Hospodářská politika a přijetí eura v ČR

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomických a sociálních věd

Hospodářská politika a přijetí eura v ČR Economic policy and the adoption of the euro in he CR Diplomová práce

Autor:

Bc. Václav Štér Finance

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Petr Soukup, CSc.

Březen 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

Ve Vacově 27. 03. 2010

…………………………………. Bc. Václav Štér

2

Poděkování: Mé poděkování patří vedoucímu diplomové práce Ing. Petru Soukupovi, CSc. za cenné rady a připomínky, které mi poskytl při zpracovávání této diplomové práce.

3

Anotace: Předmětem diplomové práce „Hospodářská politika a přijetí eura v České republice“ je popsat hospodářskou politiku a sladěnost ekonomiky České republiky s eurozónou. V prvních dvou částech práce je obsaţen popis hospodářské politiky a hospodářské politiky Evropské unie. Další části práce jsou zaměřeny na vývoj evropského integračního procesu, na strategii přistoupení České republiky k eurozóně a na moţné dopady přijetí eura v České republice.

Annotation: The goal of the diploma thesis „Economic policy and the adoption of the Euro in the Czech Republic“ is to describe the economic policy and the economic harmonization of the Czech Republic with the Euro area. In the first two parts of the thesis a description of economic policy and economic policy of European Union is contained. The other two parts of the thesis are focused on the development of the European integration process, on strategy of Euro area accession and on potential impact of Euro adoption in the Czech Republic.

4

OBSAH: Úvod..................................................................................................................................6 1

2

3

4

5

Hospodářská politika ...............................................................................................7 1.1

Historie hospodářské politiky ...............................................................................7

1.2

Cíle, nástroje a nositelé hospodářské politiky ..................................................... 15

Hospodářská politika EU ....................................................................................... 22 2.1

Společné a koordinované politiky EU ................................................................ 23

2.2

Hospodářská politika vyspělých trţních ekonomik EU ....................................... 33

Vývoj evropského integračního procesu................................................................ 36 3.1

Historie evropské integrace ................................................................................ 36

3.2

Evropská měnová integrace................................................................................ 39

Euro a zavedení eura v ČR .................................................................................... 49 4.1

Přijetí eura v Evropské unii ................................................................................ 49

4.2

Podmínky zavedení eura v ČR ........................................................................... 54

4.3

Ekonomická sladěnost České republiky s eurozónou .......................................... 62

4.4

Výhody a nevýhody přijetí eura v ČR ................................................................ 65

Výsledky ................................................................................................................. 68

Závěr .............................................................................................................................. 70 Seznam pouţité literatury .............................................................................................. 71 Seznam tabulek .............................................................................................................. 74 Seznam příloh ................................................................................................................ 75

5

ÚVOD Tématem této diplomové práce je hospodářská politika jako celek a hospodářská politika Evropské unie. Dále se práce zabývá vývojem evropského integračního procesu a navazuje na problematiku přijetí eura v České republice. Cílem této diplomové práce je popsat hospodářskou politiku a sladěnost ekonomiky České republiky s eurozónou. Současně analyzovat podmínky pro zavedení eura v České republice a jeho dopady na českou ekonomiku. Hospodářská politika je vědeckou disciplinou, která se pohybuje na hranici mezi ekonomickou teorií a ekonomickou praxí. Hospodářská politika v této práci je popsána jak z hlediska teoretického, tak i z hlediska praktického. Dále se práce zabývá pojetím jednotlivých částí hospodářské politiky Evropské unie, které se uplatňují k regulaci evropského integračního procesu. Proces evropské integrace probíhá na několika úrovních, jedna z nich je ekonomická úroveň, která má za cíl propojit navzájem odlišné ekonomiky a odstranit bariéry vzájemného obchodu na základě svobodné vůle členských států. Vrcholem evropské integrace je vytvoření oblasti jednotné měny, tzv. eurozóny. Na samém počátku zavedení eura byly spíše motivy politické, neţli ekonomické. I přes některé odpůrce eura přináší jednotná měna výhody v zajištění silnějších a konkurenceschopnějších trhů. Česká republika, jako jedna ze zemí východního bloku, se po změně politického reţimu rozhodla vrátit do Evropy. Jedním z kroků byl vstup České republiky do Evropské unie v roce 2004. Tímto krokem se naše země zavázala přijmout společnou evropskou měnu euro. Prozatím se Česká republika účastní třetí fáze Hospodářské a měnové unie jako členský stát s dočasnou výjimkou na zavedení eura, ale je naší povinností usilovat o jeho přijetí v nejbliţším moţném termínu. Členství České republiky v Evropské unii přineslo určité změny v oblasti legislativy a hospodářské politiky. Vláda České republiky a její odpovědné orgány přijaly určité strategické dokumenty týkající se přijetí eura, které sledují a vyhodnocují připravenost České republiky na vstup do eurozóny. Přijetí eura se stane historicky důleţitým milníkem České republiky, který ovlivní budoucnost nejenom naší ekonomiky jako celku, ale i ţivot kaţdého jednotlivce. Tato skutečnost ovlivnila mé rozhodování vybrat si toto aktuální téma jako téma mé diplomové práce.

6

1 HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA Hospodářská politika je pojem, který v dnešní době slýcháme den co den. Ať uţ se díváme na televizní zprávy, posloucháme rádio, nebo čteme noviny, tak nás tato média zahlcují určitými pojmy a výsledky hospodářské politiky. Hospodaření státu přináší určité problémy, které se musejí řešit, a to tím, ţe stanový určitý institucionální rámec chování ekonomických subjektů, jeţ jsou jeho součástí. Hospodářský vývoj, zejména cyklický hospodářský vývoj přináší určité nedostatky jako je například inflace, nezaměstnanost, problematika externalit a veřejných statků. Proto vláda pouţívá hospodářskou politiku k řešení těchto a mnoho jiných problémů. V demokratické společnosti záleţí na výsledcích voleb, která politická strana se dostane do vlády. Je jí dán voliči souhlas, aby realizovala svojí hospodářskou politiku. Obecně řečeno je hospodářská politika přístupem státu k ekonomice své země. Stát svojí záměrnou činností ovlivňuje dosaţení svých cílů. Vychází přitom z faktu, ţe hospodářská politika jakoţto vědní disciplína, čerpá z ekonomické teorie a hospodářské praxe. V této kapitole popíši historii hospodářské politiky, jaké jsou její cíle, nositelé a nástroje. Dále popíši makroekonomickou a mikroekonomickou úroveň hospodářské politiky a v závěru této práce doloţím makroekonomické ukazatele, jejichţ důsledky mají bezprostřední dopad na náš ţivot po ekonomické stránce.

1.1 Historie hospodářské politiky Hospodářská politika se začala konstituovat, jako vědní disciplína v poměrně blízké minulosti. V době Adama Smitha, v době liberalistů a klasiků, byl stát v postavení ekonomického subjektu jako řadový účastník. Aţ v období Velké hospodářské deprese ve 20. století (1929 – 1933), kdy došlo k selhání přirozeného vývoje, se začalo uvaţovat o moţnostech státu ovlivňovat pomocí hospodářské politiky ekonomický vývoj. Víra v samoregulaci byla otřesena a učení J. M. Keynese dávalo naději najít východisko z těchto problémů a výrazně ovlivnilo vznik hospodářské politiky jako vědní disciplíny. Postupný vývoj hospodářské politiky charakterizuje dvě skupiny názorů. Jedním názorem na roli státu k ekonomice své země je, aby stát co nejméně zasahoval do svojí ekonomiky. Tato

7

liberální hospodářská politika vychází z učení fyziokratů, klasického liberalismu, neoklasických teorií a škol z ní vycházejících a monetarismu. Druhým názorem na roli státu v ekonomice své země je, aby státní zásahy do ekonomiky země byly výrazné. Tato intervencionistická hospodářská politika se formovala na základě učení merkantilistů, keynesiánců a škol z nich vycházejících a z teorie plánování. Teorie hospodářské politiky se vyvíjely a formovaly. V průběhu historického vývoje bylo zaznamenáno několik etap, které vývoj teorie hospodářské politiky výrazně ovlivnily. V následující části jsou tyto mezníky vývoje hospodářské politiky popsány. Období předkeynesiánské hospodářské politiky obsahuje merkantilismus, fyziokratismus, klasickou ekonomii, neoklasickou ekonomii, institucialismus a teorii plánování. Toto období trvalo od konce 15. století do konce třicátých let 20. století, tedy od počátků kapitalismu a téměř aţ do průmyslové revoluce. Merkantilismus1 vykazuje snahu o intervenční hospodářskou politiku. Tento směr se zaměřoval na růst národního bohatství, jehoţ zdrojem byly peníze (drahé kovy), a to zejména regulačními opatřeními v oblasti zahraničního obchodu. Převládal názor, ţe „jediné bohatství jsou peníze“. V raném merkantilismu, někdy nazývaném monetární, existoval zákaz vývozu peněz. Cizí kupci měli povinnost utratit peníze, které získali z obchodů v dané zemi. Domácí kupci měli za povinnost dovést peníze, které získali z obchodů v cizí zemi, zpět do své země. V rozvinutém merkantilismu, téţ nazývaného manufakturní merkantilismus, jiţ byl zrušen vývoz peněz ze země a peníze byly povaţovány za prostředek k získání dalších peněz. Zahraniční obchod spočíval v podpoře vývozů, ale v omezování dovozů, například byla zavedena obchodními cla, devizové regulace, vývozní subvence a exportní monopoly. Lidská populace slouţila jakoţto zdroj výroby a její individuální svoboda nebyla pro absolutistické panovníky důleţitá. Mezi hlavní představitele můţeme zařadit Thomase Muna2 a Jeana Baptistu Colberta3. K zániku merkantilismu výrazně přispěl nástup nového 1 2

Merkantilismus – je odvozen od latinského mercator , coţ znamená trhovec, či obchodník. Thomas Mun (1571 – 1641) – významný britský obchodník působící jako ředitel Východoindické

společnosti a člen státního výboru pro obchod. Je autorem díla „Bohatství Anglie v zahraničním obchodě“, které bylo vydáno posmrtně jeho synem v roce 1664 a je povaţováno za klasické dílo merkantilismu. 3

Jean Baptiste Colbert (1619 – 1683) – dle jeho jména je označována francouzská větev merkantilismu jako

„colbertismus“ Působil jako generální kontrolor financí a je představitelem rozvinutého merkantilismu, politiky obchodní bilance.

8

myšlenkového směru, který prosazoval hospodářský liberalismus. Tento liberální proud podrobil merkantilismus velmi zásadní kritice a nazýváme ho klasickou politickou ekonomií. Klasická politická ekonomie se vyvíjela od poloviny 17. století a aţ do téměř konce 19. století ve Francii a v Anglii. Ve Francii je tento směr obsaţen v dílech autorů fyziokratické školy, v myšlence „přirozeného řádu“. Jako hlavní představitel fyziokratů byl Francois Quesnay4. Fyziokraté (název odvozen od fyziokrate – vláda přírody) spatřovali bohatství v práci na půdě. V Anglii je klasická politická ekonomie reprezentována zejména Adamem Smithem5, jeţ hluboce věřil v přirozený řád, který podle něho existuje v přírodě i ve společnosti a je představována klasickou ekonomickou školou. Adam Smith se svojí koncepcí „neviditelné ruky trhu“ snaţil vysvětlit, ţe jednotlivci sledující své vlastní zájmy v trţním mechanismu, zajišťují neefektivnější vyuţívání ekonomických zdrojů. Dále povaţoval za velmi důleţitou dělbu práce a svobodný obchod. Tím, ţe lidé sledují svůj záměr, prospívají celku. Za největší přínos klasiků je povaţována jejich teorie o svobodném podnikání a svobodném trhu bez zásahů státu. Stát má pouze úlohu ochranitelskou, spočívající v ochraně společnosti před násilím a vnějším napadením, chránit jednotlivého člena společnosti před jakoukoliv nespravedlností a útlakem. Na učení klasických škol navázala neoklasická ekonomie. Na dílo Adama Smitha navázal David Ricardo6. Politickou ekonomii povaţoval za vědu, která by se měla zabývat studiem zákonů, determinujících rozdělování plodů lidské práce mezi třídy, jenţ spolupůsobí při jejich zhotovování. Pro objasnění tohoto rozdělování předloţil model, ve kterém demonstroval, ţe dříve nebo později dojde k zastavení růstu v důsledku vzácnosti přírodních zdrojů. Hlavní místo v tomto modelu zaujímal zákon klesajících výnosů a různá úrodnost zemědělské půdy.

Svůj zákon klesajících výnosů neprokázal, neboť

technologický pokrok průmyslové revoluce překonával působení tohoto zákona. Jelikoţ průmyslová revoluce přinášela negativní dopad na postavení pracující třídy, začal na tyto 4

Francois Quesnay (1694 – 1774) - francouzský ekonom a lékař (dvorní lékař krále Ludvíka XV), autor díla

„Ekonomická tabulka“ z roku 1758, jenţ je prvním modelem ekonomického koloběhu (nechal se inspirovat ze svého oboru lidským krevním oběhem). 5

Adam Smith (1723 – 1790) – skotský filosof a ekonom, profesor na Glasgowské univerzitě. Je autorem díla

„Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“ z roku 1776. 6

David Ricardo (1772 – 1823) – anglický ekonom a burzovní spekulant, známý zejména svou teorií

pozemkové renty a teorií komparativních výhod. Je autorem díla „Zásady politické ekonomie a zdanění“.

9

sociální důsledky (např. na pokles reálných mezd v důsledku nezaměstnanosti, vyuţívání hůře placené práce ţen a dětí) upozorňovat utopický socialismus, jako jedna z větví vývoje ekonomie. Zajímavé je, ţe tento ekonomický směr vyšel částečně z učení Davida Ricarda. Socialistická ekonomie popírá perspektivitu kapitalismu a razí teorii, aby byl nahrazen spravedlivějším systémem, který bude zaloţen na příkazovém mechanismu společenské koordinace. Jedním z představitelů této ekonomie byl Karel Marx7, který rozvinul a zpřesnil pracovní teorii hodnoty a vytvořil svoji teorii nadhodnoty. Právě nedostatečně zaplacená práce dělníků je zdrojem bezpracného příjmu kapitalistů, čili zdrojem nadhodnoty. Spolu s Bedřichem Engelsem je zakladatelem historického a dialektického materialismu. Karel Marx povaţoval za důleţité, pro fungování centrálního plánování, aby veškerou moc převzala dělnická třída (tím získá zpět nadhodnotu) a existenci společenského

vlastnictví.

Centrální

plánování,

jako

nejradikálnější

forma

intervencionalismu, zrušila veškeré trţní vztahy a nahradila je centrální rozhodovací autoritou. Marxova teorie v rukou jeho ruských pokračovatelů však nevytvořila efektivnější a humánnější ekonomický a společenský ţivot, neţli je kapitalismus. S rozvojem ekonomiky sebou tvorba plánu přinášela negativní důsledky, jako byla například nedostatkovost zboţí, jeho nízká technická úroveň, přezaměstnanost, atd., v zemích reálného socialismu. V praxi tento směr je kvalifikován jako neţivotaschopný a vedoucí k zhroucení ekonomiky. Moderní ekonomická teorie, jeţ řeší detailní fungování ekonomiky, je neoklasická teorie. Neoklasická škola vycházela z marginalistické teorie (teorie mezního uţitku, teorie mezní produktivity a tzv. marginální analýzy). Kolem roku 1870 vznikly na sobě tři nezávislé školy, které se snaţily vysvětlit, jak preference spotřebitelů ovlivňují poptávku po zboţí. Všechny tři odvozují hodnotu zboţí z jeho uţitečnosti tzv. marginalismus. Jedná se o rakouskou školu, cambridgeskou školu v Anglii a lausannskou školu ve Švýcarsku. Zakladatelem a hlavním představitelem rakouské (vídeňské) subjektivně psychologické školy byl Carl Menger 8. Carl Menger patří mezi první autory teorie ceny a hodnoty 7

Karel Marx (1818 – 1883) – německý filosof, sociolog, ekonom a historik, který strávil většinu svého ţivota

v exilu, vzhledem ke svým politickým názorům. Jeho hlavní dílo „Kapitál“ analyzuje hybné síly kapitalistického výrobního způsobu. 8

Carl Menger (1840 – 1921) – rakouský ekonom, profesor na Vídeňské univerzitě. Hlavní dílo z roku 1871

„Grundsätze der Volkswirtschaftslehre“.

10

zaloţené na mezním uţitku. Charakterizuje hodnotu jako subjektivní psychologickou kategorii, v níţ vymezuje mezní uţitek jako uţitečnost statku a jeho vzácnost. Zakladatelem cambridgeské školy neoklasické teorie byl Alfred Marshall9. Orientace práce Alfreda Marshalla byla zejména na tvorbu trţních cen na dílčích, navzájem oddělených trzích. V této souvislosti vytvořil metodologický přístup tzv. dílčí rovnováhu. Snaţil se vysvětlit mechanismus trhu. Dále vytvořil důchodovou verzi kvantitativní teorie peněz, zaloţené na příjmově-výdajovém přístupu a peněţních zůstatcích. Marshallův koeficient určuje podíl peněţních hotovostních zůstatků na důchodu. Představitelé švýcarské školy v Lausanne byli její zakladatel Leon Marie-Esprit Walras10 a Vilfredo Pareto11. Leon Marie-Esprit Walraes vytvořil první matematický model celkové rovnováhy (téţ označované jako teorie všeobecné rovnováhy). Věřil, ţe trţní mechanismus je schopen zajistit všeobecnou trţní rovnováhu. Analyzoval ekonomiku jako stav všeobecné rovnováhy na všech trzích práce, půdy a zboţí. Vilfredo Pareto rozpracoval teorii celkové rovnováhy a poloţil základ ekonomie blahobytu. Ztotoţňoval se s tím, ţe kupující je schopen číselně měřit uţitečnost statků, a ţe pro kupujícího je významné pouze pořadí důleţitosti statků (psychologická stránka ustupuje do pozadí). Pojem Paretovo optimum, jenţ je spojen s jeho jménem, definuje optimální blahobyt jako stav, kdy není moţné (ať uţ změnou výroby či směny) zvýšit blahobyt kteréhokoliv ekonomického subjektu, aniţ by se nesníţil blahobyt jiných ekonomických subjektů. Neoklasická teorie měla statický charakter a odmítala zásahy vlády do ekonomiky státu. Jejím závaţným nedostatkem byla nedostatečně rozpracovaná makroekonomická stránka, coţ se projevilo v průběhu Velké deprese v třicátých letech 20. století. Makroekonomie v rukou neoklasiků zkoumala vývoj cenové hladiny na základě kvantitativní teorie peněz, ale makroekonomické agregáty jako byl hospodářský růst nebo nezaměstnanost postavila mimo svoji pozornost. V polovině třicátých let 20. století se objevilo průlomové dílo Johna Maynarda Keynese, které značně změnilo charakter ekonomie. John Maynard Keynes12 vytvořil na základě svého učení

9

Alfred Marshall (1842 – 1924) – britský ekonom, profesor ekonomie na Cambridgeské univerzitě. Hlavní

díla z roku 1879 „The Pure Theory of Foreign Trade“, z roku 1923 „Money, Credit and Commerce“. 10

Leon Marie-Esprit Wales (1934 – 1910) – francouzský ekonom, profesor na univerzitě v Lausanne. Hlavní

dílo z roku „Éléments ďéconomie politice pure“. 11

Vilfredo Pareto (1848 – 1923) – italský ekonom a sociolog, profesor politické ekonomie na univerzitě

v Lausanne. Hlavní dílo z roku 1906 „Manuale di economia politica“. 12

John Maynard Keynes (1883 – 1946) – významný britský ekonom, profesor na King´s College

v Cambridge. Hlavní dílo „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“ z roku 1936.

