Hana Kolaříková TMA PŘED ÚSVITEM Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Hana Kolaříková, 2010 © Obálka Zdenka Gelnarová, 2011 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2011 ISBN 978-80-243-5302-9
Motto: „Nezapomeňte, že se k vám vrátím. Má touha nakupí prach a pěnu pro jiné tělo. Nebude to trvat dlouho, jen chvilku odpočinutí ve větru, a další žena mne zrodí.“ Chalíl Džibrán: Prorok
Na Vlčí stráni očekávají návrat pana Všebora z vojenského tažení. V údolní vesnici, v posvátných koutech skromných příbytků, stojí hrubě otesané sošky bůžků a v popředí – čtyřhlavý Svantovít ověnčený lučními kvítky. Je čas žní a válek.
I. Vlčí stráň Na Vlčí stráni nežije nikdo, kdo by pamatoval návraty bojovníků přivážejících bohatou kořist – zbraně, zlato, šperky, zbroj mrtvých nepřátel, otroky, ale také příslib vyprávění o cizích zemích a jejich obyvatelích, o udatnosti knížete a jeho družiny. Nikdo nepamatuje dobu, kdy předci pana Všebora doprovázeli přemyslovská knížata na vojenských výpravách. V této holině v hlubokých lesích není starců. Až na kováře Umajlu. Přišel na statek jako otrok v čase Všeborova jinošství. Byl mrzák. Všeborův otec Bor ho přivezl chromého, s mnoha vyhojenými jizvami a s vyříznutým jazykem. Pro zdejší usedlíky byl starcem bez minulosti, ale jeho vzezření poukazovalo na to, že se narodil v daleké zemi. Umajla svou minulost nosil všude s sebou, jeho oči bloudily po neznámém nebi, vlhly při pohledu na rostoucí Všeborovy syny a smutek v nich dokázal rozptýlit jen žár kovářské výhně a džbánek silné medoviny. Kromě němého Umajly není v této holině uprostřed hlubokých lesů žádných starců. Zdejší lidé umírali tak rychle, jako žili. V lesní prsti tlí kosti zralých jedinců i kůstky dětí – malých i těch nejmenších. Synů a dcer beze jmen. Spousty malých mělkých hrobečků, po kterých běhali vlci, spolkly divoké lesy okolo. Původ Všeborova rodu se ztrácí v mlze pod nánosem času, ale lidé z údolní vísky si v největší bázni šeptají o výjimečnosti tohoto starobylého rodu… Připluli po vodě. Z hlubokého kaňonu řeky se vyšplhali strmou cestičkou nahoru, prodírali se nekonečným pralesem, až se jim otevřel pohled na stráň a údolí zalité slunečním jasem. Nesli si košík přikrytý víkem. Mezi duby košík otevřeli a čekali, jestli had schovaný uvnitř opustí proutěné hájemství. Hovádko se nechalo zlákat přívětivostí místa. Vysoukalo se ven, proplazilo se trávou a suchými větvičkami a na veliké chvějící se sluneční skvrně hned vedle ostružiníku se stočilo do klubíčka. Napravo a nalevo od něj zatloukli kolík, vytyčili práh. Své dřevěné modly, které cestou nesli na rameni, postavili do vyhloubených jamek. Když zaplál oheň, měli domov. Zúrodnili okolní půdu, obtěžkali ženy a chodili lesní pěšinkou mezi duby k posvátnému prameni. K němu usedala proslulá hadačka a v chladné voděnce četla jako v knize osudu. Každý, kdo si žádal věštby, léku či pomoci, podstupoval cestu skrz zrádné lesy hemžící se vlky za vědmou vidoucí i v nepatrném lístečku přibitém dešťovou kapkou na kamínek, v náhlém poryvu větru, v sokolím brku padlém pěšímu pod nohy, v táhlém zabečení ovce či ve zmateném letu ptáka znamení hlubších skutečností. A kdo cestu neznal, snadno se doptal. Byla už scvrklou stařenou, když se její pozemský čas naplnil. Zemřela s věštbou na tuhnoucím rtu. Kromě nesrozumitelné věštby po ní zůstal jen popel a pár opálených kůstek, na které navršili mohylu. Když skončily pohřební obřady, mohyla osiřela na návrší za potokem. Tenkrát ještě v zemi obkroužené horami neplatil zákon kříže. Na planinách, na návrších, u jezírek
