Radomír Hanzelka Agentura Osiris I

Radomír Hanzelka – Agentura Osiris I.

Kapitola devátá: Unreality

Uplynul další měsíc. Počasí venku už není to, co bývalo ještě nedávno a celkově vše nasvědčuje tomu, že co nevidět podzimní dny dorazí do našich končin. To znamená dlouhé večery plné nudy, sezení u “oslovize” a nebo blbnutí na PC. Ovšem to si pouze představuji, protože jak znám Lucku, tak ta tomu jistě učiní přítrž, vymyslí něco mnohem „poetičtějšího a užitečnějšího“ – například docházet na nějaké ty vzdělávací kursy, do fitness centra, na bazén a podobně… Jistě, že jí v tom budu fandit. Avšak jen do té doby, než si umane, že budu ten první, kterého do těchto aktivit nažene… To pak zřejmě začne asi “válka Rouzových”, jelikož jsem ve své prapodstatě dost líný a pohodlný člověk. I když - na druhou stranu - chci přece na ni udělat dojem. Moje city se k ní bohužel (nebo snad bohudík?) nezměnily, takže už předem tuším, že se nechám zmanipulovat do všeho, co si umane… Takový jsem vůl… Jenže když mám stále v hlavě nějaké to společné sprchování a masáže a… prostě ty její doteky… vzájemné doteky… bylo to zkrátka úžasné a tak… nevím jak to více popsat… snad – mysticky nadčasově něžné? O.k.… o.k.… Já vím, že blbnu na kvadrát. Jestli to nebude spíš tím, že „každého nadrženého vola, jakákoliv koza zdolá“… a spíš mi chybí sex? Kdy já vlastně měl naposledy sex? Teda – to už je hodně dávno. Myslím tím opravdový sex, s opravdovou ženou, nejlépe v cizí posteli a ne ojetí sebe samého u “péčka”… V tom případě by mi měla ale imponovat i Alice. Je krásná, o tom žádná… Jenže Lucie mi zkrátka stále vězí v hlavě a to není jen tak. Je to láska? Nebo pouhé poblouznění a touha po sexu? Ze svých hořce nabytých zkušeností vím, na jakou cestu vás láska může dostat. Láska je krásná… Ale bolí… Mám strach z této krásné bolesti? Bojím se tak, že se už nechci na nikoho vázat? Proč život nebrat tak, jako to dělá Max – prostě užívat každý den a následky neřešit dřív, než to má smysl? Mám v sobě zmatek… Naštěstí ta banda, co sedí se mnou v obýváku a řehtá se něčemu na plné pecky, mě jen tak nenechá moc přemýšlet a užírat se a… /střih/ … “Haló…” Mává mi rukou před očima Alice k všeobecnému pobavení Maxe a Lucky. “Spíš, či bdíš?” 1


Zdá se, že zatímco jsem byl myšlenkami někde jinde, oni mezitím rozjeli jakési vyprávění tajemných příběhů ze svého života a jsem nyní na řadě. “Ale jo, funguje”, ušklíbne se Lucka. “Už jsem myslela, člověče, že máš něco s hlavou. Naštěstí to vypadá, že ses toulal myšlenkami v jiné realitě.“ A hned jízlivě lišácky dodává: „Jako… lidi… museli byste ho někdy sledovat, tohle on dělá často…” Alice to hned „mírní“ tím, že jak přichází podzim, tak oni ti chlapi jsou tak nějak zádumčiví jako to počasí a moc nad vším přemýšlejí, což se dá pochopit, protože u starých lidí tomu tak bývá… Jak tohle dopověděla, tak v ten moment podvědomě sahám po něčem, co bych po ní hodil! To víte, že mě nakonec ukecají, abych taky pověděl nějaký svůj “mystický zážitek” a vyloženě mám chuť si něco peprného vymyslet, když… tu mi na mysli vyvstane ten správný zážitek pro tuto příležitost. Navíc dodnes jsem nenašel vysvětlení toho, co se tehdy stalo a tak třeba ta vychechtaná banda okolo na něco přijde. Ve vzpomínkách se vracím do doby, kdy okolnosti daly vzniknout tomuto tajemnému příběhu, který jim nyní vyprávím. Vzpomínky jsou jako střípky mozaiky, ke které někdy nemáte návod a tak sem tam i nechtěně odbočím, abych se opět navrátil do děje oné události a pokračoval tak dále příběhem, který… --… se stal před dávnými a dávnými časy ve velmi vzdálené galaxii… Ale pendrek! Bylo to zhruba v mých telecích sedmnácti letech, kdy jsem se snažil tak říkajíc sbalit holku do pohody i nepohody. A tak se jednoho hezkého letního dne usmálo štěstí. Slovo dalo slovo, že se sejdeme v Holešově a půjdeme se projít po okolí. Dívčina švarná, oči jako hnědé korálky, havraní třpytivé vlasy a úsměv přímo andělský - no radost pohledět. A měla i zajímavé názory a nápady… Po příjemném posezení v restauraci, kde jsem se mimo jiné dozvěděl, že zbožňuje vše, co se týká Judaismu a že přímo šílí po tom, “aby se mohla jednou podívat do Izraele" - mi povídá: "hele, potřebuju zajít do synagogy za kámošem, on tam má službu v muzeu, něco musíme probrat, půjdeš tam se mnou?" 2


Tohle mě docela dost překvapilo… Jaký kámoš? Jaká synagoga? Myslel jsem si, ale bylo jasné, že buď půjdu, nebo je po příjemném odpoledni. A tak jsme tam šli… Z "kámoše" se vyklubal docela pohodový, inteligentní klučina. Hned mi nabízel, že se mnou projde muzeum a podobně, ale moc jsem zájem neměl. Zatímco oni dva řešili nějaké věci ohledně jakési akce, bloumal jsem po muzeu. Prohlídka to byla smutná a melancholická. Fotky lidí, jména lidí na jedné straně a pak ta samá jména s datem úmrtí v některém z "vyhlášených" lágrů z druhé světové… Jména, ani postavy na fotkách mi nic neříkaly, jen mi těch lidiček bylo moc líto. Na jiných fotkách byli zase židé s jarmulkou na hlavě u zdi nářků a v té chvíli jsem si uvědomil, že právě ti lidé u zdi nářků ve mě vyvolávají rozporuplné pocity… Zkrátka - nějak mi to nesedlo…Měl jsem z toho všeho smutný a podivný pocit… Navíc – ať jsem přemýšlel, jak jsem chtěl, bylo mi jasné, že toto je zcela jiný svět, než na jaký jsem zvyklý, jiní lidé a jiné události, které mi kromě smutných pocitů zhola nic neříkají, avšak z úcty ke své “přítelkyni” jsem to nedal najevo a pokračoval v prohlídce. "Kámoš" nás pak zavedl do synagogy. Co vám mám povídat… Podivné klikyháky" na stěnách, několik víceramenných svícnů, prostě – opět úplně jiný svět. Ale tam jsem na pár vteřin zažil takový pocit, jako bych se přenesl o tisíce mil dále. Úplně jsem cítil, jak “za těmi průzory ve zdech, kterými pronikalo slunce" - je rozžhavená poušť…! Prošli jsme synagogou a že když už jsme tady, tak se půjdeme projít po židovském hřbitově… No, moc se mi tam nechtělo, ale zvědavost byla přece jen silnější. Navíc jsem tušil, že celé to odpoledne bude jistě ve znamení čehokoliv nečekaného a už jsem se ani ničemu nesnažil divit. Poprvé jsem viděl, jak takový hřbitov vypadá. Náhrobky jsou úplně jiných tvarů, než jsem doposud viděl. To jsem považoval za velice pozoruhodné. S úctou jsem si prošel část hřbitůvku a uvědomoval si, jak zajímavé místo může být v takovém malém městě. Ve chvíli, kdy už jsem myslel, že "prohlídka" skončila, tak se mě dívčina zeptala, zda jsem byl někdy v „obřadní místnosti pro mrtvé“… Přiznávám, že mi zatrnulo, protože taková místa fakt nemusím! Ale vysvětlila mi, že se nemám hned lekat, že to je taková "příjemná místnost", celá vymalovaná, že určitě jsem nic podobného neviděl a že se jen tak někomu nepoštěstí se tam podívat.

