MASARYKOVA UNIVERSITA FILOZOFICKÁ FAKULTA PSYCHOLOGICKÝ ÚSTAV OBOR: PSYCHOLOGIE
HODNOTOVÁ ORIENTACE MLADISTVÝCH DELIKVENTŮ
Vedoucí diplomové práce:
Vypracoval:
Mgr. Helena Klimusová, Ph.D.
Jakub Škrov BRNO 2009
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
………………………………………… Podpis autora práce
2
P ODĚKOVÁNÍ Při tvorbě této práce mi bylo různým způsobem nápomocno mnoho lidí. Rád bych poděkoval panu řediteli výchovného ústavu v Ostravě Mgr. Pavlu Němynáři za objasnění problematiky výchovy a vzdělávání mladistvých delikventů a za možnost uskutečnit výzkum v jeho ústavu. Také bych rád poděkoval za spolupráci hlavnímu vychovateli panu Brňákovi v ústavu ve Střílkách za jeho vstřícnost, jak při pomoci s administrací dotazníku, tak při diskuzích o problematice výchovy mladistvých delikventů u nás. Stejně tak bych rád poděkoval za pomoc ředitelce diagnostického ústavu v Brně PhDr. Soně Cpinové za poskytnutí pomoci při testování v jejím ústavu. Dík patří také všem těm, kteří dohlíželi, pomáhali a administrovali dotazník respondentům, tak aby se vše povedlo. V neposlední řadě bych rád poděkoval garantovi své práce Mgr. Heleně Klimusové, Ph.D. za pomoc při tvorbě práce jako takové a za poskytnutí potřebných kontaktů. S tím souvisí i poděkování doktorce Hřebíčkové za pomoc při práci s PVQ dotazníkem a doktoru Vobořilovi za naskenování získaných dat na půdě AV ČR. Doufám, že v budoucnu budu také moci poděkovat kolegyni Anně Chasákové za spolupráci při srovnávání dat s jejím výzkumem. Pevně věřím, že toto srovnání přinese nová zajímavá fakta. A nakonec bych rád poděkoval všem těm, kteří se jakkoli drobně podíleli při vzniku této práce, ať už třeba jen postřehy či sdělením svých zkušeností s probíranou problematikou.
3
O BSAH Poděkování........................................................................................................................ 3 Obsah ................................................................................................................................ 4 Úvod.................................................................................................................................. 6 1. Hodnoty ........................................................................................................................ 7 1.1. Pojmy a definice .................................................................................................... 7 1.1.1. Hodnota ........................................................................................................... 7 1.1.2. Hodnocení ....................................................................................................... 9 1.1.3. Hodnotový žebříček ........................................................................................ 9 1.1.4. Hodnotová orientace ..................................................................................... 10 1.1.5. Další pojmy ................................................................................................... 10 1.2. Dynamika hodnotového systému ......................................................................... 11 1.2.1. Vývoj hodnot ................................................................................................ 12 1.2.2. Hodnoty z hlediska společenského ............................................................... 13 1.3. Teorie základních lidských hodnot ...................................................................... 14 2. Delikvence .................................................................................................................. 16 2.1. Objasnění pojmu .................................................................................................. 16 2.2. Historie pohledu na delikvenci ............................................................................ 17 2.3. Příčiny delikventního chování ............................................................................. 18 2.3.1. Biologický faktor .......................................................................................... 18 2.3.2. Sociální faktor ............................................................................................... 20 2.3.3. Psychologický faktor (Osobnost delikventa) ................................................ 22 2.3.4. Závěrem k příčinám delikventního chování ................................................. 27 3. Dospívání .................................................................................................................... 28 3.1. Pubescence ........................................................................................................... 28 3.2. Adolescence ......................................................................................................... 30 4. Výchova mladistvých delikventů v ústavní péči ........................................................ 33 4. 1. Udělení ústavní péče (pro mladistvé) ................................................................. 33 4. 2. Diagnostický ústav.............................................................................................. 33 4. 3. Výchovný ústav .................................................................................................. 34 4. 4. Chod ústavů ........................................................................................................ 34 5. Výzkumy v oblasti hodnot a delikvence ..................................................................... 35 5.1. Základní hodnoty ve vztahu k problémovému chování adolescentů ................... 35 5.2. Postoje, hodnoty a morální usuzování jako prediktory delikvence ..................... 35 5.3. Vrstevnická delikvence a sociální podpora rodičů jako prediktory delikvence mladistvých u asijských Američanů ........................................................................... 36
4
6. Výzkum ....................................................................................................................... 37 6.1. Výzkumný cíl a hypotézy .................................................................................... 37 6.2. Metoda ................................................................................................................. 38 6.2.1. Shalom H. Schwartz ..................................................................................... 38 6.2.3. Portrait Value Questionnaire ....................................................................... 39 6.3.
Výzkumný vzorek ............................................................................................ 42
6.4. Výsledky Výzkumu (s interpretacemi) ................................................................ 42 6.3.1. Výsledky analýzy položek ............................................................................ 43 6.4.2. Výsledky hodnot ........................................................................................... 55 6.4.3. Výsledky nadřazených faktorů ..................................................................... 66 6.4.4. Výsledky faktorové analýzy ......................................................................... 71 6.4.5. Výsledky shlukové analýzy .......................................................................... 72 6.5. Shrnutí výsledků výzkumu .................................................................................. 75 7. Diskuse........................................................................................................................ 76 8. Závěr ........................................................................................................................... 80 Shrnutí ............................................................................................................................. 81 Summary ......................................................................................................................... 81 Bibliografie ..................................................................................................................... 82 Přílohy............................................................................................................................. 85 Příloha 1 – Příklady špatně vyplněných dotazníků ..................................................... 85 Příloha 2 – Případová studie pan D ............................................................................ 88
5
Ú VOD Problematika hodnotového systému jedince je pro mne zajímavá již od doby, kdy jsem poprvé začal přemýšlet, proč někteří lidé se ve stejné situaci chovají jinak než já a také jinak než zase jiní lidé. Dětství jsem prožil ve společnosti svých vrstevníků ať už ze školy, sportovního oddílu či oddílu skautského. Jsem tedy člověk veskrze společenský a společnost jako taková mě nejen baví a naplňuje, ale také zajímá. Jsem přesvědčen, že každý člověk je svým způsobem jedinečný. Jinak se chová, jinak jedná. Má jiný hodnotový žebříček. Pochopil jsem tedy, že chci-li se dozvědět více o tom, proč lidé dělají to, co dělají, tak jak to dělají, musím se více zajímat o jejich hodnoty. S tím souvisí také problematika procesu, jak ony hodnoty vznikají. Jakmile se rozhodneme zabývat se něčím tak rozsáhlým a nespecifickým jako jsou hodnoty, je vždy dobré se pokusit zaměřit se na nějakou konkrétnější oblast. Ostatně, ani sběratelé známek nesbírají všechny známky na světě, každý má nějakou tu svou oblast, které se věnuje. Jedná-li se o záležitost společenskou, což lidské hodnoty jistě jsou, je dle mého názoru nejlepší najít si svou oblast někde na stranách extrému. Ten se vždy lépe vyhledává a lépe odlišuje od „normálu“. Běžná populace má pravděpodobně většinu svého hodnotového žebříčku podobnou, respektive neextrémní. Kvantitativní studium této skupiny by pravděpodobně nepřineslo nikterak zvláštní údaje. Zaměříme-li se ovšem na skupiny, u kterých je zřetelné, že s jejich hodnotovou orientací je něco v nepořádku, je mnohem pravděpodobnější, že dosáhneme nějakých zajímavých zjištění. Shrneme-li informace z předchozích odstavců, dojdeme k tomu, že nejlepší by bylo studovat hodnotovou orientaci u skupiny, která má své hodnoty nastaveny odlišně od ostatních a zároveň se u nich hodnoty ještě pevně nezakotvily. Ideální skupinou, která splňuje tyto kritéria, je delikventní mládež. Jejich hodnotová orientace patrně neobsahuje některé aspekty, které jsou u ostatní mládeže běžné, a které zajišťují, že běžná mládež nepáchá trestnou činnost, alespoň ne v takové míře. Důvod, proč jsem si za téma své diplomové práce vybral právě studium hodnotové orientace mladistvých delikventů, je tedy zřejmý. Zajímá mě, proč se lidé chovají tak, jak se chovají a u delikventní mládeže lze nejlépe pozorovat dynamiku jejich jednání v závislosti na jejich hodnotovém žebříčku.
6
1. H ODNOTY Již v úvodu zde padlo mnoho podobných výrazů jako hodnoty, hodnotová orientace, hodnotový žebříček,… Vzhledem k tomu, že není možno se těmto, a některým dalším, termínům vyhnout, je nutné si je předem definovat.
1.1. P OJMY A DEFINICE 1.1.1. H O D N O T A Prvním a nejzákladnějším pojmem, který se pokusím popsat, je hodnota. Vzhledem k tomu, jak univerzální tento pojem je, není jednoduché jej přesně vymezit. „V hovorové mluvě bývá hodnota nejčastěji chápána jako synonymum pojmů cena, význam, důležitost (například cena nebo hodnota drahokamu, význam nebo hodnota materiálního zabezpečení, důležitost nebo hodnota předávané zprávy). Dosti často bývá tento termín také používán při souhrnném označování morálního a charakterového profilu člověka“ (Velehradský, 1978, str. 22). Vyvstává zde ovšem otázka, kdo vlastně určuje co je a co není hodnotné. To co pro jednoho může být hodnotou, pro druhého být nemusí. Jedna z definic tvrdí, že „respektovaná a univerzálně přijatelná hodnota přispívá jak člověku, který ji uznává, tak lidem s nimiž v duchu této hodnoty jedná“ (Eyrová & Eyr, 2000, str. 12). Tato definice ovšem popírá subjektivnost hodnot. Čímž narážím na možnost dvojího pohledu na hodnoty: Objektivní hodnoty – to jsou hodnoty, které jsou obecné a platí ve skupině (kultuře) za obecně uznávané. Jako příklad lze uvést zdraví, které se ve většině obecných studií hodnot umisťuje na prvním místě. Subjektivní hodnoty – hodnoty, které jsou vlastní konkrétnímu jedinci. Tyto hodnoty nepodléhají definici Eyrových o prospěšnosti pro druhé. Jak si uvedeme později, pro některé jedince může být hodnotou i utrpení druhých. Pojem subjektivní hodnota se již blíží problematice hodnotového žebříčku, který je taktéž subjektivní záležitostí. Dotkli jsme se problematiky objektivnosti a subjektivnosti hodnot. Podobné rozdělení jaké jsem zde uvedl lze nalézt i v již zmiňované knize manželů Eyrových Jak naučit děti hodnotám (2000). Dělí zde hodnoty takto: Hodnoty bytí – mezi které řadí například poctivost, odvahu, mírumilovnost, samostatnost, výkonnost, sebekázeň, střídmost, věrnost, zdrženlivost a další. Hodnoty dávání – jako jsou oddanost, spolehlivost, respekt a úcta, láska, nesobeckost, citlivost, vlídnost a srdečnost, spravedlnost, odpuštění a další. Je nutno poznamenat, že hodnoty jak je dělí Eyrovi, jsou spíše vlastnostmi, které může jedinec mít. A vlastnosti jsou jen jednou z mnoha podob hodnot, myšleno ve smyslu vlastností lidských. Hodnota sama o sobě je vlastností. „A to vlastností, kterou jedinec přisuzuje určitému objektu, situaci, události nebo činnosti ve spojitosti s uspokojováním jeho potřeb a zájmů“ (Hartl & Hartlová, 2000, str. 192). Což nám připomíná, jak důležitým pojmem jsou také potřeby. 7
Hodnoty jsou v podstatě zrcadlem našich potřeb. Jestliže toužíme (potřebujeme) po troše tolerance od svého partnera, stane se pro nás nevědomě tolerance vysokou hodnotou při posuzování jiných. Stejně tak, když jedinec hladoví, může se stát, že jídlo se pro něj stane větší hodnotou než dodržování zákonů a jídlo si prostě ukradne. Dostáváme se tedy k problematice provázanosti hodnot a potřeb. „Potřeba se obecně definuje jako pocit nedostatku něčeho, co by člověk rád získal, nebo pocit přebytku něčeho (např. špatné charakterové vlastnosti), čeho by se rád zbavil“ (Horák, 1996, str. 17). Nejpoužívanější teorií týkající se potřeb je Maslowova pyramida potřeb (viz obr. 1). Pokusím-li se porovnat tuto pyramidu s některými studiemi hodnot, dospěji k názoru, který jsem již vyjádřil a to, že hodnoty jsou zrcadlem potřeb. V naprosté většině studií, které jsem měl možnost zhlédnout, se na prvním místě v žebříčku hodnot umístilo zdraví. Zdraví není v podstatě ničím jiným než výsledek kvalitního uspokojování fyziologických potřeb. Zdraví je z velké části determinováno životosprávou, tedy kvalitním příjmem tekutin, potravy a pohybem, což jsou potřeby nižšího řádu. Je bezpochyby, že zdraví ovlivňují ještě další faktory jako je opatrnost jedince (prevence úrazů), psychický stav jedince (který ovšem opět souvisí s naplňováním potřeb) a další. Na dalších místech studií hodnotových žebříčků se umísťují materiální statky a peníze (což koresponduje s Maslowovými potřebami jistoty a bezpečí), dále pak rodina (ta pak koresponduje s potřebami společenskými). Takto bychom mohli pokračovat i dále, ale myslím, že je zde již jasně vidět provázanost potřeb a hodnot a to i hierarchicky. Obr. 1
(Hálek) obrázek stažen z: http://halek.info/mng_grafy/07-graf01.pdf (25. 8. 08)
8
Potvrzením mého tvrzení o provázanosti hodnot a potřeb je klasifikace hodnot podle J. Máchové (1975), která vychází právě z Maslowovy hierarchie potřeb: 1. stupeň – hodnoty fyziologické = zdraví, vzhled,… 2. stupeň – hodnoty zabezpečení = pracovitost, samostatnost, praktičnost, hospodárnost,… 3. stupeň – hodnoty asociace = láska, věrnost,… 4. stupeň – hodnoty osobnostní = vzdělanost, odbornost, individualita, kultivovanost, hrdost, sebevědomí, asertivnost,… 5. stupeň – hodnoty vyšších osobních cílů = realizace vlastních schopností, tvůrčí činnost,… 1.1.2. H O D N O C E N Í Dalším velmi důležitým pojmem je hodnocení. Jedná se o činnost (mnohdy i nevědomou), při které přisuzujeme určitým věcem, jevům, vlastnostem, atd. jejich hodnotu na základě subjektivních žebříčků. „Hodnocení samo o sobě je zvláštní, specificky lidskou formou vztahu člověka ke skutečnosti. Umožňuje mu odhalovat a uvědomovat si její hodnoty, které mají významné místo ve společenské praxi“ (Velehradský, 1978, str. 9). Je třeba si uvědomit, že hodnocení probíhá téměř neustále. Pomáhá nám vyhodnocovat své okolí, porovnávat a díky tomu také docházet k závěrům a rozhodnutím, kterým směrem se bude naše jednání dále ubírat. Naše hodnocení je vždy prostě jen naše, je determinováno naší zkušeností. Jedná se tedy o zcela subjektivní záležitost. „Hodnocení je determinováno sociálně. Hodnocení a hodnoty jsou vždy odrazem společenského bytí“ (Velehradský, 1978, stránky 9, 19). Je tedy zřejmé, že největší mírou na našem hodnocení se podílí to, jak jsme zařazeni ve společnosti, jaké máme přátele, rodinu, koníčky a zájmy,… To, jakým způsobem komunikujeme s okolím a jakým způsobem ony informace vstřebáváme. Naše hodnocení je do jisté míry také určováno našimi postoji (více viz 1.1.5.). To vše určuje a mění způsob našeho hodnocení. Potvrzením subjektivity hodnocení je možnost, že tutéž skutečnost budou lidé hodnotit různě. Vliv na hodnocení mají také osobnostní charakteristiky jedince. Dá se tedy říci, že to jací jsme, skrze hodnocení určuje, jak vnímáme okolní svět. A to, jak jej vnímáme, opět určuje, jací jsme. Hodnocení nám usnadňuje se rychle orientovat v okolním světě. Umožňuje nám dávat větší důraz na věci důležité a nezatěžovat se těmi nedůležitými. Zároveň nám dává možnost se vyčlenit, určit si své pole působnosti. Nicméně i hodnocení se opírá o další z pojmů a tím je hodnotový žebříček. 1.1.3. H O D N O T O V Ý
ŽE B Ř Í Č E K
Hodnotový žebříček neboli žebříček hodnot je v podstatě jakousi šablonou, do které jsou hodnoty vsazovány tak, aby měly své konkrétní místo. V té nejjednodušší lineární podobě by se dalo hovořit o seznamu hodnot seřazeném od nejdůležitější hodnoty po tu nejméně důležitou. Tento žebříček nám pomáhá rychle a efektivně se rozhodovat v situacích, kdy se nabízí vícero podobných možností. Hodnotový žebříček stejně tak jako hodnocení je čistě subjektivní záležitostí každého jedince.
9
1.1.4. H O D N O T O V Á
ORIENTACE
Slůvko orientace již napovídá, že se jedná o nějaký směr. Pokud bychom čistě teoreticky dokázali hodnoty setřídit do prostorového uspořádání, pak by se hodnotová orientace dala brát jako jakýsi vektor určující směr, kterým se nejčastěji ubíráme při svém hodnocení a rozhodování. Směr od hodnot, které jsou nám nejméně vlastní k těm, které uznáváme. Po bocích tohoto vektoru by pak byly hodnoty spíše neutrální. Nicméně uspořádání hodnot do prostorového kontinua není prakticky možné a proto je tato má teorie spíše jen ukázkou jak lze pojem hodnotové orientace brát. Podíváme-li se na definice odborníků, zjistíme, že jejich názory na pojem hodnotové orientace se různí. Také je patrné, že pro ně není lehké tento pojem jednoduše uchopit. „Hodnotová orientace je relativně stálý, sociálně podmíněný, volitelný vztah člověka k souhrnu materiálního a duchovního společenského bohatství a ideálů, na které pohlíží jako na předměty, cíle nebo prostředky uspokojení životních potřeb“ (Hartl & Hartlová, 2000, str. 377). První část hovoří o vztahu a druhá část zdánlivě připomíná vymezení toho, co jsou to hodnoty. Lze tedy tuto definici volně přeložit jako vztah k hodnotám. Což vlastně vysvětluje následující definici: „Hodnotovou orientaci chápeme jako vzájemně se ovlivňující proces orientace hodnotami a orientace na hodnoty“ (Horák, 1997, str. 20). To vlastně znamená, že naše hodnoty svým způsobem určují naši hodnotovou orientaci a ta zase určuje, jaké hodnoty jsou pro nás důležité. To hovoří o provázanosti hodnot. Na základě hodnot, které máme, si vybíráme hodnoty nové (chcete-li další). Hodnotová orientace je tedy jakési zjednodušené schéma našich hodnot. Jedná se o druh „zaměření subjektu na tvorbu a užívání hodnot“ (Horák, 1996, str. 25). Buduli se snažit nějakým způsobem hodnotovou orientaci uchopit, bude nezbytně nutné pokusit se pojmout co největší hodnotovou šíři pro dobré zakotvení výsledné hodnotové orientace jedince. 1.1.5. D A L Š Í
POJMY
Nastínil jsem nejdůležitější pojmy týkající se problematiky hodnotové orientace, nicméně je zde ještě několik pojmů, které s touto problematikou souvisejí spíše nepřímo, ale nelze je úplně vynechat. Krátce se k nim tedy vyjádřím formou souhrnu: Postoje – „tvoří soustavu poměrně stálých kladných nebo záporných soudů, názorů a přístupů, citových vztahů a tendencí jednat určitým způsobem v určitých situacích. Postoje jsou značně komplexní a syntetizující pojmovou kategorií. Mimo jiné zahrnují jak poznávací, tak i citovou stránku psychické činnosti a mají význam pro snažení a činnost člověka. Jsou také důsledkem určité hodnotící činnosti. Všemi svými charakteristikami se úzce prolínají s hodnotami a hodnotovou orientací“ (Velehradský, 1978, str. 64). Postojem tedy rozumíme jisté stanovisko vůči skutečnosti, a toto stanovisko je vlastně určováno naší hodnotovou orientací. Postoje se liší stupněm a intenzitou (Homola, 1972). Dá se tedy říci, že postoje jsou projevem naší hodnotové orientace navenek. Tato informace je velmi důležitá hlavně z hlediska výzkumu hodnotové orientace, protože poukazuje na to, že lze zkoumat postoje a z nich pak usuzovat na hodnotovou orientaci jedince.
10
Normy – „lze je považovat za standard chování, který členové skupiny sdílejí a jehož dodržování očekávají, podle tohoto standardu se posuzuje správnost a příhodnost chování“ (Homola, 1972, str. 190). Vzhledem k tomu, že hodnoty jsou z velké části (neli úplně) zvnitřněním okolí, jsou normy velmi důležitým vodítkem k určování hodnotové orientace. Ta je z velké části dána právě normami skupiny, ve které se daný jedinec nejvíce vyskytuje. Lze předpokládat, že hodnotová orientace mladistvého delikventa je tedy převážně formována normami, které platí v jeho rodině, partě, škole a dalších skupinách, do kterých jedinec patří. Studium norem skupin, ve kterých se proband běžně nachází je tak další z možností jak se dostat blíže k jeho hodnotové orientaci. S normami také souvisí mravy, jejichž definice se v mnohém překrývají. V podstatě lze normy a mravy brát v jistém slova smyslu za synonyma. Vlastností jedince, která poněkud abstraktně vysvětluje jeho postoj vůči mravům je morálka. Stejně tak jak společnost určuje normy, určuje také co je morální a co ne. Ideál – „je určitým specifickým typem cíle. Je to také vzor, jenž určuje způsob a charakter myšlení a činnosti člověka, a projevuje se v něm jeho hodnotová zaměřenost. Ideál silně ovlivňuje sociální orientace mladých lidí“ (Horák, 1997, str. 40). Z tohoto pojetí ideálu je patrné, že ovlivňuje naše jednání a chování, což zdánlivě připomíná také to, co činí hodnoty. Ideál lze také brát jako vzor něčeho dokonalého, něčeho k čemu bychom se rádi blížili. Tato vnitřní touha pak mnohdy určuje směr našeho jednání. Zkoumání jednotlivých ideálů by mohlo napomoci k poodhalení části hodnotové orientace, bohužel v současné době mladiství příliš vzorů a ideálů nemají. Toto tvrzení dokládá Markéta Ďurišová (2007) ve své diplomové práci na téma hodnotová orientace, kde na otázku: „Kdo je pro tebe vzorem?“ odpovědělo v obou skupinách největší procento respondentů nikdo! Předpokládám, že s ideálem v jiných oblastech to bude u mladistvých podobné. Z tohoto důvodu předpokládám snahu dopátrat se kořenů hodnotové orientace skrze studium ideálů za krajně problematické.
1.2. D YNAMIKA HODNOTOVÉHO SYSTÉMU Důležitost hodnotového systému je pro samotný život nezpochybnitelná. Už jsme se zmínili o některých aspektech skrze definice některých pojmů s hodnotami souvisejících, nyní bych se rád podrobněji věnoval dynamice hodnot jedince. Tedy, jak se hodnoty utvářejí, jak je vnímáme, jak utvářejí ony nás a jakou úlohu v našem životě tvoří. Jak jsem již předeslal, hodnoty jsou úzce provázány s potřebami. S určitou nadsázkou tedy lze říci, že hodnoty se vytvářejí již od doby, kdy vznikají potřeby. Ty ovšem vznikají de facto již po narození, a tak by se pak dalo hovořit i o tom, že nenarozený plod své potřeby také má. Takže, jak to tedy s těmi hodnotami je?
