MASARYKOVA UNIVERZITA. Jazyk a styl a jazyková komika v románu Saturnin Zdeňka Jirotky

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA ČESKÉHO JAZYKA A LITERATURY

Jazyk a styl a jazyková komika v románu Saturnin Zdeňka Jirotky Bakalářská práce

Brno 2013

Vedoucí práce: PaedDr. Ivo Martinec, Csc.

Autor práce: Kristýna Lustyková

Čestné prohlášení:

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

V Brně dne 18. dubna 2013

_____________________ Kristýna Lustyková

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce PaedDr. Ivo Martincovi, CSc., za odborné vedení práce, cenné rady a připomínky.

OBSAH ÚVOD ....................................................................................................... 5 1 ZDENĚK JIROTKA A SATURNIN .................................................... 7 1. 1 AUTOR A JEHO TVORBA .................................................................... 7 1. 2 REŠERŠE ........................................................................................... 9 2 LITERÁRNÍ ROZBOR ...................................................................... 12 2. 1 KOMPOZIČNÍ PRINCIPY .................................................................. 13 2. 1. 1 Motivy ........................................................................................ 14

2. 2 KOMPOZIČNÍ POSTUPY ................................................................... 16 2. 2. 1 Titul ........................................................................................... 16 2. 2. 2 Fabule ........................................................................................ 18 2. 2. 3 Architektonická jednotka ................................................................ 19 2. 2. 4 Prostor, prostředí .......................................................................... 20 2. 2. 5 Čas ............................................................................................ 23 2. 2. 6 Postavy ....................................................................................... 24

3 JAZYKOVÝ ROZBOR ...................................................................... 29 3. 1 SYNTAKTICKÉ PROSTŘEDKY .......................................................... 29 3. 2 JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY ................................................................ 31 3. 2. 1 Jazyková komika ........................................................................... 31 3. 2. 2 Slovní zásoba ............................................................................... 38 3. 2. 3 Pásmo vypravěče a pásmo postav ..................................................... 42

3. 3 STYLISTICKÉ PROSTŘEDKY ............................................................ 45 ZÁVĚR ................................................................................................... 49 POUŽITÁ LITERATURA .................................................................... 51 SEZNAM ZKRATEK ............................................................................ 54 ANOTACE ............................................................................................. 55

Úvod Zdeněk Jirotka vydal v roce 1942 svoji prvotinu, humoristický román Saturnin. Ten vzbudil vlnu pozitivní kritiky a díky své životnosti baví čtenáře i dnes. Zdeněk Jirotka dokázal nalézt styl humoru, který přežil více než sedmdesát let literárního vývoje a stále umí zaujmout nejrůznější vrstvy čtenářů. To dokládá i vítězství v čtenářské anketě Kniha mého srdce v roce 2009. Když se řekne Saturnin, mnohým se vybaví také jeho televizní zpracování v podobě filmu (později i seriálu) režiséra Jiřího Věrčáka z roku 1994. V hlavních rolích excelují Oldřich Vízner jako Saturnin a Ondřej Havelka jako jeho pán. Jana Synková byla za roli tety Kateřiny nominována na cenu Český lev. Román vyšel v mnoha vydáních a byl přeložen do pěti jazyků. Předmětem zkoumání této práce je analýza humoristického románu Saturnin. V práci vycházíme ze 14. vydání z roku 1995 (nakladatelství Český spisovatel Praha). Práce je rozdělena do tří hlavních kapitol – Zdeněk Jirotka a Saturnin, Literární rozbor a Jazykový rozbor. První kapitola je věnována osobnosti Zdeňka Jirotky, jeho tvorbě s důrazem na vznik románu Saturnin a stručné rešerši dosavadní literatury, zabývající se románem Saturnin. V dalších dvou kapitolách provádíme analýzu románu. První část analýzy se zabývá literárním rozborem díla. Literární rozbor dělíme na kompoziční principy a kompoziční postupy. Z kompozičních principů uvádíme zejména hlavní motivy románu. Kompozičními postupy, kterým se v práci věnujeme, jsou titul, fabule, architektonická jednotka, prostor a prostředí, čas a postavy. Každý z uvedených kompozičních postupů zaujímá vlastní podkapitolu. Druhou část práce tvoří jazykový rozbor románu Saturnin. Zde se snažíme postihnout podstatu autorova individuálního uměleckého a jazykového stylu. Tuto část analýzy tvoří rozbor syntaktických, jazykových a stylistických prostředků. Podkapitola Syntaktické prostředky se zabývá délkou a stavbou vět. Podkapitolu Jazykové prostředky dále dělíme na oddíly Jazyková komika, ve které se snažíme vyjádřit podstatu komického působení románu využitými jazykovými prostředky; Slovní zásoba, ve které analyzujeme použité jazykové prostředky, jakými jsou knižní výrazy, expresivní slova, užitá slovesa, básnické prostředky, cizí jazyk a frazémy; Pásmo vypravěče a pásmo postav, v níž popisujeme zvláštní dysbalanci mezi pásmem 5

vypravěče a pásmem postav. Podkapitola Stylistické prostředky sleduje jednotlivé slohové postupy a útvary použité v románu. Cílem této bakalářské práce je celková analýza kompoziční, jazykové a stylové složky románu s důrazem na autorem užité jazykové prostředky, které zapříčiňují komické působení románu na čtenáře.

6

1 ZDENĚK JIROTKA A SATURNIN

1. 1 Autor a jeho tvorba Autor románu Saturnin (1943), Zdeněk Jirotka, se narodil 7. ledna 1911 v Ostravě, kde však dlouho nepobýval - ve čtrnácti letech se přestěhoval za rozvedeným otcem do Hradce Králové. V Ostravě nastoupil na gymnázium, ale v kvintě byl z kázeňských důvodů vyloučen. Vyučil se zedníkem a poté v Hradci Králové vystudoval vyšší průmyslovou školu stavitelskou. Roku 1933 nastoupil vojenskou službu. K armádě se ještě jednou vrátil, a to z důvodu dobové nepotřebnosti jeho profese. Jako podporučík, důstojník pěchoty, sloužil v Košicích, Banské Bystrici a na několika místech na Moravě, kde se také seznámil se svou budoucí ženou, učitelkou Helenou Slezákovou. Svatba se konala 2. září 1939. V armádě sloužil až do jejího rozpuštění v roce 1939. Poté pracoval na Ministerstvu veřejných prací v kanceláři pro stavbu průplavu LabeOdra-Dunaj. Po nuceném odchodu (bylo nežádoucí, aby bývalí důstojníci byli zaměstnáni při plánování, podle Němců, strategické stavby) se věnoval pouze spisovatelské a novinářské činnosti. Počátky tvorby Zdeňka Jirotky lze spojit se jménem jeho přítele Jana Drdy. Ten pracoval jako redaktor Lidových novin a po společně strávené dovolené a několika hodinách společné zábavy Jirotkovi navrhl, aby napsal příspěvek do Lidových novin. První otištěná povídka se jmenovala Sedm stupňů pod nulou (1940) a sklidila úspěch, což vedlo k povzbuzení Jirotkovy literární činnosti. Druhou povídkou byl Můj sluha Saturnin (1940) a po ní následovaly další povídky, fejetony a úvahy. Rozšířením původní povídky vznikl roku 1942 humoristický román Saturnin. Hlavní příčinou napsání románu byla spisovatelova hmotná nouze, ale z této nouze se zrodilo dílo, v jehož stínu se ocitla celá pozdější Jirotkova literární tvorba. Román vznikal v tíživém prostředí Protektorátu a při povinném zatemnění Prahy. Spisovatel si tehdy nalezl místo v koupelně, kde celý román vytvořil. V návaznosti na tuto skutečnost jeden kritik usoudil, že možná proto je v Saturninovi tolik vody (Lidové noviny, 2000). Jirotkovou inspirací byl anglický humorista P. G. Wodehouse, který psal příběhy o chlapcích z lepších rodin a jejich lehkovážných kouscích a do protikladu k nim stavěl vševědoucí a chápající sluhy či komorníky. Tito sluhové svými znalostmi a vybranými způsoby 7

ovládají své pány. „Klidným, blazeovaným vystupováním reagují na ztřeštěné nápady a kousky „Jeho lordstva“, přičemž prokazuje i nejlepší vlastnosti anglického humoru.“1 Je třeba dodat, že dvojice postav pán - sluha patří k osvědčenému tématu komické literatury. K téměř okamžité oblibě tohoto románu přispěl i fakt, že dílo vyšlo za války a mohlo se tak svou bláznivostí a uvolněností stát prostředkem alespoň částečného zapomnění nebo symbolem vzdoru a odvahy, jelikož vše anglické bylo za Protektorátu zakázáno. Tím, že autor nalezl trvale působící polohu humoru, je román Saturnin stále čteným, oblíbeným a živým dílem (Chaloupka, 2007). O dva roky později vydal svůj druhý román Muž se psem (1944, 1968 byl rozšířen o 4 povídky). V Lidových novinách publikoval sloupek Pražský film a začal také spolupracovat s rozhlasem. Psal drobné rozhlasové hry a hříčky, fejetony, vyprávění ze života a jako rozhlasový humorista byl velice oceňován. Soubor tří rozhlasových her vyšel roku 1946 pod názvem Hvězdy nad starým Vavrouchem. Po válce pracoval šest let jako redaktor v Lidových (později Svobodných) novinách a poté krátce spolupracoval s humoristickým týdeníkem Dikobraz (1951-1953). Později odešel do Československého rozhlasu, kde působil jako vedoucí redakce humoru a satiry a kde setrval téměř deset let (do roku 1962). I nadále publikoval v různých časopisech a psal hry pro televizi (jako příklad jmenujme hru Případ pro tři). Roku 1956 vydal pod názvem Profesor biologie na žebříku několik povídek a fejetonů ze školního prostředí. Při svém zaměstnání si přivydělával pořádáním zábavných pořadů a besed po celé republice nebo jako porotce v nejrůznějších soutěžích. Zdeněk Jirotka nesouhlasil s vpádem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, proto se dostal mezi zakázané autory a dvacet let nemohl publikovat. To zapříčinilo psychický útlum a ztrátu motivace pro další práci. Po roce 1989 se objevují pouze reedice jeho starších prací. Zemřel 14. dubna 2003 v Praze ve věku 92 let.

1

PYTLÍK, Radko. Moji rozesmátí rodáci: antologie českého humoru. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1997. s. 46.

8

1. 2 Rešerše Základní informace o životě a díle Zdeňka Jirotky autora přináší slovníková a encyklopedická literatura a publikace zabývající se dějinami literatury (např. Dějiny české literatury (1995) Jana Mukařovského a kol.). Lexikon české literatury (1985) Vladimíra Forsta a kol. se omezuje na vylíčení životních osudů spisovatele, ke kterému připojuje velmi stručnou charakteristiku literárních děl a taktéž postupuje i Otakar Chaloupka v Příručním slovníku české literatury: od počátků do současnosti (2007). Na začátek je nutno říci, že dosud neexistuje ucelená monografie o Zdeňku Jirotkovi. Informace o spisovateli můžeme čerpat z četných novinových článků, z doslovů k několikrát vydaným dílům (zvláště pak k Saturninovi) i z nejrůznějších studií předních literárních vědců. Konkrétněji se románem Saturnin zabývá František Všetička ve své knize studií Kroky Kalliopé (2003) s podtitulem O kompoziční poetice české prózy čtyřicátých let 20. století. Všetička stručně charakterizuje čtyřicátá léta a zařazuje Zdeňka Jirotku do výrazného proudu humoristické prózy, která vznikala za nacistické okupace. Do tohoto proudu vedle Jirotky řadí též Karla Poláčka, Františka Rachlíka, Františka Pilaře a Fan Vavřincovou. Tito autoři se snažili čtenáře optimisticky naladit a nenásilně mobilizovat jeho životní vitalitu (Všetička, 2003). Ve studii nazvané Saturnin Zdeňka Jirotky na sedmi stranách analyzuje základní a nejdůležitější rysy románu. Větší prostor věnuje vztahu sluhy a jeho pána, aktivitě jednoho a pasivitě druhého, dále postihuje zvláštní architektoniku díla s numerickou korespondencí a uvádí nejrůznější zvláštnosti této problematiky. Z běžnějších kompozičních principů se dotýká prostoru, zakončení a zarámování díla a zvláštních titulů kapitol. Na konci studie dává za pravdu Radko Pytlíkovi2 v tvrzení, že je možné nalézt několik styčných bodů s anglickým humoristou Wodehousem, ale zároveň uvádí i podstatné rozdíly mezi oběma spisovateli zejména v oblasti morfologické a tvárné. O tom, jak Zdeněk Jirotka psal svůj román Saturnin pojednává i jedna z besed knihy Hlasy a tváře (1965) s podtitulem Čtení o umělcích a umění Vladimíra Kováříka. Ten nenásilnou formou rozhovoru se svým synem přibližuje osobnosti české umělecké 2

PYTLÍK, Radko. Humor jako dobrodružství. In: P. G. Wodehouse. Vlna zločinnosti na zámku Blandings. Praha: Odeon, 1977. S. 18-19. Citováno dle: VŠETIČKA, František. Kroky Kalliopé: o kompoziční poetice české prózy čtyřicátých let 20. století. Olomouc: Votobia, 2003, s. 108.

9

sféry. Kapitola věnovaná Zdeňku Jirotkovi a Saturninovi obsahuje kromě popisu letní dovolené se zmíněným románem i osobní vzpomínky autora na Zdeňka Jirotku. Synova zvídavá otázka na způsob psaní humoristického románu vyvolá vzpomínku na Jirotkova slova o tom, jak začínal psát Saturnina. „A začal psát román! Ale jak?“ zajímal se Vláďa. „I o tom něco vím. Tak, jak by to nemělo být - říká Zdeněk Jirotka. Psal a vůbec netušil, co bude v další kapitole. Neměl ani nejmenší představu o tom, jak se budou vyvíjet vztahy mezi postavami děje. Až se mu stala zajímavá věc - to ovšem znají dobře i jiní spisovatelé: postavy, které si vymyslel, se začaly hlásit k životu. Autor si už nemohl dělat, co by chtěl, nemohl uplatňovat své okamžité nápady, musil respektovat vlastnosti, kterými je obdařil, jejich způsob myšlení i řeči. To už bylo víc než zajímavá hra s figurkami na šachovnici: to už byl život, který musil být pravdivý, i když byl vymyšlený.“3 Dále se zmiňuje, že na rozdíl od Jaroslava Haška, o kterém se vypráví, že sypal povídky z rukávu, Jirotka psal pomalu, těžce a trvalo dlouhou dobu, než byl se svým výtvorem spokojen. Často si prý stěžoval, že se s každou drobnou povídkou „nadře jako kůň.“ Vladimír Kovářík také popisuje návštěvu Zdeňka Jirotky v redakci Dikobrazu, při které mluví o humoru a humoristických autorech obecně. Přiznává, že autor humoristických děl by měl být člověk veselý, ale ostatní by se měli vyhnout názoru, že se takový člověk celý den jen směje. „Přistihl jsem se při tom, že jsou mi protivné texty některých tanečních nebo pochodových písniček, které nabádají lidi, aby se smáli děj se co děj. Mě jistě nikdo nebude podezřívat, že bych neměl smích rád….Ale jestliže někdo chce, aby se lidé smáli, musí je umět rozesmát, a ne jim to doporučovat.“4 Dále hovoří o humoru v anekdotách, o tom, že by anekdoty měly být slušné a inteligentní a ne ubohé, kde oplzlost nahrazuje vtip. Obecně o anekdotách říká, že je to „malý klenot a ukázka dokonalé umělecké práce se slovem a myšlenkou.“ 5 Na konci rozhovoru se zmiňuje i o svých oblíbených autorech - o Jerome K. Jeromovi, Jamesi Thurberovi a Karlu Poláčkovi. V doslovu publikace Hvězdy nad starým Vavrouchem (1946), který napsal Lubomír Soukup, se dozvíme o situaci českého humoru ve válečných letech a roli, kterou v této době zastával právě Jirotka. Podrobněji se věnuje specifickému postavení rozhlasového 3

KOVÁŘÍK, Vladimír. Hlasy a tváře: čtení o umělcích a umění. Praha: SNDK, 1965. s. 120-121.