plápolaly ohně k poctě starých Bohů a odlesky jejich mihotavé záře se s prvním šeřením snášely na vodní hladiny. Nyní posvátná žároviště mizí pod příbytky nového Boha. Dům křesťanské modlitby chrání střecha a z ní se k nebi vzpíná kříž. Avšak na Vlčí stráni odříznuté od zemských stezek vlčími pralesy se lidé nescházejí k modlitbám v potemnělé kapličce, ale pod širým nebem se uklání na čtyři světové strany. S rozbřeskem vítají slunečního Boha vyjíždějícího ve zlatém voze na každodenní pouť a ženy se vytrácejí za úplňku ke studánce a velebí Lunu, která se v ní koupe. Na Vlčí stráni neznají slovo hřích.
II. Kletby přesahují pokolení Když se stal českým biskupem Vojtěch Slavníkovec, křesťanství poprvé zaťalo drápek do poklidného života v úrodném údolíčku. Vojtěch byl na svou dobu nezvykle vzdělaný a zcela zapálený pro křesťanské ideály. Nechtěl se smířit s žádnou polovičatostí. Učenému biskupovi se nelíbilo mnoho věcí, které musel u svých oveček trpět, a mezi nimi i to, že si potomci křesťanského knížete Boleslava II. hrají na hradním plácku s Borovým klučinou… Borův tmavovlasý chlapec nosil na krku starověrský přívěsek – rovnoramenný kříž v kruhu. Kruh jako symbol věčného koloběhu a návratu, kříž uvnitř jako znamení pozemské inkarnace. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, Boleslav ve slabé chvilce vyhověl neustále nespokojenému a reptajícímu pastýři v tom nejmenším a vykázal synka ze starobylého rodu od pražského dvora. Velmož Bor byl jedním z nejlepších Boleslavových válečníků, jeho postavení se také rodilo už v dětství poblíž knížecí rodiny, ale teď ho ponížili. Odvezl svého syna na Vlčí stráň. Celý statek se ponořil do ticha a zmatený chlapec koukal do země. Ženy si stáhly roušky hluboko do čela a rozlévaly medovinu do hliněných pohárů. Chlapcova matka byla připravena čelit mužskému hněvu. Obavy jí svíraly hrdlo, intuice a šestý smysl jí napovídaly, že chlapec je pouhou figurkou ve hře dospělých. Jednou to muselo přijít. Jednou se musel někdo pokusit zasít semínko pochyb do pevné mysli. Chlapec předstoupil před Bora. „Proč se nepřidáme k ostatním a nepřijmeme novou víru?“ Klučinu stačil během krátké služby u dvora oslnit lesk Boleslavovy křesťanské domácnosti. Čekal na odpověď a čekal dlouho. Bor konečně vzhlédl od netknutého poháru. Napětí povolilo, přítomní vydechli. Jen chlapcova matka skoro nedýchala. Bor objal synka. „Od této chvíle jsi v rukou biskupova Boha.“ Strhl mu z krku ochranný amulet a přívěsky. „Až večernice zavře bránu slunečního paláce, přivažte ho k hraničnímu dubu na půlnoční straně!“ rozkázal. „Otče!“ „Budeš tam celou noc, dokud nevyjde první paprsek.“ „Ne, to nesmíš, já to nedovolím!“ Matka nevěřila svým uším. „Ale ano,“ stál si za svým Boleslavův družiník, „v sázce je víra našich otců.“ „A život mého hocha…,“ hlas se jí zlomil v bezmoci. Matky ostatních Borových ratolestí se vyhnuly pohledu na vyděšeného chlapce. Myslely na své syny – ještě nedosáhli věku pěti let, kdy opustí ženskou světnici a přejdou pod výchovu mužů. Celou noc zoufalá žena bděla. Čekala, až zakokrhá kohout. Vyběhla do probouzejícího se dne, běžela do lesa a sotva popadala dech. Své jediné děcko našla pokálené a zkroucené mezi řetězy pevně obtočenými kolem kmene stromu. Pozvedla úplně šedivou dětskou hlavu a její synek se na ni podíval vytřeštěnýma mrtvýma očima.