11
1.2.1. V Ý V O J
HODNOT
„Hodnoty, které člověk poznává, přijímá a uznává, nejsou neměnné, ani nemají stále stejnou závažnost. V jednotlivých životních etapách člověka se rozvíjejí a jejich význam se zvětšuje, nebo naopak stagnuje či snižuje. Jsou ovlivňovány i závažnými událostmi v životě člověka, zkušenostmi a poznatky, které si osvojuje. V každé fázi života člověka vytváří jeho hodnoty určitou, relativně stabilní stavbu, která má hierarchické uspořádání“ (Velehradský, 1978, str. 52). Kořeny vývoje hodnot skutečně mohou vznikat již v prvních chvílích našeho života, ale jako hodnoty se mohou projevit až teprve v interakci s okolím. „Jednotlivé skutečnosti se totiž jeví hodnotami až teprve ve vztahu k člověku nebo společnosti“ (Velehradský, 1978, str. 24). To tedy znamená, že u novorozence o hodnotách nelze mluvit. Prvním ukazatelem hodnot u dítěte je směr jeho pozornosti. Dítě ještě nemusí umět mluvit, ale my už jsme schopni poznat, co jej zajímá, co se mu líbí, na základě toho na co se nejvíc zaměřuje, s čím si nejraději hraje, na co se neustále dívá,… Mnohdy se tyto věci vryjí do paměti dítěte natolik, že jej pak zajímají až do konce jeho života. V prvních fázích vývoje jedince má na něj absolutně největší vliv nejbližší rodina, se kterou sdílí nejvíce času. Je tedy jasné, že jeho hodnoty jsou v této době v podstatě odrazem hodnot rodiny. První změny v hodnotovém systému dítěte od hodnot „rodinných“ nastávají při kontaktu s vrstevníky a učiteli ve škole (popřípadě ve školce o něco dříve). Hodnotový systém jedince naráží na hodnoty ostatních. Dítě je nuceno své dosavadní hodnoty konfrontovat s hodnotami ostatních dětí (např. při hře) a na základě těchto konfrontací mnohdy vznikají první hádky. Dítě v té chvíli nedokáže pochopit jak je možné, že kamarád ze školy mu tvrdí, že chození do přírody je nuda, když on je se svými rodiči v přírodě pořád a je tam tak šťastný. Velkou měrou se na tvorbě hodnotového systému podílí třídní učitel (vychovatelka ve školce, družině,…). Tato osoba plní funkci jednoho z prvních „nerodinných“ vzorů. Mnohdy slyšíme jak děti ve chvíli, kdy chtějí potvrdit něco jako absolutní danost, řeknou „to říkala paní učitelka“. Je třeba připomenout, že na prvním stupni základní školy (nebo alespoň první 3 roky) vyučuje všechny předměty jeden třídní učitel. Ten je tedy s dítětem mnohdy během dne déle, než samotný rodič. Dalším faktorem, který ovlivňuje v dětství tvorbu hodnot, jsou kroužky, které dítě navštěvuje. Patří sem sportovní kluby, zájmové kluby, turistické oddíly, lidové školy umění, a další. Zde děti tráví svůj volný čas a vedoucí těchto zájmových skupin jsou pro dítě mnohdy větším vzorem, než učitel. Opět je zde třeba upozornit na interakci s ostatními vrstevníky, ale také se staršími dětmi, která je pro tvorbu hodnotového systému jedince velmi důležitá. I to, jak se dítěti povede v těchto sociálních skupinách, může do budoucna významně předurčit jeho vztah k lidem, což je bezpochyby velmi důležitá součást hodnotové orientace každého z nás. Hodnoty jedince se až na výjimky, o kterých se zmíním později, vyvíjejí v celku plynule. Prvním „zemětřesením“ v oblasti hodnot jedinec prochází v pubescenci. Toto období je známo velkým množstvím fyzických a na základě těch pak také psychických změn. Tyto změny se zcela zákonitě týkají také hodnot. Je známo, že v tomto období se do popředí dostává zájem o své vlastní tělo a do popředí hodnot se tak dostává tělesná atraktivita. „Tělesná atraktivita má svou sociální hodnotu. Konvenčně atraktivní dospívající získávají lepší sociální status, bývají snáze přijímáni i vrstevnickou skupinou“ (Vágnerová, 2000, str. 213). V závislosti na pohlavním vymezení své osoby se dospívající snaží vymezit i ve své rodině. Mnohdy tak činí absolutním odmítáním hodnot, které ctí rodiče. Je nutné ovšem říci, že toto jakési opovržení hodnotami, které 12
vyznávají rodiče, je jakousi vědomou revoltou, zatímco podvědomě má jedinec v sobě zakódovány hodnoty, které v tomto období vědomě nectí. Ano, některé hodnoty opravdu v tomto období doznají velkých změn, ale základy z dětství bývají velmi pevné. Podrobněji se budu o tomto věkovém období zmiňovat níže v samostatné kapitole o mladistvých (viz kapitola 3). Zmínil jsem se, že v plynulosti vývoje hodnot existují výjimky. Těmito výjimkami jsou závažné události v životě jedince. Existují situace, které jsou natolik závažné, že v podstatě okamžitě mohou změnit některé hodnoty. Jízda na motorce ve velké rychlosti, může být pro vás důležitou hodnotou - kdykoli máte trochu volného času, vytáhnete nablýskaný stroj a vyrazíte i přes veškeré lamentování manželky ven. Jednoho dne se vám na motorce zabije váš nejlepší kamarád. A vy svou motorku zavřete do garáže a už nikdy na ni nenasednete. Tato hodnota se ve vás ze dne na den stane prázdnou. A dokonce změna může být taková, že přestože jste vždy před kamarády vychvaloval jízdu na motorce a vyzýval je, že by to také měli zkusit, budete najednou tvrdit jak je jízda na motorce bezduchou činností. Toto byl samozřejmě jen příklad, ale dobře deklaruje, jak může závažná událost v životě jedince během chvíle pozměnit jeho pohled na okolní realitu a hlavně jeho hodnotový systém. 1.2.2. H O D N O T Y
Z HLEDISKA SPOLEČENSKÉHO
Hodnoty mají pro společnost a člověka nepopiratelně zásadní význam. Jsou zvnitřněním našeho vnímání okolního světa, jsou zkušenostmi, které jsme přefiltrovali skrze svou osobnost, jsou nápovědí jak jednat v mnohdy složitých životních situacích. „Zároveň se hodnoty uplatňují v kulturním životě lidstva. Jsou předmětem filozofie kultury“ (Velehradský, 1978, str. 33). Disciplína zabývající se hodnotami se nazývá axiologie1 Jak jsem již uvedl, hodnoty se dají dělit na objektivní a subjektivní. Subjektivní hodnoty jsou ty, které vyznává jedinec. Naproti tomu hodnoty objektivní jsou ty, které vyznává převážná většina společnosti. Jejich využití se tedy liší. Naše osobní hodnoty (subjektivní) nám pomáhají rozhodovat se v životě, čemu dát přednost. Společenské hodnoty (objektivní) nám naopak pomáhají pochopit, čemu by asi dala přednost společnost. Mnohdy mohou být osobní hodnoty v konfliktu s hodnotami společenskými. Tento rozdíl se pak může projevit v přístupu společnosti vůči jedinci, který se takto „liší“. Rozdíl osobních hodnot a hodnot společenských může také vyvolat vnitřní konflikt. Ten pak vyústí buď k přehodnocení osobních hodnot, nebo k ignoraci antagonistických hodnot společnosti. Stejně tak jako osobní hodnoty tak i hodnoty společenské se vyvíjejí. Jak lidstvo postupuje ve vědění, tak se také mění jeho hodnoty. Ne vždy se společenské hodnoty mění pomalu a plynule. Příkladem z našeho prostředí může být ne tak starý pád komunismu, kdy se v podstatě ze dne na den změnilo velké množství společenských hodnot. Dalším silným příkladem by mohlo být 11. září v USA, které v mnohém změnilo hodnoty všech občanů spojených států a umožnilo tak prezidentu Bushovi vojensky napadnout jinak suverénní státy. Tyto „grandiózní“ události, měnící společenské hodnoty takřka ze dne na den, jsou mnohdy jen záminkou pro řízení názoru společnosti na některé společenské děje. Tomu velmi dobře napomáhají média. Média jsou naprosto nedílnou součástí tvorby společenských hodnot. Dokonce si troufám tvrdit, že současné povědomí lidí o světě je z velké části tvořeno právě tím, co jim předkládají média. Ať už se jedná o televizi, rádia nebo čím dál více oblíbený 1
Axiologie – z řeckého „axios“ = cenný, hodnotný
13
internet, vždy jsou informace „předžvýkány“ nějakým publicistou, o jehož záměrech ovšem čtenář netuší. Nevíme tedy, zdali jsou informace relevantní či jen nadneseným sdělením o mnohem prostší skutečnosti. Proces vytváření hodnot na základě informací o dění okolo nás je tak založen mnohdy na nepodložených pseudoskutečnostech, které pak mohou vést k tvorbě nesprávných (chcete-li nepodložených) hodnot. Já bych paradoxně za celým tím „humbukem“ okolo médií, které mohou vytvářet „špatné“ společenské hodnoty, hledal právě společenskou hodnotu, která by se dala nazvat pravdomluvnost. Dnes už se pravdomluvnost necení tak jako dříve, drobné lži jsou na denním pořádku. Lidé se s nimi smířili. Zkuste se zeptat, na kolik vaši přátelé, kamarádi, známí věří médiím. Zjistíte, že jsme si vlastně všichni vědomi toho, že informace, které jsou nám podávány, jsou mnohdy přikrášlené z té či oné strany, tak aby ukazovaly „doprava“ či „doleva“ podle toho, kterým (politickým) směrem je zdroj informací nakloněn. Vlastně jsme svou benevolencí vůči hodnotám pravdomluvnosti a čestnosti dovolili médiím ohrožovat i další naše hodnoty. Přesto všechno jsou hodnoty důležitou součástí dědictví každé kultury. Každý národ má své specifické hodnotové zakotvení, které vychází z jeho dějin, zkušeností, povahy, regionu, a tak dále. Je potřeba si své společenské hodnoty chránit, abychom se mohli považovat za sourodou svobodnou společnost.
1.3. T EORIE ZÁKLADNÍCH LIDSKÝCH HODNOT Tuto teorii hodnot, kterou vytvořil Shalom H. Schwartz (1992) uvádím zvlášť, protože je naprosto stěžejní pro pochopení mého výzkumu. Ten proběhl dotazníkem PVQ, který z této teorie plně vychází. „Když se zamyslíme nad svými hodnotami, přemýšlíme o tom, co je pro nás důležité v našich životech. Každý máme spoustu hodnot s různou důležitostí. Některé hodnoty mohou být důležité pro jednoho a naprosto nedůležité pro druhého“ (Schwartz, 2006, str. 1). Z tohoto důvodu není jednoduché sestavit ucelenou teorii základních hodnot člověka, protože i to co se zdá být základní, nemusí být základní vždy a pro každého. Profesor Schwartz provedl velké množství výzkumů v mnoha zemích světa a výsledky sloučil do této teorie. Výsledkem je 10 základních hodnot (možná spíše faktorů hodnot). „Těchto deset hodnot pokrývá rozdílný obsah nalezený v dřívějších teoriích hodnot, hodnotových dotaznících z různých kultur (a náboženství) a ve filozofických diskuzích o hodnotách. Je tedy možno zařadit jakoukoli specifickou hodnotu z různých kultur do jedné z těchto základních hodnot“ (Schwartz, 2006, str. 2). Základní hodnoty tedy dle Schwartze jsou: Samostatnost (self-direction). Definujícím cílem je nezávislost myšlení a výběr jednání, tvořivost, zvídavost. Motivační typ byl odvozen z potřeb kontrolovat a ovládat a z potřeby autonomie a nezávislosti. Stimulace (stimulation). Motivačním cílem je vzrušení, novota, výzva. Typ byl odvozen z předpokladu, že k optimální úrovni aktivace je potřebná pestrost a mnohotvárnost podnětů. Požitkářství (hedonism). Motivačním cílem je požitek, rozkoš, smyslové uspokojení. Hodnotový typ byl odvozen z potřeby požitků a z potěšení, které vzniklo na základě jejich uspokojování.
14
Úspěch (achievement). Definujícím cílem je osobní úspěch, který se projevuje prostřednictvím schopnosti posuzované podle sociálních standardů. Kompetentní vystupování je podmínkou pro získání zdrojů pro přežití, pro úspěšné sociální vztahy a pro úspěšné institucionální fungování. Moc (power). Hlavním cílem je dosažení sociálního statusu a prestiže, kontrola nebo dominance nad lidmi a zdroji. K fungování institucí je zřejmě potřebný určitý stupeň „statusové diferenciace“. Aby byl tento fakt ospravedlnitelný, a aby ho lidé akceptovali, musí považovat moc za hodnotu. Moc a úspěch jsou hodnoty, které jsou zaměřené na společenskou vážnost. Zatímco úspěch zdůrazňuje aktivní demonstraci schopnosti v konkrétní interakci, moc zdůrazňuje dosažení nebo uchování dominantní pozice uvnitř obecnějšího sociálního systému. Bezpečnost (security). Motivačním cílem je vlastní bezpečnost, harmonie a stabilita, ale také bezpečnost společnosti a vztahů. Tento hodnotový typ vyplývá ze základních individuálních a skupinových požadavků. Konformismus (conformity). Definujícím cílem je sebekázeň v jednání, zálibách a popudech, u nichž je pravděpodobné, že by mohly znepokojit nebo ohrozit ostatní a porušit společenská očekávání nebo normy. Typ je odvozen z předpokladu, že jedinci potlačují sklony, které by mohly být společensky rušivé, které by ohrožovaly hladké fungování skupiny. Tradice (tradition). Skupiny na celém světě vyvíjejí symboly a zvyky, které reprezentují jejich zkušenost a osud. Tradiční způsoby chování se stávají symbolem skupinové solidarity, výrazem jedinečnosti skupiny a předpokládaným garantem jejího přežití. Často mají formu náboženských rituálů a norem chování. Motivačním cílem tradičních hodnot je respekt, oddanost a přijetí zvyků a ideálů, které ta která kultura nebo náboženství zavádí. Benevolence (benevolence). Pro lepší představu by byl asi lepší překlad jako laskavost! Toto je úžeji definovaná verze dřívějšího pro-sociálního typu. Zatímco pro-sociální typ se týkal zájmu o prosperitu všech lidí, benevolence se soustřeďuje na zájem o prosperitu těch, s nimiž jsme v každodenním styku. Motivačním cílem je zachování a zvětšení prosperity lidí, s kterými se často stýkáme. Univerzalismus (universalism). Tento typ zahrnuje dřívější „zralost“ a část dřívějšího typu „pro-sociální“. Motivačním cílem je pochopení, uznání, tolerování a ochrana prosperity všech lidí a přírody. Lze ho odvodit z požadavků zajišťujících přežití. Pokud se totiž nepodaří akceptovat druhé, kteří jsou jiní a jednat s nimi spravedlivě, povede to k životu ohrožujícím střetům a neúspěch v ochraně přírody povede ke zničení zdrojů, na kterých závisí život. Tento překlad je k dispozici na psychologickém ústavu AV ČR v Brně a vychází ze Schwartzovy teorie základních lidských hodnot (Schwartz, 1992).
15
2. D ELIKVENCE Nadneseně lze říci, že problematika delikvence je tak stará jako lidstvo samo. Už pravěký člověk kradl a v rámci nešvarů mezi kmeny mnohdy také zabíjel, vraždil. Stejně tak budeme-li se pohybovat v rovinně subhumánní, lze říci, že drobné delikventní akty ve smyslu krádeží se dají pozorovat i u živočichů. U primátů pak zcela běžně a to jak vnitrodruhově tak mimodruhově. O historii delikvence se tedy příliš hovořit nedá, ale lze hovořit o historii toho, jak společnost na delikvenci nahlíží.
2.1. O BJASNĚNÍ POJMU Dříve než se ovšem budeme věnovat historii a vývoji pohledu na delikvenci je nezbytně nutné si vymezit, co to vlastně delikvence je. Jak už to bývá, existuje více úhlů pohledu na delikvenci a díky tomu také více definic. Delikvence není jednoduchým pojmem. Pro různé lidi znamená různé věci. Ale v podstatě lze mírně populisticky zobecnit delikvenci jako jakékoli společností (skupinou) odsuzované chování, které většina lidí neprovádí a odsuzuje ho. To je ovšem velmi ze široka braný pohled. V současnosti se na delikvenci pohlíží spíše v kontextu právním než v kontextu sociokulturním. Z hlediska právního lze tedy delikvenci vymezit jako „protiprávní chování“. Je to sice velmi zjednodušený pohled, ale zato poměrně dobře uchopitelný a pochopitelný. Jakékoli jednání porušující zákony země, na jejímž území se toto jednání děje, je považováno za delikventní. A to bez ohledu na to, zdali byl delikvent při tomto jednání (či v době po něm) dopaden. Tento dovětek vytváří zásadní problém ve výzkumu delikventů, o kterém se podrobněji zmíním později a to, že lze jen těžko získat skutečně reprezentativní vzorek delikventů, protože ti neusvědčení se jen těžko přihlásí k takovému výzkumu. „Z hlediska psychologického je delikvence vnímána jako mravní narušenost nebo mravní porucha“ (Koudelková, 1995, str. 29). Nejedná se tedy o porušení přímého zákona, ale o porušení mravů. Mravy jsou často podkladem pro právní normy, nicméně existuje spousta mravů, které se do podoby zákona nikdy netransformovaly, přesto se obecně předpokládá jejich dodržování. Tento přístup lze v podstatě sloučit i s přístupem sociokulturním, který vnáší do vnímání delikvence faktor skupinový. Ten poukazuje na variabilitu vymezení pojmu delikvence v rámci odlišných skupin. „Jiný kraj, jiný mrav“ neboli „Jiný kraj, jiná delikvence“.
16
2.2. H ISTORIE POHLEDU NA DELIKVENCI V prvé řadě je nutné dodat, že se v této kapitole nebudu věnovat historii pohledu na delikvenci jako na pojem, ale jako na fenomén delikventního jednání. Začneme-li od píky, je nutné se zmínit o delikventním jednání již v době, kdy lidský druh, tak jak jej známe dnes, byl teprve v plenkách. V dobách pravěkých žil člověk v malých sociálních skupinách (tlupách a kmenech), které měly své osobní zákony a mravy. Skutečné zákony a mravy té doby již dnes nelze přesně zjistit. Lze pouze odhadovat a usuzovat z chování izolovaných kmenů současnosti (afrických či jihoamerických). V každém případě víme, že tehdejší malé sociální skupiny byly velmi křehké ve své existenci a z tohoto důvodu jakékoli chování ohrožující správný chod kmene bylo tvrdě trestáno. První skutečně známou dochovanou právní sbírkou je Chammurapiho zákoník, který se datuje zhruba do 18. století před Kristem (Slovník velký naučný, 1999). Jednalo se o normy tehdejší babylonské společnosti vytesané do obelisku. Mezi známé zákony tehdejší doby patří například: „Jestliže syn vztáhne ruku na otce, bude mu tato odňata.“ Tento a mnoho dalších zákonů té doby lze dnes považovat za přemrštěné, nicméně i dnes existují kultury, které své právní normy mají podobně přísné. Postupem času se právo stalo nedílnou součástí lidské společnosti. Starověké kultury se honosily psanými zákoníky, zahrnujícími všemožné normy od povolených způsobů v zemědělství až po obdobu dnešní vlastizrady. Exekutivní funkce (ve smyslu trestu) se přesunula z občana na soudy a zmocněnce státu (jako obdoba dnešní policie). Začala vznikat vězení, s nimiž se trest odnětí svobody stal v podstatě nejpoužívanějším trestem. Tento trest měl v prvé řadě odříznout delikventa od společnosti, aby jí nemohl nadále škodit. Později se zde také přidal výchovný prvek, o jehož účinnosti se ovšem horlivě debatuje dodnes. Z pohledu delikvence mladistvých byly zákony jen málokdy diskriminační (pozitivně ve prospěch mladistvých, tak jak je tomu dnes). Z těchto důvodů se mnohdy před soud dostaly i malé děti, které nevědomky způsobili nějakou škodu. Nutno ovšem podotknout, že už tehdy soudy mnohdy trest snížily a převedly jistou zodpovědnost za činy způsobené dětmi na jejich rodiče. Mezi kuriózní případy ne tak dávné historie soudnictví lze uvést například tříletou holčičku obviněnou svou vlastní matkou za terorizování celé rodiny. Tento případ je z počátku 19. století a hovoří jasně o tehdejší jurisdikci (Regoli & Hewitt, 1991). Je možné také uvést daleko serióznější příklady souzených a také odsouzených mladistvých ze 17. století v tehdejší Anglii: „15. října 1690 byla 16.-ti letá Constance Wainwrightová odsouzena k trestu smrti za krádež stříbrné konvice a pár dalších drobností. Trest byl odložen, později však byla popravena pro založení ohně ve věznici. Thomas Lyon, kluk mezi 12-13 lety, byl v prosinci 1758 odsouzen k transportu (pravděpodobně do Austrálie) na 7 let za krádež hodinek“ (Regoli & Hewitt, 1991, str. 7).
17
Mezi nejčastější tresty té doby patřilo vězení, transport do Austrálie a všemožné fyzické tresty. Tyto fyzické tresty byly v převážné většině stigmatizující, to znamená s trvalými následky, které lze na odsouzeném dobře vidět. Tak, aby společnost věděla, že se dotyčný provinil. Jako příklad lze uvést odnětí končetiny, vypálení znamení, atd. První pokusy o rozlišení trestů pro mladistvé od trestů pro dospělou populaci se objevují po světě během 19. Století: „Ve Spojených státech děti do 7 let jsou považovány za neschopné vědomě spáchat trestný čin. Děti ve věku mezi 7 a 14 lety jsou považovány za neschopné vlastnit vinnou mysl. Od 14let jsou mladiství považováni za plně zodpovědné za své činy“ (Regoli & Hewitt, 1991, str. 12). V současné době většina států světa uznává částečnou způsobilost mladistvých zhruba v rozmezí od 12 – 14 let do 16 – 21 let. Mladší děti bývají zproštěny viny a starší mladiství jsou odsuzováni v plném rozsahu.
2.3. P ŘÍČINY DELIKVENTNÍHO CHOVÁNÍ Jak je známo, člověk je biopsychosociální jednotkou. Jeho jednání, chování a vůbec celá existence je tedy určována třemi faktory. Biologický faktor obsahuje naši genetickou výbavu, na základě které je vystavěna naše fyzická stránka (včetně podoby naší neuronové sítě). Dále je zde faktor psychický, který určuje naši psychickou výbavu a rozpoložení. A na závěr faktor sociální, který je dán tím v jakém sociokulturním prostředí žijeme. Všechny tyto tři faktory ovlivňují a formují naši osobnost po celou dobu života. Stejně tak budeme-li se zabývat příčinami delikventního chování, je nutné se jimi zabývat z úhlů pohledu těchto faktorů. 2.3.1. B I O L O G I C K Ý
FAKTOR
Člověk je uzavřen ve své biologické schránce a není žádná možnost, jak se od ní oprostit. Jsme se svým tělem pevně spojeni a díky tomu jsme také jeho funkčností omezováni a tvořeni. To, jak je naše tělo uspořádáno a především pak naše nervová soustava (její konstituce nejvíce ovlivňuje případné delikventní chování), je z velké části dáno naší genetickou výbavou. Tu dědíme po svých rodičích přibližně v poměru 1:1. Nebudu příliš zabíhat do genetiky, rád bych jen poukázal na to, že některé znaky chování mohou být zakotveny v silně dominantních alelách a přenos takového chování z generace na generaci je tak téměř nevyhnutelný. Přidáme-li k tomu, že většina potomků žije se svými rodiči a tudíž jsou s tímto chováním v kontaktu, šance na projevení genetických predispozic tohoto chování se ještě umocňuje.
18
Úloha dědičnosti je v našem chování více než zjevná. Je ovšem pravdou, že v minulosti se přihlíželo spíše k faktorům behaviorálním. Tato dřívější podezíravost zůstává částečně zakotvená v povědomí společnosti dodnes. Důvodů, proč vědci tolik nezkoumali genetické predispozice delikventního chování, je podle Matouška a Kroftové (2003) hned několik: Za nejdůležitější důvod považuji zdánlivou nenapravitelnost „geneticky delikventního“ jedince. Jestliže bychom jako vědci došli k závěru, že existují takové genetické predispozice, které svému nositeli nedávají možnost být nedelikventní, nápravná zařízení by v těchto případech ztratila své uplatnění. Tito jedinci by byli v podstatě nenapravitelní, což by vyvolalo otázky o jejich další existenci. Dost možná by započala doba hromadných poprav geneticky delikventních jedinců. Současná genetika by možná mohla najít i odpovídající kombinaci genů, která delikvenci způsobují a tito jedinci by mohli být „vybíjeni“ již od narození. Nebo by se dělaly pokusy na jejich genech ve snaze je předělat. Možná by geneticky delikventním jedincům bylo prostě jen zakázáno se rozmnožovat. Je jasné, že takto katastrofický scénář je velmi nepravděpodobný, přesto jsem si jistý, že vědecká informace o nenapravitelnosti některých delikventů by pořádně zamávala současnými metodami zacházení s delikventy. Další z důvodů je spíše etického původu. Obecně, prohlášení některé lidské skupiny za biologicky méněcenné je vždy ošemetnou záležitostí. Na základě těchto domněnek byly v minulosti vybíjeny některé skupiny. V tomto ohledu došlo nejdále nacistické Německo za druhé světové války, což je stále velmi čerstvá historická zkušenost. Existují ještě další důvody jako je problematika příliš ortodoxního zaměření vědců „buď a nebo“, která by v tomto případě popírala vliv výchovy, ale hlavní důvody již byly uvedeny. Nastínil jsem vliv výchovy, ten lze při výzkumu genetických vlivů na jakoukoli lidskou činnost považovat spíše za intervenující proměnnou. Jak jsem již řekl, většina takto geneticky predisponovaných jedinců vyrůstá se svými biologickými rodiči. Lze tedy jen velmi těžce odfiltrovat, které chování je dáno čistě geneticky (projevilo by se i mimo toto rodinné prostředí) a které je dáno výchovou. Z tohoto důvodu je zkoumání poměru genetiky a prostředí ve vztahu k delikvenci téměř nemožné. Je zde ještě jeden problém genetických vloh. A tím je nespecifičnost. Genetická dispozice může být odpovědná za sníženou sebekontrolu či za hyperaktivitu. (Matoušek & Kroftová, 2003) Ale už nemůže být přímo odpovědná za krádež mobilního telefonu. Jednoduše řečeno, delikventa v konečném důsledku vždy utváří prostředí a situace nikoli jeho genofond. Problematika dědičnosti je ovšem z hlediska delikvence mladistvých poněkud méně důležitá než by byla u dospělých. Důvodem je větší náchylnost adolescentů a pubescentů k faktorům sociálním. Skupina je pro mládež tohoto věku mnohdy tak důležitá, že zábrany dané jejich povahou (geneticky determinovanou) jdou stranou. Dalším důvodem menší dědičnosti delikvence u mládeže je krátká doba k projevení genetické vlohy (Matoušek & Kroftová, 2003).
