Finanční krize – realita a perspektivy Finanční krize jsou důležitým fenoménem konce 20. století i počátku tohoto. Oprávněně je lze považovat za důsledek rostoucí globalizace, zejména propojenosti kapitálových trhů. Cílevědomé uvolnění kapitálových trhů začalo v době tzv. reaganomiky a tchatcherismu (tedy zhruba před 30 lety). Rozhodující zde bylo umožnění lichvy, kdy výše požadovaných úroků už nebyla regulována a úroky mohly překračovat úroveň zhodnocení produktivního kapitálu (viz Karlík, 1999, s. 24, 64). To umožnilo nebývalou expanzi finančního kapitálu, která probíhá nejen do šířky, ale i do hloubky – jedná se zde o podřízení celého světa a života všech lidí zhodnocovacím potřebám kapitálu. V rozvinutých zemích mají finanční krize zpravidla podobu bankovních krizí (kdy banky přestávají poskytovat úvěry) nebo měnových krizí (měnových turbulencí, náhlých výkyvů měnového kurzu domácí měny). V rozvojových zemích jsou typické kombinace obou krizí s doprovodnými obtížemi při splácení zahraničních dluhů (dluhové krize). Finanční krize často vedou k hospodářským recesím či depresím. I. Obecné znaky finančních krizí: 1. Finančním krizím předchází finanční deregulace a liberalizace kapitálových transakcí. 2. Měnovým krizím předchází zvýšení přílivu zahraničního kapitálu, způsobené vysokým úrokovým diferenciálem (iD > iF) při stálém (fixním) měnovém kurzu. 3. Příliv zahraničního kapitálu tlačí na zhodnocení domácí měny, zhoršování vnější rovnováhy (běžného účtu platební bilance) a oslabení finančního sektoru. 4. Bankovní krize jsou spojeny s nadměrnými půjčkami na aktiva (na nemovitosti nebo na akcie) se spekulačně vysokými cenami. 5. Finanční krizi doprovází panika, kdy zahraniční investoři utíkají ze země, příslušné země zvyšují úrokové sazby, aby útěku zahraničního kapitálu bránily, což se však nedaří. 6. Odliv zahraničního kapitálu a problémy se splácením úvěrů bývají spojené se zvyšováním zahraničních úrokových sazeb, postižené země následně znehodnocují svou domácí měnu, což vede ke ztrátě kapitálu u subjektů nepojištěných proti kurzovému riziku, což ústí ve volný pád domácí měny (tedy v její značné znehodnocení). Země jsou pak nuceny přejít na systém volně plovoucích (flexibilních) měnových kurzů. 7. Mezinárodní měnový fond (IMF) nabízí stabilizační programy, ty jsou však vázány na uskutečnění další ekonomických reforem (přizpůsobení ekonomiky). Významným faktorem finančních krizí je nekompatibilita mezi finanční deregulací a liberalizací kapitálových toků na jedné straně a systémem fixních měnových kurzů na straně druhé. V devadesátých letech 20. století a počátkem 21. století proto došlo v řadě zemí či oblastí k rozsáhlým měnovým krizím, spojených s prudkými poklesy cen aktiv, kolapsem finančních institucí a depreciací (znehodnocováním) měn. Doprovodným faktorem lokálních měnových krizí byly mnohdy hospodářské deprese. Nakonec propukla globální finanční krize, která přerostla ve třetí světovou hospodářskou krizi. Tím však krizový vývoj žel zdaleka neskončil. II. Finanční krize konce 20. století a počátku 21. století V letech 1992–1993 došlo k útokům na Evropský měnový systém (EMS). V létě 1992 se občané Dánska vyslovili v referendu proti přijetí Maastrichtské smlouvy, 20. září 1992 mělo proběhnout 1/7
www.rodon.cz
