MASARYKOVA UNIVERSITA V BRNĚ PRÁVNICKÁ FAKULTA OBOR PRÁVO KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA RIGORÓZNÍ PRÁCE. Předpoklady nabytí dědictví

MASARYKOVA UNIVERSITA V BRNĚ PRÁVNICKÁ FAKULTA

OBOR PRÁVO KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA

RIGORÓZNÍ PRÁCE Předpoklady nabytí dědictví

2011

Mgr. Martina Niklová

1

Právnická fakulta Masarykovy university v Brně Obor právo Katedra občanského práva

Předpoklady nabytí dědictví (rigorózní práce)

2011

Mgr. Martina Niklová

„Prohlašuji tímto, že jsem rigorózní práci na téma: Předpoklady nabytí dědictví

zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které

jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

V Ostravě dne 1.3.2011

Mgr. Martina Niklová

2

Obsah 1 Úvod............................................................................................

5

2 Smrt ............................................................................................

8

2.1 Postup při prokazování smrti ...........................................

9

2.1.1 Prokázaná smrt člověka ...........................................

9

2.1.2 Prohlášení za mrtvého..............................................

11

3 Existence majetku .....................................................................

13

3.1 Obecný úvod .....................................................................

13

3.2 Způsoby zjišťování majetku .............................................

16

3.3 Zastavení řízení .................................................................

19

3.3.1 Zastavení v případě, že zůstavitel nezanechal žádný majetek ...........................................................

19

3.3.2 Zastavení v případě, že zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty .......................................

20

3.4 Soupis jednotlivých položek aktiv dědictví ....................

22

3.4.1 Nemovitosti ..............................................................

23

3.4.2 Věci movité ...............................................................

28

3.4.3 Finanční prostředky zůstavitele .............................

30

3.4.4 Členský podíl v bytovém družstvu .........................

33

3.4.5 Závěr .........................................................................

41

3.5 Exkurz do vypořádání společného jmění manželů.........

44

3.6 Práva, která mohou přecházet v případě smrti zůstavitele jinak než děděním ..........................................

48

4 Dědický titul ...............................................................................

53

4.1 Obecný úvod .....................................................................

53

4.2 Zákonná dědická posloupnost .........................................

54

4.2.1 První dědická skupina .............................................

56

4.2.2 Druhá dědická skupina ............................................

57

4.2.3 Třetí dědická skupina ..............................................

59

4.2.4 Čtvrtá dědická skupina ............................................

59

4.2.5 Historický vývoj dědických skupin.........................

60

4.2.6 Dědické skupiny v novém občanském zákoníku ..

62

4.3 Dědický titul – závěť .........................................................

64

3

4.3.1 Důvody pořízení závěti ............................................

64

4.3.2 Typy závětí ................................................................

66

4.3.3 Právní úprava závěti v navrhovaném občanském zákoníku ....................................................................

74

5 Listina o vydědění .....................................................................

80

5.1 Obecný úvod .....................................................................

80

5.2 Důvody vydědění...............................................................

81

5.3 Spor o platnost vydědění .................................................

85

5.4 Historický vývoj institutu vydědění .................................

86

5.5 Vydědění v novém občanském zákoníku ........................

87

5.6 Závěr...................................................................................

88

6 Odmítnutí dědictví .....................................................................

90

6.1 Obecný úvod .....................................................................

90

6.2 Forma poučení...................................................................

91

6.3 Doručování poučení o dědickém právu ..........................

93

6.4 Odmítnutí osobou nezletilou a plně nezpůsobilou k právním úkonům ............................................................

95

6.5 Výjimky...............................................................................

96

6.6 Princip odmítnutí dědictví v novém občanském zákoníku .............................................................................

97

7 Dědická nezpůsobilost ..............................................................

99

7.1 Obecný úvod .....................................................................

99

7.2 Důvody dědické nezpůsobilosti .......................................

99

7.3 Nový občanský zákoník a dědická nezpůsobilost..........

101

7.4 Závěr...................................................................................

102

8 Exkurz – neznámý dědic ...........................................................

103

9 Zahraniční právní úprava ..........................................................

105

10 Závěr .........................................................................................

110

11 Resümee...................................................................................

114

12 Použitá literatura .....................................................................

117

4

1 ÚVOD Jako téma své rigorózní práce jsem zvolila oblast, která souvisí s nabýváním dědictví, a to

předpoklady nabytí dědictví. Obsahově se

jedná o téma dotýkající se většiny hmotně právních ustanovení dědického práva. Dědické právo je součástí soukromo – právní oblasti, konkrétně občanského práva hmotného. Upravuje přechod práv a povinností ze zemřelé fyzické osoby na její právní nástupce. Smrt fyzické osoby je právní událostí a v určitém okamţiku se týká kaţdého jedince, neboť umírání je přirozený lidský jev. Nepochybně se kaţdý z nás se smrtí fyzické osoby jiţ v ţivotě setkal. Mohla to být smrt blízkého člověka, která účastí na pohřbu skončila, ale taktéţ smrt, která znamenala jakési následky, a to následky právní, neboť na nás dopadly normy dědického práva. Stali jsme se účastníky dědického řízení - jako zákonní dědicové, závětní dědicové, vyděděný potomek nebo jako věřitel za určitých zákonem stanovených podmínek, bez jakékoliv naší iniciativy, pouze z důvodu, ţe normy dědického práva dopředu stanoví předpoklady a podmínky přechodu nabytí majetku ze zemřelé fyzické osoby na právní nástupce. Svou práci jsem rozdělila na několik kapitol, přičemţ kaţdá kapitola stanoví jednu z podmínek předpokladů nabytí dědictví, tj. podmínku, která musí být splněna, aby došlo k dědění majetku. K předpokladům nabytí dědictví patří: smrt zůstavitele existence majetku dědický titul způsobilý dědic neexistence listiny o vydědění akceptace ze strany účastníka být dědicem (přijetí dědictví). V úvodu této práce se zabývám prvním předpokladem k nabytí dědictví a tím je smrt fyzické osoby, která je jakýmsi startem dědického řízení. Následně je pak popsána problematika existence majetku, a to situace, kdy

5

zůstavitel nevlastní ţádný majetek nebo vlastní majetek nepatrné hodnoty, případně jaký majetek můţe být předmětem dědictví a jaký majetek do soupisu aktiv na druhou stranu nepatří. Na konci kapitoly jsem pokládala za nutné zmínit se krátce o vypořádání společného jmění manţelů, neboť to s dědickým řízením v případě, ţe zemře fyzická osoba, která byla k datu úmrtí ve svazku manţelském, úzce souvisí. Kapitola čtyři je o dědických titulech, které jsou u nás pouze dva, a to zákon a závěť. Pasáţ se zabývá jednotlivými zákonnými dědickými skupinami, odkazuje na historický vývoj jednotlivých dědických skupin a obsahuje i zmínku o tom, jak by to mohlo s dědickými skupinami v budoucnu vypadat v případě, ţe bude přijat navrhovaný občanský zákoník. Zmiňováno je samozřejmě i dědění ze závěti, typy závěti a podmínky jejich platnosti. Pátá kapitola pojednává o listině o vydědění, neboť tento institut úzce souvisí s pozicí potomka jako neopomenutelného dědice. Listina o vydědění odnímá potomkovi zůstavitele jeho nárok z dědictví na povinný díl a eliminuje tak okruh dědiců, kteří by jinak byli dědicové, kdyby listina o vydědění sepsána nebyla. Šestá kapitola se zabývá institutem odmítnutí dědictví, který je zde dán pro osoby, o nichţ lze mít zákonné či závětní předpoklady, ţe by se měly stát dědici. Úkon přijetí či odmítnutí dědictví vyjadřuje postoj event. dědice, zda chce být či nechce být účastníkem dědického řízení (dědicem) se všemi důsledky, které z jeho postavení vyplývají. Sedmá kapitola je věnována dědické nezpůsobilosti, která je upravena kogentními ustanoveními občanského zákoníka a v rámci projednání dědictví je třeba k ní přihlíţet z úřední povinnosti. Jedná se o institut, který odnímá - za předem splněných podmínek - určitým osobám přímo ze zákona jejich dědické právo. V osmé kapitole jsem povaţovala za nutné pouze okrajově se zmínit o problematice neznámého dědice. Poslední kapitoly jsou věnovány srovnání naší právní úpravy s úpravou německou a krátkému závěru.

6

Cílem této mé práce je pojednat o situacích, za kterých dochází k přechodu majetku na dědice, komplexně shrnout podmínky, které je třeba splnit, aby došlo k faktickému nabytí dědictví. V práci jsem srovnala některé instituty s dobou minulou i s dobou budoucí. Dále text obsahuje vysvětlení, jaké okolnosti musí nastat a jaké podmínky musí být splněny, aby právoplatně došlo k přechodu majetku ze zůstavitele na dědice. Upozornila jsem na některé nesrovnalosti vyskytující se v rámci dědického práva, na právní úpravu, kterou by bylo třeba novelizovat, a které instituty v dědickém právu chybí. Při psaní této práce jsem vycházela z různých pramenů, a to jak ze všeobecné kniţní literatury, tak i z literatury, která je úzce specializovaná na problematiku dědického práva, jak z hlediska hmotně právního tak i z hlediska procesně právního. Při zpracování jsem pouţila řadu článků z odborných časopisů, samozřejmě i judikaturu Nejvyššího soudu ČR, jakoţ i některá rozhodnutí krajských soudů.

Nezapomenu taktéţ zmínit

platné předpisy České republiky, které jsou uvedeny v seznamu na konci této práce. Snaţila jsem se zuţitkovat i vlastní poznatky, zkušenosti a postřehy, které jsem získala praxí v notářské kanceláři. Vzhledem ke skutečnosti, ţe nejen právnická veřejnost neustále hovoří o novém kodexu občanského práva, který by měl do tohoto odvětví přinést revoluci, pak nebylo moţno se vyhnout srovnáním některých institutů, které by měl tento nový kodex do dědického práva přinést. Nepostradatelným pramenem je tudíţ i návrh úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník včetně důvodové zprávy

k němu,

publikovaný

na

http://obcanskyzakonik.justice.cz.

7

internetových

stránkách

2 SMRT Lidský ţivot končí smrtí. Týká se to v prvé řadě tělesné schránky, ale taktéţ i právní sféry, kdy končí právní subjektivita člověka - jeho způsobilost mít práva a povinnosti. Dle definice webové encyklopedie Wikipedie je: „Smrt, úmrtí, skon, latinsky exitus (z biologického a lékařského hlediska) zastavení životních funkcí v organismu spojené s nevratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Smrt je tedy stav organismu po ukončení života, úplná a trvalá ztráta vědomí. Smrt nastává u každého živého organismu v jiném věku a ve většině případů ji nelze dopředu přesně určit.“ V české legislativě smrt jako taková není definována. Zmínku nalezneme pouze v zákoně č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon) v § 2 písm. e), kde „pro účely tohoto zákona se rozumí smrtí nevratná ztráta funkce celého mozku, včetně mozkového kmene“ a v § 10 téhoţ zákona je pak stanoveno, ţe „odběr od zemřelého dárce lze provést, jen byla-li zjištěna smrt“ a „smrt se zjišťuje

prokázáním nevratné zástavy

krevního oběhu a nevratné ztráty funkce celého mozku, včetně mozkového kmene v případech, kdy jsou funkce dýchání nebo krevního oběhu udržovány uměle.“ Se ţivotem, resp. do okamţiku jeho ukončení smrtí souvisí tzv. právní subjektivita člověka neboli způsobilost k právům a povinnostem. Jde o nezcizitelné právo, jehoţ se občan nemůţe platně vzdát a nemůţe ho být ani zbaven. Jde současně o jedno ze základních lidských práv, které je zakotveno v čl. 5 Listiny základních práv a svobod. Vzniká narozením člověka, za určitých okolností můţe být přiznáno i počatému, ale dosud nenarozenému dítěti (nasciturovi), za předpokladu, ţe se narodí ţivé, v plném rozsahu po celý ţivot a zaniká smrtí (§ 7 o.z.).

8

trvá

Smrt člověka je prvním předpokladem k tomu, aby došlo k přechodu majetku ze zůstavitele na dědice. Smrtí zaniká tělesná schránka člověka, ale taktéţ i jeho právní sféra, kdy končí právní subjektivita - jeho způsobilost mít práva a povinnosti. Některá práva a povinnosti jsou úzce spjata s osobou svého nositele. Sdílejí jeho lidský osud a jeho smrtí zanikají – jedná se zejména o práva a povinnosti z rodině – právních vztahů, právo na bolestné a na náhradu za ztíţení společenského uplatnění, právo vyplývající z věcného břemene, předkupní právo apod. Na druhé straně existují i taková práva či povinnosti, jejichţ předmětem jsou hodnoty svou existencí nezávislé na určitém subjektu. Patří sem nepochybně práva a povinnosti majetkové povahy, které smrtí přecházejí na právní nástupce institutem dědění. Dědění je universální sukcesí, kdy dědic(i) vstupují do všech práv a povinností zůstavitele. Dědění je zaručeno Listinou základních práv a svobod, která byla vyhlášena usnesením č. 2/1993 Sb., jako součást ústavního pořádku v čl. 11, kde je stanoveno, ţe „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.“ V českém právním řádu se objevují i práva, která mohou přecházet v případě smrti zůstavitele jinak neţ děděním – o těchto právech pak bude stručně pojednáno v kapitole 3.6. 2.1 Postup při prokazování smrti Smrt se prokazuje předepsaným způsobem, pokud tak nelze učinit, soud fyzickou osobu prohlásí za mrtvou, zjistí-li její smrt jinak. Existují dvě moţnosti zániku tělesné schránky osoby, a to prokázána smrt a prohlášení za mrtvého. 2.1.1 Prokázána smrt člověka V tomto případě máme na mysli smrt skutečnou, tj. tu situaci, kdy ji přímo konstatuje lékař k tomu určený na základě ohledání zemřelého. Lékař vystaví list o prohlídce mrtvého a má povinnost oznámit úmrtí příslušnému obecnímu úřadu, pověřenému vedením matriky, v jehoţ obvodu

9

osoba zemřela.1 Matriční úřad provede zápis do knihy úmrtí a

vydá

úmrtní list, jehoţ podstatnými náleţitostmi dle § 31 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, ve znění pozdějších předpisů jsou: a) den, měsíc, rok a místo úmrtí zůstavitele, b) jeho jméno(a), příjmení, popřípadě rodné příjmení, c) den, měsíc, rok a místo narození zemřelého, d) rodné číslo, e) osobní stav, f) pohlaví, g) místo trvalého pobytu zemřelého, h) jméno(a), příjmení, popřípadě rodné příjmení, a rodné číslo ţijícího manţela, partnera, i) datum, jméno(a), příjmení a podpis matrikáře, označení matričního úřadu a otisk razítka matričního úřadu, který doklad vydává. Úmrtní list, s výše uvedenými náleţitostmi, matriční úřad zašle soudu. Věcná příslušnost soudu je dle § 9 odst. 1 o.s.ř. v prvním stupni dána okresním soudům, v Praze soudům obvodním, místní příslušnost pak § 88 odst. 1 písm. j) o.s.ř., kdy na základě tohoto ustanovení je příslušný soud, v jehoţ obvodu měl zůstavitel naposledy bydliště,2 a neměl-li bydliště nebo nelze-li bydliště zjistit, v jehoţ obvodu měl naposledy pobyt; není-li takový soud, je příslušný soud, v jehoţ obvodu je zůstavitelův majetek,3 popřípadě mezi několika takto příslušnými soudy ten z nich, který první provedl úkon, jde-li o řízení o dědictví. Zákonodárce tímto ustanovením brání tomu, aby se o stejné věci nevedlo řízení u dvou či více soudů. Předběţná šetření a neodkladná opatření jsou úkony, které můţe vykonat kterýkoliv soud.

1

úpravu bliţšího postupu (tj. postupu po bezprostředním úmrtí člověka, týkajícího se oznámení úmrtí, prohlídky mrtvého, zjištění příčin smrti, eventuelní nařízení pitvy, pohřbívací povinnost, způsob pohřbu atp.) upravuje vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví 2 myslí se tím bydliště faktické, tj. místo, kde se zůstavitel zdrţoval s úmyslem tam trvale bydlet, coţ nemá nic společného s trvalým pobytem, který má pouze evidenční charakter, bydlištěm musí být taktéţ místo, které je způsobilé k trvalému bydlení – např. byt, pokoj, domov důchodců 3 bude se jednat např. cizince, kteří nemají na území České republiky bydliště ani pobyt, ale vlastní zde nějaký evidovaný majetek (účet u banky, nemovitost)

10

2.1.2

Prohlášení za mrtvého Na rozdíl od smrtí skutečné, prohlášení za mrtvého je smrtí domně-

lou. Tento právní institut pamatuje i na případy, kdy neexistují přímé důkazy, ale je zde vysoká pravděpodobnost, ţe určitá osoba jiţ není naţivu. Občanský zákoník v § 7 odst. 2 rozlišuje dvojí okruh okolností: a) smrt zjištěnou jinými důkazními prostředky neţ ohledáním mrtvoly – typicky při letecké havárii, potopení lodi, důlním neštěstí apod.. Mrtvého nelze fyzicky ohledat, a tudíţ ani jeho smrt nelze prokázat úmrtním listem, ale soud jeho smrt přesto jinými prostředky bezpečně zjistí, tj. rozhodne o prohlášení za mrtvého na základě zjištění smrti.4 Tak se stalo i ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod 42 P a Nc 379/96, 41 Nc 1910/96, kdy byla prohlášena za mrtvou osoba, která se nevrátila z vysokohorské turistiky v Itálii a ani přes spolupráci italských a švýcarských záchranářů nebyla nalezena. V daném případě soud při rozhodování vycházel z výpovědi navrhovatelky (matky), druţky, novinových zpráv, z hlášení o pátrání po osobách, ze zprávy Policie ČR, která spolupracovala s národní ústřednou Interpolu v Praze. b) situaci, kdy je pravděpodobné, ţe nezvěstná fyzická osoba se zřetelem ke všem okolnostem případu jiţ neţije. Za mrtvého můţe soud prohlásit i nezvěstného, lze-li se zřetelem k věku osoby v době, kdy se stala nezvěstnou, k době nezvěstnosti, jakoţ i k dalším okolnostem soudit, ţe nezvěstný jiţ neţije. Takové prohlášení tedy nevychází ze zjištění smrti, ale ze závěru o velké pravděpodobnosti smrti. Následky jsou stejné jako smrt.5 Pro oba dva případy platí, ţe řízení o prohlášení za mrtvého můţe soud zahájit i bez návrhu. Pravidelně však bude řízení zahajováno na návrh, který můţe podat kaţdý, kdo má na věci právní zájem, přičemţ účast4

Výrok soudu pak zní např. takto „Osoba X.Y., narozena……, posledně bytem ………, se prohlašuje za mrtvou. Za den smrti se povaţuje den ………… 5 Výrok soudu pak zní např. takto „Osoba X.Y., narozena……, posledně bytem ………, se prohlašuje za mrtvou s tím, ţe nepřeţila den ………..

11

níky tohoto řízení jsou zpravidla manţel, děti, dědicové a taktéţ i nezvěstný, který musí být v řízení zastoupen opatrovníkem. Místně příslušný je soud, který byl naposledy v České republice obecným soudem toho, jenţ má být prohlášen za mrtvého. V řízení soud vyhláškou nebo jiným vhodným způsobem (např. v tisku, na úřední desce obecního úřadu) vyzve nezvěstného, aby se do 1 roku přihlásil a taktéţ kaţdého, kdo o něm ví, aby podal soudu nebo ustanovenému opatrovníku zprávu. Soud kromě toho provádí taktéţ i šetření o nezvěstném. Vyhláška se nevydává v případě popsaném výše pod bodem a). Zjistí-li ovšem soud, ţe nejsou splněny podmínky prohlášení za mrtvého, řízení zastaví. V rozsudku o prohlášení za mrtvého soud uvede den smrti (jde-li o nezvěstného, pak popřípadě den, který nezvěstný nepřeţil). Při dodatečném zjištění jiného dne smrti soud můţe své rozhodnutí i bez návrhu opravit. Rozhodnutí o prohlášení za mrtvého patří k tzv. statusovým věcem6 dle § 80 o.s.ř., k jejichţ vyřešení je povolán soud a ostatní orgány tímto rozhodnutím jsou vázány. Samotné řízení se řídí ustanovením §§ 195 – 200 o.s.ř.

6

statusové věci, neboli věci osobního stavu - rozhoduje se o nich jak ve sporném tak i v nesporném řízení a směřují k autoritativní úpravě osobního stavu fyzické osoby, jedná se např. o rozvod manţelství, určení otcovství, osvojení,

12

3

EXISTENCE MAJETKU

3.1 Obecný úvod Smrt člověka je prvním předpokladem k nabytí dědictví. Jiná forma nabytí majetku pro případ smrti ani neexistuje. Za ţivota zůstavitele můţe dojít k převodu jeho majetku na základě jiných právních institutů neţ je dědění – např. darováním, prodejem, směnou apod. Aby mohlo dojít k dědění, k přechodu majetkových práv ze zůstavitele na dědice, tj. k situaci, kdy by dědicové vstoupili do všech práv a povinnosti zůstavitele a nabyli jeho dědictví, musí nepochybně existovat majetek, který by byl předmětem soupisu aktiv dědictví. Existence majetku zůstavitele je vedle smrti člověka dalším předpokladem k tomu, aby došlo k přechodu majetku ze zůstavitele na dědice. Samotná smrt zůstavitele ještě neznamená pro event. pozůstalé, ţe dojde automaticky k nabytí majetku děděním. Existence smrti jedince jako takové pouze znamená, ţe soud z úřední povinnosti zahájí řízení o dědictví (tj. vydá usnesení o zahájení řízení o dědictví po konkrétním zůstaviteli, který je uveden v úmrtním listu nebo v rozsudku o prohlášení za mrtvého a zpravidla ve stejný den pověří příslušného notáře jako soudního komisaře,7 aby jménem soudu provedl úkony v řízení o dědictví, které jsou potřebné pro vydání závěrečného dědického usnesení a příslušný spis mu postoupí).8 S účinnosti od 1.1.1993, byla zákonem č. 264/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník, zrušuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád) zrušena činnost státních notářství, které do té doby projednávaly řízení o dědictví. Od 1.1.1993 je pro-

7

Příslušnost konkrétního notáře v řízení o dědictví se odvozuje od místní příslušnosti soudu – pověřen můţe být jen notář, který působí v obvodu okresního (obvodního) soudu, který zahájil řízení o dědictví (okruh je v současné době zúţen dle počtu notářů v obvodu místně příslušného soudu). Druhým kritériem příslušnosti notáře k projednávání konkrétní dědické věci je rozvrh předsedy krajského soudu, který kaţdý rok na návrh příslušné notářské komory vydává pro rozdělení dědické agendy. Zpravidla je dědická agenda rozdělena podle data úmrtí zůstavitele nebo taktéţ dle místa posledního trvalého bydliště. V některých městech se praktikuje i kombinace obou výše uvedených způsobů. Rozvrh taktéţ stanovuje zástupce notáře, který ve věci bude rozhodovat v případě podjatosti nebo odnětí věci z důvodů průtahů. Podrobnosti ohledně rozvrhu upravují §§ 99103 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.

13

jednání dědictví svěřeno notářům jako soudním komisařům, jejichţ postavení a pravomoci jsou upraveny zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Prakticky celé dědické řízení je v pravomoci notářů jako soudních komisařů, kteří jménem soudu činí úkony v řízení o dědictví, přičemţ existuje pouze minimum úkonů, které soudní komisaři činit nesmějí – jedná se o: a) ţádosti o poskytnutí právní pomoci v cizině, b) ustanovení správce dědictví dle § 175f odst. 2 věty první části za středníkem (tj. v případech, kdy je správcem dědictví ustanovován notář, který není soudním komisařem), c) zrušení usnesení o dědictví dle § 175w (v případě, ţe se dodatečně zjistí, ţe zůstavitel ţije, nebo bylo-li zrušeno jeho prohlášení za mrtvého) d)

vydání potvrzení dle § 175z odst. 1 (v případě, ţe projednání dědictví nenáleţí do pravomoci soudů České republiky). Právní úprava pravomoci notářů v řízení o dědictví, tak jak je po-

psaná výše v nedávné minulosti doznala patřičné změny. Do 1.7.2009 soud pověřil notáře, aby jako soudní komisař za odměnu provedl úkony v řízení o dědictví. Soudní komisař pak prováděl v rámci dědického řízení všechny úkony kromě ţádosti o poskytování právní pomoci v cizině a vydávání soudních rozhodnutí, ledaže šlo o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení. S účinností od 1.7.2009 byl zákonem č. 7/2009 Sb., novelizován občanský soudní řád. Novelou byla posílena v rámci dědického řízení pozice notáře, který má dle nové právní úpravy pravomoc vydávat všechna dědická usnesení (aţ na zákonné vyjímky uvedené výše), coţ do 1.7.2009 bylo pouze v pravomoci soudu (pokud se nejednalo o usnesení, kterým se upravovalo vedení řízení). Novelizací právní úpravy došlo dle mého názoru – i přes velkou obavu soudních komisařů - ke zrychlení dědického řízení, neboť účastníci jiţ nemusí čekat aţ soudní komisař spis 8

Zahájení dědického řízení na návrh se v praxi vyskytuje jen ojediněle, o návrhové řízení půjde ve většině případů ve věci dodatečného projednání dědictví (§175x o.s.ř.), úmrtí osoby zde není třeba prokazovat, neboť je doloţeno v řízení původním.

14

postoupí soudu a soud jim doručí usnesení, ale v 90% případů si dědické usnesení odnášejí z notářské kanceláře jiţ po skončení samotného projednání dědictví. V notářské kanceláři se mohou po vyhlášení usnesení vzdát práva odvolání, nechat si vyznačit právní moc či podat odvolání. Novela o.s.ř. přispěla ke zrychlení dědického řízení

taktéţ tím, ţe se

v současné době nemusí kaţdý spis, kde je třeba vydat mezitimní usnesení, kterým se neupravuje vedení řízení doručovat k soudu, čekat aţ usnesení soud doručí účastníkům, nabude právní moci a spis soud postoupí zpět soudnímu komisaři k dalšímu řízení (příkladmo se jedná o usnesení o procesním nástupnictví dle § 107 o.s.ř., usnesení o obvyklé ceně majetku dle § 175o o.s.ř., usnesení o nařízení likvidace dědictví dle § 175t o.s.ř. apod). Dle důvodové zprávy k zákonu č. 7/2009 Sb., si navrhovaná právní úprava kladla za cíl posílit pravomoci notářů jako soudních komisařů v řízení o dědictví, urychlit dědické řízení a přispět k odbřemenění soudů od administrativně jednoduché agendy. Cíl této úpravy byl splněn, neboť většina pracovníků zabývajících se dědickou agendou u příslušných soudů byla převedena na jiná oddělení, kde se začali zabývat jinou agendou. Dále vzhledem ke skutečnosti, ţe spis nemusí neustále putovat mezi soudem a notářem a je moţno vydávat usnesení přímo u jednání se zrychlilo i dědické řízení. Na druhou stranu musím poznamenat, ţe dědické řízení se zrychlilo pouze v tom smyslu, ţe byly posíleny pravomoci

notáře jako

soudního komisaře, který můţe vydávat jakékoliv usnesení (s výjimkami uvedenými výše) a účastníci jiţ nejsou „trestání“ pro ně nepochopitelnou dvojkolejností pravomocí v rámci dědického řízení, kdy soudní komisař projednal dědictví, připravil návrh usnesení, doručil spis na soud, na soudě spisovou dokumentaci příslušný pracovník zkontroloval, orazítkoval, podepsal a mnohdy s časovým odstupem zaslal účastníkům. Rychlost dědického řízení zatím stále neodpovídá představám ministerstva spravedlnosti, které má vizi, ţe by kaţdé z nich mělo být skončeno cca do šesti měsíců ode dne úmrtí. Dle oficiálního vyjádření, které prezentují zástupci notářské komory přímo ministerstvu, to dost dobře není moţné ve všech

15

případech, neboť spisová dokumentace se k soudnímu komisaři dostane v lepším případě zhruba jeden měsíc po úmrtí zůstavitele. Ve sloţitějších situacích je velmi obtíţné za pět měsíců ukončit dědické řízení zvláště za podmínek, kdy soudní komisař po proběhlém předběţném šetření je povinen vyţádat si zprávy ohledně majetku zůstavitele od jednotlivých institucí. Soukromé společnosti jako banky, stavební spořitelny, bytová druţstva reagují zpravidla velmi rychle a podávají informace obratem, neuvěřitelně velikým problémem jsou pak státní instituce, zejména česká správa sociálního zabezpečení či samotné ministerstvo spravedlnosti.9 Není zde výjimka, ţe na adresu těchto institucí se píši i tři urgence a přípisy chodí s několikaměsíčním zpoţděním. Poţadavek ministerstva spravedlnosti pak působí velmi paradoxním dojmem, kdy pro laickou veřejnost prezentuje důraz na rychlost dědického řízení, na druhou stranu pak stejná instituce zapříčiňuje průtahy dědického řízení v tom smyslu, ţe řádně a včas neodpovídá na dotazy soudního komisaře. 3.2 Způsoby zjišťování majetku Po zahájení dědického řízení ze strany příslušného soudu vyvíjí notář činnost, která směřuje ke zjišťování dědiců a hlavně majetku zůstavitele. Majetkem zůstavitele se rozumí věci movité, nemovité, dluhy i jiné majetkové hodnoty. Můţe se jednat o majetek, který je ve výlučném vlastnictví či v podílovém spoluvlastnictví, pohledávky, závazky, práva a povinnosti ze smluv apod. Informace o majetku soudní komisař zjišťuje z několika zdrojů. Jedná se zejména o: oznámení nemocnice, domova důchodců, psychiatrické léčebny o úmrtí občana, ke kterému je přiloţen soupis zanechaného majetku. Ošacení a věci osobní potřeby, o nichţ lze předpokládat, ţe jsou bezcenné se vydávají ve výše uvedených institucích přímo nejbliţším pozůstalým bez potvrzení příslušného soudu, kdo je nabyvatelem těchto věci, ostatní 9

ministerstvo spravedlnosti vede evidenci obyvatel, která je pro notáře velmi důleţitá ve vztahu zjišťování dědiců v jednotlivých dědických skupinách a právě ze strany odboru, který evidenci obyvatel vede chodí přípisy opravdu se značným několikaměsíčním zpoţděním

16

předměty (elektrické spotřebiče, cennosti, peníze, klíče od bytu, vkladní kníţky) se ponechávají v depozitu příslušné organizace do skončení řízení o dědictví či se skládají do úschovy soudu nebo soudního komisaře. oznámení policie: zasílá se soudnímu komisaři v případech, kdy osoba zejména zemřela násilnou smrtí, na ulici, spáchala sebevraţdu, či bylo třeba násilně vniknout do bytu zemřelého za účasti policie. O úkonu je sepsán protokol o místním šetření a všechny doklady a cennosti, které jsou nalezeny u mrtvého eventuelně v bytě se předávají vzhledem ke stádiu řízení do soudní úschovy. údaje v závěti, pokud je v ní odkázán konkrétní majetek, přičemţ údaje o odkazovaném majetku musí soudní komisař prošetřit (je moţné, ţe zůstavitel majetek, který odkázal někomu v závěti za trvání svého ţivota zcizil) údaje v protokolu o předběţném šetření: protokol o předběţném šetření je jedním z nejdůleţitějších zdrojů informací o majetku zůstavitele. Bývá zpravidla prvním úkonem, který činí soudní komisař v rámci řízení o dědictví. Obvykle je sepisován s osobou, o níţ se má za to, ţe je seznámena s majetkovými či osobními poměry zůstavitele. Bývá to zejména vypravitel pohřbu, pozůstalý manţel či nejbliţší příbuzný. Při předběţném šetření se zjišťují údaje o zůstaviteli, jeho dědicích, existence majetkových práv, která smrtí zůstavitele nezanikla a ani nepřešla na jiné subjekty jinak neţ děděním, eventuelně případné dluhy zůstavitele. Jde vlastně o opatření informací pro další řízení, nikoliv o vlastní soupis aktiv a pasiv dědictví. Vstupní informace však nejsou vţdy úplné, dále se pak prověřují a doplňují. Jak jiţ bylo výše zmíněno, předpokládá se, ţe osoba, která se k sepisu protokolu o předběţném šetření dostaví, je k zůstaviteli

v tak

blízkém vztahu, ţe je obeznámena, jak s okruhem osob, které budou ná-

17

leţet k zákonným či závětním dědicům, tak s případnou existencí a místem uloţení závěti a obzvláště s majetkovými poměry zůstavitele. V souvislosti se sepisem protokolu o předběţném šetření se někdy objevují celkem bezvýznamné výhrady ostatních potenciálních dědiců, ţe k němu nebyli pozváni. Vzhledem k tomu, ţe nejde při tomto sepisu o ţádné jednání ve věci samé, ale pouze o získávání základních informací pro další postup řízení, nejsou tyto výhrady ze strany případných účastníků předmětné,10 uţ i z toho důvodu, ţe kaţdý účastník můţe během dědického řízení soudnímu komisaři oznámit existenci majetku, či vyjádřit se k jednotlivým poloţkám aktiv či pasiv dědictví kdykoliv v průběhu dědického řízení. Na druhou stranu kaţdý potenciální účastník dědického řízení, by se měl zajímat o to, s kým byl sepsán protokol o předběţném šetření a o vše, co bylo do tohoto protokolu uvedeno, případě by měl sám nahlédnout do spisu a přesvědčit se o správnosti a úplnosti podaných informací. Nutno podotknout, ţe ne vţdy je moţné sepsat protokol o předběţném šetření, neboť osoba, která by byla schopna podat informace o majetkových poměrech zůstavitele neexistuje. Je mnoho osamělých lidí, kteří nemají ţádných příbuzných či příbuzní jsou v zahraničí a mnohdy se o jejich smrti ani nedozví. Z evidence obyvatel není moţné dopátrat zákonné dědice a vypravitelem pohřbu bývá obecní či městský úřad. V takovémto případě se soudní komisař musí spolehnout sám na sebe a vyvíjet aktivitu, která směřuje ke zjištění majetku zůstavitele – zpravidla se tak děje lustrací v dostupných majetkových evidencích – Centrální depozitář cenných papírů, katastr nemovitosti, či dotazem na vlastníka objektu, kde měl zemřelý poslední trvalé bydliště, zda se v místě svého trvalého bydliště před svou smrtí zdrţoval, event. zda tam zanechal nějaký svůj majetek, dotazem na vlastníka objektu, kde došlo k úmrtí event. soupisem majetku na místě samém pokud zůstavitel byl vlastníkem či nájemníkem bytu či jiného prostoru.

