Narace a (živá) realita

Jan Horský, Juraj Šuch (eds.)


Narace a (živá) realita


ISBN 978-80-87258-70-5

TOGGA 9

788087

258705

TOGGA

Narace a (živá) realita Jan Horský, Juraj Šuch (eds.)

TOGGA

Vydání publikace bylo podpořeno z Programu rozvoje vědních oblastí Univerzity Karlovy (PRVOUK) P 20 „Kulturní, sociální a historická antropologie“ v rámci vědecké činnosti Fakulty humanitních studií UK v Praze. Vydanie publikácie bolo podporené z grantu VEGA č. 2/0207/09 „Metodologické a filozofické problémy prírodných, sociálnych a humanitných vied“.

Recenzenti: doc. PhDr. Eugen Andreánsky, PhD. doc. Mgr. Marián Palenčár, CSc.

Editors & preface © Jan Horský, Juraj Šuch, 2012 © Togga, 2012 ISBN 978-80-87258-70-5

Obsah

Úvod7 Jan Horský Teorie a narace (typy a zápletky) – příkré protiklady nebo prostupující se kategorie?

9

Jiří Šubrt Čas a narace: Zamyšlení nad některými aspekty problému

29

Ivan Jančovič Zápletka a systém naratívnych transformácií v (ne)fikčnom narative

41

Juraj Šuch Niektoré teoretické aspekty konštrukcie a recepcie historických narácií

53

Roman Pazderský Narratio versus noesis? Několik poznámek k reflexi narativistických kritik dějepisectví

63

Jana Kováčová Možnosti naratívneho zjednocovania

77

Kamil Činátl Možné aplikácie narativizmu v historiografické praxi

89

Anton Markoš Narativita v biologii a narativita živého

101

Úvod

Zborník prác Narace a (živá) realita je výskumným výstupom autorov, ktorých centrom bádateľského záujmu bola problematika narácie. V poslednom období sa otázky spojené s naráciou neobjavujú len v prácach literárnych teoretikov, ale čoraz častejšie sa v súvislosti s naratívnym približovaním sociálneho (a živého) sveta stávajú predmetom skúmania historikov a prírodovedcov. Publikované práce poukazujú na rôzne aspekty teoretickej reflexií narácii zobrazujúcich príbehy našej sociálnej (a biologickej) reality. Úvodná stať Jana Horského poukazuje na možnosť so stredovou pozíciou (reprezentovanou najmä P. Veynom) vnímať názorové pozície predstaviteľov narativistickej kritiky (zdôrazňujúcich význam zápletky) a ich oponentov (kladúcich dôraz na teóriu) ako vzájomne prekrývajúce sa koncepčné pohľady vo viacerých aspektoch. Nasledujúci príspevok Jiřího Šubrta približuje význam rôznych časových rámcov pri naratívnom približovaní historických procesov. V poradí tretia stať Ivana Jančoviča upozorňuje na problematiku naratívnych transformácií v (ne) fikčných naráciach, ktorej detailnejšie skúmanie bude naznačovať rozhranie medzi fikčnými a nefikčnými textami. Vybraným aspektom konštrukcie a recepcie historických narácií z pohľadu reprezentantov naratívneho realizmu a konštruktivizmu sa vo svojom príspevku venoval Juraj Šuch. V nasledujúcom príspevku Roman Pazderský uvažuje o význame Ricouerovho chápania histórie pri hľadaní strednej cesty medzi narativizmom a vedeckým chápaním histórie. Posuny v chápaní úlohy a povahy spojovacích pojmov v narativistických koncepciách približuje vo svojej stati Jana Kováčová. V predposlednej stati sa Kamil Činátl zamýšľa nad možnosťami kritického využitia teoretických reflexií vychádzajúcich tzv. narativistickej kritiky nielen pre prax historikov, ale aj pre didaktické účely. V záverečnom príspevku Anton Markoš ilustruje na príklade evolúcie koní existenciu možnosti uvažovať o biologických druhoch ako o kultúrach.

7


Táto publikácia vytvára priestor pre stretnutie bádateľov z rôznych odborov počnúc filozofiou, literárnou vedu, históriou, historickou antropológiou a sociológiou až po biológiu a genetiku. Tým je daná i rôznosť v ich pohľade na to, do akej miery je narácia čisto fiktívnou bádateľskou konštrukciou alebo do akej miery konštrukciou, ktorá má svoj viac či menej identifikovateľný náprotivok v študovanej skutočnosti.

8

Ján Horský – Juraj Šuch

Teorie a narace (typy a zápletky) – příkré protiklady nebo prostupující se kategorie? Jan Horský

THEORY AND NARRATIVE (TYPES AND PLOTS) – SHARP ANTHITHESIS OR PERMEATED CATEGORIES? Starting point of an article arises from Ankersmit’s distinction between reference and representation. Author of the article accepts the contradiction of these categories form logical point of view. He also points out that reference and representation need not to be so sharp antithesis if they are analyzed from point of view of historiographical praxis and continues development of usage individual categories in historiography. For example the concept „renaissance“ is metaphorical representation. This fact does not include that it cannot be restructed in logical way and changed into an ideal type, which could help us to describe certain phenomena as „renaissance“. This historical procedure would be identical with geological using of concepts „Mesozoic“(metaphorical representation) and „Mesozoic“ (precisely defined an ideal type, which could be used for describing a certain phenomena). Keywords: reference, metaphorical representation, sense, meaning, plot, theory

Úvodem Bylo napsáno již mnohé jak o produktivitě, tak o mezích tzv. narativistické kritiky dějepisectví. Jeden z klasiků této kritiky, Frank Ankersmit − na jehož některé studie, podobně jako na klasickou práci Paula Veynea, budu v tomto svém textu častěji odkazovat − se dnes snaží ustanovit jakousi středovou pozici (či nalézt střední cestu, jak v níže citované studii ukazuje kupř. Juraj Šuch) mezi upřílišněným lingvistickým kriticismem, tj. upřílišněným akcentováním role jazyka při vytváření obrazu minulosti, na jedné straně a na straně druhé extrémním empirismem či

9


pozitivismem, spoléhajícím na domnělou nespornou objektivitu dějepisného poznání. Snahu o nalezení střední pozice v obecné rovině sdílím, byť se k ní propracovávám z perspektivy, která není v nejednom bodě identická s východisky lingvistické a narativistické kritiky, neboť se snažím v rámci dějepisectví nalézt určitý prostor pro teoretickou práci historické vědy. Mnohé z toho, co o povaze dějepisectví říká Veyne či Ankersmit, považuji za nesporně přínosné pro reflexi povahy dějepisectví, popř. i jeho historicko-vědní části. Přece se však v následujícím výkladu pokusím poukázat na některé body, ve kterých se, po mém soudu, nadměrně akcentují ostré protiklady či ostrá rozhraní tam, kde by šlo spíše uvažovat o plynulých přechodech jednoho v druhé (např. zápletka a typ; reference a reprezentace; narativita dějepisectví a postupy přírodních věd atd.).

Zápletka a typ, narace a teorie Zápletka (intrigue; plot) bývá často spojována s dějovostí, s diachronním přístupem. V tomto duchu ztotožňuje kupříkladu Roger Chartier „zápletky“ s „genetickými vzorci“ (modèles génétiques), „které organizují způsoby vyprávění příběhů (reconter les histoires) a které [právě − J. H.] uznáváme jako to, co poskytuje ›zápletky‹“. V tomto duchu by šlo chápat i pojetí zápletky u Paula Ricoeura jako „konfigurace heterogenního“, tj. „souladu nesouladného“.1 Avšak zápletka může, na rozdíl od právě uvedených příkladů, být vymezována i bez důrazu na dějovost (a to dokonce i s připuštěním její určité, spíše synchronně uchopitelné strukturace). V tomto duchu uvažuje o zápletce Paul Veyne. Zápletku má za „výsek života“ (une tranche de vie), jenž „historik vykrajuje [ccoupe] o své vůli a kde fakty mají své objektivní svazky a svou relativní důležitost“. „Fakty neexistují izolovaně v tom smyslu, že tkanivo historie [le tissu de l’histoire] představuje to, čemu říkáme zápletka, velice lidská a velmi málo ›vědecká‹ směsice materiálních příčin, cílů a náhod“, upřesňuje Veyne.2 Zápletkou pak může podle Veynea být jak „galileov1

Roger Chartier v kritice Haydena Whitea, srov. ROGER CHARTIER, Au bord de la falaise. L’histoire entre certitudes et inquiétude, Paris 1998, Albin Michel, s. 108−125, citováno ze s. 121−122; ROGER CHARTIER, Na okraji útesu, překl. Čestmír Pelikán, Červený Kostelec 2010, Pavel Mervart, s. 99−112, citováno ze s. 111. PAUL RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 1: Zápletka a historické vyprávění, překl. Miroslav Petříček jr. a Věra Dvořáková, Praha 2000, OIKOYMENH, s. 183−187.

2 PAUL VEYNE, Comment on écrit l’histoire suivi de Foucault révolutionne l’histoire, Paris 1978, Éditions du Seuil, s. 36 (dále citováno: P. VEYNE, Comment on écrit l’histoire); PAUL VEYNE, Jak se píšou dějiny, překl. Čestmír Pelikán, Červený Kostelec 2010, Pavel Mervart, s. 50.

10

Jan Horský: Teorie a narace (typy a zápletky) – příkré protiklady nebo prostupující se kategorie?

ská revoluce“ (řekněme tedy určitý proces), tak i např. „středomořská politika Filipa II.“ či „chudinská péče“ (tedy to, co má, alespoň soudím, spíše povahu určitých strukturací, než diachronně pojednatelných dějů). Veyne zároveň zápletku nepojímá striktně konstruktivisticky (jako určitý, literární, výkladový nástroj historika). Přesto, že zdůrazňuje, že zápletky relativizují fakta více, než pouhá izometrická zobrazení, přesto, že říká, že jejich vykrojení z historie je věcí badatelovy vůle, přece o zápletkách mluví jako o něčem, co již v tkanivu historie nějak je. Veyne se zdá být v tomto bodě − a to i přes jeho přihlašování se k nominalismu a přes jeho inspiraci dílem Maxe Webera − do určité míry vlastně esencionalistou. S tím souvisí i určitá nejistota v tom, zda je pro Veynea zápletka přímo nástrojem konstrukce faktů, nebo zda je (jen) kritériem selekce faktů již o sobě jsoucích.3 Byl by tak spíše než k nominalismu Weberovu bližší k sociologickému nominalismu Georga Simmela, pro nějž je „společnost“ jen jménem pro interagující jedince. Ostatně tam, kde by za zápletku považoval např. onu „chudinskou péči“, ubíraly by se jeho úvahy patrně podobným směrem, jímž směřovaly Simmelovy snahy vytvořit tzv. „formální sociologii“.4 Ať však již je zápletka pojímána více diachronně, ať více synchronně, je jí přiznávána schopnost integrovat různé dějinné časy. Pro Veynea je zápletka „řezem [coupe], jdoucím napříč různými časovými rytmy“. V Ricoeurově pojetí je zápletkou prostředkováno jednak mezi jedinečnými událostmi a celkem příběhu, jednak mezi heterogenními faktory a konečně mezi různými časovými momenty.5 Různá pojetí zápletky podněcují otázku, jaký je poměr mezi zápletkou, popř. celistvou „narací“ na jedné a „teorií“ či teoreticky konstituovaným pojmem („typem“) na straně druhé. Mezi „zápletkou“ a „teorií“ určitého procesu či určité konfigurace (strukturace) pak nemusí být příkrý rozdíl. Na jedné straně bychom sice, i s odkazem kupříkladu na Welskoppovo pojetí „historických teorií“,6 mohli říci, 3

P. VEYNE, Comment on écrit l’histoire, s. 35−42; P. VEYNE, Jak se píšou dějiny, s. 49−68.

4 Srov. např. MILOSLAV PETRUSEK, Proč číst Simmela na konci tisíciletí?, in: Georg Simmel, Peníze v moderní kultuře a jiné eseje, Praha 1997, Slon, s. 159−192, zejména s. 173–182. 5 P. VEYNE, Comment on écrit l’histoire, s. 36; P. VEYNE, Jak se píšou dějiny, s. 51; P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 1, s. 104−113. 6 Thomas Welskopp vymezuje „historické teorie“ jako formalizovaná shrnutí důležitých souvislostí, která přeměňují empiricky stanovitelné pravidelnosti do výpovědí o pravidlům odpovídajících logických vzorcích vztahů (Es sind formalhafte Zusammenfassungen wichtiger Zusammenhänge, die empirisch festgestellte Regelmäßigkeiten in Aussagen über regelgesteuerte logische Beziehungsmuster verwandeln). Jedná se o výroky o praktikách aktérů, které se osvědčují (prokazují, bewähren) teprve v jejich historickém jednání. Srov. THOMAS WELSKOPP, Theorien in der Geschichtswissenschaft, in: Geschichte. Studium − Wissenschaft – Beruf, (hrsg.) Gunilla Budde, Dagmar Freist, Hilke Günther-Arndt, Berlin 2008, Akademie Verlag, s. 138−157, citováno s. 139. Jiné vymezení teorií v historických vědách je chápe jako konsistentní pojmové

11


že zde je striktní protiklad v tom smyslu, že teorie má logickou strukturu a nárokuje si určitou „empirickou“ vykazatelnost, kdežto narace nikoli (byť, jak ukazuje např. Frank Ankersmit, nejsou narace ryze arbitrární a lze tak posuzovat jejich výkladovou způsobilost, „dosah“). Avšak, na straně druhé se můžeme ptát, zda je tomu skutečně tak, zda mezi teorií procesu a jeho vyprávěním nemůže být spíše plynulý přechod.7 Argumentovat by šlo totiž jednak tím, že, s Rogerem Chartierem řečeno, „zápletky“, popř. jejich části se dají určitým způsobem vztahovat k pramenným „stopám“ či „indiciím“. Lze tedy mluvit o jistém způsobu a určité míře jejich „empirické“ vykazatelnosti, pokud s Chartierem přijmeme, že se pohybujeme v jiném, svébytném paradigmatu vědění (paradigme du savoir), než které je vlastní matematickým a přírodním vědám, a tudíž se „empirie“ nemíní v tak striktním smyslu. Jednak lze odkázat na to, co říká Paul Veyne o „typech“ a potažmo i „teoriích“, totiž že jsou jen srozumitelným shrnutím jednotlivých zápletek (résummé d’intrigue). Z toho bychom mohli vyvozovat, že mezi „zápletkou“ při výstavbě vyprávění a „teorií“ při vymezování „typu“ není příkrý protiklad, nýbrž spíš plynulý přechod. Lze-li „zápletku“ shrnout typem, může to být přeci právě proto, že již do formulace zápletky vstupuje naše určité (byť třeba ještě plně nereflektované, tj. v teorii nepřevedené) nomologické vědění a naše znalost pravidel zkušenosti. Čím větší bude jejich podíl, tím více pak samo vysvětlení či porozumění zápletkou bude splývat (či se překrývat) s teoretickým vysvětlením. Je tak otázkou, zda Veyneova teze, že „typ“ či „teorie“ je jen shrnutím „zápletky“, je argumentem ve prospěch redukce teorií procesů na pouhé narace (jak by s ní patrně nakládali narativističtí kritici systémy, které nejsou odvozeny z pramenů a které slouží k identifikaci, rozkrytí a řečení historických problémů. Srov. JÜRGEN KOCKA, Gegenstandsbezogene Theorien in der Geschichtswissenschaft: Schwierigkeiten und Ergebnisse der Diskusion, in: Theorien in der Praxis des Historikers (Geschichte und Gesellschaft. Zeitschrift für Historische Sozialwissenschaft, Sonderheft 3), (ed.) Jürgen Kocka, Göttingen 1977, s. 178−188; HANS-ULRICH WEHLER, Anwendung von Theorien in der Geschichtswissenschaft, in: Theorie und Erzählung in der Geschichte, (edd.) Jürgen Kocka, Thomas Nipperdey, München 1979, s. 17−40, zejména s. 17−18. Nebo jsou od ostatních teorií (ať již užívaných mimo dějepisectví, nebo v něm) odlišovány specifické „historické teorie“ coby teorie, které podávají výklad přechodu určité entity z jednoho stavu do stavu jiného. Rüsen je považuje za součást širšího „narativního vysvětlení“. Srov. JÖRN RÜSEN, Rekonstruktion der Vergangenheit. Grundzüge einer Historik II: Die Prinzipien der historischen Forschung, Göttingen 1986, s. 37−47 (dále citováno: J. RÜSEN, Rekonstruktion der Vergangenheit). Podrobněji argumentuji v: JAN HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním. Úvahy o povaze, postupech a mezích historické vědy, Praha 2009, s. 70−97 (dále citováno: J. HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním). 7 Srov. mj. FRANK R. ANKERSMIT, Narrative and Interpretation, in: A Companion to the Philosophy of History and Historiography, (ed.) Aviezer Tucker, Malden-Oxford-Chichester, Wiley-Blackwell 2009, s. 199−208.

12


dějepisu), nebo právě naopak argumentem ve prospěch (významné míry) možné přítomnosti teorií při formulaci tezí o historických procesech proměny kulturních obsahů či o povaze rozmanitých socio-kulturních figurací.8 Abychom mohli lépe rozvážit odpověď na tuto otázku, potřebujeme se zamyslet nad tím, zda lze pojmy, jako je např. „chudinská péče“, v rámci historické vědy používat v jejich určité soustavné definice a co se vlastně zakládá tím, řekneme-li o nějaké epoše dějin určité společnosti že měla cit pro „chudinskou péči“. Má pojem chudinské péče takovou povahu, že jeho pomocí lze referovat o určité entitě minulosti, a jakou funkci bude tento pojem mít při snaze o podání nějaké historické reprezentace, tj. dějepisného obrazu určité doby?

Reference a reprezentace Pro účely následujícího výkladu můžeme vyjít z rozlišení mezi „referencí“ a „reprezentací“, tak jak je nabízí ve svých pracích z posledních dvou desetiletí Frank Ankersmit.9 Odlišuje na jedné straně „tvrzení“, „popisy“ či „reference“, které jsou popisy objektů, byť na základě subjektivní (či subjektivně uplatňované) terminologie, na druhé straně pak „narativní interpretace“ či „reprezentace“, které se vyslovují o celku (na rozdíl od referencí, vztažených k jednotlivým objektům) a jež nereferují, nýbrž „jsou o“ (to be about) realitě. V případě reprezentací máme co do činění se „sjednocujícími pojmy“, tj. s „narativními substancemi“, které, na rozdíl od jiných pojmů, fungují pouze na úrovni slov. Reprezentace „jsou o“ realitě ve

8 ROGER CHARTIER, L’histoire ou le récit véridique, in: Philosophie et histoire, Centre Georges Pompidou Paris 1987, s. 115−135, zejména s. 127; R. CHARTIER, Na okraji útesu, s. 217−236; P. VEYNE, Comment on écrit l’histoire, s. 82−83; TÝŽ, P. VEYNE, Jak se píšou dějiny, s. 166−167. Srov. též J. RÜSEN, Rekonstruktion der Vergangenheit, s. 24−30; CHRIS LORENZ, Konstruktion der Vergangenheit. Eine Einführung in der Geschichtstheorie. Mit einem Vorwort von Jörn Rüsen, Köln-Weimar-Wien 1997, Böhlau Verlag, s. 217−219; MAX WEBER, Schriften zur Wissenschaftslehre, (hrsg.) Michael Sukale, Stuttgart 1991, Reclam Verlag, s. 111−115. 9 Srov. zejména FRANK R. ANKERSMIT, Six Theses of Narrativist Philosophy of History, in: History and Tropology. The Rise and Fall of Metaphor, Berkeley 1994, University of California Press, s. 33−43; FRANK R. ANKERSMIT, Šesť téz o narativnej filozofii histórie, překl. Juraj Šuch, in: Kapitoly zo súčasnej filozofie dejin , (edd.) Rastislav Kožiak, Juraj Šuch, Eugen Zeleňák, Bratislava 2009, Chronos, s. 171−181; FRANK R. ANKERSMIT, The Linguistic Turn: Literary Theory and Historical Theory, in: Historical Representation, Stanford 2001, Stanford University Press, s. 29−74; FRANK R. ANKERSMIT, Obrat k jazyku: literárna teória a teória histórie, in: Kapitoly zo súčasnej filozofie dejin, překl. Eugen Zeleňák, (edd.) Rastislav Kožiak, Juraj Šuch, Eugen Zeleňák, Bratislava 2009, Chronos, s. 183−228. V následujícím textu se při citacích opírám o tyto slovenské překlady (dále citováno: F. R. ANKERSMIT, Obrat k jazyku).

13


smyslu metafor.10 Ankersmit následně říká, že „výsledky historického výzkumu jsou vyjádřeny v tvrzeních, narativní interpretace jsou soubory tvrzení. Zajímavý rozdíl není mezi jednoduchými a všeobecnými tvrzeními, ale mezi všeobecnými tvrzeními a historickou narací. Jednoduché tvrzení může sloužit oběma pánům“.11 Řekneme-li pak kupříkladu s Paulem Ricoeurem, že dějepisectví splňuje znaky „historické intencionality“ (tj. má ambice podávat celé dějiny celků),12 je zřejmé, že musí přikročit − Ankersmitovou terminologií řečeno − vedle referencí (tvrzení) i k reprezentacím (narativním interpretacím). Termíny, jako je „renesance“, pak v tomto smyslu považuje Ankersmit za „vlastní jména takzvaných narativních substancí“, která referují o těchto narativních substancích a nebo o reprezentacích minulosti.13 V diskusích pak hájí jak to, že mezi referencemi a reprezentacemi v jeho smyslu slova jde o principiální rozdíl, tak to, že termíny/pojmy, jimiž se v narativních interpretacích reprezentují určité části minulosti (past) coby celistvé epochy, jsou odlišné povahou svého vymezení od jiných, vystupujících v referencích. Ankersmit se vymezuje proti kritice Chrise Lorenze, že rozdíl mezi jednotlivými tvrzeními (jakožto výsledky historického výzkumu) a celou (historickou) narací je jen rozdíl stupně (degree) a nikoli rozdíl druhu (kind). Pro Ankersmita to právě je − jak je již řečeno výše − rozdíl významný, rozdíl druhu.14 Podobně Ankersmit odmítá mínění, které jako kritiku jeho pojetí „reprezentace“ vyjádřil C. Behan McCullagh, že totiž termíny jako je „renesance“, jsou obecnými termíny (general terms), sloužícími ke klasifikaci. Ankersmit proti tomu hájí, že jde o reprezentace, které se coby metafory, jež „jsou o“ (to be about), vztahují k „narativním substancím“.15 S Ankersmitem lze, domnívám se, souhlasit v tom, že (a) dějepisectví, vypráví-li určitou historii s ambicí podat obraz celistvého dějinného procesu s ohledem na všeobsažnost epoch, jimiž tento proces procházel, přikračuje nutně k metaforickým reprezentacím a že (b) se tyto reprezentace principiálně (co do druhu) odlišují od referencí. Souhlas je z mého hlediska o to snazší, že (c) Ankersmit nepřevádí dichotomii: reference− reprezentace do ostrého protikladu přírodních věd a věd humanitních. Naopak by mezi nimi viděl spíše rozdíl co do stupně, nikoli co do principu. Ankersmit vysvětluje tento rozdíl pomocí Fregeho rozlišení „smyslu“ 10 JURAJ ŠUCH, Historická narácia, in: Kapitoly zo súčasnej filozofie dejin, (edd.) Rastislav Kožiak, Juraj Šuch, Eugen Zeleňák, Bratislava 2009, Chronos, s. 84−96, zejména s. 91−94. 11 F. R. ANKERSMIT, Šesť téz o narativnej filozofii histórie, s. 172. 12 P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 1, s. 248−313. 13 F. R. ANKERSMIT, Obrat k jazyku, s. 210. 14 F. R. ANKERSMIT, Obrat k jazyku, s. 206−207. 15 F. R. ANKERSMIT, Obrat k jazyku, s. 208−216.

14


(Sinn; meaning) a „významu“ (Bedeutung; angl. překlad volený nejen Ankersmitem: reference).16 Úspěch přírodních věd pramení z jejich výjimečné schopnosti podávat reference, tj. vymezovat významy svých slov a pojmů pomocí zkušenosti či alespoň pomocí toho, co se jeví při zkoumání (fyzické) reality. Přírodní vědy tak jsou úspěšné „při výrazném rozšiřování dimenze Bedeutung na úkor dimenze Sinn (byť v přírodních vědách nebude a nemůže chybět ani tento rozměr)“. Z toho Ankersmit vyvozuje že „převaha působení skutečnosti nad působením jazyka bude mnohem zřetelnější v přírodních vědách než v humanitních disciplínách“. K poznání v humanitních disciplínách tak přispívá „mnohem větší měrou“, než je tomu v přírodovědě, „síť asociací určujících smysl“ (meaning; ve Fregeho smyslu Sinn).17 Přes právě řečené bych si však dovolil s Ankersmitem v některých bodech diskutovat. Vedle upozornění (1.) na možné různé užívání termínu „reprezentace“ a vedle poukazu na to, že podle (2.) nejednoho historika není oblast referencí tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát z Ankersmitova výkladu, se (3.) zaměřím na otázku povahy a původu pojmů, s nimiž dějepisectví pracuje. Následně chci udělat několik poznámek o tom, zda (4.) se dá opravdu celému dějepisectví přisuzovat, že je zajímá „minulost“ (past), popř. nějaká její epocha, a (5.) o rozdílu mezi přírodními vědami a dějepisectvím.

Různá pojetí reprezentace Upozornit zasluhuje, že historiografická literatura − zejména ta, jíž lze řadit k historické antropologii a k tzv. New Cultural History − dnes běžně pod vlivem sémiotické teorie kultury mluví o „reprezentacích“ v širším smyslu, než v jakém tohoto termínu užívá Ankersmit. Nejde jen o to, že se o „reprezentacích“ mluví jak ve smyslu aktérských představ (např. v návaznosti na Durkheimův termín représentations collectives), tak ve smyslu badatelského zobrazování minulosti. To by mohl být spíše jen terminologický rozdíl oproti Ankersmitovu způsobu užívání tohoto slova. Jde však také o to, že se o reprezentaci v rámci sémiotické teorie mluví pro mnohem širší okruh případů či operací, než jaké za reprezentace označuje Ankersmit. Podle některých sémiotických teorií je reprezentací každé zastupování jedné entity nějakou jinou entitou. Lze vést diskuse, zda je pak reprezentací každý „znak“ (signe), tak, jak by to plynulo z Peirceova vymezení „znaku“ (a to nejen v oblasti lidské kultury, nýbrž podle některých teorií biosémiotiky lze sémiozi a s ní souvi16 F. R. ANKERSMIT, Obrat k jazyku, s. 217−227. 17 F. R. ANKERSMIT, Obrat k jazyku, s. 189−190.

15


sející interpretaci a vztah reprezentace předpokládat obecně v oblasti „živého“),18 nebo zda jsou reprezentacemi jen ty znaky, které mají povahu „symbolů“.19 Diskusi může komplikovat terminologická nejednotnost. Pro některé autory (např. Charles S. Peirce) je „znak“ obecnější kategorií a „symbol“ jen jedním z druhů znaku (jsou to ty „znaky“ u nichž je vztah reprezentace ustanoven konvencí). Jiní autoři (např. Ernst Cassirer) užívají termín „symbol“ v širším smyslu a „znakové“ pojetí symbolu je pro ně jedním ze způsobů zacházení s ním (na rozdíl od „magického“). Diskutovat se dá i o tom, zda v rámci určité soustavy symbolů (řekněme v rámci určité „kultury“) dochází k symbolizacím (tj. vztah reprezentace funguje) automaticky implicitně, nebo autonomně explicitně (tj. jen ve vazbě k nějakému poučenému vědění o významech).20 Avšak nezávisle na tom, ke které z těchto možností se přikloníme, lze říci, že i pojmy přírodovědy − tedy i ony nástroje poznání, jejichž pomocí může přírodní věda v Ankersmitově pojetí produktivně rozšiřovat „dimenzi Bedeutung“ („významu“) a referovat o objektech přírodního světa − se pak mohou v Cassirerově pojetí chápat jako symbolické reprezentace. Ernst Cassirer odkazuje na úvahy Heinricha Hertze, že si přírodověda vytváří „vnitřní nepravé obrazy neboli symboly“ vnějších předmětů, přičemž „nutné myšlenkové posloupnosti [těchto] obrazů jsou vždy odrazy přírodně nutných posloupností zobrazovaných předmětů“. Přírodovědný pojem (Hertzův „obraz“ neboli „symbol“) je tedy entitou, která ve (vědním) myšlení zastupuje (tj. reprezentuje) entitu jinou (přírodní předmět). Tím se ovšem, viděno mj. z ricoeurovské perspektivy, v oblasti vědeckého jazyka a pojmosloví (v oblasti ustanovo18 Srov. stran lidské kultury např. MILENA BARTLOVÁ, Reprezentace, in: Kultura jako téma a problém dějepisectví (= Země a kultura ve střední Evropě 2), (edd.) Tomáš Borovský, Jiří Hanuš, Milan Řepa, Brno 2006, s. 63−70. Za „znak“ se podle definice, kterou načrtl Charles S. Peirce, považuje „smyslově uchopitelná entita (a), zastupující entitu materiální nebo ideální povahy (b), vzhledem ke společné dispozici rozumět (c), sdílené mluvčím i adresátem“. IVO T. BUDIL, Mýtus, jazyk a kulturní antropologie, Praha 1992, Triton, s. 90−91: JOHN MICHAEL KROIS, Kultur als Zeichensystem, in: Handbuch der Kulturwissenschaft, Band 1: Grundlagen und Schlüsselbegriffe. Herausgegeben von Friedrich Jaeger und Burghard Liebsch, Stuttgart-Weimar 2004, Verlag J. B. Metzler, s. 106−118. Stran biosémiotiky srov. JOHN DEELY, Sémioze přesahuje vnímání, in: Jazyková metafora živého, (ed.) Anton Markoš, Červený Kostelec 2010, Pavel Mervart, s. 203−212.; ANTON MARKOŠ, Biosémiotika jako svár moderny s postmodernou, in: Jazyková metafora živého, (ed.) Anton Markoš, Červený Kostelec 2010, Pavel Mervart, s. 213−228. 19 V tomto smyslu argumentuje pomocí odkazu na sémiotické teorie 18. století Roger Chartier ve sporu s Robertem Darntonem. Říká, že „symbol“ (na rozdíl od prostého „znaku“) předpokládá „vztah representace“ (a relation of representation). Srov. ROGER CHARTIER, Text, Symbols, and Frenchness, The Journal of Modern History, 57/1985, č. 4, s. 682−695, zejména s. 688−690. 20 Srov. např. P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 1, s. 94−96.

16


vání „významu“ − Bedeutung) uplatňují poměrně velmi široce obrazná vyjádření, tj. metafory, jak ukazuje Zdeněk Neubauer.21 Rozhraní mezi Fregeho „smyslem“ (Sinn) a „významem“ (Bedeutung) či rozhraní mezi referencí a reprezentací, jak je vymezuje Ankersmit, nebude tudíž shodné s rozhraním mezi nemetaforickým (je-li takové vůbec) a metaforickým užíváním jazyka. Bylo by nevhodným a nepoctivým zjednodušením chtít právě uvedené užít jako argument proti Ankersmitovu odlišení: reference − reprezentace. Jednak proto, že jde patrně nemalou měrou o odlišnost terminologickou, jednak proto, že Ankersmitovo pojednání kvalitativního rozdílu, jenž je v dějepisectví mezi (obecným) tvrzením, resp. referencí na jedné a narativní interpretací, resp. reprezentací na druhé straně, považuji za adekvátní povaze věci. Přece se však domnívám, že svrchu uvedené může přispět k utlumení příkré polarity: reference − reprezentace. K oslabení ostrosti této polarity nabádá také další skutečnost. Nejeden současný představitel historické vědy by patrně byl mnohem obezřetnější při charakteristice „výzkumu“ co do jednoznačnosti jeho výsledků, než je Hayden White (napětí mezi: invented a found) či Frank Ankersmit.22 Povahu konstruktů jako by měla především až narace či obraz minulosti, nikoli však již stejnou měrou jejich součásti, „fakta“, tvrzení, jež jsou referencemi o objektech. Naproti tomu kupříkladu u Reinharta Kosellecka či Zdeňka Vašíčka nebo u Carlo Ginzburga a Rogera Chartiera nalezneme řadu různých argumentů, proč již samotná „fakta“ chápat jako − s Koselleckem řečeno − (racionalitou metody) kontrolované fikce.23 Koselleck užívá termínu „fikce“, byť by se jeho užití pro „fakta“ či „historické narace“ jevilo z hlediska naratologické analýzy jako nesprávné, jak upozorňuje kupříkladu Ivan Jančovič.24 21 ERNST CASSIRER, Filosofie symbolických forem, díl 1, překl. Karel Berka, Praha 1996, OIKOYMENH, s. 16−17; ZDENĚK NEUBAUER, Metafora a obrazné vyjádření, in: Jazyková metafora živého, (ed.) Anton Markoš, Červený Kostelec 2010, Pavel Mervart, s. 43−59. 22 K Witheovi a Ankersmitovi srov. J. ŠUCH, Historická narácia, s. 90−94. 23 REINHART KOSELLECK, Vergangene Zukunft. Zur Semantik geschichtlichter Zeiten, Frankfurt am Main 2000, Suhrkamp, s. 204−207; REINHART KOSELLECK, Fiktion und geschichtliche Wirklichkeit, Zeitschrift für Ideengeschichte 1, Heft 1/3, 2007, s. 39−54, zejména s. 50−51; ZDENĚK VAŠÍČEK, Archeologie, historie, minulost, Praha 2006, Nakladatelství Karolinum, s. 50, 63, 85 a 94−95; CARLO GINZBURG, Spie. Radici di un paradigma indiziario, in: Crisi della ragione. Nuovi modelli nel rapporto tra sapere e attività umane, (ed.) Aldo Gargani, Rudin 1979, s. 57−196; R. CHARTIER, L’histoire ou le récit véridique, s. 130−131; R. CHARTIER, Na okraji útesu, s. 233−235. 24 IVAN JANČOVIČ, Fikcia a historický naratív, in: K otázkám metodológie vied (spoločenských a prírodných), (ed.) Juraj Šuch, Banská Bystrica 2011, Univerzita Mateja Bela, s. 59−76. Ivan Jančovič zde (např. s. 63) upozorňuje na zásadně odlišný ontologický status, které má „dění“ v rámci „aktuálního světa“ a „dění“ ve „světech tvořených literaturou“. Tento rozdíl sice nebrá-

17


Černé nebo hravé kočky? Můžeme využít příkladu, který uvádí Frank Ankersmit, aby vysvětlil „nejvýznamnější logický rozdíl“ mezi popisem/referencí a reprezentací. Popisem je věta: „Tato kočka je černá“. V ní, říká Ankersmit, lze jasně rozlišit složku, která odkazuje (referuje − refere): „tato kočka“, a složku, která přisuzuje určitou vlastnost („je černá“). Odlišení těchto složek však není možné v případě reprezentace, jíž je obraz nebo fotografie černé kočky.25 Aniž bych chtěl jakkoli zpochybňovat základní význam uvedeného rozlišení, poznamenávám jen, že ostrá odlišnost uvedené reference a obrazové či fotografické reprezentace ztratí část své zřetelnosti, budeme-li uvažovat kupříkladu popis: „Tato kočka je hravá“ a jeho logickou odlišnost od reprezentace (obrazu či fotografie) hravé kočky. Zatímco barva je vlastnost poměrně úzce vázaná na bezprostřední smyslový vjem, je „hravost“ vlastností, kterou přisuzujeme na základě určitého interpretativně hodnotícího soudu (soudu, který není věcí jen běžného jazyka, nýbrž připisování „hravosti“ bude zajisté součástí i popisů v rámci biologické etologie či etologie člověka, v rámci behaviorálního výzkumu). Nadto při komunikaci bude způsobilost posluchače vybavit si ve své fantazii alespoň zhruba tutéž vlastnost, jakou má na mysli mluvčí, když referuje o dané kočce, rozhodně ze sémiotického hlediska méně jednoznačná v případě věty: „Tato kočka je hravá“, než v případě věty: „Tato kočka je černá“. V případě věty: „Tato kočka je hravá“ si čtenář či posluchač třeba ve své fantazii vybaví vzpomínku na určité konkrétní hrající si kotě, které mohl kdysi chovat na klíně. Lze se pak ptát: Nebude tato konkrétní vzpomínka posluchače reprezentací, jež se bude na způsob metafory vztahovat ke skutečnému chování oné hravé kočky, kte-

ní tomu, aby byla shoda mezi narativními strukturami uplatňovanými v dějepisných a v beletristických textech, přece však zakládá podle Jančoviče nutnost odlišovat „historický narativ“ od literární „fikce“. S tím lze v principu zajisté souhlasit. Je to postoj blízký ze zde citovaných autorů třeba Ricoeurovi. Přece však je vhodné uvážit, zda autoři jako je Koselleck, mluví o „faktech“ jako o „fikcích“ jen proto, aby ještě více zvýraznili svoji pozici (mluvit o „faktech“ jako o „konstruktech“ by jim již přišlo příliš „slabé“), nebo pro to mají hlubší, epistemologický či metodologický důvod. Pokud totiž historik výkladově propojuje nějaké dva stavy sledované entity, nemůže si (mnohdy) být jist tím, že mezi stavem A a stavem B vskutku bylo nějaké kontinuitní dění, které by mohl tematizovat jako událost, popř. konfigurovat navzájem stavy A a B pomocí zápletky. Propojující dění mezi stavy A a B tak historik namnoze jen předpokládá. Ontologický status tohoto dění pak patrně nebude tak ostře odlišný od statusu dění ve světech literární tvorby, což by mohlo určitou měrou opodstatňovat užití termínu „fikce“ pro „historická fakta“. Jančovičovi je však nutno dát za pravdu v tom, že ony stavy A a B, od nichž historik vychází, jsou určeny jinak, než pouze dějem příběhu (jak tomu je v beletristické „fikci“). 25 F. R. ANKERSMIT, Obrat k jazyku, s. 192.

