Historické hospodářské stavby venkova, realita a perspektivy

ª

ª 15. - 17. září 2004 Prachatice

Sborník ze semináře

Historické hospodářské stavby venkova, realita a perspektivy

NPÚ ÚP Praha NPÚ, ú.o.p. v Českých Budějovicích Jihočeský kraj

ª

ª

ª

ª SBORNÍK referátů - Prachatice - 15. - 17. září 2004

Obsah K problematice rurálních hospodářských staveb v českých zemích

2

PhDr. Miroslav Válka, PH.D, Ústav evropské etnologie FF MU Brno

Hospodářské stavbyv ateliérových pracích studentů fa vut v Brně

6

Ing. arch. Hana Urbášková, Ph. D., Fakulta architektury VUT v Brně, Poříčí 5, Brno,

Alternativní využití hospodářských částí usedlostí a stavení

9

Ing. Siebert Danilo, Magistrát města, České BudějoviceOdbor památkové péče

Hospodářské stavby a jejich úpravy ve středních Čechách Mgr. Jana Berková, NPÚ, ú. o.p. středních Čech v Praze

PŘÍKLAD KONVERZE STODOL V ZÁPECH

17

Ing. arch. Jan Pešta, NPÚ, ÚOP středních Čech

Nové stavby na venkově

11

19

PhDr. Ludmila Kašparová, Ústav územního rozvoje Brno

Hospodářské stavby zemědělských usedlostí na okrese Prachatice (současný stav, srovnání se zaměřovací akcí ČAVU) 22 Lubomír Procházka, Etnologický ústav AV ČR v Praze

Současný stav příprav jihočeského skanzenu Ing.arch. Stanislav Kovář, Csc.

25

Neznámá skupina polygonálních stodol z jižního Plzeňska Roman Tykal, MěÚ Měčín

HLINĚNÉ STAVBY – BOURAT NEBO OPRAVOVAT?

27

30

Doc. Ing. Ivana Žabičková, CSc., Fakulta architektury VUT v Brně

Obrazová a písemná dokumentace hospodářských objektů v jižních Čechách ve fondu Zaměřovací akce ČAVU (1941 – 1946) 34 Kateřina Sedlická – Dana Motyčková, Etnologický ústav AV ČR, Praha

Kámen a stodoly na Moravě

PhDr. Věra Kovářů, NPÚ ú.o.p v Brně

41

Historické hospodářské stavby venkova, realita a perspektivyČtyřhranné a čtyřstranné statky v oblasti působnosti NPÚ v Olomouci 43 Roubíková Blanka, Ing.arch., NPÚ, ú.o.p. v Olomouci

Komory na Uherskohradišťsku svoji existenci uhájily PhDr. Jana Spathová, Krajský úřad Zlínského kraje

46

Zkušenost z revitalizace sklepního areálu v Dolních Dunajovicích Jitka Matuszková, NPÚ, ÚOP Brno

49

Kombinace stavebních materiálů jako dekorativní prvek hospodářských staveb na Slánsku Vanda Jiřikovská (Praha)

51

Vliv geomorfologie krajiny na podobu hospodářských staveb (fenomén skalních staveb v Českém Švýcarsku) 53 Natalie Belisová, Správa NP České Švýcarsko

Žentour – pozoruhodný zvířecí „motor“

61

Radim Urbánek, Česká Třebová, červen 2004 až červen 2005

Maloúpský seníkový vikýř

69

Ing. arch. Vladimíra Paterová, Národní památkový ústav v Pardubicích

ª

-2-

ª

ª

Příměstské enklávy s původní zástavbou lidového charakteru

K

ª

PROBLEMATICE RURÁLNÍCH HOSPODÁŘSKÝCH STAVEB V ČESKÝCH ZEMÍCH

PhDr. Miroslav Válka, PH.D, Ústav evropské etnologie FF MU Brno boť některé hospodářské stavby a prostory plnily i funkci obytnou, i když limitovanou např. sociálně (čeledín spával v maštali) nebo sezónností (obývaly se v letní době). Naopak obytná jizba a síň domu sloužily v jarních měsících k přechovávání mláďat, kterým hrozilo ve chlévě uhynutí z důvodu nízkých teplot. Přes uvedenou problematičnost vymezení obytných a hospodářských staveb z důvodu jejich funkční synkretičnosti lze konstatovat, že hospodářské stavby primárně sloužily zemědělskému provozu rolnické usedlosti buď k ustájení a chovu živého inventáře, nebo jako skladovací prostory k uložení obilí, potravin, krmiva, tržních komodit a mrtvého inventáře, tj nářadí, povozů a od druhé poloviny 19. století strojů. Karle Foto: M. Válka, 2005 Rolnická usedlost, jak se zkonstituovala ve vrcholném středověku, plnila dvě základní funkce: 1)

sloužila jako rezidenční jednotka pro rolnickou rodinu a její čeleď; 2) byla zemědělskou výrobně ekonomickou jednotkou, která musela zajistit obživu osedlému a plnit závazky vůči zeměpánovi, feudální vrchnosti a církvi, v nové době obci. Proto vedle obytného domu byly součástí rolnické usedlosti různě funkčně specializované hospodářské stavby nebo jen prostory, situované pod společnou střechu s prostory určenými k bydlení. Množství a velikost hospodářského zázemí souviselo s velikostí usedlosti a sociálním postavením majitele. Je třeba si však uvědomit, že toto základní vymezení je z části relativní, ne-

Modrá Foto: M.Válka, 2004

ª

Jižní Čechy Foto: M.Válka, 2004 Lokace hospodářských staveb v rámci usedlosti mohla být různá. V českých zemích se objevují výrazné regionální rozdíly, ale najdeme i užší lokální specifika daná důvody historickými, společenskými a hospodářskými. Primární byla lokace hospodářské stavby v rámci dvora ve formě samostatně stojícího objektu nebo objektu kombinovaného s další hospodářskou stavbou, jak je tomu u pasekářských usedlostí v karpatské části východní Moravy. Obecný vývoj rolnické usedlosti směřoval ale k uzavírání dvora a začleňování hospodářských staveb do pevnější struktury konstrukčně navzájem provázaného celku. Tento vývoj se uzavřel u čtyřbokých statků v jižních Čechách při rakouské hranici, na Českomoravské vrchovině v oblasti Hřebečka a Poličska nebo na východomoravském Kravařsku. I zde však stodola často stála v zahradě za usedlostí. V jiných regionech se mimo dvůr, ale stále v intravilánu obce, objevuje sýpka (komora) nebo sklep. V extravilánu sídla se nacházejí stavby spojené s lučním hospodářstvím nebo se zužitkováním horských pastvin v Krkonoších, Bílých Karpatech a Mo-

-3-

ª

ª


nické usedlosti až do doby kolektivizace venkova v 50. letech 20. století, kdy ztrácejí v důsledku koncentrace zemědělské výroby a zavádění velkokapacitních forem chovu dobytka svou funkci. Zčásti jsou dále využívány k rámci omezeného záhumenkového hospodaření a jejich další osud závisel na různých faktorech, jako bylo stáří a technický stav, situování vzhledem k obytnému domu a možnost adaptace k obytným a jiným účelům.

Nedašov Foto: M. Válka, 2005 ravskoslezských Beskydách (boudy, seníky, letní chlévy). Z hlediska konstrukce a použitého stavebního materiálu platilo u hospodářských staveb stejné kritérium jako u obytného domu, tj. přírodní materiál z bezprostředního okolí lokality. Na druhé straně můžeme konstatovat, že u hospodářských staveb přetrvávaly stavební techniky značného stáří, jako je hloubení podzemní jam k uložení obilí nebo v případě stodol a seníků stěny vyplétané proutím. V souvislosti se stavebními tradice jednotlivých regionů se u recentních dokladů hospodářských staveb běžně objevuje srub z rovného i křivého dřeva, kuláčů či tesaných trámů, v nížinných oblastech zdivo z hlíny a od 19. století zejména kámen a pálená cihla. Tvrdý nespalný stavební materiál se rozšiřuje nejdříve u chlévů na ustájení hovězího dobytka, u koňských maštalí a u menších skladovacích staveb (sýpek) než u obytného domu nebo velkých hospodářských staveb, stodol a kůlen. Jeho užití souvisí také s modernizací zemědělského hospodaření od druhé poloviny 19. století. Běžným se stává ve století dvacátém.

ª

Vesnické hospodářské stavby tedy představují v českých zemích různorodý konglomerát samostatně stojících budov nebo navzájem propojených a různě kombinovaných objektů, který vnikl v důsledku rozdílných přírodních podmínek, nerovnoměrného ekonomického vývoje a odlišných kulturních vlivů a vazeb. Vedle hospodářských staveb, u nichž lze identifikovat středověké a raně novověké stavební tradice, nacházíme na vesnici objekty, postavené moderními technologiemi 20. století. Vzhledem k tomu, že hospodářské stavby byly pevnou součástí rolnické usedlosti a dotvářely její charakter, věnovali jim pozornost autoři všech syntetických děl o lidové architektuře. Při sledování jejich geneze se můžeme opřít od dílo L. Niederla, které vychází ze slovanského materiálu a opírá se o etnografické paralely. Velkou pozornost věnoval Niederle slovanské kleti, polyfunkční samostatně stojící hospodářské stavbě, která měla důležité místo v jeho teorii o vzniku trojdílného typu domu. I když Niederlovy hypotézy korigovaly výzkumy medievální archeologie, jeho práce představuje první ucelený pohled na problematiku hospodářských staveb v naší literatuře. Důležité poznatky ke genezi hospodářských staveb přinesly velkoplošné odkryvy zaniklých středověkých vsí (Pfaffenschlag, Mstěnice, Svídna). Z hospodářských staveb byly ve středověké kolonizační době součástí rolnické usedlosti sýpky (komory), chlévy a sklepy.

Rurální hospodářské stavby a prostory byly integrální a nepostradatelnou součástí rol-

Recentní materiál 18. až 20. století zpracovali z etnografického hlediska autoři statí v souborných příručkách typu Československých vlastivěd (1936, 1968) i v tematických monografiích o lidové architektuře (V. Frolec, V. Mencl, J.

Nedašov Foto: M. Válka, 2005

Trstěnice Foto: M. Válka, 2005 -4-

ª

ª


ª

Vařeka, L. Štěpán, J. Škabrada). Při klasifikaci hospodářských staveb narazíme však na určité problémy a odlišné chápaní tohoto termínu, neboť v uvedené etnografické literatuře je termín hospodářské stavby různě definován a vymezován vůči stavbám provozním a technickým. V základní slovníkové příručce, v encyklopedii Lidová architektura (1983, s. 65) jsou hospodářské stavby definovány jako soubor objektů určených k hospodaření a k provozu zemědělské usedlosti. V českém prostředí je to podle autora hesla J. Vařeky především špýchar (sýpka), chlév, stáj, kolna, stodola, ovčín, prasečí chlívky, kurník, sušárna, sklep, nověji udírna a další. Vedle termínu špýchar, jehož užívání je vázáno na teritorium Čech a vhodnějším termínem se jeví sýpka, je problematické zařazení sušárny a udírny. Oba objekty z kategorie hospodářských staveb vybočují svou funkcí a zařízením na zpracování potravin. Emanuel Baláš v Československé vlastivědě, svazku Lidová kultura (1968, s. 128) považuje hospodářské stavby a prostory za nedílnou součást venkovské usedlosti a mezi hlavními uvádí chlévy, obilní jámy a sýpky, stodoly a sklepy. Zavádí termín drobné hospodářské stavby, kam řadí včelíny s řadou slaměných úlů nebo klátů vydlabaných z kmenů, rozmanitě konstruované studny, pumpy a dále blíže nespecifikované jiné drobné stavby. Široce pojali kategorii hospodářských staveb autoři přírůčky Naše lidové stavby (1983, s. 165-232) J. Langer a J. Vařeka. Z hlediska sociálního je dělí do dvou kategorií: 1) hospodářské stavby sloužící k uspokojování potřeb zemědělské rodiny, které většinou stály za bránou, ať už ve vlastním dvoře, nebo na záhumí, některé i na loukách a pastvinách či ve vinohradu. Do druhé kategorie řadí hospodářské stavby sloužící obvykle celé obci. „Proto stávaly převážně na obecní nebo panské půdě, zřídka v selském dvoře. Náležejí sem kovárny, mlýny, pily, valchy, dílny různých řemeslníků a domáckých výrobců, komunikační stavby a zájezdní hospody,“ konstatují autoři. Užší vymezení hospodářských staveb, od-

Příkazy Foto: M. Válka, 2005 povídající běžnému úzu, najdeme u V. Frolce v Lidové architektuře na Moravě a ve Slezsku (1974). Autor považuje za hospodářské stavby objekty sloužící k ustájení dobytka, ke skladování obilí, slámy, sena a dalších produktů. Konkrétně uvádí chlévy, komory, stodoly, stanové stodoly, seníky a kolny, sklepy. Jako specifické kategorie vyděluje stavby vinohradnické, tj. sklepy na víno a lisovny. Stejně tak činí v případě sušáren na ovoce a se salašnickými stavbami. Jinou kategorii představují u Frolce technické a provozní stavby, které sloužily ke zpracování různých produktů nebo jiné výrobní či obchodní činnosti. Autor sem řadí mlýny a stavby spojené s mlynářskou činností jako pily, valchy a olejny, dále pak pazderny, kovárny a hospody. Samostatně navazujícími kategoriemi jsou studny a mosty. V monografickém díle architekta J. Škabrady Lidové stavby. Architektura českého venkova (1999) pojem „hospodářské stavby“ zahrnuje sýpku, stodolu, chlévy, kolnu a ohrazení. Charakterizuje je jako ustálený soubor hospodářských budov, které měly zpravidla na celém českém území základní rysy společné, samozřejmě s určitými dobovými a regionálními variantami (s. 119). Na doplnění uvádíme, že skupinu technických staveb ve Škabradově díle zastupují mlýny, kovárny, sušárny, pazderny, pece, olejny a požární zbrojnice. S termínem provozní či výrobní objekty se u něho nesetkáváme.

Záluží u Vlastiboře Foto: M. Válka, 2005

ª

Z uvedeného přehledu je patrná disproporčnost a nejednotnost v chápání pojmu hospodářských staveb. Autoři se shodují ve vymezení -5-

ª

ª


základních hospodářských staveb, ale problémy se objevují v kategorii drobných objektů, jako je studna, včelín, salašnické a vinohradnické stavby apod. Vytvořit závaznou typologii hospodářských staveb je tedy problematické a bude vyžadovat další úsilí. Pokud při typologii hospodářských staveb vyjdeme z funkčních kritérií, lze je rozdělit následovně : 1. Stavby se skladovací funkcí - sýpka (lokální názvy špýchar, sklep, sroubek, komora, žudr, žondr), stodola, kůlna, seník, sklep; 2. Stavby k ustájení dobytka, chovu drůbeže a pěstování včel - stáj (maštal, chlév, letní chlév), ovčín (košár), kotce, drobné stavby k chovu drůbeže (kurník, holubník), včelín.

Trstěnice Foto: M. Válka, 2005 Literatura Baláš, E.: Sídelní formy a bydlení. In: Československá vlastivěda III. Lidová kultura. Praha 1968, s. 105-141. Baláš, E.: Mnohoboké stodoly v indikačních skicách stabilního katastru. Český lid 51, 1964, s. 33-43. Baláš, E.: Vznik a vývoj polygonálních stodol. Československá etnografie 9, 1961, s. 301-309. Frolec, V.: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. Brno 1974. Frolec, V. - Vařeka, J.: Lidová architektura. Encyklopedie. Praha 1983. Herout, J.: Zděné špýchárky v Písečném nad Dyjí. Památková péče 24, 1964, s. 17-22. Chotek, K.: Pletené stavby na Slovensku. Slovenský národopis 2, 1954, s. 237-284. Kšír, J.: Lidové stavitelství na Hané. (Dokončení). Československá etnografie 9, 1961, s. 222-256. Langer, J.: Co mohou prozradit lidové stavby. Rožnov pod Radhoštěm 1997. Langer, J. - Bočková, H.: Dům v Karpatech a přilehlých oblastech balkánských. Rožnov pod Radhoštěm 1999. Langer, J. - Vařeka, J.: Naše lidové stavby. Praha 1983. Lom, F.: Zemědělské stavby v druhé polovině 19. století. Český lid 3 (35) 1948, s. 65-69. Niederle, L.: Život starých Slovanů I/2. Praha 1913. Škabrada, J.: Lidové stavby. Architektura českého venkova. Praha 1999. Škabrada, J.: Sýpky domů v Pfaffenschlagu ve světle struktury vesnického domu jihočeské oblasti. Archaeologia historica 3, 1978, s.355-369. Štěpánek. L.: K typologii stodol v lidovém stavitelství Čech. Vědecké práce Zemědělského muzea 12, 1972, s.261-285. Štěpánek. L.: K problematice polygonálních stodol. Československá etnografie 9, 1961, s. 297-300. Štěpánek. L.: Sýpky v Orlických horách. Český lid 47, 1960, s. 19-23. Špičkovi, A. a A.: Sruby na Hlučínsku a Opavsku. Věstník Československého zemědělského muzea 11, 1937, s. 177-181. Válka, M.: Vesnické sídlo a dům. In: Vlastivěda moravská 10. Lidová kultura na Moravě. Brno - Strážnice 2000, s. 79-115.

Skorotice, okr. Žďár nad Sázavou Foto: M. Válka, 2004

ª

Řepora Foto: M. Válka, 2005 -6-

ª

ª

ª


HOSPODÁŘSKÉ

STAVBYV ATELIÉROVÝCH PRACÍCH STUDENTŮ

FA VUT

V

BRNĚ

Ing. arch. Hana Urbášková, Ph. D., Fakulta architektury VUT v Brně, Poříčí 5, Brno,

Obyvatelé venkovských sídel byli v minulosti převážně zemědělci, kteří svou prací ovlivňovali vývoj krajiny, na jejíž životaschopnosti byli závislí. Tyto dlouhotrvající vazby zformovaly jejich způsob myšlení, způsob chápání celistvosti přírody, vztah ke všemu živému i vztah k vzájemným vazbám věcí viditelných a neviditelných a vytvořily venkovský životní styl, který se po mnoho staletí neměnil. Tradiční zemědělská usedlost spojovala bydlení rodiny s prací, vícegenerační soužití i soužití obyvatel s domácími zvířaty. Vnější vzhled objektů, jejich objem a proporce, stavební materiál, sklon střechy a členění fasády byly ovlivňovány rozdílným charakterem místa staveniště, rozdílnými topografickými, klimatickými, ekonomickými a historickými podmínkami, které se odrážely v základní stavební technice lidových staveb a vytvářely diferencované styly lidové architektury. Tato mnohotvárnost lidové architektury má však společného jmenovatele, kterým je lidská a duchovní dimenze. Lidová architektura byla vždy spojena s konkrétním místem. Tím, že zohledňovala topografickou polohu, vytvářela přirozenou asymetrii, čímž vznikl prostor s neopakovatelnou atmosférou. Estetické cítění a lidový cit pro výtvarnou stránku detailu se projevuje u všech realizací staveb včetně jejich hospodářských částí, stodol, špýcharů, seníků, vinných búd a sklepů. Tyto stavby měly pro naše předky mimořádný význam, protože péči o úrodu a dobytek věnovali více pozornosti než bydlení vlastní rodiny. Další vývoj architektury hospodářských staveb byl ovlivněn v druhé polovině minulého století průmyslovou revolucí, postupnou urbanizací a kolektivizací zemědělství s přeměnou na zemědělskou velkovýrobu, která zcela změnila dlouhodobě se vyvíjející venkovský životní styl. Změny ve struktuře zaměstnanosti obyvatel, zvýšená dojížďka za pracovními příležitostmi, ob-

ª

čanskou vybaveností a službami do měst vedla k vylidňování venkova. Zároveň tyto změny vedly k výraznějšímu uplatňování nezemědělských funkcí, ke změně vzájemných vztahů, způsobu myšlení i chováni venkovských obyvatel, ke ztrátě přímého vztahu k půdě, ke ztrátě kontaktu s přírodou. Mnohé venkovské obce ztratily svoji tradiční polyfunkčnost a nabyly čistě obytnou funkci. Zemědělské hospodářství bylo vyčleněno mimo vesnici do samostatných zemědělských areálů a hospodářské části selských usedlostí přestaly být využívány. Většina z nich, pokud neslouží pro rekreační bydlení, je nevyužita, nachází se v dezolátním stavu a často je asanována. Specifickou problematikou je modernizace a rekonstrukce stávajících objektů, které jsou často řešeny velmi diletantsky. Většina realizací se vyznačuje nízkou architektonickou úrovní a to jak celkovou koncepcí stavby, tak architektonickým detailem. „Moderní“ prvky nahradily původní historickou lidovou architekturu a většina objektů ztratila svoji slohovou i krajovou charakteristiku. Současná doba je dobou strukturálních proměn, které změnily v základech životní podmínky venkova. Současný vývoj venkovských sídel je ovlivňován nejen místními podmínkami České republiky, nýbrž i podmínkami osídlení celých oblastí, zemí a kontinentů v souvislostech jejich celkového společenského a ekonomického vývoje. Na přelomu nového století se venkovský prostor zásadně změnil. Proměna organizace a techniky zemědělské výroby, současná mobilita moderní společnosti a neomezený přístup k informacím mění organizační struktury světa práce a světa hospodářství. Tím se také mění podmínky pro zemědělství, které dávají zemědělcům nové možnosti v podnikání a tím vytváří nové pracovní příležitosti.

-7-

ª

ª


Silnější mezireg ioná lní, přeshraniční i nadnárodní spolupráce v oblasti rozvoje zemědělství a lesního hospodářství, v oblasti rozvoje forem vysoce kvalitního a udržitelného turistického ruchu, včetně všech sektorů jako jsou řemesla, obchod, výroba, služby obyvatelstvu zvýší i přitažlivost venkovského prostoru pro investory i veřejnost. Tyto proměny si vyžádají nové využití volných pozemků i změny funkcí stávající zástavby, což se projeví zvýšenou Změna funkce bývalé selské usedlosti ve Vážanech na zařízení nadace, zabývající se zabezpečováním tělesně postižených. stavební aktivitou, která nesmí vést ke krokům, které by se v budoucnosti ukázaly chybnými. Pokud chceme zamezit soudobému stavebnímu vandalismu, je zapotřebí seznámit stavebníky s kulturními a tradičními hodnotami obce a vytvářet v nich pocit hrdosti k domovské příslušnosti. Hovoříme-li o zachování kulturních hodnot venkova, nemáme na mysli, že jen původní tradiční zástavba je dobrá. Dovoluji si citovat architekta Charlese Mooreho: „Pouhé zabránění nového a udržování starého nemůže být v žádném případě pokládáno za atraktivní strategii do budoucnosti.“ Vesnice prošla mnohými vývojovými etapami, které v ní zanechaly výrazné stopy. Změnily se lidé žijící na vesnici, změnil se i venkovský způsob života. Změnily se i stavební technologie, které nabízejí stavby z ekologicky nezávadných materiálů, s nízkými pořizovacími a provozními náklady, s flexibilní dispozicí, krátkou dobou výstavby a s nízkou energetickou náročností. Je proto nutné, aby studenti architektury,

jako významní tvůrci prostředí, byli systematicky informováni o stavu vývoje technologií umožňující ekologické řešení urbanistických a architektonických úloh. V rámci ročníkových ateliérů se seznamují studenti FA VUT v Brně s problémy řešení přestavby a dostavby hospodářských staveb pro nové funkční využití. Studenti nejdříve vypracují analýzu současného stavu venkovského sídla, aby pochopily obec jako celek. Protože každá obec má svoji historii, svůj obraz a jazyk forem je součástí analýzy zpracován historický vývoj a kulturní hodnoty obce. Nejde nám však o to, abychom mechanicky přebírali tradiční formy, ale o nalezení dochovaných vzorů, na které může budoucí vývoj navázat. Na základě zpracovaných podkladů navrhují studenti v ročníkových projektech konkrétní řešení objektů. Vzhledem k časté změně funkce bývalých selských usedlostí, je obvykle vyžadová-

Boris Hladký, 3.ročník, FA VUT Brno, AT výrobních staveb, vedoucí práce: Ing. arch. Hana Urbášková, Ph.D.

ª

-8-

ª

ª


ª

na nejen přestavba hospodářských částí, ale i výstavba nových objektů, které je nutno navrhnout s citem vůči stávající zástavbě. Nová výstavba musí být chápána jako integrace starého a nového vytvářející jednotný harmonický celek. Přitom je nutné si uvědomit, že neexistují universální recepty na tvorbu architektury venkova. Každý případ je jiný, každý případ vyžaduje individuální přístup, rozum a fantazii. Návrhy studentů jsou vystaveny na obci a slouží obecním úřadům k podnícení zájmu obyvatel o stavební činnost v obci. Formou mezinárodních studentských workshopů, které jsou realizovány v obci, je škola provázána s realitou života. Podněty studentů, které jsou občany kladně hodnoceny, jsou využívány při zpracování programu obnovy vesnice. Díky mezinárodní spolupráci poznávají studenti i občané jiné přístupy a metody řešení dané problematiky a obec získá různé varianty řešení.

Návrh spočívá v rekonstrukci a přestavbě objektů k bezbariérovému provozu pro tělesně postižené. Původní obytná část bude sloužit pro bydlení majitelů. Objekt stájí je přestavěn pro ubytování tělesně postižených. Jižní prosklená chodba spojuje obytnou část s výrobními prostory, technickým zázemím provozu a hospodářskou částí, které jsou umístěny v objektech bývalých stodol. Asanovaný objekt bývalého vejminku je obnoven ve stejných proporcích a slouží jako jídelna a společenská část. Uliční průčelí objektů jsou zrekonstruovány do původních tradičních forem. Dvorní trakt bývalých stájí má novodobý výraz. Jižní prosklená fasáda využívající pasivní sluneční energii umožňuje dostatečné proslunění a osvětlení ubytovacích prostorů, takže severní uliční fasáda nebyla narušena zvětšenými okenními otvory. Objekt není památkově chráněn, ale má bezesporu svoji historickou hodnotu.

Dvorní jižní prosklená fasáda.

ª

-9-

ª

ª


Pohled na dvůr

Pohled na chlívyr

Pohled na stodolu

ª

- 10 -

ª

ª


ALTERNATIVNÍ

ª

VYUŽITÍ HOSPODÁŘSKÝCH ČÁSTÍ USEDLOSTÍ A STAVENÍ

Ing. Siebert Danilo, Magistrát města, České BudějoviceOdbor památkové péče s využitím podkladů z AS atelier SIEBERT, Břehov 27, 373 41 Hluboká n.Vlt Rád bych tento svůj příspěvek věnoval spíše úvaze než konkrétním podrobným námětům, obzvláště proto, že můj života běh mě nevedl k systematickému zpracování vybraného tématu ale je dán poznatky jak je život utvářel . Myslím, že nesporným cílem je zachování charakteru venkovských (nejen vesnických) krajinných uspořádání, které se nám začínají rozplývat v nepříliš vydařené přehuštěné parcelaci a dostavbě domků často příměstského charakteru. S politováním je nutno si uvědomit, že tento stav je v současné době podmíněn a zakonzervován územními plány obcí, kde vyjma nevhodné hustoty vesměs zcela chybí onen tolik potřebný veřejně pospolitý charakter rozvolněných přístupů k stavením s pažity trávníků se stromy před nimi, které se striktní geometrickou parcelací vytratily, protože kdo nechá tyto potencionálně výdělečné pozemky pro ptactvo nebeské a jiné nezpeněžitelné využití. Tyto skutečnosti nás o to více nutí k úsilí o zachování mizejícího základního fondu vesnických usedlostí a stavení jako nenahraditelného jádra stávajících venkovských sídel vesměs přirozeně navazujících na polosamoty až samoty. Co se týče typologie vesnických a hospodářských staveb, ta je za desetiletí a myslím až století zevrubně a dobře zdokumentována. Co však není snadné zdokumentovat je vývoj trendů bydlení na venkově, které jsou ovlivňovány mnoha skutečnostmi přičemž jedním z hlavních faktorů, ať se nám líbí či nikoliv bude vždy ekonomický motiv. Nepříznivé jsou dopravně obslužné podmínky, které se výrazně zhoršují s přibývající vzdáleností od městských center a hlavních dopravních cest zejména pak s globalizačním aspektem potlačujícím drobnou výrobu, prodej, prostě cokoliv co není na „vagony“ , což má dopad zejména na objekty, které byly úzce spjaty se zemědělstvím. Myslím, že v tomto je další vývoj nesmírně závislý pohříchu na státní politice a vůli. Úplné uvolnění nájemného by byl asi významný impuls k většímu zájmu o alternativní venkovské bydlení, protože by došlo k spravedlivějšímu narovnání vztahů, kdy na venkově se bydlí za skutečné náklady a tedy za svoje. Další možný impuls by byl v hypoteční politice, kde lze dosti striktně nastavit kriteria, tak aby nebyl neustále zvýhodňován expansní rozvoj výstavby. Úžasným počinem je vytvoření grantu na podíl zvýšených nákladů oprav objektů, které nejsou přímo kulturními památkami, kde jeho obrovský význam je zejména v morální podpoře těch prostých lidí, které na venkově skutečně žijí. Dalším a tím nejvážnějším faktorem je upadající systém rodiny, kdy právě bydlení ve venkovských usedlostech by při určité transformaci umožňovalo vzájemné sociální sdílení a podporu v rodinných generacích, daleko humánnější a levnější než sebelépe a draze vybudovaná zařízení jak pro generaci důchodového věku, tak i pro děti,

ª

která jsou ve svém důsledku duševními ghetty, že všechny totalitní režimy nad nimi musí jásat. Tady se však obávám nepříznivého módního vývoje egoistického osamostatňování. Paradoxně tento trend by mohla zvrátit jedině neustále skloňovaná důchodová reforma, kdy teprve určitý nedostatek prostředků, který nutně dolehne nejen na starší ale zpětně i na nynější mladou generaci možná přispěje i k onomu nutnému uskromnění a využití stávajících kapacit jak bytových, tak i onoho sebe zásobení zejména ekologického, což právě venkov nabízí. Že lidé ještě v tomto smyslu zcela nezdegenerovali, o tom svědčí nejen intenzivně využívané zahrádky s drůbeží a králíky kolem našich úsměvných bytovek v dřívějších střediskových obcích, ale stále ještě existující a ba i rozvíjené zahrádkářské kolonie kolem měst nejen u nás, ale i v Rakousku, Německu jako protipól přírody prostých městských aglomerací. Asi se shodneme na tom, že ve většině případů již bydlení na venkově není přímo spjato se zemědělskou činností, alespoň ne jako s hlavním zdrojem obživy. Z toho pak vyplývá přirozeně vývojový zánik původních funkcí. Rovněž jako základní fakt je nutno přijmout nutnost reálné transformace nefunkčních objektů na objekty funkční, neboť jak historie ukazuje jedině tak mohou být stavební objekty zachovány. Dokladem toho je dnes již uznávaná konverze dosloužilých, ale nikoliv dožilých, průmyslových objektů na alternativní způsoby využití. Bez této přeměny by z nich již většina nebyla. Obecně vidím i pro venkovské hospodářské stavby jako jedinou možnost přežití právě v oné transformaci využití s čím je spojená z památkářského hlediska sice bolestná, ale nutná i stavební přestavba. V podstatě máme tyto objekty zařazeny do několika kategorií. Ty nejcennější jsou jako celek chráněny, nebo by měly být, jako národní kulturní památky a tam bude ona transformace velmi problematická anebo nežádoucí. U ostatních však by nám mělo jít zejména o zachování hmoty, tvaru a architektonického výrazu eventuelně i detailu ale vždy se zohledněním celku, bez zpětně historizujících (nikoliv prokazatelně historických) úprav to znamená nejhlubší pochopení oné tradice, přiznat transformovanému právo na vlastní život a určitý charakter, nikoliv mu škodit sice dobře míněnými avšak nesourodými zásahy. Příkladem toho je například modernizace venkovských staveb v Nizozemí, kde charakter vesnice zůstává, forma je však jednodušší, funkčnější. A nyní bych se vrátil k oněm možnostem využití hospodářských objektů, které jsou součástí usedlosti. U horských usedlostí, které u nás již často nejsou (pokud nejde o velké dvorce) užívány trvale, ale spíše rekreačně, či přímo pro turistický ruch není tato přeměna složitá zejména u formy

- 11 -

ª

ª


domu jednotkového typu, kde střední, vstupní část dělí dům na část obytnou a hospodářskou pod jednou střechou při zachování hmoty a tvarů, přičemž dle mých poznatků, jsou tyto objekty vesměs slušně založeny a konstrukčně postaveny asi i díky tomu, že se jedná vesměs o objekty ve svahu a blíže k horám kde nebyl nedostatek kamene jako pevného stavebního materiálu. Předem bych se však ještě chtěl zastavit u stavebně technického stavu vesnických usedlostí. Téměř všechny zvláště ve svých hospodářských částech nesou na sobě stopu času, kdy přestaly být, jako dříve, těmi nejdůležitějšími, ale staly se naopak nepotřebnými se všemi průvodními znaky zanedbávané údržby. Připočteme-li k tomu ještě více než úsporné provedení, zejména co se týče založení, případně malty zdiva ať kamenného nebo cihelného, kterým byla vesměs hlína (to se samozřejmě netýká panských dvorů obzvláště schwarzenberských) a totéž platilo o omítkách a s ohledem na četnost již provedených úprav máme před sebou množství problémů, které musíme řešit spolu s úvahou jak objekty využít a k čemu. Vesměs neizolované stavby umíme dnes pomocí odvodnění, vzdušných izolačních systémů atp., z hlediska odvlhčení sanovat, aniž bychom výrazně zasahovali do konstrukcí. U zdiva bez základů však musíme počítat s vložením ztužujících železobetonových věnců, eventuelně dalšího zpevnění ať už stropních konstrukcí nebo krovů, které byly evidentně často dimenzovány na lehčí krytinu (,šindele, došky) než na námi s oblibou předepisovanou dvojitou bobrovku. Samostatnou kapitolou jsou chlévy s vesměs nízkými klenbami, často ve velmi špatném stavu a s nevyhovujícími prostorovými parametry pro trvalé bydlení, ačkoliv bývají napojeny hned za obytnou částí a nabízí se tedy k využití pro obytnou funkci, kde bude nutné individuelně zvážit možnosti zachování celého objektu nebo pouze jeho tvaru. Nemůžeme totiž očekávat, že obyvatelé, kteří se rozhodnou pro trvalé bydlení ve venkovském stavení, budou chtít tolerovat ony půvabnosti obdivované při chalupářském „pobejvání“ s puncem starobylosti. Nyní bych se vrátil k možnostem využití objektů v nižších polohách kde je typickým uspořádáním většiny českých usedlostí seskupení kolem dvora , kde na sebe navazují obytná část s hospodářskými objekty, sýpkou, chlévy, kolny, většinou uzavřené stodolou v čele proti vjezdu. Vzhledem k tomu, že i ve většině územních plánů je ve vesnickém jádru stabilizována funkce obytná, eventuelně smíšená s drobným podnikáním a službami, budu z toho i nadále ve své úvaze vycházet.

