MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra hudební výchovy
Závěrečných devět let života Bedřicha Smetany v jabkenické myslivně Bakalářská práce
Brno 2009
Vedoucí práce: Doc. Mgr. Ivo Bartoš
Vypracovala: Šárka Vaňková
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen literaturu a prameny uvedené v závěru práce.
9. 4. 2009
....................................... podpis
2
Děkuji panu Doc. Mgr. Ivu Bartošovi za odborné vedení mé práce, za všechny cenné rady a připomínky, které mi při psaní pomáhaly.
3
OBSAH Úvod ………………………………………………………………….…… 5 1. Závěrečných devět let života Bedřicha Smetany v jabkenické myslivně …………………………………………………………... 6 1.1
Postupná ztráta sluchu a její příčiny ………………………………. 6
1.2
Situace před definitivním odstěhováním z Prahy …………………. 8
1.3
Smetanův každodenní rituál ………………………………………. 9
1.4
Rodinné vztahy …………………………………………………... 11
1.5
Styky s Prahou, pražské návštěvy v Jabkenicích ………...………. 14
1.6
Smetanovi odpůrci a přívrženci …………………………..……… 16
1.7
Zhoršování zdravotního stavu ……………………...…………….. 18
1.8
Jubilejní koncerty k poctě Bedřicha Smetany …………………..... 22
1.9
Úmrtí Bedřicha Smetany a jeho příčiny ……………………...…... 24
2. Základní kameny Smetanovy jabkenické tvorby …………...… 27 2.1
Seznam děl napsaných v Jabkenicích …………………………..... 27
2.2
Výběr z jabkenické tvorby ……………………………………….. 31 2.2.1
Sny ………………………………………………………….. 31
2.2.2
Z českých luhů a hájů ………………………………………. 32
2.2.3
Hubička ……………………………………………………... 33
2.2.4
Z mého života ………………………………………………. 35
Závěr ………………………………………………………………...…… 37 Literatura ………………………………………………………………… 38 Resumé …………………………………………………………………… 40 Seznam obrazových příloh ………………………………………….… 41 Obrazové přílohy…………………..……………………………………. 42
4
Úvod Bedřich Smetana je jeden z mála skladatelů, kterým se během jejich života dostalo skutečného ocenění a slávy. I přes hmotnou nouzi a zklamání nad netečnou českou společností po příjezdu ze Švédska se dokázal doslova probojovat na přední stranu hudebního dění v Praze. Stal se kapelníkem opery Prozatímního divadla, první samostatné stálé české divadelní scény, kde pod jeho taktovkou hrál Antonín Dvořák, byl zvolen sbormistrem Hlaholu, stal se hudebním recenzentem Národních listů, koncertoval atd. Jeho svědomité řazení kvalitních děl do repertoáru, snaha o hudební vzdělávání publika, zájem o budoucnost své vlasti, úsilí vytvořit díla ušitá lidovým posluchačům na míru zajistily Smetanovi výsostnou pozici v hudebních kruzích. Přišel ovšem pád. Smetana ztratil během krátkého časového úseku sluch a doktoři mu nedávali žádnou naději. Smetana byl donucen se vedoucí pozice kapelníka vzdát, a kvůli následné finanční krizi - všechny rodinné úspory totiž padly na jeho léčení - opustit i svou milovanou Prahu a uchýlit se na venkov. Kariéra Bedřicha Smetany, dnes nesmrtelného českého skladatele, byla v koncích. Jak velké ale bylo překvapení, když se zanedlouho v Praze na programech objevily nové symfonické básně a dokonce opera, složená hluchým skladatelem! Obecenstvo bylo plno očekávání, sály byly plné a Smetanově Vyšehradu, Vltavě i Hubičce se dostalo stejné slávy jako např. Prodané nevěstě. Smetanova nezlomná víra a snaha obstát jako národní skladatel i přes nepřízeň osudu, mi byla inspirací k prostudování jeho pobytu v Jabkenicích, kde strávil posledních devět let svého života. I když byl vyloučen z centra hudebního dění a v důsledku své hluchoty a dalších zdravotních problémů často osamocen a izolován, je toto poslední období, kterého se životopisci při líčení skladatelových všedních dnů dotýkají spíše s ostychem, z hlediska Smetanovy tvorby stejně důležité jako předchozí etapy. V práci uvedu novou hypotézu doc. MUDr. Ramby o příčině skladatelova úmrtí. Na základě mnoha důkazů popírá dlouho přijímané stanovisko, které přisuzovalo příčinu Smetanovy smrti nemoci syfilis.
5
1.
ZÁVĚREČNÝCH DEVĚT LET BEDŘICHA SMETANY V JABKENICKÉ MYSLIVNĚ
1.1 Postupná ztráta sluchu a její příčiny Bedřich Smetana ohluchl ve svých padesáti letech. Na zkoušce v divadle zaslechl dirigent v pravém uchu jinak laděné tóny než v levém a po chvilce silné hučení připomínající vodopád. V červenci r. 1874 tedy požádal doktora Antonína Čížka, místopředsedu divadelního družstva, aby výboru zemského divadla ohlásil jeho dočasnou absenci. Tehdy ještě napůl hluchý Smetana netušil, že se již na post kapelníka nikdy nevrátí. Po vyhledání lékařů, doporučujících především klid, odjel na měsíc ke své dceři a lesmistru Josefu Schwarzovi do Ovčáren. Betty pak z důvodu nedostatku místa pobyla s dětmi v nedalekých Pěčicích u Smetanova bratra Karla, jehož žena Týna byla její sestrou. V tu dobu již Smetana neslyšel na pravé ucho a domníval se, že klid mu dopomůže k nabrání nových sil a k uzdravení. Na procházce se zetěm Schwarzem však uslyšel halucinaci v podobě líbezného hlasu flétny. Zetěm byl však ujištěn, že žádná hudba v okolí nehrála, a zvuky se dostavily dokonce i doma. Smetana neotálel a vyhledal svého pražského lékaře Dr. Zoufala, který aplikoval na pacienta provzdušňování balónkem. Levému uchu tato metoda nejprve ulehčila, ale 20. října 1874 pak ohluchl Smetana na obě uši. Dr. Zoufal nařídil dosti drastickou pětitýdenní léčbu v naprosté izolaci s ušima zavázanýma ve vatě a s chůzí pouze v měkkých bačkorách po kobercích. K tomu přibyl zákaz jakýchkoliv návštěv a komponování. Sluch se však nezlepšil a Smetana požádal o radu další odborníky v zahraničí. Lékař von Tröltsch mu doporučil vrátit se do Prahy a nechat si Dr. Zoufalem otevřít bubínky. Zavítal tedy ještě k renomovaném vídeňskému lékaři Adamu Politzerovi, který diagnostikoval ochrnutí ušního nervu a doporučil elektrizaci a reedukci sluchu se sluchadlem. Po návratu začal Smetana s léčebnou kúrou mazáním mastí po celém těle, ale ani ta nepřinesla žádné zlepšení. Po neúspěchu navštívil ještě další odborníky a od 25. října 1875 si nechával obden zavádět do obou zevních zvukovodů elektrody. Během léčby svitla naděje, když uslyšel celou lékařovu větu, ale nakonec nastalo zhoršení a Smetana ztratil sluch nadobro.
6
Svůj zdravotní stav zpočátku snášel velmi špatně, ale po zjištění, že hluchota ho nijak v tvorbě neomezuje, se s ním smířil. Za nejhorší však považoval neustálé hučení a zvuky v hlavě, na které si postěžoval své libretistce Elišce Krásnohorské: „Ten šum, ten lomoz, ten jest mi nejhorší útrapou ze všeho. Hluchota by mi byla poměrně ještě dost dobrým stavem, kdyby při ní v hlavě bylo ticho. Mně však působí největší muka skorem ustavičný vnitřní hluk, který mi v hlavě šumí a někdy až k bouřlivému rachotu se stupňuje. Temnou tu vřavu proniká skřek hlasů, od falešného hvízdání až ku příšernému řvaní, jako by furie a běsi vzteklým vřeskem na mne doráželi; rozladěné třeštění trub a jiných nástrojů se mísí do pekelného toho povyku a vše to přehlušuje i hatí hudbu moji, která se v mé fantasii zrodila anebo rodí, takže musívám se zděšením zanechati práce a zoufale si myslívám, jaký to se mnou vezme konec…“ 1 Názory současných odborníků zabývajících se příčinami Smetanovy ušní nemoci a především jeho úmrtí se značně liší. V 60. letech minulého století se objevila práce profesora otorinolaryngologie na univerzitě v Heidelbergu, H. Feldmanna, která jasně stanovuje za příčinu ohluchnutí syfilis. K tomuto názoru se přiklonil i prof. MUDr. Emanuel Vlček s kolektivem autorů v knize Bedřich Smetana: fyzická osobnost a hluchota z r. 2001. Lékaři jako MUDr. Otakar Bořík a Doc. MUDr. Jiří Ramba však našli mnohé nepřesnosti v pracích těchto odborníků a syfilis v knize Slavné české lebky z r. 2005 odmítají. (Tomuto tématu se bude více věnovat kapitola Úmrtí Bedřicha Smetany a jeho příčiny.) Oba přikládají značnou důležitost události ze Smetanova dětství, uvedenou ve vzpomínkách jeho sekretáře a přítele Josefa Srba Debrnova, během jeho pobytu v Jindřichově Hradci. Skupina kluků si hrála u rybníka Vajgar se střelným prachem v láhvi. Když se očekávaný výbuch nedostavoval, asi desetiletý Bedřich šel láhev zkontrolovat a ta v jeho přítomnosti vybouchla. Střepy z láhve Bedřicha zasáhly, začal krvácet a ránu mu přátelé vymyli vodou z rybníka. V zápiscích sám uvedl, že ztratil sluch a ten se navrátil až příští den. Ramba tvrdí, že rána se špinavou vodou infikovala a Smetana onemocněl hnisavou osteomyelitidou, tedy zánětem kostní dřeně, jejímž následkem je porucha růstu postižených kostí. Pravdivost tohoto tvrzení dokazuje fakt, že
1
VLČEK, E. a spol. Bedřich Smetana. Fyzická osobnost a hluchota. Praha: Vesmír, 2001, s. 51.
7
Bedřich Smetana měl viditelně oploštěnou pravou část obličeje. Tuto nesouměrnost zakrýval plnovousem a od studentských let se nechával fotit výhradně z levé strany. Dokonce i některé umělcovy busty zploštělost pravé tváře zachycují. V mládí pak ještě trpěl tuhým bolestivým otokem tváře, se kterým si lékaři nevěděli rady. Jeho příčinou byla výše popsaná infekce postupující z měkkých tkání na okostici a na kost dolní čelisti. Tady tragédie skladatelova života začala a vyústila v r. 1874 v úplnou hluchotu.
