UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra sociologie a andragogiky

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra sociologie a andragogiky

ŽIVOT BEZ DÍTĚTE NEBO…? CHILDLESS COUPLE OR…? Bakalářská diplomová práce

EVA LAMMELOVÁ

Vedoucí bakalářské diplomové práce: PhDr. Naděžda Špatenková, Ph.D.

Olomouc 2009

Prohlašuji, že jsem tuto závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem použila.

V Olomouci, dne 31. března 2009

…..……………………

2

OBSAH ANOTACE........................................................................................ 4 ÚVOD ............................................................................................... 5 1. ŽIVOT BEZ DÍTĚTE ................................................................................... 7 1. 1 Problematika bezdětnosti a neplodnosti ................................................ 7 1. 2 Mužské a ženské reprodukční zdraví....................................................10

2. ŽIVOT S DÍTĚTEM .................................................................. 17 2. 1 Touha být rodičem.................................................................................17 2. 2 Proč mít děti?.........................................................................................20

3. PSYCHOLOGICKÉ ASPEKTY BEZDĚTNOSTI .................. 24 3. 1 Nenaplnění snu a pocit viny...................................................................24 3. 2 Jak nenaplněný sen prožívají ženy........................................................27 3. 3 A jak to všechno vlastně prožívají muži…............................................32

4. SOCIOLOGICKÉ ASPEKTY BEZDĚTNOSTI..................... 35 4. 1 Čemu čelí neplodné páry? .....................................................................35 4. 2 Narušená identita neplodného páru......................................................38 4. 3 Stigmatizace neplodných .......................................................................42

5. ŽIVOT BEZ DÍTĚTE … NEBO? ............................................. 45 5. 1 Bezdětní či rodičové? .............................................................................45 5. 2 Rozhodnutí pro osvojení dítěte..............................................................47

ZÁVĚR ........................................................................................... 53 LITERATURA ............................................................................... 55 PŘÍLOHY....................................................................................... 62

3

ANOTACE Cílem této práce je reflektovat problémy, které musí řešit bezdětné páry a to z pohledu jak psychologie a andragogiky, tak i sociologie. Pozornost je věnována vymezení neplodnosti a bezdětnosti. Zjišťuji, jaká je v dnešní době hodnota dítěte a proč lidé touží stát se rodiči. Nastiňuji období, kdy neplodné páry prožívají svou krizovou situaci a nabízím případné možnosti andragogické intervence. Hovořím o neplodném páru i z pohledu sociologie, kde se zaměřuji na sociální aspekty neplodných jako je například narušená identita, genderové rozdíly v reakci na neplodnost, stigmatizace či sociální exkluze. Práci ukončuji otevřeným pojednáním o rodičovství, pár stojí před důležitým rozhodnutím, zda prožít život bez dítěte nebo zvolit jinou alternativu, což je v případě neplodného páru náhradní rodinná péče. Původně jsem chtěla danou problematiku uchopit empiricky a získat informace od neplodných párů, ale setkala jsem se s vážnými problémy. Vzhledem k tématu, které je citlivé jsem narazila především na problém s utajením citlivých informací. Přesto se mi podařilo několik nedobrovolně bezdětných párů kontaktovat a jsem velmi vděčná za informace, který mi poskytly. Jejich výpovědi mohou sloužit jako ilustrace teoreticky pojaté problematiky. Nevydávám tedy tuto práci za empirické šetření, ale ilustrace slouží k doplnění a dokreslení teoretických východisek. Doufám přesto, že by se mi eventuelně mohlo podařit výzkum realizovat v budoucnu a to v rámci magisterské diplomové práce.

4

ÚVOD Rodina je přirozeným prostředím pro plození a výchovu dětí. Důraz na psychickou hodnotu, kterou děti přinášejí, je, zdá se klíčový, v dětech překonáváme svůj osobní čas, protože v nich bude pokračovat, až tu nebudeme, nejenom náš genetický vklad, ale také i to, co získaly děti naší výchovou, životem s námi. Ne vždy je ovšem toto očekávání párů možné realizovat, že lékařské odhady výskytu neplodnosti se liší, někteří zastávají názor, že v současné české populaci se biologická neplodnost páru může blížit až 15%. Tato situace není pro pár jednoduchá, je to jeden z krizových momentů v jeho životní dráze. Prvotním úkolem neplodného páru je prožít zármutek a smířit se s tím, že jejich sen nebude naplněn. Proces truchlení představuje určitý způsob zpracování dané změny a proces vyrovnávání se s krizovou situací. Při opakovaném neúspěchu se ženám začne bortit svět, mít dítě je přece jedním z nejzákladnějších smyslů v životě ženy. Zde se právě otevírá možnost andragogické intervence. Na překonání kritického uzlu v životní dráze člověka či jejího problémového průběhu, se orientuje integrální andragogika. Toto pojetí andragogiky, jako aplikované vědy, je zaměřeno na individuum a zajímá se o socioterapeutický či psychoterapeutický vztah k člověku, který se nedokáže vlastními silami vypořádat se svými problémy. Jedincům či párům se naskytuje formální pomoc, mohou využít krizové intervence, kterou je institucionalizovaná pomoc. Cílem takové intervence je pomoci páru realisticky přijmout jeho situaci, tak aby pár znal své možnosti, kterých může využít a rozvíjet je. Minimalizovat psychologický dopad na pár a dosáhnout dynamické rovnováhy mezi zvládáním důsledků a kvalitou života. Pár se ocitá v situaci, kdy musí zvažovat alternativu, zda povede život bez dítěte nebo s dítětem, byť by nebylo jeho biologické. Tento problém je v poslední době stále naléhavější a stále více partnerských vztahů tuto situaci musí řešit. Proto ve své práci tuto problematiku reflektuji, pojednávám o problémech, které musí bezdětné páry řešit a o alternativách, jenž se párům nabízejí pro vyřešení jejich náročné životní situace. Práce je zaměřena na páry, které nemohou zplodit dítě přirozenou cestou, proto doplňuji práci názornými ilustracemi, které tvoří výpovědi třech neplodných

5

párů (pár A, pár B, pár C), jenž mi poskytly rozhovor. Pár A je je nyní ve fázi žádání o osvojení si dítěte, pár B adoptoval čytři děti, nedjříve si osvojil desetiletou holčičku, poté tříměsíční holčičku, dále chlapečka, kterému sociální pracovnice dlouhou dobu nemohly sehnat rodiče a naposledy si pár osvojil pětiměsíční nevidomou holčičku. Pár C si osvojil dceru z kojeneckého ústavu, které je nyní 18 let. Rozhovor s těmito lidmi se mi podařilo realizovat díky ochotě sociální pracovnice Mětského úřadu Trutnov Jany Voleské, která mi kontakt s dotyčnými páry, na základě jejich souhlasu, zprostředkovala.

6

1. ŽIVOT BEZ DÍTĚTE Problematika neplodnosti, jak již bylo v úvodu zmíněno, je aktuálním tématem. V souvislosti s touto problematikou může někdy docházet k mylné interpretaci důležitých pojmů. Vymezuji proto termíny, kterými jsou neplodnost a dobrovolná a nedobrovolná bezdětnost. Následně uvádím některé statistiky pojednávající o stále se zvyšující neplodnosti i bezdětnosti a to jak dobrovolné, tak nedobrovolné. Tato problematika zajisté souvisí s reprodukčním zdravím, muži a ženy se podílí na problému biologické reprodukce přibližně stejnou měrou, přičemž příčiny mužské reprodukce souvisejí primárně s životním prostředím a u žen je jedním z hlavních důvodů odkládání mateřství do pozdějšího věku, kdy je ovšem jejich biologická plodnost již snížena. Podle některých autorů relativně brzy vymřeme po meči, anebo se staneme zcela závislými na asistované reprodukci.

1. 1 Problematika bezdětnosti a neplodnosti Problémy s biologickou reprodukcí jsou diagnostikovány u 10 – 15% párů a jak říká Slepičková, je vysoce pravděpodobné, že toto číslo bude stoupat. Autorka s odkazem na Akkera tvrdí, že neplodnost se celosvětově v současné době týká 60-80 milionů lidí na celém světě a polovina z nich zůstává doživotně bezdětnými.1 Lékařské odhady výskytu neplodnosti se liší, ale podle v současnosti někteří zastávají názor, že v dnešní české populaci se biologická neplodnost páru může blížit až 15%. V celosvětovém měřítku se odhaduje, že v současnosti je přibližně každé páté manželství považováno za neplodné.2 Není přesné, jak tvrdí Slepičková, vnímat neplodnost jako univerzální a jednou dané označení, které má pro všechny stejný obsah, zkušenost neplodnosti je stejně proměnlivá, komplexní a různorodá jako zkušenost rodičovství.3 Podle Haškové bezdětní představují širokou kategorii lidí, která zahrnuje muže a ženy 1

Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 938. 2 Srov. RABUŠIC, L. Kde ty všechny děti jsou. vyd. 1., Praha: Slon, 2001, s. 99. 3 Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 940.

7

s nejrůznějšími životními podmínkami, strategiemi a identitami. Při zkoumání bezdětnosti a bezdětných lze rozlišovat zejména mezi dimenzí dobrovolné bezdětnosti, kdy je bezdětnost jedincem pociťována jako problém, který byl způsoben nejrůznějšími bariérami, a nedobrovolnou bezdětností, která může být přitom zapříčiněna biologickými (neplodnost/sterilita) nebo také strukturálními a kulturními faktory (např. homosexuální orientace ve společnosti, v níž jsou metody asistované reprodukce, nebo v níž je adopce dětí umožněna pouze heterosexuálním párům). Hranice mezi dobrovolnou a nedobrovolnou bezdětností je proto v některých případech velmi těžko definovatelná a nejistá.4 V České republice vrůstá podíl bezdětných párů, v roce 1990 se u nás narodilo něco přes 130 tisíc dětí, v roce 2000 to bylo jen 90 tisíc dětí, tedy skoro o třetinu méně.5 Ve srovnání s rokem 1975, kdy se narodilo na 192 tisíc dětí, se v posledních letech rodí v České republice sotva polovina dětí.6 Rozdíl mezi neplodností a nedobrovolnou bezdětností, tvrdí, že to nejsou jednoznačně zaměnitelné pojmy, tvrdí Slepičková. Je to především současný vývoj reprodukční medicíny, který ztěžuje jejich přesné vymezení.7 WHO, Světová zdravotnická organizace, definuje neplodnost jako stav, kdy partnerský pár není schopen počít dítě i přes pravidelné praktikování nechráněného pohlavního styku po dobu minimálně jednoho roku.8 Nedobrovolná bezdětnost, pokračuje Slepičková, v sobě zahrnuje sociální implikace a také ostatní autoři poukazují na sociálně konstruovanou povahu tohoto pojmu.9 O neplodnosti lze hovořit jen v době, kdy pár prodělává terapii, zatímco nedobrovolná bezdětnost je stavem, který charakterizuje život těch, kteří se

4

Srov. HAŠKOVÁ, H., ŠALAMOUNOVÁ, P., VÍZNEROVÁ, H., ZAMYKALOVÁ, L. Sociologické studie: fenomén bezdětnosti v sociologické a demografické perspektivě. vyd. 1., Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2006, s. 11. 5 Předpokládá se, že se spermiogram bude i nadále snižovat. Každý rok se v Česku narodí zhruba tři procenta dětí jen díky asistované reprodukci a zhruba pět až sedm procent dětí je na světě jenom díky tomu, že jejich rodiče prošli léčbou neplodnosti. Situace v ostatních vyspělých zemích není o moc lepší. Srov. http://www.neplodnost.cz/web/verejnost/napsalose/?article=721 6 Srov. MOŽNÝ, I. Česká společnost: Nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. vyd. 1., Praha: Portál, 2002, s. 24. 7 Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, 939. 8 Srov. TRUNKÁT, I. Odborné články [online], [cit.2009-21-03]. Dostupné z : . 9 Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, 939.

8

terapie vzdali, či u nich nebyla terapie úspěšná a učí se žít bez dětí.10 Lékařskou pomoc se ženy údajně nejčastěji rozhodnou vyhledat po jednom roce snahy o otěhotnění. Pomoc po jednom roce se rozhodne vyhledat 38 % žen, 29 % žen vyhledává pomoc po dvou letech a 21 % po třech letech. 8 % žen se na lékaře obrátí po čytřech letech snahy o otěhotnění a 4 % po šesti letech.11 Světová zdravotnická organizace WHO rozděluje neplodnost do tří skupin. První je primární neplodnost, což je naprostá absence početí i přes pravidelný nechráněný pohlavní styk po dobu jednoho roku. Dále sekundární neplodnost, která znamená, že i přes pravidelný nechráněný pohlavní styk po dobu jednoho roku nedošlo k žádnému novému početí poté, co v minulosti k oplodnění došlo12 a třetí skupinou je neobjasněná neplodnost, zde jde o to, že je absence početí způsobená faktory jako laktace, antikoncepce, ztížená sexuální aktivita, nebo z neznámých13 příčin.14 Slepičková také zmiňuje názor Miall, jenž hovoří o potřebě odlišit neplodnost jako lékařsky diagnostikovanou fyzickou charakteristiku jedinců od neplodnosti jako sociálně konstruované reality páru. Neplodnost tedy můžeme chápat jako biologický problém se sociálními důsledky, nedobrovolnou bezdětnost jako problém sociální, který se může řešit skrze lékařské techniky.15 Stav bezdětnosti lze definovat v širokém pojetí absencí rodičovství. Rodičovství může být vymezeno biologickými událostmi (početím, těhotenstvím, porodem) nebo také kulturně a legislativně stanovenými rodičovskými právy a povinnostmi, konstatuje Hašková. Stejně jako rodičovství tak může i bezdětnost nabývat různých podob a může být zapříčiněna mnoha důvody. V rámci života může být bezdětnost dočasnou nebo také celoživotní záležitostí. Celoživotní bezdětnost, neplodnost i nízká porodnost jsou v České republice vnímány jako 10

Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 939. 11 Srov. Problematika neplodnosti v partnerském vztahu. [online]. [cit. 2009-20-03]. Dostupné z: . 12 A je vhodné doplnit pojem – Infertilita a to je stav, kdy žena bez problémů otěhotní, ale není schopna těhotenství donosit a porodit životaschopný plod. Srov. http://www.sanatoriumhelios.cz/neplodnost/ 13 Odhady výskytu neplodnosti se liší především z toho důvodu, že jsou založeny na demografických a statistických údajích, které je obtížné vyhodnocovat zvláště co se týče prvních dvou faktorů. Srov. . 14 Srov. TRUNKÁT, I. Odborné články [online], [cit.2009-21-03]. Dostupné z : . 15 Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 939-940.

9

aktuální problémy. Na jejich problematizaci se podílejí významným způsobem i média. Spoluvytvářejí klima, ve kterém se o tematice bezdětnosti (neplodnosti, nízké plodnosti/porodnosti) diskutuje. Diskuze o neplodnosti v českých médiích je diskuzí o hranicích její léčby, ovšem problematika alternativních řešení, například adopce je vytlačena na okraj zájmu. Je to diskuze o hranicích přirozeného (způsobu rozmnožování) a legitimního (rodičovství).16

1. 2 Mužské a ženské reprodukční zdraví Není to tak dávno, co se předpokládalo, že neplodnost je problémem žen,17 ale podle Světové zdravotnické organizace (WHO), píše Kubíček, je příčina neplodnosti páru na straně ženy ,,pouze“ v 25% případů. Mužský faktor samotný je za neplodnost odpovědný ve 33% a postižení obou partnerů najednou se vyskytuje ve 20%.18 Příčinu neplodnosti se při základním vyšetření nepodaří zjistit asi u 15 % párů.19 Je pravdou, že muži jsou schopni oplodňovat i dlouho po padesátce, poznamenává Rabušic, jejich období plodnosti je tedy delší než u žen, u kterých délka období, v němž rodí děti, je dvacet až pětadvacet let. Specialisté z oblasti reprodukční medicíny potvrzují, že na neúspěchu otěhotnět se partneři podílejí téměř rovným dílem.20 Neplodný pár je definován jako žena a muž, kteří nedosáhli těhotenství po dobu jednoho roku nechráněného pohlavního styku.21 Jakmile v České republice početně velmi silně zastoupená generace ze 70. let zestárne, objasňuje Rusek, ukončí své reprodukční období, což nastane již během pouhých pěti let, a do aktivního reprodukčního věku přijde další generace,

16

Srov. HAŠKOVÁ, H., ŠALAMOUNOVÁ, P., VÍZNEROVÁ, H., ZAMYKALOVÁ, L. Sociologické studie: fenomén bezdětnosti v sociologické a demografické perspektivě. vyd. 1., Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2006, s. 12. 17 Srov. KONEČNÁ, H. Na cestě za dítětem. vyd. 1., Praha: Akademia, 2003, s. 16. 18 Konečná uvádí podobné statistiky, které ukazují, že andrologická příčina, tedy příčina na straně mužů je z 35%, gynekologická příčina, čili ze strany ženy z 35% a kombinace obou příčin činí 25%. Pět zbylých procent tvoří příčiny, které se nezjistily. KONEČNÁ, H., Na cestě za dítětem, vyd. 1., Praha: Akademia, 2003, s. 16. 19 Srov. KUBÍČEK, V. Mužské reprodukční zdraví a problém neplodnosti [online], [cit. 2009-2103]. Dostupné z: . 20 Srov. RABUŠIC, L. Kde ty všechny děti jsou. vyd. 1., Praha: Slon, 2001, s. 29. 21 http://www.sanatoriumhelios.cz/neplodnost/

10

která je však početná výrazně menší, zákonitě zaznamenáme nejen relativní, ale i absolutní velmi prudký pokles porodnosti.22 Co se týká důvodů mužské neplodnosti, tak jedním z nich, je znečištěné prostředí a stres.23 Řada empirických studií dokládá rapidní pokles počtu a kvality spermií u západoevropských mužů v posledních desetiletích, který je přičítán enviromentálním faktorům24 a životnímu stylu25, Zamykalová důvod neplodnosti mužů srovnává s důvodem neplodnosti u žen a tvrdí, že u žen se uvádí jako důvod rození dětí ve vyšším věku, zatímco s důvodem neplodnosti u mužů se přiklání k názoru o životnímu prostředí, a jak dodává, zejména k vyššímu znečištění.26 V malém procentu také tyto problémy způsobuje genetika, velký vliv na neplodnost mají pohlavní nemoci, obstrukce vývodních cest, ale také stres, špatné návyky27, obezita, vystavování se tepelným excesům apod.28 Podle Mrázka obecně platí, že pro kvalitu spermií je dobré dodržovat normální zdravý životní styl, přiměřeně se hýbat, vyhýbat se cigaretám, alkoholu29 i drogám včetně marihuany.30 K této problematice se vyjadřuje i Bendová a tvrdí: ,,Vyzývám všechny muže: Zahoďte mobily, nepijte, nekuřte, vyhýbejte se horké koupeli, chřipkám a polyesteru. Zachraňte spermie, zachraňte lidstvo!“31 Možnosti současné terapie mužské neplodnosti, jsou dosud značně omezené a výsledky nejsou zdaleka uspokojující. Týká se to například medikamentózní

terapie

poruch

spermiogenesy

(tj.

pozitivní

ovlivnění

22 Srov. RUSEK, M. Vymřeme po meči nebo po přeslici? [online], [cit. 2009-21-03]. Dostupné z: < http://www.blisty.cz/art/40246.html>. 23 Srov. KONEČNÁ, H. Na cestě za dítětem. vyd. 1., Praha: Akademia, 2003, s. 17. 24 Obecně panuje shoda v tom, že dvěma závažnými dopady znečištění životního prostředí na lidské zdraví jsou rakovina a snížená kvalita spermatu. Srov. . 25 Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s.938. 26 Srov. HAŠKOVÁ, H., ŠALAMOUNOVÁ, P., VÍZNEROVÁ, H., ZAMYKALOVÁ, L. Sociologické studie: fenomén bezdětnosti v sociologické a demografické perspektivě. vyd. 1., Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2006, s. 105. 27 Jako je káva, cigaretový dým, drogy a léky, elektromagnetická pole a radioaktivita. Ale také těsné spodní prádlo, protože teplota varlat může dosáhnout příliš vysoké hodnoty. Srov. . 28 Srov. Plodných mužů je méně než polovina. Test spermií. [online]. [cit. 2009-20-03]. Dostupné z: . 29 Pro tvorbu spermatu je nezbytný vitamin A. Jedním z důvodů, proč bývají alkoholici často neplodní, může být i to, že alkohol zamezuje přeměně vitaminu A. Srov. http://www.celostnimedicina.cz/proc-je-impotence-a-neplodnost-tak-rozsirenym-problemem.htm 30 Srov. HAMPLOVÁ, L. Konec spermií v Česku?. [online]. [cit. 2009-20-03]. Dostupné z: . 31 HAŠKOVÁ, H., ŠALAMOUNOVÁ, P., VÍZNEROVÁ, H., ZAMYKALOVÁ, L. Sociologické studie: fenomén bezdětnosti v sociologické a demografické perspektivě. vyd. 1., Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2006, s. 114.

