Dva útěky pilota Eduarda Prchala Magazín Práva | 31.10.2015 | Rubrika: Historie | Strana: 22 | Autor: Miroslav Šiška | Téma: Dolní Břežany
„Letadlo DC-3, pilotované Janem Kauckým, odstartovalo 30. září 1950 z ruzyňského letiště a přistálo u obce Houšťánky, okres Mělník, na bývalém polním letišti, poblíže dvou automobilů. Z nich vystoupilo asi osm osob a tyto nastoupily do letadla. V jednom z automobilů byly v dámské kabelce nalezeny doklady na jméno Dolores Prchalová a mapa podepsaná pilotem ČSA Eduardem Prchalem. Letadlo po okamžitém vzletu zamířilo na západ a přistálo na vojenském letišti v Manstonu na východním pobřeží Anglie.“ K takovým závěrům dospělo oficiální vyšetřování úletu stroje z tehdejšího Československa. „Z výsledků nakonec vyplynulo,“ uvádí se dále ve vyšetřovacím spisu, „že na palubě se kromě Kauckého nacházeli jeho dvacetiletý syn, pilot Řechka s manželkou a pilot Prchal s manželkou a asi pětiletým děckem“. Nebylo to přesné – v útrobách dakoty bylo ve skutečnosti devět osob, jak to hned 1. října 1950 pod titulkem Nine Czechs flee by plane to Britain (Devět Čechů utíká letadlem do Británie – pozn. red.) napsal deník The Daily Telegraph. Pro Eduarda Prchala to byl již jeho druhý útěk z vlasti – a tentokrát natrvalo. Měl za sebou dramatické životní osudy a mimo jiné se v červenci 1943 i nešťastně „proslavil“ havárií u Gibraltaru. Pilotoval tehdy Liberator AL 523, na jehož palubě byl i premiér polské exilové vlády generál Władysław Sikorski. Stroj se krátce po startu zřítil do moře a Eduard Prchal jako jediný ze 17členné posádky katastrofu přežil… Uměl to na stíhačce i bombardéru V Prchalově mládí zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že se jeho osudem stane létání a letadla. Narodil se první lednový den roku 1911 v Dolních Břežanech u Prahy v poměrně dobře situované rodině – otec byl majitelem pohřebního ústavu a schopným truhlářským mistrem. Eduard studoval na reálce na Novém Městě v Praze, ale k maturitě kupodivu nedospěl. Traduje se, že pro nedobrý prospěch otec druhorozeného syna ze školy stáhl a přiměl ho vstoupit rovnou do praktického života. A vcelku se mu dařilo, neboť se během roku vypracoval na obchodního zástupce ve firmě, která v Praze zastupovala několik zahraničních automobilek. Vojenskou prezenční službu nastoupil v roce 1929 – zřejmě náhodně – u Leteckého pluku 4 v Praze-Kbelích. U vojenských letců však potom zůstal plných osm let. Prodělal Školu pro odborný dorost letectva v Prostějově, která připravovala budoucí poddůstojníky, a již tehdy projevil značný pilotní talent. V průběhu služby délesloužícího poddůstojníka absolvoval mnohá další školení (létání v noci, stíhací kurz), což mu umožňovalo létat na všech typech letounů – od jednomotorových stíhaček až po vícemotorové bombardovací stroje. Když v polovině roku 1937 odcházel v hodnosti četaře do zálohy, měl nalétáno přes tisíc letových hodin. V civilu byl jako prvotřídní letec přijat na lukrativní místo obchod -ního pilota u firmy Baťa. Létal často do zahraničních filiálek a záhy se stal respektovaným světákem, k čemuž mu dopomáhala i jeho dobrá znalost francouzštiny.