1.2 Situace před definitivním odstěhováním z Prahy Na léčebné výlohy bylo zapotřebí mnoha finančních prostředků a Smetana tedy požádal v lednu r. 1875 svou švédskou přítelkyni, Fjördu Rubensonovou, o pomoc. Paní Rubensonová uspořádala sbírku a Smetanovi poslala po třech měsících 1244 zlatých. Z vlastního podnětu pak zorganizovala v Praze dobročinný koncert jeho šlechtická žákyně kněžna Kounicová, který vynesl skladateli 1800 zlatých. Náklady na cesty za odborníky do zahraničí pak bohužel pohltily veškeré úspory a Smetana se ocitl téměř bez prostředků. V této nešťastné době se navíc musel potýkat se svými protivníky v hudebním světě, silně ovlivňovaném politikou. Odpůrci se ho snažili definitivně odstranit z divadla, což se jim nakonec povedlo. Smetana neměl nárok na penzi, tudíž pro něj byla vymyšlena funkce operního dramaturga, vyžadující spolupráci s Maýrem, Smetanovým následníkem, kterou Smetana odmítl. Nezbývalo mu tedy nic jiného než přijmout post komponisty za 1200 zlatých ročně. Tato suma rozhodně nestačila na běžné výdaje, a když žádal vyšší částku, byl odmítnut s odůvodněním, že pouze jedna jeho opera se drží na repertoáru a divadlo prodělává. Smetanova domácnost s tímto platem nebyla schopna v drahé Praze vyjít a skladatel tedy přijal nabídku své dcery odstěhovat se do Jabkenic, kde bylo pro všechny dost místa a životní náklady nebyly tak vysoké. Nejdříve se do myslivny odstěhovala Betty s dětmi a Smetana žil střídavě s nimi a v Praze. Praha ho lákala pro svůj ruch, divadlo a muzikální prostředí, jehož byl neoddělitelnou součástí. Byt si tam tedy podržel, ale nastěhoval se k němu opět Josef Jiránek, jeho žák a pomocník v placení nájmu.
8
V této době ještě Smetana doufal ve své uzdravení, podstupoval různou léčbu, ale do bytu se vracel vždy se špatnou náladou. Další nepříjemnosti spojené s jeho platem, který mu chtěli snížil dokonce až na 800 zlatých, a finanční potíže ho tak unavovaly, že se nakonec rozhodl přestěhovat za svou rodinou na venkov. Dal tedy výpověď ze svého bytu a v květnových dnech se loučil s Prahou. Než nastal den odjezdu 3. června 1876, kdy se natrvalo odstěhoval, stačil se zúčastnit pohřbu svého přítele Františka Palackého. Atmosféra nového domova ho hned v prvních dnech pobytu naprosto pohltila. Po šesti dnech se mu narodila vnučka Edita a on získal nový elán pro dokončení své další opery - Hubičky.
1.3 Smetanův každodenní rituál Ještě před snídaní - kolem osmé hodiny ranní - vycházel Smetana každý den na procházku. Nejčastěji zamířil na Doubka, vrch nad Jabkenicemi, nebo do lesa. Brával si s sebou kukátko, aby mohl dobrovickou a jabkenickou krajinu pozorně sledovat. Procházky byly jeho nejčastější inspirací k hudebním motivům a podle svědectví jeho vnučky Běly Čapkové se na nich dlouho nezdržoval a běhával si zapsat nově vymyšlený motiv. V přízemí myslivny se nasnídal a pro dorozumívání s rodinou u sebe nosíval malý sešitek asi 30 cm široký s tužkou na řetízku, kam každému zapisoval otázky a kde si na ně nechal odpovídat. Po snídani se vždy uchýlil do svého pokojíku, ve kterém až do oběda skládal. V tomto útulném útočišti, odděleném od ostatních místností, trávil Smetana nejvíce času. Pokojík se dodnes nachází v jabkenické myslivně v nezměněné podobě: u dveří byl umístěn psací stůl, nad nímž visela oválná fotografie jeho manželky Bettyny. Na stole na kalamáři ležela připravená brková pera, notový papír, fotografie všech tří dcer a dva svícny přivezené ze Švédska. V rohu na skříni stála Smetanova busta, objednaná Uměleckou besedou ke 100. výročí Prodané nevěsty. V pokoji se nacházela ještě další busta, Mozartova. V pokoji zpočátku měla svoji postel Betty, ale když potřeboval Smetana nerušené ticho a klid, odstěhovala se do pokoje k dcerám. Místo postele byla postavena pohovka, nad níž visel portrét mladého Liszta s jeho vlastnoručním podpisem. Vedle dvou
9
oken s výhledem na třešňový sad Květník viselo tablo Smetanových šlechtických žákyň. Na stole byla také často umísťována černá, perleťová peněženka na drobné peníze, ze které Smetana velkoryse obdarovával děti při svých procházkách, když mu políbily ruce. Václav Vilím, jabkenický kronikář a učitel, dokonce osobní učitel Smetanových dcer Zdenky a Boženy, popisuje, jak se tento velkomyslný čin stal lehce zneužitelným – matky děti posílaly ke Smetanovi pro nějaký ten krejcar, aby měly na mouku apod. V době, kdy skladatelova nemoc postoupila, byla Bettyna nucena tuto peněženku manželovi zabavit, jelikož děti obdarovával značně neúměrnými obnosy. K obědu pro něj chodívala vnoučata, po otevření dveří ukázala smluvený signál s prsty na ústa. Běla Čapková se pozastavila nad obřadným stolováním, které bylo u Smetanů zvykem. Domnívala se, že příčinou dodržování návyků, na venkov nezvykle způsobných, byl zvyk dědečka ze šlechtických kruhů. Polévku rozdělovala Žofie, nejdříve svému otci a následně nevlastní matce. Ostatní jídlo pak její manžel a opět nejdříve „starému pánovi“, jak mu v Jabkenicích všichni říkali. Po obědě si Smetana chvíli odpočinul a opět se zavřel ve svém pokojíku u komponování. Obdivuhodné je, že nekomponoval u klavíru, ale instrumentoval na čisto. Od dcer Zdenky a Boženy si nechával hrát na klavír nově vzniklé čtyřruční skladby. Sám je svolával a pokud mu nebyly na blízku, poprosil svého pomocníka Františka Mouchu, pozdějšího kostelníka, který sloužil u Smetany celých devět let. Někdy hrával se Zdenkou sám a hladil ji pak po vlasech, jelikož byla hráčským talentem obdařena stejně jako její otec. V podvečer se vydal Smetana opět na procházku. Buď sám nebo v doprovodu své choti či celé rodiny. Nejčastěji se vycházelo do obory s četnou zvěří a rybníkem,
letním
rodinným
koupalištěm.
Smetana
hlasitě
křičíval
a na vysvětlenou uváděl, že pouze ve vodě slyší jakési duté tóny. Cílem procházky bývala Františčina studánka, kde se dodnes nachází posezení, které také bylo svědkem Smetanova skládání. V období říje jelenů však museli za cíl své procházky vyhledávat jiná místa, jelikož jeleni byli velmi nebezpeční a do obory byl vstup zakázán.
10
Po večeři se v myslivně koncertovalo. Buď si Zdenka hrála nějakou tatínkovu skočnou, na kterou vedle v salóně Božena s pomocníkem Františkem Mouchou tancovali, nebo Smetana přehrával své manželce nové kusy a žádal její hodnocení. Dalším večerním programem byly šachy, které hrával s manželkou, se zetěm nebo se svými pražskými hosty – např. Josefem Jiránkem. Pokud mistr prohrával, byl velmi zakaboněný a jelikož všichni jeho protihráči, především Bettyna, byli v této hře zdatnější, vymýšleli naschvál nesprávné tahy vedoucí ke Smetanově výhře. V dospělé společnosti své rodiny se zdržoval většinou do desáté hodiny večerní, kdy se odebral do pokojíku ke spánku. Pokud bylo hezké počasí, Smetana vítal zeťovy nabídky k výletům pro rozptýlení. Jeli tak spolu třeba do tehdejších Hejkovic, dnes Ujkovic, pro míšeňská jablka, která se nesnadno v kraji dostávala. V myslivně se také každoročně pořádala Smetanova vinná slavnost. O víno nebyla u Schwarzů nouze, jelikož Josef měl dohled nad panstvím v Uhrách a dostával odtamtud každoročně sud červeného a bílého vína. Ač byl Smetana velmi společenským člověkem, v živé společnosti se po svém ohluchnutí cítil osamocen. Velmi rád vyprávěl o svých zážitcích, ale hovor se brzy stočil jinam a byl tedy nucen přenechat pobavení hostů Bettyně, která se ukázala jako výtečná společnice. Není divu, že vzhledem k nepočetným událostem společenského charakteru se Smetana v Jabkenicích nudil a rušný pražský život mu velmi chyběl. Z dopisu Anně Kolářové z 24. července 1879 to jasně vyplývá: „Co nás se dotýče, tak jde ten života zde na venkově stejným zdlouhavým způsobem, nic se nestane, co by stálo za popisování. Všechny 3 děti Žofinčiny, Zdeněk, Edytha a Bělinka jsou zdrávy a hrajou si celý den veku v zahradě, až na Bělinku, která ještě neběhá.- … Já sám jsem, možná-li to říct, ještě víc hluchým, než vloni. – Vzdal jsem se už veškeré naděje na zlepšení mého smutného osudu.“ 2
1.4 Rodinné vztahy Pohledy na vztah Smetany s jeho druhou ženou Bettynou Ferdinandovou se v četných literárních zdrojích podstatně liší. Smetanův žák Josef Jiránek, žijící
2
MALÝ, M., PLICKA, K. Jabkenická léta Bedřicha Smetany. Praha: Panthon, 1968, s. 78.
11
u Smetany od roku 1865 do roku 1872, ve svých vzpomínkách paní Smetanovou velmi obdivuje: „Paní Betty Smetanová, druhá choť mistrova, byla dáma nadmíru duchaplná, veselá a při hovoru sršela vtipem. Mne učila němčině a francouzštině, kteréžto obě řeči ovládala slovem i písmem. Básnický talent projevovala ve snadném tvoření německých veršů, a v malbě byla nadanou žákyní malíře Waldhausera. I rozenou zpěvačkou byla…Svým zjevem, jemným, taktním chováním a znalostí společenských forem byla pravou aristokratkou…Největší nepřítel Smetanův, Pivoda, se někde vyjádřil, že Smetanovi nic nezávidí (mínil jeho opery), než jedině jeho duchaplnou a okouzlující choť.“ 3 Ostatní literáti už jsou mnohem kritičtější. Vladimír Balthasar sice Bettyně neupírá její úlohu pilné hospodyně s vytříbeným chováním, ale z hlediska citového ji vůči svému manželovi považuje za chladného člověka, který ho nedokázal v nejtěžší chvíli, tedy v hluchotě, podpořit. Betty zřejmě svého chotě, o šestnáct let staršího, nikdy doopravdy nemilovala. Ze skladatelových deníkových záznamů vyplývá, že Smetana ji před svatbou doslova uhnal a sňatek vyjednal spíše s její rodinou, která na ni pak vytvářela nátlak. Betty ho ve svých osmnácti letech přijímala střídavě vřele a odmítavě, avšak před svatbou mu oznámila, že ho nemiluje. Zamilovaný Smetana se ovšem bláhově domníval, že se spolu během společného života více sblíží. Bohužel tomu bylo právě naopak, krize se dostavila již během relativně šťastného a rušného života v Praze a v Jabkenicích postupně vyvrcholila, když Betty odmítla se Smetanou jakýkoliv kontakt. Pražský dopis z 30. března 1882 jeho dceři je jasným důkazem:
„Milá dcero Zdeňko, jsem tomu rád, že jsi mně alespoň dala malou zprávu o zdravotním stavu v Jabkenicích. Psal jsem mamince hned třetí den po cestě sem, ale odpověď, o kterou jsem tak důtklivě žádal, jsem podnes nedostal. A přece bylo to psaní důležitého obsahu do budoucnosti pro nás oba. Prosil jsem, abychom se na pevných základech dorozuměli, vyrovnali a smířili. Já nemohu v takovém neblahém poměru žíti s vyhlídkou, že se náš zdraví a štěstí podkopávající poměr
3
JIRÁNEK, J. Vzpomínky a korespondence s Bedřichem Smetanou. Praha: Státní nakladatelství, 1957, s. 32.
