MASARYKOVA UNIVERZITA. Afrika a České nebe, nejnovější hry z dílny Divadla Járy Cimrmana

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra českého jazyka a literatury

Afrika a České nebe, nejnovější hry z dílny Divadla Járy Cimrmana Bakalářská práce

Brno 2014

Vedoucí práce:

Vypracovala:

PhDr. David Kroča, Ph.D.

Kateřina Ligasová

Bibliografický záznam LIGASOVÁ, Kateřina. Afrika a České nebe, nejnovější hry z dílny Divadla Járy Cimrmana. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra českého jazyka a literatury, 2014. 73 s. Vedoucí bakalářské práce PhDr. David Kroča, Ph.D.

Anotace Bakalářská práce s názvem Afrika a České nebe, nejnovější hry z dílny divadla Járy Cimrmana se zabývá rozborem dvou divadelních her: Afrika (2002; premiéra 4. 10. 2002) a České nebe (2008; premiéra 28. 10. 2008). Cílem práce je přiblížit vznik a působení Divadla Járy Cimrmana, společně s tím nastínit život a tvorbu Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka, kteří představují autory dramat. V centru pozornosti stojí analýza obou her z hlediska přítomnosti jazykové komiky v textu, symboliky a významu postav a jejich jmen, výrazných motivů a tématu, kompozice, času a prostoru.

Annotation The bachelor thesis “Afrika and České nebe, the latest plays from the production of the Theatre of Jara Cimrman” deals with an analysis of two plays: Afrika (2002; prem. 4. 10. 2002) and České nebe (2008; prem. 28. 10. 2008). The aim of the thesis is to explain the formation and work of Theatre of Jára Cimrman, together with outline the life and work of Ladislav Smoljak and Zdeněk Svěrák, who represent authors of those dramas. The thesis focuses on analysis of both plays for the presence of language comics in the text, symbolism and meaning of the characters and their names, distinctive motives and themes, composition, time and space.

Klíčová slova jazyková komika, postavy, kompozice, titul, čas, prostor, Ladislav Smojlak, Zdeněk Svěrák, Divadlo Járy Cimrmana, Afrika, České nebe

Key words language comic, characters, composition, title, time, space, Ladislav Smojlak, Zdeněk Svěrák, Theatre of Jára Cimrman, Afrika, České nebe

Prohlašuji, že jsem bakalářkou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

V Brně dne 20. dubna 2014

……………………………………. Kateřina Ligasová

Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucímu bakalářské práce PhDr. Davidu Kročovi, Ph.D., za vedení, ochotu a cenné připomínky k textu.

Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 7 1

2

Historie Divadla Járy Cimrmana ............................................................................... 8 1.1

Charakteristika her s přihlédnutím k ději ............................................................. 13

1.2

Zdeněk Svěrák ....................................................................................................... 20

1.3

Ladislav Smoljak .................................................................................................... 23

Rozbor dramat České nebe a Afrika ....................................................................... 26 2.1

Analýza hry České nebe ........................................................................................ 26

2.1.1

Titul ................................................................................................................ 27

2.1.2

Děj .................................................................................................................. 27

2.1.3

Postavy........................................................................................................... 36

2.1.4

Motivy a téma................................................................................................ 39

2.1.5

Kompozice ..................................................................................................... 40

2.1.6

Čas.................................................................................................................. 42

2.1.7

Prostor ........................................................................................................... 43

2.2

Analýza hry Afrika ................................................................................................ 44

2.2.1

Titul ................................................................................................................ 45

2.2.2

Děj .................................................................................................................. 45

2.2.3

Postavy........................................................................................................... 55

2.2.4

Motivy a téma................................................................................................ 59

2.2.5

Kompozice ..................................................................................................... 60

2.2.6

Čas.................................................................................................................. 62

2.2.7

Prostor ........................................................................................................... 63

Závěr .................................................................................................................................... 65 Seznam literatury: ............................................................................................................... 69 Primární literatura: .......................................................................................................... 69 Sekundární literatura: ...................................................................................................... 69 Periodika: ......................................................................................................................... 72 Internetové zdroje: .......................................................................................................... 72

Úvod V bakalářské práci se budeme věnovat literárněvědnému rozboru divadelních her, které spadají do repertoáru Divadla Járy Cimrmana. Autorství těchto děl je připisováno, stejně jako zbytek her divadla, českému imaginárnímu géniovi Járovi Cimrmanovi, autory jsou však všestranné osobnosti Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák. Toto téma jsme si zvolili především z toho důvodu, že doposud neexistuje odpovídající množství sekundární literatury, a to především v oblasti interpretace her. Avšak komika a dramatické prvky tohoto divadla jsou natolik výrazné, originální a od svého vzniku do dnešních dní i žádané, že jsme se rozhodli je podrobit analýze. Práce Divadla Járy Cimrmana představuje svou konzistencí zcela odlišnou tvorbu od ostatních divadel. Ať už se jedná o výstupy herců, které jsou záměrně neherecké, tak o samotný text dramat: všechny tyto prvky spolu tvoří jedinečný celek, který je charakteristický výlučně pro toto divadlo. Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka spojuje několik let společného působení v různých uměleckých odvětvích. Pro tuto práci je nejdůležitější jejich společná divadelní činnost, proto se budeme věnovat v první kapitole historii vzniku Divadla Járy Cimrmana. Pokusíme se zde také popsat jeho vývoj od 60. let 20. století do dnešních dní. V téže kapitole také představíme samotné autory-umělce, kde poukážeme i na jejich mimodivadelní činnost, která svědčí o univerzálním nadání obou zmíněných. Kromě biografie autorů v této kapitole také stručně charakterizujeme všechna díla Divadla Járy Cimrmana, a to především z hlediska tematiky. Jádrem této práce je rozbor a interpretace her Afrika a České nebe. Považujeme za důležité přiblížit význam obou titulů, proto se v první části věnujeme právě jejich rozboru. Následně pomocí fabule přiblížíme prvky jazykové komiky, které jsou základní stavební součástí obou textů, a jejichž četnost je ve všech složkách díla nepřehlédnutelná. Dále interpretujeme postavy, jejich funkci a symboliku jmen. Neopomeneme ani téma a nejvýraznější motivy dramat. Zde se soustředíme převážně na stěžejní motivy obou děl. Následovat bude analýza kompozice, ve které se zaměříme na jednotlivé kompoziční principy, stavebné exponenty, architektonické jednotky a rytmus her. Na dílo budeme pohlížet i z hlediska času a prostoru, nastíníme tak jeho časoprostorové vymezení. V závěru práce se pokusíme porovnat obě hry a určit jejich společné a rozdílné znaky. 7

1 Historie Divadla Járy Cimrmana Počátky fenoménu Divadla Járy Cimrmana se datují do 23. prosince 1966, kdy se posluchači rozhlasového pořadu Nealkoholická vinárna U pavouka dozvěděli, že má Česko nového velikána, Járu Cimrmana. Vinárna U pavouka byl zábavný pořad založený na humoru a mystifikaci. Už toto rozhlasové vysílání je bezprostředně spojeno s fiktivní osobou Járy da Cimrmana, stejně jako později i divadlo. Fiktivní nebyl jen Jára Cimrman, ale celá Vinárna U pavouka. Na začátku byli mnozí posluchači přesvědčeni, že Jára opravdu žije a vinárna opravdu existuje. Postupem času se však celý svět dozvěděl, že žádný živý Jára Cimrman, o kterém se umělci z tohoto divadla zmiňují, nikdy neexistoval. Jára poprvé vystupoval ve vinárně jako sochař řidič, který měl vystavovat své sochy. Vinárna U pavouka vznikla jako pořad v armádní redakci Československého rozhlasu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o mystifikační pořad, který naprosto nesouvisel s armádou, byla jeho existence značně ohrožena. Ale díky nadřízeným, kteří s vinárnou sympatizovali, se pořad udržel. Šebánek se Svěrákem za tento pořad dokonce sklidili cenu, což také pomohlo k udržení pořadu. Zdeněk Svěrák k tomu říká: „Ona nás ta cena především příhodně zaštítila. To přece nebylo jen tak, když v armádní redakci, která měla svoje úkoly, vznikal tento podivný a zcela nevojenský pořad. Byl to podivný pořad i v kontextu všeho, co se z rádia té doby linulo. Každou chvíli to vypadalo, že ho někdo zakousne. Takže když jsme vyhráli Žatvu, říkali jsme si, že nás ještě chvíli nechají naživu.“1 Vinárna pak plynule přešla v divadlo i s Járou Cimrmanem. Tyto dvě odlišné formy prezentace mají leccos společného, jak uvádí Svěrák v rozhovoru pro časopis Film a divadlo: „Jistě vám neušlo, že cimrmanologické semináře a tato provozovna mají mnoho společného: radost z mystifikace, zálibu v nesmyslu pronášeném s vážnou tváří, potřebu myšlenkově spolupracujícího posluchače či diváka.“2 Původní myšlenka založit Divadlo Járy Cimrmana (z úsporných důvodů v celé práci jen DJC) se zrodila v hlavě Jiřího Šebánka. Šebánek měl představu, že založí pánské divadlo, aby měli muži jednou týdně možnost někde se ukrýt před svými ženami. Je pravda, že v obsazení her DJC opravdu žádné ženy nenajdeme.

1

PILÁTOVÁ, A. Šest z šedesátých. Praha: Radioservis, 2003, s. 228. BECHTOLDOVÁ, A. Rozhovor s Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem o filmu a o divadle. Film a doba, 1980, roč. 26, č. 1, s. 13–20. 2

8

I ženské role zde hrají muži. Ve všech hrách jsou ženské postavy pojednány jinak, ale vždy svým osobitým způsobem. Postavu Růženky v Hospodě na mýtince si hospodský jen vymyslí a falšuje rukávem, který vystrkuje z okna. Ve Vraždě v salonním coupé se Vilma nachází ve vedlejším kupé a pouze o ní mluví. Ve Švestce jsou ženy dokonce tři, ale hraje je pomocí masek jeden herec. Vlasta v Záskoku je už od narození převlékaný muž, kterého rodiče chtějí uchránit před vojnou. Nebo princezna v Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém: to je žena zakletá zlým obrem do muže a její vysvobození do ženské podoby se odehraje přímo před zraky diváků. To všechno je důsledkem toho, že autoři nemají na jevišti herečku. Většina z příznivců DJC si pravděpodobně ani nedokáže představit, že by byla sestava souboru jiná, tedy, že bychom v něm našli ženu. Právě to, že i ženské role hrají muži, posiluje důležitou komickou stránku, na které se divadlo zakládá. Zároveň v tom spatřujeme i jistý typ mystifikace. Šebánek vycházel také z předpokladu, že humor pěstovaný v rozhlase by se mohl uchytit i v divadle. DJC je tedy postaveno na stejných základech jako původní rozhlasové vysílání. Dne 29. října 1966 se konala zakládající schůze DJC, kde Jiří Šebánek předložil svůj nápad. Šebánek se se svým nápadem svěřil nejprve Miloni Čepelkovi, Ladislavu Smoljakovi a Zdeňku Svěrákovi. Později bylo rozhodnuto, že přizvou ke spolupráci i Karla Velebného, Jana Trtílka, Oldřicha Ungra a Helenu Philippovou. Philippová byla režisérka Vinárny U pavouka a také jediná dáma souboru. Na této schůzi se také Svěrák s Šebánkem a Smoljakem domluvili, že každý do konce roku napíší jednoaktovou hru. Jak bylo již na začátku řečeno, 23. prosince 1966 vypustil dr. Hedvábný do éteru zprávu, že při budování svého krbu narazil na liptákovské chalupě na truhlu s rukopisnou pozůstalostí zapomenutého genia, tedy Járy da Cimrmana. Philippová začala organizovat založení DJC a na 19. června 1967 dohodla předváděcí představení pro Státní divadelní studio. Helena Philippová se totiž rozhodla založit DJC pod vedením Státního divadelního souboru Praha. První hra, která se za tímto účelem začala zkoušet, byla hra Akt. Herci chtěli Státnímu divadelnímu souboru předvést dvě hry, ale jelikož Jiří Šebánek svou hru nedopsal, byl do programu zařazen Seminář o životě Járy Cimrmana. „Již od prvních představení se ustálil prakticky neměnný tvar inscenací, jejichž první část tvořil odborný cimrmanovský seminář, složený z krátkých přednášek, zatímco ve druhé části představení následovala Cimrmanovi připsaná hraná

9

aktovka, tematicky spjatá s předchozím výkladem.“3 DJC bylo Státním divadelním souborem přijato. V knize Dodatky historie Divadla Járy Cimrmana se dočteme, že: „4. října 1967, premiérou Akt, začalo divadlo Járy Cimrmana v Malostranské besedě svůj pravidelný provoz.“4 Po představení následoval jazzový koncert kvarteta Karla Velebného. „Spojením s jazzem a jeho interprety jako by se DJC hlásilo ke své mateřské vinárně U pavouka.“5 Základní kámen položil spisovatel Josef Škvorecký. Divadlo bylo kritikou přijato vcelku kladně. Jen v redakci Svobodného slova měli pocit, že to, co bylo vtipné v rozhlasové hře, už není vtipné na jevišti. 8. listopadu 1967 uvádí DJC další hru. Tentokrát Smoljakovo Vyšetřování ztráty třídní knihy. Tato hra byla přijata méně kladně a byla prohlášena za nehotovou. Další hrou v divadle byla Domácí zabíjačka, premiéru měla 7. února 1968. To byla tedy první divadelní sezona. Druhá sezona (1968–1969) započala čtvrtou hrou s názvem Hospoda na mýtince, která měla premiéru 17. dubna 1969. Tento rok byl pro divadlo zlomový. Opouštějí ho tři členové, Helena Philippová, Jiří Šebánek a po autonehodě i Karel Velebný. Na druhou stranu do divadla přicházejí nové tváře jako Jan Klusák-skladatel, Petr Vondruška-dirigent a příležitost k hraní dostává kulisák Petr Brukner. Dalším, kdo se prvně představil divákům, byl Jaroslav Vozáb. Kromě těchto změn v obsazení došlo také k tomu, že Hospoda Na mýtince započala sérii her dobových, jakoby z Cimrmanova pera. Předchozí hry byly dílem Svěráka a Smoljaka. Hospoda Na mýtince byla také jako první hraná mimo Prahu. S Helenou Philippovou a Jiřím Šebánkem se divadlo rozešlo především kvůli neshodám, které mezi sebou měli účastníci divadelního souboru. Philippová chtěla být režisérkou divadla, ale režisérem byl už Ladislav Smoljak. Když kritici negativně zhodnotili Smoljakovo Vyšetřování ztráty třídní knihy, které si i sám režíroval, rozhodla se, že hlavní a jedinou režisérkou bude ona. Když se však dozvěděla, že režie další hry, Hospoda na mýtince, bude patřit Smoljakovi, rozhněvala se. „Ona nasadila tragickou tvář a vytáhla z kabelky papír, na kterém Reduta – naše nadřízená složka našeho nadřízeného Státního 3

JANOUŠEK, P. a kol. Přehledné dějiny české literatury 1945–1989. Praha: Academia, 2012, s. 289. SVĚRÁK, Z. Dodatky: historie Divadla Járy Cimrmana: doslov: rejstřík. Praha: Paseka, 1993, s. 10. 5 Tamtéž, s. 11. 4

10

divadelního studia – potvrzovala, že se s ní jako s režisérkou Divadla Járy Cimrmana počítá.“6 Potvrzení jí však vydali na její vlastní žádost. Dokonce se pokusila o stažení Vyšetřování ztráty třídní knihy. Když byly všechny tyto pokusy marné, iniciovala schůzku s vedením v Redutě. Zde se však opět shledala s neúspěchem, a proto se rozhodla z divadla odejít. Spolu s ní odešel i Jiří Šebánek, který si sebou odnesl i svou hru, Domácí zabíjačka. Stáhl hru z divadla, proto ji dnes v repertoáru nenajdeme. V následující, třetí sezoně (1969–1970) byla napsána hra Vražda v salónním kupé. S touto hrou přichází do divadla Jaroslav Weigel. Dalším novým členem divadla se stal František Petiška. V této době bylo v Divadle Járy Cimrmana 10 hrajících členů. V roce 1972 se DJC muselo přestěhovat z Malostranské besedy na Národní třídu, do sálu pražské Reduty. Avšak ještě na půdě Malostranské besedy vznikla hra Němý Bobeš, premiéru měla 24. listopadu 1971. Sotva se DJC přestěhovalo do nových prostor, ředitel Státního divadelního studia vydal zákaz účinkování DJC na území Prahy. Divadlo však neuposlechlo a hrálo nějaký čas na své bývalé scéně. Poté chvíli v divadle Na zábradlí, které jim na celý červen 1972 půjčil ředitel dr. Vodička. Po prázdninách se mohli vrátit zpět do Reduty. Docházelo ke změnám kvůli politickým poměrům. Například ve hře Akt, byl příslušník VB Pepa proměněn na nějaký čas v sexuologa. Další představení s názvem Cimrman v říši hudby má premiéru 3. května 1973. O rok později následovalo uvedení divadelní pohádky Dlouhý, Široký a Krátkozraký, to je datováno do 17. října 1974. V roce 1974 předávalo Státní divadelní studio Redutu Pragokoncertu, hudební agentuře, k níž mělo přejít i DJC. Avšak ministerstvo kultury nesouhlasilo s tím, aby hudební agentura měla něco společného s nehudební organizací. Kostýmy a veškeré kulisy byly majetkem Reduty, a tak tedy zůstaly Pragokoncertu. Herci z DJC nějaký čas vystupovali ve studentských klubech a kavárnách. Až v sezoně 1975–1976 se přestěhovali do Branické ulice, do malého sálku pro 150 lidí. V letech 1976–1977 odešel Jan Klusák a přibyl Jiří Menzel. Ten však neustále někam cestoval a tak dlouho v divadle nepobyl. Později do divadla nastoupil Jaroslav Uhlíř. Další hrou, která vznikla na základě objednávky Pražského kulturního střediska, byl Posel z Liptákova, premiéru měla 20. dubna 1977 v Braníku. V následující sezoně (1978-1979) odchází z divadla Oldřich Unger a po infarktu i František Petiška. Naopak

6

PILÁTOVÁ, A. Šest z šedesátých. Praha: Radioservis, 2003, s. 226.

11

přichází student Josef Koudelka. Ten se však v souboru nezdrží dlouho a 22. května soubor také opouští. 12. listopadu pak měla premiéru hra Herberk, která byla hrána před schvalovací komisí. Hra prošla s malými změnami a škrty. Jednou ze změn byla i změna názvu na Lijavec. Se změnami muselo být představení znovu předvedeno komisi. V prosinci 1982 se muselo DJC opět stěhovat. Po dlouhém hledání prostor, nachází konečně 28. června 1983 útočiště v divadle Solidarita. Politikům se nelíbí, že Praha 4 divadlo vyhostila a Praha 10 ho přijala, ale vzhledem k tomu, že je o DJC velký zájem a Praha 10 má malé kulturní vyžití, může divadlo dále hrát. V sezoně 1983–1984 se ve vedení Pražského kulturního střediska vystřídal ředitel a ten doporučil DJC stáhnout hru Lijavec z repertoáru kvůli vtipům na příslušníky SNB. Divadlo proti tomu bojovalo, avšak marně. 23. října 1983 se s touto hrou herci rozloučili. V této době je přijat nový člen Bořivoj Penc a několik tváří ze zákulisí se objevuje na scéně. Kulisák Jan Kašpar, jevištní mistr G. Rumplena a také Václav Kotek už pár let nepatří k technickému personálu. 17. října 1985 měla v Brně premiéru hra Dobytí Severního pólu Čechem Karlem Němcem. První pražské představení se pak konalo 25. října v Divadle Jiřího Wolkera. Během roku 1988 postihly divadlo dvě špatné události. První z nich bylo úmrtí Jaroslava Vozába a druhým neštěstím bylo ochrnutí Jana Kašpara po pádu ze stromu. Jan Kašpar však svůj úděl vozíčkáře snášel výborně a v souboru dále pokračoval. Dva roky poté (16. května 1990) se uskutečnila premiéra hry Blaník. Ještě před listopadem 1989 se divadlo, stejně jako divadla ostatní, proměnilo spíše v agitační středisko, ze kterého si diváci odnášeli zprávy o stavu sametové revoluce. V létě roku 1992 se divadlo poprvé dobrovolně stěhuje na ulici Štítného na Žižkově, zde sídlí až do dnes. Od roku 1993 do roku 2003 se DJC účastnilo festivalu České divadlo v Bratislavě. O rok později (27. března 1994) přichází na scénu další premiéra, tentokrát hry Záskok. Tato premiéra byla zároveň první premiérou v Žižkovském divadle T. G. Masaryka. V roce 1995 bylo pak Žižkovské divadlo T. G. Masaryka přejmenováno na Žižkovské divadlo Járy Cimrmana. O dva roky později, v roce 1997, se zapisuje DJC do Guinessovy knihy za rekord 7678 odehraných představení během třicetileté existence divadla. 14. listopadu téhož roku má premiéru další hra, tentokrát s názvem Švestka. 27. května v roce 1998 bylo v pražském Rudolfinu při příležitosti pražského jara uvedeno představení Cimrman v říši hudby. V následujícím roce dostávají Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák od prezidenta Václava Havla státní vyznamenání Medaile za zásluhy. 12

Od 21. ledna 2001 se mezi sebou začali pravidelně navštěvovat DJC a Teatr tradycyjny z Krakova. Rok na to je uvedena hra Afrika, která má svou premiéru 5. října 2002. V roce 2003 přibývá k DJC ještě virtuální Cimrmanův zpravodaj, který je uveřejněn na internetových stránkách www.cimrman.at. 8. června v roce 2004 má za sebou DJC 10 000 odehraných představení. 22. listopadu roku 2006 začíná Ladislav Smoljak společně se Zdeňkem Svěrákem psát patnáctou hru DJC s názvem České nebe. Své premiéry se však dočkala až 28. října 2008. Tato hra byla zatím posledním dílem souboru DJC a zároveň byla i posledním společným dílem autorské dvojice Smoljak a Svěrák pro DJC. Ladislav Smoljak 6. června 2010 odchází po dlouhé a těžké nemoci do „českého nebe“. O tři roky později opouští divadlo další člen souboru: 11. června 2013 umírá i Jan Kašpar. Dodnes pobývá DJC v Žižkovském divadle. Měsíčně odehrají 10 až 15 představení, která jsou vždy vyprodaná.

