OSTRAVSKÁ UNIVERZITA SPISOVNÝ JAZYK A JAZYKOVÁ KULTURA

OSTRAVSKÁ UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA ČESKÉHO JAZYKA

SPISOVNÝ JAZYK A JAZYKOVÁ KULTURA E-LEARNINGOVÁ OPORA PRO KOMBINOVANÉ STUDIUM ČESKÉHO JAZYKA PRO BAKALÁŘE

MARCELA GRYGERKOVÁ

OSTRAVA 2002

-2-

Cíle modulu Úvodní informace Předmět Spisovný jazyk a jazyková kultura se vyučuje na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Je určen studentům denního studia i studentům kombinované formy studia – pro ně je připravena elektronická podoba studijního textu. Předkládaný text je zpracován podle nejnovějších bohemistických příruček, především podle Encyklopedického slovníku češtiny, který vyšel v r. 2002. Seznam literatury ovšem odkazuje na další materiály a úkoly jsou zadávány tak, aby vedly posluchače k práci s nejpoužívanější odbornou i populárně zaměřenou literaturou. Příklady se opírají o Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, případně o starší Slovník spisovného jazyka českého. Obsah předmětu navazuje na disciplíny, kterými již studenti prošli – počítá s jejich znalostmi z fonetiky a fonologie, morfologie a obecné lingvistiky. Do textu jsou „rozpouštěny“ některé informace z lexikologie. Texty osmi lekcí uvádějí především teoretické pasáže. S praktickým procvičováním příkladů a prezentováním vypracovaných úkolů se počítá v rámci přímé výuky. Disciplína je uzavřena zápočtem. K získání zápočtu je třeba prostudovat tuto oporu, vypracovat zadané úkoly, prostudovat povinnou literaturu, tj. skripta Jaroslava Bartoška Kultura věcné jazykové komunikace (vyšlo v Olomouci v r. 1996) a knihu Jiřiny Hůrkové Česká výslovnostní norma (vyšlo v Praze 1995). Dále se předpokládá vypracování ortografických cvičení ze skript Praktická cvičení z českého jazyka (vyšlo v Ostravě 2001).

Po prostudování textu budete znát: členění národního jazyka na jeho variety, obsah pojmu jazyková kultura, stav jazykové kultury v minulosti i současnosti, zásadní termíny úzus, norma, kodifikace, základní kodifikační příručky pro současný český jazyk.

Získáte: cit pro posuzování správnosti jazykové složky komunikace a schopnost interpretovat jazykové chyby, jichž se dopouštíme; také snad (pokud ho ještě nemáte) pozitivní vztah k mateřskému jazyku.

Budete schopni: uvědoměle užívat spisovného jazyka, posuzovat kultivovanost mluvčích, odhalovat jazykové chyby a příčiny jejich vzniku, pracovat se základní bohemistickou literaturou.

Čas potřebný k prostudování modulu 14 hodin + 20 hodin ke zpracování úkolů další čas: 8 hodin přímé výuky a 23 hodin k prostudování povinné literatury, což jsou skripta Kultura věcné jazykové komunikace (předpoklad – 1 hodina na 5 stránek textu) další čas: 12 hodin na cvičení z úvodní (ortografické) části skript Praktická cvičení z českého jazyka a 20 hodin studia ortoepické příručky Jiřiny Hůrkové Česká výslovnostní norma (vyšlo v Praze 1995) Vážní studenti, uvítám, když mi sdělíte svoje poznámky a připomínky k tomuto modulu (např. na adrese [email protected]).

-3-

Obsah modulu 1

DIFERENCIACE A STRATIFIKACE NÁRODNÍHO JAZYKA I

1.1 1.2 1.3 1.4 1.4.1 2

Čeština jako národní jazyk Útvary/variety národního jazyka Standard a substandard Spisovný jazyk Jazyková charakteristika spisovné češtiny

12 12 13 15 16 16 17

Vznik oboru jazyková kultura Termín jazyková kultura Složky jazykové kultury Nástroje jazykové kultury Purismus Český purismus – jeho smysl a první projevy Český purismus v 19. století Český purismus v 20. století

19

19 20 21 21 22 22 22 23

NORMA V JAZYCE

4.1 4.1.1 4.1.2 4.1.3 4.2 4.3 4.3.1 4.3.2 4.3.3 4.4 4.5 5

12

TERMÍN JAZYKOVÁ KULTURA

3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 3.5.1 3.5.2 3.5.3 4

5 6 7 7 8

DIFERENCIACE A STRATIFIKACE NÁRODNÍHO JAZYKA II

2.1 Nespisovný jazyk 2.1.1 Dialekty 2.1.2 Obecná čeština 2.1.3 Sociolekty 2.2 Diglosie 2.2.1 Střídání a míšení kódů 2.2.2 Interference 3

5

Jazyková norma Zdroj normy – úzus Spisovná norma Norma nespisovných útvarů Stylová norma Komunikační normy Jazykové tabu Emfáze Oslovování Závaznost normy Variantnost normy

26

26 27 27 28 28 29 30 30 31 32 32

PÉČE O JAZYKOVOU KULTURU, KODIFIKACE

5.1 Kultivování spisovného jazyka 5.1.1 Kodifikace 5.1.2 Historie kodifikace 5.1.3 Kodifikační příručky 5.1.4 Zavádění kodifikace do praxe

34

34 35 36 37 37

-45.2 6

Kultivování jazykových projevů

JAZYKOVÁ SPRÁVNOST

6.1 Pojetí jazykové správnosti 6.2 Jazyková chyba 6.2.1 Hyperkorektnost 6.2.2 Lidová etymologie 7

41

41 43 43 44

POVĚRY O JAZYCE

7.1 7.2 7.2.1 7.2.2 7.2.3 7.3 7.4 7.5 7.6 7.7 7.8 7.9 7.10 8

38

Vztah uživatelů k mateřskému jazyku Úpadek jazyka Nadužívání cizích slov Obhroublost v jazyce a řeči Zdvořilost Nepřijatelnost novinek v jazyce Čistota jazyka Základní úloha jazykového citu Na Moravě je čeština lepší než v Čechách Jedna z variant je vždy špatná Běžné vyjadřování má stejné parametry jako oficiální Antropomorfizace jazyka Jazyku lze nařizovat

48

48 49 49 50 51 52 52 53 53 54 54 54 54

SOUČASNÁ JAZYKOVÁ SITUACE ČEŠTINY

8.1 Celková situace češtiny 8.1.1 Substandardizace češtiny 8.1.2 Podoba idiolektu 8.1.3 Běžně mluvená čeština 8.1.4 Vztah spisovného standardu a forem substandardních 8.1.5 Postoje uživatelů k jazyku 8.2 Charakteristické jevy současné češtiny

56

56 57 57 57 58 59 60

-5-

1

Diferenciace a stratifikace národního jazyka I

Klíčová slova Čeština, národní jazyk, útvary, variety, strukturní útvary, nestrukturní útvary = poloútvary, stratifikační model národního jazyka, dichotomie spisovnosti a nespisovnosti, standard a substandard, prestižní útvar, spisovná čeština, integrační a národněreprezentativní funkce spisovné češtiny, hovorová čeština, běžná mluva, městská mluva, komunikace, komunikační situace, prostředky stylově neutrální, hovorové, knižní, expresivní, ustupující, zastaralé – archaismy a historismy, neologismy

Obsah kapitoly Čeština jako národní jazyk Útvary/variety národního jazyka Standard a substandard Spisovný jazyk

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly 2 hodiny + 2 hodiny na zpracování úkolu

1.1

Čeština jako národní jazyk

Český jazyk je jeden z vyspělých evropských jazyků se starou tradicí a s bohatou literární kulturou. Čeština disponuje velkým výrazovým bohatstvím; uplatňuje se ve všech sférách národního života, má rozsáhlý vliv ve střední a východní Evropě. Její lingvistické zpracování zaujímá jednu z předních pozic ve světě. Čeština je mateřským jazykem pro necelých 12 miliónů lidí žijících v České republice, ale také v zahraničních enklávách (Vídeň, Chorvatsko, Rumunsko, Severní Amerika atd.). Čeština je také jazykem státním – je úředním jazykem v České republice. Čeština je především jazykem národním – reprezentuje národ Čechů na historickém území Čech, Moravy a části Slezska, ale i v zahraničí. Národní jazyk definujeme jako všechny regionální, sociální a funkční podoby jazyka, jež slouží příslušníkům národa k pokrytí komunikačních potřeb. Zvláštní postavení má mezi nimi spisovný jazyk. Celek jazyka dnešního českého národa je historicky vzniklý soubor funkčně diferencovaných útvarů neboli variet – jazykových struktur s jednou nebo několika funkcemi: dialekt je monofunkční, spisovný jazyk je výrazně polyfunkční. Průvodce Komunikace je přenos informací. Podílí se na něm jazyk, ale také mimojazykové prostředky. Komunikační situace je společenská situace, v níž dochází ke komunikaci; je ovlivněna počtem účastníků, jejich charakteristikami i vztahy atd. Lišíme několik typů komunikací: mluvenou a psanou, oficiální a

-6neoficiální, veřejnou a soukromou. Zatímco spisovná čeština vyhovuje všem typům komunikace, ostatní útvary jsou ve využití v komunikaci omezeny. Výzkumy mluvené řeči potvrdily, že využití spisovné češtiny souvisí s tématem hovoru: tak komunikace neoficiální (mezi přáteli a v rodině) je většinou založena na vyjadřovacích prostředcích nářečních nebo nadnářečních, avšak pokud se přejde k vážnému problému nebo se hovoří o vážných politických otázkách, změní se vyjadřovací prostředky směrem ke spisovnosti.

1.2

Útvary/variety národního jazyka

Český jazyk zahrnuje sumu dílčích jazyků – útvarů neboli variet národního jazyka. Každý z nich má specifické výrazové prostředky, vyskytuje se v určitých druzích komunikace a plní zvláštní funkce. Útvary jsou relativně autonomní – jejich hranice však nejsou ostré. Reálně existují útvary pouze ve vztahu k jiným útvarům národního jazyka a jsou také otevřeny působení jazyků cizích. Jednotlivé formy existence národního jazyka jsou buď tvořeny úplnou jazykovou strukturou – pak se jedná o strukturní útvary – nebo jsou charakterizovány specifickým lexikem, aniž by měly vlastní strukturu v jiných jazykových rovinách – pak jim říkáme nestrukturní útvary, poloútvary. Útvary se vyvíjejí. Průvodce Struktura je způsob složení, uspořádání, tj. množina vztahů. Připomeňme si, že strukturu jazyka vytváří propojení jazykových rovin. Strukturní útvar má zastoupeny všechny základní roviny (hláskovou, morfologickou, lexikální i syntaktickou).

Základem dnešní jazykové situace je několik různě stabilizovaných strukturních jazykových útvarů, jež jsou v dichotomickém vztahu spisovnosti – nespisovnosti (dichotomie = dělení na dvě části). Ještě v polovině 20. století šlo o výrazný rozdíl vyjadřování spisovného a nářečí, dnes – jednak vlivem složitějších komunikačních potřeb a jednak díky zjemnění lingvistických a sociolingvistických přístupů – dospíváme ke složitější stratifikaci. Rozhraničení mezi jednotlivými útvary je založeno na zobecnění, v reálné komunikaci dochází ke střídání prostředků (viz kap. 2.2.1). Odlišný je stav dichotomie v Čechách a na Moravě. V Čechách je založen na opozici spisovný jazyk x obecná čeština. Ve Slezsku nebo na východě Moravy jde o vztah spisovný jazyk x interdialekt, případně dialekt. Postavení prestižního jazykového útvaru (prestiž = významné postavení, vážnost) má nepochybně spisovná čeština, která má svou kodifikaci (viz 5. kapitola) a užívá se v záležitostech národní kultury duchovní i hmotné – je vlastně výmluvným signálem vyšších komunikačních cílů. Její norma (viz 4. kapitola) má různé varianty, čímž může vyhovět slohové rozrůzněnosti (o variantnosti viz kap. 4.5).

-7-

Prestiž získává také obecná čeština, která ztrácí úzce regionální a sociální omezení (viz dále). Nejnižší prestiž mají teritoriální dialekty, které se používají pro běžnou denní komunikaci. Průvodce Postavení strukturních útvarů se znázorňuje stratifikačním modelem národního jazyka. (Je nutné poznamenat, že existence interdialektů na Moravě není běžně přijímána.) V následujícím modelu není zachycena běžná mluva. Ta většinou není chápána jako strukturní útvar – není stabilizovanou varietou národního jazyka. Je to podoba jazyka, která se používá v nepřipravené a nestylizované soukromé komunikaci, jde o mluvu používanou v rodině nebo mezi blízkými přáteli – je tedy vymezena jako funkční podoba jazyka s proměnlivou strukturní náplní. Jako běžnou mluvu také můžeme označit nevyhraněnou mluvu obyvatel (velkých) měst – takzvanou městskou mluvu. STRUKTURNÍ ÚTVAR spisovný jazyk (včetně hovorové češtiny) ↑ obecná čeština ↑ interdialekt (regionální obecná čeština; hanácký, východomoravský, lašský) ↑ teritoriální dialekty

1.3

Standard a substandard

V novější lingvistické terminologii se používá místo termínů „spisovný“ a „nespisovný“ jazyk termínů standard a substandard. Standardní jazyk má obecně uznávanou, závaznou normu. (V češtině dáváme přednost termínu „spisovný jazyk“, protože je tradičně svázán s jazykovou kulturou.) Termín substandard pak znamená pokleslý, nižší standard. Výhodou těchto termínů je jednak jejich mezinárodní srozumitelnost (vznikly v anglosaském světě), jednak možnost chápat jevy jako široké pásmo rozkládající se od „vysokého standardu“ (psaná spisovná čeština s velmi silnou normou), jeho hovorové vrstvy přes obecné regionální interdialekty až ke zcela omezeným místním nářečím a k slangům. Mezi těmito oblastmi dnes neexistují nepropustné hranice. Termíny standard a substandard se osvědčují tehdy, nevycházíme-li z lingvistických konstruktů, ale když zjišťujeme, jak lidé skutečně mluví v různých komunikačních situacích.

1.4

Spisovný jazyk

Nejdůležitějším útvarem/nejdůležitější varietou českého jazyka je spisovná čeština. Charakterizujeme ji jako systém jazykových prostředků, které

-8-

jsou celonárodně užívány především v psané formě a ve veřejných a oficiálních mluvených projevech. Je to celonárodně uznávaná podoba českého jazyka, ze všech strukturních útvarů má nejvyšší prestiž; přitom vyšší prestiž má na Moravě než v Čechách. Spisovná čeština plní funkci integrační (scelující) a národně reprezentativní (reprezentativní – reprezentuje národ, jeho kulturu hmotnou i duchovní). Spisovná čeština je kodifikována (má předepsanou podobu, viz 5. kapitolu) ve slovnících a učebnicích. Spisovná čeština není homogenní – je bohatě stylově, funkčně i regionálně rozvrstvená (české truhlář, moravské stolař). Průběžně se obohacuje o nové prostředky, které mimo jiné mohou pocházet z nespisovných forem jazyka.. Příklady Stylové rozvrstvení: pampeliška – spisovné neutrální, smetanka lékařská – termín Funkční rozvrstvení: Ahoj, Jitko! – ústní soukromá komunikace, Dobrý den, paní Lehká! – ústní oficiální komunikace Regionální rozvrstvení: české truhlář, moravské stolař

Příklady Z obecné češtiny pocházejí slova holka, kluk (v SSČ jsou již chápány jako hovorové) Z profesní mluvy pochází zubař (v SSČ jako hovorový výraz) Ze sportovního slangu pochází bek „obránce“, halv „záložník“, faulovat „dopustit se nedovoleného zákroku“, ping-pong „stolní tenis“ (vše plně spisovné)

Spisovná čeština je díky své rozmanitosti připravena na použití v různých komunikačních situacích. Užívá se především na školách, v úřadech, v hromadných sdělovacích prostředcích, ve vědě. Ke spisovné češtině řadíme hovorovou češtinu. Hovorová čeština není jednotně chápána. Je možné představit si ji jako útvar blízký spisovné češtině, který se odlišuje ojedinělým využitím nářečních prvků. Podle prof. Chloupka by se její existence mohla uznat pouze na severní Moravě, kde je spisovný projev doprovázen nářečním přízvukem na penultimě a krácením dlouhých slabik. Převládá však názor, že hovorová čeština je mluvená podoba spisovné češtiny, která toleruje některé ojedinělé projevy nespisovnosti. V lexikografické praxi se užívá označení „hovorový“ pro slovo přijímané jako spisovné, ale vhodné spíš pro mluvenou komunikaci.

1.4.1

Jazyková charakteristika spisovné češtiny

Následující výčet naznačuje, že spisovná čeština má množství vyjadřovacích prostředků. Prostředky stylově neutrální

-9-

Jsou jádrem spisovné češtiny. Jsou to prvky použitelné pro jakýkoli typ textu, tj. v projevech mluvených i psaných: okno, škola, židle, mluvit, psát – píšu, když, před. Prostředky hovorové Jsou typické v mluvené formě jazyka: základka (univerbizované slovo, není v SSČ); kilo kilogram (v SSČ jako spisovné); koukat (v SSČ jako hovorové), děkuju, líp (v SSČ jako spisovné); kytka (ve významu „kytice“ je v SSČ jako hovorový výraz, ale ve významu „květina“ je jako oblastní výraz – tedy nespisovný). Úkol Ve Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (v přepracovaném vydání z r. 1994!) ověřte, zda příklady můžou, bez třech, státnice jsou kodifikované (závazné) spisovné podoby.

Prostředky knižní Používají se v písemných projevech vědeckých, esejistických, v některých textech uměleckých, popř. na slavnostních veřejných projevech: kráčet, setrvat, hledět do země je neutrální, ale okna hledí do ulice je knižní, svár, hlubina, jelikož (spojka podřadicí příčinná), tudíž (spojka souřadicí důsledková), leč (spojka podřadicí i souřadicí), -li (spojka podřadicí, pokud je obsahová, je knižní). Ze syntaktických konstrukcí je knižní slovosled typu můžeme viděti v tomto díle a genitiv záporový neměli jsme žádných zpráv. Spisovná čeština má dále prostředky k vyjádření citového a časového příznaku – sem patří prostředky zastaralé a ustupující. Úkol Problém knižnosti se týká beletrie – texty známých autorů zastarávají. Následující ukázky jsou vybrány z knihy Eduarda Štorcha Bronzový poklad. Vyhledejte v následujícím textu knižní prostředky. Ověřte si ve Slovníku spisovné češtiny, zda vámi vybrané prostředky jsou skutečně chápány jako knižní. Od otcovy smrti se Skrček měl špatně. Nikdo mu neposkytl ochrany ani pomoci a Kudrnka byla na něho zlá. Ačkoliv se snažil naklonit si macechu úslužností, nedařilo se mu to… Kudrnka, vdova po Čihařovi, cítila na sobě špatně skrývané opovržení, kterým ji stíhal rod, a stranila se teď lidí. Už nikdy nezpívala, nikdy nemlela obilí s ostatními a hlínu na džbánky si hnětla úplně zvlášť, o samotě, což nikdy dříve nečinila. Skrček pak byl ještě víc odstrkován a posmíván nežli doposud… Tam na rovu nedávno nasypaném bylo vidět zbytky obětovaných milodarů… Skrček uzřel nalomené větévky v houštině, kudy si jeho otec prorážel cestu… Byl přistrojen vlčí kožešinou a na hlavě měl za řemínkem nastrkaná dlouhá pera. Bylť velmi ctižádostivý a usilovně se snažil, aby se vyznamenal.