11

keynesiánskou hospodářskou politiku a je dokonce povaţován za „otce“ hospodářské politiky, chápané ve smyslu vědní disciplíny. Z Keynesova pohledu byla kapitalistická ekonomie vnitřně nestabilní, protoţe selhávají regulační mechanismy trhu a prosazoval nutnost státních zásahů do ekonomiky. Argumentoval tím, ţe je nutné stimulovat agregátní poptávku, a tím lépe a plně vyuţívat ekonomické zdroje. Keynesovým hlavním přínosem bylo vytvoření teorie efektivní poptávky. Nejistota při investičním rozhodování podnikatelů způsobuje recesi a nedobrovolnou nezaměstnanost, protoţe podnikatelé se brání této nejistotě a dávají přednost likviditě. Keynesiánská revoluce vychází z předpokladu, ţe ekonomická rovnováha v krátkém časovém období nevyuţívá plně disponibilní zdroje. A proto stát by měl zasahovat (intervenovat) na agregátní poptávku, aby zabezpečil maximální vyuţití veškerých výrobních faktorů. Jako nástroj pro státní intervenci, slouţila fiskální politika. V praxi se jednalo o to, ţe v období recese se vládní výdaje zvyšovaly (financování veřejně prospěšných investic, subvenční politika), i za cenu rostoucího vládního deficitu. Naopak v období konjunktury se zvyšovaly daně, aby se vyrovnal vládní deficit a vytvořila rezerva pro další recesi. Revoluce spočívala v tom, ţe byla zpochybněna nutnost kaţdoročního vyrovnaného rozpočtu, úplná zaměstnanost měla přednost před zdravými financemi a emitování peněz podporovalo investování, protoţe bylo zdrojem levného úvěru. Bohuţel ani tento ekonomický směr nebyl dokonalý. V praxi to vedlo k nekontrolovanému růstu vládních výdajů, které nebyly kryty příjmy. Dalším problémem byl růst inflace, který se dostal do popředí v sedmdesátých letech 20. století. Propojením keynesiánství a neoklasicismu vznikl základ moderní makroekonomie, vzniku neoklasické syntézy. Keynesiánský model plné zaměstnanosti byl nahrazen vztahem mezi zaměstnaností a inflací opírající se o Phillipsovu křivku13. Průkopníky neoklasické syntézy byli John Richard Hicks14 a Paul Anthony Samuelson15. V období po selhání keynesiánsky

13

Phillipsova křivka – název podle A. W. Phillipse, který ji odvodil v roce 1958 pro Velkou Británii.

Vyjadřuje vztah mezi mírou nezaměstnanosti a mírou inflace. 14

John Richard Hicks (1904 – 1989) – britský ekonom, profesor na univerzitách v Cambridge, Oxfordu a

Manchesteru. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1972 za průkopnické příspěvky k teorii všeobecné rovnováhy a blahobytu. Hlavní díla např. z roku 1939 „Value and Capital“ a z roku 1974 „The Crisic of Keynesian Economics“.

12

orientované hospodářské politiky se rozvinuly další ekonomické přístupy, řadíme mezi ně monetarismus, ordoliberalismus, novou klasickou makroekonomii, novou keynesiánskou ekonomii, ekonomii strany nabídky, teorii veřejné volby, nový institucionalismus a teorii transformace.

Po

druhé

světové

válce

se

do

popředí dostávala

neoklasická

makroekonomická teorie, zejména monetarismus. Monetarismus je tvrdým odpůrcem keynesiánské hospodářské politiky a zpochybňuje účinnost fiskální politiky. Tuto koncepci rozvinul Milton Friedman16, který zastával názor, aby mnoţství peněz v ekonomice se zvyšovalo v souladu s růstem potencionálního produktu tzv. pravidlo stálého tempa růstu peněţní zásoby. Monetaristé jsou tvrdými zastánci automatického trţního mechanismu, který je schopen udrţet ekonomiku v optimálním stavu, protoţe státní zásahy spíše komplikují regulaci ekonomiky. Hospodářská politika má mít povahu stálých pravidel, které působí na trţní síly. Odlišnou teorií se zabývali ekonomové na univerzitě ve Freiburgu. Tuto teorii nazýváme ordoliberalismus, která definuje hospodářský řád jako jednotu dvou principů – konstruujícího (ten převládá) a regulujícího. K hlavním představitelům patří Walter Eucken17, který usiloval o spravedlivý řád v hospodářství. Reálné hospodářství má vţdy smíšenou podobu, v níţ jako základní formy jsou svobodné trţní hospodářství a centrálně trţní hospodářství. Ordoliberalismus byl úspěšně uplatněn v poválečném Německu a stal se základem sociálně trţního hospodářství. V USA byla vyzkoušena ekonomie strany nabídky. Tato teorie vychází z přesvědčení, ţe za ekonomickými problémy stojí ochabnutí na straně nabídky v důsledku nadměrného zdanění. V praxi došlo k oţivení amerického hospodářství, ale sníţily se státní příjmy a 15

Paul Anthony Samuelson (1915 – 2009) – americký ekonom, profesor na Massachusetts Institute of

Technology. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1970 za příspěvek k rozvoji statické a dynamické ekonomické teorie a aktivní přispění ke zvýšení analytické úrovně ekonomické vědy. Hlavní dílo z roku 1948 je „Economics“. 16

Milton Friedman (1912 – 2006) – americký ekonom, profesor na Chicagské univerzitě, zakladatel

monetarismu. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1976 za oblast makroekonomie, za výsledky v oblasti teorie spotřeby, historie a teorie peněz a za předvedení sloţitosti stabilizační politiky. Mezi hlavní díla patří například z roku 1962 „Capitalism and Freedom“, z roku 1969 „The Optimum Quantity of Money and other Essays“. 17

Walter Eucken (1891 – 1950) – německý ekonom, profesor ekonomie na univerzitě v Tübingenu a

Freiburgu. Hlavní dílo z roku 1940 „Die Grundlagen der Nationaloekonomie“.

13

prohloubil se deficit federálního rozpočtu. K hlavním představitelům patřil Artur B. Laffer, který byl hospodářským poradcem prezidenta Ronalda Reagana. Reaganomika představovala zlom v praktické hospodářské politice USA, odklonila se od narůstajícího vlivu státu na ekonomiku a omezila regulační a přerozdělovací funkce státu. Tato ekonomická teze vycházela z předpokladu, ţe sníţením daňové sazby se povzbudí ochota u lidí pracovat a podnikat, čímţ vzroste celkový důchod, a tím i poroste daňový příjem i při niţších daňových příjmech. Výsledný efekt však v praxi, jak jiţ jsem uvedl výše, se lišil od teorie. Při jeho praktické realizaci došlo k odchýlení,

v důsledku neprosazení

v zákonodárném Kongresu Spojených států všech původních Reaganových záměrů. Mezi další teorie hospodářské politiky patří škola veřejné volby. Vychází z předpokladu, ţe lidé se chovají racionálně jak v oblasti ekonomie, tak i v oblasti politiky. Hlavním představitelem této školy je James Megill Buchanan18, jeţ vnímá politiku jako proces kooperace jednotlivců zaměřený na dosaţení vzájemných výhod (citát J. M. Buchana: „Politikové nejednají jinak než ostatní lidé, které ekonomie studuje“). Musí být stanovena konstituční pravidla pro ekonomiku a důsledky z nichţ vycházející jsou předvídatelné a předem určené. Tato ekonomická teorie argumentuje proti intervencionalismu a přiklání se k omezení moci státních úředníků především prostřednictvím zákona. Zkoumá i chování zájmových skupin a lobbyismus. Vedle hlavního proudu ekonomie, který tvoří neoklasické a neokeynesovské teorie, vznikají přístupy, které mají k tzv. hlavnímu proudu výhrady. Mezi tyto přístupy patří zejména institucionalismus. Mezi průkopníky této koncepce patří Thorstein Bunde Veblen19, který poţadoval rozvíjet ekonomickou teorii stejným způsobem jako biologické vědy, protoţe ekonomie je věda o ţivém organismu a chování člověka nelze vysvětlit pouze kalkulativně, ale vychází z kulturních a zvykových podmínek. V institucionalismus hrají hlavní úlohu v hospodářském ţivotě společnosti instituce. Postupem času jiţ institucionalismus nebyl tak radikální a zaměřil se na výklad cyklického vývoje. Ve 18

James Megill Buchanan (narozen 3. října 1919 v Tennessee, USA) – americký ekonom, profesor na

Univerzitě Georgie Masona ve Faifaxu ve Virginii. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1986 v oblasti veřejné volby, za rozvoj smluvních a konstitučních základů teorie ekonomického a politického rozhodování. Mezi hlavní díla patří „The Limits of Liberty“ z roku 1975. 19

Thorstein Bunde Veblen (1857 – 1929) – americký ekonom a sociolog, profesor na Chicagské univerzitě.

Mezi hlavní díla patří „Absentee Ownership“ z roku 1923.

14

třicátých letech 20. století se stal teoretickým zdrojem hospodářské politiky prezidenta Franklina Delano Roosevelta. Hospodářskopolitický program New Deal měl vytvořit podmínky pro překonání Velké deprese. Po druhé světové válce poklesl význam institucionalismu a aţ v sedmdesátých letech 20. století se tato ekonomie začíná vracet v podobě nové institucionální ekonomie díky americkým ekonomům a nositelům Nobelovy ceny za ekonomii Ronaldu Coaseovi a Douglasu Northovi. Od dřívějšího institucionalismu se liší tím, ţe usiluje o spojení neoklasické mikroekonomie vycházející z racionálního chování člověka, jeţ maximalizuje uţitek s historicky se měnící strukturou institucí chápaných jako pravidla chování. Teorie vlastnických práv, která je součástí nové institucionální ekonomie, byla vyuţívána jako podklad pro transformační programy centrálně plánovaných ekonomik do podoby skutečné trţní ekonomiky.

1.2 Cíle, nástroje a nositelé hospodářské politiky Hospodářská politika je přístupem státu k ekonomice své země, z této definice vyplývá, ţe se jedná o praktickou činnost vlády, která má určité hospodářské cíle a k jejich dosaţení uplatňuje nástroje hospodářské politiky. Praktickou hospodářskou politiku dělíme na makroekonomickou hospodářskou ekonomiku a mikroekonomickou hospodářskou ekonomiku. Makroekonomická hospodářská politika zkoumá oblast makroekonomické rovnováhy a efektivnosti vyuţití zdrojů. Její snahou je zabezpečit ekonomické cíle společnosti a celkový rozvoj ekonomiky. Jedná se o politiku stabilizační, která pomocí jednotlivých makroekonomických politik působí na podmínky utvářející udrţitelný ekonomický růst. Příkladem makroekonomické politiky jsou fiskální (rozpočtová) politika, měnová (monetární) politika. Škola racionálního očekávání v sedmdesátých letech 20. století přinesla myšlenku vyuţití mikroekonomické hospodářské politiky k ovlivnění chování dílčích ekonomických subjektů, coţ zvýšilo a doplnilo fungování makroekonomické hospodářské politiky. Mikroekonomická hospodářská politika se pomocí jednotlivých mikroekonomických politik snaţí o efektivní alokaci zdrojů společnosti (eliminuje trţní selhání) a redistribuci důchodů. Jedná se zejména o strukturální politiky. Základní makroekonomické politiky jsou fiskální (rozpočtová) politika, měnová (monetární) politika. Fiskální politika patří k významným vládním aktivitám, jejichţ 15

cílem je udrţet vyváţený ekonomický růst a zajistit nízkou míru nezaměstnanosti. Funkcí fiskální politiky je zajistit rovnoměrný ekonomický růst za předpokladu přiměřené míry inflace, nízké nezaměstnanosti a „přijatelné“ platební bilanci – jedná se o funkci stabilizační. Další funkcí je zajištění efektivního rozdělení poskytování veřejných statků veřejným sektorem (například vzdělávání, ochrana občanů) – jedná se o funkci alokační. Předejít sociálním dopadům stanovením příjmové hranice, plní rozpočtová politika funkci zajištění přerozdělení důchodů – jedná se o funkci distribuční. Jako nositel fiskální politiky vystupuje vláda, jednotlivá ministerstva nebo také samosprávné kraje a obce. Nástroje fiskální politiky jsou dvojího typu. Jedná se o automatické stabilizátory a záměrná opatření. Automatické neboli vestavěné stabilizátory po svém zavedení nepotřebují dalších zásahů státu a automaticky stabilizují ekonomiku, příkladem jsou transferové platby (ve formě starobních důchodů, podpor v nezaměstnanosti, sociálních dávek), dále jsou to progresivní daně z příjmů nebo kaţdoročně povinné mandatorní výdaje. Záměrná opatření neboli diskrétní opatření realizují aktuální změnu jednorázovým opatřením. Opatření jsou typu například změn daňových sazeb, změn výše a struktury vládních výdajů. Záměrná opatření jsou pruţnější neţli automatická opatření, nevýhodou je moţné časové zpoţdění při jejich uplatnění. Státní rozpočet, jakoţto základní nástroj fiskální politiky, je centralizovaný finanční fond, který tvoří, rozdělují a uţívají orgány vlády. Státní rozpočet je tvořen příjmovou a výdajovou stránkou. Příjmovou stránku státního rozpočtu tvoří přímé a nepřímé daně, různé poplatky atd. Do výdajů státního rozpočtu patří nákupy statků a sluţeb a transferové platby. Největší výdaje jsou výdaje na zdravotnictví, na školství, na sociální zabezpečení, na obranu, na státní správu a do národního hospodářství. Pokud jsou příjmy niţší, neţli výdaje státního rozpočtu jedná se o stav, který je nazýván schodkem státního rozpočtu. Pokud se tento stav opakuje pravidelně v průběhu několika let, jedná se o státní dluh. Státní či vládní dluh se obsluhuje a i tato zvláštní poloţka sebou nese náklady (tzv. náklady dluhové sluţby). Měnová politika je taktéţ důleţitou součástí makroekonomické politiky. Centrální banka se pomocí svých nástrojů snaţí dosáhnout na vytyčené cíle. Postupným vývojem měnové politiky se změnili i její cíle. Po druhé světové válce měnová politika (v souladu s keynesiánským učením) měla za hlavní cíl dosáhnout ekonomického růstu a nízké míry zaměstnanosti. Krize v sedmdesátých letech 20. století ovlivnila změnu cíle měnové politiky, kdy se začala zabývat hlavně inflací. V České republice je měnová politika svěřena do péče České národní bance, coţ je zakotveno i v zákoně. Česká národní banka pečuje hlavně o cenovou stabilitu, a pokud tím není dotčen

16

tento hlavní cíl, podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udrţitelnému hospodářskému růstu. Účinnost měnové politiky závisí na vztahu vlády a centrální banky. Česká národní banka má vysokou míru nezávislosti. Nezávislost České národní banky na vládě je vyjádřena například tím, ţe guvernér a bankovní rada nejsou jmenováni vládou, ale prezidentem, a to na období v délce šesti let. Česká národní banka jako stabilizační nástroj pouţívá od roku 1998 cílování inflace. Cílování inflace spočívá ve vyhlášení inflačního cíle spolu se závazkem tento cíl splnit. Centrální bankou jsou vypracovány inflační prognózy. Pokud je prognóza odchýlena od stanoveného cíle, musí být pouţity nástroje měnové politiky (např. ovlivnit krátkodobé úrokové sazby), aby došlo ke splnění cíle. Cílování inflace má výhodu v tom, ţe působí na inflační očekávání, a tím vlastně na skutečnou inflaci. Další funkcí centrální banky je emise hotovostních peněz, reguluje a dohlíţí na činnost bankovních subjektů a poskytuje jim jako banka bank například diskontní úvěry nebo přijímá jejich vklady v podobě povinných či dobrovolných rezerv. Centrální banka provozuje devizovou činnost, vede státní účty, zastupuje stát v mezinárodních organizacích (například v Mezinárodním měnovém fondu) a provádí jiţ uvedenou měnovou politiku. Cíle hospodářské politiky můţeme rozdělit na cíle ekonomické, sociální a ekologické. Ekonomické cíle hospodářské politiky převaţují a zabývají se například hospodářským růstem, inflací, deficitem veřejného rozpočtu. Neméně důleţité jsou cíle sociální, jeţ se zabývají například nezaměstnaností a způsobem jejího sníţení, spravedlivým rozdělováním důchodů, systémem sociálních podpor. V neposlední řadě cíle ekologické se dostávají čím dál do popředí a zabývají se například ochranou ţivotního prostředí, vzácných zdrojů. Za nejvyšší cíl hospodářské politiky je povaţována maximalizace společenského blahobytu. Nelze však z něj vyvodit závazné cíle pro praktickou hospodářskou politiku. Většina ekonomů se shoduje na čtyřech makroekonomických cílech hospodářské politiky, na tzv. magickém čtyřúhelníku. Jsou jimi ekonomický růst (uspokojivé tempo růstu hrubého domácího produktu), zaměstnanost, cenová stabilita (odráţí vývoj inflace ve státě), vnější rovnováha (vyrovnaná bilance zahraničního obchodu, stabilita měnového kurzu). Vývojem trţních ekonomik se objevují nové cíle hospodářské politiky a je jím například cíl udrţitelného hospodářského růstu, schopnost přizpůsobit se strukturálním a technickým

17

změnám. Nevylučitelnou roli hrají vztahy mezi cíli. Základní moţné vztahy mezi cíli jsou:20 vztah negace (konfliktnosti), kdy sledování jednoho cíle vylučuje sledovat současně cíl jiný (například realizujeme-li cíl cenové stability společně s cílem vysokého stupně zaměstnanosti - Philipsova křivka), vztah neutrality (nezávislosti), jedná se o cíle, které se neovlivní ani negativně, ani pozitivně, vztah komplementarity (harmonie), cíle se vzájemně doplňují a posilují, tento vztah je velice prospěšný (neplatí to v případě, kdy jeden cíl slouţí jako prostředek k uskutečnění jiného), například kdyţ odstraníme nezaměstnanost, zvýšíme objem produkce, vztah totoţnosti (identity), cíle hospodářské politiky se obsahově neliší, je moţné je převádět z jednoho na druhý, například zvyšování zaměstnanosti a sniţování nezaměstnanosti. Nástroje hospodářské politiky pouţívá stát pro dosaţení stanovených hospodářskopolitických cílů. Nástroje hospodářské má stát pod svojí kontrolou a prosazuje jimi své cíle. Hospodářská politika pouţívá tyto nástroje podle různých činitelů, které ovlivňují splnění vytyčených cílů. Nástrojů hospodářské politiky je celá řada, a proto je členíme podle různých hledisek:21 podle úrovně působení na nástroje - makroekonomické a mikroekonomické, podle charakteru vlivu na nástroje – přímé a nepřímé, podle oblasti působení na nástroje - měnové, fiskální, důchodové, zahraničně ekonomické, podle způsobu ovlivňování na nástroje – selektivní a plošné, podle působení na vývoj vztahů mezi účastníky trhu na nástroje – systémové a běţné.

20

Kliková, Ch., Kotlán, I., Hospodářská politika. Ostrava, Institut vzdělávání SOKRATES, s. r. o., 2003, str.

86 - 87. 21

Kliková, Ch., Kotlán, I., Hospodářská politika. Ostrava, Institut vzdělávání SOKRATES, s. r. o., 2003, str.

19 – 20.

