BANKOVNÍ INSTITUT VYSOKÁ ŠKOLA PRAHA
Katedra právní
Hospodářská politika a přijetí eura v ČR
Bakalářská práce
Autor:
Kamil Masnik Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Ing. Petr Soukup, Csc.
Praha
Duben, 2010
1
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s použitím uvedené literatury.
V Praze dne, 1.dubna 2010
Kamil Masnik
2
Poděkování:
Rád bych poděkoval svému vedoucímu práce Ing. Petru Soukupovi, CSc. za jeho užitečné rady a cenné připomínky, které mi poskytoval při zpracování práce.
3
Anotace: Bakalářská práce „Hospodářská politika a přijetí eura v ČR― se zaměřuje na hospodářskou politiku jako na samostatný vědní obor, který je souborem hospodářsko ekonomických opatření, usilující o regulaci a ovlivňování hospodářského dění na makroekonomické a mikroekonomické území ČR a celé EU. Konkrétně se zde popisuje vztah mezi hospodářskou politikou a procesem přijetí eura. Práce charakterizuje účinky přijetí eura na ekonomiku a jednotlivé kroky scénáře přijetí v ČR.
Klíčová slova: Hospodářská politika. eurozóna, konvergenční kritéria, euro,
Annotation: This bachelor thesis ―The Economic policy and Euro adoption process in the Czech Republic‖ focuses on the economic policy as autonomic science, which are complex of economic provisions aspiring about regulation of economic events for the macroeconomic and microeconomic area of Czech republic and all EU. This thesis, describe relationship between economic policy and procedure adoptions of Euro. Thesis, also characterize effect of adoption euro for economic and individual steps in the adoption scenario in Czech republic.
Key words: Economic policy ,euro area, Maastricht criteria, euro, Eurocurrency, 4
OBSAH PRÁCE Úvod ……………………………………………………………………….. 6 1. Charakteristika hospodářské politiky jako vědní disciplíny………… 7 1.1. Hospodářská politika jako věda ……………………………………….. 7 1.2. Prameny hospodářské politiky ………………………………………... 9 1.3 Období vývoje hospodářské politiky ve světě a v českých zemích …… 12 2. Realizace hospodářské politiky v ČR ………………………………… 20 2.1. Transformace ekonomiky a hospodářské politiky v ČR ……………… 20 2.2. Opatření hospodářské politiky ………………………………………... 23 2.3. Fiskální politika a finanční instituce v ČR…………………………….. 28 3. Hospodářská politika EU ……………………………………………… 31 3.1. Tvorba hospodářské politiky EU ……………………………………... 31 3.2. Hospodářská a měnová unie a její realizace …………………………… 37 4. Proces přijetí eura v ČR ……………………………………………….. 40 4.1 Strategie přístupu ČR k eurozóně ……………………………………… 40 4.2. Konvergenční kritéria a jejich plnění ………………………………….. 42 4.3. Institucionální zajištění zavedení eura v ČR ……….………………….. 45 4.4. Aktuální diskuze o přijetí eura v ČR …………………………............... 50 5. Výsledky ………………………………………………………………… 53 Závěr ……………………………………………………………………….. 55 Seznam použité literatury …………………………………………………. 56 Seznam použitých elektronických odkazů................................................... 57
5
ÚVOD Cílem této práce, je analýza a zhodnocení stav příprav pro zavedení eura v ČR z hlediska hospodářské politiky jako samostatné vědní disciplíny, která aplikuje teoretické ekonomické poznatky na úrovni národní a nadnárodní. Úvod práce je zaměřen na hospodářskou politiku jako vědní disciplínu, popisuje její hlavní prameny, z čeho vychází a zároveň nám ukazuje i její historický vývoj od minulosti až po současnost. V následující kapitole se popisuje samotná realizace hospodářské politiky v České republice. Jakými prostředky je uplatňována, její působení v oblasti fiskální a monetární i jakým způsobem je uplatňována ochrana tržních mechanismů v ČR. Druhá část práce je orientovaná na tvorbu hospodářské politiky v rámci EU, popisuje institucionální prostředí EU, v kterém se hospodářská politika EU aplikuje a zároveň nám poskytuje informace ohledně hospodářské měnové unie, se kterou je měna euro neoddělitelně spojena. Čtvrtá kapitola nese název „Proces přijetí eura v ČR― a je zde popisován proces přijetí eura od obecních právních zásad až po jeho současnou podobu. Samotná kapitola vychází ze základních poznatků co euro jako měna znamená, proč je potřebné jí u nás zavést i jaké právní kroky musí být a již byly učiněny v samotném procesu přijetí eura u nás. V rámci procesu zavedení eura se zde popisují konvergenční kritéria, jejích průběh plnění v prostředí světové hospodářské recese. Závěr práce je věnován aktuální diskusi o přijetí eura v České republice. Je zde popisováno nemálo výhod a nevýhod, které nám přijetí eura a tím i vstup do hospodářské měnové unie přinese. Téma „Hospodářská politika a přijetí eura v ČR― jsem si vybral záměrně, pro jeho aktuálnost v období hospodářské a finanční krize a zároveň i proto, že vhodné načasování spojené se vstupem České republiky do hospodářské měnové unie je velice důležitým rozhodnutím, které se bude dotýkat nás všech.
6
1. Charakteristika hospodářské politiky jako vědní disciplíny 1.1. Hospodářská politika jako věda Hospodářská politika se postupně zformovala do vědné disciplíny až ve 30 letech 20. století. Důležitým bodem pro její vznik se stala událost, která se snesla na světovou ekonomiku koncem dvacátých let. Touto událostí byla celosvětová velká deprese, která začala na americké akciové burze 24.řijna 1929 a skončila až v roce 1933 a v některých zemích trvala až do roku 1936. O vysvětlení celosvětové deprese se tehdy snažilo velké množství ekonomů. Jen jeden z nich však dokázal přijít s teorií, která do tehdejší nejistoty vnesla nové světlo. Tou osobou byl John Maynard Keynes (5. června 1883 – 21. dubna 1946) anglický ekonom, profesor na univerzitě v Cambridge a guvernér anglické centrální banky. Svou teorii prezentoval v roce 1936 ve svém díle Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Toto vskutku převratné dílo svým způsobem a podáním začalo Keynesiánskou revoluci tehdejšího ekonomického myšlení a přístupu k hospodářským problémům. Důsledky jeho úvah vyústily v aplikace pro řešení Velké hospodářské krize z 30. let, jejichž úspěch je některými považován za překonání principů klasické ekonomie. Keynes se snažil dokázat, že celé hospodářství může být i
při
takto
vysoké
nezaměstnanosti v rovnováze. Navrhoval proto své vlastní hospodářské řešení s "viditelnou rukou státu", přísunem peněz do ekonomiky a podporou agregátní poptávky přímo ze státního rozpočtu. Cituji z Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, kap. 10, str. 144-145 : ― Kdyby ministerstvo financí naplnilo staré láhve bankovkami, zakopalo je přiměřeně v hluboko opuštěných uhelných dolech, které by potom byly zasypány až k povrchu odpadky, a ponechalo by pak soukromému podnikání, aby podle dobře osvědčených zásad laissezfaire znovu tyto bankovky byly vykopány ze země, nemusela by již existovat nezaměstnanost a nepřímo by se to odrazilo pravděpodobně tak, že by se reálný důchod společnosti, jakož i její kapitálové bohatství patrně podstatně zvýšily. Bylo by ovšem mnohem rozumnější stavět domy apod., ale brání-li tomu politické a praktické obtíže, je předcházející prostředek lepší než nic."
7
J.M.Keynes vycházel z předpokladu, že vnitřně nestabilní tržní systém lze stabilizovat pomocí státních zásahů a tak položil svou teorií za základ pro vznik a rozvoj hospodářské politiky jako samostatné vědné disciplíny. Do té doby převládala neoliberální koncepce, která zvýrazňovala malou úlohu státu v ekonomické oblasti. J. M. Keynse můžeme proto nazvat „ otcem ― teoretické hospodářské politiky jako samostatné vědné disciplíny. Z obecného hlediska můžeme hospodářskou politiku definovat jako soubor hospodářsko ekonomických opatření, usilující o regulaci a ovlivňování
hospodářského dění
na
makroekonomické a mikroekonomické území národního hospodářství za pomocí ekonomických nástrojů a procesů. Posláním hospodářskou politiky jako vědné disciplíny z hlediska teorie je: a) systematická analýza hospodářské a politické praxe b) příprava podkladů a variant řešení pro hospodářsko-politický rozhodovací proces Naproti tomu poslání praktické hospodářské politiky je praktická činnost vlády k ekonomice své země. Samotná hospodářská politika je pak ovlivněna institucemi jednak ekonomickými, politickými i právními a naopak.
8
1.2. Prameny hospodářské politiky Hospodářská politika jako samostatná vědní disciplína je obor, který aplikuje teoretické ekonomické poznatky do praxe na úrovni lokální, národní nebo dokonce i na úrovni nadnárodní. Mezi primární prameny hospodářské politiky zařazujeme ekonomii a politologii. Sekundární prameny jsou právo, sociologie, zvyky a praxe velkých národních společností.
1.Prameny HP I. EKONOMIE
II. PRÁVO
II. SOCIOLOGIE
Hospodářská politika
II: PRAXE Nadnárodních společností
II. ZVYKY
I. POLITOLOGIE
zdroj: vlastní konstrukce
Jak už bylo napsáno základním primárním pramenem hospodářské politiky je ekonomie. Ekonomie je společenská věda o vzácnosti, zabývající se lidským jednáním ve světě omezených zdrojů a neomezených potřeb. Historicky se ekonomie vyčlenila z filozofie. Pro ekonomii a její vývoj jako vědy mělo velký vliv starořecké filosofické myšlení především Platóna a Aristotela. Výkonnost společnosti byla v dějinách nesmírně důležitým faktorem, neboť jen ty nejvýkonnější, které dovedly účelně využívat svoje zdroje, mohly na základě vytvořených přebytků expandovat, ubránit se a uchovat tak
9
svoji existenci před stagnací, či nepřátelstvím jiných společností. Tyto země byly již tehdy nuceny řešit odpověď na nejdůležitější ekonomické otázky, které se v současnosti označují jako Samuelsonova triáda: Co vyrábět, jak vyrábět a pro koho vyrábět? Otázka
co
vyrábět,
nám
poskytuje
informaci jaké statky a služby se budou vyrábět z omezených zdrojů, protože každá ekonomika je rozdílně vybavena vzácnými zdroji, jako jsou nerostné suroviny, stroje, nástroje a podobně. V rámci hospodářské politiky je tato otázka ztotožňována s jejími cíli. Otázka druhá, jak vyrábět nám poskytuje informaci, jak budu vyrábět v rozsahu výrobních faktorů práce, půda, kapitál a kdo bude statky vyrábět a s jakou technologií. Hospodářská politika sní, spojuje svoje nástroje. A otázka poslední, pro koho budu vyrábět, nám poskytuje informaci, jak se vyrobený produkt rozdělí, kdo bude spotřebitelem statků a služeb. Zde musíme podotknout, že rozdělení závisí především na výši příjmů. Dalším primárním pramenem hospodářské politiky je politologie, která se zabývá popisem a hodnocením politických jevů, jako je fungování státu, politického uspořádání, vládních a mocenských institucí a autorit, politické ideologie, význam a vystupování veřejnosti ve vztahu k politice, nakonec také mezinárodní a globální poměry. V praxi je mnoho politických systému, z nichž v současnosti převládají uspořádání demokratické, kterých základem je pluralita názorů. Samotný politický systém, cituji (ústava ČR, hlava první, čl. 5): „ je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítání násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.― Jak vyplývá z citace, demokracie umožňuje změnu politických stran ve vedení státu dle vůle občanů bez použití násilí. Politický systém jako takový, je specifikován třemi mocemi a to: a)
zákonodárnou (parlament)
b)
výkonnou (vláda a ministerstva)
c)
rozhodovací (soudy)
Podle vzájemného vztahu mezi těmito mocemi určujeme, o jaký druh politického systému se jedná. Pokud, zde hovoříme o politickém systému demokracie, tak zde platí, strohé oddělení mocí od sebe a vzájemná kontrola jedné moci druhou. Tento systém nezávislosti moci jedné na druhé, které je dnes v demokratických politických systémech využíván, 10
navrhnul Charles Montesqieu ve své knize O duchu zákonů (De l'esprit des lois) už v roce 1748. Cituji( O duchu zákonů, vydavatelství A.Čeněk, reprint z roku 1947, str. 190): „Není svobody, jestliže táž osoba nebo týž úřad spojuje ve svých rukou moc zákonodárnou a moc výkonnou, protože vzniká obava, že monarcha nebo senát vyhlásí tyranské zákony a pak je bude tyransky prováděti. Kdyby byla moc soudní spojena s mocí zákonodárnou, byla by moc nad životem a svobodou občanů pouhou libovůlí, protože soudce by byl zároveň zákonodárcem. Kdyby byla moc soudní spojená s mocí výkonnou, soudce by mohl býti zároveň tyranem.― , konec citátu. Pro samotnou hospodářskou politiku je důležitá analýza politického systému, pak hospodářská politika může ukázat směr, jakým se daný stát bude patrně ubírat. Levicové strany prosazují politiku sociální a širší zásahy do ekonomiky státu, kdežto naproti tomu strany pravicové prosazují liberalizmus, méně zásahu státu do ekonomiky, boj s inflací a podpora tržního mechanizmu v ekonomice státu. Analýza orgánů státní správy, které vláda používá k výkonu své činnosti, je rovněž velice klíčová pro běh hospodářské politiky. Státní aparát, jehož základem je byrokracie, tedy vertikálně uspořádaná hierarchická struktura, se řídí jinými pravidly, než soukromí sektor. Právě proto zde vznikají jiné rozdílné efekty lišící se od výsledků trhu. Je pravdou, že existují snahy včleňovat tržní prvky do státního aparátu, to se však moc nedaří. Dalším důležitým sekundárním pramenem hospodářské politiky je sociologie. Sociologie je vědný obor, který se zabývá jednáním lidí ve společnosti, o struktuře společnosti, o sociální interakci, o sociálních skupinách, o sociálních faktech, o společenském systému nebo o sociální změně. V rámci hospodářské politiky zde můžeme hovořit o sociální stabilitě či nestabilitě, sociální struktuře společnosti i o diverzifikaci sociálních skupin ve společnosti. Sekundární prameny jako jsou zvyky či lépe tradice a praxe nadnárodních společností či zahraničních investorů přispívají svou nemalou mírou k tvorbě hospodářské politiky, protože bez nich by tento samostatný vědní obor byl ochuzen o cenný zdroj důležitých informací.