18


rou měl na mysli mluvčí? Ponechávám již stranou, že namalovat či vyfotografovat kočku tak, aby bylo z obrázku zřejmé, že je hravá, je zajisté věcí většího umění, než ji vyfotografovat tak, aby bylo z fotografie zřejmé, že je černá. Logický rozdíl mezi popisem: „Tato kočka je hravá“ a reprezentací (obrazem či fotografií) hravé kočky zůstává stejný, tak jak jej popisuje Ankersmit stran kočky černé. Přece je však zřejmé, že jsme se ocitli v situaci, která je ze sémantického či sémiotického hlediska méně jednoznačná, než v případě kočky černé. Vrátíme-li se k reflexi dějepisectví, pak musíme říci, že většina faktů konstruovaných historickou vědou má však spíše povahu věty: „Tato kočka je hravá“, než věty: „Tato kočka je černá“. Znovu se tak dostáváme k otázce, zda pro vystižení povahy dějepisectví není dichotomie: reference − reprezentace příliš vyostřená.26

Historické pojmy Debata o rozlišení reference a reprezentace odkazuje mj. k problematice původu, povahy a funkce pojmů, s nimiž dějepisectví zachází. Paul Veyne rozlišuje trojí druh pojmů: (1.) pojmy deduktivních věd („síla“, „magnetické pole“ apod., včetně, podle Veynea, některých pojmů ekonomie). „Jsou to abstrakce, dokonale definované teorií, která je umožňuje konstituovat, a objevují se až na konci dlouhého teoretického vysvětlování.“ (2.) To jsou „jiné pojmy v přírodních vědách, vycházející z empirické analýzy“ (např. kritéria rozlišení živočichů a rostlin v biologii či pro rozhodnutí, zda je velryba ryba). Konečně (3.) to jsou pojmy patřící do „oblasti zdravého rozumu“ (sens commun). „Výlučně“ do této oblasti zdravého rozumu patří podle Veynea „historické pojmy“. „Historické pojmy“ nemají „přesné hranice“. Veyne tak patrně za historické pojmy považuje mnohem obsáhlejší skupinu termínů, než je ta, kterou Ankersmit označuje za reprezentace. Do „historických pojmů“ by u Veynea tak spadaly i ty termíny, jimiž se v Ankersmitově pojetí dají činit reference o objektech (tj. činit tvrzení). Toto Veyneovo třídění „pojmů“ nám může posloužit jako východisko dalšího kladení otázek a dalších úvah. Předně: Je nutné (1.) rozlišovat, zda posuzujeme (a) způsob, jímž se slova/termíny vyskytují v textech, nebo způsob, jímž (b) se v mysli (v badatelském vědomí) zachází s pojmy. Dále (2.) se budeme muset roz26 Na podobné napětí v narativistické kritice dějepisectví u Dušana Třeštíka upozorňuje kupříkladu KAREL ŠIMA, Velké vyprávění o lingvistickém obratu v teorii dějin a malý příběh české historiografie, in: Paralely, průsečíky, mimoběžky. Teorie, koncepty a pojmy v české a světové historiografii 20. století, Lucie Storchová, Jan Horský a kol., Ústí nad Labem 2009, s. 67−94, zejména s. 91−94 (dále citováno: K. ŠIMA, Velké vyprávění o lingvistickém obratu).

19


hodnout, zda nám jde spíše o sledování toho, (a) nakolik termíny v textech odkazují k „sémantickým polím“, tak jak se na to dnes většinou ptá historická sémantika, či nakolik jsou jejich specifická zřetězení symptomy určité diskursivní praxe, jak by bylo otázkou kupříkladu v perspektivě foucaultovsky laděné analýzy, nebo zda nám půjde spíše o to, posoudit (b), nakolik termíny v textech mohou odkazovat k myšlenkovým obsahům (k „pojmům“ k „idejím“). Konečně (3.) bychom měli rovněž rozvážit, zda určitý původ termínů/pojmů je (a) již plně determinuje (tj. pojmy „zdravého rozumu“ zůstanou již vždy definičně nezřetelné; reprezentace typu pojmu „renesance“ zůstanou vždy již jen metaforami, které „jsou o“, ale nereferují), nebo zda je (b) i přes jejich původ nelze redefinovat, obsahově přeznačit a logicky restrukturovat. Vůči načrtnutému rozlišení tří druhů pojmů by šlo namítnout, že patrně i prvé dva druhy (pojmy deduktivních věd, pojmy vycházející z empirické analýzy) nevznikly ihned jako takové ve své svrchu popsané kvalitě, ale v procesu lidského poznání se postupně přetvořily a stále přetvářejí do této své podoby z „pojmů zdravého rozumu“. Je-li tomu tak, pak na tomto místě zasluhují pozornost noetické teorie původu vědeckých pojmů. Z mnoha možných vybírám tři. Dvě jsou aposterioristické, tj. vědecké pojmy podle nich vznikají až určitým vyhodnocením zkušenosti. Jde jednak (1.) o teorii indukce (klasikem je J. S. Mill), jednak (2.) o teorii koligace (W. Whewell). Konečně je zde (3.) aprioristická teorie ideálních typů (M. Weber). Ideální typy nejsou ani (induktivním) zobecněním zkušenosti (tj. nejsou to „druhové pojmy“ − Gattungsbegriffe), ani nejsou vymezeny příkladem, kdy by byl jeden jev vybrán jako definující vzor pro celou skupinu jevů. Vznikají jakožto nástroje (nikoli výsledky) poznání coby „utopie“ na základě apriorního úsudku (Urteil) o tom, co je „typické“, vystupňováním jednoho či několika rysů skutečnosti do zřetelnosti a jednoznačnosti definice.27 Vzhledem ke zde pojedná27 MAX WEBER, Die “Objektivität” sozialwissenschaftlicher und sozialpolitischer Erkenntnis, Archiv für Sozialwissenschaften und Sozialpolitik 19/1904, s. 22−87 (český překlad: MAX WEBER, Metodologie, sociologie a politika, vybral a uspořádal Miloš Havelka, překl. M. Havelka, Praha 1998, OIKOYMENH, s. 7−63). O Weberových ideálních typech mluví i Paul Veyne. Spojuje je se snahou o „serializaci“ (což, bylo-li by to myšleno v duchu francouzské histoire sérielle, by bylo v zásadě na místě), zároveň však jejich pojetí vůči Weberovu posunuje. Mluví o nich jako o popisech, při nichž je „událost simplifikována a pozorována z určitého úhlu“ (P. VEYNE, Jak se píšou dějiny, s. 193−195). Weber však nevztahuje ideální typy jen k popisům „událostí“, „dějů“, byť mu to je nejednou podsouváno (např. i J. RÜSEN, Rekonstruktion der Vergangenheit, s. 80−86; ideální typy Maxe Webera ztotožňuje s „genetickými pojmy“), ale pomocí ideálních typů chce Weber konstruovat jak druhové pojmy, tak ideje (myšlenky, o nichž předpokládáme, že motivují individuální sociální jednání), ideály či konečně jsou ideálními typy konstrukce, vztahující se ke komplexnějším pojmovým operacím (srov. např. DUK-YUNG KIM, Georg Simmel und Max Weber. Über zwei Entwicklungswege der Soziologie, Opladen 2002, Leske + Budrich, s. 504).

20


vané problematice zasluhuje podrobnější pozornost teorie „koligace“ a to jak ve vztahu k Ankersmitovým „reprezentacím“, tak i ve vztahu k teorii ideálních typů. C. Behan McCullagh diskutuje Ankersmitovo pojetí „reprezentace“ mj. pomocí pojmu „sjednocení“ („koligace“, colligation). Historikové, soudí McCullagh, píší-li, snaží se především ukázat vzorce (patterns), které rozeznali v událostech (events). Jde o vzorce, které dávají každé z těchto událostí smysl (meaning) a příznačnost (significance) a které napomáhají tyto události vysvětlit (explain). Tento vzorec je podobný tomu, říká McCullagh, jenž je nazýván colligation. Kategorii „koligace“, upozorňuje dále McCullagh, zavedl do dějin a reflexe myšlení (přírodních) věd William Whewell, jehož podle McCullagha zaujal způsob, jímž jsou v mysli badatelů spojována zdánlivě nezávislá fakta. Whewell uvádí jako příklad koligace Keplerovo objevení eliptické dráhy Marsu. Koligací rozumí pravdivé (true) sjednocení jevů, kterémužto spojení odpovídá určitý pojem (např. „eliptická dráha“). Podle Whewella termínem colligation můžeme označit všechny takové případy, v nichž ustanovujeme aktem intelektu (by an act of the intellect) přesné vztahy (a precise connexion) mezi určitými jevy. Pozorovatelná je jen planeta Mars v různých pozicích, eliptická dráha pozorovatelná není. Její pojem, coby „koligace“, je příspěvkem mysli vědce (the path in someting contributed by the mind of the scientist).28 Otázkou zároveň je, do jaké míry se tato „koligace“ odehrává v mysli badatele jako vědomý, kontrolovaný postup, či naopak do jaké míry je věcí badatelem nereflektovaného (intuitivního) spojení, jež se prostě v jeho mysli náhle „ukáže“. Emanuel Rádl upozorňuje, že John Stuart Mill rozlišuje mezi indukcí a nižší logickou operací, kterou nazývá právě „koligace“, tj. spojení několika faktů v jeden celek. Indukce podle Milla má vést k odkrytí kauzální souvislosti jevů, kdežto koligace ne. Rádl však Millovi namítá, že „velké objevy byly dosud vždycky jen koligací, které si Mill málo cenil“. Zároveň u Rádla nalezneme i tvrzení, že kupříkladu „evoluční nauky“ „byly idejemi“, tj. „bezprostředními přesvědčeními, které svým objevitelům jednoho dne náhle přišly na mysl“. Je otázkou, nakolik by právě tuto charakteristiku Rádl vztahoval i na „koligace“.29 McCullaghova snaha prokázat analogii mezi „koligačním vzorcem“, o němž pro přírodní vědy uvažoval Whewell, a „vzorcem na způsob koligace“, s nímž pra-

28 C. BEHAN McCULLAGH, Colligation, in: A Companion to the Philosophy of History and Historiography, (ed.) Aviezer Tucker, Malden-Oxford-Chichester 2009, Wiley-Blackwell, s. 152−161, citováno ze s. 152 a156. 29 EMANUEL RÁDL, Dějiny biologických teorií novověku, díl 2: Dějiny evolučních teorií v biologii 19. století, k vydání připravili a poznámkami opatřili Tomáš Hermann, Anton Markoš a Zdeněk Neubauer, z němčiny přeložili Zuzana Škorpíková, Tabita Landová a Ivan Landa, Praha 2006, Academia, s. 88−89 a 409.

21


cují historici, souvisí s jeho úsilím oponovat Ankersmitovi, že ony „reprezentace“, které se ke skutečnosti vztahují na způsob metafory, jsou pouze určitými případy obecných pojmů (general terms), jak je zmíněno výše. McCullagh diskutuje s Ankersmitem, zda to, co Ankersmit označuje jako „narativní substance“, má povahu „sjednocujících vzorců“ (sjednocujících modelů − colligatory patterns), zda tyto vzorce existují v realitě a zda jejich popis může být správný (true). Odmítá Ankersmitovo výše uvedené pojetí „reprezentací“. Snaží se argumentovat obdobou mezi postupem přírodních věd a historie. McCullagh říká, že tak jako v přírodních vědách existují jen individuální fyzikální objekty (např. Keplerem pozorovaný Mars) a změny těchto objektů (polohy Marsu), tak v historii byly kupříkladu pozorovatelné a reálné (observable and real) jen dílčí fyzické události (particular physical events), které konstituovaly „Francouzskou revoluci“. Analogicky pak právě tak jako je eliptická dráha oním příspěvkem Keplerovy mysli, tak je kupříkladu „koligace“, jež má povahu pojmu „konstitucionalistické revoluce“ ve smyslu přechodu od feudálních k demokratickým formám vlády, něčím, co objevil (discover) historik při reflexi (by a proces of reflection) uvedených jevů.30 Vůči McCullaghem načrtnuté analogii se však dá leccos namítat. Jednak, i s ohledem na již řečené: To, co je „pozorovatelné“, přeci nejsou pro historiky přímo samotné „události“, nýbrž „pramenné stopy“, do jejichž výkladu lze popřípadě událostní strukturu vnést. Jednak „události“ lze v dějepisecké perspektivě jen stěží pojmout jako „physical events“, neboť bychom alespoň měli předpokládat jejich intencionální stránku. Konečně pak analogie mezi „koligací“: „eliptická dráha“ a „koligací“: „konstitucionální revoluce“ není plně na místě přinejmenším v jedné věci. Jednotlivé polohy Marsu jsou souborem nesporně stejnorodějších jevů, než „události“ určitého úseku „minulosti“ (past – McCullagh se v tomto bodě od Ankersmita neodlišuje a předpokládá, že dějepisci se vztahují k „minulosti“ − viz níže), jíž je např. období „Francouzské revoluce“. V Keplerově případě jde o uplatnění výkladového „vzorce“ na množinu již zřetelně selektovaných jevů, jejichž odlišnost od ostatních jevů je jasně a zřetelně definovatelná. S událostmi určitého úseku „minulosti“ by přeci byly srovnatelné ne jednotlivé polohy Marsu, ale jednotlivé − řekněme – „vzhledy nebe“ v určitých okamžicích (tj. množiny chaotických jevů, v nichž by ještě nebyla rozlišena souhvězdí, planety od stálic, rovník a ekliptika apod., tak jako takovými chaotickými množinami jevů namnoze jsou „děje“ či „události“ určité epochy). C. Behan McCullagh uvedenou analogií tudíž nevyvrací Ankersmitovo pojetí specifické kvality vztahu pojmů typu „renesance“ k celku epochy, která je jím (coby reprezentací) označena. 30 C. B. McCULLAGH, Colligation, s. 155−156.

22


Uvedené však neznamená, že by McCullaghova analogie byla bezcenná. Přinejmenším nás může odkázat k otázce, zda některé pojmy, které prvotně vznikly „koligací“, nenabývají v dějinném vývoji věd nové kvality. Odlišme nyní onu neostrost a těkavost „historických pojmů“ ve smyslu pojmů, které užívali námi studovaní aktéři, od požadavku definiční jasnosti a zřetelnosti „historických pojmů“ coby pojmů, které užíváme my jakožto badatelé (ve smyslu Weberovy teorie ideálních typů). Vašíčkem uváděnou vzestupnou řadou31 pak patrně prošly, ne-li všechny, tak alespoň většina vědeckých pojmů, včetně pojmů historických věd. Můžeme se pak ptát, na jakém místě by se v této řadě nacházely Ankersmitovy „reprezentace“ (přičemž nechci popírat svébytnou povahu „narativních substancí“, jak ji Ankersmit uvažuje) či Whewellovy „koligace“. Vznikaly-li tyto „reprezentace“ a „koligace“ prvotně implicitně, intuitivně, popř. běžným užíváním jazyka, je pak otázkou, zda je nelze v určitém okamžiku reflektovanou definicí převést do podoby Weberových ideálních typů, resp. − přesněji řečeno − z nich ideální typy odvodit či „odštěpit“?32 Proč by nešlo říci, že i některé pojmy historických věd jsou pak plně vymezeny teorií, tak jak to říká Veyne o pojmech věd deduktivních?33 Vždyť i pojmy jako je „magnetické pole“, prodělaly patrně podobný vývoje od původních „komplexů“ či „obrázků“. Při jejich obsahovém přeznačování a logickém restrukturování se mohla kvalitativně proměnit i povaha vztahu těchto pojmů ke skutečnosti.

31 Z. VAŠÍČEK, Archeologie, historie, minulost, s. 95. 32 Ideální typy by v tomto smyslu byly apriorními co do své logické struktury a definiční čistoty odlišné od empirie. Neznamená to, že by však v nich nebyla obsažena nějaká − do doby jejich definice třeba ještě zcela nereflektovaná − (před)zkušenost. Netvrdím však rozhodně, že by „narativní substance“ šlo převést na obecné teoretické pojmy. O této nemožnosti z hlediska Ankersmitova výkladu srov. např. K. ŠIMA, Velké vyprávění o lingvistickém obratu, s. 80−81. Neměl bych ani za to, že se „narativní substance“, jako je např. „renesance“, dají vždy převést na „intersubjektivně denotované rysy skutečnosti“, což namítá vůči Ankersmitovi John Zammito, jehož kritiku rozebírá Juraj Šuch. Srov. JURAJ ŠUCH, Naratívný konštruktivizmus Haydena Whita a Franka Ankersmita, Ostrava 2010, Ostravská univerzita, s. 185−186, s odkazem na: JOHN ZAMMITO, Ankersmit and Historical Representation, History and Theory 44/2005, č. 2, s. 155−181, zejména s. 178. 33 Rozdíl by však byl v jednoznačnosti, s níž lze pojmy deduktivních věd (např. pojem „magnetického pole“) aplikovat na určitou oblast zkušenosti, oproti vždy určité interpretativní rozvolněnosti, s níž jsou aplikovány na socio-kulturní jevy Weberovy ideální typy.

23


Jde historické vědě opravdu o „minulost“? Dostáváme se tak k otázce, co je vlastně „to“, k čemu se historici vztahují? Je tím opravdu jakási nerozrůzněná, všeobsažná „minulost“ (past), ať ve smyslu obsahů epoch, ať ve smyslu obsahu dějinného procesu, jak by vlastně uznával např. jak Ankersmit, tak McCullagh? Nebo jsou předmětem studia historických věd určité entity (např. „rodina“, „populační chování“, „magické praktiky“) v jejich časové proměně, popř. i stálosti? Jedním z významných důvodů, proč jsou pro Ankersmita pojmy, jako je „renesance“, reprezentacemi, je to, že se jimi v rámci narativních interpretací pokoušíme vystihnout povahu určité epochy, určitého časového úseku minulosti. Při tom platí, že se touto „minulostí“ (past) povětšinou implicitně míní její celistvý, mnohovrstevnatý a velmi rozmanitý obsah. Právě snaha vystihnout proměnu této „minulosti“ coby její „celé dějiny“ je v Ricoeurově pojetí „historickou intencionalitou“, jež zakládá nutnost dějiny vyprávět. Je však na místě položit si otázku, zda vskutku veškerému dějepisectví jde o takovouto „minulost“ a o „dějinnou procesualitu“. Odpověď je vcelku snadná: nejednomu představiteli historické vědy, New Cultural History, historické sociologie či antropologie nejde ani o poznání takovéto všeobsažné „minulosti“ (jejího určitého časového úseku), ani o poznání „dějinné procesuality“ jako takové. Přinejmenším od Foucaultovy revoluce z 60. let, ale spíše již od vystoupení Maxe Webera po roce 1900, lze uvažovat o možnosti odlišit od sebe dva způsoby, jimiž se dějepisectví vymezuje. Buď (1.) se dějepisectví vymezuje vztahem ke skutečnosti a samo sebe chápe jako studium určitých, z celku zřetelně selektovaných entit v jejich dějinné proměně, nebo (2.) se vymezuje právě vztahem k minulosti.34 Prvý přístup by do určité míry splýval s tím, co Chris Lorenz označuje jako „analytický přístup“, druhý s tím, co označuje jako „přístup holistický“.35 Prvý způsob by tak do značné míry naplňoval znaky „historické vědy“, v jejímž rámci je možné formulovat i teorie, druhý by pak byl „dějepisem“, v němž je možné a nutné vyprávět.36

34 Podrobněji argumentuji v: JAN HORSKÝ, Evoluční koncepce v současném historickovědním studiu kultury (Teorie či narace; co si s nimi dnes počít?), Historická demografie 35/2011, s. 147−178, zejména s. 156−158. 35 CH. LORENZ, Konstruktion der Vergangenheit, s. 238. 36 Podrobněji argumentuji v: J. HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, s. 31−48, 70−97, 99−106, 143−150 a 221−243; J. HORSKÝ, Evoluční koncepce v současném historickovědním studiu kultury, zejména s. 54−161; JAN HORSKÝ, Teorie jako konstitutivní rys vědeckosti a jejich místo v českém dějepisectví, Dějiny − teorie − kritika 8/2011, s. 311−328, zejména s. 326−327.

24


Narativistická kritika je tak adekvátní zejména vůči dějepisné části dějepisectví, jež má holistické ambice. Potud, pokud je má, je Ankersmitovo upozorňování na specifickou povahu reprezentací ve vztahu k „narativním substancím“ zcela na místě. Je však otázkou, do jaké míry je narativistická kritika aplikovatelná na − řekněme – „historicko-vědní“ část dějepisectví, nevztahující se k (všeobsažné) „minulosti“, nýbrž k diskrétním objektům v jejich dějinné, diachronně analyzovatelné dynamice. Neříkám, že není vůči této části dějepisectví narativistická kritika oprávněná vůbec, jen se domnívám, že výrazně menší měrou, než je tomu vůči „dějepisu“. Zároveň se nabízí otázka, zda představa „minulosti“, kterou má (coby celistvé epochy) dějepisectví nějakým způsobem zobrazovat, reprezentovat, v sobě neskrývá implicitní rysy esencionalismu. Sociologičtí nominalisté kupříkladu typu Maxe Webera či Georga Simmela by se takovéto představě totiž cíleně vyhýbali.

„Renesance“ a „renesanční“ Přidržím-li se příkladu pojmu „renesance“, jenž je v Ankersmitových textech a v debatách s ním často užíván, mohu směřovat k následujícímu závěru: Lze souhlasit s Ankersmitovým pojednáním povahy (či kvality) vztahu „reprezentací“ („renesance“, „baroko“) ke skutečnosti, je-li za tuto skutečnost považována „minulost“ (epocha, dějinný proces ve své všeobsažnosti). To však ještě ale neznamená, že tyto „reprezentace“ nelze redefinovat a vztáhnout je jakožto kupříkladu Weberovy ideální typy k jasně vymezeným problémům (jak by to řekl Weber, Wehler či Kocka), k diskrétním a navzájem rovnocenným „historickým objektům“ (v pojetí Foucaulta či Chartiera). Z narativních, metaforicky fungujících kategorií se přitom mohou stát teoretické pojmy („renesanční styl myšlení“, „renesanční kosmologie“, „renesanční malba“ apod.). Tyto pojmy jsou vymezeny jako soubor základních znaků, které studované objekty buď vykazují, nebo nikoli. Pomocí těchto pojmů lze objekty klasifikovat, popisovat jejich odlišnosti od ideálně-typických definic, popř. vystihnout dynamiku těchto odlišností v čase atd. Rozumí se pak snad samo sebou, že takto redefinovaný pojem (např. „renesance“/ „renesanční“) ztrácí í holistické ambice, tj. přestává se např. vztahovat k veškeré tvorbě epochy, nýbrž popisuje jen ta díla, která vykazují definované rysi renesančnosti. Z hlediska tohoto pojmu vznikala pak tudíž v epoše „renesance“ (ve smyslu „reprezentace“) také díla „ne−renesanční“. Mezi těmito ideálními typy a „reprezentacemi“ tudíž zajisté − z určitého hlediska viděno − jde o rozdíl druhu (kind) a nikoli pouze stupně (degree), tak jak Ankersmit hájí proti Lorenzově kritice. Jde-li však − z jiného hlediska viděno − o vnitřní vývoj badatelských

25


pojmů, nepovažoval bych Lorenzovu kritiku za bezdůvodnou. Postupnou proměnou logické struktury, způsobů aplikace a definice pojmů (proměnou „stupně“) se v jistém okamžiku může výrazně změnit způsobilost termínu/pojmu vypovídat o skutečnosti. Domnívám se, že se tím do určité míry rozmlžuje ostré rozhraní mezi referencemi a reprezentacemi. Juraj Šuch ukazuje, jak jsou v Ankersmitově pojetí reprezentace chápány jako „v podstatě nestabilní“, neboť v nich obsažená tvrzení, byť mají povahu referencí vztažených k objektům, nabízejí v této své pozici rozmanité významy.37

Druhohory a renesance Z pohledu nejednoho narativistického a lingvistického kritika dějepisectví − ze zde citovaných by to platilo rozhodně více o Veyneovi než o Ankersmitovi − se často argumentuje, že dějepisectví tím, že vypráví a užívá metaforických reprezentací, se liší od přírodních věd, a tudíž není (ve svém celém rozsahu) vědou. Ponechám zde stranou, že v rámci dějepisectví lze odlišit od sebe „historickou vědu“ a „dějepis“ a že uvedené kritiky by se prostě vztahovaly především/jen na „dějepisnou složku dějepisectví“. Poznámku však zasluhuje ona iluze, kterou má mnoho narativistických a lingvistických kritiků o povaze přírodovědného poznání. Uvádím již na jiném místě, že je omylem, že se dějepisectví nějak principiálně liší od přírodních věd tím, že historici se na rozdíl od přírodovědců věnují jen singulárním kauzalitám (které je nutno pouze vyprávět).38 Podobně by byla jen klamnou iluzí představa, že Ankersmitovy „reprezentace“ (typu „renesance“), které se ke skutečnosti (všeobsažné „minulosti“) vztahují coby její metafory, jsou specialitou dějepisectví. Domnívám se, že není nijaký příkrý rozdíl mezi kategorií „renesance“, tak jak o ní uvažuje Ankersmit, a kupříkladu termínem/pojmem „druhohory“ tak, jak se vyskytuje v geologických či biologických textech. I tento termín tam, kde je vztažen k veškeré pozemské skutečnosti dané epochy, nemá jinou povahu, než prosté metaforické „reprezentace“, která „je o“ (to be about). To však nebrání geologům, biologům či paleontologům, aby vymezovali pojmy, jako je např. „druhohorní vrásnění“ apod., které jsou již vcelku bezpečně vztažitelné k určitým empirickým danostem, tj. které mohou sloužit jako nástroje reference, čili mohou − Ankers37 J. ŠUCH, Naratívný konštruktivizmus Haydena Whita a Franka Ankersmita, s. 178. 38 Podrobněji argumentuji v: J. HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, např. s. 79−88 a 221−243.

26


mitem použitou Fregeho terminologií řečeno − odkazovat k „významům“. Proč by to pak nešlo s pojmy, jako je „renesanční styl myšlení“? Existuje-li mezi přírodní vědou a dějepisectvím (resp. humanitními vědami) rozdíl, pak netkví v tom, že dějepisectví užívá metaforické „reprezentace“, kdežto přírodní věda ne. V tomto smyslu bych dal za pravdu McCullaghovi, snaží-li se hledat paralelu mezi Keplerovou „koligací“, vedoucí k pojmu „eliptická dráha Marsu“, a „koligací“ historiků typu: „konstitucionalistická revoluce“. Tím neztrácí na významu moje výše uvedená výhrada vůči postupu C. Behana McCullagha. Rozdíl mezi přírodními a humanitními vědami lze spatřovat, podobně jako to dělá Ankersmit (viz výše), v tom, že humanitní se mnohem více věnují problémům „smyslu“ (oproti „významu“). To lze uznat, aniž bychom se museli rozhodnout mezi uznáváním principu metodologického monismu a principu metodologického dualismu.

Závěrem Hledání „střední cesty“ tak může mimo jiné mít podobu zjištění, že pozice, které se mohou z pohledu analytické filosofie či naratologie jevit jako ostře odlišné, jsou − vztáhneme-li je k badatelské praxi dějepisectví − nejednou jen póly, na škále mezi nimiž se nejčastěji pohybujeme. Obdobné platí i o rozhraní mezi dějepisectvím (či humanitními vědami vůbec) a přírodními vědami. Platilo-li by však, že více než o příkré protiklady jde o pozvolné a plynulé přechody jedné (epistemologické) pozice v druhou, byla by na místě otázka, nakolik mají noetické teorie − ať kupříkladu Weberova teorie ideálních typů, ať Ankersmitovo charakterizování „reprezentací“ − spíše analyticko-deskriptivní povahy (tj. dějepisectví podle nich takto postupuje nutně), nebo spíše povahu metodologicko-normativní (dějepisectví by tak postupovat mělo)? Odpověď na ni však na tomto místě ponechávám stranou.

Jan HORSKÝ Historický modul FHS UK, U Kříže 8, 158 00 Praha 5 Česká republika e-mail: [email protected]

27

Čas a narace: Zamyšlení nad některými aspekty problému Jiří Šubrt

TIME AND NARRATION: REFLECTIONS ON SOME ASPECTS OF THE PROBLEM Every narrative is inserted into time and space. In this paper the author focuses on the topic of time, and also space, as frameworks of historical narration. The text deals with various forms of duration, and different types of time and space-time. The conceptions of J. Sokol, F. Braudel, A. Giddens, and I. Wallerstein are discussed as the article demonstrates that the researcher, recounting and explaining certain historical events, is in a “field” full of space-time coordinates which are linked to certain philosophical assumptions. These coordinates and assumptions may be subject to narrative analysis. Keywords: time, space-time, longue durée, narration, framework, history.

Každá narace je nějakým způsobem vsazena do času a prostoru, a to i v případě, že průběh, který je vyprávěn, má tzv. nadčasový význam nebo poselství. Zvlášť důležité jsou pak tyto koordináty u toho typu narace, který předkládá dějepisectví a historická věda. To je důvodem, proč se v tomto textu zaměříme na tematiku času a částečně i prostoru jako rámců, do kterých je historické vyprávění vždy nezbytně vsazeno.

Různé podoby času jako rámce narativity Jan Sokol ve své knize Čas a rytmus uvádí, že v lidské zkušenosti, jež byla fixována jazykem, lze vydělit zhruba čtyři významové oblasti, v nichž je čas zachycen ve čtyřech rozdílných podobách: a) čas jako plynutí, b) čas jako trvání, c) čas jako míra,

29


d) čas k něčemu.1 Dodejme, že některé jiné analýzy ukazují, že v úvahu může přicházet ještě další oblast, v níž je čas ztotožňován se změnou. • Čas jako plynutí. Každodenní lidský život nám dnes a denně přináší množství důkazů o nezadržitelném a nezvratitelném běhu času, v němž mnohé (nové) přichází, ale také (mnohdy navždy) odchází. Všeobecnou proměnlivost světa vyjádřil Hérakleitos z Efesu v památné tezi panta rhei. Pokud jde o vyprávění, to je nutné v tomto ohledu posloupně uspořádat, aby bylo přehledné a srozumitelné. I v případě, že vyprávění časově strukturováno není, musí být jeho logická následnost identifikovatelná. • Čas jako trvání. K základním lidským zkušenostem patří to, že život a věci kolem nás „trvají“. Něco trvá z hlediska naší lidské perspektivy velice krátce, něco trvá déle a některé věci trvají tak dlouho, že se nám mohou jevit jako věčné. Na rozdíl od hérakleitovského obrazu plynoucí řeky může pojem trvání sugerovat obraz časové „nádrže“ (Giddens by řekl „kontejneru“), do níž jsou jednotlivá dílčí trvání jakoby „zapuštěna“. Filozofy je čas někdy definován jako „způsob trvání“. Protože různé věci a lidské životy trvají různě dlouho, vytváří se tím mj. to, co lze označit jako problém „nesoučasné současnosti“. • Čas jako míra. Jak ukazují např. Sorokin a Merton, v archaických společnostech existovaly velice různorodé, lokálně diferencované systémy počítání a měření času, které byly ovlivňovány charakterem aktivit, jimž se příslušná společnost věnovala (např. slovo sklizeň označovalo to, čemu říkáme rok). Moderní industriální společnost prosadila jako univerzální časovou míru rovnoměrný, jemně rozčleněný časový rastr hodin, minut a sekund. Není snad nutné zdůrazňovat, že právě pro historickou naraci je vymezení časových souřadnic, v nichž se děje odehrávají, zásadně důležité, neboť situování líčeného děje do těchto souřadnic je jedním z předpokladů, abychom mu mohli náležitě porozumět. • Čas k něčemu. V archaickém vědomí byly času mnohdy přisuzovány určité kvality; mohl být „dobrý“ nebo „zlý“, „příznivý“ nebo „nepříznivý“. Staří Řekové používali pojem kairos jako označení času, který představuje příznivý okamžik pro jednání, jež nemá být promeškán. Nutnosti rozhodovat se, jaký čin je vhodný pro jakou dobu, se nezbavil ani dnešní člověk. V historické reflexi se proto můžeme setkat s formulacemi, v nichž se hovoří např. o okamžiku rozhodnutí, o čase zkoušek, o době, která je těhotná nějakým činem apod.

1

30

JAN SOKOL, Čas a rytmus, Praha 1996, s. 21–24.

Jiří Šubrt: Čas a narace: Zamyšlení nad některými aspekty problému

• Čas jako změna.2 Pokud by se nic neměnilo, nedokázali bychom čas patrně vnímat. Zvláště archaické vědomí, které přisuzuje času určité kvality, má tendenci zaznamenávat čas pouze tehdy, jestliže se v něm něco odehrává. Neděje-li se nic, je to, jako by se čas zastavil. Příklady pro tuto tendenci lze ovšem najít i v soudobém myšlení. Připomeňme třeba, že v některých literárně-filozofických reflexích bylo nehybně období normalizace označováno jako „bezčasí“. K uvedeným pěti různým podobám času, se kterými se můžeme v různých typech historické narativity setkat, je zapotřebí dodat ještě jednu důležitou poznámku, a sice že historický výklad v sobě vždy – často implicitně – zahrnuje aspekt vztahu mezi minulostí, kterou se autor snaží vylíčit, a současností, v níž žije. Každý, kdo se zabývá historiografií, naráží na skutečnost, že něco, co se jednou definitivně a neodvratně v minulosti určitým způsobem odehrálo, není pro pozdější generace něčím pevně daným, nýbrž čímsi velice proměnlivým, a nejde přitom zdaleka jen o otázku informací, poznatků a metod, kterými v té či oné době disponujeme. Americký sociální filozof a sociolog George Herbert Mead v této souvislosti věnuje pozornost rekonstruktivní funkci myšlení ve smyslu, v jakém se tento problém objevuje v americké pragmatické filozofii: lidé v přítomnosti neustále mění své představy a významy, které spojují s minulostí a budoucností. Dochází k tomu v důsledku toho, že se objevují nové okolnosti, které to, co se stalo anebo pravděpodobně stane, staví do nového světla. Jednající subjekt se poté, co byl vystaven nové zkušenosti, vrací k minulosti, dívá se na ni jiným pohledem a podle toho pak také upravuje své budoucí jednání a očekávání. Mead si uvědomuje, že jsme zvyklí chápat minulost jako něco neodvolatelného. Proto vysvětluje, jak může být minulost současně neodvolatelná i odvolatelná. Minulost je neodvolatelná v tom smyslu, že nemůžeme změnit nebo odčinit věci, které se již staly. Pokud však jde o jejich význam a to, jak jsou uloženy, vyvolávány a vybírány z paměti, je minulost odvolatelná a stejně hypotetická jako budoucnost. Je neustále přetvářena a přeformulovávána na jinou minulost podle hlediska současné přítomnosti a my, jak říká G. H. Mead, nemůžeme vědět, jaký bude Caesar nebo Karel Veliký v příštím století.3 Různé podoby času, o kterých jsme hovořili v předchozí části textu, představují ve vztahu k narativitě určité rámce, ve kterých její líčení probíhá a je srozu-

2 Pojetí času jako „změny“ je blízké prvnímu pojetí času jako „plynutí“, ale nedá se s ním zcela ztotožnit. 3

GEORGE H. MEAD, Movements of Thought in the Nineteenth Century, Chicago 1936, s. 416.