Jako velmi životnou alternativou k tomuto typu je drobné, víceméně rodinné živnostenské podnikání, kde jako hlavní výrobní prostor se většinou uplatňuje stodola, ať už jako různé dílny, nebo příležitostně i prodejní nebo pohostinské zařízení. Další možnou transformací usedlostí je pro agroturistiku, protože lze využít a zachovat i méně vhodné hospodářské objekty pro využití volného času. Kapacitu lze zvýšit výrazně využitím půdních prostor pro pokoje pojaté jako apartmá i s eventuelním doplněním o pavláčky, které umožní samostatné přístupy. Předpokládá to však vymístění původních funkcí zejména chovu zvířat mimo vlastní dvůr což u velkých hospodářství není problémem, u menších hospodářství však na to většinou scházejí síly i finance. Tato forma však co do četnosti bude těžko převládat, na druhé straně však jako doplňková forma příležitostného ubytování typu zimmer frei je výhodným přivýdělkem a žádoucím zhodnocením stávajícího potenciálu jinak dost obtížně využitelných chlévů, kdy ve spodní části lze umístit kuchyňky a sociálky , do podkroví pak ložnice. Toto jsou formy využitelné i ve větších vzdálenostech od měst. Poblíž městských aglomerací lze ve větších usedlostech vyvinout i nájemní bydlení označované jako cluster (chomáč - u nás jako hnízdové seskupení) v podstatě s řadovými malopokojovými domky po obou stranách dvora, rozrůzněnými podle původní hmoty objektů. Životný příklad tohoto typu je v Průhonicích, ne sice příliš zdařilý co do rozrůzněnosti a respektování původních tvarů, ale přesto funkční, kde je stodola využita jako fitnes, ale může být zrovna tak využita pro vícepokojový byt nebo dokonce módní formu loftu jako otevřeného prostoru s vloženými či ponechanými mezistropy a nádherným uplatněním celé té tesařské dřevěné krásy. Téměř u všech těchto forem využití se neobejdeme bez osvětlení podkroví, to jest vikýřů a střešních oken, které je nutno s citem a v úměře používat a kombinovat ať už co do tvaru , velikosti i počtu, které by tam měly působit jakoby tam byly odjakživa. Na závěr mi dovolte jedno přání. Aby lidé, občané a sousedi, k památkářům chodili ne s pocitem co mi zase nepovolí a zakáží, ale s očekáváním co mi doporučí a poradí, i když vím, že to zdaleka nezáleží jen na naší fundovanosti a umění přesvědčit své bližní, někdy značně umíněné.

Jedna z nejsnazších možností je využití dvougeneračního bydlení, kde samostatnou adaptací sýpky (někdy i vejminku), případně na ní návazných prostor, což bývaly často přístřešky, chlívky či kolny, lze při zachování tvarů získat další byt, který umožňuje bezkonfliktní soužití. V tomto případě pak dochází i k samozřejmému využití zbylých hospodářských částí včetně stodoly pro uložení nepřeberného množství potřebných i nepotřebných věcí a materiálu, včetně ne zcela legálních garáží.

ª

- 12 -

ª

ª


HOSPODÁŘSKÉ

STAVBY A JEJICH ÚPRAVY VE STŘEDNÍCH

ª

ČECHÁCH

Mgr. Jana Berková, NPÚ, ú. o.p. středních Čech v Praze Hospodářské stavby odnepaměti spoluutvářejí charakter české vesnice. Relativně úrodná krajina umožňovala intenzivní zemědělskou činnost již od nejstarších dob. S rozvojem nových zemědělských postupů, technik a zaváděním nových plodin stále více rostla potřeba hospodářských budov – chlévů, stájí, stodol, špýcharů a sýpek, sklepů, či sušáren zemědělských plodin jako chmele či ovoce. Tyto druhy staveb ve vesnické zástavbě postupně zcela převládly, zatímco obytné budovy tvořila jen její menší část. Některé typy hospodářských budov se postupně staly charakteristickými stavbami pro celé regiony. Ve středních Čechách jsou jimi např. roubené polygonální stodoly, které, zejména v jižní části kraje, dávaly ještě v 1. polovině 20. století humnům tamních vesnic svébytný charakter. (Foto 1,2,3) Tradič-

ª

Foto č.1 - Přibyšice, okr. Benešov

Foto č.2 - Martinice, okr. Benešov

Foto č.5- Bohuliby, Praha - západ

Foto č.3 - Třebenice, okr. Praha - západ

Foto č.6 - Rousínov, okr. Rakovník - 13 -

ª

ª


Foto č.7a - Prostřední Lhota, Příbram

Foto č.7 - Prostřední Lhota, Příbram

ní obraz české vesnice pak dotvářely velké zděné budovy kontribučních či panských sýpek. Se zánikem tradičního zemědělství a nástupem kolektivizace českého venkova postupně ztrácela většina do té doby potřebných hospodářských staveb své využití a mnohde začala bez údržby postupně chátrat a zanikat, jako např. již zmíněné polygonální stodoly, z nichž se do dnešních dní dochovalo jen několik. Se společenskými změnami, které proběhly po roce 1989, se tento stav nezlepšil. Dá se říci, že nyní vrcholí proces základních změn socioekonomické a profesní skladby obyvatelstva české vesnice. Poprvé v celé její historii přestal být zemědělec většinovou skupinou ve skladbě obyvatelstva a jeho podíl procentuálně dále klesá. Ve struktuře obyvatelstva současné vesnice nabyli převahu zaměstnanci dojíždějící za prací do měst a sezónní rekreanti. Tento trend je ve středních Čechách obzvláště výrazný. V důsledku tohoto vývoje většina hospodářských staveb dnes již ani nemůže sloužit svému původnímu účelu.

Foto č. 8, 9, 10 - Skalsko, okr. Mladá Boleslav

ª

Jestliže dosud tvoří hospodářské stavby různého typu více než polovinu stávající tradiční vesnické zástavby, je třeba si položit otázku, jak se asi začne měnit česká vesnice ve chvíli, kdy budou tyto nevyužité budovy vyžadovat rozsáhlejší udržovací práce. Odpověď nám mohou již dnes naznačovat následující snímky (foto 4,5) nebo stav mnohých panských dvorů, které v důsledku nedořešených vlastnických vztahů, potřeby velkých investic a absence vhodného využití, ve velkém podléhají devastaci. Je proto zcela zřejmé, že stojíme před zásadním problémem, který bude muset společnost, a památková péče zejména, vyřešit. Nemá-li většina těchto nevyužívaných budov postupně zaniknout v důsledku celkové devastace, bude nezbytné připustit změnu jejich využití a hledat meze přijatelných stavebních úprav a zásahů. - 14 -

ª

ª


ª

Jak již bylo řečeno, velmi ohroženou skupinou historického stavebního fondu na českých vesnicích jsou velké zděné budovy panských a kontribučních sýpek. Jedná se zpravidla o několikapodlažní stavby z kamene, s malými okénky či větracími otvory a dřevěnými vnitřními konstrukcemi. Ideálním v takovém případě je opět využití ke skladovacím účelům, což nevyžaduje žádné dispoziční úpravy ani nároky na přímé osvětlení. atd. Vhodným novým využitím může být také případná přeměna takové stavby na výstavní prostory typu vesnického muzea, jakým je např. letos v létě otevřená expozice v sýpce bývalého křížovnického dvora v Prostřední Lhotě (PB). Foto7 Pro tyto potřeby byla provedena celková obnova stavby bez nároků na novodobé zásahy. Méně snadným, přesto asi v zásadě možným způsobem využití je úprava pro restaurační či obytné účely, což však již přináší řadu požadavků na stavební zásahy. S tímto typem využití jsme se setkali na konci 90.let ve Skalsku (MB), kde byla bývalá panská sýpka upravena k trvalému bydlení. Stavba není památkově chráněna. Foto 8,9,10. V 90. letech tento nevyužitý a chátrající objekt zakoupil soukromý vlastník. Pro osvětlení interiéru zde byly využity pouze existující otvory, z nichž některé ovšem nebyly mírně zvětšeny. Novým zásahem do vnějšího pláště stavby bylo provedení pultového vikýře pro osvětlení podkroví, situovaného na straně obrácené do polí (foto11,12,13) Původní větrací otvory (okénka), byly vyplněny pouze mřížemi. Proto nebylo důvodu osazovat zde jakákoli historizující okna, a proti vlastníkem použitému typu oken (tzv. Euro s vakuovým dvojsklem) by se z metodického hlediska zřejmě nedalo nic namítat. Z hlediska dosažitelné intenzity osvětlení však tento typ oken se širokými rámy není příliš výhodný. K lepšímu celkovému dojmu by přispělo také dokončení záměru obnovou fasády.

Foto č. 11, 12, 13 - Skalsko, okr. Mladá Boleslav Tato otázka není zcela nová. V ojedinělých případech ji řešili naši předkové již v minulosti. Jako příklad můžeme uvést školní budovu v Rousínově (RA). foto č.6, která vznikla přestavbou někdejší klasicistní kontribuční sýpky někdy v poslední čtvrtině 19. století. V dnešní době je však potřeba nového využití pro hospodářské stavby mnohem naléhavější a v naší praxi se s ní setkáváme stále častěji. V následující části referátu bychom rádi uvedli několik příkladů různého využití hospodářských staveb k jiným účelům, se kterými jsme se v uplynulých letech ve středních Čechách setkali. Uvádíme je jako příspěvek do diskuse, jak k danému problému přistupovat a jaká řešení jsou či nejsou ještě z památkového hlediska přijatelná.

ª

Sýpky, špýchary a komory jsou ohroženým typem staveb také v tradičních usedlostech. Jako příklad zde uvádíme typ velkého patrového hospodářského stavení charakteristického pro oblast severního Mělnicka a západní části Mladoboleslavska. Přízemí těchto staveb je zpravidla zděné z pískovcových kvádrů a obsahuje chlévy a stáje, v roubeném patře je řada komor přístupných z pavlače, které sloužily původně ke skladování chmele. Tyto stavby stojí zpravidla samostatně ve dvoře, jsou však známy i příklady kdy jsou přímo napojeny na obytné stavení, které tak často dosahuje délky přes 20 m. Takové hospodářské stavení se nacházelo také v usedlosti čp. 5 v Šemánovicích foto 14,15,16, ( ME). Objekt byl na počátku 90. let natolik zdevastovaný, že hrozil jeho zánik. Nový vlastník, který celou polozaniklou usedlost koupil, potřeboval tento hospodářský objekt upravit k rekreačnímu bydlení, neboť původní obytné stavení zcela zaniklo. Při úpravách byl plně respektován původní charakter budovy, její dispozice i celkový vzhled. Pro osvětlení komor, nyní upravených převážně jako ložnice, byly

- 15 -

ª

ª


Foto č. 21 - Truskavna, okr. Mělník využity výhradně plochy původních dveří. (foto 17,18,19,20) Podobný problém se řešil také při stavebních úpravách chalupy v Truskavně foto 21 (ME), kde je typologicky stejný objekt napojen přímo na obytné stavení. Stejný problém osvětlení bývalých komor zde byl vyřešen navíc ještě přisvětlením tvarově atypickými pásovými okny, která nahradila trámové výplně ve stěnách mezi stropními trámy. ( foto 22,23,24,25,26,27,28) Výhodou tohoto řešení je zachování původního hospodářského charakteru této části stavby. Na rozdíl od oken užitých ve Skalsku můžeme vidět efekt truhlářsky provedeného subtilního rámu. Další velkou skupinou hospodářských staveb bez odpovídajícího využití jsou stodoly. (Foto 29)

Foto č. 17- Šemánovice, okr. Mělník

ª

Foto č. 14, 15, 16 - Šemánovice, okr. Mělník - 16 -

ª

ª


ª

Foto č. 18, 19 - Šemánovice, okr. Mělník

Foto č. 20 - Šemánovice, okr. Mělník

Foto č. 22, 23 - Truskavna, okr. Mělník

ª

- 17 -

ª

ª


Truskavna, okr. Mělník

ª

- 18 -

ª

ª


ª

Foto č. 29 - Truskavna, okr. Mělník

ª

- 19 -

ª

ª


PŘÍKLAD KONVERZE STODOL V ZÁPECH Ing. arch. Jan Pešta, NPÚ, ÚOP středních Čech Zajímavým příkladem je konverze stodol v lokalitě Zápy – Stránka nedaleko Brandýsa nad Labem, okres Praha – východ. V tomto případě došlo k přestavbě řady stodol na místě zrušeného a rozparcelovaného vrchnostenského dvora, jehož součástí je i známé feudální sídlo (tvrz) s pozdně gotickými relikty. Stodoly na místě hospodářského dvora tvoří souvislou řadu, která lokalitu Stránka pohledově uzavírá ve směru od jihovýchodu. Přestože ve své hmotné podstatě pochází převážně až z 19. století, v některých případech snad i z počátku 20. století, jejich architektonické a urbanistické působení v organismu vesnice je zcela nezastupitelné. Dlouhá souvislá řada stodol se svou lapidární hmotou uplatňuje jako přirozená hranice – „hradba“ intravilánu sídla, tolik typická pro bohaté vesnice zemědělské krajiny středního Polabí a pražského okolí (z dalších připomeňme např. Jenštejn, Dřevčice a další). Ve většině případů jsou stodoly jako monofunkční stavby, určené primárně ke skladovací funkci, po zániku zemědělského malohospodářství odsouzeny k postupnému chátrání a zániku. To se projeví někdy rychleji (demolicí stavby) jinde je rozklad plynulejší a na humnech dlouho zůstávají stát rozpadající se trosky obvodových zdí. Konverze stodol na jiné funkční využití (zpravidla pro obytnou funkci) se objevují jen zřídka a většinou vedou ke zmrzačení architektonické působnosti stavby, která je tak degradována na hmotově nepovedený rodinný domek. Jindy se setkáváme s úpravami pro jiné výrobní nebo skladovací účely, které ovšem často vedou rovněž k nežádoucím jevům, jakými je např. snižování hřebene střechy, prolomení nových vjezdových otvorů apod. Snad není nutné připomínat, že jak zánik stodol jako typologického prvku urbanistické skladby vesnic, tak jejich násilná přestavba vedou ve svém výsledku k ochuzení charakteristického obrazu vesnických sídel. O to pozoruhodnějším příkladem je prezentovaná konverze stodol v Zápech – Stránce na kulturní využití. Péčí současného starosty, pana Michala Burdy, bylo v řadě stodol zřízeno jakési kulturní centrum, sloužící k pořádání výstav, koncertů, divadelních akcí či výtvarných kurzů. Hmota stodol zůstala až na nepodstatné úpravy nezměněna. Ještě důležitější však je, že nedotčena zůstala i autentická hmotová podstata stodol – původní kamenné či smíšené obvodové zdivo a krovové konstrukce, do nichž pak byly volně vloženy podle potřeby nové vnitřní dělící konstrukce. Do stěn nebyly až na výjimky proráženy žádné nové otvory. Nutné prosvětlení bylo získáno jednak využitím otvorů stávajících (vjezdy, větrací štěrbiny), dále realizací citlivě umístěných pásových oken v zóně mezi korunou zdi a okapem střechy a především pak střešními okny.

ª

Zápy – Stránka, celkový pohled na řadu přestavěných stodol od jihu. Právě posledně jmenovaný způsob sice může u konzervativně naladěných kolegů – památkářů vyvolat určité rozpaky či dokonce odpor. Je však třeba zdůraznit, že toto řešení je samo o sobě nejcitlivější k autentické hmotové podstatě staveb (nevyvolává žádné zásahy do nosných konstrukcí) a nemění ani charakteristickou hmotu stodol, jak se lze přesvědčit v panoramatických pohledech. Veškeré novodobé řemeslné detaily jsou velmi kultivovaně navržené, bez historizujících reminiscencí, ovšem citlivě zakomponované do historické architektury.

Zápy – Stránka, pohled na stodoly z prostoru bývalého dvora, stav před přestavbou

Zápy – Stránka, pohled na stodoly z prostoru bývalého dvora, stav po rekonstrukci.

- 20 -

ª

ª


ª

Na závěr je žádoucí ještě uvést, že stodoly v Zápech – Stránce nepodléhají žádnému stupni památkové ochrany – nejsou zapsanou nemovitou kulturní památkou, ani neleží na plošně chráněném území (záměr zřízení ochranného pásma v Zápech, podporovaný panem starostou a částí obecního zastupitelstva, byl zmařen negativistickým postojem úředníků Městského úřadu Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, odboru památkové péče). Příklad stodol v Zápech – Stránce je svým způsobem ojedinělý a nelze jej samozřejmě plošně aplikovat při hledání nového využití hospodářských Zápy – Stránka, detail „okenice“ věbudov. Přesto je v mnoha Zápy – Stránka, detail jedné ze trací štěrbiny. s pásovým oknem pod okasměrech inspirativní a stodol pnicí střechy a po obvodu štítu. ukazuje cestu, jak je možné k rekonstrukci stodol i dalších nevyužitých a chátrajících hospodářských staveb přistupovat z architektonického a snad i památkového hlediska.

Zápy – Stránka, interiéry podkoroví s architektonicky působivými multifunkčními prostorami a původním krovem.

ª

- 21 -

ª

ª


Zápy – Stránka, celkový pohled na řadu přestavěných stodol od východu

ª

- 22 -

ª

ª


NOVÉ

ª

STAVBY NA VENKOVĚ

PhDr. Ludmila Kašparová, Ústav územního rozvoje Brno

Kroměřížsko: Původní koncový řadový dům byl nahrazen novostavbou reagující svým vzhledem na okolní prostředí

O architektonické kvalitě nové výstavby na venkově příležitostně diskutují jak odborníci, tak stále častěji i další veřejnost, protože výsledky, z pohledu architektury i urbanismu, spíše živelné výstavby jsou již zřetelné a proměňují obraz našich obcí, bohužel málokde k lepšímu. U mnohých obyvatel našeho státu převládá názor, že stavebníci, kteří investují své vlastní prostředky, by neměli být omezování, případně, že neexistuje vhodný způsob jak výstavbu regulovat, jiní si uvědomují, že pokud nové stavby ničí „génia loci“ našich vesnic, pak je omezováno jejich právo na estetické a kulturní prostředí a je potřeba se začít angažovat. Začínají volat po stavbách s moderní svižnou architekturu, která ctí svůj účel i vnější prostředí. Někdy si lidé stěžují, že i když mají zájem postavit si vhodný objekt, nedaří se jim nacházet v časopisech, odborné literatuře a někdy ani u odborníků odpověď, jak by měla dobrá architektura na venkově vypadat. Vcelku výjimečně si někdo uvědomuje, že problém nové výstavby na venkově netkví pouze v architektuře, ale i v tom, jak nové stavby zapadají do předchozí výstavby.

Skutečnost, že prostředí významně ovlivňují urbanistická hlediska jako tvar parcel, umístění stavby na parcele, poměr zastavěné a nezastavěné plochy atd., není dosud obecně známá. Vesnická sídla byla kultivována po celá staletí, jejich sepětí s přírodním prostředím bylo těsné a harmonické, zástavba vycházela z dostupných materiálů, tradičních technologií a konstrukcí a odrážela sociální strukturu dané lokality. Jednotlivé stavby se navzájem respektovaly a vytvářely obdivuhodně malebné celky s řádem soukromých i veřejných prostorů, propojených logickými vazbami mezi sebou i s okolní krajinou. Takových kvalit je možné dnes dosáhnout jen dobrým plánováním rozvoje obce a pořízením vhodného druhu územně plánovací dokumentace, která obcím umožní regulovat novou výstavbu s cílem uchovat místní architektonicko urbanistická specifika. V praxi to znamená zachovat prostorové členění a dosavadní měřítko vesnické zástavby, což často žádá nepřekročit její dvoupodlažní hladinu, užívat sedlové resp. valbové střechy a další charakteristické znaky tradičního zastavění, zachovat hodnotnou historickou zástavbu, zvláště ucelené skupiny domů,

Nový penzion pro seniory i nová čerpací stanice respektují okolní zástavu.

ª

- 23 -

ª

ª


se zřetelem k půdorysné stopě a architektonickému řešení objektů a posuzovat všechny návrhy závažných úprav a nové stavby také z hlediska zachování působivé siluety vesnice a jejích historických dominant. Vlivem industrializace a s rozvojem dopravy a spojů byl postupně opouštěn původní venkovský model jednoty místa bydlení a zajišťování obživy, přesto i v současnosti je vnímán jako přirozený. V situaci, kdy zemědělská výroba zaměstnává jen 4,8 % ekonomicky aktivního obyvatelstva, vystupuje však vesnice především jako obytný útvar, který musí splňovat požadavky na současný způsob života. I když nároky na bydlení jsou dnes prakticky univerzální, neměli bychom chápat český, moravský a slezský venkov jako jeden venkov s jedním typem objektů. I přes postupné stírání původních individuálních územních rozdílů zůstává venkov výrazně diferenciovaný, a to jak územně, tak socioprofesně. Architektonicky kvalitní nová výstavba by měla přispět k zachování charakteristického rázu vesnic, nikoliv k jeho popření, navázat na historii a tradice v jednotlivých regionech. Těmto požadavkům bohužel naprosto nevyhovuje většina stavebníky tak oblíbených katalogových řešení rodinných domů. Nové stavby na venkově však nepředstavují jen rodinné domy. Je potřeba uspokojit požadavky na zajištění služeb a občanské vybavení. Jedná se o zařízení:

způsoby podnikání, změny se týkají i samotného zemědělství. To také přináší nové požadavky na hmotné prostředí i možná nová rizika. V hmotném prostředí obce je projevují také měnící se nároky na dopravu. Venkovské obce musí řešit zejména nedostatek ploch pro odstavování vozidel, situování garáží, zatížení obcí průjezdnou dopravou, situování čerpacích stanic pohonných hmot, servisů a prodejen aut, naléhavá je potřeba oprav komunikací, rostou požadavky na budování cyklistických a tematických turistických stezek, vyžadující rovněž nárůst některých přidružených služeb. Z objektů sloužících dopravě je nutno věnovat pozornost například stavu, vzhledu a využití nádraží, stavu a vzhledu zastávek autobusové dopravy, stavu dopravního značení, ale i usnadnění orientace návštěvníkům obce a značení významných staveb, památek a pamětihodností. K prudkému rozvoji došlo v úrovni technického vybavení. V obcích probíhá rozsáhlá plynofikace, kabelizace elektrických a telekomunikačních vedení, výstavba vodovodní a kanalizační sítě a ČOV. Nové technologické možnosti, a tím i snadnější realizace a menší prostorové nároky, jsou přínosem při výstavbě trafostanic, ČOV a dalších technických zařízení. I to vše má pozitivní dopad nejen na kvalitu a komfort života obyvatel a ekologickou stabilitu krajiny, ale i na estetický vzhled sídel a krajiny.

školství a výchovy (např. mateřské školy, základní a střední) • kultury a osvěty (např. kulturní sály, místní lidové knihovny) • tělovýchovy a sportu (např. fotbalová hřiště s příslušenstvím, hřiště pro mládež a dospělé, tělocvičny) • zdravotnictví, sociální péče (např. domovy důchodců, lékárny, ordinace lékařů) • maloobchodní, v některých případech i velkoobchodní sítě (např. prodejny potravin, prodejny tabáku a novin) • ubytování (např. malé rodinné hotely a penziony) • veřejného stravování (např. hostince, bufety, restaurace) • služeb výrobních, nevýrobních a opravárenských (např. holičství a kadeřnictví, sběrny čistíren, opravy elektrospotřebičů, sklenářství, zahradnictví) • správy a řízení (např. úřadovny policie, pobočky spořitelny, pošty) • politické a zájmové činnosti (např. klubovny společenských a zájmových organizací) Pro část nově vznikajících zařízení občanské vybavenosti je možno využít existující a nepoužívaný stavební fond, jiná zařízení je nutno začleňovat do urbanistické struktury nově. Při rekonstrukcích a úpravách stávajících objektů mohou vznikat požadavky na jiné uspořádání vnějších průčelí, na přístavby, úpravy nástupních prostorů, odstavných ploch, které vždy ovlivňují vnější, veřejný prostor. V některých případech může vzniknout i nová dominanta návsi. •

S poklesem podílu osob zaměstnaných v zemědělství je pro venkov nezbytná podpora vzniku nových pracovních příležitostí. Rozvíjejí se nové

ª

Příklad respektování znaků staré zástavby z Anglie.

- 24 -

ª

ª


ª

Rostou nároky na podmínky pro sportovní aktivity na venkově. Se vznikem řady nových sportů a stíráním rozdílů mezi trávením volného času ve městě a na venkově jsou požadavky na druhy sportovních zařízení mnohem rozmanitější. Nestaví se jen tělocvičny a fotbalová hřiště, roste zájem o budování koupališť i krytých bazénů, víceúčelových sportovních hal, posiloven, tenisových kurtů, kuželen, speciálních drah pro horská kola a mnohých dalších zařízení. Ani v současné době neutuchá zájem obyvatel měst o rekreační objekty na venkově. I když jsou v oblastech s příznivými podmínkami pro rekreaci městskými obyvateli velmi často upravovány stávající objekty, staví se pro víkendové a sezónní pobyty i objekty nové. Rozsah současné i potencionální výstavby na venkově je obrovský a kvalita urbanistického a architektonického řešení je důležitou podmínkou zvýšení atraktivity obce pro její stálé obyvatele i pro potenciální obyvatele nové, pro investory a podnikatele i pro návštěvníky, o které má venkov s rostoucí orientací na rozvoj cestovního ruchu rostoucí zájem. Každý nový objekt se stává součástí veřejného prostoru, součástí panoramatu sídla, součástí obytného prostředí i krajiny a měl by se proto podřídit určité urbanistické koncepci, která lokalita, respektující pravidla a řád, působí harmonicky a vlídně, by měla vycházet ze znalosti První druhá, bez jasných pravidel, chaoticky až nepřátelsky a respektování znaků typických pro dané území a pro jeho předchozí zástavbu. Proto je nezbytné přistupovat k plánování územního rozvoje uvážlivě a dobře využívat všechny nástroje územního plánování. V zájmu zachování specifických kulturních hodnot venkovských sídel je nutno usilovat už ve stadiu plánování rozvoje obce, aby se návrhy nových staveb a přestaveb přizpůsobovaly znakům typickým pro území dané obce, region či venkovskou zástavbu obecně. Znaky venkovské zástavby lze pro každou rozvojovou lokalitu definovat individuálně. Pro stanovení těchto znaků i pro plánování rozvoje obce je potřeba sledovat území obce a zástavbu zejména z následujících hledisek: • • • • •

ª

typ území (nížina, podhorské území, horské území atd.) typ obce dle polohy (příměstská, horská samota, v zemědělské krajině atd.) charakter urbanistické struktury (půdorysný typ vesnice: ulicová, návesní, silniční atd.) předpoklady pro územní rozvoj (vhodné rozvojové plochy pro výstavbu, jasné rozvojové záměry atd.), převažující typ pracovních příležitostí (zemědělství, jiné druhy pracovních příležitostí v místě

- 25 -

ª

ª


– služby, výroba, převážná část pracovních příležitostí mimo obec atd.) • předpoklady pro rozvoj cestovního ruchu (atraktivní krajina, památky a pozoruhodnosti, možnost agroturistiky, zájem obyvatel o podnikání v tomto oboru) • charakter současného zastavění (situování objektů na pozemku, osazení do terénu, rozptýlená zástavba, polouzavřené nebo uzavřené prostory atd.) • převažující rysy objektů pro bydlení (jednopodlažní nebo vícepodlažní zástavba, štítová nebo okapová orientace k uliční čáře, rytmus, měřítko, výškové členění, druh a tvar střechy, materiálové a barevné řešení staveb atd.) • charakter převažujících typů hospodářských staveb a způsob jejich využití, charakter ostatních staveb a objektů, • začlenění do krajiny, typická zeleň atd. Dobrá znalost znaků utváření urbanistické struktury a tvarosloví staveb umožňuje odhalovat důvody, proč tradiční vesnická zástavba působí tak harmonicky a navázat na ně.

4.

Ústav územního rozvoje připravil pro Program obnovy venkova publikaci „Nové stavby“, která shrnuje nejdůležitější zásady a doporučení pro výstavbu na venkově s akcentováním regionálních odlišností s následujícím obsahem: 1. 2. 2.1 2.2 3.

ª

Úvod Zachování hodnot venkova Současné hodnoty vesnické zástavby a důvody pro jejich ochranu Vesnice a okolní krajina Nová výstavba na vesnici a její problémy 3.1 Současný stav urbanistické struktury a veřejných prostranství 3.2 Současný život obyvatel a jejich požadavky na rozvoj území 3.3 Nové požadavky na způsob bydlení 3.4 Nové požadavky na zajištění služeb a občanského vybavení 3.5 Nové způsoby podnikání a zajištění pracovních příležitostí 3.6 Požadavky na dopravu a dopravní zařízení 3.7 Rozvoj technického vybavení 3.8 Nové požadavky na rozvoj rekreace a sportu

5. 5.1

6.

- 26 -

3.9 Rozvoj cestovního ruchu 3.10 Požadavky na zajištění bezpečnosti staveb a majetku občanů Zásady a doporučení pro novou výstavbu 4.1 Popis území 4.1.1 Vymezení oblastí typické venkovské urbanistické struktury 4.1.2 Specifické znaky venkovské zástavby 4.2 Zásady a doporučení pro urbanistické začlenění nové výstavby 4.2.1 Výstavba na nových plochách 4.2.2 Výstavba v prolukách 4.2.3 Území přestavby 4.3 Zásady a doporučení pro řešení nových objektů 4.3.1 Nové objekty pro bydlení – rodinné domy 4.3.2 Nové objekty pro bydlení – bytové domy 4.3.3 Nové objekty pro občanské vybavení 4.3.4 Nové objekty pro zemědělskou výrobu 4.3.5 Nové objekty pro ostatní výrobu 4.3.6 Nové objekty pro rekreaci a cestovní ruch 4.3.7 Využití stávajících objektů k novým účelům Zásady a doporučení pro řešení zeleně a veřejných prostranství Změny zeleně na venkově v poválečném období 5.2 Dosažení souladu s krajinou a další obecné zásady 5.3 Úpravy veřejných prostranství (návsi, ulice a nábřeží) a úpravy jejich povrchů 5.4 Parky a parčíky 5.5 Hřbitovy 5.6 Zeleň zemědělských výrobních areálů 5.7 Soukromé zahrady a předzahrádky Přílohy

ª

ª


HOSPODÁŘSKÉ STAVBY ZEMĚDĚLSKÝCH USEDLOSTÍ STAV, SROVNÁNÍ SE ZAMĚŘOVACÍ AKCÍ ČAVU)

NA OKRESE

ª

PRACHATICE (SOUČASNÝ

Lubomír Procházka, Etnologický ústav AV ČR v Praze

Chvalovice čp.27, okr. Prachatice – zděná čtyřstanná usedlost s obytnou částí datovaná 1894, vpravo patrný kamenný špýchar datovaný 1863 foto: L.Procházka, 2001 Výzkum lidové architektury na území okresu Prachatice započal v roce 1994 v rámci výzkumu lidového stavitelství, sídel a bydlení Šumavy a Pošumaví, realizovaného Muzeem Šumavy v Sušici a autorem příspěvku (šlo o region v okolí Čkyně, Stach, Vimperka a Zdíkova). Od roku 1997 je tento výzkum realizován jako výzkumný projekt Památková dokumentace vesnických sídel v ČR. Kromě jevů, které byly součástí zadání projektu, sledoval výzkum rovněž jednotlivé zemědělské usedlosti, které nebyly chráněné památkovou péči, a z nichž mnohé se nacházely i ve vesnických lokalitách bez výraznější architektonické či urbanistické hodnoty. Při dokumentaci usedlostí byla pozornost věnována i hospodářským stavbám (včetně jejich roubených torz), z nichž vynikaly špýchary a stodoly. V příspěvku jde ve výběru o poukázání na hodnotné hospodářské objekty zemědělských usedlostí regionu, na nichž lze demonstrovat jednotlivé jevy ve vývoji těchto staveb (jde tedy do jisté míry o určitý výčet dosud sledovaných objektů). Do poloviny roku 2004 bylo v rámci výše uvedeného projektového úkolu zdokumentováno prakticky celé území okresu Prachatice (v administrativně-správních hranicích platných do 31. 12. 2002). Určitý srovnávací materiál k výše uvedenému výzkumu může poskytnout dokumentační materiál z fondu Zaměřovací akce ČAVU, který vznikal v letech 1941 – 1944 a je uložen v dokumentační sbírce Etnologického ústavu AV ČR v Praze. Tato dokumentace je předmětem cíleného projektu AV ČR č. 6004 řešený v Etnologickém ústavu v Praze pod názvem – Poklady z fondů EÚ AV ČR, část 2 – Zaměřovací akce ČAVU – stavebně-technická a obrazová dokumentace lidových staveb. V době realizace zaměřovací akce došlo

ª

k zaměření celkem 11 usedlostí – Bohumilice čp. 30, Čkyně čp. 5, 12, 52, 56, Hradčany čp. 2, Lhenice čp. 86, Mahouš čp. 8, Němčice čp. 29, Žichovec čp. 15. Částečně roubenou a částečně zděnou čtyřbokou stodolu u usedlosti čp. 2 v Hradčanech zdokumentoval A. Šebele v roce 1942 (kresbou) a A. Zikmund (zaměřením). Perokresbou byla zachycena částečně zbořená čtyřboká roubená stodola s levou zděnou pernou, sedlová střecha byla krytá došky, šindel je umístěn na hřebenu střechy a na jejím spodním okraji. Autorem fotografií i zaměření zděné sýpky u usedlosti čp. 86 v obci Lhenice je A. Vodseďálek z roku 1942, stejně jako u mohutné patrové zděné sýpky čp. 8 v obci Mahouš, zaměřené v letech 1942 - 1943 (podle deníku A. Vodseďálka se však zděná sýpka nacházela v téže obci rovněž u usedlostí čp. 7 a 21). Kamenná sýpka u usedlosti čp. 86 ve Lhenicích je situována štítovou stěnou ke komunikaci, v jedné ose s bránou a štítovým průčelím obytné části. Sýpka je téměř čtvercového půdorysu, v přízemí povalový strop a štěrbinovitá okénka. Zajímavá

Babice čp. 11, okr. Prachatice – kamenný patrový špýchar, ve vrcholu štítu datování 1868 a Boží oko foto: L.Procházka, 2001

- 27 -

ª

ª


(býv. okr. České Budějovice). V Malovicích u Netolic, kde nebyly zaměřeny žádné objekty, zachytil autor deníku řadu roubených čtyřbokých stodol, některé kombinované s lomovým zdivem, jejichž valbové střechy byly kryté došky.