V duchovní válce mezi Vojtěchem, horlivým biskupem polopohanské země, a hrdým velmožem Borem nebylo ani vítěze, ani poraženého. Byla jen oběť. A na Vlčí stráni už nic nemělo být jako dřív. Lidé se dušovali, že se za jasných nocí ozývá z hloubi lesa, z místa, kde stojí rozsochatý dub plný dutin, žalostný pláč… Z bojovníků a předních družiníků přemyslovských knížat se stali svobodní sedláci připoutaní k rodové půdě. Zbraně používali k lovu, ochraně polí, dobytka a všech živých duší na statku i dole ve vesnici. Uzavřeli se a žili v bezpečném světě staré víry. Ale i do zdejší končiny zabloudily hlasy zvonů. Nesly se z knížecího sídla a prvních řádových domů tichou středověkou krajinou do dálek jako předzvěst věcí příštích. Ve věcech víry neústupný velmož Bor zabouchl svým potomkům dveře ke dvoru. I když ztratili kontakt s vládnoucí špičkou, nikdo na ně nezapomněl a úcta, kterou si Bor a jeho předci vydobyli na bitevních polích, přetrvala generace. Avšak sebejistá vyježděná lesní cesta vedoucí na Vlčí stráň zarůstala a stávala se váhavou pěšinou. Čas od času se Borův syn Všebor dostavil na sněm svobodných mužů obesílaný knížetem několikrát do roka a svým výjimečným vzhledem vždy zazářil jako drahokam v hromádce kamení. Dvě pokolení poté, co se biskup Vojtěch zřekl hříšného stáda a s požehnáním papeže odešel na misionářskou pouť na sever, kde ho zabili Prusové, když vstoupil do jejich posvátného háje, dvě pokolení poté, co ho prohlásili na církevní synodě v Římě za svatého a nad jeho tělesnou schránkou, uloženou se vší úctou a nádherou v biskupské bazilice Panny Marie v Hnězdně, císař Ota III. vyhlásil založení arcibiskupství pro sousední zemi Polanskou, které vládl kníže Boleslav řečený Chrabrý, dvě pokolení poté směřoval za panem Všeborem, jenž měl dva syny, několik žen a pevnou víru svých otců, knížecí posel. Cesta se klikatila mezi holými stromy, třpytila se v poprašku sněhu. Sem tam ji překřížily stopy zvěře. Jezdec si všimnul čerstvých hrobů. Koncem zimy vždy a všude ubývalo vesnických obyvatel. Umírali nemocní, starci a báby, neduživé děti, zesláblé šestinedělky. Stromy řídly a mezi statnými rozsochatými duby a habry se objevovaly výmladky vyrostlé na pokácených pařezech. Jezdec projel pařezinou a les se rozestoupil do otevřené krajiny. Po pravé straně minul vyvýšeninu s pohřebištěm. Tam, vedle mohyly uvnitř řídkého lesíka, spočívá i Bor. V celém knížectví nebylo jediného muže s mečem, který by to jméno neznal. Posel vjel na můstek z drobné kulatiny a přivítalo ho bublání – dralo se zpoza tajícího ledu. Holými olšinami prosvítaly zkroucené vesnické chatrče. Ve větru dýmily všemi směry, jako kdyby tančily. Lemovaly v nepravidelných rozestupech pravý břeh potoka, dokud se jim nepostavil do cesty lužní lesík. Nahoře ve stráni, chráněné před severními a západními větry zalesněnými svahy, se černal rozložitý statek. Kouř se pokojně linul průduchy v roubených stěnách. Tlumené větry se zmohly jen na pohlazení, tenké proužky dýmu se pod ním ladně zhouply. Cesta opustila vesnici a pokračovala mírným stoupáním do svahu. Vše kolem – políčka, loučky, pastviny, stromy – pokrývala tenoučká a průsvitná sněhová přikrývka. Knížecího posla přivítal na dvoře muž v těžkém ovčím kožichu. Rouno bylo mnohem kvalitnější, než je v selských kruzích k vidění a rozšiřovalo už tak široká ramena pod ním. Nebe najednou potemnělo a padalo k zemi…
