MASARYKOVA UNIVERZITA. Jazyk a styl Poláčkovy knihy Muži v ofsajdu

MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra českého jazyka a literatury

Jazyk a styl Poláčkovy knihy Muži v ofsajdu Bakalářská práce

Šumperk 2011

Vedoucí práce: PaedDr. Ivo Martinec, CSc.

Vypracovala: Tereza Weingartová

Čestné prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

V Šumperku dne 16. dubna 2011

_____________________ Tereza Weingartová

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala PaedDr. Ivu Martincovi, CSc., za poskytování cenných rad a připomínek při koncipování této bakalářské práce.

OBSAH 1. ÚVOD ............................................................................................................... 5 2. ŽIVOT A PŘEHLED DÍLA KARLA POLÁČKA ...................................... 6 3. LITERÁRNÍ ROZBOR .................................................................................. 8 3.1 Fabule románu Muži v ofsajdu .................................................................... 8 3.2 Kompoziční postupy .................................................................................... 10 3.2.1 Hlavní a vedlejší postavy Muţů v ofsajdu.............................................. 10 3.2.2 Prostor ..................................................................................................... 14 3.2.3 Čas ........................................................................................................... 16 3.2.4 Titul ......................................................................................................... 16 3.2.5 Architektonická jednotka ........................................................................ 17 3.3 Kompoziční principy ................................................................................... 17 3.3.1 Motivy románu........................................................................................ 18 4. JAZYKOVÝ ROZBOR ................................................................................ 21 4.1 Jazyk charakteristický pro námět ............................................................. 21 4.2 Slovní zásoba ................................................................................................ 23 4.3 Promluvy postav a vypravěče..................................................................... 27 4.3.1 Pásmo postav .......................................................................................... 27 4.3.2 Pásmo vypravěče .................................................................................... 33 4.4 Syntax ........................................................................................................... 35 4.5 Básnická pojmenování ................................................................................ 37 4.5.1 Metafora a metonymie ............................................................................ 37 4.5.2 Personifikace ........................................................................................... 37 4.5.3 Přirovnání ................................................................................................ 38 4.5.4 Epiteton ................................................................................................... 39 5. ZÁVĚR ........................................................................................................... 41 6. POUŽITÁ LITERATURA ........................................................................... 43

1. ÚVOD V třicátých letech 20. století publikuje celá řada vynikajících autorů starší i nově nastupující generace. Mají za sebou krutou válečnou zkušenost, pocházejí z velmi rozdílných prostředí, hlásí se k nejrůznějším politickým i uměleckým směrům a proudům. K tak zvanému demokratickému proudu mladých autorů se řadí i Karel Poláček. Karel Poláček patří mezi nejvýznamnější a nejoblíbenější české spisovatele 1. poloviny 20. století. Čtenáři ho vesměs znají hlavně jako prozaika, přestoţe jeho tvůrčí činnost byla velmi

různorodá.

Vynikal

svými

humoristickými

a

satirickými

prózami,

ale

neopomenutelná je i jeho činnost publicistická, fejetonistická, scénáristická a tvorba pro děti. Poláček prošel několika tvůrčími obdobími. Za začátek jeho spisovatelské dráhy povaţujeme dvacátá léta, kdy publikoval krátké prózy, jiţ zde nalezneme charakteristické znaky jeho komična. Významné pro toto období bylo také jeho přátelství s bratry Čapky, se kterými spolupracoval jako ţurnalista. Předělem v Poláčkově tvorbě je konec dvacátých let, kdy se věnuje závaţnější tematice s náznakem satiry a kritiky. Vrcholné beletristické období nacházíme ve třicátých letech, kdy vydává svůj románový cyklus. V závěrečné tvorbě se opět vrací ke svému specifickému humoru. Jak uţ bylo řečeno, Poláčkova tvorba byla velmi bohatá a různorodá, je autorem více či méně známých románu a povídek. Mezi ně patří i humoristický román Muţi v ofsajdu, který byl poprvé vydán roku 1931. Tato práce se podrobněji zabývá jazykovými a stylistickými kvalitami výše uvedeného díla. Hlavním cílem celé práce je zaměřit se na barvitý a osobitý jazyk autora, který prostupuje jak námi rozebíraným románem, tak i ostatním Poláčkovým dílem.

5

2. ŽIVOT A PŘEHLED DÍLA KARLA POLÁČKA Dílo Karla Poláčka můţeme jistě zařadit do zlatého fondu české humoristické literatury, a to zejména pro jeho satirické vidění všech vrstev české společnosti. Poláček byl mistrem v odhalování typických směšně hrdinských charakterů. Jeho tvorba obsahuje neobyčejné mnoţství ţánrových forem – od drobných sloupků, povídek aţ k románovému cyklu. Jeden ze čtenářsky nejoblíbenějších českých spisovatelů se narodil roku 1892 v Rychnově nad Kněţnou jako čtvrtý z pěti synů v českoţidovské rodině obchodníka. Právě rodinné prostředí, prostředí ţidovské střední vrstvy a maloměsto ovlivnilo jeho tvorbu. Kdyţ mu bylo sedm let, zemřela mu matka na tuberkulózu a jeho otec se podruhé oţenil. V rodném městě dokončil obecnou školu a začal studovat gymnázium, avšak pro špatný prospěch musel přestoupit na gymnázium v Praze. Alena Hájková v Kníţce o Karlu Poláčkovi (1999) dokládá, „ţe jako kvintán musel Poláček ve školním roce 1907/8 rychnovské gymnázium opustit pro „vzdorovité chování“ – fáma praví, ţe si ještě s jedním spoluţákem přivázali do nohavic zvonky – a také vzhledem ke třem nedostatečným, z jazyka latinského, řeckého a z matematiky.“1 Po absolvování gymnázia vykonával v Praze různá úřednická zaměstnání a zároveň začal studovat práva na Karlově univerzitě. Jeho vášní bylo studentské loutkové divadlo, pro něţ psal a překládal hry, hrál v něm a dokonce je i řídil. Do jeho studia zasáhla první světová válka. Válku prodělal na ruské a poté na srbské frontě, kde padl do zajetí. Válečné záţitky se dočkaly ztvárnění ke konci jeho tvorby v románovém cyklu. Po válce pracoval jako úředník Československé vývozní a dovozní komise (později Úřad pro zahraniční obchod). Rok 1920 se stal pro Karla Poláčka významným jak jeho prvními otištěnými příspěvky (např. v časopisech Štika venkova, Nebojsa, Tribuna) a spoluprácí s bratry Čapky, tak sňatkem se studentskou láskou Adélou Hermannovou. Spolu s Karlem Čapkem se uvedli jako autoři nově zaváděného sloupku, dále se uplatnil jako zpravodaj ze soudní síně (posmrtně vydané soubory, např. Ze soudní síně – 1956, Soudničky – 1999). Poláček publikoval v mnoha novinách a časopisech, z těch známějších např. v Lidových novinách, Českém slově a souběţně vydával vlastní humoristický časopis Dobrý den (1927-1930). Po celou dobu své ţurnalistické práce publikoval v novinách nejen

1

HÁJKOVÁ, A. Kníţka o Karlu Poláčkovi. 1. vyd. Praha: Academia, 1999. s. 16.

6

soudničky, fejetony, sloupky, články, ale také velkou část svého prozaického díla. V době okupace nesměl z rasových důvodů publikovat. V roce 1943 byl transportován do Terezína, odtud pak do Osvětimi, kde podle prvotní verze zahynul hned v den příjezdu v plynové komoře. Podle nových svědectví z 90. let byl z Osvětimi přesunut do koncentračního tábora Hinderburg a odtud roku 1945 do koncentračního tábora Dora, kde patrně na přelomu ledna a února zemřel. V prvním období Poláčkovy tvorby převaţují drobné novinářské prózy, zaloţené na karikatuře a jazykové komice (Mariáš a jiné ţivnosti – 1924, Čtrnáct dní na vojně – 1925, 35 sloupků – 1925, Okolo nás, Ţivot ve filmu a jiné). Poláček zde uvádí tematiku komiky tzv. ţivností, kde je pozornost zaměřena k činnostem, které poznamenávají své provozovatele charakteristickými znaky. Zaměřuje se na drobného člověka s jeho existenčními problémy, slabostmi, zábavami a koníčky. Specifické místo v jeho tvorbě zaujímají ţidovští obchodníci a obchodní cestující (Povídky pana Kočkodana – 1922, Povídky izraelského vyznání – 1926, Bez místa – 1922). Svět maloměšťáka zachytil v populárních humoristických románech Muţi v ofsajdu, kterými se bude bakalářská práce zabývat podrobněji, dále Hráči – 1931, Michelup a motocykl – 1935, Hostinec U kamenného stolu – 1941 publikovaný pod jménem Vlastimila Rady, Bylo nás pět, vydaných posmrtně roku 1946. Stejného charakteru je kniha pro děti Edudand a Francimor (1933), novinářskou frázi zesměšnil parodický Ţurnalistický slovník (1934). Další románová řada si všímá tzv. malých lidí; satiricky odhaluje nelidskou aţ zrůdnou tvář této malosti (Dům na předměstí - 1928, Hlavní přelíčení - 1932). Vrcholným dílem této řady je pak cyklus románů o ţivotě v okresním městě v době před první světovou válkou a během ní. Cyklus měl být původně pentalogií, pátý díl se však dochoval jen ve zlomku (Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město, Vyprodáno). Poslední autorovy knihy psané za války vyšly pod cizím jménem nebo aţ posmrtně, kdy byl vydán např. Poláčkův deník z r.1943 pod názvem Se ţlutou hvězdou (1959). Mnohá Poláčkova díla se dočkala dramatického či filmového zpracování, některá za autorovy spoluúčasti.

7

3. LITERÁRNÍ ROZBOR 3.1 Fabule románu Muţi v ofsajdu V roce 1931 vydal Karel Poláček tři humoristické knihy, které byly napsány v tomto pořadí: Hráči, Hedvika a Ludvík, Muţi v ofsajdu. Poslední jmenovaný, humoristický román Muţi v ofsajdu s podtitulem Ze ţivota klubových přívrţenců, se stal nejúspěšnější knihou z této trojice. O tom svědčí i obrovský úspěch, kterého dosáhl stejnojmenný film. A potvrzuje to i Poláčkova dcera Jiřina Jelinowiczová těmito slovy: „V těch třicátých letech, v době nejhlubší hospodářské krize, se nám vedlo nejlépe. Tehdy byli natočeni Muţi v ofsajdu, coţ způsobilo náhlý obrat v našem ţivotě. K. Poláček byl najednou slavný, vyhledávaný autor, snímek naší rodiny se objevil v časopise Světozor, spolu s dlouhým článkem.“2 Děj románu se odehrává na praţském Ţiţkově a samozřejmě na Letné někdy kolem roku 1930. Ústřední postavou celého děje je Emanuel Habásko mladší, jehoţ jméno je v knize zkráceno na Eman. Eman je synem krejčího stejného jména, který ho po smrti manţelky od Emanova dětství vychovává zcela sám. Eman je vyučeným truhlářem, ale k práci se zrovna moc nemá. Zato je vášnivým a zarytým fotbalovým fanouškem místního klubu Viktorie Ţiţkov. Eman se dostane do sporu s panem Richardem Načeradcem, jehoţ zálibou je také fotbal, ten je ale příznivcem odvěkého rivala Ţiţkova, klubu Slávie. Po jejich konfliktu, který vyústí ve vzájemné napadení a skončí aţ na policejní stanici, oba zjišťují, ţe mají společného koníčka, který je spojuje – kopanou. Pan Načeradec je ţidovského původu, je ţivnostník a vlastní obchod s látkami a oděvy. Jakmile zjistí, ţe Eman je nezaměstnaný, nabízí mu práci ve svém obchodě. S tímto rozhodnutím však nesouhlasí jeho manţelka Hedvika Načeradcová. Je přesvědčena, ţe dalšího zaměstnance nepotřebují. Její pohled na Emana se postupně začíná měnit, hlavně poté, co Eman přiměje jejich nevychované děti jíst a vypráví jim příběhy z fotbalového prostředí. I přesto, ţe je celá kniha prostoupena obrazem fotbalového fanouškovství, objevuje se zde milostná zápletka a to mezi Emanem a Emilkou Šefelínovou. Tato mladá dvojice se seznamuje prostřednictvím paní Načeradcové v módním salónu a okamţitě se do sebe

2

JELINOWICZOVÁ, J. Můj otec Karel Poláček. Rychnov nad Kněţnou: Městský úřad, 2001. s. 9.