4

Tamtéž, s. 122.

5

Tamtéž, s. 123.

10

humoru a Jirotkově působení v redakci Českého rozhlasu. Chronologicky vyjmenovává spisovatelovy rozhlasové hry a stručně je charakterizuje. Pro naši práci tento příspěvek nehraje významnější roli, jelikož je cíleně zaměřen na rozhlasové působení Zdeňka Jirotky. Z drobných zmínek o románu Saturnin jmenujme řádku novinových článků. Drobná recenze vyšla 23. června 1943 v deníku Národní práce v rubrice Kniha a umění pod názvem Vtipný humor. Článek podává informace o knize, o humoru v české produkci a jeho smíšení s groteskou. Autor článku V. Tichý kritizuje pouze konec románu, zdá se mu neorganický a nepřirozený, protože není zakončením předcházejících událostí. „Na konci románu použil Jirotka jednoho svého nedělního feuilletonu z rozhlasu - a to je právě to, čím děj svého románu celkem pokřivil. Vnesl tam zcela nový prvek, na samém konci, kdy se už motiv nedal dobře rozvést.“6 Na druhou stranu román hodnotí velice kladně jako humornou charakteristiku humorných postav, při které Jirotka zúročil svůj charakterizační a pozorovací talent. O románu mluví jako o pěkném, opravdu veselém a zábavném. „Je vzácným (bohužel) příkladem, že humorných účinků možno dosáhnout bez jakékoliv banálnosti nebo hrubosti (o které se většina našich humoristů domnívá, že je to vtipnost).“7

Když se posuneme časově o několik let směrem k současnosti,

najdeme novinové články k životnímu jubileu Zdeňka Jirotky. K autorovým šedesátým narozeninám přinesl Brněnský večerník článek Autor Saturnina jubiluje, ve kterém redaktor V. Závodský stručně přibližuje život a dílo Zdeňka Jirotky a uvádí poněkud negativní názor, že „Jirotkovy nenáročné humoristické povídky a glosy, populární v tisku a na estrádách padesátých let, ztratily dnes již mnoho ze své aktuálnosti a účinnosti.“8 Druhým článkem, který blahopřeje Jirotkovi k narozeninám byl publikován Achille Gregorem ve Svobodném slovu pod názvem Pozdrav Zdeňku Jirotkovi. Tento veskrze pozitivně laděný článek se též zmiňuje o Jirotkově tvorbě a zároveň chválí humor knihy Saturnin: „A nejenom, že dovede psát teple a srdečně: uměl ve své nejpopulárnější knížce Saturnin, která vyšle už v mnoha vydáních, zkarikovat nadutost a snobství tak dokonale, že rozesmál tisíce a tisíce vděčných čtenářů.“9 Posledním 6

TICHÝ, V. Vtipný humor. Národní práce, 23. 6. 1943. s. 3.

7

Tamtéž, s. 3.

8

ZÁVODSKÝ, V. Autor Saturnina jubiluje. Brněnský večerník, 7. 1. 1971. s. 2.

9

GREGOR, Achille. Pozdrav Zdeňku Jirotkovi. Svobodné slovo, 7. 1. 1971. s. 4

11

vybraným článkem je rozhovor z roku 2000, který vyšel v nedělní příloze Lidových novin 30. září s názvem Saturnin? S tím neprorazíš, řekla žena. Redaktor si se Zdeňkem Jirotkou povídá o životě, o jeho působení v rozhlasu a o úrovni dnešních rozhlasových stanic, o jeho literárních počátcích. V souvislosti s románem Saturnin vypravuje o okolnostech jeho vzniku (psaní v koupelně) a o tom, že prvním čtenářem Saturnina byla jeho žena Helena, která na něm neshledala nic příliš vtipného. Říká, že chtěl psát o „zlatých časech“ dědečkových a tatínkových, ale nakonec zjistil, že „zlaté časy“ jsou právě časy jeho mládí. Tento motiv přenosu „zlatých časů“ z generace na generaci se objevuje i v samotném románu. Jistě by se dalo vyhledat ještě více drobných článků či zmínek o Zdeňku Jirotkovi a Saturninovi, ale pro tuto práci budeme považovat předešlý výčet za dostačující. Je samozřejmé, že tato bakalářská práce není jedinou prací, která se dotýká románu Saturnin. Konkrétním podobám humoru se věnovala ve své diplomové práci z roku 2003 Klára Pernicová z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a poetiku Jirotkových próz zkoumala v bakalářské práci v roce 2008 Dagmar Ševčíková, bývalá studentka Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Obě práce sloužily jako doplňující zdroj informací.

12

2 LITERÁRNÍ ROZBOR

2. 1 Kompoziční principy V literární teorii se můžeme setkat s různými kompozičními principy, které představují „určitý jednotící způsob vnitřní výstavby díla“10. Autor většinou nestaví své dílo pouze na jednom principu, ale využívá jejich kombinací. Humoristická literatura, román Saturnin nevyjímaje, využívá zejména principu hry autora se čtenářem. „Rozsah tohoto principu je dosti široký - postavy si mohou hrát, zahrávat, jejich život může být hrou, ale může být také někým hrán; svět a lidská existence mohou být jednou velikou hrou.“11 Zdeněk Jirotka si hraje od počátku románu až do konce, začíná zavádějícími názvy kapitol a přes numerickou kompozici a prvky satiry se dostává až k tolik potřebnému happyendu.V románu se setkáme i s principem rámcovým, ale pouze v části knihy. Zarámováno je vypravování postav při výpadku proudu. Rámec tvoří výchozí rovina, románové postavy se scházejí večer za tmy ve společenské místnosti, protože došlo k přerušení dodávky proudu a z toho důvodu, aby si vyprávěly nejrůznější příběhy. Po každém skončeném příběhu se děj díla vrací do původní roviny. Zčásti můžeme sledovat i princip kontrastní, jehož znakem je protikladnost a kontrast.

Proti sobě stojí například povahy slečny Barbory a tety

Kateřiny, tedy střet různých generací s různými názory na život. Pozorujeme též výrazný protiklad charakteru dvou nejvýraznějších postav, Saturnina a jeho pána, protiklad aktivity a pasivity. V každém uměleckém díle se též setkáme s principem motivickým, jehož základním stavebním kamenem je motiv.

10

VŠETIČKA, František. Stavba prózy. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992. s. 14. 11

Tamtéž, s. 21.

13

2. 1. 1 Motivy Motiv je nejmenší a dále nedělitelnou tematickou částí každého literárního díla (Petrů, 2000). U epických a dramatických děl je potřeba se zaměřit zejména na motivy dominantní, nosné, a to z toho důvodu, že motiv obsahuje každá jednotlivá věta a u rozsáhlejších děl není možné analyzovat kompletní motivickou výstavbu. Dominantním motivem románu Saturnin je komika. Komika je podstatnou složkou humoristické literatury a jejím úkolem je vyvolávat smích. Do této sorty literatury patří jak úsměvně laděná díla (humoristická literatura), tak i díla výsměšná či kriticky zaměřená (literatura satirická a parodická). Často se ale nedá jednoznačně rozlišit, do které skupiny literární dílo zařadit. Komika se tradičně rozlišuje na situační, charakterovou a jazykovou. Tyto druhy se mnohdy vyskytují společně, avšak na díle se podílejí v různé míře. V románu Saturnin najdeme všechny uvedené typy komiky. Jazykové komice bude věnován dostatečný prostor v jazykovém rozboru díla, proto se teď zaměříme na komiku situační a charakterovou. Charakterová komika souvisí s charakterem jednotlivých postav, s tím, jakým způsobem jsou autorem vykresleny a jaký mají styl humoru. Komicky je například vylíčena dvojice tety Kateřiny a jejího syna Milouše. V případě tety Kateřiny se jedná až o parodii na hrdinku románů červené knihovny. Svým afektovaným chováním, promluvami a neustálým podlézáním dědečkovi působí na vypravěče negativním dojmem, pro čtenáře ale není zápornou postavou, spíše směšnou figurkou, vůči které jsou namířeny vtípky ostatních. Pousmání vyvolává i zdánlivě klidný postoj vypravěče v kontaktu se ztřeštěnými situacemi, do kterých se dostává. S klidem anglického gentlemana přijímá i svou novou pověst hrdiny, kterou mu Saturnin bez jeho vědomí opatří. Sevřenou trojici co se týče druhu humoru, tvoří dědeček, Saturnin a doktor Vlach. Všichni tři jsou tvůrci aktivního humoru v románu, ve většině komických situací nějakým způsobem figuruje Saturnin a dědeček jeho humor s radostí přijímá. Jirotka v Saturninovi ironizuje ustálené motivy komerční literatury či populární žánry z období Protektorátu, kterými jsou například dívčí romány červené knihovny (postava tety Kateřiny i její vyprávění o květince Martě), lidová říkadla (filipika proti příslovím pronesená doktorem Vlachem), dobrodružná literatura (záchranná cesta z dědečkova domu do města) nebo tzv. kovbojky (jeden z případů „kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru“). Jiná díla v době Protektorátu ani vycházet nemohla. Legraci si dělá ze snobů, 14

maloměšťáků, falešných lidí (představitelkou je teta Kateřina) a lidí bez humoru, mezi které patří i vypravěč. Dalším podstatným motivem v románu jsou tajemství a záhadno (Pernicová, 2003). Jeho projevy najdeme především ve vypravování Saturnina, dědečka a vypravěče. V Saturninově příběhu se setkáváme s typickými znaky duchařského příběhu či hororu. Objevuje se v něm starý hrad, strašidlo, záhadné zmizení hradního pána a vše je podáno bez adekvátního vysvětlení. Jeho příběh ale nemůžeme označit za parodii na horor, jde spíše o humorně podanou historku z noci po alkoholovém dýchánku. V dědečkově vojenském příběhu ho jako mladého vojáka přitahují tajemné oči obrazu na stěně. Ukazuje se, že za obrazem byl skrytý nepřítel a dědeček svým zásahem zachránil celou skupinu důstojníků. Na vypravěče zase čeká záhadný noční návštěvník, ze kterého se „vyklube“ pravý majitel zaměněného domu. Se záhadou se ovšem potýkají i obyvatelé dědečkovy vily, když najdou Milouše zamčeného v pokoji, když podle tety Kateřiny zmizí kuchařka a hospodyně nebo když záhadně zmizí ze spíže jídlo. Všechny tyto „záhady“ se záhy racionálně vysvětlí a nás nepřekvapí, že ve většině z nich má prsty Saturnin, i když jednal na něčí žádost či jen plnil přísahu o pomstě Miloušovi. Dílčím motivem, který můžeme nalézt je určitý návrat k přírodě. Tento únik z městského prostředí může být paralelou k úniku před vážnou situací doby vzniku románu (druhá světová válka). Můžeme si všimnout vypravěčova kladného vztahu k přírodě, přijíždí k dědečkovi na venkov a oslavuje nové ráno v horách. „Týden být živ, toulat se po lese, cítit, jak voní mateřídouška, poslouchat šplouchání řeky, chodit na ryby, vyhřívat se po koupání v písku pod malou skalkou. Jak je to krásné!“ (S, 80) Podobné je jeho nadšení po deštivém týdnu, kdy je konečně možné relaxovat jinde než uvnitř domu. „Vzduch byl průzračný a hory se zdály mnohem blíže, než skutečně byly. V šikmém osvětlení ranním sluncem byla na úbočí hor patrna každá podrobnost. Obnažené výběžky skal, pěšinky svítící na okrajích pasek a mizící mezi kameny jedlí, skácené a oloupané kmeny jako rozházené sirky, a na velké pasece asi v polovině Světce jsem dokonce viděl srnu. Litoval jsem, že s sebou nemám triedr.“ (S, 151) Skutečným návratem k životu v přírodě je způsob, jakým jsou obyvatelé domu nuceni žít po stržení mostu rozvodněnou řekou. V domě, ve kterém je téměř vše na elektrický proud jsou nuceni vymyslet náhradní plán - svítí si svíčkami, slečna Barbora vaří v kotlíku na otevřeném ohni a dlouhé večery si krátí vyprávěním příběhů.

Během cesty za

záchranou se setkávají i se zálesáckým způsobem života, dědečkovo zranění je donutí 15

přenocovat v lese a celou noc bdít nad ohněm. Téměř všichni toto náhlé dobrodružství berou jako vítané zpestření letní dovolené, i když navenek se chovají jako by šlo o životně důležitou misi. Jako poslední bychom uvedli malý motiv klíče, který se objevuje v románě celkem ve dvou kapitolách (Všetička, 2003). V prvním případě je Milouš zamčen ve svém pokoji a klíč od jeho dveří záhadně zmizel a ve druhém případě jeho poloha na stromě zabrání přímému vstupu příteli doktora Vlacha, Korejsovi, do doktorova srubu a na oplátku vhození klíče Korejsem do tůně znepříjemní vstup do srubu doktoru Vlachovi. Ve všech případech je klíč překážkou pro vstup nebo odchod do nějakého objektu a významně se podílí na komických situacích (Všetička, 2003).

2. 2 Kompoziční postupy Kompoziční postupy doplňují kompoziční principy (jednotící způsob výstavby literárního díla) a dotváří tak finální verzi uměleckého díla. Na rozdíl od kompozičních principů, u kterých platilo, že dílo může být vystavěno pouze na jednom principu, literární dílo je zákonitě založeno na několika postupech. Kompozičními postupy jsou zejména postava, čas, prostor, architektonická jednotka a titul, dále pak rytmus, stavebný exponent, stavebný moment, anticipace, introdukce, finále a zarámování (Všetička, 1992).

2. 2. 1 Titul Podle Eduarda Petrů (Petrů, 2000) je titul první informací, kterou autor čtenáři podává. „Základní funkce titulu spočívá v tom, že označuje dílo, podává čtenáři první informaci o něm.“12 S titulem se také setkáme v běžné neliterární komunikaci, píše se o něm v novinách nebo se o něm mluví. Je ale potřeba se zabývat pouze titulem, který dal spisovatel svému dílu sám. Především u středověkých děl se titul dodatečně přiřazoval, 12

PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000. s. 99.

16

pro označení se používalo začátečních slov textu. Název díla byl v závěru často velmi rozsáhlý. Titul jako takový vznikl teprve s vynálezem knihtisku a od té doby většinou souvisí s jeho námětem a hlavní myšlenkou (Petrů, 2000). Petrů (Petrů, 2000) uvádí několik klasifikací titulů, například podle gramatických vlastností (tituly jednoslovné, tituly v podobě sousloví a tituly větné) nebo podle postoje autora (tituly informující, tituly hodnotící). Pro tuto práci ale použijeme klasifikaci Františka Všetičky (Všetička, 1992). Ten rozlišuje názvy protagonistické, temporální, žánrové, replikové, sentenční a metaforické. Po přečtení výčtu je zřejmé, že Saturnin spadá do skupiny názvů protagonistických. „Tento titul dostává dílo podle hrdinova jména, označení, poslání, funkce nebo společenského postavení.“13 Využití tohoto titulu je dosti běžné, pro příklad uvedeme Babičku Boženy Němcové, F. L. Věka od Aloise Jiráska nebo Olivera Twista Charlese Dickense. Saturnin, toto jméno je v českém prostředí dosti nezvyklé. To vede k hlubšímu zamyšlení nad úmyslem autora pojmenovat hlavní postavu právě takto. Podle seznamu českých jmen14 pochází Saturnin z italského Saturnus, což je odvozeno od římského boha Saturna. Původní význam slova je plný, zasycený. Tento původní význam by se dal spojit s charakterem Saturninova chování, je plně oddán svému pánovi a plní všechna jeho přání, ať už jsou jakkoliv neobvyklá. Zároveň je jeho mysl plná fantazie, je naplněn touhou po dobrodružství a uskutečňování svých netradičních plánů. Když už jsme se dotkli původu jména odvozeného od boha Saturna, připomeňme, že se na oslavu Saturna pořádaly tzv. saturnálie. To byly slavnosti, při kterých se sluhové a otroci stali pány a naopak pánové je obsluhovali. Když čteme román Saturnin, občas přijde na mysl otázka: „Kdo komu vlastně slouží?“ Z mnoha situací je patrno, že Saturnin, většinou hybatel celé události, se velice baví tím, co způsobil. Předpokládá účinky svého jednání a nutí tím další hrdiny se otevřít a ukázat jejich pravý charakter.

