MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra speciální pedagogiky
Vzdělávání a pracovní uplatnění osob s mentálním postižením ve Zlínském kraji Diplomová práce
Brno 2012
Vedoucí diplomové práce:
Vypracovala:
Doc. PhDr. Mgr. Jarmila Pipeková, Ph. D.
Bc. Eva Marková
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně dne 6. 12. 2012
.............................................. Eva Marková
Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat doc. PhDr. Mgr. Jarmile Pipeková, Ph.D. za pomoc a cenné rady, které mi poskytovala při zpracovávání diplomové práce. Dále děkuji ředitelům a výchovným poradcům středních škol ve Zlínském kraji, pracovníkům krajské pobočky Úřadu práce ve Zlíně a Odboru školství, mládeže a sportu Krajského úřadu ve Zlíně za spolupráci a ochotu při sběru dat pro výzkumnou část práce.
OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................... 1 1
MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ.......................................................................................... 3 1.1 HISTORICKÝ VÝVOJ PŘÍSTUPU K LIDEM S POSTIŽENÍM ............................................ 3 1.2 VYMEZENÍ POJMU MENTÁLNÍ RETARDACE ............................................................. 6 1.3 ETIOLOGIE A KLASIFIKACE MENTÁLNÍ RETARDACE ................................................ 8 1.4 CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH STUPŇŮ MENTÁLNÍ RETARDACE .................... 12
2
SYSTÉM EDUKACE OSOB S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM............................. 17 2.1 PORADENSKÉ SLUŽBY PRO OSOBY S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM ............................. 17 2.2 PŘEDŠKOLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ ................................................................................... 20 2.3 ZÁKLADNÍ VZDĚLÁVÁNÍ ....................................................................................... 22 2.4 PROFESNÍ PŘÍPRAVA OSOB S MENTÁLNÍ RETARDACÍ ............................................. 25
3
PRACOVNÍ UPLATNĚNÍ OSOB S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM..................... 30 3.1 VÝZNAM PRÁCE PRO OSOBY S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM ...................................... 30 3.2 LEGISLATIVA ZAMĚSTNÁVÁNÍ OSOB S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM .......................... 32 3.3 ÚLOHA ÚŘADU PRÁCE PŘI ZAMĚSTNÁVÁNÍ OSOB S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM ....... 34 3.4 FORMY PRACOVNÍHO UPLATNĚNÍ PRO OSOBY S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM ............ 36
4
MOŽNOSTI VZDĚLÁVÁNÍ A PRACOVNÍHO UPLATNĚNÍ OSOB S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM VE ZLÍNSKÉM KRAJI ..................................... 43 4.1 CÍLE VÝZKUMNÉ ČÁSTI, VÝZKUMNÉ METODY A TECHNIKY .................................. 43 4.2 CHARAKTERISTIKA MÍSTA ŠETŘENÍ A VÝZKUMNÉHO SOUBORU ............................ 44 4.3 VLASTNÍ ŠETŘENÍ ................................................................................................. 48 4.4 ZÁVĚRY VÝSLEDKŮ ŠETŘENÍ ................................................................................ 78
ZÁVĚR ........................................................................................................................... 82 SHRNUTÍ ....................................................................................................................... 84 SUMMARY .................................................................................................................... 84 POUŽITÉ ZDROJE ........................................................................................................ 85 SEZNAM OBRÁZKŮ, TABULEK A GRAFŮ ............................................................. 93 SEZNAM PŘÍLOH ......................................................................................................... 96
ÚVOD Smyslem každého člověka je společenská integrita. Být užitečný sobě i svému okolí, stát se soběstačným a efektivně využít svůj volný čas. Nedílnou součástí toho je i pracovní začlenění, k čemuž vede vzdělávání v celé své podobě. V životě každého člověka je právě výběr profese a následného pracovního uplatnění významným krokem. Pro většinu z nás je tento krok spojen především se skloubením svých zájmů a dovedností, máme široký výběr možností, čemu se chceme a můžeme ve svém životě věnovat. Avšak ne všichni lidé mají toto štěstí. Osoby s mentálním postižením, kterým je tato práce věnována, mají volbu jak střední školy, tak zaměstnání značně omezenou nejen svými schopnostmi a dovednosti, ale i nabídkou oborů, která je jim poskytovaná v jejich okolí. I toto je důvodem, proč jsem si jako téma své diplomové práce zvolila Vzdělávání a pracovní uplatnění osob s mentálním postižením ve Zlínském kraji. Diplomová práce je členěna do čtyř kapitol. První tři kapitoly se věnují teoretickým východiskům problematiky týkající se mentálního postižení, poslední kapitola práce je věnována výzkumné části. První kapitola se zabývá historickým vývojem přístupu k lidem s postižením, vymezením pojmu mentální retardace, etiologií a klasifikací mentální retardace a charakteristikou jednotlivých stupňů mentální retardace. V první kapitole jsou mimo jiné přiblíženy i další pojmy, se kterými se lze v souvislosti nejen mentálního postižení setkat. Druhá kapitola shrnuje edukační systém osob s mentálním postižením v České republice. V této kapitole jsou charakterizovány poradenské služby pro osoby s mentálním postižením, systém předškolního vzdělávání, možnosti vzdělávání v období povinné školní docházky a v neposlední řadě vzdělávání v rámci profesní přípravy osob s mentálním postižením. Třetí kapitola se věnuje pracovnímu uplatnění osob s mentálním postižením. Je zde vysvětlen význam a důležitost práce pro osoby s mentálním postižením, charakterizovány formy pracovního uplatnění osob s mentálním uplatněním, zmíněna úloha úřadu práce při zaměstnávání osob s mentálním postižením a legislativa, která se zaměstnáváním těchto osob zabývá. Čtvrtá kapitola, která je součástí praktické části práce, se zabývá možnostmi vzdělávání a pracovního uplatnění jedinců s mentálním postižením ve Zlínském kraji. Cílem práce je podat komplexní pohled na jedince s mentálním postižením v nejvýznamnějších částech života, a to během vzdělávání a následného pracovního 1
uplatnění. Cílem výzkumu je zjistit možnosti edukace osob s mentálním postižením v rámci profesní přípravy a jejich následného začlenění na trh práce ve Zlínském kraji. Dále zjistit, jak probíhá příprava na povolání osob s mentálním postižením, v jakých oborech se žáci s mentálním postižením mohou vzdělávat a zda žáci po ukončení přípravy na povolání pokračují v dalším studiu. V praktické části diplomové práce bude použita kvantitativní metoda, jejíž hlavní technikou bude dotazník určený výchovným poradcům středních škol, na kterých se vzdělávají žáci s mentálním postižením, dále analýza dokumentů a nestrukturované rozhovory s pracovníky krajského pobočky Úřadu práce ve Zlíně a pracovníky Odboru školství, mládeže a sportu Krajského úřadu ve Zlíně. Techniky analýzy dokumentů a rozhovoru budou použity k získání informací doplňujících šetření.
2
1 MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ 1.1 Historický vývoj přístupu k lidem s postižením „Kvalita společnosti se může měřit podle způsobu, jak se stará o své nejzranitelnější a nejzávislejší členy. Společnost, která se o ně stará nedostatečně, je pochybená.“ Adrian D. Ward (Švarcová, I., 2000, s. 11) V současné době se můžeme kromě pojmu postižení setkat i s termíny jako hendikep (handicap), znevýhodnění, nebo také porucha či defekt. Nežli se tedy začneme zaobírat historickým vývojem osob s postižením, je důležité si tyto termíny nejdříve definovat. Termín postižení se používá jako souhrnné označení pro všechny vady či poruchy, defekty či anomálie. Zatímco pojem hendikep označuje v přeneseném významu znevýhodnění, které výrazně ztěžuje výkon nebo plnění nějakého významného úkolu pro jedince, ztěžuje soutěžení s vrstevníky, dosažení běžných životních cílů, určitého zaměstnání apod. (Edelsberger, L., 2000). Znevýhodnění je totožné s pojmem hendikep, znevýhodněný jedinec je hendikepovaný v důsledku poruchy či defektu. Poruchu můžeme definovat jako jakoukoliv ztrátu nebo abnormalitu v psychologické, fyziologické nebo anatomické struktuře nebo funkci (Fischer, K., Škoda, J., 2008). Z pedagogického hlediska za jedince s postižením považujeme všechny děti, mladé lidi a dospělé, kteří jsou v učení, sociálním chováním, v komunikaci a řeči nebo v psychomotorických schopnostech tak omezeni, že jejich spoluúčast na životě ve společnosti je podstatně ztížena, a proto vyžadují speciálně pedagogickou podporu. Jednotlivé druhy postižení mají svoje východisko v omezení zraku, sluchu, řeči, podpůrných a pohybových funkcí, inteligence, emocionality, která se projevují klinickým obrazem nebo určitým chronickým onemocněním či kombinací těchto vad (Pipeková, J., Vítková, M., 2010). Od počátku lidské společnosti se lidé setkávali s takovými jedinci, kteří se odlišovali od ostatních vzhledem, smyslovými či tělesnými vadami, duševním stavem či chorobami. Přístup k těmto lidem byl vždy výrazně ovlivněn dobou a postojem společnosti dané doby. Ti, kteří nebyli jako všichni ostatní, kteří se odlišovali, byli 3
zpravidla vnímáni jako cizí, ohrožující či nebezpeční. Vnímání určitého jevu jako známého, či naopak odlišného, závisí na tom, co je v dané společnosti běžné, obvyklé, co se od běžného stavu věcí neodlišuje, co je časté, respektive normální (srov. Vágnerová, M., 1999; Lečbych, M., 2008). Zhodnotit to, co je či není normální, je často velmi obtížné. Hranice normy je pohyblivá, normalita tak může být posuzována podle mnoha různých kritérií v závislosti na okolnostech, které toto hodnocení vyžadují (Vágnerová, M., 2004). Statické pojetí za normální považuje to, co je četné, časté, co leží v pásmu nejvýše dvou směrodatných odchylek od průměru; nenormální je to, co je málo četné, extrémní, ať už je to podprůměrné nebo nadprůměrné. Funkční pojetí považuje za normální stav, kdy nějaký systém plní svou funkci; nenormální je to, co je dysfunkční, patologické, přestože může být v populaci relativně četné. Normativní pojetí považuje za normální to, co odpovídá konvenční normě; normální je to, co je očekávané, přípustné, správné; nenormálním jako nepřijatelné, nežádoucí, nepovolené (Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J., 2009). Osoby se zdravotním omezením, ať už to jsou osoby oslabené, nemocné či postižené, jsou od samého počátku lidstva v minoritním postavení. Ve většinové společnosti byly právě osoby s postižením nejviditelnější pro jejich jinakost a rozdílnosti od ostatních po fyzické stránce a mentální úrovni, ve způsobech komunikace a chování a vůbec v celkovém zjevu (Pipeková, J., Vítková, M., 2010). Jak se společnost vyvíjela, měnil se i přístup k péči o osoby s postižením v souvislosti s vývojem myšlenkových proudů, filosofických názorů, společenských paradigmat či ideologických směrů. Proto se můžeme setkat s několika stádii v přístupu k osobám s postižením. Období starověku bývá spojováno se zbavováním se nemocných a jakkoliv postižených členů společnosti. Toto stádium je známo jako represivní období. Na tento fakt měla zajisté vliv i ekonomická situace skupiny. Lze jen těžko předpokládat, že by společnost, která si jen s obtížemi zajišťuje své materiální přežití, nebo jejíž vnější podmínky života jsou mimořádně náročné, mohla dovolit živit jedince, kteří nemohou skupině přinést užitek a spíše ji zatíží nutnou péčí o ně. V dochovaných dokumentech o zákonných systémech starověkých civilizací se však setkáváme například i s velmi přísnými opatřeními zaručujícími pro jedince s různým postižením povinnou ochranu a péči nejen ze strany jejich rodiny, ale v případě potřeby i od obce či státu (srov. Vágnerová, M., 1999; Slowík, J., 2007). Charitativní období je typické zejména pro křesťanský středověk, kdy postoje ochranitelství a pomoci vůči nemocným 4
a postižením jedincům přicházejí především ze strany církve těsně propojené se státem. Objevují se i řeholní řády zaměřené na péči o takto potřebné. Novověk je spjat s celkovým rozvojem vědeckého poznání a především medicíny. Začíná nastupovat programová péče a specializace v přístupu k osobám s různými druhy postižení. Na osobnost člověka začíná být nahlíženo více v komplexu její složky fyzické, psychické, duchovní i sociální. Toto stádium je nazýváno jako humanistické období, zakládají se instituce jako školy, ústavy apod. zaměřené na pomoc a péči o osoby s různými typy postižení, řada z nich působí dodnes. Pro přelom 19. a 20. století je charakteristické propojování léčby s výchovou a vzděláváním, objevuje se snaha o rehabilitaci, doslova znovu-uschopnění, člověka s postižením pro život v běžné společnosti. U nás toto rehabilitační období doznívalo až do konce 80. let minulého století. S tímto obdobím je však spojena i segregace osob s postižením. Ti jedinci, kteří nejsou schopni se v dostatečné míře a za určitou dobu rehabilitovat, jsou zařazování do institucionální péče. V 2. polovině 20. stolení u nás majoritní společnost tak naprosto cíleně a programově segregovala lidi s různým postižením, následky jsou zřetelné dodnes. Po 2. světové válce se vyspělé země zaměřují cíleně na prevenci vzniku postižení, včetně snahy předcházet riziku narození dítěte s vrozenou vadou či poruchou. Tomuto období říkáme preventivně-integrační. Začínají se hledat cesty k maximální možné integraci osob se znevýhodněním do většinové společnosti. U nás se však tato tendence projevuje nejsilněji až od počátku 90. let minulého století. V tomto období vyvstává i řada složitých otázek jak v oblasti prevence, tak z hlediska přijímaní jedinců s postižením většinovou populací. Nejmodernější trend v přístupu o péči osob s postižením označujeme jako inkluzivní. Tento přístup lze charakterizovat naprosto přirozeným začleňováním osob s postižením do běžné společnosti, respektive jejich nevyčleňováním z většinové populace. Ve výchově, vzdělání či pracovním a společenském začleňování osob s postižením již nejsou preferovány žádné speciální a nestandardní prostředky, ale spíše běžné postupy, vše v závislosti na možnostech konkrétních osob a konkrétních situací (Slowík, J., 2007). Za klíčový impulz pro rozvoj inkluzivního vzdělávání je považována Deklarace z konference v Salamance 1994, vycházející z přesvědčení, že běžné školy by měly vzdělávat všechny děti bez ohledu na jejich fyzické, intelektuální, emocionální, sociální, jazykové či jiné podmínky (Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J., 2009).
5
Vztah k osobám s postižením je výrazem tolerance k odlišnosti, respektování individuality, je výrazem vnitřní kvality člověka a celé společnosti. Každý člověk, bez ohledu na svoji odlišnost, musí být chápán především jako člověk se svými specifickými kvalitami (Vágnerová, M., 1999).
1.2 Vymezení pojmu mentální retardace Specifickou skupinu mezi občany se zdravotním postižením tvoří děti, mládež i dospělí s mentálním postižením. Osoby s tímto typem postižení představují mezi lidmi s postižením jednu z nejpočetnějších skupin (Švarcová, I., 2000). Pojem mentální retardace vychází z latinských slov mens (mysl, duše) a retardare (opozdit, zpomalit). Doslovný překlad by tedy zněl opoždění/zpomalení mysli. Ve skutečnosti je však mentální retardace podstatně složitější syndromatické postižení, které postihuje nejenom mentální schopnosti, ale i celou osobnost člověka ve všech jejích složkách (Slowík, J., 2007). Základním diagnostickým kritériem mentální retardace je selhání v komplexním inteligenčním testu, tedy výkon pod 70 IQ. K diagnóze však nestačí pouze slabý výkon v testech inteligence, ale jedinec (dítě či dospělý) musí současně selhávat i v plnění věku přiměřených očekávání ve svém sociálním prostředí. Pojem mentální postižení se považuje za širší označení a pojmem mentální retardace se pak označuje samotný syndrom (srov. Valenta, M., Müller, O., 2003; Krejčířová, D., 2006; Černá, M., 2008). V minulosti se v souvislosti s mentálním postižením používala řada termínů, jako například slabomyslnost, oligofrenie, mentální subnormalita, ve vztahu ke stupni postižení pak slaboduchost, debilita, imbecilita, idiocie, idioimbecilita, ve vztahu k možnosti vzdělání a výchovy termíny nevzdělavatelnost (dříve stanovována od stupně imbecilita) a nevychovatelnost (stupeň idiocie) či stupně socializace klienta (utilita a inferiorita) (srov. Procházková, M., 1998; Valenta, M., Müller, O., 2009). Z důvodu humanizace byly tyto pojmy z terminologie vypuštěny, neboť po určité době získaly pejorativní nádech, a to i tam, kde se na první pohled o žádnou hanlivost nejedná (zvláštní škola – speciální škola – základní škola praktická). Dále vymizely termíny mentální defekt a jeho sociální rozměr v podobě defektivity a s důrazem na osobnost individua se doporučuje používat místo pojmu mentálně retardovaný/mentálně postižený označení osoba s mentální retardací/osoba s mentálním postižením. Počátek tohoto humanizačního trendu najdeme i ve snahách Mezinárodní asociace pro 6
vědecké studium mentální retardace, která již na svém prvním kongresu v Montpellieru v roce 1967 hovoří o tom, že člověk s mentální retardací je především lidská bytost, a teprve až na druhém místě má i postižení (Valenta, M., Müller, O., 2009). Kromě nejednotné terminologie se v současné době můžeme v literatuře setkat i s řadou různých definic pojmu mentální retardace či mentálního postižení. Na definici mentálního postižení můžeme pohlížet z několika hledisek. Podle biologického přístupu se jedná o postižení v důsledku trvalého závažného organického nebo funkčního poškození mozku (syndrom podmíněný chorobnými procesy v mozku). Psychologický přístup definuje mentální postižení jako primárně sníženou úroveň rozumových schopností měřitelných standardizovanými IQ testy (tzn. vzhledem k populační normě). Dle sociálního přístupu je mentální postižení charakteristické dezorientací ve světě a ve společnosti, která omezuje zvládat vlastní sociální existenci samostatně bez cizí pomoci. Z pedagogického hlediska se jedná o sníženou schopnost učit se navzdory využití specifických vzdělávacích metod a postupů, právní přístup se pak zmiňuje o snížené způsobilosti k samostatnému právnímu jednání, provádění složitých úkonů a rozhodnutí (Slowík, J., 2007). Vágnerová (2008) definuje pojem mentální retardace jako souhrnné označení vrozeného postižení rozumových schopností, které se projeví neschopností porozumět svému okolí a v požadované míře se mu přizpůsobit. Definuje ji jako neschopnost dosáhnout odpovídajícího stupně intelektového vývoje, přestože byl jedinec s postižením přijatelným způsobem výchovně stimulován. Mezi hlavní znaky mentální retardace řadí nedostatečný rozvoj myšlení a řeči, omezenou schopnost učení a z toho vyplývající obtížnější adaptaci na běžné životní podmínky. Podle Švarcové (2000) se za osoby s mentálním postižením považují takoví jedinci (děti, mládež i dospělí), u nichž dochází k opoždění vývoje jejich rozumových schopností, k odlišnému vývoji některých psychických vlastností a k poruchám v adaptačním chování. Hloubka a míra postižení jednotlivých funkcí je pak u každého jedince individuálně odlišná. Mezi hlavní znaky mentálního postižení podle Švarcové patří trvalý stav porušení poznávací činnosti, které vzniklo v důsledku organického poškození mozku, ale mohou nastat i případy (těžké infekční onemocnění, otřes mozku atd.), kdy může dojít k přechodnému porušení duševní činnosti nebo zpomalení duševního vývoje. V takovýchto případech se však nejedná o mentální postižení ale pouze o dočasný stav. 7
Další a patrně i nejznámější a nejcitovanější definicí je definice od Dolejšího (1978, s. 34). „Mentální retardace je vývojová porucha integrace psychických funkcí různé hierarchie s variabilní ohraničeností a celkovou subnormální inteligencí, závislá na některých z těchto činitelů: na nedostatcích genetických vloh; na porušeném stavu anatomickofyziologické struktury a funkce mozku a jeho zrání; na nedostatečném nasycování základních psychických potřeb dítěte vlivem deprivace senzorické, emoční a kulturní; na deficitním učení; na zvláštnostech vývoje motivace, zejména negativních zkušenostech jedince po opakovaných stavech frustrace i stresu; na typologických zvláštnostech vývoje osobnosti.“ Zkráceně by se dalo říci, že mentální retardace je vývojová porucha integrace psychických funkcí, která postihuje jedince ve všech složkách jeho osobnosti – duševní, tělesné i sociální. Nejvýraznějším rysem je trvale porušená poznávací schopnost, která se projevuje nejnápadněji zejména v procesu učení. Možnosti výchovy a vzdělávání jsou tak omezeny v závislosti na stupni postižení. Mentální retardace je stav, který je charakteristický celkovým snížením intelektových schopností, a to schopností myslet, učit se a přizpůsobovat se, k němuž dochází v průběhu vývoje jedince. Jedná se o stav trvalý, který je vrozený nebo časně získaný (Bazalová, B., 2010).
