Panslavismus realita a fikce

Slovania: téma aktuálna (Zborník príspevkov z vedeckej konferencie Forum Slavica 2009 v Nitre)

Panslavismus – realita a fikce Radomír Vlček

Abstrakt: Panslavismus byl souborem idejí hledajících, prosazujících a obhajujících politickou, náboženskou a kulturně civilizační jednotu slovanských národů. Byl bezprostředně spjat se širší slovanskou vzájemností, oproti ní však měl zřejmější a konkrétnější cíl – všeslovanskou jednotu. Termín panslavismus byl ovšem v minulosti se slovanskou vzájemností zaměňován, za panslavismus se občas označovaly i projevy slovanského sbližování, ve kterém o všeslovanskou jednotu ani zdaleka nešlo. V tomto smyslu je jednalo o fikci tvořící protipól panslovanské reality, úsilí o sblížení a sjednocení slovanských národů. V politickém smyslu o skutečnou jednotu usilovali pouze ruští panslavisté, v prostředí malých slovanských národů se většinou jednalo o ojedinělé výkřiky snažící se podpořit formující se národní identitu. V současnosti je někdy jeho obsah zkreslován, bagatelizován či naopak přeceňován a do jisté míry i zneužíván k propagandistickým či politickým cílům. Klíčové slova: panslavismus, slovanství, národní vědomí, národní identita, slovanské národy.

K odpovědi na otázku, zda se v případě panslavismu jednalo o realitu či fikci (nebo o fikci a realitu), je třeba se nejprve zastavit u způsobu interpretace a chápání obsahu termínu panslavismus. Výraz panslavismus, původně chápaný jako synonymum k všeslovanství a slovanské vzájemnosti, se v průběhu 19. století přeměnil ve výraznou politickou záležitost. Nejen, že se v jeho obsahu skrýval jistý politický rozměr, ale také, a to především, se politickou záležitostí stal samotný jeho výraz. Skutečný obsah panslavismu se dokonce často odsouval stranou, primární se stával termín sám o sobě („an sich“). A to jak v případě obhajoby širšího slovanství, tak jeho kritiky. Zpolitizování pojmu panslavismus způsobila skutečnost, že se panslavismus snažil od samotného svého počátku hrát roli výrazné opory národně identifikačního procesu slovanských národů. A nejen, že se snažil, ale také tuto roli skutečně sehrával. Slované jej totiž zakomponovali jako zřetelnou oporu do svého formujícího se národního vědomí a s ním bezprostředně spjaté ideologie. Vlastně z něj udělali svébytnou nacionalistickou ideologii, která, stejně jako ostatní jemu podobné ideologie, byla vůči jiným národ obhajujícím ideologiím krajně netolerantní až nesmiřitelná. Slované ovšem nepředpokládali, že by panslavismus působil samostatně. Měl být součástí jejich nacionalismu vztaženého ke konkrétnímu slovanskému národu. Měl být jeho oporou, berličkou, kterou by mohli hrozit, nedařilo-li by se jim najít © Slavica, o.z., Nitra


dostatečné argumenty pro prosazení svých národnostních požadavků a kterou by mohli současně odkazovat na širší souvislostí. Zejména toto druhé často a rádi s použitím termínu panslavismus činili. Souběžně s tím, do značné míry aktivitou odpůrců panslavismu, se panslavismus skutečně „propracoval“ k vlastnímu životu. Začal plnil roli specifické ideologie zdánlivě, ale, jak uvidíme dále, do jisté míry i ve skutečnosti, bezprostředně ovlivňující národní vědomí nejen slovanských národů ale i jejich odpůrců. Jako ideologie byl v těchto intencích jeho obhájci i jeho protivníky, v pozitivním i negativním smyslu, využíván a dokonce, jako ostatně většina nacionalistických ideologií, i zneužíván. Panslavismus se zrodil v prostředí slovanských národů Habsburské monarchie, a to v době, kdy souběžně s přerůstáním lokálního patriotismu do širší etnické identity rostla snaha definovat zvláštnosti slovanských národů opřením se o širší souvislosti, které byly nacházeny v kontextu slovanské spřízněnosti. Jednalo se o 18. století.1 Slovanská etnika Habsburské monarchie v té době žila v multinacionálním celku, jehož dominantní vládnoucí skupiny (především německá a uherská) zviditelňování malých slovanských etnik bránily. Obávaly se, že by to mohlo přerůst do politicky destrukčních cílů destabilizujících jejich monarchii. A to v době, kdy monarchistický jazykový, správní a politický centralismus (nejvýrazněji se projevující za císařovny Marie Terezie [1740-1780] a jejího syna Josefa II. [1780-1790]) byl veden snahou posílit habsburské postavení mezi evropskými velmocemi.2 Intelektuální elita slovanských národů, která stála v čele národně identifikačního procesu, se chytala všech opor, které by její úsilí „rozhýbat“ národní identifikaci, podpořily. Dokázala např. využít vlivu romantismu 18. století a jím inspirovanou celoevropsky módní záležitost - zajímat se o neznámé či málo známé krajiny a hledat v nich podněty pro šťastnější a klidnější život. Německý filozof Johann Gottfried Herder (1744-1803) je patrně nejznámější z osobností, které se z těchto důvodů o slovanské národy zajímaly. Jejich zájem vedl k idealizaci, z níž pak zformulovali slovanští intelektuálové panslovanské vize opírající se o iluze typu slovanské holubičí povahy.3

1

Srov. Černý, Václav. Vývoj a zločiny panslavismu. Praha, b.d., s. 7-15. Srov. Šmerda, Milan. Integrační snahy v habsburské monarchii v době formování novodobých národů. In: Slovanské historické studie 12, Praha 1979, s. 133-162. 3 Srov. Sundhauβen, Holm. Der Eunfluβ der Herderschen Ideen auf die Nationalbildung bei den Völkern der Habsburger Monarchie. München 1973, s. 41-43. 2

© Slavica, o.z., Nitra


Druhou oporu, a to ve formě napodobení, ale i negativního vymezení, opět nabídlo německé (míněno skutečně německé, nikoli rakouské) prostředí. Tomu se totiž nedostávalo jednotného státního celku. Ač hospodářsky a politicky srovnatelně vyspělé se zeměmi typu Francie, Španělska a Velké Británie podléhalo handicapu chybějící centrální moci do té míry, že začalo vytvářet ideje pangermanismu hledající shodné kulturně civilizační a politické znaky německého etnika.4 Třetí oporu při formulování národní identity spočívající v zasazení do širších souvislostí poskytoval proces národní identifikace národů typu Francie a Velké Británie, tedy v klasifikaci předního českého znalce národně identifikačního procesu Miroslava Hrocha, velkých, šťastněji a úspěšně se rozvíjejících národů.5 Jak prokázal francouzský slavista Stéphane Reznikow na příkladu českého prostředí, frankofilství slovanských národů se prosadilo až ve 30. letech 19. století, ale vlivy událostí ve Francii posledního desítiletí 18. století a s nimi spojená dikce Deklarace práv národů z roku 1795 uvádějící, že: „Každý národ je nezávislý a suverénní bez ohledu na to, jaké je množství lidí, z nichž se skládá, a jaký rozsah má území, které zaujímá. Tato suverenita je nezadatelná…“6 byly výraznou inspirací pro národně identifikační úsilí malých slovanských národů již na konci 18. století.7 Ve spojení těchto opor s vlivy osvícenství se pro hledání identity slovanských národů ukázalo jako výhodné obrátit se nejen k jazykové a etnologické příbuznosti, ale i hluboko do minulosti a identifikovat v ní kořeny širokých kulturně civilizačních svazků potvrzujících nejen oprávněnost slov o historicitě příslušného národa ale i o jednotné slovanské rodině. Odkaz na ní mohl vhodně napodobit v evropské společnosti stále ještě živou a obecně uznávanou vizi o jednotné křesťanské rodině.8 Panslovanská jednota mělo slovanským národům nejen pomoci zvýraznit ty identifikační znaky, které ještě nebyly dostatečně rozvinuté (např. jazyk), ale i varovat Habsburskou monarchii před bagatelizací identifikačních ambicí slovanských národů. Svým, nyní již skutečně panslavismem neusilovaly o vymanění se z celku habsburského soustátí, ale o prosazení 4