1.1 Charakteristika her s přihlédnutím k ději Nejen v období normalizace, ale i v současnosti by se dalo Divadlo Járy Cimrmana označit za jedno z nejpopulárnějších divadel intelektuální relaxace. „Cimrmanovské hry kombinují prvky vyprávěného divadla s mystifikací nesenou fiktivní postavou českého geniálního polyhistora, umělce a ve Vídni rozeného vlastence. Tomu odpovídala i forma pracující

v první

polovině

inscenace

s rafinovaně

stylizovanou

autenticitou

pseudovědeckých přednášek a v druhé jakoby prezentující naivistické výsledky Cimrmanových divadelních aktivit.“7 Takovou strukturu divadelního textu najdeme ve většině děl DJC, jen jedna hra se vymyká, tou je Němý Bobeš. Nové uspořádání autorům nevyhovovalo, a proto se vrátili k verzi původní. „V prvním plánu byly hry parodií na učenou hloupost, dogmatiku sofizmat i jednotlivé dramatické žánry, současně však přinášela mnohovrstevnatý humor, pohybující se od nezávazného nonsensu přes provokativní hru s tradičními národními

7

JANOUŠEK, P. a kol. Dějiny české literatury 1945–1989. Praha: Academia, 2008, s. 593–594.

13

stereotypy až po prvky alegorické satiry na mechanismy byrokratického a policejního státu.“8 Kromě mnohovrstevnaté slovní komiky najdeme místy i komiku situační. V rámci humoru si tvůrci pohrávají s takovými národními rysy, jako je ochotnictví či osvětářství. Ostatně „divadelní tvary cimrmanovských her vycházejí z bohatých ochotnických tradic“.9 Dramatický text je do značné míry podřízen stylizovaně naivní poetice divadla sestávajícího z herců-amatérů. Leitmotiv, společný všem jejich hrám, představuje Cimrmanova genialita a její postupné objevování. Veřejnost se jakoby dozvídá o různých oborech Cimrmanovi činnosti, neboť génius vynikal například v hudebním průmyslu, malířství, pedagogice, fyzice a v mnoha dalších sférách. První hra Akt z pera Zdeňka Svěráka byla právě tou hrou, která otevřela Divadlu Járy Cimrmana dveře do světa. Je to dílo se zpěvy a tanci. Je zároveň rodinným dramatem o malíři, jeho modelce a jejich synech. „Nadějný malíř se chystá vytvořit své životní dílo, akt. Pokaždé, když se však jeho modelka svlékne, popadne ho ten jeho démon… A tak postupně zplodí pět dětí. Ty mu však znemožňují umělecké soustředění, a tak je jednoho dne posadí do různých dopravních prostředků a rozešle je do všech světových stran… O několik desítek let později dojde ke shledání.“10 Tato hra byla původně zasazena do současnosti, stejně jako hra Vyšetřování ztráty třídní knihy a také Domácí zabíjačka. To by nepředstavovalo problém, kdyby autoři nevymezili život Járy Cimrmana pouze do 1. světové války. Museli tedy první tři hry přepsat tak, aby odpovídaly době, ve které byly napsány „napsány“, tak se např. z příslušníka VB stal sexuolog. Příhodně tuto hru vystihuje Jan Kerbr v článku Cimrmani v roce 93: „Brutálně barvotisková historka je však v rafinovaném intelektuálně-inzitním textu konfrontací různých životních postojů, jímž protagonisté dodávají zcela autentický půvab.“11 Další hru, Vyšetřování ztráty třídní knihy, napsal Ladislav Smoljak. Tato aktovka je zvláštní v tom, že v ní účinkuje i publikum, které představuje třídu gymnázia. Ladislav Smoljak ve hře zúročil svá učitelská léta. Děj dramatu tvoří převážně monolog, který vede 8

JANOUŠEK, P. a kol. Přehledné dějiny české literatury 1945–1989. Praha: Academia, 2012, s. 438. KERBR, J. Cimrmani v roce 93. Svět a divadlo, 1994, roč. 5, č. 2, s. 80. 10 ČERMÁKOVÁ, D. Fenomén Zdeněk Svěrák. Praha: Imagination of people, 2012, s. 36. 11 KERBR, J. Cimrmani v roce 93. Svět a divadlo, 1994, roč. 5, č. 2, s. 81. 9

14

jedna ze čtyř jednajících postav s publikem. Jako jednající postavy zde vystupují učitel, ředitel školy, inspektor a zemský školní rada. Všichni se snaží přimět žáky, aby přispěli k nalezení třídní knihy, jež se ztratila již před sedmi lety. Třídní kniha se však pochopitelně ani po sedmi letech nenajde. Třetí hrou je Hospoda na mýtince. Prezentuje se jako opereta a stala se nejhranější hrou DJC. Je zároveň první hrou, kterou společně napsali Smoljak se Svěrákem.12 Většina zbylých her byla také napsána za spolupráce obou autorů. Děj třetí hry se odehrává, jak už název napovídá, v hospodě Na mýtince. Ve hře vystupuje hostinský, figurína Ludvíka, jenž v závěru „obživne“, smyšlená vnučka Růženka „simulovaná“ pouze rukou hostinského, vězeň Kulhánek, který utekl z žaláře v den svého propuštění, hrabě von Zeppelin pašující cyklistické zvonky a inspektor Trachta. Hospodu Na mýtince si založil hostinský uprostřed lesa, aby mu tam nechodili lidé. Jednoho dne ji však navštíví hrabě Ferdinand von Zeppelin, kterému někdo prostřelil vzducholoď, a zároveň i vězeň Kulhánek. Oba se zamilují do fiktivní vnučky Růženky. Kulhánek proto vyzve hraběte na souboj. Hrabě chce před soubojem zaplatit hostinskému pytlem cyklistických zvonků, tím se však prozradí jeho tajemství, že není hrabě, nýbrž zločinec Miklos Göcs. Za něhož si Kulhánek nespravedlivě odseděl léta ve vězení. Z figuríny sedící celou hru nehnutě na lavičce se vyklube policejní inspektor Trachta a pravého zločince zatkne. Hru čtvrtou, kterou dnes najdeme v repertoáru DJC , představuje Vražda v salonním coupé: jedná se o hru detektivní. Repliky ze hry se objevují ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný. Děj hry pojednává o vyšetřování pokusu o vraždu, ke kterému dojde během cesty vlakem z Istanbulu do Prahy. „V luxusně zařízeném salonním kupé mezinárodního rychlíku cestují tři pasažéři: slavný český policejní inspektor Václav Trachta, průmyslník Meyer, který vyrábí všechno pro zahřátí (kožichy, rum, šamotové cihly), a továrník Bierhanzel, výrobce masti pro houstnutí vlasů. Ve stanici Istanbul přistoupí k této trojici inspektorův žák, policejní praktikant Jindřich Hlaváček, dokončující diplomovou práci o vlakové kriminalistice. Cesta probíhá klidně až do chvíle, kdy továrníka Bierhanzla rozbolí zub. Vlakový steward přispěchá se šlapací vrtačkou a továrník se po zákroku cítí mnohem

12

Úplně první společný počin této autorské dvojice byla hra pro děti s názvem Lochneska, svou premiéru měla ve Znojmě.

15

lépe. Záhy bolest pomine úplně, neboť Bierhanzel zemře.“13 Ze začátku je z vraždy podezřelý Meyer, jakožto Bierhanzelův konkurent, nakonec je však usvědčen steward, který se továrníkovi mstí za to, že mu po jeho přípravku vypadaly vlasy. Hra má překvapivý konec, Bierhanzel neumřel, v závěru se probouzí. V pořadí pátá hra Němý Bobeš chtěla parodovat postupy pokleslé literatury. Opět se některé úryvky z knihy objevují i ve filmu, tentokrát ve snímku Nejistá sezóna. Hra není tradičně rozdělena na seminář a jednoaktovku, ale jde o proces rekonstrukce hry, z Němého Bobše jsou používány pouze ukázky. Rekonstrukce jsou většinou představeny ve dvou variantách. Dozvídáme se o příběhu vesnického faráře a lékaře a jejich snaze zjistit, co se stalo hajného ženě Martě. Pod nátlakem se hajný Mikovec přizná, že svou ženu vyhnal, jelikož otěhotněla s pruským poručíkem v době, kdy byl na vojně. Marta pak syna „pohodila v lese“ a „vychovaly ho srny“, díky tomu je „němý a plachý“. Spolu s Bobšem se pak vydává farář i lékař za baronem, protože doufají, že když Bobeš uvidí svého pravého otce, podaří se odstranit jeho němotu. Doufají v to zcela oprávněně, tento pokus se jim opravdu podaří. Zde, na zámku v Grünbachu, objeví Martu, která tady žije převlečena za komorníka. Vše končí šťastně, otec, matka a syn se shledají a hajný Mikovec, který se vydal za nimi, protože se mu po synovi stýskalo, dostane místo hajného v baronových lesích. Hra hudební neboli opera, takové pojmenování dostalo drama Cimrman v říši hudby. Tato opera se liší od ostatních cimrmanovských děl rozdělením názvu. Zatímco celý název díla je Cimrman v říši hudby, dějová část je pojmenována Úspěchy českého inženýra v Indii. Základní pointou této hry je parodie češství, jak uvádí Smoljak v rozhovoru pro časopis Svět a divadlo: „V roce 1973 jsme uvedli premiéru opery Úspěch českého inženýra v Indii, v níž je ta národní pýcha nafouknutá do úplné hypertrofie.“14 Opera začíná vyhrocenou situací v Indii, kdy se indický plantážník Krišna chystá nechat ušlapat slony německého inženýra Wagnera. Krišna není spokojen s Wagnerovými výsledky. Wagner pracuje na instalaci zařízení pro rafinaci cukru. Vzniklou situaci se snaží zachránit koloniální plukovník Colonek, vše se však vyřeší až s příchodem českého inženýra Vaňka, který Krišnovi 13 14

ČERMÁKOVÁ, D. Fenomén Zdeněk Svěrák. Praha: Imagination of people, 2012, s. 40. KRÁL, K. Nejoblíbenější učitelé v Čechách. Svět a divadlo, 1994, roč. 5, č. 2, s. 97.

16

navrhne, aby vařil pivo místo rafinace cukru. Během této hry nejsou na jevišti jen herci, ale i orchestr, který hru doprovází. Autorem hudby k tomuto dílu je Jan Klusák, kterému se podařilo skloubit motivy ze světa hudby klasické i lidové. Podle Jana Kerbra je tato hra vrcholným dílem souboru DJC, jak uvádí v periodiku Svět a divadlo: „Laskavá operní parodie, která se rozverně pokládá do žánru, tvoří v kontextu cimrmanovské tvorby i vrchol divadelní, neboť výsledný tvar je nejpevněji stylizovaný.“15 Pohádka Dlouhý, Široký a Krátkozraký představuje více pohádek spojených v jednu. Jako první můžeme jmenovat dílo Dlouhý, Široký a Bystrozraký, další pak O Zlatovlásce.16 Můžeme v ní najít také více spojených pohádkových motivů dohromady, např. kouzla, proměna princezny. Děj vypráví o Zlatovlásce, která je zakleta v muže obrem Kolodějem, protože ho odmítla. O její ruku se uchází dva princové, bratři Jasoň a Drsoň. Jasoň představuje kladnou postavu a uchází se o princeznu kvůli její kráse a Drsoň představuje postavu zápornou a princeznu chce získat jen kvůli jejímu bohatství. Když se princ Jasoň dozví o princeznině prokletí, rozhodne se ji osvobodit. Využije služeb Krátkozrakého, který z trojice zůstal sám, jeho kamarádi jsou mrtví. Pro radu se vydají k dědovi Vševědovi. U něj se dozví, jak přemoci obra a vysvobodit princeznu. Lstí mu sundají prsten, kterým se Zlatovlásky třikrát dotknou, a ta se následkem toho promění zpět v krásnou ženu. Posel z Liptákova se netradičně skládá ze dvou různých her, ty nesou název Posel světla a Vizionář, dramata groteskně zpochybňují téma vědecké a společenské progrese. „První z nich satiricky vykresluje dravost představ, podle kterých vše musí ustoupit pokroku. Druhá, s podtitulem Drama ze žhavé minulosti, je situována do doby těsně před vypuknutím masového vraždění za první světové války, tedy do doby, kdy i postava Smrti měla v sobě ještě cosi lidského.“17 Zmíněná dravost je personifikována v osobě syna Standy, který se snaží vyhnat své rodiče z domu. Děj se odehrává v daleké budoucnosti, kdy klid otce a matky, sledující Zábavného Artura (= obdoba naší televize), naruší příjezd syna Standy potrubní poštou. Standa rodičům oznámí, že potřebuje jejich domek, chce si založit manufakturu na výrobu ručních baterek. Rodiče se mají vystěhovat do úterý do

15

KERBR, J. Cimrmani v roce 93. Svět a divadlo, 1994, roč. 5, č. 2, s. 87. Autorem pohádek, jež posloužily jako předloha, je Karel Jaromír Erben (7. 11. 1811 – 21. 11. 1870). Obě najdeme v knize České pohádky. 17 JANOUŠEK, P. a kol. Dějiny české literatury 1945–1989. Praha: Academia, 2008, s. 595. 16

17

domu pro přestárlé v Dědově Míse.18 Ti však na tento Standův návrh nepřistoupí, otec s pomocí svého slovníku Standovi vynadá a uhodí ho. V té době se nadávky už nepoužívají, nachází se pouze ve slovnících. Standu odešlou zpátky do Prahy a ten se v potrubní poště potká se svým chemikem, který veze zásobu TNT. Vizionář vypráví o vesnickém věštci Hlavsovi, který předpovídá budoucnost pohledem do rozpálené pece. Předjímá například vznik první světové války, kolektivizaci zemědělství nebo znárodňování průmyslu. K tomuto věštci přichází pražský uhlobaron Ptáček, jde si pro radu, jestli má dceru provdat za továrníka Kolbena nebo továrníka Daňka. Nejvíce ho zajímá, zda některý z nich nechrápe. Jemu se to nepodaří předpovědět, protože oba továrníky zastihne v bdělém stavu. Do toho vstupuje Hlavsův syn František a připomíná otci, že má dnes zemřít. Zanedlouho vchází Smrt. Hlavsa Smrt požádá, aby chvilku počkal, že ještě odkáže majetek synovi. Ten však majetek odmítá, protože nechce být bohatý. S otcem viděli v budoucnosti zabavování majetku bohatých lidí. Zde autoři odkazují ke znárodňování. To zneklidní Ptáčka a přemluví Smrt, aby počkal a Hlavsu, aby se podíval ještě do budoucnosti. Hlavsa zjistí, že jeho důl bude přejmenován na Petr Bezruč, to Ptáčka uklidní, protože si myslí, že Bezručovi důl prodá. Smrt si v tom uvědomí, že se zapovídal a Hlavsu už mu nevezmou. Odchází splnit svůj poslední úkol, po něm má nastoupit mladší Smrt. „Motivy špiclování, policejních provokací a nesmyslného režimu, v němž se trestá vyprávění protistátních anekdot, obsahuje hra Lijavec, parodicky využívající princip psychodramatu.“19 Hra začíná jako rozhovor inspektora všech starobinců, porodního dědka Formánka, později se k nim přidává poručík Pihrt a mlynář. Na scéně se také objevuje nevlídná správcová, která trpí samomluvou. Celá hra je jen jakoby rozhovor mezi zmíněnými, kdy porodní dědek vypráví zakázané anekdoty a poručík Pihrt ho chce postihnout nebo se baví na jiná témata. Na konci se však dozvídáme, že jde o hru ve hře. Pod vedením Cimrmana si obyvatelé starobince ztvárňují divadelní kus, který jim má pomoci vyrovnat se s psychickými i fyzickými problémy. V díle Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem autoři parodují české snahy o dobytí světa. Kniha vypráví o skupině Čechů, kteří se vydají na severní pól. Vedoucím 18

Název domova pro důchodce je odkazem na Jana Nerudu (9. 7. 1834 – 22. 8. 1891) a jeho báseň Dědova mísa (Knihy veršů, 1867) 19 JANOUŠEK, P. a kol. Dějiny české literatury 1945–1989. Praha: Academia, 2008, s. 595.

18

výpravy je Karel Němec, jeho společníky jsou učitel Václav Poustka, lékárník Vojtěch Šofr a silák Varel Frištenský, který díky své síle nahrazuje psí spřežení. Během cesty zažívají různá dobrodružství, např. omylem dojdou do Petrohradu, ztratí kompas, vidí polární záři. Kus cesty jedou na lyžích a kus cesty driftují. Nakonec se na severní pól opravdu dostanou, odtud se pak vydávají zpět do Čech a po cestě potkávají zmrzlé členy výpravy profesora McDonalda. Od jeho pomocníka zjistí, že se nechali zmrazit záměrně. Celá hra je zakončena živým obrazem Češi na severním pólu. Nejpolitičtější hrou Divadla Járy Cimrmana je hra Blaník. „Komedie napsaná na sklonku komunistického režimu se vyrovnávala s aktuálními společenskými náladami a s problematikou národní poroby a českých politických tradic. Prostřednictvím travestie pověsti o vojsku svatého Václava, která má z hory vyjet, až národu bude nejhůř, provokativně kladla naléhavou otázku, kdy a jak jednat, a především, zda jsme vůbec schopni jednat.“20 Tato hra se zakládá na pověsti O blanických rytířích, ve hře se tyto rytíře snaží vzbudit rytíř Hynek z Michle a rytíř Smyl Flek z Nohavic. Základním předmětem hry je probíhající krize v Praze a následná rozprava s Veverkou z Bitýšky o vyslání blanických vojsk na pomoc Praze. „Dvanáctá hra Záskok obrací divákovu pozornost do prostředí divadla samého, přesněji řečeno k herecké společnosti Lipany, se kterou Cimrman na přelomu 19. a 20. století cestoval po českém venkově.“21 Tato hra naplňuje žánr her pro venkovské kočovné společnosti, které současně paroduje. Děj začíná útěkem dvou herců od divadelní společnosti těsně před premiérou. Proto se tato společnost rozhodne najmout na záskok zkušeného herce Karla Infelda Prácheňského, ten ovšem nezná text hry. Prácheňskému vypadává text, vkládá do hry texty z jiných her a hlavně se příliš neorientuje v ději. To také zapříčiní, že k němu zbytek souboru ztratí úctu, kterou k němu ze začátku choval. Díky této úctě mu přislíbili celý výdělek z večera. Samotný děj hry ve hře je o Vlastě, do které se zamilují hned dva nápadníci. Na konci však vyjde najevo, že Vlasta je muž, kterého rodiče ukrývali, aby nemusel na vojnu. Do děje musí několikrát vstoupit i tzv. zvědavý invalida Jirka Karásek, aby napověděl text Prácheňskému, který svými neustálými výpadky hru narušuje. Ale i přes to se hercům podaří divadlo zdárně ukončit. 20

JANOUŠEK, P. a kol. Dějiny české literatury 1945–1989. Praha: Academia, 2008, s. 595. HRUŠKA, P. a kol. V souřadnicích volnosti: česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích. Praha: Academie, 2008, s. 608. 21

19

Třináctá hra Švestka vypráví o skupině starců, kteří se rozhodnou, že očešou švestku. Samotný děj se odehrává ve Středoplkách na železniční stanici. Do této stanice přijíždí bývalý vechtr Přemysl Hájek, vlastník švestky. Dostal povolení ji očesat, ale musí to stihnout do večera. To je pro něj ale nesplnitelný úkol, jelikož už neudrží myšlenku. Na pomoc si pozve bratrance Blažeje Motyšku, který ale naopak hovoří neustále ke stejnému tématu, o kterém už ostatní dávno nemluví a horolezce Sváťu Pulce. Do hry také vstupuje znenadání Eva Wasserfall, která se snaží na švestku natřít turistickou značku. V závěru hry přijíždí železniční úředník Kryštof Nastoupil, a protože Přemysl nestihl švestku očesat, úroda zůstala Nastoupilovi. Rozborům her Afrika a České nebe se budeme podrobně věnovat v další části této práce. Paralelně s divadlem byly hry šířeny prostřednictvím gramofonových desek a v pozdějších letech i prostřednictvím filmu. Lze tedy souhlasit s názorem, že „cimrmanovská mystifikace se stala kultovním fenoménem, který výrazně ovlivnil českou kulturu poslední třetiny 20. století, překročil generační hranice a stále nalézal nové mladé publikum. Mnohé hry pak přešly do obecného povědomí a okřídlené citace z nich se staly součástí mluveného jazyka.“22

1.2 Zdeněk Svěrák Zdeněk Svěrák se narodil 28. března 1936 v Praze. Jeho otec pracoval v rozvodných energetických závodech, byl zámečník a elektrikář. Matka byla v domácnosti. On sám je významným

českým

scenáristou,

dramatikem,

hercem,

spoluautorem

her

a spoluzakladatelem Divadla Járy Cimrmana. Pocházel ze tří sourozenců, bratr umřel v pěti letech. Za války se jeho otec nechtěl přizpůsobit německému diktátu, a tak byl z práce vyhozen, kvůli tomu se rodina musela přestěhovat do Kopidlna. Po válce, ve Zdeňkových devíti letech, se rodina do Prahy vrátila. V Praze žil na Bohdalci, časem stráveným zde se inspiroval při vytváření scénáře k filmu Obecná škola. V tomto filmu najdeme spoustu

22

JANOUŠEK, P. a kol. Dějiny české literatury 1945–1989. Praha: Academia, 2008, s. 594.