1.3 Etiologie a klasifikace mentální retardace Osoby s mentálním postižením představují mezi jedinci s hendikepem jednu z nejpočetnějších skupin a jejich počet u nás, ale i v celosvětovém měřítku stále stoupá. V běžné populaci se vyskytují přibližně 3 % lidí s mentálním postižením, jejich četnost se liší v závislosti na míře postižení, nejčastěji jde o lehký stupeň mentální retardace, kterou trpí 70-80 % všech osob s tímto druhem postižení (srov. Fischer, K., Škoda, J., 2008; Vágnerová, M., 2008). Etiologie mentální retardace Příčiny vzniku mentálního postižení jsou velice různorodé, vždy se však jedná o závažné organické nebo funkční poškození CNS, které může vzniknout různým způsobem, etiologie se projeví kvalitativně i kvantitativně v klinickém obrazu, tj. závažností postižení a převažujícími symptomy. Jedná se o multifaktoriálně podmíněné postižení, na jehož vzniku se může podílet jak porucha endogenních (genetických) 8
dispozic, které vedou k narušení CNS, tak nejrůznější exogenní faktory, které poškodí mozek v rané fázi jeho vývoje (srov. Slowík, J., 2007; Vágnerová, M., 2008). Endogenní příčiny jsou zakódovány již v systému pohlavních buněk, jejichž spojením vzniká nový jedinec, jsou to příčiny genetické a mohou být způsobeny spontánní mutací v zárodečných buňkách či čerstvou spontánní mutací. Exogenní příčiny (vzniklé vlivem prostředí) mohou, ale nemusí být bezprostřední příčinou poškození mozku plodu nebo dítěte a mohou vzniknout v prenatálním, perinatálním a postnatálním období (srov. Krejčířová, O., 2003; Pipeková, J., 2007). V prenatálním období (před narozením dítěte) bývají příčinnou vzniku mentální retardace především infekční onemocnění matky během těhotenství, její špatná výživa, působení záření a toxických látek nebo úrazy matky. V perinatálním období (v období porodu a bezprostředně po něm) vzniká mentální retardace v důsledku hypoxie (nedostatek kyslíku) plodu, protrahovaného porodu (dlouhotrvajícího) atd. V postnatálním období (po porodu do 2 let věku dítěte) vznik mentální retardace ovlivňují infekce novorozeněte, záněty mozku, úrazy či špatná výživa dítěte (Bazalová, B., 2010). Mezi další faktory, které se podílejí na vzniku mentální retardace, patří dědičnost, sociální faktory, environmentální faktory, specifické genetické příčiny a nespecificky podmíněné příčiny. Ačkoliv mentální retardace nemívá jednotnou příčinu a většinou vzniká součinností vrozených a environmentálních faktorů, má na její vznik vliv i dědičnost. Intelektové nadání dítěte je orientačně výslednicí průměru intelektového nadání rodičů. V důsledku zděděné inteligence a vlivů rodinného prostředí vzniká většinou lehká mentální retardace. Metabolické poruchy a jiné abnormity se vyskytují jen zřídka. Sociální faktory se mohou účastnit na variaci inteligenčního kvocientu v rozmezí 10 až 20 bodů. Nízké výsledky v testech inteligence jsou podmíněny výchovou v nižších sociálních vrstvách, chudobou, nestabilními rodinnými vztahy či špatnými bytovými podmínkami. Snížení intelektových schopností bývá způsobeno sociokulturní deprivací v rodinách, dětských domovech a jiných institucích. Tyto faktory bývají většinou příčinou lehké mentální retardace, zčásti jim mohou zabránit speciálně zaměřené výukové programy. Další environmentální faktory zahrnují nitroděložní infekce (zarděnky, toxoplasmóza), infekční onemocnění v novorozeneckém období (meningitidy, encefalitidy), žloutenku, otravy léky, anoxii, úrazy spojené s nitrolebním krvácením či znečištění prostředí (otrava olovem, ozáření dělohy, špatná výživa matky během těhotenství nebo dítěte v prvních letech života, 9
alkoholismus matky). Tyto činitelé bývají příčinou lehké i těžší mentální retardace. V 10 % jsou příčinou porodní traumata. Specifické genetické příčiny dělíme na dominantně podmíněné (velmi vzácné - neurofibromatóza), recesivně podmíněné (většina dědičných metabolických onemocnění - fenylketonurie, galaktosemie), podmíněné poruchou sex chromozomů (mentální retardace v 25 % častější u mužů než u žen
-
Klinefelterův,
Turnerův,
Lesch-Nyhanův
syndrom)
a
podmíněné
chromozomálními abnormalitami (Downův syndrom – příčinou je v 95 % trizomii chromozomu 21, riziko vzrůstá s věkem matky). U nespecificky podmíněných příčin nebyla dosud objevena chromozomální ani metabolická vada, nebylo zjištěno porodní trauma, ani jiné poškození plodu či novorozence. Příčina mentální retardace zůstává v 15 – 30 % neobjasněna (Janotová, D., 2003). Klasifikace mentální retardace Složitost definování mentální retardace se odráží i ve složitosti klasifikačních systémů (Krejčířová, O., 2003). Nejčastěji se mentální retardace dělí podle doby vzniku na mentální retardaci vrozenou (dříve též oligofrenii) a získanou mentální retardaci neboli demenci (Procházková, M., 1998). Vrozená mentální retardace je spojena s určitým poškozením, odchylnou strukturou nebo odchylným vývojem centrální nervové soustavy (CNS) v období prenatálním, perinatálním nebo časně postnatálním, nejdéle však do dvou let života dítěte. Dříve se kromě názvu oligofrenie používal také pojem slabomyslnost (srov. Pipeková, J., 2004; Bartoňová, M., Bazalová, B., Pipeková, J., 2007). Získaná mentální retardace neboli demence je proces zastavení, rozpadu normálního mentálního vývoje po 2. roce života jedince. Demence bývá zapříčiněna pozdější poruchou, nemocí či úrazem mozku (nejčastěji zánět mozku, zánět mozkových blan, porucha metabolismu, intoxikace, nádory na mozku a duševní poruchy). Demence nepostihuje všechny složky osobnosti najednou, ale má progredující charakter s tendencí postupného zhoršování a prohlubování příznaků. Nejčastějším projevem je porucha paměti, orientace, úsudku, schopnosti abstraktního myšlení, pozornosti, motivace, emotivity, chování a komunikace. Dle doby výskytu rozlišujeme dva druhy demence, a to demenci dětskou (deteriorace) a stařeckou. Dále demenci dělíme na atroficko-degenerativní, ischemicko-vaskulární a symptomatickou. Kromě toho se můžeme
setkat
i
se
sociálně
podmíněnou
mentální
retardací
(dříve
pseudooligofrenie), která bývá označována také jako zdánlivá mentální retardace. 10
Sociálně podmíněná mentální retardace vzniká v důsledku působení vnějšího nepodnětného prostředí, dochází k ní tedy nedostatečnou stimulací dítěte. IQ těchto jedinců bývá snížena o 10 až 20 bodů, tento podprůměr bývá v současné době nazýván pojmem hraniční pásmo mentální retardace, popřípadě mentální subnorma. Zajištěním stimulujícího prostředí a vlivem vhodného výchovného působení může dojít ke zlepšení stavu dítěte (Bazalová, B., 2010). Dále můžeme mentální retardaci členit dle druhu chování na typ eretický (neklidný, dráždivý, nestabilní), torpidní (apatický, netečný) a nevyhraněný typ. Eretický typ se vyznačuje nápadným výrazným psychomotorickým neklidem. Takovýto jedinec neustále pobíhá, mění činnosti, nesoustředí se, je impulzivní, zvýšeně dráždivý, útočný a někdy se u něj objevují i afektivní výbuchy. Torpidní typ je naopak charakteristický výraznou pomalostí pohybů, řeči i celého chování. Tito jedinci jsou liknaví až neteční, málo aktivní, pohodlní, se sklonem k nečinnosti (srov. Franiok, P., Kysučan, J., 2002; Bazalová, B., 2010). Vedle tohoto základního dělení mentální retardace podle doby vzniku a podle chování se používá mezinárodní klasifikace MKN-10, kde je klasifikačním kritériem úroveň mentální kapacity vyjádřená naměřenou hodnotou inteligenčního kvocientu (IQ). Tato klasifikace je pouze orientační, protože přesně stanovená kritéria pro posouzení mentální úrovně a jasné hranice oddělující jednotlivé klasifikační stupně prakticky neexistují (Slowík, J., 2007). Podle 10. revize mezinárodní statistické klasifikace nemocí (MKN-10), kterou vydává Světová zdravotnická organizace (WHO), rozlišujeme mentální retardaci (F 70 – F 79) na následující stupně: F 70 Lehká mentální retardace IQ se pohybuje přibližně mezi 50 a 69, což u dospělých jedinců odpovídá mentálnímu věku 9 - 12 let. Patří sem lehká slabomyslnost (oligofrenie), lehká mentální subnormalita, debilita. F 71 Středně těžká mentální retardace IQ dosahuje hodnot 35 až 49, což u dospělých jedinců odpovídá mentálnímu věku 6 - 9 let. Patří sem střední mentální subnormalita, střední slabomyslnost (oligofrenie), imbecilita.
11
F 72 Těžká mentální retardace IQ se pohybuje mezi 20 a 34, což u dospělých jedinců odpovídá mentálnímu věku 3–6 let. Patří sem těžká mentální subnormalita, těžká slabomyslnost (oligofrenie), idioimbecilita. F 73 Hluboká mentální retardace IQ dosahuje max. 20, což u dospělých jedinců odpovídá mentálnímu věku pod 3 roky. Patří sem těžká mentální subnormalita, hluboká slabomyslnost (oligofrenie), idiocie. Mimo výše uvedených stupňů mentální retardace může být podle MKN-10 u jedince diagnostikována F 78 Jiná mentální retardace a F 79 Neurčená mentální retardace, kde patří deficit NS, mentální subnormalita NS, slabomyslnost (oligofrenie) NS.
1.4 Charakteristika jednotlivých stupňů mentální retardace Každý člověk s mentální retardací je svébytný subjekt s charakteristickými osobnostními rysy. Přesto se však u většiny z nich projevují v průběhu jejich života charakteristické znaky, které závisí na hloubce a rozsahu mentální retardace (Pipeková, J., 2004). Lehká mentální retardace (IQ 50 - 69) Lehká mentální retardace, která bývá také někdy nazývána „familiární“, je tvořena určitou genetickou transmisí a nepříznivými fyzickými zevními vlivy jako sociokulturní deprivací, ekonomickým nebo fyzickým strádáním či nedostatkem stimulace. Asi v 10 % má lehká mentální retardace etiologii v negenetickém poškození plodu, v 30 % vzniká defekt sociálními a kulturními vlivy a 60 % případů je dáno určitou polygenní dědičností (Pipeková, J., 2004). Diagnóza lehké mentální retardace, pokud nejde o kombinované postižení, bývá často stanovena až v předškolním věku, nebo (méně často) dokonce až po nástupu do školy, kde dítě selhává. Mentální retardace se stává více zjevnou až na vyšších vývojových úrovních, kdy se od dítěte začíná očekávat řešení složitějších úkolů či situací (Krejčová, D., 2006). Do 3 let věku dítěte se objevuje pouze lehké opoždění nebo zpomalení psychomotorického vývoje. Okolo tří 12
let bývá psychomotorický vývoj opožděn asi o jeden rok. Mezi třetím a šestým rokem se již objevují nápadnější problémy, mezi které patří zejména malá slovní zásoba, opožděný vývoj řeči a komunikačních dovedností, různé vady řeči, obsahová chudost, nedostatečná zvídavost a vynalézavost či stereotyp ve hře. Hlavní obtíže u dítěte nastávají v prvních letech povinné školní docházky. Myšlení dítěte s lehkou mentální retardací je velmi jednoduché, konkrétní, mechanické, stereotypní a rigidní, nesamostatné a nepřesné. Žák má omezenou schopnost logického myšlení. Při učení se projevuje snížená rozumová kapacita a nácvik běžných dovedností a návyků může dítěti trvat mnohem delší dobu. Dítě má potíže s udržením pozornosti, která je u něj povrchnější, krátkodobá a nestálá. Paměť je mechanická s individuálně různou kapacitou, u žáka vázne analýza a syntéza. Lehce opožděna je i jemná a hrubá motorika dítěte, objevují se poruchy pohybové koordinace, které během dospívání a dospělosti mohou dosáhnout normy. Řeč osoby s lehkým mentálním postižením může být postižena ve všech svých složkách, v oblasti porozumění řeči, ve slovní zásobě, v gramatické stavbě i ve výslovnosti. Vývoj řeči se opožďuje a slovník jedince je ochuzen o abstraktní pojmy. V řeči převládají agramatismy, artikulace bývá neobratná a často se vyskytuje i dyslálie. V oblasti emocionální se u dítěte projevuje afektivní labilita, impulsivnost, úzkost a zvýšená sugestibilita. Emocionální oblast je závislá na temperamentu dítěte, některé děti se jeví jako zakřiknuté a plačtivé, jiné naopak jako velmi upovídané a sebevědomé. Rozvoj sociálních dovedností bývá u těchto dětí zpomalen, v sociálně nenáročném prostředí mohou být však zcela bez problémů. Výchovné působení a rodinné prostředí mají pro socializaci dítěte velký význam. Emoční a sociální zralost spolu s rysy osobnosti jedince významně ovlivňují jeho schopnost uplatnění ve společnosti. V sociokulturním kontextu, kde se klade menší důraz na teoretické znalosti, nemusí mít člověk s lehkou mentální retardací žádné vážnější problémy, obtížně se však přizpůsobuje kulturním tradicím, normám a očekáváním. Osoby s lehkou mentální retardací se vzdělávají podle odpovídajícího vzdělávacího programu, nejčastěji v základní škole praktické, mají však možnost integrace i do běžné základní školy při splnění stanovených podmínek integrace. Tito jedinci mohou zvládnout vyučení v jednoduchých učebních oborech nebo zaškolení v jednotlivých manuálních činnostech. Nejčastěji navštěvují odborná učiliště nebo praktické školy. Mnoho dospělých je schopno práce i úspěšného udržování sociálních
13
vztahů. Skupina osob s lehkou mentální retardací tvoří 80 % osob s mentální retardací (srov. Pipeková, J., 2004; Bazalová, B., 2010). Středně těžká mentální retardace (IQ 35 – 49) U většiny osob se středně těžkou mentální retardací lze diagnostikovat organickou etiologii. Může zde být přítomen i dědičný podklad jako například chromozomální aberace, ale také traumata, infekce organismu, zvláště pak infekce CNS. Výrazné změny v neurobiologickém substrátu způsobují metabolické a jiné choroby, které pak vedou k trvalému defektu. V 10 % jsou genetickými příčinami tohoto postižení chromozomální anomálie a v 3 % vrozené poruchy metabolismu. U osob se středně těžkým mentálním postižením nalézáme i řadu somatických degenerativních znaků (Pipeková, J., 2004). U těchto osob je častý výskyt epilepsie, autismu a dalších neurologických a tělesných potíží. Opožďování psychomotorického vývoje je u těchto dětí většinou patrné již v kojeneckém či později v batolecím období. V šesti až v sedmi letech dosahují děti se středně těžkou mentální retardací úrovně maximálně tříletého dítěte. Rozvoj myšlení a řeči je výrazně opožděn, toto opoždění přetrvává i do dospělosti. Myšlení jedinců se středně těžkou mentální retardací je stereotypní, rigidní, nepřesné, uplívající na nepodstatných, ale nápaditých věcech. Paměť žáků je mechanická a má malou kapacitu, učení je také omezené, mechanické a trvá velmi dlouhou dobu. Mají slabou schopnost kombinace a usuzování. Řeč je ve vývoji velmi jednoduchá, opožděná, agramatická, někdy zůstává pouze při nonverbální komunikaci s porozuměním jednoduchým verbálním instrukcím. Slovník osob s tímto stupněm postižení je obsahově chudý, vytvářejí jednoduché věty či slovní spojení. Vývoj jemné a hrubé a motoriky je zpomalen, trvale zůstává celková neobratnost, nekoordinovanost pohybů a neschopnost jemných úkonů. Samostatnost v obsluze je mnohdy pouze částečná, někteří jedinci potřebují pomoc a dohled po celý život. Emocionálně jsou jedinci se středně těžkou mentální retardací labilní, nevyrovnaní a často mají nepřiměřené afektivní reakce. Charakteristický je infantilismus, dráždivost, výbušnost a negativismus. Tito jedinci nejsou většinou schopni úspěšně a samostatně řešit náročnější situace, ale někteří dokáží dosáhnout určité hranice nezávislosti a soběstačnosti. Žáci se středně těžkou mentální retardací se vzdělávají podle odpovídajícího vzdělávajícího programu, nejčastěji v základní škole speciální, mají však možnost integrace do běžné základní školy. Rozvoj ve školním vzdělávání je limitovaný, někteří žáci (spíše při 14
horní hranici středně těžké mentální retardace) si osvojí základy čtení, psaní a počítání. Důraz je kladen zejména na zdokonalování sebeobsluhy a jednoduchých pracovních činností. Střední vzdělání je možné v praktické škole. Pracovní zařazení se nejčastěji uskutečňuje pod dohledem na chráněných pracovištích nebo v různých programech podporovaného zaměstnávání. Výskyt v populaci mentálně retardovaných je asi 12 % (srov. Pipeková, J., 2004; Krejčířová, D., 2006; Bazalová, B., 2010). Těžká mentální retardace (IQ 20 – 34) U těžké mentální retardace jsou příčiny vzniku negenetické (poškození zárodečné buňky, plodu a novorozence, malformace CNS, infekce způsobující těžké poruchy struktury a funkce mozkové činnosti) a genetické. Často se u nich vyskytují somatické vady a příznaky celkového poškození CNS. Psychomotorický vývoj těchto jedinců bývá výrazně opožděn již v předškolním věku. Jsou u nich patrné značné stupně poruchy motoriky či jiné přidružené defekty, jsou pohybově neobratní a je pro ně typické dlouhodobé osvojování pohybů. U některých jedinců s těžkou mentální retardací se vyskytují automatické pohyby hlavy a trupu. Dlouhodobým tréninkem si může jedinec osvojit základní hygienické návyky a prvky sebeobsluhy, někteří však nejsou schopni udržet tělesnou čistotu ani v dospělosti. Tyto osoby mají značné omezení psychických procesů a poruchy pozornosti, minimální je i rozvoj komunikačních
dovedností.
V myšlení
dosahují
úrovně
mechanického
plnění
základních úkonů a několika příznaků, a to zpravidla až v dospělosti při vhodně podnětném sociálním prostředí a kvalitní speciálněpedagogické péči. Řeč je jednoduchá, omezena na jednoduchá slova nebo skřeky, nemusí se však vůbec vytvořit. V jejich stimulaci a výuce by měl být hlavní důraz kladen na zvládnutí základní komunikace, ať již verbální či pomocí alternativních komunikačních systémů. Významné je porušení afektivní sféry, impulzivita a nestálost nálad. Osoby s těžkou mentální retardací poznávají blízké osoby, jsou vázáni na celoživotní péči. Vzdělávají se podle odpovídajícího vzdělávacího programu v základní škole speciální. Jedinci z této kategorie tvoří 7 % z celkového počtu osob s mentální retardací (srov. Franiok, P., Kysučan, J., 2002; Pipeková, J., 2004; Krejčířová, D., 2006; Bazalová, B., 2010).
15
Hluboká mentální retardace (IQ pod 20) Ve většině případů má hluboká mentální retardace organickou etiologii. Běžná jsou neurologická nebo jiná tělesná postižení, které výrazně omezují motoriku. Časté jsou nejtěžší formy pervazivních vývojových poruch, zvláště pak atypický autismus. Dále se objevují i kombinace s postižením sluchu a zraku či poškození zrakového a sluchového vnímání. Úroveň myšlení a paměti (i v dospělosti) je u těchto jedinců minimální, respektive žádná. Ve většině případů jsou těžce omezeni ve své schopnosti porozumět jednoduchým požadavkům nebo instrukcím. Děti s hlubokou mentální retardací reagují citlivě především na taktilní podněty, na zvuky a na emoční tón hlasu. Jsou schopni pouze nonverbální komunikace bez smyslu, omezené na výkřiky či grimasy. Svou spokojenost dávají najevo celkovou relaxací a úsměvem, nespokojenost naopak stoupajícím napětím a pláčem. K emočním podnětům z okolí mohou být značně citlivé. Typickým jevem u hluboké mentální retardace jsou nápadné stereotypní pohyby celého těla. Tyto osoby bývají inkontinentní, často nejsou schopni ani základní sebeobsluhy a vyžadují péči ve všech základních životních úkonech. Nepoznávají své okolí, mají totální narušení afektivní sféry a často dochází i k sebepoškozování. Možnosti jejich výchovy a vzdělávání je velmi omezené, často se využívá takových momentů, které dítě nejlépe přiblíží do intrauterinního života a poskytnou mu návrat k vývojovému stádiu odpovídajícímu rozsahu jeho postižení. V populaci osob s mentální retardací tvoří tito jedinci 1 % (srov. Franiok, P., Kysučan, J., 2002; Pipeková, J., 2004; Krejčířová, D., 2006; Bazalová, B., 2010). Jiná mentální retardace Stupeň mentální retardace nelze přesně určit pro přidružené senzorické nebo somatické postižení, např. u nevidomých, neslyšících, nemluvících, u jedinců s těžkými poruchami chování, osob s autismem nebo u osob s těžkým tělesným postižením (srov. Švarcová, I., 2000; Pipeková, J., 2004). Nespecifikovaná mentální retardace Tato kategorie se používá v případech, kdy je mentální retardace prokázána, ale není dostatek informací, aby bylo možno zařadit jedince do jedné ze shora uvedených kategorií (Švarcová, I., 2000). 16
2 SYSTÉM
EDUKACE
OSOB
S MENTÁLNÍM
POSTIŽENÍM 2.1 Poradenské služby pro osoby s mentálním postižením Výchovu a vzdělávání jedinců s mentálním postižením chápeme jako celoživotní proces. Hlavní a nejúčinnější terapií mentální retardace je učení. Základy výchovy dětí s mentálním postižením spočívají v rodině, na tento základ navazuje celá struktura speciálních zařízení, ve kterých je jedinec s mentálním postižením vzděláván k respektování jeho specifických vlastností a dovedností (Krejčířová, O., 2003). Poradenství pro osoby s mentálním postižením je v České republice obstaráváno nejen resortem zdravotnictví, školství, mládeže a tělovýchovy, resortem práce a sociálních věcí, ale i různými organizacemi, občanskými sdruženími apod. Poskytování poradenských služeb je legislativně vymezeno
vyhláškou č. 72/2005
Sb.,
o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních ve znění pozdějších předpisů. Důraz je kladen na podporu a pomoc při řešení osobních problémů, zjišťování a řešení obtíží a problémů psychického a sociálního vývoje žáků v průběhu edukačního procesu, na prevenci sociálně patologických jevů, na pomoc při volbě povolání a profesní orientaci. Odborná pomoc probíhá formou diagnostiky, intervence, konzultace či podáváním informací (srov. Bartoňová, M., Bazalová, B., Pipeková, J., 2007; Ludíková, L., Kozáková, Z., 2012). V našich podmínkách existují dva typy školských poradenských zařízení, a to pedagogicko-psychologická poradna a speciálně pedagogické centrum. Kromě poradenských zařízení poskytuje poradenské služby ve školním prostředí výchovný poradce a školní metodik prevence, kteří spolupracují zejména s třídními učiteli, učiteli výchov,
případně
s dalšími
pedagogickými
pracovníky
školy.
Poskytování
poradenských služeb ve škole může být dále zajišťováno školním psychologem či školním speciálním pedagogem (Ludíková, L., Kozáková, Z., 2012, § 7 vyhlášky č. 72/2005 Sb.). Pedagogicko-psychologické poradny a speciálně pedagogická centra provádějí psychologická a speciálněpedagogická vyšetření a na jejich základě vypracovávají odborné posudky a návrhy opatření pro školy a školská zařízení. Poradenské služby poskytované školou se mimo jiných úkolů a cílů zaměřují 17
na odbornou podporu při integraci a vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Nově se provádí psychologické a speciálně pedagogické intervence v oblasti kariérového poradenství. Cílem poradenské činnosti je pomoci žákovi při jeho konkrétním rozhodování o budoucím studiu či povolání (Bartoňová, M., Bazalová, B., Pipeková, J., 2007). Pedagogicko-psychologické poradny (PPP) poskytují služby pedagogickopsychologického a speciálněpedagogického poradenství a pedagogicko-psychologickou pomoc při výchově a vzdělávání žáků. PPP zjišťuje připravenost žáků na povinnou školní docházku, doporučuje zákonným zástupcům a řediteli školy zařazení žáka do příslušné školy a třídy a vhodnou formu jeho vzdělávání, spolupracuje při přijímání žáků do škol, provádí psychologická a speciálněpedagogická vyšetření pro zařazení žáků do škol, tříd, oddělení a studijních skupin s upravenými vzdělávacími programy pro žáky se zdravotním postižením. Dále zjišťuje speciální vzdělávací potřeby žáků ve školách, které nejsou samostatně zřízené pro žáky se zdravotním postižením, a vypracovává odborné posudky a návrhy opatření pro školy a školská zařízení na základě výsledků
psychologické
a
speciálněpedagogické
diagnostiky.