8

zamiluje. Jejich lásce však nepřeje Emilčin otec. I přes jeho zákaz se spolu nadále scházejí, dokonce i za podpory její matky paní Šefelínové. Další postava objevující se v románu je vdova Ouholičková, která se snaţí za kaţdou cenu získat přízeň Habáska staršího. Její představy směřují ke společné budoucnosti s Habáskem starším, ten ji ale neustále odmítá, nakonec i velmi nevybíravým způsobem. Vdova Ouholičková si ale toto chování nenechá líbit a rozhodne se, ţe půjde za panem Šefelínem, aby mu sdělila, ţe jeho dcera se nadále s Emanem schází. Pan Šefelín dostane obrovskou zlost. Po zjištění, ţe Emilka je těhotná, se rozhodne dát věci do pořádku a přichází za Emanem, spolu s Emanem zastihne i jeho otce. Pan Habásko starší se s panem Šefelínem spřátelí a v alkoholovém opojení plánují budoucí ţivot svých dětí. Poté co se Eman dovídá, ţe je Emilka těhotná, neváhá ani chvíli a poţádá ji o ruku. Závěr románu patří svatbě Emana s Emilkou. Ani svatební noc se nemůţe obejít bez oblíbeného fotbalu. Eman Emilku zkouší, jaké znalosti v tomto oboru má a je spokojen, ţe si vzal právě tuto ţenu. Podle Ferdinanda Peroutky: „Muţi v offsidu připomínají trochu Chestertonova Napoleona nottinghilského nikoliv proto, ţe by tu byla nějaká příbuznost v pojednávání s látkou. Ale látka má psychologické podobnosti. Chesterton líčí probuzení místního patriotismu v obyvatelích různých městských čtvrtí londýnských. […] Autor Muţů v offsidu popisuje onu atmosféru patriotismu, která se vytváří kolem fotbalových klubů.“ 3

3

PEROUTKA, F. Autor v ofsajdu. Přítomnost, 1931, č. 5, s. 74.

9

3.2 Kompoziční postupy Literární dílo bývá zcela pravidelně vystavěno na několika kompozičních postupech. „Kompoziční postupy doplňují jednotící způsob výstavby díla a dotahují ho do konečné tektonické podoby.“4 V práci se z kompozičních postupů podrobněji zaměříme na postavy, prostor, čas, titul literárního díla a architektonickou jednotku.

3.2.1 Hlavní a vedlejší postavy Mužů v ofsajdu Hrdiny Muţů v ofsajdu jsou lidé, kteří mají svá různá povolání, ale kteří všichni sdílejí náruţivou zálibu v kopané. Poláček se inspiroval vlastním pozorováním i vypravováním přátel, zejména Františka Němce5 (dohad, ţe předlohou pro postavy Emana Habáska a pana Načeradce byli Němcův bratr a otec). Podle nastudovaných zdrojů Poláček nebyl příznivcem sportu, to ale ještě neznamená, ţe nemohl studovat fanoušky a fanouškovství a doklad o tom nacházíme v Muţích v ofsajdu. Je to zároveň více i méně neţ jen povídka o ţidovském obchodníkovi panu Načeradcovi a dvojici otce a syna Habáskových. Pan Načeradec jako zaměstnavatel Emana mladšího mu umoţní lepší ţivot i sňatek, ale dojímavě komický příběh se šťastným koncem je hlavně obrazem praţského fotbalového návštěvnictva. Všechny důleţité postavy zaujímají postoj k fotbalu s výjimkou několika nesportovních dam. „Proč fandíme kamaráde? Já myslím, ţe je to volání bojového pudu, který je v nás skryt pod nánosem konvence. Tento bojový pud nutí nás sdruţovat se pod jednou korouhví.“ „Ano,“ přisvědčil druh, „je to romantická záliba pro barvy, pod nimiţ se táhne do bitvy.“6

Pan Emanuel Habásko mladší Je vyučený truhlář, později příručí v obchodě pana Načeradce, ale hlavně nadšený stoupenec fotbalového klubu Viktorie Ţiţkov. Byl tak vychován a své přesvědčení hájí za všech okolností. Fotbal v nejrůznějších podobách vstupuje i do jeho snů, ať jsou to reálné 4

VŠETIČKA, F. Podoby prózy. Olomouc: Votobia, 1997. s. 45. František Němec (1902-1963) byl básník wolkerovské generace, publicista, fejetonista a prozaik. František Němec psal do Českého slova a deníku A - Zet. Po 2. světové válce pracoval v kulturní rubrice Práce. Byl rovněţ zpravodajem z norimberských procesů s hlavními válečnými zločinci. 6 POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 224. 5

10

herní situace, které přechází ze snů do skutečnosti, nebo výpravný sen s historickým podtextem, který vychází z potlačovaného rozporu mezi Emanem a jeho zaměstnavatelem panem Načeradcem. Seznámení obou pánů bylo dramatické. Eman fandil svému klubu na utkání se Slavií, jejímţ přívrţencem byl pan Načeradec. Výměna názorů vyvrcholila fyzickým napadením a skončila předvedením na policejní stanici. Rozuzlení situace bylo překvapivé. Pan Načeradec zaplatil pokutu za oba a po posezení v kavárně dokonce nabídl panu Habáskovi zaměstnání. Hlavní důvod byl ten, ţe s ním mohl sdílet svou zálibu ve fotbalu. Pan Habásko se osvědčil a stal se vedoucím samostatné filiálky. Při svém zaměstnání se také seznámil s Emilkou Šefelínovou, která se po drobných peripetiích a soustavném vzdělávání v teorii i praxi fotbalu stala jeho ţenou. Ale nejdůleţitější zůstává kopaná – dokladem toho je zpráva ze sluţební cesty: „Richard Naceradec zizkov teplitzer FC viktoria Zizkov 3:2 (0:0) stop spatny teren nemozny soudce stop habasko.“7 Jak vidíme, humor panu Habáskovi také nechyběl.

Pan Emanuel Habásko starší Povoláním krejčí, záhy ovdověl a musel pečovat o malého synka. Zvládl výchovu i domácí práce. A hlavním rozptýlením mu byl fotbal s oblíbeným klubem Viktorie Ţiţkov. Jeho klubový fanatismus se projevuje ortodoxnějším pojetím neţ u Emana mladšího, který uznává vědecký fotbal. „Veliký Boţe, jenţ si stvořil všecko tvorstvo, tudíţ i SK Viktorii Ţiţkov, nedej, aby tvůj věrný klub podlehl v tak významném zápase, kdyţ se jedná o umístění v mistrovské tabulce. […] Ne moje, ale Tvoje vůle staň se, ó Pane! Kdyby náhodou neměla Viktorka zvítězit, tak aspoň nerozhodný vejsledek dej, milý Boţe!“ 8 Jeho osamělý ţivot někdy vzbuzuje zájem taktéţ osamělých ţen, které by o něho rády pečovaly. Nejvytrvalejší je vdova Ouholičková, které se pan Habásko skoro bojí. „Vdova to bere zkrátka. Měl bych ji pohladit pohrabáčem, nebo jsem nešťastnej člověk. To bysem moh udělat, a kdyby mělo něco bejt, řeknu, ţe jsem to udělal nerad!“9 Společně s Emanem mladším odráţejí milostné útoky vdavekchtivé vdovy, která se jim pak rozhodne pomstít. Ale pomsta se nezdaří, naopak pomůţe mladým milencům urychlit sňatek a Eman starší také vyvázne z jejích nástrah, i kdyţ se mu mohl fotbal stát osudným. Pan Habásko starší

7

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 123. Tamtéţ, s. 34. 9 Tamtéţ, s. 106. 8

11

se spřátelí s budoucím tchánem svého syna panem Šefelínem, který sice neholduje fotbalu, ale u skleničky si oba otcové dobře rozumějí.

Pan Richard Načeradec Je obtloustlý majitel obchodu s konfekcí izraelského vyznání, ţenatý, otec dvou dětí Otouška a Haničky. Je temperamentní, patrně má vysoký tlak a jeho lékař mu doporučil sport. Zvolil kopanou a stal se vášnivým fanouškem letenské Slavie. Jeho temperament je příčinou dramatických situací v jeho rodině a také konfliktů s přívrţenci ostatních klubů. Pan Habásko mladší byl přijat u pana Načeradce do zaměstnání hlavně jako člověk, s kterým mohl sdílet svou zálibu, ale také vstupovat do vášnivých debat a roztrţek. Vţdycky dostal výpověď nebo ji sám dal, ale přesto si byli velmi blízcí, protoţe ve své rodině i v širším příbuzenstvu byl pan Načeradec se svou vášní osamocen. „Tlustý šéf se dal opět na pochod a jal se prozpěvovat. Eman zbystřil sluch. Zdálo se mu, ţe zachytl „8:1“, zpívané na nápěv „Růţe růţe“. „Co zpíváte, pane šéf?“ otázal se temně. „Já ţe zpívám? Já nezpívám.“ „A zpíváte, ne ţe ne.“ „Ani mi nenapadlo zpívat. Jakej já uţ nejsem.“ „Tak kdyţ nezpíváte, tak nezpívejte.“ „Nemáte zas moc řečí, Eman?“10 Velmi příznačné pro povahu pana Načeradce jsou jeho názory na manţelství a rodinu. Ačkoli s nimi pana Habáska podrobně seznámil, aby ho odradil, jeho rady nebyly vyslechnuty.

Pan Šefelín Je tím uvedeným přísným otcem, který nejprve nepřeje známosti své dcery s Emanem, ale později nachází přítele v panu Habáskovi starším. Jeho povaha je typická výbušností a rychlou změnou nálad. Takové chování je odůvodněno tím, ţe Emilka je jeho jediná dcera a on se chce o ni co nejlépe postarat. „Kdo je pan Šefelín? Je to otec slečny Emilky a kromě toho syna studujícího. Je to muţ černých, ponurých knírů a chmurného názoru světového. Výchova dětí se řídí prostou, avšak účinnou poučkou. Podle pana Šefelína má dnešní ţenská plnou hlavu světa, takţe je nejlepší odepnout pásek a řezat ten ţenský svět; jen tak jim moţno vyhnat marné myšlenky z hlavy.“11

10 11

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 130-131. Tamtéţ, s. 80.

12

Ţenské postavy Ţenské postavy nejsou v knize vykresleny s takovou dokonalostí jako postavy muţské. Je to hlavně z toho důvodu, ţe kniha se zabývá ryze muţskou zálibou. I přesto v knize nacházíme pasáţe, ve kterých ţeny hrají hlavní úlohu a poskytují řadu odboček do jiných sfér, neţ jsou ty fotbalové. Jednou z hlavních ţenských hrdinek je slečna Emilka Šefelínová. Je to mladá půvabná švadlenka, zrozená k tomu, aby byla dobrou manţelkou. Nedovíme se o moc víc o její povaze. Podobá se ostatním mladým dívkám a chce se vdávat. Kdyţ zjistí, ţe se Eman zajímá o fotbal, začne se také zajímat o fotbal, protoţe s ním chce mít společné zájmy. Má přísného otce, který má poněkud drsné, ale účinné výchovné metody, dále zlomyslného mladšího bratra a maminku, která přeje mladé lásce, protoţe ţenichů není nazbyt. Takţe Emilka se stane mladou paní Habáskovou a čeká příchod potomka. Paní Načeradcová je ţena, která si snad neměla toho člověka – pana Načeradce brát, jak jí radila její maminka. „Mám já to radosti, kdyby to moje neboţka maminka viděla, ta by řekla: „Jojo, vidíš, vidíš, já to dycky povídala, to není člověk pro tebe, mohlas udělat lepší partii, ty se svou figurou, ale nedala sis říc a teď to máš,“ no, nejsem já nešťastná ţena?“12 Přestoţe výměny názorů mezi manţeli jsou velmi dramatické, v těţkých chvílích stojí při sobě. Paní Načeradcová nám ze začátku připadá jako nesympatická ţena, kterou zajímá jen majetek, ale tento dojem se v průběhu děje s vývojem postavy změní. „Já si to nechám něco stát, uvidíte, ţe se ukáţu, já nejsem taková.“13 Další a zároveň poslední význačnou ţenskou představitelkou je vdova Ouholičková, opuštěná dáma, která se domnívá, ţe po jejím boku by pan Habásko starší našel štěstí. „Neříkejte, pane… Já kdyţ slyším vo svatbě, tak jsem celá pryč, neb mám měkký srdce a plakala bych a nevím proč. Boţe, kdyţ se tak najdou dvě srdce, která bijí jen pro sebe, dvě duše, které si rozumějí… není nad lásku, pane, to si nechte říct –“14 Volí poněkud nevybíravé prostředky a pan Habásko jen tak tak unikne. Seznámíme se ještě s řadou postav jednak z rozvětveného příbuzenstva rodiny Načeradcovy, jednak z fanoušků různých fotbalových klubů – Sparty, Slavie, Unionu Ţiţkov. Poláček zde jako i v jiných svých dílech ukazuje celou řadu postav, které vykazují 12

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 142. Tamtéţ, s. 74. 14 Tamtéţ, s. 151. 13

13

svůj specifický komický charakter. Jsou zde zpodobňováni hráči fotbalu, lidé s ustálenými zálibami, drobní Ţidé, obchodníci. Autor rozlišuje své postavy a figurky velmi plasticky s hlubokou znalostí povah i prostředí. „Nedostatek psychologické motivace Poláčkových postav je nahrazen vnější charakterizací. Tato charakterizace je důsledná a to spatřujeme např. u charakteristiky jménem.“15 Poláček charakterizuje lidi jejich příslušností ke skupinám: obchodník pan Načeradec, vdova Ouholičková, slečna Emilka nebo podle vizáţe: tlustý principál, červený nos, černé mikádo.

