Brána jazykov otvorená

Brána jazykov otvorená Zborník detských literárnych prác zo súťaží Poklad strýca Juráša a Záchvevy

Stará Ľubovňa 2009

Publikácia bola vydaná vďaka grantovej podpore Ministerstva kultúry SR

Brána jazykov otvorená Zborník detských literárnych prác zo súťaží Poklad strýca Juráša a Záchvevy

Práce neboli jazykovo ani štylisticky upravované Zodpovedná redaktorka: Ivana Šipošová Zostavila: Ivana Šipošová, Elena Vranovská Technická redaktorka: Elena Vranovská Návrh obálky: Vincent Kaleta Reprodukcie: Vincent Kaleta Počet strán: 40 Náklad: 250 Tlač: Vincent Kaleta – Proreks, Stará Ľubovňa Vydala: Ľubovnianska kniţnica Stará Ľubovňa, 2009 ISBN 978-80-85729-24-5 EAN 9788085729245

2

Obsah Úvod Anna Kajabová: Prima párty Peter Sýkora: Škola, ale iná Nikola Chvostková: Kocourek Fešák Dominika Dragošeková: Dúhový slák Daniela Troščáková: V nenávratne Katrin Kováčová: Slniečko Martina Zralá: Nejlepší kamarádky Marek Gladiš: Svitanie Michaela Maňáková: Kamarádka knihovna Dominik Nemčík: Sen na čiernobielo Jana Pilarská: A magnólie letos odkvetly Michaela Malastová: Stretnutie s Napoleonom Richard Müller: Kouzelné slovo kamarád David Teichman: Kouzelné slovo kamarád Miriam Hakszerová: Mucha v zime II Marika Smreková: Marec Tomáš Juršták: Jen jedna jediná Radomír Hubeňák: Chlapská jazda Verenika Grešová: U nás doma v rozprávke Bohumila Glosíková: Mucha – múza Miroslava Furtkevičová: Mesiac Simona Knapíková: Vrátiť prababičke šťastie do očí Sára Matůšová: Kamarádství bez hranic Mária Budzáková: Prechádzka opusteným parkom Patrícia Hurkalová: Mamine ruky Petra Zralá: Můj nejlepší přítel Petra Plšíková: Boginky Jaroslav Onderka: Můj plechový kamarád Matúš Murcko: Klobásové pole Marika Smoroňová: Bocian Dominika Grešová: Jeţibaba Karolína Tovaryšová: Můj kamarád Ingrid Rusiňáková: Malinovková láska Paula Pataráková: Janko Tučík Nina Kollárová: Uprostred jesene Pater Karaš: bez názvu Jana Piknová: bez názvu Kateřina Příhodová: Malá kamarádka Daniela Dlugošová: bez názvu Andrea Halaštová: Kamarádka knihovna

5 7 7 8 8 9 9 9 11 12 12 12 15 17 18 18 23 24 24 25 25 26 26 27 29 30 30 32 33 34 34 34 35 35 35 36 37 37 37 39 39

4

Váţení přátelé, mám radost, ţe naše dlouholetá spolupráce a přátelství s knihovnou ve Staré Ľubovni se odráţí v konkrétních událostech. Událostí poslední doby je vydání tohoto slovenskočeského (nebo česko- slovenského) sborníčku dětských prací, který právě otvíráte. Říše psaných slov je úţasná a divotvorná a putování po jejích cestičkách je záţitek. Děti se mění, mění se i jejich pohled na svět, ale stále se dokáţí nechat unášet fantazií, umějí si vymýšlet příběhy a překvapují nás stále znovu svou poetičností, originalitou a způsobem uvaţování. Dětská fantazie nás vede nejen nejrůznějšími cestami do nejrůznějších světů, ale také k zamyšlení: Jak vidí náš svět děti? Co je pro ně důleţité? Umíme se občas zastavit a podívat se na svět „dětskýma očima“? Domnívám se, ţe nám dospělým neuškodí se občas ponořit do světa dětské fantazie a nechat se jím unášet. I tento sborníček nám k tomu můţe být tím správným „dopravním prostředkem“. Tak pojďme, otevřme kníţečku a nechejme záchvěvy dětských duší působit také na náš, někdy uţ trochu ztvrdlý dospělácký svět… PhDr. Helena Gajdušková, ředitelka Masarykovy veřejné knihovny Vsetín Milí priatelia, ubehlo šesť dlhých rokov od vydania prvého česko-slovenského zborníka, ktorý vyšiel pod súborným názvom Brána jazyků otevřená, ktorý bol zostavený z českých a slovenských literárnych a výtvarných prác ţiakov zúčastňujúcich sa českej súťaţe - Poklad strýca Juráša a slovenskej súťaţe - Záchvevy. Je nám veľmi ľúto, ţe na ďalšie vydanie obdobného zborníčka sme museli čakať aţ dlhých šesť rokov. Z literárno-výtvarnej súťaţe Záchvevy sme vybrali práce zo zborníkov posledných troch ročníkov, na obale ktorých krídlatého motýľa vystriedala rozkvitnutá slnečnica. Často sa nás ľudia, ktorým sa dostal zborník zo Záchvevov do rúk pýtali, prečo sa súťaţ volá tak, ako sa volá a prečo bol na obale zborníka motýľ a teraz je tam slnečnica. Podľa nás slovo záchvevy predurčuje niečo väčšie a silnejšie. Záchvevy sú predzvesťou vánku a vánok je predzvesťou vetríka, a tak by sa dalo prepracovať aţ k uragánu, ale načo? Autorom názvu sa slovom Záchvevy podarilo vystihnúť začiatok chcenia napísať slová na papier a dať výtvarnú formu myšlienke. Tí súťaţiaci, ktorým sa to podarilo a zostali literárnej a výtvarnej tvorbe verní uţ nespôsobujú len chvenie, ale vánok, ktorý hladká napísaným slovom a lahodí oku krásou výtvarného umenia. Môţeme sa popýšiť nie jedným menom mladého literáta alebo výtvarníka, ktorí sa dostali do povedomia literárneho a výtvarného ţivota v rámci Slovenska a začínali práve v Záchvevoch. A prečo sa stali symbolmi našej súťaţe motýlik a slnečnica? Obidve, zdanlivo so sebou nesúvisiace veci, majú veľa spoločného. Motýľ – kým sa rozletí do sveta, aby potešil ľudí svojou krásou, najprv rozochveje svoje krídla. Slnečnica - nie je len krásna, ale aj uţitočná. Kým v nej dozrejú semená, aby z nich mohli vyrásť ďalšie slnečnice sa na nej chvejú lupienky vo vánku, aby oznámili svetu, ţe s ňou musíme v našom ţivote rátať. Na záver týchto slov by som sa chcela srdečne poďakovať za finančný príspevok Ministerstvu kultúra Slovenskej republiky a všetkým, ktorí sa na vydaní zborníka podieľali na českej aj slovenskej strane. Mgr. Ivana Šipošová, riaditeľka Ľubovnianskej kniţnice

6

PRIMA PÁRTY Venku zima, den je krátký Jdu si pro své kamarádky. Párty uţ je v plném proudu Barman přijel na velbloudu Ája s Fíkem stojí v rohu dívají se na oblohu. Zoro sundal svoji masku Chce oslnit Zlatovlásku. Přijde taky Harry Potter Slíbil nám to jeho kmotr. Bob a Bobek na to tata Vzali taky Pat a Mata. Jeţibaba najeţená okouzlila Spidermana. A Mařenka s Jeníčkem ládují se perníčkem. Princ pomlouvá Rumburaka, Ţe neumí zabít draka. Cítím se tu výborně Na prima párty v knihovně. Anna Kajabová, Masarykovo gymnázium Vsetín sekunda A

ŠKOLA, ALE INÁ Ako kaţdé ráno, aj dnes som išiel do školy so svojimi kamarátmi. Ani sme nezbadali a boli sme pri vchode. Čo sa to robí? Všetci sa premieňame na zvieratká. Ja som vlk, kamarát orol, ďalší tiger, líška... V triede to nebolo ináč, len zvieratá – pomalé korytnačky a slimáky, pestré motýle, skákajúce veveričky hovoriace ľudskou rečou. Pani učiteľka – múdra sova - oznámila, ţe máme hodinu čítania. Bola super, len slimák čítal tak dlho, ţe sme skoro zaspali. Ešteţe nasledovala prestávka. Na hodine písania nepotešili mačičky, lebo hrozne škrabali. Na matematike sa darilo opici, ale somárikovi sme všetci našepkávali. Konečne sme sa dočkali telesnej. Pretekali sme sa v rýchlosti s gepardom, skákali cez kozu, šplhali sa po hadovi, beţali slalom

pomedzi ţabky. Úţasné! Cŕŕŕn, cŕŕŕn, zazvonil školský zvonec, aj môj budík a krásnemu snu bol koniec. Ale čo ak sa to dnes naozaj stane? Peter Sýkora ZŠ Za vodou, Stará Ľubovňa, 3. ročník KOCOUREK FEŠÁK Jednoho dne jsem si hrála venku na dvoře a slyším nějaké slabounké mňoukání. Ozývalo se malé koťátko, které bylo schované pod dřevem. Opatrně jsem ho vytáhla. Díval se na mě nádherný kocourek bíločerně zbarvený. Dala jsem mu jméno Fešák. Za chvíli přiběhla jeho máma, ale začala ho od sebe odstrkovat. Nechtěla mu dát ani pít. Vzala jsem Fešáka proto domů, ohřála mléko a dala mu napít z misky. Moc mu to nešlo a stále teskně mňoukal. Moje maminka chytla venku kočku, drţela ji a já jsem koťátko přiloţila k ní, aby se napilo. Asi po třech dnech Fešáka jeho kočičí máma přijala a od té doby se o něj pěkně starala. Fešák vypadal spokojeně, ale pozorovala jsem, ţe nejšťastnější byl, kdyţ jsem si ho vzala domů. Lehl si u mě v pokojíčku na koberec a spokojeně vrněl. Někdy jsem ho i oblékla, dala do kočárku a vozila ho. Vůbec mu to nevadilo. Byl to můj dobrý kamarád. Fešáka uţ nemáme. Jednoho dne se zatoulal a uţ se nevrátil. Je mi po něm pořád smutno. Uţ ţádné kotě nebylo jako on. Nikola Chvostková ZŠ a MŠ Choryně, 3. třída

DÚHOVÝ SLÁK Odbila polnoc krajina spí tikot tiká tichučko štvrť pol trištvrte celá spojí sa v snoch Zem celá tik tak budeme vedno ťahať za dúhový slák tak tik a potom potom nás uţ nerozdelí naozaj nik. Dominika Dragošeková ZŠ Za vodou, Stará Ľubovňa, 9. ročník