12
nikdy nemá zlepšit, že nemají moje rozervané, stále se chvějící nervy býti utišeny ani teď, ani v budoucnosti … Že mně na tyto prosby maminka ani neodpověděla, je důkazem dosti zřetelným, že si nepřeje upravenou domácnost se mnou na základě spravedlnosti, vlídnosti a náklonnosti k sobě, a že chce a se líbí ve svém odporu proti mně setrvati, že zůstane cizou, jak byla.“ 4
Krize tedy nenastala až v Jabkenicích, ale právě tam nabyla na velikosti. Betty, milující společnost, večírky a hosty, se najednou ocitla na venkově, kde se mohla věnovat pouze domácnosti, ručním pracím, malování či občasným návštěvníkům, a kde se musela často vyrovnávat s finanční krizí, kvůli které se ocitli v nesnázích. Dále pro ni nebylo snadné pobývat v domácnosti své nevlastní dcery, se kterou měla ovšem velmi pěkný vztah, jak vyplývá z jejich vzájemné korespondence. Její vnučka Běla Čapková uvádí, že Betty byla vždy tolerantní a přívětivá a do vedení domácnosti se Žofii nevměšovala, pouze jí pomáhala. Vyvrcholením manželského sporu bylo období, kdy se na Smetanovi již podepisovala nemoc. Ztráta soudnosti vedla k tomu, že nadměrně utrácel peníze. Rodina mu v tom musela zabránit a Bettyna tak byla nucena brát mu jeho úspory. Nemocný Smetana to ovšem pociťoval tak, že ho chtějí připravit o peníze, a když mu bránili - z důvodu jeho halucinací a pozdější neschopnosti rozpoznat známé tváře - cestovat do Prahy, bral to jako záměrné maření jeho zábavy. I přes Bettynino chladné chování, nezájem o manželovo dílo, nepochopení a pražádnou podporu ji údajně Smetana až do své smrti miloval upřímnou láskou a cenil si jejího úsudku nad novými skladbami. „Uvážíme-li, že pomoci člověku v tak kritické situaci byla lidská povinnost, které manželé Schwarzovi tak ušlechtile splnili a vlastní žena nikoliv, můžeme sotva odpustit. Smetana zůstával vnitřně sám s pocitem nemilovaného muže a s pokračující nemocí se lidská osamělost zvětšovala.“ 5 Manželé Schwarzovi se o Smetanu skutečně hezky starali. Zvláště introvertní Josef Schwarz byl velmi trpělivý, Smetanovi vždy ochotně zodpovídal jeho otázky do sešitku a snažil se tchána rozptýlit – hrával s ním šachy, bral ho s sebou na výlety nebo s ním vyrážel na procházky. Nutno také podotknout, že početnou skladatelovu rodinu zaopatřil i v době, kdy Smetana neměl žádný příjem. 4 5
HOLZKNECHT. Bedřich Smetana. Praha: Panton, 1984, s. 372. Tamtéž s. 304.
13
Velmi rád měl Smetana děti, a to nejen své tři dcerky, ale i venkovské děti, které obdarovával krejcary. Žofie byla jeho dcera z prvního manželství a tedy nejdražší památka po jeho první ženě, milované Kateřině Kolářové. Žofie zdědila hudební nadání, ale již na studiích na vyšší dívčí škole a zvláště po svatbě ztratila zájem a věnovala se domácnosti. Zdenka byla ze všech tří dcer nejnadanější. Smetana ovšem odmítal své děti hru na klavír učit, pravděpodobně pro nedostatečnou míru trpělivosti. Tento úkol převzal jeho žák Josef Jiránek, který se Zdence věnoval už od jejích šesti let, tak poctivě, že Zdenka dokonce několikrát vystoupila v Praze. Nejmladší Božena nebyla příliš talentovaná a ani píle se jí příliš nedostávalo. Rodinné vztahy u Smetanů a Schwarzů – kromě samotného vztahu manželů Smetanových - byly nanejvýše vřelé. Obě rodiny byly slušné, pokorně přijímaly své osudy a chovaly se k sobě přívětivě.
1.5 Styky s Prahou, pražské návštěvy v Jabkenicích Než Josef Jiránek v r. 1877 odjel do Ruska, Smetana býval v Praze jeho hostem. Jezdíval tam na předběžné zkoušky dohlížet na kapelníka Čecha, zda dodržuje předepsané tempo skladeb. Pohled na prsty hrajících hráčů a na taktovku dirigenta mu ke kontrole stačil. Na Jiránkově stole napsal pak v r. 1877 první část Českých tanců. V prvních letech pobytu v Jabkenicích, po dopsání Hubičky, zažíval skladatel v Praze čas slávy připomínající vzkříšení. Byl přítomen na premiéře a i na několika reprízách opery, která byla neobyčejně úspěšná. Od léta r. 1877 však nastává v jabkenickém životě změna, jelikož Smetana nedostal od dubna až do listopadu žádnou gáži. V dopise Elišce Krásnohorské si stěžuje: „Nemohu Vám, drahá slečno, popsat, jak jsem celý ten čas, co jsem se z Prahy na venek odebral, rozerván a sklíčen.- A to pro zevnější příčiny, pro výživu. Od května nedostávám žádnou gáži, pan Dk. Dašek ji zastavil, až prý se můj poměr k divadlu do nového družstva urovná - ! – Ale toto urovnání prodlužuje se tak dlouho, že pomalu nebudu mít co jíst … Co mně byla celá ta sláva v listopadu platná, když mně teď takovým nesnázem a k hladu odsuzují.“ 6
6
KREJČÍ, K. Ze vzpomínek Elišky Krásnohorské. Praha: Československý spisovatel, 1950, s. 81.
14
Začal tedy pracovat na nové opeře Tajemství a upravil operu Dvě vdovy, kterou věnoval divadlu k bezplatnému provozování. Premiéra Dvou vdov, konaná 15. března r. 1878, měla velký úspěch a přepracování některých pasáží opeře zřejmě prospělo. 16. května 1878 navštívil v Praze Nové české divadlo, kde se dávala jeho předehra k Libuši. To už přespával v bytě U Tří pivoněk přítele Josefa Srba Debrnova, jednatele pražského sboru Hlahol. V září se u něj zase ubytoval, aby se zúčastnil zkoušek na Tajemství a následné premiéry. Bedřich Smetana byl v Praze během svého pobytu v Jabkenicích celkem šestadvacetkrát a téměř pokaždé, když ji navštívil, zastavoval se v Umělecké besedě. Ladislav Dolanský vzpomíná, že pokud byl Smetana přítomen, „byl na programu jediný bod: poslouchati jeho vyprávění. Hovořil rád, vesele, se znamenitým humorem. Hlas jeho byl následkem hluchoty zvláštní, pohyboval se v nepřirozených výškách a zase hloubkách. Vypravovával o příhodách ze svého života, o skladbách, dirigentech, jež velmi rozmarně
napodobil,
atd.
Rád
uchyloval se k pianu, jakmile příležitost se hodila.“ 7 V letních měsících většinou nejezdíval Smetana za svými přáteli do Prahy, ale přátelé za ním na venkov. Doprava však nebyla vůbec snadná a hosté si na ni často naříkali. Tehdy se jezdilo z Prahy vlakem do Nymburka a dále měli cestující na výběr. Většinou zvolili poštovní vůz do Loučeně, nedaleké vesničky, kde stojí zámek tehdy patřící Thurn-Taxisům, kteří zaměstnávali Josefa Schwarze. Smetana zde několikrát koncertoval a knížecímu pánu pak věnoval skladbu Z domoviny. Vůz byl podle Smetanovy vnučky dost nepohodlný, jelikož vzduch byl přiváděn malými okýnky a v podlaze byly díry. Odtud pak šli přes oboru pěšky do myslivny. Josef Schwarz měl ovšem k dispozici koně a pokud byl host nahlášen, rád je poskytl. Druhá možnost dopravy byla počkat v Nymburce na další vlak do Luštěnic a přes hodinu jít odtud pěšky, tuto variantu však zvolil málokdo. Každé léto byl hostem lesmistra Schwarze Josef Jiránek, který pobyl třeba i čtrnáct dní a více. Byl považován za člena rodiny a všichni ho pokaždé přemlouvali k odložení odjezdu. Josef byl v Jabkenicích příjemným rozptýlením,
7
DOLANSKÝ, L. Hudební paměti. Praha: Hudební Matice, 1949, s. 233.
15
společně s rodinou muzicíroval – buď hrával čtyřruční skladby se svým učitelem, nebo s jeho dcerami. Rád také rozezněl violoncello, nazvané Kačenka. Kromě dalšího pravidelného hosta - Josefa Srba Debrnova, setrvávajícího u Smetany až do jeho definitivního odjezdu z Jabkenic, ho navštěvovala libretistka Eliška Krásnohorská, Gustav Eim, redaktor Grégrových Národních listů, Karel Knittl, hudební pedagog, sbormistr Hlaholu a profesor pražské konzervatoře, Josef Lev, český barytonista, a jiní.
1.6 Smetanovi odpůrci a přívrženci Praha byla Smetanovo milované město, i když byla spojena s jeho nepřáteli. Je překvapivé, kolik lidí, znevažujících mistrovu práci, zde existovalo. Po uvedení Dalibora se v tisku objevily mnohé pomluvy Smetanu obviňující z „wagnerismu“. I když se skladatel urputně bránil, jeho hudba zůstala mnohými nepochopena a soupeři ho začali pronásledovat. Jedním z prvních, komu Smetana vadil a překážel, byl František Pivoda, hudebník kritik, pedagog a zakladatel pěvecké školy. Zvláštní je, že Pivoda byl Smetanovi zpočátku nakloněn, Prodanou nevěstu vítal doslova nadšeně, ale jeho postoj se pak zásadně změnil. Jiří Smolka uvádí příčinu: „K prudkému výbuchu Pivodovy nenávisti vůči Bedřichu Smetanovi došlo roku 1873, kdy tento šéf opery založil vlastní pěveckou školu Prozatímního divadla. Zamezil tak monopolu Pivodovy pěvecké školy na dodávání nových sólistů do pražského českého operního souboru. To omezilo ambice Františka Pivody být jednou z vůdčích osobností pražského hudebního světa – a po nenávistných tiskových výpadech na Smetana jako předního českého skladatele, tvůrce moderně slohově orientované svébytné národní hudby a šéfa české opery se tyto ambice nenávratně rozplynuly. Pivodovy tiskové kritiky a polemiky ukázaly, jak bezohledně dokázal útočit,
jak
demagogicky,
nevybíravě
a
potměšile
překrucoval
pravdu,
aby protivníka co nejvíc pošpinil.“ 8 Jan Nepomuk Maýr, hudební skladatel a operní pěvec na několika scénách v cizině, přívrženec konzervativních směrů, se stal od roku 1862 kapelníkem Prozatímního divadla. Když Smetana obsadil jeho kapelnické místo po úspěchu opery Braniboři v Čechách r. 1866, na Smetanu zanevřel. Na dirigentské místo se 8
SMOLKA, J. Osudové lásky Bedřicha Smetany. Praha: Media Bohemica, 1998, s. 64.