Prostředky expresivní

- 10 -

Používají se v projevech citově příznakových: miminko, šuškat, debakl. Při posuzování vhodnosti expresivního slova nehraje roli jazyková norma, ale norma komunikační (patřičnost v dané komunikaci) – viz kapitolu o normě. Průvodce Příznakovost a nepříznakovost jsou významné lingvistické termíny. Byly propracovány členy Pražského lingvistického kroužku N. S Trubeckým a Romanem Jakobsonem. Jedná se o dvoučlenný protiklad (binární opozici) mezi přítomností nějakého příznaku a absencí tohoto příznaku, tedy je to vztah a – nea. Tato korelace, v níž je pouze jeden za členů vnímán jako aktivně vyznačený a jako pozitivně disponující jistým příznakem, je zásadní pro organizaci jazykových prvků, ale má význam i pro etnografické jevy, světové názory a podobně (život – smrt, svoboda – nesvoboda, hřích – ctnost, svátky – všední dny atp.).

Prostředky zastaralé Mezi prostředky zastaralé patří archaismy (slova nahrazená dnes jinými, např. šuba „kožich“, přiharcovati „přijeti na koni“) včetně mluvnických archaismů (řku „řeknu“, béřeš „bereš“, dvé dítek „dvě děti“) a historismy (slova zaniklá se zaniklou skutečností, např. platnéř, řemdih). Úkol Ověřte si v SSČ, jaký význam má číslovka dvé.

Zastaralé prostředky se mohou objevit v písemných projevech. Např. odtušit (není už v SSČ), anžto „protože“ (spojka podřadicí) není už v SSČ, v SSJČ jako zastaralé, aneb „čili“ není v SSČ, v SSJČ jako zastaralé – Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka. Zastaralý je předminulý čas, např. byl jsem spatřil. Prostředky ustupující Ustupující jsou slova, která vyšla z užívání, např. vece, komoň, račte (dnes užíváno ironicky), některé pády zájmena jenž. K prostředkům ustupujícím patří také infinitivy zakončené na -ti a přechodníky. Prostředky nové Spisovný jazyk má také nová slova – neologismy, např. nasmlouvat, internet. Výzkumy ukazují, že z nových slov se jich až dvě třetiny mohou dostat do spisovného jazyka. Pojmy k zapamatování Národní jazyk, útvar/varieta, standard a substandard, spisovná čeština, hovorová čeština, běžná mluva; příznakovost a nepříznakovost.

- 11 -

Shrnutí kapitoly Kapitola vysvětluje základní rozčlenění češtiny jako národního jazyka. Upozorňuje na dvojkolejnost termínů pro útvary/variety jazyka; upozorňuje na podobnost termínů spisovný útvar/standard, nespisovný útvar/substandard. Tato první část se soustředí na popis spisovné češtiny jako nejprestižnějšího útvaru českého národního jazyka.

Kontrolní otázky Z jakých strukturních útvarů se skládá současná čeština?Patří k nim hovorová čeština a běžná mluva? Porovnejte prestiž těchto útvarů a u jednotlivých útvarů ji zdůvodněte (nezapomeňte na rozdíly mezi Čechami a Moravou a Slezskem). Jaké funkce plní čeština v komunikaci? Popište bohatou škálu vyjadřovacích schopností češtiny.

Úkol k samostudiu Prostudujte si studii Marie Krčmové Současná běžná mluva v českých zemích a připravte si odpověď na otázky, jaký je stav běžné mluvy nyní a jaká je příčina jejího rozšíření.

Použitá literatura ČECHOVÁ, Marie. Současná běžná mluva v českých zemích. In Český jazyk na přelomu tisíciletí, s. 160-172. Encyklopedický slovník češtiny. Praha 2002. CHLOUPEK, Jan. Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti. Brno 1986. JAKOBSON, Roman. Dialogy. Praha 1993. KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. Praha 1983. KOŘENSKÝ, Jan. Komunikace a čeština. Jinočany 1992. LOTKO, Edvard. Slovník lingvistických termínů pro filology. Olomouc 1998. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha 1994. ŠTORCH, Eduard. Bronzový poklad. Praha 1966. Tváře češtiny. Ostrava 2000.

- 12 -

2

Diferenciace a stratifikace národního jazyka II

Klíčová slova Nespisovná čeština, teritoriální útvary, poloútvary, dialekt, dialektismy (hláskové, slovotvorné, morfologické, syntaktické), regionalismy, moravismy, čechismy, obecná čeština, interdialekt, koiné, nivelizace, substandard, poloútvary, sociolekty, sociolektismy, slang, slangismus, profesní mluva, profesionalismus, argot, argotismus, přepínání kódů, míšení kódů, interference, transfery, diglosie, bilingvismus.

Obsah kapitoly Nespisovný jazyk Diglosie

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly 2 hodiny + 2 hodiny na zpracování úkolu

2.1

Nespisovný jazyk

Oproti spisovné složce národního jazyka – spisovné češtině, stojí jazyk nespisovný. Ten se skládá z nespisovných útvarů, které jsou diferencovány územně, a poloútvarů, které jsou diferencovány sociálně. Územní diferenciace češtiny je tím větší, čím vzdálenější je region od centra; více odlišností přibývá ve směru na východ. Část pro zájemce Na skutečnost, že regiony vzdálenější od centra vykazují více odlišností od jazykového standardu, upozorňuje tzv. vlnová teorie Johanesse Schmidta: jazykové změny nastávají v kulturním, politickém centru a odtud se šíří, přitom postupně slábnou a do okrajových oblastí vůbec nedorazí. V reálu se tyto změny nešíří jako soustředné kruhy, jak ukazují jazykovězeměpisné mapy.

2.1.1

Dialekty

Substandardními formami jazyka jsou nářečí – dialekty. Dialekt je strukturní útvar/varieta národního jazyka vymezený teritoriálně, stylisticky plochý, užívaný pro běžné mluvené dorozumívání. Existence dublet v nářečním gramatickém systému svědčí o rozrušování dialektu a vzniku interdialektu. Dialekty jsou charakterizovány svými jazykovými prvky – dialektismy. Dialektismy mohou náležet ke všem jazykovým rovinám: dialektismy hláskové (viz příklad), slovotvorné (středomoravské slepoň „slepec“), morfologické (jižní středomoravské se starostem „se starostou“), syntaktické (slezské idu do pekařa „jdu k pekařovi“).

- 13 -

Příklad Příklady hláskových diferencí mezi nářečími Morava Lašská neboli slezská nářečí (na severovýchodě Moravy a ve Slezsku): To je hodny stryk. Daj muku ze mlýna na vozik. Moravskoslovenská na jihovýchodě Moravy: To je/to sú hodní stríček. Daj múku ze mlína na vozík Hanácká, tj. středomoravská: To je/só hodné stréček. Dé móko ze mléna na vozék. Česko-polský smíšený pruh, konkrétně Těšínsko: To je šykovny ujec. Dej mûnke ze młyna na vûzek. Čechy Středočeské nářečí: To je hodnej strejček. Dej mouku ze mlejna na vozejk. Jihozápadočeské nářečí (zde je výraznější chodský a doudlebský dialekt): Je na dovolenej s maminčino sestrou. Severovýchodočeské nářečí (zde je výraznější nářečí podkrkonošské): V Derškovje perší na smerkoví perkínko.

Nejčastější jsou dialektismy lexikální. Patří k nim etnografismy, označující předměty a jevy specifické pouze pro život v určitém regionu (např. části kroje fěrtoch, krpce, kordule). Vlastní lexikální dialektismy mají významový ekvivalent ve spisovném jazyce (jihočeské lichníček „malíček“, jihočeské brykslavý „šilhavý“). Sémantické dialektismy jsou formálně shodné se spisovnými slovy, ale mají jiný význam (jihomoravské peřina „polštář“, slezské pěstovat „chovat dítě v náručí“). Z hlediska územního rozšíření bývají v rámci dialektismů vydělovány regionalismy, rozšířené přes hranice lokálních dialektů. Slova typická pro území Čech jsou čechismy, pro Moravu moravismy. Příklady Čechismy x moravismy: bílit x líčit, kytka x kvítko, limonáda x sodovka, pecka x kostka, prkno x deska, překážet x zavazet, rozsvítit x rožnout, uzel x suk, vejít se x vlézt se.

2.1.2

Obecná čeština

Obecná čeština jako interdialekt vzniklý vývojem nářečí Čech Ve starší lingvistice je obecná čeština synonymem k (neterminologickému) lidový n. obecný jazyk, tj. jazyk nikoli spisovný, ale ani úzce lokální nářečí. Z 20. let pochází Havránkovo označení obecné češtiny termínem interdialekt, jímž rozumí z nářečí vyrůstající podobu národního jazyka, která spojuje větší území. Havránek staví obecnou češtinu vedle obecné hanáčtiny n. obecné laštiny. Obecná čeština je v tomto pojetí útvar vzniklý nivelizací (nivelizace = vyrovnávání rozdílů) nářečí vlastních Čech. (Některé

- 14 -

prvky nivelizovaných českých nářečí se zejména po r. 1945 dostaly za hranice původních nářeční oblastí, především do mluvy měst.). Termín interdialekt chápeme obecně jako nejvyšší vývojové stadium tradičních teritoriálních dialektů, které je zbaveno výlučných lokálních znaků. Obecná čeština jako substandard Obecná čeština se z pozice nestandardní formy dostává do pozice substandardu, nižšího standardu, který je rozšířen po značné části našeho území (s výjimkou některých oblastí Moravy a Slezska). Příčiny jejího rozšíření jsou v zásadě tři: 1. Veřejné vyjadřování stále více preferuje uplatnění (nebo iluzi) přirozenosti a živosti – obecná čeština je tedy používána k tomuto záměru, tím zároveň působí na normu veřejného vyjadřování. 2. Došlo k promíšení sociálních vrstev společnosti. 3. Změnila se koncepce vzdělávání – to se odklání od tradic. Často se o ní pak mluví jako o českém koiné, všeobecně akceptované nespisovné podobě národního jazyka, nově dokonce jako o „druhém standardu“, tj. druhé celonárodní funkčně takřka neomezené jazykové normě fungující vedle „prvního standardu“, spisovné češtiny. Toto pojetí je akcentováno částí pražských lingvistů (především Petrem Sgallem) a je přijímáno zahraničními bohemisty. Neodpovídá však zcela situaci moravské a slezské: zde si udržuje svou pozici v komunikaci jednak dialekt, jednak mluvená podoba spisovného jazyka; obecná čeština je vnímána jako prvek cizí. Obecná čeština ve stylizaci Použití obecné češtiny v krásné literatuře je spjato s autorským vědomím o stavu jazyka a také s obecnější koncepcí uměleckého vyjadřování doby. Ve starší literatuře se zobrazuje obecná čeština na úrovni interdialektu. Od 60. let se uplatňuje (nejprve v překladech) v dialogu jako signál regionálně a sociálně nepříznakové živé řeči postav. S postupným stíráním hranice řeči postav a řeči vypravěče proniká i do autorské řeči. Podobně může být užita i v publicistice, zejména v jejích uměleckých žánrech. Psaná forma textů fixuje znění výrazů i tvarů a posiluje postavení obecné češtiny jako prestižního útvaru. Obecná čeština ve výkladových slovnících Označení obecně český výraz se ve výkladových slovnících češtiny užívá pro výrazy, které nejsou plně spisovné, ale jsou krajově rozšířené a obecně užívané především v běžné mluvě. Příklad Jako obecně česká jsou ve Slovníku spisovné češtiny označena např. slova jatky (varianta ke spisovnému jatka), jinady (varianta ke spisovnému jinudy), jo/jó (přitakání, spisovně ano), jarmark (slova německého původu často mívají obecně český příznak, vzpom. dále vercajk, fusekle, tepich, šmirglovat, …)

Hranice mezi spisovností a nespisovností je plynulá, a proto uživatelské povědomí se může lišit. Například není jednotný názor na to, jak přijímat univerbizáty, jejichž tvoření je v současné češtině velmi živé.

- 15 -

Jazyková charakteristika obecné češtiny • Hláskové prostředky o í místo staršího é: malý město, špinavý ruce, lítat, plínka; v kořenech slov je í neutrální dubletou ke knižnějšímu é: plamínek (svíčky) – plamének (rostlina), plotýnka (vařiče) – ploténka (v páteři) o ej místo spisovného í: novej kabát, takovejm hračkám, dotejkat se, ubejvat, sejrová (pokud se těchto prostředků užije v textu s vyšší kulturní ambicí, působí expresivně: její bejvalej, posedla ho pejcha, tím se nebudu zabejvat.) o protetické v-: von si to vodnese o zjednodušená výslovnost [šveska], [šak], [dibi] o vypouštění j- [jak se menuješ], [ať sem de] o zánik slabičného -l v příčestích: už to přines, neřek ti to • Morfologické prostředky o Unifikace koncovek instrumentálu plurálu zakončením -ma: těma nejlepšíma výkonama, zahraničníma cestama, daňovýma přiznámína, dobrýma vlastnostma o Zánik vyjadřování všech rodových rozdílů v plurálu adjektivní a zájmenné flexe: ty skutečně dobrý sportovci, všechny rozbitý vokna

2.1.3

Sociolekty

Na základě sociální diferenciace se v nespisovné složce češtiny vydělují tzv. poloútvary, které nemají své speciální prostředky gramatické a hláskové (ty přebírají ze spisovné češtiny nebo z nářečí). Říká se jim sociální nářečí nebo sociolekty. Tradičně je členíme na slang, profesní mluvu a argot. Velmi stručně se dá slang charakterizovat jako mluva zájmové skupiny – jeho funkcí je sloužit k zábavě; profesní mluva je mluva příslušníků stejného povolání – její funkcí je urychlit komunikaci; argot je mluva lidí stojících na okraji společnosti – je typický svou funkcí utajovací. Všechny sociolektismy – slangismy, profesionalismy i argotismy, jsou považovány za nespisovné výrazy. Příklady Slang (nositeli slangu jsou převážně mladí lidé) Myslivecký slang (je archaický) – slechy „uši“, barva „krev“, běhy „nohy“, světla „oči“ Studentský slang (je velmi expresivní) – biflovat, bičovat se, šprtat se, dřít, hustit, zupat „učit se“ Sportovní slang (vlivem žurnalistiky přechází do obecného povědomí) – basket „basketbal“, mít medvěda „být unavený“, malá domů! Profesní mluva (vlivem principu ekonomičnosti je zde častá univerbizace – vytváření jednoslovných pojmenování z víceslovných) Lékařská – slepák, intravenóska, patola

- 16 Úřednická mluva – zvlášťka „zvláštní škola“, zuška „základní umělecká škola“, město „městský úřad“ Argot (výrazivo vrstev společenský izolovaných, sociálně vyřazených – vězni, zloději, žebráci, prostitutky, falešní hráči) mluva pražské „galérky“ – kecat původně „klamat“, „lhát“, dnes „mluvit“ brněnská plotna (prvky němčiny a hanáčtiny) – bomzovat – „klamat“, „lhát“, mukl z cikánštiny „mucklo“ (volný), dř. darebák „vězeň“, šalina původní argotismy dát bacha, jít na čundr, hecovat někoho, být švorc

2.2

Diglosie

Mluvčí často znají minimálně dvě variety téhož jazyka – často používají nářečí a spisovnou češtinu. Schopnost využívat při komunikaci dvou variet národního jazyka se označuje jako diglosie (např. přechod z útvaru standardního do substandardního a naopak). Obecněji se diglosie chápe jako diference mezi nižší a vyšší podobou jazyka, které se liší funkcí a sociálním statutem uživatelů. Nižší varieta má nižší prestiž, je to mateřský jazyk mluvčích, je strukturně jednodušší, není standardizována v kodifikačních příručkách. Vyšší varieta se učí ve škole, používá se především v psaných projevech včetně krásné literatury, nepoužívá se v běžné mluvené komunikaci, pouze v mluvené formální komunikaci. Ve Švýcarsku je vyšší spisovná němčina a nižší švýcarská němčina. Vyšší a nižší funkci mohou zastávat i různé jazyky, např. v Paraguayi je vyšší španělština a nižší indiánský jazyk guaraní. Průvodce Někteří mluvčí ovládají více různých jazyků – tomuto jevu se v lingvistice říká individuální bilingvismus. Jeden jazyk je primární – při vnímání reálného světa je pro jedince výhodnější přiklonit se k jednomu jazyku; v tom jazyce myslíme a vnímáme emoce (např. z formulace padající listí tiše šelestí český mluvčí živě vnímá atmosféru podzimu). Státní bilingvismus se projevuje v zemích, kde většina obyvatel ovládá dva nebo více jazyků (Švýcarsko). Česká republika je v současné době v zásadě monolingvní společností, zatímco dříve byl celospolečenským jevem česko-německý bilingvismus.

2.2.1

Střídání a míšení kódů

V české jazykové situaci znamená diglosie střídání kódů. Jako střídání/přepínání kódů (code switching) se označuje situace, kdy mluvčí střídá různé variety, a to i během jednoho rozhovoru. V důsledku migrace obyvatelstva dochází ke kontaktům nejrůznějších jazyků. Pak také střídáním kódů rozumíme takovou promluvu mluvčího (nebo takový psaný text), v níž se střídají pasáže z (dvou) různých jazyků. Střídání kódů může být situační – celá komunikace probíhá v jednom kódu, při změně situace (vstoupí jiný účastník) se kód může změnit (přizpůsobit

- 17 -

novému účastníkovi komunikace. Střídání kódů může být metaforické – výrazem exprese. Konečně může být způsobeno jazykovým deficitem (je chybou vyplývající z neznalosti mluvčího apod.). Střídání kódů je pochopitelně ovlivňováno různými faktory: situací (o jaký typ komunikační sféry se jedná), symbolizací různých sociálních hodnot (užití určité variety symbolizuje vzdělanost, přináležitost k nějaké sociální skupině, neformální přístup k formální situaci atd.). Přepnutí kódů může být signalizované (uvozeno formulací „jak se říká na Moravě“ apod.) nebo nesignalizované. Kromě střídání kódů se hovoří o míšení kódů. Míšením kódů se rozumějí takové texty, kdy jsou oba útvary či jazyky v promluvě či psaném textu neustále přítomny a nelze jednoznačně říct, kdy mluvčí mluví jedním nebo druhým útvarem či jazykem.

2.2.2

Interference

Interference je vzájemné působení dvou (více) útvarů národního jazyka nebo dvou (více) národních jazyků. Následkem interference může dojít k vnitřní jazykové interferenci – přítomnosti nelegitimních tvarů, volbě nesprávného systémového prvku mluvnického či funkčně stylistického, a to z téhož jazyka. Vnější interference znamená použití pravidel jiného jazykového systému nebo podsystému, probíhá mezi dvěma národními jazyky. Interference, na rozdíl od přepínání kódů, je nesignalizovaným hladkým transferem prvku cizího kódu do bázového jazyka. Interference je následkem míšení kódů. Následkem interference jsou transfery: lišíme mikrotransfery (interference např. přízvuku, koncovek) a makrotransfery (interference na úrovni slov, frazémů). Příklad Maďaři mluvící česky mají problémy s rozlišováním mužského, ženského a středního rodu a zaměňují osobní zájmena „on“, „ona“. U zvratných sloves vynechávají zvratnou částici „se“ (vrhla jsem k tomu oknu). Do jejich mluvy se začleňují maďarské výrazy včetně maďarských hlásek (gombócy to je něco jinýho to nejsou knedlíky).