10

Mikeš, J., Muzikář, L., Dědické právo, 3. vydání, Praha, Linde, 2007, str. 141

18

soupis na místě samém: účelem soupisu na místě samém je pořízení úplného seznamu všech věcí nacházejících se v určitém prostoru, který zemřelý obýval či mu svědčilo nějaké uţívací právo (byt, chata, garáţ, bezpečnostní schránka). Výsledek o tom, jaký zůstavitel zanechal majetek (zda zanechal majetek, či nezanechal majetek a pokud majetek existuje pak v jaké hodnotě) má rozhodující vliv na další průběh celého řízení. Pokud zůstavitel nezanechal ţádný majetek, nebo zanechal jen majetek nepatrné hodnoty (viz vysvětleno níţe), není třeba se zabývat zjišťováním dědiců či jinými skutečnostmi, kterými by se jinak soudní komisař dále zabýval, pokud by zůstavitel majetek vyšší neţ nepatrné hodnoty zanechal – např. platnosti závěti, vyhledáváním vyděděných potomků a zjišťování jejich stanoviska k listině o vydědění, poučování účastníků o dědickém právu, zjišťování dědické nezpůsobilosti.11

3.3 Zastavení řízení Za situace, kdy zůstavitel ţádný majetek nezanechal nebo zanechal jen majetek nepatrné hodnoty dochází k postupu dle ustanovení § 175h odst 1 nebo odst. 2 o.s.ř.. Proti výroku o zastavení řízení dle § 175h o.s.ř. není přípustné odvolání a odměnu notáře jako soudního komisaře, který provedl úkony v řízení o dědictví platí dle vyhlášky č. 196/2001 Sb., o odměnách notářů a správců dědictví stát.12 3.3.1 Zastavení řízení v případě, že zůstavitel nezanechal žádný majetek (§175 h odst. 1 o.s.ř.) Pojem „ţádný majetek“ uvedený v § 175h odst. 1 o.s.ř. neznamená, ţe osoba, která zemřela neměla vůbec ţádný majetek (tj. nevlastnila ţád11

Nemusí se jednat o stav konečný. Účastníkovi řízení (nebo komukoliv jinému) nic nebrání, aby po zastavení řízení, pokud se objeví nově najevo vyšlý majetek, byl podán návrh na dodatečné projednání dědictví ohledně nově objeveného majetku. 12 Výše odměny notáře jako soudního komisaře je dle § 11 vyhlášky 400,- Kč bez poštovného, hotových výdajů a DPH.

19

né věci). Za „ţádný majetek“ se povaţuje i majetek, který je bezcenný a neprodejný (jedná se o šatstvo, osobní věci, starý nábytek a spotřebiče, event. jiné předměty, které vzhledem ke své povaze stavu a stupni opotřebení se jeví jako neprodejné pro naprostý nezájem ze strany případných zájemců o koupi).13 Vlastnil-li zůstavitel takové předměty, má se za to, ţe majetek nezanechal, není dán taktéţ důvod k projednání dědictví. Soudní komisař dědické řízení zastaví dle § 175h odst. 1 o.s.ř., aniţ by se zabýval otázkou, kdo a jak by byl oprávněn s těmito bezcennými věcmi naloţit. 3.3.2 Zastavení řízení v případě, že zůstavitel zanechal nepatrný majetek (§175 h odst. 2 o.s.ř.) Pokud zůstavitel zanechal majetek „nepatrné hodnoty“, soudní komisař dědické řízení zastaví a majetek nepatrné hodnoty vydá tomu, kdo se postaral o pohřeb (tj. tomu, kdo pohřeb uhradil, a který je taktéţ jediným účastníkem tohoto řízení). Vypravitelem pohřbu můţe být jakákoliv osoba úplně odlišná od potenciálního dědice nebo také jeden z potenciálních dědiců. Zákon neřeší, zda vypravitelem pohřbu můţe být pouze jedna osoba, či jich můţe být více. Dle mého názoru můţe být i více vypravitelů pohřbu, kteří by byli všichni účastníky dědického řízení a majetek by se jim vydával do podílového spoluvlastnictví. Co je moţno povaţovat za nepatrný majetek není nikde v ţádném právním předpise definováno a pojem „nepatrné hodnoty“ podléhá neustálým změnám podle toho, jak se mění ţivotní situace, ţivotní náklady, ceny a příjmy obyvatelstva. V současné době je moţno říci, ţe praxe jednotlivých soudních komisařů je značně odlišná a pod nepatrným majetkem si můţeme představit hodnoty od 10.000,- Kč do 30.000,- Kč. Hodnota nepatrného majetku se v minulosti odvíjela zpravidla dle dohody jednotlivých soudů, resp. příslušných pracovníků, kteří měli dědickou agendu na starosti se soudními komisaři. Z tohoto důvodu docházelo taktéţ k odlišnému postupu u jednotlivých okresních soudů, kdy u jedno13

Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1219

20

ho soudu mohlo být dědické řízení zastaveno pro nepatrný majetek a u druhého pak došlo k projednání dědictví a k vydání usnesení dle § 175q o.s.ř., byť výše aktiv byla v obou případech stejná. Komentář občanského soudního řádu vydaný nakladatelstvím C.H.Beck v roce 2006 i

v roce

2009 označuje výši aktiv dědictví, které by mohlo být povaţováno za nepatrný majetek nepřesahující částku 10 000,- Kč aţ 15 000,- Kč. Nad rámec komentáře byla u

Okresního soudu v Ostravě akceptovatelná

částka pro zastavení řízení maximálně 30.000,- Kč, u Okresního soudu v Novém Jičíně částka maximálně 20.000,- Kč. Stejnou praxi po novele o.s.ř. č. 7/2009 Sb. přijali i jednotliví notáři, kteří na stávající praxi volně navázali. Částka 10 000,- Kč aţ 15 000,- Kč, stanovena autory komentáře občanského soudního řádu vydaného nakladatelstvím C.H.Beck v roce 2006 i v roce 2009 se mi zdá přehnaně nízká, neboť smyslem právní úpravy je kompenzovat výdaje, které měl vypravitel pohřbu s úhradou pohřebních nákladů zůstavitele. Cena pohřbu se liší v závislosti na typu pohřbu a zvolené pohřební sluţbě, dle mých zkušeností, které čerpám z předloţených faktur za vypravení pohřbu, jeţ účastníci předkládají při dědickém řízení, se ceny pohřbu pohybují v průměru od 18.000,- Kč do 25.000,- Kč, coţ se taktéţ dá povaţovat za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele, neboť nevybočují z obvyklých mezí. Cena sociálního pohřbu, který vypravuje městský či obecní úřad je cca 7.000,- Kč. Vlastnictví k věcem tvořícím nepatrný majetek zůstavitele nenabývá vypravitel pohřbu děděním, nýbrţ jeho vydáním. K vydání zde dochází rozhodnutím, kterým soudní komisař tento majetek vydává a současně řízení zastavuje. Jde o nabytí vlastnictví rozhodnutím státního orgánu dle § 132 o.z.. Protoţe vypravitel pohřbu není dědicem, neodpovídá za dluhy zůstavitele, a to ani do výše převzatého majetku a nutno podotknout, ţe není ani právním nástupcem zůstavitele. V případě zastavení řízení nedochází k právnímu nástupnictví a nemusí být zjišťování dědici zůstavitele. Uvedený postup není obligatorní, ale je fakultativním řešením, který odvisí od úvahy soudního komisaře a jednak od vůle toho, komu se má nepatrný majetek vydat. Skutečnost, ţe někdo obstarává pohřeb, nemůţe

21

znamenat, ţe by se musel proto také stát nabyvatelem zanechaného majetku. Nepatrný majetek se vydává vypraviteli pohřbu jen s jeho souhlasem (není moţné jej nutit, aby nabyl nějaký majetek proti jeho vůli). Pokud vypravitel pohřbu s vydáním nepatrného majetku nesouhlasí, nezbývá nic jiného, neţ postupovat tak, jako by zůstavitel zanechal majetek vyšší, neţ nepatrné hodnoty (soudní komisař má povinnost zjistit zákonné či závětní dědice a pak vydat usnesení dle § 175q odst. 1, § 175p nebo §175t o.s.ř.). 3.4 Soupis jednotlivých položek aktiv dědictví Výše jiţ bylo několikrát zmíněno, ţe existence majetku zpravidla vyšší neţ nepatrné hodnoty je podmínkou k tomu, aby mohlo proběhnout dědické řízení, v jehoţ rámci se zjišťuje okruh dědiců, kteří dědictví neodmítli, provádí se soupis aktiv a pasiv a následně vydává usnesení dle § 175q o.s.ř.. V této podkapitole bych se ráda zmínila, jaký majetek se nejčastěji objevuje v soupisu aktiv dědictví, a u něhoţ dochází k přechodu děděním ze zůstavitele na dědice. V souladu se zásadou hospodárnosti řízení je soupis majetku činěn v době, kdy je ke všem okolnostem zřejmé, ţe ţádný další majetek zůstavitel jiţ nezanechal. V soupise aktiv dědictví se objevuje majetek, který zůstavitel k datu svého úmrtí vlastnil. Poloţky, které se v soupise nesmí

objevit

jsou

charakterizovány

v kapitole

3.6,

v souladu

s ustanovením § 175k odst. 3 o.s.ř. se v soupisu neobjeví poloţky, které jsou mezi jednotlivými účastníky sporné. Dochází tak ke zjištění obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví v rozporu se skutečným stavem. Spornost ohledně jednotlivých poloţek majetku je dána skutkovým stavem, nikoli v stavem právním, kdy na jedné straně účastníci tvrdí, ţe zůstavitel vlastnil nějaký majetek, a na druhé straně tuto skutečnost ostatní účastníci popírají. Běţné jsou situace, kdy mezi účastníky dochází k názorové rozepři ohledně toho, co by do soupisu majetku náleţet mělo a co nikoliv. Nutno pak ovšem podotknout, ţe soudní komisař se omezuje pouze na zjištění spornosti určité poloţky a při soupisu aktiv či pasiv dě-

22

dictví k ní nepřihlíţí. V konečném důsledku pak dojde k nabytí dědictví pouze k tomu majetku, který je mezi účastníky dědického řízení nesporný. Pokud některý z dědiců podá ţalobu dle ustanovení § 175y o.s.ř. ohledně sporného majetku ještě v průběhu dědického řízení, nezakládá podání této ţaloby povinnost soudního komisaře dědické řízení přerušit. Naopak se omezí jen na zjištění spornosti rozsahu tohoto majetku, a při konečném výpočtu hodnoty dědictví k němu nepřihlíţí. Pokud ze sporného řízení vyplyne, ţe ve vlastnictví zůstavitele byla ke dni úmrtí ještě nějaká jiná věc, o níţ bylo vedeno sporné dědické řízení a o níţ se dědicové neshodli, ţe by ke dni úmrtí patřila zůstaviteli, řeší se takováto situace prostřednictvím dodatečného projednání dědictví.14 V soupise aktiv se vyskytuje nejčastěji níţe uvedený majetek: 3.4.1 Nemovitosti Občanský zákoník v § 119 odst. 1 rozděluje věci na movité a nemovité. Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Zákonem č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) byl zřízen katastr nemovitostí České republiky, coţ je soubor údajů o nemovitostech v České republice zahrnující jejich soupis, popis, geometrické a polohové určení. Součástí katastru nemovitostí je evidence vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a dalších práv k nemovitostem (předkupních, zástavních, omezení převodu nemovitostí apod.). V katastru nemovitostí se evidují pozemky v podobě parcel, budovy spojené se zemí pevným základem, a to budovy, kterým se přiděluje popisné nebo evidenční číslo (rodinné domy, chaty) a budovy, kterým se popisné nebo evidenční číslo nepřiděluje (garáţe, jiné stavby) a které nejsou příslušenstvím jiné stavby evidované na téţe byty

a nebytové

prostory vymezené

parcele,

jako jednotky podle

z. č.

72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy 14

k bytům a nebytovým prostorům,

blíţe se touto problematikou zabýval Krajský soud v Brně ve svém usnesení ze dne 2.12.1996, sp. zn. 18 Co 402/95, publikovaném v AD NOTAM, 3. ročník, 1997, číslo 5, str. 117-118

23

rozestavěné budovy nebo byty a nebytové prostory, které budou podléhat evidenci v katastru nemovitostí, rozestavěné budovy nebo byty a nebytové prostory, které budou

podléhat evidenci v katastru nemovitostí

v souvislosti se vznikem, změnou nebo zánikem věcného práva k nim, stavby spojené se zemí pevným základem, o nichţ to stanoví zvláštní předpis. Důleţité je upozornit, ţe pokud zůstavitel k datu svého úmrtí byl vlastníkem jakékoliv nemovitosti, která se eviduje v katastru nemovitostí – buď výlučným či podílovým, musí se tato nemovitost vţdy objevit v soupise aktiv

dědictví,

neboť

jiná

moţnost

přechodu

vlastnického

práva

k nemovitosti, která byla k datu úmrtí ve vlastnictví zůstavitele, neţ na základě dědického usnesení neexistuje. Změna vlastnického práva se zaznamenává v katastrálním operátu pouze na základě pravomocného dědického usnesení. Zpravidla se v soupisu aktiv dědictví vyskytují nemovitosti, které jsou evidované v katastru nemovitostí, méně častý je pak případ, kdy se v dědictví objevují nemovitostí, které se v katastru nemovitostí dle katastrálního zákona neevidují. Nemovitosti se v usnesení, kterým se končí dědické řízení označují tak, jak jsou označeny v době vydání tohoto usnesení na příslušném listu vlastnictví, ale ohodnocují se k datu úmrtí zůstavitele. Způsob ocenění nemovitosti je individuální, od souhlasného prohlášení účastníků dle § 120 odst. 4 o.s.ř., přes ocenění z realitní kanceláře, odborné vyjádření či samotný znalecký posudek. Cena by měla být stanovená jako obvyklá (tj. taková cena, za kterou by se nemovitost v daném místě a čase dala prodat - nepodhodnocena ani nadhodnocena). 1) nemovitosti, které jsou vedené v katastru nemovitostí: Z výpisu z katastru nemovitostí je patrné, kdo nemovitost vlastní, zda je ve společném jmění manţelů či ve výlučném vlastnictví eventuálně v podílovém spoluvlastnictví zůstavitele a jiných osob, o jakou nemovitost

24

se jedná, specifikace pozemků a jejich výměra, v oddíle E pak jsou poznámky ohledně nabývacích titulů, které by měly být zaloţeny v dědickém spise. Jde o listiny, na jejichţ základě zůstavitel nemovitost nabyl, resp. na jejichţ základě bylo zůstaviteli zapsáno do katastrálního operátu vlastnické právo. Tyto doklady slouţí jako důkazní prostředek, z něhoţ se fakticky zjišťuje, kdo je vlastníkem nemovitostí a zda zápis v katastru nemovitostí těmto listinám neodporuje. Je-li zjištěn nesoulad mezi zápisem v katastru nemovitostí na příslušném listu vlastnictví a doklady o nabytí vlastnictví, je třeba zpravidla vyzvat katastrální úřad, aby prošetřil soulad zápisu v katastru nemovitostí s doklady o nabytí vlastnictví a eventuelně pak provedl opravu chyb v katastrálním operátu. Údaje o vlastnictví nemovitosti zapsané v oddíle A výpisu z katastru nemovitostí, tj. zda je nemovitost ve společném jmění manţelů či ve výlučném vlastnictví, nejsou zavazující a v rámci dalšího postupu řízení je třeba zkoumat (za pomocí účastníků a dle nabývacích titulů), zda nemovitost patří do výlučného vlastnictví, podílového spoluvlastnictví či do společného jmění manţelů. 2) nemovitosti, které se v katastru nemovitostí neevidují: Jedná se zejména o drobné stavby a stavby, o jejichţ existenci se soudní komisař nedozvídá z příslušného výpisu z katastru nemovitosti, ale zpravidla ze znaleckého posudku, tvrzení účastníků, dokladu o nabytí či potvrzení od příslušného stavebního úřadu o existenci a umístění stavby. Potvrzení o existenci a umístění stavby si notář vyţádá i u stavby, která se sice do katastru nemovitosti zapisuje, ale ke dni úmrtí zůstavitele není doposud v katastru nemovitostí z různých důvodů evidována. Občanský zákoník v § 46 stanoví, ţe smlouvy o převodech nemovitostí musí mít písemnou formu. Pokud se převádí nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle z. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.

25

Nejčastější situace, se kterou se v řízení o dědictví setkávám je stav, kdy zůstavitel je vlastníkem nemovitostí zapsaných na příslušném listu vlastnictví. Méně časté jsou jiţ případy, kdy fyzická osoba zemře bezprostředně poté, co podepsala smlouvu o převodu nemovitosti. Za této situace je třeba zjistit, zda za ţivota zůstavitele byl k místně příslušnému katastrálnímu úřadu podán návrh na vklad vlastnického práva či nikoliv a od toho se pak odvíjí další postup a taktéţ i formulace samotného soupisu majetku zůstavitele. Rozeznáváme dvě moţné situace: a) účastník smlouvy zemřel ještě před podáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí b) účastník smlouvy zemřel poté, co byl podán návrh na vklad do katastru nemovitostí, o kterém nebylo doposud rozhodnuto Blíţe k jednotlivým bodům: Ad a) účastník smlouvy zemřel před podáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí: Uzavřením smlouvy o převodu nemovitosti vznikají kaţdému z účastníku závazky majetkové povahy, které dle ustanovení § 579 o.z. nezanikají smrtí zůstavitele, ale přecházejí na dědice. Vycházíme-li z toho, ţe zůstavitel byl na straně převodce, pak v soupise aktiv dědictví se musí objevit nemovitost a její obvyklá cena, která je předmětem smlouvy o převodu, neboť vlastnické právo k nemovitosti můţe přejít na nabyvatele aţ ke dni právních účinků vkladu, které nastávají zpětně ke dni podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí k příslušnému katastrálnímu úřadu. Ve výše uvedeném modelovém příkladě návrh na vklad za ţivota zůstavitele nebyl podán a tudíţ zůstavitel byl stále ke dni úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí. Na této situaci by se nic nezměnilo, byl-li by podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitosti aţ po smrti převodce. Byť by katastrální úřad rozhodl ve věci jakýmkoli způsobem, jeho

26

rozhodnutí nemůţe nic změnit na tom, ţe v den svého úmrtí zůstavitel ještě nemovitosti vlastnil. Do pasiv dědictví se pak zahrne závazek zůstavitele vyplývající ze smlouvy o převodu nemovitostí, tj. závazek převést nemovitost na nabyvatele určeného ve smlouvě. Ve výše uvedeném případě můţe pouze soudní komisař v řízení o dědictví rozhodnout, na koho přešel dnem úmrtí zůstavitele předmět smlouvy (tj. nemovitosti), na koho přejde závazek zůstavitele s tímto vlastnictvím spojený a zaloţený uzavřením smlouvy (tj. povinnost převést nemovitost na nabyvatele). Po skončení dědického řízení je moţné podat návrh na vklad i na základě smlouvy, ve které zůstavitel vystupuje jako převodce i kdyţ fakticky jiţ neţije. Namísto zůstavitele přitom jako účastník vkladového řízení vystupuje dědic, který nabyl nemovitosti i závazek zůstavitele – tj. povinnost převést nemovitost na nabyvatele. Pokud se v průběhu řízení před katastrálním úřadem nevyskytnou jiné překáţky, katastrální úřad vklad vlastnického práva ve prospěch nabyvatele z předloţené smlouvy, jejímţ účastníkem je zůstavitel povolí.15 Z výsledku dědického řízení můţe taktéţ vyplynout, ţe dojde k zániku závazku splynutím osoby dědice a druhého účastníka smlouvy, tj. např. v případě uzavření darovací smlouvy to můţe být některý z potomků zůstavitele (obdarovaný). Ad b) účastník smlouvy zemřel poté, co byl podán návrh na vklad do katastru nemovitostí, o kterém nebylo doposud rozhodnuto: V takovémto případě můţe být řízení o dědictví přerušeno dle § 109 odst. 2 písm b) o.s.ř., aţ do rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva.16 Pokud vklad vlastnického práva bude povolen, dle § 2 odst. 3 z.č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem nastanou právní účinky vkladu zpětně ke dni podání návrhu, tj. v případě, ţe zůstavitel je nabyvatelem, stane se pak vlastníkem se zpět15

Baudyš, P., Uspořádání majetkových poměrů mezi manţeli a darování pro případ smrti, AD NOTAM, 10 ročník, 2004, číslo 4, s. 96 16 Přerušení řízení se nevyskytuje v současné době příliš často, neboť se zrychlila práce jednotlivých katastrálních pracovišť týkající se lhůt, ve kterých dochází k povolení vkladu vlastnického práva. Tato praxe se vyskytovala spíše v minulosti, kdy některým katastrálním úřadům trvalo i několik měsíců, neţ došlo k povolení vkladu vlastnického práva na nabyvatele.

27

nými účinky ke dni, kdy ještě ţil, nezávisle na tom, ţe o vkladu bylo rozhodnuto aţ po jeho smrti. Nemovitost, kterou nabyl bude třeba zařadit do soupisu společného jmění manţelů či aktiv dědictví. Pokud zůstavitel byl převodce a vklad je katastrálním úřadem povolen, pak nemovitosti se v soupisu majetku neobjeví, neboť právní účinky vkladu nastávají zpětně ke dni podání písemností ke katastrálnímu úřadu a zůstavitel není ke dni úmrtí vlastník, neboť vlastnické právo ještě za jeho ţivota přešlo na jiného nabyvatele, byť o tom bylo rozhodnuto aţ po jeho smrti. Do aktiv dědictví se zahrne kupní cena či její nedoplatek, jestliţe nebyla zcela nebo zčásti zaplacena za ţivota zůstavitele popřípadě hotové peníze, pokud zůstaly z úhrady kupní ceny. Zamíne-li katastrální úřad vklad vlastnického práva, bude v úvahu připadat eventuelní vrácení si plnění mezi účastníky smlouvy, případně zařazení předmětné nemovitosti do soupisu majetku zůstavitele. 3.4.2 Věci movité: a) motorová vozidla: Jedná se o různé druhy dopravních prostředků jako osobní automobily, nákladní automobily, motocykly, přívěsné vozíky, přívěsy či návěsy. Pokud k datu úmrtí je zůstavitel vlastníkem jakéhokoliv motorového vozidla, je třeba jej vţdy zařadit do soupisu majetku, vzhledem k evidenci, ve které je vedeno na příslušném odboru dopravy. V této souvislosti jsem se setkala s názorem pracovníků odboru dopravy, dle kterého je třeba zařadit do soupisu majetku i motorové vozidlo, které k datu úmrtí zůstavitele fyzicky neexistovalo, ale je stále vedeno v jakési počítačové evidenci. S tímto názorem zcela nesouhlasím a domnívám se, ţe do soupisu majetku zůstavitele není moţno zařadit věc, která fyzicky k datu úmrtí neexistuje, byť je předmětem evidence.17 Výmaz motorového vozidla z evidence by měl být učiněn na základě souhlasného prohlášení všech dědiců učiněného před orgánem, který vede evidenci motorových vodidel, 17

Analogickým příkladem jsou i nemovitosti, které byť jsou stále vedeny v evidenci nemovitostí, tak fyzicky neexistují (např. v důsledku demolice, odstraněním stavby, pádem stavby). V tomto případě taktéţ není moţné neexistující nemovitost zařadit do soupisu majetku, byť evidenčně existuje. Výmaz takovéto nemovitosti z katastrálního operátu jiţ není problém dědického řízení a úkonů soudního komisaře, ale dědiců.

28

nikoliv postupem, který poţadují pracovníci odboru dopravy (dle jejich názoru je třeba zařadit motorové vozidlo do soupisu majetku zůstavitele, ocenit je jako bezcenné, na základě pravomocného dědického usnesení je určen nabyvatel tohoto motorového vozidla, který jej na odboru dopravy odhlásí z evidence). Pro zjištění obvyklé ceny motorových vozidel se nejčastěji vyuţívá cena zjištěná na základě shodného tvrzení účastníků. Znalecké ocenění je zpravidla vyuţíváno tam, kde se účastníci nejsou schopni dohodnout na hodnotě. Je třeba taktéţ upozornit, ţe technický průkaz motorového vozidla je dokladem, který nám sděluje, kdo je současným drţitelem motorového vozidla, nikoliv faktickým vlastníkem. Typické je to pro společné jmění manţelů, kdy je jako drţitel zapsán pouze jeden z manţelů, nebo v případech, kdy automobil je zakoupen do podílového spoluvlastnictví (časté u druha a druţky). Při vypořádání dědictví je velmi vhodné a praktické, aby se vlastníkem motorového vozidla na základě dědického usnesení stala pouze jedna osoba. b) ostatní movité věci: Patří zde zejména bytové zařízení, elektrické spotřebiče, nářadí, nástroje, umělecké předměty, sbírky, věci osobní potřeby, šatstvo, vybavení rekreačních objektů, ale i zlato či porcelán. Tyto předměty často nejsou zařazovány do soupisu majetku zůstavitele, neboť je většinou dědicové záměrně neuvádějí, buď z důvodu ţe to povaţují za nadbytečné, a sami si tyto věci rozdělí mezi sebou nebo ve snaze zatajit hodnotu majetku a vyhnout se pak vyšší poplatkové povinnosti soudnímu komisaři.

Zpravidla

se

podrobný

soupis

movitých

věcí

objevuje

v dědických řízeních, kde je proveden soupis věcí na místě samém. Sloţitější je pak situace, kdy účastníci trvají na tom, aby kaţdá drobná poloţka byla do soupisu aktiv dědictví zařazena, často dochází taktéţ u těchto movitých věcí k postupu dle § 175k odst. 3 o.s.ř., kdy se soudní komisař omezí jen na zjištění spornosti (tj. není mezi účastníky jasné, zda zůstavitel byl ke dni úmrtí jejich vlastníkem) a dále k těmto poloţkám nepřihlíţí. Pro ocenění jednotlivých poloţek se vychází především

29

ze shodného tvrzení účastníků v případě pochybností pak ze znaleckých posudků. 3.4.3 Finanční prostředky zůstavitele a) hotovost: Výši hotovosti, kterou měla zemřelá osoba u sebe při úmrtí a osobu, u níţ se peníze nalézají se soudní komisař dozví zpravidla od vypravitele pohřbu, od osoby, která ţila se zůstavitelem ve společné domácnosti, nemocnice, domova důchodců či jiné instituce. Dochází-li k soupisu majetku v bytě osaměle ţijící osoby, má soudní komisař za povinnost nalezené peníze převzít do notářské úschovy či sloţit na účet soudních úschov,18 sociální a léčebná zařízení či domovy důchodců automaticky příslušnému soudu či soudnímu komisaři sdělují, zda měl zůstavitel při úmrtí u sebe nějakou peněţitou hotovost a kde se event. nachází. b) vkladní knížky a účty: Soudní komisař se dotazem obrací na příslušný peněţní ústav s ţádostí o sdělení výše zůstatku na účtu zůstavitele či jeho manţela ke dni úmrtí. Soudní komisař má taktéţ povinnost vyjde-li při předběţném šetření najevo, ţe zůstavitel byl majitelem účtu u banky vyrozumět tuto banku o dni smrti zůstavitele. Pokud je účet veden na jméno zůstavitele, banka jej zablokuje a zůstatek na tomto účtu k datu úmrtí resp. práva a povinnosti zůstavitele jako majitele účtu se stávají součástí soupisu majetku. Banku nezajímá, zda má na účtu, který je veden na jméno zůstavitele uloţeny finanční prostředky jiný subjekt neţ zůstavitel. Bezpodmínečně tam dojde k blokaci účtu či vkladní kníţky a oprávněnému sloţiteli finančních prostředků na tomto účtu nezbývá nic jiného, neţ se se svou pohledávkou přihlásit do dědického řízení na stranu pasiv a počkat, zda ji dědici uznají či neuznají a eventuelně ji pak vymáhat ve sporném řízení. Při zjišťování zůstatku na účtech i vkladních kníţkách je ze strany soudního komisaře praktické učinit dotaz tak, aby bankovní ústav sdělil do 18

do notářské úschovy můţe soudní komisař přijmout finanční prostředky pouze do výše 20.000,- Kč, vyšší finanční obnos je povinen sloţit na účet věcně a místně příslušného soudu

30

dědického řízení soudnímu komisaři údaje o všech produktech, které měl zůstavitel u něj vedeny k datu jeho úmrtí. Pokud je dotaz učiněn konkrétně jen na jeden specifický účet, dostane se zpravidla ze strany bankovního ústavu odpovědi ohledně zůstatku na tomto účtu a ostatní produkty, byť jsou ke dni úmrtí evidovány na jméno a rodné číslo zůstavitele banka nesdělí, maximálně upozorní, ţe v její databázi jsou na jméno a rodné číslo evidovány i jiné produkty, které nebyly dotazem soudního komisaře pokryty a pro sdělení podrobnosti o těchto ostatních produktech, nechť je učiněn nový dotaz. c) pohledávky: Na základě tvrzení účastníků provádí soudní komisař dotazy na právnické a fyzické osoby, které byly v poměru k zůstaviteli jeho dluţníky, a zjišťuje tak výše zůstavitelových pohledávek. Nemusí se jednat pouze o finanční prostředky, které zůstavitel za ţivota půjčil někomu cizímu na základě ústní dohody nebo smlouvy o půjče, ale taktéţ o různé přeplatky – za plyn, elektřinu, nájem, vyúčtování topné sezóny, odpad apod.. Do této kategorie patří i pohledávky, které byly zůstaviteli přiznány na základě pravomocného soudního rozhodnutí. d) stavební spoření: Speciální úprava je obsaţena v zákoně č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření. Dle ustanovení § 8 zákona, pokud zůstavitel zemřel a zanechal manţela, pak práva a povinnosti vyplývající ze stavebního spoření

přecházejí na pozůstalého manţela a

soud k tomu přihlédne v řízení o dědictví. Jedná se o přechod práv a povinností (tj. vlastnického práva k vkladu vzniklému úsporami včetně úroků, při splnění zákonných podmínek také právo na státní podporu, právo na poskytnutí úvěru a právo na vrácení vkladu po vypovězení smlouvy) na základě zákona a bez moţnosti tuto skutečnost v řízení o dědictví jakkoliv ovlivnit. Není-li pozůstalý manţel, jsou práva a povinnosti vyplývající ze stavebního spoření předmětem dědění, jen dohodnou-li se dědicové v dohodě o vypořádání dědictví, ţe práva a povinnosti ze stavebního spoření převezme jeden z nich. Podle zákona o stavebním spoření není

31

moţné, aby se více osob stalo účastníkem stavebního spoření na základě dědění. Takovýto postup by byl v rozporu se zákonem a dědická dohoda by nemohla být schválena pro rozpor se zákonem (§ 482 odst. 2 o.z.). Nedojde-li mezi dědici k dohodě, smlouva o stavebním spoření zaniká dnem úmrtí zůstavitele a v dědickém řízení se vypořádá pouze uspořená částka, včetně úroků a poměrné částky státní podpory ke dni úmrtí účastníka stavebního spoření. Ve stavebním spoření ţádný z dědiců nemůţe pokračovat a ze stany stavební spořitelny je kaţdému z nich vyplacen pouze odpovídající podíl v penězích. Zákon o stavebním spoření neřeší, jakým způsobem postupovat, je-li účastníkem dědického řízení pouze jeden dědic nebo dědictví nabývá stát jako odúmrť. I přes absenci zákonné úpravy je v takovémto případě třeba postupovat

dle ustanovení § 8 odst. 2 zákona o stavebním spoření.