16
však vrátil po Smetanově ztrátě sluchu, ale vedl si nevalně. Finanční stav divadla napravoval operetami a umělecká úroveň se rapidně snižovala. I když Maýr každý den navštěvoval kancelář Františka Ladislava Riegra a plnil jeho rozkazy, r. 1881 byl nucen definitivně opustit funkci. Odmítavým postojem ke Smetanovi se netajil jeho nejsilnější protivník, již zmíněný Fr. L. Rieger, významný český politik, člen panské sněmovny a z titulu člena zemského výboru i intendant divadla. Právě on dosadil Maýra na pozici kapelníka a Smetanu svým politickým vlivem odklidil. Velmi nevybíravě do Smetanova života zasáhl také po jeho ohluchnutí. Václav Holzknecht uvádí vzpomínku Elišky Krásnohorské na zvláštní návštěvu: „Jednou ji navštívila v jejím skromném pokojíku sebevědomá a elegantní dáma, neteř národovce nespornými zásluhami proslaveného, aby jí sdělila varovný pokyn svého příbuzného: ,Strýc vám, slečno, vzkazuje, přátelsky a vážně, abyste již přece přestala podporovat ten humbuk, který se provádí se skladatelem Smetanou. Předně každý ví, že se snaží zwagnerizovat českou hudbu, tudíž ji poněmčiti, což není zásluhou, ale proviněním, za které by měl být všeobecně odsuzován, ne však slaven. A pak ta šalba s jeho předstíranou hluchotou! Strýc vám vzkazuje – a každý zdravý rozum dá mu za pravdu -, že přece člověk hluchý nemůže komponovat hudbu, tak jako slepý nemůže malovat obrazy … Strýc velmi důrazně vám vzkazuje, že ty tlachy o Smetanově hluchotě jsou jen tlachy. Podvod a šalba to jest; jen kvůli reklamě se ta jeho hluchota předstírá, aby se zvědavé obecenstvo co nejvíce hrnulo do divadla, dychtivo uslyšet hudbu, kterou udělal hluchý. Zanechte toho, nedejte se tak makavě klamat, neslouží vám to ke cti, odvraťte se od prolhaných lidí, čím dříve, tím lépe pro vás!“
9
V zářijovém časopise Politika se pak Smetana o sobě dočetl: „Panu Smetanovi nestačí enormní gáže, kterou pobírá jako kapelník, ani tantiémy, jež dostává jako skladatel z oper, nechá si proplácet ještě 600 zlatých co ředitel operní školy, ačkoli za celý rok odpřednášel pouhé dvě hodiny … Jako kapelník působí vpravdě jenom v divadelním almanachu a obecenstvo ho zná spíše z Bendlovy kavárny, kde po celé dny pročítá noviny, jestliže právě neléčí doma své rozrušené nervy. Celé tělesné ústrojí páně kapelníkovo je prý zchátralými divadelními poměry natolik zasaženo, že nemůže taktovku ani vidět, neřku-li odbývat zkoušky. Toť tedy
9
HOLZKNECHT. Bedřich Smetana. Praha: Panton, 1984, s. 334-335.
17
první osobnost, která české divadlo pokládá za opatřovací útulek, za invalidovnu, za patologický ústav.“ 10 Mince má však kromě rubu i líc, který představoval především Otakar Hostinský, teoretik hudby a divadla a profesor pražské univerzity. Novinové články tohoto věrného Smetanova stoupence, přítele a zřejmě i jeho nejmocnější opory dokázaly získat jádro hudebního pražského života a téměř celý venkov pro hudební pokrok, jenž Bedřich Smetana představoval. Hostinský byl tehdy referentem Národních listů a jeho názor jako hlavy tehdejší kritiky byl plně uznáván. V roce 1910 vyšla jeho kniha Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu. Václav Vladimír Zelený nadšeně bojoval za našeho národního umělce v zahraničí. Během jeho pobytu ve Vídni psal do českých tiskovin jako Osvěta, Světozor, Dalibor a Smetany se vždy zastával. Jako jednatel Umělecké besedy dal podnět k založení Družstva ctitelů Smetanových a později zastával důležité místo redaktora v časopise Dalibor. Jeho kniha o skladateli se jmenuje O Bedřichu Smetanovi. Jan Ludevít Procházka, žák Bedřicha Smetany, hudební kritik a skladatel, stál v čele Smetanových obránců proti „Pivodovcům“. Jako významný organizátor hudebního života se založil o vznik Umělecké besedy, Hlaholu a Hudební Matice, byl také redaktorem Hudebních listů a Dalibora. Procházka si se Smetanou pravidelně dopisoval i během pobytu ve Švédsku a často ho pak navštěvoval v Jabkenicích. Po odchodu do Hamburku, kde se stal Procházka dirigentem orchestru a profesorem na tamní konzervatoři, tam prosadil uvedení Smetanovy opery Dvě vdovy a v Drážďanech se zasadil o vydání Smetanových skladeb v renomovaném nakladatelství Bote&Bock. Výše uvedené osobnosti nebyly jediné, kdo Smetanu odmítaly či podporovaly, ale je jednoznačné, že příznivců, obdivujících mistrovu hudbu, bylo mnohem, mnohem více než zapšklých a nepřejícných protivníků.
1.7 Zhoršování zdravotního stavu Rok 1882 byl mezníkem ve zhoršujícím se stavu nemocného Bedřicha Smetany. Odborníci, zabývající se skladatelovou hluchotou, se obávali změknutí 10
MAHLER, Z. Nekamenujte proroky. Praha: Primus, 2004, s. 120.
18
mozku kolem poškozené kosti a následné choromyslnosti. Bohužel se nemýlili. Nebyli ovšem jediní, kdo měl podezření, sám mistr své libretistce Elišce Krásnohorské prozradil své strašné tušení: „Věřte mi, se mnou to nemůže skončiti jinak, nežli že zešílím.“ 11 O projevech svého zhoršujícího zdraví se zpovídá v dopisech Josefu SrbuDebrnovi, svému sekretáři a blízkému příteli. Nejdříve začal mít zdravotní problémy – žaludeční potíže, poruchy močového měchýře, začal chraptět, trápily ho bolesti hlasivek a kašel, který ho nenechal v noci klidně spát. Začal být velmi náladový a nastaly dokonce problémy s pamětí. Nebyl si schopen vybavit základní melodii skladby, která mu pak připadala jako cizí. Na procházce v oboře svlékl kabát a přišel bez něj, jinde si zul boty a přišel bos. Následně se stávalo, že zašel daleko do obory a nenašel cestu zpět. Nemoc propukla v celé své zrůdnosti v listopadu r . 1882. Zásadní změnu Smetana popsal v dopise ze dne 9.12.: „Se mnou se stala velká změna! – Před asi 3 nedělemi jsem k večeru ztratil hlas, totiž mocnost k vyjádření myšlenek. Ano i číst jsem netrefil, co jsem dostal do ruky, já zapomněl jména nynějších i historických osob a nic než tě-tě-ně jsem nekřičel, mezi tím dlouhé pauzy při otevřených ústech … Za několik dní, asi za týden na to, se to opakovalo v mnohem silnějším stupni, já při tom nemohl ani slovíčko vyslovit.“
12
Po tomto
záchvatu uvádí Dr. Vladimír Balthasar následek, kdy zůstala jedna část obličeje ochrnutá a v hlase zazníval slabý nosový přízvuk. Smetana si také stěžuje na hlasy v hlavě, které mu sprostě nadávají, a na vizuální halucinace. Stále se však ještě střídaly chvíle, kdy přicházel o rozum, se světlejšími chvilkami, kdy dokázal napsat souvislé dopisy a pokračovat v komponování. O rok později již však nedokázal rozeznat skutečnost od přeludů a 10. října 1883 na večeru k poctě Otakara Hostinského v Umělecké besedě, kam rodině uprchl, vyprávěl o zástupech návštěvníků – krásných a bohatých dámách, které ho v Jabkenicích neustále navštěvují. Jelikož se za zástupy nakláněl z okna, musel být pod neustálým dohledem. Přes den ho hlídal pomocník a pozdější jabkenický kostelník František Moucha, přes noc pak kuchařka Anna Čapková.
11 12
KREJČÍ, K. Ze vzpomínek Elišky Krásnohorské. Praha: Československý spisovatel, 1950, s.129. BARTOŠ, Fr. Smetana ve vzpomínkách a dopisech. Praha: SNKLHU, 1954, s. 223.
19
Poslední rok Smetanova života byl velmi nešťastný. Smetanovy dopisy jsou zmatené, často se opakuje, nedokončuje věty, plete slova, pády a časy. Komolí vlastní jména jako Kolín nad Rýnem na Rýna Kolína. Společenský takt a slušnost jsou otupeny a Josefa Srba-Debrnova zasypává v dopisech mnohými úkoly. Při návštěvě v Praze již nepoznával známé, v teplém počasí nosil kožich, chůze se mu stala velmi obtížnou a řeč se změnila spíše v nesmyslné blábolení. Dr. Balthasar použil při popisu Smetanova chování pojem „kverulantství“, které vyjadřuje přehnanou ustrašenost a časté stěžování. Smetana si totiž neustále naříkal v dopisech na hmotnou nouzi, a to i v dobách, kdy se jeho rodiny již dávno netýkala. Téměř v každém dopise se pozastavuje nad penězi a úzkostlivě se snaží na dlužnících vymoci obnosy. V říjnu 1883 mu František Adolf Schubert, ředitel Národního divadla, zvedl roční plat o 300 zlatých, tedy na 1500 zlatých, avšak Smetanu to neuklidnilo. V listopadu r. 1883 dává nemoc vyhublému a zeslabenému skladateli odpočinout, aby se pak projevila v celé své síle. Smetana trpí záchvaty zuřivosti, ve kterých ničí vše, co mu přijde pod ruku – rukopisy, nábytek apod. Dokonce vyhrožoval i s revolverem v ruce a to byla již jasná indicie pro rodinu, která se rozhodla na doporučení jeho osobního místního lékaře o převezení nemocného Smetany do ústavu pro choromyslné v Praze. MUDr. Sedláček na setkání v osudný den, kdy Smetana viděl jabkenickou myslivnu naposledy, vzpomíná: „Dne 22. dubna 1884 byl jsem povolán k Smetanovi naposled. Řekli mi, že je to s otcem již velmi smutné. Nemohou ho již ani ven pustit. Je stále velice rozčilen. Otevřeli mi dveře jeho pokoje. Běhal kolem stolu a ani si mne nevšimnul. Viděl jsem určitě, že je již úplně choromyslný. Zapsal jsem potřebná data a ještě téhož dne jsem vypracoval chorobopis k přijetí do ústavu pro choromyslné, jakož i vysvědčení, že Bedřich Smetana je skutečně na mysli chorý.“ 13 Uvádím podstatný odstavec ze Smetanova chorobopisu, v němž ovšem nejsou některé informace úplně přesné – např. období, kdy nemoc propukla, či zpráva o tělesných funkcích: „První známky onemocnění sahají as do léta minulého roku. Naříkal na občas se vyskytující přeludy zraku a sluchu. Říkal, že slyší v tom koutě jasně toho neb onoho mluviti tak, jak by jej viděl. Poznenáhla ztrácel paměť, nemohl na to neb ono slovo neb jméno přijíti, funkce tělesné byly normální. Mezi 13
Čaroděj tónů. Sborník k uctění nesmrtelné památky Bedřicha Smetany v Jabkenicích. Mladá Boleslav: Knihtiskárna Jaroslava Chládka, 1926, s. 36.