Činnost
PPP
se uskutečňuje buď ambulantně na pracovišti poradny nebo návštěvami zaměstnanců právnické osoby vykonávající činnost poradny ve školách a školských zařízeních (§ 5 vyhlášky č. 72/2005 Sb.). Speciálně pedagogická centra (SPC) se zaměřují na poradenskou činnost pro jedince s jedním typem postižení, případně na děti s více vadami, kde dominuje typ postižení, pro které bylo SPC zřízeno, od jeho nejranějšího věku (většinou od 3 let) až do ukončení školní docházky, v případě potřeby i pro jedince v období rané dospělosti (srov. Bartoňová, M, Vítková, M., 2007; Bazalová, B., 2010). Hlavním úkolem SPC je pravidelná a dlouhodobá práce s dítětem s postižením a s jeho rodiči, které se provádí ambulantně v SPC, návštěvami pedagogických pracovníků centra ve školách a školských zařízení, popřípadě v rodinách či zařízeních pro děti a žáky s mentálním postižením. SPC poskytující služby žákům s mentálním postižením může být součástí mateřské školy speciální, základní školy praktické, základní školy speciální nebo může také existovat jako samostatné účelové školské zařízení (srov. Krejčová, O., 2003; Bazalová, B., 2010). Legislativně je činnost SPC zakotvena ve školském zákoně č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání a v již zmíněné vyhlášce č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb 18
ve školách a školských poradenských zařízeních. Na komplexní poradenské péči SPC se podílí psycholog, speciální pedagog a sociální pracovnice. SPC z důvodu koordinované speciálněpedagogické, psychologické, popřípadě i zdravotní péče a sociálních služeb pro děti a žáky s mentálním postižením, jejich rodiče či učitele pomáhají řešit náročné výchovné situace. SPC provádějí depistáž, vedou evidenci žáků zařazených do péče centra, zabezpečují komplexní speciálněpedagogickou a psychologickou diagnostiku, tvoří plán péče o žáka, poskytují poradenský a metodický servis rodičům, pedagogickým pracovníkům i široké veřejnosti při začleňování jedince s postižením do společnosti, sledují a vyhodnocují vhodnost zařazení a školní úspěšnosti sledovaných žáků, poskytují pomoc v otázkách profesní orientace, kariérové požadavky pro žáky s mentálním postižením, podílejí se na řešení problémů rodin a zajišťují aktivní účast členů rodiny na preventivním a rehabilitačně terapeutickém působení, spolupracují a navazují kontakty s dalšími poradenskými pracovišti, se společenskými a zájmovými organizacemi, spolupracují s rezortními výzkumnými ústavy na řešení vybraných problémů speciální pedagogiky, podílejí se na osvětové činnosti, vypracovávají a rozšiřují metodické materiály pro rodiče dětí s postižením a pedagogické pracovníky, podporují další vzdělávání a zvyšování odbornosti pracovníků centra podle zaměření jejich činnosti, organizují diagnostické pobyty rodičů s dětmi v příslušné speciální škole a v případě potřeby zajišťují kurzy intenzivní předškolní přípravy (srov. Bartoňová, M., Bazalová, B., Pipeková, J., 2007; Bartoňová, M, Vítková, M., 2007). Mezi standardní činnosti SPC pro žáky s mentálním postižením patří (podle vyhlášky č. 72/2005 Sb.) metodika cvičení pro děti raného věku, Strassmeier, Portage, vývojový screening, smyslová výchova dětí s mentálním postižením v předškolním věku, rozvoj hrubé a jemné motoriky, nácvik sebeobsluhy a sociálních vztahů, rozvoj estetického vnímání, hudební, výtvarné a pohybové činnosti, příprava na zařazení do výchovně-vzdělávacího procesu, rozvoj grafomotoriky, systematický rozvoj slovní zásoby a dílčích výukových funkcí, logopedická péče se zaměřením na alternativní a augmentativní komunikaci, piktogramy, znak do řeči, komunikační tabulky, sociální čtení a počty, netradiční formy výuky pro žáky s mentálním postižením, nácvik prvního čtení a hůlkového písma, hůlková písanka, psaní hůlkovým písmem, využití počítače nebo psacího stroje, alternativní formy čtení, využití arteterapie a muzikoterapie (www.msmt.cz, [online]).
19
2.2 Předškolní vzdělávání Předškolní vzdělávání se organizuje zpravidla pro děti ve věku od tří do šesti (sedmi) let (přednostně jsou přijímány děti v posledním roce před zahájením povinné školní docházky). Ačkoliv předškolní vzdělávání není součástí povinné školní docházky, tvoří významný pilíř výchovně-vzdělávacích aktivit. Děti s mentálním postižením se v rámci předškolního vzdělávání mohou vzdělávat: v mateřských školách, v mateřských školách speciálních, v přípravné třídě, v přípravném stupni. Úkolem předškolního vzdělávání je doplňovat rodinnou výchovu a dítěti tak zajistit dostatek podnětů pro jeho rozvoj. V psychice dítěte dochází k rozvoji sebeuvědomění, které se dotváří a současně i rozvíjí. Závazným dokumentem v rámci edukace je Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání (RVP PV), což je kurikulární dokument státní úrovně platný pro veškeré předškolní vzdělávání. Tento dokument vymezuje zejména cíle předškolního vzdělávání, klíčové kompetence, vzdělávací obsah, podmínky vzdělávání a zásady pro tvorbu školních vzdělávacích programů. V souladu s ním si mateřské školy vypracovávají své školní vzdělávací programy (srov. RVP PV; Bartoňová, M., Bazalová, B., Pipeková, J., 2007; Bazalová, B., 2010). Vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami se uskutečňuje na základě školních vzdělávacích programů upravených podle speciálních potřeb žáků. Rámcové cíle a záměry předškolního vzdělávání jsou pro vzdělávání všech žáků společné. Při vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami je třeba jejich naplňování přizpůsobovat tak, aby maximálně vyhovělo dětem, jejich potřebám i možnostem. Snahou pedagogů by mělo být vytvoření optimálních podmínek k rozvoji osobnosti každého dítěte, k učení i ke komunikaci s ostatními a pomoci mu, aby dosáhlo co největší samostatnosti (Bazalová, B., 2010). U dětí s mentální retardací jsou podmínky při jeho vzdělávání (speciálním i integrovaném) plně vyhovující, jestliže je zajištěno osvojení specifických dovedností zaměřených na zvládnutí sebeobsluhy a základních hygienických návyků v úrovni odpovídající věku dítěte a stupni postižení, jsou využívány vhodné kompenzační (technické a didaktické) pomůcky, je zajištěna 20
přítomnost asistenta (podle míry a stupně postižení) a počet dětí ve třídě je snížen. Vzdělávání dětí se zdravotním postižením je personálně posíleno o dalšího pedagogického pracovníka a zabezpečeno dle potřeby souběžným působením dvou pedagogických pracovníků ve třídě. Pokud je vzdělávání dítěte a péče o ně natolik náročná, že vyžaduje péči dalšího pedagoga či jiného pracovníka, je vhodné jeho účast zajistit (RVP PV). Mateřská škola speciální je organizována jako běžné předškolní zařízení, které plní formativní a informativní funkce (výchova rozumová a řečová, tělesná, mravní, pracovní a estetická), dále ještě funkci diagnostickou (hlavně s ohledem na další institucionální péči dítěte), reedukační (rozvoj postižených funkcí s důrazem na kognitivní
procesy)
a
kompenzační
(rozvoj
nepostižených
funkcí,
např.
motorických), rehabilitační a často i terapeuticko-formativní (léčebně výchovnou), popř. respitní (úleva rodičům dítěte s mentálním postižením). V současné době existuje síť přibližně šesti desítek těchto předškolních zařízení, několik dalších škol má soukromého či církevního zřizovatele, v běžných mateřských školách je integrováno několik set dětí s mentálním postižením (Valenta, M., Müller, O, 2009). Přípravné třídy jsou určeny především pro děti se sociálním znevýhodněním, u kterých je předpoklad, že zařazení do přípravné třídy vyrovná jejich vývoj. Jsou zde zařazovány děti pětileté či děti s odkladem školní docházky. Vzdělání v přípravných třídách je poskytováno bezúplatně a nezapočítává se do povinné školní docházky (srov. § 47 školského zákonu č. 561/2004 Sb.; Bazalová, B., 2010). Přípravné třídy základní školy mohou se souhlasem krajského úřadu zřizovat obce, svazky obcí nebo kraj, a to pro děti v posledním roce před zahájením povinné školní docházky. O zařazení žáka do přípravné třídy rozhoduje ředitel školy na žádost zákonného zástupce dítěte a na základě písemného doporučení školského poradenského zařízení. Obsah vzdělávání v přípravné třídě se řídí Rámcovým vzdělávacím programem pro předškolní vzdělávání a je součástí školního vzdělávacího programu. Časový rozsah vzdělávání je vymezen počtem vyučovacích hodin stanovených Rámcovým vzdělávacím programem pro základní vzdělávání pro první ročník. Nejmenší počet žáků ve třídě je 7 a nejvyšší je 15 (srov. § 47 školského zákonu č. 561/2004 Sb.; § 7 vyhlášky č. 48/2005 Sb.). Přípravný stupeň základní školy speciální poskytuje přípravu na vzdělávání v základní škole speciální dětem se středně těžkým a těžkým mentálním postižením, se souběžným postižením více vadami nebo s autismem. O zařazení dítěte do třídy 21
přípravného stupně základní školy speciální rozhoduje ředitel školy na základě žádosti zákonného zástupce dítěte a na základě písemného doporučení školského poradenského zařízení. Do třídy přípravného stupně lze zařadit dítě od školního roku, ve kterém dosáhne pěti let, a to i v průběhu školního roku. Přípravný stupeň může dítě navštěvovat až do zahájení povinné školní docházky, nejdéle však do zahájení školního roku, v němž dítě dovrší osmý rok věku. Třída přípravného stupně základní školy speciální může mít nejméně 4 a nejvýše 6 žáků. Vzdělání v přípravném stupni základní školy speciální může trvat nejvýše 3 školní roky (§ 47, § 48 novely školského zákona č. 49/2009 Sb.). V přípravném stupni základní školy speciální není plněna povinná školní docházka (Ludíková, L., Kozáková, Z., 2012).
2.3 Základní vzdělávání Základní vzdělávání navazuje na rodinnou výchovu a na předškolní vzdělávání. Tento přechod probíhá jako pozvolný a postupný proces. Žáci s mentálním postižením se mohou v období povinné školní docházky vzdělávat (srov. Bartoňová, M., Bazalová, B., Pipeková, J., 2007; Bazalová, B., 2010): v základní škole, v základní škola praktické, v základní škola speciální. Žáci s mentálním postižením mohou být vzděláváni v běžných základních školách, případně ve školách určených pro žáky s jiným postižením, formou individuální či skupinové integrace. Formou skupinové integrace jsou tito žáci vzděláváni ve třídách zřízených pro žáky se zdravotním postižením při běžné základní škole nebo ve třídě pro žáky s jiným druhem postižení. Na běžné základní škole se žáci s mentálním postižením vzdělávají většinou dle individuálního vzdělávacího plánu vycházejícího z příslušného vzdělávacího programu vhodného pro daného žáka (srov. Bazalová, B., 2010; Ludíková, L., Kozáková, Z., 2012). Základní škola praktická je nejfrekventovanějším zařízením edukačního systému pro žáky s mentálním postižením. Od běžné základní školy se základní škola praktická liší především využíváním speciálněpedagogických prostředků, zejména pak instrumentářem didaktických, diagnostických a terapeuticko-formativních metod, forem 22
a
prostředků,
vřazením
předmětů
speciálněpedagogické
péče,
poskytováním
pedagogicko-psychologických služeb, aplikací principu individuálního přístupu k žákům, který je umožněn sníženým počtem žáků ve třídách a zajištěním asistenta pedagoga (Valenta, M., Müller, O., 2009). Funkci asistenta pedagoga může zřídit ředitel školy se souhlasem krajského úřadu ve třídě nebo studijní skupině, kde se vzdělává žák se speciálními vzdělávacími potřebami (§ 16 zákona č. 561/2004 Sb.) Atributem praktická je tento typ základní školy označen proto, že škola je často vybavena cvičnými byty, kuchyněmi, dřevodílnami, kovodílnami, keramickými dílnami, výtvarnými ateliéry, textilními dílnami, pozemky, zahradami, popřípadě skleníky, kde se realizuje převážně praktická příprava žáků (Valenta, M., Müller, O., 2009). Vzdělávací proces se na základní škole praktické přizpůsobuje úrovni psychického a fyzického rozvoje žáků. Posláním tohoto typu škol je umožnit žákům pomocí výchovných a vzdělávacích prostředků a metod dosáhnout co nejvyšší úrovně znalostí, dovedností a rozvoje osobnostních kvalit při respektování jejich individuálních zvláštností. Konečným cílem edukačního procesu je pak co nejvyšší míra zapojení těchto žáků do společnosti a jejich příprava na profesní dráhu (srov. Bartoňová, M., Bazalová, B., Pipeková, J., 2007; Bazalová, B., 2010). Docházka žáků do základní školy praktické je devítiletá, nejvýše však do konce školního roku, v němž žák dosáhne 17. roku věku. Základní škola praktická se člení na první (1. – 5. ročník) a druhý stupeň (6. – 9. ročník). První stupeň se dále člení na tzv. 1. období (1. – 3. ročník) a 2. období (4. – 5. ročník). Vzdělávání se na základní škole praktické realizuje podle školních vzdělávacích programů (ŠVP) vytvořených na základě Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání s přílohou upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením (RVP ZV – LMP) (srov. Valenta, M., Müller, O., 2009; Ludíková, L., Kozáková, Z., 2012). Zařazení do základní školy praktické může předcházet diagnostický pobyt v délce 1 až 3 měsíců (§ 9 vyhláška č. 147/2011 Sb.). Učivo základní školy praktické je rozčleněno do vzdělávacích oblastí. V tomto programu je respektována snížená rozumová úroveň žáků, čemuž odpovídá i rozsah učiva. Očekávané výstupy mají podmínečnou formulaci, neboť není možné určit, co je žák s lehkým mentálním postižením v určitém věku schopný zvládnout, jsou však prakticky zaměřené a využitelné v běžném životě. Cílem vzdělávání je vybavit žáky s lehkým mentálním postižením souborem klíčových kompetencí na úrovni, která je pro ně dosažitelná a umožní jim efektivně, odpovídajícím způsobem jednat v různých 23
situacích. Hodnocení výsledků vzdělávání žáků probíhá klasifikačním stupněm, slovním hodnocením nebo kombinací obou způsobů. Úspěšným ukončením základního vzdělání dle příslušného vzdělávacího programu v základní škole nebo v základní škole praktické, popřípadě ukončením kurzu pro získání základního vzdělání žák získá stupeň základní vzdělání. Dokladem o dosažení základního vzdělání je vysvědčení (srov. RVP – LMP; Bazalová, B., 2010). V základní škole speciální se vzdělávají žáci s takovou úrovní rozvoje rozumových schopností, která jim nedovoluje prospívat na základní škole ani na základní škole praktické. Jedná se především o žáky se středně těžkým a těžkým mentálním postižením, souběžným postižením více vadami a žáky s poruchou autistického spektra. Obsah, metody a formy vzdělávání odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem a jsou v souladu a aktuální legislativou. Vzdělávání na základní škole speciální se realizuje po dobu deseti let a člení se na první (1. – 6. ročník) a druhý stupeň (7. – 10. ročník). Plní se na nich devítiletá povinná školní docházka (prodloužení je možné do 17 let). Žáci se zdravotním postižením mohou pokračovat ve školní docházce až do 26 let, začátek školní docházky lze odložit do zahájení školního roku, v němž dítě dovrší osmý rok věku. Žáci se vzdělávají podle Rámcového vzdělávacího programu pro obor vzdělání základní škola speciální (RVP ZZŠ), který je členěn na díl I pro žáky se středně těžkým mentálním postižením a díl II pro žáky s těžkým postižením a souběžným postižením více vadami (srov. Bartoňová, M., Bazalová, B., Pipeková, J., 2007; Bazalová, B., 2010; Ludíková, L., Kozáková, Z., 2012). Základní škola speciální se od běžné základní školy liší především mírou využívaných speciálněpedagogických prostředků a organizačními formami vzdělávání, strukturou a skladbou rámcového učebního plánu (Valenta, M., Müller, O., 2009). Učivo je redukováno na osvojení základních dovedností v jednotlivých vzdělávacích oblastech. Důraz je kladen na praktické činnosti a pracovní dovednosti, vytváření návyků sebeobsluhy a dovedností používat předměty denní potřeby. Cílem vzdělávání žáků se středně těžkým mentálním postižením je dosažení optimálního rozvoje jejich osobnosti a kvality života s přihlédnutím k možnostem daným jejich postižením. K organizačnímu zabezpečení vyučování patří vhodné prostorové a materiální vybavení. Doporučují se dvě místnosti, vlastní třída a místnost pro relaxaci a individuální práci s jednotlivými žáky. Vzhledem k povaze postižení žáků je nutné mít zajištěno i dobré hygienické zázemí. Při výuce se využívají i alternativní formy komunikace, a to 24
především nonverbální komunikace, bazální stimulace a terapie (Bazalová, B., 2010). Hodnocením žáků probíhá formou slovního hodnocení. Úspěšným ukončením vzdělávacího programu pro vzdělávání žáků v základní škole speciální, případně ukončením kurzu pro získání základního vzdělání získá žák stupeň základy vzdělání. Dokladem o dosažení základů vzdělání je vysvědčení o ukončení devátého, popřípadě desátého ročníku nebo doklad o ukončení kurzu pro získání základního vzdělání (Bartoňová, M., Bazalová, B., Pipeková, J., 2007).
2.4 Profesní příprava osob s mentální retardací U absolventů základních škol praktických a základních škol speciálních by se měla v jejich dalším vzdělávání zohledňovat potřeba seberealizace v pracovních činnostech podle jejich možností, schopností a zájmového zaměření. Osoby s mentálním postižením by měly stejně jako zdraví jedinci získat uspokojení a osobní sebevědomí, pramenící z pocitu užitečnosti pro ostatní lidi, což by mělo usnadnit jejich společenskou integraci do běžného života ve společnosti a pozitivně se promítnout v kvalitě jejich osobního života (Pipeková, J., 2004). Po ukončení povinné školní docházky v základní škole praktické, základní škole speciální a u integrovaných žáků v základních školách se mohou mladiství s mentálním postižením připravovat na svoji profesní dráhu na jakékoliv střední škole, pokud vyhoví požadavkům přijímacího řízení a jejich zdravotní způsobilost to dovolí. Specifickou profesní přípravu, která je realizována s respektem ke zvláštnostem a možnostem jedinců s mentálním postižením, zajišťuje (Ludíková, L., Kozáková, Z., 2012): odborné učiliště (OU, na 2 a 3 roky), praktická škola (na 1 nebo 2 roky). Nabídka odborných učilišť a praktických škol vychází ze systému speciálních škol z hlediska kombinace postižení (Valenta, M., Müller, O., 2009). Legislativně střední vzdělávání vymezuje § 58 a § 59 školského zákona č. 561/2004 Sb. a vyhláška č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři (Bartoňová, M., 2007a). Nově se žáci s mentálním postižením vzdělávají podle Rámcových vzdělávacích programů pro obory vzdělávání kategorie H (poskytující střední vzdělání s výučním listem) a Rámcových vzdělávacích programů pro obory 25
vzdělávání
kategorie
E
(poskytující
střední
vzdělání
s výučním
listem)
(www.msmt.cz, [online]). Studium na odborném učilišti svým obsahem navazuje na vzdělávací program základní školy praktické, je tedy převážně určeno absolventům těchto základních škol (Bazalová, B., 2010). Odborná učiliště nabízejí dvouleté nebo tříleté učební obory a poskytují poměrně široký výběr profesní přípravy, z nichž si žáci mohou učební obor volit podle svých zájmů a schopností (Ludíková, L., Kozáková, Z., 2012). OU nabízejí například učební obory jako Kovářské práce, Zámečnické práce a údržba, Papírenské práce, Knihařské a kartonážní práce, Práce ve zdravotnických a sociálních zařízeních, Kuchařské práce, Prodavačské práce, Zednické práce, Čalounické práce, Pekařské práce, Řeznické a uzenářské práce, Malířské, lakýrnické a natěračské práce, Šití oděvů, Obuvnické práce atd. (Valenta, M., Müller, O., 2009). Při výběru profesní dráhy je však potřeba vycházet nejen z možností a schopností žáka, ale i z vhodnosti a přiměřenosti zvoleného povolání a z dalších faktorů, které ovlivňují průběh přípravy (rodinné zázemí, oblast regionu). Žáci si na učebních oborech OU doplňují a prohlubují učivo získané na základní škole praktické a zaměřují se na získání praktických dovedností vedoucích k profesnímu uplatnění (Ludíková, L., Kozáková, Z., 2012). Absolvent dvouletého i tříletého oboru získá výuční list pro danou profesi (Bazalová, B., 2010). Na praktické škole dvouleté se vzdělávají žáci dle Rámcového vzdělávacího programu pro obor vzdělání praktická škola dvouletá (RVP PRŠ2). Praktická škola s dvouletou přípravou je určená žákům se středně těžkým stupněm mentálního postižení, případně s lehkým postižením v kombinaci s dalším zdravotním postižením, kteří ukončili povinnou školní docházku v základní škole praktické, v základní škole speciální, v nižším než devátém ročníku běžné základní školy či v devátém ročníku základní školy a z vážných zdravotních důvodů, které jsou v kombinaci s mentálním postižením, se nemohou vzdělávat na jiném typu střední školy.
Praktická škola
dvouletá doplňuje a rozšiřuje všeobecné vzdělání žáků dosažené v průběhu povinné školní docházky. Edukační proces je zaměřen na získání základních pracovních dovedností, návyků a pracovních postupů potřebných v každodenním životě. Vzdělávání je organizováno tak, aby odpovídalo psychickým i tělesným schopnostem žáků a respektovalo jejich individuální zvláštnosti a specifické potřeby. Praktická škola dvouletá poskytuje základy odborného vzdělání a manuálních dovedností v oboru dle zaměření přípravy a vedoucích k profesnímu uplatnění osob s mentálním postižením. 26
Získané dovednosti mohou žáci dále využít v dalším vzdělávání. Vzdělávání je zde organizováno jako dvouleté denní studium, ve výjimečných případech může však ředitel školy délku vzdělání prodloužit nejvýše o dva školní roky. Vzdělávání se v praktické škole dvouleté ukončuje závěrečnou zkouškou. Závěrečná zkouška v oborech vzdělání, v nichž se dosahuje stupně střední vzdělání, se skládá z ústní teoretické a praktické zkoušky z odborných předmětů. Dokladem o dosažení stupně vzdělání je vysvědčení o závěrečné zkoušce. Úspěšným ukončení vzdělávacího programu v praktické škole dvouleté získá žák střední vzdělání. Absolventi praktické školy dvouleté jsou připravováni pro jednoduché pracovní činnosti v oblasti služeb a výroby jako jsou sociální a komunální služby, zdravotnictví, výrobní podniky, zemědělství apod., nebo mohou pokračovat v dalším vzdělávání (RVP PRŠ2). Na praktické škole jednoleté se vzdělávají žáci dle Rámcového vzdělávacího programu pro obor vzdělání praktická škola jednoletá (RVP PRŠ1), který je určen pro žáky s těžkým stupněm mentálního postižení, souběžným postižením více vadami a autismem, kteří ukončili vzdělání na úrovni základní školy speciální podle vzdělávacího programu určeného pro tuto skupinu žáků (RVP ZŠS, Díl II). Učivo na praktické škole jednoleté popřípadě doplňuje a rozšiřuje žákům teoretické i praktické dovednosti získané v průběhu povinné školní docházky. Vzdělávací proces je zaměřen na rozvoj komunikačních dovedností a dosažení co nejvyšší možné míry samostatnosti a nezávislosti na péči druhých osob. V rámci výuky se klade důraz především na osvojení manuálních dovedností a jednoduchých činností využitelných v oblastech pracovního života, které absolventům usnadní integraci do společnosti. Získané dovednosti mohou žáci využít v dalším vzdělávání v rámci celoživotního učení. Vzdělávání je zde organizováno jako jednoleté denní studium, ve výjimečných případech může však ředitel školy délku vzdělání prodloužit nejvýše o dva školní roky. Cílem vzdělávání je především zvýšení kvality života absolventů, kterým se v rámci jejich individuálních schopností nabízí možnost uplatnit se přiměřeným výkonem v chráněných pracovištích a při pomocných pracích v různých profesních oblastech. Vzdělávání se v praktické škole jednoleté ukončuje závěrečnou zkouškou. Závěrečná zkouška v oborech vzdělání, v nichž se dosahuje stupně střední vzdělání, se skládá z ústní teoretické a praktické zkoušky z odborných předmětů. Dokladem o dosažení stupně vzdělání je vysvědčení o závěrečné zkoušce. Úspěšným ukončení vzdělávacího programu v praktické škole jednoleté získá žák střední vzdělání. Absolventi praktické školy jednoleté se mohou 27
v rámci svých možností a individuálních schopností uplatnit při pomocných pracích pro oblast služeb a výroby, například ve zdravotnictví, v sociálních a komunálních službách, ve výrobních podnicích, v zemědělství apod., případně na chráněných pracovištích (RVP PRŠ1). Celoživotní vzdělávání a alternativní způsoby pracovní přípravy V případě osob s různým stupněm mentálního postižení přicházejí v rámci celoživotního vzdělávání v úvahu speciální kurzy a večerní školy, které jsou určeny hlavně k procvičování získaných schopností a dovedností žáků. Večerní školy jsou určeny absolventům základních škol speciálních a praktických škol. Zřizovatelem večerních škol jsou občanská sdružení, zřízení bývá často iniciováno rodiči, ale i pracovníky sociálních služeb, kteří mají zájem své uživatele dále vzdělávat a rozvíjet. Výuka probíhá ve školách nebo v prostorách zařízení sociálních služeb (výjimečně) v odpoledních hodinách, zpravidla dvakrát týdně po dvou až třech hodinách. Důraz se zde klade především na rozvíjení komunikačních dovedností, opakování učiva, procvičuje se orientace v okolním světě a životě. Večerní školy jsou velice důležité pro rozvoj dospělých jedinců s mentálním postižením, přispívají k prohlubování sociálních kontaktů, opakování znalostí a napomáhají vhodnému trávení volného času osob s mentálním postižením. Další alternativou jsou kurzy pro získání základního vzdělání a základů vzdělání, které jsou podle úrovně nabízeny základní školou praktickou či základní školou speciální. Tyto kurzy slouží k doplnění vzdělání a jejími účastníky jsou často obyvatelé zařízení sociálních služeb, kteří neměli možnost získat vzdělání odpovídající jejich schopnostem. Rekvalifikační kurzy jsou určeny těm osobám s mentálním postižením, které mají zájem uplatnit se na trhu práce (srov. Bazalová, B., 2010; Ludíková, L., Kozáková, Z., 2012). Pro jedince s postižením, kteří prošli profesní přípravou, a přesto nemohou pracovat ani na chráněných pracovních místech, se využívá možnosti pracovní terapie. Pracovní terapie neboli ergoterapie má velkou schopnost kompenzovat rozumové nedostatky osob s mentálním postižením, posilovat jejich sebevědomí a rozvíjet u těchto osob schopnost manuálně pracovat a vyrábět jednoduché výrobky. Na rozdíl od pracovní rehabilitace není pro pracovní terapii důležitý pracovní výkon ale samotný proces. Cílem je smysluplné využití volného času, rozvoj kreativity, vedení k samostatnosti a schopnosti individuálního rozhodování, nácvik jemné motoriky, fixace naučených pracovních i sebeobslužných 28
dovedností a posílení psychické lability. Tento přístup pomáhá ke zpětné integraci do společnosti. V zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, se můžeme nově pro tuto terapii setkat i s názvy sociální rehabilitace nebo sociálně-terapeutické dílny (srov. Bartoňová, M., 2007b, Richterová, B., 2011).
