Západočeská univerzita v Plzni Fakulta Filosofická Katedra Sociologie
Esej Je (socio)biologie vhodným nástrojem pro porozumění chování mužů a žen? Proč ano či proč ne? Kde končí biologie a kde začíná vliv společnosti? Je možné nějakou takovou hranici určit?
David Kružlík 2.ročník sociologie F14B0029P
Úvod Dlouhá léta jsou vedeny spory, zda-li je lidské chování zapříčiněno genetikou, či je toto chování naučené. Na úvod je třeba vymezit určité používané pojmy v eseji, jelikož jejich porozumění může vést k podstatně lepšímu porozumění dané problematiky. V eseji se dále pokusím zodpovědět otázky zda-li je, či není sociobiologie vhodným nástrojem pro porozumění chování mužů a žen. Kde končí biologie a kde začíná vliv společnosti a zda-li je možné nějakou takovou hranici určit. Vznik sociobiologie Z počátku je nutno zmínit vědecké obory, které předcházely vzniku sociobiologie. Jedním z takových oborů je evoluční biologie, která vychází z Darwinovi teorie biologické evoluce organismu. Evoluční biologie říká, že chování člověka je podmíněno geny a vlivem prostředí, ve kterém se geny formují [Flegr 2009]. Z kořenů evoluční biologie plyne i směr nazývaný biologický determinismus. Zastánci biologického nebo-li genetického determinismu říkají, že vývoj sociálního a kulturního chování člověka je dán vlivem dědičnosti a vrozených vlastností. Mezi nejznámější představitele patří například Sigmund Freud, Jerry Fodor, nebo v lingvistice Noam Chomsky. ,,Jsme naprogramováni k tomu, abychom se v opakujících se a očekávaných situacích zachovali bez zbytečného spekulování tak, jak to obvykle bývá výhodné. I vášnivé chování je tedy rozumné. v jakémsi vyšším smyslu: ten chytrý v takovém případě nejsem já, nýbrž předchozí selekce fosilizovaná v mých genech (či memech)“ [Zrzavý 2001]. Biologický determinismus je v rozporu s kulturním determinismem, který odmítá tezi vrozených, či dědičných genů. Kulturní determinismus říká že, veškeré lidské chování je osvojováno v průběhu socializace. Za hlavní představitele kulturního determinismu jsou považování Franz Boas a Margared Meadová. Dlouho vedené spory mezi kulturním a biologickým determinisem radikálně ovlivnil americký přirodovědec Edward Osborne Wilson. V roce 1975 vydal knihu Sociobiology: The New Synthesis [Wilson 1975], kterou v roce 1978 rozšířil o knihu On human Nature. Tvrdí že veškeré lidské chování je výplodem evoluce, tudíž sociální a kulturní chování člověka je předurčeno v genech. Své teze podkládá například antropologickým výzkumem mimiky s domorodci na Nové Guineji, kterým byly
prezentovány různé fotografie Američanů, přičemž z tváře domorodců při pohledu na fotografii byly rozpoznatelné jejich pocity, což dokazuje, že jejich pocity nebyly naučené ale geneticky zakotvené. Další z antropologických výzkumů dokazuje, že pravidlo zakazující incest je taktéž zakotveno v genech. Při incestním páření vzniká riziko vrozených poruch, což je nebezpečné pro další vývojovou linii [Wilson 2000]. Sociobiologii ve vztahu k člověku obhajuje John Alcock ve své knize The Triump of Sociobiology [Alcock 2001]. Přirovnává člověka k primátovi, kdy nejsilnější primáti mají výhodnější možnost pro rozmnožování. Stejně tak, jako sociálně výše postavení muži si mohou dovolit více partnerek, což souvisí s jejich bohatstvím a prestiží. Z toho plyne touha muže po bohatství a vyšším sociálním statusu. Tuto teorii podkládá Dawkinsonův sobecký gen [Dawkins 1989], který zapříčiňuje touhu po rozmnožování a nakopírování svých genů do další generace. Přijmeme-li sociobiologickou tezi zakotveného sobeckého genu, že muž je od přírody předurčen k rozmnožování svých genů, můžeme potvrdit Alcockovu teorii. Kritika sociobiologie Mnoho pozitivních příkladů pro sociobiologii je sice empiricky podloženo, ale nehledí na epistemologii. Sociobiologie se setkala s řadou kritiků jako byl například Richard Lewontine, nebo Stephan Jay Gould. Jejich kritika byla spíše politicky zaměřená, tvrdili že