18

Kaţdá oblast, kterou stát svým hospodařením ovlivňuje, má pro řešení svých problémů specifické nástroje. Pokud stát působí přímo, například cenami či daněmi, hovoříme o mikroekonomických nástrojích tzv. donucovacích. Působení nepřímé, jako například zákony nebo ostatními legislativními normami, je na úrovni makroekonomické tzv. motivující. Dle oblasti působení nástrojů hospodářské politiky je nejrozšířenější měnová (monetární) politika. Je zaměřena na peněţní a úvěrovou politiku jako například podle keynesovské makroekonomie na regulaci úrokových sazeb, nebo podle moderní neoklasické ekonomie na sledování mnoţství peněz v oběhu. Dalším velmi účinným nástrojem fiskální (rozpočtové) politiky je státní rozpočet. Státní rozpočet je tvořen výdajovou stránkou (vládní nákupy statků a sluţeb, transferové platby) a stránkou příjmovou, kterou tvoří zejména přímé a nepřímé daně. Důchodová politika se zaměřuje na stabilizaci cenové hladiny tím, ţe ovlivňuje vládou vývoj nominálních mezd, zisků a cen. Zahraničně – ekonomická hospodářská politika pouţívá proexportní a antiimportní nástroje (například cla, kvóty) na regulaci zahraničního obchodu. Jak určitý nástroj hospodářské politiky působí na účastníky trhu tak ho rozlišujeme na nástroj systémový a nástroj běţný. Nástroj systémový (kvalitativní) tzv. nástroj politiky řádu, tvoří pravidla chování ekonomických subjektů. Pravidla mění hlavní prvky ekonomického systému, způsob koordinace ekonomických aktivit, motivaci jednání ekonomických subjektů (například změna systému regulovaných cen versus cenová liberalizace, centrálně řízený zahraniční obchod versus liberalizace zahraničně – obchodních vztahů). Mohou působit formou doporučení nebo formou donucení (například zákony o emisi peněz, zákon o konkurenci, atd.). Dopady systémových nástrojů lze velmi těţce odhadnout a nepříliš přesně předvídat. Nástroje běţné (kvantitativní) tzv. nástroje politiky procesu, působí na chování ekonomických subjektů, ale nemění organizaci ekonomického systému. Jedná se například o změnu úrokové sazby, která motivuje ekonomické subjekty buď k vytváření úspor, nebo k investování. Nebo změna daňového zatíţení působí na ekonomické subjekty jako pracovní motivace. Vztah mezi cíli a nástroji je takový, ţe pokud je pouţit určitý nástroj k dosaţení cíle, musí být se systémem v souladu (například v trţním systému je nevyhovující pouţití systému centrálně řízených cen). Je důleţité, aby síla pouţitého nástroje (nástrojů) k dosaţení určitého cíle, nezmenšovala moţnost naplnění druhého (popř. dalšího) cíle. Kvalita pouţití,

19

vhodnost a působení jednotlivých nástrojů, jejich systémová konformita, se sleduje a z tohoto pohledu rozlišujeme22: systémově nutná opatření (rozdělení kompetencí, právní ustanovení atd.), opatření systém podporující (například nesladěnost systému), systému odpovídající opatření, která působí souběţně se systémem, systém zhoršující opatření, která sniţují funkčnost daného systému (například v trţním systému zákonná omezení trhu), opatření systém narušující (například v trţním systému kontrola mezinárodního toku kapitálu. Závěrem jednoduše vyplývá, ţe pokud jakýkoliv cíl hospodářské politiky nemá alespoň jeden účinný nástroj pro jeho dosaţení, pak splnění toho cíle je nemoţné. Protoţe efektivita změnit nemoţné na moţné spočívá v důsledném zváţení, zda pouţitý nástroj vyřeší problém, jaké budou jeho vedlejší efekty, zda bude dostatečně účinný, v jakém časovém horizontu začne působit, jaké náklady budou s jeho pouţitím spojené a jaké přínosy nám přinese. Zvolit vhodné nástroje hospodářské politiky je natolik důleţité, ţe nestačí vycházet pouze z ekonomické teorie, ale je nutné stále sledovat výsledky analýz, ze kterých získáme informace o dopadech pouţitých nástrojů. Nositeli hospodářské politiky jsou instituce, organizace a jednotlivci, kteří díky svým kompetencím či politické moci, mohou vytvářet hospodářsko-politické cíle a nástroje na jejich dosaţení. Postupným vývojem hospodářské politiky se zformovaly dva soubory subjektů, jeţ jsou nositeli: a) hospodářsko-politického rozhodování tzv. decizní sféry, b) hospodářsko-politického vlivu tzv. vlivové sféry. Do rozhodovací sféry řadíme „nejvyšší subjekt“ hospodářské politiky, a to stát. Stát je souhrn několika subjektů, kteří svojí činností aktivně zasahují do hospodářské politiky své země. Subjekty, které jsou na národní úrovni nositeli hospodářské politiky, jsou: 22

Kliková, Ch., Kotlán, I., Hospodářská politika. Ostrava, Institut vzdělávání SOKRATES, s. r. o., 2003, str.

21.

20

zákonodárné orgány, výkonné orgány státní moci, centrální banka, státní úřady, soudní instituce apod. Legislativní sloţka tj. parlament, stanovuje závazná pravidla pro fungování ekonomického mechanismu (například právní úprava podmínek pro podnikání, vlastnických vztahů aj.). Vláda, jakoţto nejdůleţitější nositel hospodářské politiky, stanovuje hospodářsko-politické cíle a vytváří podmínky pro jejich naplnění. Aby nedošlo k hospodářsko-politické destabilizaci, musí vláda spolupracovat s ostatními institucemi. Centrální banka, v České republice Česká národní banka, má za úkol udrţovat cenovou stabilitu. Centrální banka zabezpečuje stabilitu nabídky peněz, reguluje úvěrovou činnost komerčních bank a dohlíţí na jejich činnost. Pouţívá k tomu nástroje typu operace na otevřeném trhu, změny ve výši povinných minimálních rezerv, změny diskontní sazby. Do vlivové sféry řadíme subjekty, které nemají moc, ale mohou ovlivnit hospodářskou politiku své země. Jedná se například o politické strany, vědecké a výzkumné instituce, odbory, velké podniky, různá lobby aj. Nositeli hospodářské politiky na nadnárodní úrovni jsou nadnárodní organizace, které zasahují do sféry decizní i vlivové národních hospodářských politik. Jedná se například o orgány Evropské unie, Mezinárodní měnový fond, OECD.

21

2 HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA EU Hospodářská politika Evropské unie se snaţí vytvořit svobodný trh, který má určitá pravidla, bez nichţ by nebyl schopen fungovat. Hospodářská politika Evropské unie se vyznačuje charakteristickými znaky. Jedná se o vytvoření jednotného trhu s volným pohybem osob, zboţí, sluţeb a kapitálu. Koordinuje makroekonomické politiky členských států spolu se závaznými pravidly pro fiskální politiku. Podniká společnou politiku ve prospěch strukturálního přizpůsobení a regionálního rozvoje. Prováděním politiky soutěţe upevňuje trţní mechanismus. Integrační proces v oblasti působnosti hospodářské politiky má za úkol vytvořit sladěný, rovnováţný a trvale udrţitelný rozvoj hospodářského růstu. Přinést vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany a trvale udrţitelnou cenovou stabilitu. Vytvořit vysoký stupeň konkurenceschopnosti členských států a zvyšovat jejich ţivotní úroveň. Podpořit rovné zacházení s muţi a ţenami a hospodářskou a sociální soudrţnost a solidaritu mezi členskými státy. V neposlední řadě má za úkol zlepšovat ţivotní prostředí a způsob jeho ochrany. Nástroje (respektive politiky), které hospodářská politika Evropské unie pouţívá k naplnění svých cílů, lze rozčlenit do dvou charakteristických skupin, a to na: Společné politiky Evropské unie. Koordinované politiky Evropské unie. Společné politiky Evropské unie jsou například společná zemědělská a rybolovná politika, společná zahraničně obchodní politika, společná dopravní politika a společná měnová politika. Společné politiky Evropské unie provádí orgány Evropské unie (Rada ministrů a Evropská komise), na které členské státy delegovaly své pravomoci pro danou oblast. Koordinované politiky jsou například politika ochrany hospodářské soutěţe, regionální a strukturální politika, sociální politika, průmyslová politika, politika v oblasti energetiky, ekologická politika. Koordinované politiky jsou i nadále v kompetencích členských států a orgány Evropské unie se snaţí o jejich sladěnost a koordinaci.

22

2.1 Společné a koordinované politiky EU Společnou politikou Evropské unie je především zemědělská politika, která je výrazným důsledkem evropského integračního procesu. Společná zemědělská politika (Common Agricultural Policy – CAP) má za cíl regulovat pomocí nástrojů a opatření pozitivní vývoj zemědělství v členských zemí. Jedná se o velmi problematickou politiku, jeţ tvoří přibliţně polovinu rozpočtu Evropské unie. V moderní trţní ekonomice je potřeba zemědělské odvětví určitým způsobem ovlivňovat. Důvodů proč je tomu tak je několik. Jedním z nich je zabezpečení zásob potravin z vlastních zdrojů a sníţit závislost na dovozech. Udrţet a rozvinout osídlení venkova a obhospodařování půdy, zajistit cenovou stabilitu zemědělských produktů. Po válce byla Evropa závislá na dovozu potravin. Významnou roli pro vytvoření společné zemědělské politiky sehrála Francie, která měla nejvíce rozvinuté zemědělství ze šesti státu Evropského hospodářského společenství. Snaţila se vykompenzovat příleţitosti pro svoji zemědělskou produkci stejně tak, jako integrační proces vytvořil příleţitosti pro německý průmysl. Společná zemědělská politika se začala uplatňovat v šedesátých letech 20. století a slouţila k zabezpečování vysokých a stabilních cen pro zemědělce Unie. Byly přijaty určité zásady, ze kterých společná zemědělská politika vycházela: 23 Zásada společného trhu pro zemědělské produkty při společných cenách. Zásada volného pohybu zemědělských produktů po celém území Evropské unie. Zásada zákazu jakékoliv diskriminace zemědělských produktů z titulu státní příslušnosti jejích producentů. Zásada preference výrobků Evropského společenství před zahraniční produkcí. Zásada finanční solidarity znamená, ţe náklady na společnou zemědělskou politiku jsou hrazeny ze společného fondu, do něhoţ přispívají všechny členské státy.

23

Lebiedzik, M., Hospodářská politika Evropské unie. Karviná, Obchodně – podnikatelská fakulta v

Karviné, 2000, str. 15.

23

Na podporu domácích cen bylo stanoveno „cenové minimum“, které zajistilo zemědělcům vyšší ceny. Postupným vývojem produkce potravin v Evropské unii rychle rostla nabídka potravin v Evropské unii, která přerostla její poptávku. Změna z dovozce potravin na vývozce potravin znamenala pro Evropskou unii nákladné zásahy. Nejenom ţe Evropská unie zamezila vstup levných potravin ze zahraničí, ale musela nakupovat potraviny, které neměli odbyt a musela je skladovat nebo nabízet pod cenou na světových trzích, čímţ poškozovala zemědělce stojící mimo Evropskou unii. Dalšími negativními dopady byly ekologické negativní dopady, jako například znečištění zdrojů pitné vody, řek a jezer v důsledku pouţívání dusičnanů, fosforečnanů, pesticidů a jiných chemikálií. Na zvýšení produkce masa, vajec a mléka se začala pouţívat antibiotika, jako doplněk potravy, pro omezení nemocí a podporu růstu. Dostupnost půdy se zvyšovala odstraněním překáţek (např. mezí, valů, rybníků), čímţ se změnila struktura půdy a její funkčnost pro divou zvěř, jejíţ mnoţství a výskyt začal klesat. Vzhledem k tomu, ţe byly podporovány určité zemědělské plodiny (obiloviny, olejnatá semena, hrách) a chovy s hospodářskými zvířaty, docházelo ke ztrátám ve smíšeném hospodaření. Vzhledem k velké nákladnosti a tlakům obchodních partnerů bylo nutno učinit reformu společné zemědělské politiky. Významnou reformou byla MacSharryho reforma přijata v polovině roku 1992, která je pojmenována po komisaři Evropské unie, který byl za ni zodpovědný. Touto reformou byly sníţeny garantované ceny, kompenzace pro zemědělce byly prostřednictvím poskytnutím přímých plateb. Sektor zpracování mléka a cukru nebyl v roce 1992 reformován. MacSharryho reforma byla základem pro další reformy, které se rozvíjeli v rámci Agendy 2000 a v následných reformách. Bohuţel stále dochází k nespravedlivému rozdělování, kdy velké a bohaté farmy dostávají většinu peněz, malé farmy zanikají a dochází ke sniţování zemědělské populace Evropské unie. Společná zemědělská politika je jedním nejvýraznějším důsledkem evropského integračního procesu a také nejvíce diskutovaným, který stále sílí a ţádá si zásadní reformy. Společná rybolovná politika se na začátku vyvíjela v rámci společné zemědělské politiky, aţ v sedmdesátých letech 20. století se začala postupně oddělovat. Zahrnuje problematiku omezenosti a moţného vyčerpání zdrojů a nesnadno definovatelných hranic lovných teritorií. Rybolov je pro kaţdý členský stát různě důleţitým odvětvím, proto teprve

24

v sedmdesátých letech 20. století byly schváleny základní principy této politiky. Jedná se o stanovení podmínek rybolovu v zemích Evropského společenství: 24 ochranné pásmo pro domácí rybáře bylo stanoveno na tři námořní míle od pobřeţí, za touto hranicí teritoriálních vod platil princip rovného a jednotného vstupu pro lodě všech členských států; byla stanovena tzv. referenční cena pro dovoz rybích produktů slouţících podobně jako hraniční cena u zemědělských produktů; analogicky intervenčním agenturám v zemědělství byly vytvořeny organizace pro stabilizaci trhu s rybími produkty; rybářský průmysl se stal součástí komunitární strukturální politiky. K cílům společné rybolovné politiky patří zabránit nepřiměřenému rybolovu určitých druhů ryb, v jehoţ důsledku by došlo k jejich zániku. Dalším cílem je zajistit odpovídající příjem pro všechny, kteří se rybolovem zabývají a v neposlední řadě zajistit dostatečné mnoţství ryb a rybích produktů, které zajistí poptávku ze strany spotřebitelů. V minulosti došlo k různým konfliktům kvůli rybolovu. Přistoupením Španělska a Portugalska (1986), Švédska a Finska (1995) přineslo určitá napětí, například kdyţ španělští rybáři nerespektovali výsadní lovná teritoria Francie, tresčí válka mezi Velkou Británií a Islandem. Evropská komise v roce 2001 vydala dokument Zelená kniha Budoucnost společné rybolovné politiky (Green paper on the future of the Common Fisheries Polisy), zabývající se perspektivou rybolovné politiky na komunitární úrovni. Další společnou hospodářskou politikou Evropské unie je společná zahraničně obchodní politika. Společná zahraničně obchodní politika vychází a je důsledkem vytvoření celní unie. Zvýšení vnější konkurenceschopnosti členských států přineslo zrušení vnitřních cel a zavedení společné celní politiky vůči třetím zemím. Dalším důvodem vzniku společné obchodní politiky bylo napomoci harmonickému rozvoji světového obchodu odstraněním překáţek bránících mezinárodnímu obchodu a sníţení celních bariér. K cílům společné zahraničně obchodní politiky patří hlavně ochrana před vnější konkurencí a podpora

24

Kučerová, I., Evropská unie: hospodářské politiky. Praha, Nakladatelství Karolinum, 2007, str. 164.

25

hospodářského a sociálního rozvoje rozvojových zemí prostřednictvím vzájemného obchodování. Společná zahraničně obchodní politika vychází z principu jednotné úpravy: 25 celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod, sjednocování liberalizačních opatření, sjednocování vývozní politiky, sjednocování obchodních ochranných opatření (např. dumping, subvence), společná vyjednávací pozice na půdě WTO k prosazování cílů v zahraničně obchodní oblasti. Nástroje, které pouţívají orgány Evropské unie lze rozdělit do tří skupin. Jedná se o koordinaci aktivit členských zemí Evropské unie hlavně v oblasti obchodu se zemědělskými produkty a obchodu s produkcí těţebního průmyslu. Druhá skupina je smluvní obchodní politika, kdy orgány Evropské unie uzavírají smlouvy o obchodní a hospodářské spolupráci s jednotlivými státy (bilaterální vztahy) nebo se seskupením států (multilaterální vztahy). Třetí skupina nástrojů jsou autonomní nástroje obsahující celní politiku, dovozní kvóty, opatření na ochranu spotřebitelů a proti nekalé soutěţi, antidumpingová opatření. Jedná se o jednostranná opatření ze strany Evropské unie. Evropská unie má největší podíl obchodů hlavně v rámci Evropy a jejích členských států navzájem. Evropská unie se řadí hlavně mezi vývozce průmyslového zboţí a celkově se řadí mezi největší světové obchodníky. Vytvoření společné dopravní politiky, jakoţto jedné ze společných politik Evropské unie, má význam z několika důvodů. Jedním z nich je ţe, ekonomická integrace si vynucuje spolehlivé fungování dopravy. Při nedostatečné dopravní obsluţnosti by obchod zaostával v oblastech lokálních trhů. Předpoklad jednotného vnitřního trhu je volnost pohybu zboţí a osob k čemuţ doprava nediskutovatelně přispívá. Sektor dopravy absorbuje 40 % veřejných investic v Evropské unii. Postupem času vyvstává nezbytnost koordinace v řízení externalit (např. vznik monopolů, znečišťování ţivotního prostředí, ochrana

25

Kučerová, I., Evropská unie: hospodářské politiky. Praha, Nakladatelství Karolinum, 2007, str. 169.

26

bezpečnosti). Doprava řeší problém ekonomického rozvoje v zaostalých regionech a nemalou měrou se podílí na sníţení nezaměstnanosti. Hlavním cílem společné dopravní politiky je napomoci zabezpečení fungování a rozvoji společného trhu, zajistit udrţitelný rozvoj dopravního systému, zvýšit bezpečnostní standardy a koordinovat dopravní odvětví. Jiţ Římská smlouva zahrnuje základy a zásady společné dopravní politiky, které řeší například: 26 ţe ţádné odvětví dopravy nesmí být preferováno, zavedení společných pravidel mezinárodní dopravy, liberalizace sluţeb na vnitřních hranicích Evropského hospodářského společenství, zabránit diskriminaci dopravců, která by byla zaloţena na jejich státní příslušnosti, zajištění volného přístupu k poskytování dopravních sluţeb pro dopravce z členských států na území kaţdého členského státu (tzv. kabotáţ), zpracování rámcových opatření zajišťujících v oblasti dopravy bezpečnost, rovné soutěţní podmínky, ochranu ţivotního prostředí, atd. Společná dopravní politika zahrnuje do svého sektoru silniční (jejíţ součástí je i autobusová doprava), ţelezniční, leteckou, říční a námořní lodní dopravu. Přetrvávající a prohlubující se nerovnosti mezi jednotlivými dopravními sektory si vyţádaly přijetí dalšího programu v Bílé knize. Jeho součástí je analýza současné dopravní situace v Evropské unii, která je popsána jako neudrţitelná. Vycházejí z ní určité základní cíle do budoucna. Jedná se o zamezení nerovnováhy mezi jednotlivými typy dopravy rozvojem ţelezniční a lodní dopravy a poklesem silniční dopravy. Zmodernizovat a rozšířit dopravu v nových členských státech a v neposlední řadě zvýšit potřebu ekologizace dopravy. Společná měnová politika je částečně společnou politikou Evropské unie, protoţe měnová politika je v některých členských státech stále čistě národní záleţitostí. V západní Evropě měnová spolupráce začala v roce 1950 vytvořením Evropské platební unie fungující na principu mnohostranného clearingu prostřednictvím Banky pro mezinárodní platby. V roce 1959 začala platit Evropská měnová dohoda, která nahradila Evropskou platební unii. Po vytvoření celní unie v roce 1968 se hledal způsob jak integraci prohloubit. Barrův plán 26

Lebiedzik, M., Hospodářská politika Evropské unie. Karviná, Obchodně – podnikatelská fakulta v

Karviné, 2000, str. 24.

27

formuloval první poţadavek směřující k vytvoření měnové unie a i kdyţ byl neúspěšný, stal se významným podkladem pro Wernerovu zprávu. Blíţe je vývoj evropské měnové integrace popsán ve třetí kapitole této práce. Jeden z nejvyšších stupňů koordinace zaujímá v Evropské unii politika ochrany hospodářské soutěţe, neboť hospodářské prostředí Evropské unie je velmi konkurenční. Politika ochrany hospodářské soutěţe zajišťuje bezproblémové fungování společného trhu vytvořením společných pravidel, které nepřipustí jakékoliv praktiky, jeţ by narušovaly rovné podmínky všech zúčastněných subjektů (fair competition). K cílům politiky ochrany hospodářské soutěţe patří například:27 zabezpečení volného pohybu zboţí a sluţeb v rámci Evropské unie vyloučením moţnosti vytvářet „neviditelné překáţky“ typu dohod o dělení trhu, kartelových dohod, různých typů státních podpor, atd., podněcování velkých výrobců k efektivnímu chování, vymezení toho, co je na trhu dovoleno a toho, co není dovoleno, zvýšení konkurenceschopnosti producentů v členských státech Evropské unie, a to především vůči konkurenci z USA a Japonska, podporu malých firem při jejich spolupráci s firmami velkými. Politika ochrany hospodářské soutěţe Evropské unie se liší od národních soutěţních politik svojí výhradní orientací na utváření konkurenčních podmínek na společném trhu zboţí a sluţeb. Pokud nejsou porušeny zájmy subjektů jiných členských států, ponechává kompetenci při porušení hospodářské soutěţe národním orgánům. V Amsterodamské smlouvě jsou definovány základní oblasti, které by mohly omezit hospodářskou soutěţ. Jedná se o dohody mezi podniky (kartelové dohody), které by přímo nebo nepřímo určovaly ceny nebo jiné obchodní podmínky, omezovaly technický rozvoj, odbyt nebo investice. Dále se jedná o dohody, které by vytvářely nerovné podmínky obchodních partnerů, nebo si podmiňovaly další plnění, které dle povahy a předmětu smlouvy navzájem nesouvisí. K omezování dochází také při zneuţívání dominantního postavení 27

Lebiedzik, M., Hospodářská politika Evropské unie. Karviná, Obchodně – podnikatelská fakulta v

Karviné, 2000, str. 80.