13

VŠETIČKA, František. Stavba prózy. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992. s. 44 . 14

KNAPPOVÁ, Miloslava. Jak se bude Vaše dítě jmenovat?. 3. vyd. dopl. a přeprac. Praha: Academia, 1996. 358 s. ISBN 80-200-0591-9.

17

2. 2. 2 Fabule Děj románu tvoří souvislou a jednoduchou linii. Příběh začíná, když si mladý muž vezme do služby seriózně vypadajícího sluhu Saturnina. To ještě netuší, co ho v příštích dnech a měsících čeká. Nejprve ho Saturnin přestěhuje z bytu ve starém domě na houseboat. Zároveň kolem svého pána spřádá síť nejrůznějších pověstí, díky kterým se z nudného měšťáka stává hrdina. Díky tomu je například zapleten do záchranné akce, při které má odchytit zaběhlého lva Marka Aurelia. Vypravěč, v podobě Saturninova pána, se na tenisových kurtech seznámí se slečnou Barborou, která ho zaslouženě porazí, a tak je Saturnin požádán, aby pánovi s tréninkem pomohl. Nechce se totiž příště před Barborou znemožnit, protože k ní chová určité sympatie. Na houseboat také zavítá návštěva, která je méně než vítaná. Teta Kateřina se svým synem Miloušem objíždějí příbuzné a využívají své situace vdovy a údajně nemocného chlapce ke vzbuzování soucitu právě u rodinných příslušníků. Nezbývá než využít služeb Saturnina, který nechtěnou návštěvu originálním způsobem vypudí. Velká část příběhu se odehrává v domě dědečka vypravěče, kam přijíždí Saturnin se svým pánem na dovolenou. Pozvána je i slečna Barbora, vnučka dědečkova přítele, a nečekaně přijíždí i teta Kateřina s Miloušem. Přítomen je též doktor Vlach, dědečkův a vypravěčův přítel. Celá tato sestava spolu zažívá nejrůznější příběhy, které vypravěč popisuje s nejmenšími detaily. Po několika dnech, které probíhají v klidném tempu letní dovolené, přichází velká bouřka, která způsobí výpadek proudu. V dědečkově domě, kde je vše na elektřinu, se jedná o podstatný problém. K tomuto problému se přidává další, rozvodněná řeka strhne most - jedinou přístupovou cestu k domu. Jeho obyvatelé se ocitají odříznuti od světa a jsou odkázáni pouze na zásoby v domě, které jsou ztenčeny „spanilou jízdou“ tety Kateřiny, která tak jedná ze strachu před smrtí hladem. „Trosečníci“ vymyslí plán záchrany, protože očekávaná pomoc od souseda se nedostaví. Vydávají se na cestu ke srubu doktora Vlacha, odkud se chtějí vydat kolem pramene řeky do města. Při slavnostním projevu se zraní dědeček, který sklouzne z pódia v podobě menší kupy balvanů. Cesta se tak stává ještě náročnější než před nehodou. Ještě před dosažením kýženého cíle přichází studená sprcha ve formě nově postaveného mostu, který byl vystavěn za třídenní nepřítomnosti celé skupiny. V klidu domova se teta Kateřina pouští do léčení dědečka, i když se v domě nachází lékař. Nikoho k němu nechce pouštět, až jednoho dne najde na klice podivnou cedulku. 18

Celé osazenstvo, kromě vypravěče, tety Kateřiny a Milouše, hraje s dědečkem hru na jeho bláznovství. Cílem je vypuzení tety Kateřiny z domu, protože Kateřina na dědečka po celou dobu jeho „léčení“ naléhá, aby napsal závěť, ve které k ní projeví svou štědrost. Tetě Kateřině, stejně jako většině rodiny, jde pouze o dědečkovy peníze a upřímně řečeno, dědeček se tímto závodem rodinných příslušníků o jeho přízeň velice baví. Po odjezdu tety Kateřiny končí dovolená i ostatním členům skupiny. Vypravěč se vrací do Prahy se slečnou Barborou a žádá ji o schůzku. Saturnin zůstává u dědečka jako jeho opatrovník. Za nějakou dobu dostává vypravěč dva dopisy. V prvním, od dědečka, se dozvídá pravdu o dědečkově šílenství a důvodu, který ho k němu vedl. Zároveň ho dědeček žádá, aby mu přenechal sluhu Saturnina, jelikož se v jeho přítomnosti cítí mladší a vyhovuje mu styl Saturninova humoru. Ve druhém dopisu, který vypravěči zaslal Saturnin, je vypravěč informován o zřízení kanceláře pro uvádění románových omylů na pravou míru. Saturnin a dědeček vyhlásili válku všem romanopiscům, kteří svými výroky klamou čtenáře. Saturnin uvádí několik příkladů a v závěru dopisu žádá, aby mu byla umožněna služba u dědečka, ale zároveň dodává, že se rád vrátí do služby, pokud ho už dědeček nebude potřebovat. V samém závěru se dozvídáme, že se teta Kateřina znovu bohatě provdala.

2. 2. 3 Architektonická jednotka Architektonická jednotka představuje vnější uspořádání literárního díla, který tvoří statickou složku kompoziční výstavby uměleckého díla (Všetička, 1992). V románu za takovou jednotku považujeme díly, kapitoly nebo scény. Román Saturnin tvoří dvacet šest kapitol s poněkud nestandardními nadpisy. Jedná se o tzv. synoptické nadpisy, které tvoří osnovu celé kapitoly. Čtenář si podle krátkých údajů v nadpisech udělá představu o tom, co se v dané kapitole dozví. Ale nebyl by to humoristický román, aby si i zde autor se čtenářem nehrál. Mnoho informací je zkresleno či podáno se značnou nadsázkou nebo se jen okrajově dotýkají skutečné podstaty kapitoly. Pouze poslední kapitola je uvozena dvěmi větami, které nás informují o závěrečném happyendu, a to o svatbě tety Kateřiny. „Jsem si vědom toho, že každé pořádné vypravování má skončit 19

svatbou, a jsem rád, že nemusím své čtenáře v tomto důležitém bodu zklamat.“ (S, 359) První věta čtenářům dává předpokládat, že se hlavní hrdina ožení se slečnou Barborou, ale hned věta následující nás vyvádí z omylu. „Za krátký čas poté se v kostele svaté Ludmily na Vinohradech teta Kateřina znovu bohatě provdala.“ (S, 359) Jednotlivé kapitoly můžeme rozdělit na dvě skupiny. První skupina kapitol nese samotný děj románu, zatímco druhá skupina funguje jako kapitoly digresivní. Tyto kapitoly děj zpomalují, přerušují hlavní tok vyprávění. František Všetička (Všetička, 2003) o nich říká toto: „Jsou to takové kapitoly, jež vybočují z dané dějové linie. Jejich odbočení musí být ovšem funkční, musí zapadat do řádu díla.“15 Takovými digresemi mohou být různé uzavřené epizody, dopisy nebo vzpomínky některého z hrdinů. Román se tak může jevit jako mozaikovitý. V našem případě se jedná o vyprávění příběhů a sérii dopisů, které se vyskytují až v druhé a třetí třetině díla. Celkem můžeme nalézt pětici vyprávění (vypravěč, dědeček, teta Kateřina, doktor Vlach a Saturnin) a čtveřici dopisů (Saturnin, Korejs, dědeček a opět Saturnin). Jak vidíme, autor podtrhl Saturninovu významnost i tím, že mu ponechal největší prostor v této dílčí architektonice. Když se podíváme blíže na prvních deset kapitol, můžeme zde najít korespondenci mezi číslem kapitoly a symboly v kapitole obsaženými. Jedná se o tzv. numerickou korespondenci a slouží také jako hra autora se čtenářem (Všetička, 2003). Například ve čtvrté kapitole, ve které vypravěč poprvé líčí tetu Kateřinu, jsou použita celkem čtyři přísloví, která jsou pro vyjadřování Kateřiny tak příznačná. Celkově můžeme říci, že autor používá hry se čtenářem jak v rovině významové (numerická korespondence), tak v rovině architektonické, čímž se román stává napínavou látkou pro nejrůznější odkrývání těchto drobných hříček.

2. 2. 4 Prostor, prostředí Prostředí můžeme definovat jako místo, v němž se odehrává děj literárního díla. Naproti tomu prostor představuje vztah mezi jednotlivými místy děje, je tedy prostředí nadřazený. V literární teorii rozlišujeme několik typů prostoru - konstantní, kontrastní,

15

VŠETIČKA, František. Kroky Kalliopé. Olomouc: Votobia, 2003. s. 207.

20

konvergentní, migrační, uzavřený nebo otevřený (Lederbuchová, 2002). Zdeněk Jirotka do románu Saturnin zařadil pouze některé z nich. Kontrastní prostor je založen na protikladu prostředí. V případě Saturnina jde o protiklad městského prostředí a klidné venkovské krajiny, zastoupené dědečkovým domem a probíhající dovolenou. Městské prostředí je prostředím Prahy v letech blíže neurčených. Praha je přímo pojmenována, v románu najdeme jména pražských čtvrtí (Trója a Nusle), Národní divadlo, řeku Vltavu a parník Praha. Praha je také místem lokálního zarámování příběhu. „Lokální zarámování je takové rámování, při němž se začátek a konec literárního díla odehrává ve stejném prostředí.“ 16 Město představuje prostředí bez fantazie a dobrodružství, proto se zde Saturnin snaží alespoň zčásti zpestřit pánův život tím, že mu nejprve opatří pověst dobrodruha a poté ho přestěhuje ze starého bytu do houseboatu na řeku. Ve městě žije vypravěč svůj poklidný život – má zde svoji práci, chodí do tenisového klubu nebo se schází v kavárně se svými přáteli. Naproti tomu venkovské prostředí dědečkova domu je místem dovolené celé skupiny. Ta tráví tři srpnové týdny v domě na samotě v srdci lesa. Přesná poloha domu není přímo uvedena. V souvislosti s vilou a pochodem zaznamenáme tři místní názvy – Hradová, Bílé sedlo a Vřesové studánky. Hradová je nižší hora (717 m.n.m.) u Malenovic v Beskydech, Vřesovou studánku lze najít v Jeseníkách, ale Bílé sedlo se nenachází v žádné turistické mapě. Je možné, že se jedná pouze o lokální pojmenování nebo o již zastaralý výraz. Kdybychom se orientovali pouze podle hory Hradové, nalezneme na mapě i dvojici říček či potoků, které svírají protáhlý trojúhelník. Blízkým městem by mohl být Frýdlant nad Ostravicí, kde se nachází jak železnice, tak i nemocnice, která byla založena roku 1902 pod názvem Všeobecná veřejná okresní nemocnice císaře Františka Josefa I. Vzhledem k absenci ostatních geografických pojmů ale nemůžeme tuto lokalitu s určitostí prohlásit za místo dědečkovy vily. Autor zřejmě chtěl záměrně utajit místo dědečkova bydliště a tím ještě umocnit rozdíl mezi konkrétním městem a „oázou klidu“ uprostřed lesů. Vypravěč oslavuje přírodu, koupe se v řece, chodí na houby a díky přírodní pohromě zažívá i dobrodružství při záchranné výpravě ke srubu doktora Vlacha.

16

VŠETIČKA, František. Stavba prózy. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992.

s. 53.

21

Migrační prostor je prostorem, kde dochází ke stěhování mezi různými prostředími. V románu Saturnin se nejprve vypravěč stěhuje ze svého staromládeneckého bytu na obytnou loď, poté odjíždí k dědečkovi do hor na dovolenou. Během ní podnikne cestu do nemocnice kvůli poraněnému kotníku a po živelné katastrofě se celá skupina vydává na pochod ke srubu a odtud k městu. Tam ovšem nedojdou a po opraveném mostě se vrací zpět do dědečkova sídla. Dovolená končí a vypravěč se jako spolujezdec slečny Barbory přesouvá zpět do Prahy. Časté střídání prostředí je typické pro dobrodružnou literaturu, proti které může být část románu namířena. Zejména „velmi nebezpečná“ záchranná mise se jeví poněkud parodicky a sám vypravěč připouští, že by cestu podnikli i z pouhého rozmaru. Celá skupina vnímá pochod jako důkaz toho, že se o sebe dokážou postarat a přežít v přírodě bez vymožeností moderní civilizace. „Mluvili jsme o tom podniku dlouho do noci a zmocňovalo se nás jakési podivné rozrušení, ačkoliv pro to nebylo nejmenšího důvodu. Za normálních okolností bychom byli takový výlet třeba také podnikli z pouhé turistické záliby a ani by nám nebylo napadlo, že je v tom něco zvlášť vzrušujícího. Stačila pouhá skutečnost, že jsme k tomu podniku byli donuceni hrozivým nedostatkem potravin, aby se v naší představě výlet proměnil v zoufalý pochod. Život, nebo smrt!“ (S, 234) Dalším typem prostoru, který je v románu zastoupen, je prostor uzavřený. Uzavřeným prostorem se stává dědečkův dům ve chvíli, kdy je odříznut od okolního světa - dříve prostor otevřený pro všechny se stává nedobrovolným vězením pro jeho obyvatele, kteří si ovšem tuto hru na trosečníky užívají. „Uzavřený prostor a dlouhodobější pobývání v něm dává mimo jiné předpoklad k různým vyprávěním a také k rozmanitým činům, především však vytváří situace, v nichž se odhalují lidské charaktery.“17 Nemůžeme ovšem říci, že by se charaktery jednotlivých protagonistů nějak dramaticky proměnily, zůstávají takové, jakými je autor vykreslil již na začátku. Slečna Barbora se ukáže být pohotovou hospodyní a loupež potravin, kterou Saturnin uskutečnil na příkaz tety Kateřiny, nás vzhledem k její povaze také nezaskočí. Změnou prochází pouze Milouš, který ukazuje lepší část své osobnosti. Vnucená uzavřenost dává prostor pro vyprávění za dlouhých a temných večerů. Charaktery vypravování korespondují s povahou osob, jež je vyprávějí (např. teta Kateřina vypráví svůj námět k románu pro ženy a dědeček historku z války). Vyprávění se neúčastní pouze Milouš a 17

VŠETIČKA, František. Kroky Kalliopé. Olomouc: Votobia, 2003. s. 104.

22

slečna Barbora. K uzavřenosti se přidává tma, aby výsledný efekt ještě umocnila. Teprve později se dozvídáme, že tmu způsobil Saturnin zřejmě záměrně, když za bouřky vypojil hlavní vypínač proudu.