referendum ve Francii, jeho výsledek byl nejistý. To vyprovokovalo útoky finančních spekulantů na fixní kurzy měn v rámci Evropského měnového systému (EMS). Útoku podlehla finská marka, švédská koruna se udržela. 13. září 1992 začal útok na italskou liru a 15. září 1992 na britskou libru, 16. září 1992 britská libra dočasně opouští EMS, přidává se italská lira i španělská peseta. 20. září 1992 byla ve francouzském referendu schválena Maastrichtská dohoda, finanční trhy to však příliš neuklidnilo. Pokračovaly útoky na měny Portugalska, Španělska, Francie, Irska, Norska, Švédska. Útoky se zintenzivnily v létě 1993, a vedly k rozšíření fluktuačního pásma v rámci EMS plus mínus 2,5 % na plus mínus 15 %, což poněkud překvapivě finanční trhy uklidnilo. Později se ukázalo, že za útoky na liru a libry stál zejména finanční magnát George Soros, který na nich vydělal miliardové jmění. Tyto útoky rovněž vedly k urychlení přípravy na zavedení společné měny eura (EUR) v rámci Evropské měnové unie (EMU). Mexická měnová krize let 1994–1995 začala odchodem zahraničních investorů v důsledku růstu úrokové sazby v USA a poklesu úrokových sazeb v Mexiku (také díky nízké inflaci). Vznik Severoamerické zóny volného obchodu (NAFTA) vyvolal výbuch povstání zapatistů v mexickém Chiapasu a tím i politickou nestabilitu v Mexiku, což podnítilo další útěk zahraničních investorů. Nerovnováhu platební bilance měla řešit 15% devalvace mexické měny. To se ovšem nesplnilo. Tato devalvace naopak podnítila další masový odliv zahraničního kapitálu a ten si pak vynutil až 120% devalvaci mexické měny (pesa) a přechod k volně plovoucímu (flexibilnímu) kurzu. Odliv zahraničního kapitálu způsobil v Mexiku bankovní krizi a následnou hospodářskou recesi. USA poskytly Mexiku stabilizační půjčku, ovšem s řadou podmínek, které se týkaly další liberalizace ekonomiky a zlepšení podmínek pro přímé zahraniční investice (PZI, FDI) v Mexiku. V souvislosti s mexickou měnovou krizí se stal pro všechny investory známým pojem tzv. tequilla efektu, který označuje hromadný odliv zahraničního kapitálu. V reakci na mexickou krizi pak IMF přijal opatření k monitorování základních ekonomických údajů, které mají včas signalizovat finanční a měnové krize, jde o tzv. special data dissmination standards čili speciální standardy zveřejňování údajů (viz Lipková, 2000, s. 103). Měnové turbulence v zemích Východní a Střední Evropy let 1997–1998 byly spojeny s procesy ekonomické transformace. Například v České republice po tzv. transformační krizi let 1991–1992 následovalo tzv. posttransformační oživení let 1993–1996, při fixním měnovém kursu domácí měny to nutně vedlo ke zhoršování obchodní a platební bilance země, což tlačilo na devalvaci české koruny. Vzniklé nerovnováhy, které se týkaly nejen oblasti vnějších ekonomických vztahů, přiměly vládu V. Klause ke korekci liberální hospodářské politiky v podobě tzv. balíčku opatření z 16. dubna 1997 a tzv. ozdravného programu z 28. května 1997. V dubnu se vláda vyhnula devalvaci české koruny zavedením tzv. dovozních depozit s platností od 21. 4. 1997 (ta ovšem byla zrušena na naléhání orgánů Evropské unie již dne 21. 8. 1997). Ovšem dne 26. 5. 