Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra sociologie a andragogiky
Diplomová práce Integrace vsetínských Romů – případ Poschla The Vsetin´s Roma Integration - Poschla Case
Vedoucí práce: PhDr. Daniel Topinka, PhD. Vypracovala: Bc. Renata Palová
Tímto bych chtěla poděkovat vedoucímu své diplomové práce PhDr. Danielu Topinkovi, PhD. Za pomoc při tvorbě diplomové práce a cenné rady. Dále bych chtěla poděkovat Mgr. Martě Doubravové, JUDr. Lubomíru Gajduškovi, Bc. Věře Goldové, Mgr. Lubomíru Slováčkovi a Ing. Danu Ţárskému za poskytnuté rozhovory.
Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem pouţila.
V Ostravě dne ….…………….………..
1
ANOTACE Závěrečná magisterská práce se soustřeďuje na posouzení činnosti vsetínské radnice v otázce řešení romské problematiky. Práce vychází z teoretických poznatků, z údajů zprostředkovaných médii a z rozhovorů pořízených při návštěvě Vsetína. Jedná se o případovou studii, která se zaměřuje na konkrétní událost vsetínských Romů, kteří byli vystěhováni na okraj města. V práci posuzuji postup vsetínské radnice vzhledem k teorii integrace. Nejprve se věnuji výběru lokality Poschla z hlediska její vhodnosti v rámci integrace. Následně popisuji vývoj ţivota Romů za uplynulé dva roky, jak jej prezentují média. Poté vymezuji dle teorie integrace tři problémové oblasti – vzdělání, zaměstnanost a bydlení Romů. Na základě rozhovorů s jednotlivými aktéry Vsetína posuzuji vhodnost aplikovaných opatření v daných oblastech.
2
OBSAH: I.
Úvod……………………………………………………………………4
1. Vymezení základních pojmů………………………………………....…….6 II. Příčiny stěhování vsetínských Romů z Pavlačového domu na Poschlu………………………………………………………………...12 1. Důvody chátrání Pavlačového domu………………………………….......13 2. Okolnosti výběru lokality Poschla.……………………………………......15 3. Kritické reflexe postupu vsetínské radnice………………………………..18 3.1. Strategie vsetínské radnice: Informovat zasvěcené, obejít nepohodlné………………..18 3.2. Mediální reprezentace Jiřího Čunka……………..……………………………………..20 3.3. Bludný kruh…………………………………………………………………………….22
III.
Uplynulé dva roky života vsetínských Romů..……………………...25
1. Rodiny vystěhované za hranice Zlínského kraje…………………………26 2. Rodiny ţijící na Poschle………………………………………………….31 2.1. Rozhodnutí státu………………..………………………………………………….....33 2.1.1.Krácení státních dotací ……………………………………………………………….33 2.1.2.Podmínění příjmu sociálních dávek…………………………………………………..36
3. Současné názory politiků na ţivot vsetínských Romů………...…………..39 IV.
Vymezení problémových oblastí integrace Romů…………………..44
1. Vzdělání………………………………………………………………........45 2. Zaměstnanost……………………………………………………………....49 3. Bydlení…………………………………………………………………….53 V.
Použitá metodologie: kvalitativní dotazování……………………….57
1. Analýza Rozhovorů………………………………………………………..60 1.1. Vzdělávání……………………………………………………………………………....60 1.2. Zaměstnanost…………………………………………………………………………...64 1.3. Bydlení………………………………………………………………………………….66
VI. Závěr…………………………………………………………………...71 Použitá literatura a zdroje…………………………………………………...75
3
I. ÚVOD Důvodů, které mě vedly k rozhodnutí psát diplomovou práci o městě Vsetín ve vztahu k jeho romské komunitě je hned několik. V zásadě jde však o to, ţe chci určitým způsobem navázat na svoji bakalářskou práci, která nese název Kauza vsetínských Romů. V této práci jsem detailně popisovala události ohledně stěhování vsetínských Romů z jejich původního, chátrajícího bydliště v Pavlačovém domě č. p. 1336 ve Vsetíně. Stěhování tamních Romů zorganizovala vsetínská radnice na podzim roku 2006 s tehdejším starostou Jiřím Čunkem v čele. Jednalo se zejména o neplatiče s několika tisícovými dluhy na nájemném, navíc Pavlačový dům leţel v těsné blízkosti vsetínské polikliniky, coţ byl po dlouhou dobu stále narůstající problém v očích lékařů a pacientů. Stěţovali si na hluk, křik, nepořádek v okolí domu a následně sepsali petici, ve které ţádali starostu o nápravu. Radnice tedy zasáhla a vystěhovala několik desítek romských rodin do přilehlé lokality jménem Poschla, která je vzdálená od centra města Vsetín asi dvacet minut chůze. Zde byli Romové ubytováni do nově postavených domů v technickém provedení „antivandal“, vybudované z plechových kontejnerů a uvnitř obloţené sádrokartonovými deskami. Dalších deset rodin bylo také přestěhováno za hranice Zlínského kraje na Jesenicko a na Prostějovsko do domů, které však byly v chátrajícím stavu. Ve své bakalářské práci jsem vymezila prvotní příčiny celého případu, dále jsem popisovala jednotlivé kroky a průběh stěhování Romů a zamýšlela jsem se nad integračními a protiintegračními prvky této události. V závěru své práce potvrzuji, ţe důsledky stěhování Romů na Poschlu jsou jak integračního, tak protiintegračního charakteru a nelze říci, které převládají, nebo budou mít závaţnější dopad na integraci Romů do české společnosti, neboť vše ukáţe čas. Mezi odborníky zabývajícími se romskou tématikou (mj. také ombudsman Otakar Motejl) se našli mnozí, kteří kritizovali postup vsetínské radnice a obávali se, ţe sestěhování Romů na okraj města s sebou přinese vznik ghetta. Našli se ale také ti, kteří neviděli toto řešení jako úplně špatné a doufali, ţe při stanovení a dodrţování určitých pravidel můţe ţivot na Poschle dobře fungovat. Já jsem se nestavěla ani na jednu stranu, neboť ţivot romské komunity na Poschle byl teprve v počátcích a tak jsem nechtěla dělat předčasné a ukvapené závěry ohledně tohoto vsetínského řešení. Dnes je ale situace jiná, od stěhování uplynuly jiţ tři roky a za tu dobu uţ můţe vyjít leccos najevo. Je Poschla novým romským ghettem? Nebo právě naopak? Existuje zde fungující romská komunita? A jaký je osud rodin, které byly odstěhovány za hranice zlínského kraje? Tyto otázky mě napadaly s časovým odstupem stále častěji a přilákaly moji pozornost natolik, 4
ţe jsem se rozhodla znovu zabývat tímto tématem, zamířit do Vsetína a sama se přesvědčit, jaký je ţivot tamních Romů dnes. Domnívám se také, ţe má zjištění mohou být přínosem zvláště nyní, kdy je otázka sociálního vyloučení Romů velmi aktuální a to nejen pro Vsetín, ale pro mnohé další obce potýkající se s tímto problémem. Dle sociologa Ivana Gabala existuje v ČR přes tři sta sociálně vyloučených lokalit.1 Myslím tedy, ţe bude podnětné objevit, má-li být řešení vsetínské radnice vzorem či odstrašujícím případem pro ostatní? V první části práce tedy posoudím postup vsetínské radnice při řešení situace Romů vystěhovaných z Pavlačového domu z hlediska jejich integrace. Poté popíšu další vývoj událostí týkající se romských rodin vystěhovaných na Poschlu během uplynulých dvou let, tak jak jej prezentují média. Zaměřím se na pozitivní a negativní prvky vzhledem k romské integraci, které přinesly dva roky ţivota na Poschle. Ve druhé části práce vymezím dle teorie dimenzí integrace její tři hlavní problémové oblasti, tedy vzdělání, zaměstnanost a bydlení Romů. Popíšu obecné příčiny vzniku komplikací pro Romy v těchto oblastech a moţnosti jejich řešení. Poté budu zjišťovat, jak jsou tyto jednotlivé oblasti konkrétně řešeny ve Vsetíně, tedy jaká opatření vyuţívá město v daných problémových oblastech. Tyto informace budu získávat prostřednictvím rozhovorů s některými subjekty města Vsetín. V závěru své práce vymezím, zda má být vsetínské řešení romské problematiky vzorem či odstrašujícím případem pro ostatní. Co se týče metody sběru dat, budu vyuţívat více zdrojů. V první části práce se jedná převáţně o novinové články MF Dnes získané na internetu prostřednictvím Newtonu I. T., coţ je elektronický monitoring tisku. Dále půjde o různé zprávy a prohlášení prezentované na internetových stránkách Romea.cz. a také o studii zpracovanou odborníky z Masarykovy Univerzity a publikovanou na internetu. Studie má název „Příčiny a souvislosti stěhování vsetínských Romů z pavlačového domu č.p. 1336 v říjnu 2006. Zpráva z šetření“ a zadavatelem práce byl Úřad vlády ČR, kancelář Rady vlády pro záleţitosti romské komunity. Zejména pro druhou část mé práce pak vyuţiji odbornou literaturu a metodu přímého pozorování při návštěvě Vsetína spojenou s pořízením rozhovorů s jednotlivými subjekty v obci.
1
GAC (2006): Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti, on-line text: http://www.gac.cz/…L_aAK_CJ.pdf, s. 10. Navštíveno 16. 9.2009. 5
1. Vymezení základních pojmů Ve své práci pracuji s některými pojmy, které je třeba hned v úvodu vymezit. Pro lepší orientaci v problému se nyní budu věnovat jejich podrobnější definici. Tyto základní pojmy jsou: Rom, menšina, integrace a sociálně vyloučená lokalita. Definovat pojem Rom lze dle Tomáše Hirta a Marka Jakoubka ve třech různých úrovních. Autoři vychází z toho, co se za pojmem Rom skrývá v reálném ţivotě sociálně vyloučených. Jelikoţ v mé práci přistupuji k Romům převáţně z pohledu majoritní společnosti, preferuji zejména první úroveň definice: -
Rom jako charakteristika připsaná z vnějšku. Romem je zde ten, kdo je za Roma povaţován významnou částí svého okolí. Jelikoţ většina lidí neuvaţuje o druhých v kategoriích kultury nebo zvolené identity, jsou lidé identifikováni druhými jako Romové obvykle na základě jejich vzhledu.
-
Romové jako nositelé kultury. „Romem je tu míněn ten, kdo si osvojil a praktikuje určitý komplexní integrovaný systém hodnot, norem, principů sociální organizace, způsobů řešení problémů atd., systém, který identifikujeme jako romskou kulturu.“
2
Toto pojetí
počítá s dědictvím prvků tradiční kultury romských osad. -
Romové ve smyslu sebeidentifikace. Romem je v tomto případě ten, kdo se za Roma sám povaţuje. Dle výsledků sčítání lidu v roce 2001 se k romské národnosti přihlásilo zhruba 13 000 lidí, coţ je o více neţ polovinu méně neţ při sčítání v roce 1991.3 Národnostní menšina je dle zákona o právech příslušníků národnostních menšin, čl. 3, odst.
2 Listiny základních práv svobod a podle § 2 zákona č. 273/2001 Sb. (novelizovaném zákonem č. 320/2002) „vymezena znaky subjektivními (,projevují vůli být povaţováni za národnostní
menšinu
za
účelem…‘)
i
objektivními
(,společenství
občanů
České
republiky…,kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi‘).“4 Rada vlády pro záleţitosti romské komunity také definuje pojem romská menšina a říká, ţe „…definičním znakem příslušníka romské národnostní menšiny je aktivní vůle být za příslušníka menšiny povaţován a společně s ostatními rozvíjet jazyk a kulturu…“5
2
Hirt, T.Jakoubek,M. „Romové“ v osidlech sociálního vyloučení. Plzeň:Aleš Čeněk,s.r.o. 2006, s.14. Hirt, T.Jakoubek,M. „Romové“ v osidlech sociálního vyloučení. Plzeň:Aleš Čeněk,s.r.o. 2006. 4 Rada vlády ČR pro záleţitosti romské komunity. Koncepce romské integrace 2004. Polygrafické středisko ÚVČR. 01/2005, s. 1. 3
5
Rada vlády ČR pro záleţitosti romské komunity. Koncepce romské integrace 2004. Polygrafické středisko ÚVČR. 01/2005, s. 2. 6
Dle Sociologického slovníku je menšina (minorita) menší část společenského útvaru, která se od majority liší jiným původem, národností, náboţenstvím, řečí atd. Sociologický slovník nabízí další definice menšiny v pojetí několika autorů. Podle L. Wirtha, je menšina „skupinou osob, které jsou pro své fyzické nebo kulturní charakteristiky odloučeny od ostatních; ve společnosti, v níţ ţijí, je s nimi jednáno odlišně a nerovně, čímţ se povaţují za předmět kolektivní diskriminace“, a „status minority s sebou nese vyloučení na plném podílení se na ţivotě společnosti.“6 R. A. Schermerhorn popisuje menšinu jako podskupinu uvnitř kultury, lišící se od dominantní skupiny rozdíly ve fyziognomii, jazyce, zvycích nebo kulturních vzorech. Takovou podskupinu povaţuje za „nevlastní“ a „nepřislušející“ k dominantní skupině a proto jsou vědomě nebo nevědomě vyloučeny z plné účasti na ţivotě kultury. A. M. Rose chápe menšinu jako zvláštní rasovou, kulturní, náboţenskou nebo národnostní skupinu, která ţije uprostřed jiné skupiny, aniţ by se plně podílela na obecné kultuře, k níţ jako část přísluší. Dle L. Driedgera je menšina skupina s menším počtem členů, nebo menším vlivem neţ jiná skupina. D. B. Birnkerhoff - L. K. White hovoří o menšině jako o skupině, která je kulturně, ekonomicky a politicky podřízená, přičemţ nemusí mít menší počet členů neţ majorita. Sociologický slovník dále uvádí, ţe co se týče soustavy sociálních pozic, zaujímá minorita místo převáţně ve střední a zejména spodní sociální vrstvě, v horní vrstvě je zastoupena sporadicky a z hlediska majority patří k okrajové skupině.7 Pojem integrace můţeme dle B. Tollarové definovat jako „změnu stavu, a to vstup jednotky do systému nebo rozšíření systému tak, ţe inkorporuje externí prvky nebo jednotky - vţdy jde o vstup nebo začlenění nových jednotek, které se stanou součástmi přispívajícími k sebeudrţovacím operacím rozšířeného systému.“8 Proces integrace se uskutečňuje na mnoha úrovních společenského ţivota. Tyto úrovně je moţno popsat pomocí formulací tzv. dimenzí integrace. Dimenze integrace obsahují podmínky, které musejí být pro relativní úspěch integrace aspoň do určité míry splněny všechny, lze je také popsat jako úrovně, na kterých mohou příchozí získávat účast na ţivotě přijímající společnosti. Tollarová odkazuje na Pavla Baršu, který rozlišuje tyto dimenze integrace: občansko-politickou, sociálně-ekonomickou a kulturní. Friedrich Heckmann dimenze formuluje podobně a hovoří o integraci strukturní, kulturní, sociální a přidává ještě identifikační. Tyto dimenze integrace mohou být prakticky
6
Geist, B. Sociologický slovník. Praha: Victoria publishing, a. s., 1992, s. 226. Geist, B. Sociologický slovník. Praha: Victoria publishing, a. s., 1992. 8 TOLLAROVÁ, B. (2006): Integrace cizinců v Česku: pluralita, nebo asimilace? Biograf (39): 107 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=v3902, navštíveno 9. 10. 2007. 7
7
ovlivňovány všeobecnými nástroji integrace (jako jsou např. vzdělávací systém, státní nástroje sociálních sluţeb, přístup ke zdravotním sluţbám) a speciálními politikami.9 Pavel Navrátil také hovoří o těchto dimenzích integrace, jeho rozlišení je obdobné a dle mého názoru nejvýstiţnější. V jeho pojetí se jedná o dimenzi občanskou, ekonomickou, sociální a interpersonální. Občanskou integrací se rozumí být rovným občanem v demokratickém systému, ekonomická integrace znamená mít práci a být schopen vyuţívat sociálních sluţeb poskytovaných státem. Interpersonální integrace znamená mít rodinu, přátele a sociální síť, která nám poskytne péči a morální podporu, kdyţ je zapotřebí. Navrátil odkazuje na Patricka Comminse, který uvádí, ţe systémy, v nichţ jsou jednotlivé dimenze integrace naplňovány jsou komplementární. To znamená, ţe jsou-li některé systémy slabé, musí na to jedinec reagovat a být o to silnější v ostatních systémech. Nejhorší situace nastává, zhroutí-li se všechny čtyři systémy. Takový jedinec pak ztrácí moţnost vyrovnat se s těmito okolnostmi a potřebuje proto intervenci z vnějšku. Nejčastěji mu tuto pomoc zprostředkuje sociální pracovník. O jeho přínosu pro jedince se Navrátil více zmiňuje v sociálně psychologickém pojetí integrace.10 Navrátil rozlišuje psychologické a sociologické hledisko na integraci. Vzhledem k tématu mé práce, kde pojednávám o integraci Romů, je pro mne výchozí jeho sociologické hledisko, neboť v tomto smyslu chápe integraci jako proces, ve kterém se setkávají různé sociální a etnické skupiny s cílem vytvořit harmonické vztahy. Ovšem pro tuto tématiku je důleţité i psychologické či sociálně psychologické hledisko. V tomto pojetí hovoří Navrátil o integraci jako o vnitřní spojitosti hodnot, myšlení, ideálů, znalostí a jednání. Obsahem sociálně psychologického pojetí integrace je dle Navrátila sociální práce, jakoţto nástroj, který podporuje integraci menšin. Těţiště jejího přínosu je zejména v kontaktu s jednotlivcem, který je ohroţen sociálním vyloučením, dezintegrací či jiným sociálním rizikem. V tomto pojetí integrace jde hlavně o zachování psychické a osobní integrity těch, o jejichţ sociální, kulturní či politickou integraci se jedná.11 Sociologický slovník hovoří o integraci sociální, kterou definuje jako „proces spojování a sjednocování sociálních jevů v komplexní celek“, který „se vztahuje k vzájemným vztahům mezi částmi a celkem, k jejich vzájemnému sepětí a spojení v jednotnou jednotku.“12 Integrace proto nemůţe být pouze jednostranná, ale poněvadţ se jedná o pluralitu sociálních vztahů, 9
TOLLAROVÁ, B. (2006): Integrace cizinců v Česku: pluralita, nebo asimilace? Biograf (39): 107 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=v3902, navštíveno 9. 10. 2007. 10 Kolektiv autorů. Otázky sociální inkluze romské komunity. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 11 Kolektiv autorů. Otázky sociální inkluze romské komunity. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 12
Geist, B. Sociologický slovník. Praha: Victoria publishing, a. s., 1992, s. 135. 8
nejméně dvoustranná – ze strany „celku“ je to ochota přijmout ty, kteří se chtějí integrovat a ze strany „částí“ dobrovolná snaha začlenit se více do společnosti jako její součást. Romská koordinátorka R. Köttnerová definuje integraci jako„Dobrovolné, ze strany menšiny poţadované začlenění jedinců a skupin do společnosti při zachování jejich vlastní identity, v případě Romů především jazyka a vlastní kultury, včetně těch nepsaných skupinových norem, které nejsou v rozporu s obecně platnými normami společnosti jako celku.“13 Integrace romských komunit spojuje dva imperativy – překonání sociálního vylučování a snahu o zachování romské kulturní identity. Vláda deklaruje, ţe tento úkol povaţuje za velmi naléhavý a musí se tak odrazit ve vládní politice. Integrací je myšleno plnohodnotné začlenění Romů do společnosti (bez ztráty romské identity, kultury a jazyka), které jim umoţní, aby si volili, která kulturní specifika a odlišnosti si přejí zachovat. Základním postojem vlády vůči příslušníkům romských komunit je proto respekt k romství, jeho tradicím a kultuře.14 Rada vlády uvádí, ţe integraci povaţuje za sjednocení či včlenění niţší části do vyššího celku. Je to proces zapojování se do různých oblastí společenského ţivota v majoritní společnosti a do jiţ existujících sociálních struktur. V popředí zájmu je především kvalita a způsob zapojení minority do daného socioekonomického, právního, politického a kulturního systému majoritní společnosti. Integrace také představuje proces sbliţování původní kultury s kulturou novou za současného zachování etnicity jedince. Integraci můţeme odstupňovat podle míry od částečné aţ po úplnou. Rozlišujeme také čtyři mody integrace, coţ je samotná integrace, asimilace, marginalizace a separace.15 Asimilace je definována jako ztráta kulturní identity a úplné splynutí s majoritní společností. Giddens hovoří o asimilaci vzhledem k vývoji interetnických vztahů. V tomto pojetí ji chápe jako opouštění vlastních tradic a zvyků a přizpůsobení se chování majoritní společnosti. V této souvislosti Giddens uvádí příklad přistěhovalců v USA, kteří byli vystaveni velkému asimilačnímu tlaku a výsledkem bylo, ţe se jejich dětí téměř úplně „amerikanizovaly“.16 Můţeme rozlišit asimilaci na makroúrovni: 1. Pokud je minorita ochotna vzdát se své etnické identity a plně se přizpůsobit národnostní většině, pak hovoříme o monistické asimilaci.
13
Köttnerová, R. Východiska strategie integrace romských komunit v Olomouckém kraji. Olomouc: Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor sociálních věcí, 2004, s. 5. 14 Rada vlády ČR pro záleţitosti romské komunity. Koncepce romské integrace 2004. Polygrafické středisko ÚVČR. 01/2005 15 Topinka, Daniel, (ed.) Integrační proces muslimů v České republice pilotní projekt Dostupné z <web.mvcr.cz/archiv2008/dokument/2007/integrace_muslimu.pdf> 16 Giddens, A. Sociologie. Praha: Argo, 1997. 9
2. Asimilační proces však nemusí být chápán jednostranně, ale můţe být zaloţen na principu vzájemnosti. Přijatá menšina a přijímající většina se sbliţují jako důsledek interakce a komunikace. Pak se jedná se o tzv. asimilaci interakční, díky níţ vznikají jazykové a národnostní pospolitosti. 3. Další eventualitou je pluralistická asimilace, během níţ se různé skupiny shodují na určité úrovni jednostranného nebo vzájemného přizpůsobení, ale zachovávají si své odlišné kultury. Na mikroúrovni rozumíme asimilaci z pohledu jednotlivce a rozlišujeme dva typy: 1. Behaviorální asimilace je míra „vstřebávání“ kulturních znaků přijímací společnosti (jazyk, náboţenství, oblečení, sport, umění apod.). 2. Strukturální asimilace je proces, jakým se jedinci začleňují do sociální a zaměstnanecké struktury a současně vstupují do politických, sociálních a kulturních organizací přijímací společnosti. Někteří autoři například povaţují integraci za strukturální asimilaci.17 Marginalizace znamená ztrátu své původní kultury, která ovšem není vyváţena sţitím se s kulturou novou. V tomto stavu proţívá jedinec pocity vykořenění a frustrace, poněvadţ se vzdal své původní kultury, ale nedaří se mu tuto ztrátu kompenzovat a navíc ho provázejí výčitky, ţe se své původní kultury vzdal. Separace je stav, kdy jedinec odmítá kulturu přijímající společnosti, trvá na zachování své etnicity a neúčastní se společenského dění mimo vlastní komunitu.18 Separací tedy rozumíme vyčlenění z majoritní společnosti způsobené samotnou minoritou. Naopak segregace je proces vyčlenění minority vyvolané tlakem majority. „K segregaci dochází nejen z hlediska psychologických aspektů chování jedince či etnické skupiny, nýbrţ i z toho vyplývajících sídelně-prostorových vztahů (např. ghettotizace).“19 Petr Víšek hovoří v souvislosti se segregací o moţném vzniku romských enkláv, jejichţ vznik můţe spočívat v původních rozhodnutích samosprávy, postupně se v nich však posiluje podíl Romů a to dvěma způsoby. První je dobrovolné sestěhování, kdy taková enkláva poskytuje více bezpečí v běţném ţivotě a usnadňuje sociální kontakty. V opačném případě takovéto domy či ulice opouští majoritní společnost, neboť přibývá příleţitostí ke kontaktům a vzniká tak více konfliktů způsobených z odlišných vzorců ţivota. Takové místo začíná mít „špatnou adresu“a celý proces se bude dále prohlubovat. Tyto enklávy se většinou nacházejí v neatraktivních okrajových místech, mají špatné dopravní spojení, coţ dle Petra Víška vede ke ztrátě zaměstnání, zameškávání 17
http://www.natur.cuni.cz/~ejanska/prednaska8.pdf - navštíveno 21.9.2009.
18
Topinka, Daniel, (ed.) Integrační proces muslimů v České republice pilotní projekt Dostupné z <web.mvcr.cz/archiv2008/dokument/2007/integrace_muslimu.pdf> 19 http://www.natur.cuni.cz/~ejanska/prednaska8.pdf - navštíveno 21.9.2009. 10
školní docházky a neochotě veřejných sluţeb zde působit. Takový způsob územní segregace pak vede k izolaci, oboustrannému nepřátelství a distanci.20 Sociálně vyloučená romská lokalita je sociologem Ivanem Gabalem definována jako: „prostor obývaný skupinou, jejíţ členové se sami povaţují za Romy a/nebo jsou za Romy označováni svým okolím, a jsou sociálně vyloučeni.“21 Přičemţ se můţe jednat jak o jediný dům, v němţ ţije například jen několik jednotlivců, tak můţe jít o celou městskou čtvrť s několika stovkami či tisíci obyvateli. Je-li daná lokalita vnímána jako tzv. „špatná adresa“, „dům hrůzy“, „cikánská ulice“, „ghetto“, „Bronx“ apod., hovoříme o symbolických hranicích lokality. Fyzické hranice naopak značí oddělení lokality od ostatní obytné zástavby průmyslovou zónou, frekventovanou silnicí, vodním tokem, skládkou apod. V obou případech je však existence těchto hranic plně uvědomována jak těmi, kteří danou lokalitu obývají, tak těmi, kteří ţijí mimo ni. Vznik sociálně vyloučené romské lokality můţe mít několik příčin: • „přirozeného“ sestěhovávání se chudých romských rodin do lokalit s cenově dostupnějším bydlením, • vytlačování romských rodin z lukrativních bytů a přidělování náhradního bydlení v lokalitách s často vysokým podílem romského obyvatelstva, • řízeného sestěhovávání (především ze strany obcí) neplatičů nájmu a obecně lidí povaţovaných za „nepřizpůsobivé“ či „problémové“ do ubytoven či holobytů.“22 Existují také sociálně vyloučené lokality, v nichţ je podíl Romů malý, ovšem k tomu, aby byla lokalita vnímána jako romská, není nutné, aby Romové v dané lokalitě tvořili většinu. Zdaleka ne všichni sociálně vyloučení Romové totiţ ţijí v sociálně vyloučených lokalitách. „Vzhledem ke skutečnosti, ţe mnozí Romové ţijí plně integrováni do společnosti, je v neposlední řadě třeba zdůraznit, ţe není možné klást rovnítko mezi pojmy „Rom“ a „sociálně vyloučený“.23
20
Autorský kolektiv. Romové ve městě. Socioklub: Praha, 2002. GAC (2006): Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti, on-line text: http://www.gac.cz/…L_aAK_CJ.pdf, s. 10. Navštíveno 16. 9.2009. 22 GAC (2006): Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti, on-line text: http://www.gac.cz/…L_aAK_CJ.pdf, s. 10. Navštíveno 16.9.2009. 23 GAC (2006): Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti, on-line text: http://www.gac.cz/…L_aAK_CJ.pdf, s. 10. Navštíveno 16.9.2009. 21
11
II.