3


Navíc prý ona bude jen pár metrů za dveřmi, potřebuje ještě probrat věci ohledně nějaké akce a kdyby něco, tak stačí vyjít ven. Ovšemže zapracovalo ego. V tu chvíli jsem byl největší borec na světě a tak jsme šli do té „márnice“… Věřím, že kdokoliv z vás by jistě zapochyboval, zda tam jít, či ne, jenže jak už jsem podotkl – to odpoledne jsem se už ničemu nedivil. Teda skoro, protože to hlavní mělo teprve přijít… Kdybych onu místnost měl popsat, tak by to bylo asi takto velká místnost, taková větší stodola, ale zděná, se zaobleným stropem. Na stěnách dokola je namalována věrně kamenná zeď, přes kterou se naklánějí palmy. Nad palmami navazuje soumračné nebe, které pokračuje přes celý klenutý strop a toto nebe je poseto hvězdami. Celkový dojem je takový, jako když vstoupíte do staré Egyptské zahrady za soumraku… Dívčina i s tím "kámošem" odešli, zavřeli vrata a zůstal jsem tam sám… Zadíval jsem se tak na tu "výzdobu" a… v ten moment se "něco" stalo! Palmy jakoby "obživly"! Jasně jsem viděl, jak se jejich listí jemně hýbe ve vánku, cítil jsem suchý pouštní větřík, z dálky zaznívaly hlasy tržiště… doléhal ke mně zvuk velbloudů, viděl jsem zapadat slunce v soumračném večeru, hvězdy na obloze se třpytily… Stál jsem ve staroegyptské zahradě… Byl to úžasný pocit. Trvalo to dobrých pět minut. Stále jsem se ujišťoval, že fakt nespím… Neskutečný zážitek! Jak rychle to začalo, tak rychle to skončilo. Najednou to byly opět jen pomalované stěny a jedna podivná místnost v zajímavé a zvláštní budově v jednom malebném městečku… Vyšel jsem ven a ti dva už čekali. Vyprávěl jsem jim, co jsem viděl. Pokukovali po sobě tak nějak divně a prý, že jsem měl jen vidinu… --Dívčinu jsem od toho dne už nikdy nespatřil. Zůstaly jen otázky. Dodnes jsem nenašel uspokojivé vysvětlení této události. Nejsem cestovatel a v zahraničí jsem nikdy nebyl. Momentálně nemám žádné city k Egyptu, ani jinému státu na Východě. Nemám ani žádný vztah k obyvatelům Izraele a prostě všechno toto jde mimo mě. Nikdy jsem se nezajímal a ani se nezajímám o synagogy. Takže zajímavá otázka například je - proč jsem potkal tuto dívčinu, proč mě mermomocí zavedla do synagogy, pak zavedla do 4


oné místnosti a proč ten zážitek?! Byla to jen shoda okolností a ta "vize" pouze chvilková reakce na neznámé prostředí? Co myslíte? --Už dopředu tuším, jak si ostatní z toho příběhu budou utahovat, jenže co to? Nějak na sebe divně koukají a chvíli je ticho… Tak toto jsem, věru, vážně nečekal… Zdá se mi, že každý z nich o něčem přemýšlí. Max, který by jindy okamžitě vystartoval s nějakou průpovídkou – kupodivu také… Alice je překvapená a neví, co na to říci. Lucie se sice netváří překvapeně, jenže zase se dívá na mě tak nějak zvláštně. Popsal bych ten její pohled, jako něco mezi nevěřícností a překvapením, avšak můžu se mýlit. Na druhou stranu – ona je ta, co dokáže uhádnout pocity lidí a víc do všeho vidí. Ne já… “Jsi si opravdu jistý, že to, cos teď vyprávěl, je pravda? Vážně si stojíš za tím, že se ti tohle a takto stalo?” ptá se Max až nějak moc vážně! Jen přikývnu, takže mu dám jasně najevo, že jsem si stoprocentně jistý i za cenu, že jistě budu tímto považován za cvoka. Max ale říká něco, čemu se podivím… „Co kdybychom tvůj příběh brali jako jeden z případů a pořádně to prozkoumali? Jsi pro?” Stále překvapen, kývnu, že ano… Max volá domů, jistě se s otcem baví o mně. Z jejich hovoru je znát, že Max dostává k novému „případu“ zelenou. Lucie se mezitím o něčem dohaduje s Alicí, která, protože není členem našeho týmu, má dost problém pochopit, o co vlastně doopravdy jde. No o co asi? O to, že banda cvoků, zabývající se “záhadami” si právě našla na několik dnů nový případ a tím případem… jsem nyní… já sám…! Ale na “případu” se začne stejně “dělat” až ráno. Ještě chvíli debatujeme o mém příběhu, nakonec se však debata stáčí k mnohem všednějším věcem. Zkouším Maxe zlákat k PC, protože on na svém notebooku docela obstojně rozjede “UT-čko”, takže bychom se mohli trošku poštengrovat po síti a rozhodně lépe odreagovat, než když budeme s Lucií a Alicí debatovat o jakési “zdravé podvýživě”, či o čem se to ty dvě polo-anorektičky pořád baví… No fakt – je poslouchat, tak z toho dostane člověk “hladovou psychózu”…

5


Max sice chvilku váhá. Okamžitě uhádnu, že je za tím Alice. Pak prohlásí, že když zajedu do supermarketu pro něco fajnovýho na zub pro všechny, tak že mi rád nakope prdel v „dýtmači“… A to už je pořádná výzva, takže neváhám, beru klíče od jeho ctěného “teréňáku”, nedbaje jeho úzkostlivého pohledu a nepatřičné hlášky (něco v tom smyslu, že – „Boha jeho, hlavně jeď opatrně a nerozkřápej mi toho milááááška…“), vyrážím na malý, rychlý nákup. Až ve voze si uvědomuji, jak je dobře, že Julie zůstala na zámečku a… také, že když jsem odcházel, bylo jakési podezřelé ticho z jejich strany… Proč byli všichni tak zamyšlení?! Je skoro půlnoc a zábava je v plném proudu. Obě “eko-dámy” nakonec svoje učené debaty přerušily a přišly zvědavě přihlížet, co že to zas děláme za virvál jak paviáni a než uplyne další půl hodina, tak jedna i druhá se s námi na střídačku zapojují do hry. Kdo myslíte, že vede? Max? Jo tak tůdle… Ten vedl pouhých deset minut ze začátku, ale nyní jej válcuji o patnáct “fragů”, což se mu samozřejmě nelíbí. Dokonce si se mnou přehodil i místo a chvíli jsem hrál na jeho notebooku, protože měl pocit, že za to může to pitomé notebookovské ovládání, ale ani to mu nepomohlo. Lucka, ač se baví náramně, tuto kratochvíli komentuje dost nevybíravě, jak prý můžeme hrát takovéhle šílenosti a že to v nás jen prohlubuje vzájemnou rivalitu a provokování, jenže sama, mrška jedna, se toho, jak vidno, ráda účastní. Faktem je, že ani Lucie, ani Alice, nás s Maxem nemohou nijak porazit. Na toto prostě nemají. “UT-čko” je záležitost pro fanšmejkry, takže opravdové boje svádíme my dva – bohové arény… Je ráno. Venku počasí kupodivu naznačuje příjemný, ranněpodzimní den. Trochu počítám s tím, že když nahoře u Lucie spí i Alice, jistě se dnes běhat nejde, jenže přepočítávám se… To se ví, že se běhat jde a navíc – to je neuvěřitelné – Alice od Lucky sehnala něco na “běhání”, takže mi nezbývá, než se pochlapit a konečně také vylézt z pelechu. Max je přesný jako hodinky. Škoda, že nejde “posunout” na jiný, rozumnější čas, třeba tak o dvě hodiny později… Musím uznat, že máme už všichni “docela naběháno”, takže kopec, který jsem i já, extra-chcípák, musel vybíhat na pětkrát, nyní zvládnu bez přestávky. Ale dnes, i když vím, že běhání je vlastně brnkačka, mám chuť změnit trasu. A to také dělám. Náhle odbočím úplně jinam, než jsme zvyklí. Ostatní ať si klidně běží starou známou cestou. Chci běžet jinudy a být chvíli sám, se svými myšlenkami…