20
tím navštívil Prahu, a tu byla jeho rozčílenost i jeho přátelům, ač o ní věděli, velmi nápadná. Stav tento se horšil dál. Nemocný je na těle zesláblý, pleť bledá, spánek špatný, vydrží několik hodin za sebou křičet, obírá se v myšlenkách Lisztem a Wagnerem, císařem, korunním princem, jest nečistý, vodu nechce ani viděti. Čistí-li se v koupeli, pláče, prosí o pomoc, utíká, nezná svých dítek ani spolubydlících. Uvádí v bytě vše v nepořádek, rozbíjí okna, abstinuje po dva až tři dny, potom zase hltavě jí…“ 14 Pomocník František Moucha popsal Smetanovu poslední chvíli strávenou v myslivně takto: „Přišel deštivý a sychravý den 23. dubna 1884. Pamatuji se, jako by dnes bylo. V předsíni myslivny lesmistr Schwarz oblékl Smetanovi teplý dlouhý kabát. Pod dřevěnými schůdky předsíně čekal kočár, na kozlíku držel opratě kočí Josef Bím. Pan lesmistr usadil Smetanu do kočáru. Já stál ještě s dvěma přikrývkami. Panu lesmistrovi tekly slzy po tvářích, když pokrývky ode mne bral, aby Smetanovi do nich zabalil nohy. Smetana seděl v kočáře jako bezduchý. Jeho dcera, paní Žofie Schwarzová, stála opodál a usedavě plakala. Všichni jsme plakali. Pak usedl pan lesmistr po levici pana Smetany a naproti věrný Smetanův přítel pan Srb Debrnov. Když se kočár hnul, zazněl z jabkenické zvonice hlas zvonku…,“
15
jenž nazval Josef Vilím umíráčkem za Bedřicha
Smetanu, který se z ústavu již nikdy nevrátil.
1.8 Jubilejní koncerty k poctě Bedřicha Smetany Nenávist odpůrců Smetanovi vynahradili jeho mnozí přátelé, obdivovatelé a milovníci jeho hudby svými nadšenými projevy na několika slavnostních událostech. Jednou z nich byl koncert uspořádaný k 50. výročí Smetanova prvního vystoupení, kdy jako šestiletý pianista vystoupil v rodné Litomyšli. Na Žofíně se konal 4. ledna 1880 a začínal symfonickou básní Vyšehrad. Orchestr ještě doprovodil Českou píseň a Marie Sittová poprvé přednesla úvodní dvě Večerní písně. Potom nastoupil sám skladatel na pódium a zahrál na klavír Chopinovo
14 15
BALTHASAR, V. Bedřich Smetana. Praha: Mojmír Urbánek, 1924, s. 77. Čaroděj tónů. Sborník k uctění nesmrtelné památky Bedřicha Smetany v Jabkenicích. Mladá Boleslav: Knihtiskárna Jaroslava Chládka, 1926, s. 29.
21
Nocturno H dur a svou Polku a moll. Josef Lev zapěl dvě závěrečné Večerní písně a koncert skončil premiérou Tábora a Blaníka z Mé vlasti. Své dojmy z koncertu poslal v dopise Ludevítu Procházkovi do Hamburku: „Že můj jubilejní koncert vypad nad míru skvěle, jste bez pochyby již slyšel? Tolik slávy se všech stran moje umělecké snahy nezasluhují. – Byl jsem Vám pohnut a dojat až k slzám!“ 16 Hlavní událostí roku 1881 bylo slavnostní otevření Národního divadla Smetanovou Libuší. Smetana si ji pro tuto událost schovával 9 let a smutné je, že správa divadla neposlala skladateli ani vstupenku. I přesto byl však Smetana přítomen a dokonce sám arcivévoda Rudolf si ho pozval do lóže. Setkání však bylo poněkud trapné, jelikož arcivévoda po zprávě, že je Smetana hluchý, začal hlasitě křičet. Po skončení se hudebníci odebrali na večírek Umělecké besedy, kterého se zúčastnil i Dvořák, Fibich či Hostinský. Smetana zde pronesl poděkování a užíval si slávy. 28. září téhož roku pak Smetana Libuši sám dirigoval na koncertě ve prospěch obnovy Národního divadla po vyhoření. 5. května 1882 bylo provedeno 100. představení Prodané nevěsty a Smetanovi se dostalo pravděpodobně největší slávy v jeho dosavadní kariéře. „Noviny již dopředu otiskovaly výzvy k díkuvzdání – holdovací akt se pečlivě angažoval: za plesání celého souboru snášel se z provaziště na scénu nápis složený z růží ,Sláva mistru Smetanovi´ - uprostřed stálo křeslo pro oslavence…“
17
Večer se
skutečně vydařil. Sál byl vyprodaný, představení provázely ovace a publikum, mávající šátky, vyžadovalo opakování většiny čísel. Nakonec byl Jeníkem a Mařenkou přiveden na jeviště sám Bedřich Smetana, který byl vzápětí obložen věnci, dary a diplomy. V závěru vyšel na jeviště kapelník Maýr, aby oznámil poněkud kuriózní zprávu, že pro zájemce, kteří dnes odešli od pokladny s nepořízenou, uspořádá nazítří druhou stou reprízu. Na banketu v Měšťanské besedě pak Smetana všechny usadil, když pronesl: „Věru jsem nikdy nepomyslil na takovou odměnu, jakou mne národ právě poctil…Prodaná nevěsta, pánové, byla vlastně jen hračka. Já jsem ji skládal ne ze ctižádosti, ale ze vzdoru, že jsem wagnerián a že bych ani v národním lehčím slohu nic nesvedl…Myslíte-li, že mi děláte zvláštní radost, když Prodanou nevěstu 16 17
BARTOŠ, Fr. Smetana ve vzpomínkách a dopisech. Praha: SNKLHU, 1954, s. 174. MAHLER, Z. Nekamenujte proroky. Praha: Primus, 2004, s. 154.
22
tak velebíte, jste na omylu; skoro by se mohlo zdát, že mým ostatním lepším operám nerozumíte – moje síla a radost jsou docela jinde.“ 18 Poslední pražským jubilejním koncertem, konaným za života Bedřicha Smetany, byl koncert k 60. narozeninám, kterého se však již kvůli špatnému zdravotnímu stavu nemohl účastnit. Sám si poslal pohlednici s blahopřáním a pozvánku na koncert v podobě programu popsal nesouvislými slovy. Během provedení Pražského karnevalu na pódiu tedy stála alespoň mistrova busta. Pražské Národní divadlo ještě uspořádalo cyklus tří Smetanových oper a ve Švandově divadle na Smíchově byla uvedena opera Dvě vdovy. Koncerty ke Smetanovu jubileu se ovšem nekonaly pouze v Praze, ale téměř v každém větším městě jako např. v Brně, Mladé Boleslavi, tehdejším Německém Brodě, Plzni, Domažlicích, Chrudimi, Dobříši, Kroměříži, Ostravě, Hořicích, Libochovicích a v mnoha dalších. Na programu byly nejčastěji sbory Večerní písně, Věno a Česká píseň, předehra k opeře Libuši, vokální i klavírní fragmenty z oper Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Hubička, Dvě vdovy a Tajemství, jednotlivé básně z cyklu Má vlast, nejčastěji Z českých luhů a hájů, smyčcový kvartet Z mého života a koncertní duo Z domoviny. Z těchto „Smetanových večerů“, jak byly často nazývány, je patrná sláva a věhlas Bedřicha Smetany, jehož hudbu obyvatelé naší země velmi dobře znali. V. V. Zeleného však napadla myšlenka, že přítelovy narozeniny by neměly být oslaveny pouze vnějšími koncerty, ale činem, který by měl pro Smetanu skutečný význam. Dal tedy pokyn k sestavení Družstva ctitelů Smetanových, pověřeným k vydání klavírního výtahu Dalibora, Smetanovy milované opery, která se nemohla uchytit. Část výtěžku měla být věnována Bedřichu Smetanovi. Jelikož byla o skladbu obrovská poptávka, ustanovený náklad pět set exemplářů se musel zvýšit na sedm set, lipská firma nestihla exempláře k mistrovým narozeninám vyhotovit a 1300 zlatých bylo nakonec předáno jeho dědicům.
1.9 Úmrtí Bedřicha Smetany a jeho příčiny V ústavu pro choromyslné v Praze strávil Smetana tři týdny, kde v podstatě pouze dožíval. Jeho ošetřující lékař MUDr. Václav Walter popisuje Smetanovy poslední chvíle takto: „Na pohovce zmítal sebou žvatlající stařík. Byl vědomí 18
Tamtéž s. 156..
23
zúplna zkaleného a při tom velmi neklidný. Ač se sám již na nohou neudržel, nepopřál ve stálých expansivních affektech ani na chvíli sobě ani svému okolí klidu. Domlouvati mu nebylo lze. Neslyšel. Na štěstí nebyl silným, snadno byl překonáván. Pokrm odmítal a bylo jej nutno krmiti. Řeč Smetanova, hned od počátku paralyticky smazaná, zhoršila se až k úplné nesrozumitelnosti. Z návštěvníku nepoznal již nikoho. Světlých okamžiků neměl. Jen mrákoty a hallucinace. Nebylo naprosto naděje na remissi choroby nebo dokonce na vyléčení. V těle byl mistr kost a kůže, vtělená vetchost. Zvolna zhasínal. Pravicí dával
takt,
hučel
při
tom
(snaže
se
napodobit
hudební
nástroje)
a v disharmonických sekvencích vyrazil náhle s neobyčejnou silou jeden zvuk, jako prudký úder na turecký buben. Někdy se smál zlomeným, spíše sténání podobným smíchem paralytiků. Dne 12. května již zrána očekávali jsme smrt Smetanovu. Stříbrné jiskry pohasly v očích, neklid přešel v tuhost, ruce se jen zachvívaly … O půl páté hodině odpolední vydechl naposledy.“ 19 15. května 1884 se konal pohřeb. V čele průvodu na vyšehradský hřbitov vykročili Sokolové s pochodněmi, za nimi nesly ženy cedule s názvy Smetanových oper, dále šlo duchovenstvo a nosiči věnců. Šestnáctý v pořadí jel vůz s rakví pokrytý vlajkou, jejíž cípy drželi skladatelovi nejbližší přátelé. Následovala rodina, chyběla ovšem dcera Žofie, která po odvozu otce z Jabkenic onemocněla a nebyla schopná účastnit se pohřbu. Za rodinnými příslušníky bylo řazeno divadelní představenstvo a soubor, Umělecká beseda a hodnostáři. Konec průvodu tvořil Americký klub dam a hasiči. Před branou vyšehradského hřbitova hrála kapela smuteční pochod z Dalibora. Průvod se pak přesunul do Národního divadla, kde Bedřich Smetana znovu ožil prostřednictvím své hudby - Prodané nevěsty. Příčina smrti Bedřicha Smetany byla v minulosti častým bodem zkoumání, bádání a polemik. Četná skupina vědců byla přesvědčena, že mistr zemřel na pohlavní nemoc syfilis, i když indicie vedoucí k tomuto závěru nebyly zcela přesvědčivé. Poprvé tuto diagnózu vyslovil František Pivoda, Smetanův současník a odpůrce, který šířil pomluvu, že se Smetana venericky nakazil od česko – italské zpěvačky Lelly Ricci, jejíž otec měl syfilidu. Nikoho však již nenapadlo, že tato
19
BALTHASAR, V. Bedřich Smetana. Praha: Mojmír Urbánek, 1924, s. 78.