28

na společném trhu. Podnik můţe docílit svého dominantního postavení na trhu zvyšováním své produktové kapacity, ale i fúzí. Evropské komisi musí být fúze předem ohlášena a musí splňovat nařízení Evropské unie. K pravidlům hospodářské soutěţe patří také státní subvence, které jsou mnohdy důvodem k otevřeným střetům vlád členských států a orgánů Evropské unie. Existuje i skupina podpor, které jsou slučitelné povahy s fungováním společného trhu, nebo jsou ze soutěţní politiky vyňaty. Jde o podpory sociální povahy poskytované jednotlivým spotřebitelům, podpory poskytnuté jako náhrada škod způsobených přírodními kalamitami nebo jinými mimořádnými událostmi, nebo podpory, které napomáhají k rozvoji oblastí s mimořádně nízkou ţivotní úrovní, podpory napomáhající zachování kulturního dědictví, atd. Porušení soutěţního práva můţe Evropská komise sankcionovat pokutami. Ale i regionální a strukturální politika Evropské unie, která je zacílena na sníţení rozdílností hospodářských úrovní jednotlivých oblastí, které se snaţí restrukturalizovat a podporovat jejich konkurenceschopné aktivity. Jednotlivé segmenty ekonomiky, které jsou ekonomicky znevýhodněné, se snaţí strukturální politika posílit protekcionistickými i prohibitivními opatřeními. Regionální a strukturální politika se vyvíjela postupně. Na začátku evropské integrace s ní, jako se samostatnou politikou „Šestka“ nepočítala, protoţe ekonomiky těchto zemí byly poměrně srovnatelné (krom jiţní Itálie) a byla vlastně sloučena se zemědělskou politikou. Rok 1972 přinesl určitou změnu ve formě tří sociálně strukturálních programů, které se zabývaly modernizací farem, jejich rekvalifikací a popřípadě jejich dobrovolnou likvidací. První rozšíření Evropského společenství a světová ekonomická krize způsobená ropným šokem v roce 1973 prohloubili rozdílnosti v regionálním rozvoji. Nejvíce Velká Británie začala prosazovat nutnost zavedení společné regionální politiky. V roce 1975 byl zaloţen Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF), který začal fungovat jako základní vnitřní instituce spravující regionální politiku Evropského společenství a slouţil jako nástroj pro sniţování regionálních rozdílností v rámci Evropského společenství. Od roku 1986 se regionální a strukturální politika začala naplno rozvíjet, coţ bylo hlavně způsobeno dalším rozšířením o Řecko, Španělsko a Portugalsko. Byly přijaty tzv. integrované středomořské programy, které kromě zemědělské politiky obsahovaly celkovou regionální a strukturální problematiku. Ekonomická integrace v 90. letech 20. století je podmíněna ekonomickou a sociální soudrţností, jako prostředek k propojení, ucelení a sníţení ekonomických rozdílů regionů. V roce 1993 byl zaloţen tzv. Evropský fond soudrţnosti (Kohezní fond), který není 29

zařazen do strukturálních fondů a jeho úkolem je usnadnit konvergenci těch členských států, které mají méně vyspělé ekonomiky. Postupným vývojem bylo specifikováno šest cílů v období od konce osmdesátých let 20. století do roku 2000. Jedná se o strukturální cíle obsahující jednotlivě: 28 podporu rozvoje zaostalých regionů, pomoc oblastem při restrukturalizaci průmyslu, podpora řešící nezaměstnanost hlavně mladých a dlouhodobě nezaměstnaných, přizpůsobení PS strukturálním změnám v průmyslu, podpora rozvoje venkova (podpora strukturálních změn agrárního sektoru a strukturální přizpůsobení oblastí s převaţujícím podílem venkovského osídlení), podpora rozvoje a strukturálních změn oblastí s extrémně nízkou hustotou osídlení, tzn. méně neţ 8 obyvatel na km2. V současné době jsou regionální a strukturální cíle sloučeny do tří v rámci změn Agendy 2000,

orientované

na

pomoc

zaostalým

regionům,

hospodářskou

a

sociální

restrukturalizaci regionů a strategii rozvoje lidských zdrojů. Nástroje, které regionální a strukturální politika pouţívá ke zvýšení konkurenceschopnosti, restrukturalizaci a adaptaci slabších regionů jsou například účelové dotace, sociálně podpůrné programy, snadnější přístup k úvěrům pro oblast malých a středních podniků. Přesné vyuţití konkrétních finančních nástrojů je jednoznačně vymezeno systémem tzv. strukturálních fondů. Tento systém fondů se mění podle vývoje evropské integrace a mění se i způsob financování. Jedná se například o strukturální fondy: Evropský fond regionálního rozvoje (European Regional Development Fund – ERDF) – základní nástroj regionální politiky k financování strukturální pomoci prostřednictvím regionálních rozvojových programů zaměřených na nejvíce postiţené oblasti a ke sniţování meziregionálních nerovností, zaloţen v roce 1975 a na konci 80. let reformován. V současné době patří mezi nejvýznamnější 28

Kučerová, I., Evropská unie: hospodářské politiky. Praha, Nakladatelství Karolinum, 2007, str. 268.

30

strukturální fondy. Jedná se o investice do výroby pro vytvoření nových pracovních míst, do infrastruktury, na rozvoj malého a středního podnikání, na výzkum a na investice směřující k ochraně ţivotního prostředí. Evropský sociální fond (European Social Fund – ESF) – zaloţen v roce 1957, ale prakticky je funkční aţ od roku 1961. Je zaměřen na pomoc lidem postiţených dlouhodobou nezaměstnaností, na začlenění mladých lidí do pracovního procesu, má celkově podporovat stabilizaci a růst zaměstnanosti, podporovat vzdělání, výzkum a vědu. Evropský zemědělský záruční a usměrňovací fond (European Agriculture Garratee and Guidance Fund - EAGGF) – zaloţen v roce 1962 a je zaměřen například na podporu zemědělské produkce v méně příznivých oblastech, na rozvoj venkova a jeho infrastruktury, na rozvoj a vyuţití lesů. Dále Evropská unie nabízí pomoc formou tzv. předstupních fondů (programů). Jedná se o prostředky, které jsou rozděleny do tří fondů: PHARE (Poland and Hungary Assistance for Economic Restructuring) – byl zaloţen v roce 1989 (mimo rámec Evropského společenství, aţ v roce 1992 byl zahrnut do Evropských dohod) na podporu reforem v Polsku a Maďarsku. Nyní se zaměřuje na podporu kandidátských zemí, které se připravují na vstup do Evropské unie a na jejich přípravu vyuţívání strukturálních fondů. ISPA (Instrument for Struktural Policy for Pre – Accession) – zaloţen v roce 1999, také napomáhá

kandidátským

státům Evropské unie,

zejména

v oblasti

infrastruktury a ochrany ţivotního prostředí. SAPARD (Special Accession Programme for Agriculture and Rual Development) – jedná se o předvstupní pomoc kandidátským státům Evropské unie, ale pouze konkrétně na pomoc v zemědělství a na obnovu venkova. Pro efektivní rozdělování financí byly přijaty v roce 1988 základní principy působnosti strukturálních fondů: 29

29

Kučerová, I., Evropská unie: hospodářské politiky. Praha, Nakladatelství Karolinum, 2007, str. 274 - 275.

31

Princip koncentrace – znamená princip nejúčelnějšího vyuţití finančních prostředků na projekt, který přinese nejvyšší efekt v postiţené oblasti, zbytečně nedělit finanční prostředky. Princip partnerství – jedná se o princip úzké spolupráce mezi Evropskou komisí a subjekty, které čerpají finanční pomoc, ať uţ se jedná o instituce členských států na úrovni státu nebo regionu. Princip programování – zde se jedná o princip podpory, kdy dotační politika je zaměřena na programy dle priorit, objemu prostředků, cílů, geografického vymezení. Princip adicionality (doplňkovosti) – tento princip zajišťuje, aby prostředky plynoucí ze strukturálních fondů nenahrazovaly prostředky ze státních rozpočtů, ale pouze je doplňovaly. Princip monitorování a kontroly – Evropská unie průběţně sleduje a vyhodnocuje efektivitu vynaloţených finančních prostředků, vyţaduje dodrţování pravidel a můţe udělovat i sankce. Princip subsidiarity – navazuje na princip partnerství. Princip solidarity – funguje především u zemědělské politiky, kdy členské státy s vyspělejší ekonomikou mají vyšší odvody a chudší členské státy mají moţnost vyššího čerpání. V Evropské unii byla vytvořena typologie regionů, jedná se o pouţívání tzv. nomenklatura územních statistických jednotek (z francouzského Nomenclature des unités teritoriales statistique - NUTS): NUTS I – největší srovnávací regionální jednotka o velikosti států či makroregionů. NUTS II – úroveň středního územně správního členění státu, průměrný počet obyvatel mezi 1 aţ 2 miliony. NUTS III – jedná se o územní jednotky o velikosti krajů, průměrný počet obyvatel mezi 200 aţ 400 tisíci. NUTS IV – jedná se o územní jednotky velikosti okresů, popř. mikroregionů. NUTS V – jedná se o územní jednotky velikosti měst a obcí.

32

Předmětem koordinace je také sociální politika, která směřuje k ochraně a zlepšení ţivotních a pracovních podmínek občanů. Nejenom na nadnárodní úrovni se zabývá i problematikou vzdělávání a odborné kvalifikace, systémem sociálního a zdravotního zabezpečení. Sociální politika se vyvíjela poměrně dlouhodobě a evropský integrační proces ještě prohloubil nutnost tuto politiku koordinovat. V rámci širší sociální politiky je řešena politika zaměstnanosti, zdravotnictví (prevence nemocí, prevence drogové závislosti, podpora výzkumu nemocí), kultury (podpora zachování kulturního dědictví, jeho šíření, podpora literárně dramatické tvorby), ochrany spotřebitele (chrání bezpečnost a zdraví spotřebitele, poskytuje potřebné informace pro spotřebitele, chrání ekonomické zájmy spotřebitele).

2.2 Hospodářská politika vyspělých trţních ekonomik EU Praktická hospodářská politika vychází z ekonomické teorie, která byla ještě v kaţdé zemi ovlivňována různými faktory. Jedná se například o různé geografické polohy států, historický vývoj jednotlivých států, národní tradice a zvyky, kulturní zvyklosti, náboţenství. Do ekonomické historie významně zasáhla velká hospodářská krize ve třicátých letech 20. století. Následující část práce se zabývá praktickou hospodářskou politikou dvou největších členských států Evropské unie. Jedná se o Velkou Británii a Německo.

Hospodářská politika Velké Británie

Anglosaské země pouţívali politiku laissez – faire, která nepřipouštěla jakékoliv zásahy státu do hospodaření své země. Proti tomuto liberálnímu postupu vystoupil J. M. Keynes se svojí revoluční teorií. V roce 1942 Beveridgeova zpráva byla jedním z podkladů britské intervencionistické politiky, pojednávající o

systému sociálních dávek. Dalším

dokumentem byla „Bílá kniha o politice zaměstnanosti“ z roku 1944. Hospodářská politika vycházející z učení J. M. Keynese byla ve Velké Británii uplatňována bez ohledu na to, jaká politická strana byla u moci, ať uţ to byli labouristé nebo konzervativci aţ do konce sedmdesátých let 20. století. V období padesátých a šedesátých let 20. století Velká 33

Británie uplatňovala „semaforovou politiku (stop – go policy)“. Jedná se o krátkodobou stabilizační politiku a její smysl spočíval v úloze státu. Pokud celková poptávka začala klesat, vláda začala provádět expanzivní fiskální a monetární politiku. Pokud se celková poptávka začala nepřiměřeně zvyšovat, bylo nutné nastolit politiku restriktivní. V průběhu vývoje se ukázalo, ţe tato politika byla velmi nepruţná a její účinnost byla nízká. Velká Británie se dostala na nejniţší místo ve skupině vyspělých ekonomik se svojí nejslabší výkonností. V tomto období byl ekonomický vývoj označován jako „britská nemoc“, kdy snahy o zrychlení ekonomického tempa růstu vedly ke zhoršení rovnováhy a naopak. Sedmdesátá léta 20. století situaci ještě zhoršila, protoţe začala narůstat nezaměstnanost a strukturální krize. Strukturální krize zasáhla odvětví ocelářské, těţební (uhlí), loďařské. Stát tuto situaci řešil zestátněním zasaţených podniků, ale zvýšil si státní výdaje. Zásadní změnu přinesla v roce 1979 politika britské premiérky Margaret Thatcherové. Tato politika nazývána „thatcherismus“ se vracela k liberální koncepci. Prosazovala úlohu trhu, omezila vládní výdaje, a tím sníţila daňovou zátěţ, sníţila vysoké úrokové sazby, bojovala s inflací, privatizovala především průmyslová odvětví. Margaret Thatcherová byla nejdéle úřadující ministerskou předsedkyní ve Velké Británii ve dvacátém století. Její prosazovaná politika vycházející z monetarismu dosáhla stabilizace a nízké míry inflace, bohuţel se nepodařila zvýšit zaměstnanost a odstranit minulé vládní dluhy. V roce 1997 nastoupil na místo britského ministerského předsedy labourista Tony Blair, který prosazoval politiku orientovanou na sociální aspekty veřejného ţivota. Nyní je britským ministerským předsedou labourista Gordon Brown, který byl ještě za vlády Tonyho Blaira kancléřem pokladu a odpůrcem přijetí eura ve Velké Británii.

Hospodářská politika Německa

Ve třicátých letech 20. století se v Německu vyvíjel myšlenkový proud zvaný ordoliberalismus, který prosazoval myšlenku vzájemné vazby mezi hospodářským a právním řádem. Německo, po prohrané první světové válce, se dostalo do výrazného deficitu státního rozpočtu, vzhledem k povinnosti platit reparace vítězným mocnostem. Vláda tento deficit financovala peněţní emisí, coţ vedlo k nárůstu inflace, která přerostla v hyperinflaci. Tato hyperinflace byla ukončena v roce 1923 fiskální a měnovou reformou. Nástupem Hitlera k moci, se začaly prosazovat v hospodářské politice Německa principy 34

centrálně plánovaného hospodářství. Týkalo se to hlavně zavedení cenových a mzdových stropů a rozdělování surovin, které měly pod kontrolou kartely kontrolované státem. Po druhé světové válce, kterou Německo prohrálo, bylo jeho hospodářství zcela zničené, výroba byla zastavena a pro obyvatelstvo byl vytvořen přídělový systém. Německo bylo rozděleno na východní socialistickou Německou demokratickou republiku (NDR), která pokračovala v systému centrálně plánované ekonomiky a na západní Spolkovou republiku Německo (SRN), jejíţ hospodářská politika se zcela reformovala. Reformy se týkaly liberalizace cen, deregulace ekonomiky, vytvoření systému centrálního bankovnictví a liberalizace zahraničního obchodu. Nevylučitelnou roli zde sehrála měnová reforma z roku 1948, kdy byla zavedena německá marka místo říšské marky. Tato transformace a vybudování sociálně trţního hospodářství, vycházející z myšlenek ordoliberalismu, byla pod vedením Ludwiga Erharda, proto je nazývána Erhardova reforma. Cílem této hospodářské politiky bylo chránit a udrţovat konkurenční prostředí, kdy stát nese odpovědnost za ochranu hospodářské soutěţe. Dále stabilizovat měnu, tento úkol byl na německé centrální bance, která je vysoce nezávislá na vládě a prosazuje přísně antiinflační měnovou politiku. A v neposlední řadě zachovat sociální konsenzus, kdy důleţitá hospodářská a politická rozhodnutí jsou projednávána v tripartitě (vláda – odbory podnikatelé). Velká finanční pomoc na obnovu poválečného Německa plynula i z Marshallova plánu. Německo v období od roku 1950 do roku 1967 velmi hospodářsky vzrostlo a tato skočnost je označována hospodářským zázrakem. Přijetí zákona o stabilitě a růstu a nastoupení sociálních demokratů k moci v roce 1967 přineslo změnu v německé hospodářské politice. Docházelo k navýšení sociálních programů, navyšoval se rozpočtový deficit a podíl veřejných výdajů na hrubém domácím produktu. Sedmdesátá léta 20. století zasáhla také Německo v podobě ropných šoků a celkové nestability, ale Německo jim čelilo mnohem lépe neţli USA či Velká Británie. Přesto však došlo k hospodářskému poklesu. V roce 1982 se k moci dostala pravicová koalice v čele s Helmutem Kohlem. Kohlova vláda se snaţila omezit intervencionistickou politiku, zastavit růst sociálních programů. Po sjednocení západního a východního Německa docházelo k vyrovnání ţivotní úrovně obyvatel na východě (investice do infrastruktury a transferů). V souvislosti s tím byl navýšen rozpočtový deficit, protoţe vládní výdaje nebyly kompenzovány navýšením daní. Nyní je Německo v rámci Evropské unie jedním z největších producentů oceli, automobilů, traktorů, uhlí, elektrotechnického zboţí. Nejváţnějším problémem německé ekonomiky je trvale vysoká nezaměstnanost. 35

3 VÝVOJ

EVROPSKÉHO

INTEGRAČNÍHO

PROCESU Myslím si, ţe pro porozumění dnešního stavu integračního procesu je důleţité, porozumět historii Evropské unie. Různé etapy a mezníky historické integrace nám nastíní důvody, proč Evropská unie funguje tak, jak funguje, a proč tak funguje. Evropská integrace ovlivňuje téměř 500 milionů Evropanů a podílí se přibliţně na jedné čtvrtině světového hospodářství, třetině světových kapitálových trhů a polovině světového obchodu.

3.1 Historie evropské integrace Vţdy je uţitečné vědět, jak se různé problémy řešily v minulosti, a proč vlastně tyto problémy vynikly. V následujících částech popíši chronologicky historické události, které ovlivnily vývoj evropské integrace. Po druhé světové válce byla ekonomická situace v Evropě velmi špatná. Válkou zničená Evropa byla na tom špatně i po stránce humanitární. Nedostatek potravin, zničené domy a návrat průmyslu zpět na úroveň 19. století. To vše podněcovalo otázku jak všemu tomuto zabránit, aby se to jiţ neopakovalo. Spojenectví, které vzniklo za druhé světové války, proti ose bylo v troskách a bohuţel začala tzv. studená válka. Ţelezná opona rozdělila vývoj ekonomiky do dvou podob. Na východ se vyvíjel komunismus a centrálně plánovaná ekonomika pod nadvládou jedné politické strany. Na západ se vyvíjela demokracie, ekonomika na základě trţního systému a byly zde vytvářeny podmínky pro evropskou integraci. Americký kongres v dubnu roku 1948 schválil tzv. Marshallův plán. Na jeho základě USA poskytlo finanční pomoc ve výši 12 miliard dolarů (10% tvořily půjčky a 90% dary a pomoc) všem evropským národům, připojí-li se k plánu obnovy. Východ v čele se SSSR plán nepřijal a v roce 1949 zaloţil svoji organizaci Radu vzájemné hospodářské pomoci. Koordinovat pomoc vycházející z Marshallova plánu dostala za úkol nová organizace, Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEES - The

36

Organization for Economic Cooperation)30. Byly učiněny první kroky k evropské integraci, sníţily se vnitřní překáţky evropského obchodu a zaloţením Evropské platební unie (EPU – European Paymants Union)31 se vylepšil i vnitřní evropský systém plateb. Spolupráce těchto dvou organizací podporovala liberalizaci obchodu, růst příjmů a expanze obchodu se projevila ve výrazném růstu HDP v 50. letech.

Tabulka č. 1 - Hospodářský růst v západní Evropě a růst exportu zboţí

Země

Roční růst HDP (v %) Roční růst exportu zboţí (v %)

Německo (západní)

7,8

19,7

Itálie

5

9,2

Nizozemsko

4,3

11,7

Velká Británie

2

1,8

Francie

4,4

3,8

Zdroj: Baldwin, R., Wyplosz, Ch. Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada Publishing, a.s., 2008, str. 34

Cílem Evropské platební unie bylo vytvořit podmínky pro přechod členských zemí ke vnější směnitelnosti měn, tedy k systému pevných měnových kurzů. V roce 1958 Evropská platební unie ukončila svoji činnost a převáţná část členských zemí přešla na brettonwoodský měnový systém. Bylo potřeba prohloubit integraci. Dohody mezi evropskými státy vytvořily nové prostředí pro hospodářskou spolupráci. Za první myšlenku evropské integrace se povaţuje memorandum francouzské vlády ze dne 9. května 1950 tzv. Shumanův plán. Jeho signatáři Robert Schuman32 a Jean Monnet33

30

OEES přijali – Dánsko, Holandsko, Irsko, Island, Belgie, Lucembursko, Francie, Itálie, SRN, Rakousko,

Portugalsko, Norsko, Švédsko, Turecko, Švýcarsko, Řecko, Velká Británie a Španělsko (od roku 1959). Byla ustanovena Rada, která rozhodovala jednomyslně. 31

EPU členové - Dánsko, Nizozemí, Irsko, Island, Belgie, Lucembursko, Francie, Itálie, SRN, Rakousko,

Portugalsko, Norsko, Švédsko, Turecko, Švýcarsko, Řecko, Velká Británie. 32

Robert Schuman – (1886 - 1963), narozen v Lucembursku, ve francouzské vládě zastával místo ministra

financí a zahraničí i premiéra. Byl prvním prezidentem Evropského parlamentu. 33

Jean Monnet – (1888 – 1979), narozen ve Francii, nazýván „otcem evropské integrace“, v letech 1952-

1955 předsedou Evropského společenství uhlí a oceli.