PŘÍČINY STĚHOVÁNÍ VSETÍNSKÝCH ROMŮ Z PAVLAČOVÉHO DOMU NA POSCHLU
V této kapitole shrnu nejdůleţitější momenty stěhování vsetínských Romů z Pavlačového domu č. p. 1336. Nejprve se zaměřím na příčiny vzniku celé situace vedoucí ke zbourání Pavlačového domu a k vystěhování Romů do přilehlé lokality Vsetína-Poschly. Poté analyzuji moţná řešení, která mohla předejít vsetínskému problému a také zmíním alternativy k bydlení Romů na Poschle. Celý případ budu posuzovat na pozadí integrace Romů do společnosti, abych se tak přiblíţila k odpovědi na svoji zásadní otázku vhodnosti postupu vsetínské radnice při řešení romské problematiky. Důvodů k vystěhování Romů z Pavlačového domu č. p. 1336 bylo několik, některé byly více závaţné, jiné méně a stejně tak sledovaly různé cíle. Předně je důleţité zmínit, ţe téměř všechny vystěhované rodiny měly několikatisícové dluhy na nájemném, takţe po právní stránce nebylo zapotřebí zprostředkovat pro ně náhradní bydlení či tolerovat jejich další setrvání v domě. Dům se navíc nacházel v havarijním stavu, coţ bylo vsetínskými obyvateli přisuzováno Romům a jejich špatnému zacházení s objektem. Navíc díky poloze domu v těsné blízkosti místní polikliniky docházelo k častým konfliktům mezi Romy a pacienty či lékaři. Zaměstnanci polikliniky si stěţovali zejména na hluk, křik a nepořádek v okolí domu. Takţe zde máme v podstatě na první pohled docela jasnou situaci: „problémoví“ a zadluţení nájemníci bez právního nároku na další obývání chátrajícího domu narušují klid města… Rozhodnutí radnice: dům zbourat, rodiny vystěhovat - ne tedy přímo na ulici, ale do unimobuněk na okraj města. Vraťme se ale o pár kroků nazpět a zkusme si odpovědět na otázku: „Bylo tohle všechno nutné?“ Jinými slovy, muselo to dojít s obyvateli Pavlačového domu tak daleko, nebo se celému problému dalo předejít? Dům nezchátral ze dne na den a dluhy za nájem také nenarostly přes noc. Naopak, celá situace zrála několik let, ale její důsledky se začaly řešit aţ kdyţ nabyly těchto rozměrů. Nyní se tedy budu detailněji zabývat prvotními příčinami a okolnostmi celého případu.
12
1. Důvody chátrání Pavlačového domu Nyní se zaměřím na příčiny vedoucí k chátrání Pavlačového domu, neboť ty v podstatě způsobily vznik celého problému bydlení Romů. Je ovšem důleţité vědět, kdo mohl za špatný stav domu a zda se tomuto stavu nedalo vyuţitím včasných opatření zabránit. Těmto otázkám se tedy budu nyní věnovat. Nejprve je nutné zmínit se o historii Pavlačového dům č.p. 1336. Dům se nacházel na Smetanově ulici v centru města a byl vystavěn mezi lety 1939 aţ 1941 závodem Zbrojovka Brno pro své zaměstnance. V té době patřil dům k nejlepším bytovým jednotkám ve Vsetíně. Ve čtyřpodlaţním domu bylo celkem šedesát čtyři bytů s průměrnou uţitnou plochou 31m2. Asi deset bytů mělo vlastní koupelnu, ostatní nájemníci sdíleli na patře společné sprchy. Stíţnosti na kvalitu bydlení v tomto domě se začaly objevovat uţ od šedesátých let, kdy měli nájemníci problém s plísní v bytech. Počátkem osmdesátých let se plánovalo přebudování domu na zdravotnické zařízení nebo dokonce jeho úplná asanace a byty byly nájemníkům přidělovány pouze jako dočasné bydlení. Situace se ještě zhoršila v druhé polovině osmdesátých let v souvislosti s výstavbou polikliniky v blízkosti Pavlačového domu. Obyvatelé se museli smířit s tím, ţe po dobu její výstavby budou ţít v horších podmínkách, neboť na opravy jejich domu nebyl v té době čas. Technický stav domu tedy nebyl v pořádku jiţ před počátkem devadesátých let, tehdy začali jeho obyvatelé odcházet a nahradily je rodiny romské. Původní obyvatelé se stěhovali právě z důvodu špatného stavu domu. Dle Jakuba Grygara a Terezy Stöckelové platí následující tvrzení: „Příchod romských rodin a odchod příslušníků tzv.většinové společnosti lze tak interpretovat mnohem spíše a prvotně jako následek zhoršování kvality domu a bydlení, neţ jako jeho příčinu.“24 Romové tedy v devadesátých letech přicházejí do jiţ chátrajícího a zanedbaného domu. V roce 1992 změnil Pavlačový dům vlastníka a podle nového zákona o obcích přešel do vlastnictví města. Na správu domu a jeho nájemníků najalo město Realitní kancelář Ivany Dohnálkové. Ani tehdy však nedošlo k jakýmkoliv opravám domu a v září 1998 odbor výstavby a územního plánování MěÚ Vsetín dokonce zjistil, ţe se dům nachází ve špatném stavebně-technickém stavu a tím ohroţuje ţivoty a zdraví osob (ve dvorní části domu opadávaly kusy omítky konstrukce zábradlí pavlačí a ocelové výplně zábradlí, takţe hrozil pád na veřejné prostranství). Dle odborného posudku, který si nechala v roce 2001 vypracovat RK Ivany Dohnálkové byla za příčinu vzniku těchto závad označena dlouhodobá absence 24
http://vlada.cz/assets/cs/rvk/rzrk/aktuality/vsetin_final_070228_FINALE.pdf - navštíveno 23.9.2009, s. 15. 13
provádění údrţbových prací (nikoliv špatná údrţba domu ze strany nájemníků, z čehoţ je však město později viní - viz. dále). Současný stav objektu byl označen za havarijní a dle posudku bylo nutné přistoupit k opravě domu a to nejvýše do období jednoho roku. Během následujícího roku se však ţádná oprava neuskutečnila a konkrétní plány na rekonstrukci se objevily teprve v roce 2003. Při zpracování dokumentace na rekonstrukci pak ale město zjistilo, ţe potřebnou částku nemůţe do domu investovat a z plánované rekonstrukce sešlo. Na jaře 2005 dokonce Zlínský kraj nabídnul, ţe uhradí 500000,- Kč z odhadovaných 750000,Kč potřebných na opravu elektroinstalace a sprch v Pavlačovém domě. Rada města ovšem vyslovila na svém zasedání s opravou nesouhlas, město peníze odmítlo a oprava se neuskutečnila. V domě byly poté prováděny jen nejnutnější opravy, coţ však jeho stavu příliš nepomohlo a chátral dále.25 Těmito údaji jsem chtěla poukázat na dvě důleţité skutečnosti v celém případu. Za prvé jde o to, ţe ač se problémy s technickým stavem Pavlačového domu objevovaly uţ v šedesátých letech, město s tím po celých čtyřicet let nic neudělalo. I přes průkaznost znaleckých posudků, které potvrzují špatný stav domu a nutnost oprav se tímto problémem město Vsetín nezabývalo a dokonce odmítlo finanční podporu Zlínského kraje na opravy domu. Za druhé je zajímavé zjištění ohledně výměny nájemníků Pavlačového domu a také doba, kdy k této změně dochází. Mám na mysli příchod romských rodin do domu a odchod původních nájemníků v devadesátých letech. Zejména je důleţité si uvědomit, ţe Romové zde přicházejí po uplynutí třiceti let od doby výskytu prvních stíţností na stav domu. Je tedy zřejmé, ţe původní nájemníci odchází právě z důvodu špatného stavu domu a proto zde město umístilo romské rodiny. Z tohoto zjištění vyplývá, ţe Romové zdaleka nejsou plně zodpovědní za stav, ve kterém se dům nacházel v roce 2006 (tedy v období jeho asanace), neboť tento dům obývali aţ posledních patnáct let jeho sedmapadesátileté existence, coţ nepředstavuje ani čtvrtinu té doby. Obě skutečnosti vypovídají o mnohem větší zásluze města na konečném stavu Pavlačového domu, neţ přítomnost Romů v jeho prostorách. Včasně provedené opravy mohly zamezit dalším závadám a dům by se jistě nebyl dostal do stavu, kdy jediným řešením je jeho asanace.
25
http://vlada.cz/assets/cs/rvk/rzrk/aktuality/vsetin_final_070228_FINALE.pdf - navštíveno 23.9.2009. 14
2. Okolnosti výběru lokality Poschla V této kapitole pojednám o okolnostech, za kterých byla radnicí zvolena lokalita Poschla jako nejvhodnější místo pro budoucí bydlení Romů z Pavlačového domu. Zaměřím se na vymezení protiargumentů tohoto řešení, abych poukázala na moţné nevýhody lokality Poschla z hlediska romské integrace, které však nebyly radnicí akceptovány. S rozhodnutím o zbourání Pavlačového domu se přirozeně pojí otázka: co s jeho nájemníky? Jak jiţ jsem se zmínila, jednalo se povětšinou o dluţníky na nájemném bez právního nároku na obývání tohoto domu. Radnice tedy navrhuje odstěhovat romské rodiny na Poschlu, coţ je lokalita vzdálená od Vsetína asi dvacet pět minut pěší chůze. Zde plánuje vedení města postavit dům, který by měl ovšem stát v místě bývalé skládky, nedaleko se také nachází čistička odpadních vod a silnice první třídy způsobující hlučnost. Se stavbou zásadně nesouhlasí hygienici a samotné místo ani není připraveno natolik, aby bylo moţné získat stavební povolení. Zastupitelé nestihli schválit změnu územního plánu a tak musí být stěhování problémových nájemníků nejméně na rok odloţeno.26 26. července 2004 přijel do Vsetína jednat o budoucnosti obyvatel Pavlačového domu vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab. Setkání se účastnili mj. také terénní sociální pracovníci města, kteří se snaţí najít moţné alternativy Poschly. Tehdy je pro tento účel zmiňována lokalita bývalé ţelezniční vlečky v Jasenicích, prostory firmy Vodovody a kanalizace v Rokytnici, které tehdy mohlo město odkoupit a budova bývalého učiliště Zbrojovky v Jasenicích.27 Vedení města v čele s Jiřím Čunkem si však stojí na svém a nadále prosazují stěhování Romů na Poschlu. Čunek vysvětluje, ţe díky poloze Vsetína mezi kopci není moţné stavět nové bytové jednotky. MF Dnes tehdy informovala, ţe Jan Jařab se postavil na stranu Romů a je proti výstavbě na Poschle z důvodu obavy ze vzniku ghetta: "Podobná koncentrace Romů není nikdy dobrá. Rodiny a hlavně malé děti nemohou získat návyky majoritní společnosti, pokud tráví veškerý čas pouze sami mezi sebou.(…) Toto řešení by bylo Romy vnímáno jako trest, ne jako šance na úspěšnou integraci do společnosti.“28 Ve svém dopise, který poslal Jiřímu Čunkovi také píše: "V případě takového řešení nelze ani při sebelepší kvalitě architektonického provedení a úpravy terénu zabránit tomu, aby na takovém místě vzniklo 26 27 28
Problémové rodiny na periferii? Ne. MF Dnes. 04.03.2002. http://vlada.cz/assets/cs/rvk/rzrk/aktuality/vsetin_final_070228_FINALE.pdf - navštíveno 23.9.2009. Jařab odmítl romské ghetto. MF Dnes. 31.08.2004 - str. 01.
15
skutečné etnicko-sociální ghetto se všemi průvodními jevy (nezaměstnaností, sociální destruktivitou)."29 Ani tyto jasné protiargumenty vládního zmocněnce však neovlivnily stanovisko radnice, která uţ tou dobou měla zřejmě definitivně rozhodnuto. Svědčí o tom následující průběh dalšího jednání zástupců města s představiteli státní správy, kterého se tentokrát účastnili i zástupci neziskových organizací. Schůzka se konala 7. března 2005 a byla svolána právě terénními sociálními pracovníky, kteří tak reagovali na poslední setkání se starostou, kde jim bylo sděleno, ţe výstavba na Poschle je téměř jistá a jediné co ji mělo v té době brzdit byl souhlas Krajské hygienické stanice (s tím, ţe předběţný souhlas k výstavbě však jiţ podle Jiřího Čunka hygienická stanice dala). Na tomto jednání tedy dochází k další konkretizaci výstavby na Poschle a to i přes námitky zástupců neziskových organizací (Jana Ráce, Jiřiny Bradové a Dana Ţárského), kteří navrhují „rozptýlení“ Romů po Vsetíně. Radní města, Daniel Fojtů, však opakuje, ţe vedení radnice v současné době nemá jiné řešení neţ vystěhovat Romy na Poschlu a dodává, ţe ţádné alternativní návrhy mu nebyly předloţeny. Zástupci NNO upozorňují, ţe: „řešení Poschla je v rozporu s usnesením vlády o integraci Romů, připomínají návštěvu vládního zmocněnce Jana Jařaba z 26.7.2004 a tehdejší diskusi dalších alternativ, poukazují na to, ţe vedení radnice nevyuţilo moţnost odkupu bytů ve městě, výstavby ve více lokalitách apod.“30 O tom, ţe radnice při volbě Poschly jako adekvátního bydlení pro Romy nebrala příliš ohled na moţnost jejich integrace svědčí ignorace veškerých varování přicházejících ze strany odpůrců tohoto řešení. Těchto negativních reakcí nebylo málo, ať uţ se jednalo o představitele vlády, odborníky na romskou tématiku či samotné zástupce romské komunity. Romská aktivistka a terénní pracovnice Daniela Cincibusová označila Poschlu jako nešťastné řešení, neboť Romové budou „v jednom chumlu“. Současně radnici varovala, ţe rozhodně půjde o ghetto „jen s tím rozdílem, ţe na okraji a ne v centru města“. Bohuţel právě tento zásadní rozdíl byl zřejmě pro radnici tím klíčovým - tedy Romové ne ve městě, ale na jeho okraji. Cincibusová také upozornila na vládní koncepci integrace Romů do společnosti, která výslovně říká, ţe se má ghettům zabránit. Tento případ je tak dle Cincibusové vyloţené porušení vládního doporučení.31 Na vládu se odvolávali také samotní Romové: „Z vlády přišlo usnesení, aby se romské kolonie nestavěly. Radnice by proto měla Romům postavit nebo koupit byty v jiných částech 29
Jařab odmítl romské ghetto. MF Dnes. 31.08.2004 - str. 01.
30
http://vlada.cz/assets/cs/rvk/rzrk/aktuality/vsetin_final_070228_FINALE.pdf - navštíveno 23.9.2009, s. 19. Poschla. Neštěstí Vsetína. MF Dnes. 30.08.2006.
31
16
města. (…) Stavbou tohoto ghetta prokazují, ţe se nás chtějí zbavit, abychom je neobtěţovali v centru,“ řekl jeden z mluvčích vsetínské romské komunity Milan Ščuka. Také odborníci na romskou problematiku varují, ţe by postupně mohlo dojít ke vzniku uzavřeného ghetta se všemi jeho aspekty a riziky: kriminalitou, uţíváním drog, rasismem, záškoláctvím, ale také lichvou. „Pokud vznikne ghetto na okraji města, můţe se celý problém za pár let vrátit v mnohem horší míře,“ upozornila Kateřina Fojtů ze vsetínského Roma klubu. Radní však přes všechna varování obavy ze vzniku romského ghetta nemají.32 Dalším negativním signálem pro situaci vsetínských Romů byly výsledky studie, kterou si nechalo zpracovat ministerstvo práce a sociálních věcí. Dle této studie existuje ve Zlínském kraji pět chudinských romských lokalit. Vyloučené romské komunity se údajně nacházejí ve Vsetíně, Valašském Meziříčí, Kroměříţi, nedalekém Bezměrově a Starém Městě na Uherskohradišťsku, přičemţ za nejproblematičtější oblast z hlediska bydlení Romů byl označen právě Vsetín. Krajská koordinátorka pro národnostní menšiny Jiřina Bradová uvedla, ţe naopak ve Zlíně Romové téměř splynuli s většinovým obyvatelstvem. Zde vidíme, ţe integrace Romů do společnosti je moţná, ovšem zmíněného „splynutí“ těţko dosáhneme jejich odsouváním na okraj města. Bradová se k výstavbě na Poschle vyjádřila následovně: „Daná lokalita nemá ţádnou základní občanskou vybavenost, v její blízkosti se nenachází ţádné obchody, sluţby, instituce ani zastávka hromadných dopravních prostředků. Touto výstavbou se vytvoří romské ghetto, kterému se budou ostatní občané Vsetína vyhýbat,“ uvedla Bradová.33 I přes veškerá varování a snahu odpůrců výstavby na Poschle, prosadila radnice svůj záměr a 10. října 2006 začíná stěhování romských rodin z Pavlačového domu na Poschlu. 13. října 2006 pak proběhlo stěhování deseti rodin (celkem asi 84 osob, o jejichţ osudu se později podrobně zmíním) do Olomouckého kraje a přesně o dva měsíce později, tj. 13. prosince 2006 je Pavlačový dům zbourán.
32 33
Romové viní starostu. MF Dnes. 25.08.2006. Na okraji společnosti ţijí Romové nejen ve Vsetíně. MF Dnes. 18.09.2006 17
3. Kritické reflexe postupu vsetínské radnice V této kapitole chci zejména poukázat na to, zda vedení města při „hledání“ řešení pro rodiny z Pavlačového domu mělo na paměti myšlenku integrace Romů do společnosti, zda jednalo v souladu s vládní koncepcí romské integrace anebo zda stály tyto fakty v pozadí a nehrály v postupu vsetínské radnice ţádnou roli. Dosud jsem zmínila, ţe řešení Poschla nebylo jediné navrhované místo pro plánovanou výstavbu, ale jeho realizace se prosadila, tudíţ chápejme tuto lokalitu jako „nejvhodnější“ pro další ţivot romských rodin, jak také byla radnicí často prezentována. Ovšem byly tyto prezentace prohlašovány také s ohledem na romskou integraci? Je tato zmiňovaná „vhodnost“ chápána z hlediska postoje k integraci Romů, nebo spíše k vlastním cílům radnice?
3.1. Strategie vsetínské radnice: Informovat zasvěcené, obejít nepohodlné Jak je doposud patrné, námitek proti výstavbě na Poschle z hlediska romské integrace a obav ze vzniku ghetta bylo mnoho a radnice přesto tuto lokalitu prosadila. Jak je to moţné? Strategii zvolenou vedením města při prosazování Poschly bych nazvala: „Informovat zasvěcené, obejít nepohodlné“. Dle studie zpracované brněnskými odborníky totiţ vyplývá, ţe téměř všechna rozhodnutí týkající se Pavlačového domu a výstavby na Poschle činila pouze Rada města – tedy šestičlenné výkonné vedení města (starosta, dva místostarostové a tři členové zastupitelstva). „Skutečnost, ţe členové Zastupitelstva města (nebo alespoň někteří z nich) nebyli o plánech s Pavlačovým domem a výstavbou na Poschle informováni, potvrzuje i vyjádření zastupitelky Květoslavy Othové na setkání s terénními pracovníky a zástupci kraje dne 7.3.2005, kde sděluje, ţe s výstavbou na Poschle není obeznámena a ţe tento krok povaţuje za krok zpět“.34 Také terénní sociální pracovníci, neziskové organizace a Pracovní skupina byli s plány radnice seznamováni většinou aţ po určitém časovém odstupu. Radnice tak postupovala zejména tehdy, kdyţ se jednalo o zvlášť kontroverzní témata, jako například stěhování několika romských rodin za hranice zlínského kraje (tehdy radnice vynechala i starosty, sociální pracovníky a obyvatele dotčených obcí, ti všichni byli vsetínskou radnicí osloveni aţ bezprostředně před příchodem rodin). V těchto případech vedení města očekávalo negativní 34
http://vlada.cz/assets/cs/rvk/rzrk/aktuality/vsetin_final_070228_FINALE.pdf - navštíveno 23.9.2009, s.20. 18
reakce sociálních pracovníků a proto je informovalo aţ v době, kdy na jakékoliv námitky bylo uţ příliš pozdě. Podobný přístup zvolila radnice také k samotným romským rodinám, kterých se týkalo stěhování. Nedostatek veřejných informací vedl k tomu, ţe všichni tito nezúčastnění aktéři neměli dostatečnou moţnost reagovat a radnice tak mohla nerušeně pokračovat ve svých plánech. Tuto skutečnost potvrzuje také Marta Doubravová, zaměstnankyně Diakonie Vsetín, která byla mj. tak laskavá a před dvěma lety mi poskytla rozhovor ohledně stěhování vsetínských Romů pro moji bakalářskou práci. V brněnské studii je zmíněno stanovisko Marty Doubravové k počínání města v době asi tři čtvrtě roku před samotným stěhováním, tedy začátkem roku 2006, kdy toto období popisuje jako: „charakteristické nedostatečným tokem informací, a to především ze strany města směrem ke všem zúčastněným stranám – směrem k neziskovému sektoru, Pracovní skupině i k samotným terénním pracovníkům, k členům romské komunity a široké veřejnosti. Téměř nikdo nevěděl, co bude následovat v příštích dnech.“35 23. února 2006 se koná další setkání Pracovní skupiny, kde jsou nadále projednávána řešení budoucnosti obyvatel Pavlačového domu po jeho plánované asanaci. Místostarosta Lubomír Gajdušek tehdy ještě uvedl několik moţných eventualit pro tuto situaci. Jednak měla bytová komise navrhnout Radě města Vsetín stop stav bytového pořadníku a případné uvolněné byty by tak byly přednostně přidělovány romským rodinám z Pavlačového domu. Dále byla znovu zmíněna moţnost odkoupení domu v lokalitě Jasenice, pak také vyčlenění několika bytů v rekonstruované bývalé správní budově MEZu, nebo výstavba bytů v Rokytnici a aţ v poslední řadě byla uvedena výstavba na Poschle. O několik týdnů později se však jiţ objevují konkrétní plány výstavby na Poschle. Ředitel Diakonie Dan Ţárský je neformálně získal od starosty a poté je předal sociálním pracovníkům, kteří však tou dobou mohou jen všemu byť nesouhlasně leč nečinně přihlíţet. Řešení Poschla se tak namísto snahy o hledání optimální cesty k romské integraci zakládalo na „kombinaci striktně zastupitelského a z velké částí technokratického rozhodování, za které náleţí z největší části odpovědnost vedení města.“36
35 36
http://vlada.cz/assets/cs/rvk/rzrk/aktuality/vsetin_final_070228_FINALE.pdf - navštíveno 23.9.2009, s. 36. http://vlada.cz/assets/cs/rvk/rzrk/aktuality/vsetin_final_070228_FINALE.pdf - navštíveno 23.9.2009, s. 38. 19
3.2. Mediální reprezentace Jiřího Čunka Pro názornost nyní uvádím několik mediálních výroků Jiřího Čunka, neboť média si tehdejšího starosty Vsetína velmi všímala. V těchto dílčích výrocích zaznívá jeho osobní postoj k otázce budoucího osudu Romů na Vsetínsku. Výroky tak odkazují k celkovému obrazu Jiřího Čunka reprezentovaného médii. Nyní se budu věnovat rozboru těchto výroků, na pozadí koncepce romské integrace. Podtrţením zvýrazňuji stěţejní pasáţe, které budu komentovat. Dne 1.7.2006 otiskla Mladá Fronta Dnes následující výrok: „Mnohem důleţitější neţ diskutovat o tom, kde budou Romové bydlet, je zabývat se změnami sociálního systému. Romové musí být motivováni k práci a vzdělávání a nesmí podporovat u svých dětí kriminalitu. Jedině tak se mohou integrovat.“37 Hned v prvním mediálním výroku Jiří Čunek naznačuje, ţe otázka bydlení Romů není pro něj na prvním místě z hlediska jejich integrace. Naopak „jediný“ prostředek k jejímu dosaţení spatřuje ve změně systému sociálního zabezpečení a v motivování Romů k práci a vzdělávání. Tyto jevy samozřejmě sehrávají v integraci Romů důleţitou roli, ovšem v situaci, kdy je diskutována otázka jejich bydlení, nemůţe být toto téma odsouváno stranou. Navíc v případě, kdy zvaţovaná lokalita pro další ţivot Romů leţí mimo město, tedy moţnosti jejich vzdělávání a zaměstnanosti se tím rozhodně sniţují díky znesnadňující vzdálenosti. Tímto výrokem vychází jasně najevo, ţe lokalita Poschla nebyla vybrána z důvodu snadnějšího dosaţení integrace Romů, neboť samo umístění veškeré moţnosti setkávání Romů s majoritní společností spíše ztěţuje. Tento předpoklad potvrzuje i Navrátilovo pojetí integrace,38 kterou rozlišil do čtyř dimenzí - občanské, ekonomické, sociální a interpersonální. Aby bylo úspěšné integrace dosaţeno musí mít jedinec moţnost naplňovat svou funkci v jednotlivých dimenzích. Ovšem v případě lokality Poschla mají Romové šanci uspět jedině v rovině interpersonální, z hlediska setkávání se se svoji rodinou, příbuznými a známými. Ostatní roviny jsou ohroţeny díky vzdálenosti od města. Pro Jalovec objasnil Jiří Čunek své záměry se vsetínskými Romy dne 25.7.2006: „Část Romů přestěhujeme z Pavlačáku do plechových kontejnerů na kraji města. Ostatní, pro které
37 38
Co vznikne na kraji Vsetína. MF Dnes. 01.07.2006, s. 3. Navrátil, P. Otázky sociální inkluze romské komunity. Brno: Masarykova univerzita, 2003.