sociobiologie podporuje rasistické myšlenky. Sociobiologické teze byly také přirovnávány k eugenice. Další řadou kritiků byli kritici především z řad humanitních oborů jako jsou sociologie, politologie a filosofie. Ti tvrdí, že sociobiologie nebere v potaz epistemologické vlivy a nelze na základě stejných genotypů srovnávat člověka se zvířetem. Zkoumáme-li určitého živočicha, musíme si uvědomit, že je vždy přizpůsoben prostředí, ve kterém žije. Každé přizpůsobení předpokládá, že živočich dostane odpovídající informace o prostředí. Tyto informace může organismus získat buď přímo dědičnými vlastnostmi zakotvenými v genomu, nebo nepřímo učením. [Veselovský 2005: 133-134] Mluvíme-li o přímo zděděných informacích, které Veselovský nazývá druhovou pamětí, je třeba vyvrátit pojem tabula rasa, jehož definicí je, že lidská bytost, zvíře, či hmyz se rodí jako čistý nepopsaný list papíru, na který jsou v průběhu jejich života zaznamenávány zkušenosti, které získávají. Lidská novorozeňata, podobně jako jejich příbuzensky nejbližší savci,
nejsou po porodu jen nemohoucí tvorové. Jsou totiž pro svou budoucnost vybavena celou řadou geneticky naprogramovaných schopností. Stejně jako je tomu u zvířat, či hmyzu. Nepřímo získané informace Veselovský zařazuje do paměti individuální ,,Získané zkušenosti jsou totiž majetkem jedince, u sociálně žijících zvírat se mohou druhým jedincům předat vzájemným napodobováním nebo prostřednictvím tradic. V podstatě se však vždy příslušníci dalších generací musejí tyto formy nově získaného chování naučit“ [Veselovský 2005: 104]. Pomyslná hranice Geny ovlivňují naše chování. Otázkou však zůstává ,,Jak moc geny ovlivňují naše chování?“ U Snovačky jedovaté (Latrodentus mactans), nebo-li černé vdovy je její chování sníst svého druha geneticky podmíněno, stejně tak, jako je u muže geneticky podmíněna chuť na sexuální styk. Proč, když samička bez rozmyšlení sežere svého partnera, proč muž neuspokojí svoji touhu po styku ve chvíli, kdy přijde do kontaktu s možnou obětí? Máme své morální zásady a myslím si, že zde je hranice mezi biologií a vlivem společnosti. V knihách zastávajících názor evoluční biologie se ale nepíše o svobodné vůli člověka. V opozici s Alcockem se nabízí kritika, že ne všichni muži touží po více sexuálních partnerkách, po bohatství, či vyšším sociálním statusu. Člověk se od člověka liší svým individualismem. Někdo se může stát homosexuálem, nebo přijmout celibát. Pro někoho je například důležitější kariérní růst, než plození potomků. Příklady Vědní obor, který bere v potaz nejen sociobiologický vliv genů je behaviorální genetika. Behaviorální genetika se snaží zjistit příčiny lidského chování. Zkoumá nakolik je lidské chování podmíněno prostředím a nakolik je podmíněno geneticky. V zkoumání lidského chování nastávají však určité nevyhnutelné komplikace. Je obtížné definovat a měřit chování. Mnoho studií na zvířetech dokazuje, že chování není určeno jedním genem a je závislé na prostředí. Například studie na myších [Brown 1996]. Mimojiné jsou ze i důvody estetické. Výzkumy, které jsou v rámci behaviorálná genetiky možno proveditelné, jsou výzkumy na dvojčatech. Oscar a Jack dvojčata, která od sebe byla rozdělena krátce po narození. Každý z nich byl
vychováván v jiném prostředí. Jack byl vychováván v Karibiku a Oscar v Německu v tehdejší třetí říši. Po jednadvacetiletém setkání muži vykazovaly stejné, až podobné rysy, ačkoliv se vůbec neznali. Nosili brýle, stejně upravený knírek, oba měli rádi pikantní jídlo. Čili byla zde patrná jasná geneticky zakotvená podoba. Nicméně jejich názory byly podmíněny prostředím, ve kterém vyrůstali. Další studie dokazují, že jedinec vychovávaný v ekonomicky horším prostředí, kde je například nouze o potravu, bude dosahovat nižších velikostí a bude náchylnější na nemoci, než jedinec ekonomicky zajištěný. Dalším příkladem, kde je jasně zřetelná hranice mezi biologickým a kulturním je příklad divokého chlapce z Aveyronu. Chlapec