1997 byla již nucena uvolnit fixní kurs koruny, což vedlo k znehodnocení koruny zhruba o 10–12 % vůči DEM a USD. Tzv. balíček opatření a tzv. ozdravný program obsahovaly kroky, které představovaly fiskální a mzdovou restrikci (pokles investičních výdajů vlády, krácení výdajů rozpočtových a příspěvkových organizací). Tyto restrikce pak uvrhly českou ekonomiku do tzv. posttransformační recese let 1997–1998, ta pak byla v pozadí pádu vlády V. Klause. V říjnu a listopadu 1997 přišla další vlna depreciací vyvolaná dopady asijské finanční krize (viz dále). V té době již působila vlády J. Tošovského, kterou pak vystřídala vláda M. Zemana (v červenci 1998). Podobné měnové turbulence zažilo tehdy i Polsko a Slovensko. Asijská měnová krize let 1997–1998 měla své podhoubí ve financování rozvoje zemí Jihovýchodní Asie zahraničním kapitálem přilákaným vysokými domácími úrokovými sazbami a státními bankovními garancemi, které sváděly k rizikovým investicím. Problémem těchto zemí bylo rovněž velké zadlužení podniků a rozsáhlá korupce. Rostoucí schodek běžného účtu platební bilance vedl rovněž k tlakům na devalvaci měny. Znehodnocení měny pak zhoršilo pozici klientů bank se závazky v cizích měnách, země přestaly být schopny plnit své závazky v cizích měnách a stát nebyl schopen naplnit slíbené bankovní garance. Následný útěk zahraničního kapitálu vedl k hlubokým devalvacím 2/7
www.rodon.cz
národních měn a vynutil si přechod k flexibilním (plovoucím) kurzům měn. Útěku zahraničního kapitálu mělo bránit zvyšování domácích úrokových sazeb, což ovšem vedlo k hospodářským recesím a k sociálním nepokojům. Mezi postižené země patřily Thajsko, Malajsie, Indonésie, Singapur a Jižní Korea. Mezinárodní měnový fond přišel s plánem na obnovu asijských ekonomik, který ovšem předpokládá patřičné přizpůsobení (reformu a restrukturalizaci) ekonomik postižených zemí. Hrozba tzv. domino efektu, který by mohl vést k třetí světové hospodářské krizi, byla však zažehnána, hlavně díky tehdejšímu pozitivnímu vývoji americké ekonomiky. Nicméně asijská měnová krize negativně ovlivnila situaci v jiných regionech světa – např. v zemích Východní a Střední Evropy (viz výše), v Rusku a Brazílii (viz dále). Do let 1998–1999 je situována ruská finanční krize. V devadesátých letech 20. století se ruská ekonomika dlouhodobě potýkala s poklesem produkce, inflací a deficity federálního rozpočtu. Koncem roku 1997 začaly působit tlaky na znehodnocení rublu. Sílícímu odlivu zahraničního kapitálu čelila ruská centrální banka zvyšováním úrokových sazeb, což jen prohloubilo (prostřednictvím úrokových nákladů) problém vládního dluhu. Kurzové intervence vedly k vyčerpání ruských devizových rezerv. IMF proto v červenci 1998 poskytl Rusku úvěr a zajistil další úvěrové zdroje (celkem tyto úvěry dosáhly výše 22,6 mld. USD). Počátkem srpna 1998 ruský parlament odmítl sérií zákonů podmiňujících reformu sociálního a daňového systému, potřebnou k reformě vládního rozpočtu. Ruská vláda a centrální banka tak musely přistoupit k vlastním opatřením. Došlo k rozšíření fluktuačního pásma rublu, což vedlo k faktické devalvaci kurzu rublu. Dále byla provedena konverze krátkodobých pokladničních poukázek na dlouhodobé instrumenty, což vlastně představovalo moratorium na splácení vládního dluhu, který drželi z jedné třetiny zahraniční věřitelé (kromě dluhu v euroobligacích). Bylo dokonce vyhlášeno devadesátidenní moratorium na splácení zahraničních dluhů (blíže viz Helísek, 2004, s. 58). Počátkem září 1998 byl zaveden floatingový kurzový režim – zpočátku řízený, později již volný floating (plovoucí kurz). Změna kurzového režimu byla spojena s „runem na banky“. Došlo tak ke spojení dluhové, měnové a bankovní krize. Měnová krize spojená s depreciací probíhala po celý rok 1999 až do ledna 