MASARYKOVA UNIVERSITA. Bakalářská práce

MASARYKOVA UNIVERSITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky

PROBLEMATIKA VÝVOJE DÍTĚTE V PODMÍNKÁCH ÚSTAVNÍ VÝCHOVY

Bakalářská práce

Brno 2011

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

doc. PhDr. Věra Vojtová, Ph.D.

Dagmar Šídová

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracoval/a samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenŧ, dalších informací a zdrojŧ v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonŧ (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisŧ.

…………………………… podpis

Poděkování Na tomto místě bych velice ráda poděkovala za podporu a pomoc při zpracování bakalářské práce doc. PhDr. Věře Vojtové, Ph.D.

OBSAH ÚVOD......................................................................................................................................... 5 1 NÁHRADNÍ PÉČE ................................................................................................................. 7 1.1 Charakteristika ústavní a ochranné výchovy a její historie .............................................. 8 1.2 Charakteristika předběţného opatření ............................................................................ 11 1.3 Charakteristika preventivně výchovné péče ................................................................... 12 1.4 Charakteristika školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy a jejich typy .............................................................................................................................................. 12 1.5 Příčiny umístění dítěte do ústavní výchovy.................................................................... 18 1.6 Proces umístění dítěte do ústavní výchovy..................................................................... 21 1.7 Náhradní rodinná péče .................................................................................................... 22 2 SPECIFIKA EMOCIONÁLNÍ STRÁNKY DÍTĚTE A JEHO SOCIALIZACE V DŦSLEDKU INSTITUCIONÁLNÍ PÉČE .......................................................................... 28 2.1 Specifika rizik vývoje u dětí v dětském domově ............................................................ 28 2.2 Pasivita a syndrom ústavní závislosti ............................................................................. 31 2.3 Deprivační syndrom ....................................................................................................... 33 2.4 Dŧsledky ústavní péče z hlediska ţivotní perspektivy dítěte ......................................... 35 2.5 Role výchovně vzdělávacího týmu v procesu socializace dítěte .................................... 37 3 SPOLUPRÁCE NEVLÁDNÍ ORGANIZACE A DĚTSKÉHO DOMOVA - PŘÍKLAD ... 39 3.1 Představení projektu ....................................................................................................... 39 3.2 Hodnocení projektu, analýza hodnocení ........................................................................ 48 3.3 Zhodnocení a závěr projektu .......................................................................................... 50 ZÁVĚR ..................................................................................................................................... 52 POUŢITÉ ZDROJE: ................................................................................................................ 55

4

ÚVOD „Dospělý člověk, který je spolehlivý a stabilní, mající v srdci lásku a toleranci, je nejlepší terapií, jakou může dítě mít.“ (L. Ron Hubbard)

K volbě tohoto tématu mě inspirovala účast na dobrovolnických projektech v rámci Nadace O2 a absolvovaná praxe v Dětském domově v Klánovicích. V obou případech jsem se setkala s dětmi rŧzných povah, ale všechny měly něco společného – všechny děti touţily po pozornosti, popovídání si, vyslechnutí, zájmu, pochopení…. Shrnu-li to, kaţdé z těchto dětí touţilo po pozornosti, která by byla věnovaná jen jemu a kaţdé si o ni „říkalo“ jiným zpŧsobem. Někteří volí přímější cestu, jiným musíme nejdříve porozumět, abychom pochopili jejich pohnutky, potřeby a přání. Velmi dobře tyto děti chápu, sama jsem vyrostla v prostředí, které by etoped označil za rizikové. Na rozdíl od dětí, o kterých budu psát, jsem ústavní ani ochrannou výchovou neprošla, nicméně je mi toto téma blízké a i z tohoto dŧvodu jsem si zvolila etopedii jako jednu ze specializací. Cílem této Bakalářské práce je zjištění a následné přiblíţení příčin umisťování klientŧ do ústavní a ochranné výchovy, vliv této výchovy na jejich celkový vývoj a osobní rŧst. V první části, nazvané „Náhradní péče“, se budu se zabývat moţnostmi náhradní péče, zejména charakteristikou ústavní péče - druhy zařízení, ve kterých tato péče probíhá, jejich účelem, legislativním podkladem a okrajově také jejich historií. Součástí této kapitoly bude také proces umisťování dětí do institucionální péče, ve kterém uvedu celou cestu dítěte do „koncových“ zařízení a také příčiny, proč k tomuto umisťování dochází. Těmito příčinami se zabývá velké mnoţství autorŧ, opřu se tedy o jejich poznatky a názory. Pro úplnost náhradní péče uvádím ve své práci také náhradní rodinnou péči, jako je osvojení, pěstounská péče, poručenství a svěření do péče jiné osobě neţ rodiči. Tento zpŧsob náhradní péče je vhodnějším řešením neţ péče ústavní a nedochází při ní k takovým rizikŧm a dopadŧm na dětskou psychiku, jako u péče ústavní, proto se tímto tématem zabývám ve své práci pouze okrajově. 5

Ve druhé části s názvem „Specifika emocionální stránky dítěte a jeho socializace v dŧsledku institucionální péče„ se zaměřím právě na emocionální stránku klientŧ – na moţná rizika jako je například syndrom ústavní závislosti, pasivita, deprivační syndrom a pokusím se interpretovat jejich příčiny. Zabývat se budu také pracovníky, kteří s klienty pracují, nároky na ně zákonem kladené a také jejich základním předpokladŧm pro tuto práci a to jak v části druhé, tak i v části třetí „Spolupráce Nevládní organizace a Dětského domova – příklad“, která je věnována ukázce spolupráce nevládní organizace a dětských domovŧ, konkrétně se pak zaměřím na spolupráci Nadace O2 a Dětského domova v Klánovicích. Tato poslední část je věnována představení projektu Nadace O2, výsledkŧm, kterých dosáhla a jejich zhodnocení pracovníky Dětského domova v Klánovicích. Nadaci O2 jsem zvolila z toho dŧvodu, ţe ji provozuje mŧj zaměstnavatel Telefónica O2 Czech Republic, a.s. a díky ní se účastním dobrovolnických programŧ pro děti z dětských domovŧ. V Dětském domově v Klánovicích jsem absolvovala několikadenní praxi, v jejímţ rámci jsem měla příleţitost hovořit a spolupracovat jak s dětmi, tak i vychovateli.

6

1 NÁHRADNÍ PÉČE Podle Úmluvy o právech dítěte „má dítě právo vyrůstat v rodinném prostředí, které je chápáno jako láskyplné.“1 „Nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při veškerých postupech týkajících se dětí, ať už konanými veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.“2 Naváţu-li na výňatky z Úmluvy o právech dítěte, které jsem zmínila výše, dítě, které z rŧzných dŧvodŧ nemŧţe vyrŧstat ve své vlastní rodině, má další moţnosti náhradní péče, které stanoví soud vzhledem k jeho potřebám. Náhradní péče zahrnuje dva odlišné modely výchovy dítěte. Prvním z nich je péče ústavní, druhým modelem je náhradní rodinná péče. Ve své práci se budu vzhledem k jejímu zaměření převáţně věnovat péči ústavní, pro celistvost doplním i část věnovanou náhradní rodinné péči. V literatuře se mŧţeme setkat s několika modely institucionální péče. Nejčastějším kritériem jejich členění bývá délka pobytu a závaţnost handicapu klienta. Podle délky pobytu pak rozlišujeme klasický, rehabilitační a pečovatelský model péče. S klasickým modelem se setkáváme v případě potřeby krátkodobé péče z dŧvodu dočasného handicapu - příkladem tohoto modelu péče je například nemocniční pobyt. Ústavní zařízení, jeţ představují rehabilitační model péče, jsou vyhledávána klienty, jeţ potřebují péči dlouhodobou a potýkají se tedy s dlouhodobým handicapem. Pečovatelský model je pak určen klientŧm s trvalým handicapem, tedy klientŧm, kteří potřebují soustavnou péči.3

1

Úmluva o právech dítěte, OSN 1989, čl. 7. Úmluva o právech dítěte, OSN 1989, čl. 3. 3 MATOUŠEK, O. Ústavní péče. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. 2

7

1.1 Charakteristika ústavní a ochranné výchovy a její historie

„ Dítě dočasně nebo trvale zbavené svého rodinného prostředí nebo dítě, které ve vlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto prostředí, má právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem.“4 Ústavní výchova a ochranná výchova jsou nařizovány soudem a vykonány podle zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních.5 Je ukládána či nařizována dětem a mládeţi do 18 let věku6, které jsou ohroţeny faktory vnějšího prostředí nebo svými činy ohroţují sebe i své okolí a společnost. V těchto případech hovoříme o dětech ohroţených, rizikových dětech a mládeţi. Tuto problematiku rozebírá ve své knize slovenský autor V.Labáth, který za rizikovou mládeţ povaţuje dospívající, u kterých je následkem spolupŧsobení vícero faktorŧ, zvýšená pravděpodobnost selhání v sociální a psychické oblasti.7 Tuto rizikovou mládeţ mŧţeme umístit do některého ze zařízení podle jeho individuálních potřeb. Podle toho, jaký druh sluţeb, péče, popř. edukace ústavy poskytují, lze ústavy podle Matouška rozdělit do tří hlavních skupin8: 1. Podpora a péče Tato funkce převládá u zařízení, jeţ přebírají primární péči, např. kojenecké ústavy či dětské domovy. Do této kategorie patří domovy pro matky s dětmi, ústavy pro těţce mentálně či fyzicky handicapované lidi, pro osoby bez domova, v domovech dŧchodcŧ, v uprchlických táborech a nově u ošetřovatelských ústavŧ. Pokud by tato podpora a péče nebyla zmíněným skupinám poskytována, nebyly by tyto cílové skupiny mnohdy schopny samy přeţít.

4

Úmluva o právech dítěte, OSN 1989, čl. 20. Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních 6 Výjimečně je moţno rozhodnutím soudu realizovat prodlouţení ústavní výchovy do 19let dle § 1, zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních ve znění pozdějších předpisŧ 7 LABÁTH, Vladimír a kol. Riziková mládež. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. s.11 8 MATOUŠEK, O. Ústavní péče. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. 5

8

2. Léčba, výchova, resocializace Jedná se o zařízení typu léčeben a rehabilitačních ústavŧ, zařízení pro rizikovou mládeţ, také zařízení pro propuštěné vězně. U těchto klientŧ je dŧleţité srovnání stavu před příchodem do těchto zařízení a stav po absolvování pobytu. 3. Omezení, vyloučení, represe V tomto případě je podstatná ochrana a bezpečí občanŧ před nebezpečnými lidmi - klienty těchto zařízení - ať uţ se jedná o kriminalitu, či psychicky nemocné jedince. Jedná se o zařízení typu věznice, psychiatrické léčebny, popř. sběrné tábory pro uprchlíky.

Charakteristika ústavní výchovy Ústavní výchova je takovým opatřením, které je nařizované soudem v občanskoprávním řízení podle zákona o rodině9 a je nařizováno nezletilým, mravně narušeným nebo i jen mravně ohroţeným, u nichţ je zanedbána řádná rodičovská výchova, nebo kteří ţijí v patologickém rodinném prostředí, kde je jejich řádný vývoj ohroţen. Toto opatření se nařizuje v případech, kdy jiná předcházející výchovná opatření nevedla k nápravě, nebo pokud z jiných závaţných dŧvodŧ nemohou rodiče dítěte výchovu zabezpečit, pak mŧţe soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc.10 Je-li to v zájmu nezletilého nutné, mŧţe soud nařídit ústavní výchovu i v případech, kdy jiná výchovná opatření nepředcházela.11 Soud ústavní výchovu nařizuje, ale nerozhoduje o zařízení, v němţ bude tato výchova realizována a dokonce ani o délce pobytu. Ta závisí na změně podmínek, pro které byla nařízena.12 Pominou-li po nařízení ústavní výchovy její dŧvody (po prošetření ţádosti zákonných zástupcŧ dítěte), nebo lze-li dítěti zajistit náhradní rodinnou péči, příp. dosaţením

9

§ 46, odst.1, zákon č.94/1963 Sb., o rodině § 46, odst.1, zákon č.94/1963 Sb., o rodině Specifikace Zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc je uvedena v § 42, zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, Sociálně-právní ochrana dětí. 11 § 46, odst.1, zákon č.94/1963 Sb., o rodině, Rodinné právo. 12 O místě, resp. zařízení, kde bude ústavní nebo ochranné výchova realizována, rozhoduje příslušný diagnostický ústav na základě komplexního vyšetření jedince a volné kapacity těchto zařízení. § 5, zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních 10

9

zletilosti (soud je pravomocný prodlouţit ústavní výchovu aţ na jeden rok po dosaţení zletilosti), soud tuto výchovu zruší.13 Ústavní výchova dětí od narození do tří let věku se vykonává ve zdravotnických zařízeních, ústavní výchova nezletilých probíhá ve školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy.

Charakteristika ochranné výchovy Ochranná výchova je takovým typem opatření, které je ukládané soudem v trestním řízení, na rozdíl od výchovy ústavní, která je ukládána v řízení občanskoprávním, a to na základě § 22 zákona č.218/2003 Sb. o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonŧ (zákon o soudnictví ve věcech mládeţe).14 Podle tohoto zákona ji lze uloţit pouze mladistvým, kteří v době spáchání trestného činu, nedosáhli patnácti, resp. osmnáct let věku15. Ochranná výchova se ukládá mladistvým, o jejichţ výchovu není ze strany rodičŧ nebo jiných osob náleţitě postaráno, jejich dosavadní výchova byla zanedbávána, nebo kteří ţijí v sociálně patologickém prostředí ohroţujícím jejich následný mravní a společenský vývoj nebo jiţ uloţená výchovná opatření nejsou dostačující. Ochranná výchova se ukládá v případech, kdy soud upustil od potrestání mladistvého, tzn. dopustil-li se mladistvý trestného činu, byl za něj odsouzen, ale nebyl mu uloţen trest. Ochranná výchova nemá, stejně jako výchova ústavní, trestní charakter a její uloţení se mladistvému nezaznamenává do rejstříku trestŧ.16 Ochranná výchova trvá tak dlouho, dokud to vyţaduje její účel, nejdéle však do osmnácti let věku. Nebylo-li do dosaţení plnoletosti účelu ochranné výchovy dosaţeno, mŧţe soud pobyt svěřence v zařízení o jeden rok prodlouţit, nanejvýš tedy do devatenáctého roku věku.17 13

§ 46, odst.1, zákon č.94/1963 Sb., o rodině § 21-22, zákon č.218/2003 Sb. o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonŧ (zákon o soudnictví ve věcech mládeţe) 15 §2, zákon č.218/2003 Sb. o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonŧ (zákon o soudnictví ve věcech mládeţe) Je nutné rozlišit dítě mladší patnácti let a mladistvého. Dítětem mladším patnácti let se rozumí ten, kdo v době spáchání činu jinak trestného nedovršil patnáctý rok věku. Mladistvým ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku. 16 § 11-13, zákon č.218/2003 Sb. o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonŧ (zákon o soudnictví ve věcech mládeţe) 17 § 22, zákon č.218/2003 Sb. o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonŧ (zákon o soudnictví ve věcech mládeţe) 14

10

Ochranná výchova nezletilých probíhá ve školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy.