8

V NENÁVRATNE Rozbúrené more unášalo loď plnú snov. Zasnená loď stroskotala. A naše sny navţdy zostanú v malom lastúrnikovi na dne smutného mora. Daniela Troščáková ZŠ Levočská, Stará Ľubovňa, 8. ročník SLNIEČKO Obloha pečie kaţdý deň pre ľudí zlatý bochník chleba. Najväčšia modrá pekáreň posiela na zem teplo z neba. Katrin Kováčová ZŠ Levočská, Stará Ľubovňa, 7. ročník

NEJLEPŠÍ KAMARÁDKY Byla jednou jedna holčička a ta se jmenovala Gemma. A měla jednu velkou nevýhodu, byla pořád nemotorná. Například, kdyţ ji maminka pověřila aby utřela nádobí tak to udělala takhle: pustila plný proud vody z kohoutku a kdyţ tam dala první talířek, tak jí vystříkl proud vody, takţe musela utřít okno, podlahu, stůl ţidle a tak dále… No byla naprosto nešika. A i její kamarádka Alena se sní uţ nebavila, protoţe kdyţ byla u Gemmy na návštěvě, tak se u zrcadla malovala, poté na chvíli odešla. Gemma si to taky chtěla vyzkoušet, prstem vyškrábala třpytky a dala si je na

tvář, lak na nehty si dala na vlasy… Kdyţ to Alena zjistila tak se s ní uţ nechtěla kamarádit. Gemma byla z toho smutná. Jednoho dne řekla paní učitelka, ţe přijde nová ţákyně. Za čtyři dny tu byla a jmenovala se Alice. Hned si padly do oka. Alice si sedla vedle Gemmy. První hodinu jim paní učitelka řekla: „Děti zítra jedeme na výlet do Zoo Lešná. Takţe si vezměte nějaký batůţek. Alena vám rozdá papíry s potřebnými informacemi. Kdyţ Alena podávala papír Gemmě, dala ji schválně ten roztrhnutý. Ale Gemmě uţ to bylo jedno. Měla teď přece novou kamarádku a svět byl zase veselý! Druhý den před školou: „Ahoj Alice,“ pozdravila Gemma, „konečně jedeme do Zoo!“ „Zdar, já uţ jsem nemohla dospat. Byla jsi uţ v Lešné? Já jenom v Olomoucké Zoo. Prý je Lešná mezi 4 nejhezčími Zoo v Česku!“ řekla nadšeně Alice. „Já uţ jsem v …,“ chtěla říct Gemma, ale uţ nedořekla, protoţe přijel autobus. Sedli si vedle sebe a povídali si. Gemma byla sice ráda, ţe má novou kamarádku, ale trápilo ji jestli její nešikovnost jejich kamarádství nepřekazí. A velice ji překvapilo, kdyţ… „Co máš na svačinu?“ zeptala se Gemma. „Mám to pití z reklamy, s tím super uzávěrem. Hele…,“ a najednou pití bylo na zemi a rozlilo se. Paní učitelka s hadrou vše vyřešila. Ale Gemmu napadla myšlenka, ţe moţná její kamarádka je stejně nešikovná a tak… „Alice, no… víš… já ti musím něco říct,“ koktala Gemma, „já no, jsem strašně moc nešikovná a bojím se jestli Ti to nebude vadit.“ Alice se na ni zvláštně podívala. Gemma se uţ lekla, ţe to zas zbabrala, ale v tom Alice řekla: „No já si myslím, ţe víc neţ já nešikovná nejsi podívej se na to pití. A v moji staré škole se se mnou nikdo nebavil, protoţe jsem si nadělala spoustu trapasů svou nešikovností.“ „Tak to jsme obě dvě nešikovné! Ale vsadím se, ţe nemáš větší trapas neţ já. To bylo tak…“ Ale to nic není, to mě se stalo to, ţe…“ A tak si dívky vyprávěli svoje „trapasy“ a mezitím autobus přijel na místo. Alici i Gemmě se v Zoo moc líbilo. Alice fotografovala všechno kolem, protoţe jí maminka půjčila fotoaparát. A tak chodili a dívali se na zvířátka. „Jé, hele opice!!!“ vykřikla Alice, honem, honem musím je vyfotit!!!“ a tahala Gemmu za rukáv. „Jé teď ta malá opička jí banán! Honem, honem foť!!!“ radila Gemma. Gemma radila a Alice fotila. A čas rychle běţel… „Alice, kde jsou ostatní?“zeptala se trochu vyděšeně Gemma. „Nevím. Hele, jak tamta teď vyskočila!“ odpověděla nerozváţně Alice. „ALICE, KDE JSOU OSTATNÍ? JÁ JE NIKDE NEVIDÍM!“ zakřičela Alici do ucha, aţ sebou trhla.

10

„Co?“ aţ teď si Alice uvědomila váţnost situace. „No já nevím. Ty taky nevíš?“ „Ne, vypadá to jako bychom se ztratily,“ řekla vyděšeně Gemma. „Mám nápad! Půjdeme k východu a počkáme tam na ostatní!“ „Dobře! Skvělý nápad!“ přitakala Gemma. A tak se vydaly k východu. Jenţe místo, aby zamířily k východu, tak zašly ještě hlouběji do Zoo. „Hej, Alice tady jsme ještě nebyli.“ „Hmm. A tady taky ne,“ potahovala Alice. „No tak nebul. My je určitě najdeme.“ „Ne, ne všecko je to moje chyba, kdybych nefotila, neztratily bychom se.“ „Ale ne! A pojď! Musíme je najít,“ utěšovala ji Gemma. „Tak dobře,“ přikývla Alice a šli. „Teď mě něco NAPADLO. No, ţe jsem si nevzpomněla dřív! Já jsem, ale trdlo!“ vyhrkla Gemma. „A co tě napadlo?“ „V jedné kníţce jsem četla o chlapečkovi, který se taky ztratil. A on si sedl na lavičku a čekal na jednom místě dokud ho maminka nenašla.“ „Ana! Tak pojď sedneme si támhle na tu lavičku a budeme taky čekat,“ navrhla Alice. A tak čekali, čekali a čekali aţ usnuly. „Aááá!“ vykřikla Gemma. „Co se děje? My jsme usnuly? Aááá!“ „To jste vy!!! To mám radost!!! Paní učitelko…“ vykřikly obě současně. Holky všechno vysvětlily. A třida se dál procházela po Zoo. Ale Alice uţ ani jednou nevytáhla fotoaparát a Gemma uţ paní učitelku nespustila z očí. To je tak, kdyţ se potkají dvě nešiky a Gemma s Alicí si spolu ještě uţijí spousty dobrodruţství… Martina Zralá ZŠ Rokytnice, Vsetín, 3. B

SVITANIE Po tme vzbĺkli krvavé lúče slnka, uhasili strakatú černotu a zapálili roztrasenú hviezdu. Rozprášené ţeravé perličky pritlieskali ráno. Marek Gladiš ZŠ Levočská, Stará Ľubovňa, 8. ročník

KAMARÁDKA KNIHOVNA Kamarádka knihovna, kaţdý uţ ji dobře zná. Kníţky ráda půjčuje, kaţdý o ně pečuje. Knihovnu má kaţdý rád, kaţdý je s ní kamarád. Kníţky rádi prohlíţíme a vůbec se nenudíme. Michaela Maňáková ZŠ Podlesí, Valašské Meziříčí, 3. třída SEN NA ČIERNO-BIELO Kaţdému človeku sa snívajú v noci sny. Tento môj bol čiernobiely. Mal som v ňom obľúbené pruhované tepláky. Pripadal som si ako nejaký väzeň. A to som nič zlé nevykonal. Moja sestra bola bodkovaná a vyzerala skoro ako dalmatínsky pes. To asi preto, ţe číta veľa kníh o štvornohých miláčikoch. Aj na mamičku sa nalepila čiernobiela farba. Mala krásne pruhované šaty. Pripomínala zebru zo zoologickej záhrady. Celkom jej to pristalo. Celá naša rodina bola zvláštna. Nelíšila sa správaním, ale farbami oblečenia. Dokonca aj brat mal na tričku šachovnicu. Hoci šachy nevie vôbec hrať. Keď sme všetci zladení do čiernobielych farieb, sadli večer k televízoru, ani nám to nepripadalo čudné, pozerať na čiernobiely film. V tom som sa zobudil a bol rád, ţe to boli iba sen. Naozajstný svet je predsa krásny, keď je pestrý a farebný. Dominik Nemčík ZŠ Za vodou, Stará Ľubovňa, 2. ročník A MAGNÓLIE LETOS ODKVETLY Příběh, který vám teď povím, se stal asi před rokem. Aţ dnes, s odstupem času vidím, jak změnil můj pohled taky na sebe samu. I kdyţ tenkrát mně moc veselo nebylo. Jako všichni mí vrstevníci, jsem i já začala být praštěná. Ale to tím věkem. Kamarádky, jakoby s nepředstíraným, zájmem pročítaly módní časopisy, vybíraly si, jestli si koupí tu či onu řasenku nebo jestli mají opravdu všude ty správné míry. A taky pomlouvaly, coţ mi na nich fakt, ale fakt a opravdu vadilo. Ale byl tu ještě někdo. Ten člověk, také s neskrývaným zájmem, pročítal časopisy s trendy oblečením a řešil vizáţ – ale nepomlouval. Nebylo by na tom nic tak divného, kdyby ten dotyčný byla 12

pubertální holka. Jenţe to byl můj dlouholetý kamarád Tomáš, kterého znám uţ od školky. Kdyţ jsem tehdy přicupitala v růţových šatičkách poprvé s pláčem do mateřské školy, vlasy svázané ve dva tenké copánky, seděl na ţidli u okna a díval se upřeně ven. Kdyţ mě maminka nechala „napospas“ školkovému osudu, nejdříve jsem nejistě stála v místnosti a potom si ho začala pozorně prohlíţet. Malý, docela drobný chlapeček, pohled zamířený někam daleko. Zvědavě jsem došla aţ k němu a zeptala se ho: „Ahoj, půjdeš si se mnou hrát? Já jsem Janička“. Otočil se, podíval se mile na mě a řekl: „Tak jo. Mně naši doma říkají Tomík“. Pak dorazily i ostatní děti, já si s Tomáškem uţ dávno hrála s blonďatou barbínou a jejím pokojíčkem. Kdyţ to kluci uviděli, rozesmáli se na celé kolo. „Chou – chou, Chou – chou!!“ volali směrem k Tomovi posměšně jméno tehdy tak populární mrkací panny. „Jste zlobiví a jestli se budete smát, řeknu to paní učitelce“! Po těchto mých slovech se banda rozdováděných kluků rozběhla stavit si ty svoje autodráhy. Ale Tomášek zůstal .. Ano, nějak takhle to tenkrát bylo. Od té doby se z nás stala nerozlučná dvojka. V první třídě jsme si sedli spolu a já Tomovi počítala sloţité matematické operace typu 2+4. On mi na oplátku radil v přírodopise. Kdyţ jsme došli do páté třídy, dělali jsme oba přijímačky na gymnázium – společnou usilovnou přípravou jsme je úspěšně zvládli. O něco později, v době, kdyţ uţ se holky začaly malovat, aby se líbily svým starším idolům a kluci si gelovali vlasy, aby okouzlili své obdivovatelky, uţ mně nešlo o Toma jen jako o dávného kamaráda. Vţdyť vrstva nezkušeně natřeného make-upu na mé tváři by o tom mohla povídat. Blonďatý, štíhlý, vysoký kluk, který měl vţdy sladěné všechno oblečení do nejmenšího detailu, vlasy pečlivě natuţené do jeţčích bodlin, se nelíbil jen mně, a proto ostatní holky ţárlily, kdyţ viděly, ţe já mám k Tomášovi, jako jeho dlouholetá kamarádka, o hodně blíţ. Jednou po škole, v brzkém začátku léta, jsme šli s Tomem loudavým krokem přes park domů. Bylo horko, pyl kvetoucích stromů lechtal v nose a tak jsem navrhla, ţe si odpočineme. Prázdná lavička, daleko od růţových květů, se přímo nabízela k posezení. Seděli jsme tam dlouho, rozebrali školu, domácí zvířata a snad všechno moţné. Usoudila jsem, ţe teď je snad ta vhodná chvíle.. „Víš“, začala jsem, jako kdyţ chleba ukrajuje a srdce jsem cítila aţ v krku, „chtěla jsem ti říct...no..“. „A h o j !“ přerušil mě hlasitý pozdrav. Zvedla jsem hlavu a zjistila, ţe ten srdečný pozdrav je mířený na Tomáše. Hnědovlasý, docela pěkný kluk přišel aţ k nám a