6


Zdá se mi, že něco volají, ale nedbám na to. Chvilku běžím krásnou lesní cestou, která je přímo pohádkově prorostlá mechem. Jen myšlenky, cesta a já… Tato idyla netrvá dlouho. Slyším za sebou hluk. Otáčím se a s údivem zjišťuji, že ti tři cvoci se vrátili kus cesty a nyní běží za mnou… Jedeme na zámeček. Alice projevuje zájem zúčastnit se našeho “případu”. Protože má ještě pár dnů dovolenou a Max po ní jede jak po uzeném, tak máme na chvilku “nového člena týmu”. Ptám se, proč neběželi klasickou trasu jako jindy. Dostává se mi odpovědi, že za to, že mám takovou snahu sebou hýbat, tak prý mám tu čest vést stádo… No výborně, takže jsem vlastně ten “hlavní vůl”… Maxmilián starší nám připravil nějaké materiály k “mému” případu. A tak se postupně začítáme do informací ohledně synagogy v Holešově. Vlastně až teď se začínám zajímat o to, co je to za budovu, kdo ji postavil a také proč se jmenuje tak, jak se jmenuje. Takže níže uvádím poznatky, které jsme zjistili ze spisků od Maxova táty. Jistě, že většina materiálu je volně na internetu. Něco tam ale také nebylo a to právě má naopak Maxmilián starší už připraveno. Za chvilku se dovídáme, že…

---

…Židé to vůbec neměli v tomto městečku odedávna tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, ale kolem roku šestnácti stého zde přece jen vystavěli svou první, dřevěnou synagogu. Na lepší zatím peníze nebyly. Až mnohem později, po požáru, který onu "modlitebnu Talmudu" zničil, postavili kamennou synagogu, v renesančním hávu. Postupem času byli obyvatelé židovské části města více a více movitější a tak následovalo několik dalších staveb. Dnes je právě ona "nová" synagoga jednou z nejnavštěvovanějších. Postupně byla totiž různě vylepšována, vždy podle "právě módního stylu", nese také znaky polského lidového stylu a protože v době nacistického běsnění byly ostatní synagogy tohoto typu v Evropě zničeny, stala se tak po válce rázem světovým unikátem. Po nákladných, ale naštěstí zdařilých renovačních pracích, se od roku devatenáct set šedesát šest těší zájmu veřejnosti a také návštěvníků ze zahraničí, mnohdy i ze zámoří.

7


Ona budova také nese jméno podle učeného rabína - Sabbatai ben Meir Kohena, zvaného "Šach", který žil v sedmnáctém století a v tomto městečku působil, jako významný teologický učenec. Jeho hrob na místním židovském hřbitově se stal poutním místem Židů z celého světa. To, co jsem tehdy považoval za “márnici” je ve skutečnosti obřadní síň a hned vedle ní, napravo, je branka na hřbitov. ---

Vcelku jsme si početli. Věru zajímavé věci máme v té naší krásné zemi České. Případ bude jistě super, všichni se na něj docela těšíme. Mám však také nějaké vnitřní napětí. Kdo ví, zda se bude opakovat ona chvíle, kdy “scenérie ožila”?… Už už chceme vyrazit, jenže Alice je odvolána k vážnému případu. Max v tu ránu začíná být rozmrzelý, protože se těšil, jak si spolu popovídají a třeba z toho… kdoví co bude…, ale má, klučík, holt pech… Nakonec prozatím ani k našemu “novému případu” nevyrážíme, protože se vyskytly nějaké problémy při rekonstrukci zámečku, takže nás Maxův táta pro dnešek odvolává z “akce”. Místo toho jdeme řešit něco do stavebnin a objíždíme ještě několik dalších firem. Toto nám zabírá skoro celý zbytek dne… Večer jsem doma o samotě s Lucindou. Nějak jsme oba utahaní. Jdeme dost brzy spát. Je ráno. Musím připustit, že něco na tom "přirozeném vstávání do denního světla“ bude, protože v létě jsem většinou vstal už před šestou, jen tak sám od sebe, bez budíku, ale jakmile teď bývá ráno tma, tak bych spal, až bych brečel… Takže tělo si opravdu žádá „své“ a biologické hodiny jasně dávají najevo svou převahu nad “hodinami reálnými"… To víte, že jsem budík na mobilu párkrát típnul a nakonec - jak jinak - prostě spal dál. Jenže to by nebyla Lucie, "buditelka národa", aby mě dost nevybíravě nevzbudila ze sladkého snění! "Hej…" povídám ospale a rozmrzele, "chci ještě chvilku… spát… prosím…" Jenže to na tu mučitelku neplatí. "No, tak! Marťo, za chvilku tu bude Max, krucipísek! Tak dělej! Stačí, že dnes nejdeme běhat, tak snad už bys mohl vstát!“ Jenže to už ji neposlouchám a opět na pár neskutečně nádherných vteřin usínám… Slyším Lucii kdesi daleko za oponou 8


snového světa něco vrčet… když vtom je mi zima! No to snad ne! Stáhla ze mě peřinu! Bože!… "Nech toho… Lucino… tak neblbni…" vrčím. "Dyť su eště nemocný a prakticky bych neměl nikam ani jezdit a…" Jenže ani to nedořeknu a už sedím! Lucka se se mnou opravdu nepáře! Popadne mě za ramena, posadí a okomentuje to mile tím, že… jestli už okamžitě nevstanu, tak na mě chrstne hrnek ledové vody a bude jí úplně jedno, že postel se bude sušit několik dní!… Zkouším poslední záchranu. "Hele", povídám jí, "Řekni Maxovi, že jsem umřel a nenechal adresu…" Když však vidím Lucii, jak sahá po hrnku, rázem je zřejmé, že to už není žádná sranda a okamžitě, chtě-nechtě, vyskakuji z postele do koupelny… protože její oči nelžou. Zahlédl jsem v nich totiž – ó hrůzo – ďábelské zablesknutí. Dochází mi, že ona by fakt tu vodu na mě vylila a myslím, že by to bylo víc, než jeden hrnek… (No nejsu já chudačisko/ubožačisko? Jasně, že su… Dyť mě ani vyspat nenechajů…) Max přijíždí asi půl hodiny poté. Má dnes, zdá se, lepší náladu. Myslím, že ty jeho podivné chmury konečně ustupují. Kdo by to byl řekl, že ta Jihlava s námi tak hezky zamává… Jedeme ještě napřed do našeho krajského města. Jednak máme další papírování kvůli problému s rekonstrukcí a také ještě něco ohledně naší agentury Osiris. Mít dnes firmu, to je někdy opravdu k nezaplacení, protože kromě papírování, placení různých "desátků" se ještě našinec musí prohrabávat a dávat pozor na různé naše "zákonodárné jinotaje"… Někdy mám pocit, že by si s tím neporadil ani Davídek Kaprfíldůj, jak je to zamotané… Dámy na úřadě bývají, jak jinak, po ránu odměřené. Je na nich vidět, že by nejraději vypadly někam na kafe, ale zas je nutno dodat, že se jinak snaží vyjít vstříc. Uznávám, že po několika desítkách lidí denně, co jim tu projdou, zkrátka takové být musí, jinak by se z toho mohly také zcvoknout. Věci na úřadě řeší víceméně Max. Takže jsem o tuto “radost” ochuzen a děkuji za to všem svatým. Zůstávám s Luckou sedět v autě a Lucina "lašuje" s Julčou… Ta si ale chce hrát po svém. Nabízí Lucce nějakou třpytku, kterou vytáhla zpoza sedáku, položí ji Lucce do dlaně a pak pronese - "Déééj dobrrrůůůtku… Déééj ji sem… Darrrebo… Ptáááčku… Jarrabáááčku…" a podobné nesmysly. Zdá se, že Julča považuje za "dobrůtku" jak jídlo, tak veškeré třpytky, které má na hraní. Zkrátka Julča je Julča. Divím se, že Lucii tyto 9


