UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Kultura protestu

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Pracoviště Orální historie – soudobých dějin

Bc. Apolena Oktábcová

Kultura protestu Formování občanské aktivity na Plzeňsku před a po roce 1989

Diplomová práce

Vedoucí práce: Prof. PaedDr. et Mgr. Miroslav Vaněk, PhD.

Praha 2016

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely. Zároveň prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne ……………

Apolena Oktábcová …………… 2

Poděkování Na tomto místě bych velice ráda poděkovala vedoucímu práce prof. PaedDr. et Mgr. Miroslavu Vaňkovi, PhD. za laskavou pomoc, podnětné připomínky, rady a informace. Poděkování patří i všem ochotným narátorům za jejich čas a vzpomínky, bez kterých by tato diplomová práce nemohla vzniknout. 3

OBSAH ABSTRAKT .........................................................................................................................6 ABSTRACT..........................................................................................................................7 1

ÚVOD............................................................................................................................8

2

TEORETICKÁ ČÁST...............................................................................................11 2.1

KULTURA PROTESTU JAKO PŘEDMĚT BÁDÁNÍ ......................................11

2.1.1 Povaha protestu ve státním socialismu............................................................14 2.1.2 Povaha protestu po roce 1989 .........................................................................16 2.2 3

METODA ORÁLNÍ HISTORIE V SOUDOBÝCH DĚJINÁCH .......................17

HISTORICKÁ ČÁST................................................................................................19 3.1

PLZEŇ V OBDOBÍ SOCIALISMU....................................................................19

3.1.1 Éra státního socialismu ...................................................................................20 3.1.2

4

Cesta k Sametové revoluci ...............................................................................24

3.2

LISTOPAD 1989 .................................................................................................28

3.3

POLISTOPADOVÁ SITUACE...........................................................................31

PRAKTICKÁ ČÁST – ORÁLNĚ HISTORICKÝ VÝZKUM ..............................34 4.1

ÚVOD DO VÝZKUMU ......................................................................................34

4.2

REALIZACE A CHARAKTERISTIKA ROZHOVORŮ ...................................36

4.3

ANALÝZA A INTERPRETACE ZÍSKANÝCH PRAMENŮ............................38

4.4

ZE VZPOMÍNEK NARÁTORŮ .........................................................................39

4.4.1

Sociálně - ekonomické zázemí a postoj ke komunistickému režimu.................40

4.4.1.1 4.4.2

Shrnutí......................................................................................................47

Studijní léta a každodennost ............................................................................49

4.4.2.1

Shrnutí......................................................................................................61

4.4.3 Zaměstnání a každodennost .............................................................................62 4.4.3.1

Shrnutí......................................................................................................78

4.4.4 Listopadové dny roku 1989..............................................................................79 4.4.4.1

Shrnutí......................................................................................................86

4.4.5 Život po roce 1989 ...........................................................................................88 4.4.5.1

Shrnutí......................................................................................................96

5

ZÁVĚR .......................................................................................................................98

6

SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY .............................................................100

7

INTERNETOVÉ ZDROJE.....................................................................................104

8

ROZHOVORY.........................................................................................................105

9

JMENNÝ REJSTŘÍK .............................................................................................106

10

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ....................................................................107

11

SEZNAM TABULEK..............................................................................................108

12

SEZNAM FOTOGRAFIÍ........................................................................................108

13

PŘÍLOHY.................................................................................................................109 13.1

PŘÍLOHA Č. 1 – UDĚLENÍ SOUHLASU KE ZPRACOVÁNÍ A ZPŘÍSTUPNĚNÍ OSOBNÍCH A

CITLIVÝCH ÚDAJŮ ...........................................................................................................109

13.2

PŘÍLOHA

Č.

2 – VZOR

DOPISU/E-MAILU POUŽÍVANÉHO PRO KONTAKTOVÁNÍ

NARÁTORŮ ......................................................................................................................110

13.3

PŘÍLOHA Č. 3 - UKÁZKA PROTOKOLU K ROZHOVORU ..........................................111

13.4

PŘÍLOHA Č. 4 - UKÁZKA KARTY NARÁTORA........................................................113

13.5

PŘÍLOHA Č. 5 – ZÁKLADNÍ INFORMACE O ROZHOVORECH ...................................115

5

Abstrakt Diplomová práce se věnuje tématu formování občanské aktivity na Plzeňsku před a po roce 1989 v rámci tzv. kultury protestu. Jejím cílem je interpretace a analýza životních příběhů narátorů na základě orálně-historického výzkumu, kteří se podíleli v období normalizace a transformace na kulturním a politickém dění v Plzni. Tato práce je soustředěna na život každého z narátorů, stejně tak jako na konkrétní průběh revoluce v Plzni. Autorka se pokusí o komparaci socioekonomické struktury v Plzni a protestu opozičních aktérů v předlistopadovém období a současností.

Klíčová slova Kultura protestu – politická opozice - disent – Plzeňsko – normalizace – transformace – orální historie

Abstract The thesis concerns the topic of formation of civic aktivity in Pilsen area before and after the year 1989 within the frame of so called protest culture. The goal of the thesis is the interpretation and analysis of life-stories of narrators, who participated in the period of normalization and transformation of cultural and political life in Pilsen, on basic of oralhistorical investigation. This work focuses on life of each of the narrators as well on concrete course of revolution in Pilsen. Autor tries to compare the socio-economic structure in Pilsen and the protest of the opposition participants in the pre-November period and present time.

Keywords Protest culture – political opposition – dissent – Pilsen area – normalization – transformation – oral history

7

1

ÚVOD

Při výběru tématu diplomové práce jsem se bez většího váhání rozhodla zmapovat událost nebo místo v Plzeňském kraji, respektive ve městě Plzni, jelikož v tomto městě žiji již řadu let. Původně jsem se chtěla zaměřit na Lochotínský amfiteátr jako na zvláštní a snad i dějinné místo paměti. Práce měla reflektovat tehdejší celospolečenský, kulturní a případně politický rozměr od vybudování amfiteátru až po jeho současnost. Po nepříliš úspěšném bádání v městském a státním archivu města Plzně jsem dospěla k rozhodnutí původní ideu změnit a věnovat se tématu „Kultura protestu – formování občanské aktivity na Plzeňsku před a po roce 1989“. Kromě výše uvedených důvodů byl nezanedbatelný i ten osobní – touha osobně se setkat s osobnostmi, které přispěly k pádu komunistického režimu na Plzeňsku, a které participovaly (alespoň) v prvních letech na proměnách města a kraje. Hlavním těžištěm diplomové práce je protest v různých podobách a aktéři, kteří se na protestu podílí. Protesty v minulosti i současnosti nabývaly a nabývají různých forem. Nesouhlas je možné vyjádřit uměleckým vystoupením, publikováním samizdatového tisku, veřejným shromážděním, uvědomělou občanskou neposlušností nebo i způsobem životního stylu. Předkládanou diplomovou práci ohraničuji obdobím tzv. normalizace a obdobím transformačním. Obě historická období se snažím zachytit prostřednictvím životních příběhů a vzpomínek osob, protestujících proti tehdejší nesvobodě. Nejvýznamnějším mezníkem těchto epoch je rok 1989, na jehož konci započala sametovou revolucí transformace z posttotalitního režimu k současné parlamentní demokracii. Hlavním cílem diplomové práce je v komparativní perspektivě poskytnout vhled do života opozičních aktérů v předlistopadovém období a současností. Jako ústřední metodu pro sběr informací je zvolen orálně-historický výzkum. Praktickou část diplomové práce jsem tématicky rozdělila do pěti podkapitol. Podkapitoly jsou seřazeny chronologicky a sledují v podstatě linii životního příběhu narátorů, tzn. od vzpomínání na útlé dětství až po současné postoje. Interpretační důraz je kladen na období 70. a 80. let s přihlédnutím i na události roku 1968, které někteří narátoři sami v rozhovorech akcentovali a zdůraznili, že se jednalo o zásadní zlom v jejich životě. Nutno podotknout, že rok 1968 zastihnul většinu z narátorů ve velmi mladém věku.

8

V normalizačním období podléhaly veškeré informační zdroje cenzuře. Proto se pro mou práci staly stěžejní informace, zabývající se tématem normalizace, publikované až po listopadu 1989. Období normalizace systematicky zkoumá především Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu PČR a od roku 2007 také Ústav pro studium totalitních režimů. Tímto tématem se zabývá celá řada autorů, ale já bych na tomto místě vyzdvihla publikace od historika a bývalého disidenta Milana Otáhala (např. Opozice, moc, společnost 1969 – 1989. Příspěvek k dějinám „normalizace“. Praha: Maxdorf, 1994; Normalizace 1969-1989: příspěvek ke stavu bádání. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2002; Studenti a komunistická moc v českých zemích 19681989. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2003; Podíl tvůrčí inteligence na pádu komunismu. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1999; Opoziční proudy v české společnosti 1969-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2011). Dále od historika Michala Pullmanna Konec experimentu: přestavba a pád komunismu v Československu. Vyd. 1. Praha: Skriptorium, 2011. Za velice přínosnou hodnotím také publikaci od historika Miroslava Vaňka a kol. Ostrůvky svobody: kulturní a občanské aktivity mladé generace v 80. letech v Československu. Praha: Votobia, 2002. Miroslav Vaněk společně s Milanem Otáhalem vydali projekt Sto studentských revolucí: studenti v období pádu komunismu: životopisná vyprávění. Praha: Lidové noviny, 1999. Přínosná je též publikace Miroslava Vaňka s historikem Pavlem Urbáškem Vítězové? Poražení?: Životopisná interview. V českém jazyce vyd. 1. Praha: Prostor, 2005. Dále stojí za zmínku publikace od historika Petra Blažka Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968-1989. Praha: Dokořán, 2005; historika Petra Prokše Konec jednoho experimentu: (krize a pád totalitního režimu v Československu 1968-1989). Vyd. 1. Jinočany: H, 1993; dvojice historiků Viléma Prečana a Blanky Císařovské Charta 77: dokumenty 1977-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007 a novináře a historika Emanuela Mandlera Dvě desetiletí před listopadem 89: sborník. Praha: Maxdorf, 1993. Problematice disentu na regionální úrovni se věnuje historik a politolog Lukáš Valeš, který editoval publikaci Rok 1989 v Plzni a západních Čechách. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003. Kniha je sborníkem výsledného bádání studentů politologie FHS ZČU. Lukáš Valeš se také věnoval problematice listopadových událostí roku 1989 na Klatovsku (Listopad '89 v Klatovech, aneb, Klatovy v přelomových letech 1989-1990. Vyd. 1. Klatovy [i.e. Zavlekov]: AgAkcent, 2005). Chronologický sled událostí v Plzni den po dni zachytil publicista a scénárista Miroslav Anton ve svém díle Listopad 1989 v Plzni. Vyd. 1. 9

Plzeň: Nava, 1999. První fázi normalizace na Plzeňsku zpracoval historik Alfréd Hyna v publikaci Československá krize 1967-1970 a západní Čechy. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, Pedagogická fakulta, 2001. Nezávislým aktivitám na Plzeňsku se věnuje historička Jana Petrová v díle Zapomenutá generace 80. let 20. století: (nezávislé aktivity a samizdat na Plzeňsku). Vyd. 1. Plzeň: Jana Petrová ve spolupráci se Sdružením občanů Exodus, 2009. Bohužel se dle mých informací obdobím normalizace na Plzeňsku šířeji nevěnují žádné odborné instituce jako Západočeské muzeum, Archiv města Plzně, Státní oblastní archiv nebo regionální knihovny, a proto je práce založená převážně na vlastním výzkumu. Problematikou kultury protestu se zaobírá především sociolog Radim Marada. Jeho dílo (Kultura protestu a politizace každodennosti. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003) a článek v knize (HRUBEC, Marek. Demokracie, veřejnost a občanská společnost: Od revolty k protestu. Veřejný protest jako způsob komunikace a zdroj identity. Vyd. 1. Praha: Filosofia, 2004) se staly hlavními zdroji k objasnění tohoto termínu. Pro metodologickou část jsou klíčovým pramenem díla historiků Miroslava Vaňka a Pavla Mückeho Třetí strana trojúhelníku: teorie a praxe orální historie. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2015 a také společně s Hanou Pelikánovou Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007.

10

2 2.1

TEORETICKÁ ČÁST KULTURA PROTESTU JAKO PŘEDMĚT BÁDÁNÍ

Téma kultury protestu je vedle historiografie předmětem zkoumání dalších vědeckých disciplín – převážně sociologie a politologie. V českém prostředí se kulturou protestu zabývá sociolog Radim Marada, který s pomocí klasických sociologických konceptů sleduje základní rysy formování kultury protestu coby všeobecně srozumitelného způsobu veřejného jednání. Ke kultuře protestu bylo 22. května 2012 uspořádáno také kolokvium s názvem Anatomie českého protestu. Jak Češi v moderní době (ne)protestovali 1848 – 2012.1 Bohužel z této konference nevznikla žádná knižní podoba.2 Dále k tomuto tématu lze najít mnoho informací spíše v cizojazyčných publikacích. Vyzdvihla bych např. dílo Social performance: symbolic action, cultural pragmatics, and ritual,3 konkrétně poslední kapitolu knihy The art of moral protest.4 Také v německém časopisu Geschichte in Wissenschaft und Unterricht je v čísle 9/10 2013 celá řada odborných článků k této problematice. Co pro nás vlastně znamená protest? A jaký je jeho charakter v prostředí globalizovaného kapitalismu? Radim Marada kulturu protestu definuje jako kulturní reprezentaci, jež je založena na sdíleném chápání různých druhů sociálních praktik, hodnot, kontextů jednání atd. Jedná se o rovinu sdíleného kulturního vlastnictví, ze které protestující aktéři odvozují smysl toho, kdo jsou, a také pocit vzájemné solidarity.5 Podle Marady je protestní kulturu nutné vnímat v rámci historického kontextu, a to na základě historických zkušeností. V tomto ohledu bychom si měli uvědomit, že se kultura protestu v podstatě neliší od kultury práva, byrokracie či trhu, jelikož i v rámci kultury protestu

1

Kolokvium: Anatomie českého protestu. Jak Češi v moderní době (ne)protestovali 1848 –

2012 [online]. In: Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR [cit. 2015-10-30]. Dostupné z: http://old.flu.cas.cz/files/uploaded/UserFiles/File/Konference/Kolokvium_Anatomie_CollEuro_22.5._ 2012.pdf 2 3

Osobní sdělení od zúčastněného historika Mgr. Karla Šímy Ph.D. ALEXANDER, Jeffrey C, Bernhard GIESEN a Jason L MAST. Social performance: symbolic

action, cultural pragmatics, and ritual. New York: Cambridge University Press, 2006. 4

JASPER, James M. The art of moral protest: culture, biography, and creativity in social

movements. Chicago: University of Chicago Press, 1997. 5

HRUBEC, Marek. Demokracie, veřejnost a občanská společnost: Od revolty k protestu. Veřejný

protest jako způsob komunikace a zdroj identity. Vyd. 1. Praha: Filosofia, 2004,str. 169.

11

dochází k zásadní polarizaci současného světa. Konfliktní linie už však není založena třídně ani generačně, ani mezi těmi, kteří vládnou „nahoře“ a těmi ovládanými „dole“. Tím protikladem, který vytváří kulturu protestu, je „uvnitř“ a „vně“. Nejedná se tedy o představu přímého podřízení. Tím, co formuje kulturu protestu, je představa separace. Protestující mají představu, že lidé vně mocensky hájeného systému jsou ponecháni sami sobě.6 Americký sociolog Duncombe Maradovo pojetí kultury protestu rozšiřuje. Podle něj má mnoho dalších významů či přesněji reálných dopadů. Reálné aplikace kultury protestu v kombinaci s politickou akcí vytváří “volný“ prostor – „v ideologické rovině pro budování nového jazyka, významů věcí a vizí budoucnosti, v materiální umožňuje vytvářet komunitu, sítě a organizační modely. Přestavuje i odrazový můstek ke snadnější cestě za politickou aktivitou“.7 Kultura protestu je politickou aktivitou, která napomáhá tvořit či zcela přetvořit politický diskurz a tím i politickou praxi.8 Pokud budeme politickou aktivitu chápat jakožto: „činnost, která přesouvá tělo z místa, jež mu bylo přiděleno, anebo mění určení nějakého místa; dává vědět to, co předtím nebylo určeno k vidění, nechává zaslechnout jako diskurz to, co předtím bylo slyšeno jen jako šum“, je kultura protestu politickou činností par excellence.9 Kultura protestu je totiž vzpourou lidu lidí bez podílu, kteří pozvednou svůj hlas a dokáží, že jsou si rovni s vládnoucími, kteří je do té doby považovali za němé. Typickým projevem kultury protestu je proto boj o “veřejný prostor“. Je to vzpoura proti řádu, který každému definuje jeho místo.10 Marada dokládá, že tím, že se jedinec uchýlí k protestní kultuře, se nejenom stává součástí kolektivní identity on sám, ale vymezuje se i vůči těm, kteří v ní nejsou – vědomě se stává odlišným a tím se jeho identita stává sociální skutečností. Tuto identitu posléze demonstruje skrze určitou kulturní formu protestu, jelikož klíčem k utváření a reprodukování sociální identity je komunikace. Ti, kteří se pomocí určitých kulturních forem (v tomto případě protestu) prezentují, se zároveň domnívají, že jejich okolí chápe tyto formy stejně, jako je vnímají oni sami. Toto

6


protest jako způsob komunikace a zdroj identity. Vyd. 1. Praha: Filosofia, 2004, str. 180 – 181. 7

DUNCOMBE, Stephen. Cultural resistance reader. New York: Verso, 2002, xi, 447 p, str. 8.

8

Tamtéž, str. 8.

9

RANCIÈRE, Jacques. Neshoda: politika a filosofie. Praha: Svoboda Servis, 2011, 135 s. SOK

(Socialistický kruh), str. 38. 10

Tamtéž, str. 36 – 38.

12

sdílené chápání kulturních forem vede k základní úrovni dorozumění a sociálního jednání, jehož nedílnou součástí je i konflikt. Dále je důležitým znakem kultury protestu rovněž její institucionální základna. Kultura protestu se totiž nezviditelňuje pouze určitými znaky, které používají sociální aktéři (jako třeba oblečení, jazyk či fyzický vzhled). Institucionální formy organizace umožňují popsat protest nejenom v rámci kulturních pojmů, ale i v rámci sociální interakce, ve které se organizují vzájemné specifické role a očekávání. Kulturu protestu reprezentují i institucionální formy, mezi které patří např. neziskové organizace, jednorázové občanské iniciativy, intelektuální či umělecké skupiny, internetové chaty, různé formy tiskovin, manifesty, sociální hnutí, guerillové organizace, neformálně organizované skupiny lidí podobně smýšlejících (např. hackeři). Využívání výše zmíněných forem činí protest nejenom viditelný, ale zároveň se v nemalé míře podílí i na udržování protestní identity.11 Marada ve své práci poukazuje na to, že různorodost organizačních forem vyskytujících se v rámci veřejného protestu ukazují na fakt, že vedle ideologického dělení existuje uvnitř protestního hnutí také dělení organizační. Aktérům protestní kultury to tak dává možnost vybrat si na základě svých vlastností, dovedností či jiných faktorů tu protestní formu, která jim nejvíce vyhovuje. To dodává protestnímu hnutí různorodost a široké pole působnosti. Ovšem ona vnitřní diferenciace systému vyžaduje vytvoření různých komunikačních kanálů s jinými sociálními systémy či subsystémy. Z toho důvodu mají určité segmenty hnutí svoje vlastní tiskové mluvčí, lidi organizující tiskové konference atd. Skutečným oříškem je pro protestní hnutí snaha o vytvoření přijatelných druhů vazeb na veřejnou či státní správu nebo např. na podnikatelský sektor. Samozřejmě velmi záleží na tom, jaká forma protestu je zvolena, ovšem o tom, co jsou “přijatelné“ metody, se diskutuje dokonce i uvnitř samotného protestního hnutí. To však ukazuje na jeho sílu stejně jako fakt, že se vůbec vedou spory o to, do jaké míry a jakým způsobem se zapojí protestní hnutí do systému tak, aby dosáhlo svých parciálních cílů.12 Některé organizace v rámci kultury protestu ovšem považují spolupráci s institucemi systémů za neakceptovatelné a podle toho volí své protestní metody. Proti těmto organizacím začne stát časem působit represivně, čímž nedá organizaci jinou

11


protest jako způsob komunikace a zdroj identity. Vyd. 1. Praha: Filosofia, 2004, str. 184 – 185. 12

Tamtéž, str. 186 – 188.

13

možnost než radikalizaci nebo modernizaci. Ovšem je důležité vědět, ne každý, kdo se účastní kultury protestu, se bije na ulici s příslušníky policie. Možností jak vyjadřovat protest jsou desítky a každý si může vybrat svůj vlastní protestní repertoár – tato vnitřní diferenciace rolí a funkcí je podle Luhmannovy teorie důležitým znakem životaschopnosti sociální interakce.13 Z textu poměrně jasně vyplývá, že protest je prostředkem k vyjádření nesouhlasu vůči současně probíhající nebo trvající skutečnosti. Samotný protest, jeho kultura dává výzkumníkovi možnost sledovat politickou (občanskou) aktivitu, snažící se především o veřejnou změnu. Ať už se jedná o jakoukoliv opozici, ve většině případů jde o alternativu vůči státu a politickým stranám, proti kterým se vymezuje. Kultura protestu je ovšem daleko složitější a popsat ji ve všech jejích aspektech (filozofických, sociálních, psychologických) by bylo na další samostatnou práci.

2.1.1

Povaha protestu ve státním socialismu

Pro většinu lidí, žijících v socialistickém Československu, splýval stát coby politická struktura s komunistickou stranou. Do značné míry ale splýval i s masovými sdělovacími prostředky, s Národní frontou, s odbory a vzdělávacím systémem. Svým institucionálním uspořádáním umožňovala povaha režimu politické uvědomování coby vyjádření míry a způsobu občanské loajality, ale znemožňoval institucionalizovanou opozici proti sobě. Tehdejší generální tajemník KSČ Miloš Jakeš shrnul situaci takto: „Nepřipouštěla

se

opozice,

protože

v podmínkách

socialismu

by

byla

jen

protisocialistická.“14 Absence čistě politického konfliktu v období před rokem 1989 poukazuje na fakt, jak byla veškerá opozice popírána a ideologicky maskována. Za politický konflikt ale nemůžeme považovat ani střet mezi režimem a disidenty, jelikož tento konflikt byl veden nejen z odlišných mocenských pozic, ale i na odlišných diskursivních rovinách. Na jedné straně stál mravní apel disidentské kultury a proti němu

13


protest jako způsob komunikace a zdroj identity. Vyd. 1. Praha: Filosofia, 2004, str. 186. 14

MARADA, Radim. Kultura protestu a politizace každodennosti. 1. vyd. Brno: Centrum pro

studium demokracie a kultury, 2003, str. 23; In: Lidové noviny, 11. 1. 2002, Páteční magazín, str. 8.

14

morálně zaštiťována kriminalizace otevřených kritiků ze strany obhájců režimu. Institucionalizace konfliktu vyžaduje shodu na společném diskursivním řádu, ve kterém se konflikt odehrává.15 V porovnání se současným opozičním hnutím se to předrevoluční nejrazantněji rozchází ve své prezentaci protestu. Dnes funguje masivní marketizace protestní kultury, která právě před rokem 1989 do značné míry absentovala. Formování politických identit nefungovalo jednoduše tak, že by striktně rozdělovalo společnost na ty, co jsou pro režim, a na ty, co jsou proti němu. Marada se táže, kdo byl více konformní? Členka KSČ s knihovnou plnou Vaculíkových a Kunderových knih, jež neustále půjčuje svým známým, a která ve výloze obchodu s hračkami, jehož je vedoucí, obkládá slogan zdravící účastníky konference vlastní strany plyšovými medvědy, nebo v roce 1970 vyloučený bývalý člen KSČ, jenž v práci poctivě připravuje nástěnky k Vítěznému únoru a okna od bytu má vyzdobená vlajkami již 28. dubna, aby alespoň trochu vylepšil šance svých dětí dostat se na vysokou školu?16 Přesto měl tento model vyjadřování politických identit jistý sociálně třídící efekt. Stal se důležitým prvkem pro orientaci v sociálním prostoru. Ale ať už se jednalo o přívržence či odpůrce režimu, je důležité to, že ani rozpor mezi nimi nebylo možné převést na konflikt politické povahy. Projevy loajality nebo odporu k režimu se odehrávaly spíše v silovém poli individuálního morálního postoje, nikoli v gravitačním poli politiky a politického jednání. V prostředí státního socialismu byly protirežimní projevy vnímány jako znak osobní odvahy a statečnosti, případně ještě jako doklad osobní nezodpovědnosti nebo bláhovosti, málokdy však jako projevy čistě politické orientace, volby nebo identity. 17 V předlistopadovém období jistě existovalo něco jako sféra veřejné diskuze a sdružování, ale veřejná sféra nesloužila jako prostor pro ideovou nebo organizační reprezentaci konfliktů ve smyslu programových a politických alternativ. Neumožňovala zřetelnou artikulaci konfliktů coby ryze politických opozic. Tím je myšleno takových opozic, jejichž součástí je i otevřené soupeření o podíl na legitimním mocenském monopolu v rámci systému.

15


studium demokracie a kultury, 2003, str. 23 – 24. 16

Tamtéž, str. 28.

17

Tamtéž, str. 30 - 31.

15

K napětí ve společnosti vedly také rozpory mezi Čechy a Slováky. Ale opět nedocházelo k protestům na veřejné úrovni. Lidé vyjadřovali své názory, posměšky a poznámky nejčastěji v uzavřených rodinných kruzích, hospodách, mezi známými na pracovišti, mezi přáteli nebo sousedy. Konfliktní představy vznikaly z české strany např. z pocitů, že jsou Slováci zvýhodňováni v ekonomickém směru, tak ale také ve smyslu politiky parity v různých druzích reprezentace společného státu. Slováci se na druhé straně cítili být podřízeni silnější české části federace např. v koncentraci federálních úřadů v Praze a ekonomického potenciálu v české části nebo v důrazu na symboly společného státu. K závažnějším sporům mezi Čechy a Slováky nedocházelo především díky komunistickému režimu, který neumožňoval institucionalizaci konfliktu na úrovni oficiálních a politických reprezentací.18 Právě absence jakýchkoli veřejných projevů vedla k redukci napětí mezi oběma národy. Polistopadové změny uvolnily společenský systém a z toho důvodu došlo za krátkou dobu k rozdělení státu na dva samostatné celky.

2.1.2

Povaha protestu po roce 1989

V současné době se využívá často pojem občanská společnost v politických či veřejných diskuzích a projevech. Na jedné straně je občanská společnost vzývána jako pilíř demokracie, svobody a solidarity, na druhé straně se poukazuje na rozklad sociálních a kulturních struktur. Levicově orientovaní myslitelé zdůrazňují, že tento ekonomickopolitický systém má v sobě zabudovanou tendenci k rozkladu vlastní sociální a kulturní základny již od svých počátků.19 Zde je na místě otázka: „v čem tedy spočívá onen rozklad moderního občanství?“. Podle různých výzkumů a tvrzení došlo k proměně osobnostního typu. Tato proměna se odehrává na několika rovinách. Jde o etiku práce a spotřeby, povahu partnerských a rodinných vazeb, morální jistotu a sebevědomí, charakter širších sociálních vztahů, vzájemnou důvěru mezi neznámými, vztah k autoritám obecně a k veřejným či politickým autoritám zvláště.20 Christopher Lasch v kontextu krize moderního občanství přichází s myšlenkou konceptu narcismu coby základní charakterové vlastnosti individua

18


studium demokracie a kultury, 2003, str. 18. 19

Tamtéž, str. 163.

20

Tamtéž, str. 165.

16

typického pro pozdní kapitalismus. Masivní postup byrokratizace politiky a veřejného života jde ruku v ruce s byrokratizací produkce, přičemž tento historický vývoj udělal z občana klienta, stejně jako transformoval dělníka z výrobce na konzumenta.21 Narcismus je vyložen jako tzv. opium lidstva, jež paralyzuje vůli k veřejnému a kolektivnímu odporu. Také ale ovlivňuje povahu partnerských vztahů, které jsou hlavně cestou k sebepoznání. Dle Davida Riesmana došlo od 50. let minulého století k velké proměně člověka. Rozlišuje dva typy: vnitřně řízeného člověka, který je sociálně a kulturně vykořeněn a vnějškově řízeného člověka, který ovšem postrádá pevný morální základ. Čím dál více možností jednání je záležitostí subjektivní volby, nikoli na základě morálních hodnot. Tento typ vnějškově řízené osoby je snadno mediálně manipulovatelný. Důležitým prvkem v životě člověka je cesta za vlastním materiálním uspokojením. Veřejná apatie je podmínkou relativního sociálního klidu a zároveň daní za něj. Materialismus tzv. paralyzuje veřejně aktivní občanskou společnost.22 Protestní hnutí jsou proto dnes málo politická a orientují se na menší, lokální nebo privátnější problémy. Jejich nástup je provázán s trendy současného způsobu života. Nemají ambici měnit společnost, ale pouze od ní chtějí pro své členy získat určité výhody.

2.2

METODA ORÁLNÍ HISTORIE V SOUDOBÝCH DĚJINÁCH

Orální historie si získala uznání v polovině 20. století a dnes je již respektovanou vědní disciplínou. V českém prostředí se tato metoda začala využívat až po pádu komunistického režimu v roce 1989, tak jako v ostatních státech bývalého Východního bloku. Jedná se proto o poměrně mladou metodu, která se snaží přispět k systematickému zkoumání soudobých dějin na základě ústního sdělení pamětníků. Patří mezi metody využívané nejrůznějšími společenskovědními obory, jako je např. historie, sociologie, antropologie, etnologie, politologie, psychologie ad.

21


studium demokracie a kultury, 2003, str. 166; In: LASCH, Christopher. The culture of narcissism: American life in an age of diminishing expectations. Warner Books ed. New York: Warner Books, [1980] c1979, str. 235 22


studium demokracie a kultury, 2003, str. 169.

17

Obecně se orální historie definuje jako metoda, která se prostřednictvím ústního sdělení osob, jež byly účastníky či svědky určité události, procesu nebo doby, které badatel zkoumá, dobírá nových poznatků v oblasti humanitních a společenských věd.23 Výzkum soudobých dějin je obtížný, chybí nám obecně větší časový odstup, chybět mohou i relevantní prameny, proto je více než přínosné, že stále ještě můžeme využít svědectví lidí, kteří žijí mezi námi a kteří byli svědky řady politických, sociálních a kulturních změn. Dnešní badatelé mohou na základě těchto výpovědí snadněji získávat nové a přesnější informace o nedávné minulosti.24 Důležitým pilířem v orální historii je bezesporu svědectví osoby, v historické terminologii nazývané narátor. Tato svědectví mohou doplnit klasické historické postupy, které zastupují převážně písemné prameny. Narátoři své vzpomínky spontánně vypráví tazateli, který je dále analyzuje a interpretuje. Aby orální historikové předešli obvyklým chybám, vypracovali standarty pro vedení rozhovoru a stanovili principy pro etické zacházení s pamětníky. Právě tento komplexní přístup odlišuje orální historii od jiných přístupů k práci s rozhovory a s orálním svědectvím obecně. Bez dodržování etických principů není orální historie seriózním badatelským postupem, ale jen sběr vzpomínek bez valné ceny.

23

VANĚK, Miroslav a Pavel MUCKE. Třetí strana trojúhelníku: Teorie a praxe orální historie. 2.

vyd. Praha: Karolinum, 2015, str. 14. 24

VANĚK, Miroslav. Orální historie ve výzkumu soudobých dějin. Praha: Ústav pro soudobé dějiny

AV ČR, 2004, s. 7.

18

3 3.1

HISTORICKÁ ČÁST PLZEŇ V OBDOBÍ SOCIALISMU

Město Plzeň patří od svého založení25 mezi významná střediska obchodu, průmyslu, vzdělání, kultury a politického života. Strategická poloha s nedalekými západními hranicemi přispěla k rozvoji zdejšího průmyslu a obchodu již v druhé polovině 19. století. Charakteristickým rysem ekonomické struktury města byla odvětvová monostrukturálnost,

způsobená

dominantním

postavením

těžkého

strojírenství

reprezentovaného koncernem Škoda26. Významná byla i další odvětví – potravinářský průmysl v čele se světoznámými Plzeňskými pivovary27, dále papírenský průmysl a také průmysl spotřební. Nelze opomenout ostatní odvětví jako např. doprava, obchod a rozvinutý školský systém. Celá oblast Plzně patřila mezi města s nekvalitním, zdraví ohrožujícím životním ovzduším, v tomto kontextu nevybočovala z obecného trendu. Československo se na přelomu 70. a 80. let dostalo na první až druhé místo v devastaci životního prostředí v Evropě. To se logicky odráželo v ekonomice, ve zdravotním stavu obyvatelstva a v sociálně politické oblasti.28

25

Město Plzeň bylo založeno v roce 1295 na soutoku řek Úhlavy, Úslavy, Radbuzy a Mže českým

králem Václavem II. 26

Historie firmy Škoda se datuje do roku 1859, kdy hrabě Valdštejn v Plzni založil pobočku své

slévárny a strojírny. Roku 1869 továrnu odkoupil Emil Škoda, jehož jméno firma později nesla. V roce 1899 se firma transformovala na akciovou společnost a orientovala se především na výrobu zbraní. Od roku 1918 firma rozšířila svůj záběr např. o výrobu lokomotiv, automobilů, letadel, lodí atd. V roce 1925 do ní byla začleněna dosavadní firma Laurin & Klement. V roce 1951 se plzeňská Škodovka přejmenovala na Závody Vladimíra Iljiče Lenina (ZVIL), což zcela zmátlo mezinárodní trhy, zvyklé na tradiční značku Škoda. 27

Měšťanský pivovar v Plzni byl založen plzeňskými právovárečníky v roce 1842, první várka piva

byla uvařena 5. října 1842. Záhy se věhlas piva Plzeňský Prazdroj pod značkou Pilsner Urquell rozšířil do celého světa a pivovar se postupně rozšiřoval až do dnešní podoby. Dnes je pivovar živým a dynamickým místem, kde se prolíná tradiční výrobní postup piva Pilsner Urquell s nejmodernějšími technologiemi pivovarnictví. 28

VANĚK, Miroslav. Ostrůvky svobody: kulturní a občanské aktivity mladé generace v 80. letech v

Československu. Praha: Votobia, 2002, str. 238. In: VANĚK, Miroslav. Nedalo se tady dýchat: ekologie v českých zemích v letech 1968 až 1989. Praha: Maxdorf, 1996.