Jediná možnost: cizinecká legie V kritickém roce 1938 prodělal květnovou i zářijovou mobilizaci a po nacistické okupaci okleštěného Československa v březnu 1939 a vzniku Protektorátu Čechy a Morava začal uvažovat o útěku z vlasti. Pracoval stále u Bati a podobně jako mnozí jeho letečtí kamarádi se různými informačními kanály dovídal, že se v Polsku formuje čs. jednotka. Zřejmě hlavně pod vlivem této naděje odešel 28letý Eduard Prchal 22. června 1939 (podle jiných pramenů to bylo 26. června) tajně a za pomoci statečných železničářů přes Ostravu do Krakova. Na tamějším konzulátu se i on dozvěděl nadějnou zprávu, že bude přijat do francouzské armády k letectvu. V samotném Polsku totiž neměli o uprchlé čs. letce zájem. Vláda se obávala konfliktu s Německem a nechtěla Hitlera dráždit jejich shromažďováním na své půdě. Poláci tudíž požádali vedení rodícího se čs. zahraničního odboje v Paříži, aby byli dobrovolníci transportováni do Francie. Prchal ani ostatní letci samozřejmě nevěděli o naléhavých jednáních našich diplomatů a vojenských představitelů s francouzskou vládou. Ministerstvo války nakonec v druhé polovině dubna 1939 přistoupilo na kompromis: Francie přijme Čechoslováky jako pěšáky do své cizinecké legie s ústním slibem, že v případě války je zařadí do svého letectva. O takové perspektivě se však Eduard Prchal dověděl až po vylodění v samotné Francii, když dorazil na švédské civilní lodi Kastelholm 31. července 1939 do Calais – jako účastník třetího z celkem pěti transportů čs. letců z Polska (první připlul 26. května, poslední 21. srpna). Podle zákona o doplňování armády, který nedovoloval, aby cizinec sloužil ve francouzské armádě v době míru mimo cizineckou legii, byl přechod čs. vojenských příslušníků vázán podmínkou, že každý musel podepsat pětiletý závazek. Pro důstojníky a mužstvo tedy nebyla jiná možnost, než vstoupit do cizinecké legie. Letečtí poddůstojníci – což bylo i Prchalovo postavení – budou převzati do letectva v koloniích, ale musejí počítat s hodností vojína. V případě, že s tímto řešením nebudou souhlasit, nechá je francouzská vláda dopravit na německé hranice. V bitvě o Francii i Británii Prchal nakonec pobyl ve svazku cizinecké legie pouhé dva měsíce. Po vypuknutí druhé světové války byl 2. října 1939 odeslán k francouzskému letectvu, povýšen na rotného a na letecké základně v Chartres prodělal operační výcvik. V prosinci byl mezi prvními čs. stíhači odeslanými na západní frontu. V tvrdých bojích při bitvě o Francii absolvoval 60 operačních hodin a zaznamenal své první tři potvrzené sestřely. Francouzská kapitulace ho zastihla v Bordeaux. Chtěl se svou stíhačkou uletět do Anglie, ale to se mu nepodařilo. Zmocnil se tedy civilního stroje a zamířil do Bayonne. Tady se spolu s dalšími vojáky ve spěchu nalodil na loď Königin Emma, která po dvou dnech plavby zakotvila 24. června 1940 v jihoanglickém Plymouthu. Na ostrově byl okamžitě přijat do Královského letectva (RAF) a přidělen do formující se 310. čs. stíhací peruti. V jejích řadách zasáhl do bitvy o Británii a připsal si další tři sestřely. Za bojové úspěchy byl dvakrát vyznamenán Čs. válečným křížem – a během války pak ještě třikrát. Hned při prvním souboji na nebi utrpěl 26. srpna 1940 válečné zranění. V boji sice sestřelil německý bombardér, ale sám se stal obětí útočícího messerschmittu. Se střepinami v zádech a v levé ruce se mu podařilo doklouzat k pobřeží a s poškozeným hurricanem