Pojmy k zapamatování Nespisovný jazyk, dialekt teritoriální a sociální, obecná čeština, substandard, diglosie, bilingvismus, interference, střídání kódů, míšení kódů, transfer.

Shrnutí kapitoly Tato kapitola navazuje na předchozí ve výkladech o diferenciaci a stratifikaci národního jazyka. Je zde představena nespisovná složka češtiny – tvoří ji nářečí, nadnářeční útvar (útvary) a sociolekty. Od popisu národního jazyka se pak přechází k hledisku komunikačnímu – mluvčí zná více variet téhož jazyka,

- 18 případně i jazyk cizí – je diglosní či bilingvní – a v komunikaci pak dochází k střídání či míšení kódů a k meziútvarové nebo mezijazykové interferenci, jejímž následkem je pak transfer.

Kontrolní otázky Jaké útvary a poloútvary řadíme do nespisovné češtiny? Jaká je jejich úloha v komunikaci? Čím se liší dialekty a interdialekty? Jmenujte hlavní charakteristiky obecné češtiny. Charakterizujte české sociolekty. Za jakých okolností vznikají diglosie a bilingvismus? Zkuste najít příklady vnitřní i vnější jazykové interference (nemusí být z češtiny) (příklady můžete najít v uvedené monografii Ireny Bogoczové).

Úkol k samostudiu Přečtete si některou z kapitol knihy Čeština bez příkras a zaujměte k uvedené problematice stanovisko.

Použitá literatura BOGOCZOVÁ, Irena. Typologicky relevantní rozdíly mezi polštinou a češtinou jako zdroj jazykové interference. Ostrava 2001. Encyklopedický slovník češtiny. Praha 2002. CHLOUPEK, Jan. Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti. Brno 1986. KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. Praha 1983. LOTKO, Edvard. Slovník lingvistických termínů pro filology. Olomouc 1998. SGALL, Petr a HRONEK, Jiří. Čeština bez příkras. Jinočany 1992. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha 1994. Tváře češtiny. Ostrava 2000.

- 19 -

3

Termín jazyková kultura

Klíčová slova Jazyková kultura, jazyková politika, kultura vyjadřování, kultivovanost vyjadřování, ortoepie, ortofonie, logopedie, ortografie, dyslexie, dysgrafie, purismus.

Obsah kapitoly Vznik oboru jazyková kultura Termín jazyková kultura Složky jazykové kultury Nástroje jazykové kultury Purismus

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly 1 hodina + 2 hodiny na zpracování úkolu

3.1

Vznik oboru jazyková kultura

Praktické snahy o stylizace jazykově vytříbených textů známe ovšem už z antiky: zde byla pracnost stylizace přirovnávána k fyzické námaze, např. k obdělávání půdy, k broušení drsného povrchu, k hřebelcování koní. Představa obtížného broušení přešla i do české jazykovědy – viz jazykové příručky s názvem brus (lat. Lima). Teorie jazykové kultury se vymezila jako samostatný obor ve 20. století. Pojmenování „kultura jazyka“ (lat. cultura idiomatis) se v české literatuře prvně objevilo u gramatika Vavřince Benedikta z Nudožer (1603). Později (1779) tohoto pojmenování užil i Josef Dobrovský (něm. Cultur der Sprache), a to ve významu uchovat tradiční podoby českého jazyka, a ještě později (1818) ve významu přizpůsobit češtinu novým dorozumívacím potřebám. Teorie jazykové kultury se vymezila jako samostatný obor ve 20. století. Obor jazyková kultura má vztahy k sociologii, k sociolingvistice, k etnolingvistice, k teoriím jazykového práva a politiky, k historii apod. Jako samostatný obor se teorie jazykové kultury konstituuje převážně ve slovanských zemích a v Německu. Principy teorie jazykové kultury jsou v dnešní české lingvistice založeny na formulacích Tezí Pražského lingvistického kroužku (1929). Do širšího povědomí byly uvedeny vystoupením jeho členů v souboru přednášek Spisovný jazyk a jazyková kultura (1932). Obsahem oboru podle B. Havránka, jednoho ze zakladatelů jazykové kultury, je teoretické pěstění spisovného jazyka, které si klade za cíl dosahovat ustálenosti, funkčně diferencované výstižnosti a osobitosti jeho prostředků. V poválečném období se předmět teorie jazykové kultury přestává omezovat jen na jazyk spisovný – jazyková kultura nezkoumá pouze vyjadřovací

- 20 -

možnosti, které jazyk svým uživatelům poskytuje, ale také způsob, jak se tyto možnosti v procesu jazykového dorozumívání konkrétně využívají. Vedle kultury jazyka se tedy vyčleňuje kultura vyjadřování. Část pro zájemce Češtinu chápeme jako jazyk kulturní. Lingvisté mluví o tom, že za kulturní jazyk ji můžeme označit už na Velké Moravě. Na existenci velkomoravského kulturního jazyka usuzujeme z hláskových, gramatických a lexikálních velkomoravismů ve staroslověnských památkách. Především je to používání c za praslovanské tj, cz za praslovanské dj, šč za praslovanské skj, používání koncovky –ъmь v instr. sg. maskulin. Za nepřímý doklad můžeme pokládat svědectví archeologických a historiografických výzkumů, které dosvědčují vysoký stupeň hospodářského, kulturního a společenského života. Jazyk se zde kultivoval v lidovém prostředí (obřady, kalendářní a rodové zvyky), ve dvorském prostředí (vedení státu, zahraniční diplomacie), ve vzdělaneckém prostředí (pěstování pastoračního stylu a literatury).

3.2

Termín jazyková kultura

Jazyková kultura (kultivovanost) je založena na přiměřeném užití jazykových prostředků vzhledem k určitému účelu sdělování. Od kultury jazyka lišíme kulturu vyjadřování – kulturu řečových projevů, ústních i písemných. Kultura jazyka má převážně povahu institucionální; kultura vyjadřování má povahu praktickou – podílejí se na ní všichni uživatelé jazyka, zejména ti, kteří svými veřejnými a oficiálními projevy nejvíce ovlivňují soudobý jazykový úzus a postoje lidí vůči němu (pracovníci médií, redakcí, vydavatelství, spisovatelé, překladatelé, učitelé, politikové aj.). Jazyková kultura je někdy označována jako jazyková politika. Hlavním cílem jazykové politiky je péče o kodifikaci standardní formy jazyka, péče o terminologii, tvorbu školních učebnic, úroveň veřejného vyjadřování atd. Průvodce Kultura vyjadřování se projevuje ve zvukové i písemné realizaci jazyka. Spisovnou výslovností se zabývá ortoepie (starší a nerozšířený termín kallilogie). Do ortoepie se zahrnuje i ortofonie, nauka o správném tvoření a znění jednotlivých hlásek spisovného jazyka. Výslovnostní vady jako rotacismus (špatná výslovnost hlásky „r“), lambdacismus (špatná výslovnost hlásky „l“), sygmatismus (špatná výslovnost sykavek) aj. odstraňují speciálně proškolení odborníci – logopedové (logopedie je nauka o fyziologii dorozumívacího procesu a o nápravně výchovných a preventivních opatřeních při poruchách v tomto procesu). Spisovnou podobou psanou se zabývá ortografie.

Průvodce Za nejsložitější a nejrozvinutější formu vědomé řečové činnosti bývá považováno psaní. Pisatel koordinuje psychické procesy s jemnou motorikou ruky. Některé dílčí procesy jsou společné s produkcí řeči mluvené, probíhají však pomaleji, protože zapisování je pomalejší než artikulace. Osvojování grafické formy jazyka někteří badatelé chápou analogicky osvojování formy mluvené. Neschopnost napodobit tvary písmen je porucha psaní – dysgrafie.

- 21 -

3.3

Složky jazykové kultury

Složky pojmu jazyková kultura zachycují kulturu jazyka (1., 2.) i kulturu vyjadřování (3., 4.), a to v aspektu stavovém a výsledkovém (1., 3.) (úroveň na určitém stupni vývoje) i v aspektu činnostním, procesuálním (2., 4.) (zlepšování, rozvíjení daného stavu – jazyk je předmět určitého regulování a kultivování). 1. Stav, úroveň prostředků národního jazyka, zejména jeho funkčně a stylově nejvíce rozvinutého útvaru spisovného. 2. Rozvíjení a kultivování vyjadřovacích možností spisovného jazyka. 3. Stav a úroveň jazykových projevů v různých sférách dorozumívání veřejného i soukromého v podobě psané i mluvené. 4. Kultivování a rozvíjení vyjadřovacích schopností a návyků, které uživatelé jazyka uplatňují v nejrůznějších sférách veřejného i soukromého vyjadřování.

3.4

Nástroje jazykové kultury

Důležitým nástrojem jazykové kultury je a) činnost kodifikační (viz 5. kapitola), b) činnost popularizační (např. vydávání populárně zaměřených publikací o češtině, televizní či rozhlasové pořady o češtině), c) školní a mimoškolní jazyková výchova (viz 5. kapitola). Část pro zájemce Existuje řada populárně-naučných knih o češtině. Jejich autory jsou jednotlivci nebo kolektivy autorů (z Akademie věd ČR). Populárně je zaměřen časopis Čeština doma a ve světě, kterou vydává Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. EISNER, Pavel: Chrám i tvrz. Praha 1946. EISNER, Pavel: Čeština poklepem i poslechem. Praha 1948. JAMEK, Václav: O patřičnosti v jazyce. Praha 1998. SVOZILOVÁ, Naďa: Jak dnes píšeme/mluvíme a jak hřešíme proti dobré češtině. Jinočany 1999. ŠLOSAR, Dušan: Jazyčník. Praha 1985. ŠLOSAR, Dušan: Tisíciletá. Praha 1990. Čeština, jak ji znáte i neznáte. Praha 1996. Jazykové sloupky. Praha 1991. Na co se nás nejčastěji ptáte. Praha 2002. Na druhé straně jsou publikace určené odborníkům. K jazykové kultuře se vážou studie lingvistů, které vyšly v různých sbornících, případně v monografiích či sebraných spisech autorů. Zásadní příspěvky konstituující tento obor pocházejí od členů Pražského lingvistického kroužku. K jazykové kultuře se pravidelně vyjadřuje časopis Naše řeč, a to především v rubrice Drobnosti a v rubrice Z dopisů jazykové poradně. Také časopis Slovo a slovesnost se někdy vyjadřuje k záležitostem spadajícím pod jazykovou kulturu. Např. počátkem 60. let vyšla série článků týkajících se obecné češtiny. Český jazyk na přelomu tisíciletí. Sborník z r. 1997. Kultura českého jazyka. Sborník z r. 1969. Spisovnost a nespisovnost dnes. Konferenční sborník z r. 1996.

- 22 Spisovný jazyk a jazyková kultura. Praha 1932. HAVRÁNEK, Bohuslav. Studie o spisovném jazyce. Praha 1963. CHLOUPEK, Jan: Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti. Brno 1986. JEDLIČKA, Alois. Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha 1978. MATHESIUS, Vilém. Jazyk, kultura a slovesnost. Praha 1982.

3.5

Purismus

Vznik teorie jazykové kultury je spojován s nezbytností vystoupit proti diktátu puristických zákazů a příkazů. Purismus chápeme jako soubor hledisek regulujících kodifikaci a kulturu spisovného jazyka ve shodě s ideálním modelem „čistého“ jazyka eliminováním prvků, které jsou s tímto modelem v rozporu. Puristická je snaha o přímočaré zpravidelnění jazykových paradigmat, purismem je snaha očišťovat domácí jazyk od nežádoucích prvků – od cizích vlivů, od prvků z dialektů, sociolektů nebo stylů téhož jazyka. Purismus je orientován především na slovní zásobu. Průvodce Odmítání cizího jazyka, nepřátelství ke všemu cizímu, strach a nedůvěra v souvislosti s cizím jsou označovány termínem xenofobie. Řec. xenos – cizí, řec. fobos – strach.

3.5.1

Český purismus – jeho smysl a první projevy

Český purismus (v české situaci se označuje také termínem brusičství) měl především funkci obrannou. Prvním historicky doloženým puristou je mistr Jan Hus, který brojil (1412) proti germanismům jako hantuch (něm. Handtuch „ubrusec“), knedlík (něm. Knödel „šiška“), šorc (něm. Schurz „zástěrka“). Germanismy pranýřoval i Blahoslav (1571), odsoudil např. slovo truc (Trotz), hantlík (Handschuh), farkle (Ferkel). V barokním období (17. – 18. st.) je purismus obrácen proti řeckolatinským termínům (učna „škola“, ohybatelka „deklinace“, dovtípilka „metonymie“), ale také proti germanismům (slamotrus „strožok“ „Strohsack“). Počátkem obrozenského období pokračuje vymycování germanismů a internacionálních termínů – ty jsou nahrazovány domácími kalky: zeměpis „geographie“, dušesloví „psychologia“, přírodozkum/-zpyt „Naturforschung“, chvalořeč „Lobrede“, vlastnoručně „eigenhandig“.

3.5.2

Český purismus v 19. století

Jiný charakter měla vlna purismu v 70. – 90. letech 19. stol., podnícená nacionalismem. Vyšlo množství „brusů“, z nich nejvýznamnější byl Brus jazyka

- 23 -

českého, vydaný Maticí českou poprvé v r. 1877. Brusiči považovali za nejdůležitější kritérium správnosti jazykových prostředků jejich historickou kontinuitu (slovo nesmělo být německého původu a muselo pocházet minimálně z počátku 17. století, uznávána byla slova moravská a slovenská a slova, která zároveň existovala v jiných slovanských jazycích.) Brusiči si neuvědomovali, že německé výrazy jsou mnohdy pouze prostředníky výrazů evropských. Brusiči odmítali některé idiomy (zvykat na co), substantiva verbální (vydávání spisů, knihy jsou k dostání), odmítali spojení verbonominální (dělat dojem), odmítali některá předložková spojení. Tak byly vymycovány prostředky, které čeština potřebovala zejména při vyjadřování abstraktních pojmů a vztahů, prostředky sloužící k jemnějšímu rozlišování významů a jazyk přicházel o synonyma. Jazyk byl archaizován. Navíc byly pokyny nejednotné a vedly k oslabení stability jazyka. Zásluhou Jana Gebauera puristická činnost téměř ustala. Příklady

odsuzované příklady

německá předloha

doporučená náhrada

něco nepadá na váhu zvykat na co brát podíl na čem

fallt nicht in die Waagschale gewohnen an teilnehmen

zodpovídat otázky Jak jsi stár dostat strach dělat dojem během času

Fragen beantworten wie alt bist du Angst bekommen Eindruck machen im Laufe der Zeit

něco není důležito zvykat čemu účastenství míti čeho/v čem/při čem odpovídat na otázky kolik je ti let napadl/pojal mě strach působit, dojímat

3.5.3

Český purismus v 20. století

Další oživení purismu nastalo po založení časopisu Naše řeč koncem r. 1916 – především vlivem hlavního redaktora Jiřího Hallera. Lingvisté vyžadovali u sloves starobylé vazby genitivní místo běžné akuzativní (užívati čeho, dobývati čeho), trvali na původním významu slov (sporá pomoc – velká, místo nevelká), odmítali sekundární předložky (včetně čeho, na základě čeho, pod vlivem čeho, s ohledem nač, za účelem čeho), zakazovali adjektiva z předložkového pádu (bezúčelný, bezpodmínečný, bezvýsledný). Členové PLK Vilém Mathesius, Bohuslav Havránek, Roman Jakobson, Jan Mukařovský, Miloš Weingart ostře vystoupili proti purismu. Proti principu historickému byl zdůrazněn princip synchronní (o spisovnosti výrazového prostředku rozhoduje synchronní úzus) a proti principu lidovost princip funkční (spisovnému jazyku nelze dávat za vzor lidová nářečí). Vágní pojem „ducha

- 24 -

jazyka“ byl nahrazen požadavkem, aby se správnost prostředku hodnotila jeho vztahem k jazykovému systému. Protipuristický postoj zaujala většina českých lingvistů; ojediněle vyústil až k postoji liberálnímu, ve vztahu ke kodifikaci „antinormalizátorskému“ a ve stanovisku k možnosti zasahování do vývoje jazyka ke stanovisku nihilistickému. V letech nacistické okupace byl český jazyk vytlačován za svých práv národního spisovného jazyka, byla vážně zasažena a ohrožena jazyková výchova na školách. Omezována byla sféra administrativní, publicistická. V boji proti tomuto útlaku byla v období 2. světové války zdůrazňována osobitost českého jazyka, jeho lidové kořeny, jeho stará tradice a jeho všestranný rozvoj v době mezi světovými válkami. Poválečné snahy o oživení purismu však byly v rozporu se skutečnými potřebami praxe. Moderně chápaná jazyková kultura se opírá o vědecké poznání současného spisovného jazyka a uvědomuje se vliv komunikačních faktorů na fungování jazyka. Přitom specifičnost historického vývoje a kulturní tradice se uplatňují také. Průvodce Purismus má pokračování i v této době. Pokud bychom purismus chápali jako „každé kultivování jazyka“, ztratil by tento termín svůj negativní příznak. V dnešní postmoderní době mluvíme o „prestižně-obranném“ purismu přelomu 20. a 21. století (termín Milana Jelínka) – je zaměřen jednak proti rostoucímu počtu anglicismů, jednak proti pronikání obecné češtiny do češtiny spisovné v prestižních komunikačních situacích. Třetím účelem by mohla být redukce vulgarismů, jejich počet roste.

Část pro zájemce Mluvčí někdy rádi dodávají svému projevu ráz cizosti. Prvku jazykovému i nejazykovému, který za odchýlení od platné normy naznačuje cizost (příp. pseudocizost), se říká xenismus – účelem je docílení humorného efektu, přiblížení cizího koloritu: „anglická“ výslovnost [koustl] kostel, Haškova karikatura německé češtiny Cešky fójak, toprá fójak. Ke konvencionalizovaným xenismům patří přezdívky národů a etnik – ivan (Rus), ťaman (Vietnamec), maoista (mluvčí ze Slovácka, podle máuo místo „málo”).

Pojmy k zapamatování Kultura jazyka, kultura řeči, stavový a činnostní pohled na jazykovou kulturu, Havránkovo pojetí jazykové kultury, purismus.

Shrnutí kapitoly Jazyková kultura je jednou z jazykovědných disciplín. Byla založena a pěstována lingvisty z Pražského lingvistického kroužku. Má velký praktický význam pro pěstování kultivovaného vyjadřování především ve veřejných a oficiálních projevech.

- 25 -

Kontrolní otázky Jaký je rozdíl mezi kulturou jazyka a kulturou řeči? Jakou tradici má předmět jazyková kultura? Co je purismus? Je purismus vždy negativním jevem v jazyce?

Úkol k zamyšlení Přečtěte si ukázku ze stati Bohuslava Havránka „Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura“ (s. 41) a uvědomte si, jaký důraz klade autor na funkci jazykového projevu: „I v lidovém jazyce jest užití (výběr) jazykových prostředků v konkrétních jazykových projevech určováno účelem mluvení: je zaměřeno na funkci projevu.“

Úkol k samostudiu Z Dějin lingvistiky Jiřího Černého si přečtěte pasáže týkající se vzniku oboru Jazyková kultura.

Použitá literatura ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda. Praha 1994. ČERNÝ, Jiří. Dějiny lingvistiky. Olomouc 1996. Encyklopedický slovník češtiny. Praha 2002. HOLASOVÁ, Táňa. Umíte dobře mluvit? Jinočany 1992. Kultura českého jazyka. Liberec 1969. MATHESIUS, Vilém. Kultura a slovesnost. Praha 1982. Spisovný jazyk a jazyková kultura. Praha 1932.