11

spermiogramů, jak kvantitativně, tak kvalitativně). Terapeuticky se zkoušejí vitamíny, především vitamín E, některé hormony, jako testosteron, gonadotropiny apod. Některé poruchy transportu spermií z varlete, lze léčit chirurgicky, ale ani zde nejsou výsledky přesvědčivé, tvrdí Kudela. V současné době jsou nejperspektivnější některé metody asistované reprodukce založené na principu selekce a koncentrace nejkvalitnějších spermií.32 V budoucnu se prý předpokládá vyšší míra neplodnosti také v důsledku nárůstu tubárních faktorů33 a endometriózy u žen,34 většího počtu úspěšně vyléčených mladých onkologických pacientů a odkládání mateřství do vyššího věku žen.35 Další příčiny snížené plodnosti mohou být problémy s ovulací (vypuštění vajíček z ovarií), problémy s produkcí spermatu či překážka mezi vaginou a ovarii.36 Objevují se také dohady o zvyšování počtu celoživotně bezdětných žen, které dávají přednost vzdělání, kariéře nebo jiné seberealizaci. Změny úrovně bezdětnosti mají dopad nejen na jednotlivce, ale také na celou společnost.37 Člověk se snaží kontrolovat svou plodnost, konstatuje Možný, je to jedna z jeho nejvýznamnějších vzpour proti přírodě. Za plně úspěšnou ji lze považovat až po vynálezu antikoncepční pilulky.38 Charakteristickým rysem evropské rodiny (mj.) ve druhé polovině dvacátého století, jak píše Kučera, Maur a Stloukal, byl rozvoj antikoncepce a plánování rodičovství. Z demografického hlediska se složité procesy vývoje rodiny projevují v jednotlivých zemích mimo jiné i vyšší koncentrací porodů do zkráceného faktického reprodukčního období žen, úbytkem

32

Srov. KUDELA, M. Základy gynekologie a porodnictví, vyd. 2., Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996, s. 49. 33 Tubární faktor byl dříve jednou z nejčastějších příčin poruchy plodnosti u žen, způsoben uzávěrem vejcovodů po prodělaných gynekologických zánětech nebo i komplikovaném zánětu slepého střeva. Srov. http://www.fertilizace.cz/lecba-neplodnosti.html 34 Ednometrióza - přítomnost ložisek podobných sliznici děložní mimo její obvyklou lokalizaci, která se tak vyskytuje z víceméně neznámých příčin, negativně ovlivňuje proces oplodnění, migrace (pohyb) a nidace (uhnízdění) vajíčka. Srov. http://www.fertilizace.cz/lecbaneplodnosti.html Léčba endometriózy zahrnuje nasazení speciálních léčiv, chirurgický zákrok nebo metody asistované koncepce. http://www.sanatoriumhelios.cz/neplodnost/endometrioza/ 35 Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 938. 36 Srov. Co je neplodnost? [online], [cit.2009-21-03]. Dostupné z: . 37 Srov. JUŘÍČKOVÁ, L. Analýza: Bezdětnost v České republice. [online]. [cit. 2009-21-03]. Dostupné z:. 38 Srov. MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. vyd. 2., Praha: Slon, 2008, s. 179.

12

narození dětí ve vyšších pořadích, a tím i snížením celkové plodnosti a snižováním průměrného počtu členů rodiny (rodinné domácnosti).39 Odkládání plazení do vyššího věku je mnohdy dáno nutností kombinace pracovního a rodinného života, která se v naší společnosti objevuje od doby, kdy došlo k relativnímu oddělení obou sfér, tedy kdy se ekonomická produkce oddělila od domácnosti a kdy výdělečná činnost začala vyžadovat dlouhodobější nepřítomnost pracovníka či pracovnice ve svém domově. V současnosti představuje nutnost slaďování pracovního a rodinného života každodenní realitu všech pracujících žen a mužů.40 Možný tvrdí, že egalitární přístup ukazuje na to, že doba, kdy žena pečuje o děti způsobuje devalvaci ženské kvalifikace. Pokud je u ženy mateřská fáze delší, žena kvalifikovanější a rozvoj oboru jejího zaměstnání dynamičtější, ztratí výpadkem z profese kontakt s jeho dynamikou a je de facto odsouzena k méně kvalifikované práci v oboru, pokud z něho nevypadne úplně. Takový handicap je neslučitelný s nárokem na rovnost životních šancí, nárokem, který tvoří součást hlavní součást moderní artikulace lidských práv.41 Pokud se tedy ženám podaří úspěšný nástup do profesního života, jsou jako výdělečně činné, podřízeny stoupajícím požadavkům mobility pracovního trhu. Logika tržního systému předpokládá, že ten, kdo chce vyhovět požadavkům trhu, by měl být samostatným mobilním individuem. A to je s institucí rodiny a partnerských vztahů v rozporu. Protože je tedy ideálním subjektem trhu osamělý jedinec, znamená to, že plně realizovaná tržní společnost je také společností bez dětí.42 Změny ve vztahu k rodičovství a možnost je účinně plánovat i vyloučit se promítly do sociálního makroprostoru, i dovnitř rodiny. Společnost s nízkou porodností (porodnost se ustálila v sedmdesátých letech pod úrovní přirozené reprodukce) je jiná už tím, že se následně mění její věková struktura. Politická váha, dodává Možný, která v demokracii sleduje voličské hlasy a ekonomickou moc, se přesouvá tak, že ošetřuje lépe zájmy svobodných, bezdětných nežli potřeby rodiny s malými dětmi, což působí jako posilující se zpětná vazba a dále 39

Srov. KUČERA, M. MAUR, E., STLOUKAL, M. Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. vyd. 1., Praha: Panorama, 1990, s. 480, ISBN 11-099-9002/65. 40 Srov. KŘÍŽKOVÁ, A., DUDOVÁ, R., HAŠKOVÁ, H., MAŘÍKOVÁ, H. Kombinace pracovního a rodinného života v ČR: politiky, čas, peníze a individuální, rodinné a firemní strategie. [online], [cit. 2009-25-03]. Dostupné z: . 41 Srov. MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. vyd. 2., Praha: Slon, 2008, s. 181. 42 Srov. ŠUBRT, J. A KOL. Soudobá sociologie II. vyd. 1., Praha: Karolinum, 2008, s. 226 – 227.

13

tlačí na snižování se porodnosti.43 Jak říká Giddens, neosobní stále více pohlcuje osobní, jde o skutečnou transformaci podstaty osobního života samého. Spolu s urychlující se globalizací, která probíhá zhruba v posledních padesáti letech, se zintenzivnilo spojení mezi nejintimnějším osobním životem a vyvazujícími mechanismy.44 Podíl třicetiletých žen v Česku, které dosud neměly dítě, stoupl mezi lety 1990 a 2000 z 6 procent na 18 procent, v jednom desetiletí tedy vzrostl na více než trojnásobek.45 Provázanost práce a rodiny je obousměrná a způsoby, jakými si sociální aktéři organizují svůj soukromý, partnerský a rodinný život, nutně souvisejí s vnějšími podmínkami a vlivy danými pracovním trhem, následně tedy zpětně ovlivňují toto „vnější“ prostředí. Podmínky kombinace práce a rodiny navíc procházejí podstatnými změnami, a to jak celosvětově (změny dané okolnostmi globálního pracovního trhu), tak konkrétně v českém prostředí.46 Za rodinnou zodpovědnost, přijatou ženami, je tedy nutno splatit cenu zpomalením postupu ve své profesi. Ovšem z toho zjevně neplyne, že by ženy nedosáhly žádného subjektivního zisku, kterým může být kvalita vztahu k dítěti, radost z možnosti přispět k rozvoji a štěstí jiné bytosti, realizace identity ženymatky, uspokojení z pocitu nepostradatelnosti, povědomí o významu vlastního úkolu, vliv na přítomnost a budoucnost dítěte apod.47 Možný s odkazem na Pringleovou uvádí: ,,Ženy by se měly vymknout z dvojitého tlaku provdat se a mít děti a zároveň cítit, že promarňují své vzdělání či se jinak nerealizují. V minulosti byla rodina ženským údělem, dnes je její volbou. Jenom ty, které se chtějí věnovat několik let svého života tomuto poslání, by o něm měly vážně uvažovat. Pokud se pro ně rozhodnou, mělo by se jim dostat uznání za to, že se ujaly jednoho z nejvýznamnějších úkolů pro budoucnost své společnosti.“48

43

MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. vyd. 2., Praha: Slon, 2008, s. 148. Srov. GIDDENS, A. Důsledky modernity. vyd. 1., Praha: Slon, 1998, s. 109 – 110. 45 Srov. MOŽNÝ, I. Česká společnost: Nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. vyd. 1., Praha: Portál, 2002, s. 27. 46 Srov. KŘÍŽKOVÁ, A., DUDOVÁ, R., HAŠKOVÁ, H., MAŘÍKOVÁ, H. Kombinace pracovního a rodinného života v ČR: politiky, čas, peníze a individuální, rodinné a firemní strategie. [online], [cit. 2009-25-03]. Dostupné z: . 47 Srov. LIPOVETSKI, G. Třetí žena: neměnnost a proměny ženství. vyd. 1., Praha: Prostor, 2000, s. 250. 48 MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. vyd. 2., Praha: Slon, 2008, s. 194. 44

14

A jak uvádí Singly s odkazem na Durkheima, další možný důvod stále klesajícího počtu dětí je v tom, že současná rodina je institucí, jejíž členové mají větší individualitu, než v tradiční společnosti, zaměření na osoby je právě spojeno se zúžením rodiny. Zúžení se dá chápat také jako redukce velikosti samotné ,,nukleární“ rodiny. Pak jím označujeme omezení počtu narozených dětí a toto omezení vychází nejen z objektivních podmínek, ale také z nového postavení dítěte. Ubývání početných rodin je díky soustředění péče jen na několik dětí a také z důvodu potřeby učinit vztahy osobnějšími.49 Fakt že ženy odkládají plození dětí, může být způsobeno i tím, že ženy od mužů očekávají rozhodnost, úspěšnost v zaměstnání, dobré finanční zázemí, vývoj porodnosti ovšem ukazuje, že je zřejmě stále těžší najít muže s těmito charakteristikami. Jednou z dalších příčin poklesu porodnosti u nás, vysvětluje Možný, je také klesající zájem mužů o otcovství, čili to, co vypovídají statistiky o klesající počtu dětí, má nesporně svou analogii u mužů.50 Čili míra plodnosti je stále stejná, ale chování lidí se změnilo, říká Konečná. A to tak, že ženy chtějí mít děti později, ve vyšším věku, jak již bylo zmíněno, kdy je ovšem jejich biologická plodnost již snížena.51 Stále tedy narůstá počet párů, které se obracejí na odbornou pomoc, jež je dnes, na rozdíl od dob minulých, velmi pestrá a stále se rozšiřuje, příkladem jsou škály diagnostických a terapeutických metod. Neplodné páry se poprvé setkávají s lidmi, kteří trpí stejným problémem, až v poradnách a centrech pro asistovanou reprodukci. Právě tam mohou vznikat přátelství a kontakty, které partnerům dodají sílu.52 Doba, kdy bezdětní lidé začnou uvažovat o alternativách, jak řešit danou situaci, se individuálně výrazně liší. Léčba asistované reprodukce přesto alespoň zmírnila naléhavost této otázky a oddálila její řešení. Neplodnost je nemocí páru, jak podotýká Konečná, a proto je to o to složitější, na alternativě se musí shodnout oba partneři. Tato shoda může být snadná, ,,velmi spontánní a jednoznačná“, někdy má ovšem jeden z partnerů větší obavy, než ten druhý, a více či méně váhá.

49

Srov. SINGLY, F. Sociologie současné rodiny. vyd. 1., Praha: Portál, 1999, s.14. Srov. MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. vyd. 2., Praha: Slon, 2008, s. 265. 51 Srov. KONEČNÁ, H. Na cestě za dítětem. vyd. 1., Praha: Akademia, 2003, s. 19. 52 Srov. Neplodné páry se mohou cítit osamoceně. [online]. Poslední revize 17. 3. 2009 [cit. 200921-03]. Dostupné z: . 50

15

Některé páry mají představy o řešení jejich situace vzájemně neslučitelné a řešením je v tomto případě bezdětnost.53

53

Srov. KONEČNÁ, H. Na cestě za dítětem. vyd. 1., Praha: Akademia, 2003, s. 44.

16

2. ŽIVOT S DÍTĚTEM Rodina je ideální krabičkou poslední záchrany, když přijdou těžké časy. Lidé touží po tom prožít život s dětmi, rodičovství souvisí primárně s instinkty a existuje zkrátka jakýsi rodičovský pud. Jaké jsou ale další důvody touhy prožít život s dítětem? Pokud vezmeme v potaz veškeré investice, které rodiče musí do svých dětí vložit a to ještě za předpokladu, že odměnou jim je emocionální uspokojení, nehovoříme pak o nové formě altruismu?

2. 1 Touha být rodičem Možný uvádí: ,,Člověk vynalezl rodinu, když zjistil, že nikomu se nedá věřit. Je to už velmi dávno, ale od té doby nikdo nic lepšího nevymyslel, ani postmoderní doba ne. Rodina je ideální krabičkou poslední záchrany, když přijdou těžké časy.“54 Psychologie se zabývá otázkami rodičovství primárně v souvislosti s instinkty. Touha mít vlastní dítě je dána přírodními zákonitostmi, je to otázka instinktu rodičovské motivace55 a většina lidí předpokládá, vysvětluje Rabušic, že existuje přirozená touha mít děti56 (zejména ženy jsou považovány za geneticky naprogramované k mateřství).57 Existuje zkrátka jakýsi rodičovský pud, který se pojí s pudem pohlavním. Oba tyto pudy řídí lidské chování tak, aby se jim dostalo uspokojení, a výsledkem jsou tedy děti, dodává Matějček.58 Naše identita dostává manželstvím a rodičovstvím nový rozměr, vedoucím principem v utváření osobnosti je nyní přesvědčit svou ploditelskou schopnost to ve smyslu jak

54

MOŽNÝ, I. Česká společnost: Nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. vyd. 1. Praha: Portál, 2002, s. 24. 55 Srov. MATĚJČEK, Z. Náhradní rodinná péče: Průvodce pro osvojitele a pěstouny. vyd. 1., Praha: Portál, 1999,s. 55. 56 PÁR C uvádí: ,,Když jsem se brali, věděli jsme že nechceme být sami a že bychom chtěli děti. Bez dětí to není ono.“ 57 Rabušic s odkazem na Miall tvrdí, že většina lidí věří (více mužů než žen), že touha být matkou je ženám vrozená, zatímco u mužů je otcovství naučeným chováním. Srov. RABUŠIC, L.Kde ty všechny děti jsou. vyd. 1., Praha: Slon, 2001, s. 947. 58 Srov. MATĚJČEK, Z. Náhradní rodinná péče: Průvodce pro osvojitele a pěstouny. vyd. 1., Praha: Portál, 1999, s. 55.

17

pracovně, tak biologicky tvořivém. Tvorba biologického tvořitelství je primární a v člověku hlouběji, instinktivně uložena.59 Většina lidí, konstatuje Možný, považuje za šťastný rodinný život pouze život s dětmi. Předobrazem rodiny je pro ně – tatínek, maminka a děti.60 Moderní rodina se soustřeďuje na dítě, její život lze ztotožnit s citově silnějšími vztahy rodičů a dětí. Dítě je králem, tvrdí Singly. Děti již nejsou vnímány z hlediska případného dědictví, naopak jsou hodnoceny samy za sebe jako osobnosti. Tato změna

statusu

každodenního

dítěte

se projevuje

života (jako

v pozornosti

věnované

například pokrokům dětí

a v požadavku na dětskou rovnoprávnost.

ve

maličkostem škole apod.)