hrátky stále baví, ale ona má pro ni velké porozumění. Zkrátka dvě ženské, co si dobře rozumějí. Konečně se Max vrací. Je vidět, jak je otrávený z toho všeho papírování. Nedivím se mu. Už jsem měl párkrát také "tu čest” se toho účastnit a řeknu vám - fakt nic moc… Hodí "lejstra" do kufru a vyrážíme konečně směrem k Holešovu. Toto městečko je na rovině. Téměř celoročně tam dost profukuje, takže by se uživilo i hodně malých, větrných elektráren, ale obávám se, že by k tomu nedostali jen tak povolení od našich “jistých institucí”. A to mi věřte, že té energie by bylo, co by se vytěžit dalo… V tomhle dávám za pravdu Maxovi, který vše komentuje tím, že kdyby dokázaly tyto instituce dostat z každého řidiče automaticky tak minimálně tři koruny za kilometr, bez ohledu na druh paliva, tak dávno jezdíme na vodu, jenže do té doby holt budeme spalovat fosílie… I dnes, jak jedeme cestou, vinoucí se mezi lány právě zorané země, vidíme, jak vítr ohýbá větve stromů docela dost svižně. Na přírodě je znát podzim. Listí pomalu mění barvy na ty nejnádhernější možné, jakoby před zimním spánkem chtělo celému světu touto barevnou přehlídkou vynahradit svou několika měsíční nepřítomnost a to nesmírně barevnými vodopády té nádhery. Za čas všechnu tuto krásu pohltí pošmourné zimní dny… Projíždíme pár “kruháčů”. Je zajímavé, jak toto vylepšení dokáže provoz urychlit. A navíc - žádné semafory. I u nás jsou už kupodivu města, kde jsou jen "kruháče", což je sice skvělé, ale jak podotýká Lucie, tak zná i případ, kdy lidé vyloženě u normální křižovatky ignorovali semafor, protože už na to "nebyli zvyklí"… Takže má to i své stinné stránky. Rovnou jedeme k synagoze. Je postavena v krajní části města. Tehdejší Židovská komunita neměla na růžích zrovna ustláno a prostě stavěli tam, kde měli právě ty nejlepší možnosti. Vstupujeme do “vrátnice” muzea před synagogou. Je zde průvodkyně. Takže někdo úplně nový. Ptáme se, zda je možné si jak prohlédnout muzeum, tak i synagogu samotnou, hřbitov a také onu budovu, která sloužila pro poslední rozloučení se zemřelými… Průvodkyně vypadá hodně překvapeně. A není se jí co divit, protože návštěvníci přijdou, poslechnou její výklad a odejdou. My jsme tu ale vtrhli jak velká voda a hned se dožadujeme vstupu na

10


všechna místa. Je nám jasné, že jí to musíme zavčasu vysvětlit, nebo nás pošle akorát tak do háje… A tak jí Lucka vypráví můj příběh, zatímco s Maxem procházím muzeem, ve kterém se toho za ta léta moc nezměnilo. Asi po deseti minutách obě dívky přicházejí, Lucka vypadá spokojeně. Jasně, že všechno „vykecala“ a že můžeme jít na všechny ty prohlídky podle vlastního stanoveného plánu. Irena (jak se ona průvodkyně jmenuje), se mě ptá, zdali jsem to, co jí Lucie popisovala, opravdu prožil a zda to třebas nebyl jen chvilkový přelud. Trvám ale na svém. Irena mi na to říká podivnou větu - "Toto je vzácnost, něco takového prožít, protože tohle se stává pouze těm, kteří mají předurčený zvláštní osud…" Tak nevím… Kromě ranného dětství, kdy jsem brzy přišel o rodiče, si nemyslím, že bych měl "nalajnováno" před sebou něco výjimečného, spíš mám pocit, že ona milá průvodkyně "Irča" chce na mě zapůsobit a tak si jistě trošku přibarvuje nějaké to přísloví. Dál nemám v úmyslu to řešit. Ještě narychlo s Luckou procházíme ono muzeum. Lucii to vcelku i zajímá. Bloumám poblíž a opět je mi líto všech těch lidí, co skončili v těch zatracených lágrech… Válka je totiž opravdu svině a ti, co z ní žijí, jsou podsvinčata nejvyššího kalibru! (A to jsem urazil podsvinčata…) Jdeme z muzea do synagogy. Průvodkyně nám vypráví celou historii oné skvostné budovy. Něco už máme také nastudováno, takže nám to skvěle doplňuje informace. Opět cítím prostředí synagogy, opět mám pocit jako by mě to přeneslo do vzdálené země… Ta okna, která jsou vcelku vysoko a kterými stejně, jako tehdy, proniká zář poledního slunce, jen tomuto pocitu dodávají na síle… Ptám se Lucky a Maxe, zda nepociťují něco podobného. Max sice připouští, že nějaký náznak pocitů by měl, ale nic, co by se vymykalo normálu. Tak vida, říkám si. Mně stačí jen trochu „vyčistit mysl“ a už si lítám v cizích krajích… Nyní víme, že to písmo na stěnách bylo opět nedávno zrestaurováno. Nápisy jsou psány převážně v hebrejštině, také v aramejštině a v jazyku Jidiš… Tyto texty neměly pouze sloužit chudým jako náhrada svatých textů, ale především měly navozovat přítomnost Boha, jenž promlouvá k věřícím… Víceramenné svícny jsou zajímavé a celkově jen podtrhují mystičnost tohoto, pro “našince” zvláštního místa. 11


Výklad průvodkyně Ireny zní přesvědčivě. Je poznat, že ji tato práce baví. Vypráví všechno, co by nás eventuelně mohlo zajímat. Ostatní jdou po schodech dolů, aby tak prošli dveřmi ven. Ještě stojím uvnitř synagogy a vychutnávám si onen pocit “přenesení jinam", avšak je čas jít dále. Vycházím konečně ven a průvodkyně zamyká dveře. Jdeme ke staré brance. Před námi je židovský hřbitov. Kdybych jej měl popsat, tak v první řadě bych začal tím, jak moc se liší náhrobky tyto, od náhrobků, na které jsme zvyklí tady, v České zemi. Tam vskutku kříž neuvidíte. Vesměs samé jehlany a na nich nápisy jak v češtině, polštině, tak také hlavně v hebrejštině. Některé hroby jsou s “obyčejným” jehlanem, šesticípou hvězdou a skromným uspořádáním ostatní výzdoby. Tak je znát, že toto patřilo rodině, která neměla peněz nazbyt. Oproti tomu jsou zde hroby bohatě zdobené a tam je poznat, že takový hrob reprezentuje bohatý rod, ze kterého onen zemřelý pocházel. Zkrátka - jsou i zde vidět “třídní rozdíly"… Stejně, jako všude jinde na každém kroku v naší slavné 3D realitě, pomyslím si a můj zrak utkví na jednom z hrobů, který je jiný, než ty ostatní. Ne, že by byl nějak extra honosně nazdobený, ale "design" je jiný, navíc čerstvě udržovaný. Irena okamžitě zaznamenává můj pohled. Hned vysvětluje, že je to místo posledního odpočinku právě Sabbatai ben Meir Kohena. Na kraji hrobu je hromádka trávy a kamínků. Max to hned komentuje, že někomu není ani toto místo svaté, ale Lucka jej vyvádí z omylu. „Ty kamínky a tráva - to sem dal někdo z daleké ciziny. Je to znamení, že si dotyčný přeje, aby onen zesnulý mohl být převezen do své domoviny a protože to nejde, tak aby alespoň jeho duch tuto cestu domů nalezl“, poučuje Maxe. Uznávám, že je to krásný zvyk. Prohlídka hřbitůvku končí. Jdeme dále a vycházíme ven z branky. Hned vedle ní stojí velká budova. Zvenčí se nijak neliší od ostatních starších budov. Má svůj nezaměnitelný vzhled a zdá se být vcelku v dobrém stavu. To je ona “márnice” (jak jsem ji původně z neznalosti nazýval), tedy obřadní místnost. Teď už to vím a také to oběma kolegům říkám, že to je místo, kde mrtvý ležel několik hodin před vlastním pohřbem, místo, kde se s ním příbuzní loučili. Průvodkyně Irena to dále nekomentuje. Že by byl můj výklad natolik přesný? Vstupujeme dovnitř. Výzdoba je stejná, jako před lety, když jsem tu byl… Bude se opakovat i podobný zážitek? Nevěřím 12