začal se bavit s Tomem. Jako bych byla vzduch. Nechtěla jsem se jim plést do hovoru a raději odkráčela nadrobit rohlík kachničkám k rybníčku. Kdyţ uţ jsem celý rohlík rozdrobila a kachny zklamaně odpluly, šla jsem pomalu zpátky k lavičce. Kluci stáli zády ke mně a o něčem se bavili. Ne nějak úmyslně, ale zaslechla jsem část hovoru těch dvou. „ .. ale stejně si myslím, ţe by to měla vědět. Raději jí to řekni dřív, neţ bude pozdě.“ kladl horoucně na srdce neznámý kluk Tomovi. Hned, jak mě zahlédli, přerušili rozhovor a rozloučili se. „Co ti chtěl?“ usmála jsem se zvědavě na Tomáše. „ Ale.. nic.“ odpověděl rozpačitě. „ A měli bychom asi jít“. Celou cestu domů mezi námi panovalo nepříjemné ticho. Jako ještě snad nikdy .. Večer jsem ještě dlouho, a nemohla jsem se tomu ubránit, přemýšlela o útrţcích podivného rozhovoru, který nebyl určený mým uším. Ale nějakého výsledku jsem se nedobrala .. Druhý den pršelo. Doběhla jsem do školy celá promáčená a pozdě. Tomáš nepřišel, tak celá lavice byla jen moje. O obědovce jsem šla do města a tam potkala Toma s tím hnědovlasým klukem, co s ním včera tak podivně mluvil. Kdyţ mě Tomáš uviděl, netvářil se moc nadšeně, ale nakonec mě seznámil se svým kamarádem. Jmenoval se Petr a chodil na průmyslovku. Přidala jsem se k nim, a kdyţ se s námi Petr rozloučil, zeptala jsem se, jestli bychom nemohli, třeba všichni tři, odpoledne někam zajít, ať se třeba líp poznáme. Tom mi řekl, ţe uţ něco má domluvené a mě nemůţe vzít. „Víš, uţ něco mám, nezlob se, ale tebe vzít nemůţu. Musím ti ale ještě něco říct. Petr .. neměj mně to za zlé ..“ koktal. „Tak ty mě nemůţeš vzít? Hm, ale kdyţ překáţím, nemusím jít nikam! A to jsem myslela, ţe uţ nejsem jen tvoje dobrá kámoška!“ skočila jsem Tomovi do řeči a uraţeně, a hlavně zklamaná, se rozběhla pryč. Zbytek školy se vlekl nepříjemně pomalu, a kdyţ konečně zazvonilo, odešla jsem co nejrychleji domů. K večeru jsem si šla zaběhat do parku, abych se trochu uklidnila. Chtěla jsem si sednout na tu lavičku, ale byla obsazená. Přitom se mi ale naskytl pohled, který můj běh změnil na těţký cval, aţ se zastavil docela. Na „naší“ lavičce seděli Tomáš a Petr, drţeli se kolem ramen a neţ mě uviděli, zaslechla jsem jen: „..dneska ti to fakt sluší. Jsem ti říkal, ţe tmavé kalhoty ti zeštíhlí nohy“. Zírala jsem na ně jako na přízrak, aţ si mě konečně všimli. „Coţe, to nemyslíš váţně ..“ vypadlo ze mě. „Ona to ještě neví“? zatvářil se překvapeně Petr. Já uţ na odpověď nečekala a utíkala domů jak ve snu. Asi to bylo tím šokem, ale rozesmála jsem se na celé kolo. To není moţné, to by mi neudělal. Ale bylo to moţné, byla to prostě r e a l i t a.. To, co mi tak dlouho tajil, bylo najednou venku a já se s ním nechtěla – nemohla – neuměla dál bavit. Samozřejmě, vysvětlení muselo přijít ať jsem chtěla nebo ne.

14

Asi o týden později jsem se na schodech srazila s Tomášem. Skoro proti mé vůli mě vzal stranou a řekl, ţe se to musí vysvětlit. „ Podívej“, začal zpříma, „ jestli budeš dál moje kamarádka, záleţí jen na tobě. Jestli ne, tak to pochopím, i kdyţ bych o to velmi stál, dodal tak nějak zjihle a moţná i trochu provinile. Chtěl jsem ti to říct tenkrát o obědovce, vzpomínáš? Ale v tom afektu jsi mě nějak nepustila ke slovu.“ Potom odešel. Zůstala jsem stát jako lama a uvnitř mě tíţila otázka, co dál. Kluka, kterého znám od školky, toho nejlepšího kamaráda, jsem nemohla po tolika letech jen tak opustit – vypustit ze svého ţivota (ať se stalo, co se stalo..). Jenţe jsem dobře věděla, ţe nic uţ nebude jako předtím. Rozhodnutí nebylo lehké, ale nakonec jsem si netroufla jen tak zahodit dlouholeté přátelství. Druhý den jsme se znovu potkali. „ Ahoj, jenom jsem ti chtěla říct, ţe mi to nevadí“, řekla jsem mu schválně, navenek jakoby nic. Na Tomově tváři bylo vidět překvapení a myslím hlavně ulehčení. Cítila jsem, ţe mu na našem přátelství taky hodně záleţí. Usmál se : „Nešla by sis se mnou odpoledne zahrát tenis“? „Jasně, ţe šla. Ale půjčíš mi raketu“. Dnes jsem ráda, ţe jsem Tomáše hloupě a uraţeně nezavrhla, ţe jsem se tehdy alespoň pokusila pochopit, co se v něm děje, a zůstala dál jeho snad dobrou kamarádkou. I kdyţ to nebylo vůbec jednoduché. Vůbec to pro mně nebylo – a dodnes není – jednoduché. Jana Pilarská Masarykovo gymnázium Vsetín, tercie A

STRETNUTIE S NAPOLEONOM Podvečer. Malá stolná lampa. Bavlnené ponoţky. Froté ţupan. Horúce kakao. To sú ideálne podmienky na nočné študovanie dejepisu pred zajtrajšou písomkou. Uţ vidím dejepisárku, ako sa prechádza po triede s testami a spolieha sa na naše vedomosti. Má mäkké črty tváre a povzbudzujúci výraz v očiach. Sedím na posteli s kniţkou v ruke pozerajúc na obrázok Napoleona Bonaparte. Vyzeral na ňom dosť komicky vďaka svojmu povestnému klobúku v tvare pirátskej lode, ktorý bol pomaly väčší neţ samotný generál. Pousmiala som sa a vrátila som sa k čítaniu. V roku 1805 bola bitka troch cisárov pri Slavkove, v ktorej Napoleon porazil... Zívajúc som sa snaţila oči udrţať otvorené, čo bolo samo o sebe ťaţké uţ len kvôli tým nezapamätateľným rokom a bojiskám. No nič, musím pokračovať. Admirál Nelson..., vojská ruského cára..., Napoleon ovládol takmer celú Európu..., Alexander I. ..., Rusko napadnuté... Odpila som trochu kakaa, ktoré bolo upokojujúco teplé. Bitka národov v Lipsku v roku 1813... Moja nočná lampa svetielkuje rôznymi farbami. Belgické Waterloo, jún roku 1815...

Vtedy som začula akýsi zvláštny zvuk. Ţeby v kuchyni niečo spadlo? „Mami, je všetko v poriadku?“ zakričala som, ale nikto mi neodpovedal. Zvuky sa stále pribliţovali. Začínala som ich spoznávať. Bol to... dupot koní. Hlavu som si rýchlo zakryla rukami a jedným okom som pozrela hore. Uvedomila som si, ţe stojím uprostred akéhosi bojiska. Sedela som na zemi, a preto jediné, čo som mohla urobiť, bolo odplaziť sa. No bolo uţ neskoro. Ocitla som sa v tieni akéhosi stvorenia. Bol to kôň, ktorý sa nado mnou týčil vo vzduchu a prednými nohami sa oháňal na všetky strany. Erdţal pri tom tak silno, ţe som si musela zakryť uši. A vtom všetko stíchlo. Pomaly som otvorila oči a zazrela som doteraz neznámeho jazdca. Vysoké čierne čiţmy, biele priliehavé nohavice, dlhý červený zlatom obšívaný kabát a ...povestný čierny klobúk. „Napoleon,“ zašepkala som. Stála som zoči-voči slávnemu generálovi z minulosti. Z minulosti? Ako je moţné, ţe...? Ani som nedokončila myšlienku, keď pán Napoleon začal niečo vravieť. Ţiaľ, nerozumela som mu. Nerozprával totiţ mojím jazykom, ale svojou materčinou. Vety vychádzajúce z jeho úst boli venované chlapovi za mnou. Pomaly som sa obrátila. Na koni sediaci jazdec bol oblečený podobne ako Napoleon, pravdepodobne to bol jeden z vojakov. Vtom zostúpil zo svojho čierneho koňa a schytil ma zozadu za ruky. Zviazal mi ich akýmsi starým lanom a naloţil ma na toho svojho koňa. Vzápätí nasadol aj on. Napoleon dal povel na odchod a vyrazili sme. Cesta posypaná kameňmi a rýchly cval koňa mi spôsoboval nepríjemný pocit v ţalúdku. Kaţdý skok ţrebca bol nadmieru nepríjemný hlavne preto, lebo som bola na ňom voľne prevesená. Všade naokolo bola pustatina a asi po hodine sme dorazili do akéhosi starého prístavu s viacerými loďami. Mňa vojak naloţil do jednej z najväčších. Bolo na nej napnutých asi šesť plachiet a viacero ľudí v uniformách aj bez nich plachetnicu obkolesilo tak, ţe si vojak musel cestu cez dav surovo preráţať. Bolo počuť krik, po ktorom sa ľudia automaticky rozostúpili. Bol to Napoleon Bonaparte, ktorý dal v okamihu príkaz na urýchlenie procesu „cesta cez dav“. Vojak ma drţal na rukách, aţ kým sme nenastúpili na loď. Tam ma hodil do tmavej studenej komory plnej pavúkov a potkanov. Zamkol ma tam a potom som počula uţ len kroky, ktoré sa pomaly vzďaľovali. Zostala som sama leţiac na kamennej podlahe so zviazanými rukami a nohami. „Čo teraz?“ pýtala som sa sama seba. „Ako je moţné, ţe som tu? S Napoleonom a jeho vojskom? A v akej som to krajine? Čo ak ma zajtra začnú skúmať tými svojimi staromódnymi nástrojmi?“ Zobudil ma akýsi brechot. V prvom momente som nevedela, kde som, ale po tom, ako ma bezcitne vytiahli z cely, hneď som sa rozpamätala. Ocitla som sa zoči-voči príjemne vyzerajúcej dáme v nádherných šatách, ktorá ma mávnutím ruky decentne ponúkla šálkou voňavého kakaa. Cisárovná Jozefína. Napoleonova manţelka. A zrazu mi jej črty začali miznúť pred očami. Ostré svetlo ţiarovky. Sladká vôňa kakaa. Kniha dejepisu namiesto vankúša. Detská izba. Hlboká noc. Dejepisu som v tú noc uţ neublíţila a zdá sa, ţe ani on mne. Písomka dopadla dobre. Dejepisárka nám decentne rozdala biele papiere, len mne sa zdalo, ţe sa v triede vznášala príjemná vôňa kakaa a črty tváre našej učiteľky tak dôverne pripomínali ţenu z môjho sna – cisárovnú Jozefínu. Michaela Malastová ZŠ Za vodou, Stará Ľubovňa, 8. ročník

