Člověk, technika, jazyk a kultura (realita) PhDr. Peter Jan Kosmály, PhD. 26. 9. 2012, Salon kritického myšlení, ETHNICA POETICA, Michnův palác, Praha „Pro ţovit jkaý je“ by mohla být jinakost – variace. Ale není. „Pro ţovit jkaý je“ vyslovené v plénu, na přednášce, v rozhovoru, v telefonátu, nebo v SMS zprávě přečteme sekvenčně, lineárně jako nesmyslnou frázi a hledajíc smysl, celek – opak jinakosti, jednotu – se na chvíli zamyslíme a potaţmo tuto frázi letmo zařadíme k dekalku, umělecké uklido-tvůrčí aktivitě (ze studentských dob a přednášek ze psychologie médií od Dr. Petra Valčeka si vzpomínám na příklad označený autorstvím V. Nezvala: „Soví muž, jenž se koupe ve vlastním koleně, které tvoří žlab“). Jakmile tento „slogan“ (podle slovenské verze populární internetové encyklopedie Wikipedia „zo škótčiny ,vojnový výkrikʻ; je obchodné, manifestačné, náborové, agitačné heslo...“1) spatříme na budově hned vedle historické budovy Nové mlýny, vstupujíc do historické části Prahy – samozřejmě dostatečně recepčně opatřený logem Kooperativa2 mohlo by nás to i pobouřit nebo přivést k dalším úvahám. 1. Žovit: Rozumíme tomu? V prvních vteřinách se mysl ocitá v interpretačním fylogeneticko-ontogenetickém rozporu: jazyk jako médium pouţívané lidmi má svou ustálenou podobu i pravidla – např. gramatické, syntaktické, ideologické, nebo v závislosti na komunikační situaci umíme rozumět metafoře nebo reklamním sdělením; interpretační oporou interpretujícího je také jeho vlastní zkušenost a způsob, jakým ji ve svém ţivotě uţívá. Poselství svou jazykovou podobou (text jako lineární struktura) odpovídá např. „jazykové hračce“, kalambúru, tento superznak, technologický obraz tvoří navíc i logo „objednavatele“ (nikoli autora) a ilustrace – dvou malířů, kteří si prohlíţejí své „dílo“. Je tedy několik úrovní příjmu tohoto „masmediálního díla“: přijímám-li poselství jako „naivní čtenář“, např. dítě, a díky připojené ilustraci poselství potvrdím (afirmace) a budu si např. slovo „ţovit“ celý den opakovat bez toho, ţe bych přemýšlel nad tím proč; přijímám-li poselství komunikačně, vstupuji s ním do dialogu (kontroverze) a rozumím jazykové hračce, ale nemusím rozumět jejímu účelu; přijímám-li poselství jako „překladatel“ a umím se orientovat nejen v komunikačních situacích, ale také znám principy konstrukce masmediálních poselství, můţu ho dále rozvíjet, nebo vyuţít dle libovůle a například poukázat na mediální realitu a povahu mediálního obrazu (simulakrum, superznak, techno-obraz, sekundární kódování – exnominace, mystifikace, atd.) a vysvětlit, ţe Heslo Slogan, Internetová encyklopedie Wikipedia [online], dostupné elektronicky na: http://sk.wikipedia.org/wiki/Slogan (cit. 26/09/2012). 2 Autor „halavac“: Praha - Nové mlýny, Google Earth, Nahráno 18. 1. 2011, dostupné elektronicky na: http://www.panoramio.com/photo/46737351 (cit. 26/09/2012). 1
ten, kdo poselství příjme potvrzujíc, si ho nebude celý den opakovat náhodně a dokonce i to, ţe díky recepční otupělosti se na rozdíl od člověka z jiné kultury nezamýšlíme nad legitimizací tohoto obrazu – proč nám „chce“ něco říct? 2. Překlad: proč a jak mu rozumíme? Érou Bible by se dala nazvat kultura uţívající nebo i naduţívající překladu a interpretace, kompetencí a učení, komunikace a mediálních realit. V éře, kdy jedna věc – text – nabyla tolik různých forem (překlady, edice a reedice, ikonizace – symbol), ţe význam té samé věci si můţe v některých případech i přímo odporovat (enantiosémie je vnitroslovní antonymie, ale na vyšší konstrukční úrovni – znakové – se vysvětluje „zmizení denotátu“): text můţe ve své lineární, literární struktuře odkazovat na ideje lásky, porozumění, spolupráce – a ve stejný moment legitimizovat zabíjení, mučení, leţ a rozvrat. Touto svazující bytostní dualitou se lidstvo zabývalo jiţ od počátku, někteří