11
1.3. Období vývoje hospodářské politiky ve světě a v ČR V existujícím vývoji dějin politických a ekonomických teorií lze zaznamenat několik období, které zřetelně ovlivnili vznik, vývoj a tvorbu hospodářské politiky jako samostatného vědního oboru. Prvním obdobím je období nazvané merkantilismus. Merkantilismus je dobově spojován s 16. až 17. stoletím, kdy jeho vliv v Evropě převažoval. Jeho vznik a postupný rozvoj má delší historii. Jeho kořeny sahají do konce 14. století a jsou spojovány s italskými centry obchodu. Anglická literatura také uvádí, že v daném čase položil anglický král Richard II. londýnským kupcům otázku, jak pozvednout státní finance a jejich odpověď byla vyjádřením základní zásady merkantilistické politiky – je nutno kupovat méně zahraničního zboží než kolik Anglie do zahraničí exportuje. Merkantilisté ztotožňovali bohatství s penězi. Názory před merkantilismem interpretovaly peníze především jako transakční prostředek, pro merkantilisty samotné však byly peníze v první řadě univerzálním uchovatelem hodnot. Peníze byly též chápány jako zdroj likvidity umožňující ekonomický růst. Tím byly dány odpovědi na tradiční myšlenkový diagram, kolem kterého se ekonomické myšlení utvářelo, co je bohatství a jak ho zvyšovat. Mezi základní znaky merkantilismu řadíme omezování a zabraňování dovozu spotřebního zboží, zejména luxusního, zabraňování vývozu surovin a nezpracovaných zemědělských výrobků, podpora a zvýhodňování vývozu průmyslového spotřebního zboží a zpracovaných zemědělských výrobků, podpora dovozu surovin, zejména pro vývozní průmysl, podpora rozvoje domácího průmyslu, požadavek růstu populace, omezování spotřeby a samozřejmě zákaz vývozu peněz ze země, jako prostředek hromadění peněz v zemi. Merkantilismus nastolil novou éru ekonomického myšlení. Mezi hlavní představitele tohoto směru patřili bez pochyb osobnosti, jako byl Thomas Mun (1571 – 1641), který působil jako ředitel východoindické společnosti a člen státního výboru pro obchod. Je autorem spisu Bohatství Anglie v zahraničním obchodě napsanou v roce 1630. Thomas Mun nikdy nezpochybnil aktivní bilanci státu, i když si uvědomoval, že příliv drahého kovu do země se promítne do vzestupu cenové hladiny a to bude mít dopad na konkurenceschopnost domácí produkce. Neopomenutelný je i Jean Baptiste Colbert (1619 – 1683), který se stal nejvýznamnější a nejznámější osobností francouzského merkantilismu. Od jeho jména je odvozeno označení francouzského merkantilismu jako colbertismus. Colbert se zasadil o rozvoj královských
12
manufaktur na luxusní zboží, se kterým Francie uspěla na Evropském trhu. Colbertismus měl však negativní důsledky na francouzské zemědělství, což vyvolalo ve Francii odpor k merkantilismu. Specifický produkt středoevropského myšlení byla kameralistika, která je blízká merkantilismu, se kterým sdílí ideu aktivní obchodní bilance i ideu silného státu. Druhé období dějin se nazývá fyziokratické. Fyziokrati působili v historii hospodářské politiky jen krátce (1750 – 1780), avšak jednalo se o první příklad ekonomické školy jako takové. Název fyziokrati je odvozen od fyziokracie – vlády přírody, což charakterizuje i základní ideu fyziokratů, ideu přirozeného řádu. Tvrdili, že hospodářství má své vlastní zákonitosti, které mu dovolují, aby fungovalo bez zásahů zvenku a pokud je hospodářství ponechán prostor pro uplatňování těchto zákonitostí, je dosaženo relativně nejlepšího hospodářského výsledku. Fyziokrati vystoupili jako první s kritikou merkantilismu, a to hlavně ve spojení se svým tvrzením, že peníze nejsou zdrojem bohatství proto, že bohatství vzniká jen působením přírody, zemědělstvím. Fyziokrati tvrdili, že zemědělství je hlavním odvětvím a bylo merkantilismem zdevastováno. Podstatou ekonomické interpretace je učení o čistém produktu, a ten vzniká pouze v zemědělství. Čistý produkt chápali přirozeně jako přebytek produkce nad jejími věcnými náklady. Nejvýznamnějším představitelem fyziokratů byl François Quesnay, známy svoji „Ekonomickou tabulkou―. Svou filozofií se fyziokrati blíží k liberalistickému směru myšlení. Samotné základy liberalizmu položili představitelé, jako byl John Locke (1632-1704), který prosazoval liberální řád a negativní vymezení práv nebo Thomas Hobbes (1588-1679), známý svým postojem k utvoření silného státu jako nástroje na zvládání anarchie. Třetí érou ve vývoji hospodářské politiky je etapa zvaná klasická politická ekonomie, kterou z časového hlediska řadíme do druhé poloviny 18. století a počátku 19. století. Základní myšlenkou klasické ekonomie je liberalismus a nevměšování se státu do ekonomických procesů. Klasická politická ekonomie ostře kritizovala kameralistiku a svými ideami navazovali na fyziokratický směr. Tvrdý hédonismus (sledování vlastního zájmu), svobodná hospodářská soutěž a poslání mezinárodního obchodu se stali důležitým teoretickým přínosem pro hospodářskou politiku, na kterou klasická politická škola poukazovala. Z pohledu ekonomů klasické politické ekonomie je zdrojem bohatství proces výroby a za hlavní pohon růstu hospodářství považovali dělbu práce. Mezi nejvýznamnější představitele klasické politické ekonomie patřil Adam Smith (1723 – 1790), který působil
13
jako profesor logiky na univerzitě v Glasgow. Někdy je označován za zakladatele moderní ekonomie jako vědy. Pokusil se vytvořit ucelený systém ekonomických pohledů obsahující teorii výroby rozdělování. Jeho postoj se stal komplexnější a odpovídal všeobecně akceptovatelnému přístupu vědy 18. století. Jeho dílo „ Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (1776)― lze právem považovat za dílo přelomové z hlediska moderní ekonomie. Na rozdíl od svých předchůdců, zaujímá v komentáři Smithovy ekonomie významné místo snaha vysvětlit mechanismus fungování tržního hospodářství. Poukazuje na mechanismus, kterým se prosazuje optimální alokace zdrojů při prosazování takzvané „neviditelné ruky trhu―. Růst bohatství společnosti vnímá jako důsledek sledování prospěchu každého člena společnosti, což je hlavním zdrojem celkově živé soustavy ekonomických postojů. Mezi další představitelé klasické politické ekonomie první třetiny 19. století, kteří navazovali na dílo Adama Smitha, řadíme Davida Richarda (1772 -1823), burzovního makléře, který byl nejdůslednějším interpretem teorie pracovní hodnoty. Poukazoval na fakt, že pokud vzroste počet dělníku a díky tomu porostou i jejich mzdy, tak si začnou vzájemně mzdy konkurovat a musí následovat jejich pokles. Rozvinul dílo Adama Smitha o teorii mezinárodního obchodu ve které poukazoval na profitování krajiny z mezinárodní směny služeb a zboží. Také další představitel klasické politické ekonomie Thomas Malthus (1766-1833) rozvíjel teorie Adama Smitha. Thomas Malthus významně přispěl k teorii populačního vývoje. Malthus vystoupil s tvrzením, že příčinou bídy jsou pudy ovládající chování člověka jako přírodního tvora – pud potravní a rozmnožovací. Ty způsobují, že lidstvo nemá neomezené možnosti, ale naopak, lidstvo je svázáno populačním zákonem, který má charakter přírodního zákona. Jean B. Say (1767-1832) byl francouzsky představitel klasické politické ekonomie, formuloval tezi o průběžném vyrovnávání poptávky a nabídky v ekonomice, takzvaný Sayův zákon trhu. Zdůrazňoval, že celková poptávka a celková nabídka se nemohou odlišovat, přičemž změnil kauzální vztah a dokazoval, že primární je nabídka, která vytváří poptávku. Jako posledního významného představitele klasické politické ekonomie nesmíme opomenout Johna Stuarta Milla (1806 – 1873) úředníka Východoindické společnosti. Jeho dílo „Základy politické ekonomie― je totiž považováno za první učebnici liberální ekonomie. Čtvrtá etapa dějin hospodářské politiky, která spadá do časového horizontu v průlomu 19. a 20 století, je spojena s neoklasickou školou, která sice navazovala na klasickou 14
politickou ekonomii, avšak její podstatou se stala tržní rovnováha. Vznik neoklasické školy se datuje do období poznamenané marginalistickou revolucí datovanou do roku 1871. V tomto roce angličan William Jevons a rakušan Carl Menger, následováni o tři roky později francouzem Léonem Walrasem, vydali svá díla, v nichž nezávisle na sobě formulovali v komplexní podobě teorii mezní užitečnosti. Na jejich základě se začal rozvíjet nový směr neoklasické školy. Předmětem zkoumání neoklasické ekonomie byla především analýza umísťování omezených zdrojů v mikroekonomii. Zatímco v centru pozornosti klasiků byl ekonomický růst, neoklasičtí ekonomové se zaměřili na problematiku utváření ekonomické rovnováhy. Aby mohli rozebrat rovnováhu trhů, a odhadnou ji z pohledu společenského optima, považovali rozsah výrobních zdrojů za danou a předpokládali i jejich dané rozložení mezi lidmi. V tomto statickém rámci se pak zabývali otázkami, zda trhy provádějí optimální alokaci zdrojů a optimální distribuci statků mezi účastníky směny. Neoklasická ekonomie také rehabilitovala význam poptávky a spotřebitele. Neoklasikové považovali rozhodnutí každého spotřebitele za klíčová a tvrdili, že výrobci reagují právě na spotřebitelovu touhu. Mezi hlavní představitele neoklasické školy řadíme Alfreda Marshalla (1842-1924), syna bankovního úředníka. Je známý svým dílem „Zásady ekonomie―, které bylo vydáno v roce 1890 a bylo anglickou odbornou veřejností přijato s nadšením. Marshallova teorie mezní užitečnosti byla zásadní. Tvrdil, že člověk dokáže měřit mezní užitečnost statku nepřímo, a sice prostřednictvím peněz. Cena, kterou je maximálně kupující ochoten za zboží zaplatit, měří jeho mezní užitečnost. Ceny jsou tedy zrcadlem mezních užitečností. Dalšími představiteli neoklasické školy byli Leon Warlas(1834-1910), který rozvíjel matematické modely univerzální rovnováhy nebo Vilfredo Pareto (1848-1923), který je známy svým Paretovým optimem (stav, kdy neexistuje možnost zlepšení jednoho subjektu, aniž by se při tom zhoršila situace jiného subjektu). Za páté období možno v historii hospodářské politiky považovat období keynesiánské, které řadíme do 30 lét 20 století. V úvodu této bakalářské práce je jméno J. M. Keynsa (1883-1946) spojováno se vznikem hospodářské politiky jako samostatného vědního oboru. Do éry Johna Maynarda Keynesa převažoval neoklasický přístup k ekonomice té které země. Tento přístup však selhal, když nastala velká hospodářská světová krize v letech 1929 až 1933. Právě v této době cambridgeský profesor ekonomie navrhuje svoji doktrínu intervence státu do ekonomiky v době krize. Fiskální politika státu by podle něj měla stimulovat agregátní poptávku za pomocí veřejných výdajů, zadávání veřejných zakázek a naopak v době konjuktúry by měla vzniknutý rozpočtový schodek splatit. 15
V době krize v USA obstál ekonomický volební program Franklina D. Roosevelta, který reguloval veřejné služby, zaváděl efektivnější plánování státních aktivit. V podstatě problém deprese řešil aktivní protiinflační politikou a obnovou finančního systému. Byl přijat Glass-Steaglův zákon, který rozdělil americké bankovnictví na komerční a investiční, čímž bylo diverzifikováno riziko. Po druhé světové válce většina evropských zemí přijala strategii keynesiánskou a upravovala svoji hospodářskou politiku směrem k plánování. Země jako Francie a Holandsko přijaly takzvané měkké indikatívní plánování, kde centrum doporučuje a produkuje universální plány priorit ekonomické aktivity. Ve válce poraženém Německu se uplatňoval přístup takzvané Freiburské školy, která rozvíjela Kantův protiklad mezi tím, co je a co má být. Svůj hospodářský systém propojili s právním tak, aby stát utvářel řád, jež je nepostradatelný pro fungování svobodných trhů. Tento přístup v hospodářské politice nazýváme ordoliberalismus a je spojován zejména se jménem Waltera Eckena (18911950), který byl profesorem ekonomie ve Freiburgu. V té době neoklasici dokazovali, že jak teorie keynesiánská tak teorie liberalismu platí a státní intervence by měla být používaná jen výjimečně. Za šesté období historie hospodářské politiky považujeme období v poslední třetině 20 století. Nastal úpadek keynesiánství a vznikly nové ekonomické školy. Nekontrolované vládní výdaje, objemné deficity, růst státních dluhů a inflace dovedli ekonomickou teorii k vytvoření jiných, moderních přístupu v oblasti hospodářské politiky. Do popředí se dostávají liberální koncepce, které zdůrazňují nezasahování státu do ekonomiky pod heslem liberalismu „ Nechte nás konat (Laissez faire)―. V roce 1970 se USA ukázala restriktivní hospodářská politika v boji s inflací neúspěšná a nastala recese. USA se setkali s dosud cizím jevem stagflací, kdy roste míra nezaměstnanosti a inflace zároveň. Proto v roce 1971 byl v USA přijat program s názvem NEW EKONOMIC POLICY, který zmrazil 90 % mezd a cen, devalvaci a zrušil směnitelnost amerického dolaru za zlato, což de facto znamenalo ukončení fungování povalečného měnového systému. Chicagská škola monetarismu se čím dál víc začala dostávat do popředí. Její kritika keynesiánského přístupu k zvyšování peněžních zásob pomocí prostého tisknutí bankovek se ukázala v daném období jako pravdivá. Monetarismus prosazoval změnu nabídky peněz jako hlavní faktor, který určoval změny nominálního důchodu. Monetarismus také odmítal představy o účinnosti fiskální politiky při stimulaci agregátní poptávky, dále doporučoval nahradit řízení úrokových sazeb
16
řízením měnového agregátu a zároveň odmítal koncept pevného kurzu s jednoznačným doporučením plovoucích kurzů. Mezi nevýznamnější představitele monetaristů zařazujeme nositele Nobelovy ceny za ekonomiku M. Friedmana (1912 – 2006). Kritizoval Phillipsovu křivku, její funkci sice nepopíral v krátkodobém období, přisuzoval to, ale jenom takzvané peněžní iluzi. Tvrdil, že pokud centrální banka zvýší nabídku peněz, vzrostou nominální mzdy pracovníků, kteří si tuto situaci mylně vyloží jako růst reálných mezd, a proto reagují zvětšením nabízeného množství práce. Stejně tak firmy se zpočátku domnívají, že rostou relativní ceny jimi vyráběných statků. Proto je v krátkém období růst inflace doprovázen růstem produkce a snížením nezaměstnanosti. Po určitém čase si však zaměstnanci i firmy uvědomí svůj omyl a své nabídky opět omezí. Nezaměstnanost se pak vrátí na svou původní úroveň stejně jako výstup. Jediným důsledkem monetární expanze je v konečném důsledku pouze růst cenové hladiny. Tvrdil, že Phillipsova křivka má v dlouhém období tvar vertikály. Další ekonomickou teorii, která v dané éře zasahovala významně do období kritiky keynesiánství se stala škola racionálních očekávání. Svůj název dostala podle hypotézy, zformulované již v roce 1961, méně známým americký ekonomem J. F. Muthem. Až v roce 1971 vydávají R. Lucas a T. Sargent své práce, v nichž se odvolávají na Muthovu stať. Tyto práce lze považovat za počátek vzniku školy racionálních očekávání. V samé podstatě škola racionálních očekávaní nám tvrdí, že ekonomické subjekty se vždy přizpůsobí nové situaci, pokud se chovají racionálně, proto zásahy státu do ekonomiky jsou zbytečné a spíš působí jako rušivý element, který zasahuje do přirozené rovnováhy trhu. Proto hospodářská politika má vytvářet co nejtransparentnější ekonomické prostředí. Také škola ekonomické nabídky je považována za ekonomický směr vycházející z monetaristické filozofie. Její hlavním nástrojem se stala takzvaná Lafferová krivka, která poukazuje, že od určité výšky výběru daně je výhodnější daně neplatit, což umožňuje vznik šedé ekonomiky. Cituji: (Zdeněk Tomeš a kol. : Hospodářská politika 1900 – 2007, strana 58): „ Podle Artura Laffera, představitele školy ekonomické nabídky, motivují nižší daně ekonomické subjekty k vyššímu pracovnímu nasazení a zároveň nepřímo způsobují nárůst investic vlivem rostoucího objemu úspor v ekonomice― konec citátu. Na teorii školy ekonomické nabídky navazoval i Reaganův program for ekonomic recovery z roku 1981, později specifikován jako reaganomika. Tento program snížil rozpočtové výdaje a daňové sazby a tím podstatně nastartoval ekonomiku USA.