29
3 PRACOVNÍ
UPLATNĚNÍ
OSOB
S MENTÁLNÍM
POSTIŽENÍM 3.1 Význam práce pro osoby s mentálním postižením Přechod ze školy do zaměstnání je důležitým životním mezníkem pro všechny mladé lidi a ještě víc pro ty s mentálním či jiným postižením. Mnohem častěji se střetávají s takovými společenskými a sociálními faktory jako jsou předsudky, nechuť, nadměrná ochrana a nedostatečné profesní vzdělání a s tím související kvalifikací. Všechny tyto faktory pak ovlivňují jejich možnosti přístupu k zaměstnání (Vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami v Evropě, 2006). Práce zaujímá v životě každého člověka nezastupitelné postavení, a ačkoliv je možnost pracovat základním lidským právem zakotveným v Listině základních práv a svobod pro všechny občany, šanci najít vhodné pracovní uplatnění nemají všichni stejnou (srov. Vojtová, V., 2005; Pipeková, J., 2011). V souvislosti se zaměstnáváním osob se zdravotním postižením panují stále předsudky. Na jedince s postižením se pohlíží jako na ty, co nemohou nebo nechtějí pracovat, nebo na ty, co nebudou jistě schopni podávat odpovídající výkon či kvalitu za stanovenou dobu. Často se lze setkat i s názory, že lidé s postižením mohou být častěji nemocní, budou tak chybět v práci, kterou pak za ně bude muset udělat někdo jiný. Lidé se zdravotním postižením jsou tedy často odmítání ještě dříve, než je jim dána vůbec možnost, že něco umí (Procházková, L., 2011b). U veřejnosti se lze setkat i s názorem, že osoby se zdravotním postižením, zejména pak s mentálním postižením, berou práci lidem bez postižení, kteří ji potřebují více. Existuje však řada činností, které nejsou většinovou populací považovány za atraktivní. Jedná se především o rutinní a jednotvárné práce, u kterých se zaměstnavatelé často potýkají s migrací zaměstnanců. Tento typ práce může však oslovit například osoby s mentálním postižením, které upřednostňují zaběhlý a relativně neměnný program a stejná opakující se práce jim vyhovuje (Procházková, L., 2011a). Největší skupinu v populaci osob s mentálním postižením tvoří jedinci s lehkou mentální retardací, u kterých je zpravidla velmi dobrá prognóza sociální integrace. Pokud k tomu tyto osoby dostanou příležitost, jsou schopní zcela samostatně nebo jen s minimální podporou bydlet, pracovat a žít v běžné společnosti (Slowík, J., 2007). 30
Práci lze definovat jako tělesnou nebo duševní činnost zaměřenou na výdělek, výživu a uspokojení potřeb, vede k určitému, většinou zřejmému cíli a k vytváření hodnot, které mají význam pro jedince i společnost. Uplatnění osob s mentálním postižením na trhu práce ovlivňuje jejich situaci z několika hledisek. Přináší člověku nejen materiální prospěch, ale současně mu dává pocit seberealizace a společenské užitečnosti.
Poskytnout
osobám
s mentálním
postižením
možnost
zaměstnání
neznamená jenom umožnit jim výdělek, ale především jim přiznat jejich sociální postavení v rámci rodiny a celé společnosti. Zaměstnání je pro integraci osob s mentálním postižením nepostradatelné (srov. Opatřilová, D., 2003; Pipeková, J., 2011; Richterová, B., 2011). Podle Šišky (2007) lze význam práce pro člověka s postižením shrnout v následujících bodech: poskytuje ekonomickou nezávislost a vyšší životní standard, pozitivně ovlivňuje sebeurčení člověka, status „být zaměstnán“ u člověka s postižením pozitivně ovlivňuje postoje společnosti k osobám s postižením obecně, pracovní místo v integrovaném prostředí je prostředkem pro vytváření a rozvíjení sociálních interakcí, práce je jeden ze způsobů, kterým většina lidí pokračuje v učení a rozvíjení kompetencí, zaměstnání je jedním z klíčových aspektů dosažení statusu dospělosti. Jak je výše uvedeno, práce je charakteristickým atributem dospělosti a samostatnosti každého člověka, bez ohledu na to, zda se jedná o člověka zdravého nebo se zdravotním postižením. Práce je základní lidská potřeba, a pokud tato potřeba není uspokojena, může vést až k frustraci jedince. Dospělí jedinci by měli mít pocit uspokojení z toho, že jsou pro společnost užiteční (Pipeková, J., 2006). Pracující člověk má mnohem větší předpoklady odpoutat se od rodičů a být více soběstačný a nezávislý. Zaměstnání umožňuje lidem se zdravotním postižením získat nové postavení ve společnosti, jelikož se stejně jako jedinci bez zdravotního postižení stávají výdělečně činní, odvádějí daně a platí si zdravotní postižení. I člověk s postižením se tak stává člověkem užitečným pro společnost, člověkem, který vykonává smysluplnou práci a přispívá svou částí, což má pozitivní vliv na jeho 31
vnímání sebe samého, na sebedůvěru, sebevědomí, na smysl vlastního života a motivaci, stejně jako na postoje intaktní společnosti (Procházková, L., 2011b). Mezi aktivitami, kterými se jedinec s mentálním postižením projevuje, má nesporně rozhodující význam pracovní činnost, která je současně i zdrojem jeho dalšího rozvoje (Krejčířová, O., 2003). Pracovní uplatnění může být i prostředkem léčebné rehabilitace, rozvoje osobnosti a sociální integrace postiženého. Zaměstnání je pro úplnou integraci osob s mentálním postižením do společnosti nezbytné (Pipeková, J., 2011). Pracovní uplatnění osob s mentálním postižením je samozřejmě možné, pokud vykonávají práci, která odpovídá úrovni jejich myšlení, koncentraci pozornosti a nevyžaduje rychlé reakce a častou změnu pracovních operací. Tito lidé se nejlépe uplatní v klidném prostředí, kde se nestřídá velké množství neznámých lidí. Přijatelné zvládnutí profesní role u jedinců s mentálním postižením nezávisí jen na inteligenci, ale i na motorických schopnostech, osobnostních vlastnostech, motivaci a na obecné sociální adaptaci (Vágnerová, M., 2008). Lidé s mentálním postižením patří mezi skupiny, které jsou nejvíce ohrožené sociálním vyloučením. I přes stále se zdokonalující motivační systémy zůstává dlouhodobá nezaměstnanost osob se zdravotním postižením humanitárním problémem Evropské unie (Šiška, J., 2007).
3.2 Legislativa zaměstnávání osob s mentálním postižením Zaměstnáváním osob se zdravotním postižením se v českém právním systému zabývají dvě základní právní normy, a to zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti a zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (srov. Vojtová, V., 2005; Procházková, L., 2011b). Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti ve své podstatě řeší zejména vztah mezi státem a zaměstnavateli, odborovými organizacemi, ale i dalšími subjekty, které působí na trhu práce (srov. Vojtová, V., 2005; Procházková, L., 2011b). Vzhledem k problematice zaměstnávání osob se zdravotním postižením definuje fyzické osoby se zdravotním postižením, kterým je poskytnuta zvýšená ochrana na trhu práce, upravuje povinnosti zaměstnavatele při vytváření pracovních příležitostí pro osoby se zdravotním postižením, formuluje sankce vůči zaměstnavatelům při nedodržení některých podmínek pro zaměstnávání těchto osob, vymezuje pravidla alternativních způsobů 32
naplňování podmínek pro zaměstnávání těchto osob, vytyčuje kritéria, za kterých je jedinec zařazován do skupiny osob se zdravotním znevýhodněním a stanovuje závazky státu vůči zaměstnavateli, jestliže vytváří takové pracovní příležitosti a umožňuje pracovní uplatnění osob se změněnou pracovní schopností (Vojtová, V., 2005). V minulosti zákon o zaměstnanosti dělil osoby se zdravotním postižením do tří skupin na osoby s plným invalidním důchodem, osoby s částečným invalidním důchodem a osoby zdravotně znevýhodněné. Toto třídění měnilo dřívější rozdělení osob se zdravotním postižením na osoby se změněnou pracovní schopností (ZPS) a osoby se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením (ZPS s TZP) (Bartoňová, M., Bazalová, B., Pipeková, J., 2007). Podle novely zákona o zaměstnanosti se však za osobu se zdravotním postižením považují fyzické osoby, které jsou orgánem sociálního zabezpečení uznány invalidními ve třetím (osoby s těžším zdravotním postižením) nebo v prvním či druhém stupni. Za osoby se zdravotním postižením v prvním nebo druhém stupni se považují i fyzické osoby, které byly orgánem sociálního zabezpečení posouzeny, že již nejsou invalidní, a to po dobu 12 měsíců ode dne tohoto posouzení (§ 67 zákona č. 367/2011 Sb.). Za osobu, která je invalidní, je považován jedinec, kterému kvůli dlouhodobému nepříznivému stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 35 %. O invaliditu prvního stupně se jedná v případě, že pracovní schopnost jedince poklesla nejméně o 35 % a nejvíce o 49 %., invalidita druhého stupně je vymezena snížením pracovní schopnosti nejméně o 50 %, nejvíce však o 69 % a invalidita třetího stupně je určena poklesem pracovní schopnosti nejméně o 70 % (§ 39 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění). Podle novely zákona o zaměstnanosti jsou nově osoby zdravotně znevýhodněné považovány pro účely zaměstnanosti za osoby se zdravotním postižením, a to ode dne nabytí této novely po dobu její platnosti, nejdéle však do 1. ledna 2015 (zákon č. 367/2011 Sb.). Zákon o zaměstnanosti upravuje zabezpečování státní politiky zaměstnanosti, jejímž záměrem je dosažení plné zaměstnanosti a ochrana proti nezaměstnanosti (§1). Podmínky a pravidla zaměstnávání osob se zdravotním postižením definuje třetí část zákona o zaměstnanosti, kde se uvádí (§ 67), že se osobám se zdravotním postižením poskytuje zvětšená ochrana na trhu práce (Procházková, L., 2011b).
33
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce z obecného hlediska řeší vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, upravuje podmínky pro zaměstnavatele, které při zaměstnávání osob se zdravotním postižením musí dodržovat v oblasti pracovně právních vztahů, a také podmínky, které musí dodržovat zaměstnanec (v obecné rovině) vůči zaměstnavateli (Vojtová, V., 2005). Kromě jiného se zákoník práce zabývá i otázkami pracovní doby, prací přesčas, poskytováním platu, mzdy a odměny za pracovní pohotovost, jakož i zajišťováním a používáním průměrného výdělku pro pracovněprávní účely. Podle zákoníku práce jsou zaměstnanci se zdravotním postižením řazeni do skupiny zaměstnanců jako osoby bez postižení, a proto se zde v § 16 uvádí, že v pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace (Procházková, L., 2011b). Zaměstnavatelé tak musí zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. Za diskriminaci se však nepovažuje rozdílné zacházení v případech, kdy z povahy pracovních činností nebo souvislostí vyplývá, že tento důvod představuje podstatný a rozhodující požadavek pro výkon práce, kterou má zaměstnanec vykonávat a který je pro výkon této práce nezbytný. Objekt sledovaný takovou výjimkou musí být oprávněný a požadavek přiměřený (srov. Doležel, R., 2007; Procházková, L., 2011b).
3.3 Úloha úřadu práce při zaměstnávání osob s mentálním postižením Hlavními aktéry v politice zaměstnávání osob se zdravotním postižením jsou u nás Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky (MPSV ČR) a úřady práce (Procházková, L., 2011b). Úřad práce České republiky zřizuje zákon č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů s účinností od 1. 4. 2011. K zabezpečení spolupráce na trhu práce vytváří Úřad práce podle potřeby poradní sbory složené především ze zástupců odborových organizací, organizací zaměstnavatelů, družstevních orgánů, organizací zdravotně postižených a územních samosprávných celků. Smyslem poradních sborů je koordinace při realizaci státní politiky zaměstnanosti a rozvoje lidských zdrojů v příslušném správním obvodu. Poradní sbory se vyjadřují zvláště k poskytování příspěvků zaměstnavatelům v rámci aktivní politiky 34
zaměstnanosti, programům rekvalifikace, organizaci poradenské činnosti, opatřením na podporu rovného zacházení se všemi fyzickými osobami uplatňujícími právo na zaměstnání a k hromadnému propouštění. Úkoly v oblastech zaměstnanosti, ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, státní sociální podpory a dalších zabezpečuje Úřad práce prostřednictvím generálního ředitelství a krajských poboček (www.mpsv.cz, [online]). Úřad práce plní úkoly v oblastech zaměstnanosti, ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a sociální podpory (§ 4 zákon č. 73/2011 Sb.). Podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti uplatňují úřady práce při zaměstnávání osob se zdravotním postižením tyto kompetence: provádějí zprostředkování zaměstnání uchazečům o zaměstnání a zájemcům o zaměstnání, ukládají zaměstnavatelům povinnost obsazovat volná pracovní místa vymezená pro osoby se zdravotním postižením pouze těmito osobami, vedou evidenci uchazečů o zaměstnání se zdravotním postižením (identifikační údaje, omezení v možnostech pracovního uplatnění atd.), přijímají opatření na podporu a dosažení rovného zacházení s muži a ženami, osobami bez ohledu na jejich národnost, rasový nebo etnický původ, osobami se zdravotním postižením a s dalšími skupinami osob, které mají na trhu práce ztížené postavení v přístupu k zaměstnání, rekvalifikaci, přípravě k práci a specializovaným rekvalifikačním kurzům, a přijímají opatření pro zaměstnávání těchto osob, zabezpečují přípravu pro pracovní uplatnění a po jejím absolvování zabezpečují osobám se zdravotním postižením vhodné pracovní uplatnění, poskytují zaměstnavatelům zaměstnávajícím více než 50 % zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, příspěvek na podporu zaměstnávání těchto osob, poskytují fyzickým osobám a zaměstnavatelům poradenské, informační a další služby v oblasti zaměstnanosti, zabezpečují uplatňování nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti, poskytují příspěvky z prostředků na aktivní politiku zaměstnanosti a vyplácí podporu nezaměstnanosti a při rekvalifikaci, 35
zabezpečují zřizování školicích a rekvalifikačních středisek a pracovně rehabilitačních středisek pro osoby se zdravotním postižením, zabezpečují pracovní rehabilitaci (srov. Doležel, R., 2007; Pipeková, J., 2010). Zaměstnavatelé mohou dle § 79 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti od úřadu práce požadovat informace a poradenství v otázkách zaměstnávání osob se zdravotním postižením, součinnost při vyhrazování a vytváření vhodných pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením, spolupráci při vytváření vhodných pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením, spolupráci při řešení individuálního přizpůsobování pracovních míst a pracovních podmínek pro osoby se zdravotním postižením. Povinností zaměstnavatele vůči úřadu práce je při oznamování volného pracovního místa označit, zda se jedná o místo vyhrazené osobě se zdravotním postižením, dále informovat úřad práce o místech vhodných pro osoby se zdravotním postižením a spolupracovat s příslušnými úřady práce (Doležel, R., 2007). Kromě úřadů práce se na podpoře osob se zdravotním postižením a jejich integraci do zaměstnání a do společnosti podílejí neziskové organizace, občanská sdružení a obecně prospěšné společnosti (Procházková, L., 2011b).
3.4 Formy pracovního uplatnění pro osoby s mentálním postižením Podpora jedinců se zdravotním postižením v oblasti zaměstnávání spočívá tradičně ve státní finanční pomoci při zřizování a provozu chráněných pracovišť, ale i v ukládání povinnosti zaměstnavatelům zaměstnávat určité procento zaměstnanců se zdravotním postižením (se změněnou pracovní schopností) na celkový počet zaměstnanců (Vítek, J., Vítková, M., 2010). Mezi další formy pracovního a zároveň i sociálního uplatnění osob, které jsou na trhu práce znevýhodněné, řadíme výrobní družstva (tzv. výrobní družstva invalidů), dílny ve stacionářích (tzv. centra denních aktivit) a podporované zaměstnávání (srov. Vojtová, V., 2005; Ludíková, L., Kozáková, Z., 2012). Při začleňování osob se zdravotním postižením na trh práce lze využít poradenských pracovišť, jakými jsou úřady práce (Procházková, L., 2011a).