sémiotici dokonce v jeskynních malbách vidí diplastie, před-znakové dvojníky (mamut venku=nakreslený mamut), Hérakleitova dichotomie luku a tětivy vyjadřuje „rozkoš pozorovatele“, ovšem jen z bočního pohledu – je tady pak i pohled „oběti“ zepředu, pohled do „hlavně pistole“. Francouzský sémiotik a teoretik kultury Roland Barthes v knize Rozkoš z textu uvaţoval o napětí, kterou pojmenoval i Friedrich Nietzsche jako tenzi, vazbu (Zwange3), s pomocí psychoalanytického rozboru slasti, kterou čtenář hledá za rozkoší z textu. V tom samém období tuto tenzi odehrávající se v realitě vytvářené člověkem a jeho nástrojem (resp. systémem nástrojů) pojmenovali sémiotici v tehdejším Českoskoslovensku jako „čitateľskú hru“: „Predovšetkým, ,chybaʻ dokumentárnej skutočnosti, že sa nehodí priamo ako literárny obraz, nespočíva v tom, že by bola menej zážitková ako skutočnosť daná literárnym výtvorom, ani v tom, že by jej dokumentárnosť bola na prekážku pri jej ,adoptovaníʻ v rámci ,čitateľskej hryʻ. Dokumentárna skutočnosť býva, naopak, zážitkovo nepomerne naliehavejšia. Naturalisticky použité životné fakty môžu v literatúre a umení pôsobiť veľmi drasticky. Pri tom všetkom však vo všeobecnosti platí, že životné fakty, zážitky a príhody môžu byť dosť chudobné a kusé.“4 Profesoři František Miko a Anton Popovič z Kabinetu literární komunikace popsali nejen „recepční hru“ autora a čtenáře v prostředí literárního systému, provedli také důslední analýzu jevů „literární reality“, kterou tato spolupráce člověka a systému vytváří, ale navíc i pouţili metodologii, která je vědecky nesmírně hodnotná, protoţe za pomocí abstrakce a generalizace i konkretizace a redukce je moţné na základě „recepční teorie“ sepsané prof. Mikem a prof. Popovičem do knihy Tvorba a recepcia podpořit nový pohled na člověka, média jako nástroje k rozvíjení jeho schopností a „postoj“ člověka k alternativním mediálním realitám a vědomím. Schematicky to lze ilustrovat na meta-komunikační aktivitě, recepčně-tvůrčí metodě recenzování textu, který ve smyslu filosofie mediální antropologie propagované tímto článkem není ani afirmativní, ani kontroverzní, ale sjednocující – pokud v následující citaci ze zmiňované publikace nahradíme pojem „literárny“ a jeho variace pojmem „mediální“ (ve a nikoli jako „kleci jazyka“... v orig.: „Wir hören auf zu denken, wenn wir es nicht in dem sprachlichen Zwange thun wollen, wir langen gerade noch bei dem Zweifel an, hier eine Grenze als Grenze zu sehn. Das vernünftige Denken ist ein Interpretiren nach einem Schema, welches wir nicht abwerfen können.“ In NIETZSCHE, Friedrich Wilhelm. Der Wille zur Macht. Lepzig, Alfred Kröner Verlag 1922 s. 522, dostupné elektronicky na: http://gutenberg.spiegel.de/buch/6029/24 (cit. 09/2012) 4 MIKO, František – POPOVIČ, Anton. Tvorba a recepcia. Bratislava, Tatran 1978. s. 155. 3
smyslu teze, ţe média-včetně literatury a jazyka, jsou nástroje umoţňující člověku rozvíjet jeho schopnosti): „Literárne vzdelanie je komunikačný systém sprostredkujúci náhradný kontakt s originálmi… Modelovanie komunikátu v tomto systéme sa riadi pravidlami textotvorných procesov metatextu. Z hľadiska pragmatiky tohto systému rozlišujeme nasledujúce funkcie: 1. Direktívna – systém literárneho vzdelania slúži pre príjemcu ako jediný komunikačný zdroj a prejavuje ambície celkom nahradiť originály, čím umožňuje úplné pôsobenie ideologickej, kultúrno-spoločenskej i literárnej normy pri ,konzumeʻ umenia. Literárne vzdelanie je súčasťou dobového ideologického systému. V socialistickej spoločnosti je literárne vzdelanie nástrojom komunistickej výchovy. 2. Kontrolná – je to situácia, keď príjemca ovláda kód originálu, pozná originály – texty sprostredkované literárnym vzdelaním. Prostredníctvom literárneho vzdelania kontroluje kvalitu príjmu týchto originálnych textov na pozadí prevládajúcej literárnej a spoločenskej normy. Literárne vzdelanie je súčasťou dobového hodnotového kontextu, príjemca sa takto podieľa na vytváraní hodnotového systému literárneho vzdelania. 