17
Institucionalismus hraje v dějinách hospodářské politiky významnější úlohu až poslední třetině 20 století. Jedná se o sociologicky směr. Základ hospodářského vývoje vidí v institutech, k nimž řadí soukromé vlastnictví, peníze, zisk, úvěr, ale i tradice. Postavil se kriticky k některým rysům kapitalismu a podstatně ovlivnil ekonomické myšlení v USA na počátku 20. století. Za zakladatele institucionalismu se považuje americký sociolog a ekonom T. Veblen, mezi nejvýznamnější představitele institucionalismu patří významní američtí ekonomové a sociologové W. Hamilton, J. R. Commons, W. Mitchel, J. Galbraith, ale rovněž i švédský vědec H. Myrdal a francouzský ekonom F. Perroux. Ve světě má své významné místo také škola veřejné volby. Tato teorie poukazuje na fakt kolektivního rozhodování, teda spíše na jeho realizaci. Tvrdí, že alokace zdrojů ve společnosti podléhá netržnímu chování se politiků proto, že politici sledují spíše svoje vlastní cíle nebo cíle zájmových skupin než cíle společnosti (blahobyt). Mezi hlavní představitele této teorie patří bezpochyby James M. Buchanan, Anthony Downs a Gordon Tullock. Pokud jde o období vývoje hospodářské politiky v ČR lze charakterizovat vznikem samostatného státu Československa. Prohra Rakouska–Uherska v první světové válce umožnila českým zemím se dne 28. října 1918 osamostatnit a stát se jádrem nově vzniklého Československa, jehož území zahrnovalo i Slovensko a Podkarpatskou Rus. Ekonomika byla zpočátku silně vázána na válkou zničené rakouské hospodářství. Avšak za krátké období se podařilo dosáhnout významného hospodářského růstu. V nemalé míře měla na tom svůj podíl správně nastavená hospodářská politika realizovaná tehdejší vládou. Světová hospodářská krize se podepsala i na tehdejší ekonomice Československa, bylo víc než 1 000 000 nezaměstnaných. A znovu to byla správně nastavená hospodářská politika, která se nesla v duchu keynesiánství, která pomohla tehdejšímu Československu se dostat z krize. Druhá světová válka však znamenala útlum samostatné hospodářské politiky. Hospodářství celé země bylo zaměřeno na válečnou výrobu pod taktovkou nacistického Německa. Po skončení druhé světové války nastala obnova válkou zničeného státu. Začátkem roku 1948 se v Československu chopila moci Komunistická strana Československa. Následovalo rozsáhlé znárodňování a měnová reforma (1953), která připravila miliony občanů o majetek. V roce 1960 byl novou ústavou oficiální název státu změněn na Československá socialistická republika (ČSSR). V tomto období byl soukromí majetek nahrazen majetkem společným a veškeré tržní mechanizmy nabídky a poptávky přestali platit. Nastalo plánování trhu, plánovaní nabídky a poptávky v rámci ekonomiky krajiny. Tomuto trendu 18
byla podřízená celá hospodářská politika krajiny. Bankovní systém se stal jednostupňový a všechno ekonomické dění v krajině bylo podřízeno centrálnímu plánování. Dne 17. listopadu 1989 započala sametová revoluce, která svrhla moc komunistické strany v zemi a nastalo nové období normalizace a transformace hospodářské politiky v rámci tržního mechanizmu. Hospodářská politika může vycházet v rámci její historie, z kterékoliv ekonomické teorie.
19
2. Realizace hospodářské politiky v ČR 2.1. Transformace ekonomiky a hospodářské politiky v ČR Po pádu komunismu nastal nový čas změn jak v politickém, tak v ekonomickém životě. Československo nastoupilo cestu k demokratickým principům v politické oblasti. Nová doba však sebou přinesla v politické oblasti ještě jednu zásadní změnu v politické oblasti a to rozpad České a Slovenské federativní republiky v roce 1993. Vnikli dva samostatné suverénní státy, a to Česká republika a Slovenská republika. Dne 1. Ledna 1993 se v nově vzniklé České republice stala účinnou nová ústava kde sou její výchozí hodnoty stanovené už v její preambuli, cituji : „ My občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrní všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodlání budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadě občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodlání společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodlaní řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky―, konec citátu. Na jejím základě se pak zformoval nový právní řád České republiky. Avšak největší změny po sametové revoluci nastali v oblasti ekonomické. Nikdo v daném čase neměl zkušenost z tak rozsáhlého přechodu jednoho ekonomického systému na druhý. Změna společného vlastnictví na soukromé, zavedení tržních mechanizmů se stala noční můrou pro nejednoho ekonoma. Proto na půdě Mezinárodního měnového fondu a světové banky byl přijat soubor doporučení jak postupovat při transformaci ekonomiky ze socialistické na tržní. Tento soubor doporučení pro postkomunistické krajiny nesl název Washingtonský konsensus. Washingtonský konsensus měl, stručně řečeno 3 základní body, o které opíral svoje doporučení, a to:
20
1) liberalizace a deregulace v oblasti cen 2) stabilizace v makroekonomické oblasti (v monetární a fiskální politice) 3) privatizace (změna struktury vlastnictví ze společného na soukromé) Washingtonský konsensus však pod tlakem neoliberální koncepce úplně obcházel vytvoření institucionální prostředí. Nebylo doporučováno zavedení institucionální strategie, která měla za úlohu chránit tržní mechanizmus, včetně sankcí za jeho porušení, což se později projevilo jako fatální chyba, která se musela bolestně napravovat v dlouhodobém procesu tvorby hospo-dářské politiky. Na počátku 90 let existovaly dva základní přístupy k naplnění Washingtonského konsensu a to přístup gradualistický a přístup za pomoci šokové terapie. První, gradualistický přístup transformace ekonomiky hospodářské politiky, vycházel z postupných změn. Hledala se společenská dohoda o směru budoucího vývoje, adaptace na nové prostředí probíhala pomalu, postupně tak, aby se stala co nejvíc přijatelná pro společnost i za cenu poklesu HDP. Tento přístup byl uplatňován v Maďarsku. Druhý přístup, šoková terapie, byl přístupem rychlých změn, aby se rychle nastartovala ekonomika a nepopulární reformy byly provedeny v čase, kdy se dal využít politický kapitál. Tento přístup byl uplatněn v Čechách, v Polsku a na Slovensku. V roce 1990 federální shromáždění přijalo scénář ekonomické reformy, který upřesnil směrování České republiky pod vlivem šokové terapie. Měl za cíl: a) liberalizaci zahraničního obchodu (integrace do světového hospodářství) b) cenová liberalizace (boj proti inflaci a stabilizace měny) c) makroekonomická stabilizace (v oblasti fiskální a monetární) d) privatizace (změna struktury vlastnictví) V oblasti liberalizace zahraničního obchodu stát otevírá svůj domácí trh světu a zavádí konvertibilitu koruny. Problémy však nastávali, když domácí trh nebyl schopen kvalitativně obstát ve světové konkurenci. Dalším závažným problémem, jak se ukázalo později, byla ztráta východních trhů, kam směřovalo téměř 70 % celkové produkce státu. Obnova makroekonomické rovnováhy se stala nejsložitějším úkolem hospodářské politiky tehdejší doby. Byla realizována liberalizace cen, a to na základě zákona o cenách, který ceny sice dereguloval, avšak stále kolem 15 % cen zůstalo regulovaných. V roce 1992 byla rovněž schválena liberalizace mezd. Mzdy postupně začali odpovídat konkrétně 21
požadavkům trhu. Stali se úměrné své produktivitě. V oblasti fiskální politiky se nastartovala celá řada reforem, převážně daňového systému. Také na straně výdajů reforma upravila sociální systém, byl zrušen celý řad dotací, subvencí a podobně. Za podstatnou a zároveň klíčovou roli byla v té době považována privatizace, protože privatizace měla za hlavní úkol změnu společenského vlastnictví na soukromé, a tím vytvořen fungující trh. V České republice byla privatizace rozdělena do etap. První etapa privatizace znamenala navrácení majetku po znárodnění v roce 1948. Druhá etapa, takzvaná malá privatizace, znamenala privatizaci drobných podniků. Poslední etapou se stala velká privatizace, byla rozvržena do několika forem: a) veřejné aukce (rozhodujícím kritériem byla cena) b) veřejné soutěže (výběr vhodného vlastníka) c) přímý prodej vybranému zájemci d) přechod podniků na akciové společnosti e) bezúplatný převod městům a obcím a krajům f) převod na fond národního majetku Hlavní metodou velké privatizace se stala metoda kuponová, která vytvořila však nepřehlédnou síť vlastnictví, nad kterým selhávala kontrola. Po skončení kuponové privatizace se začalo prodejem strategických podniků.