Historie ústavní a ochranné výchovy V naší zemi se ústavní výchova řídila rakouským občanským zákonem z let 1877 a 1885. Soud podle tohoto zákona mohl doporučit umístění dítěte nebo mladistvého do donucovací pracovny nebo polepšovny. O přijetí nicméně rozhodovala aţ příslušná komise zemského úřadu nebo ředitelství příslušného spolku, v jehoţ správě se ústav nacházel. Klienti v ústavu odcházeli nejpozději ve 20, resp. 21 letech. Tehdy v Uhrech vydaná novela z roku 1908 vyčlenila děti mladší dvanácti let z trestního stíhání. Pokud se takovéto dítě dopustilo jinak trestného činu, bylo obvykle odevzdáno k „domácí nebo školní kázni“. Zákon myslel samozřejmě i na vhodné prostředí pro vývoj dítěte v tom smyslu, ţe pokud bylo dítě vystaveno mravnímu ohroţení či „zpustnutí“, školní ústav zajistil jeho přijetí do nejbliţšího státního dětského domova (asylu). Tuto skutečnost oznámil příslušnému poručenskému úřadu.18 Tento na tu dobu poměrně propojený systém byl částečně předchŧdcem nařízené ústavní výchovy u nás.

1.2 Charakteristika předběţného opatření

Předběţné opatření se ukládá na základě návrhu orgánu sociálně-právní ochrany (OSPODu) a následným rozhodnutím soudu v takových případech, kdy by mohlo dojít k nebezpečí z prodlení. Toto rozhodnutí by mělo být učiněno nejpozději do dvaceti čtyř hodin, kdy soud rozhodne o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. V minulosti měl OSPOD v naléhavých případech, ohroţujících ţivot a zdraví klienta, v kompetenci odejmutí klienta z rodiny předběţným opatřením. Tato moţnost se zrušila

18

ŠVANCAR, Zdeněk, BURIÁNOVÁ, Jana. Speciálně pedagogické problémy ústavní a ochranné výchovy. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988. s 14-15.

11

ustanovením § 46 zákona č.94/1963 Sb., o rodině, který upravoval postup správních orgánŧ v případě naléhavé potřeby řešení výchovných poměrŧ nezletilých dětí.19 Dnes smí o tomto úkonu rozhodnout pouze příslušný soudce.

1.3 Charakteristika preventivně výchovné péče

Preventivně výchovná péče vychází ze zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních. Tato péče spočívá v poskytování speciálně pedagogických a psychologických sluţeb klientŧm s moţným rizikem poruch chování nebo jiţ rozvinutými formami poruch chování, u nichţ nebyla nařízena ústavní výchova nebo uloţena ochranná výchova. Tyto sluţby jsou poskytovány také osobám odpovědným za výchovu a pedagogickým pracovníkŧm. Tato péče a edukace mŧţe být poskytována rŧznými formami: ambulantně – na základě ţádosti zákonných zástupcŧ nebo klientŧ starších 15 let, vyuţitím celodenních sluţeb - na základě ţádosti zákonných zástupcŧ nebo zletilého klienta, či internátních sluţeb - na základě ţádosti zákonných zástupcŧ nebo zletilého klienta, přičemţ tento pobyt trvá zpravidla osm týdnŧ.20

1.4 Charakteristika školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy a jejich typy

Zákon č.109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních vymezuje jako školní zařízení vykonávající náhradní výchovnou péči21:

19

JANSKÝ, Pavel. Problémové dítě a náhradní výchovná péče ve školských zařízeních. 1.vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2004. s.96 20 § 16, odst. 1 aţ 2, zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních ve znění pozdějších předpisŧ 21 § 2, zákon č.109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních

12

diagnostické ústavy dětské domovy dětské domovy se školou výchovné ústavy Účelem těchto zařízení je zajišťovat nezletilé osobě, popř. zletilé osobě, tedy od 3 do 18, resp. 19 let, preventivně výchovnou péči, na základě rozhodnutí soudu o ústavní nebo ochranné výchově, případně o předběţném opatření.22 Školská zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy musí zajišťovat právo kaţdého dítěte na výchovu a vzdělávání, rozvíjet osobnost dítěte a jeho potenciál v souladu s Deklarací práv dítěte a dalšími mezinárodními smlouvami tohoto typu.

Diagnostický ústav „Diagnostický ústav je zařízení, které přijímá děti podle § 2 odst. 3, 4 a 5 a § 7 odst. 1 a na základě výsledků komplexního vyšetření, zdravotního stavu dětí a volné kapacity jednotlivých zařízení je umísťuje do dětských domovů, dětských domovů se školou nebo výchovných ústavů s výjimkou dětí přijatých do diagnostického ústavu na základě § 7 odst. 1. Ve zvláště odůvodněných případech, vyžaduje-li to zájem dítěte, umisťuje dítě mimo zařízení do smluvní rodiny.“23 V praxi výše uvedené znamená, ţe je dítě nejdříve zasláno do diagnostického ústavu, ve kterém je zpravidla během osmi týdnŧ komplexně vyšetřeno po stránce pedagogické, psychologické, sociální a zdravotní. Na základě těchto výsledkŧ pracovníci tohoto diagnostického ústavu vypracují zprávu s návrhem, do jakého typu zařízení by mělo být dítě umístěno. Diagnostické ústavy poskytují také péči dětem s jiţ nařízenou ústavní výchovou nebo uloţenou ochrannou výchovou, zadrţeným na útěku z jiných zařízení, ovšem pouze po nezbytnou nutnou dobu. Diagnostické ústavy jsou rozděleny dle věku na dětské diagnostické ústavy a diagnostické a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních § 16, odst. 1 aţ 2, zákon č.109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních 23 §5, zákon 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonŧ 22

13

ústavy pro mládeţ. Do zařízení pro výkon ústavní výchovy mŧţe být dítě umístěno i bez předchozího diagnostického pobytu a to pouze v odŧvodněných případech – např. děti z kojeneckých ústavŧ či bez poruch chování.24 Diagnostický ústav plní tyto úkoly25: diagnostické, které spočívají ve vyšetření úrovně dítěte formou pedagogických a psychologických činností, vzdělávací, pod které spadá zjištění úrovně znalostí a dovedností, na jejich základě se stanovují a realizují specifické vzdělávací potřeby v zájmu rozvoje osobnosti dítěte s ohledem na jeho věk, individuální předpoklady a moţnosti, terapeutické, které směřují k nápravě poruch v sociálních vztazích a v chování dítěte pouţitím pedagogických a psychologických činností, výchovné a sociální, které se vztahuji k osobnosti dítěte, jeho rodinné situaci a nezbytné sociálně-právní ochraně dětí. Podle potřeby zprostředkovává zdravotní vyšetření dítěte. organizační, které souvisejí s umísťováním dětí do zařízení v jeho územním obvodu, popř. i mimo něj. Spolupracuje s orgánem sociálně-právní ochrany dětí. koordinační, za účelem prohloubení a sjednocení odborných postupŧ ostatních zařízení, k ověřování jejich účelnosti a sjednocení součinnosti s orgány státní správy a dalšími kompetentními osobami. Po ukončení diagnostického pobytu je dítě umístěno do následného zařízení dle doporučení pracovníkŧ tohoto diagnostického ústavu s jiţ výše zmíněnou zprávou a další dokumentací jako např. pravomocné rozhodnutí soudu, školní dokumentace, zdravotní dokumentace. Pokud je to vhodné, tzn. nehrozí narušení mravního vývoje dítěte, je umístěno co nejblíţe bydlišti osob odpovědných za výchovu, popř. zákonných zástupcŧ. Diagnostický ústav poskytuje péči také dětem s ústavní nebo ochrannou výchovou zadrţeným na útěku, ať jiţ z jiných zařízení, tak od osob zodpovědných za výchovu, ovšem pouze po nezbytně nutnou dobu.26 24

§ 2, zákon 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonŧ 25 § 5, zákon 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonŧ 26 § 6, zákon 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních

14

Ve školním roce 2008/2009 prošlo v České Republice diagnostickými ústavy podle statistik MŠMT 793 dětí.27

Dětský domov „Dětský domov pečuje o děti podle jejich individuálních potřeb. Ve vztahu k dětem plní zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální.“28 Dětský domov zajišťuje výchovu, vzdělávání a péči dětem s nařízenou ústavní výchovou, které nemají závaţné poruchy chování. Bývají zde umisťovány děti ve věku od 3 do 18, resp. 19 let. Za určitých podmínek aţ do 26 let věku.29 Mohou tu být umístěné také nezletilé matky se svými dětmi. Posláním těchto zařízení vidí Švancar a Burianová ve vytvoření prostředí přispívajícího k harmonickému vývoji osobnosti mladého jedince. Prostředí poskytujícího intimitu, jistotu, pevné zázemí stejně jako dostatek podnětŧ k rozvíjení a uspokojování citových potřeb.30 Denní reţim, struktura, systém komunikace a hospodaření se svěřenými prostředky je co nejvíce přizpŧsoben reálnému ţivotu v rodině. Děti jsou umisťovány do rodinných skupin (skupin bývá 2 aţ 6, v nich 6 aţ 8 dětí), sourozenci bývají zařazováni do stejné skupiny, pokud tomu nebrání věk, zdravotní stav, výchovné či vzdělávací omezení. Ve skupině jsou děti rŧzného věku a pohlaví.31 Dětem je v dětském domově poskytováno plné přímé zaopatření, které zahrnuje: stravu, ubytování a ošacení, učební potřeby a pomŧcky, úhrada nezbytně nutných nákladŧ na vzdělávání, na dopravu do školy a na zdravotní péči. Po dobu pobytu v dětském domově náleţí dítěti kapesné, dále osobní dary k narozeninám, k úspěšnému ukončení studia a k jiným obvyklým příleţitostem.32

a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonŧ MŠMT. Statistika počtu dětí umístěných v zařízeních ochranné a ústavní výchovy. 28 §12, zákon 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonŧ 29 dle §1-2, zákon 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonŧ 30 ŠVANCAR, Zdeněk, BURIÁNOVÁ, Jana. Speciálně pedagogické problémy ústavní a ochranné výchovy. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988. 31 § 4, zákon 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonŧ 32 § 2, zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonŧ 27

15

K diskuzím často vede §20 zákona 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonŧ, který uvádí, ţe má dítě právo na kontakt s osobami zodpovědnými za výchovu. V řadě případŧ totiţ negativní či nedostatečně podnětné pŧsobení rodinného prostředí komplikují výchovnou a sociální péči dětského domova.33 S tímto názorem se ztotoţňuje mnoho vychovatelŧ dětských domovŧ.34 V dětských domovech bylo v České Republice ve školním roce 2008/2009 podle statistik MŠMT 4739 dětí.35

Dětský domov se školou Zákon 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonŧ k dětským domovŧm se školou uvádí např. tyto informace: Účelem dětského domova se školou je zajišťovat péči o děti s nařízenou ústavní výchovou v případě, ţe mají závaţné poruchy chování nebo duševní poruchy, pro které potřebují výchovně léčebnou péči. Umísťují se sem také děti s nařízenou ochrannou výchovou nebo nezletilé matky či jejich děti, splňující výše uvedené. Do dětských domovŧ se školou obvykle umisťujeme děti od 6 let do ukončení povinné školní docházky. Mají i moţnost navštěvovat školu mimo dětský domov a to v případě, ţe pominuly dŧvody pro absolvování povinné školní docházky ve škole, která je součástí dětského domova. Pokud u dítěte nadále přetrvávají poruchy chování a nelze je vzdělávat mimo zařízení nebo není-li zrušena ústavní výchova, je přeřazeno do výchovného ústavu.

33

ŠVANCAR, Zdeněk, BURIÁNOVÁ, Jana. Speciálně pedagogické problémy ústavní a ochranné výchovy. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988. 34 osobní zkušenost z rozhovorŧ s vychovateli Dětského domova v Klánovicích, Dětského domova ve Frýdku-Místku a dalšími pracovníky ústavní výchovy. 35 MŠMT. Statistika počtu dětí umístěných v zařízeních ochranné a ústavní výchovy.

16

Výchovný ústav Výchovný ústav pečuje o klienty se závaţnými poruchami chování, u nichţ byla nařízena ústavní výchova nebo uloţena ochranná výchova a jejich úkoly mají charakter výchovný, vzdělávací a sociální. Dle Sekery „Ústřední funkcí výchovných ústavů je reedukace a resocializace svěřenců.“36 Obvykle v něm najdeme klienty ve věku od 15 let, nicméně v případě klientŧ s uloţenou ochranou či nařízenou ústavní výchovou a zároveň vykazujícími tak závaţné poruchy chování, ţe nemohou být umístěni v dětském domově se školou, lze umístit i klienty starší 12 let.37 Při výchovných ústavech jsou zřizovány základní nebo speciální školy, popř. i střední školy. Výchovnými ústavy prošlo v České Republice ve školním roce 2008/2009 1546 dětí.38

Středisko výchovné péče Středisko výchovné péče patří do systému zařízení, které pracuje s klienty, kteří vykazují poruchy chování. Jeho odlišnost spočívá v charakteru preventivní péče, která má předcházet restriktivním formám, tedy nařízení ústavní výchovy či uloţení ochranné výchovy. Matoušek s Kroftovou blíţe specifikují klienty středisek výchovné péče. Ty podle nich poskytují „péči dětem, u nichž vzniká závislost na alkoholu či jiných drogách, případně patologickém hráčství, dětem v krizových situacích, jež souvisí s rodinnou situací či se školou (např. dětem utíkajícím z rodin, dětem ze selhávajících rodin), a dětem, které se vracejí do běžného života po ústavním pobytu.“39 Sluţby středisek výchovné péče jsou poskytovány ambulantní formou, formou celodenních či internátních sluţeb. Jejich činnost spočívá zejména v poskytování poradenství, odborných informací a pomoci osobám zodpovědným za výchovu, ale také pedagogickým pracovníkŧm, kteří pracují

36

SEKERA, J. Mikrořízení a interpersonální vztahy v organizacích ústavní výchovy. 1.vyd. Ostrava: Ostravská Univerzita, Pedagogická fakulta, 2001. s 6. 37 §14, zákon 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonŧ 38 MŠMT. Statistika počtu dětí umístěných v zařízeních ochranné a ústavní výchovy. 39 MATOUŠEK, O.; KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence. 2. vyd. Praha: Portál, 2003. s 201.

