VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií
Vnímání lidské individuality seniorů v dlouhodobé péči Bakalářská práce
Autor: Monika Fatrová Vedoucí práce: PhDr. Dana Polodnová Jihlava 2014
Anotace V bakalářské práci jsme se zabývali problematikou na téma: Vnímání lidské individuality seniorů v dlouhodobé péči. Práce se skládá z teoretické a praktické části. V teoretické části popisujeme specifika přístupu k seniorům. Praktická část byla provedena formou kvantitativního výzkumu a byla zaměřena na seniory a jejich vnímání přístupu ze strany personálu při poskytování dlouhodobé péče. Výzkum měl za cíl zjistit míru akceptování lidské individuality seniorů při poskytování dlouhodobé péče, to jak senioři vnímají profesní přístup personálu. V závěru práce jsme vyhodnotily splnění cíle a hypotézy jsme porovnaly s výsledky dotazníkového šetření, které nám poskytli dotazovaní respondenti. Výzkum probíhal ve čtyřech zařízeních poskytujících zdravotní a sociální péči. Klíčová slova: Individualita, senior, komunikace, potřeby, kvalita péče
Die Annotation Die Bakkalaureatsarbeit beschäftigt sich mit der folgenden Problematik: die Perzeption der menschlichen Identität von Senioren in der langfristigen Pflege. Die Arbeit besteht aus dem theoretischen und dem praktischen Teil. Der theoretische Teil beschreibt die Besonderheiten der Einstellung zu den Senioren. Der praktische Teil wurde in der Form einer quantitativen Forschung durchgeführt und er konzentrierte sich auf die Senioren und ihre Perzeption der Einstellung des Pflegepersonals während einer langfristigen Pflege. Die Forschung sollte den Maß von Annahme der menschlichen Individualität den Senioren während der Gewährung einer langfristigen Pflege ermitteln, sollte feststellen, wie die Senioren die berufliche Einstellung des Pflegepersonals wahrnehmen. Zum Schluss der Arbeit haben wir die Erfüllung des Zieles ausgewertet und die Hypothesen mit den Ergebnissen der Fragebogenermittlung verglichen, die Daten haben uns die Befragten gegeben. Die Fragebogenermittlung hat in vier Einrichtungen der Gesundheitspflege und Sozialfürsorge stattgefunden. Schlüsseworte: Individualität, Senior, Kommunikation, Bedürfnisse, Qualität der Pflege
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala své vedoucí práce, vrchní sestře Oddělení geriatrické a následné péče Nemocnice Jihlava, PhDr. Daně Polodnové, za rady, inspiraci a vstřícný přístup při vedení této bakalářské práce. Velmi děkuji respondentům, vedení všech organizací, které mi umožnily provádět dotazníkové šetření. V neposlední řadě děkuji své rodině a přátelům za podporu během studia.
Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne ..................................................... Podpis
OBSAH 1
ÚVOD ................................................................................................................................. 8 1.1 Cíl práce........................................................................................................................ 10 1.2 Pracovní hypotézy ........................................................................................................ 10
2
TEORETICKÁ ČÁST ...................................................................................................... 11 2.1 Individuální přístup ...................................................................................................... 11 2.1.1 Individualita osobnosti ........................................................................................ 11 2.1.2 Úcta a respekt ...................................................................................................... 11 2.1.3 Intimita ................................................................................................................ 12 2.1.4 Akceptace ............................................................................................................ 12 2.1.5 Rogersovský přístup ............................................................................................ 13 2.1.6 Empatie ................................................................................................................ 13 2.1.7 Autonomie ........................................................................................................... 14 2.2 Pohled na poskytování péče ......................................................................................... 14 2.2.1 Historie poskytování ošetřovatelské péče ........................................................... 14 2.2.2 Problematika ošetřování dnes .............................................................................. 14 2.2.3 Dlouhodobá péče ................................................................................................. 16 2.2.4 Domovy pro seniory ............................................................................................ 16 2.2.5 Charta práv starších osob..................................................................................... 17 2.3 Problematika stáří ......................................................................................................... 18 2.3.1 Vymezení pojmu stárnutí: ................................................................................... 18 2.3.2 Demografický vývoj ............................................................................................ 18 2.3.3 Rozdělení stáří ..................................................................................................... 19 2.3.4 Vymezení pojmu senior ....................................................................................... 19 2.3.5 Změny způsobené stářím ..................................................................................... 20 2.3.6 Specifika ošetřovatelství v péči o seniory ........................................................... 21 2.4 Potřeby.......................................................................................................................... 21 2.4.1 Potřeby: vymezení pojmu potřeba ....................................................................... 21 2.4.2 Dělení potřeb ....................................................................................................... 22 2.5 Kvalita života................................................................................................................ 23 2.5.1 Vymezení pojmu kvalita života ........................................................................... 23 2.6 Komunikace .................................................................................................................. 25 2.6.1 Základní rozdělení: .............................................................................................. 25
2.6.2 Podoby komunikace ............................................................................................ 26 2.6.3 Specifika komunikace se seniory ........................................................................ 27 2.6.4 Bariéry v komunikaci .......................................................................................... 28 2.6.5 Nedirektivní vedení rozhovoru ............................................................................ 28 2.6.6 Desatero komunikace personálu s křehkými seniory, geriatrickými pacienty ... 29 3
PRAKTICKÁ ČÁST ........................................................................................................ 30 3.1 Metodika výzkumu ....................................................................................................... 30 3.2 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí ..................................... 30 3.3 Průběh výzkumu ........................................................................................................... 30 3.4 Zpracování získaných dat ............................................................................................. 31 3.5 Výsledky výzkumu ....................................................................................................... 32 3.5.1 Pohlaví respondentů ............................................................................................ 32 3.5.2 Věk respondentů .................................................................................................. 33 3.5.3 Pobytové zařízení ................................................................................................ 34 3.5.4 Zajištění všedních denních potřeb ....................................................................... 35 3.5.5 Názor respondentů na přístup personálu při zabezpečení všedních denních činností ................................................................................................................ 36 3.5.6 Názor respondentů na saturaci individuálních přání personálem ....................... 37 3.5.7 Názor respondentů na respektování intimity personálem ................................... 38 3.5.8 Přítomnost zástěn či závěsů pro zajištění intimity respondentů ......................... 39 3.5.9 Využívání zástěn či závěsů personálem .............................................................. 40 3.5.10 Vnímání odhalování intimních partií respondentů před ostatními .................... 41 3.5.11 Pozice personálu při komunikaci....................................................................... 42 3.5.12 Srozumitelnost sdělených informací ................................................................. 43 3.5.13 Názor respondentů na ostych při opakovaném dotazu ...................................... 44 3.5.14 Názor respondentů na případnou direktivní komunikaci či jednání .................. 45 3.5.15 Hodnocení časové dispozice při rozhovoru s personálem ................................. 46 3.5.16 Možnost rozhovoru s personálem ...................................................................... 47 3.5.17 Zájem personálu o problémy respondentů ........................................................ 48 3.5.18 Názor respondentů na vznik ponižující situace ................................................. 49 3.5.19 Možnost účasti respondentů na tvůrčím programu či společenských akcích .... 50 3.5.20 Celkové zhodnocení péče a přístupu personálu................................................. 51 3.6 Diskuze ......................................................................................................................... 52 3.6.1 Zhodnocení cíle a pracovních hypotéz................................................................ 52
3.6.2 Porovnání výsledků vlastního výzkumu s podobnými výzkumy jiných autorů . 58 3.7 Návrh řešení a doporučení pro praxi ............................................................................ 60 4
ZÁVĚR ............................................................................................................................. 61
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ...................................................................................... 63 SEZNAM GRAFŮ ................................................................................................................... 65 SEZNAM PŘÍLOH .................................................................................................................. 66
1 Úvod Problematiku vnímání lidské individuality seniorů v ošetřovatelství považuji za etický problém, odsouvaný z popředí zájmu. Stárnutí, stáří i umírání byly v dřívějších dobách zcela přirozenou součástí rodiny a běžného denního života. V dnešní době jsme si zvykli takzvaně léčit stáří v následné péči a umisťovat seniory do institucí jako jsou domy s pečovatelskou službou nebo domovy pro seniory. Rodiny se často z různých důvodů nejsou schopny o své blízké seniory postarat. Poté přichází na řadu institucionální péče, kde by měl být hlavním pilířem kvalitní péče individuální přístup pečujících k seniorům. Co je to individualita? Každý jsme jiný, každý vnímá stejnou věc jinak- rozdílně a proto i my pečující, bychom každého pacienta, klienta, seniora měli vnímat jinak- rozdílně, jako individualitu se svými potřebami, povahou, prožitky, zkušenostmi. Obzvláště pak senioři s jejich křehkou schránkou jak fyzickou, tak psychickou jsou často závislí na poskytování péče a důležité je akceptování individuálních potřeb s ohledem na prožitý, předešlý život. Je těžké pro personál, který vyrůstal v historicky jiné době pochopit vnímání, názory a potřeby seniorů. Toto téma nás oslovilo, protože bychom rády zjistily a uvědomily si jaký je názor a spokojenost seniorů s přístupem personálu při poskytování dlouhodobé péče. Proto, abychom si nejen pro další profesní život vyvodily závěry, ale hlavně ovlivnily poskytovanou ošetřovatelskou péči seniorům, poukázaly na potřeby seniorů, které oni sami vnímají jako prvořadé. Z vlastní zkušenosti víme, že pečující personál chce svou práci vykonávat co možná nejkvalitněji s ohledem na dostupné prostředky a proto bychom rády zjistily pohled seniorů na přístup ošetřujících v různých zařízeních dlouhodobé péče. Podstatné, při práci a v přístupu k seniorům, je eliminovat takzvané subjektivní překážky, ať už je to nedostatek času, nezájem, mechanicky vykonávané činnosti, plnění úkolů nebo nedostatek energie či chuti, které nám nedovolí se individuálními potřebami seniorů zabývat. V následné péči pracuji již řadu let. Během poskytování dlouhodobé péče zažíváme i konfliktní a stresové situace, pod časovým či emotivním tlakem pro všechny zainteresované. Denně zajišťujeme ošetřovatelskou péči, řešíme problémy, které senioři mají, ať už zdravotní, psychické, či sociální. Setkáváme se s jejich obavami, starostmi o zajištění běžných denních potřeb. Každý pacient je individualita. Často si kladu otázku, jak by bylo mě nebo mé rodině v té či oné konkrétní situaci.
8
Je velmi těžké vžít se do situace seniora, najít hranice mezi profesionalitou a lidskostí. Myslím, že spousta z nás zdravotníků se především zaměřuje na konkrétní výkon, výsledek, ale bohužel duševní stránka a prožívání různých situací v životě seniora je v pozadí našeho zájmu. Pro spoustu nás zdravotníků, natož pak laiků, je nepředstavitelné to, že bychom si například nemohli zajistit naše základní životní potřeby. Nepředstavitelné je to do té chvíle, než se my, či nejbližší rodina, dostaneme do situace pacienta, klienta, seniora, odkázaného na něčí pomoc. Tím jak stárneme, stáváme se závislými na ostatních lidech. Pak se vše odvíjí od zajištění základních potřeb, ale neuvědomujeme si, nutnost uspokojení duševní stránky, autonomie, sounáležitosti, spirituální stránky. Senioři pak mají tyto potřeby zesílené, právě proto, že jsou izolovaní od společnosti, od své rodiny a v zařízeních žijí delší čas. Senior se v zařízení dostává do role závislého. Chování personálu je obrovsky důležité. Možná bychom si my pečující měli uvědomit, že když pomineme etickou a legislativní stránku věci, je pro nás senior i prostředek naší obživy a pouze na našem přístupu a jeho spokojenosti záleží, zda se k nám do zařízení vrátí či nikoliv. Podstatou naší práce a velkým uměním je být lidský, být člověku člověkem, zachovat důstojnost, nenarušovat intimitu. Proto bychom měli odhalovat a nacházet případné nedostatky naší práce. Měli bychom se chtít dozvědět, jaké pocity a názory mají senioři, kteří žijí v zařízeních delší čas. Je velmi těžké ale žádoucí snažit se vidět očima seniora. Proto jsme se rozhodli pro výzkum na toto téma, abychom si uvědomili, kam směřujeme, kam chceme směřovat a jaká opatření z toho vyplývají. Myslíme, že senioři si zaslouží vzhledem k prožitému životu a hodnotám, které společnosti přinesli náš zájem.
9
1.1 Cíl práce Zjistit míru akceptování lidské individuality seniorů při poskytování dlouhodobé péče.
1.2 Pracovní hypotézy Hypotéza 1 - Předpokládáme, že více než 30 % seniorů nevnímá přístup personálu ke své osobě jako individuální. Hypotéza 2 - Předpokládáme, že více než 30 % seniorů pociťuje během hospitalizace či pobytu v zařízení stud a ztrátu intimity. Hypotéza 3 - Předpokládáme, že více než 40 % seniorů hodnotí komunikaci s personálem poskytujícím péči pozitivně. Hypotéza 4 - Předpokládáme, že více než 50 % seniorů, má možnost využívat aktivizační a společenské programy v zařízení, ve kterém pobývají. Hypotéza 5 - Předpokládáme, že více jak 70 % seniorů je spokojeno s přístupem personálu a s poskytovanou péčí.
10
2 Teoretická část 2.1 Individuální přístup Individuální přístup můžeme mít k dětem, ke klientovi, k pacientovi, k žákům, k rodinám, k zaměstnancům, k zákazníkovi. My jsme se ale rozhodly zabývat se individuálním přístupem k seniorům v závislosti na jejich potřebách a na představách o jejich potřebách, přáních a možnostech.
2.1.1 Individualita osobnosti Vše co je individuální, je jedinečné, konkrétní, neopakovatelné. Individualita (osobitost) je základní kvalita osobnosti daná odlišností od druhých. Člověk sám sebe chápe jako jedinečnou bytost, což se projevuje ve snaze jedince odlišovat se, být rozdílný, být jedinečný. Vlastním vývojem se člověk stává individualitou, rozdílným od všech ostatních lidí (Hartl, Hartlová, 2004). Individualismus je, jak uvádí Kassin (2007) kulturní orientace, která upřednostňuje cíle a zájmy jedince (Kassin, 2007). Individualizací léčby a ošetřování se rozumí respektování zvyků, hygienických návyků, stravovacích návyků, mobility, kognicí, věku. Důležité je brát v potaz případný handicap ať už fyzický, smyslový či sociální. Pokud budeme respektovat individualitu jedince, nejen že zvýšíme jeho osobní spokojenost ale též jeho spolupráci s ošetřujícím personálem (Kutnohorská, Cichá, Goldman, 2011).
