Masarykova univerzita

Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra mediálních studií a žurnalistiky

Česká žurnalistika v 30. letech dvacátého století: případová studie kauzy Záviše Kalandry Czech Journalism in 30's of Twentieth Century: A Case Study of Cause of Záviš Kalandra Bakalářská práce Barbora Kalincová

Brno 2014

Čestné prohlášení Prohlašuji,

že

jsem

svou

práci

Česká

žurnalistika

v

30.

letech

dvacátého

století:

případová studie kauzy Záviše Kalandry vypracovala samostatně s použitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii. V Brně dne 30. ledna 2014 ……………………………

Na tomto místě bych chtěla poděkovat mému vedoucímu práce MgA. Jan Motal, Ph. D. za doopravdy neutuchající trpělivost a podnětné připomínky. Také PhDr. Pavel Večeřa, Ph. D. za pomoc při konzultování a cenné rady.

Anotace Tato bakalářská práce má za cíl určit rámec etických pravidel, jakými se řídili novináři za První republiky, konkrétně ve třicátých letech před vypuknutím 2. světové války. Toho chce

dosáhnout

za

pomocí

prostudování

kauzy

novináře

Záviše

Kalandry,

který byl kvůli svým článkům v roce 1934 vyhozen z redakce Rudého práva. V práci bude použita deskriptivní metoda, za jejíž pomocí bude popsána celá kauza, důvody jejího vzniku, průběh a vyústění. Po té bude kauza vložena do obecnějšího kontextu a interpretován její smysl a význam.

Klíčová slova Kalandra, etika, hodnoty, žurnalistika 30. let, stranická žurnalistika

Annotation Aim of this bachelor thesis is to define framework of ethical rules used by journalists in times of 1st republic, specifically in thirties before start of 2 world war. This is achieved by studying case of journalist Záviš Kalandra, who was fired from redaction of Rudé právo in 1934. The thesis uses descriptive method, which helps to depicture whole cause, circumstances behind its origin, progression and outfall. Consecutively causes is embedded into more comment context and its consequence and meaning is interpreted.

Key words Kalandra, ethics, values, journalism of 30's, partial journalism Počet slov: 12 600

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 7 1. Metodologie ........................................................................................................................... 9 1.1. Téma a cíl práce ................................................................................................................ 9 1.2. Metody práce ..................................................................................................................... 9 1.2.1. Analytická deskripce ........................................................................................ 10 1.2.2. Případová studie................................................................................................ 11 1.3. Výzkumné otázky............................................................................................................ 12 1.4. Stav zpracování tématu ................................................................................................... 12 2. Teorie ................................................................................................................................ 14 2.1. Média............................................................................................................................... 14 2.2. Mediální logika ............................................................................................................... 14 2.3. Mediální organizace ........................................................................................................ 15 2.3.1. Redakční kultura ............................................................................................... 15 2.3.2. Zpravodajské rutiny .......................................................................................... 16 2.4. Žurnalistika ..................................................................................................................... 16 2.4.1. Publicistika ................................................................................................................. 17 2.4.2. Novinář ............................................................................................................. 17 2.5. Vztah médií a etiky ......................................................................................................... 18 2.6. Étos .................................................................................................................................. 18 2.7. Etika ................................................................................................................................ 19 2.8. Demokracie ..................................................................................................................... 20 2.9. Totalitní režimy ............................................................................................................... 21 2.10. Politické nástroje v médiích ....................................................................................... 21 2.10.1. Cenzura ....................................................................................................................... 22 2.10.2. Propaganda ................................................................................................................. 22 3. Podoba žurnalistiky v letech 1919 – 1938 a Záviš Kalandra ........................................... 24 3.1. Třicátá léta v Československu ......................................................................................... 24 3.2. Podoba žurnalistiky v letech 1919 – 1938 ...................................................................... 25 3.3. Tiskový zákon a další legislativní prvky ......................................................................... 27 3.4. Záviš Kalandra ................................................................................................................ 28 3.4.1. Počátky novinářské dráhy ................................................................................. 29 3.4.2. Kariéra v 30. letech ........................................................................................... 30 4. Empirická část ...................................................................................................................... 31

5.

