnohem vnímavější na terapii, protože si hrají v příjemném prostředí, jsou motivovány k dokončení úlohy, jsou šťastné, a proto také dávají větší pozor na práci terapeuta. V prostředí delfínoterapie se vědomosti se snadněji získávají a uchovávají (některé výzkumy říkají až o 40-69%). U klientů delfínoterapie došlo k posunu v oblastech : •

komunikace (spontánnost v řečovém projevu, v užívání znakové řeči a uchování slovní zásoby)

15

•

motoriky (lepší koordinace pohybů)

•

pozornosti (zájem o podněty , schopnost dokončit úkol)

•

sociálně-emotivní (zvýšení důvěry k dospělým a zvířeti, zvýšení pozornosti k druhým, sebekontrola, zmírnění automatických projevů, odbourání stresu, celkové zklidnění).

•

paměti (dovednosti získané během terapie jsou trvalejší )

•

spasticity ( polohování dětí při terapii a pobyt ve vodě uvolňuje spasmy)

•

učení (rychlejší a intenzivnější schopnosti)

•

smyslových funkcí (snaha o navázání a udržení očního kontaktu, sluchového kontaktu a kontaktu tělesného).

Princip delfínoterapie – Sonophoretic model Úkaz sonophoretic je velmi důležitý v metodě delfínoterapie. Sonophoresis, jako následek vlivu ultrazvuku delfínů, způsobuje kladné chemické a elektrické změny v organizmu klientů. Fyziologický efekt kontaktu mezi lidmi a delfíny se vyznačuje vzájemnými změnami v bioelektrické aktivitě mozku. Mechanizmus tohoto vlivu je zkoumán vědci mnoha zemí. Někteří mluví o vlivu na centrální a hormonální mechanizmy. Podle odborníků a výzkumníků podmořských základen, plavání s delfíny může vytvořit fyziologickou buňku a tkáň v těle změnit. Vysvětluje, že delfíni mají přírodní sonar, kterým vysílají ultrazvukové vlny k lokalizování věcí a ke komunikaci – tento proces nazýváme echolokace. Zvuky vysílané delfíny jsou tak intenzivní, že můžou zapříčinit tvoření dutin (kaveren) v tkáních, mohou tvořit dírky v molekulární struktuře tekutin a měkkých tkání. Kaverny v tkáních tvoří depolymeraci makromolekul, zlepšuje se mezibuněčná výměna látek a oběhu tekutin. Ultrazvuk ovlivňuje rozhánění tekutin ve stojatých zónách, přispívá k efektivnějšímu a rychlejšímu odvádění tekutin.Odborníci věří, že četnost impulsů může mít význam na lidský mozek (www.altonweb.com). Výsledky EEG testů, které zkoumaly vliv echolokace, ukázaly, že převládající frekvence lidského mozku poklesly z beta na alfa vlny. Mezi další významné aspekty patří, že obě strany mozku vstoupily do vzájemné synchronie, což značí mnohem lepší spolupráci mezi pravou a levou stranou mozku. Je to mimořádný neurologický stav, který je spojený se stupňujícím se vědomím a zvýšenou schopností se učit.

16

Pozorováním delfínů během terapie s lidmi ukazuje, že když je člověk ve vodě na zádech delfína, tak se delfín situuje sousedně – orientuje umístění ultrazvukových paprsků na linku lebky. V krátké vzdálenosti delfín soustředí umístění paprsků na páteř pacienta. V krátké vzdálenosti (méně než 0,5 m) užívá delfín impulsů opakovaných každé 2,5 sekund s frekvencí 500 Hz. Delfíní ultrazvukové vlny pronikající pacientovou kůží dotykem, provrtají vodní sloupec, který je přechodně výkonnější sférou pro zvuk (60x efektivnější než vzduch) (www.dolphintherapy.ru).

Ultrazvuk v medicíně „ Ultrazvuk je používán v medicíně a fyzioterapii více než 40 let a způsobuje mechanický vliv – ultrazvuk působí jako masáž na buněčnou tkáň, zlepšuje pronikavost obalu a dovoluje složkám aktivně lépe proniknout kůží do nižších struktur těla. Využívá se k diagnostickým, ale i léčebným účelům tradiční medicíny“ (Smoljaninov, 2004).

2.3 Metodika delfinoterapie Delfínoterapie je aplikována blokově, trvá většinou 7-10 dnů a účastní se jí celá rodina. Metodiky delfínoterapie se liší podle toho, kým jsou vedeny. Metody jsou vedeny skupinově nebo individuálně, jiné metody jsou podpořeny rehabilitací bezprostředně po delfínoterapii. •

Skupinová terapie – Smoljaninov praktikuje tuto formu. Terapie probíhá v bazénu, s delfínem jsou v kontaktu dvě děti s rodiči. Rodiny s ostatními dětmi přihlíží a sledují interakci delfína s dětmi. Je také možnost terapie celé skupiny, kdy se terapie účastní 12-15 klientů s jedním rodičem. Tento způsob terapie je ve fázi zkoumání a není podložen vědeckými materiály.

•

Individuální terapie - terapie jednotlivého dítěte s terapeutem a rodiči. Tento způsob terapie je více zaměřen na výzkum a vědecké účely.

Individuální terapie Terapeut je postupem času seznámen s dítětem a jeho rodinou a spolu stanoví dílčí kroky a cíle terapie. Děti přijímané k delfinoterapii prochází komplexním vyšetřením, zahrnující

17

individuální aktivity s terapeutem, jako jsou komunikace, motorické nebo psychologické terapie. Vyšetření sleduje interakci s delfíny a vliv na kognitivní, motorické a sociálně – emocionální odezvy dítěte. Hlavní účel programu je povzbuzovat děti k vyvození požadované odezvy v souladu s individuálním programem terapie dítěte. Delfinoterapie je založena na Nathansonově teorii, že děti s postižením budou zvyšovat pozornost na významné podněty v prostředí následkem jejich touhy po setkání s delfínem. Thor řadí mezi hlavní body delfinoterapii zapojení celé rodiny, umožnění odpočinku rodině formou dovolené, postupné zužování vzdálenosti mezi delfínem a dítětem a zároveň kladení individuálně volených vyšších nároků na úkoly plněné dítětem a u potřebných dětí intenzivnější navazování kontaktu s terapeutem a cvičitelem delfínů. Tak jako se dítě každým dnem přibližuje k delfínovi, dostává od terapeuta také náročnější úkoly a zvyšují se nároky na dítě při hře. Sledují se okamžiky pokroku u dítěte, dítě a terapeut se vrací k terapeutickým úkolům se vzrůstající frekvencí a komplexněji, což je nutné ke správné reakci. Mezi terapeutické úkoly patří úkoly jemné a hrubé motoriky a úkoly z produkce řečových reakcí (Velemínský, 2007).

Metoda postupného přibližování individuální terapie •

1. fáze – příprava na kontakt - před terapií probíhá psychická příprava na kontakt. Všechny děti se s delfínem nejprve seznámí, trenér jim ukáže, co delfín umí a jak si s ním dítě může hrát. Výhodou je, že se delfín díky své vazbě na vodu nemůže přiblížit sám, ale vždy se dítě přibližuje k delfínovi.

•

2. fáze – nepřímý kontakt na větší vzdálenost – dochází ke kontaktu na větší vzdálenost. Dítě se učí dávat delfínovi znamení, na něž delfín reaguje vykonáním určitého cviku. Hází delfínovi předměty a ten je může vracet.

•

3.fáze - nepřímý kontakt na nepatrnou vzdálenost – dítě je stále na okraji bazénu, již se dotýká delfínova nosu tyčí nebo si s ním hází míč z blízka.

•

4. fáze – orientační – první přímý kontakt obnáší hlazení delfína, jeho krmení z okraje bazénu. Děti sledují pohyb delfína za přítomnosti svého terapeuta. Sedí na okraji polstrovaného doku, plovoucího asi 2 – 3 palce nad vodou, zatímco trenér sleduje přesuny delfínů ve vodě. Během této fáze jsou děti vedeny k dotyku nebo hře, dávají signály delfínovi pohybem rukou, které vyvolávají jejich specifické chování.