tomu… Po několika minutách cítím pohledy jak Lucie a Maxe, tak i naší průvodkyně. Vím, že jsou to pohledy očekávání, zda se opět "něco" stane. Lucii to nedá a vyjádří údiv nad onou výzdobou. Je to fakt zvláštní. Ta zeď okolo, která dělá dojem, že stojíte v zahradě obklopenou kamennou zdí a ty palmy, co se naklánějí přes tu zeď, k tomu ta obloha, která se "klene" nad tím vším dělá to zkrátka mocný dojem. Každopádně to ve mně vyvolává i vlnu dlouho zapomenutých emocí… Ostatní si jistě uvědomují, že k tomu, aby se ono "něco" spustilo, musím být sám. Rozhodnou se odejít za dveře. Kolo času, jako by se zastavilo a… obrátilo nazpět… Najednou jsem v situaci, jako před lety, jenže teď je to malinko jiné. Jsem totiž už tak nějak v očekávání toho, zda se “něco stane” a to není dobré. Jistě to znáte sami - to, co moc očekáváte, tak to jen málokdy přijde. Jsem si toho také v této chvíli vědom, jenomže tomu očekávání zkrátka zabránit ani nelze… Po několika minutách „čekání“ je nad slunce jasné, že to tím očekáváním kazím. Otáčím se ke dveřím, abych také vyšel ven. Jsem smířený s tím, že žádná „vidina" se nekoná. To se nedá nic dělat. Než však přijdu ke dveřím, na chvilku se mě zmocní lehká závrať… pocit, jako bych se vznášel… pocit "lehkosti" a ještě takový jiný pocit - jako když si dáte tak deci tvrdého alkoholu “na ex”, který vám okamžitě "leze do hlavy"… (Fakt se to blbě popisuje.) Otáčím se zpět a zůstávám civět na zajímavou scénu, která se podobá té z minula - listy palem se pohybují… Cítím i onen horký podvečerní vánek, vanoucí odněkud z pouště… Jsem u vytržení. Už vím, že opět prožívám to samé, co minule. Je to nádhera!! Mám však obavu, abych to tím svým rozrušením nepřerušil, takže se krotím. Jen se snažím pozorovat, co se bude dál dít… Opět slyším hlasy z tržiště, které je "v této unrealitě" zřejmě nedaleko. Slyším velbloudy, spěchající k napajedlu s vodou a… …vzápětí se celá scenérie mění jako mávnutím proutku… Kamenná zeď, palmy, obloha - to vše v mžiku mizí. Stávám se pozorovatelem podivné scény, která, nebýt jistého pocitu, "že je mi něco povědomé", by mě jinak nechávala celkem nezúčastněným. Ocitám se totiž na rušné ulici, v některém z měst, snad v Egyptě. Cítím nějak vnitřně, že jde o ulici v Káhiře. Neptejte se mě jak to vím, prostě pocit… Ale odkud se ten pocit bere, neumím vysvětlit… Jsem svědkem příjezdu nějaké mladé rodiny. Auto 13


odbočuje na parkoviště u tržiště a otevírají se dveře. Vystupuje z něj mladý pár. Paní nese kolébku s dítětem. Dítě je staré tak rok. Něčemu se směje. Strnu… Ti lidé jsou mi strašně povědomí!… Ale odkud je znám?! Ne, nikdy jsem je přece neviděl… Toto mi opravdu nyní vrtá hlavou. "Děj" pokračuje dál. Jsem divákem, jako v kině. Z ničeho nic se z boční ulice vyřítí osobní automobil a… plnou rychlostí, aniž by vůbec brzdil, naráží do automobilu onoho mladého páru! A ti dva… už bohužel nestačí uskočit! K mé hrůze… končí pod vrakem svého auta, drceni jeho strašlivou vahou a trháni zdemolovanými plechy! Nevěřícně, plný děsu, zírám dál na toto strašlivé divadlo! Dítě, které i s kolébkou bylo odmrštěno několik metrů k nejbližšímu stánku na tržišti, hlasitě naříká… Ozve se mohutný výbuch! Oba automobily jsou v jednom ohni a završují tak dílo této strašlivé zkázy… Tlaková vlna výbuchu sráží několik stánků, takže se tímto nárazem tlaku rozpadají a jejich chatrné přístřešky tak pod sebou vše pohřbívají… Dítě dál naříká… K místu tragédie spěchají lidé. Je slyšet zvuk sirén. Nastává všeobecný chaos. Náhle, nenápadně, nikým nezpozorován, se mihne kolem hloučku přihlížejících nějaký stín… Je to neznámý cizinec, jeden z těch trhovců! Opatrně rozebírá střechu u prvního stánku, něco tam hledá a… nachází dítě… Cizinec konejší to malé škvrně. Vskutku se mu to daří. Je to neuvěřitelné. Dítě se utišuje. Vzápětí cizinec i s dítětem v zaprášené kolébce mizí v davu, v hloubi tržiště, mezi stánky… Tímto scéna končí a zároveň mě to navrací do reality. Nyní opět stojím v oné místnosti, opět vidím stěny s namalovanou kamennou zdí, opět vidím umně namalované sklánějící se palmy nad zdí a také ono nebe poseté hvězdami. Vize skončila… Nevěřícně dál civím na vše kolem, až nakonec procitám z této strnulosti. Proč to nepřiznat - jsem rozhozený z tohoto zážitku! A jakpak by ne, když jsem byl účastníkem něčeho… jenže čeho?! Nevím, jak to nazvat, jak to popsat… Snad jsem prožil ono známé a popisované „vykopnutí z kůže“ – “astrální cestování, kdy duše na chvilku z těla ,vypadne‘, aby se toulala kdesi v neznámých dálavách a světech, či jiných realitách”, jenže čeho jsem byl svědkem, těžko říci. Možná jsem viděl reálnou událost, která se opravdu stala. Už jsem něco takového kdysi zaslechl. Otáčím se, plný 14


rozporuplných pocitů, vyděšený a stále ještě "nabuzený" onou událostí. A… spatřím Lucii, Maxe a Irenu, jak na mě nevěřícně zírají! Těžko odhadnout, jak dlouho zde stojí. Každopádně podle výrazu v jejich tvářích, je jisté, že pár minut už jsem sledován. Co viděli? Copak jsem to dělal? Cítím jakýsi podivný, těžký smutek. Mám pocit že to, co jsem viděl, mi není neznámé… Ty osoby jsou mi strašně blízké (nebo byly?!) Nedbám těch tří, co na mě ještě zírají a snažím se vyjít ven, bohužel dost nejistým krokem. Polední slunce je milosrdné a utěšuje mou, momentálně strašně bolavou duši, která se jistě toulala v hluboko zasuté minulosti… Slyšel jsem a četl o "minulých" životech. Že by to mělo s tímto něco společného? Vím a cítím, že "kulisy" příběhu, který jsem prožil, byly až moc přítomné. Teda… skoro "přítomné", odhadoval jsem to tak na třicet až čtyřicet let zpět a to nejenom podle značek “auťáků”, ale i oblečení některých lidí. Jenže v Egyptě se jezdí všeličím, takže i toto může hodně klamat. Stojím a dívám se kamsi do dáli… do korun stromů, jejichž listí pomalu opadává… do blankytného nebe… a snažím se nějak "ukočírovat" city, které se derou na povrch… Aniž bych to prve zaznamenal, přichází Lucie a… obejme mě. V jejích očích čtu jasný vzkaz – „prožil jsi to, viděli jsme, že to prožíváš, ty jsi tam opravdu byl… KDE JSI TO BYL?!" Vracíme se zpět do muzea. Sama průvodkyně Irena je z toho dost překvapená. S ničím podobným se totiž za celou svou kariéru průvodkyně ještě nesetkala, takže ji to opravdu ohromilo, co všechno se může stát. Sedíme v muzeu, v kanceláři Ireny. Ale potřebuji prostě vypadnout někam pryč… ven… zkrátka nebýt mezi čtyřmi stěnami. Pozdravím jen letmo naši průvodkyni a padám ven, ani se neohlížím. Zastavuji se až poblíž krásného kaštanovníku. Max s Lucií se s Irenou také rozloučí a pomalu jdou za mnou. Vyptávají se, co jsem to viděl. Max mi popisuje tím jeho rádoby rýpavým stylem, co že vlastně viděli oni tři… "No… Tys tam zíral čéče, někam do té zadní stěny, jak kdyby ti uletěly včelstva ze zahrádky," směje se mi Max. Přesto cítím v jeho slovech nějakou zvláštní opatrnost, už to není takové to rýpnutí jako dřív, břitké, ostré, nakopávající až do vzteklosti, je to prostě… jiné… "Víš, byl jsi řádně mimo, to ti teda povím, kámo… A jestli to rychle nevysvětlíš, tak počítej s tím, že to z tebe s Luckou 15