20
tam místo nebude, vystěhujeme jinam. Nebude to v ţádném případě do jiné obce či města na Valašsku. Mám ho totiţ příliš rád, neţ abych mu takto ublíţil.“39 U tohoto výroku mě mj. zaujal Čunkův přístup k výběru umístění pro budoucí bydlení Romů. Namísto očekávaného zvaţování a srovnávání vhodných lokalit se nám na prvním místě objevuje ujištění, ţe se rozhodně nebude jednat o Valašsko. Tedy poněkud obrácená logika, víme, kam rodiny nepůjdou, tedy, ţe nezůstanou na Valašsku a tímto jakoby veškerý problém byl vyřešen. Tato zpráva je tedy jakýmsi uklidněním ostatních občanů, coţ ovšem uniká smyslu celé akce. Nejedná se uţ o nalezení vhodného bydlení Romů, ale o nalezení takového bydlení, které nebude na očích a nejlépe co nejdál od Vsetína. Tedy opět z hlediska integrace zde nacházím spíše snahu o segregaci Romů. Dle Koncepce romské integrace totiţ spojuje integrace Romů dva imperativy – překonání sociálního vylučování a snahu o zachování romské kulturní identity.40 V tomto případě jde však spíše o podporování sociálního vyloučení odsunutím Romů na okraj města. Za tento výrok byl Jiří Čunek také kritizován a označen za rasistu. Časopis Romano hangos ve spolupráci s některými romskými rodinami na něj podaly trestní oznámení. Romů se dotkla zejména poslední část výroků (viz. podtrţení). Mladá Fronta Dnes informuje dne 7.9.2006 o důvodech Jiřího Čunka pro rozhodnutí odstěhovat Romy do lokality Poschla: „My nemáme jinou moţnost, volné byty nejsou, lepší lokality pro stavbu nových domů také ne.“ A k otázce umělého stěhování Romů mezi ostatní obyvatele města dodává: „Pokud mezi v uvozovkách bílé obyvatelstvo přijde do desíti procent Romů a nemají blízko sebe ţádné sousedy romské, pak jejich resocializace je moţná. Jakmile je ale to procento vyšší a dosahuje nějakých dvaceti, třiceti procent, pak je ta situace neřešitelná.“41 V tomto sdělení Jiří Čunek tvrdí, ţe nemá jiné řešení, protoţe volné byty nejsou a lokality také ne. Z jednání radnice, které popisuji výše ovšem vyplývá, ţe jiné moţnosti byly navrhovány. Řeč byla o jiných lokalitách (lokalita bývalé ţelezniční vlečky v Jasenicích, prostory firmy Vodovody a kanalizace v Rokytnici a budova bývalého učiliště Zbrojovky v Jasenicích) a také o moţnosti odkupu bytů ve městě, čehoţ radnice nevyuţila. K otázce umělého stěhování Romů se Čunek také staví negativně a ve vyšším procentu Romů ji
39
Čunek chce vystěhovat Romy z Valašska. Jalovec. 25.7.2006.
40
Rada vlády ČR pro záleţitosti romské komunity. Koncepce romské integrace 2004. Polygrafické středisko ÚVČR. 01/2005 41 Ghetto anebo klidná osada? MF Dnes. 07.09.2006. s. 3.
21
povaţuje za neřešitelnou, coţ představuje velmi negativní prvek z hlediska romské integrace. Právě toto řešení totiţ mnozí odborníci hodnotí velmi pozitivně a dávají tak integraci šanci, neboť Romové se mohou společným bydlením s majoritní společností snadněji asimilovat a získat její návyky. Postupným začleňováním Romů do společnosti se tak rozhodně zvyšuje pravděpodobnost na jejich plnou integraci více, neţ jejich odsouváním na okraj. Dne 6.10.2006 Mladá Fronta Dnes píše: „Toto řešení jsme zvolili v nouzi jen proto, aby se nám po městě a po celém Valašsku nepotulovaly stovky bezprizorních Romů obtěţujících své spoluobčany.“42 Poslední výrok mluví sám za sebe. Čunek zde jednak přiznává, ţe Poschla byla řešení z nouze, tedy ne řešení umoţňující a podporující romskou integraci, jednak opět oslovuje lid a upřednostňuje spokojenost občanů před budoucností Romů. V úvodu této kapitoly jsem si pokládala otázky, zda radnice jednala v zájmu romské integrace při hledání lokality pro Romy, zda proklamovaná vhodnost lokality Poschla byla míněna v zájmu romské integrace, nebo spíše radnice naplňovala své vlastní cíle? Z výše uvedeného rozboru mediálních výroků Jiřího Čunka vyplývá, ţe pro radnici nebylo natolik důleţité, kde budou Romové bydlet, jako to, kde bydlet nebudou – tedy ne ve městě, ne na Valašsku. Z těchto závěrů jasně vyplývá, ţe ze strany radnice zaznívá spíše snaha o segregaci Romů, neţ o jejich integraci. Toto odříznutí romské komunity od majoritní společnosti tak představuje opravdu řešení z nouze (jak zaznívá v posledním Čunkově výroku), neboť přispěje pouze k odsunutí problému, na který ostatní společnost nebude vidět. V tom spatřuji sledování vlastních cílů radnice, která na úkor menšiny vyhověla přání většiny. V části, kde popisuji strategii vsetínské radnice je rovněţ patrné, ţe město nechtělo nalézt vhodnější místo pro Romy prosazované sociálními pracovníky. Namísto toho se radnice snaţila je obejít a vynechat v účasti na tomto rozhodování, neboť vedení města tušilo, ţe s lokalitou na okraji města by málokterý z nich souhlasil. 3.3. Bludný kruh Na závěr této části popíšu poslední okolnost sehrávající v rozhodování o budoucím bydlení Romů důleţitou úlohu. Jedná se o vzájemnou spolupráci státu, obce, neziskových organizací a terénních sociálních pracovníků ve Vsetíně. Chci poukázat zejména na to, proč nemohly být prosazeny návrhy odpůrců řešení Poschla, na jejich problematické postavení v obci a stejně tak na nelehkou úlohu samotné obce vyplývající z nedostatečné legislativy. 42
Čunek: Poschla je řešení z nouze. MF Dnes. 6.10.2006. 22
Pro úspěšnou integraci Romů do společnosti je totiţ velmi důleţité, aby všechny tyto roviny byly ve vzájemném souladu, coţ ovšem v dnešní době představuje spíše ojedinělý jev. Krajský radní, Zdeněk Szpak, uvedl, ţe samosprávy měst a obcí si s problémem bydlení Romů většinou nevědí rady. Je to zřejmě z toho důvodu, ţe zákon neukládá obcím ţádné jasné úkoly v oblasti integrace, takţe obce neví, co mají dělat a jak. Přestoţe ministerstvo pro místní rozvoj poskytuje různé dotace na podporu výstavby bytů pro romské občany, městské a obecní samosprávy těchto programů vyuţívají jen zcela ojediněle a výjimečně. Szpak také dodal: „Jsem však přesvědčen, ţe znakem kultury a vyspělosti samosprávy je, jak je schopna tomuto problému předcházet vhodným výchovným působením na problematické občany.“43 Jak jsem jiţ dříve uvedla, jedním ze základních bodů kritiky postupu vsetínské radnice bylo to, ţe celému problému s bydlením Romů se dalo předejít. Jak v souvislosti se stavem Pavlačového domu a několikaletým zanedbáváním jeho oprav, tak také (a to je myslím vzhledem k integraci Romů mnohem důleţitější) co se týče včasného nastavení vhodné sociální práce s Romy. V části věnované historii Pavlačového domu jsem se zmínila, ţe romské rodiny zde začali ve velkém přicházet v devadesátých letech. Terénní sociální práce s Romy však začala ve Vsetíně aţ v polovině roku 2003 a neziskové organizace započaly své působení v této problematice ještě později. Pracovní skupina pro řešení romské problematiky, ve které dostávají legitimní veřejný hlas i zástupci romské komunity, pak začíná působit aţ v polovině roku 2005. V tomto ohledu jsem zajedno s odborníky z brněnské univerzity, kteří tvrdí: „Kdyby sociální práce s Romy ve Vsetíně probíhala od začátku devadesátých let, vsetínští Romové by moţná dnes mohli být jiní – protoţe by dostali šanci být jiní.“44 A já dodávám, ţe za tohoto předpokladu by pak situace na Vsetínsku jistě nedospěla do takových rozměrů, kdy osud tamějších romských rodin je věcí kalkulu vedení města a otázka jejich integrace je tak odsunuta na okraj. Bohuţel i ve chvíli, kdy je sociální práce úspěšně zavedena nemůţe se naplno projevit ve svém fungování, neboť terénní sociální pracovníci se mnohdy nacházejí v problematické pozici. Na jednu stranu totiţ zastávají zejména myšlenku integrace a jednají tak v zájmu Romské komunity, na stranu druhou však je jejich činnost financována a podporována obcí, coţ znamená, ţe by se měli podílet na záměrech radnice. Všeobecně by tito dva aktéři (tedy Romové, respektive snaha o jejich integraci a obec) nemuseli stát kaţdý na opačném břehu, ovšem v případě Vsetína tomu tak je, neboť jak jsem jiţ dříve zmínila-vsetínská radnice v řešení romské otázky příliš nebrala ohled na koncept integrace Romů do společnosti. Co se 43 44
Krajský radní Zdeněk Szpak se jednání zúčastnil. MF Dnes. 04.10.2005 http://vlada.cz/assets/cs/rvk/rzrk/aktuality/vsetin_final_070228_FINALE.pdf - navštíveno 23.9.2009, s. 35. 23
týče výstavby na Poschle, většina sociálních pracovníků s ní tedy nesouhlasila a chtěli prosadit jiná řešení (vhodnější z hlediska integrace). Ovšem z výše uvedených důvodů se nakonec na plánování Poschly průběţně podíleli (např. Diakonie na sebe vzala roli komunitního koordinátora v Poschle financovaného z peněz města). Terénní pracovníci a zástupci neziskových organizací zdůvodňují toto své počínání tím, ţe ve sporu s městem by stejně ničeho nedosáhli, neboť by se jednalo o nerovný boj a navíc takto mohou alespoň částečně ovlivnit konkrétní podobu této výstavby a reţim správy bydlení. Navíc bez určité shody s městem a bez jeho finanční podpory by nemohli sociální a komunitní práci s Romy vykonávat.45 Jak je vidět zástupci neziskových organizací tedy nemohli s rozhodnutím radnice příliš mnoho dělat. Kdo ale něco udělat mohl byl stát, respektive představitelé Rady vlády. Kateřina Jacques ovšem v této souvislosti uvedla, ţe odpovědné orgány státní správy nejsou schopny navrhovat ani uskutečňovat praktická a místně specifická řešení souţití romských komunit ve městech a obcích vzhledem ke svým omezeným zdrojům, mohou pouze nabídnout obecnou koncepci a zahraniční zkušenosti. Takţe to vypadá, ţe kruh se uzavřel - neziskové organizace jsou finančně závislé na obcích, obce se odvolávají na stát a představitelé vlády nemohou v otázce souţití romských komunit nic dělat z důvodu omezených financí. Neboli, jak je výstiţně shrnuto v brněnské studii: „Problematika romské integrace v její praktické podobě tak v případech mnoha měst a obcí visí ve vzduchu mezi samosprávou, která často nemá politickou vůli a v místních podmínkách ani politickou podporu pro řešení vstřícná k romské komunitě, a státní správou, která má příliš omezené finanční i lidské zdroje, neţ aby jednala na místní úrovni.“46 Řešení této problematické závislosti jednoho subjektu na druhém vzhledem k otázce romské integrace není jednoduché a vyţaduje zřejmě více času a praktických zkušeností. Jistou naději vidím jak v aktivní činnosti neziskových organizací, které mohou svým působením významně ovlivnit postavení Romů ve společnosti, tak také můţe být značným přínosem obec, bude-li přístupna komunikaci a nakloněna pomoci integrovat Romy, namísto sledování vlastních cílů. Role státu je samozřejmě nezastupitelná, jednak jako zdroje financí, tak jakoţto vládního subjektu, s jehoţ pomocí můţe zákon stanovit obcím jasné úkoly v oblasti integrace.
45 46
http://vlada.cz/assets/cs/rvk/rzrk/aktuality/vsetin_final_070228_FINALE.pdf - navštíveno 23.9.2009 http://vlada.cz/assets/cs/rvk/rzrk/aktuality/vsetin_final_070228_FINALE.pdf - navštíveno 23.9.2009, s. 59.
24
III.
UPLYNULÉ DVA ROKY ŽIVOTA VSETÍNSKÝCH ROMŮ
Dosud jsem popisovala dění ve Vsetíně, které předcházelo přestěhování tamních Romů na Poschlu, aţ k tomuto samotnému kroku nakonec přes zmíněná nedoporučení některých aktérů tak jako tak došlo. Uvedla jsem největší obavy odpůrců, kteří neschvalovali postup vsetínské radnice. Došlo tedy k předpovídanému vzniku ghetta, nebo je Poschla klidným místem dobře fungující romské komunity? A co osud rodin vystěhovaných na Jesenicko, za coţ byla radnice mnohokrát ostře kritizována? V této kapitole se budu věnovat dalšímu osudu rodin vystěhovaných z Pavlačového domu za uplynulé dva roky, tak jak jej prezentují média. Na závěr popíšu situaci Romů na Poschle v současné době a připojím názory politiků prezentované médii na tuto tématiku. Celý popis tohoto dění je zaloţen převáţně na jeho mediální reprezentaci deníku MF Dnes a zpráv prezentovaných na Romea.cz. Proto je nutné pohlíţet na následující vývoj, jako na jeho interpretaci médií. Tento mediální obraz ţivota Romů na Poschle budu následně porovnávat se zkušenostmi zainteresovaných aktérů do této problematiky, které pořídím na základě své návštěvy Vsetína a rozhovorů s nimi. Nejprve se zaměřím na nejpalčivější problematiku celého případu, tedy osudy rodin vystěhovaných za hranice zlínského kraje, neboť tento krok vsetínské radnice byl všemi nejvíce kritizován a vedení města bylo také v této souvislosti obviněno z porušení lidských práv. Ve zvlášť obtíţné situaci se ocitla zejména rodina Tulejových, která byla odstěhována do zchátralého domku v Čechách pod Kosířem, proto se budu nyní detailněji zabývat jejich případem.
25
1. Rodiny vystěhované za hranice Zlínského kraje Na úvod bych ráda shrnula celou situaci ohledně rodin vystěhovaných za hranice zlínského kraje. Poté se budu věnovat jejich dalšímu osudu od doby, kdy jsem své pozorování zakončila v mé bakalářské práci (před dvěma lety) a popíši jej aţ do současnosti. Rodiny, které byly vystěhovány za hranice kraje měly být vybrány na přání Jiřího Čunka terénním sociálním pracovníkem, který byl pověřen sestavit seznam nájemníků Pavlačového domu, kteří by byli ochotni přestěhovat se na vesnici mimo Vsetín. Ve výběru těchto jedinců hrála ale roli také jejich zadluţenost, početnost rodiny a její problematičnost (problémy se školní docházkou, trestná činnost, nevhodné chování, problematické souţití s ostatními rodinami). Šlo tedy o to, vybrat v podstatě „nejzadluţenější a nejproblémovější“ rodiny, coţ ovšem nakonec nebylo úplně dodrţeno. Nejenţe město opustily některé rodiny, které neměly ţádné dluhy, ale v brněnské studii je zmíněno ještě jedno kritérium výběru, které mohlo být pro radnici moţná právě tím nejdůleţitějším. Jde o to, ţe mezi vybrané jedince byly zařazeni i Karol Kandrač a Milan Ščuka, coţ jsou poměrně výrazné osobnosti romské komunity ve Vsetíně. Karol Kandrač působí v Pracovní skupině pro spolupráci s Romy, Milan Ščuka je vedoucí tanečního souboru Balvan a vystupoval i jako zástupce Romů při jednáních se zástupci Rady vlády. Autoři studie se domnívají, ţe: „Karol Kandrač (…) dovede „působit“, mobilizovat Romy, reprezentovat určitá stanoviska a zájmy – čili působit jako politický aktér“47, coţ povaţují za jeho potenciální „problémovost“ vzhledem k městu a tedy moţný důvod k jeho odstěhování za hranice zlínského kraje. Z výše popsaného je vidět, ţe ani zde se nemění taktika vedení města, která stále spočívá spíše na zájmech radnice, neţ samotných Romů. Rodiny byly tedy po zváţení všech kritérií vybrány a město nakonec opustilo dohromady 84 osob. Na Jesenicko bylo přestěhováno pět rodin, coţ představuje asi 60 osob, přičemţ do Vidnavy odešly dvě rodiny, do Vlčic také dvě rodiny a do Staré Červené Vody jedna rodina. Na Prostějovsko bylo přestěhováno pět rodin, tedy asi 24 osob, z toho tři rodiny šly do Dřevonic a dvě do Čech pod Kosířem. Jiří Čunek objasnil své plány s těmito rodinami při návštěvě starostů v Poschle: „Naše společná představa je taková, ţe jim půjčíme peníze na nákup starších domů v jiných krajích a oni se tam přestěhují.“48 Právě způsob, jakým radnice tyto rodiny přestěhovala byl později Jiřímu Čunkovi vyčítán a sklidil za toto počínání velkou kritiku. Rodiny byly totiţ převezeny v noci a předem nevěděly, do čeho jdou, smlouvy podepisovaly pod nátlakem a byla zneuţita jejich právní nevědomost. Navíc dům ve Staré 47 48
http://vlada.cz/assets/cs/rvk/rzrk/aktuality/vsetin_final_070228_FINALE.pdf - navštíveno 23.9.2009, s.52. Stěhování Romů můţe začít. MF Dnes. 06.10.2006 - JAN FILGAS – str. 01. 26
Červené Vodě byl dle senátora Pavlaty nepouţitelný. Zřejmě proto jej rodina Kandráčových záhy opustila, coţ potvrzují zamčené dveře jejich domu. Dle starosty obce Josefa Podlahy někteří z nich odjeli do Anglie, ostatní jsou nejspíš ve Vsetíně. Tak jako tak od ledna 2008 je dům prázdný. 49 Jak uţ jsem se zmínila na začátku, v nejkomplikovanější situaci díky přestěhování se ocitla rodina Tulejových, které byl přidělen dům v Čechách pod Kosířem na Prostějovsku. Problémy způsobené přestěhováním je provázely od samého počátku, neboť se jednalo o vlhký dům, kde stropy podpíraly trámy, ve zdech se objevovaly praskliny a kterému hrozila demolice. Z důvodu katastrofálního stavu domu rodina odmítla podepsat kupní smlouvu a hradila tak splátky za majetek, který jí nepatřil, coţ byl hlavní důvod jejich pozdějších potíţí. Půjčku na pořízení bydlení jim tehdy poskytla příspěvková organizace Vsetínská správní a investiční ve výši 460 tisíc korun a pokud by rodina dluh neplatila, hrozily by jí vysoké sankce, řekla to MF Dnes krajská romská koordinátorka Olomouckého kraje Renáta Köttnerová.50 Pro názornost připojuji fotografii uvnitř domu rodiny Tulejových, kde jsou dobře vidět zejména staré dřevěné trámy podpírající strop.
Dům rodiny Tulejových Rodina Tulejových tedy byla bez trvalého pobytu, takţe neměla moţnost najít si práci a pro sociální dávky si museli jezdit do Vsetína, coţ stojí peníze, stejně jako dojíţdění dětí do školy v Prostějově. Navíc i přes pravidelné platby najednou došlo k odpojení elektřiny v domě a dvanáctičlenná rodina s kojencem byla tak na několik měsíců bez přívodu tepla a světla. Kvůli odpojení elektřiny podala advokátka Tamara Vránová trestní oznámení na neznámého pachatele. Navíc Tulejovi nepatřili ani ve Vsetíně k neplatičům a přesto se ocitli za hranicemi 49 50
Romové utíkají domů, do Vsetína. MF Dnes. 20.03.2008. Splácejí dům, který jim nepatří. MF Dnes. 06.01.2007. 27
kraje (zde opět vidíme, jak radnice kladla důraz na své kritérium zadluţenosti při výběru rodin vystěhovaných za město). Také starosta Prostějova uvedl, ţe s rodinou nejsou v obci ţádné problémy, proč tedy nastaly všechny ty zmíněné nepříjemnosti s domem? Pro zodpovězení této otázky je třeba prozkoumat celý případ Tulejových od svého počátku.51 K výběru domů pro romské rodiny si město Vsetín tehdy najalo realitní kancelář Imbex, jejíţ majitel je pan Marian Budínský. Podle kupní smlouvy sám Budínský dům koupil, ovšem za pouhých 320 tisíc korun a od Tulejových poté inkasoval o 140 tisíc korun více. Při podpisu smlouvy ho zastupovala advokátní kancelář místostarosty Vsetína Jaromíra Gajduška. Kdyţ následně Tulejovi odmítli podepsat kupní smlouvu a dům na ně tedy nebyl přepsán, museli faktury za elektřinu a plyn platit přes majitele domu - Mariána Budinského. Právě tato skutečnost pak byla příčinou potíţí spojených s odpojením elektřiny. Tulejovi řádně platili všechny poplatky, čehoţ je přímým svědkem starosta obce Zdeněk Mader, neboť Tulejovi si peníze odkládali na obci v trezoru a z nich pak byly placeny potřebné platby. Přesto však k odpojení elektřiny došlo a tak začala celý případ vyšetřovat policie. Při výslechu Budinského začínalo být vše jasné, neboť ten uvedl: "Sám jsem E-on poţádal, aby elektřinu Tulejovým odstřihl. Co je vám po tom, proč jsem to udělal. Je to můj barák.“52 Na stránkách Romea.cz je zmíněno, ţe jedním z moţných vysvětlení Budinského chování je, ţe mu došla trpělivost, neboť obchod nevyšel tak, jak si představoval. Odpojením elektřiny se mohl snaţit Tulejovi přinutit, aby dům na sebe přepsali a on se tak zbavil neobyvatelného objektu. Policie také zjišťovala důvod, proč si město najalo právě realitní kancelář Imbex, neboť při vyšetřování bylo zjištěno, ţe advokátní kancelář místostarosty Vsetína Gajduška sídlila jistou dobu v Hodoníně na téţ adrese jako realitní kancelář pana Budinského. Stejná advokátní kancelář pak Budinského zastupovala při podpisu smlouvy na koupi domu pro Tulejovi. Tyto skutečnosti samy o sobě však nic nedokazují a ţádné další informace v této souvislosti nebyly objasněny. Aţ zhruba po půl roce, v říjnu 2008 informovala MF Dnes, ţe Marian Budinský potrestán nebude, neboť státní zastupitelství v Prostějově potvrdilo, ţe ţádný trestný čin nespáchal. Státní zástupce Ivo Černík k tomu dodal.: „Za situace, kdy nechtěli uzavřít kupní smlouvu a ani se nevystěhovali, by nebylo spravedlivé chtít po majiteli, aby dotoval provoz domu. Šlo také o zálohy na elektřinu, vodné a stočné, nemluvě třeba o nájemném. Kdyby měli například platnou nájemní smlouvu, byla by to úplně jiná situace.“53
51
http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_2612 – navštíveno 12. 9.2009. http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_2612 – navštíveno 12. 9.2009. 53 Majitel domu odpojil Romům elektřinu, potrestán nebude. MF Dnes. 03.10.2008. 52
28
Co se týče vlastnictví domu, po zásahu ombudsmana a ministryně Dţamily Stehlíkové, přistoupilo město Vsetín na dohodu a přepsalo dům na sebe. Zároveň vedení radnice slíbilo provést v domě "záchovnou údrţbu", ovšem pod podmínkou, ţe jej Tulejovi přepíší na sebe. Tulejovi souhlasili s uvedenými podmínkami jednak proto, ţe v podstatě neměli jinou moţnost, neboť dům uţívali bez právního důvodu (pokud by tedy nepřistoupli na návrh Vsetína, hrozilo by jim, ţe skončí na ulici a to i přes to, ţe dům jiţ dva roky spláceli) a pak také proto, ţe doufali v efektivitu slíbených oprav. Po téměř půl roce bez proudu jim také elektrárna obnovila přívod energie, o coţ se zaslouţila jejich právní zástupkyně Tamara Vránová spolu se starostou Čech pod Kosířem. Podali ţádost o novou přípojku, na kterou Romům přispěl Fond ohroţených dětí.54 V současné době je jiţ dům opravený (stavbaři udělali věnce, konstrukci zajistili ţeleznými traverzami, opravili vazbu, střechu a rovněţ nosné stěny, uvnitř je nově vymalováno a bezchybně také fungují rozvody elektřiny) a smlouva s Tulejovými byla také konečně podepsána. Mluvčí vsetínské radnice Eva Stejskalová řekla, ţe nutné opravy přišly asi na půl milionu korun: „Nešlo ovšem o ţádnou rekonstrukci domu, ale pouze o jeho statické zajištění a stabilizaci. Od počátku jsme říkali, pokud Tulejovi podepíšou kupní smlouvu, ţe objekt dáme do pořádku,“55 uvedla pro MF Dnes mluvčí vsetínské radnice Stejskalová. Vedení radnice se striktně vyhýbá pouţití výrazů „opravy“ či „rekonstrukce“ domu a opakovaně zdůrazňuje, ţe šlo pouze o nutnou „záchovnou údrţbu“, neboť nechtějí být ostatními občany Vsetína nařčeni za zvýhodňování Romů na úkor jiných. Je také zajímavé, ţe starostka upozorňuje na návrh radnice, která měla od počátku slibovat Romům spravení objektu v případě, ţe podepíší smlouvu. Nevím, jaký počátek (počátek čeho?) měla starostka na mysli, ale dle mého pravidelného zkoumání tisku a zpráv na Romea.cz vyplývá, ţe rodina Tulejových byla do Čech pod Kosířem vystěhována 13.října 2006 a první zmínka o moţném provedení „nezbytných úprav“ v jejich domě se objevila aţ 9.dubna 2008, tedy rok a půl po jejich odstěhování, neboli rok a půl od počátku jejich bydlení v domě! Během té doby, kdy rodina obývala chátrající dům a ještě ke všemu jim byla bezdůvodně odpojena elektřina, se radnice o ničem podobném nezmínila a k odpojení elektřiny se tehdy vyjádřila následovně: „Jestli je tam stále vypnutá elektřina, to opravdu nevím, musela bych to ověřit. Zatím ani nevíme, komu zaplatili a jak platili,“56 podotkla mluvčí radnice. O další řešení této situace a opětovné zapojení elektřiny se poté postarala 54
http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_2612 – navštíveno 12. 9.2009. Příběh končí. Bydlíme. MF Dnes. 18.02.2009. 56 Vsetín koupil dům Tulejových. MF Dnes. 08.01.2008. 55
29
advokátka Tulejových - Tamara Vránová, jak jsem se jiţ zmínila výše, nikoliv radnice. Vedení města začalo navrhovat provedení úprav aţ ve chvíli, kdy stavební úřad v Kostelci na Hané nařídil majiteli nemovitosti provést rozsáhlé stavební úpravy, které se v zásadě rovnají demolici a výstavbě nového domu. Tomuto rozhodnutí radnice také předcházela návštěva ombudsmana Otakara Motejla a ministryně Dţamily Stehlíkové, kteří se přijeli na bydlení Romů v Čechách pod Kosířem podívat.57 Příběh rodiny Tulejových nakonec skončil docela dobře a po všech problémech, které si rodina s bydlením proţila si začínají na své nové bydliště zvykat. Roman Tulej, otec rodiny přiznal, ţe ve Vsetíně by jim bylo lépe, neboť tam mají své příbuzné, ale i tak se chce v Čechách pod Kosířem zabydlet a dopředu uţ přemýšlí, co musí kolem domku ještě udělat. V plánu má například srovnání dvora, spravení podkroví a rekonstrukci vodovodu. V nejbliţší době si zde chce také vyřídit trvalý pobyt a sehnat zaměstnání (v minulosti pracoval v okolí Čech ve stavební firmě, pro kterou kopal výkopy). Zdá se, ţe rodina má své nejhorší útrapy za sebou a nyní můţe konečně začít ţít spokojený ţivot ve stejných podmínkách jako ostatní. Zásluhou vsetínské radnice to ale dle mého názoru rozhodně není, naopak ta celou věc jen zbytečně prodluţovala a nepomohla rodině v situaci, do které ji sama dostala. Mluvčí radnice Eva Stejskalová však odmítá, ţe by se k Romům město zachovalo špatně a dodává: „Celá věc byla zbytečně vyhrocená. Například Tulejovi neměli vůbec ţádný právní nárok na pomoc, a přesto jsme jim vyšli vstříc.“58 Více se osudem rodiny Tulejových ve své práci nezabývám, neboť byli radnicí vymístěni ze Vsetína a nepatří tak jiţ do cílové skupiny Romů z Poschly, na které je má práce předně zaměřena.