4.3. Štvavé kampaně ..................................................................................................... 33 4.5. Propaganda a cenzura ............................................................................................ 35 Interpretace ....................................................................................................................... 37

6.

Diskuze ............................................................................................................................. 39

7.

Závěr................................................................................................................................. 41

Resumé ..................................................................................................................................... 43 Použitá literatura ...................................................................................................................... 45 Elektronické zdroje: .................................................................................................................. 47 Seznam použitých článků: ......................................................................................................... 48 Jmenný rejstřík ......................................................................................................................... 49

Úvod Žurnalistika jakožto sdělovací prostředek podléhá určitým pravidlům ustanoveným zúčastněnými lidmi – novináři a čtenáři. Uplatňovaný étos svědčí o hodnotách společnosti. Co do médií patří a co ne? Do jaké míry je cenzurovat? Jak si získat stabilní čtenářskou obec? To jsou otázky, které všechny souvisí s etikou médií. V dnešní době je téma etiky, správnosti jednání, a jejího vztahu k médiím aktuálním jak kvůli světovým například geopolitickým problémům, kde je role médií důležitá a jejich práce s informacemi o to víc, tak v českém prostředí (můžeme připomenout například nedávnou diskuzi, která vznikla po odvysílání Hovorů z Lán). Vidíme, že problematika etiky se netýká jen bulvárního tisku a soukromí celebrit, ale i politiky a jejich kauz. V dnešní době stanovují zásady práce novináře etické kodexy, ty ale vznikly až ve druhé polovině 20. století. Etický náhled na média je v určité podobě přítomný v celé jejich historii. Vztah však funguje i opačným směrem a z médií jsou naopak patrné etické normy společnosti (z článků, vztahů v redakcích, konfliktů, apod.). Dnešní doba bývá označována jako pozbývající hodnot. Za vzor se jí dává minulost. V českém kontextu nejvíce období první republiky, které je dnešní optikou vnímáno jako období rozvoje Československého státu postaveného na demokratických hodnotách reprezentovaných Masarykem. Cílem této práce je poznat ony prvorepublikové hodnoty blíže, a to prostřednictvím detailního pohledu do světa tehdejších tištěných médií prostřednictvím detailní analýzy případu Záviše Kalandry. Vymezit základní principy étosu prvorepublikové žurnalistiky třicátých let. Soustředí se na prozkoumání žurnalistického prostředí demokratického státu počátku dvacátého století a formulování základních etických pravidel z novinářské praxe. Pátrá po tom, kdo tahle pravidla ustavoval a dohlížel na jejich dodržování a jakou měla podobu. Práce přinese vhled do zákulisí prvorepublikové žurnalistiky v období těsně předcházejícímu druhé světové válce, ale nesnaží se posoudit správnost jednání společnosti, ani jedince Záviše Kalandry. Jejím tématem nejsou kategorie dobra a zla, ale hodnoty prosazované dobou. Na problematiku pohlížíme z perspektivy 21. století. Vzhledem k tomu, že se budeme zabývat dobou, v níž neexistoval etický kodex novináře, můžeme pouze obecně formulovat základní etické normy a srovnat vybrané aspekty tehdejší praxe s tou dnešní. Všechen tehdejší tisk je proslulý svým stranickým. Demokratické prostředí tehdejšího Československého státu umožňovalo politickému a tedy i mediálnímu prostoru rozvíjet názorovou pluralitu. Svá zastupující periodika měli sociální demokraté, fašisté, komunisté i mnozí další. Noviny se netajily svou příslušností k té či oné politické straně a názorové sympatie byly určené tím, kdo časopis vlastnil a financoval jeho provoz. I v tomto prostředí 7