20

odkazů na Svěrákův život, v některých situacích představuje Eda Souček Zdeňka Svěráka v době jeho dětství. Po gymnáziu šel Svěrák studovat Vysokou školu pedagogickou v Praze, protože se chtěl stát spisovatelem a jak sám říká: „Pak jsem se však rozhodl jinak, a protože jsem chtěl být spisovatelem jako Alois Jirásek a žádná taková škola tehdy nebyla, šel jsem studovat Vysokou školu pedagogickou v Praze.“23 Původně si však myslel, že se na přání svého otce stane elektroinženýrem. V divadle začínal jako ochotnický herec. Poprvé se setkal s divadelní činností na škole, kde pod vedením Ladislava Smoljaka navštěvoval Dramatický soubor Vysoké školy pedagogické. Zde se spolu oba umělci seznámili. V letech 1958 až 1961 se stal učitelem na Základní škole v Měcholupech na Žatecku. Zde si založil svůj vlastní ochotnický soubor. Zanedlouho však přešel na žatecké gymnázium, kde pak působil do roku 1964. Odtud odešel do armádního vysílání Československého rozhlasu v Praze (1961–1969), kam se dostal na základě konkurzu. Zde také vznikl rozhlasový pořad Nealkoholická vinárna U pavouka. Šlo o rozhlasové přenosy z imaginárního podniku s občerstvením. Kdyby však mohl, nikdy by práce pedagoga nezanechal: „Já bych to povolání asi nepřestal dělat, kdyby bylo možný při něm psát. Ale nešlo to, protože já jsem měl jenom jeden obor, český jazyk a literaturu, a to se vám na stole pořád kupí diktáty a slohy k opravám. Čili já jsem chtěl být učitel a spisovatel. A to nešlo. Já jsem byl učitel opravář.“24 Po účinkování v rozhlasu byl pár let ve svobodném povolání. V letech 1977–1991 byl scenáristou Filmového studia Barrandov, poté opět ve svobodném povolání. V roce 1966 se konala přípravná schůzka ke vzniku Divadla Járy Cimrmana. Tato schůzka znamenala pomyslné položení základního kamene divadla. Kromě divadla, rozhlasu a pedagogiky se Zdeněk Svěrák věnoval i filmu. Proslavil se především jako scenárista, ale jeho první zkušenost s filmem byla čistě herecká: ztvárnil roli ve filmu Jiřího Menzela Skřivánci na niti v roce 1969. Předlohou tohoto filmu byla známá kniha Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Dlouhou dobu se film nesměl vysílat, ukazoval totiž na skutečnosti 50. let.

23 24

ČERMÁKOVÁ, D. Fenomén Zdeněk Svěrák. Praha: Imagination of people, 2012, s. 13. Tamtéž, s. 16.

21

Jako scenárista se Svěrák prosadil u filmu až v 70. a 80. letech, kdy napsal scénáře k několika dnes už kultovním filmům, např. Jáchyme, hoď ho do stroje (1974), Na samotě u lesa (1976), Marečku, podejte mi pero (1976), Vrchní prchni (1980) a Vesničko má středisková (1985). Ve většině z těchto filmů si Svěrák sám i zahrál. Některé texty pak psal společně se Smoljakem, pokud se však Smoljak nepodílel na scénáři, většinou film režíroval nebo v něm aspoň ztvárnil nějakou postavu. Na přelomu 20. a 21. století napsal a natočil Zdeněk Svěrák společně se synem Janem Svěrákem volnou trilogii filmů: Obecná škola (1991), Kolja (1996) a Vratné láhve (2007). Kolja je bezpochyby Svěrákovým nejzdařilejším filmovým dílem, tento snímek vznikal 3 roky, z toho 2 roky vznikal sám scénář, který má 150 obrazů. V květnu roku 1996 se snímek poprvé promítal. Od října téhož roku film začal sbírat různá ocenění. „Nejdříve získal hlavní cenu Grand Prix na 9. Mezinárodním filmovém festivalu v Tokiu a současně cenu za nejlepší scénář a cenu starosty města Tokia.“25 V prosinci téhož roku byl nominován na Evropskou filmovou cenu Felix, odtud si však nakonec žádné ocenění neodnesl. O pár měsíců později, 20. ledna 1997, vyhrál Kolja Zlatý glóbus za nejlepší neanglicky mluvený film roku v anketě Asociace zahraničních novinářů v Hollywoodu. V březnu téhož roku získal snímek sedm Českých lvů a ve stejném roce získali Svěrákovi Oscara za nejlepší film v neanglickém jazyce. Dalším úspěchem ve spolupráci otce a syna Svěrákových byl Tmavomodrý svět, premiéra proběhla 17. května 2001. Byl také kandidátem na Oscara a všichni od něj měli velká očekávání, bohužel se však v Americe nesetkal s takovým úspěchem jako Kolja, nutno podotknout, že tou dobou byl v Americe natočen podobný film, Pearl Harbour. Kolja i Tmavomodrý svět, byly přeloženy do světových jazyků a představeny v mnoho městech po celém světě. Jan Svěrák natočil o svém otci dokument s názvem Tatínek. V něm se Svěrák objevuje na klíčových místech svého života. Odhaluje řadu věcí ze svého soukromí a snímek provází prakticky celým Svěrákovým životem, je prostoupen záběry ze Svěrákových filmů a dozvídáme se, že spousta jeho postav a míst jsou inspirovány skutečností. Posledním společným dílem Jana a Zdeňka Svěrákových byly Vratné lahve, získaly také tři České lvy a byly vysílány v různých zemích po světě.

25

ČERMÁKOVÁ, D. Fenomén Zdeněk Svěrák. Praha: Imagination of people, 2012, s. 22.

22

Zdeněk Svěrák je opravdu všestranný umělec; další jeho oblastí působnosti je pole hudební. V této oblasti spolupracuje převážně s Jaroslavem Uhlířem, kterému skládá texty k jeho písním. Píše písně hlavně pro děti, např. Není nutno, Strašidýlko Emílek, Dělání. Ze známých písní bychom mohli ještě jmenovat Severní vítr či Holubí dům. Spousta jejich písniček byla napsána k filmům, např. píseň Dělání byla napsána pro pohádku Princové jsou na draka. S písní Není nutno se setkáváme ve filmu Tři veteráni atd. Některé písničky vydal Svěrák později i knižně v podobě zpěvníků s texty a notami, aby si je mohly děti s rodiči zazpívat, např. Když se zamiluje kůň (2004). Svůj první text Svěrák otiskl 1958 v měsíčníku Květen, později publikoval povídky pro mládež a pohádky pro děti mj. v Mladém světě. Po roce 1989 přispíval do A-Almanachu autorů, Lidových novin, Magazínu MFD, Filipa aj. V září 2003 vydal knihu Jaké je to asi v Čudu?, která obsahuje nejen písňové texty, ale i pohádky pro děti. Jendou z knih dvojice Svěrák Uhlíř je i kniha Mám v hlavě myš Lenku (2006), jde opět o zpěvník s notami, akordy a texty. Další Svěrákovy známé knihy pro děti jsou např. Tatínku, ta se ti povedla (1991) nebo Radovanovy radovánky (1994). V roce 2008 mu vychází kniha i pro dospělé čtenáře s prostým názvem Povídky, kniha obsahuje 10 povídek o obyčejných lidech. Na tento úspěšný titul navázal druhým dílem Nové povídky (2011), který obsahuje 9 próz. Třebaže jsou Svěrákovy počátky spjaty spíše s tvorbou pro děti a mládež, jíž se ostatně často věnoval i později, těžiště jeho spisovatelské činnosti se však odvíjí od fiktivní postavy českého genia Járy Cimrmana, kterou autoři situovali na přelom 19. a 20. století. Z veškeré Svěrákovy tvorby je nejzáslužnější jeho činnost charitativní. Na základě nehody svého kolegy Jana Kašpara se začal Svěrák zajímat o Svaz paraplegiků. V současné době působí Svěrák v charitativní Nadaci Paraple, kterou roku 1994 založil.

1.3 Ladislav Smoljak Ladislav Smoljak se narodil 9. prosince 1931 do rodiny krejčího v Praze a zemřel 6. června 2010 v Kladně po dlouhé nemoci ve věku 78 let. Proslavil se hned v několika profesích, a to jako režisér, scenárista, herec, promovaný pedagog a především významný cimrmanolog.

23

V roce 1952 zakončil maturitou studium gymnázia v Praze. Poté se hlásil na DAMU, na studijní obor režisér, zde ale neuspěl: „Tam ho odmítli pro zjevný nedostatek talentu. Zkusil tedy Přírodovědeckou fakultu při Univerzitě Karlově. Tam ho také odmítli a nabídli mu buď studium geologie, nebo Vysokou školu báňskou v Ostravě.“26 Přihlásil se tedy na Vysokou školu pedagogickou, obor matematika-fyzika, tuto školu zdárně ukončil v roce 1957 s titulem promovaný pedagog. Část svého života se živil jako pedagog. Mezi lety 1956–1958 působil na fakultě technické a jaderné fyziky Univerzity Karlovy jako odborný asistent. V letech 1958–1960 se stal středoškolským profesorem na Jedenáctileté střední škole v Brandýse nad Labem. Tam v letech 1960–1961 působil jako pedagog na Večerní škole při strojírnách a slévárnách. I když se řadu let živil jako pedagog, stále se zajímal o to, co se děje ve světě divadla. Již za studií byl režisérem ochotnického souboru. Přibližně v tomto čase se také poznal se Zdeňkem Svěrákem a Miloněm Čepelkou. V roce 1959 se seznámil s Jiřím Suchým, jenž byl spoluzakladatelem divadla Semafor. Jiří Suchý byl pro Ladislava Smoljaka vzorem, po celý život ho obdivoval. V divadelní sezoně mezi lety 1959–1960 Semafor uvedl ve svém repertoáru jeho dramatizaci pohádky Ludvíka Aškenazyho Ukradený měsíc, kterou připravil se svými žáky. V následujících letech, 1960–1961, psal recenze na tehdejší televizní tvorbu do periodik Kultura a Kulturní tvorba. Od roku 1960 vedl kulturní rubriku v časopise Mladý svět, při působení v této redakci vymyslel anketu Zlatý slavík, která existuje dodnes. Z Mladého světa kvůli fejetonu Traviči musel odejít, protože se toto dílo neshodovalo s režimem. V letech 1963–1975 se stal redaktorem nakladatelství Mladá fronta. Smoljak po většinu svého života působil v Divadle Járy Cimrmana, zastupoval funkci autora, herce i režiséra a od roku 1973 i uměleckého vedoucího Vinárny U pavouka. Jeho činnost však přesahovala i do jiných uměleckých oblastí. Od roku 1975 pracoval zároveň i ve filmovém studiu Barrandov jako scenárista, herec a později i režisér. Od roku 1990 byl Smoljak tzv. na volné noze. Působil tehdy na mnoha místech zároveň, např. v divadle Semafor, v Divadle Járy Cimrmana, v Divadle Na tahu a jako režisér v televizi. V roce 1998 založil při Divadle Járy Cimrmana samostatné Studio Jára, později přejmenované na Studio Láďa. Kromě divadelní a herecké činnosti psal také do časopisů.

26

HOMONICKÁ, R. a kol. Tady všude byl… Ladislav Smoljak. Očima přátel, synů a dcer. Praha: Fragment, 2013, s. 11.

24

Přispíval do Května, Repertoáru malé scény a Světové literatury. Jeho publicistická činnost zahrnovala většinou recenze. Společně se Zdeňkem Svěrákem napsal scénáře k mnoha filmům, např. Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974), Na samotě u lesa (1976), „Marečku, podejte mi pero!“(1976), Kulový blesk (1978), Trhák (1980), Jára Cimrman, ležící, spící (1983), Rozpuštěný a vypuštěný (1984), Nejistá sezóna (1987) a režíroval legendární film Vrchní, prchni! (1987). Spisovatelská činnost Ladislava Smoljaka, stejně jako činnost filmařská, je z velké části spjata s jeho kolegou Zdeňkem Svěrákem. Smoljak a Svěrák byli výborná autorská dvojice a spousta děl vznikla na základě jejich spolupráce. Avšak ve Smoljakově tvorbě najdeme i jeho čistě osobní práce. Jeho první samostatně napsanou hrou bylo Vyšetřování ztráty třídní knihy, věnované Cimrmanovi-pedagogovi. Jeho závěrečnou filmovou rolí, prostřednictvím které se rozloučil s filmovým světem, byl Penzista ve Svěrákově snímku Vratné láhve (2007). Naposledy vystoupil v divadle ve hře České nebe 27. května 2010. A poslední hra, kterou napsal ve svých 78 letech, byla hra Hus: Alia minora Kostnického koncilu.

25

2 Rozbor dramat České nebe a Afrika V této části práce se budeme věnovat rozboru divadelních her Afrika a České nebe. Nebudeme se snažit o jejich podrobnou analýzu, nýbrž o nástin rozboru jednotlivých kategorií, které jsme shledali nejdůležitějšími z hlediska interpretace obou dramat. Pokusíme se upozornit na klíčové momenty děl, které v nich můžeme najít. Než začneme s vlastním rozborem, je nutné si uvědomit vzájemnou kompatibilitu jednotlivých částí uměleckého díla. Každá analýza literárního díla se tak zakládá na hledání a určování vazeb mezi těmito provázanými složkami, jako je např. čas, prostor, postavy, děj a další. Ačkoli by se mohlo zdát, že v práci oddělujeme tyto jevy od sebe, není tomu tak. Jsme si plně vědomi jejich spojitostí. Jako první se zaměříme na tituly děl, protože je shledáváme informačně hodnotnými. Poté v kapitole Charakteristika fabule z hlediska humoru představíme seminární část díla, jež je pro Divadlo Járy Cimrmana příznačná. Každá z přednášek je stylizována do vědeckých referátů, které přibližují život fiktivního génia a nález konkrétní hry. Přináší také informace pro objasnění některých událostí ve hře. Pro větší vědeckou věrohodnost tyto badatelské výsledky přichází přednést herci-vědci, oblečeni do společenského oděvu s kamenným výrazem ve tváři. Po krátkém přiblížení seminářů se více zaměříme na děj hry, v kterém analyzujeme komické prvky. Budeme se věnovat také vývoji a symbolice postav a jejich jmen, motivům a tématu, kompozici a významu času a prostoru v obou dílech.

2.1 Analýza hry České nebe České nebe s podtitulem Cimrmanův dramatický kšaft je nejnovější, v pořadí patnáctá hra z repertoáru Divadla Járy Cimrmana. Hra vznikla v roce 2008 a téhož roku (28. října) byla také poprvé představena publiku v Žižkovském Divadle Járy Cimrmana. O rok později (2009) vyšla i zvuková nahrávka ke hře České nebe.

26

2.1.1 Titul České nebe představuje titul příznakový, to značí, že předává nějakou informaci o hře. Může předávat informaci jak o prostoru, ve kterém se celý děj odehrává, tak o setkání českých velikánů v nebi. Představíme si tedy pod názvem České nebe více než jednu věc, z toho vyplývá, že se jedná o titul metaforický.27 Tento typ názvu je založen na obraznosti a zároveň konfrontaci jevů a představ. Z hlediska gramatických vlastností bychom mohli říci, že jde o titul v podobě sousloví.28 Usuzujeme tak na základě faktu, že je složen více než z jednoho slova. Podtitul „Cimrmanův dramatický kšaft29“ naznačuje neznalému čtenáři, o jaký druh díla se bude jednat, tento podtitul bychom nazvali žánrový.30 Autoři pomocí jeho názvu sdělují, že České nebe je pravděpodobně posledním Cimrmanovým dílem.

2.1.2 Děj

2.1.2.1 Nález hry České nebe Nález hry České nebe je prvním tematickým blokem seminární části a zpravidla bývá přednášen Ladislavem Smoljakem nebo Zdeňkem Svěrákem. Tento synoptický31 název rovnou předává stěžejní myšlenku celé přednášky, tedy objevení Českého nebe. Hru objevil inženýr Kloubec, který pracoval jako účetní v likvidovaném cukrovaru v Dymokurech. Jeho vnučka pak dílo odeslala Divadlu Járy Cimrnama. Stěžejní informací semináře je však zjištění, že Jára Cimrman žil i během první světové války, kterou strávil v kavárně. V díle se hovoří o profesoru Erichu Fiedlorovi, který se věnoval pátrání po Cimrmanovi a objevil, že Cimrman platil v kavárně za největšího „pijana“. Od toho se odvíjí humorný efekt přednášky: 27

VŠETIČKA, F. Kroky Kalliopé. O kompoziční poetice české prózy čtyřicátých let 20. století. Olomouc: Votobia, 2003, s. 230. 28 PETRŮ, E. Úvod do studia literatury. Olomouc: Rubico, 2000, s. 99. 29 Význam slova kšaft: poslední vůle, závěť, testament. 30 VŠETIČKA, F. Kroky Kalliopé. O kompoziční poetice české prózy čtyřicátých let 20. století. Olomouc: Votobia, 2003, s. 229. 31 VŠETIČKA, F. Možnosti Meleté: o kompoziční poetice české prózy desátých let 20. století. Olomouc: Votobia, 2005, s. 240.

27

Cimrman skutečně platil za největšího pijana, ale tím pijanem byl jeho přítel Emil Struna, za kterého Cimrman ze soucitu platil útratu, neboť tento zchudlý advokát proměnil veškeré své jmění v absint. (s. 6) Tvůrci využívají dvojznačnosti slovního spojení „platit za pijana“ k vytvoření komické hříčky. V textu si můžeme povšimnout také aluzí na známé osobnosti, např. na Franze Kafku: Když Cimrmanovi došly peníze získané dědictvím po matce, přepustil doktora Strunu Franzi Kafkovi a od té chvíle platil za největšího pijana on. (Viz Max Brod: Kafkova proměna.) (s. 6) Povšimneme si odkazu na Kafkovo významné dílo Proměna (1915), které je záměrně psáno s malým písmenem na začátku, čímž dochází ke změně významu slovního spojení. Pomocí hříčky vytvořili autoři z povídky „pouhou proměnu“ osobnosti Franze Kafky, o které údajně napsal jeho přítel Max Brod. Další komický prvek sestává z akustické podobnosti slov: …, když přeložil titul encyklopedie „Who is Who“ jako „Vlak je vlak“.32 Tento prvek se zakládá na podobnosti mezi anglickou výslovností slova „who“ a zvukem, jejž evokuje houkání lokomotivy.

2.1.2.2 Dymokurské období Další přednáška informuje o tom, jak se rukopis hry dostal do cukrovaru. Bývá přednášena Petrem Bruknerem nebo Petrem Reindingerem. Název naznačuje prostředí, v němž se Cimrman pohyboval, konkrétně v Dymokurech. Získal zde údajné místo učitele na obecné škole a dopsal České nebe. Text chtěl poskytnout kočovným společnostem, ale bylo potřeba jej rozmnožit. V tomto momentě se otevírá prostor pro cimrmanovskou komiku, v níž si tentokrát autoři scénáře dělají legraci z techniky: Ve válečné době, kdy byl kopírovací papír jako strategická surovina pro civilní sektor nedostupný, vymyslel Cimrman tzv. živou kopírku. Ta byla schopná pořídit 27 kopií naráz: nadiktoval svou divadelní hru všem 27 žákům čtvrté třídy dymokurské školy. (s. 7) 32

SMOLJAK, L., SVĚRÁK. Z. České nebe: (Cimrmanův dramatický kšaft). Praha: Paseka, 2009, s. 6

28

Ve hře najdeme i politické narážky, které poukazují na fakt, že v období zákazu vydávání některých protistátních děl, bylo zapotřebí přejmenovat text, aby byl méně nápadný a prošel cenzurou. V režijních poznámkách pak budoucím inscenátorům doporučil, aby tento protihabsburský text uváděli raději pod bezpečnějším titulem „Sláva císaři!“ (s. 7) V přednášce se objevuje také odkaz na udavačství, které je však spojené s nezáměrnou činností dítěte, takže působí spíše komicky než útočně. Nespolehlivou součástí živé kopírky byl syn místního četnického strážmistra repetent Antonín Bauer. Ten si doma tatínkovi postěžoval, že místo hodin počtů, dějepisu a náboženství píší neustále něco o Havlíčkovi a Husovi. (s. 7) Cimrman byl poté podroben domovní prohlídce, ale hru stihl odeslat a ta se dostala k řediteli cukrovaru.