57 58
„Čunkovi“ Romové otočili. Zůstanou v ruině. MF Dnes. 09.04.2008. Příběh končí. Bydlíme. MF Dnes. 18.02.2009. 30
2. Rodiny žijící na Poschle V předcházející kapitole jsem se věnovala té komplikovanější a zejména kritizovanější problematice v případu vsetínských Romů, odehrávající se za hranicemi zlínského kraje, nyní se zaměřím na lokalitu Poschla, kam byla vystěhována většina obyvatel Pavlačového domu. Zde vypadá situace rok a půl po přistěhování Romů dle MF Dnes slibně, informuje o tom v květnu 2008 komunitní pracovnice Daniela Cincibusová: „Jestli tam občas udělají táborák nebo zazpívají s kytarou, to přece není potíţ. Nikoho neruší, nikomu nevadí, tak není důvod ke stíţnostem.“59 MF Dnes také informuje, ţe kolem kontejnerových domů je uklizeno, zameteno, na prádelních šňůrách visí vyprané oblečení a ani chodby u bytů nenesou známky devastace. Celkově prý vypadá Poschla jako dobře udrţované místo, které má k situaci v bývalém Pavlačovém domě hodně daleko. I většina místních Romů si na své nynější bydlení zvykla a přiznávají, ţe vzhledem k jejich občasným bujarým večerům je lepší, ţe jsou mimo
centrum:
„Mohlo to být alespoň o kousek blíţ, ale nedá se nic dělat. Tady se aspoň nemusíme s nikým hádat, děcka nikdo neokřikuje, nikdo na nás nedává stíţnosti,“ dodává Roman Ţiga.60 Kromě větší vzdálenosti do města však trápí během zimy romské rodiny vlhkost, plísně a do jednoho bytu údajně také zatékalo. Najdou se zde i tací, kteří celkově nejsou spokojeni s trvalým ţivotem v této lokalitě a nechtějí ji vnímat jako konečné řešení své bytové situace, mezi ně patří např. Milan Ščuka, který si stěţuje: „Ţádali jsme radnici, aby stavěla byty pro Romy i v jiných místech, a aby pro nás našla volné byty po městě. Bohuţel to dopadlo tak, jak to dopadlo.“61 Aby ţivot vsetínských Romů posoudili jiní, přijeli se na Poschlu podívat ombudsman Otakar Motejl a ministryně Dţamila Stehlíková, informovala o tom v červnu 2008 MF Dnes. Oba zhodnotili zdejší situaci kladně a Stehlíková uvedla, ţe stíţnosti ze strany Romů se vyskytují jen výjimečně. Otakar Motejl ve své hodnotící zprávě označil areál Poschla za příklad, který se povedl. K ţivotu tamních Romů se vyjádřil také sociolog Pavel Sebral, který připustil, ţe lichva se sice mezi vsetínskými Romy vyskytuje, ale Poschla rozhodně není příkladem ghetta, naopak chválil zdejší udrţování pořádku a čistoty. Daniela Cincibusová k tomu zdůrazňuje, ţe na tomto mají největší zásluhu sami Romové, protoţe dokáţou dodrţovat pořádek jak v domech, tak v jejich okolí. V této věci musím mírně nesouhlasit 59
Poschlou zní po večerech zpěv. MF Dnes. 16.05.2008.
60
Poschlou zní po večerech zpěv. MF Dnes. 16.05.2008. http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_2612 – navštíveno 12. 9.2009.
61
31
s paní Cincibusovou, neboť si nemyslím, ţe na dobrém stavu, ve kterém se Poschla nachází mají největší zásluhu právě sami Romové. Nesmíme zapomínat na důleţitou a potřebnou roli sociálních pracovníků, kteří se starají o to, aby tamní rodiny striktně dodrţovali nastavená pravidla na Poschle. I sám nadpis článku, ze kterého čerpám protiřečí prohlášení paní Cincibusové, neboť nese název: „Poschle vládne přísný reţim“. Také starostka Vsetína uvedla, ţe i nájemní smlouvy jsou přísné a nutí tak obyvatele k tomu, aby se o majetek starali. Radní Vsetína totiţ prohlašují, ţe čtyřicetimilionovou investici do areálu rozhodně nenechají zničit. Nechci bagatelizovat práci a snahu Romů, která je zřejmá, jen si myslím, ţe bez sociálních pracovníků a dalších opatření by sami Romové moţná nebyli tak úspěšní. Potvrzuje to také názor Dţamily Stehlíkové, která uvedla: „Je vidět, ţe systém domovníků má smysl. Komunitní práce se osvědčuje nadmíru.“ 62 Co se týče sociální práce, na Poschle působí jako komunitní pracovnice jiţ zmíněná paní Daniela Cincibusová a organizace Diakonie. Pracovníci Diakonie se vsetínskými Romy dlouhodobě spolupracují a na Poschle mají své středisko, kde Romům poskytují sociální pomoc. Starostka Vsetína Květoslava Othová velmi oceňuje práci komunitní koordinátory – paní Cincibusové, která zprostředkovává kontakt mezi radnicí a romskými rodinami: „Význam takového člověka na Poschle je obrovský. A to nejen pro Romy, ale také pro nás. Součástí integračního procesu není jen otázka řešení bydlení, ale především vzdělávání, zaměstnanosti, upevňování platebních návyků a zvyšování odpovědnosti,“63 vysvětlila starostka Othová. Důleţité je podle ní, ţe tato práce se na Poschle vykonává nepřetrţitě a spektrum poskytovaných sluţeb se rozšiřuje. Nejvíce potěšující jsou také pozitivní efekty ze strany Romů, které tato práce přináší. Mluvčí vsetínské radnice Eva Stejskalová vzpomíná na vysokou kriminalitu, která se vyskytovala v okolí Pavlačového domu, ta nyní téměř vymizela. Daniela Cincibusová také vidí mnohá zlepšení, dle jejího názoru se Romové celkově zklidnili, jsou zodpovědnější, mají snahu posílat děti do základní školy, namísto zvláštní a z důvodu přísných nájemních smluv si hledají práci. Celkově označuje Cincibusová bydlení na Poschle jako resocializační, kde Romové mohou získat návyky většinové společnosti.64 Nakonec i sami Romové přiznávají, ţe je jim na Poschle lépe, neţ v bývalém Pavlačovém domě, jediné na co si občas někdo stěţuje je jiţ zmíněná vzdálenost od města. Milan Leško, který pomáhá neziskové organizaci Diakonie s Romy pracovat, uvádí, ţe rodiny si zde zvykli, neboť neměli na vybranou. Najdou se zde i takoví, kteří jsou radnici dokonce vděční, ţe kvůli 62
Poschle vládne přísný reţim. MF Dnes. 13.06.2008. Klid v Poschle. Lidé si zvykli. MF Dnes. 19.01.2009. 64 http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_2612 – navštíveno 12. 9.2009. 63
32
dluhům na nájemném neskončili na ulici. Zaţehnány jsou i problémy s plísní a vlhkostí, které Romy trápily v začátcích. Dle vsetínského místostarosty Lubomíra Gajduška bylo hlavním důvodem nedostatečné větrání bytů.65 Romové se tedy postupně smiřují s tím, ţe na Poschle zůstanou, ani to ale nemusí být pravidlo. Mluvčí vsetínské radnice sdělila v lednu 2009 MF Dnes, ţe dvě rodiny, které vzorně platily nájem, uţ nyní bydlí ve městě.66 Tento fakt povaţuji já osobně za velmi pozitivní jev vzhledem k integraci Romů ve Vsetíně. Stejně tak jako velmi dobře fungující sociální práci na Poschle, kterou jsem popsala výše. Zejména její zásluhou jsou pozitivní změny, které se u vsetínských Romů udály. Ovšem činnost těchto sociálních pracovníků začíná být ohroţena z důvodů krácení dotací od státu, coţ by pro Vsetín byla velká ztráta. Tomuto tématu se proto nyní budu více věnovat v následující kapitole.
2.1.
Rozhodnutí státu
2.1.1. Krácení státních dotací V dubnu 2008 se na stránkách Romea.cz objevila zpráva, ţe vsetínská radnice bude zřejmě muset ukončit romskou terénní práci. Důvodem je výrazné zkrácení poţadované dotace od státu. Dle mluvčí vsetínské radnice Evy Stejskalové prý město poţadovalo na tři romské terénní pracovníky dotaci 540.000 korun s tím, ţe zbývajících 162.000 dofinancuje ze svého rozpočtu. Ovšem městu bylo státem přiznáno pouhých 100.000 korun, coţ je necelých dvacet procent z poţadované částky. O stejnou dotaci poţádalo Úřad vlády celkem devětačtyřicet měst a obcí, z toho dvaadvacet měst dostalo poţadovanou dotaci v plné výši, u dvaceti dalších byla pokrácena pouze minimálně a Vsetín dopadl ze všech měst nejhůře. Navíc dle Stejskalové se tak stalo vůbec poprvé za celou šestiletou historii působení romských terénních pracovníků ve městě a podobně prý dopadly i místní neziskové organizace. Přitom dle MF Dnes se pracovníci úřadu vlády uţ vloni ve Vsetíně přesvědčili, ţe město čerpá neinvestiční dotaci ze státního rozpočtu na terénní sociální práci oprávněně. Vedoucí kontrolní skupiny Marie Kalábová z Úřadu vlády tehdy uvedla, ţe: „Terénní práce probíhá dle stanovených podmínek a poskytovaná dotace plní svůj účel.“67 Vedení města vnímá toto státní rozhodnutí velmi negativně a nikdo nerozumí tomu, proč tedy vláda svou finanční pomoc takto omezila. Na stránkách Romea.cz je prezentován výrok 65 66 67
Vsetínský experiment po dvou letech. MF Dnes. 16.09.2008. Klid v Poschle. Lidé si zvykli. MF Dnes. 19.01.2009. Vsetín přišel o peníze na Romy. MF Dnes. 11.04.2008. 33
starostky Vsetína Othové, která netají své rozhořčení: "Toto rozhodnutí povaţujeme za velmi nešťastné a nelogické, protoţe terénní práce, která má v našich integračních aktivitách nezastupitelnou roli, je ve Vsetíně v současné době ohroţena. Pokud to vnímám správně, pak je to odměna za naši dlouholetou aktivitu při řešení rozsáhlých a sloţitých problémů souvisejících s romskými spoluobčany."68 Navíc dodává, ţe město nebude v ţádném případě dotovat terénní práci větší částkou neţ v předcházejících letech a pokud úřad vlády nezmění své rozhodnutí, finanční prostředky tak nepostačí ani na jednoho pracovníka (namísto původních tří). Podle vedoucí sociálního odboru vsetínského městského úřadu Aleny Bekové přitom nemůţe terénní pracovníky radnice nahradit ani neziskový sektor. Někteří z terénních pracovníků jsou totiţ Romové, takţe se dostanou k informacím z oblasti dávek a dluhů, které jinak komunita utají. Neziskové organizace tak dle Bekové nemohou okamţitě reagovat na vznikající problémy.69 Přibliţně pětisetčlenné komunitě Romů ve Vsetíně a jejich začlenění mezi majoritu se kromě městských terénních pracovníků věnuje i místní charita, diakonie, Elim nebo Vzdělávací a komunitní centrum Integra. Všechny tyto organizace přitom město finančně podporuje ze svého rozpočtu. Romští terénní pracovníci působí ve Vsetíně při městském úřadu od roku 2002. Pomáhají Romům při řešení dluhů na nájemném a poplatcích za komunální odpad, kontrolují, zda mají uklizeno v okolí bydliště či zda udrţují své byty. Dále pracovníci nabízejí Romům pomoc v souvislosti s uţíváním drog, gamblerstvím a následky lichvy, zajišťováním pravidelné docházky dětí do školy či při spolupráci se školami. Mluvčí města Eva Stejskalová upozornila, ţe jediným, kdo na toto státní opatření doplatí, budou právě Romové: „Je zajímavé, ţe vládní úředníci i politici pořád říkají, jak tady ve Vsetíně Romům ubliţujeme, a teď ohrozí velmi dobře fungující sluţbu, ze které profituje právě tato komunita,“70 uvedla. MF Dnes uvádí, ţe bez terénních pracovníků budou mít romské děti více neomluvených hodin ve škole, dospělí více dluhů, nezaplacených a nevyplněných sloţenek, rodiny nezískají hygienické návyky. Jeden z terénních pracovníků Marian Tulej také rozhodnutí Úřadu vlády nechápe: „Vedeme Romy k tomu, aby se nezadluţovali, aby se děti učily, aby jejich problémy nevyústily tím, ţe skončí na ulici. Je to škoda,“71 uvedl Tulej. Navíc vsetínskou práci terénních pracovníků pochválil jak ombudsman Otakar Motejl, tak
68
http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_2612 – navštíveno 12. 9.2009.
69
Vsetín přišel o peníze na Romy. MF Dnes. 11.04.2008. Vsetín přišel o peníze na Romy. MF Dnes. 11.04.2008. 71 Vsetín přišel o peníze na Romy. MF Dnes. 11.04.2008. 70
34
ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny Dţamila Stehlíková, ta dokonce uvedla, ţe je s prací místních terénních pracovníků spokojena nadmíru.72 Proč tedy stát učinil takové rozhodnutí a ubral na vsetínských dotacích nejvíce ze všech? Dle Úřadu vlády bylo důvodem to, ţe Vsetín poţadoval více peněz neţ vloni, navíc terénní pracovníci tam mají prý málo klientů a stejnou sluţbu ve městě zajišťují také neziskové organizace (o jejich znevýhodněné pozici vzhledem k romským terénním pracovníkům jsem se zmínila výše). O výších jednotlivých dotací rozhodovala komise Úřadu vlády a její tajemnice Marie Kalábová uvedla, ţe Vsetín rozhodně nebyl jediným městem, kterému byly dotace pokráceny: „Obvykle jsme měli na tyto dotace třináct milionů korun, ve stejné výši byly i ţádosti. Letos jsme měli k dispozici milionů pouze deset, takţe logicky muselo přijít krácení. Rozhodovali jsme se podle velikosti města, podle toho, zda tam fungují neziskové organizace, i podle toho, jak dlouho program běţí, protoţe se jedná o startovací projekt,“ uzavřela Marie Kalábová z Úřadu vlády.73 Tiskový odbor Úřadu vlády případ nekomentoval a jeden z jeho pracovníků Jiří Hrbek pro MF dnes uvedl, ţe by se případem měla zabývat ministryně Dţamila Stehlíková, neboť ta je předsedkyní Rady vlády ČR pro záleţitosti romské komunity a rozhoduje tedy o těchto dotacích. Také starostka Vsetína Květoslava Othová ji uţ před časem vyzvala, aby se váţně zabývala změnou vládní politiky vůči romské komunitě. Na stránkách Romea.cz je pak prezentováno vyjádření Stehlíkové, která uvedla, ţe je ochotná jednat o moţnostech další podpory, neboť Vsetín se ohledně sníţení dotací ozval jako jediné město. MF Dnes následně informovala, ţe dne 4. května 2008 přijela Stehlíková do Vsetína, aby se sama přesvědčila, zda jsou dotace ve Vsetíně tolik potřebné. Musí prý proto mluvit s lidmi z neziskových organizací, městem i samotnými Romy a nevylučuje, ţe své stanovisko přehodnotí, neboť je prý těţké „od stolu v Praze rozhodovat“.74 Následujícího dne – 5. května 2008 Stehlíková sdělila novinářům, ţe
hodlá pomoci
Vsetínu se sháněním peněz na romské terénní pracovníky, neboť poţadavek města byl zcela oprávněný. Dodala ale, ţe dotační program ohledně terénní práce v romské komunitě byl uţ uzavřen, navíc Vsetín je odlišný od ostatních obcí, neboť: "Ve většině měst peníze na terénní sociální práci dostávají neziskové organizace, které ji dělají. Vsetín je specifický tím, ţe hlavní část této práce dělá samo město, jeho role je klíčová a nevládní organizace ji nenahradí. Ze státního rozpočtu uţ ale letos peníze nemohou být čerpané. Proto jsem 72 73 74
http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_2612 – navštíveno 12. 9.2009. Vsetín přišel o peníze na Romy. MF Dnes. 11.04.2008. Stehlíková ve Vsetíně. MF Dnes. 5.5.2008. 35
přislíbila, ţe vynaloţím veškeré úsilí, abych městu pomohla získat peníze ze zdrojů mimo rozpočet," uvedla Stehlíková.75 Rušení romských terénních pracovníků je dle starostky Vsetína Othové aţ krajním řešením, neboť si uvědomuje, ţe by se to městu vrátilo v podobě řešení problémů s placením nájemného či docházky dětí do škol.
Starostka také dodává, ţe
pro příští rok se radnice pokusí získat dotaci i z jiných programů mimo úřad vlády.76 Co se týče další spolupráce mezi Stehlíkovou a Vsetínem, ta by měla být nadále prohlubována, a to zejména v otázkách sociální a dotační politiky státu při řešení romské problematiky. Místostarosta města Lubomír Gajdušek uvedl, ţe město připravuje několik podnětů, které by mohly vést ke změnám sociální a dotační politiky státu v oblasti řešení romské problematiky. Starostka ministryni navrhla například: podmínit příjem sociálních dávek odpracováním veřejně prospěšných prací pro obec, nebo moţnost vyplácení dávek státní sociální podpory v kratších intervalech či podporu sociálně slabším, aby aktivně vzdělávali sebe i své děti. Stehlíková k těmto podnětům poznamenala, ţe: "Návrhy vsetínské radnice jdou stejným směrem, jakým jde vláda."77 2.1.2. Podmínění příjmu sociálních dávek V lednu roku 2006 započala ve Vsetíně svoji činnost Agentura podporovaného zaměstnávání, která se pokoušela uspět s projektem integrace Romů na trh práce. Její pilotní projekt - Pracovní šance tehdy vyuţilo patnáct Romů, kteří nastoupili do rekvalifikačních kurzů. Z nich bylo poté vybráno dvanáct, kteří se uplatnili v Technických sluţbách, kde upravovali zeleň, pracovali s křovinořezy, motorovou pilou a sekačkami, informovala o tom komunitní pracovnice Daniela Cincibusová, která projekt v jeho počátcích koordinovala. Jana Zvoníčková, vedoucí provozu Technických sluţeb uvedla, ţe zkušenosti s Romy byly zpočátku ryze pozitivní. Také radní nejdříve pracovní nasazení Romů pochvalovali, jejich morálka však postupně uvadala. Postupně odpadla polovina pracovníků, po roce dokázalo své pracovní povinnosti plnit jen pět z nich a pouze dva firma zaměstná i po ukončení projektu. Manaţer projektu Vlastimil Fiala konstatoval, ţe většině z nich se kvůli současnému sociálnímu systému nevyplatilo pracovat, neboť jejich dávky překročily výši mzdy, která jim mohla být vyplácena (jejich mzdy byly ze 75 % hrazeny evropskými a státními fondy, zbytek doplatila radnice). Pracovník agentury Daniel Perdoch však uvedl, ţe důvody, proč se 75
http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_2612 – navštíveno 12. 9.2009. http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_2612 – navštíveno 12. 9.2009. 77 http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_2612 – navštíveno 12. 9.2009. 76
36
zaměstnávání Romů dlouhodobě nedaří, jsou různé a nelze je paušalizovat. Dle něj to můţou být např.: předsudky zaměstnavatelů, kteří nechtějí dát Romům šanci, nebo pracovní morálka Romů, kteří se často nedokáţí přizpůsobit. Co se týče výše sociálních dávek, Daniel Perdoch se domnívá, ţe v některých případech moţná také můţe být důvodem nezaměstnanosti Romů, ovšem zná prý i takové, kteří chtějí pracovat, přestoţe si jsou vědomi, ţe na dávkách by dostali více. Vsetínská radnice však bere chabý výsledek tohoto projektu jako další argument pro svoji snahu přimět politiky a vládní úředníky, aby výrazně změnili nemotivující sociální systém. Navíc z celkového počtu asi šesti set Romů ţijících ve Vsetíně, je více neţ devadesát procent závislých na sociálních dávkách.78 V červnu 2008 byl tedy projekt Pracovní šance definitivně ukončen a radnice při této příleţitosti uspořádala konferenci, na které se řešilo, jaké mají Romové šance uspět v zaměstnání. Odborníci se shodli, ţe šance Romů na trvalé uplatnění v zaměstnání klesá, pokud mají v pracovním kolektivu další přátele ze svého etnika. „Romové mají tendenci sdruţovat se a povídat si. Proto si myslíme, ţe není vhodné je umísťovat do jedné velké pracovní skupiny, ale do menších smíšených skupin, v nichţ jsou i další lidé, kteří podávají výkony. Oni se pak snaţí podávat je také,“79 soudí vedoucí provozu Technických sluţeb ve Vsetíně Jana Zvoníčková. Jiný názor na pracovní uplatnění Romů má předseda občanského sdruţení Romani godţi, Roman Kandrač, který tvrdí, ţe Romové nevydrţeli pracovat, protoţe jim nevyhovovaly pracovní podmínky nebo nebrali práci váţně. Daniel Perdoch, který se dlouhodobě zabývá integrací Romů na otevřený trh práce, označil za největší problém umístění Romů na trh práce jejich vzdělání a dodal, ţe za to si však mohou z velké části sami. V neposlední řadě starostka Vsetína Květoslava Othová opět upozorňuje na nutnost změny v systému vyplácení sociální podpory: „Stávající nemotivační sociální systém musí politici řešit. V opačném případě budou i v budoucnu podobné a mnohdy nákladné projekty zmařenými finančními prostředky,“ uzavřela vsetínská starostka Othová.80 Zhruba o rok později, v červenci 2009 byly konečně návrhy vsetínské radnice vyslyšeny. Dle novely zákona přijde kaţdý, kdo déle neţ půl roku pobírá sociální dávky o třetinu tohoto státního příspěvku, tedy namísto 3126 korun bude dostávat existenční minimum 2020 korun. Tomuto krácení sociálních dávek můţe dotyčný předejít tím, ţe si zajistí jiný příjem, nebo bude pracovat jako dobrovolník či vyuţije institutu veřejné sluţby, který nyní města a obce zavádějí. Princip je takový, ţe pokud zájemci odpracují alespoň dvacet hodin týdně, dostanou 78
Romové dostali šanci. Nevyuţili ji. MF Dnes. 29.04.2008. Jak zaměstnat Romy? Nejlépe samostatně. MF Dnes. 03.06.2008. 80 Jak zaměstnat Romy? Nejlépe samostatně. MF Dnes. 03.06.2008. 79
37
své sociální dávky v plné výši a kdyţ zvládnou třicet hodin, získají navíc pět set korun. Nejvíce takových, kterých se tato novela zákona týká je ve Vsetíně, ve většině případů jsou to Romové. Ze zhruba 220 lidí, kteří jsou zde na sociálních dávkách závislí, vyuţilo institut veřejné sluţby sedmačtyřicet zájemců. Většina měst a obcí to povaţuje za správnou věc, ale někteří odborníci se obávají toho, ţe se snaha státu mine účinkem. Dle mluvčí zlínského úřadu práce Miriam Majdyšové prý totiţ ti, kdo pracovat nechtějí, tak nebudou ani za těchto podmínek, neboť: „Jsou zvyklí na jiný styl ţivota. Buď je v rodině někdo jiný, kdo vydělává, nebo jde o částečného bezdomovce, který je schopen vyţít z pár korun.“ 81 Ředitel vzdělávacího a komunitního centra Integra Vsetín, Tomáš Pifka uvedl, ţe i kdyţ se zatím do institutu zapojila necelá čtvrtina, očekává další zájem po vyplacení dávek, neboť lidem bude vadit, ţe dostali méně. A měl pravdu. Zhruba o měsíc později MF Dnes informuje, ţe ve Vsetíně uţ pro institut veřejné sluţby pracuje necelých šedesát lidí. Střídají se vţdy po týdnech a pokaţdé jich pracuje dvacet najednou. Většina Romů, kteří se do programu zapojili, jsou z Poschly. Na jejich zájmu o práci mají zřejmě velkou zásluhu terénní sociální pracovníci, kteří je jiţ od února pravidelně informovali o tom, ţe pokud chtějí mít normální dávky, tak budou muset pracovat. Potvrzuje to Daniela Cincibusová a dodává, ţe je ráda, ţe hodně z nich to pochopilo. MF Dnes uvádí výroky některých romských pracovníků, kteří ale nechtějí být jmenováni: „Říkali, ţe kdyţ nebudu tady, budu mít jenom asi dva tisíce měsíčně. To by přece nešlo, vţdyť mám děcka,“ nebo: „Hlavně uklízíme město, ulice, kde je třeba. Práce mi nevadí, potřebuju si ty hodiny odpracovat. Přece nepřijdu o peníze.“82 Zde lze vidět, ţe obavy Miriam Majdyšové z úřadu práce byly liché, neboť kdyţ Romové musí, tak docela ochotně pracují. Také vsetínský terénní pracovník Patrik Daniš uvedl, ţe jej velký zájem Romů nepřekvapil, neboť podle něj se Romové práci nevyhýbají. Problémy se nevyskytly ani s pracovní pílí, a to zřejmě díky organizaci, neboť v kaţdé skupině je předák z řad Romů, který má u ostatních autoritu a kdyţ se objeví nějaký problém je okamţitě vyřešen. Navíc řada Romů by měla zájem o normální práci, bohuţel dle Daniely Cincibusové je nikdo nezaměstná zvláště nyní, v době krize. Přesto hodnotí Cincibusová tuto pracovní zkušenost Romů velmi pozitivně a to nejen z důvodů peněz na dávky, ale jde také o důleţitý moment z hlediska romské integrace. V pracovních skupinách totiţ jsou i „bílí“, coţ je pro Romy jedna z forem integrace. Dle Cincibusové to můţe Romy vést také k větší snaze o nalezení trvalé práce. Dle Daniše je také 81 82
Nejchudší přišli o tisíc korun měsíčně. MF Dnes. 22.07.2009. Dva tisíce měsíčně? To radši půjdu pracovat. MF Dnes. 07.08.2009.