16

KOUZELNÉ SLOVO KAMARÁD Kdyţ jsem byl ještě malý, často mi maminka říkávala: „Ríšo, rozděl se, vţdyt‘ jste kamarádi.“ Nebo také: „Nebuďte na sebe zlí, jste přece kamarádi.“ Slýchával jsem věty typu: „S kamarády se nepřeme. Dobrého kamaráda si váţíme. Kamarád mě nenechá ve štychu, ani já jeho. Kamarádi si navzájem pomáhají a vycházejí si vstříc. Nehádají se a myslí na sebe.“ Kamarád..., kamarád… Vlastně uţ ani nejsem tak malý a věty o kamarádství poslouchám od svých rodičů stále. Asi jim to uţ zůstane aţ do mé dospělosti. Hm, ale jak znám mamku s taťkou, budou mi to připomínat aţ do smrti. Přemýšlím o kamarádství. Ani se mi moc nechce. Jenţe to mám za domácí úkol, tak přemýšlím... V naší rodině má pořád někdo nějaký svátek nebo narozeniny a pořád si přejeme navzájem. Je to většinou to samé. Všechno nejlepší, hodně štěstí, zdraví, mnoho úspěchů, ať se máte pořád tak rádi a podobně. Proč mi ale nikdo nepopřeje, ať mám spoustu kamarádů? Já uţ moţná tuším. Tak třeba zdraví. Zdraví dostaneme do vínku. Někdo se narodí zdravý a zdravý i umře, někdo se narodí zdravý, ale onemocní během ţivota, a někdo se s nemocí narodí a musí s ní bojovat. Proto je důleţité, abychom si zdravíčka navzájem přáli. Štěstí? Štěstí je vrtkavé, říká se. Ale mohu si třeba dnes pomyslet, ţe zítra chci mít štěstí a budu ho mít? No, pomyslet na to mohu, ale to je asi tak všechno, protoţe štěstí se nedá naplánovat, štěstí se jen tak vyskytne. Někdy to poznáme hned, někdy si uvědomíme aţ později, ţe kolem nás štěstí prošlo. Proto si ho přejme. A úspěchy? Tak o ty se musíme zaslouţit kaţdý sám. Protoţe pokud budeme slavit úspěch zapříčiněný někým jiným, brzy se to pozná. Kdyţ je někdo cílevědomý a pilný, dopřejme mu i úspěch. Ale kamarád? Kamarádem jsme se nenarodili, kamarádem jsme se stali. Kamarádi se totiţ jen tak nevyskytnou, kamarády si musíme získat. A taky můţeme být sebepilnější, ale to ke kamarádství nevede. I kdyby nám všichni na světě přáli mít spoustu kamarádů, nemusíme mít ani jednoho. Myslím, ţe ţivot s kamarádem, je o něco jednodušší. Kdyţ budu nemocný a sám, budu se trápit. Ale s kamarádem překonám nemoc veseleji. Kdyţ se na mě usměje štěstí, podělím se o něj s kamarádem a budu šťastný dvakrát. A úspěch? Vţdyť ten největší je ten, ţe jsem takového kamaráda našel. Vidíte? Aţ teď mi došlo, ţe mám vlastně vše, co si lidé přejou. Jsem zdravý, mám štěstí a úspěch. To proto, ţe mám jedno velké kamarádství. Richard Müller ZŠ a MŠ Choryně, 4. třída

KOUZELNÉ SLOVO KAMARÁD Chodívám si za ním hrát. Je to pro mě kamarád! A to neříkám jen tak. Kamarádství je jak vlak! Vagóny jsou radosti, z komínků jdou starosti. Chvíli stojí, pak zas fičí, ţádný hlas jej nepřekřičí. Kámošství téţ nepřesekneš ani ty, on, já či Aleš! Kamarád je prostě skvělý…! ,,Pro ty, co to nevěděli!‘‘ Kdo ho nemá - ať uţ hledá. ať je dítě hoch či děda! David Teichmann ZŠ Křiţná, 8. třída

MUCHA V ZIME II Domácnosť, v ktorej mucha zaspala, bola známa tým, ţe bola veľmi ....No, skrátka nečistotná. Utierka sa nepouţívala celý polrok. Na jar robila rodina jarné upratovanie. Ale, ako sme uţ povedali, boli takí nečistotní, ţe aj upratovanie im trvalo dlho. Na špinavú utierku, v ktorej zaspala mucha, si spomenuli aţ v lete. Vyprášili ju von oknom a mucha z nej vypadla. Zobudila sa na tvrdý náraz. Keď otvorila oči, stál pred ňou švárny mušiak – známy sukničkár. Hrdinsky sa zatváril, pomohol jej vstať a spustil: „Zachránil som ti ţivot. Keby nebolo mňa, tak tu leţíš doteraz. Určite by s nebola schopná postaviť sa na nohy. Mala by si mi poďakovať a ponúknuť mi finančnú odmenu. Ale ak nemáš peniaze, tak príjmem aj sto bozkov“, dodal „milosrdne.“ Mucha úplne očarená krásavcom si bezohľadné slová ani nevšimla. Dala mu sto bozkov, nasledovali ďalšie veci a potom...svadba. Urobili si krásny dom na nízkom kríčku. Narodili sa im dve deti. Bzučko a Bzučka. Dvojčatá. Keďţe boli bohatí, ich deti mali všetko, čo chceli a boli rozmaznané. Keď mali obidvaja päť rokov, začali prosíkať: „Môţeme sa uţ konečne ísť hrať konečne na ihrisko VEĽKÝ LIST? Vy sa o nás stále bojíte a nikdy sa nemôţeme poriadne zahrať.“ Rodičia chvíľu váhali, ale nakoniec im do dovolili. „Ale nie, ţe pôjdete na trampolínu,“ dodala mama. Ihrisko VEĽKÝ LIST bol veľký lopúchový list spadnutý na zem. Mal hojdačky, šmýkačky a pár trampolín vyrobených z vyhodených ţuvačiek a listov. Bzučko a Bzučka sa najprv pohojdali a potom išli šmýkať. No šmýkali sa len dovtedy, kým si Bzučka nenarazila koleno. Potom začala fňukať: „Čo budeme robiť? Uţ sme s hojdali aj šmýkali. Čo budeme robíííť?!“ Poďme na trampolínu,“ pokúšal Bzučko. „Nie! Počul

18

si mamu. Nemáme ísť na trampolínu.“ „Ale mama sa teraz nepozerá.“ „Vidíš, to ma teraz nenapadlo. Keď mama nepozerá, môţeme tam ísť.“ A tak sa obidvaja rozbehli šialeným tempom k trampolínam. Vyskočili na najväčšiu a začali skákať ostošesť. Skákali asi pol hodiny, keď začal fúkať silný vietor, ktorý porozhadzoval hojdačky, odfúkol plachty z trampolín a premiestnil šmýkačky. Bzučko a Bzučka sa veľmi zľakli a rozbehli sa domov. Začali vyvolávať: Mama! Ocko! Kde ste?“ Putovali po lese a hľadali rodičov. Nakukli do kaţdého bútľavého stromu, nadvihli kaţdý kameň a odhrnuli kaţdý konár, ale rodičia nikde. Našla sa pavúčica, ktorá sa volala Róza. Bzučka sa jej spýtala: „Neviete, kde sú naši rodičia?“ „Zavediem vás k nim. Videla som ich prechádzať okolo .“ Tak sa všetci našli a vrátili domov. Ak vás v budúcnosti bude otravovať nejaká náramne drzá mucha, tak je to určite niekto z rodiny Bzzzzzzzzzz. Miriam Hakszerová ZŠ Komenského, Stará Ľubovňa, 6. ročník

MAREC zachová sa vţdy podľa nálady spočiatku je lenivý do roboty ale keď mu kvapká sneh za golier vyskočí svieţo na nohy a s paletou v ruke víta mladú sneţienkovú jar s tancujúcim závojom z lastovičiek Marika Smreková ZŠ Levočská, Stará Ľubovňa, 8. ročník

JEN JEDNA JEDINÁ Jednou na kalbje se ke mně jedna kočka přitulila, svoje očka na mě vykulila, rtíky na mě vyšpulila. No a pak uţ to šlo samo, tak jak to vínku máme dáno. Byl to jeden den a jedna dlouhá noc, no já si nepamatuju moc, ale to nevadí. Pak přišlo ráno, bylo konec večera a ona jít domů musela. Já číslo její jsem si vzal, ale ICQ jsem si nezapamatoval. No nevadí, příště moţná zas... Tomáš Juršták ZŠ Loučka, 8. třída CHLAPSKÁ JAZDA „Čau, Mišo, nevieš, kedy príde ocko?“ spýtal som sa brata. „Neviem, prečo?“ „Bodlo by ísť po stromček.“ „Pravda, veď uţ je dviadsiateho.“ „O, Usama sa vrátil z lovu,“ začul som o chvíľu z izby, keď sa ocko vrátil. Túto prezývku dostal podľa dlhej pestovanej brady. Otec s našim nápadom súhlasil Čo iné mu zostávalo, keď sme všetci boli za. „Najím se a pujdem,“ zakončil. Z dverí sme postupne vyšli: ocko, brat Mišo a ja. Zobrali sme všetko potrebné a poď ho do lesa! „Ty kokso, ten sneh mi je po kolená.“ „Neplač, ty ţena, „ povedal som bratovi. „Ja neplačem, len konštatujem.“ „Buďte chvíli zticha“ zavelil ocko. „Prečo?“ spýtali sme sa dvojhlasne. „Je tam srnka.“ „Sú dve“ povedal som. No brat šliapol na vetvičku a bolo po srnkách. Vyplašene utiekli. „Oci, tamten konár vyzerá dobre, však?“ spýtal sa Mišo. „Hm, tak ho vezmem. Mišo, lez, padáš jako Maugli, no lezení ti tak nejde,“ provokoval ocko. „Tak to skúsim sám, ty Tarzan,“ odvrkol Mišo. „A teď koukej, jak se leze po stromě,“ frajersky povedal ocko a vyliezol na strom ako veverička, hoci vyzerá ako medveď. Z batoha vytiahol pílku ktorou odrezal veľký konár a hodil ho na dole. Keď zliezol, poveda: „Tak, já jsem ho dostal domu ze stromu, vy ho ponesete domu.“ Cesta s konárom dole kopcom bola zábavná.