2.1.2.3 Zapíraný český vojevůdce Toto vědecké pojednání Zapíraný český vojevůdce představuje jednu z osobností, která bude v díle vystupovat. Seznamují s ní pseudovědci Miloň Čepelka nebo Marek Šimon. Osobností je Josef Václav Radecký, který zpodobňuje reálnou postavu, můžeme jej tedy klasifikovat jako postavu asociační,33 jež odkazuje ke skutečným jménům z historie. Postavu Radeckého v semináři značně parodují: Hned jeho křest provázely potíže: Za kmotry se hlásilo šest jeho strýců. Radeckého dobrosrdečný otec je nedokázal odmítnout, a tak se stalo, že dítě mělo v matrice šest křestních jmen: Jan, Josef, Václav, Antonín, František a Karel. (s. 9) V ukázce autoři zesměšňují Radeckého jméno, které je v reálném životě stejně dlouhé jako v tom fiktivním. Radecký byl významný rakouský vojevůdce českého původu. Na základě uvádění biografických informací a zesměšňování dochází k propojení prvku životopisného s prvkem humorné fikce. 33

KROČA, D. Jména postav v české absurdní dramatice 60. let 20. století. In Vlastní jména v textech a kontextech. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 167.

29

2.1.2.4 Flaška a krabice Část Flaška a krabice informuje o postoji Cimrmana k literárním pseudonymům a je doplněná o krátkou humornou scénku napsanou Járou Cimrmanem. O těchto faktech se dozvídáme od Roberta Bárty nebo od Genadije Rumleny. Ačkoli to není na první pohled patrné, po přečtení semináře zjistíme, že název, který hra nese, je titul protagonistický.34 Hlavním tématem tohoto semináře je nesmyslnost básnických pseudonymů, které autoři do značné míry ironizují: „Každý by měl nosit jméno, se kterým se narodil. Prosím, když se někdo jmenuje Václav Jebavý a chce být básníkem-symbolistou, nedivím se, že píše pod jménem Otokar Březina. I když nevím, co mu vadilo na jméně Václav.“ (s. 16) Scénka ze závěru semináře tvoří divadlo na divadle a je ve své podstatě rozehranou anekdotou. Hlavní komické situace vyvstávají z pojmenování aktérů Flaška a Krabice, jež jsou pseudonymy spisovatelů. Tímto je parodické vyznění celého semináře ještě posíleno: K: Buďte zdráv, příteli! Jak se jmenujete? F: Smil Flaška z Pardubic. A vy? K: Beneš Krabice z Veitmile. F: Podle vašeho jména soudím, že jste také spisovatel. K: Ano. F: Pojďme si tykat, když jsme oba z jedné branže. Já jsem Flaška. K: Těší mě. Já jsem Krabice. F: Posaď se, Krabice, odlož si, sundej si víko. Já se odšpuntuju… (s. 16)

2.1.2.5 Rukopisné padělky Rukopisné padělky jsou posledním seminářem před přestávkou. Jak je již z názvu patrné, jde v něm o nález rukopisů a také o dva jejich nálezce Josefa Lindu a Václava Hanku. S tímto tématem nás seznamují, stejně jako s tématem prvním, Zdeněk Svěrák

34

VŠETIČKA, F. Stavba prózy. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992, s. 44.

30

nebo Ladislav Smoljak. Rukopisné padělky jsou zesměšněním problému tzv. Rukopisů a problematiky spojené s jejich nálezem. Josef Linda si při studiu dával pod nohy bezcennou knihu, aby ho nestudily dlaždice. Jednoho dne roku 1816 ho, čert ví proč, napadlo rozpárat její desky, a hle: našel v nich první rukopis: staročeskou Píseň vyšehradskou. (s. 17) Dále jsou předloženy i nálezy ostatních rukopisů, jejich souvislost s českými dějinami i spory o jejich pravost. Kromě toho si můžeme povšimnout slovní hříčky, jež je do semináře zařazena jakoby mimochodem: (Přátelé, abychom se dohodli na úrovni, na které se budeme pohybovat: předpokládám, že nemusíme vysvětlovat rozdíl mezi slavistou a slávistou. Josef Dobrovský byl slavista.) (s. 18) Na základě záměny paronym, kdy došlo k náhradě krátkého „a“ za dlouhé dochází ke změně významu slova a ve spojitosti s kontextem tak vzniká komická situace.

2.1.2.6 České nebe / Cimrmanův dramatický kšaft České nebe vypráví o velikánech české historie a jejich komisi, ve které rozhodují, kdo si zaslouží přijít do nebe a kdo zůstane v očistci. Jako první se seznamujeme s postavou praotce Čecha, který se kochá soškami pohanských bohů, na to vchází Jan Ámos Komenský35 a napomíná praotce, aby sošky schoval, protože jako pohan by vůbec neměl být v nebi. Poté ho začne zkoušet z českých klasiků: KOMENSKÝ: Chyba. Antonín Dvořák. Kdo složil Prodanou nevěstu? PRAOTEC: Bedřich… KOMENSKÝ: Správně… PRAOTEC: Podmáslí! (s. 22) Komika zde vzniká na základě záměny smetany a podmáslí, jež jsou významově podobná slova. Následně vchází svatý Václav a předloží ostatním rozhodnutí o tom, že by jejich nebeská komise měla být šestičlenná kvůli rozpoutané válce na zemi. Poté se členové začnou radit, koho do komise přizvat: 35

Srov. SMOLJAK, L., SVĚRÁK. Z. České nebe: (Cimrmanův dramatický kšaft). Praha: Paseka, 2009, 71 s.

31

VÁCLAV: Ale koho vybrat? To nemůže být jen tak někdo. KOMENSKÝ: Kdo by tu rozhodně neměl chybět, je Hus. VÁCLAV: Jan Hus, ano, výřečný muž. Rozhodně lepší než ten druhý Jan… KOMENSKÝ: Nepomucký? VÁCLAV: Ano. S tím je těžká domluva. Když se ke mně modlí, já mu vůbec nerozumím. KOMENSKÝ: Nediv se. Bez jazyka, chudák… VÁCLAV: (Zavolá do zákulisí) Tyrši! Zaběhni pro Jana Husa. (s. 23) V ukázce se setkáváme s humorem, který je založen na historických faktech, tím se stává obtížněji pochopitelným pro běžného čtenáře. Tento typ „inteligentního“ humoru je pro České nebe charakteristický. Ihned po příchodu začne Hus zasahovat do rozhodování komise, zamítne v komisi ženu a navrhne Karla Havlíčka Borovského, který je následně přijat. Každý nově příchozí vstoupí do kavárny s typickým pořekadlem, jež charakterizuje jeho osobnost. Ostatní sborově odpovídají. Borovský navíc v průběhu celého děje tvoří epigramy: HAVLÍČEK: Českých knížek hubitelé lítí… OSTATNÍ: (společně) …plesnivina, moli, jezoviti! HAVLÍČEK: Svatý Václav píše z té nebeské říše, vstaň, Havlíčku, ze hrobečku, ať se nám líp dýše. (s. 27–30) Využití těchto jednoduchých rýmů ve spojitosti s kontextem podtrhuje komičnost situace. Epigramy jsou vloženy do textu většinou nečekaně, takže působí dojmem, že je Havlíček právě vymyslel. Komise je v tomto momentě téměř úplná, zbývá přijetí posledního člena. Komenský trvá na tom, aby byla přijata i žena. Jako vhodnou kandidátku uvádí Boženu Němcovou. Do rozhovoru o Němcové vstupuje Tyrš se svým nebeským tělocvikem. Všichni kromě praotce cvičí. Po tělocviku se vrací opět k otázce přijetí Němcové do nebe, zatímco Komenský s Havlíčkem by ji přijali, Hus je kategoricky proti. Do rozhovoru vstupuje praotec se svým příspěvkem, který tematicky vybočuje:

32

PRAOTEC: Teď jsem si zrovna půjčil pěknou knížku. A taky ji napsala ženská: nějaká Maryša. Je to tragédie o bratrech Mrštíkových. Jsem teprve na začátku, ale vypadá to, že ten jeden Mrštík zabije toho druhýho Mrštíka. (s. 31) Opět se setkáváme s komikou založenou na historických faktech, v tomto případě je ale propojena s Čechovou naivitou a nevzdělaností, které se projevuje neznalostí děl, autorů a postav v dílech, jež si neustále plete. Také to, že vždy vstoupí do rozhovoru zdánlivě nesouvisející příhodou z vlastního života, vytváří komický účinek. Místo Boženy Němcové je nakonec do komise přijata její babička. Než však babička přijde, proběhne přestávka, během které svatý Václav vyřizuje žádosti vojáků: VÁCLAV: (Zavolá do zákulisí.) Tyrši! Přiveď babičku Boženy Němcové! Moji milí, navrhuji teď malou přestávku, musím vyřídit pár žádostí. (Václav sejme z věšáku svatozář a nasadí si ji. Pak zajde do pozadí, přiloží k uchu něco jako roh hojnosti a namíří ho širým koncem dolů.) Nedám. (Naslouchá.) Nedám. Ano, spolehněte se, nedám. (s. 34–36) Václav dává příslib vojákům na zemi, že nezahynou ve válce. Přátelům v komisi se však svěří, že jim poskytuje pouze podporu, ale že jich spousta zahyne. V této části textu nacházíme parodii na křesťanskou víru a modlení. Spatřujeme zde poselství, že víra nemůže člověka zachránit z těžkých situací, ale může mu přinést útěchu a naději. Po přestávce je nebeská komise v plném počtu, a tak začínají vyřizovat žádosti z očistce. První na řadu přichází Bedřich Smetana. Vyzdvihují jeho zásluhy a probírají jeho prohřešky. V tomto místě se setkáme s pretextem36 ve formě úryvku ze Smetanovy opery Prodaná nevěsta, který si účinkující postavy společně zazpívají. Nakonec zvítězí jeho přínosy v podobě hudby nad prohřešky. Hlasují a všichni kromě Jana Husa jsou pro přijetí Bedřicha Smetany do nebe. Dalším na řadě je Karel Sabina. Opět se probírá, co udělal dobrého a co špatného. Sv. Václav čte dopis, který Sabina poslal z očistce. Pro Sabinu hlasují všichni kromě babičky a praotce, což je většina a ten je tedy do nebe přijat. Po Sabinovi se řeší Josef Hanka a Václav Linda a jejich podvrhy rukopisů. Původně si je, vzhledem k jejich příjmení, spletou se ženami: HUS: Vy je pořád nazýváte jen křestními jmény. Jak se ta Hanka a Linda jmenovaly dál? 36

HAMAN, A. Úvod do studia literatury a interpretace díla. České Budějovice: Jihočeská univerzita České Budějovice, 1997, s. 110.

33

HAVLÍČEK: (Vejde a směje se.) Hanka se jmenovala Václav a Linda se jmenovala Josef. (s. 43) Na základě záměny příjmení, která jsou tvořena dívčími jmény, za jména vlastní, dochází k zesměšnění podobných typů jmen, autoři upozorňují na fakt, že je lehké si jména zaměnit. Ve spojení s tím upozorňují na pravopisný jev českého jazyka, čímž tvůrci připomínají jazykovou osvětu a s nadsázkou se projevuje jejich prvotní pedagogické zaměření: KOMENSKÝ: (Zapisuje.) Nebeská komise rozhodla, aby Hanka s Lindou zůsta-li, a píši měkké i, čili je jasné, že ta děvčata jsou muži. Vidíte, jak je to tvrdé a měkké i důležité? (s. 45) Po rozhodnutí, že Hanka a Linda zůstanou v očistci, následuje tělocvik s Tyršem. Když docvičí, odejde, za chvíli se však vrací, aby všem oznámil, že Bůh udělal duhu. Všichni se jdou podívat, až na babičku a praotce. Babička se cítí osaměle, a tak se snaží zjistit, jestli má praotec ženu, ten ovšem neodpovídá na otázky, ale říká, co ho zrovna napadne. Nakonec místo odpovědi začne zpívat: PRAOTEC: (Zpívá a během zpěvu vytahuje z pytle pohanské bůžky.) Pohan jsem a pohan budu, pohanský šat nosit budu. A své bůžky budu, budu uctívati beze studu. Bohyně úrody, dám jí napít vody, bůh ohně a války dostane korálky. (Babička se přidá.) Hujajá, hujajá, hujajá. hujajá, hujajá, hujajá, hujajá, hujajá. (s. 46–48) V Českém nebi jsou básně tvořeny tak, aby svým obsahem i formou odpovídaly postavě, která je přednáší. V případě praotce Čecha jde o velmi jednoduché a prosté rýmování. Některá slova působí, jakoby jejich jediná funkce v textu byla vytvořit rým, 34

významem zaostávají. Avšak díky spojení jednoduchého rýmování s postavou, které verše svou formou odpovídají, působí tento jev výrazně komicky. V závěrečném dvojverší nacházíme parodii na básnické umění vůbec. Jakmile praotec dorecituje, vrací se zbytek komise. Chvíli na to zazní marš a přichází Josef Václav Radecký z Radče: RADECKÝ: (za scénou) Dechová hudba! Na můj povel, pohov! Dechová hudba! Volno, čekat, kouřit! (s. 48) Slova, která Radecký používá, ovlivňují čtenářovo vnímání hned ve dvou rovinách. Používá rozkazy a zvolání, tím působí autoritativně a zároveň volbou slov, z kterých jsou sestaveny krátké úsečné věty, dochází k parodování vojenské terminologie. Polní maršál se po příchodu představí a pak komisi informuje, že čeští vojáci dezertují z rakouské armády do jiných zemí. Když Radecký odejde, ostatní se baví o situaci vojáků. Nestihnou však skoro nic probrat a Radecký se vrací. A dožaduje se odpovědi na otázku, proč není on v nebeské komisi. Svatý Václav mu vysvětlí, že už je členem jiné komise, to se však maršálovi nelíbí, vydá rozkaz, jaké vojáky pouštět do nebe. Svatý Václav protestuje proti rozkazu, a tak Radecký vydá svůj poslední rozkaz o zrušení české nebeské komise a odchází. Po jeho odchodu přichází Tyrš s informací, že se vojáci již hrnou do nebe, ale svatý Petr neví, koho pouštět. To rozsoudí babička, jako zástupkyně lidu, určí, aby do nebe byli vpuštěni všichni, neboť peklem si už prošli ve válce. Nyní se komise rozhodne podpořit myšlenku samostatného českého království. V této závěrečné části hry se setkáváme s největším množstvím aluzí na české dějiny a historická fakta, která tvoří podklad pro jazykovou komiku, např. stálé narážky na upálení mistra Jana Husa, používání přirovnání, v nichž se vyskytuje oheň, odkazy na Tomáše Garrigua Masaryka apod. Rozhodnou, že zemi povede Masaryk a chystají se to ohlásit světu formou zjevení. Zde si povšimneme vtipu, který si dělá legraci z žen: KOMENSKÝ: Na tu chvíli to vydržíš. A zjevíš se novinářům, aby se to rychle rozneslo. BABIČKA: A já bych se mohla zjevit ženám. To by se to rozneslo okamžitě. (s. 62) Masarykovi přisoudí přízvisko „tatíček“ národa a následně je hra zakončena tělocvikem s Tyršem.

35

2.1.3 Postavy Ve hře vystupuje celkem osm postav. Šest z nich je hlavních a dvě vedlejší. Postav hlavních je tedy třikrát více než vedlejších. Postavy společně vytvářejí tzv. konfiguraci, jinak řečeno vzájemně spolu tvoří skupinový celek, nebeskou komisi. Všechny osoby, které v Českém nebi vystupují, vyplňují funkci asociační.37 Svou existencí odkazují k reálně žijícím jedincům nebo k literárním osobám. Podle Holého38 jde o tzv. nulový stupeň narážek, jelikož se shodují jména fikčních a reálných postav. Hlavními postavami jsou praotec Čech, svatý Václav, Jan Ámos Komenský, Jan Hus, Karel Havlíček Borovský a babička Boženy Němcové. Povšimneme-li si odvětví, z nichž jednotlivé postavy pocházejí, můžeme říci, že autoři patrně volili představitele dramatu záměrně tak, aby každá zastupovala určitý zájmový obor či profesi, např. školství, literaturu, náboženství atd. Záměrem dozajista bylo také to, aby každý představitel zastupoval jiné historické období. S tímto rozdělením podle období a zájmů se pojí i rozdělení charakterové, každá postava reprezentuje jiný temperament, který zároveň odpovídá její reálné předloze. Jejich povahu rozpoznáváme na základě nepřímé reprezentace39 prostřednictvím procedur významového kódování a dekódování. Veškeré jednající osoby, které se v díle objevují, můžeme označit za postavy ploché.40 Během hry nedochází k žádnému jejich vývoji, protože na tak krátkém úseku, na němž se celé drama odehraje, na něj již nezbývá prostor. Dílo je koncipováno tak unikátně, že kdyby se v díle nacházely figury plastické, narušovaly by děj. Takové záměrné využití plochých postav vede čtenáře k zaměření pozornosti na zápletku. Jako první představíme Praotce Čecha. Jde o nejstaršího člena komise, proto se nemusí účastnit tělocviku. Soustředí se především sám na sebe. Je hrdý pohan, soudě podle písně, kterou zpívá. Většinou se nezapojuje do rozhodování s ostatními, jen přihlíží a hlasuje, někdy ani to ne. Není příliš vzdělaný, plete si autory děl, názvy děl atd. Je

37

KNAPPOVÁ, M. Funkční využití osobních jmen v uměleckých a mediálních literárních textech. In Onomastika a škola 8: sborník příspěvků z Celostátního onomastického semináře s mezinárodní účastí konaného v Hradci Králové 23. – 24. ledna 2008. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, s. 25. 38 HOLÝ, J. Problémy nové české epiky. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1995, s. 56. 39 FOŘT, B. Literární postava. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008, s. 65. 40 RIMMON-KENANOVÁ, S. Poetika vyprávění. Brno: Host, 2001, s. 48.

36

znázorněn jako věřící, uctívá své pohanské bohy, na základě toho si je několikrát za hru prohlíží. Postava

pojmenována

Jan

Ámos

Komenský

znázorňuje

člověka

velmi

inteligentního a vzdělaného. Snaží se vzdělávat praotce Čecha. V tomto faktu spatřujeme návaznost na skutečný život Komenského s jeho zaměřením na pedagogiku. Ve hře se dokonce uvádí, že praotce naučil číst. Jako tzv. učitel národů má s sebou Komenský didaktické pomůcky včetně „pisátka s tabulkou“, která mu slouží k zapisování, čímž reaguje na probíhající děj. Jeho postava ve hře je také velmi zdvořilá a společenská. Má radost z toho, že přibydou v komisi další členové a sám prosazuje, aby jedním z nich byla žena. Svatý Václav je vůdčí osobností nebeské komise. On rozhodl, že budou přijímáni další členové, to z něj dělá postavu svorníkovou, která stmeluje a spojuje určitou společenskou jednotku.41 A také je to on, kdo říká, o kom se bude jednat. Je stejně jako Komenský vzdělaný, inteligentní a zdvořilý. Svatý Václav jedná jako nebeský úředník, který vyřizuje žádosti věřících. Patrné je to především v pasáži, kdy odpovídá lidem na jejich modlitby: VÁCLAV: Moji milí, navrhuji teď malou přestávku, musím vyřídit pár žádostí. (Václav sejme z věšáku svatozář a nasadí si ji. Pak zajde do pozadí, přiloží k uchu něco jako roh hojnosti a namíří ho širokým koncem dolů.) Nedám. (Naslouchá.) Nedám. Ano, spolehněte se, nedám. (s. 35–36) Jan Hus jako postava divadelní hry působí velmi zásadově, u něj se také setkáváme se zastaralými názory, např. ženy by měly být doma a vařit. U všech posuzovaných vyzdvihoval jejich mravní úpadky, které velmi kritizoval. V tomto jeho mravokárném chování vidíme příklad shody s reálným životem Jana Husa. Důkazem toho je, že především kvůli němu nebyla přijata do nebeské komise Božena Němcová. Ve hře se také objevují časté narážky na jeho upálení, např. když se má zjevit lidem, zjevuje se v plamenech. Je líčen jako člověk sebestředný a lehce ho ovlivní, když se o něj někdo zajímá, např. vadí mu, že Josef Kajetán Tyl se nachází v nebi, ale když se dozví, že o něm napsal hru, tak je vše v pořádku. 41

VŠETIČKA, F. Možnosti Meleté: o kompoziční poetice české prózy desátých let 20. století. Olomouc: Votobia, 2005, s. 196.