bývaly noviny státem konfiskovány. Tyto zásahy byly určeny zákony, na poměry uvnitř redakce však nedosahovaly a vedení mělo tedy poměrně volnou ruku v rozhodování o tom, kdo se proti jeho smýšlení provinil a jak s ním naloží. Právě odpověď na to, jak se redaktor mohl provinit vůči svému vedení, se práce snaží najít. Mezi redaktory, kteří se dostali do sporu s vedením kvůli odlišným názorům, patří i Záviš Kalandra. Je obecně známo, že byl 27. června 1950 komunisty popraven ve vykonstruovaných procesech. Málokdy se však zmiňuje, že na přelomu třicátých let, těsně po svých studiích, začínal kariéru novináře jako zanícený komunista. Jak na poli novinařiny, tak v oblasti studií politologie, historie, filozofie a mytologie, za sebou zanechal pozoruhodné dílo. V předložené práci připomínáme etapu jeho života, která do jisté míry předznamenala jeho uvěznění v koncentračním táboře za druhé světové války i další vývoj jeho života po válce. Cílem práce je jeho osobu a novinářský odkaz nejen připomenout, ale i zanalyzovat názory, které prezentoval ve svých pracích a především pak svědectví tohoto sporu, do něhož se dostal ve třicátých letech s komunistickou stranou, které zanechal o době. K tomu účelu byla zvolená deskriptivní metoda vycházející z postupů navržených Carlem Ginzburgem. Jejím hlavním nástrojem je soustředění se na samotnou osobu výzkumu a detaily související s ní. Na základě tohoto postupu jsou pak utvářeny závěry objasňující životní situaci, v níž se v dané době osoba nacházela, a její činy. Metoda však neopomíjí ani celospolečenské vlivy. Práce tak analýzu případu Záviše Kalandry vkládá do kontextu 30. let minulého století v Československé republice. Práce sestává ze sedmi kapitol. V první kapitole jsou podrobně rozebrány metodologické postupy, pramenná literatura a výzkumné otázky. Druhá kapitola se věnuje teoretickému zázemí práce. Představuje základní předpoklady a pojmy, se kterými pracuje. Třetí kapitola pak čtenáře seznamuje s charakteristickými prvky žurnalistiky třicátých let, představuje mu práci a názory Záviš Kalandry. Další kapitola se věnuje samotné analýze Kalandrových názorů i významu událostí, které se kolem něj seběhly, v kontextu tehdejší politické a žurnalistické situace v Československu. Pátá kapitola závěry interpretuje a shrnuje. V šesté části práce jsou zmíněny limity práce a podněty, které nabízí. Sedmou kapitolou je pak práce shrnuta a uzavřena.

8

1. Metodologie Následující kapitola se soustředí na představení metodologického zázemí práce. Seznamuje čtenáře s tématem a cílem práce a jakým způsobem se bude tématem zabývat. Představuje stěžejní metodologické články, z nichž čerpá a metody, se kterými pracuje. Dále nabízí výzkumné otázky a odpověď na otázku, do jaké míry bylo téma zatím zpracováno v předešlých výzkumech. 1.1. Téma a cíl práce Téma a charakter práce jsou historické. Zabývá se prostředím československé žurnalistiky v třicátých letech 20. století, konkrétně jejím étosem. Aby se vyvarovala prázdného teoretizování, zaměřuje se na konkrétní kauzu, která svým charakterem nabízí vhled do etických, v určené době platných, norem a tehdy fungujícího systému. Odhalit principy etiky chce práce na případu Záviše Kalandry, který se ve třicátých letech dostal do konfliktu s vedením a posléze byl zbaven zaměstnání a funkcí ve straně. Soustředí se i na druhou rovinu, která ovlivňovala žurnalistickou práci, a tou je celostátní kontext žurnalistiky. Tehdejší konkurenční boj mezi periodiky nepramenil pouze v obchodních motivací, ale i ideologických. Práce si klade za cíl odhalit normy a principy étosu žurnalistického prostředí ve třicátých letech minulého století. Toho chce dosáhnout analýzou Kalandrových názorů a událostí, které se kolem něj seběhly, a vedly k jeho odchodu z komunistické strany a analýzou. Dále analýzou tehdejšího poslání a úkolu žurnalistiky a praktik státu, které v oblasti žurnalistiky uplatňoval. 1.2. Metody práce Hlavní metodou práce je analytická deskripce, dále pak práce využila také postupů případové

studie.