2. 2. 5 Čas V kompoziční výstavbě literárního díla je čas jednou ze základních kategorií. František Všetička ve Stavbě prózy (1992) uvádí několik dělení v rámci kategorie času. Stěžejním kritériem je dodržování časové posloupnosti. Můžeme rozlišit čas chronologický, který zachovává časový sled událostí a čas retrospektivní, který tento časový sled porušuje návraty do minulosti. Ve většině případů jsou tyto návraty potřebné k objasnění smyslu probíhajícího děje a autoři jich často využívají. Dalším dělení času v literárním díle je rozlišení na čas objektivní (v souladu s tokem plynoucího času) a čas subjektivní (čas vnitřního prožívání hrdiny) nebo využití jiných temporálních postupů (čas cyklický, sakrální, signifikantní, horální a limitní). Pro tuto literární analýzu je klíčovým způsob dodržování časové posloupnosti, tedy rozlišení na čas chronologický a čas retrospektivní. Román Saturnin

je

vyprávěn chronologicky,

ale s četnými digresemi či

retrospektivními vhledy. Chronologický princip je založen na dodržování časové posloupnosti. S vypravěčem se setkáváme v Praze, kde nám osvětlí počátky pracovního vztahu se Saturninem a poté děj pokračuje nejrůznějšími příhodami nejprve ve městě a poté i na dovolené. Velká část příběhu se odehrává v domě vypravěčova dědečka, konkrétně je jí věnováno osmnáct kapitol, poté se děj na krátkou dobu přesouvá opět do Prahy, kde dochází k otevřenému závěru románu. Hlavní dějová linie je poměrně jednoduchá, plynulost vyprávění je však narušena již zmíněnými digresemi. Tyto odbočky ale nijak nenarušují chápání celého příběhu, pouze vhodně a s humorem doplňují dějovou linii. Digresemi jsou myšleny dopisy, vzpomínky na strýce a vypravování některých postav, které buď příběh přímo doplňují, nebo s ním naopak zdánlivě nesouvisí.

23

2. 2. 6 Postavy „Postava jako taková není obvykle kompoziční záležitostí, v některých případech se však kompoziční záležitostí stává a nemalým způsobem ovlivňuje kompoziční výstavbu díla.“18 Kompoziční funkci může plnit několik typů postav: deus ex machina, postava mytizovaná,

mysteriózní,

metuzalémská,

svorníková,

osudová,

postmortální,

disturbativní, intrikán, vypravěč, dvojník, poslíček lásky, posel smrtí a další (Pavera, 2002). V románu Zdeňka Jirotky jich nalezneme hned několik. Román Saturnin není obsazen velkým počtem postav. Autor celý děj rozprostřel okolo sedmi důležitých postav. Podle Lubomíra Doležela (Doležel, 1993) jsou primárními funkcemi postav funkce akční a funkce interpretační. „Jako obyvatelé fikčního světa jsou schopny jednat (vykonávat akce), a tím se ve větší míře podílet na rozvoji děje. Druhá funkce postav je interpretační. Ta vyplývá z toho, že každá postava je samostatný subjekt, který zaujímá osobitý postoj k fikčnímu světu, jeho událostem, prostředí a zejména k jiným postavám.“ 19 Románové postavy sice akčně jednají, ale chybí jim psychologická propracovanost. Postavy se během dění nijak nevyvíjejí, jsou ploché a lze je snadno charakterizovat. Každá postava je příznačná pro určitý typ člověka a tento typický charakter je ještě zveličen, což odpovídá tendencím v humoristické literatuře. Humoristický postoj autora k postavám je charakteristický tím, že i když autor odhaluje některé nedostatky, má k postavám veskrze vztah kladný. Takové postavy jsou sympatické i čtenářům, protože postrádají okolí škodlivé vlastnosti. Jako prvními bychom se zabývali dvojicí Saturnin a jeho pán, protože není úplně zřejmé, kdo z nich je postavou hlavní. Tito dva spolu tvoří figurální dvojici pána a sluhy (Všetička, 2003). Jedná se o dvojici postav, jež jsou spjaty určitými pouty. V době vzniku románu by se dalo říci, že je tento typ vztahu již přežilý nebo nepříliš užívaný. Jmenujme jen pro příklad další dvojice pána a sluhy ze světové literatury – Don Quijote a Sancho Panza, Švejk a jeho zaměstnavatelé a podobně (Všetička, 2003). V Saturninovi je model pána a sluhy převeden do modelu pasivní pán – aktivní sluha. 18

VŠETIČKA, František. Stavba prózy. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992.

s. 25. 19

DOLEŽEL, Lubomír. Narativní způsoby v české literatuře. 1. vyd. Praha: Český spisovatel, 1993. s. 11.

24

Sluha je ještě upřednostněn tím, že je po něm celý román pojmenován. Autor ho však neučinil vypravěčem celého příběhu, tím pověřil Saturninova pána. Jedná se o vypravěče personálního, který je v textu přítomen. Je jednou z postav románu a v ichformě čtenářům zprostředkovává celé dění. Když budeme citovat Františka Všetičku (Všetička, 1992), tak funkce personálního vypravěče „spočívá v tom, že příběh zprostředkovává. Vypravěč není přitom totožný s osobou autora, netlumočí jeho názory a postoje. Je účastníkem děje, většinou ovšem pasivním, který do událostí převážně nijak nezasahuje, pouze jim přihlíží.“20 I v tomto případě nám zprostředkovává pouze to, co on sám chce prozradit, jednání a chování ostatních postav vidíme jeho očima a tento pohled je subjektivizovaný a v menší či větší míře zaujatý. Autor však vypravěče nijak nepojmenoval, čímž jeho roli opět umenšil. Ve filmovém zpracování z roku 1994 ovšem tvůrci dali postavě vypravěče jméno Jiří Oulický. Vypravěčem je mladý třicetiletý muž, který zřejmě pracuje jako úředník. Tuto skutečnost můžeme soudit pouze z jediné věty v románu, a to, že „úřad není holubník.“ (S, 67) Je svobodný, kultivovaný a vede poklidný, střízlivý život. Jako jediná z postav se během románu vyvíjí. Z konzervativně jednajícího člověka bez fantazie se s příchodem sluhy Saturnina stává aktivněji jednající mladý muž, který nelituje poněkud výstředního úmyslu pořídit si ve svém věku sluhu. Najímá si Saturnina a jeho život se obrátí o sto osmdesát stupňů. Najednou je jeho život plný akce, vzrušení a drobných nepříjemností. Před příchodem Saturnina žije ve svém staromládeneckém bytě ve starém domě a jeho život plyne v zaběhnutých kolejích. Když si najme Saturnina, přestěhují se na obytnou loď a rozšíří se kolem něj pověst dobrodruha a záchranáře. Osobně se ale této pověsti nijak aktivně nebrání, za což je v dobrém slova smyslu odsuzován doktorem Vlachem. Bránit se ani nechce, protože se domnívá, že svou pověstí omámí slečnu Barboru, do které se zamiloval. Později svede o Barboru boj s bratrancem Miloušem a stává se sebejistějším. Po návratu do Prahy žádá Barboru o schůzku a ta souhlasí. Můžeme tedy předpokládat jejich budoucí vztah. Vztah má vypravěč ke všem osobám románu. Je dědečkovým vnukem, synovcem tety Kateřiny a bratrancem Milouše - to jsou vztahy rodinné. Pracovní a možná i přátelský vztah ho váže k Saturninovi a přátelství ho poutá i k doktoru Vlachovi a Barboře. V případě Barbory přeroste vztah přátelský v předpokládaný vztah milostný. Tím, že má vypravěč

20

VŠETIČKA, František. Kroky Kalliopé. Olomouc: Votobia, 2003. s. 193.

25

vztah ke všem postavám, stává se z něj tzv. svorníková postava, která má již kompoziční funkci. Tato postava stmeluje určitou společenskou jednotku. Titulní postavou románu je Saturnin, který je pravým opakem svého pána. Tento elegantní a korektně vystupující sluha je plný nadšení a chuti do života. V pohledu života, který je redukován na naplňování měšťanských norem působí poněkud výstředně (Forst, 1985). Saturnin je sluhou oddaným, který je schopen vyplnit nejroztodivnější přání svého pána. Tato přání v něm vzbuzují nadšení, protože je při nich dán prostor jeho nezměrné fantazii. Touží po dobrodružné službě a nesnáší jednotvárnost a nudu, proto se snaží zpestřovat život sobě i svým pánům. Jako člověk velmi vzdělaný a inteligentní je často hybatelem celého dění. Jak uvádí Zdeněk Jirotka prostřednictvím vypravěče, Saturnin se nehádá, ale většinou dá k hádce podnět. Mohli bychom se ptát, kdo komu slouží, protože Saturnin, ač sluha, se baví situacemi, které vytvořil. Má schopnost vytvářet absurdní situace a nutí ostatní, aby se otevřeli, aby jednali v pravém světle. Svým vystupováním, inteligencí, rozhledem a životním názorem převyšuje pána a podrobuje si okolí. Jeho postava je oslavou vnitřního bohatství člověka. Saturnin má kompoziční funkci jako osudová postava pro vypravěče. Je to postava, která ovlivní jinou postavu a na dlouhou dobu určí její osud. Vypravěč se pod Saturninovým vlivem mění z pasivního příjemce osudu na aktivnějšího tvůrce svého soukromého života (např. svede boj o slečnu Barboru). Pro celou skupinu se Saturnin jeví jako postava disturbativní - narušuje daný společenský stav. „Je to postava, která na začátku díla nečekaně vpadne do cizího, ustáleného prostředí, rozruší jej, vychýlí, a na konci příběhu z něho opět mizí.“21 Ostatní postavy k němu zaujímají určitý postoj - pozitivní či negativní. Jako karikatura působí postava tety Kateřiny, snachy vypravěčova dědečka. Kateřina je již delší dobu vdovou po strýci Františkovi. Strýc František byl amatérským chemikem, který vlastnil malou továrnu na čisticí prostředky a celou rodinu zásoboval pastou na parkety, po jejímž použití parkety zčernaly. Teta Kateřina je vypravěčem představována jako negativní postava. Cítíme, že tento přístup je značně subjektivně ovlivněn a ostatním čtenářům se může jevit spíše jako směšná figurka než vyložené zlo. Kateřina je starší žena, která popírá svůj věk a nadále se chová jako mladá školačka. 21

VŠETIČKA, František. Stavba prózy. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992.

s. 27.

26

Koketně špulí pusu, cupitá a obléká se vzhledem ke svému věku nevhodně. Zastává názor, že žena má být ženou, ale myslí to v zastaralém slova smyslu. Žena by podle tety Kateřiny měla přiměřeně často omdlévat, chichotat se a pištět. Myslí si, že její nejsilnější zbraní je její tělo a řeč. Neustále mluví, skáče do řeči a užívá expresivní fráze. Největší zvláštností jejího vyjadřování jsou přísloví. Užívá jich v nejrůznějších situacích a s myšlenkou své duševní vyspělosti. Tomu se ovšem brání jak doktor Vlach, tak Saturnin. Doktor Vlach pronáší filipiku proti příslovím, v níž nastiňuje, že lidé, kteří mluví pomocí přísloví, nejsou moudří ani vtipní a nedokážou se vyjadřovat sami za sebe. A Saturnin je natolik inteligentní, že dokáže tetě pomocí přísloví i jinak oponovat. Kateřina a její syn Milouš se stávají terčem humoru ostatních postav. Její postava je parodií na hrdinky z románů červené knihovny. Úplným opakem tety Kateřiny je slečna Barbora. Je dcerou inženýra Tereby, přítele vypravěčova dědečka. Barbora v románu představuje prototyp moderní dívky, zatímco teta Kateřina je typem zastupujícím starší, „více romantickou“ generaci žen. I proto má k Barboře neustálé výhrady. Barbora je mladá, hezká a vtipná dívka, která sportuje (patří k hvězdám tenisového klubu), řídí automobil jako řidič z povolání a kouří cigarety.

Je za všech okolností usměvavá, příjemná a dovede si poradit, když se

skupina ocitne v nesnázích. Barbora je rovněž velmi inteligentní, protože jako jedna z prvních prohlédne skutečnou podstatu dědečkova bláznovství. Zamiluje se do vypravěče příběhu, což může být pro čtenáře poněkud překvapující, protože povaha slečny Barbory a Saturninova pána je velice rozdílná. Další postavou je vypravěčův dědeček. Není zde jmenován jménem, všichni mu říkají dědeček, starý pán nebo pan ředitel. Z toho vyplývá, že ho mají všichni rádi a váží si ho. Dědeček je staršího věku, ale stále se cítí vitálně (Saturnin ho učí džiu-džitsu, chodí do lesa na houby a k řece na pstruhy). Bydlí ve velkém domě na téměř opuštěném místě v lesích. Miluje humor a hlavně ten, který pěstuje i Saturnin. Proto si ho hned v začátku oblíbí. Společně též zinscenují dědečkovo šílenství, aby se zbavili tety Kateřiny. Saturnin dědečka naučí slogany v pražských tramvajích a na základě toho je slečna Barbora odhalí. Dědeček totiž nebyl v Praze celé dva roky a slogany jsou na tramvajích teprve pár týdnů. Dědečka baví pozorovat příbuzenstvo, které se mu snaží vlichotit, aby získalo velké dědictví. V románu je dědeček jedním z tvůrců aktivního humoru.

27

Vypravěčovým a dědečkovým pomocníkem v glosování situací je doktor Vlach, starší pán a společný rodinný přítel. Má vyvinutý smysl pro humor a svými promluvami oživuje děj celého románu. Rozděluje lidi do třech skupin podle toho, jak by se chovali v kavárně, kdyby měli před sebou mísu koblih. I když sám racionálně hodnotí vzniklé situace a skutečnosti z nich vyplývající, a sám je tedy racionalistou, domnívá se, že člověk již ztratil to, čemu se říká zdravý rozum. Například ostře vystupuje proti románům pro ženy, proti příslovím, pronáší řeč o úpadku řemesel a podobně. Doktor Vlach také navrhne záchrannou výpravu za získání potravin a dosažení města. Poslední a zároveň nejméně přiblíženou je postava syna tety Kateřiny, Milouše. Opět cítíme jistou vypravěčovu zaujatost vůči této postavě. To může být způsobeno klackovitým chováním Milouše a jeho snaha dobýt přízně slečny Barbory. Vypravěče pohoršuje způsob, jakým o Barboře mluví a přísahá mu pomstu. Tu ale musí vykonat Saturnin, protože vypravěč má zraněný kotník. Miloušovi se najednou stává spoustu drobných nepříjemností, které jsou dílem Saturninovým. Ke konci románu poznáme, že Milouš je v srdci dobrým člověkem, který je pouze manipulován svou matkou.

28

3 JAZYKOVÝ ROZBOR Eduard Petrů (Petrů, 2000) definuje jazyk literárního díla takto: „Základním nositelem sémantické a estetické informace literárního díla je jeho jazyk, který u každého autora nabývá jistých specifických vlastností určovaných jeho stylem.“22 Každý autor charakteristickým výběrem jazykových prostředků buduje svůj individuální styl (autorský styl), díky kterému může být čtenářem rozpoznán.

3. 1 Syntaktické prostředky Autor v románu využívá všechny druhy vět, v největší míře se vyskytují věty oznamovací, ale své zastoupení mají i ostatní druhy vět – tázací a zvolací. Největší prostor zaujímají složitá, bohatě rozvitá souvětí, charakteristická nejen pro mluvu vypravěče. Autor, který nechal vypravěče tlumočit promluvy ostatních postav, využívá dlouhých souvětí i pro dosažení komického účinku řady z nich. „Saturnin pravil, že je to všechno jen pověst, kterou nelze historicky kontrolovat, a že on se domnívá, že tomu bylo obráceně, že totiž Šemík uháněl k Neumětelům a Horymír k Radotínu, a povídal dokonce něco o tom, kam uháněli zbrojnoši, pověření hlídáním zpupného vladyky, zamotal to všechno tak, že to vypadalo, jako by jediným, kdo nikam neuháněl, byl starý slavný Vyšehrad.“ (S, 309) V románu nalezneme souvětí souřadná i podřadná s širokou škálou vedlejších vět, parentezí (vsuvek) i větných ekvivalentů. Ostatní druhy vět jsou v porovnání souvětími zastoupeny podstatně méně, často se vyskytuje pouze jedna či dvě věty jednoduché na stránce. Věty tázací nalezneme především ve formě otázek doplňovacích. „Nač koupil, pro všechno na světě, ty škrabošky?“ (S, 71) „Co to povídal o tom děvčeti?“ (S, 71) „Jak to může dlouho trvat, než člověk dostane pas?“ (S, 66) Otázky zjišťovací nejsou v románu příliš zastoupeny, ale nalezneme je také. „Vy a žralok?“ (S, 29) „Nejsme si podobní?“ (S, 145) Věty zvolací, vyjadřující nějaké citové pohnutí se vyskytují v největší míře v afektované mluvě tety Kateřiny. „To byl ale dotěrný muž!“ (S, 47) „Copak náš

22

PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000. s. 107.