61

Jiným důvodem pro rozhodnutí se k životu s dětmi je považována motivace psychologická a společenská. Lidé mají potřebu ukázat před druhými svou schopnost zplodit dítě, poznamenává Matějček, a rodičovství je tedy věcí jejich společenské prestiže. Fakt, že jsme rodiči dětí, nás utvrzuje v jakési ,,normálnosti“. Vyrovnáváme se všem mimo jiné i v biologické funkci.62 Rodina ve své legitimní funkci je vlastně výsadou, která se ustavila jako všeobecná norma, doplňuje Bourdieu. Výsadou je proto, že implikuje jednu výsadu symbolickou a to tak zvanou ,,comme il faut“ neboli ,,být v normě“ a požívat tedy symbolických výhod normálnosti.63 Mít dítě je dnes také otázkou společenské prestiže, pokračuje Matějček, děti rodičům dávají společenskou hrdost, rodiče mají to poslání, že jsou rodiči. Rodiče pociťují vědomí vlastního významu a hodnoty nejvíce tehdy, pokud se mají o koho starat, pokud cítí, že je někdo potřebuje a je na nich závislý.64 O tomto se zmiňuje i Sýkorová, když pojednává o fenoménu rodičovství a tvrdí, že podstata rodičovství ze sociobiologické perspektivy je odvozována z pojetí lidské rodiny jako komplexu organizovaných struktur shromažďujících energii, která je transformována v produkci další generace, přičemž se v tomto názoru odkazuje na Lancastera. Sama dodává, že stěžejní funkce rodiny včetně dospělých členů – rodičů – ji situuje 59

Srov. MATĚJČEK, Z. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. vyd. 1., Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, s. 178. 60 Srov. MOŽNÝ, I. Česká společnost: Nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. vyd. 1., Praha: Portál, 2002, s. 24. 61 Srov. SINGLY, F. Sociologie současné rodiny. vyd. 1., Praha: Portál, 1999, s. 24 62 Srov. MATĚJČEK, Z. Náhradní rodinná péče: Průvodce pro osvojitele a pěstouny. vyd. 1., Praha: Portál, 1999, s. 56. 63 Srov. BOURDIE, P. Teorie jednání. vyd. 1., Praha: Karolinum, 1998, s. 99. 64 Srov. MATĚJČEK, Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál, 1994, s.27.

18

do péče o děti a jejich socializaci. Dalším důvodem pro rodičovství, jak uvádí autorka, může být fakt, že dítě znamená posílení rodinného společenství a přináší radost i zábavu.65 O posílení rodinného společenství hovoří Singly a tvrdí, že se ve vztahových rodinách uchovalo ze dvou důvodů. Jednak může být alespoň po dobu jedné generace svědectvím citové vazby k dědici, a jednak může také představovat bezúročné půjčky a dary nebo přístup k majetku, zejména nemovitému, jež jsou pro spokojený rodinný život považovány za nezbytné. ,,Máme-li děti, máme někoho, komu můžeme věnovat svou lásku, péči, snahy a naděje a také někoho, komu můžeme odkázat svůj majetek. Dříve děti znamenaly i ekonomický užitek, dnes nejsou ekonomickou pojistkou rodičů proti bídě, ale především citovou pojistkou proti osamělosti, konstatuje Matějček.“66 Rodina tvoří součást neformálního systému podpory, pod kterým rozumíme vzájemnou, ale ne nezbytně symetrickou směnu zdrojů, mezi individui nebo individuem a skupinou.67 Bengtsonův normativní, hodnotově zatížený rámec, uvádí Sýkorová, předpokládá samozřejmost směny podpory v rodině a to na základě citových vazeb, příbuzenského závazku či odpovědnosti, anebo hodnotového konsensu rodinných generací.68 Jak bylo řečeno, existují síly společenské a psychologické, které podmiňují touhu po dítěti, v případě, kdy není tato touha naplněna, jsou některé páry ochotny proto, aby měly dítě, přijmout i dítě cizí. Máme tedy vedle rodičovství biologického i rodičovství psychologické. Obě rodičovství sama sobě zajisté nejsou v protikladu, naopak jsou většinou ve vzájemné shodě. Ani nelze jedno před druhým upřednostňovat, existují tedy spolu i vedle sebe a jedno druhému není nutnou podmínkou. Lze prokázat tvrdí Matějček, že dítě považuje za rodiče toho, kdo se o něj mateřsky stará a pečuje, a že specifický vztah mezi dítětem a rodičovskými osobami je díky poskytnutí jistoty a oporys ze strany rodičů, v neznámých situacích a v poznávání nebezpečného světa. Tyto a mnohé jiné

65 Srov. SÝKOROVÁ D. Prázdné hnízdo – šance nebo břemeno?. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996, s. 9. 66 MATĚJČEK, Z. Náhradní rodinná péče: Průvodce pro osvojitele a pěstouny. vyd. 1., Praha: Portál, 1999, s. 57. 67 Srov. SÝKOROVÁ D. Prázdné hnízdo – šance nebo břemeno? vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996, s. 9. 68 Vztahy rodičů a dospělých dětí generují psychologickou ambivalenci, která se projevuje například při poskytování pomoci členům rodiny simultánním prožívání frustrace, nespokojenosti a zlosti i vřelosti a uspokojení. Srov. SÝKOROVÁ, D. Autonomie ve stáří: kapitoly z gerontosociologie. vyd. 1., Praha: Slon, 2007, s. 160 – 161.

19

poznatky mluví ve prospěch psychologického rodičovství a tedy i ve prospěch náhradní rodinné péče, jež je na citových vztazích založena.69 Singly tvrdí, že takto nazíraná moderní rodina70 si už nezaslouží označení ,,manželská“ (,,párová“) rodina. Měla by být zařazena buď pod pojem ,,vychovávající“ rodina, nebo ,,citová“ rodina. Máme tendenci, jak uvádí Singly, přisuzovat efektivitě rodičů a dětí novou hodnotu, jelikož právě prostřednictvím ní vyjadřujeme rodinnou realitu.71

2. 2 Proč mít děti? Když vezmeme v úvahu, všechny investice, které jako rodiče musíme v současné době do svých dětí vložit, jakož i fakt, že jako odměnu očekáváme pouze emocionální uspokojení, nezbývá než hovořit o nové formě altruismu.72 O tomto hovoří i Rabušic: ,,Když si uvědomíme kolik osobních obětí musí člověk podstoupit a kolik osobních výhod se musí vzdát, aby vychoval k obrazu svému z biologického tvora sociální bytost, a jak nákladný celý tento proces je, zdá se výraz ,,absurdita reprodukce“ zcela na místě.“73 V evropské společnosti nejsou děti pro rodiče zárukou ekonomického zabezpečení ve stáří, píše Slepičková, pořídit si dítě znamená značnou investici, a to jak emocionální, tak i finanční. Dá se tedy předpokládat, že musí existovat silný vnitřní pud k plození, případně, že se rodičovství musí nějakým způsobem vyplatit.74 Důraz na psychickou hodnotu, kterou děti přinášejí, je, zdá se klíčový, v dětech překonáváme (jako rodiče) svůj osobní čas, protože v nich bude pokračovat, až tu nebudeme, nejenom náš genetický vklad, ale také i to, co získaly děti naší výchovou, životem s námi.75

K tomuto se vyjadřuje i Bourdieu

a poznamenává, rodina je v praxi vůbec jednou z hlavních podmínek

69

Srov. MATĚJČEK, Z. Náhradní rodinná péče: Průvodce pro osvojitele a pěstouny. vyd. 1., Praha: Portál, 1999, s. 61. 70 Mám na mysli tak, jak jsem výše v této kapitole nastínila a tedy silná touha páru mít děti a silné citové pouto mezi rodiči a dětmi. 71 Srov. SINGLY, F. Sociologie současné rodiny. vyd. 1., Praha: Portál, 1999, s. 24. 72 Srov. MATĚJČEK, Z. Náhradní rodinná péče: Průvodce pro osvojitele a pěstouny. vyd. 1., Praha: Portál, 1999, s. 61. 73 RABUŠIC, L. Kde ty všechny děti jsou. vyd. 1., Praha: Slon, 2001, s. 139. 74 Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 947. 75 Srov. MATĚJČEK, Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál, 1994, s.27.

20

shromažďování a předávání výsad a to jak výsad ekonomických, tak i kulturních a symbolických. Také tvrdí, že rodina hraje zásadní roli v udržování sociálního řádu, v pokračování nejen biologickém, ale také sociálním a v uchování struktur sociálního prostoru a sociálních vztahů.76 Sýkorová se zmiňuje o aktivním managementu sociálních vztahů ze strany seniorů, který spočívá v autonomní redukci sociálních sítí a v selektivní koncentraci individuí na vztahy, které jim přinášejí psychickou a sociální satisfakci a v konečném důsledku zvyšují morálku a kvalitu života ve stáří. Jsou to zpravidla vazby k významným druhým, především a nejčastěji k nejbližším příbuzným.77 Soudobé modernizované a individualizované společnosti, se vesměs potýkají s otázkou sociální soudržnosti, v době, kdy je stále větší důraz kladen na individuum a kdy tradiční formy sociálního života zakládající sociální kohezi mizí či prodělávají zásadní změny. Jednou ze základních institucí garantujících sociální a kulturní soudržnost je rodina, která tradičně zajišťovala strukturaci soukromého života jednotlivců a byla základním kamenem sociálního řádu a společenské reprodukce.78 Bádání psychologů o tom, jaké hodnoty poskytují děti rodičům, započalo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Analýzy desítek výzkumů vyústily v sadu devíti základních hodnot, kterou zpracoval Hofmann a Hoffmanová, poznamenává Rabušic. Důvody, proč mít dítě, jsou dle tohoto výzkumu následující. Narození dítěte poskytuje mladým lidem status dospělosti a dává jim sociální identitu.79 Singly zobecňuje s odkazem na Pitrouovou dvě formy ,,pomoci“ mezi rodiči a dětmi související s identitou, a to jednak pomoc umožňující udržet běh normálního života a pomoc umožňující sociální vzestup.80 Dítě umožňuje rodičům expanzi za hranice vlastního života, dává jim pocit 76

Srov. BOURDIE, P. Teorie jednání. vyd. 1., Praha: Karolinum, 1998, s. 99. Právě vůči nim nabývá problém působení sociálních vazeb na autonomii starých lidí specifického významu, neboť s nimi je obvykle svazují pevná afektivní pouta a dlouhá historie vzájemných směn. Sýkorová s odkazem na Lüschera a Pillemera tvrdí, že vztahům mezi rodinnými generacemi je imanentní ambivalence mezi autonomií a závislostí. Srov. SÝKOROVÁ, D. Autonomie ve stáří: kapitoly z gerontosociologie. vyd. 1., Praha: Slon, 2007, s. 159. 78 Srov. DUDOVÁ, R., VOHLÍDALOVÁ, M. Rodina a rodičovství v individualizované společnosti. [online], [cit.2009-21-03]. Dostupné z: . 79 Srov. RABUŠIC, L. Kde ty všechny děti jsou. vyd. 1., Praha: Slon, 2001, s. 132. 80 Pitrouová poprvé provedla popis forem rodinné podpory, zabývala se podporou rodičů dětmi (v kontextu s problémem závislosti starších osob) a dětí jejich rodiči (např. v podobě finančního příspěvku na bydlení, na zařízení domácnosti, na dovolenou, na hlídání dětí, nebo přímé pomoci matky či tchyně v domácnosti, drobné výpomoci, dárků). Srov. SINGLY, F. Sociologie současné rodiny. vyd. 1., Praha: Portál, 1999, s. 73. 77

21

reprodukce sebe samých, pocit jisté nesmrtelnosti. Také dává člověku pocit morálnosti, rodič se vzdává vlastních zájmů pro blaho nové osoby, přináší jim pocit afiliace (přidružení), vytváří pro člověka nesmírně důležité vazby primární skupiny. Dítě je zdrojem stimulace, novosti v životě, zábavy. Je také zdrojem pocitu kreativity (tvořivosti), pocitu naplnění a kompetence. Přináší ale také rodičům (hlavně však matkám) zdroj moci a současně i pocit kontroly nad někým jiným, umožňuje rodičům srovnávat se a soutěžit jeho prostřednictvím s jinými, čímž může přinášet prestiž a je také ekonomicky užitečné.81 Co se týká vztahu Čechů a Češek k založení rodiny a životu s dětmi, pokládají šťastné založení rodiny za to hlavní ve svém životě, více než dvě třetiny české populace zakládají klasickou rodinu s dětmi a udržují ji šťastně pohromadě, alespoň dokud děti nedorostou.82 Podle sondy83 do současných postojů české populace k rodičovství, o které píše Sobotka a která proběhla v České republice v roce 2001, přetrvává v české populaci velmi pozitivní vnímání rodičovství a stále zůstává poměrně častá představa, že bezdětní lidé nemohou být skutečně šťastní.84 Poměrně překvapivý byl souhlas s tvrzením ,,Mít děti je zodpovědnost vůči společnosti“, který je do určité míry v rozporu s rostoucí individualizací. Toto zjištění lze zčásti interpretovat jako známku přetrvávajícího negativního stereotypu o dobrovolně bezdětných jako nezodpovědných a sobeckých jedincích.85 Matějček zkoumal názory na hodnotu dítěte u českých žen a tvrdí: ,,Všechny zkoumané matky dostaly otázku: Jaký je podle vašeho názoru hlavní 81

Srov. RABUŠIC, L. Kde ty všechny děti jsou. vyd. 1., Praha: Slon, 2001, s. 132. Srov. MOŽNÝ, I. Česká společnost: Nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. vyd. 1., Praha: Portál, 2002, s. 33. 83 Tuto sondu nabízí druhá vlna průzkumu Srovnávací šetření postojů a názorů na reprodukční chování a opatření populační politiky (Population Policy Acceptance Survey, PPA 2) Srov. SOBOTKA, T. 2006. Bezdětnost v České republice. s. 60-78 in HAMPLOVÁ, D., ŠALAMOUNOVÁ, P., ŠAMANOVÁ, G. (Eds.) Životní cyklus. Sociologické a demografické perspektivy. vyd.1., Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2006, s. 67. 84 Většina respondentů ve věku 18-29 let, tedy v období, kdy značná část populace nežije v rodině s dětmi, souhlasí s tvrzením ,,Jediné místo, de se člověk cítí úplně šťasten a spokojen, je doma se svými dětmi“. Naopak ale méně častý byl souhlas s výrokem ,,Nevěřím, že člověk může být opravdu šťasten, když nemá děti“. Tyto výsledky lze interpretovat jako známku toho, že celoživotní bezdětnost u druhých lidí přestává být vnímána jako určitý handicap, který neumožňuje dosažení osobního štěstí. Srov. SOBOTKA, T. 2006. Bezdětnost v České republice. s. 60-78 in HAMPLOVÁ, D., ŠALAMOUNOVÁ, P., ŠAMANOVÁ, G. (Eds.) Životní cyklus. Sociologické a demografické perspektivy. vyd.1., Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2006, s. 67 – 70. 85 Srov. SOBOTKA, T. 2006. Bezdětnost v České republice. s. 60-78 in HAMPLOVÁ, D., ŠALAMOUNOVÁ, P., ŠAMANOVÁ, G. (Eds.) Životní cyklus. Sociologické a demografické perspektivy. vyd.1., Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2006, s. 67 – 70. 82

22

důvod, proč lidé chtějí mít děti?“ Odpovědi ukázaly, že ženy chtějí mít dítě především pro náplň jejich života a to ze 34%, ze 22% k uspokojení citových potřeb, 19% pro náplň a pouto manželství a zábava a radost s dítětem u žen tvoří 25%.86 Přes celkový posun v pohledu na bezdětnost lze říci, pokračuje Sobotka, že česká společnost zůstává v postojích k rodičovství a hodnotě dítěte poměrně konzervativní. Z mezinárodního hlediska vyniká především vysoký podíl bezdětných, kteří se domnívají, že člověk může být zcela šťastný pouze doma s dětmi. S trochou zjednodušení lze tyto hodnoty vnímat jako podíl poměrně tradičně a pro-rodině orientovaných bezdětných respondentů.87

86

Srov. MATĚJČEK, Z. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. vyd. 1., Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, s. 23. 87 Srov. SOBOTKA, T. 2006. Bezdětnost v České republice. s. 60-78 in HAMPLOVÁ, D., ŠALAMOUNOVÁ, P., ŠAMANOVÁ, G. (Eds.) Životní cyklus. Sociologické a demografické perspektivy. vyd.1., Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2006, s. 67 – 70.

23

3. PSYCHOLOGICKÉ ASPEKTY BEZDĚTNOSTI Nedobrovolně bezdětné páry prožívají těžké období. V době, kdy je díky antikoncepci možné odložit svou plodnost na ,,vhodnou“ dobu, je selhání v této oblasti velkým šokem a zklamáním, neplodné páry se s tím vším musí vyrovnat. Pro ty, které tuto krizovou situaci na jejich životní dráze neunesou, se nabízí možnost andragogické intervence. Nyní budu tedy hovořit o tom, co vše neplodné páry, které jsou v této situaci, prožívají a jak kvůli své neplodnosti trpí.