18

•

5. fáze – přímý kontakt ve vodě – také se nazývá fází zaměstnání. Za asistence terapeuta se oba dotýkají, hladí, plavou, delfín strká dítě nosem nebo táhne vodou. Setkání s delfínem může zahrnovat krátké ježdění na hřbetní ploutvi delfína, polibky, tanec v kruhu s delfínem (www.altonweb.com).

„ Vliv terapie na dítě je znatelný již v průběhu terapie, ale také postupem času doznívá efekt terapie na děti, které jí prošly. Někteří odborníci, kteří se věnují vlivu delfínoterapie, jsou zastánci toho, aby rodina využívala videokokumentaci delfínoterapie ještě v průběhu alespoň šesti měsíců následně, k tomu že dítěti záznamy přehrávají a komentují situace, které prožívali interakcí s delfínem“ (Smoljaninov, 2004).

19

3 Okruh indikovaných osob Mezi hlavní postižení, která využívají delfinoterapii, patří: dětská mozková obrna, Downův syndrom a autismus. Mezi další postižení patří poruchy pozornosti, mentální deficity, logopedická a sluchová postižení, neurózy, posttraumatické stresové změny, depresivní stavy nebo poruchy učení. Delfinoterapii by neměli podstupovat klienti s epilepsií, onkologickým onemocněním a akutním infekčním onemocněním.

3.1 Autismus Autismus je jednou z nejzávažnějších poruch dětského mentálního vývoje. Jedná se o vrozenou poruchu některých mozkových funkcí. Porucha vzniká na neurobiologickém podkladě. Důsledkem poruchy je, že dítě dobře nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá. Autismus doprovází specifické vzorce chování. Stupeň závažnosti poruchy bývá různý, od mírné formy (málo symptomů) až po těžkou (velké množství symptomů). Problémy se musí projevit v každé části základní diagnostické triády. Autismus je charakterizován především triádou znaků – narušenou sociální interakcí, omezenou schopností verbální i nonverbální komunikaci a stereotypním, repetetivním chováním. Takto postižené děti (ve ¾ případů je porucha kombinovaná s mentální retardací) nemají relevantní reakce na emocionální podněty, těžce se přizpůsobují jakékoliv změně, vzdělávání je u nich možné realizovat většinou jen ve speciálních třídách. S oblibou také takto postižené děti vykonávají stereotypní pohyby, bývají zaujaté jednotvárnou, jakoby rituální manipulací s předměty, s klasickými hračkami si nehrají adekvátním způsobem, spíše si hrají s drobnými předměty, které mohou být bizarní povahy. Etiologie autismu a jeho diagnostika Autismus je poruchou, jejíž příčinu se prozatím nepodařilo odhalit. Předpokládá se, že určitou roli zde hrají genetické faktory, různá infekční onemocnění a chemické procesy v mozku. Moderní teorie tvrdí, že autismus vzniká až při kombinaci několika těchto faktorů. Autismus je v podstatě syndrom, který se diagnostikuje na základě projevů chování. Projevuje se buď od dětství nebo v raném věku (do 36 měsíců). Porucha určitých mozkových funkcí způsobí, že dítě nedokáže správným způsobem vyhodnocovat informace (senzorické,

20

jazykové). Lidé s autismem pak mívají výrazné potíže ve vývoji řeči, ve vztazích s lidmi a obtížně zvládají běžné sociální dovednosti. (Srov. Thorová, Semínová, 2007) V oblasti diagnostiky je situace velmi problematická. Odborníci diagnózu autismu v České republice používají spíše sporadicky. Díky neznalosti problematiky autismu je mnohým dětem s autismem doposud stanovována chybná diagnóza. Jinak se nedá vysvětlit velký nepoměr počtu dětí s autismem v zahraničí a u nás. Prevalence je udávána v závislosti na posuzovacích kritériích v rozmezí 2-20/10 000 dětí, poměr mužů a žen je obvykle udáván 3:1. Moderní epidemiologické studie se ale spíše přiklánějí k počtu 15-20 případů autismu na 10 000 narozených dětí s méně výraznou převahou mužů. To znamená, že v České republice žije 15-20 000 osob trpících autismem. Dosud jich bylo diagnostikováno pouze několik set. Kvůli nejednotnosti a určité vágnosti diagnostických kriterií se v současné době spíše přikláníme k termínu autistické spektrum chování. Diagnostický proces spočívá nejprve v psychologickém a psychiatrickém vyšetření, které musí upřesnit, zda se skutečně jedná o poruchu autistického spektra. Autismus je v podstatě behaviorálním syndromem, kdy je stanovena diagnóza na základě projevů chování bez ohledu na možnou příčinu vzniku. V další fázi se stanovuje, zda je autistická porucha v souvislosti s jinou somatickou nemocí či (genetickou) anomálií. V neposlední řadě se objektivizuje míra nespecifického postižení CNS. Moderní diagnostika dětského autismu je tedy mezioborová. Komplexní vyšetření umožňuje posouzení této poruchy z různých pohledů (Thorová, 2007). Spektrum autistických poruch je poměrně široké, zahrnuje Kannerův dětský autismus, což je klasická varianta autismu. K dalším patří: Dezintegrační porucha, Rettův syndrom, Klineferterův syndrom, Landau-Kleffnerův syndrom, Atypický artismus, Aspergerův syndrom.

Projevy autismu Kvalitativní postižení v oblasti představivosti se manifestuje repetetivním chováním, rituály a omezeným druhem zájmů. Někteří odborníci dávají přednost termínu rigidita v myšlení a chování namísto termínu nedostatek představivosti. Chování se mění s věkem postiženého. V dětství převládá plácání a třepetání rukama, kroužení, točení předměty, později házení předmětů za sebe, opakování otevírání a zavírání dveří. V dospělosti se rituály, obsese i repetetivní chování většinou zmírní, postižený se dokáže lépe ovládnout. Kvalitativní postižení v oblasti sociálních vztahů se projevuje např. ve vztahu s vrstevníky, nepochopení pojmu přátelství, neschopností vhodně reagovat na city a emoce 21

jiných, neschopností sdílet zážitky a zkušenosti, neschopností interpretovat výrazy obličeje, postoje a gesta (Jelínková, 2000). Mezi další projevy autismu patří: •

nereaguje na své jméno

•

neříká, co chce

•

opožděný vývoj jazyka

•

nereaguje na pokyny

•

chybí sociální úsměv

•

raději si hraje o samotě

•

špatný oční kontakt

•

působí dojmem, že žije ve vlastním světě

•

dokáže ignorovat ostatní lidi

•

záchvaty vzteku

•

neschopnost spolupracovat, negativismus

•

zabývá se některými věcmi stále dokola

•

zvláštní pohyby

•

reaguje přehnaně na určité materiály či zvuky

Vzdělávání osob s autismem Při práci s dítětem, který má autismus, je velmi důležité mít neustále na zřeteli fakt, že každý člověk potřebuje ve svém životě určitou míru předvídatelnosti, každý dodržuje určitý řád. Právě lidé s autismem mají schopnost předvídat a plánovat události velmi malou nebo téměř žádnou. Tento handicap je určitou formou jakési "vnitřní slepoty", která okolní svět mění v chaos a ztěžuje jedinci orientaci v prostoru, čase i událostech. Pokud chceme, aby od nás děti přijímaly nové informace a vědomosti a byly se schopné učit, musíme jim nejprve upravit prostředí tak, aby dětem dodávalo jistotu a poskytovalo již zmiňovanou vysokou míru předvídatelnosti. Ve světě je známá řada metod a programů, které se zaměřují na pomoc lidem s autismem. Kolébkou programu s vědecky ověřenou efektivitou, který se široce používá i v Evropě, je státní modelový program Severní Karolíny TEACCH. Program funguje již třicet let. Vznikl spoluprací rodičů a profesionálů jako reakce na tvrzení, že děti s autismem jsou nevzdělavatelné. TEACCH program (Treatment and Education of Autistic and Communication Handicapped Children) je modelovým programem péče o lidi s autismem

22

v každém věku. Zahrnuje mimo jiné i speciální výchovně vzdělávací program, který vychází z potřeb těchto lidí a specifik autistické poruchy.