Kořeny

deskriptivní

metody

sahají

do

prostředí

historických

metodologických postupů. Okolnosti jejího vzniku, její způsob práce a základní teze podrobně popisuje Georg G. Iggers v knize Dějepisectví ve 20. století1. Základním metodologickým článkem je Morelli, Freud and Sherlock Holmes: Clues and Scientific Method2 od Carla Ginzburga. Další nápomocné metodické postupy byly čerpány z publikací Roberta K. Yina

1

IGGERS, Georg G. Dějepisectví ve 20. století (od vědecké objektivity k postmoderní výzvě). Praha: Lidové noviny 2002, 177 s. 2 GINZBURG, Carlo. – DAVIN, Anna. Morelli, Freud and Sherlock Holmes: Clues ans Scientific Methods. History Workshop, Spring 1980, no. 9, s. 5-36.

9

nebo Wilbura Schramma, kteří se zabývají další metodou, která byla při výzkumu nápomocná, a to případovou studií.

1.2.1. Analytická deskripce Postupy, které metoda ke zpracování výzkumu volí, se v kontextu historického bádání vymezují vůči velkým teoriím a svou pozornost obracejí na detaily. Po odpovědích na své otázky pátrají pomocí soustředění se na každodenní podmínky života, jednotlivce a jejich charakteristické rysy.3 Badatelé jako Carlo Ginzburg nebo Carlo Poni4, kteří začali tuto metodu rozvíjet na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století,

5

vnesli

do historického bádání soustředění na lidský faktor. Hledali alternativu vůči makroteoriím, které právě lidský faktor přehlížely. Ten je v deskriptivní metodě nejenom zohledňován, ale dokonce považován za hybnou sílu dějinných procesů a společenských změn. 6 Dějiny začali vnímat jako „heterogenní proud s mnoha anonymními centry“.7 Tedy snažili se obrátit pozornost z vysoce postavených a mocných lidí na každodenní život obyčejných lidí a k jejich způsobu vnímání životních podmínek.8 Tato metoda si klade za cíl interpretovat, nikoliv systematizovat.9 Nelze však říci, že badatelé jako Carlo Ginzburg širší společenské souvislosti nezohledňovali či ignorovali.10 Účelem této metody je prozkoumat určitý historický případ, zasazený do širšího společensko-historického kontextu, do nejmenšího detailu. Carlo Ginzburg popisuje, jak se na základě rozpoznávání detailů v malbách povedlo v mnoha evropských galeriích odhalit falzifikáty. Giovanni Morelli se naučil rozpoznávat, jak malují ruce nebo uši Signorelli, Botticelli a další a na základě těchto znalostí s jistotou označil padělky.11 Přesně tak je úkolem badatele na základě detailních poznatků dojít k co nejpravdivějším závěrům.

3

IGGERS, Georg G. Dějepisectví ve 20. století. Str. 97. MOTAL, Jan. Jedinečnost v zájmu vědy: hermeneutické poznámky ke konjekturálnímu paradigmatu. Str. 3. 5 IGGERS, Georg G. Dějepisectví ve 20. století. Str. 95. 6 Ibidem. 7 Ibidem. 8 Ibidem, 96. 9 Ibidem, 109. 10 Ibidem, 110. 11 Ibidem, 7-9. 4