Srov. Burka, J. W. Krize rozumu. Evropské myšlení 1848-1914. Brno 2003, s. 1848-1914. Srov. Hroch, Miroslav. V národním zájmu: požadavky a cíle evropských národních hnutí devatenáctého století v komparativní perspektivě. Praha 1996. 6 Srov. Hobsbawm, Eric J. Národy a nacionalismus od roku 1780. Program, mýtus, realita. Brno 2000, s. 23. 7 Srov. Reznikow, Stéphane. Frankofilství a česká identita. 1848-1914. Praha 2008, s. 31-41. 8 Markantním příkladem tohoto pojetí odrážejícího se i ve vrcholné politice byla smlouva o Svaté alianci podepsaná na konci září roku 1815. Srov. Kulhánek, Ivan. Klopýtání přes budoucnost. Dějiny Evropy od Vídeňského kongresu 1815 do roku 2005. Evropa 19. a 20. století v politických a sociálně-ekonomických souvislostech. Praha 2008, s. 24-26. 5



svébytné kulturní a ekonomické pozice. Že se přitom jednalo o výraznou politickou hru, netřeba obšírně vysvětlovat.9 Habsburská monarchie snahu o prosazení svébytné kulturní a ekonomické pozice slovanských národů nevzala v potaz. Stejně tak nevzala v potaz ani politickou dimenzi této snahy - varování, že nejde jen o jednotlivé osamocené komunity, ale o celek – byť i jen vysněný ve formě panslovanské jednoty, která se nejen negativně protiněmecky a protimaďarsky vymezuje, ale i aktivuje. Ani v této fázi ještě panslávům, jak se někteří stoupenci panslavismu sloužícího jim jako opora národně identifikačního procesu označovali, nešlo o politicky destrukční akci. Nicméně protivníky, kteří se obávali ambicí slovanských národů, z ní začali být obviňováni. V jejich očích se panslavismus stal politikou destrukce, ničení, rozbíjení státně politické jednoty, ať se v jeho rámci zdůrazňovaly aspekty sebeméně politické.10 Silnější a mocnější vítězí. Elita slovanských národů si uvědomovala, že za stávajících podmínek by eskalování národně identifikačního sporu vedlo k osudové porážce. A tak se upnula k tomu, co měla původně panslavismem skutečně na mysli – národně identifikační oporu ve smyslu všeslovanské kulturně civilizační spřízněnosti. Stále častěji proto zdůrazňovala, že jí o politickou destrukci Habsburské monarchie v žádném případě nejde. Příkladem tohoto postoje byl patriarcha české slavistiky Josef Dobrovský (1753-1829), který využil Herderova zidealizovaného obrazu Slovanstva a Ruska ke zdůraznění kulturně civilizační shody všech Slovanů. V rámci této jednoty se soustředil na slovanské národy Habsburské monarchie. Ruskou komponentu, které se představitelé Habsburské monarchie nejvíce obávaly, přitom postavil na zvláštní místo. Stejně jako většina jeho pokračovatelů se distancoval od toho, že by bylo možné chápat ruskou komponentu jako prostředek k destabilizaci Habsburské monarchie a k jejímu nahrazení státně politickou panslovanskou jednotou řízenou právě Ruskem. Rusko mu sice sloužilo ke zdůvodnění všeslovanské jednoty, tedy panslavismu, ale jen jakéhosi panslavismu obranného, upozorňujícího na všeslovanskou kulturně civilizační jednotu a na nezbytnost prosadit s jejím přispěním národní identitu každého slovanského etnika.11 9

Srov. Kořalka, Jiří. Some Remarks on the Concepts of Nqarionalism na Internationalism. In: Historica 13, Praha 1966, s. 209-216. 10 Srov. Haas, Artur G. Metternich und die Slawen. In: Gedankenschrift für Martin Göhring. Studien zur Europäischen Geschichte. Mit einem Geleitwort von Jacques Droz. Herausgegeben von Ernest Schulin. Wiesbaden 1968, s. 146-161. 11 Srov. Vlček, Radomír. Dobrovský, Rusko a rusofilství. In: Josef Dobrovský. Fundator studiorum slavicorum. Příspěvky z mezinárodní vědecké konference v Praze 10.-13. června 2003, ed. V. Vavřínek, H. Gladková, K. Skwarska. Praha 2004, s. 197-206.



Rovněž všeslovanství slovenského buditele Jána Kollára (1793-1852), dominující chápání panslavismu slovanskými národy Habsburské monarchie prvních desítiletí 19. století, spočívalo ve víře v jednotu kulturně civilizačních znaků života slovanských národů. Je vhodné připomenout, že to byly přesně ty dimenze, které použil v roce 1826 jiný slovenský buditel Ján Herkeľ (1786-asi 1842-1853) ve své Gramatice slovenského jazyka (“Elementa universalis lingue Slavicae e vivis dialectis eruta et sanis logicae principiis suffulta”) pro označení shody mezi slovanskými jazyky, resp. jejich literární jednoty ("Unio in Litteratura inter omnes Slavos, sive versus Panslavismus"). Od Herkeľa přejal termín panslavismus v tomto smyslu polský slavista Samuel B. Linde (1771-1847) a začlenil jej do slovníku jazyka polského jako vyjádření možné existence jednotného jazyka pro všechny Slovany. Tím se stal panslavismus obecně rozšířeným pojmem pro označení slovanské kulturně civilizační jednoty.12 Někteří Kollárovi vrstevníci se od 30. let 19. století začali odklánět od takto vymezovaného kulturně civilizačního panslavismu. Nikoli proto, že by chtěli překonat všeslovanství a zaměřit národní identitu výhradně k jejich národu, ale proto, aby novou podobou slovanství, kterou hodlali pro podepření národně identifikačních znaků použít, reagovali na závažné aktuální politické problémy. Jednalo se o problémy, které se nedotýkaly jen slovanského světa! Celoevropská dimenze totiž dospěla k vlně národně osvobozeneckých a sociálních hnutí typu povstání v polské Kongresovce (1830-31), ve Francii (1830) a Belgii (1830).13 Konkretizace slovanství 30. let 19. století šla ruku v ruce s prohlubujícím se procesem národní identifikace. Jazyková fáze tzv. obrození byla ve většině slovanských národů dokončena a přešlo se k vyšším v hospodářské a sociální rovině spočívajícím národním požadavkům. V kontextu nastupující nové fáze podobně jako ruští slavjanofilové v této době již na první místě zdůrazňovali ruské problémy a polští mesianisté polské, akcentovali slovenští slavisté slovenskou a čeští slavisté českou otázku. Z ní se vraceli jako k opoře k souvislostem slovanství. Ani u nich se ale nezastavili, přes tuto novou podobu panslavismu stále ještě v Herderově duchu pokračovali k lidství a k obecně civilizační humanitě.14 Nepostradatelným pomocníkem jim zůstalo, a to stále ještě v Dobrovského pojetí, ruství, tedy rusofilství a s ním spojená orientace na velkého východního slovanského bratra. A to jednak 12