19
2.3.2. S O C I Á L N Í
FAKTOR
Většina vzorců společenského chování se vytváří při interakci s okolními lidmi. Vzhledem k tomu, že delikventní chování lze považovat za jistý druh chování asociálního, hledejme jeho základ právě ve špatné interakci s okolní společností. První a také naprosto nejdůležitější sociální jednotkou, která jedince nejvíce ovlivňuje, je rodina. 2.3.2.1. R O D I N A Možná největší odbornice na rodinu Virginie Satirová kdysi napsala: „Dejte dohromady všechny existující rodiny a máte společnost. Rodina a společnost jsou malá a velká verze stejné podstaty. Každá rodina učí něco o tom, jak se chovat k vnějšímu světu: jak postupovat, jak se stavět k nespravedlnosti a ošklivým věcem světa a jaký vztah k tomu všemu mít“ (Satirová, 1994, str. 323). Vlivy rodiny na budoucí sociální chování jedince mají svou funkci hned od narození. Hned jak se dítě narodí, potřebuje nutně blízkost dospělé osoby (tou by měla být ideálně matka, ne vždy tomu tak je). Dítě po narození potřebuje neustálou péči a pocit bezpečí. Kvalita vazby mezi dítětem a matkou, později také otcem a dalšími členy rodiny je klíčovým činitelem osobnostního vývoje jedince. V případě že tato vazba není v pořádku, dítě nemá pocit bezpečí, může se rozvinout tzv. deprivační syndrom. Matka svým chováním zrcadlí chování dítěte a naopak. Pokud ovšem matka (nebo později i otec) nedokáže reagovat na potřebu bezpečí, může si dítě do budoucna tuto představu o neochotě dospělých zobecnit i na ostatní lidi. Dítě si nevytvoří základní důvěru k dospělému. Na základě těchto nesrovnalostí vzniká ambivalentní vazba s dvojznačným postojem k rodičovské postavě (odpor – závislost). V případě, že se dítě snaží o nezávislost na rodičích, jedná se o vazbu vyhýbavou. V některých případech se také dítě chová jednou jako přátelské k rodičům s touhou po bezpečí a podruhé rodiče odmítá. Tento vztah se nazývá dezorganizovaná vazba. (Matoušek & Kroftová, 2003) Častou příčinou delikventního chování je chladné rodinné prostředí bez zájmu a kontroly. „Malé dítě nemá ponětí o tom co je správné a co ne a proto porušuje pravidla poměrně často“2 (Regoli & Hewitt, 1991, str. 114). Není-li v rodině dostatečná kontrola, dítě nedostává zpětnou vazbu, co může a co ne. Časem si zvykne, že když něco chce tak si to prostě vezme, je to pro něj nejjednodušší a žádné sankce jej nečekají. V pozdějším věku se tento postoj promění v drobné krádeže a další delikty. Na delikventní budoucnost jedince je zaděláno. Důkazem obrovského vlivu rodinného prostředí na budoucí delikventní jednání, je velké množství rodinných problémů v anamnézách delikventů. Zanedbávané děti na tom ovšem ještě nejsou tak špatně jako děti psychicky deprivované (ve smyslu predispozic k pozdějšímu delikventnímu jednání). Zanedbávanému dítěti se nedostává základní péče, tedy čisté oblečení, jídlo, pití. Dítě strádá spíše po stránce fyzické. Naproti tomu psychicky deprivované dítě má nedostatek rodičovské pozornosti, rozvíjí se pomalu a v pozdějším věku může jednat delikventně, aby na sebe upozornilo (Langmeier, Balcar, & Špitz, 2000).
2
Tento přístup vychází z teorie, že člověk se rodí primárně delikventní a principem sociální kontroly je usměrňován tak, aby se choval v rámci zákona. Jedním z prvních zastánců této teorie je také F. Ivan Nye (1958).
20
Zvláštní výjimkou jsou děti, které vyrůstaly v kolektivních institučních zařízeních, náhradních domovech. Tyto děti skutečnou rodinu nikdy nepoznaly, jejich matky jim nahrazují vychovatelky. Problémem takovéto výchovy je, že není možné zajistit dostatek sociálního a haptického kontaktu pro všechny děti. Stejně tak potřebný pocit bezpečí a sounáležitosti zde není dostatečně naplňován. Tyto „deprivované“ děti mají později oslabenou schopnost navazovat kvalitní vztahy a také se mnohem hůře přizpůsobují okolní realitě. Jejich časté delikventní chování lze vysvětlit jako projev naivity a „vrstevnického“ vnímání společnosti. Největším problémem dětí vychovaných v ústavní péči je adaptace na vnější okolí (Matoušek & Kroftová, 2003). 2.3.2.2. S K U P I N Y Každé dítě je součástí několika sociálních skupin. V prvé řadě je to rodina, o které jsme mluvili v předchozí kapitole. Dále pak třída, kterou dítě navštěvuje a skupiny z oblasti zájmové činnosti. Do těch patří často sportovní týmy, členové kapel, hudebních zborů, turistických oddílů a mnohdy také party z okolí bydliště. Je dobře známo, že právě v období adolescence je pro dospívajícího skupina důležitým sociálním prostředím a v případech, kdy rodina nefunguje, jak by měla, jsou tyto skupiny na prvním místě. A právě toto je důležitou složkou delikvence mladistvých. Naprostá většina mladistvých delikventů se pohybuje v partách, kde je delikventní chování běžné a mnohdy je dokonce do jisté míry vyžadováno. Tlak na konformitu v adolescentních skupinách je opravdu velký a to jak co se týče mluvy a oblékání, tak chování. To mnohdy zahrnuje kouření, pobírání drog, pití alkoholu a někdy také delikventní akty. Důvody ke kriminálnímu chování bývají u skupin různé. Velmi často je to nedostatek prostředků právě k pořizování zmíněných návykových látek nebo financí na hazardní hry, především automaty. Někdy může být důvodem také prostá nuda. Drobné „vylomeniny“ z nudy časem přerostou v kriminální akt. Mnohdy je delikventní chování syceno tzv. subkulturními zvyky. Mladiství rádi spadají pod nějaká rozsáhlejší hnutí, která mají svou historii, svá pravidla (které podvědomě postrádají z domova). Mezi nejznámější taková hnutí u nás patří skinheads, punkeři, hip-hopeři, atd. Většinou se od sebe liší úpravou zevnějšku, preferovanou hudbou, svým slangem a ideologií. Právě ideologie těchto hnutí bývá mnohdy nejzrádnější ve vztahu ke kriminalitě. Samotný zevnějšek a hudba z vás kriminálníka neudělá (i když i to nemusí být úplně pravda – více v kapitole škatulkování 2.3.2.3.) to až ideologie a pravidla vás nutí k určitému chování. V mnoha případech vůdce party jako hlavní propagátor ideologie vytváří pravidla chování ve skupině, ta ovšem z původní ideologie pouze vychází a tak i dobrá ideologie může být zneužita ke špatným cílům (příkladem mohou být nábožensky založené delikventní skupiny, většinou sekty). 2.3.2.3. Š K A T U L K O V Á N Í ( N Á L E P K O V Á N Í ) Další možnou příčinou delikventního chování jedince může být jeho tzv. zaškatulkování společností. Tato teorie („Labeling theory“) předpokládá, že lidé si pro lepší přehlednost dávají nálepky. Dle dojmů, které z dané osoby máme, určíme nálepku jako „šprt“, učitel, fiflena, „geloušek“, sportovec, „hipík“, … delikvent! Tyto nálepky jsou pro nás dále určující, co od toho člověka můžeme čekat. Tyto představy jsou vlastně reprezentací našich dosavadních zkušeností s „podobnými“ lidmi. 21
Teorie vychází z toho, že člověk se do jisté míry stává tím, kým ho vidí společnost. Reflektuje sebe sama skrze zrcadlo, které mu společnost nastavuje. Může se tedy celkem snadno stát, že mladý člověk v pubertě provede něco, díky čemu získá u svého okolí nálepku „kriminálník“ (neboli jak se říká „ten roste pro kriminál“). Toto vnímání jeho osoby okolím se pak zvnitřní do jeho vnímání sebe sama. V tomto případě má tento označený „kriminálník“ dvě možnosti: buď se pokusí s tím něco udělat, nebo naopak potvrdí okolí, že jej vnímá správně. Podle jednoho z prvních zastánců této teorie Edwina Lemerta (1951) se do této situace dostává jedinec po té, co provede nějaký dobře viditelný delikventní čin, který je následně okolní většinou tvrdě odsouzen. Jedná se o primární deviaci. Na základě těchto událostí je jedinec nucen se vůči svému předchozímu chování nějak vymezit. Buď se rozhodne být „méně deviantní“ nebo naopak „více deviantní“ což Lemert nazývá sekundární deviací (Lemert, 1951 v Regoli & Hewitt, 1991). Na to zda společností označený delikvent přijme tuto roli za svou působí mnoho faktorů. Prvním a možná také nejdůležitějším je postavení rodičů ve společnosti. Jsou-li rodiče z chudých poměrů a třeba také alkoholici, dá se předpokládat, že jejich pomyslná tolerance vůči tomu, že jejich dítě je delikvent bude vyšší, než u rodičů s vyšší společenskou úrovní. Dalším důležitým faktorem je pohled nejbližšího okolí. Do toho se mnohdy počítá vrstevnická parta. Ta buď jedince za jeho čin odsuzuje, což vede k tomu, že se jedinec buď pokusí „polepšit“ a nebo skupinu opustí, nebo čin podporuje a to pak vede k dalšímu delikventnímu jednání. V neposlední řadě je zde faktor strachu, který je především sycen tím, zda-li byl čin nahlášen a vyšetřován policií, která si samozřejmě vede záznamy o činech jednotlivců a ti se pak mohou ocitnout v některém z nápravných zařízení.
2.3.3. P S Y C H O L O G I C K Ý
FAKTOR
(O S O B N O S T
DELIKVENTA)
Tuto kapitolu zabývající se psychologickou stránkou predestinace k delikventnímu chování jsem záměrně v názvu rozšířil o závorku s pojmem, který poněkud přesněji vypovídá o obsahu této kapitoly. Já osobně nejsem tak úplně za jedno s rozdělením příčin lidského chování do tří kategorií, tak jak je tomu i v mé práci. Osobně bych se přikláněl spíše k rozdělení na kategorie dvě a to dědičnost a prostředí. Neboli biologický faktor jako zástupce dědičnosti a sociokulturní faktor jako zástupce prostředí. Přestože jsem se rozhodl pro obor psychologie, z tohoto dělení bych psychologický faktor vyškrtl. A to z důvodu, že jej považuji za podtřídu (chcete-li derivát) obou zmíněných faktorů. Psychika či osobnost jedince je stejně tak, jako jeho chování, tvořena vlivy dědičnosti a vlivy prostředí. Je tedy bezpochyby, že se přímo podílí na tom, jak se chováme, ale není samostatně se vymezující jednotkou právě vůči dědičnosti a prostředí. Proto jsem tuto svou kapitolu pojal spíše jako prostor pro popis osobnosti delikventa.
22
V prvé řadě je nutné upozornit na to, že žádná univerzální osobnost delikventa neexistuje, existují pouze některé osobnostní charakteristiky, které se v delikventní populaci vyskytují statisticky významně více než u populace běžné. Hlavními rozdíly mezi vězni a nevězněnou populací jsou tyto: Vězni: - mají sníženou sebekontrolu - mají nižší toleranci k chování jiných lidí - mají nižší odpovědnost za své chování - mají vyšší impulzivitu - jsou méně přátelští - jsou méně zralí - častěji mají pocit nadřazenosti - jsou více zaměřeni na sebe (Adlerová, Mueller, & Laufer, 1991) 2.3.3.1. T E M P E R A M E N T Z výčtu, který jsem uvedl, lze za pomoci některé teorie usuzovat na další znaky. Budeme-li se chtít na chvilku vrátit do roviny dědičnosti, nabízí se nám pojem temperament. Pokusím-li se dle zmíněných charakteristik zařadit vlastnosti do známého schématu extroverze-introverze, stabilita-labilita, docházím k závěru, že většina popsaných vlastností spadá pod labilitu. Můžeme tedy usoudit, že většina vězňů jsou buď melancholici či cholerici, při čemž choleriků bude nejspíše víc vzhledem k jejich impulzivitě. Zmínil jsem temperament, bylo by tedy dobré si říci co temperament vlastně je. „Pojem temperament označuje v současné psychologii ty psychologické charakteristiky osobnosti, jež jsou vrozené (dědičné), můžeme u nich identifikovat biologický základ a týkají se formální (stylistické, průběhové, dynamické), nikoli obsahové stránky chování a prožívání“ (Blatný & Plháková, 2003, str. 15). Laik by pravděpodobně mladistvé delikventy označil za „temperamentní“. Ředitel výchovného ústavu v Ostravě Mgr. Pavel Němynář (2008) své svěřence rád přirovnává k „papiňáku“. Je tedy nadmíru jasné, že labilita je klíčovou složkou delikvence. Všude samozřejmě existují výjimky, ale lze tvrdit, že většina delikventů je spíše labilními než stabilními osobnostmi. 2.3.3.2. I N T E L I G E N C E Inteligence jako mnohačetný faktor determinující myšlení, chování a vůbec téměř veškerou činnost člověka, je považována také za jeden z možných faktorů predestinující k delikventnímu jednání. Není tedy divu, že výzkumů inteligence na delikventech je a bylo nepřeberné množství. Většina těchto studií potvrzuje nižší úroveň intelektu delikventů, nicméně také potvrzuje mírný stoupající trend v této úrovni v posledních letech. Výraznější intelektový deficit vůči běžné populaci mají delikventní dívky než muži (Matoušek & Kroftová, 2003). Jak je známo, inteligence se skládá z více složek. Testy prokázaly, že delikventi mají výrazné problémy s inteligencí verbální, což pravděpodobně souvisí s obecnou nechutí těchto jedinců k učení a nedostatkem podnětů z jejich rodinného prostředí.
23
Jejich práce s jazykem pak poněkud zaostává. Oproti tomu sociální inteligence jedinců, pocházejících z delikventních skupin, je velmi vyspělá. Ostatně není se čemu divit, tito lidé jsou v partě mnohdy už od doby, kdy ostatní ještě poslušně seděli ve třídě a poslouchali paní učitelku, zatímco oni už pobíhali po venku pod hierarchicky uspořádaným velením party. Jejich zkušenosti z dlouholeté spolupráce s ostatními při mnohdy složitých „akcích“ se samozřejmě projevují v jejich sociálních schopnostech. Obecně je tedy inteligence delikventních jedinců mírně nižší než u běžné populace, výraznější rozdíly lze najít v komunikačních dovednostech převážně pak písemnou formou, naopak lepší bývají schopnosti sociálního charakteru. 2.3.3.3. P O H L A V Í Odpověď na to, které pohlaví je náchylnější k páchání trestné činnosti, je velmi jednoduchá a prostá: jsou to muži a to velmi výrazně a v podstatě ve všech státech světa. Mnohem těžší ovšem je pokusit se najít odpověď na to, proč tomu tak je. Podíváme-li se výše na některé aspekty osobnosti, které jsou pro delikventní jedince charakteristické, najdeme zde sklony k agresivitě. Ta je doménou především mužů. Hlavní úlohu zde budou hrát hormony, testosteron jako hlavní pohlavní hormon mužů zvyšuje agresivitu. Nejvíce agresivních aktů je rovněž situováno do věku, kdy muži mají v těle tohoto hormonu nejvíce, tedy mezi 18. a 22. rokem. Dalším faktorem může být také výchova. Ve většině kultur je mladá dívka mnohem více kontrolována a sledována než mladý muž. Ten je pak samozřejmě náchylnější k možnosti stát se součástí nějaké delikventní party, či dokonce si sám pro své přilepšení někde něco „štípnout“. 2.3.3.4. D I S O C I Á L N Í
PORUCHA OSOBNOSTI
Dosud jsme se zabývali obecnými faktory osobnosti, které mohou zvyšovat (nebo snižovat) predispozice jedince k delikventnímu jednání. Nezabývali jsme se zatím faktory patologickými. Nejvážnějším takovýmto faktorem osobnosti je její komplexní porucha. Zůstaneme-li v kontextu delikvence, tak největší pravděpodobnost (takřka 100%) delikventního jednání je u jedinců s disociální poruchou osobnosti. „Základní charakteristikou disociální poruchy osobnosti je dlouhodobý vzorec sociálně anetického chování, které odráží nezájem o práva druhých osob. Disociální jedinci již od dětství často kradou, lžou, týrají slabší vrstevníky nebo zvířata, toulají se, chodí za školu, vytvářejí asociální party, mají problémy s autoritami. V dospělosti se často projevují promiskuitou, kriminálním chováním a zneužíváním druhých“ (Praško a kol., 2003, str. 227). Jedinci s disociální poruchou osobnosti jsou vzhledem k tomu, že se jedná o poruchu osobnosti, v podstatě nenapravitelní. Velká část takto postižených lidí je buď ve vězeních, anebo v psychiatrických či výchovných ústavech. Tito jedinci mají velmi nízkou frustrační toleranci a nízký práh pro výbuchy agresivity, což z nich dělá velmi obtížné pacienty. Je ovšem nutné říci, že touto poruchou osobnosti trpí jen malé procento lidí, kteří páchají trestnou činnost.
24
2.3.3.5. ADHD Koudelková (1995) ve své knize Psychologické otázky delikvence zmiňuje další důležitý faktor delikvence a to lehkou mozkovou dysfunkci. Dnes se tento název již příliš nepoužívá, lehká mozková dysfunkce se řadí pod syndrom ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder), porucha pozornosti s hyperaktivitou. Přesná a výstižná definice ADHD v podstatě neexistuje, jelikož tento syndrom slučuje poměrně velké množství různých odchylek v chování jedince. Existují diagnostická kritéria k určení ADHD, a to jak v MKN-10 tak DSM IV. V knize Poruchy pozornosti a hyperaktivita (Munden & Arcelus, 2002) lze najít shrnutí těchto diagnostických přístupů podle kterých se ADHD nejčastěji projevuje takto: Nepozorností - neschopnost soustředit se - neudržení dlouhodobé pozornosti - postižený jedinec neposlouchá, co je mu sdělováno - nedokáže postupovat dle pokynů, a další Hyperaktivitou - bezděčné pohyby končetin, „vrtění se na židli“ - nadměrná hlučnost - trvale vykazuje nadměrnou motorickou aktivitu - nepřiměřená upovídanost Impulzivitou - neschopnost stát v řadě - časté skákání jiným do řeči - časté „vyhrknutí“ odpovědi dříve než byla dokončena otázka Z těchto a ještě mnohých dalších symptomů je patrné, že člověk s ADHD se také blíží popisu dospělých delikventů. Samozřejmě, že důvodem je také to, že velké množství delikventů skutečně trpí ADHD. Nemálo zajímavé je číslo z opačné strany, tedy kolik lidí s ADHD se dopouští delikventního jednání. „U 25 % dětí s ADHD pozorujeme asociální nebo delikventní (tj. kriminální) chování“ (Munden & Arcelus, 2002, str. 27). Je zřetelné, že tato čísla jsou nemalá a jejich pravdivost potvrzují i zkušenosti odborníků pracující s touto mládeží. Vedoucí vychovatel výchovného ústavu pro mládež ve Střílkách pan Brňák (2008) potvrdil, že udržet pozornost po delší dobu je pro většinu jeho svěřenců téměř nemožné. Tento fakt potvrzují i některé dotazníky (z baterie mnou použité k výzkumu – viz níže), které mají svou první stranu vyplněnou zodpovědně, zatímco na druhé straně je jasně patrná ztráta pozornosti a vytrvalosti (většinou jedinec vyplnil u všech odpovědí stejné políčko - viz příloha 1) Dalším problémem ADHD jsou přidružené syndromy. „ADHD se většinou nevyskytuje osamoceně. Uvádí se, že 44 % dětí s ADHD trpí další psychickou poruchou (Například nějakým typem specifické poruchy učení, jako je třeba dyslexie (porucha čtení), dysgrafie (porucha psaní), dysortografie (porucha pravopisu), dyskalkulie (porucha matematických schopností), atd.) a 32 % až dvěma poruchami“ (Wikipedie, 31. 1. 2009). Včasná diagnostika a léčba ADHD je jednou z možností zmírnění predispozic k delikventnímu jednání.
25
2.3.3.6. P O R U C H Y
CHOVÁNÍ
Poruchy chování jsou jakýmsi psychiatrickým pojmem pro větší skupinu poruch, které postihují chování jedince. V mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN-10) jsou řazeny pod číslem F91. Zmiňuji se o nich především proto, že „důležitými faktory jsou agrese a narušená socializace. Všechny tyto diagnózy jsou vlastně „sběrnými koši“ pro obtížné a neposlušné chování dětí a adolescentů“ (Hort, Hrdlička, Kocourková, Malá, & kol., 2000, str. 315). Tyto poruchy se objevují zhruba u 10-15% dětí a adolescentů, převážně pak u chlapců. Mnohdy jsou spojeny s disharmonickým prostředím v rodině (poruchy chování rodičů, kriminální jednání rodičů, alkoholismus, rozvody, atd.) Predispozicí k poruše chování může také být mírné poškození CNS (Hort, Hrdlička, Kocourková, Malá, & kol., 2000).
26
2.3.4. Z Á V Ě R E M
K PŘÍČINÁM DELIKVENTNÍHO CHOVÁNÍ
Předchozích pár stránek jsem se věnoval všemožným příčinám delikventního jednání, bylo jich mnoho, ale zdaleka ne všechny. O tomto tématu jsem se poněkud rozepsal, především proto, že trápí lidstvo, politiky, sociology, a další už po staletí. Snaha vymýtit kriminalitu je samozřejmostí ve všech státech světa. Abychom se mohli něčeho natrvalo zbavit, je třeba znát příčiny, proto je tolik teorií a tolik teoretiků, kteří se danou problematikou zabývají. Rád bych v této kapitolce uplatnil své zkušenosti s danou problematikou, potažmo zkušenosti pracovníků výchovných ústavů pro mladistvé delikventy, se kterými jsem měl možnost o těchto problémech mluvit. Kdybych měl sám za sebe rozhodnout, která z vyjmenovaných příčin je pravděpodobně tou hlavní, určil bych rodinu. Všichni se shodují, že naprostá většina delikventně jednajících má v anamnéze problémovou rodinu. Dítě vyrůstající v problematickém rodinném prostředí má k trestné činnosti v budoucnu nejblíže. Nicméně pan psycholog z diagnostického ústavu v Brně mi naznačil zajímavou pravdu. Já bych tento problém nazval sekundární delikvencí, chcete-li delikvencí zástupnou. Pokusím se tento svůj konstrukt malinko vysvětlit. Existuje-li delikvence sekundární, je i delikvence primární. Primární delikvence je taková, při které spáchání deliktu je přímou potřebou. Chci-li aby byl někdo mrtvý, jdu a zabiju ho. V mírnější podobě třeba jako krádež, mám chuť na tuhle čokoládu, vezmu si ji. Sekundární delikvence je poněkud složitější problém, nejedná se totiž o přímé ukojení nějaké potřeby, ale o prostředek k ukojení potřeby jiné. Většina pracovníků v oblasti delikvence mladistvých, se kterými jsem měl možnost mluvit během sběru dat k výzkumu, se shodovala v tom, že převážná většina jejich svěřenců je příkladem delikvence sekundární. Na pozadí jejich delikventního jednání je potřeba upozornit rodiče, že vůbec existují (jedná se tedy o prosbu o větší zájem ze strany rodičů). Nebo v současnosti možná vůbec největší hrozba - potřeba další dávky drogy. V podstatě od všech pracovníků těchto ústavů jsem slyšel, že drogy berou vlastně všichni mladí delikventi. Někteří se staly delikventy, protože brali drogy, jiní začali brát drogy, protože byli v delikventních partách. Ať tak nebo tak, peníze na další dávku si obstarávali (mnohdy ještě obstarávají) delikventní činností, v tomto případě především krádežemi. Touto kapitolou jsem chtěl upozornit na to, že příčinou delikventního jednání nemusí být nic z toho, co jsem v předchozích kapitolách popisoval, ale že příčina může být úplně mimo oblast delikvence obecně. Postavím-li tento fakt do souvislostí, opět se vrátím k tomu, co jsem již říkal, a to že hlavním faktorem je rodina a prostředí, které nabízí. Drogová závislost se většinou objevuje u mladistvých s problémovou rodinou, či rodinou nedostatečně monitorující činnost svých ratolestí. Rodina je základním stavebním kamenem výchovy a ta tvoří velkou část osobnosti jako takové. Není tedy pochyb o tom, že hlavní příčinu delikventního jednání je třeba hledat v rodině.
27
3. D OSPÍVÁNÍ Věnovali jsme se dvěma základním pojmům mé práce o hodnotové orientaci mladistvých delikventů a to hodnotám a delikvenci. Zbývá nám tedy charakteristika mladistvosti. Různé vývojové teorie zastávají různá dělení, nicméně téměř všechny se shodují v tom, že mladý člověk (berme ve věku zhruba 11-20let) prochází velkou řadou změn, která se obecně nazývá dospíváním. Běžné dělení tohoto období je na dvě části. A to na pubescenci, která probíhá někde mezi 11. až 15. rokem života a adolescenci, která následuje zhruba do 20 let (věkové rozhraní je samozřejmě pouze orientační, protože skutečná období jsou u každého jedince jiná, jejich délka je determinována především geneticky). Pro lepší orientaci v dlouhém období dospívání, se i já uchýlím k tomuto dělení.