24
nemoc je geneticky nakažlivá pouze od matky. Její matka však zemřela ve čtyřiaosmdesáti letech a luetickým onemocněním netrpěla. U pacientů s touto nemocí se vyskytují nebolestivé vředy, Smetana si však stěžoval na vředy, které ho sužovaly dlouhodobou bolestí. Dále syfilis zanechává určité stopy na mozku, avšak čtyři renomovaní patologové – univerzitní profesoři Heřman Šikl, Herwig Hamperl, Josef Vaněk a Václav Jedlička tyto změny vyloučili. Jedním z hlavních ukazatelů pro odborníky přiklánějící se k pohlavní nemoci, bylo nadměrné množství rtuti v těle Bedřicha Smetany. Právě rtuťovými mastmi se totiž syfilis léčila a u pacientů pak docházelo k mírné otravě rtutí. Ve Smetanových pozůstatcích se však množství rtuti našlo podstatně menší, než by na léčbu syfilis stačilo. V jeho zápiscích se dokonce objevila zmínka o léčbě rtuťovou mastí, která však nebyla zamýšlená jako antiluetická, ale pouze v úrovni léčby sluchového nervu. Dalším argumentem byly sérologické zkoušky, na syfilis poukazující. Ale i tento důkaz není jednoznačný, jelikož rtuť se během sta let mohla spojit s dalšími prvky a vytvořit sloučeniny, které mohly výsledek sérologických testů zkreslit. Všechny výše uvedené argumenty k vyvrácení nemoci syfilis, na kterou měl Smetana údajně zemřít, publikoval ve své knize Slavné české lebky Doc. MUDr. Jiří Ramba, Dr.Sc, pražský obličejový chirurg, který spolupracoval s mnohými odborníky. Dne 12. listopadu 1987 byla provedena na vyšehradském hřbitově exhumace Smetanových pozůstatků, když vzniklo podezření, že hrob je narušen vlhkostí kvůli podzemním pracím v okolí. Pokračoval jejich antropologicko – lékařský výzkum v Národním muzeu. Prof. MUDr. Emanuel Vlček požádal docenta Rambu o pomoc, když zjistil značnou asymetrii obličejové části. Zde počalo dvanáctileté bádání, které vyústilo ve zcela novou hypotézu o smrti našeho nejvýznamnějšího hudebního skladatele. Doc. Ramba přikládá největší důležitost oné osudné hře Bedřicha Smetany v dětství, jak ji ve své knize nazývá, když Smetana po výbuchu střelného prachu v láhvi ztratil dočasně sluch a poranil si tvář. Na obličejových kostech byly objeveny známky dlouhodobě probíhajícího zánětu - hnisavé osteomyelitidy, kterou stanovuje i prof. Vlček, ale jako příčinu smrti ji v potaz nevzal. Byla to 25
tehdy vysoce nebezpečná nemoc a před érou antibiotik byla úmrtnost na toto onemocnění asi čtyřiceti pěti procentní. Zánět, postupující z měkkých tkání na okostici a na kost dolní čelisti, postihl celý kloub. Odtud se infekce velmi snadno rozšířila do dalších prostorů – na mozkové pleny, čímž jsou vysvětleny mnohé zdravotní potíže, které Smetanu během života provázely. Doc. Ramba tedy jednoznačně vylučuje příčinu smrti syfilis, ale považuje za ni osteomyelitidu. Dále pak uvádí stanovisko neurologa Prof. MUDr. Ivana Lesného, že „z klinického hlediska šlo u Bedřicha Smetany o presenilní atrofickodegenerativní demenci, nejspíše Pickova typu,“
20
duševní poruchu.
20
RAMBA, J. Slavné české lebky. Praha: Galén, 2005, s. 281.
26
která vysvětluje Smetanovu
2.
ZÁKLADNÍ KAMENY SMETANOVY JABKENICKÉ TVORBY
2.1
Chronologický seznam děl napsaných v Jabkenicích
Vysvětlivky: T K P E KV Pa UB
autor textu, libreta doba kompozice díla premiéra díla: místo, datum interpreti, dirigent, sbormistr 1. vydání díla klavírní výtah partitura Umělecká beseda
OPERY Hubička T Eliška Krásnohorská K 1875 – 1876 P Praha, Prozatímní divadlo, 7.11. 1876, Adolf Čech E Praha, F. A. Urbánek 1880 (KV Bedřich Smetana) Tajemství T K P E
Eliška Krásnohorská 1877 – 1878 Praha, Nové české divadlo, 18.9. 1878, Adolf Čech Praha, UB 1892 (KV Karel Stecker)
Čertova stěna T K P E
Eliška Krásnohorská 1879 – 1882 Praha, Nové české divadlo, 29. 10. 1882, Adolf Čech Praha, UB 1903 (KV Jan Malát)
Viola T K P E
Eliška Krásnohorská 1875 – 1883 Praha, Národní divadlo, 11.5. 1924, Otakar Ostrčil Praha, UB 1903 (KV Jan Malát)
27
ORCHESTRÁLNÍ SKLADBY Má vlast K P E
1872 - 1879 Praha, 5.11. 1882, Adolf Čech (první souborné provedení cyklu) Praha, F. A Urbánek 1880 (zkompletované vydání 4ručních KV B. Smetana)
Šárka K P E
1875 Praha, 17.3. 1877, Adolf Čech Praha, F. A. Urbánek 1880 (4ruční KV B. Smetana), 1890 (Pa + hlasy)
Z českých luhů a hájů K P E
1875 Praha, 10.12. 1876, Adolf Čech Praha, F. A. Urbánek 1880 (4ruční KV B. Smetana), 1881 (Pa + hlasy)
Tábor K P E
1878 Praha, 4.1. 1880, Adolf Čech Praha, F. A. Urbánek 1880 (4ruční KV B. Smetana), 1892 (Pa + hlasy)
Blaník K P E
1879 Praha, 4.1. 1880, Adolf Čech Praha, F. A. Urbánek 1880 (4ruční KV B. Smetana), 1894 (Pa + hlasy)
Venkovanka K P E
1879 Praha, 21.1. 1880, Fr. Sommer Praha, F, A. Urbánek 1880 (KV)
Pražský karneval K P E
1883 Praha, 2.3. 1884, Mořic Anger Praha, UB 1908 (4ruční KV R. Veselý, s retušemi K.Kovařovice)
KOMORNÍ SKLADBY I. smyčcový kvartet e moll K 1876 P Praha, 29.3. 1879, F. Lachner, Jan Pelikán, Josef Krehan, Alois Neruda E Praha, F. A. Urbánek 1880 (Pa + hlasy, 4ruční KV B. Smetana)
28
Z domoviny K P E
1880 Budyně nad Ohří, 3.10. 1880, Václav Juda Novotný, K. Kovařovic Praha, F. A. Urbánek 1881
II. smyčcový kvartet d moll K P E
1882 – 1883 Praha, 3.1. 1884, F. Lachner, J. Raušer, J. Krehan, A. Neruda Praha, Bursík&Kohout 1889 (hlasy), Berlín, N. Simrock 1896 (Pa + hlasy)
SBOROVÉ SKLADBY Píseň na moři T K P E
Vítězslav Hálek 1876 - 1877 Praha, 4.3. 1877, Pražský Hlahol, Karel Bendl Praha, F. A. Urbánek 1881 (Pa + hlasy)
Sbory trojhlasné pro ženské hlasy T K P E
Bedřich Peška (1), J. V. Sládek (2,3) 1878 Kroměříž, 19.1. 1879 (1,2), 25.3. 1879 (1-3), Vlastimila + Moravan, Jeny Thurn-Taxisová Praha, M. Knapp 1881
Česká píseň T K P E
Jan z Hvězdy 1878 Praha, 24.11. 1878, sbor a orchestr Prozatímního divadla, A. Čech Praha, Em. Starý 1923 (Pa + hlasy)
Věno T K P E
Josef Srb-Debrnov 1880 Kutná Hora, 8.5. 1881, zpěvácký spolek Tyl, Alois Strébl Praha, Em. Starý 1881
Modlitba T K P E
Josef Srb-Bedrnov 1880 Příbram, 5.1. 1907, Lumír + Dobromila, Josef Theurer Praha, Ústřední jednota zlěváckých spolků českoslovanských 1909
29
Heslo I II T K P E
Josef Srb-Debrnov 1882 Brno, 2.6. 1884 Pražský Hlahol, Karel Knittl (I) Praha, Em. Starý 1884
Naše píseň T K P E
Josef Srb-Debrnov 1883 Praha, 27.4. 1924, pěvecké kroužky Smíchovského a vyšehradského Sokola, Metod Vymetal Praha, M. Urbánek 1924
PÍSNĚ Večerní písně T Vítězslav Hálek K 1879 P Praha, 4.1. 1880, Marie Sittová, Josef Lev, Emanuel Chvála E Praha, F. A. Urbánek 1880
KLAVÍRNÍ SKLADBY Sny/ Rêves K E
1875 Praha, Em. Starý 1879
České tance I K P E
1877 Praha, 29.3. 1879, E. Chvála Praha F. A. Urbánek 1879
České tance II K P E
1879 Praha, 17.12. 1879, Karel Slavkovský Praha, F. A. Urbánek 1880-1881
Andante f moll K E
1880 Praha, UB 1880
Romance g moll K 1881 E Praha, Em. Starý 1888
30
2.2
Výběr z jabkenické tvorby Skupina děl Bedřicha Smetany, zkomponovaných během jabkenického
pobytu, je velmi obsažná. Z tohoto období je však možno vyčlenit skvosty skutečně reprezentativní, známé a věhlasné, zastupující jednotlivé hudební žánry: klavírní cyklus Sny, symfonickou báseň Z českých luhů a hájů, operu Hubička a smyčcový kvartet Z mého života. Miloslav Malý a Karel Plicka je ve své knize Jabkenická léta Bedřicha Smetany označili za základní kameny Smetanovy jabkenické tvorby. I když to jsou skladby naprosto různorodé, byly skládány bezprostředně chronologicky po sobě. Ve výběru chybí zástupce vokální hudby, kterou by však plnohodnotně mohly reprezentovat např. dodnes zpívané Sbory trojhlasé pro ženské sbory – Má hvězda, Přiletěly vlaštovičky a Západ slunce.