Srov. Sundhaußen, Holm. Der Einfluß der Herderschen Ideen auf der Nationsbildung bei den Völkern der Habsburger Monarchie. München 1973, s. 122-26. 13 Srov. Davis, Norman. Evropa. Dějiny jednoho kontinentu. Praha 2000, s. 822-830. 14 Srov. Vlček, Radomír. K úloze slovanské vzájemnosti ve formování moderního českého národa. In: České země v „dlouhém“ 19. století (1790-1918). Sborník příspěvků odborného historického semináře pro učitele dějepisu základních a středních škol. Ed. Jiří Mihola. Brno 2005, s. 4-12.



jako výraz obdivu a naděje vůči největšímu slovanskému státu a současně i nadále jako nástroj varování oficiální Habsburské monarchie apriori odmítající požadavky slovanských národů.15 Neslovanské národy zmatené profilací národně obrozeneckých myšlenek malých slovanských národů a jejich odkazy na "velkého ruského bratra", ochotně naslouchaly německé a uherské propagandě označující ji za panslovanský proces směřující k narušení rovnováhy údajně osvědčených státně politických dimenzí. Byly přesvědčeny, že panslavismus nespočívá v pocitu jednoty plemene, jak i ve 30. a 40. letech 19. století zdůrazňovali stoupenci slovanství, ale v účelové konstrukci vedoucí přímo nebo připravující vhodnou chvíli, kdy by bylo možné pod vedením Ruska narušit stávající politické uspořádání Habsburské monarchie či dokonce celé metternichovské Evropy. Se vzrůstající vehemencí proto o panslavismu tvrdily, že je pro evropskou civilizaci stejnou hrozbou jako v minulosti mongolské nebo turecké nájezdy.16 Jak již bylo konstatováno, soudobé evropské politické a kulturně civilizační dění způsobilo, že se ve 30. letech 19. století doposud politicky málo vyhraněné všeslovanství začalo posouvat ke konkrétním projevům solidarity konkrétní slovanské komunity s jiným konkrétním slovanským národem, jeho osudem a v něm se odehrávajícím děním. Např. polské revoluční události let 1830-31 vedly k polonofilství. Obdobně se začalo profilovat rusofilství, solidarita s národně identifikačním procesem slovanských národů na Balkáně profilovala ilyrismus.17 Nejzřetelněji se mezi konkretizujícími se podobami slovanství reflektujícími solidaritu se stejně

utlačovanými

slovanskými

etniky

uvnitř

Habsburské

monarchie

profiloval

austroslavismus. Kdežto panslavismus kollárovského typu byl mlhavou vizí mající za cíl umožnit či podpořit další kroky, austroslavismus již byl konkrétním politickým programem. Předpokladem jeho přijetí byla kritika staršího všeslovanství v důsledku identifikace vážných rozporů mezi slovanskými etniky (zejména Rusy a Poláky) a zakotvení slovanství v životní realitě slovanských národů Habsburské monarchie poloviny 19. století. Jeho pragmatické pojetí se pak projevilo i ve vytipování vhodných spojenců národního hnutí. Nikoli již v abstraktních Slovanech, ale v konkrétních Polácích či Jihoslovanech. 15

Srov. Vlček, Radomír. Dobrovský, Rusko a rusofilství. In: Josef Dobrovský. Fundator studiorum slavicorum. Příspěvky z mezinárodní vědecké konference v Praze 10.-13. června 2003, ed. Vladimír Vavřínek, Hana Gladková, Karolína Skwarska. Praha 2004, s. 197-206. 16 Srov. Gleason, John H. The Genesis of Russophobia in Great Britain. A Study of the interpretation of policy and opinion. Cambridge 1950, s. 290-292. 17 Evropské události třicátých let 19. století stejnou měrou vedly např. v českém prostředí ke vzniku frankofilství. Prostě konkrétní události vedly k národně motivované solidaritě skrývající v sobě touho po vzájemné podpoře více či méně trýznivého osudu. Srov. Stéphane Reznikow, Frankofilství a česká identita, s. 44.



I když hlavními protagonisty austroslavismu byli zemský místodržící hrabě Leopold Lev Thun-Hohenstein (1811-1888), spisovatel Karel Havlíček (1821-1856) a historik František Palacký (1798-1876), nelze v této souvislosti nezmínit předního slovenského buditele Ľudovíta Štúra (1815-1856), který sice vzešel z Kollárova pojetí Všeslávie, ale postupně, vlivem upevňujícího se nacionálního myšlení malých slovanských národů pracoval s panslavismem jako s důraznou obhajobou slovenského národního života. Aniž by měl zájem o skutečnou panslovanskou jednotu nadšeně vítal každé kontakty s ruskými slavjanofily či balkánskými Ilyry.18 Němci a Maďaři v těchto zkonkretizovaných podobách slovanství opět spatřovali nebezpečí a ostře proti nim vystupovali. Nebyl to jen Štúr, kdo je kvůli tomu vědomě provokoval. Četná vyjádření politiků slovanských národů na Slovanském sjezdu v Praze konaném v červnu roku 1848 dávala najevo, že Slované si to hodlají se svými soupeři „rozdat“,19 aniž by jim ovšem šlo o to spojit se s ruským carismem do jednotného celku.20 Vlivem revolučních událostí poloviny 19. století pak došlo k dalšímu zpolitizování ideového vývoje, od romantických iluzí se již definitivně přešlo k praktickým politickým krokům. V jejich rámci se dřívější panslovanská dikce o široké (v Havlíčkových slovech bezbřehé) kulturně civilizační jednotě slovanských národů rozvíjela do uchopitelnějších vizí o jednotě menších celků než byl někdejší všeobjímající panslavismus. Jejich konkretizace byly podřízeny praktickým politickým krokům, jako byla touha po politické autonomii (např. formou českorakouského vyrovnání). Odkaz na spjatost slovanských etnik, na existenci všeslovanské rodiny se stále zřetelněji prosazoval jen jako berlička mající za úkol podpořit konkrétní národní ambice. Karel Havlíček dokonce již před polovinou 19. století explicitně vyjádřil český strach z politického panslovanského celku. Ostatně v těchto obavách zrcadlil i strach české politické reprezentace, aby v něm neztratila svoje domnělé excelentní postavení (tvrzení, nikoli nepodobné některým projevům polského slovanství, že Češi [Poláci] jsou kulturně nejvyspělejším slovanským národem), aby se nedostala z jednoho podřízení do podřízení druhého. Obdobnou roli sehrával stále zřetelnější poznatek, že panslovanské aspekty nelze prosadit. Pro českou společnost (opět podobně jako pro značnou část polské) tehdy platilo, že 18

Srov. Haraksim, Ľudovít. Die slawische Programe. In: Ľudovít Štúr und die slawische Wechselsitigkeit. Gesamte Referáte und die integrale Diskussion der wisseschaftlichen Tagung in Smolenice 27.-29. Juni 1966. Herausgegeben von Ľudovít Holotík. Bratislava 1969, s. 241-247. 19 Srov. Vlček, Radomír. Slovanství, panslavismus a rusofilství při formování moderního českého národa. In: Slovanské historické studie 30, Praha, Brno 2005, s. 74-76. 20 Srov. Orton, Lawrence D. The Prague Slav Congress of 1848. New York 1978, s. 87-100.