29

Milouš!“ (S, 48) Užívají je také ostatní postavy, například rozrušený dědeček, volající: „Ježíši Kriste, Ježíši Kriste!“ (S, 84) Formu věty zvolací má též rozčilení vypravěče nad poznámkou doktora Vlacha, vyjádřené formou vnitřního monologu: „Jak ho to vůbec mohlo napadnout! Za jak pošetilého a ješitného mne považuje!“ (S, 28) Věty rozkazovací v románu nenajdeme. Důvodem je prostředí, v jakém se román odehrává a jaké je věkové a sociální složení skupiny. Postavy mají přátelské, ale formální vztahy; většina z nich si navzájem vyká a jediný, kdo může něco požadovat je nejstarší dědeček. Jeho žádosti či rozkazy však nejsou vyjádřeny přímo, ale pouze jako součást promluvy vypravěče. Nelze je tedy zařadit samostatně jako druh věty rozkazovací. Jednotlivé větné členy jsou často bohatě rozvity, autor využívá velké množství rozmanitých a neobvyklých přívlastků, čímž se délka věty prodlužuje. „Zřízencům zoologické zahrady se totiž podařilo lva chytit, když usnul unaven marnými útoky na motorový vůz elektrické trati číslo 12.“ (S, 27) „Seděl jsem v hlubokém křesle a díval jsem se, jak se obývací pokoj střídavě naplňuje fialovým světlem a zase tone v zsinalém šeru.“ (S, 109) Vyskytují se i několikanásobné větné členy, spojené slučovacím poměrem. „Pošle jí knihy, víno a ovoce…“ (S, 219) „Tady ležel ten cynický svůdce žen, klacek, který mi nabídl pobuřující sázku, světák, ohánějící se vulgárními výrazy…“ (S, 295) „…udeřil na pentličku doutníkového kouře tak, že poplašeně zavlála, ztratila souvislost a trhala se v malinké, šedavé obláčky.“ (S, 351) „Jste-li prý člověkem bez fantazie, bez touhy po dynamice a bez smyslu pro humor, budete se na ty koblihy dívat tupě…“ (S, 9) Zajímavým, několikrát se opakujícím, jazykovým jevem je zvláštní pořádek slov, který vyvolává dojem zastaralosti a knižnosti. „…že se takoví lidé mohou vyskytovat i mimo ústavy lidskou společností pro ně zřízené.“ (S, 11) „v této pozdní na noc chvíli“ (S, 141) „kupovat plachtu bylo by čirým nesmyslem“ (S, 59) „známý náš sportovec“ (S, 26). Zdání knižnosti vyvolává též použití přechodníku přítomného a minulého. „Nestalo se nic takového, a ručička mých náramkových hodinek ukazovala, že uplynulo již šest minut od chvíle, kdy Saturnin vstoupil do kabiny, třímaje v každé ruce jednu škrabošku.“ (S, 72) „…omlouval se pokorně Saturnin, a vyškubnuv Miloušovi hořící cigaretu ze rtů, hodil ji do Vltavy.“ (S, 57) „Teta se, s dovolením, posadila na palubovou stoličku a chtěla právě pokračovat ve výkladu o Miloušově chatrném zdraví, když se Saturnin, předstíraje jakousi práci, opět přiblížil.“ (S, 57)

30

3. 2 Jazykové prostředky Jazyk v literárním textu má vedle komunikační a sdělné funkce též funkci estetickou. Každý autor psaného projevu individuálně vybírá a uspořádává jazykové prostředky s cílem upoutat čtenářovu pozornost. O jazykové výstavbě Lexikon literárních pojmů říká: „Jazyková výstavba literárního díla je budována promyšleně a systematicky v souvislosti s plánem tematickým a kompozičním.“23 Jednotlivé jazykové prostředky fonologické, morfologické, syntaktické a lexikální plní různé funkce. (Pavera, 2002) Nejčastěji užívaným jazykem literárních děl je spisovný jazyk. Je ale nutno doplnit, že autor má k dispozici širokou škálu prostředků nespisovných nebo může použít lexika jiného národního jazyka. V současné době autoři častěji využívají nespisovný jazyk nebo kombinaci spisovného jazyka v pásmu vypravěče a nespisovného jazyka v promluvách postav.

3. 2. 1 Jazyková komika Komiku jako takovou lze dělit na komiku jazykovou a komiku tematickou, která zahrnuje komiku situační a komiku charakteru (Gejgušová, 2003). Mezi komikou situační a jazykovou však není velký rozdíl, obě mohou fungovat odděleně nebo spolu úzce souviset. Pomocí jazykových prostředků můžeme popsat to, co kolem sebe vnímáme. Vnímáme-li to samé jako přímý účastník a tuto humornou situaci zapíšeme se záměrem komického působení na budoucího čtenáře, směšnými nám přijdou stejné jevy jako pozorovateli. Možnou reakcí na komické je pousmání či smích. Ten může a nemusí komiku doprovázet, čtenář či pozorovatel má možnost tichého pousmání, tzv. „pod vousy“ a nemusí tak humornou scénu doplnit smíchem. V odborné literatuře se hovoří o několika teoriích komiky. Podle V. Boreckého (Borecký, 2000) rozlišujeme teorii superiority, která vychází z toho, že podstatou komiky je získávání převahy nad ostatními, po kterém následuje zesměšnění. Tento druh komiky je tedy vnímán jako projev útoku a nepřátelství. Druhou teorií je teorie inkongruence, která je založena na kontrastu a překvapení. Spojením čehosi 23

PAVERA, Libor; VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. s. 157.

31

nepatřičného vzniká disharmonie. Poslední teorií je teorie relaxace, která vychází z názoru, že „komika je projevem svobody, plnosti lidského života, přebytečné energie, která hledá cestu k uvolnění.“24 Zdeněk Jirotka v románu Saturnin uplatnil všechny tři teorie komiky. Saturnin získává převahu nad ostatními postavami, ale zesměšňuje pouze tetu Kateřinu a Milouše; zároveň vytváří překvapení a situace, kterými jsou ostatní postavy zaskočeny, a to vše je projevem plnosti života, po které Saturnin touží. Bohuslav Brouk (Brouk, 1941) jazykovou komiku definuje „jakožto komiku jazykových projevů, která vyvěrá ze zvláštní povahy výrazových prostředků.“ 25 Jazyková komika vstupuje do všech oblastí jazyka, k dosažení komického efekt využívá široké škály prostředků a z této nabídky volí vše, co je použitelné (Gejgušová, 2003). Nezáleží pouze na jazykovém vyjádření, důležitý je též výběr materiálu, který může obsahovat komickou myšlenku či téma. Jazykové projevy dělíme na mluvené a psané. Většinu mluvených projevů můžeme zaznamenat pomocí písma bez změny významu, ale mluva konkrétního autora projevu může působit komicky zvláštním způsobem, který nelze písemně zapsat. Celkem jednoduše je možno zapsat nejrůznější artikulační anomálie jako například ráčkování, šišlání, koktavost, jektavost a nejrůznější rušivé zvuky jako zívání, škytání, říhání či kýchání. Komicky mohou působit i artikulační změny typické pro výslovnost cizinců, nejrůznější přeřeknutí či špatné čtení nebo reprodukce složitých slov (Brouk, 1941). Existuje ještě celá řada artikulačních odchylek, které mohou působit humorně, ale je nutno říci, že graficky vyznačené zvláštnosti mluvy nemají takový komický účinek jako přímý poslech autora mluveného projevu. Bohužel, v románu Saturnin nenajdeme žádnou postavu, která by trpěla některým z předchozích artikulačních neduhů. Najdeme pouze jediný příklad přeřeknutí způsobené rozčilením Ivana Slámy, a to v prvním případu „kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru.“ V již pravdivé verzi o továrníku Dubském a účetním Slámovi se dočteme: „Obavy Ivana Slámy z toho, že se nedokáže ze sebe vypravit souvislou větu, byly oprávněné. Již od mládí trpěl tím, že v rozčilení komolil slova a věty…Také tentokrát ochromilo rozčilení jeho vyjadřovací schopnosti a on k opravdovému zděšení továrníka Mikulky zařval: „Setapouch!“ Po 24

BORECKÝ, Vladimír. Teorie komiky. 1. vyd. Praha: Hynek, 2000. s. 45-46. Citováno dle: GEJGUŠOVÁ, Ivana. Úvod ke studiu literární komiky. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, Pedagogická fakulta, 2003. s. 4. 25

BROUK, Bohuslav. Jazyková komika. Praha: 1941. s. 9.

32

tomto slově se šéf zvedl z křesla a udiveně se ptal: „Co jste to řekl?“ Účetní, rudý rozčilením i lítostivým vztekem nad svým dřevěným jazykem, volal: „Setapoch! Sobý hnusec!“ (S, 350) Na tomto příkladě vidíme, že obsah zkomolených vět v případě, že by byly napsány (či řečeny) správně, na komickou stránku nepůsobí. Aplikuje-li autor artikulační zvláštnost jako přeřeknutí, obsah začne působit komicky. Vhodnou stylizací se může komickým stát i projev, který se nejprve jeví zcela nekomicky a naopak. Větší možnosti komičnosti než fonetická stránka řeči má psaná, ale proslovitelná jazyková komika. Využívá zvláštního výběru slov a rčení či zvláštních tvarů a vazeb. Pro příklad uveďme archaismy či archaická křestní jména, přechodník přítomný od slovesa dáti (dada, dadouc, dadouce), genitiv čísla množného (národův, učitelův), neologismy (v případě, že se nevžijí), slova uměle stvořená, ale nic neznamenající, barbarismy, makaronismy, deminutiva, nářečí, slang či argot. Dále se komického účinku dosahuje využitím básnických tropů, které jsou nevhodně užity, nebo nejrůznějších slovních hříček a vtipů (Brouk, 1941). V případě archaismů musíme mít na pozoru, že slova, která jsou archaická z hlediska dnešních norem, nemusela být zastaralá v době vzniku románu. Kdybychom text posuzovali v souvislosti se současnými normami, dopouštěli bychom se anachronismu, což není žádoucí. Archaismy tedy v románu nenajdeme, ale vyskytují se v něm knižní výrazy jako například „zdaž“ (S, 126) „uchovejž“ (S, 126) „týt z něčeho“ (S, 11) „dosíci přízemí“ (S, 18) apod. Nářečí, slang a argot se v Saturninovi také nevyskytuje, snahou autora je dodržet linii spisovného jazyka a nevytvářet jednoduchý a laciný humor pomocí nespisovných nebo hrubých výrazů. Tohoto faktu si všiml i redaktor Národní práce V. Tichý v recenzi na nově vydaný román Zdeňka Jirotky. Citát jeho hodnocení je uveden v podkapitole číslo 1.2 Rešerše. Spisovným jazykem mluví vypravěč i všechny ostatní postavy románu, pokud je jim dán prostor. S hovorovými výrazy se setkáme pouze ojediněle, a to v mluvě Milouše, který se snaží působit dospěle („servus“ (S, 111) „votrava“ (S, 111) „nebuď labuť“ (S, 112)), ale i tato jeho snaha působí poněkud pokřiveně; nebo v mluvě jiných postav než sedmi hlavních. Také tato mluva je zprostředkována vyprávěním a osoby se v románu přímo nevyskytují. „milej zlatej“ (S, 39) „jedinej“ (S, 39) „pejcha“ (S, 40) apod. V románu nenajdeme ani zvláštní, humorně znějící, křestní jména. Komicky může působit pouze způsob Saturninova oslovování vypravěče. „Začalo to tím, že když o mně mluvil s paní Suchánkovou, dával prý mi nejnemožnější tituly, jako sir, Jeho Milost, sáhib nebo 33

blahorodí, podle toho, co právě četl.“ (S, 23) V porovnání se Saturninovou averzí vůči tetě Kateřině a Miloušovi se může zdát humorné a ironické i jeho oslovení jako milostivá paní a její synáček. Autor též používá nepřímé opisy, které působí komičtěji než prostý výraz skutečnosti. Tyto perifráze ukazují autorovu bohatou slovní zásobu a jeho schopnost hrát si se slovy. Názorným příkladem je popis opilého člověka, který zazvoní na dveře zaměněného domu ve vypravěčově večerním vyprávění. „U dveří domku stál muž a měl zasněžený klobouk posazen na hlavě odvážným způsobem, který ve vás vyvolává představu spousty čárek na pivním tácku.“ (S, 142) Tato historka oplývá několika dalšími netradičními opisy, a to z toho důvodu, že si vypravěč příběh připravoval celý den a mohl si všechny výrazy dobře rozmyslet. Výstižný opis smrti použije dědeček v závěrečném dopisu vypravěči. Tento opis, i když se jedná o vážnou záležitost, působí komicky v návaznosti na vzpomínku na vyjadřování tety Kateřiny, o které dopis také pojednává. „Jsem starý člověk a vím, že nebudu věčně zdobit povrch naší planety. Ačkoliv jsme na světě docela rád a míním se zde ještě nějaký čas zdržet, přece myšlenka na smrt mně nenaplňuje hrůzou a jsem odhodlán klidně a s příslušnou dávkou důstojnosti projít oponou stínů do onoho, prý lepšího světa, až mne zavolají drahé hlasy těch, kdož mne tam předešli.“ (S, 337) Další skupinou jazykové komiky jsou slovní hříčky. Příkladem slovní hříčky, která je založená na zvukové homofonii je dvojice slov ví bůh X výbuch (S, 31) – odpověď strýce Františka při chemickém pokusu, ironický pozdrav Saturnina „no maucta“ (S, 82) místo předpokládaného „má úcta“ nebo věta divící se tety „že byla jako u vidění, když to uviděla“ (S, 308). Komický je následný vznik situací, kdy mluvčí slovo použije a posluchač ho chápe v jiném významu. Slovními hříčkami jsou též přísloví tety Kateřiny. Přísloví patří do skupiny frazémů, ustálených slovních spojení, a komického efektu se dosahuje jejich obměnou, aktualizací nebo doslovným chápáním (Gejgušová, 2003). Komičnost přísloví v románu Saturnin spočívá v tom, že jsou charakteristickým projevem mluvy tety Kateřiny, která je užívá ve všech možných i nemožných situacích, čímž se stává terčem vtipů ostatních postav, zejména Saturnina a doktora Vlacha. Často užívají přísloví opačného významu, které se ale hodí na danou situaci jako například při odůvodnění „vpádu“ Kateřiny na houseboat. „Více děr, více syslů, více hlav, více smyslů a víc očí víc vidí.“ A naproti tomu vypravěč podotkne: „Mnoho psů je zajícova smrt.“ (S, 36) Když tedy teta Kateřina nečekaně dorazí do dědečkova domu na 34