2.1.2 Úcta a respekt Úcta a respekt k člověku je nutná součást našeho přístupu, podporuje a rozvíjí lidskou důstojnost a úctu k sobě samému. Jde o to, abychom vnímali jedince jako sobě rovného, jako jedinečnou a cennou bytost. Měli bychom dát najevo, že si ho vážíme, i když s ním ve všem nesouhlasíme. Vymětal (2003) dále uvádí, že bychom měli jednat s osobou, o kterou pečujeme, jako s vítaným hostem, nemanipulovat s ním, nechovat se ať už zjevně či skrytě agresivně. Měli bychom se zajímat o jeho osobu a plně se na něj soustředit. To ovšem neznamená, že bychom nemohli vystupovat rázně, pokud je toho zapotřebí, ale stále musíme jednat v demokratickém duchu a o problémech nebo pocitech diskutovat. Úcta a respekt se 11
týká též oblasti psychické a fyzické intimity. I když během pobytu v zařízení ztrácíme stud fyzický, takzvaně si na obnažování během vyšetření či výkonů zvykneme, psychický stud většinou přetrvává. Profesionální zdravotníci by měli vytvořit takové podmínky a prostředí, abychom pocity studu snížily, probíhala vzájemná interakce mezi pacientem, klientem a pečovateli. Důležité je respektovat fyzickou a psychickou intimitu člověka, vyjadřovat úctu a porozumění. Měli bychom během péče vytvořit atmosféru jistoty, důvěry, naděje a pochopení (Vymětal, 2003). „Úcta a respekt k druhému jsou postoje zakotvení v duchovním vývoji naší kultury, v níž lidská individualita patří k nejvyšším hodnotám.“(Vymětal, 2003, str. 133)
2.1.3 Intimita Pojem intimita není přesně vyznačen a netýká se pouze jedné oblasti života. Má své zvláštní postavení v teorii osobnosti, v psychoterapii, ve vývojové psychologii. Intimita zahrnuje blízkost dvou lidí, vyjádření citů, ale i možné překročení hranic takzvané privátní zóny (Výrost, Slaměník, 2008). Do této zóny jsme ochotni pustit jen nejbližší lidi. Jak již bylo zmíněno, intimita člověka zahrnuje fyzickou ale i psychickou složku, je těžké posoudit které narušení je pro člověka více zasahující. Záleží vždy na individualitě člověka, citlivosti jeho vnímání, na předchozích zkušenostech. „Intimita předpokládá a vyžaduje důvěru, umění zúčastněných naslouchat, empatii, akceptaci druhého, opravdovost.“ (Zacharová, Šimíčková-Čížková, 2011) Při poskytování péče bychom proto měli pečlivě a empaticky zvažovat naše slova a činy, abychom seniory nepřiváděli do pro ně nepříjemných nebo snad ponižujících situací. Měli bychom zajistit neporušování fyzické intimity a využívat praktiky a možnosti neodhalování intimních partií seniorů. Empatičtí bychom měli být při výkonech, pomoci při zajištění sebepéče, komunikaci.
2.1.4 Akceptace Akceptace je, schopnost respektování a přijetí druhého člověka. Podmínkou schopnosti akceptace je autentičnost, což je schopnost nebo, chceme-li, umění, být sám sebou (Venglářová, Mahrová, 2006).
12
2.1.5 Rogersovský přístup Existují různé psychologické přístupy v péči o člověka, Rogersovský přístup je jedním z nich. Jak uvádí Mastiliaková (2002) je Rogersovský přístup součást všeobecné ošetřovatelské péče. Carl R. Rogers, americký psycholog, definoval svou psychoterapii v roce 1940, kdy zpočátku byla nazývaná jako nedirektivní, později pak jako terapie zaměřená na klienta. Od sedmdesátých let se tato terapie rozšířila i do neklinické oblasti (Mastiliaková, 2002). Mastiliaková (2002) i Venglářová (2006) se shodují v tom, že jde o humanistický přístup zaměřený na člověka. Jak uvádí Kassin (2007), člověk je sociální bytost, rodí se bezmocný a je závislý na podpoře a lásce svého okolí. V životě nás pak motivují různé potřeby a na našem okolí a na tom jak naši osobu okolí přijímá, závisí, zda i přes možné neúspěchy budeme žít spokojený a optimistický život (Kassin, 2004). Rogersovský přístup klade důraz na empatii, zranitelnost jedince (Venglářová, Mahrová, 2006). Tato teorie připisuje velkou důležitost osobnosti jedince a jeho vztahům (Mastiliaková, 2002). Podstatou je naslouchání, autentičnost, akceptace, pozitivní povzbuzení, motivace, ocenění člověka. Jde též o zachování osobní svobody a individuality (Venglářová, Mahrová, 2006). Tento přístup nevyřeší konkrétní problém, je to pouze technika, která může napomoci změně vnímání a prožívání daného jedince a okolí, které o něj pečuje (Mastiliaková, 2002). Z pozice pečujícího personálu bychom ji měli využívat a dát tak prostor k vyjádření radostí, starostí, chování (Venglářová, Mahrová, 2006. Mastiliaková, 2012). Je nutné během péče člověku naslouchat. Měli bychom ke každému přistupovat s úctou, bez ohledu na společenské postavení či věk. Při péči buďme empatičtí, akceptujme člověka, vzroste jeho síla. Je dobré podporovat vlastní, jedinečné „já“ (Mastiliaková, 2012). Empatičtí bychom pak měli být do té míry, abychom se dokázali vcítit do člověka, do jeho emocí a jeho momentálního stavu či role (Venglářová, Mahrová, 2006).
2.1.6 Empatie Empatie je schopnost vcítit se do situace druhého s ohledem na jeho momentální situaci a emocionální rozpoložení. Důležité je zachování sebe sama (Venglářová, Mahrová, 2006). Empatie je základní schopností, která je vyžadována při vykonávání pomáhající profese. Je to cílené, vědomé chování a je základní podmínkou úspěšné práce s klientem. Pokud chceme 13
vysvětlit tento pojem, lze říci, že je to práce s emocemi, ztotožnění se s cítěním druhého. Jde též o umění rozpoznat, co člověk skrývá, čemu se snaží vyhnout. Překážkou pro empatické vnímání může být přepracovanost, stres, neotevřenost obou stran (Kutnohorská et al., 2011).
2.1.7 Autonomie Autonomie patří k základním etickým principům medicíny. Autonomie, zahrnuje nezávislost, svobodu, sebeurčení, možnost rozhodování. (Dvořáčková, 2012). Autonomie seniorů Autonomie dostává zcela jiný rozměr ve stáří, z důvodu snížení nebo ztráty soběstačnosti Významným aspektem autonomie seniorů je zdraví, nezávislost, svoboda, finanční nezávislost, možnost žít podle vlastních pravidel vlastním životním stylem. Hlavním předpokladem je dostatečné fyzické, rozumové a sociální vybavení (Dvořáčková, 2012).
2.2 Pohled na poskytování péče 2.2.1 Historie poskytování ošetřovatelské péče Pokud se zamyslíme nad tím, jak se o seniory pečovalo dříve, nebyly žádné domovy pro seniory ani oddělení pro následnou péči, či léčebny tohoto typu. V dějinách byla zdravotní péče spíše záležitost ambulantní, kdy lékaři docházeli do domácností. Špitály plnily funkci sociálně ošetřovatelskou a lékaři sem výjimečně docházeli. Špitály byly pro menší počet lidí a nerozlišoval se sociální nebo zdravotní důvod. V případě, že byl někdo nemajetný nebo nesoběstačný fungovalo tzv. domovské právo, tedy povinnost obce se o takto postiženého člověka postarat. V souvislosti se vznikem novodobé medicíny byly od roku 1722 zakládány všeobecné nemocnice nového typu orientované na léčení, nikoliv na azylovou pomoc. V 18. století vznikaly i starobince, které byly předchůdci dnešní dlouhodobé péče (Kalvach et.al., 2004).
2.2.2 Problematika ošetřování dnes „Zdraví je základní lidskou potřebou, je cennou hodnotou individuální i sociální“.(Čevela et al., 2009, str. 11) Problém našeho zdravotnictví je, že pacienti sice dostávají dobrou péči v podobě jednotlivých výkonů, ale podpůrná psychosociální péče za tím zaostává i přesto, že je velmi důležitá (Andrýsek et al., 2011). 14
Potřeba zdravotní péče je všeobecná, jsou s ní neodmyslitelně spjaty pojmy, jako je: respekt k lidskému životu, lidská důstojnost a lidská práva. Zdravotní péči jsme povinni poskytovat bez rozdílu těm lidem, kteří ji potřebují (Čevela a spol, 2009). Jak uvádí Dvořáčková (2012) zdravotní a sociální péči nelze oddělovat, v seniorském věku se tyto oblasti prolínají navzájem (Dvořáčková, 2012). Pečující personál by měl respektovat životní hodnoty, víru, zvyky a snažit se vytvořit podmínky pro pacienta s respektováním jeho individuality a se zajištěním co možná nejvyššího standardu péče. Samozřejmostí je ochrana jednotlivce, pokud je ohrožován nevhodným chováním ostatního personálu. Morální, chápavé a důvěryhodné chování je základním požadavkem. V případě seniorů sestra propojuje péči zdravotní a sociální (Čevela et al., 2009). V důsledku stárnutí populace roste počet seniorů, kteří potřebují zdravotní i sociální péči, a dochází tak propojenosti zdravotní a sociální péče (Čevela et al., 2009). Naše profese je velice náročná a mimo odborných kvalit, vyžaduje obzvláště u geriatrických pacientů vysoké kvality lidské (Čevela et al., 2009). Současný systém zdravotní a sociální péče V České republice se nastavený systém spíše opírá o tradiční pojetí a zapojení rodiny při zajištění péče o seniory. Senior se do zařízení ať už zdravotního nebo sociálního typu dostává ve chvíli, kdy péči rodina již nemůže poskytnout a to ať už z důvodu zdravotního nebo sociálního. Je zásadní, aby byla vytvářena dostatečná nabídka služeb pro seniory pro doplnění nebo nahrazení péče rodiny s ohledem na jejich individuální potřeby. Sociální péče je poskytována společensky znevýhodněným lidem. Cílem by mělo být umožnit co možná nejdelší pobyt seniora v domácím prostředí s možností využívání služeb agentur domácí péče, zajištění stravy, začlenění do společnosti, aktivizace. Rozsah a forma pomoci musí respektovat lidskou důstojnost, udržovat kvalitu života, pomáhat při respektování a prosazování práv a zájmů seniora. Cílem pečovatelských služeb je oddálení nástupu seniora do ústavní péče (Dvořáčková, 2012). Ministerstvo práce a sociálních věcí vytvořilo dokument „Národní program přípravy na stárnutí na období let 2008 až 2012 (Kvalita života ve stáří)“, kde se zaměřuje na strategické oblasti a priority a ohledem na demografický výhled naší společnosti v zájmu zvýšení kvality péče o seniory a úspěšného řešení situace. Oblasti jsou zaměřené na aktivní stárnutí, pozitivní
15
prostředí vůči seniorům, zlepšení zdraví, zlepšení zdravotní péče, podporu rodiny a pečovatelů, ochranu lidských práv (Dvořáčková, 2012).
2.2.3 Dlouhodobá péče Dlouhodobá péče je systém péče, která je poskytována především osobám se zdravotním postižením a osobám ve vyšším věku, které potřebují péči s ohledem na jejich křehkost. Křehcí senioři (frailty) tvoří nejpočetnější skupinu, která dlouhodobou péči využívá. Za zmínku dále stojí, že jsou to převážně ženy. V ČR je 80 % ovdovělých žen, oproti 20 % ovdovělých mužů (Kalvach et al., 2011). Cílem dlouhodobé péče je poskytnout komplexní zdravotní a sociální péči s důrazem na ošetřovatelský proces a to hlavně v oblasti udržení a zlepšení kvality života, předcházení zdravotních komplikací, a rehabilitaci (Hudáková, Majerníková, 2013). Potřebná kapacita dlouhodobé péče (LDN, Domovy pro seniory) se v hospodářsky vyspělých zemích odhaduje na méně než 5 % seniorské populace (Kalvach et al., 2011).
2.2.4 Domovy pro seniory Domovy pro seniory jsou pobytovými zařízeními. Pobývají zde senioři, kteří mají sníženou soběstačnost a jejichž stav vyžaduje pravidelnou pomoc další osoby (Dvořáčková, 2012). Největším problémem je nedostatek míst v domovech pro seniory. Vzniká tím další problém, a to je umisťování seniorů v léčebnách dlouhodobé péče, kde je nedostatek chronických míst, chybí personál i materiální vybavení. Řešení vidí Hudáková (2013) v podpoře domácích agentur a vytvoření ošetřovatelských oddělení (nursing home) (Hudáková, Majerníková, 2013). Sociální služby se ze zákona mohou poskytovat i ve zdravotnických zařízeních, ale pouze do doby vyřešení sociální situace. Senioři se pak do domácí péče vrátí za pomoci pečovatelských nebo domácích zdravotnických služeb nebo nastoupí do domova s pečovatelskou službou či do domova pro seniory (Dvořáčková, 2012). V Léčebnách dlouhodobě nemocných či v jinak označených odděleních následné péče je jedním z nových trendů propojování nabídky služeb seniorům, kdy na zdravotní lůžko volně navazuje možnost využití lůžka sociálního do doby nástupu do Domova pro seniory.
16
2.2.5 Charta práv starších osob Chartu práv a svobod starších občanů, závislých na pomoci vypracovala francouzská Národní nadace pro gerontologii ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí Francie v roce 1966. Při pomoci a péči o seniory by měla být zachována lidská práva a svoboda, což je účelem této listiny. Uvádíme některé z článků této listiny: 1) Svoboda volby: senior má právo vybrat si sám způsob svého života a to i za cenu určitého rizika, je třeba ho informovat o tomto riziku. Rodina a ošetřující personál by měli jeho volbu respektovat, upravit životní prostředí. 2) Domácnost a prostředí: prostředí, ve kterém senior žije, by mělo být přizpůsobeno jeho potřebám, ať už je to domácí prostředí nebo ústavní péče. Cílem je duševní i psychická pohoda seniora a kvalitní život. Domácí prostředí i zařízení musí být koncipováno tak, aby odpovídalo potřebám seniora. Zařízení by mělo být přístupné a bezpečné. 3) Sociální život s handicapem: senioři mají právo svobodně komunikovat, pohybovat se a účastnit společenského života. Společnost by měla vzít v úvahu demografický vývoj při plánování měst. 4) Přítomnost a role blízkých a příbuzných: jde o možnost seniora udržovat vztahy se svými blízkými, přáteli. Při ústavní péči by měly být tyto vztahy podporovány. Též podstatná je možnost prožívat intimní vztahy. 5) Právo na zachování a udržení si majetku 6) Možnost zachování aktivit: jde o možnost aktivního vyžití s respektováním přání seniorů. Je nutné vyvarovat se degradujících prvků. 7) Podílení se na náboženských nebo filozofických aktivitách: Tyto aktivity by měl mít každý senior právo dle své vlastní vůle provozovat. Každé zařízení by toto mělo respektovat a seniorovi umožnit. 8) Možnost využití služeb s ohledem na individuální potřeby: služby se musí přizpůsobit potřebám seniora. 9) Vzdělání pečujících o seniory: všichni, kteří pečují o seniory, by měli být vzděláni v tomto oboru a měli by mít možnost konzultací s psychologem. 10) Úcta ke konci života (www.helpnet.cz/seniori/dokumenty-tykajici-se-senioru/364-3).
17
2.3 Problematika stáří 2.3.1 Vymezení pojmu stárnutí: Stárnutí je univerzální proces, který postihuje každou živou hmotu, je součástí našeho života a týká se každého organizmu (Kalvach et al., 2004, Pokorná, 2010). Jak uvádí Dvořáčková (2012) je stárnutí a stáří specifickým biologickým procesem, který je nevratný, neopakuje se, zanechává trvalé stopy a každý ho prožívá odlišně (Dvořáčková, 2012). Hartl (2000) uvádí, že stárnutí (ageing, growing old) se projevuje změnami v průběhu času (Hartl, Hartlová, 2000). Výsledkem stárnutí je stáří. Jde o typický obraz, fenotyp s projevy chorob. Je ovlivněno prostředím, životními podmínkami, kondicí, životním stylem (Kalvach et al., 2004). Dle Hartla je stáří konečnou etapou vyměřeného trvání života (Hartl, Hartlová, 2004). Stáří je součástí života každého z nás ať současnou či budoucí. Jako problém vnímá Pokorná (2010) společenské přijímání stáří (Pokorná, 2010). O problematice stáří a stárnutí přemýšlíme snad každý. Někdo dříve, někdo později, jde o to, při jaké příležitosti se během života se seniory setkáváme, jakou konkrétní zkušenost nám život přinese. Měli bychom si uvědomit, že my sami jsme odpovědní za své stáří. Existují doporučení, z nichž vyplývá, že bychom se již v produktivním věku měli touto myšlenkou zabývat. Měli bychom přemýšlet o tom, jak bychom stáří chtěli či nechtěli strávit (Venglářová, 2007, Dvořáčková, 2012).