V

České

republice

využíváme

metodiku

tohoto

programu

a

mluvíme

o tzv. strukturovaném učení. Mezi základní filozofii TEACCH programu patří: •

individuální přístup k dětem

•

úzká spolupráce s rodinou

•

integrace lidí s autismem do společností

•

aktivní generalizace dovedností (prostupnost a propojenost školního a domácího prostředí)

Základními

principy

strukturovaného

vyučování

jsou

individuální

přístup,

strukturalizace a vizualizace. Všechny děti s autismem se od sebe nějakým způsobem liší. Z hlediska individuálního přístupu je nutné zjistit úroveň v jednotlivých vývojových oblastech dítěte, zvolit vhodný typ systému komunikace, vytvořit vhodné pracovní místo a strukturovat prostředí a sestavit individuální výchovně – vzdělávací plán. Struktura prostředí, ve kterém se člověk s autismem pohybuje, mu pomáhá v již zmiňované prostorové orientaci. Struktura pracovního programu spočívá ve využití krabic s vnitřní strukturou, rozstrukturované činnosti s vizualizací jednotlivých kroků atd. Při sestavování procesuálního schématu je zapotřebí analyticky rozpracovat úkol na elementární kroky a vytvořit schéma po sobě

následujících činností, které vedou k cíli. Například

k čištění zubů, uvaření polévky nebo kávy je zapotřebí vizualizovat až deset kroků. Lidé s autismem se potřebují orientovat v čase. Pokud jim tuto vizualici času neposkytneme z venku, pomohou si sami (nefunkční rituály, stereotypy). Jestliže se pak sled činností některý den změní, nastávají velké problémy s chováním. Vizualizace pomáhá v časové orientaci, pomáhá odlišovat jednotlivé aktivity od sebe a vede k další samostatnosti. Důležitou součástí je stanovení vhodného typu vizuální podpory pro dítě s autismem. Mezi základní typy vizuální podpory patří (od nejjednoduššího k nejsložitějšímu)

konkrétní

předmět, fotografie, piktogramy, piktogramy s nápisem, nápis, psaný rozvrh a diář (Thorová, Semínová, 2007).

23

3.2 Downův syndrom Downův syndrom, označovaný také jako Downova nemoc, je nejrozšířenější ze všech dosud známých forem mentální retardace, je nejčastější chromozomální aberací. Vyskytují se v české populaci přibližně u jednoho z 1500 živě narozených dětí. Termín Downův syndrom nebo také trizonie se nyní používá místo dříve užívaného pojmenování mongolismus, které vzniklo na základě určitých fyziognomických zvláštností těchto lidí.

Příčiny a projevy Tento syndrom popsal v druhé polovině 19. století (1866) anglický lékař John London Down. Hlava dítěte s Downovým syndromem je ve srovnání s ostatními dětmi menší, její zadní část je zpravidla plošší, což způsobuje její kulatý vzhled. Oči mají normální tvar, pouze jejich oční víčka jsou poněkud úzká a šikmá a ve vnitřním koutku oka je u většiny dětí výrazná kolmá kožní řasa, což dává jejich očím charakteristický tvar (Švarcová, 2003). Ústa těchto dětí jsou poměrně malá. Končetiny dětí s Downovým syndromem mají obvykle normální tvar, ruce a chodidla bývají malé a silné. Asi u poloviny dětí je pozorována pouze jedna rýha přes dlaně. Děti s Downovým syndromem většinou rostou pomaleji než jejich vrstevníci. Jejich růst závisí na genetických a etnických faktorech, na výživě, hormonech a na jiných zdravotních podmínkách. V průměru se muži s Downovým syndromem dorůstají výšky 247 – 162 cm a ženy asi 135 – 155 cm. Tělesná váha závisí na způsobu jejich výživy. Lidé s Downovým syndromem mají jeden chromozom navíc v každé buňce svého těla, takže místo obvyklých 46 chromozomů (uspořádaných ve 23 párech) jich mají 47 (22 párů a jednu trojici). Dispozice pro vznik DS jsou uloženy na jednom z ramen 21. chromozomu. Obsahuje asi 1,5 % všech genů lokalizovaných v jádře lidské buňky. 95 % případů DS má v karyotypu trizomii 21 – tj. trojici chromozomů 21 místo obvyklého páru. V 1- 2 % je plod nositelem dvou typů buněk – některé obsahují 46 chromozomů, jiné 47. Tento případ DS se nazývá chromozomální mozaika (Chvátalová, 2001). Proč k takovému jevu dochází se dodnes nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Současné znalosti potvrzují, že k chybnému okopírování genetického materiálu dochází náhodně, není to způsobeno ničím, co rodiče před a v průběhu těhotenství udělali nebo neudělali. Určitá souvislost se našla mezi četností výskytu DS a věkem rodičů - matky po 35. roku a otcové starší 50 let jsou narozením dítěte s DS víc ohroženi. V literatuře se uvádí, (Matulay, 1986) že vyšší riziko se udává také ve věku 15. – 19. let matky. Také je známo, že DS se vyskytuje

24

rovnoměrně u obou pohlaví, u všech lidských ras, etnických skupin, sociálněekonomických tříd. Zkušenosti odborníků a rodičů z vyspělých zemí dokládají, že vývoj dětí s DS probíhá vcelku normálně, ale je mnohem zdlouhavější, pomalejší, proto jejich výchova a učení vyžaduje specifický přístup. Obecně je základní diagnózou míň ovlivněná emocionální a sociální stránka dítěte, motorický vývoj a vývoj řeči jsou poznamenány mnohem více. V současné době neexistuje žádná spolehlivá metoda, která by zabránila výskytu tohoto postižení. Screeningové (vyhledávací) testy u těhotných žen ukážou, zda existuje zvýšená možnost narození dítěte s Downovým syndromem. Pro potvrzení nebo vyloučení této možnosti může těhotná žena podstoupit amniocentézu (vyšetření založené na odběru plodové vody) nebo jiné diagnostické vyšetření, kde se s vysokou mírou pravděpodobnosti potvrdí, či vyloučí přítomnost chromozomální odchylky. V pozitivním případě se rodiče mohou rozhodnout, zda si přejí narození postiženého dítěte, nebo chtějí těhotenství předčasně ukončit.

Vzdělávání dětí s Downovým syndromem Také děti s Downovým syndromem mají právo na vzdělání stejně jako jejich nepostižení vrstevníci. Díky včasné diagnostice u tohoto postižení je intervence u těchto dětí včasně zahájena. Jsou v péči SPC v rámci rané péče, která podněcuje vývoj v rámci domácí péče rodičů ve většině případů podle programu Portage. Navštěvují speciální či integrované mateřské školky. Podle závažnosti mentálního postižení mají tyto děti možnost vzdělávání v základních školách praktických,

základních školách speciálních nebo mohou být

integrovány do běžných základních škol. V případě těžší MR mohou započít svojí školní docházku v přípravném stupni pomocné školy (základní škola speciální), který je z pravidla tříletý. Děti s těžkým a hlubokým postižením se budou vzdělávat v rehabilitačních třídách pomocné školy. Po ukončení povinné školní docházky mají děti s Downovým syndromem. možnost pokračovat ve svém vzdělávání v odborných učilištích, ve středních odborných učilištích a praktických školách. Další vzdělávání u dospělých jedinců je zajišťováno večerními školami a kurzy k doplnění vzdělání (Bartoňová, Bazalová, Pipeková, 2007).

25

3.3 Dětská mozková obrna Dětská mozková obrna, někdy nazývaná cerebrální dětská obrna, infantilní cerebrální paréza, perinatální encefalopatie či nemoc Littleova (podle londýnského ortopeda, který ji roku 1862 poprvé objevil), je stavem získaným před narozením, během porodu nebo záhy po něm (Chvátalová, 2001). Při jejím vzniku působí ne vždy poznané vlivy poškozující mozek na nervový systém dítěte (mechanické poškození, rentgenové záření, drogy včetně některých léků, strádání plodu nedostatkem kyslíku před porodu nebo při něm atd.).