3.2.2 Prostor Karel Poláček se jako jeden z prvních autorů zajímá o prostředí, které aţ dosud zůstávalo českými spisovateli nepovšimnuto, totiţ prostředí fotbalových fanoušků. „Je první spisovatel u nás, který se odváţil pojednat o statisícovém publiku fotbalových zápasů.“16 Muţům v ofsajdu sice předcházela dvě díla s fotbalovou tematikou, a to Klapzubova jedenáctka Eduarda Basse a F. C. Ball Vladislava Vančury. Avšak Karla Poláčka podle Aleny Hájkové „více neţli hráčský či fandovský přístup k ţivotu zajímá odraz hry v mentalitě středních vrstev, zrcadlící různorodé zájmy, sympatie a idiosynkrazie, které obyčejnému člověku – de facto maloměšťákovi – nahrazují vlastní tvůrčí účast na ţivotě.“17 V románu Muţi v ofsajdu se nám odkrývá několik prostorů, které se vzájemně prostupují. Největší část příběhu se odehrává v prostředí interiérů, kam bychom mohli zařadit domácnosti Habásků a Načeradců a samozřejmě místo obchodu pana Načeradce, kde vyvstanou důleţité dějové zápletky. Z hlediska exteriérů se jedná především o fotbalová hřiště, ale hlavně o tribuny, kde hlavní hrdinové proţívají své individuální zápasy.

Byt pana Habáska Jednopokojový byt otce a syna leţí na periferii města v Cimburkově ulici na Ţiţkově, tento byt je pro obyvatele jak kuchyní, loţnicí, obývacím pokojem, tak krejčovskou dílnou. Pan Habásko starší zde přijímal své zákazníky a prováděl svou krejčovskou 15

SVOBODOVÁ, H. Karel Poláček nezemřel. 1. vyd. Boskovice: ALBERT, 2000. s. 93. PEROUTKA, F. Autor v ofsajdu. Přítomnost, 1931, č. 5, s. 75. 17 HÁJKOVÁ, A. Komika jako nástroj kritiky maloměšťáctví v díle Karla Poláčka. 1. vyd. Praha: Academia, 1985. s. 45. 16

14

ţivnost. Postupem času vykonával veškeré domácí práce sám, pouze na velkém úklidu se účastnil i Eman. „Ten, na něhoţ padla sluţba, měl povinnost uklidit, uvařit snídani i oběd a pak umýt nádobí. Jenom před svátky gruntovali společně. […] Avšak Eman mladší, kterému se ráno nechtělo vstávat, často přinutil svého otce, aby měl sluţbu za něho.“18 Tento malý byt je pro hlavní hrdiny místem, kde se odehrávají důleţité dialogy týkající se fotbalu. I přesto, ţe se jedná o nevelký prostor, hrdinové jsou zde spokojeni, je to místo jejich rodinného zázemí, i kdyţ v ne úplně kompletní rodině. „Oba, otec i syn, spávali v jedné posteli, jeţ byla úzká, takţe bylo jim leţeti po způsobu námořníků s pěstmi pod hlavou. Mezi nimi byly časté spory, kdo má spát u zdi. To bylo výhodnější, neboť tam bylo větší teplo. Ve spánku zápasili spolu o přikrývku, která byla krátká a vydávala nohy nočními chladu.“19

Byt pana Načeradce Pan Načeradec se svou manţelkou a dvěma dětmi obývá byt na Letné, jak z románu vyplývá, proto také fandí Slavii. Rodina pana Načeradce patří k vyšší společenské třídě, z toho a lehkých náznaků v knize můţeme usuzovat, ţe jejich bydlení bude podstatně honosnější neţ u Habásků. „Příbuzní odebrali se dolů, do salónu, zasedli kolem stolu… “20

Obchod pana Načeradce Tomuto prostoru je v románu věnováno poněkud větší místo neţ samotnému bytu pana Načeradce. Obchod s konfekcí se nachází v témţe domě, ale vchod je umístěn na opačné straně, směrem na Ţiţkov. Toto místo je důleţitým konstitutivním prvkem, prostupuje celým příběhem a odehrávají se zde více či méně důleţité zápletky. Ať uţ malicherné hádky mezi manţeli nebo zaměstnanci, seznámení mladé dvojice či pesimistické výhledy do budoucího fungování obchodu. Obchod i domácnost jsou na svou dobu velmi dobře vybaveny různými moderními vymoţenostmi, a to např. telefonem, rozhlasovým přijímačem, záznamní pokladnou. 18

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 13. Tamtéţ, s. 13. 20 Tamtéţ, s. 68. 19

15

Tribuny fotbalových hřišť Tribuny na stadionech profesionálních klubů si nesmíme představovat tak, jak vypadají dnešní tribuny moderních stadionů. Obraz získáme například z filmu natočeného podle Muţů v ofsajdu. Vybavením bylo zábradlí, jediná opora pro stojící diváky a několik řad dřevěných lavic v popředí. Na vyvýšeném místě sledoval a komentoval zápas rozhlasový reportér, např. autentický Josef Laufer. Osazenstvo tribun tvořili převáţně muţi a Poláček je popisuje takto: „Zástup dělil se zřejmě ve tři části. Viktoriánské vyznání bylo napsáno ve tvářích pod placatými čepicemi, pod černými bouřkami; viktoriánství nesli v sobě lidé bez límečku, s obnaţenými ohryzky, ţivnostníci se svislými kníry a inteligenti s brýlemi. Slávistická víra byla zastoupena bankovními i samosprávními úředníky, pány s licousy a tučnými majiteli.“21

3.2.3 Čas Kategorie času je v románu zaloţena na dodrţování časové posloupnosti. Jedná se o čas chronologický, autor ve svém díle časovou posloupnost zachovává, zanechává takový časový sled, jaký probíhá ve skutečnosti. V románu nenacházíme zásadní časové mezníky, jak je u jiných děl obvyklé, jako jsou svátky či specifické aktivity typické pro dané roční období. Patrně se jedná o zachycení jedné fotbalové sezóny. Jediným bodem v knize, který se kategorie času dotýká, jsou zásnuby Emana s Emilkou na prvního máje.

3.2.4 Titul Tituly knih Karla Poláčka jsou ve většině případů jednoznačné (Dům na předměstí, Hlavní přelíčení). Výjimkami jsou pouze Vyprodáno z pentalogie o okresním městě a jeho obyvatelích v době těsně před a během první světové války a Muţi v ofsajdu. Po objasnění podstaty ofsajdu = postavení mimo hru se můţeme domnívat, ţe lze titul knihy i s podtitulem Ze ţivota klubových přívrţenců chápat v přeneseném významu. Jedná se tedy o titul metaforický. Sportovní fanoušci se na sportovních zápasech emočně a moţná i intelektuálně angaţují, ale průběh zápasu mohou ovlivnit pouze zprostředkovaně. Sice často slyšíme z úst sportovních komentátorů, ţe diváci ţenou hráče do útoku a naopak hráči děkují divákům za podporu, ale skutečně přímý podíl na výsledku hry diváci mít nemohou. 21

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 126.

16

A přeneseme-li si název ze hry do ţivota, najdeme tam moţná myšlenku, ţe hra sama přenáší diváky ze skutečnosti do náhradního prostředí, ze skutečných ţivotních situací do situací herních, náhradních a zástupných a ţe by se tedy naši hrdinové mohli ocitnout v ţivotním ofsajdu. Je pravdou, ţe roli her v ţivotě mas chápali jiţ ve starém Římě – chléb a hry a lid bude spokojen.

3.2.5 Architektonická jednotka Architektonická

jednotka

tvoří

základní

prvek

architektoniky.

Ladislava

Lederbuchová ve své knize Průvodce literárním dílem (2002) vysvětluje, ţe „architektonika je vnější kompozice neboli vnější, zjevné uspořádání výstavby textu z architektonických sloţek.“22 V próze za architektonickou jednotku povaţujeme jednotlivé kapitoly, díly popřípadě scény. Rozebíraný román Muţi v ofsajdu se člení na devadesát jedna kapitol, tyto kapitoly jsou v záhlaví označeny pořadovým číslem a zároveň i názvem. Název kapitoly nám vţdy prozradí, o čem jednotlivé kapitoly pojednávají. Kapitoly jsou krátké, mají poměrně stejnou délku a veskrze na sebe navazují. Jedná se tedy o kapitoly paralelní, jelikoţ „tvoří součást paralelního principu, jsou vybudovány na podobnosti a příbuznosti. Především na příbuznosti dějové a výrazové.“23

3.3 Kompoziční principy 22 23

LEDERBUCHOVÁ, L. Průvodce literárním dílem. 1. vyd. Jihlava: H&H, 2002. s. 22. VŠETIČKA, F. Podoby prózy. Olomouc: Votobia, 1997. s. 51.

17

Kompoziční princip je povaţován za základní jednotící způsob vnitřní výstavby literárního díla. Kompozičních principů se v literatuře vyskytuje nesmírný počet a tyto principy mají nejrůznější podoby. František Všetička ve svém díle Podoby prózy (1997) uvádí, ţe „literární dílo je obvykle zaloţeno na několika kompozičních principech, jen výjimečně je autor zakládá na principu jednom.“24 Určujícím principem románu Muţi v ofsajdu, je princip paralelní, který je jeden z nejstarších a nejběţnějších principů vůbec. Podstata paralelního principu spočívá v „souběţné příbuznosti probíhajících dějů a scén, která je zaloţena na podobnostech, tzv. paralelismech.“25 Dalším principem, který zde nacházíme, je princip motivický, který se hlavní měrou podílí na výstavbě literárního díla. Primární jednotkou motivického principu je motiv. Eduard Petrů v Úvodu do studia literární vědy (2000) tvrdí, ţe „základním prostředkem rozvoje syţetu v literárním díle se stává aţ motiv, který povaţujeme za nejjednodušší stavební sloţku literárního díla.“26 Motivy se dále dělí na motivy hlavní, z nichţ je jeden motiv vůdčí, tzv. leitmotiv. Za leitmotiv v románu Muţi v ofsajdu povaţujeme motiv fotbalu, motivy vedlejší se pak podílejí na celkové kompozici díla. Mezi vedlejší motivy této knihy můţeme zařadit pravidla fotbalu, fotbalové kluby a vztahy, které panují mezi jednotlivými postavami.

3.3.1 Motivy románu Fotbal Motiv fotbalu se nám objevuje jako nový společenský fenomén. Obdobně jako byly v naší meziválečné literatuře oblíbeny nové prostory (Podkarpatská Rus, městské periferie), nemohl dlouho zůstat nepovšimnut fotbal. Je vlastně také novým prostorem, obdélníková plocha škvárového nebo travnatého hřiště s tribunami pro téměř výhradně muţské obecenstvo a v přeneseném smyslu slova, prostor hry s dodrţováním pravidel.