3. 1 Nenaplnění snu a pocit viny Hovořila jsem o hodnotách dítěte a důvody, proč chce pár prožít život s dítětem.Pokud nastane situace, že pár své dítě zplodit nemůže, je si vědom velké ztráty. A jak příznačně poznamenává Bourdieu: ,,Považujeme onu sociální libovolnost, kterou nazýváme rodina, za tak samozřejmou, až zapomínáme, že k tomu, aby existovala, se musí spojit určité podmínky, které vůbec nejsou univerzální a hlavně se nevyskytují stejnoměrně u každého.“88 Psychologické studie bezdětnosti se zaměřují především na význam mateřství pro ženy a také na psychologickou pomoc neplodným sterilním párům.89 Prvotním úkolem neplodného páru je prožít zármutek a smířit se s tím, že jejich sen nebude naplněn.90 Proces truchlení představuje určitý způsob zpracování dané změny a proces vyrovnávání se s krizovou situací, poznamenává Špatenková. Smutek je přirozenou reakcí na ztrátu představy dítěte a může se projevovat na emocionální úrovni například jako šok, pocity viny, úzkost a strach či pocity beznaděje.91 Je třeba mít na paměti, že všechny tyto pocity, myšlenky a prožitky jsou normální.92 Dále se smutek manifestuje na úrovni kognitivní, kde hovoříme o dezorientaci, nedůvěře nebo o poruchách koncentrace. Smutek, 88

BOURDIE, P. Teorie jednání. vyd. 1., Praha: Karolinum, 1998, s. 99. Srov. HAŠKOVÁ, H., ŠALAMOUNOVÁ, P., VÍZNEROVÁ, H., ZAMYKALOVÁ, L. Sociologické studie: fenomén bezdětnosti v sociologické a demografické perspektivě. vyd. 1., Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2006, s. 15-16. 90 Srov. SCHOOLEROVÁ, J. Adopce, vztah založený na slibu. vyd. 1., Praha: Návrat domů, 2002, s. 17. 91 Srov. ŠPATENKOVÁ, N. Krizová intervence pro praxi. vyd. 1., Praha: Grada, 2004, s. 56. 92 Srov. Truchlení [online], [cit.2009-22-03]. Dostupné z : . 89

24

vysvětluje Špatenková, se odráží i v chování, například pláčem, poruchami spánku a na úrovni tělesných projevů, kdy dotyční požívají tělesný diskomfort, ten představuje mnohdy jakýsi záchytný bod, který dotyčné může přivést k vyhledání odborné pomoci. Nejčastěji se mohou objevovat problémy s dýcháním, únava a svalová slabost, senzorická přecitlivělost či nespavost, dodává autorka.93 Příznaky smutku94 jsou mdlá pleť, unavené oči, povolená tvář, nachýlená záda, zplihlá ramena, monotónní a tichý hlas.95 Jde o velké zklamání v momentu, kdy pár zjistí, že je neplodný. Předpoklad přirozeného chodu událostí se nenaplní. Cítí se osamocení, většina jejich přátel a lidí z okolí tento problém neřeší. Matějček říká, že podle výzkumů ženy na otázku, jak se cítily, když v určité chvíli svého života chtěly, ale nemohly mít děti, popisovaly hlubokou beznaděj a odpovídaly, že se cítily opuštěné, nenaplněné, neužitečné a naprosto zlomené. Muži se vyjadřovali obdobně, cítili se zklamaní, frustrovaní a strachovali se, jak budou reagovat jejich ženy.96 Páry se musí vyrovnat s ,,ironií neplodnosti“, s existencí snadných, avšak nechtěných početí, s úzkostlivostí, s jakou kdysi používali antikoncepci. Snaží se zkonstruovat si smysluplné paradigma sterility a integrovat do něj svou osobní zkušenost.97 Páry, které nemohou mít děti a touží po nich, cítí určitou prázdnotu kolem sebe, schází jim specifická stimulace, jakou poskytuje živoucí, vyvíjející se lidská bytost, která s nimi sdílí jejich život a za niž mají odpovědnost.98 Pár prochází ve spojitosti s životní změnou třemi stádii, uvádí Špatenková. Nejdříve se nachází v krátkém období otřesu, šoku, následuje intenzivní smutek, kdy pár ventiluje emoce a nakonec nastává období akceptace neboli smíření s životní změnou a zvládnutí této bolestivé změny.99

93

Srov. ŠPATENKOVÁ, N. Krizová intervence pro praxi. vyd. 1., Praha: Grada, 2004, s. 56 Nakonečný s odkazem na Dumase, popisuje smutek jako vše pronikající cit, je to stav jakési rezignace, v níž se prolíná zoufalství s okamžiky vzdoru a dalších pocitů, které jsou určeny předmětem smutku.Srov. NAKONEČNÝ, M. Lidské emoce. vyd. 1. Praha: Academia, 2000, s. 287. 95 Srov. Smutek, [online]. [cit. 2009-22-03]. Dostupné z: . 96 Srov. MATĚJČEK, Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál, 1994, s.27. 97 Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 940-941. 98 Srov. MATĚJČEK, Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál, 1994, s.27. 99 Srov. ŠPATENKOVÁ, N. Krizová intervence pro praxi. vyd. 1., Praha: Grada, 2004, s. 56. 94

25

Neplodnost, jak dále ukážeme, se hluboce dotýká identity dospělé ženy i dospělého muže prakticky ve všech kulturách světa.100 Toto zasažení identity je z hlediska kulturně antropologického jevem univerzálním, což současně znamená, že má mimořádnou sílu i osobní závažnost. Mimořádnou sílu má pak i obrana proti takovému postižení, obrana, jejímž cílem je najít prostředky, jak uspokojit základní psychické potřeby dospělého člověka, jež jsou za tzv. normálních okolností uspokojovány soužitím s vlastními dětmi. Matějček tvrdí, že se v kontextu s touto problematikou objevuje i závažná otázka viny.101 Neplodnost byla dříve přisuzována především ženě a mužská potence nebyla zpochybňována, neplodnost ženy byla mnohdy ve společenských kruzích dokonce zřejmým důvodem rozvodu. Otázka viny za neplodnost se řeší velmi často rozpadem partnerského svazku. Plodný partner hledá jiného plodného partnera102, z čehož vyplývá, že páry, které se i přes neplodnost jednoho z partnerů nerozpadají, jsou v podstatě zvláštní výběrovou skupinou, otázce viny se tím zajisté nevyhnou, ale alespoň řeší problém konstruktivním způsobem. Důraz na manželské společenství a vzájemný vztah je tu mimořádně silný a to tak, že překonává odstředivé tendence, které jsou jinak důsledkem neuspokojení potřeby mít vlastní děti.103 Když je neplodný pár obeznámen s tím, že nemůže mít děti, většinou má za sebou již několik nepříjemných testů a vyšetření, které do jejich situace stejně žádné světlo nevnesly. Mnohé neplodné páry mají za sebou již také několik pokusů o umělé oplodnění a bez úspěchu, jsou psychicky i fyzicky vyčerpány.104 Jak popisuje Slepičková, páry mají často pocit, že není respektováno jejich soukromí, setkávají se se zarážející nediskrétností zdravotníků. Stěžují si na necitlivý přístup a mnohdy až absenci informací.105 Zdravotníkům chybí mnohdy 100

O narušené identitě bezdětného páru budu hovořit více v následující kapitole. Pocit viny, jak tvrdí Nekonečný, je vyvolán, když jedince nedodrží morální normy, s nimiž se ztotožnil, je vyvolán různými okolnostmi. Pocit viny vzniká z vědomí viny (které nemusí být verbalizováno) a zahrnuje ego-trojici vztažných pocitů, výčitky svědomí, lítost z provinění a stud ze sebe sama. Jako vtíravý intenzivní a negativní pocit se stává nesnesitelným a vtíravým a vyvolává u subjektu proto tendenci zbavit se toho pocitového komplexu. Srov. NAKONEČNÝ, M. Lidské emoce. vyd. 1. Praha: Academia, 2000, s. 265. 102 Muž z páru C hovoří o problémech, které s manželkou měli v době kdy řešili neplodnost: ,,Jeden čas jsme řešili i rozvod, manželka mi navrhovala, abych si našel ženu se kterou bych mohl mít dítě. Ale nakonec jsem to překonali.“ 103 Srov. MATĚJČEK, Z. Náhradní rodinná péče: Průvodce pro osvojitele a pěstouny. vyd. 1., Praha: Portál, 1999,s. 54. 104 Srov. SCHOOLEROVÁ, J. Adopce, vztah založený na slibu. vyd. 1., Praha: Návrat domů, 2002, s. 15. 105 Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 945. 101

26

dozajista empatie, o které hovoří Rogers. Kdyby páry, jež jsou v rukou zdravotníků a odborníků, zažívaly z jejich strany empatický přístup, mohly by díky příjemné atmosféře zaujmout oceňující a pečující postoje k sobě samým, mohly by naslouchat i lépe samy sobě a tím by se u nich objevilo odpovídající sebepojetí.106

3. 2 Jak nenaplněný sen prožívají ženy Páry, které takzvaně zaskočí neplodnost, musí najednou všechny své plány pozměnit, jejich představa šťastného života s dítětem se bortí a oni jsou postaveni před rozhodnutí, zda-li žít bez dítěte, nebo přistoupit k jinému řešení svého problému, například k náhradní rodinné péči, ta ale znamená, poznamenává Schoolerová, že se své rodičovské role ujímají z jiného podnětu, než původně očekávali.107 Nedobrovolná bezdětnost je zdrojem tzv. ,,nevýhodného postavení“, dodává autorka. Páry postupně čelí ztrátě sebe sama108 nebo v některých případech i svého partnera z důvodu neschopnosti mít děti a také ztrátě postavení biologického rodiče a možnosti představit dítě prarodičům. Samozřejmě jsou také postaveni tváří v tvář i té nejničivější ztrátě vytouženého biologického potomka, který bude pokračovat v jejich rodové linii.109 V tomto případě můžeme hovořit o krizi, která je reakcí na situaci, kterou člověk nemůže snadno řešit v rámci obvyklých strategií, jakými je zvyklý zvládat zátěž. O krizi se většinou jedná, pokud se objevují symptomy jako například intenzivní kritická událost vybočující z každodenní reality, prožívání situace jako ztráty, přítomnost negativních emocí a zážitků, pocit nejistoty z budoucnosti, stav emočního napětí nebo nutnost změny a přizpůsobení se nové situaci.110 106 Srov. ROGERS, C., R. Způsob bytí: Klíčová témata humanistické psychologie z pohledu jejího zakladatele. vyd.1., Praha: Portál, 1998, s. 139. 107 Srov. SCHOOLEROVÁ, J. Adopce, vztah založený na slibu. vyd. 1., Praha: Návrat domů, 2002, s. 17. 108 Páry prožívají úzkost, která je, jak uvádí Nekonečný s odkazem na Drvotu, nepříjemným duševním emočním stavem, doprovázeným předtuchou nejasného nebezpečí, které dotyčný není schopen přesně pojmout či určit. V tomto smyslu je úzkost v podstatě totožná s existenciální nejistotou a zážitek úzkosti se vyznačuje ,,přechodným stavem sevřenosti, který je pociťován i tělesně.“ Srov. NAKONEČNÝ, M. Lidské emoce. vyd. 1. Praha: Academia, 2000, s. 190. 109 Srov. SCHOOLEROVÁ, J. Adopce, vztah založený na slibu. vyd. 1., Praha: Návrat domů, 2002, s. 17. 110 Vnější příčinou krize je situace, kdy je subjektu odnímán nějaký obejkt, v tomto případě hovoříme o ztrátě představy dítěte, další příčinou (mj.) je také změna vnějších podmínek, která

27

Jak vyřešit situaci? Jak nést problém lépe? Některé ženy řeší problém tím, že mají mnoho aktivit, koníčků, práce a zaměstnají se tak, aby na něj nemyslely. Jiné řeší problém hraním s dětmi buď v rodině či s dětmi přítelkyň. Dobrou ,,léčbou“ je také kompenzovat si problém v jiné oblasti, kde není řešeno téma ,,děti“. Konečná vychází z praxe s bezdětnými páry111 a poukazuje na fakt, že co se týká prožívání bezdětnosti mužem a ženou, tak je zřejmé, že pokud snaha o dítě přinesla nějaké pozitivní výsledky, je to mimo jiné především prohloubení vztahu páru. Posílení charakteru vztahu je díky zjištění, že v krizovém momentu života mohu počítat s podporou ze strany svého druha, s čímž souvisí i lepší vzájemné poznání. Partneři jsou schopni podělit se o tíhu léčby a následné psychické potíže.112 Pomoc nejen partnera, ale i příbuzných a blízkých přítel je pomocí neformální, která zahrnuje zejména svépomoc a vzájemnou pomoc.113 Špatenková s odkazem na Klimpla uvádí, že tento druh pomoci je nejobvyklejším způsobem zvládání krizových situací.114 Ženy si chtějí posedět a popovídat115, sdílet s muži své zážitky a mít od svého posluchače kladnou odezvu. Touží také po duševním porozumění, chtějí bez obav a otevřeně s manželem sdílet své prožívání, přejí si také od svých partnerů, aby vycítily, co potřebují. Každý partnerský problém je náročný na komunikaci. Ženy potřebují své problémy sdílet s partnerem, muži se naopak se svými pocity vztahujícími se k rodičovství neradi a málo svěřují. Muž projeví city snáz pod vlivem zvláštních okolností, tvrdí Kratochvíl. Pár by měl hledat společný kompromis. Žena toleruje nehovornost svého muže a náročnost pro

subjekt také může vést ke krizi. V případě vnitřních příčin krize přichází v důsledku neschopnosti zvládnout jednotlivé vývojové úkoly. Srov. ŠPATENKOVÁ, N. a kol. Krize: psychologický a sociologický fenomén. vyd. 1., Praha: Grada, 2004, s. 18. 111 Hana Konečná je psycholožka, vystudovala Katedru klinických oborů na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích. Od roku 1993 se zajímá o problematiku spojenou s nenaplňující se touhou po dítěti a cestou za ním. Autorka několik let prozkoumávala a podrobně mapovala terén související s řešením poruch plodnosti. Srov. http://www.hanakonecna.cz/bezdetnost.htm 112 Srov. KONEČNÁ, H. Na cestě za dítětem. vyd. 1., Praha: Akademia, 2003, s. 126. 113 Vzájemnou pomocí rozumíme obdržení pomoci od blízkých osob nebo institucí ve formě emocionální podpory, rady a informací. Sociální podpora má totiž přímý vliv na snížení stresu u daného páru či působí jako ,,nárazník“ tlumící vliv krizové situace. Pokud vzájemná pomoc chybí, vede to ke snížení psychické odolnosti páru. Srov. ŠPATENKOVÁ, N. a kol. Krize: psychologický a sociologický fenomén. vyd. 1., Praha: Grada, 2004, s. 35. 114 Tamtéž. 115 Autor dodává, ženy si stěžují na to, že je muži nikdy nevyslechnou. Muž buď ženu, která s ním mluví, ignoruje nebo si poslechne několik vět, dozví se, co ji znepokojuje a pak jí navrhne řešení, jak to udělat, aby se cítila lépe. Žena chce vcítění a on se domnívá, že chce řešení. Srov. KRATOCHVÍL, S. Manželská terapie. vyd. 4., Praha: Portál, 2005, s. 105.

28

muže sdílet emoce, muž si na druhé straně uvědomí, že jeho žena chce cítit, ,,že v tom není sama“. Ale je jasné, že důležité je o problému společně mluvit. Bez vzájemné komunikace nelze dojít ke společnému optimálnímu řešení situace.116 Lidé, jež řeší bezdětnost, mají často pocit, že nejsou normální, když na to neustále myslí a nemohou se s tím pořád vyrovnat.117 Pocity beznaděje se mohou objevovat především v situacích nadměrného stresu nebo oslabení obranných mechanismů, kterými může být útok, únik, konkrétně únik fantazijní, což mohou být představy typu ,,Co by bylo, kdyby…“, apod. Jedním z možných obraných mechanismů, o kterém pojednává Špatenková, je také regrese, což je situace, kdy se dospělý člověk začne chovat jako malé dítě a tím vyjadřuje potřebu zvýšené pozornosti a podpory ze strany sociálního okolí. Popírání, další způsob, jak neplodný jedinec či pár řeší svou krizovou situaci, se týká odmítání reality (,,Ne, to nemůže být pravda), obranným mechanismem je i projekce, což je stav, kdy jedinec přisuzuje vlastní chyby druhým lidem. V případě neplodného páru můžeme vyzdvihnout obraný mechanismus, kterým je sebeobviňování, což je hledání viny za situaci pouze u sebe sama.118 Dotyční jsou většinou s problémem sami a nemají se s kým srovnat, nedokáží tedy vidět objektivně situaci a připadá jim, že už blázní. Život je sled jistot a nejistot a většinou každý pokládá za velkou jistotu život s dítětem. Selhání této jistoty je pro člověka velký šok a zaskočí ho, jelikož s tím většinou vůbec nepočítá. Reakce lidí se řídí pozicí jistoty v hodnotovém žebříčku, osobními dispozicemi, momentálním psychickým stavem a vnějšími okolnostmi.119 Konečná vychází z konkrétních případů a problematiku bezdětnosti z pohledu ženy popisuje především díky své přímé praktické zkušenosti s těmito ženami. Tvrdí, že ženy mají mnohdy deprese a ztrácí kvůli tomu radost z jiných věcí. Většinou mají alespoň víru, která je drží nad vodou, ale období nadějí střídají období strachu. Vědomí neschopnosti početí ženy také stresuje, je tím narušena jejich ženskost a to může některé ženy dovést až ke studu120 za svou

116

Srov. KRATOCHVÍL, S. Manželská terapie. vyd. 4., Praha: Portál, 2005, s. 106. Srov. SCHOOLEROVÁ, J. Adopce, vztah založený na slibu. vyd. 1., Praha: Návrat domů, 2002, s. 17. 118 Srov. ŠPATENKOVÁ, N. Jak řeší krizi moderní žena. vyd. 1., Praha: Grada, 2006, s. 101. 119 Srov. KONEČNÁ, H. Na cestě za dítětem. vyd. 1., Praha: Akademia, 2003, s. 127. 120 Psychika, píše Nakonečný, a stav k vlastnímu já vyjadřuje pojem sebecitu, resp. sebecítění. Záporné sebecity vyjadřují pocity vlastní slabosti, bezmocnosti a nedostatečné hodnoty (méněcennosti fyzické či mentální), jde o celou řadu citů vyplývajících ze sebereflexe jako jsou 117

29

situaci.121 Neplodnost, jak říká Slepičková, nezasahuje jenom část těla, ale také jejich identitu, ženy častěji než muži přijímají sebe jako neschopné, nenormální, nezdravé a neúplné.122 O problému nechtějí s nikým mluvit, záměrně se vyhýbají rozhovorům na téma ,,dítě“ a mají z reakce od okolí vůči nim strach. Rozhovory o dětech, které lidé v okolí vedou, akorát přispívají k pocitům osamělosti a pocitům izolace ženy. Při opakovaném neúspěchu se ženám začne bortit svět, mít dítě je přece jedním z nejzákladnějších smyslů v životě ženy.123 Na překonání kritického uzlu v životní dráze člověka či jejího problémového průběhu, konstatuje Šimek, se orientuje integrální andragogika. Toto pojetí andragogiky, jako aplikované vědy, je zaměřeno na individuum a zajímá se o socioterapeutický či psychoterapeutický vztah k člověku, který se nedokáže vlastními silami vypořádat se svými problémy. Základní opěrnou vědou je zde psychologie a pomoc párům se týká především poradenských institucí.124 Jedincům či párům se naskytuje formální pomoc, mohou využít krizové intervence, uvádí Špatenková, což je institucionalizovaná pomoc sloužící osobám v krizi. Je poskytována profesionály jako jsou psychologové, psychiatři či sociální pracovníci a poloprefesionálové, kterými mohou být studenti těchto oborů nebo proškolení laici. Krizová intervence může mít charakter osobního setkání pracovníka této intervence a klienta ,,tváří v tvář“, telefonického či případně elektronického kontaktu.125 Špatenková uvádí, že cílem takové intervence je pomoci páru realisticky přijmout jeho situaci, tak aby pár znal své možnosti, city poníženosti, studu ze sebe sama, rozpaků atd. Srov. NAKONEČNÝ, M. Lidské emoce. vyd. 1. Praha: Academia, 2000, s. 193. 121 Srov. KONEČNÁ, H. Na cestě za dítětem. vyd. 1., Praha: Akademia, 2003, s. 128. 122 Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 941. 123 Je zajímavé, že u ženy není významný rozdíl prožívání situace, kdy poruchy plodnosti jsou u ní a kdy je příčina neúspěchů na straně jejího partnera. Dokonce dochází k situacím, kdy žena brání svého partnera před následky jeho nepříznivé diagnózy, před okolím a někdy i před ním samým a ona sama se vlastně staví do role toho neschopného. Tento čin může mít dva důvody: jednak to může být proto, že žena cítí, že v očích lidí je horší stigma neplodnost mužská a volí tímto pro pár menší zlo. Dalším důvodem může být to, že žena má na starosti vlastně větší část úkolu a to nejen početí, ale také vývoj a porod potomstva. Ona je tedy ten, kdo měl dítě přivést na svět, ale nezdařilo se. Srov. KONEČNÁ, H. Na cestě za dítětem. vyd. 1., Praha: Akademia, 2003, s. 104 – 108. 124 Srov. ŠIMEK, D. Základy andragogiky. (Sylabus k vybraným problémům integrální andragogiky). Olomouc : FF UP, 1997, s. 3. 125 V rámci krizové intervence se používá mnoho specifických přístupů. Špatenková hovoří o jednom z možných přístupů, kdy klient, jehož schopnosti a možnosti běžného fungování byly narušeno v důsledku jeho krizové situace a dotyčný podstupuje krátký rozhovor s pracovníkem krizového centra. Tento přístup orientovaný na problém se ukazuje jako nejefektivnější a to v období prvních čtyř až šesti měsíců působení spouštěče krize. Srov. ŠPATENKOVÁ, N. a kol. Krize: psychologický a sociologický fenomén. vyd. 1., Praha: Grada, 2004, s. 39.