37

se snaţili zajistit, aby veškeré úsilí, které vynaloţili na toto memorandum, bylo trvalé a nezvratné. Později se 9. květen slaví jako „den Evropy“. Monnet se neomezoval pouze na hospodářskou sféru, jeho často citovaný výrok „nesjednocujeme státy, nýbrţ lidi“ je stále aktuální v oblasti kulturní a vzdělávací. Základní kámen procesu vývoje evropské integrace je zaloţení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Schuman navrhl, aby Německo a Francie svěřili svůj uhelný a ocelářský průmysl pod kontrolu nadnárodní autority. Uhlí a ocel měly zásadní význam pro průmysl a dohled nad nimi poskytoval určitou protiválečnou pojistku. Evropské státy byly přizvány v roce 1951, aby se k tomuto návrhu připojily. Vedle Francie a Německa tak učinilo Lucembursko, Belgie, Nizozemsko a Itálie, čímţ vznikla skupina států zvaná „Šestka“. Paříţská smlouva byla ratifikována 25. července 1952 a byla uzavřena na 50 let, tímto byl poloţen základ Evropské unie. Nejvyšší úřad Evropského společenství uhlí a oceli byl tvořen zástupci členských států a určoval produkci, cenu a obchod v oblasti uhlí a oceli, poskytoval půjčky na modernizaci obchodu, coţ pomáhalo zvýšit produkci. Cílem bylo přispět k ekonomickému rozvoji, růstu zaměstnanosti a ţivotní úrovně členských států, racionalizaci výroby skrze společný trh bez ţádných diskriminačních omezení. Závěrem by se dalo říci, ţe předem stanovené cíle byly splněny. Nejvyšším přínosem bylo odstranění obchodních překáţek (cla, daně, atd.), i kdyţ jen v určitém oboru. Smlouva vypršela v roce 2002, a jelikoţ se zabývala pouze omezeným okruhem produkce, nebyly snahy o její obnovení. Její zbylá ustanovení přešla do smluv Evropského společenství. Dalšími kroky, které vedly k prohlubování evropské integrace, bylo podepsání tzv. Římských smluv v roce 1957. Hospodaření se „Šestce“ dařilo a dokázala, ţe je schopná vzájemně spolupracovat a podporovat efektivní ekonomický růst. Bohuţel, ale stále narůstalo napětí mezi východní a západní Evropou. Německo po deseti letech od konce druhé světové války v roce 1955 vstoupilo do Severoatlantické aliance a východní blok zformoval jako protiváhu Varšavskou smlouvu. Bylo potřeba prohloubit evropskou integraci a určit další ekonomické priority. V červnu roku 1955 v Messině se sešli ministři zahraničních věcí členských států ESUO a zahájili proces, na jehoţ základě byly uzavřeny dvě dohody. První z nich byla dohoda o Evropském společenství pro atomovou energii (Euratom) a druhá dohoda byla o Evropském hospodářském společenství (EHS). Cílem bylo vytvořit celní 38

unii a splnit závazek k vytvoření společného trhu s volným pohybem pracovních sil, kapitálu, svobodným obchodem se sluţbami a zboţím. Byl vytvořen plán pro odstranění vnitřních cel, který byl splněn ještě o osmnáct měsíců dříve oproti plánu v červenci 1968. Tato zlatá éra hospodářského růstu vykazovala velmi pozitivní čísla, kdy například evropská nezaměstnanost byla v průměru kolem 2,5 %. Celní tarif byl stanoven jako aritmetický průměr členských států „Šestky“ před vznikem Evropského hospodářského společenství. Clo se vyplácelo přímo Evropské komisy, aby se spravedlivě dělily příjmy. Zbylí členové Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci zaloţily v roce 1960 vlastní Evropské sdruţení volného obchodu (ESVO). Členové tohoto sdruţení se zavázali odstranit vzájemné obchodní celní tarify společně s programem Evropského hospodářského společenství. Jednalo se o zónu volného obchodu, čili o vnější obchodní politice se nerozhodovalo společně. Všechna tři společenství EHS, ESUO a Euratom měla stejnou členskou základnu a pro společné vnímání jejich účelů zaloţení se v roce 1967 na základě Slučovací smlouvy sloučily jejich orgány a vzniklo Evropské společenství (ES). I přes vytvoření Celní unie bez větších problémů začal proces evropské integrace stagnovat, ať uţ v důsledku politických krizí v 60. letech, či na následky ekonomických šoků v začátku 70. let. Toto období je nazýváno „europesimismem“ a trvalo téměř aţ do poloviny 80. let.

3.2 Evropská měnová integrace Otázka jednotné měny neměla koncepci a měnovou politiku Římská smlouva nezpracovávala. Stále se prohlubující evropská integrace směřující k jednotnému trhu však koordinovanou koncepci měnové politiky a stability kurzů měny potřebovala.

Měnová integrace v rámci Evropského hospodářského společenství

Neúspěch evropského měnového sjednocení a jiţ zmiňovaná stagflace evropské integrace nutila členské státy Evropského hospodářského společenství najít cestu k obnovení stability směnných kurzů mezi sebou navzájem. Monetární politika USA na konci 60. let nabírala na nedůvěře a vše vyvrcholilo měnovou krizí a rozpadem brettonwoodského

39

systému34. Dolar nebyl schopný nahradit zlato a začal jeho volný pád. Měnová politika přešla na reţim volně plovoucích měnových kurzů. Jednu z cest jak najít stabilitu směnných kurzů poskytovala Wernerova zpráva. Na konferenci Evropského společenství byla v roce 1969 v Haagu pověřená skupina expertů v čele s ministerským předsedou Lucemburska Pierrem Wernerem, aby vypracovala plán, v němţ předloţila kroky k přechodu členských států tohoto společenství na hospodářskou a měnovou unii. Wernerova zpráva byla kompromisem mezi názory v Evropském společenství a byla podpořena většinou členských států. Navrhovala konvertibilitu měn členských států, volný pohyb kapitálu a pevně stanovené devizové kurzy s cílem vytvořit měnovou unii do roku 1980. K realizaci však nedošlo v důsledku nedostatečné politické vůle členských zemí k přenesení potřebných pravomocí na nadnárodní úroveň a cíl dokončení byl odsunut na neurčito. Stále zde byla obava z nadhodnocených a podhodnocených měnových kurzů. Dalším pokusem o kurzové uspořádání byla technika fixního směnného kurzu známá pod názvem „had v tunelu“. V roce 1972 došlo k dohodě, ţe měny členských států budou fluktuovat v rozmezí +/- 2,25 % vůči dolaru. V roce 1973 však dochází k uvolnění pevného kurzu dolaru a členské i nečlenské státy přechází na mechanismus „směnného hada“ a tento mechanismus přetrvává dalších sedm let, i kdyţ s problémy jako bylo kolísání měn účastnických států, či někdy i dočasným nebo trvalým opuštěním tohoto mechanismu (Velká Británie, Francie). Kdyţ shrnu tuto první fázi budování evropské integrace, tak se podařilo vytvořit celní unii (jak jsem jiţ uváděl, i o něco dříve), zavést volný pohyb osob bez diskriminací, pouze s regulací přístupu k profesím. Zavést volný pohyb sluţeb, a to pouze s národními regulacemi. U volného kapitálu by se dalo říci, ţe pokrok byl nejmenší z důvodu obav o odliv kapitálu. U volného trhu zboţí byly přijaty kroky k ochraně hospodářské soutěţe. Tyto vnitřní evropské dohody, které byly v celku kladné, jsou povaţovány za předchůdkyně Evropského měnového systému.

34

Brettonwoodský systém- systém regulace mezinárodních měnových vztahů od roku 1945 do srpna 1971,

jednalo se o standard ekvivalence dolaru a zlata (tzv. zlatý standard). Americký dolar dostal status celosvětové rezervní měny.

40

Evropský měnový systém – cesta k euro

Nestabilita, kterou vyvolal systém volně pohyblivých měnových kurzů, měla špatný vliv na stávající evropský integrační mechanismus členských států Evropského společenství. Evropské ekonomiky stagnovaly, zastavil se ekonomický růst v důsledku vysoké míry inflace spolu s vysokou mírou nezaměstnanosti. Pro vytvoření společného trhu bylo ţádoucí dosáhnout konsensu bez jakékoliv protekce dosáhnout výhody pro určitou národní ekonomiku. Evropská ekonomika se začala opoţďovat i oproti ekonomice USA a Japonska. Zaznívaly také hlasy, aby se stále nezůstávalo u geografického omezení zakládajících členských států a spíše došlo k rozšíření. Obavy zase naopak z této teze vyvstávaly v niţší ekonomické i sociální úrovni přistupujících států a horší moţnosti nalezení dohody při větším počtu členských států. Nutnost nějak měnovou politiku stabilizovat a omezit vyústila kroky dne 13. 3. 1979, a to oficiálním zahájením činnosti Evropského měnového systému. Základem Evropského měnového systému (EMS – European Monetary System)35 je Mechanismus měnových kurzů (ERM – Exchange Rate Mechanism). Systém představoval paralelu mezi vzájemně spojenými cíly: a) udrţení parity mezi měnami, b) zajištění ekonomické konvergence, c) přispět k podpoře hlubší měnové integrace směrem k hospodářské a měnové unii. Evropský měnový systém dále představoval tři základní prvky: a) Mechanismus měnových kurzů, b) Evropskou měnovou jednotku (ECU – European Currency Unit), c) úvěrové nástroje Evropského fondu pro měnovou spolupráci. Mechanismus měnových kurzů (ERM) byl systémem dobrovolným. Zakládal se na čtyřech faktorech: paritní mříţce odsouhlasených bilaterálních měnových kurzů, vzájemné podpoře, povinnosti přijmout rozhodnutí o novém nastavení kurzu a na Evropské měnové jednotce (ECU).36 35

EMS – na základě summitu Evropské rady v roce 1979 vstoupily členské státy Evropského společenství do

Evropského měnového systému. Členské státy byly – Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, SRN, Velká Británie (Velká Británie se rozhodla zůstat mimo Mechanismus směnných kurzů aţ do října 1990). V roce 1984 se připojilo Řecko, v roce 1989 Portugalsko a Španělsko, v roce 1995 Rakousko a Finsko, Švédsko. 36

Baldwin, R., Wyplosz, Ch. Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada Publishing, a.s., 2008, str.352

41

Paritní mříţka Mechanismu měnových kurzů udrţovala jednu měnu k druhé v daném oscilačním pásmu +/- 2,25 % vůči centrální paritě. Ve výjimečném případě byla pro Itálii povolena oscilace v pásmu +/- 6 %, vzhledem k jejich vnitřním politickým problémům a vyšší míře inflace. Tuto výhodu vyuţívala Itálie aţ do roku 1990. Paritní mříţka nebrala ohled ani na dolar ani na zlato, protoţe členské státy poprvé vytvořily vlastní systém měnových kurzů. Ţádná z evropských měn neměla jakoukoliv speciální úlohu a bylo odstraněno břemeno silné a slabé měny. Vzájemná podpora byla povinností v principu neomezenou a vycházela z podmínky, ţe tlak na devizovém trhu zasáhl oba zainteresované státy. Povinnost přijmout společně nově nastavené měnové kurzy spočívala ve vzájemné dohodě. Tím se členské státy vzdaly kontroly nad vlastním směnným kurzem a nemohly devalvacemi dosahovat výhod vůči ostatním. Evropská měnová jednotka (ECU) byla jednotkou košovou, tj. košem měn všech členských států Evropské měnové unie (EMS) a oficiální zúčtovací jednotkou Evropského společenství (ES). Měnový komponent tj. mnoţství kaţdé měny členského státu v Evropské měnové jednotce (ECU) byl odvozen od: podílu členského státu na vzájemném obchodu, podílu členského státu na hrubém domácím produktu Evropského společenství (ES), podílu centrálních bank na ujednání o krátkodobé finanční podpoře. Tabulka č. 2 - Sloţení ECU v době vzniku

Měna

Podíl národní měny v 1 ECU (%)

Počet jednotek národní měny v 1 ECU

Belgický a lucemburský frank

9,5

0,828

Britská libra

13,6

1,15

Dánská koruna

3

0,286

Francouzský frank

19,8

3,8

Irská libra

1,1

109

Italská lira

9,5

0,217

Německá marka

33

0,00759

Nizozemský gulden

10,5

0,0885

Zdroj: www.zavedeníeura.cz

42

Měnový koš měl být revidován kaţdých pět let a úprava měla být učiněna v důsledku pohybu kursu zahrnuté měny o více neţ 25 %. V roce 1984 se koš rozšířil o řeckou drachmu a v roce 1989 o portugalské escudo a španělskou pesetu. V tabulce č. 3 jsou hodnoty belgických a lucemburských franků sloučeny v koši ECU, protoţe byly v měnové unii a jsou vyjádřené pouze pro Belgii. Sloţení koše bylo uzamčeno Maastrichtskou smlouvou, proto se jeho součástí nestaly rakouský šilink, švédská koruna a finská marka.

Tabulka č. 2 - Váhy národních měn v ECU.

Váhy národních měn v ECU Měna

13. 3. 1979- 17. 9. 1984- 21. 9. 198916. 9. 1984

21. 9. 1989

31. 12. 1999

BEF

09,64%

08,57%

08,183%

DEM

32,98%

32,08%

31,955%

DKK

03,06%

02,69%

02,653%

ESP

-

-

04,138%

FRF

19,83%

19,06%

20,316%

GBP

13,34%

14,98%

12,452%

GRD

-

01,31%

00,437%

IEP

01,15%

01,20%

01,086%

ITL

09,49%

09,98%

07,840%

LUF

-

-

00,322%

NLG

10,51%

10,13%

09,980%

PTE

-

-

00,695%

Zdroj: www.wikipedia.cz

43

Evropská měnová jednotka (ECU) slouţila nejenom ke stanovení střední hodnoty směnných kurzů, ale i jako platební prostředek mezi centrálními bankami členských států Evropského společenství (ES) jako například při poskytování mezivládních úvěrů. Dále slouţila jako rezervní aktivum pro vypořádání pohledávek a závazků a jako zúčtovací jednotka. I v privátní sféře našla Evropská měnová jednotka (ECU) své místo. Slouţila soukromému a veřejnému sektoru při emitování obligací, poskytovala půjčky a prováděla vklady, vyjadřovala na burzách zboţí ceny různých komodit. Některé produkty byly poměrně dost vyhledávané a na světovém finančním trhu měly významnou úlohu. Evropská měnová jednotka (ECU) zanikla vznikem eurozóny, kdy ji nahradilo v poměru jedna ku jedné EURO.

Hospodářská a měnová unie

Evropský měnový systém (EMS) nastolil příznivé ekonomické ovzduší a polovina 80. let vedla k dalším krokům k prohloubení evropské ekonomické integrace. Předstupněm pro vytvoření jednotného vnitřního trhu bylo přijetí Jednotného evropského aktu (SEA – Single European Act) v roce 1986, jenţ byl první významnou revizí Římských smluv. Jedním z jeho základních cílů bylo odstranění zbývajících obchodních překáţek, aby do konce roku 1992 mohl být zaveden jednotný trh pro členské státy Evropského společenství, čili přechod od doposud stávajícího společného trhu na trh jednotný. Hlubokým zastáncem prohlubování evropské integrace byl v této době Jacques Delors37. Na základě Delorsovi zprávy, z části vycházející z Wernerovy zprávy, v roce 1989 se pokročilo k hospodářské a měnové spolupráci. Na rozdíl od Wernerovy zprávy se zde uvádí přijetí společné měny, která by nahradila národní měnu. Delorsova zpráva, jakoţto závazný dokument, navrhovala tři etapy vytvoření Evropské hospodářské a měnové unie. První etapa měla upevnit konvergenci hospodářských politik členských států a posílit koordinaci jejich měnových politik. Ve druhé etapě mělo dojít k vytvoření Evropské

37

Jacques Lucien Jean Delors - (1925) francouzský ekonom a politik, v roce 1985 předseda Evropské

komise (jeho funkční období byla dvě po sobě jdoucí, celkem osm let a jsou povaţována za jedna z nejdůleţitější při tvorbě evropské ekonomické integrace).

44

centrální banky (ECB)38 a Evropského systému centrálních bank (ESCB) 39 a zúţit oscilační pásmo měn členských států. Technicky se připravit na zavedení jednotné měny. A ve třetí etapě, ve které se počítalo se splněním předcházejících dvou, mělo dojít k zafixování směnných kurzů a následnému nahrazení národních měn za měnu společnou. Bohuţel ani tato zpráva se nevyhnula kritice, a to zejména od Velké Británie, která odmítala a stále odmítá přijetí společné měny. V důsledku nejednotnosti názorů členských států byla odsouhlasena opatření pro první etapu závazně počínající od 1. 7. 1990 a další kroky byly ponechány na budoucí jednání. Změna politických systémů v Evropě na konci 80. let a začátku 90. let minulého století, ať uţ to byl pád Berlínské zdi, či přechod k demokracii v Československu, Polsku, Maďarsku a v neposlední řadě rozpad Sovětského svazu, z něhoţ vzešli nezávislé sovětské republiky Estonsko, Litva, Lotyšsko, nabádal k radikálnímu růstu evropské integrace. Myšlenku hospodářské měnové unie podporovanou Jacquesem Delorsem, podpořil i francouzský prezident Francois Mitterand a německý kancléř Helmut Kohl. Po sloţitých jednáních byla podepsána Smlouva o Evropské unii (Treaty on European Union), která převzala většinu námětů z Delorsovy zprávy.

Smlouva o

Evropské unii,

neoficiálně

nazývaná

Maastrichtská smlouva, která byla podepsána v roce 1992 a po velmi sloţité ratifikaci všech jiţ patnácti členských států, nabyla účinnost od listopadu 1993. Opět Velká Británie vyjádřila nesouhlas s přijetím eura okamţikem splnění daných kritérií a ani v Německu a Dánsku nebyla ratifikace bez problémů. Maastrichtská smlouva stanovila tzv. konvergenční kritéria, která mají zajistit vyváţený hospodářský vývoj. Následujících pět konvergenčních kritérií musely členské státy splnit ještě před vstupem do třetího stádia měnové unie, které popíši níţe. Konvergenční kritéria vytyčují: a) podíl veřejného dluhu na hrubý domácí produkt nesmí překročit 60 %, b) podíl deficitu státního rozpočtu na hrubý domácí produkt musí být menší neţli 3 %, 38

Evropská centrální banka (ECB) – sídlo v Německu ve Franfurktu nad Mohanem, ustavena k 1. červnu

1998 (její předchůdce byl Evropský měnový institut, jakoţto dočasný institut, zaloţen s cílem připravit přechod na jednotnou měnu euro). 39

Evropský systém centrálních bank (ESCB)- nyní je sloţen z Evropské centrální banky (ECB) a národních

centrálních bank všech členských států.

45

c) průměrná roční inflace nesmí překročit o více neţli 1,5 procentního bodu průměrnou roční inflaci tří členských států s nejniţší inflací, d) měnový kurz musí být stabilizován v rámci mezinárodních měnových kurzů minimálně 2 roky před vstupem do měnové unie, e) dlouhodobé úrokové míry nesmí o více neţli 2 procentní body přesáhnout míry tří nejúspěšnějších členských států s nejniţší mírou inflace. Kritéria bychom mohli rozdělit na rozpočtová a měnová. První dva body jsou rozpočtová kritéria a podmiňují maximální výši schodku státního rozpočtu a veřejného dluhu v poměru k hrubému domácímu produktu. Zbývající body se týkají měnové politiky, a to míry inflace, stability měnového kurzu a výše úrokových sazeb. Podmínkou těchto kritérií není pouze jejich splnění, ale i jejich udrţitelnost. Dále Maastrichtská smlouva vymezila základní obrysy další měnové integrace, které se dají shrnout do následujících základních bodů40: a) proces utváření měnové unie byl rozvrţen do tří stádií, která byla ukotvena pevnými daty a kterým byly přiřazeny jasné cíle a úkoly, b) časový harmonogram stanovil 1. leden 1999 nejzazší termín vzniku měnové unie, c) zformulována byla konvergenční kritéria, jejichţ splněním byla podmíněna účast v měnové unii, d) vyjasněna byla institucionální podoba budoucí měnové unie v čele s nově zřízenou Evropskou centrální bankou, pověřenou mandátem pečovat o cenovou stabilitu. Tři stádia měnové unie byla rozvrţena do tří časových úseků. První stádium bylo od 1. 7. 1990 do konce roku 1993. Cílem prvního stádia bylo zkoordinovat hospodářské a měnové politiky členských států a zapojit všechny členské státy do Mechanismu měnných kurzů (ERM). Tento cíl se nepodařilo úplně splnit, protoţe stále nedošlo k zapojení všech členských států do ERM a tudíţ upevnit kursovou stabilitu. Byla to doba s ne příliš vysokým a rozdílným ekonomickým růstem členských států.