17

v oblasti výchovy a vzdělávání dětí s rizikem nebo projevy poruch chování a negativních jevŧ v sociálním vývoji.40

1.5 Příčiny umístění dítěte do ústavní výchovy

Tento oddíl otvírám názorem Kovaříka, který uvádí, ţe k tomuto řešení přistupujeme tehdy, pokud pŧvodní rodina nesplňuje podmínky pro správnou výchovu dítěte nebo nemá zájem o dítě vŧbec. Převáţně se podle něj jedná o děti z dysfunkčních nebo afunkčních rodin, které nejsou schopny výchovu zvládnout.41 Obecně řečeno lze spatřovat příčiny v nesplnění základních funkcí rodiny. Těmi se zabývají ve svých pracích např. Kraus42 a Dunovský43, kteří se na rozdělení a charakteristice z velké části shodují: Biologicko-reprodukční funkce – má význam pro společnost, jedince a rodinu. Její funkcí je udrţení populace početím a narozením nového člověka. Někdy bývá označována jako funkce sexuální. Tato funkce se sice mŧţe uplatnit i mimo rodinu, v rodině však nabývá svŧj plný význam. Nejde totiţ pouze o funkci reprodukční, čili přivést dítě na svět, ale také mu zabezpečit potřebné podmínky ţivota a další jeho vývoj tak, aby mohl být platným členem společnosti. Porušením těchto podmínek mŧţe přinášet rŧzně se stupňující riziko rozpadu rodiny a tedy i dopadu na děti. Poruchou mŧţe být například bezdětnost, neplánované rodičovství nebo mnohočetnost dětí, coţ vede k poruše ekonomicko-sociální funkce. Sociálně-ekonomická funkce – rodina je chápána jako významný prvek v rozvoji ekonomického systému společnosti. Tato funkce se nevztahuje pouze na dítě, ale na všechny členy rodiny. V současnosti je rodina spotřební jednotkou, téměř zcela závislou na výrobní a spotřební činnosti společnosti.

40

§17, odst.1-3, zákon 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonŧ. 41 KOVAŘÍK, J. a kol. Náhradní rodinná péče v praxi. Praha: Portál, 2004. s.167. 42 KRAUS, B., Základy sociální pedagogiky. 1.vyd. Praha: Portál, 2008. s.81-83. 43 DUNOVSKÝ, J. Dítě a poruchy rodiny Praha: Avicenum, 1986.

18

Za poruchu této funkce mŧţeme povaţovat například špatné nakládání s finančními prostředky, či neschopnost s nimi efektivně hospodařit, coţ se mŧţe projevit jako nouze a hmotný nedostatek, z něhoţ mŧţe plynout ztráta určitého sociálního statusu. Ochranná funkce – neboli opatřovatelská, popř. pečující; spočívá v zajišťování potřeb nejen dětí a seniorŧ, ale všech členŧ rodiny. Socializačně výchovná funkce – hlavní úlohou tohoto procesu je příprava dětí a mladistvých na vstup do společenského ţivota. Spočívá v opravdovém zájmu o dítě, v péči o něj a především v jeho výchově. Toto zahrnuje také přijetí dítěte takového, jaké je. Porozumění dětským potřebám a poţadavkŧm, ale také vývojovým stadiím. Rozvíjet všechny jeho schopnosti a moţnosti, přičemţ vţdy prosazovat jeho zájem a prospěch, ochraňovat dítě před nebezpečnými ţivotními situacemi, ale zároveň jej připravit na střet s nimi. Jejím těţištěm a opěrným bodem je Úmluva o právech dítěte. Jako poruchu mŧţeme vnímat neschopnost či nezájem se o dítě postarat. Funkce rekreace, relaxace a zábavy – neboli zpŧsob trávení volného času s rodinou a jeho kvalita. Pro děti je tato funkce neméně dŧleţitá. Emocionální funkce – je naprosto nezastupitelná a klíčová. Ţádná instituce nenahradí „mateřskou“ lásku, pocit bezpečí a jistoty. Ve vymezení a počtu funkcí rodiny se rŧzní autoři liší. Nejvyšší počet funkcí uvádí W. F. Ogburn44, který uvádí funkce: ekonomická, výchovná, náboţenská, statusová, obnovující, citová a ochranná. Redukci rodinných funkcí nejradikálněji provedl T. Pardone, který hovoří o tom, ţe jsou v rodině v současné době pouze dvě funkce - socializace dětí a emocionální klima pro dospělé.45 Prŧcha, Valterová a Mareš povaţují rodinu za nejstarší společenskou instituci, která mimo své funkce vytváří určité emocionální klima, formuje interpersonální vztahy, hodnoty a postoje, základy etiky a ţivotního stylu. Vzhledem k funkci rodiny v lidském společenství se rodinné prostředí povaţuje za nejvýznamnější zdroj vlivŧ formujících vývoj jedince. Rodinné prostředí pŧsobí na základní psychické, tělesné a sociální charakteristiky vývoje dítěte od narození mnohdy

44 45

W. F. Ogburn - americký sociolog (1886-1959) ŘEZÁČ, J. Sociální psychologie. Brno: Paido, 1998.

19

aţ do dospělosti. Ovlivňuje zejména jazykovou a komunikační kompetenci dítěte, jeho kognitivní a emoční vývoj, postoje, předsudky, hodnotové orientace a mnoho dalších determinant. Sociologické výzkumy potvrzují vlivy rodinného prostředí na utváření ţivotního stylu lidí, na jejich profesní a ţivotní dráhy, příjmy a ekonomické postavení. Někteří odborníci proto soudí, ţe rŧzné negativní jevy v soudobé společnosti, jako například násilí, drogová závislost, uvolněná sexualita apod., jsou zapříčiněny především nekvalitním rodinným prostředím pŧsobícím na jedince, tedy pozdější nositele negativních jevŧ.46 Pokud se na toto členění pozorně podíváme v etopedických souvislostech, mŧţeme spatřit největší problémy v plnění funkce ochranné, socializačně výchovné a emocionální. Nejčastější příčiny umisťování dětí do ústavní výchovy pojmenovávají Vocilka47 a Valouchová.48 Vocilka příčiny pojmenovává takto49: Nejčastější příčinou je podle jeho názoru nezvládnutá výchova, která vychází z velkého mnoţství příčin. Dalším dŧvodem k ústavní výchově je zanedbávání, zneuţívání a týrání dětí. Neméně často se setkáváme s umístěním dítěte v ústavní výchově v dŧsledku trestné činnosti rodičŧ, jejich alkoholismu, nízké sociální úrovně rodiny (která mŧţe plynout právě i ze zmiňovaného závislostního chování), dále z dŧvodu prostituce matky a v poslední řadě z dŧvodu osiření dítěte. Valouchová se s ním v některých oblastech shoduje, některé pojmenovává jinak. Jednoznačně se shoduje s příčinou spočívající v neschopnosti, nezájmu či nemohoucnosti své děti vychovávat: „..v dětských domovech jsou v největší míře umístěny děti pocházející z rodin, kde o ně jejich vlastní rodiče nechtějí pečovat (245 dětí - v zastoupení 19%). S rozdílem pouze jednoho dítěte stojí na druhém

46

PRŦCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2003. VOCILKA, M., Dětské domovy v České republice I., Teoretická východiska. Praha: Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy, 1999. 48 Bulletin FICE č. 66/2006/jaro 2006/VALOUCHOVÁ, M. Úloha školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy v životě dítěte z nefunkční rodiny. 49 VOCILKA, M., Dětské domovy v České republice I., Teoretická východiska. Praha: Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy, 1999. s. 12. 47

20

místě rodiče, kteří z nejrůznějších důvodů nemohou pečovat o své děti (244 dětí). S téměř srovnatelnými výsledky následují děti pocházející z rodin, kde se o ně jejich rodiče nedovedou a zároveň nemohou postarat (225 dětí, což činí 18%) a z rodin, kde o ně rodiče pečovat neumí (221 dětí). Nejméně jsou v dětských domovech zastoupeny děti z rodin, kde se o ně jejich rodiče nechtějí a zároveň nedovedou postarat (195 dětí – zastoupeno 13%) a děti, o které jejich rodiče nechtějí a zároveň nemohou pečovat (158 dětí).

50

1.6 Proces umístění dítěte do ústavní výchovy

Do dětského domova je dítě umístěno na základě rozhodnutí místně příslušného soudu. Návrh na ţádost o nařízení ústavní výchovy mŧţe podat orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), ale i zákonný zástupce dítěte. To v případě, ţe výchova dítěte je váţně ohroţena nebo váţně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě, nebo jestliţe z jiných závaţných dŧvodŧ nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit.51 O umístění dítěte do výchovného prostředí u osoby nebo zařízení zpŧsobilého zajistit nezletilému dítěti řádnou péči s ohledem na jeho fyzický a duševní stav, a to po nezbytně nutnou dobu, mŧţe rozhodnout soud také na základě předběţného opatření, podle § 76a občanského soudního řádu52, kdy pracovníci OSPOD podají návrh místně příslušnému okresnímu soudu pro dŧvodné obavy o ţivot či zdraví dítěte. Další postup lze vyčíst ze zákona č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonŧ: Dítě je do dětského domova umístěno prostřednictvím dětského diagnostického ústavu. Na základě komplexního vyšetření, zdravotního stavu dítěte a kapacity jednotlivých zařízení rozhoduje o umístění dítěte do vhodného dětského domova. V odŧvodněných případech mŧţe diagnostický ústav umístit do dětského domova dítě na základě osobní dokumentace bez předchozího pobytu v diagnostickém ústavu, pokud se jedná o dítě bez závaţných poruch chování nebo o děti, které byly v péči kojeneckého ústavu. 50

VALOUCHOVÁ, M. Úloha školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy v životě dítěte z nefunkční rodiny. In Bulletin FICE č. 66/2006. s.14. Výňatek z tabulky - počet dětí, které byly umístěny do dětských domovŧ kvŧli následujícím situacím v rodině (údaje se vztahují k celkovému počtu dětí v dětských domovech k datu 31.12.2004) 51 §46, zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů 52 Zákon č. 99/ 1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisŧ

21

Dítě předává do péče dětského domova buď sociální zástupce, nebo soudní vykonavatel. Před samotným příchodem dítěte do dětského domova řeší ředitel spolu s pedagogickými pracovníky organizační začlenění dítěte do rodinné skupiny. Při přijímání dítěte do dětského domova je přítomen pověřený pracovník tohoto domova, popř. vychovatel a sociální pracovnice. Sociální pracovnice přebere veškerou dokumentaci o dítěti, kterou zaloţí do jeho osobní sloţky, ve které budou uloţeny všechny informace a materiály, shromáţděné před a během celého pobytu dítěte v dětském domově. Pověřená osoba provede s dítětem vstupní pohovor. Seznámí dítě s vnitřním řádem zařízení, s jeho právy a povinnostmi, s organizací a reţimem zařízení.53 Přijetí dítěte oznámí sociální pracovnice písemně do tří dnŧ příslušnému soudu, orgánu sociálně - právní ochrany dětí a osobám zodpovědným za výchovu. Zde bych zmínila ještě adaptační proces, který je častým problémem po umístění dítěte do nového prostředí. „Samotný průběh adaptace ovlivňuje celá řada činitelů - věk dítěte, sociální prostředí, z něhož dítě přichází, samotná osobnost dítěte, předchozí pobyt v ústavních zařízeních, škola, roční období, spolupráce s rodiči, charakteristiky rodinné skupiny, do níž dítě přichází, ale i příčiny, které vedly k umístění dítěte do dětského domova.“54

1.7 Náhradní rodinná péče

Pro ucelený pohled zmíním ještě další moţnost náhradní péče – Náhradní rodinnou péči. Tato se uskutečňuje v nové rodině, případně v malé skupině, uspořádané tak, aby se rodinnému systému co nejvíce blíţila. Všechny formy náhradní rodinné péče jsou upraveny zákonem, zejména zákonem č. 94/1963 Sb. o rodině a zákonem č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí. O všech formách náhradní rodinné péče rozhoduje soud.

53

Praxe v DD, podloţeno zákonem 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonŧ. 54 VAŠŤATKOVÁ, J., VYHNÁLKOVÁ, P. (eds.). Rodina a náhradní rodinná péče. Olomouc: Hanex, 2008. Citováno dle: PAŠEK, V. Práce s dítětem po umístění do dětského domova.

22

Náhradní rodinnou péčí se rozumí: a) osvojení b) pěstounská péče c) poručenství d) svěření do péče jiné fyzické osobě neţ jsou rodiče Ţadatelé jsou povinni předloţit zákonem předepsané doklady a absolvovat psychologické vyšetření. Pokud je toto vše v pořádku, jsou zařazeni do evidence čekatelŧ na náhradní rodinnou péči.55 Ţadatelé absolvují konzultace a přípravu na roli náhradních rodičŧ. Příprava je realizována příslušným krajským úřadem a podílí se na ní řada odborníkŧ, kteří pracují v zařízeních, odkud odcházejí děti do náhradní rodiny – jsou to psychologové, sociální pracovnice, pediatři a další specialisté. Právem všech ţadatelŧ je získat veškeré dostupné informace o dítěti a seznámit se s tímto konkrétním dítětem v daném zařízení. Vybraní ţadatelé mají zákonnou lhŧtu 30 dnŧ, ve které se rozhodují, zda dítě do své rodiny přijmou. Pokud jej přijmou, přechází dítě do této náhradní rodiny. V tu chvíli dochází k tzv. předadopční, popřípadě předpěstounské péči. Po uplynutí tříměsíční lhŧty ţádají náhradní rodiče soud o svěření dítěte do vlastní péče.

Osvojení Osvojení, neboli častěji nazývané jako adopce, je z právního hlediska nejvyšší a pro dítě nejvýhodnější formou náhradní rodinné péče. „Osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi, a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele poměr příbuzenský. Osvojitelé mají rodičovskou zodpovědnost při výchově dětí.“56 Právně tedy vzniká svazek totoţný s vlastní rodinou, forma péče se tedy maximálně přibliţuje péči ve vlastní rodině.

55 56

§ 21-22, zákon č.359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí § 63, zákon č. 94/1963 Sb. o rodině

23

Osvojení rozlišujeme dvojího typu: Zrušitelné (I. stupně), při kterém se rodiče nezapisují do rodného listu jako rodiče, lze jej z rozhodnutí soudu zrušit. V rodném listě jsou stále zapsáni biologičtí rodiče. Návrh na zrušení mŧţe podat jak osvojenec, tak osvojitel. Osvojenec v tomto případě nabývá svého pŧvodního příjmení a práva a povinnosti mezi osvojencem a osvojiteli se ruší. V tomto prvním stupni lze adoptovat dítě ihned po tříměsíční předadopční péči, tzn. ve věku tří měsícŧ věku. Nezrušitelné (II. stupně), při kterém je moţné osvojit dítě starší jednoho roku věku, v matrice i rodném listě jsou zapsáni osvojitelé (v poznámce matriky jsou uvedeni i biologičtí rodiče). Toto osvojení jiţ nelze zrušit. Pokud se osvojitelé nechtějí nebo nemohou o dítě starat, mají stejné moţnosti jako v případě biologicky vlastního dítěte, tedy svěření do náhradní péče. Praxe je většinou taková, ţe dítě je osvojeno zrušitelně a následně po roce věku nezrušitelně. Osvojení zrušitelné lze změnit v nezrušitelné, nikoli však naopak. Také je moţné mezinárodní osvojení, tzn. osvojení dětí do ciziny, popřípadě z ciziny, které lze uplatnit v případech, kdy se pro dítě nepodaří najít rodinu v zemi jeho pŧvodu. Tento typ osvojení je upraven Úmluvou o právech dítěte.57 U nás je pověřen tímto plněním Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí v Brně.