Pravidla fotbalu

24

VŠETIČKA, F. Podoby prózy. Olomouc: Votobia, 1997. s. 15. Tamtéţ, s. 15. 26 PETRŮ, E. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000. s. 102. 25

18

Čtenář je s pravidly hry seznamován nenásilně, ovšem jejich neznalost je povaţována za smrtelný hřích. Chce-li slečna Emilka být váţnou známostí pana Habáska mladšího, musí pravidla fotbalu ovládat. „Řekni mi, slečno, jak je tohle moţný? Kdes ţila a cos dělala? Mně to nejde do hlavy! Přeci malý dítě zná víc neţ ty!“27 Emilka byla nucena věnovat pozornost zápasům na zeleném trávníku, které by jí byly jinak lhostejné. Eman jí vysvětlil elementární nauky o správném stavění, stopování míče, přehrávání. Rozvinul před ní teorii kombinační a přízemní hry, co je to kick and rush a jak má vypadat hra vnitřního tria. O fotbalu také teoretizují dva pánové, náhodní návštěvníci, ale jiţ na nejlepší cestě stát se fanoušky. „Jeho pozornost zaujali dva pánové, jimţ kanula ze rtů učenost a plynul bystrý hovor. […] „Tak co tomu říkáte?“ tázal se bas. „Jaké jsou vaše dojmy?“ Kudrnatý mávl rukou. „Nevím, co vidíte na této zábavě,“ zasípěl. […] „Hle, pane, zápas se odehrává před pozorným zrakem tisíce diváků. Kaţdý z nich můţe vydat svědectví, bylo-li hráno dobře, měl-li zápas úroveň, jsou-li hráči ve formě a jestli se kaţdý z nich snaţil o zdar společného díla. Ve fotbalovém zápase, pane, nejsou oblíbeny parádičky, hra pro galerii, ale kaţdý dává přednost účelné a přesné souhře. Ţádá se, aby kaţdý vydal ze sebe vše a měl porozumění pro souhru celku.“ […] „Nastupují, nastupují…“ přerušil ho netrpělivě kudrnatý.“28

Kluby, jejich vzestupy a pády SK Slavie – hrdý mistr ligy, má také své slabé chvíle. Pan Načeradec stojí věrně při svém klubu, i kdyţ je to někdy nad jeho síly a musí snášet četná příkoří, nejvíce od p. Habáska mladšího. AC Sparta – ţelezný team rudých (podle dresu). S jeho přívrţenci se setkáváme okrajově, obvykle se spojují s kýmkoli proti Slavii. SK Viktorie Ţiţkov - oříšek letenských leadrů. V zobrazovaném období podává nevyrovnané výkony a působí pánům Habáskům krušné chvíle. Ale oba zůstávají pevní ve víře a škodolibě se radují z poráţek jiných klubů, zejména Slavie. Nejhlubším poníţením je poráţka na vlastním nově otevřeném hřišti. Z dalších klubů jsou v předmluvě z r. 1931 uvedeny AFK Bohemians štika ligy, Čechie Karlín – známá svou obětavou hrou, ČAFKA, na jejímţ hřišti mnohý favorit ztratil cenné body, METEOR a další i venkovské kluby. 27 28

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 113. Tamtéţ, s. 161-164.

19

Obzvlášť truchlivá je historie Unionu Ţiţkov dříve významného prvoligového klubu, nyní spadlého do amatérské soutěţe. Bratři Šturcové Jakub a Josef, kteří šili konfekci pro obchod pana Načeradce, jsou tajnými stoupenci tohoto klubu. Zůstali mu věrni i při jeho pádu, dokonce cítí vinu, protoţe na nějaký čas svůj klub zradili. Teď uţ opět našli správnou cestu. Jejich příběh je vyprávěn jako historie příslušníků tajné sekty. Pan Habásko mladší jejich vyprávění vyslechne, cítí s nimi, ale jeho viktoriánská víra je pevná. Jako správní přívrţenci svých klubů za nejlepší povaţují útočnou řadu v období jejich největší slávy. „Jakub doprovodil Emana aţ na ulici, a kdyţ se rozešli, tu zvedl prst a zvolal za ním: „Císař, Dvořáček, Kracík, Topol, dr. Krása – to byl forvard!“ Eman se otočil, přiloţil dlaně k ústům a odpověděl: „Široký, Mittelmüller, Mysík, Breburda, Prokop – to byl forvard!“29

Vztahy mezi postavami Vztahy mezi postavami jsou jen lehce naznačeny. Autor si s postavami pohrává, hlavně jejich názory a postoje nejsou pevné, mění se podle situace, např. pesimistické názory pana Habáska staršího na charakter a budoucnost jeho syna jsou hned vystřídány nadšením nad jeho schopnostmi a uznáním. Vztahy mezi manţeli Načeradcovými jsou také proměnlivé, jak uţ to v manţelství bývá. Pouze názor pana Načeradce na manţelství obecně, je pevný, ale před manţelkou pečlivě tajený. Podle pana Načeradce je manţelství instituce veskrze špatná a muţ v manţelství je ztracená existence – „efektivně mrtvej muţ.“30 Milenecká dvojice pan Habásko mladší a slečna Emilka Šefelínová se podobá všem šťastným párům. Jsou šťastni, plánují si budoucnost a překáţky, které jim vstupují do cesty, jen posilují jejich city. A dítě, které čekají, je zřejmě očekáváno s radostí. Všichni jim pomáhají a ani pan Šefelín se svým bouřlivým výstupem jejich prohlubující se vztah nenaruší.

29 30

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 105. Tamtéţ, s. 211.

20

4. JAZYKOVÝ ROZBOR „Základním nositelem sémantické i estetické informace literárního díla je jeho jazyk, který u kaţdého autora nabývá jistých specifických vlastností určovaných jeho stylem.“31 I nezkušený čtenář neznající název ani autora díla rozpozná práce Karla Poláčka podle uţitého jazyka a zejména stylu. Je tak příznačný, ţe se dokonce hovořilo o autoplagiátorství, protoţe autorovy oblíbené prostředky se stávaly frázemi, které přecházely z jednoho díla do druhého. Z tohoto hlediska se musíme zamyslet nad tím, jak mohl vydat Hostinec U kamenného stolu pod svým jménem malíř Vlastimil Rada, kdyţ to přece musel kaţdý poznat. Údajně se Rada s přáteli pokoušel knihu „odpoláčkovštit“, ale po několika stranách to vzdali, kniha by pozbyla to, co ji dělalo zajímavou. Takţe zůstala Poláčkovou a průvodní otázka nezodpovězenou.

4.1 Jazyk charakteristický pro námět Román Muţi v ofsajdu není soustředěný primárně na samotné fotbalisty, jak by se mohlo zdát, ale na fanoušky a obdivovatele tohoto sportu. Poláček pojednává na rozdíl od předchozích autorů o fotbalu „nejkomplexněji, s důkladnou znalostí jeho hry, hráčů, taktiky i prostředí.“32 Fotbalová tematika zasahuje snad do všech sloţek ţivota fanoušků a proniká i do jejich řeči. V románu se vyskytuje nesmírné mnoţství výrazů z fotbalové terminologie, to demonstrujeme následujícími ukázkami. „Ty jeho přihrávky a uličky, to klamání hráčů. A ty rasantní útoky!“33 „Klicpera obratně přehrává na Medunu, ten však pumlič vrací. Co hraješ dozadu? Tamhle je branka Slávie. Aha! Klicpera zas podal Medunovi, ten dělá uličku, sláváá – hip, kluci, rozeberte je jak šrajbtiš svatého Lukáše.“ 34 „Eman pozoroval jeho počínání s rostoucí nelibostí. Jeho ţiţkovské srdce bylo beztak naplněno zármutkem, neboť, jak soudil, ta branka byla k chycení, ostatně soudce měl pískat, neboť Junek stál v ofsajdu. Tlustý pán neodpověděl, ale přiloţil si dlaně k ústům a zatroubil do hřiště: „Slávie, hrát! Šetříte se, pacholci, na karneval.“35 „Děl rozechvěně: „Očekávám, ţe dnes bude Slávie v dobré kondici. Co je mi platná jemná kombinace a 31

PETRŮ, E. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000. s. 107. GILK, E. Poetiky a kontexty prózy Karla Poláčka. 1. vyd. Boskovice: ALBERT, 2005. s. 114. 33 POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 18. 34 Tamtéţ, s. 22. 35 Tamtéţ, s. 24. 32

21

přesná přízemní hra, kdyţ se nestřílí? Jestli forvardi budou hrát sobecky na úkor celku, tak je nechci vidět svejma očima. Můţou mně bejt ukradený takový útočníci.“ […] „Tomuhle zápasu se říká derby nebo zlatý hřeb sezóny,“ pravil s lehkým pokrčením ramen, „ale neviděl jsem votravnějších zápasů, neţ poskytují letenští leadrové.“36 Prostý lid v knize hovoří tak jako sportovní komentátoři, tím autor dosahuje největšího komického účinku. Karel Poláček právě tyto fráze ze sportovního dění zasazuje do všedního ţivota mezi kaţdodenní mluvu a tak vzniká nespočet komických scének.

36

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 47.

22

4.2 Slovní zásoba Karel Poláček jako zkušený novinář a vypravěč kombinuje v Muţích v ofsajdu nejrůznější vrstvy jazyka. Jak uţ bylo řečeno, slovní zásoba a její stylové rozčlenění je v románu velmi bohaté. V knize se vyskytují spisovné, nespisovné i hovorové výrazy. Uţití hovorových výrazů demonstrujeme následujícími ukázkami. „To by tak bylo, aby to nedovedla nandat takovým hadrníkům.“37 „Líně převaloval sousta v ústech jako hafan kůrku chleba […] Některý si myslí, ţe se zadarmo nacpou a eště jim bude jeden dělat tajtrlíky. […] Některý si myslí, ţe se jim bude na kolenou děkovat za kus blafu.“38

Slovní zásoba vymezená sociálně Vzhledem k námětu díla se v knize vyskytuje fotbalový slang. Autor tak čtenářům přibliţuje prostředí, které jim není aţ tak blízké, vtahuje je do jednotlivých herních situací a zvyšuje jejich představivost. „Ukaţ nám maso“39 „šourák“40 „dělovka“41 „kontumačky“42 „robinsonáda“43 „ťukes“44 „internacionál.“45 Vzácně nacházíme slova z argotu. „Jejich podobenky mají v albu na direkci, a jak se něco šustne, uţ jdou fízlové najisto. A kdo s nimi kamarádí má kaňku v konduitě. […] Co je to platný, teď si kroutí svejch osmnáct pytlů a já musím mít mergle nahonem.“46

Slovní zásoba vymezená časovou platností V románu se objevují slova zastaralá a to pouze tzv. archaismy. V Příruční mluvnici češtiny je vysvětlena podstata archaismů takto: „Pojmenování ustupující jinému pojmenování novějšímu, které se stalo běţnějším.“47

Archaismy v knize slouţí jako

charakterizační prvek postav. Archaismy si můţeme doloţit následujícími příklady.