2000. Depreciace poté pokračovala i nadále, ovšem už mírnějším tempem. Na rozdíl od Mexika a jihovýchodní Asie odmítl v září 1998 Mezinárodní měnový fond uvolňovat Rusku další úvěry, a následný úvěr byl proto Rusku poskytnut až v červenci 1999, a to ke splácení dluhů Ruska vůči samotnému IMF. Ruské centrální autority čelily krizi zpřísněním monetární a fiskální politiky, zavedením devizových restrikcí a regulací v zahraničním obchodě (např. v dovozu alkoholu a vývozu potravin). Finanční krize vyvolala v Rusku hospodářskou recesi v roce 1998 a v letech 1998–1999 přispěla k vysoké inflaci. V roce 2000 však v Rusku nastala hospodářská expanze, což dokládá přebytek nevyužitých ruských výrobních kapacit. Finanční krize obzvlášť silně postihla bankovní sektor. Celkově došlo k úpadku jedné čtvrtiny ruských bank a zbývajícím cca 1200 bankám musela být poskytnuta výrazná pomoc z veřejných zdrojů. Vlivem asijské a ruské finanční krize začal zahraniční kapitál opouštět rizikové trhy, zejména tzv. emerging markets (vznikající trhy). Odliv zahraničního kapitálu postihl mezi jinými i Brazílii. V lednu 1999 proto propukla brazilská měnová krize, došlo k poklesu cen akcií a prohloubení schodku státního rozpočtu, nastal odliv zahraničního kapitálu a vznikla nerovnováha běžného účtu platební bilance. S pomocí přišel Mezinárodní měnový fond (ve výši 41 mld. USD), poskytnutí úvěru bylo však podmíněno ekonomickými reformami, které musely obsahovat snížení rozpočtového deficitu a přiměřené znehodnocení brazilského realu. Brazilskou měnovou krizi se podařilo relativně rychle překonat, a tak neměla výraznější negativní dopady. V letech 2000–2001 postihla finanční krize Turecko, velkou roli zde hrál opět fixní měnový kurz a obrovský odliv kapitálu. Fixní měnový kurz musel být opuštěn a došlo k 36% devalvaci turecké liry, pří řešení krize byl jako obvykle nápomocen IMF, který schválil pro Turecko ozdravný program ve výši 11,4 mld. USD, který je orientován na masivní restrukturalizaci turecké ekonomiky. Důsledkem této restrukturalizace bylo mimo jiné odbourávání veřejného sektoru, což mělo negativní dopady na 3/7
www.rodon.cz
obyvatelstvo – 17 % tureckého obyvatelstva se dostalo pod hranicí chudoby a každý dvacátý pak žil s příjmem menším než jedno euro denně (Turecko a EU, 2006, s. 61). V letech 2001–2002 zasáhla finanční krize Argentinu, svou roli v tomto případě sehrálo svázání vývoje argentinské měny s vývojem amerického dolaru. V letech 1999–2001 Argentina prožívala hospodářskou recesi (částečně i jako důsledek brazilské měnové krize). Docházelo ke zhoršování hospodaření veřejných financí a narůstal rovněž zahraniční dluh. Počátkem prosince 2001 IMF odmítl uvolňovat další úvěry pro Argentinu. Nastal „run na banky“ a propukla bankovní krize. Současně se vyhrotila i politická krize. V lednu 2002 muselo dojít ke zrušení směnitelnosti argentinského pesa za dolar a v únoru 2002 pak k úplnému přechodu na volný floating (volně plovoucí kurz). Důsledkem bylo nejdříve prudké a potom mírné znehodnocování argentinské měny. Bylo vyhlášeno také moratorium na splácení veřejného zahraničního dluhu ve výši 95 mld. USD. V roce 2002 recese dosáhla svého dna, a tak v roce 2003 bylo možné zaznamenat zlepšení hospodářské situace. V lednu 2003 bylo obnoveno úvěrování ze strany IMF (úvěr ve výši 6,8 mld. USD), a tak postupně mohla být finanční krize překonána. III. Světová finanční krize 9. srpna 2007 