V případě, ţe dědictví nabývá jediný dědic, budou předmětem sepisu aktiv dědictví práva a povinnosti ze stavebního spoření, pokud dědictví nabývá stát jako odúmrť, pak je namístě postup dle § 8 odst. 3 zákona o stavebním spoření, tj. vypořádá se pouze uspořená částka, včetně úroků a poměrné částky státní podpory ke dni úmrtí účastníka stavebního spoření. e) penzijní připojištění: Základní úpravu penzijního připojištění obsahuje zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem. Zákon s úmrtím účastníka penzijního připojištění spojuje zánik penzijního připojištění. Ne vţdy se ovšem tato poloţka musí objevit v soupise majetku zůstavitele. Pokud ve smlouvě o penzijním připojištění je určena oprávněná osoba, pak úmrtí účastníka je předpokladem pro vznik nároku oprávněné osoby určené ve smlouvě přímo na základě zákona o penzijním připojištění, tj. mimo dědické řízení. Dle § 25 zmíněného zákona se nároky z penzijního připojištění stávají předmětem dědictví, pokud účastník zemřel a nebyla mu vyplácena penze, nevznikl nárok na odbytné oprávněné osobě určené ve smlouvě, nevznikl nárok na pozůstalostní penzi a musí existovat nějaký dědic či dě-

32

dici. Nepřichází zde v úvahu přechod prostředků z penzijního připojištění na stát na základě odúmrtí. Předmětem dědictví je částka vypočtená dle § 23 odst. 2 zákona o penzijním připojištění. Jde o tzv. odbytné, které je tvořeno úhrnem příspěvků zaplacených účastníkem a podílem na výnosech hospodaření penzijního fondu odpovídajícího výši zaplacených příspěvků. 3.4.4 Členský podíl v bytovém družstvu Obchodní zákoník definuje druţstvo jako právnickou osobu, která představuje společenství neuzavřeného počtu osob, zaloţené za účelem podnikání nebo zajištění hospodářských, sociálních nebo jiných potřeb svých členů. Bytovým druţstvem19 je takové druţstvo, které zajišťuje bytové potřeby svých členů – pronajímá nebo jiným způsobem dává do uţívání byty nebo jiné místnosti - nebytové prostory. Bytovým druţstvem je i druţstvo, které zaloţili nájemníci bytů

nacházejících se v domech ve

vlastnictví obce za účelem zakoupení těchto domů. Tato druţstva zajišťují po koupi domů od obcí bytové potřeby svých členů. Členství v bytovém druţstvu je spojeno s právy a povinnostmi, které lze převést na jinou osobu, a to dle § 230 z. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníka bez souhlasu orgánu druţstva. Členství v bytovém druţstvu je obchodovatelným majetkovým právem. Ve smyslu ustanovení § 707 odst. 2 o.z. je pak spjato s členským podílem, který je předmětem trhu a jeho obvyklá cena odráţí stav nabídky a poptávky v daném místě a čase.20 V případě, ţe se členská práva a povinnosti převádějí či přecházejí na třetí osobu, pak vţdy jen ke konkrétnímu bytu, který zůstává ve vlastnictví bytového druţstva. Členský podíl v bytovém druţstvu se v dědickém řízení vypořádává dle zásad určených v občanském zákoníku. Zemře-li jeden z manţelů, zaniká jeho smrtí společný nájem bytu manţely. V případě, ţe právo na druţstevní byt bylo nabyto za trvání manţelství, zůstává členem druţstva

19

pojem bytové druţstvo byl nejprve vymezen judikaturou např. rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Cdo 197/99 ze dne 4.5.1999 a posléze novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. 20 Z obou výše uvedených pojmů nám vyplývá jakási nejednotná terminologie, kterou zákonodárce pouţil. Zatímco občanský zákoník operuje s pojmem členský podíl v druţstvu, pak obchodní zákoník hovoří o člen-

33

pozůstalý manţel a jemu taktéţ náleţí členský podíl. Jedná se o zákonné a kogentní ustanovení, které je

upraveno v § 707 odst. 2 o.z., a

v dědickém řízení se k němu musí přihlédnout (členský podíl připadá pozůstalému manţelovi a do dědictví připadne náhradová pohledávka, která je rovna polovinové hodnotě členského podílu). Pokud ale zemře manţel, který nabyl právo na druţstevní byt před uzavřením manţelství, tj. v bytovém druţstvu mu svědčí individuální členství, přechází jeho smrtí členství v druţstvu a nájem druţstevního bytu na toho dědice, jemuţ připadl členský podíl. V tomto případě dědicem můţe, ale také nemusí být pozůstalý manţel. Dle platné právní úpravy nemůţe přicházet v úvahu společné členství v druţstvu více osob, s vyjímkou manţelů (ti mohou nabýt členský podíl společně na základě závěti nebo taktéţ jako dědicové v II. dědické skupině). Donedávna byla tato zásada respektována i při dědickém řízení, resp. při uzavírání a schvalování dědické dohody. Členský podíl v bytovém druţstvu mohl nabýt pouze jeden z dědiců. Podíl ostatních dědiců bylo moţno uspokojit z jiného majetku, nacházejícího se v aktivech dědictví. Za situace, kdy v dědictví se jiný hodnotný majetek nenacházel, pak ostatní dědicové mohli být uspokojeni pouze výplatou v penězích od toho, kdo nabyl členský podíl v druţstvu. S tímto taktéţ koresponduje i usnesení

Městského soudu v Praze č.j. 24 Co 159/97-27 ze dne

30.5.1997,21 ve kterém soudci městského soudu dospěli k názoru, ţe platná právní úprava (ustanovení § 707 odst. 2 v souvislosti s § 700 odst. 3 o.z.) brání tomu, aby soud dle § 482 odst. 2 o.z. schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle které by členský podíl zůstavitele nabývalo současně více dědiců, nejde-li o manţelé. Městský soud si při svém rozhodování byl taktéţ vědom paradoxní situace, neboť soudní praxe se při potvrzování nabytí dědictví dle podílů přiklonila ke stanovisku,22 ţe v takovém případě je nutno potvrdit nabytí dědictví podle podílů k veškerému majetku, tedy i k členskému podílu v bytovém druţstvu, je-li předmětem dědictví a od

ských právech a povinnostech. Oba pojmy nám souhrnně označují majetkovou hodnotu patřící do dědictví v případě, ţe zůstavitel byl členem bytového druţstva. 21 usnesení bylo publikováno v AD NOTAM, 4. ročník, 1998, číslo 1, str. 21-22

34

1.1.1992 ani jiné řešení není moţné vzhledem k tomu, ţe soudní komisař sám nemůţe rozhodnout o vypořádání mezi dědici, tj. o tom, kdo z nich nabývá konkrétní věci z dědictví. Docházelo tak k situaci, kdy soud neschválil dohodu o vypořádání dědictví, dle které má členský podíl v druţstvu nabýt více dědiců proto, ţe taková dohoda odporuje zákonu, vzápětí pak nabytí tohoto podílu více dědicům potvrdil. Východisko z tohoto stavu vyřešil Nejvyšší soud České republiky svým usnesením ze dne 27.1.2004 sp. zn. 30 Cdo 1847/2002. V tomto usnesení nejvyšší soud vyslovil názor, ţe je moţno v dědickém řízení uzavřít dědickou dohodu, ve které by členský podíl v bytovém druţstvu nabylo více dědiců i pokud nejde o manţely. Nejvyšší soud taktéţ potvrdil, ţe na základě takového rozhodnutí nemůţe přejít na dědice společné členství v bytovém druţstvu a společný nájem druţstevního bytu, protoţe tomu brání kogentní ustanovení § 700 odst. 3 o.z., § 706 o.z. a § 707 o.z.. Výše citované usnesení nejvyššího soudu vyřešilo paradoxní situaci popsanou výše, nicméně účastníkům dědického řízení v ničem nepomohlo. Nesetkala jsem se ještě ve své praxi s dědickou dohodou, kde by členský podíl v bytovém druţstvo nabylo více osob a nešlo by přitom o manţely. Dle mého názoru takto zformulovaná dědická dohoda neřeší účastníkům rozdělení majetku do budoucna, neboť pokud se následně (po skončení dědického řízení) dědicové nedohodnou na tom, kdo z nich se stane nabyvatelem členského podílu v bytovém druţstvu a tím pádem i nájemcem druţstevního bytu, lze se pouze ţalobou domáhat, aby o tomto sporu mezi nimi rozhodl soud. Pravděpodobnost, ţe by se dědicové po skončení dědického řízení dohodli je minimální, neboť pokud by byli schopni se mezi s sebou dohodnout, učinili by tak jiţ v rámci dědického řízení a nenechávali by si tuto variantu aţ po jeho skončení. V rámci dědické dohody je moţné, aby si mezi sebou účastníci smluvili finanční kompenzaci, která je do budoucna mezi nimi právně závazná. Dědic, který by nabyl členský podíl v bytovém druţstvu by musel ostatním účastníkům do určité – mezi nimi smluvené lhůty - vyplatit jejich dědický podíl. Mezi účastníky dědické 22

např. usnesení Městského soudu v Praze č.j. 24 Co 200/94 – 15 ze dne 31.8.1994, publikované v AD NOTAM, 1. ročník, 1995, číslo 3, str. 67

35

dohody by vznikl závazkový vztah, kde nabyvatel členského podílu by se stal dluţníkem s povinností do určité mezi nimi smluvené lhůty vyplatit věřiteli, v tomto případě dědici, který fyzicky nenabyl ţádný majetek, nebo nabyl majetek, ale jeho hodnota nedosahovala hodnoty členského podílu v bytovém druţstvu, určitý finanční obnos. V případě, ţe by se tak nestalo, dědic v pozici věřitele by mohl podat návrh na výkon rozhodnutí proti dluţníkovi, neboť dědické usnesení je vykonatelným exekučním titulem. Pokud by se účastníci mezi sebou domluvili aţ po skončení dědického řízení, uzavřeli by mezi s sebou asi s největší pravděpodobností dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví, která by se týkala členského podílu v bytovém druţstvu, ze které by vyplývalo, kdo se stane výlučným členem druţstva a nájemcem druţstevního bytu. Dále by muselo být smluveno, zda a jak vysoká finanční částka bude ostatním účastníkům z titulu vypořádání vyplacena. Pokud by finanční kompenzace měla být vykonatelná, tak jako dědické usnesení, musela by být tato dohoda uzavřena ve formě notářského či exekutorského zápisu, coţ by účastníkům přineslo další finanční náklady, které by nemuseli vynaloţit, pokud by uzavřeli dohodu v rámci dědického řízení. Kromě toho v dědickém řízení se vychází z ceny členského podílu k datu úmrtí zůstavitele, při uzavření jakékoliv dohody po skončení dědického řízení by se mělo vycházek z ceny, která je aktuální k datu uzavření dohody. Výše uvedené důvody svědčí ve prospěch uzavření dědické dohody, ze které by vyplynulo, kdo se konkrétně stane členem druţstva a nájemcem druţstevního bytu, neţ ve prospěch dohody, kde se členský podíl nabývá do podílového spoluvlastnictví všech účastníků. Uzavřená dědická dohoda, kde jedna osoba nabývá členský podíl je pro účastníky nejrychlejší a nejlevnější variantou. Osobně bych se přikláněla k novelizací ustanovení, která se týkají členského podílu, neboť právní úprava je zastaralá a neodráţí aktuální společenskou potřebu. Domnívám se, ţe by zákonodárce měl připustit moţnost nabytí členského podílu do podílového spoluvlastnictví více osob, coţ by

vyřešilo řadu praktických problémů, které jsou dnes s nabytím

členského podílu v bytovém druţstvu spojeny. Jedná se jak o problémy,

36

které se objevují mezi dědici v rámci dědického řízení, neboť zpravidla málokdo bývá ochoten

se postarat o prodej bytu a vyplatit ostatním

účastníkům sjednaný dědický podíl, ale taktéţ i o problémy, které vznikají mimo dědické řízení a jsou spojeny s nabytím členského podílu v bytovém druţstvu - např. koupě členského podílu ze strany druha a druţky – členem druţstva je pouze jeden z nich, na financování jsou však zúčastněni oba dva. Ohledně výplaty sjednaného členského podílu je třeba upozornit, ţe cena můţe být odlišná k datu úmrtí a k datu faktického prodeje, který proběhne v neurčité době v budoucnu. Nabyvatel členského podílu na sebe bere riziko, ţe při sníţení trţní hodnoty členského podílu v bytovém druţstvu oproti ocenění k datu úmrtí bude ztrátový na svém podílu. V konečném důsledku se můţe dostat do situace, kdy tím, ţe se stal nabyvatelem členského podílu, bude mít s jeho drţením a nakládáním největší starosti a nejmenší prospěch. V dědickém řízení má soudní komisař povinnost zjistit dle ustanovení § 175o o.s.ř. obvyklou cenu majetku. Pokud se v soupisu společného jmění manţelů či aktiv dědictví objeví členský podíl v druţstvu je třeba, aby soudní komisař

zjistil taktéţ

i obvyklou cenou členského podílu

v bytovém druţstvu. Jedná se o taktovou cenu, za kterou je moţné v daném místě a čase nabýt členský podíl k bytu srovnatelné velikosti, vybavení, polohy apod.23 Cena členského podílu je stanovována dle úvahy soudního komisaře – souhlasným prohlášením účastníků, judikatura připouští i ocenění přes realitní kancelář či znaleckým posudkem. Nejfrekventovanějším postupem v praxi je oceňování členského podílu na základě souhlasného prohlášení účastníků. Jedná se o postup pro účastníky taktéţ nejlevnější a nejrychlejší. Na druhou stranu je zde riziko, ţe tato cena není nijak odborně podloţena a účastník, který s takovouto cenou při jednání souhlasí, můţe doma změnit názor a odvolat se z důvodu nesprávně stanovené hodnoty členského podílu. Tak se stalo i ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod 99 D 28901/2009, kdy manţelka 23

blíţe k tomu taktéţ i usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.9.2004, sp. zn. 30 Cdo 791/2004 publikované v AD NOTAM, 10 ročník, 2004, číslo 6, s. 196

37

zůstavitele podala včas odvolání. Nesouhlasila s hodnotou členských práv a povinností v bytovém druţstvu, která byla u jednání stanovena souhlasným prohlášením účastníků dědického řízení (tedy i jejím souhlasným prohlášením) a v rámci odvolání navrhla důkaz znaleckým posudkem. Odvolání řešil Krajský soud v Ostravě pod 10 Co 733/2010, kdy usnesení okresního soudu zrušil a vrátil věc soudu k dalšímu řízení. Z rozhodnutí krajského soudu vyplynulo, ţe „ pokud je zapotřebí stanovit cenu členského podílu v bytovém družstvu, respektive cenu členských práv a povinností spojených s právem užívat konkrétní byt, pro účely určení obvyklé ceny společného jmění manželů, dědictví a rozhodnutí o dědictví soudem, je nutno vycházet z ceny, kterou by bylo možné za převod těchto členských práv a povinností v rozhodné době (tj. v době smrti zůstavitele) a v daném místě dosáhnout. Je proto nedostatečné pokud cena těchto práv a povinností byla stanovena toliko na základě shodného prohlášení všech dědiců (navíc s přihlédnutím k tomu, že v rámci odvolacího řízení jeden z nich tuto cenu zpochybňuje). Okresnímu soudu ničeho nebrání, aby v rámci dědického řízení využil ke zjištění obvyklé ceny členských práv a povinností například i zprávy z realitních kanceláří. Tento postup však lze použít pouze tehdy, odpovídá-li cena takto zjištěná alespoň v širším měřítku ceně obvyklé a nemají-li účastníci k takovému způsobu určení výhrady.“ Z citovaného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, ţe postup soudních komisařů, kteří oceňují hodnotu členských práv a povinností v bytovém druţstvu souhlasným prohlášením účastníků není zcela správný a vţdy se vystavují riziku, ţe účastník dědického řízení, který se nevzdá práva odvolání přímo u jednání si svůj krok rozmyslí a proti ceně stanovené souhlasným prohlášením se včas odvolá. Krajský soud poţaduje pro zjištění obvyklé ceny členských práv a povinností v bytovém druţstvu minimálně, aby byly v dědickém spise zaloţeny zprávy z realitních kanceláři.

Cena, která je takto stanovena

však alespoň

v širším měřítku musí odpovídat ceně obvyklé. Kdo by měl však posoudit, zda cena, kterou realitní kancelář ve svém přípisu adresovaném soudnímu komisaři, odpovídá ceně obvyklé krajský soud neřeší. Mám za to, ţe

38

tato otázka je na příslušném soudním komisaři a pokud by se mu zdály ceny jednotlivých realitních kanceláři zjevně nepřiměřené, měl by nechat vypracovat znalecký posudek. Realitní kancelář nemá ţádnou odpovědnost za cenu, kterou soudnímu komisaři sděluje, kromě toho ţivnostenský zákon pro činnost realitních kanceláří nepoţaduje ţádné zvláštní poţadavky. Realitní činnosti je zařazena mezi volné ţivnosti, u které není jako podmínka provozování odborná způsobilost stanovena, a tak ji

můţe

v dnešní době provozovat kdokoliv (potaţmo sdělovat soudnímu komisaři hodnotu členského podílu v bytovém druţstvu). V souvislosti s děděním členského podílu v bytovém druţstvu bych chtěla upozornit na dvě ustanovení občanského zákoníka, a to na § 143 o.z., který se zabývá rozsahem společného jmění manţelů a říká, ţe: „společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem ….. „ a na § 703 o.z., který říká, ţe: „vznikne-li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu manžely i společné členství manželů v družstvu; z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně.“ Obě ustanovení jsou kogentního charakteru a v podstatě nám neřeší, zda nabytím majetku jedním z manţelů dědictvím či darem, vzniká tomuto manţelovi individuální členství v bytovém druţstvu či společné členství manţelů v bytovém druţstvu.

Dle norem, které upravují oblast

společného jmění manţelů, by členství mělo být individuální a členský podíl by měl patřit pouze tomu z manţelů, který zdědil členský poddíl (či jej obdrţel darem). Dle norem, které upravují nájem bytu a problematiku společného nájmu a společného členství v bytovém druţstvu by se mělo jednat o členství společné, neboť to vzniká vţdy, vznikne-li jen jednomu z manţelů za trvání manţelství právo na uzavření smlouvy o nájmu druţstevního bytu. Děděním nevzniká členství v druţstvu automaticky ex lege. Dle ustanovení § 232 obch. z. dědic členských práv a povinnosti zůstavi-

39

tele můţe poţádat druţstvo o členství. Souhlas představenstva se nevyţaduje, jestliţe dědic nabyl práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém druţstvu. Pokud dědic členských práv a povinností poţádá druţstvo o členství, vzniká mu taktéţ právo na uzavření smlouvy o nájmu druţstevního bytu za trvání manţelství. Právní praxe, včetně bytových druţstev, se přikláněla k názoru, ţe pokud dědic ve svazku manţelském poţádá druţstvo o členství, pak automaticky vzniká společný nájem a společné členství manţelů v bytovém druţstvu, které svědčí i druhému manţelovi, byť ten s dědickým řízením (či darem) neměl nic společného. Problematiku v poslední době řešila i judikatura, která se naopak zcela správně postavila na druhou názorovou stranu s tím, ţe právní reţim členského podílu se přibliţuje reţimu věci, a proto osud členského podílu by neměl být zásadně odlišný od osudu stejných podmínek zděděných (darovaných) věcí. Na základě dědictví či daru vzniká tedy v bytovém druţstvu vţdy individuální členství. Oproti členskému podílu v bytovém druţstvu, není předmětem dědictví přechod nájmu bytu, který je upraven v § 706 a násl. o.z.. Nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) uţíval nebo z ní bral i uţitky. Pokud zemře nájemce, jeho smrtí nájemní vztah vţdy zaniká. Občanský zákoník však obsahuje speciální úpravu přechodu práva nájmu bytu v případě smrti nájemce ve svém ustanovení § 706, které říká, ţe: „jestliže zemře nájemce a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, partner, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Nájemci (společnými nájemci) se stávají také vnuci nájemce a ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáži, že s ním žili ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt…..“ Okruh osob, které jsou stanoveny v § 706 je taxativní24 a není totoţný s okruhem dědiců při řízení o dědictví. 24

Odpovídá tomu i rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 2335/2002, kdy nejvyšší soud došel k závěru, ţe „právo nájmu bytu nemůže ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 věty první občanského zákoníka přejít na pravnuka (pravnučku) zemřelého nájemce bytu.“

40

V souvislosti s členským podílem bych zmínila na závěr nejnovější judikaturu nejvyššího soudu týkající se nabývání členského podílu v rámci odúmrti. Na přelomu roku 2009 a 2010 vydal Nejvyšší soud České republiky několik rozhodnutí – příkladmo bych citovala rozsudek ze dne 17.12.2009 sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, rozsudek ze dne 26.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 4549/2008,

rozsudek ze dne 26.1.2010 sp. zn. 21 Cdo

3452/2008, rozsudek ze dne 26.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 2426/2008 – ze kterých vyplynulo, ţe odúmrť je povaţována za jednu z forem universální sukcese a je třeba na ni hledět analogicky podle právní úpravy nabytí zůstavitelova majetku dědici a o odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy. Právní názor, ţe stát v rámci odúmrti má nárok pouze jen na vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni smrti člena druţstva nemá dle soudu oporu v zákoně. Nejvyšší soud dospěl k závěru ţe zůstavitelovo členství v bytovém druţstvu a nájem druţstevního bytu přechází nejen na dědice, ale na kaţdého, komu podle výsledku dědického řízení připadl členský podíl v druţstvu. Vzhledem k tomu, ţe stát má při odúmrti zásadně stejné postavení jako dědic, přechází i při tomto projednání dědictví členská práva a povinnosti zůstavitele v bytovém druţstvu a nájem druţstevního bytu na stát. S tímto názorem není v rozporu zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, kde je pouze stanoveno, ţe stát se nemůţe zúčastnit zaloţení druţstva ani do něj vstoupit nebo členství v něm nabýt převodem, neboť nabytí majetku pramení ze zákonem stanovené povinnosti státu převzít jako odúmrť veškerý zůstavitelův majetek. 3.4.5 Závěr Jenom na okraj bych chtěla podotknout, ţe vzhledem k rozmanitosti majetku, který je moţno zařadit do soupisu aktiv dědictví, není výčet uvedený výše konečný, ani není nijak ţádným předpisem taxativně vymezen. Mezi další poloţky, které mohou být zařazeny do aktiv dědictví lze příkladmo uvést obchodní podíl ve společnosti, akcie, podnik zůstavitele, pohledávky zůstavitele, autorská práva, zbraně apod.

41

Záměrně jsem se v této kapitole nezabývala závazky zůstavitele (pasivy dědictví), neboť se domnívám, ţe tato problematika nesouvisí s tématem práce. Podmínky přechodu dědictví ze zůstavitele na dědice jsou zejména odvislé od výše aktiv dědictví, neboť existence majetku je jedním z předpokladů nabytí dědictví. Pasiva dědictví mají vliv na skutečnost, zda se dědictví stane předluţeným či nikoliv a jaký event. postup pak účastníci v souvislosti s předluţením dědictví zvolí. Výše záporného majetku nemá vliv na to, zda dojde k samotnému dědickému řízení či nikoliv. Soupis aktiv je činěn na základě shodného prohlášení účastníků. Dědicové nahlašují poloţky majetku, které zůstavitel ke dni úmrtí vlastnil. U věcí, jejichţ vlastníci nejsou vedeni v ţádné evidenci si soudní komisař nemá jak ověřit skutečného vlastníka a vychází ze shodného tvrzení účastníků, ţe zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věcí, které

patří do

aktiv dědictví. Za této situace se můţe samozřejmě stát, ţe se do aktiv dědictví dostanou poloţky, které fakticky zůstavitel ke dni úmrtí nevlastnil. Skutečnému vlastníkovi věci pak nezbývá nic jiného, neţ se domáhat v souladu s ustanovením § 126 o.z. na tom dědici, který věc v dědickém řízení nabude na jejím vydání. Na druhou stranu v České republice neexistuje ţádný registr majetku, který by evidoval, co který občan vlastní. Z tohoto důvodu – nikoliv vinou účastníků či soudního komisaře - nemusí být soupis aktiv úplný a ani konečný a jejich další existence můţe vyjít najevo aţ po skončení dědického řízení. Právní úprava tuto situaci předpovídá tím, ţe pokud se po právní moci usnesení o dědictví objeví dodatečný majetek, který nebyl v průběhu předchozího dědického řízení projednán, je třeba postupovat dle ustanovení § 175x o.s.ř. a zahájit řízení ohledně dodatečně najevo vyšlého majetku, přičemţ k projednání dědictví se pouţije právních předpisů, které platily ke dni úmrtí zůstavitele (k dodatečnému projednání dědictví můţe dojít krátce po právní moci usnesení, ale taktéţ za několik desítek let). Pro mnohé účastníky je institut dodatečného

projednání

dědictví

„noční

můrou“,

neboť

pokud

dochází

k opětovnému zahajování dědického řízení bezprostředně po právní moci

42

původního dědického řízení, nejsou zpravidla účastníci ochotni platit nový poplatek za projednání dědictví soudnímu komisaři, byť jsou k tomu povinování právním předpisem, obzvlášť za situace, kdy oni sami nebyli iniciátorem opětovného dědického řízení. V případě dodatečného projednání dědictví po několika letech (či desítkách let) ode dne úmrtí zůstavitele, se zpravidla jedná o neatraktivní majetek (pokud to nejsou pozemky, na kterých se má stavět nová průmyslová zóna), o který účastníci nemají zájem a projednání dědictví je spíše obtěţuje. V rámci řízení o dědictví se zjišťuje majetek a dluhy zůstavitele, které existují ke dni jeho úmrtí. Není moţno do dědictví zařadit majetek, který zůstavitel sice za svého ţivota někdy vlastnil, ale k datu úmrtí jiţ jeho vlastníkem nebyl, či k datu úmrtí takovýto majetek z různých důvodů jiţ neexistoval. V opačném případě na stranu pasiv dědictví není moţné přihlásit pohledávku, která vznikla aţ po úmrtí zůstavitele – jedná se obvykle o nezaplacený nájem do doby vyklizení nájemního bytu, likvidace nábytku, placení záloh na elektřinu, plyn apod.. Na vliv soupisu výše aktiv dědictví má pouze majetek, který je předmětem dědického řízení. Majetek, který na pozůstalé přechází jinak neţ děděním soudní komisař nezjišťuje – blíţe k tomu viz výklad kapitola 3.6. Dle ustanovení § 175m o.s.ř. věta první soud zjistí zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provede soupis aktiv a pasív. Soupis se zpravidla uvádí v protokole o jednání. Soupis můţe být vyhotoven i samostatně, vţdy však musí tvořit součást spisu o dědické věci. Dle § 175o odst. 1 o.s.ř. na podkladě zjištění dle § 175m o.s.ř. určí soud obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví popřípadě výši jeho předluţení v době smrti zůstavitele. Z výše uvedeného vyplývá, ţe v kaţdém dědickém řízení, které není skončeno dle ustanovení § 175h o.s.ř je třeba provést v protokole soupis aktiv i pasiv dědictví. Bez tohoto soupisu není moţné určit obvyklou cenu majetku, výši dluhů event. výši předluţení. Pokud by tak soudní komisař učinil pouze na základě údajů, které jsou zaloţeny v dědickém spise, byl by tento postup v rozporu se zákonem a tak-

43

téţ i úspěšným odvolacím důvodem. Stejný názor zastává taktéţ i Krajský soud v Ostravě v rozhodnutí vedeném pod sp. zn. 10 Co 1067/2007. 3.5 Exkurz do vypořádání společného jmění manželů Povaţuji za nutné zmínit se okrajově v této práci taktéţ o vypořádání společného jmění manţelů, neboť i existence tohoto institutu a jeho výše mají vliv na soupis aktiv dědictví. Teprve aţ po vypořádání společného jmění manţelů je v rámci dědického řízení patrné, zda nějaké dědictví bude existovat či nikoliv a jaký event. bude postup po ukončení vypořádání. Vypořádání společného jmění manţelů se v rámci řízení o dědictví provádí vţdy pokud zůstavitel zemřel a zanechal pozůstalého manţela. Zjišťuje se jeho rozsah i obvyklá cena v době úmrtí zůstavitele a na návrh pozůstalého manţela a dědiců se vypořádává dle zásad uvedených v občanském zákoníku (§ 149). Vychází ze zásady, ţe podíly obou manţelů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné a kaţdý z manţelů je oprávněn poţadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaloţil na společný majetek, a je povinen nahradit to, co ze společného majetku bylo vynaloţeno na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, ţe závazky obou manţelů vzniklé za trvání manţelství jsou povinni manţelé splnit rovným dílem (kromě závazků týkajících se majetku, který náleţí výhradně jednomu z nich a závazků, jejichţ rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manţelů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého). Majetek ve společném jmění manţelů lze vypořádat několika moţnými způsoby: 1)

pozůstalý manţel se stane výlučným vlastníkem všech věcí nále-

ţících do společného jmění manţelů a je povinen do dědictví (na podíl zemřelého manţela) vyplatit částku odpovídající polovinové hodnotě tohoto majetku. Částka odpovídající polovinové hodnotě majetku náleţícího do společného jmění manţelů se objeví v aktivech dědictví jako po-

44

hledávka zůstavitele za pozůstalým manţelem z titulu vypořádání společného jmění manţelů.

2)

pozůstalý manţel se stane výlučným vlastníkem pouze několika

věcí, které náleţí do společného jmění manţelů a stejně tak jako v předchozím případě je povinen do aktiv dědictví vloţit částku odpovídající hodnotě podílu zůstavitele na tomto majetku ze společného jmění. 3)

majetek tvořící společné jmění manţelů, nebo některé věci tvořící

společné jmění manţelů nabude pozůstalý manţel a zůstavitel, resp. dědici do podílového spoluvlastnictví, tj. v rámci vypořádání společného jmění manţelů pozůstalému manţelovi připadne podíl na věci, zbytek podílu na věci se objeví v aktivech dědictví, tj. stane se předmětem dědictví a některý z eventuelních dědiců tento podíl na věci nabude. 4) pozůstalý manţel se stane výlučným vlastníkem pouze některých věcí a do pasiv dědictví připadne pohledávka z titulu vypořádání společného jmění manţelů. 5)

na podíl zůstavitele připadnou všechny věci náleţící do společného

jmění manţelů a do pasiv dědictví připadne pohledávka z titulu vypořádání společného jmění manţelů ve výši polovinové hodnoty společného jmění manţelů. Při soupisu a vypořádání společného jmění manţelů se vychází z výpovědi účastníků a z listinných důkazů. Účastníkem dědického řízení ve fázi, kdy se vypořádává společné jmění manţelů je vţdy pozůstalý manţel, i kdyţ není dědicem. Pokud se mezi pozůstalým manţelem a dědici zůstavitele vyskytnou rozpory o skutečnostech týkajících se zejména rozsahu majetku nacházejícím se v společném jmění manţelů a tyto rozpory by se nepodařilo odstranit, je namístě postup dle § 175l odst. 1 o.s.ř.