37

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 17. Tamtéţ, s. 83. 39 Tamtéţ, s. 22. 40 Tamtéţ, s. 31. 41 Tamtéţ, s. 33. 42 Tamtéţ, s. 69. 43 Tamtéţ, s. 91. 44 Tamtéţ, s. 124. 45 Tamtéţ, s. 158. 46 Tamtéţ, s. 20. 47 GREPL, M. a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. s. 94. 38

23

„Darebný“48 „kreminál“49 „erární“50 „poliček“51 „tobolka“52 „kvitance“53 „lkal“54 „porculánka“55 „kalup“56 „mouřenín“57 „arciť“58 „děva“59 „vzpomínky se víţí.“60 Z mluvnických tvarů vyšly z běţného úzu přechodníky, které však Poláček v Muţích v ofsajdu taktéţ uţívá. Nacházíme zde převáţně přechodníky přítomné. „A opět schoulil se do koutečku, chovaje naději, ţe se doví, jak dopadl ten krásný zápas.“61„Její mladší bratr připojil se k ţalářníkům, špehuje svoji sestru krok za krokem.“62 „Honí před sebou čistý míč, jímţ si pohrávají, čekajíce na svého soupeře.“63 „Třeba manţety…“ zamumlal muţ s rudým vousem, nesnímaje zraku z kulaté vdovy.“64 Avšak ani přechodníkům minulým se autor nevyhýbá. „A samotnýmu muţi je taky smutno!“ dodala, střelivši významným pohledem po panu Habáskovi.“65 „Vdova učinila, jak jí velel, a uháněla po nuselských schodech s takovou rychlostí, ţe nezaslechla řvavé volání pana Šefelína, který, vypočítav zásobu svých úsloví a přezdívek,…“66 Muţští dopili kávu, olízli si kníry a vydali se na pochod, rozloučivše se s paní Šefelínovou…“67

Slovní zásoba vymezená příznakem citovosti „Expresivní slovo se odlišuje od slova neutrálního tím, ţe vedle pojmového významu obsahuje i pragmatickou významovou sloţku vyjadřující citový a volní vztah mluvčího k sdělované skutečnosti.“68 Expresivní slova se rozdělují primárně podle kladného a záporného zabarvení. Mezi kladně zabarvená slova, která v knize nacházíme, patří slova 48

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 11. Tamtéţ, s. 12. 50 Tamtéţ, s. 25. 51 Tamtéţ, s. 26. 52 Tamtéţ, s. 29. 53 Tamtéţ, s. 29. 54 Tamtéţ, s. 51. 55 Tamtéţ, s. 74. 56 Tamtéţ, s. 77. 57 Tamtéţ, s. 92. 58 Tamtéţ, s. 95. 59 Tamtéţ, s. 99. 60 Tamtéţ, s. 101. 61 Tamtéţ, s. 10. 62 Tamtéţ, s. 93. 63 Tamtéţ, s. 135. 64 Tamtéţ, s. 150. 65 Tamtéţ, s. 106. 66 Tamtéţ, s. 169. 67 Tamtéţ, s. 204. 68 GREPL, M. a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. s. 95. 49

24

deminutivní (zdrobnělá), slova familiární a eufemismy. „Zašveholil“69 „zašvitořil“70 „miláček“71 „srdéčko“72 „polívčička“73 „papejte“74 „neskotačil“75 „tatíček“76 „siroteček.“77 V některých pasáţích spatřujeme i slova zabarvená záporně. „Smrkáč“78 „naţrat“79 „syčák“80 „holomek“81 „voţralej“82 „paznehty“83 „cucák“84 „zinkněte s ní.“85

Kompozita K obohacení a zpestření slovní zásoby autor do textu vkládá kompozita. Nejsou příliš četná, ale v některých případech slouţí dokonce i jako charakteristika osob. „Škarohlíd“86 „krveţíznivá“87

„zlomyslný“88

„barvolesk“89

„velejemné“90

„dobropanenský“91

„samojediný.“92

Slova cizího původu „Slovní zásoba se mění také přejímáním slov, a to i mezi vrstvami jednoho národního jazyka, ale především z jazyků cizích.“93 Karel Poláček se ani slovům cizího původu nevyhýbá, v promluvách týkajících se sportu, zejména fotbalu, se objevují slova anglického původu, běţně uţívaná jsou zkomolená slova německá a v mluvě pana

69

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 30. Tamtéţ, s. 31. 71 Tamtéţ, s. 60. 72 Tamtéţ, s. 54. 73 Tamtéţ, s. 70. 74 Tamtéţ, s. 70. 75 Tamtéţ, s. 109. 76 Tamtéţ, s. 109 77 Tamtéţ, s. 110. 78 Tamtéţ, s. 11. 79 Tamtéţ. s. 11. 80 Tamtéţ, s. 173. 81 Tamtéţ, s. 173. 82 Tamtéţ, s. 182. 83 Tamtéţ, s. 203. 84 Tamtéţ, s. 226. 85 Tamtéţ, s. 216. 86 Tamtéţ, s. 91. 87 Tamtéţ, s. 94. 88 Tamtéţ, s. 100. 89 Tamtéţ, s. 101. 90 Tamtéţ, s. 196. 91 Tamtéţ, s. 196. 92 Tamtéţ, s. 213. 93 GREPL, M. a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. s. 100. 70

25

Načeradce

výrazy

z ţidovského

prostředí.

„Šrajbtiš“94

„halftime“95

„kaput“96

„kompliment“97 „rekurovat“98 „mešuge“99 „direktrice“100 „dribling“101 „šmok“102 „kick and rush“103 „chucpe“104 „waterproof“105 „fair hra.“106

94

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 22. Tamtéţ, s. 32. 96 Tamtéţ, s. 37. 97 Tamtéţ, s. 40. 98 Tamtéţ, s. 53. 99 Tamtéţ, s. 53. 100 Tamtéţ, s. 57. 101 Tamtéţ, s. 74. 102 Tamtéţ, s. 85. 103 Tamtéţ, s. 114. 104 Tamtéţ, s. 117. 105 Tamtéţ, s. 141. 106 Tamtéţ, s. 143. 95

26

4.3 Promluvy postav a vypravěče Epické dílo se skládá z jednotlivých epických promluv. „Základním rysem textové výstavby epického díla je rozlišení promluvového pásma vypravěče a promluvového pásma postav.“107 Tato dvě pásma jsou na jedné straně protikladná, ale na druhé straně spolu úzce souvisí. Nejprve se budeme zabývat promluvovým pásmem postav, které se na tomto románu podílí větší měrou.

4.3.1 Pásmo postav V pásmu postav Poláček vyuţívá všech tří mluvnických osob, jak je pro toto pásmo charakteristické. „Já se rozčiluju? Dej mi pokoj! A ten chlap mi musí z domu. Uţ se na něj dívat nebudu, takovej škůdlivec, antisemit, já jsem ho prokouk...“108 Děj má tím pádem rychlejší spád, je dynamický a pro čtenáře přitaţlivější. Podobně je to i s vyuţitím slovesných časů. Lubomír Doleţel ve své knize O stylu moderní české prózy (1960) vysvětluje, ţe „pásmo P je zakotveno v mimojazykové časové situaci; tuto situaci určuje okamţik mluvení (časová pozice mluvící postavy). To znamená, ţe centrem, k němuţ se vztahují slovesné časy v pásmu P, je okamţik pronášení promluvy.“109 Pásmo postav se v románu vyznačuje vyuţitím tří základních slovesných časů (prézentu, préterita a futura), někdy i v jedné promluvě. „Jó, tohle je něco jiného,“ liboval si, „jó, tak to má bejt. Tak se to patří a ne jináč. A jejejej! A to se podívejme! Inu, inu! To bude matka koukat, aţ jí to budu zvěstovat. Šlo to pěkně jako po másle. Ani jsem nemusel nikoho praštit do zubů. To jsem sám rád, ţe se to k dobrýmu obrátilo.“ 110 V pásmu postav autor hojně uţívá apoziopezi. „Co je?“ tázal se pan Načeradec. „Vono… já nevím, jak bych jim to řek…“111 Jedná se o neukončenou, otevřenou výpověď, která umoţňuje čtenáři rozlet jeho myšlenek, probouzí jeho představivost domýšlet si děj. Tento syntaktický prostředek zvyšuje napětí a zároveň děj zpomaluje. Postavy Poláčkových knih jsou zcela přesně diferencovány jazykem, který jim přikládá. Hrdiny svých knih od sebe odlišuje na základě jejich mluvy, a to hlavně podle jejich původu, stáří či společenského postavení. Jinak mluví fotbalový fanoušci a jinak bude hovořit slečna Emilka Šefelínová. Poláček si více neţli s dějem pohrává právě 107

DOLEŢEL, L. O stylu moderní české prózy. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. s. 30. POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 75. 109 DOLEŢEL, L. O stylu moderní české prózy. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. s. 45. 110 POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 174. 111 Tamtéţ, s. 87. 108

27

s postavami. Řeč a myšlení postav jsou hybatelem děje a nositelem komična. Tento jev spatřujeme i v námi vybraném díle. Největší rozdíly v jazykové rovině shledáváme u hlavních hrdinů, u pana Habáska staršího, obchodníka pana Načeradce a zejména u Emana. Pociťujeme zde vliv mladší generace, který se projevuje jak v myšlení, tak právě v konkrétní promluvě. Poláčkův hrdina za všech situací mluví stejným jazykem, jeho řeč má podobnou větnou stavbu, pouţívá stejných frází. Postavy Muţů v ofsajdu promlouvají výlučně jazykem českým, neuţívají téměř vůbec cizích slov. Výjimkou je pan Načeradec, v jehoţ mluvě se vyskytují výrazy z ţidovské slovní zásoby či ţidovského slangu.

Emanuel Habásko mladší Z promluv Emana Habáska poznáme, ţe se jedná o mladého muţe z předměstského prostředí, průměrně inteligentního, bystrého pozorovatele a komentátora se smyslem pro situační humor. Jeho jazyk je příznačný pouţíváním fotbalového slangu, který se aţ podobá řeči sportovních komentátorů. Typickým znakem pro Emanovy promluvy jsou výrazy z ţidovského prostředí získávané od pana Načeradce. Jeho řeč je charakteristická hovorovostí, nespisovností a pouţíváním expresivních výrazů. Uvedeme pár příkladů, kde Eman se zanícením a humorem hovoří o svém oblíbeném fotbalu. „Mám velký starosti,“ vzdychl syn. „Podrazil asi nenastoupí, protoţe má výron… a vůbec, sestava se mi nelíbí.“112 „Vy jste, táto, náramně kách,“ ozval se syn povýšeně, „to vy si představujete. Já se vám divím. Vy mluvíte, jako by hrál Prokop nebo Breburda.“113 „Já jen povídám, ţe i proti vdově dovedu uhájit svou třídu. Vdova nedovede vnést neklid v naše řady. Mohl byste si odvyknout to zbytečné mluvení a gestikulování.“114 „A pak, rozcházel sem se s panem Načeradcem v názorech. On je slávista a chtěl mě obrátit na svou víru. To zas ne, řek sem si. Já sem charakter po vás, táto. Svý přesvědčení nezradím!“115 V následující ukázce je uţ zřetelný vliv pana Načeradce na Emana, Eman od něj přebírá výrazy z ţidovské slovní zásoby. „Vy mě máte za nějakýho chamra, ţe na mě jdete s takovým šmúsem,“ odvětil Eman. […] „Jakej jste vy šmok, pane šéf, to se nenajde!

112

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 16. Tamtéţ, s. 17. 114 Tamtéţ, s. 19. 115 Tamtéţ, s. 78. 113

28

Nejprve mně oznámí, ţe na moje sluţby nereflektuje a ţe mě propouští k všeobecný spokojenosti, a najednou si udělá, proč prej nejsem v obchodě. Voni jsou ale untám.“116 Další úryvek poukazuje na Emanovu svéráznou řeč, kterou promlouvá se svým otcem. V rozhovorech s otcem si všimneme, ţe mu Eman vyká a jindy zase oniká. „Ale vy, táto,“ řekl syn, „místo co byste měl oběd připravenej svádíte mladý děvčata! To se mi od vás nelíbí!“117 „Je dobře,“ odvětil Eman, „tak uţ nemluvěj a jdou!“118 Poslední úryvek pojednává o situaci ze svatební noci, kdy se Eman věnuje opět svému fotbalu. „Mladý muţ zdvihl hlas: „A řekni mi, co je tohle: Fajt – Hromádka – Meduna – Novák – Podrazil“119 Emilka správně odpověděla, ţe jsou to jména útočníků Viktorie Ţiţkov. „Mladý muţ ji políbil a děl pyšně: „Mám chytrou ţenu!“120

Pan Richard Načeradec Promluvy charakterizují pana Načeradce jako příslušníka středních vrstev, středního věku a pesimistického zaloţení, které jsou typické pro jeho obchodnický stav i ţidovskou příslušnost. Jeho výbušná povaha se projevuje i ve výběru jazykových prostředků a v celé stavbě promluv. „Copak se zlobím?“ zařval manţel, „já se vůbec nezlobím, já… já… Jdi pryč! Já se rozzlobím! Nepovídej mi hloupý řeči! Já jsem nemocnej člověk, já…“121 Poláček v této postavě vyuţil dokonalou znalost skutečných osob z prostředí, v němţ vyrůstal. V dialozích s manţelkou obvykle po dramatických střetech pan Načeradec ustupuje a rezignuje. Rovněţ názory na manţelství a výchovu dětí jsou příznačné svou formulací. Fotbal bere pan Načeradec jako sport doporučený mu lékařem, ale anonymní prostředí tribun mu umoţňuje ventilovat jeho temperament i slovně, to můţeme doloţit v následující ukázce. „Pane stráţník,“ ţaloval udýchaně tlustý muţ, „já jsem se slušně díval a vůbec jsem neříkal slovo, ale tenhle člověk se na mě vrhl a začal se prát. Já se, prosím, neperu, já mám obchod konfekcí a gumáky hnedle za viaduktem v Havlíčkově ulici. Račte se přesvědčit, já kaţdého dobře obslouţím!“122