žila ve zřetelném zajetí západoevropských kulturních vlivů včetně katolictví, od něhož se odvíjela drtivá většina hodnotových kritérií. Měnit je ve prospěch pravoslaví, resp. nekonkrétního panslovanství chápala drtivá většina Čechů jako obrovský hazard s vlastním potenciálem. Na druhé straně, a to si právě česká politická reprezentace velmi dobře uvědomovala, mohla i nadále využívat tlak konkrétního projevu slovanství, který měl hrozit těm, kteří nebyli ochotni české národně identifikační myšlenky akceptovat, možností přivést do střední Evropy jiné, než jen západoevropské kulturně civilizační vlivy. 21 Identita širší české, polské i jihoslovanské společnosti se ovšem stále ještě výrazně vázala v bližším horizontu na lokální patriotismus. Pojetí národního státu bylo např. pro českou společnost v polovině 19. století stále ještě v nedozírné dálce. Nicméně stále častěji ochotně slyšela na potřeby něco změnit: sociální postavení, ekonomické postavení, politické postavení. O změnách se přirozeně uvažovalo v dimenzích habsburské monarchie, ale pokud ta nechtěla požadavky vyslyšet, proč ji nepodráždit varováním před nebezpečím, kterého se i beztoho nesmírně bála. Proč se nepokusit spojit nutnou národní identitu s takovým varováním? Slovanství se stále přímo nabízelo. A tak se i po rakousko-uherském vyrovnání, ve kterém byly roku 1867 vysloveně zhrzeny české národně identifikační ambice, objevila jakási varianta panslavismu - masové hejslovanění mající za úkol demonstrovat, že česká společnost není s kroky Habsburků spokojena.22 Při formování myšlenek o slovanské vzájemnosti byla ve srovnání se slovanskými národy Habsburské monarchie zcela jiná situace v ruském prostředí. V Rusku měl totiž velký ruský slovanský národ možnost vyvíjet se v samostatném státě. Ruský panslavismus tudíž nemusel plnit úlohu berličky k prosazení národních identifikačních cílů. Jak však bylo v ruském prostředí obvyklé, většina modernizačních idejí byla řízena státní mocí. Nejinak tomu bylo i s procesem národní identifikace. Moderní ruský národ ještě zdaleka neměl zformulovány základní vize, když na pole dějin vstoupila tzv. idea oficiální národnosti deklarující jednotu ruského národa s jeho panovníkem a jeho (!) duchovní náplní – pravoslavím. Tomu se dokonce zřetelně podřizovali ruští slavjanofilové, výrazně nacionalistické uskupení hledající ve 30. a 40. letech 19. století znaky moderní ruské národní identity.23

21 22

Srov. Morava, Georg J. Der k.k.Dissident Karel Havlíček. 1821-1856. Wien 1985, s. 235-241. Srov. Vlček, Radomír. Slovanství, panslavismus a rusofilství, s. 77-96.

23

Srov. Vlček, Radomír. Pravoslaví v pojetí ruských slavjanofilů 19. století. In: Sborník prací filozofické fakulty Brněnské univerzity. Studia minora facultatis philosophicae universitatis Brunensis, C 53, Brno 2006, s. 81-93.



Ruský panslavismus sahal kořeny do 17. století, podobu jednotného směru však získal až v 19. století. Nicméně již od přelomu 18. a 19. století byly živé některé jeho vize, např. ty o ruské spáse balkánského slovanského prostoru. I kořeny těchto vizí ovšem byly hlubší. Nicméně povstání, která v této oblasti na počátku 19. století mezi slovanským obyvatelstvem Balkánu proti Turkům propukala, byla pro Rusy vhodnou záminkou pro rozvinutí panslovanské vize o nutnosti sjednotit všechny Slovany či alespoň všechny pravoslavné Slovany pod petrohradské politické a duchovní řízení. Nepochybně přitom výraznou roli hrála tradiční vize Ruska jako Třetího Římu snažící se vnuknout vizi, že moskevské a petrohradské Rusko jsou jedinými dědici skutečně křesťanského světa.24 Panslavismus vzešel i v ruském prostředí z romantických iluzí o jednotě slovanské kultury. Záhy je však podřídil politickým představám respektujícím imperiální zájmy a cíle ruského státu. A tak se mohl stát oporou mocenského faktoru upevňujícího iluzi o slávě moskevského státního celku. Ruský panslavismus se tím stal skutečnou oporou ruských velmocenských ambicí. 25 Ruští panslavisté považovali teze oficiální národnosti vycházející z již uvedené mocenské ideje o Moskvě jako třetím Římu za základ, ze kterého čerpali a který sami obohacovali. Na základě teorie oficiální národnosti např. zkonkretizovali svoji představu o slovanském státě řízeném Ruskem a naopak teorii oficiální národnosti obohatili o přesvědčení, že velkoruský národ má všestranně nadřazené postavení mezi Slovany. Pro malé slovanské národy to mělo nepříjemné důsledky spočívající v nerespektování zvláštností jejich vývoje a postavení a netolerování specifik projevů slovanské vzájemnosti založené na spolupráci několika celků.26 Mohli bychom zopakovat, že slovanství malých slovanských národů bylo ve 30. letech 19. století ovlivněno celoevropskými problémy, vlivem čehož se zkonkretizovalo do podoby polonofilství, ilyrismu či austroslavismu. Ruský panslavismus se konkretizoval a odkláněl od obecného všeslovanství rovněž. Činil tak však v kontextu determinace postavením a problémy, které ruský stát v důsledku izolace od okolního světa v první polovině 19. století prožíval. Na první místo hodnotového žebříčku ruských panslavistů se vlivem toho dostala velikost a sláva ruského, v jejich dikci často označovaného jako „panslovanského“ impéria. Nelze konstatovat

24

Srov. Dostjan, Irina S. Russkaja obščestvennaja mysl i balkanskije narody od Radiščeva do děkabristov. Moskva 1980, s. 80-94. 25 Srov. Vlček, Radomír. Ruský panslavismus – realita a fikce. Praha 2002, s. 40-63. 26 Srov. Vlček, Radomír. Panslavismus či rusofilství? Pět tezí k otázce reflexe ruského slovanství a panslavismu českou společností 19. století. In: Slovanství a česká kultura 19. století. Praha 2006, s. 1-12.