Pěstounská péče Pěstounská péče podléhá zákonŧm č. 94/1963 Sb. o rodině a č. 359/1999 Sb. sociálně-právní ochraně dětí a stát je odpovědný za jeho správnou realizaci. Jedná se o formu náhradní rodinné péče, která vzniká opět na základě soudního rozhodnutí. Pěstoun není zákonným zástupcem dítěte a nemá na něj ani vyţivovací povinnost. Pěstounská péče je placená, na výţivu dítěte přispívá stát.58 Pěstounská péče je určena především dětem, které z určitých dŧvodŧ nemohou být osvojeny často se jedná o skupiny sourozencŧ, starší děti, děti jiného etnika či děti s handicapem. Pěstoun má právo zastupovat dítě v běţných věcech, k výkonu mimořádných událostí jako například výběr školy či povolání, vycestování za hranice státu, ţádá pěstoun souhlas 57 58

článek 21, Úmluva o právech dítěte Hlava sedmá, Dávky pěstounské péče, zákon č. 117/1975 Sb. o státní sociální podpoře

24

zákonného zástupce. Dojde li k nesouladu mezi rozhodnutími rodičŧ a pěstouna nebo domnívá-li se pěstoun, ţe rozhodnutí rodičŧ není v zájmu dítěte, mŧţe se pěstoun domáhat rozhodnutí soudu.59 Ke zrušení pěstounské péče dochází soudem a to ze závaţných dŧvodŧ. Soud tak učiní vţdy, podá li ţádost pěstoun.60 Pokud nedojde ke zrušení, zaniká pěstounská péče osmnáctým rokem věku dítěte, úmrtím pěstouna či dítěte. V praxi se uplatňují dva druhy pěstounské péče a to: Individuální Skupinová Individuální pěstounská péče probíhá v běţném rodinném prostředí, tj. v domácnosti pěstouna. Skupinová pěstounská péče probíhá v zařízeních pro výkon pěstounské péče nebo v SOS sdruţení dětských vesniček. Tato zařízení zřizují obce, kraje či nestátní subjekty.61 V současné době organizuje pilotní program institut náhradní rodinné péče NATAMA62, a sice tzv. profesionální pěstounskou péči. Tento projekt vznikl ve Velké Británii. Jedná se de facto o sluţby pro pěstouny. Vybraná specifika této profesionální pěstounské péče: Dítě a rodina mají svého klíčového sociálního pracovníka. Tento pracovník je vzdělaný odborník v oblasti sociálně-právní ochrany dítěte, úzce spolupracuje s odbornými organizacemi, umí přímo pracovat s dítětem, rodiči, širší rodinou a blízkými lidmi, školou, lékařem a odborníky. Tento pracovník vypracovává kvalitní plán péče o dítě. Ţadatelé o osvojení a pěstounskou péči jsou kvalitně posuzováni, vyhodnocováni, vzděláváni a připravováni na péči o svěřené dítě. Zvláštní pozornost je věnována nalezení té nejlepší rodiny pro dítě. Pracuje se také s rŧznými formami pěstounské péče, jako je například péče přechodná, dlouhodobá, pro nezletilé matky či děti s problémovým chováním.

§ 45c, zákon č. 94/1963 Sb. o rodině. § 45a, zákon č. 94/1963 Sb. o rodině. 61 § 44, zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí 62 INSTITUT NÁHRADNÍ RODINNÉ PÉČE 59 60

25

Poručenství Poručenská péče je povaţována za vyšší typ pěstounské péče, protoţe se poručník stává zároveň také zákonným zástupcem dítěte. Podmínkou této formy péče je právní uvolnění dítěte. Od osvojení se poručenská péče liší především tím, ţe poručník nemá k dítěti vyţivovací povinnost a má nárok na stejné dávky státní sociální podpory jako pěstoun. Poručnickou péči upravuje opět zákon č. 94/1963 Sb. o rodině, v ustanoveních § 78 aţ § 82. Poručníka ustanoví soud tehdy, jestliţe rodiče: zemřeli nebo byli zbaveni rodičovské odpovědnosti, nemají zpŧsobilost k právním úkonŧm v plném rozsahu či byl výkon jejich rodičovské zodpovědnosti pozastaven.63 Poručník má právo a povinnost dítě: vychovávat, zastupovat, spravovat jeho majetek.64 Na vztahy poručníkŧ a dětí se přiměřeně vztahují ustanovení o právech a povinnostech rodičŧ a dětí.65 Jakékoli rozhodnutí poručníka v podstatné věci, týkající se dítěte, vyţaduje schválení soudem.66 Poručenství zaniká zletilostí dítěte, úmrtím poručníka či dítěte, případně opětovným nabytím rodičovské odpovědnosti pŧvodních rodičŧ dítěte a také na základě rozhodnutí soudu, pokud je poručník pro svou funkci nezpŧsobilý, případně porušuje-li své povinnosti.67

Svěření do péče jiné fyzické osobě neţ jsou rodiče Tento typ náhradní rodinné péče je nejméně vhodným typem, neboť není dostatečně vyřešena otázka vyţivovací povinnosti dítěte. Upravuje jej zákon č 94/1963 Sb. o rodině.68 Osoba, do jejíţ péče bylo dítě svěřeno, nemá k dítěti ţádnou vyţivovací povinnost. Jedná se o svěření do výchovy jiné fyzické osobě neţ rodiči, nejčastěji prarodičŧm nebo jiným příbuzným.

63

§ 78, zákon č. 94/1963 Sb. o rodině § 78, zákon č. 94/1963 Sb. o rodině 65 § 81, zákon č. 94/1963 Sb. o rodině 66 § 80, zákon č. 94/1963 Sb. o rodině 67 § 82, zákon č. 94/1963 Sb. o rodině 68 § 45, zákon č. 94/1963 Sb. o rodině 64

26

Další zajímavou moţností je tzv. hostitelská péče pro děti pobývající v ústavní výchově. Zákon termín hostitelská péče neuvádí, běţně se jím však označuje pobyt dítěte s nařízenou ústavní výchovou. Tato moţnost vyplývá od 1. 4. 2000 z § 30 zákona č. 359/1999Sb. o sociálně-právní ochraně dětí. O pobytu dítěte v hostitelské péči rozhoduje ředitel, popřípadě jiný pověřený pracovník ústavního zařízení. Zákon nestanovuje ţádné hmotné zajištění pro hostitelskou rodinu. Dlouhodobá hostitelská péče je vhodná pro děti, které by měly přejít do osvojení nebo pěstounské péče a nejsou ještě splněny všechny podmínky k tomuto kroku potřebné. Hostitelská péče je vhodná pro děti odrostlejší, aby se mohly pohybovat v prostředí fungující rodiny a získaly více zkušeností a přehledu o chodu ţivota mimo ústavní péči. Naopak je tato péče nevhodná pro menší děti, které se velmi snadno a rychle citově zaangaţují a jsou poté traumatizovány následnými návraty do ústavu.

27

2 SPECIFIKA EMOCIONÁLNÍ STRÁNKY DÍTĚTE A JEHO SOCIALIZACE V DŮSLEDKU INSTITUCIONÁLNÍ PÉČE

„Domov je to, co nedokážete popsat ani tisíci slovy, ale srdce jej pozná v jedině vteřině….“ (neznámý autor)

2.1 Specifika rizik vývoje u dětí v dětském domově

Němec s Vojtovou k tomuto tématu říkají, ţe „děti v ústavní výchově dětských domovů jsou řazeny do kategorie dětí se sociálním znevýhodněním. Jejich specifická životní situace je ohrožuje ve všech složkách osobnosti: kognitivní, sociální a emocionální. Bývá ohroženo jejich sebepojetí a sociální stabilita, své životní situaci často nerozumí. Již před příchodem do dětského domova se formují odlišně, protože informace, které o sobě dostávají z prostředí dysfunkční rodiny (popř. jiné sociální skupiny), bývají deformované jeho patologickými systémy.“69 Vocilka konkretizuje: „Musíme si uvědomit, že odloučení dítěte od rodiny představuje vážný zásah do vývoje dítěte, s nímž se snaží určitým způsobem vyrovnat, často prostřednictvím nepřiměřených reakcí na výchovné požadavky, vyskytuje se citová ambivalence provázená střídáním nálad, lítostivostí, plačtivostí, neklidem, úzkostí, vzdorovitostí až agresivitou. Zde se musí projevit schopnost vychovatele při práci s dítětem na navození důvěry, porozumění a pomoci.“70 Z jiného úhlu pohledu trojici autorŧ doplňují Bechyňová s Šulcovou, které říkají, ţe cílem kaţdého umístění dítěte do dětského domova je návrat do pŧvodní rodiny. Pokud to není moţné, je třeba vytvořit podmínky, aby dítě mělo s rodiči pravidelný kontakt a to i v případě, ţe se rodiče s velkou pravděpodobností nebudou moci o dítě postarat. Respektovat dítě znamená respektovat jeho rodiče, jeho osobní a rodinnou historii. Usmíření dítěte s rodiči, byť pouze vnitřní, je nezbytnou podmínkou ţivota, který se nemŧţe pozitivně rozvinout na základě nenávisti vŧči těm, kteří ho přivedli na svět.71 69 70

NĚMEC, Jiří; VOJTOVÁ, Věra. Vzdělávání žáků se sociálním znevýhodněním. Brno : Paido, 2009. s.121 VOCILKA, M., Dětské domovy v České republice I., Teoretická východiska, Praha: MŠMT, 1999, s.12

28

Děti bývají citově vyprahlé, obtíţně navazují sociální vztahy, protoţe jsou obvykle „postiţeni“ dosavadními patologickými vztahy, mohou mít psychosomatické obtíţe vyvolané dlouhodobým stresem, mají malou, popř. negativní sociální zkušenost. Prisiazhaia výše uvedené názory v podstatě potvrzuje, kdyţ říká, ţe ţivot v instituci děti ještě více limituje v jejich sociálních zkušenostech. Redukuje totiţ počet a kvalitu modelŧ a konstruktŧ chování dostupných k naučení. Proces socializace charakterizuje specifický mechanismus adaptivního chování a komplexem sociální méněcennosti. Ţivot v instituci děti omezuje uţ samotnou podstatou, odtrţením dítěte od rodiny a hlavně klíčové osoby.72 Matějček tomu dává ještě jiný pohled, související se střídáním osob, které o děti pečují. Děti obvykle vystřídají více zařízení, např. kojenecký ústav a poté dětský domov a dochází k tomu, ţe je nuceno se odloučit od předchozích pečovatelŧ a zvykat si na nové. Tím mŧţe dojít k dočasnému vývojovému regresu, zvláště u citlivějších klientŧ. Dále hovoří také o tom, ţe vychovatelé v dětských domovech nebo v jiných zařízeních tzv. kolektivní výchovy tráví se svěřenými dětmi určitý vymezený pracovní čas, ale svŧj domov mají někde jinde, někde jinde jsou také citově zakotveni. Dětský domov je jim pracovním místem a děti v něm jsou jim předmětem pracovní profesionální činnosti. V rodině je tomu jinak. Pro tu je příznačné, ţe se v ní všichni chovají otevřeněji, přirozeněji, upřímněji, neţ kdekoliv jinde.73 Dle Margaret Stevenson mají děti umístěné v ústavech oslabenou strukturu ega stejně jako funkci svědomí a absenci internalizovaných norem a hodnot. Projevují vysoký stupeň nedŧvěry, zejména vŧči dospělým. V tomto dŧsledku mají pocit nedostatečnosti, a pokud se navíc opakovaně setkají s neúspěchem a tento zcela správně nezvládnou, mŧţe dojít k nezdravému vztahu k dané činnosti či oblasti. Kaţdé dítě a tím spíše dítě, vyrŧstající v ústavní výchově, potřebuje zaţívat úspěch a proţívat přijetí.74 Pokud mu toto schází, pak mŧţe dojít k někdy jiţ nezvratnému pohrdání společností, jak varuje Říčan. Opakované poniţování, pokořování a posměch doţene dítě k tomu, 71

BECHYŇOVÁ, V., ŠULOVÁ, L. aj. Syndrom CAN a způsob péče o rodinný systém. Praha: Ireas 2007 PRISIAZHNAIA, N.V. . Orphan Children : Adjusting to Life After the Boarding Institution. Russian Education and Society. 2008. 73 MATĚJČEK, Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha:Portál 1994. 74 STEVENSON, Margaret. Some emocional problems of orphange children. Canadian journal of psychology. 1952, no. 6. 72

29

aby odmítlo podílet se ve společnosti, kterou ovládají ti chytří, mezi nimiţ se bude vţdy cítit méněcenným cizincem. Začne tímto světem a jeho pořádkem pohrdat. To vše, zcela zbytečně, z pouhé touhy po sebeúctě, kterou nedovede získat jinak.75 V tomto dŧsledku se neumí vyrovnat s rivalitou, zvláště pokud jde o nesouhlas či zdánlivé nepřijetí. Purková uvádí, ţe muţi vyrŧstající v dětských domovech jsou častěji neschopni citové odezvy, coţ vysvětluje jejich problémy v partnerském ţivotě. Ţeny projevují v milostných vztazích poddajnost, přitahují proto muţe, kteří nachází uspokojení v dominantním postavení vŧči ţeně, dětem a rodině.76 Purková se hodně opírá o názory Matějčka, Bubleové a Kovaříka, kteří vidí zřetelnou muţsko-ţenskou diferenciaci, a to v neprospěch muţŧ. Ve sledovaném souboru byli muţi vzhledem k věku nápadně často svobodní, nejčastěji však byli rozvedeni po neúspěšném manţelství. Potíţe v mileneckých vztazích uváděli jiţ od mladistvého věku. Autoři se proto domnívají, ţe nepřítomnost intimity rodinného ţivota a „mateřské“ péče specificky postihuje více chlapce neţ dívky, které nejspíše díky převaze ţen v personálu dětských domovŧ nacházely více přijatelných ţenských vzorŧ.77 Matějček k tomu ještě dodává, ţe muţi z dětských domovŧ mohli ve vychovatelkách sotva najít ţenu, která by je měla vskutku „mateřsky“ a bezvýhradně ráda. Muţi z dětských domovŧ jsou tedy zřejmě častěji neschopni citové odezvy, proto zŧstávají více svobodni, více se rozvádějí apod.78 Závěrem Matějček, Bubleová a Kovařík shrnují, ţe děti dlouhodobě vychovávané v ústavních zařízeních vykazují v pozdějším věku poměrně nejvíce odchylek od běţné normy, pokud jde o vývoj osobnosti a společenské uplatnění. Tento závěr platí, i kdyţ vezmeme v úvahu niţší intelektovou kapacitu těchto dětí.79 75