37

Karel Havlíček Borovský zastupuje ve hře typ výrazné literární osobnosti, a to především svými epigramy. Vystupuje jako velmi spravedlivá postava, vždy se snaží vyzdvihovat zásluhy nad prohřešky, v tomto ohledu tvoří kontrastní figurální42 dvojici s Janem Husem. Ve vztahu k Radeckému se projevuje jeho odpor k mocnosti. Vystoupí jako první po jeho odchodu a snaží se ostatním dodat sebedůvěru. Babička Boženy Němcové v díle zastupuje v první řádě ženský prvek. Působí jako venkovská žena. Má velmi ráda zvířata i lidi. Je dobrosrdečná, skromná, laskavá a na vše nahlíží ve prospěch druhých. S největší pravděpodobností je osamělá, protože se snaží najít si partnera, první se pokusí přiblížit k praotci, potom se ptá i Komenského, jestli je sám. Babička Boženy Němcové zde vytváří obraz pohádkové, hodné babičky, přesně tak, jak ji známe z knihy Boženy Němcové. Demonstraci toho, že se babička snaží vždy myslet na druhé, můžeme najít v následující ukázce: VÁCLAV: Dobře. Pustíme tedy Sabinu do nebe? BABIČKA: Já nevím, jestli on bude v tom nebi šťastný. Představte si to třeba u oběda. Za stolem sedí Učitel národů, Otec národa a Miláček národa. A teď si k nim přisedne Zrádce národa. Jestli oni si od něj neodsednou? To bude pro něho hrozné. Jestli by mu nebylo nakonec líp, kdyby zůstal v očistci mezi svými. (s. 41) Z hlediska rozdělení na záporné a kladné postavy můžeme ve hře České nebe najít jen jednu zápornou postavu, a tou je Václav Josef Radecký. Ačkoli se ve hře objeví jen na krátkou chvíli, z jeho promluvy a jednání je jasné, že je zvyklý poroučet podřízeným. Pokud se však neděje podle jeho rozkazu, zakročí zrušením nebeské komise. Postavy jsou vybrány tak, že v komické rovině připomínají charakterové vlastnosti i životní osudy běžně žijících osob. Objevují se postavy naivní až hloupé i postavy inteligentní a vzdělané. Spojením těchto dvou protikladných rovin dochází ke zvýraznění vlastností jednotlivých figur, a společně tak vytváří prostor pro humorné situace.

42

VŠETIČKA, F. Stavba prózy. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992, s. 30.

38

2.1.4 Motivy a téma Hlavní téma spatřujeme ve strachu českých velikánů o osud svého lidu. S tím souvisí i snaha tomuto lidu pomoci a přivést ho na správnou cestu, kterou je samostatný stát. Velikáni českých dějin se snaží lidu pomáhat hned několika způsoby, např. pouští vojáky do nebe, lidu zvolí spravedlivého krále, toho podle nich představuje Tomáš Garrigue Masařík. Hlavním motivem hry je nebe versus očistec. Komise se rozhoduje na základě vykonaných dobrých a přínosných skutků žadatelů, jestli mohou být přijati do nebe. Kolem tohoto motivu se točí celý děj. Hra nám prostřednictvím několika příkladů říká, kdo je hoden dostat se do nebe a kdo musí zůstat v očistci, zároveň nám dává naději, že i z očistce je možné se vykoupit. Kromě hlavního motivu můžeme v knize najít řadu dalších menších symbolů, které se vztahují buď přímo k postavám, nebo k ději. Motiv dobra je zde zastoupen právě celou nebeskou komisí. Jak jsem již zmínila, každá postava si sebou nese motiv jako svůj znak. Praotec Čech má například sošky pohanských bohů. KOMENSKÝ: Praotče Čechu! Já ti jednou ty tvoje zatracené bůžky vezmu a vyhodím na smetiště. Podívej, ty jako pohan bys tady v křesťanském nebi správně neměl být. Proč jsem tě naučil číst? Proč ti nosím nejnovější knížky, které dole vyjdou? (s. 21) Komenský má motiv tabule s pisátkem jako symbol pro jeho pedagogické zaměření. Svatý Václav má svatozář, kterou v komisi odkládá a bere si ji jen, když rozmlouvá s lidem, jako symbol svatosti. Babička v sobě nese motivy dva, prvním motivem je motiv ženy a druhým motivem je prostota, babička znázorňuje prostého člověka z lidu: TYRŠ: Bratři! To je válka! Takový nával jste u nebeské brány ještě neviděli. A navíc ty zmatky s českými vojáky! Svatý Petr prý nemá jasné instrukce, koho do nebe pustit. BABIČKA: Koho pustit do nebe? No přece všechny. Vždyť všichni ti chlapci si to peklo užili už v té hrozné válce. VÁCLAV: Ano, vidíte, prostá žena, a má víc rozumu než polní maršálek. (s. 58)

39

Karel Havlíček Borovský si nese jako svůj symbol trnovou korunu, kterou mu na hrob položila Božena Němcová. Radecký ve hře znázorňuje motiv útlaku, symbolizuje habsburskou monarchii a její útisk českého lidu. Ve hře najdeme také motiv rukopisů, chápaný jako prostředek pro sjednocení národa.

2.1.5 Kompozice Hra České nebe je rozdělena na dvě části. Jednou z částí je seminář o vzniku Českého nebe a vysvětlení některých pojmů, a druhou část tvoří děj samotné hry. První polovina díla je složena z pěti výstupů, přičemž každý výstup je věnován jinému tématu. Konkrétně pak z přednášek: Nález hry České nebe, Dymokurské období, Zapíraný český vojevůdce, Flaška a krabice a Rukopisné padělky. Každý z těchto příspěvků přichází přednášet jiný člen souboru. Do děje i do semináře jsou průběžně vkládány fotografie s komentáři. Jsou to buď fotky z divadelní scény anebo snímky historické, vztahující se k tématu. Děj hry tvoří pouze jedno delší dějství. Najdeme v něm však spoustu architektonických impulsů43 ve formě příchodu či odchodu nových postav na scénu a ze scény. Například jedním takovým architektonickým impulsem je příchod Tyrše na scénu. Právě díky architektonickým impulsům můžeme rozdělit jedno dějství na menší celky. Těchto celků se v dramatu nachází celkem dvanáct. Tyrš: (Vejde.) Lví silou, vzletem sokolím… Ostatní: …kupředu kráčejme! Tyrš: Na značky! (s. 31) Na základě typologie, kterou popisuje František Všetička,44 rozeznáváme ve hře několik kompozičních principů. Jedním z nejběžnějších je princip paralelní, který nacházíme i v díle České nebe. Drama je tvořeno jednou scénou, která se pouze obměňuje novými jmény postav. Dramatický kus je založen na přijímání hříšníků do nebe. Jednotlivé scény jsou velmi podobné, až téměř totožné. Právě na tomto jevu se zakládá paralelní

43

VŠETIČKA, F. Kroky Kalliopé. O kompoziční poetice české prózy čtyřicátých let 20. století. Olomouc: Votobia, 2003, s. 158–159. 44 VŠETIČKA, F. Stavba dramatu: o kompoziční poetice ruského, polského a slovenského dramatu. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996, s. 12–17.

40

princip. S ním je úzce spjat i princip symetrický, se kterým se v díle také setkáváme. Symetrický princip předpokládá středovou osu, kolem které se vše točí. Zde uvedeme opět přijímání hříšníků a později vojáků z očistce. V díle si můžeme povšimnout i numerické symboliky, konkrétně pak triadické. Tato symbolika je založena na čísle tři a jeho násobcích. Nebeská komise byla na začátku tříčlenná a později se rozrostla o další tři členy a stala se šestičlennou, stejně tak se číslo tři vyskytuje v textu, kdy proběhnou tři rozhovory o přijímání hříšníků. Číslo tři je považováno za číslo magické, signalizuje, že jde o věc se zázračnými vlastnostmi či o nadpřirozený svět.45 VÁCLAV: Omlouvám se, nějak jsem se zamodlil. Tak půjdeme rovnou k věci. Jak víte, na zemi vypukla světová válka. Proto jsem se rozhodl, že naše nebeská komise bude šestičlenná. (s. 22) V Českém nebi si povšimneme rytmu žánrového a kvantitativního. S kvantitativním rytmem se setkáváme prostřednictvím hodin tělocviku s Tyršem, jež se pravidelně opakují. Žánrový rytmus spočívá ve střídání veršovaných a prozaických pasáží: KOMENSKÝ: To, je pravda. Nemůžeme se ovšem shodnout, zda by šestým údem neměla být žena. HAVLÍČEK: Žena. Nechoď, Vašku, s ženou na bál, mnohý příklad máme, žena tančí s jiným pánem, muži srdce zláme. HUS: Skvělé! To tě napadlo teď? Bez přípravy? HAVLÍČEK: No jo. (s. 30) Jako stavebný exponent46 v díle vystupuje např. kulisa. Je to kulisa první světové války, na jejímž pozadí se celý děj odehrává. Vztah mezi kulisou a příběhem se nám jeví ze začátku kontrastně, na pozadí válečné vřavy probíhá poklidná debata nebeské komise.

45

VŠETIČKA, F. Kroky Kalliopé. O kompoziční poetice české prózy čtyřicátých let 20. století. Olomouc: Votobia, 2003, s. 167. 46 VŠETIČKA, F. Stavba prózy. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992, s. 39–43.

41

V závěru však tento vztah přechází do vztahu paralelního, kdy přijde polní maršálek Radecký a tuto poklidnou debatu naruší a pokusí se ji zničit. Dalším stavebným exponentem tohoto díla je rekvizita. Většina těchto rekvizit je shodných se symboly jednotlivých postav, které jsme již rozebírali v kapitole Motivy a téma, z nových např. hudba, která doprovází polního maršálka. Radeckého marš je charakteristický právě pro postavu Radeckého, když marš zazní, všichni vědí, kdo přijde na scénu. Vedle dvou předchozích stavebných exponentů je v díle využíváno také rýmové komiky. Vyznačuje se spojováním těch rýmů, které vytvářejí výrazný komický efekt: HAVLÍČEK: Hus – mravnosti brus. (s. 41)

2.1.6 Čas České nebe zachycuje dobu, kdy na zemi vypukla 1. světová válka. To je ale jediné co víme, čas v dramatu není nikde řečen ani popsán. Je ale pravděpodobné, že děj probíhá během jednoho dne v nebeské komisi. Nevíme ani, co se v průběhu dramatu děje na zemi. Až téměř na konci díla se dozvídáme, že vojáci přebíhají k vojskům jiných zemí a následně již mrtví vojáci přicházejí do nebe. RADECKÝ: Ano! Čeští vojáci opouštějí řady naší armády a dávají se do služeb nepřítele! Obracejí zbraň proti vlastním! A kdyby jednotlivci! Celé vojenské útvary přecházejí frontu na druhou stranu. Osmadvacátý pěší pluk přešel třetího dubna k Rusům. Prosím, kdyby to bylo prvního, dalo by se to vzít jako apríl. Ale třetího, to je neomluvitelné! (s. 51–52) I přes to, že nemůžeme s přesností určit čas děje, můžeme o něm ale říci, že probíhá chronologicky. Děj není protkán žádnými hlubšími vzpomínkami, nýbrž zachovává přirozenou časovou posloupnost. Dokonce v momentě, kdy praotec chce do komise přijmout např. Jiráska (23. 8. 1851 – 12. 3. 1930), Komenský ho informuje, že ten ještě žije. Čímž autoři čtenáři napovídají reálný čas děje. Čas tohoto dramatu bychom mohli označit též za objektivní, tedy takový, který jako čtenáři nevnímáme, ale chápeme ho jako čas reálný v daném díle. Ten dále můžeme označit za totožný s časem dějovým.

42

Ve hře najdeme zmínku i o čase horálním,47 děj v něm však neprobíhá. Touto zmínkou je zjevení nebeské komise, které probíhá vždy o půlnoci. HAVLÍČEK: Kníže, a jak mu to sdělíme? VÁCLAV: Normálně. Zjevením. HAVLÍČEK: Zjevením? Jak se to dělá? Já jsem se ještě nikdy nezjevil. BABIČKA: To jsem se taky chtěla zeptat. KOMENSKÝ: Tak pro ty, kteří se ještě nikdy nezjevili. Zjevujeme se osobám spícím, a to o půlnoci. Do snu jim vstoupíme šetrně. Nestrašíme je. Každý si vezme s sebou ty svoje věci, na které jsou lidi zvyklí. Kníže Václav se zjevuje na koni s kopím v ruce. Já se zjevuji s Biblí a kalichem. (s. 61–62) Podle typologie Genetta48 a Kenanové49 se ve hře využívá času singulativního, jedná se o nejobvyklejší narativní formu, kdy je děj vyprávěn jen jednou.

2.1.7 Prostor Titul dramatu částečně napovídá, kde se bude celý děj odehrávat. Děj se tedy odehrává v českém nebi, konkrétně v nebeské kavárně, jak se uvádí v semináři Nález hry České nebe: Zatímco většina českých mužů strávila první světovou válku v zákopech, Cimrman ji strávil v kavárně. Byla to slavná kavárna Louvre na Národní třídě. Tam také napsal většinu stránek Českého nebe. A snad proto, že se tu dobře cítil, posadil hrdiny svého dramatu do jakési nebeské kavárny. (s. 6) Prostor v divadelní hře České nebe je neměnný, celý děj se odehraje na jednom místě. Tomuto jevu odpovídá pojem Františka Všetičky konstantní prostor.50 Zároveň je možné kavárnu hodnotit jako prostředí neutrální a uzavřené. Uzavřené neboli

47

VŠETIČKA, F. Možnosti Meleté: o kompoziční poetice české prózy desátých let 20. století. Olomouc: Votobia, 2005, s. 213. 48 GENETTE, G. Fikce a vyprávění. Praha: Ústav pro Českou literaturu AV ČR, 2007, s. 35–62. 49 RIMMON-KENANOVÁ, S. Poetika vyprávění. Brno: Host, 2001, s. 62. 50 VŠETIČKA, F. Kroky Kalliopé. O kompoziční poetice české prózy čtyřicátých let 20. století. Olomouc: Votobia, 2003, s. 204.

43

dostředivé51 prostředí tíhne k jedné stabilní scenérii, která působí neutrálním dojmem. Nálada v prostoru se mění pouze podle toho, kdo zrovna do kavárny přijde. Podle Hodrové můžeme kavárnu označit za místo statické,52 avšak putování jedinců z očistce do nebe či přechod Radeckého mezi rakouským a českým nebem považujeme za dynamickou složku toposu, musíme přihlédnout k tomu, že se v těchto případech jedná pouze o prostředí imaginární.53 Z toho můžeme odvodit, že veškeré dynamické jevy se odehrávají pouze v naznačeném a postavami zprostředkovaném prostoru. S Hodrovou se shodujeme v tom, že „povaha místa bývá spjata s typem postavy, která se na něm zdržuje, nebo se jím pohybuje, místo do značné míry determinuje postavu a postava místo“.54 Prostor nebeské kavárny je v naprostém souladu s postavami. Největší vliv na tuto skutečnost má výběr postav, které ve hře vystupují a prostor reprezentují. Drama se odehrává pouze v interiéru, exteriéry se vyskytují jakoby za scénou, např. když se všichni jdou podívat na duhu. Fikční interiér, za předpokladu, že předlohu pro něj představuje kavárna Louvre na Národní třídě, tvoří intertextový moment.55 Podívejme se blíže na tuto kavárnu, o jejím vzhledu není řečeno naprosto nic, autoři nechávají na čtenářově fantazii, jak si ji představí, zvláštností však je, že ačkoliv se jedná o kavárnu, nesetkáme se v ní s žádnou obsluhou ani jinými typickými prvky pro kavárnu.

2.2 Analýza hry Afrika Čtrnáctá hra DJC Afrika nese podtitul Češi mezi lidožravci. Tato hra je předposlední prací dvojice Smoljak a Svěrák, připisována je, stejně jako hry ostatní, fiktivnímu českému velikánovi Járovi Cimrmanovi. Hra byla dopsána 23. ledna 2002 a ještě téhož roku se dočkala svojí premiéry. Ta proběhla 4. 10. 2002 v Žižkovském divadle Járy Cimrmana.

51

ZÁVODSKÝ, V. Drama a jeho výstavba. Brno: Krajské kulturně osvětové středisko, 1971, s. 61. HODROVÁ, D. Poetika míst: kapitoly z literární tematologie. Praha: H & H, 1997, s. 18. 53 LUKEŠ, M. Umění dramatu. Praha: Mír, 1987, s. 154. 54 HODROVÁ, D. Poetika míst: kapitoly z literární tematologie. Praha: H & H, 1997, s. 18. 55 ŠTĚDROŇOVÁ, E. Zvýznamnění prostoru v české próze druhého desetiletí 20. století. In Prostor v jazyce a v literatuře: sborník z mezinárodní konference. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 2007, s. 243–246. 52

44

2.2.1 Titul Titul se jeví jako nejzávažnější vstupní informace literárního díla, neboť představuje autentický projev samotného autora.56 Název hry Afrika nás informuje o místě, kde se bude většina děje odehrávat. Autoři tak pravděpodobně chtěli obrátit čtenářovu pozornost právě na toto místo, proto použili titul jednoslovný. Ani Afriku bychom ale nemohli označit za titul zcela bezpříznakový, jelikož nese určitou informaci, kromě toho naznačuje také společenskou protikladnost. Staví do kontrastu společnost africkou se společností středo-evropskou, v případě tohoto díla společnost zaostalou a vyspělou. Na rozdíl od titulu nese podtitul Češi mezi lidožravci mnohem více informací. Autoři zde využívají synoptického titulu,57 jenž odhaluje obsah textu. Ve spojitosti s názvem hry je pravděpodobné, že se bude jednat o výpravu do černého kontinentu.

2.2.2 Děj 2.2.2.1 Rukopis železnobrodský Rukopis železnobrodský je úvodní část typického cimrmanovského semináře a je přednášen jedním ze stylizovaných vědců z herecké dvojice Smoljak a Svěrák v alternaci. Rukopis železnobrodský je výpovědí o nálezu hry Afrika: Velké záplavy v roce 1997 způsobily, že byl zatopen i archiv místního ochotnického divadla v Železném Brodě. Při jeho sušení a třídění místní učitel dějepisu Václav Kadavý objevil jednoho dne Afriku. Je to Cimrmanova hra o české výpravě do nitra černého kontinentu. (s. 5) Setkáváme se s jazykovou komikou, jež je pro cimrmanovské hry charakteristická. Zakládá se na užití slov v jiném kontextu, než je pro ně charakteristické. V tomto semináři je kromě objevu Afriky také odhalena záhada krátkého textu Jmelí. Tento text je jedinečným dialogem, který se dá zakomponovat do každé hry. Především ale svědčí 56

PETRŮ, E. Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2000, s. 102. VŠETIČKA, F. Kroky Kalliopé. O kompoziční poetice české prózy čtyřicátých let 20. století. Olomouc: Votobia, 2003, s. 229. 57

45

o autorské vynalézavosti Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka. V souvislosti s textem Jmelí je představen Stanislav Křeček, který v divadle zastupoval funkci nápovědy. V této pasáži je opět užito jazykové komiky: Z mladého nápovědy Standy Křečka stal se po letech starý Křeček, který ve své díře pod jevištěm často usínal a kýžený text v pravou chvíli, jak se v divadle říká, „nehodil“. (s. 6) V ukázce bylo docíleno komického efektu využitím slovní hříčky, která je založena na homonymii slova křeček.

2.2.2.2 Cimrman a africká zvířena Informace ze semináře Cimrman a africká zvířena se dovídáme prostřednictvím Jana Hraběte nebo Genadije Rumleny. V této části si autoři pokládají otázku, zda Cimrman někdy Afriku navštívil. Vzápětí na tuto otázku odpovídají: Při nedávné rekonstrukci Náprstkova muzea byl vyklizen i malý kumbálek, v němž kdysi bydlel Náprstkův podomek Louda. Když sáhl Hrom do police se starými časopisy, nahmátl i zmíněný zažloutlý spisek. Na třetí stránce mu padl do oka text, který okamžitě vzbudil jeho pozornost. Stálo tam černé na žlutém: „Příšerné vedro! Co bych dal za vlahý podvečer na liptákovské návsi…“ Bylo mu jasné, že autorem těchto řádků je Jára Cimrman. (s. 8) Povšimneme si hned dvou příznačných antroponym, jichž autoři užili: Louda a Hrom. Jméno Louda může plnit funkci charakterizační58 a předávat informaci o vlastnosti nositele. Autoři však o Loudových vlastnostech mlčí, můžeme se tedy pouze domnívat, že jeho jméno plní výše zmíněnou funkci. Většina jmen v cimrmanovských textech plní nějaký úkol, proto je pravděpodobné, že i jméno Louda bylo zvoleno záměrně. Hrom představuje antroponymum zvukově expresivní,59 jeho komičnost je podržena a zesílena kontextem: Hrom do police se starými časopisy,60 spojením jména s kontextem zde vznikl odkaz na české rčení, které se využívá zpravidla při metaforickém 58

KNAPPOVÁ, M. Funkční využití osobních jmen v uměleckých a mediálních literárních textech. In Onomastika a škola 8: sborník příspěvků z Celostátního onomastického semináře s mezinárodní účastí konaného v Hradci Králové 23. – 24. ledna 2008. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, s. 24. 59 DVOŘÁKOVÁ, Ž. Funkce literárních vlastních jmen a literární onomastika. Slovo a slovesnost, 73, 2012, s. 197. 60 SMOLJAK, L., SVĚRÁK, Z. Afrika: (Češi mezi lidožravci). Praha: Paseka, 2003, s. 8.