3.1. P UBESCENCE Z hlediska výzkumného vzorku mé práce a obecného výskytu kriminality dospívajících není toto vývojové stádium tak důležité, ale je velmi důležité pro pochopení širších souvislostí. Mnohé faktory, které v adolescentním věku vedou ke kriminálnímu jednání, se rodí právě v pubescenci, kde se projevují jako zatím „neškodné vylomeniny“. Je známo, že většina mladistvých delikventů přistižených a umístěných do ústavů v adolescentním věku prováděla činnosti na hranici zákona už dříve. Toto vývojové stádium je těžké pro většinu lidí. Je plné změn, nejistoty a pochybností o sobě samém. Mladý člověk (spíše ještě dítě) si musí zvyknout na spoustu věcí a ne každý to dobře zvládá. Především je třeba se sžít se změnami tělesného schématu. Toto sžívání se přináší mnohé problémy v psychice, především v sebevědomí mladistvých. To je téměř vždy nezakotvené a plné nejistot. Mladistvý si uvědomuje, že jeho úspěchy jsou z hlediska jeho budoucnosti malicherné a tak je dokáže těžko dlouhodobě vpravit do svého sebevědomí. Je pravda, že většina pubescentů nepůsobí nesebevědomě, ale to je dáno tím, že v tomto věku, více než v kterémkoli jiném, je důležitá sociální prestiž. Ta je spojena s působením sebejistě a proto je běžné, že pubescenti svou sebejistotu zveličují. Tím jsme nakousli důležitou kapitolu tohoto věkového období a tím jsou sociální skupiny a prestiž v nich. Tento mechanismus skupinové soudržnosti mladistvých je jedním z důležitých faktorů při vzniku mladistvého delikventa. Nicméně tuto problematiku jsem již popsal podrobněji v kapitole o skupinách mladistvých (2.3.2.2.). Pokusím-li se shrnout některé ze základních vlastností pubescenta a porovnat je s výčtem vlastností vězňů zmíněném v kapitole o osobnosti delikventa (2.3.3.) dojdu k zjištění, že se tento seznam až příliš nápadně podobá. Pubescent: - se navenek projevuje větší impulzivitou a nedostatkem sebeovládání - má větší kolísavost emočního ladění a větší labilitu - je egocentrický s menším ohledem na ostatní - je ještě nezralý Seznam sestaven na základě popisu vývojového období dle Vágnerové (2000), strany 209-252. 28
Tato veliká podobnost mezi běžnou pubescentní mládeží a vězni dospělého věku mne vede k zamyšlení nad tím, proč tomu tak je a na co toto zjištění ukazuje. Jedním z možných závěrů by mohlo být nadnesené tvrzení, že v podstatě každý pubescent je primárně delikventní. A to, že zrovna neprovádí žádnou delikventní činnost, je buď jevem dočasným, nebo nadměrnou sociální kontrolou. Proti tomuto názoru ovšem hovoří fakt, že popsané vlastnosti jako samotné ještě z člověka nedělají delikventa. Přikláním se tedy k interpretaci, která vychází z teorie, že člověk se může ve svém vývoji „zaseknout“ v některém ze stádií. Dospělí kriminální jedinci jsou tedy „zaseknutí“ v pubertě. Jejich jednání a chování opravdu mnohdy připomíná pubertální mládež. Další z věcí, na kterou by se dalo z mého srovnání pubescentů a vezněných usuzovat, je důležitost pubescence jako vývojového stádia v závislosti na pozdější inklinaci k delikventnímu jednání. Troufám si tvrdit, že mnozí dospělí delikventi se chovali delikventně již v mládí. Období puberty je tedy pravděpodobně důležitým mezníkem při vzniku budoucího delikventa. Zjistí-li jedinec, že jeho pubescentní chování mu nějakým způsobem umožňuje žít „lépe“. Dosahovat svého snadněji, bez větších následků. Pravděpodobně si pubescentní návyky osvojí i do budoucna. Popsali jsme si tedy důležitost tohoto vývojového stádia na jeho propojení s osobností delikventa, pojďme se tedy ještě na chvíli vrátit k tomu, co ještě pubescenta charakterizuje. Důležitým aspektem pubescence, ale také delikvence je vztah k normám. Pubescent má tendenci se normami více zabývat, přemýšlet nad nimi a především o nich pochybovat. Obecné normy jsou pro něj mnohem méně důležité, než normy, které jsou dány vrstevnickou skupinou. Může se tedy stát, že se mladý člověk dostane do skupiny, která vyznává „protizákonné normy“ a na základě toho mu pak budou tyto normy bližší než normy běžné společnosti. Dalším problémem, který velmi úzce souvisí s delikventním jednáním a také s pubescencí, jsou drogy. Pubescent bývá velmi egocentrický, mnohdy si myslí, že je nějakým způsobem výjimečný, mívá pocit, že jemu se nemůže nic stát. To se projevuje zvlášť dobře v představě, že já nemohu získat návyk na drogu (Vágnerová, 2000). V poslední době se mnohem častěji objevují případy, kdy mladí začínají s drogami už ve velmi brzkém věku. Zkouší nejprve cigarety (třeba už v 12letech) později přecházejí přes marihuanu k pervitinu, atd. Při své praxi v klinické psychologii jsem se setkal se 17letým klientem, který od svých 14let užíval pervitin (Viz příloha 2 – Případová studie Pan D). Stejně jako mnozí další tak i tento mladý muž se později uchýlil k drobným krádežím, aby získal prostředky na další dávku drogy. Tak jsme se dostali k velmi důležitému aspektu moderní delikventní mládeže. Přístup k drogám je v poslední době velmi snadný a mládež velmi nekritická k jejich užívání. Často se tak stává, že i člověk, který by za normálních okolností nebyl delikventního jednání schopen, se k němu uchyluje za účelem získání prostředků na drogu, kterou jeho tělo nutně potřebuje. Je dobře známo, že abúzus drog vyvolává razantní změny v psychice závislého a mnohdy tak posouvá jeho morální zábrany za hranice zákona. Vzniká tak kategorie převážně mladistvých delikventů, která své delikventní jednání spojuje s užíváním drog. Toto spojení je v dnešní době mnohem častější než v dobách, kdy přístup k drogám nebyl tak jednoduchý (především v předrevolučním období, chcete-li komunistickém).
29
3.2. A DOLESCENCE Následující vývojové období je pro mou práci naprosto stěžejní, protože v podstatě všichni ústavně vychovávaní mladiství delikventi spadají pod kategorii adolescentů, tedy věk 15-20 let. Změny, které započaly v pubescenci, se většinou ukončí v adolescenci. Jedná se především o změny fyzické. U mužů se zvyšuje objem svalové hmoty a výrazně předrůstají dívky. U žen dochází k prohloubení ženských znaků, zvýraznění boků a poprsí. Tělesný vzhled je v tomto vývojovém období kladen do popředí mnohem více než kdy jindy. Adolescent, který není schopen si vydobýt respekt svou atraktivitou, tak mnohdy činí agresivitou a násilnými transparentními činy (toto se týká převážně mladých mužů). Takovéto chování se lehce přesmykne do roviny chování delikventního. Dalším typickým znakem chování adolescenta je snaha o „jednoznačná, zásadní a rychlá řešení, která vedou k jistotě. Kompromis je chápán jako řešení obecně méně kvalitní a nepříliš žádoucí“ (Vágnerová, 2000, str. 259). Tento přístup je až nápadně podobný přístupu dospělých kriminálníků. Neschopnost uzavřít kompromis často končí agresivním jednáním. Adolescent ještě není schopen své emoce tak jednoduše krotit a k agresivitě, potažmo násilí, se uchyluje mnohem častěji. Násilné delikty jako je ublížení na zdraví jsou obecně považovány za mnohem závažnější než třeba mnohokrát zmiňované krádeže. Zároveň se psychologové pracující s delikventní mládeží shodují, že ti delikventi, kteří se dopustili výrazného násilí, jsou mnohem hůře zvladatelní a „převychovatelní“ než „obyčejní zlodějíčci.“ Důvodem je nejspíše to, že za krádeží, lze hledat vedlejší motiv (jako například už tolikrát zmiňované drogy). Zatímco za surovým útokem na člověka je vždy hlubší psychická vada. Dotkl jsem se problematiky emocí. Adolescentní mládež své emoce ještě nedokáže ovládat tak jako dospělý jedinec. Často se tedy stává, že emoce snižují adolescentovi úsudek a ten je pak schopen jednat často zkratkovitě, tak jak je to běžné u dospělé delikventní populace. Adolescent se velmi rychle a jednoduše dokáže pro něco nadchnout a věnovat se tomu po kratší dobu velmi intenzivně. Na tom samozřejmě není nic špatného, ale platí to bohužel i pro delikventní skupiny, braní návykových látek atd. Jednání je příliš zbrklé a nedomyšlené do konce, důsledky pak mohou být fatální. Další důležitou kapitolou tohoto vývojového období je škola. Adolescent končí základní školní docházku a nastupuje na střední školy, učiliště, atd. Mění se jeho status. Zároveň klesá motivace ke „sbírání“ dobrých známek, protože ví, že k tomu aby mohl pracovat, mu stačí studium dokončit. To se ovšem netýká studentů, kteří se chtějí ucházet o možnost studovat na vysoké škole. Prospěch mnoha studentů se v tomto období dost zhoršuje. Jedním z důvodů je již v minulém odstavci zmíněná schopnost se rychle pro něco nadchnout a věnovat se tomu intenzivně. Je-li tato činnost mimoškolní, škola je odsunuta na vedlejší kolej. Student pak neprospívá, jak by si jeho okolí přálo a výsledný konflikt mezi okolím a jím může vyvolat snahu o separaci od domácího prostředí, které pak nahradí vrstevnická parta. Významnou roli v období adolescence hraje utváření vlastní identity. Mnohé životní role se změnily a je třeba na tyto změny nějakým způsobem reagovat. Je zapotřebí ustálit své hodnoty a vymezit se vůči okolí. Mnozí adolescenti si v tomto procesu pomáhají nápodobou vzorů. Snaží se názory a především pak svůj vzhled převzít od svých oblíbených vzorů. Těmi mohou být veřejně známé osobnosti, ale také lidé z jejich vlastního okolí. Opět zde narážíme na problém, kdy se může stát, že zvolený vzor je příliš výstřední a s jeho osobou je spojeno i delikventní chování. Jedinec napodobující tento vzor pak mnohdy k delikventnímu jednání také sáhne. Nicméně je 30
třeba říci, že v podstatě všechny studie týkající se zjišťování vzorů dnešní mládeže docházejí k závěru, že dnešní mládež v podstatě vzory nemá. Důkazem může být již zmíněná studie Markéty Ďurišové (2007) ve které se prokázalo, že největší procento respondentů (32%) odpovědělo, že nemá žádný vzor nebo o žádném neví. Do období adolescence také spadá první pohlavní styk a první dlouhodobější partnerské vztahy. Dospívající se učí žít ve dvojici s opačným pohlavím (ve většině případů) což samozřejmě vyžaduje nové vzorce chování. Z pohledu problematiky delikvence mladistvých se pod tuto kapitolu dá zařadit nepříliš časté, ale závažné delikventní jednání, a to domácí násilí. V tomto případě se většinou nejedná o násilí doma, protože mladé páry svou základnu většinou mají stále ještě mimo vlastní domovy, které obývají rodiče, ale ublížení partnerovi se považuje za domácí násilí, ať už se odehrává kdekoli. Mnohdy se může stát, že mladý muž (výjimečně i žena) svou novou roli po boku partnerky nezvládá. Nechápe, jak může myslet a chovat se tak rozdílně. Svou komunikační frustraci pak řeší tak jako s muži, tedy násilím. Mnohem křehčí dívka to pak často odnese modřinou či drobnými zraněními a samozřejmě psychickou újmou. Pro mou práci je důležité ještě objasnit vztah adolescentů k hodnotám. Volba hodnot a norem je součástí procesu vymezování své vlastní identity. Dle Vágnerové (2000) je pro morální vývoj adolescenta typické: - Tendence uvažovat o morálních principech a zaujímat k nim vlastní stanovisko. - Tendence k absolutizujícím a akcentovaným závěrům. - Tendence vyžadovat dodržování uznávaných principů, opět až v absolutní a nekompromisní míře. Z toho vyplývá netolerance k lidem s jinými názory, kteří adolescenta matou a jsou mu nepříjemní. Tento výčet v podstatě potvrzuje již zmíněné charakteristiky adolescenta s jeho neochotou přijímat názory ostatních a kladením důrazu na podle něho jedinou a absolutní pravdu. Problémem adolescentů není nedostatek hodnot, ale spíše jejich nadbytek. Hodnoty jsou mnohdy protichůdné a dělají v mysli dospívajícího nepořádek. Součástí integrace osobnosti je také vymezení menšího počtu hodnot, které skutečně uznáváme. V souvislosti s hodnotovým systémem mladistvých je třeba upozornit na časté tendence nesouhlasit s hodnotami společnosti. Spojíme-li tuto tendenci s radikálním přístupem adolescentů, máme odpověď na to proč právě mladí lidé tak rádi demonstrují. Je to jejich možnost jak vyjádřit nesouhlas s chodem společnosti. Mladá mysl ještě věří, že takovouto demonstrací je možné něčeho dosáhnout. Problém nastává v situaci, kdy mladý člověk propadne davu, k čemuž je demonstrace více než dobrým prostředím. Člověk ztrácí vědomí své vlastní identity a díky rozložení zodpovědnosti si dovolí to, co by sám nikdy neudělal, rozbije výlohu, převrátí auto, hází dlažební kostky. Bohužel (pro něj) v době bezpečnostních kamer na každém rohu (a to v zahraničí je to ještě intenzivnější než u nás) je mnohdy mladý delikvent ze svého činu v davu usvědčen a to jen on sám, davová zodpovědnost je náhle pryč a on procitá tváří v tvář své vlastní neurvalosti. Na výčitky bývá pozdě. Právní systém jej může poslat do výchovného ústavu, samozřejmě záleží na úrovni spáchaného činu. Částečně souvisejícím tématem s hodnotami mladistvých je také vandalismus. Jedná se o delikventní jednání páchané ve většině případů mladými lidmi. Předpokládá se, že za touto činností opět stojí jakýsi druh revolty. Nicméně mnohdy se jedná o prosté vybití vnitřní agresivity na veřejném (nebo i soukromém) majetku. Tento druh kriminality mládeže bují především ve velkých městech (jakožto kriminalita mládeže 31
obecně), kde je k dispozici velké množství veřejného majetku a také zajištěna anonymita. Značně moderním způsobem vandalismu jsou tzv. grafity. Jedná se o jakýsi druh podpisu obvykle sprejem na veřejných místech. Nejnovější metodou jsou diamantem vyškrábané znaky do skel městské hromadné dopravy. Škody způsobené vandalismem ve většině velkých měst jdou do miliónů. Existuje ještě hodně témat točících se kolem tohoto vývojového stádia, ostatně mnozí si myslí, že adolescence je tím vůbec nejzajímavějším stádiem. Mohl bych zde rozebírat první nástup do práce či přechod na studium vysoké školy. Mohl bych se zabývat problematikou předčasného rodičovství atd., ale nebudu, protože tato témata už tak příliš nesouvisí s delikvencí, i když by bylo možné namítat, že souvisejí s hodnotami. Je bezpochyby, že toto vývojové stádium je plné změn a zvratů jak v oblasti fyzické tak psychické. I proto nebude lehké kvalitně hodnoty mladých zmapovat.
32
4. V ÝCHOVA MLADISTVÝCH DELIKVENTŮ V ÚSTAVNÍ PÉČI V této kapitolce stručně nastíním systém ústavní péče o mládež u nás a chod ústavů. Na začátek je třeba říci, že tyto ústavy se primárně nezabývají výchovou delikventní mládeže, ale mládeže problémové.
4. 1. U DĚLENÍ ÚSTAVNÍ PÉČE ( PRO MLADISTVÉ ) V případě, kdy se mladistvý (15-18let) dopustí přestupku nebo trestného činu, je mu přidělen kurátor. Ten pracuje na sociálním odboru obecního úřadu. Jeho úkolem je pečovat o daného jedince ve formě spolupráce s orgány činnými v trestním řízení (nebo přestupkovém řízení), podávat jim informace z jeho šetření s mladistvým. Kurátor se pak zúčastňuje soudního projednávání případu. Může navrhnout výchovu v náhradní rodině, ústavní a ochrannou výchovu. Jeho úkolem je připravit podklady k rozhodnutí o výchovných opatřeních, toto rozhodnutí vede komise péče o rodinu. Dále by se kurátor měl starat o mladistvé, propuštěné z ústavní výchovy, tedy dohlížet jak fungují zpět v rodině. Pakliže soud nařídí mladistvému ústavní či ochrannou výchovu, putuje jedinec do ústavu. Ústavní výchova se uděluje v případech, kdy dítě není zvladatelné v rodině a není dostupná jiná alternativa. Také v případech, kdy mladistvý nemá žádné způsobilé rodiče či příbuzné, kteří by se o něj mohli postarat. Oproti tomu ochranná výchova se uděluje v případech, kdy se jedinec dopustil společensky nebezpečného činu. V těchto případech je nutné jedince izolovat v zájmu bezpečnosti obyvatel (Matoušek & Kroftová, 2003).
4. 2. D IAGNOSTICKÝ ÚSTAV Dříve než je dítě umístěno dlouhodobě do výchovného ústavu, bývá na přechodnou dobu umístěno do ústavu diagnostického. Pobyt v tomto ústavu může být buď nařízen soudem, nebo může být i dobrovolný. To v případech, kdy si o to požádá rodič dítěte a domluví se s ústavem, nutný je však i souhlas svěřence (mladistvého). Už název ústavu napovídá, v čem spočívá jeho činnost. Svěřenec je zde umístěn za účelem diagnostiky (jeho problémů, jeho osobnosti, …), která je zapotřebí k určení nejlepší alternativy dalšího postupu. Většina svěřenců je zhruba po dvou měsících přemístěna do výchovného ústavu.
33
4. 3. V ÝCHOVNÝ ÚSTAV Výchovné ústavy jsou pak dlouhodobější domov pro mladistvé (samozřejmě existují i pro děti do 15let) s poruchami chování. Těchto ústavů existuje více druhů, od v podstatě polootevřených, kde svěřenci chodí do normálních škol mimo ústav, přes standardní uzavřené, kde probíhá výuka uvnitř až po speciální výchovné ústavy se zvýšenou výchovnou péčí pro jedince s extrémními poruchami chování. Do těch se pak umísťují nezvladatelní jedinci z ostatních ústavů. Úkolem výchovných ústavů pak je zajistit veškerou péči o svěřence. Tedy péči pedagogickou, sociálně – právní, psychologickou a samozřejmě materiální.
4. 4. C HOD ÚSTAVŮ Každý ústav se v péči o své svěřence mírně liší (také v závislosti na druhu ústavu), ale základní principy jsou zhruba stejné. Především je nutné zajistit svěřencům přístup ke vzdělání. Proto v ústavech jsou speciální pedagogové, kteří mají na starosti výuku základních předmětů. Většina svěřenců ještě nemá ukončenou základní školu, takže primárním úkolem mnohdy bývá právě toto. Následně svěřenci nastupují do učení v některém z oborů, které buď nabízí přímo ústav, nebo svěřenci docházejí do učení do organizací, které mají s ústavem dohodu. Krom výuky je hlavní náplní ústavů převýchova svěřenců a ta spočívá ve snaze vštěpit svěřencům běžné denní rituály každého jedince a také snaha o nastolení řádu. Ta má samozřejmě svůj základ ve vnitřním řádu ústavu, ve kterém jsou shrnuta základní pravidla chodu oddělení. Za porušení pravidel dostává jedinec záporné body, jestliže se mu nastřádá určený počet bodů, dostává trest. Ten může být různého druhu, většinou se jedná o zákaz nějakých činností, jako jsou sledování televize, práce na počítači, vycházky, atd. Naproti tomu za vzorné chování nebo pomoc při údržbě oddělení získává svěřenec body kladné a ty lze následně směnit třeba za mimořádnou vycházku či jiné úlevy. V každodenním programu ústavů nechybí všemožné sportovní, vzdělávací, odpočinkové a jiné aktivity. Součástí výbavy všech ústavů bývají místnosti jako posilovna, tělocvična, herna (stolní tenis, kulečník, šipky, stolní hry,…), kulturní místnost (přednášky, video, dokumenty, televize,…) a samozřejmě také učebny, dílny, velmi oblíbené počítačové učebny, zahrádky, dvorek, atd. Současným největším problémem ústavní výchovy jsou bohužel útěky. Ústavy nejsou a v podstatě ani nemohou být zabezpečeny dostatečně tak, aby svěřenci nemohli utéci. Mříže na oknech se považují za nemorální a kamerový systém je k ničemu, protože fyzicky utíkajícího nezastaví. V podstatě může ústavně vychovávaný jedinec kdykoli utéci a nelze s tím příliš dělat. Policie už ani nemá motivaci tyto jedince usilovně hledat a vracet zpět, protože utečou znovu. Systém sice umožňuje udělit jisté sankce jedinci, který se vrátí (nebo je vrácen) z útěku, ale tyto sankce nejsou dostatečně silné, aby útěkům zabránily. A tak je zcela běžné, že v ústavu vždy pár jedinců chybí, protože jsou na útěku.
34
5. V ÝZKUMY V
OBLASTI HODNOT A
DELIKVENCE Můj výzkum se zabývá oblastí hodnot a také oblastí delikvence. Obě tyto oblasti patří mezi ty oblíbené na poli společenských disciplín. I z tohoto důvodu je samozřejmostí, že nejsem první, kdo se o tyto oblasti zajímá. V této kapitole bych rád zmínil pár výzkumů, které se zabývají podobnou problematikou jako já. Samozřejmě, že uvedu jen hrstku z toho, co lze o hodnotách a delikvenci nalézt. Jedná se spíše o výzkumy, které mě buď nějakým způsobem zaujaly anebo inspirovaly, popřípadě obojí.
5.1. Z ÁKLADNÍ HODNOTY VE VZTAHU K PROBLÉMOVÉMU CHOVÁNÍ ADOLESCENTŮ V roce 1999 pánové Goff a Goddard uveřejnili výsledky svého výzkumu, ve kterém se pokusili najít vazby mezi převažující základní hodnotou adolescenta a jeho projevy delikventního chování. Nejprve 685 studentům střední školy dali vybrat z devíti hodnot, ať se rozhodnou, která z nich je pro ně tou životně nejdůležitější. Následně studenti odpovídali v dotazníku na to, jak často provádějí některé z činností, které odpovídají problémovému chování. Mezi tyto činnosti patřily například krádeže (méně než 50$, více než 50$), vloupání, fyzické napadení, vynucený sex, a další. Výsledkem jejich práce jsou koreláty mezi dominantní základní hodnotou a sklony k delikventnímu jednání. Přišli například na to, že hodnota „být respektován“ (well respected) inhibuje chování vedoucí ke krádežím vyšším než 50$. Celkově pak delikvence byla nejvyšší u respondentů, kteří si zvolili za hlavní hodnotu „zábavu a užívání si“ (fun and enjoyment) (Goff & Goddard, 1999).
5.2. P OSTOJE , HODNOTY A MORÁLNÍ USUZOVÁNÍ JAKO PREDIKTORY DELIKVENCE Velmi zajímavý výzkum publikovali v roce 2007 Britové Hammond Tarry a Nicholas Emler. Na vzorku 789 mužů (kluků) z 3 Londýnských škol ve věku 12 – 13 (p = 12.97, SD = 0.32) a 14 – 15 (p = 1503, SD = 0.30) zjišťovali jejich verbální IQ, postoje k autoritám, schopnost morálního usuzování, morální hodnoty, zaměstnání rodičů a úroveň přiznané delikvence. Následně hledali korelace mezi těmito proměnnými (viz. Tabulka 1). Nejvyšší korelace (záporná) byla mezi postoji k autoritám a přiznanou delikvencí. Z toho jasně vyplývá, že čím horší má jedinec postoj vůči autoritám, tím větší je pravděpodobnost jeho delikventního jednání (Tarry & Emler, 2007).