38
pozitivním signálem to, ţe lidé, kteří si první hodiny odpracovali v červnu, se přihlásili znova. Vedoucí sociálního odboru vsetínské radnice Alena Beková nehodnotí celou věc tak kladně, neboť uvádí, ţe veřejná sluţba se zde měla týkat asi dvou set lidí, takţe úspěch je pořád ani ne třetinový. Nezaměstnaným Romům ve Vsetíně, kteří chtějí pracovat, se ale zanedlouho naskytne další moţnost, jak si najít místo. Chystá se zde totiţ zřízení romského občanského sdruţení, které bude mít za cíl vyhledávat Romům práci. Má se týkat zejména nezaměstnaných z Poschly. „Je vidět, ţe Romové se začínají chovat jinak. Nechtějí čekat, aţ jim pomůţe někdo zvenčí. To je pozitivní signál,“ uzavřela Cincibusová.83
3. Současné názory politiků na život vsetínských Romů Dosud jsem se věnovala popisu vývoje ţivota Romů na Poschle za uplynulé dva roky. Zaměřila jsem se na změny v tomto období, které byly způsobeny hned několika vlivy. Jednak šlo o přístup samotných Romů k jejich novému ţivotu na Poschle, dále o cennou pomoc terénních sociálních pracovníků či obce a v neposlední řadě hrál velkou roli i stát, který svými zásahy velmi ovlivnil zejména vztah Romů k práci (skrze podmínění příjmu sociálních dávek - viz. předchozí kapitola). V úvodu své práce jsem však uvedla, ţe mi nejde jen o čistý popis vývoje a aktuální situace na Poschle, ale také o zhodnocení tohoto případu z hlediska romské integrace. Chtěla jsem najít odpověď na otázku, zda má být Poschla odstrašujícím řešením Vsetína, či příkladem pro ostatní obce? Z dosud popsaného vývoje je leccos patrné, neţ ale přejdu k celkovému hodnocení tohoto případu, ráda bych nyní uvedla názory lídrů politických stran zastupitelstva Zlínského kraje na romskou problematiku v tomto regionu. Jednotliví předsedové stran sdělili své postřehy MF Dnes. Předseda Lukáš z ODS uvedl, ţe Vsetín zvolil dobré řešení co se týče rodin přestěhovaných na Poschlu. Jinak ovšem hodnotí metodu, jak toho bylo docíleno a to především vzhledem k rodinám vystěhovaných do pohraničních oblastí. Zde se prý dle Lukáše stala chyba, kterou vidí zejména v tom, ţe rodiny se stěhovaly v noci a nevěděly předem kam jdou. Dodává také ţe fungování romské komunity s majoritní společností je především otázka komunikace, bytové politiky, vzdělávání a sociálních dávek. Sám má k Romům kladný vztah a domnívá se, ţe kaţdá romská rodina či jedinec by měli být hodnoceni individuálně. Vzhledem k integraci Lukáš navrhuje, aby Romové byli rozprostření v celé společnosti a mohli tak lépe vytvářet sounáleţitost.84 83 84
Romové zvelebují Vsetín. MF Dnes. 07.08.2009. Jak byste řešili romský problém? MF Dnes. 29.09.2008. 39
Za KDU-ČSL promluvil její předseda Ondruš, který hodnotí velmi pozitivně zejména odvahu vsetínské radnice řešit problém místních Romů. Dle jeho názoru mají Romové v Poschle mnohem lepší podmínky pro ţivot, neţ měli v Pavlačovém domě. Odmítá i stíţnosti rodin, ţe jsou daleko od města a dodává, ţe i ostatní lidé musí často dojíţdět do zaměstnání daleko. Ondruš chválí udrţování pořádku na Poschle a uzavírá své hodnocení tím, ţe se to prostě povedlo. Kritika z jeho strany je namířena proti vystěhování rodin mimo město do jiných krajů. Jakoţto bývalý starosta Nového Hrozenkova, Ondruš hodnotí tento postup Vsetína z pohledu starostů vesnic, kteří předem nebyli informováni o příchodu romských rodin. Tento krok radikálně odsuzuje, on sám by to prý jinému starostovi neudělal. Co se týče sociální práce na Poschle, ta by dle jeho slov měla být inspirací v přístupu k romské komunitě. Chválí práci romské koordinátory a denní kontakt pracovníků Diakonie s Romy. Toto je prý dle Ondruše: „cesta hodná následování, protoţe je velmi dobře vidět, ţe to můţe fungovat“.85 Pohled lídra ČSSD, Mišáka, na romskou problematiku ve Vsetíně je dosti specifický, neboť odmítá nahlíţet na jevy spojené s Romy jako na problémy etnika. Je totiţ proti jakékoliv diskriminaci, jak té negativní, tak té pozitivní. Proto prohlašuje, ţe se mají řešit jednotlivé problémy a ne etnikum. Souhlasí však s tím, ţe je třeba respektovat romskou kulturu a vynaloţit větší úsilí při snaze o jejich začlenění do společnosti. V případě Vsetína to vidí hlavně jako problém s ubytováním. Schvaluje tedy rozhodnutí města pro zbourání Pavlačového domu, neboť dům byl závadový a statikem odsouzený k demolici. Město tak dle něj prostě muselo problém řešit. Odsuzuje však opět, jako předchozí lídři, stěhování rodin do jiných krajů a pak také fakt, ţe se z tohoto problému stala politika a provázela jej velká politická kampaň.86 V zásadě stejného názoru jako všichni předsedové je i lídr KSČM, Mařák, který hodnotí velmi negativně vystěhování rodin za hranice kraje. Podobné zkušenosti s koupí nemovitostí pro Romy v jiném regionu aby se obce zbavili zátěţe má prý i jinde. To ovšem nepovaţuje za úspěšnou cestu. Mařák by naopak chtěl docílit toho, aby se Romové mohli sami podílet na výstavbě nebo opravě svých budoucích bytů. Podle něj by si jich tak alespoň trochu více váţili. Stěhování rodin na Poschlu je podle něj v pořádku. Stejně hodnotí vznik nové romské osady i zástupci měst z celé republiky. Místostarosta Vysokého Mýta Martin Krejza dokonce řekl: „Závidím Vsetínu, ţe dokázal najít takovou lokalitu, to je vţdy alfa i omega problému.“87 85
Jak byste řešili romský problém? MF Dnes. 29.09.2008. Jak byste řešili romský problém? MF Dnes. 29.09.2008. 87 Jak byste řešili romský problém? MF Dnes. 29.09.2008. 86
40
Velmi kriticky je hodnocen způsob stěhování vsetínských Romů ve Zprávě o stavu romských komunit v ČR za rok 2007. Tato zpráva vznikla v týmu ministryně pro lidská práva Dţamily Stehlíkové a její tvůrci se v kapitole pojednávající o Vsetínu opírali o studii katedry sociologie Fakulty sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity (ze které také čerpám). Řešení vsetínské radnice s Jiřím Čunkem v čele je ve zprávě označeno jako odstrašující příklad, neboť dle ombudsmana Otakara Motejla stěhováním vsetínských Romů porušil Čunek jejich právo na lidskou důstojnost. Přesto Jiří Čunek na zasedání vlády zvedl ruku při hlasování pro tuto zprávu. Udělal to prý proto, ţe ve vládě je podle něj málo lidí, kteří věří, ţe situace je taková, jak ji popisuje zpráva. Přitom v závěru vládní zprávy stojí, ţe situaci, která vedla k odstěhování romských rodin částečně způsobila právě vsetínská radnice pod Čunkovým vedením. Autoři Zprávy vsetínské radnici vytýkají, ţe zprivatizovala většinu městských bytů a nezbyly tak prostory pro sociální bydlení. Radnice také špatně Romy informovala o tom, jak se mohou z tíţivé bytové situace dostat. Tato obvinění potvrdil také Zdeněk Ryšavý: "Ten problém je velmi sloţitý, ale dá se všeobecně říci, ţe jeho vznik iniciovala sama vsetínská radnice, protoţe se problémem dlouhodobě nezabývala."88 Jak je vidět, posoudit vsetínské řešení není vůbec jednoduché. Opět jsme se dostali ke kritice radnice, která nechala celou věc dospět do stádia, kdy uţ neměla jiné řešení, neţ dům zbourat a Romy vystěhovat. Ale jak uţ jsem napsala dříve a jak také potvrzuje předchozí odstavec – celému problému se dalo předejít! A to je jeden z velmi důleţitých bodů tohoto případu. Jenţe s tímto závěrem se jiţ nyní bohuţel nedá nic dělat. Tato kritika postupu vsetínské radnice je zaměřena do minulosti a v současné situaci vsetínských Romů nám tudíţ není příliš přínosná. Co se týče názorů politiků a dalších odborníků na současný stav Romů na Poschle, ty dosud byly v zásadě velmi pozitivní. Objevila jsem ale také pohled na celý případ z poněkud jiné perspektivy, a to z „perspektivy sociální pracovnice a perspektivy obyvatele Pavlačáku“, jak píše sociální pracovnice Marta Doubravová ze Vsetína. Byla to právě Marta Doubravová z Diakonie, která byla tak laskavá a před dvěma lety mi poskytla rozhovor pro moji bakalářskou práci. Projednávaly jsme spolu celou situaci ohledně stěhování vsetínských Romů a také jsme posuzovaly tento případ na pozadí romské integrace. Její názory mi tehdy byly velikým přínosem a nyní se opět dostávám k jejím postřehům, které byly tentokrát publikovány v literárních novinách na podzim 2008. Marta zde celou věc posuzuje nejprve z hlediska samotných obyvatel Poschly (neboli dříve Pavlačového domu) a poté z hlediska sociální pracovnice. Z důvodu originality a výstiţnosti článku nyní nabízím výňatek z textu slovy Marty Doubravové: 88
http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_2612 – navštíveno 12. 9.2009. 41
Perspektiva obyvatele Pavlačáku Perspektiva obyvatele Pavlačáku by šla popsat jednoduše: všechno jinak, ale přitom všechno stejně; jen míra vyloučení se zvýšila. „Všechno jinak“ můţe znamenat: nový byt, zhruba stejně velký; vlastní koupelna, ale zapínač větráku spojený se zapínačem světla, takţe v zimě je ideální uţívat koupelnu potmě, aby se dovnitř nevháněl studený vzduch; denně teplá voda; plastová okna, která izolují tak dobře, ţe byty a jejich vybavení od podzimu do jara plesniví; zmizely pavlače, jediné místo, kde se dalo sušit vyprané prádlo, a nová sušárna kapacitně nestačí; mnozí příbuzní jsou odstěhováni stovky kilometrů daleko; vzdálenost všeho, lékařem počínaje a obchody konče, se z původních desítek a stovek metrů zvýšila na více neţ dva kilometry; kaţdý platí přesně tu energii, kterou spotřebuje – ale vytápění bytů elektrickými přímotopy patří mezi nejdraţší způsoby topení a alternativa neexistuje… Tolik jen krátký nástin toho, co se v ţivotě „odsunutých“ změnilo. Co však znamená ono „ … ale přitom všechno stejně“? V prvních měsících po stěhování vládlo na Poschle očekávání, ţe začíná nový ţivot, má smysl se starat, počítat spotřebu energie a vody, ţe má smysl uklízet a pečovat o nové bydlení, má smysl posílat děti do škol, ţe má smysl o něco se snaţit. Politici, novináři, různé osobnosti denně přicházeli, byli zvědaví, klepali na dveře… Ale nic se nezměnilo, ţádný zázrak se nekonal, ani snaha nic nepřinesla. Obrovská naděje většiny obyvatel Poschly během čtvrt roku zmizela. Takţe vlastně všechno zůstává při starém a zůstává jen nostalgická vzpomínka na Pavlačák, kde „jsme si na pavlačích alespoň pěkně společně ţili“. Perspektiva sociální pracovnice Vybudování Poschly přineslo mnoho změn důleţitých pro proces integrace. Významným pozitivním přínosem je změna základní školy: nejbliţší, nejoblíbenější a nejméně náročnou školou pro děti z Pavlačáku byla bývalá zvláštní škola, nyní jiţ škola základní. Její absolventi však zdaleka nedosahují výsledků srovnatelných s absolventy ostatních vsetínských základních škol. Děti z Poschly jiţ spádově patří do běţné základní školy. Dříve byl zápis dítěte z Pavlačáku na běţnou základní školu naprostou raritou. Po přestěhování na Poschlu se tato situace radikálně změnila: v loňském školním roce nastoupily do prvních tříd čtyři děti z Poschly, v letošním školním roce dalších šest dětí. V této souvislosti je důleţité nezastírat nebezpečí, ţe neúměrný nárůst počtu dětí, které mají specifické vzdělávací potřeby a vyţadují individuální přístup, můţe vést ke sníţení kvality vzdělávacího procesu na celé škole. Právě jsem popsala jediný kladný vliv zbourání Pavlačáku na proces integrace, jiné jsem zatím nenašla. A nyní bude pokračovat výčet negativ. Lokalita Poschla za průmyslovou zónou, ohraničená čističkou, důleţitým silničním tahem, ţeleznicí, svahem a potokem, neskýtá ţádný potenciál pro integraci do prostoru města. Pravděpodobně navţdy zůstane uzavřenou lokalitou a i „díky“ investovaným financím nikdo nebude usilovat o změnu tohoto stavu. Vzdálenost od města a obtíţná dostupnost vedou k tomu, ţe téměř veškerý ţivot obyvatel Poschly se odehrává převáţně v této lokalitě. Situací, kdy se potkávají Romové a „Neromové“, jejich jazyky, hodnoty, normy, kulturní vzorce, stále ubývá. I v naší práci je jakýkoliv pokus o společné aktivity téměř marný: lidé z Poschly do města nepůjdou, zvláště tehdy, pokud by šli tuto cestu za den dvakrát, a lidé z města nepůjdou na Poschlu. Obě skupiny si ţijí svým vlastním způsobem, téměř nevznikají konflikty, nikdo se nemusí vypořádávat s odlišnostmi, které mohou znejišťovat… Obě skupiny vnímají prostor, v němţ ţijí, jako svůj, a příchozí z jiného ţivotního prostoru jako vetřelce, proti kterému je potřeba se bránit. S dalším zajímavým dopadem této změny se setkávám při podávání ţádostí o finanční podporu naší sociální práce. Nejednou jsem slyšela názor typu: „Proč bychom měli
42
podporovat práci na Poschle? Kdyţ si to Vsetín vymyslel, tak ať si to taky řeší a financuje!“ Zní to celkem logicky, jen úplně nerozumím tomu, proč mají lidé z Poschly dvakrát doplácet na jedno rozhodnutí, o něţ se v podstatě nezasazovali a ani ho nemohli ovlivnit. Proč by po stěhování měli ještě přijít o šanci vyuţívat podpory, která jim můţe pomoci začlenit se do společnosti? ? Jestliţe budeme přistupovat k řešení problémů tak, ţe je budeme odsouvat na okraj, jak to ilustruje vsetínský příklad, pak to našim potomkům nezávidím. Na okrajích společnosti dáme vzniknout novým kulturám a kaţdá, včetně té naší, se bude ujišťovat o vlastní dokonalosti a nebude si všímat těch druhých. Co se stane, aţ se všechny správné a dokonalé kultury potkají a začnou soupeřit o to, kdo je lepší a dokonalejší?89
89
Literární noviny. 2008-38, s. 1.1. 43
IV.
VYMEZENÍ PROBLÉMOVÝCH OBLASTÍ INTEGRACE
V následující kapitole se budu věnovat stěţejním oblastem ovlivňujícím úspěšnou integraci Romů do společnosti. Tyto oblasti jsem identifikovala na základě teorie integrace, popsanou B. Tolarovou a P. Navrátilem, kterou zmiňuji v úvodu své práce. Dle Tollarové90 se integrace uskutečňuje na mnoha úrovních společenského ţivota a tyto úrovně lze popsat pomocí tzv. dimenzí integrace. Dimenze integrace obsahují podmínky, které musejí být pro relativní úspěch integrace alespoň do určité míry všechny splněny. Je moţno je také popsat jako úrovně, na kterých mohou příchozí získávat účast na ţivotě přijímající společnosti. Tollarová odkazuje na Pavla Baršu, který rozlišuje tyto dimenze integrace: občansko-politickou, sociálně-ekonomickou a kulturní. Podobné rozlišení uvádí také Pavel Navrátil,91 který hovoří o dimenzi občanské, ekonomické, sociální a interpersonální. Pro vymezení nejdůleţitějších oblastí integrace jsem vycházela z Navrátilova pojetí dimenzí integrace. Navrátil rozlišil tři dimenze integrace, které musí být splněny pro úspěšnou integraci. První dimenzí je občanská integrace, jíţ se rozumí být rovným občanem v demokratickém systému. Aby mohl být romský jedinec rovným občanem musí mít srovnatelné vzdělání, coţ představuje první oblast, kterou se budu zabývat. Druhou dimenzí je ekonomická integrace, coţ dle Navrátila znamená mít práci. Proto jsem jako druhou oblast svého zkoumání zvolila zaměstnanost. Interpersonální integrace znamená mít rodinu, přátele a sociální síť, která nám poskytne péči a morální podporu, kdyţ je zapotřebí, jinými slovy se jedná o to, mít domov. Třetí a poslední oblastí hrající důleţitou roli v cestě za úspěšnou integrací je tedy bydlení Romů.
90
TOLLAROVÁ, B. (2006): Integrace cizinců v Česku: pluralita, nebo asimilace? Biograf (39): 107 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=v3902, navštíveno 9. 10. 2007. 91 Kolektiv autorů. Otázky sociální inkluze romské komunity. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 44
1. Vzdělání Nejprve se budu zabývat vzděláváním Romů, neboť se vzděláním úzce souvisí další dva jevy, tedy zaměstnanost a bydlení, přičemţ právě vzdělání můţe do značné míry ovlivnit míru problémovosti v obou oblastech. Dle Heleny Balabánové92 řada komplikací v sociální oblasti přímo souvisí s nízkou úrovní vzdělanosti Romů. Jestliţe totiţ jedinec nezíská dostatečné vzdělání, je pro něj přirozeně problematičtější sehnat zaměstnání a nemá-li jedinec zaměstnání, pak je o to vetší komplikace pořídit si bydlení a pravidelně za něj hradit všechny poplatky. Proto můţeme kvalitu dosaţeného vzdělání postavit na začátek tohoto řetězce v cestě za úspěšnou integrací Romů do společnosti. Jiţ na počátku školní docházky jsou Romové diskriminováni formou přeřazování do speciálních základních škol. Takto má být romské dítě zbaveno traumatu z neúspěchu v běţné základní škole, ovšem za cenu sníţených nároků na jeho vědomosti, coţ v budoucnu dle Balabánové povede k omezeným moţnostem na profesní uplatnění. Navíc zmíněný neúspěch v běţné základní škole často není způsoben mentálním handicapem dítěte, ale jeho odlišnou výchovou. Romské děti jsou od útlého věku vedeny k samostatnosti a rodiče s nimi jednají jako s dospělými. Řeší s nimi problémy v rodině jako s rovnocennými partnery. Jejich myšlení je pak velmi konkrétní a nepřemýšlí o budoucnosti. Dle Balabánové Romové vychovávají své děti k „přeţití“, vyznačují se značnou emocionalitou, ovšem neschopností učit děti čemukoli jinému, neţ je nezbytně nutné, vše ostatní je totiţ nepotřebné. Navíc kolektivní rozhodování a zodpovědnost v romské rodině vede u dítěte ke ztrátě pocitu zodpovědnosti za svůj ţivot. Takový jedinec pak nemá potřebu vlastní ţivotní ambice, coţ velmi poznamenává školní práci a budoucí profesionální orientaci. Tomáš Sirovátka93 navíc hovoří o roli státu v komunistickém reţimu, který nevedl Romy k ţádné osobní odpovědnosti za své postavení, neboť sám stát organizoval jejich ţivot. Pozůstatky těchto tendencí mohou přetrvávat v romských rodinách a ovlivňovat rodiče ve výchově svých dětí. Proto je nutné děti ve škole vést k odpovědnosti za svůj ţivot, byť je to v rozporu s jeho rodinnou výchovou.94 Vedle odlišného stylu výchovy hraje důleţitou roli ve vzdělávání Romů jejich jazyk. Romské děti v prvním ročníku základní školy většinou hovoří romským etnolektem češtiny a neovládají obecnou češtinu, coţ je znevýhodňuje vzhledem k ostatním dětem. Dítě nemá kontakt s učitelem, protoţe mu nerozumí a tak ztrácí veškerou pozornost. Romské děti jsou 92
Kolektiv autorů. Romové v České republice. Socioklub. Praha: 1999. Kolektiv autorů. Otázky sociální inkluze romské komunity. Masarykova univerzita v Brně. Brno: 2003. 94 Kolektiv autorů. Romové v České republice. Socioklub. Praha: 1999. 93
45
často napomínány za motorický neklid a nesoustředěnost, coţ jsou dle Balabánové projevy toho, ţe děti kvůli jazykové bariéře ztratily nit s učitelem a chtějí na sebe pouze upozornit. Pro Romy jakoţto občany ČR je velmi důleţité naučit se dobře česky, coţ ovšem neznamená, ţe romština ze škol, kde je osmdesát procent Romů, zcela vymizí. Romština můţe ve škole poslouţit jako zpětná vazba, kdy díky ní učitelé zjistí, zda dítě správně rozumí v češtině. Pedagogové by tak měli mít základní povědomost o struktuře romštiny. V ideálním případě by na školách mělo být více romských učitelů či asistentů, kteří dobře ovládají svůj mateřský jazyk, neboť děti s nimi mnohem lépe spolupracují.95 Nízká úroveň vzdělání Romů má ale také příčinu pocházející od nich samotných, konkrétně tedy od rodičů, kteří mnohdy znemoţňují vzdělání dětem tím, ţe jim neumoţní nastoupit například do učení. Dle Balabánové to dělají často proto, aby se jim dítě neodcizilo. Nechtějí dát dítě do učiliště mimo město, neboť mají strach aby se jim při dojíţdění nebo na internátu něco nestalo. U dívek je to spíše z praktických důvodů, aby mohly pomáhat matce s výchovou mladších sourozenců. Většina romských dětí tak dosáhne pouze ukončení zvláštní školy, coţ je alarmující vzhledem k ubývání pracovních míst pro nekvalifikované. Na závěr Balabánová shrnuje tuto problematiku následovně: „Pobyt v romské komunitě je pro mladé lidi bez vzdělání demoralizující a v ţádném případě je nestimuluje k tomu, aby se vyučili, neboť v širší rodině ani v okolí pro ně není ţádný kladný vzor člověka vzdělaného v oboru, který by pravidelně pracoval a který by byl díky své práci úspěšný.“96
Pavel Navrátil se v této
souvislosti zamýšlí nad tím proč není vzdělání hodnotou Romů a dochází ke stejnému závěru jako Balabánová. Navrátil vychází z předpokladu, ţe k uznávání hodnoty je důleţitá její reprodukce v daném sociálním prostoru. Jelikoţ vzdělaných lidí je v romské komunitě minimálně, dochází Navrátil k závěru, ţe je to důvod proč vzdělání nepředstavuje v této komunitě hodnotu.97 Základní východisko z této sloţité situace romského vzdělávání spatřuje Balabánová v umoţnění romským dětem plnohodnotné základní vzdělání v základních školách běţného typu. Balabánová uvádí: „Cílem našeho základního školství by se měl stát postupný přechod od tendence romské děti segregovat v menšinových školách k tendenci tyto děti integrovat do kolektivů dětí ve spádových a běţných základních školách.“98 K tomu je však nutné vytvořit vhodné podmínky v základních školách a také další systémové změny ve struktuře českého školství. Dokončené základní vzdělání je zásadní předpoklad, který umoţňuje dětem všechny 95
Kolektiv autorů. Romové v České republice. Praha: Socioklub, 1999. Kolektiv autorů. Romové v České republice. Praha: Socioklub, 1999, s. 341. 97 Navrátil, P. a kol. Romové v české společnosti. Praha: Portál, 2003. 98 Kolektiv autorů. Romové v České republice. Socioklub. Praha: 1999, s. 341. 96
46
moţnosti dalšího vzdělávání, proto by se tyto změny základního školství neměly brát na lehkou váhu a měla by být majoritní společností podporována snaha je prosadit. Koncepce romské integrace se zabývá těmito systémovými změnami a jako první pozitivní krok je zde zmíněn nový školský zákon č. 561/2004 Sb., díky němuţ jsou k 1. lednu 2005 zrušeny zvláštní školy a jsou nahrazeny základními školami se specifickým vzdělávacím programem. Tato změna však dle Koncepce nestačí k překonání sociokulturního handicapu, neboť k tomu děti potřebují cílenou asistenci. Jelikoţ většina romských dětí nenavštěvuje v předškolním věku mateřskou školku, neboť jejich matky jsou nezaměstnané a nemají na tuto sluţbu peníze, je jim tato asistence znemoţněna. Proto vydalo Ministerstvo školství v roce 2000 metodický pokyn ke zřízení přípravných tříd pro děti ze sociokulturně znevýhodněného prostředí. Další formou cílené asistence u dětí je také vyuţívání asistentů pedagoga.99 Cílem přípravných tříd je připravit romské děti k bezproblémovému začlenění do vzdělávacího procesu a předcházet tak případným neúspěšným začátkům ve školní docházce, neboť ty by mohly ohrozit jejich další vzdělávání a tím i jejich perspektivy v dalším ţivotě. Základem přípravných tříd je organizovaná činnost dětí, podobná jako v mateřských školkách s důrazem na jazykovou a komunikativní výchovu. Efektivita tohoto opatření byla šetřena za čtyři školní roky, 1999 aţ 2003. V těchto letech navštěvovalo přípravné ročníky celkem 1993 ţáků, z nichţ poté do prvního ročníku základní školy postoupilo 1779 ţáků. Jen 64 ţáků postoupilo do prvního ročníku zvláštní školy a zbývající ţáci pokračovali dále druhý rok v přípravném ročníku. Za úspěch tohoto opatření je dle Koncepce povaţován nástup dítěte do základní školy, coţ představovalo osmdesát devět procent z celkového počtu. Z provedeného monitoringu byly vysloveny následující závěry: romské děti mají specifické problémy ve škole, přípravné ročníky jsou efektivní, absolventům přípravných ročníků se daří ve škole lépe a nakonec - přípravné ročníky nejsou zřizovány v dostatečném mnoţství. Proto dle Koncepce lze uvítat také zavedení bezplatného posledního ročníku mateřské školky pro všechny děti.100 Další formou cílené asistence u dětí je vyuţívání asistentů pedagoga ve školských zařízeních s větším zastoupením romských ţáků. Při výběru tohoto asistenta je výhodou, pokud ovládá romský jazyk pro snadnější komunikaci s dětmi, ale i s jejich rodiči. Asistent pedagoga je přítomen vyučování, pomáhá učiteli s individuální výukou, doučuje děti a 99
Rada vlády ČR pro záleţitosti romské komunity. Koncepce romské integrace 2004. Polygrafické středisko ÚVČR. 01/2005. 100 Rada vlády ČR pro záleţitosti romské komunity. Koncepce romské integrace 2004. Polygrafické středisko ÚVČR. 01/2005. 47
komunikuje s jejich rodinami. V roce 2004 pracovalo ve školách a školských zařízeních celkem 332 asistentů pedagoga. Dle Koncepce je jeho role ve třídách s větším počtem romských ţáků nezastupitelná.101 Poslední opatření zmíněné v Koncepci je zřízeno z iniciativy Rady vlády ČR pro záleţitosti romské komunity a jedná se o dotace středním školám pro jejich romské ţáky na úhradu některých nákladů spojených se studiem (školné, ubytování v internátu, stravování ve školní jídelně, školní a ochranné pomůcky). Od roku 2003 administruje program s názvem „Podpora romských ţáků středních škol“ Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy. Dle Koncepce studovalo střední školu v roce 1989 v ČR pouhých třicet romských ţáků. V roce 2003 poţádalo jen o dotaci svého studia na těchto školách jiţ 1441 ţáků. Dle Koncepce lze předpokládat, ţe skutečný počet romských studentů je ještě o něco vyšší, ovšem při celkovém počtu 25000 romských mladistvých ve středoškolském věku jich studuje střední školu 1441, coţ představuje pouze 5,8%. Ve srovnání s dětmi majority jde o mizivou část, neboť těch studuje střední školu 49,2%.102 Balabánová k systémovým změnám dodává, ţe je „nemůţeme vnímat jako neopodstatněné zvýhodňování jedné skupiny dětí na úkor dětí jiných, ale jako nezbytnou nutnost k tomu, umoţnit romským dětem a dětem z jiných etnických skupin rovnoprávné postavení ve společnosti.“103 Jakmile jedinec skrze vzdělání dosáhne tohoto rovného postavení ve společnosti, dojde tím ke splnění základního předpokladu, který je dle Navrátila klíčový při úspěšném naplnění občanské dimenze integrace.104
101
Rada vlády ČR pro záleţitosti romské komunity. Koncepce romské integrace 2004. Polygrafické středisko ÚVČR. 01/2005. 102 Rada vlády ČR pro záleţitosti romské komunity. Koncepce romské integrace 2004. Polygrafické středisko ÚVČR. 01/2005. 103 Kolektiv autorů. Romové v České republice. Socioklub. Praha: 1999, s. 350. 104 Kolektiv autorů. Otázky sociální inkluze romské komunity. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 48
2. Zaměstnanost Problémy v oblasti zaměstnanosti u Romů povaţují někteří autoři za nejzávaţnější vzhledem k jejich postavení ve společnosti. Tomáš Sirovátka105 se domnívá, ţe marginální pozice Romů na trhu práce je hlavním důvodem jejich sociálního vyloučení. K tomuto závěru dochází ze dvou důvodů. Jednak proto, ţe pozice na trhu práce poskytuje sociální status a moţnosti spotřeby a pak také proto, ţe její znevýhodnění má mnohé dopady na materiální deprivaci, psychiku a na sociální vztahy. Sirovátka odkazuje na Giddense, který tvrdí, ţe v dnešní společnosti je práce zdrojem sebeúcty, ţivotního standardu a hlavní podmínkou dosaţení účasti na společenském ţivotě. Při aplikaci těchto závěrů na Navrátilovo106 pojetí integrace se dostávám ke zjištění, ţe jeho podmínka „mít práci“ je nutná nejen pro splnění ekonomické dimenze integrace, ale ovlivňuje také ostatní dvě dimenze (občanskou a sociální). Proto by nemělo být znevýhodnění Romů na trhu práce podceňováno, tak jako příčiny, které jej způsobují. Za původce znevýhodnění Romů označuje Sirovátka proces transformace komunistického reţimu směrem k trţní demokracii. V podmínkách trţní ekonomiky dochází podle něj ke změnám ţivotních šancí a podmínek příslušníků romského etnika. V totalitním reţimu byli Romové násilně připoutáni k vnucenému zaměstnání, přičemţ se jednalo o práce, které nevyţadovaly kvalifikaci. Pracovali převáţně v těţkém průmyslu či v zemědělských druţstvech. Romové se tlaku, který je k těmto zaměstnáním připoutával nebránili také z důvodů značných výhod, jako bylo bydlení či sociální dávky. Toto připoutání k nekvalifikované práci jim ovšem poskytlo špatnou perspektivu pro jejich pozdější účast na trhu práce v trţní ekonomice. Navíc také vedlo ke ztrátě veškeré zodpovědnosti za svůj ţivot, coţ mělo neblahý důsledek i pro jejich vzdělávání, jak uţ jsem zmínila v předcházející kapitole. V období ekonomické transformace, kdy se vlivem úpadku průmyslu pracovní příleţitosti pro nekvalifikovanou pracovní sílu drasticky sníţily, byli navíc Romové vystaveni ještě větší selektivitě zaměstnavatelů při propouštění neţ příslušníci majoritní populace. V oblastech postiţených průmyslovým úpadkem tak postupně vznikaly koncentrace osídlení nezaměstnaných Romů.107 Romové se tak v postkomunistických zemích stávají marginalizovanou pracovní sílou, kterou značně vyuţívají zaměstnavatelé v rámci šedé ekonomiky. Jsou ochotni Romy 105
Kolektiv autorů. Otázky sociální inkluze romské komunity. Masarykova univerzita v Brně. Brno: 2003.