30

kterých může využít a rozvíjet je. Obecným cílem intervence je minimalizovat psychologický dopad na pár a dosáhnout dynamické rovnováhy mezi zvládáním důsledků a kvalitou života.126 Z neúspěchů na cestě za dítětem jsou ženy smutné, situace je plná ztrát a hlavní ztrátou je ztráta dítěte, která je slovy vyjádřena výjimečně. Je podvědomá, prožívaná především při příchodu menstruace, při potratu, při kontaktu s těhotnou ženou nebo s dětmi, ale i v hovoru o dětech. Na ženu působí především fakt, že nemá dítě, Konečná to odůvodňuje tím, že jedna z prvních hraček, kterou holčička dostane je panenka. K ní pak obvykle přibývají postýlky, nábyteček, oblečení, nádobíčko, atd. Od dětství jsou připravovány na mateřskou roli. Většina žen vůbec neuvažuje o tom, že by dítě samozřejmou součástí (a často i hlavním či dokonce jediným cílem a smyslem) nebylo. Ženy prožívají svou plodnost, svou naději a ztrátu nejen psychicky, ale na rozdíl od mužů, se jich situace dotýká i tělesně.127 Krizová intervence tedy může pomoci krizi překonat, překonání krize nemusí znamenat zapomenutí toho, co se stalo, upozorňuje Špatenková, ale tím, že pár krizi překoná, získá znovu energii potřebnou k běžnému životu a normálnímu fungování, obnovení vztahů a vazeb k okolí a cítí opětovnou schopnost uspokojení.128 Co taková situace, kdy je pár neplodný a musí ji řešit, může páru také přinést? Některým ženám situace přinesla větší pokoru a vnitřní zrání, zmiňuje Konečná, v některých případech došlo k utužení manželství, posouzení životních hodnot, uvědomění a zužitkování výhody, které ze života bez dítěte plynou, například možnost věnovat se více zaměstnání a realizovat se v něm, neboli být více ve společenském obraze. Také mohou páry více času investovat do partnerského vztahu, věnovat se přátelům a jiným aktivitám, na které by neměly čas, pokud by měli dítě. Mnohé ženy tvrdí, že jsou od dob řešení těchto problémů více trpělivé, snáze dokáží hodnotit problémy důležité a méně důležité. Mezi výhody života bez dítěte mohou patřit lepší finanční podmínky,129 ovšem Sýkorová vidí situaci jinak a tvrdí: ,,Rizikem dnes není prostý fakt, že zestárnu, 126

Srov. ŠPATENKOVÁ, N. Krizová intervence pro praxi. vyd. 1., Praha: Grada, 2004, s. 56. Srov. KONEČNÁ, H. Na cestě za dítětem. vyd. 1., Praha: Akademia, 2003, s. 109 – 112. 128 Srov. ŠPATENKOVÁ, N. a kol. Krize: psychologický a sociologický fenomén. vyd. 1., Praha: Grada, 2004, s. 47 – 48. 129 Srov. KONEČNÁ, H. Na cestě za dítětem. vyd. 1., Praha: Akademia, 2003, s. 109 – 110. 127

31

ale hrozba, že zestárnu v chudobě. Mladí lidé, bohužel, našli strategii, jak riziko chudnutí ve stáří pro sebe výrazně snížit. Snižují počet dětí a stále častěji zůstávají zcela bezdětní.“130 Bezdětná situace jim ovšem poskytuje osobnostní růst, vnitřní klid a uvědomění si životních priorit. Život bez dítěte přináší určitou časovou, osobní, finanční a do jisté míry i citovou svobodu.131

3. 3 A jak to všechno vlastně prožívají muži… Jak to všechno prožívají muži? Muži, podle Konečné, cítí smutek z faktu, že nemohou mít dítě a jak uvádí pár C132: ,,Nesli jsme to špatně, protože jsme chtěli potomka. Nikdo z naší rodiny takový problém neměl a já jsem to nesl jsem špatně protože jsme chtěli miminko. Brali jsme se v roce 1978 a chtěli jsme někoho kdo by pokračoval v rodu. Našemu manželství to moc neprospívalo.“ Muži o problémech tohoto typu moc nemluví, vysvětluje Konečná, a ani nechtějí mluvit. Ve většině případů jsou ženám velkou oporou, konkrétní aktivita může být ve formě povzbuzování133 a hledání řešení.134 Problémy s dítětem někteří muži tají a jsou z toho nervózní a podráždění. Dokáží se smířit s neúspěchem více než ženy,135 ovšem mrzí je to právě kvůli jejich partnerkám (často chtějí dítě kvůli tomu, že ho chtějí jejich ženy). Jsou silní a vyrovnaní136 a problémy nedávají ani najevo, mají je uvnitř a snáší to mnohdy stejně těžce jako 130

,,Stáří dnešních bezdětných budou v průběžném penzijním systému zajišťovat potomci těch, kdo si je pořídili a kdo si kvůli svým dětem snížili vlastní životní úroveň. Strategie do budoucna zcela nepochybně zvýrazní potíže průběžného systému důchodového pojištění, tvrdí Sýkorová.“ SÝKOROVÁ, D., CHYTIL, O. Autonomie ve stáří: strategie jejího zachování. vyd. 1., Ostrava: Zdravotně sociální fakulta, 2004, s. 41. 131 Srov. KONEČNÁ, H. Na cestě za dítětem. vyd. 1., Praha: Akademia, 2003, s. 113. 132 Chtěla bych poznamenat, že jsem se dotazovala páru, ale na některé otázky mi odpovídali zvlášť muži a ženy. 133 Jak tvrdí pár PÁR B: ,,Snažili jsme se o vzájemnou podporu, nicméně vzhledem k rozdílnosti způsobu prožívání docházelo zároveň k četným nedorozuměním a napětím.“, PÁR C: ,, Stále jsme věřili že vše dopadne dobře, podpora byla na místě.“. 134 Tamtéž, s. 116. 135135 Pár B potvrzuje daný fakt a uvádí: ,,Je jasné, že touha po rodičovství bývá silnější u ženy, a tak tomu bylo i u nás.“ 136 Zvládání krizové situace se nazývá coping, kdy dotyční svou realitu respektují a přijímají. Špatenková uvádí, Lazaru a Folkmanová vymezují coping jako behaviorální, kognitivní nebo sociální reakci jedince, jehož cílem je regulace vnitřních nebo vnějších tlaků. Tito autoři zmiňují dvě strategie copingu a to zaměření se na sebe a zaměření se na problém. Přičem v prvním případě se jedinec soustřeďuje na vlastní osobu a vlastní emoce, nepříjemné napětí se pokouší redukovat například únikem do fantazie nebo ke vzpomínkám. A v druhém případě v sobě hledá úsilí na hledání jiných, alternativních řešení jeho situace. Srov. ŠPATENKOVÁ, N. a kol. Krize: psychologický a sociologický fenomén. vyd. 1., Praha: Grada, 2004, s. 36.

32

ženy. Často mají ovšem muži problém se samotným řešením situace, nechtějí jít na vyšetření, bojí se negativního výsledku a vůbec mají potíž s prvním krokem začít situaci řešit.137 Nejtěžší ránou je totiž pro muže zjištění, že jsou neplodní. Reakce mužů na nepříznivou diagnózu, je někdy popření a utajení problému, hněv138 či pocit viny. Muži se cítí často oloupeni o svou mužnost a někteří zápasí s pocity méněcennosti. Je to normální reakce, výjimkou je reakce příznivá, která je zapříčiněna očividně vítězstvím lásky k manželce nad možnou ztrátou sebehodnoty. Hněvivá reakce není reakcí nad diagnózou, ale spíše nad neočekávaností situace.139 U jedince (či páru), který zjistí, že je neplodný, můžeme hovořit o intrapsychické ztrátě, konkrétněji o ztrátě očekávání, o které Špatenková s odkazem na Sobotkovou tvrdí: ,,Pokud se ukáže, že situace, realita nebo život je jiný, než jsme doufali nebo plánovali, zažíváme ztrátu očekávání, které se vztahuje ke každé anticipované životní změně a zpravidla se s nimi v rámci životního cyklu vyrovnáváme uspokojivým způsobem.“140 Proč je to pro muže tak citlivá věc, je zřejmé. Plodnost, mužství a potence jsou v obecném povědomí úzce příbuzné. Je-li muž neplodný, podle tradičního myšlení je to proto, že je impotentní (v širším významu neschopný absolutně ničeho). Ale přesto se zdá, že muži většinou neprožívají ztrátu dítěte tak intenzivně jako ženy. Proč? Může to být snad i proto, že otcovství není tak častým tématem rozhovoru, jako mateřství u žen. Důležitý faktor může být také ten, že muž nesleduje žádné proměny těla, na rozdíl od ženy. Je ovšem pravdou, že emocionálním faktorům otcovství se nevěnuje tolik pozornosti.141 Bourdieu k tomuto doplňuje: ,,Virilita dokonce i ve svém etickém aspektu, totiž jako podstatná vlastnost muže, jako virtus odvozená od vir, jako zakládání si na cti (nif) a jako princip jejího uchování a zvyšování, zůstává alespoň

137

Srov. KONEČNÁ, H. Na cestě za dítětem. vyd. 1., Praha: Akademia, 2003, s. 117 – 119. Hněv je vrozenou reakcí na nějakou překážku, která se staví do cesty při dosahování určitého cíle a brání rozvíjení jednání. Srov. NAKONEČNÝ, M. Lidské emoce. vyd. 1. Praha: Academia, 2000, s. 22. 139 Srov. Neplodnost u muže [online]. [cit. 2009-22-03]. Dostupné z: . 140 ŠPATENKOVÁ, N. Krizová intervence pro praxi. vyd. 1., Praha: Grada, 2004, s. 56. 141 Srov. KONEČNÁ, H. Na cestě za dítětem. vyd. 1., Praha: Akademia, 2003, s. 120. 138

33

nevysloveně, neoddělitelná od mužnosti fyzické, mužnosti, jež se projevuje především sexuální potencí, očekávané od muže, který je skutečně mužem.“142

142

BOURDIE, P. Nadvláda mužů. vyd. 1., Praha: Karolinum, 2000, s. 15.

34

4. SOCIOLOGICKÉ ASPEKTY BEZDĚTNOSTI Výzkumný materiál ukazuje nejrůznější sociální aspekty neplodnosti a to například genderové rozdíly v reakci na neplodnost, stigmatizace neplodných, sociální exkluze, rolová ztráta, narušená identita apod. U nás však tento fenomén, zůstává doménou medicíny. Neplodnost se pro demografy, ekonomy a sociology stala samostatným vědeckým problémem především v období reflexe sociodemografických změn, které se odehrávají v Evropě (ale i v dalších zemích soudobé euroamerické civilizace) s menším či větším zpožděním již od 60. let 20. století, poznamenává Hašková. Tyto změny jsou někdy souhrnně označovány za projevy tzv. druhého demografického přechodu. Stejné historické období je někdy také označováno jako období přechodu mezi dobou moderní a postmoderní (reflexivní) modernity. V této době dochází na výše zmiňovaném území k dlouhodobému a významnému růstu bezdětnosti, odkládání rodičovství do pozdějšího věku, což mnohdy způsobuje, následnou nedobrovolnou bezdětnost a pokles na udržování fertility pod úrovní prosté reprodukce (čili pod úrovní 2,1 dětí na ženu).143

4. 1 Čemu čelí neplodné páry? Problémem

neplodných

párů

je

genderově

komplikovaný

obraz

neplodnosti. I když o tom, do jaké míry jsou vlastnosti tradičně považované za maskulinní a femininní vrozené a do jaké míry jsou vytvořené a upevněné sociálními vlivy, se vedou spory. Ale rozdíly samozřejmě existují.144 Dělba rolí, jak o ní hovoří Lipovetsky, do padesátých let byla jasná a výlučná.145 Role v rámci dělby práce jsou jedincům přisuzovány již při narození podle pohlaví, doplňuje Šubrt.146 Manželka zodpovídá za citovou soudržnost domácího společenství a zaměstnává se domem a dětmi, muž je předurčen k úkolům venku, 143

Srov. HAŠKOVÁ, H., ŠALAMOUNOVÁ, P., VÍZNEROVÁ, H., ZAMYKALOVÁ, L. Sociologické studie: fenomén bezdětnosti v sociologické a demografické perspektivě. vyd. 1., Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2006, s. 15-16. 144 Srov. KRATOCHVÍL, S. Manželská terapie. vyd. 4., Praha: Portál, 2005, s. 106. 145 Srov. LIPOVETSKI, G. Třetí žena: neměnnost a proměny ženství. vyd. 1., Praha: Prostor, 2000, s. 142. 146 Srov. ŠUBRT, J. A KOL. Soudobá sociologie II. vyd. 1., Praha: Karolinum, 2008, s. 225.

35

je hlava rodiny uznávaná zákonem a jeho autorita je vztahována na ženu i děti. V naší epoše dnes došlo ke změně, někdejší samozřejmosti vstoupily do éry rozvažování, dokonce i konfliktů. Pokud se ženská práce začne cenit jako svébytná hodnota, počíná se prosazovat jiný model partnerského páru a s tím souvisí i odkládání plození dětí do pozdějšího věku.147 Poté také můžeme hovořit o genderovém stereotypu, který ukazuje Zamykalová na napříkladu situace, kdy se dva lidé marně pokoušeli o dítě, se v hovorovém jazyce užíval výraz: ,,ona nemůže mít děti“. Toto však již neplatí, jak bylo zmíněno výše, poslední výzkumy ukazují, že překážka bývá stejně často na straně muže jako na straně ženy. Ale přesto v mnoha ohledech neplodnost zůstává převážně ženským problémem a Hašková vysvětluje, jak je to možné. Hovoří se o tom, že díky novým technikám asistované reprodukce již brzy nebude neplodných mužů. A především je ženská neplodnost popisována jako něco, za co si ,,mohou ženy samy“ a to proto, že odkládají rození dětí do vyššího věku, jak již bylo zmíněno. Rysem týkajícím se ,,ženského“ obrazu je rozpor mezi ,,přirozeností“ touhy po reprodukci a klesající plodností populace na jedné straně a ,,nepřirozeností“ některých metod léčby na straně druhé.148 Neplodný pár doprovází i bolest nad ztrátou role rodičů, matky a otce, mluvíme tedy o rolové ztrátě. Dospělí očekávají, že narozením dítěte bude naplněna jejich normální rodičovská role. Ztráta představy dítěte jim všechna tato očekávání a naděje bere. Neplodnost nebo nemožnost porodit dítě vyvolává zármutek spojený se ztrátou role a očekávání vzhledem k této roli, roli rodiče, matky nebo otce. Ztráta role tedy představuje ztrátu určité sociální role či specifického místa jedince v sociální síti. Jak silně se jedinec či pár s danou rolí identifikuje, tak silný význam pro něj ztráta má.149 Jedním z dalších studovaných sociálních důsledků neplodnosti je sociální exkluze, kterou lze definovat jako symbolickou exkluzi neboli vyloučení ze ,sdílení určitých sociálních statusů a institucí. Sociální exkluzí tedy rozumíme mechanismus či strategii, pomocí které jedna skupina ochraňuje svá privilegia a výhody tím, že uzavře jiným skupinám přístup ke zdrojům, pozicím, odměnám 147

Srov. LIPOVETSKI, G. Třetí žena: neměnnost a proměny ženství. vyd. 1., Praha: Prostor, 2000, s. 233. 148 Srov. HAŠKOVÁ, H., ŠALAMOUNOVÁ, P., VÍZNEROVÁ, H., ZAMYKALOVÁ, L. Sociologické studie: fenomén bezdětnosti v sociologické a demografické perspektivě. vyd. 1., Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2006, s. 96 – 99. 149 Srov. ŠPATENKOVÁ, N. Krizová intervence pro praxi. vyd. 1., Praha: Grada, 2004, s. 85.

36

a možnostem, a to na základě mocensky sankcionovaného prohlášení těchto skupin za nežádoucí nebo nevhodné.150 Exkluze je doprovázena, jak vysvětluje Slepičková, stigmatizací jedinců a skupin, vnímaných jako odlišné, deviantní či cizí. Neplodní se ocitají na sociálním okraji plodného světa a izolace má širokou podobu, znamená jednak ztrácet přátele, jež se více věnují vlastním rodinám, a také těžko hledat někoho, kdo by o situaci bez rozpaků mluvil a uměl by poskytnout porozumění a podporu.151 Goffman hovoří o stigmatu jako o zvláštní diskrepanci mezi virtuální a skutečnou sociální identitou. Zatímco před námi stojí cizí osoba, může se naskytnout důkaz o tom, že je jí vlastní atribut, který ji odlišuje od jiných osob v kategorii těch, jimiž by mohla být, a to atribut poněkud méně žádoucího rázu. Naše mysl ji tak redukuje z osoby celistvé a obyčejné na osobu jejíž hodnota klesla a takovýto atribut je stigmatem.152 Neplodní vlastně podstupují opakované neúspěchy ve snaze chovat se podle kulturního scénáře určeného párům a tento rozpor je třeba zdůvodnit a ospravedlnit. Neplodné páry se tedy cítí povinny vysvětlit jak své ,,selhání“, tak svou trvalou touhu po dítěti. Okolí jako by je hodnotilo, zda si zaslouží být rodiči nebo musí ospravedlňovat svůj vyšší věk. Jsou vybízeni k vyšší aktivitě nebo naopak považováni za posedlé snahou o dítě. Za stresující faktor považují sami neplodní i ,,zaručené rady okolí“, které jsou většinou založeny na představě, že příčina neplodnosti je v psychice. Neplodní jsou někdy také považováni za příliš orientované na peníze, kariéru a vlastní pohodlí, je jim připomínáno, že mít děti je normální, nebo jim je dáváno najevo, že bezdětný život je pohodlnější a jednodušší. Bezdětné ženy se dokonce setkávají se zpochybňováním svých profesních kompetencí, pokud například pracují ve školství nebo zdravotnictví, což souvisí s jedním z mýtů, že bezdětní nemají žádné povědomí o péči o děti a jejich výchově, nedokáží s nimi navázat vztah.153

150 Srov. UNIVERZITA KARLOVA Velký sociologický slovník. I. svazek. vyd. 1., Praha: Karolinum, 1996, s. 294. 151 Ovšem exkluze se stává většinou vlastní tvorbou neplodných, dávají tedy přednost styku s lidmi, kteří jsou v podobné situace, ať už ke sdílené posedlosti či kvůli rozhovorům, v jejichž centru nejsou děti. Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 942. 152 Srov. GOFFMAN, I. Stigma: Poznámky o způsobech zvládání narušené identity. vyd. 1., Praha: Slon, 2003, s. 10. 153 Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 943.