40

www.BusinessInfo.cz

46

Druhé stádium bylo od začátku roku 1994 do konce roku 1998. V tomto stádiu byl vytvořen přechodný institut Evropský měnový institut (EMI- European Monetary Institute), který měl rozvíjet spolupráci mezi centrálními národními bankami a vytvořit podmínky pro přechod na jednotnou měnu euro. S tím byla spojena i technická stránka věci, jakoţto výroba a distribuce nových evropských bankovek a mincí. Dalším cílem bylo sladit měnové politiky a upevnit cenovou stabilitu. Dále měl za úkol dohlíţet na dodrţování plnění konvergenčních kritérií a podávat o tom zprávy. Realizace tohoto plánu vyţadovalo i sladění legislativy jednotlivých členských států zejména týkající se centrálních národních bank. I v tomto směru měl Evropský měnový institut (EMI) poskytovat pomoc. V roce 1995 došlo na summitu v Madridu ke schválení nové měnové jednotky euro. Třetí stádium bylo od začátku roku 1999 do konce roku 2002. Toto poslední stádium, které začalo v nejzazším moţném termínu, bylo rozděleno do tří etap A, B a C. V první etapě, která začala jiţ v polovině roku 1998, vstoupilo do třetí fáze 11 členských států z 1541. Došlo k zafixování měnových kurzů měn členských států a dočasně vytvořený Evropský měnový institut (EMI) nahradila Evropská centrální banka (ECB). Druhá etapa zahájila činnost, na začátku roku 1999, neúplné měnové unie. U 11 členských států došlo k neodvolatelnému zafixování kurzů jejich měn vůči jednotné měně euro. Byla zrušena Evropská měnová jednotka (ECU), která byla nahrazena eurem v poměru jedna ku jedné. Euro bylo jako jednotný platební prostředek prozatím u bezhotovostních plateb, hotovostní platby zatím probíhaly v národních měnách členských států. Členské státy, které vstoupily do měnové unie, vytvořily eurozónu. Byla zahájena činnost eurosystému, který se skládá z Evropské centrální banky (ECB) a národních centrálních bank členských států, které zavedly euro. Základní úkoly euro-systému jsou přímo spojeny s dosaţením cenové stability a spočívají v42 : a) definování a provádění měnové politiky euro-zóny, 41

Do první etapy třetího stádia vstoupili – Belgie, Nizozemí, Itálie, Francie, Lucembursko, Německo,

Finsko, Irsko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko. Velká Británie a Dánsko nemají zájem o vstup. Švédsko a Řecko nesplnili konvergenční kritéria. Řecko vstoupilo do měnové unie 1. 1. 2001. 42

Zahradník, P. Vstup do evropské unie. Přínosy a náklady konvergence. 1. vydání. Praha: C. H. BECK,

2003, str. 101.

47

b) řízení devizových operací (v souladu s článkem 109 Maastrichtské smlouvy), c) drţbě a řízení oficiálních devizových rezerv zúčastněných zemí EU, d) podpoře hladkého fungování platebních systémů, e) přispívání k hladkému výkonu politik těch institucí, jeţ jsou zodpovědné za dohled nad obezřetností úvěrových institucí a stabilitou finančního systému. Třetí etapa byla zahájena na začátku roku 2002. Veškeré ekonomické transakce jsou od této doby realizovány v euro, a to i u hotovostních plateb. Hospodářská a měnová unie (HMU) je jedním z nástrojů Evropské unie, který slouţí k plnění cílů udrţet vyrovnaný a udrţitelný ekonomický růst spolu s vysokou zaměstnaností.

Tabulka č. 3 - Stádia budování Hospodářské a měnové unie.

Zdroj: www.BusinessInfo.cz

48

4 EURO A ZAVEDENÍ EURA V ČR Historie

Evropského

měnového

systému

(EMS),

ukázala

spoustu

problémů

se stabilizováním měnových kurzů v Evropě. Neochota členských států přijmout určitá omezení týkající se měnové politiky prohlubovala klesající růst ekonomiky Evropy. Cestu ven z tohoto problému nabízelo a situace si to ţádala, přijetí jednotné měny.

4.1 Přijetí eura v Evropské unii Původní kursový mechanismus ERM prošel určitým vývojem. Problémy, které se řešily, ať uţ to byla rozdílná inflace členských států na začátku 70. let po ropných šocích, či pomalý hospodářský růst na začátku 90. let, zanechaly stín nejistoty. Aby se zachoval princip a autorita ERM, museli se učinit kroky, které omezily jeho přísnost. Na základě tohoto vývoje došlo v létě 1993 k rozšíření oscilačního pásma z původních +/- 2,25 % na +/- 15%. Tento krok rozšíření oscilačního pásma sníţil napětí na devizových trzích. V období pěti let, tedy do konce roku 1998, významně pokročila nominální i reálná konvergence členských států Evropské unie. Docházelo čím dál méně k úpravám centrálních parit, po devalvaci španělské pesety a portugalského escuda, došlo uţ pouze v březnu 1998 k revalvaci irské libry. Po návratu Itálie na konci roku 1996 se do systému kursového mechanismu připojuje Řecko se svojí řeckou drachmou. Z nově přistupujících a rozšiřujících řady členských států Evropské unie se jiţ v roce 1995 do systému kursového mechanismu zapojilo Rakousko a v roce 1996 Finsko. Švédsko se po krizi v roce 1992 nezapojilo do systému kursového mechanismu a rozhodlo se zůstat mimo měnovou unii. Taktéţ Velká Británie se nezapojuje do mechanismu měnových kurzů (ERM) a diskutuje o nezbytnosti dvouletého členství v tomto systému, jakoţto o podmínce pro vstup o měnové unie. Přijetí eura v lednu 1999 mění a nahrazuje multilaterální mechanismu měnových kurzů ERM (fungoval na principu „mříţky“ propojující jednotlivé měny) za bilaterální kursový mechanismus ERM II (fungující na vztahu Evropské centrální banky s národní centrální bankou, kde měny zúčastněných států jsou vázány na euro). Dále se euro stalo kotevní měnou kursového mechanismu ERM II. V předchozím systému tuto úlohu neoficiálně

49

zastávala DEM. Změny centrálních parit budou prováděny včas, v minulosti k nim docházelo pozdě a vyvolat je mají právo všichni účastníci kursového mechanismu ERM II včetně Evropské centrální banky. Mezi základní principy kursového mechanismu ERM II patří, ţe kursy členských států eurozóny jsou stanoveny k euru, tím se euro stalo základním pilířem. Oscilační pásmo, ve kterém mohou kursy měn fluktuovat, je stanoveno na +/- 15 %. Toto pásmo můţe být v případě zájmu zúţeno, jako tomu je u Dánska, které se pohybuje v oscilačním pásmu kursového mechanismu jedna, čili +/- 2,25 %. Cenová stabilita má přednost před kursovou stabilitou. Evropská centrální banka spolu s národními centrálními bankami rozhodují na základě svého práva o zdrţení se intervencí k udrţení cenové stability a zachování důvěryhodnosti a funkčnosti kursového mechanismu. Na základě plnění kritérií stanovených Maastrichtskou smlouvou rozhodla Evropská rada v květnu 1998, ţe 11 členských států vstoupí prvním dnem roku 1999 do eurozóny. Členské státy, které přijaly jednotnou měnu euro 1. ledna 1999, byly Německo, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Belgie, Finsko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, Irsko a na začátku roku 2001 Řecko.

Tabulka č. 4 - Přepočítací koeficienty měn států vstupujících do eurozóny k euru euro

měna

přepočítací koeficient

1 euro

BEF

40,3399

1 euro

DEM

1,95583

1 euro

ESP

166,386

1 euro

FRF

6,55957

1 euro

GRD

340,75

1 euro

IEP

0,787564

1 euro

ITL

1936,27

1 euro

LUF

40,3399

1 euro

NGL

2,20371

1 euro

ATS

13,7603

1 euro

PTE

200,482

1 euro

FIM

5,94573

Zdroj: Oficiální stránky Evropské centrální banky (ECB), www.ecb.int.

50

Členské státy, které rozšířily Evropskou unii 1. května 2004 o dalších 10 členů a v roce 2007 o dva členy43 mají účast v mechanismu měnových kursů mimo eurozónu dobrovolnou. Avšak od členských států s odloţeným členstvím v eurozóně se očekává, ţe se připojí v pozdější lhůtě. Výjimku tvoří Velká Británie a Dánsko, kteří si na základě maastrichtského procesu vytyčili tzv. neúčastnickou doloţku (opt – out clause) a zatím do oblasti jednotné měny se nezapojují a ani to není jejich povinnost. Velká Británie si poţádala, aby jí bylo umoţněno nepodílet se na třetí fázi Hospodářské a měnové unie (HMU). Dánsko se účastní třetí fáze Hospodářské a měnové unie (HMU) a je členským státem s dočasnou výjimkou zavedení eura, ale přijetí eura je vázáno na domácí politické rozhodnutí. Jiţ zmiňované Švédsko stojí mimo měnovou unii, protoţe postoj jeho obyvatel k přijetí eura je velmi negativní, coţ se i potvrdilo v roce 2003, kdy se konalo referendu ve Švédsku a jeho výsledkem bylo odmítnutí přijetí jednotné měny. Z přistupujících členských států přijalo euro 1. ledna 2007 Slovinsko. Od 1. ledna 2008 se staly členskými státy eurozóny Kypr a Malta a 1. ledna 2009 zavedlo euro Slovensko. Estonsko má podle Mezinárodního měnového fondu (MMF) šanci přijmout euro od roku 2011. Samo si toto datum stanovilo ve svém aktualizovaném plánu přijetí jednotné měny, protoţe jiţ má svoji národní měnu v reţimu kursového mechanismu ERM II. Z tohoto důvodu je na něho zaměřena velká pozornost, a pokud by splnilo očekávání, stalo by se sedmnáctým členským státem eurozóny.

Tabulka č. 5 - Makroekonomické ukazatele Estonska

makroekonomické ukazatele

2006

2007

2008

2009

2010

2011

HDP

10

7,2

-3,6

-13,7

-0,1

4,2

Míra nezaměstnanosti

5,9

4,7

5,5

13,6

15,2

14,2

Inflace

4,4

6,7

10,6

0,2

0,5

2,1

Vládní deficit

2,3

2,6

-2,7

-3

-3,2

-3

Veřejný dluh

4,5

3,8

4,6

7,4

10,9

13,2

Zdroj: www.zavedenieura.cz

43

Přistupující členské státy v roce 2004 – Česká republika, Kypr, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Maďarsko,

Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko. Přistupující členské státy v roce 2007 – Rumunsko, Bulharsko.

51

Obrázek č. 1. Mapa eurozóny.

Zdroj: www.zavedenieura.cz

1. ledna 1999 bylo zavedeno euro. Stalo se oficiálním a zákonným platidlem těch zemí Evropské unie, které splnily konvergenční kritéria, či měly politickou vůli vstoupit do euro-zóny. Začalo přechodné tříleté období dle „madridského scénáře“, kdy euro bylo pouţíváno pouze jako bezhotovostní „účetní“ platidlo. Euro-bankovky a euro-mince byly zavedeny 1. ledna 2002. Během dvou měsíců a v některých členských státech ještě dříve, v době duální cirkulace, proběhla v historii největší výměna bankovek a mincí. Tato situace byla velmi dobře zkoordinována. Široká dostupnost hotovostního eura, díky předzásobením bank a následně maloobchodů, zabránila potíţím v hotovostním styku v prvních dnech roku 2002. Členské státy, které chtějí vstoupit do eurozóny, mají moţnost si vybrat ze tří scénářů přijetí eura. Jedná se o jiţ výše zmiňovaný scénář s vyuţitím přechodného období tzv. madridský scénář. Druhou moţností je jednorázový přechod na euro tzv. velký třesk, či téţ Big Bang a třetí moţností je scénář jednorázového přechodu na euro s vyuţitím tzv. doběhu (Phasing out). Výhodou přechodného scénáře je dostatečně dlouhá doba pro zabezpečení technické stránky, jako je vydání bankovek a mincí a jejich následné předzásobení do bank, podniků

52

atd. Nevýhodou je jeho nákladnost, nutnost vedení dvojitých měnových okruhů a přesnost při platebním styku. I jeho časová náročnost se zdá být zbytečně dlouhá. Nyní členské státy, vstupující do eurozóny přijímají takzvaný „scénář velkého třesku“. Tato varianta je náročná na koordinaci a musí být dokonale propracovaná příprava, protoţe k přechodu národní měny na euro v hotovostním i bezhotovostním platebním styku dochází v jednom okamţiku. První zkušenosti ze začátku roku 2007 u Slovinska potvrzují, ţe se opravdu jedná o levnější a méně náročnější variantu a jeho rychlost přináší méně komplikací pro obyvatele a subjekty podnikatelské sféry. U jednorázového přechodu na euro tzv. fázích postupného zrušení dojde také v jednom okamţiku k přechodu z národní měny na euro jak v hotovostním, tak i bezhotovostním platebním styku, ale ve vybraných oblastech maximálně po dobu jednoho roku se můţe pouţívat původní národní měna (např. placení daní). Důvodem je poskytnutí času subjektům malého a středního podnikání pro jejich obnovu účetních a informačních systémů na přechod na euro. Vstupem do euro-zóny tedy členské státy přijímají euro jako bezhotovostní platidlo, tak i jako hotovostní platidlo. Evropská centrální banka (ECB) má výhradní právo opravňovat k vydávání euro-bankovek. Euro-mince vydávají členské státy eurozóny, jejich objem taktéţ schvaluje Evropská centrální banka. Euro se stalo velmi silnou mezinárodní měnou. Evropská centrální banka (ECB) řídící měnovou politiku a viditelná činnost států eurozóny dává euru hodnotu velmi atraktivní mezinárodní měny, srovnatelné s americkým dolarem, či japonským jenem.

53

Tabulka č. 6 - Porovnání hospodářských ukazatelů eurozóny a EU s USA a Japonska.

Klíčové ukazatele (2004)

Eurozóna

Evropská unie - 25

Počet obyvatel (v milionech)

311

459

294

127

HDP (v trilionech EUR, vypočten v paritě kupní síly)

7,6

10,3

10,2

3,3

Podíl na světovém HDP (% v PPP)

15,3

21,1

20,9

6,9

Vývoz* (zboţí a sluţby jako % HDP)

19,5

12,8

9,8

13,6

Dovoz* (zboţí a sluţby jako % HDP)

17,8

12,6

15,1

11,6

USA

Japonsko

(*) Kromě vnitřního obchodu Evropské unie Zdroj: www.zavedenieura.cz, údaje Evropské centrální banky (ECB) a rok 2004.

Eurozóna společně s eurem v Hospodářské a měnové unii (HMU) přináší výhody. Jakoţto otevřený obchodní blok umoţňuje podnikatelům, kteří chtějí obchodovat v rámci jednotného trhu fakturovat a platit v eurech, čímţ si sniţují rizika a náklady spojená s výměnou deviz a jejich podnikatelské plány dostávají pevnější základy. Zvyšuje konkurenceschopnost a přináší moţnosti k inovacím směrem ku prospěchu pro spotřebitele. Podporuje přímé zahraniční investice díky volnému pohybu kapitálu. Zahraniční státy poskytují své půjčky v eurech a téţ pouţívají euro jako rezervní měnu a tím vyuţívají výhod likvidity, směnitelnosti a stability této měny.

4.2 Podmínky zavedení eura v ČR Česká republika a její právní předpisy musí být slučitelné s legislativními předpisy Evropské unie. Podmínky dosaţení stupně udrţitelné konvergence, a tím splnění předpokladů zavedení eura, se posuzují dle maastrichtských konvergenčních kritérií. Kritéria jsou podrobně zpracována ve Smlouvě o Evropském společenství a k ní připojených Protokolech. Jedná se o plnění těchto konvergenčních kritérií: kritérium cenové stability, kritérium dlouhodobě udrţitelného stavu veřejných financí, jenţ se hodnotí vývojem vládního deficitu a vládního dluhu, dále se jedná o kritérium stability měnového kurzu a kritérium dlouhodobých úrokových sazeb.

54

Kritérium cenové stability

Dle ustanovení Smlouvy v článku 121 odst. 1 první odráţky Smlouvy se uvádí: „dosaţení vysokého stupně cenové stability patrné z míry inflace, která se blíţí míře inflace nejvýše třech členských států, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků“. Ve článku 1 Protokolu o kritériích konvergence, na který se odkazuje v článku 121 Smlouvy, stanovuje, ţe: „kritérium cenové stability, jak je uvedeno v článku 121 odstavce 1 první odráţce, znamená, ţe členský stát vykazuje dlouhodobě udrţitelnou cenovou stabilitu a průměrnou míru inflace měřenou v průběhu jednoho roku před provedeným šetřením, jenţ nepřekračuje o více neţ 1,5 procentního bodu míru inflace nejvýše tří členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků. Inflace se měří pomocí indexu spotřebitelských cen na srovnatelném základě s přihlédnutím k rozdílnému vymezení pojmů v jednotlivých členských státech“. Česká republika nesplnila sledované kritérium v roce 2007 a v roce 2008. Rok 2008 byl ovlivněn prudkým nárůstem cen potravin a energií, a to zejména ropy. Dalším faktorem bylo zvýšení sníţené sazby DPH z 5 % na 9 %, zavedení poplatků ve zdravotnictví a ekologických daní. Rok 2009 vykazuje výraznou dezinflaci, způsobenou celosvětovou krizí a propadem české ekonomiky. Samozřejmě na vývoj inflace měl vliv kolísavý vývoj měnového kursu. Z prognóz na následující roky vyplývá, ţe kritérium cenové stability bude do budoucna plněno, avšak za podmínky, ţe nedojde k neočekávaným jednorázovým šokům. Napomoci k plnění tohoto kritéria by měla i Česká národní banka, která vyhlásila nový dvouprocentní cíl namísto tříprocentního. Důvodem ke změně bylo odeznívání vlivu regulovaných cen a skutečnost, ţe do budoucnosti by se neměly příliš často měnit nepřímé daně a jiné administrativní opatření v oblasti spotřebitelských cen. Dalším důvodem je i růst české ekonomiky při nízké inflaci. Tento cíl se blíţí ke standartě centrálních bank vyspělých států. Tato změna byla ohlášena dostatečně včas (březen 2007) a neměla by negativně ovlivnit vývoj trhu. Česká národní banka usiluje o to, aby skutečná inflace se nelišila od ní stanoveného cíle o více neţli jeden procentní bod na obě strany. Evropská centrální banka si stanovila za cíl, ţe inflace bude niţší neţli dvě procenta.

55

Tabulka č. 7 - Porovnání kritérií cenové stability.

2006 2007 2008 VIII.09 2009 2010 2011 2012 Průměr 3 zemí EU s nejniţší inflací

1,4

1,3

2,6

0,2

0,1

0,7

1,2

1,2

Hodnota kritéria (1. řádek + 1,5 % bodu)

2,9

2,8

4,1

1,7

1,6

2,2

2,7

2,7

Česká republika

2,1

3

6,3

2,2

0,6

1,2

1,6

1,8

Zdroj: Prostat, Evropská komise – ekonomická prognóza (podzim 2009). Prognóza pro ČR je převzata z Makroekonomické predikce MF ČR z října 2009.