45

věta druhá, resp. dle § 175k odst. 3 o.s.ř., tj. soudní komisař se omezí na zjištění jejich spornosti a ke sporným poloţkám dále nepřihlíţí. V dědickém řízení se nesetkáváme pouze s klasickou situací, kdy se společné jmění manţelů vypořádává, protoţe ze zákona zaniklo smrtí jednoho z manţelů. Objevují se taktéţ moţnosti, kdy za ţivota zůstavitele došlo k rozvodu manţelství, ale společné jmění manţelů nebylo po rozvodu doposud vypořádáno a ani nebyl podán návrh některého z manţelů na soudní vypořádání společného jmění manţelů, nebo byl podán návrh na soudní vypořádání společného jmění manţelů, ale do smrti jednoho z manţelů o něm nebylo pravomocně rozhodnuto, nebo naopak nastala právní domněnka uvedená v § 150 odst. 4 o.z. (Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manţelů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, ţe se manţelé vypořádali podle stavu, v jakém kaţdý z nich věci ze společného jmění manţelů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník uţívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, ţe jsou v podílovém spoluvlastnictví a ţe podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéţ platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manţelům společných.). Postup dle § 175l o.s.ř. je moţný pouze v případě, kde manţelství zaniklo aţ úmrtím zůstavitele, nikoli rozvodem za jeho ţivota. V řízení o dědictví se neprovádí vypořádání dosud nevypořádaného společné jmění manţelů zůstavitele s rozvedeným manţelem. S ohledem na tento přístup nám v moţnost vyvstane několik variant řešení: 1)

manţelství zůstavitele zaniklo rozvodem a do dne úmrtí uplynuly tři

roky od zániku manţelství, aniţ by v této lhůtě došlo k vypořádání společného jmění manţelů nebo k podání návrhu na jeho vypořádání soudem: soudní komisař do aktiv i pasiv dědictví zařadí to, co podle domněnky

46

uvedené v § 150 odst. 4 o.z. náleţí ze společného jmění manţelů zůstaviteli 2)

manţelství zůstavitele zaniklo rozvodem, do dne úmrtí neuplynuly

tři roky od zániku manţelství a ani nebyl za ţivota zůstavitele podán návrh na vypořádání společného jmění manţelů u soudu: v dědickém řízení soudní komisař zařadí do aktiv či do pasiv dědictví

podíl zůstavitele

z dosud nevypořádaného společného jmění manţelů s rozvedeným manţelem a to v ceně, která odpovídá příslušnému podílu zůstavitele ve smyslu § 149 odst. 2 o.z.. Soudní komisař nerozhoduje o jednotlivých věcech, neboť tato otázka musí být řešena mimo řízení o dědictví dohodou bývalého manţela a dědiců nebo v soudním řízení o vypořádání společné jmění manţelů vedeném mezi bývalým manţelem a dědici, případně následným uplatněním domněnky dle § 150 odst. 4 o.z.25 3)

manţelství zůstavitele zaniklo rozvodem a do dne úmrtí neuplynuly

tři roky od zániku manţelství a před uplynutím této lhůty byl za ţivota zůstavitele podán návrh na vypořádání společné jmění manţelů u soudu: soudní komisař v dědickém řízení vyčká výsledku jiţ zahájeného soudního řízení o vypořádání společného jmění manţelů a do dědictví zařadí to, co z tohoto majetku připadlo dle pravomocného rozhodnutí soudu zemřelému manţelovi. Ve věci vypořádání společného jmění manţelů v rámci dědického řízení lze vydat samostatné usnesení, v němţ se určí obvyklá cena společného jmění manţelů, určí se to, co ze společného jmění manţelů patří do dědictví a co připadne pozůstalému manţelovi. Proti usnesení o vypořádání společného jmění manţelů se lze do 15ti dnů ode dne doručení odvolat a v řízení o dědictví se pokračuje po právní moci tohoto rozhodnutí, z něhoţ se vychází při soupisu aktiv a pasiv dědictví, jakoţ i určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, případně výši předluţení v době smrti zůstavitele dle § 175o o.s.ř.. Usnesení o vypořá25

blíţe k nevypořádanému společnému jmění manţelů (resp. bezpodílovému spoluvlastnictví manţelů) pojednávají usnesení Městského soudu v Praze č.j. 24 Co 96/96-91 ze dne 31.5.1996 publikované v AD NOTAM, 2. ročník, 1996, číslo 6, str. 140-141 a usnesení Městského soudu v Praze sp.zn. 24 Co 291/96 ze dne 29.11.1996 publikováné v časopise AD NOTAM , 3. ročník, 1997, číslo 2, str. 45-47

47

dání společného jmění manţelů lze ovšem taktéţ (a v praxi se tak nejčastěji děje) spojit v jedno s usnesením o určení obvyklé ceny majetku, výši dluhů a čisté hodnoty dědictví, jakoţ i schválením dohody dědiců o vypořádání dědictví (§ 175q odst 2 o.s.ř.) – ne vţdy je ale toto řešení moţné, neboť po vypořádání společného jmění manţelů můţe dojít taktéţ k zastavení řízení dle § 175h o.s.ř.26 či existují odlišní účastníci vypořádání společného jmění manţelů a dědického řízení (v případě, ţe pozůstalý manţel z jakéhokoliv důvodu nedědí).27 3.6 Práva, která mohou přecházet v případě smrti zůstavitele jinak než děděním Na začátku této práce jsem zmínila, ţe zákony připouštějí i existenci některých práv a povinností, která v případě úmrtí přecházejí na pozůstalé osoby jinak neţ děděním nebo se dědí teprve aţ nejsou splněny podmínky pro jejich přechod mimo dědictví. Jedná se o specifický okruh práv a povinnosti, která smrtí jedince nezanikají, ani nejsou vázána na rozhodnutí o dědictví. Obecně lze o těchto nárocích říci, ţe okruh osob, na které přecházejí práva mimo dědictví nemusí (ale můţe) být shodný s okruhem dědiců. Osoby, na které tyto nároky mimo dědictví přecházejí, nemají postavení dědiců (i kdyţ to mohou být s dědici osoby totoţné) a neodpovídají za závazky zůstavitele.28 Nároky, které přecházejí na různé osoby mimo rámec dědického řízení většinou za ţivota zůstavitele slouţily k uspokojování jeho potřeb i potřeb členů jeho domácnosti. V rámci řízení o dědictví je třeba zkoumat, zda takovéto nároky jsou předmětem dědictví a v tomto případě je zařadit do soupisu majetku zůstavitele nebo zda přecházejí mimo dědictví a účastníky pak poučit, aby tyto nároky uplatnili mimo dědické řízení a nepřišli o ně např. promlčením (v soupisu majetku se pak tyto nároky neobjevují).

26

v tomto případě je třeba nejdříve vydat usnesení dle § 175o o.s.ř. a po jeho právní moci pak usnesení dle § 175h o.s.ř. 27 v tomto případě je třeba nejdříve vydat usnesení dle § 175o o.s.ř. a po jeho právní moci pak usnesení dle § 175q o.s.ř. 28 blíţe k tomu téţ Špoková, E., Přechod práv jinak neţ děděním, AD NOTAM, 7. ročník, 2001, číslo 5-6, str. 112

48

Důleţité je podotknout, ţe pokud v konkrétním případě neexistují osoby, na které by práva a povinnosti přešly mimo dědictví, právo či povinnost buď zanikne, nebo se stane předmětem dědění. Jsem si vědoma, ţe tato subkapitola je pouze teoretická a popisná, judikatura k ní neexistuje ţádná, nicméně povaţuji za nutné ji do této práce zařadit, neboť i níţe uvedené poloţky, pokud by byly chybně zařazeny do soupisu aktiv dědictví by způsobily účastníkům dědického řízení nemalé potíţe. Mám zde na mysli zejména poslední poloţku - pojistné plnění pro případ smrti, kdy pojišťovny vyplácejí obmýšleným osobám nemalé částky. S eventuelními dluhy dědictví však obmýšlené osoby nemají nic společného a byť by bylo dědické řízení sebevíce předluţené, pak případný věřitel se nemůţe uspokojit z ţivotní pojistky, která byla obmýšlené osobě vyplacena. Příkladmo lze zmínit níţe uvedené nároky: 1) peněžité nároky z pracovního poměru - jsou upraveny zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, ve znění pozdějších předpisů v § 328 Do výše odpovídající trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance přecházejí mzdové nároky z pracovního poměru postupně přímo na jeho manţela, děti a rodiče, jestliţe s ním ţili v době smrti ve společné domácnosti; předmětem dědictví se stávají, není-li těchto osob. Z tohoto ustanovení plyne, ţe pokud zemřelý zaměstnanec nezanechal ţádnou z výše uvedených osob (tj. manţela, děti, rodiče) nebo tyto osoby zanechal, ale ţádná z nich nesplňuje podmínku vedení společné domácnosti se zaměstnancem v době jeho smrti, nebo pokud peněţité nároky z pracovního poměru přesahují trojnásobek jeho průměrného měsíčního výdělku, stávají se předmětem dědictví a dědicové o nich mohou uzavřít dohodu, kdo z nich je převezme.29 Peněţité nároky zaměstnavatele zanikají smrtí zaměstnance, s výjimkou nároků, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo které byly zaměstnancem před jeho smrtí písemně uznány co do důvodů i výše, a nároků na náhradu škody způsobené úmyslně. Obdobnou úpravu jako zákoník práce má i zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů v § 159.

2) podpora v nezaměstnanosti - je upravena zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů v § 39 a násl. Zákon neobsahuje obdobné ustanovení jako zákoník práce, kterým by se upravoval přechod nedoplatků podpory v nezaměstnanosti v případě smrti uchazeče o zaměstnání, na které mu vznikl nárok ještě za jeho ţivota. Zákon o zaměstnanosti stanoví, kdo přesně má na podporu v nezaměstnanosti nárok a za jakých podmínek, ovšem v ţádném svém ustanovení se nezmiňuje o úpravě přechodu nedoplatků podpory v nezaměstnanosti

29

Kučera, R., Dědictví, 1. vydání, Praha, Linde Praha, 2001, s. 50

49

v případě smrti uchazeče o zaměstnání, kterému vznikl nárok na výplatu podpory v nezaměstnanosti ještě za jeho ţivota. Moţné přístupy k této problematice jsou dva: a) pouţije se zákoník práce na základě analogie legis a nedoplatek podpory v nezaměstnanosti přechází přímo ze zákona mimo dědictví na subjekty vyjmenované v § 328 zákoníku práce tj. postupně na manžela, děti a rodiče, jestliţe s ním ţili v době smrti ve společné domácnosti. Argument pro pouţití analogie legis vyplývá z účelu vyplácení podpory v nezaměstnanosti. Nárok na hmotné zabezpečení v případě nezaměstnanosti má jen ten, kdo před tím, neţ ztratil práci, po určitou dobu pracoval. Nárok je odvozen od předchozího pracovního poměru. Podpora v nezaměstnanosti má po určitou dobu, po kterou je poskytována, nahradit nezaměstnanému a členům jeho rodiny dřívější příjem ze mzdy na úhradu jejich ţivotních potřeb. Má tedy obdobný účel jako mzda a tudíţ dávky, na jejichţ výplatu zůstavitel měl nárok, by neměly být předmětem dědictví, neboť jak jiţ bylo výše naznačeno i tyto dávky stejně jako mzda mají zajistit oprávněnému a členům jeho rodiny úhradu jejich základních ţivotních potřeb. b) § 328 zákoníku práce se analogicky nepouţije a nedoplatek podpory v nezaměstnanosti se stane součástí soupisu aktiv dědictví a dědicové se v dědické dohodě domluví, kdo z nich ho převezme. Argumentem pro tento názor je to, ţe zákonodárce kdyby chtěl, aby nedoplatky hmotného zabezpečení přecházely mimo dědictví na určitý okruh subjektů odlišný od dědiců, výslovně by to v zákoně o zaměstnanosti stanovil. Objevuje se taktéţ i názor, ţe hmotné zabezpečení vyplácí stát a ne zaměstnavatel, proto nelze analogicky pouţít zákoník práce. Ohledně toho, co zde bylo o podpoře v nezaměstnanosti napsáno výše, se jeví logičtější způsob řešení vyplácet nedoplatek podpory v nezaměstnanosti dle analogie legis, tj. oprávněným osobám dle zákoníku práce. V praxi se však pouţívá varianta druhá, tj. nárok z podpory v nezaměstnanosti se stává součásti soupisu aktiv dědictví.

3) peněžité nároky z nemocenského pojištění zaměstnanců - jsou upraveny zákonem č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů v § 45 odst. 1 Nároky, které jsou poskytovány dle výše uvedeného zákona jsou dle § 14: nemocenské, peněţitá pomoc v mateřství, ošetřovné a vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství. Přechod těchto nároků upravuje § 51, který říká: „Zemřel-li pojištěnec po vzniku nároku na dávku, přechází nárok na výplatu částek dávky, které nebyly pojištěnci vyplaceny, postupně na manžela (manželku), děti a rodiče, jestliže žili s pojištěncem v době jeho smrti v domácnosti, pokud pojištěnec splňoval podmínky nároku na výplatu dávky; tyto osoby vstupují též do řízení o dávce. Pokud pojištěnec neuplatnil nárok na výplatu dávky, mohou tento nárok uplatnit osoby uvedené ve větě první. Nároky přecházející na osoby uvedené v odstavci 1 nejsou předmětem dědictví; předmětem dědictví se stávají, není-li těchto osob.“

4) dávky sociální péče - jsou upraveny z. č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů v §§ 73 a násl. Sociální péčí zajišťuje stát pomoc občanům, jejichţ ţivotní potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny příjmy z pracovní činnosti, dávkami důchodového nebo nemocenského zabezpečení, popřípadě jinými příjmy, a občanům, kteří ji potřebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo věku, anebo kteří bez pomoci společnosti nemohou překonat obtíţnou ţivotní situaci nebo nepříznivé ţivotní poměry. V rámci sociální péče se poskytují zejména peněţité dávky, věcné dávky, mimořádné výhody pro některé skupiny občanů těţce zdravotně postiţených. Nárok na dávku zaniká dnem smrti oprávněného. Zemřel-li oprávněný po uplatnění nároku na dávku, vstupují do dalšího řízení o dávce a nabývají nároku na částky splatné do dne smrti oprávněného postupně manţelka (manţel), děti a rodiče, jestliţe ţili s oprávněným v době jeho smrti ve společné domácnosti. Podmínka společné domácnosti nemusí být splněna u dětí, které mají nárok na

50

sirotčí důchod po zemřelém. Byla-li dávka přiznána před smrtí oprávněného, vyplatí se splatné částky, které nebyly vyplaceny do dne smrti oprávněného, členům jeho rodiny podle pořadí a za podmínek stanovených výše. Nároky přecházející na osoby uvedené výše nejsou předmětem dědictví; předmětem dědictví se stávají, není-li těchto pozůstalých.

5) důchody - jsou upraveny zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů v § 63 Na základě zákona o důchodovém pojištění jsou poskytovány: starobní, plný invalidní, částečný invalidní, vdovský, vdovecký a sirotčí důchod. Nutno zde podotknout, ţe pro osoby samostatně výdělečně činné je důchodové pojištění ze zákona povinné na rozdíl od nemocenského pojištění. Ustanovení § 63 odst. 1 zákona stanoví, ţe: „zemře-li oprávněný po uplatnění nároku na dávku důchodového pojištění, vstupují do dalšího řízení o dávce a nabývají nároku na částky splatné do dne smrti oprávněného postupně manželka (manžel), děti a rodiče, jestliže žili v době jeho smrti v domácnosti. “ Autoři zákona vycházeli z definice domácnosti uvedené v § 115 občanského zákoníku, dle níţ domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale ţijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Podmínka ţití v domácnosti nemusí být splněna u dětí, které mají nárok na sirotčí důchod po zemřelém. Pokud byla dávka přiznána před smrtí oprávněného, vyplatí se splatné částky, které nebyly vyplaceny do dne smrti oprávněného, členům jeho rodiny podle pořadí a za podmínek stanovených výše. Předmětem dědění se tyto nároky stávají, pokud neexistují osoby specifikovány výše, nebo nesplňuje-li ţádná z nich podmínku ţití v domácnosti s oprávněným.

6)

dávky státní sociální podpory - jsou upraveny zákonem č.

117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů v § 56 Dávky, které jsou na základě tohoto zákona vypláceny jsou: přídavek na dítě, sociální příplatek, přípěvek na bydlení (jsou vypláceny v závislosti na výši příjmu), rodičovský příspěvek, dávky pěstounské péče, porodné, pohřebné (jedná se o dávky, které jsou na výši příjmu nezávislé). Úprava přechodu nároky na tyto dávky je obsaţena v § 56. Zemřela-li oprávněná osoba po uplatnění nároku na dávku, vstupují do dalšího řízení o dávce a nabývají nárok na částky splatné do dne smrti oprávněné osoby stejným dílem osoby, k nimţ bylo přihlíţeno při stanovení rozhodného příjmu dle § 7 cit. zákona. Jedná se o tzv. společně posuzované osoby, kterými jsou nezaopatřené děti, rodiče nezaopatřených dětí, manţelé, druh (druţka) a nezaopatřené děti nezaopatřených dětí, pokud spolu trvale ţijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Byla-li dávka přiznána před smrtí oprávněné osoby, vyplatí se splatné částky, které nebyly vyplaceny do dne smrti oprávněné osoby, stejným dílem osobám uvedeným výše. Rozdíl od ostatních předpisů spočívá v tom, ţe zde osoby nabývají splatné dávky stejným dílem a ne celou dávku postupně dle pořadí stanoveného zákonem a jednak v tom, ţe dle § 56 odst. 3 zákona je přechod těchto dávek děděním naprosto vyloučen. Výše uvedený postup přechodu dávek dle § 56 zákona nelze pouţít na dávky, které nejsou poskytovány v závislosti na výši příjmu, neboť v řízení o nich se k osobám uvedeným v § 7 zákona nepřihlíţí. Aplikace § 56 odst. 1 zákona, který jasně hovoří o osobách, k nimţ bylo přihlíţeno při stanovení rozhodného příjmu dle § 7 zákona, tak není moţné. Ustanovení § 53 odst. 3 veškeré nároky na dávky z dědění vylučuje. Z celého § 56 vyplývá, ţe u tzv. ostatních dávek je vyloučen jejich

51

přechod mimo dědictví na zákonem určené osoby a zároveň je také vyloučeno jejich nabytí dědění.30

7) pojistné plnění - je upraveno zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších předpisů v § 51 Pojistné plnění z pojištění osob, kde pojistnou událostí je smrt pojištěného sleduje cíl, zmírnit pro příjemce pojistného plnění hmotnou újmu vyvolanou úmrtím pojištěného. Jde o částku, kterou získávají osoby mimo rámec dědění. Oprávněnou osobou k přijetí plnění je dle § 51 osoba, která je určena subjektem, který uzavřel pojistnou smlouvu. Oprávněnou osobu můţe pojistník aţ do vzniku pojistné události kdykoliv změnit, přičemţ změna určení osoby je účinná doručením sdělení pojistiteli. Ustanovení výše citovaného zákona pamatuje i na situaci, kdy oprávněná osoba není pojistníkem určena nebo určena je, ale nenabude práva na plnění (např. ţe předemřela), nabývají práva manţel pojištěného, a není-li ho, děti pojištěného. Neexistují-li ani tyto osoby, pak nabývají tohoto práva rodiče pojištěného, a není-li jich, osoby, které ţily s pojištěným po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, a které z toho důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výţivou na pojištěného; není-li ani těchto osob, nabývají tohoto práva dědici pojištěného. Nabytím pojistného plnění (ač se jedná mnohdy o velmi vysoké částky) se nezakládá pro nabyvatele odpovědnost za zůstavitelovy dluhy ani za přiměřené náklady spojené s pohřbem.

Stejně tak jako u soupisu majetku, nejsou ani výše uvedené poloţky konečným výčtem všech druhů práv a povinností, které v případě úmrtí přecházejí na pozůstalé osoby jinak neţ děděním nebo se dědí teprve aţ nejsou splněny podmínky pro jejich přechod mimo dědictví. Vybrala jsem pouze takové poloţky, se kterými se setkávám nejčastěji. Jako další bych jen příkladmo mohla uvést nároky z Českoněmeckého fondu budoucnosti, nájem bytu či leasing.

30

Např. pokud vypravitel pohřbu zemře, aniţ by obdrţel pohřebné, na které má nárok, nebude tato dávka nikomu vyplacena. Otázkou je proč zákonodárce v tomto případě povaţoval za vhodné přechod nevyplacených dávek státní sociální podpory děděním vyloučit, kdyţ u jiných dávek tomu tak není.

52

4 Dědický titul 4.1 Obecný úvod Majetek, který zůstavitel k datu svého úmrtí zanechal přechází – aţ na některé vyjímky - v rámci dědického řízení na jeho právní nástupce (dědice). Kdo se ve skutečnosti stane dědicem zůstavitele je předmětem dědického řízení. Okruh oprávněných osob se zkoumá a odvíjí od skutečnosti, zda zůstavitel zemřel bez závěti či se zanecháním závěti nebo listiny o vydědění. Dědický titul je právním důvodem dědění. Jedná se o jakýsi předpoklad, který umoţňuje přechod práv a závazků ze zůstavitele na dědice. Účinná právní úprava zná pouze dva druhy dědických titulů a to zákon a závěť. Do roku 1950 byla dědickým titulem taktéţ i dědická smlouva.31 Obecně lze říci, ţe oba dva dědické tituly mohou vedle sebe obstát a je moţno dědit ze zákona i ze závěti současně. V rámci jednoho dědického řízení se nám mohou vyskytnout dědicové, kteří jsou povolání k dědění ze zákona, ale i dědicové, kteří jsou povoláni k dědění ze závěti. Dědicem můţe být osoba, která je ze zákona v příbuzenském či obdobném vztahu k zůstaviteli a dále osoba, která je povolána ze závěti a z biologického hlediska nemá se zůstavitelem nic společného (soused, domov důchodců, druh, druţka, kteří nesplňují zákonné podmínky spoluţijící osoby). Ve směru četnosti dědických titulů nevidím v notářské praxi ţádný vývoj. Ve většině dědických řízení se dědí na základě zákona. Závěti se objevují nejčastěji psané vlastní rukou zůstavitele a ve formě notářského zápisu. Ty, které by byly psány mechanicky za přítomnosti svědků se vyskytují ojediněle. Se závěti, kterou by pořizovala osoba, která nemůţe číst nebo psát - a nebyla by ve formě notářského zápisu - jsem se ve své praxi zatím nesetkala. 31

V českých zemích bylo moţné uzavřít dědickou smlouvu do 31. prosince 1951, a to podle obecného zákoníku občanského. Tehdejší právní úprava však umoţňovala uzavření dědické smlouvy pouze mezi manţely (event. snoubenci s odkládací podmínkou, ţe se tito manţeli stanou). Ve smlouvě sliboval manţel druhému manţelovi svoji budoucí pozůstalost, s tím omezením, ţe vţdy čistá čtvrtina pozůstalosti (bez dluhů) musela zůstat volně k dispozici k poslednímu pořízení. Druhý manţel pak tento slib přijímal. Obě strany byly vázané svým závazkem a nešlo jej jednostranně změnit. Uzavření smlouvy vyţadovalo formu notářského spisu. S dědickou smlouvou jako s dědickým titulem počítá i nový občanský zákoník.

53

V rámci mého působení v ostravské notářské kanceláři32 jsem v roce 2005 zaznamenala nápad 465 dědických věcí, z čehoţ 22x probíhalo dědictví na základě závěti (bylo předloţeno 6 závětí psaných vlastní rukou a 16 závětí psaných ve formě notářského zápisu). V roce 2006 nápad 388 věcí, z toho celkem 18 dědických věcí se závětí (6 závětí sepsaných vlastní rukou, 10 závětí ve formě notářského zápisu a dvě závěti, které byly sepsány mechanickými prostředky). V roce 2007 nápad 421 věcí, z toho 26 závětních spisů (7 závětí sepsaných vlastní rukou, 15 závětí ve formě notářského zápisu a čtyři závěti, které byly sepsány mechanickými prostředky). V roce 2008 s nápadem 420 věcí, 16 závětních spisů (10 závětí sepsaných vlastní rukou, 6 závětí ve formě notářského zápisu). V roce 2009 s nápadem 438 věcí, 20 závětích spisů (7 závětí sepsaných vlastní rukou, 12 závětí ve formě notářského zápisu a jedna mechanickými prostředky). Z výše uvedené statistiky, kterou jsem získala v notářské kanceláři, kde pracuji, vyplývá, ţe jsem projednala pouze 4-6% procent dědických věcí ročně, kde dochází k aplikaci závěti. Jedná se o minimum věcí, které na druhou stranu jsou, co se týče právního posouzení, sloţitější a vyţadují větší časovou náročnost, jak na přípravu, tak i na samotné projednání dědického řízení. Jsem si vědoma, ţe výše uvedená statistika není reprezentativním vzorkem, který by mohl být aplikovatelný na trend testovací volnosti v rámci celé České republiky, ale na druhou stranu se nedomnívám, ţe by procento odchýlení od celorepublikového průměru bylo razantní. 4.2 Zákonná dědická posloupnost Okruh dědiců ze zákona je závislý na přesně určeném příbuzenském či obdobném vztahu k zůstaviteli. Příbuzenský vztah se dokládá veřejnými listinami (rodný list, oddací list, pravomocný rozsudek o osvojení, pravomocný rozsudek o určení otcovství aj.). Dle § 134 o.s.ř. veřejné listiny jsou:

32

jedná se o jednu notářskou kancelář s tím, ţe v Ostravě působí celkem 9 notářů, kteří jsou pověřování ze strany okresního soudu k provedení úkonů v řízení o dědictví

54

„listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.“ Dle usnesení Městského soudu v Praze pod č.j. 24 Co 369/97-26 ze dne 30.12.1997 v případě, ţe někdo při dědickém řízení předloţí veřejnou listinu, která prokazuje příbuzenský vztah k zůstaviteli, je pak dále vyloučeno, aby soud v řízení o dědictví postupem dle § 175k odst. 1 o.s.ř. tuto otázku přezkoumával. Taktéţ spor o správnost veřejné listiny, který by mezi sebou jednotliví dědicové před soudním komisařem vedli, dokládající osobní stav dědice, není důvodem ani pro postup dle § 175k odst. 2 o.s.ř., neboť otázky osobního stavu nemohou být řešeny způsobem, který se týká řízení o dědictví, ale jen v takovém řízení, kde lze o těchto otázkách rozhodovat (tj. samostatné soudní řízení – např. o určení či popření otcovství, v řízení o osobním stavu apod.).33 Který ze zůstavitelových příbuzných bude označen jako dědic, v případě, ţe se neprokáţe existence závěti, je uvedeno v občanském zákoníku v jednotlivých dědických skupinách (§§ 473 – 475a o.z.). Ty jsou celkem čtyři

a jejich sloţení je dáno příbuzenským vztahem

k zůstaviteli. Dědické skupiny jsou seřazeny od nejbliţších příbuzných aţ po příbuzné vzdálenější. Výčet osob v nich uvedených je taxativní a na jiné dědice se dědění ze zákona nevztahuje. Pokud se v rámci dědického řízení neobjeví závěť a řízení neskončí postupem dle § 175h o.s.ř. jeho zastavením, je třeba začít vyhledávat nejprve dědice první dědické skupiny. Pokud se zjistí, ţe ţádné příbuzné, kteří jsou v I. dědické skupině, zařazeni zůstavitel nezanechal, pokračuje se dále vyhledáváním okruhů dědiců v II. dědické skupině. Nenastoupí-li ani dědicové II. dědické skupiny, přechází se do III. a nakonec do IV. dědické skupiny. Pokud není zjištěn, ţádný dědic, který by zapadal do schémat I. – IV. dědické skupiny a zůstavitel nezanechal závěť, připadá majetek státu jako odúmrť. 33

usnesení publikováno v AD NOTAM, 4. ročník, 1998, číslo 4, str. 95-96

55

Notář jako soudní komisař disponuje mnoha moţnostmi jakým způsobem okruh dědiců zjistit. Obligatorní náleţitostí úmrtního listu je osobní stav zemřelé osoby, tj. zda byla vdaná (ţenatý), rozvedená (ý), svobodná (ý). Iniciály manţela zůstavitele včetně rodného čísla jsou taktéţ povinnou náleţitosti úmrtního listu a je velký předpoklad, ţe ţil ve společné domácnosti se zemřelým, zpravidla na adrese, která je v úmrtním listu uvedena (i kdyţ se jedná o adresu trvalého pobytu, který se ne vţdy shoduje s pobytem faktickým). Z data úmrtí se dá (nikoliv však 100%) dovodit, zda ţijí zůstavitelovi rodiče, ač jejich umístění patří aţ do druhé dědické skupiny. Notář má taktéţ k dispozici přístup do centrální evidence obyvatelstva. Z vlastní zkušenosti mohu však podotknout, ţe údaje z tohoto registru nejsou vţdy správné a úplné. Ve většině případů se vychází ze samotného tvrzení účastníků řízení. Správnému zjištění dědiců je nutno věnovat náleţitou pozornost uţ z důvodu, ţe zjištění dědiců má universální legitimační funkci a okruh dědiců má význam nejenom pro dědické řízení, ale i např. pro občanskoprávní či správní řízení, kdy jeho účastník zemřel.34 Nepřesné zjištění dědiců vede taktéţ k vydání usnesení, které směřuje k bezdůvodnému obohacení. 4.2.1 První dědická skupina Do první dědické skupiny patří nejbliţší příbuzní zůstavitele - jeho děti a manţel, přičemţ zde platí zásada rovnosti dědických podílů. Majetek, který zůstavitel ke dni úmrtí vlastnil nabývají všichni dědicové v I. dědické skupině rovným dílem. Předpokladem dědění manţela je

trvání

manţelství, nikoliv souţití ve společné domácnosti. Pozůstalý manţel můţe dědit v I. dědické skupině pouze za předpokladu, ţe ještě vedle něho dědí alespoň jedno z dětí zůstavitele. Jeho zákonný dědický podíl nemůţe být větší neţ jedna polovina dědictví. Za děti zůstavitele se povaţují jeho vlastní děti, dále děti osvojené (zrušitelně i nezrušitelně) a v případě zákonem stanovených podmínek 34

dle § 107 o.s.ř. - ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umoţňuje-li povaha věci pokračovat v řízení (předmětem budou ta práva a povinnosti, která smrtí nezanikají), jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něţ v řízení jde

56

nasciturus, narodí-li se ţivý.35 Dítětem zůstavitelky se rozumí dítě, které tato ţena porodila, u zůstavitele je třeba, aby mu svědčila jedna ze zákonných domněnek otcovství stanovena zákonem o rodině. V mnoha případech se stává, ţe děti zemřou dříve, neţ jejich rodiče. Na tuto situaci zákon pamatuje tím způsobem, ţe v projednávaní dědictví po následně zemřelém rodiči, jehoţ dítě předemřelo, vstupují do podílu předemřelého dítěte všechny jeho děti, které dědictví neodmítly. Jde o tzv. reprezentační právo, přičemţ reprezentace se vztahuje také na pravnuky zůstavitele. Vnuci i pravnuci nastupují pouze do uvolněného dědického podílu svého bezprostředního předka, jehoţ reprezentují. Nemohou tedy dědit více, neţ kolik by činil dědický podíl dědice, jehoţ zastupují (reprezentují). Při dědění v první dědické skupině, se uplatňuje taktéţ i tzv. akrescence, tj. stav, kdy uvolněný dědický podíl, který by měl připadnout některému z dědiců této skupiny, přirůstá

ostatním dědicům povolaným

v této skupině k dědění. 4.2.2 Druhá dědická skupina K dědění na základě druhé dědické skupiny dochází tehdy nepřichází-li v úvahu, dědění ze strany zůstavitelových potomků buď proto, ţe ţádné neměl, nebo měl, ale ti předemřeli a nezanechali ţádné děti nebo jejich děti zemřely, či odmítly dědictví. V druhé dědické skupině dědí manţel, rodiče zůstavitele (kaţdý samostatně) a osoby, které ţily se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výţivou na zůstavitele. Manţel zůstavitele musí ze zákona nabýt minimálně jednu polovinu dědictví, pro jeho postavení platí všechno to, co bylo napsáno v první dědické skupině. V II. dědické skupině můţe manţel zůstavitele dědit samostatně, tj. pokud zůstavitel nezanechal ţádnou z dalších osob uvedených ve II. skupině, příp. kdyţ ţádná z těchto osob z nějakého důvod nedědí. O prokázání dědického práva manţela, otce a matky zůstavitele není sporu. Problém, v případě špatných vztahů v rodině 35

dítě počaté v době ţivota zůstavitele, které jeho manţelka porodí do 300 dne po zániku manţelství

57

a velkém majetku, činí postavení osob, které ţily se zůstavitelem ve společné domácnosti. Zda tyto osoby se stávají dědici se neposuzuje z veřejných listin, ale jejich postavení musí být prokázáno jinak, např. výslechem svědků, zprávami a vyjádřeními orgánů nebo výslechem účastníků. Soudní komisař musí umoţnit těm dědicům, kteří jsou děděním takové osoby kráceni na svých dědických podílech, aby se vyjádřili k tomu, zda jsou splněny zákonné předpoklady, tj. zda osoba ţila se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu 1 roku před jeho smrtí a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo byla odkázána výţivou na zůstavitele. V případě, ţe mezi účastníky řízení nedojde ke shodě, zda určité osoby ţily se zůstavitelem ve společné domácnosti, není soudní komisař tuto otázku oprávněn řešit vzhledem k existenci skutkového sporu (jde tady o skutkový stav, tj. o to, zda zde vůbec byla společná domácnost - zjištění jak se projevovalo vedení společné domácnosti, zda zůstavitel a spoluţijící bydleli společně, zda společně obstarávali potřeby pro domácnost, z jakých prostředků, v jaké době byla společná domácnost vedena apod.). Soudní komisař v tomto případě řízení přeruší a účastníky odkáţe v souladu s ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř., aby podali ţalobu k soudu.36 V případě, ţe ţaloba nebude ve stanovené lhůtě podána, soud nebude jednat s tím, jehoţ dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné (tj. s osobami, které měly ţalobu podat). Po skončení soudního řízení bere soudní komisař v úvahu rozsudek nezávislého soudu a posléze je schopen určit okruh dědiců. Spoluţijící osoba nemůţe v rámci II. dědické skupiny dědit samostatně, její zákonný dědický podíl nemůţe být v rámci této skupiny větší neţ jedna polovina dědictví. I v této dědické skupině platí princip „akrescence“, přirůstání dědických podílů. Mezi rodiči a osobami ve společné domácnosti můţe docházet ke zvětšování jejich podílů o uvolněné podíly manţela, nebo některého z členů této podskupiny. Princip reprezentace se v II. dědické skupině neuplatňuje. V případě, ţe by některý z dědiců v II. dědické skupině splňoval i podmínky spoluţijící osoby, nedochází 36

blíţe k tomu usnesení Městského soudu v Praze č.j. 24 Co 207/98-60 ze dne 30.6.1998 publiované v AD NOTAM, 4.ročník, 1998, číslo 5, str. 119-121

58

zde ke kumulaci dědických podílů a takovéto osobě by připadl pouze jeden dědický podíl. 4.2.3 Třetí dědická skupina K dědění ve III. dědické skupině dochází v případě, ţe zůstavitelův manţel ani rodiče nedědí, buď z toho důvodu, ţe jiţ neţijí, dědictví odmítli, jsou neznámého pobytu apod.. V třetí dědické skupině dědí jednak všichni sourozenci a taktéţ osoby, které ţily se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu 1 roku před jeho smrtí a z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výţivou na zůstavitele. V případě, ţe některý ze sourozenců nedědí, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti. Stejně tak jako v I. dědické skupině zde platí princip tzv. „reprezentace“. Sourozencem zůstavitele má zákon namysli osoby, které mají společné oba rodiče (sourozenci plnorodí), ale také i osoby, kteří mají společného pouze jednoho z rodičů (sourozenci polorodí). Kaţdý ze III. dědické skupiny má nárok na stejný dědický podíl, jako v kaţdé dědické skupině se i zde projevuje princip „akrescence“ a stejně tak jako ve II. dědické skupině nedochází ke kumulaci dědických podílů v případě, ţe by sourozenec byl také osobou, která by ţila se zůstavitelem ve společné domácnosti. Ve III. dědické skupině můţe samostatně dědit sourozenec zůstavitele, spoluţijící osoba i některý synovec či neteř zůstavitele. 4.2.4 Čtvrtá dědická skupina K dědění na základě této dědické skupiny dochází pouze ve vyjímečných případech. Za situace, ţe zůstavitel nezanechal ţádné děti, vnuky, pravnuky, manţela, rodiče, osoby ţijící ve společné domácnosti, sourozence, neteře, synovce, přicházejí v úvahu jako dědici prarodiče zůstavitele. Ti jsou povolání jak ze stany matky zůstavitele, tak i ze strany otce, a to kaţdý z nich stejným dílem (dědí kaţdý z prarodičů za sebe, nikoliv manţelský pár dohromady). Pokud ani jeden z nich nedědí, pak dědí stejným dílem jejich děti, tj. strýcové a tety zůstavitele.