jinak, než že ruský panslavismus kolaboroval s imperiálními cíly ruského státu, v důsledku čehož se stával vyhraněně politický.27 Tato skutečnost mimořádně škodila všeslovanství i konkrétním podobám slovanské vzájemnosti malých slovanských národů. Strach z mocenské profilace ruského panslavismu musel německým a maďarským komunitám zabránit v jakýchkoli byť i většinou jen potenciálních tolerancích vůči panslovanským projevům malých slovanských národů. A tak se tyto malé slovanské národy dostaly do schizofrenní situace prokazující, že panslovanská orientace jim všestranně škodí: na jedné straně ostré odsudky a represe ze strany neslovanských komunit a na druhé straně tvrzení ruských panslavistů, že se všechny malé slovanské národy musejí podřídit ruskému panslovanství soustředěnému kolem ruského cara a moskevského pravoslaví. Přitom praktické naplňování velkoruské mocenské politiky vůči Malorusům, Bělorusům a v ruském impériu žijícím Polákům zřetelně dokazovalo cestu do pekel, kterou by pro ostatní malé slovanské národy znamenalo vnoření se do lůna „velkého ruského bratra“. Podíváme-li se např. na české prostředí, bude zřejmé, že o spolupráci s ruským panslavismem jen málokdo vážně uvažoval. Vždyť netolerance ruských kruhů byla dobře patrná i ve druhé polovině 19. století, a to právě zejména vůči českému katolickému prostředí. Např. na moskevské pouti konané v roce 1867 v souvislosti s národopisnou výstavou byli sice Češi ruskými panslavisty nadšeně vítáni, ale od okamžiku, kdy se jejich představitel František L. Rieger (1818-1903) zastal Poláků žijících v Kongresovce, k nim pojali ruští panslavisté nedůvěru a byli ochotni komunikovat jen s těmi, kteří slíbili konvertovat k pravoslaví nebo dali ostentativně najevo přání žít pod ruským carem. Dokonce ani jeden z nejvýznamnějších ruských slavistů druhé poloviny 19. století jakým byl Vladimír I. Lamanskij (1833-1914) se nevyvaroval jednostranného nadřazování ruského pravoslaví a ruského mocenského aspektu a ostře kritizoval Čechy za to, že jejich slovanství (myšleno konkrétně austroslavismus) podléhá rakouským vlivům.28 Na konci osmdesátých let 19. století se stále více vynořovaly politické otázky jako postoj k jednotlivým slovanským národům, k vývoji událostí na Balkáně apod. a komponovaly se do programových stanovisek formujících se politických stran. S tím úzce souvisela pokračující profilace zahraniční politiky, její aktivace a formulace jako samostatné 27

Srov. Vlček, Radomír. M. P. Pogodin a formování ruského panslavismu. Slovanský přehled 81, 1995, s. 193209. 28 Srov. Vlček, Radomír. Češi v Rusku a Vladimír Ivanovič Lamanskij (70. a 80. léta 19. století). In: Slovanské štúdie, 2, Bratislava 2004, č. 1, s. 46-57.



komponenty. Např. F. L. Rieger mluvil v roce 1890 v plénu říšské rady o tom, aby Rakousko vystoupilo z Trojspolku a snažilo se sblížit s Ruskem. Spojenectví s Ruskem mu mělo umožnit ustoupit od politiky zbrojení. Uvolněné ekonomické zdroje pak měly být využity ve prospěch svých národů. Z obdobné teze vyšel i pražský advokát, který vzešel ze staročeských myšlenek, ale od konce osmdesátých let stál jednoznačně na mladočeských pozicích, Jan Vašatý (18361898). Vašatý se nikdy netajil sympatiemi k Rusku. Byl nesmiřitelným odpůrcem Trojspolku a nadšeným horlitelem pro alianci s Ruskem. Památná je jeho řeč z 18. dubna 1888, kde pravil: "Rakousko musí pokládat přimknutí se k Rusku za správnou cestu, by si pojistilo svou budoucnost". Pro Vašatého bylo Rusko synonymem svobody. Tvrdil, že na Balkáně Rusko osvobodilo Bulhary a zachránilo samostatnost Srbska před nadvládou Turecka. Byl přesvědčen, že na severu Ruska se díky němu daří ústavní vývoj Finska. Sblížení Rakouska s Ruskem by tudíž otevřelo cestu ke svobodě i jeho neněmeckým národům. Navíc by to prospělo imperiálním zájmům Rakouska, zejména na Balkáně. Rakousko by však muselo uznat odvěké nároky Ruska vůči ostatním balkánským zemím. Vašatý byl nejvýraznějším příkladem skutečnosti, že někteří mladočeši spatřovali ve velikosti Ruska jakousi politickou záruku. Rozhodně se ale nezamýšleli nad všeslovanskou říší. Rusko se jim jevilo jen jako vhodná účelová komponenta namířená proti němectví. V obdobném duchu lze interpretovat i panslovanské interpretace novoslovanů na přelomu 19. a 20. století, zejména vášnivého proruského horlitele Karla Kramáře (1860-1937). V Kramářově myšlení byla pevně zakořeněna představa o českém národě jako malém etniku, které se neustále musí zviditelňovat jasnými symboly. Tvrdil, že se jeho struktura buduje na lidovosti, jíž je nutné najít širší oporu. 29 Ačkoli již byla romantická koncepce malého národa dávno přežitá, přesto se na konci 19. století objevila některá její rezidua. Tato skutečnost zřejmě souvisela s celospolečenskou schizofrenií způsobenou přetrvávajícími obavami z ohrožení vlastní existence (především německou komunitou). Kramář byl od mládí přesvědčeným a zapáleným slovanofilem. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19. století mělo jeho pojetí slovanské vzájemnosti obecně pragmatické rysy. Byla to směsice českého patriotismu a panslavistického cítění, poznamenaná hlubokým obdivem k Rusku. Nedá se však mluvit o slepém rusofilství. Kramář doufal, že se rakouskou část Habsburské monarchie podaří zreformovat na principu federace a

29

. Winters, Stanley B „Tactical Opportunism“: Kramář´s Adaptation of Palacký´s Koncept of the Bohemian „Staatsrecht“. Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der böhmischen Länder, 41, 2000, s. 23-33.



se samostatnou českou vládou postavit na roveň s Uherskem. Cestu k tomu hledal jednat ve vytvoření slovanského klubu“ v říšské radě, jednak v otevřené agitaci ve jménu všeslovanské spolupráce. Kramářův vztah k Rusku byl emotivní. Do jisté míry tato skutečnost plynula z toho, že jeho manželkou byla Ruska. Kdežto Masaryk stavěl svoje pojetí slovanství a kritického rusofilství na koncepci humanismu a propagaci demokracie, Kramář svoje pojetí slovanství eskaloval do podoby kontroverze a jisté bezohlednosti.30 Dominující mezi českou veřejností ovšem zůstával oficiální kulturní rakousko-uherský slavismus, resp. austroslavismus. Rusko v něm nebylo ponecháno stranou. Dokonce naopak. Vstupem do aktivní politiky se však slovanství stalo pro četné politiky delikátní záležitostí a orientace na Rusko zvláště. Jedni z mála, kteří se přitom nechtěli vzdát slovanské karty, byli realisté v čele s již zmíněným Tomášem G. Masarykem (1850-1937). Dokonce ji považovali za jeden ze stěžejních pilířů své politiky. Při zdůraznění češství se měla jejich slovanská politika opírat o austroslovanský základ, na rozdíl od předchozích dob však zejména v Masarykově pojetí stavěnou na nutnosti konkrétního poznání jednotlivých slovanských národů a jejich potřeb či zájmů.31 Skutečnost, že nové pojetí českého slovanství (a jinde, s výjimkou Ruska, tomu nebylo jinak), již s panslavismem mnoho společného nemělo, dokazuje i rovina slovanské odborné spřízněnosti, kterou demonstrovaly sjezdy odborníků různých profesí. V roce 1891 se v Praze uskutečnil sjezd slovanských studentů. Vznikla tím tradice pořádat sjezdy odborníků ze slovanských zemí, kterou v letech 1898 a 1899 rozvinuly v Praze a v Krakově konané sjezdy slovanských novinářů. Na těchto sjezdech se do popředí dostaly prakticistické jazykovědné, literární a hospodářské záležitosti. Prokázala to nejen jednání o přípravě Encyklopedie slavistiky a o sestavení nového církevně slovanského slovníku, ale i přípravy koordinace bibliografických prací a diskuse podmínek, za nichž bude zlepšena výuka slavistických disciplín na ruských vysokých školách.32 Tento trend vydržel slovanskému prostředí s menšími korekcemi až do počátku 20. století, kdy se konečně začaly formulovat vize národních států budovaných na nehabsburských, tedy slovanských základech. Na tuto profilaci slovanství měl rozhodující vliv již nastíněný faktor 30