36
Ideální model pracovního začlenění osob s mentálním postižením by podle Šestáka (sec.cit Pipeková, J., 2011) měl vypadat takto: sociální služba (centrum denních služeb, sociální rehabilitace, sociálně terapeutické dílny), pracovní rehabilitace (příprava na pracovní uplatnění, kvalifikace, rekvalifikace), chráněné pracovní místo (získání dalších pracovních návyků a dovedností v chráněném prostředí), podporované zaměstnávání (volný trh práce s podporou asistenta, zaměstnání na volném trhu práce bez asistenta). Centra denních služeb Podle výše uvedeného modelu by pracovnímu začlenění osob s mentálním postižením mělo předcházet zařazení do center denních služeb, které spadají pod sociální služby zakotvené v zákonu č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (srov. Lečbych, M., 2008; Krejčířová, O., Benešová, V., 2009). Tyto centra umožňují zejména smysluplné trávení volného času a udržení nebo rozvoj základních dovedností a schopností osob se zdravotním postižením. Náplní je pořádání nejrůznějších klubů, kurzů, výletů, táborů, rozvíjení specifických dovedností uživatelů apod. Cílem je aktivizace, stabilizace a rozvoj jednotlivých klientů (Lečbych, M., 2008). Výrobní družstva Výrobní družstva jsou organizace, které jsou zakládány za účelem podnikání, z čehož plyne ekonomická samostatnost a vytváření zisku. Ekonomická funkce je zde rovnocenná funkci sociální a představuje zejména vytváření příznivých podmínek pro zaměstnávání a pracovní rehabilitaci občanů se zdravotním postižením. Výrobní družstva zasahují do různorodých oborů, které se mohou měnit vlivem různých faktorů (podmínky na trhu, dodavatelskoodběratelské vztahy apod.). Snahou výrobních družstev je ponechat ty obory, které nejvíce vyhovují možnostem uplatnění pracovního potenciálu osob se zdravotním postižením. Družstva se zaměřují především na zhotovování výrobků, u kterých převažuje ruční montážní a kompletační práce a výroba na nenáročných technických zařízeních. Družstva se také zabývají poskytováním 37
služeb, jako je úklid, ostraha, masérské a kosmetické služby atd. Většina výrobních družstev je sdružena ve Svazu českých a moravských výrobních družstev, které sdružuje asi 400 výrobních družstev se širokým sortimentem výrobků a služeb a je členem Vládního výboru pro zdravotně postižené (Zámečníková, D., 2004). Skupina výrobních družstev, které jsou členem svazu, patří mezi zaměstnavatele vyššího jak 50% podílu spolupracovníků se zdravotním postižením (www.scmvd.cz, [online]). Legislativně je činnost družstva vymezena zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, podle kterého byly družstevnické podniky převedeny na obchodní společnosti nebo družstva (www.mvcr.cz, [online]). Pracovní rehabilitace Pracovní rehabilitace je soustavná činnost zaměřená na získání a udržení vhodného zaměstnání jedinců se zdravotním postižením, která zahrnuje především poradenskou činnosti orientovanou na volbu povolání, volbu zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti, teoretickou a praktickou přípravu pro zaměstnání, zprostředkování, udržení a změnu povolání a vytváření vhodných podmínek pro výkon zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti. Pracovní rehabilitaci zabezpečují na základě žádosti osoby se zdravotním postižením úřady práce, které hradí náklady s ní spojené, spolupracují s rehabilitačními středisky, nebo mohou výkonem této rehabilitace pověřit jinou právnickou či fyzickou osobu. Ve spolupráci s osobou se zdravotním postižením dále úřad práce sestavuje individuální plán pracovní rehabilitace s ohledem na možnosti konkrétní osoby a na situaci na trhu práce. Na základě doporučení ošetřujícího lékaře mohou být na pracovní rehabilitaci zařazeny fyzické osoby, které jsou uznány za dočasně neschopné práce (§ 69 zákon č. 435/2004 Sb.). Významnou složkou pracovním rehabilitace je teoretická a praktická příprava pro zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost jedinců se zdravotním postižením, která zahrnuje přípravu na budoucí povolání podle zvláštních předpisů, přípravu k práci a specializované rekvalifikační kurzy (§71 zákon č. 435/2004 Sb.). Příprava k práci je cílená činnost směřující k zapracování osoby se zdravotním postižením na vhodné pracovní místo a k získání znalostí, dovedností a návyků nutných pro výkon zvoleného zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti. Příprava k práci může trvat nejdéle 24 měsíců (§72 zákon č. 435/2004 Sb.). Zaměstnavateli, který na svém pracovišti provádí přípravu k práci 38
osob se zdravotním postižením, může úřad práce uhradit náklady spojené s přípravou k práci těchto osob (§ 73 zákon č. 435/2004 Sb.). Chráněné pracovní místo Podle novely zákona o zaměstnanosti, která je platná od 1. ledna 2012, se ruší pojem chráněná dílna a sjednocuje se tak s pojmem chráněné pracovní místo. Toto sjednocení proběhlo kvůli zjednodušení právní úpravy a snížení administrativní zátěže zaměstnavatelů (www.mpsv.cz, [online]). Pracovní místa pro osoby se zdravotním postižením v chráněné pracovní dílně, vytvořené nebo vymezené na základě dohody mezi zaměstnavatelem a Úřadem práce, se ode dne účinnosti novely považují za chráněná pracovní místa (zákon č. 367/2011 Sb.). Chráněné pracovní místo je pracovní pozice, kterou zaměstnavatel vytvoří pro osobu se zdravotním postižením na základě písemné dohody s Úřadem práce. Na vytvoření takovéhoto pracovního místa může Úřad práce poskytnout zaměstnavateli příspěvek. Chráněným pracovním místem může být i pracovní místo, které je obsazeno jedincem se zdravotním postižením, pokud je vymezeno v písemné dohodě mezi zaměstnavatelem a Úřadem práce. Dohoda se uzavírá na dobu tří let (§ 75 zákona č. 435/2004 Sb.). Na chráněném pracovním místě se mohou různé osoby se zdravotním postižením střídat (Richterová, B., 2011). Příspěvek na vytvoření chráněného pracovního místa může pro osobu se zdravotním postižením činit maximálně osminásobek a pro osobu s těžším zdravotním postižením maximálně dvanáctinásobek průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí předchozího kalendářního roku. Při vytváření deseti a více míst na základě jedné dohody s Úřadem práce je příspěvek na zřízení jednoho pracovního místa maximálně desetinásobek a u osob s těžším postižením maximálně čtrnáctinásobek výše uvedené průměrné mzdy. Podmínkou pro získání příspěvku od úřadu práce je, že podnikatel nesmí mít daňové nedoplatky vedené finančním nebo celním úřadem, nedoplatky na pojistném a na penále ve veřejném zdravotním pojištění nebo na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (srov. Vítek, J., Vítková, M., 2010; § 75 zákona č. 435/2004 Sb.). Úřad práce může uzavřít dohodu o poskytnutí příspěvku na vytvoření chráněného pracovního místa i s jedincem se zdravotním postižením, který se rozhodne vykonávat samostatnou výdělečnou činnost (§ 75 zákona č. 435/2004 Sb.). Zaměstnavatel s více než 25 zaměstnanci jsou povinni zaměstnávat osoby se zdravotním
postižením
ve
výši
povinného
podílu
zaměstnávání
osob 39
se zdravotním postižením na celkovém počtu zaměstnanců, který je stanovený na 4 %. Při neplnění tohoto podílu má zaměstnavatel povinnost náhrady formou odebíráním výrobků od zaměstnavatelů zaměstnávajících více než 50 % zaměstnanců se zdravotním postižením, zadáváním výrobních programů těmto zaměstnavatelům nebo odebíráním výrobků nebo služeb od osob se zdravotním postižením, které jsou osobami samostatně výdělečně činnými, či odvodem do státního rozpočtu (srov. Vojtová, V., 2005; § 81 zákona č. 435/2004 Sb.). Zaměstnavateli zaměstnávajícímu na chráněných pracovních místech více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých zaměstnanců úřad práce poskytuje příspěvek na podporu zaměstnávání těchto osob formou částečné úhrady vynaložených prostředků na mzdy nebo platy a dalších nákladů. Tímto příspěvkem jsou nahrazovány skutečně vynaložené prostředky na mzdy nebo platy v měsíční výši 75 % skutečně vynaložených prostředků na mzdy nebo platy na zaměstnance v pracovním poměru, který je osobou se zdravotním postižením, včetně pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které zaměstnavatel za sebe odvedl z vyměřovacího základu tohoto zaměstnance, nejvýše však 8 000 Kč. Po uplynutí 12 kalendářních měsíců ode dne obsazení či vymezení vytvořeného chráněného pracovního místa může zaměstnavatel v žádosti o příspěvek za následující kalendářní čtvrtletí uplatnit nárok na zvýšení příspěvku o částku odpovídající prokázaným způsobem dalším nákladům vynaloženým zaměstnavatelem na zaměstnávání osob se zdravotním postižením v kalendářním čtvrtletí, za které o příspěvek žádá, nejvýše však o částku 2 000 Kč měsíčně na jednoho zaměstnance, který je osobou se zdravotním postižením (§ 78 novely zákona č. 435/2004 Sb.). Pokud zaměstnavatel neplní žádnou z podmínek pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením, musí odvádět za každou takovou osobu 2,5 násobek průměrné měsíční mzdy do státního rozpočtu (Vojtová, V., 2005). Podporované zaměstnávání Podporované zaměstnávání vzniklo v 70. letech 20. století v USA jako možnost integrace do zaměstnání pro lidi s mentálním postižením a lze jej definovat jako časově omezený komplex služeb, jehož cílem je podporovat zájemce o práci v tom, aby si našel a udržel místo na otevřeném trhu práce za rovných platových podmínek. V tradičním 40
modelu podporovaného zaměstnávání se využívalo cvičného prostředí, kde se osoby s mentálním postižením učili dovednosti potřebné k výkonu určité práce, které si pak přenesli na pracoviště. Tento model nebyl však pro lidi s mentálním postižením efektivní, a tak vznikla myšlenka podporovaného zaměstnávání s tréninkem dovedností přímo na pracovišti (srov. Stupková, V., 2005; Vítek, J., Vítková, M., 2010). Podporované zaměstnávání se od ostatních forem zaměstnávání liší okamžitým umístění na pracovní místo, tréninkem pracovníka přímo na pracovišti, konkurence schopnou prací (pracovník se zdravotním postižením dostává obdobnou odměnu jako osoby bez postižení apod.), zaměstnáváním v běžném pracovním prostředí, průběžnou podporou, podporou „šitou na míru“ (člověk dostane jen tolik podpory, kolik potřebuje) a aktivním přístupem uživatele služeb podporovaného zaměstnávání (Stupková, V., 2005). Smyslem podporovaného zaměstnávání je vyrovnání příležitostí pro pracovní uplatnění osob, pro které je v důsledku jejich postižení přístup na otevřený trh práce ztížený do té míry, že potřebují individuální dlouhodobou podporu poskytovanou před i po nástupu do práce (srov. Pipeková, J., 2011; Ludíková, L., Kozáková, Z., 2012). Cílem programu je tedy, aby zájemci o zaměstnání, kteří mají minimální šanci zapojit se do běžného pracovního procesu, nejenom získali práci, která odpovídá jejich možnostem a požadavkům, ale také byli schopni si ji udržet. Služba podporovaného zaměstnávání je orientována na konkrétního uživatele a konkrétní pracovní místo. U podporovaného zaměstnávání se vychází se stávajících možností konkrétního jedince se zdravotním postižením, na základě kterých se pracovní místo hledá. Celou službu zprostředkovává vyškolený tým, který pomáhá zaměstnanci se zdravotním postižením ve všech potřebných oblastech za použití metodiky podporovaného zaměstnávání, která se opírá především o možnosti využití různých kombinací jednotlivých forem podpory. Služby podporovaného zaměstnávání zahrnují pracovní asistenci, zastupování a pomoc při jednání s úřady, poradenství a individuální konzultace, doprovázení apod. Pracovníci podporovaného zaměstnávání se snaží, aby míra i délka podpory vedoucí k cíli byla minimální a klient programu se tak ve svém zaměstnání co nejdříve osamostatnil. Tohoto cíle by mělo být dosáhnuto do dvou let od zahájení programu. Je-li po této době potřeba další podpory, je povinností konzultanta zajistit, aby za tuto podporu převzal zodpovědnost jiný subjekt. U nás se službám podporovaného zaměstnávání věnují nestátní neziskové organizace jako například občanské sdružení Rytmus, AGAPO a Spolu (srov. Vítek, J., Vítková, M., 2010; Pipeková, J., 2011). Klienti podporovaného 41
zaměstnávání s mentálním postižením nejvíce využívají typy zaměstnání spojené s čištěním a úpravou zeleniny, tříděním a kompletací zboží, úklidovými pracemi apod. Program podporovaného zaměstnávání usiluje o plnohodnotnou integraci člověka s mentálním postižením na trh práce, což zahrnuje pracovní i společenské začlenění. I přes povinnost zaměstnavatelů s více než 25 zaměstnanci zaměstnávat osobu se zdravotním postižením, je pouze málo z nich ochotno přijmout do pracovního poměru osobu s mentálním postižením, a tak se podaří integrovat pouze několik klientů s mentálním postižením, jež jsou schopni práce na volném trhu a mají velký zájem o tuto službu. Zaměstnavateli, který zaměstnává osoby se zdravotním postižením, je poskytována určitá podpora, a to především v souvislosti s administrativou související s přijetím zaměstnance se sníženou pracovní schopností, s úpravou pracovního místa, pracovní náplně a vytvořením podmínek pro přijetí zaměstnance do pracovního poměru (srov. Bartoňová, M., Bazalová, B., Pipeková, J., 2007; Pipeková, J., 2011; Ludíková, L., Kozáková, Z., 2012). Služba podporovaného zaměstnávání není poskytována dle zákona o zaměstnanosti, základní informace o ní lze však získat na úřadech práce (Vítek, J., Vítková, M., 2010).
42
4 MOŽNOSTI
VZDĚLÁVÁNÍ
A
PRACOVNÍHO
UPLATNĚNÍ OSOB S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM VE ZLÍNSKÉM KRAJI 4.1 Cíle výzkumné části, výzkumné metody a techniky Téma Vzdělávání a uplatnění osob s mentálním postižením ve Zlínském kraji jsem si zvolila, protože pocházím ze Zlínského kraje a problematika vzdělávání a pracovního uplatnění osob s mentálním postižením mě v tomto regionu velmi zajímá, a protože profesní příprava a zaměstnání je nedílnou součástí úspěšného začlenění osob s mentálním postižením do většinové společnosti. Cílem výzkumu je zjistit možnosti edukace osob s mentálním postižením v rámci profesní přípravy a jejich následného začlenění na trh práce ve Zlínském kraji. Dílčími cíli výzkumu je zjistit, jak probíhá příprava na povolání osob s mentálním postižením, v jakých oborech se žáci s mentálním postižením mohou vzdělávat a zda žáci po ukončení přípravy na povolání pokračují v dalším studiu. V praktické části diplomové práce bude použita metoda kvantitativního výzkumu, který je vzhledem k povaze výzkumného problému efektivnější. Mezi hlavní techniky empirické části práce použité k ověření hypotéz bude patřit dotazník. Výběrový soubor respondentů tvoří výchovní poradci škol poskytujících střední vzdělání jedincům s mentálním postižením ve Zlínském kraji, analýza dokumentů a nestrukturované rozhovory s pracovníky krajského pobočky Úřadu práce ve Zlíně a pracovníky Odboru školství, mládeže a sportu Krajského úřadu ve Zlíně. Techniky analýzy dokumentů a rozhovoru budou použity k získání informací doplňujících šetření. Výzkumnou populací budou žáci s mentálním postižením studující E obory středních škol a praktické školy ve Zlínském kraji. Při analýze uplatnění osob s mentálním postižením jsou stanoveny následující hypotézy: H 1 Střední školy poskytují více oborů pro chlapce s mentálním postižením, než pro dívky.
43
H 2 Žáci s mentálním postižením častěji selhávají ve vybraných oborech kvůli špatnému prospěchu, než z jiných příčin. H 3 Praktické školy mají větší zpětnou vazbu od svých absolventů, než školy vzdělávající žáky s mentálním postižením v učebních oborech. H 4 Je více absolventů s mentálním postižením, kteří se po ukončení střední školy úspěšně zapojí na trhu práce, než těch, kteří se na trhu práce nezapojí.
4.2 Charakteristika místa šetření a výzkumného souboru V rámci výzkumné části diplomové práce budou použity informace pracovníků krajské pobočky Úřadu práce ve Zlíně, Odboru školství, mládeže a sportu Krajského úřadu ve Zlíně a středních škol Zlínského kraje, na kterých se vzdělávají jedinci s mentálním postižením. Zlínský kraj se nachází na východě republiky, kde jeho východní okraj tvoří hranici
se
Slovenskem,
na
jihozápadě
sousedí
s Jihomoravským
krajem,
na severozápadě s Olomouckým a v severní části s krajem Moravskoslezským. Svou rozlohou 3 964 km2 je čtvrtým nejmenším krajem v republice. Území kraje je vymezeno čtyřmi okresy, a to okresem Kroměříž, Uherské Hradiště, Vsetín a Zlín. V kraji se k 30. 6. 2012 nalézá 305 obcí, z toho 30 měst a 13 obcí s rozšířenou působností. Počet obyvatel je 588 343 a hustota zalidnění sčítá 148 obyvatel/km2. Sídelním městem kraje je statutární město Zlín (www.kr-zlinsky.cz, [online]). Ve Zlínském kraji se nachází 68 středních škol, z toho 16 v okrese Kroměříž, 16 v okrese
Uherské
Hradiště,
16
v okrese
Vsetín
a
20
v okrese
Zlín
(www.stredniskoly.cz, [online]). Jedinci s mentálním postižením se v současné době ve Zlínském kraji vzdělávají v E oborech středních škol a v Praktických školách s dvouletou či jednoletou přípravou, celkem tedy v jedenácti školách a školských zařízeních, z toho dvou soukromých a devíti státních. Na ostatních typech škol se žáci s mentálním postižením ve Zlínském kraji momentálně nevzdělávají, ani na těchto školách nejsou integrováni (interní zdroj Odboru školství, mládeže a sportu Zlínského kraje).
44
Střední školy s E obory Praktická škola dvouletá Praktická škola jednoletá
Obr. 1: Mapa středních škol poskytujících vzdělání osobám s mentálním postižením.
E obory nabízí ve Zlínském kraji celkem devět středních škol, z toho tři státní školy v okrese Kroměříž, jedna státní a jedna soukromá škola v okrese Uherské Hradiště, jedna státní škola v okrese Vsetín a dvě státní a jedna soukromá škola v okrese Zlín: Střední škola hotelová a služeb Kroměříž Střední škola nábytkářská a obchodní Bystřice pod Hostýnem Odborné učiliště a Základní škola praktická Holešov Střední odborné učiliště Uherský Brod Střední škola MESIT, o.p.s. Odborné učiliště Kelč Střední škola gastronomie a obchodu Zlín, která převzala kompletní vzdělávací nabídku bývalého Odborného učiliště a Praktické školy Zlín – Klečůvka Střední odborné učiliště Valašské Klobouky 45
Střední odborné učiliště a Středisko praktického vyučování stavební s.r.o. Tyto školy nabízejí střední vzdělání s výučním listem ve skupině oborů, mezi které patří Strojírenství a strojírenská výroba (obory Zámečnické práce a údržba, Zámečnické práce ve stavebnictví, Strojírenské práce, Obráběcí práce), Potravinářství a potravinářská chemie (obory Potravinářská výroba, Potravinářské práce (na 2 roky), Pekařské práce (na 2 roky), Cukrářské práce), Zpracování dřeva a výroba hudebních nástrojů (obory Truhlářské práce, Truhlářská a čalounická výroba), Polygrafie, zpracování papíru, filmu a fotografie (obor Knihařské práce), Stavebnictví, geodezie a kartografie (obory Malířské, lakýrnické a natěračské práce, Malířské a natěračské práce, Tesařské práce, Zednické práce), Zemědělství a lesnictví (obory Květinářské a aranžérské práce, Zahradnické práce, Opravářské práce), Gastronomie, hotelnictví a turismus (obory Stravovací a ubytovací služby, Kuchařské práce), Obchod (obor Prodavačské práce), Osobní a provozní služby (obor Pečovatelské práce) a Pedagogika, učitelství, sociální péče (obor Pečovatelské služby) (www.zkola.cz, [online]). Třídy praktických škol dvouletých poskytuje ve Zlínském kraji pět škol, z toho jedna státní škola v okrese Kroměříž, jedna soukromá škola v okrese Uherské Hradiště, jedna státní škola v okrese Vsetín a dvě státní školy v okrese Zlín: Střední škola hotelová a služeb Kroměříž Střední škola MESIT, o.p.s. Odborné učiliště Kelč Střední škola gastronomie a obchodu Zlín, která převzala kompletní vzdělávací nabídku bývalého Odborného učiliště a Praktické školy Zlín - Klečůvka Dětský domov, Základní škola a Praktická škola Valašské Klobouky Třídy praktických škol jednoletých poskytují ve Zlínském kraji dvě školy, z toho jedna soukromá škola v okrese Uherské Hradiště a jedna státní škola v okrese Zlín: Střední škola MESIT, o.p.s. Dětský domov, Mateřská škola, Základní škola a Praktická škola Zlín
46
Ve Zlínském kraji se nachází 13 poboček Úřadu práce, a to v následujících městech: Bystřice pod Hostýnem, Holešov, Karolinka, Kroměříž, Otrokovice, Rožnov pod Radhoštěm, Slavičín, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Valašské Klobouky, Valašské Meziříčí, Vsetín a Zlín, kde také sídlí krajská pobočka Úřadu práce. K 31. 12. 2011 bylo ve Zlínském kraji 304 174 ekonomicky aktivních obyvatel, z toho se o zaměstnání na úřadech práce (ÚP) ucházelo 29 418 osob, z čehož 4 579 tvořily osoby se zdravotním postižením. ÚP neevidují data o osobách s mentálním postižením, ale kvalifikovaný odhad lze udělat dle počtu osob se zdravotním postižením, které jsou v evidenci ÚP, podle stupně vzdělání. K 31. 12. 2012 je v evidenci ÚP 1040 osob se vzděláním kategorie C (základní vzdělání + praktická škola), 3 osoby se vzděláním kategorie D (nižší střední vzdělání, dřívější praktické školy tříleté) a 98 osob se vzděláním kategorie E. Vzhledem k dosaženým stupňům vzdělání bychom mohli konstatovat, že převážná většina těchto osob bude mít mentální postižení. Celkem se tedy jedná o 1141 osob s mentálním postižením evidovaných ÚP, což je přibližně čtvrtina osob z počtu uchazečů se zdravotním postižením a asi 4 % z celkového počtu uchazečů o zaměstnání. V roce 2011 bylo pro osoby se zdravotním postižením ve Zlínském kraji zřízeno 8 míst v chráněných dílnách, které byly k 1. 1. 2012 převedeny na chráněná pracovní místa, vytvořeno 23 chráněných pracovních míst a 4 chráněná místa pro samostatnou výdělečnou činnost (SVČ). Uchazeči se zdravotním postižením jsou dále umisťováni i prostřednictvím ostatních nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti (APZ), jako jsou veřejně prospěšné práce (VPP), společensky účelná pracovní místa (SÚPM) a společensky účelná pracovní místa pro samostatnou výdělečnou činnost (SÚPM-SVČ). V rámci VPP se v roce 2011 uplatnilo 322 osob (23,6 % umístěných uchazečů), na SÚPM 105 osob (11,7 % umístěných uchazečů), na SÚPM-SVČ 6 osob (5 % umístěných uchazečů) a v překlenovací práci jedna osoba se zdravotním postižením (5 % umístěných uchazečů). V roce 2011 se tak uplatnilo celkem 434 osob se zdravotním postižením. Dalších 392 osob se zdravotním postižením se zúčastnilo rekvalifikačních kurzů (11,7 %, v roce 2010 pouze 10,2 %) a 131 využilo poradenských činností. Za sledované období byl také podpořen provoz chráněných pracovních dílen a míst u 42 zaměstnavatelů pro 568 osob. Ve statistice uváděné číslo je o 379 osob vyšší. Rozdíl je způsoben uzavřením dohod v prosinci 2011 na příspěvek na provoz v 1. pololetí 2012. K 31. 12. 2011 bylo úřady práce ve Zlínském 47
kraji nabízeno 1590 volných pracovních míst, z toho bylo pouze 137 vhodných pro osoby se zdravotním postižením (interní zdroj krajské pobočky ÚP).
4.3 Vlastní šetření Dotazníkového šetření se zúčastnilo všech jedenáct středních škol poskytujících vzdělání žákům s mentálním postižením ve Zlínském kraji. Otázka č. 1: Jaké obory nabízí Vaše škola pro žáky s mentálním postižením? Odpověď
Počet
Procenta
E obory.
9
56.25 %
Praktickou školu dvouletou.
5
31.25 %
Praktickou školu jednoletou.
2
12.50 %
Tab. 1: Obory středních škol. 10 9 8 7
E obory
6 Praktickou školu dvouletou
5 4
Praktickou školu jednoletou
3 2 1 0 Graf 1: Obory středních škol.
Rozložení oborů poskytujících vzdělávání pro žáky s mentálním postižením bylo prezentováno i výše v charakteristice místa šetření a výzkumného souboru. Žáci s mentálním postižením se ve Zlínském kraji mohou nejčastěji vzdělávat na středních školách nabízejících E obory.
48
Otázka č. 2: Nabízí škola možnost ubytování pro žáky s mentálním postižením? Odpověď
Počet
Procenta
Ano.
8
72.73 %
Ne.
3
27.27 %
Tab. 2: Možnost ubytování. 9 8 7 6 5
ano
4
ne
3 2 1 0 Graf 2: Možnost ubytování.
Podle rozložení středních škol by se dalo předpokládat, že mnoho žáků nevyužije vzdělávání na střední škole kvůli vzdálenosti od bydliště, avšak většina škol nabízí při školách možnost ubytování, což tento předpoklad vyvrací. Mezi školami, které nenabízejí ubytování, je jedna škola nabízející pouze učební obory, jedna škola, která vzdělává žáky s mentálním postižením v učebních oborech kategorie E i ve třídách praktické školy dvouleté, a jedna škola mající všechny tři typy oborů pro žáky s mentálním postižením. Otázka č. 3: Komunikujete se školským poradenským zařízením? Počet
Procenta
Ano, při posuzování přijetí žáků do učebních oborů.
9
47.37 %
Ano, v případě potřeby kontaktujeme poradenské zařízení.
10
52.63 %
Ano, pouze při návštěvě pracovníků poradenského zařízení na naší škole.
0
0.00 %
Ne.
0
0.00 %
Odpověď
Tab. 3: Komunikace se školským poradenským zařízením. 49
12
10
ano, při posuzování přijetí žáků do učebních oborů
8
ano, v případě potřeby kontaktujeme poradenské zařízení
6
ano, pouze při návštěvě pracovníků poradenského zařízení na naší škole
4
ne 2
0 Graf 3: Komunikace se školským poradenským zařízením.
Z odpovědí vyplývá, že školy komunikují se školským poradenským zařízením zejména při posuzování přijetí žáků do učebních oborů a v případě potřeby sami kontaktují poradenské zařízení. Pouze jedna škola, která nabízí pro žáky s mentálním postižením studium učebních oborů zakončených výučním listem (kategorie E), uvedla, že se školským poradenským zařízením spolupracuje pouze při posuzování přijetí žáků do učebních oborů. Dvě školy kontaktují poradenské zařízení pouze v případě potřeby, ostatní školy využívají obou výše zobrazených možností spolupráce se školskými poradenskými zařízeními. Otázka č. 4: Jakým způsobem se věnuje Vaše škola volbě povolání, profesní orientaci a motivaci k dalšímu studiu? Odpověď
Počet
Procenta
Ve vyučovacím předmětu.
8
25.00 %
Besedy.
6
18.75 %
Individuální konzultace.
6
18.75 %
Spolupráce s PPP.
4
12.50 %
Spolupráce s IPS při ÚP.
8
25.00 %
Jiné.
0
0.00 %
Tab. 4: Volba povolání, profesní orientace a motivace k dalšímu studiu.
50
9 8 7
ve vyučovacím předmětu
6
besedy
5
individuální konzultace
4
spolupráce s PPP spolupráce s IPS při ÚP
3
Jiné
2 1 0
Graf 4: Volba povolání, profesní orientace a motivace k dalšímu studiu.
Volbě povolání, profesní orientaci a motivaci k dalšímu studiu se školy nejvíce věnují v rámci některého z vyučovacích předmětů a spoluprací s Informačními a poradenskými středisky při úřadech práce (IPS při ÚP), dále besedami a individuálními konzultacemi a nejméně v rámci spolupráce s poradenskými zařízeními. Spolupráci s IPS při ÚP nevyužívá jedna střední škola s učebními obory kategorie E, jedna praktická škola dvouletá a jedna praktická škola jednoletá. Dvě školy se zmíněné problematice nevěnují ani ve vyučovacích předmětech ani nepořádají besedy. Obě tyto školy nabízejí pro žáky s mentálním postižením pouze učební obory s výučním listem. Ve většině případů školy využívají více možností k řešení volby povolání, profesní orientace a motivace k dalšímu studiu se svými žáky. Pouze jedna škola uvedla, že tyto otázky řeší pouze v rámci spolupráce s IPS při ÚP. Otázka č. 5: Nabízí škola pro žáky s mentálním postižením i jiné formy profesního poradenství? Odpověď
Počet
Procenta
Ano.
4
36.36 %
Ne.
7
63.64 %
Tab. 5: Profesní poradenství.
51
8 7 6 5
ano
4
ne
3 2 1 0 Graf 5: Profesní poradenství.