dostaneme. Na to se spolehni. Uděláme nějaké to opravdové ,čínské mučáčos‘ a povíš všechno," přisadí si ještě. No jasně. To je prostě celý Max… A Lucka? Zatím to moc nekomentuje. Spíše nad něčím usilovně přemýšlí. Lucie vážně přesně vystihne, kdy je člověk naměkko. V té chvíli nedělá ty své blbinky, naopak se mění v nesmírně něžnou bytost, přesně takovou, kterou tak moc miluji. Jenže právě v této chvíli zrovna na takové myšlenky nemám ani pomyšlení. Celý zážitek mi totiž doposud znovu a znovu probíhá před očima, hlavně ona scéna, kdy ti dva mladí lidé umírali… To bylo strašlivé! Ne, že bych něco podobného neviděl třebas ve filmech, ale tady toto bylo tak… tak opravdové… takové jakési až moc přítomné… nějak jsem cítil, jak mi to rve srdce, jako by ti dva lidé byli… nejdražší mému srdci…! Zkrátka nevím, co se to děje a neumím si to vysvětlit. V tomhle mi ostatní přátelé nemohou pomoci. S tím se musím poprat sám… Slzy dojetí se mi derou do očí a bůhví proč mi na mysli vytanulo - máma… táta… Lucie, která sama neví co na to všechno říci… mě obejme a začne líbat… Dlouhý, něžný polibek, kterému se vůbec nebráním. Je to asi to jediné, co mi v této chvíli pomáhá. Jako by vysávala všechnu tu bolest, která se právě dere na povrch. Je tak něžná… Lucie… A tak stojíme, napůl ve stínu statného kaštanovníku, v záři poledního slunce. Dvě bytosti, momentálně souznějící a prožívající nádherně prchavé okamžiky absolutní sblíženosti. Ani neregistruji, že opodál tiše, jako pěna, stojí Max. "Tak co, cestovateli? Už je ti lépe?" zeptá se něžně Lucie. Ještě stále cítím onen polibek. Místo odpovědi… ji tentokrát začnu líbat já… Procházíme se v blízkém parku. Povídáme si a rozebíráme tu moji "vizi”. Max namítá, že to mám brát jen jako náhodný "astrální výlet", protože se to právě na takových místech může stát. Lucka zase tvrdí, že ať jsem viděl cokoliv, tak mi vznikla asociace mezi tím mladým párem a mými rodiči, takže proto jsem to tak prožíval a ještě prožívám. Proto mě napadlo, že jsou to “rodiče", i když to určitě byl někdo jiný… Jdeme na oběd. Kupodivu, jsem o něco klidnější. Jestli za to můžou ty nádherné polibky, nebo zda mi to Max i Lucie tím svým vysvětlením pomohli vnitřně vyřešit - tak to se zatím nemůžu rozhodnout, ke které variantě se přikloním. Restaurace je

16


výborná, nabídka jídel výtečná. Max nás překvapí svým výběrem. Objednává si pečené husí stehno se zelím a knedlíky. "Teda… Tak ty dáváš na odiv své africké kořeny? Přece jen bych tipoval, že nejsi ryzí našinec. To, co sis vybral, je ryze český výběr, jinde nedoceněný," říkám mu trochu pobaveně. Jenže Max na nás s Luckou mrkne lišácky a okomentuje to tím, že si přece tady nebude objednávat něco, co by jedl jinde, v jiné zemi. A mimo to - na pečené husičky se zelím a knedlíkem je vyloženě báječný a povedený rok. Předpokládám, že teď by na něj neplatila ani Lucie, která už nás oba s Maxem kritizovala za náš "jídelníček". Prý je jednou z příčin, že se z chlapů stává nakonec "sud sádla" se všemi "bonusy" k tomu. Přiznávám, že jindy bych byl na stejné Maxově vlně a objednal bych si to, co on, jen abych také trochu naštval Lucii za ty její "fitness-kecy", ovšem dnes ani náhodou… K velkému překvapení kolegů si objednávám salát s parmezánem a olivami, což je z mojí strany výběr značně neobvyklý a jak udiveně Lucka poznamenává - pro mé chuťové buňky krajně nebezpečný. Jindy bych takové vtípky hned oplácel stejným metrem, avšak momentálně jde všechno stranou. Ani si nevšimnu, že kolegové moji drazí o něčem diskutují. Až pojednou ztichnou. Zpozorním. A zjišťuji s údivem, že oba někam odběhli. V podstatě už máme přece po jídle. Tak proč ne? Akorát mi to přišlo takové neomalené a asi placení účtu bude na mě. Nu což, lístek uschovám a pan Potůček jej proplatí. Jdu ven z restaurace. Hledám ty dva výtečníky, abych je náležitě zdrbal jak Alíky za to, že se prostě zdejchli, jak pára nad hrncem. Už je vidím. Jsou támhle na rohu ulice. Přidávám rázně do kroku a… zaslechnu, jak se rozčileně dohadují! Okamžitě zpozorním. Tady něco nehraje! Že by něco mezi sebou měli? Při Maxově povaze a Lucciině papulce občas nevymáchané, je to dost možné… Maxovi se jistě nelíbila ta naše líbačka. Určitě si nyní vyjasňují své vztahy. Na tváři mám škodolibý úsměv. Nu ano, vážení, dovedu být v podstatě také pořádný hajzlík a i když vím, že se to vrací, dnes mi to konečně trochu pomáhá přerazit ten dojem z "cestovního astrozážitku". Opatrně nakročím ke stěně a plížím se k té dohadující dvojici s tím svým poťouchlým úsměvem, jenže… kdepak… vůbec to není nějaké řešení vztahů! Ani náhodou! 17


Slyším zhruba toto: "…jako vážně si myslíš, že je tak jednoduché to jen tak nechat plavat? Uvědomuješ si vůbec, jaké dalekosáhlé důsledky to může mít?" vzteká se Lucie na Maxe… Ten se brání slovy: "Nic jiného přece nemůžeme dělat, jestli sis, milá dámo nevšimla! Nebo jsi už zapomněla, co nakázal otec? Za žádnou cenu……" Max skončí uprostřed věty a civí upřeně k místu, kde stojím. Všiml si mě! Vypadá zmateně a rozpačitě… O co tu, sakra, jde?! "No nazdar, mládežníci, pěkně jste mě tam nechali civět do blba, v té restauraci! Copak to do vás vjelo? A co vůbec tady řešíte? Co takhle zasvětit vašeho astro-kamaráda do problému? Potřebuju přijít na jiné myšlenky, nebo mně z toho všeho hrábne," povídám jim s hranou rozšafností. "Ale nic," povídá Lucie. "Nic neřešíme… To jen tady Max je zas umíněný jak starý kozel a furt… a…a… víš co? Dyť to máš fuk. Neřeš to," dodá ještě Lucie podivně zmateně… Max se hned přidává. „Myslím, že bychom už měli vypadnout, protože případ je snad u konce, ne?“ No teda… Na jeho gusto to zní také zatraceně divně! A už oba zase kecají o obyčejných věcech. Jedna věc mi neunikla - ten vyděšený pohled, kterým se na sebe na vteřinu podívali… Tohle přece zrovna ti dva nikdy nedělají… Takže – O CO DOOPRAVDY ŠLO?! Jedeme domů. Opět mezi zoranými lány. Vítr tady vážně silně profukuje. Jestli jste nikdy neviděli "mikrotornáda", tak se jeďte kouknout k Holešovu, protože tady se to jimi někdy jen hemží. Nejprve se zvedne oblak prachu z vysušené země, ten se roztočí, jako divoká káča, chvilku kmitá sem a tam, aby najednou "vyrostl" do několika metrové výšky. Během okamžiku zvětší svůj průměr tak na dva, nebo zhruba tři metry a tenhle "válec", který nazývám "mikrotornádo", pak začne lítat po poli sem a tam. Toto je celkem úchvatný pohled, taková zajímavost. Ale nedovedu si představit, jak by asi tady "kmitalo" opravdové tornádo, kterých je třebas na jihu USA nepočítaně. Některé věci je totiž lepší si raději nepředstavovat… “Tak co? Jak je, marode?" vítá mě pan Potůček, když přijedeme na zámeček. "Zdá se, že máš teď samé lepší zážitky, viď?" Takže už o tom ví… Max mu jistě volal, ještě než jsme jeli domů. Má totiž přikázáno od táty, že musí pokaždé, jak jedeme „do akce“, podávat pravidelně “hlášení”. Časem jsem pochopil, že 18