20

„Drţ to pevne, aby sme nespadli!“ kibicoval brat, no len čo to povedal, potkol som sa a spadol som do hlbokého snehu. Mišo nemohol ubrzdiť a vyplieskal sa do záveja. Samozrejme, ţe za všetko som mohol ja. Ocko sa z nás cestou veľmi smial, lebo sme vyzerali ako vojaci, ktorí sa neúspešne snaţia zamaskovať. Najlepší bol prechod cez zamrznutý potok. „Ci pana, to šmýka,“ zistil som a zrazu puk, ľad začal praskať. „Beţ,“ kričal Mišo. Cez ľad sme všetci utekali baletným krokom. Za sebou sme vliekli zvyšky toho, čo malo nasledujúce dni slúţiť ako vianočný stromček. „Uţ sme doma,“ kričal som uţ na schodoch na mamu, „máš čaj?“ „Áno,“ odvetila,“ veď si ho zaslúţite.“ Bol som zmordovaný a hlavne, chcelo sa mi spať. Vypil som čaj a šiel som si ľahnúť. V posteli som si predstavoval, ţe na ďalší rok, to uţ zvládneme s bratom sami. Radomír Hubeňák ZŠ Levočská, Stará Ľubovňa, 8. ročník U NÁS DOMA V ROZPRÁVKE Moja mama, dvorná dáma, tá nechodí nikdy sama. Chodí s kráľom – ocinom, Mojim veľkým hrdinom. Veronika Grešová ZŠ Levočská Stará Ľubovňa, 5. ročník MUCHA – MÚZA Mucha-múza bzučí rada, na umelcov rada sadá. Zabzučí mu nápad smelý a umelec k plátnu trieli. Maľuje a kreslí plány nenápadnej mušej dámy. Ani vo sne netuší, kto mu šepol do uší... Básnik po jej návšteve píše knihu o Eve. Prihlási sa do súťaţe, tak mu mucha-múza káţe. Bohumila Glosíková ZŠ Kamienka, 12 rokov

MESIAC visí na niti ako gašparko s najkrajšími očami keď ich zatvorí aj hviezdy chodia v čiernom Miroslava Furtkevičová ZŠ Levočská, Stará Ľubovňa, 8. ročník VRÁTIŤ PRABABIČKE ŠŤASTIE DO OČÍ Moja prababička mal veľmi ťaţký a smutný ţivot. od malička slúţila u pánov, aby pomohla rodičom, ktorí neoplývali bohatstvom. Cez druhú svetovú vojnu bola v pracovnom tábore v Nemecku. Keď sa jej moja mamička opýta na ţivot tam, odpovie: „To nebol ţivot, ale veľké čierne nekonečné peklo.“ Bola tam dlhých 5 rokov plných bolestí, strachu, chorôb a hladu. Dlho trvalo, pokým zabudla na dvoj ţial a bolesť, keď po svojom návrate odtiaľ nenašla v svojej rodnej poľskej dedine nikoho. Osud ju zavial aţ k nám na Slovesnko. Tu si našla svojho budúceho manţela. Neskôr sa jej ţivot začal obracať k lepšiemu. Cez Červený kríţ si našla svojich ţijúcich súrodencov. Vydala sa a narodil sa jej chlapček Peter. Ale dlho sa z neho netešila, lebo keď mal asi 5 dní, zomrel na čierny kašeľ. V tej době po vojne nebolo toľko liekov ako dnes a maličké bábätka zomierali na beţné choroby. Potom sa prababičke narodili ešte štyri deti. Počas svojho ţivota pracovala v lese a lesnej škôlke. Pestovala, vysádzala stromčeky. Stromčeky rástli jako jej deti a kaţdé z nich si zaloţilo vlastnúr rodinu. Prababka pomáhala svojim deťom vţdy a všade. Potrebovali ju. Pri stavbe domu, při výchove vnúčat … Prababička bola náramne šťastná, keď sa narodila prvá vnučka – moja mamička. Nekôr sa na ňu zosypal dáţd šťastia, keď je vnúčatá začalia vydávať a ţeniť. Naše slniečko – milá prababička sa starala aj o nás, svoje pravnúčatá. Dnes má moja prababka osem vnúčat a deväť pravnúčat. Ďalšie tri pravnúčatká sa jej narodia čonevidieť. A ako vrátiť prababke šťstie do očí. Dnes ju uţ na to ľahká odpoveď. Keď sa všetci u nej stretneme a posadáme si okolo nej jako včielky okolo ruţového kríčka. A vtedy nám milá starká povie:“Viete,deti, kde je moje šťastie? Tu,v tejto izbe, keď všetci kku mne prídete. Vtedy som najšťastnejší človej na svete.“ A my sme šťastní, ţe naša prababenka sa šťastne usmieva na celý svet a úsmev jej schová všetky smutné spomienky. Simona Knapíková ZŠ Komenského, Stará Ľubovňa, 5. ročník

22

KAMARÁDSTVÍ BEZ HRANIC Tentokrát jsem tedy měla štěstí, ale mohlo to dopadnout i jinak… Ale abych začala úplně od začátku… Jmenuji se Aneţka. Myslím, ţe jsem byla dodnes hodně tichá, proto jsem neměla moc kamarádů. Jediní kamarádi, které jsem měla, byli hrdinové z kníţek, jako třeba moje oblíbená ROBINSONKA. Jenţe takoví kamarádi a kamarádky se mnou chtěli být opravdu všude a kaţdou chvíli si vyţadovali moji přízeň. Dneska se ostatním ani nedivím, ţe jsem se jim zdála jako nějaký podivín, kdyţ jsem byla například neustále duchem nepřítomna, nebo jsem třeba občas, tedy spíše hodně ČASTO trpěla SAMOMLUVOU. Jednou, kdyţ jsem byla v knihovně, vlastně uţ jsem odcházela s kopou vypůjčených kníţek, zatoulal se můj pohled k monitoru počítače, který byl nejblíţe ke dveřím. Seděla u něj holka, kterou jsem znala jen “OD VIDĚNÍ“ a s někým chatovala na Internetu. Ani si nevzpomínám, jestli jsem tenkrát zamumlala něco jako NA SHLEDANOU, tak jsem byla zamyšlená. Co kdyby… co kdybych si taky zaloţila svůj PROFIL na “LIDECH“? Třeba bych si zrovna tam našla nějakou kamarádku. Tato myšlenka mě pronásledovala celou cestu domů. A jak uţ to většinou bývá, tetička ZVĚDAVOST mě přemluvila a já jsem hned po příchodu domů běţela k počítači. Zapnula jsem Internet, v SEZNAMU jsem zadala LIDÉ, přihlásit se… No a uţ to tu bylo! Ještě vyplnit jméno… Jenţe to by mohlo být hodně nebezpečné! Zrovna nedávno jsme na toto téma měli ve škole přednášku. Ale co, kdyţ tam nenapíšu příjmení, nemůţe se mi vůbec nic stát. A je tu další věc k vyplnění – přezdívka. Problém je však v tom, ţe já ţádnou nemám. Tak si něco zkrátka vymyslím! Třeba, třeba, třeba – ROBINSONKA! Vţdyť je to moje velká kamarádka, tak proč ne, ţe? Ostatní uţ šlo rychle – věk, atd. Potom jsem to všechno jen uloţila a začala se jen tak NEUTRÁLNĚ dívat na ostatní PROFILY. Zrovna, kdyţ jsem se dívala na PROFIL jedné ze svých spoluţaček, přišla jsem na to, ţe mi někdo napsal vzkaz: NAZDAR ROBINSONKO! NECHTELA BY SIS SE MNOU CHATOVAT? PODLE TVE PREZDIVKY SE MI ZDAS MOOOC SYMPATICKA, PAC ROBINSONKA, I KDYŢ JE TO STARA KNIZKA, PATRI MEZI ME NEJOBLIBENEJSI. MYSLIM, ZE BYSME SI MOHLY ROZUMET. CO TY NA TO? TRACY Páni! Ţe by z toho něco bylo? Uţ jenom ta přezdívka – TRACY. To je další moje imaginární kamarádka, tentokrát z kníţek od J. Wilsonové. Proto jsem okamţitě odepsala: AHOJ TRACY! TO BY BYLO MOC FAJN. ROBINSONKA