propukla krize na americkém hypotečním trhu, která se následně přenesla na úvěrové trhy a začala snižovat důvěru mezi bankami. Splasknutí realitní bubliny postihlo takové giganty jako americkou společnost Citigroup, britskou společnost Northern Rock, německou Deutsche Bank a švýcarské společnosti UBS a Credit Suisse. Americká centrální banka (Fed) na vzniklou situaci reagovala již v srpnu snížením své diskontní sazby. V září 2007 pak přistoupila na další její půlprocentní snížení (na 5,25 %), současně však snížila svoji základní sazbu, tzv. sazbu na federální fondy, opět o půl procenta na 4,75 %. Na finanční a akciové trhy mělo tehdejší snížení úroků v USA pouze dočasně kladný vliv a po roce americká hypoteční a úvěrová krize přerostla do globální finanční krize, která zasáhla i Evropu (mimo jiné Německo, Belgii, Holandsko, Lucembursko, Francii či Velkou Británií). 3. října 2008 americký Kongres schválil plán prezidenta G. W. Bushe uvolnit na pomoc bankrotujícím bankám 700 miliard USD. Americká vláda měla např. investovat do akcií ohrožených bank a ručit za jejich ztráty. Vlády Německa, Irska, Norska, Portugalska, Rakouska a Slovenska se zase rozhodly poskytnout neomezené záruky na ochranu soukromých úspor. 8. října 2008 centrální banky USA, eurozóny, Velké Británie, Švýcarska, Kanady a Švédska snížily své základní úrokové sazby o 0,5 procentního bodu. Ke snížení se přidala také Čína (0,27 procentního bodu), dále Hongkong (1 procentní bod) a Austrálie (snížení o 1 procentní bod již o den dříve). Česká národní banka (ČNB) snížila své úrokové sazby dne 6. listopadu 2008 o 0,75 procentního bodu, a to s platností od 7. listopadu 2008 (diskontní úroková sazba se snížila na 1,75 %, dvoutýdenní repo sazba na 2,75 % a lombardní sazba na 3,75 %). Dne 5. února 2009 ČNB opět snížila své úrokové sazby o další jeden procentní bod – diskontní sazbu na 0,75 %, dvoutýdenní repo sazbu na 1,75 % a lombardní sazbu na 2,75 %. Dne 7. května 2009 pak ČNB snížila své úrokové sazby o 0,25 procentního bodu – diskontní sazba se tedy snížila na 0,50 %, dvoutýdenní repo sazba na 1,50 % a lombardní sazba na 2,50 % (s platností od 11. 5. 2009). Evropská unie v polovině října 2008 připravila záchranný plán, který počítal s uvolněním více než 2 bilionů eur na částečné odstranění škod způsobených finanční krizí. Součástí tohoto rozsáhlého plánu bylo mimo jiné uvolnění 200 mld. eur na podporu zaměstnanosti, pomoc malým a středním podnikům, rozvoj infrastruktury a investice do ekologicky šetrných technologií. Čína schválila na podzim roku 2008 balíček pomoci v hodnotě 586 mld. USD (v březnu 2009 přibylo dalších 472 mld. USD). V polovině února 2009 byl v USA přijat stimulační plán nového prezidenta Baracka Obamy v hodnotě 787 mld. USD (17,5 bilionů korun), který počítá se zvýšením veřejných výdajů na 4/7
www.rodon.cz
infrastrukturu, školství a zdravotnictví (v celkové výši 499 mld. USD) a také se snížením daní (v hodnotě 288 mld. USD). V pomoci ekonomice se již angažovalo na více než třicet zemí světa (včetně Německa, Japonska, Francie, Polska, Maďarska, Slovenska či České republiky). S žádostí o pomoc (půjčku) se na Mezinárodní měnový fond v říjnu 2008 obrátily vlády Ukrajiny (žádost o půjčku ve výši 16,5 mld. USD), Maďarska (žádost o půjčku ve výši 15,7 mld. USD) a Islandu (2 mld. USD). Navíc Světová banka měla půjčit Maďarsku 1,3 mld. USD a Evropská unie dalších 8,1 mld. USD. V prosinci 2008 požádalo o mezinárodní pomoc ze strany IMF a EU rovněž Lotyšsko (v hodnotě 9,3 mld. USD) a naposled v březnu 2009 i Rumunsko (v hodnotě 25 mld. USD). To vedlo k rozšíření obav ze zhroucení ekonomik v zemích Východní Evropy. 