- 26 -

4

Norma v jazyce

Klíčová slova Jazyková norma, stylová norma, komunikační normy, spisovná norma, závaznost normy, variantnost normy, invariant, úzus, kvalifikátory, expresivní slova, Lallnamen, hypokoristika, vulgarismy.

Obsah kapitoly Jazyková norma Stylová norma Komunikační normy Závaznost normy Variantnost normy

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly 2 hodiny + 2 hodiny na zpracování úkolu

4.1

Jazyková norma

K posouzení kultury jazykového projevu je nezbytná znalost jazykové normy. A zároveň chceme-li konstatovat o daném jazyce, že je kulturní, musíme mít k dispozici jeho propracované normy. Proto se jazykové normě věnuje v lingvistice velká pozornost. V rámci teorie spisovného jazyka byla vymezena jazyková norma jako soubor jazykových prostředků, které jsou jazykovým společenstvím pravidelně užívány a považovány za závazné. Postupem doby byl obsah pojmu jazyková norma explicitně rozšířen o pravidla, podle nichž se jazykové prostředky (obvykle) navzájem spojují. Příklady Jedná se např. o spojitelnost předložek (do lesa, přes most, za vodou i za vodu), o vazby sloves a přídavných jmen (dostala od něho květinu, jde o věc, závislý na alkoholu), abstraktní schémata (syntaktické struktury), pravidla pro tvoření slov (např. adjektiva vyjadřující možnou vlastnost se tvoří příponou -telný: viditelný, snímatelný) i pro začleňování nových slov do tvaroslovného systému češtiny (internet skloňujeme jako „hrad“).

Do jazykové normy patří nikoli slova a tvary, které je možné utvořit, ale ty, které se skutečně užívají, jsou obecně přijatelné a které jsou pociťovány jako závazné (např. futurum slovesa jít není *budu jít, ale půjdu). Jazyková norma je variantní (můžeme říct v jazyku i v jazyce, pracuji i pracuju, na rukou i na ruchách), implicitní (uložená v myslích českých mluvčích), od pojmu systému se liší závazností – je závazná.

- 27 -

Průvodce Připomeňme si (z prvního ročníku) termín systém jazyka. Systém je uspořádaná soustava jazykových jednotek, resp. jazykových znaků. Systém je tvořen nejen pouze sumou jednotek (znaků), ale zároveň sítí vztahů (strukturou), do nichž jazykové jednotky vstupují. Toto pojetí se v jazykovědě objevuje počátkem 20. století ve strukturalismu.

4.1.1

Zdroj normy – úzus

Jazyková norma se opírá o úzus. Úzus je, jednoduše řečeno, zvyk užívat určitých prostředků. Úzus je soubor jazykových prostředků, které jsou ve vžité podobě užívány jazykovým společenstvím bez ohledu na to, zda jsou vhodné, nebo nevhodné, správné, nebo nesprávné. V teorii spisovného jazyka je úzus vysoce hodnocen – lingvisté akceptují i ty prostředky, které jsou utvořeny nesystémově. Příklad Slovo šlehačka je nesystémově utvořené – příponou -čka se od sloves tvoří pojmenování přístrojů – řezačka, zatímco šlehačka je produktem činnosti, které se tvoří příponou -nka řezanka. Protože se však slovo šlehačka ve významu „produkt šlehání“ v úzu vžilo, bylo akceptováno jako noremní.

Úzus fixuje existenci dané formy nebo kombinace forem v relativně pevném významu, pevné funkci a formě, takže daná jednotka získává ustálenost (o ustálenosti častěji mluvíme u kombinací jednotek). Svou ustáleností se jednotka stává součástí jazykového systému, ze kterého je pak jen reprodukována, ne pokaždé znovu vytvářena. Průvodce Termínem úzus také můžeme označovat běžné užívání jazykových prostředků.

4.1.2

Spisovná norma

Norma spisovného jazyka má některé specifické rysy a přisuzuje se jí značný význam. Norma spisovného jazyka zahrnuje soubor prostředků spisovného jazyka, které jsou pociťovány jako závazné. I spisovná norma je variantní. Některé varianty jsou důsledkem vývoje spisovné normy (např. tvary pekou a imperativ pec byly již zcela nahrazeny tvary pečou a peč, tvary píši, píší jsou na ústupu a postupně je nahrazují tvary píšu a píšou, pociťované již jako téměř neutrální).

- 28 -

Protože spisovná norma je implicitní, je třeba, aby ji lingvisté poznávali. Pramenem pro poznání normy spisovné češtiny je spisovný úzus; dnes jsou to zejména psané texty různých komunikačních funkcí a mluvené projevy veřejné, oficiální, mimořádně závažné. Dalším pramenem pro poznání normy spisovné češtiny je jazykové povědomí vzdělaných vrstev. Jen v omezené míře se dnes hodí pro poznávání spisovné normy texty umělecké – autoři uměleckých textů totiž využívají všech jazykových prostředků, spisovných i nespisovných. Spisovná norma je závazná ve vyšší míře než norma útvarů nespisovných, je kritériem jazykové správnosti. Norma spisovného jazyka je zachycena v kodifikačních příručkách. Nejnovější výkladový slovník češtiny – Slovník spisovného jazyka českého vydaný v roce 1994 – zachycuje lexikální normu, ale také normu morfologickou, ortoepickou, ortografickou i stylovou. Spisovnou normu si mluvčí zpravidla neosvojují spontánně, proto není v jejich povědomí dost pevně zakotvena. Vývoj pojetí jazykové normy byl ovlivněn definováním stylových norem v 50. – 60. letech 20. století a zejména definováním norem komunikačních.

4.1.3

Norma nespisovných útvarů

Svou normu mají i úvary nespisovné, např. dialekty: jejich norma se shoduje s územ, její závaznost je neuvědomělá. Norma dialektu se zjišťuje a popisuje, ale nekodifikuje; její popis slouží jen k účelům vědeckým, nikoli jako předpis pro užívání nářečí.

4.2

Stylová norma

Uplatnění jazykových prostředků se v určité oblasti děje podle jistých tendencí a zákonitostí – úhrn těchto zvyklostí, tendencí a zákonitostí nazýváme stylovou normou. Podle stylové normy se provádí výběr a uspořádání jazykových prostředků. Každý jazykový projev odráží normu jazykovou a normu stylovou. Tyto normy – gramatická, ortoepická (v projevu mluveném), ortografická (v projevu psaném) a slohová – působí při realizaci projevu jako jistý regulátor jeho celkového charakteru. Při posuzování kvality současných projevů nemůžeme pominout vliv doby, musíme brát v úvahu prostředí, situaci a podmínky, v nichž projev vzniká, a hledisko funkce projevu, které na výstavbu jazykového projevu působí. Příklad Projev dětí mimo vyučování odpovídá stylové normě běžné konverzace dětí, málokdy však gramatické normě jazykové. Při vyučování se děti snaží přiblížit se normě gramatické, ne vždy se však dokáží vyrovnat i se změněnou normou slohovou.

- 29 -

V komunikaci lze uplatnit současně obě normy. V oblasti umělecké převažuje stylová norma nad jazykovou – to umožňuje autorovi např. při charakteristice prostředí nebo postavy užít také jazykových prostředků nespisovných. Stylová norma se od normy jazykové liší tím, že je méně ustálená, odklon od ní je snazší. Její zvláštností je to, že bývá často kvůli ozvláštnění komunikátu úmyslně porušována. Neobvyklý způsob vyjádření budí pozornost a dává vzniknout slohovému efektu, který může vést k silnějšímu účinku vyjádření, ke zvýraznění obsahu sdělení, k humornému působení projevu atd. Možnost záměrného porušení stylové normy, očekávání tohoto porušení přispívá ke vzniku jistého vnitřního napětí v komunikátu. Příklad Stylová norma běžné konverzace např. vylučuje užít v této oblasti slov knižních nebo zastaralých. Mluvčí ji však může vědomě porušit. Např. ve výpovědi Chybí mi zápočet a dělá mi to péči je použito zastaralého slova péče ve významu „starost“.

Stylové normy můžeme dělit na obecné a zvláštní. Z obecné normy vyplývá, že v každé oblasti se uplatňují vedle prostředků neutrálních také prostředky pro tuto oblast typické, příznakové, v této normě očekávané – v odborném textu počítáme např. s výskytem termínů. Ze zvláštní normy plyne, že z některé stylové oblasti jsou určité prostředky vyloučeny – v odborné oblasti nemají místo prostředky citově zabarvené. Průvodce Stylová norma bývá součástí lexikografických prací. Slovníky využívají tzv. kvalifikátorů, jimiž značí stylovou platnost slov. Ve Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost jsou např. užívány kvalifikátory jako cit. – citový, dř. – dřívější, expr. – expresívní, fam. – familiární, hanl. – hanlivý, hovor. – hovorový, kniž. – knižní, lid. – lidový, lichot. – lichotivý, mazl. – mazlivý, vulg. – vulgární, zast. – zastarávající, žert. – žertovný.

Průvodce Při práci se slovníky je nutné si uvědomit, že kromě slovníkové části mají další pasáže. Např. SSČ má v přílohách seznamy proprií (vlastních jmen), zkratek a slovotvorných afixů. Seznamy použitých zkratek bývají v přední části slovníku. Je také dobré prostudovat si předmluvu slovníku – tak zjistíme, jak je slovník zaměřen a jakými metodami byl zpracován.

4.3

Komunikační normy

Komunikační normy jsou konvencionalizované zásady, podle nichž intuitivně volíme takové jazykové i nejazykové prostředky, které považujeme

- 30 -

v dané situaci za vhodné, přiměřené, popř. žádoucí či správné, které by nám měly přinést úspěšnost v komunikaci. Právě ony rozhodují, zda mluvčí zachovává nebo porušuje spisovnou normu, protože dodržování komunikačních norem přímo podmiňuje úspěšný průběh komunikace. Komunikační normy jsou spisovné normě nadřazeny.

4.3.1

Jazykové tabu

Komunikační normy mimo jiné určují, která slova se v jazyce smějí používat a která jsou tabuová. Tabu je zákaz užití určitého slova zejména z důvodů náboženských a společenských. Tabu je zároveň slovo podléhající tomuto zákazu. Užití tabu znamená porušení řečové etikety. V dnešním slova smyslu se jazykovým tabu rozumí zákaz užívání některých slov zejména z oblasti lidské anatomie a fyziologie (tělesné orgány, výrazy spojené s vyměšováním a plozením aj.), jež jsou v dané společnosti chápána jako nevhodná, neslušná, vulgární. Tabou de sentiment znamená řečovou zdrženlivost od přímého pojmenování z oblasti emocionální. Průvodce Termín tabu byl do jazykovědy převzat přes anglické taboo z polynézského tabu – nedotknutelný, posvátný. Tabu vzniklo s představou magické síly slova, fatálního sepětí vyřčeného slova s věcí, již toto slovo označuje. Tabuové slovo bylo buď vypuštěno (namoutě místo „na mou duši“) nebo bylo nahrazeno (něm. Bär = „hnědouš“, čes. meděd = „jedlík medu“ pro šelmu s lat. názvem „ursus“; rus. ona „cholera“, „malárie“). Tabuové slovo může být hláskově obměněno (safraporte místo sakramente). Slovo nepodléhající tabuovému zákazu, jež může nahradit tabuizované výrazy, je noa. Některé noa, které zcela vytlačilo původní tabuizované pojmenování, se mohlo samo stát slovem tabu a být opětovně nahrazeno.

Příklad Tabuové ďábel bylo nahrazeno novým čert, to ale podlehlo tabuizaci a bylo nahrazeno výrazy rohatej, ten s kopytem nebo hláskově pozměněno na čechman, čerchmant (podle něm. Schwarzmann) atd.

4.3.2

Emfáze

Komunikačním normám podléhá také emfáze – citově silně zabarvený důraz vedoucí k zesílení komunikativního účinku řeči. Emfáze se realizuje proměnami obvyklé modulace řeči (extrémní zesílení při křiku nebo zeslabení při záměrném šeptání, změna obvyklých intervalů výšky hlasu) nebo artikulace hlásek (opakování: totototedane, prodlužování vokálů: cóóó, prodlužování konsonantů: ssssyčáku jeden). Emfatický projev je obvykle rychlejší, na druhé straně vznikají záměrné dlouhé pauzy.

- 31 -

V emfatickém projevu se také mění volba lexika. Užívají se expresivní slova = slova s příznakem afektivního a volního vztahu, jako jsou slova familiární = slova užívaná v soukromém styku: drahoušku, zlatíčko, dětské výrazy/Lallnamen = výrazy používané dětmi nebo v komunikaci s dětmi: kokinko „sladkost“, hajinkat, papat, hypokoristika = domácké podoby jmen: Tomášek, Tom, Tomek, Toman, Tomajzňák, ale také vulgarismy: do prdele, smolit na něco, (ta) kráva (jedná se o oblast společenského tabu, takže bývají nahrazovány noovými slovy (noa viz 4.3.1): do prkvančic, vykvajznout se/vyfláknou se na něco). Do emfatického projevu vstupují parajazykové prostředky, jako vzlyky, vzdechy, neartikulované zvuky. Projev je doprovázen výraznou kinetikou (pohyby těla) a mimikou (pohyby obličejových svalů). Všechny emfatické prostředky jsou do jisté míry ustáleny – jsme schopni je vnímat i v jazycích nám cizích, a to i bez znalosti obsahu sdělení.

4.3.3

Oslovování

S komunikačními normami souvisí způsoby oslovování. V češtině jako honorifikum (standardizovaný jazykový prostředek užívaný k vyjádření stupně zdvořilosti, úcty, respektu) slouží vykání, oslovování podle postavení osloveného (oslovování akademických pracovníků) apod. Cizí osoby oslovujeme slovy pane, paní, slečno. Pokud je to možné, připojíme příjmení – přijatelnější variantou je oslovení 5. pádem, tj. pane Nováku, pane doktore, nikoliv 1. pádem, tj. pane Novák, pane doktor. Ženy oslovujeme přechýlenou podobou, tj. paní doktorko, nikoliv paní doktor. Zcela nepřijatelná jsou „oslovení“ heleďte, haló, vy, vy tam. Místo jména můžeme použít titulu. V USA, Anglii nebo ve Francii se v soukromém styku užívá titulů minimálně a ponechávají se pro oficiální příležitosti. U nás je zvyk titulů používat. K oslovení pane, paní přidáváme titul nejzávažnější, např. z titulů inženýr, doktor a docent užijeme pane docente; lékaře, který je současně asistentem, oslovujeme pane asistente. (Podle závažnosti mají tituly toto pořadí: rektor, prorektor, děkan, proděkan, profesor, docent, asistent, doktor, inženýr, magistr.) Kněze oslovujeme nikoliv jeho vysokoškolským titulem, ale pane faráři či důstojný/velebný pane, protože jeho poslání považujeme za významnější než jeho vzdělání. Při oficiálních příležitostech můžeme oslovit jen názvem funkce – pane vedoucí, pane proděkane. Tohoto způsobu však neužíváme u nižších funkcí (neříkáme pane skladníku). Průvodce Pro některé významné osoby máme speciální způsoby oslovení: • Vaše Excelence (Milosti) – oslovení biskupa a arcibiskupa • Vaše Eminence – oslovení kardinála • Vaše Magnificence – oslovení rektora univerzity

- 32 • •

Spectabilis pane děkane – oslovení děkana fakulty Sire – oslovení Angličana, který nese tento titul (ať zděděný, nebo získaný)

4.4

Závaznost normy

Norma je pro uživatele jazyka závazná. Souvztažný s pojmem normy (existující v jazyce samém) je pojem kodifikace, jímž se rozumí zachycení a stanovení objektivní normy. Kodifikace je omezena jen na jazyk spisovný. Některé jevy spisovné normy jsou kodifikovány v autoritativních příručkách. Kodifikace má spisovný jazyk postihovat co nejpřesněji; kodifikace spisovnou normu utvrzuje, v ní má spisovná norma oporu. Spisovná norma je předmětem péče lingvistů; právě pomocí kodifikace do ní mohou zasahovat, podporovat její ustálenost, systémovost a rozhodovat o tom, které varianty do spisovné normy patří a které nikoli (např. vedle tvarů tří, čtyř byly kodifikovány i varianty třech, čtyřech, vedle oni sázejí je kodifikováno i oni sází; kodifikována je varianta pracích, nikoli však pracech). Část pro zájemce Normou je i používání titulů. V návrhu školského zákona se uvádí titul DiS. (uváděný za jménem) jako označení absolventa vyšší odborné školy. V zákonu o vysokých školách jsou čtyři typy titulů: tituly pro absolventy bakalářského stupně (Bc., BcA.), tituly pro absolventy magisterského stupně (Ing., Ing. arch., MVDr., MUDr., Mgr., MgA.), tituly po vykonání rigorózní zkoušky (JUDr., PhDr., RNDr., PharmDr., ThLic., ThDr.) a tituly pro absolventy doktorských studijních programů (uváděné za jménem) (Ph.D., Th.D.).

4.5

Variantnost normy

Variantnost normy souvisí s variantností jazyka. Jazykové varianty představují buď stylistickou diferenciaci, nebo diferenciaci významovou. Základní varianta, bezpříznaková, má specifické označení invariant/invarianta. Zpravidla to bývá bezpříznaková, nejfrekventovanější a reprezentativní forma jazykové jednotky, na kterou lze varianty převést. Norma nabízející dvě možnosti či více možností výběru prvků zajišťuje pružnost jazyka. Může se jednat o prvky s příznakem hovorovosti, expresivity, teritoriální příznakovosti, časové příznakovosti apod. Příklad Dvojice slov otec – táta je variantou stylovou. Druhé slovo má příznak hovorového slova. Dvojice slov peřina – duchna je variantou stylovou. Druhé slovo má příznak teritoriální specifiky, jedná se o moravismus. Dvojice slov citronovník – citronečník je variantou významovou. Druhé ze slov označuje planou odrůdu citronovníku.

- 33 -

Pojmy k zapamatování Jazyková norma a její variantnost, varianta a invariant, úzus, ustálenost úzu, stylová norma, komunikační normy, spisovná norma, kvalifikátory, tabu, expresivní slova.

Shrnutí kapitoly Tato kapitola se zabývá pojmem norma v jazyce. Obecně je norma pravidlo, jehož zachování je závazné, je nějak vynucováno. V jazyce je norma soubor jazykových prostředků, které jsou jazykovým společenstvím pravidelně užívány a považovány za závazné, jejich „vynucování“ se děje v rámci společenských mezilidských vztahů. Termín jazyková norma byl v lingvistice doplněn termíny stylová norma a komunikační normy. Předností jazykové normy je její variantnost, která zajišťuje stabilitu jazykového systému a zároveň nabízí mluvčím možnost bohatého vyjadřování.

Kontrolní otázky Definujte jazykovou normu. Jaký význam má pro jazykovou normu jazykový úzus? Jak ovlivňuje produkci textů stylová norma? Jaký je vztah mezi normou jazykovou a normami komunikačními? V čem spočívá význam variantnosti normy?