116

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 85. Tamtéţ, s. 106. 118 Tamtéţ, s. 147. 119 Tamtéţ, s. 249. 120 Tamtéţ, s. 249. 121 Tamtéţ, s. 75. 122 Tamtéţ, s. 25. 117

29

Promlouvá-li pan Načeradec s Emanem, spatřujeme věkový rozdíl, který mezi muţi je. „Jaký vy můţete mít starosti, mladej a svobodnej člověk. Kdyţ já jsem byl jako vy, o jé! Moje starosti máte mít, vám řečeno, moje starosti na vaši hlavu.“

123

„Podívejte se, pane

Eman,“ děl tklivě, „já jsem tadyhle nemocnej člověk. A já jsem ţenatej člověk. Vy jste eště mladej, vy nevíte, co ten těţkej stav obnáší.“124 Další ukázka se odvíjí v obchodě pana Načeradce, projevuje se zde opět jeho výbušná povaha a vypravěčský talent. „Nemluv mi takový řeči, já to nemůţu slyšet. Já si ţádného chlapa nepřived, já si angaţoval sílu, co mně má v obchodě vypomoct. […] Co se chce ode mne?“ rozčilil se tlustý pán, „chce se ze mě trhat kusy za moje starosti? Chce se mě připravit do hrobu?“125 Následující promluvou demonstrujeme, jak se pan Načeradec ujímá výchovy dětí. „Také pan Načeradec připojuje se k domluvám své manţelky. Povzbuzuje nejprve jemným: „Papejte!“ Načeţ fouká starostlivě do polévky. Kdyţ jeho výzva míjí se účinkem, nachmuří brvy a velí „Jezte!“ Dojí polévku a sveřepě hledí na své děti. Náhle zařve: „Ţerte!“126 Výroky pana Načeradce o manţelství uvedeme z výňatku rozhovoru mezi ním a Emanem. „Mladej muţi,“ děl slavnostně, „víte, co je to manţelství? Vy si myslíte, ţe si berete jednu ţenskou! Chyba, mladej muţi! Ţenská je jako houba, nikdy není sama.“127 „I pomyslil si chmurně: „Jsem starej muţ! Jsem nemocnej muţ! Pojedu do Karlovejch Varů. Ne, nikam se nepojede! Mně uţ nemůţe bejt pomoţeno! Jsem mrtvej, efektivně mrtvej muţ…“128 V poslední doloţené ukázce se zřetelně projevují obavy pana Načeradce ze stáří a jeho pesimismus.

Pan Emanuel Habásko starší Z jeho promluv poznáváme příslušnost ke starší generaci. Odráţí se to ve výběru jazykových prostředků, ať uţ v oblasti slovní zásoby, morfologii i celkové výstavbě větných celků. Je to prostý člověk, celý ţivot odkázaný jen na sebe – jak v zajištění ţivobytí pro sebe a svého syna, tak v péči o jeho výchovu. V dospělém věku je ochoten svého syna respektovat, ale neváhá ho kárat, kdyţ s ním není spokojen. Propadá kolísání 123

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 33. Tamtéţ, s. 85. 125 Tamtéţ, s. 39. 126 Tamtéţ, s. 70. 127 Tamtéţ, s. 193. 128 Tamtéţ, s. 211. 124

30

nálad od pesimismu k přehnanému optimismu. Na svém ţivotě jiţ nehodlá nic měnit. Jeho záliba v kopané není tak výrazná jako u Emana mladšího a pana Načeradce. Je to setrvačnost, s níţ zůstává přívrţencem Viktorie Ţiţkov a zpestření jeho jednotvárného ţivota naplněného prací a starostmi. V následující ukázce Emanovi vytýká, ţe nemůţe najít zaměstnání, tyto výtky se na začátku románu několikrát opakují. „Lajdákuješ od rána do noci, chodíš od ničeho k ničemu, a tatík aby se staral. Jojo… mám já to pěkný vyraţení na starý kolena. Proč si nehledáš místo?“129 „Proč mají jiný místo? A proč ty nemůţeš k ničemu přijít? Já tě to řeknu. Protoţe myslíš jenom na luxusy. Biograf, ten pro tebe ţije, ale kdyţ má to přijít k práci, tak se tě ruce kroutí.“130 Také ve svých vnitřních monolozích myslí hlavně na Emana a odráţí fiktivní útoky Emanových kritiků. „Jojo…! Ať se člověk na jiný podívá, jakou mají ze svejch dětí radost. Jenom já nemám mít ţádnou radost. A musím poslouchat lidi, jak mně pořád říkají, a co prej ten váš syn? Co je mně do syna, pánové? Já udělal svý a on je dost starej, aby měl z toho pojem.“131 Vnitřní monology vede i pan Habásko u vaření. „A teď se dáš do vaření, kdyţ to jináč nejde,“ řekl si, neboť byl zvyklý provázeti tento úkon hlasitou rozpravou. „Tak co: Nejdřív abys postavil na maso,“ děl a vytáhl z poličky ţelezný hrnek. […] Jakou vomáčku bych měl udělat? Nejlepší bude cibulová. Tak zapraţíš jíšku, ţe jo?“ Uposlechl se a počal míchat jíšku…“132 Eman starší nechce měnit svůj ţivot, ale nenechá syna vtipkovat na svůj účet ve vztahu k ţenám. „Já tadyhle něco popadnu, ty lazare jeden špatná! Já tě naučím chování, uličníku. A co se týče vdovy, náhodou tě řeknu… Já vím, co ţenská obnáší, takovej pojem z toho mám.“133 Úvaha pana Habáska o jménech anglických klubů nám prozrazuje, ţe sledoval i výsledky zahraničních zápasů. „No, ale uznáš,“ odporoval Eman starší, „ţe ţádnej pořádnej klub by se zrovna nemusel menovat Middlesborough! Kdyby se tě známej zeptal, kam deš, a ty bysi mu chtěl říct, ţe na ligovej mač Middlesborough-Blackburn Revers, tak neţ bys mohl dát odpověď, tak je tvůj známej v kalupu.“134 Vysvětlení, které podal paní Šefelínové o manţelství, svědčí o tom, jaký má pan Habásko názor na svatbu. „Je-li vaše dcera taková, jak říkáte,“ mínil pan Habásko, „pak uděláte dobře, kdyţ si tu věc pořádně rozmyslíte. Vono při takový věci je nejdřív ejchuchu

129

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 11. Tamtéţ, s. 11. 131 Tamtéţ, s. 13. 132 Tamtéţ, s. 14-15. 133 Tamtéţ, s. 54. 134 Tamtéţ, s. 77. 130

31

a pak ouvej. Známe takový pády. Dokavad je dcera u matky, tak je dobře. Pak lituje, kdyţ pozná svět.“135

Ţenské postavy Ţenské postavy v Muţích v ofsajdu nejsou nijak výrazné. Po jazykové stránce je nejvýraznější paní Načeradcová. Vítězí v hlučných debatách nad svým muţem věčně opakovanými argumenty. „No, to jsem jaktěţiva neviděla,“ zasténala paní, „co já musím zkoušet, to uţ není k vydrţení. Má zlatá maminko! Tys měla pravdu, kdyţ jsi říkala, a já tě neposlechla a teď to mám, patří mně to, já jsem cu moc velká dobračka.“136 „Vidíš Richard, co jsem povídala? Já ti vţdycky říkala: Nech toho, co máš s těma kopálistama, ţe se nestydíš, takovej starej člověk, to se nesluší na protokolovaného obchodníka, kdo to jakţiv slyšel, pověz mi, co v tom vidíš za radost, seď doma a mluv se svou ţenou, bav se, koukej, povídej, mlč a neběhej mi po hřištích, ale von ne, kdyby ho do palice třískal…“137 Své názory sděluje početnému příbuzenstvu při nedělních besedách. „Říkám svýmu,“ ozvala se paní Načeradcová ţalostně, „povídám mu: Richarde, řekni mi, co máš na těch kopálistech? Jseš přece starší muţ a protokolovaném obchodník a to není kulantní, abys běhal na hřiště a křičel gól!“138 Eman vyřizoval pro paní Načeradcovou i záleţitosti soukromého rázu, např. v módním salónu paní Schmalfussové. Její sdělení jsou dlouhá a nesrozumitelná. „A vyřídíte jí,“ pokračovala, „ţe jsem v sobotu nemohla přijít do Edisonky, protoţe jsme měli moc co dělat a děti zase byly nemocný, já jsem z toho celá pryč, to mi nikdo neuvěří, jaký mám souţení. Musela jsem zavolat doktora Krauskopfa, protoţe Brod ničemu nerozumí, a já mu to taky řekla, no ne – ţinýrovat se budu, protoţe zdraví je nade všecko. […] A řekněte jí, ţe jsem jí zapomněla říct, ţe ty večerní šaty, co si dala řídit paní Korecová, ţe se mi nechtějí líbit, já si to rozmyslila, dekolt je mi moc velikej, to je pro štíhlejší a chtěla bych je mít zdobený štrasem…“139 Názory paní Načeradcové na manţelství se podstatně liší od názorů jejího muţe. „Ano, tak to má chodit v pořádným manţelství! Jedno tělo a jedna duše maj bejt manţelé…“140 135

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 97. Tamtéţ, s. 39. 137 Tamtéţ, s. 142. 138 Tamtéţ, s. 69. 139 Tamtéţ, s. 56. 140 Tamtéţ, s. 194. 136

32

Vdova Ouholičková má v textu také několik zajímavých promluv. A to kdyţ se snaţí pana Habáska přesvědčit o štěstí, které by ho čekalo po jejím boku. „Vdova zaútočila přímo: „Mohli bysme to dát dohromady, pane Habásko. Vy jste samotnej a já jsem samotná. Spolčíme se a počneme novej ţivot. Kaţdej mi říká, ţe by z nás byl pěknej párek.“141 Pana Habáska pronásledovat nepřestala a zdálo se, ţe zvítězila, kdyţ ji pan Habásko objal na fotbalu. „Ţe jste se vyjádřil. Projevil jste svý pravý smejšlení. Uţ jste to v sobě nemoh tajit. Před 30.000 svědky jste se vyjádřil. Za stavu 1:1.“142 Emilka a její matka paní Šefelínová nemají ve svých promluvách nic jazykově zajímavého s výjimkou Emilčiných přednášek o fotbalu. „Kde jsou doby,“ táţe se řečnice zvýšeným hlasem, „kde jsou, veleváţení, doby našich slavných Klapků, Breburdů, Prokopů…?“143

4.3.2 Pásmo vypravěče Mezi promluvovým pásmem postav a promluvovým pásmem vypravěče nacházíme spoustu rozdílných znaků. Základní rozdíl podle Lubomíra Doleţela spočívá v tom, „ţe mluvčí v promluvovém pásmu P je plně aktivní jako organizující činitel jazykové výstavby.“144 Zatímco v promluvovém pásmu vypravěče mluvčí (vypravěč) stojí v pozadí vyprávění, podíl vypravěče je v organizaci promluvy potlačen. V kapitole o pásmu postav, jsme uvedli, ţe pro toto pásmo je charakteristické uţívání tří mluvnických osob. Pásmo vypravěče má naopak monologický charakter, vypravěč se nejčastěji vyjadřuje v osobě třetí. Pro ilustraci uvedeme úryvek, dokládající tuto skutečnost. „Od té chvíle, kdy krutý pan Šefelín přistihl svoji dceru s panem Emanem, byla na nebohou Emilku uvalena zajišťovací domácí vazba. Svět se Emilce uzavřel a veškerá radost pohasla.“145 Na této ukázce si můţeme všimnout i času minulého, který je pro pásmo vypravěče typický. Pro mluvčí v promluvovém pásmu postav je specifická řeč přímá, v pásmu vypravěče, hlavně v moderní próze se objevuje nevlastní přímá řeč. „V uměleckých textech není někdy jasně odlišena přímá řeč (pásmo postav) od ostatního (pásma vypravěče). Vynechávají se uvozovky, dvojtečky, velká písmena i uvozovací věty se slovesy mluvení, myšlení a podobně včetně spojek.“146 Tato definice objasňuje podstatu nevlastní přímé 141

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 106. Tamtéţ, s. 216. 143 Tamtéţ, s. 220. 144 DOLEŢEL, L. O stylu moderní české prózy. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. s. 31. 145 POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 93. 146 GREPL, M. a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. s. 661. 142