22
2.2. Opatření hospodářské politiky v ČR Prosperita a stabilita ekonomiky je hlavním záměrem při provádění hospodářské politiky vlády ČR. Vláda realizuje tento svůj cíl za pomoci zvyšování konkurenceschopnosti ekonomiky a podporou dlouhodobě udržitelného růstu. Permanentně si vláda klade za svůj cíl přiblížit se ekonomikám vyspělých zemí. Mezi hlavní ukazatele pro srovnání ekonomické úrovně státu patří hrubý domácí produkt na obyvatele, vyjádřený v paritě kupní síly, která vyjadřuje různé ceny služeb a zboží v různých státech. Vláda ČR schválila v roce 2004 svůj strategický dokument Strategie udržitelného růstu (SUR). SUR byl rozdělen do 6 oblasti a to: environmentální, ekonomické, sociální, výzkumu vývoje vzdělání, mezinárodního kontextu a správy veřejných věcí. Horizontem naplnění strategie SUR byl stanoven rok 2014, avšak je nutno podotknout, že dokument nepočítal s vnikem celosvětové hospodářské krize. Dokumenty jako Obnova strategie udržitelného růstu (OSUR) v roce 2007 doplňovali původní SUR o východiska etických principů, kulturních hodnot a k civilizačním hodnotám. Dalším významným dokumentem vlády ČR je bezpochyby dokument ohledně hospodářského růstu nazvaný Strategie hospodářského růstu (SHR) schválen v roce 2005. SHR výhledově zasahuje do oblastí zdrojů financování, infrastruktury, rozvoje lidských zdrojů, do výzkumu, vývoje a inovací a zasahuje i do institucionálního prostředí pro podnikání. SHR byl stanoven pro roky 2005 až 2013. Také národní rozvojový plán ČR na roky 2007 až 2013 má své významné místo mezi strategickými dokumenty vlády ČR. Národní rozvojový plán (NRP) má svoji prioritu stanovenou v přeměně sociálního a ekonomického prostředí ČR na atraktivní destinaci pro realizaci investic. Zaměřuje se také na získání podpory ze strukturálních fondů soudržnosti EU. Podpora malého a středního podnikání má své významné společenské místo. Cílem vlády je podpora tohoto druhu podnikání vzhledem k jeho přínosu k zvyšování výkonnosti národního hospodářství. Samotné malé a střední podniky zvyšují dynamiku trhu, zvyšují jeho technologickou úroveň a zároveň jsou schopné pojmout mnoho pracovních sil. Vláda vytváří legislativní podporu malého a středního podnikání a zároveň jim poskytuje pomoc ve formě dotací, s cílem obnovení růstu ekonomiky. Programová pomoc je realizována dle zákona o podpoře malého a středního podnikání č.47/2002 Sb. Dle standardu EU se mezi malé podniky řadí podniky od 10 do 49 zaměstnanců a ročním obratem do 10 mil. EUR. Středním podnikem pak je podnik od 50 do 249 zaměstnanců a ročním obratem do
23
50 mil. EUR. Vláda používá na jejich podporu také nepřímé nástroje, jako je snižovaní daňové zátěže, nebo zátěže administrativní. V zájmu vytváření „příjemného― podnikatelského prostředí byl usnesením vlády č. 446 dne 21. 4. 2008 schválen Plán snižování administrativní zátěže, jenž kalkuluje s redukcí administrativy v podnikání do konce roku 2010 o 20 %. Malé a střední podniky se významnou mírou podílejí na zaměstnanosti, a to až 61,52 %. Proto je zájem vlády na zvyšování jejich počtu zřejmý. 2. Vývoj počtu MSP
1 035 521 834 477
1 034 479 839 120
820 612
999 472
995 701 839 118
988 697 858 051
746 127
844 386
971 210 635 735
634 829
744 133
740 622 650 128
700 000
636 061
900 000 800 000
753 807
1 000 000
823 974
1 100 000
1 002 045
V ývoj p očtu ak tivn ích su b jek tů M S P v Č R v letech 1998-2008
P o čet M S P p rávn ické o so b y P o čet M S P fyzické o so b y P o čet M S P celkem
600 000 500 000
2003
2004
2005
201 044
2002
195 359
2001
178 860
2000
156 583
111 298
1999
143 994
108 398
1998
144 311
103 679
200 000
104 561
300 000
147 236
400 000
2006
2007
2008
100 000 0
Zdroj: ČSÚ Naproti tomu k přímé intervenci vlády malým a středním podnikům řadíme programové podpory: a)
ze státního rozpočtu,
b) ze strukturálních fondů EU, c)
podpory exportu
d) samotné podpůrné programy bank
24
Národní programy financované výlučně ze státního rozpočtu byly ukončeny v roce 2007. V roce 2008 byly projednávané pouze žádosti přijaté v roce 2007. Pro přidělování dotací byl Evropskou komisí schválen dne 3. 12. 2007 nový Operační program Podnikání a inovace (OPPI), který je nejdůležitějším opatřením zaměřeným na přímou podporu malého a středního podnikání v roce 2008. Je hlavním programovým dokumentem ministerstva průmyslu a obchodu pro čerpání finančních prostředků ze strukturálních fondů EU v letech 2007 — 2013. OPPI byl v roce 2007 doplněn o pět národních programů nazvaných Certifikace, Trh, Design, Aliance a Vývoj. Všechny tyto programy byly financované ze státního rozpočtu, a to hlavně v oblastech, které OPPI nepokrýval. Všechna podpora malého a středního podnikání byla realizovaná v projektech na celém území České republiky. V následující tabulce je zobrazen přehled o rozložení financí poskytnutých na podporu MSP v ČR mezi EU a státní rozpočet ČR: 3. Finance na podporu MSP
Rozložení finančních prostředků na podporu MSP v roce 2008
fin. trh 2% veř. zdroje ČR 42% veř. zdroje EU 56%
Zdroj: Ministerstvo průmyslu a obchodu
25
4. Počet projektů MSP podle dotačních programů k datu 31. 12. 2008 (v tis. Kč)
schválené žádosti dotace
počet
rozhodnuto
částka
počet
423 757 10 076
P
částka
2.2 ICT v podnicích 2.2 ICT a strategické služby 2.2 ROZVOJ
334 47
754 699 763 047
619
4 448 857
235 1 862 101
1 3 871
3.1 Eko-energie 4.Inovační projekt 4.1 Ochrana pr. vlastnictví 4.2 POTENCIÁL 5.1 Prosperita 5.1 Klastry 5.1 Technologické platformy 5.2 Školicí střediska 5.3 Nemovitosti 6.1 Poradenství 6.2 Ind. Účasti na veletrzích
288 212 0
4 385 918 3 315 304 0
83 726 889 98 1 639 331 0 0
1 11 3 21 0 0
139 0 0 0
2 311 356 0 0 0
65 0 0 0
978 969 0 0 0
0 0 0 0
0 0 0 0
24 16 0 756
212 672 177 738 0 457 780
0 0 0 666
0 0 0 400 631
0 0 0 23
0 0 0 64
2 435
16 827 371
OPPI
193 1
částka
autorizováno
1 341 6 041 754
0 0 0 0
28 43234,6
Zdroj: MPO 2009
V souvislosti se změnou ekonomického prostředí v roce 2008 se změnila i struktura hlavních problémů podnikání. Podnikatelé byli nuceni vyrovnávat se silným posilováním koruny, vysokými cenami energií a nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil, následně pak i poklesem zakázek a zhoršeným přístupem k financování rozvoje i provozu. V odezvě na tyto změny byla přijata i následující opatření v sektoru MSP: a) v listopadu 2008 byla do záručního fondu převedena částka 1 mld. Kč s předurčením na záruky
k investičně
zaměřeným
úvěrům,
především
v průmyslu
a stavebnictví,
poskytovaným komerčními bankami, b) urychlilo se zpracování 2. výzvy programu ROZVOJ II v rámci Operačního programu Podnikání a inovace, která je orientovaná na strukturálně nejpostiženější regiony ČR, tj.
26
regiony s tradičním zvýšeným zastoupením sklářského průmyslu, jenž patří mezi oblast s nejcitelnějším dopadem hospodářské a finanční krize, c) v rámci nově podpořených projektů byly vybrány rizikové projekty pro sklářský a automobilní průmysl tj. v současnosti nejrizikovější odvětví z hlediska dopadu krize. d) průběžně jsou monitorovány nové případy podnikatelských subjektů s vyhlášeným insolventním řízením a prováděno ověření, zda se nejedná o některého z příjemců dotací. MPO činí nevyhnutelné kroky k účinnému hájení zájmů státu v těchto případech. Vláda České republiky v souvislosti se světovou krizí, byla nucena přijat řadu dalších opatření k ochraně nejen malých a středních podniků, ale musela se operativně zabývat makroekonomikou jako celkem. Zda realizovaná rozhodnutí vlády v období světové krize v roce 2008 byla správná, ukáže až další období. Podpora exportu ČR má povahu nepřímé podpory, které respektuje volnou hospodářskou soutěž v souladu s mezinárodním právem. Existují 3 hlavní instituce na podporu exportu a to:
1) Česká exportní banky a.s. (podpora exportu zvýhodněným financováním) 2) Exportní garanční a pojišťovací společnost a.s. (pojištění rizik spojených s exportem) 3) Czech Trade (informační, poradenský a vzdělávací servis)
Samotná ucelená koncepce podpory exportu je obsažená v strategickém dokumentu vlády pod názvem „Exportní strategie ČR pro období 2006-2010―. Tento dokument operativně reaguje na změny způsobené se vstupem ČR do EU. Hledají se nové, dosud nevyužité možnosti růstu mezinárodně konkurenceschopnosti ČR ve světové ekonomice. Realizace hospodářské politiky v ČR jak v oblasti mikroekonomické, tak v oblasti makroekonomické směruje vždy k maximalizaci společenského blahobytu.
27
2.3. Fiskální politika a finanční instituce v ČR Přístup státu k ekonomice své země posuzujeme jak z hlediska makroekonomického, tak z hlediska mikroekonomického. Aspekt makroekonomický je nepřímé, plošné působení na ekonomiku. Nejedná se tedy o adresné zásahy, jako je tomu u mikroekonomické hospodářské politiky, která působí přímo na jednotlivé struktury ekonomiky. Hlavním nástrojem pro uplatňování rozpočtové politiky v ČR je státní rozpočet, jeho příjmová a výdajová stránka. Samotný státní rozpočet ČR je centralizovaným peněžním fondem a prochází ním, až polovina celkového HDP země. Státní rozpočet má příjmovou i výdajovou stránku, kde příjmová stránka je tvořena daněmi. Samotné daně v ČR dělíme na přímé a nepřímé daně. Mezi nejvýznamnější daně přímé řadíme individuální důchodová daň, daň z důchodu společnosti, daň z majetku, dědickou daň a daň darovací. Mezi daně nepřímé patří daň z přidané hodnoty, daň z obratu, cla, spotřební daně a samotný charakter daně mají také platby sociálního pojištění. Výdajovou stránku státního rozpočtu tvoří převážně transferové platby, které představují výdaje směrující k jiným subjektům a výdaje na nákup výrobků a služeb. Rozdíl mezi daněmi a transferovými (mandatorními) platbami je označován jako čisté daně. Jednotlivé výdaje a příjmy státního rozpočtu jsou současně nástroji fiskální politiky. Dělí se na diskreční (vědomá rozhodnutí státu) a vestavěné stabilizátory, které po svém zavedení běží automaticky. Opakování deficitu státního rozpočtu vzniká státní dluh ČR. 5. Vývoj státního dluhu ČR
28
Zdroj: ihned.cz Statní dluh ČR k 30. září 2009 činil 1 167,7 miliardy korun, tedy meziročně se státní dluh zvýšil o 242,2 miliardy korun (26,17 %). Veřejné finance tvoří i rozpočty orgánů místní samosprávy jsou rozpočty samostatných obcí a krajů. Mezi speciální fondy ČR patří: 1) Státní zemědělský intervenční fond 2) Státní fond rozvoje bydlení 3) Státní fond životního prostředí 4) Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie 5) Státní fond kultury 6) Státní fond dopravní infrastruktury 7) Státní fond pro zúrodnění půdy Mezi privatizační fondy řadíme: 1) Fond národního majetku 2) Pozemkový fond 3) Podpůrný a záruční zemědělský a lesnický fond K fondům na podporu podnikání řadíme: 1) Podpůrný garanční lesnický a rolnický fond, a.s. 2) Českomoravská záruční a rozvojová banka, a.s. 3) Česká exportní banka, a.s. 4) Konsolidační agentura 5) Exportní garanční a pojišťovací společnost, a s. 6) Agentura pro rozvoj podnikání při MPO ČR. Mezi svěřenecké fondy patří: 1) Fond veřejného zdravotního pojištění 2) Fond sociální pojištění Teorie hospodářské politiky nám říká, že zřízení velkého množství mimorozpočtových fondů vede k poklesu rozpočtové disciplíny. Samotným cílem fiskální politiky je pozitivně ovlivňovat cenovou stabilitu, zaměstnanost platební bilanci a ekonomický růst.
29
Samotný finanční sektor vytvářejí finanční instituce, které hrají roli zprostředkovatelů. Alokují volné finanční zdroje od přebytkových subjektů k uspokojení finančních potřeb nedostatkových subjektů. Provádějí tak časovou, územní, objemovou a měnovou transformaci peněžních prostředků. Finanční instituce též diverzifikují rizika investorů. Obchodní banky patří k nejvýznamnějším finančním institucím v ČR. Obchodní banku můžeme definovat jako podnik specializovaný na obchodování s penězi, který zároveň poskytuje služby spojené s úschovou a pohybem peněz. Finanční trh ČR se skládá z finančního a nefinančního sektoru. Do finančního sektoru patří: 1) Obchodní banky 2) Pojišťovny 3) Penzijní fondy 4) Investiční společnosti 5) BCPP, RMS 6) Obchodníci s CP 7) Leasingové společnosti 8) Faktoringové společnosti 9) Družstevní záložny 10) Finanční zprostředkovatelé 11) Splátkové společnosti Do nefinančního sektoru řadíme: 1) Podnikatelské subjekty 2) Domácnosti 3) Státní instituce 4) Municipality 5) Nadace, politické strany apod. 6) Zahraniční subjekty Z hlediska hospodářské politiky má finanční systém ČR nesmírný význam pro celkovou ekonomiku krajiny. Proto jeho legislativní podpora je pro zdraví vývoj ekonomiky bezprecedentní. Vláda ČR svoji monetární politiku přibližuje standardům EU.