Úkol k zamyšlení Zamyslete se nad tím, jakým způsobem dosahuje humorného účinku Karel Poláček v textu knihy Bylo nás pět. Hnedky nato zavířily bubny, do toho troubily trumpety a byl z toho děsný rambajz a pak se náhle otevřely dveře a jimi vstoupil do pokoje nějaký mužský, a že to byl pan maharadža, to jsem poznal hned. Ani jsem si nemohl všímnout, jak vypadal, jelikož pan Brabec se vrhl na zem a praštil se hlavou o podlahu, my jsme udělali to samé, ale já jsem se vůbec nepraštil. Když jsme zase povstali, tak jsem viděl, že maharadža jest statný, krásný pán a má šavli a za pasem zlaté levorvery a v nose má velké ďoury a z nich mu rostu kníry. Usmál se vznešeně a pravil silným hlasem, zíraje na nás. „Čí jsou to hoši, pane Brabec?“

Úkol k samostudiu Přečtěte si článek Světly Čmejrkové BESTarostně spolu z časopisu Čeština doma a ve světě z roku 1998. Podle tohoto článku, ale i podle vlastní zkušenosti napište krátký referát o tom, jak reklama porušuje normy – zaujměte k této záležitosti osobní stanovisko.

Použitá literatura Encyklopedický slovník češtiny. Praha 2002. HUBÁČEK, Jaroslav. Úvod do stylistiky českého jazyka. Ostrava 1985. JEDLIČKA, Alois. Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha 1978. LOTKO, Edvard. Slovník lingvistických termínů pro filology. Olomouc 1998. POLÁČEK, Karel. Bylo nás pět. Praha 1984. SMEJKAL, Vladimír. Lexikon společenského chování. Praha 1993.

- 34 -

5

Péče o jazykovou kulturu, kodifikace

Klíčová slova Kultivování jazyka, Ústav pro jazyk český, Jazyková poradna, kodifikace a její statičnost, standardizace, kodifikační příručky.

Obsah kapitoly Kultivování spisovného jazyka Kultivování jazykových projevů

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly 1 hodina + 2 hodiny na zpracování úkolu

5.1

Kultivování spisovného jazyka

Základní úkol lingvistiky je v kultivování spisovného jazyka, založeném na poznání stavu současného jazyka. Tato činnost má dnes charakter především institucionální a je soustředěna ve vrcholných vědeckých institucích zabývajících se studiem národních spisovných jazyků. Někdy se setkáváme s otázkou, k čemu slouží výzkum jazyka, zvláště jazyka mateřského, kterému přece všichni rozumíme a který ovládáme. Důvodů je několik. Jednak je tu obecná snaha člověka poznávat – a jazyk nás obklopuje po celý život, je dokonce podmínkou existence člověka jako druhu i podmínkou existence lidské společnosti. Jazyk je spjat s procesem myšlení, je spojen s kulturou člověka i národa – každý národ má zájem jazyk co nejvšestranněji poznat a tříbit jej. Jsou tu i praktické důvody – založit školní výuku mateřštiny i cizích jazyků na vědeckém základě. Také aktuální elektronické zpracování dat se opírá o co nejdokonalejší poznání jazyka. Péči o spisovný jazyk měl jako cíl časopis Naše řeč založený v r. 1916; ve starších ročnících měl v podtitulu „listy pro vzdělávání a tříbení českého jazyka“. Jazyková správnost zde však byla měřena historizujícími a protigermanistickými postoji. Od třicátých let, kdy byl přijat termín jazyková kultura, je spisovnost jazyka chápána jinak. Přichází také teorie normy a kodifikace a stylové diferenciace spisovného jazyka, později přistupuje teorie jazykové komunikace. Péče o jazykovou kulturu je nyní především úkolem oddělení jazykové kultury a gramatiky Ústavu pro jazyk český. Toto oddělení se zabývá otázkami teorie spisovného jazyka a jazykové kultury a zároveň se věnuje praktické péči o zvyšování úrovně jazykových projevů. Průvodce Ústav pro jazyk český vznikl v roce 1946 z Kanceláře Slovníku jazyka českého a v roce 1952 se stal součástí nově založené Československé akademie věd.

- 35 Kancelář vznikla ještě za Rakouska-Uherska (v r. 1911) jako součást České akademie věd a umění. Cílem Kanceláře bylo připravit tezaurus (z lat. poklad) českého jazyka (tj. slovník zachycující rozvoj české slovní zásoby během celé existence spisovné češtiny). Výsledkem její práce bylo vydání dodnes největšího našeho slovníku s názvem Příruční slovník jazyka českého, který vycházel v letech 1935 – 1957. Vytvoření tezauru nebylo dosaženo a čeština ho nemá ani v současné situaci, kdy se na pražské a brněnské filozofické fakultě rozvíjí korpusová lingvistika (korpus = vnitřně strukturovaný a unifikovaný soubor zpravidla elektronicky uložených jazykových dat). Současný Ústav pro jazyk český (http://www.cas.cz) má lexikograficko-terminologické oddělení, oddělení jazykové kultury a gramatiky, oddělení stylistiky a lingvistiky textu, oddělení vývoje jazyka, oddělení vědeckých informací, knihovnu, dialektologické oddělení, etymologické oddělení, centrum výzkumu osobnosti, centrum komputační lingvistiky. Celkově je tedy Ústav organizován tak, aby pokryl všechny úseky jazykové stavby i z hlediska jejího vývoje. Ústavu patří i péče o vydávání časopisů. S rozvojem jazykové kultury je spjat především časopis Naše řeč (vychází od r. 1916). Dále zde vycházejí Slovo a slovesnost (založeno r. 1935), Linguistica Pragensia (od r. 1991) – jsou určena zahraničním zájemcům o bohemistiku, Acta onomastica (od r. 1960) – jediný onomastický časopis v ČR, Časopis pro moderní filologii (od r. 1911) a Bibliografie české lingvistiky. S jazykověkulturní činností ústavu souvisí i jeho činnost popularizační, jazykově kritická a poradenská. Ústav pro jazyk český má jazykovou poradnu v Praze a v Brně. Poradna odpovídá na písemné, telefonické a e-mailové dotazy ([email protected]), jazykově upravuje texty některých zákonů, vyhlášek atp., podílí se na přípravě jazykovědných pořadů pro média a na pěstování kultury jazykového projevu u mediálních pracovníků.

5.1.1

Kodifikace

Předmětem institucionální péče o jazyk z hlediska jeho kultury je jazyk spisovný. Spisovný jazyk se kodifikuje. Kodifikace je soubor pravidel, která platí ve spisovném jazyce a která je třeba ve spisovné praxi respektovat. Kodifikace je úzce propojena s normou jazyka (viz 4. kapitola) – vychází z poznané normy jazyka a také ji zpětně ovlivňuje. Kodifikace někdy představuje vnější zásahy do jazyka – pochopitelné je to v oblasti tvoření nových slov, zvl. odborného názvosloví. Kodifikace je představitelná v oblasti ortografie a ortoepie a také v oblasti morfologie. Obtížněji se dělá pro lexikum a ještě hůře pro syntax. Lexikální normu zachycuje slovník, gramatickou normu mluvnice, pravopisnou normu pravopisná pravidla, výslovnostní normu pravidla české výslovnosti. Tím, že kodifikace reguluje užívání spisovných prostředků, ovlivňuje i vývoj normy. Jazyková norma se vyvíjí – je dynamická (např. tvary sloves 3. tř. kryji/hovorové kryju, kryjí/hovorové kryjou). Kodifikace je statická, a tak musí předvídat vývoj jazyka, aby rychle nezastarala – musí mít perspektivní hloubku (proto jsou tvary říct, moct kodifikovány jako rovnocenné s říci, moci, podobně péci/péct). Právě kodifikování dublet předjímá pohyb v normě. Zároveň díky dubletám kodifikace upevňuje stabilitu spisovného jazyka, ale také jeho funkční diferenciaci, zejména v oblasti vyjadřování vědeckého a odborného, básnického i řečnického a publicistického.

- 36 -

Průvodce Zásady pro přístup ke kodifikaci obdivuhodně zformuloval Bohuslav Havránek (ve 30. letech 20. století): „Kodifikace poznané normy gramatické musí mít zřetel k tomu, že i pro spisovný jazyk je vývoj nevyhnutelný fakt; nemá proto násilně zadržovat umělým a bezúčelným udržováním anebo dokonce zaváděním archaismů, zvláště tvarových, jako jediných oprávněných forem spisovných, jak činí v některých případech Naše řeč a Pravidla českého pravopisu (např. udržováním a zaváděním tvarů jediné, dada apod.), a tím zbytečně prohlubovat tvaroslovné rozdíly mezi jazykem knižním a jazykem hovorovým… Z nezbytného vývoje jazyka vznikají současně existující dublety i ve spisovném jazyce, které nelze ze spisovného jazyka odstraňovat… : bývají to dublety funkční (např. funkční rozdíl mezi vazbou genitivu nebo akuzativu po záporném slovese), ale existují bez závady někdy i dublety bez pravidelného funkčního rozlišení (např. infinitivy na -ti a -t); je ovšem možno i takových dublet využít někdy funkčně nebo stylisticky. Dublety vznikají ve spisovném jazyce také přejímáním forem z jiné normy s funkčním rozlišením (např. dublety úřad – ouřad, rýpat – rejpat).“ (Obecné zásady pro kulturu jazyka)

Úkolem jazykovědy je postihnout vývojový pohyb v současné spisovné normě a včas mu kodifikaci přizpůsobit.Uživatelé si musí uvědomit, že jazyk se mění a že změny v kodifikaci nejsou výsledkem subjektivních rozhodnutí, nýbrž odrazem změn v jazyce samém.

5.1.2

Historie kodifikace

Autory nejstarších kodifikačních prací jsou velcí tiskaři a vydavatelé, později se kodifikačními autoritami stávají významní slovesní tvůrci či gramatikové. Od 15. století se stávají kodifikačními autoritami instituce typu akademií. Průvodce Oficiální instituce za účelem kultivování národních jazyků a vydávání autoritativních slovníků a mluvnic – akademie, mají nejdelší tradici v Itálii (Academia della Crusca, 1582) a ve Francii (Académie francaise, 1635).

Kodifikace českého pravopisu a hláskosloví vedou od Jana Husa přes Beneše Optáta a Jana Blahoslava až k bibli Kralické (1579 – 1593/4) a Svatováclavské (1677 – 1715). V r. 1809 sjednotila normu po stránce tvaroslovné, fonologické a pravopisné Dobrovského mluvnice Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache. Další autoritou byl Josef Jungmann. Po brusičském období vychází r. 1902 péčí Jana Gebauera kodifikace pravopisná a mluvnická v podobě knihy Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví. Od r. 1957 vycházejí Pravidla českého pravopisu ve dvou verzích – akademické, která uvádí větší počet přejatých slov, a školské, která obsahuje větší množství údajů tvaroslovných.

- 37 -

Příklad Hle tedy, kdo chceš česky psáti, tuto máš rozdíly písmen položeny. Nepiš tedy dvojnásobného zz se samohlasy, neboť kdybys sto z napsal, neučiní v znění více neb jináč nežli z, nébrž piš z, aniž piš zz spojené s c takto czz, nébrž piš c … (poznáte autora?)

5.1.3

Kodifikační příručky

Kodifikační práce jsou Pravidla českého pravopisu (poslední vydání z r. 1993, resp. z r. 1994, kdy vyšel Dodatek k Pravidlům týkající se psaní přejatých slov), pravidla české výslovnosti (I. díl věnovaný výslovnosti český slov, II. díl Výslovnost spisovné češtiny II věnovaný výslovnosti přejatých slov, vyšlo 1978) a Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (II., opravené vydání z r. 1994), případně ještě Slovník spisovného jazyka českého (1960 – 1971, reedice 1989). Vědecké mluvnice spisovné češtiny postihují především její normu a ke kodifikaci jen přihlížejí; pravděpodobně nejprestižnější současnou mluvnicí je třídílná Mluvnice češtiny ze 70. let 20. století.

5.1.4

Zavádění kodifikace do praxe

Kodifikace registruje změny ve spisovné normě, její současnou dynamiku a variantnost. Kodifikování je vlastně snaha o standardizaci jedné z alternativ národního jazyka. Tyto snahy odrážejí jistou konzervativnost společenství. Snaha kodifikovat svůj jazyk je typická pro menší národní společenství, původně vznikla z pocitu „ohrožení“ větším jazykem. Průvodce Instituce se podobně jako o standardizaci jedné z forem národního jazyka starají o standardizaci terminologie. Význam této péče vzrůstá s potřebou sjednotit domácí terminologii s terminologií Evropské unie. K tomu účelu bylo v r. 1999 zřízeno v rámci Úřadu vlády ČR Koordinační a revizní centrum.

Z hlediska jazykové kultury je také důležité, jaký vztah mají ke kodifikaci některé skupiny uživatelů, pro něž je kodifikace nástrojem jejich profese a jejichž profesionální činnost jazykově výchovnou, poradenskou, redaktorskou, korektorskou také zahrnujeme do oblasti jazykové kultury. Nově pojatá a zpracovaná kodifikace může být zaváděna do praxe s problémy. Typickým případem byly protesty při zavádění poslední úpravy pravopisných pravidel v roce 1993; nespokojenost uživatelů především se zásahem do psaní přejatých slov vyústila do ústupku kodifikátorů, kteří po roce vydali Dodatek k Pravidlům českého pravopisu, v němž připustili starší varianty psaní některých skupin přejatých slov. (Praxe je ovšem taková, že nově vycházející příručky nakladatelství Academia Dodatek neberou v úvahu.).

- 38 -

Nejednotný postoj mohou mít i sami kodifikátoři – dochází ke střetům hledisek konzervativních a progresivních, např. k otevřenosti či uzavřenosti vůči cizojazyčným vlivům. Část pro zájemce Svou nespokojenost s novými pravidly vyslovil např. spisovatel Václav Jamek v souboru úvah O patřičnosti v jazyce. V kapitole Kultura horšího nazírá jazykové úpravy v obecnějších souvislostech. Otázka jazyka a jeho úpravy tak zvláštním způsobem klade otázku demokratičnosti: žádný lidský statek není tak všeobecný jako jazyk, a všechny normativní zásahy posledních desetiletí se zakládaly právě na představě normy co nejdostupnější co možno největšímu počtu, což se (sebe)hodnotilo jako demokratizace jazykové kultury, i když se tak sráželo měřítko směrem dolů. Takové pojetí bylo šetrné k málo schopným a nešetrné k nadaným, ve shodě s notoricky pokleslým a ponižujícím výkladem demokracie, který skýtá nejčastější argument těm, kdo demokracii z konservativních pozic zavrhují.

5.2

Kultivování jazykových projevů

Kultivování jazykových projevů a úsilí zaměřené k zvyšování jejich úrovně je záležitostí všech členů jazykového společenství; institucionálně je podporováno institucemi výchovy školní (vzdělávání v mateřském jazyce na školách všech stupňů) a institucemi, které pečují o vzdělávání dospělých. Kultivovaností nebo také vytříbeností jazykového projevu míníme schopnost odstíněného rozlišování a užívání jazykových možností; individuální kultivovanost je pak hodnocena jako vyšší či nižší – je zde nebezpečí hodnocení pouhé povrchové správnosti. Cílem jazykového vyučování je předání znalosti prostředků normy spisovného jazyka a dovedností užívat jich v jazykových projevech mluvených i psaných. Cílem je tedy vědomé praktické ovládání spisovného jazyka, založené na poznání jeho soustavy a zákonitostí, které určují jeho normu. Tím se ovšem vzdělání v mateřském jazyce nevyčerpává. Z hlediska jazykové kultury je třeba věnovat pozornost jazykové výchově. Centrální otázkou jazykové výchovy je pochopení podstaty spisovného jazyka, jeho úlohy a prestižní funkce ve veřejné komunikaci národního společenství a jeho postavení v poměru k jiným útvarům národního jazyka; dále je důležité poznání stylového rozrůznění spisovného jazyka a systému stylových vrstev prostředků. Cílem jazykové výchovy je vypěstovat takové postoje k jazyku, k jazykovým otázkám a jazykovým jevům, které jsou ve shodě se soudobým vědeckým poznáním. Se změnami v jazykové situaci se od dnešní školy mimo jiné očekává, že bude seznamovat žáky soustavně a hluboce s významy cizích slov a se zásadami jejich užívání.

- 39 -

Pojmy k zapamatování Kultivovanost, norma a kodifikace, standardizace, kodifikační příručky.

Shrnutí kapitoly Tato kapitola se věnuje kodifikaci. Kodifikace je úzce propojena s normou jazyka. Norma je proměnlivá, kodifikace statická, takže hrozí rychlé zastarávání kodifikace – tomu je nutné předejít – nástrojem je kodifikování dublet. Přesto se jistému napětí mezi normou a kodifikací nedá zabránit. Kodifikace je vlastně projev snahy standardizovat jednu z variet národního jazyka. Celý jazyk však kodifikovat nelze – úspěšné mohou být pouze kodifikace v oblasti ortoepie a ortografie, případně morfologie. Vyšší roviny jazyka se kodifikačně dají uchopit s obtížemi, nebo vůbec.

Kontrolní otázky Vyjmenujte nejdůležitější kodifikační příručky pro současnou češtinu Jak se kodifikace brání proti rychlému zestárnutí? Jaký je váš názor na stav současné české kodifikace spisovného jazyka?

Úkol k zamyšlení Přečtěte si příspěvek Evy Höflerové „Čeština nečeštinářům“ a napište krátkou esej o tom, jaký podíl na kulturu Vašeho vyjadřování mají učitelé, rodina, beletrie a média.

Úkol k samostudiu Prostudujte si článek Josefa Šimandla Ke kodifikaci českého tvarosloví. Je to příspěvek, který autor přednesl na ostravské konferenci K diferenciaci současného mluveného jazyka. Zabývá se v něm problematikou kodifikace ve Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Vypište všechny příklady sporné kodifikace, které jsou v článku vyjmenovány (případně doplňte další).

Použitá literatura ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda. Praha 1994. Encyklopedický slovník češtiny. Praha 2002. HAVRÁNEK, Bohuslav. Studie o spisovném jazyce. Praha 1963. HÖFLROVÁ, Eva. Čeština nečeštinářům. Čeština doma a ve světě, roč. 1997, č. 1, s. 31-35. JAMEK, Václav. O patřičnosti v jazyce. Praha 1998. JEDLIČKA, Alois. Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha 1978. MARTINCOVÁ, Olga, POLÍVKOVÁ, Alena a ŠKVOROVÁ, Daniela. Jazykové sloupky. Praha 1991. Na co se nás nejčastěji ptáte. Praha 2002. ŠIMANDL, Josef. Ke kodifikaci českého tvarosloví. In K diferenciaci současného mluveného jazyka. Ostrava 1994, s. 97-103. ŠLOSAR, Dušan. Jazyčník. Praha 1985. ŠLOSAR, Dušan. Tisíciletá. Praha 1990.

- 40 Termina 2000. Liberec 2001.

- 41 -

6

Jazyková správnost

Klíčová slova Jazyková správnost, jazyková chyba, afázie, dyslexie, spisovnost, hyperkorektnost, lidová etymologie, slovotvorné hnízdo, pojmenování popisná a značková, expektace.

Obsah kapitoly Pojetí jazykové správnosti Jazyková chyba

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly 2 hodiny + 3 hodiny na zpracování úkolu.

6.1

Pojetí jazykové správnosti

Jazyková správnost je vztah mezi konkrétním jazykovým jevem a jeho kodifikací v jazykových popisech – tedy respektování platné kodifikace. I když připustíme, že jazykové popisy se snaží postihnout normu v co největší úplnosti a plastičnosti, znamená kodifikace (protože postihuje pravidelnost) omezení variantnosti a vágnosti jazyka. Podstatu jazykové správnosti je třeba hledat v jazykovém dění, teprve pak se vyrovnat s tím, jak ji konstruují jazykové popisy. Jazyková správnost se týká hláskové skladby slov a tvarů (nějaký/ňáký), tvoření slov (výdejka/dodejka), tvarosloví (velký/velkej, k učitelovu/učitelově problému), slovní zásoby (nejoptimálnější/optimální), spojování slov (dosáhnout úspěch/dosáhnout úspěchu, diskutovat o něčem/diskutovat něco), výslovnosti, pravopisu aj. Otázka 1 Co je správné z výše uvedených příkladů?