19

Počet

obyvatel

dosáhl,

paradoxně

vzhledem

k

životním

podmínkám,

v normalizačním období nejvyššího růstu, způsobeného krom jiného obsáhlou výstavbou panelových domů. V sedmdesátých letech byl zaznamenán nejrychlejší nárůst obyvatelstva za posledních padesát let. Průměrné roční přírůstky činily v letech 1972 – 1981 téměř 2000 osob. V následujících čtyřech letech tyto přírůstky poklesly zhruba na třetinu a od roku 1986 docházelo ke stagnaci. Následující léta jsou ve znamení úbytku obyvatel.29 Ke dni sčítání lidu v roce 1970 představovalo české obyvatelstvo 97,8 %. Od roku 1961 se zvýšil počet obyvatelstva slovenské národnosti a mírně vzrostl jeho podíl na celkovém obyvatelstvu. Co se týče obyvatel rómského původu, tak 1. prosince 1970 žilo ve městě 796 osob rómského původu.30 K 31. prosinci 1988 mělo město Plzeň přesně 174 625 obyvatel, z toho 90 521 žen.31

3.1.1

Éra státního socialismu

Nástup komunistické strany k moci na Plzeňsku proběhl stejným způsobem jako v ostatních regionech na území Československa. Hluboká krize, která nastala ve vládě v důsledku neshod mezi členy KSČ a nekomunistickými ministry, vyústila 20. února 1948 v demisi dvanácti demokratických ministrů Gottwaldovy vlády. I v Plzni se po demisi těchto ministrů konaly demonstrace na podporu komunistické strany, která požadovala přijetí demise prezidentem republiky. 24. února proběhla jednohodinová generální stávka, které se účastnilo údajně 60 000 pracujících z celého Plzeňska. O den později byl ustanoven Akční výbor Plzeň-město, jehož předsedou se stal člen komunistické strany Antonín Ševčík. Akční výbor ovládl v následujících dnech celý společenský život. Z jeho nařízení docházelo k personálním čistkám v závodech a úřadech, k omezování svobody slova a dalších základních demokratických svobod. Komunisté ovládli Škodovy závody, v jejichž čele stanul František Brabec, a jmenováním 60 nových zastupitelů zcela obměnili

29

VALEŠ, Lukáš. Rok 1989 v Plzni a západních Čechách: [sborník]. Dobrá Voda: Aleš Čeněk,

2003, str. 21. 30

Tamtéž, str. 22.

31

Tamtéž, str. 15.

20

dosavadní Ústřední národní výbor, jehož novým předsedou se stal člen komunistické strany Václav Pech.32 V květnu se v Plzni uskutečnily tradiční oslavy osvobození americkou armádou. Slavilo se u křižovatky „U Práce“, kde měl již tehdy vzniknout nový pomník. V noci však všechny květiny i obrázky prezidenta Beneše skončily v řece, kam je naházeli členové Lidových milic a Sboru národní bezpečnosti.33 Obdobné oslavy se staly od tohoto okamžiku po celou dobu vlády KSČ nežádoucí a stíhané. Další protesty se objevily ještě v souvislosti s úmrtím bývalého prezidenta Edvarda Beneše v září 1948. V souvislosti s represemi ze strany režimu se veškerý další protest projevoval víceméně skrytě. K veřejnému vystoupení došlo až v červnu 1953, kdy lidé vystoupili proti měnové reformě.34 Nelibost plzeňských dělníků nad měnovou reformou přerostla v otevřený protisocialistický odpor. Režim byl později donucen přistoupit na program ekonomické reformy kolem ředitele Ekonomického ústavu ČSAV Oty Šika. Účtování členů komunistické strany s jejich odpůrci neustávalo. V červnu 1949 byl v borské věznici popraven generál Heliodor Píka, obviněný ze špionáže a vlastizrady, v červenci 1950 došlo k procesu s pěti plzeňskými politiky v čele s bývalým poslancem Janem Dědem, v červnu 1951 byla odsouzena skupina intelektuálů v čele s ředitelem plzeňského muzea Jindřichem Čadíkem a přednostou plzeňské transfúzní stanice Antonínem Čechem, v květnu 1952 proběhl soudní proces se skupinou Ladislava Svobody a Václava Ženíška, obviněnou také z velezrady a vyzvědačství, ještě v roce 1957 se uskutečnil proces s generálním ředitelem Plzeňských pivovarů Janem Šetelíkem,

32

DOUŠA, Jaroslav. Dějiny Plzně v datech: od prvních stop osídlení až po současnost. Vyd. 1.

Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, str. 416. 33 34

ANDERLE, Jan. Plzeňsko: příroda, historie, život. Praha: Baset, 2008, str. 363. Dne 1. června 1953 se Plzeň stala místem rozsáhlého živelného vystoupení proti režimu.

Povstání bylo důsledkem hospodářské krize, do které zemi přivedla vláda KSČ a zejména měnové reformy, schválené 30. května 1953, jež zbavila většinu společnosti úspor a omezila výhody doposud silně podporované dělnické třídy, která se následně zčásti postavila proti režimu. Plzeňské povstání bylo největší z více než 130 stávek a nepokojů, které se v Československu ve dnech 2.–5. června 1953 odehrály. Do povstání se zapojilo na 20 000 osob, které na necelý den ovládly značnou část města a až večer jejich neposlušnost potlačily přivolané ozbrojené posily.

21

obviněným ze špionáže pro britskou výzvědnou službu. Kromě soudních procesů docházelo k soustavnému vystěhovávání nepohodlných občanů z Plzně.35 Z hlediska kulturního rozvoje města bylo však období padesátých let celkem plodné. Roku 1948 byla založena pedagogická fakulta, o rok později vysoká škola strojní a elektrotechnická. Dosavadní městské divadlo bylo změněno na divadlo krajské, od roku 1952 nese název Divadlo Josefa Kajetána Tyla. V roce 1950 zahájila činnost Státní studijní knihovna a téhož roku byl otevřen zimní stadion. Roku 1955 byl veřejnosti předán sportovní stadion ve Štruncových sadech, o tři roky později byla zřízena Lidová hvězdárna a planetárium.36 Také docházelo k rozvoji městské hromadné dopravy a výstavby rozsáhlého urbanistického celku, jako jsou Slovany, Doubravka, Jižní Předměstí a Bory. Město zvelebovali také sami občané. Roku 1951 začala akce „Budujeme novou Plzeň“, v jejímž rámci mělo být odpracováno 150 000 brigádnických hodin, roku 1955 na ni navázala celorepubliková „akce Z“.37 V rámci výstavby vznikaly nové školy, obchody, polikliniky, lékárny, pošty ad. V šedesátých letech pokračoval další rozvoj města. Investice směřovaly především do sféry školství, kultury, sportu a bydlení. Pokračovala také výstavba zaměřená na volný čas pracujících. V roce 1959 bylo otevřeno Pivovarské muzeum a divadlo Alfa, roku 1965 Komorní divadlo, budovala se nová botanická a zoologická zahrada a stavěl Park kultury a oddechu na Lochotině. Konflikty, které od podzimu 1967 nabyly charakter boje o moc uvnitř KSČ, vyvrcholily odstraněním Antonína Novotného z čela strany na známém lednovém plénu ÚV KSČ 3. - 5. ledna 1968. Na jeho místo nastoupil Alexander Dubček a tím začalo tzv. „Pražské jaro“. V Plzni probíhalo toto období standardním způsobem. Od konce února začali novináři a publicisté dávat stále více místa ke kritice režimu. 5. března se konala konference novinářů, kde předložili požadavek na zrušení cenzury, práva na svobodu informací a rovných podmínek pro všechny noviny a časopisy, nejen komunistické. Docházelo k zakládání reformních spolků a klubů – jako Československá ekonomická společnost, Klub angažovaných nestraníků, K 231, Společnost pro lidská práva. Vrcholem občanského vzepětí bylo koncem července 21 717 podpisů obyvatel Plzně pod Poselstvím

35


Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, str. 416. 36

Tamtéž, str. 417.

37

ANDERLE, Jan. Plzeňsko: příroda, historie, život. Praha: Baset, 2008, str. 364.

22

občanů představitelům strany.38 Intervenci vojsk z 21. srpna 1968 se však, jak je známo, zabránit nedokázalo. Sovětské vojenské jednotky obsadily strategická místa ve městě a okolí. Odpor Plzeňanů se okupanti snažili potlačovat, již v noci 23. srpna obsadili tiskárnu novin Pravda v Kovářské ulici, ale jejímu vycházení stejně nezabránili.39 V dnech 30. října až 2. listopadu se v Plzni konalo první zasedání parlamentu Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy. Žádali nekompromisní pokračování v polednovém vývoji. I když stávka byla neúspěšná a požadavky studentů nikdo neřešil, plzeňští studenti dále tajně šířili výzvy ke stávkám a demonstracím. Ani smrt Jana Palacha a další sebeupálení několika Palachových souputníků nezastavila postupující „normalizaci“. Po nástupu Gustava Husáka do čela KSČ se rozjely politické čistky – nejprve v armádě, bezpečnosti a v aparátu KSČ, od září 1969 i v plzeňské správě. Jedním z mála pozitiv z tohoto normalizačního období bylo schválení Zákona o Plzni, který nabyl účinnosti 1. července 1969 a podle něhož se Plzeň stala samostatnou územní správní jednotkou v čele s národním výborem, řízeným přímo českou vládou. Lidé zde žili své paralelní životy – jeden na očích veřejnosti jako spokojení občané a druhý v kruhu rodinném nebo s přáteli, s nimiž mohli hovořit otevřeně o všem. Existoval ale také jiný svět, který vytvářeli mladí lidé. V roce 1977 bylo v Plzni založeno Divadlo pod lampou, které se posléze stalo centrem alternativní kultury. Před emigrací zde vystupoval krom jiných třeba i Jaroslav Hutka. Kromě Divadla pod lampou fungoval také klub Dominik, kde se pořádaly jak diskotéky, tak beatové a jazzové koncerty. Další významnou událostí byla každoroční finále trampské a folkové hudební soutěže Porta, která se v Plzni konala od roku 1981. Pro konzervativnější část obyvatel se pořádaly pravidelné koncerty symfonické a komorní hudby v kulturním domě Peklo.

38



Tamtéž, str. 420.

23

3.1.2

Cesta k Sametové revoluci

Je všeobecně známo, že západočeský region byl oproti jiným místům naší republiky více střeženou oblastí. Pod jeho správu spadala hranice mezi Východem a Západem, kolem níž bylo několikakilometrové pásmo, kam byl vstup umožněn jen na zvláštní povolení od bezpečnostních orgánů.40 Komunistická strana si na západě Čech vybudovala velmi silné postavení a ne nadarmo se Plzni říkalo „pevná hráz socialismu a míru“. Státní bezpečnost měla na Plzeňsku velmi rozsáhlý aparát, ve kterém pracovalo kolem pěti set lidí. Na každého z chartistů bylo nasazeno i více než dvacet pracovníků po dobu 24 hodin. Nelze proto srovnávat občanské iniciativy vznikající na tomto území před rokem 1989 se skupinami působícími v Praze, nicméně stále lze hovořit o plzeňském disentu. Pro lepší přehled uvádím existující nezávislé iniciativy před rokem 1989 s jejími členy do tabulky: Eurokomunisté41

Josef Haur, Libuše Hrdinová, Jan Metlička ad.

Charta 7742

Jan Thoma, Václav Malý, Jiří Šašek, Ilja Šedo, Miroslav Skalický, Petr Formánek, Karel Havelka, Martina Fiedlerová, Růžena Faitová, Jan Rampich, Vladimír Líbal, Jaroslav Cuhra, Jan A. Tydlitát, Věra Tydlitátová, Eva Stará, Jaromír Starý ad.

Demokratická

Martin Svoboda, Jaroslav Anýž, Václav Škabrada, Jan

iniciativa43

Rampich, Slavomil Herynk, Jana Petrová

40

PETROVÁ, Jana. Zapomenutá generace 80. let 20. století: (nezávislé aktivity a samizdat na

Plzeňsku). Vyd. 1. Plzeň: Jana Petrová ve spolupráci se Sdružením občanů Exodus, 2009, str. 107. 41

Během roku 1974 se této skupině podařilo vytvořit uzavřenou skupinu, které chyběly kontakty

s mládeží. Nebyli ani názorově jednotní, ale společně se jim dařilo vytvářet určitý tlak na režim. In: OTÁHAL, Milan. Opozice, moc, společnost 1969-1989: Příspěvek k dějinám "normalizace". Praha: Maxdorf, 1994, str.34. 42

V Prohlášení se Charta označila jako „volné, neformální a otevřené společenství lidí různých

přesvědčení, různé víry i různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě“. 43

Na počátku vzniku této nezávislé iniciativy stál otevřený dopis poslancům Federálního

shromáždění z 1. září 1987, který požadoval propuštění politických vězňů, zrušení kádrového

24

Hnutí za občanskou

Miroslav Svoboda, Jaroslav Cuhra, Jiří Šašek, Jan

svobodu44

Rampich, Petr Hrabák, Emil Hrubý, Slavomil Herynk, Jan A. Tydlitát, Marcel Hájek

Obroda45

František Řezáč, Stanislav Nedvěd, František Fabián, František Jurečka, Jiří Samek, Martina Samková, Ludmila Hrdinová, Stanislav Holec

Sdružení T. G.

František Podaný, Věra Tydlitátová, František Pitor

Masaryka46 Tabulka 1 – Nezávislé iniciativy na Plzeňsku před rokem 1989. Opoziční hnutí se na Plzeňsku vyvíjelo, stejně jako v Praze, v několika etapách. První byla bezprostřední reakcí na události roku 1968, Jednalo se o skupinu reformních komunistů nebo tzv. eurokomunistů, kterou se však podařilo prostřednictvím důmyslných praktik Státní bezpečnosti brzy rozložit. K nové vlně občanského aktivismu došlo až se vznikem Charty 77, jejíž ohlas nebyl na Plzeňsku příliš silný. Chartu 77 zde signovalo pouze několik jedinců. Možná také proto, že byla v tisku okamžitě odsouzena. Kampaň proti ní byla řízena centrálně a její součástí byly též údajné dopisy „těžce pracujících dělníků a rolníků“ uveřejňované s železnou pravidelností v deníku KV KSČ Pravda, odsuzující „protisocialistický smýšlející živly“ a

řízení, reformy v oblasti spolčování a obecné informovanosti a také úpravu trestního práva. Oproti ostatním iniciativám se tato orientovala výrazně politicky. 44

HOS byl ustaven manifestem Demokracie pro všechny, vydaným 15. října 1988. Snahou HOSu

bylo překonání společenské izolovanosti Charty 77 a vytvoření organizace, která by měla politický charakter a uplatňovala politické metody boje. 45

Vznik Klubu za socialistickou přestavbu - Obroda spadá do poloviny února 1989. Klub sdružoval

především bývalé reformní komunisty z roku 1968. KSČ je považovala za svého největšího konkurenta. 46

Ustavující schůze Sdružení T. G. Masaryka se konala v Praze 24. června 1989. Cílem byla

popularizace života a díla zakladatele svobodné ČSR T. G. Masaryka, a to především přednáškovou činností, vydáváním jeho děl atd.

25

požadující jejich potrestání.47 Lidé samozřejmě neměli ani potuchy, o čem se v Chartě píše, protože její text nebyl zveřejněn. Tatáž situace nastala po zveřejnění výzvy „Několik vět“. V druhé polovině osmdesátých let se krize režimu prohlubovala. Veřejná shromáždění a demonstrace se konaly nejprve jenom v hlavním městě a obyvatelé ostatních měst se účastnili čistě jen pražských protestních akcí. Prvním opozičním centrem se v Plzni stala katolická církev. Poté se začaly objevovat skupiny mládeže inspirované hnutím punk. Část těchto mladých lidí byla určitým způsobem angažována i v disentu, ať už podílením na organizaci opozičních demonstrací nebo distribucí samizdatových tiskovin. Narůstaly obavy vládnoucích kruhů z možné změny režimu. Počátkem roku 1985 proto bylo přijato usnesení o „opatření k budování kontrapropagandy v podmínkách města Plzně“.48 V jeho rámci měli poslanci národních výborů sledovat politickou situaci a názory občanů a podávat hlášení územním stranickým orgánům. Zajímavou událostí se stal Mírový kocert Olofa Palmeho 15. září 1987, který byl uspořádán na protest proti jaderným zbraním rozšiřovaným po eskalaci studené války po obou stranách rozdělené Evropy. Účastníci přijeli nejen z Československa, ale i tehdejší NDR a NSR. Vedle sebe tu vystoupily punková skupina Toten Hosen z Německa, Einstürzende Neubauten, Stromboli a Michal David. Normalizační hvězdu Michala Davida vyprovodilo publikum z pódia kameny. Poté následovaly potyčky mezi návštěvníky koncertu s Veřejnou bezpečností. Jeden ze zúčastněných, Jan Rampich, vzpomíná na koncert takto: „Byla to nejlepší akce v Plzni, to už se v životě…protože kdopak mohl vědět, že bude nějakej převrat, že jo. To už v životě nezažijeme, tak i kdybychom si za to šli sednout, tak to stojí za to.“49

47



Tamtéž, str. 424.

49

Rozhovor s Janem Rampichem vedla Apolena Oktábcová, 28. 3. 2015.

26

Obrázek 1 – Lochotínský amfiteátr v Plzni 15. 9. 198750 Jako první veřejná občanská akce se uskutečnila neoficiální oslava 44. výročí osvobození Plzně americkou armádou, konaná 6. května 1989 na náměstí Míru. Samotná příprava oslav probíhala v okruhu plzeňských občanských iniciativ (Viz. tabulka výše). Manifestace proběhla za účasti cca 400 lidí a neobyčejně velké asistence policie (184 příslušníků VB, 30 příslušníků školního pohotovostního oddílu, 60 příslušníků pohotovostní jednotky SNB a 180 příslušníku LM). V pohotovosti byla také technika včetně dvou obrněných transportérů a vodních děl. Krajská správa SNB zhodnotila demonstraci jako nepovedené vystoupení, které se podařilo během hodiny paralyzovat a které nezískalo širší podporu veřejnosti.51 I někteří z aktivistů plzeňských iniciativ byli zklamáni poměrně malou účastí. Poté se uskutečnila ještě menší demonstrace 21. srpna a 28. října 1989. Žádné z těchto opozičních vystoupení nemělo takový úspěch, aby stálo za

50

Zdroj: sociální síť facebook

https://www.facebook.com/photo.php?fbid=412881365472848&set=t.100000060319107&type=3&t heater 51


2003, str. 27.

27

to pořádat další, a proto se plzeňští opoziční aktivisté spíše snažili podporovat centra opozice v Praze.

3.2

LISTOPAD 1989

První informace o policejním zásahu na Národní třídě se Plzeňané dozvěděli z vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. V Plzni si výročí 17. listopadu připomnělo asi jen padesát studentů na pietním shromáždění konaném ve Smetanových sadech. Jako první na zásah policie v Praze veřejně reagovali herci z Komorního divadla. Hned druhý den (18. listopadu) informovali diváky o situaci v Praze a o stávce pražských divadelníků a studentů. V neděli 19. listopadu se tito herci ke stávce připojili. 20. listopadu informoval krajský tisk o událostech a hodnotil je jako provokace. Podobné stanovisko zaujalo plzeňské vysílání Čs. Rozhlasu. Centrální deníky, jako Mladá fronta a Svobodné slovo, se do Plzně dostávaly v omezeném počtu, proto zde panovala jiná atmosféra než v Praze. Přesto se již 20. listopadu z podnětu studentů LF UK konalo první veřejné shromáždění plzeňských studentů, které se přihlásilo k programovému prohlášení pražských vysokoškoláků. Ke stávce se další den připojili studenti VŠSE a studenti z Pedagogické fakulty. „Sešli se tam medici, my, lidi z pajdy a pracovalo se na studentském prohlášení, které jsme v podstatě přivezli z Prahy, u nás opsali a malinko upravili – ta situace tady nebyla tak jasná jako v Praze, museli jsme na místní lidi jít pomaleji.“52 Stávkující herci svolali na 21. listopadu schůzku všech plzeňských divadelníků do Komorního

divadla,

kde

formulovali

prohlášení,

ve

kterém

odsoudili

zákrok

bezpečnostních sil na Národní třídě a požadovali vytvoření nezávislé vyšetřovací komise a otevření veřejnosti k diskuzím. Ředitel plzeňských scén Jiří Pomahač však jejich žádostem zabránil, až 25. listopadu pod tlakem veřejnosti své rozhodnutí odvolal a divadla byla otevřena dialogům. Počátkem týdne se zkoordinoval postup plzeňských nezávislých iniciativ, které začaly organizovat protestní akce ve spolupráci se studenty a divadelníky. Dne 20.

52

Rozhovor s Leošem Motlem vedl Miroslav Vaněk, říjen 1997. In. OTÁHAL, Milan a Miroslav

VANĚK. Sto studentských revolucí: studenti v období pádu komunismu - životopisná vyprávění. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, str. 592.

28

listopadu se před budovou Velkého divadla sešlo asi třicet lidí, v čele s představitelem studentů Marcelem Hájkem. Následující demonstrace se účastnilo již několik set lidí. Tato demonstrace byla ještě zcela spontánní a neorganizovaná. V úterý 21. listopadu se na Lochotíně před lékařskou fakultou sešlo kolem 3000 studentů a přijali program s dvanácti body – deset z nich bylo totožných s požadavky pražských kolegů a zbylé dva se vztahovaly k problematice plzeňského školství a lékařství.53 O den později vzniklo v Plzni v Pivovarském muzeu Občanské fórum.54 Dokument podepsali František Fabian (Obroda), Miroslav Anton (Literární klub Plzeň), Vladimír Líbal (HOS) a Petr Formánek (Charta 77). OF se důkladně připravovalo na generální stávku, která proběhla v pondělí 27. listopadu od 12 hodin. Na náměstí Republiky se shromáždilo přes 50 000 osob z nejrůznějších plzeňských závodů s výjimkou Škodovky, kde se vedení do poslední chvíle snažilo stávce zabránit. Před polednem se dělníci shromáždili u první brány uvnitř závodu a poté se vydali v počtu zhruba 20 000 dělníků k náměstí, kde už manifestace pomalu končila, ale po příchodu škodováků byly projevy znovu zopakovány.55 „Čekalo se, jestli se bolševici nepokusí o nějakou protiakci, ale naštěstí si na to netroufli.“56 Generální stávka měla jednoznačný úspěch v celém státě. Divadelníci a studenti se ale nespokojili s dosavadními ústupky a manifestovali až do 11. prosince, dokud nebyly naplněny veškeré jejich požadavky. Dne 29. listopadu se konalo mimořádné zasedání Rady NVmP, kde dosavadní vedení města souhlasilo, aby se na zabezpečování rozvoje Plzně podíleli i odborníci z řad místního OF. Tím bylo v Plzni zahájeno pronikání OF do státních struktur. Následující den vyšlo první číslo časopisu koordinačního stávkového výboru plzeňských vysokých škol Plzeňský student. Počátek prosince přinesl personální změny na KV KSČ. To ale

53


2003, str. 28. 54

Dne 22. 11. 1989 ve 20 hodin se ustavilo Občanské fórum v Plzni v návaznosti na Občanské

fórum v Praze. Vydalo prohlášení, v němž se ztotožňovalo se základním prohlášením OF v Praze. Plzeňské OF převzalo po svém ustanovení organizaci demonstrací, které každý den probíhaly na náměstí Republiky. Na páteční demonstraci OF oznámilo své požadavky, v nichž se objevilo zrušení vedoucí úlohy strany, požadavek svobodných voleb a podpora pondělní generální stávky. 55



Rozhovor s Miroslavem Antonem vedla Apolena Oktábcová, 4. 2. 2015.

29

studentům nestačilo, tak následující dny pořádali před budovou KV KSČ happeningy. V polovině prosince přestal deník Pravda vycházet pod hlavičkou KV KSČ a redakce se omluvila za články, které byly publikovány v kritických prvních revolučních dnech. Problém informačního monopolu byl vyřešen až 29. prosince, když odstoupil dosavadní šéfredaktor František Hyneš a Pravda se stala regionálním deníkem Západočeského kraje. Téhož dne byl také zvolen prezidentem Václav Havel, čímž studenti přešli od stávek do stávkové pohotovosti. Chod celé společnosti vykročil vstříc nové realitě a začínal se znovu učit demokratickým principům.

Obrázek 2 – Listopad 1989 v Plzni na náměstí Republiky – autor Radovan Kodera57

57

Zdroj: TOLAROVÁ, Miroslava. Listopad 1989: Jak se revoluce odehrála na Západě

Čech [online]. 2014 [cit. 2015-09-04]. Dostupné z: http://plzensky.denik.cz/kultura_region/listopad1989-jak-se-revoluce-odehrala-na-zapade-cech-20141117.html

30

3.3

POLISTOPADOVÁ SITUACE

I po zvolení Václava Havla prezidentem na konci roku 1989, tedy po faktickém vítězství revoluce, přetrvával u většiny obyvatel strach z StB58 a z Lidových milic, které nebyly ještě zcela odzbrojené. Napětí ve společnosti vyvrcholilo koncem května, kdy kolovaly fámy o chystaném státním převratu, a zejména 25. února, kdy byly obavy z možného zneužití vzpomínkových akcí k únoru 1948. Situaci nelepšilo ani každodenní hlášení o uložených bombách v nejrůznějších objektech, ačkoliv se ukázalo, že šlo o klamné informace.59 S nástupem demokratických poměrů se i v Plzni začaly do oficiálního života zapojovat skupiny lidí, které bývalý režim vytlačil na okraj společnosti. Jedná se o osoby, působící v nezávislých iniciativách. Díky amnestii bylo 2. ledna 1990 propuštěno z borské věznice kolem 1300 vězňů, tento skutek ale vedl ke zvýšení kriminality, jelikož se tito lidé většinou neměli kam vrátit. Mimo zvýšenou kriminalitu přinesl nový systém i velký nárůst rasismu. První konflikt mezi skinheadi a Romy vyústil 28. dubna 1990, ale k mnohem horšímu projevu rasismu se řadí vražda tureckého řidiče ze 7. července 1990 na náměstí Republiky.60 Nové vedení města začalo záhy po převratu s jeho znovuobnovením a odstraňováním pozůstatků socialismu. V první řadě se opět začalo s přejmenováním ulic a náměstí a s rozdělováním majetku po KSČ. Dne 5. května 1990 začala v Plzni odhalením památníku 2. pěší divize na Chodském náměstí velkolepá oslava 45. výročí osvobození americkou armádou. Od tohoto roku se oslavy osvobození pořádají každoročně. Zájem občanů o osvobození americkou armádou vyústil v založení Military Car Club Plzeň. Klub každoročně zajišťuje konvoj historických vozidel, který při oslavách projíždí nejen Plzní, ale navštěvuje i řadu měst a obcí v Západočeském kraji.

58

StB ukončila svou činnost až počátkem února 1990.

59



Tamtéž, str. 526.

31

V roce 1990 se ve dnech 8. a 9. června konaly první svobodné volby po 42 letech. Volili se poslanci do zákonodárných sborů – do Sněmovny lidu Federálního shromáždění, do Sněmovny národů Federálního shromáždění a do České národní rady. Voliče se snažilo získat obrovské množství stran a hnutí, které se záhy po listopadu 1989 vytvořily. V Plzni drtivá většina občanů volila Občanské fórum, druhé místo ovšem obsadila KSČ. Občanské fórum se roku 1991 rozštěpilo na dvě nástupnické strany – Občanské hnutí a Občanskou demokratickou stranu. Vývojem prošla i správa města Plzně. Po zrušení národních výborů vznikl 24. listopadu 1990 Úřad města Plzně, ale už 1. července 1992 byl zrušen a jeho nástupcem se stal Magistrát města Plzně, jenž přejal pravomoci bývalého Okresního úřadu Plzeň-město. V rámci magistrátu byla ustavena kancelář primátora a další úřady pro správu města. Prvním primátorem se stal v roce 1990 Ing. Stanislav Loukota z Občanského fóra.61 V současnosti se počátek devadesátých let nazývá érou divokého kapitalismu.62 Tržní hospodářství a s ní související legislativa se teprve rodily. Neexistence trhu posilovala zájem lidí o podnikání. Vydělat se dalo prakticky na čemkoli, protože všeho byl nedostatek. Mezi úspěšnými podnikateli se ale samozřejmě našli i méně úspěšní, kteří se tímto dostali do velkých finančních potíží. Vyskytl se další fenomén – a to nezaměstnanost. Někteří lidé přímo končili na ulicích jako bezdomovci. Péče o tyto občany se ujaly charitativní organizace, ať už církevní či občanské. Stejně tak jako se v nových společenských poměrech objevila „dosud neznámá“ nezaměstnanost, tak se na povrch dostala i otázka drog, která byla za socialismu odsouvána na okraj zájmu. Drogová problematika sice existovala i za totality, ale tehdy byl člověk závislý na drogách automaticky brán jako nemocný a společnosti nebezpečný. V nových poměrech byl naopak kladen důraz na individualitu a tím se změnil pohled na závislé lidi, kteří už k léčbě nemohli být nuceni zákonem. Období „divokého kapitalismu“ a s ním spojené legislativní nedostatky negativně ovlivnily také nejrůznější sektory ekonomiky. Nejvíce se to projevovalo v bankovnictví, kde byly uzavírány pochybné úvěrové smlouvy, což se projevilo o několik let později, kdy

61


62


Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, str. 527.

32

v několika málo měsících zkrachovala celá řada českých bank. V tomto ohledu patří Plzni jedno smutné prvenství: dne 7. srpna 199663 byla odňata kvůli špatné obchodní strategii, klientelismu a korupci bankovní licence místní Kreditní bance (KrB Plzeň, a.s.). Mnozí odborníci tvrdí, že to byly právě tyto události, které zahájily pád dalších bank v České republice. Do vývoje Plzeňska také výrazně zasáhla v 90. letech situace ve Škodovce. V roce 1992 bylo rozhodnuto o využití tzv. české cesty64, přičemž minoritním vlastníkem Škody a jejím generálním ředitelem se stal podnikatel Lubomír Soudek. Následující expanze spojená s jeho osobou skončila ztrátou třinácti miliard korun. Situace Škody byla tak závažná, že jí dokonce hrozil bankrot. Roku 1999 se však podařilo uzavřít dohodu s věřitelskými bankami a společnost se stabilizovala. V roce 1996 vznikla v Plzni jedna z prvních průmyslových zón v České republice – Městský industriální park Borská pole. Podařilo se sem nalákat mnoho zahraničních investorů, kteří pro obyvatele města Plzně zajistili pracovní místa. Jeden z největších úspěchů v tomto směru bylo přesunutí výroby televizorů Panasonic japonské firmy Matsushita právě na Borská pole. Díky tomuto se pravděpodobně povedlo i uzavřít partnerství s japonským městem Takasaki.65 Po převratu dále vznikala v Plzni celá řada nových galerií, divadel, komerčních rádií, supermarketů, posléze i hypermarketů ad. Konzumní způsob života naprosto poznamenal nejméně celou jednu generaci, která se snažila vynahradit to, co neměla za socialismu. Tím se kultura dostala malinko do pozadí. Rozhodně nelze opomenout založení Západočeské univerzity, která vznikla na základě zákona ČNR č. 314/91 Sb., ze dne 9. srpna 1991 sloučením Vysoké školy strojní a elektrotechnické a Pedagogické fakulty.66 Celkem univerzita zahrnovala pět fakult – pedagogickou, strojní, elektrotechnickou, fakultu aplikovaných věd a fakultu ekonomickou v Chebu. V březnu téhož roku bylo otevřeno první soukromé reálné gymnázium Františka Křižíka, které se roku 1992 přestěhovalo z Podmostní ulice do budovy bývalé základní školy na Husově náměstí.

63


64

Tzn. Privatizace bez spojení se zahraničním partnerem.

65




33

V současnosti se ve městě nacházejí tři informační centra, 27 pošt, Zoologická zahrada a botanická zahrada, dino park, CineStar, Cinema City, Kino Beseda, divadlo Plzeňská vstupenka, bazén Slovany, zimní stadion, fakultní nemocnice a pečovatelské ústavy. Neobyčejně široká je i síť středních odborných škol, gymnázií a uměleckých škol. K nejhodnotnějším tradicím plzeňského kraje patří činnost Divadla J. K. Tyla. Plzeň je dějištěm kulturních akcí a festivalů mezinárodního významu – Smetanovské dny, Skupova Plzeň, Historický víkend, festival Na ulici, Pilsner fest, Mezinárodní bienále kresby či festival Divadlo. V roce 2015 získalo město Plzeň titul Evropské hlavní město kultury, což přinese zdejším obyvatelům a turistům více než 600 kulturních akcí. Pro město je to obrovská příležitost objevit, co všechno kultura znamená a přináší, koho oslovuje a zapojuje. Rozhodně nelze upřít městu velký pokrok, který za posledních 26 let udělal – z totalitní šedi se město proměnilo v normální evropské město plné barev.