ŘÍČAN, P. Cesta životem. Praha: Portál, 2004. PURKOVÁ , Veronika. Vývoj osobnosti dětí vyrůstajících v dětském domově z pohledu některých dosud realizovaných výzkumů. 77 MATĚJČEK, Z., BUBLEOVÁ, V., KOVAŘÍK, J. Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. I. část. Děti z dětských domovŧ ve svých čtyřiceti letech. Československá psychologie, 1995, roč. 39, č. 6. Citováno dle: PURKOVÁ , Veronika. Vývoj osobnosti dětí vyrůstajících v dětském domově z pohledu některých dosud realizovaných výzkumů.s 9. 78 MATĚJČEK, Z. Teoretická úvaha nad pozdními následky psychické deprivace a subdeprivace. Československá psychologie, 1996, roč. 40, č. 5. Citováno dle: PURKOVÁ , Veronika. Vývoj osobnosti dětí vyrůstajících v dětském domově z pohledu některých dosud realizovaných výzkumů.s 9. 79 MATĚJČEK, Z., BUBLEOVÁ, V., KOVAŘÍK, J. Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. III. část. Děti narozené z nechtěného těhotenství, děti z dětských domovŧ a děti z náhradní rodinné péče v dlouhodobém sledování. Československá psychologie, 1996, roč. 40, č. 2. Citováno dle: PURKOVÁ , Veronika. Vývoj osobnosti dětí vyrůstajících v dětském domově 76

30

2.2 Pasivita a syndrom ústavní závislosti

Jak jsem zmiňovala v předešlé kapitole, děti z dětských domovŧ a ústavní péče obecně, bývají méně motivovány, dříve své cíle vzdávají, protoţe si nevěří – jejich sebeobraz je poškozen, jejich sebevědomí je často nízké. K tomuto tématu doporučuji pročíst studii Libora Musila z Fakulty sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně, katedry sociální politiky a sociální práce, kterou vypracoval jako podkladovou studii pro Koncepci Magistrátu města Brna Osoby se syndromem ústavní závislosti a řešení jejich problému v Brně. Studie se zabývá lidmi, kteří ţijí v Brně po dlouhodobém pobytu v ústavním zařízení a jejichţ integraci do společenství města komplikuje závislost na ústavním reţimu. Uvádí, ţe děti z dětských domovŧ charakterizují omezené příleţitosti a omezená motivace k účasti na pracovním a občanském ţivotě společnosti, nezaměstnanost a nepravidelný příjem, obtíţná komunikace s institucemi, pololegální nebo nelegálních zpŧsoby uspokojování potřeb, závislost na substancích a jiné. Tyto problémy často zapříčiňuje syndrom ústavní závislosti: „Potíže přechodu do standardní společnosti mimo ústav. Pro osobu se syndromem ústavní závislosti je obtížné zvládnout ztrátu ustálené a někdy relativně vysoké sociální pozice v ústavu a přechod do podřadného postavení ve standardní společnosti. Tyto potíže se násobí tím, že osoba se syndromem ústavní závislosti opouští pozici v systému, kde byla distribuce příležitostí regulována podle jiných (pro chovance ústavu srozumitelnějších) zásad než je tomu v životě mimo ústav. S reakcí na ztrátu pozice v sociální struktuře souvisí často pocit křivdy. Neschopnost orientovat se v očekáváních a podnětech společnosti mimo ústav a neschopnost účinně komunikovat vyvolává pocit ublížení a sklon obviňovat okolí z potíží, které osoba se syndromem ústavní závislosti prožívá. S přechodem mimo ústav je spojena

z pohledu některých dosud realizovaných výzkumů. Tento výzkum začal v 60. letech vytvořením souboru sledovaných dětí. Systém ústavní výchovy v 60. a 70. letech je však se systémem dnešním nesrovnatelný. Matějček, Bubleová a Kovařík (1995) uvádějí, ţe tehdejší systém byl diferencován podle věku, takţe děti musely v prŧběhu dětství několikrát měnit celé prostředí. Výchovné skupiny byly děleny rovněţ podle věku a vychovatelé se střídali podle pracovních hodin. Charakteristické byly velké loţnice, jídelny, herny a pevně organizovaný denní program. Po ukončení povinné školní docházky odcházelo dítě do internátu a odtud „do ţivota“. Proto nelze výsledky zmíněného výzkumu jednoduše generalizovat i na děti v dnešních dětských domovech.

31

potřeba zvládnout ztrátu permanentní péče, režimu a dohledu, která u lidí pobývajících v ústavu podněcuje návyk na sociální závislost.“80 Na pozadí je další skutečnost, nejen závislost na ústavní péči jako takové, ale obecně absence jakési záchranné sítě, kterou ostatním dětem dodává rodina. Na tuto skutečnost upozorňuje například Faltýnek.81 Další problémovou oblastí je plánování volnočasových aktivit. Během své praxe v Dětském domově v Klánovicích jsem si všimla, ţe děti nemají zpravidla zájem o ţádnou pohybovou a týmovou aktivitu. Preferují v první řadě sociální sítě (zejména sociální síť Facebook, popř. Twitter), hry na počítači a sledování televize. Tím se dostáváme ke škodlivosti médií, které vedou mj. k nedostatečné sociální zkušenosti, která je u těchto dětí jiţ tak oslabena. Purková k tomuto tématu uvádí, ţe se často kritizuje vysoký počet dětí v zařízeních, který znemoţňuje individuální práci s dětmi a jejich následný individuální rozvoj. Striktní reţim navíc podporuje pasivitu dětí. Dítě se nerozhoduje, nepřemýšlí, jen pasivně přijímá rozhodnutí jiných. Podle jejího názoru se v institucionální péči podaří sociálně patologický vývoj u mnoha dětí pouze přerušit.82 Pŧsobení výše uvedených charakteristik činí z bývalých klientŧ ústavních zařízení specifickou část populace ohroţenou marginalizací nebo sociálním vyloučením a zvyšuje pravděpodobnost rizika, ţe se tyto osoby stanou pasivními uţivateli sluţeb sociální pomoci a klienty nebo přímými účastníky skupin, které vyuţívají rizikových, pololegálních nebo nelegálních hospodářských nebo kriminálních aktivit.

80

Musil, L.: „Osoby se syndromem ústavní závislosti“ a řešení jejich problémŧ v Brně. (Podkladová studie pro Koncepci Magistrátu města Brna, 2008) 81 Bulletin: FDD ČR č.67/podzim 2007/FALTÝNEK, V. Příprava mládeže na život mimo dětský domovv .s.33 82 PURKOVÁ , Veronika. Vývoj osobnosti dětí vyrůstajících v dětském domově z pohledu některých dosud realizovaných výzkumů.

32

2.3 Deprivační syndrom

Deprivační syndrom je opět rizikem, které děti mŧţe postihnout v intelektové a citové oblasti, v oblasti sociálních vztahŧ, postojŧ, systému hodnot, sebehodnocení, sociální a emoční zralosti. Psychická deprivace spočívá v nedostatečném uspokojení základních duševních potřeb, obzvláště pak lásky, vřelosti, stimulace, sociálního styku, výchovy či citového pouta dítěte se svými rodiči. Podle Langmeiera a Matějčka je psychická deprivace: „Psychickým stavem vzniklým následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost k uspokojení některé jeho základní (vitální) psychické potřeby v dostatečné míře a po dosti dlouhou dobu.“ 83 Deprivační syndrom se obvykle znatelně projevuje u dětí, které pobývaly v ústavní péči od útlého dětství aţ do dospělosti, často se měnilo jejich výchovné prostředí nebo vykazovalo známky neosobnosti, chladu a odstupu ze strany personálu, tak ale i z hlediska nedostatečného věcného vybavení. „Tyto následky ústavní výchovy nazývané deprivačním syndromem jsou tím závažnější a tím hůře odstranitelné, čím dříve se dítě do ústavní péče dostalo a čím déle v ní bylo.“ 84 Projevy deprivace mohou mít širokou škálu podob od lehčích k velmi závaţným nedostatkŧm jak na úrovni sociální, intelektové, emocionální, tak i charakterové. Děti obvykle začínají později mluvit, jejich slovní zásoba je nápadně chudá a problém bývá i v sociálním uţití řeči, ve schopnosti konverzovat s někým cizím, sdělovat svá přání a záţitky, dotazovat se, obecně ve znalosti nepsaných konverzačních pravidel. Děti zpravidla nedosahují své maximální intelektové úrovně, převaţuje spíše sloţka praktické inteligence nad sloţkou slovně pojmovou, vykazují také nedostatky v praktickém usuzování a schopnosti samostatně pracovat. Šestileté děti nebývají dostatečně zralé na školní docházku, nástup povinné školní docházky se tedy v těchto případech odkládá. Děti mívají problémy s chováním, trpí neurotickými či afektivními poruchami, poruchami chování a obtíţně se přizpŧsobují sociálním pravidlŧm.

83

LANGMEIER, J. - MATĚJČEK, Z. Psychická deprivace v dětství. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství 1968. s.24. 84 MÜHLPACHR, P. Vývoj ústavní péče. Brno: Masarykova univerzita, 2001. s. 35

33

Langmeier s Matějčkem shrnují názory na moţnost a úspěšnost nápravy deprivace u dětí vyrŧstajících v ústavní péči takto: „Těžké a dlouhotrvající deprivace působí v psychické struktuře dítěte zpravidla hluboké změny, které mohou být trvalé. Čím mladší je dítě a čím déle deprivace trvá, tím menší je naděje, že bude možno následky beze zbytku odstranit. Je také patrné, že jisté poruchy hlavně v emocionální oblasti přetrvávají i tam, kde se pacient sociálně a intelektově přizpůsobil celkem normálně.“ 85 Dŧleţité z hlediska nápravy deprivačních poruch také zŧstává plné pochopení podstaty deprivačních mechanismŧ a schopnost přistupovat ke kaţdému dítěti, které se s těmito problémy potýká, individuálně. „Čím důkladněji dítě poznáme, čím hlouběji nápravná opatření zasáhnou a čím dříve s nimi započneme, tím větší je naděje na úspěch.“86 Podle Langmeira a Matějčka je podstatné zaměřovat nápravné snahy na čtyři základní oblasti: reaktivaci, redidaxi, reedukaci a resocializaci. Reaktivací je myšlen přísun nových podnětŧ z okolí, které by dítěti pomohly aktivizovat rozvoj základních duševních procesŧ. Redidaxí rozumíme vytváření nových – účelnějších - návykŧ a zpŧsobŧ chování namísto těch starých, neţádoucích. Jedná se v podstatě o přeučování formou discentní terapie. Smyslem reedukace je přeměna povahové a charakterové stránky osobnosti a změna vztahu dítěte k sociálnímu okolí. Toto je úkol pro psychoterapii. Postupně tedy dochází k resocializaci, neboli znovu zapojení se do společnosti. Účinná bývá jak výše zmíněná psychoterapie, tak také socioterapie či rodinné terapie. Klienti se učí se přijímat společenské role a navazovat uspokojivé společenské vztahy. Jednotlivé fáze nápravy jsou vţdy přizpŧsobeny konkrétnímu jedinci podle jeho individuálních potřeb a jsou pojaty komplexně. Shrnu-li postřehy Langmeira a Matějčka, je tedy dŧleţité: „Aby se dětem dostávalo podnětů z vnějšího životního prostředí v náležitém množství, kvalitě, seskupení a časovém sledu tak, aby nedocházelo k ochuzení nebo poruchám CNS.“, „Organismus by tedy neměl být podněty ani podvyživován, ani přesycován, ani zásobován příliš jednostranně.“ Dále je potřeba dbát na to, „aby dítěti byly zajištěny podmínky pro „učení“ již na nejzákladnější úrovni. Znamená to, že přicházející podněty mají mít pro dítě „význam“ tak, aby si je mohlo začlenit do soustavy svých prožitků a poznatků. Mají mít „posilující“ význam především v oblasti 85

LANGMEIER, J. - MATĚJČEK, Z. Psychická deprivace v dětství. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství 1968. s.302. 86 LANGMEIER, J. - MATĚJČEK, Z. Psychická deprivace v dětství. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství 1968. s. 303.

34

žádoucího chování. K tomu je ovšem třeba určité stálosti prostředí a v něm především určité stálosti dospělých osob, které se dítětem zabývají.“ Je také nezbytné vytvořit podmínky „k vývoji kladných, trvalých vztahů mezi dítětem a jeho prvními vychovateli, prostředí jeho domova a pak i širším společenským a věcným prostředím“ a „umožnit dítěti zapojení do společnosti tak, aby si osvojilo přiměřené sociální role umožňující později „dospělý“ společenský život.“87 Z těchto doporučení tedy lze usoudit, ţe se týkají všech determinant v okolí dítěte. Nároky jsou kladeny jak na dítě, tak na osoby, které o něj pečují, ale i na širší okolí, jakým je škola, zájmové krouţky, práce atd. Největší „tíhu“ ale obnáší samozřejmě pracovníci ústavního zařízení, kteří přicházejí do styku s dětmi nejvíce a jejich chování k nim je klíčové. Jak jsem jiţ zmínila, neosobní vztahy v ústavních zařízeních, citový odstup a chlad jsou těmi hlavními předpoklady pro navození deprivačních tendencí. V současné době je také proto akcentována snaha o výchovu dětí mimo ústav v náhradní rodinné péči jako je adopce či pěstounství, aby se minimalizovala moţnost vzniku problémŧ plynoucích z pobytu v ústavu. Těmito formami náhradní rodinné péče jsem se zabývala jiţ i v první kapitole.

2.4 Důsledky ústavní péče z hlediska ţivotní perspektivy dítěte

V České republice do samostatného ţivota vstupuje kaţdoročně asi 250 mladých lidí, kteří vyrostli v dětském domově.88 Velký počet dětí nemá kontakt s rodinou, přestoţe je v dětských domovech nízký počet skutečných sirotkŧ.89 Často jedinými vztahy, které se podaří zachovat z pŧvodní rodiny, jsou vztahy se sourozenci, a to v případech, kdy jsou

87

LANGMEIER, J. - MATĚJČEK, Z. Psychická deprivace v dětství. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství: 1968. s. 320-321 88 MATOUŠEK, O. a kol. Systém náhradní péče o děti a mladistvé a následné péče o mladé lidi odcházející z náhradní péče v České republice. 1. vydání. Praha: Sdruţení SOS dětských vesniček, 2009. s. 60 89 Valouchová ve svém výzkumu z roku 2004 uvádí dokonce 1% sirotkŧ a 11% polosirotkŧ z celkového výzkumného vzorku 1252 dětí v dětských domovech. VALOUCHOVÁ, M. Úloha školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy v životě dítěte z nefunkční rodiny. In Bulletin FICE č. 66/2006. s.14.