59

4.2.5 Historický vývoj dědických skupin Mohlo by se zdát, ţe vývoj dědických skupin upravený právními předpisy, které platily v minulosti, je v současné době nepouţitelný a má pouze historický význam. Zdaleka tomu tak není, neboť i sloţení dědických skupin, jak je znaly dnes jiţ neúčinné občanské zákoníky, je vyuţitelnou právní normou, která se běţně aplikuje. Znalost historického rozdělení jednotlivých dědických skupin najde své uplatnění při dodatečném projednání dědictví. Zemře-li zůstavitel za účinnosti dřívějších předpisů, postupuje se při dodatečném projednání dědictví podle nich, nikoliv podle předpisů, které jsou platné v době zahájení dodatečného projednání dědictví. Dědictví se vţdy projednává dle právních předpisů platných k datu úmrtí zůstavitele - § 873 o.z. Pokud v původním dědickém řízení nebyl zjišťován okruh dědiců a v rámci dodatečného projednání dědictví vzejde potřeba okruh dědiců zjistit, je třeba postupovat dle předpisů platných k datu úmrtí zůstavitele, respektovat posloupnost jednotlivých dědických skupin a okruh osob, které jsou v dané dědické skupině či třídě zařazeny. a) období od 1.1.1912 do 31.12.1950, kdy platil na území České republiky Obecný občanský zákoník Dědici byli rozděleni do čtyř tříd - první třída zahrnovala děti zůstavitele a jejich potomky (vnuky, pravnuky), zákon činil rozdíly mezi dětmi manţelskými a nemanţelskými. Druhá třída zahrnovala otce, matku, sourozence a jejich potomky (synovce a neteře, příp. jejich další potomky), do třetí třídy patřili dědové a báby zůstavitele, sourozenci rodičů zůstavitele (strýcové a tety) a jejich potomci (sestřenice a bratranci, popřípadě jejich další potomci). Čtvrtá třída obsahovala zůstavitelovy první pradědy a prabáby. Obecný občanský zákoník upravoval zvlášť dědické právo manţela, který dědil vedle dědiců v I. třídě jednu čtvrtinu pozůstalosti, vedle dědiců v II. a III. třídě jednu polovinu pozůstalosti. Jediným dědicem se manţel stal tehdy, pokud ţádný z rodičů ani jejich potomků nedědil.

60

b) období od 1.1.1951 do 31.3.1964, kdy platil na území České republiky zákon č. 141/1950 Sb. (tzv. střední občanský zákoník) Úprava dědického práva byla značně zjednodušena. Terminologicky dědicové jiţ nebyli rozděleni do tříd, ale nově do skupin. Skupiny byly zavedeny pouze dvě - v první skupině dědily rovným dílem zůstavitelovy děti a pozůstalý manţel. Pokud se dítě nedoţilo zůstavitelovy smrti, pak nabývaly jeho dědického podílu rovným dílem jeho děti, event. jejich potomci. Ve druhé skupině, pokud nebyli zůstavitelovi potomci, dědili manţel, rodiče a osoby, které se zůstavitelem ţily nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti jako členové rodiny a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výţivou na zůstavitele. Manţel v druhé dědické skupině dědil nejméně polovinu majetku. Pokud se smrti zůstavitele nedoţil některý z rodičů, jeho dědický podíl nabyli rovným dílem jeho děti, a nebylo jich, jejich rodiče. Děti sourozenců (tj. synovci a neteře) neměli v tomto období dědické právo ze zákona. c) období od 1.4.1964 do dnešní doby, kdy platí na území České republiky zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Oproti střednímu občanskému zákoníku došlo k rozšíření počtu dědických skupin na tři – první skupinu zahrnoval manţel a děti (dle principu reprezentace jejich potomci), druhou skupinu manţel, rodiče a spoluţijící osoba, třetí skupinu sourozenci zůstavitele a spoluţijící osoba. Novela občanského zákoníka č. 509/1991 Sb., účinná od 1.1.1992 rozšířila třetí dědickou skupinu o děti sourozenců a zavedla čtvrtou dědickou skupinu, která zahrnuje prarodiče zůstavitele, a pokud nedědí

ţádný

z nich, pak jejich děti. Posledním předpisem, na základě kterého došlo ke změnám v dědických skupinách je zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, který do první a druhé dědické skupiny na úroveň manţela zařadil partnera. Partnerem se rozumí

61

osoba, která uzavřela registrované partnerství. Registrované partnerství je definováno jako trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé způsobem stanoveným zákonem o registrovaném partnerství.

4.2.6 Dědické skupiny v novém občanském zákoníku Navrhované pojetí nového občanského zákoníku týkající se dědických skupin vychází ze skutečnosti, ţe zákon je sice nejslabším dědickým titulem, nicméně taktéţ nejčastějším, na základě kterého dochází k dědickému nástupnictví. Stávající pojetí čtyř dědických skupin, je pro jeho autory nedostatečné, neboť v případě, ţe zůstavitel nepořídí závěť a nezanechá nikoho, kdo do těchto čtyř dědických skupin náleţí, pak majetek připadne státu jako odúmrť. Navrhovaná právní úprava preferuje zachování majetku v soukromém sektoru, tj. aby majetek zůstal pokud moţno v okruhu zůstavitelových nejbliţších a na stát by měl přejít pouze ve velmi výjimečných případech. Oproti dnešnímu stavu je rozšířen okruh osob, které se mohou stát dědici ze zákona na šest dědických tříd. První tři dědické třídy jsou téměř totoţné se současným pojetím, ve čtvrté dědické třídě by dědili prarodiče zůstavitele, v páté dědické třídě prarodiče rodičů zůstavitele a v šesté dědické třídě potomci dětí sourozenců, potomci prarodičů zůstavitele. Nově jsou tedy do okruhu zákonných dědiců zařazeni zůstavitelovi praprarodiče nebo sestřenice a bratranci. Mně osobně se zamlouvá rozšíření počtu dědických skupin, neboť se stejně jako autoři nového občanského zákoníku domnívám, ţe dnešní pojetí zákonného dědění, tak jak je upraveno ve stávajícím občanském zákoníku nedostačuje. Několikrát jsem se v praxi setkala se situací, kdy zejména sestřenice a bratranci přišli o majetek zůstavitele, neboť se spolu se zůstavitelem za jeho ţivota mylně domnívali, ţe jsou v tak úzkém příbuzenském vztahu k zůstaviteli, ţe jim svědčí zákonné dědické právo. Na druhou stranu si ale plně uvědomuji problémy, které nastanou ve spojitosti s rozšířením počtu dědických tříd, v případě, ţe nový občan-

62

ský zákoník bude přijat. Domnívám se, ţe praktické pouţití čtvrté aţ šesté skupiny se v praxi bude vyskytoval pouze sporadicky. Jiţ v současné době je v rámci některých dědických řízení velice problematické dopátrat se vůbec k tomu, zda zůstavitel osoby, které patří do určité skupiny zanechal či nezanechal, jak se vůbec jmenují, kdy se narodily a kde bydlí. Jedná se zejména o rodiče zůstavitele a jeho sourozence. V rámci České republiky sice existuje registr evidence obyvatel, který vede ministerstvo spravedlnosti, nicméně údaje, které registr obsahuje

nejsou mnohdy

přesné nebo dokonce vůbec ţádné. Kaţdý notář je přes systém CZECHPOINT napojen na evidenci obyvatel, která je pro něj on-line dostupná. Informace, které z ní potřebuje získat má k dispozici téměř okamţitě. Princip systému je zaloţen na znalosti rodného čísla vyhledávané osoby nebo na jméně, příjmení a datu narození. Jak jsem výše zmínila, systém je v některých případech nepřesný. Maximálně je pouţitelný pro hledání dědiců v první dědické skupině, při ověřování trvalého pobytu osob, které přicházejí v úvahu jako dědicové. Minimálně je vyuţitelný pro vyhledávání dědiců vzdálenějších skupin. V případě, ţe notář nemá údaje o osobách k dispozici a nemůţe si je ani obstarat v evidenci obyvatel, kterou má k dispozici, má další moţnost učinit dotaz na příslušný odbor ministerstva spravedlnosti, kde se poţadované údaje pak dohledávají

manuálně

v písemných evidencích, coţ způsobuje průtahy dědického řízení, neboť zjištění takovéhoto okruhu dědiců mnohdy trvá i několik měsíců. Jsem přesvědčena, ţe v praxi se vyskytne pouze minimum případů, kdy bude – zejména při úmrtí osoby staršího data – moţné zjistit, zda zůstavitel zanechal dědice, který by náleţel do čtvrté aţ šesté skupiny. Bude to za situace, kdy se nebude soudní komisař

spoléhat na údaje z evidence

obyvatel a účastníci mu sami aktivně doloţí doklady – veřejné listiny, na základě

kterých

bude

moţno

posoudit,

zda

určitá

osoba

je

v příbuzenském vztahu k zůstaviteli, tak jak stanoví vzdálenější dědické skupiny či nikoliv. Paradoxně pak můţe nastat situace, kdy dojde k prodlouţení dědického řízení z důvodu zjišťování okruhů dědiců, neboť povinnost soudního komisaře, v případě, ţe se mu nedostane informací

63

od příbuzných, pátrat po těchto osobách zůstane, neboť dědické řízení se stále bude řídit zásadou oficiality a soudní komisař pak bude muset zjistit, zda zůstavitel nezanechal ţijícího příbuzného i ze vzdálenějších dědických skupin. Rozšíření dědických skupin je dobrým krokem, nicméně se domnívám, ţe v rámci České republiky nejsme v současné době technicky i datově vybaveni k tomu, aby soudní komisaři byli schopni dědice vzdálenějších dědických skupin zjistit.

4.3 Dědický titul - závěť Závěť je jednostranným právním úkonem, kterým zůstavitel za ţivota projevuje vůli ohledně nakládání svého majetku pro případ smrti. Kdo se má stát dědicem po zůstaviteli záleţí čistě na jeho vůli, zda mu vyhovuje dědické nástupnictví tak, jak jej stanovuje občanský zákoník, či vyuţije moţnosti sepsat závěť, ve které zaloţí dědické nástupnictví odchylně od modelu uvedeného v zákoně. Dědicem ze závěti nemusí být bezpodmínečně pouze fyzická osoba, ale můţe se jednat i o osobu právnickou či stát, který má zde postavení dědice a nenabývá majetek jako odúmrť. Závěti je moţno eliminovat výši dědického podílu, na který by osoba, která by jinak dědila pouze ze zákona měla nárok nebo některého ze zákonných dědiců úplně opomenout. Závěť je silnějším dědickým titulem, tj. je moţno, aby právě závěť změnila zákonnou dědickou posloupnost upravenou v občanském zákoníku, neboť ustanovení, která v občanském zákoníku upravují dědické skupiny nejsou kogentní povahy a jsou pouţitelná pouze pokud zůstavitel za svého ţivota platnou závěti či listinou o vydědění nerozhodne jinak. 4.3.1 Důvody pořízení závěti Pohnutek, které vedou pořizovatele k sepisu závěti a potaţmo ke změně zákonné dědické posloupnosti, je hned několik:

64

1) pořizovatel nemá žádné žijící zákonné dědice (tj. ty, kteří jsou uvedeni v dědických skupinách I.-IV.): V případě, ţe by nepořídil závěť, nabyl by veškerý jeho majetek, který by ke dni úmrtí existoval stát jako tzv. odúmrť. 2) považuje-li pořizovatel za potřebné někoho z těch, kteří by i jinak přicházeli v úvahu jako dědici ze zákona, nějak zvýhodnit či nezvýhodnit: Okruh

dědiců

po

konkrétním

zůstaviteli

se

odvozuje

z příbuzenského vztahu, přičemţ platí, ţe nejbliţší příbuzní zůstavitele jsou zařazeni v nejbliţších dědických skupinách. V případě, ţe by zůstavitel chtěl některého ze zákonných dědiců před jiným zvýhodnit či znevýhodnit, musel by o svém majetku pořídit závěť. Praktické je to zejména pokud zůstavitel ţije v manţelském svazku a mezi manţely existují spory, nebo spolu manţelé trvale neţijí. Vzhledem k tomu, ţe manţel je osoba nacházející se v první skupině resp. v druhé skupině a tudíţ jeho dědický nárok ze zákona nastupuje vţdy pokud ţije, pokud dědictví neodmítne či je způsobilý dědit. Druhému manţelovi nezbývá, pokud nechce aby po něm manţel dědil, neţ napsat závěť a manţela v ní opomenout. V případě jiných dědiců, neţ potomků zůstavitele je tento krok moţné udělat, vzhledem k tomu, ţe ti nepatří mezi neopomenutelné dědice. Pokud zůstavitel zanechal neopomenutelné dědice, je jeho pořizovací svoboda omezena, ochranou těchto neopomenutelných dědiců, která je dána zákonem a nelze ji nijak obejít. Zvýhodnění jednoho dědice před druhým na základě závěti je v praxi často vyuţitelné u třetí dědické skupiny – u sourozenců, synovců a neteří, kteří mezi neopomenutelné dědice, na rozdíl od německé právní úpravy, nepatří a testamentární volnost pořizovatele u těchto osob není nijak omezena zákonem. 3) chce-li pořizovatel předejít případným sporům mezi spoludědici o tom, co má každému z nich ze zanechaného majetku připadnout:

65

Jde o případy, kdy osoba vlastní různorodý majetek, který se dá od sebe reálně oddělit např. rodinný dům, chatu, zahradu, garáţ, auto. Do závěti

pak pořizovatel napíše, ţe si přeje, aby pro případ jeho smrti byl

majetek rozdělen takto: jednomu rodinný dům a zahrada, druhému chata, auto, garáţ. Manţelce nic. Nikde není stanoveno, ţe dědicové z takovéto závěti by ji měli striktně dodrţet. Obsah závěti je pouze přáním zemřelého a pozůstalí za předpokladu, ţe se na takovém postupu shodnou, se mohou od textu odchýlit a rozdělit si majetek úplně jinak, neţ si zůstavitel přál. 4) poskytl-li zůstavitel za svého života dar a chce, aby k tomuto darování bylo při rozdělení majetku přihlíženo: Zůstavitel za svého ţivota některého ze svých potenciálních dědiců obdaroval majetkem nikoliv nepatrné hodnoty a ostatním dědicům za svého ţivota nic nedaroval nebo daroval méně. V takovémto případě do závěti uvede, ţe si nepřeje, aby osoby, které za ţivota dostatečně obdaroval z dědictví něco obdrţely. V případě, ţe by toto jeho přání nerespektovaly, dá pak příkaz k započtení daru na dědický podíl konkrétního dědice. 5) pořizovatel již zřídil závěť, kterou by chtěl z různých důvodů nahradit jinou závětí nebo zrušit: Dle ustanovení § 480 občanského zákoníku platí, ţe: „závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát...“ Právní účinky závěti nastávají ke dni úmrtí zůstavitele. Do té doby je plně v kompetenci pořizovatele závěti, jak s ní naloţí, zda původní závěť ponechá v platnosti, zničí, napíše novou závěť či odvolá. 4.3.2 Typy závětí Občanský zákoník dává pořizovateli dle jeho moţností vybrat si z různých typů závěti od nejjednodušší formy aţ po formy sloţitější. Všechny typy – pokud obsahují předepsané náleţitosti - mají v konečném

66

důsledku stejnou platnost. Není moţno konstatovat, ţe by některá z nich byla méněcenná a jiná nikoliv. a) holografní závěť: Holografní závěť musí být sepsaná celá vlastní rukou pořizovatele. Důvodem je zajištění pravosti závěti a případné předcházení sporu mezi potenciálními dědici ohledně toho, zda zůstavitel opravdu závěť sepsal vlastní rukou či nikoliv. Sepis závěti vlastní rukou není pouze jedinou podmínkou k tomu, aby tato závěť mohla být uznána za platnou po formální stránce. Další náleţitostí, kterou musí (nejenom vlastnoruční závěť) obsahovat je uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla podepsána. Poţadavek uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla závěť podepsána je důleţitý v případě, ţe by zůstavitel zanechal více neţ jednu závěť, a byť to ze zákona přímo nevyplývá, musí být taktéţ napsán vlastní rukou zůstavitele. Občanský zákoník v ustanovení § 476 odst. 2 říká, ţe: „v každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná“ V ustanovení § 476a je uvedeno, ţe: „vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná“ Rozpor mezi tím, zda i datum, kdy byla závěť sepsána musí být napsáno vlastní rukou zůstavitele vyřešil Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení ze dne 17.11.1998, sp. zn. 21 Cdo 586/89, kde vyslovil názor, ţe: „den, měsíc a rok musí být uveden vlastní rukou zůstavitele“ Judikát nejvyššího soudu tak odstranil některé názorové neshody, které se v praxi objevovaly a to v souvislosti s ověřovací doloţkou na závěti, neboť část praxe zastávala názor, ţe pokud pořizovatel závěť nedatoval vlastní rukou, pak datum v ověřovací doloţce je dostačujícím kritériem a splňuje tak náleţitost závěti, coţ výše uvedený judikát jasně vyvrátil.

67

Datum, kdy byla závěť podepsána, můţe být umístěno v závěti prakticky kdekoliv, aniţ by to mělo vliv na její platnost. Nejedná se o údaj, který by dovršoval a uzavíral text závěti. Tímto údajem je podpis zůstavitele. Podpis umístěný na konci závěti znamená, ţe text závěti je ukončen, a zůstavitel si nepřeje do závěti nic jiného dopsat. Podpis na závěti nemusí být úředně ověřen, ale velice často se tak stává. Dle usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.3.2001 sp. zn. 21 Cdo 51/2008 za podpis zůstavitele ve smyslu ustanovení § 476a o.z. nelze povaţovat text, který neobsahuje označení zůstavitele ani jménem ani příjmením. Závěť nemůţe být sepsána v jakési formě dopisu, kde se pořizovatel podepíše příbuzenským vztahem např. „tvůj otec“. V souvislosti s ověřováním podpisů na závěti zůstavitele jsou pracovnice notářských kanceláři poučeny, ţe pokud se dostaví osoba, která si přeje na závěti ověřit podpis, musí se datum uvedené v závěti (tj. datum, kdy byla závěť podepsaná) shodovat s datem, které je uvedeno v ověřovací doloţce (za předpokladu, ţe se pouţije ověřovací doloţka s textem „přede mnou tuto listinu podepsal“). V ostatních případech musí být pouţita ověřovací doloţka s textem „uznal podpis za svůj vlastní“. Pro vysvětlení uvedu krátký příklad: Do notářské kanceláře se dne 15.1. dostaví osoba, která si přeje ověřit podpis na závěti. Závěť má vlastní rukou sepsanou, je v ní uvedeno datum 13.1. a před notářskou tajemnicí si přeje ji podepsat a ověřit podpis. Pokud by se tak stalo a pořizovatel by závěť v notářské kanceláři dne 15.1. podepsal a stejné datum by bylo uvedeno taktéž v ověřovací doložce, byla by tato závěť absolutně neplatná, neboť zákon požaduje, aby na závěti bylo uvedeno datum, kdy byla závěť podepsána, a to je v našem modelovém příkladě datum 15.1. nikoliv 13.1., jak je uvedeno na závěti. Správný postup by byl takový, že 15.1. by se měl pořizovatel dostavit se závěti napsanou vlastní rukou, datovanou 13.1. a podepsanou. Příslušná pracovnice by mu na ni připojila ověřovací doložku s textem „uznal podpis za svůj vlastní. Pak by bylo vše v pořádku, takováto závěť by byla platná a použitelná v dědickém řízení.

68

Pokud holografní závěť nesplňuje výše uvedené náleţitosti, nemůţe s ní soudní komisař jako se závětí v dědickém řízení nakládat pro její absolutní neplatnost a ohledně veškerého majetku bude probíhat dědění ze zákona s dědici tak, jak jsou uvedeni ve své posloupnosti v dědických skupinách, event. připadne majetek státu jako odúmrť. Holografní závěť je nejméně nákladná forma závěti z hlediska financí, je časově nenáročná, nevyţaduje se při sepisu přítomnost svědků, není třeba ji nikde ukládat a pořizovatel ji můţe napsat prakticky kdykoliv během svého ţivota. Negativem u této závěti je častá chybovost, a to jak z obsahové, tak i z formální stránky. V dosti případech bývá závěť podepsána

v hlavičce

nebo

nebývá

podepsána

vůbec,

nedostatky

v obsahovém hledisku bývají patrné z neznalosti institutu neopomenutelných dědiců a moţnosti vydědění vzdálenějších potomků, nikoliv jenom děti, ale i vnuků a pravnuků. Často se vyskytuje i společná závěť manţelů, kterou platné právo nepřipouští. Holografní závěť nemůţe sepsat osoba nezletilá, ani osoby, které nemohou číst nebo psát. Takovéto osoby mohou sepsat závěť za pomocí třetích osob (viz dále) a to jinou formou, neţ vlastní rukou. Zákon zde stanovuje přísnější formální hlediska. b) alografní závěť: Jedná se o typ závěti, který je napsán rukou někoho jiného, neţ pořizovatele. Je moţno ji psát i mechanickými prostředky – psacím strojem či počítačem. Pořizovatel ji musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, ţe listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci na konci závěti připojují své vlastnoruční podpisy. Samotný projev zůstavitele ohledně toho, ţe listina obsahuje jeho vůli můţe být dán ústně, písemně, ale taktéţ konkludentně. Zákon nikde nestanovuje, zda se tak má stát před sepisem samotné závěti nebo aţ po sepisu, z povahy věci ale vyplývá, ţe projev vůle musí být učiněn před tím, neţ závěť podepíši oba svědkové. Ze zákona taktéţ nevyplývá, ţe by

69

skutečnost, ţe pořizovatel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, ţe listina obsahuje jeho poslední vůli, musela být v listině zaznamenána.

Dle usnesení Městského soudu v Praze č.j. 24 Co

297/2002-127 ze dne 30.12.2002, pokud text závěti pořízené dle § 476b o.z. neobsahuje prohlášení, ţe pořizovatel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, ţe listina obsahuje jeho poslední vůli, není to důvodem její neplatnosti. Rozhodující je, zda pořizovatel takové prohlášení fakticky učinil, a nikoli zda to bylo v závěti uvedeno.37 Pokud závěť takovéto prohlášení neobsahuje, je na soudním komisaři, aby v rámci řízení o dědictví

předvolal k výslechu svědky úkonu a zjistil, zda pořizovatel

před nimi opravdu projevil, ţe listina obsahuje jeho poslední vůli. Problém nastane, pokud svědci jiţ neţijí, nebo jsou neznámého pobytu. V tomto případě mám za to, ţe by závěť měla být absolutně neplatná z důvodu chybějící podstatné náleţitosti, která je kogentního charakteru, a která se nedá jinak prokázat. I z tohoto důvodu lze jenom doporučit, aby citace zákona, ţe „listina obsahuje poslední vůli pořizovatele“ byla v textu závěti uvedena, neboť neexistuje judikatura, která by stanovovala, jak můţe projev pořizovatele, ţe listina obsahuje jeho poslední vůli vypadat. Zda při sepisu musí přesně citovat slova zákona, či svůj projev poslední vůle prezentovat před svědky jinak (např. citaci: „toto je moje závěť“, „chci takto rozdělit po mé smrti majetek“, „tak jsem se rozhodl“ apod). Další problém, který v souvislosti s výslechem svědků nastane, je skutečnost, ţe svědci si nepamatují, co se v danou chvíli při pořizování závěti odehrálo. Svědectví při sepisu závěti berou jako pouhou formalitu a při event. výslechu nejsou schopni zformulovat a vylíčit skutečnosti, které se při sepisu závěti odehrály. Jejich role by se neměla podceňovat, neboť jejich přítomnost je důleţitá v případě pochybností, ke kterým by v souvislostí se sepisem závěti v budoucnu mohlo dojít. Pokud dojde ke sporu ohledně pravosti závěti mohou svědci prohlásit, o co ze strany zůstavitele šlo. Jejich pozice se bude samozřejmě odlišovat od toho, zda

37

usnesení publikováno v AD NOTAM, 9. ročník, 2003, číslo 2, str. 41-43

70

byli přítomni celému sepisu závěti, či pouze projevu vůle zůstavitele, ţe listina obsahuje jeho vůli. V souvislosti s důleţitosti přítomností svědků při projevu vůle pořizovatele v závěti a jejich budoucímu postavení v případě sporu ohledně původnosti závěti a zajištění jejich neutrality v případě budoucího pochybení, stanovuje zákon určitá omezení ohledně osob svědků. Svědkem nemůţe být osoba, která je nezpůsobilá k právním úkonům, nevidomá, neslyšící, němá, neovládá jazyk, ve kterém je závěť sepsána. Dále svědkem nemůţe být osoba, která je některému ze závětních či zákonných dědiců blízká (závěť, kterou by se takovéto osobě odkazoval majetek, by byla v této části neplatná).38 Závětí povolaným dědicům, osobám, kterým svědčí dědické právo po zůstaviteli ze zákona, a osobám jim blízkým zákon nepřiznává způsobilost být svědky závěti proto, ţe u těchto osob nelze – s ohledem na jejich vztah k zůstavitelově majetku nebo k těm, kterým tento majetek má jako zůstavitelovým dědicům připadnout – předpokládat, ţe by své svědectví o zůstavitelově poslední vůli poskytli vţdy pravdivě nebo ţe by jejich svědectví o zůstavitelově poslední vůli muselo být vţdy a kaţdým pokládáno za věrohodné. Dle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21Cdo 530/2001 taktéţ v případě, pokud pořizovatel odkáţe v závěti majetek právnické osobě, nezpůsobilými svědky v tomto případě jsou fyzické osoby, které za právnickou osobu činí úkony, fyzické osoby, které jsou společníci, její zaměstnanci nebo osoby, které mají k právnické osobě jiný obdobný vztah, jestliţe by důvodně pociťovaly újmu, kterou by utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. Závěť, při které by osoba blízká jen některému z více závětních dědiců, působila ve funkci svědka, je neplatná jen v té části, kde bylo pořízeno ve prospěch tohoto závětního dědice (tj. ohledně majetku, který byl tomuto dědici závětí odkázán bude probíhat dědění ze zákona). Část závěti, která se týká pořízení ve prospěch jiných dědiců, je platná.39

38

posouzení, zda osoby, které vykonávaly funkce svědků při pořizování závěti jsou osobami blízkými závětnímu či zákonnému dědici, je posouzením právním, nikoli skutkovým 39 blíţe k tomu usnesení Městského soudu v Praze č.j. 24 Co 328/99-55 ze dne 30.11.1999, publikované v AD NOTAM, 6.ročník, 2000, číslo 6, str. 136-137

71

Stejně jako závěť holografní musí alografní závěť obsahovat den, měsíc a rok, kdy ji zůstavitel vlastnoručně podepsal (viz § 476 odst. 2 o.z.), a to ze stejných důvodů, jaké jsou uvedeny u holografní závěti. Z povahy věci se však jiţ neuplatní usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.11.1998, sp. zn. 21 Cdo 586/98, které říká, ţe den měsíc a rok musí být uveden vlastní rukou zůstavitele, resp. pořizovatele závěti. Pisatelem závěti můţe být prakticky kdokoliv.40 Pisatel závěti můţe být osobou, která je v závěti, označena jako dědic, nemohl by ale vystupovat jako svědek závěti, naopak svědek závěti můţe být jejím pisatelem, pokud mu v ní není odkazován nějaký majetek. Pisatel sepisuje závěť na základě diktátu pořizovatele či dle jeho pokynů samostatně. Alografní závěť se nevyskytuje v rámci dědických řízení tak často jako závěť holografní. Na druhou stranu nemohu říct, ţe by se jednalo o právní úkon ojedinělý. Osobně se domnívám (nebo alespoň z mé vlastní praxe je patrné), ţe závěti píší vlastní rukou ročníky staršího data, u osob mladšího data narození či osob staršího data narození s vyšším vzděláním, se vyskytují závěti, které jsou psány modernější technologií, tj. na počítači, strojem. Nejčastější chyby, které se vyskytují v praxi u alografních

závěti je nevyhovující postavení svědků (tj. svědky úkonů bývají

zpravidla osoby, které jimi nesmí být) a častá je taktéţ absence dovětku, ţe pořizovatel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, ţe listina obsahuje jeho poslední vůli, coţ sice jak bylo výše zmíněno nezpůsobuje absolutní neplatnost závěti, ale činí některé praktické problémy. Zákonný poţadavek u alografní závěti je ten, ţe pořizovatel sice text nemusí napsat vlastní rukou, nicméně musí závěť vlastní rukou podepsat.

Je tak vyloučeno, aby byla v případě závěti pouţita moderní

technologie, a to elektronický podpis event. zaručený elektronický podpis, který za pouţití kvalifikovaných certifikátu nahrazuje podpis vlastnoruční, co se týče elektronické komunikace. Dle zákona č. 227/2000 Sb., o elek40

blíţe tomu taktéţ rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 1883/96, který se zabývá ustanovením aplikace § 476f o.z. v souvislosti s § 476b o.z.

72

tronickém podpisu je zaručený elektronický podpis jednoznačně spojen s podepisující osobou a umoţňuje její identifikaci ve vztahu k datové zprávě. Datovou zprávou jsou elektronická data, která lze přenášet prostředky pro elektronickou komunikaci a uchovávat na záznamových médiích. Byť moderní doba spěje k naprosté elektronizaci, není moţné, aby pořizovatel napsal závěť počítačem a k textu závěti připojil svůj zaručený elektronický podpis. Kromě toho není moţné, aby elektronický dokument obsahoval více zaručených elektronických podpisů, tj. podpis pořizovatele a podpisy svědků. c) závěť s předčitatelem: V případě, ţe zůstavitel nemůţe číst nebo psát, projevuje

svoji

poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky v listině, která musí být přečtena (předčitatelem) a přítomnými svědky podepsána. Pořizovatel musí před svědky potvrdit, ţe listina obsahuje jeho poslední vůli, přičemţ svědci jsou přítomní při projevu vůle zůstavitele, tj. jsou seznámeni se samotným obsahem závěti. Pisatelem a předčitatelem můţe být i svědek; pisatel však nesmí být zároveň předčitatelem (zákon tak brání moţnému zfalšování projevu poslední vůle zůstavitele). Pisatel sepisuje závěť buď vlastní rukou, pomocí stroje či počítače. V textu závěti musí být uvedeno, ţe zůstavitel nemůţe číst nebo psát, kdo listinu napsal a kdo nahlas přečetl a jakým způsobem zůstavitel potvrdil, ţe listina obsahuje jeho pravou vůli. Listinu musí svědci podepsat. d) závěť ve formě notářského zápisu: Závěť ve formě notářského zápisu je oprávněn na ţádost fyzické osoby sepsat pouze notář či jeho trvalý zástupce. Vzhledem k existenci jediné celorepublikové centrální evidenci závěti (CEZ)41 se můţe jednat o jakéhokoliv notáře, který má sídlo na území České republiky. Moţnost výběru není vázána na trvalé bydliště pořizovatele. Obligatorní forma této 41

Centrální evidence závětí funguje od 1.1.2001. Jedná se o celostátní evidenci závětí, kterou provozuje Notářská komora České republiky. Od 1.1.2001 má kaţdý notář povinnost údaje o závěti, listině o vydědění, listině o odvolání závěti či listině o vydědění, kterou sepíše notářským zápisem do této Centrální evidence

73

závěti je ze zákona stanovena pouze ve dvou případech, a to pokud závěť chce pořídit osoba ve věku od 15ti do 18ti let, nebo se na základě závěti zřizuje nadace či nadační fond.42 Se sepisem závěti ve formě notářského zápisu je spojena jistota pořizovatele, ţe listina po právní stránce nebude vykazovat ţádné vady. Notář je schopen kvalifikovaně poradit, jakým způsobem by se představy pořizovatele ohledně jeho majetku realizovaly v budoucnu při jeho smrti, načrtnout mu různé varianty řešení a vysvětlit ţadateli o sepis závěti, co zákon dovoluje a naopak, kde by mohl vzniknout v budoucnu problém s tím, ţe ţadatel má představy o formulacích v závěti, které odporují zákonu. Závěť sepsaná ve formě notářského zápisu je alternativou k závěti holografní, alografní i k závěti s předčitatelem. Závěť ve formě notářského zápisu má povahu veřejné listiny a odpadá při ní moţnost ovlivňování pořizovatele při sepisu této závěti. Ţadateli se dostane, jak jiţ bylo výše zmíněno právní pomoci ze strany notáře, čímţ závěť obsahuje taktéţ slohově vhodné formulace, které by měly zamezit neurčitosti výkladu vůle pořizovatele. 4.3.3 Právní úprava závěti v navrhovaném občanském zákoníku Navrhovaná právní úprava závěti v novém občanském zákoníku vychází ze skutečnosti, ţe závěť je v současné době upravena velice stručně, mnoho sporných institutů je vykládáno pouze judikaturou, coţ je pro autory neţádoucím jevem a nevede k právní jistotě pořizovatele, ţe závěť bude v pořádku. Na druhou stranu se nedomnívám, ţe by nová právní úprava přinesla budoucím pořizovatelům jistotu, ţe závěť napíší správně, neboť její rozsáhlost můţe vést k jisté dezorientaci a nepochopení jednotlivých ustanovení a v konečném důsledku také ke špatně zvoleným formulacím závěti.

závěti prostřednictvím výpočetní techniky vloţit. Do 1.1.2001 měli notáři oznamovací povinnost vůči okresnímu soudu příslušnému podle místa bydliště pořizovatele. 42 tato moţnost zřízení nadace v závěti je dána aţ od 1.1.1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku 509/1991 Sb., nadační fond je moţné závětí zřídit od 1.1.2005

74

Dovolila bych si dále nesouhlasit s názorem, který je vepsán do důvodové zprávy občanského zákoníku: „nová úprava vychází z tradičního respektování poslední vůle zůstavitele, což je zásadní posun oproti současnému stavu, který upřednostňuje živé před mrtvým a nectí zůstavitelovu poslední vůli.“ Nedomnívám se, ţe by současná právní úprava nectila poslední vůli zůstavitele. I v současné době se jedná o jednostranný právní úkon pořizovatele, kterým projevuje přání ohledně rozdělení majetku pro případ své smrti. V rámci dědického řízení dochází k aplikaci závěti, závěť se vykládá dle ustálených pravidel stanovených občanským zákoníkem. Nemyslím si, ţe by bylo správně, aby byl zakotven princip plné respektace závěti v případě, ţe rozdělení majetku v ní stanovené dědicům nevyhovuje. Pokud by byl přijat opačný princip, nebránilo by nic dědicům, aby po skončení dědického řízení provedli směnu zděděného majetku. Dostali by se tak ke stejnému výsledku, ale o něco později s vynaloţením větších finančních prostředků. Nově je stanoveno, ţe závěť je třeba vyloţit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, neboť osoba, ze které práva a povinnosti přecházejí, je jiţ po smrti a nemůţe dále věci ovlivnit, např. tak, ţe by upřesnila nebo vyloţila svoji poslední vůli. I v současné době se i tak závěť vykládá, byť tato klauzule není v zákoně přímo stanovena. Na druhé straně sebevětší vůle k výkladu závěti ve prospěch toho, co chtěl pořizovatel učinit nepomůţe, pokud je závěť sepsaná špatně a neurčitě. Nejdůležitější změny: 1) V §§ 1432-1433 jsou zavedeny principy pro rozdělení pozůstalosti mezi závětní dědice a zákonné dědice, pokud v závěti nejsou stanoveny podíly – tato ustanovení současný občanský zákoník postrádá, nicméně se dají ze zákonného textu vyvodit a ve stejném duchu se i pouţívají.