3. Didaktická – literárne vzdelanie pripravuje čitateľa na príjem tzv. vysokého umenia – demokratizačný faktor literárneho vzdelania. 4. Vyrovnávajúca – systém literárneho vzdelania je regulatívnym činiteľom, ,sprostredkujúcim jazykomʻ medzi vysokou a populárnou literatúrou, prekladá kód vysokej literatúry do kódu čitateľa, vyrovnáva rozdiely medzi nimi. Literárne vzdelanie je súčasťou literárneho polysystému. Z diachronického aspektu je literárne vzdelanie činiteľom, ktorý spätne pôsobí na tvorbu a recepciu. Literárne vzdelanie nabáda autora i príjemcu, aby si zvolili za východisko tvorby najnovší stav umenia, a nie jeho predchádzajúce etapy. Autor reaguje na predchádzajúce texty tým, že sa ,rozhodujeʻ pre istý typ nadväzovania. Čiže nadväzovania sú jednotlivé typy metatextových vzťahov. Toto rozhodnutie autora nie je motivované len imanentne, motivačnú funkciu tu plní vzťah autora k realite, na ktorú vlastne auto reaguje voľbou príslušného spôsobu metatextových relácií.“5 Pokud provedeme tuto operaci exaktně – vědecky – pak lze tento text v pozměněné formě pouţít pro vysvětlení jevů mediální reality a na základě toho také jistých – řekněme lidských – postojů k médiím. Pokud provedeme lexikální substituci důsledně, zůstane zajímavý vzhledem k nově definovanému mediálnímu systému především jeden prvek, termín, a to čtenář. Ve změněné definici recepčních reakcí na mediální realitu nám čtenář bude představovat příjemce, který čte mediální realitu a je tedy nejen příjemce, ale i spolutvůrcem a má schopnost orientace v systému. Další velmi hodnotný pojem z tohoto textu aplikovaného na mediální realitu je „zprostředkující jazyk“ nebo-li „regulativní činitel“ a jeho důleţitost v komunikaci mezi „vyšším a niţším“ (vzděláním, kulturou, inteligencí, smyslem, vědomím atd.) můţe ilustrovat i myšlenka českého didaktika Stanislava Štecha: „…spojením procesů vyučování a učení ještě nemusíme zajistit jejich validní poznání (účinné pro praxi vyučování). ,Kontext‘ je totiž třeba chápat nejen jako kurikulární, ale zejména v duchu ,mediačního paradigmatu‘, tzv. kulturní psychologie, jako systém zprostředkování…“6. Potřeba orientačních, epistemických, kompetencí nejen v rámci kulturní psychologie a mediální antropologie, ale i vysloveně jako lidské reakce na entropii a „problematiku masmédií“ je zjevná – a k tomu se dá ještě logicky dodat, ţe základem epistemických – MIKO, František – POPOVIČ, Anton. Tvorba a recepcia. Bratislava, Tatran 1978. s. 348 – 349. ŠTECH, Stanislav. Psychodidaktika jako obrat k tématu účinného vyučování: Komentář na okraj Kansaneovy úvahy Didaktika a její vztah k pedagogické psychologii. In Pedagogika, 2004, roč. 54, s. 60. 5 6
orientačních – schopností bude jistě schopnost orientovat porozuměním (recenzní kompetence), která předpokládá jistý zprostředkující jazyk. Proto bych rád ještě ukázal, jak můţe mediální antropologie být zprostředkujícím jazykem mezi vysokým a nízkým a fungovat například jako „ţurnalistika vědy“. 3. Posun V mezích řeči politické (ideologické, levomozkové a sekvenční) a řeči obrazné (umělecké, pravomozkové a holistické) – zahrnujíc různé „slastné“ meta-aktivity a také mýtotvorbu – popsal Roland Barthes velmi významně jazykový a psychický proces, který v moderní době zastoupil tradiční a přirozené označování a vede k tzv. zmizení denotátu. Toto zdvojené mystifikační označování nazval ve své knize Mytologie exnominací – dvoustupňovým mechanismem označování, kterého výsledkem je specifická masmediální situace a fenomén superznaku (U. Eco), simulakra (J. Baudrillard), techno-obrazu (V. Flusser), pro badatele v oblasti sémiologie