15. listopadu 2008 se ve Washingtonu konal summit dvaceti klíčových zemí světa (skupina G 20), který schválil myšlenku regulace finančních trhů a reformy mezinárodních finanční institucí a zároveň podpořil volný trh a obchod. 2. dubna 2009 bylo na dalším summitu zemí skupiny G 20 v Londýně mimo jiné rozhodnuto o navýšení kapitálu MMF na 750 mld. USD, dalších 250 mld. USD by mělo jít na posílení volného obchodu a pomoc rozvojovým zemím. Posílit by se zároveň měla i regulace finančních trhů. Skončit by měly daňové ráje umožňující praní tzv. špinavých peněz a daňové úniky. Dosud neregulované zajišťovací fondy (tzv. hedgeové), by měly přejít pod kontrolu mezinárodních standardů. Pro banky, penzijní fondy a pojišťovny by měla platit nová a pravděpodobně jednotná pravidla kapitálové přiměřenosti. Nadnárodní banky by měly dostat nadnárodního supervizora. U odměn bankéřů by se napříště měly zohledňovat výsledky banky, aby se neopakovala situace, kdy manažeři krachujících bank berou milionové odměny. Reformu regulace finančního sektoru v USA podepsal prezident Barack Obama 21. června 2010. Reforma počítá mimo jiné se vznikem nového úřadu na ochranu spotřebitelů před nekalými praktikami finančních institucí a nové rady pro sledování systémových rizik ohrožujících celou ekonomiku. Reforma přináší rovněž nová pravidla pro ratingové agentury, zpřísňuje dohled nad velkými bankami a týká se i odměn manažerů. Podobně v říjnu 2010 schválil Evropský parlament nová pravidla bankovního dohledu. Speciální výbor má posuzovat tzv. systémová rizika, která by mohla vést ke zhroucení celého finančního sektoru. Dále má vzniknout Evropský systém orgánů finančního dohledu, který zahrnuje Evropský orgán pro bankovnictví se sídlem v Londýně, Evropský orgán pro cenné papíry se sídlem v Paříži a Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké pojištění ve Frankfurtu. Na novém systému regulace bank se navíc shodli guvernéři světových centrálních bank. Dohodu musí ovšem schválit jednotlivé státy G 20 a platit by měla od roku 2013. V důsledku krize na finančních trzích se v hospodářské recesi ocitly ekonomiky USA, Japonska, Německa a Velké Británie i ekonomiky eurozóny a EU jako celek. Realitou se tak stala třetí světová hospodářská krize. Relativně nízké úrokové sazby centrálních bank (v USA např. 0–0,25 %, v Japonsku 0,1 % či 2 % v EMU) přitom omezily možnosti monetární politiky státu při řešení finanční a hospodářské krize. V úvahu nutno přitom vzít i riziko pádu do pasti likvidity, kdy komerční banky nereagují na pokles centrálních úrokových sazeb snížením svých úrokových sazeb či pasti investic, kdy podniky nezvyšují své investice v reakci na snížení úrokových sazeb komerčních bank (viz Mach, 1995, 2. část, s. 12–14). Možnosti fiskální politiky státu byly zase limitované snížením příjmů státu v důsledku bezmála třicet let trvající permanentní finanční deregulace, liberalizace kapitálových trhů, privatizace státních podniků a snižování daní. Navíc z modelu IS – LM – BP (tedy z Mundell-Flemingova modelu) plyne nízká účinnost fiskální politiky v malé otevřené ekonomice v podmínkách flexibilních měnových kurzů (viz Mach, 1995, 1. část, s. 127–128). Vyhlídky na zdárné řešení krizové situace byly již tehdy nejisté a další vývoj to potvrdil. IV. Dluhová krize a krize eura Hospodářská krize vyvolaná finanční krizí se situuje do let 2007–2009, např. v USA podle Národního 5/7