37

Pár prožívá hněv, vztek, pocit sklíčenosti i zoufalství a to ho může dohnat k emocionální krizi.154 Pro bezdětné páry je často řešením až návštěva specializovaného lékařského zařízení, která je přiměje o problému otevřeně hovořit a také uvědomit si, že není tak neobvyklý, jak si myslely.155

4. 2 Narušená identita neplodného páru Co se týká dobrovolné a nedobrovolné bezdětnosti, sociální vědci dle Slepičkové tyto pojmy zkoumají jako neustále otevřený a revidovaný proces, zahrnující mnoho arbitrárních limitů a rozhodnutí, do nichž velkou měrou zasahují společenské normy, hodnoty a postoje. Zkoumání nedobrovolné bezdětnosti jako dynamického, sociálně podmíněného procesu jim umožňuje také reflexi klíčových témat ve společnosti.156 Hašková hovoří o diverzitě ve zkoumání bezdětnosti a uvádí, že problematika nedobrovolné bezdětnosti jakožto následku neplodnosti a sterility byla otevřena jako téma vědeckého zkoumání například v medicíně, především v době významných pokroků v rámci asistované reprodukce a také se rozšířila v souvislosti s rozvojem asistované reprodukce problematika bezdětnosti v rámci právních věd, etiky a filozofie.157 Jedním ze zkoumaných sociálních aspektů neplodnosti, o kterém hovoří Slepičková, je identita.158 Potřeba identity, je jednou ze základních psychických potřeb, které musí být uspokojovány ve vhodné době a v náležité míře, aby se lidská osobnost zdravě vyvíjela.159 Identita, jak píše Geist, spočívá v tom, že lidé mají většinou o sobě pozitivní představu (identitu), jejíž část je vymezována členstvím v určitém sociálním útvaru, takže jsou na tento útvar pozitivněji vázáni 154

Srov. ŠPATENKOVÁ, N. a kol. Krize: psychologický a sociologický fenomén. vyd. 1., Praha: Grada, 2004, s. 64. 155 Srov. KONEČNÁ, H. Na cestě za dítětem. vyd. 1., Praha: Akademia, 2003, s. 119 156 Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 938. 157 Srov. HAŠKOVÁ, H., ŠALAMOUNOVÁ, P., VÍZNEROVÁ, H., ZAMYKALOVÁ, L. Sociologické studie: fenomén bezdětnosti v sociologické a demografické perspektivě. vyd. 1., Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2006, s. 14. 158 Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 939. 159 Tento poznatek vyplývá ze studií o psychické deprivaci. Potvrzují jej však nově i studie etologické. Srov. MATĚJČEK, Z. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. vyd. 1., Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, s. 209.

38

a identifikují se s ním.160 Identitou, je míněna odpověď na naši otázku ,,Kdo jsem?“ a ne tedy co mám, co ke mně patří, ale co já mám pro sebe samotného a co pro druhé lidi znamenám. Jaké místo zaujímám v předivu vztahů, které panují v mém společenském okruhu. Složkou našeho já je tělesná a duševní výkonnost (mj.), naše síla, schopnosti, dovednosti a všechno to, co nám umožňuje s druhými soutěžit a nějak se v jejich očích povznést. Lidskému jedinci velice záleží na tom, aby nebyl o nic horší, než ostatní.161 Filozoficky vzato, uvádí Roubal, člověk myslí ve vztazích, a proto i základní akt myšlení (soud – z lat. iudicium, slovní vyjádření vztahu mezi dvěma nebo více pojmy) vyjadřuje vždy nějaký vztah. Vyslovením pojmu identita, tak vyjadřujeme vždy nějaký charakter vztažnosti, i když její přívlastek zamlčíme. „Identitu“ lze chápat jako aktivní prvek, který logiku významu získává teprve tím, že je uveden do konkrétních vztahů. Přirozený způsob lidského myšlení zbavuje identitu, tak jako ostatní obecné pojmy, neurčitosti a přikládá jí aktivní význam teprve v určitých vztazích.162 Tyto vztahy, doplňuje Matějček, mají ovšem své vnější normy. Nějak se jeví, prezentují, demonstrují a institucionalizují.163 Müller se odkazuje na Pitche a uvádí, že s identitou je to jako se zdravím, člověk je znepokojen až při prožitku jejího ohrožení.164 Zásah neplodnosti do identity jedince je o to větší, jelikož se většinou odehrává až poté, co se pár rozhodl a připravil na rodičovskou roli. Definice sebe jako plodné či neplodné osoby, případně přijetí identity neplodného však nemá až tak velkou souvislost s lékařskou diagnózou, ale je ovlivněna mnohými kulturně vštěpovanými předpoklady.165 K identitě dospělého člověka patří rodičovství, být matkou nebo

160

Srov.GEIST, B. Sociologický slovník. vyd. 1., Praha: Victoria Publishing, 1992, s. 120 Srov. MATĚJČEK, Z. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. vyd. 1., Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, s. 56. 162 Srov. ROUBAL, O. Když se řekne identita…..regionální identita. (I. část). [online], [cit. 200925-03]. Dostupné z: . 163 Srov.MATĚJČEK, Z. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. vyd. 1., Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, s. 209. 164 Srov. MÜLLER, K. Formování pozitivních idfddentit mezi minulostí a budoucností. Příspěvek k projektu evropské identity. In Sociologický časopis, 2007, roč. 43, č. 4, s.788. 165 například tím, že ženy, které odkládají své těhotenství, se cítí být ohroženy neplodností ve větší míře. Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 941. 161

39

otcem znamená podat důkaz o své plodivé schopnosti, normálnosti a to v jedné z nejdůležitějších složek seberealizace.166 Zkušenost nedobrovolné bezdětnosti má takový dopad na rodinnou a osobní identitu jako samotné rodičovství. Do soukromé sféry naší existence, kterou budujeme jako oblast, nad kterou máme plnou kontrolu a která nás chrání před nekontrolovatelným vnějším světem, najednou přichází situace, kterou kontrolovat nelze a která postrádá smysl.167 Identita jedince se podle Fafejty skládá z individuálního a sociálního. I když lidé mají často pocit, že identita spočívá v našem neopakovatelném vnitřním já, není tomu tak. Stačí si slovo identita přeložit jako totožnost, identitu mám, protože jsem s někým totožný (resp. podobný). Mou identitu spoluutváří společnost, její součástí je vnější sociální Já.168 ,,Lidská identita je kontextuální a velmi mnohovrstevnatý sociální a psychologický fenomén. Záleží na daném okamžiku a druhu lidské činnosti, který faktor právě dominuje. V souvislosti se změnou prostředí a činnosti může docházet jak ke změnám forem identity, tak ke změnám obsahů těchto forem a jak již bylo zmíněno, jednotlivé dimenze naší identity se hlásí o slovo v okamžiku, kdy jiné selhávají,“ píše Müller.169 V procesu přijímání identity neplodného páru objevují mnozí autoři významné genderové rozdíly170. Příkladem toho jsou ženy, které mají větší tendenci učinit z neplodnosti integrální součást svého já. Západní společnost klade mezi pojmy žena-matka-manželka-dospělost rovnítko, identita žen je tedy svázána s rolí matky mnohem více, než identita mužů s otcovstvím. Navíc je to ženino tělo, které podléhá léčbám, terapiím, cvičením a které každý měsíc připomíná, že snaha o početí nebyla úspěšná, a to i v případě, že je zcela zdravá a neplodnost byla diagnostikována u jejího partnera. Ale, upozorňuje Slepičková s odkazem na Greila, reakce mužů je stejná jako u žen, pokud je fyzická příčina neplodnosti diagnostikována u nich. Identita jedince a neplodnost, která ji určitým způsobem

166

Srov. MATĚJČEK, Z. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. vyd. 1., Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, s. 209. 167 Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 939. 168 Srov. FAFEJTA, M. Úvod do sociologie. vyd. 1., Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, s. 52 169 MÜLLER , K. Formování pozitivních identit mezi minulostí a budoucností. Příspěvek k projektu evropské identity. In Sociologický časopis, 2007, roč. 43, č. 4, s. 788. 170 O komplikovaném genderovém obrazu neplodných se více zmiňuji v další podkapitole.

40

narušuje, souvisí, jak již bylo zmíněno, daleko více se společenským a kulturním kontextem, v němž se skutečnost odehrává, než s objektivní diagnózou.171 Goffman hovoří o politice identity a tvrdí, situace stigmatizovaného je zvláštní v tom, že mu společnost tvrdí, že je příslušníkem širší skupiny, ale že je do jisté míry i jiný a že by bylo pošetilé tento rozdíl popírat. Sama tato odlišnost se přirozeně odvozuje od společnosti, neboť dříve, než rozdíl může začít něco znamenat, musí jej obyčejně společnost jako celek kolektivně konceptualizovat.172 Identita je pouto, jež váže dohromady jednotlivce a společnost, je výslednicí dialektiky vztahu jedince a společnosti. Formování identity je interaktivní proces mezi jedincem a jeho prostředím, které je kulturně formováno a tento proces má podobu dialogu. Mnozí autoři rozlišují kolektivní a osobní identitu, nebo hovoří o dvou, kolektivní a osobní, dimenzi lidské identity. Kultura tudíž není vůči identitě neutrální, ale je aktivním komponentem každé identity.173 V případě neplodných může docházet k takzvané etiketizaci, sociologie říká, že dotyčný dostává nálepku (etiketu) neplodný a přijímá sociální roli174 neplodného. Mnohdy je jedno, jak velkou vinu dotyčný nese, pokud je nálepkován jako neplodný, v očích ostatních je neplodným, ať už si někdo uvědomuje, že to je či není jeho vina.175 Nálepka nakonec nemění jen pohled okolí, ale i pohled jedince na sebe samotného. Jsme-li nějak okolím definováni, plynou pro nás dále určité nároky té kategorie, do které nás okolní společnost zaintegrovala.176

171

Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 942. 172 Srov. GOFFMAN, I. Stigma: Poznámky o způsobech zvládání narušené identity. vyd. 1., Praha: Slon, 2003, s. 143. 173 Srov. MÜLLER, K. Formování pozitivních identit mezi minulostí a budoucností. Příspěvek k projektu evropské identity. In Sociologický časopis, 2007, roč. 43, č. 4, s. 788. 174 Sociální role je chování, které sociální skupina očekává od každého svého člena závisí na normách a hodnotách dané skupiny a na sociální pozici jedince ve skupině. Neplnění sociální role může pro jedince znamenat až vyloučení ze skupiny, (skupinu vymezuje Průcha, Walterová a Mareš jako soubor dvou nebo více osob).Srov. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. vyd. 1., Praha: Portál, 1995, s. 205. 175 V našem případě to může být například situace neplodného páru, okolí neví, že pár nemá děti z důvodu neplodnosti a pár dostává nálepku, je ,,odsouzen“ že děti nechce, že je to přítěž, že si raději bude užívat života a budovat kariéru. Srov. HAŠKOVÁ, H., ŠALAMOUNOVÁ, P., VÍZNEROVÁ, H., ZAMYKALOVÁ, L. Sociologické studie: fenomén bezdětnosti v sociologické a demografické perspektivě. vyd. 1., Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2006, s. 96. 176 Srov. GOFFMAN, I. Stigma: Poznámky o způsobech zvládání narušené identity. vyd. 1., Praha: Slon, 2003, s. 42.

41

Ačkoli každý z nás vstupuje do ,,dialogu“ s danou kulturou podle svých sociálních a biologických dispozic, není pochyb o tom, že kultura je zdrojem naší identity v tom smyslu, že vytváří ,,významy“ a ,,obsahy“ potřebné k její tvorbě.177

4. 3 Stigmatizace neplodných Neplodnost je popisována také jako problém spojený se stigmatizací páru,178 stigmatizace je podle Geista zvláštní případ předsudku a to vůči určitým osobám, jimž jsou pak díky tomu připisovány různé negativní vlastnosti.179 V každodenním životě máme tendenci se řídit předsudky a je to pochopitelné, jelikož sociální realitu, které jsme účastníky, vnímáme většinou podle předem upravených vzorců. Tyto vzorce jsme nabyli výchovou či zkušeností a mnohdy jsme přesvědčení, že jsou obecně platné. Pod pojmem předsudek, poznamenává Fafejta, se dnes rozumí něco, čeho je třeba se zbavit.180 Ve stigmatizaci jde tedy o apriorní negativní hodnocení vystupující jako etiketizace, čili labelling,181 neboť narušuje normy, i když není na první pohled patrná.182 Neplodnost páru, mění mnohdy způsob, jakým se společnost k párům vztahuje. Odlišný způsob jednání je, jak vysvětluje Špatenková, nejen na formální úrovni, například jednání pracovníků odborných služeb, ale také neformální, a to jak reagují lidé z okolí.183 Odlišný obsah stigmatu u mužů a u žen. Stigma připisované ženám, se týká jejich psychické nevyrovnanosti,184 sociální status ženy je historicky tělesně svázán s mateřským statutem, celoživotně bezdětná žena pak stále naráží na nevyslovenou, ale latentně v jejím okolí trvale přítomnou otázku po povaze svého

177

Srov. MüLLER, K. Formování pozitivních identit mezi minulostí a budoucností. Příspěvek k projektu evropské identity. In Sociologický časopis, 2007, roč. 43, č. 4, s. 788. 178 Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 942. 179 Srov. UNIVERZITA KARLOVA Velký sociologický slovník. vyd. 1., Praha: Karolinum, 1996, s. 1230. 180 Srov. FAFEJTA, M. Úvod do sociologie. vyd. 1., Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, s. 9 181 Srov. UNIVERZITA KARLOVA Velký sociologický slovník. vyd. 1., Praha: Karolinum, 1996, s. 1230. 182 Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 944. 183 Srov. ŠPATENKOVÁ, N. Krizová intervence pro praxi. vyd. 1., Praha: Grada, 2004, s. 81. 184 Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 946.

42

stavu (nechce, anebo nemůže mít děti?),185 zatímco u mužů, pokračuje Slepičková, implikuje sexuální neschopnost.186 Bourdie hovoří o sociální konstrukci pohlavních orgánů, která spojuje falickou erekci s vitální dynamikou nadouvání, jež provádí každý proces přirozené reprodukce (klíčení zrna, těhotenství atd.) a současně také zaznamenává a symbolicky ratifikuje určité neoddiskutovatelně přirozené vlastnosti jedinců.187 Jedná se tedy v našem případě o vlastnost zplodit dítě, pokud jedinci tuto vlastnost nemají, jsou touto skutečností pochopitelně stigmatizováni. Rada, jak se vyhnout stigmatizaci je, nemluvit o neplodnosti vůbec a léčebné pokusy tajit,188 čímž ovšem páry popírají svou autenticitu, vysvětluje Rogers. K atmosféře vztahů doporučuje oboustranný předpoklad autenticity neboli opravdovosti. Čím více je k páru okolí (potažmo lékařů, odborníků, kteří s páry spolupracují) takzvaně ,,samo sebou“ čili nenasazují vůči němu osobní masku, tím kladnější dopad to na stigmatizovaného jedince má.189 ,,Je paradoxní, že ten, kdo se idejím reprodukční sexuality podřizuje, může získat sociální moc, demonstruje, že přijímá hodnoty společenské elity a sám se na nich podílí.“190 Biologické rodičovství, zejména mateřství, je totiž vnímáno jako hlavní smysl lidské existence,191 moderní rodina se podobá ve svých cílech a úkolech rodině tradiční, dodává Bourdieu, funkcí obou je totiž přispívat k biologické a sociální reprodukci společnosti a pokusit se z jedné generace na druhou udržet192, diskuze o jeho alternativách se tedy zdá být ve společnosti, která věří v biologicky podmíněný ,,hlas krve“, téměř jako nelegitimní.193 Neplodnost není o nic méně sociálně konstruovanou chorobou, než jsou jiné, i zde existuje mnoho arbitrárně nastavených limitů, například horní věková 185

Srov. MOŽNÝ, I. Sociologie rodiny. vyd. 2., Praha: Slon, 2002, s. 126. Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 945. 187 Srov. BOURDIE, P. Nadvláda mužů. vyd. 1., Praha: Karolinum, 2000, s. 16. 188 Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 945. 189 Srov. ROGERS, C. R. Způsob bytí: Klíčová témata humanistické psychologie z pohledu jejího zakladatele. vyd. 1., Praha:Portál, 1998, s. 106. 190 FAFEJTA, M. Úvod do sociologie pohlaví a sexuality. vyd.1., Věrovany: Jan Piszkiewicz, 2004, s. 110. 191 Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 948. 192 Reprodukční funkce tedy přetrvává, je však překryta společenskými proměnami, a tedy změnami ve způsobech předávání dědictví. Srov. SINGLY, F. Sociologie současné rodiny. vyd. 1., Praha: Portál, 1999, s. 25. 193 Srov. BOURIEU, P. Teorie jednání. vyd. 1., Praha: Karolinum, 1998, s. 155. 186

43

hranice ženy pro možnost umělého oplodnění. Jednotlivé ukazatele zdravotního stavu mohou být i zde různými terapeuty interpretovány různě, navíc to, co bylo před dvaceti lety biologickou daností, je dnes výzvou pro nejnovější lékařské techniky. Dnes jen málokdy lékař vysloví konečnou diagnózu absolutní sterility a pro neplodné páry je tak těžké rozhodnout se, kdy přestat prodělávat terapii, a smířit se s tím, že vlastní dítě se jim nepodaří mít. A právě změna neplodnosti ze soukromé a doživotní bolesti v dlouhodobou sociálně konstruovanou krizi přilákala zájem sociální vědy, která již několik desetiletí zkoumá zkušenost nedobrovolně bezdětných. Jejím závěrům dominují pojmy, jako je narušení identity, pocity méněcennosti, neúplnosti a vyloučení.194

194

Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 949.