dovolenou, Saturnin ji uvádí následujícími slovy: „Přál mi dobrého jitra, pravil, že ranní ptáče dál doskáče, mladí ležáci, staří žebráci a oznámil mi, že venku je pěkně, ale nechval dne před večerem, nevíme dne ani hodiny a kam čert nemůže, nastrčí bábu... Já jsem z té směsice přísloví pochopil, že přijela teta Kateřina.“ (S, 82) Nadbytečným užíváním přísloví v projevech tety Kateřiny chce autor poukázat na zjednodušené myšlení, které nevylučuje příliš velkou intelektuální námahu. Před doslovným chápáním přísloví, které může vést k tragédii, varuje též doktor Vlach v jedné ze svých filipik. Pomocí přísloví se může i hloupý člověk stát pohotovým a vtipným. „Ale ani jinak není potřebí, abyste byli vtipní, moudří a rozšafní, protože i to za vás obstarali jiní. Po celé věky chystali pro vás nepřebernou zásobu přísloví, pořekadel, úsloví a konverzačních obratů, takže stačí jen sáhnout, vytáhnout to pravé a již můžete vtipně glosovat jakoukoliv situaci.“ (S, 168) Vystupuje tedy proti příslovím značně kriticky. Mezi slovní hříčky můžeme počítat i neobvyklé slovesné vazby. V některých případech působí komicky dvojí význam slovesa, které je použito v jedné větě, například sloveso chvět se (zimou X strachem o někoho). „Teta Kateřina se chvěla o dědečkův život a doktor Vlach jí nabídl přikrývku.“ (S, 198) Komického účinku lze docílit také opakováním slovesných vazeb, a to v případě, že k několika logicky po sobě následujícím vazbám připojíme jednu, která působí neobvykle (Pernicová, 2003). Takovým příkladem může být zachraňování zraněného dědečka po pádu z provizorního pódia. „Vytahovali jsme ho za ruce i nohy a byli jsme poplašeni jeho neustálým proklínáním. Saturnin volal na Milouše: „Táhněte vzhůru!“ doktor Vlach na ně volal: „Táhněte vpravo!“ a dědeček řval: „Táhněte k čertu, vždyť mě přetrhnete!“ (S, 288) Dalším příkladem je sloveso přinést, v případě ošetřování dědečkova nachlazení. „Potom asi v desítiminutových přestávkách nosila dědečkovi nejrůznější lahůdky, ale dědeček je tvrdohlavě odmítal. Teta umíněně přicházela a odcházela a už ve dveřích vždy ohlašovala: „Přinesla jsem ti žloutek s cukrem. Přinesla jsem ti med. Přinesla jsem ti zavařeninu. Přinesla jsem ti sýr.“ Když přišla počtvrté, dědeček rozzuřeně vyskočil a teta se rychle dala na ústup. Sotva se dědeček zase posadil, otevřely se dveře znovu, vstoupil Milouš s rezavou plechovkou v ruce a řekl dědečkovi: „Přinesl jsem ti červy.“ (S, 136) Nutno ovšem říci, že komické zakončení tentokrát vzniklo bez vědomí mluvčího, tedy Milouše, který nebyl předchozím situacím přítomen. Opakování slovesných vazeb může vyznít komicky, i když je použito ve stejném významu jako například vazba přivést vniveč. „Lehce by se dal oklamat a mohl by odkázat majetek 35

někomu, kdo by jej přivedl, jak říká teta Kateřina, vniveč. Ostatní příbuzní jízlivě podotýkají, že z tety Kateřiny mluví zkušenost, protože ona už jeden majetek vniveč přivedla.“ (S, 54) V románu najdeme stupňování určité komické situace pomocí slovesné gradace, kdy autor volí expresivní výrazy základního slovesa („zabil, zničil, roztrhal, rozbil na kusy a rozšlapal“ S, 133) či opakováním stejných vět. Pro Jirotkova Saturnina je typická hra se slovy nebo s jejich významem. Například vypravěčův nápad přejmenovat pana Brudíka na pana Budíka kvůli nočnímu probuzení. Jedním z nejvýraznějších příkladů je hra se slovesem zmizet, jejíž obměna se v knize vyskytuje hned třikrát. Prvním příkladem je asociace dědečka, když teta Kateřina oznámí, že Milouše kdosi zamkl v pokoji a klíč zmizel. Dědečka napadne v souvislosti se zmizením klíče dětská říkanka. „Byla ryba u potoka, měla v hubě klíč, než tam přišla panímáma, byla ryba pryč.“ (S, 155) Další zmizení, tentokrát služebné a kuchařky, donutí vypravěče k úvaze nad samotným slovesem zmizet. „Jestliže mi někdo řekne, že kuchařka zmizela, představím si tuto událost buď jako trik salónního kouzelníka, nebo něco, co souvisí s okultismem. Odhmotnění nebo tak nějak tomu říkají. Prostě kuchařka bledne, ztrácí tvar, stává se neurčitou, rozplývá se a na konec unikne ventilací do hvězdného prostoru. Potom bych chápal, kdyby svědek tohoto otřesného zjevu přiběhl do pokoje a vyděšeně volal, že kuchařka zmizela.“ (S, 117) Posledním mizejícím článkem je Saturnin, jehož zmizení ohlásila rovněž teta Kateřina. Doktor Vlach ji i celému osazenstvu svým typicky logickým způsobem objasní zmizení člověka ve všedním životě a toto vysvětlení doplní vtipnou předpovědí o Saturninově návratu. „Doktor Vlach podotkl, že takové zmizení je velmi oblíbeno u autorů detektivní literatury, protože zvýší napínavost příběhu. Po několika dnech bývá pohřešovaný nalezen na odlehlém místě se známkami několikanásobného zavraždění. Zmizí-li někdo ve všedním životě, obyčejně se velmi brzo vrátí a řekne, že se procházel na zdravém vzduchu, nebo že zanesl dopis na poštu. Protože v naší situaci je vyloučeno, aby byl Saturnin šel s dopisem na poštu, je nasnadě, že se šel projít. Vrátí se asi za tři minuty. Doktor Vlach pravil, že tak usuzuje z výšky slunce, směru větru a z toho, že tamhle už jde.“ (S, 156) Podobně stavěnou úvahou, která působí neméně komicky, je i Saturninovo objasnění použití stěžně a plachty na houseboatu, adresované také tetě Kateřině. „Když zaslechl tetino prohlášení o tom, že nám bude přišívat záplaty na stěžňovou plachtu, podotkl, že žádnou plachtu nemáme. Teta odsekla, že se tedy plachta koupí. Saturnin se jí tázal, co s ní budeme dělat. Zmínil se o tom, že naše loď nemá 36

stěžeň, že pro eventuální přemisťování má pohon šroubem a že kupovat plachtu bylo by čirým nesmyslem. Nakonec podotkl, že i kdybych se já, jeho pán, z nějakých důvodů rozhodl plachtu zakoupit, byla by nová a nebylo by ji nutno opatřovat záplatami.“ (S, 59) V románu najdeme též celou řadu drobných vtipných poznámek či narážek na autorovy životní zkušenosti jako například: „O humoru a o té dynamice nebudeme mluvit, ale to, že mi upírá fantazii, když ví, že se mi povedlo správně vyplnit úřední formuláře přiznání k dani důchodové, to mne opravdu překvapuje.“ (S, 10) nebo: „Usoudíte, že je vyloučeno, aby to byl agent pojišťovny, který by vám v této pozdní na noc chvíli přicházel vysvětlit výhody životního pojištění,…“ (S, 141) Komickou působí i poznámka o pádu lešení při stížnosti doktora Vlacha na tmavý vypravěčův byt: „Zkrátka doktor Vlach říkal, že se tam musely stát hrozné věci a že tam na něho všechno padá. Pokud já vím, nic tak hrozného se tam nestalo, jen jednou spadlo visuté lešení, a to nikoliv na doktora Vlacha, nýbrž na dvůr.“ (S, 20) Pozorný čtenář by podobných příkladů našel v románu nespočet. Jak již bylo napsáno dříve, cílem velkého množství vtipů je převážně nechápající teta Kateřina a její syn Milouš. K opozici ke Kateřině je v největší míře Saturnin nebo doktor Vlach. Tetina nechápavost je často zdrojem pobavení pro celou společnost, příkladem je dialog, který vede Saturnin s tetou při zmizení kuchařky a služebné. „Teta řekla, že měla zlý té noci sen. Saturnin se tázal, zda šla dceruška k vodě ven. Teta se naň nechápavě podívala a ptala se, jaká dceruška. Místo odpovědi se Saturnin tázal, jestli tedy pana Milouše k jezeru cos nutí, nic doma, nic mu po chuti. Teta chtěla vědět, jestli Milouš něco takového říkal a kde je to jezero.“ (S, 116) Teta svou první větou vyvolala v Saturninovi asociaci na jednu z balad sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena, kterou teta samozřejmě nepochopila. Předchozí ukázka plynule navazuje na další aspekt autorovy hry se čtenářem. V románu kromě bláznivých situací, přístupných všem čtenářům, najdeme i skryté náznaky, které potěší i náročnější čtenáře. Kromě již zmíněné asociace na baladu Vodník se v Saturninovi vyskytují zmínky o jiných literárních dílech. Přímo jsou jmenováni Broučci Jana Karafiáta („Slečna Barbora si nasadila veliké tmavé brýle a vypadala v nich jako ilustrace z Karafiátových Broučků.“ S, 286), dílo Václava Beneše Třebízského („Za tmavých podzimních nocí, kdy nebesa dští na zem proudy deště, studený vichr rve listí ze stromů, meluzína skučí kolem věží starých hradů a mísí se 37

s křikem poplašených vran, kdy osamělí jezdci cválají rozblácenými cestami za svými pochybnými cíli, za takových nocí sedával jsem dlouhé hodiny u kamen a četl jsem Václava Beneše Třebízského…“ S, 20) Nepřímo poznáme Staré pověsti české Aloise Jiráska při „bláznivém blábolení“ dědečka („Starý pán se rozzuřeně vztyčil na lůžku, křičel na tetu, aby mu vysvětlila, proč Šemík uháněl k Radotínu, zatímco Horymír uháněl k Neumětelům…“ S, 309) nebo Maryšu bratří Mrštíků („Byl jsem překvapen, že káva, kterou mi přinesla paní Suchánková k snídani, nebyla otrávená.“ S, 21) Povědomé nám přijde i konstatování hostů strýce Františka: „Vzácný to muž!“ (S, 52) Podobně zní i zakončení románu Boženy Němcové Babička, známá fráze „Šťastná to žena.“ Autor využil i známých citátů G. J. Caesara. „Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl být důležitým mezníkem v našem životě, že kostky byly vrženy, Rubikon překročen a kotvy zvednuty.“ (S, 261)

3. 2. 2 Slovní zásoba Téměř celý román Zdeňka Jirotky je napsán spisovnou češtinou. Spisovnou češtinu užívá ve svých promluvách vypravěč i ostatní postavy. Vypravěč dodržuje linii, kterou autor románu vytyčil; jako anglický gentleman využívá kultivovanou formu českého jazyka. Dalším osobám jejich postavení neumožňuje užívat jinou mluvu než spisovnou, jedinou výjimku tvoří promluvy „výrostka“ Milouše, který občas využije výrazy hovorové češtiny. Spisovná mluva postav, nejvíce vypravěče a Saturnina, často vykazuje snahu po dokonalosti. Uchyluje se proto ke knižním výrazům a netradičnímu řazení slov ve větě. „Nejdříve jsem se domníval, že má jakousi chorobnou touhu, aby se stal sluhou nějakého dobrodruha džentlmena, a že z nouze si mou prozaickou osobnost opřádá nimbem hrdiny.“ (S, 23) „Opustil místo po výstupu téměř absurdním. Byl totiž zachvácen jakýmsi druhem amoku ve chvíli, kdy se domníval, že jednání své zaměstnavatelky nemůže déle snášet.“ (S, 22) „Obnažené výběžky skal, pěšinky svítící na okrajích pasek a mizící mezi kmeny jedlí…Litoval jsem, že s sebou nemám triedr.“ (S, 151) „Prosím, abyste měli na paměti, že jsem byl dalek toho, abych se se starým pánem rval.“ (S, 87)

38

Expresivní jazykové prostředky Z hlediska stylového rozvrstvení je většina slov v románu stylově neutrálních, ale objevují se i slova expresivní (citově zabarvená). Expresivní jazykové prostředky vykazují rys citovosti a naznačují emocionální vztah mluvčího k popisované skutečnosti. Nejjednodušší rozdělení expresivity je dělení na kladně a záporně citově zabarvená slova. Mezi kladně zabarvená slova patří slova s příznakem shovívavosti, eufemismy, slova s příznakem libosti, mazlivá a žertovná slova (Kolektiv autorů, 2008). „dědeček“ „balíček“ „chlapečku“ „květinka“ „dušička“ „stařenkou“ „špulit“ „překrásně“ „človíček“ „továrničku“ Záporně zabarvená slova nesou příznak hanlivosti a vulgarity. Patří sem též nadávky a kletby (Kolektiv autorů, 2008). Taková slova se v románu objevují pouze v malém počtu. „fixírovat“ „blbost“ „pitomost“ „třískat“ „klacka“ (myšlen Milouš) „kluku pitomá“ „krvácích“ „dědek“

Využití sloves V románu se ve velké míře vyskytují slovesa komunikace a hovoru a spojky, spojující složitá souvětí. Zvýšený výskyt tohoto druhu sloves je zapříčiněn převáděním mluvy ostatních postav do pásma vypravěče. Autor tak musel pracovat s nejrůznějšími obměnami slovesa mluvit, aby text nebyl jednotvárný. Můžeme sledovat celou plejádu sloves: říkat, podotknout, tázat se, zmínit se, oznámit, pravit, prohlásit, ptát se, odpovědět, žádat, dodat, domnívat se, vykládat apod. Ve větší míře jsou v těchto pasážích zastoupeny podřadicí spojky že, aby, když, spojující vedlejší věty časové, předmětné, příslovečné účelové. Autorovo využití sloves dokazuje jeho bohatou slovní zásobu. Jirotka dokáže pomocí sloves stupňovat napětí a dramatizovat i tak obyčejnou situaci jako je rozvodněný potok. Za povšimnutí stojí i pořadí předmětů, které voda s sebou unáší, postupuje od nejmenších po největší, stejně jako gradují slovesa. „Voda crčela ze stromů, klouzala po napitém mechu, klopýtala z kamenitých strání a hrčela v úžlabinách. Pádila směrem k řece a podle toho, jak sílila a mohutněla, brala s sebou jehličí, drobnou hlínu, drny, oblázky, klopotně obracela větší kameny, podemílala příkré 39

stráně, bořila srovnané metry dřeva, rvala břehy a unášela s sebou obrovské kmeny stromů.“ (S, 92)

Básnické prostředky Ačkoliv se jedná o román, nalezneme zde dostatečné množství básnických prostředků. Ty text ozvláštňují, esteticky působí na čtenáře a v některých případech přispívají ke komickému účinku pasáže, ve které jsou použity. Jedním z básnických prostředků je přirovnání, které je většinou vystavěno na konstrukci se spojkami „jako“ a zdůrazňuje typickou vlastnost přirovnávaného předmětu, osoby nebo jevu. „zdráv jako ryba“ (S, 69) „chvěje se jako přetopený kotel“ (S, 133) „klouzal jako po skle“ (S, 11) „servíruju jako babička“ (S, 35) „Měla oči jako fialky, pleť jako lilie, ústa jako rudý mák a zoubky jako sněženky.“ (S, 212) „tvrdý jako křemen“ (S, 130) Nalezneme též přirovnání pomocí sloves. „připadal jsem si jako člověk, který z pošetilosti prorazil zeď údolní přehrady.“ (S, 10) Dalším, v románu uplatněným, básnickým prostředkem je metafora, založená na přenášení významu. Autor ji využívá v nejrůznějších oblastech a situacích. „Že prý všichni lidé, kteří tam za ta dlouhá léta bydleli, odnesli své štěstí s sebou, ale bolesti, zármutky a zoufalství tam nechali. Tvrdil, že všechny prostory domu jsou prý prosáklé slzami, prolitými v nešťastných nocích, po kterých už nevzešlo ráno.“ (S, 19) „Protože chemii vůbec nerozuměl, byly cesty jeho objevů posety trny a zkropeny potem, ale tím větší byla jeho radost ze získání zkušeností.“ (S, 50) „Jen maska bolesti na tváři mužově byla pravá.“ (S, 73) „pentlička doutníkového kouře“ (S, 349) „chomáče prudkých vět“ (S, 348) „tiše zhasnete“ (S, 81) Básnický prostředek, který přikládá neživé věci nebo zvířeti lidské vlastnosti či děje se nazývá personifikace. „zaječení zvonku“ (S, 141) „onyxové hodiny poskočily“ (S, 349) „plamínky tančily jako rudé jiskřičky“ (S, 199) „víno přinášelo na rty písně“ (S, 200) „réva podvazovala jazyky“ (S, 200) „nemoc nezapomněla“ (S, 220) Z běžnějších básnických prostředků nacházíme ještě oxymóron, založený na významovém protikladu. Oxymoróny jsou složeny ze dvou výrazů, které mají opačné významy. „majitel státních drah“ (S, 226) (bylo mluveno o jednom člověku) „několikanásobné zavraždění“ (S, 156) „zsinalé šero“ (S, 109) 40