2.3.2 Demografický vývoj Naše populace stárne, někteří autoři označují tuto situaci za epidemii stáří. Spousty odborných zdrojů poukazují na nutnost zvýšení zájmu o problematiku stárnutí seniorů, jak v kontextu s populací, tak i s každým, jako s individuem (Pokorná, 2010). Demografie se zabývá reprodukcí populace, podmínkami, které ji ovlivňují. Její poznatky jsou v gerontologii zásadní. Dochází k demografické revoluci, kdy se méně dětí rodí, většina z nich se dožívá dospělosti a stále vyššího věku, jak to již v roce 1934 popsal francouzský sociolog Landry (Kalvach et al., 2004). V České republice se zvyšuje podíl seniorů, zvyšuje se též průměrný věk, oproti tomu počet mládeže a dětí klesá. Tento demografický vývoj je podobný ve všech vyspělých zemích. V současné době do věkové skupiny 65 let a více vstupují generace, které se narodily
18
po druhé světové válce (Sak, Kolesárová, 2012). Je tedy nutné se potřebou pomoci jak ze strany poskytovatelů péče, tak i příjemců zabývat (Pokorná, 2010). Jak uvádí Venglářová, (2006) byl donedávna 65 rok považován za hranici stáří, dnes se tato pomyslná hranice zvýšila, neboť dnešní senioři, jsou aktivnější, než tomu bylo před lety (Venglářová, Mahrová, 2006). Stáří se velmi obtížně vymezuje a to díky mnohočetnosti, individuálnosti a nástupu projevů v různém věku a v různé míře (Kalvach et al., 2004).
2.3.3 Rozdělení stáří Rozdělení stáří jak jej uvádí Kalvach (2012) i Pokorná (2010): 1) Kalendářní stáří: jednoznačně označuje dobu, jak dlouho je senior na světě. Je též označován jako chronologický věk. 65- 74:
mladí senioři
75-84 let:
staří senioři
85 let a více: velmi staří senioři 2) Sociální stáří: dochází ke změně sociálních rolí, životního stylu i ekonomické situace. Mezníkem pro sociální stáří je odchod do důchodu. Často dochází k sociální izolaci, ke ztrátě zájmů. Senior je též ohrožen diskriminací, ztrátou soběstačnosti. 3) Biologické stáří: posuzuje konkrétní změny u konkrétního seniora, hodnotí se funkční stav, kondice, výkonnost, patologie jednotlivých orgánů (Kalvach et al., 2004, Pokorná, 2010). Jak již bylo zmíněno, nelze striktně vymezit hranice či plošně rozdělit stáří. Taktéž validita kalendářního stáří neodpovídá často stáří biologickému. Dva senioři stejného věku budou zcela odlišní, co se týče tělesných schopností, kognitivních funkcí, kondice, emocionálního stavu. Proto je důležité ke každému seniorovi přistupovat individuálně dle jeho stavu a potřeb, respektovat tyto odlišnosti (Pokorná, 2010).
2.3.4 Vymezení pojmu senior V odborných knihách jsou názory na vymezení tohoto pojmu odlišné. Různí autoři uvádějí různé definice. 19
Senior je člověk v završující životní fázi, který má specifické postavení ve společnosti (Sak, Kolesárová, 2012). Dle Hartla je pojem „senior“ označení pro člověka staršího 60 let (Hartl, Hartlová, 2000). Oproti tomu Kalvach (2004) jak bylo výše zmíněno, vymezuje mladší seniory od hranice věku 65 let (Kalvach et al., 2004). Senior bývá někdy vnímán jako součást sociální skupiny lidí. Identita seniora se mění v závislosti na společnosti, nelze přesně určit spodní hranici pro seniorský věk. Věk představuje spíše formální a úřední význam, ale dle něj můžeme seniora snadněji zařadit. Oproti tomu se podle fyzického, duševního stavu nebo kondice tak snadno v identitě seniora nezorientujeme (Sak, Kolesárová, 2012). Zestárneme všichni, problém ale je ve společenském přijímání stáří jako takového. Významná je akceptace pomoci jak ze strany seniorů, tak ze strany starajícího se personálu. Pojem stáří je často spojován s nemocí, zoufalstvím, bezmocností, samotou, sociální izolací. Ale nemusí tomu tak být. Hlavním cílem naší práce by mělo být maximální zachování schopnosti sebepéče, zachování zájmů a aktivity každého seniora při respektování jeho autonomie a jeho aktuálního stavu. Spokojené stáří je pro člověka odměnou, bohužel ne právem (Pokorná, 2010). Péče o seniory by měla být v popředí zájmu civilizované společnosti. Pro nás jako pro pečující personál je podstatné, že přibývá seniorů ve věku 85 let a více. Důležité pro kvalitní péči je porozumět a přijmout problematiku stáří, správně identifikovat individuální potřeby seniora s patřičným náhledem a reálným hodnocením (Pokorná, 2010).
2.3.5 Změny způsobené stářím Každý člověk prožívá svůj život originálním způsobem. S vyšším věkem dochází k řadě změn v rovině fyzické, psychické a sociální (Venglářová, 2007). Tělesné projevy a změny ve stáří jsou označovány jako fenotyp stáří. Jejich časová manifestace i rozsah je individuální. V posledních letech je však trendem, že je stárnoucí generace v lepším zdravotním stavu a sociální situaci, což vytváří tlak na vývoj a zkvalitňování sociálních služeb pro seniory (Kalvach et al., 2004). V našem životě dochází stále ke změnám, každý se s nimi vyrovnává dle svých schopností. Podstatné je změny přijmout, vyrovnat se s nimi a zařídit si život ke své spokojenosti (Venglářová,2007).
20
2.3.6 Specifika ošetřovatelství v péči o seniory Cílem geriatrického ošetřovatelství je zvýšení možnosti uchování zdraví včasným rozpoznáním akutní nemoci, léčba a monitorace chronických chorob (Hudáková, 2013). Senioři jsou velmi heterogenní z funkčního i zdravotního hlediska a vyžadují diferencovaný přístup. Komplikovaní v péči jsou pak obzvláště takzvaní křehcí senioři (frailty), kteří vyžadují zvýšenou péči vzhledem k mnohočetnosti jejich problémů a jsou zvýšeně rizikoví. Mimo ztráty soběstačnosti, což je častou komplikací zdravotních problémů, jde často ruku v ruce smyslové postižení, degenerativní onemocnění mozku, zvýšené riziko vzniku deprese, dekondice a malnutrice. U těchto seniorů dochází ke zvýšené unavitelnosti a běžné denní činnosti nejsou schopni vykonávat. Jde hlavně o zajištění jejich bezpečnosti, vhodné využívání kompenzačních pomůcek, zajištění nutrice, psychoterapeutickou podporu. U těchto seniorů hrozí riziko pádů, opakovaných hospitalizací, mortality, zhoršení disability. Péče je tedy zaměřena na návrat kondice, může se ovšem stát, že i přes snahy pečujících se ani stávající kondice nepovede udržet. Cílem ošetřování by měla být vhodná ošetřovatelská rehabilitace a zlepšení nejen pohybových možností seniora (Hudáková, Majerníková, 2013). V současnosti je věnována zasloužená pozornost také kognitivní rehabilitaci. Jedná se o systematický, funkčně orientovaný systém technik a rehabilitačních aktivit, založených na posouzení a pochopení kognitivních deficitů. Intervence spočívají zejména v obnovení předešlých kognitivních funkcí, případně jejich udržení. V kognitivní rehabilitaci je kladen velký důraz na pacientovu individualitu a jeho schopnosti (Mellow, 2008). Dále stojí za zmínku, že není v ohrožení pouze senior, ale dlouhodobé ošetřování takto rizikového seniora je i vysokou zátěží pro personál (Hudáková, Majerníková, 2013).
2.4 Potřeby „Každý z nás v průběhu času potřebuje mnohé. Potřebujeme jíst a pít, potřebujeme se vyspat a odpočinout si. Potřebujeme vzduch, abychom mohli dýchat. Není divu, že se mnozí lidé pokoušeli podat přehled o tom, jaké potřeby člověk má.“(Kalvach et al., 2011, str. 31)
2.4.1 Potřeby: vymezení pojmu potřeba V odborných zdrojích existují různé definice pojmu potřeba. Dvořáčková (2012) i Šamánková (2011) se shodují v tom, že potřeba je projev nějakého nedostatku, přičemž Šamánková (2011) tuto teorii rozvíjí, že potřeba může vyplývat i z pocitu přebytku. Jde o touhu něčeho 21
dosáhnout, něco změnit k čemuž jsme motivováni ať už v oblasti biologické, psychologické, sociální, duchovní (Dvořáčková, 2012, Šamánková a kol., 2011). Základní lidskou potřebou je potřeba sociálního kontaktu. Jednou z potřeb, které senioři upřednostňují je vlastní domácnost. Pro seniory je důležitá potřeba zdraví, lásky, bezpečí, rodiny, přátelství, vlastní soběstačnost. Dále to je psychická spokojenost, fyzická pohoda, potřeba být bez bolesti. Senioři zdůrazňují ty potřeby, které cítí jako ohrožené. Podstatné je, abychom my, jako pečující dali prostor k zajištění si všedních denních potřeb samotným seniorem a nedostávali ho tak předčasně do nežádoucí závislosti ať už fyzické či psychické. Důležitá je pro seniora také možnost, aby mohl rozhodovat o sobě samém, měl uspokojenou potřebu vlastní identity a uznání vlastního „já“ sebou samotným i svým okolím. Jde o nebezpečí, že se senior dostane do situace, kdy nemůže být sám sebou. Nemůže si svobodně zvolit místo, kde bude, kým se bude obklopovat, co bude dělat, podstatné je též mít možnost plánovat si aktivity v režimu svého dne (Dvořáčková, 2012). Každý senior má svůj životní příběh, který je specifický. Je důležité při uspokojování potřeb a poskytování péče, chápat seniora jako celistvou bytost s ohledem na všechny stránky jeho „já“ (Dvořáčková, 2012). „Být dotýkán, hlazen a masírován, to je potrava pro starého člověka. Potrava stejně důležitá jako minerály, vitamíny a bílkoviny. Potrava, kterou je láska. Jestliže si ji starý člověk musí odříci, raději chce zemřít. A nezřídka opravdu zemře.“(Wehner, Schwinghammer, 2013, str. 140)
2.4.2 Dělení potřeb Dle odborné literatury je několik pohledů na dělení potřeb. Dělení dle důležitosti pro zachování života: 1) Primární: jsou to biologické, fyziologické potřeby, bez jejichž naplnění nemůže člověk dlouho žít. Jsou to základní potřeby, které při nesoběstačnosti jedince přebírá personál. Jde o základní ošetřovatelskou péči. 2) Sekundární: jsou to základní společenské potřeby, jako je společnost druhých, komunikace, uplatnění ve společnosti, vzdělání (Šamánková, a kol., 2011). Další pohled na dělení potřeb má dánský psycholog K. B. Madsen, který dle Kalvacha (2011), poskytl nejdůkladnější přehled lidských potřeb v roce 1972. Od biologických 22
a fyziologických po specificky lidské. Dělení je od takzvaných nižších po vyšší. Dle tohoto dělení není, ale zřejmé které z těchto potřeb jsou základní a které nejsou tak podstatné (Kalvach a kol., 2011). Stephen Covey, americký spisovatel, dělí potřeby na fyzické, sociální, mentální a duchovní Jeho systémový model zní: žít, milovat a být milován, poznávat, nechat odkaz (Šamánková, a kol., 2011). Asi nejznámější je dělení potřeb dle Maslowa. Abraham Harold Maslow, americký psycholog dělí potřeby dle takzvané hierarchie, kdy pokud nejsou uspokojeny potřeby základní, nemůže docházet k uspokojení potřeb vyšších. Dle Maslowa a jeho pyramidy potřeb je pořadí uspokojování potřeb následující: nejdříve dochází k uspokojování základních, fyziologických potřeby jako je hlad, žízeň, vzduch. Následuje potřeba bezpečí a jistoty, dále lásky, přijetí a sounáležitosti. Na vrcholu pyramidy se pak nachází potřeba uznání a na samém vrcholu pak potřeba seberealizace. Pokud dojde k naplnění celé této pyramidy potřeb, lze pak konstatovat, že došlo k naplnění všech individuálních potřeb (Šamánková, a kol., 2011). Absolutní lidská potřeba: jde o potřebu, kdy je člověku uspokojena potřeba pocitu vlastní důstojnosti, hodnoty, úcty, ohledu a pozornosti svého okolí. Jak uvádí Kalvach (2011) s ohledem na tuto základní lidskou potřebu byla definována základní lidská práva v roce 1948 v San Francisku (Kalvach et al., 2011) To jakým způsobem dokážeme saturovat potřeby seniorů během péče o ně, vypovídá o míře kvality poskytované péče.
2.5 Kvalita života „Způsob, jakým pečujeme o své děti v době svítání jejich života a způsob, jakým pečujeme o staré v období soumraku jejich života, je měřítkem kvality společnosti“. (Pokorná, 2010, str. 110)
2.5.1 Vymezení pojmu kvalita života Nelze přesně definovat pojem kvalita života. Různí autoři mají různé názory. Kvalita života v dnešní době nabývá na významu, což dokazují četné výzkumy. Stává se klíčovou při hodnocení individuálního i kolektivního života (Dvořáčková, 2012).