Klasifikace DMO Poškození může zasáhnout mozek a příslušná pohybová a koordinační centra nebo nervové dráhy periferního nervového systému. Jádro potíží tkví ve více či méně vyjádřených motorických poruchách. Dítě je pak postiženo obrnou úplnou – plegií – nebo částečnou – parézou. Postižení jedné končetiny se nazývá monoparéza, o souhlasném postižení obou levých dolních končetin hovoříme jako o paraparéze (respektive o paraplegii). Zasáhne-li postižení všechny čtyři končetiny, jde o kvadruparézu či kvadruplegii. Máme tu na mysli tzv. hrubou motoriku čili celkové pohyby končetin, jež jsou základem pohybového vývoje dítěte. Klasifikaci DMO můžeme dělit (Polesný, 1985) také podle charakteru tonusové a hybné poruchy: •

spastické formy - diparetická, hemiparetická, kvadruparetická

•

nespastické formy – hypotonická, dyskinetická (extrapyramidová)

Diparetická foma – je spastická

obrna, kdy jsou postiženy zejména dolní končetiny.

Elasticitou bývají výrazněji postiženy abduktory stehna, plantární flexory nohy a flexory bérce. Chůze bývá nůžkovitá (kolena o sebe třou), po špičkách, s pokrčenými koleny při elasticitě flexorů bérce. Vzhledem ke kognitivnímu vývoji je zde prognóza dobrá (Vítková, 2006). Hemiparetická forma – jde o spastickou obrnu horní i dolní končetiny jedné poloviny těla, zpravidla s převážným postižením horní končetiny, která bývá ohnuta v lokti, zatímco dolní končetina je napjatá tak, že postižený došlapuje na špičku. V případě hemiparéz bývá při

26

postižení pravé hemisféry kognitivní kapacita těchto dětí nejčastěji lehce subnormální (průměrné IQ 90) s převahou verbální složky, v případě levé hemisféry asi polovina dětí mívá inteligenci sníženou – nejčastěji do pásma lehké mentální retardace (průměrná IQ 65) bez rozdílu mezi verbální a názorovou složkou (Říčan, Krejčířová, 1997). Kvadruparetická forma – je spastická obrna všech čtyř končetin, s převážným postižením dolních končetin nebo horních končetin. Ze spastických forem je zde k dalšímu kognitivnímu vývoji obecně prognóza nejméně příznivá (Vítková, 2006). Hypotonická forma – jde o chabou obrnu, zpravidla výraznější na dolních končetinách. Vyskytuje se v kojeneckém věku, později asi kolem třetího roku, se mění ve formu spastickou nebo dyskinetickou (Kapounek, 1998). Pokud setrvává, je doprovázena těžkou mentální retardací. Vyznačuje se sníženým svalovým napětím. Dyskinetická forma (extrapyramidová) – se vyznačuje nepotlačitelnými mimovolními pohyby, které doprovázejí každý pokus o volní pohyby. Jsou to pohyby atetotické, choreatické, balistické nebo myoklonické (Vítková, 2006)

Dětská mozková obrna jako součást kombinovaného postižení Poškození mozku může samozřejmě způsobit ještě další komplikace, a tak u dětí s DMO nacházíme další postižení: •

mentální postižení (přibližně u 2/3 dětí)

•

epilepsie (přibližně u ½ dětí)

•

růstové problémy

•

smyslová postižení

•

poruchy řeči

•

poruchy citlivosti

•

hydrocefalus

Pokud se k DMO přidá ještě další postižení jakéhokoli typu, mluvíme o kombinovaných postiženích. Vedle toho můžeme u těchto dětí sledovat nerovnoměrný vývoj schopností a osobnosti, neklid a nesoustředěnost, obtíže ve vnímání a představivosti, kolísání výkonnosti

27

a nálad. U většiny dětí bývá svalové napětí trvale zvýšeno, tzv. hypertonie. Jejich pohyby jsou neuspořádané, ale především křečovité a ztuhlé. U některých dětí naopak převažuje chronický útlum, nedostatek napětí, tj. hypotonie. Rehabilitace DMO Léčebné působení je záležitostí dlouhodobou a týmovou, přičemž prvními a nezastupitelnými členy jsou rodiče. Z dalších členů má zejména v útlém věku pro terapii motorického postižení dítěte mimořádný význam fyzioterapeut. Existuje samozřejmě více přístupů a škol. Známá je zejména reflexní terapie Václava Vojty. Vojtův princip spočívá v cíleném vyvolávání určitých polohových reakcí a pohybových vzorců, jež povzbuzují vývoj vzpřimování. Jiný přístup je spjat s Anglií a manželi Bobathovými, v němž jde o tlumení porušeného držení a stimulaci (facilitaci) zdravých pohybových vzorců. Podle Ludíkové (2005) patří do ucelené rehabilitace tyto složky: •

zdravotní složka – navazuje na léčení klienta, přispívá zejména ke stabilizaci jeho zdravotního stavu. Zahrnuje chiropraxi, medikaci, fyzioterapii.

•

psychologická složka – v ní jde zejména o zvládnutí psychických krizí. Můžeme sem zařadit také individuální nebo skupinovou terapii.

•

sociální složka – je důležitá pro vytvoření předpokladů pro samostatnost, nezávislost, integraci a pracovní uplatnění osoby s DMO

•

pedagogická složka – patří sem oblast výchovy, vzdělávání a přípravy na budoucí povolání

•

pracovní složka – zaměřená na pracovní uplatnění

•

volnočasová složka – je nezbytná pro pozitivní seberealizaci osob s postižením

•

rodinná složka – jedná se v ní o nápravu a obnovu vztahů v rodině

28

4 Delfinoterapie jako psychopedagogická metoda 4.1 Cíl a metody bakalářské práce Cíl bakalářské práce

Hlavním cílem bakalářské práce je zaměření na delfínoterapii jako metodu psychopedické korekce a seznámení laické i odborné veřejnosti s touto terapií. Dílčím cílem je využití delfínoterapie jako psychopedagogické metody u dětí s dětskou mozkovou obrnou, autismem a Downovým syndromem a posouzení efektu delfínoterapie na psychomotorický vývoj dětí, které tuto terapii absolvovaly.

Pro analýzu výsledků jsem se zaměřila na oblasti: •

komunikace

•

hrubá motorika

•

sociální dovednosti

Metody bakalářské práce

Při zpracovávání bakalářské práce byly použity metody a techniky: metody přímé: •

experiment – osobní zkušenost a ověření postupů

•

pozorování – pozorování klientů v časovém sledu

metody nepřímé: •

rozhovor s rodiči klientů

•

rozhovor s pedagogy a odborníky

metody dokumentové: •

sběr informací, rozbor internetových zdrojů a překlady anglických textů

•

studium zdravotní a pedagogické dokumentace ke zpracovávání kazuistických studií

•

analýza výsledků.

29

4.2 Prezentace a rozbor kazuistických metod K rozboru kazuistických studií jsem vybrala jednotlivé zástupce okruhu indikovaných osob. V práci prezentuji tři kazuistické studie dětí s daným postižením, které absolvovaly terapii před více než půl rokem. Okruh dětí, které absolvovaly delfínoterapii, je velmi omezený. V naší zemi není tento druh animoterapie rozšířený, proto jsem byla nucena oslovit i rodinu dítěte ze Slovenska. Vybrané děti absolvovaly delfínoterapii na poloostrově Krym na Ukrajině v městě Jalta, pod vedením pana A. Smoljaninova. Terapie vedená A. Smoljaninovem má návaznost na metodu neurokinezisterapie a probíhá po dobu 10 dnů.

Kazuistika č. 1 Jméno: I. K. Věk: 10 let Diagnóza: Dětská mozková obrna - triparetická forma, mentální postižení v pásmu středně těžké až těžké mentální retardace, zraková vada pravého oka – vrozené zkalení rohovky, nyní oko nefunkční, zraková vada levého oka korigována brýlemi 1,5 dioptrie, porucha řeči a hypoplazie plic. Průkaz ZTP/P.

Rodinná anamnéza: Rodina je úplná, plně funkční, dívka je bez sourozenců. Rodina žije ve dvougeneračním rodinném domě s rodiči matky, pomoc babičky, která je schopna se o vnučku kdykoliv pečovat. Otec je automechanik, vzdělání střední odborné. Matka v domácnosti, nyní studuje vysokou školu.