35
Tabulka 1: Korelace proměnných
1. Věk, 2. Verbální IQ, 3. Zaměstnání rodičů, 4. Morální usuzování, 5. Morální hodnoty, 6. Postoj k autoritám, 7. Přiznaná delikvence (Tarry & Emler, 2007)
5.3. V RSTEVNICKÁ DELIKVENCE A SOCIÁLNÍ PODPORA RODIČŮ JAKO PREDIKTORY DELIKVENCE MLADISTVÝCH U ASIJSKÝCH A MERIČANŮ Zajímavou studii zabývající se vztahem sociální podpory rodičů a delikvence mladistvých ve vrstevnických skupinách publikovali v roce 2000 Tia E. Kim a Sharon G. Goto z Kalifornie. Zaměřili se v tomto výzkumu přímo na „asijské Američany“, tedy na občany USA s asijskými kořeny (nejvíce však 3 generace nazpět). Vzorek obsahoval 101 respondentů ve věku 14 – 18let, 45 mužů a 56 žen. Respondenti nejdříve vyplnili dotazník, ve kterém určili míru rodičovské péče, která se jim dostává, jak pro matku, tak pro otce zvlášť. A to na pětibodové škále souhlasu s výrokem jako „baví jej poslouchat, co mu říkám“, „často se mi dostává pochvaly“, … Následně respondenti vyplnili dotazník přiznané delikvence, kde odpovídali na otázky, které zjišťovali, zdali v posledním roce něco ukradli, utekli z domu, atd. Tento dotazník byl zaměřen převážně na delikvenci páchanou ve vrstevnických partách. Největší zajímavostí na tomto výzkumu je ovšem výsledek a to ten, že sociální podpora rodičů (i matky i otce) a míra přiznané delikvence u asijských Američanů spolu nekorelují (Kim & Goto, 200). V tomto výzkumu nebyl nalezen vztah mezi těmito proměnnými, což je svým způsobem zvláštní. Obecně se totiž předpokládá, že rodičovská péče a láska je velmi důležitá pro nedelikventní vývoj mladistvého jedince. Pravděpodobně v tomto specifickém případě hrají roli jiné, silnější proměnné. Mezi ně bychom mohli zařadit třeba venkovní prostředí (ulici, školu, …), genetické vlohy asijských předků, rasovou diskriminaci, atd.
36
6. V ÝZKUM 6.1. V ÝZKUMNÝ CÍL A HYPOTÉZY Popsal jsem hodnoty, delikvenci i problematiku vývojového stádia mladistvých. Věnoval jsem se i podmínkám ve výchovných ústavech a v neposlední řadě jsem se věnoval výzkumům z oblasti delikvence mladistvých. Z daných skutečností lze usuzovat na velkou spoustu věcí v oblasti hodnotové orientace mladistvých delikventů. Cílem této práce je zjistit jakou hodnotovou orientaci mají mladiství delikventi v ústavní péči. A to proto, abychom na ně mohli do budoucna lépe působit skrze věci, které jsou pro ně důležité. A samozřejmě proto, abychom je obecně lépe poznali a věděli, kde je třeba jejich hodnoty, a kterým směrem, rozvíjet. Mnohdy problematické rodinné vztahy donutí mladistvé delikventy k předčasné samostatnosti, spojíme-li to s egocentrismem mladistvých obecně, vzniká předpoklad, že na předních místech u mladistvých delikventů budou hodnoty týkající se jich samých. Budeme-li se snažit vytvořit z těchto předpokladů hypotézu, je třeba vycházet z možností použité metody. Vyjdu-li tedy ze zmíněné Schwartzovy teorie základních lidských hodnot (viz kapitola 1.3.), která je základem pro mnou použitou metodu (PVQ dotazník), dojdu k závěru, že zmíněné předpoklady nejvíce zapadají do faktoru pojmenovaného jako „self-direction“ tedy samostatnost. První hypotéza tedy zní: Míra samostatnosti bude patřit mezi dominující faktory. Jednou z charakteristik delikventů, o které jsem se také zmiňoval, je neschopnost odložit potřeby na později. Delikventi a ti mladí obzvláště nechtějí příliš čekat, když se jim něco líbí, nebo něco chtějí, chtějí to mít pokud možno ihned. I z tohoto důvodu jsou častými delikty drobné krádeže. Pokusím-li se tuto nedočkavost opět aplikovat na již zmíněné faktory použitého PVQ dotazníku, nejlépe určujícím faktorem bude „hedonism“, neboli požitkářství. Druhá hypotéza tedy zní: Faktor požitkářství bude patřit mezi dominující faktory. Třetím faktorem PVQ dotazníku u kterého si troufám předpovídat je konformizmus „conformity“. Je třeba se ovšem zastavit nad tím jak tento faktor popisuje profesor Schwartz, autor dotazníku. Popisuje jej jako strach z vybočení, strach z porušení norem, jako sebekázeň. Je naprosto jasné, že u mladých delikventů bude úroveň této sebekázně velmi nízká. Třetí hypotéza tedy zní: Faktor konformizmu bude na velmi nízké úrovni.
37
6.2. M ETODA 6.2.1. S H A L O M H. S C H W A R T Z Autorem metody, kterou jsem použil ke svému výzkumu hodnot je světoznámý sociolog Shalom H. Schwartz. Dříve než se budu věnovat popisu jeho metody, sluší se říci něco o něm jako autorovi. Shalom Schwartz získal svůj magisterský titul v oboru sociální psychologie a vývoj skupin na Columbijské universitě, dokončil tak svá studia na rabína. Doktorát ze sociální psychologie pak získal na universitě v Michiganu (Ann Arbor). Občasně také učil na universitě ve Wisconsinu (Madison). V roce 1973 se stal profesorem. Shalom Schwartz se také scházel s učiteli z Hebrejské University a v roce 1979, kdy velké množství vyučujících z této university odešlo učit na university do Spojených států, sebral svou rodinu a odjel do Izraele učit sociální psychologii právě na Hebrejskou Universitu v Jeruzalémě. V sedmdesátých a osmdesátých letech se pak soustavně věnoval výzkumu prosociálního a altruistického chování a otázce lidských hodnot. Je také autorem jedné z nejznámějších teorií hodnot a to „Teorie základních lidských hodnot“ (Schwartz, 1994). V poslední době jsou hlavním předmětem jeho výzkumů národnostní rozdíly v hodnotách. Pro zkoumání hodnot dle své teorie o základních hodnotách vytvořil spoustu metod. Nejnovější metodou je jeho Portrait Value Questionnaire (dále jen PVQ), který jsem pro svůj výzkum použil i já. Mimo jiné je profesor Schwartz členem American Psychological Foundation, American Sociological Foundation, European Association of Experimental Social Psychology, Israel Psychological Association, Society for Experimental Social Psychology, a Society for Personality and Social Psychology. Je prezidentem International Association for Cross-Cultural Psychology a koordinuje přes 70 mezinárodních projektů zabývajících se multikulturním rozvrstvením lidských hodnot (Wikipedia, 13. 2. 2009). Jeho obrovský přínos na poli výzkumů hodnot je nezpochybnitelný. Za svou kvalitní práci obdržel v roce 2007 Izraelskou cenu za psychologii (Hebrew U. Prof. Shalom Schwartz awarded 2007 Israel Prize in psychology, 2007). V současnosti stále působí v Izraeli na Hebrejské Univerzitě v Jeruzalémě.
38
6.2.3. P O R T R A I T V A L U E Q U ES T I O N N A I R E Jak jsem již předeslal, PVQ dotazník vychází z výše zmíněné teorie a výše zmíněného členění hodnot. Tento dotazník je pokračovatelem Schwartzova přehledu hodnot SVS (Schwartz values Survey). Skládá se ze 40 popisů osob, přičemž proband má za úkol zaškrtnout na šestibodové škále, do jaké míry se dané popisované osobě podobá. Popis může vypadat třeba takto: „Myslí si, že je důležité, aby se s každým člověkem na světě zacházelo stejně. Věří, že každý by měl mít v životě stejné příležitosti.“ Možnosti, které testovaný zaškrtává jsou seřazeny od Vůbec se mi nepodobá přes Podobá se mi trochu, až po Velmi se mi podobá. Vzhledem k tomu, že škála je šesti bodová, neexistuje středová hodnota. To nutí probanda se vždy přiklonit buď na jednu či na druhou stranu. Jednotlivé otázky jsou provázány a společně sytí skór jedné z deseti základních hodnot. Položek je sice 40 a základních hodnot 10, ale neplatí, že by každá hodnota byla sycena čtyřmi položkami. Například stimulace je sycena pouze třemi položkami, naproti tomu univerzalizmus je sycen položkami šesti. Položky samozřejmě nejsou řazeny za sebou tak, jak sytí základní hodnoty, nýbrž na přeskáčku. Verze tohoto dotazníku je jen jedna s konkrétním pořadím položek. Časově test není nijak omezen, běžně trvá jeho vyplnění cca 15 minut. Důraz je kladen na to, aby se proband soustředil a snažil se opravdu zamyslet nad tím, do jaké míry se popisované osobě podobá. Je tedy důležité nedostat testované osoby do časového tlaku. Výsledky PVQ dotazníku se často zobrazují pro větší přehlednost ve formě koláče, který ukazuje poměrové zastoupení jednotlivých hodnot ve vzorku (příklad obr. 1.) Tuto formu ovšem nepovažuji za příliš ilustrativní, málokdy se totiž úroveň jednotlivých hodnot liší tak vysoce, aby to bylo dobře z koláče patrné. Na obrázku 1 jsou také znázorněny čtyři nadřazené faktory, které vznikly faktorovou analýzou deseti základních hodnot. Patří mezi ně otevřenost ke změně (Openness to change), která je sycena hodnotami samostatnost, stimulace a požitkářství. Dále sebeposílení (self-enhancement), které je syceno úspěchem a mocí. Konzervativnost (Conservation), která je sycena bezpečností, konformizmem a tradicí. A nakonec sebepřekročení (self-transcendence), které je syceno benevolencí a universalismem. Schwartz (2006) dále rozvádí úlohu těchto faktorů a popisuje jejich funkci jako dvě osy. První osu představuje sebeposílení vs. sebepřekročení. Úspěch a moc je tedy v hodnotovém rozložení dle Schwartze oponentem benevolenci a universalismu. Druhou osu tvoří otevřenost ke změně vs. konzervativnost. Samostatnost a stimulace zde stojí proti bezpečnosti, konformizmu a tradici. Požitkářství staví Schwartz na pomezí otevřenosti ke změně a sebepřekročení.
39
Obrázek 1: Teoretický model vztahů mezi deseti základními hodnotami v koláčovém znázornění
Překlad: self-direction=Samostatnost, stimulation=Stimulace, hedonis=Požitkářství, achievement=Úspěc, power=Moc, security=Bezpečnost, conformity=Konformismus, tradition=Tradice, benevolence=Benevolence (laskavost), universalism=Univerzalismus, Openness to chase=otevřenost ke změně, selfenhancement=sebeposílení, self-transcendence=sebepřekročení Organized by motivational similarities and dissimilarities=Uspořádáno dle motivačních podobností a odlišností. (podrobněji viz kapitola 1.3.) Obrázek pochází z článku Basic human values (Schwartz, 2006). Jedná-li se o malé množství probandů, lze k znázornění rozložení hodnot jednotlivých probandů užít hvězdicovitý diagram (viz. Obr. 2.). Samozřejmě by se dal tento diagram použít i jako výstup pro velký vzorek a jednotlivé cípy hvězdice by znázorňovaly průměry. Obrázek 2: Hvězdicové znázornění struktury hodnot
Obrázek pochází z článku: The Impact of Personality and Value Diversity on Team Performance (Poling, Woehr, Arciniega, Gorman, rok neuveden)
40
Asi vůbec nejzajímavějším výstupem z PVQ dotazníku je čtvercový „koláč“ s prostorovým znázorněním rozložení jednotlivých hodnot. (viz. Obr. 3.)
Obrázek 3: Čtvercová struktura hodnot
Překlad: self-direction=Samostatnost, stimulation=Stimulace, hedonis=Požitkářství, achievement=Úspěc, power=Moc, security=Bezpečnost, conformity=Konformismus, tradition=Tradice, benevolence=Benevolence (laskavost), universalism=Univerzalismus, Openness to chase=otevřenost ke změně, selfenhancement=sebeposílení, self-transcendence=sebepřekročení (podrobněji viz kapitola 1.3. Obrázek pochází z článku Value Structure Among Students and Steelworkers (Koivula & Verkasalo, 2006).
41
6.3. V ÝZKUMNÝ VZOREK Výzkumným šetřením PVQ dotazníkem prošlo 57 mladistvých delikventů ve věku 15 – 19let z tří výchovných zařízení. A to z Výchovného ústavu v Ostravě – Hrabůvce, z Výchovného ústavu pro mládež ve Střílkách a z Diagnostického ústavu v Brně. Ve vzorku bylo 53 mužů a 4 ženy. Počet žen ve vzorku se nakonec ukázal natolik malý, že jsem je z výzkumu byl nucen vyřadit. To především z toho důvodu, že hodnoty v PVQ dotazníku u žen a u mužů vycházejí výrazně jinak (Schwartz, 2006), především pak ve faktoru moci (viz tabulka Schwartz, 2006, str. 9) a 4 ženy nejsou dostatečným vzorkem pro jakékoli další postupy. Dále byly ze vzorku vyřazeny dotazníky viditelně vyplněné náhodně, či přímo účelově. Těchto dotazníků bylo 10, zajímavé je, že 4 probandi vyplnily obě strany pouze v jednom sloupci (vždy stejná odpověď) z toho 3 v prvním a 1 v druhém. Z původně 57 testovaných osob se tedy do finálního vzorku dostalo 43, což představuje zhruba 75%. Jinými slovy 25% respondentů nesplnilo veškeré podmínky pro zařazení do vzorku.
6.4. V ÝSLEDKY V ÝZKUMU ( S INTERPRETACEMI ) Použitý PVQ dotazník je sice poměrně rozsáhlý, přesto však statistické údaje o jednotlivých položkách mohou také mnohé napovědět o hodnotové orientaci mladistvých delikventů. Z tohoto důvodu bych se zpočátku chtěl věnovat zajímavým výsledkům u jednotlivých položek a až později hodnotám z těchto položek vycházejících. Vzhledem k tomu, že některé výsledky doslova vybízí k úvahám a komentářům, dovolil jsem si uvést některé interpretace výsledků a zmíněné úvahy hned u výsledků. V diskusi se pak věnuji obecnějším problémům, než podrobným úvahám nad konkrétními výsledky položek. Domnívám se, že tento způsob je pro čtenáře přehlednější, když má vždy k výsledku položky, (hodnoty či nadřazeného faktoru) ihned k dispozici i diskusi. K položkám, hodnotám i nadřazeným faktorům je vždy k dispozici přehledný graf rozložení daného jevu ve vzorku. Bohužel se mi nepodařilo grafy upravit tak, aby hodnota 1 náležela intervalu 1 - 1,5. Z tohoto důvodu jsou hodnoty 1 v grafu znázorněny pod intervalem 0,5 – 1.
42
6.3.1. V Ý S L E D K Y
A N A L Ý ZY P O L O ŽE K
Na úvod předkládám přehlednou tabulku výsledků průměrů odpovědí, mediánů a směrodatných odchylek u všech položek dotazníku (viz tab. 1) Tabulka 1: Analýza položek dotazníku
43
Položka 17: Hned první položka, o které se zmíním, je možná ze statistického hlediska ta úplně nejzajímavější. Její znění je toto: Je pro něj důležité mít zodpovědnost a říkat druhým, co mají dělat. Chce, aby lidé dělali, co jim řekne. Je velmi zajímavé jak málo respondentů se ztotožnilo s tímto postojem. Pouhých 12 respondentů (31%) zvolilo kladný postoj, a i v těchto případech pouze mírně kladný, hodnotu 6 tedy úplné ztotožnění se s popisovanou osobou nezvolil nikdo (to se stalo jen u dvou položek). Průměr je u této položky třetí nejnižší (m = 2.79), což potvrzuje nízká procenta ztotožněných. Neméně zajímavou informací je směrodatná odchylka (SD = 1.25), ta je nejnižší ze všech položek. Jinými slovy, právě v této položce odpovídali všichni respondenti nejpodobněji. Budeme-li chtít vyvozovat závěry z této položky, zdají se být jasné. Položka se v podstatě ptá na zodpovědnost, na touhu po zodpovědnosti, na snahu řídit ostatní. Je jasně patrné, že mladiství delikventi naprosto odmítají zodpovědnost. Z toho také vyplývá, že je pro rozvoj mladého problémového jedince potřeba posilovat jeho zodpovědnost za své činy a také za činy lidí v jeho úzkém vlivu. Jako je například sourozenecká parta. Ne každý je schopen mít zodpovědnost za ostatní, ale každý by měl být schopen být zodpovědný alespoň sám za sebe.
Graf 1: Rozložení odpovědí u položky 17. Histogram z Prom17 14 30% 12
23%
10 Počet pozorování
21% 8 16% 6
9%
4
2
0 1
2
3 Hodnoty odpovědí
44
4
5
Položka 19: Začal jsem položkou s třetím nejnižším průměrem, dál se tedy zmíním o položce s druhým nejnižším průměrem (m = 2.70). Její znění je: Pevně věří, že by se lidé měli starat o přírodu. Ochrana životního prostředí je pro něj důležitá. S touto položkou se ztotožnilo pouze 12 (26%) respondentů a z toho pouze 1 (2%) odpověděl „velmi se mi podobá“ (hodnota 6). Ačkoli výzkum PVQ dotazníkem kolegyně Anny Chasákové na gymnazijní mládeži teprve probíhá, troufám si již teď tvrdit, že v této položce bude jeden z největších rozdílů vůbec. Sám si dobře pamatuji, jak na gymnáziu v tomto věku spolužáci brali ekologii. Starat se o životní prostředí bylo důležitou životní hodnotou. Je zcela zřejmé, že ekologie a životní prostředí je mladistvým ústavně vychovávaným delikventům zcela „ukradené“, musím-li to tak říci. Je to pravděpodobně odraz jejich špatné rodinné výchovy, kdy se jako děti nedostali tolik do přírody na procházky a celkově si nebyli schopni k přírodě vypěstovat tak kladný vztah. Je nepochybné, že je třeba v rámci ústavní péče více podpořit proekologické myšlení. To vše podtrhává i poměrně nízká směrodatná odchylka (SD = 1.37) a to 10. nejnižší z oněch 40 položek. To dokazuje, že tento názor je v populaci delikventní mládeže poměrně sourodě zakotven.
Graf 2: Rozložení odpovědí u položky 19. Histogram z Prom19 12 26% 10
23%
23%
Počet pozorování
8 16% 6
9%
4
2 2% 0 1
2
3
4
Hodnoty odpovědí
45
5
6
Položka 20: Tato položka sice „zvítězila“ v soutěži o nejnižší úroveň „ztotožnění“. Ale vzhledem k její povaze to není až takové překvapení. Položka zní: Náboženská víra je pro něj důležitá. Velice se snaží dělat to, co jeho náboženství vyžaduje. Česká republika patří mezi ateistické země, jak v Evropě tak celosvětově. Vzhledem k tomu, že většina ústavně držených mladistvých delikventů pochází z měst a ve městech je úroveň ateismu obecně ještě větší, než na venkově a je zřejmé, že věřících v populaci mladistvých delikventů příliš nebude. Zároveň záporný postoj v této položce podtrhuje fakt, že i ti delikventi, kteří mohou pocházet z nábožensky založených rodin, nepovažují náboženskou víru za důležitou a už vůbec se nesnaží dělat to, co jejich náboženství vyžaduje. Ostatně málokteré náboženství by podporovalo činnost a styl života, jakým tito kluci žijí. Důvodem opovržení vůči náboženské víře by také mohl být postoj věřících rodičů vůči delikventní činnosti jejich ratolesti. Tento postoj pak dítě (mladík) špatně nese a na náboženství jako takové zanevře, protože mu de facto vzalo rodiče. Ale to je spíše velmi ojedinělý případ, pravdou je, že prostě většina mladistvých delikventů je ateistická. Nerad bych se pouštěl do téměř nevyřešitelné diskuze o tom, zdali by se s tímto faktem mělo něco dělat. K víře není možné nikoho nutit, takže jediné co mě napadá je zvýšení obecného povědomí o světových náboženstvích mezi delikventní mládeží. To by mohlo napomoci alespoň částečné orientaci těchto kluků (samozřejmě i dívek, ale ty nebyly součástí vzorku, je možné, že víra u nich hraje mnohem větší roli) v náboženstvích. Mohli by se tak setkat s dalšími zdroji obecně platných norem společnosti. V podstatě ve všech náboženstvích je kladen důraz na poctivost a dobré mravy, co jiného potřebují mladiství delikventi slyšet. Již zmíněný nejnižší průměr má hodnotu m = 2.28 při směrodatné odchylce SD = 1.35, která je mimochodem osmá nejnižší, což opět potvrzuje konzistentnost odpovědí u této položky. Graf 3: Rozložení odpovědí u položky 20. Histogram z Prom20 20 18
42%
16
Počet pozorování
14 12 23%
10 8
16%
6 4
9%
9%
4
5
2 0 1
2
3 Hodnoty odpovědí
46
Položka 37: Zmínil jsem tři položky s nejnižšími průměry, tedy s nejnižší mírou ztotožnění se respondentů s popsanou osobou v položce. Nyní se budu věnovat položkám s nejvyšší mírou ztotožnění. Třetí nejvyšší průměr (m = 4.51) měla ve výzkumu položka 37. Její znění je: Opravdu si chce užívat život. Je pro něj důležité, aby mu bylo dobře. Přiznávám, že druhá věta této položky je poněkud nešťastně formulovaná. Pochybuji, že by pro někoho nebylo důležité, aby mu bylo dobře. Ostatně všichni chceme, aby nám bylo dobře. Spíše se tedy zastavím nad první větou. Ta velmi dobře charakterizuje způsob myšlení mladistvých delikventů a především pak jejich hodnotovou orientaci. Tito kluci si prostě chtějí užívat život a mnohdy pak odsouvají na vedlejší kolej již zmiňovanou zodpovědnost. Jen těžko byste mezi nimi hledali „uťápnutého“ introverta, který by si život nechtěl užívat. To ovšem neznamená, že mezi nimi takový není. I v tomto vzorku se našel jeden respondent, který zvolil odpověď 1 (vůbec se mi nepodobá) a další 3 odpověděli „nepodobá se mi“ (tedy hodnota 2). Těžko s tímto faktem něco dělat. To, že si chce někdo užívat života je naprosto v pořádku, je třeba podporovat smýšlení takové, aby při tomto užívání si nedocházelo k omezování života druhých. Jinými slovy, užívat si ano, ale v rámci platných norem a zákonů. Směrodatná odchylka (SD = 1.49) není nikterak zvláštním údajem. Zato medián, který je na úrovni 4, zajímavým údajem je. Všechny položky v „top 5“ v průměru mají medián na úrovni 5. Pokud se podíváme na graf rozložení odpovědí u této položky (Graf 4) zjistíme proč tomu tak je. Opravdu velké množství respondentů (18 = 42%) se úplně ztotožnilo (odpověď „velmi se mi podobá“ – hodnota 6) s popisem osoby v položce, ale také poměrně velké množství (10 = 23%) odpovědělo „podobá se mi trochu“ (hodnota 4). Naproti tomu standardní „podobá se mi“ (hodnota 5) odpovědělo pouze 7% (3) respondentů. Dá se tedy hovořit o jisté bimodálnosti rozložení odpovědí. Jeden z modů je odpověď 6 a druhý se pohybuje na pomezí hodnot 3 a 4. Jak hodnota 6 tak hodnoty 3 a 4 mají v součtu 18 odpovědí (42%). To znamená, že pouze 7 respondentů (16%) odpovědělo jinak. Graf 4: Rozložení odpovědí u položky 37. Histogram z Prom37 20 42%
18 16
Počet pozorování
14 12 23%
10 19%
8 6 4 2
7%
7%
2%
0 1
2
3
4
Hodnoty odpovědí
47
5
6
Položka 18: Položkou s druhým největším průměrem (m = 4.58) je položka 18. Její znění je: Je pro něj důležité být věrný přátelům. Chce se věnovat lidem, kteří jsou mu blízcí. Popravdě, tento výsledek u této položky je pro mne poněkud překvapující. Vím, že v tomto věku je pro mladé jedince důležitá parta, ve které panuje naprostá vzájemná důvěra. Ostatně psal jsem o tom i v teoretickém úvodu. Nicméně je pravdou, že v mnoha případech mladiství delikventi (i dospělí kriminálníci) podvedou, okradou či sprostě podtrhnou právě někoho ze svých příbuzných či přátel, ba dokonce nejvíce mizí peníze z peněženek rodičů, bez jejich vědomí samozřejmě. Vidím v této otázce spíše touhu být takový, než ztotožnění se s tím, že takový jsem. Pravdou je, že položka je formulovaná tak, že je pro něj důležité být věrný,… což v podstatě není totéž jako skutečně věrný být. Druhá část mluví o tom, že se chce věnovat lidem, kteří jsou mu blízcí. Zde bych opět malinko viděl touhu, protože mnohdy právě tito lidé, kteří jsou mladistvým delikventům nejblíže (ve většině případů rodiče), své děti opomíjejí. Většina mladistvých z těchto ústavů má problematické vztahy se svými rodiči a podvědomě, mnohdy i vědomě by chtěli, aby se tyto vztahy napravily. V tomto problému vidím vysvětlení tak vysokého procenta (37%) respondentů, kteří odpověděli nejvyšší možnou mírou ztotožnění se s položkou. 33 respondentů (76%) ze 43 se postavilo kladně k této položce, tento výsledek považuji za dobrou zprávu, protože poukazuje na to, že těmto klukům, které mnozí odsuzují za to, že jim na ničem a na nikom nezáleží, záleží na jejich blízkých. Tato informace je důležitá, protože nám ukazuje možnosti působení na takového jedince. Jeho blízcí jsou pro něj důležití, a proto pro nás je důležité s nimi spolupracovat tak, abychom mohli příznivě ovlivnit další vývoj problémového mladíka. Ostatně toto se mi potvrdilo i v praxi, většina lidí pracujících v těchto ústavech mi potvrdila, že jednou ze silných pák, které na své svěřence mají, jsou jejich rodiče (popřípadě opatrovníci). Graf 5: Rozložení odpovědí u položky 18. Histogram z Prom18 18 37%
16
Počet pozorování
14 12 23%
10 8
16% 14%
6 4
7%
2
2%
0 1
2
3
4
Hodnoty odpovědí
48
5
6
Položka 30: Oproti lehce překvapujícímu výsledku u položky 18, je výsledek u položky 30 v podstatě předpokladatelný. Znění položky: Má rád překvapení. Je pro něj důležité žít vzrušující život. Není divu, že právě tato položka u mladistvých delikventů získala největší počet kladných odpovědí a také má nejvyšší průměr (m = 4.77) a to při poměrně nízké směrodatné odchylce (SD = 1.38), jedenácté nejnižší. Je spousta lidí, které vzrušující život příliš neláká, mají rádi svůj klid a pohodu a o překvapení příliš také nestojí. Takové ovšem mezi mladými najdeme jen zřídka. A jedná-li se o mladé delikventy tak ještě méně. Život, který tito mladíci žili předtím, než se dostali do ústavní péče, vzrušující rozhodně byl. Příběhy některých kluků jsou až k neuvěření, poflakování se po republice, vykrádání obchodů, drogy,… v podstatě velmi vzrušující život. A teď jsou najednou vedeni v harmonogramu každého dne, vstát, posnídat, do školy,… každý den pořád dokola. Hodně kluků si stěžuje na monotónnost takové existence. Obzvláště pak ti na uzavřených odděleních. Moc překvapení ve svém současném životě také nemají. Není se tedy čemu divit, že svou touhu po dobrodružnějším životě vložili do odpovědi na tuto položku. Naprosto největší procento respondentů (47%) se zde ztotožnilo s popisovanou osobou úplně (hodnota 6). Další zajímavou informací je, že u této položky jako jediné ze všech 40 ani jeden respondent neodpověděl „vůbec se mi nepodobá“ (hodnota 1). Vyústěním těchto dat je fakt, že naprostá většina ústavně držených mladistvých delikventů touží po zajímavějším, vzrušujícím životě. Na jednu stranu je to mladistvá nevědomost, že život příliš vzrušující v konečném důsledku není. Na druhou stranu je třeba se neustále zamýšlet nad tím, co ještě je možné těmto kluků poskytnou pro zpestření jejich života. V ústavu v Hrabůvce mají hernu s kulečníkem, stolním tenisem, posilovnu, tělocvičnu a spoustu dalších možností. Stejně tak další ústavy mají tyto možnosti. A všechny se potýkají s tím, že jejich svěřenci jsou v podstatě líní tyto možnosti plně využívat. Největším problémem je motivace. Shrnu-li to, tito kluci by chtěli žít vzrušujícím životem, chtěli by se bavit, ale nechtějí pro to příliš dělat. Nejraději by aby tento vzrušující život jim někdo předkládal na talíři a oni si mohli jen prostě „vzít“. Problém motivovanosti zde ovšem rozebírat nechci, protože to je jeden z nejrozsáhlejších problémů ústavní péče obecně a pravděpodobně bychom se k ničemu nedostali.