4 4.1

PRAKTICKÁ ČÁST – ORÁLNĚ HISTORICKÝ VÝZKUM ÚVOD DO VÝZKUMU

Když jsem se zamýšlela nad možnostmi bádání o opozičních aktérech na Plzeňsku prostřednictvím orální historie, musela jsem si v první řadě položit otázku, zdali mohu vůbec získat dostatečně široký a informačně hodnotný soubor rozhovorů. Prvotním krokem se stala informativní schůzka s plzeňskou historičkou Naděždou Morávkovou, která mi poskytla několik kontaktů. Mezi uvedenými kontakty byla i historička a disidentka Jana Petrová, která udala další směr mého bádání. Její diplomová práce (Zapomenutá generace – Nezávislé aktivity a samizdat na Plzeňsku v 80. letech 20. století) se stala velkým zdrojem plzeňských opozičních aktérů. Tatáž jména jsou k nalezení v publikaci od docenta Lukáše Valeše ve sborníku Rok 1989 v Plzni a Západních Čechách. Kontaktní údaje byly víceméně k dohledání na internetu. Již první narátor byl velice nápomocný s dalším výběrem osob. Tak byla uplatněna i známá metoda snowball sampling, tedy metoda nabalování. Někteří oslovení narátoři mají nebo měli určitou zkušenost s prezentací v médiích. Tito lidé se převážně zaměřovali na záležitosti pracovního a politického charakteru, o 34

soukromých věcech hovořili méně. Setkala jsem se také s lidmi, kteří podobné rozhovory již absolvovali. U těchto osob byla patrná připravenost a dle mého pocitu někdy až naučenost svých výpovědí. Respondenti, kteří naopak nebyli zvyklí na ústní prezentaci svého života, očekávali od začátku formu interview. Většinu narátorů jsem poprvé zkontaktovala písemně, tedy e-mailem. Celkem jsem oslovila dvanáct narátorů (osm prostřednictvím e-mailu, čtyři telefonem). Na základě těchto kontaktů se mi podařilo zrealizovat 14 rozhovorů s devíti narátory. Ve dvou případech jsem nedostala žádnou odpověď a s jedním narátorem jsme se nedokázali domluvit na termínu schůzky. Mohu konstatovat, že hledání vhodných osob do mého projektu proběhlo bez větších obtíží. Všichni byli velmi ochotní a nápomocní. Pouze s výše zmíněnou Janou Petrovou se uskutečnilo setkání až po 9 měsících pravidelného telefonického kontaktování a přiznávám, že jsem ji k rozhovoru přiměla, domnívám se, svou neodbytností. Na druhou stranu největším překvapením se pro mě stala vstřícnost narátora Jana Rampicha, který se podělil o svůj životní příběh nahranými rozhovory v celkové délce cca 10 hodin, a dodnes jsme spolu v kontaktu. O své vzpomínky, zážitky a zkušenosti se se mnou podělily různorodé osobnosti, které měly však jedno společné – odpor vůči komunistickému režimu. Jedná se o sedm mužů a dvě ženy. Pro přehlednost uvádím orientační údaje o narátorech v tabulce: Jméno

Rok

Místo

Dokončené

Zaměstnán

Současné

narození

narození

vzdělání

í v roce

zaměstnání

1989 Anton

1959

Plzeň

Mgr.

Miroslav

Krajské

Public relations

kulturní

– vedoucí

středisko Cuhra

1936

Praha

Ing.

Jaroslav

Výpočty

Důchodce, člen

stavebních

Konfederace

konstrukcí

politických vězňů ČR

Líbal

1954

Mělník

Bc.

Vladimír

35

Aranžér

Úředník a

výloh

výtvarník

1967

Motl Leoš

Ústí nad

Ing.

Student

Technik na ZČU

Ing.

Geodet –

Náměstek

Orlicí Náhlík Petr

1961

Plzeň

Jihozápadní primátora dráha Petrová

1969

Sušice

PhDr. Mgr.

Vedoucí

Poradna Národní

průvodkyně rady osob ze

Jana

Rampich

1966

Plzeň

Základní

Jan Šaman

1965

Plzeň

Mgr.

na zámku

zdravotním

Kozel

postižením ČR

Železniční

Škoda Plzeň -

stavitelství

svářeč

Student

Ošetřovatel a léčitel

Michal Tydlitátová

1959

Plzeň

Mgr. Th.D.

Věra

Mateřská

ZČU - odborný

dovolená

asistent na KBS

Tabulka 2 – Orientační údaje o narátorech.

4.2

REALIZACE A CHARAKTERISTIKA ROZHOVORŮ

Rozhovory jsou vedeny standardní metodou orální historie: první rozhovor – životopisné vyprávění, u některých narátorů následoval druhý rozhovor – více tématicky zaměřený na badatelská témata. V jednom případě proběhly rozhovory čtyři. V rámci výzkumu bylo nahráno čtrnáct rozhovorů s devíti narátory. Hlavním kritériem při výběru narátorů byla jejich účast v protirežimních činnostech především na území města Plzně. Rozhovor vždy začínal úvodní otázkou, která v sobě obsahovala opětovné představení

36

výzkumu a cíl práce. První seznámení proběhlo během počátečního zkontaktování – buď telefonicky nebo e-mailem.67 Místo k setkání nechala tazatelka vždy na rozhodnutí narátora, protože podmínkou pro vydařený rozhovor je z velké části pohodlí samotného vypravěče. Proto bylo dbáno na narátorovo přání, ačkoli se často stalo, že šlo o rušnější podniky a tím byla do jisté míry „znehodnocena“ kvalita dané nahrávky. Pouze ve dvou případech byla tazatelka hned pozvána do narátorova bytu, v dalších dvou případech na jejich pracoviště. Ostatní rozhovory byly nahrávány ve veřejných plzeňských podnicích. První rozhovor byl uskutečněn 4. února 2015 a poslední 2. července 2015, přičemž nejdelší rozhovor trval 03:37:01 minut a nejkratší 00:27:49 minut. U dvou narátorů byla během rozhovoru přítomna třetí osoba.68 Po představení výzkumu tedy následovalo samotné vyprávění narátorů. Rozhovor tazatelka začínala neutrální otázkou, která směřovala na jejich dětství a rodinné zázemí, ve kterém vyrůstali. Většina narátorů poté volně vyprávěla chronologicky o svém životě. Otázky byly kladeny v případě, když narátor tzv. ztratil nit, nebo když tazatelka potřebovala něco upřesnit. Stávalo se, že z počátku narátoři ve zkratce shrnuli svůj život a poté se za pomoci tazatelčiných otázek vraceli zpět. Po ukončení rozhovoru byl narátorům dán k podpisu Souhlas se zpracováním a zpřístupněním osobních a citlivých údajů, dle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.69 Souhlas podepsali všichni narátoři bez výhrad. Dá se říci, že všichni jej považovali

67

Osvědčilo se mi spíše elektronické oslovení narátora, neboť v písemné podobě je menší

pravděpodobnost možného pochybení jak v čase tak v místě schůzky. Má osobní zkušenost s jedním narátorem toto tvrzení dokazuje - domluvili jsme si schůzku pouze telefonicky, špatně jsem porozuměla místu pro setkání a než jsme si vyjasnili kdo se na jakém místě nachází a omyl napravili, uběhla cca hodina. Narátor tento omyl vzal s humorem, nicméně od té doby dávám zvláštní zřetel na zopakování sdělených informací a žádám o potvrzení sjednaných údajů ještě v písemné podobě – např. formou sms. 68

Jedná se o první rozhovor s Janem Rampichem, který byl veden za přítomnosti jeho kamarádky

a spolubydlící. Do rozhovoru nikterak nezasahovala. Dále se jedná o rozhovor s Věrou Tydlitátovou, který byl veden v narátorčině kanceláři za přítomnosti jejího kolegy. Taktéž do rozhovoru nezasahoval. 69

Viz. příloha 13.1

37

za nedílnou součást výzkumu.70 Ukončení rozhovoru probíhalo spontánně, ve většině případů došlo k vyčerpání předem připravených tematických okruhů. Tazatelka na závěr narátorovi poděkovala za strávený čas a ochotu podílet se na projektu. Po vypnutí nahrávacího zařízení tazatelka s každým narátorem ještě alespoň půl hodiny zůstala a dala prostor volné konverzaci. Po ukončení každého rozhovoru byla vyhotovena karta narátora a protokol k rozhovoru, ve kterých jsou uvedeny základní informace o narátorovi, o čase, místě, okolnostech setkání, o případných přerušeních a dalších mimořádných skutečnostech, k nimž během rozhovoru došlo. Pokud bylo třeba, byly použité úseky výpovědí narátorů za účelem srozumitelnosti mírně poupraveny. V případě nutnosti byly opraveny stylistické nedostatky nebo v některých případech větná skladba tak, aby bylo sdělení jasné. Podobně byly na některých místech vyňaty opakující se části vět, které nikterak nesloužily k posílení či obohacení již sdělených informací. V ojedinělých případech bylo nutné mírně pozměnit pořadí vět, aby sdělení dávalo jasný smysl.

4.3

ANALÝZA A INTERPRETACE ZÍSKANÝCH PRAMENŮ

V analytické části se tazatelka zaměřila na vyprávění narátorů, především tedy na výpovědi a témata, která narátoři vnesli do rozhovoru sami. Také byl věnován prostor tématům, kterých se v rozhovoru dotazovaní nedotkli z nejrůznějších důvodů, buď je nepokládali za důležitá pro výzkumné účely, či se o tyto informace nechtěli podělit. Tato diferenciace sloužila pro identifikaci jednotlivých témat. Východiskem interpretační části práce je analýza hermeneutická, pro niž je charakteristické zaměření na porozumění interpretace ústního svědectví narátora, což koresponduje se zásadami orální historie, stejně tak jako to, že finální výklad není definitivní možná skutečnost, ale je její další možností.71 Takto je nezbytné chápat interpretační část i závěry předkládané práce.

70

Pouze jedna narátorka požádala o doplnění informace, že chce být vyrozuměna, za jakým

účelem (pokud bude) je archivovaný rozhovor využíván. 71

VANĚK, Miroslav – MÜCKE, Pavel – PELIKÁNOVÁ, Hana: Naslouchat hlasům paměti. Praha:

Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007, s. 132.

38

Velice podstatným faktem při interpretaci orálně-historických pramenů je vedle vztahu mezi tazatelem a narátorem rovněž problematika paměti.72 Tazatel by měl nezbytně vnímat narátorovo ústní svědectví jakožto cenný a nezastupitelný prožitek jedince. Při interpretaci je potřeba použít nejen výpovědí narátorů, nýbrž také všechny ostatní dostupné zdroje informací. Případné neshody mezi narátorovým vyprávěním a jinými zdroji informací je třeba důsledně analyzovat. Tyto nesrovnalosti mohou vyvěrat z mnoha důvodů.73 Přesto však mají rozhovory s pamětníky nezastupitelnou roli, protože mohou nabízet nové hledisko na dané téma nebo přinášet důležité informace.

4.4

ZE VZPOMÍNEK NARÁTORŮ

Cílem této části práce je představit individuální zkušenosti a poznatky devíti osobností, podílející se na pádu komunistického režimu. Vzhledem k tomu, že vzorek mých narátorů je velmi různorodý, nelze jejich příběh shrnout do jedné tematické kapitoly, rozhodla jsem se každé jejich životní období zvlášť analyzovat, i když budeme mít na paměti, a to v každé jednotlivé fázi analýzy, celek, resp. kontext životního příběhu daného narátora. Díky vyprávění narátorů se postupně seznámíme s prostředím, které je formovalo, a které je dle mého názoru pro jejich budoucí život zásadní. Získané výpovědi jsou analyzovány a interpretovány v pěti tematických okruzích, které představují jak zkušenosti, tak i postoje narátorů. Podkapitoly jsou řazeny chronologicky od dětství po současnost. V podkapitole Sociálně - ekonomické zázemí a postoj ke komunistickému režimu analyzuji a interpretuji vzpomínky na rané dětství a rodinné prostředí. V podkapitole Studijní léta a každodennost se věnuji studijnímu období a volnému času. V následující podkapitole Zaměstnání a každodennost analyzuji a interpretuji jejich pracovní činnosti a vedlejší aktivity týkající se běžného života. Předposlední podkapitola Listopadové dny roku 1989 je nedílnou součástí vyprávění každého z dotazovaných, neboť se osobně podíleli na událostech, které vyvrcholily pádem režimu. Poslední podkapitola Život po roce 1989 vykresluje konečný obraz předkládané práce o formování občanské aktivity před a po roce 1989.

72

O problematice paměti viz kapitola Orální historie a paměť.

73

Například mohou mít své kořeny v selhávání paměti či vlivem kolektivní paměti byly zkresleny.

39

4.4.1

Sociálně - ekonomické zázemí a postoj ke komunistickému režimu

Jak vyplývá z rozhovorů, oslovení narátoři mají různá sociální a rodinná zázemí. Narozeni jsou v rozmezí let 1936 až 1969, přičemž většina přišla na svět ve druhé polovině 20. století. Na následujících stránkách se pokusím přehledně shrnout životní start každého z narátorů a počáteční důvod vedoucí k odporu vůči režimu. Nejstarší z narátorů, Jaroslav Cuhra, který se narodil v roce 1936 v Praze na Malé Straně, pochází z tradičně křesťansky založené rodiny. Od počátku byl narátorův život ovlivněn právě komunistickým režimem, protože otec narátora74 byl perzekvován a zatčen již v roce 1948. Tato skutečnost byla pro dvanáctileté dítě stěží pochopitelná. „Začal jsem vnímat, že to není všechno jaksi zlato, co se třpytí, ta poválečná euforie, která nastala, kterou jsem vnímal jako ten devítiletý chlapec, jsem ji vnímal víc ještě, protože ty okolní věci jsem si nemohl uvědomovat, kam se to hrne. Což jsem potom pocítil velice brzy, když v roce 1948 otce zavřeli, on dělal presidiálního šéfa Ministerstva techniky, dnes bychom říkali prvního náměstka. Čili se to brzy samozřejmě projevilo na nás, na rodině, že jo. My jsme byli čtyři sourozenci, takže matka na všechno zůstala sama, takže nutno říct, že od první chvíle jsme už neměli příliš ustláno…neměli jsme podestláno růžemi.“75 Není pochyb, že starat se o čtyři děti vyžaduje hodně úsilí, natož když na děti zůstane žena úplně sama i bez pomoci prarodičů, kteří už tehdy byli po smrti. Matka původně vyučovala hru na klavír, ale po uvěznění svého manžela se této profese musela z časových důvodů vzdát a přivydělávala si jako pomocná síla v tzv. Osvobozené domácnosti. „Dneska, když to

74

Ing. Jaroslav Cuhra (1904 – 1974) byl český architekt, křesťanský politik, odbojář a politický

vězeň. Aktivně se zapojil do protinacistického odboje, byl důležitým členem odbojové organizace ÚVOD v Plzni a Praze. Jeho bratr Ing. Josef Cuhra se také zapojil do odbojové činnosti, za což zaplatil životem, zahynul v Osvětimi. Jaroslav Cuhra jako známý odpůrce komunismu byl už v dubnu a pak v listopadu 1948 zatčen a v roce 1950 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu na 12 let vězení. Po deseti letech na Borech, na Mírově a v jáchymovských dolech byl roku 1960 amnestován, ale už v červnu 1961 znovu zatčen a odsouzen na 8 let za přípravu křesťanskodemokratické strany. Pro své spoluvězně pořádal přednášky o své politické filosofii, které se jako motáky podařilo propašovat ven. Podruhé byl amnestován roku 1966, roku 1968 působil v K 231 a snažil se o obnovu ČSL. Zemřel u dcery v Karlových Varech a je pochován na břevnovském hřbitově. 75

Rozhovor s Jaroslavem Cuhrou vedla Apolena Oktábcová, 24. 3. 2015.

40

hodnotím, tak si to ani neumím představit, jak to všechno zvládla. Prostě to zvládla.“76 Otec Jaroslava byl tedy vězněn s krátkou přestávkou téměř 18 let. Propuštěn byl roku 1966 a v roce 1968 se opět zapojil do veřejného dění. Stal se aktivním členem K 231, vytvořil architektonický návrh pro kostel v Praze-Strašnicích, který ale nebyl nikdy zrealizován. Dále usiloval o proměnu lidové strany. Všechny tyto snahy byly ukončeny okupací vojsky Varšavské smlouvy. Díky této životní zkušenosti se Jaroslav automaticky postavil proti komunistickému režimu a v budoucnu se aktivně zapojil do disidentských kruhů. Jan Rampich, narozený o třicet let později v roce 1966, neměl dětství rovněž jednoduché. Narátorovo dospívání negativně narušovala jeho matka, která propadla alkoholu a o svou rodinu se nezajímala. Otec narátora je původem z Jugoslávie. Doma moc času netrávil, protože měl dvě zaměstnání, aby splatil dluhy, které způsobovala matka. Narátor, když zpočátku hovořil o své rodině, použil slovní spojení „celkem fungující rodina“, to je ale po vyslechnutí celého rozhovoru velice vzdálené realitě. Jan např. ve svých desíti letech musel převzít veškerou zodpovědnost za svého narozeného bratra. „Vlastně mně bylo deset let, když jsem se musel starat o mimino, protože matka přišla z porodnice a (...) No a najednou jsem se musel starat o celou domácnost, takže tam byl takovej jako zádrhel s tím, že místo toho, jak se říká, šel čutat fotbal s klukama, s kamarádama, nebo si hrát, tak jsem vozil kočárek, přebaloval bratra, musel ho nakrmit atd. No a to nějak prostě takhle fungovalo vlastně celou základku. Matka propila někde nějaký cizí peníze, takže táta musel dělat, víceméně celý život dělal dvě práce, aby splatil třeba 40 - 50 tisíc v té době, což byly velký peníze, které propila za rok, že jo. (…) Třeba někdy se stalo, že třeba... a to právě jsem poznal, že pije nebo jsem si to uvědomil, protože když se narodil brácha, tak mi to nepřišlo, že jo, když třeba spala nebo byla taková veselejší, tak si to člověk neuvědomoval. Až potom, když jsem musel ještě uklízet v bytě zvratky a podobný věci.“77 Otec se svou nepřítomnost v domácnosti snažil vynahradit občasným cestováním do Jugoslávie. „Dneska už jsem to pochopil, tam to nebyla prostě rodina. Tam to bylo spíš takový plnění povinností, stejně jsme tam... zase jsme tam byli jakoby v podstatě čtyři cizí lidé svým způsobem. Mezi našima už to taky asi moc nefungovalo.“78 Až zpětně hodnotí Jan svoji rodinu za disfunkční. Obecně se dá říct, že

76


77


78

Tamtéž.

41

jedinec nedokáže hodnotit své rodiče objektivně, do doby kdy je na nich závislý. Stojí za uvážení, co vlastně lze považovat za správně fungující rodinu, ale v tomto případě o disfunkčnosti není pochyb. K rozvodovému řízení rodičů došlo zhruba, když bylo Janovi 16 let. V té době měl už problémy se státní bezpečností, ačkoliv o tom sám ještě netušil. Stačilo, že se vymykal svým extravagantním zjevem a poslechem hudby. Jeho vzezření se odrazilo i v rodinném soužití. Rodiče mu nedůvěřovali a nepodporovali ho ani finančně. Narátor proto denně chodil na brigádu do Škodovky, kde myl po vyučování okna. Obtížný start do života postihl také Michala Šamana, který vyrůstal v těžkých sociálních podmínkách. Jeho matka byla za dobu jeho dospívání čtyřikrát provdána, a díky tomu docházelo k častému stěhování. Michal např. vzpomíná na období, kdy mu bylo přibližně 3 a půl roku a stěhovali se do Nového Kramolína na Domažlicku do jedné hospody, kterou rodiče vlastnili. „To bydlení tam bylo docela drsný. Nás ta chudoba, když to takhle řeknu, provázela celý život. Když jsme se tam nastěhovali, tak dneska to vypadá jako dobrodružně jo, ale ta hospoda tam do dneška stojí, tak vlastně jme bydleli v hospodský kuchyni. (…) Tam byl průchod vlastně na jeviště do tanečního sálu a to bylo oddělený dřevotřískou a tam jsme spali. Tam měli naši ložnici. Jo, takže když byla tancovačka, tak my jsme spali za tou dřevotřískou.“79 Michal na své dětství vzpomíná ale velice rád a především právě na období strávené v Novém Kramolínu. „No ale nicméně na to Chodsko vzpomínám hodně rád, to bylo asi jedno z nejhezčích období mého života. Protože jsem tam měl absolutní volnost v té přírodě. Jo, za tím si dneska stojím, že co dneska dětem chybí, je kontakt s přírodou. Takže já jsem víceméně nebyl doma, pořád jsem tam někde lítal po lesích a četl si Dva divochy a stavěl sruby a já nevím udělal jsem si tam dokonce zahrádku a pěstoval jsem tam mrkev a tohleto.“80 V jeho deseti letech se ale rodina musela přestěhovat do Ostrova nad Ohří. „No a to vím, že bylo pro mě krutý. Z toho jsem se strašně dlouho vzpamatovával, jak jsem z té vesnice nechtěl a z té přírody a teďka i ten přechod z té školy, z té dvoutřídky do Ostrova nad Ohří a tam prostě ten mamut, ta škola obrovská.“81 Přesto se Michalovi ve městě nakonec zalíbilo. Začal se mnohem více věnovat četbě, dokonce byl schopen během týdne přečíst pět knih. Také tam poznal spoustu lidí, kteří ho motivovali a dále směrovali. V životě ho ale nejvíce ovlivnily, jak

79

Rozhovor s Michalem Šamanem vedla Apolena Oktábcová, 15. 2. 2015.

80

Tamtéž.

81

Tamtéž.

42

sám uvádí, tři aspekty - příroda, četba a sport. Jeho priority jsou poměrně propojené. Michala jako senzitivního člověka ovlivňovala příroda a poměrně negativně reagoval na veškeré prohřešky vůči ní. Snad i s pomocí četby (v mládí nejvíce četl scifi) utíkal před dotírající realitou a sport napomáhal jako účinné „antidepresivum“ nebo lépe řečeno, jako „továrna na endorfiny“. Věra Tydlitátová vyrůstala v rodině, která byla komunistickým režimem perzekvována. Od dětství byla vychovávána v antagonistickém postoji proti tehdejší politické ideologii. Doma často otevřeně o politické situaci hovořili. „Já jsem pocházela nebo pocházím z rodiny, kdy vlastně ten antikomunistický duch byl od počátku. Už vlastně moji prarodiče nebyli komunisti, ale vymezovali se proti nim. A moji rodiče patřili k takovému tomu intelektuálnímu proudu tady v Plzni, protože byli učitelé tady na střední škole, takže měli vlastně blízko ke kultuře a můj otec se navíc zajímal o umění, takže dělal takové rozhovory s výtvarníky a znal se třeba s Jiřím Trnkou a podobně. A v 60. letech oba začali podporovat Pražské jaro. Já jsem byla malá, mně bylo v podstatě, když to začínalo asi osm nebo devět let. Ale už tehdy jsem vnímala takovou atmosféru v té rodině, kde se o tom hovořilo, pořád se poslouchala Svobodná Evropa, pořád se mluvilo, jak to bude, co bude, podporoval se Dubček a podobně.“82 Věra vzpomínala i na to, jak se její rodiče rozcházeli v názoru na reformu socialismu. „Naši tehdy možná jako ostatní podlehli iluzi, alespoň moje maminka podlehla iluzi, že jakoby ten komunismus se dá reformovat a fandila Dubčekovi. Můj tatínek byl radikálnější, ten tady zakládal spolu s jinými KAN v Plzni. A tak jako samozřejmě ne že by se hádali, každý na to měli trochu jiný pohled, ale oba byli silně pro jakoukoli reformu a pro svobodu. Já jsem to prožívala v tom školním věku, takže jsem to vnímala taky u svých učitelů, kteří taky velmi krátce před srpnem 68 byli dost radikální a vyjadřovali se hodně výrazně.“83 Není se čemu divit, že se také Věra postavila proti tehdejší politické situaci a snažila se angažovat. Tento vývoj je z psychologického hlediska naprosto přirozený. Od raného mládí jí byly vštěpovány určité vzorce správného a špatného lidského smýšlení. Samozřejmě byla její rodina pouze jedním z prvotních podnětů, které vedly Věru k opozici vůči komunistickému režimu, vlastní názor si utvářela později sama prostřednictvím vlastních zážitků.

82

Rozhovor s Věrou Tydlitátovou vedla Apolena Oktábcová, 30. 3. 2015.

83

Tamtéž.

43

Někteří oslovení respondenti pocházejí z komunistické rodiny, nebo alespoň jeden z rodičů byl po určitou dobu ve straně. „Možná by nebylo nezajímavé říct, že vlastně až do roku 1968 byl můj táta funkcionářem KSČ, takže jsem vyrůstal v prostředí opravdu rodiny, která ctila komunismus. Je to tak, je to tak. Táta mě vodil na přehlídky a na různé první máje a tak dále. A já musím říct, teda že tenkrát v tom věku jsem to neodmítal. Prostě bral jsem to, že takhle to je.“84 Tento postoj se u Vladimíra Líbala změnil v pádem Varšavských vojsk, kdy otec narátora přišel o funkci a nemohl nikde sehnat zaměstnání. Jeho matka, po vyloučení svého manžela, vstoupila do komunistické strany za účelem ochránit rodinu. Z globálního hlediska považuje narátor rok 1968 jako tzv. generační revoltu vůči svým rodičům. „Tenkrát nám naši nic neříkali, ale musím říct, že ten rok 68 pro mě samotného, to mně bylo 14 let tenkrát, byl hodně důležitý, protože najednou jako spousta jiných lidí, jsem najednou začínal chápat, i v tomto věku…trošku jinak ve smyslu pocitu jakéhosi čerstvého větru, který začal vát. Postupně mizela cenzura, začaly se objevovat různý věci ze zahraničí, výborný filmy, výborná divadla, prostě najednou se to všechno dalo do pohybu. A podle mého názoru jako tohleto se pro mě stalo jakýmsi základem pro to moje další směrování. Ať už jenom ten táta, že se mu stalo to, co se stalo. Čili tam jsem někdy začal chápat, á bacha, ono to není úplně v pořádku, jak se to jevilo do té doby. A zároveň jsem se začal potkávat s tím otevřenějším světem a to bylo velmi důležité a třetí věc, že samozřejmě to, že přišli Rusové tenkrát nebo ty armády, se stalo obrovským zklamáním. Jakoby pocit, že vše je prohrané. To říkám i proto, protože jaksi proniknout, to já můžu opravdu z vlastní zkušenosti říct, proniknout tou ideologickou mlhou, jak to opravdu všechno je, mně osobně trvalo opravdu delší dobu.“85 Z výpovědí je patrné, jak je pro mladou vyvíjející se bytost důležité rodinné zázemí a jakým způsobem se politická situace odráží na kvalitě jejich života a celkovém náhledu na svět. Pro Janu Petrovou se stalo důležitým životním milníkem přechod z rodné Sušice do Plzně, kde začala poznávat hudební undergroundovou scénu. Jana pochází z kantorské rodiny a má ještě tři starší sourozence. „Moje máma byla původně učitelkou, ale vzhledem k tomu, že byla na mateřské dovolené a potom se starala o svého tchána, tak byla dohromady vlastně 15 let doma. A pak si na učitelství už netroufla, no a taky vzhledem k tomu, že se změnily poměry a nechtělo se jí učit, co se muselo, tak vlastně po delší odmlce šla pracovat do výroby cukrářské. A můj otec byl učitel, ředitel vlastně, ale nechtěl pracovat na velkých

84

Rozhovor s Vladimírem Líbalem vedla Apolena Oktábcová, 5. 2. 2015.

85

Tamtéž.

44

školách, takže pracoval většinou na vesnicích u Sušice, kde byly málotřídky.“86 Její matka byla silně věřící. Otec byl naopak členem KSČ a to vedlo ke zhoršení vztahu otce a dcery. Dnes už otec není naživu, ale po narození narátorčina syna v roce 1999 došlo mezi otcem a narátorkou k usmíření. Určitě stojí za zmínku, že matčin bratranec se v 50. letech snažil přejít hranici, ale zůstal uvězněn v ostnatých drátech, které ho usmrtily. Nikdo bohužel rodinu nekontaktoval a ke všemu se ještě StB snažila celou situaci kamuflovat a rodině zasílala ze zahraničí vzkazy, kde bylo psáno, že bratrance žije, přestože byl již dávno po smrti. Také z tohoto důvodu cítila narátorčina matka proti komunistickému režimu silné nepřátelství. Oslovený narátor Miroslav Anton v rozhovoru několikrát zdůraznil, jak na jeho utváření názorů měla největší podíl četba, nikoliv jeho rodina. „Táta byl dělník, zedník a velmi dobrý zedník. Je ještě naživu, já říkám byl, protože jako v té době. Máma byla úřednice, pracovala na poště, později potom pracovala v papírně, to už v 80. letech. (…) Když mi bylo 15 let a sestře 13 let, tak se naši rozvedli a zvláštní nebo zajímavý na tom je, že táta, který se teda potom znovu oženil, (…), tak jeho to úplně jako převrátilo na druhou stranu a z něj se stal komunista. (…) Kdežto máma, která se nikdy neangažovala v žádném hnutí, tak zůstala jaksi věrná tomu, asi by se dalo říci antikomunistickému smýšlení. Ale a na tom trvám, není to tak, že bych byl v tomhle směru pod vlivem matky, ale já si fakt myslím a jsem přesvědčený o tom, že od těch deseti, patnácti, nebo od devíti do čtrnácti, kdy se tak jakoby ty názory formují, tak že to bylo hlavně díky tomu, že jsem se mohl tím pročíst.“87 Miroslav si je také jistý, že ho formovalo dlouholeté působení ve skautu a lidé, kteří ho obklopovali. S otcem se narátor do konfliktu kvůli odlišnému politickému přesvědčení nikdy nedostal, vzájemně respektovali své názory a o politice se společně nebavili. Zajímavý je postřeh narátora, vztahující se k rozpadu rodiny, kdy otcovu „novému životu“ přisuzuje i jeho angažmá v KSČ. Bohužel se mi tento moment nepodařilo více rozkrýt. Leoš Motl o své rodině hovořil velmi málo. Několik informací je také k nalezení v publikaci Sto studentských revolucí88, kde s ním byl v roce 1997 učiněn rozhovor. Díky

86

Rozhovor s Janou Petrovou vedla Apolena Oktábcová, 20. 3. 2015.

87


88

OTÁHAL, Milan a Miroslav VANĚK. Sto studentských revolucí: studenti v období pádu

komunismu - životopisná vyprávění. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, str. 588.

45

tomuto rozhovoru mohu konstatovat, že i po tolika letech se jeho výpověď nezměnila. Některé skutečnosti dokonce vypráví skoro doslovně. Leoš pochází z malé vesnice Knapovec, která se nachází ve Východních Čechách a od svých pěti let vyrůstal pouze s matkou, protože jeho otec zahynul při autonehodě. Rodiče měli základní vzdělání a nikdy ve straně nebyli. Matka pracovala jako poštovní doručovatelka a je věřící. Nemyslí si, že by rodinné prostředí mělo na jeho vývoj nějaký vliv, protože vyrůstal v klasickém vesnickém prostředí. Ani nebyl nikdy veden ke katolické víře. „Já si myslím, že jsem žil běžný tuctový život, jako i teď žiju běžný tuctový život. Základní škola v celku normální, průběh střední školy byl teda taky normální, ale do kontextu doby zasazeno, když se tak člověk rozkoukával na tom gymplu, tak zažil jsem několik takových společensko-politických milníků, jako úmrtí Brežněva a stěhování ruských armád přes tu naši gubernii někdy v letech 1984 – 1985. “89 Na vlastní kůži zažil, jak projížděla ruská vojska asi týden přes jejich vesnici, nakupovali v jejich obchodech a často vše vykoupili a místní obyvatelé neměli doslova co do úst. Čili z toho důvodu získal rychle proti Rusům averzi. Gymnazijnímu období věnoval více pozornosti, protože tam potkal a poznal mnoho zajímavých osobností, které ho ovlivnily do budoucna. Rovněž Petr Náhlík poskytl podobný rozhovor již v roce 2004. Rozhovor je zaznamenán v publikaci Vítězové?! Poražení?!, životopisná interview.90 A jako u předchozího narátora se vyprávění po letech nezměnilo. Z čehož můžeme usoudit, že narátor skutečně podává pravdivý obraz minulosti, nebo už vyprávěl svůj příběh tolikrát, že se ho naučil nazpaměť. Petra dovedla k odporu k režimu láska ke skautu a trampingu. „Moje matka byla vůdce skautského oddílu v letech 1968 – 1970 a tím pádem i já jsem jako malý kluk chodil do skautského oddílu, takže první střet s režimem jsem vlastně zažil jako zhruba desetileté dítě, kdy jsem se tolik těšil do skauta a soudruzi ho v září 1970 zakázali. Takže už jsem do skauta chodit nemohl. Přesto jsem zažil teda několik táborů v té době, ať už tedy s naším skautským oddílem nebo jako host na táboře, který vedla moje máma. První zkušenost ale byla taková, že jsme v potu tváře dostali v tom roce 1970 klubovnu a hned nám ji soudruzi tady zabavili a předali jí SSM. Takže to byl takový ten šok, kdy člověk ještě s režimem neměl nic společného, netušil nic o politice. A teď se mi

89 90

Rozhovor s Leošem Motlem vedla Apolena Oktábcová, 12. 3. 2015. URBÁŠEK, Pavel a Miroslav VANĚK. Vítězové? Poražení?: Životopisná interview. V českém

jazyce vyd. 1. Praha: Prostor, 2005, 2 v.

46

teda marně rodiče snažili vysvětlit, proč nám někdo sebral klubovnu. Bylo to tedy poměrně nepochopitelné. Tím pádem jsem pochopil, že teda, když to dali těm pionýrům, takže ti asi budou teda ti zlí. A tudíž jsem se tedy pionýru vyhýbal.“91 Zjednodušeně by se dalo konstatovat, že veškeré zákazy vždy vedou k nespokojenosti a vzpourám. Většina respondentů uvedla, že jim šlo pouze o to, aby směli poslouchat hudbu, kterou chtějí, aby směli číst knihy, které chtějí a samozřejmě cestovat, kam chtějí. Každý z nich žádal svá základní občanská práva.

4.4.1.1 Shrnutí Rodina je důležitá sociální jednotka, která plní celou řadu biologických, ekonomických, sociálních i psychologických funkcí. Svým členům poskytuje potřebné zázemí, uspokojuje jejich potřeby a zprostředkovává zkušenosti, které nelze získat jinde. Pokud je rodina v nějakém směru disfunkční, některé důležité potřeby těchto lidí zůstanou neuspokojeny, a rodina se pro ně stane spíše zdrojem zátěže. Když se podíváme na rodinu z historického hlediska, je zřejmé, že nastolení státního socialismu v Československu vedlo k rychlejšímu rozpadu tradiční společnosti. Vedle likvidace dosavadního politického systému a likvidace celých sociálních skupin došlo i k destrukci mikrostruktur, tedy včetně rodiny. Přesto nelze tvrdit, že by upadaly rodinné hodnoty. Rodina patřila a v současnosti stále patří mezi nejpreferovanější lidské hodnoty. Přesto otázky týkající se rodiny většina narátorů shrnula do několika vět, protože tyto informace nepokládala za důležité. Často jsem se k danému tématu musela v průběhu rozhovoru vracet. Narátoři směřovali své vyprávění především k listopadu 1989. Je pravděpodobné, že to bylo dáno tématem projektu, které narátory lákalo k hovoření převážně o revolučních událostech. Narátoři si sice byli vědomi, že pro pochopení jejich protirežimní aktivity musí sdělit i své rodinné a sociální zázemí, ale přesto se tomuto tématu věnovali ve většině případů stroze.

91

Rozhovor s Petrem Náhlíkem vedla Apolena Oktábcová, 10. 3. 2015.