75

2) V § 1436 je moţno nově jako dědice v závěti povolat „skupinu osob“ nebo bez bliţšího určení „chudé či obdobně určenou skupinu (např. sirotky)“, přičemţ za dědice se v tomto případě povaţuje obec, na jejímţ území měl zůstavitel poslední bydliště, a která je povinna dědictví rozdělit mezi členy určené skupiny. 3) Zavádí se nový pojem a to náhradnictví, které je rozděleno na obecné anebo svěřenské. Smyslem obecného náhradnictví je určit, kdo bude dědit v případě, ţe se povolaný dědic nedoţije zůstavitelovy smrti, či bude dědicky nezpůsobily nebo dědictví odmítne. Tento institut koresponduje se současnou právní úpravou náhradního dědice. Svěřenské náhradnictví (fideikomisární substituce) je nový právní institut, který zavazuje dědice, který dědictví přijal, přenechat pozůstalost jiné osobě jako dalšímu dědici, nastane-li událost určená v pořízení pro případ smrti.

Tento institut je

upraven ve většině evropských států, návrh vychází z ustanovení obecného občanského zákoníku s přihlédnutím k právní úpravě německé. V České republice bylo svěřenské náhradnictví zrušeno k 1.1.1951 s tím, ţe omezení z něho vyplývající trvala nadále a skončila nejpozději k 1.4.1964. Myslím si, ţe se jedná o právní úpravu, která u nás chybí, neboť vnímám poţadavek klientů na tento institut. Povoláním svěřenského nástupce projevuje zůstavitel vůli, aby ten nabyl dědictví poté, co dědictví před ním nabyl přední dědic jako dočasný vlastník na dobu vymezenou v závěti. Právní úprava by tak vyřešila některé situace, kdy si zůstavitel přeje, aby majetek přešel na jeho děti a současně by chtěl, aby tento majetek po určitou dobu uţíval jeho partner, který by tak měl event. zajištěno bydlení. 4) Dle současného znění nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Obecně platí, ţe pořízení závěti nepatří k takovýmto právním úkonům. V rozmezí od 15 do 18 let si můţe nezletilý

76

nechat sepsat závěť pod sankcí absolutní neplatností pouze ve formě notářského zápisu (§ 476d odst. 2 o.z.). Tento úkon nezletilého neschvaluje opatrovnický soud a není u něj nutná přítomnost zákonného zástupce nezletilého.43 Navrhovaná právní úprava je v tomto případě stejná. Dále dle současné právní úpravy osoba sepisující závěť nemůţe trpět duševní poruchou a nemůţe být v přechodném psychickém stavu způsobujícím neschopnost pochopit smysl

svého jednání (drogy, alkohol

apod.). U těchto osob nedochází k dědění ze závěti, ale pouze k dědění ze zákona. Mám za to, ţe úplné omezení osob, které jsou zbaveny či omezeny ve způsobilosti k právním úkonům ve smluvní volnosti týkající se pořízení ohledně majetku pro případ smrti ve formě závěti není spravedlivý, zejména nemají-li ţádného příbuzného, který by spadal do zákonné dědické posloupnosti. Dle stávající právní úpravy majetek osoby, která je zbavena či omezena ve způsobilosti k právním úkonům a nemá-li ţádného zákonného dědice, vţdy nabude stát jako odúmrť. Kaţdá osoba, která je zbavena či omezena ve své způsobilosti k právním úkonům má ze strany soudu ustanoveného opatrovníka, který je za ní oprávněn činit jednotlivé úkony (buď úkony všechny nebo jen takové úkony ohledně, kterých není osoba způsobilá). Nevidím důvod, proč by opatrovník za nesvéprávného nemohl sepsat závěť, která by podléhala schválení opatrovnického soudu, byť je závěť povaţována za právní úkon ryze osobního charakteru a není moţné, aby tyto úkony za zůstavitele učinil jeho zástupce.44 Na druhou stranu bych ale z důvodu opatrnosti moţnost opatrovníka sepsat za osobu zbavenou či omezenou ve způsobilosti k právním úkonům závěť dovolila pouze na situace, ţe tato osoba nezanechala ţádného zákonného dědice. Tento názor opírám o moţné problémy, které by po smrti mohly vzniknout ve vztahu k jednotlivým zákonným dědicům, kteří nepochybně mají právo vyjádřit se k právnímu úkonu závěti a jeho platnost napadat spornou cestou u soudu. Můj názor by byl jakýmsi kompromisním výcho43

V německém právu je věková hranice moţnosti sepisu závěti posunuta pro nezletilé osoby na 16 let. Osoby, které nedosáhly věku 16ti let nemohou sepsat závěť vůbec (ani prostřednictvím svého zákonného zástupce), od 16 do 18ti let mohou nechat sepsat závěť jen ve formě notářského zápisu. Osoby, které nabyly zletilosti si stejně jako v českém právu mohou formu závěti vybrat – blíţe k tomu taktéţ Leipold, D., Erbrecht, 8. Auflage, Tübingen, 1990, str. 87

77

diskem mezi stávající právní úpravou a úplnou volností opatrovníka nakládat s majetkem za nesvéprávného pro případ jeho smrti. Další variantou by mohla být tzv. preventivní plná moc, která má zaručit ochranu zranitelných a handicapovaných osob, a to ustanovením opatrovníka pro případ omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům. V plné moci pro případ omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům musí být uveden rozsah oprávnění zmocněnce, které můţe být buď všeobecně k veškerým právním úkonům nebo speciální, pouze k některým právním úkonům. Předmětem preventivní plné moci můţe být i stanovení způsobu, jak nakládat s majetkem. Domnívám se ţe by bylo moţné, aby předmětem této plné moci bylo nakládání s majetkem, jak za ţivota osoby, která preventivní plnou moc nechala sepsat, tak i po jeho smrti (tj. jakási forma závěti). Dále se domnívám, ţe by předmětem preventivní plné moci mohlo být i ustanovení ohledně moţnosti opatrovníka sepsat závěť za osobu nezpůsobilou či omezenou k právním úkonům. Nová právní úprava částečně řeší moţnost sepsání posledního pořízení, a to pro osoby, které byly ve svéprávnosti omezeny. Ty mohou pořizovat jen formou veřejné listiny. Z navrhovaného znění jsem nepochopila zda mohou pořizovat všechny osoby, které byly ve svéprávnosti omezeny, nebo jenom ty, které sice byly omezeny, ale nikoliv při testovací volnosti (přičemţ takováto osoba asi nikdy neexistovala). Dále poslední pořízení můţe pořídit osoba, která byla omezena ve svéprávnosti s tím, ţe pozbyla i pořizovací způsobilost, ale uzdravila se do té míry, ţe je schopna projevit vlastní vůli, přičemţ v této situaci se nemá na mysli uzdravení úplné. S největší pravděpodobností tady autoři naráţejí na zdlouhavý proces soudu, který ruší omezení způsobilosti k právním úkonům. 5) Dnešní občanský zákoník připouští tři formy závěti. Jedná se o závěť napsanou vlastní rukou zůstavitele, závěť sepsanou jinak neţ vlastní rukou zůstavitele a závěť ve formě notářského zápisu. Nová právní úprava 44

shodně s tímto i rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.3.2008 sp. zn. 21 cdo 2968/2006,

78

zachovává závěti holografické i alografické a nově stanovuje mimořádné situace, kdy je moţno sepsat závěť s úlevami (tzv. privilegovaný testament). Úlevy jsou nenadále události, ve kterých se pořizovatel nachází v bezprostřením ohroţení ţivota. Za těchto situací je moţno pořídit ústně závěť před třemi současně přítomnými svědky. Dále je moţno privilegovaný testament pořídit před starostou obce, před velitelem námořní lodi nebo letadla. Pro závěť s úlevami se vyţadují mírnější formality neţ v běţných případech. Taktéţ pokud takováto závěť obsahuje formální chyby, které nepodlomí jistotu, ţe zůstavitelova poslední vůle byla věrně zaznamenána, platnost závěti neruší (např. absence podpisu přítomných svědků). Zvláštní povaha privilegovaných závětí vyţaduje, aby byla jejich platnost časově omezena, a to pouze po dobu trvání překáţky. Pokud ta pomine, bude muset pořizovatel sepsat závěť obvyklým způsobem. 6) Velké pozitivum je stanovení povinnosti mlčenlivosti pro osoby, které působí při pořízení závěti. Platná právní úprava na tyto okolnosti nepamatuje, byť prozrazení vůle zůstavitele, koho povolá za dědice, koho vydědí můţe zůstaviteli způsobit nejrůznější obtíţe. V současné době je to věc pouze morálního charakteru a tak záleţí pouze na zůstaviteli, jak zvolí výběr osob, které působí při sepisu závěti, a do jaké míry těmto osobám důvěřuje, ţe nebudou obsah jeho vůle veřejně šířit dál. 7) Dle současné právní úpravy nemají podmínky připojené k závěti právní důsledky. Celý navrhovaný kodex vychází ze silné pozice zůstavitelova posledního pořízení a z jeho vůle, jak má být s jeho majetkem po jeho smrti naloţeno a připouští existenci vedlejších doloţek dvojího druhu. Jedná se o moţnost povolat vykonavatele závěti – osobu, která spolehlivě přispěje ke splnění poslední vůle a urovnání dědických záleţitostí a spravuje pozůstalost do potvrzení nabytí dědictví dědicům soudem (pokud není stanoven správce dědictví). Dále se navrhuje obnovit institut vedlejších doloţek k závěti, nicméně na druhou stranu je třeba chránit dědice před zneuţívajícími podmínkami a příkazy a obtěţujícími doloţkami.

79

5 Listina o vydědění Jedna z podmínek pro přechod majetku ze zůstavitele na dědice je taktéţ neexistence listiny o vydědění. 5.1 Obecný úvod Listina o vydědění je jednostranným právním úkonem. Stejně jako závěť, modifikuje okruh oprávněných osob, které přicházejí v úvahu jako dědicové po zůstaviteli a skutečnost, na koho fakticky přejde dědictví zůstavitele. Listinou o vydědění pořizovatel odnímá svým potomkům právo na jejich zákonný dědický podíl. Potomek zůstavitele má statut tzv. „neopomenutelného dědice“. Zákon mu přiznává výsadní postavení oproti ostatním příbuzným zemřelého. Ustanovení § 479 o.z. říká, ţe: „nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona“. Zákonem zaručený povinný podíl neopomenutelného dědice mu můţe být odejmut

jen v případě platného vydědění, kdy jde o jakousi

sankci za chování potomka. Dle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.6.1988, pod sp. zn. 4 Cz 43/88 se výše povinného podílu neopomenutelného dědice určuje z celého dědictví a nikoli jen z té části dědictví, která se v konkrétním případě dědí ze závěti, tedy z té části dědictví, o které zůstavitel pořídil závěť. Listina o vydědění, aby vyvolala zamýšlené právní následky (a na osoby v ní uvedené nepřešel majetek zůstavitele), musí být platná, a to jak po stránce formální, tak i obsahové. Pro posouzení platnosti listiny o vydědění, je třeba, aby kumulativně bylo splněno několik podmínek. Jedná se jak o obecné náleţitosti právního úkonu dle § 34 a násl. o. z., tak i o zvláštní náleţitosti dle § 476 a násl. o. z.. Zákon poţaduje pod sankcí ab-

80

solutní neplatnosti v souladu s § 469a odst. 3 o. z., aby podstatnou obsahovou náleţitosti listiny o vydědění byl i důvod vydědění. Zákon nezakazuje vydědit nezletilého potomka, neboť i ten můţe splňovat všechny důvody vydědění. Při posuzování důvodnosti vydědění u těchto osob je třeba v konkrétním případě zkoumat nejen, zda se chovaly způsobem uvedeným v ustanovení § 469a odst. 1 o. z., ale téţ uváţit, zda s ohledem na věk vyděděného, jeho rozumové schopnosti a volní vlastnosti, od něho bylo moţno chování vylučující vydědění poţadovat.45 Pokud to zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanoví, vztahují se důsledky vydědění i na vnuky a pravnuky (potomky vyděděného). Tato moţnost je občanským zákoníkem dovolena aţ od 1.1.1992. Jde o generační postih za vinu předka, kdy újma postihuje i jeho potomky a prapotomky. Pokud by chtěl zůstavitel jednoho vnuka nevydědit, pak se nemůţe pouţít institut vztaţení vydědění na vnuky i pravnuky. Musí dojít k postupu, kdy zůstavitel vydědí všechny ostatní vnuky samostatně a u kaţdého z nich se budou zkoumat důvody vydědění zvlášť. 5.2 Důvody vydědění Vydědit lze potomky zůstavitele z taxativních důvodů stanovených v § 469a o.z.. Po právu vyděděný potomek se nemůţe domáhat dědického povinného podílu dle § 479 o.z.. Důvody k vydědění potomka zůstavitele musí být dány před sepsáním listiny o vydědění a jsou následující: a) potomek v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech Pomoc ze strany potomka, kterého se vydědění dotýká, musí být skutečně potřebná, vzhledem k poměrům, ve kterých zůstavitel ţil. Záleţí taktéţ na tom, zda snaha poskytnout potřebnou pomoc nebyla ze strany zůstavitele odmítána. Při případném sporném řízení by vedle jiného měl soud povinnost zkoumat, zda není o zůstavitele postaráno jinak (např.

45

blíţe k tomu usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 18 Co 310/98 ze dne 13.11.1998, publikované v AD NOTAM, 5. ročník, 1999, číslo 5, str. 106-107

81

potomek platí pečovatelskou sluţbu), či zda jsou dány moţnosti vyděděného se o zůstavitele postarat. K tomuto důvodu vydědění bych zmínila rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě vedené pod sp. zn. 62 C 50/2007, na základě kterého soud určil ţe ţalobce (vyděděný potomek zůstavitele) je dědicem po zůstaviteli. V daném případě vzal soud za prokázané, ţe „zůstavitel ve formě notářského zápisu pořídil listinu o vydědění svého syna, kterého nikdy neviděl a k jehož otcovství byl odsouzen rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě. Syn se o něj za jeho života nezajímal, nestýkal se s ním, nepsal mu, nepomáhal mu v jeho věku a nemoci. Nemá morální právo na případné dědictví, jelikož po více než 30 let se o něj nezajímá.“ Na zjištěný skutkový stav bylo soudem aplikováno ustanovení § 469a odst 1 písm. a) o.z. a bylo dále rozhodnuto, ţe „dle ustálené soudní praxe, mají-li být z chování vyděděného vyvozovány důsledky v podobě zbavení dědického práva, musí být mimo jakoukoliv pochybnost, že vyděděnému byla dána v inkriminovaném případě příležitost i reálná možnost zůstaviteli potřebnou pomoc skutečně poskytnout, že zůstavitel tuto pomoc neodmítal, resp. zůstavitel měl sám zájem se s vyděděným stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy. Nelze taktéž ponechat bez povšimnutí příčinu nezájmu potomka o zůstavitele spočívající v zůstaviteli samém.“

Dále

soud dospěl k závěru, ţe „za situace, kdy zůstavitel nikdy neprojevil zájem o žalobce jako svého syna, nikdy jej nekontaktoval, nikdy jej o žádnou pomoc nepožádal, samotné chování zůstavitele vůči žalobci vylučuje možnost platně žalobce vydědit dle ust. § 469a odst. 1 písm a) i b).“ Soud proto shledal ţalobu za důvodnou a rozhodnutí

Okresního soudu

v Ostravě bylo potvrzeno i rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pod 42 Co 19/2008, kdy krajský soud se ztotoţnil s právním posouzením věci učiněné okresním soudem. Výše uvedené stanovisko pokládám za zcela správné, neboť se domnívám, ţe nemůţe být k tíţi potomka situace, kdy se o něj rodič fakticky nezajímá a v tomto důsledku se i potomek nezajímá o rodiče. Rodič jako osoba, která je plně způsobilá k právním úkonům, má mnoho legál-

82

ních moţností, aby si obstarala moţnost se s dítětem stýkat a vídat, nikoliv pouze argumentovat, ţe neví, kde potomek bydlí. b) potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako

potomek projevovat měl:

Zákonodárce měl na mysli časový faktor projevování opravdového zájmu v podobě trvalosti, nikoliv projevovaný zájem v podobě nahodilosti. Účinnost tohoto důvodu o vydědění nastala aţ dnem 1.1.1992 novelou občanského zákoníka č. 509/1991 Sb.. V souvislosti s tímto ustanovením vydal Nejvyšší soud České republiky rozsudek pod sp. zn. 21 Cdo 3028/2000, ve kterém dovodil, ţe: „z důvodu uvedeného v ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) o.z. může zůstavitel platně vydědit svého potomka jen listinou, která byla sepsána počínaje dnem 1.1.1992. Důvod k tomuto vydědění přitom může spočívat také v chování potomka vůči zůstaviteli, k němuž došlo v době před 1.1.1992, trvalo-li i po tomto datu“. Při posuzování důvodů vydědění uvedeného výše je třeba rovněţ zjišťovat, zda potomek zůstavitele měl reálnou moţnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s dítětem stýkat a udrţovat s ním běţné příbuzenské vztahy.46 Pokud bych převedla výše uvedené stanovisko do praxe, pak pořizovatel listiny o vydědění nemůţe platně vydědit potomka, pokud za svého ţivota neprojevil sám snahu se s ním stýkat a udrţovat kontakt, přičemţ snaha rodiče nesmí být ojedinělá či náhodná.

Neprojevení

opravdového zájmu ze strany potomka, zde musí být jakousi reakcí na snahu rodiče se s potomkem stýkat. V konečném důsledku tento důvod vydědění pak přichází v úvahu pouze tam, kde zůstavitel měl zájem se s pozemkem stýkat a udrţovat s ním běţné příbuzenské vztahy, stojí o případný vztah se svým potomkem, přičemţ nezájem potomka se ho citově dotýká, vadí mu a není mu lhostejný. Tomu koresponduje částečně i rozhodnutí, které jsem citovala u prvního důvodu vydědění pod písm. a).

46

Blíţe k tomu rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích 6 Co 10/96 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 23/1998 a rozsudek Nejvyššího soud České republiky 21 Cdo 48/2000

83

Z praxe mohu potvrdit, ţe výše uvedený důvod vydědění neopomenutelného dědice je jedním z nejčastějších, které se vyskytují, ovšem s ohledem na to, co bylo uvedeno výše, pouze minimum osob splňuje poţadavek naplnění tohoto důvodu. Zpravidla bývá pořizovatel vázán na novou rodinou, aniţ má sám přiměřený zájem o citové vazby s vlastními dětmi z minulých vztahů. Děti nekontaktuje, nestýká se s nimi, na druhou stranu ani ony právě v důsledku nezájmu ze strany rodiče neprojevují o něj opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli. Judikatura, která se začíná vyskytovat stále častěji, se staví za zájmy těchto vyděděných potomků a přiznává jim statut dědice z důvodu neplatnosti důvodů vydědění. c) potomek byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku: Důkazem je zde nikoliv tvrzení dědiců, ale pravomocný rozsudek soudu. d) potomek trvale vede nezřízený život: Nezřízenost ţivota je třeba posuzovat dle individuálních představ a zvyků, v konkrétní rodině. Obecně se znaky nezřízeného ţivota dají charakterizovat jako alkoholismus, braní drog, prostituce, ale taktéţ neplacení výţivného, půjčování si peněz, gamblerství, apod. Ve stejném duchu rozhodl i Krajský soud v Ostravě pod sp. zn. 8 Co 362/2008, kdy potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn 29 C 257/2007. Krajský soud judikoval, ţe „nezřízeným životem je nepochybně požívání alkoholu, hraní automatů a celkově nedodržení pravidel slušného chování, přičemž rozhodující je určitá míra intenzity takovéhoto jednání a trvalost, když by se v případě vydědění nemohlo jednat pouze o ojedinělý exces.“

84

5.3 Spor o platnost vydědění V listině o vydědění by měly být uvedeny skutkové okolnosti, které vedly pořizovatele k jejímu sepsání. Pisatel by se neměl omezit jen na citaci zákona, ale uvést konkrétní příklady, které ho vedou k vydědění svého potomka. Nutno však podotknout, ţe neuvedení konkrétních důvodů nezpůsobuje neplatnost listiny o vydědění, ale potíţe v případě sporů ohledně pravosti vydědění při eventuelním dokazování v řízení před soudem. Vyděděný potomek má dvě moţnosti, jak se k vydědění v případě projednávání dědictví postavit. Buď uzná důvody, které jsou v listině o vydědění stanoveny i listinu o vydědění jako právní úkon a tudíţ se s ním jako s dědicem dále v dědickém řízení nepočítá, a nebo napadne platnost listiny o vydědění z její obsahové stránky či pro vady právního úkonu ţalobou u soudu. Ve sporném řízení prokazuje, ţe důvody vydědění neexistují, či ţe pořizovatel psal listinu v duševní poruše, pod nátlakem, pod vlivem alkoholu, nebyl způsobilý takovýto právní úkon učinit apod.. Spor o platnost listiny o vydědění či spor o platnost vydědění je vzhledem k ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., které říká, ţe: „závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou...“ spornou skutečností, kterou je oprávněn řešit pouze soud mimo dědické řízení. Vyděděný potomek je usnesením, které vydává soudní komisař, odkázán k tomu, aby do určité doby podal ţalobu u soudu, s ţalobním petitem, ţe je dědicem po zůstaviteli. V rámci sporného řízení pak svá tvrzení prokazuje. Nebude-li ţaloba ve lhůtě určené v usnesení podána, pokračuje soudní komisař v řízení bez zřetele na tohoto dědice. Při výběru účastníka, kterému má být při sporu o dědické právo uloţeno podání ţaloby, tj. při posuzování čí dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, lze vycházet z toho, ţe méně pravděpodobné je zpravidla dědické právo, které je závislé na vyvrácení existujícího dědického titulu (např. na prokázání neplatnosti závěti či listiny o vydědění, která nevykazuje na první po-

85

hled zjevné nedostatky, na prokázání důvodu vydědění). Při dědickém řízení nemůţe soudní komisař vycházet ze zásady, ţe předloţená listina o vydědění je neplatná, ale ze zásady opačné, tj. ţe pokud její neplatnost nebyla prokázána, jde o platný právní úkon (myslí se tím vady právního úkonu, nikoliv obsahové náleţitosti listiny o vydědění a její posouzení z právního hlediska). Podání ţaloby se tedy uloţí tomu, kdo platnost předloţené listiny o vydědění napadá. Stejný právní výklad lze vztáhnout i na závěť.47 5.4 Historický vývoj institutu vydědění Pokud bych se pár slovy zastavila u historického hlediska, pak institut vydědění znal obecný občanský zákoník z roku 1811, který platil od 1.1.1812 do roku 1950, kdy vydědění bylo upraveno v § 768-773. Potomek zůstavitele mohl být vyděděn odpadl-li od křesťanství, kdyţ nechal zůstavitele bez pomoci v nouzi, byl-li pro zločin odsouzen k ţaláři doţivotnímu nebo dvacetiletému; vedl-li vytrvale ţivot, který se příčí veřejné mravnosti. Důvod vydědění nemusel zůstavitel uvádět a v případném sporu musel existenci důvodu vydědění dokazovat ten, vůči němuţ neopominutelný dědic podal ţalobu na zaplacení povinného podílu (tj. dědic). Střední občanský zákoník z roku 1950 taktéţ znal institut vydědění, a to z důvodu opuštění zůstavitele v nouzi, odsouzení potomka pro úmyslný trestný čin nebo v případě ţe potomek trvale odpírá pracovat. Při rekodifikaci občanského zákoníku z roku 1964 se socialistickou morálkou odůvodňovalo, ţe institut vydědění není potřebný a původní znění občanského zákoníku vydědění neupravovalo. Institut byl zaveden aţ novelou č. 137/1982 Sb. s účinností od 1.4.1983 s moţností zůstavitele vydědit neopominutelného dědice při neposkytnutí pomoci v nemoci, stáří nebo v jiných závaţných případech. Zákonem č. 509/1991 Sb., s účinností od 1.1.1992 došlo k upřesnění úpravy vydědění a právní úprava nabyla dnešní podoby. 47

blíţe k této problematice usnesení Městského soudu v Praze, č.j. 24 Co 39/97-97 ze dne 28.2.1997, publikované v AD NOTAM, 3. ročník, 1997, číslo 5, str. 113-114 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31.3.1998, č.j. 21 Co 48/98-73 publikovaný v AD NOTAM, 4. ročník, 1998, číslo 4, str. 94-95

86

5.5 Vydědění v novém občanském zákoníku Vydědění upravuje i nový občanský zákoník v § 1505 a násl.. Návrh vychází z úpravy dosavadní pokud jde o důvody vydědění a formu prohlášení o vydědění. Prohlášení o vydědění lze učinit stejným způsobem jakým se pořizuje závěť, obdobné pravidlo se uplatní i pro zrušení vydědění. Důvody vydědění se v podstatě (aţ na malé odlišnosti) shodují s právní úpravou dosavadní. Důvodem vydědění nepominutelného dědice dle připravovaného občanského kodexu je to, ţe: neopomenutelný dědic neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nouzi, o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl, byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze a vede-li trvale nezřízený ţivot. U prvního důvodu došlo pouze k zestručnění formulace, aniţ by se cokoliv změnilo na jeho obsahu, u třetího důvodu vydědění došlo k obecné formulaci skutkové podstaty a jiţ se neobjevuje fixace vyděďovacího důvodu podle výměry trestu a druhu trestu. Dle důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku „pevná hranice vázaná na uložení trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin v trvání jednoho roku, je v kontextu evropských úprav zcela neobvyklá a umožňuje zůstaviteli vydědit neopominutelného dědice i z důvodu, který nemá žádné morální opodstatnění, navíc nelze přehlížet, že pachatel trestného činu je předně sankcionován jinak.“ V § 1506 je zaveden nový důvod vydědění, jímţ je takové zadluţení neopominutelného dědice nebo jeho marnotratné počínání vyvolávající obavu, ţe účel dědění (zachování hodnot do budoucna) naplněn nebude. Tento důvod vydědění nelze však rozšířit na potomky neopominutelného dědice. Navrhovaná právní úprava výslovně stanovuje, ţe je moţno neopomenutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit nebo pouze zkrátit, coţ současný občanský zákoník nestanovuje, ale moţnost zkrácení dědického podílu vyděděním je odvozena judikaturou.48 Plusem 48

srov. Fiala,R. Přehled judikatury ve věcech dědických, Praha, ASPI, a.s, 2006, s 361, 362

87

nové právní úpravy oproti stávající je, ţe důsledky vydědění se vztahují i na potomky vyděděného potomka, ledaţe zůstavitel projeví jinou vůli. Nedoţije-li se vyděděný potomek smrti zůstavitele, pak potomci dědí, pokud nejsou samostatně vyloučeni z dědického práva. Nová právní úprava vychází dále ze stanoviska, ţe není důvod k tomu, aby zůstavitel zdůvodňoval své rozhodnutí o vydědění. Podmínkou platnosti vydědění není uvedení důvodu vydědění v prohlášení o něm. Právní úprava nechává pořizovateli volnost, zda konkrétní důvod vydědění uvede či nikoliv. Nebude-li důvod vydědění uveden, má neopomenutelný dědic právo na povinný díl, ledaţe se prokáţe zákonný důvod vydědění. Ustanovení se mi nezdá zrovna moc šťastné, pro moţné spory, které by do budoucna mohly v souvislosti s prokazováním důvodu o vydědění vznikat, bych však jen doporučila důvody vydědění do listiny uvádět, nebo alespoň uvést příčinu, proč se pořizovatel rozhodl pro vydědění svého potomka, případně provést opatření tak, aby motivy jeho rozhodnutí znal zejména ten, v jehoţ prospěch je prohlášení o vydědění učiněno. 5.6 Závěr Na samotný závěr bych k listině o vydědění chtěla poznamenat, ţe z obsahového hlediska pokud ji pořizovatel sepisuje sám bez právní konzultace, nebývá s tímto úkonem ţádný problém. Důvody k vydědění jsou vţdy popsány podrobně, nikoliv pouze odkazem na konkrétní ustanovení občanského zákoníku. Velkým problémem bývá ovšem to, zda důvody, které pořizovatel v listině o vydědění uvede, jsou opravdu ty, které vedou k platnému vydědění a zda je důvod k vydědění ze strany potomka obsahově naplněn. Naprosto bezproblémový je důvod vydědění odsouzení potomka pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, který se ale nejméně často (aţ skoro vůbec) pouţívá. Důvod vydědění, kdy potomek trvale vede nezřízený ţivot, taktéţ nečiní v praxi problémy. V případě důvodu vydědění, kdy potomek v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v

88

jiných závaţných případech se stává, ţe rodič vyţaduje potřebnou pomoc, která je neadekvátní k jeho stavu či ţe ji vyţaduje po potomku, který mu tuto pomoc z objektivních důvodů poskytnout nemůţe (celodenní péče o nemocné dítě, jeho zdravotní stav mu to nedovoluje), coţ samo o sobě samozřejmě nevede k platnému vydědění. Největší problém z hlediska naplnění důvodu vydědění je důvod uvedený výše pod písm. b). Argument pořizovatele, ţe potomka 20 let neviděl, neví kde bydlí, co dělá a zda vůbec existuje a v tomto důsledku potomek neprojevuje o něj trvalý zájem, není taktéţ důvodem k vydědění a svědčí o tom i rozhodnutí, které bylo uvedeno výše. Myslím si, ţe právě z těchto příčin by důvody vydědění měly být

právně konzultovány, aby po smrti zůstavitele nedošlo

k situaci, se kterou pořizovatel listiny a i jeho pozůstalí nepočítali. Dále bych nedoporučovala nikdy sepisovat listinu o vydědění samostatně, ale vţdy jako obsahovou součást závěti tak, ţe pořizovatel odkáţe někomu majetek a zároveň vydědí některého nebo všechny potomky. Vţdy je vhodnější volit formu sloţeného právního úkonu a závěť i listinu o vydědění sepsat dohromady. Kaţdý vyděděný potomek má moţnost v rámci dědického řízení se vyjádřit k listině o vydědění a k závěti (jak k formální tak i obsahové stránce). V souladu s ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř. má taktéţ moţnost v rámci sporného řízení prokázat, ţe důvody vydědění nejsou dány. V případě, ţe by se vyděděnému

potomkovi

v rámci sporného řízení před soudem podařilo prokázat, ţe důvody k jeho vydědění nebyly za ţivota pořizovatele dány, pak soud by určil, ţe je dědicem po zůstaviteli s nárokem na celý svůj dědický podíl. V případě, ţe by pak vedle listiny o vydědění existovala i závěť, která by tohoto neopomenutelného potomka zkracovala ve svém dědickém podílu, nezbývalo by mu nic jiného, neţ vznést námitku relativní neplatnosti závěti a v konečném důsledku by měl nárok pouze na polovinový podíl, nikoliv na celý podíl, který by z dědictví měl dostat, pokud by nebyla sepsána závěť.