toto si v podstatě vymohla spíše paní Potůčková. Ona je totiž taková úzkostlivá a má pořád o nás starost, zda se nám něco neděje… Snažím se Maxmiliánovi staršímu s nadhledem naznačit, že vše je super a o.k., zkrátka že jsem naprosto v pohodě. To ale na něj neplatí. “A víš ty co?" povídá Max starší, jako bych mu právě před chvilkou nic neříkal… "Udělej něco pro mě. Vem si ze dva dny volno, dej si pořádnou koupel a… udělej třebas v tom vašem ,UTčku‘ pár fragů… Prostě se snaž úplně vypnout, protože ono se to nezdá, ale i takové věci, které řešíte, nakonec člověka můžou dost ovlivňovat…" Tak to mi nemusel ani říkat. Myslím že toho mám plnou hlavu od prvního dne, co jsem slyšel tu melodii… Nicméně se mi zdá, že všichni kolem jsou nějací podivní… A nebo já jsem nějaký podivný? Ano, i to je možné… Nakonec dávám na radu Maxova otce. Nějaké ty "koupelové bylinky" také mám, navíc Lucka jistě poradí. Takže jsem na odchodu s tím, že "za dva dny se sejdeme všichni v práci"… Už jsem skoro venku ze zámečku, když zjistím, že jsem zapomněl vyplnit cesťák… Krucinál, vlastně to mám dnes na starosti… Do háje… nadávám si pro sebe a hned mě napadá ono staré známé přísloví, že kdo nemá v hlavě, má v nohách Vracím se tedy zpět. Otevírám dveře do pracovny Maxmiliána staršího, abych jej požádal o čisté formuláře a… v pracovně nikdo není!! Jak to? Kde všichni jsou?! Před chvílí tu přece byli…" pomyslím si zmateně… Zaslechnu hlasitý hovor kdesi za dveřmi, kde má pracovnu Maxova mamka. Tiše naslouchám. Vím, že to není správné, ale zvědavost je v tu chvíli silnější… "Sakra… lidi… jasně jsem vám říkal, že toto je už dost nebezpečné, co provádíte!" slyším Maxova tátu… Je zřejmé, že je na něco naštvaný. "A ty, Maxi, pamatuj, co jsi slíbil! Dobře víš, že do některých věcí se prostě pouštět bez dovolení nesmíš, je to jasné?! Protože jestli se něco stane, tak za to neseš velký díl zodpovědnosti!" Slyším, jak se Max mladší snaží něco říci na svou obhajobu. Do toho zazní hlas Lucie. Vtom někde v přízemí dole něco bouchne a… všichni za dveřmi, jako na povel, zmlknou… A už je to tu zase! Co, sakra, všichni mají za jakési tajnosti?! Co se to děje? Jak to, že najednou jsou ke mně vesměs až moc vstřícní? Jak to, že Lucie je tak ke mně někdy milá, když ještě nedávno mi vyloženě dala kopačky?

19


Jo… Přesně to je ono… Tajnosti… To mě, zdá se, štve nejvíc! Opatrně se vytrácím z pracovny Maxova táty… Cítím jakýsi splín, mám opět o čem přemýšlet. Něco se opravdu děje a nikdo mi nic nechce říci… Má to snad něco společného se mnou? Nebo jak si to už vysvětlit?! Umiňuji si, že se budu lépe dívat kolem sebe. Třebas na něco narazím, co mi podá vysvětlení. Je večer. Podzimní vítr tiše hvízdá korunami stromů a zvěstuje tak příchod ještě chladnějšího období. Jindy bych zapnul nějakou z těch mých "oblbovacích mašinek”, jenomže dnes, jak jistě sami chápete, to vážně nejde. Lucie chystá večeři. Všechno by mělo probíhat, jako obvykle, ale bohužel, neprobíhá… Je znát mezi mnou a Luckou nějaká bariéra něčeho, co nemohu popsat, jen ji cítím a věřte mi, nemyslím, že by to bylo zrovna z té "líbačky" - to fakt ne… Spíše se “něco” děje a to “něco” souvísí se mnou. Lucky jsem se několikrát zeptal, ale ta odbočuje hned jinam. Takže se dovídám, že babička má letos nadúrodu zeleniny a že k ní máme zajet, budeme štědře obdarováni těmi skvostnými díly "matky Země"… Toto ale není to, co chci slyšet! Ptám se znovu a… znovu "odbočka"… Takže ptát se jí, co mělo znamenat ta tajná porada na zámečku - by asi nebylo moudré… Zdá se mi to, nebo Lucka vyloženě svádí moji pozornost na něco jiného? Ne, to nezdá… Debata o zdravé zelenině na mě nezabírá a ona to moc dobře ví. Dokonce navrhuje pro ni neuvěřitelnou věc že si se mnou zahraje “UT-čko”, nebo jinou legrácku, prý abych už konečně na chvilku vypnul myšlenky na dnešní vidění… Nemám náladu na hraní… Fakt ne! Jako by to vycítila, vytratí se do kuchyně. Zbytek večera jsme každý sám, se svými myšlenkami. Nemůžu se pořád zbavit toho, jaký vztah mám k těm dvěma lidem, co tam zahynuli. Byli to snad nějací vzdálení příbuzní? Na chvilku zapínám "vizi pro telata", právě běží zprávy. Pár minut civím na to, jak se přede mnou míhají záběry z různých neštěstí, problémů, bouraček… a začíná to ve mně vřít! No fakt! Copak je tenhle svět, tahle zasraná planeta, místo, kde se tady všichni pinožíme - vážně tak zlá? Asi je… Samé zlo a samý průser! Proč tady vůbec, kurvafix, žijeme? K čemu? Proč jsem se tady, sakra, "vyskytl"?! Vztekle prásknu ovladačem někam před sebe, div, že nerozfláknu sklo v kredenci… Seru na všechno! Nenávidím to tu!! Jdu si dát sprchu. Stačím si ještě všimnout, že Lucie udiveně a polekaně nahlíží, co se vlastně děje. No co… no nic, no…! To jsi neviděla nasraného chlapa?! Tak teď ho vidíš! Jen hezky buďte tajemní, jen si hezky tajnůskařte! Dělejte si, co chcete!! 20