47

Četnou reakcí pamětníků byla rozpačitost, jak vzpomínky na vlastní rodinu přiblížit a do jaké míry se podělit o tyto privátní informace. Většina narátorů zvolila logicky chronologický postup. Všeobecně se narátoři podělili o základní informace - čím se jejich rodiče živili, zda byli v komunistické straně a kolik měli sourozenců. Jelikož je můj vzorek narátorů genderově nejednotný a převažují muži, předpokládala jsem, že se o rodinných vztazích více dozvím právě od žen. Proto pro mě bylo velkým překvapením zjištění, že někteří muži jsou v tomto směru mnohem sdílnější, než ženy. Nejsem si jistá, z jakého důvodu narátorky o svých rodinách nechtěly příliš hovořit. Pouze dva oslovení narátoři vyprávěli o svém životě bez pobízení a zcela otevřeně. Od ostatních pamětníků dominovalo vyprávění o studiu, zaměstnání a svých aktivitách. U tématu rodiny byli ochotni odpovídat na kladené otázky tazatele, ale sami se do širšího vyprávění nepouštěli. Pamětníci převážně pochází z rozvrácených či neúplných rodin.92 Zde vyvstává otázka, zda mohou neúplné rodiny souviset s protestní kulturou. Domnívám se, že tato problematika není doposud ověřená a stála by za hlubší prozkoumání. Z výsledků mého bádání lze vypozorovat, že k protestu vedou osoby různé motivy, nemusí být tedy nutně spojeny s rodinným zázemím. Na základě rozhovorů s devíti narátory bohužel nemohu v tomto ohledu dojít k hlubšímu poznání, aniž bych sklouzla k nechtěné paušalizaci a generalizaci. Z jakého důvodu se vůbec začaly rodiny v takové míře rozpadat? Jen jedno z možných a konkrétních vysvětlení může souviset s rokem 1950, kdy vstoupil v platnost nový zákon o rodinném právu, podle něhož se uzavření manželství na národním výboru stalo jedinou právoplatnou formou vstupu do manželství. Tímto byly uskutečněné svatby v kostele považovány za druhotné, to znamená, že mohly být vykonány až po uzavření manželství na národním výboru.93 Možná i díky této zákonné úpravě přestal být rozvod v druhé polovině 20. století tabu. Trvalost rodinného soužití oslabilo pojetí manželství jako tzv. občanské smlouvy, která se dá kdykoliv rozvázat, na rozdíl od křesťanského vnímání sňatku. Z vyprávění jsem ani jednou nezaznamenala jako důvod k rozvodu rozdílné

92

Dva oslovení narátoři pochází z neúplné rodiny, způsobené uvězněním otce v případě Jaroslava

Cuhry a úmrtím otce v případě Leoše Motla. 93

Podle § 7 příslušného zákona 265/1949 Sb.

48

politické přesvědčení. Vždy se jednalo o osobní rozpory. V případě narátorky Jany Petrové je až udivující, že její rodiče spolu dokázali žít, vezmeme-li v potaz, že Janina matka byla silně věřící bytost a stála pevně proti komunistickému režimu, zatímco otec byl jejím členem. Nejtěžší start do života podle sdělených informací měl Jan Rampich. Jeho rodinné zázemí bylo velmi nestabilní a narušené. Domnívám se, že tento rodinný život poznamenal narátora do budoucna, ačkoliv si to sám nepřipouští. Troufám si to tvrdit i z důvodu, že jsem poznala jeho současné životní zázemí. Ačkoliv se již čtyřikrát oženil, nikdy se nepokusil o vytvoření fungujícího rodinného prostředí. Všechna manželství brzy skončila a hlavním důvodem bylo nenaplnění rodinného soužití - Jan odmítal s partnerkou založit rodinu a je možné, že je to zapříčiněno právě jeho negativní zkušeností z mládí. Z vyprávění ostatních pamětníků jsem nabyla pocit, že prožili poklidné dětství. Vzpomínají především na volnost a přírodu, která je obklopovala. Jaroslav Cuhra prožil své dětství v Praze. Do roku 1948, tedy do svých dvanácti let, měl i plně fungující rodinu. Na své dětství narátor vzpomíná rád. Před rokem 1989 existovaly dva tzv. ostrůvky – jeden za zavřenými dveřmi svého domu a druhý na veřejnosti. V rodinném kruhu se spolu členové bavili otevřeně, nebo o určitých věcech pomlčeli. V rozhovorech zaznívalo, že se o politice doma nediskutovalo. V případě že byla rodina režimem perzekvována, byla ale situace jiná. V těchto rodinách panovala antagonistická nálada a v tomto duchu byly vychovávány i děti. Ve veřejné sféře ale platila předem nepsaná dohoda, která určovala společensky přijatelné chování. Kdo vybočoval z daného schématu, musel počítat s nepříjemnostmi ze strany státu. Pamětníci víceméně vzpomínali na svá politická prozření. Někomu trvalo delší dobu, než pochopil všudypřítomnou socialistickou propagandu. K informacím se narátoři dostávali především prostřednictvím rádia Svobodná Evropu, Hlas Ameriky a četbou v té době zakázaných samizdatů.

4.4.2

Studijní léta a každodennost

Jaroslava Cuhru poznamenalo zatčení a věznění otce také v zákazu studií. Proto se narátor nakonec vyučil zedníkem. „Ten výběr prostě byl z milosti, to se na to pamatuju jako dnes, ředitelka řekla (…), že pouze z milosti, když jsem měl samý jedničky, takže z 49

milosti prostě bych mohl jít na toho zedníka. Takže jsem odešel na toho zedníka a tak jsem se vyučil.“94 Jak poznamenává, to bylo jediné dobré, co mu bolševici dali, protože zednictví bylo pro jeho další činnost velmi užitečné a často je v životě využil. „Mně to tedy jako mladýmu klukovi nevadilo, musím říct, to člověk si uvědomuje až potom následně, že prostě ti mladí lidi to berou všechno úplně jinak, že když půjdu na zedníka, bude tam jak se to říká legrace slušně, že jo. Tak... ono tam té legrace teda moc nebylo musím říct tedy, jaksi bohužel. (…) Ale tam to tenkrát jaksi vypuklo v takový celý šíři, ty poměry, které byly. Tam to svazáctví, naprosto nepochopitelný, že jo, ten dril socialistickej, který teda vy neznáte, který teda ale byl naprosto jasný. Člověk nebyl svéprávný prostě, ani jako ten kluk v tom učení.“95 Později se dostal na Střední průmyslovou školu stavební v Plzni, kde se také seznámil se svou budoucí manželkou a zde také zažil první střet se Státní bezpečností. „V roce 1955, když jsem byl v průmyslovce ve třetím ročníku, si mě zavolali na bývalé gestapo (objekt v Plzni u Radbuzy, sídlo gestapa a později StB). Vůbec jsem nevěděl proč.“96 A tam ho poprvé přemlouvali ke spolupráci, protože mu někdo odcizil peněženku, ve které měl uloženy otcovi básně. Tyto básně nalezla StB pohozené na ulici. „Pozvali si mne na StB, vyšetřovatelé příšerně zuřili, chtěli vědět, kdo napsal ty básně a jak jsem k nim přišel. ,Víte, máte rok do maturity, tak nám tady podepište spolupráci. Budete nás informovat o tom, co se děje v průmyslovce.´ Odmítl jsem to, řekl jsem jim: ,Dobře, já vám to podepíšu, když tam napíšete, že vás budu informovat o věcech, které jsou v rozporu se zákonem, jako když někdo něco ukradne. To samozřejmě oznámím.´ To ale nechtěli.“97 Za pomoci starých známých otce, kteří si ho ještě pamatovali a vážili si ho, se dokonce dostal i na vysokou školu – ČVUT. Kvůli politickému tlaku musel ale brzy přestoupit z prezenčního studia do večerní školy, kde nebyl tak přísný politický dohled. Zde se mu podařilo dostudovat. Jan Rampich se sice dostal na střední dopravní průmyslovou školu, ale z politických i ze zástupných politických důvodů nedostudoval. Dokonce se domnívá, že se na školu dostal pouze díky úplatku jeho otce. „Na střední škole jsem si zúžil tesilky, sehnal jsem si takový ty různý kožený kalhoty, různý pruhovaný trička. No a přišel jsem takhle do

94


95

Tamtéž.

96

PALIVODOVÁ, Eva. Paměť národa: Příběhy 20. století [online]. 2009 [cit. 2015-09-10]. Dostupné

z: http://www.pametnaroda.cz/index.php/story/cuhra-jaroslav-1936-864. 97

Tamtéž.

50

školy (...) Najednou ředitel mě poslal se domů převlíct. V tesilkách. (...) samozřejmě většina škol zakazovala nosit džíny nebo džísky a tuto. Jo? Jenže já jsem džíny nikdy nenosil. (…) Takže já jsem musel se převlíct do druhých tesilek, který sice nebyly zúžený, ale stejně ho to vyprovokovalo. Zase mě poslal domů. Tak jsem dva dni do školy nešel, to je jasný. (smích) Že mě tam nechtějí. No a to už jsem znal pár lidí tady z Plzně, tak jsme si koupili různě lahváče, šli jsme chlastat někam do parku, že jo, v šestnácti, tuto. Nebo jabčák s Alpou, že jo? No a takovýdle věci. Ale pořád ještě jako mě nevyhodili, protože já celkem... zase prospěch jsem měl na to, že prostě jsem se nějak neučil, celkem slušnej. Jo? No. Tak jsem... tak ten druhák jsem tak nějak taky přežil ještě.“98 Ve třídě fungoval také jako tzv. brigádní referent. Měl za úkol spolužákům organizovat pracovní příležitosti a poté o tom psát referáty. Určitě ale nepatřil mezi nejvzornější studenty. Často své učitele i provokoval. „(…) učitelka občanský nauky byla zarytá bolševička. A když jsme jí měli, tak s jedním kamarádem jsme se bavili, aby to slyšela, že třeba Stalingrad byla špatně vedená válka, když to vyhráli Rusáci. Tak ta se mohla zbláznit.“99 S ředitelem neustále bojoval kvůli jeho stylu oblékání, k tomu přibyly potyčky s příslušníky policie a ve třetím ročníku na doporučení ředitele studium ukončil ze své vlastní vůle. „Já už jsem měl trochu zkušenost i z výslechů se Státní bezpečností. (…). No a vlastně v tom třeťáku jsem do tý školy pak moc nechodil. To už mě neklasifikovali ani z tělesný výchovy, protože to vždycky bylo odpoledne a to už mě učitel ani neznal. (…) A pátky už jsem ráno jel někam a tam jsem zůstal až do neděle. No a tím to tak nějak..samozřejmě doma už bylo zle, protože to už i matka na mě začala volat policajty, jo? No a že by se změnilo něco v jejím pitím, ne. Tam potom táta na mě jednou vystartoval, tak jsem na něj vzal židli doma s tím, že ať mi dá facku a že mu tu židli rozbiju o hlavu. Od tý doby se mnou nepromluvil. No a s matkou jsem teda vyrazil dveře (…) přišel jsem domů v takovým podroušeným stavu, ne že by ona na tom byla dost často líp, ale zase začala nadávat, tak jsem jí poslal prostě do prdele, tak o mě zlomila asi dvě dřevěný ramínka. No tak proletěla dveřmi skleněnýma. A tím se mi začala trošku mstít, takže policajti no.“100 Mezitím se rodiče rozváděli. Jan chodil za školu, často utíkal z domova a přespával u kamarádů, nebo i ve vlaku. Právě v tomto období mu ředitel školy doporučil studium ukončit. Jelikož ale nebyl ještě plnoletý, potřeboval

98

Rozhovor s Janem Rampichem vedla Apolena Oktábcová, 28. 3 . 2015.

99

Tamtéž.

100

Tamtéž.

51

k ukončení souhlas jednoho z rodičů. Matka byla nekompromisně proti, ale otec nakonec souhlas podepsal. Michal Šaman vystudoval gymnázium v Ostrově nad Ohří. Byl ovlivněn řadou svých učitelů, ale především tzv. T-klubem, zabývající se kulturními akcemi ve městě. Michal psal velmi rád básně a měl vždy nejlepší slohy. Když se rozhodoval, jakým dalším směrem se bude ubírat, přemýšlel nejprve o historii. „Hodně jsem toužil po historii. No ale naši mi to rozmlouvali takovým tím způsobem ,hele nenajdeš uplatnění, berou jich patnáct z republiky, neuživíš se a todleto´. Dneska už to chápu, když jsem si na nějaký ty věci v sobě rozpomněl proč mě ta historie táhla, ono je to jedno, on si člověk k tomu stejně cestu najde.“101 Sám sebe charakterizuje jako rozervaného romantika. Poměrně často se nešťastně zamilovával, často byl veřejností nepochopen a dodnes má problém prosadit se. Na střední škole propadl cyklistice. Sportu se věnoval závodně asi tři roky. Skončil s tím, když odešel z Ostrova studovat na Pedagogickou fakultu do Plzně. Tam se zhoršil jeho psychický stav, ke kterému možná přispěl i matčin nový manžel, který byl těžce nemocný. Dle jeho vlastních slov to nebyl hodný člověk a jeho matka se neustálým stresem psychicky zhroutila. Po dvou letech jejich manželství zemřel. Michal začal studovat tedy v Plzni obor Tělesná výchova, po roce si ale zažádal o přestup na aprobaci na obor Český jazyk a občanská výchova. Protože si hodně přál studovat literaturu, pravidelně dojížděl do Ostrova nad Ohří do T-klubu, kde se konaly literární besedy. Na jedné této besedě vystoupili známí spisovatelé a Michal vše pečlivě zaznamenával a poté učinil tři kopie. I přestože šlo o oficiální akci, byl předvolán na výslech StB. „Asi po čtyřech hodinách jsem se odtud vypotácel. Normálně mně tekly slzy. Byl krásný dubnový den. Vyšel jsem směrem k hvězdě, kde je tramvaj. Všude ti mladí lidi, ti milenci a teď mně se chtělo úplně křičet. Normálně, jak když z vás spadnou klapky. Vy nevíte, kde žijete, protože tam byl nejstrašnější ten pocit, že někdo vám tam ukáže, že jste úplný červ. ,Já když budu chtít, tak tě zničím, já tě zašlápnu, já tě to..´ A to mě nemučili, nic takovýho. No takže říkám, oni si ty nepřátele vyráběli sami.“102 Žádost o aprobaci mu samozřejmě po tomto incidentu zamítli. Odvolal se, ale to také nebylo vyslyšeno. Michal se nevzdal a poprosil o pomoc spisovatele Zdeňka Šmída, který mu napsal doporučení a nakonec na druhé odvolání byl přijat. Jeho matka se v tuto dobu přestěhovala do Jáchymova, kde si našla práci v Tesle a provdala se

101


102

Tamtéž.

52

počtvrté za jednoho tamního inženýra. Ve čtvrtém ročníku na vysoké škole se narátor zúčastnil jarní brigády v pivovaru v Polsku u Štětína. Vzpomíná, že to pro něj byla ohromná zkušenost. „Tam to byl úplně jinej svět, oni tam měli jako cokoliv. Co tam hráli na diskotékách, já jsem na to koukal.“103 Michal se spolužáky nasáli polskou uvolněnou atmosféru a rozhodli se, že nebudou jen nečinně přihlížet a zapojí se nějakým způsobem do veřejného dění. Miroslav Anton sám do rozhovoru vnesl vzpomínku na rok 1968 spojenou s okupací země. „Asi v pět hodin nebo ve čtyři hodiny ráno mě probudila matka, která brečela. To si pamatuju dodneška ,Rusáci nás přepadli´. Pak mě rodiče odvezli k prarodičům na vesnici k Nepomuku, protože se nevědělo, jak to bude vypadat. A jak jsme tam jeli autem, tak jsme viděli ruský tanky, který obklopili Zelenou horu a který míří z těch polí hlavněma na Zelenou horu, kde byla vojenská posádka.“104 Tato událost spolu se všemi informacemi, které vyčetl z knih, utvořily jeho životní postoj. Prožíval proces s Plastic People of the Universe a odchod Jaroslava Hudky, jehož koncerty obdivoval. Narátor se vyučil na nástavbovém studiu pro pracující ve Škodě frézařem. „Tenkrát ještě byly přímo obory, které byly s maturitou. Byly to čtyřleté obory, takzvané kombinované studium 3 + 2. (…) Tam jsme skončili všichni zkrachovalí, kteří jsme neudělali zkoušky, a nebo je nevzali na gymply. Tak my jsme byli takoví elitáři, takoví dělníci.“105 V letech 1979 – 1983 studoval na Pedagogické fakultě obor 1. stupeň Základní školy. Ke studiu se rozhodl sám, původně chtěl ale studovat český jazyk a dějepis, ale nebyl přijat. V těchto letech se začal postupně seznamovat s undergroundem a se samizdatem. V paměti mu utkvěla vzpomínka na událost, která se konala 21. srpna 1983, dva týdny před jeho státní závěrečnou zkouškou. „(…) v roce 1983 proběhla akce, kterou rozbili estébáci, a který jsem se účastnil a to byla akce Holubín. Možná vám k tomu řekne ještě někdo něco víc, Vláďa Líbal určitě, který tam byl. Já jsem tam byl jako účastník. Prostě to byla taková akce, kdy na tři dny se měli sjet a sjeli jsme se teda tady poblíž Planý u Mariánských Lázní na jednom statku, bývalá škola to byla. V podstatě nešlo o nic jiného, než že to mělo být takový setkání kamarádů, kteří tam jeli z Plzně, z Prahy a tak podobně a pochopitelně, že to bylo profláknutý. Tak z toho StB tenkrát udělala ... V podstatě nás rozehnala. (…) Ono

103


104


105

Tamtéž.

53

to bylo shodou okolností 14 dní před těma státnicema. No ale takže to byl jediný větší problém, který já jsem měl, který se se mnou táhnul, no vlastně ani nakonec netáhnul, protože já jsem nešel učit, ale šel jsem dělat dobrovolně do skladu a stal se ze mě dělník.“106 Tato akce se u Miroslava nijak nepodepsala, pouze dvakrát skončil u výslechu. Státní závěrečnou zkoušku složil bez problému, je možné, že i z důvodu, že neměl ambice zůstat ve školství. Narátor několikrát v rozhovoru upozorňuje, že ale nikdy nepatřil mezi disidenty, sám sebe řadí do šedé zóny. Vladimír Líbal dojížděl denně z Mělníka do Prahy na střední uměleckoprůmyslovou školu. V Praze se postupně seznamoval s novým prostředím. Ve třídě se setkal s mnoha zajímavými lidmi, kteří patřili do tzv. undergroundu. „Tak jsem zjistil, že vedle toho oficiálního života funguje ještě něco jiného. Takže to byl vlastně takový další moment, kdy jsem začal hledat tu svoji vlastní cestu, a kdy jsem začal poznávat pravdu, jako že je to úplně jinak. I ta škola k tomu pomohla v tom smyslu, že to bylo vlastně umění, čili umění znamená svobodu.“107 Každodenní dojíždění do hlavního města se stalo pro Vladimíra zlomovým bodem. Zpočátku trpěl, jak sám zmiňuje, mnoha mindráky, protože si i mezi vrstevníky připadal jako bezvýznamný vesničan. Ale časem se začal s pražským prostředím více sbližovat, navštěvoval různé kulturní akce a chodil se spolužáky do hospodských podniků. Celkově ale na 70. léta nemá nejšťastnější vzpomínky. „Ty 70. léta stály za prd a byl to tíživej bezčas. Lidi sice k sobě měli na jednu stranu blíž, ale z druhý strany všechno bylo šedivý a otlučený a rozbitý. Lidi se báli o svou existenci a začali se uchylovat do svého soukromí.“108 Lze jen těžko rozklíčovat, do jaké míry je tato vzpomínka vzpomínkou vlastní, skutečně prožitou, skutečně pociťovanou nebo je odrazem kolektivní paměti. S podobnými hodnoceními se po roce 1989 doslova roztrhl pytel. Po maturitě se Vladimír na vysokou školu nedostal. Byl povolán na vojenskou základní školu a po jejím absolvování odešel do pracovního poměru na Okresní kulturní středisko v Mělníku. V roce 2004 v rámci Ústavu umění a designu byl v Plzni otevřen bakalářský obor Mediální a didaktická ilustrace, narátor si podal přihlášku a úspěšně absolvoval roku 2007.

106


107


108

Tamtéž.

54

Petr Náhlík pocítil politickou diskriminaci hned po ukončení základní školy. Jeho rodiče sice neměli špatný kádrový profil, ale stačilo, že jeho matka působila jako skautská vedoucí. „Takže byť jsem školu měl na samé jedničky, tak jsem nebyl přijat na stavební průmyslovku. Mělo to takový...opět se režim ukázal, že dříve než mi z té střední školy přišlo oznámení, že jsem nebyl přijat, tak mi přišlo od Vojenských staveb Praha státního podniku nabídka, ať se u nich vyučím zedníkem a plus jeden rok navíc a budu mít maturitu. A ten dopis byl uveden slovy - vzhledem k tomu, že jste nebyl přijat na střední školu, nabízíme vám toto... a teprve 14 dní poté mi přišel dopis, že jsem nebyl přijat na střední školu. Tak to jako neměli soudruzi moc synchronizovaný, ale to už jsem jakoby tak věděl, o co jde.“109 Půl roku strávil na učňovském oboru v Praze a jelikož vedení školy porušilo tehdy uzavřený smluvní vztah110, tak si podal opět přihlášku na střední školu stavební v Plzni a nakonec byl přijat. Když zjišťoval, z jakého důvodu ho přijali o půl roku později, tak se dozvěděl, že tehdy byly kvóty, které nařizovaly školám přijmout určitý počet tzv. dělnických kádrů. „Takže já tím, že jsem byl nahnán na učňák, tak jsem se paradoxně stal dělnickým kádrem a na základě toho jsem se dostal na průmyslovku.“111 Narátor při střední škole aktivně navštěvoval do roku 1979 Svaz pro ochranu přírody a krajiny. V osmnácti letech z oddílu odešel a začal se věnovat trampingu. S trampingem se váže dohromady celá řada aktivit, jako např. psaní povídek, básní, grafická úprava knih atd. Netrvalo dlouho a vzešla z tohoto prostředí potřeba vydávat vlastní trampský časopis. Petr již na střední škole psal samizdat a vyprávění o tvorbě samizdatových tiskovin věnoval v rozhovoru značnou část svého času. Studium Petrovi nikdy nedělalo problém, s přehledem odmaturoval a podal si přihlášku na ČVUT obor Geodézie – kartografie. „A zase pomohlo to, že jsem se stal díky učňáku dělnickým kádrem, protože opět tam byla kvóta, že mají přijmout nějaké procento, což jsme se tam sešli takhle tři lidi, jako dva zedníci.“112 Původně se chtěl stát architektem, ale věděl, že na tento obor by neměl šanci se dostat. „To nebyla šance, tak jsem zjistil, že i řada profesorů a asistentů na této škole jsou ti, co by rozhodně nikdy nemohli učit na architektuře nebo na těch klasických pozemních stavbách, takže i většina... nebo větší část profesorů tam byla jakoby velmi slušní lidi, který taky měli nějaké vroubky z

109


110

Při nástupu na školu byla uzavřena tzv. smlouva o studiu, které mělo trvat 3 roky + 1 rok denní

studium, ale během školního roku toto bylo upraveno na 3 roky + 2 roky večerní studium 111


112

Tamtéž.

55

minula.“113 Během studií, jak jsem již zmínila, se aktivně zabýval vydáváním samizdat. Samizdatové tiskoviny vydával už od roku 1980. Jednalo se o trampský časopis Pajda, který navazoval na časopis Dým, který byl režimem zakázán v roce 1971. Časopis Pajda vycházel do jara 1982, než se dostal do rukou StB. „A když jsme dostali, nebo ten náš okruh lidí, když dostal předvolání na výslechy, tak my v té době už jsme se teda stýkali, nebo i mezi trampy bylo spousta signatářů Charty nebo lidí, který už v té době byli nějak namočený do toho politického samizdatu nebo odporu vůči režimu.“114 Od těchto lidí dostali instrukce, jak se na výslechu chovat. „A všichni jsme to dodržovali při tom výslechu, kromě mě teda. A ti policajti jaksi trošku běsnili ,kdo vám tohle nakukal?´ Protože všichni opakovali ,nebudu vypovídat, protože bych ublížil osobě blízké´. A taková prostě klasická mantra. Takže z toho byli soudruzi trošku nešťastní. A v podstatě nám nabídli, jestli to nechceme dělat pod hlavičkou SSM, kdy účelovým zařízením SSM tady byl klub Dominik, kde tedy třeba v letech 1967 - 1970 vycházel trampský časopis Tulák. Což jsme teda s díky odmítli, protože tam byla samozřejmě dosazená redakce a podobné věci.“115 Petr se jako jediný výslechu neúčastnil, protože na něj z nějakého důvodu nepřišli. Ve třetím ročníku na vysoké škole v roce 1984 se oženil. Společně s manželkou vydával do roku 1988 trampské publikace pod pseudonymem Vokoun a Strunka, které neměly už formu časopisu, ale spíše tzv. trampských zpěvníků. Z toho důvodu jim státní bezpečnost nevěnovala zvláštní pozornost. Věra Tydlitátová navštěvovala jazykovou základní školu v centru Plzně. Vzpomíná, že tam panovala taková zvláštní atmosféra. „Na ZŠ tam bylo dost takový dusno, dost špatná atmosféra. Já jsem to měla ještě zvláštní v tom, že jsem chodila na angličtinu, takže u nás se to projevilo, že ti učitelé, kteří nás učili, byli vyhozeni odněkud a my jsme to trochu odnesli, protože je to učení nebavilo, oni to brali jako trest. Ale pořád jsme byli pod tím drobnohledem, jestli nemáme nějaké kontakty, jestli nepíšeme někam do ciziny, a tak podobně to bylo no. Trošku to bylo i švejkování, já si myslím, že se hodně hrálo navenek, že hodně ti učitelé tomu nevěřili, až teda na jednu učitelku, která tomu možná nevěřila, ale dělala takový gesta, že nás nechala zpívat sovětskou hymnu a otevřela okna, aby to všichni

113


114

Tamtéž.

115

Tamtéž.

56

slyšeli. Ale jinak si myslím, že se to spíš tak bralo, jako takový švejkování.“116 Narátorka také vzpomíná na okupaci Československa vojsky pěti komunistických zemí Varšavské smlouvy. Pár dní před okupací byla s rodiči na dovolené v Gruzii a zbytek prázdnin trávila u svého dědečka v Rokycanech. „Vím, že mě probudil velký rámus a nad sousedovým domem, který jsem viděla z okna, přelétávala zvláštní letadla. Nikdy předtím jsem neviděla stíhačky s trojúhelníkovou siluetou. Bylo ještě šero, přesto jsem byla v pokoji sama, naši někam odešli. Pak ke mně do pokoje vstoupil dědeček, poprvé v životě jsem ho viděla plakat. Za ním přišli i rodiče a řekli mi, že naše země je okupovaná Ruskem, já jsem myslela, že je to válka.“117 Lidé se scházeli na ulicích, dětem bylo zakázáno přibližovat se k hlavní silnici, přesto si Věra vybavuje kolonu tanků, která jela na Plzeň. Tato událost přinesla narátorce velké rozčarování. Poprvé si uvědomila, že s nimi dospělí nehovoří upřímně. Najednou se o ničem nesmělo mluvit a chodilo se po špičkách. „Říkali nám, nesmíte o tom mluvit a jedna moje kamarádka vyryla do lavice jméno Dubček a musela to potom šmirglovým papírem sundávat, jo a velmi rychle. Pro mě to byl velký šok právě, jakoby selhání těch dospělých, velmi rychlé selhání, to bylo téměř okamžitě.“118 Ve škole měli děti nakreslit zážitky z prázdnin. Věra chtěla nejprve namalovat Černé moře s delfíny, ale nakonec jako všichni ostatní nakreslila tanky. „Všichni najednou lhali, rodiče, sousedé i naši učitelé, strach, nedůvěra a udavačství se rozlezly všude. Tehdy skončilo moje dětství.“119 Z narátorčina vyprávění je opět zřejmý překryv subjektivních vzpomínek a kolektivní paměti na rok 1968 a počátků normalizace. Je jen těžko uvěřitelné, zda by žák ZŠ rozeznal takto přesně všechny problémy, které tzv. normalizace skutečně přinesla. Jedná se spíše o hodnocení tehdejších pocitů dnešní optikou, podpořenou kulturně společenským pohledem, populární kulturou na toto období. Kromě zmíněného traumatizujícího zážitku ze srpna 1968 se domnívá, že prožila klidné dětství. S kamarády trávila hodně času venku v plzeňských ulicích. S rodinou jezdili do přírody na dlouhé procházky a navštěvovali dědečka v Rokycanech. Dále jako většina z oslovených narátorů

116 117

Rozhovor s Věrou Tydlitátovou vedla Apolena Oktábcová, 30. 3. 2015. TYDLITÁTOVÁ, Věra. Bylo mi necelých deset let a moje dětství skončilo [online]. 2014 [cit.

2015-09-17]. Dostupné z: http://tydlitatova.blog.idnes.cz/c/422603/Bylo-mi-necelych-deset-let-amoje-detstvi-skoncilo.html 118 119

Rozhovor s Věrou Tydlitátovou vedla Apolena Oktábcová, 30. 3. 2015. TYDLITÁTOVÁ, Věra. Bylo mi necelých deset let a moje dětství skončilo [online]. 2014 [cit.

2015-09-17]. Dostupné z: http://tydlitatova.blog.idnes.cz/c/422603/Bylo-mi-necelych-deset-let-amoje-detstvi-skoncilo.html

57

i Věra vzpomíná na zákaz skautu. „Tak jsme si s kamarády udělali takový tajný klub a hráli jsme si trošku na Foglara, no ale bylo to jenom takový dětský, protože jsme nemohli mít klubovnu, nemohli jsme dělat větší akce.“120 Už jako dítě pochopila, že nebude moci z politických důvodů dál studovat. Dvakrát se hlásila na střední školu, ale ani jednou nebyla přijata. Proto nastoupila v patnácti letech do papírny jako dělnice, kde strávila dva roky. Po těchto dvou letech v roce 1976 se nakonec dostala na střední grafickou školu do Prahy, kde vazby na Plzeň nebyly takové. K přijetí jí navíc pomohl František Pitor, plzeňský odpůrce komunistického režimu a politický vězeň, který úmyslně ztratil její spis. „V Plzni jsem ale šanci ke studiu neměla. To mi rovnou řekli, že nějaký gymnázium nemám šanci studovat vůbec.“121 Věra se toužila dostat do okruhu lidí z disentu, ale dlouho se s nikým nedokázala seznámit. Dokonce na vlastní kůži zjistila, jak těžké bylo dostat se k prohlášení Charty 77. „Strašně jsem chtěla tu Chartu mít, číst ji, poznat ji a mít ji, ale trvalo to strašlivě dlouho než jsem se k tomu dostala. Dostala jsem se k tomu tak, že před kostelem u Salvátora to tam někdo rozdával.“122 Poté prohlášení přepsala na stroji a distribuovala dál v Plzni. Je možné, i když z jiných zdrojů nepotvrzené, že to byla právě Věra, která přinesla listinu Charty do Plzně. Poté se narátorka seznámila přímo s chartisty, např. s Danou Němcovou, ke které pravidelně chodila na návštěvy. Byt Němcových v Ječné ulici se stal centrem nezávislé kultury a jakýmsi intelektuálním trustem. Scházeli se v něm literáti, hudebníci, výtvarníci, filosofové a teologové. V bytě se konaly přednášky, koncerty a večírky. Právě zde Věra poznala mnoho lidí a od té doby byla plně začleněna do undergroundu a stala se tzv. informační spojkou mezi Prahou a Plzní. Po maturitě ale opět nemohla jít studovat na vysokou školu. Jejím snem bylo dostat se na vysokou školu umělecko-průmyslovou (UMPRUM), protože se aktivně věnovala ilustracím, kreslení a malování. Bez „papíru” ze školy bylo tehdy nemožné například vystavovat či publikovat, prodávat obrazy atd., pokud člověk nebyl dobře zapsaný nahoře. Výstavy, koncerty a přednášky, které neměly oficiální záštitu, režim hodnotil jako podvratnou činnost. Věděla, že má studium na vysněné škole díky KSČ zapovězeno, přesto se o přijetí opakovaně pokoušela. Po maturitě se Věra věnovala samostudiu, hodně četla, navštěvovala bytové semináře tzv. Patočkovy univerzity, ale i když zde poznala normální nemarxistické filosofické myšlení, stále jí chyběla syntéza umění, dějin, náboženství a

120


121

Tamtéž.

122

Tamtéž.

58

filosofie. Vlastně religionistika, nebo to, co se pod tímto pojmem chápe nyní. K té se dostala až po revoluci, kdy pro ní studium na UMPRUM již nemělo smysl, jelikož už prodávala obrazy a ilustrovala knihy i bez školy. Obor Religionistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy byl pro ni pak jednoznačnou volbou. Studovala až po revoluci v letech 1997 – 2003. Leoš Motl hodnotí jako stěžejní ve svém životě studijní období na gymnáziu v Ústí nad Orlicí. „Z pohledu současného ty čtyři roky byly z politického hlediska hodně dynamický. To znamená Reagan, tlak na Rusy, Gorbačov, perestrojka, tady nějaký změny. Což si člověk samozřejmě neuvědomuje, ale kecá mu to do běžného života, že začne hrát třeba bigbít a nedostane přehrávky za případné propagování západní kultury. Probírá s kantorem, který učí tělocvik a matematiku, probírá v podstatě historii umění a pak s ním potichu v kabinetu vyměňuje Kunderu za Kryla, potažmo Škvoreckého za Kunderu, potažmo nějaký věci od Magora, který se nám shodou okolností dostaly do ruky, tak to bylo příjemný. (…) Na bolševismu mi nejvíce vadila ta blbost povýšená na majestát. A s tímhletím se já peru pořád.“123 Stejně jako Michal Šaman říká, že si režim vytvořil oportunisty sám. „Kdyby nám nekecali do života…když je člověku 15, tak je mu nějaká politika úplně šumák. Hlavní jsou holky, bigbít a ten volný pohyb. To potom na to naráží, proč nemůžu tohle? Vždyť je to normální. Jo aniž by tam byly nějaký vlivy, jo?“124 Díky řediteli školy, panu Popelářovi, poznal na škole velmi tolerantní prostředí. Ideologický tlak byl, ale neprosakoval dovnitř. Samozřejmě když byly nějaké oficiální průvody, tak se škola také účastnila. Po maturitě roku 1986 se Leoš hlásil na kybernetiku do Brna, přijímačky neudělal, ale napsali mu, aby se odvolal na strojní fakultu. Tam mu studijní oddělení doporučilo, aby zkusil VŠSE v Plzni obor Strojírenská technologie, kde nakonec vystudoval. „Když jsem v roce 1986 vystoupil v Plzni z vlaku, tak jsem říkal, že tady nebudu ani minutu. Strašně ošklivý město, špinavý a tmavý. Plzeň je konzerva, je konzervativní a vždycky byla. Spousta věcí skrytých. Taková je zvláštní, člověk jí musí přijít na chuť.“125 Na škole k jeho nejoblíbenějším předmětům patřil marxismus-leninismus. „Já jsem v tom exceloval, mě to bavilo. Jak jsem netechnický typ, tak mě tyhle filozofický věci

123

Rozhovor s Leošem Motlem vedla Apolena Oktábcová, 12. 3. 2015.