Kritérium udržitelnosti veřejných financí

Pro splnění kritéria udrţitelnosti veřejných financí je nutné splnit obě sloţky tohoto fiskálního kritéria, sloţku vládního deficitu i vládního dluhu. Dle ustanovení Smlouvy v článku 121 odst. 1 druhá odráţka se vyţaduje: „dlouhodobě udrţitelný stav veřejných financí patrný ve stavu veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek ve smyslu článku 104 Smlouvy“. Ve článku 2 Protokolu o kritériích konvergence, na který se odkazuje v článku 121 Smlouvy, toto kritérium znamená, ţe: „v době šetření se na členský stát nevztahuje Rozhodnutí Rady podle článku 104 odstavce 6 Smlouvy o existenci nadměrného schodku“. Článek 104 stanovuje postup při nadměrném schodku. Dle článku 104 odstavce 2 a 3 Smlouvy, jestliţe členský stát Evropské unie nesplní poţadavky týkající se rozpočtové kázně, Evropská komise vypracuje Zprávu, a to zejména kdyţ: a) poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu překročí referenční hodnotu (stanovenou v Protokolu o postupu při nadměrném schodku jako 3 % HDP), ledaţe by: buď poměr podstatně a nepřetrţitě klesal a dosáhl úrovně, která se blíţí doporučované hodnotě, nebo překročení doporučované hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr zůstával blízko k doporučované hodnotě,

56

b) poměr vládního zadluţení k hrubému domácímu produktu překročí doporučovanou hodnotu (stanovenou v Protokolu o postupu při nadměrném schodku jako 60 % HDP), ledaţe se poměr dostatečně sniţuje a blíţí se uspokojivým tempem k doporučované hodnotě. Kritérium vládního deficitu Česká republika schodek vládního deficitu během posledních pěti let sniţovala a od roku 2006 toto kritérium jiţ plní. Předchozí neplnění vedlo od roku 2004 k zahájení procedury při nadměrném schodku ze strany Evropské komise. Tato procedura byla však v roce 2008 ukončena díky jiţ zmiňovanému plnění tohoto kritéria. Přestoţe se toto kritérium plní ekonomičtí analytikové mají o jeho budoucnost obavy. Udrţet vládní deficit pod 170 miliard se stává velkým problém.

Tabulka č. 8 - Porovnání kritéria plnění veřejného deficitu (v % HDP).

2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 Hodnota kritéria

-3

-3

-3

-3

-3

-3

-3

Česká republika

-2,6

-0,7

-2

-6,6

-5,3

-5,6

-5,5

Zdroj: ČSÚ, Notifikace vládního deficitu a vládního dluhu (říjen 2009), Fiskální výhled MF ČR.

Do budoucna nejsme schopni splnit plnit poţadavek Evropské unie, aby se do roku 2013 sníţil podíl deficitu státního rozpočtu na hrubém domácím produktu pod tři procenta. Dle nynějšího ministra financí Eduarda Janoty, který uvádí v rozhovoru pro Lidové noviny ze dne 14. ledna 2010, ţe: „Zatím nejsme schopni sníţit výdaje v roce 2011 a 2012 o jedno procento z letošních 5,3 na 5,4 procenta tak, jak poţaduje Evropská unie“. Jiţ v letošním roce můţeme s největší pravděpodobností očekávat zahájení řízení v důsledku vysokého schodku státního rozpočtu. Ministerstvo financí zveřejnilo rekordní číslo deficitu rozpočtu za rok 2009. Česká republika vykázala za rok 2009 schodek ve výši 229,4 miliardy korun. Do této sumy je započítáno jednorázové uţití peněz z rezervních fondů ministerstev, a to v částce 37,2 miliardy korun. Po odečtení této částky by schodek činil 192 miliard korun. Na letošní rok 2010 byl schválen deficit ve výši 163 miliard korun. Prezident Václav Klaus, premiér Jan

57

Fišer a ministr financí Eduard Janota se zavázali, nepřijmout jakýkoliv zákon, který by navyšoval letošní deficit. Situace je o to horší, ţe pokud nebudeme plnit doporučení Evropské unie k odstranění nadměrného schodku, hrozí nám aţ pozastavení čerpání prostředků z Fondu soudrţnosti. Stejný termín jako Česká republika dostalo i Slovensko (zde je tíha vysoké nezaměstnanosti), Rakousko, Německo a Francie. Belgie a Itálie musejí dát své veřejné finance do pořádku jiţ o rok dříve. Irsko a Velká Británie mají sice více času, ale jejich schodky blíţící se 12 % hrubého domácího produktu jsou nezáviděníhodné. Největší potíţe má Řecko, jeho velmi špatný stav veřejných financí se pohybuje na 113 % hrubého domácího produktu zadluţenosti země. Tímto stavem dohání Itálii, která je na tom v současné době hůře (cca 115 % HDP). Ekonomická situace není pro občany České republiky příliš pozitivní, ale v globálním hodnocení s ostatními státy světa si vede poměrně dobře. Kritérium vládního dluhu Během posledních let Česká republika kritérium vládního dluhu plnila s přehledem a bez větších potíţí. Schodek deficitu vládního dluhu České republiky se pohybuje na úrovni 30 % ke hrubému domácímu produktu. U plnění tohoto kritéria máme poměrně velkou rezervu vůči maastrichtskému kritériu, ale otázkou zůstává, kam aţ půjdou vládní deficity v budoucnu. V roce 2009 vládní dluh činí 1,168 bilionu korun, coţ je téměř dvojnásobek ukazatele z roku 2004, kdy vládní dluh činil 593 miliard korun. Český dluh mají v rukou převáţně české finanční instituce (pojišťovny, penzijní fondy, Česká národní banka) v poměru 65 %. Zahraniční investoři mají přibliţně 35 % a jejich zájem se z pohledu do minulosti zvyšuje. Čeští ekonomové raději preferují české subjekty před zahraničními, protoţe ti se v případě problémů ihned zbavují státních dluhopisů a kursové změny nutí Českou republiku vydávat eurobondy, a tím opět navyšovat náklady. Státní dluh se financuje v České republice, ale i v zahraničí, vydáváním státních dluhopisů ministerstvem financí. Státní dluhopisy jsou povaţovány za velmi bezpečné instrumenty, ale bude tomu tak dále i do budoucnosti? Zvyšováním zadluţenosti se sniţuje důvěryhodnost státu a zvyšují se téţ náklady, které stát musí vyplatit investorům. Investoři si díky zvyšující se nabídce mohou vybírat co koupí. Tato skutečnost se jiţ ukazuje 58

v Evropské unii u jiţ zmiňovaných problémových států Řecka a Itálie, kdy evropské dluhopisy jiţ nejsou tak kvalitní a nejlepší. Raiting dlouhodobých devizových závazků České republiky je zatím hodnocen jako stabilní.

Tabulka č. 9 - Porovnání kritéria plnění vládního dluhu (v % HDP).

2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 Hodnota kritéria

60

60

60

60

Česká republika

29,6

29

30

35,6

60

60

60

39,6 42,1 44,3

Zdroj: ČSÚ, Notifikace vládního deficitu a vládního dluhu (říjen 2009), Fiskální výhled MF ČR.

Negativní vývoj vládního dluhu můţe ovlivnit očekávaný demografický vývoj. Obyvatelstvo České republiky stárne a výdaje do penzijního systému a do systému zdravotní péče se budou zvyšovat. Proto jsou důleţité učinit reformy důchodového a zdravotního systému, které jsou prozatím stále odkládány. Další zvýšení deficitu můţe také způsobit schválení zákona o nápravě majetkových křivd způsobených církvím či řešení ekologických závazků.

Privatizační příjmy nám do nynějška tlumily dynamiku růstu

vládního dluhu, ale ani s nimi jiţ do budoucna počítat nemůţeme. A nezanedbatelně rostou výdaje na obsluhu veřejného dluhu.

Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb

Dle ustanovení Smlouvy v článku 121 odstavec 1 čtvrtá odráţka se uvádí: „stálost konvergence dosaţené členským státem a jeho účasti v mechanismu měnových kurzů Evropského měnového systému, která se odráţí v úrovních dlouhodobých úrokových sazeb“. Dále článek 4 Protokolu o kritériích konvergence uvedených v článku 121 Smlouvy uvádí, ţe: „ kritérium konvergence úrokových sazeb, jak je uvedeno ve článku 121 odstavce 1 čtvrté odráţce této Smlouvy, znamená, ţe v průběhu jednoho roku před šetřením průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu nepřekračovala o více neţ 2 procentní body úrokovou sazbu nejvýše tří členských států, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků. Úrokové sazby se zjišťují na základě

59

dlouhodobých státních dluhopisů nebo srovnatelných cenných papírů, s přihlédnutím k rozdílnému vymezení pojmů v členských státech“. Průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba se vypočítá jako aritmetický průměr za posledních 12 měsíců, za které jsou k dispozici údaje k HICP. V uplynulých letech byly průměrné výnosy desetiletých státních dluhopisů v České republice v kladných hodnotách a jejich tendence měla rostoucí charakter. Maastrichtské kritérium dlouhodobých úrokových sazeb bylo a je plněno. Pro Českou republiku je toto kritérium nejjednodušší plnit, neboť je dlouhodobě plněno s rezervou.

Tabulka č. 10 - Plnění kritéria úrokových sazeb. 44

2006 2007 2008 VIII.09 2009 2010 2011 2012 Průměr 3 členských států EU s nejniţší inflací

4,2

4,4

4,2

4,2

4,1

4,7

5,2

5,2

Hodnota kritéria

6,2

6,4

6,2

6,2

6,1

6,7

7,2

7,2

Česká republika

3,8

4,3

4,6

4,7

4,9

4,3

4,3

4,3

Zdroj: Evropská komise, výpočet MF ČR.

Kritérium stability měnového kursu

Dle ustanovení Smlouvy článek 121 odst. 1 třetí odráţka se uvádí, ţe: „dodrţování nominálního

fluktuačního

rozpětí

stanoveného

mechanismem

měnových

kurzů

Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniţ by došlo k devalvaci vůči měně jiného členského státu“. Dále článek 3 Protokolu o kritériích konvergence, na který se odkazuje v článku 121 odst. 1 Smlouvy, uvádí, ţe: „kritérium účasti v mechanismu měnových kurzů Evropského měnového systému, jak je uvedeno v článku 121 odst. 1 třetí odráţce, této Smlouvy, znamená, ţe členský stát alespoň po dobu posledních dvou let před šetřením dodrţoval fluktuační rozpětí stanovené mechanismem měnových kurzů Evropského měnového systému, aniţ by byl měnový kurz vystaven silným tlakům. 44

Pro roky 2009-2012 se vychází z předpokladu, ţe dlouhodobé úrokové sazby se budou vyvíjet shodně

s vývojem inflace. Údaj je pouze orientační.

60

Zejména pak nesměl členský stát v tomto období z vlastního podnětu devalvovat dvoustranný střední kurz své měny vůči měně kteréhokoliv členského státu“. Kritérium stability měnového kurzu je pro Českou republiku komplikovaně hodnotitelné, protoţe nejsme součástí mechanismu směnných kurzů – ERM II. Můţeme si však stanovit hypotetickou centrální paritu a vyhodnotit kurz CZK/EUR, zda se pohybuje v 15 % fluktuačním pásmu. Během let 2004 aţ 2008 česká koruna posilovala, a tím působila jako protiinflační faktor. Celosvětová ekonomická krize nám však ukázala, jak zranitelná je koruna vůči výkyvům na finančních trzích a toku krátkodobého kapitálu. Rok 2009 byl pro kurz české koruny plný těchto dramatických výkyvů. Budoucí vývoj české koruny bude záviset na rychlosti ekonomického oţivení doma i ve světě. Plnění kritéria stability měnového kursu bude z největší části záviset na tom, jak bude nastavena centrální parita. Centrální paritu stanovují ministři financí, Evropská centrální banka, guvernéři centrálních národních bank a Evropská komise. Jednou z podmínek vstupu je účast v dohodě centrálních bank. Česká národní banka k ní přistoupila 29. dubna 2004. Vláda spolu s Českou národní bankou se shodují na tom, ţe vstoupí do mechanismu směnných kurzů ERM II v okamţiku, kdy vyhodnocení konvergenčních kritérií bude zpět k moţnosti přijmout euro. Čili setrvání České republiky v mechanismu směnných kurzů ERM II by nemělo přesáhnout nezbytně nutnou dobu. Takţe spolu s dobře nastavenou centrální paritou musí být i velmi dobře odhadnut okamţik vstupu do mechanismu směnných kurzů ERM II.

61

4.3 Ekonomická sladěnost České republiky s eurozónou Okamţikem vstupu České republiky do eurozóny se nám otevře cesta k určitým výhodám, ale i k nevýhodám spojených s nemoţností se přizpůsobit ekonomickým šokům. Veškerá měnová politika se bude utvářet na úrovni eurozóny a Česká republika jiţ nebude moci v případě potřeby přizpůsobovat měnové podmínky aktuální situaci ve své národní ekonomice. Proto je velmi důleţité sladit českou ekonomiku s eurozónou, a sníţit rizika s tím spojená. Vláda a Česká národní banka kaţdý rok vyhodnocuje připravenost České republiky na přijetí eura. Analýza sladěnosti České republiky s eurozónou je rozdělena do dvou částí. První část „Cyklická a strukturální sladěnost“ nám popisuje velikost rizika našeho ekonomického vývoje vůči eurozóně. Druhá část „Přizpůsobovací mechanismy“ vypovídá o tom, jak je schopna Česká republika tlumit dopady tzv. asymetrických šoků. Analýzy zhodnocují vývoj jednotlivých ukazatelů v čase.

Analýza cyklické a strukturální sladěnosti

Náklady, které nám vyniknou ze ztráty národní měnové politiky, budou tím menší, čím lépe bude sladěna ekonomická struktura České republiky s eurozónou. Mezi základní ukazatele sladěnosti těchto ekonomik patří reálná ekonomická konvergence, struktura národní ekonomické aktivity, konvergence úrokových sazeb a pohyb měnových kurzů. Reálná ekonomická konvergence, jejíţ stupeň je měřen velikostí hrubého domácího produktu na obyvatele v paritě kupní síly a relativní cenovou hladinou hrubého domácího produktu, se v posledních šesti letech urychlil. Česká republika dosáhla v roce 2008 v hrubém domácím produktu na obyvatele 75% průměru eurozóny, čímţ se řadí mezi státy eurozóny jako například Slovensko a Portugalsko. Znamená to mírně vyšší ţivotní úroveň neţli v nejméně vyspělých zemích eurozóny. Za bohatšími zeměmi eurozóny, jako je například Rakousko nebo Německo však stále zaostáváme. Cenová hladina během roku 2008 výrazně vzrostla (vzhledem k posílení měnového kurzu), ale rok 2009 byl slabší, a proto lze očekávat zvýšení odstupu cenové hladiny oproti eurozóně.

62

Tabulka č. 11 - HDP na obyvatele v paritě kupní síly (průměr eurozóny = 100)

Česká republika Rakousko Německo Portugalsko Maďarsko Polsko Slovinsko Slovensko

1998 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 62 63 66 69 69 71 73 74 117 114 114 117 114 114 114 114 108 104 105 106 106 106 106 107 68 69 69 69 70 70 70 69 47 55 57 58 57 59 58 58 42 43 44 47 46 48 50 53 70 74 75 79 79 81 82 83 46 49 50 52 55 59 61 67

Zdroj: Eurostat, výpočet Česká národní banka

Ukazatel cenové hladiny, je neustále, co se týká České republiky nízký. Za Českou republikou, v tabulce sledovaných států je Maďarsko, Polsko a Slovensko, které se moţná za rok 2009 dostane na stejnou úroveň jako Česká republika. Avšak 68 % dosaţení průměrné cenové hladiny, značí, ţe se odchylka pozorované výkonnosti ekonomiky od pozorovaného měřítka relativně sníţila.

Tabulka č. 12 - Průměrná cenová hladina HDP (průměr eurozóny = 100)

Česká republika Rakousko Německo Portugalsko Maďarsko Polsko Slovinsko Slovensko

1998 44 103 111 78 44 48 71 41

2002 54 103 109 82 54 55 72 43

2003 50 101 105 81 54 48 72 46

2004 51 100 103 82 58 47 70 49

2005 56 103 101 80 60 54 71 51

2006 59 104 101 80 58 56 73 54

2007 61 104 101 80 63 60 76 60

2008 68 105 100 80 64 63 78 64

Zdroj: Eurostat, výpočet Česká národní banka

Struktura národní ekonomické aktivity by měla být podobná struktuře eurozóny, protoţe tím se sníţí riziko výskytu asymetrických ekonomických šoků. Na tvorbě produktu se v České republice podílí větší mírou průmysl a naopak niţší mírou některé sluţby. Jako zdroj odvětvového šoku je v České republice nadprůměrný podíl automobilového průmyslu na celkové produkci a přidané hodnotě hospodářství České republiky (podobně je tomu také v Německu).

63

V roce 1997 došlo v České republice k hospodářskému poklesu, ať uţ to bylo v důsledku transformačních problémů, či specifických šoků jako byla například měnová krize. Rok 2003 zaznamenal výrazný růst české ekonomiky díky nastaveným reformám a přílivem přímých zahraničních investic po vstupu České republiky do Evropské unie. Dynamika růstu eurozóny byla v tomto období niţší neţli dynamika růstu v České republice, i kdyţ se také zvyšovala. Tempo ekonomického růstu se začalo zpomalovat od roku 2007 a celosvětová krize od roku 2008 nám i eurozóně přinesla markantní meziroční propad. Konvergence úrokových sazeb a pohyb měnových kurzů působí při rychlém vstupu do měnové unie jako asymetrické šoky. V letech 2002 aţ 2007 byl rozdíl mezi úrokovými sazbami České republiky a eurozóny v podstatě nulový ba i dokonce záporný. Od poloviny roku 2008 úrokový diferenciál vzrostl, a to nejenom v důsledku finanční krize, ale i poklesem klíčových sazeb Evropské centrální banky. Dalším znakem, který vypovídá o sladěnosti ekonomik je pohyb měnových kurzů. Česká republika zkoumá pohyb české koruny a eura vůči třetí měně tzv. referenční měně, kterou představuje americký dolar. Kurz české koruny k dolaru se do poloviny roku 2008 vyvíjel podobně jako kurz eura k dolaru. Výrazným zlomem byl pád Lehman Brothers, který způsobil propad korelací měn všech zemí, jenţ stojí mimo eurozónu. Nárůst volatility na světových finančních trzích způsobil pokles vývoje sladěnosti měn vůči euru.

Jakmile Česká republika vstoupí do Evropské měnové unie, ztratí moţnost provádět nezávislou

měnovou

politiku.

Z tohoto

důvodu

je

potřeba

přizpůsobovacích

mechanismů, které v případě ekonomických šoků zajistí její stabilitu. Jedná se o mechanismy, které jsou zaměřeny na stabilizační funkci veřejných financí, flexibilitu mezd a cen a pruţnost trhu práce. Pro Českou republiku z hlediska veřejných financí bude důleţitá schopnost působit na ekonomiku a přitom respektovat evropská rozpočtová pravidla. Nyní se Česká republika v rámci Paktu stability a růstu zavázala odstranit strukturální deficit vládního sektoru na HDP. Rizikem pro dlouhodobé udrţení veřejných financí jsou mandatorní výdaje a výdaje do penzijního a zdravotního systému v důsledku demografických změn. Přizpůsobovací potenciál pruţnosti mezd a cen je ve schopnosti ekonomicky pohltit šoky, na které nemůţe reagovat společná měnová politika. Pruţnost reálných mezd byla 64

v minulém období blízká k hodnotě nula. Vývoj nominálních mezd za poslední dva roky jeví známky pruţnosti. Podniky v souvislosti s celosvětovou krizí, reagují na sníţení poptávky zmraţením mezd nebo zkrácením pracovního týdne, čímţ si sníţí náklady na práci. Pruţnost trhu práce a jeho vývoj v České republice se odráţí v ekonomickém útlumu posledního období. Trh práce v České republice má charakter vysoké dlouhodobé nezaměstnanosti. Příčinou je rozdílná poptávka a nabídka práce v různých regionech, nízká mobilita pracovní síly (lidé se nechtějí stěhovat za prací). Nepříznivý vliv má i vysoké zdanění práce, které v kombinaci se sociálními dávkami můţe sniţovat snahu hledat či udrţet si práci.