Graf 6: Rozložení odpovědí u položky 30. Histogram z Prom30 22 47%
20 18
Počet pozorování
16 14 12 10 8
16%
16% 14%
6 4
7%
2 0 2
3
4 Hodnoty odpovědí
49
5
6
Položka 22: Už jsem se zmínil o položce s nejnižší směrodatnou odchylkou (položka 17), rád bych ještě zmínil dvě další, u kterých byla směrodatná odchylka velmi nízká. Tento údaj hovoří o velké soudržnosti odpovědí, neboli o tom, že většina respondentů ze vzorku na danou položku odpověděla velmi podobně. Třetí nejnižší úroveň směrodatné odchylky (SD = 1.29) měla položka 22 se zněním: Myslí si, že je důležité zajímat se o věci kolem. Je zvídavý a snaží se porozumět všemu možnému. Celých 40 % respondentů zvolilo odpověď „podobá se mi trochu“ (hodnota 4). Já osobně v této odpovědi spatřuji postoj mladistvých delikventů ke vzdělávání. „Ano, spousta věcí mne zajímá, ale učit se mi moc nechce.“ Proto zvolím pozitivní postoj, ale ten s nejnižší mírou. Každopádně i poměrně vysoký průměr (m = 4.09) hovoří pozitivně ve prospěch jak učitelů, tak jejich svěřenců v ústavech. Zájem o vědomosti zde ze strany mladistvých delikventů jistý je.
Graf 7: Rozložení odpovědí u položky 22. Histogram z Prom22 18 40% 16 14
Počet pozorování
12 10 19%
8 16% 14%
6 9%
4 2 2% 0 1
2
3
4
Hodnoty odpovědí
50
5
6
Položka 27: Druhou nejnižší směrodatnou odchylku (SD = 1.27) pak měla položka 27 se zněním: Je pro něj důležité reagovat na potřeby druhých lidí. Snaží se podporovat ty, které zná. 58% respondentů odpovědělo na úrovni 4 nebo 5. I z tohoto důvodu má položka docela vysoký průměr (m = 4.16), devátý nejvyšší. Zajímavé je, že ačkoli je tato položka podobná již zmiňované položce 18 (Je pro něj důležité být věrný přátelům. Chce se věnovat lidem, kteří jsou mu blízcí.) a průměry z tohoto důvodu vyšly podobně, směrodatné odchylky se velmi liší (u položky 18 je SD = 1.52, což je 11. nejvyšší směrodatná odchylka). To znamená, že u položky 18 si respondenti pravděpodobně nebyli až tak jisti svou odpovědí, ale u podobné položky (č. 27) už svou odpověď téměř všichni posadili stejně. Opět se v této odpovědi zrcadlí postoj mladých delikventů, podporovat především lidi ve svém blízkém okolí. Soudržnost v partě je pro ně důležitá. . Graf 8: Rozložení odpovědí u položky 27. Histogram z Prom27 14 30% 28%
12
Počet pozorování
10
8 16% 14%
6
9%
4
2 2% 0 1
2
3
4
Hodnoty odpovědí
51
5
6
Položka 33: Na závěr kapitoly o jednotlivých výsledcích položek zmíním položky s nejvyšší směrodatnou odchylkou. Jsou to ty položky, ve kterých respondenti odpovídali nejrůznoroději. Třetí nejvyšší směrodatnou odchylku (SD = 1.61) měla položka 33 se zněním: Je pro něj důležité odpouštět lidem, kteří mu ublížili. Snaží se na nich vidět to lepší a nebýt vůči nim zaujatý. Tato položka je pro mladistvé delikventy obzvláště zajímavá, protože v jejich případě je mnohem častější výskyt právě takových lidí, kteří jim ublížili. Mnohdy se jedná o rodiče, kteří svou péči nějakým způsobem zanedbávali, své dítě týrali nebo prostě jen ponižovali či opomíjeli. Každý se ovšem k odpovědi staví dle sebe. Někteří chtějí odpustit a vidět na nich to lepší. Jiní ne. Někteří by možná chtěli, ale nejde jim to, prostě jsou na ty, co jim ublížili tak naštvaní, že jim zatím odpustit nedokážou. No a někteří ve svém okolí nemají takové lidi, kteří jim nějak závažně ublížili. Nebo mají, ale neuvědomují si to. Je zde mnoho možností a právě z tohoto důvodu také mnoho odpovědí. Z grafu 9 je patrné, že v podstatě u všech hodnot je podobný počet odpovědí, pouze na hodnotě 5 jich je o něco více. Což znamená, že větší část respondentů s položkou souhlasí. Z těchto výsledků lze vyvodit závěr, že k problematice odpuštění lidem, kteří respondentům ublížili, je třeba přistupovat individuálně. Důkladně s mladistvými delikventy probrat jejich vztahy k těmto lidem a naplánovat směr, kterým by respondenti chtěli, aby se tyto vztahy ubíraly. Následně pak probrat co je k tomu zapotřebí. K tomuto účelu by se pravděpodobně nejvíce hodil přítomný psycholog. Graf 9: Rozložení odpovědí u položky 33. Histogram z Prom33 14 30% 12
Počet pozorování
10
8 16%
16%
3
4
16%
6 12% 9%
4
2
0 1
2
Hodnoty odpovědí
52
5
6
Položka 39: Druhou nejvyšší směrodatnou odchylku (SD = 1.61) měla položka 39 se zněním: Vždy si přeje být jediným, kdo rozhoduje. Je rád vůdcem. Již mnohokrát jsem se zmiňoval o tendencích seskupovat se do part v tomto vývojovém období. Nicméně vůdcem party může být jen jeden, popřípadě může mít ještě jednoho až dva „pomocníky“, kteří jej podporují nebo zastupují, je-li třeba. Samozřejmě můžou být v partě ještě tací, kteří by rádi byli vůdci, ale nejsou jimi. Dosti široké rozložení odpovědí u této položky reprezentuje v podstatě i zmíněné rozložení v partě. Do jisté pozice vůdce se pasovalo 14% (tedy 6) respondentů. Dalších 30% se postavilo k odpovědi kladně, tudíž by vůdci také chtěli být (samozřejmě možná jimi jsou). Zbytek respondentů se postavil na zápornou stranu odpovědí, to jsou ti, co jim vyhovuje být řadovým členem party a podřídit se potřebám skupiny. Tento postoj samozřejmě v budoucnu reprezentuje i postoj vůči autoritám v pracovních skupinách, atd. Toto rozložení není v celku nic nového, dá se předpokládat, že by vycházelo přibližně stejně i u nedelikventních vrstevníků (nechme se překvapit, výsledky studie kolegyně Chasákové by měli být k dispozici ke konci roku 2009).
Graf 10: Rozložení odpovědí u položky 39. Histogram z Prom39 12
23%
10
21% 19%
Počet pozorování
8
6
14%
14%
9%
4
2
0 1
2
3
4
Hodnoty odpovědí
53
5
6
Položka 14: Naprosto nejvyšší směrodatnou odchylku (SD = 1.68) měla položka se zněním: Je pro něj velmi důležité, aby jeho země byla bezpečná. Myslí si, že stát musí být ve střehu vůči hrozbám zvenčí i zevnitř. Je jasné, že pro mladistvé delikventy má tato otázka ještě poněkud osobnější podtext než pro běžně nedelikventní jedince. Respondenti si v tomto případě uvědomují, že daná otázka je také trochu směřována „proti nim“. Že oni jsou okolím mnohdy považování právě za tu hrozbu, která ohrožuje stát zevnitř. Naproti tomu by určitě rádi měli zemi bezpečnější. Otázkou je, zdali si myslí, že by stát měl být v tomto směru „ve střehu“. Výsledky potvrdili, že odpovědi jsou stejně tak nejednoznačné jako otázka sama. Nicméně nízký průměr u této otázky (m = 3.30, devátý nejnižší) ukazuje, že v konečném výsledku se respondenti s touto položkou příliš neztotožňují. Jistou úlohu ve výsledcích odpovědí může hrát také slůvko „velmi“ v položce, které se ovšem objevuje i v originále, což je zajímavé, protože u všech ostatních položek se vyskytuje pouze fráze „je pro něj důležité“ namísto zde použité „je pro něj velmi důležité“. Což jak chápete, posouvá škálu poněkud doleva. Patrně toto slůvko mohlo způsobit, že někteří respondenti, kteří by normálně volili odpověď někde okolo 4, nakonec zvolili nejvíce zastoupenou hodnotu 3 (23%). Zároveň si troufám tvrdit, že diverzita odpovědí je trochu dána tématem. Předpokládám, že mnozí z testovaných respondentů v tomto případě, prostě neměli ve svém postoji jasno. Problematika ochrany státu a veřejného bezpečí je natolik problematickou i pro v oboru vzdělané lidi, že je těžké chtít po mladistvých delikventech, kteří mají mnohdy problém dokončit základní vzdělání, aby měli v tomto v podstatě politickém problému jasno. Nicméně výsledek z této položky může být inspirací pro vychovatele, lze uspořádat jedno odpoledne přednášku na téma veřejná bezpečnost státu s následnou diskuzí. Jsem si jist, že mnohé názory právě ze strany mladistvých delikventů mohou být velmi zajímavé. Graf 11: Rozložení odpovědí u položky 14. Histogram z Prom14 12
23%
10 21%
Počet pozorování
8 16%
16% 14%
6
9%
4
2
0 1
2
3
4
Hodnoty odpovědí
54
5
6
6.4.2. V Ý S L E D K Y
HODNOT
Výsledky nejzajímavějších otázek jsou jistě důležité, nicméně dotazník PVQ je koncipován ke zjištění úrovně základních 10 hodnot. Vzhledem k tomu, že tyto hodnoty jsou řekněme poněkud obecnější povahy, mluvil bych spíše o hodnotové orientaci. Každá ze Schwartzových hodnot je jakousi bazální hodnotou, do které lze zahrnout hodnoty obecné (jako je zdraví, bohatství, společenská prestiž, atd.). Tyto základní hodnoty nám vlastně o respondentovi prozradí, kterým směrem se ubírají jeho skutečné hodnoty, jedná se tedy o hodnotovou orientaci. Hodnoty byly odvozeny od základních motivačních cílů, jejich výsledky nám tak pomůžou rozkrýt i některé motivační faktory mysli mladistvého delikventa. To je velmi důležité, vzhledem k tomu, že motivace obecně je u těchto mladíků zásadní problém. Přistupme tedy k popisu jednotlivých hodnot a jejich výsledkům. Na začátek opět předkládám tabulku s výsledky všech hodnot (tabulka 2). Následuje popis a interpretace jednotlivých hodnot s občasnými prvky diskuse.
Tabuka 2: Analýza deseti základních hodnot
55
Samostatnost (self-direction) První hodnotou, kterou dotazník PVQ měří je samostatnost. Autor metody ji definuje skrze cíl a skrze potřeby, tak tomu činí i u ostatních hodnot. U této je dle něj definujícím cílem nezávislost myšlení a výběr jednání, dále pak tvořivost a zvídavost. Z hlediska motivačního typu člověka nesoucího tuto základní hodnotu mluví autor o potřebách kontrolovat a ovládat a dále pak z potřeby autonomie a nezávislosti. Již v závěru teoretického úvodu jsem se věnoval hypotéze, že právě tato hodnota bude u mladistvých delikventů jedna z dominujících. Přečteme-li si znovu jak Shalom Schwartz tuto hodnotu chápe, pochopíme proč je u mladistvých delikventů třetí nejdůležitější hodnotou právě samostatnost. Zmíněné vlastnosti jako nezávislost myšlení, tvořivost a zvídavost doplněné o potřeby kontrolovat, ovládat, být autonomní a nezávislý v podstatě v mnoha aspektech vystihují mladistvé delikventy. Ovšemže ne všechny, ale mnohé ano. Ostatně rozložení průměrů u této základní hodnoty u jednotlivých případů lze najít v grafu 12. Průměr hodnoty samostatnost m = 4.21 je třetím nejvyšším, což potvrzuje mou první hypotézu. Směrodatná odchylka SD = 0.99 není nijak vyčnívajícím údajem. Zajímavostí by mohlo být, že rozložení je lehce bimodální. Jedna část respondentů má tuto hodnotu někde v rozmezí 2,5 – 4 (konkrétně je to 42%), druhá část se pak pohybuje v rozpětí 4,5 – 5,5 (konkrétně opět 42%). Znamená to tedy, že ve vzorku je zhruba polovina jedinců, pro které je samostatnost v životě velmi důležitou hodnotou a druhá polovina ji považuje také za důležitou, nicméně ne tak výrazně. Graf 12: Rozložení průměrů hodnoty samostatnost ve vzorku. Histogram hodnota samostatnost 12 26% 10
Počet pozorování
8 16%
16% 14%
6 12% 4
7% 5%
2
5%
0 1.5
2.0
2.5
3.0
3.5
4.0 Průměr
56
4.5
5.0
5.5
6.0
6.5
Stimulace (stimulation) Další základní hodnotou PVQ dotazníku je stimulace. Cílem je vzrušení, novota a výzva. Na ose potřeb lze zmínit potřebu pestrosti a mnohotvárnosti podnětů. Ta je dle Schwartze potřebná k optimální úrovni aktivace. Jednoduše řečeno, pro člověka, který má dominantní tuto hodnotu je důležité žít pestrý život a přijímat výzvy. Aby byl v životě spokojený, potřebuje se obklopovat novými, pestrými věcmi, objevovat neustále nové podněty. To se projevuje častými změnami v životě, mění zaměstnání (v našem případě školy), místo kde bydlí, u ničeho nevydrží příliš dlouho. Věci nové pro něj obvykle mají větší hodnotu než ty staré. Z tohoto důvodu si nové věci rád pořizuje a to se netýká jen materiálních hodnot, ale také přátel, partnerů,… Ačkoli jsem to původně úplně nepředpokládal, vyšla tato hodnota u mladistvých delikventů velmi vysoko. Průměr m = 4.39 je dokonce druhý nejvyšší. Směrodatná odchylka spadá ve vzorku mezi ty průměrné (SD = 0.95). Když se člověk opět zamyslí nad popisem této hodnoty, dojde mu, proč asi vyšla tak vysoko. Většina pracovníků pracujících s těmito dětmi, svorně souhlasí s tím, že oni (i ony) příliš dlouho u něčeho nevydrží. Jinými slovy, neustále mění své záliby, své kamarády, školy, prostředí. A to je přesně to, co charakterizuje člověka, pro kterého je důležitá stimulace.
Graf 13: Rozložení průměrů hodnoty stimulace ve vzorku. Histogram hodnota stimulace 14
28%
12
Počet pozorování
10
8 16% 14%
6
14%
12% 9%
4
5%
2 2% 0 1.5
2.0
2.5
3.0
3.5
4.0 Průměr
57
4.5
5.0
5.5
6.0
6.5
Požitkářství (hedonism) Oldřich Matoušek (Matoušek & Kroftová, 2003) ve své knize hovoří o tom, že mladiství delikventi mnohdy nejsou schopni odložit uspokojení svých potřeb. Ve chvíli kdy se potřeba objeví, je třeba ji ihned nějakým způsobem ukojit. A přesně od těchto principů byl odvozen Schwarzův třetí hodnotový typ (chcete-li základní hodnota) a to požitkář. Je to člověk, pro kterého je v životě důležité dosahování rozkoše a smyslového uspokojení (tedy jeho cíl). Jeho potřebami pak jsou dosahování požitků a potěšení. Není divu, že právě tato základní hodnota získala mezi mladistvými delikventy prvenství. A to s průměrem m = 4.47. Nicméně u této hodnoty vznikl ještě jeden velmi zajímavý statistický fenomén a to ten, že směrodatná odchylka je také nejvyšší ze všech základních hodnot PVQ dotazníku (SD = 1.30). Proč je to ovšem tak zajímavé? V případě, že průměr položky se blíží některé z extrémních stran (v tomto případě k 1 nebo k 6), tak se snižuje pravděpodobnost vysoké směrodatné odchylky, ta totiž ukazuje průměr vzdálenosti jednotlivých případů od průměru. A pokud je průměr blízko okraje, není možné se od něj směrem k tomuto okraji už příliš vzdálit. Je to sice možné na druhou stranu, ale to už by snižovalo tento průměr. Vzhledem k tomu, že je to průměr, je nutné brát v úvahu, že součet vzdáleností případů od průměru dolů i nahoru je totožný. Graf 14 nám pomůže tento zajímavý jev vysvětlit. V podstatě je vysvětlení poměrně jednoduché. Došlo k tomu, že zkoumaný vzorek je bimodální a z toho jeden modus je v naprosto extrémní poloze 5,5-6 (to na již zmíněné 6 bodové škále), druhý je pak hůře identifikovatelný, ale v podstatě je jeho středem hodnota 3,5 – 4. Tam, kde se nachází již zmíněný průměr je pouhých 18% respondentů. Ve vzorku je tedy celých 35% jedinců, pro které je požitkářství naprosto zásadní hodnotou. Potvrdila se tak má druhá hypotéza. K podobnému výsledku došli i vědci Goff s Goddard (1999) ve svém výzkumu, který je podrobněji popsán v kapitole 5.1. Graf 14: Rozložení průměrů hodnoty požitkářství ve vzorku Histogram hodnota požitkářství 16 35% 14
Počet pozorování
12
10 21% 8 16% 14%
6
4 7% 2 2%
2%
2%
0 1.0
1.5
2.0
2.5
3.0
3.5
4.0
Průměr
58
4.5
5.0
5.5
6.0
6.5
Úspěch (achievement) Tato hodnota může na první pohled působit poněkud zavádějícím dojmem. Každý přece chce být ve svém životě úspěšný. Tato základní hodnota je v rámci PVQ dotazníku brána jako osobní úspěch (opět se jedná o cíl), který se projevuje prostřednictvím schopnosti posuzované podle sociálních standardů. Což v praxi znamená, že člověk, pro kterého je dle PVQ úspěch důležitou hodnotou chce úspěšně vypadat, tak jak je tomu dáno již zmíněnými sociálními standardy. Zastává názor, že kompetentní vystupování je podmínkou pro získání zdrojů pro přežití, pro úspěšné sociální vztahy a pro úspěšné institucionální fungování. Průměr této hodnoty ve vzorku je na střední úrovni (m = 3.66), pátý nejvyšší. Směrodatná odchylka (SD = 1.11) je třetí nejvyšší, důvodem je poměrně rovnoměrné rozdělení hodnot do spektra. Přesto se na stranách extrému příliš velké množství respondentů nepohybuje. Je zde patrné, že mladiství delikventi, kteří příliš nestojí o nějakou vysokou úroveň vzdělání, si uvědomují, že je pro ně málo pravděpodobné dosáhnout úspěchu, tak jak je brán standardně. Je jisté, že by se mezi nimi našlo jen málo takových, kteří by chtěli jednou být uznávaným doktorem. Nicméně touha po úspěchu zde patrná rozhodně je. Graf 15: Rozložení průměrů hodnoty úspěch ve vzorku. Histogram hodnota úspěch 9 19%
8
19%
7 14%
Počet pozorování
6
14%
5 9%
4
9%
3 5%
2
5%
5% 2%
1 0 0.5
1.0
1.5
2.0
2.5
3.0
3.5 Průměr
59
4.0
4.5
5.0
5.5
6.0
6.5
Moc (power) Vysvětlení této hodnoty tak, jak ji zkonstruoval Shalom Schwartz, není vůbec jednoduché. Hlavním cílem u člověka vyznávajícího tuto hodnotu je dosažení sociálního statusu a prestiže, kontrola nebo dominance nad lidmi a zdroji. Již na první pohled se toto pojetí poněkud kryje s předchozí hodnotou úspěch. Zatímco úspěch zdůrazňuje aktivní demonstraci schopnosti v konkrétní interakci, moc zdůrazňuje dosažení nebo uchování dominantní pozice uvnitř obecnějšího sociálního systému. Neboli, moc doslova vyžaduje jistý druh dominance, naproti tomu úspěch tuto potřebu nemá. Hlavním rozdílem je zde tedy faktor potřeby dominance. Je jasné, že tyto hodnoty spolu korelují (viz tabulka 5 v kapitole 6.3.4.), to si ovšem povíme později, kdy se budou probírat nadřazené faktory těmto hodnotám. Osobně jsem předpokládal, že úroveň této hodnoty bude u mladistvých delikventů vyšší. Nicméně, ukázalo se, že jejich potřeba dominance není tak vysoká jako potřeby ostatní. Průměr hodnoty moc (m = 3.34) je třetí nejnižší ze všech hodnot PVQ dotazníku. Pravdou je, že potřebu moci určitě nemá každý. Už jsem toto téma lehce rozebíral u výsledků položky 39. Je pravděpodobné, že ti, kteří jsou nebo chtějí být vůdci party, se zde projeví výše. Nejvyšší sloupec na grafu 16 reprezentuje řadové členy skupiny. Zajímavé je, že tentokrát ani jeden respondent není v pásmu 5,5-6. Značí to, že se ve vzorku nenašel ani jediný respondent s absolutní touhou po moci. Troufám si tvrdit, že právě u těchto dětí je to dobrá zpráva. Směrodatná odchylka (SD = 1.08) je 4. nejvyšší. Je to pochopitelné, vzhledem k tomu jak různorodý je názor na dané téma. Zajímavé je postavení dvou respondentů na úrovni 0,5 – 1 (tedy na úrovni 1, škála totiž začíná jedničkou). Znamená to, že tito dva respondenti mají v podstatě nulovou (nejnižší možnou) potřebu moci. Graf 16: Rozložení průměrů hodnoty moc ve vzorku. Histogram hodnota moc 12 26% 10
Počet pozorování
8 16% 6 12% 9%
4
12%
9%
7% 5%
2
5%
0 0.5
1.0
1.5
2.0
2.5
3.0
3.5
Průměr
60
4.0
4.5
5.0
5.5
6.0
Bezpečnost (security) Motivačním cílem je vlastní bezpečnost, harmonie a stabilita, ale také bezpečnost společnosti a vztahů. Tento hodnotový typ vyplývá ze základních individuálních a skupinových požadavků. I z tohoto důvodu jsem příliš nepředpokládal, že by mohla úroveň hodnoty bezpečnost ve vzorku mladistvých delikventů být vysoká. To se také potvrdilo. Průměr m = 3.53 není sice tak malý (konkrétně 6. nejvyšší), ale podíváme-li se na rozložení respondentů (graf 17) zjistíme, že výrazně nad tímto průměrem (tedy více než 4) je pouhých 7 respondentů (17%). Sourodost této hodnoty ve vzorku dokládá nejen vysoký sloupec na úrovni 3,5 – 4, ale také třetí nejnižší směrodatná odchylka (SD = 0.87). Je zde dobře vidět, že úplně lhostejná mladistvým delikventům bezpečnost není, ale na druhou stranu, důležitá pro ně také není. Ono byl by to trochu protimluv, kdyby lidé, kteří občas někde něco ukradou a bohužel občas i někoho přepadnou, považovali za jednu ze svých hlavních hodnot bezpečnost ve společnosti. I přesto se dva takoví našli - kdo ví, třeba jejich hodnoty pozměnil život v ústavní péči, doufám.