Hliněný Újezd čp.11, okr. Klatovy – zděná průjezdní usedlost opravená r. 1866, ve vrcholu štítu s nikou foto: L.Procházka, 1998

Výzkum v rámci výše uvedeného grantového projektu probíhající ve dvou etapách (1997 – 1999 a 2001 – 2004) zachytil řadu významných hospodářských staveb, které stály -jak lze předpokládat - dosud mimo větší zájem odborné veřejnosti. V Želibořicích (u Vlachova Březí) je zachován v rámci rozparcelovaného dvora patrový kamenný (původně barokní) špýchar. V Olšovicích u Netolic v m.č. Třetina u usedlosti čp. 26, jejíž brána i obytná část pochází z l. poloviny 19. století, je zděný špýchar datován až rokem 1909, což svědčí o přestavbě tohoto hospodářského objektu či o postupné výstavbě těchto objektů dle hospodářské i finanční situace majitelů usedlostí. Hodnotná výzdoba se uplatnila na štítových průčelích sýpek i mimo oblast jihočeských Blat, jak svědčí o této skutečnosti například špýchar usedlosti čp. 11 v Babicích, s vějířovitými motivy nad větracími otvory v přízemí, ve štítě je mezi větracími otvory datace 1868 a ve vrcholku štítu pak motiv Božího oka. Při hodnocení obytných i hospodářských objektů zemědělských usedlostí Netolicka je třeba vidět, že zástavba vesnic v tomto regionu nebyla ovlivněna jen „selským barokem“ hlavně druhé a třetí čtvrtiny 19. století, ale byla též poznamenána výraznou přestavbou usedlostí (zejména velkých statků) v poslední třetině 19. století. V obci Chvalovice stojí u usedlosti čp. 27 v úhlu oddělen od brány ohradní zdí velký kamenný patrový špýchar s datací 1863, rovněž tak u velmi hodnotné čtyřboké kamenné usedlosti čp. 2 tvoří štítové průčelí špýcharu reprezentační linii do návsi či ke komunikaci. Kamenné špýchary usedlostí v širší oblasti Netolicka bývají zpravidla ve štítovém průčelí datovány o několik málo let či desetiletí později, než klenuté brány či obytné objekty, jak o tom svědčí například i usedlost čp. 9 v Horních Chrášťanech u Lhenic s datací 1879 (obytná část vykazuje dataci již k roku 1861). V obci Žitná u Hracholusk je důležité upozornit

je též názvoslovná terminologie zachycená i terénním výzkumem v části strakonického okresu. Sklep je nazýván „lochem“, přízemní část sýpky „sklepem“ a podstřeší „sýpkou“. V obci Mahouš se loch (sklep) a sklep (tedy sýpka či samotný hlavní prostor špýcharu) nachází v jedné ose s obytnou částí domu čp. 8, přístupné ze síně (zde nazývané „dům“), vstup je dále také samostatnými dveřmi ze zápraží. Z písemných pramenů k zaměřovací akci ČAVU na území bývalého okresu Prachatice se jeví přínosným pro studium lidového stavitelství sledovaného regionu již výše uvedený stručný deník k zaměřování lidové architektury na Netolicku od A. Vodseďálka pocházející zřejmě též z roku 1942, který přináší doplňující údaje k samotnému zaměření. Autor si specielně nevšímal hospodářských staveb, nicméně s dokumentací jednotlivých usedlostí zachytil i špýchary a stodoly. Na starou zděnou sýpku s datací 1803 upozornil A. Vodseďálek v Sedlovicích u Netolic. Zajímavý jev ve vývoji vesnického stavitelství zaznamenal A. Vodseďálek ve Vodici u Lhenic kde po požáru byla vystavěná v letech 1866 – 1867 jedna strany návsi a vznikly tak řadové domy s polopatrem, využívaným jako sýpka. Domy jsou situované okapovou stranou k návsi. Autor také zachytil Lhenice – Horní Chrášťany čp.9 – čtyřboká uzavřená v některých dalších obcích název sklep pro kamenná usedlost, obytná část datovaná 1861, vpravo kamenný špýchar datovaný 1879 sýpku, například v Mahouši a Hlavatcích patrný foto: L.Procházka 2001

ª

- 28 -

ª

ª


na datované kamenné sýpky orientované štítem do návsi – u usedlosti čp. 10 je špýchar datován rokem 1860 (obytné stavení pochází z roku 1843), u usedlosti čp. 1 je špýchar datován rokem 1845. V Hrbově u Lhenic u usedlosti čp. ? (vedle čp. 28) se dochoval patrový kamenný špýchar s datací 1839 (štítové průčelí obytné části je pak datované rokem 1841). V obci Sedlovicích u Němčic se dochoval u usedlosti čp. 4 zděný patrový špýchar, ve štítě datován rokem 1853 a dále ve dvoře čp. 1 pak patrový kamenný špýchar, ve štítě s datací 1849, nad vchodem je umístěn štukový rám, na špýchar rolnické zemědělské usedlosti poměrně rozsáhlý plochou určenou k výzdobě. Kamenný špýchar s obdobnou výzdobou a štukovým rámem pro fresku umístěným mezi větracími otvory byl zdokumentován v obci Protivec ve Strunkovicích nad Blanicí. V oblasti Netolic, kde by se dal dnes spíše předpokládat jednoznačně výskyt zděných objektů, se vzácně dochovala z roubených hospodářských staveb u čp. l v obci Malovice čtyřboká roubená, příčně průjezdná, stodola se sedlovou střechou krytou ještě částečně došky, s výrazným přesahem trámů na nárožích. Mlat je oddělen od přístodůlků oplotněmi. Stodola je situována bočně k silnici, navazuje na zděnou bránu s dochovanými dřevěnými vraty. Z běžných zděných budov chlévů se poněkud vymyká v usedlosti čp. 20 v téže obci stojící přízemní kamenný chlév se sýpkou v půdním prostoru, datovaný rokem 1896 (obytná část usedlosti byla výrazně přestavěna až v roce 1930). Je potřeba zdůraznit, že výstavba nových hospodářských budov (či jejich výrazná přestavba) se koncentrovala v této oblasti výrazněji zhruba do poslední čtvrtiny 19. století. O tom svědčí patrový kamenný špýchar, umístěný v usedlosti čp. 5 v sousední obci Malovičky, který je datován rokem 1885 a je okapově orientován (spolu s obytnou částí a bránou) ke komunikaci. Převážně u chalupnických usedlostí Šumavy a Pošumaví netvořily hospodářské stavby vždy samostatné objekty, ale byly často situovány v jedné ose s obytnou částí – šlo často kromě chlévů o malé neprůjezdné stodůlky. Ty však též mohly na obytnou část domu navazovat v úhlu, jak tuto situaci dokresluje například usedlost čp. 6 v obci Horosedly u Čkyně, dále usedlost čp. ? (nezjištěno) v Mladíkově u Vacova či velká velká zemědělská usedlost čp. 36 v osadě Kůsov u Stach (zde se jedná o kamennou podélně průjezdnou stodolu). Co se týká užití (ojediněle) nezvyklého stavebního materiálu na hospodářské budovy, je třeba zmínit stáje a pilířovou stodolu stavěné z neomítaného kamene u usedlosti čp. 1 v obci Výškovice u Vimperka (tato stavební záležitost není zřejmě věcí etnicity obyvatel lokality ani nedostatku tradičního stavebního materiálu – dřeva). V obci Vyšovatka (obec Buk) u Vimperka, která je charakteristická dochovanou velkou, pravidelnou návsí, téměř obdélníkového půdorysu, se u přestavěné usedlosti čp. 16 dochovala část průjezdní kůlny s klenutým vjezdem z roku 1917 (v podstřeší sýpka), sloužící původně jako vjezd do usedlosti. Typově zcela podobný hospodářský objekt byl zachycen v osadě Paříž u Vimperka u rozsáhlé usedlosti čp. 1 (původně místní název „V Sedlištích“), rovněž tak vjezd do usedlosti pod sýpkou byl zaznamenán u čp. 24 ve Včelné pod Boubínem a u čtyřboké ka-

ª

ª

Hracholusky čp.32, okr. Prachatice - zděná brána statku se štítovým nástavcem foto: L.Procházka 1998

Žernovice čp.62, okr. Prachatice - brána se segmentovitě klenutým vjezdem do čtyřboké kamenné usedlosti foto: L.Procházka 1999 menné usedlosti čp. 1 v obci Pravětín u Vimperka, která prošla výraznou přestavbou v 70. letech 19. století. Poměrně značné množství obytných objektů tradiční zástavby s roubenými světnicemi se dochovalo v obci Stachy a přilehlých osadách, nicméně u hospodářských staveb je situace - pokud se týká roubených objektů - jen poněkud jiná. V osadě obce Stachy – v Bláhově se u usedlosti čp. 40 dochovala čtyřboká roubená stodola z nehraněných trámů, kolnou spojená s maštalí. Na ni v úhlu navazuje pila na vodní pohon. V obci Kosmo u Šumavských Hoštic se u areálu bývalé kamenné zájezdní hospody, tvořící uzavřenou čtyřstrannou usedlost dochovala čtyřboká roubená stodola z nehraněných trámů, s kterými se v této oblasti setkáváme v současné době převážně jen u roubených světnic šumavských domů. Jedním z doplňkových úkolů autora tohoto výzkumného projektu, bylo dokumentovat ve východní části bývalého okresu Prachatice též dochované roubené obytné a hospodářské stavby či jejich torza. Například v obci Oseky u Prachatice se u usedlosti čp. 8 dochovala příčně průjezdná čtyřboká stodola, která byla částečně postavena

- 29 -

ª

ª


z nehraněných trámů (kuláčů), objekt čtyřboké roubené stodoly byl zdokumentován i v obci Kahov u Prachatic. V Hlásné Lhotě (obec Záblatí) bylo při výzkumu zjištěno, že u usedlosti čp. 29 byla v 60. letech 20. století zbourána čtyřboká roubená stodola datovaná rokem 1774. Pokud byly při výzkumu zaznamenány chlévy, šlo vždy o kamenné (respektive zděné) objekty. Kamenné (zpravidla patrové) špýchary, které vytvářely s obytnou částí a bránou s brankou jednu linii do návesního prostoru či ke komunikaci byly zpravidla orientovány štítově, méně často okapově, jak dokládá například bočně situovaný kamenný špýchar u čtyřstranné zemědělské usedlosti čp. 54 (vzniklé pravděpodobně v 70. letech 19. století) v osadě Budilov (obec Bošice). V oblasti Čkyně lze zmínit rovněž hodnotný patrový zděný špýchar pocházející z l. poloviny 19. století a stojící u čp. 23 v obci Zálezly. Důkazem toho, že výzdobné motivy se objevují i na hospodářských stavbách svědčí zděný špýchar u usedlosti čp. 11 v lokalitě Žichovec (obec Strunkovice nad Blanicí), se štítovou orientací do návsi a se zajímavou výzdobou větracích otvorů v podobě ornamentů z cihel (jde zřejmě o l. polovinu 19. století). V již zmíněné obci Protivec u Strunkovic nad Blanicí byl zachycen u usedlosti čp. 11 kamenný špýchar, štítově orientovaný ke komunikaci, který je značně předsunutý před uliční frontu usedlostí. Vstup do špýcharu je v podélné straně objektu šíjí. Pokud je o srovnání objektů, které byly zaměřeny v rámci Hracholusky ‹p.54, okr. Prachatice - kamenný zděný patrový špýakce ČAVU, s výzkumem v týchž char lokalitách, který byl prováděn od foto: L.Procházka 1998 poloviny 90. let 20. století, můžeme s jistou nadsázkou konstatovat, že stavby zdokumentované zaměřovací akcí již neexistují, nebo byly výrazně přestavěny. Výzkumný projekt neměl v zádání provádět náročné srovnání, respektive vyhledávání daných objektů v terénu, nicméně již v první polovině 40. let 20. století zaznamenané hodnotné objekty by jistě zachytil.

ª

- 30 -

ª

ª


SOUČASNÝ

ª

STAV PŘÍPRAV JIHOČESKÉHO SKANZENU

Ing.arch. Stanislav Kovář, Csc. Příprava areálu skanzenu pro oblast jižních Čech trvá již asi 3 roky. Hlavním důvodem pro tuto iniciativu byla potřeba specifikovat regionální charakter architektury v globalizujícím se světě a v procesu sjednocování Evropy. Kulturní identita jižních Čech je pro nás bohatství, dědictví a dar, o který je nutno pečovat, uchovávat ho a navazovat na něj. Lidová architektura je pro jižní Čechy tak významným fenoménem, že se stává její využití prioritou pro rozvoj kraje. Přípravy probíhaly v těchto etapách: a) formulace základních tezí a cílů (co je obroda architektury, proč v celém kraji není jediný skanzen) b) založení spolku pro obrodu architektury Slunečnice (jaro 2002, 15 členů) c) studium literatury a vyjasnění odpovědí na základní otázky: proč, kdy, kde, jak, za co d) propagace myšlenky, osvěta a informovanost orgánů i veřejnosti e) shromažďování údajů o partnerech, firmách, institucích f) terénní šetření a fotodokumentace (oblast Blata, Doudlebsko, Prácheňsko)

g) návrh okruhů výletních tras (brožura Na kolech za lidovou architekturou jižních Čech, prosinec 2002) h) soutěže staveb o cenu Slunečnice (2003, 2004), využití statků pro penziony i) výlety do skanzenů v okolních krajích a zemích – výlety za lidovými kořeny (2003, 2004) j) hledání vhodných lokalit (40 lokalit, 20 kriterií) k) výběr objektů do skanzenu, stěhování roubenky (záplavy 2002, akce jaro 2003) i) neúspěšné územní řízení na areál v Trocnově u Borovan (NKP, prosinec 2003) l) dohoda s obcí Ševětín o spolupráci (5.srpna 2004) m) žádosti o dotace z fondů EU. Kriteria pro výběr pozemku A. Dobré místo, genius loci (velikost a tvar pozemku, rezervní plochy, pěkné okolí bez rušivých prvků, stožárů a komínů, blízkost kostela, hodnotného sídla, výskyt stromů, vody a kamenů...) B. Dopravní přístupnost (příjezd veřejnou dopravou, napojení na turistické a cyklistické trasy, blízkost kapacitní silnice, blízkost velkého města, sousedství dalších atraktivit rekreace a cestovního ruchu...) C. Podpora obyvatel (oblast s tradiční architekturou a folklorem, činnost spolků a souborů, místní firmy a řemeslníci, trhy, podpora zastupitelstva obce ...)

ª

- 31 -

ª

ª


D. Možnosti realizace (vlastnictví pozemku, ceny pozemků, inženýrské sítě, možnost vlastního energetického zdroje, stávající použitelné objekty, možná rizika...) Okolí: nesmí být tzv. negativní dominantní objekty (sila, stožáry, komíny, ocelokolny, vodojemy, panelové domy ap.), vhodný je rozhled do neporušené krajiny, popř. les, pohled na věž kostela Pozemek: nejlépe travnatý, mírně zvlněný (lze i vybudovat uměle), s návazností na vodoteč nebo rybník (ukázka mlýna, činností u řeky), větší stromy listnaté. Rizika: protože jde o veřejné hodnoty, areál nesmí být v rizikových zónách – záplavy, výbuch, sesuvy, poddolování. Dopravní přístupnost: –veřejná doprava – spoje na krajské město min. 5 x za den, i o svátcích, autobusová nebo železniční doprava –individuální – autem nebo na kole, turistická trasa (u vjezdu parkoviště) –příjezd – nutný vjezd pro nákladní auta (transfery objektů) –poutače u hlavní silnice (D3), vazba na cestovní ruch mikroregionu. Cíle projektu 1.muzeum lidové architektury regionu (15.20.století) 2.poradenství a škola tradiční stavební a řemeslné kultury 3.vzdělávací, osvětová a výzkumná činnost v oboru etnografie, kontakty 4.podpora folklorních činností a lidové kultury

5.uzavřený tradiční ekologický cyklus hospodaření v krajině 6.zábavní a relaxační areál, volnočasové aktivity 7.služby pro cestovní ruch – stravování, ubytování, obchod, infocentrum. Jihočeský skanzen Ševětín Ševětín je srdcem jihočeských Blat. Zde se stýkají blata třeboňská, veselská i hlubocká. Toto místo žije svým životem, folklor zde ještě nezanikl. Pokud by někde měl stát skanzen, pak asi právě tady. Krajina i sídla mají své genius loci, dřímá zde kulturní historie. Oživení skanzenu a navázání na tradice je naším údělem a posláním. Budeme stále trochu nervózní v tomto prostoru, dokud tento úkol nesplníme. Jen tak se poctivě vyrovnáme s dluhy naší generace k minulosti a předáme to nejcennější našim potomkům. Název: Kulturně – muzeální areál Jihočeský skanzen Místo: region Jižní Čechy – Blata, mikroregion Budějovicko-sever, obec Ševětín Pozemek: č. 869 PK ve vl.obce, 547/2 ostatní a okolní Výměra areálu: min. 3 ha, max. 7 ha Počet předp. zaměstnanců: cca 10 - 20 (provoz, prodej, průvodcovství, výzkum, řemesla, stavby) Charakteristika stavby: soubor staveb v uzavřeném areálu s funkcí muzeální, kulturně výchovnou, vzdělávací, stravovací, ubytovací, hospodářskou, skladovací, drobná řemesla, prodejní ap.

ª

- 32 -

ª

ª


ª

Předpokládaný počet objektů: 10 – 20, z toho cca polovina přenesených a doplněných a polovina repliky (zděné části). Nabídka zatím cca 10 objektů, z toho 5 stodol. Vazba na služby: zázemí občanské vybavenosti, ubytování, rekreace a sportu, prodejny, historické objekty, restaurace, kulturní sál (doprovodné akce) ap. Areál bude obsahovat asi 20 staveb, z nichž většina budou původní stavby lidové architektury z regionu, s dostavbami jako kopie původních staveb. Materiál pro stavbu tradiční – kámen, dřevo, šindel, došky. Vstupní objekt bude zděný, ukázkou novodobé inspirace lidovou architekturou. Objekty budou situovány v ploše parkově upravené – veřejné zeleni. Nejmenší vzdálenost od okraje lesa 25 m. Objekty budou realizovány postupně, 1-2 objekty za rok. Na každý objekt bude vydáno samostatné stavební povolení. Areál bude napojen na přípojku NN el. vedení v zemi, el. osvětlení, telefonní síť, vodovod. Kanalizace bude napojena na domovní nebo obecní ČOV. Zařazení do prohlídkových tras cestovního ruchu regionu. Návaznost na folklorní tradice v regionu – festivaly, kulturní akce, tradiční výrobky.

ª

- 33 -

ª

ª


NEZNÁMÁ

SKUPINA POLYGONÁLNÍCH STODOL Z JIŽNÍHO

PLZEŇSKA

Roman Tykal, MěÚ Měčín Polygonální stodoly zaujaly svým tvarem badatele v oblasti národopisu již na samém počátku jejich zájmu o venkovské stavitelství na konci 19. století. Za jednoho z prvních můžeme považovat známého spisovatele Aloise Jiráska, který se s nimi setkával v době svého působení v Litomyšli.1 Ve vesnicích v okolí tohoto východočeského města byly tyto stavby zastoupeny v hojném počtu. Dokládá to mimo jiné také fotografie polygonální stodoly z Trstěnice u Litomyšle pořízená před rokem 1895 při přípravách na Národopisnou výstavu českoslovanskou, označená jako typ stodoly východočeské. 2 Ojediněle jsou zde tyto stavby dochovány dodnes. Soustavnějšímu mapování výskytu polygonálních stodol v Čechách i na Moravě se věnoval v padesátých a šedesátých letech 20. století dr. Emanuel Baláš, který ke svému výzkumu poprvé využil také mapy Stabilního katastru z 1. třetiny 19. století. 3 V této době existovalo v některých oblastech ještě poměrně mnoho těchto staveb in situ. Avšak již tehdy bylo zřejmé, že v poměrně krátké době dojde k jejich postupnému zániku, vlivem velkých přeměn v oblasti zemědělství na venkově. Oblast jižního Plzeňska stála po celé období jinde soustředěného zájmu o projevy lidové kultury poněkud stranou. Několik málo prací regionálních historiků nedokázalo podnítit zájem odborných institucí o tuto oblast. 4 Teprve v osmdesátých letech 20. století prováděl atelier lidové architektury střediska 03 SÚRPMO Praha soustavnější průzkum při inventarizaci památek lidového stavitelství na okrese Klatovy a částečně i na okrese Plzeň-jih. V té době zde ovšem již existoval jen nepatrný zbytek původní dřevěné venkovské zástavby a zejména pokud se týká roubených stodol jejich počet se snížil tak, že se vejdou do jedné desítky.

1 2 3 4 5

6

ª

O stodolách zdejší oblasti je známo, že byly až do konce 19. století převážně dřevěné, roubené konstrukce, obdélného půdorysu a v rámci zdejších usedlostí byly po roubených chlévech prvními stavbami, které byly nahrazeny zděnými. O to větším překvapením tedy bylo, když jsem při studiu map stabilního katastru z vesnic v blízkém okolí města Nepomuku byly zjistil, že jsou zde zachyceny objekty několika dřevěných polygonálních stodol. Jedná se o lokality Vojovice (PJ), Maňovice (PJ), Nová Ves u Nepomuku (PJ), Soběsuky (PJ), Neurazy (PJ) a Polánka u Nepomuku (PJ). 5 Zachyceny jsou zde stodoly s polygonálním ukončením na jedné i na obou stranách. Všechny tyto stodoly již dnes bohužel neexistují. Většina z nich byla postupně od konce 19. století do počátku třicátých let 20. století nahrazena zděnými stavbami, tři poslední dochované ve stavebně upravené roubené konstrukci zanikly koncem šedesátých let 20. století. Při zkoumání staré fotografické dokumentace, v níž byly náhodně zachyceny tři z těchto objektů jsem došel k zajímavému zjištění. Nejstarší snímek stodoly ze Soběsuk pochází z roku 1924 a byl pořízen v rámci dokumentace venkovských památek Okresním sdružením republikánského dorostu v Nepomuku. 6 Další dva snímky stodol z Vojovic byly pořízeny Ústavem etnografie a folkloristiky AV ČR v Praze v roce 1964.7 Stodola v Soběsukách u čp. 18 si uchovala svoji původní podobu až do svého zániku, vyhořela ovšem nedlouho po svém fotografickém zdokumentování a byla nahrazena novou zděnou stavbou. Další dvě stodoly z Vojovic čp. 9 a 30 zdokumentované fotograficky v roce 1964 byly již obdélného půdorysu s nízkými roubenými stěnami, se zvýšenými vjezdy a vysokými doškovými střechami. I tyto stavby zanikly bez podrobnější-

Památník národního písemnictví v Praze. Pozůstalost Aloise Jiráska. Zápisník T 2 A 56, s. 9, kresba stodoly „U Novotných“ v Pazuše čp. 25 (okres Svitavy). Fotoarchiv Národopisného oddělení Národního muzea v Praze – fotografie KO 7334 Baláš, Emanuel: Mnohoboké stodoly v indikačních skicách stabilního katastru. In.: Český lid, ročník 57, 1964. Marčan, Antonín – Šlégl, Adolf: Obydlí lidu na nepomucku. In.: Politický okres Přeštický, část všeobecná. Přeštice 1905. Berndorf, Alexandr: Jak dříve lidé na Nepomucku bydlívali. In.: Klatovský kraj, roč. III, č. 30, s. 1-3, č. 32, s. 5-6. Plzeň-Klatovy 1925. Vojovice (Plzeň-jih) stodoly u čp. 5, 6, 7, 9, 11, 15, 29, 30, 33. Maňovice (Plzeň-jih) stodola u čp. 17. Nová Ves u Nepomuku (Plzeň-jih) stodoly u čp. 7, 8. Soběsuky (Plzeň-jih) stodoly u čp. 3, 5, 6, 17, 18, 20. Neurazy (Plzeň-jih) stodoly u čp. 8, 9, 11, 48. Polánka u Nepomuku (Plzeň-jih) stodola u čp. 3. Soběsuky (Plzeň-jih). Stodola „U Roudů“ čp. 18 (Foto Josef Hnízdil, Nepomuk, 1924 pro Okresní sdružení republikánského dorostu v Nepomuku). Fotoarchiv Národního zemědělského muzea v Praze, negativ C 965, inv. č. 10 315.

- 34 -

ª

ª


ho průzkumu koncem šedesátých let 20. století a tak o jejich stavební konstrukci můžeme pouze usuzovat na základě několika málo zachovaných dřevěných stodol v blízkém okolí, ze kterých byla stavebně prozkoumána pouze stodola v nedalekých Radochovech u čp. 17. 8 Téměř s jistotou lze předpokládat, že i tyto stavby byly tvořeny sloupovou konstrukcí se zdvojenou hřebenovou vaznicí, na které byly zavěšeny všechny krokve spočívající na obvodové rámové konstrukci, ve které se uplatňují zdvojené rovnoběžné zavětrovací pásky. Poměrně nízké stěny těchto stodol se skládaly z několika trámů, které tvořily pouze hrazení a neměly konstruktivní úlohu. 9 Tato konstrukce stěn tedy dovolovala pozdější různé stavební úpravy. Dá se předpokládat, že v průběhu 19. století mohlo být polygonální ukončení těchto stodol nahrazeno zarovnáním stěn a vzniklé poměrně vysoké štíty byly pobity prkny. Napovídalo by tomu i snazší získávání řeziva, které bylo v předchozích dobách pro venkovského člověka velice drahé. Vždyť ve zdejším kraji zpracovávaly party tesařů veškeré hraněné dřevo

7 8

ª

ručním osekáváním až do 1. třetiny 20. století. Z roubených stodol této starší konstrukce se do současnosti zachovaly pouze stodoly u čp. 17 v Radochovech, čp. 18 v Novotníkách a čp. 24 ve Kbele. Roubené stodoly novějšího typu do jejichž celkové konstrukce jsou zapojeny i obvodové stěny jsou zachovány u čp. 1 v Jarově a čp. 18 v Krasavcích u Přeštic.

Vojovice (Plzeň-jih). Stodoly u čp. 30 a 9 (Foto: St. Šulc, 1964). Fotoarchiv Etnologického ústavu AV ČR v Praze, neg. 27725, 27726. Radochovy čp. 17 (Plzeň-jih). Rozměrná roubená stodola. Její dnešní stav je výsledkem etapového vývoje původního jádra, které bylo zřejmě dvoupernové, s vysokým krovem nesoucím valbovou střechu. Plné vazby jsou uprostřed podpírány sloupy. Vrcholová vaznice je zdvojená. Zavětrování je provedeno šikmými pásky. V průběhu růstu stavby změnila řada konstrukčních prvků svoje místo, nebo vypadla a zanechala pouze nevyplněné dlaby. V roubených přepážkách mezi mlatem a pernami jsou zdvojené šikmé pásky SÚRPMO Praha. Inventarizace památek lidové architektury, Evidenční list nemovité kulturní památky. Zpracovala ing. arch. Petra Cibulková, 1987

9

Sborník: Lidová architektura na Klatovsku. Okresní muzeum a galerie v Klatovech, 1990, s. 4851. Voděra, Svatopluk; Škabrada, Jiří: Jihočeská lidová architektura. České Budějovice, 1986, s. 87-95.

ª

- 35 -

ª

ª


ª

- 36 -

ª

ª

ª


- 37 -

ª

ª

ª


HLINĚNÉ STAVBY – BOURAT NEBO OPRAVOVAT? Doc. Ing. Ivana Žabičková, CSc., Fakulta architektury VUT v Brně Sdružení hliněného stavitelství (www.hlina.info) nebo na oficiální stavebnictví, které za socialistické éry nebylo pro soukromníky právě vhodným partnerem. Při poruše hliněné stavby nebo její rekonstrukci bylo stavebníkům proto doporučováno výměna hliněného materiálu za „normální“, tedy pálené cihly, beton nebo siporex. Proto si do současné doby jenom část hliněné zástavby udržela čistý hliněný materiál. V současné době nastává obrat v přístupu k hliněnému stavivu. V souvislosti s rozvojem vědeckých disciplin spojených se zjišťováním kvality životního prostředí, kvality prostředí v interiérech budov a udržitelného rozvoje se zjišťuje vysoká kvalita přírodních stavebních materiálů pro život člověka, mezi nimiž nepálená hlína zaujímá významné místo. Řada majitelů starých hliněných domů si tento fakt začíná uvědomovat a na své domy přestává pohlížet dřívějším primitivním způsobem. Příspěvek má za cíl upozornit na časté poruchy, které se u naší hliněné zástavby vyskytují, upozornit na jejich příčiny a vyznačit směry a způsoby možných sanací.

Obr. 1 Porušení objektu vlivem chybějících základů Úvod

V minulých padesáti letech nepatřila hlína mezi stavební materiály – nepálené cihly nebyly vyráběny, neexistovaly stavební firmy, které by uměly s hliněným stavivem zacházet, ba nebyli dokonce ani řemeslníci. Při poruše hliněné stávající stavby byli tak majitelé odkázáni sami na sebe

1. Poruchy hliněných staveb a jejich příčiny U hliněných staveb se s železnou pravidelností vyskytuje několik základních typů poruch, které stavbu znehodnocují a pokud se neodstraní jejich příčiny, mohou se poruchy na stavbě objevit i po její rekonstrukci. I u hliněných staveb platí osvědčená zásada našich stavitelů, že při opravě porušené stavby je třeba nejdříve zjistit rozsah a závažnost poruch, dále pak jejich příčiny. Správná sanace spočívá především v odstranění příčin poruch (pokud lze) a teprve následně se opraví vlastní porucha. Typy poruch: trhliny, deformace (vyklánění, boulení), úbytek materiálu (eroze povrchu, odpadávání, rozplavení). Příčiny poruch: mělké založení, poddajná konstrukce budovy, voda ve všech podobách, soustředěné zatížení, negativní vliv člověka (špatná konstrukce domu, chybějící údržba). Z těchto příčin poruch je hliněné stavivo „vinno“ pouze svou nedostatečnou odolností vůči vodě. Ostatní příčiny způsobují stejné poruchy u hliněné stavby jako u stavby zděné z pálených cihel. Vždyť nízkopodlažní zástavba z pálených materiálů, která vznikala v průběhu posledních 120 let, tvoří přirozené pokračování a vývoj domů z nepálených cihel předchozí éry. Jediným rozdílem mezi těmito typy domů je menší pevnost hliněných cihel než cihel pálených a tím pádem rychlejší nástup porušení.

Obr. 2 Porušení objektu vlivem chybějících základů

ª

- 38 -

ª

ª


ª

v nejlepším případě základovou spáru v hloubce 0,8 až 1,0 m, častěji však se pohybuje kolem 0,6 m a pořád ještě existuje značné množství domů bez jakýchkoli základů, tedy stavěných přímo na povrchu terénu, někdy na trávníku. Výsledkem je pohyb základů a celé horní stavby vlivem podmrzání základové spáry, vznik typických poklesových trhlin ve stěnách, vyklánění stěn a postupná destrukce stavby, pokud se porucha nechá rozvinout (obr. 1). Deformace soklu bez základů je rovněž dobře zřetelná na dalším obrázku č. 2. Rychlému rozpadu objektu zde brání dřevěný rám s výplní z hliněných cihel.

Obr. 3 Utržení čelní stěny vodorovnou silou krovu (běžné též u staveb z cihel pálených) 1.1 Mělké založení Hliněné stavby se vyskytují masivně v tzv. hlinařských oblastech – v regionech s podložím tvořeným jemnozrnnými zeminami. V těchto podmínkách ČSN 73 1001 Základová půda pod plošnými základy doporučuje hloubku základové spáry pod povrchem terénu min. 1,2 m, v prostředí plastických zemin pak 1,5 m i více. Hliněné stavby mají

1.2 Poddajná konstrukce budovy Častý případ porušení, které se projevuje trhlinami a vykloněním stěn domu podobným způsobem, jako když se rozvíjí květ. Příčiny poruch jsou v člověku – tedy ve špatném konstrukčním návrhu a provedení. Konkrétně to představuje: a) u velké části hliněných domů jsou provázány

Obr. 5 Zvětralý povrch zdiva povětrnostními vlivy

Obr. 4 Sloupek el. vedení vnáší do stěny tahové síly, které působí její utržení a boulení. Mnohokrát spravovaná trhlina u stropu se přestala otevírat teprve po odstranění sloupku.