31


mitelné.4 Výklad děje plyne a odvíjí se v určitém sledu jeho jednotlivých sekvencí, časových následností a kauzalit. Tento děj trvá po určitou dobu, a v čase, který následuje, pak může v té či oné míře přetrvávat jeho vliv a důsledky. Jednotlivé události a sekvence je zapotřebí v historickém výkladu zařadit pomocí – pokud možno přesných – koordinát používané časomíry. A nad to vše lze pak navíc uvažovat i o tom, jak proběhnuvší události odpovídaly nebo neodpovídaly celkovému charakteru a tendencím dané doby či situace, a zda se tím fáze a etapy historického vývoje posouvaly a proměňovaly, či nikoli. Tematika rámců, se kterou se čas tímto způsobem pojí, má svoji tradici v sociologickém myšlení, kde je reprezentována především osobnostmi Maurice Halbwachse a Ervinga Goffmana. Hlavním tématem Halbwachsova zájmu je paměť, která podle tohoto autora funguje a reprodukuje se v určitých sociálních rámcích, které jsou vytvářeny lidmi žijícími ve společnosti. V nich jsou naše vzpomínky fixovány a vyvolávány, jimi je určena významnost toho, nač vzpomínáme.5 Tyto rámce, jež mají časovou, prostorovou a jazykovou povahu, nejsou něčím rigidním, nýbrž jsou to dynamické struktury, které jsou vytvářeny prvky, jež představují a organizují naše vzpomínání. Jedná se o „orientační body v prostoru a čase, historické, geografické, biografické, politické pojmy, běžnou zkušenost a známé způsoby nazírání“.6 Typickým příkladem paměťového rámce je kalendář a v něm uspořádaný systém svátků, připomínající významné události a postavy. Goffman chápe rámec jako jednotku organizace zkušenosti.7 Rámce umožňují aktérům sociálního života lokalizovat, vnímat, identifikovat a zařadit celé zdánlivě nekonečné množství konkrétních událostí. „Jednou z funkcí rámce je definice toho, co je v probíhající interakci hlavním a co vedlejším dějem, popřípadě jaké návaznosti jsou v daném rámci pro další jednání vyloučeny, tj. co je sice v dané situaci viditelné a v principu možné, ale musí být ignorováno.“8 Základní rámce osvojované příslušníky určitého společenství představují elementy jeho kultury.

4

Připomeňme na tomto místě Jeana Leduca, který uvádí tři typické znaky narativních sekvencí. Jsou to části textu: a) „organizující následnost dějů“, b) „začleňující se do trvání (se začátkem a koncem) a obsahující chronologické záchytné body (data anebo jiné ukazatele)“, c) „prezentující nějaký proces“ (JEAN LEDUC, Historici a čas: Koncepcie, otázky, diela, Bratislava 2005, s. 228).

5 MAURICE HALBWACHS, Les cadres sociaux de la mémoire, Paris 1994. 6 ADELA KVASNIČKOVÁ, Náboženstvo ako kolektívna pamäť: prípad Slovenska a Čiech, Bratislava 2005, s. 35. 7

Erving GOFFMAN, Frame Analysis: An Essay on the Organization of Experience, New York 1974.

8 Ilja ŠRUBAŘ, Sociální jednání a sociální řád, S-obzor: Čtvrtletník pro kritickou sociologii 1993, č. 4, 5–17: 8–9.

32


To, jak určité události „zarámujeme“, tedy do jakého rámce je vsadíme, rozhoduje o tom, jak jsme schopni je vidět, uvažovat o nich a také o nich vyprávět.

Mnohotvárnost časů sociálních a humanitních věd V předchozí části textu jsme hovořili o pěti různých podobách času, které mohou představovat v kontextu historické narativity pět odlišných, i když vzájemně propojených a souvisejících časových rámců. Nyní se detailněji zaměříme na to pojetí, které spojuje čas s pojmem trvání, a připomeneme si koncepci, kterou vytvořil francouzský historik Fernand Braudel, autor monumentálního díla Méditerranée et le monde méditerranéen ā l’époque de Philippe II (1949), a na kterou pak navázali někteří další myslitelé. Braudel konstatuje, že v mnohotvárnosti časů, které studium historie odkrývá, lze odlišit: • krátké časové průběhy – courte durée – spojené s individuálními osudy a jednotlivými událostmi, • cyklické průběhy, jejichž příkladem jsou hospodářské cykly („konjunktury“), • (velmi) dlouhé průběhy času – longue durée.9 Braudelův zájem upoutávají zejména protiklad a napětí mezi dvěma póly času, mezi courte durée a longue durée, mezi okamžikem (momentkou) a dlouhým časovým průběhem. Do krátkého průběhu času zahrnuje Braudel událost (événement), kterou přirovnává k explozi. Krátký průběh času je „nejsvéhlavější“ a „nejšálivější“. Týká se především času, s nímž pracují kronikáři a novináři, kteří reprodukují vedle velkých událostí (nazývaných historickými) běžné příhody každodenního života (např. požár, železniční nehodu, ceny obilí, zločin, divadelní představení). S tímto krátkým průběhem času se setkáváme ve všech formách života – v ekonomii, sociální oblasti, v literatuře, institucích, náboženství, dokonce i v geografii (vichřice, bouře) a také v politice. Jednotlivá událost může být spojována s celou řadou významů a souvislostí. Někdy je skutečným svědectvím velmi hlubokých pohybů, jindy je do hry „příčin“ a „následků“ více či méně uměle vsazována. Expanzivně až do nekonečna může tak jedna událost navazovat na události další. 9 FERNAND BRAUDEL, Geschichte und Sozialwissenschaften – Die „longue durée“, in: Hans-Ulrich Wehler (ed.), Geschichte und Soziologie, Köln 1972, s. 189–215.

33


Na první pohled se minulost může jevit jako masa uskutečněných jednotlivostí. Na konci 19. století se spolu s objevením významu autentických dokumentů zrodil nový styl historického zkoumání, sledující krok za krokem dějiny událostí, jak vyplývají z korespondence velvyslanců nebo z parlamentních debat. Tento způsob psaní dějin mohl podle Braudela vyhovovat líčení politických dějin, ale nevyhovuje příliš hospodářským nebo sociálním dějinám, dějinám institucí, náboženství či civilizací. Proto se ve 20. století začaly hledat nové přístupy, projevující se např. ve zkoumání cyklického času hospodářských cyklů. Tyto snahy vedly k překročení dosavadních hranic směrem k dlouhým průběhům času. V Braudelově historické práci lze analogicky ke třem typům času analyticky rozlišit tři různé rychlosti historického pohybu:10 • rychlý pohyb vztažený k chronologii (temps individuel, in: histoire événementielle), • pomalejší, ale stále zachytitelný rytmus, který je vztažený ke změnám v politickém, kulturním a ekonomickém systému (temps social, in: histoire conjoncturelle), • téměř nezachytitelné plynutí „geohistorie“, tj. dějiny vztahu mezi člověkem a jeho prostředím (temps géographique, in: histoire structurelle); dějiny jakoby bez pohybu, dějiny stálého opakování a stále se vracejících cyklů. Braudel nechce líčit historii, která je psaná v pojmech individuálního jednání či velkých osobností, neboť za fasádou těchto individuálních jednání a rozhodnutí je mnohem hlubší a pomalejší rytmus longue durée. Braudelovým přístupem k problematice času se nechal inspirovat britský sociolog Anthony Giddens, jeho koncepce je však zároveň v řadě ohledů odlišná. Podle Giddensovy teorie strukturace zahrnuje každý moment sociální reprodukce tři protínající se, vzájemně se pronikající úrovně času:11 • durée of day-to-day experience – temporalitu bezprostřední zkušenosti, tzn. kontinuálního plynutí každodenního života; • Dasein – časovost „pobytu“, směřování času individuálního lidského života; • longue durée of institutions – „dlouhé trvání“ institucionálního času, spojené s vývojem a reprodukcí sociálních institucí.

10 Patrick BAERT, Time, Self and Social Being: Temporality Within a Sociological Context, Avebury 1992, s. 42 (dále citováno: P. BAERT, Time, Self and Social Being). 11 Anthony GIDDENS, Time and Space in Social Theory, in: Joachim Matthes (ed.), Lebenswelt und soziale Probleme, Frankfurt am Main 1988, s. 88–97: 93.

34


Giddens nazírá problematiku času prizmatem duality reverzibilního a ireverzibilního času. Pojem durée slouží k charakteristice opakovaných prvků sociálního života, Dasein vyjadřuje ireverzibilní plynutí lidského života k jeho konci. V knize The Constitution of Society autor uvádí schéma, z něhož vyplývá, že: • Durée – temporalitě každodenní zkušenosti odpovídá „reverzibilní čas“. • Dasein – časovost individuálního života se odehrává v „ireverzibilním čase“. • Longue durée – dlouhé trvání institucí představuje „reverzibilní čas“.12 Koncept durée přejal Giddens od Schütze (jenž tento pojem převzal od Bergsona). Pod Schützovým vlivem vystupuje v Giddensově pojetí durée jako rutinní, opakující se prvek, jako trvalá časová charakteristika jednání (např. zaměstnání, řízení automobilu, vaření jídla). Ireverzibilitu Dasein spojuje Giddens s životem individuí, resp. s heideggerovským Sein zum Tode. Reverzibilní čas institucí (longue durée of institutions) je pak podmínkou a zároveň i výsledkem praktik, jež jsou organizovány v kontinuitě každodenního života. Giddensovo chápání kategorie longue durée je ovšem vedle Braudela navíc poznamenáno výrazným Foucaultovým vlivem. Spojovat ideje školy Annales s dílem Michela Foucaulta by se na první pohled mohlo zdát problematické, neboť Foucaultovo dílo lze číst jako odmítnutí názoru na nepřerušovanou kontinuitu longue durée, s protichůdným důrazem na ruptury a diskontinuitu. Přesto lze určitou spřízněnost zaznamenat, neboť Foucaultovo hledání rozdílů – diferencí současně předpokládá, že po dlouhé historické periody existuje kontinuita.13 Každá ruptura nebo nová událost odkazuje na konec jednoho longue durée a na začátek jiného longue durée. To, co Foucaulta zajímá, je právě analýza odchylek, které odlišují jednu periodu od druhé, v níž longue durée nabývá odlišných charakteristik.

Různé druhy časoprostoru Immanuel Wallerstein, který na Braudela rovněž v určitých ohledech navazuje, prohlašuje, že historické sociální vědy musejí učinit hlavním organizačním bodem své práce časoprostor. První předpoklad k dosažení tohoto cíle spatřuje v uznání existence různých druhů časoprostoru. Za další klíčový moment považuje to, že čas a prostor nelze analyzovat odděleně. Říká, že každý čas má své místo a každé místo svůj čas; určité druhy času a prostoru zkrátka patří k sobě. 12 Anthony GIDDENS, Die Konstitution der Gesellschaft: Gründzige einer Theorie der Strukturierung, Frankfurt-New York 1988, s. 89. 13 P. BAERT, Time, Self and Social Being, s. 43.

35


Wallerstein sám vytváří koncepci, v níž se uvažuje o pěti různých druzích časoprostoru; jsou jimi: I.) epizodicky-geopolitický časoprostor, II.) konjunkturně-ideologický časoprostor, III.) strukturální časoprostor,14 IV.) věčný časoprostor, V.) transformativní časoprostor.15 • Epizodicky-geopolitický časoprostor popisuje podle Wallersteina čas a prostor událostí. Díky situovanosti v těchto dvou dimenzích se každá událost – ať už velkého či malého významu – může stát předmětem politicko-intelektuální debaty o čase a prostoru, které jsou s ní spojeny. Příkladem je pro Wallersteina otázka, kdy a kde (v jakém epizodicky-geopolitickém časoprostoru) proběhla ruská revoluce; to je téma, o kterém, jak konstatuje, už byly napsány tisíce knih. • Důvod, proč historické sociální vědy sotva kdy dokážou dospět ke shodě o epizodicky-geopolitickém časoprostoru určité události, spatřuje Wallerstein v tom, že tyto události bývají obvykle (explicitně či implicitně) zařazovány do různých, mnohdy dokonce protikladných konjunkturně-ideologických časoprostorů. Jako příklad uvádí rok 1991, v němž přestal existovat SSSR jako stát. Jestliže podle jedněch označuje tato geopolitická událost konec určitého politicko-ideologického hnutí (existujícího od r. 1917 do r. 1989 v euroasijském prostoru), pak podle druhých je nazírána jako konec někdejší ruské říše, resp. jako zhroucení poslední velké imperiální struktury, pocházející z doby rozvoje a růstu Evropy (v tomto kontextu je pak časovým rámcem období cca 1450–1991, prostor sestává z Evropy a světa). Konečně podle třetí, nepříliš rozšířené interpretace se jedná o zhroucení určitého rozvojového hnutí zformovaného na periferii a semiperiferii (jež bývají v opozici vůči rozvinutému „severu“ označovány jako „jih“). • Příčina, proč existuje tak velká neshoda o konjunkturně-ideologickém časoprostoru, spočívá podle Wallersteina v tom, že neexistuje konsensus o strukturálním časoprostoru. To, zda se konec SSSR spojuje s pádem komunismu, zánikem evropských impérií či se zhroucením rozvojových režimů na periferii a semiperiferii, je, jak autor konstatuje, především výrazem hodnocení historického systému, do něhož má být příslušný konjunkturálně-ideologický časoprostor umístěn. Teorie zde opět nabízejí různé možnosti: a) Lze jej chápat jako část historického systému kapitalistického 14 Wallersteinovo pojetí epizodicko-geopolitckého, konjunkturně-ideologického a strukturálního časoprostoru odpovídá Braudelově představě o rozdílné dynamice historických pohybů, které se odehrávají na úrovni histoire événementielle, histoire conjoncturelle a histoire structurelle. 15 Immanuel WALLERSTEIN, Der Zeit Raum der Weltsystemanalyse, in: Dieter Bögehold (ed.), Moderne amerikanische Soziologie, Stuttgart 2000, s. 93–117: 114−116.

36


světového hospodářství, které zahrnuje období zhruba od r. 1450 a leží v rozpínající se sféře, jež se ze svého původního centra v západní Evropě a částech Ameriky rozšiřuje na další území. b) Je možné jej nahlížet jako část modernizujícího se světa, jehož začátek bývá někdy spatřován již kolem r. 1 000 n. l. c) Nabízí se eventualita zařadit jej do rámce industrializovaného světa, jenž má počátek na sklonku osmnáctého století. d) Nelze opomenout ani možnost vidět jej ve strukturální vazbě na evropskou kulturu a s ní spojené napětí mezi Římem a „východem“ (Konstantinopol, Byzanc, Moskva). • Existují ovšem i takové diskuse, které podle Wallersteina reflektují předpoklad věčného časoprostoru.16 Ten představuje vůči strukturálnímu časoprostoru jakousi antitezi. Koncept věčného časoprostoru je ve své podstatě premisou nomotetických sociálních věd. Když se, jak autor uvádí, Adam Smith odvolává na přirozený „sklon“ lidstva k provozování obchodu a řemesel, lokalizuje tyto obecné lidské sklony ve věčném časoprostoru. Na zhroucení SSSR lze pak z tohoto úhlu nahlížet jako na nevyhnutelnou událost, jíž předcházel v zásadě marný pokus postavit se proti této přirozené lidské náklonnosti. Tím se samozřejmě dospívá k zásadně jiné interpretaci, než jakou např. představuje výklad založený na předpokladu napětí mezi Římem a Byzancí. • Nakonec je podle Wallersteina nutné uvažovat o existenci transformativního časoprostoru.17 V tomto případě si sociální vědy kladou otázku, zda 16 Wallersteinův koncept věčného časoprostoru je nepochybně ovlivněn koncepcí Pitirima Sorokina, který ve svém díle Sociocultural Causality z r. 1943 hovoří o třech úrovních sociokulturního času, které – inspirován středověkými filozofy – označuje výrazy tempus (čas), aevum (věk) a aeternitas (věčnost) (viz Pitirim A. SOROKIN, Sociocultural Causality, Space, Time: A Study of Referential Principles of Sociology and Social Science, New York 1964, s. 215). Tempus náleží takovým fenoménům, které jsou situovány v proudu změn. Rovina aevum je spojena s většinou sociokulturních validit, pravd a hodnot, o nichž se předpokládá, že budou (jako „polověčné“) platit neurčitě dlouhou dobu. Aeternitas představuje úroveň, v níž jsou „umístěny“ věčné validity, pravdy, čisté významy a hodnoty; je to svět jejich věčného, neměnného, bezčasového bytí. 17 Wallersteinův transformativní časoprostor nám může vzdáleně připomenout pojem explozivního času u francouzského sociologa Georgese Gurvitche. Život společnosti ve svých různých podobách plyne podle Gurvitche v extrémně různých a často divergentních časech, které si mnohdy konkurují a jsou ve vzájemném konfliktu. Na základě zkoumání průběhu a charakteru časů jednotlivých dílčích složek sociální reality zkonstruoval tento autor typologii sociálních časů, jež se vyskytují v realitě v různých jevových podobách. Podle délky trvání, způsobu pulzace a rytmičnosti pohybu, rozlišil osm typů sociálních časů (viz Georges GURVITCH, The Spectrum of Social Time, Dordrecht 1964, s. 31–33): – Čas dlouhého trvání a pomalého poklesu je charakteristický tím, že se v něm dominující relativně vzdálená minulost promítá do přítomnosti a budoucnosti.

37


a jakým způsobem existují historické přechody, revoluce nebo momenty volby? Autor konstatuje, že transformativní časoprostor je spojen s konceptem strukturálního časoprostoru, neboť se může objevit jen tenkrát, existují-li vývojové struktury, které vedou k rozvětvení s nejistým zakončením. Zde pak vyvstává otázka, zda je diskutovaná událost skutečně bodem, v němž k takovému rozvětvení dochází. A pokud ano, jaké historické alternativy má tento systém před sebou?

Skryté předpoklady Za všemi zmíněnými úvahami o různých typech trvání je ovšem nutné vidět ještě jednu hlubší úroveň problému, která souvisí s určitými základními předpoklady ontologické povahy. O co se v tomto případě jedná, si můžeme přiblížit pomocí rozlišení čtyř přístupů k problematice času v sociální teorii, které uvádí Patrick Baert. První přístup předpokládá, že základní principy řádu jsou či mají být považovány za neměnné. Tyto principy se tedy projevují v čase a prostoru jako invariantní. Historické kořeny tohoto přístupu sahají až k řecké atemporální tradici ustavené Parmenidem a Platonem. Baert označuje tento přístup jako koncepci „věčné permutace času“.18 Podle této tradice jsou totiž změny, které je možno pozorovat v čase, pouhými nedokonalými „permutacemi“ nebo „kombinacemi“ neměnných věčných principů. Tato řecká představa neměnného atemporálního světa ovlivnila evropské myšlení na velmi dlouhou dobu. V 17. století se odrazila v karteziánském pohledu na svět, ve 20. století ovlivnila lingvistiku a sociální vědy v ortodoxním pojetí strukturalismu. Základní myšlenka strukturalismu v sociálních vědách je

– Klamný, deceptivní čas vzbuzuje zdání dlouhého trvání a pomalého pohybu; za nimi se však skrývá potencialita náhlých a neočekávaných krizí. – Erratický čas je časem nepravidelných cyklů a nepravidelné rytmiky, vyznačující se nejistotou a nahodilostí. – V cyklickém čase se minulost, přítomnost a budoucnost vzájemně do sebe promítají; důraz na kontinuální cyklický průběh oslabuje nahodilost. – Retardující čas je příznačný tím, že se v něm plynutí zpožďuje. – Alternující čas – dochází v něm k alternaci mezi pokrokem a zaostalostí; minulost a budoucnost vstupují v přítomnosti do ostrého konkurenčního boje, jehož výsledek zůstává nejistý. – V čase, který předbíhá sám sebe, se setkáváme s akcelerací, v níž se budoucnost stává přítomností. – Explozivní čas znamená maximální míru diskontinuity, která je spojena s razantním nástupem nové budoucnosti. 18 P. BAERT, Time, Self and Social Being, s. 5.

38


založena na předpokladu nevědomé atemporální logiky, která má být odhalena jako společná všem kulturám současnosti, minulosti a budoucnosti. Druhý přístup, o kterém Baert hovoří, je podobný předchozímu v tom, že rovněž uvažuje o existenci neměnných principů řádu. Liší se však předpokladem, že se tyto principy odhalují v čase. Jde tedy o koncepci, která klade důraz na plynutí času při odhalování hlavních principů řádu; zároveň ale platí to, že budoucnost, ke které se má dospět, je uzavřená. V porovnání s předchozí koncepcí „věčné permutace“ získává čas v tomto druhém pojetí na významu, na druhé straně ovšem je tento význam relativizován tím, že se v průběhu času nevytvářejí žádné nové principy, že se nepočítá s výskytem něčeho nového a neočekávaného. Baert proto hovoří o „uzavřené historické koncepci“,19 kde pojem „uzavřená“ odkazuje na postulovanou neměnnost hlavních principů. Historického předchůdce tohoto přístupu lze nalézt v teleologických aspektech a ve finalistickém principu starozákonního a novozákonního učení (které stály v protikladu k převážně atemporálnímu světovému názoru řecké civilizace.) Uzavřený historický pohled měl, jak konstatuje Baert, ve vědě a filozofii 19. století dominantní pozici. Lze ho nalézt jak v kauzálně mechanistickém modelu tehdejší fyziky (dokládá to mj. i druhá termodynamická věta), tak v extrémně finalistických koncepcích sociální filozofie 18. a 19. století. Třetí přístup Baert označuje výrazem „kognitivně racionální kontrola“.20 Jedná se o typ, který by mohl být de facto považován za jakýsi zvláštní stupeň druhé (právě zmíněné „uzavřené historické“) koncepce. Na rozdíl od jejího teleologického charakteru však vidí jako nutnou podmínku dosažení budoucího cíle lidskou (vědecky založenou) intervenci.21 Myšlenku „kognitivně racionální kontroly“ můžeme podle Baerta nalézt u Turgota, Saint-Simona nebo Comta. Pokud jde o čtvrtý přístup, ten podobně jako (druhá) „uzavřená historická koncepce“ spočívá na myšlence, že základní principy řádu je možné odhalit pouze v čase. Na rozdíl od ní (ale též koncepce „věčné permutace“) však nepovažuje hlavní uspořádávající principy za neměnné, nýbrž o nich soudí, že jsou v každé přítomnosti přístupné změně. Tento poslední přístup se tedy podstatně liší v tom, že postuluje „otevřenou budoucnost“.22 Je to pojetí, které se stalo integrální součástí západního myšlení teprve během 19. století. Značnou zásluhu na 19 P. BAERT, Time, Self and Social Being, s. 6. 20 P. BAERT, Time, Self and Social Being, s. 10. 21 V této souvislosti si lze položit otázku, ke kterému ze čtyř uvažovaných pojetí je možné přiřadit myšlení K. Marxe. Zdá se, že patří právě do tohoto třetího typu, ovšem s tím rozdílem, že ona uvažovaná intervence má u něj, ve srovnání s jinými mysliteli, podstatně odlišný charakter – charakter třídního boje. 22 P. BAERT, Time, Self and Social Being, s. 8.

39


jeho zformování má zejména Darwinova teorie. Za jejího dalšího průkopníka lze považovat H. Bergsona s jeho představami o kosmickém vitalismu a času jako invenci. V sociologii je reprezentantem tohoto proudu G. H. Mead. „Otevřený“ přístup představuje pro Baerta základ toho, co označuje pojmem „temporalizovaná sociologie“. První a nejdůležitější pojem temporalizované sociologie představuje pro Baerta „relativně otevřená budoucnost“ a s ní spojená představa diskontinuity. K příkladům temporalizované sociologie řadí Luhmannovu systémovou teorii a Giddensovu teorii strukturace. Baertovo pojetí temporalizované sociologie je založeno na předpokladu, který sám označuje výrazem „relativně otevřené historické pojetí“ (relatively-open historical view); zdůrazňuje proměnlivou povahu principů řádu, nové události (novelty) a kontingenci (nahodilost). Baert uvažuje o nových událostech ve dvou směrech: a) jsou to události, v nichž se lidé setkávají s novými nebo neočekávanými zkušenostmi, které nebyly očekávány či anticipovány; b) jsou to nezamýšlené události; lidé ovlivňují svět, ale mnoho z těchto vlivů má charakter nezamýšlených efektů, které jsou mimo to, co očekávali a co si dovedou představit. Závěrem nezbývá než konstatovat, že všechny doposud uvedené myšlenky ukazují na to, že badatel, který líčí a vysvětluje určité historické děje, se pohybuje v „terénu“, který je protkán časoprostorovými souřadnicemi, jež jsou navázány na určité filozofické předpoklady. Pokud jde o historickou vědu, asi nebudeme daleko od pravdy, jestliže řekneme, že řada tvůrců historických narací tyto předpoklady obvykle uspokojivě nereflektuje, a není mnohdy ani dostatečně vnímavá k otázce, do jaké míry může být jimi vyprávěný „příběh“ formován tím, v jakém časovém a prostorovém rámci je uvažován a vykreslován. U řady historických pojednání představují uvedené rámce cosi zamlčeného a ne zcela zřetelně uvědomovaného. Dekonstrukce těchto skrytých předpokladů a zamlčených rámců se nicméně i v těchto případech může stát jedním z úkolů a cílů narativní analýzy.

Jiří ŠUBRT Pracoviště historické sociologie FHS UK, U Kříže 8, 158 00 Praha 5 Česká republika e-mail: [email protected]

40

Zápletka a systém naratívnych transformácií v (ne)fikčnom naratíve Ivan Jančovič

PLOT AND SYSTEM OF NARRATIVE TRANSFORMATIONS IN (NON)FICTIONAL NARRATIVE The paper is aimed at similarities and differences between fictional (artistic) and historical narrative. Applying literary science aspect it shows that borders between both narratives are well-founded. The author’s starting point is historical text poetics introduced by Hayden White in Metahistory and Tropics of Discourse as well as impulses of contemporary narratology. Specific features of fictional and historical narrative are observed using Wolf Schmid’s model of narrative transformations. Keywords: fiction, narration, narrative transformations, story, plot

Zátvorky použité v nadpise príspevku signalizujú istú dvojznačnosť v chápaní naratívneho textu. Odkazujem nimi na dva základné koncepty, dôležité hlavne pre teóriu histórie, ale podnetné aj pre literárnu vedu: prvý z nich je založený na presvedčení, že naratívny diskurz sa napriek spoločným štrukturálnym znakom člení na dve veľké triedy – fikčný a nonfikčný, v našom prípade historický naratív – medzi ktorými je principiálny rozdiel; druhý koncept stiera opozíciu medzi fikčným a nefikčným ako neopodstatnenú, odvolávajúc sa na argument, že aj historický text je konštituovaný súborom naratívnych techník, figuratívnym pôsobením jazyka. Jeden z impulzov k zotretiu tradičnej hranice medzi umeleckým rozprávaním a „rozprávaním“ historika vyšiel z naratológie. Roland Barthes v štúdii Diskurz histórie spochybnil rozlišovanie medzi fikčným a historickým textom hneď v úvode, pýtajúc sa, či je narácia o minulých udalostiach „nějakým svým specifickým rysem, nějakou nezpochybnitelnou pertinencí skutečně odlišná od na-

41


race imaginární, jak ji můžeme najít v eposu, románu, dramatu?“.1 Barthes v praxi historika namiesto spoľahlivej referencie o minulosti nachádza iba „referenčnú ilúziu“ založenú na „efekte reality“, ktorá je ustanovená diskurzom. Historický a fikčný naratív sa tak dostávajú na jednu úroveň, pokiaľ ide o naratívnu štruktúru aj pokiaľ ide o jej hlavný účinok – produkovanie „efektu skutočnosti“. Je nesporné, že i na historický text možno nahliadať ako na príbeh a analyzovať ho z hľadiska jeho naratívnej štruktúry. To však neznamená, že musíme nutne nasledovať radikálnych narativistov a zrovnoprávniť historický naratív s fikčným naratívom. Príspevok je napísaný z pozície, ktorá uznáva, že text historika a umelecký text majú spoločnú naratívnu podstatu, no zároveň zohľadňuje viaceré podstatné odlišnosti medzi nimi. Pokúsim sa v ňom z literárnovedného hľadiska zhodnotiť (ne)opodstatnenosť homogenizácie fikčného a historického naratívu, pričom základným východiskom bude poetika historického textu Haydena Whita v podobe, akú predstavil vo svojich knihách Metahistória a Tropika diskurzu, a relevantné podnety súčasnej naratológie. Vzhľadom na mnohoaspektovosť i zložitosť problematiky, ako aj na rozsah príspevku bude v širšom kontexte podobností a rozdielov dominovať predovšetkým jeden z kľúčových naratologických pojmov – kategória zápletky. Azda nezaškodí pripomenúť, že vyrozprávanie „príbehu“ zápletky naratívneho textu by si vyžadovalo vytvorenie hodne spletitej zápletkovej štruktúry. Hlavným dôvodom je nejednoznačnosť tohto termínu, jeho mnohonásobné explikovanie v rozličných teoretických konceptoch; ide o „pojem naratologické analýzy fikčních textů, který různí teoretikové definují odlišně“.2 Zápletka súvisí s pojmami fabula a sujet vypracovanými ruskými formalistami, v dotyku so západným literárnovedným bádaním sa jej výklad umiestňuje medzi kategórie story a discourse. Pritom sa fabula obvykle stotožňuje s pojmom story, (označuje kauzálno-chronologické prepojenie deja v zmysle obsahovej roviny); pojem sujet sa niekedy používa synonymne so zápletkou a je blízky pojmu discourse – označuje produkt naratívneho spracovania materiálu story (použitého ako surovina) a čitateľ ho vyvodí jedine z povrchovej štruktúry zápletky. Podstatnou dimenziou zápletky je „konfigurácia heterogénneho“, „súlad nesúladného“3 – táto jej rozumenie konštruujúca funkcia z nej robí kľúčovú zložku narácie. V naratívnych štruktúrach (fikčných i nefikčných) sú teda identifikovateľné isté operácie, ktoré možno zahrnúť pod pojem

1

ROLAND BARTHES, Diskurz historie, Česká literatura 6/2007, s. 815–828.

2 ANSGAR NÜNNING (ed.), Lexikon teorie literatury a kultury, Brno 2006, s. 877. 3

42

PAUL RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 1: Zápletka a historické vyprávění, Praha 2000, s. 56n (dále citováno: P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 1).

Ivan Jančovič: Zápletka a systém naratívnych transformácií v (ne)fikčnom naratíve

zápletka a ktoré budú mať niektoré črty rovnaké v oboch druhoch naratívov, v niektorých sa budú odlišovať. Vo filozofii histórie je odstránenie opozície medzi historickým a fikčným textom významne spojené s prácami Haydena Whita. Jeho homogenizujúca argumentácia vychádzala z figuratívneho pôsobenia jazyka a z odkrývania archetypálnych naratívnych foriem, podľa Whita využívaných v prácach historikov rovnako ako v dielach beletristov.Táto dvojnásobná sprostredkovanosť je v umeleckej literatúre braná ako samozrejmá okolnosť jej fungovania a nemožno ju prehliadnuť ani pri písaní o dejinách. White sa usiloval preukázať, že formy naratívnej štrukturácie v oboch triedach diskurzov sú totožné. A rovnaké nie sú len techniky a postupy používané pri výstavbe textov historika a autorov beletrie, White pokladá za rovnaké aj ciele historika a spisovateľa. Výsledkom porovnaní je spochybnenie odlíšenia literárneho textu a textu historika: „Když na historie a romány budeme pohlížet jednoduše jako na verbální artefakty, budou se jevit jako vzájemně nerozeznatelné. Čistě formálně totiž nelze rozlišit historický text od beletristického, pokud k nim nebudeme přistupovat s jistou předem vytvořenou představou o tom, jaký druh pravdy má ten či onen druh textu poskytnout. Nicméně jinak musí autor beletristického díla usilovat o totéž, o co usiluje autor historického textu. Oba chtějí nabídnout verbální obraz ›skutečnosti‹.“4 Prekrytie fikcie a histórie White vysvetľuje dôsledne v oblasti použitých formálnych postupov, uznávajúc, že povaha udalostí sa v nich líši: „Romanopisci možná pracují s imaginárními událostmi, zatímco historikové pracují se skutečnými, nicméně proces slučování událostí, ať už imaginárních nebo reálných, do jedné pochopitelné totality, která může posloužit jako objekt reprezentace, je proces poetický. Zde musí historik používat přesně týchž tropologických strategií, stejných modalit reprezentace vztahů slovy, jaká používá romanopisec nebo básník. V nezpracovaném historickém záznamu existují fakta pouze jako nahodilé shluky fragmentů spojených na základě toho, že se nacházejí blízko sebe. Tyto fragmenty je třeba spojit, aby bylo možné vytvořit celek konkrétního, a nejen obecného druhu. A jsou spojovány stejným způsobem, jakým romanopisci spojují výplody své představivosti, aby mohli nabídnout obraz uspořádaného světa, kosmu, kde se může objevit chaos nebo nepořádek.“5 Ponechám bokom problematické konštatovanie o rovnakých cieľoch historikov a autorov krásnej literatúry. Z akceptovateľného tvrdenia (v jednom aj druhom prípade vznikajú „verbálne obrazy reality“) sa vyvodzujú neprimerané zá4

HAYDEN WHITE, Tropika diskursu: Kulturně kritické eseje, Praha 2010, s. 154.