89

6 Odmítnutí dědictví 6.1 Obecný úvod Na začátku této práce bylo řečeno, ţe jedním z předpokladů nabytí dědictví je i dědický titul. Dědický titul (v našich podmínkách zákon či závěť) nám určuje konkrétní dědice, kteří by měli nabýt majetek po zůstaviteli. Občanský zákoník v jednotlivých dědických skupinách stanoví, kdo je dědicem, stejně tak jako projev vůle zůstavitele – závěť – je jakýmsi přáním, kdo by měl nabýt jeho majetek. Povolaný dědic se ovšem nemusí nechat vmanipulovat do takovéhoto postavení, pokud o to sám neprojeví zájem. Projevuje se zde jedna ze zásad občanského práva, a to zásada autonomie vůle - moţnost dědice svobodně se rozhodnout, zda dědictví příjme či nikoliv. Současný občanský zákoník – zcela správně - vyţaduje od toho, kdo se nechce stát dědicem, nemá vůli nabýt majetek po zůstaviteli, aby učinil právní úkon odmítnutí dědictví, tj. projevil svou vůli, kterou by se z dědictví vyloučil. Účinná právní úprava tak nekopíruje ustanovení obecného občanského zákoníku z roku 1811, který obsahoval

institut

dědické přihlášky - kdo se chtěl stal dědicem, musel projevit iniciativu a podat dědickou přihlášku. Právní úprava v České republice je obdobná ustanovení § 1942 a násl. německého občanského zákoníka, který je taktéţ zaloţen na principu odmítnutí dědictví. Odmítnutí dědictví je jednostranný a neodvolatelný právní úkon, který je určen soudu či notáři, u něhoţ se vede řízení o dědictví. Platí, ţe projev odmítnutí dědictví můţe být učiněn u kteréhokoliv soudu (nepříslušný soud dle ustanovení § 42 odst. 2 o.s.ř. postoupí projev odmítnutí dědictví soudu příslušnému, přičemţ lhůta zůstává zachována). Pokud je odmítnutí dědictví adresováno soudnímu komisaři, pak jen tomu, který je soudem pověřen v řízení o dědictví po zůstaviteli, jehoţ dědictví je odmítáno. Odmítnutí dědictví, které je adresováno jinému soudnímu komisaři je neúčinné a po marném uplynutí lhůty se na osobu hledí jako by dědictví neodmítla. Právní účinky odmítnutí dědictví nastávají zpětně, ke dni úmrtí zůstavitele. Dědictví se odmítá jako dědické právo nikoliv jako majetek.

90

Účastníci dědického řízení nemusí znát rozsah majetku zůstavitele k tomu, aby se mohli vyjádřit, zda dědictví odmítají či nikoliv. Odmítnout dědictví můţe dědic pouze po smrti zůstavitele nikoliv za jeho ţivota. Nemusí čekat, aţ bude vyrozuměn (poučen) o svém dědickém právu, o moţnosti dědictví odmítnout a o právních následcích odmítnutí dědictví. Pokud to pokládá za nutné, můţe úkon odmítnutí dědictví adresovat soudnímu komisaři kdykoliv po zahájení dědického řízení. Projev odmítnutí dědictví se týká veškerého majetku jako celku. Nelze odmítnout dědictví jen zčásti, buď ze zákona či ze závěti, nebo odmítnout příjmout do vlastnictví jen některé poloţky z aktiv dědictví a o ostatní neprojevit zájem. K odmítnutí dědictví dle ustanovení § 466 o.z. nemohou být připojeny ţádné výhrady či připomínky (např. odmítnout dědictví ve prospěch jiné osoby). Odmítnutí dědictví, které by bylo s takovýmito výhradami či připomínkami spojeno, nemá ţádné právní účinky, hledí se na něj, jako by ţádný právní úkon vůči soudu či soudnímu komisaři dědic neučinil a po uplynutí lhůty má stejné postavení jako by dědictví neodmítl (pokud svůj předchozí právní úkon, ke kterému připojil nějaké výhrady či připomínky ve stanovené lhůtě nezměnil). Právo dědictví odmítnout či neodmítnout, jestliţe lhůta stanovená k tomuto projevu vůle neuplynula a osoba povolána k dědění zemřela, přechází na její dědice. Na dědice, který dědictví odmítl se hledí jako by se smrti zůstavitele nedoţil. Z procesního hlediska přestává být účastníkem dědického řízení (§ 175b o.s.ř.) a dědické nástupnictví se uvolňuje pro další subjekty (např. pro náhradního dědice, který je určený v závěti, v I. a III. dědické skupině se uplatní princip reprezentace). Na závěr je třeba připomenout, ţe zákon ukládá soudnímu komisaři poučit účastníky dědického řízení o následcích odmítnutí dědictví nikoliv o následcích neodmítnutí dědictví, jak je někdy mylně chápáno. 6.2 Forma poučení Ustanovení § 463 odst. 1 o.z. říká, ţe:

91

„Dědic může dědictví odmítnout. Odmítnutí se musí stát ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením jemu zaslaným.“ Soudní komisař, za předpokladu, ţe nedošlo k zastavení řízení, je podle ustanovení § 175i o.s.ř. povinen vyrozumět osoby, o nichţ lze mít důvodně za to, ţe jsou dědici, o jejich dědickém právu; upozornit tyto osoby, ţe mohou dědictví odmítnout ve lhůtě jednoho měsíce od tohoto vyrozumění nebo ţe mohou i před uplynutím lhůty prohlásit, ţe dědictví neodmítají. Dále je povinen poučit tyto osoby o náleţitostech a účincích odmítnutí dědictví. Odmítnout dědictví lze buď ústně do protokolu či písemně. Vyrozumívání účastníka o jeho dědickém právu, tj. poučení o tom, zda účastník dědictví odmítá či neodmítá se děje – pokud je to moţné - nejčastěji u jednání ve věci samé. Jde o nejrychlejší způsob zjištění okruhů dědiců. Účastníci sdělují do protokolu u jednání, zda dědictví odmítají či neodmítají, přičemţ

nedochází k vyuţití jednoměsíční lhůty, kterou účastníkům

stanoví zákon. Pokud by účastníci u jednání ve věci samé poţádali o stanovení lhůty, ve které by si mohli rozmyslet, zda dědictví odmítnou či neodmítnou, bylo by třeba jim vyhovět a jednání za účelem poskytnutí lhůty k vyjádření se, zda dědictví odmítnou či neodmítnou, odročit. Druhou variantou je písemné vyrozumění zásilkou, která je určena do vlastních rukou - § 175i odst. 2 o.s.ř.

Písemná forma

poučování

účastníků o jejich dědickém právu se pouţívá v situaci, kdy je třeba zjistit okruh dědiců dříve, neţ je moţno nařídit závěrečné dědické jednání (např. v průběhu dědického řízení účastníci poţádají o vydání klíčů z úschovy, je třeba vydat usnesení o procesním nástupnictví dle § 107 o.s.ř., o sdělení okruhů dědiců poţádá orgán státní správy apod). Prohlášení o odmítnutí dědictví můţe dědic učinit jen do jednoho měsíce ode dne, kdy byl soudním komisařem o právu dědictví odmítnout a o následcích odmítnutí vyrozuměn. Jednoměsíční lhůta, ve které je třeba dědictví odmítnout, počíná běţet ode dne, kdy byl dědic o svém dědickém právu vyrozuměn a je lhůtou hmotněprávní. Aby nastaly účinky odmítnutí dědictví, musí projev vůle odmítnutí dědictví v poslední den lhůty být doru-

92

čen příslušnému soudnímu komisaři či soudu, v opačném případě by se pak na dědice hledělo, jako by dědictví neodmítl. Jednoměsíční lhůtu lze z důleţitých důvodů prodlouţit, prodlouţení lhůty musí nastat před jejím uplynutím. Zákon stanovuje moţnost prodlouţit lhůtu jednoho měsíce a není moţno prodlouţit jiţ prodlouţenou lhůtu. Zmeškání lhůty k odmítnutí dědictví má stejné právní účinky, jako kdyby dědic prohlásil, ţe dědictví neodmítá. Není podstatné, zda účastník zmešká lhůtu úmyslně (protoţe chce být dědicem a záměrně se ve lhůtě nevyjádří) či neúmyslně (nechce být dědicem, ale ve stanovené lhůtě neučiní úkon odmítnutí dědictví, úkon odmítnutí dědictví je učiněn po lhůtě nebo nastane fikce doručení). 6.3 Doručování poučení o dědickém právu Úkon poučení o dědickém právu musí být účastníkům doručen do vlastních rukou. Velice často dochází pak k situacím, kdy ve stanovené lhůtě se účastníci z důvodů

leţících

na jejich straně

nevyjádří

k odmítnutí dědictví a stanou se vlastní vinou dědicové, ač ve skutečnosti vůbec nechtějí. Zpravidla se jedná o situace, kdy se jednoměsíční lhůta při doručení písemností konkrétnímu účastníkovi jeví příliš dlouhá, aţ na úkon odmítnutí dědictví v konečném důsledku zapomene. Argument „já jsem na to zapomněl“, jde bohuţel k tíţi účastníka a ustanovení § 464 o.z je ryze kogentní, kdy fakt, ţe účastník ve svůj neprospěch zapomněl úkon učinit (tj. ve stanovené lhůtě nedoručil soudu či soudnímu komisaři úkon odmítnutí dědictví) nelze prominout. Další skutečností, která se odrazila na doručování úkonu poučení o dědickém právu je souhrná novela občanského soudního řádu (zákon č. 7/2009 Sb.). Novelou byla přijata nová právní úprava doručování písemností, která má za cíl zefektivnit a zrychlit doručování a přizpůsobit je moderním trendům komunikace. Mezi hlavní obsahové změny v právní úpravě doručování od 1. července 2009 (v souvislosti s doručováním písemnosti poučení o dědickém právu) patří odpovědnost adresáta za přebírání zásilek, princip povinné doručovací adresy, sjednocení lhůt pro uloţení, vznik fikce doručení (10 dnů) a především nový institut vhození písemnosti

93

do schránky. Na provedené změny zákonné úpravy navázalo i zavedení nových vzorů obálek.49 Pro doručování písemností do vlastních rukou v rámci dědického řízení se pouţívá obálka typu I, která je určena pro doručování do vlastních rukou s moţností náhradního doručení, čemuţ odpovídá postup dle § 49 odst. 1 – 4 o.s.ř.. V případě, ţe adresát nebude doručujícím orgánem zastiţen, písemnost uloţí a adresátu zanechá vhodným způsobem písemnou výzvu, aby si písemnost vyzvedl. Nelze-li zanechat výzvu v místě doručování, vrátí doručující orgán písemnost odesílajícímu soudu a uvede, ve který den nebyl adresát zastiţen. Odesílající soud vyvěsí na úřední desce výzvu k vyzvednutí písemnosti u soudu.

Nevy-

zvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, povaţuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i kdyţ se adresát o uloţení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem uţívané schránky. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce soudu. V důsledku výše uvedené novely o doručování písemností, se účastník dědického řízení nemusí vůbec dozvědět, ţe mu bylo poučení o dědickém právu doručeno – přesto platné právo povaţuje tuto písemnost za doručenou včetně právních následků, které pro účastníka plynou. Nová právní úprava je koncipována na principu odpovědnosti kaţdého adresáta za přebírání zásilek. Vzhledem k tomu, ţe by se právní úprava mohla jevit jako příliš přísná, stanovuje zákon moţnost učinit návrh na vyslovení neúčinnosti doručení, který je třeba podat do 15ti dnů ode dne, kdy se účastník s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit. Prokázat pravdivost tvrzení, musí účastník. Omluvitelným důvodem pro vyslovení neúčinnosti doručení není skutečnost, ţe se adresát na adrese pro doručování nezdrţuje. Výklad omluvitelnosti důvodu – s ohledem na to, ţe není zákonem definován ani stanoven - bude předmětem zájmu judikatury. Zpravidla bu49

vzory pouţívaných obálek a doručenek jsou upraveny interními předpisy – pro soudy je takovým předpisem instrukce ministerstva spravedlnosti ze dne 27.5.2009, č.j. 58/2009-OD-Org, kterou se vydávají vzory obálek pro doručování písemností, vzory a výzvy a sdělení pro vyvěšení na úřední desce soudu a potvrzení o přijetí

94

de omluvitelná nepřítomnost z důvodu nemoci, dovolené, dlouhodobé cesty. Omluvitelným důvodem nebude s největší

pravděpodobností

skutečnost, ţe účastník písemnost

vyhodil

spolu

s reklamními

letáky

a

s ohledem na princip odpovědnosti kaţdého adresáta za přebírání zásilek ani skutečnost, ţe se písemnost „ztratí ze schránky“. Pokud právní úprava je postavena na odpovědnosti adresáta za přebrání zásilky, pak kaţdý adresát má nepochybně povinnost zabezpečit si svou poštovní schránku proti odcizení písemnosti. 6.4 Odmítnutí osobou nezletilou a plně nezpůsobilou k právním úkonům Odmítnutí dědictví je právní úkon, který za sebe činí kaţdý dědic. Zmocněnec účastníka musí mít k tomuto úkonu speciální plnou moc, která ho k odmítnutí dědictví opravňuje. Za nezletilého a za osobu, která není plně způsobilá k právním úkonům odmítá či neodmítá dědictví jejich zákonný zástupce nebo opatrovník. Odmítnutí dědictví za osobu, která je nezletilá či za osobu, která nemá způsobilost k právním úkonům podléhá schválení opatrovnického soudu eventuelně soudu

péče o nezletilé.

Právní praxe se ustálila na tom, ţe úkon neodmítnutí dědictví opatrovnický soud či soud péče o nezletilé schvalovat nemusí. V této souvislosti nepokládám za zcela správné rozhodnutí Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově vyjádřené v odůvodnění usnesení vedeném pod sp. zn. 124 Nc 53/2008, 124 P a Nc 184/2008. Příslušný soud, který měl schvalovat právní úkon odmítnutí dědictví za nezletilou neteř zůstavitele řízení zastavil a odůvodnil své rozhodnutí takto: „z obsahu spisu bylo zjištěno, že není zřejmé, co je vlastně předmětem dědického řízení, když nebyl proveden náležitý soupis aktiv a pasiv dědictví „ ……… „ není zjevné v jaké výši je dědictví předluženo“…….. „Z dopisů adresovaných notářem dědicům nevyplývá, kromě náležitého poučení o možnosti odmítnout dědictví, jaká je výše aktiv

a pasiv předmět-

ného dědictví, případně v jaké výši je dědictví předluženo. Je tedy nespor-

95

né, zda vůbec příslušní dědicové byli náležitě poučení případně uvědoměni o skutečném stavu dědictví po zůstaviteli, a zda jejich odmítnutí dědictví je tedy platným právním úkonem. Taktéž nebylo nařízeno žádné jednání o projednání dědictví, k němuž by byli v úvahu přicházející dědicové přizváni, v rámci něhož by byl proveden náležitý soupis aktiv a pasiv dědictví včetně případného předlužení, k němuž by se tito následně mohli sami před pověřeným notářem vyjádřit, v tom smyslu, zda dědictví odmítají či neodmítají“. Uvedené rozhodnutí dle mého názoru odporuje právní úpravě dědictví, kdyţ je v rozporu s ustanovením § 175i o.s.ř.50 Dále soud ve výše uvedeném rozhodnutí nevzal v úvahu institut dodatečného projednání majetku a moţnost, ţe by se v budoucnu mohl nějaký další majetek, ať jiţ kladný či záporný, objevit. 6.5 Vyjímky Moţnost výběru, zda se účastník stane či nestane dědicem, dává zákon kaţdému s malými vyjímkami. Dědictví nemůţe odmítnout: ten, kdo svým počínáním se zřetelem k zanechanému majetku dal najevo, ţe dědictví odmítnout nechce např. nakládá s majetkem, který je předmětem dědění, dovolává se neplatnosti závěti event. relativní neplatnosti závěti,51 z prostředků, které náleţí do dědictví platí dluhy zůstavitele,52 přičemţ takovéto chování je nutno odlišit od jednání, kdy osoba pouze chrání zanechaný majetek (např. opatruje zvířata, odvrací hrozící škodu na zůstavitelem zanechaném majetku) a je zcela lhostejné, zda si takto dědic počíná před poučením o dědickém právu a moţnosti odmítnout dědictví nebo aţ po něm. dědic, který je právním předpisem či rozhodnutím soudu omezen ve svém právu nakládat se svým majetkem:

50

shodně k tomu taktéţ Bureš, J., Drápal, L. Občanský soudní řád I, 1.vydání, 2009, s. 1222, „Pro platnost odmítnutí nebo neodmítnutí dědictví je nerozhodné, zda měl dědic v době, kdy prohlášení učinil, správnou představu o stavu zůstavitelova majetku a jeho obvyklé ceně, popřípadě o výši zůstavitelových dluhů.“ 51 blíţe k tomu usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 18 Co 324/95 ze dne 19.2.1996, publikované v AD NOTAM, 2. ročník, 1996, číslo 3, str. 68-69 52 blíţe k tomu usnesení Městského soudu v Praze č.j. 24 Co 321/99-171 ze dne 30.11.1999, publikované v AD NOTAM, 7. ročník, 2001, číslo 1, str. 22-23

96

a) dle ustanovení § 246 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb. (insolvenční zákon) právní úkon, kterým dluţník po prohlášení konkursu odmítne dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, je neplatný. Totéţ platí, jestliţe dluţník uzavře bez souhlasu insolvenčního správce dohodu o vypořádání dědictví, podle které má z dědictví obdrţet méně, neţ činí jeho dědický podíl. b) pokud mu byl zajištěn majetek v trestním řízení c) pokud byl odsouzen k propadnutí majetku (v takovémto případě nesmí dědictví odmítnout pokud zůstavitel zemřel před právní mocí rozsudku o propadnutí majetku) stát, který nabývá dědictví jako odúmrť nemůţe dědictví odmítnout, protoţe nemá v tomto případě postavení dědice. Pokud nabývá dědictví jako dědic ze závěti, pak samozřejmě dědictví odmítnout můţe. nadace či nadační fond, které jsou zřizovány na základě závěti: jde o právnické osoby, které vznikají ode dne zápisu do nadačního rejstříku, k zápisu dochází aţ po úmrtí na návrh vykonavatele závěti a je zcela vyloučeno, aby dědictví odmítl neexistující subjekt a je taktéţ vyloučeno, aby za dosud neexistující nadaci či nadační fond odmítl dědictví kdokoliv jiný. 6.6 Princip odmítnutí dědictví v novém občanském zákoníku Návrh ustanovení paragrafů upravujících princip odmítnutí dědictví zůstává shodný v duchu platné právní úpravy. Dochází ke zpřesnění některých formulací a do navrhované právní úpravy se dostala ustanovení, která se dnes vykládají judikaturou. Autoři taktéţ při koncipování nového občanského zákoníku zprvopočátku přemýšleli, ţe by byl opětovně zaveden institut dědické přihlášky, tato myšlenka však byla zavrţena, s tím, ţe veškeré moderní občanské zákoníky stojí na principu odmítnutí dědictví, jeho uplatňování nepůsobí obtíţe a nejsou váţné teoretické ani praktické důvody měnit základ stávající koncepce. Nová právní úprava výslovně stanoví, ţe odmítnout dědictví je moţno pouze po smrti zůstavitele. Do návrhu se dostalo ustanovení o zmocněnci dědice, který k úkonu odmítnutí i neodmítnutí dědictví potřebuje speciální

97

plnou moc. Lhůta pro uplatnění odmítnutí dědictví zůstává stejná, a to jeden měsíc. Zákon rozšiřuje lhůtu pro dědice, kteří mají jediné bydliště v zahraničí na tři měsíce. Nevím, co autoři mysleli pod pojmem „jediné bydliště“ – spíše by bylo vhodnější formulovat dědic, který se „zdrţuje v zahraničí“ neboť pokud je dědicem občan České republiky, pak má své trvalé bydliště na území České republiky a pokud se zdrţuje v zahraničí, pak má své další bydliště i v zahraničí. Kaţdý český občan má nějaké bydliště na území České republiky a nemůţe mít tím pádem jediné bydliště v zahraničí. Stávající praxe, alespoň u mé osoby je taková, ţe pokud posílám poučení o dědickém právu osobě, která se zdrţuje v zahraničí, automaticky volím lhůtu, která je delší neţ jeden měsíc (zpravidla 3-5 měsíců). Zákon nově upravuje situaci, kdy zemře dědic před uplynutím lhůty pro odmítnutí dědictví, s tím, ţe toto právo přechází na jeho dědice a nezanikne dříve, dokud tomuto dědici neuplyne lhůta k odmítnutí dědictví i po předchozím dědici. Tato skutečnost se dovozovala z judikatury, např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 28. 2. 1978, sp. zn. 4 Cz 4/78: „jestliže dědic zemřel před vyjádřením, zda dědictví odmítá, přechází právo odmítnout dědictví na jeho dědice“. Navrhovaná právní úprava neřeší co se situací, kdy je právních nástupců několik a kaţdý z nich má odlišné stanovisko k odmítnutí či neomítnutí dědictví za zemřelého dědice.

98

7 Dědická nezpůsobilost 7.1 Obecný úvod Ve výše uvedených kapitolách byly popsány jednotlivé body, které se týkají předpokladů nabytí dědictví. Určitá osoba, byť se můţe z počátku zdát, ţe bude postavena do role dědice s moţností nabýt majetek, vůbec v konečném důsledku dědicem být nemusí, a to z důvodu své dědické nezpůsobilosti, ke které se přihlíţí z úřední povinnosti. Dědická nezpůsobilost se skládá ze dvou sloţek, a to ze sloţky objektivní a ze sloţky subjektivní.53 Objektivní složka dědické způsobilosti se kryje se způsobilostí mít práva a povinnosti (s právní subjektivitou). Právní subjektivitu má kaţdá fyzická osoba, právnická osoba (ode dne, kdy byla zapsána do zákonem stanoveného rejstříku) i nasciturus pokud se narodí ţivý. Subjektivní složka dědické způsobilosti je definována v ustanovení § 469 o.z., které říká, ţe: „nedědí ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil“ Důvody dědické nezpůsobilosti uvedené v § 469 o.z. jsou taxativní, stejně jako výčet osob, proti kterým je moţno spáchat úmyslný trestný čin. Účelem tohoto ustanovení je vyloučit přímo ze zákona fyzické osoby, kterým by se v rozporu s obecnou morálkou mělo z dědictví cokoliv dostat. Jde o vyloučení osob z dědického řízení nezávisle na jejich vůli a ani dohoda všech dědiců

nemůţe tuto dědickou nezpůsobilost

změnit

v dědickou způsobilost. Pro dědickou nezpůsobilost můţe být vyloučen jak dědic ze zákona tak i ze závěti. Na dědice, který je uznán dědicky nezpůsobilým se hledí, jako by se smrti zůstavitele nedoţil. 7.2 Důvody dědické nezpůsobilosti 1) dopuštění se úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, manželu,

dětem nebo

rodičům:

99

jeho

Zákon klade důraz na úmyslnost trestného činu. Dědická nezpůsobilost nevzniká pokud se dědic dopustí nedbalostního trestného činu. Na druhou stranu není rozlišováno, zda se jedná o úmysl přímý či nepřímý. K trestnému činu - vůči všem vyjmenovaným osobám musí dojít nejpozději dnem smrti zůstavitele, ale je jedno v jakém zpětném časovém odstupu. Není důleţité, zda je pachatel za takový trestný čin odsouzen, nebo bylo-li proti němu vůbec zahájeno trestní stíhání, či zda zanikla moţnost postihu v důsledku promlčení, amnestie apod.. Podstatné je to, zda se skutek opravdu stal. Pokud došlo k odsouzení pachatele, je soudní komisař vázán pravomocným rozsudkem. Pokud trestný čin vyjde najevo při projednání dědictví, měl by soudní komisař dát podnět k trestnímu stíhání, přerušit řízení a vyčkat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, či otázku posoudit sám jako předběţnou - §135 odst. 2 o.s.ř.. 2) dopuštění se zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele: Jedná se o jednání, kterým chce dědic zabránit tomu, aby se v dědictví uplatnila zůstavitelova poslední vůle nebo chce předstírat projev poslední vůle, který zůstavitel neučinil. Takovéhoto jednání je moţno se dopustit před i po smrti zůstavitele. Projevem poslední vůle má zákon na mysli závěť, listinu o vydědění, ale i listinu o odvolání těchto úkonů. Osoba, která se dopouští zavrţeníhodného jednání proti poslední vůli zůstavitele, fakticky tuto jeho vůli eliminuje a vytváří jakousi fikci něčeho, co si zůstavitel vůbec nepřál. Během ţivota mu brání závěť sepsat, či ho do sepsání závěti pod psychickým i fyzickým nátlakem nebo pohrůţkou násilí nutí. Pod pojmem „dopuštění se zavrţeníhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele“ se dá taktéţ zařadit zfalšování či zničení závěti, přičemţ některé projevy proti poslední vůli zůstavitele mohou být učiněny i po smrti (např. zničení, zfalšování závěti). Takovýto čin není jiţ moţno anulovat tím, ţe by zůstavitel tento druh jednání odpustil.

53

blíţe k tomu Mikeš, J., Muzikář, L., Dědické právo, 2. vydání, Praha, Linde Praha, 2005, s. 23

100

Dědická nezpůsobilost, tak jak je definována v § 469 o.z. nemusí vést s konečnou platností k určení okruhů dědiců. Dědické právo osoby, která se dopustila manţelu,

úmyslného

dětem nebo

trestného

činu

proti zůstaviteli, jeho

rodičům je závislé také na tom, zda jí zůstavi-

tel tento čin odpustil. Základní otázkou bude průkaznost takovéhoto odpuštění vzhledem k tomu, ţe zákon mu nepřikládá ţádnou formální náleţitost. Můţe být projeveno písemně, ústně ale také konkludentně. Spor o to, zda zůstavitel čin, jehoţ důsledkem je dědická nezpůsobilost, odpustil, by soud řešil postupem podle § 175k odst. 2 o.s.ř.. 7.3 Nový občanský zákoník a dědická nezpůsobilost Nový občanský zákoník upravuje dědickou nezpůsobilost v § 1414 a násl.. Přebírá z platného práva dva důvody dědické nezpůsobilosti a stanovuje příkladmý výčet závrţeníhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli. Pozitivum na nové úpravě je to, ţe dochází k rozšíření důvodu dědické nezpůsobilosti. Jak jsem jiţ výše v textu naznačila, pak důvody, které platí v součastné době jsou minimálně vyuţitelné. Do důvodů dědické nezpůsobilosti se zavádějí situace, za kterých by bylo nespravedlivé a nemorální v rámci nejbliţších rodinných příbuzenských vztahů po zůstaviteli dědit majetek. Nově jako dědicky nezpůsobilým se můţe stát manţel, který se vůči zůstaviteli dopustil činu, který naplňuje znaky domácího násilí, z tohoto důvodu podal zůstavitel návrh na rozvod manţelství a řízení o rozvod manţelství k datu úmrtí trvá. Navrhovaná právní úprava manţela vylučuje z dědického práva jako zákonného dědice. Mám za to, ţe by v textu zákona se mělo objevit pouze slovo „dědice“, neboť slovní spojení „zákonného dědice“ navozuje dojem, ţe manţel je vyloučen jako zákonný dědic, nikoliv jako dědic dle jiného dědického titulu. Spolu s manţelem jsou vyloučeni i jeho příbuzní, kteří mohou dědit jako osoby spoluţijící (jeho výluční potomci, sourozenci, předci apod.). Nutno zdůraznit, ţe dědická nezpůsobilost je daná pouze ve spojení rozvodu manţelství, který je zapříčiněn domácím násilím, nikoliv rozvodem manţelství, který je dán z jiných důvodu. Z obdobného hlediska je taktéţ pojat i další důvod dědic-

101

ké nezpůsobilosti, kdy po svém potomku nedědí rodič, kterého soud zbavil rodičovské odpovědnosti. Tato dědická nezpůsobilost je omezena pouze děděním ze zákona. Pokud potomek nabude svéprávnosti, je pak na něm samotném, zda se rozhodne takového rodiče povolat za svého dědice pořízením pro případ smrti. Nadále zůstává pravidlo, ţe zůstavitel má rozhodující stanovisko a můţe činy uvedené výše odpustit. Je třeba vyzvenout, ţe další dva důvody dědické nezpůsobilosti, se kterými počítá nový občanský zákoník, jsou velkým pozitivem. Domnívám se, ţe těmito novými instituty dojde k obohacení dědické nezpůsobilosti, neboť jsem toho názoru, ţe se jedná o důvody, které se budou v praxi vyskytovat mnohem častěji, neţ důvody stávající.

7.4 Závěr Teoreticky je ustanovení § 469 o.z. týkající se dědické nezpůsobilosti dobrým institutem, ovšem v praxi k jeho aplikaci dochází pouze vyjímečně. Soudní komisař v řízení o dědictví zjišťuje nezpůsobilost dědice z úřední povinnosti. Prakticky se tato otázka řeší souhlasným prohlášením účastníků dědického řízení, ţe nikdo z nich není nezpůsobilý dědic. Nesetkala jsem se se situací, kdy by někdo vůbec někoho obvinil ze zavrţeníhodného jednání proti poslední vůli zůstavitele, natoţ aby tato osoba byla uznána dědicky nezpůsobilým. Nedovedu si ani moc přestavit, jak by probíhalo samotné dokazování tohoto projevu před soudem a jaké důkazy by musely být předloţeny, aby byl dědic uznán nezpůsobilým. Myslím si, ţe se jedná o ustanovení, které dědickému právu nevadí, ale je v praxi téměř nepouţitelné. Taktéţ judikatura, která by se

problematiky týkala není

ţádná. Druhá varianta, a to dopuštění se úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho

manţelů, dětem nebo rodičům je v praxi častější, byť

jsem se s ní setkala pouze 2x, a to jednou při vraţdě manţelky a podruhé při vraţdě druţky, kdy druh vystupoval jako závětní dědic. Z výše uvedených důvodu plně souhlasím s rozšířením variant dědické nezpůsobilosti, tak jak je stanovena v novém občanském zákoníku.

102

8 Exkurz - neznámý dědic (§ 468 o.z.) V předchozích kapitolách bylo vysvětleno, za jakých podmínek je moţno stát se dědicem. Občanský zákoník v § 486 počítá také se situací, kdy dědicem by se mohla stát osoba, o níţ soudnímu komisaři nejsou známy ţádné údaje nebo jsou mu známy údaje, které jsou neúplné či nepřesné a ani přes veškerou snahu se nepovede zjistit, kde se putativní (domnělý) dědic zdrţuje. Jde např. o situaci, kdy někdo z pozůstalých, který je informován o osobních poměrech zůstavitele nahlásí, ţe zůstavitel sice měl nějaké potomky či sourozence, synovce,54 ale ţádné bliţší údaje o nich neví a soudnímu komisaři se ani za pomoci evidence obyvatelstva, součinnosti obecního úřadu, veřejnosti, orgánů státní správy či ostatních příbuzných nepodaří zjistit jejich existenci či pobyt. V tomto případě jsou k dispozici údaje o případném dědici zůstavitele, ale není moţno zjistit, kde se zdrţuje, jeho bydliště a v některých případech ani jméno a datum narození (jde velice často o ilegální pobyty v cizině, neodhlášení se z místa trvalého pobytu, po dědici je vyhlášeno policejní pátrání a nikdo nemá tušení, kde by se mohl nacházet - např. se ztratí někde v horách, účastník má trvalý pobyt na ohlašovně městského či obecního úřadu). Z ekonomických důvodů by nebylo namístě protahovat řízení do doby, neţ se pobyt a vůbec existence takovýchto osob potvrdí. Pokud se soudnímu komisaři nepodaří po několika marných pokusech zjistit pobyt či existenci případného dědice a účastníci přesto tvrdí, ţe takovýto dědic existuje, ale neví, jak se jmenuje a kde bydlí, je putativní dědic neznámého pobytu o svém dědickém právu vyrozuměn vyhláškou, která se uveřejňuje na úřední desce soudu, který vede řízení o dědictví. Ve vyhlášce je vyzván, aby do určité lhůty (obvykle to bývá jeden měsíc ode dne vyvěšení) dal o sobě vědět, jinak se k němu při projednání dědictví nebude přihlíţet. Po skončení dědického řízení se s ohledem na ustanovení § 175y odst. 2 o.s.ř. můţe domáhat svého dědického práva ţalobou. Taktéţ dědice, k němuţ v důsledku postupu dle § 468 o.z. jako k dědici neznámého 54

tyto osoby se nejčastěji vyskytují jako neznámí dědicové

103

pobytu nebylo při projednání dědictví přihlíţeno, je třeba opět povaţovat za účastníka řízení, jakmile se zjistí jeho místo pobytu (např. tak, ţe tento dědic podá odvolání, proti rozhodnutí soudu a současně sdělí svou adresu, dostaví se osobně do notářské kanceláře ke zjištění informací o stavu dědického řízení, písemně se přihlásí), pokud k tomu dojde dříve, neţ bylo dědické řízení pravomocně skončeno.55 K tomuto institutu bych na závěr zmínila jedno rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě vedené pod sp. zn. 10 Co 1134/2009. Pozůstalá dcera se odvolala proti usnesení, na základě kterého soudní komisař uvědomil pozůstalého syna neznámého pobytu, ţe můţe do jednoho měsíce od zveřejnění usnesení na úřední desce dědictví odmítnout či neodmítnout. Pozůstalá dcera namítala, ţe syn zůstavitele ji ustanovil dědičkou po svých rodičích na základě písemného dokladu (jednalo se o jednostranné prohlášení syna zůstavitele, které bylo sepsána cca 7 let před smrtí zůstavitele, na základě kterého se pozůstalý syn za ţivota svého otce zřekl dědictví ve prospěch své sestry). Krajský soud neměl jinou moţnost, neţ usnesení okresního soudu potvrdil s odkazem na ustanovení § 468 o.z. ve spojení s § 175i odst. 1 o.s.ř., neboť není moţno dopředu se vzdát svých práv ve prospěch jiného účastníka dědického řízení, a rozhodnout se, kdo tak nabude dědický podíl v případě, ţe v budoucnu dědic nebude k dispozici.