23
Kvalita života je zcela individuální, subjektivní a kvalitativní pojem, ovlivnitelný různými aspekty jako je zdraví, prostředí, osobní život (Hudáková, Majerníková, 2013). Je velmi problematické pojem kvalita života vymezit, právě proto, že jde o mnohorozměrný fenomén, který má materiální, duchovní, společenský a individuální rozměr. Pokud bychom chtěli kvalitu života definovat, mohli bychom si dle Dvořáčkové představit jakost, hodnotu (Dvořáčková, 2012). Dle Hudákové jsou aspekty kvality: seberealizace, důstojnost, zdravotní a funkční stav, autonomie, participace. Participací se rozumí zapojení do života komunity, sdílení problémů (Hudáková, Majerníková, 2013). V běžném životě jsme spíše zvyklí mluvit o kvantitě života, tedy o jeho délce, protože kvantita je snadno měřitelná. Kvalita pak, jak již bylo řečeno, je velmi subjektivní, i její vymezení a hodnocení je tedy subjektivní a specifické. Jde o to, že zdánlivě stejnou konkrétní věc budou dva různí lidé vždy vnímat různě (Dvořáčková, 2012). Kvalita prosazuje individuální přístup k člověku s ohledem na ekonomické podmínky, kulturu, náboženství (Dvořáčková, 2012). Podstatné je, co od nás příjemce péče očekává, jaké jsou možnosti, co můžeme udělat, co uděláme, a jaká je výsledná realita (Hudáková, Majerníková, 2013). Pokorná (2010) uvádí, že i přesto, že bude ošetřovatelská péče na vysoké úrovni a pokryje uspokojení základních biologických potřeb, nelze mluvit o kvalitní péči, pokud nebude respektovat principy autonomie, smysluplnosti a důstojnosti (Pokorná, 2010). V dnešní době je zdůrazňován individuální přístup k jednotlivci, a proto je koncepce hodnocení kvality života užitečná a opodstatněná (Dvořáčková, 2012). Individuální kvalita života vyjadřuje rozdíl mezi sny, ambicemi jedince a jeho současnou reálnou zkušeností. Podstatné pro každého z nás je, aby tento rozdíl v představách a ve skutečném životě byl co nejmenší (Dvořáčková, 2012). Hodnocení kvality života nebo poskytnuté péče je různé z různých úhlů pohledů. Kvalitu života může každý hodnotit sám, v tom případě jde o subjektivní hodnocení. V případě, hodnocení kvality života či péče personálem, mluvíme o objektivním hodnocení. Pokud hodnotíme kvalitu za vzájemné spolupráce pečujících a pacienta, seniora, klienta jde o subjektivně-objektivní pohled na tuto problematiku. Existují různé škály a měření kvality života. V poslední době jsme si zvykli na standardizované i nestandardizované hodnocení péče (Kalvach a spol, 2011). Jedním z možných dotazníků je např. SQUALA (Subjective 24
Quality of Life Analysis), který zjišťuje rozdíl mezi přáním a očekáváním a skutečnou situací s ohledem na subjektivní osobní hierarchii hodnot (Kalvach a spol, 2011). Od zdravotnického personálu při poskytování kvalitní péče mimo vykonávání výkonů a postupů dle standardů, je očekáváno následující: Profesionální chování, samozřejmostí je zdravení, vhodné oslovování. Důležité je pochopení nejen medicínské ale i lidské dimenze člověka. Zkušený a profesionální personál, by měl umět věnovat dostatek času, bez projevů uspěchanosti i přes to, že jej momentálně nemá. Zásadní při práci se seniory je umění komunikovat, umění vyslechnout, dotek, úsměv. Mezi základní pilíře kvalitní péče neodmyslitelně patří respekt k lidské důstojnosti, právům a dodržování soukromí. Samozřejmostí by pak mělo být empatické chování a jednání personálu na podporu osobnosti pacienta, klienta (Škrla, Škrlová, 2003).
2.6 Komunikace Základním pilířem individuálního přístupu při poskytování péče je vhodná, empatická, cílená, profesionální komunikace „Pokud se nenaučíme znovu naslouchat jeden druhému a sdělovat si lidským způsobem své potřeby a pocity, tedy komunikovat, nebudeme moci ani poskytovat kvalitní péči našim pacientům, neboť zdravotnictví není jen o léčbě těla, nýbrž stále častěji i o léčbě duše.“(Andrýsek et al., 2011, str. 128) Komunikace je definována různými autory různě. Jedná se o sdělování, sdílení, přímý nebo nepřímý sociální kontakt, prostředek spojení mezi lidmi. Slovo komunikace (původně z latiny) znamená něco spojovat. Není to jen samotný přenos informací, ale je to i forma sebeprezentace a sebepotvrzování (Mikuláštík, 2003). Používá se k vytváření a udržování mezilidských vztahů. Komunikátor vyjadřuje svoje názory, myšlenky, city, vůli, předává informace, což je základním účelem komunikace (Pokorná, 2010).
2.6.1 Základní rozdělení: 1) Verbální komunikace: Je to komunikace charakterizovaná využíváním slov k předávání informací, myšlenek, zkušeností, ale též slouží k ověření předaných informací (Pokorná, 2010).
25
Jde o využívání jiných znakových symbolů než je pouze řeč. Rozlišujeme jednostrannou nebo oboustrannou komunikaci. Při jednostranné komunikaci jde spíše o monolog, i když intuitivně má protistrana tendenci k reagování. Oboustranná verbální komunikace je běžný hovor. Záleží na sestře, jak umí rozhovor vést, aby získala potřebné informace o potřebách, přáních či názorech toho s kým komunikuje. Příkladem jednostranné komunikace je přednášková činnost, nemocniční rozhlas. Příjemce nemůže reagovat a my ani nemáme zpětnou vazbu (Venglářová, Mahrová, 2006). 2) Neverbální komunikace: Neverbální komunikace je komunikací beze slov. Je to viděná, mimoslovní komunikace charakteristická řečí těla. Neverbální komunikace existovala dávno před tím, než se vyvinula řeč (Pokorná, 2010). Zahrnuje mnoho oblastí lidských projevů. Jednou z oblastí je řeč těla, která je považována za nejzajímavější, nejdůležitější, nejhodnotnější. Další podskupinou je komunikace činy, s níž denně přicházíme do kontaktu. Jde o to, zda člověk potvrdí i svými činy to, co před tím řekl (Tegze, 2007). Dle DeVita probíhá komunikace ve formě balíku, kdy se verbální a neverbální komunikace prolíná a funguje jako celek. Nesoulad mezi řečeným se může projevit neverbálním varovným signálem, kdy například sice dotyčný něco tvrdí, ale uhýbá pohledem (DeVito, 2001). Komunikace je obzvláště důležitá v profesích, kde se setkáváme s lidmi jako s příjemci naší práce. Je to základní dovednost, pomocí níž, personál navazuje a rozvíjí kontakt s pacientem. Komunikace není jednoduchá tím spíše, pokud se člověk, se kterým komunikujeme, nachází v obtížné situaci, má svoje starosti, bolesti, obavy (Venglářová, Mahrová, 2006).
2.6.2 Podoby komunikace
Individuální komunikace: je taková komunikace, při níž jde o komunikaci mezi dvěma subjekty.
Skupinová komunikace: komunikace mezi více subjekty.
Jednosměrná: je komunikace bez okamžité zpětné vazby
Přímá: tváří v tvář (Pokorná, 2010).
26
2.6.3 Specifika komunikace se seniory Každý jedinec má určitý styl komunikace, specifická komunikace je pak ve vyšším věku, kdy Venglářová (2007) uvádí, že většina seniorů je věřících, při práci s nimi se setkáváme s jiným historickým a kulturním kontextem (Venglářová, 2007). Zdánlivě nevýznamná nepřesnost v komunikaci může mít fatální následky ve vztahu seniorpersonál. Během komunikace, při poskytování ošetřovatelské péče, je třeba se zaměřit na možné riziko zkreslení informace a to zejména u seniorů v závislosti na jejich aktuálních kognitivních funkcích a zdravotním stavu. Lze tedy konstatovat, že skoro vždy může nastat situace, kdy vznikne rozdíl mezi tím, co jsme řekli, co jsme chtěli říct a co jsme mysleli. Podstatné je jak protějšek informaci pochopil a jak si myslíme my, že ji pochopil (Pokorná, 2010). Senioři mají dostatek času na komunikaci, bohužel i spoustu překážek. Ať už jde o menší příležitost k hovoru pro potěšení, snížení kognitivních funkcí, či sociální izolaci. Též se u seniorů snižuje schopnost komunikace a porozumění. Komunikace je zcela klíčová pro identifikaci potřeb, je ovšem zásadní, zda se dorozumět chceme či nikoliv (Pokorná, 2010). Dalším ovlivňujícím faktorem je případná časová tíseň, osobní zainteresovanost, potřeba dosažení předání informací, vzájemné porozumění (Pokorná, 2010). Z empirických studií víme, že pečující personál je nedostatečně připraven a neovládá základní principy efektivní komunikace a to bohužel na všech funkčních úrovních. Dalším aspektem je věnování pouze malé části pracovní doby komunikací se seniory. Pokorná (2010) tuto informaci zpřesňuje a udává, že průměrná doba komunikace sestry s pacientem je 1,4 minuty (Pokorná, 2010). Je důležité, aby pečující personál dokázal z komunikace těžit, rozvíjel ji a to i přes to, že senior či rodina z nějakého důvodu již komunikovat nechce (neochota komunikovat, únava, neschopnost vyjádřit se, ignorace interakce). Je velmi důležité odhalit příčinu odmítání a snažit se ji odstranit. Neochota komunikovat a vyhýbání se komunikaci může nastat i ze strany pečujícího personálu. Tato situace může nastat např. z důvodu nedostatečné profesní připravenosti. Další aspekt, kterému by se měl personál vyhnout je stereotypizování. Sestry s lepším vztahem k seniorům přikládají větší význam komunikaci než sestry s nepříznivým vztahem a to bez závislosti na výši vzdělání. Dalším aspektem je vzdělání. Sestry s vyšším vzděláním jsou schopny podporovat pacientovu důstojnost, sebehodnocení,
27
schopnost rozhodování, nezávislosti, ale často mluví direktivně. Sestry s nižším vzděláním neodhalí skrytá sdělení ve verbální komunikaci, ale jsou častěji schopny mluvit s pacienty o jejich nemocech, podpoře zdraví.
Sestry s vyšším vzděláním jsou schopny poskytovat
pacientovi komfort, věnovat mu pozornost a využívat technik zpětnovazebného chování (Pokorná, 2010).
2.6.4 Bariéry v komunikaci Bariéry komunikace jsou problémy, překážky, se kterými se setkáváme, a komplikují komunikaci. Je důležité, abychom si je uvědomily, vyhýbali se jim a snažili se je odstraňovat (Mikuláštík, 2003). Rozdělení bariér: Interní bariéry: vyplývají ze schopností a dovedností jedince (obava z neúspěchu, strach, zloba, nepřipravenost, fyzické nepohodlí, nemoc). Externí bariéry: jsou dány zevním prostředím (hluk, neschopnost naslouchat, komunikační zahlcení, vyrušení jinou osobou, vizuální rozptylování). Bariéry v komunikaci se seniory Různí autoři popisují různé bariéry v komunikaci se seniory. Nejčastěji to bývá demence, porucha sluchu, problémy z důvodu poškození vizuálních funkcí, porucha řeči, anatomické a fyziologické změny v průběhu stárnutí, psychické změny, psychosociální změny, potíže s orientací. Jednou z bariér komunikace dle Pokorné je tzv. „neoblíbený pacient“. Další bariérou je nadužívání odborné terminologie (Pokorná, 2010).
2.6.5 Nedirektivní vedení rozhovoru Podstatou nedirektivního vedení rozhovoru je aktivní podpora zdravotníka, povzbuzení, neprosazování vlastního názoru ani řešení situace. Základním principem nedirektivního vedení rozhovoru je empatie, což je vcítění se do pocitů či situace druhých lidí, porozumění jejich reakcím. Součástí empatie je ale i profesionalita. Další z principů nedirektivního vedení rozhovoru je emoční blízkost, kterou dáváme najevo svůj zájem. Podstatou je vedení rozhovoru o rodině, zájmech, práci. Jde o lidský přístup, nezaměřený pouze na výkony, ošetřování či nemoc. Využíváme jej obzvláště v emočně silných situacích, kdy jde spíše o navázání kontaktu s další člověkem, ventilaci obav. Nevhodnou reakcí personálu je pak snaha o odvrácení závažnosti situace, vyvrácení obav, povzbuzení (Venglářová, Mahrová, 2006). 28
2.6.6 Desatero komunikace personálu s křehkými seniory, geriatrickými pacienty 1. Respektujeme identitu člověka. Neponižujeme familiárním oslovováním. Oslovujeme jménem nebo patřičným titulem. 2. Vyhýbáme se zdětinšťování při komunikaci, zdrobnělinám, šišlání. 3. Během komunikace a ošetřování chráníme seniorovu důstojnost, sociální roli. Nepodceňujeme je a ani jim nepřisuzujeme možné funkční nebo kognitivní deficity. 4. Respektujeme křehkost seniora ve smyslu zvýšené vnímavosti stresových situací, respektujeme zpomalené psychomotorické tempo, zhoršenou obratnost a pohyblivost. 5. Zvolíme vhodnou a pochopitelnou formu komunikace. Důležitá sdělení zopakujeme, vysvětlíme. 6.
Aktivně a ohleduplně zjistíme možné bariéry v komunikaci. Při snížených kognitivních funkcích zajistíme vhodnou formu sdělení, předání informací přizpůsobíme.
7. Při komunikaci mluvíme srozumitelně, stojíme přímo před seniorem, díváme se do očí. 8. Mluvíme klidným, přiměřeně hlasitým hlasem. Prostředí přizpůsobíme komunikaci, tak, abychom eliminovali okolní rušící hluk. Hlas zvyšujeme pouze v případě nedoslýchavosti seniora. 9. Dopomoc při denních běžných činnostech nabízíme pouze v případě, že si senior není schopen tyto činnosti zajistit sám. 10. Je důležité, obzvláště v ústavní péči, abychom posilovali snahu seniora o udržení nebo znovuzískání maximální soběstačnosti a nevedli ho zvýšenou péčí ke ztrátě soběstačnosti nebo k naučené závislosti (Kalvach a kol., 2011).
29
3 Praktická část 3.1 Metodika výzkumu Ve výzkumu jsme se snažily získat objektivní pohled seniorů na chování a jednání personálu během poskytování dlouhodobé péče. Cílem bylo zjistit míru akceptování lidské individuality seniorů při poskytování dlouhodobé péče. Výzkum jsme provedly kvantitativní metodou, za pomoci dotazníku. Šetření se týkalo oblastí přístupu během uspokojení všedních denních činností, individuálních potřeb, komunikace, dodržování intimity, spokojenosti seniorů. Dotazník byl zcela anonymní, s čímž byly senioři, v úvodu seznámeni. Otázky v dotazníku jsme se snažily koncipovat co nejjednodušeji a srozumitelně pro seniory a to z důvodu častého výskytu snížení kognitivních funkcí ve vyšším věku. Na oddělení geriatrické a následné péče v nemocnici Jihlava byl u 10 seniorů proveden předvýzkum, na jehož základě jsme srozumitelnost a vhodnost otázek pro dotazníkové šetření upravily. Dotazník se skládal z 2 úvodních statistických otázek zaměřených na pohlaví a věk respondentů. Statistické otázky v úvodu byly umístěny záměrně pro možnost postupné koncentrace seniorů. Následovalo 19 otázek, z nichž bylo 17 uzavřených, 1 polootevřená, 1 otevřená. Otevřená otázka byla zvolena z důvodu možnosti seniorů vyjádřit vlastní názor na péči v pobytovém zařízení, vyslovení individuálního přání či připomínky. Bylo zvoleno 5 pracovních hypotéz. K hypotéze číslo 1 se vztahovaly otázky z dotazníku číslo: 3, 4, 15. K hypotéze číslo 2, se vztahovaly otázky číslo: 5, 6, 7, 8, 16. K hypotéze číslo 3 se vztahovaly otázky číslo 10, 11, 12, 13, 14. K hypotéze číslo 4, se vztahovala otázka číslo 17. A k hypotéze číslo 5 se vztahovala otázka číslo 18.
3.2 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí Šetření, jsme prováděly, ve čtyřech zařízeních dlouhodobé péče kraje Vysočina. Prvním zařízením byl Domov pro seniory Stříbrné Terasy, dále Domov pro seniory Lesnov. Souběžně dotazníkové šetření probíhalo na oddělení geriatrickém a následné péče Nemocnice Jihlava a na závěr v Léčebně dlouhodobě nemocných Třebíč. Respondenty byly senioři ve věku od 65 let.