5 H. WHITE, Tropika diskursu: Kulturně kritické eseje, s. 158.

43


mery („verbálne obrazy reality“ nie sú cieľom, len prostriedkom napĺňania cieľov, ktoré možno z viacerých hľadísk odlíšiť). V daných súvislostiach je podstatnejší formalistický ráz Whitovho prístupu: historické dielo pokladá za jazykovú štruktúru vo forme diskurzu naratívnej prózy, ktorá sa vydáva za model minulých štruktúr a procesov, aby vysvetlila to, čím boli, tým, že ich reprezentuje.6 Explicitne sa vzdáva zámeru posudzovať historické diela z hľadiska „správnosti“ podania určitej skupiny udalostí či porovnávania rôznych historických výkladov toho istého výseku historického procesu a záujem sústreďuje na určenie štruktúrnych súčastí historického výkladu. Svoj zámer naplnil White v Metahistórii určením niekoľkých úrovní konceptualizácie v historickom diele – uvádza ich v poradí kronika, príbeh, konštrukcia zápletky, spôsob argumentu a ideologická implikácia. Podľa výkladu týchto úrovní sa Whitovo uvažovanie najviac približuje k literárnej teórii prostredníctvom prvých troch pojmov. Dvojica kronika a príbeh predstavuje „primitívne prvky“ historického textu; s oboma sa spája proces výberu a zoradenia faktov nespracovaných historických záznamov za účelom ich zrozumiteľného sprístupnenia publiku určitého druhu.7 Predbežne už na tomto mieste možno poznamenať, že v každej časti parafrázovanej Whitovej formulácie sa dá poukázať na odlišnosť historickej narácie od umeleckej narácie. Nesporným spoločným znakom oboch druhov naratívov je však výberovosť – v prípade historického textu ide o výber prvkov (faktov, udalostí...) historického poľa – pričom sa v kritériách selekcie nutne prejavuje istá perspektivizácia. Zostavenie vybraných udalostí podľa časového poradia, v ktorom sa odohrali, predstavuje kroniku. Odlišnosť kroniky od príbehu spočíva podľa Whita v tom, že kronika „nemá“ začiatok a jej koniec zostáva otvorený. „Začína“ vtedy, keď kronikár začne zaznamenávať udalosť, a môže pokračovať donekonečna; nemá žiadne vyvrcholenie ani rozuzlenie. Ďalší stupeň konceptualizácie je takisto porovnateľný s konštituovaním fikčného naratívu. Kronika sa premieňa na príbeh usporiadaním udalostí ako súčastí procesu diania, v ktorom je rozpoznateľný začiatok, prostriedok a koniec. Transformáciu kroniky na príbeh dosahuje autor vylíčením niektorých udalostí ako vstupných motívov, ďalších ako prechodných motívov a iných udalostí ako koncových motívov. Dané skupiny udalostí motivicky zakóduje – kroniku udalostí premieňa na zavŕšený diachronický proces, ktorý čitateľ môže vnímať ako synchrónnu štruktúru vzájomných súvislostí.8

6 HAYDEN WHITE, Metahistorie: Historická imaginace v Evropě devatenáctého století, Brno 2011, s. 15 (dále citováno: H. WHITE, Metahistorie). 7

H. WHITE, Metahistorie, s. 19.

8 H. WHITE, Metahistorie, s. 19–20.

44


V tomto bode konštatuje White blízkosť historikovej práce k „vymýšľaniu“, k fikcii. Prejavuje sa práve v motivickom zakódovaní udalostí, ktoré môžu rôzni historici urobiť rozdielnym spôsobom, „a to v závislosti na roli, která je jí přisouzena při motivickém vylíčení skupiny událostí, k níž náleží.“9 Naznačenú postupnosť vo výklade poetiky historického textu možno vyjadriť jednoduchou schémou: (prezentácia rozprávania)

verbalizácia

(rozprávanie)

konštrukcia zápletky

sujet (diskurz) kompozícia fabula (histoire) PRÍBEH

motivické zakódovanie – zápletka

KRONIKA

výber + časová následnosť

(dianie)

minulé procesy – historické záznamy/stopy

Samotný termín zápletka sa vyskytuje v Metahistórii v dvoch súvislostiach. Jedno použitie tohto pojmu nachádzame v poznámke pod čiarou a vzťahuje sa na nižšiu štruktúrnu úroveň – na úroveň príbehu. White ho uvádza s odkazom na literárnovedné práce ruských formalistov o sujete. Vyjadruje selektívne a usporadúvajúce operácie s udalosťami, ich pretváranie na príbeh: „Na rozdíl od romanopisce čelí historik skutečnému chaosu již utvořených událostí, z nichž musí vybrat součásti příběhu, který se chystá vyprávět. Vytváří svůj příběh tím, že některé události do příběhu začlení a jiné z něj vyloučí, jedny zdůrazní a další odsune na vedlejší kolej. Tento proces vylučování, zdůrazňování a odsunování se provádí za účelem vytvoření příběhu konkrétního druhu. To znamená, že historik ›konstruuje zápletku či vytváří syžet‹ příběhu.“10 Druhé použitie pojmu zápletka – presnejšie v spojení konštrukcia zápletky – slúži vo Whitovej teórii historického diela na označenie roviny nad príbehom. Konštrukcia zápletky zabezpečuje odpovede na otázky typu „Čo z toho všetkého plynie? Aký to má všetko zmysel?“ – ide o otázky, ktoré sa týkajú štruktúry celej skupiny udalostí chápanej ako uzavretý príbeh a dokonca vyžadujú posúdenie vzťahu medzi daným príbehom a inými príbehmi. Pre úplnos9 H. WHITE, Metahistorie, s. 20–21. 10 H. WHITE, Metahistorie, s. 20.

45


ťje potrebné dodať, že na tieto otázky možno podľa Whita odpovedať viacerými spôsobmi, okrem vysvetlenia prostredníctvom konštrukcie zápletky uvádza vysvetlenie prostredníctvom argumentu a prostredníctvom ideologickej implikácie. Whitovo ponímanie zápletky v tomto širšom význame dobre vystihol P. Ricoeur, keď napísal, že určuje triedu, do ktorej rozprávanie patrí. Kategória zápletky nekóduje jednotlivé udalosti, ale kóduje rozprávanie ako celok, jej konštrukcia umožňuje zaradiť rozprávanie do určitej tradičnej triedy.Výklad na základe zápletky zaujíma u Whita postavenie medzi súvislým rozprávaním a argumentom – nepokrýva teda celú naratívnu štruktúru, ale je jej pilierom. Konštrukcia zápletky vo Whitovej poetike určuje typ, ku ktorému rozprávanie patrí, pričom typológiu zápletky (romantická, tragická, komická, satirická) prevzal z Anatómie kritiky Northropa Fryeho. I tento fakt podporoval jeho základnú výkladovú líniu, že mody zápletky, konfigurácie, ktoré historik používa, sú plodom literárnej tradície. Kategória zápletky, resp. jej konštrukcie, zaujíma vo Whitovej poetike historického textu jednu z kľúčových pozícií a nemožno namietať proti jeho formulácii, že zakódovanie udalostí do istej štruktúry zápletky je jedným z procesov, ktorými kultúra prepožičiava zmysel určitej osobnej či verejnej minulosti. Nespochybniteľná je i „konštrukčná“ činnosť pôvodcu historického diela, do istej miery blízka tvorivej aktivite spisovateľa umeleckej literatúry. V súvislosti so znakovou sprostredkovanosťou historického poznania je presné konštatovanie P. Ricoeura, že kódovanie sa riadi skôr očakávanými účinkami zmyslu než látkou, ktorá má byť zakódovaná. V procese kódovania kategória zápletky pokrýva strategickú funkciu pokiaľ ide o účinok zmyslu, pretože robí neznáme známym. Z tohto dôvodu zápletka nie je len jedna z rovín medzi ostatnými, predstavuje prechod medzi rozprávaním a výkladom.11 Naznačené ponímanie zatiaľ potvrdzuje blízkosť až totožnosť funkcií, ktoré zápletka plní v naratívnej štruktúre bez ohľadu na to, či ide o fikčný alebo nefikčný text. Znamená to, že rozdiel medzi nimi naozaj zaniká a homogenizácia oboch druhov naratívu je potvrdená tentoraz prostredníctvom identických funkcií zápletky? Ako východisko detailnejšieho prieskumu naratívnych štruktúr fikčného a nefikčného textu uvediem jedno zo súčasných vysvetlení naratívnych transformácií umeleckého textu. Nemecký literárny teoretik Wolf Schmid vypracoval štvorúrovňový atemporálny model konštituovania narácie a rozlíšil v ňom rovinu diania, príbehu, rozprávania a rovinu prezentácie rozprávania. Záujemcovia o naratológiu si akiste všimli, že v uvedenej schéme Whitovej konceptualizácie historického textu som len – predbiehajúc tento úsek príspevku – mierne modifikoval a zjed11 P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 1, s. 240.

46


nodušil Schmidove znázornenie jednotlivých transformácií so zámerom jasne ukázať podobnosti i rozdiely fikčného a nefikčného naratívu.12 Jednotlivé roviny konštituovania narácie vysvetľuje W. Schmid nasledovne. Dianie vymedzuje ako amorfný súhrn situácií, postáv, dejov, ktoré sú v naratívnom diele explicitne alebo implicitne predstavené alebo logicky implikované. Dianie je preto priestorovo a časovo neohraničené a vnútorne neobmedzene členiteľné a konkretizovateľné. Príbeh je výsledkom výberu z diania. Nadbytok materiálovej komplexnosti a neobmedzenosti diania sa v príbehu redukuje dvoma selektívnymi operáciami – výberom určitých elementov diania (postavy, situácie, deje) a výberom určitých kvalít, ktoré prislúchajú vybraným elementom diania. Príbeh obsahuje fakty explicitne predstavené v texte, denotované situácie, postavy a deje v ich prirodzenom poriadku. Rozprávanie je výsledkom kompozície – elementy diania sú organizované do umelého poriadku, čo (vyjadrené v binárnom modeli fabula – sujet) znamená prechod do sféry sujetu, resp. (použijúc iný pojmový aparát) do sféry tvorenia zápletky. Kompozícia sa vytvára buď linearizáciou udalostí príbehu, alebo ich permutáciou. Prezentácia rozprávania ako jediná rovina narácie predstavuje fenorovinu, tj. jediná je prístupná empirickému skúmaniu. Základným postupom jej konštituovania je verbalizácia, teda podanie dosiaľ mediálne nemanifestovaného rozprávania vo verbálnom médiu. Odhliadnuc od niektorých odlišných využití pojmov (najmä pokiaľ ide o kategóriu príbehu) možno Schmidov model naratívnych transformácií fikčného textu porovnať s Whitovým výkladom vznikania historického naratívu a výsledkom komparácie je blízkosť oboch modelových štruktúr. Podobnosť, miestami až totožnosť identifikovaných rovín narácie a modifikujúcich operácií v rámci nich však platí predovšetkým na všeobecnej úrovni. Pri analýze konkrétnych špecifík jedného a druhého naratívu sú zrejmé i nezanedbateľné rozdiely, opodstatňujúce predel medzi fikčným a historickým textom. Pristavím sa pri jednotlivých rovinách a poukážem na niektoré najdôležitejšie dištinkcie. Hneď prvá rovina, rovina diania umožňuje pripomenúť jednu zo zásadných odlišností. Nie náhodou sa jej venoval i W. Schmid v pasáži o rozdieloch v ponímaní roviny diania, ktoré implikuje fikčný naratív, a roviny diania spojeného s historickým naratívom. Pripomína bazálny poznatok, že dianie fikčného diela má iný štatút ako dianie príbehu dejín, ktorý píše historik: „Ač je historické dění minulosti přístupné jen zprostředkovaně přes dějiny, tedy přes smysl zakládající redukci nepřetržité a nekonečně členitelné skutečnosti, (...) přesto se jako takové

12 WOLF SCHMID, Narativní transformace: dění, příběh, vyprávění, prezentace vyprávění, Brno-Praha 2004, s. 22 (dále citováno: W. SCHMID, Narativní transformace).

47


událo an sich. Tato fakticita a autonomie bytí schází literárnímu dění, a to i tam, kde se – jako např. v ›historickém‹ románu – zdá, že reálné události poskytují ›materiál‹ literárnímu příběhu.“13 Vo fikčnom diele ide o fiktívne dianie, čo znamená, že pre čitateľa je prístupné len ako re-konštrukt vytvorený ním samým na základe rozprávaného príbehu; preto ju ako samostatnú štruktúrnu rovinu diela pokladá Schmid za rovinu in absentia. Ide o dobre známu odlišnosť fikčného a historického naratívu: o rozdiel v ontologickej podstate spracúvaných elementov diania, zahrnutých v oboch druhoch naratívnych textov, čo súvisí s rovinou referencie: „Neníli dění [vo fikčnom naratíve – pozn. I. J.] nic jiného než implicitní výchozí materiál pro výběr, jehož výsledkem je příběh, nemůže být definováno se zřetelem ke skutečnému světu, ale jen v závislosti na příběhu, který toto dění implikuje. Dění může mít jen takový ontologický status a jen takové pragmatické možnosti, jimiž je vybaven samotný příběh.“14 Pokiaľ ide o rovinu historického diania, nemožno obísť problémy s „dostupnosťou“ reálnych udalostí (s ich sprostredkovanosťou, rôznou členiteľnosťou atď.). Historik sa nemôže odvolávať na udalosti ako také, ale len na udalosti nejako sprostredkované, najčastejšie opísané (pričom môže existovať viac než jeden opis rovnakej udalosti). Rovinu diania teda pre historika nepredstavuje samotná historická realita, minulosť v jej nekonečnej rozľahlosti a členitosti, ale súbor zachovaných stôp, ktoré k nej odkazujú. K tomu zrejme mieril aj H. White, keď napísal, že kronika sa vytvára výberom a zoradením faktov nespracovaných historických záznamov. V súčasnej teórii historických vied sa citlivo reflektuje nemožnosť textu obsiahnuť komplexne a celistvo akúkoľvek konkrétnu dejinnú situáciu, znaková sprostredkovanosť vypovedania o nej, aj postupnosť operácií, potrebných pri vytváraní historického textu. Jan Horský píše15 o koncepcii (socio-kultúrnej, dejinnej) skutočnosti, s ktorou historik (explicitne či implicitne) pracuje vo svojom texte, následne píše o predmete bádania (vlastný predmet štúdia historika) a napokon o pramenných stopách, ktoré odkazujú k predmetu štúdia. Konštrukčná povaha, kontingentnosť a viacnásobná podmienenosť poznania minulého diania je celkom zrejmá: „...vztah ke skutečnosti není vztahem k její neomezenosti a rozmanitosti, jež je přítomna v každé dějinné situaci (...) Není to vztah ke skutečnosti, jež by byla uchopitelná holisticky, celistvě co, do hloubky jakékoli konkrétní dějinné situace, nýbrž vždy pouze vztah k určité vrstvě této skutečnosti. Badatelsky uchopit určitou vrstvu znamená klást speci-

13 W. SCHMID, Narativní transformace, s. 26–27. 14 W. SCHMID, Narativní transformace, s. 27. 15 JAN HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním: úvahy o povaze, postupech a mezích historické vědy, Praha 2009, s. 28–29 (dále citováno: J. HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním).

48


fické otázky, uplatnit příhodné metody, tzn. konstituovat předmět bádání. Definování takového předmětu je výběrem, výsekem skutečnosti nejen v čase, prostoru, ale i co do její vrstvy.“16 To však neznamená, že historická narácia prestáva byť vedená úsilím o reprezentáciu minulej skutočnosti; mimotextová dátová základňa ostáva pre historický text zásadným východiskom, voči ktorému možno zvažovať „pravdivosť“ či „objektívnosť“ textu. V súvislosti s fikčným naratívom otázky tohto druhu nemá význam klásť. V ňom je vzťah medzi rovinou diania a textom výlučne opačný: o dianí možno usudzovať jedine na základe indícií daných textovo predstaveným príbehom. Ani radikálne narativisticky orientovaný historik však nevystačí len s tým, že by elementy historickej narácie vyvodzoval z nej samej a úplne by sa odpútal od referenčných vzťahov textu k minulému dianiu v aktuálnom svete. Rozdiel v ontologickom štatúte udalostí, ku ktorým odkazujú súčasti diania v histórii a v literatúre, napokon nie je v prípade H. Whita predmetom zásadných sporov. On sám jasne konštatoval, že historik pracuje s faktmi iného druhu ako autor umeleckej prózy. Referenčná rovina je podstatným a uznaným rozdielom. Zaujímavejšie bude posúdenie ďalších stupňov naratívnych transformácií, pri ktorých White konštatoval identickosť postupov v oboch naratívnych sférach. Vytvoriť príbeh v Schmidovom modeli znamená vybrať niektoré elementy diania a niektoré ich kvality. Na rozdiel od neohraničenosti diania je súbor prvkov príbehu ohraničený. Na to, aby bolo možné niektoré elementy vybrať z množiny diania, musí byť v rámci selekcie vytýčená istá línia zmyslu, ktorá určuje relevantnosť elementov pre príbeh. Vychádzajúc zo Simmelovej práce Problém historického času konštatuje, že rovnako ako historik aj autor fikčného textu musí cez neohraničené množstvo nekonečne deliteľných elementov daného úseku diania preložiť „ideovú líniu“, aby dospel k istým celkom. Pri prechode od diania k príbehu je evidentný podstatný aspekt: akýkoľvek text nemôže obsiahnuť dianie v jeho úplnosti. Preto je v ňom množstvo miest nedourčenosti – rovnako v umeleckom i historickom. „Nedourčenosť“ nie je ešte žiadnym umeleckým postupom, ide o nevyhnutný sprievodný jav každej jazykovej reprezentácie skutočnosti.17 Povaha nedourčenosti je však v oboch naratívnych triedach odlišná. Podľa Lubomíra Doležela18 má v prípade fikčného textu nedourčenosť povahu ontologickú, v historickom texte nachádzame epistemologickú nedourčenosť, danú limitmi ľudského poznania. Implikátmi tohto neodstrániteľného redukcionizmu a selektivity prí-

16 J. HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, s. 29–30. 17 W. SCHMID, Narativní transformace, s. 32. 18 LUBOMÍR DOLEŽEL, Fikční a historický narativ: setkání s postmoderní výzvou, Česká literatura 4/2002, s. 353.

49


behu sú dve operácie: zhustenie a natiahnutie. Vo všeobecnej rovine sa uplatňujú vo fikčnom aj historickom naratíve, ale ich povaha, funkcia a účinky sú rozdielne. Spoločne platí, že v zhustení a natiahnutí sa uplatňuje to, čo filozof histórie môže nazvať ideologickým hľadiskom, literárny vedec povedzme hodnotiacou perspektívou: významnosť epizód je určená aj uplatnením príslušnej operácie (to, čo je pokladané za dôležité, dostáva viac priestoru, venuje sa mu viac pozornosti). Rozdiel súvisí s naznačenou odlišnou referenciou oboch druhov naratívu. Vo fikčnom texte relevancia dejov a epizód v narácii nezodpovedá nijakým mimoliterárnym meradlám, posudzuje sa len z hľadiska príbehu, ktorý má byť rozprávaný.19 V historickom texte sa významnosť istých súčastí dá komparovať napríklad s textami iných historikov o tom istom fenoméne, prípadne s prameňmi či inými stopami minulého diania. Uplatnenie oboch operácií v historickom texte má inú podobu, pokiaľ ide o hodnotiacu perspektívu historika. V umeleckom texte sa s operáciami spájajú také funkcie a možnosti pôsobenia, ktoré v historickom texte nemajú miesto, resp. by boli vnímané ako neželateľné. Dobrým príkladom je jav, ktorý Schmid nazýva „pascou na čitateľa“ (príbeh obsahuje východiská na rozvíjanie predpokladaných línií zmyslu, ktoré sa však nenaplnia) , ale ešte výraznejším dokladom rozdielnosti je negácia, ktorá má byť zrušená. Podstata tohto postupu umeleckej literatúry spočíva v tom, že isté elementy diania síce neboli vybrané, ale in absentia k príbehu patria, pričom funkciou zámerného vynechania a následného substituovania vybraných elementov viac či menej zložitou súhrou textových indícií je aktivovanie osobitých kognitívno-estetických dimenzií textu: „Čtenář (...) musí zrušit negaci provedenou autorem a na základe pokynů v textu více či méně latentně obsažených ›reaktivovat‹ pro příběh ty elementy dění, jenž nebyly vybrány (...) Tento ne-výběr, jenž je treba zrušit, se stal jedním z charakteristických rysů novější prózy.“20 Z podstaty historického textu, ktorý v sieti spoločenských diskurzov plní v prvom rade inú ako estetickú funkciu, vyplýva výrazné obmedzenie pre takéto sémantické fluktuácie v denotatívnej rovine výpovede ako podložia pre fakultatívne, značne subjektívne a od individuálnych dispozícií recipienta závislé kompletizácie významového plánu textu. Ďalšiu odlišnú špecifikáciu fikčného a nefikčného naratívu umožňuje transformácia spojená s kompozíciou – v Schmidovom modeli predstavuje rovinu sujetu – pričom povrchové analógie (porovnajme Whitov výklad konštrukcie zápletky so Schmidovým konštatovaním: „V kompozici vyprávění se utváří smysl, jenž aktu-

19 W. SCHMID, Narativní transformace, s. 35. 20 W. SCHMID, Narativní transformace, s. 37.

50


alizuje a modifikuje významový potenciál uložený v příběhu.“21) by opäť nemali zastrieť rozdiel v obmedzeniach, resp. slobodách oboch naratívov. Pravda, dva základné postupy kompozície umeleckej prózy – linearizácia a permutácia – sú využívané aj v historickej narácii, no stupeň zložitosti pri konštruovaní kauzálneho prepojenia prezentovaných udalostí a ich časového usporiadania vo fenorovine prezentácie rozprávania je vo fikčnom texte vyšší a plní funkcie, na ktoré historický text neašpiruje. V samotnej prezentácii rozprávania (v oboch prípadoch sa uskutočňuje verbalizáciou) si podrobnejší prieskum zaslúži porovnanie pomeru a funkcií diegetických a nediegetických (exegetických) zložiek (zovšeobecnenia, komentáre, úvahy...), ba dokonca je na zváženie, či v nefikčnom naratíve je náležité uvažovať o diegetickej rovine, alebo by bolo vhodnejšie hľadať iný pojmový konštrukt. Predbežne azda možno konštatovať, že v texte historika dominuje exegetická rovina ako napĺňanie snahy podať (zovšeobecňujúce) vysvetlenie toho, čo sa (prípadne, istým spôsobom) diegeticky „predvedie“. Pomer diegetickej a exegetickej zložky vo fikčnej literatúre je pravdepodobne iný a diferencovanejšie sú i možnosti vo vytváraní súhry či napätia medzi nimi; niekedy môžu byť obe roviny vystavané tak, aby smerovali „proti sebe“, alebo „predvádzali“ čitateľovi rafinovanú hru, čo môže byť cenené v umení, ale sotva akceptovateľné v tradičnom historickom texte. Vcelku platí konštatovanie Dorrit Cohnovej,22 že pri analýze nefikčného naratívu sa skúma diskurzívny aspekt menej pozorne ako v prípade fikčného textu (v historickom texte sa obe roviny viažu ustálenejšími, menej zaujímavými spôsobmi ako vo fikcii) a ťažisko sa umiestňuje na príbeh. Pritom podľa Cohnovej možno identifikovať podstatne odlišné formálne rysy, ktoré zabraňujú tomu, aby sme pokladali historické diela za romány a naopak, práve v rovine diskurzu. Naopak, rovina príbehu je pre ňu málo produktívna pre transparentné určenie rozdielov a naratívne teórie, obmedzujúce sa na príbeh, nemôžu nijako pomôcť pri stanovovaní predelu medzi fikciou a nefikciou.23 Diferencie, ktoré som pripomenul a stručne komentoval v tomto príspevku, sú zaujímavé i preto, že sa vzťahujú k príbehu a potvrdzujú názor, že relevantné predely medzi ustálenými kódmi historického a fikčného naratívu možno nájsť na oboch úrovniach osvedčeného modelu naratologickej analýzy (príbeh, diskurz). Na záver je potrebné pripomenúť, že H. White si podstatné rozdiely medzi fikciou a historickým textom uvedomoval aj z hľadiska vytvárania zápletky. Pri 21 W. SCHMID, Narativní transformace, s. 40. 22 DORRIT COHNOVÁ, Co dělá fikci fikcí, Praha 2009, s. 141. 23 D. COHNOVÁ, Co dělá fikci fikcí, s. 143.

51


ich konkretizovaní hneď po odlišnosti v ontologickom založení udalostí v oboch triedach diskurzov („Na rozdíl od literární fikce (...) tvoří historická díla události existující mimo vědomí pisatele. Události, o nichž se dovídáme z románu, mohou být vymyšleny způsobem, jakým nemohou (neměly by) být vymyšleny události v historii.“24) uvádza „jednoduchosť“ foriem konštrukcie zápletky, s ktorou vystačia historici, v porovnaní s mnohovrstevnatými a bohato štruktúrovanými dielami umeleckej literatúry a rozdielne funkcie oboch naratívov („...historik nevypráví příběh...›jen kvůli příběhu samotnému‹, má sklon konstruovat zápletky svých příběhů podle těch nejkonvenčnějších forem...“25). Záujem o rozhrania fikčných a nefikčných textov má význam pre literárnu vedu okrem iného aj preto, aby sa ukázalo, či pojem fikcia ostane vágnym, dištinktívnej platnosti zbaveným rezíduom literárnovedného aparátu, alebo sa potvrdí opodstatnenosť jeho využívania v súvislosti s textami, ktoré majú svoje osobitné znaky, neredukovateľné na vlastnosti z istého hľadiska príbuznej skupiny textov.

Tento príspevok vznikol ako súčasť riešenia grantového projektu VEGA č. 2/0207/09 „Metodologické a filozofické problémy prírodných, sociálnych a humanitných vied“.

Ivan JANČOVIČ Katedra slovenského jazyka a literatúry FHV UMB, Tajovského 41, 974 01 Banská Bystrica Slovenská republika e-mail: [email protected]

24 H. WHITE, Metahistorie, s. 20. 25 H. WHITE, Metahistorie, s. 22.

52

Niektoré teoretické aspekty konštrukcie a recepcie historických narácií Juraj Šuch

SOME THEORETICAL ASPECTS OF CONSTRUCTION AND RECEPTION OF HISTORICAL NARRATIVES The author of the article considers some aspects of construction of historical narratives which role are stressed differently in reflections of nature of historical narrative. Traditional view to nature of history (and historical narratives) is represented by G. Elton. Narrative constructivism represented by H.White and F. Ankersmit emphasized role of language and necessary impact of used theories that having ideological implication. From the point of view of author assessment of historical narratives is connected with communities of historians sharing common values. Keywords: past, construction of historical narrative, image of the past, reception of narrative

Po niekoľko storočí bola historická narácia považovaná za prirodzeného a legitímneho sprostredkovateľa historického poznania, ktoré svojim recipientom podáva určitý realistický obraz o minulosti. Historickými naráciami sprostredkované verbálne obrazy historickej reality vyvolávali u recipientov rôznu mieru ich akceptácie.1 Stručné zamyslenie sa nad otázkami spojenými s procesom pozná1

S problematikou obrazu sa v spojitosti s históriou v krátkosti zaoberal Zdeněk Vašíček v knihe Archeologie, historie, minulost. V súvislosti s charakterom historického obrazu minulosti zdôraznil jeho aleatorickosť, pričom bližšie nenaznačil ako by sa jeho chápanie historického obrazu mohlo vzťahovať k jednotlivým koncepciám historických narácií objavujúcich sa v anglosaskej literatúre. Samotný text historickej narácie sa snaží recipientovi na základe charakteristík jednotlivých postáv (skupín) a ich konania v určitých dobových kontextoch predstaviť realistický („skutočný“) obraz diania v danom historickom období. Recipient si obraz minulosti generuje z historického textu na základe pochopenia a syntézy jednotlivých tvrdení, ktoré sa vzťahujú k jednotlivým situáciám (udalostiam). Vzhľadom na charakter historickej

53


vania a predstavovania minulosti nám môže napomôcť k poodhaleniu relevantných dôvodov pre vysvetlenie nielen tvorby rôznych obrazov historickej reality v historických naráciách, ale aj ich odlišnej akceptácie. Hľadanie príčin týchto diferencií budeme viazať predovšetkým na reflexiu procesov tvorby historických narácií vo vybraných prácach anglosaských historikov a teoretikov.Poznanie diania v minulosti je u historikov viazané na prekonávanie množstva problémov, ku ktorým sa neustále objavuje viacero „vhodných“ riešení. Väčšina historikov si uvedomuje problémy, ktorých riešenia sprevádzajú nielen ich historický výskum, ale tiež predstavovanie historickej reality. V akejkoľvek odbornej publikácii, ktorá rozoberá historické poznanie sa stretávame s návrhmi, ako by sa historici mali vyrovnávať s problematikou absencie (dostupnosti) pramenného materiálu alebo naopak so selekciou relevantných pramenných materiálov. Dostupný pramenný materiál predstavuje základnú východiskovú poznávaciu bázu historika. Postoje historikov a teoretikov k významu a možnostiam rôznej interpretácie dostupného pramenného materiálu vo vzťahu k tvorbe „pravdivého“ obrazu minulosti sa môžu odlišovať. Vzhľadom na rôzne postoje a presvedčenia dotýkajúce sa prekonávania epistemologických problémov spojených s poznávaním a následne s naratívnym predstavovaním minulosti by sme mohli uvažovať o širšom názorovom spektre s dvoma pólmi. Jeden pól by predstavoval postoj tzv. (krajného) naratívneho realizmu a druhý pól by mohol byť označený ako (krajný) naratívny konštruktivizmus.2 Postoje naratívnych realistov k histórii ako disciplíne zvyčajne zdôrazňujú presvedčenie o možnosti postupného a neustále upresňujúceho poznania historickej reality, ktoré vzniká odstraňovaním subjektívnych náhľadov pri vzájomných stretoch rôznych interpretácií pramenného materiálu v komunite historikov. Tento postoj je blízky „tradičnému“ chápaniu histórie, ktorý reprezentoval v druhej polovici minulého storočia Geoffrey Elton. Táto názorová pozícia vychádza z predpokladu odhaleniu pravdivého obrazu minulosti na základe detailného poznania prameňov a vzájomného usúvzťažňovania získaných poznatkov. Z jeho pohľadu historikova práca pripomína skladanie (dlažbovej) mozaiky na základe predstavy historika vychádzajúceho z jeho profesionálneho prístupu k pramennému materiálu. Jednotlivé prvky „mozaikového obrazu minulosti“ historik nielen usporadúva, ale aj dopĺňa na základe svojho (erudovaného) poznania vnútorných súvis-

narácie a ňou ponúkaného obrazu (predstavy) minulosti sa javí ako opodstatnené uvažovať o jej holistickom charaktere. Bližšie ZDENĚK VAŠÍČEK, Archeologie, historie, minulost, Praha 2006, s. 97−98. 2 Podrobnejšie JURAJ ŠUCH, Niekoľko poznámok k naivnému realizmu, konštruktivizmu a kritickému (vedeckému) realizmu, Filozofia 65/2010, č. 7, s. 664−671.

54

Juraj Šuch: Niektoré teoretické aspekty konštrukcie a recepcie historických narácií

losti daného obdobia.3 Samotné zaujatie dobovej perspektívy historických aktérov sa stáva z pohľadu historika presvedčivejšou garanciou jeho profesionálneho obrazu minulosti ako prípadné odolávanie sa na aktuálne „módne“ teórie.4 S názorovým postojom naratívnych realistov sa spája zdôraznenie posudzovania historických narácií len na základe faktov zviazaných s údajmi v dostupných prameňoch. I keď sa zdá, že v niektorých oblastiach historického výskumu a jeho predstavovania by sa historik nemusel výraznejšie priznávať k uplatneniu určitej sociálnej teórie, v prípadoch zložitejších sociálnych javov sa pred historikom nevyhnutne objavuje voľba vedomého (neuvedomeného) použitia určitej sociálnej teórie (vývojovej koncepcie). Zároveň s voľbou určitej teórie si historik volí aj určitú perspektívu, z ktorej bude nahliadať na pramenný materiál a syntetizovať získané poznanie. Eltonov rezervovaný postoj k uplatneniu sociálnych teórií je na jednej strane pochopiteľný, keďže význam teórií sa postupne mení a často bývajú nahradené novými alebo prepracovanejšími teóriami. „Presvedčivejším“ a „trvalejším“ riešením voľby perspektív sa javí „objavenie“ dobovej perspektívy, s ktorou by sa viazalo predstavenie „nadčasového“ obrazu historickej reality. Varovný Eltonov postoj k uplatneniu sociálnych teórií uspokojivo nezodpovedá otázky, ktoré sa objavujú v spojitosti s každodennou praxou historikov potvrdzujúcou využívania rôznych sociálnych teórií. Snaha o autonómne postavenie historika, ktorého erudované poznanie minulosti z perspektívy nej samotnej len v teoretickej rovine marginalizuje možný skresľujúci pôsobenie (neuvedomovaných) dobových pohľadov a ideových vplyvov či teórií na prácu historika. Pôvod pluralizácie spôsobov zobrazovania a tým zároveň aj „znejasňovania“ obrazu o minulosti nevyhnutne vychádza z dobovej situovanosti historikovho chápania a predstavovania ním skúmaných historických udalostí. Pred stúpencami Eltonovej názorovej pozície sa prirodzene objavuje problém výberu obrazu minulosti z prác, ktoré ponúkajú rozdielne pohľady na minulosť. V spojitosti s týmito odlišnými pohľadmi sa objavujú aj rôzne obrazy minulosti, ktorých autori sa budú odvolávať na svoje zaručene správne zaujatie perspektívy

3

Elton svoju predstavu „správneho historického prístupu“ podrobnejšie priblížil vo svojej knihe Prax histórie. Bližšie GEOFFREY ELTON, The Practice of History, Cambridge1967, s. 65−101.

4 Nielen vo svojej knihe Prax histórie, ale aj v neskoršej práci Návrat k podstatám varoval Elton historikov pre uplatnením (určitých) teórií. Bližšie GEOFFREY ELTON, Return to Essentials, Cambridge 1991, s. 28−29. V tejto súvislosti sa objavuje otázka, akým dôveryhodným spôsobom sa historik môže dopracovať k poznaniu vnútorných súvislostí a k dobovej perspektíve skúmaných historických aktérov. Problém voľby určitého hermeneutického prístupu alebo zvolenie si niektorej zo sociologických teórií je voľbou vždy len jednej z viacerých metodologických alternatív. Zdá sa nám naivným domnievať sa, že historikom zvolený určitý metodologický prístup generujúci naratívny obraz dejín by neimplikoval u recipienta určitú ideovú (hodnotovú) orientáciu.

55


dobových aktérov. V tejto situácii sa častokrát zvýrazňuje problematika významu historikovej perspektívy v naratívnych predstaveniach minulosti ako aj význam ich voľby teórií (konceptuálneho aparátu) pri spracovávaní pramenného materiálu. Východiskový predpoklad realistického názorového postoja je v súlade s našou intuitívnou predstavou a presvedčením, ktoré vychádza z našej každodennej skúsenosti potvrdzujúcej existenciu len jednej pevne určenej kontúry prežitej minulosti. Podobne ako v prípade nášho osobného „cestovania“ prostredníctvom vybavovania si udalostí z nášho každodenného života, tak aj v spojitosti s úvahami o poznaní historikov sa objavuje intuitívne presvedčenie o tom, že (erudovaní, zasvätení a dostatočne autonómne pracujúci) historici dokážu na základe vysvetlenia prameňov a zistenia relevantných faktov pravdivo poznať a rekonštruovať dianie v minulosti. Samotné realistické presvedčenie predpokladá možnosť reálneho napĺňania možnosti historikov zaujať jednu správnu „dobovú perspektívu“ a tým sprostredkovať pravdivý (mapujúci) obraz o dianí v minulosti. Vzhľadom na existenciu viacerých odlišujúcich sa naratívnych obrazov minulosti, ktoré sa odvolávajú na „dobovú perspektívu“, sa objavuje problém výberu spomedzi nich alebo skôr spôsob odkrývania a odstraňovania „subjektívneho“ z ponúkaných naratívnych obrazov. V takých prípadoch Eltonove zdôrazňovanie významu profesionálneho prístupu historika alebo jeho predstavenia „správnej“ dobovej perspektívy neposkytuje recipientovi relevantné teoretické východiská pri potrebe jeho výberu „pravdivého“ obrazu minulosti. V posledných desaťročiach minulého storočia čoraz viac začali pútať pozornosť názory teoretikov, ktoré výraznejšie poukazovali na problémovosť názorov tábora naratívnych realistov, ktoré boli v porovnaní s nimi bližšie k tradičnému pohľadu na prácu historika. V anglosaskom kontexte tento prúd reprezentovali práce Haydena Whita (neskôr F. Ankersmita). White vo svojej známej knihe Metahistória v spojitosti s konceptualizáciou historickej práce a podávaním obrazu o historickom dianí prostredníctvom historických narácií poukazuje na konštituujúci význam modov konštrukcie zápletky („sujetu“), argumentácie a ideologickej implikácie ako aj predzobrazujúcich trópov.5 I keď White jednoznačne neurčuje v tejto knihe vzájomné vzťahy medzi týmito modmi, tak sa zdá, že význam ich úlohy v celku narácie nastoľujú viaceré otázky.6 Pripustenie relevantnosti estetic5 I keď sa pri preklade Whitovho termínu „emplotment“ objavuje viacej možností, tak v tomto texte ho budem prekladať ako „sujet“. Bližšie HAYDEN WHITE, Metahistorie, Brno 2011. s. 21−49. 6 V tejto súvislosti si napríklad môžeme položiť otázku významu a vzájomných vzťahov povrchových módov ako aj otázku dotýkajúcu sa miery priamej súvzťažnosti povrchových modov s hlbinnou úrovňou trópov.