106
Kolektiv autorů. Otázky sociální inkluze romské komunity. Brno: Masarykova univerzita, 2003. Kolekti autorů. Otázky sociální inkluze romské komunity. Masarykova univerzita v Brně. Brno: 2003.
107
49
přijmout, neboť ušetří na nízkých mzdách a odvodech z pracovní síly. Romové v této oblasti také nacházejí podobné činnosti nevyţadující kvalifikaci, které vykonávali i dříve, čímţ dochází k naplnění jejich tradičních vzorů chování. Navíc po roce 1990 byly uzákoněny dávky sociální pomoci, jeţ byly Romy hojně vyuţívány. Výše těchto dávek byla nastavena velmi demotivačně vzhledem ke snaze Romů o účast na formálním trhu práce. Sirovátka108 uvádí, ţe například pro čtyřčlennou rodinu převyšuje výše ţivotního minima úroveň průměrné mzdy v ČR. Romové jsou si toho vědomi, proto často kombinují práci v oblasti šedé ekonomiky s příjmem sociálních dávek, namísto vykonávání formálního zaměstnání. Tato politika se dle Sirovátky obzvlášť vyplácí početnějším rodinám. Právě z důvodů tohoto způsobu obţivy jsou Romové majoritou obviňováni z „neoprávněnosti“ či „zneuţívání“ sociálních dávek, coţ bývá často důvodem všeobecného despektu majority vůči Romům. Proti těmto tendencím rázně vystupuje Ivana Šimíková, která tvrdí, ţe o ţádném „zneuţívání“ nemůţe být řeč, neboť rodina má na tyto dávky ze zákona nárok. Navíc dodává, ţe výše přídavku na dítě je odvozena od násobku ţivotního minima, kterého dosahují příjmy rodiny a nemůţe tak, ani u vícečetné rodiny, tento příjem nijak radikálně zvýšit. Mylná jsou dle Šimíkové také přesvědčení některých příslušníků majority, ţe romské rodiny mají více dětí, právě kvůli moţnosti získat tyto dávky. V této souvislosti uvádí, ţe vysoká porodnost a progresivní typ populace u romské komunity jsou podmíněny kulturně. Zmíněný despekt ze strany majority vůči Romům je tak zcela neoprávněný.109 Ať uţ se Romové k těmto praktikám uchylují z jakýchkoli příčin, faktem je, ţe patří mezi sociální skupinu, která je vystavena největší marginalizaci na trhu práce. Dle Koncepce romské integrace110 pouze 26% ekonomicky aktivní romské populace nemá s nezaměstnaností zkušenost, dalších 35% trpí opakovanou nezaměstnaností, coţ můţe dle Šimíkové111 souviset s přerušovaným výkonem sezónních prací. Co je ovšem nejzávaţnější, ţe 39% Romů je nezaměstnaných opakovaně a dlouhodobě, přičemţ dlouhodobě nezaměstnaných je asi 75% ze všech nezaměstnaných Romů a z toho 30% je bez zaměstnání déle neţ čtyři roky. Na základě zjištěných údajů docházejí autoři Koncepce k závěru, ţe pro většinu Romů je nezaměstnanost dominantní sociální problém.
108
Kolektiv autorů. Otázky sociální inkluze romské komunity. Masarykova univerzita v Brně. Brno: 2003. Navrátil, P. a kol. Romové v české společnosti. Praha: Portál, 2003. 110 Rada vlády ČR pro záleţitosti romské komunity. Koncepce romské integrace 2004. Polygrafické středisko ÚVČR. 01/2005. 111 Navrátil, P. a kol. Romové v české společnosti. Praha: Portál, 2003. 109
50
Mimo dopad strukturálních podmínek trhu práce, ovlivňují nezaměstnanost Romů další faktory. Mezi nejzávaţnější z nich patří dle Koncepce112 nízká kvalifikace Romů a projevy diskriminace z řad zaměstnavatelů. Nejprve se krátce zmíním o problematice nízké kvalifikace Romů, neboť větší pozornost jsem tomuto tématu věnovala v předcházející kapitole zabývající se vzděláním. Ve této kapitole jsem také objasnila proč Romové nepociťovali v bývalém reţimu potřebu vzdělání, neboť se hojně uplatnili v činnostech nevyţadující kvalifikaci. Je ovšem pozoruhodné, ţe ani v nejmladší generaci, která vstoupila na trh práce jiţ v prostředí trţní ekonomiky, nedošlo zatím k pozitivnímu posunu v jejich vzdělanostní úrovni a kvalifikační struktuře v porovnání s předchozími generacemi. Na druhé straně dle Výzkumu interetnických vztahů, který byl realizován v roce 2002, je i mezi nezaměstnanými Romy vysoký počet těch, kteří kvalifikaci měli. Z toho dle Sirovátka113 vyplývá, ţe mnohým Romům jejich kvalifikace není ve srovnání s majoritní populací spolehlivou zárukou zaměstnanosti. Moţnost získání zaměstnání pro Romy tedy vzdělání sice zvyšuje, ale nezaručuje. Dle Sirovátky tedy není vzdělání zcela určujícím handicapem Romů na trhu práce, neboť nevysvětluje rozdíly v riziku nezaměstnanosti oproti příslušníkům majority stejné kvalifikace. Významnějším znevýhodněním ovlivňujícím vstup Romů na trh práce je tak dle Sirovátky především diskriminace při zaměstnávání. Výzkum Interetnických vztahů ovšem podle výpovědí Romů ukázal, ţe třetina z nich se setkala na pracovním trhu s diskriminací a celá polovina z dotázaných respondentů se s diskriminací na trhu práce nesetkala vůbec. Závěr tohoto výzkumu tedy shrnuje, ţe rasová diskriminace se na vysoké nezaměstnanosti Romů sice významně podílí, ale hlavní důvody romské nezaměstnanosti jsou v nízké kvalifikaci většiny Romů a ve špatně nastaveném sociálním systému, který ţivitele vícečetných rodin nemotivuje k práci.114 Výše popsané příčiny tedy značně sniţují šance romského jedince na úspěšné začlenění do pracovního procesu. Úkolem státu je vytvářet taková opatření, která mají být protiváhou tohoto znevýhodnění. Jedná se o podporu rovných příleţitostí, k níţ patří veškeré formy ochrany před diskriminací. Dále jsou to opatření v oblasti aktivní politiky zaměstnanosti nebo vzdělávací politiky ve prospěch znevýhodněných skupin.
112
Rada vlády ČR pro záleţitosti romské komunity. Koncepce romské integrace 2004. Polygrafické středisko ÚVČR. 01/2005. 113 Kolektiv autorů. Otázky sociální inkluze romské komunity. Masarykova univerzita v Brně. Brno: 2003. 114
Rada vlády ČR pro záleţitosti romské komunity. Koncepce romské integrace 2004. Polygrafické středisko ÚVČR. 01/2005. 51
Sirovátka tvrdí, ţe: „Zatímco v dlouhodobé perspektivě ovlivňuje přístup Romů k trhu práce jejich dnešní přístup ke vzdělání, v krátkodobé perspektivě jsou zase významné programy aktivní politiky zaměstnanosti, jejichţ cílem je vyrovnání šancí na trhu práce.“115 V Koncepci se však uvádí, ţe jen malé procento Romů se účastní programů pracovní přípravy, coţ je překvapivé vzhledem k tomu, ţe jejich nedostatečná kvalifikace je jedním z největších handicapů v přístupu na trh práce. Ve vztahu k Romům jsou preferovány zejména programy veřejně prospěšných prací, které ovšem dle Šimíkové116 rovněţ neřeší problém z dlouhodobého hlediska, neboť poskytují práci jen dočasně. Sirovátka také uvádí, ţe ačkoliv velká část Romů uţ nezaměstnanost zaţila, jen 7 aţ 12% Romů ve věku do 55let, se zúčastnilo programů aktivní politiky zaměstnanosti. Dle Koncepce i Sirovátky je moţnou rozhodující formou podpory Romů v uplatnění se na trhu práce, podpora jejich zaměstnatelnosti. Jedná se tedy o pracovní přípravu a rekvalifikaci. Problémem je však kvalita a kvantita těchto programů a také jejich vhodnost. U nás jsou navíc z ekonomických důvodů preferovány tzv. cílené rekvalifikace, jejichţ podstatou je, ţe zaměstnavatelé dají účastníkům příslib na zaměstnání po skončení rekvalifikace. Zde se ovšem dostáváme k diskriminaci, která Romy znevýhodňuje při přijímání. Šimíková navíc uvádí, ţe rekvalifikace u nás jsou orientovány spíše na krátkodobě nezaměstnané a preferují mladší věkové skupiny. Nejvíce jsou ovšem upřednostňováni vzdělanější jedinci, neboť zaměstnavatelům většinou jen zaučení nestačí. Sami Romové tak nemají příliš zájem o rekvalifikační kurzy, neboť nemají jasnou perspektivu zaměstnání.117Dle Sirovátky nejsou tedy programy aktivní politiky zaměstnanosti dostatečně perspektivní. Potřebám Romů tak dle něj spíše odpovídají spíš kurzy u zaměstnavatelů, nebo programy neziskových organizací. Šimíková shrnuje situaci Romů, která je podle ní uzavřena v bludném kruhu. Na počátku jsou nekvalifikovaní Romové, jejichţ uţ tak ztíţenou pozici ještě zhoršují předsudky zaměstnavatelů v podobě jejich diskriminace na trhu práce. Výsledkem je tedy dlouhodobá nezaměstnanost, která ústí v nezaměstnatelnost. Lidé z tohoto etnika tak ztrácejí návyk pracovat, nemají zkušenost a tak ani naučenou dovednost, jak o místo usilovat. To vše má dopad na mladou populaci Romů. Tato generace nikdy nepracovala a často neviděla pracovat ani své rodiče. Práce tak pro ně není hodnotou a nejsou nijak motivování snaţit se ji získat.118
115
Kolektiv autorů. Otázky sociální inkluze romské komunity. Masarykova univerzita v Brně. Brno: 2003, s. 29. Navrátil, P. a kol. Romové v české společnosti. Praha: Portál, 2003. 117 Rada vlády ČR pro záleţitosti romské komunity. Koncepce romské integrace 2004. Polygrafické středisko ÚVČR. 01/2005. 118 Navrátil, P. a kol. Romové v české společnosti. Praha: Portál, 2003. 116
52
3. Bydlení Stejně tak jako u předchozích dvou oblastí i v otázce bydlení Romů hrál významnou roli společenský převrat devadesátých let. Do té doby měl odpovědnost za bydlení občanů stát. Zejména systém přidělování bytů řešil problémy sociálně slabších domácností. V knize Romové ve městě je uvedeno, ţe po roce 1980 přidělovaly národní výbory Romům kaţdoročně asi 1600 bytů. Přesto však uţ v té době byla bytová situace Romů horší neţ majority a vše se ještě zhoršuje po roce 1990. V té době došlo k zásadním transformačním změnám v oblasti bydlení, jednalo se zejména o restituci a privatizaci. Tato jednotlivá opatření ovšem sledovala pouze své vlastní cíle a nebyla přijata s ohledem na komplexní vizi řešení bytové problematiky. Chyběly zejména mechanismy, které by zajišťovaly bydlení pro všechny skupiny obyvatel. Postupně se tak začínaly projevovat negativní dopady transformačních změn.119 Významnou úlohu v otázce pozdějšího bydlení Romů sehrála dle A. Baršové120 restituce a prodej domů soukromým vlastníkům. Romové často bydleli v restituovaných domech, neboť méně kvalitní byty ve starší zástavbě byly přidělovány většinou jim. Změna vlastníka těchto domů měla pro nájemníky významný dopad. Nový majitel usiloval o co nejefektivnější vyuţití domu a to buď cestou vystěhování původních nájemníků, nebo nastavením nájemní smlouvy na dobu určitou, při jejímţ podepsání a skončení nájmu nepříslušel nájemníkovi náhradní byt. Neinformovanost nebo neznalost Romů byla tak novými vlastníky velmi často vyuţita k podpisu jejich nové smlouvy, nebo k jejich vystěhování. Obce pak začali častěji přistupovat k prodejům bytů soukromému vlastníkovi právě z důvodu zbavení se neplatících Romů. Sama obec se totiţ nemohla uchýlit k takovým krokům, neboť nechtěla být nařčena z diskriminace a propírána médii. Nechala tedy tuto špinavou práci na novém vlastníkovi objektu. Romové pak byli majiteli domu pod nátlakem a různými výhruţkami vystěhováni do okolních vzdálenějších obcí. Tam se pak zakládalo na jejich sociální vyloučení doprovázené mnoha negativními jevy, jako ztráta zaměstnání či zanedbání školní docházky z důvodu nákladného dojíţdění. Dle Koncepce121v důsledku tohoto vystěhovávání začaly na okrajích měst vznikat enklávy obydlené především příslušníky romských komunit. Největší výskyt těchto problematických komunit byl zaznamenán v průmyslových městech severní Moravy a severních Čech. 119
Autorský kolektiv. Romové ve městě. Socioklub: Praha, 2002. Autorský kolektiv. Romové ve městě. Socioklub: Praha, 2002. 121 Rada vlády ČR pro záleţitosti romské komunity. Koncepce romské integrace 2004. Polygrafické středisko ÚVČR. 01/2005. 120
53
Dalším negativní jevem ovlivňujícím přístup Romů k bydlení byla privatizace bytového fondu obcí. Základním předpokladem se stal převod státního bytového fondu do vlastnictví obcí. Velkou chybou však dle Baršové bylo, ţe stát neurčil obcím pro další nakládání s tímto majetkem ţádná pravidla. V důsledku tohoto převodu došlo také ke značnému zatíţení obecních rozpočtů, jejím řešením měla být privatizace obecních bytů. Nebyla však zodpovězena otázka, jakou část bytového fondu by si měly obce ponechat pro poskytování sociálního bydlení, coţ později představovalo závaţný problém pro sociálně potřebné, zejména pro Romy. Navíc privatizace se řídila obecními vyhláškami, které umoţňovaly prodat celé domy do vlastnictví právnických osob. Zároveň tyto vyhlášky vyloučily z privatizace osoby s problematickými nájemními vztahy a sociálně slabé nájemníky, přičemţ se velmi často jednalo o Romy. Ty pak ve zprivatizovaných domech čekal podobný osud jako v domech restituovaných.122 Jiţ z výše popsaného lze vyčíst, ţe diskriminace značně zasahuje Romy i v oblasti bydlení. Hana Frištenská dokonce povaţuje oblast bydlení za mimořádně ohroţenou rasovou diskriminací a její řešení nejsloţitější ze všech tří ohroţených oblastí. Závaţnost tohoto typu diskriminace spatřuje zejména v její citlivosti, neboť se velmi dotýká soukromí jedince, jeho domova. Další nebezpečí u diskriminace v oblasti bydlení je její skrytost. Často můţe být zastřena masivnějšími problémy, jako je malá dostupnost bytů či nákladnost jejich pořizování. V oblasti bydlení se s diskriminací nejčastěji setkáme u majitelů bytů či domů, kdy se odlišně projevuje u soukromých majitelů a u vlastníka komunálního. Dle Frištenské sehrávají rozhodující roli vlastníci komunálních bytů, tj. orgány státní správy a samosprávy, v soustřeďování romských nájemníků do méně cenných lokalit. Tam pak vznikají chudinská a etnická ghetta. Jejich vznik můţe být započat dvojím způsobem, v obou případech však lze nalézt prvky diskriminace. Za prvé se jedná o dobrovolné sestěhování Romů, kteří neseţenou jiné bydlení, neboť v atraktivnějších částech měst jim byt majitelé nepronajmou. Druhým způsobem je soustřeďování Romů do těchto lokalit městskými orgány. Frištenská se domnívá, ţe vzniku ghett se nedá zcela zabránit, lze však tyto procesy regulovat a nepodílet se na jejich spoluvytváření, neboť důsledky takového souţití jsou pro Romy neblahé. To by mělo být úlohou orgánů městských a místních samospráv.123 Předstupněm vzniku těchto novodobých ghett je zřizování tzv. holobytů soustředěných na okrajích měst pro neplatiče nájemného či pro občany z niţších společenských vrstev. Dle Baršové obyvatelé těchto holobytů „ţijí často ve špatných sociálních podmínkách, vzdalují se 122 123
Autorský kolektiv. Romové ve městě. Socioklub: Praha, 2002. Autorský kolektiv. Romové, bydlení, souţití. Socioklub: Praha, 2000. 54
pracovním a vzdělávacím příleţitostem a ztrácejí kontakt s ostatní společností, coţ vede k dalšímu sociálnímu propadu, nárůstu kriminality a dalším problémům“.124 Dle Koncepce navíc Romové v těchto lokalitách obývají přeplněné, mnohdy vlhké, špatně větrané a nevytápěné byty s plísní na zdech. Toto nekvalitní bydlení zhoršuje zdravotní stav romské populace. Navíc bydlení v přeplněných a stísněných bytech znemoţňuje dětem domácí přípravu do školy. Romové také vnímají toto jejich násilné vystěhovávání do holobytů jako určitou formu etnického čištění.125 Dle výzkumu Poradny pro občanství, občanská a lidská práva je uvedeno, ţe podíl Romů mezi obyvateli holobytů je 60 aţ 80%. Baršová126 vyslovuje svou obavu, zda toto vysoké zastoupení Romů v tomto typu bydlení není výsledkem cíleném politiky některých obcí. Následně ale uvádí komplexní ekonomické a právní důvody toho opatření, které nemají s etnicitou vystěhovaných ţádnou spojitost. Vystěhování neplatiče se tak dle Baršové děje z důvodu zlepšení ekonomické situace obce, neboť uvolněný byt pak můţe být pronajat novému nájemníkovi, který splatí i vzniklý dluh. Tento pohled na věc ze strany obcí je ovšem z ekonomického hlediska velmi krátkozraký, neboť důsledky vytěsňování zatíţí obec mnohem více. V budoucnu tak obec bude muset řešit bezdomovectví a vytváření slumů a to cestou sociální práce. Aby situace nedospěla tak daleko, měla by být všeobecně rozšířená snaha zabránit sociálnímu vytěsňování. Předejít tomuto jevu můţeme realizováním vhodných nápravných opatření. P. Víšek127 vymezil pro tuto realizaci tři oblasti. První z nich je prevence, kde patří včasná prevence zadluţení, nabytí schopnosti řádného uţívání bytu a nestranné sociální poradenství. Všechna tato opatření vyţadují posílení počtu sociálních pracovníků. Dále se jedná o uplatnění státního stavebního dozoru a orgánů státní hygienické sluţby, které zabrání znehodnocení bytu a zanedbání oprav. Druhá oblast se týká role obce a jedná se o vzdělávací a osvětové působení na samosprávné orgány, aby si byly vědomy dlouhodobých důsledků svých rozhodnutí. Dále se jedná o vytvoření státního cíleného dotačního programu pro obce, který by podporoval výstavbu bytů pro sociálně potřebné skupiny obyvatel. Třetí oblastí je správní dozor nad akty územní samosprávy. Zde patří přijetí antidiskriminačního zákona, který by přerušil „legalitu“ segregačního procesu v oblasti bydlení a vytvoření orgánu pro prosazování rovného zacházení se všemi osobami. 124
Autorský kolektiv. Romové ve městě. Socioklub: Praha, 2002, s. 24. Rada vlády ČR pro záleţitosti romské komunity. Koncepce romské integrace 2004. Polygrafické středisko ÚVČR. 01/2005. 126 Autorský kolektiv. Romové ve městě. Socioklub: Praha, 2002. 127 Autorský kolektiv. Romové ve městě. Socioklub: Praha, 2002. 125
55
Baršová uzavírá problematiku sídelní segregace Romů důleţitým poznáním, ţe vzhledem k ekonomické a sociální povaze jejích příčin, musí být opatření zaměřená do sféry bydlení součástí komplexních strategií ke zlepšení postavení sociálně znevýhodněných skupin na všech počátečních bodech. Dle Baršové totiţ: „Skutečně integrovanou společnost nelze vytvořit jen doplétáním volných ok v záchranné síti, ale především spouštěním lan, po nichţ se dnes sociálně slabí budou moci dostat mezi bohaté a úspěšné.“128
128
Autorský kolektiv. Romové ve městě. Socioklub: Praha, 2002, s. 29. 56
V. POUŽITÁ METODOLOGIE: KVALITATIVNÍ DOTAZOVÁNÍ Kvalitativní metodu jsem zvolila z toho důvodu, ţe pro moji tématiku je nutné získat data, která se vyznačují lokální zakotveností, popisují podrobnosti případu za delší časový interval a pomáhají najít odpovědi na otázky typu „proč“ a „jak“. Takto popisuje vlastnosti kvalitativních dat Jan Hendl129 ve své knize Kvalitativní výzkum, která byla jedním ze zdrojů, při sestavování metodologie pro moji práci. Doposud jsem čerpala informace převáţně z literatury, médií a internetu. Nyní jsem se dostala do závěrečné fáze, pro kterou jsem zvolila techniku kvalitativního dotazování prostřednictvím rozhovoru. Informace získané z rozhovorů budu následně konfrontovat s informacemi z ostatních zdrojů. Rozhovor neboli interview je dle Michala Miovského130 moderovaný a prováděný vţdy s určitým cílem a účelem výzkumné studie. Techniku rozhovoru jsem zvolila s ohledem na cíl mé práce, kterým je posoudit činnost vsetínské radnice při řešení otázky romské integrace. Oslovila jsem tedy prostřednictvím e-mailu vybrané subjekty zainteresované do této problematiky. Rozhovor jsem poté pořídila s místostarostou Vsetína, s pracovnicí MěÚ Vsetín z odboru školství, s ředitelem Diakonie ČCE, s pracovnicí Diakonie ČCE a s ředitelem ZŠ-Trávníky, která je spádovou školou pro děti z Poschly. Ostatní oslovení aktéři buď na moji ţádost nereagovali, nebo mě neodkázali na kompetentní osobu, případně rozhovor odmítli. I tak pokládám získané informace za dostačující a značně obohacující moji práci. Pro pořízení těchto informací jsme zvolila polostrukturované interwiev a při jeho přípravě jsem vycházela z pojetí Miovského.131 Tuto techniku jsem si vybrala zejména z důvodu méně fixní struktury, neţ u rozhovoru strukturovaného. Na počátku jsem si vytvořila schéma, obsahující okruhy otázek. Pořadí otázek jsem volila dle aktuální potřeby, coţ je výhoda polostrukturovaného
rozhovoru.