30
3.HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA EU 3.1. Tvorba hospodářské politiky v EU a její instituce EU byla zformovaná v roce 1992 na základě Smlouvy o Evropské unii (Maastrichtská smlouva), hovoří-li se však o historii Evropské unie, mysli se i předchozí evropské integrační aktivity, jejichž počátek sahá do 50. let 20. století. Po druhé světové válce se evropské státy snažili o zabezpečení míru v Evropě, a zároveň chtěli umožnit vznik společného trhu jakožto prostředku ke zvyšování hospodářského blahobytu svých zemí. Proto v roce 1951 podepsalo v Paříži smlouvu Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) šest zemí: Francie, Německo, Itálie Belgie, Lucembursko a Holandsko. Tato smlouva odemkla dveře volnému obchodu, byly odstraněné celní poplatky a prakticky přestaly existovat hranice. Uvolnění obchodu přineslo ihned zvýšení hospodářského růstu. V roce 1957 následovaly Římské smlouvy, která umožnily vznik Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). EHS mělo za cíl vytvoření společného trhu a Euratom spolupráci v oblasti jaderné energie. Organizační struktura obou společenství byla založena na shodném principu jako ESUO, existovala Komise s výkonnými pravomocemi, Rada ministrů jako legislativní orgán, Parlamentní shromáždění a Soudní dvůr. V roce 1958 zahájila svou činnost Evropská investiční banka se sídlem v Lucembursku. Slučovací smlouva spojila orgány EHS, EUROATOMU a ESUA v roce 1967 a už v roce 1968 začala platit celní unie. Celní unie znamenala odstranění cel mezi členskými státy a zavedení jednotného celního sazebníku. V roce 1979 se evropské státy rozhodly zabránit možným velkým kolísáním v měnových kurzech zavedením Evropského měnového systému (EMS) zavedením nové měnové jednotky ECU, sloužící k zúčtování mezinárodních měnových operací. Cíl k dokončení jednotného evropského trhu do roku 1992 na sebe převzal Jednotný evropský akt podepsaný v roce 1987. Jednotný evropský akt umožnil přijímat závazná rozhodnutí většinovým hlasováním, do té doby platila jednomyslnost. Zasahoval též do oblasti ochrany spotřebitele, životního prostředí, do sociální oblasti, do infrastruktury, zemědělství
31
a do oblasti vědy a výzkumu. Evropská integrace byla ukončená smlouvou o Evropské unii, která byla podepsána v Maastrichtu 7. února 1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Maastrichtská smlouva změnila název Evropského hospodářského společenství na EU. Dle Maastrichtu Evropská unie „stojí na třech pilířích―: 1. pilíř – Evropské společenství (spadají sem všechny aktivity realizované před Maastrichtem) 2. pilíř – Společná zahraniční a bezpečnostní politika 3. pilíř – Spolupráce v oblasti justice a vnitřní bezpečnosti Tři pilíře jsou zastřešeny společným institucionálním systémem EU a stojí na právním základě evropské unie. Samotný rozdíl mezi pilíři spočívá v jejich činnosti. 1. pilíř se nazval pilířem nadnárodním, protože se v něm rozhoduje většinovým hlasováním, někdy nazývaný též pilířem komunitárním. Ve druhém a třetím pilíři se rozhodovalo jednomyslně, proto byly nazvány pilíři mezivládními. Smlouva o EU si stanovila dva hlavní cíle, a to za prvé vytvoření společného trhu mezi členskými státy a za druhé vytvoření měnové unie. Zavedla také nový institut evropského občanství, které je vázáno na stání občanství člena EU. Občan EU má právo k orgánům EU, právo k orgánům členského státu a práva související s jeho pobytem a pohybem na území členského státu. V roce 1999 byla podepsána Amsterdamská smlouva, která zásadně změnila strukturu EU. Přenesla z 3. pilíře do 1. pilíře politiky emigrační, azylové a vízové. Došlo také k změně názvu 3. pilíře na Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech. EU rozhoduje v 1. pilíři většinovým hlasováním, teda i o nových přenesených politikách. Druhý pilíř změnil název na EBOP, tedy na bezpečnostní a obrannou politiku. EU se tak stává ekonomickým, politickým a bezpečnostním společenstvím. Amsterdamská smlouva také omezila právo veta členských státu v 1 pilíři. V roce 2002 po 50 letech ukončila svoji činnost ESUO (uplynula doba, na kterou bylo založeno) a byl vypracován návrh na evropskou ústavu, kterou v roce 2004 odmítli ratifikovat v referendu Francie a Nizozemí. Odmítnutí evropské ústavy znamenalo její zánik. V roce 2002 vznikla měnová unie, a to s 12 členskými státy z 15. Vytvořením měnové unie zakládající státy nahradili svoji dosavadní měnu eurem. Bylo nutné reformovat i střechu společného institucionálního systému k jeho efektivnějšímu fungování. Reformu uskutečnila smlouva podepsána v Nice v roce 2003. 32
V roce 2004 přistoupilo k zakládající smlouvě o EU 10 nových členských státu a počet členských státu se rozšířil na 25. V roce 2007 se novými členy stali Bulharsko a Rumunsko. V roce 2007 byl v Lisabonu podepsán významný dokument EU, který reformuje právní základ EU, na kterém je postavená celá Evropská unie. Všechny tři pilíře fúzují do jediného pilíře. Tento jediný pilíř má být nadnárodní. Rozhodovat se v něm má většinovým hlasováním. Právo veta ponechává v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Rozšiřuje kompetence EU. Posiluje charakter EU a posiluje tak nadnárodní charakter EU. Na druhé straně upravuje jednoduchost vystoupení z EU a posiluje úlohu národních parlamentů. Princip subsidiarity se uplatní, pokud se národní parlamenty vzájemně nedohodnou. Výlučnou pravomocí EU se stávají vnější obchodní vtahy EU, soutěžní politika a měnová politika. Do nevýlučné pravomoci spadá společný trh, doprava, víza a azylová politika. Vzniká zde i nová funkce předsedy Evropské rady jakéhosi prezidenta EU. Charta základních práv se stává právně závaznou. Začíná zde platit i aplikační přednost práva EU. Výjimku z této přednosti mají Velká Británie, Polsko a Česká republika. Samotné členství v EU je podmíněno materiálními a formálními podmínkami. Materiální podmínkou členství v EU jsou podmínky politické, ekonomické, legislativní a absorpční (schopnost absorbovat EU tak, aby neohrozila samotnou EU). Formální podmínky jsou podání přihlášky, zahájení přístupových jednání, přístupové smlouvy a jejich následná ratifikace. Nový členský stát má hlavní povinnost loajálnosti k EU a zároveň omezuje svoji suverenitu ve prospěch EU. Evropská unie má v současnosti 27 členů a to: Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Řecko, Portugalsko, Španělsko, Finsko, Rakousko, Švédsko, Spojené království, Irsko, Dánsko, Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Rumunsko a Bulharsko. Samotný chod Evropské unie zabezpečují instituce EU. Evropský parlament (EP) je bezpochyby nejvýznamnější institucí Evropské unie. Evropský parlament ve své přenesené působnosti zastupuje vůli téměř půl miliardy občanů EU. Přímé volby do něj se konají každých 5 let. Současný parlament má 785 členů ze všech členských zemí EU, a to poměrným zastoupením. Česká republika zde má 24 poslanců. Sídlem Evropského parlamentu je Štrasburk, ale Parlament funguje též v Bruselu (výbory, schůze politických skupin) a Lucemburku (sekretariát). Základní kompetence EP jsou legislativní, rozpočtová a kontrolní. V říjnu 2009 byl předsedou Evropského parlamentu polský politik Jerzy Karol Buzek.
33
Další velice významnou institucí EU je Rada Evropské Unie někdy nazývaná též rada ministrů. Patří mezi hlavní rozhodovací orgány EU. Rada je tvořena ministry všech členských státu EU. O tom, kteří ministři se účastní jednání, rozhoduje její samotný předmět. Tedy, pokud se jedná ve věcech zemědělství a rybolovu, tak přítomní jsou ministři zemědělství příslušných členských zemí. Celkem existuje devět rad, a to: 1) hospodářství a finance 2) obecné záležitosti a vnější vztahy 3) spravedlnost a vnitřní věci 4) zaměstnanost, sociální politika, zdraví a ochrana spotřebitele 5) konkurenceschopnost 6) doprava, telekomunikace a energie 7) zemědělství a rybolov 8) životní prostředí 9) vzdělávání, mládež a kultura Po dobu šesti měsíců každý členský stát předsedá radě. Každá země má k dispozici v Radě určitý počet hlasů, který odráží počet jejích obyvatel, ale hlasy jsou posuzovány ve prospěch menších zemí. Většina rozhodnutí je přijímána většinovým hlasováním, nicméně rozhodnutí v některých choulostivých oblastech, mezi něž patří daně, azyl a přistěhovalectví či zahraniční politika, je nutné přijmout jednomyslně. Několikrát ročně se prezidenti nebo předsedové vlád členských států scházejí jako Evropská rada. Na těchto vrcholných schůzkách se určuje celková politika EU. Za provádění rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady EU odpovídá Evropská komise (EK). EK je do šesti měsíců po volbách do Evropského parlamentu jmenovaná na dobu pěti let. Platí, že každý člen EK musí být nezávislý na své vládě a musí hájit zájmy EU. EK tvoří 27 žen a mužů, a to po jednom z každé země EU. Je jim nápomocno zhruba 24 000 úředníků, z nichž většina pracuje v Bruselu. Předsedu EK vybírají vlády členských států EU a schvaluje jej Evropský parlament (EP). Ostatní komisaře navrhuje po konzultaci s nastupujícím předsedou EK vláda státu, z něhož navrhovaný komisař pochází. I jmenování členů EK musí schválit Evropský parlament. EK připravuje návrhy legislativy EU, je správcem rozpočtu unie, zastupuje EU v mezinárodních vztazích a dohlíží nad plněním opatření a smluv. Nad tím, aby právo EU platilo pro všechny stejně, dohlíží Evropský soudní dvůr se sídlem v Lucemburku. V čele je jeho předseda, v současnosti to 34
je Vassilios Skouris z Řecka (zvolen v roce 2003). Za každý stát EU v něm je 1 soudce, tedy 27 soudců volených na dobu šesti let. Důležitou institucí EU je účetní dvůr, který kontroluje, zda jsou finanční prostředky EU vynakládány hospodárně, v souladu s právem a plánovaným záměrem. Účetní dvůr sídlí v Lucemburku a je oprávněn podrobit auditu všechny organizace, subjekty nebo společnosti, které nakládají s finančními prostředky EU. Posláním poskytovat odborné poradenství větším institucím EU byl pověřen Evropský hospodářský a sociální výbor. EHSV má 344 členů, který se zaobírají širokým spektrem hospodářských, sociálních a kulturních zájmů svých domovských zemí. EHSV je mostem mezi institucemi EU a organizovanou občanskou společností. V roce 1998 byla založena Evropská centrální banka se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem. ECB je odpovědná za správu eura, zejména prostřednictvím stanovování úrokových sazeb. Jejím prvotním úkolem je zajištění cenové stability, aby evropskou ekonomiku nepoškozovala inflace. Banka rozhoduje nezávisle na vládách a ostatních subjektech, i když úzce spolupracuje s národními centrálními bankami. Dle římské smlouvy v roce 1958 vzniká Evropská investiční banka. EIB půjčuje peníze na projekty evropského zájmu, zejména v chatrných regionech. Financuje projekty infrastruktury, dává úvěry na investice malým a středním podnikům a půjčky kandidátským a rozvojovým zemím. Vlastníky banky jsou jednotlivé členské státy EU, a proto může banka poskytovat půjčky a úvěry za výhodné sazby. EU má ještě řadu výboru, které doplňují její celkový institucionální rámec. EU provádí i koordinovanou hospodářskou politiku. Jejím cílem je propojení společných hospodářských politik s hospodářskými politikami členských zemí. Proto byl zřízen i výbor pro hospodářskou politiku EU (EPC), který připravuje podklady na zasedání Rady EU. EPC se zaměřuje na vytváření analýz v oblasti fungování trhů a sleduje jejich dopad na ekonomiku členských zemí. Navrhuje doporučení, které rada EU následně odesílá členským zemím EU. Samotný výbor je tvořen ze zástupců členských zemí, Evropské komise a Evropské centrální banky. Celkem se jedná o 31 členů z ministerstev financí členských zemí, 11 členů reprezentuje centrální banky a 18 členů zastupuje další ministerstvy. Koordinovaná hospodářská politika EU se zaměřuje na oblasti zemědělství, na měnovou politiku, na obchodní politiku a na politiku dopravní. Samotná tvorba hospodářské politiky EU se provádí za pomoci třech hlavních nástrojů a to:
35
a)
za pomoci nařízení
b) za pomoci směrnic c)
za pomoci rozhodnutí
Nařízení jsou závazné pro všechny členy EU hned po zveřejnění v úředním věstníku ES, kdy se stávají účinnými. Směrnice naproti tomu mají všeobecnou platnost. Až po jejich inkorporovaní se do právních řádu jednotlivých členských zemí EU. Rozhodnutí je individuální právní akt závazný jen pro adresovaný subjekt. Faktem je, že hospodářsko-politické opatření provedené v jedné členské zemi má účinek na ekonomické podmínky v dalších členských státech (na jejich hospodářský růst, zaměstnanost i vzájemný obchod). Tyto dopady mohou být jak pozitivní, tak negativní, proto se členské státy EU vzájemně dohodli na sladění svých hospodářských politik. Byl přijat dokument s názvem „Hlavní směry hospodářské politiky―, který se stal základem koordinace. Po prvé byl předložen v roce 1994. Tento dokument se každé 3 roky formálně přijímá Evropskou radou a se skládá ze dvou částí: a) z celkového hodnocení hospodářské a politické situace EU jako celku b) a z hodnotícího přehledu o každé členské zemi doplněného návrhem doporučení, které by měly jednotlivé členské země ve své domácí hospodářské politice vzít na zřetel. Také procesy Lucemburský (1997), Cardiffský (1998), Kolínský (1999) a Lisabonský (2000) měly a stále mají rozhodný vliv na sladění hospodářských politik jednotlivých členských zemí. Pozitivní je, že se daří dosahovat shody u široce vymezených cílů jako je politika zaměstnanosti. Mnohem komplikovanější je však dosáhnout shody, jak těchto cílů dosáhnout a jak přesvědčit vlády členských států, že mají k těmto krokům přikročit. Realizace společně přijatých záměrů hospodářské politiky je problémem každého členského státu. Faktem je, že společná hospodářská politika EU podporuje proces vzájemného učení a tím i společný vzestup členských zemí Evropské Unie.