56


kých a ideových aspektov historických narácií sa odráža na formovaní kritérií pri posudzovaní alternatívnych predstáv o minulosti, ktoré sú morálne a estetické.7 Relativizujúci pohľad na povahu historických narácií rozvíjal White v neskorších prácach, pričom v súbore statí pod názvom Obsah formy sa prikláňal k formotvornému významu ideológií.8 Napriek obmieňanému a diskutabilnému postaveniu, funkcii a významu trópov vo Whitových prácach je zrejmé, že spôsob čitateľovho dekódovania významu prenášaného trópmi v textoch historikov prispieva nielen ku generovaniu „podfarbenia“ obrazu historických udalostí v narácii, ale nakoniec aj k úrovni ich akceptácie alebo spochybnenia. Whitovým kladením dôrazu na historikove určovanie typu zápletky sa „legitimizuje“ fikcionalizovanie a deformovanie „skutočného“ historického obrazu minulosti. Týmto White sproblematizoval vnímanie tradičného chápania histórie, podľa ktorého naratívna história odráža (mapuje) historickú realitu. Zároveň s problematizovaním toho obrazu nastolil otázku vymedzenia vzťahu historického diskurzu k historickej realite. Konštrukcia naratívnych obrazov minulosti v historických naráciách bola problematizovaním tohto vzťahu do určitej miery „podriaďovaná“ faktorom, ktoré sa historici za pomoci historickej kritiky pokúšali skôr eliminovať ako na nich „budovať“ legitimitu svojho pohľadu na minulosť. Whitove zvýraznenie úlohy zápletkových (sujetových), argumentačných a ideologických modov pri konštrukcii historických narácií do určitej miery napomáha „problematicky“ zdôvodniť vytváranie plurality naratívnych zobrazovaní historickej reality. Zároveň so zakomponovaním spomenutých konštitutívnych faktorov historického vysvetlenia jeho koncepcia ponúka dôvody odlišnej akceptácie historických narácií. Uznanie odlišných naratívnych obrazov minulosti recipientmi vo Whitovej koncepcii nebude pevne viazané na samotné informácie v texte historickej narácie, ale do značnej miery na spôsob ich naratívneho spracovania. Jedným z vážnych dôsledkov Whitovho pohľadu na históriu je nastolenie otázky dotýkajúcej sa vymedzenia „hraníc“ legitimizujúcich históriu ako osobitú disciplínu najmä voči literatúre. Sproblematizovanie tradičnej predstavy histórie, podľa ktorej historici vo svojich prácach predstavovali odraz historickej reality, sa objavuje v prácach Franka 7

H. WHITE, Metahistorie, s. 556.

8 V súvislosti s problematikou významu a naratívnej formy White tvrdil, že moderné ideológie „udeľujú význam histórii, čo spôsobuje, že jej evidentný zmätok sa stáva napokon zrozumiteľným pre rozum, pochopenie alebo estetickú senzitivitu (...) v rozsahu, v akom to uskutočňujú, tieto ideológie zbavujú históriu istého druhu bezvýznamnosti, a tak samotné môžu podnecovať žijúce ľudské bytosti a ich deti k utváraniu odlišného spôsobu života, čo znamená, určovať ich životom význam, za ktorý oni budú plne zodpovední.“ Pozri HAYDEN WHITE, Content of the Form, Baltimore 1987, s. 72.

57


Ankersmita Naratívna logika, História a tropológia, či Historická reprezentácia. Východiskové konštrukčné prvky historických narácií predstavujú podľa neho jednotlivé historikove tvrdenia, ktoré pripomínajú krátke ťahy štetcom maliara pri zobrazovaní krajiny alebo charakteru postavy. Na rozdiel od celku narácie môžeme podľa neho posudzovať pravdivostnú hodnotu jednotlivých tvrdení.9 Na rozdiel od tradičného názoru historikov Ankersmit problematizoval existenciu transformujúcich pravidiel, zaručujúcich presvedčivý „preklad“ historickej reality do jazykovej úrovne narácie.10 Kľúčovú úlohu pri konštruovaní historickej narácie a obrazu o minulosti pripísal historickým substanciám, ktorých úlohou bolo nielen organizovanie jednotlivých tvrdení v narácii, ale aj poskytovanie určitých perspektív na zobrazovanú udalosť.11 Predovšetkým s ideou naratívnej substancie sa objavuje otázka perspektívy a s tým súvisiaceho ideového nasycovania (tónovania) zdanlivo „neutrálnych“ tvrdení („ťahov štetca“). Výraznejšie sa otázka ideového aspektu obrazu minulosti v historickej narácií objavuje v spojitosti s posudzovaním ich objektivity, na čo upozornil Steven Crowell.12 Rovnako ako on si môžeme položiť otázku, či aj s posudzovaním dosahu (scope) historickej narácie sa priamo nenastoľuje problém relevantnosti ideovej orientácie recipienta, akceptujúceho určité tónovanie predstavovaného obrazu dejinného diania. Zdá sa, že historik bude jemu blízkymi hodnotami nasycovať obraz minulosti svojím výberom určitej teórie a perspektívy, ktorá bude viesť k zvýrazňovaniu alebo naopak k potláčaniu vybraných čŕt (aspektov). Z pohľadu Ankersmitovej koncepcie ideový faktor je najprv „neviditeľný“; zjavuje sa až v spojitosti s recepciou historickej narácie. Recipient pri voľbe jednej z dvoch narácií, ktoré podávajú odlišný obraz o historickej realite (zvýrazňujúcej odlišné aspekty a s nimi spojené hodnotové orientácie), zviditeľňuje aj svoju ideovú pozíciu. Vzhľadom na uvedomenie si konštrukčného charakteru obrazu minulosti v historickej narácii sa recipient nemusí stotožniť ani s jednou ponúkanou možnosťou, pričom jeho odmietnutie sa môže stať podnetom k tvorbe inej obrazovej alternatívy, ktorá rozšíri ponúkané spektrum obrazov. Podobne ako pri Whitovi tak aj pri Ankersmitovi sa stretávame s poukazovaním na „neprekona-

9 FRANK ANKERSMIT, Narrative Logic. A Semantic Analysis of the Historian’s Language, Hague 1983, s. 77 (dále citováno: F. ANKERSMIT, Narrative Logic). 10 F. ANKERSMIT, Narrative Logic, s. 86. 11 F. ANKERSMIT, Narrative Logic, s. 103. 12 Bližšie STEVEN CROWELL, The Heterogeneity of Historical Discourse, History and Theory 37/1998, č. 3, s. 234−236.

58


teľný“ rozdiel medzi obrazom ponúkaným historickými naráciami a samotnou historickou realitou, ktorej podoba a kontúra nie je fixovaná.13 Vzhľadom na spomínané koncepcie je zrejmé, že sa rôznym spôsobom vyrovnávali s problematikou významu ideových (hodnotových) a teoretických aspektov sprevádzajúcich konštrukciu a recepciu historických narácií. Problematika týchto aspektov v historických naráciách sa výraznejšie objavuje v spojitosti s procesom recepcie obsahu historických narácií, ktorý odzrkadlí stotožňujúci sa alebo spochybňujúci postoj recipienta k dekódovanému obrazu minulosti. V procese samotnej konštrukcie historickej narácie zostáva historikov jeho vlastný ideový postoj zväčša ukrytý – splývajúci v samotnom teoretickom prístupe pri skúmaní zvolenej oblasti historickej reality. I keď existencia historikových ideových postojov, ktoré ovplyvňujú tvorbu textu narácie, sa všeobecne akceptuje, tak jej význam zostáva nejasne vymedzený.14 V tejto súvislosti sa môže objaviť nielen otázka vzájomného súvisu ideového postoja historika s jeho použitým teoretickým aparátom pri vytváraní obrazu minulosti, ale aj otázka určovania „pravdivého“ obrazu minulosti. Zdá sa, že vzhľadom na proces dekódovania celostného obrazu historického deja v historických naráciách je presné vymedzovanie „deliacej čiary“ medzi ideovou perspektívou a s ňou sa prirodzene spájajúcim teoretickým aparátom veľmi problematické. Historici zvyčajne pri svojom výbere metód prirodzene inklinujú k takému výberu metód a teoretického aparátu, ktoré podporia ich predstavy o charaktere diania v minulosti. Porovnávanie obsahov historických narácií naznačí nielen rozdiely medzi ich ponúkanými naratívnymi obrazmi minulosti, ale aj možné podoby minulej reality. V čoraz pestrejšom spektre ideových a teoretických prístupov sa zvýrazňuje nielen problém jednoznačného určenia „skutočného“ obrazu minulosti, ale aj relatívnej platnosti (dôveryhodnosti) jednotlivých obrazov „odrážajúcich“ historickú realitu. Domnievame sa, že historik svojou voľbou určitej ideovej perspektívy a na ňu nadväzujúceho teoretického aparátu (hodnotovo) tónuje („tieňuje“) naratívny obraz diania v minulosti. Vzhľadom na historikove možnosti rôzneho „tieňovania“ sa zvýrazňujú odlišné aspekty (črty) minulosti, ale vzniká aj predpoklad konštrukcie odlišných predstáv o dianí v minulosti. Nielen prípadné „nové“, ale aj 13 Bližšie FRANK ANKERSMIT, History and Tropology. The Rise and Fall of Metaphor, Los Angeles 1994, s. 117. 14 V tejto súvislosti nadobúda osobitý význam analýza štruktúry historických narácií Jerzyho Topolského. Z jeho pohľadu je možné v historických naráciách rozlišovať informačnú, argumentačnú (persuazívnu) a ideologicko-teoretickú subštruktúru (vrstvu). Kľúčovú úlohu v „usporiadavaní“ jednotlivých historických obrazov (selekcii, hierarchizácii informácií ako aj voľbe perspektívy) v historickej narácii pripisoval práve hlbinnej ideologicko-teoretickej subštruktúre. Bližšie JERZY TOPOLSKI, Jak się pisze i rozumie historię, Warszawa 1998, s. 348.

59


„hraničné odtiene“ naratívnych zobrazení minulosti môžu u recipientov vyvolávať predstavu rôznych obrazov minulosti. Zdá sa, že „zložitá a vrstevnatá historická realita“ pri pokusoch historikov o jej naratívne zobrazenie je zahaľovaná (a tým aj formované) do rôznych farieb a ich odtieňov, čím môže nadobúdať rozmanité a „pestrofarebné“ podoby. Predovšetkým vzájomná koexistencia viacerých rôzne tieňovaných naratívnych predstáv minulosti intenzívne nastoľuje otázku dôveryhodnosti ponúkaných naratívnych predstáv minulosti, ako aj o „skutočnej“ podobe minulosti. Pri dôslednom uvedomovaní si súvislostí spojených s konštrukciou naratívneho obrazu minulosti sa presvedčenie recipientov o správnosti určitého naratívneho predstavenia jej podoby značne oslabuje. Historická skutočnosť sa ocitá v „hre“ rôznych ideových a teoretických prúdov historikov, ktorí svojimi prácami nielen odhaľujú „prehliadané“ a „dovtedy neobjavené“ črty a aspekty minulosti, ale zároveň sa tým podieľajú na pluralizácii historických obrazov znejasňujúcich jej podobu. Možno práve rôznym uplatňovaním rozdielnych ideových a teoretických prístupov, ktoré sa objavujú pri historikovom pojmovom „tónovaní“ obrazu minulosti, nebude najväčší problém pri naratívnom zobrazení historickej reality súvisieť až tak s otázkou odstránenia „redukujúceho“ (zjednodušujúceho) účinku vychádzajúceho z aplikovania teórií, ako skôr s otázkou hľadania správneho výberu medzi rôznymi obrazmi spojenými s určitými teoretickými a následne tým aj ideovými (hodnotovými) prístupmi.15 Posuny v podobách historickej reality súvisia s dynamikou názorového vývoja v jednotlivých skupinách historikov, ktorých spája spoločná ideová, teoretická ako aj hodnotová orientácia. Pred historikmi sa objavuje alternatíva výberu medzi podaním naratívneho obrazu minulosti v „tradičnej“ farbe (odtieni), alebo v „hraničnom“ odtieni, ktorý by poukazoval na nové významy dovtedy dostatočne „nedocenených“ faktorov, udalostí či aspektov jednotlivých dejinných situácií. Tento hraničný odtieň by mohol posúvať „hranice“ akceptovateľnej predstavy o minulosti, ktoré sú vymedzované naratívnymi obrazmi minulosti určitej (legitimizujúcej) skupiny historikov (s podobnou ideovou a hodnotovou orientáciou). V prípade voľby „tradičného“ odtieňa z pohľadu určitej skupiny sa historici „zaraďujú“ alebo skôr podriaďujú svojimi predstavami o minulosti určitým „legitimizujúcim“ obrazom. V prípade historikovej voľby „hraničného“ tieňa sa jeho práca môže neskoršie ocitnúť medzi neúspešnými „alternatívnymi“ pokusmi (majúcimi marginálnu odozvu v historickej komunite), ale aj môže sa stať podnetným poku15 Na problematiku výberu metód ako aj miesto teórie v českom dejepisectve nedávno upozornil vo svoje štúdii Jan Horský. JAN HORSKÝ, Teorie jako konstitutivní rys vědeckosti a jejich místo v českém dějepisectví, Dějiny − teorie – kritika 8/2011, s. 323.

60


som, ktorý vyústi do legitimizovania nových obrazov a predstáv o minulosti. Nepochybne tieto možnosti poskytuje práve špecifický charakter naratívneho predstavovania minulosti, ktorý si je ťažko predstaviť bez reflektovania problematiky ideových a teoretických vplyvov v procese jeho konštrukcie a recepcie.

Tento príspevok vznikol ako súčasť riešenia grantového projektu VEGA č. 2/0207/09 „Metodologické a filozofické problémy prírodných, sociálnych a humanitných vied“.

Juraj ŠUCH Katedra filozofie FHV UMB, Tajovského 40, 974 01 Banská Bystrica Slovenská republika e-mail: [email protected]

61

Narratio versus noesis? Několik poznámek k reflexi narativistických kritik dějepisectví Roman Pazderský

NARRATIO VERSUS NOESIS? SOME NOTES TO THE REFLECTION OF NARRATIVIST CRITICISMS OF HISTORIOGRAPHY Submitted article offers a concise introduction to selected arguments, which historical science can currently respond to narrativist criticisms of historiography, especially Hayden White’s and Paul Veyne’s work represented. First chapter includes a clear outline of the fundamental narrativist basis, that cast doubt on the scientific status of historiography, together with their adequate corrections. In the second part, the author tries to find a suitable “modus vivendi” among narrativist critics on the one hand and the defense of the scientific status historiography on the other. Author here continues in some opinions of Paul Ricoeur, Roger Chartier or Reinhart Koselleck. From the Czech environment, which is this study primarily devoted, are reflected especially views of Jan Horský and Zdeněk Vašíček. Keywords : thinking about history 20th − 21th centuries, theory and methodology of historiography, narrativist theories, scientific status of historiography, history and narrative

Přiznám se, že nepatřím ke stoupencům kompilativních studií. Čestnou výjimku však tvoří případ, je-li ku všeobecnému prospěchu ony již v minulosti vyřčené poznatky znovu opakovat a připomínat. Aniž bych chtěl sahat hlouběji do svědomí české historické obce, k čemuž se v žádném případě necítím být povolán, považuji za nutné konstatovat, že české dějepisectví obecně, přes všechny své nesporné kvality, dlouhodobě trpí citelným deficitem v oblasti kultivace svého bádání jeho průběžnou teoreticko-metodologickou reflexí. Nelze sice hovořit

63


o absenci specializovaných teoretických prací v produkci domácí historiografie, kterých naopak každým rokem úspěšně přibývá. Problém spočívá spíše v tom, jak se u nás k teoriím častokrát přistupuje z pozice jiných, faktografičtěji orientovaných odvětví historiografie, jež vnímají teoretická studia více jako samostatný, uzavřený a nezřídka navíc ještě „pochybný“ obor historické vědy, méně však jako její přirozenou a organickou součást, nedílně doprovázející proces vší historiografické práce. Tvrzení, že teprve teorie se může stát skutečnou mírou vědeckosti, u nás přitom hlásal již v první polovině minulého století např. Emanuel Rádl.1 Je proto s podivem, že pokud se někteří z mála českých „teoreticky“ myslících historiků snaží tento poznatek připomenout svým kolegům i takřka sto let po Rádlovi, nesetkávají se zpravidla s přílišným pochopením.2 Apriori rezistentní postoj některých dějepisců vůči prosakování teoretických infiltrací do lůna „exaktní“ historické vědy má pak ve svém důsledku značně paradoxní dopady a vede k četným konfúznostem a nonsensuálním pikanteriím. Jednou z nich například je, že principiální odmítání narativistických kritik dějepisectví, které se snaží učinit z historické vědy pouhé historické vyprávění, kráčí u mnohých historiků ruku v ruce s podceňováním teoretických aspektů historikovy tvorby, kterým jde (v Rádlově smyslu) právě o to, učinit z historického vyprávění historickou vědu. Co pak ovšem zbude z celku historiografie, postavíme-li se současně na jedné straně proti narativnímu konstruktivismu, jenž zbavuje dějepisectví jeho scientistního nároku a zároveň proti (re)konstruktivismu teoretickému, jehož cílem je naopak vědecký status historiografie obhájit? Úkolem následujících řádek je tedy alespoň zčásti přispět ke zlepšení uvedeného stavu a seznámit širší okruh zájemců s konkrétní problematikou, jež dlouhodobě zaměstnává mysl předních současných teoretiků historické vědy, a kterou je hledání adekvátní odpovědi na tzv. narativistické kritiky dějepisectví, jejichž rozpuk přinesla zejména sedmdesátá a osmdesátá léta dvacátého století.

1

Viz EMANUEL RÁDL, Moderní věda. Její podstata, methody, výsledky, Praha 1926, s. 15.

2 Výmluvným gestem byly v tomto směru reakce na vystoupení Jana Horského na X. sjezdu českých historiků v Ostravě v září roku 2011. Viz JAN HORSKÝ, Teorie jako konstitutivní rys vědeckosti a jejich místo v českém dějepisectví, Dějiny − teorie − kritika 7/2011, s. 311–328 (dále citováno: J. HORSKÝ, Teorie jako konstitutivní rys vědeckosti). Srov. RADMILA ŠVAŘÍČKOVÁ− SLABÁKOVÁ, Pár úvah nad X. sjezdem českých historiků v Ostravě, Dějiny − teorie − kritika 7/2011, s. 335−339.

64

Roman Pazderský: Narratio versus noesis? Několik poznámek k reflexi narativistických kritik dějepise

1. Kritika některých narativistických koncepcí Před započetím vlastního výkladu pokládám za potřebné poznamenat, že integrovat výrazné individuality navzájem velmi diferencovaných osobností pod paušalizující pojem „narativistických kritiků dějepisectví“ je samozřejmě značnou simplifikací.3 Velmi odlišnou povahu má narativní konstruktivismus Haydena Whita, Franka Ankersmita i Paula Veyna, nehledě na specifické persóny Paula Ricoeura a Michela de Certeau, jejichž prvoplánové řazení k narativistickým proudům dějepisectví bych považoval za velmi nešťastné. Mé vědomí si této rozrůzněnosti snad může být alespoň částečným ospravedlněním užívání uvedené paušalizující šablony. Texty narativistických kritiků dějepisectví nepochybně disponují silným persuasivním potenciálem. Jsou přesvědčivé svou myšlenkovou i stylistickou dimenzí, mnohé jistě upoutá jejich argumentační vehemence, nekompromisní kritičnost i umění pregnantních formulací. Není proto příliš obtížné nalézt v těchto dílech výstižné proklamace, které bychom mohli chápat jako základní kréda narativismu. Uveďme např. dvě takové sentence z pera Paula Veyna. Historie podle něho „zůstává v principu vyprávěním a to, čemu říká vysvětlení, není nic než způsob, jímž se vyprávění organizuje jako pochopitelná zápletka.“4 Proto je historie v posledku to, „co z ní, bez našeho vědomí, činí konvence žánru“,5 rozuměj žánru literárního a narativního. Také v tomto směru mnohem umírněnější Paul Ricoeur vystavěl své monumentální dílo na předpokladu, že jestliže je hlavní náplní dějepisectví vytvářet konstrukt historického času, který specifickým způsobem řeší aporetiku časovosti – postulovanou již Augustinem – tím, že zprostředkujícím způsobem refiguruje žitý (psychologický) a kosmický (univerzální, fyzikální) čas pomocí narativních struktur,6 musí mít i historie podobu vyprávění.7 Mezi časem a vyprávěním totiž podle Ricoeura existuje vzájemná kruhová vazba, neboť čas může být člověkem vnímán pouze ve formě určité narativní artikulace (vyprávění) a toto vyprávění je zase 3 Rozdílnost jednotlivých narativistických koncepcí velmi dobře vystihuje KAREL ŠIMA, Velké vyprávění o lingvistickém obratu v teorii dějin a malý příběh české historiografie, in: Paralely, průsečíky, mimoběžky. Teorie, koncepty a pojmy v české a světové historiografii 20. století, (edd.) Lucie Storchová, Jan Horský, Ústí nad Labem 2009, s. 67−94. Srov. EUGEN ZELEŇÁK, Konštruktivizmus a pluralita v histórii, Ružomberok 2011. 4

PAUL VEYNE, Jak se píšou dějiny, Červený Kostelec 2010, s. 125.

5 P. VEYNE, Jak se píšou dějiny, s. 384. 6 Viz PAUL RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 3: Vyprávěný čas, Praha 2007, zvl. s. 142n (dále citováno: P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 3). 7

Srov. např. JAN SOKOL, Čas a rytmus, Praha 2004, s. 289n.

65


myslitelné pouze tehdy, je-li vystavěno na bázi temporality.8 Tento axiom tedy Ricoeura vede ke vstupní formulaci, která se implicitně dotýká také historie.9 Říká se v ní, že „spekulace o čase je hloubání, jež nevede k žádnému závěru, a že jedinou odpověď zde může podat výkon narativity.“ Ta řeší aporie časovosti „v básnickém, a nikoli teoretickém smyslu slova. (...) konstrukce zápletky odpovídá na spekulativní aporii básnickým tvořením, jež sice umí tuto aporii osvětlit (...) nikoli však teoreticky vyřešit.“10 Sofistikovanější oklikou se tedy vracíme zpět k lapidárním formulacím Paula Veyna, které ve svých obzvláště proklamativních partiích zpochybňují jakýkoli vědecký nárok historiografie, s odůvodněním, že jestliže je jedním z měřítek vědeckosti nějakého oboru lidské činnosti jeho metodičnost,11 pak historie vědou být nemůže, protože nic takového, jako historická metoda neexistuje, neboť podle Veyna zkrátka není zapotřebí.12 Historie se podle něho spokojuje s narativní produkcí dějových zápletek, jejichž možný počet je nekonečný.13 Základním argumentem, se kterým již po léta operují kritici narativistických teorií, je poukaz na skutečnost, že historiografie je schopna produkovat i takové historické reprezentace, které nejsou událostní a nepodléhají tudíž zákonům narativního zobrazení prostřednictvím zápletky. I Veyne byl na počátku sedmdesátých let minulého století, když dokončoval svou knihu, přímo konfrontován s hitem neudálostní historiografie, kterou rozvíjely zvláště proudy kvantitativních a seriálních dějin strukturalisticky orientované školy Annales.14 Veyne, nota bene jako Francouz, tyto tendence samozřejmě reflektoval,15 nedokázal je však dost dobře uvést v soulad se svými radikálně narativistickými soudy.16 Teprve Ricoeur se snažil vyvrátit iluzorní představu, že strukturální dějiny nepodléhají pravidlům 8 Viz PAUL RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 1: Zápletka a historické vyprávění, Praha 2000, explicitně např. s. 17, 88 (dále citováno: P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 1); P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 3, s. 15, 142 aj. 9 Soustavnější kritickou reflexi Ricoeura nabízí v českém historiografickém prostředí zvl. MARTIN KUČERA, Tázání po dějinném, Praha 2012, s. 25−33. 10 P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 1, s. 21. 11 Pod pojmem metodičnost tu chápu systém aplikace určitých vědeckých metod jakožto kognitivních nástrojů. Nemluvím tedy o metodice vědecké práce, kterou současná filozofie a teorie vědy striktně odlišuje od metody vědecké práce. Viz FRANTIŠEK OCHRANA, Metodologie vědy. Úvod do problému, Praha 2009, s. 12. 12 Viz P. VEYNE, Jak se píšou dějiny, s. 21. 13 Viz P. VEYNE, Jak se píšou dějiny, s. 62. 14 Přehledně viz PETER BURKE, Francouzská revoluce v dějepisectví. Škola Annales (1929−1989), Praha 2004. 15 Viz P. VEYNE, Jak se píšou dějiny, s. 296−298. 16 Srov. P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 1, s. 247.

66


narativní imaginace. Pracují totiž pouze s jiným, abstraktnějším typem kvazi-postav, než jakými jsou entity prvního řádu. I např. dějepisec mentalit tak podle Ricoeura pracuje s kvazi-událostmi, v nichž jako kvazi-postavy figurují tzv. entity druhého a třetího řádu, čímž je vytvářen specifický typ kvazi-zápletky.17 Oprávněnost Ricoeurovým vývodům v tomto směru nepřiznávali jen narativisté, ale také např. Roger Chartier.18 Přesto se však domnívám, že není možno zcela odvrhnout tezi o existenci určitých sfér historiografie, které nejsou primárně narativní. V českém prostředí jejich existenci zdůrazňuje zvláště Jan Horský, s odkazem na v tomto směru originální myšlenky Zdeňka Vašíčka. Horského kritika narativistických přístupů – kterou považuji za nejkvalitnější svého druhu u nás – obsahuje tři klíčové aspekty. Zaprvé Horský – zpravidla na příkladu historické demografie, v jejímž diskurzu se po léta aktivně pohybuje19 – poukazuje na existenci četných oblastí historické vědy, jejichž programovým a svrchovaným výstupem jsou analýzy partikulárních dějinných enkláv, jejichž reprezentace postrádají základní znaky příběhovosti.20 Je totiž velmi obtížné si představit, že na způsob zpracování a výslednou podobu analytické studie např. historického statistika či topografa bude mít primární vliv tropologická prefigurace, zvolený způsob konstruování zápletky či ideologické implikace, jak by tvrdil Hayden White. Tato námitka nepřímo anticipuje druhý argument, který Horský vznáší proti upřílišněným narativistickým kritikám dějepisectví, jež atakují scientistní pozici historiografie. Podle Horského jsou totiž narativistické kritiky oprávněné jen tehdy, jsou-li mířeny na holisticky koncipované historické syntézy.21 Autor syntézy českých dějin je stejně jako např. autor dějin Komunistické strany Československa tvůrcem jedinečné výpovědi o minulosti, která s vydatným přispěním narativních faktorů kombinuje fragmentární pramenné stopy do určitého smysluplného celku kompaktní výpovědi o vývoji tematizované entity (národ, politická strana), jejíž výkladové uchopení se právě proto, že vzniká originální kombinací a nikoli pou17 Viz P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 1, s. 248n. Ricoeur tento postup dokumentuje na kultovním díle Fernanda Braudela o středomoří za Filipa II. P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 1, s. 290n. 18 Viz ROGER CHARTIER, Na okraji útesu, Červený Kostelec 2010, s. 83. 19 Viz např. JAN HORSKÝ, MARKÉTA SELIGOVÁ, Rodina našich předků, Praha 1996. 20 Viz JAN HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním. Úvahy o povaze, postupech a mezích historické vědy, Praha 2009, s. 79 (dále citováno: J. HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním). 21 Viz J. HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, s. 28, 55−57; J. HORSKÝ, Teorie jako konstitutivní rys vědeckosti, s. 319: „narativistická kritika dějepisectví je oprávněná především tehdy, když chce historiografie podávat obraz celých dějin, ne již tak jednoznačně, pokud chce analyzovat dílčí problémy.“

67


hou reprodukcí pramenných údajů, odvíjí od − byť historikem nereflektovaně – zvoleného modu konstrukce zápletky apod. V tomto smyslu není skutečně tak neproblematické nazvat např. Palackého Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě výsostně vědeckou prací, protože samotné téma českých dějin jako celku (narozdíl od jejích dílčích komponent typu zavraždění Václava III. v Olomouci roku 1306) je konstrukt, který právě proto, že je konstruktem, nemůže být automaticky pojat jako reálný fakt či historická skutečnost, čili jako vědecké téma téže úrovně, jakým jsou např. fiskální záznamy berních rejstříků či jiná exaktní materie.22 Jelikož jsem stoupencem stanoviska, které přiznává narativistickým pochybnostem o primárně epistemologické dimenzi historikovy práce legitimitu pouze tehdy, jsou-li adresovány holisticky pojatým syntézám, jejichž téma historik za pomoci narativních postupů konstruuje jako specifickou zápletku, implikuje to ve mně mimo jiné i principiální problém s koncepcí Metahistorie Haydena Whita. White si totiž ve svém ambiciózním projektu formální teorie historického díla a analýzy hloubkové struktury historické imaginace v Evropě 19. století23 vybírá pro doložení svých tezí výhradně příkladů narativně a událostně pojímané historiografie.24 Michelet a Tocqueville, stejně jako Ranke a Burckhardt jsou nejenom reprezentativními figurami dějepisectví 19. století, ale rovněž učebnicovým prototypem autorů velkých historických syntéz. Všechny z nich je možno klasifikovat – podobně jako např. u nás Palackého25 – jako velmistry umění historického vyprávění, jejichž díla mají skutečně velmi blízko k románům, protože nepřinášejí dějezpytné analýzy, nýbrž historické příběhy. U jejich holisticky a synteticky orientovaných děl není zajisté příliš obtížné vystopovat trajektorie určitých narativních postupů, 22 Horský doslova uvádí: „V tomto smyslu kupříkladu ›české dějiny‹ − právě tak jako třeba ›německé dějiny‹ či ›dějiny italské‹ atd. − nejsou předmětem vědeckého bádání, neboť jsou neomezeným chaosem různorodých jevů. To však ještě neznamená, že je nelze v rámci ›dějepisu‹ vyprávět. Vyprávění ›příběhů‹ dějin či tvorba ›obrazů‹ epoch v sobě nese holistickou ambici. (...) Ta je však právě jedním z důvodů nutnosti odlišit (narativní) ›dějepis‹ od (analytické) ›historické vědy‹, jak bylo výše řečeno v souvislosti se vzájemným poměrem ›teorií‹ a ›narací‹.“ J. HORSKÝ, Teorie jako konstitutivní rys vědeckosti, s. 327. K pojmu předmět vědeckého bádání viz J. HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, s. 27−29. Tento bod Horského argumentace je však některými českými historiky vnímán jako pouhá provokace, útočící na „velikost“ českých dějin a „vědeckost“ jejich obrazů, což potvrdilo neúměrné kolektivní pobouření, které bylo na X. sjezdu českých historiků v Ostravě vyvoláno Horského tvrzením o tom, že české dějiny nejsou ve výše míněném smyslu vědecké téma. 23 Viz HAYDEN WHITE, Metahistorie. Historická imaginace v Evropě devatenáctého století, Brno 2011, s. 9, 15. 24 Srov. JURAJ ŠUCH, Naratívny konštruktivizmus Haydena Whita a Franka Ankersmita, Ostrava 2010, s. 42, 86. 25 Viz KAMIL ČINÁTL, Dějiny a vyprávění. Palackého Dějiny jako zdroj historické obraznosti národa, Praha 2011.

68


o což Whitovi jde. Nelze je však převádět na celek historické vědy, v níž se nalézají i jiné, Whitem nereflektované formy dějepisné, resp. dějezpytné práce, než jsou syntetické (meta)narativy.26 Přesuňme se nyní ke třetí fundamentální námitce, kterou Horský oprávněně vznáší na adresu narativistických kritik dějepisectví. Je jí právě již naznačené oživení jedné z tezí Zdeňka Vašíčka.27 Pro jistou fázi Vašíčkova myšlení je totiž kruciálním pojmem pojem obrazu. Vašíček zde ovšem nemíní konvenční význam obrazu minulosti jako možného synonyma historické reprezentace.28 Jde mu o něco zcela jiného, totiž o vystižení rozdílu mezi vyprávěcí a obrazovou reprezentací minulosti. Vašíček se snaží především proti Ricoeurovi dokázat, že narativní forma historikovy výpovědi o minulosti není jedinou možností deskripce minulého. Proti chronologicko-kauzální linearitě příběhu – který s sebou nese všechny atributy narativity, především nutnost vytvářet zápletky – staví Vašíček historikovu potřebu ztvárňovat vedle dynamického pohybu událostí také obrazy statických historických situací, jejichž komponenty jsou spolu nikoli v diachronním, ale naopak v synchronním vztahu. Vašíček má tedy obrazem namysli zobrazení simultánních struktur historické situace, které nelze vyjádřit pomocí dějových zápletek, jejichž nutnou podmínkou je časová následnost jevů.29 Zdá se tedy, že teprve pomocí Vašíčkových sofistikovaných tezí je možno předložit funkční korektiv vůči narativisty – včetně Paula Ricoeura – jednostranně akcentované roli dějových zápletek (jakéhosi „emplotmentismu“) při deskripci a explikaci historických jevů. Vůči narativistickým kritikám dějepisectví tedy považuji za adekvátní vyslovit následující závěr: nelze žádným způsobem pochybovat o přítomnosti narativních faktorů (stejně jako jiných mimovědeckých činitelů, zvláště ideologických) v procesu historikova „psaní dějin“. Jejich participace na historikově práci však apriori nevylučuje epistemologické postupy, jejichž existence odlišuje dějepisectví od fikce a činí z historiografie vědeckou disciplínu.

26 V distinkci mezi pojmy dějezpyt, dějepis a historická věda navazuji opět na knihu J. HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, s. 143−150. Srov. JÖRN RÜSEN, Zeit und Sinn. Strategien historischen Denkens, Frankfurt am Main 1990, s. 114−117; ZDENĚK BENEŠ, Historický text a historická kultura, Praha 1995, s. 29−33. 27 Viz J. HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, s. 86; J. HORSKÝ, Teorie jako konstitutivní rys vědeckosti, s. 317−318. 28 K tomu viz např. ZDENĚK BENEŠ, Dějiny jako fakt, nebo jako obraz?, in: Návraty do dějin. Sborník příspěvků k 65. narozeninám Doc. PhDr. Karla Štefka, CSc. Dissertationes Historicae 5/1996, Hradec Králové 1996, s. 31−39. 29 Viz ZDENĚK VAŠÍČEK, Obrazy (minulosti). O bytí, poznání a podání minulého času, Praha 1996, s. 51−54.

69


2. Diference historie a fikce jako důkaz vědeckosti historiografie? Zásadním výsledkem stejně tak široké jako hluboké analýzy vztahu mezi kategoriemi temporality a narativity, kterou provedl Paul Ricoeur, je tvrzení, že mezi historiografickým výkladem a strukturou vyprávění existuje nepřímá vazba,30 jejíž nepřímost je dána třemi aspekty, které tvoří epistemologický předěl mezi historiografií a fiktivním vyprávěním.31 Z Ricoeurova koherentního výkladu, který zde nemá smysl koncízně reprodukovat, lze vybrat některé klíčové body, které pro svou relevanci přešly i do základních argumentačních struktur autorů, jako je např. Roger Chartier. Ricoeur, Chartier a pochopitelně i mnozí další autoři poukazují především na rudimentární pravdivostní nárok historiografie, který ve fikčním vyprávění zcela absentuje.32 Kýženým ideálem každého historika je být co nejvíce objektivní, tedy co možná nejvíce „uzávorkovat“ veškeré vzorce subjektivního předporozumění, s nimiž je od počátku spojena jeho kognitivní aktivita vůči minulé skutečnosti.33 Tento ideál zůstává vždy nedosažitelným, přesto je však požadavek objektivity ve smyslu věcné správnosti, jež je dána adekvací referenčního vztahu historiografického obrazu k minulé skutečnosti, konstitutivním rysem dějepisectví, jehož jádrem se díky tomu stává epistemologická, nikoli jen estetická a etická (popř. ideologická) složka. Pokud bychom totiž označili promítání mimovědeckých (narativních či ideologických) faktorů automaticky za důkaz nevědeckosti dějepisectví, vylili bychom tak pomyslnou vaničku i s dítětem, protože – jak připomíná Georg Iggers – bychom tím zcela ignorovali jakýkoli rozdíl mezi na jedné straně poctivou vědou, která se snaží být objektivní rekonstrukcí, jakkoli zůstává vždy

30 Viz P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 1, zvl. s. 248, 262, 270, 289, 316−317. 31 Viz P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 1, s. 248n. 32 Viz R. CHARTIER, Na okraji útesu, s. 17: „(...) historie je vedena intencí a principem pravdivosti, že minulost, která se nám dává jako předmět, je skutečnost, vůči diskurzu vnější a že její poznávání lze ověřovat.“ Dále s. 153: „Historie nemůže být ve skutečnosti pojímána jako čirá rétorika či tropologie, která by produkovala jen fikci, srovnatelnou s ostatními fikcemi. Usiluje o to být pravdivým diskurzem, vytvářejícím souvislost, již lze kontrolovat, s tím, co se klade jako referent minulé ›skutečnosti‹, kterou je třeba znovu objevit a pochopit.“ 33 Ricoeur metaforicky hovoří o historikově pocitu jakéhosi nesplaceného dluhu a tvrdí, že jde o rys společný historikovi a malíři: „první i druhý se snaží výstižně ›znázornit‹ krajinu či průběh událostí. Za tímto ›vystihováním‹ vidím záměr ›splatit svůj dluh‹ tomu, co je a bylo.“ P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 3, s. 215. Ricoeur zde patrně reaguje na tvrzení Paula Veyna, podle něhož „historie je uměleckým dílem díky svému úsilí o objektivitu, stejně jako je, do jisté míry, za předpokladu určitého talentu u autora, uměleckým dílem vynikající kresba kreslíře historických monumentů, který dokument nabízí k pozorování a nebanalizuje jej.“ P. VEYNE, Jak se píšou dějiny, s. 305.