www.rodon.cz
úřadu pro ekonomický výzkum (NBER) tzv. velká recese začala v prosinci 2007 a skončila až v červnu 2009. Trvala tedy 18 měsíců a stala se nejdelším obdobím recese v USA od druhé světové války. Následné oživení nejen americké ekonomiky nebylo přitom natolik dostatečné, aby vedlo k výraznějšímu poklesu vysoké nezaměstnanosti. Projevil se zde jev známý jako jobless growth, tedy ekonomický růst bez vytváření dostatečného množství nových pracovních míst (viz Helísek, 2002, s. 194). Státní pomoc bankám a stimulace hospodářského růstu vedly k prohloubení schodků veřejných rozpočtů. Vlády si na pokrytí deficitů vypůjčovaly od veřejnosti prodejem státních dluhopisů na kapitálovém trhu. Prováděly tedy tzv. dluhové financování deficitů. Kumulace deficitů státních rozpočtů pak vedla k značnému nárůstu státních (veřejných) dluhů a k tzv. dluhové krizi. Některé země se tak dnes ocitají na pokraji bankrotu. Nejblíže má k němu Řecko, ohrožené jsou však i další země – Irsko, Itálie, Španělsko, Portugalsko, a dokonce i USA. Dluhová krize ještě více komplikuje plnění tzv. Maastrichtských kritérií v rámci EMU a ohrožuje tím stabilitu jednotné evropské měny. Přichází tedy tzv. krize eura (krize eurozóny). Na ochranu finanční stability v evropských zemích byl v květnu 2010 založen Evropský nástroj finanční stability (European Financial Stability Facility, EFSF). Ten má chránit finanční stabilitu Evropské měnové unie formou poskytování dočasné finanční pomoci těm členům eurozóny, kteří se dostanou do finančních potíží. EFSF získává prostředky emisemi obligací a jiných dluhových instrumentů na kapitálovém trhu. Tyto emise jsou až do výše 440 mld. eur garantovány členskými zeměmi eurozóny, a to proporcionálně podle kritéria podílu na splaceném kapitálu Evropské centrální banky. Díky uvedeným státním garancím má EFSF nejlepší možné kreditní hodnocení od všech hlavních ratingových agentur. Z takto získaných prostředků jsou poskytovány půjčky zemím s finančními problémy. K dispozici je rovněž tzv. Evropský mechanismus finanční stabilizace (European Financial Stabilisation Mechanism, EFSM), který opravňuje Evropskou komisi mobilizovat finanční prostředky až do výše 60 miliard eur se zárukou rozpočtu EU. Tuto pomoc mohou čerpat všechny členské země EU. Částkou 250 mld. eur přislíbil přispět Mezinárodní měnový fond. Tzv. obranný val na podporu finanční stability tak dosahuje výše 750 miliard eur. K této sumě je možné připočítat speciální pomoc pro Řecko ve výši 110 miliard eur, která má podobu dvoustranných půjček od členů eurozóny zprostředkovaných Evropskou komisí. Vzhledem ke skutečnosti, že EFSF má dočasné trvání (do 30. června 2013 s možným prodloužením do doby ukončení všech jeho operací), dohodly se v prosinci 2010 členské země EU na nutnosti vytvořit trvalý mechanismus na ochranu finanční stability v EU. Pracovně je používán název Evropský mechanismus stability. Za tímto účelem byly zahájeny práce na novele Lisabonské smlouvy. Existují návrhy jít ještě dále a využít krizi eura (krizi eurozóny) k hlubším institucionálním změnám v rámci EU. Tyto úvahy se týkají společného evropského dluhopisu, zavedení nějaké evropské daně, většího