Celý text ozvláštňují také básnické přívlastky (epiteta). Rozlišujeme tzv. konstantní básnické přívlastky (epiteton constans), které jsou již zažité a používáme je i v běžném hovoru – „zádumčivýma očima“ (S, 201) „svěží ranní vzduch“ (S, 151) „šálek čaje“ (S, 123) „terč vtipů“ (S, 153) „pokusný králík“ (S, 28). Druhým typem epitet jsou epiteta ornans, která zdobí rozvíjená jména a nejsou tak obvyklá – „ve sférickém prachu“ (S, 72) „potěšující mínění“ (S, 27) „tep zrychlující hranice hnědé a růžové“ (S, 34) „mraky, napěchovanými do údolí“ (S, 95) „popleněný knírek“ (S, 127) Jirotka v románu využívá také perifráze, které opisují konkrétní skutečnosti. Perifráze, zapříčiňující komický účinek, jsou již popsány v předešlé kapitole. V románu nacházíme i opisy běžnější. „Nebyl to můj byt a mimoto s lidmi v takovém stavu je potíž. (s opilými lidmi)“ (S, 144) „Daleko nebezpečnější je namlouvat spoustě našich milých čtenářek, že manželství není nic definitivního, že je to jedna z mála možností zbohatnutí, že nikdy není pozdě nahlédnout svůj omyl, zbavit se pout a jít za hlasem svého srdce štěstí vstříc. (opustit manžela pro jiného muže)“ (S, 226) „Na tomto místě bych rád řekl, že jsem byl vždycky toho názoru, že se kaktus jako květina do pokoje nehodí. (popíchal se o něj)“ (S, 142)

Cizí jazyk I když se jedná o román inspirovaný anglickým humoristou Wodehousem a suchým anglickým humorem, anglická slova (jako například gentleman) jsou přepsána dle pravidel českého jazyka (jako džentlmen). Jedná se tedy o slova zdomácnělá, která jsou přizpůsobena českému prostředí. V původním tvaru se nachází pouze tenisová terminologie, kterou autor vložil do úst vypravěči jakožto členovi předměstského tenisového klubu. „forehand“ „servis“ „drive“ „Davis cup“ (S, 35-36) Přesně použité termíny vyvolávají zdání profesionality a mají za úkol přesvědčit čtenáře o opravdovosti výpovědi. Druhým cizím jazykem, který v románu nacházíme, je latina. Latinu použije doktor Vlach, a to jako citát. Ten zní: „Quo usque tandem, Catilina?“ (S, 313) A nikdo, kromě doktora, mu nerozumí. Citát je mířen k tetě Kateřině, která se mylně domnívá, že Catilina je obměna jejího křestního jména a díky tomu se uráží. Po krátkém hledání objevujeme, že celý citát zní takto: „Quo usne tandem abutere, Catilina, patientia nostra?“ a znamená „Jak ještě dlouho budeš, Catilino, zneužívat naši trpělivost?“ 41

Doktor Vlach použil tento citát v souvislosti s Kateřininým ošetřováním dědečka a její neochotou k němu kohokoliv pouštět. Roli jistě hraje také Kateřinino chování po celou dobu pobytu. K tetě Kateřině je mířena i doktorova poznámka o Eridě. Eris byla řeckou bohyní sváru, která je známá především díky jablku pro nejkrásnější ženu světa. „Hébé, Eridě je špatně. Dávejte ji dvě polévkové lžíce koňaku za minutu a připravte ostatní šetrně na to, že asi tak za hodinu bude opilá.“ „Jak prosím?“ ptalo se udivené děvče. „Strašně,“ řekl doktor Vlach a se spokojeným úšklebkem si zapaloval viržinku.“ (S, 318) Pozn. Hébé byla číšnicí olympských bohů.

Frazémy O ustálených slovních spojeních jsme již hovořili u jazykové komiky, ale frazémy nezahrnují pouze přísloví. Skupinu frazémů lze rozdělit na frazémy nevětné (např. ustálená přirovnání) a frazémy větné, do kterých patří pořekadla, pranostiky a přísloví (Kolektiv autorů, 2008). Hlavním rysem frazému je změna původního významu s cílem utvoření významu nového. Jejich cílem je oživení textu a zpřístupnění popisované události čtenáři. Ten si většinou dovede pod užitým frazémem představit konkrétní příklad situace, pro kterou fráze platí. Frází nejvíce užívá postava tety Kateřiny, ale ani ostatní se jim nevyhýbají. Obecně se stávají součástí lidské mluvy a jejich používání nám nepřijde ničím výjimečné. Uvedeme pro příklad několik z nich: „výrazem nelíčené úcty“ (S, 26) „dům se otřásal v základech“ (S, 109) „častá krůpěj i kámen proráží“ (S, 131) „aby dočkala času jako husa klasu“ (S, 132) „má k ní bezmeznou důvěru“ (S, 134) „přes všechny nástrahy osudu“ (S, 221) „že se tak dlouho držela nad vodou a neklesla pod břemenem starostí.“ (S, 210)

3. 2. 3 Pásmo vypravěče a pásmo postav Zdrojem promluv v uměleckém textu je vypravěč a fikční postavy. Román Saturnin je typem autoritativního vyprávění, ve kterém je vypravěčský subjekt realizován promluvami fikční postavy (Doležel, 2003). Vypravěč je v románu Saturnin ztotožněn s jednou z hlavních postav. Jedná se o personálního vypravěče, který je součástí 42

příběhu. Funkcí personálního vypravěče je zprostředkování děje fikčního světa, představení ostatních fikčních postav a prostředí, ale i vlastní aktivita. Nejen, že čtenáře provádí vlastním příběhem, ale také se zapojuje svým konáním a je přímým účastníkem dialogů. Z tohoto důvodu se pásmo vypravěče prolíná s pásmem postav. Promluvy vypravěče jsou realizovány osobní Ich-formou. Vypravěč užívá neutrálního spisovného jazyka, pouze v citovém rozrušení použije expresivní výrazy. Jirotkův vypravěč má za úkol také zprostředkovat dialogy ostatních postav, je pouze na něm, kdy rozhovor transponuje v původní formě a kdy ho převypravuje bez užití přímé řeči. Promluvám postav se tedy dostává celkově méně prostoru, než kolik ho zaujímají promluvy vypravěče. Příkladem takového převyprávěného dialogu je rozhovor mezi Saturninem a vypravěčem při plánování vypuzení tety Kateřiny z lodi. „Tázal se, jestli mi může sdělit několik informací, o kterých se domnívá, že mne budou zajímat. Že by mi však ještě dříve, než o tom bude hovořit, dal rád otázku poněkud osobní, a že si není jist, může-li si to dovolit při svém podřízeném postavení. Když jsem mu řekl, aby zanechal zbytečných okolků, tázal se mne, zda je správný jeho dojem, že bych přijal s určitým pocitem ulehčení, kdyby se milostivá paní a její synáček rozhodli opustit tuto loď. Odpověděl jsem, že jeho dojem, že bych přijal s určitým pocitem ulehčení, kdyby se milostivá paní a její synáček rozhodli opustit tuto loď, je správný.“ (S, 69) V původní formě s přímou řečí je veden rozhovor vypravěče se slečnou Barborou. „Chudák dědeček!“ řekl jsem nahlas. „Proč?“ ptala se slečna Barbora. „Mohlo by se mu stát, že by měl daleko horšího vnuka, než jste vy.“ „Nemíním podrobovat kritice dědečkovy vnuky. Mám na mysli duševní poruchu, která dědečka stihla.“ „To přece nemyslíte vážně!“ pravila slečna Barbora. (S, 322) Vypravěč se vyjadřuje také pomocí vnitřních monologů, ve kterých čtenáři odhaluje nitro, způsoby myšlení a emoce postavy. Tyto myšlenky jsou na rozdíl od vyprávění v čase minulém komponovány ve slovesném čase přítomném či budoucím. Jelikož vypravěč zprostředkovává informace z vnitřní perspektivy, není možné v románu sledovat jiné vnitřní monology než vypravěčovy. „Nebo to zařídím tak, aby teta i s Miloušem musila některý den odejít do města. V její nepřítomnosti spustíme motor a odjedeme s lodí několik kilometrů proti proudu…Nebo by to šlo ještě tak, že…zkrátka než se Saturnin vrátil, vymyslil jsem si deset plánů, z nichž některé hraničily s trestním zákoníkem“ (S, 68) Vnitřní monology nejsou přísně oddělené, pásmo vypravěče volně přechází do monologů a obráceně, což není v moderní próze ničím výjimečným. Velký 43

podíl na tom patří využití nevlastní přímé řeči právě ve vnitřních monolozích. Lubomír Doležel (Doležel, 2003) nevlastní přímou řeč charakterizuje jako „specifický epický kontextový postup, který je svými znaky formálními, výpověďními, sémantickými a slohotvornými shodný s řečí přímou, graficky se však shoduje s řečí vypravěče.“26 Užití nevlastní přímé řeči dodává pásmu vypravěče dynamiku a oživuje jeho promluvu. Jako čtenáři jsme závislí na vůli vypravěče poskytnout veškeré informace. Tento typ vypravěče může skrze svou postavu informace zatajit či subjektivizovat, protože právě on vytváří konstrukci fikčního světa. Z vypravěčova postoje lze identifikovat i povahu vztahů, které sdílí s ostatními postavami, nebo které chová k určitým skutečnostem. Zaujatý, odtažitý vztah má vypravěč/hlavní hrdina k tetě Kateřině a Miloušovi, ke Kateřininým průpovídkám a jejímu celkovému chování. Na druhou stranu velice kladný až obdivný vztah chová ke slečně Barboře. Saturnina, dědečka a doktora Vlacha spojuje s vypravěčem nekomplikovaný a uctivý vztah. Z vyprávění se také dozvídáme o vnějších prožitcích ostatních postav, vnitřní prožitky nejsou čtenáři zprostředkovány. Jak již bylo řečeno, pásmu postav není dán příliš velký prostor. Promluvy postav nám sice něco říkají o jejich charakteru, ale největší zásluhu o přiblížení postav má vypravěč. „Pro promluvy pásma P je charakteristické, že mluvčí je plně aktivní jako organizující činitel jejich jazykové výstavby.“27 To platí pro promluvy postav v přímé řeči, ale jak již víme, vypravěč více než tři čtvrtiny promluv postav transponuje do pásma vypravěče. I přesto je možné charakterizovat styl mluvy jednotlivých postav. Saturnin se vyjadřuje výhradně pomocí spisovného jazyka. Všem postavám, i Miloušovi, vyká a navenek jsou jeho promluvy uctivé a velice kultivované. Ale stejně jako vypravěč je vůči tetě Kateřině a Miloušovi zaujat, takže cítíme, že se v jeho řeči vyskytuje určitá dávka ironie. „Chlapečku,“ povídal Miloušovi, „tady se nesmí kouřit.“… „Já jsem se vás na nic neptal, sluho,“ povídal Saturninovi. „Oh promiňte, mladý pane, opravdu jsem vás nechtěl urazit,“ omlouval se pokorně Saturnin, …(S, 57) Doktor Vlach v běžné mluvě využívá také spisovného jazyka a i z jeho promluv cítíme ironii a nadhled. Když jednou dědeček řekl, že už zde asi dlouho nebude, podotkl Vlach rozvážně: „Já si to představuji tak, že tiše zhasnete obklopen svými příbuznými, z nich každý bude do vás něčím tvrdým mlátit, protože vy byste jinak vůbec neumřel.“ 26

DOLEŽEL, Lubomír. O stylu moderní české prózy. Praha: 1960. s. 64.

27

Tamtéž, s. 31.

44

(S, 81) Pro postavy doktora Vlacha a Saturnina je typická logičnost jejich, mnohdy rozsáhlých, promluv. Bohužel tyto promluvy jsou čtenáři tlumočeny vypravěčem a nevyskytují se v románu samostatně. Nelze tedy s jistou říci, zda se tak postavy skutečně vyjádřily nebo zda se jedná o vypravěčovu stylizaci. Kateřina mluví stylem hrdinek románů pro ženy. Její mluva je spisovná a přeplněná nejrůznějšími frázemi, příslovími a přirovnáními. V celkovém kontextu působí teta Kateřina afektovaně a nepřirozeně, což byl zřejmě i autorův záměr. Nicméně, celá osobnost tety Kateřiny, včetně její mluvy, je opět pouze zprostředkovaná. V románu se nachází pouze několik samostatně stojících promluv tety Kateřiny a ty samotné nám o stylu mluvy nic nevypovídají. Třebaže teď už bylo všecko jasné, seděla teta Kateřina na schodech, s výrazem strachu se rozhlížela po hale a říkala: „To mi neříkejte, tomu já nevěřím.“ (S, 189) Doktor Vlach se několikrát ptal tety Kateřiny, jak jí chutná, a ona pokaždé chladně řekla: „Děkuji, dobře“ (S, 133) Milouš se celkově v románu příliš nevyjadřuje. Jeho promluvy jsou typické hovorovým stylem dorůstající mládeže, ale většina z nich je opět prezentována vypravěčem. Zatím se k nám doloudal Milouš a řekl mi: „Dobrý den, starý brachu!“ (S, 56) Dědeček a slečna Barbora užívají spisovné formy českého jazyka. V promluvách slečny Barbory se občas vyskytuje náznak ironie. Potom nás všechny překvapila slečna Barbora. „Dovolte,“ řekla Saturninovi, prošla domovními dveřmi a vzápětí zvonek umlkl. Vrátila se a pravil: „Myslím, že jsem ten poplach zavinila já, ale ani ve snu mne nenapadlo, že pan Milouš zahájí palbu na zvonek.“ (S, 187)

3. 3 Stylistické prostředky Jazykový styl jako způsob výstavby jazykového projevu, způsob zpracování obsahu, jazykových a kompozičních prostředků, můžeme zkonkretizovat užitím pojmu individuální, subjektivní nebo autorský styl, což je styl jednotlivce (jednoho autora). Autorský styl je nejzřetelnější právě v umělecké tvorbě, kdy je možno podle výrazných znaků poznat text konkrétního autora. 45