Osobní anamnéza: I. K. je z prvního plánovaného těhotenství, které bylo komplikováno nedostatkem plodové vody od 19. týdne gravidity. Do konce těhotenství tento stav přetrvával. V 35. týdnu porod císařským řezem pro akutní odloučení placenty. Dítě bylo kříšeno a převezeno na JIP pro novorozence ve FN Brno, kde bylo pro patologii plic připojeno na hyperventilátor. Porodní váha 2400g a délka 48 cm. Po 6 týdnech propuštěno do domácí péče. Vojtova metoda od 5. týdne života. Dítě neschopno přijímat stravu z láhve, krmeno stříkačkou, poté

30

zjištěna alergie na kravské mléko, které způsobovalo zahlenění polykacích cest a následný pláč dítěte. Po 14 denní aplikaci sojového mléka dítě začíná samo přijímat stravu z láhve v dávkách přiměřených věku. Často zvrací, s tím je spojeno špatné přibývání na váze. Častá nemocnost. V 9. měsících první oční operace pro strabismus obou očí, následovaly ještě dvě operace. Poruchy spánku do 4 let, které byly přechodně řešeny medikamentózně. Dítě uplakané, špatné reakce na neznámé prostředí, na hlasité projevy a neznámé osoby. Psychomotorický vývoj značně opožděn. První spojení rukou v 11. měsících, otáčení v 8.měsících, válení sudů ve 24. měsících, samostatně si sedla od 28. měsíce, asistovaný stoj ve 3,5 letech a asistovaná chůze od 5 let. První slabiky od 5 let, vysoká salivace. Nyní dívenka lépe využívá levou končetinu. Pravou horní končetinu prakticky nepoužívá a pravá dolní končetina je horší v hybnosti než levá. Chůze asistovaná s dopomocí doprovodu. Dívka se nepohybuje samostatně a její postižení vyžaduje čtyřiadvacetihodinovou péči. Řeč neartikulovaná, rytmizovaná slova s využitím omezeného počtu hlásek. Jí a pije s dopomocí a strava je rozmělněna vidličkou. Ve 3 letech pokus o integraci do běžné MŠ Hustopeče, což se nezdařilo pro neschopnost adaptovat se. Od 4,5 roku navštěvuje DDS Biliculum Mikulov, kde je velmi spokojená. Vzdělávána dle rehabilitačního programu. Rehabilituje metodou manželů Bobathových.

Z vyšetření speciálně pedagogického centra v roce 2003:

Komunikace Dívenka spontánně nekomunikuje. V oblasti komunikace využívá jen rytmizovaná slova, která používá jen na výzvu. Používá jednoduchá slova, např. máma, bába, Ivanka, ano, ne. Slova nejsou artikulována, a tím jsou srozumitelná jen pro blízké osoby. Řeč využívá jen k vyjádření základních potřeb (jako jsou hlad a žízeň), a to využitím slova „mama“, které vytváří s pomocí levé ruky, která přitlačí spodní čelist a ret k vytvoření retoretného závěru. Vysoká salivace.

Hrubá motorika Pohybuje se s oporou, či podporou vedoucí osoby asi po dobu půl roku. Vedoucí noha je levá, pravá noha je více omezena v hybnosti. Spontánně používá pouze levou horní končetinu, pravou prakticky nevnímá, využívá ji jen jako náhražku za dudlík. Pohyby jsou celkově špatně koordinované. Učí se chůzi do schodů. Samostatně si sedne přes šikmý sed

31

a sama si upraví nohy do tureckého sedu. Taky je schopna si sednout do W-sedu z polohy na břiše. Neplazí se ani neleze. Bez pomoci se není schopna přesunovat.

Sociální dovednosti Je veselá a usměvavá. Je krmena lžičkou a strava je částečně rozmělněna. Samostatně není schopna se najíst. Pije z láhve, kterou si drží sama. Je schopna se soustředit pouze na konkrétní činnost, a to po omezenou dobu. Velmi ráda poslouchá písničky, které jsou rytmické. Hraje si sama formou přendávání hraček z místa na místo, při interakci s vrstevníky jen pozoruje hru a sama se nezapojuje. Špatně reaguje na změny prostředí a nečekané návštěvy. Pravidelně je vysazována na WC v intervalech 1,5 hodiny, na noc má plenu. Sama si potřebu nevyjádří.

Průběh terapie: Rodina absolvovala terapii v září 2004. Již během terapie došlo k výraznému zlepšení v uvolnění spasticity, hlavně pravé poloviny těla, která je motoricky horší. Pohyby při chůzi jsou koordinovanější. Při terapii delfín instinktivně dorážel na pravou horní končetinu, která je prakticky permanentně v držení v pěst. Sama dívka dávala pokyny delfínovi, aby připlaval do její blízkosti. Lépe a samostatně se snažila o komunikaci s okolím. Byla celkově vnímavější. Každý den se do bazénu velmi těšila, i když koupání v bazénu nesnáší. Pobyt ve vodě byl podpořen plavacím kruhem z bezpečnostních důvodů a dětským neoprenovým oblekem, který udržoval tělesnou teplotu dítěte. Dítě bylo drženo jedním z rodičů. Terapie probíhala po čtyřčlenných skupinkách (dvě děti s rodiči). Denně navíc sedávala s rodiči na okraji bazénu a se zaujetím pozorovala situaci v bazénu. Rodina delfinoterapii doporučuje.

Z vyšetření speciálně pedagogického centra v roce 2005:

Komunikace U dívenky pozorujeme větší potřebu komunikovat, povídat i slovně. Využívá větší počet slov a slovní zásoba se rozšířila. Začíná si také osvojovat nácvik krátkých vět, které jsou složeny ze slov, které sama využívá. Začala komentovat situace běžného života kolem ní. Vede monology, jako by chtěla povídat o tom, co prožila. Odpovídá na otázky a upevnilo se využívání ano, ne a odpovědi jsou přesnější. 32

Hrubá motorika Došlo ke zdokonalení v chůzi, hlavně v hybnosti pravé dolní končetiny. Pravidelně střídá nohy a učí se chůzi do schodů. Více si uvědomuje celkově pravou stranu těla. Při pokynu „Jak je veliká?“ sama zvedá obě ruce nad hlavu, přičemž pravá horní končetina dotahuje levou. Zlepšila se celkově koordinace celého těla. Dokáže pohybovat dolními končetinami jednotlivě, např. při oblékání. Také se uvolnila spasticita a tělo je více schopno se při cvičení uvolnit. Při pokynech už není nutno upozorňovat na pravou polovinu těla.

Sociální dovednosti Došlo ke zlepšení při stravování, je schopna jíst i větší kousky stravy. Zlepšila se motorika mluvidel a jazyka. Jazykem manipuluje s kousky stravy, rozmělní je a spolkne. Celkové zlepšení nastalo v celé oblasti obličeje, také při kousání a polykání a při koordinace oko – ruka - ústa. Pomáhá při převlékání – nastavuje ruce a nohy, stahuje si kalhoty, vše částečně, je třeba dopomoci. Je schopna ukázat potřebu WC nonverbálně. Velmi se zlepšila oblast vnímání a pozorování. Je schopna vnímat více věcí najednou, např. při jízdě autem si rytmizuje rukou při poslechu písniček a navíc komentuje okolí jízdy a situace v autě. Snaží se spontánně komentovat každou situaci. Velmi kladně je hodnocena schopnost delšího soustředění na práci ve třídě. Navazuje častěji oční a sociální kontakt. Ukazují se i situace, kdy se dítě stydí, hlavně v přítomnosti mužů. Je schopnější při vyjadřování svých potřeb a taky při výběru činností.

Shrnutí výsledků pozorování: U dívky došlo k posunu ve všech pozorovaných oblastech. Největší výsledky byly zpozorovány v psychosociální oblasti, což rodiče dítěte a pedagog vzdělávající dítě v rámci denního stacionáře, hodnotí nejpříznivěji.

33

Kazuistika č. 2 Jméno: D. CH. Věk: 6 let Diagnóza: Downův syndrom, průkaz ZTP/P.

Rodinná anamnéza: Chlapec z plně funkční rodiny. Rodina žije ve dvougeneračním rodinném domě s rodiči otce. Chlapec má ještě o 4 roky mladšího bratra, se kterým dobře vychází a má ho velmi rád. Otec je manažer, vysokoškolsky vzdělaný. Matka je také manažerka, vysokoškolsky vzdělaná, t.č. na mateřské dovolené. O chlapce jsou schopny postarat se obě babičky.