2.2.1 Sny První léto strávené v Jabkenicích r. 1875 věnoval Smetana kompozici klavírního žánru, ke kterému se kvůli předchozímu komponování oper navrátil až po dvanácti letech. Tato dlouholetá odmlka se však rozhodně nepodepsala na technické dokonalosti díla, právě naopak. Klavírní cyklus sestávající se ze šesti částí je autorovým osobním ohlédnutím do minulosti, kdy byl ve společnosti šlechtického panstva oblíbeným a uznávaným učitelem hry na klavír. Právě svým šesti šlechtickým žačkám autor cyklus nazvaný Sny (Rêves) věnoval a vyslovil jím svůj dík za jejich věrné návštěvy v jeho nelehkém období. Aby zachoval obraz bohatého duševního života těchto šlechtických dívek, nazval jednotlivé kusy francouzsky a snažil se o lisztovsky virtuózní podobu, které bezpochyby dosáhl. Jednotlivé skladby oplývají jemností a půvabem, květnatými melodiemi, bohatou dynamikou, tedy vším, co mělo panstvo v oblibě. Vstupní skladbu Zašlé štěstí (Le Bonheur éteint) věnoval Karle ThunovéHohensteinové, Leopoldině Ledebournové Útěchu (La Consolation), Selinu Nosticovou obdaroval skladbou V Čechách (En Bohême), Willi Lerchenfeldovou valčíkovou scénou V salónu (Au Salon), Jeanna Nosticová získala Před hradem
(Près du Chàteau) a Josefina Arcová-Zinnebergová Slavnost českých sedláků (La Fête des Paysans Bohémiens). Každá z nich dostala svůj dar v přepychově zdobených deskách. Sled jednotlivých částí vyznívá programově, kdy počáteční beznaděj je vystřídána optimistickou vidinou do budoucnosti, jak je tomu v dílech Bedřicha Smetany téměř vždy.
2.2.2
Z českých luhů a hájů
Smetanova symfonická díla jsou skutečně ceněna, milována a uznávána a vedle jeho oper bývají nejčastější náplní koncertních repertoárů. Nutno podotknout, že i když největší Smetanův význam tkví v jeho operách, ve světě mají největší úspěch právě jeho symfonické básně. Dobová atmosféra vášnivého vlastenectví generace Národního divadla ovlivnila tvorbu mnohých osobností. Jedněmi z nich byli Mikoláš Aleš a Bedřich Smetana, shodující se na myšlence – zachytit nejslavnější události českých dějin. Každý však zvolil jinou cestu. Mikoláš Aleš vytvořil výtvarné dílo s tragickým koncem, Bedřich Smetana pak hudební oslavnou skladbu s finálním vítězstvím a radostí. Čtvrtá symfonická báseň Z českých luhů a hájů z cyklu Má vlast, vznikající po boku klavírního cyklu Sny, je dalším dílem hluchého autora pobývajícího v Jabkenicích, i když zde byl zatím jen hostem. Nechal se inspirovat tamější přírodou, kterou znal ze svých každodenních procházek dokonale a kterou se v této části symfonického cyklu rozhodl oslavovat. Příroda byla skladateli vždycky příjemnou společnicí, avšak v prvním roce svého počínajícího zdravotního neštěstí ještě netuší, jakou mu pak bude v posledních letech vykupitelkou. Báseň působí velmi majestátně, a to hned v počátku, kde je vyjádřen mocný dojem nad vstupem do českého kraje. Po okázalém harmonickém obrazu příhody se hudba překotí do pianissima a v klarinetech a fagotech zazní teskná lidová melodie písně. Ta je však vzápětí vystřídána G dur a polkovým rytmem. Ševelení fléten však posluchače přenáší do prostředí lesa, představující blažené útočiště. Dialog člověka s přírodou je přerušen naprosto odlišným celkem – radostnou polkou, ale posluchač ji odmítá a chce si dále snít v klidném prostředí lesa.
32
Ještě jednou však polkové téma zaslechne, a to tentokrát v plném víru, který představuje obraz venkova a lidí, radujících se na slavnosti. Báseň končí znovu v lese ve stupňovaném jásotu. Z hlediska hudební formy jde o fugu, ve které se melodie rodí, vřou a stupňují. Právě ty a propracovaná kompozice celého cyklu Má vlast dokonale vystihují programový záměr. Je to skutečně mistrovská óda na přírodu a lid naší země, skrývající v sobě vroucnost, melancholii, lásku a upřímný obdiv. Cyklus Pražský karneval, i přes nápor duševní nemoci logický a s ucelenou stavbou, Smetanovu symfonickou tvorbu r. 1883 uzavírá.
2.2.3
Hubička
Premiéra první jabkenické opery Hubičky se konala 7. listopadu v Prozatímním divadle. Sál byl do posledního místa vyprodán, jelikož návštěvníci byly plni očekávání, jak dopadne premiéra díla tak velkého formátu od hluchého autora. Dopadla výborně. Nadšené obecenstvo se snažilo vynutit opakování předehry, mnozí slzeli a všechny účinkující zaplavili květinami. Když se objevil tvůrce díla, k nohám mu padaly věnce a květiny, lidé jásali, tleskali a mávali svými šátky. Smetana se kvůli bouřlivému a rychlému přijetí opery obával, aby brzy nezanikla. „Když umělecké dílo tak jedním rázem k sobě strhne zálibu obecenstva, není to nejlepším znamením pro trvalé uznání, neboť vkus obecenstva není pravým měřítkem ceny.“ 21 Naštěstí se autorovy obavy nenaplnily, lidové obyvatelstvo si ji oblíbilo téměř stejně jako Prodanou nevěstu. Povídka Karoliny Světlé, kterou zpracovala jako libreto Eliška Krásnohorská, se svým naivním půvabem a ryzostí charakterů venkovského lidu Smetanovi v temném období hluchoty velmi líbila. Ponorem do práce na veselé opeře se dokázal oprostit od svého těžkého osudu. Eliška Krásnohorská je autorkou libret čtyř Smetanových oper. Pocházela z hudební rodiny, a když se odvážila vystoupit s otevřenou kritikou Prodané 21
KREJČÍ, K. Ze vzpomínek Elišky Krásnohorské. Praha: Československý spisovatel, 1950, s. 130.
33
nevěsty v Hudebních listech, upoutala autorovu pozornost. Krásnohorská se před spoluprací s Bedřichem Smetanou vyznamenala libretem k Bendlově opeře Lejla, ale i přes jeho kvalitu byla středem polemik a kritiky. Hlavním důvodem byl libretistčin mladý věk – dvacet sedm let - a především nedůvěra k ženské literatuře. Její jméno nebylo v blízkosti Smetany viděno rádo, Smetanu dokonce mnozí přemlouvali, ať zvolí zkušenějšího spisovatele, ale Krásnohorská odolala náporu a Smetana se jí již nikdy nezřekl. Básnířka vzpomíná na tento spor: „I stalo se něco, v čem jsem spatřovala největší pro mistra výhodu: přátelé jeho radili mu, aby si zvolil libretistu jiného. Následkem toho mistr přišel si ke mně požalovat. ,Co si s nimi mám počít?´ bědoval napolo humorně a napolo strastiplně; ,což je to jen tak, jak dát si u někoho jiného ušít kabát? Ti lidé nemají ani tušení, co to je, vytvořit takovou velkou práci jako operu a zvláště pro mne, hluchého a trápením zmoženého! Abych mohl lépe tvořit, chtějí mě odtrhnout od toho, s čím jsem srostlý? A já jsem srostl s vašimi verši, s tou hudbou, kterou z nich vždycky vyciťuji a která v žádných jiných verších již pro mne nezní´.“ 22 Ať už byla Eliška Krásnohorská opravdu tolik kritická a přála Smetanovi jiného a lepšího autora, nebo nebyla, nikdy si nenechala za jediné libreto pro Bedřicha Smetanu zaplatit, i když to byla její živnost. Se Smetanou si často dopisovala, s trpělivostí splňovala jeho požadavky, často ho navštěvovala a byla mu přítelkyní, jakou náš národní umělec potřeboval. Příběh opery se odehrává v Podkrkonoší, kam přichází mladý vdovec žádat o ruku Vendulky. Vendulka se s Lukášem zasnoubí, ale odmítá předsvatební polibek kvůli úctě k jeho zesnulé ženě. Lukáš ztropí scénu, ale při zpytování svědomí mu Vendulka vpadne opět do náruče. Chce ho políbit, ale Lukáš odmítá, aby se potrestal. Nakonec se však dohodnou a hubička zpečetí smíření. Operu tvořil autor ještě snadno, ale lehkosti v komponování, jakou měl například Antonín Dvořák, se mu nedostávalo. 11. listopadu 1975 Smetana dostal hotové
libreto.
V březnu
následujícího
a instrumentaci dokončil 29. června 1876.
roku
byl
již
hotov
s náčrtem
Celé dílo si tedy vyžádalo pouze
necelých devět měsíců.
22
KREJČÍ, K. Ze vzpomínek Elišky Krásnohorské. Praha: Československý spisovatel, 1950, s. 130
34
Během pobytu v Jabkenicích dal Smetana opeře Dvě vdovy nový ráz, složil operu Tajemství a pohádkovou Čertovu stěnu. Nedokončená skončila Viola, jejíž libreto podle Večera tříkrálového od Williama Shakespeara leželo na Mistrově stole deset let.