70


jen subjektivní konstrukcí,34 a na druhé prvoplánovou propagandou, která jakoukoli pravdivostní intencí svého referenčního vztahu k minulosti pohrdá.35 Nedosažitelný ideál jako základní hnací motor poznání přitom není ničím, čím by se historiografie zvláště lišila od jiných věd. Ve filozofii, pojaté jako proces nekonečného tázání, hledání a bažení po nedosažitelné Moudrosti, spadá reflexe těchto nepřekročitelných noetických hranic už do dob Sókratových. Okřídlené úsloví „vím, že nic nevím“ je – s mírnou nadsázkou řečeno – do značné míry podobné základním postmoderním sentencím o subjektivitě a relativitě historického poznání. Stejně jako sókratovské úsloví však nesmí ani naše vědomí o noetických limitech historiografie přejít z počátečního pokorného konstatování ve zpupný rezignující závěr. Dějepis je moc objektivní rekonstrukce, prohlásil kdysi Jan Patočka.36 Tedy nikoli objektivní rekonstrukce sama, ale míra schopnosti (ve smyslu moci – potentia) se jí přiblížit. V soudobém dějepisectví se proto objevují synkretické snahy skloubit důsledky lingvistického obratu a postmoderních kritik tradičního dějepisectví s „objektivistickým“ nárokem historiografických výpovědí. Jedním z příkladů takovéto snahy je formulace tzv. nové teorie objektivity,37 která vychází z toho, že ani existence vícera adekvátních obrazů minulosti nám nebrání v možnosti odfiltrovat na základě kritického pramenného výzkumu ty platné od neplatných.38 Zda je však kritická dějezpytná analýza svými metodami takové segregativní operace v praxi vůbec schopna zůstává pro mnohé otevřenou otázkou.39 Při hledání zásadní distinkce mezi historií a fikcí jsme dospěli k závěru, jehož poselství lze jen stěží formulovat výstižněji, než Ricoeurovými slovy: „na rozdíl od románu chtějí být konstrukce historika rekonstrukcemi minulosti.“40 Ricoeur přitom poukazuje na stěžejní roli dějezpytného bádání, jež je výrazem historikovy rudimentární potřeby odkazovat během svého výkladu na dokumentární stopy minu34 Ricoeur k tomu vhodně píše: „Je-li historie konstrukcí, historik by si intuitivně přál, aby tato konstrukce byla rekonstrukcí. Zdá se totiž, že záměr rekonstruovat konstrukcí patří k zadání dobrého historika.“ P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 3, s. 215. 35 Viz Georg G. IGGERS, Dějepisectví ve 20. století. Od vědecké objektivity k postmoderní výzvě, Praha 2002, s. 22. Dále srov. Lubomír DOLEŽEL, Fikce a historie v období postmoderny, Praha 2008, s. 47−49. 36 Viz Jan PATOČKA, Sókratés. Přednášky z antické filosofie, Praha 1990, s. 7. 37 Viz JOYCE APPLEBYOVÁ, LYNN HUNTOVÁ, MARGARET JACOBOVÁ, Jak říkat pravdu o dějinách. Historie, věda, historie jako věda a Spojené státy americké, Brno 2002, s. 207−213. 38 Jedná se v zásadě o reprodukci stanoviska Maxe Webera. Srov. J. HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, s. 61. 39 Viz např. R. CHARTIER, Na okraji útesu, s. 19. 40 P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 3, s. 198.

71


losti, která u autorů fikce absentuje. Právě to vytváří mezi historiografickou výpovědí a minulostí určitý referenční vztah, byť nepřímý, protože zprostředkovaný pramennými stopami.41 Jedním z hlavních pilířů onoho epistemologického předělu mezi historií a fikcí je tak podle Ricoeura právě bádání samo.42 „Ať už se říká cokoli o ideologických implikacích všech těchto operací, je to právě odkaz k dokumentům, co vyznačuje dělítko mezi historií a fikcí.“43 Tím se dostáváme k Chartierovu vymezení dvou základních závislostí, které narozdíl od autorů fikce omezují při líčení minulosti svobodný tok historikovy imaginativní fantazie.44 Zatímco autor fikce musí své dílo uzpůsobovat v zásadě jedinému kritériu, kterým je víceméně estetický parametr čtivosti a srozumitelnosti, historik podléhá dvěma redukcím. První z nich je podle Chartiera závislost na archivu, jež souvisí s Ricoeurovým akcentem na akt odkazování k dokumentům. Historik může totiž psát jen to, co mu umožní a dovolí archivní materiál. Zcela záměrně jsem v této své formulaci obešel sousloví „co historikovi řeknou prameny“, nebo „co historikovi umožní řeč pramenů“. Sympatizuji totiž se zajímavou tezí Reinharta Kosellecka, v českém prostředí především díky textům Jana Horského a Zdeňka Vašíčka známou jako teorie možných dějin.45 Koselleck se domnívá, že prameny samy nám nemohou podat žádnou informaci o minulosti ve formě pozitivní výpovědi o tom, co, kdy, jak a proč se v minulosti stalo. Historik totiž nikdy nepřichází k pramenům jako lockeovská tabula rasa, nýbrž vždy už s apriorní představou o možném průběhu minulého dění, kterou Koselleck nazývá právě onou Theorie möglicher Geschichten. Historik si tak apriori svému archivnímu výzkumu ve své mysli koncipuje určitý scénář, který se mu ve vztahu k minulému dění jeví jako pravděpodobný. Význam pramenných zpráv pak spočívá v tom, že tuto historikovu teorii buď potvrdí nebo vyvrátí. Zjednodušeně řečeno nedělá historik v archivu nic jiného, než že konfrontuje svou teorii možných dějin s pramennými informacemi. Ony samy mu však nejsou schopny sdělit „pravdivý průběh minulého dění“, ale mohou jej pouze zastavit, pokud se pramenné zprávy a historikův předpokládaný scénář ocitají v nesouladu. Tento akt nazývá Koselleck das Vetorecht der Quellen: veto 41 Srov. MICHEL de CERTEAU, Psaní dějin, Brno 2011, s. 54. 42 Viz P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 1, s. 253. 43 P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 3, s. 198. 44 Viz R. CHARTIER, Na okraji útesu, s. 94−97. 45 Z Koselleckova souvislého výkladu extrahuji shrnující formulaci: „Das, was eine Geschichte zur Geschichte macht, ist nie allein aus den Quellen ableitbar: es bedarf einer Theorie möglicher Geschichten, um Quellen überhaupt erst zum Sprechen zu bringen.“ REINHART KOSELLECK, Vergangene Zukunft. Zur Semantik geschichtlicher Zeiten, Frankfurt am Main 2000, s. 206 (dále citováno: R. KOSELLECK, Vergangene Zukunft).

72


pramenů a dodává: „Quellen schützen uns vor Irrtümern, nicht aber sagen sie uns, was wir sagen sollen.“46 Koselleckovu teorii tedy považuji za další z vhodných překlenovacích můstků mezi krajně narativisticko-konstruktivistickými přístupy, táhnoucími do důsledku své přesvědčení o tom, že pravda se tvoří; a nekritickým objektivismem, nepochybujícím ve své naivní víře o tom, že pravda se jeví.47 Jde proto o originální pokus o nalezení rovnováhy mezi vlivem historikovy subjektivní, apriorní imaginace a exaktní složkou dějezpytného bádání. Vedle právě zmíněné závislosti na archivu, tvořící první segment praktických postupů, které historikovu činnost posouvají do jiné epistemologické roviny, než na které se nacházejí fikční vyprávění, deklaruje Chartier ještě druhou závislost, a sice závislost na něčem, co zde můžeme pracovně nazvat jako propedeutické imperativy historické vědy.48 Jestliže jsou v Chartierově výkladu o závislosti na archivu patrny určité ricoeurovské stopy, v tomto případě vychází jeho inspirace zcela nepochybně od analýzy historiografické operace Michela de Certeau. Tedy: historiografie jakožto vědecká disciplína, na jejímž poli se historik nachází, na něj klade konkrétní profesní nároky v podobě závazných teoretických a metodických návyků, které ve světě fikce neexistují. Historik, má-li jeho dílo naplňovat kritéria vědeckosti, se tak chtě nechtě musí řídit těmito formálními procedurami, kodifikovanými v závazných propedeutických kánonech historické vědy. Právě tento systém jasně stanovených zásad, jejichž nerespektování znamená exkomunikaci daného autora z odborné historiografické komunity, je podle Chartiera dalším momentem, který činí z dějepisectví vědu. Předchozí úvahy nás dovedly až na pomyslný „okraj útesu“, na němž se musíme podobně jako Paul Ricoeur před třiceti lety ptát, nakolik je možné přijmout tvrzení narativistických kritik dějepisectví, aniž bychom přitom deklasovali historiografii jako vědeckou disciplínu?49 Řekněme tedy, že ačkoli historik během svého „psaní dějin“ nevyhnutelně používá četné postupy narativní tvorby, jsou všechny tyto aspekty svázány rigorózními pravidly historiografické disciplíny,

46 R. KOSELLECK, Vergangene Zukunft, s. 206. To ovšem nevylučuje skutečnost, na kterou upozorňuje Paul Veyne, že totiž historické vyprávění se proporčně přizpůsobuje intenzitě pramenných zpráv, které jsou pro danou dobu zachovány. Proto je historický čas v dějepiscově díle vykreslen nerovnoměrně a tempo jeho plynutí se přizpůsobuje rytmu pramenů. Viz P. VEYNE, Jak se píšou dějiny, s. 28−30, 299. 47 Srov. M. de CERTEAU, Psaní dějin, s. 20. 48 Chartier hovoří o závislosti „na kritériích vědeckosti a pracovních technikách, které patří do historikova ›řemesla‹.“ R. CHARTIER, Na okraji útesu, s. 95. 49 Srov. P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 1, s. 231.

73


která historikovi nedovolují vytvářet fikční vyprávění, jež by nemělo žádný referenční vztah ke skutečnosti (tj. oporu v pramenech) a bylo by v rozporu s propedeutickými imperativy historické vědy. Takové konstatování nám umožňuje vyvodit následující závěr: historie se jeví jako imaginativní vyprávění o pravdivých věcech.50 Historiografická výpověď se totiž narozdíl od fikce konstituuje na bázi svého vztahu k minulé skutečnosti, jejíž „objektivní“ výskyt je doložen svědectvím pramenů. Kámen úrazu však spočívá v tom, jakým způsobem historie o minulých událostech vypovídá. Obrazy minulosti, které produkuje, mají totiž vždy povahu subjektivních konstruktů, které z principu nemohou přinést toužebné pravdivé vyprávění o pravdivých věcech, ale vždy jen neúplnou, zkreslenou a různými okolnostmi podmíněnou výpověď o minulosti. Řečeno s Rogerem Chartierem: historie má svůj režim pravdy,51 který je založen na referenčním vztahu historiografické výpovědi (historického poznání) k minulé skutečnosti, s níž se snaží být ve vztahu konformní adekvace.52 Tento odpovídající vztah historického poznání k minulosti je pak – pro změnu zase podle Paula Ricoeura – konstituován na bázi tří „velkých rodů“: totožnosti, jinakosti a analogie.53 Právě při pojednání o vztahování se historika k minulosti pod znamením analogie, které považuje za nejdokonalejší, se Ricoeur zdá být k narativistickým kritikům dějepisectví nejvstřícnější. Nepochybuje o určující roli historikovy imaginace, která si skrze metaforu vytváří představu o tom co bylo kdysi za pomoci srovnání s tím, co je nyní. Zároveň ale odmítá čistě fikční ráz této historikovy činnosti, jež by díky svým imaginativním a narativním prvkům postrádala pro svůj vědecký nárok nezbytný epistemologický aspekt, což by se Ricoeurovi – a myslím, že oprávněně – jevilo jako neakceptovatelné.

50 Srov. P. VEYNE, Jak se píšou dějiny, s. 20−21. 51 Viz R. CHARTIER, Na okraji útesu, s. 153. 52 Srov. P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 3, s. 199. 53 Viz P. RICOEUR, Čas a vyprávění, díl 3, s. 201−223.

74


3. Závěr Ricoeurův zásadní důraz na analogický a metaforický rozměr historikovy práce samozřejmě netvoří žádnou definitivní tečku za reflexivními korekcemi narativistických kritik dějepisectví. Lze jej však legitimně chápat jako jednu z možných variant pro nalezení potřebného modu vivendi mezi narativismem a historickou vědou, o což mi v této práci šlo. Věřím, že se mi na předchozích řádcích alespoň částečně podařilo exponovat některé dílčí problémy, jež nejenom, že už po léta čeří mysl teoretičtěji orientovaným historikům, ale které zároveň, jak soudím, nemohou být lhostejné nikomu, komu skutečně záleží na kvalitě a úrovni našeho současného historického myšlení a historické kultury vůbec. Otázka vědeckého statusu dějepisectví a poměru historie k vyprávění k takovým tématům zcela jistě patří.

Roman PAZDERSKÝ Smrkový Týnec 51, 538 21 Slatiňany Česká republika e-mail: [email protected]

75

Možnosti naratívneho zjednocovania Jana Kováčová

POSSIBILITIES OF NARRATIVE UNIFICATION The article is intended to clarify the aspect and function of colligation terms in a formation of a historical narration. Our starting point is the concept W.H. Walsh, who is considering colligation as an essential part of the work of the historian. In response to Walsh view, L.O. Mink considers the configurational act allowing to grip quantities of elements and at the same time to articulate the story of past. On the other hand , H. White assigns an important role in the creation of a historical narration to prefiguration poetic act, which indicate to historian the possibility of grasp facts. A.C. Danto and F. Ankersmit ascribe major importance to the perspective taken by the historian, which subsequently allows him to retell his own story of past events. Keywords: historical narration, colligation terms, narrative sentences, metaphor, plurality

Poznanie a približovanie minulosti sa mnohokrát viaže s naratívnou formou, ktorá je využívaná historikmi pri spájaní na seba navzájom nadväzujúcich opisov udalostí. V porovnaní s inými spôsobmi informovania o minulosti (kroniky, anály) historická narácia ponúka plastickejšie a pestrofarebnejšie priblíženie zložitých štruktúr historickej reality. Samotná povaha naratívneho priblíženia udalostí so sebou prináša problém zjednotenia viacerých opisov, čŕt a aspektov udalostí do jedného celku. V našom príspevku sa budeme venovať problému naratívneho zjednocovania a rôznym možnostiam tohto zjednocovania, ktoré sa stali predmetom zamýšľania sa už v 50. rokoch 20. storočia u W. H. Walsha, v 60. rokoch u A. C. Danta a L. O. Minka. Reflexia problému naratívneho spájania sa neskôr objavuje v prácach H. Whita a F. Ankersmita, pričom autori ju spájajú s ideou metafory.

77


Problém spájacích pojmov1 bol v druhej polovici 20. storočia detailnejšie rozpracovaný W. H. Walshom v diele Úvod do filozofie dejín (1951). Walshove úvahy o tom, čo je potrebné na vytvorenie jedného koherentného systému tvrdení, vzťahujúceho sa na fakty minulosti, ho priviedli k záveru, že nie je možné spoznať všetky fakty, a teda nemôžeme vytvoriť univerzálny obraz dejín.2 Z jeho pohľadu si historici, rovnako ako iní vedci, musia zvoliť oblasť svojej špecializácie, ohraničenú jednotlivými udalosťami. Walsh predpokladal, že historikom zvolený rámec udalostí je jeho vlastnou, jedinečnou predstavou udalostí. Historik si teda zvolí fakty minulosti, ktoré spojením do naratívneho celku vytvárajú obraz minulosti. Z Walshovho pohľadu sú práve spájacie pojmy tým, čo historikovi umožňuje rekonštrukciu minulosti.3 Spájacie pojmy sú, podľa Walsha, nevyhnutnou súčasťou historických narácií. Táto nevyhnutnosť pramení zo skutočnosti, že historik nemôže spoznať všetky fakty4, a teda syntetizácia faktov do podoby spájacích pojmov je prirodzenou súčasťou historikovej práce. Spájacie pojmy pomáhajú historikom dokresliť obraz minulosti. Ako príklad použijeme Walshovu analýzu pojmu revolúcie. Podľa neho sa spravidla týmto pojmom označuje určitá snaha o zmenu. Avšak nie je to len séria za sebou nasledujúcich udalostí. Walsh vidí ich prepojenie v tom, ako prispievajú k zmene, a tvrdí, že na rekonštrukciu historických procesov je potrebné poznať nielen formu zmeny, ale aj príčiny, ktoré ju vyvolali. Podľa neho samotný pojem revolúcie v sebe zahŕňa iba udalosti, ktoré spôsobili zmenu historického procesu. Neobsahuje však v sebe vysvetlenie príčin, ktoré ju spôsobili. Historik prirodzene nemôže detailne poznať všetky aspekty skúmaných udalostí, keďže nemohol byť ich priamym svedkom. Z tohto dôvodu podľa Walsha historik využíva už známe opisy minulých udalostí, ktoré sa dajú označiť ako revolúcie, a tým vysvetľuje zvolený súbor faktov použitím procedúry, ktorá vysvetľuje udalosť prekreslením jej vnútorných vzťahov na inú udalosť a zaradením do jej historického kontextu.5 Walsh odmietol teleologický prístup k rekonštrukcii minulosti, avšak pripustil možnosť použiť tzv. semi-teleologický prístup. Tvrdí, že historik tak vypĺňa medzery 1

O spájacích pojmoch môžeme uvažovať ako o zovšeobecňujúcich tvrdeniach, ktoré napomáhajú, určitým postupom, „pospájať“ (naratívne) obrazy rôznych udalostí. A to so zámerom učiniť zložité a viacnásobné udalosti pochopiteľné.

2

Podrobnejšie WILLIAM HENRY WALSH, An Introduction to Philosophy of History, London 1951, s. 59.

3

Podrobnejšie W. H. WALSH, An Introduction to Philosophy of History, s. 62.

4 Dôvodom je buď ich početnosť, ktorá sa stáva prekážkou v komunikovateľnosti historickej narácie, alebo fakt, že historické záznamy sa nedochovali. 5 Podrobnejšie W. H. WALSH, An Introduction to Philosophy of History, s. 59.

78

Jana Kováčová: Možnosti naratívneho zjednocovania

medzi faktmi na základe podobnosti s inými udalosťami.6 I keď sa zdá byť voľba semi-teleologického prístupu ako zvláštna, tak vzhľadom na povahu historického naratívneho približovania minulosti sa javí ako prijateľné východisko. Na jednej strane dejiny dokazujú určitú nevyhnutnosť väzby udalostí a ich vyústenie do určitého nového stavu. Na druhej strane oslabenie idey teleológie poskytuje podľa Walsha príležitosť na legitimitu rôznych možností historikovej voľby spájacích pojmov.7 Zároveň vyjadril Walsh presvedčenie, že samotné umiestnenie a determinácia historických udalostí v dejinnom kontexte sú faktom minulosti a priori dané.8 Historik teda môže poskytnúť svoj vlastný pohľad na minulosť, ale samotný skúmaný fakt minulosti v princípe historikovi naznačí, ako ho má správne interpretovať. Walsh tvrdil, že historik si môže dovoliť nazerať na minulosť ako na celok, pretože pozná výsledok jednotlivých minulých udalostí. Aj z tohto dôvodu predpokladal, že je určité zovšeobecnenie možné a do značnej miery aj potrebné. Preto Walsh zhrnul všetky existujúce generalizácie9 pod pojem spájacie pojmy. Ak historik dokáže identifikovať vo svojom referenčnom rámci základné znaky, ktoré sú charakteristické pre istý spájací pojem, môže nahradiť siahodlhé objasňovanie jednotlivých faktov referenčného rámca práve týmto zaužívaným pojmom. Walsh sa však nevyjadril k možnosti „zameniteľnosti“ pojmov pri približovaní tej istej udalosti ani k otázke, či historikova voľba spájacích pojmov je vo väčšej miere priamo určovaná prameňmi, alebo je konštruktom historika. V 60. rokoch minulého storočia, v nadväznosti na Walshove spájacie pojmy, sa objavili úvahy L. O. Minka o špecifickom spôsobe porozumenia, ktoré sa spája s históriou10. Pre porozumenie jeho problematike spájacích pojmov je potrebné 6 Podrobnejšie W. H. WALSH, An Introduction to Philosophy of History, s. 61−62. 7 Historik môže zvoliť rôzne pojmy na označenie daného súboru udalostí. Môže ho tak interpretovať ako revolúciu, alebo ako puč. 8 Podrobnejšie W. H. WALSH, An Introduction to Philosophy of History, s. 63. 9 C. Behan McCullagh, na rozdiel od Walsha, uvažuje o všeobecných a jedninečných spájacích pojmoch. Je presvedčený, že každá udalosť má jedinečné miestne príčiny. Práve z tohto dôvodu by historici zavádzali čitateľa, ak by jedinečnú udalosť chceli vysvetliť prostredníctvom kauzálneho zovšeobecnenia. – C. BEHAN MCCULLAGH, Colligation. In: A Compainion to the Philosophy of History and Historiography. (Ed.) A. Tucker, 2009, s. 160. 10 Mink v diele Mody porozumenia a jednota poznania (1960) predstavil svoj pohľad na oblasť ľudského porozumenia. Rozlišoval medzi teoretickým, kategoriálnym a konfiguračným druhom porozumenia. Dali by sa prirovnať k typom pochopenia charakteristickým pre prírodné vedy, filozofiu a históriu. Avšak nie sú totožné s týmito oblasťami. Tieto tri spôsoby chápania sú rôzne a podľa Minka sa vzájomne vylučujú. Poznanie získané v týchto oblastiach nie je navzájom reprodukovateľné. Mink okrem konfiguratívneho porozumenia uvažoval o teoretickom (hypoteticko-deduktívnom) spôsobe chápania. Do tejto kategórie zaraďoval všetky zovšeobecnenia, ktoré vznikajú na základe analogickej skúsenosti. Tvrdil, že „všetky prípady sú

79


ozrejmiť funkciu konfiguračného modu. Tento mod predstavuje relevantný prístup ku koncepciám príbehu. Mink je presvedčený, že „v tomto konfiguračnom spôsobe môžeme spoločne vidieť komplex používaných metafor v básni, na kombináciu motívov, tlakov, sľubov, a princípy (...).“11 Prostredníctvom konfiguračného modu má historik schopnosť uchopiť množstvo elementov tak, aby boli v rovnováhe. Ide o zovšeobecnenie, ktoré napomáha pri rozprávaní príbehu minulosti. Mink tvrdí, že „činnosti a udalosti príbehu pochopené v celku sú spojené sieťou prelínajúcich sa opisov. Toto prelínanie opisov nemusí byť časťou samotného príbehu (...), ale len chápania ako celku“.12 Vzhľadom na špecifický charakter konfiguratívneho porozumenia a uplatňovanie naratívnej formy Mink tvrdil, že „príbehy nie sú prežívané, ale rozprávané“.13 Veľmi ostro tým naznačil rozdiel medzi obsahom historických narácií a historickej skutočnosti. Rozprávanie môže pozmeniť fakty, ale, podľa Minka, nepodáva odpoveď na žiadnu inú otázku, okrem jedinej a „tá znie ›A čo sa teda stalo?‹ “14 Mink bol presvedčený, že výskumy historikov zvyšujú množstvo a presnosť poznania o faktoch, ktoré inak zostávajú náhodné a diskontinuálne.15 Tvrdil, že naratívna forma je vlastná nielen literatúre, ale aj histórii. Tá konkuruje teoretickému vysvetleniu, ktoré „umožňuje vysvetlenie udalosti len vďaka tomu, že ju opíše tak, že sa tento opis logicky viaže na systematickú množinu generalizácií alebo zákonov“.16 Mink prezentoval historika ako osobu, ktorá „nachádza príbeh už skrytý vo faktoch podložených prameňmi; je kreatívny vo vynaliezaní výskumných techník, nie v umení naratívnej konštrukcie“.17 Znamená to, že historik objavuje naratívnu formu konkrétneho príbehu priamo v prameňoch. Neznamená to však, že historici dôsledkami hypotézy.“ LOUIS O. MINK, Modes of Comprehension and the Unity of Knowledge, in: Historical Understanding, (edd.) Brian Fay, Eugene O. Golob, Richard T. Vann, Ithaca 1987, s. 38. Ďalšou možnosťou je kategoriálne porozumenie. Pri tomto spôsobe chápania uvažujeme o všetkých predmetoch ako o reprezentantoch tej istej kategórie, „a teda skupina kategórií je tým, čo často nazývame pojmovým rámcom: systém pojmov apriórne určujúcich formu inak nedokonalej skúsenosti.“ LOUIS O. MINK, History and Fiction as Modes of Comprehension, in: Historical Understanding, (edd.) Brian Fay, Eugene O. Golob, Richard T. Vann, Ithaca 1987, s. 52. 11 L. O. MINK, History and Fiction as Modes of Comprehension, s. 53. 12 L. O. MINK, History and Fiction as Modes of Comprehension, s. 58. 13 L. O. MINK, History and Fiction as Modes of Comprehension, s. 60. 14 L. O. MINK, History and Fiction as Modes of Comprehension, s. 56. 15 Podrobnejšie L.O. MINK, History and Fiction as Modes of Comprehension, s. 47. 16 LOUIS O. MINK, Naratívna forma ako kognitívny nástroj, in: Kapitoly zo súčasnej filozofie dejín, (edd.) Rastislav Kožiak, Juraj Šuch, Eugen Zeleňák, Bratislava 2009, s. 66. 17 L. O. MINK, Naratívna forma ako kognitívny nástroj, s. 69.

80


môžu rozpovedať len jeden príbeh. Možnosť rozpovedať rôzne príbehy spôsobuje skutočnosť, že začiatky a konce konkrétnych príbehov si určujú samotní historici.18 Walsh hovoril o spájacích pojmoch v súvislosti s problematikou naratívneho spájania udalostí. Mink uvažoval o konfiguračnom porozumení, pričom neskôr prikladá význam naratívnej forme. Iný prístup zvolil Arthur C. Danto, ktorý v 60. rokoch minulého storočia upozorňoval na význam naratívnych viet. V snahe vyvrátiť argument kritikov o nemožnosti priameho pozorovania predmetu výskumu histórie, čo znamenalo diskvalifikovanie histórie ako vednej disciplíny, predstavil A. C. Danto vo svojej knihe Narácia a poznanie (1985) myšlienkový experiment Ideálnej kroniky. Jeho snahou je ukázať, že námietka voči nemožnosti priameho pozorovania predmetu výskumu je neadekvátna. Vytvoril osobu Ideálneho Kronikára, ktorý z pozície dokonalého svedka zaznamenáva všetko dianie vo svete. Danto však tvrdil, že: „Celá pravda dotýkajúca sa udalostí môže byť poznaná až potom a niekedy len dlho potom, ako sa udalosť udiala, a túto časť príbehu môžu vyrozprávať len samotní historici“.19 Ideálny Kronikár nemá odstup zaručujúci poznanie významu historických udalostí. Danto pri opise Ideálnej kroniky uvažoval o tzv. naratívnych vetách. Ide o typ viet, ktoré referujú na minimálne dve časovo oddelené udalosti, pričom opisujú časovo skoršiu udalosť. Spravidla sú tieto vety formulované v minulom čase a sú prirodzenou súčasťou historických prác. Danto tvrdil, že „veta ›Tridsaťročná vojna začala v roku 1618‹ odkazuje na začiatok a koniec vojny, ale je o začiatku vojny. Za predpokladu, že vojna bola takto pomenovaná, pretože tak dlho trvala, nikto ju pravdepodobne nemohol v roku 1618 – alebo v akomkoľvek čase pred 1648 – opísať ako ›Tridsaťročnú vojnu‹ “.20 Naratívne vety poodhaľujú nevyhnutnosť neustáleho prepisovania historických narácií, ktoré súvisí s perspektívou zaujatou konkrétnym historikom. Dôvod je ten, že „tá istá udalosť bude mať odlišný význam v závislosti od toho, do akého príbehu sa umiestni, (...) s akými súbormi neskorších udalostí sa prepojí“.21 Danto v snahe zachrániť historické poznanie pred výčitkou nemožnosti priameho pozorovania predmetu výskumu ho vystavil polemike o možnosti pluralitného zobrazenia minulosti. S opismi udalostí sa viaže ich spájanie prostredníctvom

18 L.O.MINK, History and Fiction as Modes of Comprehension, s. 60. 19 ARTHUR C. DANTO, Naratívne vety, in: Kapitoly zo súčasnej filozofie dejín, (edd.) Rastislav Kožiak, Juraj Šuch, Eugen Zeleňák, Bratislava 2009, s. 106. 20 A. C. DANTO, Naratívne vety, s. 107. 21 A .C. DANTO, Narration and Knowledge, New York 1985, s. 11.

81


naratívnych viet, ktoré neustále podliehajú procesu prepisovania, a teda vytvárajú pluralitné výpovede o minulosti. Historikmi formulované naratívne vety naznačujú možnosť konštruovania historickej narácie. Koncom 60. rokov minulého storočia zaujala odbornú verejnosť práca amerického historika a teoretika kultúry Haydena Whita Bremeno histórie (1966). Podľa Whita panovala medzi historikmi všeobecná zhoda v tom, že všetky historické rozprávania obsahujú neredukovateľný a nezmazateľný prvok interpretácie. Práve tu však nastal podľa neho zásadný rozpor medzi historikmi, pretože neexistovala všeobecná zhoda ohľadom toho, akým spôsobom by sa mala historická interpretácia utvárať. White však prezentoval názor, ktorý predpokladal pluralitu naratívnych zobrazení minulosti. Pripustil existenciu legitímneho použitia viacerých spájacích pojmov, ktoré by označovali jednu následnosť udalostí.22 Ako sme naznačili, zovšeobecnenie spojené s použitím spájacieho pojmu slúži na uľahčenie komunikovateľnosti historického poznania. White zastával názor Lévi-Straussa, tvrdiaceho, že „kritérium validity, ktoré by overovalo historické výklady nemôže závisieť od ich prvkov, teda od domnelého ›faktického‹ obsahu“.23 Ak teda nie je faktický obsah tým, čo robí historické dielo hodnotným, čo to je? White prisudzoval zásadný význam interpretácii faktov. Aplikácie spájacích pojmov na podobný súbor udalostí naznačovali isté zovšeobecnenie, ktoré umožňovalo pochopiť aj menej preskúmané oblasti histórie. Interpretácia, ktorú prezentoval White, však nie je iba jedna. Odvolával sa opäť na názor Lévi-Straussa, ktorý tvrdil, že „historické fakty nie sú v žiadnom zmysle historikovi ›dané‹, ale namiesto toho sú proste ›konštituované‹ historikom samotným“.24 Historik si teda nevyberá fakty, ktoré v čistej podobe zakomponuje do svojho rozprávania, ale je nútený pre potreby samotného rozprávania fakty „vyberať, rezať a upravovať“.25 Historický prameň sám osebe nie je schopný rozpovedať svoj príbeh. Bežne sa historici stretávajú s medzerami alebo s prebytkom informácií, ktoré musia zapracovať do svojho rozprávania. Tvorivým prístupom, ktorý umožňuje historikovi interpretáciu, je použitie vhodnej metafory26. Podľa Whita by sme si mali uvedomiť, 22 HAYDEN WHITE, Tropika diskursu. Kulturně kritické eseje, Praha 2010, s. 81 (dále citováno: H. WHITE, Tropika diskursu). 23 H. WHITE, Tropika diskursu, s. 77. 24 H. WHITE, Tropika diskursu, s. 77. 25 H. WHITE, Tropika diskursu, s. 76. 26 White tvrdil, že historikovu prácu je možné „posudzovať s ohľadom na bohatstvo metafor, ktoré riadia sekvenciu jeho artikulácie. Z tejto perspektívy by bolo možné pokladať prevládajúcu metaforu historického rozprávania za heuristické pravidlo, ktoré vedome eliminuje isté druhy dát ako dôkazy.“ H. WHITE, Tropika diskursu, s. 61.

82


„... že to, čo konštituuje samotné fakty, je problém, ktorý sa historik podobne ako umelec pokúšal riešiť výberom metafory, s ktorej pomocou usporadúva svoj svet, minulosť, prítomnosť, budúcnosť. Mali by sme iba žiadať, aby historik pri voľbe svojich metafor postupoval s istým taktom (...), aby rešpektoval logiku, ktorá je implicitne obsiahnutá vo zvolenom spôsobe diskurzu a tiež aby dokázal metaforu opustiť, pokiaľ sa ukáže ako neschopná obsiahnuť isté dáta a hľadal metaforu inú, bohatšiu a širšiu, než bola tá, s ktorou začal – a to rovnakým spôsobom, ako vedec opúšťa hypotézu, ak je jej využitie vyčerpané“.27 Na základe sociálnej a kultúrnej príslušnosti môže historik, zvoleným spôsobom prideliť udalostiam určitú výpovednú hodnotu. Z toho jasne vyplýva, že „to, čo môže jeden historik podať ako tragédiu, môže iný podať ako komédiu alebo romancu“.28 Ako vzorovú udalosť, na ktorej je možné si povšimnúť tento rozdiel, uvádza väčšina teoretikov, ale aj samotných historikov Francúzsku revolúciu. Inak to nerobí ani White, ktorý prezentoval tento rozdiel v dielach dvoch významných historikov, Micheleta a Tocquevillea. Zatiaľ čo Michelet uvažoval o období, ktoré vo francúzskych dejinách predchádzalo Revolúcii v roku 1789 ako o romanci, Tocqueville považoval to isté obdobie za tragédiu, ktorú prežíval francúzsky národ, a práve revolučné hnutie bolo pre neho oslobodením.29 Whitova koncepcia tvorby historickej narácie je dvojúrovňová. Okrem konceptuálnej úrovne tvorby historickej narácie, keď historici tvoria sujet konkrétneho príbehu, uvažoval White o metahistorickom základe tvorenom štyrmi rečníckymi figúrami (trópmi), a to metaforou, metonymiou, synekdochou a iróniou. Vo svojom diele Metahistória (1973) upozornil, že ešte „pred tým, ako môže historik na údaje historického poľa aplikovať pojmový aparát za účelom ich reprezentácie a vysvetlenia, musí najskôr toto pole prefigurovať – vytvoriť z neho teda predmet rozumového vnímania. Tento poetický akt nie je možné odlíšiť od jazykového aktu, ktorým je pole pripravované k interpretácii ako oblasť určitého druhu“.30 Vo Whitovom chápaní sa spájanie viaže s určitým špecifickým poetickým aktom predzobrazovania, ktoré usporadúva jednotlivé fakty a prvky. White naznačil význam trópov pri vytváraní určitej predstavy historického deja v súvislosti s približovaním makrohistorických procesov. Vyplnením medzier v historických prameňoch 27 H. WHITE, Tropika diskursu, s. 63. 28 H. WHITE, Tropika diskursu, s. 79. 29 Podrobnejšie H. WHITE, Tropika diskursu, s. 81. 30 H. WHITE, Metahistory.The Historical Imagination in 19th century Europe, Baltimore 1973, s. 30.