Z hlediska slohových útvarů je Jirotkův Saturnin románem a jako takový ho lze zařadit do funkčního stylu uměleckého. Hlavní funkcí prozaických, básnických a dramatických projevů je funkce esteticky sdělná. Projev vyvolává určitý citový prožitek, působí na rozum, cit a fantazii čtenáře. Umělecký text v podobě románu je z hlediska objektivních stylotvorných faktorů (obecní činitelé, kteří určují výběr a ovlivňují výsledný styl jazykového projevu)28 projevem psaným s konkrétně danou funkcí. Veřejný charakter díla předurčuje široký okruh čtenářů (adresátů), se kterými autor nepřichází do styku a jsou mu neznámí. Snaží se však s nimi udržovat kontakt, například pomocí otázek, a v závěru knihy se na čtenáře přímo obrací: „Jsem si vědom toho, že každé pořádné vypravování má skončit svatbou, a jsem rád, že nemusím své čtenáře v tomto důležitém bodu zklamat.“ (S, 359) Umělecký styl využívá několik slohových postupů, často je spojuje či střídá. V románu je zastoupen především postup vyprávěcí, který je základem epických děl. Vyprávěcí postup se snaží o zajímavé vyjádření sledu událostí a pracuje s dějovými prvky. Typickými rysy vyprávění jsou dějovost, napětí, pestrost, využití monologů a dialogů, přítomnost popisných pasáží a předem připravená kompozice. Dalším, autorem často využívaným, slohovým postupem je postup popisný, ze kterého můžeme ještě vyčlenit postup charakterizační. Běžně se vyskytujícím je zejména popis prostý jako popis určitého místa. Jako příklad uvedeme popis vypravěčova domu. „Obýval jsem takový menší byt v jednom z těch starých měšťanských domů, jejichž osobité kouzlo na mne vždy velmi působilo. Ovzduší těch domů s fasádami, plnými štukatérské práce, s vyšlapanými kamennými schody, intimním přítmím na chodbách a vysokými výplňovými dveřmi …“ (S, 19) V románu se vyskytuje i popis umělecký (líčení), které autor uplatnil například při vylíčení krásy západu slunce. „Nebe nad západem hořelo záplavou barev. Obláčky měly lem z roztaveného zlata a pluly na propasti rozzářeného prostoru. Celá ta ohromující nádhera se podobala výbuchu barevné fontány, orgii šíleného malíře, povodni zlatých pomerančů ve vlastní rudé šťávě, otevřené výhni, v níž hořela duha,…“ (S, 277) K prostému popisu vnějších znaků postav se často přičleňuje též charakteristika vnitřních znaků. Jirotka v románu užívá charakteristiku přímou, při které jde o přímé vyjádření vlastností, schopností nebo povahy. Přímo jsou charakterizovány všechny postavy, takto například Saturnin: „Byl 28

Více: ČECHOVÁ, Marie, Marie KRČMOVÁ a Eva MINÁŘOVÁ. Současná stylistika. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008, 381 s. ISBN 978-80-7106-961-4.

46

to hezký, světlovlasý člověk, poctivý, spolehlivý a velmi chytrý.“ (S, 21) nebo teta Kateřina: „Teta Kateřina je starší paní, ale odmítá to vzít na vědomí. Strojí se, jako by byla bůhvíjak mladá, nosí senzační klobouky a velmi se maluje, ačkoliv to vůbec neumí. Při chůzi zvláštním způsobem poskakuje a špulí rty…“ (S, 47) Také sám vypravěč nám o sobě mnohé sdělí přímo. Díky využití přímé charakteristiky si můžeme o každé postavě udělat konkrétní představu již při jejím vstupu do díla. V menší míře se v románu uplatňuje též postup úvahový. Charakter úvahy mají zejména promluvy doktora Vlacha o zdravém rozumu, o úpadku řemesel, o příslovích, o románech pro ženy či o duševním zdraví. Jedna z podkapitol nese název Úvaha o dnešních dívkách a jejím autorem je vypravěč, který srovnává tetu Kateřinu se slečnou Barborou a zcela přirozeně straní Barboře. Jako příklad další úvahy bychom mohli zařadit vypravěčovo přemýšlení o starých dobrých časech, které vyjadřuje i Jirotkův názor, že staré dobré časy jsou časy mládí toho, kdo právě vypráví. Drobných úvahových pasáží najdeme v Saturninovi více, jejich tvůrcem je především sám vypravěč, který se zamýšlí nad nejrůznějšími aspekty probíhajících událostí (např. úvaha o dobrodružství apod.). Kromě funkčního stylu uměleckého má v románu zastoupení také styl prostě sdělovací, zastoupený slohovým útvarem v podobě dopisu, a styl publicistický, vyjádřený zařazením novinového článku a fragmentů reklam do textu. Dopisy najdeme v celém románu čtyři a dva z nich tvoří samostatné kapitoly (dědečkův a Saturninův dopis na konci románu). Tři z nich jsou dopisy formální (ale bez náležitých kompozičních prvků) a jsou určeny nadřízeným či méně známým osobám - Saturninův dopis vypravěči, dopis Baltazara Krysa pánovi a dopis pacienta/známého Korejse doktoru Vlachovi. Pouze dopis dědečka vypravěči můžeme považovat za osobní a neformální, a to z toho důvodu, že je mezi účastníky korespondence příbuzenský vztah. Jediný novinový článek se vyskytuje hned na začátku románu v souvislosti s představováním Saturnina. Pojednává o loupeži ve vile profesora Ludy, které Saturnin svým zásahem zabránil a jeho funkcí je dodat čtenáři zdání opravdovosti. Zasvěcenému čtenáři může novinový článek též korespondovat s Jirotkovou žurnalistickou kariérou. Zvláštní, často se vyčleňující, styl reklamy se vyskytuje v příběhu strýce Františka, kde na rozdíl od veřejného projevu reklamy funguje pouze ve strýcově mysli. „Mýdlo, vyrobené z bezcenného svinstva nepatrnými výrobními náklady, ale výsledek: skvost.“ (S, 51) a o stránku později opět téměř stejná formulace: „Bude je vařit ze samých 47

bezcenných odpadků, ale výsledek: skvost.“ (S, 53) Při četbě si čtenář podvědomě utvoří pomlku v místě dvojtečky a tím vznikne zvukový efekt reklamy, slyšené například v rádiu. Dále se tyto útvary vyskytují v části příběhu, ve které dědeček předstírá bláznovství a vyjadřuje se pomocí reklam, visících v pražské hromadné dopravě („Nevstupovat, vstupuje samo!“ (S, 308) nebo „Skokana, když ještě žije, ujímá se policie!“ (S, 312)). Zdeněk Jirotka si vytvořil svůj osobitý literární styl, který staví především na jazykové komice a humoru. Styl humoru, označovaný jako suchý anglický humor, byl v době okupace pochopen jako protest proti režimu (Pytlík, 1997). Ovšem i v dnešní době nám tento intelektuální humor dává mnohé. Kontrast mezi bláznivostí a neskutečností popisovaných událostí a suchým konstatováním vypravěče; nadhled, se kterým přijímá i zprostředkovává děj; doslovný přepis konverzací, to všechno přispívá ke komickým účinkům knihy a vytváří autorův ojedinělý styl. Také jistá roztříštěnost a zakomponování jiných literárních útvarů do textu je charakteristickým rysem Jirotkova stylu. Tyto včleněné útvary udržují čtenářovu pozornost a ozvláštňují jinak jednolitý text.

48

Závěr Zdeněk Jirotka se nechal při tvorbě románu inspirovat anglickými humoristy, zejména pak P. G. Wodehousem, a přenesl náboj suchého anglického humoru do českého prostředí. Zdařile vytvořil figurální dvojici sluhy a pána. Jednoho vybavil vytříbeným smyslem pro humor a bláznivou touhou po plném, dobrodružném životě, druhého pasoval do role klidného, nadneseného pozorovatele a zprostředkovatele humorných situací. Saturnin je románem humoristickým a jeho autor využil nepřeberného množství komických prostředků, aby čtenáře pobavil. Nespokojil se s vytvářením bláznivých situací, celý román protkl parodií na nejrůznější jevy. Autor zesměšňuje maloměšťáctví, červenou knihovnu, dobrodružnou literaturu, kovbojky, ale především upozorňuje na zbytečné nadužívání frází a lidového mudrosloví. Tomu odpovídá i výběr jazykových prostředků, zejména frazémů a básnických prostředků. Ke zvýšení komického účinku posloužilo i zveličení typických vlastností jednotlivých postav románu a úplné zkarikování jedné z nich. Jirotka vytvořil plejádu postaviček, z níž je každá něčím výjimečná. Vytvořil postavu personálního vypravěče, který čtenáři z velké míry poskytuje celé dění knihy. Jeho vyprávění je jen málokdy narušeno promluvou některé z postav. Vidíme svět jeho očima a tím, jak nám předává informace. Pohled personálního vypravěče na příběh je však značně subjektivizovaný a nevyjadřuje pocity či pohledy ostatních postav. Avšak tím, jak vypravěč uvažuje, jak čtenáři zprostředkovává rozhovory a události, působí možná nejkomičtěji z celé knihy. Jirotkův osobitý umělecký styl je ovlivněn žurnalistickou praxí, což lze doložit užitím několika slohových útvarů v románu. Kromě vyprávění se v románu objevuje i novinový článek, referující o Saturninově odvaze, několik reklam z pražské městské hromadné dopravy a čtyři dopisy, tvořící podstatné části kapitol, do kterých jsou zakomponovány. Autor využívá také různých slohových postupů – kromě vyprávěcího též popisný a úvahový. Základním postupem je umělecké vyprávění, které je přerušováno popisy míst, jevů nebo charakteristikou osob a úvahami postav na nejrůznější témata.

49

Ještě jednou bychom si vypůjčili citát V. Tichého ze soudobé recenze v Národní práci. „Je to román pěkný, opravdu veselý a zábavný.“29 A tento citát možná naplňuje i autorův záměr napsat humoristický román ve složité protektorátní době. I přes varování manželky Zdeňka Jirotky, že román nemá šanci na úspěch, si ho čtenáři našli a udržují ho v oblibě po celé generace, což dokládá vítězství ve čtenářské anketě a úspěch televizního filmu Jiřího Věrčáka. Každý čtenář si v románu nalezne to, co ho bude bavit. Někoho pobaví ztřeštěnost situací, do kterých se postavy dostávají, jiní budou v románu hledat skryté jazykové hříčky vyjadřující jednu z poloh Jirotkova uměleckého stylu.

29

TICHÝ, V. Vtipný humor. Národní práce, 23. 6. 1943. s. 3

50

Použitá literatura

Primární literatura

JIROTKA, Zdeněk. Saturnin. 14. vyd. Praha: Český spisovatel, 1995. 368 s. ISBN 80-202-0468-7.

Sekundární literatura

BLAŽÍČEK, Přemysl a Jan MUKAŘOVSKÝ. Dějiny české literatury 4. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. BORECKÝ, Vladimír. Teorie komiky. 1. vyd. Praha: Hynek, 2000. 210 s. ISBN 8086202-65-8. BROUK, Bohuslav. Jazyková komika. Praha, 1941. ČECHOVÁ, Marie, Marie KRČMOVÁ a Eva MINÁŘOVÁ. Současná stylistika. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 381 s. ISBN 978-80-7106-961-4. DOLEŽEL, Lubomír. Narativní způsoby v české literatuře. 1. vyd. Praha: Český spisovatel, 1993. 144 s. ISBN 80-202-0418-0. FORST, Vladimír, Jiří OPELÍK a Luboš MERHAUT. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. sv. 2/1. 1. vyd. Praha: Academia, 1985. ISBN 80-200-0468821. GEJGUŠOVÁ, Ivana. Úvod ke studiu literární komiky. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, Pedagogická fakulta, 2003. 39 s. ISBN 80-7042-271-8. GREGOR, Achille. Pozdrav Zdeňku Jirotkovi.Svobodné slovo, 7. 1. 1971. HOMOLOVÁ, Marie. Saturnin? S tím neprorazíš, řekla žena. Rozhovor se Zdeňkem Jirotkou. Lidové noviny, roč. 13, č. 228, 30. 9. 2000, s. 30. CHALOUPKA, Otakar. Příruční slovník české literatury: od počátků do současnosti. 2. vyd.. Praha: V nakl. KMa 1, Levné knihy, 2007. 1116 s. ISBN 978-80-7309-463-8.

51

CHMELOVÁ, Marta. Česká literatura humoristická z let 1939-1945. [Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 1946. 195 s. JIROTKA, Zdeněk. Hvězdy nad starým Vavrouchem: rozhlasová hra. První vydání. Praha: Česká grafická Unie, 1946. 45-[XII] s. KOLEKTIV AUTORŮ ÚSTAVU ČESKÉHO JAZYKA Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 799 s. ISBN 978-80-7106-980-5. KOVÁŘÍK, Vladimír. Hlasy a tváře: čtení o umělcích a umění. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1965. 376 s. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství H & H, 2002. 355 s. ISBN 80-7319-020-6. PAVERA, Libor a František VŠETIČKA. Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. 422 s. ISBN 80-7182-124-1. PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000. 187 s. ISBN 80-85839-44-x. PYTLÍK, Radko. Moji rozesmátí rodáci: antologie českého humoru. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 1997. 139 s. ISBN 80-7176-556-2. TICHÝ, Vítězslav. Vtipný humor. Národní práce, roč. 5, č. 169, 23. 6. 1943, s. 3. ULIČNÝ, Oldřich. Jazyk a styl v práci s textem. Praha: Panorama, 1980. 30 s. VŠETIČKA, František. Kroky Kalliopé: o kompoziční poetice české prózy čtyřicátých let 20. století. Olomouc: Votobia, 2003. 285 s. ISBN 80-7198-549-x. VŠETIČKA, František. Stavba prózy. 1.vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992. 152 s. ISBN 80-7067-203-x. ZÁVODSKÝ, V. Autor Saturnina jubiluje. Brněnský večerník, 7. 1. 1971.

52

Internetové zdroje

ŠEVČÍKOVÁ, Dagmar. Poetika próz Zdeňka Jirotky Saturnin a Muž se psem [online]. 2008 [cit. 2013-04-15]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce David Kroča. Dostupné z: .

PERNICOVÁ, Klára. Humor v románu Zdeňka Jirotky SATURNIN [online]. 2003 [cit. 2013-04-15]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Milan Suchomel. Dostupné z: .

53

Seznam zkratek

atd. - a tak dále apod. - a podobně kol. - kolektiv např. - například tzv. - tak zvaný

Bibliografická poznámka Stránkové odkazy bez dalších bibliografických údajů se vztahují ke knize JIROTKA, Zdeněk. Saturnin. 14. vyd. Praha: Český spisovatel, 1995. 368 s. ISBN 80-202-0468-7.

54

Anotace Zdeněk Jirotka je jedním z výrazných českých humoristů. V roce 1942 publikoval svůj první humoristický román s názvem Saturnin. Cílem této bakalářské práce „Jazyk a styl a jazyková komika v románu Saturnin Zdeňka Jirotky“ je literární a jazykový rozbor románu. V úvodu práce se seznamujeme s životem a dílem Zdeňka Jirotky a rešerší dosavadní literatury. Dále je práce rozdělena na dvě části, literární a jazykovou analýzu. V první části se zabýváme kompozičními principy a kompozičními postupy. V jazykové části pomocí příkladů ukazujeme autorův jazyk a styl, zabýváme se syntaktickými, jazykovými a stylistickými prostředky. Jeden oddíl kapitoly Jazykové prostředky sleduje také způsob Jirotkovy práce s jazykem k dosažení komických účinků románu.

Abstract Zdeněk Jirotka is one of expressive Czech humorists. He published his first humour novel The Saturnin in 1942. The aim of this Bachelor´s thesis „Language and style and language comicality of the novel The Saturnin by Zdeněk Jirotka“ is the literary and linguistic analysis of this novel. Zdeněk Jirotka, his work and research of existing literature are introduced at the beginning of this work. Then the thesis is devided into two parts, literary analysis and linguistic analysis. In the first section we examine compositional principles and compositional procedures of the novel. By using examples in the linguistic section we show author´s language and style, we follow up syntactic, linguistic and stylistic means. One part of linguistic means is focused on the way Jirotka‘s work with language to achieve comical effect in the novel too.

55