byl nalezen ve Francii v lese v odhadovaném věku 12cti let. Chlapec nevykazoval žádné známky lidského chování, neuměl mluvit, neznal žádné společenské chování. Choval se jako zvíře. Kálel kde se mu zachtělo [Benzaquén 2006]. Z hlediska sociobiologie chlapec jednal tak, jak byl geneticky nastaven. Nepotlačoval své zvířecí pudy, jelikož neprošel procesem socializace a nemohl se tudíž začlenit do společnosti. Dalo by se říci, že chlapec se ve svých 12cti letech narodil a zde začal jeho vliv společnosti, avšak neúspěšně. Chlapce se nepodařilo do společnosti zařadit, jelikož vliv společnosti je pro socializaci jedince důležitý od narození. Rowel Huesmann vydal v roce 1997 výzkum týkající se dětí které sledovaly v mládí agresivní pořady. Výzkum trval po dobu patnácti let a byl proveden na 200 dětech. Děti byly zpočátku rozděleny na několik skupin podle míry agresivity kterou vykazovaly a podle sledovanosti agresivních pořadů. Děti, které vykazovaly známky agrese, si ve filmech spíše všímaly záporných hrdinů a záporných vlastností. Výzkum si kladl za otázku, zda-li média zvyšují dětskou agresi. Po dobu výzkumu bylo monitorováno, jak se mění jejich sledování médií, a jak se mění jejich agrese. Výsledky nepřinesly nikterak převratné objevy, ale bylo zjištěno, že děti které byly ve skupině agresivních dětí, měli ve stáří větší sklon k porušování pravidel. Z dětí to ovšem neudělalo násilníky, vrahy či jiná “monstra“, ale jejich agrese se nejvíce projevila v páchání dopravních přestupků. Děti si braly za vzor záporné hrdiny, na které neplatily žádná pravidla. Huesmann potvrdil Bandurovo teorii vzorů [Bandura
1961] Z toho výzkumu je patrné, že agresi vyvolanou skrze média si děti osvojili v procesu učení. [Huesmann 1997] Závěrem bych podotknul, že přírodní vědy by měli více hledět na epistemologii, jestliže je předmětem jejich zkoumání člověk a přijmout tezi, že biologické a kulturní se navzájem proměňuje. Člověk je jedinec myslící, má určité city, vnímání, které může projevit na základě vrozených genů, ale nemusí. Jeho výhodou je tedy možnost volby. Své jednání si může rozmyslet. Zná-li morální zásady, může jednat v rámci morálních zásad. Je schopen sebereflexe. Připustíme-li teze genetického determinismu, budeme se chovat jako zvířata. To co nás napadne budeme moci provést. Člověk jedná v rámci naučené kultury, kterou si od narození osvojuje procesem socializace. Je svobodný ve své vůli a může svou vůli ovládat, i když mu genetický základ radí jinak. Seznam literatury Alcock, John. 2001. The triumph of sociobiology. 1st ed. Oxford: Oxford University Press, 257 s. Bandura, A., Ross, D., & Ross, S. A. 1961. Transmission of aggression through imitation of aggressive models. Journal of Abnormal Social Psychology. 575–582. Dostupné z: < http://psychclassics.yorku.ca/Bandura/bobo.htm> Brown, .R. Ye, H. Bronson, R.T. Dikkes, P. Greenberg, M.E.1996. A defect in nurturing in mice lacking the immediate early gene fosB. 297-309 s. Dawkins, Richard. 1989. The selfish gene. New ed. New York: Oxford University Press. 352 p. Flegr, Jaroslav. 2009. Evoluční biologie. 2., opr. a rozš. vyd. Praha: Academia, 569 s. Huesmann, L. Rowell, Jessica Moise-Titus, Cheryl-Lynn Podolski, Leonard D. Eron. 1997. Longitudinal Relations Between Children’s Exposure to TV Violence and Their Aggressive and Violent Behavior in Young Adulthood: 1977–1992. University of Michigan. Dostupné z:
Lippa, Richard. 2009. Pohlaví, příroda a výchova. Vyd. 1. Praha: Academia.
Veselovský, Zdeněk. 2005. Etologie: biologie chování zvířat. Vyd. 1. Praha: Academia. 407 s. Wilson, Edward O. 1975. Sociobiology: the new synthesis. 6th. print. Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press. 697 s. Wilson, Edward O. 2000. On human nature. 11th print. Cambridge: Harvard University Press. 260 s. Zrzavý, Jan. 2001. “Homicida a lidská přirozenost“. Vesmír 80. Dostupné z: < http://casopis.vesmir.cz/clanek/homicida-a-lidska-prirozenost-(2)>