Kritéria jazykové správnosti se vyvíjejí. Puristé považovali za správné tvary a slova, pro které je doklad ve starší češtině nebo mluvě lidové. Zpravidla však kritéria jazykové správnosti vycházejí z jazykového zvyku, úzu. Spisovný jazyk má co nejlépe sloužit vyjadřovacím potřebám mluvčích zejména v oblasti odborného a vědeckého vyjadřování, v umělecké tvorbě, administrativě, ve společenské konverzaci. Za kritérium jazykové správnosti považujeme spisovnou normu opírající se o spisovný úzus. František Trávníček úzus vysoce hodnotil: rozlišoval správnost útvarovou (systémovost) a úkonnou

- 42 -

(funkčnost) a říkal, že i slova utvořená nesystémově (např. dodejka) jsou správná z hlediska funkčního, jsou-li obecně užívána. Václav Ertl považoval za kritérium jazykové správnosti jazyk „dobrého autora“, tj. souhrn znaků, na nichž se shoduje největší počet dobrých spisovatelů. Dnes podobný názor zastává Oldřich Uličný („… opravdový zdroj spisovnosti, který je podle mého názoru třeba hledat v okruzích kvalitních profesionálních uživatelů spisovné češtiny“ – Čeština doma a ve světě 1/98, s. 4). Vilém Mathesius nadřazoval jazykové správnosti vytříbenost jazyka. Pod jeho vlivem se i dnes jazykové správnosti nadřazuje kultivovanost vyjadřování. Kultivovanost například projevíme přepnutím dorozumívacího kódu z nářeční či nadnářeční rodinné nebo jiné neoficiální mluvy do mluvy spisovné. Pro soubor jazykových prostředků považovaných za správné se užívá i termín standard, pro jejich odborné zaznamenání (kodifikaci) standardizace. Termínem standard, který je tolerantnější k prvkům nespisovnosti, se někdy překlenuje vzdálenost mezi spisovnou normou a jazykem každodenní komunikace. Některé vztahy v jazyce vytvářejí opozice, u nichž je rozhodování o správnosti poměrně snadné. Některé typy vztahů ale nedovolují rozhodovat správně – nesprávně, ale vynucují si vícehodnotovou stupnici provázenou nezbytnou mírou vágnosti. To by měla brát v úvahu kodifikace, aby se nedopouštěla přímočarých řešení. Jazyková správnost je tedy v komunikační realitě jev vrstvený, který je někdy postižitelný velmi přesně, jindy naopak velmi vágně, nebo je dokonce lépe o jazykové správnosti neuvažovat. Termín jazyková správnost se s termínem jazyková kultura kryje jen zčásti. Pokud jde o kultivování jazykových projevů, o jejich jazykovou a stylistickou úroveň, nekryje se jejich kultura se spisovností. Spisovnost není jediným měřítkem kultury projevů. Z hlediska jazykové kultury jde obecně o to, aby jazykových prostředků bylo užito vhodně a přiléhavě vzhledem ke komunikační situaci a komunikačním podmínkám – se zřetelem k jednotlivým sférám a typům promluv v nich. Ve sféře odborné a publicistické by měla převažovat spisovnost. Jazyková správnost bývá přeceňovanou složkou jazykové výuky. Bylo by třeba oslabit výhradní postavení jazykové správnosti při výuce jazyka. To záleží na poučenosti učitelů a na jejich citlivém přístupu k jazykové problematice. Průvodce Z hlediska systému jazyka chápeme jazykovou správnost jako dynamickou proceduru, která při kódování jazykového znaku zajišťuje správnost jeho výběru a při dekódování potvrzuje správnost identifikace jazykového znaku. Pro porozumění je nutné pojistit identifikaci znaků, zabránit nedorozumění. (I při běžném komunikování představa podavatele je gramatičtější a správnější než jeho výkon a interpretace příjemce je dokonalejší než to, co bylo přijato.) Jazyková správnost je nutná k zachování identity jazykového znaku, k budování systému jazyka.

- 43 -

6.2

Jazyková chyba

Za chybné je považované to, čemu nelze přiřadit tvar. Nesprávné je to, co není srozumitelné. Chyby v řeči jsou různé typy přeřeknutí, záměn, nesprávných tvarů a dalších poruch plynulosti řeči, k nimž při mluvení dochází zcela běžně. V těchto poruchách byly zaznamenány jisté pravidelnosti, z nichž můžeme usuzovat o průběhu mentálních pochodů při produkci řeči. Např. záměna kořenných morfémů (přímá kolma místo kolmá přímka, nohý holy místo holý nohy) svědčí o tom, že výběr kořenných morfémů předchází před výběrem koncovek. Průvodce Afázie Jazykových chyb se dopouštějí i lidé, kteří trpí poruchami mozku – afáziemi. Afázie je porucha produkce nebo porozumění řeči vzniklá jako následek lokálního poškození mozku (na rozdíl od poškození neohraničených, např. při demenci). Z medicínského hlediska rozlišujeme tři druhy afázie, které se mohou různě prolínat a jsou někdy obtížně diagnostikovatelné. • Afázie senzorická (vzniká poškozením Wernickeova centra) – pacient nerozumí mluvené řeči, nedokáže slovům přiřadit význam, neorientuje se ve výpovědi. • Afázie motorická (vzniká poškozením Brocova centra) – pacient trpí poruchami souvislé řeči a artikulace, vznikají defektní výpovědi: to je … pro můj muž; ráno jsem vstal … snídaně, chleba, máslo … • Afázie amnestická – pacient si obtížně vybavuje pojmenování předmětů: drží například v ruce tužku, ale slovo tužka si nevybaví. Z lingvistického hlediska lišíme podle Jakobsona afatickou poruchu paradigmatických vztahů (porušení schopnosti vybírat a nahrazovat jazykové jednotky) a poruchu syntagmatických vztahů (neschopnost kombinovat jazykové jednotky a tvořit věty). Podle Jakobsona ke ztrátě řeči dochází v opačném pořadí, než v jakém se dítě učí mluvit: pro dětskou řeč je obvyklé pořadí slabika – slovo – syntagma (větné spojení) – věta, u afatiků se nejprve narušuje stavba věty, potom struktura slova a nakonec slabika. Při totální afázii dochází k úplnému rozpadu jazykového systému. Dyslexie Snížená schopnost porozumět psané formě jazyka, porucha čtení (při běžném postupu výuky) se označuje termínem dyslexie. Zpravidla spočívá v tom, že jedinec si nedokáže vytvořit korespondenci mezi grafémy a fonémy, nebo že nedokáže přiřadit význam grafické formě slova. Vznikají pak chyby: budem místo buben – záměna vizuálně blízkých slov; jenda místo jedna – záměna pořadí písmen; světlo místo lampa – záměna významová. Tato porucha vyplývá ze skutečnosti, že grafické formy slov jsou v mysli jedince od forem zvukových odděleny.

6.2.1

Hyperkorektnost

Mluvčí často ve snaze vyhnout se chybě nebo vytvořit mimořádně správné slovo či jeho tvar přejdou do extrému a vytvoří chybné slovo či tvar. Příklady Hyperkorektnost se může projevit na všech rovinách jazyka.

- 44 -

•

•

•

•

Zvuková rovina o Hyperkorektní severomoravská výslovnost geminát = zdvojených souhlásek, např. „Anna“ [anna], ale analogicky také „vana” [vanna]! o Hyperkorektní severomoravská výslovnost slova „sféra” [svéra]: tato chyba má příčinu ve snaze vyhnout se jinak nespisovné asimilaci v ve slovech „tvůj” [tfuj], „svůj” [sfuj], „kvítko” [kfitko]. o Hyperkorektní severomoravská výslovnost slova „vosa” [osa] – příčinou je snaha vyhnout se domnělému protetickému v-, které v jiných případech signalizuje obecněčeskou platnost slova (voni, voheň, vodpočnout si, ...). o Hyperkorektní [šéma] místo schéma. Tento typ hyperkorektnosti byl poměrně častý – jedná se o snahu vyslovovat vždy sch jako v němčině, tj. jako š. Psané ch působí starosti s výslovností např. u příjmení – [schejbal], nebo [šejbal]? pro grafickou podobu „Schejbal”. Morfologická rovina o Hyperkorektní jsou tvary sloves – lhou místo „lžou”, aby jste vstoupili místo „abyste vsoupili”, tvary duálu – dvěmi způsoby místo „dvěma způsoby”, učitelka šéfuje soukromým očkám (správně „očkům”, nejedná se o párový orgán, ale o detektivy), tvary některých substantiv – v jejich pracech místo „v jejich pracích”, pane soudče místo „pane soudce”. Lexikální rovina o Ve snaze „mluvit na úrovni“ mluvčí sahají po slovech, jejichž význam neznají příliš spolehlivě, a tak si je mohou snadno poplést, např. hysterie místo „historie“, podvědomí místo „povědomí“, adoptovat místo „adaptovat“ a mnoho dalších. Taková slova, která mají velice podobnou formu, nazýváme paronyma. Syntaktická rovina o Hyperkorektnost na syntaktické úrovni se projevuje především v psaných textech. Jsou zde tři „bolavá místa“. Jednak je to neznalost přechodníků, jednak je to neznalost paradigmatu vztažného zájmena jenž a dále nadměrná kumulace substantiv verbálních. Těmito chybami se přímo hemží žurnalistické texty: leckterá maminka, maje dítě dušené pražským vzduchem, takovou akci jistě uvítá; hra, jejíž hrdinou je vznešený římský patricij; příkaz k omezení nebo úplného [sic] zastavení provozu zdroje znečištění.

Otázka 2 Pokuste se odhalit chyby v předcházející ukázce

6.2.2

Lidová etymologie

Chyba může vzniknout i tím, že si mluvčí mylně vysvětluje původ slova. To souvisí s procesem deetymologizace = ztrátou etymologické průhlednosti slova, s vytržením slova z původního slovotvorného hnízda = souboru všech příbuzných slov. Slovo původně motivované (pojmenování popisné) se stává

- 45 -

značkovým, etymologicky izolovaným, a tak mají mluvčí snahu přiřadit toto slovo k nějaké (jiné) slovní rodině. Příklady Dnes například sloveso oslnit řadíme ke slovu „slunce“; ve skutečnosti patřilo do rodiny adjektiva „slepý“. Deetymologizaci napomáhají různé hláskové změny uvnitř derivátů a kompozit, např. umět už nevztahujeme k „um“, dítě k „sát“, máry – dříve páry z německého „Bahre“ – nosítka, mají novou podobu podle „mřít“.

Lidová etymologie je tedy mylné, zpravidla nahodilé spojování slova etymologicky neprůhledného se slovem formálně nebo významově podobným, geneticky však odlišným. Vznik lidové etymologie bývá podpořen jednak formální podobností (protěžovat, protežovat), jednak sémantickou souvislostí (rozhřešit původně znamenalo „rozřešit“ – „rozvázat od hříchů“; nyní toto sloveso přiřazujeme ke slovu „hřích“). Přitom dochází k nové sémantické interpretaci (slovo zdrava místo „strava“ vzniklo na základě představy, že co jíme, by mělo být zdravé). Lidová etymologie vzniká jak u domácích, tak u přejímaných slov: barvínek má původ v latinském „pervinca“, nikoliv ve slově „barva“; obahnit se má původ v latinském „agnus“, nikoliv ve slově „bahno“. Doudlebské procestí a chodské prosecí mají původ v latinském „processio“, nikoliv ve slově „cesta“ nebo „prosit“. Lidová etymologie může být bezděčná, ale také záměrná (protistudka místo „prostitutka“). Některá slova vzniklá lidovou etymologií se natolik vžila, že se stala součástí normy. Jiná zatím do normy zařazena nebyla. Medvěd už je jediná správná podoba, původní meděd se vůbec nepoužívá. Podoba zákristie je tolerována vedle původně správného sakristie. Protěžovat je nekorektní tvar podle „těžký“ (i když správné protežovat z francouzského „protéger“ už použije málokdo). Část pro zájemce Termín lidová etymologie zavedl E. Forstemann r. 1852. Existují však další termíny – naivní etymologie, falešná etymologie, mylná etymologie, lichá etymologie, pseudoetymologie, etymologická reinterpretace, lexikální asimilace, foneticko-sémantická asimilace, v polské literatuře paronymická atrakce. Bakalářskou etymologií míníme rádoby učené etymologické výklady – např. Hus vysvětloval vznik slova svadba ze „sva dva“ = „jsme dva“, Blahoslav vysvětloval vznik slova kostel z „kostí popel“.

Průvodce Chápeme-li komunikaci jako proces, jehož se účastní produktor řeči a receptor řeči a mezi nimiž dochází k předávání informací prostřednictvím jazykového kódu, který prochází kanálem (teorie převzatá z informatiky, učivo 1. ročníku), uvědomujeme si, že jazyková chyba při tomto procesu může vzniknout úplně snadno. Může k ní dojít nejen u produktora, ale také při průchodu kanálem (šumy), při kódování a dekódování informace, během příjmu u receptora.

- 46 Na porozumění řeči se mimo jiné podílejí expektace = předběžná očekávání. Někdy si příjemce předem vytváří představu o obsahu vnímaného textu, popř. i o jazykových prostředcích. Tak může vzniknout efekt, že příjemce „slyší“ správný tvar, i když produktor udělá chybu.

Pojmy k zapamatování Jazyková správnost, kultivovanost vyjádření, standardizace, jazyková chyba, hyperkorektnost, lidová etymologie, slovotvorné hnízdo, motivované slovo, značkové slovo.

Shrnutí kapitoly Tato kapitola se věnuje problematice jazykové správnosti. Jazyková správnost je vztah mezi jazykovým jevem a jeho kodifikací. Protože však kodifikace nezachycuje všechny jevy, případně zachycuje jevy schematicky, zploštěle, může dojít k rozporu mezi vnímáním správnosti u mluvčích a pojetím správnosti v kodifikačních příručkách. V komunikaci vznikají chyby, některé například jako následek hyperkorektnosti nebo lidové etymologie. Některé chyby jsou pravidelné a staly se součástí jazykové normy nespisovné a dokonce i spisovné. Správnost/chybovost je třeba posuzovat s ohledem na vývojové tendence jazyka. Nadřazeným pojmem je kultivovanost vyjádření – zde se odráží požadavek, aby jazykový projev byl adekvátní situaci (spisovnost projevu za některých okolností nemusí být žádoucí!).

Kontrolní otázky Co je jazyková správnost? Co považujeme v jazyce za správné? Je jazyková správnost totožná se spisovností? – Proč ano?/Proč ne? Jak vznikají jazykové chyby?

Úkol k samostudiu Prostudujte konferenční příspěvek Jiřího Krause Jazyková správnost a jazyková kultura v paradigmatu současné vědy. Jaké myšlenky autor tímto článkem vyjadřuje? Poznačte si je. Zároveň si doplňte význam termínu paradigma.

Použitá literatura HOLUB, Josef a LYER, Stanislav. Stručný etymologický slovník jazyka českého. Praha 1992. KRAUS, Jiří. Jazyková správnost a jazyková kultura v paradigmatu současné vědy. In Spisovnost a nespisovnost dnes. Brno 1996, s. 48-52. ŠOLTYS, Otakar. O jazykové správnosti. In Sborník 2002. Technická univerzita v Liberci. Liberec 2001, s. 89-94. SVOZILOVÁ, Naďa. Jak dnes píšeme/mluvíme a jak hřešíme proti dobré češtině. Jinočany 2000. ULIČNÝ, Oldřich. O hledání bohemistické pravdy na pražské univerzitě i mimo ni. Čeština doma a ve světě, r. 1998, č. 1, s. 3-5. Z dopisů jazykové poradně. Naše řeč, roč. 85, č. 5, s. 272.

Odpověď 1 •

nějaký (ve slově ňáký došlo k haplologii = vypuštění slabiky vlivem rychlé nebo nedbalé výslovnosti)

- 47 •

• • •

•

•

výdejka i dodejka: slovo výdejka je utvořené pravidelně ze slova „výdej“ přidáním přípony -ka; slovo dodejka je utvořeno nepravidelně – postup jako u předchozího případu, tj. „dodej“ + -ka, nepřipadá v úvahu, protože podstatné jméno „dodej“ neexistuje; postup od slovesa „dodat“ také není možný, protože neexistuje přípona ejka; přesto i slovo dodejka považujeme za správné a jeho podobu chápeme jako analogii ke slovu výdejka (slovo dodejka je dokonce termínem, jak dokládá jeho užití ve vyhlášce Ministerstva dopravy a spojů 28/2001 Sb.) velký (velkej je obecně české slovo, v němž se projevuje hlásková změna -ý/-ej) k učitelovu problému: norma připouští u maskulin přivlastňovacích adjektiv dubletu (dvojí, variantní tvar) pouze v 6. pádě, tj. o učitelovu/učitelově problému. optimální je latinského původu a znamená „relativně nejlepší“; tvar nejoptimálnější tedy „zbytečně“ tvoří třetí stupeň adjektiva, když už význam prvního stupně označuje maximum vlastnosti, superlativ je zde redundantní (nadbytečný); tvar nejoptimálnější sice nepůsobí jako nesprávný, ale prozrazuje na uživatele jistou nekulturnost dosáhnout úspěchu: sloveso „dosáhnout“ vyžaduje vazbu s genitivem, genitivní vazba zde vyjadřuje předmět, který je slovesným dějem zasažen jen zčásti nebo který je cílem tohoto děje, stejně jako u sloves dotýkat se obrazu, dojít cíle, …; vazba s akuzativem dosáhnout úspěch není tedy vhodná; do budoucna se dá předpokládat, že se tato akuzativní vazba prosadí – je totiž třeba vzít v úvahu tendenci, která v systému sloves působí – tou je postupné pronikání akuzativních vazeb i tam, kde původně byly vazby jiné (podobně původně genitiv záporový nemít peněz, dnes nemít peníze) diskutovat o něčem: přejaté sloveso diskutovat znamená „vystupovat v diskusi“, „řešit něco diskusí“ a správná je jeho vazba se 6. pádem; v poslední době získává nový význam – „řešit něco“, a tak se také přizpůsobuje jeho vazba – diskutovat něco: tato druhá významová i syntaktická podoba slovesa zatím nemá pevné místo v systému českých sloves, i když není vyloučeno, že ho získá; prozatím je nutné chápat ji pouze jako žurnalistický profesionalismus, tj. výraz vázaný na určitou profesi.

Odpověď 2 maminka, maje – přechodník přítomný, je sice regulérně utvořený, ale nevhodně použitý, protože se vztahuje k femininu – správně maminka, majíc hra, jejíž hrdinou – vztažné zájmeno „jenž“ v ženské variantě, tedy „jejíž“, se skloňuje, a to podle vzoru „jarní“ – správně hra, jejímž hrdinou příkaz k omezení nebo úplného zastavení …– správně úplnému, další vadou je kumulace substantiv, navíc je zde mnoho substantiv verbálních (omezení, zastavení, znečištění), která pro silnou homonymii svých koncovek zatemňují gramatickou stavbu věty

- 48 -

7

Pověry o jazyce

Klíčová slova Pověra, pověry o jazyce, vulgarismy, verbální agrese, augmentativa, lexikální výpůjčky, antropomorfizace jazyka.

