Nečte, protože to možná neumí Lidové noviny | 7.10.2014 | Rubrika: Akademie | Strana: 14 | Autor: RADKA KVAČKOVÁ | Téma: Pedagogická fakulta Někteří odborníci míní, že za nechutí číst knížky může být i to, že někomu čtení prostě nejde Vypadalo to, že tohle dítě nebude mít se čtením problémy. Tadeáš znal téměř všechna písmena, už než šel do školy, a když jeho starší bratr slabikoval v kuchyni nahlas, občas vyslovil jenom díky poslechu celé slovo dřív, než bráškovy oči identifikovaly poslední slabiku. Už na podzim v první třídě se ale ukázalo, že ve čtení nedělá Tadeáš téměř žádné pokroky. Přečetl sice správně slabiky, ale řadil je za sebe jako vagonky vláčku, aniž by vytvářely slova a dávaly tak smysl. „Zkoušeli jsme kdeco, včetně vyšších tréninkových dávek, ale nic nepomáhalo,“ vzpomíná jeho matka Martina P. Pak jí někdo poradil, aby se obrátila na paní Máriu Navrátilovou, která vyvinula metodu tak zvaného splývavého čtení. „Mluvila o ní dost zeširoka a učeně, což nudilo především Tadeáše, který byl přítomen taky. Po téměř hodině teoretizování už jsem nevydržela a zeptala se, jestli by mi tu svou metodu nemohla ukázat v praxi.“ Ukázalo se, že je vlastně jednoduchá. Paní Navrátilová napsala na tabuli slovo „sluníčko“ a řekla chlapci, aby četl jen to, na co ukáže špičkou ukazovátka. Nic dalšího. Pak už ho tím ukazovátkem vlastně jenom brzdila. Několik vteřin nedovolila, aby vyslovil jiné písmeno než první „s“. A teprve když to splývavé ssssss znělo už dlouho, ukázala na další písmenko, takže směl splývavým způsobem přidat další a zvuk držet. Doma ten trik začali zkoušet s jistou nedůvěrou. Zafungoval ale neuvěřitelně. Během několika dnů Tadeáš začal číst. Ne, nenatrefili jste na článek o zázračných metodách výuky. Chceme jen ukázat, že běžné způsoby čtení používané ve školách nemusí fungovat u každého. Přitom někteří odborníci vyjadřují v poslední době podezření, že důvodem, proč mladí lidé nečtou, nemusí být nutně jen příklon od knih k počítačům, ale i prostý fakt, že jim čtení prostě moc nejde. Může za to slabikování? Nácvikem počátečního čtení se učitelé zabývají odedávna. V historii vzniklo několik metod, z nichž některé se jevily účinnější, jiné méně. V posledních sto letech mezi sebou soupeří v zásadě dva směry. Jeden je založen na slabikování (metoda analyticko-syntetická), druhý na
vnímání slova jako celku složeného z hlásek (genetická metoda či „globálka“). V prvním případě čte dítě má-ma, v druhém m-á-m-a, případně rovnou „máma“. Vnímat slovo jako celek se zdá náročné, ale nemusí to být. Pro dítě je totiž přirozené vnímat obrázky - a slovo samo o sobě je také obraz. „Máma“ představuje jiný obrázek než třeba „táta“, ale taky než například „maminka“. Přitom další fáze přichází většinou sama. Tak jako dítě začne časem zkoumat a rozebírat hračku, má tendenci časem samo analyzovat slova a všímat si shodných a rozdílných prvků. Právě tahle globální metoda, původně prý dovezená z USA, převládla v českých zemích ve třicátých letech minulého století. Vyučovalo se podle ní ještě v roce 1951, dokonce povinně. Námitky však byly. Někteří pedagogové a psychologové poukazovali na to, že přetěžuje dětskou paměť, jiní říkali, že čtení se tak stává nepřesným dohadováním. Nakonec ale rozhodly výhrady komunistického režimu k idealistické tvarové psychologii, na níž byla globálka de facto založena. Roku 1951 se jedinou oficiálně schválenou metodou stala metoda analyticko-syntetická, tedy slabikovací. Dodnes je to metoda většinová, i když jakýsi návrat ke globálce nastal. Mluví se však nikoliv o metodě globální, ale genetické. Její zastánci ji totiž vnímají