83


sa historik približuje len k tomu, ako minulosť mohla vyzerať. Sám nebude nikdy schopný zrekonštruovať obraz minulosti ako presnú kópiu minulých dejov. V eseji Historicizmus, história a figuratívna imaginácia (1978) White ilustroval vplyv trópov na predstavu reality v konkrétnom historickom texte. Tvrdil, „... že historický diskurz by nemal byť vnímaný ako zrkadlový obraz súboru udalostí, ktoré chcem popísať. Naopak by na neho malo byť pozerané ako na systém znakov, ktorý mieri zároveň dvoma smermi: jednak smeruje k súboru udalostí, ktoré chce popísať, jednak k žánrovej príbehovej forme, ku ktorej potajme prirovnáva súbor udalostí, aby sa jeho formálna súdržnosť ukázala buď ako štruktúra, alebo ako proces“.31 Na základe toho, aký druh príbehu sa historik rozhodne vypovedať, zvolí si spôsob jeho tvorby. White poukázal na to, že o spájacích pojmoch je potrebné uvažovať spolu s metaforou, ktorá je nevyhnutne prítomná v historickej narácii. Pri tvorbe historickej narácie zohrávajú kľúčový význam metafory, vylučujúce jednoznačnosť zobrazenia historickej udalosti. K Whitovej nejednoznačnosti zobrazení historickej reality prispieva aj skutočnosť, že uvažoval o možnosti využitia viacerých rôznych metafor. S riešením problematiky spájacích pojmov sa stretávame v koncepcii holandského teoretika histórie Franka Ankersmita. Vo svojom diele Naratívna logika (1983), podobne ako White, odmietol názor, že historická narácia podáva zrkadlový obraz toho, čo sa udialo, tvrdiac, že historik nie je schopný podať presný opis minulosti. Z tohto dôvodu ani nemôže poskytnúť čitateľovi zastupujúcu skúsenosť (proxy-experience). Historik podľa jeho názoru podáva len návrh toho, ako to asi mohlo byť, a je len na čitateľovi, či tento návrh prijme alebo nie.32 Ankersmit tvrdil, že „historiografická hodnota časti histórie je menej determinovaná predstavenými faktami v nej, ako naratívnou interpretáciou týchto faktov“.33 Z toho jasne vyplýva, že až tak nezáleží na referenčnom rámci, ktorý si historik zvolí, ale skôr na jeho schopnosti prerozprávať príbeh týchto faktov. Dôležité je, aby historik získané fakty spojil do „konzistentnej historickej narácie34“.35 31 H. WHITE, Tropika diskursu, s. 136. 32 Podrobnejšie FRANK ANKERSMIT, Narrative Logic. A Semantic Analysis of Historian’s Language, Hague 1983, s. 13−15 (dále citováno: F. ANKERSMIT, Narrative Logic). 33 F.ANKERSMIT, Narrative Logic, s. 1. 34 Ankersmit na označenie naratívnej reprezentácie minulosti (historickej narácie) vo svojom diele Naratívna logika použil termín „narratio“. Historik vytvára svoje narratio na základe zvolených faktov tým spôsobom, že zaujme istý postoj, perspektívu, z ktorej nazerá na zvolený referenčný rámec. 35 F. ANKERSMIT, Narrative Logic, s. 8.

84


Interpretácia minulosti, ktorú by historik podával na základe zovšeobecnenia tým, že by aplikoval spájací pojem, napríklad revolúcie, na všetky navzájom si podobné súbory udalostí, nie je podľa Ankersmita možná.36 Tvrdil, že historické narácie nie sú „projekcie na minulosť alebo odrazy minulosti, ktoré by s ňou boli spojené prekladovými pravidlami, majúcimi pôvod buď v našich každodenných skúsenostiach sociálneho sveta, v sociálnych vedách, alebo v špekulatívnych filozofiách histórie“.37 Keďže podľa Ankersmita neexistujú prekladové pravidlá, ktoré by zaručili „doslovný“ preklad minulého diania do historickej narácie, minulosť môže byť iba interpretáciou. Každý historik teda môže vytvoriť subjektívny návrh minulosti, ktorý sa má porovnávať s inými, pričom „najobjektívnejšie narratio zo súboru konkurujúcich narratií o jednej téme je to, ktorého dosah presahujúci jeho opisný obsah bol maximalizovaný (v prípade vyrovnanosti v ostatných ukazovateľoch)“.38 Rozdiel v kvalite narácií je, podľa Ankersmita, vytváraný interpretačnou schopnosťou historika. Dalo by sa uvažovať o určitých módnych vlnách, ktorým podliehajú narácie historikov v jednotlivých obdobiach. Keď teda historik pristúpi k naratívnemu písaniu, jednotlivé fakty a udalosti minulosti sú zoskupené v naratívnom celku prostredníctvom istých pojmov (renesancia) a „predstáv“, ktoré „tvoria sprevádzajúci princíp pri konštrukcii narratia, ako aj jeho obsahu a kognitívneho jadra“.39 Práve tieto „predstavy“ nazýval Ankersmit „naratívne substancie“.40 Avšak nepovažoval ich za návod, ako pochopiť minulosť, pretože „teoretické pojmy uvádzajú do vzájomného súladu vzťah medzi vecami a slovami, i keď tieto veci vďačia za svoju ›existenciu‹ slovám, ktoré sa používajú k ich referencii; naratívne substancie fungujú len na úrovni slov (...), vedú cudzopasný život: ony parazitujú na tvrdeniach o (historickej) realite“.41 Ankersmit

36 Ankersmit tvrdil, že takéto „pomenovanie bude fungovať ako kvázi-explanačný postup. Budeme totiž v pokušení uveriť tomu, že keď danú revolúciu označíme za buržoáznu alebo za nejakú inú, tak o jej povahe povieme niečo skutočne nové – a teda, že sme ju úspešne istým spôsobom vysvetlili.“ FRANK ANKERSMIT, Obrat k jazyku: literárna teória a teória histórie, in: Kapitoly zo súčasnej filozofie dejín, (edd.) Rastislav Kožiak, Juraj Šuch, Eugen Zeleňák, Bratislava 2009, s. 187. 37 FRANK ANKERSMIT, Šesť téz o naratívnej filozofii histórie, in: Kapitoly zo súčasnej filozofie dejín, (edd.) Rastislav Kožiak, Juraj Šuch, Eugen Zeleňák, Bratislava 2009, s. 173−174. 38 F. ANKERSMIT, Narrative Logic, s. 238. 39 F. ANKERSMIT, Narrative Logic, s. 98. 40 F. ANKERSMIT, Narrative Logic, s. 103. 41 F. ANKERSMIT, Narrative Logic, s. 135. Keďže nemôžu odkazovať na minulú realitu, majú samoreferenčný charakter. Ankersmit tvrdí, že referenčný rámec, ktorý si historik vytvorí, je jeho vlastným konštruktom, a teda naratívna substancia neodkazuje priamo na minulosť, ale plní svoju funkciu len v rámci daného „narratia“.

85


tvrdil, že každý historik vytvára, svojou naráciou, „nový pojem“, ktorý používa na objasnenie minulosti. Tento pojem však nemusí byť platný v inej historickej narácii a už vôbec ho nie je možné aplikovať na podobné súbory udalostí, ktoré sa objavili v minulosti. Práve z tohto dôvodu je dôležité nazerať na historickú naráciu ako na subjektívny návrh a nie ako na rekonštrukciu. Ankersmit odmietnutím pravidiel uvoľnil historikovu voľbu metafor a tým usporiadanie tvrdení v historických naráciách. Touto uvoľnenou hrou na druhej strane relativizoval význam historických narácií, ich referenciu. Ankersmit spájanie viazal s perspektívou a metaforou, ktorá, podobne ako u Whita, nemusí byť viditeľná. Zároveň poukázal na možnosť výmeny metafory, z ktorej prirodzene vyplýva zmena obrazu minulosti. V súvislosti s naratívnou predstavou o minulosti sa ukazuje u časti konštrukčne zameraných teoretikov kľúčový význam spájacích pojmov a s nimi spojených procesov pri vytváraní historickej narácie. Je zrejmé, že u historikov predstavených v našom príspevku sa stretávame s rôznymi spôsobmi riešenia problematiky spájacích pojmov. Napriek nevyhnutnej existencii spájacích pojmov (naratívnych viet a metafor) sa ukazujú odlišnosti v spôsobe ich pochopenia. W. H. Walsh neuvádzal špecifický akt, ktorý by sprevádzal spájacie pojmy. L. O. Mink uvažoval o konfiguračnom akte umožňujúcom uchopenie množstva elementov a vypovedanie príbehu minulosti. H. White pridelil dôležitú funkciu pri tvorbe historickej narácie predzobrazovaciemu poetickému aktu, ktorý historikovi zaznačuje možnosti uchopenia daných faktov. A. C. Danto a F. Ankersmit prisúdili hlavný význam perspektíve, ktorú historik zaujme, a tá mu umožňuje prerozprávať vlastný príbeh minulých udalostí. Perspektíva zaujatá historikom je do určitej miery determinovaná ľudskou skúsenosťou. Autori predstavených koncepcií nejednoznačne určujú postavenie a význam metafor vo svojich úvahách (napr. u Whita, Ankersmita – viditeľné/neviditeľné, identifikovateľné/neidentifikovateľné). Všetky spomenuté názory na povahu spájacích pojmov so sebou prinášajú viacero otázok. Zdá sa, že problematika spájacích pojmov a cesta k jednoznačne uspokojivému riešeniu je zložitá. Keď uprednostňujeme naratívnu formu približovania udalostí, tak spájanie má konštruktívny charakter, t. j. neodráža realitu, ale predstavuje zložitú syntézu, ktorá je voľnejšie viazaná na realitu. Z nášho pohľadu sa javia úvahy H. Whita a F. Ankersmita na jednej strane síce ako radikálne (v porovnaní s ostatnými predstavenými autormi), ale prínosné v diskusii o možnosti pluralitného zobrazenia minulosti. Rozvíjanie úvah nad významom spájacích pojmov dokumentuje snahu vyrovnať sa s potrebou určitého priblíženia množstva informácií o udalostiach zrozumiteľným a „účelným“ spôsobom, ktorý by zároveň pripúšťal možnosť korekcie a zmeny súvisiacej s vývojom v historiografii. Samozrejme, uvedomujeme si

86


skutočnosť, že Whitova predstava o prípustnosti pluralitných zobrazení minulosti vytvára priestor na spochybnenie ich viazanosti na minulú realitu. Napriek tomu sa nám javí táto koncepcia prijateľnejšia v porovnaní s tradičným pohľadom, ktorý zvyčajne zdôrazňuje oprávnenosť len jedného obrazu minulosti. F. Ankersmit je vo svojich tvrdeniach ešte „radikálnejší“. Ankersmitova naratívna substancia nie je priamo naviazaná na minulú realitu, čím otvára viacero otázok ohľadne jej väzby na historické pramene a realitu.

Jana KOVÁČOVÁ Katedra filozofie FHV UMB, Tajovského 40, 974 01 Banská Bystrica Slovenská republika e-mail: [email protected]

87

Možné aplikace narativismu v historiografické praxi Kamil Činátl

POSSIBLE APPLICATION OF NARRATIVISM IN HISTORIOGRAPHICAL PRAXIS The study brings possible wals of using narrativism in historiographical praxis. Its challenge is to chase perspective without reproducing often simplified reflections on narrativism which tend to understand narratological analysis of historiographical text as an a priori attack on the true status of historiography. The study deliberately omits the epistemological issues of the debate on narrativism and it attempts to show either particular possibilities of using narrativism in historiographical praxis, especially in the context of history writing and history didactics. Concerning stylistics the study points out to possible usage of narratological terms while the historian reflects upon the cognitive dimension of narration and takes in to consideration corresponding strategies of writing historiographical texts. Concerning didactics the study refers to the role of master narratives while constructing collective identity. The generally emphasized goal of history educational curricula is to refine historical consciousness. Narrativism with its analytical terms can be supportive not only while writing history textbooks and modeling cognitive situations in the spirit of multiperspectivity, but also with its broker theoretical concepts of remembering (Paul Ricoeur) which are apt for didactic conceptualization. Keywords: narrativism, historiographical praxis, history didactics, multiperspectivity, history writing.

České dějepisectví charakterizuje nevyvážený vztah mezi teoretizací historiografie a konkrétní historiografickou praxí. Většina historiků necítí potřebu spojovat výstupy svého bádání s jeho explicitně formulovanou metodologií. Historickou knihu tak mnohdy vymezují téma a využité prameny, jako by k metodě historikovy práce nebylo co dodávat, neboť ta je samozřejmá a spočívá především v kritické

89


práci s prameny. Historik přepisuje archiv do knihy, jeho odbornost nespočívá v metodologii, ale v jedinečných znalostech, které zprostředkovává čtenáři. Takový obraz historika je široce společensky konsensuální, objevují-li se historici v médiích (např. v pořadu ČT Historie.cz), pak právě v roli expertních znalců, kteří odpovídají na otázky, jak to vlastně bylo. Takové mediální simplifikace jsou asi běžné a není jim potřeba věnovat hlubší pozornost, ačkoliv oborově vcelku blízký obraz uměnovědce, již v médiích konstituují i jiné rysy: nejen ví, ale především interpretuje. Více zneklidňující je ovšem pohled do studijní praxe historických oborů na českých univerzitách (pohled do bakalářských, magisterských i dizertačních prací) a do institucionálního zázemí historiografie, kde je normální věda bez explicitní teorie. Studijní plány sice metodologii historiografie zohledňují, ale studenti v naprosté většině neví, k čemu by jim teorie mohla být a vnímají ji jako jakýsi apendix k normálnímu studiu, které je vymezeno tematicky a chronologicky.Česká historiografie má své významné teoretiky (Zdeněk Beneš, Miloš Havelka, Jan Horský či již zesnulý Zdeněk Vašíček), kteří navíc z různých perspektiv poukázali na konstitutivní význam teorií pro historickou vědu. Naposledy Jan Horský na reprezentativním fóru X. sjezdu historiků v Ostravě v roce 2011. Historická obec i studenti historických oborů mají přístup k většině metodologicky významných prací dokonce v překladech, přesto tento „nevraživý postoj“ (řečeno s Horským1) převládá. Nabízí se samozřejmě otázka proč. V světové historiografické produkci, která je v slušné míře a aktuálnosti dostupná i v českých překladech, přitom představuje normu komplementární vztah mezi teorií a praxí. Metodologie zde není jen nálepkou, která historika přiřazuje k určité skupině či škole (kupříkladu k druhé generaci Annales), ale především historikovi k něčemu slouží. Pomáhá mu k zodpovězení badatelských otázek a problémů, které vymezují prostor jeho vědecké práce. Vědeckost historiografie též spočívá v reflexi epistemologických souvislostí historikovy práce, historik si je vědom nesamozřejmosti toho, jak minulost poznává, a s otázkou, jak to vlastně bylo, spojuje otázku, jak může formulovat adekvátní obraz minulosti. Obdobná polarizace mezi zahraniční a domácí historiografickou produkcí je samozřejmě zjednodušující. Obránci empiricky orientovaného dějepisectví by jistě našli množství zahraničních knih, které dokládají normalitu jejich pojetí historiografie. Nejde mi ostatně o kategoričnost obdobného závěru, přistupujme k tomuto srov-

1 http://konference.osu.cz/sjezd2011ostrava/dok/p_sekce/jan-horsky.pdf

90

Kamil Činátl: Možné aplikace narativismu v historiografické praxi

nání spíše jako k modelu, který vymezuje souřadnice následných úvah o recepci a možných aplikacích narativismu v historiografické praxi.2 Rád bych tedy v těchto širších souvislostech zaměřil pozornost na narativistické teorie, jejich recepci v prostředí české historiografie a jejich možné aplikace v historiografické praxi. Ve vztahu k výše formulované otázce po roli teoriív praktickém „dělání dějin“ se samozřejmě jedná o výrazné zúžení pole možných souvislostí. Vycházím z předpokladu, že vnímání narativismu českými historiky lze pojmout jako případové téma, které nosně vypovídá o roli teorií v historiografické praxi, o problémech jejich aplikace a které nabízí jistá zobecnění, nad nimiž snad můžeme více porozumět příčinám onoho výše zmíněného rozporu mezi empiricky zaměřeným psaním dějin a teoretizující reflexí takového psaní. Teoretizování se v důsledku vyděluje jako autonomní svět sám pro sebe, který představuje jednu (a navíc marginální) subdisciplínu historiografie (někdo „dělá“ první republiku a jiný zase teorii) a nikoliv integrální součást každé historiografické praxe. Rozhodně si však v těchto souvislostech nekladu za cíl onen rozpor vyřešit či překlenout. V širší historické obci jsou narativní teorie povětšinou vnímány jako výraz postmoderního relativismu, přímočaře řečeno, jako útok na základy historiografie a její vědecký status. Aniž by se blíže rozlišovalo mezi různorodými koncepty, které se zaměřují na vyprávěcí rozměr historiografie (výrazné rozdíly nalezneme nejen v přístupech Haydena Whitea, Michela de Certeau či Paula Ricoeura, ale též mezi staršími a novějšími texty prvního jmenovaného) hází se narativismus do jednoho pytle a pod jednu varovnou nálepku.3 Obdobné postoje nejsou povětšinou explicitně formulovány (napsány), neboť to by vyžadovalo důkladnější studium nejen zmiňovaných autorů. Objevují se tak spíše v rámci drobnějších žánrů, 2

Teorii a praxi historiografie nemá smysl vnímat odděleně jako dvě paralelní cesty, jimiž se historik může ubírat. Jde tedy spíše o roli teoretizování v praxi, kterou můžeme v návaznosti na Historiografickou operaci Michela de Certeau definovat jednoduše jako činnost, kdy historik „dělá dějiny“. MIchel de Certeau, Psaní dějin, Brno 2011, s. 76.

3 „Ač od zvěstovatelů postmoderny přejal mnohé myšlenky, jednu z jejich ústředních tezí výrazně oslabil. Uznává sice, že jinak než prostřednictvím jazyka historikové nemohou oživit, rekonstruovat a interpretovat jedinečnou a neopakovatelnou minulost, avšak tvorbu beletristů a dějepisců odmítá klást na stejnou úroveň. Zcela správně, neboť historik je ve své práci limitován prameny, nemůže popustit uzdu volné fantazii a v jeho případě zaujímají vedle vyprávění důležité místo i strukturně koncipované výklady.“ Takto charakterizuje Petr Čornej práci Milana Řepy Poetika českého dějepisectví v recenzi pro časopis Dějiny a současnost (PETR ČORNEJ (rec.), Milan Řepa, Poetika českého dějepisectví, Dějiny a současnost 26/2006, č. 12, s. 44, dostupné na: http://dejiny.nln.cz/archiv/2006/12/milan-repa-poetika-ceskeho-dejepisectvi). Zajímavé může být srovnání recenze na stejnou monografii psanou z literárně-teoretické perspektivy (Milan Orálek, Banalýza českého dějepisectví, Aluze 1/2007, s. 120−123, dostupné na: http://aluze.cz/2007_01/13_Recenze_Repa.php).

91


jako jsou recenze a související polemiky (v poslední době např. kritická reakce Jiřího Woitsche na studii Marka Jakoubka),4 případně doslovy k překladům výše zmíněných autorů.5 I tak ovšem představují pevnou součást institucionálního prostředí historiografie. Na určující roli tohoto zázemí (souboru kolektivně sdílených profesních praktik), která „dělá“ historika historikem, upozornil důrazně Michel de Certeau, podle nějž jsou dějiny produktem místa.6 Reflexe narativismu je součástí této kolektivní výroby dějin, ačkoliv probíhá ponejvíce neformálně, v kuloárech institucí, v diskuzi na konferencích a samozřejmě v rámci univerzitní výuky historických oborů. Významnou roli v sedimentaci stereotypních reflexí narativismu sehrály polemiky nad provokativními texty Dušana Třeštíka. Právě Třeštíkova esejistika, zejména jeho knihy Mysliti dějiny (1999) a Češi a dějiny v postmoderním očistci (2005) je řadou historiků vnímána jako typický příklad tzv. postmoderního přístupu k dějinám.7 Nejen v souvislosti s narativismem je ov4 „Narativističtí kritici v ledasčems (zejména co se týče tzv. politických dějin) uhodili hřebíček na hlavičku a četné jejich teze nelze brát na lehkou váhu, nicméně v nejširším slova smyslu měl jejich do důsledku dovedený antiscientistní postoj kladoucí rovnítko mezi psaní o dějinách a tvorbu krásné literatury pro historické vědy jen malý význam. Zaklíná-li se tedy Jakoubek autoritou Veyna, bere si na pomoc teze většinou považované za příslušným oborům (historie či etnografie) mimoběžné (Chartier 1997; Iggers 2002). Budiž mi nadto dovolena malá provokace: podíváme-li se na mnohé z Jakoubkových textů (signifikantně např. Jakoubek 2004) z hlediska jejich whiteovského sdějování (emplotment) a užívaných tropů (White 1973), pak samozřejmě ani on netvoří žádnou antropologickou vědu, ale jen satiry a komedie…“ Jiří Woitsch, „Odpověď nevědce vědci“, aneb obrana etnografie proti kritice Marka Jakoubka, Lidé města 13/2011, č. 3, s. 507n. Reakce na text: Marek Jakoubek, Synopse materiálů k vojvodovskému svatebnímu folkloru, Lidé města 13/2011, č. 1, s. 105−144. 5 Např. doslov Petra Čorneje k překladu Whiteovy Metahistorie: Petr Čornej, White nezměnil dějiny, ale pohled na ně, in: HaydenWhite, Metahistorie, Brno 2011, s. 575−600. 6 M. de Certeau, Psaní dějin, s. 70n. 7 Výraz „postmoderní“ s sebou v tomto kontextu nese zřetelně pejorativní rozměr, označuje nejen hodnotový relativismus, neopodstatněný útok na normální vědu, ale též opětovnou ideologizaci vědeckého diskurzu a podléhání módním vlivům (pouze estetizující užití teorie jako ornamentu). Právě v souvislosti s postavou Dušana Třeštíka personifikuje tyto možné významy „postmoderny“ Antonín Kostlán (v textu nekrologu): „Na rozdíl od jiných historiků se Dušan Třeštík budováním svého vlastního autentického a věrohodného metodologického systému pro uchopování minulosti ve skutečnosti nikdy systematicky nezatěžoval. Protože však pro důvěryhodnost svých odborných postojů se přece jen musel čas od času nějakým takovým nástrojem vykázat, chytal se často a rád teorií, o nichž se v příslušné době mluvilo jako o nadějných; to mu zároveň umožňovalo prokazovat, že je stále „in“ z hlediska nových trendů historické vědy. A tak se v půlce padesátých let Třeštík odvolává na „geniální Leninovu tezi“ o majetkové diferenciaci středních vrstev na prahu kapitalistického vývoje, v šedesátých letech ohromuje Lévi-Straussem a v nedávné době postmodernou a s ní souvisejícími koncepty lingvistického obratu a paměťové plurality. Tyto teorie v jeho rukou jsou však vždy jen nástroje předstírané, legitimizační, kterými chce jen zaštítit, co už je vlastně dávno připraven říci ze zcela jiných pohnutek; není tedy divu, že si je vlastně nikdy ani pořádně neosvo-

92


šem takovéto ztotožnění značně problematické.8 Vlivem těchto institucionalizovaných postojů se právě u studentů historických oborů můžeme setkat s poměrně stereotypizovaným přístupem k narativismu, který je poněkud naivním a simplifikovaným výrazem oné situace. Pokusím se změnit úhel pohledu a nabídnout jiné referenční plochy pro promýšlení narativismu z perspektivy historika. Ponechám stranou otázku epistemologických důsledků narativních teorií, s níž jsou Whiteovy či Ankersmitovy texty povětšinou konfrontovány. Obecná epistemologická perspektiva implikuje historikovi roli obránce historiografie a zakrývá dílčí otázky a problémy, které mohou být pro praxi historiografie přínosné. Zaměřím pozornost především na dva takovéto okruhy: 1) na problematiku stylu a praxe historiografického psaní a 2) na kontext didaktiky dějepisu.

Styl a historiografie V české historiografické produkci převládají texty, které prozrazují spíše nezájem autorů o jazykovou stránku prezentace výstupů jejich bádání. V návaznosti na tradiční pojetí stylistiky, odvozené ze starších prací ovlivněných pražským strukturalismem (ovšem mnohdy jen z gymnaziálních učebnic českého jazyka), je vědecký či odborný styl spojován s věcností, stylistickou neutralitou a se specifickou odbornou terminologií.9 Za výchozí kvalitu bývá při posuzování stylistické stránky historiografických textů konsensuálně považována neutralita (jazyk by neměl nijak zkreslovat a ovlivňovat cestu od pramenů k vědeckému textu), jakkoliv stylisticky příznakové použití je považováno za estetické ozvláštnění, které je ovšem typické spíše pro starší historiografickou produkci. Z obdobné perspektivy přistupuje k „poetice českého dějepisectví“ Milan Řepa.10 Ačkoliv se v přiznané návaznosti na narativismus (zejména Haydena Whitea) věnuje i analýze tropů, jil a zacházel s nimi značně eklekticky.“ Antonín Kostlán, Třeštík a Bohatcová, srpnové ztráty historické vědy, Blog Respekt 27. 8. 2007, dostupné na: http://kostlan.blog.respekt.ihned.cz/ c1-46034130-trestik-a-bohatcova-srpnove-ztraty-historicke-vedy. 8 „Přes všechnu rétoriku ›zlomu‹ v chápání historické vědy a především jejího objektivistického nároku, tak Třeštík nakonec potvrzuje legitimizaci historického diskursu prostřednictvím prvků normální historie, ať již pomocí Metody a Řemesla, tak s ohledem na privilegium expertního vědění.“ Karel Šima, Velké vyprávění o lingvistickém obratu v teorii dějin a malý příběh české historiografie, in: Paralely, průsečíky, mimoběžky. Teorie, koncepty a pojmy v české a světové historiografii 20. století, (edd.) Jan Horský, Lucie Storchová, Ústí nad Labem 2009, s. 93. 9 Josef Václav Bečka, Česká stylistika, Praha 1992 (první vydání 1968). 10 Milan Řepa, Poetika českého dějepisectví, Brno 2006.

93


celkové pojetí jeho poetiky prozrazuje strukturalistické inspirace a důraz na ozvláštnění. K nejvýraznějším stylistům tak logicky patří František Palacký, Josef Pekař či Josef Šusta. Textům z posledních desetiletí nevěnuje Řepa pozornost. Okrajovým tématem je styl historiografie i ve studijních programech historických oborů na českých a moravských univerzitách. V tomto ohledu rezonuje otázka historiografického stylu a vyprávění spíše v literárně vědném prostředí, kde se čas od času (nikoliv však systematicky) objevují kurzy či konference zaměřené na problematiku reprezentací minulosti, či naratologickou reflexi principů dějepisného vyprávění.11 Spíše než jazykový charakter historiografie, však bývá akcentováno rámcové téma teorií reprezentace,12 pro něž historiografické vyprávění představuje zajímavý případ zejména z perspektivy recepce nonfikcionálních textů, obdobně bývají historiografie či historický román analyzovány a interpretovány v rámci konkrétních teorií fikcionality.13 Jelikož se studenti historických oborů nesetkají s analýzou historiografického textu, jež by zohledňovala naratologické inspirace (od Diskurzu historie Rolanda Barthese k Času a vyprávění Paula Ricoueura), a navíc nemají povětšinou příležitost učit se ani praktické profesní stylistice, přejímají implicitní odsudek stylu jako čehosi nepodstatného, čemu historik nemusí věnovat hlubší pozornost. Právě zde se dostáváme k modelové situaci, v níž může být narativismus produktivně využit, aniž by byl v duchu obávaného epistomologického relativismu zpochybněn vědecký charakter historiografie. V intencích vyhrocené polarity mezi buď scientistickým nebo narativistickým přístupem k historiografii přistupují ti poučenější studenti historie (vědí-li vůbec o existenci Barthese, Whitea, Veyna a dalších) k dílům narativistů jako k „zakázaným knihám“, které kdysi, ale naštěstí neúspěšně, ohrozily posvátný chrám historiografie. Není přitom vždy nezbytné, abychom při četbě těchto textů reprodukovali onu zmíněnou dichotomii (historik vypráví jen příběhy a neliší se od autora historických románů vs. historik vědecky a s nárokem na objektivitu popisuje minulost), která nás jako historiky vede k tomu, abychom se bránili před rouhačskými a nactiutrhačnými výroky. 11 Kupříkladu přednáškový cyklus Počátky historiografie, zaměřený mimo jiné na reflexi principů dějepisného vyprávění, pořádal v letním semestru roku 2007 Ústav řeckých a latinských studií UK FF ve spolupráci s Ústavem české literatury a literární vědy a s UK ETF (http://www.cuni. cz/ETF-23-version1-Poc_hist07.pdf). 12 Z obdobné interdisciplinárně zaměřené konference pořádané Ústavem bohemistiky JČU FF v Českých Budějovicích vzešel sborník Jazyky reprezentace. Petr A. Bílek, Vladimír Papoušek, David Skalický, Veronika Veberová (edd.), Jazyky reprezentace, Praha 2012, Akropolis. 13 Na radikální verze zpochybnění pravdivostního statutu historiografické narace odpovídá svou teorií možných světů kupříkladu literární teoretik Lubomír Doležel. Lubomír Doležel, Fikce a historie v období postmoderny, Praha 2008.

94


Tento spor představuje jakýsi metodologický metanarativ, jehož reprodukcí si historik vytváří pozici, aniž by musel argumentovat uvnitř narativistického diskurzu (je to útok, je to pouhá móda, pseudointelektuální ornament). Pojmový aparát naratologie (kupříkladu Barthesovy shiftery, Whiteovy tropy, nebo Ricouerovu kvazipostavu a mnohé jiné) lze využít při analýzách historiografických textů, jejichž „didaktickým“ cílem není relativizace vědeckého statusu historiografie, ale hlubší povědomí o jazyku jako jedné z určujících limit historikovy práce. Zde nalézáme jednu z možných odpovědí na otázku z historiografické praxe – k čemu by nám měla sloužit teorie? Teoreticky a pojmově promyšlená analýza a interpretace textů, jež utváří naši historiografickou tradici, nás nutně vede ke kritickému promýšlení vlastního psaní. Metodologicky formativní prvky historiografického textu nemusí být vždy explicitně odhaleny v rámci úvodní kapitoly a průběžných odkazů k metodě v rámci dalšího psaní. Implicitní rovina metodologizace textu navíc nemusí nutně souviset jen s nereflektovaným přejímáním konceptů normální vědy (ve smyslu Thomase Kuhna). Snaha po zřetelném a jasném odlišení mezi explicitní a implicitní úrovní teoretizace historiografického textu předpokládá velkou důvěru v jazyk a v jeho schopnost spolehlivě nést ony explicitní formulace. Novodobý scientismus sice odmítá naivní důvěru v objektivní přepisování faktů, předpokládá však (povětšinou implicitně) jazyk jako spolehlivé médium objektivizující racionality, na níž lze založit vědeckost historiografie, která „jen nevypráví“. Ale jak jsem předeslal, nesnažím se dobít obranné pozice, ale chci je spíše obejít, změnit perspektivu a poukázat na širší kontext „bitevního pole“ a možná partikulární (ale přesto) spojitosti obou znepřátelených stran. Implicitní teoretizace historiografického textu, jež vychází z hlubšího povědomí o možnostech jazyka reprezentovat (na úrovni tropů, zápletky, postavy, shifterů aj.) minulost, zde představuje klíčový argument. Většina současných metodologů historiografie (i v českém prostředí) se shodne na tom, že tzv. narativistickou kritiku (již sám tento pojem implikuje apologetické čtení narativistů) nelze šmahem odmítnout a zatratit jako nepodstatnou. Jako východisko bývají zmiňovány umírněně verze těchto teorií (Paul Ricouer, Roger Chartier, Michel de Certeau aj.). Ze všech těchto zdrojů však jasně vyplývá, že by měl historik věnovat pozornost jazyku a svému psaní. Chceme-li obdobný požadavek legitimizovat ještě důrazněji, stačí otevřít starého Droysena. Opustíme-li latentně strukturalistické paradigma, v němž zájem o styl souvisí se snahou po estetickém ozvláštnění historiografického textu, a přijmeme-li vážně inspirace naratologií a související recepční estetikou, pak se do popředí dostává otázka modelového čtenáře. Píšící historik vědomě reflektuje akt čtení a vyvažuje expli-

95


citní a implicitní úroveň práce s jazykem. Vedle explicitních formulací pracuje též s implicitní rovinou psaní, kde zohledňuje kognitivní potenciál práce s postavou, zápletkou, kompozicí a širším tropologickým rámcem svého vyprávění. Pro konkrétní příklady obdobně komponovaných historiografických textů nemusíme nutně jít do zahraničí. Byť již zmiňovaný Lubomír Doležel v souvislosti s postmoderním psaním historiografie zmiňuje právě zahraniční historiky – Roberta Rosenstonea a zejména Simona Schamu. Záměrně se ve svém výběru vyhnu spíše znejasňujícímu přívlastku postmoderní a jako cílovou kvalitu historiografického textu znovu zdůrazním implicitní metodologizaci, jež se odráží na úrovni vyprávění, kompozice textu, práce s postavou a zápletkou či sebereflexe samotného psaní. Obdobné kvality lze vhodně demonstrovat kupříkladu na knize Víta Vlnase z roku 1993 Jan Nepomucký, česká legenda.14 Vlnasovo vyprávění nenabízí pouze „skutečný“ příběh generálního vikáře Johánka z Pomuku (tato od falzifikací, mýtů a zbožných lží očištěná verze nepomucenského příběhu zabírá z celku knihy pouhých 24 stran), ale vypráví též příběh kultu (řekněme „druhý život“), historie nepomucenských polemik, nechává v rámci historiografické narace promlouvat původní verze příběhů. Modelový čtenář musí ve víru rozporuplných reprezentací světce, dobových proměn recepce nepomucenského příběhu a mnohdy paradoxních vztahů mezi fikcionalitou a historickou skutečností pocítit kognitivní nejistotu. Zrodí se řada otázek, které historik explicitně neformuluje, ale s jejichž navozením v rámci konceptu modelového čtení počítá. Vlnasova kniha je na první pohled (historika) spíše populárně naučná (opět konsensuální pojem schopný ohraničovat a vylučovat, který by si zasloužil problematizaci), neboť postrádá poznámkový aparát. Přesto šíří tematického záběru a hloubkou jeho problematizace dalece překračuje běžný standard historiografických textů. Nabízí se otázka, o čem vlastně Vlnasova kniha vypovídá: zda o lidské potřebě sociálně komunikovat žitý svět ve formě srozumitelného příběhu (zřejmě inspirace Umbertem Ecem), zda o dějinách kulturotvorných polemik o českém baroku, zda o konstituování moderní české historiografie (pro níž byla nepomucenská „lež“ jedním z prubířských kamenů), zda je o Janu Nepomuckém, nebo o Janech Nepomuckých?

14 Vít Vlnas, Jan Nepomucký, česká legenda, Praha 1993.

96


Didaktika dějepisu V institucionalizovaných (byť povětšinou neformálních) reflexích Barthesova Diskurzu historie, Whiteovy Metahistorie a dalších podobných textů se často objevuje poněkud paušalizovaný závěr, že se narativisté věnovali především analýzám starší vyprávěcí historiografie (Jules Michelet, Leopold von Ranke, Jacob Burckhardt, Alexis de Tocqueville atd.), což dopad jejich výstupů omezuje. Lidově řečeno: dělali to tak, protože se jim to „hodilo do krámu“. Historiografie se však od Palackého časů změnila a dávno se distancovala od „velkých vyprávění“ (Jean Francois Lyotard). Latentně apologetická pozice vnucuje historikům poněkud sebestřednou perspektivu, zdá se, jako by cílem všech narativistických analýz a konceptů byl jen útok na vědecký statut historiografie, pouze na samotný akt historikova psaní. A vzhledem k tomu, že my již nepíšeme tak barvitě a „literárně“ jako kdysi František Palacký, Josef Pekař či Josef Šusta, pak nás tato tzv. narativistická kritika míjí a nemusíme se jí zabývat. Distancovala-li se historiografie ve své badatelské praxi (ve smyslu psaní) od „velkých vyprávění“, neznamená to ovšem nutně, že ony příběhy přestaly být tématem historiografie (viz Vlnasem analyzované verze nepomucenského příběhu a otázka jejich schopnosti synekdochicky reprezentovat „velká vyprávění“ o českých národních dějinách). Právě k reflexi tohoto tématu by naratologické pojmosloví mohlo dobře posloužit, opět bez ohledu na širší epistemologické konsekvence. Vzhledem k možné šíři obdobných výzkumů zúžím pole zájmu na prostor školního dějepisu, kde potřeba kritické reflexe „velkých vyprávění“ vcelku naléhavě vyvstává a narativismus zde může (obdobně jako ve výše rozvíjeném případě stylu a historiografické praxe) být sice partikulárně, ale efektivně aplikován. Pokud velká většina evropských kurikul dějepisného vzdělávání klade vedle tradiční faktografie velký důraz na „kultivaci historického vědomí“15, pak „velká vyprávění“ vstupují znovu do hry. Didaktická konceptualizace identitotvorné role kolektivního vzpomínání však předpokládá, že historiografie nabídne didaktice dějepisu metodologicky promyšlené koncepty paměti a historického vědomí. To se alespoň v českém kontextu neděje. Naopak souvislost narativismu s problematikou paměťových studií můžeme demonstrovat kupříkladu na díle Paula Ricoeura, jenž se od analýzy vyprávění integrálně posunul právě k problematice

15 Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (RVP ZV, MŠMT), Praha 2010, s. 41 (citováno dle: http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2009/12/RVPZV-pomucka-ucitelum.pdf).