33

řeči. Na ukázce doloţíme nevlastní přímou řeč, kdy se promluva vypravěče z er-formy postupně mění na monolog Emilky Šefelínové. „Slečna s jistými rozpaky a s mnohým pištěním mu svěřila, ţe se jmenuje Emílie, ale ţe to jméno se jí vůbec nelíbí. Raději by se jmenovala Věra, ale pochybuje, ţe by jí to jméno slušelo, protoţe je bruneta. Lepší by bylo, kdyby byla blondýnka, ale zas by se jí chytaly pihy, jako Máňa, její přítelkyně, ta má jednu pihu vedle druhé a je proto celá nešťastná. Ale zato má u pánů štěstí a páni jí píšou krásná psaní. Vtom se zarazila a pohlédla podezíravě na pana Emana. Snad je pán uţ ţenatý? To by pak byla od něho špatnost točit se po mladých děvčatech.“147 Vypravěč má funkci zprostředkovatele děje, pomáhá čtenáři představit a domyslet si popisovaná místa, navozuje atmosféru, která právě probíhá. „Ze všech končin Prahy, z letenské stráně i ze Starého a Nového Města, z hlučného Smíchova, vznešených Vinohrad i ponurého Karlína, z Kobylis, Radlic, Jinonic i Butovic sjíţdějí se tramvaje, ve kterých jsou namačkaní lidé…“148 Dále nám vypravěč představuje jednotlivé postavy, popisuje jejich podstatné vlastnosti a rysy a naznačuje vztahy mezi nimi. „Paní Načeradcová byla impozantní dáma. Léta a manţelství způsobila nemírné rozšíření její osoby. Podobala se parnímu válci a se svým manţelem dohromady váţila takřka 250 kilogramů. Páchla pudrem, ibišovými pokroutkami a naftalínem. Čišela z ní přísnost, pro kterou byla obávána rozsáhlým příbuzenstvem.“149 „Tlustý pán se jmenuje Richard Načeradec, narozený roku 1886 v Neveklově, přísluší na Ţiţkov, vyznání mojţíšského, obchod konfekcí a nepromokavými plášti, ţenat, dvě dítky, bytem v Praze, Hybernská ulice, trestán dosud nebyl.“150 Vypravěč nezaujímá ţádné hodnotící stanovisko, neztotoţňuje se s ţádnou z postav, zůstává objektivní, necítíme např. ţádné zaujetí pro fotbal. Jeví se nám jako nestranný pozorovatel, ale ne chladný. Postava vypravěče se s probíhajícím dějem nemění.

147

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 58. Tamtéţ, s. 125. 149 Tamtéţ, s. 37. 150 Tamtéţ, s. 27. 148

34

4.4 Syntax Autor pouţívá převáţně věty jednoduché a nepříliš rozvinutá souvětí. Pokud souvětí v textu nacházíme, vyskytují se hlavně ve vnitřních monolozích postav a v pásmu vypravěče, tato souvětí se skládají i z několika vět. Důleţitou funkci hrají interpunkční znaménka (pomlčky, tři tečky) a závorky, které zdůrazňují, často humorným způsobem, rozdíly v chování a současných promluvách osob, navazují přerušované dialogy a zdůrazňují rozpaky a další podobné projevy vystupujících osob. Ve větách se často objevují několikanásobné větné členy, které jsou spojeny ve slučovacím poměru. Uvedeme pár příkladů několikanásobných větných členů, které pro větší přehlednost zvýrazníme tučným písmem. „Nikomu nejsem dluţen krejcar, já dycky reelně, solidně a kulantně, můţete se zeptat, kde chcete, o mně musí dát kaţdej prima reference.“151 „Stopoval, dribloval, přehrával a psal na bránu, a kdo se na něho díval, ten si myslil, ţe se ten starej člověk zbláznil.“152 Deputace, vedená stráţníkem, přednesla panu Načeradcovi svoje poţadavky, propukl šum, reptání a povyk.“153 „V oknech se objevovaly ţeny staré, mladé, prostřední, vetché, kynuté.“154 „Mluvit s hochem, to nic není. Mluvit můţe kaţdá. I ta zrzavá ficka ze salónu paní Schmalfussové najde hocha na mluvení, i ta zrzavá, pihovatá a nohatá ficka.“155 Syntaktická figura, kterou rozumíme vynechávání jistých informačně nadbytečných výrazů, se nazývá elipsa neboli výpustka. „Ve srovnání se syntakticky úplnou větou je to útvar neúplný. V elipsách totiţ chybí členy, které by např. s ohledem na valenci slovesa ve výpovědi chybět neměly.“156 Elipsy se rozdělují na dva druhy: exoforické a endoforické. V námi rozebíraném románu nacházíme elipsy endoforické. Tento druh elipsy se váţe na specifický jazykový kontext a hraje důleţitou roli při konstituování textu tím, ţe se podílí na jeho soudrţnosti. Tuto skutečnost si můţeme ukázat na následujících úryvcích z textu. „Já uţ nic neříkám,“ děl starý, slině nit. „To bych jako prosil,“ mínil Eman mladší zpupně, „máte moc řečí.“ „A ty si mě nevaţ!“ velel starý důstojně. „Však já taky ne,“ odvětil mladý.“157 „Mezi řečí ledabyle nadhodil, ţe dnes je ligový zápas mezi Viktorií

151

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 143. Tamtéţ, s. 62. 153 Tamtéţ, s. 92. 154 Tamtéţ, s. 235. 155 Tamtéţ, s. 111. 156 GREPL, M. a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. s. 696. 157 POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 13. 152

35

Ţiţkov a Sláviíí. „Na mou duši!“ zvolal stařec, „málem bych zapomněl.“ „Pudeš?“ „Kdepak! Mám moc práce. Zítra musím Humbergrovi odvádět dílo.“158 Karel Poláček v románu hojně pouţívá věty zvolací a rozkazovací, které zvyšují naléhavost děje. Čtenáři jsou tak upozorněni na důleţité momenty a neztrácí tím pádem pozornost. Autor nezapomněl ani na věty tázací, v textu se vyskytují jak otázky zjišťovací: „Josko, nemohls dávat pozor?“159 „Kouříte, pane?“160 Tak hlavně otázky doplňovací, kterými je prostoupeno celé dílo. „Kam jdeš?“ tázala se. Co chceš udělat? Čím můţu slouţit?“161 Vyprávění je dále obohaceno otázkami řečnickými, které mají formu tázací, ale primárně jako otázky fungovat nemají. Řečnické otázky slouţí ke zpestření textu „Občané! Co to slyší uši mé? Cizákům provoláváte slávu, jich zbraním přejete úspěchu a vlastním škodu? Vzpamatujte se! To jste synové české vlasti?“ Varovná slova velebného kmeta padla na neúrodnou půdu.“162 V textu spatřujeme taktéţ metodu nedokončených vět, s níţ se děj ubírá rychleji dopředu, zvyšuje se dynamika a tempo vyprávění. Autor zanechává čtenářům prostor pro rozlet jejich myšlenek, čtenáři mají moţnost domyslet si nevyřčené. „Jo!... jo!... ano!... děkuju, to víte… všecko zdravý… jo!... já ne, ale vy a eště k tomu rohatej… dovolte, jak jsem měl vynýst? Uţ jsem drţel za zelený, první myšlenka je nejlepší… tak mi podruhý do toho nemluvte, vy jste kibic a vidíte do dvou karet… já nejsem vševědoucí… nechte mě bejt, já vím, co dělám… děte do háje, vy u mně nejste ţádnej člověk… jo… jo… beze všeho… pošlete si ke mně mladého muţe… áno, budu se těšit…“163 Autor se nezříká ani inverze, kdy staví sloveso před podmět popřípadě aţ na samý konec věty nebo kdyţ pokládá shodný přívlastek aţ za substantivum. Pro větší představivost uvádíme pár příkladů. „Na stoţáru nad tribunou pohrává si větřík vlajkou.“164 „A kdyţ lem ruličkovaly, mnohou slzičku uronily.“165 „Jak von si dovolil, kriminálník špatná, a já ho, hloupá, poslouchám - “166 „Vona je to ženská nebezpečná a já myslel, ţe jí budu muset rozbít hlavu.“167

158

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 16. Tamtéţ, s. 63. 160 Tamtéţ, s. 212. 161 Tamtéţ, s. 170-171. 162 Tamtéţ, s. 158. 163 Tamtéţ, s. 193. 164 Tamtéţ, s. 20. 165 Tamtéţ, s. 231. 166 Tamtéţ, s. 109. 167 Tamtéţ, s. 111. 159

36

4.5 Básnická pojmenování Karel Poláček v románu Muţi v ofsajdu z básnických výrazů nejčastěji uţívá metaforu, metonymii, personifikaci, přirovnání a epiteton. Tyto jazykové prostředky řadíme mezi tzv. tropy. Eduard Petrů v Úvodu do studia literární vědy (2000) vysvětluje, „ţe tropy jsou jazykové prostředky uměleckého stylu, které jsou zaloţeny na přenášení významu.“168 Uţitím básnických výrazů se autor snaţí docílit většího estetického účinku díla. K jednotlivým básnickým výrazům doloţíme ukázky, které se v textu vyskytují.

4.5.1 Metafora a metonymie Literární věda rozlišuje dva základní druhy tropů, a to metaforu a metonymii. Uţití metafory si ukáţeme na konkrétních příkladech. „Byla to nepatrná sklepní díra, kde oni dva, otec i syn, vzájemně si šlapaly na paty.“169 „Tehdy však, malý cvoček, prolezl dospělým, kteří se tlačili u pokladny.“170 „Z prsou pana Načeradce dere se těžký vzdech.“171 „Úroveň zápasu byla nevalná. V prvním poločase měli červenobílí více ze hry, v druhém přidali kněží.“172 „Národ se rozdvojil ve dvě strany, a jakmile soudcova píšťalka dá znamení k boji, objeví se propast, která dělí národ ve dva nesmiřitelné tábory…“173 „Očekávala muţe, zbroceného krví hanebného svůdce své dcery.“174 Metonymii doloţíme v následujících ukázkách. „Bejvávaly doby, kdy se před námi třásla Evropa.“175 „Uţ jsem tě řek, ţe ten starej internacionál vdova nemůže rozvrátit moje řady.“176 „Símě fandovství vzklíčilo a živeno oddanou láskou vyrostlo v košatý strom.“177

4.5.2 Personifikace Personifikaci autor v románu uţívá hojně. A to například, kdyţ se pan Habásko starší dohaduje se synem Emanem o tom, proč Eman přišel o práci. Jedná se o dialog mezi akátem a kamny. „Otec Eman vstal, postavil se s rukama v kapsách k oknu a pronesl 168

PETRŮ, E. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000. s. 110. POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 14. 170 Tamtéţ, s. 21. 171 Tamtéţ, s. 144. 172 Tamtéţ, s. 136. 173 Tamtéţ, s. 48. 174 Tamtéţ, s. 180. 175 Tamtéţ, s. 18. 176 Tamtéţ, s. 54. 177 Tamtéţ, s. 114. 169

37

k akátu na dvorku tuto myšlenku: „Některý si myslí, ţe se zadarmo nacpou a eště jim jeden bude dělat tajtrlíky!“ Syn Eman zase sdělil kamnům: „Některý si myslí, ţe se jim bude na kolenou děkovat za kus blafu!“ Otec Eman zvýšil hlas, kdyţ oznámil akátu: „Kdyţ někomu je můj oběd blaf, nemusí se jíst, no ne?“ Kamna uslyšela tuto odpověď: „Vyčítat se nemusí!“ […] Rozmluva mezi akátem a kamny pokračovala v tomto tónu, aţ se akát dostal do bodu varu a vzkázal kamnům, ţe udělá pořádek. Kdyţ byla kamna zvědava, jaký pořádek, tu zamrkal akát významně, ţe se uvidí.“178 Další ukázka, která demonstruje personifikaci, nás zavádí do domácnosti Načeradců a zastihuje je při jedné z jejich hádek. „Paní Načeradcová rozhodila rukama a ptala se několika nepromokavých plášťů, viděly-li nešťastnější ţenu, neţ je ona. Má-li ještě dále trávit svůj věk s tím surovcem, který nemá ohled na její nervy. Kdyţ gumáky mlčely, tu prohlásila nešťastná ţena, ţe to tak nenechá a ţe půjde k mamince.“179 „Hrnek s kávou zamlaskal a zavrčel…“180 Jiný doklad personifikace nacházíme v úryvku, kdy se pan Načeradec obhajuje před svojí manţelkou, proč zaměstnal Emana. „Pak zastavil se před záznamní pokladnou a vyzývavě se otázal: „Kdo si přivede domů chlapa?“ „No, kdo si přivede domů chlapa?“ opáčila záznamní pokladna. […] „Má vypomoct, kdyţ není co dělat,“ dala se záznamní pokladna slyšet.“181