jako metodu dítěti přirozenou, geneticky danou. Argumentují, že děti, které se naučí číst samy, neslabikují. Nejprve je zaujmou velká tiskací písmena. Když zjistí, co znamenají, sestavují z nich slova rovnou. Psaním, ale i při čtení. Důvod, proč se na většině škol učí čtení slabikováním, je jednoduchý. Dospělí, tedy učitelé, ale i rodiče, mají tendenci předávat dovednosti způsobem, jakým si je sami osvojili. A dnešní dospělí se učili číst právě tak. Jsou ale školy, kde se nadchli naopak pro genetickou metodu. A například Základní škola v Kunraticích nabízí obojí. Od školního roku 2008/9 tam učí v jedné první třídě číst slabikováním a v paralelní třídě genetickou metodou. Jaké jsou zkušenosti? Školní psycholožka Kateřina Fořtová připouští, že genetická metoda působí rychleji. „Děti už v říjnu čtou,“ říká. Zároveň ale tvrdí, že by se neodvážila označit jednu z obou metod za lepší. „Někdy se až v průběhu školního roku ukáže, že některé dítě trpí specifickou poruchou učení, konkrétně čtení. A pak je pro ně vhodnější slabikování,“ vysvětluje školní psycholožka s tím, že není třeba dítě někam přesouvat. „To neděláme, protože není dobré měnit kolektiv. Rozumný učitel v takovém případě prostě zavolá rodiče a domluví se s nimi, že dítě nenápadně přejde na slabikování.“ Zajímavé ale je, že původně to byli právě učitelé hůře vzdělavatelných dětí, kdo si v globálce liboval. A i dnes lze najít diplomové práce, ale i materiály na oficiálních vzdělávacích
portálech, které dokládají, že pro děti s mentálním handicapem je tato metoda vhodnější. Získat přehled o tom, na kolika školách se učí slabikováním a na kolika jinými metodami, není snadné. Česká školní inspekce odpověděla na naše otázky: „K tomuto právě chystáme inspekční elektronické zjišťování, abychom zjistili rozšíření alternativních metod čtení a psaní ve školách. Šetření bude spuštěno začátkem října. Je ale otázka, zda a do jaké míry se u každé metody budeme ptát taky na výsledky nebo zkušenosti, to ještě zvážíme. Díky za podnět.“ Faktem je, že třeba o metodě splývavého čtení - lze ji hledat také pod názvem Sfumato - vědí spíš rodiče než učitelé nebo poradenští pracovníci. Například pro Kateřinu Fořtovou z kunratické školy to známý pojem není. Lenka Felcmanová z Pedagogické fakulty UK ale říká, že jde o metodu „svým způsobem geniální“. V Česku je však zatím málo výzkumů, které by se jí zabývaly. V diplomové práci, kterou napsala Iveta Formánková a kterou Lenka Felcmanová vedla, si můžeme přečíst, že splývavé čtení značné výhody přináší a že by „tato oblast zasloužila hlubší výzkumné šetření poskytující objektivnější fakta“. Kateřina Davidová z Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem došla ve své bakalářské práci na dané téma k závěru, že „Sfumato ve větší míře zamezuje výskytu dyslexie než ostatní metody“. Podobné výsledky přinesl i výzkum uskutečněný v osmi třídách základních škol Pedagogickou fakultou Prešovské univerzity. Samozřejmě že čtení není jen otázkou školy. Je to něco, co se musí trénovat a rozvíjet individuálně, tedy zejména doma. Potíž někdy bývá s texty. Dítě, které zvládlo slabikář, by mělo dostat do ruky něco, co odpovídá jeho začátečnickým schopnostem, ale zároveň je to zajímá. Nelze říct, že by nabídka dětských knih nebyla dost široká. Avšak ve chvíli, kdy se jí začnete probírat a jednotlivé knížky dětem opravdu předložíte, zjistíte, že to, co by začínajícím čtenářům opravdu vyhovovalo, se hledá velmi těžko. Klasické pohádky už dneska moc nelákají, protože těch je dost v elektronických médiích. Příběhy některých zahraničních autorů jsou sice třeba dobré, ale