97


paměti.16 Na jeho konceptu by bylo možné odpovídající didaktickou konceptualizaci vystavět. Navíc je tu specifická recepční situace učebnic, která se v souvislosti s rozvojem moderních médií a informačních technologií dynamicky transformuje.17 Jestliže moderní učebnice dějepisu nechtějí zcela ztratit kontakt se svými modelovými čtenáři, pak musí vyprávět. Ovšem jakým způsobem, nechtějí-li jen znovu reprodukovat ideologizující potenciál příběhů o národu, rase či třídě? Historické vyprávění v pozici autoritativního diskurzu prokázalo v minulém století dostatečně svou moc začleňovat čtenáře do kolektivity, určovat mu perspektivu (kupříkladu skrze negativní obraz druhého) a orientovat jeho jednání v kontextu sociální praxe. Didaktika dějepisu se nemůže spoléhat jen na explicitní formulace, kognitivní potenciál pojmů a související logické argumentace, tedy na tradiční výbavu descartovské racionality, ale je s ohledem na modelové recipienty nucena využít i kognitivní potenciál vyprávění. V tomto smyslu je mezi historiografií a didaktikou epistemologický předěl, který bývá často přehlížen. Typickým příkladem kognitivního potenciálu narace může být didaktický koncept multiperspektivity, jejž v evropské didaktice dějepisu popularizoval britský historik a didaktik Robert Stradling.18 Historická událost je žákům prezentována z různých úhlů pohledu a v různých dobových narativních konfiguracích. Nejedná se ovšem o účelové převyprávění, ale o využití autentických pramenů, které takto „mluví“ (nejen texty, ale též fotografie, karikatury, plakáty, filmy aj.). Rozporuplnost reprezentací vyvolá u žáků kognitivní nejistotu, jež je směřuje k tomu, aby si nad minulostí kladli problémové otázky. Ty dle moderních kurikul představují klíčový předpoklad efektivního dějepisného vzdělávání, neboť otevírají prostor pro rozvíjení analytických a interpretačních dovedností (žáci se neučí jen pasivně reprodukovat znalosti, ale osvojují si dovednosti, jak s nimi nakládat). Jako konkrétní příklad mohu uvést projekt francouzsko-německé učebnice dějepisu pro gymnázia Histoire/Geschichte, kde se žáci paralelně setkají rozporuplným obrazy traumatických porážek či naopak slavných vítězství, když je učebnice konfrontuje

16 Paul Ricoeur, La mémoire, l’histoire, l’oubli, Paris 2000. 17 Maria Repoussi, Nicole Tutiaux-Guillon, New Trends in History Textbook Research: Issues and Methodologies toward a School Historiography, Journal of Educational Media, Memory, and Society 1/2010, č. 2, s. 154−170. Studie představuje syntetizující výstup z diskuzí a konferencí pořádaných v posledních letech International Society for History Didactics. 18 Robert Stradling, Multiperspektivita ve vyučování dějepisu: příručka pro učitele, Praha 2004.

98


s vnímáním kupříkladu prusko-francouzské či první světové války ve francouzské i německé kulturní paměti.19 Přijme-li historik obtížnou a odpovědnou roli (spolu)autora učebnice dějepisu a zohlední-li východiska soudobé didaktiky dějepisu, pak je zřejmé, že mu výstupy narativistických výzkumů (zejména analytické pojmosloví) mohou efektivně posloužit při modelování kognitivních situací, které sledují konkrétní cíle dějepisného vzdělávání. Zkušenosti z práce se studenty historie na UK FF mi potvrzují, že institucionálně zakotvenou averzi vůči teoretizování lze překonávat právě v těchto zdánlivě partikulárních situacích, tedy v rámci zcela konkrétních historiografických operací, kdy se teoretická reflexe historikovy práce jeví jako nezbytná a kdy teorie „slouží“ konkrétním badatelským cílům.

Text vznikl v rámci řešení grantového projektu GAČR P406/10/P111 s názvem Dějiny a vyprávění.

Kamil ČINÁTL Ústav českých dějin FF UK, Nám. J. Palacha 2, 116 38 Praha 1 Česká republika e-mail: [email protected]

19 Peter Geiss, Daniel Henri,Guillaume Le Quintrec (edd.), Histoire/Geschichte, Bd. 2., Europa und die Welt vom Wiener Kongress bis 1945, Leipzig 2008.

99

Narativita v biologii a narativita živého Anton Markoš

NARRATIVITY IN BIOLOGY AND NARRATIVITY OF LIVING Coming-into-existence of living beings can be followed from two perspectives (1) different human cultures coin stories about creation and/or evolution of life, or (2) evolving lineages (of species, populations, ecosystem, etc.) interpret their situation in space and time, and according to such an understanding they adjust they appearance and/or behavior. If so, such lineages should be treated (and understood) as analogs of human cultures. Both narratives are explained on the well-documented lineage of horses. Keywords: evolution, species-specific appearance, self-expression of the lineage, interpretation of genetic information

Tak jako u krystalu sama struktura sestavených molekul představuje „informační“ zdroj ke konstrukci celku. […] Žádná předem vytvořená a úplná struktura nikde neexistuje, ale architektonický plán pro ni je přítomný v samotných jejích součástech. Může tedy vznikat spontánně a autonomně bez vnějšího přispění a bez přídavku dodatečných informací. Nezbytné informace jsou v částicích přítomné, ale nevyjádřené. Epigenetická výstavba struktury není stvořením, nýbrž zjevením. J. Monod1 [Středověký vykladač textu se] chová tak, jako by existoval pouze jediný kód, zatímco všichni dobře vědí, že je jich mnoho, aniž by tato skutečnost viditelně znepokojovala. Takže máme-li hovořit o středověkém symbolickém kódu, musíme vzít v potaz, že je to kód plný sémantického větvení, nefalšovaný slovník plný synonym a homonym, kde jeden obraz může naznačovat mnoho skutečností a jedna skutečná věc rozličné obrazy – všechny pravdivé, protože to, co chce Bůh říci, je obsáhlé a složité, každý jazyk je k tomu nedostačující, a proto se snaží sdělení uchopit postupně, jak se dá. U. Eco2

1

JACQUES MONOD, Náhoda a nutnost, in Anton Markoš (ed.), Náhoda a nutnost. Jacques Monod v zrcadle dnešní doby, Červený Kostelec 2008 [1970], s. 27−188.

2

UMBERTO ECO, Poznámky k Beatovi, in: Od stromu k labyrintu, Praha 2012, s. 257−294 (citát s. 265-66.

101


Úvodní obraz Všichni si neseme už ze základní školy učebnicovou představu o evoluci koně – ikonické, ad nauseam klonované schéma, na kterém je evoluce demonstrována laikům už po víc než jedno století3 (Obr. 1a). Paleontologické nálezy jsou hojné (popsáno kolem 350 druhů) a kapitola je po stránce faktografické víceméně uzavřena (srovnej s nálezy hominidů, kde nový nález kosti či zubu vede každých několik měsíců k přehodnocení – převyprávění dosavadní interpretace historie lidského rodu). Severoamerický kontinent byl v posledních 55 milionech let rodištěm velkého počtu experimentů s „koňovitostí“: týkaly se především (1) redukce počtu prstů; (2) proměn chrupu (v souvislosti s přechodem od širokolistých bylin ke spásání tvrdé trávy), a konečně (3) zvětšování těla. V rodišti koní posléze (po poslední ledové době) všechny linie vyhynuly a přežívá jen hrstka druhů rodu Equus, který před 2,5 milionem let vycestoval do Starého světa (dnešní koně, zebry, osli); do Ameriky se kůň vrátil až v r. 1519 na Cortésových lodích. Lineární schéma na obr.1a je sice didakticky účinné, leč nepravdivé: oněch 350 druhů nepostupovalo za sebou v řadě – jakýmsi postupným přetvářením, lezením po žebříku pokroku.4 V každém časovém horizontu nacházíme řadu charakteristických – a po miliony let stabilních – linií experimentujících na různá témata koňského utváření; která forma tohoto „kmenovému svazu“ dala vznik liniím pozdějším, nelze určit. Celá faktografie nám poslouží k posunu k narativitě. (Jistěže už i samo shromažďování dat bylo vedeno nějakým předchozím příběhem, kulturním i vědeckým kontextem doby, tuto skutečnost však zde pomineme.) Příběh budeme sledovat ze dvou pohledů. Prvním je pohled biologie, zvnějšku, tj. očima vědců utvářejících korpus biologického světonázoru. V centru našeho zkoumání však bude pokus o postihnutí evoluce „zevnitř“, z „pohledu“ samotných živých bytostí, které biologii neprovozují, zato jsou hráči – v rámci větších společenstev – v historickém sebepochopení a přetváření dané linie. Zde nelze postupovat jinak než skrze analogie – v našem případě analogie s utvářením lidských společenstev – kulturních, jazykových, náboženských apod. Narativní rozvrhy se pochopitelně spojují s popisy změn, v ontogenezi a zejména v evoluci. Výklad naměřených dat je v rámci daného paradigmatu věcí sa3

O věci samé i o tom, jak se v kultuře klonují jisté sdílené encyklopedické ikony, viz STEPHEN J. GOULD, The Case of the Creeping Fox Terrier Clone, in: Bully for Brontosaurus. Reflections in Natural History, Norton 1991, s. 155−167.

4 Totéž pochopitelně platí i pro známou ikonu zástupu stále vzpřímenějších opů, s mužem v čele.

102

Anton Markoš: Narativita v biologii a narativita živého

mozřejmou, a vděčné téma poskytují, jako ostatně i ve vědách humanitních, procesy historické: proto tolik různých dějinných scénářů k tématům jako je vznik života, jeho evoluce, a pochopitelně, antropogeneze. Posledních 250 let (od Buffona) poskytuje přehršle fascinujících a navzájem se vylučujících výkladů, i když se drží striktně biologie; ještě zajímavějšími se stanou, když se stanou součástí společenských proudů kulturních, náboženských, politických, nebo světonázorových. Zejména od doby Darwinovy není o témata nouze.

Narativita biologická Čtenář patrně zná většinu interpretačních schémat pro evoluci, proto shrneme jen stručně. Pomineme jednorázové „tvrdě“ kreacionistické schéma, které vlastně s takto postavenými fakty odmítá souhlasit; pomineme i různé varianty „opakovaného (s)tvoření“, kdy vyšší inteligence mýtila starší formy a místo nich tvořila nové; pomineme i inteligentní zásahy takové bytosti (intelligent design), která v kritické fázi měla dopomoct dané linii překročit jistý práh složitosti a pak ji ponechala po nějakou dobu vlastnímu rozvoji. Žádný z těchto scénářů dnešní biologie nehájí a dává přednost scénářům evolučním. Ty pak se mohou lišit podle důrazu, jaký jejich autoři kladou na roli některého z následujících faktorů:5 (i) Teleologické modely vycházející z víry v jakýsi přírodní zákon evoluce, ať už ta víra pramení ve fyzice nebo v Bohu. Lze je charakterizovat sloganem „Evoluce je zákonitým procesem přechodu ›živé hmoty‹ k vyšší složitosti“, přičemž složitost je definována jen velmi vágně (člověk je „složitější než [bakterie, dub, šimpanz]“), nebo silněji, vzhledem k vrcholu, kterého se má dosáhnout (člověk, noosféra, bod Omega apod.). Klasickou teorii tohoto ražení formuloval J. B. Lamarck6 a od ní se odvíjejí různé generační vlny neolamarckismu. Z dnešních zastánců silnější verze teleologie jmenujme především křesťanského filosofa P. Teilharda de Chardin7 a paleontologa S. Conway Morrise.8 Obvyklejší však jsou dnes verze, které se spokojí se zvyšováním složitosti (tj. nepředpokládají cíl) a zabývají se tím, jak 5 Vliv přírodních faktorů v pozadí (klima, teplota, nadmořská výška, salinita atd.) se ve všech modelech předpokládá automaticky. 6 JEAN BAPTISTE LAMARCK, Philosophie zoologique, Flammarion 1994; mnozí považují tuto teorii za dovršení vědeckosti biologie, jiní jí však vyčítají její vitalistické aspekty. 7

PAUL TEILHARD DE CHARDIN, Místo člověka v přírodě. Výbor studií, Praha 1993.

8 SIMON CONWAY MORRIS, Life’s Solution: Inevitable humans in a lonely universe, Cambridge University Press 2004.

103


může evoluce parazitovat na vše prostupujícím druhém principu termodynamickém (např. Prigogine,9 Kováč10). Světonázorově jsou všechny tyto teorie patrně zakotveny v optimismu vědy 19. století, podpořené filosofií dějin (Hegel, Engels). S vírou v možnost tvrdě vědeckého vysvětlení života i jeho evoluce souvisí i různé slogany vysvětlitelnosti života souborem známých zákonitostí fyziky a chemie. Na dveřích jedné z našich kateder visí nápis „Life is a chemical reaction“ (v překladu to vynikne ještě lépe: „Život je jakousi chemickou reakcí“). Hloupost podobných prohlášení vyvstane každému, kdo se nad nimi chvíli zamyslí, přesto jim věří (a proklamuje cedulemi na univerzitní půdě) řada i velmi ctihodných biologů. Mnoho sil se vyplýtvalo a mnoho škody napáchalo zejména soupeřením podobných názorů s vitalismem. (ii) Vitalistické modely evoluce. Méně zajímavou z našeho hlediska je ta varianta vitalistického učení, která v okolním vesmíru postuluje jaksi formativní princip, „živou sílu“ zodpovědnou za vznik a evoluci živého. Historii starších vitalistických učení podává například E. Rádl;11 ve 20. století nejvýznamnějším představitelem je patrně H. Bergson,12 postulující formující princip (élan vital), který prostupuje pasivní hmotu a formuje ji. Teorii se dostává od dnešní biologie pohrdání, i když formálně podobné teorie převyprávěné jiným pojmoslovím jsou zcela souměřitelné, např. „Volná energie ze Slunce formuje a pohání biosféru.“13 Takto vysloveno se celé učení stává dnes banálním, protože se v podstatě vejde do oblasti nerovnovážné termodynamiky. Mnohem zajímavější z našeho pohledu je ta větev vitalismu, která předpokládá sebeformování živých bytostí, tj. formující princip, „snažení“, sídlí přímo v nich. Z těchto důvodů je Lamarck, jak jsme výše uvedli, pokládán za dovršitele vědecké biologie, současně některými autory pokládán za vitalistu. V neovitalismu počátku 20. století dominuje embryolog H. Driesch:14 Postuluje potenciál – entelechii – kvantifikovatelnou veličinu umožňující přímo spočítat vývojové možnosti např. zárodečných buněk u daného druhu. Driesch postupoval přísně vědecky a to odsoudilo jeho teorii k nezdaru: nebral v úvahu zkušenost dané linie alespoň v té

9 ILYA PRIGOGINE, ISABELLE STENGERSOVÁ, Řád z chaosu, Praha 2001. 10 LADISLAV KOVÁČ, Potreba syntézy prírodných a kultúrnych vied, část 1−4, Vesmír 78, s. 644−679, 697−700, 79, 46−49, 105−109, 1999 a 2000. 11 EMANUEL RÁDL, Dějiny biologických teorií novověku, díl 1−2, Praha 2006 [1905, 1909, 1913]. 12 HENRI BERGSON, Vývoj tvořivý, Praha 1919 [1907]. 13 Trochu, pravda, přeháníme: energie ze Slunce nejeví snahu popohánět hmotu ke „vzdělávání“. 14 HANS DRIESCH, Der Vitalismus als Geschichte und als Lehre, Leipzig 1905.

104


míře, jak to naznačovala soudobá genetika nebo darwinismus.15 Historie do vědy podle „klasických“ vědců typu Driesche nepatří, ahistorické vymezení entelechie se však nemohlo zdařit. Ostatně ani ono zmíněné sebeformování není v Drieschově díle explicitně patrné: entelechie vystupuje jako fyzikální síla, která opět, jako u Bergsona, hněte inertní hmotu. (iii) Modely založené na historické kontingenci, jejímž zdrojem jsou faktory mimo život sám: živé bytosti, tak jak vypadají a chovají se, jsou pasivní výslednicí sil operujících zvnějšku, jsou evolucí „vlečeny“. Důležité je to, že se neprotiví známým přírodním zákonům, přesto nejsou z nich vysvětlitelné – právě kvůli oněm historickým kontingencím, uchováváním informace v paměti, zavedením kódů, algoritmů a kybernetických zpětných vazeb. Tento směr historického16 pohledu na evoluci začal s C. Darwinem17 a v mnoha variacích neodarwinismu představuje vůdčí nit myšlení evolucionistů. Darwin formuloval teorii pro evoluci mnohobuněčných organismů a učebnicově se dá shrnout ve třech bodech: (1) rodiče mají větší počet potomků než dva; (2) potomci se v různých (obvykle zanedbatelných kvantitativních) vlastnostech liší jak mezi sebou, tak od rodičů − variabilita je náhodná, konečná podoba jedinců nepředvídatelná; část této variability je přenosná na potomstvo; (3) v kontextu vnějšího prostředí jen někteří potomci uplatní (resp. uplatní v různé míře) svou zdatnost (fitness), měřenou počtem jejich vlastních potomků. Faktor zodpovědný za tento proces dostal jméno přírodní/ přirozený výběr (natural selection). Povšimněme si, že pokud jsou podmínky dlouhodobě stabilní, bude přírodní výběr preferovat jisté varianty jedinců před jinými a tím dojde – mezigeneračně – k postupnému posunu vlastností jedinců v populaci jistým směrem. Obr. 1 ilustruje tuto představu pro evoluci koně – na svislé ose však nutno si představit desetitisíce generací: přírodní výběr preferoval v každé z nich ty jedince, kteří dokázali sežvýkat tvrdý rostlinný materiál (zuby) a dokázali lépe prchat před kořistníky (dlouhé nohy s kopyty). Povšimněme si, že v evoluci jakoby soutěží o své přežití jedinci, soutěž je to však jen zdánlivá, oni prostě jsou a buď přinesou potomstvo, nebo nikoli. 15 K nezdaru vedla i skutečnost, že nenavrhuje žádnou metodiku umožňující entelechii měřit. 16 Tudíž odporujícího „vědeckým zákonitostem“ – proto ona silná a dodnes neutuchající negativní odezva z různých perspektiv. Věda mohla teorii přijmout až po řadě kompromisů – a sám tento proces by stál za hlubší analýzu; blíže viz např. ANTON MARKOŠ (ed.), Náhoda a nutnost. Jacques Monod v zrcadle dnešní doby, Červený Kostelec 2008; ANTON MARKOŠ Tajemství hladiny. Hermeneutika živého, Praha 2003, 2. vydání. 17 CHARLES DARWIN, O vzniku druhů přírodním výběrem, Praha 2007 [1859].

105


Obr. 1

Model doznal řadu modifikací: ukázalo se například, že pasivita živých bytostí vůči evoluci není ani v rámci darwinismu zcela absolutní – zejména u živočichů se uplatňuje často i pohlavní výběr. Další modifikaci si vynutil paleontologický záznam: druhy se náhle objevují, po několik milionů let přetrvávají v nezměněné formě a pak vymírají, aniž by bylo jasné, která forma (druh) byla jejich bezprostředním předchůdcem, a zda daly vznik formám novým. Takový scénář odpovídá schématu na obr. 1b: větvení v každém časovém horizontu není bifurkací, jak pro jednoduchost znázorněno, ale celým trsem různých forem. Která z nich dá vznik trsu v dalším horizontu, nelze určit. Schéma ilustruje teorii přerušovaných rovnovah18 a od ní odvozenou Flegrovu teorii zamrzlé evoluce (Obr. 2).19 Flegr ukazuje, že první, krátkodobá plastická fáze nově vznikající formy (druhu) pružně reaguje 18 STEPHEN J. GOULD, NILES ELDREDGE, Punctuated euilibria: the tempo and mode of evolution reconsidered, Paleobiology 3, s. 115−151. 19 JAROSLAV FLEGR, Zamrzlá evoluce, aneb, Je to jinak, pane Darwin, Praha 2006.

106


Obr. 2

svými vlastnostmi na tlak prostředí – odpovídá tak gradualistickému schématu Darwinovu. Poté následuje mnohem stabilizovanější a delší fáze elastická, která vykazuje vysokou hysterezi: i když populace náležitě reaguje na tlak přírodního výběru, po odeznění takových vynucených změn má tendenci vrátit se do původního stavu. V elastické fázi se druh udržuje po většinu své existence, poté buď zanikne, anebo projde krizí, která opět navodí plastickou fázi, s novou vlnou speciace. Průběh, zdá se, je izomorfní s evolucí kultur a kulturních fenoménů: i tam nacházíme podobný nerovnoměrný vývoj. Od 30. let 20. století byla hlavním paradigmatem evolučního myšlení tzv. nová syntéza – verze neodarwinismu, která umožnila splynutí genetiky a evoluční teorie. Předpokládá přímou závislost všech tělních projevů jedince20 na souboru genů, které zdědil od svých rodičů. Genů je velké množství (řádově tisíce) a každý 20 Jedince dospělého schopného plodit potomstvo. Tuto skutečnost zdůrazňujeme proto, že vývojové (ontogenetické) pochody byly odsunuty na okraj.

107


z nich se může vyskytovat v různých variantách – alelách; nové alely se objevují v procesu mutace alel existujících. V populaci může existovat více alel genu a zastoupených v různé míře, konkrétní jedinec však má ve své výbavě jednu, maximálně dvě z nich (má dva rodiče). Přírodní výběr působí nadále na úrovni jedince (stanoví jeho zdatnost), nepřímo tím ale ovlivňuje frekvenci alel v celé populaci: nositelé jistých typů alel budou mít vyšší zdatnost než jiní, a tím se v další generaci posune zastoupení daného typu alely na úkor variant jiných.21 O co v evoluci „jde“, je soutěž genových alel o zastoupení v populaci. Teorie vytvořila řadu statistických modelů a dokázala vysvětlit velké množství evolučních procesů. Zejména poté, co se ukázalo, že takto pojatý gen je vlastně programem zapsaným v úseku DNA, stalo se vysvětlující schéma neodarwinismu velice přesvědčivým. Výbornou ilustrací této fáze biologických příběhů je Monodovo dílo Náhoda a nutnost.22 Představa živé bytosti jako entity naprogramované svými geny pak vedla v 70. letech k posunu neodarwinistických představ k metafoře „sobeckého genu“.23 Hlavním „soupeřem“ každé alely-programu se stávají alternativní alely téhož genu, protože populace je konečná a alely soupeří o své zastoupení v populaci. Alela (v součinnosti s alelami jiných genů) programuje a manipuluje tělo – vehikulum genů, které jediné může zajistit její přetrvání v populaci v dalších generacích; zdatnější (lépe naprogramovaní) jedinci pak dopomohou svým alelám k vyšší frekvenci výskytu v populaci – na úkor jiných alel. K výkladovému schématu této varianty neodarwinismu patří i sociobiologie (alias evoluční psychologie), která uplatňuje uvedené paradigma na evoluci člověka. Podobně i výkladové schéma moderní ekologie je založeno na řídící roli genetických programů uplatňujících svůj vliv v součinnosti se zpětnou vazbou od prostředí. Od 90. let je paradigma doplněné i zájmem o ontogenetické procesy. Ukázalo se totiž, že genetická výbava, která se podílí na ontogenezi živočichů, je velice konzervativní, a tak nutno vysvětlit, jak užitím stejných nástrojů vyvstává mnohost tvarů v jednotlivých liniích. Vysvětlující schéma se hledá nikoli už v různosti programů,

21 Primitivní příklad: gen zodpovědný za tvar distální části končetiny by měl variantu A určující, že živočich má mít tři prsty. Mutací se objeví alela A’, jejíž nositelé mají pouze jeden prst. Přírodní výběr bude preferovat jednoprsté koně – ti tedy budou mít vyšší zdatnost projevenou v počtu potomků. Skrze vyšší počet potomků se zastoupení A’ v populaci bude zvyšovat (na úkor A), až nakonec budou všichni koně jednoprstí. 22 JACQUES MONOD, Náhoda a nutnost (v.t. motto k této stati). 23 RICHARD DAWKINS, Sobecký gen, Praha 1997 [1975]; JAN ZRZAVÝ, DAVID STORCH, STANISLAV MIHULKA, Jak se dělá evoluce, Praha 2004.

108


ale v jejich různém propojení – spouštění a vypínání – v čase a prostoru. Evoluční vývojová biologie (zkráceně evodevo) zaznamenala od 90. let velký pokrok.24 Vzpomeňme ještě poslední velké výkladové schéma současné biologie – epigenetiku. Tento směr nabourává jednosměrné schéma toku informace „od genů k tělu“ a připouští modifikaci (dokonce mezigenerační) samotných programů prostředím či samotným vyvíjejícím se tělem. Jde o přizpůsobení, doladění genetických algoritmů vzhledem k okolnostem.25 Epigenetické procesy hrají velkou roli zejména při rozrůzňování částí těla v ontogenezi. Explikační schémata založená na současných verzích neodarwinismu jsou velmi výkonná co do vysvětlení faktografie a mnozí biologové je považují za definitivní. Co jim lze vytýkat, je nižší vnímavost k tělesným projevům živých bytostí, oněch vehikulů genů – ve prospěch právě genů a genetických programů, které se dají mnohem lépe objektivně analyzovat. Do pozadí zájmu se proto dostala data paleontologická, která ještě pro Darwina byla téměř jediným zdrojem (vedle dnes žijících tvorů). Vývojoví biologové byly až donedávna (než na přelomu tisíciletí nastoupila věda evodevo) hlavními odpůrci neodarwinismu z řad biologů – to proto, že ontogenetické procesy hrály v tomto paradigmatu jen zanedbatelnou roli. Z hlediska našich dalších úvah se níže budeme snažit i my překročit neodarwinistický rámec poukazem na to, že „psané“ genetické programy jsou jen jednou – i když nejsnadněji analyzovatelnou – z forem historické zkušenosti dané linie organismů. Ostatní formy zkušenosti nejsou snadno vědecky uchopitelné a vyčíslitelné, dostáváme se do role pozorovatelů toho, jak život sebe sama vykládá. Úloha je to nelehká, protože opouštíme pole objektivistické vědy a budeme spoléhat na analogie (abdukce) – s lidskými kulturami, jejich jazykem, mytologií, náboženstvím, zvyky. Význam bude – oproti neodarwinistickým teoriím – nabývat podoba jedinců, a hlavně pak společenstvo jedinců: populace, druh, ekosystém. Taková společenstva se pokusíme pojednávat jako analogie výše uvedených společenstev lidských.

24 SEAN CAROLL, Nekonečné, nesmírně obdivuhodné a překrásné. Nová věda evodevo, Praha 2010. 25 Příklady: (1) plod v těle matky monitoruje její nutriční podmínky a podle toho nastaví svůj vlastní metabolismus – v očekávání, že po narození ho čekají podobné podmínky, v jakých žije matka; (2) rostlina, která se brání holožíru, instruuje svá semena, že lze očekávat invazi housenek i v další sezóně – takže semenáčky začnou produkovat ochranné látky včas – ještě než invaze nastane. Nelze se připravit na všechna překvapení, lze však (v krátkodobém měřítku) odhadnout očekávaný průběh událostí.

109


Narativita živého Dlouhodobě se snažíme ukázat, že populace, linie, druhy, ba i ekosystémy lze pokládat za analogii kultur (a jejich derivátů, jakými jsou řeč, náboženství apod.).26 Horský27 analyzuje otázku, zda objekt zkoumání historika konstituují sami aktéři, nebo teprve badatel svou otázkou, tj. zda „kulturní objekt“ je vytvářen historikem, anebo spíše lidmi, které historik studuje. Přikláníme se ke druhé alternativě, vnímáme biologická společenstva jako svébytné sebeutvářející historicky vzniklé celky.28 Přitom však nehodláme považovat takové celky za jakési kvázi-postavy, individua vyššího řádu. Sebevyjádření živé bytosti, které se projevuje jeho podobou (tělesná forma, spolu s chováním, životními strategiemi atd.), ovlivňuje celé společenstvo, a to zase ovlivňuje – cestou komunikace v rámci společenstva – co se zrovna „nosí“ jako podoba. Podoba je tedy kulturním artefaktem,29 a jako takový podléhá mnoha vlivům. Jistěže jedním z nich je účel, ke kterému se daný artefakt hodí (např. zuby) – zde má slovo přírodní výběr. Dalším faktorem je u živočichů pohlavní výběr, který může podléhat vývoji či „módě“ (bizarně utvářené kly). Módou však můžeme nazvat i zdánlivě neúčelné způsoby sebevyjádření, jako barvy, ornamenty, tvar listů, pravidla chování apod. Jestliže uznáme toto, musíme hned dodat s Horským (op.cit. 228): „ (…) kulturu nelze převést pouze na její artefakty. Kultura je mnohem bohatší a vrstevnatější než souhrn artefaktů.“ Ke kultuře patří i paměť s mnohem větším potenciálem než je suma artefaktů, které jsou momentálně v oběhu. Proto také může elasticky reagovat na často drastické změny podmínek, ať u vnějších nebo generovaných zevnitř. Vrátíme-li se k našemu příkladu evoluce koní, mohli bychom spekulovat, že dnešní podoba koně není výsledkem 26 ANTON MARKOŠ, Tajemství hladiny. Hermeneutika živého, Praha 2003; ANTON MARKOŠ, FILIP GRYGAR, LÁSZLÓ HAJNAL, KAREL KLEISNER, ZDENĚK KRATOCHVÍL, ZDENĚK NEUBAUER, Life as Its Own Designer: Darwin’s Origin and Western Thought, Springer 2009; ANTON MARKOŠ (ed.), Jazyková metafora živého, Červený Kostelec 2010 (zejména: ANTON MARKOŠ, kapitola Kámen, zvíře, člověk, s. 61−96; A. MARKOŠ, LENKA OVČÁČKOVÁ, kapitola Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem, s. 97−142; A. MARKOŠ, kapitola Biosémiotika jako svár moderny s postmodernou, s. 213−228; A. MARKOŠ, DAN FALTÝNEK, kapitola Jazyková metafora života, s. 229−284). 27 JAN HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, Praha 2009. 28 I když, pravda, není snadné uniknout z pasti sociomorfního modelování, kdy vlastnosti své kultury projikujeme na kulturní fenomény přírody, abychom pak zpětně ospravedlnili počínání vlastní kultury jako „přirozené“. Blíže STANISLAV KOMÁREK, Mimikry, aposémantismus a příbuzné jevy, Praha 2000. 29 Jedna z definic života je „Life is artefact-making“. MARCELLO BARBIERI, Life is Semiosis. The biosemiotic view of Nature, Cosmos and History: The Journal of Natural and Social Philosophy 4/2008, s. 29−51.

110


pouze toho, jak byla linie nucena se měnit pod tlakem přírodního výběru, ani výsledkem pouze náhodných mutací, ale také toho, jak „my, koně“ tady a teď pokládáme za vhodné se prezentovat. V záloze je možný „disent“ – objevují se různé atavismy (např. tříprstí koně, pruhování) anebo výboje nových forem a chování, které se testují vůči tomu, co je přijatelné fyzikálními a kulturními podmínkami; takové experimentování je vítané zejména v dobách krizových. Úvahy tímto směrem nás vedou ke zdůraznění role spolubytí ve smyslu Heideggerova Mitsein,30 kdy společenstvo žije v krajině (Gegend) je jí formováno a samo ji utváří, a také více přírodovědné Kauffmanovo modelování autonomních agentů v biosférách.31 Tato cesta vede od jedinců k „my – společenstvo“, ale cestou jinou než činí současná ekologie. Dostáváme se tak k hraničním oborům typu biosémiotiky a biohermeneutiky, které se v posledním desetiletí bouřlivě rozvíjejí. Prolomením bariéry mezi kulturními a biologickými vědami bychom se mohli dostat blíže k poznání života, k harmonickému propojení rozumění teoretického a rozumění zápletkou.32 Fyzikální čas, ve kterém se historie odvíjí, je spojitý. Spojitě lze snad nahlížet i dlouhé genealogické řady a průběhy jednotlivých životů. Nad tím však vládne fragmentárnost. V první řadě všechny ty linie a životaběhy jsou paralelní a jejich interakce jsou jen nárazové: o „těch druhých“ se dozvídáme jen z omezených časových úseků, kdy s nimi interagujeme. Jedinec i společenstvo proto interpretuje svou situaci ve světě jen podle útržků, které k němu přivane náhoda, anebo, kterési v „krajině“ aktivně vyhledá; nikomu však není k dispozici všechno, co se zjistit dá, dochovaných „artefaktů“ je vždy víc. K tomu se přidává zkušenost historická, ta je však také fragmentární: v případě lidí jde o tradici, staré texty, stavby a inženýrská díla apod. V případě živých bytostí jsou to také genetické (a epigenetické) texty a to co bych pracovně nazval tělesnou zkušeností linie: od toho, jak příslušný tvor vypadá, jaké strukturní palimpsesty nese ve svých buňkách, embryogenezi, v atavismech, ve způsobu, jak interagovat s jinými apod. V případě některých společenstev i zde hraje roli také tradice. Celou tuto „veteš“ – zděděnou i prožívanou – si každý tvor musí uspořádat tak, aby z toho vyšel příběh – spojitý. Jsme smrtelní, a proto musí být příběh spleten v čase nám dostupném, a měl by dávat smysl po celou dobu života, anebo aspoň po jeho většinu; je proto nutně výběrový. Každá generace jedinců a každé společenstvo tká tento příběh pro sebe 30 MARTIN HEIDEGGER, Die Grundbegriffe der Metaphysik. Welt – Endlichkeit – Einsamkeit, Ge samtausgabe 29/30, Frankfurt am Main 1982. Viz též mé příspěvky in MARKOŠ ed., Jazyková metafora živého 2010. 31 STUART KAUFFMAN, Čtvrtý zákon. Cesty k obecné biologii, Praha 2004. 32 J. HORSKÝ, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním, Praha: Argo 2009, 47n.

111


– vždy znovu, na základě starší zkušenosti, nových okolností, a s přihlédnutím k minulým příběhům. Jak se toto (heuristické, sémiotické, hermeneutické) úsilí zdaří, se odrazí na zdatnosti (ve smyslu darwinovské fitness i ve smyslu platonské arété – možná jde vlastně o totéž) jedince i společenstva, zdatnosti poměřované vůči jiným příběhům.

Tento příspěvek byl vydán s podporou Univerzity Karlovy v Praze v rámci projektu UNCE 204004/2012.

Anton MARKOŠ Katedra filosofie a dějin přírodních věd, Přírodovědecká fakulta UK, Viničná 7, 128 44 Praha 2 Česká republika e-mail: [email protected]

112

Narace a (živá) realita Jan Horský, Juraj Šuch (eds.) Vydalo vydavatelství Togga, spol. s r. o., Volutová 2524, Praha 5 © Jan Horský, Juraj Šuch, Kamil Činátl, Ivan Jančovič, Jana Kováčová, Anton Markoš, Roman Pazderský, Jiří Šubrt, 2012 Předmluva: Jan Horský, Juraj Šuch Jazyková redakce: Dina Obeidová Technická redakce: Imrich Nagy Obálka: Ivan Bilý Typografie a sazba z písma Comenia: Dušan Neumahr Vyrobila: Togga, spol. s r. o., Volutová 2524, Praha 5 Vydání první, Praha 2012 © Togga, 2012 ISBN 978-80-87258-70-5





ISBN 978-80-87258-70-5

TOGGA 9

788087

258705

Narace a (živá) realita

Recommend Documents