centrálního rozpočtu, vzniku evropského ministerstva financí či nějaké formy evropské ekonomické vlády, budování druhé komory evropského parlamentu atp. EU by zkrátka programově nastoupila cestu k federalizaci. Dnešní mezistav, kdy EU není unitárním státem, federací nebo konfederací, se totiž považuje za nestabilní, a tudíž dlouhodobě neudržitelný (Macháček, 2011). Dluhovou krizi spolu s krizí eura (eurozóny) lze považovat za pokračování světové finanční krize. Jde vlastně o její třetí etapu – první představovala bankovní krize a druhou hospodářská krize (Dvořák, 2011). Nejedná se však o etapu poslední s ohledem na negativní dopady řešení bankovní a hospodářské krize na veřejné finance. Ty byly vážně infikovány dluhy, které bude nutno řešit. Navíc se se zadlužeností potýkají nejen vlády, ale také domácnosti a podniky. To však není vše – snaha oživit ekonomiku nejen fiskální, ale zejména monetární expanzí vedla k nadměrné úvěrové expanzi a 6/7
www.rodon.cz
příliš nízké úrokové míře, proto ne všechny investiční projekty budou objektivně dostatečně efektivní (ziskové) a investoři budou mít pak problémy se splácením dluhů. Monetární expanze vedla rovněž ke vzniku bubliny na akciových trzích a trzích aktiv, která dříve nebo později praskne. Výhledy do budoucna nejsou tedy opět nikterak růžové. V. Možné perspektivy dalšího vývoje Finanční a hospodářská krize vedly k návratu státního intervencionalismu, ovšem na rozdíl od minulosti se záchrana soukromého sektoru ukazuje být nad možnosti státu. Státnímu intervencionalismu keynesiánského typu se dařilo v uzavřených ekonomikách, dnes v důsledku globalizace je většina ekonomik otevřených a jejich otevřenost narůstá. Navíc systémy veřejných rozpočtů „produkují“ dluhy i v dobách hospodářské konjunktury (expanze), ať již v důsledku nízkých příjmů či vysokých výdajů. Ve střednědobém horizontu nelze ve většině zemí reálně očekávat konsolidaci veřejných rozpočtů (Dvořák, 2011). Absolutní růst dluhů v příštích pěti letech není možné prakticky zastavit. I když deficity budou klesat, dluh nadále poroste. Primární rozpočtové přebytky nejsou totiž v tomto horizontu reálné. Dluhová krize tak bude pokračovat. Nárůst veřejných dluhů má ovšem své objektivní a psychologické hranice. Napomoci mohou soutěživé devalvace a inflace, ty však mívají negativní ekonomické a sociální dopady. Rozhodující je proto obnovení a udržení dostatečně vysokého hospodářského růstu. Výraznější hospodářské oživení přitom musí přijít dříve než inflace, jinak se krize prohloubí (Dvořák, 2011). A právě s potřebným hospodářským růstem mohou být problémy. Zpomalení ekonomického růstu bylo letos zaznamenáno v USA i Evropě (Německo, Francie). Zhoršují se rovněž výhledy hospodaření mnoha firem bez ohledu na jejich odvětví. Narůstají obavy z nové recese, zejména v USA. Průběh světové hospodářské krize by tak vlastně mohl sledovat základní vzor (formaci) W čili dvojité dno, známý z tzv. technické (grafické) analýzy (blíže viz Heczko, 2003, s. 67). Kvůli obavám z vývoje v USA a Evropě již několik týdnů oslabují světové burzy, od počátku srpna se pak panika na trzích zvyšuje prakticky s každou dílčí zprávou. Pokud se nepodaří odvrátit nástup nové recese, může nás krizový vývoj provázet přinejmenším po několik dalších let. A v jejich průběhu se jistě mnohé změní. Vyloučit nelze dokonce ani kolaps světového finančního systému. Autor: Stanislav Heczko
7/7
www.rodon.cz