2.2.4
Z mého života
Každá skladba ze čtveřice významných komorních děl Bedřicha Smetany je spjata s jeho životem a je jeho jakousi autobiografickou zpovědí. Smyčcový kvartet e moll Z mého života je o jednadvacet let starší než Mistrova první slavná komorní skladba Trio g moll, napsaná po smrti Smetanových tří dcer. Smetana ho dokončil po napsání Hubičky v Jabkenicích 29. prosince 1876, ale poprvé byl proveden až r. 1879. Zpočátku byl kvartet hudebníky odmítán pro složitost až neproveditelnost, ale nakonec našel mezi muzikanty oblibu, a to především v zahraničí. I když je forma kvartetu přísně dodržována (prví a čtvrtá věta - sonátová, druhá scherzová věta a třetí pomalá rondová forma), technická složka je značně obtížná a dílo svým charakterem připomíná spíše orchestrální než komorní hudbu. To bylo autorovi vyčítáno. Smetana ovšem věděl dobře, proč zvolil komorní kvartet. Právě tento druh hudby totiž dokáže ideálně vystihnout mistrův intimní život a pocity. Hluchý skladatel se v době, kdy pocítil tísnivou situaci nespravedlivého osudu, rozhodl svůj život zasadit do uměleckého díla, kvartet však rozhodně nepředstavuje zpověď odevzdaného a nešťastného člověka, jak se předpokládalo. Je to dílo programové a skladatel, na svou dobu neočekávaně podrobně, vysvětluje jeho děj v dopise Velebínu Urbánkovi ze dne 21. července 1879: „Obsah jest stručně asi tento: I. věta: Volání osudu (hlavní motiv) do boje tohoto života. Náklonnost skladatele pro romantiku jak v hudbě, tak i – v lásce, v životě a vůbec a.t.d. Probuzení do citů pro krásu a dojemnost hudby. – II. Věta: Vliv taneční hudby na skladatele. Veselá stránka života zvlášť v mládí. Život skladatele v kruzích šlechtických (trio Des dur), a.t.d. III. Věta: Mohutný cit lásky při poznání své manželky. – Boj s nepříznivým osudem, konečně dosáhnutí cíle. – IV. Věta: Národní probuzení. Vliv národní hudby na skladatele, pěstování její, až k momentu, kde osud výstražně oznamuje vysokým hvízdem tónu (4 čárkované
35
E) strašlivou katastrofu mého ohlušení. Podrobení se nezvratnému osudu, který už v první větě co výstraha se ozval, s malinkým paprskem naděje na lepší budoucnost. – Toť as by byl obsah mé skladby, který arciť by musel býti sepsán od dovedného pera. – A pro báseň nejsem. Raději stručný obsah prozaický.-“ 23 Význam onoho čtyřčárkovaného E Smetana vysvětluje výmarskému houslistovi, který za přítomnosti Franze Liszta provedl toto dílo r. 1880. Týdny před nastoupením definitivní hluchoty mezi šestou a sedmou hodinou večerní slýchával rozpolcený skladatel sextakord As dur v nejvyšší poloze a právě čtyřčárkované E, zaznívající v prvních houslích, představuje zlověstně stylizaci tohoto akordu. V létě r. 1880 Smetana složil dvě dua pro housle a klavír Z domoviny, která se však svou neobvyklou formou neřadí do ostatních komorních děl. Patří tam ovšem poslední komorní skladba Druhý kvartet d moll pro dvoje housle, violu a violoncello, složený kvůli propuknuvší nemoci v delším časovém úseku od června 1882 do 12. března 1883.
23
MALÝ, M., PLICKA, K. Jabkenická léta Bedřicha Smetany. Praha: Panthon, 1968, s. 77-78.
36
Závěr Někteří životopisci se pozastavují nad zajímavou otázkou, jaká díla by byl Bedřich Smetana stvořil, kdyby byl nestrávil posledních devět let svého života v Jabkenicích, kde musel čerpat pouze ze svých zdrojů a dojmů, ale v rušném městě, na cestách či v uměleckém exilu. Klidná středočeská vesnička, od společenského a hudebního života odtržená, sice z hlediska zábavy společenskému Smetanovi nevyhovovala, ale poskytovala mu úkryt před nátlakem ze strany pražských nepřátel a zajišťovala klid ke kompozici. Jabkenická příroda, pro Smetanu jeden z nejcennějších klenotů v době jeho hluchoty, mu byla inspirací, zasluhující se o skutečnou opravdovost a poutavost jeho lyrických skladeb. Když povahově chladná manželka Betty ve Smetanových nejtěžších chvílích selhala, podpora a láska jeho dcery a ochota lesmistra Schwarze byly dalšími cennými hodnotami, ze kterých mohl osamocený skladatel stále čerpat síly. Pravidelná korespondence by tuto potřebnou náklonnost nikdy nemohla nahradit. I přesto, že nebyl Bedřich Smetana s místem svých posledních let života zcela spokojen, bylo pro něj nejvhodnější variantou, která mu pravděpodobně neprodloužila pouze život, ale i dlouhý řetězec skvělých hudebních děl.
Hudba vycházející ze Smetanova nebojácného ducha a bojového elánu, jeho laskavé vlídnosti a lásky ke jeho zemi a jejímu lidu nesmí být nikdy zapomenuta. Není však třeba se v tomto směru o Smetanovu budoucnost obávat, jelikož Smetanova hudba sloužila lidem a ti se odvděčili a vzali ji do své ochrany. „Drahý mistře! Dnes jest celý český národ Tvým nejlepším přítelem a považuje Tě i za svého největšího dobrodince pro velkolepý odkaz Tvých nesmrtelných děl, jimiž nás stále povznášíš.“
24
Stručná, i když zcela vystihující
slova Josefa Jiránka mluví za nás za všechny, kdo při poslechu Smetanovy nesmrtelné hudby žasnou nad její originalitou, působivostí a dokonalostí.
24
PISTORIOVÁ, B., PISTORIUS, L. Smetanův žák vzpomíná. Vzpomínky a korespondence Josefa Jiránka. Praha: Topičova edice, 1941, 171 s.
37
Prameny a Literatura BALTHASAR, V. Bedřich Smetana. Praha: Mojmír Urbánek, 1924, 310 s. BARTOŠ, Fr. Smetana ve vzpomínkách a dopisech. Praha: SNKLHU, 1954, 248 s. Bedřich Smetana. Praha: Muzeum Bedřicha Smetany, 1998, 166 s. ČAPKOVÁ, B. Z jabkenické myslivny. Praha: Editio Supraphon, 1976, 121 s. Čaroděj tónů. Sborník k uctění nesmrtelné památky Bedřicha Smetany v Jabkenicích. Mladá Boleslav: Knihtiskárna Jaroslava Chládka, 1926, 104 s. DOLANSKÝ, L. Hudební paměti. Praha: Hudební Matice, 1949, 304 s. HOLZKNECHT. Bedřich Smetana. Praha: Panton, 1984, 464 s. JIRÁNEK, J. Smetanova operní tvorba II. Praha: Supraphon, 1986, 521 s. JIRÁNEK, J. Vzpomínky a korespondence s Bedřichem Smetanou. Praha: Státní nakladatelství, 1957, 247 s. KREJČÍ, K. Ze vzpomínek Elišky Krásnohorské. Praha: Československý spisovatel, 1950, 227 s. MAHLER, Z. Nekamenujte proroky. Praha: Primus, 2004, 165 s. MALÝ, M., PLICKA, K. Jabkenická léta Bedřicha Smetany. Praha: Panthon, 1968, 117 s. OČADLÍK, M. E. Krásnohorská - B. Smetana. Vzájemná korespondence. Praha: Topičova edice, 1940, 196 s. OČADLÍK, M. Smetanova Má vlast. Praha: Orbis, 1953, 48 s. PISTORIOVÁ, B., PISTORIUS, L. Smetanův žák vzpomíná. Vzpomínky a korespondence Josefa Jiránka. Praha: Topičova edice, 1941, 171 s. RAMBA, J. Slavné české lebky. Praha: Galén, 2005, 303 s. SÉQUARDTOVÁ, H. Bedřich Smetana. Praha: Supraphon, 1988, 329 s. SMOLKA, J. Osudové lásky Bedřicha Smetany. Praha: Media Bohemica, 1998, 117 s.
38
SMOLKA, J. Smetanova symfonická tvorba. Praha: Supraphon, 1984, 359 s. SMOLKA, J. Smetanova vokální tvorba. Praha: Supraphon, 1980, 255 s. ŠOUREK, O. Komorní skladby Bedřicha Smetany. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1945, 60 s. ŠOUREK, O. a spol. Smetanův operní epilog. Praha: Topičova edice, 1942, 144 s. VLČEK, E. a spol. Bedřich Smetana. Fyzická osobnost a hluchota. Praha: Vesmír, 2001, 94 s.
39
Resumé Předložená bakalářská práce se zabývá posledními roky života hudebního skladatele Bedřicha Smetany, které strávil na venkově u své dcery Žofie a zetě lesmistra Schwarze v Jabkenicích. Práce je rozdělena na dvě části. Jádro práce tvoří první kapitola, věnující se životu Bedřicha Smetany, který se po skladatelově ztrátě sluchu podstatně změnil. Druhá část je pak zaměřena na Smetanovu tvorbu. Vybraná díla jsou různorodá, vystihují autorův rozmanitý žánrový rozsah a zároveň poukazují na jeho bojovného ducha, protože Bedřich Smetana se i přes nepřízeň osudu do poslední chvíle nevzdal.
Résumé This work deals with the last nine years of music composer Bedřich Smetana´s life. He spent it in the countryside in Jabkenice with his daughter Žofie and his son-in-law, forester Schwarz. The work is divided into two parts. The main part of the work contains description of Bedřich Smetana´s life, which became essentially different after componist´s loss of hearing. The second part is focused on Smetana´s creation. Selected music works are varied, they reflect the author's wide scope of genres and point to his admirable vitality, because Bedřich Smetana has never given up despite adversity in his life.
40
Seznam obrazových příloh: Příloha č. 1:
Jabkenická myslivna v r. 1888
Příloha č. 2:
Jabkenická myslivna v současné podobě
Příloha č. 3:
Salon se Smetanovým klavírem a violoncellem
Příloha č. 4:
Smetanův psací stůl
Příloha č. 5:
Smetanův dopis s úhledným písmem ze dne 17. 9. 1883
Příloha č. 6:
Poslední dopis příteli Srbu-Debrnovovi ze dne 19. 2. 1884, kde je již nápor choroby znatelný
Příloha č. 7:
Budova národního divadla z r. 1881 podle kresby Františka Chalupy
Příloha č. 8:
Nové české divadlo, od r. 1876 letní scéna Prozatímního divadla; místo premiéry oper Tajemství a Čertova stěna
Příloha č. 9:
Prozatímní divadlo (1862 – 1883), v němž byly provedeny premiéry oper Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dvě vdovy a Hubička
Příloha č. 10: Na hudební zábavě Umělecké besedy 29. 3. 1879 provedli Ferdinand Lachner, Jan Pelikán, Josef Krehan a Alois Neruda veřejně poprvé Smetanův kvartet Z mého života Příloha č. 11: První vydání klavírního výtahu opery Dalibor, připravené ke Smetanovým šedesátinám Družstvem ctitelů Bedřicha Smetany Příloha č. 12: Pozvánka na koncert k jubilejnímu stému provedení Prodané nevěsty Příloha č. 13: Svatební fotografie manželů Smetanových z r. 1860 Příloha č. 14: Zpráva o Smetanově úmrtí v časopise Dalibor
41
1. Jabkenická myslivna v r. 1888
2. Jabkenická myslivna v současné podobě
42
3. Salon se Smetanovým klavírem a violoncellem
4. Smetanův psací stůl
43
5. Smetanův dopis s úhledným písmem ze dne 17. 9. 1883
44
6. Poslední dopis příteli Srbu-Debrnovovi ze dne 19. 2. 1884, kde je již nápor choroby znatelný
45
7. Budova národního divadla z r. 1881 podle kresby Františka Chalupy
8. Nové české divadlo, od r. 1876 letní scéna Prozatímního divadla; místo premiéry oper Tajemství a Čertova stěna
46
9. Prozatímní divadlo (1862 – 1883), v němž byly provedeny premiéry oper Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dvě vdovy a Hubička
10. Na hudební zábavě Umělecké besedy 29. 3. 1879 provedli Ferdinand Lachner, Jan Pelikán, Josef Krehan a Alois Neruda veřejně poprvé Smetanův kvartet Z mého života
47
11. První vydání klavírního výtahu opery Dalibor, připravené ke Smetanovým šedesátinám Družstvem ctitelů Bedřicha Smetany
48
12. Pozvánka na koncert k jubilejnímu stému provedení Prodané nevěsty
49
13. Svatební fotografie manželů Smetanových z r. 1860
50
14. Zpráva o Smetanově úmrtí v časopise Dalibor
51