nouzově přistát. Příští rok na jaře ukončil svou kariéru denního stíhače a nastoupil jako instruktor k operační výcvikové jednotce. Chtěl však setrvat v aktivní bojové službě, a tak se dobrovolně přihlásil k nočnímu stíhacímu letectvu a do června 1942 „vystřídal“ několik perutí. Vzhledem k velkým zkušenostem vedla jeho další cesta k vojenské letecké dopravě, u níž pak setrval až do konce války. Zpočátku létal hlavně na dvoumotorových hudsonech, s nimiž – po mezipřistání na Gibraltaru – zásoboval tvrdě napadaný středomořský ostrov Malta. Vše se odehrávalo v noci, kdy byl na neozbrojeném stroji často vydán na pospas stíhačkám protivníka. Katastrofa Liberatoru AL 523 Po skončení letů na Maltu se Prchal stal příslušníkem nově založené dopravní jednotky – 511. peruti, která byla určená k letům na delší vzdálenosti a jejíchž služeb využívaly ve velké míře především důležité osobnosti (VIP). Jednou z nich byl předseda exilové vlády a velitel polských ozbrojených sil generál Władysław Sikorski, s nímž se Prchalův osud uprostřed války dramaticky střetl. Dvaatřicetiletý Čechoslovák byl jedním z nejlepších dopravních letců a také jedním z pětice spojeneckých pilotů, kteří směli přistávat na Gibraltaru i v noci. Koncem června 1943 dostal rozkaz, aby generála Sikorského dopravil z inspekční cesty po Středním východě zpět do Británie. Z mateřské základny Lyneham odletěl Prchal přes Gibraltar do Káhiry. Odtud 3. července přepravil Sikorského s doprovodem do Gibraltaru, odkud měli druhý den pokračovat do Británie. V noci 4. července krátce po startu z gibraltarského letiště se však Prchalův Liberator AL 523 zřítil do moře. Téměř okamžitě se rozeběhly záchranné práce. V příštích hodinách se ukázalo, že první pilot byl jediný, kdo přežil. Z moře byla postupně vylovena těla jedenácti obětí, zbylých pět nalezeno nebylo. Zůstane zřejmě navždy záhadou, jak se Eduard Prchal dostal z letadla. Pravděpodobně byl při nárazu stroje na hladinu jako zázrakem vymrštěn skrze prosklenou kabinu a dopadl v bezvědomí do moře. Kromě těžkého nervového šoku u něj lékaři zjistili vážné poranění v obličeji (levou tvář měl roztrženou od úst k uchu) a zlomené obě nohy. V nemocnici strávil skoro dva měsíce a pak se vrátil k 511. peruti, předtím se však ještě stačil 3. září 1943 oženit s Dolores Šperkovou. Pilota zachránila plovací vesta Za své přežití vděčil Prchal dvěma okolnostem – měl na sobě záchrannou vestu, která jej po dopadu udržela na hladině, i tomu, že byl z moře posádkou záchranného člunu včas vyloven. Ačkoli však byl ve vodě nalezen se zcela nafouklou a předpisově nasazenou plovací vestou, od první své výpovědi tvrdil, že on si svou vestu nenasadil, a i později v rozhovorech s kamarády-letci neustále opakoval, že on to nebyl a na nic si nepamatuje. Havárii začala ihned vyšetřovat komise britského královského letectva. Výsledky byly publikovány 20. září 1943: „K nehodě došlo zřejmě v důsledku zablokování výškového kormidla krátce po startu, čímž se letoun stal neřiditelným. Po pečlivém zkoumání všech dostupných důkazů, včetně výpovědi pilota, není možno zjistit, proč k zablokování došlo, ale kapitán letounu na nehodě nenese vinu.“ Nejednoznačný závěr komise – nebyla schopna určit technickou příčinu selhání výškového kormidla – vyvolal už za války, ale hlavně v pozdějších letech řadu spekulací, které vydávaly