ª

Obr. 6 Hliněná pata ohradní zdi porušená odstřikující vodou. Kamenný sokl zde nevhodně prorůstá do zdi ve vnitřní části a u nechráněného hliněného zdiva pak dochází k úbytku materiálu.

- 39 -

ª

ª


břídat a nakonec z něj zůstane břečka. Tento jev znali naši předkové velmi dobře.Říkali, že nejdůležitější pro hliněnou stavbu jsou dobré boty a klobouk. Hliněné stavby mají obvykle přesahy střech, štít je často zděný z pálených cihel a vnější vrchní omítky jsou vápenné, méně citlivé na povětrnostní vlivy. Přesto dlouhá životnost hliněných staveb přináší řadu poruch způsobených vlhkostí, vodou, sluncem a mrazem. Povodně jsou typickou příčinou poruch, které odstranit nelze. Poškození je však možno preventivně zabránit jednoduše tím, že v inundačních územích hliněné stavivo nebudeme používat a když, tak až nad úrovní nejvyšší hladiny vody. Při povodních nastávaly dva typické případy porušení. V místech silného proudu došlo k vymílání zdiva stěn a domy klesly v krátké době. Tento problém však potkával i domy z jiných stavebních materiálů. V nižších polohách voda přicházela pomalu a pozvolna zvedala hladinu, někde vystupovala tiše z terénu. Domy byly zaplaveny do určité úrovně a paty stěn zvolna nasákaly. Pokud byly stropy zavčas provizorně podepřeny, řada domů mohla být opravena pouhým přezděním spodních částí stěn. Většinou ale i takové domy byly strženy, protože obyvatelé se báli v domech dál bydlet. Přímé působení vody nastává také v případech prasklé vodovodní trubky ve stěně, díry ve střeše, kterou vniká do domu dešťová voda proudem a vymývá hliněný materiál stěn. Proto je důležité nedovolit přístupu vody k hli-

Obr. 7 Svislé trhliny pod osamělými břemeny v dusané stěně – stropními trámy.

Obr. 8 Dřevěný strop po rekonstrukci pouze vnější rohy objektu, vnitřní stěny zavázány do dalších stěn nejsou a obvykle k nim ani nejsou dozděny – mezera činí 30 – 70 mm; b) u starších typů domů, ale také u těch, které byly stavěny bez odborných znalostí, chybí jakékoli horizontální ztužení objektu. I malé horizontální zatížení, např. vodorovné tlaky krovu, dokáže vychýlit stěnu, která z nedostatku vazeb se vykloní směrem ven a utrhne se od zbývající skořápky obvodových stěn (obr. 3). Názornou ukázkou toho, jak je nezbytné odstranit příčinu poruchy je případ domu na obr. 4, jehož štítová stěna se vyboulila směrem ven a po každém vyspravení a zaplnění trhliny u stropu místnosti docházelo k jejímu dalšímu otevírání. Teprve po odstranění sloupku elektrického vedení, který vnášel do stěny tahové napětí, byla oprava úspěšná. 1.3 Voda ve všech podobách Typická příčina poruch především hliněných staveb, protože hliněné stavivo je na obsah vody citlivé jako žádné jiné. S rostoucím obsahem vody klesá pevnost staviva, později se začne roz-

ª

Obr. 10 Hliněný dům před zřícením

- 40 -

ª

ª


ª

břemena, jako např. stropní trámy stropu pod půdou dokáží roztrhat stěnu, na které jsou uloženy. Příčina je v malé pevnosti zdiva stěn, ale zároveň také ve skutečnosti, že na půdách, příp. v polopatrech domů nad přízemím se ukládala úroda, která strop zatěžovala. V souvislosti se stropními konstrukcemi stojí za zmínku jejich typické uspořádání. Stropy byly obvykle otevřené do podhledu, trámy byly uprostřed rozpětí podvlečeny průvlakem. Zatímco trámy byly ukládány ve směru menšího rozponu, průvlak stejných nebo jen malinko větších průřezových rozměrů byl ukládán v podélném směru místnosti. Tím způsobem byl silně poddimenzován a v řadě případů vůbec svému účelu nesloužil. Byl však obvykle zdoben řezbou nebo malbou a byly na něm uloženy ozdobné nádoby apod. Obr. 11 Hliněný dům před zřícením něnému stavivu. Zemní vlhkost je častým problémem hliněných domů ne proto, že dům je hliněný, ale proto, že v době jeho výstavby nebylo provádění hydroizolací běžné. Zde pomůže její dodatečné provedení. Vlhké zdivo poskytuje dobrou půdu pro růst plísní, proto je vhodné s úpravou neváhat. Povětrnostní vlivy způsobují postupnou degradaci zdiva směrem z vnějšího povrchu k vnitřnímu. Nejprve dochází k popraskání povrchové vrstvy, posléze k jejímu opadávání, příp. vymývání a tím způsobem k postupnému zeslabování stěny. Po delší době nezbývá než oslabenou stěnu přezdít (obr. 5). Negativně zde působí i odstřikující voda na zdivo při povrchu terénu, tj. tam, kde nebyly provedeny kamenné sokly dostatečně vysoké (obr. 6) nebo nebyly provedeny vůbec.

Obr. 12 Pata hliněné zdi po zvýšení úrovně podlahy o 0,7 m se stala hliněným základem

Obr. 9 Dřevěný strop po rekonstrukci 1.4 Soustředěné zatížení Malá pevnost hliněného staviva (pevnosti podobné např. Ytongu) nedovoluje přímé ukládání bodových břemen na zdivo, protože vyvolané příčné tahové napětí pod břemenem způsobí vznik svislé trhliny nezávisle na typu stěny. Proto je nutné ukládat břemena na roznášecí podložky, věnce apod. (obr. 7). Dokonce i zdánlivě lehká

ª

1.5 Nedostatečná (chybějící) údržba Opět negativní vliv způsobený člověkem, tentokrát ne ve špatném konání, ale v absenci péče o stavbu. Z našich měst známe dobře, že dům ponechaný bez užívání zchátrá mnohonásobně rychleji než dům užívaný, byť neudržovaný. Skloubení těchto dvou příčin přináší postupné zřícení stavby. Někdy bohužel k tomuto jevu dochází záměrně, když majitel nehodlá stavbu udržovat v původní podobě a přestavbu podle jeho představ mu nedovolí památková péče. Ukázky hliněných domů před zřícením jsou na obr. 9 a 10. Oba domy byly stavebně hodnotné, jeden

- 41 -

ª

ª


z nich dokonce památkově chráněn a jejich zánik je zcela zbytečný. 1.6 Ostatní Menší část domů je porušena prostým přetížením – jsou to obvykle domy, které byly v minulosti zvýšené o 1 – 2 patra, aniž se přihlédlo ke kvalitě zdiva přízemí. Potkáváme se s nimi často ve městech, kde původní vesnická zástavba poblíž města se postupně stala městskou čtvrtí. V těchto případech došlo v mnoha případech i ke zvýšení terénu v průběhu životnosti, tím i ke zvýšení podlahy přízemí a spodní části hliněných stěn se tak staly součástí základů (obr. 12). V těchto případech nezbývá, než stěnu včetně podzemní části postupně přezdít při použití kvalitního staviva odolného proti zemní vlhkosti. 2. Sanace hliněných staveb Přestavby se provádějí nejenom v případě poruchy stavby, ale též pro zvýšení její úrovně a komfortu bydlení. Běžné způsoby odstranění poruch u staveb z pálených cihel lze ve většině případů použít i u staveb hliněných. Rozdíly jsou pouze mezi stavbami pod památkovou ochranou a stavbami běžnými. Nedostatečnou hloubku základové spáry docílíme jejím prohloubením – tedy podezděním či podbetonováním základů. U chráněných staveb dáme přednost vyzděním základů z kamene před základy betonovými. Nedostatečnou tuhost stavby docílíme jejím dodatečným sepnutím, dodatečným provedením věnců, sešití nesvázaných stěn apod. U chráněných staveb dáváme přednost věncům dřevěným. Zemní vlhkost odstraníme některým z běžných způsobů. Zde však jsou jistá pravidla, která je třeba dodržet. Jedním z nich je zásada, že při užití podřezání nebo injektáže nesmí nikdy hlína zůstat pod nepropustnou vrstvou. Ta musí být provedena mezi kamenným soklem a hliněným stavivem nebo přímo v kamenném soklu. Erozní poruchy se odstraní přezděním porušených cihel, je však třeba zároveň hledat způsob, jak zmenšit nebo úplně odstranit vystavení nepálené stěny povětrnostním vlivům, především dešti. Obvykle stačí větší přesah střechy, vápenná omítka apod.

ª

Bodové zatížení se odstraní podložením břemene deskou, fošnou nebo umístěním dodatečně vkládaného věnce do úrovně pod stropní trámy. Přetížené nepálené zdivo je třeba vyměnit, nový materiál zdiva musí mít dostatečnou únosnost pro přenesení zvýšeného zatížení. Stejně tak je nutno odstranit hliněný materiál ze základových konstrukcí. Řada majitelů staveb se obrací s dotazem, zda je možné starý hliněný materiál opět znovu použít na výrobu cihel nebo dusat do stěny. Z hlediska fyzikálně-mechanických vlastností není problém, vždy je však vhodné znát minulost takového materiálu, v jakých prostorách se vyskytoval apod. Důvodem je možná kontaminace nevhodnými látkami, plísně apod., kterými bychom mohli znehodnotit vnitřní prostory opravovaného nebo nově budovaného domu. 3. Závěr Jsou dva hlavní důvody, proč staré hliněné domy opravovat. Jedním z nich je zachování kulturního dědictví našich předků. Ne všechny kvalitní stavby jsou chráněny a ne všechny stavby je třeba zachovávat v původní podobě. Cit při návrhu přestavby, respektování okolní přírody a tradic může vnést do přestaveb starých hliněných domů novou kvalitu a oživit uniformitu našich sídel. Dalším důvodem jsou environmentální hlediska. Nepálená hlína se po stoleté přetržce dostává do popředí zájmu jako významný přírodní stavební materiál s vlastnostmi vhodnými pro život člověka. Z tohoto důvodu se objevuje v nových stavbách alespoň ve formě omítek, které „zlidští“ vnitřní prostředí staveb. Cena těchto omítek zatím převyšuje cenu omítek vápenných, vápenocementových a dalších. Proto mohou být majitelé hliněných domů, kteří mají tento materiál zcela přirozeně ve svých domech zabudovaný, právem na své domy hrdí.

- 42 -

ª

ª

ª


OBRAZOVÁ A PÍSEMNÁ DOKUMENTACE HOSPODÁŘSKÝCH OBJEKTŮ VE FONDU ZAMĚŘOVACÍ AKCE ČAVU (1941 – 1946)

V JIŽNÍCH

ČECHÁCH

Zpřístupnění fondu a možnosti širokého badatelského využití

Kateřina Sedlická – Dana Motyčková, Etnologický ústav AV ČR, Praha Středisko vědeckých informací Etnologického ústavu AV ČR má ve svém „archivu“ uložen rozsáhlý soubor, obsahující stavebně-technickou, kresebnou, fotografickou a textovou dokumentaci lidových staveb, který vznikl v letech 1941 – 1946. V roce 2003 v rámci Programu podpory cíleného výzkumu a vývoje Akademie věd ČR byly zahájeny práce na projektu, jehož předmětem je archivní zpracování fondu Zaměřovací akce České akademie věd a umění (reg. číslo projektu S9058301). Řešitelským kolektivem tohoto tříletého úkolu jsou PhDr. Dana Motyčková, CSc. (řešitelka), PhDr. Kateřina Sedlická a PhDr. Lubomír Procházka, CSc. Fond představuje jeden z nejvýznamnějších souborů obrazové dokumentace lidového stavitelství v českých zemích. Olšovice čp.13 – hospodářská usedlost, detail dvorního průčelí Na cca 2 000 listech zaměření s patrovou sýpkou ve třetím dílu disposice. Foto A.Vodseďálek, je zachyceno téměř 500 objektů, 1942 resp. usedlostí v 316 obcích Čech a Moravy. Stavebně-technickou a kresebnou do- částí, zpřístupnění a zveřejnění všech částí fonkumentaci doprovází okolo 2 000 fotografií zamě- du v této fázi uložených v EÚ AV ČR. Konečným řených objektů a dalších více než 7 400 fotografií výstupem projektu bude utříděný, ošetřený a objektů nezaměřených. Součástí fondu je dále zrestaurovaný fond, Katalog Zaměřovací akce doprovodná písemná dokumentace, kterou tvoří ČAVU (pro potřeby badatelů) v elektronické poprůvodní zprávy, deníky, seznamy a částečně i době a Inventář (zjednodušená forma katalogu) zveřejněný v prostředí Internetu. korespondence. Cílem projektu je záchrana, zrestaurování a konzervace fondu, jeho evidence, odborné zpracování, propojení od sebe v minulosti oddělených 1)

2) 3) 4) 5) 6) 7)

ª

Pro počítačové zpracování fondu byl vytvořen v roce 2003 v Accessu program databáze pro všechny složky fondu.1) Vychází z programů používaných ve Středisku vědeckých informací v EÚ

Dokumentace byla dr. Procházkou již před zahájením grantového úkolu utříděna a seřazena dle současných 13 krajů zřízených na území ČR (stav k 1. 1. 2003), dále dle okresů platných k 31. 12. 2002, které jsou součástí výše uvedených krajů. V jednotlivých okresech jsou obce abecedně řazeny podle jejich současných názvů (to i v případě zaniklých obcí), v rámci lokality podle čísel popisných vzestupně, u neurčených jsou označeny evidenčním číslem (E+ číslo). Listy plánové dokumentace jsou řazeny do systému určeného pro počítačovou evidenci – půdorys/y (přízemí, resp. podlaží, příp. krovu), řezy příčné, podélné, pohledy štítové, podélné, detaily, situace, kresby exteriéru, interiéru. Zpráva o činnosti národopisné komise při České akademii věd a umění za leta 1941 – 1946, Zdeněk Wirth, s.d. Archiv AV ČR, sig. 320.5, inv.č. 415, fond ČAVU, 1941 – 1947, 1950. Předávací protokol Kanceláře prezidenta ČSSR čj. 405218/88 ze dne 4.1. 1989. Viz Zpráva o archivním průzkumu, ad: projekt IBS9058301, vypracovala Mgr. Marcela Suchomelová, EÚ AV ČR, 22. 12. 2003, 2 s. rkp. Tamtéž. Jedná se o 56 svitků kinofilmů, které zachycují kolem 1500 listů výkresů. Dopis z 5.7. 1950, odpověď na přípis čj. 3705/50. Archiv AV ČR, sig. 320.5, inv.č. 415, fond ČAVU, 1941-47, 1950. - 43 -

ª

ª


ního papíru, poškozené archiválie jsou restaurovány. Postupně je rovněž digitalizována část stavebně-technické a kresebné dokumentace, která byla v roce 1967 nasnímána na mikrofilmy.6) Digitalizované snímky se stanou součástí databázových výstupů. Historie fondu Fond Zaměřovací akce je výsledkem úkolu, který si stanovila v roce 1941 Komise pro vědecký výzkum, zpracování a vydávání českých památek hmotné i duchovní kultury (dále jen Národopisná komise – NK) při České akademii věd a umění (ČAVU). Na jejím založení se dohodlo preRadošovice – kamenný špýchar. Foto A. Šebele, 1942 sidium akademie s ministerstvem školství a národní osvěty (MŠAAV ČR pro databázi kreseb, databázi fotografií ze Soupisového výzkumu NSČ a dalších. Každý NO) a popudem k jejímu zřízení bylo poskytnutí list stavebně-technické dokumentace, kresba, zvláštní vládní finanční dotace v prosinci 1940 7) fotografie a doprovodná písemná dokumentace je (ministerstvo veřejných prací poskytlo 1.000.000 zpracován jako samostatná inventární položka. K a ministerstvo vnitra 700.000 K). Odborná pěFotografie, které byly od počátku existence Ústa- tičlenná komise byla ustavena začátkem května vu pro etnografii a folkloristiku ČSAV (od roku 1941 a byli do ní delegováni profesoři B. Hála, J. 1954) vřazeny do Generálního katalogu fotogra- Horák, K. Chotek, P. Janák a dr. Z. Wirth, který fií, jsou nyní propojovány s technickými výkresy byl zvolen jejím předsedou.8) Pracovním úkolem a kresbami (odkazy na inventární čísla v Gene- komise bylo zjišťování, vědecký výzkum, soupis rálním katalogu), aby byl zajištěn celkový obraz a zpracování památek české lidové kultury, dále pořádání výstav a vydávání publikací připraverozsahu dokumentace k jednotlivým objektům. ných v rámci jejích úkolů. Komise spolupracovala V průběhu zpracovávání projektu vyply- s Národopisnou společností českoslovanskou, nulo z archivních materiálů 2), že fond uložený Ústavem pro lidovou píseň a národopisným odv Etnologickém ústavu není patrně kompletní. dělením Národního muzea. Předměty a elaboráty Archivem Pražského hradu byl už na konci 80. získané z výzkumů měly být v těchto ústavech let 20. století převeden velký soubor technických následně uloženy.9) Jedním z významných úkolů výkresů a kreseb, který obohatil náš fond o 83 komise bylo zaměřování, kreslení a fotografovánových lokalit, resp. 107 čísel popisných.3) Nově ní lidových staveb podle národopisných oblastí. byl v roce 2003 v Archivu Pražského hradu na- Řízením užší komise, která se věnovala tomuto lezen další menší soubor, obsahující zaměření úkolu, byl pověřen arch. dr. J. Sláma. Na akci 12 objektů z 11 lokalit.4) Rovněž soubor fotografií pracovalo na padesát architektů z Čech a Moravy není kompletní; části fondu se patrně nacházejí (samostatní architekti byli osloveni prostřednicv Archivu Ústavu dějin umění AV ČR.5) tvím Syndikátu inženýrů a architektů – SIA a na doporučení školy architektury a pozemního staKromě inventarizace fondu podle archiv- vitelství Vysokého učení technického v Praze) a ních požadavků je na doporučení restaurátorky skupiny posluchačů Umělecko-průmyslové školy papíru a archivářky dokumentace mechanicky pod vedením P. Janáka, J. Sokola a O. Novotnéčištěna a ukládána do nových obálek z archiv- ho.10) Spoluprací na zaměřování pro Národopisnou

8) 9) 10)

ª

Zápisy ze schůzí 8.5.; 15.5.; 29.5.; 26.6. Archiv AV ČR, sig. 320.5, inv.č. 419, fond ČAVU, 1941. Tamtéž. Zaměřovací akcí ČAVU se v mnoha příspěvcích zabýval L. Procházka: Národopisná komise při České akademii věd a umění a její činnost v letech 1941 – 1946. (příspěvek k dějinám české etnografie za 2. světové války). Ročníková práce, FF UK Praha, 1980, 42 s. (rukopis uložený v EÚ AV ČR, Praha); Zaměřovací akce České akademie věd a umění na Jičínsku. Listy starohradské kroniky, 10, 1987, č. 3, s. 81-83; Zaměřovací akce České akademie věd a umění na Benešovsku v l. 1941-1942. (Příspěvek k dějinám české etnografie na 2. světové války). Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, 29, 1988, s. 249-265; Zaměřovací akce a její fond (význam těchto akcí pro studium lidového stavitelství na Chrudimsku). In: 15 let SLSŘ Vysočina. Sborník příspěvků ze semináře. Pardubice, KSSPPOP Vč. kraje 1989, s. 32-41; Zaměřovací akce České akademie věd a umění a dokumentace lidové architektury na okresech Příbram a Benešov. Podbrdsko, 10, 2003, s. 143-166. - 44 -

ª

ª

ª


komisi plnili studenti povinnou odbornou praxi požadovanou školním řádem.11) Vyučování probíhalo na této škole i v období okupace, neboť měla statut vyšší odborné školy, ne vysoké. Od roku 1941 do 1946, kdy práce na Zaměřovací akci skončila, bylo údajně získáno na 4 000 listů plánů a kreseb a na 15 000 fotografií (pozitivů s negativy).12) V Etnologickém ústavu AV ČR je v současné době uložena zhruba polovina z uvedeného počtu archiválií, proto jsme přistoupili k intenzivnímu prověřování fondů v archivech jiných ústavů a institucí.13) Ne všem oblastem protektorátních Čech a Moravy byla věnována stejná pozornost. Zaměřování se mělo soustředit především na roubené objekty, u kterých se předpokládal dřívější zánik. Instrukce, vypracované v červnu a červenci 1941, především zdůrazňovaly v jakém měřítku mají být technické výkresy provedeny (1:50, 1:20), vyžadovaly obvykle vyměření celé usedlosti a to všech staveb i se sady a předními zahradami (měřítko 1: 200, 1:720, situace obce 1:2880). Byly požadovány také detaily (okenní a dveřní záklenky, klenby, stropy, podlahy, otopná zařízení, vazba střechy,

krytina a její upevnění aj., měřítko 1:10, 1:5), zaznamenání materiálu a barevnosti. Žádoucí byly fotografické snímky s negativy větších formátů. Sporadickou fotografickou dokumentaci interiérů lidového obydlí obvykle doplňovaly kresby. Důraz byl rovněž kladen na vedení deníku, ve kterém měly být zaznamenány údaje o době provádění práce a údaje o stavbě, především lokalita, číslo popisné, majitel, letopočty (na štítech, trámech aj.), případně data známá majiteli z tradice, údaje o stavebníkovi, řemeslníkovi a další.14) I přes instrukce, vydané národopisnou komisí, jsou technické výkresy různé úrovně, některé až amatérské (F. Valenta – o. BN, Český Šternberk, o. KH, Bělokozly, Malovidy, Soběšín), převládají ale profesionálně provedené – rozdíl je ale v přístupu architektů se školením technickým a uměleckým. U techniků převládá řádně provedená technická stránka, zaměřená ke konstrukci a to až tak daleko, že do určité míry eliminuje nepravidelnosti lidové stavby. Naopak u umělecky založených architektů (studentů) částečně převládá podchycení detailů nad všemi pravidly technického popisu. V jejich případě pak bývá brán zřetel i na věci přímo nesouvisející se stavbou (např. rozmístění nábytku, zachycení rostlin v předzahrádce apod.). U objektů, zachycených při studentských výpravách – odborných praxích – je důraz kladen i na kresebnou stránku. Vznikl tak soubor kreseb zachycujících interiéry i celky pohledů např. z návsi. Při tehdejším využití černobílé fotografie poskytují tyto kresby doklad o barevnosti interiérů a exteriérů. Na kresbách je z exteriérů věnována pozornost především štítovým průčelím, dále pohledům na dvorní průčelí, celkům usedlostí v pohledu z návsi,

Hlavatce čp.10 – zděný špýchar, zadní štítové průčelí a bok ze dvora. Foto A.Vodseďálek, 1942

11) 12) 13) 14)

ª

Přípisy z 5.11., resp. 15.11. 1943, potvrzení pro Z. Hájkovou, a M. Tomka – Horažďovicko, B. Kotase a Z. Musila – Sušicko. Archiv AV ČR, fond ČAVU,sig. 320.5, inv.č. 416. Zpráva o činnosti NK při ČAVU za léta 1941 – 1946, Z. Wirth, s.d. Archiv AV ČR, sig. 320.5, inv.č. 415, fond ČAVU, 1941-1947, 1950. Viz pozn. 3). Instrukce pro zaměřování české lidové architektury v Čechách a na Moravě, Archiv AV ČR, sig. 320.5, inv.č. 416, fond ČAVU, 1941. - 45 -

ª

detailním pohledům na brány a výzdobné prvky na fasádě. Kresby v interiérech se zaměřují především na úpravu světnic okolo topeniště (pece a sporáku), obvykle zachycují také krbeček (niku s policemi) vedle vstupních dveří, na vybavení světnice nábytkem, v nemalé míře se věnují pohledům do síní, případně kuchyní. Interiéry hospodářských staveb jsou zachyceny velmi sporadicky. Technické výkresy (v měřítku) a kresby vznikaly přímo v terénu, v menší míře byly v terénu pořízeny okótované skici a ty následně zpracovány. Malá část plánové dokumentace zachycuje i jiné než obytné a hospodářské objekty a stavby bezprostředně náležející k usedlosti (brány, studny) – most, zvoničky. Zaměřování v jižních Čechách Oblastí, které byla věnována velká pozornost, byly jižní Čechy, zvláště pak Blata. V roce 1941 si komise jako jeden z cílů vytkla dokončení měření a fotografování na jihočeských Blatech.15) Práce v této oblasti začaly pravděpodobně již dříve, snad v roce 1940 pořádané Národopisnou společností českoslovanskou a byly financovány z dotace MŠANO.16) V této fázi zpracování fondu zatím neznáme autory zaměření, nevíme ani, které lokality a v jakém rozsahu byly prozkoumány. V Reprezentačním archivu NSČ (původně ve Studijním archivu NSČ)17) je uložen velký soubor fotografií Věry a Miroslava Chalupníčkových, kteří v roce 1940 v rámci průzkumu Blat nafotografovali 473 snímků ve vsích v okolí Veselí nad Lužnicí, Soběslavi, Bechyně a Hluboké nad Vltavou. V následujících letech byly směřovány studijní cesty v menší míře ještě do okolí Zbudova (o. České Budějovice – Hlavatce, Plástovice, Česká Lhota, Záblatíčko), dále na okrese České Budějovice byly měřeny objekty ve vsích Doudleby, Straňany, Kamenný Újezd, Opalice, Plav, Rančice, na okrese Prachatice – Mahouš, Němčice, Bohumilice, Čkyně, Hradčany, Lhenice, Žíchovec. V okrese Strakonice to byly Bavorov, Blatenka, Buzice, Černětice, Hvožďany, Chelčice, Jiřetice, Kadov, Koječín, Lesní Chalupy, Mračov, Němětice, Předslavice, Račí, Radošovice, Skaličany, Vahlovice, Volyně a Záluží. Okres Tábor je zastoupen pouze třemi lokalitami – Pojbuky, Pořín a Vodice.18) Na okrese Písek bylo rovněž měřeno (Plíškovice, Mirovice), jak dokládají rukopisné inventáře, avšak v našem archivu tato dokumentace chybí.19) K oblasti jižních Čech je velké množství fotografií uloženo v Generálním archivu fotografií a ve Studijním, resp. Reprezentačním archivu NSČ.20) Zaměřovací akcí bylo v jihočeských obcích zdokumentováno celkem 33 hospodářských objektů, převážně sýpek a stodol, chlévů (většinou jde o chlévy, které konstrukčně navazují na dům usedlosti) a spíše ojediněle kolen a jiných hospodářských budov. Zděné sýpky zachycují zaměření v České Lhotě čp. 6, Kamenném Újezdu čp. 6, Plástovicích čp. 14 a čp. 25, Plavu čp. 3 (vše o. České Budějovice), Lhenicích čp. 86 (o.

Prachatice), Blatence čp. 1, Mračově čp. 1 (obě s lepencem), Něměticích čp. 8 a Radošovicích č. E1 (evidenční označení, bez čp.) (na o. Strakonice). Roubené sýpky jsou v Hlavatcích čp. 10 (o. CB) a Blatence čp. 4 (o. ST). Zděné stodoly byly zaměřeny v Doudlebech čp. 12 (o. CB), Žíchovci čp. 15 (o. PT) a Račí čp. 5, Račí čp. 6 a 8, Radošovicích č. E1, Záluží čp. 24 (o. ST). Dále roubená a zděná stodola v Hradčanech čp. 2 (o. PT) a polygonální roubená stodola je dokumentována v Pojbukách čp. 10 na okrese Tábor. Chlévy jsou zaměřeny v České Lhotě čp. 6 a Plavu čp. 1 (o. CB), Hradčanech čp. 2 a Mahouši čp. 8 (o. PT), Černěticích čp. 40, Hvožďanech čp. 2, Jiřeticích čp. 8, Něměticích čp. 8, Předslavicích čp. 4 a Vahlovicích čp. 3 (o. ST). Kolnám je věnována pozornost u usedlostí v Hradčanech čp. 2 a Žíchovci čp. 15 (o. PT). Výčet obcí, v nichž bylo provedeno zaměření, tříděný podle autorů, je podán v příloze (viz dále) a podle okresů v poznámce 19). Závěrem Fond Zaměřovací akce České akademie věd a umění představuje významný dokumentační pramen pro poznání lidového stavitelství, neboť zaznamenává v podstatě závěrečnou fázi jeho tradičního vývoje. Změny, které následně postihly zemědělskou vesnici především od 50. let 20. století pronikavě ovlivnily způsob hospodaření a také bydlení, přinesly často stavební zásahy, které se projevily jak ve hmotách staveb, v jejich půdorysném členění i v uspořádání celých usedlostí, tak v interiérech a detailech. Studium této dokumentace, staré šedesát let, může (i přes její nevyváženost) přispět ke komplexnímu pohledu na vývoj zemědělských staveb a s ohledem na dnešní potřeby případně pomoci rekonstruovat jejich starší podobu, přispívající k uchování či navrácení specifických regionálních forem. Úroveň využití této dokumentace byla doposud dána mírou zpracování a zpřístupnění fondu a tím i malou informovaností pracovníků památkové péče a dalších odborných a vědních disciplín o rozsahu tohoto souboru. Dosud byla využívána zejména etnografy ke studiu lidového stavitelství. 21) Její využitelnost je ovšem širší pro obory zabývající se lidovým stavitelstvím jako zdroj informací o objektech, které byly přestavěny (možnost obnovy či rekonstrukce prvků či částí staveb, jejichž podobu již nelze zachytit nejen na sledované stavbě in situ, ale ani na typově stejných objektech v regionu), či o objektech již zaniklých (existence určitých regionálních typů, starších konstrukčních prvků, výzdobných motivů, typu topeniště aj.).