124

Tamtéž.

125

Tamtéž.

59

hodně bavily.“126 Vstoupil do SSM, a dokonce byl zástupce svazácké skupiny. SSM pro něj představovala možnost, jak oficiálně pořádat různé aktivity. V letech 1988 – 1989 absolvoval vojnu na vojenské katedře a za rok dostal modrou knížku. Během celého studia se hlavně věnoval svému největšímu koníčku – četbě, do toho se také věnoval muzice. Jinak co se týče volného času, tak tvrdí, že volný čas neměl, musel hodně studovat a připravovat se na semináře. Jako studenta ho zastihly i listopadové dny v roce 1989, ale k tomu více až v příslušné kapitole. Jana Petrová chtěla po základní škole jít studovat na oděvní průmyslovou školu. „(…), ale tam přijímali pouze dva studenty z celých Západních Čech, tak mě rodiče přemluvili, abych šla na gymnázium, které jsem tedy vystudovala a absolvovala v roce 1987.“127 Vzpomíná, že nebyly na gymnáziu moc dobrá parta. Dokonce si živě vybavuje jednu školní příhodu. „Hodně mi šokovalo, když moje spolužačka, která seděla přede mnou v lavici, a souhlasila s ní i ta, co seděla vedle mě, tak už ve druhém ročníku, což jim bylo patnáct nebo šestnáct let, tak prohlásily, že by klidně vstoupily do KSČ, kdyby věděly, že to pomůže jejich dětem, aby se dostaly na střední školu. A to vím, že mi tak šokovalo. Prostě situace ve společnosti, byl to běžný postup, ale já jsem s tím nesouhlasila.“128 Jana nikdy nepatřila do žádné skupiny. Vymykala se i svým zjevem, čímž provokovala učitele. „Nosila jsem baret na hlavě, měla jsem ostříhané vlasy a nosila jsem copánek. To bylo trnem v oku. Třeba na gymnáziu si mě třídní učitel předvolal a na chodbě mi pravil, že byl vyzván ředitelstvím školy, abych si teda ten copánek ostříhala, nebo s ním něco udělala. Takže potom jsem copánek nosila teda pod košilí a tak.“129 Po složení maturitní zkoušky se hlásila na Filozofickou fakultu do Prahy obor Knihovnictví. Jana nebyla přijata. Další volbou se v Plzni stalo jednoleté nástavbové studium Výpočetní technika – zpracování informací. „Plzeň pro mě byla velice inspirativní. Měli jsme vynikající partu ve třídě, takže jsme podnikali různé akce i mimo školu. Myslím, že jsem tady získala hodně dalších kontaktů.“130 Jako většina mladých lidí propadla hudbě. Jezdila pravidelně na koncerty, nejčastěji na kapelu Parkán, kde nasála pravou undergroundovou atmosféru. Jednoho dne oslovila narátorka svého kamaráda Petra Hrabáka s prosbou, že by se ráda účastnila

126


127


128

Tamtéž.

129

Tamtéž.

130

Tamtéž.

60

protirežimního dění. Petr Hrabák jí seznámil s Janem Rampichem, který ji přivedl k Demokratické iniciativě. Jana se začala seznamovat také s dalšími nezávislými iniciativami. „Schůzky probíhaly konspirativně. Jsme byli předtím domluvení, že přijdem na hlavní nádraží, odkud nás odveze jeden z organizátorů těch schůzek do bytu Evy Štaubové v Bubenečské ulici nebo Bubenské, kde ty schůzky probíhaly. Bylo to většinou v sobotu odpoledne. A to jsme ještě netušili, že ta spojka, která nás dopravuje, je vlastně taky agent StB.“131 Na výslechu StB ale nikdy nebyla. Jana celou společenskou situaci silně prožívala. Ráda na toto období, ať mělo sebevětší neduhy, vzpomíná. Po dokončení nástavbového studia se hlásila opět na vysokou školu, ale neúspěšně. Vysokou školu vystudovala až po revoluci - v letech 1996 – 1999 absolvovala bakalářský obor Humanistika a v letech 2002 – 2004 magisterský obor Teorie a filozofie komunikace. Se studiem ale neskončila, roku 2007 složila rigorózní zkoušku a poté šla ještě studovat na magisterský obor Orální historie – soudobé dějiny.

4.4.2.1 Shrnutí Studijní léta v období socialismu představovala pro každého z narátorů důležitý předěl v jejich životě. Podobně jako tvrzení že „rodina je základ státu“, tak všichni známe výrok, že „škola je základ života“, která neodmyslitelně patří do našeho procesu socializace. Studenti, kteří navštěvovali před listopadem 1989 střední odborná učiliště, neměli možnost pokračovat dále ve studiu na univerzitě. Analýzy však ukázaly, že přibližně každý šestý ze všech absolventů nematuritních učilišť pokračoval po dokončení studia v dalším vzdělávání na maturitní střední škole a případně pokračovat dále ve studiu na vysoké škole.132 Rozhodnutí pokračovat v dalším vzdělávání bylo do značné míry volbou, která

131


132

KREIDL, Martin. 2007. Návrat ke studiu v socialismu:sponzorovaná mobilita nebo druhá šance?

[online]. Plzeň [2015-10-23]. Dostupné z: https://www.sav.sk/journals/uploads/02031206Kreidl.pdf. Západočeská univerzita.

61

závisela na sociálním a ekonomickém postavení rodiny. Absolventi odborného výcviku, kteří vstoupili do komunistické strany, značně zvýšili své šance na další vzdělávání. O studium na vysoké škole se teoreticky mohl ucházet každý držitel středoškolského titulu, ale v reálném životě to tak vždy nefungovalo. Prvním předpokladem k úspěšnému přijetí bylo členství rodičů v komunistické straně a doporučení třídního učitele ze střední školy. V něm se mohly objevit fakta jako členství ve skautu nebo příslušnost k nějaké církvi. V tomto případě musel mít dotyčný zájemce o studium nějakého vysoko postaveného známého. Pro velkou část studijních oborů, např. na pedagogické fakultě, bylo nutné být členem Svazu socialistické mládeže. Otázky týkající se studijních let vyvolaly u narátorů a narátorek pozitivní odezvu. Jak je zřejmé i z jiných výzkumů realizovaných metodou orální historie na mládí a studijní léta vzpomíná většina z nás pozitivně. Pamětníci hovořili bez větších tazatelových vstupů a vzpomínali i na různé příhody z univerzitního prostředí. Můj vzorek oslovených narátorů je možné rozdělit na dvě části. Jedna polovina respondentů prožila klidné studijní časy a druhá polovina pocítila na vlastní kůži negativní vliv komunistického režimu. Víceméně ale všichni nakonec vystudovali, i když mnozí třeba až po Sametové revoluci.

4.4.3

Zaměstnání a každodennost

Jaroslav Cuhra se po skončení školy oženil a s rodinou se v roce 1966 přestěhoval do Plzně. V roce 1968 se narátor zapojil do aktivity „mladých lidovců“. Cílem byla reforma lidové strany. „To bylo také na pokyn mého otce. (…) Už tehdy byl zapojen do progresivního křídla lidové strany. Byli tam lidé jako Koželuhová, Tigrid. A v roce 1968 otec povídá: ‚Abyste taky poznali, jak se dělá politika, zapojte se třeba do lidové strany a něco tam předveďte.‘ Tak jsme v Plzni založili mladé lidovce, kteří začali velice pěkně fungovat. (...) Ale to uvolnění trvalo jen krátce - tři čtvrtě roku. Potom už jsme se zase snažili z této aktivity nějakým způsobem vycouvat.“133 Lidová strana se totiž vrátila do původního stavu, což bylo pro Jaroslava nepřijatelné. Vládnoucí komunistická moc brala jejich odchod z lidové strany jako signál, že stojí proti Národní frontě. Státní bezpečnost na

133

PALIVODOVÁ, Eva. Paměť národa: Příběhy 20. století [online]. 2009 [cit. 2015-09-10].

Dostupné z: http://www.pametnaroda.cz/index.php/story/cuhra-jaroslav-1936-864.

62

narátora při vyšetřováních neustále tlačila, aby se do strany vrátil, že tím ukáže svůj správný postoj. Výsledky politické aktivity byly tedy nakonec pro narátora spíše negativní. „Osmašedesátý rok byla naděje, obrovská naděje, ale v podstatě velmi naivní naděje. Protože v našich třiceti letech jsme si neuvědomili, že lidi, kteří byli zapojení do zlé moci, se těžko otočí tak říkajíc na obrtlíku, a začnou být hodní.“134 Jaroslav pochopil jaká to byla obrovská naivita a začal se věnovat pouze svojí profesi – výpočty stavebních konstrukcí. Pracoval v podnicích Agroprojekt, Stavoprojekt, ve Škodovce a v Sudopu. V zaměstnání byl spokojen, lidé oceňovali jeho kvalitní práci a výsledky, přesto o vyšší kariéře uvažovat nemohl. „Já jsem se v zaměstnání nikam nedoplížil. Dělal jsem si svou práci a musím říct, že jsem byl v podstatě spokojen. Dělal jsem si svou práci, rodinu jsem uživil a věděl jsem, jako řada jiných, že mířit někam výš je zbytečné. Vždycky jsme říkali, že člověk plave v jakémsi bahně a má možnost mít hlavu vystrčenou a dýchat. Ale jakmile vytáhne i ramena a dostane se výše, tak odněkud přijde ruka a zase ho do toho bláta zamáčkne, aby si příliš nemyslel.“135 V roce 1968 emigrovala jeho sestra do Francie. O rok později vycestoval Jaroslav s rodinou do Jugoslávie. Vzpomíná, jak na zpáteční cestě čekali u rakouských hranic a najednou je napadla myšlenka k emigraci. „Přes dvě hodiny jsme čekali u rakouských hranic. S manželkou jsme si říkali ,Zůstaneme? Nezůstaneme? Ale tolik jsme toho tady zažili, tak počkáme na ten konec tady.´ No a ten konec přišel teda za 20 let. Takže takový rozhodnutí.“136 Poté byl celé jeho rodině odebrán pas. Nicméně brzy byl vydán nový zákon, který uděloval povolení navštěvovat své příbuzné žijící v zahraničí. „Takže my jsme tam byli třikrát u sestry. A bylo to na jednu stranu bezvadný, ale na druhou stranu o to horší, poněvadž člověk tam viděl prostě právě ten závratný rozdíl. Kdo to nezažil, tak si to neumí představit, co to bylo přejet hranice. To nemluvím o tom, že nás vytáhli se vším všudy třeba a všechno nám to vyházeli na nástupišti. Jak šílenci se chovali.“137 Mimo cestování patřilo mezi narátorovy záliby divadlo a hudba. „My jsme se rvali o lístky na Semafor. To byl člověk nadšenej, že něco takovýho vůbec bylo. (…) Byl to zázrak, že to vůbec povolili. Dneska když to vidím, tak zjišťuju, jak to bylo tupý v podstatě.

134


Dostupné z: http://www.pametnaroda.cz/index.php/story/cuhra-jaroslav-1936-864. 135

Tamtéž.

136


137

Tamtéž.

63

Ale tehdy to bylo něco, jo? Člověk se vyřadil z tý hrůzy bolševický…“138 Jaroslav si dokonce dodnes vzpomíná na první divadelní hru Kašpárek, kterou viděl v divadle Měšťanská beseda na Kampě. O Chartě se zpočátku vyjadřuje spíše negativně, protože mu na celé této situaci velmi vadila skutečnost, že nikde nebyla listina zpřístupněna a Jaroslav nechtěl podepisovat něco, co nečetl. Také nejprve odmítal Chartu podepsat kvůli spisovateli Pavlu Kohoutovi, proti kterému vystupuje v průběhu celého rozhovoru. „Já jsem řekl, že to podepisovat nebudu, když tam jsou tito lidé, který když jsem šel za Kohoutem, když jsem byl kluk, teda tátu zavřeli a když jsme k nim chodili na ty návštěvy, ne? Tak potom jsem šel orodovat, aby se přimluvil za tátu a on říká: ,Jestli ho soudruzi zavřeli, tak musí vědět proč.´ No a nazdar chlapče, jo? No tak ten tu Chartu podepsal a jiní, takže jsem řekl, že to nemůžu podepsat.“139 Nicméně přes počáteční odpor Chartu 77 v roce 1985 podepsal a zapojil se do disidentských kruhů. „Před rokem 1989 jsem se zapojil do politického odboje, jinak to ani nešlo po tom, co člověk prožíval v rodině. “140 80. léta má spojená s neustálými výslechy na StB. Rozhodně to nebylo příjemné období. Lidé, nevyhovující tehdejšímu režimu, byli zatýkáni několikrát do roka – vždy na nějaké výročí – výročí osvobození Plzně Američany, výročí srpnové invaze, 28. října apod. V době, kdy se jinde již postupně hroutily komunistické režimy, byli plzeňští disidenti drženi ve vyšetřovací vazbě StB. Asi jako nejhorší zážitek považuje Jaroslav 28. říjen 1989, kdy byl zatčen na 48 hodin, stejně jako celá skupina disidentů z Plzně. Byli zatčeni a odvezeni do Vykmanova, kde byli 48 hodin drženi bez obvinění. „Nacpali nás prostě do takovýho plechovýho auta, vevnitř bylo šest kójí. A tam nás nacpali a tam se fakt nedalo hnout vůbec teda. Ani se tam dostat, když to otevřeli, tak mi jeden z nich povídá ,pane Cuhra ne po hlavě tam nelezte, tam se leze po zadku dolů, víte?´ Tak mě tam nacpali, zaklapli, opravdu plechová konzerva. Slunce pražilo a ještě 2,5 hodiny jsme stáli na dvoře na tom slunci a ten jeden povídá ,tak už pojedeme, ne?´ A on říká ,ještě je nech prohřát, ještě je tam nech.´ My jsem byli v bundách. To se nedalo vůbec nic prostě.“141 Jeho dcerám se ale podařilo v klidu vystudovat. Vysvětluje si to tím, že komunistický režim již nechtěl opakovat vyostřenou represi i na dalších generacích. Po Sametové revoluci se Jaroslav dostal do politiky. „Vstoupil jsem zpátky do té Lidové strany a hned jsme se začali rozcházet v tom,

138


139

Tamtéž.

140

Tamtéž.

141

Tamtéž.

64

co se začalo dít. Ukázalo se spousta ohromně statečných lidí, který prostě zachraňovali svět. (…) Stále si jich ohromně vážím. Ti teda dopadli podobně jako já, že se od toho později odtáhli, řekli, že tohle ne. Takže spravedlnost se úplně nepodařilo nastolit. Proto jsem se dal do politiky přes ty Lidovce s tím, že se je snad podaří předělat.“142 S rozdělením československé republiky rozhodně nesouhlasil, ale když viděl, jak jsou Slováci zarputilí, dospěl k názoru, že je to nejlepší řešení pro všechny. Jaroslav byl v parlamentu do konce roku 1992. Když zpozoroval, že v těchto vysokých funkcích zůstalo mnoho bývalých komunistů, sám odstoupil. „Můj otec vždycky říkal: ,Pokud nepotrestáte zlo a nepotrestáte ty zločiny, který se tady vícekrát odehrály, tu velezradu, vlastizradu…Pokud to nepotrestáte, tak budete sloužit zlu a to zlo se vám vrátí.´ Přesně to odhadl prostě, to zlo se v mnoha věcech vrací a vrátilo.“143 Roku 1993 byl zaměstnán jako personální ředitel armády na Ministerstvu obrany. „To jsem vzal s obrovským váháním, protože jsem nikdy vojákem nebyl.“144 Jaroslav toužil být vojákem, ale kvůli zdravotním problémům dostal hned modrou knížku. „Tak jsem přišel na to ministerstvo, nějakou dobu jsem se s tím seznamoval, ale byla to velice ožehavá věc a taky jsem špatně dopadl. Poněvadž jsem se s tím nesžil a přece jenom ty poměry tam byly jaksi…který jsem ani nikdy nezvládl musím říct. Nedalo se nic dělat, musel jsem odejít.“145 Na Ministerstvu obrany pracoval dva a půl roku a dnes je členem Konfederace politických vězňů. Jan Rampich po předčasném ukončení střední školy šel rovnou do práce a nastoupil do plzeňské fabriky ŽOS. Nikdy ve svém životě neměl problém fyzicky pracovat, k pracovnímu poměru si navíc hledal ještě různé brigády. Jan stále bydlel u svých rodičů, kteří se v tu dobu rozváděli. Měsíčně přispíval na nájem a na jídlo, přesto neměl s rodiči dobrý vztah. „Hned v červnu jsem si nechal udělat číro pěkně, když jsem přišel domů, tak jsme se tam potkali po měsíci a půl s tátou a on kouknul a nic neřekl. Mlčel, ani slovo neřekl“146 Kvůli rozvodovému řízení byl předvolán před soud jako svědek. Soudu sdělil jejich rodinnou situaci, ačkoliv to bylo velice nepříjemné. Janovo matka se po této výpovědi musela nechat léčit v protialkoholní léčebně a otec získal do péče nezletilého druhého syna.

Po rozvodu rodičů zůstal narátor v bytě sám. Následovaly dva roky

142


143

Tamtéž.

144

Tamtéž.

145

Tamtéž.

146


65

permanentních mejdanů. Vybrat si za svůj životní styl punk je volba a nese různá úskalí. Jan často narazil na odpor veřejnosti kvůli svému zjevu. Z hospod byl vyhazován a na zábavách často šikanován. Nechápal proč proti sobě stojí např. i punkeři a metalisté. Vzpomíná, že na jedné zábavě se začal bavit se svým bývalým spolužákem z průmyslovky, který ale na rozdíl od narátora patřil k metalistům. V tu chvíli si Jana odchytl spolužákovo kamarád. „Tak mu říkám, aby počkal, že si popovídáme, než mi zbije. A začal takový ty hlášky, jako co to mám na hlavě atd. Tak jsem mu řekl, že to samý co on, vlasy, akorát ne dolů, ale nahoru.“147 Pak zjistili, že mají rádi dokonce i stejnou kapelu AC/DC a tím se jejich hovor začal ubírat jiným směrem. Jan nakonec konverzaci završil otázkou, jestli má rád komunisty a tím se mezi nimi uvolnila atmosféra a dodnes jsou přáteli. Tímto došlo ke spojení dvou odlišných skupin alespoň na Plzeňsku. „Potom to bylo hodně prolnutý, punk, underground, ty metalisti s náma jezdili na ty punkový akce, protože zjistili, že to není tak úplně pitomý. Stejně jako my jsme jezdili na metal. A byla to absolutní pohoda. Ty výslechy byly kolikrát třeba čtyřikrát v tejdnu.“148 Začal se více scházet s lidmi z disentu, překládali různé anglické texty, tiskli je a dále rozšiřovali. Od roku 1985 byl Jan v jednom kole. „To už byla jenom práce, chlast, muzika, přečíst si něco, udělat nějakej průser, něco někde podepsat.“149 Jednou se mu také stala příhoda, že ho přepadlo asi patnáct lidí a ostříhali mu vlasy nůžkami na nehty. Poté se dozvěděl, že to byli policisté. Další akcí, která se stala trnem v oku státní bezpečnosti, byla svatba Jana Rampicha a Veroniky Trappové z 27. října 1985, na kterou přijelo více jak 300 lidí z devadesáti pěti měst a vesnic. Manželství jim ale vydrželo pouhé tři měsíce. Den po svatbě si Jana samozřejmě hned předvolala StB na výslech. „V úterý pro mě přijeli estébáci ,tak vy neznáte chartisty, vždyť vám byli na svatbě´. Tak jsem říkal ,no tam nebyli snad z Charty, já nevím, já ty lidi znám´. Tak mi je ukazovali (…) ,neznáte Žufana?´ ,já žádného Žufana neznám´ (…) Tak mi ho ukázali na fotce.“150 Jan ale všechno popřel. V listopadu 1985 podepsal Chartu 77 a začal se účastnit shromáždění v Praze. „Já nejsem z těch lidí, že poslouchám punk a nic ostatního mě nezajímá. Takže jsem měl přátele, známý od 15 do 60 let po celý republice. (…) Tak jsem se právě dostal k různým tiskovinám, což se vydávalo jako nezávisle.“151 V roce 1986

147


148

Tamtéž.

149

Tamtéž.

150

Tamtéž.

151

Tamtéž.

66

Janovo otec předal byt, ve kterém narátor pobýval, své bývalé manželce. Matka v zápětí podala na narátora soudní příkaz k vystěhování z bytu bez náhrady bydlení, tak se stal z narátora v roce 1986 na dva roky bezdomovec. Pro Jana nastalo těžké období. Často přespával ve vlaku, v parcích, nebo u svých přátel. Pravidelně navštěvoval národní výbor a žádal si o byt, ale vždy neúspěšně. Po dvou letech měl takového života dost. „Vzal jsem si spacák šel na ten výbor do tý kanceláře, tam byl nějakej pan Hanák, to si pamatuju, tak blbý jméno a ještě tak nepříjemnej člověk, to se nezapomíná, že jo. Říkám ,máte?´ ,ne, nemáme´. Tak jsem si na té chodbě na národním výboru rozbalil spacák a lehl jsem si tam.“152 Samozřejmě ho ihned vyvedli policisté. Za týden tuto výtržnost opakoval a nakonec mu přidělili jednu garsonku na Petrohradě. Dále šířil petice, poučoval lidi, jak se mají chovat při výslechu, jezdil na koncerty, festivaly, podepsal petici Několik vět, HOS a spolupracoval s lidmi z Nezávislého mírového sdružení. Výslechy se stupňovaly a začaly být neúnosnými. Dokonce i koketoval s představou, že emigruje, ale nakonec se rozhodl zůstat. Jan byl zaměstnán bez větších problémů do roku 1988. V té době pracoval v kotelně a nepopírá, že tam s kolegy pili často a ve velkém množství alkohol. „No chlastali jsme tam ještě víc teda v té práci, že jo, protože tam to bylo hodně skrytý v podzemí. No a stalo se nám, že... nebo mně osobně, že kolega... on měl nastoupit na noční, zase od neděle do pátku do rána. A já mýho kolegu neviděl až do čtvrtka. Jo? No a já jsem mu píchl, že jakoby tam byl, tu práci jsem oddělal za něj. Dobrý. (…) No a tak ve čtvrtek teda přišel milostivě do práce a řekl mi - Honzo, já se omlouvám, běž domů a já to za tebe oddělám.“153 Jan odešel, po víkendu se vrátil do práce a okamžitě dostal výpověď. Vyšlo najevo, že kolega se opět v práci opil, rozbil čerpadlo a vytopil celou kotelnu. Jelikož se to přihodilo v době, kdy měl být Jan v práci, byl potrestán stejnou měrou jako kolega. Dostal špatný posudek a nikdo ho nechtěl zaměstnat. „No a na hledání práce byl nějak měsíc nebo tak nějak. I když teda existovalo, že jsi mohl v té době se přihlásit teda na úřadu, že nemáš opravdu práci, že oni ti jakoby dají nějakou podporu, kterou si tam... musel bych vrátit, jo? Ale u mě by to asi neprošlo stejně. (…) No a to mi ještě kamaráda táta, kterej teda byl ve straně, ale ten kluk, jeho syn hrál v metalový kapele, ale jeho táta byl docela fajn, tak mi ukázal soukromý oběžník, co chodil po fabrikách, po personálních odděleních a po soudruhách. (...) To všechno bylo všeobecně řečeno, pouze moje celý jméno - se nedoporučuje zaměstnávat (...) ten a ten nějakej cizinec, chartista, (...) blebleble, kdesi

152


153

Tamtéž.

67

cosi. Tuto běhalo po všech fabrikách.“154 Nakonec byl přijat do Železničního stavitelství Praha, kde získal pracovní místo na stavbě v Chlumčanech. Jan věděl, že se pohybuje na tenkém ledě, ale v té době nad tím více nepřemýšlel. „Já jsem furt jenom chlastal a přitom se nade mnou stahovaly mračna. No a i jsem věděl, že mě jednou zavřou jako, jo? To bylo... v podstatě jsem to dělal s tím, že jsem s tím musel počítat. Za všechno se platí. Nebyl bych jedinej, to se zavíralo za hodně věcí, i za menší. Ale to neberu jako hrdinství, spíš, že mi to nějak bylo úplně jedno. Já neměl co ztratit, já neměl rodinu, neměl jsem nic, mně to bylo fuk jako, jo? Já jsem si prostě chtěl dělat to, co jsem chtěl.“155 Tento postoj není ojedinělý. Mnoho mladých lidí jednalo dříve (stejně jako dnes), než předem promysleli možné následky. Všeobecně jsou mladí lidé více impulsivní – revoltující. Přesto nelze počínání mladých zlehčovat právě jen poukazem na jejich mládí. V roce 1989 se narátor podílel na vydávání informačního bulletinu Západočeského kraje Pevná hráz. V květnu se podruhé oženil a s manželkou se přestěhoval do nového bytu. V den uskutečnění shromáždění, na náměstí Míru 6. května 1989, vyšel o narátorovi v deníku Pravda hanlivý článek. „Docela mě naštvalo, že se tady z Plzně nikdo neohradil, protože ty kamarádi Antoši vždycky napsali nějakej protestní dopis, když někoho zavřeli, zadrželi nebo někoho odsoudili. Jediný, kdo napsal protest, byli právě kamarádi z Varů. Tady to nikoho ani nenapadlo.“156 Jan podal na deník žalobu. Během pár dnů proběhla u něj v bytě velká domovní prohlídka, ale policisté skoro nic nenašli. Soudní spor s deníkem Pravda probíhal delší dobu, ale nakonec dopadl ve prospěch narátora. „Potom jsem se dozvěděl, že jsem je tou žalobou hrozně nasral, že to byla snad první tisková žaloba od 48. v Plzni.“157 Jan Rampich byl pro režim nebezpečný hlavně z důvodu, že opravdu hodně cestoval. V jeden den dokázal navštívit např. tři města, nasbírat podpisy a předat informace. Po převratu se jeho život až tolik nezměnil. V roce 1991 se vrátil zpět do ŽOS, pár měsíců si k tomu přivydělával ještě v jedné fabrice v Německu, k tomu si udělal svářečský kurz. Roku 1994 byl zaměstnán u Metrostavu Praha, zároveň vypomáhal v plzeňském klubu Černý racek. Týden dělal v klubu a týden pracoval v Praze. Od července 1995 nastoupil do hospody v Lobzích, ale dlouho zde také nevydržel a z finančních důvodů šel pracovat do Škodovky. Vše probíhalo v relativním klidu až do roku 2005, kdy ve fabrice přestali mít zakázky a

154


155

Tamtéž.

156

Tamtéž.

157

Tamtéž.

68

zaměstnance propouštěli. Jan odjel na půl roku do Anglie, kde se mu moc nedařilo. „Měl jsem s sebou akorát 50 liber. (…) hele já tam byl měsíc beze všeho, nemohl jsem sehnat práci. Ke všemu lidi, kteří si pronajali můj byt samozřejmě neplatili nájem, že jo. K tomu jsem musel splácet auto a neměl jsem ani na cestu zpátky.“158 Po dvou měsících si našel práci v Yorku v kuchyni jedné italské restaurace. Všechny vydělané peníze okamžitě posílal do Čech, aby splatil dluhy. „Naštěstí mi potom volali ze Škodovky, přímo výrobní náměstek, že už mají zase zakázky na dlouho, tak jestli se nevrátím.“159 Jan samozřejmě neváhal ani na chvíli, sbalil si věci a vrátil se do Čech. Nicméně již v roce 2010 se opět vydal pracovně do ciziny, tentokrát do Holandska. Svařoval podvozky a různé mostové konstrukce. Po deseti měsících se vrátil zpět do Plzně do Škodovky a je tam doposud. Dluhy se mu navýšily, a tak byl donucen vyhlásit osobní bankrot. Nyní ke stálému zaměstnání chodí ještě na další dvě brigády. Věra Tydlitátová po maturitě prodávala obrazy a ilustrovala knihy. Vystřídala několik dalších zaměstnání. Pracovala např. jako referentka pro styk s tiskárnami ve Státní knihovně v Klementinu, později působila jako průvodkyně v Kutné Hoře a po roce 1989 jako šéfredaktorka Hořovických novin. Roku 1982 se provdala za Jana Adalberta Tydlitáta, kterého poznala právě na Patočkově univerzitě. O tři roky později se jim narodila dcera a roku 1991 druhá dcera. Věra s manželem v Plzni organizovali různé přednášky, výstavy, promítání filmů a opisovali knihy a dále šířili. „Nepatřili jsme k nejradikálnějším bojovníkům, většinou jsme měli rodiny.“160 Často Věra propadala strachu o svou rodinu. Bylo pro ni těžké se rozhodovat, také proto s podepsáním Charty váhala skoro do poslední chvíle. Chartu 77 podepsala až v roce 1988. Věra taktéž upozornila na zvláštní vztah, který panoval mezi chartisty z Plzně a z Prahy. „Mezi Plzní a Prahou vykrystalizovala brzy taková animozita, protože ta první garda těch chartistů, to byli opravdu kamarádi, kteří se znali, nebo znali toho, kdo znal toho. Ale my jsme je neznali osobně. Byla tam trochu z jejich strany i nedůvěra a tady v Plzni brzy začal takový pocit hořkosti, protože oni se moc nezajímali, co se děje mimo Prahu. Tady byla aféra v Plzni, že tady zavřeli na tři roky, opravdu si to odseděl natvrdo, František Pitor, to je ten, co mi dostal na tu školu. [František Pitor byl zavřen za šíření Charty 77 – pozn. autora] Já

158


159

Tamtéž.

160


69

jsem tehdy pobíhala po Praze a chtěla jsem pro něj sehnat nějakou pomoc od Charty a oni se k tomu stavěli ,no tak ten je u vás v Plzni, my ho neznáme´.“161 Nikdo Františku Pitorovi nepomohl, což samozřejmě velice těžce nesl a k chartistům získal velkou nedůvěru. Věře ještě utkvěla vzpomínka na demonstraci ze dne 10. prosince 1988, jelikož měla na ramenou tříletou dceru, která si dodnes vybavuje tvář Václava Havla. Při mateřské dovolené narátorka současně vystudovala religionistiku a v roce 2001 se dala na akademickou dráhu. „Vstup na plzeňskou univerzitu nebyl úplně jednoduchý. Až po setkání a rozhovoru s tehdejším děkanem profesorem Budilem jsem pochopila, že zde mám velké možnosti růstu. (…) V tehdejší době byla celá naše společnost naladěna mnohem optimističtěji než nyní, to se dalo velmi cítit i v univerzitním prostředí. Byli jsme plní elánu. A přestože je nyní všeobecně ve společnosti i na univerzitě mnohem dusněji, nikdy jsem nelitovala, že jsem přišla do Plzně. Stále zde vidím veliké možnosti rozvoje, jsou zde skvělí lidé, je zde ohromný potenciál.“162 Věra působí na Západočeské univerzitě doposud. V letech 2006 - 2010 byla vedoucí na katedře Blízkovýchodních studií, ale tohoto postu se sama z osobních důvodu vzdala. Jak sama uvádí, po těchto čtyřech letech byla na pokraji vyhoření a začala mít starosti s katedrou. „Uvědomte si také, že mám i rodinu, která si také žádá můj čas a energii, že mám stále své malování, dům, zahradu, svůj soukromý život. Už jsem opravdu nechtěla věnovat veškerý volný čas katedře, i v noci myslet na finanční problémy, dohadovat se s lidmi a čelit různým tlakům a manipulacím.“163 V roce 2010 vstoupila aktivně do politického života. Byla zvolena do Zastupitelstva Statutárního města Plzně, ale v současnosti se již politice nevěnuje. Sama říká, že by tuto činnost už nikdy dělat nechtěla. Zjednodušeně ji politika v nových podmínkách již nikterak neoslovila. Petr Náhlík nastoupil po studiích k Českým drahám jako geodet. Po roce byl předvolán na vojnu do Opavy, kde měl taktéž funkci geodeta. Na vojnu má spoustu zajímavých vzpomínek. „Půl roku jsme strávili pak na vojenským prostoru Libavá, kterej se nachází mezi Olomoucí a Opavou. A dali nás do takovýho podivnýho papundeklovýho baráku, kterej se používal pro vojenský cvičení, když tam přijeli vojáci na tejden nebo na dva tejdny. Tak si to představte, jaká tam byla hygiena, když tam bydlelo 80 chlapů v jedné

161 162

Rozhovor s Věrou Tydlitátovou vedla Apolena Oktábcová, 30. 3. 2015. TARANT, Zbyněk. Rozhovor s Mgr. Věrou Tydlitátovou, Th.D. [online]. [cit. 2015-09-27].

Dostupné z: https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/handle/11025/6356/Tarant.pdf?sequence=1 163

Tamtéž.