Tak jsme si spolu propsaly celé odpoledne a zjistily jsme, ţe toho máme opravdu moc společného. Obě máme stejný vkus ve čtení kníţek, ţe čteme kníţky od s tejných autorů a máme na ně stejný názor. Mezi naše nejoblíbenější kníţky patří např. Harry Potter, Nejlepší kamarádky od J. Wilsonové, Robinsonka, Tracy Beakerová v hlavní roli, a tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Bez čtení si zkrátka svůj ţivot neumíme představit. Tracy měla však něco navíc – byla vtipná a kamarádská, právě proto měla spoustu kamarádů. Já jsem se tak od ní postupem času něco přiučila a dnes uţ nejsem ta stará tichá Aneţka. Ale to bych zase přeskakovala. Takţe vraťme se zase zpátky… Měla jsem pocit, ţe jsem si KONEČNĚ našla kamarádku, sice vlastně byla taky tak trochu imaginární, taková internetová kamarádka, ale to mi zatím stačilo. Přesně takhle jsme se bavily den co den. Sdělovaly jsme si záţitky, psaly o kníţkách, které jsme přečetly, posílaly jsme si fotky… Myslím, ţe to byl zrovna čtvrtek nebo pátek, přesně si nevzpomínám, kdyţ mi napsala: A NECHTELA BY SES SE MNOU O VIKENDU SEJIT? TRACY Mám nebo nemám? Asi bych se měla poradit se svou jedinou kamarádkou, která se mnou a s tatínkem bydlí a to s maminkou. Tak jsem tedy napsala: POCKEJ CHVILKU, MUSIM SE ZEPTAT MAMY, JESTLI NIC NEPLANUJE. ROBINSONKA Po pravdě řečeno, maminka z toho nebyla zrovna extra nadšená. Začala mi vysvětlovat, ţe by to mohlo být nebezpečné, a ţe… Jenţe já na tom prvním setkání s Tracy trvala. Tak jsme se dohodly, ţe se s ní můţu setkat jen v tom případě, kdyţ mě na domluvené místo maminka zaveze a počká, dokud Tracy nebo jak se vlastně doopravdy jmenuje, neuvidí. Byla jsem štěstím bez sebe. Nadšením jsem mamince vlepila pusu a utíkala jsem napsat Tracy: TAK TEDA MUZU!!! KDE, KDY A V KOLIK? ROBINSONKA Byl tu však jeden problém. Tracy bydlela ve městě vzdáleném od naší vesničky padesát kilometrů. Proto odepsala: JA ALE NEVIM KDE. TRACY Asi po deseti minutách jsme se dohodly, ţe se setkáme v cukrárně, která je přesné půlce cesty mezi námi. Jmenuje se to tam CUKRÁRNA U BABIČKY FANYNKY. OK, TAK TEDY V PULCE CESTY. ROBINSONKA Byla jsem štěstím bez sebe. Div, ţe jsem nezačala radostí skákat. Jé, Tracy ještě něco odepisuje: JJ, V CUKRARNE U BABICKY FANYNKY, V SOBOTU VE 3. DOHODNUTO.

24

MOC SE NA TEBE TESIM. PAPA TRACY Jak já jsem se těšila! V sobotu ve dvě jsem se začala teple oblékat, protoţe venku začínala zima. O čtvrt na tři jsme já a maminka vyjely. Cukrárnu jsme poznaly uţ z dálky podle barevného vývěsního štítu a zaparkovaly jsme na malém parkovišti, na poslední volné místo. Tracy, teda vlastně Marušku, jsem poznala hned na pohled, a to podle jejich střapatých blonďatých culíků. Uţ z dálky na mě mávala. Naše maminky se také seznámily a my dvě jsme vyrazily do cukrárny. Tam jsme se ještě víc poznaly. Po hodině a půl si pro nás maminky přišly, ţe uţ je pozdě. Nám spolu ale bylo tak dobře, ţe se nám domů vůbec nechtělo. Jenţe co se dalo dělat. Tak jsme se tedy rozloučily, a ţe se zase sejdeme na “LIDECH“. Od té doby uplynul rok a viděly jsme se jen pětkrát. Staly se z nás však OPRAVDOVÉ KAMARÁDKY. Podle mě opravdové kamarádství přes Internet fungovat můţe. Teda aspoň nám nám. Není to sice ono, ale víc se na naše setkání těšíme. Ze mě, jak uţ jsem psala, se stala přátelská Aneţka a konečně mám spoustu kamarádů. Tentokrát jsem tedy měla štěstí, ale mohlo to dopadnout i jinak… Sára Matůšová Gymnázium Valašské Klobouky, sekunda PRECHÁDZKA OPUSTENÝM PARKOM Prázdne lavičky, chodníky... Aj dáţď je bezfarebný. Kam sa všetci podeli? Čas veľmi rýchlo uteká, zúfalo hľadá človeka, ktorý by stačil. Na lavičke zabudnutý rozprávkový deduško. Rozpráva sa so slnkom. Z očí mu vyrastá farebná dúha. Mária Budzáková ZUŠ, Stará Ľubovňa, 14 rokov

MAMINE RUKY poznám dve ruky jemné a mäkké majú pach múky dotyky ľahké hladia ťa medom kvapkami lásky choroby liečia a smútok hoja dve ruky matky cítievam denne ich dotyk ľahký uspáva ma jemne Patrícia Hurkalová ZŠ a MŠ Hniezdne, 7. ročník MŮJ NEJLEPŠÍ PŘÍTEL Můj nejlepší přítel je určitě můj vytouţený králíček. Spousta lidí chová králíky pouze pro maso. Zřejmě to bude tím, ţe nikdy neměli králíka doma a neviděli, jaké je to oddané, inteligentní, čistotné, věrné a hravé zvířátko. Svého králíka mám moc ráda, dokáţe potěšit i tehdy, kdyţ se mi nic nedaří. Sice neumí mluvit, ale z těch jeho oček vyčtu všecko. S takovým králíkem zaţijete spoustu legrace i dobrodruţství . Nevěříte? No, Zajda uţ vás přesvědčí. Ahoj! Jmenuji se Zajda a povím vám něco málo z mého ţivota. Do mé rodiny jsem přišel 16:10.2007. Ze zverimexu mě přinesli dědeček s babičkou. Ze začátku jsem bydlel v krabici, coţ se mi, ale vůbec nelíbilo. Naštěstí to moje rodina pochopila a koupila mi krásnou klec. Dostal jsem jméno Zajdánek a začal se zabydlovat. Líbilo se mi tu. Byl to pěkný byt se spoustou zajímavých věcí, které jsem objevoval, kdyţ jsem byl puštěný. Jednoho dne mě strčili do černého cylindru a šli se mnou ven. Tehdy byla venku pořádná zima a vůbec se mi v nějakém pitomém klobouku nelíbilo. Vešli jsme do malé čekárny a hned mi to bylo jasné. Byli jsme u VETERINÁŘE!!! Ptáte se, jak jsem to poznal? To má kaţdý králík v krvi. Nebudu lhát, tehdy jsem se celkem bál. Věděl jsem, kde jsem, ale co mi tam budou dělat, jsem vůbec netušil. Bude to bolet? Kdyţ jsme vešli do ordinace, můj strach se ještě zvětšil. Vůbec se mi to tady nelíbilo. Hleděl na mě vysoký pán, kterému se strašně líbilo, ţe si mě mohl vytáhnout z klobouku jako nějaký kouzelník. Ať ho strčí taky do klobouku a hned uvidíme, jak se mu tam bude líbit.

26

Kolem mě bylo plno odporných, mučících nástrojů. Brrrr. Ale zatnul jsem všechny 4 zuby a přečkal jsem to. Jednalo se o očkování. Injekce trochu píchla, ale dalo se to vydrţet. A pak to přišlo! Moji pečovatelé se ho zeptali, jestli jsem opravdu kluk. Taková zbytečná otázka. A on se podíval a důleţitě prohlásil:“ Zřejmě to bude holčička.“ V tu chvíli bych ho nejradši kousl, ale bohuţel to nešlo, protoţe mě drţel za kůţi na krku. Co jsem mohl dělat? Aspoň jsem křičel: „HOLČIČKA!?! JÁ?!? Já jsem kluk!!! Já jsem Zajda!!!“ Bylo to však málo platné, nerozuměli mi. A tak se ze mě stala ZAJDULKA. Ještě nikdy jsem nebyl tak rád doma. Rozvalil jsem se v kleci a přemýšlel o dnešku. Ach jo!!! Tohle to je naprostý skandál. Vánoce Časem jsem si na to zvykl. Zajdánek se ze mě stal aţ poté, co jsem dospěl. Ale naštvaly mě mé dárky a Vánoce. Potěšilo mě, kdyţ jsem byl přiveden ke stromečku s ostatními jako správný člen rodiny. Předstrčili přede mě 2 dárky. Jeden byl větší a druhý menší. Jenţe co s tím mám teď dělat? Jak je mám rozbalit? Já nevím!!! Naštěstí to mí pečovatelé pochopili a rozbalili mi je. V prvním byla podivná věc. Vypadala jako zmenšenina mojí klece s úchytkami. Jelikoţ jsem nevěděl, co se s ní dělá, nelámal jsem si s ní hlavu. V druhém dárku byla ještě podivnější věc, jakýsi provázek. Nějak mi ho zapnuli kolem mě a druhý konec přivázali ke klice u dveří. Chtěl jsem se rozběhnout pryč, ale nešlo to. Cosi mě zezadu drţelo a nechtělo mě pustit. Pochopil jsem, bylo to vodítko!!! Kdyţ si moji pečovatelé všimli mého vyděšeného výrazu, rychle ho ze mě sundali a strčili mě do klece. byl jsem jim celkem vděčný, neboť jsem se bál dalších hrozivých dárků, které na mě mohly čekat. Z obývacího pokoje se rozléhaly výkřiky a smích. moji pečovatelé měli zřejmě z dárků radost, ale co já? Copak počítali, ţe se mi budou takové strašlivé a mučící dárky líbit? Tak to teda mají velmi podivný vkus!!! Jinak se mi Vánoce celkem líbily. Měl jsem víc jídla neţ obvykle a pečovatelé se mi víc věnovali, protoţe měli více času. Jak jsem přišel na to, k čemu mají slouţit mé vánoční dárky Tehdy bylo jaro a já jsem mohl být na balkoně, coţ se mi líbilo. Jednoho dne se ale začali dít divné věci. Moji pečovatelé mě popadli, pevně mě chytli a začali na mě cosi stříkat. Bylo to nechutně mokré. Já se totiţ vody bojím jak čert kříţe, kdyţ uţ vodu, tak jedině na pití. Bránil jsem se zuby nehty, ale větší pečovatelé vyhráli. A tak jsem pochopil, na co jsem na vánoce dostal tu zmenšenou klec. Strčili mě do ní a zavřeli víko. Nebylo tam moc místa, protoţe jsem od Vánoc hodně povyrostl, tak jsem si aspoň sedl a čekal. Moji pečovatelé se oblékli, vzali klec a vyrazili ven. Konečně jsem uviděl, co je za těmi velkými dveřmi. Tak tohle je ta volná příroda! Bylo tu krásně, ač jsem se díval jen přes škvírky přenosky. Všude bylo plno voňavé travičky a nových věcí. Sešli jsme z kopce a vešli do lesa. V lese se mi moc líbilo, byl tu chládek a plno nových pachů. Cestu jsem si uţíval, přenoska se houpala a i ta