15)

Seznam plánů z jižních Čech (v záhlaví je tužkou poznámka: x Museum (u Chotka model). Neevidováno. Komárov č. 1 1 půdorys x 1 pohled 1 situace (pozn. tužkou) 2 řezy Komárov č. 7 1 půdorys x 1 situace x Hodětín 1 půdorys x Nedvědice č. 2 1 půdorys x 1 situace x Borkovice č. 15 1 půdorys 1 pohled (pozn. tužkou) 1 řez 1 situace Pištín č. 1 1 půdorys 1 pohled 1 situace (pozn. tužkou) 2 řezy Pištín č. 5 1 půdorys (1 pohled – škrtnuto) 1 situace Plástovice č. 17 1 půdorys 1 pohled (pozn. tužkou) 1 řez 1 situace Plástovice č. 24 1 půdorys 1 situace „ „ kovárna 1 půdorys řez i pohled (pozn. tužkou) 1 list Praha dne 31. října 1941 (pozn. tužkou) 22 listů pro Společnost 6 listů pro Národop. m. Seznam je bez bližšího určení akce i bez jména autora. Snad se jedná o doklad o dokončení prací, které už byly financovány z dotace přes Národopisnou komisi v roce 1941. Plány v archivu EÚ AV ČR nejsou, ani není žádný doklad o autorech. 16) Protokol z druhé schůze NK ze dne 15.5. 1941. Archiv AV ČR, fond ČAVU, sig. 320.5, inv.č. 419. 17) Archiv uložen ve fotoarchivu EÚ AV ČR, Praha. 18) V zápisu ze čtvrté schůze NK ze dne 26.6. 1941 je uveden seznam pracovníků, kteřé budou v té sezoně vysláni měřit do terénu: 1/ skupina dvaceti architektů ze Syndikátu umělců – oblast ani údaje o pracovnících nejsou specifikovány, 2/ skupina architekta Jeníčka – oblast Vltavska. Archiv AV ČR, sig. 320.5, inv.č. 413, fond ČAVU, 1941. Podle podkladů pro dopisy okresním úřadům byli za 1/ do okresu Tábor vysláni architekti E. Teschler a H. Uhlíř, za 2/ do okresu Písek arch. A. Šebele, za 3/ do okresu Strakonice arch. B. Kotas. Archiv AV ČR, sig. 320.5, inv.č. 416, fond ČAVU, 1941-1943, 1947. V roce 1942 byli A. Šebele, B. Kotas, A. Zikmund a Z. Musil pověřeni zaměřovacími pracemi v oblasti jihozápadních Čech – Volyňska a Písecka (přípis ČAVU Ředitelství drah z 20.7. 1942). Archiv AV ČR sig. 320.5, inv.č. 416, fond ČAVU, 1941-1943, 1947. 19) ZA ČAVU – lokality v Jihočeském kraji počet zam. objektů počet fotografií okres České Budějovice – 10 lokalit Česká Lhota 1 9 Doudleby 3 Hlavatce 1 3 Kamenný Újezd 1 Opalice 1 Plástovice 3 19 Plav 2 Rančice 1 Straňany 1 Záblatíčko 2 11 okres Prachatice – 7 lokalit Bohumilice 1 2 Čkyně 3 (4) 8 Hradčany 1 20 Lhenice 1 3 Mahouš 1 4 Němčice 1 3 Žíchovec 1 okres Strakonice – 16 lokalit + 1 neurčená Bavorov 1 Blatenka 2 (9 – nemáme) Buzice 2 (5/resp. 9 – nemáme) Černětice 4

ª


Hvožďany 1 3 Chelčice 1 3 Jiřetice 2 Kadov 1 (1 – nemáme) Koječín 2 5 (měřeno 2x) Lesní Chalupy 1(chybí část) Mračov 1 (7 – nemáme) Němětice 1 3 Předslavice 2 Račí 3 (4) Radošovice 2 4 Skaličany 1 (1 – nemáme) Vahlovice 1 Volyně 2 1? Záluží 2 15 neurčená (u Radošovic) 1 okres Tábor – 3 lokality Pojbuky 1 31 Pořín 1 Vodice 1 14 Na o. Písek snad zaměřeny obce: Pliškovice čp. 19 – Šebele / 1943 9 tech. výkresů + 4 kresby Mírovice čp. 96 - Šebele / 1946 8 Tyto objekty – jejich zaměření – je dokumentováno v rukopisných seznamech odevzdaných výkresů, které jsou vedeny vždy pro každý rok a pro každého pracovníka zvlášť (od roku 1941 do roku 1946). Seznamy obsahují ještě údaje k dalším lokalitám, především na okrese Příbram (a jednoho objektu na o. Plzeň-sever) od autora Šebeleho, dále na o. Nymburk od autora Malíka. Tyto plány a kresby v našem fondu ovšem nejsou. 20) D. Motyčková – K. Sedlická, Fotografie jako součást dokumentace Zaměřovací akce ČAVU (1941-1946). Příspěvek pro 20. Strážnické sympozium, Strážnice 15.-16.9. 2004. 21) Jaroslav Kramařík, Krovy s hřebenovou vaznicí na českých venkovských stavbách. Český lid 45, 1958, s.18-25. Seznam měřených objektů a výpis z deníků a průvodních zpráv Karel Koželka a Antonín Kropáček, 1942 Zaměření: o. České Budějovice Plav čp. 1 – statek u Holzbaurů 7 listů bez foto Plav čp. 3 – statek u Němců, maj. F. Hlach 8 listů bez foto Doudleby čp. 12 – chalupa u Šimečků – Ťulpů 7 listů bez foto Doudleby čp. 24 – kresba obyt. domu u Vávrů, u Marků 1 listopad bez foto Doudleby čp. 26 – statek u Parkasů, maj. Šlejhar 9 listů bez foto Kamenný Újezd čp. 6 – u Kapounů, Talířů 7 listů bez foto Opalice čp. 2 – u Křížků (detail dveří) 1 list bez foto Rančice čp. 2 - výměnek od čp. 3 u Koudelků 6 listů bez foto

ª

Straňany – náves, akvarel 1 list bez foto Zaměřené objekty jsou zachyceny na celkem 47 listech. K žádnému objektu není dochována fotografická dokumentace – patrně nebyla pořízena. Součástí stavebně technické dokumentace je písemný elaborát – stručný deník a popisy měřených objektů (celkem 3 listy strojopisu). Architekti spolupracovali se dvěma posluchači architektury z umělecko průmyslové školy, Milošem Tomkem a Ladislavem Trubáčkem. Většinu výkresů pořídili přímo na místě, některé práce překreslili až v atelieru. V deníku uvádějí, že „s krajem byli jsme důkladněji obeznámeni již dříve..“, mnohé poznatky o oblasti a jejím stavebním rázu získali terénním průzkumem. Vojtěch Kubašta, 1943 Zaměření: o. České Budějovice Česká Lhota čp. 6 – maj. Karel Houdlík 6 listů 9 foto Záblatíčko čp. 4 – maj. Ant. Moudrý 5 listů 8 foto Záblatíčko čp. 5 – maj. Fr. Ježek 4 listy 3 foto o. Strakonice Chelčice čp. 20 – maj. Petr Vávra 5 listů 3 foto Hvožďany čp. 2 – maj. Fr. Padalík 3 listy 3 foto Zaměřené objekty jsou zachyceny na celkem 23 listech a na 26 fotografiích. Celkově je v našem archivu uloženo 149 fotografií z jihočeských lokalit. Písemná část je pouhým seznamem se specifikací jednotlivých listů zaměření. Antonín Vodseďálek, 1943 Zaměření: o. České Budějovice Hlavatce čp. 10 – rb sýpka, maj. T. Valentová 2 listy 3 foto Plástovice čp. 14 – maj. Josef Tomrle 3 listy 6 foto Plástovice čp. 18 – maj. Fr. Vondráček 3 listy 9 foto Plástovice čp. 25 – maj. V. Rys 2 listy 4 foto o. Prachatice Lhenice čp. 86 – maj. Jan Kupeček 3 listy 3 foto Mahouš čp. 8 – maj. M. Řezánková 3 listy 4 foto Němčice čp 29 – maj. Tomáš Šustr 1 list 3 foto Zaměřené objekty jsou zachycena na celkem 17 listech a 32 fotografiích. Dále je v našem fotoarchivu mimo snímků zaměřených objektů inventováno 149 fotografií. Deník a průvodní zprávy jsou dosti obsažné, zaznamenávají množství zajímavých informací

- 48 -

ª

ª


ª

jak k sledované oblasti, tak k jednotlivým zaměřeným objektům – popis materiálu stavby, barevnost, detaily, údaje o vývoji stavby a o držitelích, někdy zmínky o zařízení. V některých obcích zachytil ještě dřevěnou roubenou zástavbu – Němčice čp. 29, Třebanice, Malovice, Malovičky, Krtely; jinde velké usedlosti zděné, s barokizujícími průčelími – Vítějovice čp. 30 (1868), Poděřiště – statek K. Peška; případně domy s větším podílem klenutých místností – Újezdec čp. 12; dále objekty se starší datací – Sedlovice ? - sýpka 1803; případně objekty technické – Mahouš – obecní kovárna. Dokonce dává ke zvážení návrh na památkovou ochranu – v Hlavatcích na „sklepy“ – sýpky (především jednu) ve statcích čp. 10 a 20; hospodářských objektů si všímá i v dalších obcích. Další sýpku zaznamenává v Šipounu čp, 1. V Malovicích upozorňuje na řadu roubených stodol s valbovými střechami. Upozorňuje rovněž na starý typ valbové střechy vyzdvižené nad vyšší střední částí stavení – Olšovice čp. 13 (v době průzkumu byl vydán demoliční souhlas). Podobná střecha zachycena v Krtelích čp. 40 na roubeném domě. Otakar Placák – Bohumil Vasjuk, foto Bohumil Kotas, 1943 Zaměřeno: o. Prachatice Žíchovec čp. 15 – maj. K. Jiroušek 7 listů bez foto o. Strakonice Bavorov čp. 204 – maj. A. Brych 7 listů bez foto Koječín čp. 17 – maj. H. Popová 5 listů 5 foto Záluží čp. 21 – maj. J. Dušek 5 listů 9 foto Záluží čp. 24 – maj. K. Zoch 6 listů 6 foto Dohromady 30 listů zaměření a k nim příslušných 20 fotografií, celkem nafotografováno 35 snímků. Doprovodný písemný materiál obsahuje pouze seznam a specifikace listů zaměření. Škola prof. Pavla Janáka, 1941 studenti Vladimír Hradil, Miloš Libra, Pavel Liebscher, Zdeněk Musil, Oldřich Skalík, Jan Svědínek, Antonín Šebele, Jiří Vahala, Adolf Zikmund, Karel Žabokrtský, Jaroslav Stadler, František Sobol, Bohumil Šuma, Bohumil Kotas, Otakar Placák Zaměřeno: o. Strakonice Černětice čp. 9 5 listů bez foto Černětice čp. 11 – maj. Kněžová 4 listy bez foto Černětice čp. 24 – maj. Jos. Škrdle 9 listů bez foto Černětice čp. 40 – maj. F. Švec 5 listů bez foto Račí čp. 5 – maj. Fr. Havlík 7 listů bez foto Račí čp. 6 a 8 – maj. A. Klichová 9 listů bez foto Račí čp. 7 – maj. J. Sejkos 14 listů bez foto Předslavice čp. 4 – u Malinů 2 listy bez foto Předslavice čp. 8 – maj. F. Kaše 7 listů bez foto Jiřetice čp. 8 – u Matoušků 4 listy bez foto Jiřetice čp. 12 1 list bez foto Koječín čp. 5 – u Žaludů 2 listy bez foto Koječín čp. 17 – pastouška starosty 4 listy bez foto objekty měřené (podle deníku), ale v archivu nejsou: Račí čp. 1- maj. Havelka Jiřetice čp. 4 – maj. Božka Při výzkumu bylo fotografováno, ale není podána specifikace – výčet fotografovaných objektů; fotografie v našem Generálním fotoarchivu nejsou. V deníku je popisován průběh výpravy, včetně způsobu organizace práce (její rozsah, provádění, pracovní pomůcky, fotografování, náklady na práci a pomůcky). V další části je výčet měřených objektů a jejich popis včetně krátkého pojednání (stručný historický vývoj) k lokalitám. Poslední část elaborátu podává drobnou souhrnnou studii o stavbách na Volyňsku – zaměřuje se na štíty domů, vjezdy do dvorů, zděné statky, chalupy se srubem, názvosloví, materiál zděných objektů, klenby, roubení, podlahy, stropy, krovy, krytinu, sklepy, okna, dveře, zařízení světnic, vybavení nádobím, výzdobu. Rozsáhlejší písemný elaborát – deník, popis měřených objektů, pojednání o stavebním rázu na Volyňsku vypracoval prof. Janák. Deník je doplněn předávacím protokolem a vyúčtováním. Objekty zaměřené v následujícím roce studenty, resp. absolventy, patrně ne jako součást kolektivní studijní cesty. Tyto lokality a objekty nejsou podchyceny v žádném deníku Adolf Zikmund, Antonín Šebele, Bohumil Kotas, Zdeněk Musil, 1942 o. Prachatice

ª

- 49 -

ª

Bohumilice čp. 30 – maj Hanzal 8 listů 2 foto Čkyně čp. 12, 54 – maj. Pěnkava 9 listů 3 foto Čkyně čp. 52 – maj. Jager 6 listů 4 foto Čkyně čp. 56 – maj. Nestřeba 4 listy 1 foto Hradčany čp. 2 – maj. Kouba 13 listů 20 foto o. Strakonice Lesní Chalupy čp. 5 – maj. J. Kašner 1 list (pův. 4) bez foto Němětice čp. 8 – maj. J. Kysnar 7 listů 3 foto Radošovice čp. ? (E1) – špýchar, stodola 2 listy 4 foto Radoš ovice čp. ? (E2) – náves 1 list bez foto Neurčená (Radošovice ?)- stodola 1 list bez foto Volyně čp. 174 – maj. A. Lenc 5 listů bez foto Volyně čp. ? (E1) – maj. Chum 10 listů bez foto Soubor obsahuje 67 listů zaměření a 37 fotografií. Fotografoval A. Šebele, celkem ve fotoarchivu uloženo 39 foto. Bez písemného materiálu jsou rovněž zaměření dalších autorů: Vladimír Jeníček – Vladimír Nevšímal, 1941 Zaměřeno: o. Strakonice Blatenka čp. 1 – maj. J. Ptáček 3 listy (4 foto) Buzice čp. 1 – maj. J. Vohryzek 2 listy (1 foto) Buzice čp. 25 1 list (4 foto) Kadov čp. 10 1 list (1 foto) Mračov čp. 1 1 list (7 foto) Skaličany čp. 4 1 list (1 foto) Vahlovice čp. 3 – maj. B. Maňhal 10 listů (10 foto) Zaměření je na celkem 19 listech. Fotografie byly pořízeny, nakašírovány na karton – vždy jako výkres A v číselné řadě – celkem pořízeno 59 fotografií (i k nezaměřeným objektům), které však nemáme. V současné době prověřováno, zda fotografie uloženy v archivu ÚDU AV ČR, Legerova ul., Praha 2. Manuel Palomino, 1943 Zaměřeno: o. Tábor Pořín čp. 9 4 listy bez foto Vodice u Pacova čp. 21 (foto Palomino, autor neurčen) 4 listy 14 foto V archivu celkem 8 listů zaměření a 14 fotografií. M. Palomino fotografoval v jižních Čechách v okolí Jindřichova Hradce a Tábora, celkem je v našich sbírkách pro tuto oblast uloženo 65 snímků. Autor zaměření neuveden, 194x Autorem fotografií je Koreček Luboš Zaměřeno: o. Tábor Pojbuky čp. 10 – polyg. stodola 5 listů 31 foto

Mračov čp.1 – zděná sýpka s lepencem. Zaměření V. Jeníček a V. Nevšímal, 1941

Komárov čp.5 – pohled z humen na roubenou stodolu s doškovou střechou. Foto V.a M.Chalupníčkovi, 1940

ª


KÁMEN

A STODOLY NA

MORAVĚ

PhDr. Věra Kovářů, NPÚ ú.o.p v Brně Stodoly patří k nejvýraznějším rysům tradiční zemědělské usedlosti a jejího dvora. Historie vzniku stodoly sahá do středověku, avšak plný rozkvět výstavby této hospodářské budovy odráží sociálně-ekonomické poměry venkovského obyvatelstva a jejich uvolnění v 18. a 19. století. Naším cílem v této chvíli není zkoumat a dokazovat původ stodol v moravských regionech. Spokojme se s obrazem, sledovatelným díky zdrojům informací, od konce 18., zejména však 19. a 20. století. K tomuto cíli jsme soustředili naši pozornost ke dvěma územím a to k jihovýchodní a jihozápadní Moravě. Vybrali jsme sídla, v nichž kamenné stodoly mají svoje významné, či dokonce dominantní postavení. Na této bázi se pokusíme o charakteristiku stodol a jejich konstrukce a také o klasifikaci jejich postavení v minulosti i současnosti. Budeme sledovat vztah současného venkovského obyvatelstva k těmto hospodářským budovám a možnosti začlenění do potřeb současné vesnice. Konečně se budeme věnovat problematice památkové ochrany a možnostem nového využití. K zájmu o kamenné stodoly a další hospodářské budovy mne podnítilo dílo Zdeňka Hanzla Kamenné stavby našeho venkova. Tato jedinečná publikace dokládá rozsah a význam přírodního materiálu pro lidové stavitelství a v neposlední řadě pro hospodářské budovy. Kámen svojí trvanlivostí překonává ostatní suroviny a je kombinovatelný s jinými přírodními i lidskou rukou zhotovenými materiály, především se dřevem a hlínou. Žel, moravské regiony nejsou ve zmíněné publikaci zastoupeny v takovém rozsahu, jako české kraje. Proto jsme se orientovali na prohloubení poznatků o tomto předmětu a na doplnění dosavadní sumy poznání reprezentované díly Václava Frolce, Emanuela Baláše, Karla Chodka, Otakara Máčela a Josefa Vajdiše, Josefa Vydry a dalších. Stodola, ať již bylo umístění v rámci usedlosti jakékoliv, patřila v posledních stoletích k hospodářským budovám, bez nichž se rolník neobešel. Jen drobná hospodářství s malou výměrou polí se v méně úrodných horských oblastech spokojila se stodůlkou svázanou s obytným domem pod společnou střechou. Velkou většinou se stodoly na jihovýchodě Moravy umisťovaly na konec dvora (v případě

ª

trojboké formy dvora) nebo na závěr humna tak, jak to vyžadovaly četné předpisy a nařízení již od 18. století. Tato situace je zřejmá již z indikačních skic z první třetiny 19. století. V sídelním obraze pravidelné návesní silnicovky nebo ulicovky se stodoly promítají v řadovém uspořádání. Charakteristickou obcí se stodolami tvořícími jakousi hradbu na hranici intravilánu je Hrubá Vrbka. Tato malá obec na pomezí Moravy a Slovenska, na území uváděném v národopisné literatuře jako Horňácko, má řadu priorit. Ve zcela ojedinělém souboru hospodářských staveb zaujímá kámen jako stavební materiál dominantní postavení. Jde o pískovec získávaný z místních zdrojů, o lomový kámen, skládaný ve vrstvách bez malty „na sucho“, nebo spojovaný hliněnou či hliněnovápennou maltou. V konstrukci stěn byl používán zejména ve spodní základové nejvíce namáhané části a v nárožích, ve štítové stěně nebo posloužil k výstavbě celých stěn. Hospodáři při stavbě stodoly kombinovali kámen s hliněnými nepálenými cihlami, které si rovněž sami vyráběli. Ve 20. století, zvláště v jeho druhé polovině,

- 52 -

ª

ª


kdy hliněné cihly se staly pouze stěží dosažitelné a možnost jejich výroby se stala nepřitažlivou, nahradily postupně hlínu pálené cihly. Jejich rozšíření však je omezené pouze na několik stodol, v nichž se střídají vrstvy kamene pásy vyzděnými z cihel. Sedlové střechy pokryté pálenou taškou, nejčastěji tvarovanou krytinou, jsou ve své strmosti pouze ojediněle tvarově změkčeny valbičkou nad vjezdovými vraty. Stavební materiál – kámen byl upravován štípáním a kamenné pláty či desky pečlivě vybírány a skládány na sebe a k sobě tak, aby byly vzájemně provázány. Ač byla stavba vytvořena bez základů, dosáhli stavebníci kompaktní a staticky pevný celek mohutných, 60 – 80 cm širokých kamenných stěn, nesoucích tíhu dřevěného krovu a střechy. K vnějšímu vzhledu a estetické působivosti přispívají některé konstrukční detaily. Patří k nim jednokřídlá prkenná vjezdová vrata na prostém otočném konstrukčním principu. Překlad nad vraty z kmene stromu bělokarpatských porostů je opracován ručním přitesáváním a dotváří rukodělný charakter vzhledu tradičních štítů. Okapová stříška nad vraty, již jen vzácně dochovaná, upomíná na starou technologii zhotovování krytiny z kamenných ploten. Jde o způsob uchovaný rovněž v konstrukci zdejších kamenných komor situovaných na návsi sídla. Kamenný nádkryt chránící dřevěná varta a vjezd do stodoly byl později vystřídán stříškou z pálených tašek, stejných jako je krytina střechy. Dosud jsme nezdůraznili postavení stodol, jejich štítovou orientaci a podélnou průjezdnost, která náleží k jevům rozšířeným převážně, jak uvádí Václav Frolec, pouze na východní a zčásti na střední Moravě. Vnitřní členění stodol má jen ojediněle vydělený přístodůlek, záčin. Mlat je udusaný z hlíny a stodola je otevřená až do střechy, pouze s jednoduchým dřevěným patrem vytvořeným z tenkých kmenů zbavených kůry a ze silných větví. Sledování souboru stodol poskytuje výpověď o vztahu rolníka k tomuto hospodářskému stavení nezbytnému pro zemědělskou činnost a pro jeho každodenní práci. Stodoly si stavěli hospodáři sami na poměrně úzkém pozemku, který tvořil součást dvora a byl dán šířkou obytné části usedlosti. Kámen pro výstavbu vozili z blízkých těžišť, mnohdy povrchových dolů, kde si za pomoci kameníků sami kámen nalámali. Kameníci z Horňácka, zvláště dělníci pocházející z Nové Lhoty a Javorníka, byli proslavení pro svoje umění zacházet s kamenem. Svědčí o tom, mimo jiné, obraz Franty Úprky zachycující vesnického kameníka roztloukajícího kámen. Vlastní stavba stodoly probíhala svépomocí s rodinou, případně příbuznými a se sousedskou podporou. Součinnost profesionálního zedníka byla spíše výjimečná. K výstavbě kamenných zdí napomáhala v případě potřeby jednoduchá dřevěná konstrukce, připomínající šalování pro budování hliněné dusané stěny. Větší kameny byly ukládány do spodní části stěn a do nároží. Vyšší část obvodových stěn a štít byly vystavěny nejčastěji z pravidelných tenčích kamenných desek. Při stavbě byl každý kámen a jeho kvalita posouzena, aby v konstrukci kamenné stěny zaujal správné místo a nerušil hladký povrch kamenného zdiva.

ª

ª

Kameny byly přisekávány špičákem a kladivem. Vzhledem k jejich kvalitě se daly poměrně snadno a rychle opracovat. Také detaily starších typů stodol svědčí o rukodělné a neprofesionální výrobě. Jsou to zejména vrata jednostranně otevíraná, zhotovená z přitesaných desek i vnitřní vybavení, to je zhotovení přístodůlku a patra. Středová průjezdní část byla z hlíny dusané za pomoci dobytka a její pevnost se zvyšovala každým mlácením obilí cepy, což byla činnost, provázející rolníka a jeho rodinu a pomocníky po celé zimní období. Všechny tyto znaky jsou charakteristické pro hospodářské budovy, zejména pro stodoly, na jejichž tváři (vzhledu) se udržely starobylé konstrukční prvky, které z jiných budov usedlosti, zejména z obytného domu, mnohem dříve vymizely. Jak uvádí Karel Chotek, stodola, kterou stavěl sám hospodář, nenese žádné stylotvorné prvky, které ovlivnily vzhled jiných staveb. Všechny tyto znaky jsou spojeny se stodolami v Hrubé Vrbce. Jejich soubor v souvislých řadách za stavebními parcelami návsi je vyhledávaným a obdivovaným dokumentem sídelního obrazu staré vesnice. U vědomí hodnoty, která je spojena s tímto mimořádně zachovalým celkem kamenných komor a stodol, se Zastupitelstvo obce Hrubá Vrbka v čele se starostkou rozhodl poskytnout vlastníkům, odhodlaným k údržbovým pracím či obnově této hospodářské budovy, finanční příspěvek z rozpočtu obce. Za těchto okolností je stěží pochopitelné, že Ministerstvo kultury dosud neprohlásilo ani jednu z navržených stodol za kulturní památku. Vždy se našel důvod, proč byl návrh památky neúspěšný a k prohlášení zatím nedošlo. Žel, ani návrh na prohlášení památkové zóny historického jádra obce Hrubá Vrbka, se dvěma řadami stodol a také s řadou kamenných samostatných komor na návsi, nebyl přijat a v nové vyhlášce není uveden. Tyto památky, jejichž osudy byly velmi pohnuté (viz článek Hoří má panenko komůrečka), byly velmi citlivě obnoveny ze státních finančních prostředků. Domníváme se, že tato situace je vůči obci Hrubá Vrbka a celému kraji značně deprimující a takto to cítí také představitelé obce a občané. Vlastníci nemovitostí se snaží o udržení jejich dědictví, i když je to pro ně velmi náročné jak pracovně, tak finančně. Dožívající krytina i nepálené cihly a kámen potřebují zásadní obnovu. Za těchto okolností není divu, že vysprávky vypadaného kamenného či hliněného zdiva jsou prováděny pálenými cihlami nebo jiným, z hlediska významu a památkové hodnoty objektů, nevhodným, celek rušícím materiálem. Státní památková péče nemá za této situace možnost finančně přispět na obnovné práce a to se projevuje ve vztahu občanů i představitelů obce a konečně také stavebního úřadu k orgánům památkové péče. Porušování zákona č. 20/87 Sb. o státní památkové péči je v ochranném pásmu, které se zde podařilo bývalému Okresnímu úřadu v Hodoníně vyhlásit, běžné a zatím zůstalo bez odezvy. Po zjištění, že v roce 2000 navržená památková zóna, v rozporu s přáním obce a odborné organizace památkové péče, nebyla prohlášena, je

- 53 -

ª

ª


obtížným úkolem společně najít cestu k jinému řešení. Druhým územím, na němž se nachází ve větším rozsahu námi sledované kamenné stodoly, je jihozápadní Morava, okolí Moravských Budějovic, Jihlavy a Telče. V sídelním obraze lánových vesnic se setkáváme s uzavřenou formou dvora usedlosti. Stodola tvoří součást čtyřbokého dvora, není vymístěna na konec zahrady nebo humna, jako je tomu v sídlech s pravidelnou řadovou zástavbou. Nejčastěji se nachází vedle chléva a uzavírá jednu stranu dvora. Příkladem jsou Praskolesy nedaleko Telče, s nově prohlášenou památkovou zónou. Praskolesy jsou malou vsí, osadou u Mrákotína, známého svými žulovými lomy. Žula a její vrstva v geologickém podloží tohoto kraje umožnila těžbu v četných lomech, zásobujících kvalitní žulou reprezentativní stavby a veškerou kamenickou a kamenosochařskou činnost. Leč také sedláci v Mrákotíně a také v Praskolesích vlastnili svoje malé, můžeme říci selské, často povrchové těžiště a jednoduchým ručním způsobem získaný kamenný materiál používali pro vlastní potřebu a zčásti i pro export, jímž znásobovali svoje bohatství. Vzhledem ke skutečnosti, že Mrákotín neležel na železničním spoji, vozili sedláci z Mrákotína, ale také z Praskoles a dalších obcí povozy taženými koňmi kámen na vlakové nádraží do Telče. Stodoly pochází, stejně jako ostatní budovy usedlosti, patrně z 19. století. Vytěžený lomový kámen ze žulového lomu byl převezen na místo připravené pro stavbu stodoly a případně dalších hospodářských budov. Stavělo se na vytýčeném půdorysu. Stěny byly budovány bez základů nebo jen na nepatrně zahloubených základech na terénu nebo na plochých spodních kamenech. Spojování kamene se dělo se sousedskou výpomocí a s ojedinělým přispěním

ª

zedníků z Mrákotína pomocí malty. Podstatou maltoviny byla hlína, podle potřeby rozmíchaná s vápnem a s pískem. Šířka stěn čítá kolem 80-ti cm i více. Mohutnost zdiva umožňuje výstavbu vysokých stěn, v podstatě dvoupodlažní stodoly. Přízemí s dusanou podlahou sloužilo k mlácení obilí, k uskladnění hospodářských strojů i slámy. Snopy žita a dalších obilovin ležely na horním patře. Vybudování okenních otvorů, krytých dřevěnými žaluziemi, či okenicemi hrálo svoji důležitou roli. V kraji zvaném lidově „moravská Sibiř“ pro krátké léto a dlouhou zimu i pro deštivé počasí, plískanice a chlad, provázející někdy konec léta a sklizně, bylo nezbytné zajistit sklizenému obilí možnost prosýchání pod střechou stodoly. Konstrukce krovu nad mohutným tělesem kamenných zdí byla náročným tesařským dílem. Ke spolehlivé statice a trvanlivosti střešního tělesa přispěly nemalou měrou kvalitní porosty ze zdejších hustých lesů. S ohledem na vlastnictví lesa a možnost těžby dřeva mohli stavebníci vybírat ze soukromého lesa ty nejlepší a nejvhodnější stromy. Krov stodoly v Praskolesích u čp. 11 a 4, které jsme zvolili za příklad, je vynikajícím dokladem tesařského umu a dlouhověkosti dřeva. Zemědělská činnost byla, stejně jako v jiných krajích, v druhé polovině 20. století utlumena a s ní také zájem o údržbu a využití hospodářských budov. Vzhledem ke sníženým možnostem najít v tomto kraji stabilní zaměstnání se, podobně jako v Hrubé Vrbce, stávají zdejší statky převážně obydlími starších obyvatel. Mnohé přešly do rukou rekreantů nebo dědickým převodem na vlastníky žijící ve městě. Nákladnost údržby těchto velkých statků, zvláště střešních plášťů stodol, které v současné době ztratily v očích místních obyvatel svoje poslání, vedou k úvahám, jak tyto z našeho hlediska jedinečné objekty historické a památkové ceny zachránit a začlenit do současného života sídla a kraje.

- 54 -

ª

ª

ª


ČTYŘHRANNÉ

A ČTYŘSTRANNÉ STATKY V OBLASTI PŮSOBNOSTI

NPÚ

V

OLOMOUCI

Roubíková Blanka, Ing.arch., NPÚ, ú.o.p. v Olomouci

Kladky V souvislosti s přesunem zemědělské výroby do velkokapacitních středisek, byl urbanismus všech našich venkovských sídel zasažen zánikem větší či menší části hospodářských objektů jed-

notlivých usedlostí. Tento jev se objevil po kolektivizaci s určitým zpožděním, jak postupně docházela životnost dříve udržovaných staveb. Jestliže došlo k zániků celých řad stodol podél záhumenních cest vesnic s těsnou ulicovou zástavbou, lze ještě s jistou dávkou optimismu konstatovat, že urbanismus vnitřního obytného prostoru vesnice tím neutrpěl. Pro obce s typickou rozvolněnou zástavbou větších usedlostí to však znamená úplný zánik autentického historického vzhledu. U obcí s hustější zástavbou (hromadných či řádkových typů nebo i volnější silnicovky) dochází k zániku malebných shluků stodůlek podél cesty, u lánových řadových vsí k prořídnutí zástavby, které láká k dostavbám moderními rodinnými domy. Pokud mají bývalé usedlosti rozsáhlejší hospodářské zázemí, majitelé jen obtížně hledají lukrativní způsob využití. Podle svých možností provádějí jen nejnutnější opravy nebo stavby rovnou likvidují. Nejnáročnější na údržbu jsou uzavřené čtyřboké a čtyřstranné dvory. Naše snaha pomoci při zachování těchto komplexů výběrem některých obcí mezi navržené památkové zóny vyšla

Mapka kraje + Partutovice a Ospělov

ª

- 55 -

ª

ª


Fotky Ospělov –Ludmírov, Skřípov-Lipová bohužel naprázdno a tento typ lidové architektury na Moravě a ve Slezsku byl ministerstvem kultury zcela ignorován. Čtyřhranný dvůr (tzv. vierkant) je logickým završením vývoje usedlostí v sídlech s volným typem zástavby. Jeho vznik v konkrétních enklávách byl dán určitým stupněm hospodářské prosperity a z toho důvodu se nachází v nižších polohách mladého sídelního území. Sídla v území starého osídlení jsou typická svou semknutostí a vrcholem vývoje jsou hákové usedlosti uzavřené v zadní poloze stodolou. Naopak mladé sídelní území typické záhumenicovou plužinou umožnilo dvory uzavřít ze čtyř stan. V působnosti NPÚ v Olomouci (okresy Olomouc, Přerov, Jeseník, Šumperk a Prostějov) se čtyřhranné dvory nacházejí ve dvou oblastech. Jednou z nich je Drahanská vrchovina, kterou pro přesnější popis rozdělíme na menší geomorfoligické celky. Na západ od hranice Olomouckého kraje v Podorlické pahorkatině se čtyřstranné dvory vyskytují běžně od Lanškrouna až po Jevíčko, na jihu pak navazuje nejednotná zástavba s ojedinělým výskytem tohoto typu (kolem Letovic), zatímco na severu je ostrá hranice výskytu v údolí říčky Čermná ve stejnojmenné vsi. Na tuto poměrně rozsáhlou oblast navazuje v Olomouckém kraji osídlení v Zábřežské a Konické vrchovi-

ª

ně. Na zábřežsku hranice výskytu čtyřstranných dvorů téměř kopíruje hranici správní (výjimky jsou Křižanov a Maletín), v rámci Konické vrchoviny se jedná o souvislou enklávu navazující na rozšíření tohoto typu v sousedním kraji. V nejsevernějším cípu okresu Prostějov leží například obce Milkov, Ospělov, Ludmírov, Kladky nebo Hvozd s poměrně častým výskytem uzavřených dvorů, v obcích na jihozápadním okraji okresu se vyskytují spíše sporadicky např. Protivanově

Fotky Buková

- 56 -

ª

ª


ª

(níže podél Hloučely se již nevyskytují). Nejhojněji jsou pak zastoupeny v obcích Kladky, Ponikev, Šubířov, Skřípov či Buková. Východně od Brodku u Konice se již nevyskytují, na východ od Konice spíše vyjímečně (Budětsko). Prostějovské vesnice s výskytem čtyřhranných statků jsou jak soustředěné, tak i rozvolněné (nevyskytují se zde ale, tak jako kolem Lanškrouna, dlouhé lánové vsi). Čím je obec blíže centru výskytu, tím je zástavba volnější (Buková, Ospělov). Pokud stojí statky v semknutých silnicovkách, jsou od sebe odděleny pouze úzkými volnými pásy (Hvozd.) Než sejdeme do nížiny Hané se silnicovkami s těsnou zástavbou, procházíme přechodným územím, kde se vyskytují hákové usedlosti i vierkanty. Pokud byly usedlosti založeny příliš blízko sebe (náves v Protivanově) zástavba má charakter hákových usedlostí, zatímco později vzniklé dvory na okrajích obce měly dostatek prostoru a uzavřely se. Druhou oblastí výskytu uzavřených dvorů v Olomouckém kraji je sever okresu Přerov. Čtyřhranné dvory se zde objevují opět i v sousedním kraji - oblast lze vymezit zhruba čtyřúhelníkem měst Fulnek, Nový Jičín, Hranice a Potštát.Z obcí okresu Nový Jičín, ve kterých stojí čtyřhranné dvory, možno jmenovat například Mankovice, Vražné, Jeseník nad Odrou či Bernartice. Na území okresu Přerov se velké množství uzavřených dvorů nachází v Bělotíně, Lučici, Nejdku, Stříteži nad Ludinou, Jindřichově, Partutovicích nebo západně v Radíkově a Olšovci. V obcích ještě západněji se vyskytují spíše ojediněle (Boškov,Středolesí). Obce se rozvíjely na prudších stráních podél vodotečí, které se zde zařezávají do náhorní roviny Oderských vrchů a padají dolů do údolní nivy Poodří. Polnosti se pak rozprostíraly na rovnějších úsecích kolem obcí. Partutovice leží v sedle a zástavba se táhne jak do údolí Ludiny směrem ke Stříteži, tak i do údolí Mraznice směrem k Olšovci. Umístění staveb je nepravidelné jak v rozestupech, tak i v orien-

ª

- 57 -

ª

ª


Fotky Hvozd – náves, č.p.13 taci průčelí, které sleduje buď cestu nebo vrstevnici. Zajímavá enkláva vznikla ve Stříteži nad Ludinou, kde vhodné terénní podmínky v dolní části obce umožnily celkem pravidelnou výstavbu 11 usedlostí na hraně údolí. Největší je fojtství, na jehož záhumenku bylo bohužel postaveno JZD, které se výrazně uplatňuje v dálkových pohledech - výsadba stromořadí podél plotu snad v budoucnu tento pohled vylepší. Velké usedlosti na stráních jsou doplněny menšími na méně výhodných parcelách v údolí. I ty jsou mnohdy po vzoru velkých uzavřeny ze čtyř stran. Rovněž čtyřstranné dvory mohly vzniknou pouze tam, kde bylo sídlo založeno rozvolněně a kde usedlosti natolik prosperovaly, že potřebovaly větší zázemí a že si mohly stavbu dalších budov dovolit. V působnosti NPÚ v Olomouci lze výskyt čtyřstranných dvorů lokalizovat pouze na severozápadě okresu Jeseník. Tato enkláva přirozeně navazující na osídlení na polské straně vytváří přechod mezi krátkými nížinnými vesnicemi kolem Otmuchovského a Nisského jezera a horskou řadovou zástavbou Rychlebských hor. Jedná se o pás obcí, které shodou okolností byly přeťaty státní hranicí, takže část jejich intravilánu se nachází v Polsku: Například Kamenica-Bílá Voda, Dziewietlice-Bernartice, na které navazuje Buková a po krátké mezeře Vlčice, Jesenica Górna-Horní Heřmanice(zástavba zejména na polské straně). Na východě výskytu jsou pak na našem území již celé vesnice– Velká Kraš, Dolní Červená Voda. Také na polské straně řadový typ sídel pokračuje na východ, charakter staveb a rozsah území, na kterém

ª

- 58 -

ª

ª


ª

se vyskytuje, není součástí tohoto průzkumu. Na našem území se východně za Žulovskou pahorkatinou nalézá jesenický typ jednodomu. Z uvedených vesnic se nejvíce čtyřstranných dvorů vyskytovalo a je také nejlépe dochováno ve Velké Kraši – zejména na katastru Fojtova Kraš a severní části katastru Velká Kraš. Na jihu byly usedlosti menší jak plochou dvora tak i počtem budov (většinou trojstranné). Ze stabilního katastru je patrné, že mnohé usedlosti existovaly již v první polovině 19.století v dnešním rozsahu, i když hospodářské budovy byly ještě dřevěné. Jejich půdorysná stopa měla podobné rozměry jako dnešní zděné objekty. Stejně jako ve Velké Kraši, také v ostatních obcích, byla však větší část usedlostí pouze dvou či tří stranná. Je možné, že kdyby nebyl vývoj samostatného hospodaření přerušen, vznikaly by stále další čtyřstranné dvory. Srovnáním dnešních a 150 let starých map zjistíme také, že původně izolované budovy se někdy v nárožích propojují a je tedy možné, že v ideálních podmínkách by se všechny dvory postupně uzavřely do vierkantů. Tyto trendy nebudou nikdy potvrzeny, protože vývoj šel jiným směrem a po vysídlení některé usedlosti úplně zanikly a z jiných zůstala jediná budova. Například z řady osmi čtyřstranných usedlostí na jihu Vlčic, které zachytil stabilní katastr ještě jako dřevěné, zůstaly kompletní jen dvě a další jedna zůstala v torzu v podobě samostatně stojící stavby. Z výše popsaných dvou typů je pak náchylnější k asanacím čtyřstranný dvůr, protože zbourání samostatně stojících stodol, chlévů, kolen či výměnků je jednodušší než ubourávání z celku čtyřhranného dvora. Na druhou stranu výskyt tohoto typu, alespoň jak jsem měla možnost je poznat v naší Olomoucké působnosti, doplňuje zástavbu třístranných usedlostí, jehož je složitější variací, a které se do veřejných prostor obracejí většinou dvěmi štíty spojenými branou nebo i volnými. Teoreticky: Likvidace v popředí stojící kolny či stodoly uzavírající dvůr při současném zachování obou výrazných štítů kolmo k cestě stojících budov změní výraz obce jen nepatrně. Prakticky: V naší enklávě čtyřstranných dvorů v pohraniční oblasti je problémem už pouhé zachování jedné jediné hlavní budovy, které jsou zde obývány i v havarijním stavu. Na polské straně je to podobné a ani společné členství v EU zřejmě této zapomenuté oblasti prosperitu nepřinese. Těch pár dvorů, co tam ještě zbyly, už brzy bude minulostí. Možná jeden nebo dva v celé té oblasti by vedle zemědělské produkce mohlo vydělávat agroturistikou a budovy opravit pro ubytování, ale v sousedství atraktivních Jeseníků je to spíše chiméra. Poněkud lepší situace je u čtyřhranných dvorů. Plynulá návaznost jednotlivých budov

ª

nutí majitele alespoň k nějaké údržbě.Budovy jsou možná také lépe chráněny před povětrností a stabilnější staticky. Pro další údržbu záleží velmi na poloze sídla. Na Drahanské vrchovině je určitá šance využít některé nemovitosti pro rekreaci, bude se však jednat o ojedinělé případy. Kupodivu nejlepší šanci na přežití mají statky na Novojičínsku a Hranicku. Mnohé z nich již dnes nejsou kompletní,co do výčtu budov, a téměř všechny mají nevratně zničené původně štukové fasády. Tyto vesnice však žijí a zájem o bydlení je díky blízkosti velkých měst rostoucí. Původní čtyřboké usedlosti jsou dnes často rozděleny mezi dva vlastníky – sourozence, z nichž každý si pro bydlení upravil jednu část. Dokonce už se objevuje i další etapa, kdy si v rozpůlené usedlosti zadní část s chlévy pro sebe upravuje další generace. Záleží hlavně na zastupitelích jednotlivých obcí, nakolik budou ovlivňovat stavební činnost. Obec Střítež nad Ludinou, která leží pouhé 4 km od Hranic na Moravě, platí z obecního rozpočtu občanům, kteří chtějí opravovat fasádu či měnit okna, zpracování motivační skici průčelí. Díky ekonomické prosperitě také jednotliví vlastníci přistupují k opravám hospodářských budov. U č.p. 62 se přestavuje stodola na autodílnu, jiný příklad vhodného využití chlévů je např. zázemí pro restauraci v č.p.2. Použitá literatura: Láznička, Z.: Typy venkovského osídlení v Československu.