Všebor si všimnul lýčeného provazu, který měl nečekaný host vystaven na odiv na znamení trestu za neuposlechnutí knížecích rozkazů. Zamračil se. Čeleď a otroci vykoukli z vyplétaných přístřešků, ve dveřích bytelného srubu se mihla ženská rouška, ustalo bouchání kladiva o kovadlinu a sílily údery svižných kroků. Posla znehybněl nepříjemný pocit, jaký zažívají slabší před silnějšími. Stál před panem Všeborem jako zvíře pozorované dravcem. Vnímal každičké vrznutí, zakašlání, vzdech, našlápnutí i jindy neslyšné zašustění látky. Stál tam a čekal, až utichnou sílící kroky – braly mu slova z úst. Přicházející mladý kovář se postavil vedle svého otce. Jezdec je seznámil s úmyslem knížete Břetislava shromáždit v létě veliké vojsko a připomněl Všeborovi jeho brannou povinnost a co by znamenalo jeho odmítnutí. Zatímco Všebor nehnul brvou, jeho syn Lubor hltal každé slovo knížecího posla. Zmínka o válečné výpravě v něm vzbudila nadšení, šedé oči jiskřily vzrušením. Válečné geny předků se hlásily o své. Před sedmnácti lety se Všeborovi a jeho ženě narodila dvojčata. Luborův pláč se ozval jako první. V nahřáté vodě ho ženy obřadně omyly slaměnou otýpkou, s níž čistily pícku, aby do něj přešla magická síla ohně. Odmalička byl oblíbený v ženské světnici i v čeledníku. Světlovlasý hošík v umazané košilce utíkal otcovým konkubínám a mhouřil temně šedé oči do spalujícího slunce. Později svůj obdiv přenesl na rozžhavený kov vyňatý z výhně. V Umajlově dobře vybavené kovárně byl pečený vařený. Jednoho dne přerostl kovadlinu. Netrvalo dlouho a uzdvihl kladivo a nakonec přerostl i němého kováře, který k němu přilnul, jako by byl jeho vlastní. Druhorozený Ruzin s příchodem na svět otálel, což stálo rodičku život. Z umírající matky ho ženy vytáhly nohama napřed. „Takhle se rodí čarodějové.“ Přivítaly ho s bázní, a aby přítomné utvrdil v jejich soudu, rozeřval se jen na malou chvíli, jen aby nasál vzduch do plic, a potom už ze sebe nevydal ani hlásku. Vstoupil do života tiše a bez nároků. Položily ho neumytého do plachetky zavěšené na trámoví. Krev z matčina těla prosakovala nahřáté pláténko a v posvátné studánce za statkem se odrážel bledý úplněk. Luborovo málomluvné dvojče mělo tmavé vlásky po otci. Když mu byly čtyři roky, ztratil se. Muži ze statku i vesnice pročesávali les. S večerem se vraceli a beznadějně kroutili hlavou.Všebor jim nerozdal pochodně a neposlal je znovu hledat. V oněch dobách se málokdo odvážil vkročit po západu Slunce do lesa. Lidé věděli své. I Všebor věděl