46

přirovnání: „Je jako hrom do police“. Ke komice přispívá i obměnění ustáleného slovního spojení černé na bílém, kdy autoři užili spojení černé na žlutém.61 Hrom objevil Cimrmanův deník, ten je svědectvím o Cimrmanově pobytu v Africe. Dále je předkládán příběh o tom, jak Cimrman pracoval na stavbě železnice jako měřič dilatačních spár. Po dokončení stavby zde pracoval jako jediný železniční zaměstnanec. Ačkoliv zde nežili žádní jiní lidé, přece jen tu měl Cimrman společnost, a to díky africké zvířeně, kterou v dlouhých chvílích cvičil. Na dvorku za bambusovým nádražíčkem choval papouška, paviána, žirafu, afrického boxera a pštrosa. Naučil zvířata kouskům, které mu ulehčovaly již tak dost lehkou práci. V ohlušujícím dunění Viktoriiných vodopádů nebyl například slyšet blížící se vlak. První, kdo ho za kopcem spatřil, byla žirafa. Uchopila do svých pysků klec s papouškem a přenesla ji přes střechu na perón. Odtud pak papoušek hlásil: Na první kolej přijíždí vlak z Lusaky. To bylo signálem pro paviána, aby skočil do kolejiště a sklonil se k výhybce. Strojvůdci tak dal svým červeným zadkem znamení stůj. Poté přehodil výhybku. Současně s tím vběhl africký boxer do domku a olízl spícímu Cimrmanovi tvář. Ten si nasadil čepici a vlak ze stanice vypravil. (s. 9) V této pasáži autoři parodují cirkusové prostředí a s tím spojené cvičení zvířat. Autoři zde využili vlastností i charakteristik zvířat a ty následně zapojili do běžného života. V semináři se setkáváme i s aluzemi na známé vědce, které byly také podrobeny cimrmanovské komice: Ani Pavlovovo učení o podmíněných reflexech neodpovídalo jeho zkušenostem. Cimrman dělal pokusy na svém boxerovi. Před každým krmením zazvonil na zvonec. Ale ani po roce výcviku nezpozoroval, že by slinné žlázy zvířete na signál nějak reagovaly. Jeho boxer prostě slintal pořád. (s. 9) Zvířata se prací na železnici natolik osamostatnila, že mohl Cimrman odejít do neprobádané severní části Afriky.

61

SMOLJAK, L., SVĚRÁK, Z. Afrika: (Češi mezi lidožravci). Praha: Paseka, 2003, s. 8.

47

2.2.2.3 České koloniální období Miloň Čepelka v alternaci s Petrem Bruknerem přinášejí zprávy o Cimrmanově snaze získat území trpasličího kmene Duru-Buru pod českou koloniální nadvládu. Název tohoto kmene můžeme klasifikovat jako akustický62 nebo také zvukově expresivní.63 Autoři v tomto semináři parodují kolonizaci a zabavování cizího území, tato parodie graduje v momentě, kdy předkládají informace o dobrovolném přičlenění území kmene Duru-Buru. Cimrman toho docílil vypravováním o Praze. Na rozdíl od velkých mocností, které uchvátily své državy vojenskou silou, získal je silou pouhého slova. (s. 10) Dovídáme se taky o pozoruhodných vlastnostech tohoto kmene, např. vydrželi dlouho pod vodou, dokázali spát na dlouhé tyči zabodnuté do země a byli skvělými norníky a velmi nadaní na jazyky. Tyto informace jsou nám sděleny především proto, abychom jsme se později v díle nedivili, když se domorodci rychle naučí mluvit plynně českým jazykem. Kmen Duru-Buru je plný jmen, které odkazují k typu nositele. Jména jako Malý u krku, Malá dává, Malá domů mají za úkol evokovat indiánská jména. Vzhledem k tomu, že jsou všichni pojmenováni přídavným jménem malý, jen v jiných rodech s různými přívlastky, jedná se opět o parodii a humor. Tato pojmenování tvoří spolu s názvy přejmenovaných oblastí propriální řadu:64 Malá dává – Malá domů – Malý u krku – Malé Čechy – Malá Praha – Malé Velké Meziříčí atd. V přednášce jsme informováni, že došlo k počeštění a přejmenování různých oblastí na africkém kontinentu, např. pohoří Mula-Ula bylo přejmenováno na Malé Krkonoše. V závěru se dozvídáme o souboji Cimrmana s inženýrem Holým o lásku Malá dává, když však inženýr Holý zjistí, že Malá dává upřednostňuje Cimrmana, napadne ho se slovy: „Jarine, tos ňa nakrkl!“ (s. 16) 62

RIMMON-KENANOVÁ, S. Poetika vyprávění. Brno: Host, 2001, s. 75. ZÍTKOVÁ, J. Vlastní jména postav jako prostředek komiky v pohádkách Aloise Mikulky. In Vlastní jména v textech a kontextech. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 192. 64 VŠETIČKA, F. Kroky Kalliopé. O kompoziční poetice české prózy čtyřicátých let 20. století. Olomouc: Votobia, 2003, s. 225. 63

48

Zapojení hovorové řeči a nářečí do jinak spisovného textu působí aktivizačně, současně oživuje celý projev a vytváří komickou situaci.

2.2.2.4 Cimrmanovo informační šapitó O tom, jak se jeden z Cimrmanových projektů stal předchůdcem internetu, v tomto semináři vypráví Bořivoj Penc či Jaroslav Weigel. Znovu se zde setkáváme s parodováním cirkusového prostředí, hlavní důraz je však kladen na zesměšnění provozu internetu a celkově počítačového prostředí: V chladném podzimu roku 1814 napadly Cimrmanův informační systém viry. Zavirováním tří profesorů a jejich odchodem do domácího ošetření přišel pak Cimrman o všechna data z oblasti biologie, železniční dopravy a zemědělství. (s. 18)

2.2.2.5 Cimrman a Sládek O přátelství Josefa Václava Sládka a Járy Cimrmana vypráví opět Petr Brukner nebo Miloň Čepelka. Celá část Cimrman a Sládek je humornou aluzí na spisovatele Josefa Václava Sládka (27. 10. 1845 – 28. 6. 1912) a jeho dílo. Seminář promlouvá o tom, že Sládek odmítal otisknout Cimrmanovy texty v Lumíru. Dále se dozvíme, že oba spisovatelé byli přátelé. Nejdůležitější je část, kdy autoři fabulují vznik jedné z nejznámějších Sládkových básní – Lesní studánku (1894). „To snad ne, mistře!“ zvolal tehdy Cimrman. „Taková krása nemůže přece skončit tak pokleslou erotikou.“ „Myslíte?“ znejistěl básník. „A jak byste to chtěl ukončit?“ (s. 20) Cimrman navrhl konec básně, ten se Sládkovi líbil, a tak báseň dostala tu podobu, v jaké ji dnes známé. Původní text zněl údajně takto: Když usnou lesy hluboké a kolem ticho jest tu starý vodník s rusalkou chce do studánky vlézt (s. 20)

49

2.2.2.6 Opeřený had Přednáška Opeřený had bývá přednášena Ladislavem Smoljakem nebo Zdeňkem Svěrákem. Stylizovaní vědci na začátku přibližují důležité momenty ze hry Afrika, poté představují text Opeřený had. První upozornění je směřováno k problému komunikace, máme si povšimnout toho, jak vyřešil Cimrman fakt, že domorodci mluví jinou řečí. Druhý zádrhel, který musel Cimrman řešit, byla nesnáz s herci, kteří se nechtěli mazat sazemi a díky tomu domorodci zůstali bílí. Zmínky o těchto situacích jsou zde zařazeny opět proto, aby se později čtenář nedivil a byl tak připraven na nesrovnalosti, které neodpovídají reálné situaci. Zároveň však všechny tyto potíže a odlišnosti od standardního pojetí přispívají k jazykové komice textu. Jména postav ve hře Opeřený had nesou klasifikační funkci,65 díky které jsou schopny zařadit své nositele do určité etnické či sociální skupiny, např. Tančila jako blázen až do bílého rána, Seskočil z rudé skály a vyrazil si dech, Skákal přes oheň, až si propálil mokasíny a další. Jména představují jednotlivé příslušníky indiánského kmene. Tyto postavy můžeme pojmenovat jako postavy-funkce,66 přičemž jejich funkce není samoúčelná, nýbrž jsou součástí významové výstavby textu. Hlavní význam existence těchto postav shledáváme v komičnosti. I to, že autoři k pojmenování postav využili celých vět, vede k zesílení komické složky.

2.2.2.7 Afrika/ Češi mezi lidožravci Drama Afrika začíná představením většiny postav, jež se loučí s Prahou a odlétají na výpravu do černého kontinentu. Hned první repliku tvoří incipit monologický,67 kde jsme prostřednictvím doktora Žáby informováni, o čem celý děj bude. Všechny postavy z výpravy postupně promlouvají, touto promluvou jsou nám nastíněny jejich jednotlivé charaktery.

65

DVOŘÁKOVÁ, Ž. Funkce literárních vlastních jmen a literární onomastika. Slovo a slovesnost, 73, 2012, s. 196. 66 KROČA, D. Jména postav v české absurdní dramatice 60. let 20. století. In: Vlastní jména v textech a kontextech. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 166. 67 VŠETIČKA, F. Celistvost celku. Olomouc: Fontána, 2012, s. 151.

50

LUDWIG: Já nemiluji velké řeči, moje řeč bude prťavá. Já rád dal na tuhle avantýru peníze, poněvadž já nemám hluboko do trezoru. My teď vyletíme do povětří. A celý svět bude koukat, co zase Češi jednou provedli. My víme, co děláme, český národ je prosíravý. A jak říká zde přítomný Josef Václav Sládek (pohlédne na diváka, o jehož podobě se Sládkem se v úvodním semináři mluvilo) – on to říká samozřejmě ve verších, já to řeknu po svém: Proč smrdět doma, když můžeme do luftu. Nazdar! (Potlesk.) (s. 26–27) Ozvláštněním větné konstrukce dochází ke komické působivosti, v úryvku si můžeme povšimnout hned několika prvků jazykové komiky, například odchylky od pravidelné větné stavby ve větě „já nemám hluboko do trezoru“.68 Zde došlo k pozměnění frazeologismu, dle začátku věty bychom očekávali jiné ukončení, než je předloženo. Stejně tak věta: „My teď vyletíme do povětří.“,69 pokud je užita v jiném kontextu, než je pro ni typické, působí jako recese. Ve slově „prosíravý“ se setkáváme se záměrnou spodobou znělosti, kdy baron neumí pořádně česky a tak zaměňuje „s“ za „z“. Dále jsme v tomto obraze svědky startu vzducholodi, na jehož pozadí dochází k parodování známého pokřiku „třikrát hurá“, který byl obměněn, aby zapadal do kontextu: ŽÁBA: Uvolněte lana! A zvolejme naše vzduchoplavecké: Kam? VŠICHNI: Nahoru! ŽÁBA: Kam? VŠICHNI: Nahoru! ŽÁBA: Kam? VŠICHNI: Nahoru! (s. 31) Vzducholoď i s osazenstvem přelétá nad baronovými pozemky, kde se s ním přišla rozloučit jeho rodina. Nedaří se jim však nahodit motor, a tak jsou neseni větrem místo do Afriky k Turecku. Nakonec mají úspěch a motory se zažehnou. Se začátkem dalšího celku se ocitáme již v Africe, badatelé zakládají tábor a rozmlouvají o domorodcích a jejich jazyku:

68 69

SMOLJAK, L., SVĚRÁK, Z. Afrika: (Češi mezi lidožravci). Praha: Paseka, 2003, s. 26. Tamtéž.

51

PUCHMAJER: Já jsem si taky pár užitečných vět z učebnice vypsal. (Vyndá z kapsy papírek.) Víte, jak se babarujsky řekne „někteří cestovatelé“? ŽÁBA: No, to je užitečné, to bychom měli znát. PUCHMAJER: Napřholub. ŽÁBA: Jakže? Napřholub?? PUCHMAJER: No, bylo tam napsáno: „Zimnicí onemocněli i někteří cestovatelé – závorka, např. Holub.“ (s. 40) Narážka na cestovatele Emila Holuba, který je zároveň předlohou pro postavu doktora Žáby, v souvislosti s jejím chybným interpretováním Bohumilem Puchmajerem představuje komiku prostřednictvím komolení slov a jmen. Následně dojde k ostrému střetu mezi domorodci a výpravou, kdy lidojedi chtějí zajmout jejich náčelníka, ale chybně položí nůž na krk Ludwigovi, posléze se však opraví. Badatelé jim dají dary a lidožravci je prozatím pustí. Postupně jsme seznamováni s ostatními účinkujícími, tedy s domorodým kmenem. Pro lepší komunikaci se domluví, že se lidojedi naučí česky. CYRIL: Guma čeko blábola – kch? NÁČELÍK: Brrr. ŽÁBA: Hm, nechtějí, viď? CYRIL: Ne, naopak! Brrr znamená ano. (s. 46) Uměle vytvořená řeč, založená na podobnosti českým slovům, představuje slova zvukově komická.70 Čtenář si i bez překladu dokáže odvodit, co výrazy znamenají. Začátkem třetího obrazu se skupina vrací od Nilu a nemůže najít Cyrila, jenž naučil domorodce česky, proto lidojedy podezírají, že Cyrila snědli. Snaží se zjistit, kde se Cyril nachází. V následující ukázce je vystavěna komika na základě mnohoznačnosti slovních spojení: ŽÁBA: Prima, kluci. Cyril je dobrý učitel. Ale pořád jste mi neřekli, kde je. NÁČELNÍK: Cyril není. ŽÁBA: A kde je?? UKU A LELE: Cyril není. 70

BROUK, B. Jazyková komika. Praha: Václav Petr, 1941, s. 40.

52

NÁČELNÍK: On byl dobrý. Moc dobrý učitel. PUCHMAJER: Ježiš, voni ho snad snědli! (s. 47) Cyril po chvíli vyjde z lesa a s sebou nese neviditelného chameleona. Náčelník se začne vyptávat cestovatelů na různé otázky. Zeptá se výpravy, co pohledávají v Africe, poté se rozvine debata o darech, které náčelník dostane, pokud jim pomůže chytit lva. Tomu se však moc nechce a raději by příchozí snědl, než jim pomáhal. Ve hře Afrika se objevují aluze na českou gramatiku: ŽÁBA: A když vám nebudeme věřit, nemůžeme s vámi uzavřít žádnou dohodu. NÁČELNÍK: My s vámi nebudeme dělat žádné dohody, my vás budeme sníst. CYRIL: Sníme, náčelníku. NÁČELNÍK: A jó, dokonavý sloveso! My vás sníme. A všechno, co po vás zbyde… CYRIL: Pozor, pozor! NÁČELNÍK: Zbude? …zbude, si necháme. (s. 51) Komický účinek v této scéně je založen na chybném použití sloves a především také na paradoxech, ale vzhledem k tomu, jak se jeví postava Cyrila po celou dobu děje, nejsou jeho reakce v takové situaci tolik překvapivé, jakoby byly u postavy jiné. V této části je využito krátkého textu Jmelí, který jsme představili v semináři Rukopis železnobrodský, postavy jakoby zapomenou text a začnou hovořit o jmelí. Když se rozpomenou, rozhodnou se obrátit domorodce na křesťanskou víru, slibují si od ní, že je domorodci nesní. Ve čtvrté části čtenáře přivítají domorodci již obrácení na křesťanskou víru. Začátek scény je téměř totožný se scénou předchozí, Cyril po chvíli opět přichází z lesa s chameleonem. Dal mu jméno Zmizík, jež je právě pro chameleona jméno zcela příznačné a představuje tzv. nomen omen.71 Název, který je zároveň značkou, znamením pojmenovaného objektu. V případě chameleona jde o narážku na jeho vlastnost. Poté, co se lidojedi vydávají za křesťany, získají od doktora Žáby pušku a následně mu ji zabaví. Nato oznámí cestovatelům, že je sní. Když si však všimnou, jak jsou badatelé smutní, snaží se je rozveselit, aby jim „nezhořklo maso“:

71

HOLÝ, J. Problémy nové české epiky. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1995, s. 58.

53

NÁČELNÍK: Žádné stýskání, pokračujeme v programu, ať je maso dobře předveselené a prošprýmované. Uku! Lele! Dáme jim tu veselou hádanku (s. 61) Autoři si zde vymysleli dva novotvary, („předveselené a prošprýmované“) a nahradili jimi ustálená slovní spojení, jež se obyčejně používají v tomto kontextu, např. maso prošpikované. Tím ozvláštnili použité výrazy, které se podílejí na výsledném komickém dojmu. Domorodcům nejde zapálit vlhké dřevo, Cyril jim tedy nabídne zápalky a chce předvést, jak fungují. Ostatní se mu v tom snaží zabránit: CYRIL: My máme sirky, nechcete? (Sáhne do vaku a vytáhne krabici krbových zápalek.) PUCHMAJER: Nechtěj!! NÁČELNÍK: Sirky? Co to? CYRIL: (Ukáže krabici a zachrastí sirkami.) Tohle! Když chcete oheň, tak je to raz, dva. ŽÁBA: (Vyrve mu krabičku z ruky.) Ano! Raz, dva! Raz, dva! (Chrastí a tančí jako při španělském tangu.) Takhle s tou krabičkou okolo ohně tančíme, a hned je lepší nálada. (Vraždí Cyrila pohledem.) (s. 62) Opět se setkáváme s paradoxní situací vyvolanou Cyrilovou naivitou, jež se stává stavebným prvkem pro jazykovou komiku. Cyril po chvíli pravděpodobně pochopí a odvede řeč na báseň Josefa Václava Sládka Domov, kterou si všichni společně zarecitují. Na základě této básně dojde ke zvratu, když se domorodí obyvatelé dozvědí, že se baron zná s básníkem osobně. V této části textu je komická složka podpořena užíváním ustálených slovních spojení, jež se týkají připravování pokrmů a stolování, která se ve společnosti lidojedů jeví jako nevhodná: LUDWIG: No jo, je to můj kamarád. NÁČELNÍK: Kecáš! LUDWIG: Nekecám. Ten je u nás v Úvalech pečenej vařenej… (Žába ho chytne za ruku.) Pardon. Nic jsem neřek. Žába: Ten je u nich v Úvalech furt. (K baronovi) Takových hezkých českých slov máme! (s. 64)

54

Domorodci jsou ze zjištění nadšeni, výprava toho využije a pozve lidojedy do Prahy, pod záminkou, že je seznámí se Sládkem. Ti na to přistoupí a všichni účinkující odletí do Prahy. Obraz poslední má přibližně stejnou scenérii jako obraz první, výprava se navrátila do Prahy a vítá se s čekajícím publikem. Lidem představují lidožravce albíny, které přivezli s sebou. ŽÁBA: Děkujeme, přátelé! Vracíme se trochu dříve, než jste nás čekali, ale nevracíme se s prázdnou. Objevili jsme kmen lidojedů-albínů, což se nepodařilo ani velkému Livingstonovi, ani středně velkému Holubovi, o malém Náprstku ani nemluvě. Náčelník tohoto kmene, zde přítomné Holé Neštěstí se uvolilo, že se nechá se svými pobočníky doživotně vystavit – a později i vycpat v našem Národním muzeu. (s. 69) V ukázce je propojeno hned několik faktorů, jež jsou hybnou silou jazykové komiky v tomto díle. Počínaje intertextovými narážkami na známé badatele a zesměšňování jejich jmen přes používání středního rodu pro náčelníka Holé Neštěstí až po fakt, že se chystají v muzeu vystavit živé exponáty a po jejich smrti je nechat vycpat. Pokud by tento úryvek poslouchal neznalý divák, neviděl tedy, že jsou jména badatelů napsána velkými písmeny, mohl by pro něj být text značně zavádějící. Usuzujeme z toho, že je tato komika určena náročnějšímu a vzdělanějšímu publiku. Téměř před samým závěrem díla dochází k narušení fikčního děje tím, že je na jeviště pozván divák, který byl již v začátcích hry oslovován jako Josef Václav Sládek, aby se pozdravil s lidojedy. K tomuto zcizeníí však dochází pouze při prezentaci hry na divadle, na čtenářovo vnímání tento jev nemá takový účinek. Hra končí úryvkem Sládkovi básně Lesní studánka. Tato báseň představuje tzv. koncovku72 literárního díla, jež je závěrečným komponentem architektonické jednotky.

2.2.3 Postavy Postavy, kterým se nyní budeme věnovat, jsou neodmyslitelnou součástí každého textu. Nelze na ně tedy nahlížet jinak, než v literárním kontextu díla, ve kterém se

72

VŠETIČKA, F. Celistvost celku. Olomouc: Fontána, 2012, s. 152.