4.4 Výhody a nevýhody přijetí eura v ČR Jedním z argumentů pro přijetí společné měny euro je vysoká míra otevřenosti české ekonomiky vůči eurozóně, a tudíţ je velmi výhodné zavést společnou měnu se státy, se kterými obchoduje. Zafixování měny v rámci eurozóny na určité hodnotě má pozitivní efekt na sníţení rizika měnových a finančních turbulencí. Cenová transparentnost je nevylučitelnou výhodou přijetí společné měny euro. Jednotná měna umoţňuje srovnávat ceny zboţí a sluţeb a je nakloněna k pozitivnímu rozhodování zahraničních investorů ohledně jejich investic. Výhodou pro spotřebitele bude moţnost snadnější cestování, protoţe obyvatelé, kdyţ budou chtít cestovat do zahraničí, si jiţ nebudou muset měnit finanční prostředky za euro a nebudou nuceni za tuto sluţbu platit poplatky. Dojde ke srovnání cen a zesílení konkurenčního prostředí. Pro domácnosti a podniky bude výhodná stabilizace dlouhodobých úrokových sazeb na nízké úrovni, coţ jim umoţní přístup k více likvidním a otevřenějším trhům v eurozóně. Výhodou pro podniky bude odstranění kursového rizika, které komplikuje strategické plánování a znemoţňuje dlouhodobé zajištění. Nebude vznikat nestabilita měnových kurzů, coţ bylo příčinou nejistoty v budoucí vývoj cen zboţí a sluţeb. Podnikatelé si nyní zajišťují kurzové riziko, a tím si ubírají prostředky na rozvoj, na investice, na mzdy či 65

přenášejí riziko na subdodavatele. Rozhodně levnější bude zajištění na trhu dolar – euro, neţli dolar – česká koruna. Přijetí eura přinese i úsporu provozních nákladů ve formě vedení levnějších účtů, v úspoře konverzních poplatků, v levnějším vypůjčování, ve sníţení nákladů spojených s manipulací většího počtu měn. Státy eurozóny pouţívají při přeshraničních

platbách

platební

systém

TARGET

(Transevropský

expresní

automatizovaný systém zúčtování plateb v reálném čase). Výhody pro Českou republiku, jako stát budou v moţnosti čerpání prostředků z Evropské unie. Česká republika se bude moci podílet na společné měnové politice a upevní se její postavení v Evropské unii. Nyní je mnohem sloţitější a komplikovanější administrativa. Sníţí se i potřeba vytváření devizových rezerv, které by v případě potřeby pokryly deficit platební bilance. Dále je tlak na státy, které přijaly euro v podobě zvýšení fiskální disciplíny, která je spojena s jejich domácí hospodářskou politikou (vyrovnané veřejné rozpočty a nutnost strukturálních reforem). Okamţikem zániku české koruny a jejím nahrazením za euro zanikne i pravomoc České národní banky provádět vlastní měnovou politiku. Měnová politika bude určována Evropskou centrální bankou, která bude provádět měnovou politiku eurozóny jako celku a nikoliv dle aktuálních potřeb České republiky. Česká republika, respektive Česká národní banka, bude ochuzena o makroekonomický nástroj, který pouţívala k stabilizaci ekonomiky a můţe dojít k neblahým důsledkům na strukturu hospodářské politiky. Ekonomická situace v jednotlivých členských státech je odlišná a měnová politika Evropské centrální banky nevyhovuje všem. Evropská centrální banka bude určitě rozhodovat ve prospěch větších ekonomik, které ale ovlivní ekonomiku ne tak vyspělých států a jak je známo Česká ekonomika je v pozici dohánějící ekonomiky. Nevýhodou přijetí eura v České republice bude neschopnost odolávat asymetrickým šokům. Tato situace můţe nastat v případě nesladěnosti české ekonomiky s eurozónou. Vstup do eurozóny je spojen i s nemalými finančními náklady. Tyto finanční náklady jsou spojeny například se staţením národní měny a náklady na raţení a tisk eurobankovek. Česká národní banka jiţ nebude emitovat peníze, dojde ke ztrátě raţebného i výnosu z něj jako příjmu do veřejného rozpočtu. Finanční náklady bude hradit stát i jednotlivý podnikatelé při přizpůsobování technické stránky na změnu měny. 66

Další důleţité hledisko je, s jakým kurzem bude Česká republika vstupovat do eurozóny. Otázkou je, jaký kurz je pro Českou republiku výhodný, aby nedošlo například k znehodnocení peněţních úspor. Do střetu zájmů se zde dostávají vývozci a dovozci, kterým by vyhovoval kaţdému jiný kurz měny. V době, kdy bude Česká republika v dvouletém pásmu měnových kurzů, můţe docházet ke spekulativním útokům na národní měnu. K dalším nevýhodám bývá přidáváno i riziko zvýšení inflace. Zvyšování cen po přijetí eura bývá připisováno volnému zaokrouhlování cen směrem nahoru. Tomuto negativnímu efektu by mělo zabránit duální označování cen po dobu jednoho roku.

67

5 VÝSLEDKY V prosinci 2009 vláda České republiky projednala a přijala analýzu přijetí jednotné měny. Na základě výsledku jednání ministerstva financí spolu s Českou národní bankou, vláda České republiky přijala rozhodnutí, ţe termín přijetí jednotné měny euro zatím stanovovat nebude. Ani v roce 2010 nebude Česká republika usilovat o vstup do kursového mechanismu ERM II. Ještě na začátku roku 2009 ekonomové předpokládali přijetí eura v České republice od roku 2014. Celosvětová ekonomická recese a samozřejmě i politická situace u nás však změnila očekávání a ekonomičtí analytikové nejčastěji mluví o novém termínu a to aţ o roku 2018. Guvernér České národní banky Zdeněk Tůma dokonce navrhuje stanovit termín přijetí eura v České republice na rok 2019, kdy česká měna bude mít stoleté výročí. Někteří větší skeptici mluví o posunutí termínu ještě o dva tři roky více. Nynější vláda si odsouhlasila plán, který pokud bude plněn, je nakloněn k moţnosti přijetí eura na konci roku 2016. Schválila program, který konsoliduje veřejné finance, podle něhoţ by měl vládní deficit veřejných financí klesnout na 4,2 % HDP v roce 2012. Vše se ovšem odvíjí od politických rozhodnutí politiků, kteří usednou do vládních křesel po letošních květnových volbách. Jedním z hlavních důvodů nepřipojení České republiky do kursového mechanismu je stav veřejných financí, především stav deficitu státního rozpočtu, který překročí hranici 3% hrubého domácího rozpočtu, čímţ nesplní jedno z maastrichtských konvergenčních kritérií pro vstup do eurozóny. Další překáţkou je nízká pruţnost české ekonomiky a pracovního trhu. Naopak kritérium cenové stability by nemělo být problém plnit i do budoucnosti. V aktualizované verzi strategie přistoupení k eurozóně z roku 2007 se pro jistotu ţádný konkrétní termín neuvádí a vyplyne aţ po vyřešení problémových míst, hlavně v oblasti reformy veřejných financí. Pokud Česká republika do roku 2013 nesníţí schodek rozpočtu pod tři procenta hrubého domácího produktu, nepodaří se ve střednědobém horizontu přijetí eura v ČR. Česká republika by musela jiţ od letošního roku 2010 do roku 2013 sniţovat vládní deficit nejméně o jedno procento hrubého domácího produktu ročně. Prognózy zatím ukazují, ţe za roky 2011 a 2012 to nejsme schopni plnit. Bohuţel období před volbami není příliš

68

nakloněno k zásadním rozpočtovým reformám a politici se poněkud vyhýbají tento problém řešit. Nyní, i kdybychom byli v období ekonomického růstu, hospodařili bychom se stomiliardovým deficitem, který vytváří mandatorní výdaje, a to zejména v sociální oblasti. Základem pro přijetí eura je reforma veřejných financí. Aby negativní dopady vstupu České republiky do Hospodářské a měnové unie byly co nejmenší, je nutné přiblíţit strukturu české ekonomiky k struktuře průměrné západoevropské ekonomiky. Zajímavá je i myšlenka, zda nedojde v době ekonomické globální recese k samotným změnám maastrichtských kritérií. Jejich plnění ve stávající podobě bude určitě problém pro více členských států. Dle výsledků Eurobarometru, který se zabýval postojem veřejnosti k přijetí eura v České republice, vyplývá, ţe Česká republika se řadí v této problematice ke skeptičtější části států. V květnu 2009 bylo pro přijetí eura 49 % českých občanů a v září 2009 bylo pro přijetí eura jiţ pouze 37 % českých občanů. Další průzkum provedla Česko-německá obchodní a průmyslová komora (ČNOPK) a hlavním výsledkem je, ţe devět z deseti německých investorů si přeje přijetí eura v České republice. Pro spolehlivé finanční plánování zahraničních investorů je důleţité, aby směnný kurz nekolísal. Velkou výhodou pro Českou republiku bude stanovení přesného a perspektivního plánu přijetí eura Českou republikou, coţ bude mít souvislost s investičním rozhodováním zahraničních investorů. Slovenská republika získala na atraktivitě pro zahraniční investory právě díky tomu, ţe zavedla euro.

69

ZÁVĚR Hospodářská politika a hospodářská politika Evropské unie je souhrnem opatření jednotlivých států k podpoře ekonomického rozvoje a maximalizaci společenského blahobytu. Ekonomika musí fungovat ve prospěch všech. Formování evropské integrace je dlouhodobým a komplikovaným procesem, kdy na začátku stály důvody spíše politické neţli ekonomické. Vytvoření Hospodářské a měnové unie spojuje jako celek rozvinutý vnitřní trh a měnovou unii, kdy ekonomická spolupráce je jedním z primárních cílů. Česká republika se zavázala přijmout právní řád Evropského společenství v jeho celistvosti a v souladu se zásadou acquis communautaire. Otázka zda přijmout či nepřijmout euro je dávno zodpovězená. Důleţité je určit kdy k tomu má dojít. Plnohodnotná účast České republiky v Hospodářské a měnové unii je podmíněna plněním kritérií konvergence stojících na dlouhodobém základě. Česká republika schválila v roce 2003 dokument „Strategie přistoupení České republiky k eurozóně“, který v roce 2007 aktualizovala z důvodu nenaplnění původní Strategie. Významným rozdílem oproti původní strategii bylo doporučení přistoupení České republiky k eurozóně „ jakmile pro to budou vytvořeny ekonomické podmínky“. Můj názor zda přijmout euro dříve či později je následující. Nebylo by dobré přijmout euro dříve, neţli si Česká republika vypořádá své fiskální problémy týkající se reforem ve zdravotnictví a penzijním systému. Dalším problémem je nedostatečná stabilizační schopnost, kterou vykazují veřejné finance a nedostatečně pruţný trh práce, ale bohuţel tento problém je v celé Evropě. Na druhou stranu jsou tu i ukazatele, které se staví na stranu přijetí eura co nejdříve. Jedná se o vysokou míru otevřenosti ekonomiky České republiky a její obchodní provázanost s eurozónou. Dále jsou tu dlouhodobě plněné inflační a úrokové ukazatele. Nejenom, ale naplnění nominální konvergence splněním konvergenčních kritérií je důleţité (přímo povinné), ale neméně důleţité je i jejich vyváţení s reálnou konvergencí. Jako optimální datum pro přijetí eura je podle mne rok 2019. Nejenom z nostalgického pohledu, ţe česká koruna se doţije sta let, ale i z pohledu dostatečně dlouhé doby pro vládu České republiky, aby přijala tolik nutnou reformu sociálního zabezpečení. Zavedení eura nelze provést z roku na rok a je proto potřebné pevně stanovit plán a datum jeho přijetí. Tento krok umoţní státu, podnikům i jednotlivým občanům připravit se na přijetí eura a minimalizovat náklady s tím spojené.

70

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY 1. BALDWIN, R., WYPLOSZ, Ch., Ekonomie evropské integrace. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2008. ISBN 978-80-247-1807-1. 2. BRŮŢEK, A. Druhý rok realizace Evropské měnové unie a společné měny euro. 1. vydání. Praha: VŠE, 2001. ISBN 8024501678. 3. BRŮŢEK, A. Euro je zde. 1. vydání. Praha: VŠE, 1999. ISBN 8070792396. 4. CHLÍK, T., MARKOVÁ, J., Ekonomika České republiky v novém prostoru Evropské unie. Praha: CESES, 2004. ISBN 80-86103-75-7. 5. CIHELKOVÁ, E., JAKŠ, J., Evropská integrace - evropské unie. 1. vydání. Praha: Oeconomica, 2004. ISBN 80-245-084-0. 6. DĚDEK, O. Historie evropské měnové integrace: od národních měn k euru. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2008. ISBN 978-80-7400-076-8. 7. KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I., Hospodářská politika. 1. vydání. Ostrava: SOKRATES, 2003. ISBN 80-86572-04-8. 8. KLVAČOVÁ, E. Prohlubování evropské integrace. 1. vydání. Praha: Professional Publishing, 2004. ISBN 80-86419-78-9. 9. KUČEROVÁ, I. Evropská unie: hospodářské politiky. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1212-7. 10. LACINA, L., a kol. Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2007. ISBN 978-80-7179-560-5. 11. LEBIEDZIK, M. Hospodářská politika Evropské unie. 1. vydání. Karviná: Obchodně podnikatelská fakulta, 2000. ISBN 80-7248-087-1. 12. MARKOVÁ, J. Mezinárodní měnové instituce. 1. vydání. Praha: VŠE, 2002. ISBN 80245-0431-6.

71

13. PEČINKOVÁ, I. Euro versus koruna: rizika a přínosy jednotné měny pro ČR. 2. rozšířené vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. ISBN 978-807325-138-3. 14. PELTRÁM, A., a kol. Evropská integrace a Česká republika. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2009. ISBN 978-80-247-2849-0. 15. SLANÝ, A., a kol. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2003. ISBN 80-7179-738-3. 16. SOJKA, M., KONEČNÝ, B., Malá encyklopedie moderní ekonomie. 5. vydání. Praha: Libri, 2004. ISBN 80-7277-258-9. 17. SOUKUP, P. Základy hospodářské politiky. 2. vydání. Praha: Bankovní institut, a. s., 2006. ISBN 80- 7265-092-0. 18. ZAHRADNÍK, P. Vstup do Evropské unie. Přínosy a náklady konvergence. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2003. ISBN 80-7179-472-4. Strategické dokumenty: Aktualizovaná strategie přistoupení České republiky k eurozóně. Dostupná na WWW: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Eurozona_CR_2007.pdf. Analýzy stupně ekonomické sladěnosti České republiky s eurozónou. Dostupné na WWW: http://www.cnb.cz/m2export/sites/www.cnb.cz/cs/menova_politika/strategicke_dokumenty /download/analyzy_sladenosti_2009.pdf. Konvergenční program České republiky. Dostupný na WWW: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/konvergen_programy_11267.html?year=PRESE NT. Národní plán zavedení eura v České republice. Dostupný na WWW: http://www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/dokumenty_plan_zavedeni_cr_185.html Volba scénáře zavedení eura v České republice. Dostupný na WWW: http://mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/hs.xsl/eu_dokumenty_28488.html?year=PRESENT 72

Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou. Dostupné na WWW: http://www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/dokumenty_vyhodnoceni_maastr_kriter _388.html. Internetové zdroje: ČNB. Oficiální stránky České národní banky [online]. Dostupné na WWW: http://www.cnb.cz. ECB. Oficiální stránky Evropské centrální banky [online]. Dostupné na WWW: http://www.ecb.int. EuroActiv. Český informační portál o dění v EU [online]. Dostupný na WWW: http://www.euractiv.cz. Europa. Portál EU [online]. Dostupný na WWW: http://www.europa.eu. Euroskop. Oficiální stránky Úřadu vlády ČR o EU [online]. Dostupný na WWW: http://www.euroskop.cz. www.businessInfo.cz www.e15.cz www.mfcr.cz www.zavadenieura.cz Zpravodaj BIVŠ z Evropské unie. Dostupný na WWW: http://www.bivs.cz/eu.

73

SEZNAM TABULEK Tabulka č. 1 - Hospodářský růst v západní Evropě a růst exportu zboţí ........................... 37 Tabulka č. 3 - Váhy národních měn v ECU. .................................................................... 43 Tabulka č. 4 - Stádia budování Hospodářské a měnové unie. ........................................... 48 Tabulka č. 5 - Přepočítací koeficienty měn států vstupujících do eurozóny k euru .......... 50 Tabulka č. 6 - Makroekonomické ukazatele Estonska ...................................................... 51 Tabulka č. 7 - Porovnání hospodářských ukazatelů eurozóny a EU s USA a Japonska. .....54 Tabulka č. 8 - Porovnání kritérií cenové stability. ............................................................ 56 Tabulka č. 9 - Porovnání kritéria plnění veřejného deficitu (v % HDP)............................ 57 Tabulka č. 10 - Porovnání kritéria plnění vládního dluhu (v % HDP). ............................. 59 Tabulka č. 11 - Plnění kritéria úrokových sazeb. ............................................................. 60 Tabulka č. 12 - HDP na obyvatele v paritě kupní síly (průměr eurozóny = 100) .............. 63 Tabulka č. 13 - Průměrná cenová hladina HDP (průměr eurozóny = 100) ........................ 63

74

SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1 – Makroekonomické ukazatele České republiky Příloha č. 2 - Výsledky průzkumu ČNOPK k aktuální hospodářské situaci a problematice směnného kurzu v ČR (24.09.-24.10.2009)

75

Příloha č. 1 – Makroekonomické ukazatele České republiky Tabulka č. 1. Růst HDP České republiky Růst HDP 8 7 7 6

6,4 6,1

5,9

meziroční růst HDP (%)

5

4,5 4

4

3,6

3,6

3

2,5

2,3 1,9

2 1,3 1

-1

-0,7

20 08

20 07

20 06

20 05

20 04

20 03

20 02

20 01

20 00

19 99

19 98

19 97

19 96

19 95

0

-0,8

-2

Zdroj: www.e15.cz

Tabulka č. 2. Roční průměr nezaměstnanosti (osoby) Nezaměstnanost

roční průměr nezaměstnanosti (osoby)

600

500

400

300

200

100

0 199 5

199 6

199 7

199 8

199 9

200 0

200 1

200 2

200 3

200 4

200 5

200 6

200 7

200 8

roční průměr nezaměstnanosti (osoby) 153,04 186,34 268,9 386,92 487,62 457,37 461,92 514,44 542,42 541,68 481,07 448,55 354,88 352,25

Zdroj: www.e15.cz

76

Tabulka č. 3. Inflace spotřebitelských cen (%) Inflace

12 10,7

10 inflace spotřebitelských cen (%)

9,1

8,8

8,5

8 6,3 6

4,7 3,9

4 2,8 2,1

1,8

2

2,5

2,8

1,9

0,1 0

Zdroj: www.e15.cz

Tabulka č. 4. Schodek státního rozpočtu (v miliardách Kč) Schodek státního rozpočtu

192,4

200

150

(v miliardách Kč)

109,05 97,58

93,68

100

67,7

66,39 56,34

46,06

50 29,33

45,72

29,63 19,37

15,72 1,56 0 -7,23

-50

Zdroj: www.e15.cz

77

Tabulka č. 5. Zahraniční obchod Zahraniční obchod

3000000

roční souhrn (v milionech Kč)

2500000

2000000

1500000

1000000

500000

0 1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

import

1241924

1385565

1325670

1441004

1749694

1837589

2104586

2391319

2400617

1971912

export

1121099

1268148

1254861

1363894

1722655

1868586

2141572

2479235

2467337

2125105

roční souhrn (miliony Kč)

import

Zdroj: www.e15.cz

78

export

Příloha č. 2 – Výsledky průzkumu ČNOPK k aktuální hospodářské situaci a problematice směnného kurzu v ČR (24.09. - 24. 10. 2009) Jak hodnotíte současnou ekonomickou situaci v České republice? Dobrá

Uspokojivá

Špatná

2,5%

38,5%

59,0%

Jak hodnotíte vyhlídky českého hospodářství pro rok 2010? Lepší

Stejné

Horší

16,4%

57,8%

25,8%

Jak hodnotíte současnou ekonomickou situaci svého podniku? Dobrá

Uspokojivá

Špatná

18,8%

59,0%

22,2%

Jak se bude vyvíjet ekonomická situace Vaší společnosti v roce 2010? Lepší

Stejná

Horší

38,3%

48,7%

13,0%

Přejete si zavedení eura v České republice? Pokud ano, ve kterém roce? Ano

Ne

90,4%

9,6%

Rok (Průměr): 2011,5

Jaký směnný kurz (CZK/EUR) jste pouţili při svých kalkulacích pro rok 2009? Směnný kurz (Průměr): 25,7 CZK/ 1 EUR

79

Jak se bude dle Vašeho názoru vyvíjet kurz koruny do konce roku 2010? Koruna bude posilovat

Ţádná výrazná změna

Koruna bude oslabovat

28,7%

48,7%

22,6%

Vyuţila nebo vyuţívá Vaše firma instrumenty slouţící k zajištění kurzového rizika? Ano

Ne

25,6%

74,4%

Mělo by zavedení eura vliv na celkový finanční výsledek Vašeho podniku? Ne

Ano, zisk

Ano, ztráta

40,0%

53,0%

7,0%

Vyvodili jste jiţ na základě odkládání zavedení eura v České republice důsledky nebo budete muset takové důsledky vyvodit v dohledné době? Ne

Ano

75,2%

24,8%

Myslíte si, ţe je Slovensko díky zavedení eura atraktivnější pro zahraniční investory neţ Česká republika? Ano

Ne

58,6%

41,4%

V jakém oboru hospodářství Váš podnik převáţně působí? Obchod

Sluţby

Výroba

18,0%

42,7%

39,3%

Kolik máte v České republice zaměstnanců? 1-49

50-249

250 a více

53,4%

27,6%

19,0%

Zdroj: http://www.businessinfo.cz/files/dokumenty/cnopk_vyhodnoceni_pruzkum_zavedeni_eura.doc

80