Osobní anamnéza: Dítě z první neplánované gravidity. Těhotenství bez jakýchkoliv komplikací, genetické testy na chromozomální vady negativní. Porod ve 38. týdnu gravidity bez komplikací. Porodní váha 3.050g a délka 48 cm. Přítomnost Downova syndromu zjištěna třetí den života dítěte, geneticky ověřeno během dvou měsíců. Psychomotorický vývoj postupuje nerovnoměrně po skocích. Samostatně pase koně od 2.měsíce, uchopuje hračky od 5.měsíce, samostatně sedí od 12. měsíce. Plazila se v 15. měsíci a samostatně chodí od 28. měsíce. Nemocnost dítěte minimální. Šikovný v sebeobslužných funkcích, pije z hrníčku od 11. měsíce. Velmi živé dítě, které respektuje své rodiče. Integrovaný do běžné mateřské školy v místě bydliště ve třech letech. V péči speciálně pedagogického centra od tří let, dříve raná péče.Ve školce je velmi oblíbený v kolektivu vrstevníků, hlavně dívek. Chování bezproblémové, celkově spokojený v prostředí školky. Zapojuje se běžně do všech aktivit školky. Vzděláván podle individuálního vzdělávacího plánu v souladu s Rámcovým vzdělávacím programem pro MŠ, který vypracovává MŠ společně s SPC. Dítě respektuje přirozenou autoritu svého učitele.

34

Z vyšetření speciálně pedagogického centra v 2006:

Komunikace: Chlapec chápe jednoduché pokyny, dobrá je napodobovací schopnost i hudební sluch (rytmizace dobrá). Osvojené jsou zvuky domácích zvířat, některé slabiky, řekne dvouslabičná slova. Pasivní slovní zásoba – v předkládaném obrázkovém materiálu se orientuje a pracuje dle jednoduchých pokynů. Aktivní slovní zásoba – o verbální projev se snaží, kresbu doprovází slovem, s dopomocí začíná zpívat, rytmizuje.

Hrubá motorika: Do schodů i ze schodů střídá nohy – přidržuje se, běhá, obratně vyleze na vyšší židli, žebřiny, skluzavku, přejde lavičku – potíže s doskokem, velký míč chytne, malý hodí horním obloukem i dolním obloukem. Do pohybových činností se zapojuje, snaží se o nápodobu cviků dle pedagoga, oblíbená je taneční improvizace při hudbě. Dobře manipuluje s hračkami. Koordinace pohybů dobrá.

Sociální dovednosti: Hygienické návyky částečně osvojeny, probíhá nácvik oblékání. Nachystané části oděvů si oblékne, vyzuje boty. Jí čistě, pije z hrnku. Hygienu dodržuje. Do kolektivu se velmi dobře začleňuje a je bezkonfliktní, velmi živý. Poslouchá pokyny svých rodičů

a pedagoga,

je schopen je plnit. Na pokyn je schopen uklidit své herní prostředí. Rád si hraje chlapecké hry se svým mladším bratrem, kterého má velmi rád.

Průběh terapie: Chlapec absolvoval terapii s matkou v srpnu roku 2007. Adaptoval se na nové prostředí velmi dobře. Pobyt v bazénu s delfínem si denně užíval a také se do bazénu těšil. Nevýhodou pro chlapce byla krátká časově omezená doba pobytu v bazénu. Terapie probíhala skupinově, ve skupinách 10 - 12 dětí s rodiči, což rodičům nevyhovovalo, protože docházelo k vzájemnému rušení dětí. Dítě mělo při pobytu ve vodě neoprenový oděv a plavací kruh. Již během terapie se dítě zklidnilo a spontánně navazovalo sociální kontakty a komunikovalo. Byl méně hlučný a ke konci terapie se dokázal déle koncentrovat. Pobyt probíhal bez problémů. I během cestování nedošlo k vypjatým situacím v chování dítěte.

35

Z vyšetření speciálně pedagogického centra v říjnu 2007:

Komunikace: Chlapec se celkově výrazně zlepšil v komunikaci. Aktivně se sám zapojuje do kontaktu s vrstevníky, dokonce nemá problém komunikovat s dospělými i s lidmi, kteří jsou pro něj úplně noví. Je schopen užívat i delší slova, řeč je více artikulovaná. Je spokojenější, že může sám komentovat prostředí a že mu okolí více rozumí.

Hrubá motorika: V této oblasti došlo k posílení svalových skupin těla. Pohyby jsou více koordinované, je obratný a šikovný. K rozsáhlejšímu posunu došlo v oblasti jemné motoriky.

Sociální dovednosti: Došlo k celkovému zklidnění dítěte, je méně hlučný, více se zapojuje do kolektivu. Dokáže se delší dobu soustředit na práci a hru, proto je možné předkládat náročnější úkoly. Má stále výkyvy nálad – jeden den pracuje se zaujetím a druhý den nemá o nic zájem. V sebeobslužných funkcích je samostatný. Při svačině samostatný, hygienické návyky osvojeny, obsluha při stolování je výborná, v umývárně zvládá vše bez pomoci, volí pomalejší tempo.

Shrnutí výsledků pozorování: U dítěte došlo k největšímu posunu v oblasti komunikace. Celkového zklidnění vede ke zlepšení v sociální oblasti. Zlepšení přispělo velkou měrou na oblast vnímání a pozornosti, dítě je učenlivější. Posun v těchto oblastech výrazně přispěl k rozvoji v rámci vzdělávání. Je možno stanovovat vyšší vzdělávací a osobní cíle dítěte. Kladnou reakci na efekt terapie projevují rodiče, pedagogové i vrstevníci. Nejmenší posun byl u dítěte pozorován v oblasti motoriky, protože dítě je motoricky na velmi dobré úrovni. Zlepšení nastalo v posílení svalových skupin a koordinaci.

36

Kazuistika č.3 ( informace přeloženy ze slovenštiny) Jméno: V. Z. Věk: 11 let Diagnóza: Kongenitální hypotyreóza, atrofie očních nervů, stigmatismus tváře a hlavy, centrální tonusová porucha – hypotonický syndrom, trojkomorový hydrocefalus, hypoxickoischemické cerebrální poškození, porucha sluchu korigována naslouchadly (pravé ucho 40 dB, levé ucho 60 dB), epilepsie, sezónní astma, skolióza, těžká mentální retardace – pervazivní porucha nediferencovaná - autistické rysy . Průkaz ZTP/P.

Rodinná anamnéza: Rodina slovenské národnosti plně funkční, která žije v třípokojovém bytě. Dívka má samostatný pokoj, je bez sourozenců. Matka středoškolsky vzdělaná bez maturity, nyní pečuje o dceru. Otec středoškolsky vzdělaný bez maturity, vedoucí provozovny. O dítě velmi dobře a svědomitě pečují. Dívka má prarodiče, kteří jsou ochotni se o vnučku postarat v nepřítomnosti rodičů. V rodině se vyskytla ve dvou případech mentální retardace, a to z matčiny strany.

Osobní anamnéza: Dítě z první rizikové gravidity, komplikované ve 4. týdnu insektem matky s hospitalizací. Léčena byla jen vitamíny. V průběhu těhotenství jinak vše normální. Porod v 33. týdnu odtokem plodové vody přirozenou cestou. Porodní hmotnost 2100 g a porodní délka 44 cm. Genetické vyšetření v těhotenství neprovedeno. Po narození přeložena na oddělení patologických novorozenců, v inkubátoru 52 dnů. Dítě anemické s poruchami krvetvorby, proto opakované transfůze krve. Nutná dlouhodobá výživa orogastrickou sondou po dobu 12 měsíců. Tolerovala jen velmi malé dávky odstříkaného mateřského mléka. Dítě geneticky vyšetřeno – nepodařilo se zařadit do diagnózy. Dítě často nemocné, opakované insekty horních a dolních cest dýchacích, časté dechové potíže. V loňském roce operace slepého střeva. Psychomotorický vývoj značně opožděn. Pásla koně od 3. měsíce, otáčení na bok od 8. měsíce, seděla od 3 let, chůze s oporou od 4,5 roku. Nemluví. Ve 2,5 letech začala navštěvovat předškolní zařízení pro handicapované děti, nyní navštěvuje speciální školu internátní v rozsahu čtyř hodin denně. Tři roky navštěvovala třídu pro žáky s individuálním vzdělávacím plánem a od loňského školního roku zařazena do třídy pro žáky s poruchami

37

autistického spektra. Je vzdělávána podle učebních osnov pro žáky s autismem ve čtvrtém ročníku, a to metodou strukturovaného učení jako základ pro TEACH program.