Obsah kapitoly Vztah uživatelů k mateřskému jazyku Úpadek jazyka Nepřijatelnost novinek v jazyce Čistota jazyka Základní úloha jazykového citu Na Moravě je čeština lepší než v Čechách Jedna z variant je vždy špatná Běžné vyjadřování má stejné parametry jako oficiální Antropomorfizace jazyka Jazyku lze nařizovat

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly 2 hodiny + 6 na zpracování úkolu

7.1

Vztah uživatelů k mateřskému jazyku

Lidé mají k jazyku v zásadě dva různé přístupy: buď k jazyku nemají žádný vztah, nebo se o něj zajímají. Mnozí lidé vidí ve svém mateřském jazyce závažnou kulturní hodnotu, ale podléhají v posuzování jazyka různým domněnkám, polopravdám, ba přímo pověrám. Pověru je možno definovat jako názor, který odporuje zkušenosti a zásadám vědeckého myšlení. Pověry se týkají nemocí, jídel, ale také právě jazyka. Průvodce Citový vztah k češtině projevili mnozí spisovatelé i jazykovědci. Známé jsou chvály češtiny od Jana Nerudy, Josefa Hory, Karla Čapka. Proslulé jsou eseje Pavla Eisnera, v nichž personifikovaná čeština vystupuje jako krásná žena. Karel Čapek: A ještě musím pochválit tebe, tebe, česká řeči, jazyku z nejtěžších mezi všemi, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější, nejkadencovanější ze všech řečí, které znám nebo jsem slyšel mluvit. Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš vyjádřit; chtěl bych užít aspoň jedinkrát všech krásných, určitých, živoucích slov, která jsou v tobě. Nikdy jsi mi neselhala; jen já jsem selhával, nenacházeje ve své tvrdé hlavě dosti vědomí,dosti povzletu, dosti poznání, abych to vše vyjádřil. Musel bych žít sterým životem, abych tě plně poznal; doposud nikdo nezhlédl vše, co jsi; ještě jsi před námi, tajemná, překypující a plná dalekých výhledů, budoucí vědomí národa, který vzestupuje.

Přístup k jazyku může být kladný, ale také záporný. Lidé můžou jazykem lhát, pomlouvat, domlouvat něco, co uškodí jiným. Jazyk může být zneužíván jednotlivcem, ale také politickou mocí k zastírání pravé podstaty věci (např.

- 49 -

úprava cen pro zdražování, bratrská pomoc pro okupaci). O zneužívání jazyka psal anglický autor George Orwell, u nás např. Václav Havel ve hře Vyrozumění. Průvodce V eseji Ptal jsem se jí (Chrám i tvrz, s. 247-248) vede Pavel Eisner s češtinou rozhovor o zneužívání jazyka. „Ale jak to vlastně, že přec jen tolik lidí tebou lže a lotračí?“ Odpověděla: „A což já za to mohu, že jsem holka pro všechny?“ I navrhl jsem jí že tedy některým Čechům … zakážeme mluvit česky, aby se s nimi nemusela spouštět. Řekla: „Ale vždyť já se nespouštím. Kdes to jen nechal uši? Což opravdu neslyšíš, jak se mnou každý lump prozradí?“ I začal jsem dávat pozor, a vskutku, i v tom měla pravdu. Darebák se prozradí, jakmile začne česky. Postačí dát jen trochu pozor, a pocítíte, jak to padoušství jen tak syčí naskrz jeho českými slovy. Jsou zcela nezpůsobilá na kulisu a škrabošku. Lump česky mluvící může zmýlit jen sluch žalně nepocvičený.

7.2

Úpadek jazyka

Jednou z nejrozšířenějších pověr je pověra o tom, že jazyk neustále upadá. Akademik Fr. Ryšánek to kdysi vtipně shrnul do slov, že čeština mohla být jazyk úplně dokonalý, kdyby byli Čechové někdy v 15. století vymřeli. Domněnka o úpadku jazyka je patrně následek lidské konzervativnosti, setrvačnosti. Jazyk je proměnlivý, ale lidé, zvláště příslušníci starší generace, by ho chtěli mít takový, jaký ho poznali v mládí. Také se množí nářky nad tím, že neustále přibývá slov cizího původu. Třetím projevem údajného úpadku jazyka je údajný nárůst obhroublosti.

7.2.1

Nadužívání cizích slov

Hodně slov cizího původu se vyskytuje v žurnalistice. Přitom například Karel Havlíček nebo Jan Neruda, které pokládáme za klasiky českého novinářství, mají ve svých článcích takových slov nejednou víc než novinář dnešní. Těmto slovům však své čtenáře učili, vykládali jim je přímo v textu. Tak Karel Havlíček naučil své čtenáře, že autonomie je „samovláda“, organizace spolků že je „jich vnitřní zřízení“. Také texty některých básníků překypují cizími slovy, např. u Nezvala (v jednom odstavci Básní noci najdeme katedrálu, ateliér, porfyr, arkýře, liany, oceány, granáty, somnambuly, heraldický prach atd.). Užití cizího slova se musí opírat o jeho dobrou znalost. Dušan Šlosar (Jazyčník, Praha 1985) např. upozornil na nekulturní užití cizích slov v titulcích filmu (Quo vadis, homine, spr. „Quo vadis, homo“; Waršava, spr. „Varšava“ n. „Warszawa“), které u řady diváků zdiskreditovalo celý film.

- 50 -

7.2.2

Obhroublost v jazyce a řeči

Vulgarismy V naší komunikaci se vyskytují vulgarismy, obyčejně lexikální prostředky soukromé konverzace (popř. jejího zobrazení v umělecké literatuře), které jsou nositelem expresivního odstínu obhroublosti a dostávají se tak za jistých komunikačních podmínek do rozporu s jazykovou etiketou. Užívání vulgarismů zařazuje jejich uživatele mezi mluvčí s nižší společenskou kulturou a u vnímatelů chovajících se podle společenského standardu vyvolává zpravidla negativní postoje vůči mluvčím. Návyk na vulgarizovanou řeč vede často k tomu, že uživatelé vulgarismů přestávají jejich obhroublou expresivitu pociťovat a vřazují je automaticky do svých projevů místo výrazových prostředků nevulgárních. Některé vulgarismy poklesávají ve výrazy parazitní (vole, kurva, do prdele aj.). Vulgární prvky se dostávají též do projevů mluvčích, kteří jinak zachovávají řečovou etiketu, jako prostředky aktualizační – dávají průchod návalu citu (Všecka ta snaha byla na hovno!), nebo jich užijí záměrně, aby šokovali účastníka konverzace (To musel udělat nějakej blbec!). Obhroublé či vulgární výrazy a vyjadřování patří nepochybně k jazykové i společenské periferii. Svědčí o tom i to, že jde o jevy dobově podmíněné a proměnlivé. Jeden a týž výraz má pro různé mluvčí rozdílnou slohovou a citovou hodnotu – záleží na tom, z jakého prostředí mluvčí pochází, ke které generaci patří, jaké je jeho společenské postavení, jaké má povahové sklony atp. Jazyk je společenská konvence, zvyklost – a rozpor ve zvyklostech je možné řešit vzájemným přizpůsobováním se. Slohová a citová hodnota výrazu se může měnit s časem. Například slovo huba bylo v obrozenecké době neutrální, ale už Jungmann za ušlechtilejší verzi povazuje slovo ústa. Vytlačení slova huba ochudilo naši konverzaci o bohatství frazémů, které jsou ojediněle „modifikovány“ do přijatelnější podoby (žít z ruky do huby – žít z ruky do úst, být hubatý – být ústnatý). Původní neutrální význam nám připomínají odvozeniny hubovat, hubatý, hubička. V posledních letech jsou mnozí uživatelé jazyka přesvědčeni o tom, že čeština se vulgarizuje. Sledují tento proces u oficiálních projevů, v nichž se objevují slova a slovní obraty, které se dříve pociťovaly jako nevhodné: naše ekonomika se dostává do průšvihu, takovou věc neokecáte, tahle pitomost mě nezajímá apod. (Tato slova jsou zároveň provázena příslušným postojem, přístupem). Příklad Jak se mění pojetí hrubosti, to hezky ukazují přednášky slavisty a bohemisty Miloše Weingarta z r. 1934. Weingart považoval za vulgarismy slova či spojení jako houpanda, klouzanda, drendit („běhat na koloběžce“), už sme na fleku, to je blbý, to je blbina, seš nalitej, narazila si správnýho kluka, čéče, neblbni, vypadneme, zblbneme to, máme psinu atd. Prof. Weingart tvrdil, že „nynější

- 51 mluvená čeština má silné zabarvení argotické, zavání řečí společenské spodiny, takže se mnohdy vůbec neliší od tzv. hantýrky lidí podezřelých.“

Hrubost, obhroublost, vulgárnost se objevují nejen v projevech žurnalistů, politiků či jiných osobností, ale i v literatuře, na jevišti, ve filmu, v televizi i rozhlase. Zdá se, že jsou překračovány hranice tabu – jsou věci nebo činnosti, o kterých není přípustné mluvit, přímo je jmenovat nebo vizualizovat. Ale také se zdá, že pro někoho jako by žádné tabu neplatilo. Vulgarizace jazykových projevů souvisí s obecnější tendencí – s módou vyjadřovat se způsobem nadměrně emocionálně zabarveným, expresivním. (Týká se to především novinářských komentářů, jejichž autoři se rádi rozčilují, rádi hubují, zesměšňují.) Tomu, kdo byl zvyklý na přísnější normy, se jeví dnešní stav jako úpadek směrem k obhroublosti. Jedná se však o generační pohled – v jazykové normě dochází k posunům a mladší generace hodnotí mnohé jazykové prostředky méně přísně. To, co se jisté generaci jeví jako vulgarismus, se stává u následující generace společensky přijatelné (ovšem nastupují jiné vulgarismy). Jazykové postoje a řečové chování se proměňují. Názvy zhrubělé - augmentativa V derivatologii, nauce o tvoření slov, je samostatná třída slov zhrubělých. Tato slova vznikají významovou modifikací za použití typických přípon: „vrah“ – vrahoun, „pes“ – psisko, „baba“ – babizna, „tlama“ – tlamajzna, „chlap“ – chlapák, „zobák“ – zoban, „kus“ – kusanec, „kněz“ – kněžour, „lotr“ – lotras. Jako zhrubělá chápeme slova vzniklá univerbizací (univerbizace je vznik jednoslovného pojmenování motivovaného synonymním pojmenováním víceslovným) za použití přípony -ák: Václavské náměstí – Václavák, učňovská škola – učňák, pedagogická fakulta – pedák.

7.2.3

Zdvořilost

Téma zdvořilosti bylo do konce 60. let 20. století v lingvistice opomíjeno. V české lingvistice se zdvořilost reflektuje pod termínem řečová etiketa od pol. 80. let. Zdvořilostí se v lingvistice rozumí formy a funkce oslovení, resp. pozdrav. Tykání se zpravidla pojí s oslovením křestním jménem a neformálními pozdravy typu ahoj, nazdar, čau apod. Vykání se zpravidla pojí s oslovením titulem a příjmením a formálními pozdravy typu dobrý den, na shledanou apod. Neadekvátní užití oslovení může být prostředkem verbální agrese. V širokém smyslu se řečovou etiketou rozumí aktualizované užití zvláště gramatických a lexikálních prostředků (negace, slovesného způsobu a vidu, determinace, deminutiv, modálních sloves, částic, hodnotících adjektiv a predikátorů, …).

- 52 -

Úkol k zamyšlení Všimněte si postupné ztráty zdvořilosti a přechodu k verbální agresi. Posuďte, jakými jazykovými prostředky se dosahuje vyššího stupně zdvořilosti. Pane, nemohl byste mi podat tu skleničku? – Mohl byste mi podat tu skleničku? – Můžete mi podat tu skleničku? – Nepodal byste mi tu skleničku? – Podal byste mi tu skleničku? – Podáte mi tu skleničku? – Podejte mi prosím tu skleničku. – Podejte mi prosím tu sklenici! – Podej mi tu sklenici! – Dej sem tu sklenici!

Je třeba si uvědomit, že většina změn ve slovní zásobě jazyku prospívá. Jiné změny většinou neznamenají ani zhoršení, ani zlepšení. Za negativní změnu bychom mohli pokládat ty případy, kdy se z jazyka ztrácí možnost vyjádřit některý významový odstín. Mylný názor o úpadku jazyka plyne někdy i z toho, že lidé často nerozlišují stav jazyka a způsob jeho užívání, třebaže jsou to dvě velmi různé věci. Kritika způsobu užívání jazyka, například v médiích, bývá oprávněná, ale nemůžeme ji vztahovat i na samotný jazyk.

7.3

Nepřijatelnost novinek v jazyce

Pověrou je mínění, že co je v jazyce nové, neobvyklé, je zároveň špatné nebo aspoň podezřelé. Příčinou je opět konservatismus lidského myšlení. Lidé nechápou, že nový jev není ohrožením jazyka, že vyspělý jazyk přijímá to, co sám potřebuje, že nová slova jsou potřebná pro odborné vyjadřování nebo pro rozšíření synonymických možností jazyka. Tak před lety mnozí uživatelé jevili odpor vůči domácímu slovu pečivárna, které bylo potřebné pro označení výrobny, kde se peklo pečivo, ale ne chleba. Nebo byly protesty proti slovu vafle, a to pro jeho cizí původ.

7.4

Čistota jazyka

Další pověra se skrývá v názorech na čistotu jazyka. Někteří vidí znečišťování v přejímání cizích slov (viz kap. 7.2.1), jiní vidí čistotu jazyka v jeho libozvučnosti nebo v logické jednoznačnosti. Dnes máme jiná měřítka, a to stupeň ustálenosti a propracovanosti jazyka, jeho vnitřní rozrůzněnost a vytříbenost. Z tohoto hlediska pak můžeme konstatovat, že obrozenská čeština nebyla ve srovnání s dnešní češtinou tak slohově vytříbená nebo že čeština poloviny devatenáctého století nebyla dostatečně ustálená. Průvodce Za čistý bývá považován takový jazyk, který má co nejmenší příměs cizích prvků. Mezi cizí prvky se počítají výpůjčky, které si zachovaly cizí formu (kauza z lat. causa, apartmán z fr. appartement, hochštapler z něm., pizza z it., piroh z r.) nebo byly podle cizího vzoru utvořeny (ohledně čeho podle

- 53 německého „hinsichtlich“). Všechny evropské jazyky doplňovaly své výrazové možnosti v různé míře cizími prvky, takže některé jazyky nabyly hybridní povahy, např. angličtina.

Průvodce Některé státy v obavě o poškození státního jazyka cizím vlivem vydaly jazykové zákony. Např. na Slovensku byl jazykový zákon přijat v r. 1995.

7.5

Základní úloha jazykového citu

Pověrou je i představa, že jazyk lze soudit podle takzvaného osobního jazykového citu. Avšak tento cit je součástí celkového pohledu člověka na svět a může spočívat na chybných předpokladech. Tak například spisovatel a filozof Ladislav Klíma kdysi naléhavě doporučoval odstranit slovo Ježíšek, protože ve všech pádech kromě prvního má skupinu -šk-, která je nehezká – mělo se užívat slovo Jezulátko. Iracionálnost jeho názoru vyplyne, když si uvědomíme, že stejnou „nehezkou“ skupinu hlásek mají i slova liška, jíška, kožíšky, bříško, Žižka atd. Jazyk je jev nadosobní, kolektivní, společenský. Na druhé straně je pravda, že jazyk nevznikl na základě rozumových úvah, a proto v něm existuje i něco iracionálního, protirozumového. A také nelze tvrdit, že bychom vše, co s jazykem souvisí, mohli poznat pouze rozumem; např. v textu básně může být něco, co žádným rozborem nepojmenujeme, a přesto to působí – ale pro náš rozum důvod zůstává tajemstvím.

7.6

Na Moravě je čeština lepší než v Čechách

Další pověra říká, že na Moravě se mluví lepší češtinou než v Čechách. Je to do značné míry iluze daná historickými okolnostmi. Moravská nářečí zachovala zčásti některé znaky běžné v starší češtině. Když se na přelomu 18. a 19. století obnovovala přerušená tradice spisovné češtiny, byl v mnoha případech vzat za vzor starší spisovný stav a ten se shodoval ze značné části se stavem v některých moravských nářečích. Co se týká zvukové stránky češtiny, mluvčí z Čech snášejí např. úzkou výslovnost mluvčích z Moravy stejně nelibě jako Moravané širokou středočeskou výslovnost samohlásek (led, správně lid) a „zpěvavou“ intonaci Pražanů.

- 54 -

7.7

Jedna z variant je vždy špatná

Další pověru (s níž zásadně nesouhlasil) kdysi velmi trefně postihl prof. Vilém Mathesius: „Můžeš-li něco říci dvěma způsoby, je jeden z nich špatný.“ Ale v jazyce neexistuje rovný vztah mezi počtem myšlenek a počtem vyjádření – někdy máme možnost vyjádřit se o jednom jevu více způsoby. Této vlastnosti se říká variantnost jazyka (viz kap. 4.5) a slouží ke stylistickému či významovému obohacení jazyka. Příklad Vedle neutrální varianty pondělí chápeme variantu pondělek jako zastarávající; varianta povědomí přináší trochu odlišnou informaci než podvědomí.

7.8

Běžné vyjadřování má stejné parametry jako oficiální

Nesprávné je to, když všechno v jazyce „měříme jedním metrem“. Pokud běžné vyjadřování posuzujeme podle zásad, kterými se řídí oficiální projevy, může se nám jevit jako nesprávné, nekulturní. Ve skutečnosti mnohé jevy jsou někdy správné (lépe řečeno vhodné) a jindy nesprávné (nevhodné). Například sekundární předložky jako v důsledku, v rámci, s ohledem na, v souvislosti s jsou většinou nevhodné v běžném jazyce, méně vhodné v žurnalistice, ale jsou užitečné v odborném vyjadřování. Rozhodovat by měla účelnost a zdravý úsudek.

7.9

Antropomorfizace jazyka

Pověrou je názor, že čeština něco snáší nebo nesnáší, chce, vyjadřuje apod. Jazyk je antropomorfizován. Ve skutečnosti jde o to, že se v jazyce uplatňují jisté zákonitosti. Nebezpečí této pověry spočívá v tom, že do této obrazné představy se často halí různá nesprávná tvrzení, např. že čeština nesnáší složeniny nebo vyjadřování v trpném rodě apod.

7.10

Jazyku lze nařizovat

Existuje představa, že jazyk lze libovolně měnit, že je možné nařizovat, dekretovat. Uživatelé jazyka se obvykle obracejí na Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR, aby něco nařídil nebo zakázal. Neuvědomují si, že takový postup je jednak technicky téměř nemožný a většinou by ani jazyku neprospěl.

- 55 -

(Takový umělý zásah je možný jen výjimečně – například když se vytváří názvosloví nově vzniklého oboru.) V jazyce rozhoduje především kolektivní úzus, tj. způsob vyjadřování, který přijalo celé národní společenství. Úkolem jazykovědců je především jazyk poznávat, studovat jeho stavbu, popisovat a vykládat ji co nejvěrněji a nejpřesněji. Puristický přístup (viz 5. kap.) by neměl praktický výsledek. Pojmy k zapamatování Pověry o jazyce, antropomorfizace jazyka, augmentativa, vulgarismy.