70

cimře uprostřed jako vojenskýho prostoru. Podotýkám, že teplá voda se ohřívala v kotli, pod kterým jsme si topili venku vedle toho baráku jako. A byli jsme tam teda od března do podzimu.“164 Proti těmto podmínkám chtěli zorganizovat vojenskou vzpouru, ale nakonec dali na radu jednoho poddůstojníka a místo vzpoury uspořádali mimořádnou schůzi SSM. Tímto si vybojovali tzv. přídavky pro vojska v poli, třikrát týdně sprchu v kasárnách a vycházky jednou za 14 dní. Po vojně se vrátil opět na své pracovní místo geodeta u ČD. „No a když jsem se vrátil po vojně, tak vlastně už jako jsem nic od toho režimu až tak dalece nepotřeboval. (…) Dělal jsem tam geodeta, což je jakoby za socialismu jedno z těch svobodných povolání. A proti dnešku, tak ty rozdíly mezi vysokoškolákama, středoškolákama a těma řadovejma zaměstnancema nebyly tak velký. Takže jsem věděl, že maximálně mě od toho Teodolitu pošlou k té výtyčce. Jo? Takže jakoby jsem nevnímal nějaké ohrožení si začít něco jakoby s režimem, protože za socialismu se pracovat muselo. Takže jsem věděl, že mě maximálně prostě odstaví od tohohle... u těch výtyček dělaly různý typy, jako i u nás prostě z undergroundový kapely Suřík tam byl prostě technik jako, takže jakoby... bych se zařadil prostě od toho Teodolitu prostě mezi tyhle běžný zaměstnance.“165 K tomu ale nikdy nedošlo, na stejné pozici působil až do roku 1990. Narátor se ve svém volném čase zabýval především vydáváním samizdatového tisku. Kromě publikací trampských časopisů a zpěvníků se věnoval přepisování krásné literatury, která v té době oficiálně nemohla vyjít. „Ve všech těch publikacích jsme byli podepsáni přezdívkou Vokoun a Strunka. A mělo to teda výhodu, že z hlediska StB jsme byli zařazeni jako ti trampové, kteří si nedají pokoj, ale vydávají jen teda trampský zpěvníčky.“166 Je možné, že až do roku 1989 ani státní bezpečnost neměla vůbec tušení, že kromě těchto sborníků vydávají ještě i jiné věci, jako např. časopis Jazz stop, Hurá, Poportýr, Sem-tam, Tam-tam atd. „Jinak podle mě, to je jenom taková úvaha, nemyslím si, že nás agenti StB chtěli pronásledovat, jakože spíš chtěli mít informace. Když jsme byli taháni na ty výslechy, tak v podstatě tím výslechem ani tak nezjišťovali ty informace, jako spíš že si legalizovali informace, které získali nezákonnými prostředky.“167 Petrovo manželka hrála v trampské kapele Krůpěj. Na koncerty se zvali přátelé a zároveň se při těchto koncertech konaly výstavy tzv. trampské tvořivosti. Tímto způsobem Petr žil do roku 1988. Poté se začal

164


165

Tamtéž.

166

Tamtéž.

167

Tamtéž.

71

věnovat jiným aktivitám. S manželkou se dohodl, že s dětmi kvůli politické situaci počkají, za což je dodnes ženě vděčný. Celkově narátor hodnotí 80. léta za velmi zajímavé období svého života. Vznikalo mnoho nezávislých iniciativ, jako např. Společnost za veselejší současnost, která organizovala běhy ulicí Politických vězňů od Petschkova paláce, kde byla mučírna gestapa, na hlavní poštu do Jindřišské ulice. Tato společnost bojovala především za propuštění politických vězňů a přispěla také k tomu, že se Petr začal ještě více stavět proti režimu. Na studiích v Praze se dostal do okruhu lidí z alternativních kapel a navštěvoval kluby, kde probíhaly soukromé koncerty. Rozhodně říká, že pražské prostředí bylo podnětnější než prostředí v Plzni. Demonstrace se Petr poprvé účastnil 28. října 1988 na Václavském náměstí. „A to nás opravdu řezali hlava nehlava. (…) A tam nás teda nesebrali, ale dostali jsme tam první zásahy vodním dělem.“168 Dále se účastnil snad jediné povolené demonstrace, při příležitosti 40. výročí všeobecné deklarace lidských práv, dne 10. prosince 1988. Následoval Palachův týden, díky kterému se propojily i disidentské okruhy v Plzni. První schůzka proběhla na jaře 1989 u Františka Řezáče, kde se u kulatého stolu sešlo cca dvacet lidí a hledali společné zájmy a cíle. Tito lidé se shodli, že zde chybí oslava osvobození americkou armádou. Tak jako první společná plzeňská občanská demonstrace je považováno právě osvobození Plzně dne 6. května 1989 na náměstí Míru. „No a pak jsme teda došli k tomu, že když my uděláme takhle osamělou demonstraci, tak je to sice hezký, psali o nás i v tý komunistický Pravdě, ale že musíme dělat i demonstrace na ty výročí, kdy budou i v Praze.“169 Tak se domluvila demonstrace na 28. října roku 1989, ale agenti StB byli dobře informovaní a připravení. Petr dopadl stejně jako výše zmíněný Jaroslav Cuhra, dokonce byli odvezeni v tomtéž voze do věznice Vykmanov, kde strávil 48 hodin. Po této zkušenosti podepsal manifest HOSu. Také se dostal do okruhu nezávislých ekologických aktivistů a v roce 1989 bojoval proti otevření tunelu Blanka a stavbě přehrady na Berounce, která měla sloužit k převážení atomových reaktorů. Petr patří mezi zakladatele Ekologické společnosti. Po pádu komunistického režimu se dostal do politiky, ačkoliv o to vůbec nestál. Stal se členem Zastupitelstva MO Plzeň 2 – Slovany, kde zastával funkci zástupce starosty a v letech 1994 – 1995 jako starosta. „Do politiky jsem se paradoxně dostal na podzim 1990 a od tý doby jsem z ní nevylezl. Miroslav Svoboda mě oslovil, že sestavuje kandidátku do komunálních voleb a že tam vlastně to bude kombinovaná kandidátka lidí z disentu, politických vězňů z 50. let, našich letců v RAF a

168


169

Tamtéž.

72

prostě jako samých slušných lidí. No takže samozřejmě: ,no tak mě tam někam napiš, ale hlavně mě nepiš do města, já politiku dělat nechci´. No tak jsem podepsal ten bianco šek, že souhlasím s kandidaturou a vypustil jsem to z hlavy. A pak mi přišel domů volební lístek a zjistil jsem, že teda na té městské kandidátce nejsem, ale že jsem lídr na té kandidátce na Slovanech. A ještě tam byla perlička, že jsem tam byl napsaný jako inženýr a 19 let, takže jsem byl jako taková ta rychlokvaška ze Sovětskýho svazu.“170 Dovolila bych si zde jen krátkou odbočku. Výše uvedená výpověď ukazuje na širší problém, kdy se narátoři, jakoby na doporučení významného disidenta (v tomto případě Miroslava Svobody), kvalifikují do kandidátky slušných lidí, aniž by sami sebe podrobili patřičné reflexi. V mé diplomové práci nebyl větší prostor na nějaké další dotazování, uvádím tento fakt jen proto, že je nutno brát slova o hrdinství a morálně čistém štítu patřičně kriticky, dvojnásobně tehdy, když z importované slušnosti dovozuje, že si za své činy zasloužil být v čele radnic, kraje, státu... Zdá se, že tento fakt byl v polistopadových dnech roku 1989 v mnoha případech důležitější, než dosažená kvalifikace. Na druhou stranu je pochopitelné, že se každý stát snaží budovat nový začátek s lidmi nezkorumpovanými, s lidmi s čistým štítem, ale z historie jsme poučeni, že revoluce automaticky neprodukují pouze morální a nezpochybnitelné osobnosti. Petr Náhlík byl tedy zvolený do zastupitelstva za Blok pravého středu, ale stále se nechtěl v politice jakkoli angažovat. „Jenže nějaký iniciativní úředník svolal setkání ještě před prvním zastupitelstvem. (…) No a za to Občanský fórum tam byla zvolená nějaká paní doktorka Šimánová, což shodou okolností byla doktorka od mé ženy z práce, ke které jsme se chodili ošetřovat po těch demonstracích, protože oficiálně k doktoru jít nešlo. No a tam si najednou stoupla a říká: ,No a jedinej, kdo něco proti komunistům dělal, byl tady pan Náhlík a já ho navrhuju na místostarostu.´ No takže takhle jsem se stal místostarostou na Slovanech a vstoupil jsem do politiky.“171 V současnosti je narátor náměstkem primátora města Plzně pro oblast dopravy a životního prostředí. Vladimír Líbal strávil po maturitě dva roky na vojně u Brna. Vrátil se v roce 1976 a nastoupil do práce na Okresním kulturním středisku v Mělníku, kde měl na starost amatérské výtvarníky. „Dělal jsem i výstavy různý, školení a tak dále. Což na jednu stranu

170


171

Tamtéž.

73

taky bylo docela dobrý, opravdu. Fakt musím říct, že jsem tam potkal spoustu zajímavých lidí, se kterýma se známe dodnes. Musím říct, že jako přece jenom ta starost o amatérský aktivity lidí byla dobrá.. Něco na tom bylo. Ale zase jako všechno, to muselo být jakoby po tý oficiální linii, nikdo jakoby nesměl uhnout někam, aby z toho neměl nějaký průšvih.“172 Ve svém rodném městě na Mělníku uspořádal Vladimír čtyři tzv. poslechové diskotéky [oficiálně nazýváno deskotéky – pozn. autora] a z toho důvodu si ho StB začala více všímat. Tyto deskotéky se konaly v jedné velké místnosti s krbovými kamny, kde se poslouchala hudba a recitovaly básně. Vladimír jakožto umělec výtvarně činný tvořil na tyto akce pozvánky. „Když jsem dělal pozvánku na poslední diskotéku, tak jsem nakreslil jakési oko v poušti a byl jsem předvolán na výslech, protože jsem to doprovodil ještě básničkou o únoru, ale jako o měsíci, ne o 20. únoru. A oni si to vyhodnotili tak, že to oko mělo znamenat, že se díváme na obzor, kde jsou hranice, za které bychom rádi utekli na Západ.“173 Kvůli tomuto nedorozumění byl pozván třikrát k výslechu. Vladimír hovořil o obrovské nejistotě, protože nikdy nevěděl, jestli ho nezavřou do vězení. Když pracoval pro Okresní kulturní středisko, tak pořádal s hudebním publicistou Vojtěchem Lindaurem divadlo, které bylo věnováno třicátému výročí osvobození Československa. „A my jsme to pojali po svým. Dali jsme tam Voskovce, Wericha, Beatles atd. A vystupovali jsme s tím na tehdejším OV KSČ na Mělníku a dopadlo to úplně katastroficky. Oni nás vyhodili a byl z toho velkej průser. A toho kamaráda vyhodili z práce fotografa. (…) A v tom je právě ten rozpor. My jsme to pojali po svém, jak to vidíme my, jak to chápeme, ale pro režim to bylo absolutně nepřijatelné.“174 Právě všechny tyto zážitky stavěly narátora do pozice proti tehdejšímu politickému režimu, kterému nerozuměl. Chtěl tvořit umění podle svého vkusu, nikoli podle daných dogmat. Do Plzně se přestěhoval v roce 1984 díky své manželce, která z Plzně pochází. Pracoval zde jako aranžér pro jeden podnik, který vlastnil papírenské zboží, drogerii i hračky. V roce 1987 podepsal Chartu 77 a o rok později HOS. Také se podílel na vydávání samizdatového časopisu Pevná hráz. „Tiskli jsme nějaký věci, samozřejmě tajně vždycky někde ve sklepě. Letáky atd. Takže takhle vlastně začalo probíhat nějaký to formování tady na Plzeňsku. (…) Nebyl to boj proti něčemu, spíš trvání si na tom, aby ten režim přestal lhát. O to šlo.“175 Dále se věnoval poslechovým

172


173

Tamtéž.

174

Tamtéž.

175

Tamtéž.

74

diskotékám i v Plzni. Vzpomíná si na jednu akci v Hifi klubu na plzeňském náměstí, kde spolu s Heřmanem Chromým176 vystoupili na pódiu úplně nazí, což v tehdejší době nebylo zvykem. Samozřejmě kvůli této výstřednosti skončili ihned před soudem za tzv. pobuřování. Jako soudce tam tehdy byl Josef Baxa, který je zprostil obvinění, ačkoli kvůli tomu poté měl sám problémy. V roce 1989 se Vladimír s rodinou přestěhoval z Plzně do vesnice Klabava, ležící poblíž Rokycan. „A někdy v září u nás proběhla obrovská domovní prohlídka. Ještě jsme neměli vystěhovaný byt v Plzni a ještě jsme měli chalupu u Poběžovic.“177 Prohlídka trvala tři dny, protože policisté museli prohlédnout tři nemovitosti. Díky jeho manželce v podstatě nenalezli nic důležitého, protože vše stačila uklidit. Když Vladimír hodnotí aktivitu v Plzni, tak upozorňuje, že se nedá srovnávat s pražským prostředím. Spousta lidí sice něco vytvářela, ale do zahraničí se tyto informace dostávaly málo. „Byla tady spousta lidí, o kterých jsem nevěděl, prostě se k nim nedostal. Se spousty lidmi, kteří něco dělali, jsem se potkal až po tom listopadu.“178 Po Sametové revoluci působil v Koordinačním centru Občanského fóra. Byl poslancem České národní rady v letech 1990 – 1992. Přesněji řečeno byl členem Církevního a humanitárního výboru, v kterém se projednávaly první návrhy zákonů. „To bylo hrozně únavný, ty schůzky někdy trvaly od tří do tří hodin. Jo a byly tam strašně tvrdý lavice. Nic příjemného.“179 Poté se vrhl na dráhu úředníka a tuto činnost dělá dodnes. Dvanáct let vykonával funkci vedoucího Odboru kultury Magistrátu města Plzně, posléze se posunul do funkce vedoucího oddělení kultury Krajského úřadu Plzeňského kraje, nyní pracuje v kanceláři primátora města Plzně jako koordinátor projektu Plzeň Evropské hlavní město kultury 2015. Považuje se za autora první koncepce městské kulturní politiky v rámci České republiky v roce 2001. Toto tvrzení zdůvodňuje tím, že v Plzni zavedl grantový systém, který do té doby fungoval snad pouze v Praze. Kulturní činnost získala určitý systém a umělci od té chvíle věděli, co jim bude městem propláceno a co nikoli. A právě tento grantový systém je dle slov narátora hlavním bodem, který dovedl město Plzeň ke statutu Evropského hlavního města kultury. Tato informace je ale jen pouhá spekulace a domněnka samotného narátora.

176

Heřman Chromý byl básník, kulturní organizátor, disident, signatář Charty 77, po Sametové

revolucí politik, později diplomat. 177


178

Tamtéž.

179


75

Miroslav Anton šel po studiích pracovat do skladu jako dělník. „Tenkrát se to jmenovalo Oborový podnik nebo státní oborový podnik nábytek. Takže já jsem dělal, to pracovní zařazení bylo manipulační dělník. A byly to dva úžasný roky.“180 Miroslav se také osm let věnoval amatérskému divadlu a čtyři roky profesionálně. Hrál v divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, proto se z Plzně na několik let vytratil. Zmiňuje se o incidentu, který se mu osobně přihodil. Jednou se sešel s Jindřichem Konečným, známým disidentem, v karlovarském podniku a hned byl předvolán k výslechu. „A v té době jsem měl v divadle podepsanou smlouvu na dobu určitou, která mi vypršela v červnu, nebo v květnu 89, to už si nepamatuju. To setkání s tím Jindrou bylo někdy na jaře v březnu, ještě byl sníh, si tak matně pamatuju, tak možná že potom, což se dělalo tak dva měsíce předtím, když se mi blížil konec smlouvy, jestli podepíšou nebo jestli prodlouží nebo neprodlouží, tak mi ředitel oznámil, že mi jí neprodlouží, bez nějakého zvláštního jako bez nějakých zvláštních uvedení důvodů, ale to je jenom spekulace, prosím.“181 Narátor občas přispěl do některých samizdatových tiskovin, jako byla Mladá garda a časopis Stres. V roce 1989 podepsal Několik vět a petici za propuštění Václava Havla. Miroslav se také zúčastnil Palachova týdne. Vzpomíná, že sice nebyl při zásahu, ale viděl celou spoušť poté. Do Plzně se vrátil v červnu roku 1989, kde se aktivně podílel na listopadových událostech. Mezitím ještě strávil jeden rok na vojně v Terezíně, kde působil na ošetřovně jako administrativní pracovník. Poté začal díky známostem z divadla působit v Krajském kulturním středisku jako Metodik pro amatérské divadlo. Měl na starost organizaci různých soutěží na krajské úrovni, pořádání seminářů a vzdělávání amatérských divadelníků. Po pádu režimu se stal členem rady města Plzně, kde strávil čtyři roky. Také působil jako literární redaktor a šéfredaktor Českého rozhlasu Plzeň. „Já když jsem potom po listopadu šel tady do rádia, tady jsem začínal jako redaktor, šéf literární redakce, potom šéfredaktor, pak jsem odešel na volnou nohu [12 let pracoval „na volné noze“ – pozn. autora], kde jsem byl jako rozhlasák, tak jsem jako šéfoval týhle krajský redakci, tak jsem spolupracoval s Vltavou, kde jsem prostě kromě vlastních scénářů, tak tam byly literární adaptace a dramatizace, takže jakoby ňák takovýhle věci. Tak jsem zužitkoval všechny ty věci, který mě vždycky bavili.“182 Dnes má stále živnostenský list a mimo práce v současném zaměstnání v Public relations jako charitativní prodejce, správce webu a tiskový mluvčí, kde pracuje

180


181

Tamtéž.

182

Tamtéž.

76

tři roky, „to je oblast která mě znova naplňuje. Já mám fakt štěstí, všechno, co jsem dělal, od toho dělníka až teda až sem došel až sem, tak mě vždycky bavila.“183, také nahrává dokumentární filmy, především o plzeňské historii. Zároveň spolupracuje na projektu Evropské hlavní město kultury 2015 a vytváří různé společenské aktivity. Michal Šaman se po absolvování vysokoškolského studia na Pedagogické fakultě v roce 1991 ucházel o pozici učitele literatury, ale nenašlo se pro něj místo. Proto půl roku pracoval na Masarykovo gymnáziu v Plzni jako záskok za mateřskou dovolenou. Poté začal podnikat s cigaretami a u obchodu zůstal delší dobu. Od roku 1997 vlastnil společnost Proxima service – velkoobchod kuchyňského zboží. V roce 2010 tuto firmu musel dát do konkurzu a dodnes se s tím vypořádává. Na krátkou dobu vstoupil také do politiky, když podepsal iniciativu Děkujeme, odejděte! Ale nijak se s lidmi z této iniciativy neztotožnil a celkově mu to přineslo pouze zklamání. Po rozvodu s manželkou se přestěhoval do Přeštic nedaleko Plzně, kde začal trpět silnými depresemi. Náhle začal mít i zdravotní problémy. „A teď jsem nevěděl co dál. A já říkám, když je člověk bezmocný, tak je to možná někdy nejlepší, protože tam nemá tu moc nad tím. On je bez tý moci. Říkám lidem, jakmile cokoliv zvoláte z nitra, tak ta pomoc přijde, ne z hlavy, nebo že já to chci, jo jako vychytrale. Tak co dělám v životě blbě? Umřít nechci, zbláznit se, nebo odejít žlučník, nebo prostě skončit s práškama na nervy po mámě, zprůměrovat se nechci a stát se hajzlem vypočítavým taky nechci. Přece musí existovat nějaká cesta.“184 Uběhly dva dny a jeden známý mu nabídl lístek na seminář s Dalajlámou, který neodmítl a stal se pro něj velikou inspirací. Pak následovalo setkání s nevlastní sestrou, která ho přivedla k esoterické scéně. Naprosto tomu propadl. V podstatě toto učení přineslo Michalovi klid a životní nadhled. Léčitelství začal sám provozovat a dodnes se aktivně duchovnímu léčitelství a terapii věnuje. Nabízí i partnerské a rodinné poradenství. Vzhledem k jeho povaze a vlastním zkušenostem se může jevit jeho poradenství poněkud nedůvěryhodně, ale je možné, že si lidé musí sami projít těžkými životními situacemi, a na základě takové zkušenosti se posunou směrem, kdy sami mohou pomáhat druhým. Z finančních důvodů pracuje ještě jako ošetřovatel v domově seniorů. Jana Petrová po jednoleté nástavbě na Výpočetní technice nastoupila do průmyslového podniku města Plzně jako statistička, kde působila necelý rok. „O

183


184


77

prázdninách jsem chodila na brigády jako průvodkyně na zámcích. Tak jsem šla vlastně potom v květnu nebo v červnu na tříměsíční brigádu na Červenou Lhotu.“185 Na zámku Červená Lhota pracovala další dva roky jako průvodkyně a později jako odborný pracovník. Ředitel zámku, Miloslav Paulík, jí domluvil místo na zámku Kozel, kde pracovala od října 1989 jako vedoucí průvodkyně. V prosinci roku 1989 měla Jana autonehodu, která ji vyřadila z pracovního provozu na půl roku. „A jelikož ředitel potřeboval, aby tam průvodkyně fungovaly, tak jsme se domluvili, že tam skončím a pak jsem pracovala v Plzni.“186 V současnosti pracuje v sociální oblasti - Poradna Národní rady osob se zdravotním postižením ČR, sídlící na náměstí Republiky. Leoš Motl začal po studiích v roce 1992 podnikat. „Po škole jsem začal hned podnikat. Defacto tak trochu služby, protože jsem se vyznal v angličtině a nějaký kontakty byly. No a potom ve spolupráci s profesorem jsme ťukli na možnost zkusit dělat grafický interface pro určitý technologický procesy.“187 Ve Švýcarsku absolvoval několik speciálních kurzů. Poté se pokusil domluvit spolupráci se Škodovkou, týkající se zpracování počítačového systému na grafiku, ale nedošlo mezi nimi k dohodě. „My jsme potom začali, protože jsme zrovna neměli co dělat, tak jsme začali vyrábět reklamu.“188 Leoš se stal prvním velkovýrobcem reklamy na Plzeňsku. Tuto činnost provozoval 22 let. Mimoto deset let (2001 – 2011) dojížděl do Ústí nad Orlicí vyučovat na střední školu. Nyní pracuje jeden rok na ZČU na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara jako technický pracovník.

4.4.3.1 Shrnutí Podobně jako u studia hrál komunistický režim roli v následné volbě zaměstnání. Za socialismu byla práce často opěvovaným slovem, objevující se ve všech podobách. Je pravda, že oproti dnešní době, byla tehdy zaměstnanost téměř stoprocentní. Práce v socialismu byla často standardizována a lidé dostávali unifikované výplaty. Výsledkem bylo, že lidé získali pocit, že všichni jsou si rovni. Rovnostářství, které bylo podporováno i

185


186

Tamtéž.

187


188

Tamtéž.

78

politicky však mělo za následek i rovnostářství ve výkonu práce. Když si člověk uvědomil, že jeho plat zůstával beze změny i v případě, kdy se velmi snažil pracovat, tak se rychle vytvořil stav, kdy si pracovník postupně začal ověřovat, že i když svou práci neodvádí efektivně, je výsledek stejný. V paměti mnoha lidí zůstává období socialismu zafixované s příchutí jakési nostalgie. Na negativní prožitky člověk při vzpomínkách často zapomíná a zůstávají jen některé z pozitivních zážitků. Zaměstnání je přirozeným konverzačním tématem, proto žádný z oslovených narátorů neměl s vyprávěním o svém povolání problém. Každý hovořil v určitém rozsahu, v závislosti na důležitosti, které zaměstnání přičítají. Jelikož se jedná o povahově různorodé osobnosti, věnovali se odlišným činnostem. V roce 1989 narátory ve většině případů spojila politická aktivita. Téměř všichni respondenti se buď podíleli na vzniku Občanského fóra, nebo se angažovali v jiných stranách a spolcích. Nicméně politická aktivita přetrvala doposud pouze Petru Náhlíkovi. Jaroslav Cuhra se díky svému kádrovému profilu nemohl za socialismu ucházet o vyšší pracovní pozice. Z výpovědi je ale patrné, že ho tento fakt až tolik netrápil. Důležité pro Jaroslava byla skutečnost, že svoji rodinu dokázal zaopatřit. Narátora navíc jeho pracovní činnost vždy naplňovala. Miroslav Anton si naopak dělnické povolání vybral zcela dobrovolně. Ostatní respondenti se víceméně ve svém životě věnovali činnostem, které vystudovali, nebo o které se zajímali. V žádném rozhovoru nezaznělo žádné postesknutí, že by některý z narátorů vykonával zaměstnání, se kterým by se vůbec nedokázal ztotožnit.

4.4.4

Listopadové dny roku 1989

Vzpomínky pamětníků na listopadové dny z roku 1989 se ztotožňují ve faktickém běhu událostí a rozcházejí ve vlastních prožitcích, jelikož se každý z nich pohyboval na jiném místě a angažoval trochu jiným způsobem. V následující podkapitole se pokusím jejich vzpomínky shrnout.

79

Petr Náhlík se 17. listopadu 1989 nacházel přímo na Albertově. Byl tam se svojí ženou a Janem Drnkem189. Petr si vzpomíná, že nejdříve vystoupili svazáčtí řečníci, poté akademik Katětov, který vyzval současnou mládež, aby se postavila zlu. „A pak v podstatě ti aktivisti jakoby disidentský, tak když jako ukončilo se to řádně a s tím, že se tam ozvaly výzvy - a jdeme na Václavák, že jo. No, že jsou... já nevím, jestli jste byla někdy na tom Albertově, tak to je vlastně slepá ulice, že jo. No, takže když se to chtělo valit směrem k Václaváku, tak tam už byl prostě policejní kordon, přes kterej nás nepustili.“190 Dav se hrnul na Vyšehrad, pomalu se začalo stmívat. Na Vyšehradě byly opět nějaké projevy, na kterých se rozhodlo, že budou pokračovat přes Nuselský most. Začaly zaznívat hlasy, že Nuselský most je také uzavřený, proto se dav lidí vydal zpět k Albertovu podél nábřeží. „Tak najednou jsme se ocitli téměř v čele průvodu, aniž teda to bylo naším záměrem.“191 Veřejná bezpečnost uzavřela příchod ke Karlovu mostu, tím pádem museli jít na Národní třídu. V prvním patře pasáže Metro sídlilo Lidové nakladatelství, kde pracoval Petrovo kamarád Miky Ryvola. Narátor to tam znal velice dobře, proto věděl, že z pasáže vede průchod do hospodského podniku u Medvídků. „Tak jsem říkal ženě ,hele, tak pojď, pudem tady do toho podloubí a kdyby se teda něco semlelo, tak prostě unikneme tou pasáží, jo?´ Protože takhle už se nám podařilo při Palachovu týdnu uniknout, protože jsem tu Prahu poměrně znal ještě z doby studií, že jsme vlastně přes dvorečky mezi Václavákem a Staromákem, jsme vylezli na liduprázdným Staroměstským náměstí, za zádama těch milicionářů a policajtů. Takže my jsme byli sami na Staromáku a koukali jsme na zadky těch, který tam střežili, aby se nepřesunuli na Staromák.“192 Petr s manželkou a Janem Drnkem se pohybovali 10 metrů od kordonu. Najednou spatřili jet od Národního divadla obrněné vozy s radlicemi. „A to, co znáte u buldozéru jako radlici, tak to byly radlice na vejšku, drátěný a těma radlicema hrnuli lidi jako, jo? Takže to jako je jeden z nejdrsnějších zážitků. A to už jsme teda pochopili, že vlastně není úniku, že zepředu teda už postupovali ty těžkooděnci a zezadu teda hrnuly obrňáky prostě radlicema lidi před sebou.“193 Nevěděli jak zareagovat, když je najednou oslovila cizí žena, že má kousek automobil a nabídla, aby se tam schovali. „No, takže moje žena tam vlezla první, jako na zadní

189

Jan Drnek je plzeňský spisovatel a konzervativní politik, narozen v roce 1960.

190


191

Tamtéž.

192

Tamtéž.

193

Tamtéž.

80

sedačku, já jsem vlezl za ní a ten můj kamarád, ten Honza Drnek vlezl na přední sedačku a čtvrtou byla ta řidička. No a nevím, jestli to blbě zalígrovala nebo jestli prostě ty zásahový jednotky měly takovou sílu prostě. Ty jedny dveře urvali a vytáhli nás jako králíky. No, takže tomu Honzovi Drnků přerazili ruku a když jsem viděl, jak se chovají, tak jsem se vlastně schoulil do klubíčka na zem, takže jakoby se mi celkem nic nestalo, akorát mi prostě domlátili páteř šíleně jako, no. Takže v podstatě mi jakoby vtloukli svaly mezi ty obratle, takže docela humus.“194 Petr popisuje celou situaci mírně s úsměvem. Vzpomíná na statečnost své ženy, která dokázala policistům uniknout. Křičela na policisty, že jde do divadla a ať jí koukají nechat být. Petr byl poté odveden na výslech do Bartolomějské ulice a pustili ho po půlnoci. Vracel se přes Národní třídu, na zemi viděl krev a kusy ženského, mužského i dětského oblečení včetně spodního prádla. „No tak já jsem vlastně došel do toho bytu, kam přišli naši kamarádi z trampskejch kruhů, nebo to byl jejich byt, tak ty tam přišli z nějakýho bálu jako ochranářskýho. Teď my jsme jim líčili, co se děje teda na druhým konci Prahy. No mně teda bylo čím dál hůř, protože mě bolel prostě celej člověk, takže já už jsem do rána oči nezamhouřil a ráno vlastně jsem šel na Karlák do nemocnice. No. No a tam už si mě teda rovnou nechali.“195 Mezitím co ležel Petr v nemocnici, se rozvíjeli další aktivity. Ještě podotkl zajímavost, že všichni lidé, s kterými ležel na pokoji, dopadli mnohem hůře než on sám a přitom se k davu dostali zcela náhodně. Petr podal svědectví do Svobodného slova. „Což vedlo k tomu, že mě navštívil můj otec, se kterým jsem se asi pět let neviděl, v nemocnici. Protože jel ráno do práce a četl si ve Svobodným slovu moje svědectví. A pak i moje svědectví v Mladým světě, kde byla ta první reportáž z toho. A pak mě tam přijela natáčet švédská televize, protože holt v tom sádrovým tom jsem vypadal zajímavě. A tehdy hodně kolovaly ty videokazety po všech těch demonstracích. A tímto jsem asi přispěl teda revoluci celé republice.“196 Petrovo matka tuto reportáž přinesla do své práce v Pozemních stavbách, ale nikdo z kolegů jí podle slov narátora nevěřil. Proto se rozhodla přivést svého syna do zaměstnání osobně a následně kvůli tomuto činu dostala ze zaměstnání výpověď. Jan Rampich prožíval v listopadu jeden výslech za druhým, kde ho žádali, aby podepsal, že se nebude účastnit pražské demonstrace. Jan jim toto s klidným svědomím

194


195

Tamtéž.

196

Tamtéž.

81

podepsal, protože měl stejně jiné plány. Odpoledne 17. listopadu se dozvěděl o událostech a po dvou dnech začal celou situaci s plzeňskými aktivisty řešit. „Sešli jsme se vlastně na ubytovně, na škodováckej (…) A že teda pudeme aspoň k Velkýmu divadlu tady v Plzni, aspoň dáme svíčky. (…) tak jsme se sešli asi 20 lidí u Velkýho divadla v Plzni. (…) Tak jsme tam zapálili svíčky a už jsme se jakoby domlouvali, víceméně už byla tma, já nevím, kolem pátý hodiny, šestý hodiny večer, že zkusíme prostě svolat i na pondělí už s dalšíma lidma nějakou manifestaci.“197 V ten samý den si Jan ještě vzpomíná, jak u nich zastavilo civilní auto, lampasáci, a vyhrožovali jim, že je zastřelí. Od pondělí se uskutečňovaly menší demonstrace. „Plzeň, zase výjimka, bylo jedno z posledních míst, kde se to opravdu zkoordinovalo pořádně a Budějovice, ty byly teda až po nás výjimečně. To si matně pamatuju, že to... že všude, i v menších městech už jako lidi vycházeli do ulic a v Plzni to bylo hodně ze začátku, hodně nesmělý teda, jo?“198 Jan byl také u vzniku Občanského fóra. Vyprávěl, jaká panovala všude nedůvěra. Nikdo pořádně nikomu nevěřil. Občanské fórum se ale ustanovilo a v noci se tisklo prohlášení na všech vysokých školách. Lidé jezdili s letáčky po vesnicích. Jan si vzal volno v práci a jezdil do Prahy pro materiály. „Takže ten listopad proběhl tak jak proběhl, že jo, dopadlo to bezvadně, prosinec už tak nějak se krásně volněji dýchalo. Hned najednou samozřejmě jsem dostal, že je proti mě zastaveno trestní stíhání. Během několika dnů proběhl soud s deníkem Pravda, kterej teda už... museli to otočit, takže museli napsat teda omluvu a s tím teda, že to bylo malinko jinak než uvedli.“199 Omluvou Pravdy a listopadovými událostmi 1989 skončila Janova veřejná angažovanost. Jediné, po čem opravdu toužil, bylo poznávat svět. Jaroslav Cuhra nevyprávěl o průběhu revolučních dní. Spíše celou situaci zhodnotil z dnešního, objektivizovaného hlediska. „Já zpětně, když to všechno hodnotím, tak připravený jsme nebyli. A nebyli připravený ani v tý Praze.“200 Narátor ještě před listopadem jezdil pravidelně do Prahy na jednání s pražskými disidenty. „Já jsem tam navštěvoval vždycky nějaký ty semináře, který tam dělali, ale každopádně jsem si teda fakt uvědomil, a k tomu mě vedl... prostě výchova nakonec toho táty, kterej říkal ,musíte se připravovat, musíte se připravovat, vy se toho dožijete.´ Vždycky říkal ,vy se dožijete toho a

197


198

Tamtéž.

199

Tamtéž.

200


82

pokud budete nepřipravený, tak jste to prohráli´. No. Tak neříkám, že bysme to prohráli, to ne tedy, to se neprohrálo. To jsem zase z těch, který si uvědomují, že jako ta představa, co si každej myslel, že mu bude prostě jako něco padat někam do náručí a že v tu ránu se bude mít jako se měli na tom západě,... tak to byla naprostá naivita, že jo, to byla naivita.“201 Jaroslav také zdůraznil, že opravdu nepatří mezi lidi, kteří by si neuvědomovali, co převrat umožnil mladým lidem. Trochu ho mrzí, že to tito lidé nedokáží ocenit a berou svobodu jako samozřejmost. Michal Šaman se poprvé o pražských událostech doslechl od redaktora Českého rozhlasu Lubomíra Smatany, tehdejšího šéfa stávkového výboru na Pedagogické fakultě. „No a prostě v pondělí se o tom diskutovalo. Jiný školy šly rovnou do stávky a hned nějak na úterý se svolalo do auly sezení, kde bylo i vedení. A teď se tam o tom jako diskutovalo. No a teďka najednou prostě, že se vyhlásí stávka, stávkový výbor. No a já jsem tam občas jako vznesl nějakej dotaz. Něco jsem, jen tak normálně jenom, že jsem jako toho účasten. A najednou jsem byl fakt v té výborovně, ať je tam Šaman. Já jsem koukal, jako blázen.“202 Michal nejprve váhal, měl strach, protože v něm zůstal stále zakořeněn zážitek z výslechu StB. Nakonec ale návrh přijal a dostal na starost různé písemnosti, projevy, exilové časopisy atd. Vzpomíná, že první dny revoluce skoro vůbec nespal a začaly se šířit fámy, že jsou všichni studenti opilí. „Jak jsem byl unavenej, tak jsem spadnul na schodech a nemohl jsem dál. (…) Za osm nocí jsme měli naspáno osm hodin. (…) A teď jsem šel od tý fakulty Veleslavínskou a teď jela tramvaj a já jsem si říkal, že skočím. (…) Ale šoural jsem se dál a potkal Martinu Samkovou ze stávkovýho divadla, měla flašku vodky nebo čeho. Tak se mi ptá, kam jdu, já jí říkám, že se jdu zabít. A ona: ,Já jdu skočit do řeky, mě tam u nás tak nasrali, takhle se ta revoluce dělat nedá.´ (…) Tak jsme pokecali a vrátil jsem se zase na svoje pracoviště.“203 Michal sháněl kontakty a podporu. Obrátil se na exilové nakladatelství a hned po první generální stávce jel do Vídně, odkud dovezl exilové časopisy. Sehnal opravdu velké množství časopisů, dokonce z bibliografie těchto časopisů napsal diplomovou práci. Tyto exilové časopisy prohlásil narátor za svůj majetek a následně je propůjčil fakultě.