55

vyskytují. U některých postav se může vyskytovat abstrahování jejich vlastností od textu,73 pak dochází na základě přenosu jména k identifikaci této fiktivní bytosti s osobou reálnou, v českém prostředí např. od postavy Švejka došlo k přenosu vlastností a běžně se používá slovní spojení švejkovat. Většinou se tak stane, setkáme-li se s postavou, která nese zřetelné charakterové prvky. V Cimrmanových dílech vystupuje mnoho výrazných postav, prozatím ale nedošlo k přenosu jejich vlastností na reálné osoby. Například postava Cyrila Metoděje by byla vhodným adeptem pro pojmenování osoby značně naivní. Stejně jako v Českém nebi, tak i ve hře Afrika vystupuje osm postav. Z toho ale jedna, která ve hře spadá pouze do části se semináři (Kulisák Plch). V průběhu děje hry Afrika se seznamujeme se sedmi účinkujícími postavami. Všechny tyto postavy jsou pouhým konstruktem, který si čtenář sestavuje z různých údajů roztroušených v textu.74 Vesměs všechny postavy, které ve hře vystupují, lze charakteristikovat jako humorné. Podle typologie Edwara Morgana Forestra75 se jedná o postavy ploché, ty se v průběhu děje nerozvíjejí, pro čtenáře jsou tak snadněji rozeznatelné a zapamatovatelné. Z hlediska textových indikátorů,76 které uvádějí povahu postavy, se zde setkáváme s nepřímou prezentací. Postavy se pak prezentují především aktem uskutečněným. Uvést můžeme například situaci, kdy Cyril nabízí zápalky domorodcům, aby si mohli zapálit oheň a sníst je. Takové situace napovídají mnohé o povaze prezentované osoby. Ve hře se nachází konfigurace77 neboli uskupení postav, jež jsou spjaty skupinovými vztahy. Tyto postavy představuje výprava, která se vydá do Afriky, konkrétně pak: Dr. Emil Žába - etnograf, lékař a vůdce výpravy, Ludwig Úvalský von Úvaly u Prahy – mecenáš výpravy, Bratr Cyril Metoděj – františkán a misionář, Bohumil Puchmajer – strojník, pilot a majitel vzducholodi, domorodý náčelník Líná Huba, domorodec Uku a domorodec Lele. V této konfiguraci můžeme najít tzv. figurální dvojice.78 Jednou z těchto dvojic jsou domorodci Uku a Lele, tato dvojice je založena na paralele. Již z názvu postav je patrné, že se jedná o figurální dvojici. Druhou figurální dvojici tvoří Dr. Žába a Cyril Metoděj. Tato dvojice je naopak založena na kontrastu. Dr. Žába je praktický, 73

RIMMON-KENANOVÁ, S. Poetika vyprávění. Brno: Host, 2001, s. 41. Tamtéž, s. 44. 75 FORSTER, E. M. Aspekty románu. Bratislava: Tatran, 1971, s. 69. 76 RIMMON-KENANOVÁ, S. Poetika vyprávění. Brno: Host, 2001, s. 66–68. 77 VŠETIČKA, F. Stavba prózy. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992, s. 29. 78 Tamtéž, s. 30. 74

56

zbytečně nemluví, Cyril Metoděj je jeho opak, i jednoduchou větu dokáže rozvést na delší souvětí. Také mu nedocházejí jasné věci, díky kterým může skupinu dostat do potíží. V díle nalezneme několik postav, které zahrnuje typologie Františka Všetičky,79 např. postavu metascénní, jedná se o Josefa Václava Sládka. Ačkoli tato osoba ve hře nevystupuje, ovlivní závěr díla. Zachrání účinkující postavy před smrtí. Dalším typem figury, se kterou se v díle setkáme, je intrikán, představuje postavu, která páchá nečestné činy proti svým protivníkům a tím se podílí na dynamice děje. V díle je intrikánem převážně náčelník Líná Huba. To prokazuje především scéna, kdy Líná Huba lstí okrade výpravu o jejich zbraň. Figurální zarámování představuje Dr. Žába, který dílo otevírá i zavírá: 1.OBRAZ: ŽÁBA: Ano, děkuji. A děkujeme také vám všem, kteří jste se s námi přišli rozloučit, a doufáme, že se ve zdraví shledáme… 5.OBRAZ: ŽÁBA: Děkujeme, přátelé! Vracíme se trochu dříve, než jste nás čekali, ale nevracíme se s prázdnou. Objevili jsme kmen lidojedů-albínů, což se nepodařilo ani velkému Holubovi, o málem Náprstku ani nemluvě. Náčelník tohoto kmene, zde přítomné Holé Neštěstí se uvolilo, že se nechá se svými pobočníky doživotně vystavit – a později i vycpat v našem Národním muzeu. V následující části se pokusíme rozebrat a přiblížit symboliku jmen některých postav. Podle Philippa Hamona80 se mohou jména jako analogie postav uplatňovat z hlediska čtyř kategorií, v díle spatřujeme hned tři z těchto kategorií. Kategorie akustická v méně onomatopoické formě se objevuje u postav Uku a Lele. Obě tato jména mají společné, že se skládají ze dvou opakujících se písmen, tím dochází ke vzniku rytmičnosti. Tento fakt je ještě posílen skutečností, že spojením jejich jmen získáme hudební nástroj ukulele. U Ludviga Úvalského von Úvaly u Prahy můžeme uplatnit jak akustickou, tak artikulační kategorii. Z artikulačního hlediska je pro nás důležitá délka jména, kvůli které se stává výslovnost obtížnější. Z pohledu akustického si povšimneme střídání krátkých 79

VŠETIČKA, F. Stavba dramatu: o kompoziční poetice ruského, polského a slovenského dramatu. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996, s. 18–22. 80 HAMON, P. cit. In RIMMON-KENANOVÁ, S. Poetika vyprávění. Brno: Host, 2001, s. 74–75.

57

a dlouhých samohlásek, především pak výrazné samohlásky „ú“. Morfologickou skupinu zastupují postavy náčelník Líná Huba a doktor Žába. Jméno náčelníka Líná Huba je tvořeno začátkem českého přísloví, druhá půlka přísloví se v textu také objevuje, jelikož náčelník nemá rád, když se mu říká Líná Huba, a proto mu všichni říkají Holé Neštěstí. V doktorově jméně se zase objevuje název zvířete, jak je na první pohled patrné, zároveň je jeho jméno aluzí na známého badatele Emila Holuba. Vzhledem k tomu splňuje předpoklady pro funkci asociační. Všimneme si i funkce charakterizační, které odpovídá postava doktora Žáby, bratra otce Cyrila Metoděje a Ludwiga Úvalského von Úvaly u Prahy. Na základě jejich jmen není obtížné je zařadit do společenského žebříčku. S přihlédnutím k dělení postav podle Jitky Zítkové81 bychom označili barona Ludwiga Úvalského von Úvaly u Prahy za postavu, jejíž pojmenování se jeví jako parodování sídelních jmen. Bratr Cyril Metoděj představuje jméno pseudohistorické, autoři zde spojili dvě reálné osoby v jednu fiktivní. Netradiční pojmenování postavy bratr otec, symbolizuje a zároveň paroduje křesťanská přízviska. Stejně tak působí použití obou jmen věrozvěstů Cyril a Metoděj. Tato jména symbolizují naše známé věrozvěsty, tudíž odkazují k reálným osobám. Co se týče charakteristiky jednotlivých postav, Dr. Emil Žába je vedoucím celé výpravy. Je inteligentní a racionální. Snaží se být vždy pánem situace, ne vždy se mu to zcela daří. Bratr Cyril Metoděj je oproti němu hodně naivní. Opravdu věří, že domorodce převychová. Je ovšem velmi vzdělaný, zvláště co se týče oblasti literatury. V tomto díle literární prvek zastupuje právě bratr Cyril Metoděj, jelikož učí domorodce znát díla známých autorů a recitovat jejich básně. Postavy je možné charakterizovat i z hlediska prostředí, ve kterém žijí, a z hlediska osob, které je obklopují. Zámek se zahradou a početnou rodinou, o které je ve hře zmínka, je metonymií baronova vysokého společenského postavení. Do protikladu je zde postaven domek s dvorkem a psí boudou, ve které žije Bohumil Puchmajer. Není tedy divu, že Ludwig Úvalský von Úvaly u Prahy představuje mecenáše, který celou cestu sponzoruje. Aby však nebyl ani on dokonalý, přisoudili mu autoři špatnou výslovnost a neznalost některých českých slov, (např. slovo

81

ZÍTKOVÁ, J. Vlastní jména postav jako prostředek komiky v pohádkách Aloise Mikulky. In Vlastní jména v textech a kontextech. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 192.

58

sup vyslovuje jako zup atd.) U postavy Bohumila se setkáváme se stylem řeči, který nám pomáhá určit jeho společenské zařazení, tj. lidová vrstva: PUCHMAJER: Ovšem upozorňuju, že kdyby jich kikslo jedenáct, tak – to ať se na mě nikdo nezlobí – ten jeden válec to prostě neutáhne. To po mně nikdo nemůže chtít, abych já s tou vzducholodí letěl na jeden válec. To si ten krám řiďte sami. (s. 30) Domorodci Uku, Lele i Líná Huba se pak vyznačují stejnými charakterovými rysy. Všichni lžou, zapírají a snaží se nad badateli vyzrát, aby je mohli sníst.

2.2.4 Motivy a téma Základním tématem knihy je badatelské putování pražských cestovatelů do Afriky. A jejich snaha přivést českému národu tamní exponáty a obohatit tak jeho kulturu. Leitmotivem Afriky je cesta, která prochází celou hrou a prakticky je na ní veškerý děj vystavěn. Nejedná se však o typický motiv cesty, nýbrž o parodii na badatelské výpravy. Toto tvrzení podporuje i fakt, že se důvod cesty jednotlivých účastníků výpravy značně rozchází. Cyril Metoděj jede konat misijní činnost, na rozdíl od barona, který si chce odpočinout od rodiny. Doktor Žába je snad jediný, kdo cestu pojímá opravdu z badatelského hlediska, vzhledem k tomu, že i poslední člen výpravy Puchmajer působí, jakoby se na výpravě ocitl náhodou. Nejhojněji jsou zastoupeny motivy, jež odkazují na českou literaturu nebo historii. Ve většině případů jde u těchto motivů o parodii. Prostoupeny jsou jimi jak semináře, tak i dějová složka díla. V souvislosti s tím můžeme mluvit o intertextovosti.82 V dramatu Afrika se nejčastěji objevují aluze na básně Josefa Václava Sládka: LUDWIG: Znáš, nebo neznáš? LELE: Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les, tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes. LUDWIG: No, dobře, dobře. Kterým směrem to je? (s. 48) 82

BÍLEK, P. A. Hledání jazyka interpretace: k modernímu prozaickému textu. Brno: Host, 2003, s. 250.

59

Ukázka demonstruje jak intertextovost (jedná se o odkaz na jednu ze Sládkových básní), tak motiv parodie, kdy pomocí básně Lele odpovídá na otázku Ludwiga. Takových situací bychom v díle našli více. K navození komické atmosféry napomáhá i baronova neznalost Sládkovy básně. Drama obsahuje také řadu menších motivů, např. Prahu i Afriky charakterizují místa, jež jsou pro ně typická. Praha je prezentována prostřednictvím Hradčan a Afriku symbolizuje řeka Nil. S tím se pojí i hlubší symbolika obou měst, Praha je ztotožňována s domovem, představuje místo bezpečné a příjemné, oproti tomu Afrika ztvárňuje divokou přírodu, místo plné nejistot a ohrožení. Můžeme si povšimnout, že některé postavy si nesou své vlastní motivy a symboliky, např. titul doktor asociuje člověka vzdělaného, přízvisko bratr či otec evokuje osobu věřící, nábožensky založenou, a pod přídomkem von Úvaly u Prahy si představíme příslušníka vysoce postaveného rodu.

2.2.5 Kompozice Stejně jako většina her DJC je i Afrika rozdělena na dvě části. Toto rozdělení se nazývá architektonická dyáda.83 V seminární části herci stylizovaní do role vědců informují o životě a díle Cimrmana, které bezprostředně souvisí s dějem následujícího dramatu. Druhou část tvoří děj hry Afrika. Seminář se skládá z šesti samostatných referátů, které přicházejí postupně přednášet členové souboru DJC. Jednotlivé části nesou názvy Rukopis železnobrodský, Africká zvířena, České koloniální výboje, Cimrmanovo informační šapito, Cimrman a Sládek a Opeřený had. Po přednáškách následuje přestávka a poté děj dramatu. Ta je následně rozdělena do 5 obrazů. Přechody mezi těmito obrazy získávají autorovi čas pro změnu jeviště nebo dopomáhají k urychlení děje. K tomu dochází například při přechodu mezi 2. a 3. obrazem, na konci 2. obrazu se lidožrouti učí češtině, na začátku 3. obrazu již česky umí. Jedny ze základních kompozičních principů, které můžeme najít ve velkém množství her, se nachází i v díle Afrika. První z nich je stavebný princip paralelní. Obrazy na sebe paralelně, zcela smysluplně navazují, kromě toho, vyjma první a poslední scény, 83

VŠETIČKA, F. Kroky Kalliopé. O kompoziční poetice české prózy čtyřicátých let 20. století. Olomouc: Votobia, 2003, s. 158.

60

které jsou spolu totožné, se nemění místo děje. Ani děj není nijak ozvláštněn proměnami, celý se točí kolem jednoho tématu, tím je snaha badatelů o přežití. V tomto jevu nacházíme princip symetrický, který předpokládá středovou osu příběhu. S tímto souvisí i princip sukcesivní, který je založen na obměňovaném vracení děje. Za jev, který se vrací, považujeme snahu výpravy o zachování vlastního života, kdy lidožravce naučí česky, obrátí je na křesťanskou víru a nakonec je odvezou do Prahy za Josefem Václavem Sládkem. Podstatou syžetového řešení hry Afrika je popis výpravy do neznámých končin, které nese znaky cestopisu, jenž jako specifický žánr dobrodružné literatury také parodují. Tato parodie je nejpatrnější v závěru díla, kdy domorodci opouští svou rodnou zem, jen aby si podali ruku s básníkem, o kterém pouze slyšeli. Jedním z hlavních principů, jež se v Africe objevují, je princip humoru. Tento jazykový humor je často založen na paradoxech. Přihlédneme-li k postavám domorodců, můžeme zmínit situaci, kdy se během velmi krátkého času naučí hovořit česky, což je prakticky nemožné. Mezi stavebné prvky se řadí i kvantitativní efekt, jenž se v díle také nachází. Zakládá se na přítomnosti všech vystupujících postav na scéně. Kromě zarámování figurálního,84 jež představuje dr. Žába, v díle nalezneme i zarámování lokální. Začátek i závěr dramatu se odehrává na stejném místě, v Praze na palubě vzducholodi. V následující části se zaměříme na text z hlediska rytmu a stavebného exponentu. Podobně jako ve hře České nebe i ve hře Afrika se objevuje rytmus žánrový. Díky žánrovému rytmu v tomto díle dochází ke zpomalování děje. UKU: Cyril odešel. ŽÁBA: A kdy se vrátí? LELE: (Začne recitovat a druzí dva domorodce se k němu přidají.) Až se jaro vrátí, ó, to bude ráj! Zelenat se bude celý širý kraj. (s. 47) Dalším rytmem, jenž se ve hře vyskytuje, je rytmus lokální,85 který se zakládá na střídání místa děje, konkrétně kabiny vzducholodi s africkou buší. 84

VŠETIČKA, F. Stavba prózy. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992, s. 53.

61

Základním stavebným exponentem většiny Cimrmanovských her je jazyková komika, kterou můžeme nalézt ve všech známých hrách. Tato komika je často založena na paradoxech, slovních hříčkách, přesmyčkách či intertextuálních odkazech: UKU: Šurum šurum kondom – kch! CYRIL: Říkají, že přinesli náčelníka. UKU: Och kondom Papula Mázdra – kch! CYRIL: Jejich náčelník se jmenuje Líná Huba. UKU: Ucho bacha tabu – kch! CYRIL: Ale nerad to slyší. UKU: Bacha Papula Mázdra, bala Pecha Nuda – kch. CYRIL: Aha. A proto mu neříkají Líná Huba, ale Holé Neštěstí. Já jim řeknu, že náš náčelník je doktor Žába, ne? - Och kondom šaman Kvák! (s. 45) Ukázka demonstruje využití vymyšleného cizího jazyka, který využívá podobnosti výrazů. Tato zvuková slovní hříčka je v některých případech založena na příbuznosti slov, např. označení doktora Žáby českým citoslovcem „kvák“. Dalšími stavebnými exponenty, nacházejícími se v díle, jsou kulisy. Hlavní dvě kulisy, které jsou přítomny po celou dobu vyprávění, je vzducholoď a africká příroda. Na pozadí těchto kulis se celý příběh uskutečňuje. Zcela jiným typem kulisy je kulisa zvuková,86 jež se v díle také vyskytuje. Najdeme ji ve čtvrtém obraze ve formě nahrávky z gramofonu, kterou pouští střídavě badatelé i lidožravci, a v obraze pátém, kdy hraje hudba na počest návratu výpravy.

2.2.6 Čas Hra se odehrává na přelomu 19. a 20. století, soudě podle toho, že hlavní hrdinové cestují vzducholodí. Úplně první vzducholoď byla sice sestrojena již roku 1852, ale až roku 1897 vzlétla první vzducholoď, která byla poháněná spalovacím motorem. Posléze od roku 1910 byly vzducholodě používány na civilní přepravu. 85

VŠETIČKA, F. Stavba dramatu: o kompoziční poetice ruského, polského a slovenského dramatu. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996, s. 26. 86 VŠETIČKA, F. Celistvost celku. Olomouc: Fontána, 2012, s. 166.

62

PUCHMAJER: Tak já bych řek takhle: Těleso vzducholodi je klasika, plněná vodíkem. Motor je čtyrtakt, dvanáctiválec, větrem chlazenej, spodem šťouchanej. Takže válců máme dost, čili kdyby jeden kiksnul, tak to prakticky nepoznáme, protože to klidně poběží na jedenáct válců. Můžou samozřejmě kiksnout i dva, pak by to běželo na deset válců. Můžou kiksnout i tři čtyry. (s. 30) Čas v díle probíhá plynule, výprava nejdříve odletí, potom navštíví Afriku a zase se vrací do Prahy, jedná se tedy o naraci časově simultánní, neboli čas chronologický. S tím souvisí i čas objektivní, ve kterém se děj odehrává. Nezbytné je zmínit, že se děj odehraje během jednoho necelého dne. Přesné časové hranice nelze stanovit, protože se autoři o čase v díle nezmiňují. Hlavní postavy nikdy nejdou spát ani nevstávají, děj neustále probíhá. Když přihlédneme k dělení času podle Kenanové,87 můžeme říci, že z hlediska trvání se ve hře setkáváme s efektem zrychlení děje, kdy za krátký úsek textu proběhne dlouhé údobí v příběhu. Tento jev lze nejlépe spatřit na začátku a v závěru díla, kdy cesta vzducholodí mezi Prahou a Afrikou se jeví jako velmi rychlá. Z hlediska frekvence se jedná o čas singulativní, tedy vyprávěný i odehraný jen jednou. Podle klasifikace, kterou uvádí Eduard Petrů,88 se v díle objevuje tzv. psychologický čas vnímatele, při kterém zůstává autor mimo dílo, a proto volí časové uspořádání, které odpovídá iluzi prožitku časové roviny díla vnímatelem jako jeho účastníkem.

2.2.7 Prostor I v tomto případě titul napovídá, kde se bude děj odehrávat. V Africe však hra probíhá pouze částečně. Zbytek děje, úvod hry a závěr, je umístěn na palubu vzducholodi. Hlavní zápletka je pak situována na africký kontinent. Z toho vyvozujeme, že dochází ke střídání prostorů. S přihlédnutím k typologii Daniely Hodrové,89 která dělí prostor na dynamický a statický, uplatňujeme v díle obě možnosti. Jako místo statické se jeví část, kdy výprava přiletí do Afriky a veškerý děj se odehrává na jednom místě. Za dynamické považujeme především obě cesty mezi Prahou a Afrikou, setkáváme se i s prostorem imaginárním, který lze chápat také jako dynamický, tím jsou odchody badatelů k Nilu. 87

RIMMON-KENANOVÁ, S. Poetika vyprávění. Brno: Host, 2001, s. 60–64. PETRŮ, E. Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2000, s. 97. 89 HODROVÁ, D. Poetika míst: kapitoly z literární tematologie. Praha: H & H, 1997, s. 18. 88

63

Místem třetím a posledním, jež se ve hře objevuje, je Praha, toto prostředí je ze všech nejvíce popsáno čtenáři. Jeho popis nám zprostředkovává tzv. vedlejší text dramatu:90 (Téměř celou scénu zaujímá gondola, nad níž vidíme břicho vzducholodi. Z pravé strany vybíhá do scény část kryté kabiny, do níž se lze uchýlit a kudy se lze také nepozorovaně dostat z jeviště do zákulisí a naopak. U zábradlí gondoly stojí vedle sebe všichni účastníci výpravy a hledí dolů před sebe, z čehož pochopíme, že vzducholoď je upoutána na lanech několik metrů nad zemí. V pozadí je vidět silueta Hradčan. Ti, kteří přišli vzduchoplavce vyprovodit na start, jsou vlastně tam, kde sedí divadelní publikum.) (s. 25) Scéna z ukázky je jediná, která je podrobněji popsána, zbytek popisu dějišť chybí. O Africe se například dozvíme pouze to, že se děj odehrává v buši, je tam teplé počasí a hra je situována pravděpodobně do východní části Afriky, neboť víme, že se výprava pohybuje v okolí Nilu. Vzhledem k tomu, že nejsou dějiště blíže charakterizována, přikláníme se ke konceptu místa podle Hodrové, která je prezentuje jako „1) kulisa, obraz a znak sociálně charakterizovaného prostředí, 2) „hrací plocha“, případně „políčko ve hře“, 3)metafora, metonymie, jako část či model mytologicky pojatého prostoru.“91 K prostorám ve hře Afrika se vztahuje bod první, místa tvoří kulisy pro zápletku. Autoři zde využívají konfrontačního principu92 a staví do protikladu dvě sociálně odlišná prostředí, Prahu a Afriku. V dramatu se setkáváme jen s exteriéry, nepovažujeme-li palubu vzducholodi za interiér. Na základě tohoto faktu můžeme označit všechny prostory za otevřené.93 Autoři místa ve hře záměrně detailně nepopisují s cílem nerozptylovat čtenářovu pozornost. Dalším důvodem je snaha o udržení kontinuity a plynulosti děje a zachování komického účinku dramatu. Volí neohraničené prostory, aby více vyniklo samotné jednání postav.