4.5.3 Přirovnání Přirovnání je autorovým oblíbeným básnickým pojmenováním, uţívá jej ve všech svých knihách jako zdroj komického účinku. Lubomír Doleţel se v Kníţce o jazyce a stylu soudobé české literatury (1962) zabývá také Poláčkovým jazykem a tvrdí, „ţe komičnost jeho přirovnání spočívá v tom, ţe přirovnává k věcem z okruhu v dané souvislosti

zcela

neočekávaného,

a

to

nejčastěji

hodně

všedního,

naprosto

nepoetického.“182 Pro názornost uvádíme několik příkladů přirovnání, která nacházíme v Muţích v ofsajdu. „Zrak se mu vyjasnil, kdyţ Junek obelstil Mikšeho a jako mladý foxteriér uháněl k brance.“183 „Eman kráčel podle stráţníka hrdě jako bojovník za

178

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 83-84. Tamtéţ, s. 93. 180 Tamtéţ, s. 37. 181 Tamtéţ, s. 39. 182 DOLEŢEL, L. Kníţka o jazyce a stylu soudobé české literatury. 2. vyd. Praha: Orbis, 1962. s. 91. 183 POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 22. 179

38

svatou věc.“184 „Číšník zmizel jako ještěrka mezi kamením.“185 „Pomezní soudcové chodili po lajnách jako ministrant kolem oltáře a třímali praporek jako kadidelnici.“186 „Manţelka mu oznámila, ţe Emilku před ním ukryla jako betlémské pacholátko před Herodesem.“187 „Velebný příchod paní Schmalfussové způsobil utišení, jako když inspektor vstoupí do třídy.“188 „Vězel v pevné řadě diváků jako hmyz ve skulině.“189 Výše uvedené příklady přirovnání obsahovaly přirovnávací příslovce jako. Jiný druh přirovnání, který se však v knize vyskytuje menší měrou, je přirovnání pomocí sloves. Ale i přesto nacházíme pár příkladů. „Chůvy se shromaţďovaly se svými kočárky na výsluní, podobajíce se mravencům, kteří vystavují své pupy slunečním paprskům.“190 „Třetí branka Slávie způsobila u jejich přívrţenectva takový projev nadšení, že to připomínalo výbuch sopky Mont Pelé na ostrově Martinique.“191

4.5.4 Epiteton Epiteton nebo-li básnický přívlastek blíţe specifikuje význam pojmenování, zvyšuje estetický účinek díla, vyzdvihuje určitý znak daného výrazu. V námi rozebíraném díle nacházíme velké mnoţství epitet a to v prvé řadě epitet constans, která jsou jiţ v jazyce zaţitá a obvyklá a většinou tvoří s podstatnými jmény stabilní dvojice. „Strhující finiš“192 „otevřený boj v poli“193 „zdrcující pohled“194 „krutý hněv“195 „sportumilovné obecenstvo“196 „taktické přihrávání.“197 Jedná se především o epiteta z publicistického prostředí. V románu přesto nacházíme i epiteta ornans, coţ jsou básnické přívlastky ozdobné, zvýrazňující mimořádné vlastnosti. Epiteta ornans můţeme doloţit následujícími příklady. „Pištivé stvoření“198 „šťavnatý hlas“199 „žinylková paní“200 „ruměná paní“201 184

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 25. Tamtéţ, s. 31. 186 Tamtéţ, s. 136. 187 Tamtéţ, s. 183. 188 Tamtéţ, s. 57. 189 Tamtéţ, s. 48. 190 Tamtéţ, s. 124. 191 Tamtéţ, s. 128. 192 Tamtéţ, s. 27. 193 Tamtéţ, s. 31. 194 Tamtéţ, s. 109. 195 Tamtéţ, s. 109. 196 Tamtéţ, s. 124. 197 Tamtéţ, s. 138. 198 Tamtéţ, s. 57. 199 Tamtéţ, s. 64. 200 Tamtéţ, s. 94. 185

39

„chudokrevná pelargónie“202 „porcelánový kalhoty“203 „krvežíznivý zrak“204 „sveřepé vzezření.“205 Tyto básnické přívlastky se v textu několikrát opakují. Jedná se o typický znak jazyka a stylu Karla Poláčka, se kterým se setkáváme i v jiných Poláčkových dílech.

201

POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. s. 95. Tamtéţ, s. 99. 203 Tamtéţ, s. 128. 204 Tamtéţ, s. 173. 205 Tamtéţ, s. 183. 202

40

5. ZÁVĚR Tato bakalářská práce se zabývá rozborem humoristického románu Muţi v ofsajdu spisovatele Karla Poláčka z hlediska vyuţití jazykových prostředků. Hlavní snahou v průběhu zpracování práce bylo odhalit specifika v jazykové a stylové oblasti tohoto díla. Pozornost však byla zaměřena i na literární analýzu románu se zřetelem k souvislostem mezi poetikou a jazykem. Práce je rozdělena na dvě hlavní kapitoly, které jsou pojmenovány: Literární rozbor a Jazykový rozbor románu Muţi v ofsajdu. V začátku práce jsme se nejprve věnovali literární analýze. Do této kapitoly jsme zahrnuli fabuli románu Muţi v ofsajdu. Dále je zde uvedena kapitola, která se zaměřuje na kompoziční postupy díla. V této kapitole podrobněji poukazujeme na hlavní a vedlejší postavy románu, na prostor, čas, titul a architektonickou jednotku díla. A nakonec se v tomto oddíle zabýváme dalším důleţitým prvkem literárního rozboru, jimiţ jsou kompoziční principy. Druhou část práce tvoří jiţ zmíněný jazykový rozbor románu Muţi v ofsajdu. V této části se snaţíme detailněji objasnit podstatu autorova individuálního uměleckého a jazykového stylu. Nejdříve jsme zaměřili pozornost na jazyk, který je pro toto dílo charakteristický. Dále v práci pomocí ukázek a příkladů zkoumáme slovní zásobu, která dílo nesmírně obohacuje. Neopomenuli jsme ani syntaktickou výstavbu románu. Podrobněji se zabýváme pásmem postav a pásmem vypravěče. V závěru práce je zařazena kapitola týkající se básnických výrazů, které v románu nacházíme. Jazyková sloţka románu jistě zaujme vnášením fotbalové terminologie do řeči jednotlivých postav, ať uţ se jedná o obchodníka, krejčího či mladou slečnu. Právě postavy jsou významným zdrojem komiky. Autor vytváří groteskní figurky se zvláštními rysy a charaktery, které se v jeho dílech opakují. Kaţdá postava zaujímá nějaký atribut, který můţeme povaţovat za humorný. Postavy se s probíhajícím dějem nijak nevyvíjí, jak uţ bylo řečeno, slouţí hlavně jako zdroj komiky a hybatel děje. Pro jazykové pásmo postav je charakteristické vyuţívání frází, hlavně těch z fotbalového prostředí, tyto fráze se v románu neustále obměňují a opakují. Poláček pouţívá tyto fráze účelně, parodizuje jimi postavy a vytváří tak nespočet komických scének. Karla Poláčka můţeme jistě povaţovat za jednoho z největších českých humoristů. Jeho veškerá komika směřuje právě ke komice jazykové, na kterou jsme se snaţili v Muţích v ofsajdu poukázat. I v námi vybraném díle se Poláček projevuje jako brilantní 41

vypravěč, který dokáţe s lehkostí a humorným nadhledem vykreslit ţivot, mluvu a charakter rozličných osob z celého města. Jeho dílo se tak svou tematikou stává přitaţlivé i pro dnešní dobu. Z tohoto důvodu nás jistě nepřekvapí, ţe se dočkalo několikerých vydání a i filmového zpracování.

42

6. POUŽITÁ LITERATURA Primární literatura POLÁČEK, K. Muţi v ofsajdu. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1965. 249 s.

Sekundární literatura BÁBOROVÁ, Ţ. Jazyk a styl Fráni Šrámka v románu Past : bakalářská práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra českého jazyka a

literatury,

2009.

49

l.,

5

l.

příl.

Vedoucí

bakalářské

práce

PaedDr. Ivo Martinec, Csc. ČÁBELKOVÁ, H. Epik malosti Karel Poláček. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1950. 182 s. ČECHOVÁ, M.; KRČMOVÁ, M.; MINÁŘOVÁ, E. Současná stylistika. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 381 s. DOLEŢEL, L. Kníţka o jazyce a stylu soudobé české literatury. 2. vyd. Praha: Orbis, 1962. 199 s. DOLEŢEL, L. O stylu moderní české prózy. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 219 s. GILK, E. Poetiky a kontexty prózy Karla Poláčka. 1. vyd. Boskovice: ALBERT, 2005. 182 s. GREPL, M. a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 799 s.

43

HAUSENBLAS, K. Výstavba jazykových projevů a stylů. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1971. 184 s. HÁJKOVÁ, A. Kníţka o Karlu Poláčkovi. 1. vyd. Praha: Academia, 1999. 220 s. HÁJKOVÁ, A. Komika jako nástroj kritiky maloměšťáctví v díle Karla Poláčka. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1985. 112 s. JELINOWICZOVÁ, J. Můj otec Karel Poláček. Vzpomínky (nejen) na Karla Poláčka. Rychnov nad Kněţnou: Městský úřad, 2001. 105 s. KAFKA, F. O jazyku a myšlení Poláčkových hrdinů. Ţidovská ročenka, 1981, č. 6, s. 65-71. KOŢMÍN, Z. Umění stylu: úloha jazyka v současné próze. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1967. 180 s. LEDERBUCHOVÁ, L. Průvodce literárním dílem. 1. vyd. Jihlava: H&H, 2002. 356 s. MATHESIUS, V. Řeč a sloh. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1966. 104 s. MĚDÍLEK, B. Bibliografie Karla Poláčka. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1997. 743 s. OPELÍK, J. a kol. Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, 2000. 733-1522 s. PEROUTKA, F. Autor v ofsajdu. Přítomnost, 1931, č. 5, s. 72-76. PETRŮ, E. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000. 187 s. SVOBODOVÁ, H. Karel Poláček nezemřel. 1. vyd. Boskovice: ALBERT, 2000. 128 s. ULIČNÝ, O. Jazyk a styl v práci s textem. Praha: Panorama, 1980. 30 s. 44

VLAŠÍN, Š. a kol. Slovník literární teorie. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984. 468 s. VŠETIČKA, F. Podoby prózy. Olomouc: Votobia, 1997. 248 s.

45

Bibliografický záznam WEINGARTOVÁ, Tereza. Jazyk a styl Poláčkovy knihy Muţi v ofsajdu: bakalářská práce. Brno: Masarykova Univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra českého jazyka a literatury, 2011. 47 s. Vedoucí bakalářské práce PaedDr. Ivo Martinec, CSc.

Resumé Cílem bakalářské práce bylo analyzovat humoristický román Muţi v ofsajdu, jehoţ autorem je spisovatel Karel Poláček. V úvodu práce přibliţujeme ţivot a tvorbu tohoto autora. Jádro práce je rozdělené na dvě části: literární a jazykový rozbor. V první části se zaměřujeme na fabuli, kompoziční postupy a kompoziční principy románu. V jazykové části s pomocí příkladů poukazujeme na jazykovou rovinu a styl autora. Obracíme pozornost na jazyk charakteristický pro námět díla, na slovní zásobu a syntax. Dále se zabýváme pásmem postav a pásmem vypravěče. V závěru druhé části se také věnujeme básnickým výrazům, které se v díle vyskytují.

Summary The objective of this thesis was to analyze the comic novel Muţi v ofsajdu, which was created by writer Karel Poláček. In the beginning we bring near the life and work of this author. The core of the thesis is divided into two parts: literary and linguistic analysis. The first part focuses on the storyline, composition, principles of composition of the novel. In the language part using examples we refer to the language level and style of the author. We turn attention to the language that is typical for the theme of the work, on vocabulary and syntax. Furthermore, we follow up the band of characters and narrator band. The end of the second part also deals with poetic expressions that occur in the work.

46

Klíčová slova Karel Poláček, jazyk, kompozice, styl autora, pásmo postav, pásmo vypravěče, slovní zásoba, syntax, básnická pojmenování

Keywords Karel Poláček, language, composition, author's style, band stand, narrator band, vocabulary, syntax, poetic expressions

47