Většina škol kromě výše uvedených možností nenabízí pro své žáky i jiné formy profesního poradenství. Mezi školy, které odpověděly „ano“, patří dvě školy, které svým žákům poskytují dva způsoby profesního poradenství uvedených v předešlé otázce, ale i školy nabízející čtyři až pět možností poradenství pro žáky s mentálním postižením. Otázka č. 6: Pokud ano, jaké? Odpověď
Počet
Procenta
Pravidelné konzultace s třídními učiteli.
4
36.36 %
Pravidelné konzultace s výchovným poradcem.
4
36.36 %
Větší spolupráce s PPP.
2
18.18 %
Jiné.
1
9.09 %
Tab. 6: Jiné formy profesního poradenství. 4,5 4 3,5 3 2,5 2
pravidelné konzultace s třídními učiteli pravidelné konzultace s výchovným poradcem větší spolupráce s PPP
1,5 1
Jiné
0,5 0 Graf 6: Jiné formy profesního poradenství. 52
Školy, které se věnují i jiným formám profesního poradenství, nabízejí žákům s mentálním postižením nejčastěji poradenství v rámci konzultací s třídními učiteli či výchovným poradcem a z části i větší spoluprací s poradenským zařízením. Variantu větší spolupráce uvedly dvě školy, a to školy vzdělávající žáky s mentálním postižením pouze v učebních oborech kategorie E nebo pouze v praktické škole jednoleté. Jedna z těchto škol uvedla, že v rámci profesního poradenství organizují i návštěvy jiných odborných učilišť. Otázka č. 7: Mají rodiče žáků s mentálním postižením zájem o konzultace s výchovným poradcem? Odpověď
Počet
Procenta
Ano.
1
9.09 %
Spíše ano.
2
18.18 %
Někdy ano/někdy ne.
5
45.45 %
Spíše ne.
2
18.18 %
1
9.09 %
Ne.
Tab. 7: Spolupráce s rodiči. 6 5 ano
4
spíše ano 3
někdy ano/někdy ne spíše ne
2
ne
1 0 Graf 7: Spolupráce s rodiči.
Z uvedených odpovědí vyplývá, že zájem rodičů o konzultace s výchovným poradcem je průměrný. Zatímco odpovědi praktické školy jednoleté obsahovaly možnosti „spíše ano“ a „někdy ano/někdy ne“, odpovědi praktických škol dvouletých byly nejvíce „někdy ano/někdy ne“ a v jednom případě „spíše ne“. Odpovědi škol 53
nabízející E obory jsou nejčastěji „někdy ano/někdy ne“, další možnosti jsou zastoupeny rovnoměrně. Otázka č. 8: Spolupracuje škola s organizacemi poskytujícími zaměstnání pro osoby s mentálním postižením? Odpověď
Počet
Procenta
Ano, v rámci zajištění praxe studentů.
5
38.46 %
Ano, v rámci zajištění zaměstnání pro budoucí absolventy školy.
3
23.08 %
Ne.
5
38.46 %
Tab. 8: Spolupráce s organizacemi poskytujícími zaměstnání pro osoby s mentálním postižením. 6 5 4
ano, v rámci zajištění praxe studentů
3
ano, v rámci zajištění zaměstnání pro budoucí absolventy školy
2
ne
1 0 Graf 8: Spolupráce s organizacemi poskytujícími zaměstnání pro osoby s mentálním postižením.
Školy nejvíce spolupracují s organizacemi poskytujícími zaměstnání pro osoby s mentálním postižením v rámci zajištění praxe studentů, méně pak v rámci zajištění zaměstnání pro budoucí absolventy školy. Jedná se o šest škol, které převážně kromě učebních oborů nabízí i třídy praktické školy. Převládající procento odpovědí „ne“ patřilo školám nabízející pouze učební obory. Otázka č. 9: Pokud ano, vypište, s kterými organizacemi spolupracujete. Na tuto otázku odpovídalo šest výše zmíněných škol. Tyto školy spolupracují zejména s lokálními školními jídelnami a jinými kuchyněmi veřejného stravování (obor Stravovací a ubytovací služby), s domovy důchodců, s okresní správou sociálního 54
zabezpečení (OSSZ) a nemocnicí v Uherském Hradišti (obory Pečovatelské práce, Pečovatelské služby, Práce ve zdravotnictví a sociálních zařízeních), s místními soukromými firmami (obory Zednické práce, Malířské a natěračské práce, Zámečnické práce) a s prodejnami značky Kaufland a Tesco (obor Prodavačské práce). Praktické školy dále spolupracují s firmami, které měly dříve status chráněné dílny, dále s občanským sdružením Hvězda a integrovaným centrem Slunečnice ve Zlíně. Na následující otázky odpovídaly pouze školy nabízející učební obory s výučním listem kategorie E pro žáky s mentálním postižením, tj. devět středních škol. Otázka č. 10: S jakým postižením se na Vaší škole vzdělávají žáci na E oborech? Odpověď
Počet
Procenta
S lehkým mentálním postižením.
9
56.25 %
Se středně těžkým mentálním postižením.
2
12.50 %
S těžkým a hlubokým mentálním postižením.
0
0.00 %
S kombinovaným postižením.
4
25.00 %
Jiné.
1
6.25 %
Tab. 9: Žáci vzdělávající se na E oborech podle druhu postižení. 10 9 8 7 6 5 4
s lehkým mentálním postižením se středně těžkým mentálním postižením s těžkým a hlubokým mentálním postižením
3
s kombinovaným postižením
2
Jiné
1 0 Graf 9: Žáci vzdělávající se na E oborech podle druhu postižení.
Převážné procento žáků vzdělávajících se v učebních oborech kategorie E má lehké mentální postižení. Vzdělávají se zde i žáci se souběžným postižením více vadami 55
a v menší míře i žáci se středně těžkým mentálním postižením. Pouze na jednom odborném učilišti se vzdělávají i žáci se sluchovým, zrakovým a tělesným postižením. Otázka č. 11: Jaké jsou podmínky pro přijetí žáků s mentálním postižením do E oborů na Vaší škole? Odpověď
Počet
Procenta
Na základě doručené přihlášky ke studiu.
9
36.00 %
Na základě výsledků předchozího vzdělávání podle kritérií pro přijímací řízení.
2
8.00 %
Na základě doporučení školského poradenského zařízení.
7
28.00 %
Na základě zdravotní způsobilosti.
6
24.00 %
Na základě přijímacích zkoušek (pokud se konají).
0
0.00 %
Na základě motivačního rozhovoru.
1
4.00 %
Jiné.
0
0.00 %
Tab. 10: Podmínky přijetí žáků s mentálním postižením do E oborů.
na základě doručené přihlášky ke studiu 10 9 8 7 6 5 4
na základě výsledků předchozího vzdělávání podle kritérií pro přijímací řízení na základě doporučení školského poradenského zařízení na základě zdravotní způsobilosti
3
na základě přijímacích zkoušek (pokud se konají)
2
na základě motivačního rozhovoru
1 0
Jiné
Graf 10: Podmínky přijetí žáků s mentálním postižením do E oborů.
Převážná většina škol přijímá do učebních oborů žáky s mentálním postižením na základě doručené přihlášky v kombinaci s doporučením školského poradenského zařízení a posouzení zdravotní způsobilosti žáků. Pouze dvě školy berou v úvahu
56
i výsledky z předchozího vzdělávání a jedna škola vyžaduje od uchazečů o studium navíc motivační rozhovor. Otázka č. 12 – 14: Kolik E oborů nabízí škola pouze pro dívky/pouze pro chlapce/pro chlapce i dívky s mentálním postižením? Odpověď Pouze pro dívky. Pouze pro chlapce. Pro chlapce i dívky.
Počet 12 22 25
Procenta 20.34 % 37.29 % 42.37 %
Tab. 11: Učební obory podle vhodnosti pro žáky s mentálním postižením z hlediska pohlaví.
30 25 20 pouze pro dívky 15
pouze pro chlapce pro chlapce i dívky
10 5 0 Graf 11: Učební obory podle vhodnosti pro žáky s mentálním postižením z hlediska pohlaví.
Ačkoliv střední školy nabízejí pro žáky s mentálním postižením nejvíce obory určené dívkám i chlapcům (42 %), z uvedených odpovědí jasně vyplývá, že chlapci s mentálním postižením (37 %) mají větší možnosti ve výběru učebních oborů, než dívky s mentálním postižením (20 %). Všechny střední školy nabízejí učební obory vhodné pouze pro chlapce s mentálním postižením, osm z nich poskytují vzdělávání v učebních oborech pro chlapce i dívky s mentálním postižením, avšak pouze pět z nich nabízí učební obory vhodné pouze pro dívky s mentálním postižením.
57
Otázka č. 15 – 18: Kolik žáků na Vaší škole úspěšně absolvovalo studium E oborů v uvedených školních letech? Školní rok 2011/2012
Druh postižení
Školní rok 2010/2011
Školní rok 2009/2010
Školní rok 2008/2009
Celkem Z Celkem Z Celkem Z Celkem Z absolven- toho absolven- toho absolven- toho absolven- toho tů dívek tů dívek tů dívek tů dívek 117
43
78
19
98
24
112
21
Středně těžké MP
4
0
0
0
0
0
0
0
Těžké a hluboké MP
0
0
0
0
0
0
0
0
3
3
0
0
0
0
1
1
2 126
2 48
1 79
1 20
2 100
2 26
5 118
2 24
Lehké MP
Kombinované postižení Jiné Celkem Zbylý počet absolventů
52
78
61
53
Tab. 12: Počet absolventů učebních oborů kategorie E.
Na tyto otázky odpovědělo pouze šest středních škol nabízejících pro žáky s mentálním postižením učební obory kategorie E. Zbývající tři střední školy nevyplnily tyto otázky z časových důvodů. Z uvedených odpovědí vyplývá, že z celkového počtu absolventů za uplynulé školní roky 2008/2009 až 2011/2012 tvoří cca 27 % dívky. Z celkových počtů je dále zřejmé, že drtivou většinu žáků představují žáci s lehkým mentálním postižením (cca 96 %). Za poslední čtyři školní roky se učebním oborům zakončeným výučním listem vyučili pouze čtyři žáci se středně těžkým mentálním postižením, z toho čtyři chlapci, dále čtyři žáci s kombinovaným postižením, z toho čtyři dívky, a v neposlední řadě deset žáků a jiným druhem postižení, z toho sedm dívek. Zbývající počty absolventů udávají počet absolventů učebních oborů kategorie E středních škol, které na výše uvedené otázky neodpověděly. Tyto informace byly doplněny
ze
statistik
UIV
-
Ústavu
pro
informace
ve
vzdělávání
(www.zkola.cz, [online]).
58
Otázka č. 19: Kteří žáci s mentálním postižením jsou z hlediska prospěchu na E oborech úspěšnější? Odpověď
Počet
Procenta
Dívky.
0
0.00 %
Spíše dívky.
0
0.00 %
Nerozhodně.
8
88.89 %
Spíše chlapci.
0
0.00 %
Chlapci.
0
0.00 %
1
11.11 %
Nevím, nedokážu odpovědět.
Tab. 13: Úspěšnost žáků s mentálním postižením podle pohlaví.
9 dívky
8 7
spíše dívky
6 nerozhodně
5 4
spíše chlapci
3 chlapci
2 1
nevím, nedokážu odpovědět
0
Graf 12: Úspěšnost žáků s mentálním postižením podle pohlaví.
Z výše uvedených odpovědí nelze rozhodnout, zda jsou ve vybraných učebních oborech ukončených závěrečnou zkouškou (kategorie E) z hlediska prospěchu úspěšnější dívky či chlapci s mentálním postižením. Devět respondentů odpovědělo, že úspěšnost žáků s mentálním postižením z hlediska pohlaví je „nerozhodně“, jeden respondent uvedl, že na tuto otázku nedokáže odpovědět.
59
Otázka č. 20: Jak je zajišťována odborná praxe studentů E oborů? Odpověď
Počet
Procenta
Pouze v odborných učebnách školy.
3
13.64 %
Školou na smluvních pracovištích s možností zaměstnání po vyučení.
6
27.27 %
Školou na smluvních pracovištích bez možnosti zaměstnání po vyučení.
4
18.18 %
Individuálně s příslibem zaměstnání po vyučení.
5
22.73 %
Individuálně bez příslibu zaměstnání po vyučení.
4
18.18 %
Jiné.
0
0.00 %
Tab. 14: Odborná praxe studentů učebních oborů kategorie E.
7 6 5 4 3
pouze v odborných učebnách školy školou na smluvních pracovištích s možností zaměstnání po vyučení školou na smluvních pracovištích bez možnosti zaměstnání po vyučení individuálně s příslibem zaměstnání po vyučení
2
individuálně bez příslibu zaměstnání po vyučení
1
jiné
0 Graf 13: Odborná praxe studentů učebních oborů kategorie E.
Školy převážně kombinují několik možností při zajišťování praxe studentů s mentálním postižením v závislosti na zvolených učebních oborech. Sedm škol zajišťuje žákům s mentálním postižením praxi na smluvních pracovištích, tři z toho s i bez možnosti zaměstnání po vyučení, tři pouze s možností zaměstnání po vyučení a jedna pouze bez možnosti zaměstnání žáků s mentálním postižením po vyučení. Na čtyřech školách mají studenti možnost kromě praxe zajištěné školou využít i individuálně domluvenou praxi většinou v blízkosti bydliště žáka s příslibem budoucího zaměstnání, ve třech případech i bez příslibu zaměstnání po vyučení. U dvou škol probíhá praxe v odborných učebnách v kombinaci s individuální praxí či praxí zajištěnou školou (u oboru Strojírenské práce probíhá praxe pouze v odborných 60
učebnách). Jedna škola poskytuje studentům praxi pouze v odborných učebnách školy (obory Truhlářské práce, Truhlářská a čalounická výroba). Otázka č. 21: Z jakých důvodů žáci nejčastěji přerušují či ukončují studium E oborů? Odpověď
Počet
Procenta
Špatný prospěch.
4
16.00 %
Zdravotní stav.
1
4.00 %
Sociální podmínky (výdaje na pomůcky, dopravu apod.).
3
12.00 %
Vzdálenost školy od bydliště žáků.
0
0.00 %
Přechod na jiný obor.
3
12.00 %
Nezájem o obor.
8
32.00 %
Neodůvodněné.
3
12.00 %
Jiné.
3
12.00 %
Tab. 15: Důvody přerušení či ukončení studia učebních oborů.
9
špatný prospěch
8
zdravotní stav
7
4
sociální podmínky (výdaje na pomůcky, dopravu apod.) vzdálenost školy od bydliště žáků přechod na jiný obor
3
nezájem o obor
6 5
2
neodůvodněné
1 0
Jiné Graf 14: Důvody přerušení či ukončení studia učebních oborů.
Žáci s mentálním postižením nejčastěji přerušují či ukončují studiu učebních oborů kvůli nezájmu o zvolený obor (32 %), dále kvůli špatnému prospěchu (16 %) a ve stejné míře pak kvůli sociálním podmínkám žáků, přechodu na jiný obor, z neodůvodněných důvodů a jiných (12 %), zejména kvůli záškoláctví (8 %) či nadměrné absenci (4 %). Kvůli zdravotnímu stavu přerušují či ukončují studium učebních oborů žáci s mentálním postižením pouze zřídka (4 %). 61
Otázka č. 22: Máte zpětnou vazbu od absolventů E oborů? Odpověď
Počet
Procenta
Ano.
0
0.00 %
Většinou ano.
1
11.11 %
Někdy ano/ někdy ne.
7
77.78 %
Většinou ne.
1
11.11 %
Ne.
0
0.00 %
Tab. 16: Zpětná vazba od absolventů učebních oborů.
8
ano
7 6
většinou ano
5 někdy ano/ někdy ne
4 3
většinou ne
2 ne
1 0
Graf 15: Zpětná vazba od absolventů učebních oborů.
Z uvedených odpovědí vyplývá, že střední školy nabízející učební obory pro žáky s mentálním postižením někdy mají a někdy nemají zpětnou vazbu od svých absolventů (78 %). Škola, jejíž odpověď zněla „spíše ne“ (11 %), nabízí učební obory převážně pro chlapce s mentálním postižením, naopak škola, jejíž odpověď zněla „spíše ano“ (11 %), nabízí učební obory převážně pro dívky s mentálním postižením. Otázka č. 23: Pokračují absolventi E oborů v dalším studiu? Odpověď
Počet
Procenta
Ano.
0
0.00 %
Většinou ano.
0
0.00 %
Někdy ano/ někdy ne.
2
25.00 %
Většinou ne.
4
50.00 %
Ne.
2
25.00 %
Tab. 17: Další studium absolventů učebních oborů. 62
4,5
ano
4 3,5
většinou ano
3 někdy ano/ někdy ne
2,5 2
většinou ne
1,5 1
ne
0,5 0
Graf 16: Další studium absolventů učebních oborů.
Na tuto otázku odpovídali pouze respondenti, kteří u otázky č. 22 nezaškrtli variantu „spíše ne“ nebo „ne“, tito respondenti nejsou započítáni v procentuálním vyjádření. Z uvedených odpovědí plyne, že ve většině případů absolventi učebních oborů již nepokračují v dalším studiu. Otázka č. 24: Zapojí se absolventi E oborů úspěšně na trh práce? Odpověď
Počet
Procenta
Ano.
0
0.00 %
Většinou ano.
1
12.50 %
Někdy ano/ někdy ne.
6
75.00 %
Většinou ne.
1
12.50 %
Ne.
0
0.00 %
Tab. 18: Zapojení absolventů učebních oborů na trh práce.
7 6 5
ano
4
většinou ano
3 2
někdy ano/ někdy ne většinou ne ne
1 0 Graf 17: Zapojení absolventů učebních oborů na trh práce. 63
Na tuto otázku odpovídali pouze respondenti, kteří u otázky č. 22 nezaškrtli variantu „spíše ne“ nebo „ne“, tito respondenti nejsou opět započítáni v procentuálním vyjádření. V 75 % dotazovaných případů se absolventi učebních oborů někdy zapojí a někdy nezapojí na trhu práce. Škola, jejíž absolventi se většinou zapojí úspěšně na trh práce, nabízí učební obory pouze pro chlapce a jejich praktická příprava probíhá v odborných učebnách či individuálně na pracovištích sjednaných samotnými žáky s i bez příslibu budoucího zaměstnání. Škola, jejíž absolventi se většinou nezapojí na trh práce, nabízí učební obory převážně pro dívky a jejich praktická příprava probíhá jak individuálně tak i na smluvních pracovištích s i bez příslibu budoucího zaměstnání. Na následující otázky odpovídali pouze praktické školy dvouleté nebo střední školy mající třídy praktické školy dvouleté, tj. pět středních škol. Otázka č. 25: S jakým postižením se na Vaší škole vzdělávají žáci na praktické škole dvouleté? Odpověď
Počet
Procenta
S lehkým mentálním postižením.
1
9.09 %
Se středně těžkým mentálním postižením.
4
36.36 %
S těžkým a hlubokým mentálním postižením.
2
18.18 %
S kombinovaným postižením.
4
36.36 %
Jiné.
0
0.00 %
Tab. 19: Žáci vzdělávající se na praktické škole dvouleté podle druhu postižení.
4,5 4
s lehkým mentálním postižením
3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5
se středně těžkým mentálním postižením s těžkým a hlubokým mentálním postižením s kombinovaným postižením Jiné
0 Graf 18: Žáci vzdělávající se na praktické škole dvouleté podle druhu postižení. 64
Na praktické škole dvouleté se ve Zlínském kraji vzdělávají nejčastěji žáci se středně těžkým mentálním postižením a se souběžným postižením více vadami, v menší míře i žáci s těžkým a hlubokým mentálním postižením. Jedna škola uvedla, že žáky s těžkým a hlubokým mentálním postižením vzdělává spolu s žáky s kombinovaným postižením, zatímco další škola vzdělává tyto žáky spolu s žáky se středně těžkým mentálním postižením. Jedna škola uvedla, že v praktické škole dvouleté vzdělávají i žáky s lehkým mentálním postižením. Otázka č. 26: Jaké jsou podmínky pro přijetí žáků s mentálním postižením do praktické školy dvouleté? Odpověď
Počet
Procenta
Na základě doručené přihlášky ke studiu.
5
41.67 %
Na základě výsledků předchozího vzdělávání podle kritérií pro přijímací řízení.
1
8.33 %
Na základě doporučení školského poradenského zařízení.
3
25.00 %
Na základě zdravotní způsobilosti.
3
25.00 %
Na základě přijímacích zkoušek (pokud se konají).
0
0.00 %
Na základě motivačního rozhovoru.
0
0.00 %
Jiné
0
0.00 %
Tab. 20: Podmínky přijetí žáků s mentálním postižením do praktické školy dvouleté.
6
na základě doručené přihlášky ke studiu
5
na základě výsledků předchozího vzdělávání podle kritérií pro přijímací řízení
4
na základě doporučení školského poradenského zařízení
3
na základě zdravotní způsobilosti
2
na základě přijímacích zkoušek (pokud se konají)
1
na základě motivačního rozhovoru Jiné
0 Graf 19: Podmínky přijetí žáků s mentálním postižením do praktické školy dvouleté.
65
Z odpovědí je patrné, že kromě doručené přihlášky ke studiu, se žáci do praktické školy dvouleté přijímají nejčastěji na základě doporučení školského poradenského zařízení a posouzení zdravotní způsobilosti přihlášených žáků. Dvě praktické školy dvouleté vyžadují kombinaci všech těchto kritérií, dvě školy přijímají žáky na základě doporučení školského poradenského zařízení nebo na základě zdravotní způsobilosti přihlášených žáků. Jedna škola uvedla, že kromě doručené přihlášky ke studiu, přijímá žáky i na základě výsledků předchozího vzdělávání. Otázka č. 27 – 30: Kolik žáků na Vaší škole úspěšně absolvovalo studium na praktické škole dvouleté?
Druh postižení
Lehké MP Středně těžké MP Těžké a hluboké MP Kombinované postižení Ostatní Celkem Zbylý počet absolventů
Školní rok 2011/2012
Školní rok 2010/2011
Školní rok 2009/2010
Školní rok 2008/2009
Celkem Z Celkem Z Celkem Z Celkem Z absolven toho absolven toho absolven toho absolven toho -tů dívek -tů dívek -tů dívek -tů dívek 3
1
0
0
0
0
0
0
4
4
6
4
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
1
0
2
0
2
0
1 8
1 6
0 7
0 4
0 2
0 0
0 2
0 0
3
2
13
8
Tab. 21: Počet absolventů praktických škol dvouletých.
Na tyto otázky odpověděly pouze čtyři praktické školy dvouleté, z toho jedna škola uvedla pouze počty za školní rok 2011/2012 a 2010/2011, jedna škola zmínila pouze počty z předešlého školního roku, a to ze školního roku 2011/2012. Jedna škola nevyplnila tyto otázky z časových důvodů. Z uvedených odpovědí vyplývá, že z celkového počtu absolventů za uplynulé školní roky 2008/2009 až 2011/2012 tvoří cca 53 % dívky. Z celkových počtů je dále zřejmé, že nadpoloviční většinu žáků představují žáci se středně těžkým mentálním postižením (cca 53 %). Za poslední čtyři 66
školní roky praktickou školu dvouletou ve Zlínském kraji absolvovali pouze tři žáci s lehkým mentálním postižením (cca 16 %), z toho jedna dívka, a tři žáci s kombinovaným postižením (cca 16 %), z toho žádná dívka a pouze jedna žákyně s jiným druhem postižení. Zbývající počty absolventů udávají počet absolventů praktických škol dvouletých, které na výše uvedené otázky neodpověděly. Tyto informace byly doplněny ze statistik UIV - Ústavu pro informace ve vzdělávání (www.zkola.cz, [online]). Otázka č. 31: Jak je zajišťován odborný výcvik studentů na praktické škole dvouleté? Odpověď
Počet
Procenta
Pouze v odborných učebnách školy.
5
83.33 %
Školou na smluvních pracovištích s možností zaměstnání po vyučení.
0
0.00 %
Školou na smluvních pracovištích bez možnosti zaměstnání po vyučení.
0
0.00 %
Individuálně s příslibem zaměstnání po vyučení.
0
0.00 %
Individuálně bez příslibu zaměstnání po vyučení.
1
16.67 %
Jiné.