36
3.3. Hospodářská a měnová unie HMU – hospodářská a měnová unie je soubor pravidel hospodářských politik a měnové politiky, včetně zavedení společné měny. HMU je založena na dvou koncepcích: jsou jimi koordinace hospodářské politiky a fungování nezávislé měnové instituce „Evropského systému centrálních bank (ESCB)―. Definování hlavních směrů hospodářské politiky je úkolem Rady ministrů financí. K tomuto účelu Rada ministrů vydává roční obecné hospodářsko-politické směrnice. Rada ministrů financí může na zúčastněné státy vyvíjet tlak s cílem přimět je k respektování rozpočtových závazků stanovených v jejich ročních programech stability. V současném období se mohou účastnické evropské země integrovat do tří rozdílných ekonomických stádií, které odpovídají historickým etapám vývoje EMU. V roce 1989 byly plány na vytvoření EMU rozvrženy do tří etap. První etapa: Evropská komise pod vedením Jacquese Delorse přijala v únoru 1986 Jednotný evropský akt, jehož cílem bylo odstranění institucionálních a ekonomických zábran mezi členskými státy Evropských společenství, a který stanovil cíl vytvoření společného evropského trhu. V roce 1992 byl třístupňový plán formalizován v textu Maastrichtské dohody, včetně ekonomických konvergenčních kritérií stanovených pro přijetí společné měny. Na základě Delorsovy zprávy rozhodla Evropská rada v červnu 1989, že první etapa realizace Hospodářské a měnové unie by měla být zahájena 1. července 1990. K tomuto dni byla zrušena v podstatě veškerá omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy. Druhá etapa: Založení Evropského měnového institutu (EMI) 1. ledna 1994 znamenalo zahájení druhé etapy HMU, přičemž došlo k ukončení činnosti výboru guvernérů. Přechodná existence EMI rovněž odrážela stav měnové integrace v rámci společenství. Evropský měnový institut neodpovídal za provádění měnové politiky v Evropské unii. Tento úkol zůstal v působnosti národních orgánů a neměl žádné pověření k provádění devizových intervencí. Na madridském summitu EU v prosinci 1995 Německo úspěšně prosadilo svůj návrh změnit název ECU na „euro―. Tzv. „Madridský scénář― rovněž určil přechodné období mezi zavedením eura do účetních operací a zavedením eura do hotovostních plateb.
37
Protože Maastrichtská smlouva nestanovila pravidla fiskální politiky po přijetí eura, byl přijat na zasedání Evropské rady v Amsterdamu Pakt stability a růstu. Pakt stability a růstu nabyl účinnosti k 1. 1. 1999, tedy ke dni zavedení eura do bezhotovostního styku. Pakt stability a růstu navrhl německý ministr financí Theo Waigel jako prostředek k zajištění zdravých veřejných financí, a tím i k omezení rizika inflace ve shodě s konvergenčními kritérii. Hodnotí se v něm veřejný deficit, který nesmí překročit 3% objemu HDP a veřejný dluh, který nesmí překročit 60 % objemu HDP. V případě skutečné hospodářské krize je však dočasný vyšší deficit akceptován. Kdyby však byl tento nadměrný deficit v daném členském státě trvalý, ostatní členské státy by se mohly rozhodnout uvalit na něj různé sankce, jejichž velikost může dosáhnout až 0,2% HDP. Kdyby po dvou letech nadměrný deficit trval i nadále, deponované prostředky by se přeměnily v pokutu. To se ovšem stává teprve po dlouhé proceduře obsahující jedenáct kroků. Tento proces se zaměřuje na to, aby přiměl členské státy k odstranění nadměrných deficitů vyvoláváním postupně se zvyšujícího tlaku ještě před tím, než se musí použít sankce. V roce 2004 Komise schválila Komunikaci poukazující na možnou reformu Paktu stability a růstu (PSR). O rok později Rada a Komise se dohodly na revizi Paktu se záměrem ukončit nejistotu panující od debaklu s Francií a Německem v roce 2003. Nová pravidla umožňují větší pružnost při rozhodování o tom, zda příčinou nadměrného deficitu je „ekonomický pokles―. Tato revize se také zaměřuje na dosažení strukturálních a trvalých korekcí deficitu. Kromě toho reformovaný Pakt stability a růstu zdůrazňuje, že jakmile se deficit dostane pod 3%, musí pokračovat vylepšování fiskální pozice, neboť rychlé snižování veřejného dluhu je životně důležité pro vyrovnání se s rozpočtovými požadavky vyvolanými stárnoucí populací Evropy. Pro druhou etapu je důležitý rok 1998, kdy Evropská rada v Bruselu vybrala jedenáct zemí připravených k přijetí eura. Počátečními účastníky byly Belgie, Německo, Španělsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko. Zároveň vznikla Evropská centrální banka (ECB), jejímž posláním bylo vytvoření měnové politiky pro Evropskou unii a dohled nad aktivitami evropského systému centrálních bank, které by realizovaly rozhodnutí ECB, tiskly peníze, razily mince a pomáhaly počátečním euro zemím plnit maastrichtské kritéria. Dne 25. května 1998 jmenovaly vlády jedenácti zúčastněných členských států prezidenta, viceprezidenta a čtyři další členy Výkonné rady ECB. Jejich jmenování nabylo účinnosti 1. června 1998 a znamenalo ustavení ECB. Ustavením ECB 1. června 1998 završil EMI své poslání. Vznikem ECB vstoupil EMI podle článku 123 Smlouvy o založení Evropského společenství do likvidace. Veškeré 38
přípravné práce, jimiž byl EMI pověřen, byly včas dokončeny a po zbývající část roku 1998 se ECB věnovala závěrečným zkouškám systémů a postupů. V druhé etapě evropský měnový institut předložil v prosinci 1996 Evropské radě vybraný návrh série eurobankovek, které měly být uvedeny do oběhu 1. ledna 2002. Třetí etapa znamenala zavedení eura. Jednotku ECU nahradilo euro. 11 zemí EU přijalo od 1. ledna 1999 euro, jako bezhotovostní platidlo. Euro se tak stalo společnou měnou Finska, Francie,
Belgie,
Irska,
Itálie,
Lucemburska,
Německa, Nizozemska, Portugalska,
Rakouska a Španělska. Řecko se přidalo 1. ledna 2001. Funkci EMI převzala Evropská centrální banka, která začala odpovídat za měnovou politiku. Mechanismus ERM, který platil v období 1979 až 1998, nahradil nový ERM II. Mechanismus ERM zavazoval centrální banky zúčastněných států k tomu, aby směnný kurz měn kolísal pouze v určitém fluktuačním pásmu (±15%). V novém ERM II se sice fluktuační pásmo nezměnilo, ale zformoval se dvoustranný vztah mezi ECB a národními centrálními bankami a byla potvrzena i minimálně dvouletá účast v ERM II bez devalvace centrální parity, jako nutná podmínka ke vstupu do eurozóny. 1. ledna 2002 byly v uvedených 12 zemích EU uvedeny do oběhu mince a bankovky eura. O dva měsíce později byly staženy z oběhu národní měny. Po tomto datu se euro stalo jediným zákonným platidlem eurozóny. Členem HMU je každá z 27 zemí EU, přičemž euro jako společnou měnu zavedlo do současné doby 16 členských států. Ostatní země jsou označovány jako členské státy, na které se vztahuje dočasná výjimka ze zavedení měny euro. S výjimkou Dánska a Spojeného království jsou všechny země povinny zavést jednotnou měnu. K přistoupení zavedení Eura je nutné splnit konvergenční kritéria. Na základě konvergenčních zpráv, které vydává jednou za dva roky Evropská Komise (EK) a Evropská centrální banka (ECB) jsou hodnoceny jednotlivé členské státy, do jaké míry splňují stanovené podmínky. Každý členský stát eurozóny je povinen předkládat EK k vyhodnocení svůj stabilizační program. V době světové krize se zdá, že uvolnění mantinelů rozpočtové disciplíny jednotlivých zemí eurozóny pomůže krizi lépe zvládnout. Od 1. ledna 2007 je členem eurozóny Slovinsko a od 1. ledna 2009 také Slovensko. HMU se zásadním způsobem doplňuje s evropským jednotným trhem, který má za cíl zajišťovat volný pohyb lidí, zboží, služeb a kapitálu v Evropské unii. S jednotnou měnou bude jednotný trh lépe fungovat, protože odpadnou transakční náklady na konverzi měn, zmizí výkyvy směnných kursů, které narušovaly obchodní a investiční činnost, a zprůhlední se ceny v eurech. 39
4. Proces přijetí eura v ČR 4.1. Strategie přístupu ČR k eurozóně Česká republika se od data vstupu do Evropské unie účastní třetí etapy hospodářské a měnové unie, přičemž získala statut členské země s dočasnou výjimkou pro zavedení eura. Není zatím členem eurozóny, ale do budoucna přijala závazek zavést euro a do eurozóny vstoupit. Proto je třeba pracovat se strategií přijetí eura, ze které by vycházely jednotlivé hospodářské politiky. V souladu s tím v roce 2003 vláda schválila dokument Strategie přistoupení České republiky k eurozóně, který byl připraven ve spolupráci s Českou národní bankou (ČNB). Strategie přistoupení ČR k eurozóně z roku 2003 shrnovala základní východiska procesu zapojení ČR do eurozóny a diskutovala jeho očekávané přínosy i rizika. Dokument doporučil přistoupení ČR k eurozóně, pokud to ekonomické podmínky dovolí. Načasování vstupu bylo v dokumentu podmíněno rychlostí reálného a nominálního přibližování české ekonomiky k ekonomikám zemí eurozóny. Za předpokladu plnění maastrichtských kritérií včetně úspěšné konsolidace veřejných financí, dokument očekával přistoupení ČR k eurozóně v horizontu let 2009-2010. Vzhledem k tomu, že původní strategie nebyla naplněna, přináší vláda ČR a ČNB její aktualizaci. Tato aktualizace zohledňuje domácí i zahraniční vývoj od doby schválení původního textu a stejně jako původní dokument představuje společný a koordinovaný přístup vlády ČR a ČNB k budoucímu přijetí eura. V první částí aktualizovaného dokumentu se vyhodnotila původní strategie přistoupení ČR k eurozóně z roku 2003. Původní strategie považovala za vhodný termín, k němuž by česká ekonomika mohla být připravena k přijetí eura, období 2009-2010. Konstatuje se zde, že deficit státního rozpočtu je klíčovým problémem České republiky na cestě plnění konvergenčních kritérií. Druhá část aktualizovaného dokumentu popisuje vývoj a zkušenosti používání eura jako měny 13 členských států EU, jakož i relevantní dopady na Českou republiku a její ekonomiku. Dokument uvádí, že hospodářský úspěch zemí eurozóny je i nadále závislý na
40
fungování vlastních domácích hospodářských politik. Proto pro ČR vyplývá potřeba provést strukturální reformy, které posílí pružnost a efektivitu trhů. Poslední část aktualizované strategie obsahuje výzvy pro českou hospodářskou politiku, které by měly vést k optimální připravenosti české ekonomiky přijmout euro. Za klíčovou se zde považuje fiskální politika, která bude po zavedení eura nejvýznamnějším nástrojem makroekonomické stabilizace. Vláda a ČNB v této souvislosti vnímají nutnost dalších fiskálních reforem jdoucích za rámec vládou dosud schválené 1. fáze fiskální konsolidace. Vyzdvihuje se zde potřeba přistoupit k realizaci dalších a mnohem hlubších změn zejména na výdajové straně veřejných rozpočtů. V oblasti měnové politiky dokument uvádí, že jsou předpoklady pro plnění příslušných Maastrichtských kritérií již z velké části vytvořeny. Za klíčové měnová politika považuje vyvarovat se velkým změnám nepřímých daní v období účasti v ERM II, protože by mohlo být ohroženo splnění kritéria cenové stability. Dále materiál uvádí, že podobně jako v řadě zemí eurozóny trpí i český trh práce nedostatečnou pružností, ve které se odráží přísná regulační opatření na ochranu zaměstnanosti, rostoucí minimální mzda a vysoké zdanění práce. V této části dokumentu se konstatuje, že nedostatečně sladěný daňový a dotační systém vytváří nemotivující prostředí zejména pro dlouhodobě nezaměstnané v nízko příjmových rodinách s dětmi. Z tohoto aspektu materiál uvádí, že vysoký podíl sociálních dávek na příjmech nízko příjmových domácností má zároveň nepříznivý dopad na stabilizační schopnost fiskální politiky, proto výzvou zůstává i zlepšení pružnosti trhu práce cestou zvýšení mobility české pracovní síly. Ohledně podnikatelského prostředí se ve třetí částí aktualizovaného dokumentu uvádí, že samotné prostředí pro podnikání v ČR je stále zatíženo administrativními překážkami, jedná se zejména o vysoké administrativní náklady při zakládání firem a obecnou složitost regulatorních a byrokratických procesů, které snižují konkurenční tlaky na trzích produktů a v dlouhém období působí nepříznivě na tvorbu pracovních míst a zaměstnanost. Na závěr lze konstatovat evidentní potřebu co nejrychleji přijmout opatření k plnění konvergenčních kritérií, což významně posílí důvěryhodnost ČR. V současné podobě dokumentu se uvádí, že jakmile budou přijata opatření vedoucí k plnění konvergenčních kritérií, bude moci být stanoven i termín přijetí eura v ČR.
41
4.2. Konvergenční kritéria a jejich plnění V zakladatelském dokumentu EU v Maastrichtu bylo definováno pět konvergenčních kritérii, kterých splnění je vázáno na vstup do eurozóny. Každý členský stát EU, který chce vstoupit do hospodářské a měnové unie, musí stanovené podmínky splnit. Jedná se o následující kritéria: 1) Kritérium veřejného dluhu nám stanovuje podmínku, že podíl veřejného dluhu na HDP nesmí překročit 60 %. 2) Kritérium deficitu veřejných rozpočtů požaduje, aby podíl deficitu na HDP byl menší než 3 %.