Vyuţila
jsem
i
následné
inquiry,
vhodné
při
polostrukturovaném interview, o němţ hovoří Miovský, tedy upřesnění a vysvětlení odpovědi účastníka. Tento typ rozhovoru mi také umoţnil klást doplňující otázky, které vyplynuly aţ v jeho průběhu a rozpracovat téma do hloubky. Rozhovory jsem po svolení respondenta vţdy nahrávala na kazetový diktafon, z něhoţ jsem pak pořízenou nahrávku přepisovala do počítače v programu Microsoft Word. Druhým krokem tedy byla transkripce audio záznamu, jíţ Miovský rozumí: „Převedení dat netextové
129
Hendl, J. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál, s. r. o., 2005. Miovský, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu.Praha: Grada Publishing,a.s., 2006. 131 Miovský, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu.Praha: Grada Publishing,a.s., 2006. 130
57
povahy do povahy textové“.132 Miovský upozorňuje, ţe při transkripci nelze zaznamenat vše a hrozí tak nebezpečí redukce dat, způsobené vlivem výzkumníka. Z toho důvodu Miovský uvádí několik technik, jejichţ prostřednictvím se odhalují a minimalizují tyto vlivy. Z jeho výčtu jsem si vybrala a pouţila techniku Kontroly transkripce opakovaným poslechem, kdy jsem po skončení přepisu prošla původní záznam znovu a porovnávala jsem jej s jeho transkribovanou podobou. Při samotném přepisu záznamu je nutné zváţit způsob, kterým vytvoříme osnovu pro transkribovaný text. Miovský uvádí dva nejosvědčenější způsoby, z nichţ jsem si vybrala ten, který více vyhovoval povaze mých dat, která jsou spíše narativního charakteru o větším rozsahu. V tomto případě dle Miovského stačí oddělit otázku vţdy na nový řádek a označit ji bodem. Odpověď je pak opět vţdy na novém řádku a pro přehlednost můţe být v jiném stylu písma.133 Dalším krokem je systematizace dat, coţ je poslední fáze procesu úprav dat do podoby vhodné k zahájení kvalitativní analýzy. Tento proces však dle Miovského nelze zcela odlišit od analýzy samotné, neboť během ní se k systematizaci dat opakovaně vracíme a případně ji doplňujeme či rozšiřujeme. Systematizaci samotnou lze rozdělit do dvou základních kroků, kterých jsem se také ve zpracovávání svých dat drţela. V první části jsem rozlišila data dle kritéria problémové oblasti, jíţ se sebraná data týkají, tedy vzdělanost, zaměstnanost či bydlení Romů. V druhé částí jsem provedla dílčí úpravy dat pro snadnější práci s nimi. Zvolila jsem tzv. redukci prvního řádu, jejímţ cílem je učinit přepis plynulejším pro následnou analytickou práci. Tuto techniku jsem vybrala z důvodu zaměření mého zkoumání, kdy nepracuji s dílčími projevy mluveného slova, ale pouze s obsahem. Podstatou této redukce je vynechávání všech částí vět, které nesdělují nějakou explicitně vyjádřenou informaci. Tuto techniku jsem zvolila také proto, ţe praxe jejího pouţití prokazuje minimální procento odlišných úprav stejného textu prováděných dvěma výzkumníky. Nehrozí tak zde příliš nebezpečí redukce vlivem výzkumníka.134 Součástí analýzy dat je jejich kódování, coţ je dle Miovského proces, v němţ prvotní data převádíme do datových segmentů, jimţ přiřazujeme názvy. Při kódování lze vyuţít tří moţností, z nichţ jsem si zvolila první variantu. Ta předpokládá, ţe: „A priory, obsahově specifické schéma je nejdříve vytvořeno z důkladného zkoumání problému nebo tématu. 132
Miovský, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu.Praha: Grada Publishing,a.s., 2006, s. 205. 133
Miovský, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu.Praha: Grada Publishing,a.s., 2006.
134
Miovský, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu.Praha: Grada Publishing,a.s., 2006. 58
Způsob kódování je pak odvozen přímo výzkumníkem z jazyka dané tématické oblasti. Data tak jsou výzkumníkem zhodnocena a přiřazena do takovéhoto schématu.“135 V mém případě bylo kritériem pro dané schéma integrační či protiintegrační charakter sdělení. Na základě tohoto kritéria jsem pak třídila data do příslušného segmentu. Jako metodu vyhodnocování a interpretace dat jsem vyuţila Yinovu analýzu dat případové studie. Yin obecně rozlišuje dvě strategie analýzy. Na mé zkoumání lze aplikovat tu z nich, kdy se opíráme o teoretická tvrzení. Toto teoretické tvrzení vede i k poloţení výzkumných otázek a odpovídá přehledu literatury. Tvrzení plnící tuto úlohu v mé práci je teorie dimenzí integrace Pavla Navrátila, z níţ jsem také odvozovala problémové oblasti úspěšné integrace Romů (vzdělávání, zaměstnanost, bydlení), tvořící poté kritérium pro systematizaci pořízených dat.136 Pro konečné vyhodnocení dat opět vyuţiji Yinovu techniku, a sice, Porovnání se zvolenou konfigurací hodnot. Touto technikou se dle Yina137 porovnávají empiricky získaná data s určeným vzorem, jenţ patří k navrţenému typu případu. Vzorové konfigurace jsou odvozené z teorie, která je pouţita k explanaci daného případu. Vzorové konfigurace jsou v mém případě opatření, navrhovaná pro řešení jednotlivých problémových oblastí, které jsem získala na základě reflexe odborné literatury. Tato opatření vyplývají také z teorie dimenzí integrace a směřují k jejímu úspěšnému naplnění. Budu tedy porovnávat tato vzorová opatření s opatřeními navrhovanými jednotlivými subjekty Vsetína. V případě shody se bude jednat o pozitivní kroky Vsetína vzhledem k integraci Romů do společnosti, v případě opačném nikoli.
135
Miovský, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu.Praha: Grada Publishing,a.s., 2006, s. 210. 136 Hendl, J. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál, s. r. o., 2005. 137 Hendl, J. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál, s. r. o., 2005.
59
VI. ANALÝZA ROZHOVORŮ 1. Vzdělání Otázku vzdělávání Romů ve Vsetíně jsem projednávala se zaměstnankyní MěÚ Vsetín z odboru školství, paní Věrou Goldovou, s ředitelem ZŠ Trávníky, panem Lubomírem Slováčkem a s pracovníky Diakonie. Nejdříve jsme s paní Goldovou začaly obecně hovořit o vzdělávání Romů na Vsetínsku, aţ jsme narazily na téma přípravných ročníků, které jsou ve Vsetíně zřizovány pouze při speciálních školách. Zeptala jsem se paní Goldové, zda povaţuje toto opatření za efektivní vzhledem k jeho obecnému cíli, tedy zvýšit návštěvnost romských dětí klasických základních škol. Paní Goldová uvedla, ţe tyto přípravné ročníky povaţuje za efektivní, neboť připravují romské děti na zápis do první třídy, učí je česky a základním hygienickým návykům. Jiného názoru je ovšem ředitel Diakonie ČCE, pan Dan Ţárský, který upozorňuje na opačný účinek tohoto opatření, neboť děti se tak naučí na speciální školu a ještě ani nejsou na škole. Stejného názoru je i zaměstnankyně Diakonie ČCE, Marta Doubravová, která dodává, ţe u rodičů i dětí, navštěvujících tyto přípravné ročníky při speciální škole, je tak vytvořena bariéra a jsou demotivovaní jít někam jinam, protoţe tam jsou jiţ zvyklí. Navíc rodiče mají velmi dobré vztahy s touto speciální školou, učitelé rodiče dobře znají, protoţe jsou to jejich absolventi a umí s nimi komunikovat. Přihlásit dítě do speciální školy je tak pro rodiče i děti mnohem pohodlnější. Proti tomu však paní Goldová namítá, ţe speciální škola nevezme ţádné dítě, které nemá doporučení z pedagogicko-psychologické poradny, takţe v tomto nezáleţí na vůli rodičů či dítěte. Marta Doubravová ovšem upozorňuje na fakt, ţe pedagogicko-psychologická poradna pouze d o p o r u č u j e dětem, kam mají nastoupit, ale rodiče se tímto nemusí řídit. Navíc posudky pedagogicko-psychologických poraden podle jejího názoru aţ příliš neodpovídají Gaussově křivce normálního rozloţení.138 Přičemţ ředitelka speciální školy prý uvádí, ţe tam nemá ţádné dítě, které by nebylo diagnostikované, ţe má lehkou mentální retardaci, nebo nemá doporučení pedagogicko-psychologické poradny. Marta Doubravová však tvrdí, ţe při míře osmdesáti procent romských dětí v této škole, toto tvrzení není moţné, neboť z vlastní zkušenosti ví, ţe tyto děti nejsou hloupé. Na dokreslení situace ještě uvádí, ţe v této škole dokonce jednou zaţili případ, kdy se dítě kupodivu z lehké mentální retardace uzdravilo, coţ není reálné. 138
Gaussova křivka dává do souvislosti určitý jev s četností jeho výskytu. V grafickém znázornění inteligence jisté populace se na vodorovnou osu vynáší inteligenční kvocient a na svislou osu jeho četnost v procentech. 60
Nicméně se změnou bydliště Romů z Pavlačového domu na Poschlu došlo ke změně jejich spádové školy, kterou je nyní klasická základní škola Trávníky. Vzhledem k tomu, ţe mají tuto školu rodiny z Poschly blíţe, zajímalo mě, zda byl zaznamenán nějaký posun k lepšímu v návštěvnosti této školy. Ředitel této školy, pan Lubomír Slováček mi sdělil, ţe k posunu došlo, ale podle něj to nesouvisí pouze se stěhováním, ale také s novou koncepcí města, kraje a ministerstva, jejíţ podstatou je začleňovat romské děti do běţných základních škol. Během posledních tří let se to na jejich škole prý docela daří, neboť v letošních třetích ročnících (kaţdý ročník má vţdy po třech třídách) mají po dvou Romech v kaţdé třídě, ve druhých ročnících po třech Romech na třídu, v prvních třídách jsou po jednom ve dvou třídách a v jedné třídě dva romští ţáci. Marta Doubravová za citelné zlepšení během posledních tří let povaţuje fakt, ţe do té doby, neţ děti začaly častěji nastupovat na tuto školu, navštěvovalo devadesát procent dětí z Poschly školu speciální a nyní se tento podíl sníţil na osmdesát procent. Paní Goldová potvrdila tento úspěch a přičítá jej také práci Diakonie a dalších NNO. Tyto organizace dle jejího názoru vykonávají špičkovou práci a snaţí se za kaţdou cenu udrţet romské děti v klasických ZŠ. V tomto nastal obrovský posun a prý se opravdu daří tyto děti na škole udrţet, kdyţ zvládnou první a druhou třídu. Jsou tam nyní děti také v sedmé, osmé třídě apod. Marta Doubravová ovšem shrnuje, ţe pokud by tyto organizace nedávali podporu rodičům a dětem během školy, tak děti uţ tam nejsou. Jejich pomoc je opravdu obsáhlá, pomáhají řešit nedodané omluvenky, záškoláctví, domácí přípravu atd. Bez této podpory by děti neměly napsané úkoly, protoţe jejich rodiče nerozumí tomu, co jim napíše učitelka v první třídě. Poté mě zajímalo další všeobecně doporučované opatření, realizované na školách pro podporu romských ţáků, tedy role asistenta pedagoga. Zeptala jsem se tedy, jestli někdo takový působí na základní škole Trávníky a zda je jeho funkce efektivní. Marta Doubravová mi vysvětlila poměrně sloţitou situaci ohledně této funkce. Původní vize Diakonie prý byla, ţe by tam asistent pedagoga měl být, ale škola toto opatření odmítla, s tím, ţe mají kvalifikované učitele, ţe to zvládnou a ţe jsou na to připravení. Zástupci Diakonie byli přesvědčeni, ţe je třeba dát rodinám podporu. Tak vedení školy poskytlo Diakonii prostor pro jejich zaměstnance, který tam má pozici terénního pracovníka. Zásadní moment je první třída, čím vyšší ročník, tím méně je ho potřeba. Tento pracovník musí postihnout nejdůleţitější předměty, tzn. český jazyk a matematiku. Cílem je vidět, jak dítě pracuje, co mu dělá problémy a na co je třeba se zaměřit. Tento člověk také komunikuje s učiteli a řeší případné problémy ţáků (dodání omluvenek, zaplacení třídního fondu atd.). Takţe současná pozice tohoto pracovníka je taková, ţe tam funguje v podstatě opravdu jako asistent pedagoga a 61
ukazuje se, ţe je ho potřeba. Dle Marty Doubravové je to otázkou času, neţ tam tato funkce oficiálně zavede. Ředitel školy, pan Slováček však potvrzuje původní stanovisko školy, ţe mají dostatečně proškolené pedagogy v této oblasti a práce terénního pracovníka Diakonie se jim osvědčuje v takovém modelu, jak funguje doposud, tady na poloviční úvazek. Jiný názor na funkci pedagogického asistenta má paní Goldová, která se obává moţného negativního vlivu tohoto opatření na děti. Domnívá se totiţ, ţe pokud je úkolem tohoto asistenta překládat z češtiny do romštiny, tak to je špatně, neboť ţák by se zejména měl naučit česky a ne, aby měl vedle sebe tlumočníka. Děti se dle jejího názoru musí naučit být ve třídě, komunikovat, nikoli být s ní vytrţení tímto asistentem. V budoucnu pak můţe mít dítě problém, kdyţ vyjde ze speciální školy, má nastoupit na SOU v jiném městě a dopravovat se tam, protoţe není zvyklé samostatnosti. Zde je zajímavé, ţe aniţ bych blíţe konkretizovala, kde má mít asistent pedagoga svoji roli, aby pomáhal dětem při výuce, paní Goldová ihned automaticky hovoří o jeho působnosti ve škole speciální. To povaţuji za negativní jev, zvláště v situaci, kdy je řešena otázka romské integrace a snaha o jejich začlenění do klasických ZŠ. K těmto obavám paní Goldové nicméně Marta Doubravová uvádí, ţe pracovník, který na ZŠ Trávníky plní funkci asistenta pedagoga neumí romsky a nejde o to, aby něco tlumočil. Jeho úloha spočívá v tom pomáhat dětem, které jsou pomalejší (ne hloupé), ale nemají rozvinuté myšlení jako běţné děti. Stejný názor na tuto pozici má i ředitel školy, pan Slováček, který uvádí, ţe funkce tohoto pracovníka je zaměřena především na komunikaci mezi třídními učiteli a rodiči, ale chodí i do hodin, kdy se to týká zejména prvních a druhých tříd, tam kde adaptace ještě úplně neproběhla. Pracovník také sleduje, jak děti zvládají hlavní předměty a jak fungují v kolektivu. Pan ředitel shrnuje, ţe největším přínosem je tento pracovník pro školu v komunikaci s rodiči (finanční příspěvky atd.). V ţádném případě se tedy nejedná o tlumočníka. Na závěr k tomuto tématu jsem se zajímala, jak by jednotliví aktéři řešili problém integrace Romů do klasických základních škol. Paní Goldová opět upozornila na cennou práci NNO a terénních sociálních pracovníků. K tomu dodala: „Co jiného můţe udělat město? My můţeme dělat jen to, co nám legislativa umoţní a podporovat NNO, dávat jim morální, finanční, materiální a personální zajištění. Terénní sociální pracovníci jsou zaměstnanci města, na jejich práci lze vidět, jak město podporuje vzdělávání Romů.“ Pan Ţárský vidí obecně šanci pro romskou integraci v jejich úspěšném vzdělávání, proto této oblasti přikládá zásadní roli a chce ji aktivně řešit. Pozitivně hodnotí nárůst dětí v ZŠ Trávníky, ale obává se, ţe z dlouhodobé perspektivy by to mohl být problém, neboť pokud budou počty dětí na Poschle přibývat, mohla by se z této školy stát za čas romská škola a 62
rodiče by tam pak přestali posílat neromské děti. To potvrzuje i ředitel této školy, pan Slováček, který navíc doplňuje, ţe jejich škola je tímto trochu v nevýhodě oproti jiným školám, neboť město dislokovalo Romy do jedné oblasti, coţ není jenom Poschla, ale i Jiráskova 409, takţe valná většina Romů ze Vsetína nyní patří spádově do této jediné školy. Kdyby byli romské rodiny rozmístěny po městě, tak jedna škola není v ohroţení. Za stávajících podmínek tak pan Ţárský navrhuje rozmístění romských ţáků do různých základních škol po městě. Proto je důleţité vytvořit na Vsetíně mechanismus, který by to umoţnil, například autobus, který by děti do těchto škol rozváţel. Dále je podle něj nutný motivační mechanismus pro rodiče, aby tam děti posílali. Navrhuje poskytnout finanční podporu ve formě pěti set korun za nástup, tisíc korun měsíčně, kdyţ tam dítě vydrţí. Pan Ţárský se domnívá, ţe by to pomohlo vychovat silnou generaci, která by prošla normální školou. Aţ tato generace vyroste, nebude pro ni speciální škola její domácí školou a přirozeně budou dávat své děti do běţných základních škol a budou s nimi pracovat. Toto jsou věci, které se dle pana Ţárského musí řešit v rámci komunitního plánování a v té chvíli k tomu musí silně přistoupit město a silně kraj. Rozptýlení dětí do škol navrhuje i ředitel školy, pan Slováček a uvádí, ţe je to téma, se kterým bojují. Přičemţ ostatní ředitelé škol jsou podle něj také pro tento návrh a ani rodiče se tomu nebrání. Na závěr dodává, ţe pro příští rok by se jednalo přibliţně o šedesát romských dětí, které spádově patří na jeho školu a kdyby teoreticky všichni chtěli nastoupit, tak by to mohl být problém. Paní Goldová k rozmístění dětí do různých základních škol po městě uvedla, ţe je pro, ale legislativně toto nelze ošetřit, protoţe je tady spádová oblast, kdy k jedné škole patří určitá lokalita. Jiný pohled na efektivitu tohoto návrhu má místostarosta Vsetína, pan Lubomír Gajdušek, který je toho názoru, ţe jestli jsou Romové na Poschle nebo ne, tak to nemá vliv na to, jakou školu budou navštěvovat a v jaké míře. Podle něj v tomto nehraje roli vzdálenost, nebo spádová oblast, neboť děti stejně musí ráno nastoupit na autobus, aby dojely do školy a pak uţ se jedná jenom o to, zda vystoupí, tam, kde to mají nejblíţe, tedy základní školu Trávníky, nebo pojedou o pár zastávek dál. Navíc ostatní běţné základní školy jsou od Poschly stejně vzdálené jako speciální škola Turkmenská, kde je největší procento romských dětí, takţe vzdálenost tam podle něj z tohoto důvodu nehraje roli. S tímto názorem je v ostré kontradikci tvrzení ředitele školy, pana Slováčka, který uvádí, ţe v praxi je to tak, ţe tu školu, kterou mají ţáci nejbliţší, tak ta je pro ně nejvýhodnější a většinou ji také navštěvují. Podle pana Gajduška však je u Romů problém v nedostatečné motivaci a emancipaci v souvislosti se vzděláváním. Jako efektivní opatření v této oblasti vidí terénní sociální práci, coţ je 63
organizační sloţka města. Podle něj zejména touto činností můţe dojít k nárůstu motivace a emancipace u dětí a následně pak k jejich větší návštěvnosti klasických základních škol.
2. Zaměstnanost Problematiku zaměstnanosti Romů jsem projednávala s panem Danem Ţárským, který je mj. také vedoucí Pracovní skupiny, s Martou Doubravovou, která také řeší otázky ohledně zaměstnanosti Romů ve Vsetíně a s místostarostou Vsetína, panem Lubomírem Gajduškem. Nejprve mě zajímalo, zda se změnila situace zaměstnanosti Romů po novém zákoně o podmíněnosti sociálních dávek. Pan Ţárský uvedl, ţe s tímto zákonem se zvedl počet těch, kteří pracují v rámci povinných dvaceti hodin týdně, aby jim tyto dávky nebyly sníţeny. Tento fakt povaţuje za pozitivní, coţ potvrzuje i Marta Doubravová a dodává, ţe je dobře: „ţe (Romové) vůbec najednou vytáhnou paty z domu a jdou něco dělat“. Oba se ale shodně domnívají, ţe celková zaměstnanost se nezvedla. Podle pana Ţárského je zásadní, ţe se nezvedá trvalá a dlouhodobá nezaměstnanost. Opět naráţí v této souvislosti na spojitost se vzděláváním Romů a uvádí, ţe nejbolestnější praxí je, ţe děti, které nastoupí na speciální základní školu, jakoby de facto nastoupily na Úřad práce. Aby se situace romské zaměstnanosti ve Vsetíně alespoň nějak zlepšila, připravila Diakonie pracovní projekt. Podstatou tohoto projektu je, ţe se vytvoří pracovní parta pěti lidí vedena předákem, kterého dodá Diakonie. Poté budou osloveny firmy, kterým bude nabídnuto, aby tam tato skupina pracovala, za coţ bude také firmám zaplaceno. Firma bude následně této skupině zadávat práci, předák vše pohlídá a Diakonie zaplatí pracovníky penězi z fondu EU. Tento projekt byl přiznán, je podpořen a měl běţet uţ od října tohoto roku. Bohuţel ale nastal administrativní problém s přísunem peněz z fondu EU. Projekt je tak nyní pozastaven, neboť se řeší problém ohledně veřejné podpory. Oba zástupci Diakonie viděli v tomto projektu jistou šanci. Marta Doubravová se domnívá, ţe mohl být úspěšný, i přesto, ţe by řešil problematiku zaměstnanosti pouze z krátkodobé perspektivy. Kdyby se totiţ pracovníci osvědčili, jednak by získali kontakty na stavební firmy, coţ by jim mohlo pomoct a také Diakonie by jim zprostředkovala kontakty na jiné firmy. Tento projekt mohl také napomoci ke změně nahlíţení na Romy jako na pracovní sílu a to by mohlo vést k jejich častějšímu zaměstnávání namísto Ukrajinců. Problém konkurence ukrajinských a slovenských pracovníků na Vsetínsku je značný, neboť je jich zde hodně a jsou levnější, proto je zaměstnavatelé vyhledávají častěji, neţ Romy.
64
Místostarosta Vsetína, pan Gajdušek v souvislosti s pracovními programy vzpomíná na projekt s názvem Pracovní šance, který byl realizován v souvislosti s Technickými sluţbami a který nevyšel úplně podle jeho představ, neboť nakonec vydrţeli jenom tři pracovníci. Tento neúspěch si pan Gajdušek vysvětluje špatným nastavením tohoto projektu, kdy šlo o to, ţe účastníci byli v podstatě „hozeni do vody“ v rovině technických sluţeb a tímto byla přidána práce někomu dalšímu. Jakýkoli další takovýto projekt se tak dle pana Gajduška musí dít v rámci sociálně terapeutického dozoru. Představil mi aktuální vizi radnice, která chce ve spolupráci s NNO vytvořit sociální podnik, kdy hodlají postupovat metodou krok za krokem. Tento projekt má být cílen tak, ţe zde bude figurovat určitý člověk z pohledu metodika a koordinátora daných aktivit. Tato osoba bude mít na starost správné pouţití metod, jak se bude se zaměřovat na pracovní skupinu (z hlediska motivace atd.). Tuto taktiku si radnice ověřila při jiném projektu, realizovaném vzdělávacím a komunitním centrem Integra. Tato organizace nyní administruje veřejnou sluţbu při provádění částečně alternativních trestů a je tam prý vidět velký efekt. Daný koordinátor vţdy upozorňuje člověka, aby docházel na veřejně prospěšné práce, aby nezapomněl a také ho mu předkládá moţná rizika. To je dle pana Gajduška základní nutnost tohoto terapeutického doprovodu, která pak můţe napomoci vytvořit kýţenou emancipaci u pracovníků. Dalším tématem v oblasti zaměstnanosti byli rekvalifikační kurzy, kdy pan Ţárský uvedl nejţádanější profese pro Romy na Vsetínsku, jedná se o technické sluţby, prodavače a kuchaře-číšníka. Problémem je ovšem u Romů otázka sekundární negramotnosti, neboť tito lidé jsou na hranici, kdy umí číst a psát, takţe je pro ně velký problém napsat ţivotopis. Další úskalí rekvalifikace je, ţe pokud se Romové po jejím skončení nezaměstnají, sniţuje se jejich motivace pro další pokus. Dále mě zajímalo, zda je na Poschle či obecně ve Vsetíně někdo z Romů, kdo má stálé zaměstnání. Marta Doubravová mi sdělila, ţe ano, ale není jich moc. Pár Romů prý pracovalo nějakou dobu ve slévárně, jeden muţ z Poschly je zaměstnán jako terénní pracovník na MěÚ, několik lidí pracuje na základní škole jako asistenti pedagoga (smlouva buď na půl roku, nebo na jeden rok), jedna paní z Poschly dělá asi dva roky v pekárně. Další čtyři lidé pracují na dohodu o provedení práce ve zdejším folklórním souboru. Ostatní, z těch, co pracují, to pak většinou mají jenom nárazově. Maximálně se prý dohromady jedná asi o dvacet lidí, z dvě stě třiceti ţijících na Poschle. Na závěr jsem zjišťovala, zda došlo k nějakým změnám zaměstnanosti Romů v souvislosti s jejich přestěhování na Poschlu. Pan Ţárský uvedl, ţe jestli se něco změnilo, tak to nebyla součást stěhování. Pozitivní změny byly pouze individuální. Uţ kdyţ prý bydleli Romové 65
v Pavlačovém domě byla zaměstnanost značně vysoká, takţe v tom negativním pohledu není příliš kam ustupovat. Marta Doubravová v souvislosti s Poschlou zmínila ještě jeden projekt, který zde měl být realizován. Jednalo se o trojstupňovou přípravu na zaměstnání, kdy nejdříve mělo proběhnout vzdělání a zaškolení účastníků. Ve druhé fázi, by ti, co prošli zaškolením postoupili do chráněné dílny, která měla být vybudována na Poschle. Třetím stupněm, aţ se pracovníci v dílně naučí něčemu konkrétnímu, měl být nástup do zaměstnání, které jim bude zprostředkováno. Tento projekt ale nevyšel. Myšlenka to byla prý v zásadě dobrá, ale zase tolik jejího neprosazení zástupci Diakonie nelitují, neboť jim velmi vadilo, ţe dílna měla být vybudována na Poschle. Takové opatření nepovaţují za integrační, neboť lidé z Poschly by to „měli pod nosem a nemuseli by nic překonávat“. Diakonie ve své koncepci vystupuje proti jakémukoliv rozšiřování Poschly.
3. Bydlení Co se týče aktuálního stavu ţivota romské komunity na Poschle, dle místostarosty, pana Gajduška je to záleţitost sinusoidy, kdy jakmile není dohled komunitní koordinátory, NNO a dalších pracovníků, tak se to hned projeví a nastane všeobecný nepořádek. Podle něj je ţivot této komunity charakteristický častým chvilkovým nadšením pro něco či pro někoho. Uvádí například vytvoření romské církve, kterou hojně vyznávali a slibovali, ţe nebudou hrát automaty, nebudou pít atd. Ovšem nadšení vţdy po nějaké době opadne a všichni jsou zpátky tam, kde byli. Podle pana Gajduška chybí těmto lidem houţevnatost a výdrţ. Jako pozitivní ovšem vidí větší uvědomování a emancipaci této skupiny. Kladně hodnotí to, ţe jsou nyní schopni realizovat určité programy sami pro sebe v rámci občanského sdruţení Romani godţi (např. letní tábor, soutěţ Miss či pěvecká soutěţ). Tyto fakta vyzdvihuje pan Gajdušek v rámci emancipace, kterou přineslo bydlení na Poschle. Jiţ z předcházejících pasáţí mé práce je ale patrné negativní stanovisko Diakonie a ostatních NNO působících ve Vsetíně vzhledem k bydlení Romů na Poschle. Byly sice zaznamenány i další pozitivní změny v souvislosti se vzděláváním, způsobené intenzívní sociální prácí na Poschle, ale pan Ţárský je toho názoru, ţe: „pokud bychom zrušili Diakonii a nechali Romy bydlet různě po městě, tak je ten efekt nepoměrně větší.“ Stejné stanovisko k této problematice zaujímá i ředitel školy, pan Slováček, který se domnívá, ţe: „To rozhodně není dobře, ţe jsou sestěhování na jedno místo a spádově patří na jednu školu, optimální z hlediska vzdělávání by bylo to, kdyby byli rozptýleni po městě, tak jako běţná populace“.