Graf 17: Rozložení průměrů hodnoty bezpečnost ve vzorku. Histogram hodnoty bezpečnost 16 35% 14
Počet pozorování
12
10 21% 8 16% 6 9%
4
7% 5%
2
5%
2% 0 0.5
1.0
1.5
2.0
2.5
3.0
3.5 Průměr
61
4.0
4.5
5.0
5.5
6.0
6.5
Konformizmus (conformity) Když se člověk podívá na to jak je v PVQ dotazníku brána hodnota konformizmus okamžitě mu dojde, jak asi mladiství delikventi mohli u této hodnoty dopadnout. Definujícím cílem je sebekázeň v jednání, zálibách a popudech, u nichž je pravděpodobné, že by mohly znepokojit nebo ohrozit ostatní a porušit společenská očekávání nebo normy. Typ je odvozen z předpokladu, že jedinci potlačují sklony, které by mohly být společensky rušivé, které by ohrožovaly hladké fungování skupiny. Neboli, pro člověka, který má tuto hodnotu vysoko posazenou je důležité chovat se tak jak je to pro společnost přijatelné. To znamená neporušovat zákony, příliš se nebouřit, atd. Je naprosto jasné, že tyto hodnoty skrývající se pod Schwartzovou základní hodnotou konformizmus budou pro delikventy obecně málo důležité. Pojďme se tedy podívat, jak výsledek dopadl ve vzorku mladistvých delikventů. Podle předpokladu je hodnota průměru u hodnoty konformizmus nejnižší ze všech deseti hodnot (m = 3.17). Tento výsledek podtrhuje i poměrně nízká směrodatná odchylka (SD = 0.89). Graf 18 ukazuje, jak nízko je posazeno rozložení této hodnoty. Nad úroveň 5 se nedostal ani jeden respondent. Dá se předpokládat, že za alespoň trochu důležité chovat se podle norem společnosti považuje 5% (2 respondenti) z celkového vzorku. Toto číslo je alarmující a bohužel potvrzuje to, o čem mnoho pracovníků ústavů pro mladistvé delikventy hovoří, a to že podřídit tyto kluky obecným normám a zákonům je téměř nemožné. I přesto, že mnozí jsou v ústavní péči už mnoho let, jejich hodnota konformizmu je stále velmi nízko. Sám jsem velmi zvědav na porovnání této hodnoty se vzorkem běžné populace kolegyně Chasákové. Graf 18: Rozložení průměrů hodnoty konformizmus ve vzorku. Histogram hodnota konformizmus 10 21%
9
21%
8 16%
Počet pozorování
7
16%
6 5 9%
4 3 5%
2
5%
5%
2%
1 0 0.5
1.0
1.5
2.0
2.5
3.0 Průměr
62
3.5
4.0
4.5
5.0
5.5
Tradice (tradition) Hodnota tradice reprezentuje vztah k hodnotám tradičního způsobu chování, jednání, nahlížení na svět. Tradice jsou symboly, zvyky, normy, které reprezentují jistou sociální skupinu. Vztah jednotlivců k těmto tradicím utužuje skupinu jako takovou a dává jí větší šance na existenci. Motivačním cílem tradičních hodnot je respekt, oddanost a přijetí zvyků a ideálů, které ta která kultura nebo náboženství zavádí. Pravdou je, že mladistvý obecně tradice příliš nevyznávají. Dravé mládí se snaží neustále hledat a podporovat něco nového, to co je staré a zaběhané je považováno za nemoderní, co na tom, že to funguje už léta. Dá se tedy předpokládat, že tradice jako základní hodnota nebude mít příliš silný základ, jak mezi mladistvými delikventy, tak mezi mladistvými obecně. Výsledky předchozí předpoklad potvrdili. Průměr (m = 3.30) je hned po již zmíněném konformizmu druhý nejnižší. Je jasné, že vztah k tradicím a konformita spolu korelují, to si ovšem znovu probereme u nadřazených faktorů (viz tab. 5 v kap. 6.3.4.) Zajímavým údajem je zde i směrodatná odchylka, která vyšla vůbec nejnižší ze všech naměřených u základních 10 hodnot (SD = 0.77). Právě u této hodnoty je největší shoda mezi respondenty. Podíváme-li se na graf 19, okamžitě uvidíme, proč tomu tak je. V podstatě všichni respondenti (krom 4 = 8%) jsou naměstnáni uprostřed, v pásmu průměru 2 - 4,5. Vztah k tradicím je tedy mezi mladistvými delikventy obecně nižší než vztah k ostatním základním hodnotám (vyjma již zmíněného konformizmu samozřejmě). Nemyslím, že je nutné z tohoto vyvozovat nějaké přehnané závěry, vztah k tradicím se částečně objeví s věkem. Graf 19: Rozložení průměrů hodnoty tradice ve vzorku. Histogram hodnota tradice 16 33%
14
Počet pozorování
12 23%
10
8 14%
6 12%
9%
4
2 2%
2%
2%
2%
0 0.5
1.0
1.5
2.0
2.5
3.0
3.5
Průměr
63
4.0
4.5
5.0
5.5
6.0
Benevolence (benevolence) Je třeba podotknout, že překlad této hodnoty je poněkud nešťastný. Benevolence jako jedna z deseti základních hodnot PVQ dotazníku by měla symbolizovat zájem o prosperitu těch, s nimiž jsme v každodenním styku. Motivačním cílem je zachování a zvětšení prosperity lidí, s kterými se často stýkáme. Člověk s vysokou úrovní této hodnoty považuje za důležité věnovat se lidem, kteří ho obklopují. Své rodině, kamarádům, kolegům v práci, atd. Lepším překladem by tedy byl spíše výraz laskavost. Průměr u této hodnoty vyšel poměrně vysoko (m = 4.03), konkrétně je 4. nejvyšší. Nicméně i směrodatná odchylka je poměrně vysoká (SD = 1.12), dokonce druhá nejvyšší. Opět lze tyto jevy nejlépe vysvětlit za pomocí grafu (graf 20). Rozložení je v rozmezí 2-5,5 poměrně rovnoměrné s tím, že většina respondentů (konkrétně 29 = 68%) je nad středovou hodnotou 3,5. To znamená, že se přiklání k tomu, že tato hodnota je pro ně důležitá. V praxi to znamená, že pro většinu mladistvých delikventů (v tomto vzorku) je v životě důležité, aby se lidé v jejich okolí měli dobře. Lze z toho vyvozovat závěr, že lidé v bezprostřední blízkosti mladistvého delikventa se nemusí bát, že by právě je nějak ohrozil ve smyslu krádeže, atd. Je pravdou, že většina deliktů je namířena směrem ven, tedy ne na lidi v okolí, ale co se týče agresivního jednání, to je často bohužel namířeno právě proti blízkým lidem, spolužákům, rodičům, … Každopádně nám to ukazuje, že nejlepší cestou jak působit na mladistvého delikventa je skrze lidi v jeho okolí. Především pak skrze rodiče. To potvrzují i pracovníci výchovných ústavů. Graf 20: Rozložení průměrů hodnoty benevolence ve vzorku. Histogram hodnoty benevolence 12
23%
10
19%
Počet pozorování
8
14%
6
14% 12%
12%
4
2 2%
2%
2%
0 0.5
1.0
1.5
2.0
2.5
3.0
3.5
Průměr
64
4.0
4.5
5.0
5.5
6.0
Univerzalizmus (universalism) Poslední základní hodnotou PVQ dotazníku je univerzalizmus. Motivačním cílem je pochopení, uznání, tolerování a ochrana prosperity všech lidí a přírody. Povahu této základní hodnoty lze odvodit z požadavků zajišťujících přežití. Pokud se totiž nepodaří akceptovat druhé, kteří jsou jiní a jednat s nimi spravedlivě, povede to k životu ohrožujícím střetům. Stejně tak neúspěch v ochraně přírody povede ke zničení zdrojů, na kterých závisí život. Je jasné, že tolerance okolních „jiných“ je pro delikventy poněkud problém. Nesčetněkrát už jsme ve zprávách slyšeli, jak někoho pobodali, zbili či týrali jen proto, že se nějak lišil. Obecně je míra tolerance u delikventních jedinců nižší. Nízký průměr (m = 3.45) společně s nízkou směrodatnou odchylkou (SD = 0.80) jen potvrzují fakt, že u mladistvých delikventů v mém vzorku tomu nebylo jinak. Dobrou zprávou je, že na úrovni 1-2 se objevil pouze jediný respondent, bohužel stejně tak se jen jeden objevil na úrovni 5 - 6 a to ještě na té nižší (5 - 5,5). Je zapotřebí, aby se mladí kluci (i děvčata) naučili tolerovat, uznávat a pochopit lidi kolem sebe. A nejenom lidi, ale také prostředí, ve kterém žijí. Protože, tak jak se budeme chovat k lidem a k prostředí kolem sebe, tak nám to pak lidé a prostředí vrátí. Podpořil bych tedy jakoukoli názornou ukázku tohoto principu, stejně tak jako bych podpořil větší důraz na lepší chování k životnímu prostředí.
Graf 21: Rozložení průměrů hodnoty univerzalizmus ve vzorku. Histogram hodnota univerzalizmus 14
28%
12
28%
Počet pozorování
10
19%
8
6
9%
4 7%
5%
2
2%
2% 0 0.5
1.0
1.5
2.0
2.5
3.0
3.5
Průměr
65
4.0
4.5
5.0
5.5
6.0
6.4.3. V Ý S L E D K Y
N A D Ř A ZE N Ý C H F A K T O R Ů
Jednotlivé hodnoty PVQ dotazníku mají mezi sebou různé vztahy. Některé spolu korelují kladně, jiné záporně a některé spolu nekorelují vůbec. Schwartz nakonec hodnoty uspořádal dle těchto vztahů do schématu koláče, který je proťat dvěma osami. Toto schéma je dobře vidět na obrázku 1 (v kapitole 6.3.1.). Všechny tyto vztahy jsou vysvětleny tamtéž (poslední odstavec kapitoly 6.3.1.). Konce těchto os jsou vlastně nadřazenými faktory jednotlivých hodnot. Jak tyto faktory vyšly, popíšu v této kapitole. Na úvod je možné si základní výsledky prohlédnout v tabulce 3. Podrobnější popis a interpretace výsledků opět i s aktuální diskusí je k dispozici v dalších odstavcích.
Tabulka 3: Analýza nadřazených faktorů
66
Otevřenost ke změně (openness to change) Právě tento faktor spojující hodnoty samostatnost, stimulace a požitkářství je naprosto dominantním faktorem mladistvých delikventů. Všechny tři tyto hodnoty se umístily na prvních třech místech a není tedy divu, že i tento faktor má svůj průměr zdaleka nejvyšší (m = 4.36). Faktor sdružuje hodnoty, které symbolizují volnost, nespoutanost myšlení i jednání. To v podstatě vystihuje hodnotovou orientaci mladistvých delikventů. Je tedy zapotřebí učit těmto mladistvým režimu, pravidelnosti a normám, které reprezentují jistý řád ve společnosti. Je možné být volnomyšlenkářský, ale ne tak, abych omezoval práva okolí.
Graf 22: Rozložení průměrů faktoru otevřenost ke změně ve vzorku.
Histogram faktor otevřenost ke změně 10 21%
9
21% 19%
8
Počet pozorování
7 6 12%
5
12%
12%
4 3 5%
2 1 0 2.0
2.5
3.0
3.5
4.0
4.5
Průměr
67
5.0
5.5
6.0
6.5
Konzervativnost (Conservation) Na opačné straně osy oproti otevřenosti ke změně stojí konzervativnost. Ta zahrnuje základní hodnoty bezpečnost, konformizmus a tradici. Vzhledem k tomu, že je to opačná strana osy, měl by průměr konzervativnosti být naopak nejnižší. Výzkum tento předpoklad potvrdil, průměr m = 3.33 je skutečně nejnižší ze všech čtyř faktorů. To vše potvrzuje ještě výrazně nejnižší směrodatná odchylka (SD = 0.71). Právě v tomto faktoru se sobě mladiství delikventi nejvíce podobají. Na grafu 23 je nádherně vidět jak sourodé je rozložení, mimo rozpětí 2,5 – 4 se nachází pouhých 7 respondentů. Opět to jen potvrzuje, že mladiství delikventi v tomto vzorku konzervativním hodnotám příliš neholdují. Ani jeden respondent se nedostal v průměru nad 5,5, pouze jeden pak nad 5.
Graf 23: Rozložení průměrů faktoru konzervativnost ve vzorku.
Histogram faktor konzervativnost 16 33%
14 28%
Počet pozorování
12 23%
10
8
6
4 5%
2
5%
2%
2%
2%
0 0.5
1.0
1.5
2.0
2.5
3.0 Průměr
68
3.5
4.0
4.5
5.0
5.5
Sebeposílení (self-enhancement) Na jednom z konců druhé osy se nachází faktor sebeposílení, který v sobě zahrnuje základní hodnoty úspěch a moc. Už na první pohled je patrná korelace těchto dvou hodnot (viz tab. 5 kap. 6.3.4.) Mnohdy ti, kteří chtějí být úspěšní, chtějí být i mocní. A ti, kteří chtějí být mocní, téměř vždy chtějí být úspěšní. Pro mne je osobně překvapením, že se tento faktor stal druhým nejnižším (m = 3.50), čekal jsem, že hodnoty úspěchu a moci budou pro mladistvé delikventy důležitější. Nicméně je pravda, že právě v tomto faktoru se kluci ve vzorku nejvíce od sebe navzájem liší. Směrodatná odchylka je největší z nadřazených faktorů (SD = 0.94). Z grafu 24 je patrné, že ačkoli 47% respondentů se drží v úzkém pásmu 2,5 – 3,5 tak je zde pořád docela dost respondentů nad tímto pásmem rovnoměrně rozděleno až po úroveň 5. Pravdou zůstává, že hodnoty moci a úspěchu jsou velmi důležité jen pro dva respondenty ze vzorku. To považuji za dobrou zprávu. Troufám si tvrdit, že není nic horšího než člověk s obrovskou touhou po moci a úspěchu bez zábran a vztahu ke společenským normám.
Graf 24: Rozložení průměrů faktoru sebeposílení ve vzorku. Histogram faktor sebeposílení 12 26% 10 21%
Počet pozorování
8
14%
6
14%
14%
4
5%
2
2%
2%
2%
0 0.5
1.0
1.5
2.0
2.5
3.0
3.5 Průměr
69
4.0
4.5
5.0
5.5
6.0
6.5
Sebepřekročení (self-transcendence) Posledním z nadřazených faktorů je sebepřekročení, které se nachází na opačné straně osy oproti sebeposílení. Tento faktor slučuje základní hodnoty benevolence a universalismus. Je těžké nějakým způsobem vystihnout povahu výsledku tohoto faktoru, protože je sycen hodnotami, které ačkoli by spolu měly pozitivně korelovat, vyšly velmi rozdílně (více v kapitole 6.3.5.2.). Benevolence vyšla poměrně vysoko, naproti tomu universalismus vyšel spíše níž. Přesto mě překvapilo, že tato strana osy sebeposílení-sebepřekročení vyšla silněji (m = 3.74). To by se dalo vyložit tak, že pro mladistvé delikventy ze vzorku je důležitější prospěch vnějšího světa, než ten jejich vlastní. Zní to poněkud jednostranně, ale v rámci hodnotové orientace by tomu tak klidně mohlo být. Graf 25 jasně ukazuje, proč výsledky vyšly tak vysoko (sebepřekročení je druhý nejvýraznější faktor). V Podstatě všichni respondenti (vyjma jednoho na úrovni 1) jsou v rozmezí 2 - 5,5. Na stranách jsou jen tři, takže krom 4 respondentů jsou všichni v rozmezí 2,5 - 5. To samozřejmě vysvětluje i nízkou směrodatnou odchylku SD = 0.85.
Graf 25: Rozložení průměrů faktoru sebepřekročení ve vzorku. Histogram faktoru sebepřekročení 10 21%
9
21% 19%
8
19%
Počet pozorování
7 6 12%
5 4 3 5%
2 2%
1
2%
0 0.5
1.0
1.5
2.0
2.5
3.0 Průměr
70
3.5
4.0
4.5
5.0
5.5
6.4.4. V Ý S L E D K Y
F A K T O R O V É A N A L Ý ZY
Nadřazené faktory, které byly popsány v předchozí kapitole, vycházely z faktorové analýzy dat, kterou provedl Schwartz na svých prvotních výzkumech. Faktorová struktura však nemusí být shodná pro všechny populace. Vzhledem k tomu, že můj vzorek je svým způsobem atypický, rozhodl jsem se pro ověření těchto faktorů. Exploratorní faktorová analýza (metoda extrakce faktorů – analýza hlavních komponent, rotace Varimax) základních hodnot odhalila 4 faktory, které jsou svým způsobem podobné, nikoli však stejné, jako ty Schwartrzovy (viz tab. 4. Korelace odvozených faktorů s původními Schwartzovými faktory) : Původní Schwartzovy faktory: Otevřenost ke změně (openness to change): samostatnost, stimulace a požitkářství Konzervativnost (Conservation): bezpečnost, konformizmus a tradici Sebeposílení (self-enhancement): úspěch a moc Sebepřekročení (self-transcendence): benevolence a universalismus Empiricky odvozené faktory: Faktor 1: konformizmus, universalismus, bezpečnost, tradice = odpovídá Konzervativnosti, ale zčásti i Sebepřekročení, protože obsahuje hodnotu universalismus Faktor 2: samostatnost, stimulace = odpovídá Otevřenosti ke změně (ale bez požitkářství) Faktor 3: úspěch, moc = odpovídá Sebeposílení Faktor 4: požitkářství, benevolence = neodpovídá zcela žádnému z původních faktorů, zčásti se blíží Otevřenosti ke změně (ale bez samostatnosti), zčásti Sebepřekročení (ale bez universalismu) Především faktor 4 vysvětluje, proč ve vzorku tak úplně nevyšel faktor Sebepřekročení, který je sycen hodnotami benevolencí a universalismem (více také v kapitole 6.3.3. – sebepřekročení). Ty totiž v naší faktorové analýze sytí jiné faktory. Korelace těchto odvozených faktorů s faktory Schwartzovými jsou k dispozici v tabulce 4. Rozdělení hodnot do faktorů je samozřejmě závislé na korelacích jednotlivých hodnot. Ty jsou znázorněny v tabulce 5.
Tabulka 4: Korelace odvozených faktorů s původními Schwartzovými faktory
Proměnná
Korelace (PVQ s faktorkou) Označ. korelace jsou významné na hlad. p < ,05000 N=43 (Celé případy vynechány u ChD) FAKTOR1 FAKTOR2 FAKTOR3 FAKTOR4
Ot ke zmene
0.03
0.78
0.27
0.54
Sebeposileni
0.23
0.22
0.92
0.16
Konzervativnost
0.96
0.01
0.19
0.02
sebeprekroceni
0.79
0.02
-0.17
0.49
71
Tabulka 5: Vzájemné korelace jednotlivých základních hodnot Korelace (PVQ) ChD vynechána případově N=43 samos stimul pozitk uspech tatnost ace arstvi Proměnná samostatnost stimulace pozitkarstvi uspech moc bezpecnost konformizmus tradice benevolence universalismus
1.00 0.61 0.45 0.33 0.40 0.15 -0.05 0.06 0.09 0.03
6.4.5. V Ý S L E D K Y
0.61 1.00 0.71 0.30 0.33 0.13 -0.09 0.19 0.20 0.12
0.45 0.71 1.00 0.48 0.33 0.28 -0.11 0.18 0.34 0.16
0.33 0.30 0.48 1.00 0.46 0.53 0.35 0.49 0.30 0.34
moc bezpe konfor tradice benev univer cnost mizmus olence salism us 0.40 0.15 -0.05 0.06 0.09 0.03 0.33 0.13 -0.09 0.19 0.20 0.12 0.33 0.28 -0.11 0.18 0.34 0.16 0.46 0.53 0.35 0.49 0.30 0.34 1.00 0.23 -0.07 0.04 -0.06 -0.15 0.23 1.00 0.60 0.53 0.46 0.66 -0.07 0.60 1.00 0.51 0.39 0.59 0.04 0.53 0.51 1.00 0.43 0.59 -0.06 0.46 0.39 0.43 1.00 0.55 -0.15 0.66 0.59 0.59 0.55 1.00
S H L U K O V É A N A L Ý ZY
Lze předpokládat, že se v populaci a stejně tak i v tomto vzorku nachází určité typy lidí s podobným rozložením hodnot a tedy i faktorů. K ověření této hypotézy byla použita shluková analýza metodou k – průměrů. A to jak na deseti základních hodnotách, tak na čtyřech odvozených faktorech. Pro konečnou interpretaci bylo zvoleno řešení se čtyřmi shluky, a to jak při analýze hodnot, tak nadřazených faktorů. V tabulce 6 lze vidět průměry jednotlivých hodnot pro dané shluky. Průměry pro nadřazené faktory jsou pak v tabulce 7. Rozložení shluků je pak nejlépe vidět na grafu 26 a 27. 6.4.5.1. S H L U K O V Á
ANALÝZA HODNOT
Shluk 1 je v podstatě představitelem průměru ve vzorku. Všech 11 respondentů spadajících do tohoto shluku má většinu svých hodnot zhruba ve stejné úrovni. Jedná se tedy o jedince s rovnováhou hodnotového systému. Shluk 2 je se 14 respondenty největší skupinou a lze tak na něj pohlížet jako na nejdůležitějšího představitele. Opět nepatří mezi extrémní skupiny, je pro něj typické zvýšení hodnot požitkářství a benevolence a nízké hodnoty moci, dokonce nejnižší ze všech shluků. Shluk 3 reprezentuje hodnoty pouze 5 respondentů, kteří mají velmi vysoko hodnoty samostatnost, stimulace a požitkářství (nadřazený faktor otevřenost ke změně) a velmi nízko pak konformizmus, tradici a bezpečnost (nadřazený faktor konzervativnost). Shluk 4 pak reprezentuje 8 jedinců, kteří měli v dotazníku tendence hodnotit všechny své hodnoty nadprůměrně. Pohybují se tedy v horním pásmu. Opět mají nejvyšší úroveň u hodnot otevřenosti ke změně a nejnižší u konzervativnosti.
72
Tabulka 6: Průměry shluků u jednotlivých hodnot Proměnná SD-samostatnost ST-Stimulace HD-pozitkarstvi AC-uspech PO-Moc SE-bezpecnost CO-Konformizmus TR-tradice BE-benevolence UN-universalismus
Prům. shluků (PVQ s hodnotami) Shluk Shluk Shluk Shluk čís.1 čís.2 čís.3 čís.4 3.39 4.29 5.20 5.09 3.65 4.43 5.27 5.25 3.19 4.71 5.53 5.96 3.03 3.75 3.40 4.91 3.17 2.60 3.93 4.63 3.26 3.59 2.40 4.67 3.22 3.38 1.60 3.69 3.19 3.32 2.50 4.00 3.39 4.75 2.90 4.75 3.23 3.86 2.43 3.83
Graf 26: Průměry shluků u jednotlivých hodnot Graf průměrů všech shluků 8 7 6 5 4 3 2
Proměnné
73
UN-universalismus
BE-benevolence
TR-tradice
CO-Konformizmus
SE-bezpecnost
PO-Moc
AC-uspech
HD-pozitkarstvi
ST-Stimulace
0
SD-samostatnost
1
Shluk Shluk Shluk Shluk
1 2 3 4
6.4.5.2. S H L U K O V Á
ANALÝZA NADŘAZENÝCH FAKTORŮ
Shluková analýza nadřazených faktorů byla rovněž rozdělena do 4 shluků, tyto shluky ovšem nejsou totožné se shluky s analýzy hodnot, přestože jejich rozložení je podobné! Shluk 1 opět obsahuje respondenty, kteří se drží v rovnováze rozložení faktorů. Zde tento shluk obsahuje 17 jedinců, čímž reprezentuje největší skupinu respondentů. Shluk 2 je se 7 respondenty nejmenší skupinkou. Určujícím znakem této skupiny je velmi nízký faktor sebeposílení a velmi vysoký faktor sebepřekročení. Shluk 3 také není zrovna velkou skupinou. 8 jedinců pojí vysoká úroveň faktoru otevřenosti ke změně a velmi nízkého faktor konzervativnosti. Shluk 4 reprezentuje skupinu 11 respondentů, kteří mají všechny faktory poměrně vysoké. Nejvýše pak otevřenost ke změně a nejníže konzervativnost. Tabulka 7: Průměry shluků u nadřazených faktorů Proměnná Ot ke zmene Sebeposileni Konzervativnost sebeprekroceni
Prům. shluků (PVQ s nadřazenými faktory) Shluk Shluk Shluk Shluk čís.1 čís.2 čís.3 čís.4 3.55 4.17 5.14 5.16 3.26 2.33 3.54 4.58 3.29 3.40 2.42 4.02 3.30 4.52 3.17 4.35
Graf 27: Průměry shluků u nadřazených faktorů Graf průměrů všech shluků 6.0 5.5 5.0 4.5 4.0 3.5 3.0 2.5 2.0 1.5 Ot ke zmene
Konzervativnost Sebeposileni
sebeprekroceni
Proměnné
74
Shluk Shluk Shluk Shluk
1 2 3 4
6.5. S HRNUTÍ VÝSLEDKŮ VÝZKUMU Ukázali jsme si, jak vyšly nejzajímavější položky dotazníku, jak vyšly základní hodnoty a taky nadřazené faktory. Určil jsem také shluky, které reprezentují skupiny s podobným rozložením hodnot, a poukázal na výsledky faktorové analýzy s tabulkami korelací. Jak jsem zmínil, běžným výstupem z PVQ dotazníku je koláčové znázornění poměru jednotlivých hodnot. Toto znázornění je vidět na grafu 28 (lépe vypovídající je pak spíše tabulka 2 v kapitole 6.3.2.). Hodnoty průměrů jsou zajímavé pro porovnání mezi sebou, nicméně důležitým údajem může být také hodnota absolutního průměru všech odpovědí respondentů na všechny otázky a ta je m = 3.76. Nepohybuje se tedy na úrovni průměru šesti bodové škály (3,5), ale o něco výše. V podstatě se dá říci, že hodnoty pod touto úrovní patří mezi ty méně dominantní až nedominantní složku hodnotové orientace mladistvých delikventů ve vzorku. Naproti tomu hodnoty nad touto úrovní už lze považovat za typické pro hodnotovou orientaci mladistvých delikventů ve vzorku. Jsou to ale jen průměry, mnohem více vypovídající údaje lze vyčíst z grafů rozložení jednotlivých respondentů.