0
0.00 %
Tab. 22: Odborný výcvik studentů praktické školy dvouleté.
6
pouze v odborných učebnách školy
5
školou na smluvních pracovištích s možností zaměstnání po vyučení školou na smluvních pracovištích bez možnosti zaměstnání po vyučení individuálně s příslibem zaměstnání po vyučení
4 3 2 1
individuálně bez příslibu zaměstnání po vyučení jiné
0 Graf 20: Odborný výcvik studentů praktické školy dvouleté.
67
Všechny školy shodně uvedly, že odborný výcvik studentů praktické školy dvouleté probíhá pouze v odborných učebnách školy, jedna škola umožňuje žákům zajistit si odborný výcvik i individuálně bez příslibu zaměstnání po ukončení studia. Otázka č. 32: Z jakých důvodů žáci nejčastěji přerušují či ukončují studium na praktické škole dvouleté? Odpověď
Počet
Procenta
Špatný prospěch.
0
0.00 %
Zdravotní stav.
3
50.00 %
Sociální podmínky (výdaje na pomůcky, dopravu apod.).
0
0.00 %
Vzdálenost školy od bydliště žáků.
0
0.00 %
Neodůvodněné.
3
50.00 %
Jiné.
0
0.00 %
Tab. 23: Důvody přerušení či ukončení studia na praktické škole dvouleté.
3,5
špatný prospěch
3
zdravotní stav
2,5 sociální podmínky (výdaje na pomůcky, dopravu apod.)
2
vzdálenost školy od bydliště žáků
1,5 1
neodůvodněné
0,5 jiné 0 Graf 21: Důvody přerušení či ukončení studia na praktické škole dvouleté.
Studium na praktické škole dvouleté žáci nejčastěji přerušují či ukončují ze zdravotních či neodůvodněných příčin (50 %). Dvě školy uvedly, že důvodem přerušení či ukončení studia je především zdravotní stav žáků, dvě školy naopak zaškrtly, neodůvodněné příčiny. Jedna škola uvedla jak zdravotní stav žáků tak i neodůvodněné důvody.
68
Otázka č. 33: Máte zpětnou vazbu od absolventů praktické školy dvouleté? Odpověď
Počet
Procenta
Ano.
1
20.00 %
Většinou ano.
1
20.00 %
Někdy ano/ někdy ne.
1
20.00 %
Většinou ne.
2
40.00 %
0
0.00 %
Ne.
Tab. 24: Zpěžtná vazba od absolventů praktické školy dvouleté.
2,5
2 ano většinou ano
1,5
někdy ano/ někdy ne 1
většinou ne ne
0,5
0 Graf 22: Zpěžtná vazba od absolventů praktické školy dvouleté.
Praktické školy dvouleté, které se nacházejí ve Zlínském okrese, uvádí, že většinou nemají zpětnou vazbu od svých absolventů. Za to praktické školy dvouleté, které se nacházejí ve zbývajících okresech Zlínského kraje, převážně mají zpětnou vazbu od svých absolventů, popřípadě zpětnou vazbu někdy mají a někdy nemají. Otázka č. 34: Pokračují absolventi praktické školy dvouleté v dalším studiu? Odpověď
Počet
Procenta
Ano.
0
0.00 %
Většinou ano.
0
0.00 %
Někdy ano/ někdy ne.
2
40.00 %
Většinou ne.
1
20.00 %
0
0.00 %
Ne.
Tab. 25: Další studium absolventů praktické školy dvouleté. 69
2,5
2 ano většinou ano
1,5
někdy ano/ někdy ne 1
většinou ne ne
0,5
0 Graf 23: Další studium absolventů praktické školy dvouleté.
Na tuto otázku neodpovídaly praktické školy dvouleté, které u otázky č. 33 zaškrtly možnosti „většinou ne“ nebo „ne“, tito respondenti nejsou započítáni v procentuálním vyjádření. Praktické školy dvouleté, které většinou mají nebo alespoň někdy mají zpětnou vazbu od svých absolventů, uvádí, že jejich absolventi někdy pokračují v dalším studiu. Praktická škola dvouletá, která na předešlou otázku, zda má zpětnou vazbu od svých absolventů, napsala odpověď „ano“, uvádí, že většina jejich absolventů v dalším studiu nepokračuje. Otázka č. 35: Zapojí se absolventi praktické školy dvouleté úspěšně na trh práce? Odpověď
Počet
Procenta
Ano.
0
0.00 %
Většinou ano.
0
0.00 %
Někdy ano/ někdy ne.
1
20.00 %
Většinou ne.
1
20.00 %
1
20.00 %
Ne.
Tab. 26: Zapojení absolventů praktické školy dvouleté na trh práce.
70
1,2 1 ano
0,8
většinou ano 0,6
někdy ano/ někdy ne většinou ne
0,4
ne
0,2 0 Graf 24: Zapojení absolventů praktické školy dvouleté na trh práce.
Na tuto otázku neodpovídali praktické školy dvouleté, které u otázky č. 33 zaškrtly možnosti „většinou ne“ nebo „ne“, tito respondenti opět nejsou započítáni v procentuálním vyjádření. Škola, která na otázku, zda má zpětnou vazbu od svých absolventů, odpověděla „ano“, uvedla, že po ukončení studia se jejich žáci nezapojí na trh práce. Škola, která na tutéž otázku, odpověděla „většinou ano“, uvedla, že po ukončení studia se jejich žáci většinou nezapojí na trh práce a škola, která odpověděla „někdy ano/někdy ne“, uvedla, že po ukončení studia se jejich žáci někdy zapojí a někdy nezapojí na trh práce. Na následující otázky odpovídaly pouze praktické školy jednoleté nebo střední školy mající třídy praktické školy jednoleté, tj. dvě střední školy. Otázka č. 36: S jakým postižením se na Vaší škole vzdělávají žáci na praktické škole jednoleté? Odpověď
Počet
Procenta
S lehkým mentálním postižením.
0
0.00 %
Se středně těžkým mentálním postižením.
2
100.00 %
S těžkým a hlubokým mentálním postižením.
0
0.00 %
S kombinovaným postižením.
0
0.00 %
Jiné.
0
0.00 %
Tab. 27: Žáci vzdělávající se na praktické škole jednoleté podle druhu postižení.
71
2,5 s lehkým mentálním postižením
2
se středně těžkým mentálním postižením
1,5
s těžkým a hlubokým mentálním postižením 1
s kombinovaným postižením jiné
0,5
0 Graf 25: Žáci vzdělávající se na praktické škole jednoleté podle druhu postižení.
Obě dvě praktické školy jednoleté, které se nachází ve Zlínském kraji, uvádí, že ve svých třídách vzdělávají pouze žáky se středně těžkým mentálním postižením. Otázka č. 37: Jaké jsou podmínky pro přijetí žáků s mentálním postižením do praktické školy jednoleté? Odpověď
Počet
Procenta
Na základě doručené přihlášky ke studiu.
2
28.57 %
Na základě výsledků předchozího vzdělávání podle kritérií pro přijímací řízení.
1
14.29 %
Na základě doporučení školského poradenského zařízení.
2
28.57 %
Na základě zdravotní způsobilosti.
2
28.57 %
Na základě přijímacích zkoušek (pokud se konají).
0
0.00 %
Na základě motivačního rozhovoru.
0
0.00 %
Jiné.
0
0.00 %
Tab. 28: Podmínky přijetí žáků s mentálním postižením do praktické školy jednoleté.
72
na základě doručené přihlášky ke studiu
2,5
na základě výsledků předchozího vzdělávání podle kritérií pro přijímací řízení na základě doporučení školského poradenského zařízení
2
1,5
na základě zdravotní způsobilosti 1 na základě přijímacích zkoušek (pokud se konají)
0,5
na základě motivačního rozhovoru 0 Graf 26: Podmínky přijetí žáků s mentálním postižením do praktické školy jednoleté.
Podmínky pro přijetí žáků do praktické školy jednoleté je posuzováno na základě doručené přihlášky ke studiu, doporučení školského poradenského zařízení a posouzení zdravotní způsobilosti přihlášených žáků. Jedna škola přihlíží i k výsledkům předchozího vzdělávání podle kritérií pro přijímací řízení. Otázka č. 38 – 41: Kolik žáků na Vaší škole úspěšně absolvovalo studium na praktické škole jednoleté?
Druh postižení
Školní rok 2011/2012
Školní rok 2010/2011
Školní rok 2009/2010
Školní rok 2008/2009
Celkem Z Celkem Z Celkem Z Celkem Z absolven toho absolven toho absolven toho absolven toho -tů dívek -tů dívek -tů dívek -tů dívek
Lehké MP
0
0
0
0
0
0
0
0
Středně těžké MP
7
2
6
4
6
4
6
2
Těžké a hluboké MP
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0 7
0 2
0 3
0 3
0 4
0 2
0 4
0 1
Kombinované postižení Ostatní Celkem Zbylý počet absolventů
1
2
1
0
Tab. 29: Počet absolventů praktických škol jednoletých. 73
Na tyto otázky odpověděla pouze jedna praktická škola jednoletá. Další praktická škola jednoletá na tyto otázky neodpověděla z časových důvodů. Z uvedených odpovědí vyplývá, že z celkového počtu absolventů za uplynulé školní roky 2008/2009 až 2011/2012 tvoří cca 44 % dívky. Z celkových počtů je dále zřejmé, že na uvedené praktické škole se vzdělávají pouze žáci se středně těžkým mentálním postižením. Za poslední čtyři školní roky praktickou školu jednoletou ve Zlínském kraji absolvovalo 18 žáků se středně těžkým mentálním postižením, z toho 10 dívek. Zbývající počty absolventů udávají počet absolventů praktické školy jednoleté, která na výše uvedené otázky neodpověděla. Tyto informace byly doplněny ze statistik UIV - Ústavu pro informace ve vzdělávání (www.zkola.cz, [online]). Otázka č. 42: Jak je zajišťován odborný výcvik studentů praktické školy jednoleté? Odpověď
Počet
Procenta
V odborných učebnách školy.
2
66.67 %
Školou na smluvních pracovištích s možností zaměstnání po vyučení.
0
0.00 %
Školou na smluvních pracovištích bez možnosti zaměstnání po vyučení.
1
33.33 %
Individuálně s příslibem zaměstnání po vyučení.
0
0.00 %
Individuálně bez příslibu zaměstnání po vyučení.
0
0.00 %
Jiné.
0
0.00 %
Tab. 30: Odborný výcvik studentů praktické školy jednoleté.
2,5
2
1,5
1
0,5
v odborných učebnách školy
školou na smluvních pracovištích s možností zaměstnání po vyučení školou na smluvních pracovištích bez možnosti zaměstnání po vyučení individuálně s příslibem zaměstnání po vyučení individuálně bez příslibu zaměstnání po vyučení jiné
0 Graf 27: Odborný výcvik studentů praktické školy jednoleté. 74
Na praktické škole jednoleté probíhá odborný výcvik studentů v odborných učebnách školy. Jedna škola uvádí, že odborný výcvik žáků se uskutečňuje i na smluvních pracovištích školy bez možnosti zaměstnání žáků po ukončení jejich studia. Otázka č. 43: Z jakých důvodů žáci nejčastěji přerušují či ukončují studium na praktické škole jednoleté? Odpověď
Počet
Procenta
Špatný prospěch.
0
0.00 %
Zdravotní stav.
2
100.00 %
Sociální podmínky (výdaje na pomůcky, dopravu apod.).
0
0.00 %
Vzdálenost školy od bydliště žáků.
0
0.00 %
Neodůvodněné.
0
0.00 %
Jiné.
0
0.00 %
Tab. 31: Důvody přerušení či ukončení studia na praktické škole jednoleté.
2,5
2
1,5
1
0,5
špatný prospěch zdravotní stav sociální podmínky (výdaje na pomůcky, dopravu apod.) vzdálenost školy od bydliště žáků neodůvodněné jiné
0 Graf 28: Důvody přerušení či ukončení studia na praktické škole jednoleté.
Obě školy shodně uvádí, že nejčastějším důvodem pro přerušení či ukončení studia žáků na praktické škole jednoleté je zdravotní stav žáků.
75
Otázka č. 44: Máte zpětnou vazbu od absolventů praktické školy jednoleté? Odpověď
Počet
Procenta
Ano.
0
0.00 %
Většinou ano.
2
100.00 %
Někdy ano/ někdy ne.
0
0.00 %
Většinou ne.
0
0.00 %
Ne.
0
0.00 %
Tab. 32: Zpětná vazba od absolventů raktické školy jednoleté.
2,5
2 ano 1,5
většinou ano někdy ano/ někdy ne většinou ne
1
ne 0,5
0 Graf 29: Zpětná vazba od absolventů praktické školy jednoleté.
Na tuto otázku odpovídaly obě praktické školy jednoleté. Z uvedených odpovědí vyplývá, že praktické školy jednoleté většinou mají zpětnou vazbu od svých absolventů. Otázka č. 45: Pokračují absolventi praktické školy jednoleté v dalším studiu? Odpověď
Počet
Procenta
Ano.
0
0.00 %
Většinou ano.
2
100.00 %
Někdy ano/ někdy ne.
0
0.00 %
Většinou ne.
0
0.00 %
0
0.00 %
Ne.
Tab. 33: Další studium absolventů praktické školy jednoleté.
76
2,5 2 ano 1,5
většinou ano někdy ano/ někdy ne
1
většinou ne 0,5
ne
0 Graf 30: Další studium absolventů praktické školy jednoleté.
Na tuto otázku opět odpovídaly obě praktické školy jednoleté. Většina absolventů praktické školy jednoleté pokračuje po ukončení studia v dalším vzdělávání. Otázka č. 46: Zapojí se absolventi praktické školy jednoleté úspěšně na trh práce? Odpověď
Počet
Procenta
Ano
0
0.00 %
Většinou ano
0
0.00 %
Někdy ano/ někdy ne
1
50.00 %
Většinou ne
0
0.00 %
1
50.00 %
Ne
Tab. 34: Zapojení absolventů praktické školy jednoleté na trh práce.
1,2 1 0,8
ano většinou ano
0,6
někdy ano/ někdy ne
0,4
většinou ne ne
0,2 0 Graf 31: Zapojení absolventů praktické školy jednoleté na trh práce. 77
Z odpovědí vyplývá, že zatímco absolventi státní praktické školy jednoleté se někdy dokáží úspěšně zapojit na trh práce, absolventi soukromé praktické školy jednoleté se na trh práce nezapojí.
4.4 Závěry výsledků šetření Cílem výzkumu bylo zjistit možnosti edukace osob s mentálním postižením v rámci profesní přípravy a jejich následného začlenění na trh práce ve Zlínském kraji. Výzkum probíhal technikou dotazníkového šetření, kterého se zúčastnilo 11 středních škol ve Zlínském kraji, které poskytují střední vzdělání jedincům s mentálním postižením. Byly stanoveny tři dílčí cíle, jejichž smyslem bylo zjistit, jak probíhá příprava na povolání osob s mentálním postižením, v jakých oborech se žáci s mentálním postižením mohou vzdělávat a zda žáci po ukončení přípravy na povolání pokračují v dalším studiu. Všechny stanovené cíle byly splněny, byly zjištěny následující údaje: 1) Jak probíhá příprava na povolání osob s mentálním postižením? Střední školy nabízející studium E oborů pro žáky s mentálním postižením kombinují několik možností při zajišťování praxe studentů, a to v závislosti na zvolených učebních oborech. V 27 % zajišťují střední školy s učebními obory kategorie E žákům s mentálním postižením praxi na smluvních pracovištích s možností zaměstnání po vyučení, v 23 % umožňují žákům zařídit si praxi individuálně v blízkosti bydliště s příslibem zaměstnání po vyučení, v 18 % je praxe studentů zajišťována na smluvních pracovištích školy nebo individuálně bez příslibu zaměstnání po vyučení, z 18 % probíhá praxe v odborných učebnách škol. V praktických školách dvouletých i jednoletých probíhá praktická příprava především v odborných učebnách školy, v jedné praktické škole dvouleté mají žáci možnost zajistit si praxi i individuálně bez příslibu zaměstnání po ukončení studia a v jedné praktické škole jednoleté žáci vykonávají praktickou přípravu i na smluvních pracovištích školy s možností zaměstnání po ukončení studia. 2) V jakých oborech se žáci s mentálním postižením mohou vzdělávat? Žáci s mentálním postižením mají možnost vzdělávat se na devíti středních školách nabízejících střední vzdělání s výučním listem (kategorie E). Mezi skupiny oborů, které tyto školy nabízejí patří Strojírenství a strojírenská výroba (obory 78
Zámečnické práce a údržba, Zámečnické práce ve stavebnictví, Strojírenské práce, Obráběcí práce), Potravinářství a potravinářská chemie (obory Potravinářská výroba, Potravinářské práce (na 2 roky), Pekařské práce (na 2 roky), Cukrářské práce), Zpracování dřeva a výroba hudebních nástrojů (obory Truhlářské práce, Truhlářská a čalounická výroba), Polygrafie, zpracování papíru, filmu a fotografie (obor Knihařské práce), Stavebnictví, geodezie a kartografie (obory Malířské, lakýrnické a natěračské práce, Malířské a natěračské práce, Tesařské práce, Zednické práce), Zemědělství a lesnictví (obory Květinářské a aranžérské práce, Zahradnické práce, Opravářské práce), Gastronomie, hotelnictví a turismus (obory Stravovací a ubytovací služby, Kuchařské práce), Obchod (obor Prodavačské práce), Osobní a provozní služby (obor Pečovatelské práce) a Pedagogika, učitelství, sociální péče (obor Pečovatelské služby). 3) Pokračují žáci s mentálním postižením po ukončení přípravy na povolání v dalším studiu? Respondenti šetření uvedli, že 22 % absolventů učebních oborů kategorie E po vyučení nepokračuje v dalším studiu, 44 % většinou nepokračuje a 22 % někdy pokračuje a někdy nepokračuje v dalším studiu. Zbylých 12 % nemá zpětnou vazbu od svých absolventů. Absolventi praktických škol dvouletých v 40 % někdy pokračují a někdy nepokračují v dalším vzdělávání, v 20 % většinou nepokračují v dalším studiu a zbylých 40% nemá zpětnou vazbu. Absolventi praktické školy jednoleté většinou po ukončení studia pokračují v dalším vzdělávání (100 %). Ověření platnosti hypotéz H1
Střední školy poskytují více oborů pro chlapce s mentálním postižením, než pro dívky.
Hypotéza byla verifikována. K této hypotéze se vztahují otázky č. 12 - 14, na které odpovídaly střední školy nabízející střední vzdělání s výučním listem (kategorie E). Ve Zlínském kraji je středními školami nabízeno celkem 25 učebních oborů určených dívkám i chlapcům s mentálním postižením (42 %). Chlapci i dívky mají dále stejnou možnost vzdělávat se na pěti praktických školách dvouletých a dvou praktických školách jednoletých. Chlapci s mentálním postižením si v rámci středních 79
škol mohou vybírat z 22 učebních oborů (37 %) na různých středních školách v kraji, dívky s mentálním postižením mají k dispozici 12 učebních oborů (20 %). Všechny střední školy nabízejí učební obory vhodné pouze pro chlapce s mentálním postižením, osm z nich poskytují vzdělávání v učebních oborech pro chlapce i dívky s mentálním postižením, avšak pouze pět z nich nabízí učební obory vhodné jen pro dívky s mentálním postižením. Z uvedených odpovědí jasně vyplývá, že chlapci s mentálním postižením mají větší možnosti ve výběru učebních oborů, než dívky s mentálním postižením. H2
Žáci s mentálním postižením častěji selhávají ve vybraných oborech kvůli špatnému prospěchu, než z jiných příčin.
Hypotéza byla falzifikována. K této hypotéze se vztahují otázky č. 21, 32 a 43. V učebních oborech kategorie E žáci s mentálním postižením v 32 % přerušují či ukončují studium učebních oborů kvůli nezájmu o zvolený obor, v 16 % kvůli špatnému prospěchu, v 12 % kvůli sociálním podmínkám, v 12 % kvůli přechodu na jiný obor, v 12 % z neodůvodněných a v 12 % z jiných příčin, a to zejména kvůli záškoláctví (8 %) či nadměrné absenci (4 %).
V praktické škole dvouleté žáci s mentálním
postižením v 50 % přerušují či ukončují studium ze zdravotních důvodů a v 50 % z neodůvodněných příčin. V praktické škole jednoleté žáci s mentálním postižením přerušují či ukončují studium pouze kvůli zdravotnímu stavu. Nejvíce tedy žáci s mentálním postižením přerušují či ukončují studium kvůli nezájmu o obor či ze zdravotních důvodů. H3
Praktické školy mají větší zpětnou vazbu od svých absolventů, než školy vzdělávající žáky s mentálním postižením v učebních oborech.
Hypotéza byla verifikována. K této hypotéze se vztahují otázky č. 22, 33 a 44. Zatímco pouze 11 % středních škol vzdělávajících žáky s mentálním postižením v učebních oborech kategorie E odpovědělo, že většinou mají zpětnou vazbu od svých absolventů, 57 % praktických škol uvedlo, že mají (14 %) nebo většinou mají (43 %) 80
zpětnou vazbu od svých absolventů. Mezi střední školy, které většinou mají zpětnou vazbu od svých absolventů, patří především praktické školy jednoleté a střední školy nabízející učební obory převážně pro dívky s mentálním postižením. Celkem 78 % středních škol nabízejících učební obory kategorie E a 14 % praktických škol uvádí, že někdy mají a někdy nemají zpětnou vazbu od svých absolventů. Zbylých 11 % středních škol nabízejících učební obory kategorie E a 29 % praktických škol uvádí, že většinou nemají zpětnou vazbu od svých absolventů. Mezi střední školy, které většinou nemají zpětnou vazbu od svých absolventů, patří praktické školy dvouleté a střední školy nabízející učební obory převážně pro chlapce s mentálním postižením. H4
Je více absolventů s mentálním postižením, kteří se dokáží po ukončení střední školy úspěšně zapojit na trhu práce, než těch, kteří se na trhu práce nezapojí.
Hypotéza byla falzifikována. K této hypotéze se vztahují otázky č. 24, 35 a 46. Na tyto otázky odpovídali pouze respondenti, kteří u otázek, zda mají zpětnou vazbu od svých absolventů, uvedli „ano“, „většinou ano“ či „někdy ano/někdy ne“. Všichni dotazovaní respondenti většinou odpovídali neutrálně či negativně. Absolventi učebních oborů kategorie E se pouze v 11 % většinou zapojí úspěšně na trh práce, 67 % odpovědí znělo „někdy ano/někdy ne“, 11 % „většinou ne“ a k 11 % není zpětná vazba. Po absolvování praktické školy dvouleté se 20 % osob s mentálním postižením někdy zapojí a někdy nezapojí na trh práce, 20 % se většinou nezapojí, 20 % se nezapojí vůbec a k 40 % není zpětná vazba. Absolventi praktické školy jednoleté se v 50 % někdy zapojí a někdy nezapojí na trh práce a v 50 % se na trh práce nezapojí vůbec.