Srov. Winkler, Martina. Karel Kramář (1860-1937). Selbstbild, Fremdwahrnehmungen und Modernisierungsverständnis eines tschechischen Politikers. München 2002, s. 90. 31 Srov. Vlček, Radomír. T. G. Masaryk, Světová revoluce, Rusko a české rusofilství. In: T. G. Masaryk a Světová revoluce. Sborník příspěvků z XI. Semináře Masarykova muzea v Hodoníně 16. listopadu 2004. Hodonín 2005, s. 54-63. 32

Srov. Slovanský přehled 5, 1903, s. 330-331.



vzniku politických stran. Slovanství se v různých podobách ve svém celku ovšem opět skrývajících stejnou účelovost jako dříve stalo součástí jejich politických programů, jejichž organickou součástí již nebyl jen termín národ, ale i stát.33 Novoslovanství, za jehož anticipování je považován projev Karla Kramáře, který byl prosloven v roce 1898 při oslavách Palackého stých narozenin, si vytklo konkrétní cíl – hospodářskou a kulturní spolupráci. Někdejší abstraktní vize slovanské vzájemnosti byly v českém prostředí trvale opuštěny. Novoslovanská hospodářská a kulturní spolupráce totiž posilovala dosaženou hospodářskou a kulturní úroveň. Prosazováním názoru, že sblížení slovanských národů je účelné jen v obchodním a kulturně civilizačním směru, ztrácel nejen obecný slavismus ale i austroslavismus. Nejen na zmíněném sjezdu, ale i v širších dimenzích byl tak stále více nahrazován novoslovanstvím. 34 V důsledku zvýrazňující se identity, překračující do státně politické roviny, a ještě výraznější diferenciace politických scén uvnitř slovanského prostředí však spolupráce založená na novoslovanské bázi krachovala. Nejvíce nešťastný byl patrně Karel Kramář, který pak hledal východisko v užší česko-ruské spolupráci. Když však v roce 1918 vznikly místo Habsburské monarchie samostatné státní celky, jeho slovanská politika se jevila jako příliš proruská. Přitom Kramář byl ostře antibolševický, snad ještě více než Masaryk a Beneš.35 Novoslované reagovali na politické, národnostní, ekonomické i sociální podmínky počátku 20. století. Karel Kramář ovlivněn vizí o principiálních změnách v Rusku upravujících mj. vztahy ke slovanským národům navrhl modernizovat slovanské hnutí do podoby kulturní, hospodářské a politické spolupráce, která by upevnila jak styky mezi slovanskými zeměmi, tak mezi Ruskem a Rakouskem-Uherskem. Domníval se, že distancováním se od panslavismu zabrání kritikám německých a rakouských kruhů, a umožní, aby se novoslovanství stalo základem budoucích přátelských vztahů slovanských národů. Myšlence politického sjednocení byl vzdálen. Novoslovanství chápal jako politický program části měšťanstva slovanských národů vystupující s ideou všeslovanské hospodářské a kulturní spolupráce, tedy jako prakticistickou záležitost. Vyzdvihl heslo rovnoprávnosti jednotlivých slovanských národů a respektování jejich

33

Srov. Vlček, Radomír. Slovanství, panslavismus a rusofilství při formování moderního českého národa. In. Slovanské historické studie 30, Praha,Brno 2005, s. 96-107. 34 Srov. Vyšný, Paul. Neo-Slavism and the Czechs 1898-1914. Cambridge-London-New York-Melbourne 1977, s. 49-50. 35 Srov. Karel Kramář, Studie a dokumenty k 65. výročí jeho úmrtí. Uspořádali Ljubov Běloševská a Zdeněk Sládek. Praha 2003, s. 11-17.



dosavadního státoprávního postavení.36 Akcent hospodářského postavení, nutnost vlastní ekonomické identity se stala jedním z pilířů Kramářova proslovanského horlení, a to dokonce i později, po vzniku samostatného Československa.37 První novoslovanský, neboli přípravný, sjezd se konal v Praze 12.-17. července 1908. Kramář se stal jeho předsedou a zároveň stanul v čele české delegace. Na sjezdu byl skutečně kladen důraz na hospodářskou kulturní spolupráci slovanských národů. Politické aspekty musely v této době ustoupit do pozadí. V žádném z klíčových otázek sjezdu se nedošlo ke konkrétním výsledkům a řešením. Mezi hlavní témata jednání patřilo mimo jiné zorganizování všeslovanské výstavy v Moskvě, zřízení všeslovanské banky či společné tiskové agentury. Rozpory mezi účastníky sjezdu však prokázaly neslučitelnost jejich zájmů a představ. Rusové podstatě trvali na zmodernizovaném panslavismu, resp. panrusismu, Češi byli pro austroslavismus, Srby a Bulhary nejvíce zajímalo jejich národní sjednocení. 38 V červenci 1910 se uskutečnil další novoslovanský sjezd, tentokrát v Sofii. Byly na něm promýšleny dalekosáhlé plány, např. vydávání všeslovanské encyklopedie, vznik slovanského nakladatelství či vytvoření slovanské vědecké terminologie. Počítalo se i se sepsáním všeslovanského slovníku a s výměnnými styky mezi slovanskými akademiemi.39 Význam obou novoslovanských sjezdů byl velmi malý a jejich dopad na praktickou politiku takřka nulový. Zřejmé bylo jen to, že si novoslovanství vytklo jako konkrétní cíl – hospodářskou a kulturní spolupráci. Novoslovanská hospodářská a kulturní spolupráce měla posilovat dosaženou hospodářskou a kulturní úroveň slovanských národů habsburské monarchie. Někdejší raný panslavismus jím působením novoslovanství definitivně opuštěn, ačkoli zejména v ruských kruzích jistá míra nostalgického sentimentu k jeho představám přetrvával.40 Po roce 1918 se mohlo zdát, že dosavadní slovanská orientace zcela ztratila význam. Vznikem samostatných slovanských států byl totiž konečný cíl národní identity naplněn. Slovanské národy ovšem potřebovaly vymezit svoji státní politiku. Konkurovat rychleji a šťastněji se vyvíjejícím mohly samostatně jen stěží. A tak hledaly opět cestu k alespoň 36