90

LUKEŠ, M. Umění dramatu. Praha: Mír, 1987, s. 25. HODROVÁ, D. Poetika míst: kapitoly z literární tematologie. Praha: H & H, 1997, s. 15. 92 VŠETIČKA, F. Celistvost celku. Olomouc: Fontána, 2012, s. 152. 93 BÍLEK, P. A. Hledání jazyka interpretace: k modernímu prozaickému textu. Brno: Host, 2003, s. 158. 91

64

Závěr V bakalářské práci jsme se věnovali analýze divadelních her Afrika (2002; premiéra 4. 10. 2002) a České nebe (2008; premiéra 28. 10. 2008), v rozboru jsme se zaměřili na několik tematických celků. Nyní se pokusíme o shrnutí a srovnání obou her z hlediska přítomnosti jazykové komiky v textu, symboliky a významu postav a jejich jmen, výrazných motivů a tématu, kompozice, času a prostoru. Většina cimrmanovských her se vyznačuje společným strukturálním rozvržením, tedy na část vědeckou se semináři a část dějovou. Ani hry Afrika a České nebe nejsou výjimkou. Rozvržení vědeckých částí je shodné, avšak témata, o kterých se v jednotlivých oddílech pojednává, se rozcházejí. Látka v nich obsažená obvykle souvisí s dějovou složkou. V Africe jsme informováni o Cimrmanově putování po tomto kontinentu a jeho známostech ve světě literárním. V Českém nebi jsou v seminární části představeny postavy, které ve hře vystupují nebo se o nich hovoří. Můžeme si povšimnout, že ačkoli jsou části rozdílné, tak referáty, které zahajují seminář, se vždy shodují ve svém námětu, pojednávají o nálezu konkrétní hry. Afrika zpracovává námět parodie badatelských výprav, který je protkán mnoha paradoxními situacemi, kdy česká výprava bojuje o své životy. Autoři zde stavěli na tematice cestopisů, které si však přizpůsobili k obrazu svému, díky tomu vzniká spousta komických situací. Využívají odkazů na známé badatele, aby čtenáři napověděli, o co se ve hře jedná. Naproti tomu České nebe se nezakládá na konkrétním parodování jednoho žánru, nýbrž komika je vystavěna na mnoha malých částech, ze kterých si postupným skládáním sestavíme celek. České nebe oproti Africe předpokládá čtenářovu větší aktivitu a znalost dějin. Většina humorných scén je vystavěna na tzv. inteligentním humoru, kdy jsme nuceni znát dějinný kontext, pokud chceme užité vtipné hříčky pochopit, z toho usuzujeme, že je určena náročnějšímu publiku než Afrika. Oba tituly nesou společnou vlastnost, představují místo, kde se děj odehrává. Názvy seminárních vstupů se také shodují ve svých znacích, všechny nás informují o událostech, jež se v nich budou probírat. Můžeme tedy říci, že veškeré názvy uvedené v dramatech, tj. názvy obou seminářů i jejich referátů, jsou vystavěny na stejném principu. Nesou však i některé druhotné znaky, např. počet slov, podle kterého je

65

můžeme rozdělit na jednoslovné či dvouslovné atd. Avšak jejich funkce příznaková je vždy zachována. Výběr postav v jednotlivých hrách se liší. Zatímco v Africe jde často o figury, jejichž jména jsou parodií na postavy žijící, v Českém nebi představují všichni účinkující skutečné osoby. Antroponyma vyskytující se v Českém nebi odkazují na významné jedince, kteří neodmyslitelně patří do české historie. Avšak to, že parodují známé osobnosti, neznamená, že je znevažují. Společným znakem pro všechny je plochost, které se využívá především v komediích k navození komické atmosféry. Díky tomu, že jsou postavy ploché, se může čtenář, potažmo divák, více soustředit na samotnou komiku nebo děj a není nutné se zabývat charaktery jednotlivých postav. Ty jsou ve všech případech zahrnuty do promluv aktérů, skrze ně si pak dáváme dohromady jednotlivé vlastnosti figur a z nich vytváříme obraz dané postavy. Každá z nich je více či méně reprezentována nějakým motivem, který si s sebou nese. Někdy se jedná o podnět ve jméně, jindy o konkrétní rekvizitu, která daného jedince znázorňuje. V obou divadelních hrách postavy dohromady vytvářejí celek a vzájemně se doplňují, kdyby ubyla byť jen jedna postava, hra by již nebyla kompletní. Tento komplex postav má vždy jednu vůdčí osobnost, která jakoby příběh vede, avšak ostatní postavy za ní příliš nezaostávají. Shodují se také ve způsobu výběru postav, vždy se autoři snažili postihnout několik sociálních sfér, jsou vybírány jak postavy, které reprezentují intelektuály, tak i postavy zastupující prostý lid. Ačkoliv se náměty her rozcházejí, téma se tolik neliší. Ve všech případech jde o snahu udělat si legraci z „malého češství“, která je pokaždé podána jiným způsobem. Současně se také dotýkají otázek vlastenectví. V Africe je předložen příběh o Češích, kteří se vydají za lidojedy, aby se s nimi mohli seznámit, případně je přivést domů. Jejich počínání působí poněkud nerealisticky. V Českém nebi nacházíme velikány země, jež rozhodují o osudech svého národa, tento příběh vyznívá také zcela fiktivně. Autoři zde zesměšňují snahy obyvatel malého národa, kteří se snaží o velké činy. Neliší se ani rozvržení tématu, kdy se kolem jedné středové osy odehrává celý příběh. V Africe se děj točí kolem domorodců a jejich snah o pozření živé kořisti, kterou představují členové výpravy, v Českém nebi je touto středovou osou rozhodování o přijetí a nepřijetí hříšníků z očistce do nebe. Často se setkáváme s odkazy na nejrůznější historické události, literární díla nebo významné osobnosti. Většinou mají tyto aluze funkci komickou. Básně i písně jsou 66

zasazeny do takového kontextu, aby svou přítomností aktivizovaly a upoutaly čtenářovu pozornost. Jednou jsou zapojeny do textu jako odpovědi na otázky, jindy mají za úkol podpořit národní cítění a sounáležitost. V souvislosti s tímto si nelze nevšimnout značné intertextovosti. Pretexty, které se v jednotlivých dílech objevují, se liší. V Africe se častěji setkáme s odkazy na literáty, v Českém nebi naopak s aluzemi na historii a hudební skladatele. Z hlediska architektonického členění se obě díla liší. Afrika je jasně rozdělena na jednotlivé úseky, které jsou vymezeny obrazy 1 – 5. České nebe obsahuje rozdělení složitější, je rozděleno pomocí tzv. architektonických impulsů v podobě odchodů a příchodů postav na scénu, které si však čtenář musí v díle najít a určit sám. Hry se z pohledu historického odehrávají v podobném časovém období, tedy na začátku 20. století. České nebe probíhá na pozadí 1. světové války a Afrika je s největší pravděpodobností zasazena do doby těsně před touto válkou. Ani v jedné hře však nejsme schopni určit čas blíže, protože nám autoři předkládají pouze náznaky, ze kterých odvozujeme přibližné období. Časové roviny děl probíhají v chronologickém sledu, nejsou nijak narušovány ani ozvláštňovány retrospektivními vzpomínkami. Z hlediska času se však v dílech setkáváme s rozdílným použitím výstavbových prvků. Zatímco v Africe je použito zrychlování děje prostřednictvím odchodů postav k Nilu, kdy je potřeba na krátkém úseku postihnout delší časový segment, který by v reálném životě byl mnohem delší než v tom fiktivním, v Českém nebi nacházíme zpomalování děje ve formě sokolských výstupů. Zde není zapotřebí spěchat, jelikož čas skutečný odpovídá času fiktivnímu, tělocvik v takovém případě působí jako oživení děje. Prostor v Africe a v Českém nebi je protikladný. Zatímco v prvním díle se celý děj odehraje uvnitř pokoje, v druhém díle je situován výhradně do vnějších lokací. Ani v jednom případě autoři nenechávají nahlédnout do prostoru opačného. Odehrává-li se děj v interiéru, objevuje se exteriér pouze tzv. za scénou. Tuto skutečnost lze aplikovat i v druhém případě. Výrazným prvkem, jenž obě díla spojuje, je všudypřítomná jazyková komika. Tu můžeme definovat pomocí terminologie Bohuslava Brouka jako „komiku jazykových projevů, která vyvěrá ze zvláštní povahy výrazových prostředků.“94 V rozebíraných dílech jsme se setkali hned s několika zdroji komiky. Základním a současně originálním znakem 94

BROUK, B. Jazyková komika. Praha: Václav Petr, 1941, s. 9.

67

cimrmanovského humoru je balancování mezi zjevnou mystifikací a informacemi působícími naprosto věrohodně. Na této skutečnosti je založena většina historických aluzí, které se v dílech objevují. Četnost historických odkazů je v Českém nebi nezanedbatelně vyšší než v Africe. V Africe naopak převažují nejrůznější slovní hříčky, slovní spojení a hra s textem. Často je využíváno metonymie či synonymie slov, kdy autoři jednoduše zamění nebo použijí slova podobná v různých neočekávaných kontextech, na základě toho dochází ke komické situaci. Mezi další prvky humoru, jež jsou v hrách četně využívány, řadíme: záměny jmen, parodii jmen, užívání slovních spojení v neobvyklém kontextu, ozvláštňování frazeologismů a ustálených slovních spojení, jednoduché rýmy, básně a písně, odkazy na český pravopis, vulgární slova, která musí být umístěna v textu tak, aby aktivizovala a současně působila výrazným dojmem a další. Kromě toho se ale setkáváme s parodováním celých tematických oblastí, např. techniky,

cirkusu, literárních

pseudonymů aj. Ačkoli vznik Afriky a Českého nebe od sebe dělí šest let, autoři využívají k tvorbě svých děl stále stejné osvědčené architektonické, kompoziční i komické prostředky. V obou divadelních hrách můžeme najít většinu prvků, jimiž se vyznačuje i další tvorba Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka pro DJC. Došli jsme k závěru, že dramata lze bezpečně zařadit do kontextu ostatních her autorské dvojice.

68

Seznam literatury: Primární literatura: SMOLJAK, L., SVĚRÁK. Z. Afrika: (Češi mezi lidožravci). Praha: Paseka, 2003, 70 s. ISBN 80-718-5528-6. SMOLJAK, L., SVĚRÁK. Z. České nebe: (Cimrmanův dramatický kšaft). Praha: Paseka, 2009, 71 s. ISBN 978-80-7185-959-8.

Sekundární literatura: ARISTOTELES. Poetika. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1996, 226 s. ISBN 80-205-0295-5. BACHELARD, G. Poetika prostoru. Praha: Malvern, 2009, 249 s. ISBN 978-80-86702-61-2. BÍLEK, P. A. Hledání jazyka interpretace: k modernímu prozaickému textu. Brno: Host, 2003, 360 s. ISBN 80-729-4080-5. BROUK, B. Jazyková komika. Praha: Václav Petr, 1941, 120 s. ČECHOVÁ, B. Mým divákům. Rozhovor s Ladislavem Smoljakem. Praha – Litomyšl: Paseka, 2010, 200 s. ISBN 978-80-7432-078-1. DOLEŽEL, L. Heterocosmica: fikce a možné světy. Praha: Karolinum, 2003, 310 s. ISBN 80-246-0735-2. FOŘT, B. Literární postava. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008, 111 s. ISBN 978-80-85778-61-8. GENETTE, G. Fikce a vyprávění. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2007, 98 s. ISBN 978-80-85778-00-7. HAMAN, A. Úvod do studia literatury a interpretace díla. České Budějovice: Jihočeská Univerzita České Budějovice, 1997, 136 s. ISBN 80-7040-230-X. HODROVÁ, D. Místa s tajemstvím: (kapitoly z literární topologie). Praha: KLP-Koniasch Latin Press, 1994, 211 s. ISBN 80-85917-03-3. HODROVÁ, D. Poetika míst: kapitoly z literární tematologie. Praha: H & H, 1997, 249 s. ISBN 80-86022-04-8. HOLÝ, J. Možnosti interpretace. Olomouc: Periplum, 2002, 293 s. HOLÝ, J. Problém nové české epiky. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1995, 99 s. ISBN 80-85778-08-4. 69

HOMONICKÁ, R. a kol. Tady všude byl… Ladislav Smoljak. Očima přátel, synů a dcer. Praha: Fragment, 2013, 167 s. ISBN 978-80-253-1283-4. HRABÁK, J. K metodologii studia starší české literatury. Přerov: Tisk, 1961, 118 s. HRUŠKA, P. a kol. V souřadnicích volnosti: česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích. Praha: Academie, 2008, 738 s. ISBN 978-80-200-1630-0. JANOUŠEK, P. Studie o dramatu. Jinočany: H & H, 1993, 153 s. ISBN 80-85778-04-1. JANOUŠEK, P. a kol. Přehledné dějiny české literatury 1945–1989. Praha: Academia, 2012, 487 s. ISBN 978-80-200-2057-4. JANOUŠEK, P. a kol. Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl 2, M-Ž. Praha: Brána, 1998, 792 s. ISBN 80-7243-014-9. JANOUŠEK, P. a kol. Dějiny české literatury 1945–1989. Praha: Academia, 2008, 980 s. ISBN 978-80-200-1631-7. KOŽMÍN, Z. Interpretace básní. Brno: MU Areál Kraví hora, 1997, 186 s. ISBN 80-210-1694-9. KROČA, D. Poetika dramat a básní Josefa Topola. Brno: Paido, 2005, 123 s. ISBN 80-7315-101-4. KUBÍKOVÁ, P. Ladislav Smoljak – Zdeněk Svěrák. Praha: Československý filmový ústav, 1988, 44 s. LEHÁR, J., STICH, A., JANÁČKOVÁ, J., HOLÝ, J. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008, 1082 s. ISBN 978-80-7106-963-8. LUKEŠ, M. Umění dramatu. Praha: Mír, 1987, 225 s. MACURA, V., JEDLIČKOVÁ, A. (eds.) Průvodce po světové literární teorii 20. století. Brno: Host, 2012, 840 s. ISBN 978-80-7294-848-2. MENCLOVÁ, V. a kol. Slovník českých spisovatelů. Praha: Libri, 2000, 743 s. ISBN 80-7277-007-1. MINÁŘOVÁ, E., SOCHOROVÁ, D., ZÍTKOVÁ, J. a kol. Vlastní jména v textech a kontextech. Brno: Masarykova univerzita, 2014, 238 s. ISBN 978-80-210-6631-1. Onomastika a škola 8: sborník příspěvků z Celostátního onomastického semináře s mezinárodní účastí ... konaného v Hradci Králové 23.-24. ledna 2008. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, 462 s. ISBN 978-80-7041-167-4.

70

PAČOVÁ, M. Ladislav Smoljak. Milovaný herec, scenárista, režisér a spoluobjevitel fiktivního českého génia. Praha: Petrklíč, 2010, 90 s. ISBN 978-80-7229-250-9. PETRŮ, E. Úvod do studia literatury. Olomouc: Rubico, 2000, 187 s. ISBN 80-85839-44-X. PILÁTOVÁ, A. Šest z šedesátých. Praha: Radioservis, 2003, 307 s. ISBN 80-86212-31-9. Prostor v jazyce a literatuře: sborník z mezinárodní konference. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 2007, 415 s. ISBN 978-80-7044-863-2. RAKOVÁ, I. Specifika komiky Divadla Járy Cimrmana: bakalářská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2011. 79 s., Vedoucí diplomové práce Mgr. Martina Musilová, Ph.D. RIMMON-KENANOVÁ, S. Poetika vyprávění. Brno: Host, 2001. 174 s. ISBN 80-7294-004-X. SVĚRÁK, Z. Ladislav Smoljak hrající, bdící. Praha: Fragment, 2010, 64 s. ISBN 978-80-253- 1157-8. SVĚRÁK, Z. Dodatky: historie Divadla Járy Cimrmana: doslov: rejstřík. Praha: Paseka, 1993, 140 s. ISBN 80-85192-62-4. SMOLJAK, L., SVĚRÁK, Z. Divadlo Járy Cimrmana *25799+. Praha: Melantrich, 1987, 311 s. ŠEBÁNEK, J., VELEBNÝ, K. Byli jsme a buben: odvrácená tvář Járy Cimrmana. Praha: Mladá fronta, 1998, 144 s. ISBN 80-204-0731-6. ŠEBÁNEK, J. a kol. Jára (da) Cimrman: sborník o životě a díle českého polyhistora. Praha: Mladá fronta, 1998, 152 s. ISBN 80-204-0723-5. ŠEBÁNEK, Jiří. Já, Jára Cimrman: dosud nejvýpravnější sborník o životě, díle a životním prostřední českého génia světového významu. Plzeň: Západočeské nakladatelství v Plzni, 1991, 193 s. ISBN 80-7088-026-0. VŠETIČKA, F. Stavba prózy. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992, 152 s. ISBN 80-7067-7067-203-X. VŠETIČKA, F. Stavba dramatu: o kompoziční poetice ruského, polského a slovenského dramatu. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996, 143 s. ISBN 80-7067-625-6 VŠETIČKA, F. Kroky Kalliopé: o kompoziční poetice české prózy čtyřicátých let 20. století. Olomouc: Votobia, 2003, 285 s. ISBN 80-7198-549-X. VŠETIČKA, F. Možnosti Meleté. Olomouc: Votobia, 2005, 301 s. ISBN:80-722-0218-9 VŠETIČKA, F. Celistvost celku. Olomouc: FONTÁNA, 2012, 175 s. ISBN 978-80-7336-691-9. WELLEK, R., WARREN, A. Teorie literatury. Olomouc: Votobia, 1996, 555 s. ISBN 80-7198-150-8. 71

ZICH, O. Estetika dramatického umění. Praha: Panorama, 1986, 412 s.

Periodika: BECHTOLDOVÁ, A. Rozhovor s Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem o filmu a o divadle. Film a doba, 1980, roč. 26, č. 1, s. 13–20. DVOŘÁKOVÁ, Ž. Specifika literárních antroponym. Acta onomastica, roč. LI 2, 2010, s. 447–452. DVOŘÁKOVÁ, Ž. Česká teorie literární onomastiky. Acta onomastica, roč. LI 2, 2010, s. 453–465. DVOŘÁKOVÁ, Ž. Funkce literárních vlastních jmen a literární onomastika. Slovo a slovesnost, roč. 73, 2012, s. 194–207. GREGOR, J. Nemyslet na blbé: s odchodem Ladislava Smoljaka končí jedna éra českého divadla. Respekt, 2010, roč. 21, č. 24, s. 68–69. KAFROŇ, L. Ladislav Smoljak: Gurmán humoru. Rock a pop, 2002, roč. 13, s. 46–51. KAZDA, J. Zábavný pokus o demytizaci české historie. Svět a divadlo, 2009, roč. 20, č. 1, s. 14–17. KERBR, J. Cimrmani v roce 93. Svět a divadlo, 1994, roč. 5, č. 2, s. 80–96. KRÁL, K. Nejoblíbenější učitelé v Čechách. Svět a divadlo, 1994, roč. 5, č. 2, s. 97–105. ŠKORPIL, J. Nesmyslný (?) humor. Divadelní revue, 2000, roč. 11, č. 3, s. 48–61.

Internetové zdroje: Cimrmanův zpravodaj.

[online].

c2014. *cit. 18.

dubna

2014+. Dostupné

z:

Ladislav Smoljak: oficiální stránky. *online+. c2011. *cit. 18. dubna 2014+. Dostupné z: Žižkovské divadlo Járy Cimrmana. [online]. c2012. *cit. 18. dubna 2014+. Dostupné z:

72

RESUMÉ Bakalářská práce s názvem Afrika a České nebe, nejnovější hry z dílny Divadla Járy Cimrmana se zabývá rozborem dvou divadelních her: Afrika (2002; premiéra 4. 10. 2002) a České nebe (2008; premiéra 28. 10. 2008). Autory obou děl jsou Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák. Práce je rozdělena na teoretickou část a praktickou část. V teoretické části jsme nejdříve představili Divadlo Járy Cimrmana a jeho historii, společně s tím jsme uvedli životopisy obou autorů a z hlediska obsahu charakterizovali jednotlivé hry divadla. Část praktická představuje vlastní rozbor obou dramat a tvoří jádro práce. Nejdříve jsme se zaměřili na analýzu fabule z hlediska humoru, následně jsme rozboru podrobili postavy, neopomenuli jsme ani kompozici, motivy, čas a prostor. V závěru jsme přistoupili ke srovnání obou děl, kde jsme poukázali na shodné a odlišné znaky her.

SUMARY The bachelor thesis “Afrika and České nebe, the latest plays from the production of the Theatre of Jara Cimrman” deals with the analysis of two plays, Afrika (2002; prem. 4. 10. 2002) and České nebe (2008; prem. 28. 10. 2008). The authors of both plays are Ladislav Smoljak and Zdeněk Svěrák. The thesis is divided into a theoretical part and practical part. In the theoretical part we introduced theatre of Jára Cimrman as well as its history. We also introduced biographies of both authors and described the contents of individual plays of the theatre. The practical part consists of analysis of both plays, what is the core section of the thesis. Firstly we analysed story from the comical point of view, secondly we performed thorough analysis of the characters as well as to composition, motives, time and space. In the conclusion we compared both plays to highlight similarities and differences between them.

73