35

umístěni v jednom zařízení. Nicméně ani návrat do pŧvodní rodiny nemusí být pro mladého člověka zárukou dobrého startu, jak lze vyčíst z Matouška, Pazlarové a Baldové .90 Děti, resp. mladiství se vrací do rodin, se kterými se nepracovalo, po dobu umístění do dětských domovŧ nebyl ze strany rodičŧ zájem o navázání vztahu, a proto nelze očekávat spontánní nápravu stavu, pro který bylo dítě umístěno do ústavní péče. „Děti vyrůstající v ústavní péči jsou při odchodu do samostatného života ohroženy všemi druhy sociálního selhání od závislosti na drogách, přes kriminalitu, prostituci, neschopnosti dosáhnout vyššího stupně vzdělání a s tím související nalezení uplatnění na trhu práce, či založení vlastní fungující rodiny. Je to dáno sníženou orientací dětí a mladistvých v mezilidských vztazích, sníženou schopností empatie k druhým lidem, často nezvládají řešení konfliktních situací bez agresivity, hůře se orientují v morálních normách a hodnotových dilematech, mají nízké sebehodnocení a sebevědomí. Můžeme říci, že čím je dítě mladší, tím jsou nepříznivé důsledky silnější.“91 Při odchodu z dětského domova dostává mladý člověk věcnou pomoc nebo peněţitý příspěvek do výše 15.000 Kč. Dále je mu poskytována ve spolupráci s orgánem sociálněprávní ochrany poradenská pomoc ohledně bydlení a práce a ještě 2 roky po propuštění poradenství v případě, ţe se klient dostane do tíţivé situace.92 Částečnou pomocí v dnešní době představují také tzv. domy na pŧl cesty, ve kterých se mladí lidé, kteří vyšli z ústavní výchovy, učí pod dohledem sociálních pracovnic samostatnému ţivotu, hospodaření s penězi, hledají si práci, ubytování a učí se tomu obecně samostatnosti a soběstačnosti. Legislativně jsou Domy na pŧl cesty vymezeny takto: „Domy na půl cesty poskytují pobytové služby zpravidla pro osoby do 26 let věku, které po dosažení zletilosti opouštějí školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, popřípadě pro osoby z jiných zařízení pro péči o děti a mládež, a pro osoby, které jsou propuštěny z výkonu trestu odnětí svobody 90

MATOUŠEK, O.,PAZLAROVÁ, H.,BALDOVÁ, L. Individuální plánování služeb u ohrožených dětí a mládeže s důrazem na mladistvé odcházející z ústavní výchovy. Praha: Občanské sdruţení Člověk hledá člověka, 2008. 91 MATOUŠEK, O. Děti mezi ústavní výchovou a rodinou: zpráva o konferenci. In Děti mezi ústavní výchovou a rodinou. Sborník ke konferenci konané ve dnech 8. a 9.11.2007. Praha: Národní vzdělávací fond, o.p.s. a Člověk hledá člověka, o.s., 2007. s. 4 92 §33, zákon 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonŧ. Tato pomoc se nevztahuje na děti v preventivně výchovné péči

36

nebo ochranné léčby. Způsob poskytování sociálních služeb v těchto zařízeních je přizpůsoben specifickým potřebám těchto osob.“93 Na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí se k Domŧm na pŧl cesty mŧţeme mimo výše uvedené také dočíst, ţe tato zařízení poskytují ubytování, zprostředkovávají kontakt se společenským prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmŧ.94 Zejména poslední zmiňovaná oblast mŧţe být pro klienty ústavní výchovy velmi obtíţně uchopitelná. Domy na pŧli cesty jsou sluţbou zpoplatněnou. Sluţba Domu na pŧl cesty se snaţí o prevenci ve smyslu zamezení výskytu patologických jevŧ, jako jsou kriminalita, drogy, prostituce, gamblerství či bezdomovectví. Ne vţdy je však moţné těmto jevŧm předejít nebo jim zabránit, jak uvádí Matoušek. „Během pobytu v ústavních zařízeních působí na svěřence řada deprivačních vlivů. Po odchodu z ústavu mladí lidé jen obtížně hledají vlastní bydlení a zaměstnání. Snaží se jim v tom pomáhat několik nestátních domů na půli cesty, ty však celkové potřebě nestačí, a přestože pro klienty dělají mnoho, vliv ústavní deprivace odstranit nemohou. U těchto mladých lidí je vysoká pravděpodobnost, že se v krátké době dostanou do konfliktu se zákonem.“95

2.5 Role výchovně vzdělávacího týmu v procesu socializace dítěte

V současnosti jiţ pŧsobí v ústavní péči mnoho kvalifikovaných pracovníkŧ. Dle zákona 563/2004 Sb. o pedagogických pracovnících vykonávají přímou pedagogickou činnost tyto profese: učitel, vychovatel, speciální pedagog, psycholog, pedagog volného času, asistent pedagoga, trenér a vedoucí pedagogický pracovník.96 Pracovníci dnešních dětských domovŧ proţívají velkou renesanci péče o děti z dětských domovŧ. Nejsou zaskočeni vývojovými změnami ani nárŧstem poţadavkŧ a problémŧ ve své práci. Právě dlouholetá činnost, bohaté empirické zkušenosti a odborná připravenost jim

93

§ 58, zákon č.108/2006 o sociálních sluţbách Ministerstvo práce a sociálních věcí. 95 MATOUŠEK, Oldřich, KOLÁČKOVÁ, Jana, KODYMOVÁ, Pavla. Sociální práce v praxi. Praha: Portál, 2005. s. 272 96 § 2, zákon č. 563/2004 Sb. o pedagogických pracovnících 94

37

umoţňují zvládat náročné situace, nacházet originální řešení a odhalovat veškeré skryté potence.97 V tomto směru nelze neţ souhlasit také s Kopřivou, který říká, ţe v pomáhajících povoláních má kvalita lidského vztahu pracovníka vŧči klientovi prvořadý význam. Zaměstnanec dětského domova musí být na tuto roli připraven. Práce v tomto zařízení vyţaduje vstřícnost, dŧslednost, pevnost a spravedlivost. Musí být schopen ovládat své jednání a emoce.98 Podstatný je také vřelý vztah k dětem a své práci. Vztah by měl být plný taktu a vzájemné úcty, s jasnými pravidly. Pracovníci, kteří s dětmi pracují, musí mít také pochopení pro potřeby a přání svých svěřencŧ, měli by rozumět a chápat jejich reakce v rŧzných situacích. Klíčový je také respekt osobnosti dítěte. Neméně podstatná je schopnost jednání s dětmi a s ostatními pracovníky zařízení. Tyto vlastnosti podporují dŧvěru dítěte v lidi, kteří se o něho starají a zodpovídají za ně. Pro dobré klima v dětském domově je také velmi dŧleţité, aby kolektiv zaměstnancŧ byl dlouhodobě stabilní (coţ se bohuţel stále příliš nedaří), pracoval v přátelské atmosféře, výborně spolupracoval a v klíčových situacích postupoval jednotně a systematicky.99 Osobnostními předpoklady pracovníkŧ se zabývá také Řezníček. Podle jeho názoru je pro vytvoření úspěšného nápomocného vztahu dŧleţitá empatie, autenticita a vlídnost pracovníka. Dalším předpokladem je kreativita, dŧraznost a dŧslednost. Pracovníci by měli být schopni improvizace při hledání řešení problémŧ spolu s klienty. K tomu potřebují být seniorní a zkušení, a to především pokud se jedná o odlišnou kulturu. Zásadní pro výkon práce sociálního pracovníka je taktéţ jeho hodnotová orientace.100 Kopřiva ho doplňuje ve smyslu, ţe úkolem angaţovaného pomáhajícího pracovníka v práci s klienty „ je každého klienta pochopit, zajímat se o něj, vcítit se do něj, přijímat ho, jaký je…mít ho rád, vidět v něm i ty dobré stránky, které většinou ostatním unikají.“101

97

VOCILKA, M., Dětské domovy v České republice I., Teoretická východiska. Praha: Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy, 1999. 98 KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese: Psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. 2., rozš. a přeprac. vyd. Praha : Portál, 1997. 99 Tento názor vyplynul z rozhovorŧ s pracovníky Dětského domova v Klánovicích a dalšími pracovníky ústavní výchovy. 100 ŘEZNÍČEK, Ivo. Metody sociální práce. Praha: Sociologické nakladatelství, 1994. 101 KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese: Psychterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. 2., rozš. a přeprac. vyd. Praha: Portál, 1997. s.21

38

3 SPOLUPRÁCE NEVLÁDNÍ ORGANIZACE A DĚTSKÉHO DOMOVA - PŘÍKLAD

3.1 Představení projektu

V této části své bakalářské práce se budu věnovat nadační činnosti, konkrétně Nadaci O2, která je firemní nadací společnosti Telefónica O2 Czech Republic. Tato nadace se věnuje dětským domovŧm, ačkoli tuto oblast bohuţel pomalu opouští ve prospěch jiných činností (např. projekt na minimalizaci šikany, podpora Linky bezpečí, Linky seniorŧ či DMS).102 V této části si ověřím, zda je podpora výše zmíněné nadace účinná, dobře cílena a efektivně poskytována. Tuto nadaci jsem si vybrala z toho dŧvodu, ţe k ní mám blízko a spolupracuji s ní jako zaměstnanec mateřské společnosti. Nadační činnost je legislativně upravována zákonem č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, ve znění pozdějších předpisŧ. Tento zákon nadaci specifikuje takto: „Nadace nebo nadační fond jsou účelová sdružení majetku zřízená a vzniklá podle tohoto zákona pro dosahování obecně prospěšných cílů. Obecně prospěšným cílem je zejména rozvoj duchovních hodnot, ochrana lidských práv nebo jiných humanitárních hodnot, ochrana přírodního prostředí, kulturních památek a tradic a rozvoj vědy, vzdělání, tělovýchovy a sportu.“103

Nadace O2 Nadace O2 navazuje na tradici Nadace Eurotel, která vznikla v roce 2002 a od svého zaloţení rozdělila na podporu neziskových projektŧ více neţ 120 milionŧ korun. Stala se jednou z prvních registrovaných firemních nadací v České republice a jedním z často uţívaných modelŧ firemního dárcovství. Je členem Fóra dárcŧ - Asociace nadací. V letech 2004 a 2008 obdrţela Telefónica O2 za aktivity své firemní nadace prestiţní cenu VIA 102 103

Nadace O2 § 1, zákon č.227/1997 Sb. o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonŧ (zákon o nadacích a nadačních fondech)

39

BONA, která je veřejným uznáním za dlouhodobou, kvalifikovanou a systematickou podporu obecně prospěšné činnosti. Společnost Telefónica O2 Czech Republic, a.s. pro měření svých filantropických aktivit pouţívá mezinárodní metodiku LBG – Standard odpovědná firma.104 V této části se zaměřím na spolupráci této nadace s Dětským domovem v Klánovicích, ve kterém jsem absolvovala praxi v rámci svého studia v porovnání s ostatními dětskými domovy, které Nadace O2 podporuje.

Dětský domov Klánovice Dětský domov Klánovice funguje jiţ od roku 1949. Jedná se o dětský domov rodinného typu. Jejím zřizovatelem je Magistrát hlavního města Prahy. Tvoří jej 3 vily, ve kterých je v současné době 6 heterogenních skupin dětí ve věku 6 – 19 let. O kaţdou skupinu se starají dvě vychovatelky/vychovatelé a jedna noční vychovatelka. Dŧvody pro umístění dětí do dětského domova jsou zejména zanedbávání výchovy, výţivy a dalších rodičovských povinností, fyzické a psychické týrání, pohlavní zneuţívání.105

Cíl projektu Cílem tohoto konkrétního projektu je pomoci dětem z Dětských domovŧ zlepšit kvalitu jejich ţivota, zejména po stránce proţitkové. Účelem je děti vytrhnout z jejich všedního dne, pobavit je, „prodlouţit“ jim bezstarostné dětství, naučit je zábavnou formou něco nového, podpořit je v jejich plánech a pomoci jim s nimi (v rámci moţností).

Odůvodnění projektu Nadace O2 se od samého začátku orientovala zejména na podporu znevýhodněných dětí. Její snahou bylo pozitivně ovlivnit co nejvíce dětí, v roce 2003 tedy zvolila projekt, ve kterém se 104 105

Nadace O2 Dětský domov Klánovice

40

zaměřila na dětské domovy. Mimo podpory dětí v dětských domovech Nadace O2 podporuje či podporovala také Linku bezpečí, Linku domŧ (mobilní telefony pro děti v nemocnicích), občanské sdruţení Zdravotní klaun a stojí za projektem Minimalizace šikany. Podporuje také děti v Latinské Americe (program Proniňo). Děti a mladiství jsou tedy hlavním smyslem projektŧ Nadace O2.

Cílová skupina Cílovou skupinou v tomto projektu jsou děti vyrŧstající v dětských domovech, tedy ve věkovém rozmezí 3 – 19let. Celkový počet takto podporovaných dětí je přibliţně 170.106

Realizace Realizátory projektu jsou zejména zaměstnanci společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a.s., kteří mají na starosti Nadaci O2. Spolurealizátory jsou dobrovolníci a přispěvatelé z řad zaměstnancŧ společnosti O2.

Prostředky, kterými byl cíl projektu naplněn Nejpodstatnějšími prostředky bylo vyuţití: volnočasových aktivit a to například těmito formami: o

poznávací a zábavné výlety – tyto činnosti umoţňují získávání a rozvíjení sociálních zkušeností, většinou spojené s poznáním něčeho nového (lokality, památky, fauny)

o

sportovní aktivity – zejména rŧzně náročné soutěţe, při kterých děti mají moţnost porovnat své dovednosti s dětmi z jiných prostředí (ať jiţ z jiných dětských domovŧ, tak z rodinného prostředí), dále je tato činnost prospěšná k získání kooperačních dovedností a záţitku úspěchu.

106

Údaje z výročních zpráv jednotlivých dětských domovŧ. Tento počet se během let mírně měnil.

41

o

úklidové práce – úklidové práce jsou primárně určeny dobrovolníkŧm, nicméně obvykle při nich spolupracují jak klienti, tak personál dětských domovŧ. Tyto činnosti jednoznačně pomáhají jak v kooperačních dovednostech a jsou dobrou prŧpravou pro samostatný ţivot mimo dětský domov.

dramatických činností, např. prostřednictvím o

hraní divadla – při těchto činnostech se děti i dospělí mohou obléknout do převlekŧ a hrát určenou roli. Tyto činnosti mj. rozvíjí komunikační kompetence, dále kompetence řešit problémy a pomáhají zvládat sociální situace.

o

výtvarné soutěže – při nich mají děti moţnost vyjádřit se, být kreativní, porovnat své dovednosti s ostatními dětmi.

naučných aktivit, zejména o

vědomostních soutěží - k rozvíjení rozumových schopností, paměti, spolupráce s ostatními.

o

tematických naučných výletů – jejichţ cílem je především poznání nějakého místa, např. zámku a jeho historie. Tyto výlety podporují opět rozumové schopnosti a paměť.

finanční prostředky, o

na podporu výše zmíněných prostředků a aktivit

o

na nákup hmotných darů jako např. nafukovacích hradŧ, počítačŧ, mobilních telefonŧ apod.