81
ZÁVĚR Cílem práce bylo podat komplexní pohled na jedince s mentálním postižením v nejvýznamnějších částech života, a to během vzdělávání a následného pracovního uplatnění. Cílem výzkumu bylo zanalyzovat možnosti edukace osob s mentálním postižením v rámci profesní přípravy a jejich následného začlenění na trh práce ve Zlínském kraji. Zjistit, jak probíhá příprava na povolání osob s mentálním postižením, v jakých oborech se žáci s mentálním postižením mohou vzdělávat a zda žáci po ukončení přípravy na povolání pokračují v dalším studiu. Teoretická
část
diplomové
práce
se
věnuje
základním
východiskům
problematiky týkající se mentálního postižení. Zabývá se historickým vývojem přístupu k lidem s postižením, vymezením pojmu mentální retardace a dalších souvisejících pojmů, etiologií a klasifikací mentální retardace, charakteristikou jednotlivých stupňů mentální retardace, poradenským a edukačním systémem pro osoby s mentálním postižením v České republice, významem práce pro osoby s mentálním postižením, legislativou, která se zaměstnáváním těchto osob zabývá, úlohou úřadu práce při zaměstnávání osob s mentálním postižením a formami pracovního uplatnění osob s mentálním uplatněním. Praktická část diplomové práce, se věnuje možnostem vzdělávání a pracovního uplatnění jedinců s mentálním postižením ve Zlínském kraji. Ve výzkumném šetření byla použita kvantitativní metoda, jejíž hlavní technikou byl dotazník, jehož respondenty byli výchovní poradci středních škol ve Zlínském kraji, na kterých se vzdělávají žáci s mentálním postižením, dále analýza dokumentů a nestrukturované rozhovory s pracovníky krajského pobočky Úřadu práce ve Zlíně a pracovníky Odboru školství, mládeže a sportu Krajského úřadu ve Zlíně. Techniky analýzy dokumentů a rozhovoru byly použity k získání informací doplňujících šetření. Výzkumným šetřením bylo zjištěno, že jedinci s mentálním postižením mají možnost vzdělávat se ve Zlínském kraji celkem v 59 učebních oborech z 10 různých skupin oborů E, z čehož je převážná většina oborů určena chlapcům s mentálním postižením. Při zajišťování praxe studentů s mentálním postižením střední školy vzdělávající žáky v E oborech kombinují několik způsobů, většina však zajišťuje svým studentům praxi na smluvních pracovištích školy s možností zaměstnání po vyučení 82
(v závislosti na učebních oborech), na praktických školách naopak probíhá praktická příprava především v odborných učebnách škol. Žáci s mentálním postižením v rámci profesní přípravy nejčastěji selhávají ve vybraných oborech kvůli nezájmu o zvolený obor, v praktických školách naopak převážně kvůli zdravotnímu stavu. Dále bylo zjištěno, že po ukončení studia se středním školám dostává větší zpětné vazby od absolventů praktických škol než od absolventů učebních oborů. Zatímco většina absolventů učebních oborů kategorie E nepokračuje a většina absolventů praktických škol dvouletých spíše nepokračuje v dalším studiu, absolventi praktických škol po ukončení studia převážně pokračují v dalším vzdělávání. Odpovědi respondentů ukázaly, že se přibližně polovina absolventů učebních oborů někdy zapojí na trh práce, avšak absolventi praktických škol se většinou na trh práce nezapojí vůbec. Z těchto zjištění dále vyplynulo, že školy mají zpětnou vazbu převážně od dívek, avšak chlapci se lépe začleňují na trh práce. Z údajů Úřadu práce ve Zlíně se ukázalo, že téměř 25 % uchazečů se zdravotním postižením tvoří osoby s mentálním postižením, což jsou přibližně 4 % z celkového počtu uchazečů o zaměstnání ve Zlínském kraji. Zatímco na jedno pracovní místo připadá asi 16 zdravých uchazečů, na jedno pracovní místo pro osoby se zdravotním postižením připadá asi 34 uchazečů. Tyto údaje nejsou příliš příznivé, musíme však zvážit i možnosti pracovního začlenění osob se zdravotním postižením prostřednictvím ostatních nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti, díky kterému se v roce 2011 uplatnilo 434 osob se zdravotním postižením. Podle mého názoru, vzdělávání žáků s mentálním postižením v rámci středního vzdělání je ve Zlínském kraji zajištěno dostatečně, žáci mají velký výběr z učebních oborů i středních škol. Pozitivně vidím i úlohu úřadu práce při zaměstnávání osob se zdravotním postižením, díky jemuž se v roce 2011 v rámci aktivní politiky zaměstnanosti uplatnilo 434 osob se zdravotním postižením, 392 osob se zúčastnilo rekvalifikačních kurzů, 131 využilo poradenských služeb a byl podpořen provoz chráněných pracovních míst pro 568 osob se zdravotním postižením.
83
SHRNUTÍ Diplomová práce se zabývá problematikou vzdělávání a pracovního uplatnění osob s mentálním postižením. Práce je členěna do čtyř kapitol. První tři kapitoly se věnují teoretickým východiskům problematiky týkající se mentálního postižení, poslední kapitola práce je věnována výzkumné části. První kapitola teoretické části se věnuje vymezení mentálního postižení a jednotlivým stupňům mentální retardace. Druhá kapitola shrnuje poradenský a edukační systém pro osoby s mentálním postižením. Třetí kapitola je zaměřena na problematiku zaměstnávání osob s mentálním postižením. Čtvrtá kapitola je věnována samotnému výzkumnému šetření zjišťující možnosti profesního vzdělávání a pracovního uplatnění jedinců s mentálním postižením ve Zlínském kraji.
SUMMARY The thesis deals with the education and employment of persons with mental disabilities. The work is divided into four chapters. The first three chapters are dedicated to the theoretical backround of issues relating to mental disability, the last chapter is devoted to the research part. The first chapter of the theoretical part is devoted to the definition of mental disability and various degrees of mental retardation. The second chapter summarizes the counseling and educational system for people with mental disabilities. The third chapter focuses on the issue of employment of persons with mental disabilities. The fourth chapter is dedicated to the research survey investigating the posisibilities of professional education and employability of people with mental disability in the Zlin region.
84
POUŽITÉ ZDROJE BARTOŇOVÁ, M. Osoby s mentálním postižením v sociálně terapeutických dílnách. In BARTOŇOVÁ, M., PIPEKOVÁ, J., VÍTKOVÁ, M. Strategie ve vzdělávání žáků s mentálním postižením v odborném učilišti a na praktické škole. 1. vyd. Brno: MSD, 2007b. 103 s. ISBN 978-80-7392-011-1. BARTOŇOVÁ,
M.
Žáci
s mentálním
postižením
v odborném
učilišti.
In
BARTOŇOVÁ, M., PIPEKOVÁ, J., VÍTKOVÁ, M. Strategie ve vzdělávání žáků s mentálním postižením v odborném učilišti a na praktické škole. 1. vyd. Brno: MSD, 2007a. 103 s. ISBN 978-80-7392-011-1. BARTOŇOVÁ,
M.,
BAZALOVÁ,
B.,
PIPEKOVÁ,
J.
Psychopedie:
texty
k distančnímu vzdělávání. Brno: Paido, 2007. 150 s. ISBN: 978-80-7315-144-7. BARTOŇOVÁ, M., VÍTKOVÁ, M. Strategie ve vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a specifické poruchy učení: Texty k distančnímu vzdělávání. Brno: Paido, 2007. 159 s. ISBN 978-80-7315-140-9. BAZALOVÁ. B. Psychopedie. In PIPEKOVÁ, J. et al. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 3. přeprac. a rozš. vyd. Brno: Paido, 2010. 401 s. ISBN 978-80-7315-1980. ČERNÁ, M. a kol. Česká psychopedie: speciální pedagogika osob s mentálním postižením. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2008. 222 s. ISBN: 978-80-246-1565-3. DOLEJŠÍ, M. K otázkám psychologie mentální retardace. 2. vyd. Praha: Avicenum, 1978. 192 s. DOLEŽEL, R. Zaměstnávání osob s mentálním postižením. In DOLEŽEL, R., VÍTKOVÁ, M. (eds.) Zaměstnávání osob se zdravotním postižením: Příručka pro zaměstnavatele k projektu OPR LZ 3. 1. „Aktivizační a vzdělávací centrum“. Brno: Paido, 2007. 125 s. ISBN 978-80-7315-143-0. EDELSBERGER, L. Defektologický slovník. 3. upr. vyd. Jihočany: H&H, 2000. 418 s. ISBN 80-86022-76-5. 85
FISCHER, K., ŠKODA, J. Speciální pedagogika: Edukace a rozvoj osob se somatickým, psychickým a sociálním znevýhodněním. 1. vyd. Praha: TRITON, 2008. ISBN 978-80-7387-014-0. FRANIOK, P., KYSUČAN, J., Psychopedie: speciální pedagogika mentálně ratardovaných. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2002. 57 s. ISBN 80-7042247-5. GAVORA, P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000. 207 s. ISBN 8085931-79-6. JANOTOVÁ, D. Mentální retardace. In ZVOLSKÝ, P. a kol. Speciální psychiatrie. Praha: Karolinum, 2003. 206 s. ISBN: 80-7184-203-6. KREJČÍŘOVÁ, D. Mentální retardace a pervazivní vývojové poruchy. In ŘÍČAN, P., KREJČÍŘOVÁ, D. Dětská klinická psychologie. 4. vyd. Praha: Grada, 2006. 604 s. ISBN: 80-247-1049-8. KREJČÍŘOVÁ, O. Pracovní rehabilitace, chráněné dílny, chráněné pracoviště, pracovní terapie. In KREJČÍŘOVÁ, O., MEDVECOVÁ, A., OPATŘILOVÁ, D., STUPKOVÁ, V., VOJTOVÁ, V. Problematika zaměstnávání občanů se zdravotním postižením: studijní texty. 1. vyd. Praha: Rytmus, 2005. ISBN 80-903598-7. KREJČÍŘOVÁ, O. Speciální pedagogika mentálně retardovaných. In RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. a kol. Speciální pedagogika. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2003. 290 s. ISBN: 80-244-0646-2. KREJČÍŘOVÁ, O., BENEŠOVÁ, V. Analýza a komparace legislativy ČR a SR v oblasti vzdělávání osob se zdravotním postižením vzhledem k uplatnění na trhu práce a obecným podmínkám rekvalifikace na území obou států. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. ISBN 978-80-244-2401-9. LEČBYCH, M. Mentální retardace v dospívání a mladé dospělosti. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. 248 s. ISBN 978-80-244-2071-4.
86
LUDÍKOVÁ, L., KOZÁKOVÁ, Z. Základy speciální pedagogiky. 1.vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISBN 978-80-244-3092-8. OPATŘILOVÁ, D. Profesní poradenství. In VÍTKOVÁ, M. (ed.) Otázky speciálně pedagogického poradenství: Základy, teorie, praxe. 1. vyd. Brno: MSD, 2003. 261 s. ISBN 80-86633-08-X. PIPEKOVÁ, J. Charakteristika osob s mentálním postižením. In BARTOŇOVÁ, M., PIPEKOVÁ, J., VÍTKOVÁ, M. Strategie ve vzdělávání žáků s mentálním postižením v odborném učilišti a na praktické škole. 1. vyd. Brno: MSD, 2007. 103 s. ISBN 97880-7392-011-1. PIPEKOVÁ, J. Osoby s mentálním postižením ve světle současných edukativních trendů. 1. vyd. Brno: MSD, 2006. 208 s. ISBN: 80-86633-40-3. PIPEKOVÁ, J. Pedagogika osob s mentálním postižením – psychopedie. In VÍTKOVÁ, M. a kol. Integrativní speciální pedagogika: Integrace školní a sociální. 2. rozš. a přeprac. vyd. Brno: Paido, 2004. 463 s. ISBN 80-7315-071-9. PIPEKOVÁ, J., Pracovní uplatnění osob s mentálním postižením. In FRIEDMANN, Z. et al. Profesní orientace žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a jejich uplatnění na trhu práce. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 314 s. ISBN 978-80-2105602-2. PIPEKOVÁ, J., VÍTKOVÁ, M. Uvedení do speciální pedagogiky. In PIPEKOVÁ, J. et al. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 3. přeprac. a rozš. vyd. Brno: Paido, 2010. 401 s. ISBN 978-80-7315-198-0. PROCHÁZKOVÁ, L. Poradenství a podpora při integraci do pracovního života. In OPATŘILOVÁ, D., PROCHÁZKOVÁ, L. Předprofesní a profesní příprava jedinců se zdravotním postižením. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011a. 159 s. ISBN 97880-210-5536-0. PROCHÁZKOVÁ, L. Zdravotní postižení a zaměstnávání. In OPATŘILOVÁ, D., PROCHÁZKOVÁ, L. Předprofesní a profesní příprava jedinců se zdravotním 87
postižením. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011b. 159 s. ISBN 978-80-2105536-0. PROCHÁZKOVÁ, M. Mentální retardace. In VÍTKOVÁ, M. a kol. Integrativní speciální pedagogika. Brno: Paido, 1998. 181 s. ISBN:80-85931-51-6. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 6. aktualiz. a rozř. vyd. Praha: Portál, 2009. 400 s. ISBN 978-80-77367-647-6. RICHTEROVÁ, B. a kol. Teorie a praxe problematiky zaměstnanosti osob se zdravotním postižením v České republice. Krnov: Integra, 2011. ISBN 978-80-2549526-1. SLOWÍK, J. Speciální pedagogika. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 160 s. ISBN: 978-80247-1733-3. STUPKOVÁ, VL. Podporované zaměstnávání. In KREJČÍŘOVÁ, O., MEDVECOVÁ, A., OPATŘILOVÁ, D., STUPKOVÁ, VL., VOJTOVÁ, V. Problematika zaměstnávání občanů se zdravotním postižením: studijní texty. 1. vyd. Praha: Rytmus, 2005. ISBN 80903598-7. ŠIŠKA, J. Model podporovaného zaměstnávání. In DOLEŽEL, R., VÍTKOVÁ, M. (eds.) Zaměstnávání osob se zdravotním postižením: Příručka pro zaměstnavatele k projektu OPR LZ 3. 1. „Aktivizační a vzdělávací centrum“. Brno: Paido, 2007. 125 s. ISBN 978-80-7315-143-0. ŠVARCOVÁ, I. Mentální retardace: vzdělání, výchova, sociální péče. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 184 s. ISBN: 80-7178-506-7. VÁGNEROVÁ, M. a kol. Psychologie handicapu. 2. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 230 s. ISBN 80-7184-929-4. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. vyd. Praha: Portál, 2008. 872 s. ISBN: 978-80-7367-414-4.
88
VALENTA, M., MÜLLER, O. Psychopedie: Teoretické základy a metodika. 4. aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Parta, 2009. 386 s. ISBN 978-80-7320-137-1. VÍTEK, J., VÍTKOVÁ, M. Teorie a praxe v edukaci, intervenci, terapii a psychosociální podpoře jedinců se zdravotním postižením se zaměřením na neurologická onemocnění. 1. vyd. Brno: Paido, 2010. 250 s. ISBN 978-80-7315-210-9. VOJTOVÁ, V. Problematika zaměstnávání osob se zdravotním postižením – právní hledisko.
In
KREJČÍŘOVÁ,
O.,
MEDVECOVÁ,
A.,
OPATŘILOVÁ,
D.,
STUPKOVÁ, VL., VOJTOVÁ, V. Problematika zaměstnávání občanů se zdravotním postižením: studijní texty. 1. vyd. Praha: Rytmus, 2005. ISBN 80-903598-7. Vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami v Evropě: tématická publikace (Díl 2.). Podmínky v sekundárním a terciálním vzdělávání. Brussels: Evropská agentura pro rozvoj speciálního vzdělávání, 2006, 85 s. ISBN 87-91811-61-9. ZÁMEČNÍKOVÁ, D. Pracovní uplatnění zdravotně postižených. In VÍTKOVÁ, M. a kol. Integrativní speciální pedagogika: Integrace školní a sociální. 2. rozš. a přeprac. vyd. Brno: Paido, 2004. 463 s. ISBN 80-7315-071-9.
Internetové zdroje 155/1995 Sb. - o důchodovém pojištění - Text předpisu - Portál veřejné správy [online], Poslední aktualizace: 30. 10. 2012; Dostupné z WWW:
. Ministerstvo Zdravotnictví České republiky [online]; MKN-10 (Mezinárodní klasifikace nemocí). Poslední aktualizace: 29. 9. 2012; Dostupné z WWW: . MPSV.CZ : Co přináší novela zákona o zaměstnanosti [online], Poslední revize: 14. 6. 2011; Dostupné z WWW: .
89
O kraji | Zlínský kraj: [online], Poslední aktualizace: 10. 10. 2012; Dostupné z WWW: . O Úřadu práce ČR [online], Poslední aktualizace: 11. 10. 2012; Dostupné z WWW: . Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání – MŠMT ČR [online]. Poslední aktualizace: 30. 9. 2012; Dostupné z WWW: . Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávaní – verze 2007 (platná verze) – MŠMT ČR [online]. Vytvořeno: 29. 8. 2007; Poslední revize: 2. 4. 2009; Dostupné z WWW: . RVP PRŠ I.doc, MŠMT ČR [online], Vytvořeno: 4. 6. 2010; Poslední revize: 4. 6. 2010; Dostupné z WWW: . RVP PRŠ II.doc, MŠMT ČR [online], Vytvořeno: 4. 6. 2010; Poslední revize: 4. 6. 2010; Dostupné z WWW: . Sbírka zákonů a Sbírka mezinárodních smluv - Ministerstvo vnitra České republiky [online], Vytvořeno 13. 12. 2000; Poslední aktualizace: 19. 11. 2012; Dostupné z WWW: . Střední školy – Zlínský kraj: [online], Poslední aktualizace: 2. 11. 2012; Dostupné z WWW: . Střední školy a vyšší odborné školy ve Zlínském kraji [online], Poslední aktualizace: 9. 1. 2012; Dostupné z WWW: .
90
Vydání rámcových vzdělávacích programů pro střední vzdělávání, MŠMT ČR [online], Vytvořeno: 22. 4. 2010; Dostupné z WWW: . Vyhláška č. 147/2011 Sb., kterou se mění vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných [online], Vytvořeno: 7. 6. 2011; Dostupné z WWW: . Vyhláška č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky [online]. Vytvořeno: 28. 8. 2007; Dostupné z WWW: . Vyhláška č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních [online], Poslední aktualizace: 3. 10. 2012; Dostupné z WWW: . Výrobní družstva invalidů [online], Poslední aktualizace: 25. 10. 2012; Dostupné z WWW: . Zákon č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti [online], Poslední revize: 2. 4. 2012; Dostupné z WWW:. Zákon č. 49/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 561/2004 Sb., MŠMT ČR [online], aktualizace: 4. 10. 2012; Dostupné z WWW: . Zákon č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) [online], Vytvořeno: 19. 11. 2004; Dostupné z WWW: .
91
Zákon o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů [online], Poslední aktualizace: 1. 4. 2011; Dostupné z WWW: . Zákon o zaměstnanosti - novela-367/2011 Sb. [online], Vytvořeno 7. 12. 2011; Poslední aktualizace: 24. 10. 2012; Dostupné z WWW: .
92
SEZNAM OBRÁZKŮ, TABULEK A GRAFŮ Obr. 1: Mapa středních škol poskytujících vzdělání osobám s mentálním postižením. . 45 Tab. 1: Obory středních škol. .......................................................................................... 48 Tab. 2: Možnost ubytování. ............................................................................................ 49 Tab. 3: Komunikace se školským poradenským zařízením. ........................................... 49 Tab. 4: Volba povolání, profesní orientace a motivace k dalšímu studiu. ...................... 50 Tab. 5: Profesní poradenství. .......................................................................................... 51 Tab. 6: Jiné formy profesního poradenství. .................................................................... 52 Tab. 7: Spolupráce s rodiči.............................................................................................. 53 Tab. 8: Spolupráce s organizacemi poskytujícími zaměstnání pro osoby s mentálním postižením. ................................................................................... 54 Tab. 9: Žáci vzdělávající se na E oborech podle druhu postižení. .................................. 55 Tab. 10: Podmínky přijetí žáků s mentálním postižením do E oborů. ............................ 56 Tab. 11: Učební obory podle vhodnosti pro žáky s mentálním postižením z hlediska pohlaví. ............................................................................................ 57 Tab. 12: Počet absolventů učebních oborů kategorie E. ................................................. 58 Tab. 13: Úspěšnost žáků s mentálním postižením podle pohlaví. .................................. 59 Tab. 14: Odborná praxe studentů učebních oborů kategorie E. ...................................... 60 Tab. 15: Důvody přerušení či ukončení studia učebních oborů. ..................................... 61 Tab. 16: Zpětná vazba od absolventů učebních oborů. ................................................... 62 Tab. 17: Další studium absolventů učebních oborů. ....................................................... 62 Tab. 18: Zapojení absolventů učebních oborů na trh práce. ........................................... 63 Tab. 19: Žáci vzdělávající se na praktické škole dvouleté podle druhu postižení. ......... 64 Tab. 20: Podmínky přijetí žáků s mentálním postižením do praktické školy dvouleté. ............................................................................................................ 65 Tab. 21: Počet absolventů praktických škol dvouletých. ................................................ 66 Tab. 22: Odborný výcvik studentů praktické školy dvouleté. ........................................ 67 Tab. 23: Důvody přerušení či ukončení studia na praktické škole dvouleté. .................. 68 Tab. 24: Zpěžtná vazba od absolventů praktické školy dvouleté.................................... 69 Tab. 25: Další studium absolventů praktické školy dvouleté. ........................................ 69 Tab. 26: Zapojení absolventů praktické školy dvouleté na trh práce. ............................. 70 93
Tab. 27: Žáci vzdělávající se na praktické škole jednoleté podle druhu postižení. ........ 71 Tab. 28: Podmínky přijetí žáků s mentálním postižením do praktické školy jednoleté. ........................................................................................................... 72 Tab. 29: Počet absolventů praktických škol jednoletých. ............................................... 73 Tab. 30: Odborný výcvik studentů praktické školy jednoleté. ....................................... 74 Tab. 31: Důvody přerušení či ukončení studia na praktické škole jednoleté. ................. 75 Tab. 32: Zpětná vazba od absolventů raktické školy jednoleté. ..................................... 76 Tab. 33: Další studium absolventů praktické školy jednoleté. ....................................... 76 Tab. 34: Zapojení absolventů praktické školy jednoleté na trh práce. ............................ 77 Graf 1: Obory středních škol. .......................................................................................... 48 Graf 2: Možnost ubytování. ............................................................................................ 49 Graf 3: Komunikace se školským poradenským zařízením. ........................................... 50 Graf 4: Volba povolání, profesní orientace a motivace k dalšímu studiu. ...................... 51 Graf 5: Profesní poradenství. .......................................................................................... 52 Graf 6: Jiné formy profesního poradenství. .................................................................... 52 Graf 7: Spolupráce s rodiči. ............................................................................................ 53 Graf 8: Spolupráce s organizacemi poskytujícími zaměstnání pro osoby s mentálním postižením. ................................................................................... 54 Graf 9: Žáci vzdělávající se na E oborech podle druhu postižení. .................................. 55 Graf 10: Podmínky přijetí žáků s mentálním postižením do E oborů. ............................ 56 Graf 11: Učební obory podle vhodnosti pro žáky s mentálním postižením z hlediska pohlaví. ............................................................................................ 57 Graf 12: Úspěšnost žáků s mentálním postižením podle pohlaví. .................................. 59 Graf 13: Odborná praxe studentů učebních oborů kategorie E. ...................................... 60 Graf 14: Důvody přerušení či ukončení studia učebních oborů. ..................................... 61 Graf 15: Zpětná vazba od absolventů učebních oborů. ................................................... 62 Graf 16: Další studium absolventů učebních oborů. ....................................................... 63 Graf 17: Zapojení absolventů učebních oborů na trh práce. ........................................... 63 Graf 18: Žáci vzdělávající se na praktické škole dvouleté podle druhu postižení. ......... 64 Graf 19: Podmínky přijetí žáků s mentálním postižením do praktické školy dvouleté. ............................................................................................................ 65 Graf 20: Odborný výcvik studentů praktické školy dvouleté. ........................................ 67 94
Graf 21: Důvody přerušení či ukončení studia na praktické škole dvouleté. ................. 68 Graf 22: Zpěžtná vazba od absolventů praktické školy dvouleté. .................................. 69 Graf 23: Další studium absolventů praktické školy dvouleté. ........................................ 70 Graf 24: Zapojení absolventů praktické školy dvouleté na trh práce.............................. 71 Graf 25: Žáci vzdělávající se na praktické škole jednoleté podle druhu postižení. ........ 72 Graf 26: Podmínky přijetí žáků s mentálním postižením do praktické školy jednoleté. ........................................................................................................... 73 Graf 27: Odborný výcvik studentů praktické školy jednoleté. ....................................... 74 Graf 28: Důvody přerušení či ukončení studia na praktické škole jednoleté. ................. 75 Graf 29: Zpětná vazba od absolventů praktické školy jednoleté. ................................... 76 Graf 30: Další studium absolventů praktické školy jednoleté. ....................................... 77 Graf 31: Zapojení absolventů praktické školy jednoleté na trh práce. ............................ 77
95
SEZNAM PŘÍLOH Dotazník pro výchovné poradce
96