zkrátka nové stádium znaku a nové propojení s vědomím pouţivatele znaku i celého systému znaků (jazyka), které by se s vyuţitím tradičního sémantického, označovacího, trojúhelníku dalo ilustrovat jako zdvojený trojúhelník. Za tradiční pojmy věc (designát), forma (designátor) a význam (denotát) dosazuji tři příklady – vztahující se k vodě, k ţivotu a k člověku a jejich výslední exnominované podoby Problém DHMO7, techno-obrazu Ţovit jkaý je a postoje člověka k realitě: nikoli sjednocení polarit, ale jejich „sráţení navzájem“, jako v nějakém super-urychlovači. Výsledkem je denotát – význam výsledného mediálního znaku – který je konstruován podle pravidel mediální, nikoli té autentické reality: VÝZNAM
2
DHMO = problém, DHMO ≠ H O, Ţovit Jkaý Je 2
Člověk je i není člověk, Simulace je i není realita VEC
2
H O = dihydrogén 2
monooxid / Realita VÝZNAM H O = dihydrogén 2
monooxid = voda / Realita
VEC Voda / Ţivot / Člověk
FORMA
2
Mystifikace / Ţovit / Robot /Jednorozměrný člověk
FORMA Latinský název / Jaký je / Etnos, kmen, národ, kultura
Pokud by etika představovala způsoby reakce a mediální etika pak lidské vyuţití vedení o médiích, soubor nepsaných komunikačních a metakomunikačních pravidel nebo způsobů okamţité akce – reakce (určení tvaru, geštalt), pak bychom abstraktní mechanismus uvedený na obrázku přeloţit i do „autentičtější“ symboliky. Na vysvětlení posunu v mediální realitě, posunu v rozměrech a dimenzích (rychlosti, sémantice, logice atd.) by bylo moţné označit VĚC za (tvarovou) konstantu, jako jsou např. sklo, písek apod.; FORMU za tvarovou variaci, proměnnou, např. obal a VÝZNAM za tvarový fenomén, například jako průtok písku symbolizuje průtok času v tzv. přesýpacích hodinách („typ hodin, které pro měření času
„Argumenty pro škodlivost vody“ v článku WAY, Tom. What is Dihydrogen Monoxide. [online] Dostupné elektronicky na: http://dhmo.org/dihydrogen-monoxide (cit. 09/2012). 7
využívají pohyb písku způsobený zemskou přitažlivostí resp. gravitací“8). V tom případě by bylo moţné tento sémantický posun mezi autentickou a mediální realitou; posun, který R. Barthes opsal jako exnominaci významu a který je nevyhnutelné pochopit k tomu, abychom konstruktivně uvaţovali o vztahu člověka a médií a jeho následcích, ilustrovat jako vycházející z přirozeného a autentického meta-komunikačního zrcadlení a výsledný symbol (jazykového dvojníka – diplastii) znázornit dvěma tvary přesýpacích hodin: OZNAČOVANÉ
2
Médium jako lidský nástroj, sympatie, afirmace, fascinace, narkóza, závislost VÝZNAM
OZNAČUJÍCÍ
2
Mediální komunikace, antipatie, kontroverze, zpochybňování, parodie
2
Porozumění mediální realitě VÝZNAM Realita... OZNAČOVANÉ Člověk
OZNAČUJÍCÍ Etno, jazyk, kmen, národ, kultura
VÝZNAM
2
Ţovit Jkaý Je – kam směřuje? FORMA
2
Mystifikace / Ţovit
versus
VEC
2
VÝZNAM Realita
VEC Ţivot
FORMA Jaký je
To, ţe sémantický trojúhelník není jen hříčka nebo přelud jazykovědců zcela jistě prokázal i prof. Vincent Blanár, slovenský jazykovědec – lexikolog, který nám na přednáškách z lexikální sémantiky vysvětlil, ţe v označovaní podle terminologie sémantického trojúhelníku je potřebné mít vlastně čtyřúhelník – čtvrtým vrcholem je jakási komunikační situace, díky které dokáţeme přeloţit např. metaforu, stejně-tvarová slova různých světových jazyků apod. Proto tento čtvrtý vrchol zdůvodním ještě dvěma argumenty: 1. argument: etická orientace v afirmativní a kontroverzní situaci – porozumění a organická recepce Mystifikační zdvojení odehrávající se v mediální realitě sice čas neguje a výslední mediální obraz vystupuje gnómicky, ale přeci jen je tady jistý časový moment – moment, kdy se postupně z pólu sympatie k médiu a afirmace (potvrzení) poselství stává opak – kontroverze a falzifikace poselství, resp. recepční metakomunikace. Uprostřed mezi vrcholy sympatie a antipatie se nachází indiference; stav poznání a poznávání, který na základě vyváţení obou polarit můţe být bodem, z kterého vyvstane třetí vrchol – porozumění a ukončená, organická recepce znamenající recepční metatvorbu a plnohodnotné a autentické pokračování komunikace. Třetí pól nad afirmací a kontroverzí je orientace. Heslo Přesýpací hodiny. [online] Internetová encyklopédie Wiki, dostupné elektronicky na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Přesýpací_hodiny (cit. 09/2012). 8