Organizační struktura V Nadaci O2 pracují pouze 4 pracovnice, které spolupracují se společnostmi, které podporují. Kompetence mají rozvrţené rovnoměrně. Vyuţívají také pomoci dobrovolníkŧ z řad zaměstnancŧ společnosti Telefónica O2.

42

Vstupy Nadace O2 začala dětské domovy podporovat v roce 2003. Začala nejdříve se dvěma dětskými domovy: DD Dagmar v Brně a DD Klánovice v Praze. Celkem jim věnovala 167.000 Kč. DD Klánovice dostával v začátcích spolupráce nesrovnatelně velký příspěvek oproti DD Dagmar – celých 126 000 Kč.

O rok později přibyl Dětský domov ve Frýdku-Místku a celková ročně věnovaná částka se navýšila na 344.000 Kč. DD Klánovice dostal v tomto roce největší příspěvek za celou dobu jejich spolupráce a celou polovinu všech příspěvkŧ: Dětské domovy DD Klánovice DD Frýdek-Místek DD Brno

2004 173 000 Kč 71 000 Kč 100 000 Kč 43

V následujících letech se s výjimkou roku 2005, kdy byla Nadace O2 opět nejštědřejší k Dětskému domovu v Klánovicích, roční příspěvky kaţdému dětskému domovu přibliţně vyrovnaly. V dalších letech jiţ ale mŧţeme sledovat pokles příspěvku dětskému domovu v Klánovicích. Podle pracovnice Nadace O2 toto bylo zapříčiněno změnou vedení dětského domova, které mělo v konečném dŧsledku za následek i ukončení spolupráce s Nadací O2 v následujících letech. Oproti tomu vzrostly příspěvky dětským domovŧm ve Frýdku-Místku a Brně.

V roce 2009 byly příspěvky přibliţně vyrovnané, přičemţ dětský domov v Pyšelých dosáhl jiţ druhý rok po sobě nejvyšších příspěvkŧ. Dětský domov v Klánovicích jiţ v příspěvcích nefiguruje – došlo k ukončení spolupráce. 44

Celková vynaloţená částka, věnována dětským domovŧm v období 2003 – 2010 byla 2 392 000 Kč. Za tyto finanční dary byly dětem pořízeny nejrŧznější věci jako například nafukovací hrady, trampolíny, jízdní kola, pomŧcky do školy aj. Podíleli se také zaměstnanci firmy rŧznými sbírkami, ať jiţ finančními či materiálními (u finančních sbírek obvykle Nadace O2 navyšuje příspěvek dvojnásobně oproti hodnotě, kterou darovali zaměstnanci). Nadace O2 také zřídila internetové připojení zdarma do všech domovŧ, včetně DD v Klánovicích. Finanční částka byla investována také do pohybových a záţitkových aktivit, které organizovala vţdy 2-3 pro kaţdý z domovŧ. Z níţe uvedeného grafu vyplývá, ţe bylo pro DD Klánovice spolu s DD v Pyšelých zorganizováno nejvíce aktivit. V roce 2008 mŧţeme opět pozorovat pokles a v dalším roce jiţ ukončení spolupráce.

45

Graf níţe ukazuje rozdělení těchto aktivit v letech 2003 - 2007107:

Jednoznačně převaţují dobrodruţné víkendy, které jsou spojeny se zábavným programem, soutěţemi a tématickým výletem, např. do ZOO. Tyto aktivity bývají spojovány s dobrovolnickými programy, kdy se pro děti uspořádá program, obvykle mimo domov a celý den či dva se jim věnují zaměstnanci mateřské společnosti108, samozřejmě za dohledu vychovatelŧ příslušných dětských domovŧ.

107 108

údaje za období 2007 – 2010 se mi nepodařilo získat Telefónica O2 Czech Republic, a.s.

46

Pro představu uvedu obvyklý prŧběh dobrovolnického programu tohoto typu: Ředitelé vybraných dětských domovŧ (bývají většinou 2 zároveň) vyberou kaţdý přibliţně 40 dětí rŧzného věku a k nim potřebný počet vychovatelŧ/vychovatelek. Nadace zajistí autobusy, které v určený den vyzvednou děti v jejich dětském domově a odvezou je na místo konání programu. Většinou je zajištěno bydlení v chatičkách v přírodě, naposledy v přírodní rezervaci s malou zoologickou zahradou, kde se pohybovala zvířata v těsné blízkosti dětí. Program začíná v dopoledních hodinách, děti se ubytují, jdou na oběd a po obědě je organizátoři seznámí s programem na následující 2 dny. Po obědě se děti se rozdělí do skupin přibliţně po 10 dětech a pěti dospělých, z nichţ minimálně jeden dospělý je profesionální vychovatelka. Poté je pro děti připraven nenáročný pohybový program jako například soutěţe, vědomostní a dovednostní hry, odpoledne sportovní zápasy (např. volejbal, taneční soutěţe, logické hádanky – vše přizpŧsobené věku, popřípadě postiţení dětí). Po této části následuje večeře, po ní je přibliţně 1 hodinu volno a pak mají děti moţnost posedět u ohně, kde se opékají buřty, zelenina apod. Druhý den dopoledne všichni odjíţdí např. do zoologické zahrady, kde stráví většinu dne. Po celou dobu konání programu se dětem věnují především dobrovolníci, jeden má obvykle na starosti dvě děti. V jedné skupince, kde je přibliţně 10 dětí, bývají ještě 2 vychovatelky. Kaţdá skupinka má své kapesné (přibliţně 100 Kč/dítě), za které mohou dětem kupovat občerstvení, drobný dárek či cokoliv jiného. Po návratu ze ZOO děti krátce oddychnou, nají se a poté odjíţdí do svých dětských domovŧ. Tyto aktivity mají u dětí největší úspěch, nejraději na ně vzpomínají, oceňují, ţe mohou trávit čas mimo svŧj dětský domov. Jelikoţ se tyto programy dělají kaţdoročně, často jezdí tytéţ lidé a pokud je to moţné, některé stejné děti. Často se dobrovolníci hlásí na programy podle toho, které dětské domovy se jich účastní a tím zvyšují pravděpodobnost setkání se „svými“ dětmi. Během roku se konají i jiné programy, např. pomoc při rekonstrukci domova či úklidu zahrady, setkání tedy mohou probíhat opakovaně v prŧběhu roku. Dobrovolníci zŧstávají někdy v kontaktu s dětmi prostřednictvím sociálních sítí, coţ na děti pŧsobí pozitivně – mj. zvyšují tak jejich sociální zkušenost s okolním světem.

47

3.2 Hodnocení projektu, analýza hodnocení

Udělala jsem anketu mezi vychovateli Dětského domova v Klánovicích, abych zjistila, jaký přínos v těchto aktivitách vidí, zda vnímají vynaloţené náklady jako efektivně vyuţité a zda vidí nějaký vliv na psychickou stránku dětí, kterých se tato podpora týkala. Anketa probíhala formou řízených standardizovaných rozhovorŧ. Anketa Počet dotazovaných vychovatelek/vychovatelŧ: 4 Anketní otázky: 1.) V čem jste viděli přínos dobrovolnických programů, které pro vaše děti pořádala Nadace O2? 2.) Vítáte raději věcné dary nebo dobrovolnické programy, kdy dobrovolníci vezmou děti na výlet mimo jejich běžné působiště? 3.) Vidíte nějaký pozitivní vliv na děti? 4.) Byly podle Vás efektivně vynaloženy finanční dary, které Nadace O2 poskytovala? 5.) Jak byste celkově vyhodnotili spolupráci vašeho domova a Nadace O2? Respondenty označím písmeny A, B, C, D. 1.) V čem jste viděli přínos dobrovolnických programů, které pro vaše děti pořádala Nadace O2? A: „Děti jsou vytrženy ze stereotypu, poznají nové lidi, je to pro ně zajímavá zkušenost.“ B: „Mně se líbí, že děti dobrovolně pomáhají.“109 C: „Nejlepší bylo, když se děti někam podívaly. Někam, kde ještě nebyly, a pro nás by bylo organizačně těžké je tam dostat. Nám jako vychovatelům dobrovolníci také pomohou a za to jsme také rádi.“ D: „Také se poznaly s dětmi z Pyšel110, se kterými se dodnes kamarádí. Ty máme hodně rádi.“

109 110

V DD Klánovicích se dělaly pravidelně úklidy zahrady. Děti při nich aktivně pomáhaly. Dětský domov Pyšely

48

2.) Vítáte raději věcné dary nebo dobrovolnické programy, kdy dobrovolníci vezmou děti na výlet mimo jejich běžné působiště? A: „Já jsem rád, že se děti někam podívají, takže pokud si mám vybrat, tak určitě dobrovolnické programy.“ B: „Ono jak kdy. Někdy, když je něco potřeba, tak jsme rádi, když nám to zařídíte. Například internet tady běží denně. Ten teda využívají až moc. Ten byste mohli občas vypnout.“ C: „Vzhledem k tomu, že máme docela dost sponzorů, jsem u vás radši za činnosti než věcné dary. Vloni dostaly všechny děti nová kola od jednoho sponzora, tak to byly nadšení, to jste neviděla, jak se o ně staraly. Teď by bylo fajn je na nich někam vytáhnout.“ D: „Jednoznačně program. I pro nás je to odlehčení a děti jsou jedině rádi.“ 3.) Vidíte nějaký pozitivní vliv na děti? A: „Určitě. Každá zkušenost je pro ně dobrá.“ B: „Řekla bych, že se otrkávají správným směrem. Vidí zase další vzor, ty lidi jsou pro ně zajímaví. Pak si spolu píšou přes Facebook, jsou tak taky v kontaktu s někým dalším dospělým a my se o ně nemusíme bát.“ C: „Já na nich vždycky vidím, jak jsou užvaněný, strašně se na všechno vyptávaj, všechno je zajímá a pak to strašně rozebírají. A taky nejsou pořád na internetu.“ D: „Já jsem hrozně ráda za to, že jsme se na jedné takové akci potkali s Pyšelskými dětmi, se kterými vlastně jezdíme na společné akce do dneška. Holky tam mají kamarádky a vždycky se spolu vyblbnou.“ 4.) Byly podle Vás efektivně vynaloženy finanční dary, které Nadace O2 poskytovala? A: „Já myslím, že jo.“ B: „Já si taky myslím, že jo. Koupily se za ně drobnosti, ale zařídili jste nám třeba i internet a ten je využívaný pořád. A za počítače jsou děti taky rády.“ C: „My nevíme, kolik jsme dostali, ale to co se nakoupilo, dětem radost udělalo.“ D: „Jo, určitě, jsme rádi za každou korunu. Vždycky to pomůže.“ 5.) Jak byste celkově vyhodnotili spolupráci vašeho domova a Nadace O2? A: „Za sebe říkám, že jsem jednoznačně rád, že jste s námi spolupracovali. Je škoda, že už ta spolupráce nefunguje, ale tak snad zase někdy.“ B: „Dobře. Fungovalo to, byli jsme rádi.“ C: „Já taky dobře. Nejlepší byly ty výlety a taky pomoc tady na zahradě v domovech.“ 49

D: „Určitě kladně. Jenom je škoda, že už to nefunguje.“ Pokud shrnu výše uvedené odpovědi, vychovatel a vychovatelky hodnotí spolupráci Dětského domova v Klánovicích a Nadace O2 kladně. Viděli v ní smysl, na děti tato spolupráce podle jejich názoru pŧsobila pozitivně v tom, ţe je vytrhla od jejich běţných činností, zejména od počítače a internetu. Děti podle nich byly také ochotnější pomáhat při pracích okolo domu či domácích pracích. Děti měly tendenci se hodně rozpovídávat, dobrovolníci a jejich ţivot v nich vzbuzovali zájem. Děti se později o těchto věcech bavily jak mezi sebou, tak s vychovateli, diskutovaly o nich a měly tak moţnost si utvořit svŧj názor na tyto záleţitosti, přemýšlet také v jiných souvislostech neţ jsou zvyklí. Dary všichni oceňují, nejvíce pomohlo a potěšilo zřízení internetu a vybavení skupin počítači. Jedná se o nejvyuţívanější zařízení a sluţbu dodnes, nicméně jako uţitečnější hodnotí dobrovolnictví, zejména výlety mimo Prahu a okolí. Děti si je nejvíce uţívají a chválí, mají z nich největší záţitky. Vzhledem k pasivnímu zaměření počítačové zábavy je opravdovým kladem, ţe i děti samotné oceňují více lidský přístup a zájem, ačkoli si některé myslely, ţe jsou za tyto činnosti dobrovolníci placeni. Spolupráci tedy celkově zaměstnanci Dětského domova v Klánovicích hodnotí kladně a smysluplně. Všichni by ocenili další spolupráci.

3.3 Zhodnocení a závěr projektu

Cílem projektu je vyrovnat šance znevýhodněných dětí jak v ţivotě, tak ve společnosti. Nadace O2 se tyto děti rozhodla podpořit výše uvedenými aktivitami, ve kterých převládá zejména aktivizace dětí ať jiţ pohybem, tak opravdovým zájmem o ně. Jejich záměr se jim z mého pohledu daří, jak děti, tak odborníci, kteří s nimi pracují, tyto aktivity hodnotí kladně, zejména díky osobnímu přístupu. Velkým přínosem je také to, ţe pracovnice Nadace O2 nejdříve hovoří s jednotlivými subjekty, v případě dětských domovŧ s jejich řediteli, a to jim umoţňuje lépe cílit svou pomoc. Tato je pak efektivnější. Naplnění stanovených cílŧ vidím také v tom, ţe Nadace O2 upřednostňuje vícedenní výlety, při kterých se mohou otevřít i ostýchavější děti. Tyto poté snáze zaţijí pocit přijetí a úspěchu, coţ je pro znevýhodněné děti velmi dŧleţité.

50

Děti se během těchto aktivit naučí nebo alespoň přiučí spolupráci, získávají sociální zkušenosti, nabývají nejrŧznějších dovedností jako například řešení problémŧ či sloţitějších situací. V těchto bodech vidím přínos i z dlouhodobého hlediska.