Z vyšetření speciálně pedagogického centra v roce 2000: Komunikace: Dítě nekomunikuje. Aktivní řeč na úrovni hrdelních zvuků, slabý komunikační záměr. Reaguje na zákaz přerušením činnosti. Používá symbolické gesta jen při vyjádření pocitu hladu či pomočení.

Hrubá motorika: Vývoj silně opožděn. Při držení v podpaží dítě hopsá na dolních končetinách. Přitáhne se do sedu z pololehu v kočárku, z lehu v trakčním pokuse. Slabé držení hlavy.

Plazí

se střídavě, koordinovaně, přičemž silnější odraz je na levé dolní končetině a silnější přítah je na pravé horní končetině. Samostatně se dostane do polohy na čtyři, ve které se je schopna chvíli udržet.

Sociální dovednosti: Iniciuje sociální kontakt s oblíbeným člověkem pohyby celého těla. Není pozorovaný sociální úsměv. Pije ze stříkačky, jí drobně nakrájenou stravu, sama se krmí rukama. Sahá po lžíci.

Průběh terapie: Rodina absolvovala terapii v srpnu roku 2007. Terapie probíhala skupinově, dítě se adaptovalo. Z počátku byly problémy se vstupem do vody, ale během pobytu se situace zlepšovala. Dítě bylo klidné a koncem terapie dávalo pokyny delfínovi., aby se k němu přiblížil. Dítě se chtělo dotýkat spontánně zvířete, což byl dříve problém. Již v průběhu terapie rodiče pozorovali u dítěte posun v haptice, dítě dokázalo sedět bez odmítnutí u vody a pohrávat si s kamínky a usmívat se, což dříve nebylo. Pobyt ve vodě podpořen plavacím kruhem a dítě bylo drženo rodičem.

38

Z vyšetření speciálně pedagogického centra v listopadu roku 2007: Komunikace: Dítě od začátku vývoje nehovořící, verbální kontakt nenaváže. Dokáže vyslovit hlásku A, někdy se jí podaří vyslovit pa-pa. Dobře rozumí hovorové řeči, rozumí a plní jednoduché příkazy. Chápe, co se od ní očekává, ale vybírá si jen to, co je pro ni prospěšné a s čím souhlasí. Přesněji dokáže vyjádřit svou potřebu. Ovládá několik nonverbálních posunků, na otázky odpovídá přikývnutím nebo odmítnutím. Při nevyhovění jejím požadavků dochází k sebepoškozování kousáním do ruky nebo se rozplakáním.

Hrubá motorika: Dítě chodí v široké chůzi, je narušena kvalita rovnováhy, koordinace se mírně zlepšila. Obratnost pohybů je málo pohotová. Ve výkonu dominuje síla před vytrvalostí. Došlo k posunu v přesnosti pohybů horních končetin. Dítě se celkově zklidnilo.

Sociální dovednosti: Dívka je celkově klidnější, a tím i vnímavější a pozornější při práci. Největší posun nastal v emotivní stránce. Je schopna se pomazlit s matkou z vlastního popudu. Lehce navazuje oční kontakt, má ráda lidi, není k nim odmítavá. Bez ohledu na to, zda osobu zná, se k ní přiblíží a chce ji obejmout a dát jí pusu, což neplatí u dětí. Vybírá si děti, které nejsou konfliktní a které bezpečně zná, zdržuje se v jejich přítomnosti, hladí je po vlasech a přitulí se k nim. Také se zlepšila v haptice, chce sahat na přírodní materiály, sama je vyžaduje. Není agresivní, spíše autoagresivní při nevyhovění jejím požadavkům. Hygienické návyky částečně osvojeny, dokáže udržet stolici, nepomočuje se. Potřebu WC ohlásí. Umí si obléknout i sundat některé části oděvu, sama se vyzuje i obuje. Jí sama s dopomocí lžící, případně vidličkou. Umí sama pít z poháru (pod dozorem).

Shrnutí výsledků pozorování: U dítěte došlo k nejvýraznějšímu posunu ve dvou oblastech, a to v oblasti komunikace a sociálního vývoje. Nejmenší posun nastal v oblasti motoriky, přestože chůze dítěte není dokonalá. Rodina nejpříznivěji hodnotí oblast vyjadřování potřeb u dítěte a celkové zklidnění. Také rodiče velmi kladně hodnotí emoční stránku dítěte, stává se emočně zralejší a je schopnější a spontánnější ve vyjadřování svých citů vůči matce i otci, což před terapií rodiče postrádali. Úbytek stereotypních pohybů u dítěte je známkou celkového zklidnění.

39

4.3 Vyhodnocení projektu Sledovaný okruh osob byl vyšetřen před delfinoterapií i po ní specializovanými pracovišti, které mají děti v péči dlouhodobě, a to nezávisle na sobě. Děti byly vyšetřeny návazně po terapii, avšak ne bezprostředně. Vždy uplynula alespoň tříměsíční doba po návratu z terapie.

Sledovaná oblast komunikace: Také se ukazuje, že nastaly pozitivní změny v oblasti komunikace vedoucí ke spontánnosti jedinců. Jsou neobyčejně komunikativní a sociálně aktivnější. Dochází ke změně zájmu o okolí a schopnosti pozorovat a vnímat více činností najednou, které komentují. Řeč se u mluvících jedinců stává artikulovanější a využívají více slov a náročnějších větných spojení. Navazují více verbální i neverbální kontakty, podle stupně poruchy komunikačních schopností, což je více začleňuje do společnosti.

Sledovaná oblast hrubé motoriky: Nemalý vliv má terapie na uvolnění spasticity jedinců se spastickými formami dětské mozkové obrny. Dochází k uvolnění kontraktur na horních i dolních končetinách a pohyby se tak stávají uvolněnější a plynulejší. U některých jedinců můžeme pozorovat posun v oblasti vnímání více postižených částí těla, u kterých bylo výrazně poškozeno čití. Jedinci začínají více vnímat více poškozené končetiny.

Sledovaná oblast sociálních dovedností: U jedinců se po čas strávený s delfínem mění emocionální podklad, během dne jsou spokojení, bez negativních změn nálad. Neprojevovali známky únavy a spánek během noci byl klidnější. Terapie probíhala bez velkých komplikací a všichni jedinci aktivně plnili dané úkoly. Došlo k celkovému zklidnění již během terapie, což má pozitivní vliv na jejich vnímání a pozornost. Tím jsou schopnější při učení a dosahují vyšších výsledků ve vzdělávání, mohou být na ně kladeny vyšší nároky. Nedochází tolik k častým výkyvům nálad. Toto je nejkladněji hodnoceno rodiči, odborníky a pedagogy vzdělávajícími jedince. Efekt delfínoterapie má velký význam hlavně pro rodiče a osoby, kteří pečují o mentálně a tělesně postižené jedince. Po delfínoterapii se jedinci stávají zralejšími v sociální oblasti při vyjadřování svých potřeb. Potřeby jsou vyjadřovány přesněji a účelněji. Oblast

40

vyjadřování potřeb u postižených osob je velmi komplikovaná, a proto třeba i malý posun v této oblasti, samozřejmě pozitivním směrem, je pro pečující velkou úlevou.

Tabulka 1. Zhodnocení efektu terapie na jedince v konkrétních sledovaných oblastech

KOMUNIKACE

HRUBÁ MOTORIKA SOCIÁLNÍ DOVEDNOSTI

Kazuistika č. 1

8

4

7

Kazuistika č. 2

9

2

10

Kasuistika č. 3

7

3

8

Z tabulky1 vyplývá, že k největším posunům u sledovaných klientů došlo v oblastech komunikace a sociálních dovedností. Z toho lze obecně vyhodnotit, že delfínoterapie je podpůrnou psychopedagogickou metodou, která je vhodná pro sledovaný okruh osob s postižením dětské mozkové obrny, autismem a Downovým syndromem. Lze ji bezpečně zařadit do terapií vhodných k eliminaci následků těchto postižení.