3.3 Průběh výzkumu Sběr dat probíhal od 29. 10. 2013 do 10. 4. 2014. Z celkového počtu 120 rozdaných dotazníků se jich vrátilo 109, vyřazeno bylo pro nekompletní vyplnění 7 dotazníků, kdy například 30
v některé z otázek nebyla zvolena žádná odpověď. Ze 102 dotazníků jsme získaly validní data o názorech respondentů. Z domova pro seniory Stříbrné terasy Jihlava se vrátilo 20 řádně vyplněných dotazníků, z Domova pro seniory Jihlava-Lesnov se vrátilo 32 řádně vyplněných dotazníků. Na Oddělení geriatrické a následné péče Nemocnice Jihlava bylo získáno 33 řádně vyplněných dotazníků. Z Léčebny dlouhodobě nemocných Třebíč byla návratnost 17 řádně vyplněných dotazníků. Respondenty byly senioři ve věku od 65 let. Jiné omezení při sběru dat nebylo. Část respondentů byla ochotna dotazník vyplnit, ale za pomoci, přičemž pro validitu výstupu jsme toto podstoupily. V opačném případě by zcela chyběl v šetření názor seniorů, kteří jsou částečně nebo zcela odkázáni na něčí pomoc a to ať už pro zhoršený zrak nebo neschopnost udržet tužku. O možnosti provedení výzkumu bylo jednáno s vrchními sestrami patřičných zařízení a s náměstkyní pro ošetřovatelskou péči Nemocnice Jihlava. Souhlasy s umožněním provedení výzkumu jsou umístěny v příloze této práce.
3.4 Zpracování získaných dat Pro zpracování získaných dat jsme použily program Microsoft Office Excel. Data jsou zpracovaná v grafech.
31
3.5 Výsledky výzkumu 3.5.1 Pohlaví respondentů
27%
Žena Muž 73%
Graf 1 Pohlaví respondentů
Z celkového počtu102 respondentů (100 %) se výzkumu účastnilo 73 % žen (74 respondentů) a 29 % mužů (28 respondentů).
32
3.5.2 Věk respondentů
24%
26%
65 - 74 75 -84 Nad 85
50%
Graf 2 Věk respondentů
Jak znázorňuje graf č. 2, 24 % (24 respondentů), kteří se zúčastnili dotazníkového šetření, bylo ve věku 65-74 let. 50 % respondentů (51 respondentů) bylo ve věku 75- 84 let a 26 % (27 respondentů) ve věku nad 85 let.
33
3.5.3 Pobytové zařízení
32%
Oddělení dlouhodobě nemocných Léčebna dlouhodobě nemocných
51%
Domov pro seniory 17%
Graf 3 Pobytové zařízení respondentů
Graf č. 3 znázorňuje, že 32 % (33 respondentů) pobývalo v době dotazníkového šetření na oddělení dlouhodobě nemocných. 17 % (17 respondentů) v léčebně dlouhodobě nemocných. 51 % (52 respondentů) v domově pro seniory.
34
3.5.4 Zajištění všedních denních potřeb
11%
19%
23%
48%
Zvládnu se o sebe postarat sám/ sama. Něco zvládnu sám/ sama, v něčem mi dopomáhá personál. Denní potřeby mám zajištěny s velkou dopomocí personálu. Jsem zcela odkázán/a na pomoc personálu.
Graf 4 Zajištění všedních denních činností a potřeb
Jak znázorňuje graf č. 4, 19 % respondentů (19 respondentů) sebepéči zvládá samo. 48 % respondentů (49 respondentů) s občasnou dopomocí personálu. (23 respondentů) má sebepéči zajištěnou s velkou dopomocí personálu. (11 respondentů) je zcela odkázáno na pomoc personálu.
35
3.5.5 Názor respondentů na přístup personálu při zabezpečení všedních denních činností
3%
Ano, nechápu, proč neakceptují (netolerují) moje zvyklosti. 11% Ano, asi to myslí dobře, ale nevyhovuje mi to.
55%
31%
Ano, ale nevadí mi to, je zde nějaký režim, který se musí dodržovat. Nemám tento pocit, personál se snaží vycházet mi vstříc v režimu mého dne.
Graf 5 Názor respondentů na přístup personálu při zabezpečení všedních denních činností
Jak znázorňuje graf č. 5, pouze 3 % respondentů (3 respondenti) uvedli, že personál neakceptuje jejich zvyklosti při zabezpečení denních činností. 11 % respondentů (11 respondentů) uvedlo, že sice personál neakceptuje jejich zvyklosti, ale připouští dobrou vůli personálu. 31 % (32 respondentů) připouští, že personál za ně rozhoduje, ale nevadí jim to, respektují režim zařízení, ve kterém pobývají. 55 % (56 respondentů) nemá tento pocit, oceňuje snahu personálu při zabezpečení denních činností v režimu dne.
36
3.5.6 Názor respondentů na saturaci individuálních přání personálem
0% 8%
Ano, vždy se mi snaží vyhovět
17%
Ano, občas Ano, jak kdo
11%
65%
Ne, nikdy Netroufám si požadovat něco navíc
Graf 6 Názor respondentů na saturaci individuálních přání personálem
Graf č. 6 znázorňuje, že 65 % respondentů (66 respondentů) uvedlo, že se personál vždy snaží vyhovět v zajištění individuálních přání. 11 % respondentů (11 respondentů) uvedlo, že personál reaguje na individuální přání občas. 17 % respondentů (17 respondentů) uvedlo, že někdo reaguje na individuální přání, někdo ne. 0 % respondentů (0 respondentů) uvedlo, že nikdy personál nereaguje na individuální přání. 8 % (8 respondentů) uvedlo, že si netroufá požadovat něco navíc.
37
3.5.7 Názor respondentů na respektování intimity personálem
11%
4%
6% Ano, vždy Občas Většinou ne 18%
62%
Ne, nikdy Nevím
Graf 7 Názor respondentů na respektování intimity personálem
Jak znázorňuje graf č. 7, 62 % respondentů (63 respondentů) uvedlo, že personál vždy respektuje intimitu seniorů a zahaluje během výkonu intimní partie. 18 % (18 respondentů) uvedlo, že personál respektuje jejich intimitu občas. 6 % respondentů (6 respondentů) uvedlo, že personál většinou nerespektuje jejich intimitu. 11 % respondentů (11 respondentů) uvedlo, že nikdy personál nerespektuje intimitu. 4 % respondentů (4 respondenti) uvedli, že nevědí.
38
3.5.8 Přítomnost zástěn či závěsů pro zajištění intimity respondentů
43% Ano Ne
57%
Graf 7 Přítomnost zástěn či závěsů pro zajištění intimity respondentů
Graf č. 8 znázorňuje přítomnost zástěn či závěsů mezi jednotlivými lůžky pro zajištění intimity. 43 % respondentů (44 respondentů) uvedlo, že v zařízení ve kterém pobývá zástěny či závěsy mezi lůžky jsou. Oproti tomu 57 % (58 respondentů) uvedlo, že zástěny ani závěsy v zařízení, ve kterém pobývají, mezi jednotlivými lůžky nejsou.
39
3.5.9 Využívání zástěn či závěsů personálem
16%
2% Ano, vždy 43%
Občas Nikdy Nevěděl/a jsem, k čemu tyto zástěny jsou
39%
Graf 9 Využívání závěsů či zástěn personálem
Z celkového počtu 44 respondentů, kteří uvedli, že zástěny či závěsy mezi lůžky v zařízení, ve kterém pobývají, mají, dále uvedlo, že je personál při vykonávání výkonu zatahuje vždy u 43 % respondentů (19 respondentů). Občasné zatahování zástěn či závěsů uvedlo 39 % respondentů (17 respondentů). Že tyto závěsy personál nezatahuje nikdy, uvedlo 16 % respondentů (7 respondentů) dotazovaných respondentů. 2 % respondentů (1 respondent) uvedl, že neví k čemu tyto zástěny či závěsy jsou.
40
3.5.10 Vnímání odhalování intimních partií respondentů před ostatními
Nevadí mi to, ve zdravotnickém zařízení je to běžné. 17% Vadí mi to, ale nikomu to neříkám.
1%
19% 64%
Vadí mi to, a i když dám najevo svou nespokojenost, nic se nezmění. V zařízení ve kterém pobývám, se toto neděje.
Graf 10 Vnímání odhalování intimních partií respondentů před ostatními
Jak uvádí graf č. 10, 64 % (65respondentů) uvedlo, že jim odhalování intimních partií ve zdravotnickém zařízení nevadí a vnímají toto jako běžnou součást pobytu. 19 % (19 respondentů) uvedlo, že jim to vadí, ale nikomu to neříkají. Pouze 1 % (1 respondent) uvedl, že mu to vadí, ale i když dá najevo svou nespokojenost, nic se nezmění. 17 % (17 respondentů) uvedlo, že v zařízení, ve kterém pobývají, se toto neděje.
41
3.5.11 Pozice personálu při komunikaci
5% 3% Vždy stojí 30%
Většinou stojí
62%
Většinou sedí Vždy sedí a mluví se mnou v úrovni mých očí
Graf 11 Pozice personálu při komunikaci
Graf č. 11 znázorňuje, že 62 % respondentů (63 respondentů) uvedlo, že personál při komunikaci vždy stojí. 30 % respondentů (31 respondentů) uvedlo, že personál většinou při komunikaci s nimi stojí. 5 % respondentů (5 respondentů) uvedlo, že personál při komunikaci většinou sedí. Pouze 3 % respondentů (3 respondenti) uvedli, že personál při komunikaci vždy sedí a mluví s nimi v úrovni jejich očí.
42
3.5.12 Srozumitelnost sdělených informací
3%0%
46%
Vždy rozumím Většinou rozumím Většinou nerozumím
51%
Nerozumím
Graf 12 Srozumitelnost sdělených informací
Graf č. 12 znázorňuje, že 46 % respondentů (47 respondentů) sděleným informacím vždy rozumí. 51 % respondentů (52 respondentů) uvedlo, že většinou rozumí sděleným informacím. Pouze 3 % (3 respondenti) uvedli, že většinou sděleným informacím nerozumí. Že sděleným informacím respondenti nerozumí, neuvedl nikdo.
43
3.5.13 Názor respondentů na ostych při opakovaném dotazu
10% 25%
Ano Někdy ano Ne, nikdy, bez obav se znovu zeptám
66%
Graf 13 Názor respondentů na ostych při opakovaném dotazu
Jak znázorňuje graf č. 13, ostych při opakovaném dotazu při neporozumění informaci pociťuje 10 % respondentů (10 respondentů). Pouze někdy pociťuje ostych při opakovaném dotazu 25 % respondentů (25 respondentů). Nikdy nepociťuje ostych a bez obav se znovu zeptá celých 66 % respondentů (67 respondentů).
44
3.5.14 Názor respondentů na případnou direktivní komunikaci či jednání
5% 14% 33% Ano, často Ano, občas Ne, nikdy Jak kdo
48%
Graf 14 Názor respondentů na případnou direktivní komunikaci či jednání
Jak znázorňuje graf č. 14, že personál mluví, či jedná, se seniory často direktivně uvedlo 5 % respondentů (5 respondentů). Občasnou direkci pociťuje 14 % respondentů (14 respondentů). Že se personál direktivně nechová, uvedlo 48 % (49 respondentů). 33 % respondentů (34 respondentů) uvedlo, že někdo se takto jedná a někdo ne.
45
3.5.15 Hodnocení časové dispozice při rozhovoru s personálem
2% 3%
35%
60%
Personál má na mě dostatek času, mluví se mnou klidným hlasem, poskytne mi potřebné informace Personál na mě nemá dostatek času, odpoví mi stručně a chvátá po své práci Nemají na mě čas a ani zájem se mi v hovoru věnovat
Často mi ani neodpoví
Graf 15 Hodnocení časové dispozice při rozhovoru s personálem
Jak znázorňuje graf č. 15, 60 % respondentů (61 respondentů) uvedlo, že mají pocit, že personál má na ně dostatek času, mluví s nimi klidným hlasem, poskytne jim potřebné informace. 35 % respondentů (36 respondentů) má pocit, že personál na ně nemá dostatek času, odpoví stručně a chvátá po své práci. Pouze 2 % respondentů (2 respondenti) uvedli, že mají pocit, že personál na ně nemá čas a ani zájem se jim v hovoru věnovat. 3 % respondentů (3 respondenti) uvedli, že jim personál často ani neodpoví.
46
3.5.16 Možnost rozhovoru s personálem
Nemám potřebu povídat si s personálem 16%
13%
24% 40%
Když si chci popovídat, vždy si na mě někdo najde čas Na popovídání je tu pracovnice, která se nám dostatečně věnuje Personál na povídání čas nemá, mají hodně práce
8% Myslím, že si se mnou povídat nechtějí
Graf 16 Možnost rozhovoru s personálem
Graf č. 16 znázorňuje hodnocení možnosti respondentů si popovídat. 13 % respondentů (13 respondentů) uvedlo, že nemají potřebu povídat si s personálem. 40 % respondentů (41 respondentů) uvedlo, že když si chce povídat, vždy si na ně někdo najde čas. 8 % respondentů (8 respondentů) uvedlo, že na popovídání je v zařízení pracovnice, která se jim dostatečně věnuje. 24 % respondentů (24 respondentů) uvedlo, že personál na popovídání čas nemá, má hodně práce. 16 % respondentů (16 respondentů) uvedlo, že si myslí, že si s nimi personál povídat nechce.
47
3.5.17 Zájem personálu o problémy respondentů
Ano, vždy mě trpělivě vyslechnou a snaží se moje problémy řešit Občas ano, občas ne
14% 3% 4%
Ne, nemají na mě čas 54% 25%
Nemají zájem řešit moje problémy Se svými problémy se personálu nesvěřuji
Graf 17 Zájem personálu o problémy respondentů
Graf č. 17 znázorňuje, zda se personál zajímá o problémy respondentů. 54 % respondentů (55 respondentů) uvedlo, že personál má zájem řešit jejich problémy, vždy je trpělivě vyslechne a snaží se jejich problémy řešit. 25 % respondentů (26 respondentů) uvedlo, že se personál občas o jejich problémy zajímá, občas ne. 4 % respondentů (4 respondenti) uvedlo, že se personál o jejich problémy nezajímá, že na ně nemají čas. 3 % respondentů (3 respondenti) uvedli, že personál nemá zájem řešit jejich problémy. 14 % respondentů (14 respondentů) uvedlo, že se personálu se svými problémy nesvěřuje.
48
3.5.18 Názor respondentů na vznik ponižující situace
15%
16%
Ano Ne Nevím
70%
Graf 18 Názor respondentů na vznik ponižující situace
Graf č. 18 znázorňuje, zda senioři v zařízení ve kterém pobývají, zažily pro ně ponižující situaci. 15 % respondentů (15 respondentů) uvedlo, že v zařízení, ve kterém pobývají, taková situace nastala. Celých 70 % respondentů (71 respondentů) uvedlo, že pro ně ponižující situace v zařízení, ve kterém pobývají, nikdy nevznikla. 15 % respondentů (16 respondentů) uvedlo, že nevědí.
49
3.5.19 Možnost účasti respondentů na tvůrčím programu či společenských akcích
20%
Ano Ne
80%
Graf 19 Možnost účasti respondentů na tvůrčím programu či společenských akcích
Jak znázorňuje graf č. 19, 80 % respondentů (82 respondentů) uvedlo, že má možnost účastnit se nějakého tvůrčího programu nebo společenských akcí. 20 % respondentů (20 respondentů) uvedlo, že možnost účastnit se nějakého tvůrčího programu nebo společenských akcí nemají. Konkrétní nejčastěji uvedené typy aktivit, které respondenti mají možnost využívat, uvádíme v tabulce 1. Někteří respondenti uvedli více aktivit, takže se možnosti navzájem prolínají. Tabulka 1 Počet
Název aktivity
Počet respondentů (n)
Ergoterapie
58
Kulturní akce
44
Společné cvičení
31
Duchovní služba
8
Jiné
15
50
3.5.20 Celkové zhodnocení péče a přístupu personálu
1% 0%
13%
1- velmi dobrá 2- chvalitebná 3- dobrá 29%
57%
4- dostatečná 5- nedostatečná
Graf 20 Celkové zhodnocení péče a přístupu personálu
Graf č. 20 znázorňuje celkové hodnocení péče a přístupu personálu k respondentům s ohledem na jejich individuální potřeby. 57 % respondentů (58 respondentů) hodnotí tuto péči jako velmi dobrou. 29 % respondentů (30 respondentů) vnímají péči jako chvalitebnou. 13 % respondentů (13respondentů) hodnotí péči jako dobrou. 1 % respondentů (1 respondent) jako dostatečnou. Že by byla péče ohodnocena známkou 5, jako nedostatečná, si nemyslí žádný dotazovaný respondent.