51

ZÁVĚR Hlavním cílem této bakalářské práce bylo seznámit se se základními pojmy a aspekty ústavní výchovy, shrnout si jednotlivá zařízení – jejich charakteristiku, legislativní podklad a účel: ústavní výchovu, určenou pro děti ohroţené faktory vnějšího prostředí, ochrannou výchovu, která je ukládána dětem a mladistvým, ohroţujícím společnost, zejména trestnou činností. K předběžnému opatření dochází v situacích, kdy by mohlo dojít k nebezpečí z prodlení, významnou roli zde mají pracovníci OSPOD. Další oblastí je preventivně výchovná péče, spočívající v poskytování speciálně pedagogických a psychologických sluţeb klientŧm s rizikem poruch chování nebo jiţ přímo s poruchou chování bez nařízené ústavní výchovy nebo uloţené ochranné výchovy. Podstatnou část ústavní péče tvoří školská zařízení vykonávající náhradní výchovnou péči. Jsou jimi: diagnostické ústavy, dětské domovy, dětské domovy se školou a výchovné ústavy. Kaţdý z nich má svá specifika. Diagnostické ústavy jsou ve většině případŧ zařízením, předcházejícím další ústavní péči, tedy jsou takovým zařízením, které rozhoduje o dalším umístění klientŧ, a to zejména na základě komplexního vyšetření s přihlédnutím k dalším podstatným faktorŧm. Dětské domovy jsou pak zařízením péče o děti s nařízenou ústavní výchovou bez závaţných poruch chování a plní pro ně funkce výchovné, vzdělávací a sociální. Dětské domovy se školou jsou zařízením obdobným, pečující a vychovávající děti, které jiţ vykazují závaţné poruchy chování či duševní poruchy a pro děti s nařízenou ochrannou výchovou. Posledním zmiňovaným školským zařízením jsou výchovné ústavy, které zajišťují reedukační a resocializační péči takovým klientŧm, kteří mají tak závaţné poruchy chování, ţe nemohou být umístěni v ţádném z předchozích zařízení. V poslední řadě jsem krátce zmínila Středisko výchovné péče, které má zejména preventivní charakter před ústavní nebo ochrannou výchovou. Naši klienti se mohou setkat také s náhradní rodinnou péčí, která je variantou náhradní péče k péči ústavní. Spočívá v umístění dětí či mladistvých do rodiny ať jiţ formou opatrovnictví, pěstounské péče, poručenstvím nebo svěřením do péče jiným osobám neţ rodičŧm. Tato varianta je vhodnější a nese s sebou méně rizik spojených s vývojem dítěte, nicméně není moţností převaţující z dŧvodu nedostatku vhodných ţadatelŧ. Definovala jsem základní funkce rodiny, protoţe mě také zajímaly příčiny, proč dochází k umístění dítěte do ústavní výchovy, a díky základnímu rozdělení funkcí rodiny, jsem dokázala rozklíčovat některé z těchto příčin, jakými jsou nejrŧznější patologie typu 52

závislostního chování, neschopnosti či nezájmu rodičŧ o péči o dítě, nízká sociální úroveň rodiny, zneuţívání či týrání dětí a v další řadě také neschopnost zvládnout náročnost péče o postiţené dítě. Největší problémy jsem odhalila v plnění ochranné, socializačně výchovné a emocionální funkce rodiny. Pokud jsou patologie tak závaţné, ţe dojde k náhradní péči, je dŧleţité s klientem správně pracovat, aby nedošlo k rozvinutí neţádoucího chování, kterému jiţ bylo vystaveno a zároveň, aby nedošlo k dalším znevýhodněním, jakým mŧţe být například pasivita, psychická deprivace či syndrom ústavní závislosti. Tyto negativní dŧsledky ústavní péče spočívají v neschopnosti zapojit se samostatně do ţivota, v dŧsledku toho, ţe jedinec nebyl zvyklý si sám cokoliv zařizovat. Tímto tématem se zabývá Musil z Fakulty sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně. Musil upozorňuje i na fakt, ţe klienti ústavní péče nebývají k samostatnosti a zapojení se do většinové společnosti dostatečně motivováni. Společnost plná nepsaných pravidel je pro ně obtíţně čitelná na rozdíl od ústavní výchovy, kde jsou pravidla jasně dána. Pak mŧţe dojít k pocitu křivdy a obviňování společnosti. Ústavní reţim také děti příliš neaktivizuje, jsou spíše pasivní a preferují pasivní zpŧsob zábavy (čímţ se ale tolik neliší od běţné populace). Matoušek nás také upozornil na problematiku obtíţného uplatnění těchto jedincŧ na trhu práce a opět potvrzuje problémy v sociální oblasti. Často se také setkáváme s nízkou mírou sebeúcty, sebevědomí, neschopností navazovat a udrţovat sociální vztahy, zejména ty partnerské. Poslední uvedené vychází také z malé zkušenosti se sociálními skupinami. Zejména ţeny mají tendenci se brzy podvolit partnerovi a stát se tak obětí například domácího násilí – často si zvolí muţe, kteří nachází uspokojení v ovládání druhých a tyto ţeny jsou pro ně snadnou „kořistí“. Pokud vychovává takový pár děti, mŧţe dojít k jejich odejmutí z výše uvedených dŧvodu a v tu chvíli se kruh uzavírá. Říčan nás ještě upozorňuje ještě na jednu skutečnost a to, ţe pokud dítě nenecháme zaţít úspěch a vystavujeme ho negativním vlivŧm jako například poniţování a šikaně, mŧţe se nezvratně změnit jeho pohled na většinovou společnost a mŧţe začít touto společností pohrdat a jít proti ní. Lehce jsem se dotkla i Domŧ na pŧl cesty, které klientŧm pomáhají v prvních letech jejich samostatného ţivota, tedy ţivota mimo ústavní výchovu. Prakticky jim poradí jak naloţit s finančními prostředky, jakým zpŧsobem přemýšlet, pomohou jim najít si vhodnou práci a samostatné bydlení.

53

Svou roli hrají ve všech případech odborníci, kteří s klienty pracují. Na nich v mnohém záleţí, oni jsou těmi, kteří pomáhají dětem utvářet si názor a představu na společnost a její chod. Tito pracovníci musí být nejen profesionály ve svém oboru, ale také lidmi s velkým smyslem pro pochopení, tolerancí a respektu k druhým, byť se jedná o děti. Toto vše ovlivňuje zpŧsob proţívání klienta, jakým zpŧsobem se ústavní výchova zapisuje do jeho psychiky a následně ovlivňuje jeho budoucí ţivot. Z výše uvedeného textu lze usoudit, ţe se jedná o sloţitou interdisciplinární problematiku, která musíme chápat vţdy v souvislostech. Zaměřila jsem se také na praktickou ukázku spolupráce nevládní organizace s dětskými domovy, podrobněji jsem se podívala na konkrétní spolupráci Nadace O2 s Dětským domovem v Klánovicích. Z jejich spolupráce vyplynuly pozitivní závěry, které říkají, ţe spolupráce byla účelná a smysluplná a co je dŧleţité, měla kladný vliv na psychiku dětí z tohoto dětského domova. Všechny výše zmíněné organizace, instituce a projekty mají v konečném výsledku zvýšit šance znevýhodněných jedincŧ na kvalitní a plnohodnotný ţivot.

54

POUŢITÉ ZDROJE: BECHYŇOVÁ, V., ŠULOVÁ, L. aj. Syndrom CAN a způsob péče o rodinný systém. Praha: Ireas 2007. ISBN 978-80-86684-47-5. Bulletin: FDD ČR č.67/podzim 2007/FALTÝNEK, V. Příprava mládeže na život mimo dětský domov .s.33 Bulletin FICE č. 66/2006/jaro 2006/VALOUCHOVÁ, M. Úloha školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy v životě dítěte z nefunkční rodiny. Dětský domov Klánovice [online] [cit.dne 4. března 2011]. Dostupné na World Wide Web: Dětský domov Pyšely [online] [cit. 5. března 2011]. Dostupný na World Wide Web: < http://www.ddpysely.cz/nasdomov.html > DUNOVSKÝ, J. Dítě a poruchy rodiny Praha: Avicenum, 1986. bez ISBN. INSTITUT NÁHRADNÍ RODINNÉ PÉČE [on-line][cit.14. března 2011]. Dostupný na World Wide Web: < http://natama.cz/ > JANSKÝ, Pavel. Problémové dítě a náhradní výchovná péče ve školských zařízeních. 1.vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2004. 169s. ISBN 80-7041-114-7 KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese: Psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. 2., rozš. a přeprac. vyd. Praha : Portál, 1997. 152 s. ISBN 80-7178-150-9. KOVAŘÍK, J. a kol. Náhradní rodinná péče v praxi. Praha: Portál, 2004. s.167. ISBN 80-7178-957-7 KRAUS, B. Základy sociální pedagogiky. 1.vyd. Praha: Portál, 2008. 216s. ISBN 978-807367-383-3 55

LABÁTH, Vladimír a kol. Riziková mládež. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. 157 s. ISBN 80-85850-66-4 LANGMEIER, J. - MATĚJČEK, Z. Psychická deprivace v dětství. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství 1968. 384 s. bez ISBN. MATĚJČEK, Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha:Portál 1994. 98s. ISBN 80-85282-83-6 MATĚJČEK, Z. Teoretická úvaha nad pozdními následky psychické deprivace a subdeprivace. Československá psychologie, 1996, roč. 40, č. 5. Citováno dle: PURKOVÁ , Veronika. Vývoj osobnosti dětí vyrŧstajících v dětském domově z pohledu některých dosud realizovaných výzkumŧ. Rozmarýna [online]. 2008, 6, [cit. 2011-03-03]. Dostupný na World Wide Web: , s.9. MATĚJČEK, Z., BUBLEOVÁ, V., KOVAŘÍK, J. Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. I. část. Děti z dětských domovŧ ve svých čtyřiceti letech. Československá psychologie, 1995, roč. 39, č. 6. Citováno dle: PURKOVÁ , Veronika. Vývoj osobnosti dětí vyrŧstajících v dětském domově z pohledu některých dosud realizovaných výzkumŧ. Rozmarýna [online]. 2008, 6, [cit. 2011-03-03]. Dostupný na World Wide Web: s.9. MATĚJČEK, Z., BUBLEOVÁ, V., KOVAŘÍK, J. Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. III. část. Děti narozené z nechtěného těhotenství, děti z dětských domovŧ a děti z náhradní rodinné péče v dlouhodobém sledování. Československá psychologie, 1996, roč. 40, č. 2. Citováno dle: PURKOVÁ , Veronika. Vývoj osobnosti dětí vyrŧstajících v dětském domově z pohledu některých dosud realizovaných výzkumŧ. Rozmarýna [online]. 2008, 6, [cit. 2011-03-03]. Dostupný na World Wide Web: s.9. MATOUŠEK, O. Ústavní péče. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. ISBN 80-85850-76-1.

56

MATOUŠEK, O. Děti mezi ústavní výchovou a rodinou: zpráva o konferenci. In Děti mezi ústavní výchovou a rodinou. Sborník ke konferenci konané ve dnech 8. a 9.11.2007. Praha: Národní vzdělávací fond, o.p.s. a Člověk hledá člověka, o.s., 2007. MATOUŠEK, O.; KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence. 2. vyd. Praha: Portál, 2003. 344 s. ISBN 80-7178-771-X MATOUŠEK, O., KOLÁČKOVÁ, J., KODYMOVÁ, P. Sociální práce v praxi. Praha: Portál, 2005. s.345. ISBN 80-7367-002-X. MATOUŠEK, O., PAZLAROVÁ, H., BALDOVÁ, L. Individuální plánování služeb u ohrožených dětí a mládeže s důrazem na mladistvé odcházející z ústavní výchovy. Praha: Občanské sdruţení Člověk hledá člověka, 2008. ISBN 978-80-254-2756-9 Ministerstvo práce a sociálních věcí. [online]. [cit. 7.března 2011]. Dostupný na World Wide Web:< http://www.mpsv.cz/cs/9#sspd> MUSIL, L.: „Osoby se syndromem ústavní závislosti“ a řešení jejich problémŧ v Brně. (Podkladová studie pro Koncepci Magistrátu města Brna, 2008) [cit. 3. března 2011]. Úryvek dostupný na World Wide Web: MŠMT. Statistika počtu dětí umístěných v zařízeních ochranné a ústavní výchovy [online]. [cit. 28. února.2011]. Dostupná na World Wide Web: < http://www.msmt.cz/socialniprogramy/statistika-poctu-deti-umistenych-v-zarizenich-ochrannea?highlightWords=statistika+d%C4%9Bt%C3%AD > MÜHLPACHR, P. Vývoj ústavní péče. Brno: Masarykova univerzita, 2001. ISBN 80-210-2512-3 Nadace O2 [online] [cit.dne 4. března 2011]. Dostupné na World Wide Web:

57

NĚMEC, Jiří; VOJTOVÁ, Věra. Vzdělávání žáků se sociálním znevýhodněním. Brno: Paido, 2009. ISBN 978-80-7315-191-1 PAŠEK, V. Práce s dítětem po umístění do dětského domova. In VAŠŤATKOVÁ, J.,

VYHNÁLKOVÁ, P. (eds.). Rodina a náhradní rodinná péče. Olomouc: Hanex, 2008. PRISIAZHNAIA, N.V. Orphan Children : Adjusting to Life After the Boarding Institution. Russian Education and Society. 2008. ISSN-1060-9393 PRŦCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2003. 322s. ISBN 80-7178-722-8 PURKOVÁ , Veronika. Vývoj osobnosti dětí vyrŧstajících v dětském domově z pohledu některých dosud realizovaných výzkumŧ. Rozmarýna [online]. 2008, 6, [cit. 3. března 2011]. Dostupný na World Wide Web ŘEZÁČ, J. Sociální psychologie. Brno: Paido, 1998. ISBN 80-85931-48-6. ŘEZNÍČEK, Ivo. Metody sociální práce. Praha: Sociologické nakladatelství, 1994, s. 75. ISBN 80-85850-00-1 ŘÍČAN, P. Cesta životem. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-829-5. SEKERA, J. Mikrořízení a interpersonální vztahy v organizacích ústavní výchovy. 1.vyd. Ostrava: Ostravská Univerzita, Pedagogická fakulta, 2001. 206 s. ISBN 80-7042-187-8 STEVENSON, Margaret. Some emocional problems of orphange children. Canadian journal of psychology. 1952, no. 6. ŠVANCAR, Zdeněk, BURIÁNOVÁ, Jana. Speciálně pedagogické problémy ústavní a ochranné výchovy. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988. 216 s. ISBN 14-363-88

58

Úmluva o právech dítěte [online] Dostupný na World Wide Web:

VAŠŤATKOVÁ, J., VYHNÁLKOVÁ, P. (eds.). Rodina a náhradní rodinná péče. Olomouc: Hanex, 2008. ISBN 978-80-7409-013-4. VOCILKA, M., Dětské domovy v České republice I., Teoretická východiska. Praha: Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy, 1999. ISBN 80-902667-6-2. Vyhláška 438/2006 Sb., kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních [online] Dostupný na World Wide Web: Zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině dítěte [online] Dostupný na World Wide Web: Zákon č. 99/ 1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisŧ [online] Dostupný na World Wide Web: Zákon č.108/2006 Sb. o sociálních sluţbách [online] Dostupný na World Wide Web: Zákon č.109/2002 o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonŧ [online] Dostupný na World Wide Web: Zákon č.117/1995 Sb. o státní sociální podpoře [online] Dostupný na World Wide Web:

59

Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeţe [online] Dostupný na World Wide Web: Zákon č.227/1997 Sb. o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonŧ (zákon o nadacích a nadačních fondech) [online] Dostupný na World Wide Web: < http://zakony-online.cz/?s143&q143=all> Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí [online] Dostupný na World Wide Web: < http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?kam=zakon&c=359/1999> Zákon č. 563/2004 o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonŧ [online] Dostupný na World Wide Web: < http://old.vuppraha.cz/soubory/563_2004_Sb.txt>

60