cizojazyčná jména a i některé reálie v nich začátečníkům nesvědčí. Modernější české texty určené dětem (a sem patří třeba i Čapkovy pohádky) baví svým vtipem, předpokládající male určitou zkušenost, víc dospělé než jejich potomky. Chybějí jednoduché texty Děti by nejspíš lákaly knížky, které jim vysvětlují svět kolem. I takové existují. Například různých encyklopedií je spousta, ale buď autoři děti podceňují, případně se zbytečně nutí do poetizace nebo detektivního žánru, nebo jim naopak servírují věci jako dospělým. Dítěti, kterému je sedm osm let, totiž chybí k porozumění spousta slov. Zkuste se druháka
zeptat, co znamenají výrazy jako strouha, věhlas, žalář, uhrančivý nebo opulentní. Když nerozumí a taková slova nahromadí, malého čtenáře to odradí. I proto je třeba, aby u čtení, alespoň zpočátku, byl někdo dospělý a vysvětloval, i když se dítě třeba neptá. Protože děti se v určitém věku ptát přestávají, a chceme-li vědět, jestli něčemu rozumějí, je nutné používat kontrolní otázky. Projektů, které mají čtenářství napomoci, je celá řada. Vedle různých týdnů knihoven, dnů dětské knihy, Nocí s Andersenem, kampaně Česko čte dětem nebo Čtení pomáhá jsou to například i osobní knihy vyráběné na zakázku. Jméno dítěte a další náležitosti je možné zadat prostřednictvím internetového formuláře u vydavatele osobních knih, takže malý čtenář si pak ten či onen příběh čte, jakoby se stal jemu. Čtení propagují osobnosti i instituce, jako je třeba Unie vydavatelů, ale i sportovní kluby. Efekt je zatím nevelký. Jediné, co nás může utěšovat, je fakt, že v tom nejsme sami. Problémy se čtenářstvím, potažmo jazykem jako nástrojem myšlení, vnímají i v ostatních zemích. Ale pokud je známo, i jinde se tím vážně zabývají.
*** Učitelé si mohou při výuce čtení vybírat z více metod Metoda globálního čtení * U nás se začala používat v první polovině 20. století, v některých zemích dřív. Původně byla určena pro předškoláky a děti vývojově opožděné. * Žáci si opakováním měli zapamatovat obrazy celých slov, takže mohli rozumět textu, aniž by nutně museli znát všechna písmena. Cílem nebylo skládání hlásek, ale rozeznávání tvarů slov neboli celků. Ty se zachovávají tak dlouho, dokud žák vlastním vývojem nedojde k jejich analýze a nezačne sám shledávat, v čem se jednotlivá slova liší. Metoda analyticko-syntetická * Tuto metodu můžeme nazvat prostým českým slovem slabikování. Hlásky se spojují do slabik a pak se teprve přechází k samotnému čtení (skládání) celých slov. Jde o způsob výuky, který u nás převažuje. Genetická metoda * Tato metoda se někdy zaměňuje s globálním čtením, nejde však o totéž. Vychází z intuitivního čtení po hláskách, které si osvojují už předškoláci. Většinou děti začínají číst a zapisovat slova jen velkými tiskacími písmeny. Účelem je co nejdříve porozumět. Pak teprve přidávat malá či psací písmena.
Metoda splývavého čtení * Prezentovaná také pod názvem Sfumato. Každé písmeno se vyslovuje nahlas a s co nejsilnějším zaujetím. Dítě má hlásku držet déle, než je obvyklé, v každém případě však déle, než bezpečně a beze spěchu rozliší očima následující písmeno. To pak přidává vázaným a jakoby zpěvným způsobem k předchozímu. * S metodou Sfumato přišla Mária Navrátilová, původně operetní zpěvačka, později učitelka se zaměřením hudebně-dramatickým. Nápravou zpěvu a čtení se zabývá přes třicet let. Děti, které se naučí číst samy, neslabikují. Nejprve je zaujmou velká tiskací písmena. Když zjistí, co znamenají, sestavují z nich slova rovnou. Slabikovat, nebo neslabikovat? Většina škol volí první možnost prostě proto, že s ní mají dospělí zkušenost ze svého dětství.