2. argument: etické konání – actio Roland Barthes ve své knize Rozkoš z textu připomenul jednu zcela zásadní věc, pokud jde o reakci příjemce na komunikaci: „Ve starověku obsahovala rétorika jednu dnes zapomenutou kapitolu, odmrštěnou klasickými komentátory: actio, soubor zásad, umožňujících tělesnou exteriorizaci diskurzu. Řečník-herec ,vyjadřovalʻ své pobouření, svůj soucit atd.“9 I tady se zřetelně ukazuje čtvrtý vrchol – dosavadní tři vrcholy pojmenovací situace můţeme ve smyslu F. Mikových stylistických výrazových kategorií označit za ikonický prostor a tento vrchol za operativní prostor, zkrátka tenze, nebo-li Barthesovská rozkoš je konstruktivně vyřešena. Ona tenze z nutnosti pojmenovat – ale i tenze z nutnosti přijímat to, co bylo pojmenované zcela špatně, nelogicky, zvráceně nebo destruktivně. A zapojení dvou diskrétních kódovacích systému (sekvenčního i celostního) ve smyslu konstruktivní akce (např. rozumění médiím) přináší novou situaci: „Tehdy se starý biblický mýtus zvrátí, zmatení jazyků už není trestem, subjekt dosahuje slasti díky součinnosti řečí, které pracují bok po boku: text rozkoše, Bybylón blaha.“10 A k tomuto „významovému blahu“ nám můţe dopomoct cokoli, od modelů a přístupů prezentovaných v tomto příspěvku po velmi instruktivní epistemologickoanarchistický návod, anti-metodu a metodu proti metodě „Cokoli je citovatelné“ („Anything goes“11). Rozevření a sevření – dva pojmy, které také vyjadřují jisté sevření. Bytostnost tohoto sevření, a to se ani nemusíme uchýlit k psychoanalytické interpretaci těchto primárních ţivočišných zkušeností, vyjadřují uţ sám jazyk a řeč. Barthes dokonce zkonstatoval, ţe: „Všichni jsme polapeni v pravdě řečí, tj. v jejich regionálnostech, vtaženi do soupeřivosti, která určuje a spravuje jejich sousedské vztahy. Neboť každá mluva (každá fikce) bojuje o nadvládu; jestliže získá moc, rozšíří se všude v obecném a každodenním životě společnosti, stane se doxou, přirozeností: to je ten údajně apolitický výraz politiků, státních úředníků, médií a konverzací. Ale rivalita vzniká i vně moci, proti moci, i v těchto prostorech se vytvářejí nepřátelské frakce. Život řeči ovládá neúprosná topika; řeč jedná vždy z určitého místa, řeč je válečnický topos.“12 Ovšem válčit se dá i destrukcí, ale i opačně. Velmi výstiţně to vyjádřil slovenský filozof a lékař Dr. Gejza Vámoš, kdyţ proti sobě postavil základní tvůrčí principy, které nazval princip krutosti a princip lásky. Získat tedy schopnost válčit láskou proti krutosti a porozumět tak, nikoli destruovat, ale organicky vnímat a spolu-tvořit; schopnost orientace (sebe i jiných) je určitě stav, po dosáhnutí kterého si můţeme radostně zvolat například i heslem z populární písničky: „když na huntě jsem, poznám hunt a v zlatě jeho kontrapunkt, proto nezabloudím!“. Logickou odpovědí na konstatování „všechno už bylo“ a stejně tak i etickou recepčně tvůrčí aktivitou v souvislosti s posuny a transformacemi vědomí v mediální realitě je pro mě antimetoda „cokoli je citovatelné“ a koncepce organického, ukončeného vnímání komunikace i reality.
BARTHES, Roland. Rozkoš z textu. Praha: Triáda, 2008. s. 58. BARTHES, Roland. Rozkoš z textu. Praha: Triáda, 2008. s. 7. 11 FEYERABEND, Paul. Against Method. London: New Left Books, 1975. s. 19. 12 BARTHES, Roland. Rozkoš z textu. Praha: Triáda, 2008. s. 27. 9
10