66
Kdyţ jsem se zeptala pana Ţárského, zda vidí možnost rozptýlení Romů po městě nyní jako reálnou, řekl mi, ţe podle něj to bylo reálné, uţ kdyţ se řešila Poschla, tvrdí, ţe to byla otázka vůle. Na řešení této bytové situace bylo prý tehdy k dispozici šedesát miliónů korun pro třicet šest rodin, tzn. na jednu rodinu vychází téměř jeden milión sedm set tisíc korun. Nyní bydlí dotyčné rodiny na Poschle za tuto částku na pětadvaceti metrech čtverečních. Pan Ţárský tedy shrnuje, ţe: „za stejných podmínek mohly být rodinám koupeny byty různě ve městě, ale nebyl tam ten názor – radnice, ale i některých odborníků“. Důvodem, proč tehdy Diakonie a ostatní NNO nějak důrazně neprotestovali, byl argument, ţe Poschla je dočasné řešení a do pěti let jsou Romové zpátky ve městě. Nyní to však radnice prezentuje jako konečné řešení. Pro pana Ţárského je toto ta nejhorší zpráva, neboť uţ nyní se ve spojitosti s Poschlou kumulují problémy. Místostarosta, pan Gajdušek k tomuto poznamenává, ţe to bylo hledání nutného řešení, které sice mělo být dočasné, ale problém je prý v tom, ţe byty radnice nemá. K rozptýlení Romů ještě dodává, ţe také majorita má v tomto s minoritou hodně velký problém, coţ je doloţeno na příkladech rodin, které byly rozptýleny. V domě, kde je čtyřicet bytových jednotek a z toho čtyři rodiny jsou romské, se objevují stíţnosti ze strany majority na hluk. Přičemţ z Poschly uţ byly navráceny do města asi tři rodiny, ale pan Gajdušek nevidí do budoucna přílišnou perspektivu z důvodu nedostatku bytů. Radnice se také dostává do situací, kdy jí je předhazováno, ţe jsou byty jenom pro minoritu a ne pro majoritu. Mezi nejzávažnější problémy, které v souvislosti s Poschlou nastaly patří jednoznačně jiţ zmíněné ohroţení ZŠ Trávníky, neboť pokud tam bude Romů přibývat, přestanou zde rodiče ostatní děti posílat, coţ opět nepřispěje k integraci. Pan Pan Ţárský navíc dodává, ţe v naší demografii se generace vymění co třicet let, protoţe děti jsou nyní dosti pozdě, ale u Romů je ta výměna jednou za sedmnáct let. „Takţe jich bude dvakrát tolik a dvakrát tolik…“. Proto bychom měli co nejrychleji přistoupit k rozmisťování dětí do více škol po Vsetíně. Objevují se prý také signály, ţe situace na Poschle se zhoršuje v souvislosti s výskytem drog. Dalším problémem Poschly je, ţe Romové nejsou s nikým jiným v kontaktu. Pan Ţárský se domnívá, ţe jestliţe se společně nepotkáváme, nemůţeme se vzájemně poznávat (Romové s majoritou). Proto nyní připravuje Diakonie projekt, kdy budou dotazováni občané Vsetína na některé věci, které by měly vést ke vzájemnému pochopení. O problémech vyskytujících se na Poschle jsem hovořila také s Martou Doubravovou, která zmínila následující: „Mezi Romy narůstá agresivita, vizuálně to jde k zemi, mnohem více rozbitých a zlikvidovaných věcí vevnitř v domech. Děti jsou na sebe zlé. Rodiny mají méně peněz, vzhledem k zákonu o sociálních dávkách. Moţná potřebují spadnout úplně na dno, aby 67
se měli kam zvedat. Roste bezmoc, k tomu Poschla přispěla“. Marta Doubravová také poukazuje na nelehkou pozici sociálních pracovníků v přímé práci, neboť ti jsou tam ta bílá reprezentace společnosti zvenku. Ze strany Romů je jim pak vyčítáno, ţe na ně berou peníze a nedělají to, co oni si představují, ţe by měli dělat. V očích Romů jsou tito pracovníci těmi, kteří jim berou práci. Nechápou, proč by tuto práci nemohli vykonávat sami. Marta Doubravová vysvětluje, ţe rozsah práce, kterou mohou dělat nekvalifikovaní Romové, nekvalifikovaní Romové dělají a vysokoškolsky vzdělaný sociální pracovník Rom na Poschle ţádný není, takţe nemá tuto pozici kým z nich obsadit. Tyto průbojné tendence lze u Romů pozorovat moţná také z toho důvodu, ţe pomalu upadá přísný reţim, který byl původně v Poschle nastolen. Od začátku byli tehdy ještě Jiřím Čunkem varování, ţe při prvním nezaplaceném nájmu půjdou na ulici. Dnes je tam však jiţ několik rodin, které opakovaně nezaplatili nájem a přesto nebyli vyhozeni. Marta Doubravová si myslí, ţe kdyby byl starostou stále Jiří Čunek, nebylo by toto městem tolerováno a skutečně by je poslalo na ulici. Současné vedení radnice má zřejmě strach, ţe by byli nařčeni z diskriminace. Marta Doubravová je ale toho názoru, ţe mělo být dodrţeno toto pravidlo a radnice je měla uplatnit hned v prvním případě nezaplaceného nájmu, aby si z toho ostatní vzali příklad. Nyní, kdyţ uţ počet neplatících rodin narůstá je na to pozdě. Tyto a další problémy se nabalují na sociální pracovníky a nejhorší je, ţe jejich rozuzlení musí většinou hledat sami. Je zajímavé, ţe jedním z pozitiv ve stěhování z Pavlačového domu na Poschlu, které uvedl místostarosta, pan Gajdušek bylo právě to, ţe: „Radnice bedlivě hlídá placení nájmů, coţ realitní kancelář u Pavlačáku neuhlídala. Nedá se říct, ţe všichni platí, ale drţíme to v jakési relaci, kdyţ dluţí nájem - dva, tak uţ to řešíme“. Řešením má na mysli pan Gajdušek to, ţe si dluţníky volají, upozorní je na vzniklý dluh, pohrozí ţalobou a to je vše. K tomuto postupu radnici ovšem nutí problém legislativy, kdy výrok soudu u rodin s nezletilými dětmi, nebude znít: vyklizení bytu bez náhrady. Rozsudek v takovémto případě bude spíše ve znění: vyklizení po přidělení náhradního bytu a v té chvíli bude tento výsledek spíše demotivující, neboť ostatní to pak budou vnímat tak, ţe město na ně nemůţe. Důvodů, proč není Poschla ideálním místem pro bydlení romské komunity je tedy mnoho. Alternativu tohoto řešení spatřuje pan Ţárský v učinění silného rozhodnutí někým z MěÚ. Tento dotyčný by měl pověřit někoho dalšího úkolem, vybudovat například patnáct rodinných domků pro určitý typ rodin. Město by na tento projekt dodalo pozemek a Romové si ho svépomocí vybudují. Takovéto bydlení by pak bylo nabídnuto všem sociálně slabým, polovina Romové, druhá polovina neromové. Stejnou vizi by přivítala i Marta Doubravová, ovšem s důleţitou poznámkou, ţe ve Vsetíně chybí někdo, kdo by do toho šel s nadšením. 68
Jako příklad úspěšného řešení této problematiky uvádí model Vesničky souţití realizovaný v Ostravě. Marta Doubravová si uvědomuje, ţe je to běh na dlouhou trať, musí se získat pozemky, podpora, peníze a lidi, kteří by do toho šli, ale hlavně by to muselo chtít město. Další opatření, které chybí v ČR v oblasti bydlení je systém podpory sociálního bydlení, a to nejen pro Romy, ale pro všechny sociálně slabší skupiny. Marta Doubravová se domnívá, ţe by mělo být k dispozici jednak levné, byť méně kvalitní bydlení pro ty, kteří jsou „úplně na dně“. Jednak také lepší, draţší, ale přesto dostupné bydlení pro lidi, kteří něco prokázali, něco dokáţou. Dále pak startovací byty pro ty, kteří uţ se z toho (například z dluhů) dostali, ale potřebují pořád nějakou podporu. V závěru tohoto procesu uţ můţou jeho účastníci na běţný volný trh s byty a zvládnou to. Tenhle systém obecně a legislativa pro něj v ČR však chybí, coţ poté dopadá na spousty skupin. Pan Ţárský k problematice bydlení Romů na Poschle navrhuje moţnost města nakoupit pět bytů ročně, postupně do nich rodiny přesouvat a za pět let by byli všichni zpátky ve městě. Toto řešení navrhuje, neboť pro něj se neprokazuje ta idea, ze strany těch, co Poschlu obhajovali, ţe se osvědčila. Navíc město prý plánuje postavit třetí dům na Poschle a byť je to míněno vstřícně, pro pana Ţárského je to celá špatná idea a proto s ní nesouhlasí. Obavu ze stavby třetího domu na Poschle má i Marta Doubravová. I kdyţ zatím o tomto neví nic konkrétního, pouze nějaké náznaky ze strany města, uţ nyní se obává podobného modelu, jako před první stavbou, tedy hledání alternativ, ale v zásadě uţ bude rozhodnuto. Bohuţel uvádí, ţe Diakonie a ani další NNO zatím nenašli mechanismus, jak proti tomuto jít, neboť jsou v podstatě bezmocní. Navíc město jistě nebude dopředu nějak prezentovat své záměry, protoţe ví, jak se proti tomu NNO staví. Bezmocnost těchto organizací ale bohuţel dokazuje zkušenost před bouráním Pavlačového domu, kdy v této věci byl ve Vsetíně i vládní zmocněnec a stejně nebyla šance rozhodnutí radnice zvrátit. Místostarosta, pan Gajdušek mi sdělil, ţe téma třetího domu na Poschle je radnicí zvaţováno, ale spíše převládá názor, nestavět ho tam a jít jinou cestou. V této souvislosti zmiňuje čím dál větší potřebnost částečně ubytovny, částečně sociálních bytů. Také z hlediska platné legislativy, kdy soudy nyní vyklizování bytů s dětmi, váţou nikoli na přístřeší, ale na poskytnutí náhradního ubytování, které má charakter trvalosti. Radnice tedy nyní v rámci bytové koncepce toto řeší, kdy má jiţ rozjednané shánění prostorů i v rámci mírně okrajových částí Vsetína (před Zbrojovkou Vsetín a areál SOU). V těchto místech zvaţuje vybudovat ubytovnu, částečně pro tento charakter (pro vyklizovače) a částečně by se jednalo o sociální byty, neboť jejich potřebnost ve Vsetíně je stále hodně velká.
69
Na závěr jsem poţádala oba zástupce Diakonie o zhodnocení vzájemné spolupráce jednotlivých subjektů Vsetína. Pan Ţárský je toho názoru, ţe spolupráce je dobrá, ale mohla by být lepší. Podle něj by zlepšení mohlo být dosaţeno realizováním nějakého společného cíle a moţná tento společný cíl není tak silně definován, aby dlouhodobě intenzívně spojoval tyto subjekty. Kdyby se všichni shodli na tom, ţe se například budou stavět byty pro potřebné, tak tento motiv by dal dohromady intenzivnější spolupráci. Takto to však nyní úplně není, neboť není tolik na čem spolupracovat, jak by mohlo být. Dodává však, ţe radnice je ve sloţité situaci, neboť často se nejedná o výběr z ideálních moţných řešení, ke kterým tlačí Diakonie. Pro ni jsou reálná jen některá řešení, coţ ale pan Ţárský nechce akceptovat a poţaduje – „udělejte nejlepší řešení“. Paní starostka má podle něj velmi vysoké sociální cítění a nyní je v roli starostky, která převzala nějakou situaci a musí se k ní v aktuálním čase postavit reálně. Místostarosta, pan Gajdušek v souvislosti s Poschlou hovoří o tom, ţe v dané situaci jiné řešení prý zkrátka nebylo, z důvodu sevřenosti údolí. Odvolává se na Radu vlády pro záleţitosti romské komunity, na kterou se radnice obrátila a ţádala ji, aby toto bylo řešeno nějak komplexně, jako státní problém s moţností podporovaného, nebo aktivizačně podporovaného bydlení. Přičemţ sami Romové by měli zájem podílet se na stavbě svépomocí, ale dle pana Gajduška je zde problém z pohledu hypotéky, neboť ti lidé na ni nedosáhnou. Řešení tak vidí v nalezení nějakého podpůrného programu. Poukazuje na příklady rodin z Pavlačového domu, kterým město poskytlo půjčku na domy, kdy se dle pana Gajduška ukázalo, ţe tyto rodiny nebyly schopny nebo ochotny vyuţít šanci v podobě těchto domů. Uvádí jeden případ, kdy tato akce uspěla a rodina si dům spravuje a těší se z něj, zbytek se ovšem nepovedl, ač všechny domy byly, dle pana Gajduška, obyvatelné. Shrnuje tedy postup radnice slovy: „V dané chvíli to řešení bylo nutné. Myslím si, ţe v té fázi, v jaké to je, tak přes všechny neúspěchy, to svá pozitiva má.“ Marta Doubravová se domnívá, „ţe radnice především hájí zájmy většiny a proč by si to znesnadňovali, proč by řešili něco, co teď aktuálně nikoho nepálí“. Ve městě jsou všichni spokojeni, ţe Romové jsou tam, kde jsou. Navíc potřebuje město získat nějaké volební hlasy a pozitivní diskriminace by byla silně nepopulární. Hledat jiné řešení je náročnější, neţ vyuţít „osvědčenou“ metodu (Poschlu). Jsou tam nataţené inţenýrské sítě, je vymyšlená technologie, je tam servis NNO, tak proč by to radnice řešila. Situace ve Vsetíně je dle Marty Doubravové velmi zvláštní. Město nadstandardně dotuje sociální sluţby a NNO ve srovnání s ostatními. Na druhou stranu tím vlastně město „zavírá pusu NNO“ a navíc má argument, ţe tuto práci podporuje více, neţ jiná města. NNO zase tyto peníze od města opravdu potřebují. Marta Doubravová má ale pocit, ţe hlas NNO je slyšet a město ví, ţe v nich má opozici. 70
ZÁVĚR Nyní posoudím činnost radnice vzhledem k integraci v jednotlivých etapách vývoje situace vsetínských Romů, abych mohla zodpovědět svoji zásadní otázku, tedy, zda má být řešení vsetínské radnice romské problematiky vzorem či odstrašujícím případem pro ostatní. Hned na začátku je třeba zmínit, ţe velmi negativní roli sehrála radnice v souvislosti s chátráním původního bydliště Romů, tedy Pavlačového domu č.p. 1336. Dle zjištěných poznatků se první technické závady na tomto domě začaly objevovat jiţ v šedesátých letech a i přes průkaznost nutných oprav, radnice po celých čtyřicet let tuto situaci neřešila a nechala dům zchátrat. Je zde také nutno upozornit na příchod romských rodin do tohoto domu, který se odehrál aţ v devadesátých letech, tedy třicet let po prvních stíţnostech na stav domu. Tato skutečnost shodně dokazuje, ţe za špatný stav domu nese větší díl viny ignorace oprav radnicí, neţli přítomnost Romů. V další fázi vývoje tohoto případu hledala radnice nové místo pro bydlení Romů z Pavlačového domu, kdy nakonec rozhodla pro okrajovou lokalitu Poschla. Ve výběru této lokality spatřuji zásadní pochybení vsetínské radnice. Vedení města nebralo ohled na varování řady odpůrců tohoto řešení, kteří upozorňovali na nevhodnost zmíněné lokality vzhledem k romské integraci z důvodu vzdálenosti od města. Prosazení tohoto řešení proto hodnotím velmi negativně, neboť jeho realizací radnice nejednala v zájmu integrace Romů do společnosti, nýbrţ přispěla k jejich segregaci na okraj. Navíc je zřejmé, ţe radnice si byla vědoma nevhodnosti tohoto místa, o čemţ svědčí její snaha nezveřejňovat předem své rozhodnutí a obejít jeho očekávané odpůrce (zejména představitele NNO ve Vsetíně). Jako liché se ukázaly také argumenty radnice, ţe jiné řešení v dané situaci nebylo moţné. Toto tvrzení vyvrací ředitel Diakonie, pan Dan Ţárský, který uvedl, ţe radnice měla na řešení této situace k dispozici šedesát miliónů korun pro třicet šest rodin, tzn. na jednu rodinu vychází téměř jeden milión sedm set tisíc korun. Za stejných podmínek, tak mohlo město koupit rodinám byty ve městě a daleko více tak přispět k jejich integraci, coţ ovšem neudělalo. Ne všechny rodiny z Pavlačového domu však skončily na Poschle, některé z nich čekal ještě smutnější osud v podobě vymístění ze Zlínského kraje. Radnice tento postup prezentovala jako šanci pro tyto rodiny, které jí podle ní ovšem nedokázaly vyuţít. Opět nemohu souhlasit s přístupem radnice k tomuto kroku, neboť rodinám byly povětšinou přiděleny domy v chátrajícím stavu, takţe museli do oprav často vloţit značné investice a navíc byly zcela odříznuti od ţivota na Vsetínsku.
71
Co se týče rodin ţijících na Poschle a jejich vývoje během posledních dvou let, dostáváme se zde k poněkud odlišnému pohledu médií na aktuální stav a jednotlivých aktérů zabývajících se touto tématikou ve Vsetíně. Dle mediální prezentace funguje romská komunita na Poschle dobře, coţ je usuzováno na základě dodrţování pořádku, sníţení kriminality či placení nájemného. Tyto úspěchy jsou přičítány zejména aktivitě komunitní koordinátory, paní Daniely Cincibusové a činnosti NNO či terénních sociálních pracovníků. Sociální práce je na Poschle bez pochyby velmi dobře zavedena, na čemţ se shodli jak zástupci města, politici, tak i odborníci – Otakar Motejl a Dţamila Stehlíková. V tomto vidím velké pozitivum pro romské rodiny ţijící na Poschle. Je ovšem důleţité, z jaké perspektivy jsou tyto jevy posuzovány. Dle ředitele Diakonie, pana Dana Ţárského a ředitele ZŠ Trávníky, která je spádovou školou pro děti z Poschly, pana Lubomíra Slováčka by totiţ bylo daleko přínosnější pro integraci Romů jejich rozptýlení po městě. V prvé řadě z důvodů větší šance na jejich úspěšné vzdělávání, coţ předpokládá začlenění romských dětí do běţných základních škol, namísto škol speciálních. V situaci, kdy jsou však Romové koncentrování v jedné lokalitě, je jejich spádová škola v ohroţení, neboť časem můţe dle pana Ţárského dojít k vytlačení ţáků majoritní populace, škola by se tak stala převáţně romskou a opět by klesala šance na úspěšnou integraci. Proto navrhuje vytvořit ve Vsetíně mechanismus, který by umoţnil rozptýlení dětí do škol, například autobus, který by je rozváţel a finanční podporu v podobě pěti set korun za nástup dítěte a tisíc korun měsíčně, kdyţ tam dítě vydrţí. Pan Ţárský povaţuje oblast vzdělávání za klíčovou v otázce romské integrace a domnívá se, ţe kdyby se podařilo vychovat silnou generaci, která by prošla běţnou základní školou, bude tato generace poté přirozeně posílat své děti do klasických škol, bude mít také větší šanci získat zaměstnání a to můţe velkou měrou napomoci integraci. Zástupce města, místostarosta pan Lubomír Gajdušek, je však toho názoru, ţe otázka vzdělanosti Romů nezávisí na místě jejich bydlení, ani na spádové škole, ale na jejich motivaci a emancipaci. V tomto vyzdvihuje činnost sociálních pracovníků na Poschle, kteří podle něj mohou tuto motivaci u Romů zvýšit a tím docílit větší návštěvnosti škol. Zde opět nesouhlasím s přístupem radnice k této problematice, neboť namísto aktivního opatření, které navrhuje pan Ţárský, očekává radnice impuls od samotných Romů, coţ je v jejich situaci mnohem větší poţadavek, neţ je vůbec kladen na majoritu. Nemůţeme čekat, ţe v Romech naroste, byť systematickou sociální prácí, motivace navštěvovat běţné základní školy, kdyţ je tato moţnost navíc znesnadněna vzdáleností od města.
72
Co se týče zaměstnanosti, bylo médii velmi pozitivně hodnoceno zapojení Romů do veřejně prospěšných prací v rámci schválení nového zákona o podmíněnosti sociálních dávek. Zástupci Diakonie mi ale potvrdili, ţe tato změna neměla vliv na trvalou a dlouhodobou zaměstnanost, coţ je u Romů ve Vsetíně nejpalčivější problém. V tomto ohledu hodnotím kladně aktivitu radnice, která chystá ve spolupráci s NNO projekt, jeţ mi představil pan Gajdušek. Radnice se poučila z chyb u předešlých pracovních neúspěchů a hodlá nyní realizovat pracovní projekt, do kterého bude zapojen sociálně terapeutický dozor, který bude mít funkci koordinátora a metodika. Jeho úkolem bude také vhodně motivovat pracovníka a udrţet ho v pracovním procesu. Toto opatření radnice můţe být dle mého názoru efektivní ve zvyšování emancipace Romů a následně v jejich přístupu k práci. Dalším problémem spojeným se současným bydlením Romů je počáteční výskyt nezaplacených nájmů na Poschle. I kdyţ radnice předem rodiny striktně varovala, ţe po prvním nezaplacení půjdou na ulici, nebylo toto opatření dodrţeno. Dluţníkům je pouze vyhroţováno soudem, na který ovšem nesmí dojít, neboť radnice se obává demotivujícího rozsudku pro rodiny s dětmi, který by rozhodl pro vyklizení po přidělení náhradního bytu. Tímto by dle pana Gajduška měli romské rodiny pocit, ţe radnice na ně v podstatě nemůţe. Obávám se však, ţe současným tolerováním neplacení nájmů dochází ke stejnému efektu, takţe radnice vlastně dostala sama sebe do patové situace. Také z důvodu prvního výskytu neplatičů, zvaţuje radnice potřebnost ubytovny, která by slouţila částečně jako náhradní bydlení pro soudně vystěhované rodiny a částečně jako sociální bydlení. Radnice nyní v rámci bytové koncepce toto opatření řeší a má jiţ rozjednané shánění prostorů i v rámci mírně okrajových částí Vsetína. Potřebnost sociálních bytů narůstá také z důvodů zvyšujícího se počtu lidí ţijících na Poschle. Od jejich přistěhování se zde narodilo jiţ třicet dětí, proto je nutné tuto situaci urychleně řešit. Zástupci Diakonie mě informovali o náznacích radnice, postavit na Poschle v této souvislosti třetí dům, proti čemuţ se důrazně stavějí. Pan Gajdušek mi však sdělil, ţe momentálně se radnice spíše přiklání k moţnosti vystavět zmíněnou ubytovnu. Marta Doubravová se ovšem obává obdobné situace, která ve Vsetíně panovala jiţ před první výstavbou na Poschle, tedy údajné zvaţování alternativních řešení, ale v zásadě uţ bude rozhodnuto a toto rozhodnutí bude veřejně prezentováno aţ ve chvíli, kdy uţ jej nebude moţné zvrátit. Tímto krokem by radnice jen potvrdila své tendence, které by rozhodně nebylo moţné povaţovat za integrační. V opačném případě by ukázala, ţe se poučila ze svého prvního pochybení v podobě vystěhování Romů na Poschlu a rozhodla se tak nyní pro přínosnější řešení této problematiky.
73
Ať se radnice do budoucna rozhodne jakkoli, její dosavadní řešení romské problematiky dle mého názoru nelze povaţovat za vzor pro ostatní. Z mého výčtu jasně převaţují negativní postupy vsetínské radnice vzhledem k romské integraci. Těch pár pozitiv, která jsem identifikovala, jistě hrají svoji úlohu a například role sociálních pracovníků je nesmírně cenná. Ovšem tato opatření a z nich plynoucí dílčí úspěchy by nebyly zapotřebí, kdyby radnice nesegregovala Romy na okraj Vsetína a namísto toho je rozptýlila po městě. Dle mého názoru je současný stav romské komunity na Poschle pouze dobrou vizitkou sociálních pracovníků, ne příliš úspěšného podniku vedení města.
74
Použitá literatura: 1. Autorský kolektiv. Romové ve městě. Socioklub: Praha, 2002. 2. Autorský kolektiv. Romové, bydlení, souţití. Socioklub: Praha, 2000. 3. Geist, B. Sociologický slovník. Praha: Victoria publishing, a. s., 1992. 4. Giddens, A. Sociologie. Praha: Argo, 1997. 5. Hendl, J. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál, s. r. o., 2005. 6. Hirt, T.Jakoubek,M. „Romové“ v osidlech sociálního vyloučení. Plzeň:Aleš Čeněk,s.r.o. 2006. 7. Kolektiv autorů. Otázky sociální inkluze romské komunity. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 8. Kolektiv autorů. Romové v České republice. Socioklub. Praha: 1999. 9. Köttnerová, R. Východiska strategie integrace romských komunit v Olomouckém kraji. Olomouc: Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor sociálních věcí, 2004. 10. Miovský, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu.Praha: Grada Publishing,a.s., 2006. 11. Navrátil, P. a kol. Romové v české společnosti. Praha: Portál, 2003. 12. Rada vlády ČR pro záleţitosti romské komunity. Koncepce romské integrace 2004. Polygrafické středisko ÚVČR. 01/2005. 13. Topinka, Daniel, (ed.) Integrační proces muslimů v České republice pilotní projekt Dostupné z <web.mvcr.cz/archiv2008/dokument/2007/integrace_muslimu.pdf> 14. Literární noviny. 2008-38.
Internetové adresy: 1. TOLLAROVÁ, B. (2006): Integrace cizinců v Česku: pluralita, nebo asimilace? Biograf (39): 107 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=v3902, navštíveno 9. 10. 2007. 2. GAC (2006): Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti, on-line text: http://www.gac.cz/…L_aAK_CJ.pdf, s. 10. Navštíveno 16. 9.2009. 3. http://www.natur.cuni.cz/~ejanska/prednaska8.pdf - navštíveno 21.9.2009. 4. http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_2612 – navštíveno 12. 9.2009. 5. http://mfdnes.newtonit.cz/default.asp?cache=661480
75
6. http://vlada.cz/assets/cs/rvk/rzrk/aktuality/vsetin_final_070228_FINALE.pdf - navštíveno 23.9.2009
Rozhovory: Mgr. Marta Doubravová – zaměstnankyně Diakonie ČCE, Vsetín JUDr. Lubomír Gajdušek – druhý místostarosta Vsetína Bc. Věra Goldová - zaměstnankyně MěÚ Vsetín, odbor školství Mgr. Lubomír Slováček – ředitel ZŠ Trávníky, Vsetín Ing. Dan Ţárský - ředitel Diakonie ČCE, Vsetín, vedoucí Pracovní skupiny
76