- 59 -

ª

ª


velká mapa Rozvodí –fotky Jinřichova

Mapa Partutovice –fotky

ª

- 60 -

ª

ª

ª


Mapa Vlčice-Bernartice

ª

- 61 -

ª

ª


Stabilní katastry Vlčic a V.Kraše

ª

- 62 -

ª

ª

ª


Mapa Velká Kraš malá + fotky zborů

Fotka vierkantu-Ospělov

ª

- 63 -

ª

ª


MS Roder

MS Černí

ª

- 64 -

ª

ª

ª


Půdorys Humplík

ª

- 65 -

ª

ª


KOMORY

NA

UHERSKOHRADIŠŤSKU

SVOJI EXISTENCI UHÁJILY

PhDr. Jana Spathová, Krajský úřad Zlínského kraje Do dnešních dnů se zachovaly na Uherskohradišťsku samostatné komory pouze ojediněle. Tato většinou nevelká stavení jsou ze všech hospodářských budov nejvýstavnější a nejstarší a ve vesnické zástavbě jsou dokladem neobyčejné řemeslné zručnosti a výtvarného smyslu tvůrců a jejich přirozeného citu, s nímž dokázali začlenit i hospodářské stavby do přírodního prostředí a spoluvytvářet tak obraz krajiny našeho venkova. Lidový stavitel se tu na své tvůrčí rovině řadí zcela jistě po bok vynikajícím mistrům krajinné architektonické kompozice ve sféře umění monumentálního. Užitá technika i konstrukce stavby je v souladu s vlastnostmi a charakterem užitých materiálů, i prvky výtvarně dekorující mají převážně funkční, tektonickou podstatu. Důležitou složkou je i řemeslně rukodělný způsob jejich realizace, jenž provedení celku i jednotlivých detailů dodává často povahu, srovnatelnou ve své rovině s uměleckým rukopisem. Co do provedení jsou v mnohem větší míře celistvým a v podstatě individuálně realizovaným dílem. V přitesávání břeven a trámů, v každém detailu i celkovém pojednání cítíme onu původnost práce „ od ruky“ vyvedené, jejíž výtvarné kouzlo prostoty, organické nepravidelnosti a bezprostřední výrazové síly se ztrácí při jakémkoliv obnovovacím zásahu. V tomto ohledu je také autenticita a úplnost památkových hodnot u těchto staveb vlastně nejcitlivější a nejsnáze narušitelná, zde se také autenticita vzhledu váže plně na autenticitu hmoty. Bohužel, převážná část samostatných komor byla na Uherskohradišťsku v minulých letech ( zejména v 60. tých a 70. tých letech 20. století) zbourána, což znamená velkou a nenahraditelnou kulturní ztrátu. Památkový fond byl definitivně ochuzen o komory v Částkově, Drslavicích, Horním Němčí, Maršově a Strání. Počátkem 80. tých let 20 .století zůstalo na Uherskohradišťsku zachováno pouze 6 chráněných komor, z toho pak 4 v havarijním stavu. Za této situace bylo třeba bezodkladně uchránit to, co ještě zbylo. Obnova těchto památek nebyla zdaleka pouze otázkou finančních prostředků, ale především otázkou vzájemné spolupráce a dobré vůle vlastníka nemovitosti, místní samosprávy a orgánu a organizace památkové péče. S vlastníky těchto památek byl veden ze strany památkářů ( a za velké podpory zejména místních samospráv) neustálý dialog, byla snaha prolomit onu pomyslnou bariéru netečnosti, nezájmu, někdy až nepřátelství vůči památce i celé památkové péči. Záchrana těchto památek nebyla záležitostí jednoduchou a okamžitou, ale v závěru se ukázala úspěšnou. Na příkladu záchrany a především následného využití komor na Uherskohradišťsku v letech 1981 – 2001 bych chtěla prezentovat výsledky, ke kterým lze dojít právě na základě úzké spolupráce všech zainteresovaných stran. Jen díky této příznivé konstelaci a souhře, za kterou ovšem byly desítky hodin jednání a přesvědčování, mohly komory v Bánově, Komni, Vlčnově,

ª

Zlámanci a v Částkově v onom pomyslném boji o přežití zvítězit. Památkově chráněná komora u čp. 47 ve Vlčnově v trati Rybáře náleží k posledním dokladům samostatně stojících špýcharů na Uherskobrodsku před jejich konstrukčním spojením s obytným domem. Tato nevelká patrová komora obdélného půdorysu, stojící v prostoru před obytným domem na břehu potoka, na první pohled zaujme kolemjdoucí svým vysokým štíhlým tvarem se sedlovou střechou, prkennými štíty a bílými stěnami. Přes všechnu tuto jednoduchost tvoří dominantu mezi hospodářskými objekty, které v minulosti náležely ke stavení hospodáře. Někteří obyvatelé vesnice jí v dnešní době nevěnují žádnou pozornost, ani si neuvědomují její existenci, ač po celé generace sloužila jako budova nezbytná pro rolníka a jeho rodinu. Tato zásobárna potravin musela být dobře střežena jako cenný majetek před zloději i před živelnými pohromami, především před ohněm. Z toho vyplývá její významné místo v urbanistické skladbě sídla i v uspořádání usedlosti. Současný vlastník užíval a stále užívá komoru k uskladnění ovoce, zeleniny, brambor, řepy a dalších zemědělských produktů. Přes to, že prováděl celá léta pravidelnou údržbu, ve 2. polovině 90. let 20. století se začaly projevovat na komoře stavební poruchy, které vyžadovaly opravu rozsáhlejšího charakteru. Návrh oprav byl veden snahou zajistit pro objekt jeho další životnost při zachování jeho původního charakteru a funkce a ponechání maximálního množství původních prvků konstrukce. Poškození stavby bylo zřejmé zvláště v jeho zadní části, kde bylo následkem porušení celistvosti krytiny rozrušeno zdivo z nepálených cihel. Další závažnou změnou, ke které došlo během životnosti stavby, byla změna výškových poměrů kolem stavby. Při rekonstrukci okolní komunikace docházelo postupně ke zvyšování terénu kolem komory, který nebyldůsledně vyspádován od objektu a tím docházelo ke shromažďování srážkových vod v okolí stavby a k narušení části omítek zemní vlhkostí. V průběhu oprav došlo k chemickému ošetření dřevěných konstrukcí, k výměně dožilé střešní krytiny za keramickou pálenou tašku bobrovku, dále byla provedena oprava omítek v návaznosti na odvlhčení objektu, repase stávajících dveří a vyspravení dusané hliněné podlahy uvnitř objektu. Daleko komplikovanější záležitostí byla záchrana poslední chráněné komory v Bánově, který v minulosti patřil k významným trhovým obcím. Odedávna se zde obyvatelé zabývali zemědělstvím, ovocnářstvím a takto vypěstované produkty se stávaly výhodným obchodním artiklem, ať už šlo o sušené ovoce, povidla nebo slivovici. K ukládání přebytků pak sloužily opět komory,

- 66 -

ª

ª


které byly seskupeny v řadách před staveními. Dnešní stav je jen torzem stavu, který je zřejmý na katastrální mapě obce Bánov z roku 1828, kde jsou zakresleny samostatně stojící zděné komory předložené uličním průčelím statků a situované volně v prostoru silnicovky ( na 75 objektů). Komory stály v hustém sledu zejména po jižní straně východozápadního úseku Bánova a po západní straně úseku severojižního. Protože lány, které náves protínaly, byly úzké a rychle se střídaly, skládaly se komory v dlouhé rytmizované řady, naplněné hustě za sebou stojícími hmotami, takže v podélném průhledu vsí nebylo obytné domy ani vidět. Zdá se pravděpodobné, že na uherskobrodsku a tudíž i v Bánově došlo k výstavbě těchto samostatných komor až v souvislosti s rozvojem intenzivního obilnářského hospodaření koncem 18. století a v 19. století. Seskupení komor před staveními dodávalo návsi zvláštního charakteru intimnosti, jako by ani nebyla veřejným prostorem, ale součástí přilehlých hospodářství. Bohužel se změnou hospodaření, ale i v důsledku změny životního stylu na vesnicích byla převážná většina komor v minulých desetiletích zbourána. Jejich zánik přivodila rovněž výstavba silnice č.50/I. která proběhla v letech 1936 – 1938. Široká náves, v níž měly komory svoje historické a urbanistické místo, zeje teď prázdnotou. Do dnešních dnů zůstala zachována pouze mohutná třípodlažní komora u domu čp. 73 v trati Hošťáky, z nepálených cihel, s polovalbovou střechou krytou břidlicí, která jako jediná z řady sýpek zaznamenaných na indikační skice z dvacátých let 19. století nebyla demolována. Také existence tohoto památkově chráněného objektu však byla v minulosti několikrát ohrožena, dokonce se uvažovalo i o její demolici. Dlouhodobou neúdržbou a využíváním pouze k uskladnění nepotřebného nářadí a věcí z domácnosti se komora dostala až na pokraj havárie, na hranici samotného přežití. Masivní zatékání dožilou krytinou, podmáčení objektu, celoplošné opadávání omítek tento obraz zkázy pouze završovalo. Za této situace byla v letech 1993 – 1994 za odborné pomoci organizace památkové péče a finančního příspěvku OkÚ Uh. Hradiště provedena památková obnova. Rovněž Obecní úřad v Bánově nabídl pomoc a spolupráci a díky tomu se podařilo přesvědčit i vlastníka . Dožilá břidličná krytina byla nahrazena novou, dřevěné konstrukce a krovy byly ošetřeny, provedeno odvlhčení objektu a vyspravení omítek klasickou technologií, proveden fasádní nátěr, který vycházel z původní barevnosti objektu. Oprava interiéru, především vodorovných dřevěných konstrukcí , schodů a repase vstupních dveří byla pak provedeno v roce 1999 .V současné době komora opět slouží vlastníkovi objektu k uskladnění hospodářských přebytků a nářadí. Příběhem o vytrvalosti pracovníků památkové péče je záchrana komory u čp. 33 v Komni, obci, která je mimo jiné uváděna i jako jedno z možných rodišť J. A. Komenského. Kamenná komora byla v roce 1979 vykoupena MNV Komňa od soukromého majitele a při integraci obcí s městem Bojkovice dne 30.6. 1980 přešla pod správu MÚ Bojkovice i obec Komňa. Záležitost znovuobnovení památkově chráněného objektu komory u čp. 33 projednával Okresní národní

ª

ª

výbor v Uherském Hradišti a KSSPPOP v Brně s bývalým Městským národním výborem v Bojkovicích již od srpna 1980 , kdy se komora nacházela ve velmi špatném stavebně technickém stavu. Ze strany městského národního výboru nebyla velká ochota ke znovuobnovení a aktivaci stavby. Tlak na odstranění komory byl tak usilovný, že na Ministerstvu kultury ČSR bylo třikrát vyvoláno řízení o zrušení prohlášení za památku (jako důvod bylo uváděno současné umístění komory jako silniční překážky). Vůbec se nebralo v úvahu, že se jedná o stavbu, která má výraznou typologickou hodnotu a představuje mimořádnou ukázku architektury lidových staveb, ojedinělou v regionu, prakticky o jeden z posledních objektů lidové architektury tohoto druhu v oblasti jihovýchodní Moravy, datovaný k roku 1774. Dále komora údajně zastiňovala rodinný domek, nevalné architektonické úrovně, který byl postavený někdy ve 40. tých nebo 50. tých letech 20. století. To bylo příčinou neustálé nespokojenosti , která nakonec vyústila ve stížnost majitelů na postup ONV v Uh. Hradišti u kanceláře prezidenta republiky. Ale díky vytrvalosti a obraně tohoto skvostu lidového stavitelství pracovníky památkové péče se po sedmiletém boji podařilo komoru zachránit před demolicí. Ale to byl pouze první krok, za kterým musely neprodleně následovat kroky další - stavební obnova památky a její smysluplné využití. Blýskáním na lepší časy od neporozumění a nezájmu k pochopení a spolupráci bylo jednání Obecního úřadu v Komni, který se chopil obnovy a jemuž se za velkorysé hmotné i morální podpory ze strany pracovníků památkové péče, ale postupně i občanů, podařilo komoru opravit a slavnostně zpřístupnit. S obnovou sýpky, která byla již v havarijním stavu, bylo započato v závěru roku 1990, kdy byly provedeny první rozhodné kroky k záchraně - odvlhčení , položení nové břidličné krytiny místo staré a dožilé, konzervace veškerých dřevěných prvků, vyspravení omítek, které byly poté opatřeny vápenným nátěrem , repase původních železných dveří do dolní komory a oprava prosté pavláčky v průčelí, přístupné z horní komory. V nově rekonstruovaném objektu byla umístěna expozice, která je pojata šířeji než jako pouhé připomenutí osobnosti J. A. Komenského . V přízemí jsou shromážděny exponáty a doklady z různých dob, spojených s historií obce Komňa.V prvním patře , kam se dostaneme vnitřními dřevěnými schůdky, je umístěna expozice o životě a vztahu J. A. Komenského ke Komni. V půdním prostoru pak mohou návštěvníci zhlédnout původní nádobí, nábytek, nářadí, sáně , lyže a další historické zajímavosti.Tato expozice se podařila i dík ochotě a obětavosti řady institucí- Památkového ústavu v Brně, Muzea J. A. Komenského v Uh. Brodě, Ústavu archeologické památkové péče v Brně a dalších. Na předání řady exponátů se podílelo mnoho současných i dřívějších občanů Komni. Iniciativa vzešla z okruhu osob v čele s paní Bohmovou, které později ustavili Spolek k uctění památky J. A. Komenského v Komni, který pořádá vzpomínkové oslavy v den Komenského narozenin a komeniologické přednášky a pečuje o památky spojené se jménem velkého

- 67 -

ª

ª


pedagoga. V návaznosti na velmi zdařilou památkovou obnovu komory u čp. 33, která byla dokončena k čtyřstému výročí narození J. A. Komenského 28. 3. 1992 otevřením památníku J. A. Komenského v objektu sýpky , bylo opět ve spolupráci s obecním úřadem přikročeno v roce 1993 i k rekonstrukci další komory a to u čp. 37. Objekt sýpky, náležející roubenou klenbou ke zcela ojedinělým památkám lidového stavitelství, byl zachráněn v poslední chvíli s tím, že i tento objekt bude po rekonstrukci sloužit jednak potřebám majitele, jednak kulturně společenskému využití v rámci obce. Původ této budovy sahá patrně ještě hlouběji než u první opravené komory, což dokládají velmi pozoruhodné konstrukční prvky, dřevěná klenba, kované dveře, tvar okének a trámy.S ohledem na zkušenosti z minulé rekonstrukce bylo k této památkové obnově přistoupeno velmi pietním způsobem přes všechny stavební poruchy a zejména poruchy statické. Bylo provedeno velmi šetrné stažení zdiva, znovu vyzděno klenuté žudro nepálenými cihlami, provedena rekonstrukce prakticky zborcených krovů, obnovena břidlicová krytina, vyspraveny omítky , znovuobnoveno štítové okénko a konzervovány původní železné dveře. Památková obnova komor v Komni je dokladem mimořádného pochopení zejména ze strany obecního úřadu a občanů obce , kteří si uvědomili tyto dnes již mizející , a proto nenahraditelné hodnoty hmotné lidové kultury. Probudily se i sympatie obyvatelstva k památkově chráněnému souboru, což je velmi radostný výsledek v obci, v níž panoval vlažný, nepřístupný a nepřátelský duch vůči hmotným dokladům rolnické kultury. Samostatná patrová komora u čp. 5 ve Zlámanci byla původně součástí jedinečného souboru hliněných staveb uváděných jako doklad stavební kultury Luhačovického Zálesí. Dvoupodlažní komora se sklípkem a malou dřevěnou pavlačí v patře je situována dnes již před novodobým obytným stavením ( obytný dům stejně jako sušírna byly v 70. tých letech 20. století demolovány) . O stáří komory svědčí nejen použitý materiál, ale také konstrukce a přes to, že jde o objekt hospodářského charakteru nelze pominout jeho architektonické hodnoty a estetické působení. Stavebním materiálem pro komoru byly klasické nepálené cihly a dřevo z listnatých stromů, na něž bývalo toto území bohaté. Tlusté zdi z vepřovic postavené na kamenných terasech, trámové stropy, těžké dveře z fošen spojených na svlak, valbová střecha, krytá původně slaměnými došky, změnila ve 20. století formu na sedlovou střechu s prkenným štítem a sláma byla nahrazena trvanlivějšími taškami. Omítka zdí byla obílena vápnem a jediným autentickým motivem lidové výzdoby byla okrová podrovnávka. Až do počátku 90. tých let 20. století sloužila komora majitelům jako skladiště pro nářadí a ve sklípku bylo uchováváno ovoce, zelenina, brambory a řepa. Na objektu se však počaly projevovat velmi závažné statické poruchy, způsobené kromě jiných faktorů i tíhou taškové krytiny

ª

( betonky), která v minulosti nahradila slaměný došek. Památková obnova objektu, která byla zahájena v roce 1994 byla prováděna ve dvou rovinách. V prvé etapě bylo nezbytné provedení statického zabezpečení objektu, který byl v době zahájení obnovy prakticky v havarijním stavu. Bylo provedeno velmi šetrné stažení objektu tak, aby nedošlo k narušení podstaty památky ale zároveň, aby objekt byl stabilizován a zachráněn. Bezprostředně na tuto 1. etapu navázala rekonstrukce střechy a odstranění dožilé a i ze statických a památkových důvodů naprosto nevhodné „ betonky“. Nevyhovující taška byla nahrazena opět slaměným doškem (po menších úpravách krovové konstrukce, která byla v zadní části zvalbena). V závěru oprav pak bylo provedeno chemické ošetření veškerých dřevěných konstrukcí a prvků a objekt byl olíčen vápennou líčkou. Ve 2. pol. roku 1995 objekt začal sloužit svému účelu a nadále zůstává skromnou, leč neodmyslitelnou součástí svého prostředí. Poslední z dochovaných chráněných komor je i samostatně stojící patrová komora, zděná z vepřovic, u domu čp. 37 v Částkově. Průčelí, obrácené do dvora je v přízemní části členěno vstupem do komory s klenutým výstupkem, nahoře lemovaným lukovitě vypnutou archivoltou. Komora u čp. 37 měla opět štěstí na vlastníka, který ji využíval a nadále využívá pro uskladnění hospodářského nářadí a zemědělských přebytků. Nutná oprava zejména střechy( krovu a výměna dožilé nevhodné krytiny za břidlici) na přelomu let 2001 -2002 opět napomohla k uchování a dalšímu užívání této památky. Naše vesnice by bez těchto drobných památek přestaly být tím, čím doposud jsou, neboť právě tyto památky mají v každém regionu svou svébytnou podobu a dotváří jeho kolorit. Tuto skutečnost je třeba si neustále uvědomovat aby se neničilo, co nám zde zanechaly generace našich předků. Toto dědictví by mělo být přednostně chráněno a opatrováno, protože právě u něho hrozí největší nebezpečí zničení a tedy i ochuzení regionu o jeho charakteristickou tvářnost. Použitá literatura: Státní archiv Uh. Hradiště Archiv OkÚ Uh. Hradiště Archiv NPÚ v Brně Scénář expozice J. A. Komenského v Komni Projektová dokumentace opravy komory u čp. 47 ve Vlčnově Frolec,V., Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku.1974 Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848 – 1960. Sv. 8. Ostrava 1982 Hrdoušek,V., Lidová architektura Jihovýchodní Moravy. Staré Město 2001 Kurial, A.., Katalog lidové architektury, Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. Brno 1978 Máčel, O., - Vajdiš, J., Slovácko. Architektonický vývoj vesnice. Praha 1958 Slovácko. Brno 1966 Václavík,A., Luhačovické Zálesí. Luhačovice 1930 Vlastivěda Moravská – Uherskohradišťsko. Brno 1992 Vlčnov – dějiny slovácké obce. Brno 1966 Kovářů, V., Lidový dům v Jihomoravském kraji. Brno 1976 Kovářů, V., Památková péče. Brno 1972,1992 Bánov – územní a stavebně architektonický rozbor historického jádra, SÚRPMO 1980

- 68 -

ª

ª


ZKUŠENOST

Z REVITALIZACE SKLEPNÍHO AREÁLU V

ª

DOLNÍCH DUNAJOVICÍCH

Jitka Matuszková, NPÚ, ÚOP Brno Areály vinných sklepů a lisoven ve vinorodých oblastech jižní Moravy, nemají sice z pohledu délky pěstování vinné révy příliš dlouhou historii, vytvářejí však nezaměnitelný kolorit vinařských obcí. Počátek výstavby selských lisoven a vzniku sklepních areálů tak, jak je známe dnes, můžeme klást do 18. století a souvisí se změnou odvádění desátků. Doposud se desátek odváděl ve formě rozmestované rmuti přímo při sklizni ve vinohradě, později již ve formě vína, což vyžadovalo i u poddaných budování lisoven a zkvalitňování sklepního hospodářství. Jsou areály, které se dochovaly v téměř intaktní podobě z přelomu 18. a 19. století a pokud jsou památkovými rezervacemi (Petrov-Plže, Blatnice, Vlčnov, Veletiny, Česká ulice v Pavlově), režim obnovy a výstavby se řídí regulativy, stanovenými pro každou rezervaci zvlášť s ohledem na místní zvláštnosti. Posláním těchto regulativů je v co největší míře zachovat lokální charakter vinohradnických staveb co do vzhledu, použitých materiálů, technologií a architektonických detailů. Památková obnova naráží na několik úskalí: - více peněz mezi vinaři a rostoucí počet turistů s sebou nese požadavky na větší komfort – kanalizaci, sociální zařízení, možnosti ubytová-

2. Sklep bez lisovny v horním řádku

-

ní, což vede k předimenzování staveb a užití nevhodných materiálů (ditermy) snahy přizpůsobit stávající malé prostory podnikání neschopnost nebo neochota řemeslníků vyrobit přesné kopie starých detailů (např. profilace okenních příčníků a rámů) a zvládnout starých technologií. Je třeba přiznat, že tyto atypické prvky jsou dražší než typizované pro-

1. 1. vojenské mapování, sekce 112

ª

- 69 -

ª

ª


První písemná zmínka o slovanské osadě pochází z roku 1245, postupně byla kolonizovaná německým obyvatelstvem a od roku 1330 se uvádí pod německým názvem Unter Tanowitz. Obec náležela klášteru v Dolních Kounicích a ten se nepochybně přičinil o založení slávy zdejšího vinařství, které se brzy stalo zdrojem bohatství a zasloužilo se roku 1580 o povýšení na městečko. Dunajovické vinohrady patřily k nejproduktivnějším v oblasti, a jak uvádějí archivní prameny, představovaly vinice před třicetiletou válkou více jak 22 % poddanské půdy, po válce sice zpustly jen ze 7 %, jejich výměra se však nadále snižovala. Po 2. světové válce se sem přestěhovalo české obyvatelstvo zejména z Hodonínska a Hustopečska, tedy z vinorodých lokalit.

6. Nově vybudovaná nadstavba, v pozadí Mikros dukty - nedůvěra k tradičním přírodním materiálům nebo zhlédnutí se v módnosti a snadnější dostupnosti dnes vyráběných produktů - nedostatek vkusu a citu pro sounáležitost stavby s krajinou a prostředím - nedostatek úcty k tradicím a k tomu, co vytvořili naši předci Uvedené překážky lze v rezervacích usměrnit regulativy, jak však postupovat v lokalitách bez památkové ochrany? Chtěla bych uvést jeden příklad. Obr. 1.voj.map Dolní Dunajovice (okr. Břeclav) jsou počtem pěstitelů, kterých je zaregistrováno 316, největší vinařskou lokalitou v mikulovské vinařské podoblasti. Obdělávají 399,4 ha vinic v 17 tratích: 1. Ořechová hora, 2. Pod Slunným vrchem, 3. Růžový kopec, 4. Dunajovský kopec, 5. Kraví hora, 6. Pod Kraví horou, 7. Pod Dunajovským kopcem, 8. Přední mlýnská, 9. U Mlýnské cesty, 10. Zimní vrch, 11. Příční, 12. Nad sklepy, 13. U sklepů, 14. Malý Sluňák, 15. Přední plotny, 16. Zadní plotny, 17. Pod Ořechovou.

4. Lisovny ve spodním řádku vedle Mikrosu

ª

Zvláštností zdejšího vinařství bylo horenské právo z druhé poloviny 17. století, jež se od ostatních odlišovalo jednak tím, že se horenský soud scházel na velikonoční pondělí a ne na sv. Jiří a sv. Vavřince jako jinde, jednak nahrazením hrdelních trestů pranýřem. Stojí za zmínku, že v městečku se narodil dr. Karel Renner (1870—1950), pozdější spolkový kancléř a rakouský prezident. Na místě jeho rodného domu byl roku 2000 zpřístupněn víceúčelový objekt, který nese jeho jméno. Areál sklepů U cihelny leží západně od obce na úpatí Dunajovických kopců a dělí se na horní a spodní řádek a vlastní lokalitu u zaniklé cihelny. Dohromady je zde přes 30 sklepů zakopaných hluboko v podzemí a přístupných podle toho úměrně dlouhými a svažitými šíjemi. Délka sklepů je kolem 40 m, šířka asi 5 m a urostlý člověk se v nich pohodlně postaví. Jen ojediněle se dochoval sklep bez lisovny, většina jich má zděné předsklepí, tedy klenutou podzemní lisovnu, projevující se zděným průčelím, tvarovaným do vypjatého oblouku nebo završeným trojúhelníkovou atikou. K vyzdění se používal, ostatně jako jinde na mikulovsku, vápencový kámen a pálená

5. Samostatně stojící sklep s lisovnou na začátku sklepního areálu - 70 -

ª

ª


3. Lisovny v horním řádku cihla. Uplatňuje se velmi výrazně při dálkových pohledech ze státní silnice vedoucí do Mikulova. Panorama lisoven ruší jen obrovská hmota objektu vinařského podniku „Mikros“(obr. 4) František Bařina, starosta Dolních Dunajovic, si již před několika lety uvědomil potencionální stavební atraktivnost této lokality a současně její historickou i estetickou a krajinotvornou hodnotu, a protože nebyla zahrnuta v územním plánu obce, nechal pro ni 11. 8. 2002 zpracovat zásady pro stavební činnost. V těchto zásadách byly určeny vstupní podmínky pro nadstavby sklepů a podle nich byla uskutečněna první nadstavba (obr. 5), k nespokojenosti projektujícího architekta Petra Ryšavého. Díky klauzuli o nutnosti vyjádření památkové péče se podařilo zabránit rozšíření stávajícího sklepa na dvojsklep s terasou (pohled). V této fázi do věci vstoupila Nadace Partnerství se svým projektem Sklepní uličky – plán revitalizace historické hodnoty a využití pro vinařskou turistiku (realizovaného v rámci dlouhodobého projektu Moravské vinařské stezky). Ponechme stranou zavádějící termín sklepní uličky, a podívejme se na metody této obecně prospěšné společnosti: 1. fáze – heuristická, tj. sběr, interpretace a prezentace archivních a ikonografických materiálů k vytipovaným lokalitám. 2. fáze – terénní praxe, tj. společná návštěva vinařů v partnerských obcích v Rakousku a seznámení s tamní metodou obnovy a způsobem poradenství pro vlastníky sklepů. 3. fáze – tvořivá, spočívá v uskutečnění plánovacího víkendu ve vytipovaných lokalitách o využití a obnově sklepních areálů za účasti místních zájemců, obecních představitelů, odborníků: historiků, architektů, urbanistů, památkářů apod.