Delfínoterapie má nemalý efekt pro námi sledovaný okruh indikovaných osob. Její význam je také v tom, že touto terapií neprošli jen postižení jedinci, ale také jejich rodiče, což určitě mělo význam v rámci rodinné terapie. Rodina může trávit volný čas jako při běžné rekreaci. Bez povšimnutí nelze nechat ani pobyt dětí v mořské (slané) vodě, která má význam pro chronicky nemocné děti a děti s respiračními chorobami.

Závěrem: V rámci delfínoterapie na Krymu jsem se nesetkala s rodinou, která by neznala důvod, proč se terapie účastní. Rodiny dětí se zdravotním a mentálním postižením se nachází v nelehké životní situaci a finanční náročnost této terapie je diskriminující pro sociálně slabší rodiny. Na otázku, proč se terapie účastní, lze snad jen odpovědět, že jakákoliv energie vložená do léčby jejich dětí je energií dobře směřovanou, každá zkušenost je pro ně poznáním, a třeba i nepatrný posun v léčbě jejich dětí má pro ně obrovský význam.

1

Výsledky ve sledovaných oblastech (komunikace, hrubá motorika, sociální dovednosti) jsem zaznamenala formou číselné řady v rozmezí 0 až 10.

41

ZÁVĚR Delfíni nejsou jen zvířata s mimořádnými schopnostmi, ale můžeme je označit také za „terapeuty“. Jsou ideálním pomocníkem, neboť mají určitou slabost pro člověka, jsou zvědaví a ochotní komunikovat. Delfíni vysílají elektromagnetické vlny, které ovlivňují některé procesy v našem organismu. Pozitivní vliv na psychiku má i to, jak se delfíni dotýkají dítěte pyskem, a zvuky, jež vydávají. Delfíni ovlivňují i centrum řeči, a proto jsou vhodní pro autistické děti, s nimiž mohou rozvíjet komunikaci. Téma bakalářské práce je v posledních letech velmi diskutované nejen mezi rodiči postižených dětí, ale také mezi odbornou veřejností. Tato práce se může stát příručkou či encyklopedií pro rodiče zdravotně postižených dětí i odborníků. Shrnutí všech dostupných informací o této tématice bylo nelehké. Zkušenosti rodičů z naší republiky i ze zahraničí jsou tak cennými poznatky při zpracovávání celé práce. Upozorňuji na to, že všechny rodiny prošly terapií na stejném místě, a to na Krymu. Delfínoterapie se praktikuje na několika místech ve světě, a proto se určitě můžeme setkat s jiným názorem rodiče, který absolvoval terapii na odlišném místě a za odlišných podmínek. Rodiče i odborníci se shodují ve vlivu terapie pro jejich dítě podle typu postižení. Velkou nevýhodou delfínoterapie je její finanční náročnost, která se liší podle místa a instituce, která terapii praktikuje. Tento ukazatel je diskriminující pro sociálně slabé rodiny. Další nevýhodou je velká vzdálenost delfinárií, která jsou místem realizace terapie a s tím spojené finanční náklady na dopravu. Snahou bakalářské práce je začlenění delfínoterapie do animoterapie. Praktická část je zaměřena na delfínoterapii jako psychopedagogickou metodu a podává výpovědi o efektu terapie ve třech hodnotících oblastech, a to komunikaci, sociálních dovednostech a hrubé motorice. Výsledky jsem pro lepší přehlednost uvedla v tabulce. U sledovaných dětí došlo k jistým posunům v každé jednotlivé oblasti. Věřím, že tato práce bude prospěšná všem, kteří mají zájem získat informace o tomto druhu animoterapie. Pokusila jsem se ji zpracovat jako matka zdravotně postiženého dítěte, ale troufám si říci, že rodiče zdravotně postižených dětí jsou „odborníky“ na slovo vzatí, a proto tato práce bude zcela určitě prospěšná i odborníkům.

42

Seznam použité literatury a internetových zdrojů 1. BONDY, A. – FROST, L. Vizuální komunikační strategie v autismu. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 129 s. ISBN 978-80-247-2053-1 2. EDELSBERGER a kol. Defektologický slovník. Praha: H + H, 2000. 418 s. ISBN 8086022-76-5 3. HRDLIČKA, M. – KOMÁREK, V. Dětský autismus. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. 123 s. ISBN 80-7178-813-9 4. CHVÁTALOVÁ, H. Jak se žije dětem s postižením. Praha: Portál, 2001. 126 s. ISBN 80-7178-588-9 5. JANKOVSKÝ, J. Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaných postižením. 2. vyd. Praha: Triton, 2006. 173 s. ISBN 80-7254-730-5 6. KUBÍČE, J. – KUBÍČOVÁ, Z. Máme mnoho společného. Praha: TECH-MARKET, 1997. 40 s. ISBN 80-86114-08-2 7. LILLY, C. JOHN. Člověk a delfín. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1968. ISBN 23-12366 8. LUDÍKOVÁ, L. Kombinované vady. 1. vyd. Olomouc: UP, 2005. 140 s. ISBN 80244-1154-7 9. NERANDŽIČ, Z. Animoterapie aneb Jak nás zvířata léčí. 1. vyd. Praha: Albatros, 2006. 159 s. ISBN 80-00-01809-8 10. OPATŘILOVÁ, D. – ZÁMEČNÍKOVÁ, D. Somatopedie – testy k distančnímu vzdělávání. Brno: Paido, 2007. 123 s. ISBN 978-80-7315-137-2 11. PIPEKOVÁ, J. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 2. vyd. Brno: Paido, 2006. 404 s. ISBN 80-7315-120-0 12. PREISS, M. Klinická neuropsychologie. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 406 s. ISBN 80-84032-77-5 13. SELIKOWITZ, M. Downův syndrom. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 197 s. ISBN 807178-973-9 14. SCHOPLER, E., REICHLER, R. – LAUSINGOVÁ, M. Strategie a metody výuky dětí s autismem a dalšími vývojovými poruchami. Praha: Portál, 1998. 129 s. ISBN 807178-199-1 15. ŠVARCOVÁ, I. Mentální retardace. 3. vyd. Praha: Portál, 2006. 198 s. ISBN 807178-506-7

43

16. VALENTA, M. – MÜLLER, O. Psychopedie. 2. vyd. Praha: PARTA, 2004. 443 s. ISBN 80-7320-063-5 17. VELEMÍNSKÝ, M. a kol. Zooterapie ve světě objektivních poznatků. České Budějovice: Dona, 2007. 335 s. ISBN 978-7322-109-6 18. VÍTKOVÁ, M. Integrativní speciální pedagogika. 2. vyd. Brno: Paido, 2004. 463 s. ISBN 80-7315-071-9 19. VÍTKOVÁ, M. Somatopedické aspekty. 2. vyd. Brno: Paido, 2006. 302 s. ISBN 807315-134-0 20. ZELINKOVÁ, O. Poruchy učení. 10 vyd. Praha: Portál, 2003. 263 s. ISBN 80-7178038-3 21. BARTOŇOVÁ, M. – BAZALOVÁ, B. – PIPEKOVÁ, J. Psychopedie – testy k distančnímu vzdělávání. Brno: Paido, 2007. 120 s. ISBN 978-80-7315-144-7 22. KOLEKTIV AUTORŮ Zooterapie

ve světě objektivních poznatků. České

Budějovice: Dona, 2007. ISBN 978-80-7322-109-6 23. SMOLJANINOV, A. G. Delfinoterapie jako metoda psychopedagogické korekce a její místo v komplexní rehabilitaci u dětí s dětskou mozkovou obrnou. Kyjev, 2006.

Internetové zdroje: Dětský autismus /online/. Portál o autismu, /cit. 26.2.2007/. Dostupné na World Wide Web: www.autismus.cz

Dolphin therapy – medical course, the koncept, therapeutic bases, sonophoretic model /online/. International Institute of Dolphin Therapy, /cit. 2.11.2007; 28.1.2008/. Dostupné na World Wide Web: http://www.dolphintherapy.ru

Dolphin therapy /online/. Henry Spink Foundation /cit. 11.1.2008/. Dostupné na World Wide Web: http://www.henryspink.org

44

Effectivenes of Dolphin-Assisted Therapy as a Bahavioral Intervention for Young Cildren With Disabilities /online/. Altonweb /cit. 15.1.2008/. Dostupné na World Wide Web: http://www.altonweb.com

www.dobromysl.cz

45

PŘÍLOHY