3) Kritérium cenové stability stanovuje požadavek, aby průměrná roční inflace nepřekročila o více než 1,5 p. b. průměrnou roční inflaci tří členských zemí s nejnižší inflací. 4) Kritérium konvergence dlouhodobých úrokových sazeb, znamená dlouhodobou nominální úrokovou míru, která nesmí přesahovat o více než 2 p. b. průměr tří zemí s nejnižší cenovou hladinou.
5) Kritérium stability devizového kurzu požaduje, aby měnový kurz byl zafixován v rámci mezinárodních měnových kursů alespoň 2 roky před vstupem do unie. Zde se striktně dodržuje fluktuační rozpětí ±15% směnného kursu. Každý členský stát eurozóny předkládá Evropské komisy
k vyhodnocení svůj
Konvergenční program. Hodnotí se zde také sladění legislativy s legislativou Evropské
42
centrální banky, vyhodnocuje se i vývoj na běžném účtu platební bilance a podobně. Podstatou vyhodnocení je odhalovat hrozby, které můžou HMU negativně poškozovat. Dne 21. prosince 2009 byl vládou ČR v součinnosti s Českou národní bankou schválen dokument, který vyhodnotil plnění konvergenčních kritérii za rok 2009. Toto vládní usnesení č.1575 se skládá ze tří části. Za prvé je to shrnutí a doporučení připravenosti ČR na vstup do ERM II a do eurozóny. V této první části vláda ČR konstatuje, že vzhledem k přístupové smlouvě k EU má sice povinnost zavést euro, avšak stanovení termínu vstupu do eurozóny je v kompetenci vlády a záleží na připravenosti české ekonomiky na tento krok. Byly zde vyhodnoceny kritéria cenové stability, kritérium udržitelnosti veřejných financí ČR, kritérium stability měnového kurzu a kritérium dlouhodobých úrokových sazeb. Všechna tato kritéria ovlivnila ekonomická krize, což poukazuje na obtížnost vstupu ČR do eurozóny. Dokument konstatuje, že česká ekonomika v posledních letech v důsledku vysokého hospodářského růstu postupně snižuje svůj odstup od průměrné ekonomické úrovně eurozóny. V souvislosti s cyklickým vývojem uvádí, že v poslední době došlo k určitým zlepšením fungování českého hospodářství. Avšak materiál také uvádí, že v roce 2009 však došlo k poměrně výraznému zvýšení deficitu veřejných financí, proto odstranění strukturálního deficitu stejně jako zajištění dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí tak nadále zůstává výzvou. Druhá část konstatuje, že Česká republika dlouhodobě plní kritérium cenové stability, přesto pro rok 2008 došlo vzhledem k proinflačním šokům k jeho neplnění. Jedná se zejména o vliv úprav nepřímých daní, zvýšení snížené sazby DPH a spotřební daně na cigarety. Podle údajů ČNB byla inflace v roce 2008 6,4% což je o 3,3 p.b. nad referenční hodnotou. Pro rok 2009 ČNB předpokládá snížení inflace na přibližně 2,9 %. ČNB tedy má za to, že po odeznění jednorázového šoku z roku 2008 se inflace vrátí na původní nízké hodnoty a nový inflační cíl ve výši 2 % s tolerančním pásmem ± 1 p.b., platný od roku 2010, bude realizován. Deficit veřejných rozpočtů činí 6,6 % HDP a nevyhovuje tak požadavku 3% deficitu HDP. V oblasti zadlužování je ČR vysoko pod stanovenou hranicí 60% HDP, avšak materiál zde konstatuje jeho zvýšení, vzhledem k neuskutečněným reformám ve zdravotnictví a v oblasti důchodů. Kriterium úrokových sazeb ČR sice plní, avšak i zde jsou naznačeny problémy do budoucna. V poslední, třetí částí nazvané „Vyhodnocení současného stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou― se materiál zaměřuje na přehled výsledků ekonomických analýz 43
hodnotících ekonomickou sladěnost České republiky s eurozónou. Analýzy se věnují cyklické a strukturální sladěnosti české ekonomiky na jedné straně a na straně druhé se věnuje
přizpůsobovacím
mechanismům
české
ekonomiky
se
vypořádat
se
s asymetrickými šoky i v případě absence autonomní měnové politiky. Zpráva dokládá, že se zvyšuje podíl HDP na obyvatele a tento ukazatel se v poslední době významně přibližuje průměru eurozóny. Analýzy připisují velkou pozornost stabilizační funkci veřejných rozpočtů, flexibilitě trhu práce a rozvinutosti finančních trhů. V případě veřejných financí je zvýrazněna nutnost vyřešení vlivu demografických změn na výdaje penzijního systému a systému zdravotní péče, které výrazně ohraničují schopnost fiskální politiky plnit stabilizační funkci. Rovněž flexibilita trhu práce, zejména flexibilita mezd, umožňuje absorbovat šoky, na které nemůže reagovat společná měnová politika. Tak jako tak je pro Českou republiku charakteristický vysoký ukazatel strukturální a dlouhodobé nezaměstnanosti, jakož i rozdíly v regionální míře nezaměstnanosti. Závěrem můžeme konstatovat, že zpráva o plnění konvergenčních kritérii za rok 2009 konstatuje, že (cituji usnesení vlády ČR č.1575, strana 6) „nelze dospět k závěru, že bylo dosaženo dostatečného pokroku při vytváření podmínek pro přijetí eura, aby mohlo dojít ke stanovení cílového data vstupu do eurozóny. Proto Ministerstvo financí a Česká národní banka v souladu se schválenou aktualizovanou strategií přistoupení ČR k eurozóně doporučují vládě ČR toto datum prozatím nestanovovat. Doporučení nestanovovat prozatím cílové datum pro vstup do eurozóny zároveň implikuje doporučení, aby ČR v průběhu roku 2010 neusilovala o vstup do mechanismu ERM II―.
44
4.3. Institucionální zajištění zavedení eura v ČR Vymezení základního institucionálního rámce důležitého pro zavedení eura vláda uskutečnila v roce 2005, když rozhodla o ustavení Národní koordinační skupiny pro zavedení eura. Posláním tohoto orgánu je slaďovat organizační, technické a legislativní cíle související se zavedením eura v České republice. Národní koordinační skupina (NKS) má na svém čele národního koordinátora jmenovaného vládou ČR. V současnosti, je to pán doc. Ing. Oldřich Dědek, CSc. Šest pracovních skupin zřízených pro potřebu Národní koordinační skupiny pomáhá plnit úkoly jim svěřené. Organizační zajištění příprav na zavedení eura v ČR má následující strukturu: 6. Organizační struktura
45
zdroj: www.zavedenieura.cz
Prvního května 2004 se Česká republika stala členem Evropské unie. V přistupující smlouvě se ČR zavázala přijmout euro, ale jako země, na kterou se vztahuje dočasná výjimka pro zavedení eura. ČR zatím nesplnila podmínky, nutné pro zavedení eura, proto společnou měnu dosud nezavedla dle článku 121a 122 Smlouvy o založení ES. Dle článku 121 je požadována především kompatibilita národní legislativy, včetně legislativy národních centrálních bank s čl. 108 a 109 Smlouvy o založení ES a se statutem ECB, jakož i splnění maastrichtských kritérií. Kvůli zjednodušení procesu přechodu české ekonomiky na euro byl vypracován „Národní plán zavedení eura v České republice―, který řeší technické, organizační a právní náležitosti této změny. Národní plán zavedení eura v České republice byl schválen usnesením vlády ČR dne 11. dubna 2007. Samotný plán se skládá ze tří částí: a) část I. - základní informace b) část II. - konkretizace úkolů v jednotlivých segmentech c) část III. - slovník základních pojmů pro Národní plán zavedení eura V části I. se popisuje scénář jednorázového přechodu na euro a časový plán zavedení eura od rozhodnutí vlády euro zavést až po nahrazení českých korun eury při běžném placení. Definuje také základní principy, které budou muset být při zavádění eura zachovávané, a to: 1) princip návaznosti právních nástrojů, 2) princip nepoškození občanů, 3) princip předcházení bezdůvodnému zvyšování cen, 4) princip minimalizace nákladů.
46
První část též shrnuje doporučení pro jednotlivé oblasti ekonomiky tak, aby připravenost podniků, státní správy i samosprávných orgánů se stala jejich prioritou při přechodu na euro. Je zde vymezena i národní koordinační skupina pro zavedení eura, která je, cituji (usnesení vlády č. 353 verze 10 Národní plán pro zavedení eura strana 14): „centrálním koordinačním a řídícím orgánem podílejícím se na přípravě zavedení eura v České republice. Koordinuje a řídí činnost pracovních skupin a po schválení Národního plánu zavedení eura v ČR bude dohlížet na jeho plnění a efektivní realizaci kroků z něho vyplývajících.― konec citátu. Druhá část Národního plánu zavedení eura rozpracovává náležitosti
zavedení
eura v jednotlivý oblastech české ekonomiky. Oblasti jsou rozděleny následovně: a) banky a ostatní subjekty finančního trhu, b) veřejné finance a veřejná správa a samospráva, c) nefinanční sektor a ochrana spotřebitele, d) legislativní potřeby zavedení eura, e) zdroje informací a komunikace, f) informační a statistické systémy. V těchto oblastech druhá část vymezuje cíle, které je nutné splnit v souvislosti se zavedením eura. Od bank se zde přepokládá zajištění distribuce eurové hotovosti, zajištění výměny české hotovosti na eura, zavedení eura do bezhotovostního oběhu. Od podnikatelů se bude vyžadovat zajištění duálního označování cen. V oblasti legislativy vznikne ve spojitosti se zavedením eura Obecný zákon, který bude zahrnovat některá opatření související se zavedením eura jako zákonného platidla v ČR. Velký důraz klade druhá část i na medializační informovanost v souvislosti se zavedením eura. Dne 30. března 2009 vláda ČR schválila usnesení č. 403, tedy Zprávu o plnění Národního plánu zavedení eura v ČR. Usnesení
bylo vyhotoveno Organizačním výborem
NKS v součinnosti s pracovními skupinami NKS a poté předložená vládě ministrem financí. Zpráva deklaruje, že dokumenty „Příprava právního prostředí na zavedení eura v ČR―, „Příprava finančního sektoru na zavedení eura―, „Doporučené postupy při duálním označování spotřebitelských cen― a „Monitorování cenového vývoje v období zavádění eura― jsou splněné. Zpráva také stanovila prioritní úkoly pro rok 2009, a to: 47
a) Příprava paragrafové znění Obecného zákona b) Metodika přechodu státní správy na euro c) Přípravy na zavedení eura v rezortech MF, MPSV a MZdr
d) Přípravné práce na koncepci komunikační kampaně e) Průběžné vyhodnocování zkušeností se zavedením eura na Slovensku Zpráva konstatuje, že dodnes platný Národní plán dostatečně dobře plní základní informační funkci vzhledem k veřejnosti o přípravách na zavedení eura. Vláda ČR brala na zřetel též podklady, které vyhodnotili plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupeň ekonomické sladěnosti České republiky s eurozónou. Důležitým faktem je, že samotní zpracovatelé těchto podkladů nedoporučili v roce 2008 stanovit termín přijetí eura, a proto ani neusilovat v průběhu roku 2009 o zapojení české koruny do kurzového mechanismu ERM II. Zpráva shledala, že v prostředí současné světové finanční krize je plnění konvergenčních kritérii v ČR nejisté. NKS je vedena názorem, že přece existuje série aktivit souvisejících s budoucím akceptováním eura, které je možné a účelné vykonávat s předstihem i bez znalosti závazného termínu přechodu na společnou měnu. Jedná se hlavně o oblast metodiky. Česká republika zavede jednotnou měnu euro systémem nazvaný velký třesk, což znamená, že ve stejném okamžiku se začne platit eurem jak v hotovostním, tak i v bezhotovostním platebním styku. Samotný harmonogram zavedení eura v ČR lze rozdělit do pěti etap. 7. grafické znázornění scenáře
48
Zdroj: www.zavedenieura.cz První etapou zavedení eura, je etapa přípravná. V této etapě se stanoví pevný termín pro zavedení eura v ČR a všechna vyjádření evropských institucí budou kladná ohledně vstupních podmínek pro zavedení eura. Probíhá zde intenzívní příprava pro zavedení eura. Druhou etapou je etapa, která bude trvat přibližně šest měsíců. Ruší se výjimka na zavedení eura a je zahájena výměna korunového oběživa za eurové. Následně stanoví Rada EU oficiální přepočítací koeficient 1 euro k CZK. Pro tuto etapu je charakteristické zavedení duálního označování cen. Třetí etapou je etapa, kde v délce dvou týdnu bude stahována koruna z oběhu a nahrazována bude euro bankovkami a mincemi. V tomto období bude možné platit jak korunou, tak eurem, avšak v bezhotovostním platebním styku bude používano jenom euro. Čtvrtá etapa je etapou, která ukončuje duální označování cen. Při všech platbách se zde bude používat jen euro. ČNB bude v délce minimálně šest měsíců uskutečňovat výměnu českých korun za euro. Poslední, pátou etapou je etapa, kde jsou přechodná opatření už ukončena. Euro se stává plnohodnotným platidlem.