ª

ª

4. fáze – hodnotící, tj. uskutečnění semináře společný pro všechny vytipované lokality o roli občanů, samospráv a státní správy při záchraně kulturního dědictví ve vinařských obcích. Musím se přiznat, že přes počáteční nedůvěru byla pro mě objevná fáze třetí. Moderátor nejprve shrnul poznatky z fáze heuristické i terénní a s krátkými věcnými referáty vystoupili přítomní odborníci, načež se přikročilo k tzv. branstormingu, kdy se účastníci rozdělili do dvou skupin a každá se snažila sepsat co nejvíce nápadů na téma Mým zájmem je… a Problém je…, čili identifikovat problém. Dalším krokem bylo stanovení priorit pomocí bodovacího systému, kdy každý účastník disponoval deseti body a mohl je dle svého uvážení přidělit libovolné položce, avšak jedné nejvíce pět bodů. Další den následovalo společné hodnocení problému, opět ve dvou krocích, nejprve doplnění a upřesnění předchozích závěrů a dále stanovení 4 nejbolavějších problémů. Pro další postup se účastníci opět rozdělili do dvou skupin a každá samostatně navrhovala řešení pro postupnou realizaci oněch čtyř vytipovaných priorit. A výsledky obou skupin byly posouzeny společně. Potěšitelné je, že sami vinaři usoudili na základě předložených historických materiálů a vyslechnutých názorů odborníků i uživatelů sklepů, že „se jedná o sklepy s původními čelními zdmi a fasádami. Těmto sklepům by neměly být povoleny žádné stavební změny, kromě obnovy. Je jich zatím většina a vytvářejí základní kolorit uličky… Nadstavby by zásadně změnily charakter historických fasád.“ Přítomní vinaři se proto shodli, že je třeba čelit tlaku na nadstavby sklepů a ubytovací kapacity situovat do obce. Vinaři se také kriticky vyjadřovali k patrové nadstavbě objektu „Mikrosu“, který svou výškou nezapadá do sklepního areálu a doporučili: „Vyzvat Mikros k přehodnocení technologie a odbourání nadstavby“,což vzhledem k hodnotě génia loci celého areálu představuje zanedbatelnou částku.“ Jak se však záležitost vyvíjí dál? Zápis byl předán představitelům a zastupitelům obce a také projekčnímu ateliéru Ing. arch. Petra Ryšavého, který zpracovává architektonickou studii a podklad pro změnu územního plánu, v něm by byly jakékoliv nadstavby v areálu U cihelny zakázány, jak se sami drobní pěstitelé rozhodli. Proč však nebyla změna územního plánu doposud schválena? Velcí vinaři samozřejmě usilují o rozšiřování svého sklepního hospodářství, takže zástupci obce jsou jako ve vinném lisu, shora na ně tlačí šroub požadavků velkokapacitních vinařů a zespodu dno koše s přáním zachovat genia loci. Jak kvalitní mošt z lisu vyteče, je určitě i otázkou

- 71 -

ª

ª


osobní statečnosti představitelů obce. Literatura a prameny: E. Kordiovský—J. Danihelka: Brána do kraje. Průvodce obcemi okresu Břeclav. Mikulov, Regionální muzeum Mikulov 1999, s. 62—65. V. Frolec: Vinohradnické stavby na Slovácku. Uherské Hradiště 1966. M. Zemek: Vinohradnictví. Brno l973. V. Frolec: Tradiční vinařství na Moravě. Brno 1974. R. Hurt: Vinařství na Břeclavsku v minulosti. 1964. Rukopis uložený v archivu RMM v Mikulově. J. Flamik: Informace o způsobu realizace projektu Sklepní uličky – plán revitalizace historické hodnoty a využití pro vinařskou turistiku v obcích Březí, Dolní Dunajovice. Brno, Nadace Partnerství 2003. Zápis z plánovacího víkendu. Projekt: Sklepní uličky - plán revitalizace historické hodnoty a využití pro vinařskou turistiku v obci Dolní Dunajovice. Plánovací víkend se uskutečnil ve dnech 17. a 18.10.2003 v sále Rennerova domu v Dolních Dunajovicích. 1st Military Survey, Section No. 112, Austrian State Archive/ Military Archive, Vienna © Geoinformatics Laboratory, University of J.E.Purkyne - http://www.geolab.cz © Ministry of Environment of Czech Republic - http: //www.env.cz Statistické údaje k 31. 12. 2003 z oddělení evidence odboru trvalých kultur Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského ve Znojmě-Oblekovicích.

7. Nerealizovaný projekt nadstavby vinného sklepa vedle Mikrosu

ª

- 72 -

ª

ª


KOMBINACE STAVEBNÍCH VEB NA SLÁNSKU

ª

MATERIÁLŮ JAKO DEKORATIVNÍ PRVEK HOSPODÁŘSKÝCH STA-

Vanda Jiřikovská (Praha)

2) Neumětice, okr. Kladno Dvouvratá stodola velkého statku (bez čp.) detail dekorativní kombinace omítnutého zdiva a cihel Foto: V. Jiříkovská 2002

ª

1) Horní Bezdíkov, okr. Kladno - stodola, kombinované zdivo z pálených a struskových cihel Foto: V. Jiříkovská 2004

tvrdý a odolný, zatímco pískovec těžený a užívaný v údolí Svatojirského potoka je poměrně měkký. Ohradní zdi z pískovcových kvádrů zde během času větrají, hrany kamene se obrušují a zaoblují. Odedávna se stavělo též z cihel pálených často v malých místních cihelnách, z nichž si některé si zřizovali bohatší hospodáři (cihelna patřila např. k usedlosti čp. 1 ve Třebízi). V Národopisném muzeu ve Třebízi je uložen nákres příležitostné cihelny typu milíře z nedalekých Kutrovic a několik vzorků cihel se značkami cihelen, kde byly vyrobeny. V první polovině 20. stol. byly oblíbeny kvalitní pálené cihly z cihelny v Lounech. Rozdílné vlastnosti stavebních materiálů užívaných na Slánsku vedly k jejich kombinaci. Účel kombinace materiálů byl především praktický. Při

Vesnická sídla slánského regionu jsou charakteristická především zděnými stavbami budovanými z kamene a cihel. Volba materiálu závisela vždy na jeho dostupnosti, na možnosti získat ho buď přímo v místě stavby nebo co nejblíže. Proto se i v poměrně malé slánské oblasti setkáváme s místními rozdíly. Někde převládá jako stavební materiál opuka, kterou si stavebníci nakopali přímo na vlastních pozemcích. Staří pamětníci ze Třebíze vzpomínají, že se odkryla vrstva půdy na poli, nakopalo a odvezlo se potřebné množství opuky a pole se opět zahrnulo. Tak tomu bylo na mnoha místech. Pískovec se těžil též u řady vesnic, mnohde nacházíme dodnes malé místní lomy, ve většině se však už kámen neláme. Kvalita kamene těženého a užívaného na různých místech se liší. Opuka na většině lokalit Slánska je poměrně měkká a zdivo z opuky se proto zpravidla omítá, zatímco na sousedním Rakovnicku bývají starší kamenné domy z neomítnutého, režného zdiva z tvrdší opuky. Kvalita pískovce se též místně odlišuje, např. kámen zvaný podle místa těžby Kamenných Žehrovic „žehrovák“ je

3) Miletice, obec Černuc, okr. Kladno usedlost čp.13, patrový dům a hospodářské stavby z neomítnutého pískovcového zdiva, doplněného pálenými cihlami Foto: V. Jiříkovská 2003

- 73 -

ª

ª


přestavbách či dostavbách nebo opravách kamenných staveb, ať již obytných, hospodářských, nebo ohradních zdí se původní kamenné zdivo obvykle doplňuje cihlami. Ve druhé polovině 20. stol. již jen málokteří staří zedníci dovedli nebo byli ochotni pracně zdít z kamene, zvláště z drobných, nepravidelných kousků opuky. Tvrdší pískovec se uplatňoval hlavně na částech stavby vyžadujících větší pevnost, např. na podezdívkách, nárožích, pilířích nebo k náročnějšímu tvarování stavebních prvků, jako jsou ostění oken, portály, drobné dekorativní detaily. Funkční kombinace materiálů ovlivnila vzhled stavby a někdy nechtěně, jindy záměrně působí esteticky a dekorativně. Při dokumentaci vesnických sídel prováděné v rámci grantového projektu dr. Bureše na území bývalého okresu Kladno (tedy na Slánsku a Kladensku) byla shromážděna řada dokladů, uveďme některé z nich. Stodola v Hořešovičkách dokumentovaná ve stadiu opravy má pískovcovou podezdívku z nepravidelných, pečlivě skládaných kusů kamene. Zdivo nad podezdívkou je světlé, opukové, v boční zdi jednoduchý vertikální větrací otvor. Zadní štít hospodářské části chalupy čp. 24 v Líském je neomítnutý, řemeslně dokonale vyzděný z drobných kousků opuky. S bělavým opukovým zdivem kontrastuje kruhový větrací otvor z červených cihel. Cihly umožňují snadné tvarování větracích otvorů různých forem ve štítových i bočních stěnách hospodářských budov. Působí dekorativně i tehdy, jsou-li třeba dodatečně obíleny. Opravená stodola v Žižicích má celé zdi z pískovcových kvádrů 4) KŢovice, obec Skóry, o. Kladno a světlý opukový štít. Výjimečné uplatnění Hospodářský dvůr, zadní část opravené budovy režného pískovcového zdiva nacházíme v Foto: V. Jiříkovská 2001 Mileticích. Jsou z něj zbudovány všechny objekty usedlosti čp. 13 (patrový obytný oken i dveří hospodářských budov a obílené kadům a všechny hodpodářské stavby), postavené meny v nadokenní klenbě. Dekorativní kombinazřejmě koncem 19. stol. Se zašedlým pískovcem ce kamene a pálených cihel se uplatňuje často na kontrastují červené pálené cihly použité na ostění větších stodolách. Velká usedlost na okraji Neuměřic má dvouvratovou stodolu zděnou z pískovce. Plochy zdí jsou omítnuté, z pálených cihel jsou klenby nad vjezdy, větrací otvory a dekorativní pás v podstřeší doplněný pískovcovými konzolami.Stodola podobně jako celá usedlost je v dosti zanedbaném stavu. Na stodole v čp. 3 v Mileticích se uplatňuje složitější kombinace pilířů z neomítnutých pravidelně opracovaných pískovcových kvádrů s opukovými výplněmi zdí, v horní části omítnutými, s pískovcovými konzolkami a v podstřeší s cihlovým, téměř krajkovým ornamentálním pásem. Stodolu majitel opravuje. Příkladem vzácného pochopení hodnoty staveb může být někdejší panský statek v Křovicích (dnes součást rozsáhlého soukromého zemědělského podniku). Majitel postupně opravuje hospodářské budovy a ohradní zdi, obnovil zaniklou bránu a poměrně zdařile postavil v rohu dvora nový obytný dům. Štítová stěna opravené stodoly je z neomítnutého pískovcového zdiva, horní část boční zdi člení pásy 5) Miletice, obec Černuc, okr. Kladno usedlost čp.3 - stodola cihelných dekorativních prvků a řádka větracích Detail výzdobných prvků (kombinace kamene a otvorů. V části slánského regionu a především na cihel) Kladensku se setkáváme s častým používáním Foto: V. Jiříkovská 2002

ª

- 74 -

ª

ª


ª

dalšího charakteristického stavebního materiálu, šedých struskových cihel. Byl to levný materiál vyrobený z odpadu vzniklého při tavbě železa a oceli v kladenských hutích, snadno dostupný a velmi pevný. Zdivo ze struskových cihel nebylo třeba omítat, stavěly se z něj podezdívky, někdy i obytné, ale hlavně hospodářské budovy drobné i velkých rozměrů, ohradní zdi, technická zemědělská zařízení (hnojiště, žumpy, dlažby aj.), pilíře vrat, někde i klenuté brány a branky. V Přelíci postavili v r. 1945 ze struskových cihel zvoničku na památku osvobození. V Horním Bezděkově v usedlosti čp. 1 stojí stodola, jejíž neomítnuté zdivo je jednoduše, ale výtvarně působivě řešeno kombinací šedých struskových a červených pálených cihel. S rozmanitými kombinacemi materiálů se setkáváme téměř všude, dekorativní uplatnění pálených cihel je charakteristické též pro různé technické stavby, pro nádražní budovy apod. Má své místo i ve vesnických sídlech a zaslouží si nejen pozornost a dokumentaci, ale též zachování a funkční využití .

6) Nabdín, obec Černuc, okr. Kladno usedlost čp.12 (původně 9)-zděné patrové hospodářské stavení s arkádami Foto. V. Jiříkovská 2002

ª

- 75 -

ª

ª


VLIV

GEOMORFOLOGIE KRAJINY NA PODOBU HOSPODÁŘSKÝCH STAVEB (FENOMÉN SKAL-

NÍCH STAVEB V

ČESKÉM ŠVÝCARSKU)

Natalie Belisová, Správa NP České Švýcarsko Využití skalních převisů Využití prostory, chráněné převislou skalní stěnou, je jedním z nejlogičtějších a nejprimitivnějších způsobů zabydlení skalnaté krajiny. Díky tomu má i dlouhou tradici, která je na zdejším teritoriu prokázána již od mezolitu (dle nejnovějších nálezů snad již od paleolitu). Archeologický výzkum PhDr. Jiřího Svobody z Dolních Věstonic odhalil na mnoha lokalitách doklady obývání převisů společenstvími lovců – sběračů (cca 10 000 – 7 500 let před n.l.). Pozůstatky této éry osídlení jsou ovšem omezeny pouze na nálezy kamenných industrií a ohnišť, žádná ze zkoumaných lokalit dosud nevykázala jakékoliv viditelné stavební úpravy převisů. Obr. 1 Díky preciznímu přístupu, který se nesoustředil pouze na nejstarší vrstvy,

Obr. 1 – Lokalita Okrouhlík u Dolského mlýna (kat. Kamenická Stráň, býv. okres Děčín). Nálezová situace mezolitického osídlení. Kresba: J. Svoboda Vliv přírodního prostředí na stavitelské techniky bývá zmiňován dosti často. Jedním z příkladů je souvislost hrázděných či roubených staveb s typem lesů dané oblasti. Je dobré si připomenout, že i druhová skladba lesa je primárně ovlivněna stavbou krajiny; ovšem vztah podoby staveb s geomorfologií krajiny může mít ještě přímočařejší charakter. Takovým projevem determinace staveb krajinou jsou např. skalní stavení. Teritorium NP České Švýcarsko se rozkládá na mocné pískovcové desce. Reliéf krajiny je dramaticky rozbrázděn soustavou hluboce zaříznutých roklí, množství zemědělsky využívatelné půdy je omezené a situované převážně v údolních nivách říček. Aby tedy nedocházelo k další minimalizaci zemědělské plochy, bylo nutné včlenit stavby – a to jak usedlosti, tak i doprovodné hospodářské stavby – pokud možno co nejvíce do skalního prostředí. Řešení situace mělo v podstatě pouze tři možnosti: využití skalních převisů, přistavění objektu ke skále nebo vyhloubení prostoru v pískovcovém masivu.

Obr. 2 – Převis Kůlna ve Všemilech, celkový pohled ale zpracoval nálezy v sondách ze všech časových horizontů je zřejmé, že mnohé převisy byly využívány kontinuálně od pravěku až po novověk. Mimo jiné bylo rozborem půdních vzorků prokázáno i období, kdy byl pod skalou dlouhodobě ustájen dobytek.1) Raně novověkou reminiscencí na dávný princip osídlení převisů je lokalita uměle nazvaná Kůlna na okraji potoční nivy při severním skalnatém úpatí v intravilánu obce Všemily (býv.

1. Ustájení dobytka a koňská stání pod převisy je velmi rozšířeným fenoménem. V některých případech se jednalo o využití trvalého charakteru (např. stání u loveckých chat Na Tokání u Jetřichovic), jindy pouze v neklidných válečných časech, kdy místní obyvatelé ukrývali před vojsky dobytek ve skalách (např. Windisch Kamnitzer Stein u Vysoké Lípy). V ojedinělých případech (mimo teritorium NP České Švýcarsko) lze v takovýchto stájích nalézt i sekané žlaby – např. na Českolipsku poblíž Horního Berštejna.

ª

- 76 -

ª

ª


ª

sobem soužití stavby s krajinou. Ve zdejších obcích lze dodnes na mnoha místech nalézt otisky domů a stopy po úpravách stěny, k níž objekt přiléhal. Důvodů pro situování objektů ke skále mohlo být povícero. Bezesporu zde hrála roli výše zmíněná úspora zemědělské půdy, která lemuje břehy toků. Další hypotetickou příčinou budování usedlostí na úpatí skalního lemu údolí však mohly být i obavy z rozvodnění říček nebo logicky nejsnazší vedení komunikace podél vodoteče. V neposlední řadě napomáhalo zakotvení objektu do skalní stěny ztužení celé konstrukce; i v oblastech s méně problematickým podložím nebylo ničím neobvyklým mělké založení staveb (a to i u natolik významných budov jako jsou kostely!), které následně ovlivňovalo statiku objektu. Obr. 3 - Převis Kůlna ve Všemilech, celkový pohled okres Děčín) za domem čp. 107. Převis má úctyhodné rozměry: délku 33 m, hloubku 19 m; při ústí má průměrnou výšku 7 m, v zadní partii dosahuje (částečně díky úpravám) výšky 1,6-2,2 m. Celková plocha převisu je více jak 400 m2. Přírodní klenba byla v minulosti rozčleněna na několik „kójí“. Vlastní konstrukční řešení příček již nelze s jistotou rekonstruovat; ze zachovaných dráže a trámových kapes ve skále lze vyčíst jen vlastní rozčlenění prostoru. Bez pochyb bylo pod převisem vestavěno stavení či dokonce celý sled obydlí. Kromě zobytnění přírodně chráněné plochy expandoval stavitel i do hmoty skály: v pravé části převisu byl vytesán sklep. Na stěnách převisu se nachází letopočty 1564, 1558 a několik kamenických značek. Jedna z nich koresponduje se značkami v místech hornické prospekce ve Stříbrných stěnách u Hřenska a u Hraničního rybníka poblíž Nové Hutě, kde jsou rovněž zasazeny v konvolutu letopočtů ze 16. století. Obr. 2, 3, 4 V současnosti je převis využíván jako skladiště a dílna, osvětlení umožňuje instalovaná pouliční lampa. Tento způsob osídlení skal byl samozřejmě možný pouze v případě, že byl k dispozici dostatečně rozměrný převis. Přestože je však na území NP České Švýcarsko evidováno kolem stovky podobných převisů, nedošlo v novověku k velkému rozšíření „staveb“ uvedeného typu (pomineme-li trampské kempy). Převisy se z větší části nachází uvnitř lesnaté a neosídlené krajiny a tak byly využívány především jako zázemí pro atomizované výrobní areály – např. uhlířské a smolařské „chaty“. V tomto případě již často docházelo ke stavebním úpravám zabudováním stěn, vyhloubením polic či kapacích (jímacích) studánek. V některých případech byly tyto sezónní stavby vybaveny i otopným zařízením, o čemž svědčí nejen otisky na skalní stěně a přepálená mazanice, ale i nálezy kachlů či zjevné využití přírodní spáry jako kouřovodu (Hluboký důl u Mezní Louky). Přistavění objektu ke skalní stěně Tento princip byl zdaleka nejčastějším způ-

ª

Přistavěné objekty obvykle částečně zasahovaly do hmoty upravené skalní stěny: kromě dráží na osazení střešní konstrukce (v některých případech se dodnes zachovaly i zbytky vsazené střešní krytiny a háky) se lze setkat s přitesáním tělesa kouřovodu, s vyhloubenými drobnými policemi, ale i prostorami sklepů či kvelbů a to nejen v přízemních částech, ale i ve vyšších úrovních. Obr. 5, 6 Velmi ilustrativním příkladem je otisk domu u současného čp. 40 v Srbské Kamenici (býv. okres Děčín). Stávající objekt je vystavěn v těsné blízkosti skalního masivu, který se zde měkce zalamuje. Na obou stranách „přírodního nároží“ za domem jsou patrné četné úpravy po objektech, které obestavěly celou vybíhající skalní stěnu. Jsou zde sklepy, mimoúrovňové prostory, přístupné z (dnes již neexistujícího) domu krátkým schodištěm, sekaným v masivu skály či střešní dráže. Ve hmotě zůstalo zachováno celé komínové těleso, ze ľ zapuštěné do skalní stěny. V jeho sousedství je při patě skály vyhlouben prostor, kde je v současnosti skladováno uhlí. Nelze vyloučit, že jde o náhodnou kontinuitu způsobu využití: dům čp. 40 býval před 2. svě-

Obr. 4 - Kůlna ve Všemilech, letopočet ze stěny převisu

- 77 -

ª

ª


Technicky nejnáročnější způsob budování staveb v pískovcovém prostředí bylo vyhloubení prostory do hmoty skály. V nejstarších dobách tak byly řešeny i objekty, sloužící k trvalému obývání (viz. například tzv. skalní hrádky). Skalní komnaty však mají své specifické vnitřní klima, jsou zdrojem řady hygienických problémů a pro získání teplotního komfortu obyvatel vyžadují zhusta doplňující stavební úpravy. Z těchto důvodů býval uvedený stavitelský princip využíván především pro skladovací prostory a výrobní objekty, které vyžadovaly zvláštní bezpečnostní (např. protipožární) úpravy. Pro ilustraci negativ vnitřního klimatu skalních staveb uveďme objekt skalní kaple sv. Ignáce ve Všemilech. Obr. 10, 11 Kaple vznikla na počátku 19. století, pravděpodobně v souvislosti s překonáním epidemie (její odeznění na svátek sv. Ignáce bylo podnětem pro vznik dne díkůvzdání). Po necelých dvaceti letech roku 1836 bylo v soupisu sakrálních objektů uvedeno, že je kaple vlhká, ve špatném stavu, její tvůrce se odstěhoval a nikdo se o ni nechce starat. Není divu. Trvalá vysoká vlhkost v kamenném, neizolovatelném objektu je dodnes spíše kultivačním prostředím pro četné druhy plísní než-li akceptovatelným místem pro (byť pouze příležitostné) pobožnosti. I přes časté větrání se nedaří plísňové kultury potlačit a ani občasná konzervace nemůže prodloužit životnost zde umístěného mobiliáře.

Obr. 5 – Otisk domu ve Všemilech s úpravami pro těleso komína

Obr. 6 - Otisk domu v Srbské Kamenici, detail vsazené krytiny tovou válkou kovárnou a tak řada otisků bude pravděpodobně souviset s touto výrobní činností. Doba funkčnosti kovárny však nezasahuje hluboko do minulosti. Před přečíslováním obce míval dům čp. 1. Koncem 17. století zde pravděpodobně sídlil mlynář Jacob Günter, fundátor skalního reliéfu Korunování Panny Marie z r. 1701, který je rovněž součástí uvedeného areálu. Obr. 7, 8, 9 Principielně obdobný způsob symbiózy stavby se skalním prostředím je i prostavění prostoru mezi několika výběžky skály. S tímto přístupem se však lze setkat spíše v neosídlených částech NP České Švýcarsko, uvnitř skalnatého území. Byl využit např. při budování požární hlásky na vrchu Větrovci (katastr obce Mezní Louka). Rozeklaný vrchol masivu byl jedním z řady pozorovatelen, tvořících v rozsáhlém lesnatém území ucelený systém. Najímaní strážci zde střežili svěřené území a při vzniku požáru dávali zvukový signál. Tato stanoviště bývala pro větší komfort pozorovatelů vybavena chatami. Na Větrovci bylo využito prostoru mezi výčnělky na vrcholu masivu; tyto byly zavětrovány vsazenými stěnami, ve hmotě výchozů byl vytesán i drobný sklípek a police. Vyhloubení prostoru v pískovcovém masivu

ª

Se stejným problémem se museli uživatelé vyhloubených prostor potýkat od počátku. Nepříznivé klima šlo akceptovat v případě krátkodobých pobytů v komnatě; příkladem budiž útulna hrázného nad náhonem v Jánské, jejíž prostor je situován přímo nad česlem náhonu, (mimochodem rovněž prosekaného skrze skálu). Ovšem ani v tomto případě se nejednalo o dlouhodobé obývání. Na využití skalních tesaných prostor k trvalému pobytu bylo resignováno, jejich zvláštního teplotního a vlhkostního režimu se však úspěchem využívalo při budování sklepů. Obr. 12 Konstrukční řešení sklepů bylo velmi různorodé; budovatelé byli nuceni pružně reagovat na konkrétní podmínky stanoviště, na kompaktnost pískovcového bloku, jeho poruchy a utvořený reliéf. Základem byla vyhloubená prostora v masivu skály, která mohla být jedno-, ale i vícekomorová. Tato řešení vznikala nejčastěji důsledkem několikerých „stavebních“ etap, při pozdějším rozšiřováním sklepa. Časovou nesourodost prostor nejspolehlivěji dokládá odlišný způsob opracování stěn. U ostatních odlišností, jakými jsou např. tvar stropu (zaklenutí x plochostropost), výšková úroveň podlah atp. je nutné situaci posuzovat vždy s ohledem na lokální přírodní podmínky. Pískovcový masiv není stejnorodým materiálem, při hloubení se mohlo narazit na nekompaktní vrstvu v pískovci, hlinité proplástky, systém vnitřních trhlin a uvolněných bloků – což vše mohlo vést ke změně zamýšleného tvaru. Odlišné vlastnosti (propustnost) jednotlivých vrstev horniny mohly být příčinou nežádoucí kumulace vody a tak i různá výšková úroveň podlah nemusí nutně ilustrovat způsob využívání prostoru a může dost obyčejně svědčit o stavebním řešení vyvstalého problému.

- 78 -

ª

ª


ª

mobiliáře. V případě, že byl prostor využíván jako chlév, lze nalézt ve stěně i vyhloubené žlaby. Raritou je vysekání zápustí, přesně kopírujících tvary skladovaných předmětů, jak se s tím lze setkat např. v patrové sekané stavbě v Pavličkách u Dubé na Českolipsku. Jen na okraj připomeňme, že skalní stěna nezřídka posloužila i jako prostor pro trvalý záznam nějaké informace. Kolem vyhloubených komnat se nachází často iniciály fundátora, vytesané letopočty, popř. i jiné „zápisy“ – u jednoho ze skalních sklepů v Srbské Kamenici je takto zachována i vodoznačka, dokládající výšku hladiny řeky Kamenice při povodni v 19. století. Obr. 22 Častým způsobem bylo zapouštění kovových háků a úchytů do skály pro instalaci dřevěných polic a dalšího vybavení. V některých případech byly uvnitř prostoru vystavěny skladovací prostory z tradičních stavebních materiálů (např. cihel). Volbu této technologie snad lze zdůvodnit výše zmíněným nepříznivým klimatem (vysoká vlhkost), která eliminovala dobu životnosti dřevěných (ale i kovových) konstrukcí. Obr. 23, 24 Cirkulaci vzduchu a částečnou regulaci vlhkosti zabezpečoval větrací otvor (Mundloch). V podmín-

Obr. 7 – Otisk domu u čp. 40 v Srbské Kamenici, komínové těleso Obr. 13 Velmi zřídka byly jednotlivé vyhloubené prostory následně propojeny do soustavy. Nemuselo se tak vždy dít zbudováním průchodu, ale třeba pouhým průrazem okénka, snad pro usnadnění osvětlení (viz. sklepy u Dolského mlýna, katastr obce Kamenická Stráň). Obr. 14 Prostor ve skále byl často uzavřen vchodem a přístup zabezpečen dveřmi, jejichž závěsy byly osazeny buď přímo v přitesaném otvoru ve skále, nebo ve stojkách portálů (kamenných i dřevěných). Vyžadovala-li to situace (např. lokální porucha, nekvalitní vrstva pískovce) docházelo i ke kombinaci obého. Pro příklad lze uvést situaci ze Srbské Kamenice, kdy část dveřního otvoru je vysekaná v rostlé skále a zbytek veřejí byl řešen osazením jedné kamenné stojky a překladem „portálu“. Obr. 15 Bylo-li při budování sklepa využito převisu, upravovala se obvykle čelní stěna prostavěním tradičními materiály (pískovcové štoky, cihly). Obr. 16, 17, 18 Řemeslně profesionálnějším řešením byla celková úprava přístupové stěny, nezřídka spojená s vybudováním „předsíně“, v níž byl dveřní otvor řešen jako v obvyklých stavbách. Obr. 19, 20 Komfort uživatele sklepa (obvykle situovaného ve větší vzdálenosti od obydlí) zajišťovaly v nepříznivém počasí stříšky nad vstupem. Obr. 21 Vybavení interiéru skalní komnaty bývalo řešeno mnoha způsoby. K nejběžnějším postupům patří využití masivu jako primární hmoty, do níž byly zahloubeny police, výklenky, popř. alespoň dráže pro uložení nosných konstrukcí

ª

Obr. 8 - Otisk domu u čp. 40 v Srbské Kamenici

Obr. 9 – Reliéf Korunování Panny Marie z r. 1701 u domu čp. 40 v Srbské Kamenici

- 79 -

ª

ª


kách, kdy byl prostor vyhlouben vysoko v masivu a otvor procházel až na vrcholové plato, vyžadovalo toto řešení pravidelnou údržbu, jinak docházelo k uzavření humusem či prorůstající vegetací. Obr. 25, 26 Z toho důvodu byl někdy větrací otvor vyvložkován trubkou, která vystupovala nad terén v podobě „komínku“ (řešení známé např. z vinných sklípků). V jiném případě, byl-li sklep posazen v úpatí vysokého masivu, nebyl větrací otvor proražen stropem, ale stěnou. Obr. 27 Závěr Obce v pískovcové oblasti Českého Švýcarska, využívaly skal ve svém intravilánu (ale i těch vzdálenějších) k vybudování hospodářského zázemí často a s přirozenou vynalézavostí. Tesané prostory jsou nejen dokladem symbiózy lidského sídliště s přírodním prostředím, ale i výpovědí o ovlivnění životního způsobu obyvatel, který se přizpůsobil daným podmínkám. Jsou symptomem primární zkušenosti s kamenickými pracemi u všech vrstev zdejšího obyvatelstva, tedy nejen u profesionálních řemeslníků, jak je tomu v jiných oblastech. Ironií osudu bylo tohoto důvěrného soužití člověka s krajinou využito i v dramatickém období během 2. světové války. Po zvratu ve vývoji událostí a přiblížení se fronty byla vydána vyhláška o budování krytů pro civilní obyvatelstvo. Hitlerův program z 19. července 1943 zohlednil mimo jiné i eventualitu využití starých důlních děl a skalních komnat. Podmínkou pro zprovoznění krytu ve skále byla kompaktnost horniny, dodržení direktivně daných rozměrů (minimální šířka u země 1,5 m, výška a hloubka 2,3 m) a úprava klenby betonem. Obr. 28

Obr. 11 – interiér kaple sv. Ignáce ve Všemilech

ª

Možnosti využít již vybudovaných tesaných prostorů pro potřeby krytu tehdy využila řada obyvatel Českého Švýcarska. Skalní sklepy byly obvykle součástí areálu usedlosti, čili lehce dostupné a přitom (alespoň z ptačího pohledu) dokonale maskované, opticky srostlé s okolím. O četnosti těchto krytů máme přesnější představu u obce Rynartice, kde se velitelem protivzdušné obrany stal místní kronikář a diletující malíř Ernst Vater. V jeho kronikách zůstal zachován přepis hlášení o umístění a rozměrech jednotlivých krytů v obci. Obr. 29 Srovnáním textu vyhlášky s konkrétní realizací (úpravami) sklepů lze dnes říci, že vůdcovy představy, zformované v citovaném nařízení o skalních krytech, zůstaly pouze nenaplněnou normou. Důvěra obyvatel v tesané prostory byla natolik ovlivněna jejich letitou zkušeností, že nikdo z nich necítil potřebu zpevnit strop sklepa betonovou klenbou. Hypoteticky lze předpokládat, že se úpravy omezily jen na prostor kolem vstupních dveří.

P.S.

V tomto článku bylo několikrát zdůrazněno, že na trvalejší obývání skalních obydlích člověk brzy rezignoval a využíval těchto prostor pro hospodářské účely. Skutečnost je však vždy šťavnatější než suché zobecňující tvrzení. Dovolte mi tedy rozloučit se příběhem jednoho alkoholického ztroskotance. Zámečník Josef Jugel pracoval v Podmoklech na dráze, ale pro svou slabost k pivu o za-

Obr. 10 – Kaple sv. Ignáce ve Všemilech exteriér - 80 -

ª

ª


ª

městnání přišel. Tím začala jeho kariéra lesního dělníka. Když mu roku 1923 zemřela žena, opustil civilizaci a zabydlel se v lese mezi Maxičkami a Dolním Žlebem. K téměř čtyři metry hlubokému převisu si přistavěl prkennou boudu a nový domov vybavil vlastnoručně zhotoveným nábytkem. Přestože bylo Jugelovi v té době již 64 let, nepoustevničil dlouho sám. Již v dalším roce se k němu přistěhovala devětadvacetiletá Berta Tauschová z Heřmanova, kterou 12. 8. 1924 pojal za manželku. Farář z Bělé musel po obřadu zapsat do matriky jako místo pobytu „v lese“. Novomanželé se stali brzy vyhlášenou atrakcí a byli navštěvováni řadou zvědavců, rodinné foto u převisu vyšlo jako pohlednice. Příchozí zásobovali Jugelovy drobnými dárky, potravinami a pivem. Zvýšená frekvence lidí v lese však začala vadit hajnému a tak byl „skalní rodinný experiment“ násilně ukončen. Lesní správa manžele vykázala a jejich domov časem zpustnul. Obr. 30

Obr. 12 - Sklepy v Dolní Chřibské

Obr. 13 - Rynartice, sklep s dvojí podlahovou úrovní – při stěně vyhloubena stružka na odvodnění zadního prostoru do jímky nedaleko vstupu

ª

- 81 -

ª

ª


Obr. 14 – Propojení sklepů u Dolského mlýna (kat. Kaminická Stráň) okénkem

Obr. 15 - Srbská Kamenice, kombinované řešení portálu sklepa

Obr. 16 – Sklep u Dolského mlýna, katastr obce Kamenická Stráň na Děčínsku, prostavění čelní strany upraveného převisu

ª

Obr. 17 – Úprava čelní stěny sklepa ve Filipínkách u České Kamenice

Obr. 18 – Sklep ve stráni v Goldner Ranzen u Hřenska

Obr. 19 – Dostavba čelní stěny sklepa v Rynarticích

- 82 -

ª

ª


Obr. 23 – Vybavení domku hrázného v Jánské

Obr. 20 – Sklep v Srbské Kamenici

Obr. 24 – Police a osvětlovací výklenek ve sklepu u Dolského mlýna

Obr. 21 – Stopy po konstrukci stříšky nad vstupem do sklepa v Jetřichovicích pod Poštolčím kuželem

Obr. 22 – Vodoznačka u sklepa v Srbské Kamenici

ª

ª

Obr. 25 – Sekaná komnata u loveckých chat Na Tokáni u Jetřichovic

- 83 -

ª

ª


Obr. 26 – Zarostlý větrací otvor komnaty Na Tokáni

Obr. 27 – Větrací otvor ve stěně sklepa v Jánské při čp. 54 u České Kamenice

Obr. 28 – Vyhláška o využití štol a skal pro vybudování civilních krytů, 1943

Obr. 29 – Kronika E. Vatera z Rynartic (okr. Děčín), záznam o usedlosti čp.12 u níž byl kryt ve skalním sklepu

ª

Obr. 30 – Skalní obydlí „bezdomoveckého“ manželského páru Jugelových v lese mezi obcemi Maxičky a Žleb na Děčínsku - 84 -

ª

ª


ŽENTOUR –

POZORUHODNÝ ZVÍŘECÍ

ª

„MOTOR“

Radim Urbánek, Česká Třebová, červen 2004 až červen 2005

Sloupový důlní žentour, který má oproti svému středověkému předchůdci řadu výborných zlepšení – viz poznámka 6. Za povšimnutí stojí zmíněný buben tvořený dvěma komolými válci, osazenými proti sobě užšími částmi – ty slouží k zachování poměru hmotnosti obou visících částí řetězů. (Gerstner 1831, list Pferde= Gœpel aus Krussna Hora in Bœhmen, No 13)

Schematický nákres sloupového důlního žentouru z 1. poloviny 16. století. Tažná zvířata jsou zapřažena do ojí C, osazených přímo na hřídeli.A. Její horní rozšířená část tvoří buben B, na který se navíjí a zároveň odvíjí dvě lana, jejichž Úvod vytahovaná a spouštěná břemena vytváTak jako v bádání o architektuře se stále více uplat- řejí vzájemnou protiváhu. (Petráň 1985, ňuje tzv. jedné architektuře, i pro technologické vybavení s. 796, obr. 714) užívané ve vesnickém prostředí, a to i sociálně slabšími vrstvami, by měla platit teze souvislostí vývoje jedné techniky. Nejinak je tomu, budeme-li chtít pochopit vývoj zvířecího „motoru“, známého pod označením žentour. Ten je nyní vesnickému prostředí přisuzován za vlastní, přestože z něj nepochází. Zkusme stručně shrnout alespoň nejdůležitější skutečnosti týkající se tohoto zařízení. Žentour na zvířecí pohon spadá v českých zemích nejméně do 12.–13. století.1 Toto zařízení znali pravděpodobně lidé již v pravěku, ale teprve hlubinné dolování ve středověku si vyžádalo jeho větší využívání a rozšíření.2 Např. v Kutné Hoře je žentour k čerpání vody z dolů doložen na začátku 14. století.3 Nejstarší žentoury se nejspíš vyvinuly z jednoduchých stávků se svislým hřídelem.4 Velký důlní žentour se nazýval též trejv či trejb. Doložen je např. z Jáchymova (byť až z 1. poloviny 16. století).5 O tom, že žentour s některými technickými zlepšeními nacházel v těžební činnosti své uplatnění ještě dlouho v novověku svědčí skutečnost, že toto zařízení roku 1798 navrhl pro důl v Krušné(?) Hoře významný český fyzik a technik, univerzitní profesor František Josef Gerstner, autor projektu koněspřežné železnice z Českých Budějovic do Lince.6 1. Nový 1974, s. 74 2. Nový 1974, s. 215 3. Nový 1974, s. 223 4. Např. Gerstner 1831, svislý vrátek na listu Rader an der Welle, No 2. 5. Nový 1974, s. 225 6. Gerstner 1831, list Pferde= Gœpel aus Krussna Hora in Bœhmen, No 13 (viz obrazová příloha). Zdůrazněme, že v tomto případě se jedná o velmi dobře navržený stroj využívající několika důmyslných prvků. Např. vzhledem k tomu, že lano nahrazoval plochý řetěz, regulovala chod obou řetězů zařízení zajišťující jejich přesné dosednutí do navíjecího bubnu opatřeného drážkami. Vlastní buben neměl válcový tvar, ale jednalo se o dva komolé válce osazené proti sobě užšími částmi. Konstruktéra k volbě tohoto tvaru vedla skutečnost, že potřeboval kvůli zachování poměru hmotnosti obou visících částí řetězů, aby se spouštěný řetěz odvíjel zpočátku rychle (tedy z širší kónické části) a naopak vytahovaný navíjel pomaleji.