odporná voda uţ ze mě skoro oschla. Najednou se zastavili, přenosku poloţili na zem a otevřeli. Co to? Opatrně jsem vykukoval. Byli jsme někde na zahrádce v nějaké zahrádkářské kolonii. Vyskočil jsem z přenosky a rozhlíţel jsem se. Bylo to tu nádherné. Nikde v dohledu ţádný plot, ţádná stěna, jen prostor. Tak takhle voní SVOBODA!!! Chtěl jsem se rozběhnout a k mému překvapení to šlo, jeden z mých pečovatelů sice pořád pevně drţel vodítko, ale rozběhl se za mnou. Tak a teď jim dám! Běhal sem, co mi síly stačili a moji pečovatelé funěli za mnou. Hahaha!!! Nakonec to vodítko není aţ tak špatné! Na zahrádce se mi moc líbilo, a to nejen kvůli tomu, ţe jsem pořádně prohnal své pečovatele, bylo tu plno nových věcí, které čekaly na prozkoumání. Všiml jsem si, ţe se mi mravenci, klíšťata, brouci a ostatní hmyz vyhýbá. Začal jsem podezírat své pečovatele, ţe na mě nastříkali něco proti hmyzu, bylo mi to celkem jedno, jen mě mrzelo, ţe jsem se s nimi nemohl zastavit na kus řeči. celkem rád bych si s někým popovídal. Paní ze sousední zahrádky nám půjčila malý kočárek. Moji pečovatelé dostali spásný nápad, strčili mě do kočárku a začali mě vozit po cestě kolem zahrádek. Velmi jsem to uvítal, protoţe jsem uţ byl dost utahaný a i ostatním zahrádkářům se to líbilo. Kaţdý, koho jsme potkali, se na mě byl podívat a velmi se divil nad „králíkem v kočárku“. Uţ mě to štvalo, copak nikdy neviděli v kočárku třeba panenku nebo miminko? Tak co je tak divné na KRÁLÍKOVI? Potom si pečovatelé sedli do houpací sítě a dali si mě na klín. Houpání se mi moc líbilo, k tomu mi hrál můj oblíbený interpret z mp přehrávače. Další úţasný nápad! Hej, dneska to mým pečovatelům nějak pálí!!! Cestou domů jsem byl uţ pěkně utahaný, byl jsem rád, ţe se nesu a nemusím šlapat jako moji pečovatelé. Tenhle den se opravdu vydařil a ty vánoční dárky nebyly zas tak špatné! Své pečovatele mám moc rád. Hezky se o mě starají a myslím, ţe mě mají taky rádi. Občas sice nejsou dokonalí, ale i já někdy zazlobím. Nevím, co bych si bez nich počal (nebo spíš oni beze mě ?) Petra Zralá Masarykovo gymnázium Vsetín, sekunda A

BOGINKY V starých povestiach sa okrem zlých čarodejníc, trpaslíkov a iných čarovných človiečikov, spomínajú aj bytosti zvané boginky. Boli veľmi zlé a dokázali ľuďom nahnať veľa strachu, ale niekedy boli aj spravodlivé. Povrávalo sa, ţe ak sa v rodine narodilo postihnuté dieťa, tak si ľudia vymysleli, ţe to ho boginky vymenili za pravé, zdravé dieťa. A ako sa matka bude starať o postihnuté dieťa, tak sa aj boginka bude správať k jej bábätku. A práve podobný príbeh sa odohral v mestskej časti Starej Ľubovne, v Podsadku. Medzi dvoma skalnými stenami, v blízkosti potoka Maslienka, ţila nezbedná boginka. Za potokom bola malá dedinka, v ktorej stáli staré drevené domy a v nich ţili chudobní ľudia. Iba jeden dom stál celkom sám, ďaleko od ostatných. Bývala v ňom 28

ţena so svojím manţelom. Nemohli mať deti. Ţena bola veľmi pyšná a k ostatným sa správala veľmi zle. Ešte aj deti, ktoré nechtiac zablúdili k jej domu, bila do krvi. Tieto deti často odchádzali s plačom domov. Ale aj napriek tej nenávisti, túţila po vlastnom dieťatku. Robila všetko preto, aby sa dočkala vytúţeného dieťaťa. Boginke sa jej zlá povaha nepáčila, tak sa jej rozhodla pomstiť. Prezliekla sa za vešticu a vybrala sa navštíviť ţenu. Ţena ju s úsmevom pozvala dnu, lebo bola zvedavá. Sadli si za stôl a „veštica“ začala predpovedať ţeninu budúcnosť. No nevšimla si, ţe jej boginka počarovala, aby sa jej narodilo dieťa. O niekoľko mesiacov sa ţene narodil krásny zdravý synček. Ale boginka nezabudla na pomstu a hneď po pôrode sa vkradla do domu, aby vymenila zdravé bábätko za postihnuté. Keď to ţena zistila, vzkypela v nej nenávisť. Rozhodla sa, ţe syna zmárni. Nekŕmila ho, nestarala sa oň, len ho bila a bila, aţ ho ubila k smrti. To isté spravila boginka aj jej vlastnému dieťaťu a poloţila ho blízko potoka. Keď ţena tadiaľ prechádzala a uvidela telo svojho synčeka, začala mať hrozné výčitky svedomia. Nedokázala ďalej ţiť s pocitom, ţe zahubila dva detské ţivoty. A tak spáchala samovraţdu. A čo jej muţ? Ten si našiel inú, milú manţelku a spolu mali veľa zdravých ratolestí. Od tých čias v rodine, kde sa narodilo dieťa, dávali na pec škrupinky od vajíčok, ktoré chránili nemluvniatka pred boginkami. Dodnes sa povráva, ţe duch úbohej ţeny kaţdý večer pláka plienky na potoku Maslienka. Ak neveríte, tak choďte popočúvať. Petra Plšíková ZŠ Levočská, Stará Ľubovňa, 9. ročník MŮJ PLECHOVÝ KAMARÁD Můj plechový kamarád, mám ho ze všech nejvíc rád. Bydlí u mě v pokoji, ničeho se nebojí. Je tu pro mě kaţdý den, pomáhá mi s úkolem. Můj plechový kamarád, má mě ze všech nejvíc rád. Kdyţ má problém ve svém těle, nepošlu ho do postele. Všechny jeho viry zalepím jak škvíry. Neţije a nedýchá, přesto k němu pospíchám. Jaroslav Onderka ZŠ Podlesí, Valašské Meziříčí, 5. třída

KLOBÁSOVÉ POLE Klobásové pole vraj, sladko vonia naozaj. Chudé, tučné, nosaté, klobásky sú nasiate. Keď som jednu ochutnal, zrazu som sa drakom stal. Princeznú mám za ţenu, klobásy za odmenu. Matúš Murcko ZŠ a MŠ Plavnica, 6. ročník

BOCIAN hľadám v autoatlase obláčikový ostrov na ktorom ţijú deti predtým neţ ich pošlú mamám do bruška Marika Smoroňová ZŠ Levočská, Stará Ľubovňa, 8. ročník

JEŢIBABA Oči má ako ohnivé jazyky, nos ako dve červené papriky. Uši dlhé tri a pol metra, aby na nich pohodlne vzlietla. S úsmevom si dookola lieta, vţdy s úsmevom ako malé dieťa. Keď rehotom ozýva sa les, baba sa chystá na strigônsky ples. Dominika Grešová ZŠ Levočská, Stará Ľubovňa, 5. ročník

30

MŮJ KAMARÁD Můj kamarád je pes, který má velmi rád les. V lese se s ním procházíme, velké hřiby nacházíme. Má mě rád dosti, ale raději má asi kosti. Blesk je jeho jméno, nemá rád snad jenom seno. Je to malé štěně, kdyţ kňučí, podobá se siréně. Prostě je to kamarád a určitě mě má moc rád! Karolína Tovaryšová ZŠ Podlesí, Valašské Meziříčí, 5. třída MALINOVKOVÁ LÁSKA Sladká /ako ty/ plná malých dušičiek včera si to bol ešte ty zajtra ohnisko očí hniezdo prstov /tieţ tvojich/ Ingrid Rusiňáková ZŠ Levočská Stará Ľubovňa, 8. ročník JANKO TUČÍK Ţije jeden chlapec, ktorý je najlenivejší z najlenivejších a aj najtučnejší z najtučnejších. Volá sa Janko Loptička. Jeho prezývka je Janko Tučík alebo Tučík lenivý. Keď ho pani učiteľka vyvolá, musí k nemu prísť aj s tabuľou. Predtým však musí otvoriť okno, aby mohol dobre rozmýšľať a aby mu kyslíkoví muţíčkovia pomohli s odpoveďou. Do školy chodí na stoličke, ktorá ide na diaľkové ovládanie.

Vraj na desiatu nosí tri chleby pozdĺţ nakrájané s bohatou mäsovou alebo inou náplňou. A ešte chodí aj na obedy (teda nechodí, ale vozí sa). Na telesnú nechodí, lebo má na to papiere. Raz spoznal jedno dievča, ktoré bolo (na rozdiel od neho) štíhle, usilovné, múdre a šikovné. Volala sa Helenka a mala kratšie vlasy, zelené oči a pekný úsmev. Veľmi sa skamarátili. Začali sa uţ aj trochu pohybovať. Zo začiatku sa chodili len dať ofúkať vetríkom alebo zašli k automatu na napájanie. Potom uţ chodili aj na plaváreň a behať. Janko chudol. Raz behali okolo školy a na stene zbadali dve srdiečka: J + H = LÁSKA. Bolo to napísané zelenou a červenou fixkou. Janko sa chcel zachovať ako muţ a dal sa do pátrania ako Herlok Šolms. Jeden chlapec – Erik, mu bol podozrivý. Mal zelenú a červenú fixku, a preto sa ho Janko pýtal, či to neurobil on. Ale on povedal, ţe nie. Potom sa ho Janko pýtal, prečo má také zelené ruky. Erik povedal, ţe to od čokolády. Tak mu Janko povedal, aby mu ju ukázal. Ale Erik povedal, ţe ju má doma. Tak mu Janko povedal, aby išli k nim domov. Keď tam prišli, Erik mu povedal, ţe on to napísať nechcel, ale ţe ho Kamil nanútil. A Janko sa ho spýtal, prečo to urobil. A Erik mu povedal, ţe keby to neurobil, dostal by od Kamila dve poza uši. No potom sa Erik ospravedlnil. Keď sa všetko vyriešilo, začali Janko s Helenkou chodiť do kniţnice a čítať hŕbu kníh. Potom sa dozvedeli, ţe toho prečítali viac ako celý kolektív dokopy. Janko bol druhý najlepší z triedy, lebo prvá bola Helenka. Prečo? Lebo dievčatá majú vţdy prednosť. Keď boli dospelí, skončili VŠ a stali sa redaktorkou a riaditeľom rozhlasu. Keďţe do rozhlasu patrí aj detské vysielanie, bolo treba občas prečítať: denníček, ranníček alebo večerníček. Tak to čítala Helena. A poviem vám ešte jedno tajomstvo. Doma Helena šéfovala a Janko bol len sekretárka. Paula Pataráková ZŠ a MŠ Kamienka, 12 rokov

UPROSTRED JESENE keď uţ aj slnko zhrdzavie píšem si platonické listy so stromami o tom aké bude zajtra počasie Nina Kollárová ZUŠ a OG T. Vansovej, Stará Ľubovňa, kvarta