201


202


203

Tamtéž.

83

Leoš Motl měl v revoluční dny zrovna zápočtový týden. V tu chvíli nevěděl, jestli jít stávkovat, nebo odevzdávat výkresy. Týden před 17. listopadem se objevily letáky, které zvaly k setkání při výročí 17. listopadu ve Smetanových sadech. Leoš se zúčastnil, vzpomíná, že byla velká zima a přišlo zhruba čtyřicet pět lidí. Policistů bylo ale tak dvakrát více. Po tomto setkání byla domluvena akce ve Smědčicích blízko Chrástu u Plzně. „Pak se to začlo rozbíhat, protože přišly zprávy, že v Praze to bylo hodně hustý. A já myslím, že BBC nebo Evropa upustila tu informaci, že máme mrtvého. No a teď jsme seděli na tý koleji a co bude.“204 V pondělí probíhaly normálně přednášky, ale Leoš se jich už nezúčastnil. Na fakultě propukly dohady, jestli tedy taky jít stávkovat. Tato debata se protáhla přibližně do pondělního večera. „Pár aktivistů se sešlo na Locháči, kde Marcel Hájek jasně deklaroval, že se bude stávkovat.“205 Proběhlo dalších několik schůzek, kde se řešila struktura stávky, požadavky studentů, koordinační věci, věci ohledně bezpečnosti komunikace, poučení, co dělat v případě zatčení atd. Leoš byl zvolen za předsedu stávkového výboru, ale odmítl to ze zdravotních důvodů. Oficiální stávka byla vyhlášena v úterý ve dvě hodiny. „Byla to velice spontánní akce a všichni byli vyděšení, ale to byli všichni, protože do toho stačilo takhle fouknout…protože půjdou rovně, šli jsme rovně, pak doleva, šli jsme doleva a šlo takhle dva a půl tisíce lidí.“206 Leoš také upozorňuje, jak se v tomto týdnu naprosto změnil pojem o čase a den se zdál strašně dlouhý. Dále hovořil o neustálé informační válce. Kdo dříve dostane informace a dokáže je rozšířit, tak vlastně vyhrál. Podobně jako Michal Šaman vzpomíná, že se vůbec nevyspal, nejedl 48 hodin a 24 hodin nepil. Ve čtvrtek podlehl angíně a ležel do soboty. Leoš měl na starosti dopravu, propagaci, tisk, sběr a třídění informací. „Také jsme organizovali pomoc pro Rumunsko, kde padnul Ceasescu. O tom se málo ví. Medici poslali svoje zástupce jako lékařskou pomoc a my jsme zorganizovali sběr oblečení a nakoupili jídlo v hodnotě asi sedmdesáti tisíc korun, což je dneska v přepočtu tak půl milionu.“207 Po generální stávce 27. listopadu bylo už těžké udržet koncentraci. Všichni byli již hrozně vyčerpaní. Po pádu režimu nastala velká úleva. Při dotazu, co si narátor opravdu nejvíce přál, odpověděl, „číst“.

204


205

Tamtéž.

206

Tamtéž.

207

Tamtéž.

84

Jana Petrová byla 17. listopadu v Praze. Na demonstraci jela autobusem přímo z práce ze zámku Kozel, a proto nestihla začátek. Poblíž centra se potkala se svým kamarádem ze Strakonic a společně čekali až k nim dorazí průvod. Vzpomíná, že organizace byla opravdu složitá, protože neexistovaly mobilní telefony a nebylo možné se s někým spojit a zjistit potřebné informace. K Národní třídě se dostali v podstatě, když byla demonstrace již násilně rozehnána. „Cítila jsem strašnou bezmoc, lidi brečeli, nebyli schopní tomu uvěřit, protože se s takovou bezmocí ještě nesetkali.“208 Tato demonstrace se stala určitým zlomem, především lidmi pohnula klamná informace o úmrtí Martina Šmída. A dalším zlomem bylo, když se začaly zapojovat velké podniky. Vladimír Líbal vzpomíná, jak týden před 17. listopadem odcházel s kamarády z hospody a rozčiloval se, že se stále nic neděje. Vzápětí o týden později se účastnil setkání ve Smetanových sadech v Plzni, aniž by tušil o pražských událostech. Až druhý den se tyto informace dozvěděl z rozhlasu Svobodná Evropa. „V pondělí vím, že tady proběhla ňáká demonstrace u Velkýho divadla, kde jsem nebyl, protože bohužel žena tenkrát jezdila do Plzně, takže já jsem musel hlídat děti.“209 V úterý se setkal s několika lidmi na náměstí, vzpomíná, že Jiří Šašek měl českou vlajku a řečnil. Poté se přemístili do Pivovarského muzea, kde utvořili prohlášení Občanského fóra. Vladimír byl jedním ze spoluzakladatelů Občanského fóra v Plzni. „Dodneška si pamatuju, když jsem ve středu ráno jel do práce, jsme normálně chodili do práce, tak jsem všude viděl po všech kandelábrech a sloupech a tak dále vyvěšený to prohlášení, kde jsem byl podepsanej já, Míra Anton a jakýsi Petr Formánek, který se do toho taky zapojil a říkal jsem si, no tak tohleto prostě jestli dopadne blbě a prostě jdeme a tak dále. To nebyl dobrej pocit. To mi věřte, vůbec to nebylo příjemný.“210 Potom následoval chaos. Ve středu měl na náměstí projev i narátor. Vzpomíná, že zrovna když řečnil, zhasla všechna světla. Pocity z revoluce má smíšené. Události se seběhly rychle a tehdy cítil pouze zmatek a samozřejmě naději. Věra Tydlitátová byla 17. listopadu v Plzni a zrovna se procházela s manželem v centru města. Zanedlouho zaregistrovali, že se ve městě cosi děje. Manžel odjel do Prahy pro více informací. Poté se začaly události dít velice rychle. „Ty první dny si myslím, že si nikdo neuvědomoval jako přesně, že to je ono, že to je ten zlom. Lidi to brali jako další

208

Rozhovor s Janou Petrovou vedla Apolena, 20. 3. 2015.

209


210

Tamtéž.

85

stávku. Ale potom si pamatuju na ty plný náměstí. Ke konci listopadu jsme jezdili skoro denně na náměstí, protože tady byli shromáždění veliký. Různě se tam řečnilo. Já jsem taky na jednom shromáždění mluvila.“211 Věra vzpomíná, že panovala taková vánoční nálada. Nešlo pouze o politiku, dělaly se charitativní sbírky a lidé se spolu hodně bavili. Miroslav Anton se dozvěděl o zásahu na Národní třídě z rozhlasu Svobodná Evropa. Brzy se chopil iniciativy a přišel s myšlenkou založení Občanského fóra v Plzni, které se nakonec utvořilo 22. listopadu. Miroslav vzpomínal na velmi bouřlivou atmosféru. „Takže my jsme vlastně potom, když se tady vytvořilo koordinační centrum občanského fóra Plzeň, tak tam byli zastoupení studenti, divadelníci, řekněme my, takový ty tady z ulice a nezávislý iniciativy. (…) Měnily se informace, na základě toho se potom dělalo nějaký společný prohlášení.“212 Miroslav vyprávěl vzpomínky na listopadové dny formou, která je známá z různých publikací. Domnívám se, že především z důvodu jeho vlastní vydané knihy Listopad 1989 v Plzni, kde chronologicky popisuje sled veškerých revolučních událostí. Bohužel se narátor nepodělil o nějaký vlastní osobní zážitek.

4.4.4.1 Shrnutí Nad listopadovými událostmi v roce 1989 jako by se někdy vznášel otazník. Násilné potlačení studentské demonstrace v Praze na Národní třídě 17. listopadu a následující stávka vyvolaly řetězovou reakci, která s udivující rychlostí vedla k pádu komunistického režimu panující v naší zemi od roku 1948. Dá se říci, že nikdo nepředpokládal, že by mohlo dojít k nějaké významnější změně, a proto ani v Plzni na tento den opoziční aktivisté žádnou manifestaci nepřipravovali, pouze se pokojně sešlo několik desítek lidí ve Smetanových sadech. Někteří odjeli na demonstraci studentů do Prahy, které ale nepřikládali žádný větší význam. Z devíti oslovených narátorů se pražské demonstrace 17. listopadu 1989 zúčastnili pouze dva lidé – Petr Náhlík a Jana Petrová. Petr Náhlík byl přímo účasten použitého hrubého násilí na zúčastněných demonstrujících ze strany StB a SNB. Po této události musel být několik dní hospitalizován a poté několik týdnů v pracovní

211


212


86

neschopnosti. Ostatní narátoři neměli tušení, co se v Praze děje. O těchto událostech se v podstatě většina dozvěděla až z rozhlasového vysílání Svobodná Evropa. Právě z transmise událostí lze vyvodit míru poměrně malé informovanosti, která panovala i mezi samotnými opozičními aktéry. Je nutné zdůraznit, že v průběhu revoluce nemělo volání po demokracii podobu jednoznačného odmítnutí socialismu. Lidé drtivě kritizovali jednotlivé oblasti socialistické společnosti (politiku, kulturu, ekonomiku) a stranu samotnou, avšak jejich hodnocení socialismu samotného bylo příznivější. Většina obyvatel by dále podporovala socialismus, nebo nějakou blíže nespecifikovanou třetí cestu. Pro kapitalismus se vyslovila v dobových výzkumech veřejného mínění jen asi 3% oslovených respondentů.213 Narátoři vzpomínali na velmi chaotickou atmosféru. Vše se řešilo ve spěchu, nikdo z oslovených nebyl připraven na tak rychlý sled událostí. Jako významný počin hodnotí vznik Občanského fóra v návaznosti na Občanské fórum v Praze. V Občanském fóru byli zastoupeni téměř všichni respondenti vyjma studentů, kteří vstoupili do stávky okamžitě po pražských událostech ze 17. listopadu. Leoš Motl se například vyjadřoval k Občanskému fóru kriticky, jelikož se dle jeho slov seskupili až několik dní po hlavních událostech (v Plzni konkrétně 22. listopadu), kdežto studenti (myšleno pražské studenty) zasáhli do dění téměř okamžitě. Z tohoto rozhovoru byla cítit mírná rivalita mezi studentským hnutím a disidenty. O revolučních událostech, jak už jsem se zmínila dříve, hovořili narátoři velice živě a otevřeně. Někteří respondenti vyprávěli o listopadovém dění déle v závislosti na osobní angažovanosti. Nelze upřít žádnému z oslovených narátorů velký podíl na veřejném dění. Studenti (Michal Šaman, Leoš Motl) byli ve stávkovém výboru a plnili své zadané povinnosti. Lidé z nezávislých iniciativ (Miroslav Anton, Jaroslav Cuhra, Vladimír Líbal, Petr Náhlík, Jana Petrová, Jan Rampich, Věra Tydlitátová) tiskli letáky, šířili informace, organizovali schůzky a účastnili se demonstrací. Většina z oslovených narátorů zdůraznila, že v tuto chvíli ani už nepociťovala strach z možného postihu ze strany vedení státu.

213

Lidé si pod pojmem kapitalismus před listopadem roku 1989 uměli představit především systém,

který jim jako odstrašující příklad předkládala komunistická propaganda.

87

4.4.5

Život po roce 1989

Závěr roku 1989 v Československu přinesl pád autoritářského komunistického režimu a začátek směřování země k demokracii. První revoluční týdny a měsíce vyvolaly ve společnosti velké očekávání. Došlo k obnovování parlamentní demokracie, zavádění tržního hospodářství a začleňování republiky do západoevropských a mezinárodních struktur. V tomto procesu pak nakonec došlo i k rozpadu společného československého státu a ke vzniku samostatné České republiky a Slovenské republiky. Ekonomika se poměrně rychle transformovala do modelu tržního hospodářství a minulost začala být „odčiňována“ ve formě restitucí a privatizací. Jaroslav Cuhra celou nastalou politickou situaci hodnotí převážně kladně. Přiznává, že spravedlnost se úplně nastolit nepodařilo, ale ještě horší je dle narátora morální devastace společnosti, kterou zavinilo právě čtyřicetileté působení KSČ. „Neodhadl jsem, do jaké hloubky se komunistům během čtyřiceti let totality podařilo morálně a duchovně rozložit společnost. Musím říci, že to mne zaskočilo. Ale pak jsem si uvědomil, že bylo naivní si myslet, že to tak není, protože lidé si už ke konci komunistické totality žili relativně dobře a nic je netrápilo, nic je netížilo, pokud neprožili totéž, co jsme prožili my.“214 Pokud toto někdo neprožil, tak si jen těžko dokázal představit, jak hluboce komunistický režim zasáhl společnost po stránce morální a duchovní. „Po revoluci jsme odhadovali, že tento rozklad vyřeší tak dvě generace, které budou žít normálním životem a samy si zvolí a zhodnotí, co pokládají za dobré a co je špatné. To se musí všichni teprve naučit. Až se to naučí, potom porozumí tomu, co se zde dělo. Proto mne posledních dvacet let v mnoha zásadních věcech zaskočilo. Ale uvědomuji si, že to nemohlo být jinak, že představa rychlé změny byla určitá naivnost. Přesto se změna děje a je to změna k dobrému. Mladí lidé mají nyní ohromné možnosti a využívají je, což je skvělé - cestování, studie v zahraničí, možnost sebevzdělávání, když chtějí. V tom je naděje.“215 Jaroslav se také ohradil nad výrazem revoluce, protože toto označení listopadových událostí považuje za velmi zkreslující a nevyjadřující pravou skutečnost. Po roce 1989 se aktivně zapojil do politiky. Stal se poslancem Federálního shromáždění ČSFR a stál u kořenů křesťansko demokratické unie (KDU-ČSL). Po rozdělení republiky působil ještě asi tři roky jako

214


Dostupné z: http://www.pametnaroda.cz/index.php/story/cuhra-jaroslav-1936-864 215

Tamtéž.

88

prezidiální šéf na ministerstvu obrany. Z veřejné činnosti se ale potom stáhl, protože nesouhlasil se směrem, kterým se česká politika ubírala. Vrátil se ke své profesi a následně odešel do důchodu. Politika přinesla narátorovi velké zklamání, protože lidé, kteří byli za socialismu komunisty se ze dne na den stali demokraty. „Jednali jako demokrati a když je člověk viděl nedávno, tak to je prostě ta příšerná rána a přesně to teda naplňuje to, co už jsem se zmínil. Jestliže nepotrestáte zlo, tak se vám zlo vrátí. A je tady. Je tady a nebezpečný teda, takže to nechci tady pesimisticky něco, to ne tedy, poněvadž já vidím, že ti mladí žijí velice optimisticky a je to dobře, že žijí optimisticky.“216 Socialismus jako takový se dle Jaroslava nemůže nikdy vrátit, ale určitě nesmíme všemu jen přihlížet a musíme se snažit pro sebe a své rodiny zajistit, co nejlepší prostředí pro život. Rozhodně by se nemělo zapomínat na mravnost, etiku a tzv. vyšší princip. Na závěr doplňuje, že ačkoliv je s některými věcmi nespokojený, tak pozitivnost převažuje. Jan Rampich se po převratu z politického dění vzdálil. Na žádost studentů ještě kandidoval za jejich stranu - Stranu přátel piva. Díky kandidatuře dostal měsíc placeného volna, které využil k cestování. Jan po revoluci procestoval mnoho států - Německo, Dánsko, Švédsko, Itálii, Francii, Holandsko, Belgii, Španělsko, Švýcarsko, Polsko a Řecko. Jeho styl života brzy ale přispěl k rozpadu druhého manželství a následující dvě manželství měly obdobný průběh. Narátor se ještě více zaměřil na hudbu. Bavilo ho objevovat neznámé kapely a zkoušet je zviditelnit. Zorganizoval řadu koncertů na Božkově, kde pořádal převážně narozeninové akce. Nejvíce se věnoval organizaci punkových akcí a především pořádal akce pro jednu plzeňskou kapelu Gauneři, s kterou spolupracoval přes deset let a jezdili společně i do Německa, Maďarska a Slovenska. „A to jsem dělal tý kapele řidiče, jo? (…) No a nicméně při jedný z cest z Německa, tak jsem asi usnul za volantem a trošku jsem auto položil na bok, i s kapelou, se vším, se všema. Nikomu se teda nic naštěstí nestalo, ale auto bylo na odpis. No a potom jsem vlastně odjel do toho Holandska. No nějak mezi Vánocemi a Silvestrem.“217 Po deseti měsících strávených pracovně v Holandsku se vrátil zpět do plzeňské Škodovky. Pořídil si na úvěr novou dodávku Mercedes, s kterou jel s kapelou na Slovensko, ale po pár dnech byla jeho dodávka ukradena. „Takže jsem po šesti týdnech přišel o druhou dodávku, kterou jsem

216


217


89

začal splácet. No tak tím jsem vyhodil z okna přes 300 tisíc. (…) Nicméně život šel dál.“218 V této době navázal po dlouhých letech kontakt se svojí matkou. „Vlastně i s mým tátou tak nějak jsme se víc bavili. Já nevím, jestli jsem zestárl víc rozumově nebo oni, ale…Takže takhle to šlo celej ten rok 2008 v klidu víceméně, kromě toho auta.“219 Postupně se ještě více zadlužoval, protože zorganizoval narozeninovou párty na Božkově, na které přišel o deset tisíc. „Já jsem řekl, že už prostě nic dělat nebudu. I když zase do Anglie jsme jeli zase opět s tím kamarádem na ten festival. A chytře nás napadlo, že bysme si v Plzni udělali koncert jednej kapely, která tady v životě nehrála. (…) V červnu 2009 se uskutečnila ta narozeninová párty. (…) Tam jsme dopláceli přes 30 tisíc. (…) Tady už se ty dluhy nabalovaly, to jsem začal přemejšlet o osobním bankrotu nebo prostě o nějaký emigraci.“220 I přes silnou finanční nejistotu Jan vyrážel do ciziny na další festivaly a koncerty. Přestože se zařekl, že už nebude organizovat žádný koncert, vrhl se do plánování koncertu jedné anglické kapely, která vyšla v přepočtu na 400 tisíc korun. Ten koncert se nám teda povedl. (…) V podstatě po patnáctiletém úsilí dělat koncerty jsme teda vydělali třeba 30 tisíc každej.“221 Nicméně dluhy Janovi narůstaly a byl nucen vyhlásit osobní bankrot. „Což je další moje sice vyřešená situace, že už na mě exekutoři nemůžou, žádný penále nemám, ale zase mám problém, že pořádnou práci taky neseženu, protože tam prostě by mi vzali úplně všechno. Takže dělám stále u agentury. A přežívám, jak se dá.“222 O životě po roce 1989 jednoznačně říká, že je mnohem lepší. Já jsem spokojenej, já bych rozhodně nehodlal nic vracet zpátky, ale říkám, pro mě jako se změnilo…vlastně že to funguje tak, jak to má fungovat. (…) Já jsem měl hovno vždycky, mám hovno teď. (…) Mě baví, že si můžu jet na koncerty, někam se jet podívat na jiný místa, číst si knížky a můžu si je hlavně sehnat bez problémů, nemusíme to opisovat na stroji jako dřív. Takže jako pro mě je to jenom v plusu.“223 Miroslav Anton se po pádu komunistického režimu stal členem rady města Plzně a měl na starost kulturní oblast. „V tom prvním půl roce tak to byly věci, který člověk vlastně objevoval. Takže ono to bylo svým způsobem zase další dobrodružství, i když jiný, klidný,

218


219

Tamtéž.

220

Tamtéž.

221

Tamtéž.

222

Tamtéž.

223

Tamtéž.

90

ale dobrodružství to bylo, protože člověk se potkal s něčím, co do té doby neznal. Věděl, že existuje nějakej parlamentní systém, že je systém politickejch stran, že je demokracie postavena na nějakejch pilířích, že tady má existovat nezávislé soudnictví výkonné a zákonodárná moc a takovýhle věci, ale tím že vlastně s tím ta zkušenost nebyla, byla před těma 40 lety, tak to bylo dobrodružný.“224 Také zjistili, že musí znovu začít stavět úřady a odbory. Miroslav tvrdí, že si nikdy nedělal iluze, jak se najednou všichni budou mít báječně, ale uznává, že v posledních letech jeho skepse vzrůstá. „Když se říkalo po listopadu, ono to bude trvat minimálně dvacet let, než se to vrátí, než se vrátíme do Evropy. (…) ale ta setrvačnost taková je, takže ne dvacet, ale spíš čtyřicet let dneska si myslím a bohužel spousta věcí byla zabržděná tím, že se tady oslaboval právní stát a takový ty věci, který zase ze setrvačnosti dobíhají až dneska.“225 Miroslav se po převratu přestěhoval s rodinou do Rokycan, kde pobýval do roku 2000, než došlo k rozvodu manželství. Poté se vrátil zpět do Plzně. Věnoval se svému zaměstnání v rádiu a zároveň svým koníčkům – scenáristice a publicistice. V současnosti pracuje pro Public relations. Z dřívější doby by rozhodně nechtěl vrátit nic. Je s výsledky revoluce spokojen a má velice razantní stanovisko k předlistopadovému životu. „To, že se tady dalo nějak přežít, tak to není nic za co by ten režim měl bejt chválenej. (…) Prostě není nic lepšího než současná západní demokracie. Ať mi nikdo nevykládá, že je, není.“ Evropskou unii považuje za nutný a potřebný projekt z hlediska bezpečnosti a rozvoje. Vladimír Líbal byl po listopadových událostech naplněn nadějí, že se všichni budou mít dobře a zároveň si vybavuje všudypřítomný chaos. „Dodnes mám z toho pocit jako opravdu chaosu, lidi přicházeli, odcházeli. Jako támhle se někdo objevil, tady, támhle se to muselo udělat, tohle se muselo přeorganizovat a tak dále..hrozný hrozný. To byly prostě dny plný napětí… Nebylo to jednoduchý. Takže to byla jako míchanice nejrůznějších pocitů, který člověk měl. Samozřejmě úleva pochopitelně. Obrovská úleva. A pocit jakéhosi neuvěření toho, že to vůbec je možný, že se něco takovýho vlastně stalo. Každej z nás, kdo tady žil a to vám potvrdí všichni, nikdo nečekal, že to někdy padne. Jak říkal Ivan Martin Jirous Magor, kterej pro to měl název „po pokoře, je tady pokoření“. No a ono se ukázalo, že ne.“226 Vladimír zůstal po převratu v politice, působil v Koordinačním centru

224


225

Tamtéž.

226


91

Občanského fóra. V letech 1990 – 1992 byl poslancem České národní rady. Poté z politického života vystoupil a začal se věnovat dráze úředníka, kterou vykonává doposud. Vladimír je neodmyslitelně propojen s kulturou. Kultura ho provází celým životem. Jako člen České unie karikaturistů vytváří různé alegorické obrázky a aktivně se věnuje svému internetovému blogu, kde tyto malby vystavuje. Často po práci navštěvuje plzeňskou kavárnu poblíž náměstí, kde si dá pár skleniček vína a vykouří krabičku cigaret a poté jede vlakem do Klabavy, kde ho čeká manželka. Michal Šaman ukončil vysokou školu roku 1991. Popisuje své rozčarování, když zjistil, že lidé na katedře, jak se říká, pouze převlékli kabáty. „Takže ženská, která měla vědeckej ateismus, teď učila dějiny náboženství. Ten, kterej učil mezinárodní dělnický hnutí, tak teď učil politologii. (…) Prostě začali číst něco jiného. Takže státnice, to byla dávačka teda.“227 Jako osobně nejhorší porevoluční zážitek hodnotí situaci, kdy v roce 1990 šel na katedru českého jazyka a tam spatřil tehdejšího agenta StB, který Michala vyslýchal. „Bylo známý, že pajdu měl každej. Dálkově, aby měli, tak studovali pajdu. Jo, aby měli papírově. A já říkám doktorce Jelenový ,víte, kdo to je?´ A ona říkala ,já vím, že je estébák, ale on tady studuje.´ Tak jsem se rozčílil, proč jsme tu revoluci vůbec dělali, že kvůli tomuto člověku jsem málem nedostudoval.“228 Na tomto příkladu se dá přesně demonstrovat, jak rychle střídá nadšení pocit zklamání. Narátor také vzpomínal, jak pár dnů po revoluci potkal na ulici své prarodiče. Dědeček byl členem KSČ, svého vnuka ani nepozdravil a pouze řekl: „Pojď babičko, s tutím člověkem se nebudeme bavit.“229 A přešli na druhou stranu ulice. Tyto nepříjemné zážitky má pevně spojeny s budováním demokratického státu. Michal se na začátku 90. let oženil. Ženatý byl zhruba pět let. Z manželství má nyní již dvacetiletého syna, který studuje v Londýně chemii. „Rozvod bylo nejtěžší rozhodnutí mého života. (…) Jestli se obětovat pro dítě a rozhodnout se jak dál žít. Tak jsem se teda rozved, ale už bych to teda nechtěl.“230 Michal se připojil k občanské iniciativě „Děkujeme, odejděte“, ale po dvou setkáních s účastníky se přestal angažovat. Pochopil, že musí lidem pomáhat jiným způsobem. Následoval další zlom v jeho životě, a to stěhování z Plzně do Přeštic. Stěhování ještě plánoval s novou

227


228

Tamtéž.

229

Tamtéž.

230

Tamtéž.

92

přítelkyní, která ale na poslední chvíli tuto nabídku odmítla. „Mě najednou polilo takový horko, protože už jsem to vnitřně věděl, ale mysl mi to nepřipustila. (…) Mně se zhroutil svět. Na podzim jsem se přestěhoval. (…) Skončil jsem ve strašných depresích. (…) Do toho se ozval žlučník.“231 A právě tato bezmoc, která narátora zužovala, ho přivedla k léčitelství. Začal se zajímat o esoterickou scénu a konečně objevil svůj doposud skrytý talent. Jelikož si ale nedokázal vytvořit stálou klientelu, pracuje ještě jako ošetřovatel, kde dělá tři dny v týdnu 12 hodin a poté se věnuje svému koníčku. Esoterika přinesla Michalovi klid, nadhled a vyrovnanost. „Jenom je mi líto, jak to tady zprimitivnělo. (…) Všichni chtěj vše.“232 V současnosti žije Michal sám a věnuje se především svým klientům a sebevzdělávání. Leoš Motl začal v roce 1990 podnikat. Hned zpočátku deklaroval, že s politikou nechce mít nic společného. Víceméně všichni plzeňští studenti skončili svou veřejnou aktivitu s pádem režimu. Po revoluci narátor zaznamenal změny, týkající se převážně vzhledu ulic, jako jsou nové fasády a celkově lepšího ovzduší. Dále zmiňuje materiální pokrok, pokrok v obchodu, i v přemýšlení lidí. „Ano, nelze nezmínit, že lidé k sobě mají dál, ale to je postih celé západní Evropy.“233 Leoš je rád, že se pokusil o obnovu společnosti, že se na tomto procesu alespoň částečně podílel. Rozhodně jako kladný jev vidí, že se konečně člověk může vyjadřovat nahlas a nemít strach ze zatčení. Nyní pracuje jeden rok na ZČU na fakultě designu a umění Ladislava Sutnara jako technický pracovník a je v rozvodovém řízení. Z manželství má jednoho syna Štěpána, kterému je osm let. Jana Petrová se aktivně podílela na veřejném dění až do ukončení Demokratické iniciativy, která se roku 1990 přejmenovala na Liberální demokratickou stranu a fungovala do roku 1992. Od té doby ji žádná z politických stran nepřesvědčila ke kandidatuře. V současnosti se narátorka zapojila do Klubu na obranu demokracie, který se snaží spojit síly jednotlivců k posílení demokratických pořádků. Jde o občanské sdružení, které chce přispět ke zlepšení situace diskuzí. Jana po převratu pracovala jako koordinátor v sociální oblasti. Když ji onemocněla matka, vzala práci na zkrácený úvazek a pravidelně svou péči věnovala matce. V roce 1999 se jí narodil syn, kterého vychovávala víceméně sama. Jana se nikdy neprovdala. „Nebyla jsem nikdy natolik přesvědčená, abych přistoupila na

231


232

Tamtéž.

233


93

manželství.“234 Nyní žije s přítelem a pracuje v poradně Národní rady osob se zdravotním postižením. „Jsem vděčná, že jsem těch pár let v té době žila. (…) Dodneška si vážím toho, že došlo ke změně režimu.“235 S výsledky revoluce narátorka spokojená není, ale konkrétní důvody neuvedla. Jana se celý život snaží vytvářet nějakou smysluplnou činnost a snaží se svého času využívat, jak jen je to možné. Věra Tydlitátová vnímá porevoluční změnu jednoznačně pozitivně. „Svoboda je sice obtížnější než nesvoboda, ale to se nedá srovnat ten život. Dneska ty lidi, když si to nepamatujou, tak říkají – byla práce, byly jistoty, ale ono to nebylo, že by bylo právo na práci, ona byla pracovní povinnost. To znamená, že člověk byl vlastně otrok.“236 Věra upozorňuje, že je důležité si uvědomit, jak je svoboda pro lidskou bytost důležitá. Svoboda má mnohem větší cenu než materiální blahobyt. Po převratu prožila narátorka velmi těžké období spojené s úmrtím svého manžela. V rozhovoru se o tom ale nezmiňovala. Radost do života ji navrátila možnost studia, kterou měla za socialismu nezpřístupněnou. Denně dojížděla do Prahy a zároveň vychovávala dvě dcery. Vzpomíná, že i když to bylo velmi náročné, tak si studium velice užívala. Od roku 2001 je zaměstnána pod Západočeskou univerzitou. K akademické činnosti ještě píše různé články k problematice, která ji zajímá. „Ctím demokratické hodnoty, i když vím, že demokracie má spoustu chyb. Nedávám přednost konfliktu, revoluci, násilí. Nevěřím jim. Jen občas se ve mně vzbouří cit pro spravedlnost, nebo nějaký pocit hnusu, a pak se vyjadřuji dost radikálně. Například můj odpor proti antisemitismu, který vyústil v založení Ligy proti antisemitismu, byl reakcí na několik let trvající urážení židovských spoluobčanů, na nechutné kampaně na internetu, různé ty „seznamy židů,” na žvásty o Protokolech sionských mudrců, na osočování vynikajících lidí z nedostatku vlastenectví, protože jsou Židé.“237 I když se Věra považuje za demokratku, s některými lidmi odmítá vést dialog. Její působení na vedoucí pozici ji také naučilo, že některé věci je prostě nutné učinit, říci, nebo rozhodnout a na diskutování není prostor. I to podle narátorky patří k demokracii. Vladimír Líbal Věru přesvědčil, aby kandidovala do zastupitelstva, tak v roce 2010 vstoupila na čtyři roky do politiky. „Ale

234


235

Tamtéž.

236


237

TARANT, Zbyněk. Rozhovor s Mgr. Věrou Tydlitátovou, Th.D. [online]. [cit. 2015-09-27].

Dostupné z: https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/handle/11025/6356/Tarant.pdf?sequence=1

94

nebavilo mě to moc. Ten akademický život je mnohem zajímavější než politika.“238 Věra je s dnešní společenskou situací spokojená a především vidí naději v mladých lidech, kteří nejsou ovlivněni komunistickým režimem a mají celkem zdravé názory. Petr Náhlík zůstal od Sametové revoluce v politice. „Mým cílem tedy nikdy nebyla politika. Vlastně my jsme se do střetu s režimem dostali proto, že jsme se chtěli chovat svobodně, takže my jsme si chtěli vydávat svůj časopis, chtěli jsme si vydávat svoje knížky a dělat svoje koncerty.“239 Přesto se v politice, možná trochu proti své vůli, ocitl. Narátor se samozřejmě dále věnoval svým skautským aktivitám. Také se zapojil do organizace první výstavy k osvobození Plzně americkými vojsky a angažoval se v Koordinačním centru Občanského fóra. „V podstatě když se začalo jakoby v tom občanským hnutí nebo Občanským fóru jakoby to směřovat ke vzniku teda jakoby těch... tý politický báze, tak když se začaly sestavovat ty kandidátky do prvních svobodnejch voleb 1990, tak tam prostě došlo k nějakým třenicím a odešel můj nejbližší kamarád už z toho trampskýho prostředí Miroslav Svoboda, který byl jediným zaměstnancem, který přišel z maringotky, kde dělal čerpače, byl jedinej ochotnej stát se zaměstnancem Občanského fóra za pár korun, táta od tří dětí. Tak když ho v rámci těch politickejch třenic jakoby Občanský fórum... buďto těsně před nebo těsně po těch prvních svobodnejch volbách vyhodilo, tak jsem říkal - tak tím to pro mě jakoby skončilo, skončím s politikou.“240 V červenci vydal první číslo trampského časopisu Vandr a snažil se s politickou činností přestat. Paradoxně se ale do politiky dostal na podzim roku 1990 a je v ní doposud. S výsledky revoluce je narátor spokojen. Důležitá je pro jeho osobu svoboda, ve které dnes můžeme žít. Jako všichni ostatní měl i Petr spoustu ideálů, přesto je s dnešním způsobem života spokojen. Rozhovor ukončuje slovy: „Vždycky bude někde ten ideál, ke kterému se nikdy nedostaneme, jako se nikdy pivo nedotočí k té čárce.“

238


239


240

Tamtéž.