49
4.4. Aktuální diskuse o přijetí eura v ČR Diskuse ohledně zavedení eura v ČR probíhá už řadu let. V průběhu období se veřejná scéna rozdělila na dva tábory, tábor eura zastánců a na tábor euro odpůrců. Veřejnosti však chybí, dostatek informací o způsobu zavadění a přechodu na euro. Rozdělení veřejnosti na zastánce a odpůrce se utváří spíše v rovině ideové než v rovině praktických důsledků přijetí eura. Je správné podotknout, že i u zastánců eura přetrvávají v určitých směrech obavy z jeho přijetí, týkající se zejména jeho dopadů na výši cen. Postoj té které skupiny je spojen s aktuálním vývojem ve společnosti, jak z aspektu ekonomického, tak z hlediska politického. Z výzkumného šetření centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) vyplývá, že s přijetím eura souhlasí 45 % českých občanů a o málo více dotázaných asi 48 % uvedlo, že by s tímto krokem nesouhlasilo, zbytek dotázaných uvedlo, že neví. Rozdíly v názorech na zavedení eura jsou závislé na politické orientaci, na věku i na vzdělání. Z tohoto hlediska se pro přijetí eura vyslovují převážně stoupenci ODS, lidé do věku 45 let a osoby s maturitou nebo vysokoškolským vzděláním, naopak sympatizanti KSČM a lidé z nejstarší věkové kategorie nad 60 let jsou silně proti zavedení eura u nás. Další výzkumy poukazovali na fakt, že názor na přijetí eura, úzce souvisí s míněním o členství ČR v EU. Platí zde paralela, že čím pozitivnější je členství v EU hodnoceno, tím spíše lidé inklinují také k podpoře zavedení eura. Výzkumy konstatují, že třetina populace nespokojena s tím, že jsme členy EU, zároveň odmítá i euro. Skoro 40% občanů je
50
naopak s naším členstvím v EU spokojeno a souhlasí i s přijetím jednotné měny. Poměrně početná je však stále skupina osob spokojených s naším členstvím v EU, ale přesto odmítají přijetí společné měny v naší zemi. Dle výzkumu Evropské komise názory české veřejnosti jsou do značné míry spojené s jejich nedostatečnou informovanosti. Výzkum EK poukazuje na fakt, že jen 31% občanů ČR se cítí být o problematice přijetí eura dobře informováno, zatímco nedostatečně informováno se cítí být až 67 % obyvatelstva ČR. Vzhledem k poměrně vzdálenému horizontu přijetí eura, není otázka vlastní informovanosti dosud vnímána jako akutní. Přestože klesá podíl lidí, kteří jsou pro zavedení společné měny v ČR, důvěřuje euru devět z deseti Čechů. Podobnou důvěru u občanů má i britská libra. Euro-skeptici zdůrazňují jako základní nevýhodu přijetí eura v ČR ztrátu měnové politiky. Česká národní banka s přijetím eura a zároveň zánikem české koruny ztratí pravomoc provádět měnovou politiku. Ta bude zajišťována Evropskou centrální bankou podle aktuálních potřeb eurozóny jako celku, a nikoliv podle aktuálních potřeb české ekonomiky. Tedy je zde patrné omezení nástrojů makroekonomické stabilizační politiky. Euro-skeptici také poukazují na fakt, že v době ekonomické krize se prováděním racionální měnové politiky v ČR zabránilo mnoha negativním ekonomickým dopadům protože, tato politika byla prováděná dle aktuálních potřeb české ekonomiky. Jednou z dalších nevýhod prezentovanou euro-skeptiky je výše nákladů spojených se zavedením eura, protože zavedení eura v podnikovém sektoru si vyžádá vynaložení nemalých nákladů. Bude potřeba upravit informační systémy, přecenit zboží, vydat nové cenové katalogy, vyškolit zaměstnance a provést mnoho dalších operací. Tyto náklady si každý podnik bude hradit z vlastních zdrojů. Mezi nemalé nevýhody přijetí eura patří omezená schopnost ovlivňovat deficit rozpočtu veřejných financí. Odpovědí euro-zastánců euro-skeptikům na ztrátu samostatné měnové politiky je její pravý opak. To znamená, že Česká národní banka vstupem do eurozóny se bude moci podílet na rozhodování o měnové politice Evropské centrální banky. Ekonomicky malé země jsou velice zranitelné pokud jde o otřesy finančních trhů. Z tohoto aspektu lze vnímat členství v eurozóně jako ochranu jednotlivých ekonomik před rozvratnými krizemi platební bilance. Česká republika bude jako člen eurozóny vystavena vyššímu tlaku na rozpočtovou disciplínu. Je ve vlastním zájmu české ekonomiky mít zdravé veřejné finance. Pouze při obezřetném rozpočtovém chování vláda může čelit mnohým současným problémům, jako je stárnutí populace či udržitelnost hospodářského růstu a vysoké zaměstnanosti. 51
V oblasti podnikání euro přináší řadu výhod. Odstraňuje se zde kurzové riziko. Každý podnikatel zvažuje při svém plánování měnový kurz. Nepředvídatelné výkyvy měnového kurzu zatěžují hodnověrnost současných rozhodnutí a staví podniky před nemalá rizika. Po zavedení eura toto riziko spojené s kurzem odpadne. Jednotná měna také usnadňuje přeshraniční fúze mezi podniky i bankami. Česká republika má již delší dobu nízké úrokové sazby, přesto sazby nabízené podnikům komerčními bankami jsou vyšší než v eurozóně. Jejich snížení zavedením eura představuje významný faktor při ekonomickém dohánění vyspělých zemí. Jednou z hlavních výhod je jejich pohodlné a levnější cestování.
Pohodlnější bude i nakupování, protože občané budou dobře obeznámeni s
eurovými bankovkami a mincemi z každodenního používání eura v domácí ekonomice. Občané budou moci porovnávat ceny bez přepočítávaní, což zvýší konkurenční tlak a spotřebitelům přinese dlouhodobé výhody ve formě nižších cen, vyšší kvality a pestřejší nabídky zboží a služeb. Budou k dispozici i levnější půjčky, protože Evropská centrální banka udržuje inflaci na nízké úrovni, což se odráží v nízkých hladinách úrokových sazeb. Lidé tak mohou mít relativně snadný a levný přístup k půjčkám. Mezi výhody přijetí eura řadí euro-zastánci i psychologický aspekt, což znamená povědomí se ztotožnění se silnou světovou měnou.
52
5.Výsledky Zavedení eura se dotkne všech, tedy široké veřejnosti i některých specifických skupin. Každé skupiny se ovšem dotkne jiným způsobem. Obecný, mírně negativní postoj veřejnosti k přijetí eura zjevně souvisí s očekáváním zdražení po jeho zavedení v ČR. Samotné zdražení očekává až 75% obyvatel ČR. Nejlepší odpověď na otázku zda euro ano nebo ne, nám dává hospodářská politická praxe ze zemí, které již evropskou měnu zavedly. Jednou z těchto zemí je Slovenská republika. Evropská komise konstatuje, že se na Slovensku osvědčil scénář „velkého třesku―, kdy byl pro duální oběh dvou měn vymezen prostor pouhé dva týdny po datu zavedení eura. Svědčí o tom i zjištění, že 91% obyvatel Slovenska se nesetkalo během duálního oběhu s problémy při opatřování si nové měny. Hodnocení Komise se zajímalo všemi významnými hledisky zavedení eura na Slovensku, mezi jiným i opatřeními k zamezení obav před růstem cen. Ve všech těchto ohledech bylo hodnocení pro Slovensko kladné. K zamezení možných obav spojujících zavedení eura s růstem cen přijalo Slovensko celou řadu opatření: zejména to bylo zavedení etického kodexu, ale i časté kontroly Slovenské obchodní inspekce, nebo činnost cenového výboru či aktivity spotřebitelských sdružení. Etický kodex spočíval v dobrovolném slibu obchodníků plně respektovat pravidla pro přepočet cen z národní měny na euro a nezneužívat tyto operace k zvyšování cen. Prodejní místa respektující etický kodex byla vybavena logem, které na tuto realitu upozorňovalo spotřebitele. Ke kodexu se přihlásilo přibližně 20 tisíc prodejních míst. 53
Slovenská obchodní inspekce kontrolovala správnost duálního označování cen od počátku jeho zavedení a provedla více než 25 tisíc kontrol, zejména v drobných provozovnách. Sankce za nedodržování kodexu ukládala kontrola jen výjímečně. Ze 420 stížností byla jen jedna jediná sankce shledána jako oprávněna. Existovala i takzvaná černá listina, která uváděla firmy, které v procesu přepočtu korunových cen na eura nedodržely zásadu ekvivalence a nedokázaly navýšení cen věcně odůvodnit. Jednalo se o 12 firem, které se všechny staly předmětem důkladné kontroly ze strany obchodní inspekce. Dle hodnocení EK, Slovensko zvládlo zavedení eura velice kvalitně. Dle slov Oldřich Dědka, národního koordinátora pro zavedení eura je cituji „přijetí Slovenska do eurozóny padl jeden z dalších rozšířených mýtů – argument o negativním vlivu plnění maastrichtských kritérií pro reálnou konvergenci dohánějících ekonomik. Jinými slovy řečeno, Slovensko vytvořilo důležitý precedens v tom smyslu, že maastrichtská kritéria orientována na dosažení a udržování cenové stability a fiskální disciplíny, jejichž plnění je nutnou podmínkou pro přijetí do eurozóny, jsou slučitelná s rychlým hospodářským růstem―. Faktem zůstává, že Česká republika se zavázala přijmout euro podpisem přístupové smlouvy k EU, kde svůj souhlas se zněním přístupové smlouvy vyjádřili občané ČR v referendu. Znamená to závazek ČR v budoucnu euro zavést. Tento závazek sice není časově přesně vymezený, protože ČR má v tomto ohledu dočasnou výjimku, ale jakmile bude ČR plnit všechna konvergenční kritéria, tak jednotnou europskou měnu s určitostí přijme. Pak samotné zavedené eura v naší zemi přispěje k zvýšení důvěryhodnosti a stability české ekonomiky a obecně lze konstatovat, že přijetí eura povede i k rychlejšímu zvyšování životní úrovně občanů České republiky.
54
ZÁVĚR Hospodářská politika jako samostatný vědní obor pomáhá za pomocí svých nástrojů a na základě svých teoretických znalostí vládě při zvládání a usměrňování své domácí ekonomiky požadovaným směrem. Celkově se zde dá hovořit o úspěšné hospodářské politice uplatňované Českou republikou jak z hlediska politického, tak z hlediska ekonomického. Z politického hlediska zde hovoříme o úspěšném vstupu ČR do Evropské unie a z hlediska ekonomického se dává do popředí relativně nízká zadluženost naši země. Jsou však i negativní aspekty, ve kterých není hospodářská politika uplatňována vládou ČR až tak úspěšná. Je to zejména vysoký deficit státního rozpočtu, neefektivnost kroků učiněných ve spojení se světovou hospodářskou recesí i nedostatečná ochrana vlastnických vztahů. To vše se podepisuje na splnění závazku České republiky přijmout euro v co nejbližším možném termínu, tak jak mu ukládá ratifikovaná smlouva o přístupu ČR k EU. To, že Česká republika je povinná zavést Euro je fakt, na který se vtahuje zatím přechodná výjimka. Na to, aby se ČR, stala plnoprávným členem Hospodářské a měnové unie, musí splnit takzvané konvergenční kritéria, které zatím nesplní. Vysoký deficit veřejných rozpočtů nám neumožňuje splnit konvergenční kritéria ani v blízké budoucnosti. Je pravdou, že v nemalé míře se má na tom svůj podíl i světová hospodářská krize. Na jedné straně euro-skeptici poukazují na fakt, že ovlivňováním nabídky a poptávky české koruny na finančních trzích se světová recese dobře zvládá, což
55
by podle jejich názoru nebylo dost možné, kdybychom měli jako národní měnu euro, která byla světovou recesí nejvíc dotčena. Na druhé straně tábor euro-zastánců tvrdí, že přijetím eura by se odstranila exportní rizika, pocházející z fluktuace kurzu české koruny i z hlediska závislosti české ekonomiky na trhu evropské unie. Dá se tedy konstatovat že, samotná česká veřejnost je rozdělená na dva tábory a to na tábor euro-zastánců a na tábor euro-skeptiků, kdo z nich má pravdu z hlediska střednědobého horizontu, ukáže až čas. Osobně se ideově ztotožňuji se skupinou euro zastánců, protože přijetí eura považuji za krok správným směrem, jak z hlediska ekonomického, tak z hlediska politického.
Seznam použité literatury: Zákon o ČNB č.6/1993 Sb. dle právního stavu ke dni 1.1.2009 ISBN 978-80-7208-122-8 Kamil Fuchs, Pavel Tuleja: Základy ekonomie, Praha 2005, EKOPRESS s.r.o., ISBN 80-86119-94-7 Robert Holman a kol.: Dějiny ekonomického myšlení, Praha, C. H. Beck 1999, ISBN 978-80-7265-099-6 Eva Klvačová: Prohlubování evropské integrace. 1.vydání. Praha: Professional Publishing, 2004, ISBN 80-86419-78-9 Iran Kučerová: Evropská unie hospodářské politiky. 1.vydání. Praha: Karolinum, 2006, ISBN 80-246-1212-7 Charles Montesquieu: O duchu zákonu, reprint z roku 1947, Dobrá voda, Aleš Čeněk, ISBN 80-86473-30-9 Zdeněk Tomeš a kol.: Hospodářská politika 1900 – 2007, Praha, C. H. Beck 2008, ISBN 978-80-7400-002-7 Obchodní zákoník podle stavu k 16.2.2009, č.513/1991 Sb., ISBN 978-80-7208-734-1 Ivana Pečinková: Euro versus koruna: rizika a přínosy jednotné evropské měny pro ČR. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008, ISBN 978-80-7325-138-3 Ing. Petr Soukup, CSc., Ing. Petr Vymětal: Základy teorie a praxe hospodářské politiky, BIVŠ 2007, ISBN 978-80-7265-125-2
56
Zbyněk Švarc a kol.: Základy obchodního práva, Aleš Čeněk s.r.o., ISBN 978-80-7380144-1 Paul Temperton: The euro, Chichester: Wiley and Sons, 1997, ISBN 0-471-97955-4 Ústava České republiky podle stavu k 12.2.2007, č.1/1993 Sb., ISBN 978-80-7208-617-7
Seznam použitých elektronických odkazů: www.mfcr.cz www.mpo.cz www.cnb.cz www.zavedenieura.cz www.ecb.cz www.euractiv.cz www.europa.eu www.evropská-unie.cz www.ec.europa.eu www.eur-lex.europa.eu www.euroskop.cz www.euromena.sk
57
58