51
3.6 Diskuze 3.6.1 Zhodnocení cíle a pracovních hypotéz V této části se vyjádříme k vyhodnocení cílů a hypotéz. Cíl práce: Zjistit míru akceptování lidské individuality seniorů při poskytování dlouhodobé péče. Hypotéza 1 - Předpokládáme, že více než 30 % seniorů nevnímá přístup personálu ke své osobě jako individuální. K této hypotéze se vztahuje otázka číslo 3, 4, 15. V otázce číslo 3 jsme chtěly posoudit míru akceptování individuality seniorů v zajišťování péče a případném rozhodování personálu za seniory. 3 % respondentů (3 respondenti) uvedli, že personál neakceptuje jejich zvyklosti při zabezpečení denních činností. 11 % respondentů (11 respondentů) uvedlo, že sice personál neakceptuje jejich zvyklosti, ale připouští dobrou vůli personálu. 31 % (32 respondentů) připouští, že personál za ně rozhoduje, ale nevadí jim to, respektují režim zařízení, ve kterém pobývají. 55 % (56 respondentů) nemá tento pocit, oceňuje snahu personálu při zabezpečení denních činností v režimu dne. V této otázce se hypotéza potvrdila, neboť v součtu 45 % respondentů připouští, že personál za ně při zabezpečení péče rozhoduje. Další otázka, která se týká hypotézy číslo 1, je otázka číslo 4, kde jsme se ptaly respondentů, zda personál dokáže reagovat na jejich individuální přání. 65 % respondentů (66 respondentů) uvedlo, že se personál vždy snaží vyhovět v zajištění individuálních přání. 11 % respondentů (11 respondentů) uvedlo, že personál reaguje na individuální přání občas. 17 % respondentů (17 respondentů) uvedlo, že někdo reaguje na individuální přání, někdo ne. 0 % respondentů (0 respondentů) uvedlo, že nikdy personál nereaguje na individuální přání. 8 % (8 respondentů) uvedlo, že si netroufá požadovat něco navíc. V součtu lze konstatovat, že 36 % seniorů nemá pocit saturace individuálních přání. I v této otázce se hypotéza potvrdila. Další oblastí v individuálním přístupu personálu k seniorům bylo hodnocení zájmu či nezájmu personálu o problémy seniorů. Této oblasti jsme se věnovaly v otázce číslo 15. 54 % respondentů (55 respondentů) uvedlo, že personál má zájem řešit jejich problémy, vždy je trpělivě vyslechne a snaží se jejich problémy řešit. 25 % respondentů (26 respondentů) uvedlo, že se personál občas o jejich problémy zajímá, občas ne. 4 % respondentů (4 respondenti) uvedlo, že se personál o jejich problémy nezajímá, že na ně nemají čas. 3 % respondentů (3 respondenti) uvedli, že personál nemá zájem řešit jejich problémy. 14 % 52
respondentů (14 respondentů) uvedlo, že se personálu se svými problémy nesvěřuje. I když je potěšující, že celých 54 % dotazovaných hodnotí zájem o svou osobu a své problémy ze strany personálu velmi pozitivně, nutno zmínit, že 31 % respondentů nevnímá zájem personálu o svou osobu a své problémy, 14 % respondentů, uvedlo, že se personálu nesvěřuje. V tomto nelze posoudit, zda je to z důvodu případné introvertní osobnosti každého respondenta, či z důvodu nedůvěry k personálu. Lze konstatovat, že i v této otázce se hypotéza číslo 1 potvrdila. Hypotéza číslo jedna se potvrdila, ve všech dotazovaných oblastech ať už v ponechání prostoru seniorům při rozhodování během péče o sobě samém, dále v saturaci individuálních přání, tak i v projevovaném zájmu personálu o individuální problémy seniorů. K zamyšlení tedy zůstává, že vnímat individualitu druhého jedince je velmi složité a je k tomu třeba nejen vysoce odborných znalostí, ale i lidských kvalit každého z nás. Na tom musíme pracovat a každá zkušenost nás jistě posune vpřed. Na OGNP v nemocnici Jihlava je od letošního roku využíváno technik supervize, což je dle mého názoru krok správným směrem, ze kterého bude profitovat nejen personál, ale ve výsledku hlavně pacienti. Hypotéza 2 - Předpokládáme, že více než 30 % seniorů pociťuje během hospitalizace či pobytu v zařízení stud a ztrátu intimity. K této hypotéze se vztahuje otázka číslo 5, 6, 7, 8, 16. V otázce číslo 5 jsme se dotazovaly respondentů, zda personál respektuje při výkonech intimitu respondentů a zda zahaluje během výkonů jejich intimní partie. 62 % respondentů (63 respondentů) uvedlo, že personál vždy respektuje jejich intimitu a zahaluje během výkonu intimní partie. 18 % respondentů (18 respondentů) uvedlo, že personál respektuje jejich intimitu občas. 6 % respondentů (6 respondentů) uvedlo, že personál většinou nerespektuje jejich intimitu. 11 % respondentů (11 respondentů) uvedlo, že nikdy personál nerespektuje intimitu. 4 % respondentů (4 respondenti) uvedli, že nevědí. Vzhledem k uvedenému, lze tedy konstatovat, že v této otázce se hypotéza nepotvrdila, protože pouze 17 % respondentů uvedlo, že personál nerespektuje jejich intimitu. 18 % respondentů uvedlo, že občas je jejich intimita respektována, občas ne. Proč některý personál nedodržuje zásady zachování intimity respondentů, je spíše věcí jednotlivců a odhalení nedodržování těchto pravidel záležitostí vedoucích pracovníků. Všeobecně však můžeme konstatovat, že ze stran personálu je intimita převážně respektována. V této otázce se hypotéza nepotvrdila. K této hypotéze se též vztahovala otázka číslo 6, která zjišťuje přítomnost zástěn či závěsů mezi jednotlivými lůžky pro zajištění intimity. 43 % respondentů (44 respondentů) uvedlo, že v zařízení ve kterém pobývá zástěny či závěsy mezi lůžky jsou. Oproti tomu 57 % (58 53
respondentů) uvedlo, že zástěny ani závěsy v zařízení, ve kterém pobývají, mezi jednotlivými lůžky nejsou. U 57 % respondentů nemá pečující personál možnost zajištění intimity pomocí zástěn či závěsů a nemůže tudíž vytvořit vyhovující intimní zónu. Těmito zjištěními by se měli zabývat jednotlivá zařízení, která by se měla snažit odstranit tento systémový nedostatek. V této otázce se hypotéza opět nepotvrdila, neboť u 43 % respondentů jsou mezi lůžky pro zajištění intimity zástěny či závěsy. Tím, jak personál využívá možnost zatahovat tyto závěsy či zástěny, jsme se zabývaly v otázce číslo 7, kde celkový počet respondentů, kteří odpovídali na tento dotaz, bylo 44 respondentů, u nichž možnost zajistit neporušení intimity zatáhnutím závěsu či zástěny je. Z celkového počtu 44 respondentů, kteří uvedli, že zástěny či závěsy mezi lůžky v zařízení, ve kterém pobývají, mají, dále uvedlo, že je personál při vykonávání výkonu zatahuje vždy u 43 % respondentů (19 respondentů). Že tyto závěsy či zástěny personál zatahuje občas, uvedlo 39 % (17 respondentů). Že tyto závěsy personál nezatahuje nikdy, uvedlo 16 % (7 respondentů) dotazovaných respondentů. 2 % respondentů (1 respondent) uvedlo, že neví k čemu tyto zástěny či závěsy jsou. Celkový součet respondentů, kteří uvedli, že zástěny či závěsy nejsou zatahovány nikdy, je pouze 16 % respondentů, hypotéza se tedy nepotvrdila ani v této otázce. Další otázka vztahující se k hypotéze číslo 2 je otázka číslo 8, jak respondenti vnímají odhalování intimních partií před ostatními. 64 % (65 respondentů) uvedlo, že jim odhalování intimních partií ve zdravotnickém zařízení nevadí a vnímají toto jako běžnou součást pobytu. 19 % (19 respondentů) uvedlo, že jim to vadí, ale nikomu to neříkají. Pouze 1 % (1 respondent) uvedl, že mu to vadí, ale i když dá najevo svou nespokojenost, nic se nezmění. 17 % (17 respondentů) uvedlo, že v zařízení, ve kterém pobývají, se toto neděje. V této otázce se hypotéza opět nepotvrdila, neboť v součtu pouze 20 % dotazovaných respondentů vadí odhalovaní intimních partií před ostatními. Při celkovém zhodnocení hypotézy číslo 2, lze konstatovat, že se nepotvrdila. K hypotéze číslo 2, se vztahovala i otázka číslo 16, zda senioři v zařízení ve kterém pobývají, zažily pro ně ponižující situaci. 15 % respondentů (15 respondentů) uvedlo, že v zařízení, ve kterém pobývají, taková situace nastala. Celých 70 % respondentů (71 respondentů) uvedlo, že pro ně ponižující situace v zařízení, ve kterém pobývají, nikdy nevznikla. 15 % respondentů (16 respondentů) uvedlo, že nevědí. Z výsledku můžeme usuzovat, že v této otázce se hypotéza nepotvrdila.
54
Celkově se hypotéza číslo 2, nepotvrdila, neboť převážná část seniorů nepociťuje v zařízení, ve kterém pobývají stud a ztrátu intimity, a to z různých úhlů pohledu, jak jsme zjišťovaly během dotazníkového šetření. To je pro nás pozitivní ale i překvapivé zjištění.
Hypotéza 3 - Předpokládáme, že více než 40 % seniorů vnímá komunikaci s personálem poskytujícím péči pozitivně. K této hypotéze se vztahuje otázka číslo 10, 11, 12, 13, 14. V otázce číslo 10, jsme se ptali respondentů, zda sděleným informacím při komunikaci s personálem rozumí. 46 % respondentů (47 respondentů) sděleným informacím vždy rozumí. 51 % respondentů (52 respondentů) uvedlo, že většinou rozumí sděleným informacím. Pouze 3 % (3 respondenti) uvedli, že většinou sděleným informacím nerozumí. Fakt, že sděleným informacím respondenti nerozumí, neuvedl nikdo. Lze tedy říci, že v této otázce se hypotéza potvrdila. K zamyšlení ovšem zůstává, že 51 % respondentů sděleným informacím většinou rozumí, což je poměrně vysoké procento respondentů. Pokud se stává, že nám senioři tu a tam nerozumí, měli bychom se zamyslet nad vhodností volených slov a stylu naší komunikace. Další otázkou vztahující se k této hypotéze byla otázka číslo 11, zda se respondenti ostýchají, pokud něčemu nerozumí opakovaně zeptat. Pouze 10 % respondentů (10 respondentů) uvedlo, že se ostýchají opakovaně zeptat. Pouze někdy pociťuje ostych při opakovaném dotazu 25 % respondentů (25 respondentů). Nikdy nepociťuje ostych a bez obav se znovu zeptá celých 66 % respondentů (67 respondentů). V této otázce hypotéza se hypotéza potvrdila. Další otázkou vztahující se k této hypotéze byla otázka číslo 12, zda personál mluví či jedná s respondenty direktivně. 5 % respondentů (5 respondentů) uvedlo, že personál mluví, či jedná, se seniory často direktivně uvedlo. Občasnou direkci pociťuje 14 % respondentů (14 respondentů). 48 % respondentů (49 respondentů) si myslí, že personál direktivně nemluví ani nejedná. 33 % respondentů (34 respondentů) uvedlo, že někdo takto mluví a jedná a někdo ne. V této otázce se hypotéza potvrdila, protože 48 % respondentů uvedlo, že direktivní komunikaci ani jednání nezažívají, můžeme tedy konstatovat, že i v tomto směru hodnotí senioři komunikaci pozitivně. Další otázka týkající se hypotézy číslo 3, je otázka číslo 13, kde jsme se ptaly respondentů na pocity při komunikaci s ohledem na časovou dispozici věnovanou personálem. 60 % respondentů (61 respondentů) uvedlo, že mají pocit, že personál má na ně dostatek času, mluví s nimi klidným hlasem, poskytne jim potřebné informace. 35 % respondentů (36 respondentů) má pocit, že personál na ně nemá dostatek času, odpoví stručně a chvátá po své 55
práci. Pouze 2 % respondentů (2 respondenti) uvedli, že mají pocit, že personál na ně nemá čas a ani zájem se jim v hovoru věnovat. 3 % respondentů (3 respondenti) uvedli, že jim personál často ani neodpoví. Hypotéza se v této otázce potvrdila, neboť celých 60 % respondentů hodnotí v tomto směru komunikaci pozitivně s dostatkem věnovaného času personálem. Další otázka týkající se hypotézy číslo 3 byla otázka číslo 14, kde respondenti hodnotili možnost si popovídat. 13 % respondentů (13 respondentů) uvedlo, že nemají potřebu povídat si s personálem. 40 % respondentů (41 respondentů) uvedlo, že když si chce povídat, vždy si na ně někdo najde čas. 8 % respondentů (8 respondentů) uvedlo, že na povídání je v zařízení pracovnice, která se jim dostatečně věnuje. 24 % respondentů (24 respondentů) uvedlo, že personál na povídání čas nemá, má hodně práce. 16 % respondentů (16 respondentů) uvedlo, že si myslí, že si s nimi personál povídat nechce. V součtu možnost popovídat si v zařízení, ve kterém pobývá, pozitivně hodnotilo 48 % dotázaných respondentů, hypotéza se tedy v této otázce potvrdila. Jako okrajovou jsme v oblasti vedení komunikace zvolily otázku číslo 9 pozice personálu během komunikace se seniory. Bohužel se splnil náš předpoklad, že personál nevolí správné techniky pro vedení komunikace a převážně stojí. 62 % respondentů (63 respondentů) uvedlo, že personál při komunikaci vždy stojí. 30 % respondentů (31 respondentů) uvedlo, že personál většinou při komunikaci s nimi stojí. 5 % respondentů (5 respondentů) uvedlo, že personál při komunikaci většinou sedí. Pouze 3 % respondentů (3 respondenti) uvedli, že personál při komunikaci vždy sedí a mluví s nimi v úrovni jejich očí. Zde se musíme zamyslet nad tím, jak sdělená informace z pozice fyzické nadřazenosti na seniory působí. Dále pozice ve stoje může budit dojem časové tísně. Celkově se hypotéza číslo 3, potvrdila, neboť senioři vnímají komunikaci jako srozumitelnou a dostatečnou a to ať už s ohledem na časovou dispozici, způsob komunikace, možnosti si promluvit. Hypotéza 4 - Předpokládáme, že více než 50 % seniorů má možnost využívat aktivizační a společenské programy v zařízení, ve kterém pobývají. K této hypotéze se vztahuje otázka číslo 17, kde respondenti sdělují, zda mají či nemají možnost účastnit se nějakého tvůrčího programu nebo společenských akcí. Na tomto základě jsme chtěli zjistit, zda senioři mají možnost dostatečného sociálního kontaktu s ohledem na jejich individualitu, v zařízení, ve kterém pobývají. 80 % respondentů (82 respondentů) 56
uvedlo, že má možnost účastnit se nějakého tvůrčího programu nebo společenských akcí. 20 % respondentů (20 respondentů) uvedlo, že možnost účastnit se nějakého tvůrčího programu nebo společenských akcí nemají a to i s ohledem na jejich zdravotní stav. Někteří senioři uvedli více možností nabídky aktivit, které se navzájem prolínají. V tabulce 1 jsme uvedly konkrétní nejčastější možnosti nabídky společenských akcí či tvůrčího programu. Na základě získaných dat lze tedy konstatovat, že senioři v zařízeních, ve kterých pobývají, mají široké spektrum aktivizačních a společenských akcí, společného i individuálního cvičení. Dále mají možnost využívat ergoterapii, která je vytvářena s ohledem na individuální potřeby seniorů. V potaz jsou brány dovednosti, záliby, předešlý život a je zaměřená na individuální problém, který je třeba odstranit. Zde pak senioři mají možnost sledovat filmy, popíjet kávu, potkávat se s ostatními seniory, vyrábět různé výrobky s ohledem na roční období, zvyky, zpívat, vařit. V některých zařízeních senioři zmínily muzikoterapii, canisterapii. Dalšími aktivitami, které senioři v dotazníkovém šetření uvedli, jsou koncerty, kdy do zařízení dochází různé spolky zabývající se touto zájmovou činností. V nemocnici Jihlava jsou to například děti z mateřských škol, děti z Lidové školy umění, z Erka, což je zájmový spolek pod správou oblastní Charity. Podobně je tomu i v domovech pro seniory, kde jsou koncerty pořádány. Senioři též uváděli možnost duchovní služby. V domově pro seniory Stříbrné terasy nutno zmínit krásnou kapli, kde mají senioři možnost účastnit se mší. Z dalších méně často uváděných možností aktivit respondenti zmínili návštěvu zoologické zahrady. V domovech pro seniory kavárničky. V domově pro seniory Stříbrné Terasy sledování filmů na velkém plátně. Z tohoto poměrně širokého spektra nabídky lze usuzovat, že senioři mají v zařízeních možnost široké nabídky aktivit a společenských akcí a při jejich výběru personál akceptuje individualitu a charakter seniorů. Tato hypotéza se potvrdila. Hypotéza 5 - Předpokládáme, že více jak 70 % seniorů je spokojeno s přístupem personálu a s poskytovanou péčí K této hypotéze se vztahovala otázka číslo 18, kde respondenti celkově hodnotili péči s ohledem na přístup personálu ke své osobě, k saturaci individuálních potřeb respondentů. Hodnocení bylo prováděno známkou jako ve škole škálou 1-5. 57 % respondentů (58 respondentů) hodnotí péči jako velmi dobrou. 29 % respondentů (30 respondentů) vnímá péči jako chvalitebnou. 13 % respondentů (13 respondentů) hodnotí péči jako dobrou. 1 % respondentů (1 respondent) jako dostatečnou. Že by byla péče ohodnocena známkou 5, jako nedostatečná, si nemyslí žádný dotazovaný respondent. Můžeme tedy konstatovat, že se hypotéza číslo 5 potvrdila, neboť 57 % respondentů udává velmi dobrou péči, 29 % jako
57
chvalitebnou. Jako dobrou vnímá péči 13 % respondentů, což již nepovažujeme za hodnocení, které vypovídá o kvalitním přístupu a péči k seniorům. Součet velmi dobré a chvalitebné péče činí 86 % dotazovaných respondentů. Hypotéza se potvrdila. Myslíme, že je to velmi dobrý výsledek, který je pro nás příjemným překvapením. Stanovené hypotézy se nám až na jednu potvrdily. Dle mého názoru, byl cíl práce naplněn. Na základě stanovených hypotéz, jsme zjistily, do jaké míry personál lidskou individualitu s jejich potřebami akceptuje a v jakých oblastech tento pocit senioři zcela nemají, což jsme v diskuzi popsaly.