95

4.4.5.1 Shrnutí Leitmotivem vzpomínek všech narátorů na rok 1989 je svoboda. Lidé si ji představovali různě, resp. akcentovali její různé atributy: především svobodu projevu, svobodné volby, svobodu pohybu, svobodný přístup k informacím a náboženské svobody. S návratem svobody se ale ruku v ruce objevily i nové problémy, které zazněly přímo i nepřímo v nahrávaných rozhovorech. Přítomny jsou například prohlubující se rozdíly mezi lidmi, které popsal kromě mnoha jiných polský sociolog Bauman: „Svoboda znamená asymetrii ve společenských podmínkách, z její podstaty vyplývají sociální nerovnosti – předpokládá a implikuje rozdělení společnosti.“241 Podstatou současné společnosti je také rostoucí závislost lidí na materiálních hodnotách. Jedním z hlavních měřítek úspěchu se stává konzumerismus, novou modlou se stávají peníze a jejich hromadění. Význam některých hodnot, jako je například přátelství, v klidu prožívaný osobní život se do značné míry posunuje. Lidé mylně očekávají, že s mírou rostoucích bankovních účtů budou šťastnější a budou mít i více přátel. O neplatnosti této premisy svědčí všichni ti, kterým při bankrotu osobních účtů zbankrotovala i nová „přátelství“ a někdy i rodiny. O osobní pohodě pak svědčí přeplněné ordinace psychologů a psychiatrů. Velkou změnou prošli i všichni oslovení narátoři. Sami zmiňují kromě změny systému rovněž otázku globalizace a doslova překotného nástupu nových technologií, které přinášejí obrovský příliv nových, často i rozporuplných informací. Pro ty, kteří se přestávají orientovat, se můžou nové technologie (internet a různé sociální sítě) stát prostředím, kdy podlehnou opět jistému, zjednodušujícímu pohledu na svět, který vede opět ke „stádnosti“ k malé aktivitě s poukazem, že stejně nic neovlivním atd. Internet může být jako i jiné lidské vynálezy velmi dobrým „sluhou“, ale „zlým“ pánem. I nejbohulibější vynálezy mohou skončit, jak jsme se v minulosti mnohokrát přesvědčili, prostředkem k zotročení mas. Ve většině případů zůstali moji narátoři po převratu několik let aktivní a pohybovali se i v politickém dění. Z rozličných osobních důvodů, které jsem výše uvedla, se ale svých funkcí poměrně brzy vzdali. Hlavním důvodem, který sami často uváděli, se stal nesouhlas s politickými kroky a především se zastoupením bývalých komunistických činitelů v

241

BAUMAN, Zygmunt. Svoboda. Vyd. 1. Praha: Argo, 2003, 126 s. Historické myšlení, str. 18.

96

demokratických politických stranách. V tomto ohledu se opakuje poměrně častý obraz rozličných předlistopadových aktivistů. Vyplývá z něj politická nezkušenost a svým způsobem i naivní představa, že po změně systému už bude jen dobře. Zdá se rovněž, že boj proti „komunismu“ byl předlistopadovým tmelem, který se po roce 1989 pozvolna rozmělňuje, povoluje. Z uskutečněných rozhovorů je patrné, že o současném životě se narátorům hovoří podstatně hůře než o své minulosti. Zdá se, že popis „boje proti komunismu“ byl pro mnohé snadnější než vyrovnat se s dnešní rozporuplnou dobou. Je otázkou, do jaké míry si narátoři nechtějí, natož před cizím člověkem – tedy veřejně, přiznat, že ne vše se vyvíjí tak, jak má. Přesto ale narátoři některé problémy současného světa akcentují, ať již jde o prohlubování sociálních rozdílů, strach ze ztráty zaměstnání, nárůst migrace obyvatelstva, ekologické hrozby, rozmach organizovaného zločinu a mezinárodního terorismu. Přes všechna vyjmenovaná negativa ale stále spatřují v současném stavu mnohem lepší podmínky pro svůj život než za minulého režimu, kdy tyto problémy nenabývaly takových rozměrů.

97

5

ZÁVĚR

V předkládané diplomové práci jsem se pokusila o určité zmapování vybrané problematiky a přiblížení některých opozičních aktérů na Plzeňsku. Cílem mojí práce byla snaha, samozřejmě ve stručném nástinu, přiblížit plzeňskou atmosféru v prostředí „aktivistů“ v období normalizace a následné transformace. Nejednalo se mi ani tak o postižení politických změn, ale o to jak byly tyto změny reflektované mnou vybranými narátory. Díky realizovaným rozhovorům a silně individuálním životním příběhům, lze vypozorovat všeobecné nazírání narátorů na tehdejší a dnešní společnost. Většina z oslovených narátorů se shoduje v názoru, že jim za minulého režimu vadilo pokrytectví Čechů, které se projevovalo nejčastěji vzpomínanou skutečností, že se jinak mluvilo doma a jinak na veřejnosti. Narátorům chyběly občanské svobody. Nejčastěji zmiňovali nemožnost vycestovat do zahraničí. V rozhovorech také často zaznívalo potlačení svobody slova a nemožnost dobrat se důvěryhodných informací, jelikož dobová propaganda šířila zcela promyšleně nepravdivé nebo polopravdivé informace, podléhající ideologii marxismu-leninismu. Náboženské svobody v rozhovorech naopak příliš akcentovány nebyly. Domnívám se, že tomu bylo proto, že i když byli někteří z narátorů věřícími, tak k víře většinou došli až v pozdějších letech. Zajímavý obraz, který ale koresponduje s hodnocením minulého režimu v současnosti, lze shrnout do konstatování, že většina mých narátorů je přesvědčena, že za současnou společenskou situaci může čtyřicetileté působení komunistické strany. Nelze vyvrátit fakt, že normalizační období v lidech zanechalo hluboké stopy a neustále tak ovlivňuje chování obyvatel naší země. Jednou z takovýchto hlubokých stop, které jsou i v rozhovorech reflektovány je deficit důvěry: a to jak sebedůvěry jednotlivců, tak důvěry vzájemné, důvěry v úřady, nedostatek pevné víry v novou podobu sociálních institucí, deficit víry ve společnou akci, nedůvěra ve vlastní budoucnost. Mnou oslovení narátoři se domnívají se, že potrvá ještě dlouhý čas, než se naučíme v našem státě demokratickým principům. V tomto ohledu je ale zřejmé, že nelze vše shazovat na minulý režim. Jsme přeci jen 26 let po revoluci. Přesto kritika současných pochybení v rozhovorech absentuje, přitom je jasné, že se mladá demokracie některým chybám a slepým uličkám nemohla vyhnout, tak jako se jí nevyhne dospívající jedinec narozený v roce 1989 a oslavující v těchto dnech 26 let života. 98

Z rozhovorů je zřetelně patrný občanský aktivismus před rokem 1989. V období transformace se mnou oslovení narátoři ve většině případů aktivně podíleli na vzniku parlamentní demokracie. Poté, co dosáhli z jejich strany stanovených nebo jen domnělých cílů, mnohdy osobních, si každý šel dále svou vlastní cestou. Přesto ale nechci tvrdit, že se kultura protestu z veřejného dění vytratila. Moji narátoři ale mezi dnešní opoziční aktéry nepatří, jedním z důvodů je sdělený názor, že jsou s dnešními životními podmínkami (převážně) spokojení. Usilovali o občanskou svobodu, které podle nich dosáhli. Mnohé znaky politické opozice ale stále přetrvávají. Namísto disidentské opozice, která jednala převážně z hlubokých morálních pohnutek a jejich hlavní agendou byla obrana lidských práv, vystupují dnes tzv. anti-systémové opozice, aktivisté, bojující převážně za lidská práva druhých. Nezpochybnitelné nespravedlivé zacházení a utlačování lidských bytostí způsobené neoliberálním politickým zřízením se neodehrává tolik na domácí půdě, jako na mezinárodním měřítku. Aktivisté upozorňují na tyto problémy veřejnost, která stále žije v relativním pohodlí. Snaží se alespoň symbolicky nalézt východisko, i když prozatím bez větší podpory a uznání veřejnosti a výraznějších úspěchů. Přesto je to ale politická síla, která si zaslouží pozornost, stejně jako si ji ve své době zasloužil disent. Pokud bych se měla závěrem zamyslet, co mi orální historie v tomto konkrétním projektu dala, pak bych zřejmě podtrhla velké privilegium naslouchat životním příběhům a osudům pro mě, do té doby, neznámých lidí. Lidí z mého pohledu odvážných, kteří byli ochotni postavit se otevřeně vůči komunistickému režimu.

99

6

SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY

1. ALEXANDER, Jeffrey C, Bernhard GIESEN a Jason L MAST. Social performance: symbolic action, cultural pragmatics, and ritual. New York: Cambridge University Press, 2006. ISBN 9780521674621. 2. ANDERLE, Jan. Plzeňsko: příroda, historie, život. Praha: Baset, 2008, 879 s. ISBN 978-80-7340-100-9. 3. ANTON, Miroslav. Listopad 1989 v Plzni. Vyd. 1. Plzeň: Nava, 1999, 135 s. ISBN 80-721-1063-2. 4. BAUMAN, Zygmunt. Úvahy o postmoderní době. Vyd. 2. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002, 165 s. POST, sv. 1. ISBN 80-864-2911-3. 5. BAUMAN, Zygmunt. Svoboda. Vyd. 1. Praha: Argo, 2003, 126 s. Historické myšlení. ISBN 80-720-3432-4. 6. BLAŽEK, Petr. Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968-1989. Praha: Dokořán, 2005, 355 p. ISBN 978-807-3630-072. 7. BUREŠ, Jan. Česká demokracie po roce 1989: institucionální základy českého politického systému. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012, 526 s. ISBN 978-80-247-4283-0. 8. CÍSAŘOVSKÁ, Blanka a Vilém PREČAN. Charta 77: dokumenty 1977-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007, 3 v. ISBN 97880728508773. 9. DOUŠA, Jaroslav. Dějiny Plzně v datech: od prvních stop osídlení až po současnost. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, 787 s. ISBN 80710-6723-7. 10. DUNCOMBE, Stephen. Cultural resistance reader. New York: Verso, 2002, xi, 447 p. ISBN 18-598-4659-9. 11. GELLNER, Ernest André. Národy a nacionalismus. 2. vyd. Praha: Josef Hříbal, 1993, 158 s. Poznání (Josef Hříbal), sv. 2. ISBN 80-901-3811-X. 12. HALBWACHS, Maurice. Kolektivní paměť. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2009, 289 s. Klas: klasická sociologická tradice. ISBN 978-8074190-162. 100

13. HRUBEC, Marek. Demokracie, veřejnost a občanská společnost: Od revolty k protestu. Veřejný protest jako způsob komunikace a zdroj identity. Vyd. 1. Praha: Filosofia, 2004, 268 p. ISBN 80-700-7211-3. 14. HYNA, Alfred. Československá krize 1967-1970 a západní Čechy. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, Pedagogická fakulta, 2001, 186 s. ISBN 80-708-2779-3. 15. JASPER, James M. The art of moral protest: culture, biography, and creativity in social movements. Chicago: University of Chicago Press, 1997, xv, 514 p. ISBN 02-263-9480-8. 16. JOHNSTON, Hank. Culture, social movements, and protest. Burlington, VT: Ashgate, c2009, x, 317 p. ISBN 07-546-7446-0. 17. KELLER, Jan. Vzestup a pád středních vrstev. 1.vyd. Praha: Slon - Sociologické nakladatelství, 2000, 123 s. ISBN 80-858-5095-8. 18. KOLÁŘOVÁ, Marta. Protest proti globalizaci: gender a feministická kritika. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2009, 253 s. Gender sondy, sv. 6. ISBN 978-808-6429-960. 19. KOPECKÝ, Martin. Sociální hnutí a vzdělávání dospělých: aktivní občanství jako cíl pro celoživotní učení. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2004, 131 s. Andragogika. ISBN 80-864-3296-3. 20. LASCH, Christopher. The culture of narcissism: American life in an age of diminishing expectations. Warner Books ed. New York: Warner Books, 1979, xxviii, 268 p. ISBN 04-469-7495-1. 21. LE GOFF, Jacques. Paměť a dějiny. Vyd. 1. Praha: Argo, 2007, 264 s. Historické myšlení, sv. 36. ISBN 978-807-2038-626. 22. LIPOVETSKY, Gilles. Éra prázdnoty: úvahy o současném individualismu. V českém jazyce vyd. 4. Praha: Prostor, 2008, 357 s. Střed (Prostor). ISBN 978-807260-190-5. 23. MANDLER, Emanuel. Dvě desetiletí před listopadem 89: sborník. Praha: Maxdorf, 1993, 109 p. Historia nova (Prague, Czech Republic), sv. 3. ISBN 80-858-0009-8.

101

24. MARADA, Radim. Kultura protestu a politizace každodennosti. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, 217 s. Sociologická řada, sv. č. 1. ISBN 80-732-5027-6. 25. ORTEGA Y GASSET, José. Vzpoura davů. Vyd. 1. Praha: Naše vojsko, 1993, 158 s. ISBN 80-206-0072-8. 26. OTÁHAL, Milan. Studenti a komunistická moc v českých zemích 1968-1989. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2003, 230 p. ISBN 80-86569-52-7. 27. OTÁHAL, Milan. Opozice, moc, společnost 1969-1989: Příspěvek k dějinám "normalizace". Praha: Maxdorf, 1994, 124 s. Historia nova. ISBN 8085800128. 28. OTÁHAL, Milan. Opoziční proudy v české společnosti 1969-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2011, 649 p. ISBN 80-728-5137-3. 29. OTÁHAL, Milan. Podíl tvůrčí inteligence na pádu komunismu. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1999, 162 p. ISBN 80-723-9050-3. 30. OTÁHAL, Milan a Miroslav VANĚK. Sto studentských revolucí: studenti v období pádu komunismu : životopisná vyprávění. Praha: Lidové noviny, 1999, 859 p. ISBN 80-710-6337-1. 31. PETROVÁ, Jana. Zapomenutá generace 80. let 20. století: (nezávislé aktivity a samizdat na Plzeňsku). Vyd. 1. Plzeň: Jana Petrová ve spolupráci se Sdružením občanů Exodus, 2009, 155 s., [46] s. obr. příl. ISBN 978-80-254-4112-1. 32. PROKŠ, Petr. Konec jednoho experimentu: (krize a pád totalitního režimu v Československu 1968-1989). Vyd. 1. Jinočany: H, 1993, 66. s. Panorama dějin, sv. 9. ISBN 80-857-8708-3. 33. PULLMANN, Michal. Konec experimentu: přestavba a pád komunismu v Československu. Vyd. 1. Praha: Scriptorium, 2011, 243 s. ISBN 978-808-7271-315. 34. RANCIÈRE, Jacques. Neshoda: politika a filosofie. Praha: Svoboda Servis, 2011, 135 s. SOK (Socialistický kruh). ISBN 978-80-86320-72-4. 35. RATAJ, Jan a Přemysl HOUDA. Československo v proměnách komunistického režimu. Vyd. 1. V Praze: Oeconomica, 2010, 455 s. ISBN 978-80-245-1696-7. 102

36. ROBNETT, Belinda. Social movements: identity, culture, and the state. Oxford: Oxford University Press, c2002, xvi, 366 s. ISBN 01-951-4356-6. 37. URBÁŠEK, Pavel a Miroslav VANĚK. Vítězové? Poražení?: Životopisná interview. V českém jazyce vyd. 1. Praha: Prostor, 2005, 2 v. ISBN 80-726-0141-5. 38. VALEŠ, Lukáš. Rok 1989 v Plzni a západních Čechách: [sborník]. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003, 261 s. ISBN 80-864-7355-4. 39. VANĚK, Miroslav. Veřejné mínění o socialismu před 17. listopadem 1989: analýza výsledků výzkumů veřejného mínění prováděných ÚVVM od roku 1972 do roku 1989. Praha: Maxdorf, 1994, 59 p. Historia nova (Prague, Czech Republic), sv. 5. ISBN 80-858-0010-1. 40. VANĚK, Miroslav. Nedalo se tady dýchat: ekologie v českých zemích v letech 1968 až 1989. Praha: Maxdorf, 1996, 170 s. Historia nova. ISBN 80-858-0058-6. 41. VANĚK, Miroslav. Ostrůvky svobody: kulturní a občanské aktivity mladé generace v 80. letech v Československu. Praha: Votobia, 2002, 350 p., 56 p. of plates. ISBN 80-722-0124-7. 42. VANĚK, Miroslav a Pavel MUCKE. Třetí strana trojúhelníku: Teorie a praxe orální historie. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2015. ISBN 978-80-246-2931-5. 43. VANĚK, Miroslav, Pavel MÜCKE a Hana PELIKÁNOVÁ. Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007, 234 p. ISBN 80-728-5089-X. 44. ZNEBEJÁNEK, František. Sociální hnutí: teorie, koncepce, představitelé. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakl., 1997, 175 p. ISBN 80-858-5031-1.

103

7

INTERNETOVÉ ZDROJE

1. Kolokvium: Anatomie českého protestu. Jak Češi v moderní době (ne)protestovali 1848–2012 [online].

Praha,

2012

[cit.

2015-10-30].

Dostupné

z:

http://old.flu.cas.cz/files/uploaded/UserFiles/File/Konference/Kolokvium_Anatomi e_CollEuro_22.5._2012.pdf 2. KREIDL, Martin. 2007. Návrat ke studiu v socialismu: sponzorovaná mobilita nebo

druhá

šance?

[online].

Plzeň

[2015-10-23].

Dostupné

z:

https://www.sav.sk/journals/uploads/02031206Kreidl.pdf. Západočeská univerzita. 3. Lochotín

1987 [online].

[cit.

2015-09-04].

Dostupné

z:

https://www.facebook.com/photo.php?fbid=412881365472848&set=t.1000000603 19107&type=3&theater 4. MÁJÍČEK, Jan. Realistická radikální politika [online]. 2012 [cit. 2015-05-10]. Dostupné z: http://denikreferendum.cz/clanek/12794-realisticka-radikalni-politika 5. PALIVODOVÁ, Eva. Paměť národa: Příběhy 20. století [online]. 2009 [cit. 201509-10]. Dostupné z: http://www.pametnaroda.cz/index.php/story/cuhra-jaroslav1936-864 6. Svatba v Plzni 27. 10. 1985 [online]. [cit. 2015-10-15]. Dostupné z: http://www.punk.cz/index.asp?menu=1852&record=8643 7. TARANT, Zbyněk. Rozhovor s Mgr. Věrou Tydlitátovou, Th.D. [online]. [cit. 2015-09-27].

Dostupné

z:

https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/handle/11025/6356/Tarant.pdf?sequence=1 8. TOLAROVÁ, Miroslava. Listopad 1989: Jak se revoluce odehrála na Západě Čech [online].

2014

[cit.

2015-09-04].

Dostupné

z:

http://plzensky.denik.cz/kultura_region/listopad-1989-jak-se-revoluce-odehrala-nazapade-cech-20141117.html 9. TYDLITÁTOVÁ, Věra. Bylo mi necelých deset let a moje dětství skončilo [online]. 2014 [cit. 2015-09-17]. Dostupné z: http://tydlitatova.blog.idnes.cz/c/422603/Bylomi-necelych-deset-let-a-moje-detstvi-skoncilo.html

104

8

ROZHOVORY

1. Rozhovor s Miroslavem Antonem ze dne 4. února 2015, Plzeň. Rozhovor vedla Apolena Oktábcová. 2. Rozhovor s Miroslavem Antonem ze dne 2. července 2015, Plzeň. Rozhovor vedla Apolena Oktábcová. 3. Rozhovor s Jaroslavem Cuhrou ze dne 24. března 2015, Plzeň. Rozhovor vedla Apolena Oktábcová. 4. Rozhovor s Vladimírem Líbalem ze dne 5. února 2015, Plzeň. Rozhovor vedla Apolena Oktábcová. 5. Rozhovor s Vladimírem Líbalem ze dne 9. června 2015, Plzeň. Rozhovor vedla Apolena Oktábcová. 6. Rozhovor s Leošem Motlem ze dne 12. března 2015, Plzeň. Rozhovor vedla Apolena Oktábcová. 7. Rozhovor s Petrem Náhlíkem ze dne 10. března 2015, Plzeň. Rozhovor vedla Apolena Oktábcová. 8. Rozhovor s Janou Petrovou ze dne 20. března 2015, Plzeň. Rozhovor vedla Apolena Oktábcová. 9. Rozhovor s Janem Rampichem ze dne 28. března 2015, Plzeň. Rozhovor vedla Apolena Oktábcová. 10. Rozhovor s Janem Rampichem ze dne 5. dubna 2015, Plzeň. Rozhovor vedla Apolena Oktábcová. 11. Rozhovor s Janem Rampichem ze dne 8. května 2015, Plzeň. Rozhovor vedla Apolena Oktábcová. 12. Rozhovor s Janem Rampichem ze dne 17. května 2015, Plzeň. Rozhovor vedla Apolena Oktábcová. 13. Rozhovor s Michalem Šamanem ze dne 15. února 2015, Přeštice. Rozhovor vedla Apolena Oktábcová. 105

14. Rozhovor s Věrou Tydlitátovou ze dne 30. března 2015, Plzeň. Rozhovor vedla Apolena Oktábcová.

9

JMENNÝ REJSTŘÍK

1. Anton, Miroslav ...........................9, 29, 35, 45, 53, 75, 79, 85, 86, 89, 109, 111, 113

2. Cuhra, Jaroslav...........................................24, 25, 35, 40, 49, 62, 72, 79, 82, 86, 114

3. Líbal, Vladimír...........................................24, 29, 35, 44, 53, 54, 73, 85, 90, 93, 114

4. Motl, Leoš ..........................................................................36, 45, 59, 78, 83, 91, 114

5. Náhlík, Petr ..................................................................36, 46, 54, 70, 73, 79, 93, 114

6. Petrová, Jana ..........................................................10, 24, 34, 36, 60, 77, 84, 92, 114

7. Rampich, Jan..................................24, 25, 26, 35, 36, 41, 49, 50, 60, 65, 81, 87, 114

8. Šaman, Michal .......................................................36, 42, 52, 59, 77, 83, 84, 90, 114

9. Tydlitátová, Věra ...................................................24, 25, 36, 43, 56, 69, 85, 92, 114

106

10 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK AV ČR – Akademie věd České republiky ČD – České dráhy ČNR – Česká národní rada ČSAV – Československá akademie věd ČSL – Československá strana lidová ČVUT – České vysoké učení technické FHS – Fakulta humanitních studií HOS – Hnutí za občanskou svobodu K 231 – Klub bývalých komunistických vězňů KAN – Klub angažovaných nestraníků KBS – Katedra blízkovýchodních studií KDU-ČSL – Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová KrB – Kreditní banka KSČ – Komunistická strana Československa KV KSČ – Krajský výbor komunistické strany Československa LF UK – Lékařská fakulta univerzity Karlovy LM – Lidové milice NDR – Německá demokratická republika NSR – Německá spolková republika NVmP – Národní výbor města Plzně OF – Občanské fórum PČR – Policie České republiky 107

Sb – Sbírka zákonů SNB – Sbor národní bezpečnosti SSM – Socialistický svaz mládeže StB – Státní bezpečnost UMPRUM – Vysoká škola umělecko-průmyslová ÚV KSČ – Ústřední výbor komunistické strany Československa VB – Veřejná bezpečnost VŠSE – Vysoká škola strojní a elektrotechnická ZČU – Západočeská univerzita ŽOS - Železniční opravny a strojírny

11 SEZNAM TABULEK Tabulka 1 – Nezávislé iniciativy na Plzeňsku před rokem 1989. Tabulka 2 – Orientační údaje o narátorech.

12 SEZNAM FOTOGRAFIÍ Obrázek 1 - Lochotínský amfiteátr v Plzni 15. 9. 1987. Obrázek 2 - Listopad 1989 v Plzni na náměstí Republiky.

108

13 PŘÍLOHY 13.1 Příloha č. 1 – Udělení souhlasu ke zpracování a zpřístupnění osobních a citlivých údajů

ÚSTAV PRO SOUDOBÉ DĚJINY AV ČR,

CENTRUM ORÁLNÍ HISTORIE

v.v.i. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i. Vlašská 9, 118 40 Praha 1 Vlašská 9, 118 40 Praha 1 Tel: 257 531 122, Fax: 257 531 121 Tel: 257 531 122, Fax: 257 531 121 E-mail: [email protected], www.coh.usd.cas.cz

www.usd.cas.cz

Udělení souhlasu ke zpracování a zpřístupnění osobních a citlivých údajů Podle zákona č.101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, uděluji Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR/katedře OH-SD FHS UK svůj souhlas se zpracováním k vědeckým a vzdělávacím účelům svých osobních a citlivých údajů, zaznamenaných během rozhovorů, které jsem poskytl v rámci výzkumného projektu „Kultura protestu – formování občanské aktivity na Plzeňsku před a po roce 1989“ Souhlasím také, aby rozhovory byly uloženy ve Sbírce rozhovorů Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a ve formě obrazového a zvukového záznamu nebo přepisu zpřístupňovány k vědeckým a vzdělávacím účelům. Další ujednání: …………………………………………………………………………………………...… ……………………………………………………………..………………………………… ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………….. .…………… V………………………..dne……………………………podpis…………………………….

109

13.2 Příloha č. 2 – Vzor dopisu/e-mailu používaného pro kontaktování narátorů Vážená pane/paní, dovoluji si se na Vás obrátit s prosbou. Jsem studentkou Karlovy univerzity a zpracovávám diplomovou práci na téma Kultura protestu - formování občanské aktivity na Plzeňsku před a po roce 1989. Cílem mého projektu je zachytit životní zkušenosti, prožitky a příběhy osob, vyhraňujících se nějakým způsobem proti tehdejšímu režimu. Protože jsem získala informaci, že jste se pohyboval/a v okruhu lidí tzv. disentu, obracím se na Vás s prosbou, zda byste byl/a ochotný/á stát se jedním z vypravěčů. Sešla bych se s Vámi ve Vámi zvoleném čase a na Vámi zvoleném místě. Obor, který studuji, zároveň spadá pod Ústav pro soudobé dějiny AV ČR - centrum pro výzkum metodou orální historie a poskytuje písemnou smlouvu, která zaručuje, že Vaše vyprávění bude použito pouze k vědeckým účelům.

Předem moc děkuji za Váš čas a přeji krásný den. S pozdravem, Apolena Oktábcová.

110

13.3 Příloha č. 3 - Ukázka protokolu k rozhovoru

PROTOKOL K ROZHOVORU Jméno a příjmení narátora: Mgr. Miroslav Anton Jméno a příjmení tazatele: Apolena Oktábcová Datum a místo konání rozhovoru: 4. 2. 2015 – Plzeň, restaurace Sedmý nebe 2. 7. 2015 – Plzeň, restaurace Sedmý nebe Délka rozhovoru: 1. rozhovor: 01:37:43 2. rozhovor: 00:27:49 Projekt: Kultura protestu - formování občanské aktivity na Plzeňsku před a po roce 1989.

Miroslava

Antona

jsem

poprvé

oslovila

koncem listopadu

roku

2014

prostřednictvím e-mailové adresy, kterou jsem nalezla na internetu. Pan Anton na moji prosbu reagoval okamžitě, ale schůzku jsme prozatím odložili na dobu neurčitou, jelikož jsem byla na začátku bádání a chtěla jsem si nejprve ověřit, jestli seženu dostatečný počet narátorů pro sepsání diplomové práce. Podruhé jsem pana Antona oslovila koncem ledna a hned jsme si domluvili schůzku na příští týden. Miroslav Anton se stal tedy mým prvním narátorem. Místo setkání jsem nechala na narátorovi, protože jsem chtěla, aby se cítil uvolněně. Domluvili jsme se na schůzce v restauraci Sedmý nebe nedaleko plzeňského náměstí. Setkání se uskutečnilo v 17:30 a celkově trvalo přes 2 hodiny. Schůzku jsme začali hovorem o mé osobě, o mé práci a jak si rozhovor představuji. Když jsem narátorovi vše vysvětlila, tak mě sám vyzval, abych zapnula diktafon. Před sebou jsem měla připravený okruh otázek, kdyby narátor nechtěl spolupracovat, což se později ukázalo jako rušivý element, jelikož narátor neustále „pokukoval“ po papíru a chtěl vědět, co tam ještě mám přichystáno.

111

Pokud jde o rozhovor samotný, pan Anton reagoval na moji prvotní otázku, která se týkala jeho rodinného zázemí a jak ho formovalo do budoucna. Dále hovořil spontánně, často mi zdůraznil, že rozhodně ale nechce být uveden jako disident, že patřil do šedé zóny. Hovořil hodně o četbě, historii a kultuře. Osobní témata sám nenačínal, vždy jsem se ho musela přímo zeptat a potom mi dal přímou odpověď. Pan Anton už podobné rozhovory v minulosti vedl, proto některé jeho výpovědi působily naučeným dojmem. Také sám publikoval knihu o listopadu 1989 v Plzni, takže řadu jmen a dat měl stále v paměti. Rozhovor byl plynulý a nezadrhával se. Atmosféru trochu rušila samotná restaurace – příliš mnoho hluku. Rozhovor proběhl bez přerušení, ukončila jsem ho cca po hodině a půl, když jsme probrali všechna témata. Poté jsme si ještě volně povídali a domluvili se případně na další schůzce. Ta se zrealizovala o několik měsíců později 2. července a trvala podstatně kratší dobu. Připravila jsem si několik doplňujících otázek. Narátor opět bez váhání odpovídal. Po půl hodině jsem dotazy vyčerpala a rozhovor ukončila. Narátor působí sebevědomě, vzdělaně a sympaticky. S projevy rozhodně problémy nemá. Z celého rozhovoru byl také patrný jeho blízký vztah k městu – je pravý plzeňský patriot.

112

13.4 Příloha č. 4 - Ukázka karty narátora KARTA NARÁTORA Jméno a příjmení narátora: Mgr. Miroslav Anton Jméno a příjmení tazatele: Apolena Oktábcová Datum a místo konání rozhovoru: 4. 2. 2015 – Plzeň, restaurace Sedmý nebe 2. 7. 2015 – Plzeň, restaurace Sedmý nebe Délka rozhovoru: 1. rozhovor: 01:37:43 2. rozhovor: 00:27:49 Projekt: Kultura protestu - formování občanské aktivity na Plzeňsku před a po roce 1989.

Stručná biografie: Narátor Miroslav Anton se narodil 12. ledna 1959 v Plzni. Otec se živil jako zedník a matka jako úřednice. Otec od rodiny odešel, když narátorovi bylo 15 let. Znovu se oženil a odstěhoval na Moravu. Tam se přihlásil do komunistické strany a dodnes je komunistou. Jeho matka nikdy ve straně nebyla. Má jednu mladší sestru, která se doposud živí jako učitelka. Vyučil se na střední škole pro pracující ve Škodě Plzeň. Dále pokračoval ve studiu na Pedagogické fakultě. Původně se hlásil na obor Český jazyk a dějepis, ale nebyl přijat. Proto začal studovat obor ZŠ. Studoval v letech 1979 – 1983. Státní závěrečnou zkoušku absolvoval na druhý pokus 8. září 1983, chvíli po incidentu na tzv. „akci Holubín“ poblíž Mariánských Lázní, kterou pořádal Milan Kohout 21. srpna 1983. Akce byla nazvána jako 4UP (4 dny ukrutné pohody). Tato seance se ale neobešla bez zásahu StB a narátor se tímto dostal dvakrát k výslechu. Po ukončení studia se rozhodl neucházet se o místo na Základní škole jako učitel a přijal nabídku na pozici dělníka ve skladu. Práce dle jeho slov ho velmi bavila, jako veškerá další činnost, které se věnoval. Vždy dělal práci, která byla zároveň jeho koníčkem. Osm let se věnoval amatérskému divadlu a čtyři roky profesionálně. Hrál v divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, proto se z Plzně na několik let vytratil. Na jaře 1989 podepsal petici za propuštění Václava Havla a petici Několik vět. Do Plzně se vrátil 113

v červnu 1989. Mezitím ještě strávil jeden rok na vojně v Terezíně, kde působil na ošetřovně jako administrativní pracovník. Když se vrátil do Plzně, začal díky známostem z divadla působit v Krajském kulturním středisku a měl na starost kulturu. V listopadových dnech roku 1989 byl jedním ze spoluzakladatelů Občanského fóra v Plzni. Po pádu režimu se stal členem rady města Plzně, kde strávil čtyři roky. Dalším velkým narátorovým koníčkem je filmová a rozhlasová produkce. Narátor pracoval 12 let na volné noze. Je to bývalý literární redaktor a šéfredaktor Českého rozhlasu Plzeň. Dnes má stále živnostenský list a mimo práce v současném zaměstnání v Public relations jako charitativní prodejce, správce webu a tiskový mluvčí, kde pracuje tři roky, také nahrává dokumentární filmy, především o plzeňské historii. Zároveň spolupracuje na projektu Evropské hlavní město kultury 2015 a vytváří různé společenské aktivity. Narátor je rozvedený. Z manželství s Kateřinou Ratajovou z Rokycan má dvě dcery. Oženil se v roce 1991 a s rodinou se přestěhoval do rodného domu manželky v Rokycanech. Po rozvodu roku 2000 se přestěhoval zpět do Plzně a nyní žije v pronajatém bytě v centru.

Klíčová slova: četba; historie; kultura – divadlo, film, rozhlas; víra; dělnické prostředí; komunismus; demokracie.

114

13.5 Příloha č. 5 – Základní informace o rozhovorech

příjmení, jméno

datum

začátek

délka (h:m:s)

Anton Miroslav

místo

prostředí

konání

4. 2. 2015

17:30

01:37:43

Plzeň

Sedmý nebe

2. 7. 2015

18:30

00:27:49

Plzeň

Sedmý nebe

Cuhra Jaroslav

24. 3. 2015

19:00

01:51:17

Plzeň

Narátorův byt

Líbal Vladimír

5. 2. 2015

17:30

01:09:13

Plzeň

Kavárna Emily

9. 6. 2015

16:00

00:44:11

Plzeň

Kavárna Emily

12. 3 . 2015 19:30

01:27:25

Plzeň

Pizzerie

Motl Leoš

Gargano Náhlík Petr

10. 3. 2015

18:00

01:44:11

Plzeň

Radnice

Petrová Jana

20. 3. 2015

18:00

00:53:51

Plzeň

Kavárna Emily

Rampich Jan

28. 3. 2015

18:00

02:19:09

Plzeň

Klub Kapsa

5. 4. 2015

16:00

02:24:37

Plzeň

Narátorův byt

8. 5. 2015

14:00

03:37:01

Plzeň

Narátorův byt

17. 5. 2015

16:00

01:37:50

Plzeň

Narátorův byt

Šaman Michal

15. 2. 2015

13:00

02:15:45

Přeštice

Narátorův byt

Tydlitátová Věra

30. 3. 2015

12:00

00:56:31

Plzeň

ZČU

115

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Kultura protestu

Recommend Documents