Srov. Vyšný, Paul. Neo-Slavism and the Czechs 1898-1914. Cambridge-London-New York-Melbourne 1977, s. 49-50 a 61-66. 37 Srov. Kramář, Karel. České státní právo a česká strana lidová. In: Česká revue. Měsíčník národní strany svobodomyslné, věnovaný veřejným otázkám, s. 1104. 38 Srov. Vlček, Radomír. Nacionalismus, panslavismus a neoslavismus – pokusy o řešení krize ruského impéria na přelomu 19. a 20. století¨. Slovanský přehled 80, 1994, s. 1-17. 39 Srov. Polívka, Jiří. Slovanský sjezd Sofijský v červenci 1910. Slovanský přehled 13, 1911, s. 22-25, 72-76, 114-121. 40 Srov. Vlček, Radomír. Ruský panslavismus – realita a fikce, s. 230-237.



myšlenkovému sevření se do většího celku. Semknutí na slovanské bázi nabízelo nejen tradici a zkušenosti, ale i něco nového, co v evropské předválečné politice neexistovalo: hospodářskou a politickou kooperaci založenou na kulturně historické spřízněnosti. Opět se tedy ze slovanství a v jeho rámci jisté míry panslavistické ideologie malých slovanských národů stala opora. Jen v poněkud jiných dimenzích než v předválečném období.41 V prvé řadě se jednalo o podpoření české, polské a jihoslovanské státní politiky často až sentimentálními odkazy na slovanskou vzájemnost. Ve druhé řadě pak šlo o prostředí kulturní a hospodářské kooperace malých slovanských národů, a to i přesto, že ve veřejném ani politickém životě skutečný konkrétně zformulovaný slovanský program neexistoval. Důvodem, proč se nevytvořil „moderní panslavismus“ z dílčích praslovanských komponentů, byla především absence základních politických předpokladů. Každá nacionální opora potřebuje politické podhoubí. A to chybělo. Navíc, hovořilo-li se o slovanské spolupráci, pak jen o spolupráci v mezích „malých slovanských národů“. Rusko, resp. Sovětský svaz se nenacházel v táboře „vítězných velmocí“ a šel politicky zcela samostatnou cestou. Jistou naději v oživení slovanské solidarity či dokonce slovanské jednoty, a opět bychom ji mohli zřetelně ilustrovat na Kramářových a Masarykových názorech zpočátku ještě slibovaly události v Rusku roku 1917. Ruská únorová revoluce však skoncovala takřka rázem se starým panslavistickým pojetím a se všemi slovanskými teoriemi 19. století. Nicméně na straně malých slovanských národů sílilo domnění, že Rusko, osvobozené z pout carismu, bude garantem brzké svobody slovanských národů. Začala se formovat představa o nové slovanské politice. Ta se po válce ve zmenšené míře, tedy bez Ruska, projevila např. v pojetí T. G. Masaryka nebo E. Beneše. Vyloučení Ruska ze slovanských programů nebylo dílem představitelů malých slovanských národů, ale samotného Ruska. Ruská revoluční levice totiž pokládala jakoukoli slovanskou ideologii za výplod zpátečníků a po Říjnové revoluci její vláda ihned veškeré slovanofilství a panslavismus někdejšího Ruska zavrhla. Brala tím ohled na bezprostřední politickou situaci. Pro sovětskou republiku totiž představovaly slovanské země vojensky i politicky pouze nepřítele. Spojencem byl jen ten, kdo připravoval revoluci. Tím mohl být zase jen ten, kdo se řídil zásadami proletářského internacionalismu. Tradiční slovanská vzájemnost sledující po desítiletí legitimistické postoje tomu neodpovídala, a proto byla označena za

41

Srov. Slovanství v národním životě Čechů a Slováků. Praha 1968, s. 366-367.



buržoazní přežitek. Po více než dvacet let byla odsouvána stranou a dokonce i slavisté, kteří se slovanstvím zabývali výhradně z vědeckého pohledu, byli sovětským režimem pronásledováni.42 Pokud se i v poválečném období mezi slovanskými národy objevilo rusofilství, pak šlo o projev solidarity vztažený k ruskému národu, nikoli „sovětskému lidu“, který nové sovětské impérium začalo budovat. I když se Leninův a Stalinův režim v mnohém opíral o minulostí zrozené kořeny, v případě slovanské vzájemnosti se rozhodl o něco zcela jiného: šlo o tzv. proletářský internacionalismus, který měl sjednocovat na třídní nikoli národnostní bázi. Osobnosti věnující se slovanské otázce, byly perzekuovány.43Nejinak tomu bylo i po druhé světové válce v zemích tzv. východního neboli socialistického bloku. 44 Dva přední představitelé slovanské myšlenky předválečného českého národa T. G. Masaryk a K. Kramář velmi často o této situaci v Rusku a v Sovětské svazu hovořili a psali. A to ve smyslu, že si slovanská vzájemnost udržela jen svoje postavení v rámci solidarity živené četnými proklamacemi sloužícími jak zahraniční tak domácí politice. Pokud tedy zazníval termín panslavismus, pak se vždy jednalo o označení projevů konkrétní spolupráce slovanských národů.45 V českém pojetí slovanské vzájemnosti a panslavismu byla v meziválečném období dominantní právě jejich koncepce tzv. kritického slovanství. Např. Karel Kramář přišel po válce opět s myšlenkou slovanského souručenství. Nejprve ovšem chtěl zbavit Rusko vlády bolševiků. Rusko totiž považoval nejen za nezbytnou součást slovanského souručenství ale i vysloveně za jeho vůdce. A tak nebylo divu, že se české veřejnosti jeho slovanská politika jevila jako příliš proruská. Přitom Kramář byl ostře antibolševický, snad ještě více než Masaryk a Beneš.46 Koncepce kritického slovanství kladla důraz na poznání skutečného stavu politického a kulturního vývoje slovanských národů. Spočívala na konkrétním kritickém studiu jazykové a kulturní příbuznosti Slovanů, v němž bylo vědomí slovanské vzájemnosti pojímáno jako odraz příbuzných (nikoli identických) vývojových znaků Slovanů. Tomu odpovídal rozkvět slavistiky jako oboru zaměřeného na vědecké zdůvodnění mezislovanských vazeb. Její kořeny jsou 42

Srov. Gorjainov, A. N. Slavjanofily - žertvy repressij 1920-1940-ch godov. Sovetskoje slavjanoveděnije 1990, s. 78-89. 43 Srov. Gorjainov, A. N. Slavjanofily – žertvy represij 1920-1940 -ch godov. Sovetskoje slavjanovedenije 1990, s. 78-89. 44 Srov. Vlček, Radomír. Slovanská vzájemnost a panslavismus v českém pojetí v prvních letech po druhé světové válce. In: Slovanské historické studie 23, Praha 1997, s. 219-238. 45 Srov. Beneš, Edvard. Problémy slovanské politiky. Slovanský přehled 17, 1925, s. 169-207. 46 Srov. Vlček, Radomír. Mezi Masarykem a Kramářem. Fenomén Ruska při vzniku ČSR. In: T.G.Masaryk, jeho spolupracovníci a vznik Československého státu. Hodonín 2009, v tisku.