3.6.2 Porovnání výsledků vlastního výzkumu s podobnými výzkumy jiných autorů Podobným výzkumem na téma: Individuální přístup zdravotníků ke geriatrickým pacientům se zabývala v roce 2007 Bc. Alena Knapová. Její výzkum, jak autorka sama uvádí, byl zaměřen na rozdílnost vnímání poskytování individuální ošetřovatelské péče, respektování důstojnosti a zajištění práva na informace. Uvádíme několik podobných oblastí ve výzkumu. Například v odpovědi na otázku zda se zdravotníci zajímají o problémy geriatrických pacientů, odpovědělo, jak uvádí Knapová (2007) 93,2 % dotazovaných respondentů, že se sestry zajímají o jejich problémy, což je oproti našemu výzkumu odlišný výsledek. V našem výzkumu takto odpovědělo pouze 54 % respondentů. Další podobnou oblastí, kterou se tento výzkum zabýval, bylo vnímání věnovaného času geriatrickým pacientům. Jak uvádí Knapová (2007) 94 % respondentů uvedlo, že jim sestry věnují dostatek času. Opět jsme došly k odlišnému výsledku, kdy pouze 60 % respondentů hodnotí množství času věnovaného personálem pozitivně. 40 % respondentů pak negativně. Knapová (2007) hodnotí respektování studu a soukromí při výkonech a zákrocích, kde uvádí, že 52 % geriatrických pacientů a zdravotníků vnímá, že je soukromí a stud respektován. V této oblasti jsme došly k podobným výsledkům, kdy v našem výzkumu uvedlo 62 % dotazovaných respondentů, že personál vždy respektuje při výkonech intimitu seniorů. Takže pouze v jedné z uvedených oblastí výzkumu, je podobný výsledek (Knapová, 2007). V konečném výsledku se ale oba provedené výzkumy shodují v tom, že senioři vnímají přístup personálu pozitivně a jsou spokojeni s poskytovanou péčí.
58
Na téma individuálního přístupu by bylo možné zvolit širokou škálu oblastí pro výzkum. Toto téma může mít nekonečně mnoho možných pohledů a je zde při dalších výzkumech velká příležitost pro další prohloubení této problematiky.
59
3.7 Návrh řešení a doporučení pro praxi Na základě zjištěných informací bych se na tomto místě pokusila shrnout případná opatření vyplývající z tohoto výzkumu. Nemalé procento respondentů zmínilo, že mají pocit, že při zabezpečení péče o ně, se personál významně podílí na rozhodování o jejich osobě. Jak jsem již zmínila, vše je o komunikaci, ponechání vlastního životního prostoru a hlavně možnosti v rozhodování o sobě samém. Možnost účasti personálu na supervizích, by mohlo mít dle mého názoru pozitivní vliv jak na personál, tak následně i na pohled na seniory či pacienty při poskytování péče. Dalším aspektem individuálního přístupu k seniorům je zachování intimity. Podstatné je, si uvědomit nutnost zachování intimity seniorů a pak následně i opatření, která z toho vyplývají. Každý musí začít sám od sebe, dále by měly být personálu vytvořeny podmínky k možnosti zajištění intimní zóny během výkonů. Pojem komunikace je stále zmiňován, často je ale komunikaci přikládána menší důležitost. Personál by se měl naučit vhodně komunikovat, zaujmout při komunikaci vhodnou pozici. Ve výzkumu vyšlo najevo, že převážně během komunikace se seniory stojíme, občas jsme direktivní. Měly bychom využívat komunikačních dovedností, které lze získat nejen praxí a zkušenostmi, ale hlavně cíleně na seminářích zaměřených na konkrétní oblasti a dovednosti. Tyto semináře je vhodné pro personál zajistit. Aktivizačních vyžití je pro seniory, jak vyplynulo z výzkumu, více než dost. Já bych ale ráda poukázala na nutnost zajištění většího množství aktivit i pro imobilní pacienty či seniory, na což není zatím tak velký prostor a technické možnosti. Celkově jsou senioři s péčí spokojeni. Já sama jsem nečekala tak velké procento hodnocení péče na výbornou. Z tohoto výsledku je patrná nejen spokojenost seniorů v zajištění individuálních potřeb a přístupu, ale hlavně to, že personál svou práci vykonává dobře. Často na systému, na pracovním prostředí, na možnosti dalšího vzdělávání a profesního růstu pak závisí výsledek či posun pozitivním směrem.
60
4 Závěr Tato práce byla napsána a výzkum proveden z důvodu zjištění míry vnímání lidské individuality seniorů personálem při poskytování dlouhodobé péče. Dlouhodobou péči jsme si zvolily z důvodu, že senioři v zařízeních žijí delší čas, domov pro seniory pak nahrazuje domácí prostředí, kde senioři žijí i léta a je lidské a morální, aby tento život byl důstojný a naplněný. Podobně je tomu i v léčebnách či odděleních dlouhodobě nemocných kde často senioři delší čas pobývají a mnohdy zažívají poslední chvíle svého života. Jak z výzkumného šetření vyplynulo, senioři jsou celkově v těchto zařízeních spokojeni. Pokud měli výtky, či negativní hodnocení, týkaly se tyto připomínky, dalo by se říci maličkostí, které pokud si je uvědomíme, lze je odstranit. A to ať už každý pečující sám při svém chování, jednání, komunikaci, naučených stereotypech při poskytování péče nebo jejich nadřízení v kontrolní činnosti a nastavování systému. Dále stojí za zmínku nutnost systémové změny například při absenci zástěn pro vytvoření intimní zóny v některých zařízeních. Řada seniorů zmiňovala během šetření nutnost modernizace a revitalizace prostředí, toto je pak k zamyšlení pro konkrétního zřizovatele zařízení a vše je o financích. Bohužel nutno zmínit, že problematika seniorů, je odsouvaná z popředí zájmu a financí se nedostává v žádném oboru. Během sběru dat do dotazníku jsem si uvědomila, že žiji dlouhá léta v omylu v tom, že umím komunikovat se svými pacienty během poskytování péče. Sama bych nevěřila, jak je podstatné, a co se týče validity informací zcela fatální, dodržet základní praktiky správné komunikace se seniory a ve výsledku se hovor zcela posune do jiných rovin. Z původních informací jsou pak často informace zcela opačné. Dále ani nemohu pominout nadstandardní pozorovací talent seniorů, kdy my zdravotníci, si často neuvědomujeme, co vše a jak pacienti vnímají, vůči své osobě, svému okolí. Vnímat pacienta a jeho individualitu s jeho potřebami můžeme až po zvládnutí komunikačních dovedností. Komunikace a empatie je základní pilíř naší péče. Během sběru dat do dotazníků jsem u části seniorů, kteří chtěli při vyplnění dotazníků pomoci z důvodu snížení kognitivních funkcí, pozorovala jejich neverbální komunikaci během odpovědí. Byla jsem překvapená, že při nepříznivé odpovědi byli v rozpacích i přes to, že jsem seniory prosila o co možná nejupřímnější odpovědi. Senioři byli během sběru dat velmi vstřícní. Měla jsem pocit, že jsou rádi dotazováni, cítí se začleněni do jejich ošetřování a vítají zájem o svou osobu.
61
Dalším faktorem, který bych ráda zmínila, je vnímání vlastních potřeb. Zajištěná potřeba personálem z pohledu zdravotníka je dobře odvedená hygienická péče, upravené čisté lůžko, asepticky provedený výkon. Je chybou si myslet, že je toto stejně podstatné i pro seniora samotného. Pro seniora je podstatná komunikace, sounáležitost, začlenění, pochopení potřeb a jejich individuality, pochopení konkrétního problému, který momentálně senior řeší či jej trápí. Senior má potěšení z maličkostí, z možnosti popovídat si, sdělit svá trápení, zážitky, radosti. Váží si příjemně prožitých chvílí. V tomto směru, jak vyplynulo z výzkumu, mají senioři velmi pestrou škálu možností jak využít čas, prožít ho s ostatními seniory s podobnými životními zkušenostmi a sociálním postavením. Proto bychom se my jako pečující personál měli snažit, aby těchto příjemných chvilek měli senioři díky naší péči a vnímání jejich osobnosti co možná nejvíce. V tomto duchu bychom pak měli vychovávat i další generace ošetřovatelského personálu. Psaní této práce a provedený výzkum mělo hlavní smysl pro mě, protože mohu říci, že i přes to, že v geriatrii pracuji řadu let, budu nyní na tuto problematiku nahlížet jinak. Seniory, o které pečujeme, a naši pomoc potřebují, bychom měli vnímat jako sami sebe. Tak jak bychom my chtěli být vnímáni a jak bychom si přáli, aby s námi bylo jednáno a zacházeno ve stejné situaci. Abychom jednou mohli i sami ze své zkušenosti říci, že je nám poskytována lidská a kvalitní péče.
62
Seznam použité literatury 1. ANDRYSEK, O., ET. AL. Mluv se mnou: Kniha o vzájemné komunikaci pacientů, jejich blízkých, lékařů a sester. Maxdorf: 2011. ISBN 978-80-7345-257-5. 2. ČEVELA, R., ČELEDOVÁ, L., DOLANSKÝ, H. Výchova ke zdraví pro střední zdravotnické školy. Praha: Grada Publishing a.s., 2009. ISBN 978-80-247-2860-5. 3. DEVITO, J. Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada Publishing a.s., 2001. ISBN: 80-7169-988-8. 4. DVOŘÁČKOVÁ, D. Kvalita života seniorů v domovech pro seniory. Praha: Grada Publishing a.s., 2012. ISBN 978-80-247-4138-3. 5. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178303- X . 6. HUDÁKOVÁ, A., MAJERNÍKOVÁ, Ľ. Kvalita života seniorů v kontextu ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing a.s., 2013. ISBN 978-80-247-4772-9. 7. CHARTA PRÁV A SVOBOD STARŠÍCH OBČANŮ. Helpnet.cz: Informační portál pro osoby se specifickými potřebami [online]. 21. 1.2007 [cit. 2014-04-10]. Dostupné z: http://www.helpnet.cz/seniori/dokumenty-tykajici-se-senioru/364-3. 8. KALVACH, Z., A KOL. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada Publishing a.s., 2004. ISBN 80-247-0548-6. 9. KALVACH, Z., A KOL. Křehký pacient a primární péče. Praha: Grada Publishing a.s., 2011. ISBN 978-80-247-4026-3. 10. KASSIN, S. Psychologie. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1716-3 11. KNAPOVÁ, A. Individuální přístup zdravotníků ke geriatrickým pacientům [online]. Brno, 2007 [cit. 2014-04-12]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/204429/lf_m/DPTISK8.pdf. Diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně. 12. KUTNOHORSKÁ, J., CICHÁ, M., GOLDMANN, R. Etika pro zdravotně sociální pracovníky. Praha: Grada Publishing a.s., 2011. ISBN 978-80-247-3843-7. 13. MASTILIAKOVÁ, D. Úvod do ošetřovatelství II. Díl: systémový přístup. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0428-0. 14. MELLOW, A. Geriatric psychiatry. Washington, D. C.: American Psychiatric Publishing, Inc., 2008. ISBN 1- 58562-116-1. 15. MIKULÁŠTÍK, M. Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada Publishing a.s., 2003. ISBN 80-247-0650-4.