32

xxx stroskotala loď preplnená pirátmi nekompromisne dobývajúcimi ostrovy /v dievčenských srdciach/ topí sa SOS zachráňte muţstvo baby Peter Karaš ZŠ Levočská, Stará Ľubovňa, 9. ročník

xxx fúkam ti do dlaní vanilkové slová ktoré cukríš sladkými snami láska občas presladene šteklí škoda ţe prvýkrát koláč vţdy prihorí Jana Piknová ZŠ Levočská, Stará Ľubovňa, 9. ročník MALÁ KAMARÁDKA (kouzelné slovo kamarád) Byl úplně normální den, jako kaţdý jiný. Přišla jsem ze školy domů, poloţila aktovku do pokoje a šla do kuchyně pozdravit mamku. Mamka byla nějaká divná, zamyšlená, nebo tak něco. A kdyţ přišel taťka, pořád se s ním o něčem radila a šeptala si s ním. Aţ potom si mě sobě zavolali a řekli mi: „Lindo, chtěli bychom ti něco říct, víš, asi budeš mít bratříčka.“ To je ta nejhorší věc, jaká mě bude čekat, pomyslela jsem si, vţdyť mimina pořád jen řvou a spí. Šla jsem do svého pokoje a začala přemýšlet. Co kdyţ uţ mě rodiče nebudou mít tak rádi jako dřív? Vţdyť uţ jsem velká holka a

musím to zvládnout, utěšovala jsem se. Je mi uţ třináct. Měla jsem slzy na krajíčku, protoţe mi to bylo líto, a tak jsem si načala čokoládu, abych aspoň trochu zahnala pocit smutku. Kdyby nezazvonil zvonek, asi bych se doopravdy rozbrečela. Naštěstí u dveří čekala moje kamarádka Veronika, a tak jsem ji pozvala dál. Hned jsem se jí svěřila se vším, na co jsem myslela. Jenom mi řekla: „Hlavu vzhůru, vţdyť nebude tak zle.“ Ještě chvíli jsme si povídaly o všem moţném a Veronika šla domů. Potom jsem šla povečeřet. A tak běţel čas, aniţ bych si to uvědomila a začaly prázdniny. Kdyţ jsem to počítala, zjistila jsem, ţe je to skoro pět měsíců, co mi mamka s taťkou řekli, ţe čekají dítě. Později se mamka rozhodla, ţe bude nakupovat oblečky pro mého budoucích bráchu, který se má jmenovat Ondra. Všechno, co nakoupila, bylo modré, zelené nebo bílé. Koupila něco i mně, protoţe jsem měla jet s Verčou na tábor. Máma mi pomohla s balením a druhý den jsem odjela. Strašně ráda kreslím a protoţe naše škola vydává školní časopis, já a moje kamarádka do něj děláme komiksy. Já je kreslím a ona je píše. Děláme to obě strašně rády. Proto jsem se rozhodla, ţe pojedu na tenhle tábor se zaměřením na kreslení. Na mamku jsem si vzpomněla, kdyţ jsme malovali na hedvábí, protoţe vím, ţe se to mamce líbí. Tak jsem se rozhodla, ţe ho namaluji jenom pro ni a aţ přijedu domů, tak jí ho dám. Na to hedvábí jsem nakreslila různé květiny, na kterých seděli motýli. Kdyţ jsem po čtrnácti dnech přijela z tábora, mamka měla uţ pěkně velké bříško. Prázdniny utekly jak voda a začala zase škola. Vím, ţe vţdycky říkám, ţe se netěším, ale nebyla to tentokrát pravda. Těšila jsem se na svoje kamarádky, se kterými jsem se přes prázdniny neviděla. Kdyţ uţ končil říjen, tak se mi narodil druhý sourozenec. Ale nebyl to chlapeček, jak všichni předpokládali. Narodila se nám holčička, která dostala jméno Kristýna! Asi po týdnu, ve kterém jsme s taťkou bojovali, protoţe neumí vůbec vařit, pustili mamku domů z porodnice a snad všichni známí, které máme, se na to malé stvoření chodili dívat. Mě si skoro nikdo nevšímal aţ na mou babičku, kterou mám strašně moc ráda a za nic na světě bych ji nevyměnila. Všichni viděli jenom náš malý přírůstek do rodiny. Pořád jenom Kristýnko sem, Kristýnko tam. Byla jsem rozmrzelá, ţe se zajímají jenom o to miminko, a to jsem ještě nevěděla, co mě čeká. Kristýnka sice spala s rodiči, ale v noci pořád brečela, takţe jsem si musela zvykat na to, ţe se v noci moc nevyspím. Mamka byla na mateřské a táta chodil do práce. Ke mně do pokoje se nastěhovaly všechny hračky, protoţe do loţnice se nevlezly. Mamka vařila samé kaše, protoţe „Kikině“ začaly růst zoubky. Byla jsem ráda, kdyţ jsem se vytratila k Verči. Kristýna měla uţ asi jedenáct měsíců, mamka si domluvila práci na poloviční úvazek, domluvila si, ţe bude dělat prodavačku v obchodě s potravinami, takţe vţdycky, kdyţ jsem přišla ze školy, mi maminka řekla: „Postarej se o Kristýnku, ano!?“ a šla do práce. Musela jsem ji hlídat a chvílemi se učit. Učení mám totiţ váţně dost. Ségra se batolila, hrála si s hračkami a často říkala nesmysly. Kdyţ jsme si jednoho dne zase odběhla, po chvíli za mnou přišla a já zjistila, ţe udělala vlastně svoje první krůčky. A kdyţ mi potom ještě řekla „sé-ga“, věděla jsem, ţe tím myslí mě, ale co víc, pochopila jsem, ţe na tak malého človíčka se nemůţu zlobit, i kdyţ se mu rodiče věnují mnohem, mnohem víc. Uvědomila jsem si, jak moc ji mám ráda a ţe mi celou dobu strašlivě chyběla, i kdyţ byla tak blízko a ţe ji můţu naučit ještě spoustě věcí. Jsem její starší sestra a jsem na ni strašně pyšná. Proto jsem řekla: „Jo, jsem tvoje velká sestřička, Kristýnko!“ Kateřina Příhodová ZŠ Masarykova, Vsetín, 7. třída

34

xxx dlhšia ako ponoţka kratšia ako podkolienka si ty prvá láska nedostaneš sa vyššie ako hanblivosť Daniela Dlugošová ZŠ Levočská, Stará Ľubovňa, 8. ročník KAMARÁDKA KNIHOVNA 1. Den Ach, jo. A je to tady zase! Mikova parta si prostě nedá pokoj! Pořád mě nějak otravují… a to jenom proto, ţe jsem jim v písemce z matiky nechtěl poslat správné výsledky! „Tak co, maminčin mazánku… Uţ se bojíš, co?“ křikne na mě Miky a jeho kamarádi se hlasitě rozesmějí. Neodpovídám. Vlastně se na ně ani nedívám. Mám oči zabořené do země a jsem na cestě domů. „Hele, kluci, on nás ignoruje! To ti poradila paní učitelka, viď? Ţe ti řekla, ať ty zlobivé kluky neposloucháš…!“ pokračuje Robin - Mikův nejlepší kámoš. Pořád jsem zticha, jenom zrychlím chůzi. „Ále… neutíkej!“ Slyším, jak něco vytahují. „Tak toho si třeba všimne…“ pochechtává se Miky. Nemám odvahu se otočit… ale kdyţ uţ se odváţím, bouchne mě něco těţkého do hlavy. „ÁU!“ vykřiknu. Chci se konečně otočit, ale zamotá se mi hlava. „Páni! Někomu se tady vrátila řeč!“ poznamená „vtipálek“ Robin. Něco mě trefí do nohy a bolí to jak čert. Kdyţ se vzpamatuju, uvidím, ţe po mně házejí pomeranče, co jsme dostali na oběd ve školní jídelně. Další ráně jsem se vyhnul a pelášil domů. Za sebou slyším hlasitý smích… ale co, kdybych měl rozbité brýle, máma by mě zabila. 2. Den Cestou do školy se dost loudám. Kdyţ konečně do školy dorazím, zjistím, ţe je čeština. Češtinu nesnáším… Matika mi jde docela dobře, ale český jazyk ne, nebaví mě číst.

Uţ se chýlí ke konci českého jazyka. Ou… uţ zvoní na přestávku. Miky a Robin se uţ blíţí k mojí lavici. Musím někam zmizet… a to rychle! Vyběhnu ze třídy, jak nejrychleji dovedu. Běţím dolů po schodech k východu. Najednou se zarazím. Ven nesmíme… takţe bych to měl asi obrátit, ale slyším za sebou kroky - to je určitě Miky… Ach jo, nedá se nic dělat. Uţ otvírám venkovní dveře a najednou uslyším: „Co tu děláš? Ven přece nesmíme.“ „Eh… to jsi ty Nino? Myslel jsem, ţe jsi Miky…“ vykoktám. „To vypadám tak hrozně?!“ podiví se Nina. Nina je moje spoluţačka… má ze všeho samé jedničky… je dost chytrá… to já sice taky, ale jí jde i čeština. „Tak co tu děláš? Ţe tys chtěl jít za školu?“ vyzvídá. „Ne-e... já jen…no víš, schovával jsem se tu před Mikym, Robinem, a tak…“ „Miky, Robin, a tak zůstali ve třídě,“ informuje mě. „Aha,“ řeknu a sednu si na schody. „Co to děláš?“ zeptá se Nina, „No, do třídy jít nemůţu… dali by mi co proto,“ řeknu. „Tak pojď.“ Vzdychne, vezme mě za ruku a táhne nahoru do schodů. „C-c-co to děláš? Já do třídy nejdu! Tobě nenadávají, nevíš co to je!“ ţvaním. „Ale jo, já je umím setřít.“ To byla pravda. I kdyţ se Miky Nině smál, vţdycky mu uměla odpovědět. Jen co vyjdeme schody, nezahneme do třídy, ale míříme pořád rovně. „My jdeme do školní knihovny?“ nevěřícně na ni koukám. „Jasně, tam tě nikdo hledat nebude,“ odpoví. To je taky pravda. Kdyţ dojdeme do knihovny, nevím, co mám dělat. Byl jsem tu jen párkrát, kvůli referátům… To se ovšem nedá říct o Nině. „Dobrý den.“ Hlasitě pozdraví knihovnici. „Dobrý…“ zamumlám. „Ahoj, děcka.“ Usměje se. Hned co dojdeme k ţidlím, vyděšeně zašeptám: „Co teď?!“ „Proč šeptáš?“ zašeptá Nina. „A proč ty?“ podivím se. Nina se na mě chvíli zmateně dívá, a pak se začne strašně smát. „Co je tu k smíchu?“ zeptám se. „Ty… jsi srandovní.“ 3. Den Další den jsem šel s Ninou o přestávkách do knihovny taky. A ten další taky… Časem jsem se začal na ty přestávky těšit. Bylo to fajn… Vybral jsem vţdycky nějakou kníţku, která mě zajímala, a Nina mi ji předčítala. Později mě ale nutila, abych četl sám. Zjistil jsem, ţe mě to docela začíná bavit… A nejlepší je, ţe uţ si na mě Miky nedovolí, protoţe mám kamarádku. No, vlastně dvě - ještě knihovna. Pomohly mi obě. Andrea Halaštová ZŠ Ţerotínova, 8. třída

36