Sprcha je příjemná, uklidňující. Proč se vlastně chovám, jako cvok? Jsem opravdu naštvaný? To ano… Jenže na koho? Nevím… Vážně… nevím…! Snad na všechno kolem, snad na celý svět, snad… kvůli tomu "vidění"… Říká se, že to, na co jsme nejvíce naštvaní, to si máme sami v sobě vyřešit. Dnes nemám už náladu to řešit… Je skoro půlnoc a nemůžu spát, převracím se na posteli… Zkouším nechávat myšlenky volně plynout, snad se tím trochu uvolním. Nepomáhá to… Naopak - pořád se v myšlenkách vracím do té ulice! Vidím stále ty dva mladé lidi… vidím výbuch a ty plameny… mě strašně pálí a… hoří mi tělo… Strašně to bolí… Nemůžu vytáhnout nohy zpod toho zatraceného auta… Řvu bolestí… budím se, zpocený, jako když na vás někdo vylije hrnek vody! Pitomý sen! Jo… Jen takových snů víc a mám jistou jízdenku do "Kromclu" na jeden superpavilon… Cítím se tak strašlivě a bezedně osaměle, až to nejde popsat… Tak takový nával deprese jsem ještě nezažil. Co to, sakra… je?? Třesu se jako osika… Jako by se ve mně něco lámalo. Co se to vlastně láme?! Zaslechnu tiše otevírat dveře. Jindy bych se asi hodně živě zajímal, kdopak to ke mně "jde na návštěvu", ale dnes je mi to jedno (jako všechno ostatní…) a mimo to - vím, že je to Lucie. V tom zmatku myšlenek je to jedna z potěšujících jiskřiček tohoto momentálního zmatku a chaosu, co právě prožívám. Beze slov si jde ke mně lehnout do postele a… obejme mně… "Cítím se dnes nějak hrozně osaměle," povídá tiše a něžně se ke mně přitulí. Jako zástěrka opravdu dobré. Ony, ty ženy, dobře ví, co na chlapa platí… Jindy by to zabralo zatraceně rychle a… Jenže dnes jsem pořád úplně mimo jakékoliv sbližování… "Luci… víš… chci být teď opravdu sám… Moc se omlouvám… Protože… " koktám jako pitomec. To ji překvapuje. Cítím, jak znejistěla, ale to víte - když si taková "Lusinda" něco umane, tak to nakonec prosadí. “Teď nemůžeš zůstat sám, rozumíš mi? Teď opravdu ne…” říká něžně. Než stačím jakkoliv odpovědět, líbá mě… těmi polibky sjíždí postupně níž a níž, tam dolů… "Pročpak vlastně nechceš, abych tu s tebou byla?" ptá se mezi dalšími a dalšími něžnůstkami.

21


"Protože… protože… nechci, abys…" dál nemůžu mluvit. Stahuje se mi hrdlo… "No tak… Mluv se mnou…" jsem vyzván onou lůžkovou vílou utěšitelkou. Nechci jí ale už nic říci. City, a pocity, které jsem celé odpoledne a celý večer tak umně držel na uzdě se derou na povrch… V očích mám slzy! Tohle je ta katarze… Tohle je finále celého toho podivného dnešního příběhu! bleskne mi hlavou… Všechno jde ze mně ven, každá myšlenka, každý pocit se nyní vlévá do této katarze, jako když vypouštíte přeplněnou přehradu a to je ona chvíle… kdy bych chtěl být sám! Hlavně se tu neshodit před Lucií… Proboha jen to ne!! "Luci, prosím…" snažím se třesoucím hlasem říci… "Odejdi… nechci, abys…" Dál už nemohu ze sebe vypravit nic… Katarze propuká naplno a navíc… už vím, že Lucie neodejde. Lámu nad tím hůl. Stydím se za tyto city před ní. Stydím se strašně moc. Ale nejde to zastavit. A čím víc se snažím zadržovat slzy jako hrachy, tím méně se mi to daří… Lucie je v této chvíli tak něžná, jak jen žena může být… Objímá mě, třesoucí se trosku, slíbává slzy, za které se strašně… strrrrašně (Bože) stydím… Objímá mě tak pevně, že se nemůžu ani pohnout a… odevzdávám se osudu… Chci jí říci, že ji strašně miluji, jenže nedokážu stále promluvit. Cítím se v jejím náručí tak… dobře… Tak spřízněně… tak láskyplně… zkrátka - nádherně a nechávám tu pitomou katarzi, ať už si dělá co chce, katarzi, která z chlapa udělá onu třesoucí se a brečící trosku, katarzi, která chlapovi předvede, že ať se snaží sebevíc být chlapem, tak jsou jisté chvíle, kdy je i chlap jen a jen lidská bytost, prachobyčejný uzlíček nervů, mající své, často tak potlačované city… A jak se tak propadám do hlubin svých emocí, jen jakoby z dálky zaslechnu Luciin něžný hlas… "Bude zase dobře… Bude opravdu dobře, uvidíš… Hlavně se nebraň pocitům… Všechno, opravdu všechno musíš dostat ven…" Jasná myšlenka. Má pravdu! Má tu ryze ženskou pravdu, kterou ženy občas nám, chlapům, dají na vědomí. Lucie je pro mě momentálně tou nejmilovanější bytostí na světě. A tak se odevzdávám jejímu hýčkání, nechávám jí, ať mě hladí, objímá, líbá. Sám, neschopen pohybu, si jenom užívám ty doteky… Krásnou odměnu za tuto katarzi… 22


--Takže asi tak, milí přátelé. Jako chlap jsem totálně zklamal. Nezmohl jsem se na nic. A samozřejmě ani na to "velké" jsem se nezmohl… Jistě si říkáte, že mít v posteli takovou nádhernou vílu, tak byste jistě… Jenže to si jenom myslíte. V té chvíli to vážně nešlo… Opravdu ne…! --Je ráno. Ležím a užívám si pocit spřízněnosti. Něžně hladím Lucii. Má nádherné vlasy. A vůbec… je celá přímo božská. A jak ji tak hladím, uvědomím si, že to ona měla být žena mého života a ne Aneta! Nebo… může být? Kdo ví, co nám osud připravil. Hladím ji a ona se v polospánku usmívá, moje bohyně… Jsme na zámečku. Ranní porada, jako obvykle. Lucie sepisuje fakta k případu. Maxovi rodiče a Max s Lucií se snaží případ hodnotit "objektivně", to znamená, že se jednalo o chvilkovou vizi, ovlivněnou energií onoho místa, která je tam naakumulována za desítky let, avšak s tímto odmítám souhlasit! Naštěstí mám dost soudnosti, abych nijak raději neprotestoval… V nastalé situaci by totiž mohli mít podezření, že začínám být mimo realitu, takže mlčím, sám se svými myšlenkami. Sleduji celou "naši partu", která navenek působí, jako "rodinná firmička", takový ten sen mnoha lidí, co by rádi dělali něco, co je bude bavit, ale nedostávají k tomu příležitost. Jenže také už vidím i jiné skutečnosti, které mi prve unikaly. Jsou tu jakási tajemství, něco, čeho se nemůžu účastnit? Zatím to může být pouze moje domněnka. Nikdo mi totiž nedal ani slovem najevo, že by něco takového bylo, navzdory tomu, že jsem slyšel "tajné porady"… A přestože jsem si toho všimnul až teď, tak těch porad určitě muselo být více. Co když opravdu mají tajemství? A když ano, tak o co tu, sakra, jde? Proč o tom nesmím vědět?! Uvidím… Budu je sledovat… A sám nedám nic najevo. Všechno se časem ukáže… Případ jsme uzavřeli. Maxmilián starší se mě ptá, zda jsem spokojený s tím, jak se to sepsalo a… poprvé, za dobu co ho znám lžu, že - ano… Máme opět několik dnů volno, jako ostatně pokaždé, než se objeví nějaký další nový případ. Přijela Alice. Zdá se mi, že má v plánu za námi jezdit častěji. Ti tři, Max, Lucka a Alice, jsou jako 23


sehraná parta. Mají si o čem povídat, vyráží za zábavou a vůbec užívají si všeho, co jim jejich mladý život nabízí. Neúčastním se toho… Lucka od oné noci občas sice krotí svůj nevymáchaný temperament, ale rozhodně mě nešetří. A když se ona dá ještě do holportu s Alicí, tak to stojí za to! Mezitím, co se ti tři vypravují kdesi za zábavou, musím chtěnechtě vyslechnout, jak jsem už starý páprda a že mi koupí k té televizi papuče - důchodky, když už jsem takový „geront“… Posílám je se vší láskou a vřelostí mně vlastní - do "hája Ohája" a když už konečně vypadnou, brouzdám po netu… Mám v sobě několik otazníků a ty mi rozhodně nedávají spát. Prostě… stůj, co stůj, musím nalézt odpovědi! Jenomže ty, jako kdyby nebyly k nalezení… Vracím se k zámečku a jdu se projít do zahrady. Sedím pod Jinanem. Vzpomínám na léta svého dětství a… opět zaslechnu onu tklivou píseň! Zní tak trochu z dálky, ale… už mě nepřekvapuje… Tak nějak chápu, že můj život dostává jiný směr a očekávám změny, o kterých ani netuším, co mi přinesou…

24

Radomír Hanzelka Agentura Osiris I

Recommend Documents