63
16. HORŇÁKOVÁ, R. Poskytování sociálně terapeutické a aktivizační činnosti na OGNP a sociálních lůžkách. Jihlava: Nemocnice Jihlava, SOP. 2014. Dostupné z: Intranet Nemocnice Jihlava 17. POKORNÁ, A. Komunikace se seniory. Praha: Grada Publishing a.s. 2010. ISBN 978-80247-3271-8. 18. REGENERAČNÍ STUDIO LIBUŠE PÁNKOVÉ POMOC PRO DUŠI A TĚLO. Báseň staré ženy [online]. © 2011 [cit. 2013-11-12]. Dostupné z: http://www.terapiepankova.cz/ content/basen-stare-zeny 19. SAK, P., KOLESÁROVÁ, K. Sociologie stáří a seniorů. Praha: Grada Publishing a.s., 2012. ISBN 978-80-247-3850-5. 20. ŠAMÁNKOVÁ,
M., a kol. Lidské potřeby ve zdraví a nemoci aplikované
v ošetřovatelském procesu. Praha: Grada Publishing a.s., 2011. ISBN 978-80-247-3223-7. 21. ŠKRLA, P., ŠKRLOVÁ M. Kreativní ošetřovatelský management. Praha: Advent-Orion, 2003. ISBN 80-717-2841-1. 22. TEGZE, O. Neverbální komunikace. Brno: Computer Press, a.s., 2007. ISBN 80-2510183-5. 23. VENGLÁŘOVÁ, M., MAHROVÁ G. Komunikace pro zdravotní sestry. Praha: Grada Publishing a.s., 2006. ISBN 80-247-1262-8. 24. VENGLÁŘOVÁ, M. Problematické situace v péči o seniory. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-2170-5. 25. VYMĚTAL, J. Lékařská psychologie. Praha: Portál, s.r.o., 2003. ISBN 80-7178-740-X. 26. VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. Sociální psychologie. Praha: Grada Publishing a.s, 2008, ISBN 978-802-4714-288. 27. WEHNER, L., SCHWINGHAMMER, Y. Smyslová aktivizace v péči o seniory a klienty s demencí. Praha: Grada Publishing a.s, 2013. ISBN 978-80-247-4423-0. 28. ZACHAROVÁ, E., ŠIMÍČKOVÁ-ČÍŽKOVÁ, J. Základy psychologie pro zdravotnické obory. Praha: Grada Publishing a.s., 2011. ISBN 978-80-247-4062-1.
64
Seznam grafů Graf 1 Pohlaví respondentů
31
Graf 2 Věk respondentů
32
Graf 3 Pobytové zařízení respondentů
33
Graf 4 Zajištění všedních denních činností a potřeb
34
Graf 5 Názor respondentů na přístup personálu při zabezpečení všedních denních činností
35
Graf 6 Názor respondentů na saturaci individuálních přání
36
Graf 7 Názor respondentů na respektování intimity personálem
37
Graf 8 Přítomnost zástěn či závěsů pro zajištění intimity respondentů
38
Graf 9 Využívání závěsů či zástěn personálem
39
Graf 10 Vnímání odhalování intimních partií respondentů před ostatními
40
Graf 11 Pozice personálu při komunikaci
41
Graf 12 Srozumitelnost sdělených informací
42
Graf 13 Názor respondentů na ostych při opakovaném dotazu
43
Graf 14 Názor respondentů na případnou direktivní komunikaci či jednání
44
Graf 15 Hodnocení časové dispozice při rozhovoru s personálem
45
Graf 16 Možnost rozhovoru s personálem
46
Graf 17 Zájem personálu o problémy respondentů
47
Graf 18 Názor respondentů na vznik ponižující situace
48
Graf 19 Možnost účasti respondentů na tvůrčím programu či společenských akcích
49
Graf 20 Celkové zhodnocení péče a přístupu personálu
50
65
Seznam příloh Příloha A Báseň staré ženy Příloha B Poskytování sociálně terapeutické a aktivizační činnosti na OGNP a sociálních lůžkách Příloha C Dotazník Příloha D Žádosti o umožnění dotazníkového šetření
66
Příloha A Jedním z impulsů pro výběr tématu Individuálního přístupu k seniorům byla následující báseň. Báseň staré ženy Následující báseň napsala žena, která zemřela na oddělení pro dlouhodobě nemocné v Ashludieově nemocnici poblíž Dundee ve Skotsku. Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál a dál. Autorka neznámá, zaslal Donald Dahlstein.
Mladá dívka je pořád ve mně. Poslyšte, sestro, když na mě hledíte, řekněte, koho to před sebou vidíte? Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená. Odpověď nedá vám, jídlo jí padá, nevnímá, když po ní něco se žádá, o světě neví, jen přidělává práci, boty a punčochy napořád ztrácí. Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat, už potřebuje však krmit a přebalovat. Tohleto vidíte? Tohle si myslíte? Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte. Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala, než jsem se bezmocná až sem k vám dostala. Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let, s bratry a sestrami slád život jako med. Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích, Dychtivou prvních lásek a pořád samý smích. V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím, co skládala svůj slib za bílou kyticí. A když mi bylo pár let po dvaceti, já chtěla šťastný domov pro své děti. Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí, jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti. A je mi čtyřicet, synové odchází, jenom můj věrný muž pořád mě provází. Padesátka přišla, ale s ní další malí, co u mě na klíně si jak ti první hráli. Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu, mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu. Život jde dál, mé děti mají vrásky a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky. Příroda krutá je, i když byl život krásný, na stará kolena nadělá z nás všech blázny. Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen, kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen. Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije. Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá, vždyť pořád miluje a nepřestala být živá. Málo bylo těch let a netáhla se líně, já smířila se s tím, že všechno jednou mine. Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte, neuvidíte seschlou stařenu, teď už - MĚ uvidíte! (Autorka neznámá, zaslal Donald Dahlstein, www.terapiepankova.cz/content/basen-stare-zeny)
Příloha B Poskytování sociálně terapeutické a aktivizační činnosti na OGNP a sociálních lůžkách Vydáno dne: 1. 4. 2014
Vypracovala: Bc. Renata Horňáková
Kontrola: Sociálně terapeutická a aktivizační činnost Na základě § 35 zákona 108/2006 Sb. Základní činnosti při poskytování sociálních služeb a § 52 zákona 108/2006 Sb. Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče poskytuje Oddělení geriatrické a následné péče ( OGNP) Nemocnice Jihlava svým pacientům a klientům sociálních lůžek (SL) sociálně terapeutické a aktivizační činnosti. Je to soubor specifických činností poskytovaných osobám se zdravotním postižením nebo ohroženým sociálním vyloučením. I. Cíle -
pomoc pacientům (OGNP) a klientům (SL) při zvládání osobní hygieny
-
pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu
-
zprostředkování kontaktu se společenským prostředím
-
podpora sociálního začleňování osob do společnosti
-
aktivizace k využívání vlastního potenciálu při řešení problému a saturaci potřeb
-
aktivně spolupracovat, podporovat a poskytovat poradenství při řešení aktuálních problémů a potřeb ve spolupráci s rodinami pacientů a klientů
-
umožnit smysluplné využití volného času
-
přispět k rozvoji či udržení stávajících schopností a dovedností
-
nácvik kognitivních funkcí
-
podpora vlastní hodnoty a užitečnosti
II. Kompetence Zdravotně- sociální pracovník s odbornou způsobilostí k výkonu povolání Ergoterapeut s odbornou způsobilostí k výkonu povolání Fyzioterapeut s odbornou způsobilostí k výkonu povolání Všeobecná sestra s odbornou způsobilostí k výkonu povolání III. Cílová skupina Cílovou skupinou jsou pacienti Oddělení geriatrické a následné péče a klienti sociálních lůžek Nemocnice Jihlava. IV. Zásady poskytování služeb -
poskytování služby v souladu s Etickým kodexem, Vnitřním řádem a Standardy kvality sociálních služeb Nemocnice Jihlava
-
zásada profesionality a odbornosti celého týmu pracovníků
-
respektovat jedinečnost každé osoby
-
jednání s uživatelem jako s partnerem
-
zachování individuálního přístupu a důvěrnosti informací
-
respektování rozhodnutí uživatele
-
veškerá činnost směřuje k ochraně před jakoukoliv diskriminací
V. Místo výkonu činnosti -
společné prostory jednotlivých oddělení (jídelna, chodba, prostor pro rehabilitaci, koupelna)
-
samostatné pokoje na oddělení
-
místnost pracovní terapie
-
vyhrazený prostor určený k pobytu mimo oddělení (odpočinková, klidová zóna – venkovní posezení)
VI. Druhy činností Sociálně terapeutické: -
dopomoc při osobní hygieně, oblékání
-
dopomoc při sebeobslužnosti a péči o vlastní osobu
-
nácvik používání kompenzačních pomůcek
-
nácvik zdolávání překážek, přesuny z lůžka
-
pomoc při prostorové orientaci
-
rehabilitační cvičení (Motodlaha, Motomed)
-
kondiční trénink (kombinace kognitivního tréninku a fyzického cvičení)
-
ZOO terapie za pomoci pejsků
-
nácvik kognitivních funkcí pomocí tabletu
-
nutno přizpůsobit individuálním potřebám, schopnostem a dovednostem
Sociálně aktivizační: -
činnosti prováděné v prostorách pracovní terapie (šití, pletení, vyšívání, vaření, výroba výzdoby na oddělení dle ročního období, kreslení, zpěv v doprovodu hry na kytaru, sledování TV, trénink jemné motoriky, hraní společenských her, komunikace a kontakt s ostatními spolupacienty a klienty, v létě společné vycházky a posezení ve venkovním odpočinkovém areálu)
-
1x měsíčně možnost navštívit kulturní akci v prostorách pracovní terapie ve spolupráci s dobrovolníky (Nízkoprahový klub ERKO, Oblastní charita Jihlava, Hospicové hnutí, Mateřské školy, Centrum pro rodinu a sociální péči Vysočina a další)
-
možnost kulturního programu i na pokoji u lůžka
-
edukace a motivace formou hry
-
práce dobrovolníků
-
kontakt se studenty VOŠ sociální a VŠ polytechnické
V. Komplikace Nespolupracující klient VI. Zvláštní upozornění Klient sociálního lůžka musí s nabízenými aktivitami projevit souhlas a nesmí do nich být personálem nucen. VII. Kontrola Staniční sestra Vrchní sestra NOP
Příloha C Dotazník Vážená paní, vážený pane, jmenuji se Monika Fatrová a jsem studentkou Vysoké školy polytechnické oboru Všeobecná sestra. Dovolte mi, abych Vás požádala o laskavou spolupráci při sběru dat pro mou bakalářskou práci na téma: „Vnímání lidské individuality seniorů v dlouhodobé péči“. Velmi nás zajímá Váš názor v oblasti individuálního přístupu k seniorům během poskytování dlouhodobé péče. Vyplnění dotazníku je dobrovolné a anonymní. Jednu Vámi vybranou odpověď prosím zakroužkujte. Po zpracování údajů bude dotazník skartován. V případě zájmu Vás seznámím s výsledky dotazníkového šetření. Předem děkuji za Váš čas a energii, kterou vyplňování věnujete. Kontakt:
[email protected] S úctou Monika Fatrová
Jste: a) Žena
b) Muž
Věk: a) 65-74
b) 75-84
c) Nad 85
1) Pobýváte v zařízení: a) Oddělení dlouhodobě nemocných b) Léčebna dlouhodobě nemocných c) Domov pro seniory
2) Jakým způsobem, máte zajištěny všední denní potřeby? (strava, hygiena, oblékání) a) Zvládnu se o sebe postarat sám/ sama. b) Něco zvládnu sám/ sama, v něčem mi dopomáhá personál. c) Denní potřeby mám zajištěny s velkou dopomocí personálu. d) Jsem zcela odkázán/a na pomoc personálu.
3) Máte pocit, že personál při zabezpečení denních činností rozhoduje za Vás? (hygiena, strava, aktivity, denní režim). a) Ano, nechápu, proč neakceptují (netolerují) moje zvyklosti. b) Ano, asi to myslí dobře, ale nevyhovuje mi to. c) Ano, ale nevadí mi to, je zde nějaký režim, který se musí dodržovat. d) Nemám tento pocit, personál se snaží vycházet mi vstříc v režimu mého dne.
4) Dokáže personál reagovat na Vaše individuální přání? a) Ano, vždy se mi snaží vyhovět b) Ano, občas c) Ano, jak kdo d) Ne, nikdy e) Netroufám si požadovat něco navíc
5) Respektuje personál při výkonech Vaší intimitu a zahaluje během nich Vaše intimní partie? a) Ano, vždy b) Občas c) Většinou ne d) Ne, nikdy e) Nevím
6) Jsou mezi jednotlivými lůžky zástěny či závěsy pro zajištění Vaší intimity? a) Ano b) Ne c) Nevím
7) Pokud u Vás personál vykonává nějaký výkon, zatahuje tyto zástěny či závěsy? a) Ano, vždy b) Občas c) Nikdy d) Nevěděl/a jsem, k čemu tyto zástěny jsou 8) Vnímáte odhalování intimních partií před ostatními jako: a) Nevadí mi to, ve zdravotnickém zařízení je to běžné. b) Vadí mi to, ale nikomu to neříkám. c) Vadí mi to, a i když dám najevo svou nespokojenost, nic se nezmění. d) V zařízení ve kterém pobývám, se toto neděje. 9) Pokud s Vámi personál komunikuje: a) Vždy stojí b) Většinou stojí c) Většinou sedí d) Vždy sedí a mluví se mnou v úrovni mých očí 10) Sděleným informacím: a) Vždy rozumím b) Většinou rozumím c) Většinou nerozumím d) Nerozumím 11) Ostýcháte se, pokud něčemu nerozumíte opakovaně se zeptat? a) Ano b) Někdy ano c) Ne, nikdy, bez obav se znovu zeptám 12) Mluví či jedná s Vámi personál direktivně (příkazově)? a) Ano, často b) Ano, občas c) Ne, nikdy d) Jak kdo
13) Během hovoru s personálem máte pocit, že: a) Personál má na mě dostatek času, mluví se mnou klidným hlasem, poskytne mi potřebné informace. b) Personál na mě nemá dostatek času, odpoví mi stručně a chvátá po své práci. c) Nemají na mě čas a ani zájem se mi v hovoru věnovat. d) Často mi ani neodpoví. 14) Jak byste zhodnotil/a možnost popovídat si. (Vypovídat se.) a) Nemám potřebu povídat si s personálem. b) Když si chci popovídat, vždy si na mě někdo najde čas. c) Na popovídání je tu pracovnice, která se nám dostatečně věnuje. d) Personál na povídání čas nemá, mají hodně práce e) Myslím, že si se mnou povídat nechtějí. 15) Zajímá se personál o Vaše problémy? a) Ano, vždy mě trpělivě vyslechnou a snaží se moje problémy řešit. b) Občas ano, občas ne, jak kdo. c) Ne, nemají na mě čas. d) Nemají zájem řešit moje problémy. e) Se svými problémy se personálu nesvěřuji. 16) Nastala někdy během pobytu v zařízení, ve kterém pobýváte, pro Vás ponižující situace? a) Ano b) Ne c) Nevím 17) Máte možnost účastnit se nějakého tvůrčího programu nebo společenských akcí? a) Ano b) Ne Pokud ano, uveďte, prosím jakých……………………………………………………………... …………………………………………………………………………………………………..
18) Pokud byste měl/a celkově hodnotit přístup personálu k Vaší osobě a k Vašim individuálním potřebám, hodnotíte tuto péči jako: (napište prosím známku, jako ve škole) a) 1 - výbornou b) 2 - chvalitebnou c) 3 - dobrou d) 4 – dostatečnou e) 5 - nedostatečnou 19) Na závěr bych Vás ráda poprosila o vyslovení Vašeho přání, připomínky, co v zařízení, ve kterém pobýváte, postrádáte nebo naopak co se Vám zde líbí. Prosím dopište: ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………
Děkuji za Váš čas a ochotu, s pozdravem Monika Fatrová, studentka VŠPJ