Graf 28: Rozložení základních hodnot u mladistvých delikventů:
Graf znázorňuje rozložení Schwartzových základních hodnot ve vzorku 43 mladistvých delikventů z tří různých druhů ústavní péče. Výzkum proběhl metodou PVQ dotazníku.
75
7. D ISKUSE Je velké množství toho, co mohlo být ve výzkumu jinak, co se mohlo zlepšit nebo co mohlo vyjít i hůř. První věc, které bych se chtěl věnovat, je výzkumný vzorek. Výzkumný vzorek Základním problémem je asi velikost tohoto vzorku, která jen stěží může reprezentovat celou populaci mladistvých delikventů. Původně jsem měl v plánu sehnat alespoň 100 respondentů. Narazil jsem ovšem na problém s počtem spolupracujících ústavů. Překvapil mne i fakt, že v těchto ústavech probíhají různé dotazníkové a všelijaké jiné výzkumy téměř denně. Teda podle těch ústavů, které mi spolupráci odmítly. Dalším problémem je i poměrně malý počet těchto ústavů. Nevím, proč jsem si myslel, že v podstatě v každém městečku musí nějaký takový být. Pravděpodobně proto, že kriminalita mládeže je poměrně častým jevem. Pravdou ovšem zůstává, že v ústavní léčbě je naprosto mizivé procento těchto delikventů. Tím jsme se dostali k dalšímu problému, kterým je reprezentativnost vzorku na běžnou populaci. Dá se předpokládat, že ústavně vychovávaní jedinci mají poněkud jinak rozložené hodnoty než ti, kteří do těchto ústavů nedostali. Především pak ti, kteří jsou v ústavní péči už od mala. Bohužel snaha implementovat neústavní mladistvé delikventy do vzorku byla naprosto zbytečná. V podstatě není možné tyto kluky ulice jakkoli přimět k zodpovědnému vyplnění dotazníku (vyjma nějaké finanční odměny, kterou si ovšem student může jen těžko dovolit nabídnout). Tím jsme se dostali k dalšímu problému se vzorkem a tím je zodpovědnost vyplnění dotazníku. Jak už jsem se zmínil v charakteristice vzorku, 25% respondentů nebylo možné z různých důvodů zařadit do výzkumu. To se samozřejmě také podepsalo na velikosti vzorku. Na druhou stranu si myslím, že to není zas až tak vysoké procento vzhledem k povaze vzorku. Spousta lidí mne od tohoto výzkumu odrazovala právě proto, že si mysleli, že mladiství delikventi dotazníky vyplní náhodně, atd. Díky dobré komunikaci s pracovníky ústavů se podařilo eliminovat tuto hrozbu na minimum. Další problém může být absence žen ve vzorku. Jak jsem se již zmínil, sehnal jsem pouze 4 ženy do tohoto vzorku, které jsem následně raději vyřadil, aby nezkreslovaly výsledky. Bylo by sice možné sehnat ještě další ženy skrze testování v ústavech pro ženy. Ty jsou ovšem většinou velmi malé a tak sehnat větší vzorek by bylo ještě mnohem těžší než u mužů. V neposlední řadě je třeba říci, že mezi mladistvými delikventy je naprostá převaha mužů, proto je výzkum na mužském vzorku použitelnější v praxi. Výzkum na ženách by zase na druhou stranu mohl být velmi zajímavý. Vývojové období Dalším z poněkud obecnějších problémů této práce může být věk cílové skupiny. Obecně se psychologové velmi neradi pouštějí do nějakých komplexních studií dětské populace. Problém je v tom, že dítě prochází vývojem jak fyzickým, tak psychickým a zachytit jeho stav v této dynamice do nějakých čísel je poměrně složité. Navíc to nelze nějak ukotvit ani věkem, protože každé dítě se vyvíjí svým tempem a tak může být ve stejném věku v jiné fázi.
76
Pokusím-li se tento problém konkretizovat na svůj výzkum, dojdu k tomu, že ve věku 15-18 let dochází k velké spoustě změn a hodně silné tyto změny jsou i v názorové oblasti, která úzce souvisí s hodnotami. Dávat do jednoho pytle 15leté a 18leté kluky může být problematické, rozdíly v jejich hodnotové orientaci mohou být opravdu veliké. Zatímco 15letý kluk je ještě plný ideálů o vnějším světě, 18letý už ledasco ví a i když děti teď dospívají později, lze ho považovat už v podstatě za dospělého (ostatně právně už tomu tak je). A to nemluvím o tom, jak se tyto hodnoty mohou dynamicky měnit v čase. Přestože jsou Schwartzovy základní hodnoty hodně obecně nastaveny a dá se hovořit, že tyto bazální hodnoty se zas až tak prudce nemění, může se měnit aktuální názor na konkrétní položky v dotazníku, které vlastně tyto hodnoty v metodě zastupují. Kdybych tento dotazník dal stejné skupině respondentů za rok, může se stát, že by vyšel diametrálně odlišně. To samozřejmě lze částečně eliminovat velikostí vzorku, ale to jsme se dostali opět tam, kde jsme byli v minulé kapitolce. Dotazník Další otázkou, která tak trochu vyvstává, je použitá metoda. Tedy Schwartzův PVQ dotazník. Když jsem na začátku své práce obcházel odborníky z oblasti psychologie a z oblasti práce s mladistvými delikventy a ptal se jich, zdali je možné použít tento dotazník, nikdy se to neobešlo bez výhrad. Někteří tvrdili, že některé položky jsou formulovány složitě a že to respondenti nepochopí. Dále zde byly názory, že dotazník je příliš nepřehledný a instrukce jsou složité, atd. Nicméně jsem se rozhodl podstoupit tato rizika s tím, že je zkusím co nejvíce eliminovat. V originále má dotazník dvě verze, jednu pro mužské a jednu pro ženské pohlaví. Česká verze je jen jedna s lomítky („Je pro něj/ni důležité, aby byl/a…“). Vzhledem k tomu, že jsem věděl, že naprostá většina mého vzorku budou muži, proškrtal jsem lomítka a upravil dotazník na čistě mužskou verzi, tím jsem výrazně snížil nepřehlednost položek. Následně jsem pro lepší srozumitelnost velmi nepatrně upravil tři položky: být loajální k přátelům za věrný přátelům, je důležité být ambiciózní za je důležité se hodně snažit, žít v harmonii za žít bez nenávisti. Bylo mi totiž řečeno, že slovní zásoba některých kluků je velmi špatná. Přes všechny tyto zjednodušující úpravy byli ze vzorku už přednostně (nedostali ani dotazník) vyřazeni kluci s extrémními problémy s češtinou ve Střílkách. Místní hlavní etoped mě upozornil, že někteří z nich sotva čtou. Z tohoto důvodu se do mého vzorku nedostali. Bohužel i to je další důvod proč není lehce možné výsledky považovat za příliš reprezentativní vůči populaci mladistvých delikventů obecně. Zajímavostí je, že verze tohoto dotazníku je jen jedna s konkrétním pořadím položek, těžko říci, zdali se nemůžou položky nějakým způsobem ovlivňovat svým postavením. Předpokládám, že tak zkušený autor hodnotových dotazníků jakým Shalom H. Schwartz je, určitě pečlivě zvážil v jakém pořadí položky uvést. Na druhou stranu jedna verze dotazníku umožňuje kvalitní srovnávání, protože prostě všichni mají stejné podmínky. Už jsem se o tom zmínil ve výsledcích u položky 14, je zvláštní že u některých položek je použita fráze „je pro něj důležité…“ zatímco u jiné je použita „je pro něj velmi důležité…“ Ověřoval jsem si tento fakt v originální verzi a pravdou je, že i tam to tak je. Možná tak autor úmyslně tlačí respondenty při odpovědi víc do leva (k nižším hodnotám), aby korigoval vysokou míru ztotožnění se s otázkou v populaci. To jsou ovšem jen domněnky, ale nechce se mi věřit, že by to byla náhoda.
77
Sebereflexe mladistvých delikventů Shrnu-li poznámky všech těch co jsem se s nimi ještě před začátkem své práce bavil o svých šancích a možnostech, všichni se shodovali v názoru, že tento výzkum pravděpodobně zkrachuje na neochotě mladistvých delikventů vůbec něco vyplňovat a dělat, když z toho nic nemají. Prostě, že to „natipujou“ jak se jim zachce a výsledky budou k ničemu. Ozbrojen těmito pochybami jsem se rozhodl, co nejvíce umenšit tyto rizika a dohodl jsem se, že administraci budou dělat lidé, kteří s respondenty denně pracují. Těm jsem pak vytvořil manuál, jak dotazník administrovat, aby vše klaplo co nejlépe. Při zpětném vybírání dotazníku jsem byl ujišťován, že mnozí jedinci byli různě kontrolováni a pobízeni v tom, aby dotazníky byly vyplněny co nejzodpovědněji a možná právě proto nakonec vše vyšlo (nebo téměř vše). Opravdu jsem byl nadmíru spokojen se sebereflexí, kterou mladiství delikventi v dotazníku předvedli. Potvrzení všech tří mých hypotéz částečně dokazuje, že dotazníky pravděpodobně nebyly vyplněny náhodně. Existuje námitka, že by mohli respondenti vyplňovat dotazník tak, aby vyšlo to, co se očekává, ale vzhledem k povaze dotazníku jsem si jist, že tomu tak nebylo. Jsem opravdu rád, že se podařilo přimět tyto kluky k tomu se zamyslet nad svou hodnotovou orientací a že své údaje byli ochotni poskytnout. Patří zde tedy především velký dík všem těm, co administrovali dotazníky (viz poděkování). Srovnání výsledků s jinými studiemi V kapitole 5. jsem se věnoval dalším výzkumům na téma delikvence a hodnoty. Pokusím-li se srovnat své výsledky s výsledky těchto studií, dojdu k následujícím závěrům. V mém výzkumu mladistvých delikventů vyšla naprosto dominantně základní hodnota požitkářství. Pánové Goff a Goddard (1999) našli nejvyšší úroveň korelace delikvence se svou hodnotou „zábava a užívání si“ (fun and enjoyment). Tyto hodnoty jsou si až nápadně podobné. Z toho lze učinit závěr, že ačkoli zvolené metody jsou velmi odlišné, výsledek je téměř totožný. Hlavním zjištěním Britů Tarryho a Emlera (2007) v jejich výzkumu byla vysoká záporná korelace mezi dobrým postojem k autoritám a přiznané delikvenci. To koresponduje s mým výsledkem u hodnoty konformizmus, která v sobě nese i zmíněný postoj k autoritám. Oba výzkumy potvrzují, že mladiství delikventi autority příliš nectí. I proto je práce s nimi ve výchovných ústavech nelehká. Využitelnost výsledků výzkumu v praxi Můžeme udělat celou řadu úžasných a zajímavých výzkumů, ale pokud jejich výsledky nepůjde nějak využít, jsou v podstatě bezcenné (samozřejmě, že mnohdy se aktuálně nedá říct, jestli tyto výsledky nepůjde použít třeba v budoucnu, ale stále platí, že je třeba je jednou k něčemu použít). Chci říct, že jsem tento výzkum nedělal v prvé řadě jako diplomovou práci, ale daná problematika mě opravdu zajímá a podobný výzkum zatím nikdo u nás v republice nedělal (alespoň jsem o tom nenašel žádné zmínky). V budoucnu bych se rád ubíral směrem forenzní psychologie, či jakékoli jiné psychologické disciplíny související s porušováním zákonů a běžných sociálních norem. Kde jinde tedy začít, než na začátku těchto problémů a to v dětství, potažmo mládí.
78
Troufám si tvrdit, že výsledky je možné v praxi využít. Tato práce byla a je prvotně vytvořena pro ústavy s mladistvými delikventy respektive s mladistvými s poruchami chování. Výsledky této práce mohou pracovníci těchto ústavů využít jako inspiraci pro svůj výchovný program. Hodnoty, které jsou v této práci nastíněny, mohou poukázat na to, co považují tito kluci za důležité a co ne. To pak mohou využít vychovatelé ke zpestření svých výukových programů. U většiny konkrétních výsledků jsem se snažil vždy lehce nastínit využitelnost toho daného poznatku pro praxi. Jsem si jistý, že odborníci, kteří denně pracují s těmito dětmi, budou schopni tyto poznatky využít ještě lépe. Samozřejmě tuto práci rozešlu do všech ústavů, které se podílely na jejím vzniku, je pravděpodobné, že možná i těm co se nepodíleli. Pevně doufám, že budou schopni výsledky nějakým způsobem využít, ať už prakticky ke změně či inspiraci výchovných postupů anebo je to alespoň teoreticky obohatí o nové (pro ně spíše staronové, vzhledem ke zkušenostem) poznatky.
79
8. Z ÁVĚR Delikvence je celosvětový společenský problém sužující lidstvo od nepaměti. Svým způsobem se dá říci, že je to v nás. Člověk je poháněn pudy a potřebami, které vychází z biologické podstaty a tuto podstatu se lidstvo už léta snaží krotit sociálními normami. Tyto normy se pak přeměňují v naše hodnoty a vytváří tak náš vztah ke společnosti, což samozřejmě určuje naše chování vůči ní. Cílem této práce bylo odhalit hodnotovou orientaci lidí, u kterých se začínají projevovat známky zhoršeného chování vůči společnosti. Chtěl jsem se dozvědět, jak je složena orientace mladistvého delikventa. To proto, abychom věděli, kde a jak je zapotřebí působit. Hodnotová orientace vám napoví, kterým směrem se ubírají hodnoty jedince. Která oblast je pro něj důležitá. Chceme-li na někoho působit, mít dobrý vliv, a to v případě mladistvých delikventů opravdu chceme, musíme vědět, na čem mu záleží, co je pro něj důležité. Vůbec, chceme-li pracovat s nějakou skupinou lidí, musíme je co nejlépe poznat, aby byla práce co nejefektivnější. Tyto cíle byly naplněny a výsledky ukázaly mnohé informace. Především jsem došel k tomu, že hlavní hodnotou těchto mnohdy těžko zvladatelných jedinců je „být jiný“. Velmi neradi se smiřují s představou, že by zapadli do šedi průměru okolního světa. Nejsou ochotni se příliš podvolovat vnějším tlakům, přesto jsou velmi přizpůsobiví okolnostem. Je pro ně důležité užívat si naplno život bez zábran a ohledů na společnost. Samozřejmě, že tomu tak není u všech jedinců bez výjimky, ale obecně tomu tak bohužel je. Není třeba dodávat, že je zapotřebí soustavnou péčí tyto hodnoty změnit nebo alespoň pozměnit jejich formu. Pevně doufám, že výzkum utvrdil pracovníky výchovných ústavů v tom, co a jak je zapotřebí při práci dělat, a že to dělají dobře. Stejně tak doufám, že přinesl i nové zajímavé informace. Základní hypotézy se v podstatě bezezbytku potvrdili, což na jednu stranu hovoří o kvalitě použité metody, na druhou stranu je to malinko zklamání, protože se dá říci, že výzkum nic převratného neprokázal. Nutno ovšem podotknout, že to se od něj ani nečekalo. V podstatě je tato práce spíše jakýmsi screeningem hodnot mladistvých delikventů, než snahou odhalit něco světoborného. Tím ovšem nezlehčuji význam práce jako takové. Přestože jsem si naprosto jist, že problém delikvence z lidské společnosti nikdy nevymizí, je možné se alespoň snažit co do největší míry omezit jeho dopad. Pevně věřím tomu, že i tato práce může být drobounkým krůčkem za tímto velmi nesnadným cílem.
80
S HRNUTÍ Práce se zabývá hodnotovou orientací mladistvých delikventů. Teoretický úvod je věnován pojmům hodnotová orientace, delikvence a období dospívání s důrazem na příčiny delikventního chování. Ty jsou rozděleny do 3 faktorů: biologický, sociální a psychologický. Praktická část se věnuje výzkumu, metodě, vzorku a výsledkům. Použitou metodou byl Schwartzův PVQ (portrait values questionnaire) dotazník, použitý na vzorku mladistvých delikventů. Tento dotazník umožňuje zjistit úroveň 10 základních hodnot (založených na Schwartzově teorii základních lidských hodnot), které vystihují hodnotovou orientaci člověka. Úrovně některých zajímavých položek dotazníku, hodnot a společných faktorů (vzniklých faktorovou analýzou) u mladistvých delikventů jsou uvedeny ve výsledcích výzkumu. Nedostatky a pozitiva tohoto výzkumu jsou pak zahrnuty v diskuzi.
S UMMARY The thesis deals with the problem of value orientation of juvenile delinquents. The theoretical part focuses on terms as value orientation, delinquency, and adolescence & pubescence with emphasis on causes of delinquent behaviour. Causes are divided into 3 factors: biological, social and psychological factor. The empirical part is devoted to research aim, method, sample and results. The Schwartz Portrait Values Questionnaire (PVQ) has been used as a research method on a sample of juvenile delinquents. This questionnaire provides to find a level of 10 basics human values (based on Schwartz “Basics human values theory”), which describe individual value orientation. Levels of some interesting questionnaire items, values and common factors (based on factor analysis) are brought out in research results. Negatives and positives of this research are reviewed in discussion.
81
B IBLIOGRAFIE Zdroje v češtině: ADHD. (31. 01. 2009). Wikipedie: Otevřená encyklopedie. Získáno z http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=ADHD&oldid=3568076 (6. 02. 2009) Blatný, M., & Plháková, A. (2003). Temperament, inteligence, sebepojetí. Brno: SCAN. Brňák, L. (prosinec 2008). ústní sdělení. (J. Škrov, Tazatel) Ďurišová, M. (2007). Diplomová práce: Hodnotová orientace. Brno. Eyrová, L., & Eyr, R. (2000). Jak naučit děti hodnotám. Praha: Portál. Hálek, V. (nedatováno). Načteno z http://halek.info/mng_grafy/07-graf01.pdf (25. 8. 08) Hartl, P., & Hartlová, H. (2000). Psychologický slovník. Praha: Portál. Homola, M. (1972). Motivace lidského chování. Praha: Knižnice psychologické literatury. Horák, J. (1996). Kapitoly z teorie výchovy - problematika hodnot a hodnotové orientace. Liberec. Horák, J. (1997). Škola a hodnotová orientace dětí a mládeže. Liberec. Hort, V., Hrdlička, M., Kocourková, J., Malá, E., & kol., a. (2000). Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha: Portál. Koudelková, A. (1995). Psychologické otázky delikvence. Praha: Victoria Publishing. Langmeier, J., Balcar, K., & Špitz, J. (2000). Dětská psychoterapie. Praha: Portál. Máchová, J. (1975). Hodnoty a společnost. Praha: Mladá fronta. Matoušek, O., & Kroftová, A. (2003). Mládež a delikvence - možné příčinny, struktura, programy prevence kriminality mládeže. Praha: Portál. Munden, A., & Arcelus, J. (2002). Poruchy pozornosti s hyperaktivitou. Praha: Portál. Němynář, P. (říjen 2008). ústní sdělění. (J. Škrov, Tazatel) Praško a kol., J. (2003). Poruchy osobnosti. Praha: Portál. Satirová, V. (1994). Kniha o rodině. Praha: Spojeným nákladem vydali: Institut Virgine Satirové, PRÁH, SVAN, Knižní klub.
82
Slovník velký naučný. (1999). Praha: Diderot. Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál. Velehradský, A. (1978). Hodnocení a hodnoty v činnosti člověka. Praha: Svoboda.
Zdroje v angličtině: Adlerová, F., Mueller, G. O., & Laufer, W. S. (1991). Criminology. New York: McGraw-Hill. Goff, B., & Goddard, H. (1999, Březen). Terminal core values associated with adolescent problem behaviors. Adolescence, 34(133), 47-60. Získáno z EBSCOhost (29. 10. 2008) Hebrew U. Prof. Shalom Schwartz awarded 2007 Israel Prize in psychology. (28. 2 2007). Získáno 13. 2 2009, z Department of media relations: http://www.huji.ac.il/cgi-bin/dovrut/dovrut_search_eng.pl?mesge117265692432688760 Kim, T., & Goto, S. (2000, Červenec). Peer delinquency and parental social support as predictors of Asian American adolescent delinquency. Deviant Behavior, 21(4), 331347. Získáno z EBSCOhost (29. 10. 2008) Koivula, N., & Verkasalo, M. (2006, Květen). Value Structure Among Students and Steelworkers. Journal of Applied Social Psychology, 36(5), 1263-1273. Získáno z EBSCOhost (11. 2. 2009) Lemert, E. (1951). Social pathology. New York: McGraw-Hill. Nye, F. I. (1958). Family relationship and delinquent behavior. New York: John Wiley. Poling, T., Woehr D. J., Arciniega L. M., & Gorman A. (rok neuveden) The Impact of Personality and Value Diversity on Team Performance, zdroj neznámý, získáno z http://administracion.itam.mx/workingpapers/Poling_Woehr_Arciniega_Gorman.pdf (14. 10. 2008) Regoli, R., & Hewitt, J. (1991). Delinquency in society - A child centred approach. New York: McGraw-Hill. Schwartz, S. H. (1992). Universals in the content and structure of values: Theory and empirical tests in 20 countries. In M. Zanna (Ed.), Advances in experimental social psychology, 25, 1-65. New York: Academic Press. Schwartz, S. H. (1994). Are there universal aspects in the structure and contents of human values? Journal of Social Issues, 50, 19-45. Získáno z EBSCOhost (29. 10. 2008)
83
Schwartz S. H. (2006). Basic human values. Zdroj neznámý, získáno z http://www.yourmorals.org/schwartz.2006.basic%20human%20values.pdf (19. 10. 2008) Shalom H. Schwartz. (19. 8. 2008). Wikipedie: Otevřená encyklopedie. Získáno z http://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Shalom_H._Schwartz&oldid=232929502 (13. 2. 2009) Tarry, H., & Emler, N. (2007, Červen). Attitude, values and moral reasoning as predictors of delinquency. British Journal of Developmental Psychology, 25(2), 169183. Získáno z EBSCOhost (29. 10. 2008)
84
P ŘÍLOHY P ŘÍLOHA 1 – P ŘÍKLADY ŠPATNĚ VYPLNĚNÝCH DOTAZNÍKŮ Dotazník 1: Na tomto dotazníku lze nádherně vidět ztrátu pozornosti. Ze začátku se proband snažil vyplňovat položky zodpovědně, ale časem ztratil zájem, což je typické pro mladistvé delikventy. Povšimněte si také mnohem méně pečlivých křížků na druhé straně, které svědčí i o zrychleném tempu vyplňování posledních položek.
85
Dotazník 2: Další příklad kolísání pozornosti. Některé položky jsou vyplněny správně, u většiny ovšem zvolil proband absolutní souhlas. To buď hovoří o tom, že proband se ve všech těchto položkách zhlédl, nebo o tom, že už se mu nad položkami nechtělo přemýšlet.
86
Dotazník 3: Oproti předchozím zmíněným dotazníkům je tento už od začátku jasně bojkotován. Ale i zde jde vidět, že proband ze startu vyplňoval položky do obrazce, ale i to ho nakonec přestalo bavit a druhá strana už je jen jeden sloupec.
87
P ŘÍLOHA 2 – P ŘÍPADOVÁ STUDIE PAN D Na následujících stranách je k dispozici případová studie mladistvého kluka, která je dobrým příkladem toho, jaké problémy, rodinné prostředí, vztah ke škole, atd. může mít jedinec spadající do rámce mé práce. I tento kluk se díky potřebě po droze stal mladistvým delikventem (přestoupil zákon). Tato studie nabízí mnohé další informace, které nebyly v samotné diplomové práci zmíněny. Je tedy její plnohodnotnou součástí.
88