Shrnutí kapitoly Kapitola ukazuje, že některé tradované názory na češtinu neodpovídají vědeckému poznání posuzované problematiky. Jsou to stálé nářky nad úpadkem jazyka, nad zahlcováním češtiny cizími slovy apod. Pověry o jazyce často vycházejí z mylných představ uživatelů češtiny o neomylnosti vlastního jazykového citu, o všemocnosti Ústavu pro jazyk český; pověry rostou z neznalosti jazykového vývoje češtiny, z nepochopení funkce variant v jazyce, ze směšování jazyka jako systému a řeči.

Kontrolní otázky Z čeho plyne představa uživatelů češtiny, že tento jazyk podléhá úpadku? Jak by se mělo přistupovat k užívání cizích slov v češtině? Z čeho plyne podobnost jazyka na Moravě a spisovné češtiny? Jaká je úloha variant v jazyce? Proč nemůžeme ztotožňovat běžně mluvený jazyk se spisovným? Kdy je možné umělým způsobem zasáhnout do vývoje jazyka? Jaký je úkol jazykovědců?

Úkol k samostudiu Přečtěte si některou z knih o zneužívání jazyka k politickým účelům (Orwell, Havel).

Použitá literatura Čeština za školou. Praha 1974. DANEŠ, František. Obhroublost v jazyce a řeči. In Sborník 2002. Technická univerzita v Liberci. Liberec 2001, s. 111-117. EISNER, Pavel. Chrám i tvrz. Praha 1946. HAVEL, Václav. Hry. Praha 1992. JELÍNEK, Jaroslav a STYBLÍK, Vlastimil. Čtení o českém jazyku. Praha 1971. ORWELL, George. 1984. Praha 2000. ŠLOSAR, Dušan. Jazyčník. Praha 1985. Štátny jazyk v súvislostiach. Bratislava 1998.

- 56 -

8

Současná jazyková situace češtiny

Klíčová slova Stav češtiny, nivelizace jazyka, substandardizace češtiny, sbližování standardu a substandardu, idiolekt, mateřský jazyk, běžně mluvená čeština, módnost, adaptace hlásková, pravopisná, morfologická, slovotvorná, frazeologismus.

Obsah kapitoly Celková situace češtiny Charakteristické jevy současné češtiny

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly 2 hodiny + 2 hodiny na zpracování úkolu

8.1

Celková situace češtiny

Obecný společenský stav, v němž se čeština nalézá v této době, je dán politickými, sociálními a kulturními podmínkami. Při zjišťování tohoto stavu sledujeme rozsah a způsob užívání jazyka a jeho variet v různých komunikačních oblastech, sledujeme vztah mezi jazykem a varietami a také druh a intenzitu postojů uživatelů jazyka k jazyku a jeho varietám. Na jazykovou situaci češtiny má vliv širší rámec: podstatným aspektem jazykové situace je její dynamická povaha – tato situace se trvale mění, vyvíjí a působí v ní vnitřní napětí; dalším aspektem je skutečnost, že čeština je v kontaktu s jinými jazyky. Současná společenská situace se projevuje třemi výraznými procesy: modernizací (jí míníme informatizaci společnosti, industrializaci, urbanizaci, sekularizaci, rozvoj organizací byrokratického typu), vznikem masové společnosti (dochází k standardizaci způsobu života, ale také ke standardizaci uvažování a hodnot; působením masmédií se stává společnost značně uniformní) a globalizací (dochází k rozšiřování prostorových rámců v ekonomice, politice i kultuře). Naše společnost se dnes nachází v rozporuplném stavu – na jedné straně dychtivě přijímá ze světa věci nové, na druhé straně se vyrovnává s minulostí. Tento stav se odráží v jazyce a řeči, v komunikačních procesech. Průvodce Současnou češtinou míníme češtinu po 2. světové válce. Toto období má dvě části – do r. 1989 a po r. 1989. V této kapitole se zaměříme na období nejnovější.

- 57 -

8.1.1

Substandardizace češtiny

V souvislosti s nebývalou migrací obyvatelstva dochází k jazykovému vyrovnávání – nivelizaci – dosavadních rozdílů. Dochází k jazykové homogenizaci, kterou lze chápat jako úbytek jazykové variety. Dále dochází k míšení jazyků, resp. míšení dialektů a jiných subvariet (viz kap.2.2). To vnáší do jazyků jistou nestabilnost, nejistotu a variantnost. Uvnitř češtiny dochází k procesu substandardizace. Jde o vztah standardního neboli spisovného jazyka a variet stojících mezi ním a dialekty. Dochází k vyššímu společenskému hodnocení substandardů spojené s přibývající tolerancí v otázkách jazykové normy. Substandardy se stávají zdrojem jazykových změn, mění se poměr standardů a substandardů v ústní komunikaci a substandardy pronikají i do standardu psaného. V komunikaci zaujímá postavení vyhrazené dříve pouze spisovné češtině čeština obecná – je užívána v mluvených projevech i mimo soukromou sféru a mluvčími dobře znalými spisovného jazyka, oslabuje se tedy její sociální příznak. Navíc je zprostředkována médii – je pasivně vnímána na celém teritoriu, rozšiřuje své hranice a může působit i jako mluvní vzor mimo Čechy, ztrácí příznak regionální. Psaná forma textů (beletristických, žurnalistických) postavení obecné češtiny jako prestižního útvaru posiluje.

8.1.2

Podoba idiolektu

Každý jedinec disponuje souborem vlastních vyjadřovacích prostředků = idiolektem. Základem je mateřský jazyk, tj. ta přirozenou cestou osvojená podoba národního jazyka, které se užívá v běžné denní komunikaci v rodinném prostředí. Dnes jen málokdo užívá některou „čistou“ varietu; zpravidla mluvíme jazykem nespisovným nebo kombinovaným, smíšeným – např. hovorově spisovným promíšeným prvky obecné češtiny, nebo regionálním interdialektem kombinovaným s lokálním nářečím a některými tvary spisovnými. Součástí idiolektu mohou být další jazyky.

8.1.3

Běžně mluvená čeština

Pro českou jazykovou situaci je příznačné, že se v ní spisovný (standardní) jazyk většinou neužívá ve funkci ústního dorozumívacího prostředku v běžných situacích. Na její místo nastupuje běžně mluvená čeština (viz též 1.2). Termínem běžně mluvená čeština lze označovat repertoár všech různých, různorodých jazykových prostředků (nespisovných, ale zčásti i spisovných, resp. společných), kterých se užívá v situacích, v nichž se nepředpokládá závazné užívání spisovného jazyka. Jde tedy o nejednotnou řečovou oblast vykazující vysoký stupeň variantnosti podle různých parametrů (lokálních, regionálních, generačních, sociálních aj.).

- 58 -

Užívání běžně mluvené češtiny souvisí se dvěma zásadními faktory současné situace: s velkým rozdílem mezi oblastí Čech na jedné straně a oblastí Moravy a Slezska na straně druhé a s míšením kódů. Míšení kódů (substandardní formy s formami standardními) neprobíhá zcela volným způsobem. Běžná mluva v Čechách je představována obecnou češtinou. Na Moravě a ve Slezsku běžná mluvená řeč představuje často směs daného interdialektu s rysy starého lokálního nářečí, standardu, popř. i obecné češtiny; užívání spisovné češtiny je zde zřetelně častější a postoje mluvčích k užívání spisovného standardu jsou pozitivnější. Obecná čeština zaujímá v komunikaci postavení vyhrazené dříve pouze spisovné češtině – je užívána v mluvených projevech i mimo soukromou sféru a mluvčími dobře znalými spisovného jazyka, oslabuje se tedy její sociální příznak. Navíc je zprostředkována médii – je pasivně vnímána na celém teritoriu, rozšiřuje své hranice a může působit i jako mluvní vzor mimo Čechy, ztrácí příznak regionálnosti. Často se o ní pak mluví jako o českém koiné, všeobecně akceptované nespisovné podobě národního jazyka, nově dokonce jako o „druhém standardu“, tj. druhé celonárodní funkčně takřka neomezené jazykové normě fungující vedle „prvního standardu“, spisovné češtiny. Toto pojetí je akcentováno částí pražských lingvistů (především Petrem Sgallem) a je přijímáno zahraničními bohemisty. Neodpovídá však zcela situaci moravské a slezské: zde si udržuje svou pozici v komunikaci jednak dialekt, jednak mluvená podoba spisovného jazyka; obecná čeština je vnímána jako prvek cizí. Psaná forma textů (beletristických, žurnalistických) fixuje znění výrazů i tvarů a posiluje postavení obecné češtiny jako prestižního útvaru. Průvodce Koiné je libovolný jazyk vzniklý zmizením nářečních rozdílů. Původně takto byla nazývána pozdější verze řečtiny.

Jak se bude vyvíjet sféra běžně mluvené češtiny, lze jen obtížně předvídat. Pohyb obyvatelstva, snadná komunikace a kontakty a zejména působení masmédií spojených s pražským politicko-kulturním centrem mají na šíření obecné češtiny stále větší vliv. Nelze odhadnout interakci obecné češtiny s nadnářečními varietami, popř. s jazykem spisovným.

8.1.4

Vztah spisovného standardu a forem substandardních

Spisovná čeština pokrývá oblast textů psaných (s výjimkou některých textů krásné literatury, popř. soukromých dopisů). V ústní komunikaci jsou oblasti spisovné – školní vyučování, veřejné, politické, vědecké diskurzy (= jazykové projevy), televizní a rozhlasové

- 59 -

zpravodajství, hlášení, oblasti kolísavé – administrativní styk s občany, nakupování, neformální diskuse, rozhovory odborníků, techniků, vědců, politiků. Některé situace jsou substandardní – komunikace umělců, prolnutá jistou komunikační ležérností, někdy až malou kultivovaností (patrně dáno snahou o autenticitu), komunikace rodinná. Pozice standardu oslabuje. Normy pro užívání standardu a substandardů v jednotlivých komunikativních situacích jsou v pohybu, proto je ústní úzus poměrně pestrý, poněkud nepřehledný a občas nepředpokladatelný. (Tato situace se jeví jako obtížná především cizincům.) Existují však situace, ve kterých se užívání standardu předpokládá – a v takových případech mluvčí spisovnou normu dobře ovládají a užívají ji přirozeným způsobem. Substandardní prvky, především morfologické a lexikální, pronikají do hovorové vrstvy standardu a později ještě hlouběji. Někteří lingvisté se domnívají, že pomocí různých zásahů by bylo možné tento proces urychlit a standard zjednodušit. Takový přístup k jazykovému vývoji je značně problematický. Sbližování spisovného jazyka a substandardu obecné češtiny má dva projevy – na jedné straně substandard proniká do spisovného jazyka, na druhé straně při svém šíření obecná češtiny ztrácí své typické prvky: protetické v-, ouna začátku slov, nekoncové -ej-. Ze substandardu jsou do kodifikace pojaty jako dublety některé původně obecněčeské hláskové varianty výrazů nebo tvaroslovné prostředky: např. ulítnout vedle staršího kniž. ulétnout, spisovným se stává tvar s koncovkou -ách v lokálu plurálu typu v kolečkách, v domkách, sbližují se tvary dativu a akuzativu ke mně – na mě, dříve pouze na mne, unifikují se některé koncovky měkkých a tvrdých typů konjugace: (já) mažu, zakryju, namaluju. Standard a substandard se sbližují, řeč se diferencuje podle nejrůznějších mluvních situací, a tak dochází k rozpadu útvarových norem. Úkol Přečtěte si následující ukázku a všimněte si substandardních prvků. Kamna sou, ňáký sme koupili, ale vlastně většina – zrovna ne-nedávno, ne, tenhle týden tady byla jedna – naše – známá, která se mě ptala, jestli může litinová kamna dát do starýho železa. Ukazovala mně fotografii a byly to vopravdu tak vynikající kusy š- původně vlastně školní kamna, tak sem řikala, že že nikoliv, že teda se to dá – prodat, vyvezt a –

8.1.5

Postoje uživatelů k jazyku

Postoje uživatelů k jazyku se mění, a to v souvislosti s jejich věkem a s místem, kde žijí. Uživatelé starší generace se domnívají, že se jazyk za komunistického režimu pokazil a nyní vyžaduje očistu a kultivaci. Také se obávají invaze anglicismů. Existují skupiny, které považují za nutné osvojit si spisovnou normu (podnikatelé).

- 60 -

Mladší generace projevuje slabý zájem o spisovný jazyk, dřívější historicko-nacionální postoj ustupuje do pozadí. Oslabený je pocit závaznosti norem a vědomí spoluzodpovědnosti za kvalitu jazyka. Ustupuje kultivované chování (narůstá užívání vulgárních výrazů) – s destandardizací dochází k dekultivaci. Mluvčí v Čechách v užším slova smyslu dávají přednost substandardu – prestižní postavení má obecná čeština, zatímco na Moravě má prestižní postavení spisovná čeština. Dnešní uvolňování spisovných norem a přesuny v žebříčku hodnot jsou patrně jevem přechodným, signalizujícím směřování k novému standardu.

8.2

Charakteristické jevy současné češtiny

Čeština prodělává prudký rozvoj. To vychází z obecné jazykové zákonitosti, která říká, že každý živý jazyk se vyvíjí a že se nejrychleji vyvíjí v dobách politických změn – a to je pro nás Listopad 1989. Změny mohou být motivovány skutečnými potřebami, ale také může jít o módnost a napodobování jak domácích, tak zahraničních jevů. Nejnápadnější změnou je přejímání cizích jazykových jevů spojené s jejich adaptací do češtiny a s přizpůsobováním samotné struktury češtiny těmto přejímaným prvkům. (Přejímání anglicismů je silně podpořeno reklamou.) Průvodce Adaptace je proces počešťování cizích jazykových prostředků, zvláště lexikálních. Adaptace probíhá po stránce zvukové – používáme repertoár českých hlásek, např. slovo víkend čteme s retozubným v, bez přídechu, se znělostní asimilací na konci slova a s přízvukem na první slabice. Adaptace probíhá v oblasti ortografie – podoba přejatého slova bývá podle původní podoby psané, např. bufet, nebo podle podoby vyslovované, např. displej. Adaptace probíhá v morfologickém plánu – slova se zařazují ke slovním druhům a do flexivních paradigmat, např. adjektivum moderní nebo sloveso nainstalovat (u sloves je kritériem úplné adaptace existence vidové dvojice a možnost vytváření derivátů = odvozených slov, zde je možné vytvořit substantivum verbální nainstalování). Adaptace probíhá v oblasti tvoření slov – vznikají odvozeniny, např. rocker – rockerka. Někdy tato adaptace probíhá za pomoci zkracování a komolení slov, např. flopáč pro „floppy disk“, sekáč pro „secondhand“.

Dalším rysem je užívání cizích slov internacionálního charakteru, např. konsensus, kauza, image, lukrativní. Hojná jsou hybridní kompozita (s jednou částí přejatou a jednou pociťovanou jako domácí), např. biopotraviny, ekodružstvo, cestomanie atd. Zvláštností je také užívání neshodných přívlastků před rozvíjeným substantivem, taková spojení pak mohou být interpretována i jako kompozita: HIV virus, hifi nahrávka, Club hotel. Oživila se slova z oblasti státní správy, např. policista, senát, starosta, hejtman (s novým významem), z oblasti hospodářské, např. podnikatel,

- 61 -

dividenda, burza, z oblasti náboženské, např. advent, charita, oslovení pane/paní (doprovázené vykáním). Naopak zanikla slova spjatá se starým režimem, jako pětiletka, chozrasčot, požárník, Bezpečnost, narušitel hranice, bezpartijní, družba, oslovení nečlenů KSČ soudruhu, soudružko (doprovázené tykáním). Průvodce Jak ukázala konference Parémie národů slovanských, kterou uspořádala katedra slavistiky FF OU ve dnech 20. – 21. listopadu 2002, změny se odehrávají i v oblasti frazeologismů (frazeologismus = ustálené spojení slovních tvarů). Ustupují přísloví (= frazeologismy s didaktickou funkcí), hojná jsou naopak přirovnání (= příměr = opisný výraz založený na explicitně vyjádřené podobnosti), např. čeká tady jako Pithart na Fidela.

Objevily se konstrukce Není to až tak důležité s redundantním příslovečným doplněním a nicneříkající Dopadlo to tak, jak to dopadlo. Pozoruhodným způsobem je čeština zapojována do reklamy – nového fenoménu naší společnosti. Bývá zde využívána vedle mimojazykových prostředků. Nápis na billboardu Přišel, viděl, Litovel je variantou k původní verzi „přišel, viděl, zvítězil“ (původní kulturní frazém, autorství se připisuje Césarovi). Zcela novým polem působení se pro češtinu staly nejprve texty v elektronické poště a poté „esemesky“. S nimi narůstá už tak velká obliba zkratek, např. MLJT „miluju tě“, i užívání angličtiny, např. 4U „for you“ = „pro tebe“. Jak se tyto projevy češtiny odrazí na její spisovné normě, to se ještě nedá odhadnout. Pojmy k zapamatování Jazyková situace, substandardizace češtiny, sbližování spisovné češtiny a substandardu, idiolekt, mateřský jazyk, adaptace

Shrnutí kapitoly Tato kapitola se věnuje současné situaci češtiny. Čeština prodělává vlivem politicko-ekonomicko-vědecko-kulturních okolností prudký rozvoj, který je především charakterizován stíráním rozdílů mezi spisovnou češtinou (standardem) a nespisovnými útvary, zvláště obecnou češtinou (substandardem): obecná čeština proniká do spisovné češtiny, ale sama ztrácí některé své charakteristické rysy. Toto prolínání působí na oslabení jazykových norem češtiny. Proces nivelizace češtiny je přijímán jinak v Čechách, jinak na Moravě a ve Slezsku – zde má vyšší prestiž spisovná čeština a udržují se teritoriální dialekty. Kromě územního rozrůznění se jako závažné jeví rozrůznění generační – mladší generace má mnohem menší zájem o spisovnou češtinu (?) než generace starší. V češtině se objevují nová slova – jsou to především anglicismy, které se adaptují, zkratky a zkratková slova.

Kontrolní otázky Které faktory ovlivňují dnešní stav češtiny? Jak probíhá tříštění jazykových norem?

- 62 Jakou podobu má idiolekt dnešního českého mluvčího? Můžeme běžně mluvenou češtinu pokládat za noremní? (využijte článku M. Krčmové) Jaké nové rysy můžeme sledovat v dnešní češtině? Které druhy frazeologismů znáte?

Úkol k zamyšlení Přečtěte si článek Oldřicha Uličného Čeština se vyvíjí i dnes. Jak autor vnímá současnou jazykovou situaci? Ve kterých závěrech s ním souhlasíte, ve kterých nikoliv?

Úkol k samostudiu Prostudujte příspěvek Marie Krčmové Současná běžná mluva v českých zemích. Doplňte si z něj poznatky o normě běžné mluvy a příklady z obecné češtiny.

Použitá literatura BOGOCZOVÁ, Irena. Typologicky relevantní rozdíly mezi polštinou a češtinou jako zdroj jazykové interference. Ostrava 2001. DANEŠ, František. Situace a celkový stav dnešní češtiny. In Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha 1997, s. 12-24. HAŠOVÁ, Lucie. K problematice střídání a míšení kódů (na česko-maďarském jazykovém materiálu). In Jazykovědné aktuality, 2001, č. 4, s. 52-57. KRČMOVÁ, Marie. Současná běžná mluva v českých zemích. In Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha 1997, s. 160-172. SGALL, Petr a HRONEK, Jiří. Čeština bez příkras. Jinočany 1992. ULIČNÝ, Oldřich. Čeština se vyvíjí i dnes. Čeština doma a ve světě, r. 1995, č. 2., s. 124-127.