pochopitelně hlubší, nicméně právě meziválečné období jí umožnilo stát se skutečným interdisciplinárním oborem. I díky jeho přispění byly teoretizující úvahy o obsahu a formě panslavismu byly ponechány stranou neboť panslovanská apriorně stavěná jednota byla odmítána. 47 Přelomem v chápání a interpretaci slovanské vzájemnosti se stal vstup Sovětského svazu do války s Německem. Nikdo se tehdy nezamýšlel nad skutečností, že Sovětský svaz jako celek není slovanským státem, ale jen konglomerátem, který do sebe v duchu tradice ruské expanzivní politiky absorboval tři největší slovanské národy - Rusy, Bělorusy a Ukrajince. Nikdo nepřipomenul, že bolševici kdysi ostře kritizovali slovanskou vzájemnost jako reakční ideologii. Nikdo nebyl překvapen, že najednou i komunisté v Sovětském svazu hovořili o slovanském bratrství, že dřívější na mezinárodním poli neúspěšný pokus o prosazení internacionalismu nahradili slovanstvím. Strach z fašistické expanze způsobil, že slova sovětských představitelů a jejich přisluhovačů z Československa, Polska a Jugoslávie o slovanské vzájemnosti nebyla pochopena jako tendenční zneužití tradice slovanské myšlenky, ale jako prostředek obohacující představy o boji velké koalice s fašisty. V okupovaných slovanských i neslovanských zemích byly příznivě přijaty slovanské kongresy, které se v letech 1941 a 1942 uskutečnily v Moskvě z iniciativy komitétu levicově orientovaných zástupců slovanských národů. Obecně se uznával jejich cíl propagovat a vysvětlovat objektivitu samostatné existence slovanských národů: první slovanský kongres vydal provolání ke všem slovanským národům, aby sjednotily svoje síly do boje proti hitlerovskému expanzionizmu. Klauzule o všeslovanském výboru, k jehož ustanovení došlo 5. října 1941, hovořila o potřebě reprezentačního sjednocení Slovanů pro boj s fašismem. V memorandu výboru se zdůrazňoval úkol pořádat shromáždění představitelů slovanských zemí, působit propagačně a agitačně mezi obyvateli slovanských národů a vyzývat emigraci slovanského původu ke sjednocení všech sil k boji proti fašistickým agresorům.48 Přesto jistá míra slovanské vzájemnosti i v Sovětském Rusku a Sovětském svazu přežívala.49 A to nejen mezi řadovými občany. Sovětská politika ovšem vždy prokazovala s jakou účelovostí se ruské prostředí hlásí ke spolupráci. Po zničujícím útoku hitlerovských vojsk na Sovětský svaz

47

Kudělka, Milan - Šimeček, Zdeněk - Šťastný, Vladislav - Večerka, Radoslav. Československá slavistika v letech 1919-1939. Praha 1977, s. 10-16. 48 Srov. Fertacz, Sylwester. Komitet wszechs³owiañski w Moskwie 1941-1947. Katowice 1991, s. 31-61.

49

Srov. Marina, Valentina V. Slavjanskaja ideja v gody vykroj mirovoj vojny. (K výprosu o političeskoj funkcii.) In: Slavjanskou vopros: Vechi istrii. Moskva 1997, s. 174-181.



byl Stalin ochoten obnovit Všeslovanský výbor, jehož prostřednictvím apeloval na širokou slovanskou solidaritu a spolupráci. Jakmile nebezpečí pominulo, opět slovanství nahradil proletářským internacionalismem.50 Myšlenka slovanské vzájemnosti zůstala v prvních letech po druhé světové válce v českých zemích bez ohledu na tato jednání aktuální. Do popředí se sice dostalo nekritické rusofilství ovlivněné skutečností, že většina československého území byla osvobozena Rudou armádou, víra v demokratickou slovanskou vzájemnost však ještě stále přežívala. Beneš a její další obhájci po skončení druhé světové války pravidelně upozorňovali na nebezpečí, které ze šíření nekritického rusofilství plyne. I oni však byli přesvědčeni, že poválečná spolupráce se Sovětským svazem přinese demokratickému Československu prospěch. Odmítali proto rigorózní dělení světa na slovanskou a neslovanskou nebo na socialistickou a kapitalistickou část a zdůrazňovali, že české prostředí se vždy nacházelo pod vlivem západní i východní kultury.51 Benešův optimismus však nesdíleli západoevropští politikové. Měli zkušenosti z jednání se Stalinem a sovětskými diplomaty a pochopili, že sovětský expanzionizmus není saturován. V jejich projevech i teoretických úvahách sílily zmínky o pansovětském nebezpečí. V některých z nich zazněl pojem panslavismus a to ve smyslu jeho identity se sovětským expanzionizmem. Panslavismus však již dávno neměl reálnou půdu. To, co se za ním skrývalo a před čím západoevropští činitelé varovali, byl militantní panrusismus, resp. pansovětismus. Beneš se sice pokusil již za války upozornit na toto zmatení pojmů, v zahraničí se však ve druhé polovině čtyřicátých let nedočkal velké podpory. Západoevropské ani východoevropské dějepisectví se až do konce čtyřicátých let na tyto pojmy nezaměřilo, nesnažilo se jejich podstatu přesně identifikovat a myšlenku o všeslovanské vzájemnosti nevysvětlovalo v širších souvislostech.52 Nejen výročí 150 let od konání prvního slovanského sjezdu v Praze ukázalo, že existují snahy některých kruhů zvýraznit českou, slovenskou, ruskou či jinak slovanskou kontinuitu odkazem na všeslovanskou vzájemnost. Za jeden z konkrétních projevů lze považovat činnost tzv. Panslovanské unie, která se hlásí k demokratickým zásadám slovanské vzájemnosti. Na rozdíl od některých k extremismu tíhnoucích uskupení se hlásí k panslavismu proto, aby

50

Srov. Fertacz, Syłwester. Komitet wszechsłowiański w Moskwie 1941-1947. Katovice 199+, s. 40-42. Srov. BENEŠ, Edvard. Nová slovanská politika. Praha 1946, s. 5-8. 52 Srov. Ahrendt, Hana. Imperialismus. s. 102-107. 51



upozornila na některé zvláštnosti národního života ve slovanském prostředí a aby i v rámci Evropské unie udržovala pocit slovanské historicky zdůvodněné identity.53

Panslavismus byl souborem idejí hledajících, prosazujících a obhajujících politickou, náboženskou a kulturně civilizační jednotu slovanských národů. Byl bezprostředně spjat se širší slovanskou vzájemností, oproti ní však měl zřejmější a konkrétnější cíl – všeslovanskou jednotu. Termín panslavismus byl ovšem v minulosti se slovanskou vzájemností zaměňován, za panslavismus se občas označovaly i projevy slovanského sbližování, ve kterém o všeslovanskou jednotu ani zdaleka nešlo. V současnosti je někdy jeho obsah zkreslován, bagatelizován či naopak přeceňován a do jisté míry i zneužíván k propagandistickým či politickým cílům. 54

Autor: Doc. PhDr. Radomír Vlček, CSc., Historický ústav AV ČR, Brno

53

Srov. http://www.pansu.sk. Staženo 1.7.2009. Srov. Mareš, Miroslav. Slovanství a politický extremismus v České republice. In: Středoevropské politické studie – Central European Stuei Rewiew, zima – winter, Brno 1999, s. 19-36.

54


Panslavismus realita a fikce

Recommend Documents