své. Měl za to, že jestli jeho malý synek přežije noc v lesích, přežije už všechno. Hop nebo trop. Ráno ho našli. Zatoulal se k vlčí noře a celou noc strávil s vlčicí a jejími čtyřmi mláďaty. A to byl počátek jeho pozdějších nočních toulek v divočině okolních hvozdů. Počátek strachu z druhorozeného Všeborova syna – vypěstovali si ho nejen vesničané, ale i lidé ze statku. Když dospíval, začali ho považovat za vlkodlaka, i když to nahlas nikdo nevyslovil. Když přespával na statku, v lesích tesknili vlci a vesničané nemohli spát. Choulili se k sobě a špitali, že ho vlci volají zpátky… S odjíždějícím poslem se Ruzin minul ve vratech. Zase se jednou vracel po několika dnech strávených v lesích. K sedlu měl přivázaného uloveného rysa. Vypadal jako lovec, ale les mu byl něčím víc než jen lovištěm a útočištěm. Přítomnost knížecího posla na otcově půdě ho nezaskočila. Seskočil z černého koně a odvazoval úlovek. „Nevíš, proč Břetislav svolává zemskou hotovost?“ Všebor tušil zvláštní záměr knížete. Ruzin mu neodpovídal a Všebor se už neptal. Mezi Všeborem a druhým dvojčetem nebylo třeba
slov, jimiž vládne každé lidské hovado, aby si rozuměli. Všebor měl veliké kouzlo. Byl prudký v mlčenlivosti a rozvážný v rozepři. Zatímco se muži poddávali jeho přirozené autoritě, ženy při pohledu na pana Všebora své muže v duchu opouštěly, ale stačilo, aby byl přítomen Ruzin, před nímž se tajemství otevírala jako okvětní plátky květin, a kouzlo bylo pryč. Síla Ruzinovy osobnosti zastiňovala takovým způsobem, že i Všebor podmaňující si okolí svým šarmem se krčil v jeho stínu. Hnědočerné skvrny v husté srsti šelmy zatlačily vidinu vojenské výpravy do pozadí. Lubor obdivuje uloveného rysa. Nelze jinak než se zalíbením pohlížet na Všeborova dvojčata. Společně rostli pod srdcem jedné matky, a přesto si nejsou navzájem podobní. Mají málo společných rysů, ale jsou oba krásní a mužní na sklonku bezstarostného jinošství. Kovář v začouzené proděravělé haleně a lovec v odřených kožešinových ovinkách, v ošuntělém oděvu, kterému pobyt v lese, pronásledování zvěře a prodírání se kolem skalek a trnitého houští dalo zabrat. Tak, jako byl Lubor nejšťastnější u kovadliny v Umajlově „království“ a Ruzin v lesích, jejich otec s potěchou obcházel zlátnoucí políčka a prsty probíral zrající klasy. Přes zimu chránil nerušený spánek polností a s první jarní orbou shrábl kyprou hroudu do dlaní a vdechoval vůni odpočaté země. Když Všebor zašel do stavení, těžké nebe nad hlavami jeho synů se roztrhlo. Začaly padat veliké sněhové vločky. Ulpívaly na Luborových vlasech, snášely se do Ruzinovy čepice ušité z kuní kožešinky a všelijak se motaly kolem urostlých dvojčat. Po chvíli se k nim přidal Luborův věrný stín: Zrzek z údolní vesnice. Ryšavá čupřina a pihovatý obličej mu nemohly vysloužit jiné jméno. Během několika málo hodin sněhová nadílka oděla Vlčí holinu do barvy, jakou se honosí spodní košile dvojčat ušité z nejjemnějšího plátna.