44

5. ŽIVOT BEZ DÍTĚTE … NEBO? Neplodný pár je v situaci, kdy řeší svou budoucnost. Stojí před náročným rozhodnutím, zda prožít život s dítětem či bez dítěte. Alternativy, které pár má jsou buď celoživotní bezdětnost či náhradní rodinná péče a fáze rozhodování je doprovázena nejistotou, váhavými pocity a řešením mnoha dilemat. Pokud se pár rozhodne prožít život s dítětem, projde si mnoha náročnými situacemi, ovšem pokud touží po naplnění rodičovství, je to pro něj jediná možná cesta. Umožní tak nejen sobě pocit naplnění, ale také domov dítěti a tím i pocit jistoty a bezpečí.

5. 1 Bezdětní či rodičové? Jak již bylo řečeno, ztráta očekávání dítěte je pro pár mimořádná zátěž a velmi náročná životní situace. Špatenková se odkazuje na Banmena a doporučuje způsoby intervence, tedy jak terapeut může pomoci párům zpracovat jejich nesplněné očekávání. Pár může zvládnout ztrátu představy dítěte upuštěním od toho, co chtěl, a přijmout sám sebe, tím může ocenit, kdo je a co má. Pro pár může být vhodné najít a realizovat alternativy k nesplněným očekáváním. Často pár potřebuje pomoci s prací na svých očekáváních, aby uvěřil a rozptýlil svá stará přesvědčení. Je proto užitečné pomoci páru najít realistická očekávání,195 jakým v případě neplodného páru může být alternativa náhradní rodinné péče. Stav bezdětnosti může být bezdětným či bezdětnou a jejich okolím prožíván a vnímán různými způsoby (například jako individuální problém, společenský problém, volba, trvalá ztráta atd.), a toto vnímání bezdětnosti se může u jednotlivců i v rámci veřejných mediálních diskuzí v čase proměňovat. V případě

jednotlivce,

jak

tvrdí

Hašková,

může

jít

nejdříve

o odkládání rodičovství do pozdějšího věku, později o usilování rodičovství s pomocí asistované reprodukce, posléze o snahu po sociálním (nikoliv

195

Intervent pomůže páru pomoci najít možnosti řešení, jak problém odstranit, jak potíže vyjasnit, jak změnit porušený stav osobnosti a organismu. Srov.ŠPATENKOVÁ, N. Krizová intervence pro praxi. vyd. 1., Praha: Grada, 2004, s. 79.

45

biologickém) rodičovství skrze adopci, a u některých nakonec o volbu života bez rodičovství.196 Manželé, kteří nemohou mít děti a touží po nich, jsou psychicky dosavadním vývojem disponováni k přijetí rodičovství, ale překážky bránící v přirozeném uspokojení této potřeby jsou nepřekročitelné. Matějček nabízí dva typické způsoby řešení této situace. Buď pár prožije svůj život bez dítěte a přijme tedy skutečnost svého biologického selhání, čímž si vytvoří identitu bezdětného manželství. Nebo proti biologickému selhání protestují, potřeby rodičovské identity se nevzdávají a hledají její uspokojení náhradním způsobem (náhradní rodinnou péčí), tj. přijímání za vlastní cizí dítě, ať už formou adopce neboli (osvojení), anebo pěstounské péče.197 Konečná uvádí, že většina neplodných párů uvažuje o nějaké formě náhradní rodinné péče, především o adopci, zřídkakdy o jiné formě. Někteří volí život bez dítěte, statistiky ukazují, že je zhruba 5% bezdětných manželství na světě, v potaz jsou bráni dobrovolně i nedobrovolně bezdětní. Nedobrovolně bezdětní ukončují léčbu proto, že jim již došly psychické síly a víra na úspěch, vyčerpali finanční možnosti, anebo jsou již mimo věk, kdy je možné otěhotnět. Bezdětný zůstane člověk buď z vlastního rozhodnutí, kdy léčba je ukončena a adopce pro něj není vhodným řešením, anebo pokud bojoval o biologické rodičovství tak dlouho, že uplynul věk, kdy je možno zažádat o adopci či o takové dítě, jaké by si přál.198 Pár si ale namísto bezdětného života může zvolit jinou možnost, a tou je osvojení dítěte (náhradní rodinná péče), Kubcová a Kubcová tvrdí, že rozdíl mezi ženami a muži, v ochotě tuto zodpovědnost na sebe vzít, je velice malý. Pod vlivem veřejného smýšlení, že ženy mají děti rády a být matkou je pro ženu ten největší dar, se předpokládalo, že proti adopci bude méně žen a více mužů. U mužů byly výsledky milým překvapením, u žen bylo vysoké procento proti adopci zarážející. Na otázku, zda by byla adopce přijatelným řešením, pokud by vlastní dítě stále nepřicházelo, odpovědělo 62 % žen negativně. Pouze 32 % žen uvedlo, že by pro ně adopce byla přijatelným řešením. U mužů by 58 % přijalo 196

Srov. HAŠKOVÁ, H., ŠALAMOUNOVÁ, P., VÍZNEROVÁ, H., ZAMYKALOVÁ, L. Sociologické studie: fenomén bezdětnosti v sociologické a demografické perspektivě. vyd. 1., Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2006, s. 12. 197 Srov. MATĚJČEK, Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál, 1994, s. 56. 198 Srov. KONEČNÁ, H. Na cestě za dítětem.vyd. 1., Praha: Akademia, 2003, s. 99 – 100

46

adopci jako přijatelné řešení a 42 % ne.199 Pár po rozhodnutí pro adopci většinou provází pocity nejistoty a obavy typu: ,,Máme strach, že na dítě nebudeme hodní.“, ,,Promýšleli jsme to dlouho, radili jsme se s jednou známou paní, která má adoptované dítě.“, ,,Máme z toho kroku obavy“. Jedná se o dobu vyrovnávání se, hledání a také aktivního ozkoušení různých cest.200 Rodina stojí před vážnou prověrkou svých adaptačních možností a schopností.201 Právě u osvojení si můžeme uvědomit mimořádnou intenzitu, jakou se vyznačuje potřeba rodičovské identity. Je zřejmé, že si to lidé, mající vlastními dětmi svou identitu uspokojenu, ani neuvědomují. S přijetím dítěte rodiče přijímají i představu sebe jakožto jeho vlastních rodičů, a proto odmítají vše, co by mohlo tuto iluzi ohrozit.202 Pár, který se rozhodne osvojit si dítě, touží po rodině, která je dnes již téměř ve všech společnostech nukleární, jak uvádí Giddens, a skládá se z dospělých manželů a jejich vlastních či adoptivních dětí žijících ve stejné domácnosti.203 A právě nejvýznamnějším přechodem v rodinném cyklu, je přechod k rodičovství. Je to dle Možného patrně nejvýznamnější přechod v našem životaběhu a to, že máme anebo mohli bychom mít rozhodnutí o něm ve svých rukou, ho nečiní lehčím, spíše naopak. Tento přechod je přechodem, k němuž dochází pod silným kulturním tlakem.204

5. 2 Rozhodnutí pro osvojení dítěte V momentě, kdy si pár ujasní, že již nebude mít vlastní děti a podělí se společně o své pocity, je poté schopen vidět osvojení jako východisko jeho bezdětnosti?, ptá se Schoolerová. Ty páry, které se rozhodnou pro náhradní rodinnou péči jsou ve většině případů ti, jež nemohou mít vlastní děti, jsou neplodní a nemohou se stát již nikdy biologickými rodiči. Muž z páru B popisuje: ,,Manželka jednou potratila a dvakrát

199

Srov. KUBCOVÁ, Š., KUBCOVÁ, J. Problematika neplodnosti v partnerském vztahu [online], [cit. 2009-21-03]. Dostupné z: . 200 Srov. KONEČNÁ, H. Na cestě za dítětem. vyd. 1., Praha: Akademia, 2003, s. 44. 201 Srov. ŠPATENKOVÁ, N. Krizová intervence pro praxi. vyd. 1., Praha: Grada, 2004, s. 78. 202 Srov. KONEČNÁ, H. Na cestě za dítětem. vyd. 1., Praha: Akademia, 2003, s. 57. 203 Srov. GIDDENS, A. Obecná sociologie.. Praha: Argo, 1999, s. 156. 204 Srov. MOŽNÝ, I. Sociologie rodiny. vyd. 2., Praha: Slon, 2002, s. 126.

47

prodělala mimoděložní těhotenství, poté podstoupila několik operací i umělé oplodnění, ale opět to nevyšlo. Proto jsme se rozhodli pro adopci.“ Tento fakt je jistě velmi stresující pro každého, koho se to týká. Většina lidí, kteří se rozhodnou pro adopci či pěstounskou péči má za sebou již mnoho náročných situací a náhradní rodinná péče pro ně představuje poslední naději, že někdy založí rodinu.205 Vyčerpání všech možností léčby, která je sama o sobě fyzicky, psychicky206 i finančně náročná, je v době rychlého rozvoje reprodukčních technologií otázkou rozhodnutí, nikoli objektivním stavem. Přestože neplodnost neohrožuje život ani zdraví, má pro pár často závažné a pokud terapie nevede k početí, tak celoživotní psychické a sociální důsledky.207 Pár může řešit ve fázi rozhodování o osvojení mnohé, Schoolerová uvádí některé příklady, například se pár ptá, jaké má k adopci důvody, jaký pozitivní přínos pro budování své rodiny v adopci spatřuje či jakým způsobem bude náš životní styl a manželský život obohacen přijetím nového člena rodiny. Může se také tázat sám sebe, zda má nějaké osobní problémy, o nichž si myslí, že se příchodem dítěte do rodiny vyřeší nebo zda je jeho motivem k adopci ,,záchrana dítěte“. Řeší, co od příchodu dítěte očekává208, zda bude schopen dítě milovat, když nezná jeho minulost nebo jak je schopen zvládnout veškeré úsilí209 (ze strany biologických rodičů, právníků, agentury atd.), než dostane dítě domů. Může tápat nad tím, co si představuje při myšlence na dítě a pokud je důvodem adopce neplodnost, k jakému závěru ohledně jeho neschopnosti počít dítě došel.210 Páry ale chtějí naplnit svou potřebu rodičovství a tak přijímají ,,cizí“ dítě a stylizují se do postavení rodičů vlastních, plní si své přání. Poté, co po dlouhém čekání211 a úsilí212 naplní svou potřebu mateřství a otcovství, mají ,,noví“ rodiče mnohdy obtíže v přijetí sebe jakožto ,,náhradních“ a „nevlastních“ rodičů.

205

Srov. MATĚJČEK, Z. Náhradní rodinná péče: Průvodce pro osvojitele a pěstouny. vyd. 1., Praha: Portál, 1999, s. 11. 206 Pár A uvádí: ,,Podstoupili jsme tři pokusy umělého oplodnění a neúspěšně. Je to veliký stres.“ 207 Srov. SLEPIČKOVÁ, L. Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 938. 208 Pár C se obával: ,,Člověk musí myslet na vše, proto jsem měli obavy z toho, z jaké rodiny dítě pochází a báli jsme se aby si neneslo do budoucnosti nějaké špatné vlastnosti.“ 209 Pár B říká: ,,Nepříjemně se k nám občas chovali cizí lidé, kteří situaci nerozuměli, což nám nedělalo starosti. Naši příbuzní a přátelé nás naopak vždy psychicky i fakticky podporovali. 210 Srov. SCHOOLEROVÁ, J. Adopce, vztah založený na slibu. vyd. 1., Praha: Návrat domů, 2002, s. 15. 211 Pár C uvádí: ,,Poprvé jsme čekali asi 2 roky a tehdy se nám to zdálo velice dlouhé.“

48

Problémy týkající se jejich vlastní identity bývají často pro rodiče překážkou pro pochopení individuality svého adoptovaného dítěte. Je jim těžko přijatelná představa, že by dítě mělo vyrůstat s vědomím, že není ,,vlastní“.213 Vzhledem k faktu, že je stále méně párů schopno mít přirozenou cestou dítě, zájem o adopci se významnou měrou zvyšuje,214 ale páry, které v adopci spatřují svou poslední a zoufalou naději na založení rodiny215, upozorňuje Matějček, čelí potencionálně obrovským ztrátám, zvláště v souvislosti s tím, co od sebe očekávají oni sami, a s jejich vnímáním toho, co od nich očekávají druzí.216 Adopce není pouze záležitostí páru, ale také širší rodiny a okolí blízkých přátel a i ty je třeba na náhradní rodinnou péči a případný příchod dítěte připravit. Je tedy třeba připravit nejen sebe, ale také všechny členy adoptivního prostředí.217 Je potřeba je seznámit s náhradní rodinnou péčí a získat jejich podporu, vše, co se týká tohoto rodinného ,,problému“ s nimi probrat.218 Rozhodnutí o dětech, nikdy nemůže být čistě osobní, vždy je tu vliv mnoha dalších aktérů jako je již zmíněná rodina, dále přátelé, média, stát a jeho politika (bytová, sociální apod.), podotýká Zamykalová. Rozhodování je vždy situační

a

vzhledem

k různorodosti

biografií

nelze

účinky

případných

219

propopulačních opatření ani zaručit, ani předvídat.

Rodiče osvojeného dítěte by měli přijmout a uznat rozdíly mezi nimi a dítětem, které jsou normální a jsou přirozenou součástí adopce. Uvědomit si a připustit si, že jsou odlišní, v něčem jiní, ale přesto fungují jako rodina. Pár je na každém kroku cesty nucen hledat směr u odborníků, jako jsou sociální pracovníci, soudní úředníci apod. Jejich budoucí naděje se ocitá v rukou cizích lidí, což může

212

Páru C jsem se tázala na jednání sociálních pracovnic, jenž zajišťují proces osvojení dítěte uvedl: ,, Některá jednání byla velmi příjemná, jiná mírně ponižující (někdy tito pracovníci jednají se žadatelem způsobem, jako by žadatel žádal o něco, na co nemá nárok).“ 213 Srov. MATĚJČEK, Z. Náhradní rodinná péče: Průvodce pro osvojitele a pěstouny. vyd. 1., Praha: Portál, 1999, s. 46. 214 Srov. PRŮŠOVÁ, V., NOVOTNÁ L. K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, s. 131. 215 Žena z páru A uvádí: ,,Celou situaci jsme nesli celkem dobře díky možnosti adopce.“ 216 Srov. MATĚJČEK, Z. Náhradní rodinná péče: Průvodce pro osvojitele a pěstouny. vyd. 1., Praha: Portál, 1999, s. 15. 217 Pár B uvádí: ,,Podporovalo nás mnoho přátel.“ 218 Srov. SCHOOLEROVÁ, J. Adopce, vztah založený na slibu. vyd. 1., Praha: Návrat domů, 2002, s. 12. 219 Srov. HAŠKOVÁ, H., ŠALAMOUNOVÁ, P., VÍZNEROVÁ, H., ZAMYKALOVÁ, L. Sociologické studie: fenomén bezdětnosti v sociologické a demografické perspektivě. vyd. 1., Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2006, s. 138.

49

vyvolat pocit ztráty kontroly nad vlastním životem.220 Získání dítěte do adopce neboli osvojení si dítěte je záležitost náročná časově a psychicky, různě dlouho trvá doba přijetí náhradních rodičů221, někdo tomu říká doba namlouvání. Různě dlouho trvá i potencionálním rodičům, než si řeknou: ano to je správné dítě pro mne, o toto dítě se chci starat. Celý proces doprovází nejistota a pochyby, jak říká muž z páru A: ,,Manželka volala na tehdy ještě okresní výbor a přijela jedna paní a ta nám vysvětlila jak to vše probíhá (doba čekání, a jak vše funguje).“ Pár nemá během procesu osvojení dítěte soukromí a provází jej pocity bezmoci222, absolvuje mnoho nepříjemných vyšetřování cizími lidmi, které se týkají osobních záležitostí. Mají strach cokoli říci, aniž by pečlivě uvážili slova, mají strach, že jakýkoli špatný krok může mít regresivní tendenci v jejich cestě za dítětem. V průběhu doby čekání přichází také strach, jak vše budoucí rodiče s dítětem zvládnou a zda nebudou v konečné fázi označeni za nevhodný pár.223 Co tedy dělat proto, aby člověk v této situaci snesl všechnu psychickou zátěž, která je na něj kladena? Ti, jichž se to týká, by s tím vším měli počítat dopředu, ale na to byli připraveni, radí Konečná. Pokud si dotyční představí sami sebe v roli těch, kteří rozhodují o vhodném výběru rodičů pro opuštěné dítě, pomůže jim to proces lépe zvládnout. Další radou je nebýt ostýchaví v otázkách a dotazech, které potencionální rodiče mají a vyhledat odborníky, kteří jim na to odpoví. A pokud má pár strach, že se se svými obavami obracejí na ty, kdož rozhodují o jejich osudu, může se pár obrátit na nestátní organizace, jako jsou občanská sdružení a nadace, například nadace mateřská naděje, střediska náhradní rodinné péče, brněnský institut rozvoje občanské společnosti Trialog, sdružení pěstounských rodin, sdružení ISIS, která nabízí pomoc dětem bez domova a jiná odborná lékařská a psychologická pracoviště.224 Pár B doporučuje: ,, Myslíme si, že rodiny s těmito dětmi potřebují trvalou a intenzivní péči (s pochopením, ne kontrolu) a podporu po celou dobu trvání péče o dítě, zvláště pak, když jsou jejich děti v pubertě. Měli by být vyškolení psychologové, kteří by se specializovali na 220

Srov. SCHOOLEROVÁ, J. Adopce, vztah založený na slibu. vyd. 1., Praha: Návrat domů, 2002, s. 17. 221 Pár C má zkušenost takovou: ,,Na dítě jsem čekali více jak tři roky.Celou dobu jsme čekali kdy nám zavolají odkud a jaké pro nás mají dítě.“ 222 Pár C uvádí: ,, Nepříjemné bylo, když jsme museli podstupovat různé testy, zda – li budeme dobrými rodiči. Malichernosti a nesmyslné otázky, podle mě to bylo zbytečné (týká se to například pokynů abychom malovali strom.) Pocity byly různé, přišlo mi to jako jeden velký nesmysl. 223 Srov. KONEČNÁ, H. Na cestě za dítětem. vyd. 1., Praha: Akademia, 2003, s. 93 – 94. 224 Tamtéž, 293 – 300.