ª

- 85 -

ª

ª


Důlní a zemědělské žentoury spojuje skutečnost, že oba pohání zvířecí síla, která se pomocí převodových mechanismů mění na otáčivý pohyb soustředěný do jedné hřídele. Naopak další využití výsledné síly spočívá u důlního žentouru v navíjení a odvíjení provazu k vytahování a spouštění vaků a nádob v šachtě a u žentouru zemědělského v předávání otáčivé síly – obvykle pomocí řemenic a plochých řemenů – dalším (zemědělským) strojům. Zemědělské žentoury se v minulosti užívaly nejen v zemědělství, kde sloužily zejména k pohonu mlátičky, řezačky a šrotovníku,7 ale k mnohem širšímu využití zejména v průmyslové malovýrobě. Uvést můžeme pohon vodních mlýnů,8 cukrovarnických strojů,9 stoupy na drcení kostí a kůry,10 panského mlýna, odstředivek a máselnic, soustruhu a pily koláře, strojů v truhlářské a bednářské dílně, krouhaček brambor v selských škrobárnách, kráječky k sušárně čekanky, vodních čerpadel včetně čerpadel k malým vodárnám, čerpacího kola na plavení hlíny v šamotárně či plátenických mandlů11.

Na výřezu kresby J. Venuta Schwefel und Vitriol-Fabrique zu Lukavitz Chrudimer Kreises z roku 1796 vidíme typický přístřešek pro žentour krytý polygonální střechou. (Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě, skicák Jana Venuta, přír. č. 308/ 2001)

Zajímavá zmínka o žentouru souvisí s novinkou ve výrobě velkých kusů střelných zbraní na konci 14. století, kdy se již začíná využívat metoda vrtání hlavní, což se provádělo tzv. nebozezem poháněným žentourem.12 Do vesnického prostředí proniká žentour postupně a až mnohem později, což souvisí s faktem, že žentoury se v zemědělské výrobě začínají užívat až poté, kdy se v ní uplatňují také zemědělské stroje vyžadující otáčivý pohyb (zmíněná mlátička, řezačka a šrotovník), což můžeme zjednodušeně vymezit 1. čtvrtinou 19. století. Ovšem až do poloviny 19. století se jednalo spíše o ojedinělé případy. „Zlatá doba“ žentourů ve vesnickém prostředí spadá do poslední třetiny 19. století. Od konce 19. století je však již začínají vytlačovat nejprve spalovací a později také elektrické motory. Uveďme alespoň několik firem, které se v českých zemích zabývaly výrobou kovových žentourů: Josef Kloub v Domažlicích, Wichterle a

Ležatý litinový žentour u domu čp. 50 v Herborticích, okr. UO. Tento typ se zakrytým hlavním kolem se označoval jako bezpečnostní. (Foto Radim Urbánek, 1998)

7. Např. Štěpán 1987, s. 40 nebo Štěpán – Vařeka 1991, s. 158. 8. Štěpán – Křivanová 2000, s. 15 9. Štěpán 1990, s. 18 10. Štěpán 1990, s. 18 11. Informace o těchto zařízeních poskytl Luděk Štěpán. Kromě strojů v bednářské dílně jmenovaná zařízení uvedena v Štěpán – Vařeka 1991, s. 190. Použití žentourů k pohonu malých vodáren dokládají i články v historické hospodářské literatuře, např. anonym 1899, s. 455-456. 12. kolektiv 1985, s. 743 13. Lír 1992, s. 7 14. Jednotlivé části členění sestavil autor na základě literatury (Brockhaus 1884, Godea – Rai 1995, kolektiv 1908, kolektiv 1984, Nový 1974, Štěpán 1987, Štěpán – Vařeka 1991, Vondruška 1989), továrních prospektů a vlastních průzkumů z let 1993-2003 z Čech, Moravy, Rumunska a Podkarpatské Rusi a s přihlédnutím k několika stavebním plánům z konce 19. a začátku 20. století (archiv SÚ Červená Voda, archiv ObÚ Kunvald, archiv ObÚ Němčice).

ª

- 86 -

ª

ª


Ležatý litinový žentour v Šumici, jud. Caraş Severin, Rumunsko. Jelikož je vykopaný a jedná se starší typ bez bezpečnostních krytů, je jeho funkce převodů do rychla zřejmá. Oje se osazovaly do profilovaných částí u středu velkého ozubeného kola a na jeho obvodu. (Foto Radim Urbánek, 1998)

ª

Dřevěný sloupový žentour v Týništi u Jaroslavi (okr. PU). Stanová střecha kryje otočnou hřídel s ojí. Těsně pod střechou vidíme velké vodorovně osazené paleční kolo, od kterého vede do stodoly kovová hřídel (transmise). Masivnější kulatina osazená mezi stodolou a dřevěným pilířem sloužila k ukotvení horního konce hřídele. (Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě, fotografická sbírka, foto Karel Krátký, začátek 20. století)

Kovařík v Prostějově13, A. Reissenzahn v Bubnech u Prahy, Ed. Kokora a M. Waldmann v Přerově nebo Borrosch a Weiss v Praze. V základním členění patří žentoury do dvou skupin:14 1/ pákové 2/ šlapací Nejrozšířenější pákové žentoury lze rozlišovat dvěma způsoby: A) dle osazení hřídele a) žentour ležatý – v zemi jej ukotvoval dřevěný nebo kovový kříž, hřídel byla zapuštěna v kanálku v zemi a zvíře pohánějící žentour se pohybovalo nad ní b) žentour sloupový (též stojatý) – základem byla svislá hřídel, na níž se napojovala oj (popř. až 4 oje), na horním konci hřídele bylo dle způsobu přenosu pohybové energie buď osazeno ozubené kolo, do kterého zapadal pastorek a od něhož vedla delší vodorovná hřídel ukončená na opačné straně řemenicí, nebo byla řemenice osazena přímo na horním konci hřídele a poháněnému stroji či transmisní hřídeli energii přenášel plochý řemen. Vodorovná hřídel či řemen se tedy nacházely tak vysoko, aby zvíře pohánějící žentour mohlo chodit pod ní. Dřevěné zemědělské stojaté žentoury vyráběly sekerníci. Úlohu zmíněného ozubeného kola na kratší hřídeli zde samozřejmě zastávalo kolo paleční, jaké známe z obyčejných mlýnských složení, a pastorek měl podobu dřevěné kladnice.

15. 16.

17.

ª

Např. stavební plán s názvem Nákres na vystavění a rozšíření vyhořelých součástí usedlosti čís. pop. 13 v Němčicích panu Františku Čáslavkovi tamtéž náležející. Litomyšl v prosinci 1891. Schváleno 25.3.1892. Výřez půdorysu žentouru. (archiv ObÚ Němčice) Coby příklad uveďme následující: Plan zur einer Scheuer, Rossgang für Herrn Josef Bauer Haus up. Grundbezitzer Nro 141 in Mähr. Rothwasser. Grulich im Jänuer 95 (tedy roku 1895). Schváleno 30.4.1896.; Plan einer neuen Fruchtscheuer des Franz Blümel Nr 122 in Rothwasser. Rothwasser im August 1896. Schváleno 1.4.1898.; Plan zur Erbaunung einer Krucht-Scheuer für Herrn Justin Radda Hausbesitzer und Färbermeister Nro (pro čp. je vynecháno místo, ale č. není uvedeno) in Mähr. Rothwasser. Rothwasser im August 1896. Schváleno 1.4.1898.; Plan zur Erbaunung einer Fruchtscheuer auf die Parzelle wo die alte steht samt Hofmauer dem Herrn Johann Dimt Öekonom und Realitäten = Besitzer in d. Gemeinde Mährisch Rothwasser Nro. 133. Schváleno 5.5.1900. (všechny – archiv SÚ Červená Voda); Nákres na přestavbu stodoly pro pana Aloise Bubna rolnika v Končinách Kunvaldských č.p. 276. Rokytnice v březnu 1924. (archiv ObÚ Kunvald) Štěpán – Křivanová 2000, s. 112. Plán žentourového mlýna v Tachlovicích z konce 17. století. - 87 -

ª

ª


B) dle typu pastorku (též předlohy) a) pastorek kotoučový b) pastorek s kónickým ozubením c) pastorek s čelním ozubením d) pastorek obousměrný (též univerzální) C) členění dle způsobu osazení v terénu: a) pevně osazené aa) u objektu (stodola, mlýn, atd.) bez zastřešení ab) u objektu se zastřešením15 ac) v interiéru objektu (stodola16, mlýn17) b) mobilní – instalované na vozících18 Mnohem méně rozšířené oproti pákovým až poměrně neobvyklé byly žentoury šlapací. Známe je ve třech variantách. Skříňový žentour má podobu pásu z tyčoviny, napnutého na dvou válcích. Po pásu se pohybuje upoutané zvíře. Pohyb přenáší z jednoho z válců prostřednictvím pastorku hřídel s řemenicí. Další dvě varianty v našich zemích snad ještě méně užívané představují žentoury kruhový a válcový. Kruhový žentour tvoří mírně šikmo osazená kruhová deska upevněná ke „svislé“ hřídeli. Spodní strana desky je opatřená palcí (v podstatě se jedná o horizontálně osazené paleční kolo), které zapadají do pastorku na vodorovné hřídeli. Zvíře je upoutané a nepochybuje se z místa, ale pohybem noh roztáčí kruhovou desku. Druhou možností je osazení samostatného palečního kola na „svislé“ hřídeli. Druhá varianta – válcový žentour – je jediným zařízením tohoto druhu, které je záměrně konstruované pro využití lidské síly. Jeho základem byl dutý dřevěný válec osazený na hřídeli, na níž navazují převody tvořené palečným kolem a kladnicí.19 Položíme-li si závěrem otázku o hodnotě

Zařízení na snímku není litinový sloupový žentour, ale sloupek s řemenicí k ležatému žentouru z předchozího snímku. Přenos energie k němu zajišťuje od žentouru v zemí položená hřídel. (Foto Radim Urbánek, 1998) žentourů a smyslu jejich případné ochrany, odpověď bude jednoznačná. Jejich hodnota je neopominutelná, neboť ve vývoji pohonných jednotek v prostředí českého venkova měly, sice po krátké období, ovšem nezastupitelnou roli. Potřeba jejich ochrany vyplývá ještě z druhého důvodu. Přestože se jedná o důležitý článek ve vývoji pohonu, v terénu jich najdeme již jen poskrovnu, a tak bychom se měli snažit zachovat alespoň několik reprezentantů. Literatura:

anonym: Paškova žentourová čerpadla, Značně schematická kresba sloupového žentouru, která Hospodářský list, roč. 25, 1899(?). je však velmi dobře názorná pro pochopení jeho funkce.s přenosem pohybové energie nad hlavou zvířete zajišťují- Agricola, Georgie: De re metallica libri XII., Bazilej cího pohon. (Jahn-Pokorný 1870, s. 257, obr. 150) 1556, ale také Agricola, Georgie: Bergwerksbuch,

18. 19.

ª

Brockhaus 1884, s. 196, též Vondruška 1989, s. 208 Godea – Rai 1995. Odkazy na konkrétní stránky v tomto případě nejsou na místě, jelikož tato monografie se zabývá mlýny s žentourovým pohonem v Maďarsku, Rumunsku a Srbsku, přičemž se téměř výhradně jedná o žentoury dřevěné sloupové a kruhové a v jednom případě jde o žentour válcový. - 88 -

ª

ª


Bazilej 1626. Bortíš, A.: Seznam a ceny hospodářského nádobí a mašin, Praha 1854. Brockhaus, L. A.: Brockhaus´ Conversations Lexikon. Allgemeine deutsche Real-Encyklopädie. Achter Band, Leipzig 1884. Dietze, J.: Ležatý bezpečnostní žentour. Hospodářský list, roč. 19, s. 21. Ebel, M. – Škabrada, J.: Původní plánová dokumentace lidové architektury (skripta), Praha 1996. Feldhaus, F. M.: Die Maschine im Leben der Völker. Ein Überblick von der Urzeit bis zur Renaissance, BaselStuttgart 1954. von Gerstner, F. A. R.: Kupfertafeln zum Handbuche der Mechanik, I.-III. Band, Prag 1831, Prag 1832, Wien 1834. Godea, I. – Rai, C.: Moara cu manej, Bucureşti 1995. Holtz, A. – Wittsack, P.: Uhland´s Handbuch für den praktischen Maschinenkonstrukteur, V. Band – Motoren – Göpel und Windmotoren, Wasserräder und Turbinen, Verbrennungsmotoren, Berlin, nedatováno. Holub, J. – Lyer, S.: Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím, Praha 1978. Hřídel, M.: Historie zemědělské malovýroby na Písecku (1), Písek 1983. Jahn, J. V. – Pokorný, M.: Kronika práce, osvěty a vynálezův, díl třetí. Dobývání surovin z nitra země, z povrchu a z vody. Praha 1870. Jílek, F. – Kuba, J. – Jílková, J.: Světové vynálezy v datech, Praha 1980. kolektiv: Ottův slovník naučný, díl. 27., Praha 1908. kolektiv: Technický slovník naučný, díl XV., Praha 1939. kolektiv: Studie o technice v českých zemích 1800-1918, díl I., in: Sborník Národního technického muzea v Praze č. 20, Praha 1983 kolektiv: Studie o technice v českých zemích 1800-1918, díl

ª

II., in: Sborník Národního technického muzea v Praze č. 20, Praha 1984 kolektiv (red. Petráň, J.): Dějiny hmotné kultury, díl I., část 2., Praha 1985. Labahn, Th.: Bericht über landwirtschaftliche Maschinen und Ackergeräthe, welche sich in dem Industrie Ausstellung – Gebäude zu London befanden, Greisswald 1852. Lilley, S.: Stroje a lidé v dějinách. Historie nástrojů a strojů ve vztahu ke společenskému pokroku, Praha 1973. Lír, F.: Od žentouru k traktoru, Praha 1992. Nový, L. a kol.: Dějiny techniky v Československu [do konce 18. století], Praha 1974. Poda, Mikuláš – Delius, Krištof Traugott: Akademische Vorlesungen über die zu Schemnitz neu errichteten Pferdegöpel, Banská Štiavnica 1773. Štěpán, L.: Chalupy, zemědělské a technické stavby lidu na Chrudimsku, Pardubice 1987. Štěpán, L. – Vařeka, J.: Klíč od domova. Lidové stavby východních Čech, Hradec Králové 1991. Štěpán, L.: Lidové stavitelství ve stavebních plánech a mapách východočeských archívů I. (Technické a společenské stavby), Pardubice – Ústí nad Labem 1990. Štěpán, L. – Křivanová, M.: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách, Praha 2000. Šustek, F.: Dřevěné žentoury v Oderských horách, in: Slezský sborník, č. 3, 1948. Urbánek, R.: Tradiční energie aneb Motory našich předků, Zpravodaj ČSOP v okr. Ústí nad Orlicí, roč. XIX, č. 2, 2002. Vondruška, V.: Slovník starého zemědělského nářadí, I. díl. Na pomoc muzejní práci, Roztoky u Prahy 1989. Vondruška, V.: Staré zemědělské stroje /do r. 1914/ I., Muzejní a vlastivědná práce, roč. 23, 1985. Zimmermann, K.: První žentour z r. 1877. Venkov č. 195, 1924.

Kruhový žentour tvoří šikmo kruhová deska upevněná ke „svislému“ hřídeli. Člověk (žentour ovšem může pohánět i zvíře, které je upoutané) pouze pohybem nohama roztáčí kruhovou desku. Na její spodní straně jsou palce, které zapadají do pastorku (kladnice) na vodorovné hřídeli. (Godea – Rai 1995, s. 18, obr. 2)

ª

- 89 -

ª

ª


Základem válcového žentouru je dutý dřevěný válec (v řezu situován nad měřítkem) osazený na hřídeli, na který navazují převody tvořené palečním kolem a kladnicí. (Godea – Rai 1995, s. 19, obr. 3)

Stavební plán stodoly z Končin u Kunvaldu (okr. UO) z roku 1924. V půdorysu přízemí stodoly vidíme vyznačený žentour (pravděpodobně se jedná o žentour ležatý), u kterého projektant nakreslil i váhy s dvěma rozporkami (zápřah pro dvě zvířata). Není bez zajímavosti, že autor použil nepříliš používané české označení „žentourová chodba“. (ObÚ Kunvald, Nákres na přestavbu stodoly pro pana Aloise Bubna rolnika v Končinách Kunvaldských č.p. 276)

Stavební plán přístřešku žentouru v Němčicích (okr. UO) z roku 1891. Přístřešek byl projektován pro ležatý žentour, jak můžeme usuzovat podle nevelkého ozubeného kola zachyceného v tomto půdorysu. (ObÚ Němčice, plán s názvem Nákres na vystavění a rozšíření vyhořelých součástí usedlosti čís. pop. 13 v Němčicích panu Františku Čáslavkovi tamtéž náležející)

ª

- 90 -

ª

ª


ª

Půdorys a řez (označení Ansicht uvedeno nepřesně) na stavebním plánu stodoly v Červené Vodě (okr. UO) z roku 1896. V půdorysu uvedený nápis „Dreschboden unter Rossgang“ můžeme přeložit jako „Mlat, dole žentourová chodba“, tedy prostor, kde chodí zvíře pohánějící žentour. Typ žentouru nelze odvodit, ale v řezu vidíme řemenici (nepochybně osazenou na hřídeli žentouru), od níž vede plochý(?) řemen na řemenici v patře, která pomocí (krátké?) transmise přenáší pohyb přes další řemen až k mlátičce. (SÚ Červená Voda, Plan einer neuen Fruchtscheuer des Franz Blümel Nr 122 in Rothwasser. Rothwasser im August 1896)

ª

- 91 -

ª

ª


ª

- 92 -

ª

ª


ª

Stavební plán z Červené Vody (okr. UO), r. 1896. Výřez pohledu. Zařadit s mírným překrytím k předchozímu plánu.

Stavební plán z Němčic (okr. UO) z roku 1891. Řez a půdorys vazby dokládají zajímavý krov polygonální střechy přístřešku pro žentour. Jedná se o vaznicovou soustavu s podepřením krokví systémem šesti vazeb s ležatými stolicemi, které jsou půdorysně propojeny do šestiúhelníku. Soustava je navíc vyztužena centrální štenýřem, vynášejícím čtyři plné krokve ve vrcholu krovu. (ObÚ Němčice, plán s názvem Nákres na vystavění a rozšíření vyhořelých součástí usedlosti čís. pop. 13 v Němčicích panu Františku Čáslavkovi tamtéž náležející)

ª

- 93 -

ª

ª


MALOÚPSKÝ

SENÍKOVÝ VIKÝŘ

Ing. arch. Vladimíra Paterová, Národní památkový ústav v Pardubicích prohlášeno v roce 1988,

Maloúpský seníkový vikýř se vyskytuje pouze v několika horských lokalitách ve východních Krkonoších. Jedná se o stavebně ojedinělý prvek ve střeše objektu, o nejstarší typ seníkového vikýře v Krkonoších. Vikýř má většinou obdélníkový tvar, jeho boky jsou zvalbeny nebo tvoří elegantní křivku krytou původně štípaným šindelem, později eternitovými šablonami, lepenkou nebo plechem. Sloužil k ukládání sena do střešního prostoru horské jednotné usedlosti. Do dnešní doby se tento ojedinělý prvek dochoval

Horní Malá Úpa čp.46 Horní Malá Úpa - čp. 46- vznik kolem roku 1850, navržen na zápis do Ústředního seznamu kulturních památek, zatím neprohlášeno,zvalbený vikýř krytý plechem, prkenný štít, nejvýše položený objekt - čp. 84 –Rennerovy boudy, autentický stav s malým seníkovým vikýřem, prohlášení v roce 2003 Dolní Maršov čp.1 pouze na 17 objektech lokalitách Šímovy chalupy, Dolní Malá Úpa, Horní Malá Úpa a Dolní Maršov. Většina objektů byla navržena na zápis do Ústředního seznamu kulturních památek, objekty byly v převážné většině prohlášeny za kulturní památku. Dolní Malá Úpa: - čp. 49 na Hofferově stráni, vznik kolem roku 1850, hist. foto z roku 1996 dokládá stav před přestavbou v roce 2002. Původně zvalbený seníkový vikýř krytý lepenkou byl přestavěn do podoby velkého seníkového vikýře v roce 2002. Objekt byl navržen na zápis již v roce 1996 - čp. 66 – prohlášeno v roce 2003, vznik kolem roku 1850 s malým zvalbeným obytným vikýřem, dřevník - čp. 71 –, vznik kolem roku 1850, u kostela a hřbitova, zvalbeným seníkový vikýř krytý lepenkou, přední část vyskládaná z dřevěného šindele, prohlášeno v roce 2003 - čp. 75-s mladší podobou zvalbeného seníkového vikýře krytou eternitem - čp. 109- autentický stav, zvalbený seníkový vikýř krytý eternitem, přední část pokryta štípaných šindelem, tesařsky profilované prvky na zápraží, autentický štít nad obytnou částí,

ª

Dolní Maršov - čp. 9 – prohlášeno v roce 1987, jeden z nejstarších autenticky dochovaných domů ve východních Krkonoších, dle někdejší majitelky paní Marie Šimkové vznikl kolem roku 1750, s maloúpským seníkovým vikýřem, svisle bedněným dřevníkem, sýpkami na půdě, zbytky černé kuchyně, výjimečný je výskyt maloúpského seníkového vikýře mimo horskou oblast východních Krkonoš. Šímovy chalupy -čp. 31- nejstarší typ maloúpského seníkového

Dolní Maršov čp.1

- 94 -

ª

ª


ª

Dolní Malá Úpa čp.1, starý vikýř

Dolní Malá Úpa čp.1, původní stav vikýře krytý plechovými tabulemi, přední čelo vikýře je kryt dřevěným šindelem Šímovy chalupy byly v roce 2004 MK ČR prohlášeny za vesnickou památkovou zónu. Jedná se o naprosto unikátní urbanistický soubor devíti chalup, z nichž téměř každá je představitelkou různého vývojového typu krkonošské chalupy. V lokalitě dodnes není zaveden elektrický proud, takže i díky této skutečnosti a díky velmi špatné dostupnosti lokality jsou objekty zachovány téměř v autentické podobě. Největší obdiv však patří jejich vlastníkům, chalupářům, kteří tyto krkonošské skvosty zachránili a uchovali. Všechny objekty na Šímových chalupách byly v roce 2004 prohlášeny za kulturní památky. Co o nich píše ve Veselém výletě ze zimy 1999 RnDr.Pavel Klimeš: Podle staré legendy přišli do Malé Úpy po roce 1566 spolu s holzknechty neboli dřevařskými pacholky tři bratři Kirchschlagerové i se svými rodinami. Jeden se jmenoval Anton, druhý Nikolaje a třetí Šimon. V divokém horském pralese dostali od císařského lesmistra přidělené mýto, kde začali kácet a přibližovat k řece dřevo pro potřeby stříbrných dolů v Kutné Hoře.Brzy na vykácených

Šímovy Chalupy čp.1

Dolní Malá Úpa čp.1, nový vikýř

Dolní Malá Úpa čp.1, vikýř

ª

- 95 -

ª

ª


pasekách, tak jako v jiných krkonošských lokalitách, dřevaři založili louky a postavili si trvalá obydlí. Tak prý na úbočí Jelení hory založil Anton Tonovy domky, Nikolaje Niklův vrch a Šimon Šímovy chalupy… Niklův vrch a Šímovy chalupy se téměř v nezměněné podobě zachovaly dodnes a patří k nejtypičtějším a nejhezčím lučním enklávám nejen v Malé Úpě, ale i celých Krkonoších. Jen těžko si dnes dovedeme představit, že odtud děti denně chodily do školy vedle maloúpského kostela a v neděli na bohoslužbu. Ani hospodaření tu nebylo jednoduché. Chudá půda a chladné klima nutilo hospodáře využít každé stéblo trávy, které tu vyrostlo. Proto sklízeli seno nejen na svých loukách, ale i na lesních pasekách. Nejodlehlejším a nejchudším místem zůstaly Šímovy chalupy. Památkou na těžké začátky osadníků jsou mohutné,až dva metry vysoké agrární valy a terasy, v nichž je uloženo mnoho tun kamení vykopaného při zakládání a obdělávání luk. Za starých časů tu celoročně chovali nejméně dvacet kusů hovězího dobytka. Po roce 1945, když odtud museli odejít potomci zakladatelů, se na loukách přestalo intenzívně hospodařit a ty začaly planět. Květnaté druhy rostlin vytlačily málo výživné trávy, především metlice smilka tuhá-vlčina. Za čtvrt století bez hnojení byly zdejší louky tak chudé, že provedený pokus s chovem ovcí skončil fiaskem. Při letní pastvě na „dietních“ loukách Šímovek ovce ztratily tolik váhy, že je museli hospodáři poslat do ovčí ozdravovny.

nila především podle způsobů ukládání sena na půdu. Nejstarší a nejcennější krov má chalupa čp. 31 s ladně zvlněným maloúpským seníkovým vikýřem. Stojí úplně dole. Ostatní domy s mladší střešní konstrukcí mají půdu zvětšenou o velký seníkový vikýř… Úryvek z časopisu Veselý výlet byl použitý se svolením RnDr. Pavla Klimeše

Šímovy chalupy jsou unikátním souborem původní krkonošské architektury. Nemáme takové místo, kde by se zachovaly na jedné louce všechny vývojové typy zdejších staveb. Roubené chalupy třídíme podle provedené střešní konstrukce, která se během posledních staletí mě-

ª

- 96 -

ª

ª


MOŽNOST

ª

ZÁSKÁNÍ PRACOVNÍ SÍLY NA OBNOVU PAMÁTKOVÝCH OBJEKTŮ

Mgr. Josef Samec, Úřad práce, [email protected] Vážení kolegové, dovolte, abych poněkud přeskočil do praktické práce památkářů , a to pohledem na možnosti jak získat levnou pracovní sílu pro údržbu památkových objektů a zejména jejich okolí. Mnohé práce lze totiž zajistit prostřednictvím uchazečů o zaměstnání, evidovaných u úřadů práce. Je možno využít možnosti zřizovat veřejně prospěšné práce a společensky účelná pracovní místa podle § 112 a § 113 zákona č. 435/ 2004Sb., o zaměstnanosti. Veřejně prospěšné práce jsou cestou, jak zlepšit zejména okolí a nádvorní prostory památkových objektů. Neobejdeme se při nich bez spolupráce s obcemi Veřejně prospěšnými pracemi se rozumí časově omezené pracovní příležitosti spočívající zejména v údržbě veřejných prostranství, úklidu a údržbě veřejných budov a komunikací nebo jiných obdobných činnostech ve prospěch obcí nebo ve prospěch státních nebo jiných obecně prospěšných institucí, které vytváří zaměstnavatel nejdéle na 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců, a to i opakovaně, k pracovnímu umístění uchazečů o zaměstnání. Pracovní příležitosti jsou vytvářeny na základě dohody s úřadem práce, který na ně může zaměstnavateli poskytnout příspěvek.

ª

Příspěvek lze poskytnout až do výše skutečně vyplacených mzdových nákladů na zaměstnance umístěného na tyto práce, včetně pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, které zaměstnavatel za sebe odvedl z vyměřovacího základu tohoto zaměstnance. Společensky účelná pracovní místa jsou použitelná i pro provádění odborných prací a může je zřizovat například fyzická či právnická osoba, která provádí obnovu kulturní památky. Společensky účelnými pracovními místy se rozumí pracovní místa, která zaměstnavatel zřizuje nebo vyhrazuje na základě dohody s úřadem práce a obsazuje je uchazeči o zaměstnání, kterým nelze zajistit pracovní uplatnění jiným způsobem. Společensky účelným pracovním místem je i pracovní místo, které zřídil po dohodě s úřadem práce uchazeč o zaměstnání za účelem výkonu samostatné výdělečné činnosti. Na společensky účelná pracovní místa může úřad práce poskytnout příspěvek. Tyto dva paragrafy zákona umožňují výrazně zlevnit některé, zejména manuální, práce a jsem přesvědčen, že ve spolupráci s úřady práce, které rády poskytnou podrobnější informace a obcemi se vždy podaří najít mezi nezaměstnanými vhodné pracovníky.

- 97 -

ª

ª


OPALICKO Charakteristika území Navržená krajinná památková zóna Opalicko zaujímá prostor mezi obcemi Dolní Třebonín a Kamenný Újezd, který je ze západní strany vymezen tokem řeky Vltavy. Pohledovou krajinnou dominantou je na jižní straně Věncová hora (651 m), v panoramatických pohledech se uplatňuje i masiv Blanského lesa s horou Kleť (1084 m). Zájmové území zahrnuje obce a osady Čertyně, Chlumec, Krnín, Opalice, Radostice, Rančice a Záluží. Geologie Kroclovská pahorkatina zaujímá severozápadní část Kaplické brázdy. Pahorkatina je prořezaná hlubokým údolím řeky Vltavy, složená z pruhů ortorul, pararul a granulitů, s ostrůvky neogenních usazenin. Do plochého povrchu pahorkatiny je zaříznuto hluboké údolí Vltavy se zaklesnutými meandry a zbytky akumulačních teras. Vegetační poměry V daném území jsou zastoupeny dva vegetační stupně. V oblasti pahorkatin a vrchovin v nadmořské výšce 300-500 m se jedná o stupeň dubovo-bukový, s průměrnou roční teplotou 7,5 °C. V dřevinné skladbě přírodních lesů převládá buk nad dubem zimním. Na méně členitém terénu převládá orná půda (obiloviny), v ovocných sadech se pěstují jabloně, třešně a slivoně. Na členitějším reliéfu se zachovaly i rozsáhlé lesní komplexy s velmi rozmanitou dřevinnou sklad-

ª

bou od přirozených smíšených listnatých lesů až po borové a smrkové monokultury. V území se rovněž vyskytuje bukový vegetační stupeň, a to v oblasti vrchovin a hornatin v nadmořské výšce 400-700 m, s průměrnou roční teplotou 7°C. Optimální dřevinou je buk, v přírodních lesích se sporadicky uplatňují javor klen, javor mléč, lípy a jilmy, z jehličnanů jedle. V současné době převažuje zemědělská půda (obiloviny, brambory), významnější podíl mají louky a pastviny. Ovocné stromy jsou pěstovány zpravidla v zahradách, v sídlech. V lesních porostech převládají smrkové monokultury.

- 98 -

ª

ª

ª


- 99 -

ª

ª

Historické hospodářské stavby venkova, realita a perspektivy

Recommend Documents