55

blíţe k tomu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24.1.2000, sp. zn. 18 Co 121/99, publikované v AD NOTAM, 6. ročník, 2000, číslo 2, str. 42-43

104

9 Zahraniční právní úprava Pro srovnání české právní úpravy s úpravou zahraniční jsem si vybrala

německé dědické právo. To stejně jako české vychází

z kontinentálního evropského typu, z recepce římského práva a je charakteristické tím, ţe jediným výlučným pramenem práva je normativní akt. Jednou z velkých odlišností českého a německého práva je postavení samotné osoby notáře. Zatímco v České republice notář vykonává svou činnost v řízení o dědictví jako soudní komisař, pak v německém právním řádu takováto pozice neexistuje. Pozůstalostní řízení tam probíhá před soudy, zatímco notář působí v oblasti dědického práva spíše jako poradní osoba, taktéţ má výhradně pravomoc sepisovat různé hmotně právní a procesně právní úkony (závěti, dědické smlouvy, návrhy na vydání dědického listu). K dědickému řízení jsou příslušné německé dědické soudy (Nachlassgericht) s tím, ţe místně příslušným je vţdy soud, v jehoţ obvodu měl zůstavitel naposledy bydliště. V případě dědictví s mezinárodním prvkem se uplatní princip tzv. „jednoty dědictví“, coţ znamená, ţe německé soudy mají pravomoc k vypořádání veškerého majetku zůstavitele, a to bez ohledu na místo, kde se tento majetek nachází. V České republice takovýto postup není moţný, neboť dle ustanovení § 44 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, je pravomoc českého soudu k projednání dědictví dána vţdy, byl-li zůstavitel v době své smrti českým občanem. Jde-li však o jmění, které je v cizině, projedná český soud dědictví jen tehdy, jestliţe se takový majetek vydává českým orgánům anebo jestliţe cizí stát přiznává takovým rozhodnutím českých justičních orgánů právní následky. Dle § 45 výše citovaného zákona Český soud projedná dědictví po cizinci, které je v České republice, jestliţe stát, jehoţ je zůstavitel příslušníkem, ani nevydává dědictví českých občanů českým soudům, ani nepřiznává jejich rozhodnutím právní následky, anebo odmítne-li cizí stát zabývat se dědictvím či nevyjádří-li se, nebo měl-li zde zůstavitel bydliště a ţádá-li o to dědic, který se zde zdrţuje a vţdy také, jde-li o nemovitosti leţící na území České republiky. V ostatních případech se soud omezí na potřebná opatření k zajištění ma-

105

jetku po cizinci. Z výše uvedeného vyplývá, ţe není dána pravomoc českého soudu projednávat nemovitosti, které se nacházejí na území cizího státu včetně Slovenska. Pramenem německého dědického práva je občanský zákoník Bürgerliches Gesetzbuch (BGB) ze dne 18.8.1896, který je v Německu účinný od 1.1.1900. Je rozdělen do pěti knih – obecná část, závazkové právo, právo nemovitosti, rodinné právo a dědické právo. Obsahuje celkem 2385 paragrafů a je nejrozsáhlejším německým právním předpisem. Dědické řízení je upraveno v §§ 1922-2385. Hned na první pohled je zřejmé, ţe německá úprava dědického práva je mnohem bohatší a pestřejší neţ ta česká, kdyţ český občanský zákoník věnuje úpravě dědického práva pouze 27 paragrafů. Na druhou stranu nejsem moc přesvědčena, ţe tak velký rozsah právní úpravy dědického řízení je vţdy ku prospěchu. Stejně tak jako u nás, prvním předpokladem k nabytí dědictví je smrt zůstavitele. Dědické řízení zahajuje německý soud na návrh nebo i bez návrhu dědiců, jakmile se dozví, ţe někdo zemřel. Práva a povinnosti zůstavitele přecházejí na právní nástupce dle principu universální sukcese okamţikem smrti zůstavitele. Německé předpisy upravující dědické právo vycházejí z principu odmítnutí dědictví. Pokud dědic nechce dědictví přijmout, předpokládá zákon aktivitu z jeho strany a stanoví mu lhůtu, ve které můţe dědictví odmítnout. Opačným trendem je podání dědické přihlášky, které je typické pro Rakousko. Rakouská právní úprava vychází z principu nabytí dědictví na základě odevzdací listiny, nikoli zpětně k datu úmrtí zůstavitele, ale okamţikem právní moci odevzdací listiny. V mezidobí od smrti zůstavitele do doby rozhodnutí není pozůstalost ve vlastnictví dědice, ale má svou právní subjektivitu. Pozůstalost je v tomto případě označována jako hereditas iacens (leţící pozůstalost). Rakousko je jednou z mála zemí, kde stále díky tradici přetrvává princip leţící pozůstalosti, přičemţ evropský trend je spíše opačný. Princip leţící pozůstalosti byl v naši zemi typický pro období před rokem 1950 a nový občanský zákoník tuto zásadu nepřebírá.

106

Dědickým titulem v Německu je zákon a závěť, dále pak i dědická smlouva. Při dědění ze zákona je okruh oprávněných osob v jednotlivých dědických skupinách

taxativní a není totoţný s okruhem oprávněných

osob v českém dědickém právu. V první dědické skupině (§ 1924 BGB) jako dědicové přicházejí v úvahu děti zůstavitele, v případě, ţe neţijí, projevuje se zde, stejně jako v českém právu, princip reprezentace ve prospěch vnuků i pravnuků. V první skupině dědí děti rovným dílem.

Za

předpokladu, ţe byl zůstavitel svobodný a bezdětný, dědí rovným dílem rodiče zůstavitele v druhé dědické skupině (§ 1925 BGB). Pokud některý z nich nebo oba neţijí pak dědí jejich děti. Ve třetí dědické skupině (§ 1926 BGB) dědí prarodiče a pokud některý z nich neţije, vstupuje na jeho místo náhradně druhý prarodič, neţijí-li oba pak dědí jejich děti. Čtvrtá dědická skupina je určena praprarodičům pokud, některý z nich nebo oba neţijí pak dědí jejich děti. Německé dědické právo zná i další dědické skupiny, k jejichţ pouţití dochází velice zřídka.

V případě, ţe dochází

k dědění ze zákona a neexistuje dle dědických skupin ţádný dědic, připadá dědictví spolkovému státu, ve kterém měl zůstavitel poslední trvalé bydliště. V německém právu je stát označován jako „zákonný nucený dědic“, který nemůţe dědictví odmítnout.56 Dědic zařazený do jednotlivých dědických skupin můţe dědictví odmítnout, avšak musí tak učinit nejpozději ve lhůtě 6ti týdnů. Tato lhůta se prodluţuje na 6 měsíců v případě, ţe zůstavitel měl poslední bydliště v zahraničí. Zákonné dědění manţelů či registrovaných partnerů je upraveno samostatně, manţel (registrovaný partner) není uveden přímo jako dědic v jednotlivých dědických skupinách. Výše jeho podílu je odvozena od toho, vedle kterých příbuzných dědí. Obecně platí, ţe čím vzdálenější dědická skupina, tím je jeho podíl vyšší. Dále je výše jeho podílu závislá na reţimu manţelských majetkových vztahů. Při dědění v první dědické skupině má manţel, jestliţe ţil se zůstavitelem v reţimu společného jmění manţelů (Zugewinngemeinschaft) a měl děti, nárok na jednu polovinu dědictví (¼ jakoţto zákonný dědický podíl a ¼ jakoţto pohledávku z titulu 56

Leipold, D., Erbrecht, 8. Auflage, Tübingen, 1990, str. 77

107

vypořádání společného jmění manţelů), zůstavitelovy děti dědí rovným dílem zbývající část dědictví. Ve druhé a třetí dědické skupině se manţel dělí o dědictví s ostatními účastníky, v případě, ţe by přicházelo v úvahu dědění dle čtvrté či následujících dědických skupin, pak manţel v tomto případě jiţ dědí sám. Český

právní

řád

umoţňuje

změnit

zákonnou

posloupnost

v dědických skupinách či vyloučit připadnutí majetku státu pouze závětí event. listinou o vydědění. Německé právo dává za ţivota osoby více moţností a prostředků, jak pro případ smrti naloţit se svým majetkem. Dispozice pro případ smrti lze vyhotovit formou závěti, společné závěti nebo dědické smlouvy. Společnou závěť mohou pořídit pouze manţelé či registrovaní partneři stejného pohlaví. Závěť pořizovatele je jednostranným právním úkonem, která se stejně jako u nás vyskytuje v mnoha moţných formách. V případě, ţe je závěť ověřena notářem (sepsaná ve formě notářského zápisu) a uloţena u soudu, německá legislativa zaručuje, ţe taková závěť bude v rámci dědického řízení otevřena. U soudu můţe být uloţena taktéţ vlastnoruční závěť, a to pouze na základě ţádosti zůstavitele. Speciálním druhem závěti je tzv. „Berlínská závěť“ (§ 2269 BGB), ve které se mohou manţelé ustanovit vzájemně dědici a taktéţ určit osobu, která bude dědit po smrti toho z nich, kdo zemře později. Velice důleţitý institut, který českému právu chybí je dědická smlouva, která v německém právu vyţaduje formu notářského zápisu. Jde o dvoustranný právní úkon, na základě kterého se potenciální dědic zůstavitele vzdává nároku na majetek v dědickém řízení. Toto smluvní pořízení je bez souhlasu druhé strany neodvolatelné. Testovací volnost kaţdého zůstavitele je omezena právem neopomenutelných dědiců, kteří mají nárok na povinný díl. Dle německého právo to nejsou jen potomci ale i pozůstalý manţel. V případě, ţe zůstavitel neměl ţádné potomky, jsou neopominutelnými dědici i rodiče zůstavitele. Těmto neopominutelným dědicům se musí dostat alespoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Jedná se o obligační nárok na vyplacení zákonem stanoveného podílu na dědictví a neopomi-

108

nutelný dědic jej musí uplatnil v zákonné lhůtě. Povinného podílu se lze vzdát smlouvu mezi zůstavitelem a oprávněným, která vyţaduje formu notářského zápisu. Německý občanský zákoník počítá i s dědickou nezpůsobilostí (Erbunwürdigkeit), která se vztahuje na všechny dědice bez vyjímky. Dle § 2339 BGB je dědicky nezpůsobilým například ten, kdo: -

spáchal vraţdu (či pokus o vraţdu) zůstavitele

-

přivodil zůstaviteli takový stav, ţe pozbyl testovací schopnost

-

úmyslně zabránil v pořízení, změně nebo zrušení poslední vůle

-

lstí nebo protiprávní výhruţkou přiměl zůstavitele k pořízení, změně nebo zrušení poslední vůle

Dědicky nezpůsobilý dědic nemá právo na dědictví (ani na svůj povinný díl) a hledí se na něj jako by se dni smrti zůstavitele nedoţil. Způsob uplatnění dědické nezpůsobilosti je v Německu odlišný. Na nezpůsobilost se nehledí z úřední povinnosti. Námitku dědické nezpůsobilosti lze vznést pouze podáním ţaloby. Ţalobu podává ten, kdo má na vyloučení dědice právní zájem. Německé právo zná taktéţ i další instituty, které se u nás vyskytovaly během platnosti obecného občanského zákoníku jako např. odkazy, svěřenské náhradnictví. S některými výše uvedenými instituty počítá taktéţ i velká novela občanského zákoníka. Z daňového hlediska není Německo tak benevolentní jako Česká republika. Dědické daně jsou v Německu uplatňovány jednotným způsobem. Jejich výše závisí na hodnotě majetku, které dědic zdědil, a také na jeho příbuzenském vztahu k zůstaviteli. Vysoké slevy jsou stanoveny u manţelů, registrovaných partnerů stejného pohlaví, dětí a vnuků. dědické daně se pohybuje mezi 7 a 50 %.

109

Sazba

10. Závěr Úkolem této práce bylo pojednat o jednotlivých institutech, které vedou k přechodu majetku ze zůstavitele na dědice. V rámci dílčích kapitol jsem uvedla stručnou charakteristiku kaţdého institutu, pokud to bylo moţné pak srovnání s právní úpravou platící v minulosti a vzhledem k aktuálnosti i s navrhovanou úpravou, která má platit v budoucnu. Upozornila jsem na některé praktické problémy, které řízení o dědictví provázejí a na ustanovení, která jsou nevyuţitelná nebo by potřebovala změnu v právní úpravě. Při sepisu jsem zuţitkovala své vlastní zkušenosti nabyté praxí v notářské kanceláři. Nápomocná mi byla kniţní i časopisecká literatura, ale i rozhodnutí různých stupňů soudů, která v dědickém řízení nahrazují svým výkladem text chybějícího zákona. V oblasti dědického práva musíme vzít za vděk i judikaturu soudu niţších stupňů, neboť dědické řízení je svou povahou jedinečný institut, zasahuje do ţivota běţných občanů, z nichţ málokdo je ochoten dovést svůj spor aţ k nejvyšší instanci. Z tohoto důvodu většina dědických věcí končí usnesením odvolacího soudu a mimořádný opravný prostředek, kterým je dovolání není v praxi v poměru k napadeným věcem frekventovaným jevem. I kdyţ se s určitostí nedá konstatovat, který z předpokladů nabytí dědictví je ten nejdůleţitější, pak nepochybně je třeba poznamenat, ţe smrtí zůstavitele proces dědického řízení začíná a následně se od majetku zůstavitele vše odvíjí. Bez smrti není dědického řízení a nemůţe dojít k přechodu majetku ze zůstavitele na dědice. Pokud ovšem neexistuje majetek, není co by na právní nástupce přecházelo a činnosti vedoucí ke zjišťování dědiců, existence dědických titulů, zjišťování dědické nezpůsobilosti, stanovisko k odmítnutí či neodmítnutí dědictví, jsou pak nadbytečné. Teprve poté aţ se prokáţe, ţe zůstavitel zemřel se zanecháním majetku, tyto instituty mají smysl a jsou v rámci dědického řízení vyuţitelné. Bez existence majetku nemůţe dojít vůbec k dědickému řízení za účelem vydání usnesení dle § 175q, § 175p nebo § 175t o.s.ř., oproti tomu bez existence dědiců k dědickému řízení dochází, nedojde k dědění majetku,

110

ale dědictví nabude stát jako odúmrť. Aby mohl stát nabýt dědictví jako odúmrť, pak musí být zřejmé, ţe zůstavitel nezanechal ţádné dědice. I do budoucna v souvislosti s připravovanou novelou občanského zákoníka se počítá, ţe zůstane zachován institut notáře jako soudního komisaře, který jménem okresních soudů činí úkony v řízení o dědictví. Právní úprava, tak jak je navrţena ve velké novele zaručeně bude obsahovat více institutů, které za současné platné právní úpravy není moţno pouţít (např. odkazy, společná závěť, dědická smlouva a pod.), a nepochybně pokud bude přijata, pak v oblasti dědického práva přinese pro spoustu subjektů další varianty řešení ohledně nakládání s majetkem za ţivota i pro případ smrti. Pokud bych srovnala současnou právní úpravu s tou, kterou bychom se v budoucnu měli řídit, pak z 27 paragrafů, ve kterých je obsaţeno hmotné dědické právo jich má být 244. Jsem přesvědčena, ţe stávající úprava dědického práva potřebuje nějakou změnu, nicméně na druhou stranu se nedomnívám, ţe změna by měla být tak velkého rozsahu, jak ji navrhuje nový občanský zákoník. Pokud dědické právo má slouţit běţnému občanovi, nepochybně by to měl být on, který by se v institutech měl alespoň v základních mezích vyznat a pochopit je. Navrhovaná právní úprava týkající se dědického práva je bez jakéhokoliv komentáře či znalosti historického kontextu dle mého názoru pro běţného občana nepochopitelná, a pokud veřejnosti v některých případech dělalo problém vyznat se ve stávající právní úpravě – zejména ve znalosti dědických skupin a podmínek platnosti závěti, pak navrhovaná právní úprava bude činit potíţe mnohem větší uţ z důvodu rozsáhlosti, obsáhlosti ale i stylem jazyka, kterým je napsána. Na samotný závěr bych si zde dovolila citovat slova z jednoho fejetonu, který pro časopis AD NOTAM57 napsal notář JUDr. Martin Šešina: Měl jsem takový zvláštní sen. Přivezli mi do kanceláře zákoník. Na disketu se text nevešel a tak jej přivezli na rudlíku, vytištěný na křídovém 57

AD NOTAM, 14. ročník, 2008, číslo 2, str. 76

111

papíře v kožených deskách. Jinak to nešlo, šestnáct tisíc paragrafů něco váží……….. Procházel jsem v tom snu list za listem a jelikož jsem něco věděl o připravných pracích, podíval jsem se na § 14287 a objevil jsem tam to, o čem se šuškalo. Byl tam recept na třenou bábovku. Dostal se tam omylem zapisovatelky z nějakého

mailu a už tam zůstal………….

Vyskytla se řada výkladových problémů ……. Zkoumalo se, co je to „paklyže“, ale nikdo to nevěděl. Někdo si vzpomněl, zda to není nějaký právní výraz ze staroslověnštiny, ale dotazem na příslušný ústav se to nepotvrdilo. ………… Po projití celého textu jsem pochopil, proč je na poslední list přilepená malá obálka ………… Otevřel jsem obálku a byly v ní prášky na hlavu. Pochopil jsem proč a vzápětí jsem se probudil. Otřel jsem pot z čela a zálibně se podíval na dnešní zákoník. Není ideální, ale co je v dnešním světě ideální??? Musím dát zapravdu autorovi fejetonu, ţe v dnešním světe není nic ideální. Připravovaná novela občanského zákoníku bude mít své zastánce, ale i své odpůrce. Zda kodex, který dle autorů klade důraz na demokratické právní tradice, tak i na principy a standardy soukromého práva v Evropě, bude vyhovovat právnímu prostředí České republiky ukáţou aţ následující léta. V mezinárodní oblasti, která se týká dědického práva, nebyly doposud přijaty ţádné předpisy, které by se týkaly sjednocování dědického práva alespoň na evropské úrovni i přesto, ţe Notářská komora České republiky je členem různých mezinárodních organizací jako např. Mezinárodní unie notářství - UINL, jejímiţ členové jsou notářské komory zemí se systémem notářství „latinského typu“,

Rada notářství Evropské unie –

CNUE, coţ je nevládní organizace sdruţující notářské organizace všech členských států Evropské unie, kde existuje institut notářství latinského typu. V současné době je aktuálním tématem návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o příslušnosti, rozhodném právu, uznání a výkonu cizích rozhodnutí a úředních listin ve věcech dědictví a vytvoření Evropského osvědčení o dědictví. Budoucí nařízení má komplexně upravit kolizní

112

pravidla pro případy dědictví s cizím prvkem, pravidla pro určení soudní příslušnosti a pravidla pro uznávání a výkon cizích rozhodnutí či veřejných listin v oblasti dědického práva. Návrh předpokládá, ţe o celém majetku bude rozhodnuto v rámci jednoho dědického řízení, které bude probíhat dle jednoho právního řádu. Evropské osvědčení o dědictví má představovat důkaz o postavení dědice, resp. správce dědictví, vykonavatele závěti ve všech členských státech, aniţ by k jeho účinkům v jiném členském státě byla zapotřebí speciální procedura.

113

11. Resümee Das Thema meiner Diplomarbeit wählte ich das Gebiet, welcher hängt mit dem Erbschaft zusammen – Die Vorausetzungen der

Erbschaft-

serwerben. Die Arbeit ist in mehrere Kapitel unterteilt, jedes Kapitel stellt eine der Bedingungen Erbschaftserwerben, die erfüllt sein müssen, damit der Erbfall des Eigentum erfolgt. Zu Beginn dieser Arbeit beschäftige Ich sich mit der ersten Voraussetzung zu dem Erbschaftserwerb, deren ein Tod einer physischen Person ist. Das Tod einer physischen Person eröffnet ein Erbschaftsverfahren. Anschließend beschreibe ich die Probleme der Existenz von dem Eigentum, die Situationen, wo der Erblasser ist vermögenslos gestorben, hat keine Eigenschaft oder er bezitzt nur geringes gentum kann

der Nachlassgegenstand

Eigentum, welcher Ei-

sein und welcher Eigentum in

einem Vermögensverzeichnis nicht gehört. Am Ende des Kapitels, fand ich es notwendig, kurz űber das Gesamteigentum der Ehegatten erwähnen, weil es mit dem Erbschaftsverfahren eng zusammenhängt - unter der Annahme, dass die physische Person stirbt, die zu Tot zeit verheirater war. Im vierten Kapitel erwähnte ich die Titel der Erbschaft, die wir nur zwei haben - das Gesetz und das Testament. Die Passage beschäftigt sich mit einzelnen gesetzlichen Erbfolgegruppen, verweist auf die historische Entwicklung des einzelnen gesetzlichen Erbfolgegruppen und enthält einen Verweis auf, wie es könnte mit den gesetzlichen Erbfolgegruppen in der Zukunft aussehen, wenn das vorgeschlagenes Bürgerliches Gesetzbuch akzeptiert wird. Ich gehe auf der Testamentvererbung ein, die Arten des Testament und die Bedinungen der Gültigkeit. Das fünfte Kapitel beschäftigt sich mit der Enterbung, weil das Institut eng mit der Position eines Kindes als Noterbe steht. Die Urkunde des Enterbung entnehmt den Nachkomen des Erblassers ihren Anspruch auf eine Erbschaft zu den verbindlichen Teil und beseitigt die Erben.

114

Das sechste Kapitel beschäftigt sich mit der Ausschlagung der Erbschaft . Die Ausschlagung der Erbschaft benutzen die Personen, die möglicherweise gesetzlichen oder testamentarischen Erben Annahmen werden sollten. Der Akt der Annahme oder Ausschlagung der Erbschaft fasst die Meinung der Erben, ob sein oder nicht Partei einer Vererbung mit allen Konsequenzen. Das siebte Kapitel ist der Inkompetenz der Erbunwürdigkeit, die ist durch zwingende Bestimmungen des Bürgerlichen Gesetzbuches aufbereitet und im Rahmen der Nachlassabhandlung ist sehr wichtig ex officio zusehen. Es ist ein Institut, welcher entnimmt - die Voraussetzungen erfüllt sind - eine bestimmte Personen unmittelbar aus dem Gesetz des Erbrechts. Im achten Kapitel, fühlte ich es notwendig, nur kurz erwähnt auf die Frage der unbekannten Erben. Die letzten Kapitel sind für einen Vergleich unserer gesetzlichen Regelung mit dem deutschen und dem kurzen Ende gewidmet. Der Zweck meiner Arbeit ist es, die Situationen, in denen es eine Übertragung des Eigentums an Erben diskutieren, zusammenfassender Form die Bedingungen, um de facto Übernahme der Erbschaft erfüllt werden müssen. In der Arbeit, verglich ich einige der Institute mit dem Zeitraum der Vergangenheit mit der Zukunft. Darüber hinaus enthält der Text eine Erklärung welchen Umständen sollte die Institution der "Erbe" auftreten und welche Bedingungen müssen erfüllt werden rechtlich gab es von Vermögenswerten von der Erblasser den Erben. Ich

mache aufmerksam auf einige Unregelmäßigkeiten auftreten im

Erbrecht, auf der Gesetzgebung, die eine Änderung braucht und Institute in das Erbrecht erfordern würde. Beim Schreiben dieses Arbeit, zog ich aus verschiedenen Quellen, sowohl von der allgemeinen Buch Literatur und aus der Literatur, die ist eng in die Frage der Nachfolge spezialisiert, sowohl in Bezug auf das materielle Recht und im Sinne des Verfahrensrechts.

115

In dem Verfahren habe ich eine Reihe von Artikeln in Fachzeitschriften, natürlich, der Oberste Gerichtshof die Rechtsprechung, bestimmte Entscheidungen der Landgerichte und

auch bestehende Gesetze

der

Tschechischen Republik, die am Ende dieser Arbeit aufgeführt sind. Ich habe versucht, meine eigenen Kenntnisse, Erfahrungen und Einsichten, die ich sammelte Erfahrungen in einem Notariat zu nutzen. Angesichts der Tatsache, dass die Fachwelt immer redet über den neuen Code des bürgerlichen Rechts, die den Sektor in eine Revolution bringen sollte, war es nicht möglich, den Vergleich von einigen Institutionen, die den neuen Code, um das Erbrecht zu bringen wäre. Zu einer unverzichtbaren Quelle ist daher der Entwurf zur Änderung des Erbrechts für die neue bürgerliche Gesetzbuch, einschließlich der Begründung zu ihm, auf der Website veröffentlicht.

116

POUŽITÁ LITERATURA: Právní normy: zákon 140/1961 Sb., trestní zákon zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník vyhláška

Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 19/1988 Sb., o postupu při

úmrtí a pohřebnictví zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník vyhláška Ministerstva spravedlnosti ČR č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření zákon č. 42/1994 Sb., penzijním připojištění se státním příspěvkem zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění zákon č. 221/1996 Sb., o vojácích z povolání zákon č. 285/2000 Sb. o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon) zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení vyhláška Ministerstva spravedlnosti ČR č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti

117

zákon 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce instrukce Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 30.8.1993 č.j. 1068/93OOD, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní a krajské soudy Knižní publikace: 1) Bičovský, J., Holub, M., Pokorný, M., Společné jmění manţelů, 2. vydání, Praha, Linde, 2009 2) Bílek, P. a kol., Notářský řád a řízení o dědictví, komentář, 4. vydání, Praha, C.H. Beck, 2010 3) Bílek, P., Šešina, M., Dědické právo v předpisech let 1925-2001, zákony s poznámkami, 1. vydání, Praha, C.H. Beck, 2001 4) Dieter, L., Erbrecht: Grundzüge mit Fällen und Kontrollfragen, 8 vydání, Tübinger, Mohr, 1990 5) Drápal, L., Bureš, J., Krčmář, Z. a kolektiv Občanský soudní řád, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006 6) Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009 7) Dvořák, T., Bytové druţstvo převody druţstevních bytů a další aktuální otázky, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009 8) Fiala, J., Kindl, M. a kol., Občanské právo hmotné, 2. vydání, Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009 9) Fiala, R., Přehled judikatury ve věcech dědických, Praha, ASPI, a.s., 2006 10) Holub, M. a kolektiv, Občanský zákoník, 1.svazek, 2. vydání, Praha, Linde Praha, 2003

118

11) Jedlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kolektiv, Občanský zákoník I, II, Komentář, 2. vydání, Praha, C.H. Beck, 2009 13) Koziol, H., Welser, R., Grundriss des bürgerlichen Rechts, 3. vydání, Wien, Manzsche Varlags- und Universitätsbuchhandlung, 1975 14) Kuba, B., Olivová, K., Katastr nemovitostí, 8. vydání, Praha, Linde, 2008 15) Kučera, R., Dědictví, 1. vydání, Praha, Linde Praha, 2001 16) Mikeš, J., Muzikář, L., Dědické právo, 3. vydání, Praha, Linde, 2007 17) Mikeš, J., Dědictví a právo, 1. vydání, Praha, Informatorium, 1993 18) Schelleová, I., Dědictví a dědické právo, 1. vydání, Praha, Computer Press, 2001 19) Winterová, A. a kolektiv, Civilní právo procesní, 5. vydání, Praha, Linde Praha, 2008

Časopisecká literatura: 1) Baudyš, P., Uspořádání majetkových poměrů mezi manţeli a darování pro případ smrti, AD NOTAM, 10. ročník, 2004, číslo 4, str. 96 2) Bezouška, P.,

Nezletilý a závěť notářským zápisem, Právní rádce,

2005, číslo 4, str. 19 3) Čápová, H.: Správa podniku v dědickém řízení, AD NOTAM, 6. ročník, 2000, číslo 1, str. 5 4) Holík, L., Marcel, J., Právní institut zastavení dědického řízení dle § 175h o.s.ř., AD NOTAM, 16. ročník, 2010, číslo 2, str. 8 5) Korbel, F., Prudíková, D., Nové instituty a postupy při doručování listinných zásilek, BULLETIN ADVOKACIE, 2010, číslo 4, str. 15 6) Kouba, V., Úvaha nad některými instituty dědického řízení a dědického práva, AD NOTAM, 6. ročník, 2000, číslo 4, str. 73-75 7) Králová, J., Eck, L., Dědická nezpůsobilost, AD NOTAM,

10. ročník,

2004, číslo 2, str. 34 8)

Mrzena E., Dědění ve 4. dědické skupině, AD NOTAM 6. ročník, 2000, číslo 1, str. 7

119

9) Osuská, R., Registrované partnerství a činnost notáře, AD NOTAM, 12. ročník, 2006, číslo 3, str. 89 10) Preventivní plné moci, AD NOTAM, 10. ročník, 2010, číslo 5, str. 35 11) Rombach, C.: Dědění v německém právu, AD NOTAM, 6. ročník, 2000, číslo 5, str. 102-105 12) Ryšánek, Z., Důsledky úmrtí účastníka stavebního spoření a penzijního připojištění, AD NOTAM, 2. ročník, 1996, číslo 1, str. 1-3 13) Sochor, M.: Likvidace dědictví, AD NOTAM, 6. ročník, 2000, číslo 4, str. 75-78 14) Špoková, E.: Přechod práv jinak neţ děděním, AD NOTAM, 7. ročník, 2001, číslo 5-6, str. 112-116 15) Špoková, E.: Přechod práv jinak neţ děděním, AD NOTAM, 8. ročník, 2002, číslo 2, str. 25-28 16) Špoková, E.: Přechod práv jinak neţ děděním, AD NOTAM, 8. ročník, 2002, číslo 1, str. 12-17 17) Šubrtová, J.: Důvody vydědění, AD NOTAM, 5. ročník, 1999, číslo 5, str. 95-99

Judikatura: 1) rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.6.1988 sp. zn. 4 Cz 43/88 2) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.8.1994, sp. zn. 24 Co 200/94 3) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19.2.1996 sp. zn. 18 Co 324/95 4) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.5.1996 sp. zn. 24 Co 96/96 5) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.11.1996

sp.zn. 24 Co

291/96 6) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2.12.1996, sp. zn. 18 Co 402/95

120

7) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.2.1997 sp. zn. 24 Co 39/97 8) rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.5.1997 sp. zn. 2 Cdon 1883/96 9) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.5.1997 sp. zn. 24 Co 159/97 10) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1997 sp. zn. 24 Co 369/97 11) usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31.3.1998 sp. zn. 21 Co 48/98 12) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.6.1998 sp. zn. 24 Co 207/98 13) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13.11.1998 sp. zn. 18 Co 310/98 14) rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.5.1999 sp. zn. 32 Cdo 197/99 15) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.11.1999 sp. zn. 24 Co 328/99 16) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.11.1999 sp. zn. 24 Co 321/99 17) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24.1.2000, sp. zn. 18 Co 121/99 18) rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.1.2001

sp.

zn. 21 Cdo 48/2000 19) rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 20.12.2001 sp. zn. 42 P a Nc 379/96, 41 Nc 1910/96 20) rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.3.2002 sp. zn. 21 Cdo 530/2001 21) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.2002 sp. zn. 24 Co 297/2002 22) rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.12.2003 sp. zn. 28 Cdo 2335/2002

121

23) usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.1.2004 sp. zn. 30 Cdo 1847/2002 24) usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.1.2004 sp. zn. 30 Cdo 2428/2003 25) rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.5.2004 sp. zn. 30 Cdo 164/2004 26) rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.7.2004 sp. zn. 30 Cdo 493/2004 27) rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.9.2004 sp. zn. 30 Cdo 791/2004 28) usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.10.2007 sp. zn. 10 Co 1067/2007 29) rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.3.2008 sp. zn. 42 Co 19/2008 30) rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.3.2008 sp. zn. 21 Cdo 2968/2006 31) usnesení Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 10.7.2008 124 Nc 53/2008 32) rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.9.2008 sp. zn. 8 Co 362/2008 33) usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.3.2009 sp. zn. 21 Cdo 51/2008 34) usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.9.2010 sp. zn. 10 Co 733/2010 35) rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne

sp. zn. 21 Cdo

586/89 36) rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3028/2000 Internetové stránky: 1) www.cisnk.cz 2) www.nkcr.cz

122

sp. zn. 21 Cdo

3) www.nsoud.cz 4) http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/uvodni-stranka.html 5) www.psp.cz

123