50

tuto problematiku, sociální práci by měli dělat nejlépe lidé, kteří mají s osvojováním vlastní zkušenosti.“ Hovořila jsem s párem B o tom, co by doporučil budoucím osvojitelům, lidem, kteří jsou neplodní a chtějí prožít život s dítětem a odpověď byla: ,,Moc bychom doporučovali navštívit několik rodin s osvojenými dětmi a vyslechnout (případně zažít), že péče o takové děti je většinou mnohonásobně náročnější než o děti biologické, že rodič musí být připraven na to, že výsledky své práce uvidí za dlouhou dobu (možná až v pozdní dospělosti dítěte), že nemůže očekávat vděk (a když přijde, může za něj být vděčný). Přesto takový život přináší hluboké naplnění. Pokud tyto věci uslyšíte a uvidíte a rozhodnete se pro náhradní rodinnou péči, víte aspoň trochu, do čeho jdete.“ Cílem celého procesu, kterým se rodiče, jenž se na osudu dítěte citově angažují, je přijetí dítěte takového jaké je. Přijímat vše tak, jak to je, jako životní úkol. Neštěstí se jen prožívá, k zvládání úkolu však mobilizujeme všechny své síly, hledáme spojence225 a pomocníky.226 Není hlas krve, dítě přijímá za matku osobu, která se k němu chová mateřsky, rodiče v náhradní rodinné péči jsou tedy rodiči psychologicky pravými,227 jestliže dítě přijímají za své a rodičovsky se k němu chovají.228 Rodina je podle Šimka nejvýznamnější nejen proto, že je první socializační institucí, se kterou člověk přichází do kontaktu. V rodině také působí zvláštní autorita a solidarita a přes pedagogickou neprofesionalitu je rodinné výchovné působení nejefektivnější.229 Rodina má vůči společnosti úkol, při němž 225

Srov. MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. vyd. 3., Praha: SLON, 2003, s. 84 Pár B popisuje průběh první předadopční péče (kdy je osvojené dítě umístěno do rodiny, tato fáze trvá tři měsíce): ,,Situace byla velmi těžká, ale měli jsme přátele, kteří s námi vše sdíleli.“ 226 Velikost a kvalita podpůrné sítě ze strany rodiny se považuje za ukazatel adaptace rodiny na tuto náročnou situaci. Pomocníci rodičů by měli být všichni, kdo se s nimi stýkají a zvláště ti, co se s nimi stýkají profesionálně, tedy i poradenští pracovníci. Z jejich postojů by mělo být zřejmé, že s párem sympatizují, rozumějí jeho postavení a oceňují jeho snahu o osvojení. Srov. MATĚJČEK, Z. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. vyd. 1., Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, s. 50 227 Osvojitelská rodina vytváří umělé rodinné prostředí, jak uvádí Radvanová, Koluchová a Synovský. Pár dítěti osvojením ,,dává“ trvalého vychovatele na kterého se dítě může vázat, který mu zajistí trvalý domov a nahradí vlastní rodiče. Dále osvojitel dítěti dává postavení mezi sourozenci různého věku a pohlaví. A pár mu dává i trvalé prostředí, které mu nahrazuje domov a zabezpečí dítěti pocit jistoty. Srov. RADVANOVÁ, S., KOLUCHOVÁ, J., DUNOVSKÝ, J. Výchova dětí v náhradní rodinné péči. vyd. 1., Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979, s. 17. 228 Srov. MATĚJČEK, Z. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. vyd. 1., Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, s. 209. 229 Srov. ŠIMEK, D. Základy andragogiky: sylabus k vybraným problémům integrální andragogiky. Olomouc 2006, s. 9.

51

nemůže být zastoupena žádnou jinou výchovnou institucí. Citový kapitál se vytváří především v našich rodinách a kdybychom pátrali po tom, co tvoří citovou sílu a ryzost našeho života, viděli bychom, že bychom přišli až k jednomu místu, jež nazýváme domov.230 Důležité je uvědomění si, že cesta k adopci či pěstounské péči pro pár představuje uskutečnitelné rozhodnutí, adopce, je skutečným porodem v srdci.231 ,,Zakládáte-li právě smíšenou rodinu, vůbec si nepřipusťte myšlenku, že by to mohla být rodina horšího druhu. Vaše rodina se může stát místem, kde je radostno žít. Považujte všechny věci, které je nutno udělat, za výzvu,“ píše Satirová.232 Když jsem se dotazovala páru B, jak by shrnul celý proces osvojení a život s osvojeným dítětem, odpověděl: ,,Žít s dítětem v osvojení je velmi krásné a velmi náročné.233 Jsme dnes, kdy jsou děti téměř všechny dospělé, za tuto možnost velice vděčni. Zároveň se cítíme vyčerpáni. Víme však, že přes všechny problémy a chyby to má velký smysl.“

230

Srov. BLÁHA, A. Dnešní krise rodinného života. vyd. 1., Brno, 1933, s. 59 – 60. Srov. MATĚJČEK, Z. Náhradní rodinná péče: Průvodce pro osvojitele a pěstouny. vyd. 1., Praha: Portál, 1999, s. 11. 232 SATIROVÁ, V. Kniha o rodině. vyd. 1., Praha: PRÁH, 1994, s. 146. 233 Žena z páru B dodává: ,, Cítili jsme se osamoceni ve chvílích, kdy nám nikdo nebyl schopen pomoci s velkými problémy s dětmi v pubertě, ve chvílích kdy naše děti nebyly schopny zapadnout do běžných dětských kolektivů a my i pedagogové jsme byli bezradní.“ 231

52

ZÁVĚR V práci reflektuji problematiku bezdětného páru a jeho situace, využívám odborné literatury mimo jiné z oblasti psychologie, andragogiky a sociologie. Vymezuji a vysvětluji mnohdy zaměnitelné pojmy jako je neplodnost, dobrovolná a nedobrovolná bezdětnost. Ukazuji rozsáhlost problému neplodnosti v českém i celosvětovém měřítku a uvádím příčiny aktuálnosti této problematiky. Zaměřuji se na důvody, proč páry po životě s dítětem tolik touží a co vše jim děti mohou přinášet. Výsledkem zjištění je, že otázka rodičovství souvisí primárně s instinkty. Touha mít vlastní dítě je dána přírodními zákonitostmi, je to otázka instinktu rodičovské motivace. Většina lidí, považuje za šťastný rodinný život pouze život s dětmi. Předobrazem rodiny je pro ně – tatínek, maminka a děti. Dítě umožňuje rodičům expanzi za hranice vlastního života, dává jim pocit reprodukce sebe samých, pocit jisté nesmrtelnosti. Narození dítěte poskytuje mladým lidem mimo jiné také status dospělosti a dává jim sociální identitu, vytváří pro člověka nesmírně důležité vazby primární skupiny. Odkrytí toho, jak neplodné páry prožívají svou krizovou životní situaci ukázalo, že prožívání je u mužů a žen rozdílné. Ženy velmi těžce nesou ztrátu role matky a fakt, že již nebudou mít přirozenou cestou dítě. Muži jsou pro ženy často oporou, ale o mužském prožívání nenaplněného snu po dítěti se příliš nemluví. Pokud je situace páru tak krizová, že si jedinec či pár není schopen pomoci sám, může využít případné možnosti andragogické intervence, o kterých se zmiňuji. Krizová intervence je pomocí formální, institucionalizovanou, jenž slouží osobám v krizi a může jim pomoci nalézt reálná řešení. Zájem jsem soustředila také na sociální aspekty neplodných párů, neplodnost se pro demografy, ekonomy a sociology stala samostatným vědeckým problémem především v období reflexe sociodemografických změn, které se odehrávají v Evropě (ale i v dalších zemích soudobé euroamerické civilizace) s menším či větším zpožděním již od 60. let 20. století, poznamenává Hašková. Na tomto území dochází k dlouhodobému a významnému růstu bezdětnosti a odkládání rodičovství do pozdějšího věku a to mnohdy způsobuje nedobrovolnou bezdětnost a pokles na udržování fertility pod úrovní prosté reprodukce. Změna neplodnosti ze soukromé a doživotní bolesti v dlouhodobou 53

sociálně konstruovanou krizi přilákala zájem sociální vědy, která už několik desetiletí zkoumá zkušenost nedobrovolně bezdětných. Tato věda se zabývá pojmy jako je narušení identity, pocity méněcennosti, neúplnosti a vyloučení. Práce je uzavřena možnostmi neplodného páru. Pár stojí před rozhodnutím, prožít život bez dítěte nebo s dítětem? Rozhodnutím se pro dítě volí tedy možnost náhradní rodinné péče,234 má ovšem nelehký úkol, čeká ho řada náročných životních kroků, ovšem pokud má kolem sebe rodinu a blízké, kteří jim nabídnou pomocnou ruku, může svou situaci zvládnout snadněji. Prožijí život s dítětem a naplní svou touhu po mateřství. Ilustrace, které jsem pro práci použila, mi pomohly doplnit danou tematiku a nastínit, jak se problematika odehrává v praxi.

234

Muž z páru C říká: ,,Doporučuji každému, aby se moc nerozhodoval a aby to toho šel. My máme hezké zážitky.“

54

LITERATURA GEIST, B. Sociologický slovník, vyd. 1., Praha: Victoria Publishing, 1992, s. 647, ISBN 80-85605-28-7.

GIDDENS, A. Důsledky modernity. vyd. 1., Praha: Slon, 1998, s. 195, ISBN 8085850-2-1. GIDDENS, A., Sociologie, Praha: Argo, 1999, s. 595, ISBN 80-7203-214-4. GOFFMAN, I. Stigma: Poznámky o způsobech zvládání narušené identity. vyd. 1., Praha: Slon, 2003, s. 167, ISBN 80-86429-21-0. BLÁHA, A. Dnešní krise rodinného života. vyd. 1., Brno, 1933, s. 118, ISBN 3139084-19-8. BOURDIE, P. Nadvláda mužů, vyd. 1., Praha: Karolinum, 2000, s. 145, ISBN 807184-775-5. BOURIEU, P. Teorie jednání. vyd. 1., Praha: Karolinum, 1998, s. 179, ISBN 807184-518-3. FAFEJTA, M. Úvod do sociologie. vyd. 1., Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, s. 93, ISBN 80-244-1090-7. FAFEJTA, M. Úvod do sociologie pohlaví a sexuality, vyd.1., Věrovany: Jan Piszkiewicz, 2004, s. 159, ISBN 80-86768-06-6. HAŠKOVÁ, H., ŠALAMOUNOVÁ, P., VÍZNEROVÁ, H., ZAMYKALOVÁ, L.,Sociologické studie: fenomén bezdětnosti v sociologické a demografické perspektivě, vyd. 1., Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2006, s. 153, ISBN 807330-092-3.

55

KONEČNÁ, H., Cesta za dítětem, vyd. 1., Praha: Akademia, 2003, s.318, ISBN 80-200-1055-6. KRATOCHVÍL Manželská terapie. vyd. 4., Praha: Portál, 2005, s. 255, ISBN 807367-048-8. KUČERA, M., MAUR, E., STLOUKAL, M. Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. vyd. 1., Praha: Panorama, 1990, s. 480, ISBN 11-099-9002/65. KUDELA, M. Základy gynekologie a porodnictví, vyd. 2., Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996, s. 199, ISBN 80-7067-603-5. LIPOVETSKI, G. Třetí žena: neměnnost a proměny ženství, vyd. 1., Praha: Prostor, 2000, s. 278, ISBN 80-72600-30-3. MATĚJČEK, Z. Dítě a rodina v psychologickém poradenství, vyd. 1., Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, s. 223, ISBN 80-04-25236-2. MATĚJČEK, Z., O rodině vlastní, nevlastní a náhradní, Praha: Portál, 1994, s. 98, ISBN 80 -85282 -83 -6. MATĚJČEK, Z., Náhradní rodinná péče: Průvodce pro osvojitele a pěstouny, vyd. 1., Praha: Portál, 1999, s. 183, ISBN 80 – 7178 – 304 – 8. MATOUŠEK, O. ,,Rodina jako instituce a vztahová síť“. vyd. 3., Praha: SLON, 2003, s. 161, ISBN 80-86429-19-9. MOŽNÝ, I. Česká společnost: Nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života, vyd. 1., Praha: Portál, 2002, s. 208, ISBN 80-7178-624-1. MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. vyd. 2., Praha: Slon, 2008, s. 323, ISBN 97880-86429-87-8.

56

MOŽNÝ, I., Sociologie rodiny, vyd. 2., Praha: Slon, 2002, s. 250, ISBN 8086429-05-9. MÜLLER, K., Formování pozitivních identit mezi minulostí a budoucností. Příspěvek k projektu evropské identity. In Sociologický časopis, 2007, roč. 43, č. 4, s.785 – 807, ISSN 0038 – 0288. NAKONEČNÝ, M. Lidské emoce. vyd. 1. Praha: Academia, 2000, s. 335, ISBN 80-200-0763-6. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. vyd. 1., Praha: Portál, 1995, s. 292, ISBN 80-7178-029-4. PRŮŠOVÁ, V., NOVOTNÁ L., K vybraným otázkám osvojování dětí, Praha: Linde, 2004, s. 159, ISBN 80-86131-56-4. RABUŠIC, L., Kde ty všechny děti jsou, vyd. 1., Praha: Slon, 2001, s.265, ISBN 80-86429-01-6. ROGERS, C., R. Způsob bytí: Klíčová témata humanistické psychologie z pohledu jejího zakladatele. vyd.1., Praha: Portál, 1998, s. 292, ISBN 80-7178-233-5. SATIROVÁ, V. Kniha o rodině. vyd. 1., Praha: PRÁH, 1994, s. 350, ISBN 80901325-0-2. SCHOOLEROVÁ, J. Adopce, vztah založený na slibu, vyd. 1., Praha: Návrat domů, 2002, s. 217, ISBN 80-7255-066-7. SINGLY, F., Sociologie současné rodiny, vyd. 1., Praha: Portál, 1999, s.127, ISBN 80-7178249-1. SLEPIČKOVÁ, L., Nedobrovolná bezdětnost jako sociologické téma. In Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 5, s. 937 – 951, ISSN 0038-0288.

57

SOBOTKA, T. 2006. Bezdětnost v České republice. s. 60-78 in HAMPLOVÁ, D., ŠALAMOUNOVÁ, P., ŠAMANOVÁ, G. (Eds.) Životní cyklus. Sociologické a demografické perspektivy. vyd.1., Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2006, s. 307, ISBN 8073300826. SÝKOROVÁ, D. Autonomie ve stáří: kapitoly z gerontosociologie. vyd. 1., Praha: Slon, 2007, s. 284, ISBN 978-80-86429-62-5. SÝKOROVÁ, D., CHYTIL, O. Autonomie ve stáří: strategie jejího zachování. vyd. 1., Ostrava: Zdravotně sociální fakulta, 2004, s. 324, ISBN 80-7326-026-3. SÝKOROVÁ, D., Prázdné hnízdo – šance nebo břemeno?, vyd.1., Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996, s. 124, ISBN 80-7067-622-1. ŠIMEK, D. Základy andragogiky. (Sylabus k vybraným problémům integrální andragogiky). Olomouc : FF UP, 1997, s. 17, ISBN neuvedeno. ŠKOVIERA, A. Dilemata náhradní výchovy. vyd. 1., Praha: Portál, 2007, s. 143, ISBN 978-80-7367-318-5. ŠPATENKOVÁ, N. Jak řeší krizi moderní žena. vyd. 1., Praha: Grada, 2006, s. 156, ISBN 80-247-1202-4. ŠPATENKOVÁ, N. Krizová intervence pro praxi. vyd. 1., Praha: Grada, 2004, s. 200, ISBN 80-247-0586-9. ŠPATENKOVÁ, N. a kol. Krize: psychologický a sociologický fenomén. vyd. 1., Praha: Grada, 2004, s. ŠUBRT, J. A KOL. Soudobá sociologie II. vyd. 1., Praha: Karolinum, 2008, s. 384, ISBN 978-80-246-1413-7. UNIVERZITA KARLOVA Velký sociologický slovník, II.svazek. vyd. 1., Praha: Karolinum, 1996, s. 1627, ISBN 80-7184-310-5. 58

UNIVERZITA KARLOVA Velký sociologický slovník, I. svazek. vyd. 1., Praha: Karolinum, 1996, s.747, ISBN 80-7184-164-1.

INTERNETOVÉ ZDROJE

Co je neplodnost? [online], [cit.2009-21-03]. Dostupné z: . DUDOVÁ, R., VOHLÍDALOVÁ, M. Rodina a rodičovství v individualizované společnosti. [online], [cit.2009-21-03]. Dostupné z: . HAMPLOVÁ, L. Konec spermií v Česku?. [online]. [cit. 2009-20-03]. Dostupné z: . JUŘÍČKOVÁ, L. Analýza: Bezdětnost v České republice. [online]. [cit. 2009-2103]. Dostupné z: . Krizová intervence [online], [cit. 2009-23-03]. Dostupné z: . KŘÍŽKOVÁ, A., DUDOVÁ, R., HAŠKOVÁ, H., MAŘÍKOVÁ, H. Kombinace pracovního a rodinného života v ČR: politiky, čas, peníze a individuální, rodinné a firemní strategie. [online], [cit. 2009-25-03]. Dostupné z: . KUBCOVÁ, Š., KUBCOVÁ, J. Problematika neplodnosti v partnerském vztahu [online], [cit. 2009-21-03]. Dostupné z: . 59

KUBÍČEK, V. Mužské reprodukční zdraví a problém neplodnosti [online], [cit. 2009-21-03]. Dostupné z: . Léčba

neplodnosti,

[online],

[cit.

2009-18-03].

Dostupné

z:

. Neplodné páry se mohou cítit osamoceně. [online]. Poslední revize 17. 3. 2009 [cit. 2009-21-03]. Dostupné z: . Neplodnost u muže [online]. [cit. 2009-22-03]. Dostupné z: . Plodných mužů je méně než polovina. Test spermií. [online]. [cit. 2009-20-03]. Dostupné z: . Problematika neplodnosti v partnerském vztahu. [online]. [cit. 2009-20-03]. Dostupné

z:


partnerskem-vztahu-1.html>. ROUBAL, O. Když se řekne identita…..regionální identita. (I. část). [online], [cit. 2009-25-03]. Dostupné z: . RUSEK, M. Vymřeme po meči nebo po přeslici? [online], [cit. 2009-21-03]. Dostupné z: < http://www.blisty.cz/art/40246.html>. Smutek, [online]. [cit. 2009-22-03]. Dostupné z: .

60

ŠÁCHA, P. Proč je impotence a neplodnost tak rozšířeným problémem?. [online], [cit.2009-21-03]. Dostupné z : . Truchlení [online], [cit.2009-22-03]. Dostupné z : . TRUNKÁT, I. Odborné články [online], [cit.2009-21-03]. Dostupné z : .

61

PŘÍLOHY

62