havárii za akt sabotáže, spiknutí nebo atentátu. Nepřátelsky zaujat proti komunistům Po válce se Eduard Prchal i s rodinou vrátil do Československa. Nejprve létal u Letecké dopravní skupiny a po demobilizaci a odchodu do zálohy nastoupil v hodnosti kapitána letectva počátkem roku 1946 k Čs. aeroliniím (ČSA). Díky svým velkým zkušenostem (za dosavadní kariéru odlétal 7800 hodin na 120 typech letadel) vykonával funkci šéfpilota, zkušebního pilota a instruktora. V polovině února 1948 letěl pracovně na tři týdny do Indie. Mezitím se v Československu odehrál komunistický převrat. Manželka Dolores – jak později vzpomínala – měla obavu, zda si nezvolí svobodu a už se nevrátí. Ostatně i Akční výbor Národní fronty v místě jejich bydliště hodnotil v říjnu 1949 Eduarda Prchala jako „obdivovatele západních demokracií“, jehož „počínání před únorem 1948 bylo vždy takové, že nasvědčovalo, že mu lidově demokratické zřízení nevyhovuje, zvláště byl nepřátelsky zaujat proti komunistům“, takže „neskýtá plnou záruku spolehlivosti a oddanosti tomuto zřízení“. Bylo zřejmé, že jeho propuštění z práce je otázkou času. V podobné situaci byli i jeho dva bývalí spolubojovníci od 310. perutě – Josef Řechka a Jan Kaucký, oba též civilní letci. Společně několik měsíců plánovali útěk a čekali na příznivé podmínky. Úlet z Československa Osud jim byl nakloněn 30. září 1950. Dopoledne měl zkušební komisař ministerstva dopravy Jan Kaucký provést zkušební let. Po -dařilo se mu obelstít bezpečnostní opatření a odstartoval z ruzyňského letiště s Dakotou DC-3 OK-WAA s plnou nádrží a sám – bez jinak povinné tříčlenné osádky. Josef Řechka měl toho dne ráno letět do Bruselu, ale omluvil se s tím, že je nemocný. Kaucký přistál podle domluvy na polním letišti u Mělníka, kde ve dvou osobních automobilech čekala osmička příslušníků všech tří rodin. „Nejdříve se na palubu dostaly děti, následně ženy a zavazadla, nakonec jsem nastoupil já a kapitán Řechka,“ vzpomínal Prchal v červnu 1951 na stránkách časopisu Flying Magazine. „Celé to trvalo asi 90 vteřin – myslím si, že to bylo nejrychlejší naložení letadla, co kdy kdo udělal.“ Pro zamezení útěků, jako byl tento, musel pilot testovacího letadla hlásit řídící věži každých deset minut svou polohu. Po vzlétnutí z polního letiště to Kaucký dvakrát skutečně udělal a po dalších deseti minutách požádal o povolení k přistání. Dostal ho, ale dakota, kterou už mezitím řídil Prchal, pokračovala směrem nad sovětskou okupační zónu Německa. Když vletěli do americké, věděli, že jsou v bezpečí. Nad Bruselem nasadili kurz na Anglii. Prchal to popsal slovy: „Nad Kanálem jsem se ohlásil na letiště: Dobrý den, volám věž v Manstonu. Volá let OK-WAA. Jak mě slyšíte? Uletěli jsme z Československa. Opakuji. Uletěli jsme z Československa. Prosím o instrukce pro přistání.“ Popel do La Manche Ačkoli chtěl čtyřicátník Eduard Prchal ještě pokračovat v pilotní dráze, do RAF už ve Velké Británii přijat nebyl a nedostal ani licenci k létání na civilních linkách. Doufal, že by se mohl uplatnit ve Spojených státech, a s celou rodinou tam v roce 1952 emigroval. Ale ani zde se do USF nedostal a jeho další životní osudy už s letectvím nesouvisely.
Zpočátku pracoval v hodinářské firmě a od roku 1956 učil češtinu ve Vojenské jazykové škole v kalifornském Monterey. Poté pracoval v univerzitní knihovně v San José, odkud odešel v roce 1978 do penze, a o šest let později zemřel. Na základě jeho poslední vůle byl jeho popel vysypán z letounu do Lamanšského průlivu v místech, kde byl během bitvy o Británii sestřelen. Letos v květnu mu byla za účasti sedmdesátileté dcery Keiky Collinsové na jeho rodném domě v Dolních Břežanech slavnostně odhalena pamětní deska. Ačkoli byl Prchal ve vodě nalezen s nafouklou a předpisově nasazenou plovací vestou, od první své výpovědi tvrdil, že on si vestu nenasadil