10

1.2.2. Případová studie Studiem fenoménů, které nelze jednoznačně oddělit od svého kontextu se zabývají i případové studie.12 V případové studii výzkumník studuje pouze jeden případ (stejně jako v této práci), nebo jich porovná více. Yin píše, že tato metoda je vhodná pro empirický výzkum současného fenoménu v jeho žitém kontextu.13 V této studii sice zkoumáme historický fenomén, takže nevyužijeme nástroje běžné pro případovou studii jako dotazník apod., ale i tak nám je tento přístup nápomocný v procesu vystavění případu.14 Jde jak o teoretickou, tak metodologickou operaci, během níž musí výzkumník neustále udržovat kontakt teoretických východisek a empirických dat.15 Jak píše Švaříček a Šeďová, „Detailní studium jednoho nebo několika případů je tradičně považováno za jeden z možných způsobů, jak porozumět složitým sociálním jevům.“16 Účelem případové studie je porozumět zkoumané situaci, probádat ji co nejpodrobněji. Schramm zmiňuje, že její snahou je vysvětlit rozhodnutí, objasnit jejich důvody a zjistit, jak jsou přijímána ostatními.17 Úkolem tohoto typu výzkumu je zjistit, jaký vliv může kontext na situaci mít, a to tak, že výzkumník situaci od kontextu, v němž se odehrává, oddělí. Případová studie se snaží zkoumáním vztahů mezi subjekty vyhnout jednostrannosti (situaci prověřuje z úhlů pohledu všech zúčastněných stran). Proto budou v této studii brány v potaz jak články, které objasňují, proč byl Kalandra zbaven funkcí v redakci a straně, tak jeho názory, které v článcích reprezentoval. V této práci je potřeba soustředit se na detaily, které souvisejí s Kalandrovým případem a přibližují jednání obou stran. Na základě zjištění, které poskytnou citlivé postupy, soustředíc se na detail, se dospěje ke konečným závěrům. Ginzburg mluví o „vodítcích, stopách“ (clues), které musí badatel pozorně sledovat, aby zjistil, k čemu vedou. Postupy případové studie zase připomínají, aby měl badatel při práci s empirickými daty neustále na zřeteli i teoretická a metodologická východiska a případ posoudil ze všech možných stran. Je důležité, aby zkoumaný objekt nebyl při tvoření vytržen ze svého kontextu dění a vlivů, byť bude posuzován sám o sobě ve svém mikrosvětě.

12

YIN, Robert K. Case study research. Design and methods. 4th edition, 2008. Los Angeles: Sage Publications. Str. 18. Ibidem. 14 BECKER, Howard S. RAGIN, Charles C. (eds.).What is a Case? Exploring the Foundations of Social Inquiry. Cambridge: Cambridge University Press, 1992. Str. 218. 15 Ibidem. Str. 221 16 ŠVAŘÍČEK, Roman. - ŠEĎOVÁ, Klára. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách: Pravidla hry. Str. 96-97. 17 SCHRAMM, Wilbur. Notes on case studies for instructional media projects. Str. 10. 13

11

1.3. Výzkumné otázky Základní otázka, po níž práce pátrá, zní: Na jakých normách byl založen étos československé žurnalistiky v třicátých letech dvacátého století? Vedlejší výzkumné otázky pak jsou: Kdo tyhle normy nastavoval a dohlížel na jejich dodržování a jakou měly podobu? Jaké je ideologické a společenské pozadí takového žurnalistického étosu? Co tehdejší žurnalistické praktiky vypovídají o souboji československé prvorepublikové demokracie s jinými ideologiemi? Odpovědět na položené otázky se snažím na základě pramenů, které uvádím v následující kapitole.

1.4. Stav zpracování tématu Život Záviše Kalandry je tématem mnoha publikací a článků. Většinou je však předmětem zájmu konec jeho života a kontext padesátých let. Mluví a píše se o něm především jako o oběti vykonstruovaných procesů padesátých let. Detailně Kalandrovou publicistikou se zabývá Jana Papežová v knize Plout proti proudu… (Publicistika Záviše Kalandry).18 Její analýza pojímá komplexně Kalandrovu tvorbu v chronologickém pořadí. Spoustu detailů o Kalandrově životě, jeho tvorbě a okolních reakcí zasazených do kontextu dějin dvacátého století uvádí Jaroslav Bouček v monografii 27. 5. 1950: Poprava Záviše Kalandry19. Ani v jednom případě se však nejedná o práci zkoumající hodnoty doby, v níž žil. Prvorepublikovou žurnalistikou se zabývají hlavně autoři historiografických publikací. Konkrétně étosem tehdejší doby odraženým v žurnalistice se pravděpodobně nezabýval zatím nikdo. 1.5. Prameny Hlavním pramenem výzkumné části jsou články, které Záviš Kalandra publikoval v letech 1930 – 1936. Časové vymezení je odvozeno od Kalandrova působení v komunistickém tisku. Jeho publicistická tvorba je k nalezení v deníku Rudé právo20, týdeníku Tvorba21, Haló noviny22 atd. Jejich dostupnost je pro brněnské badatele poněkud

18

PAPEŽOVÁ, Jana. Plout proti proudu…(Publicistika Záviše Kalandry). Praha: Kosmas, 2011. BOUČEK, Jaroslav. 27. 6. 1951: Poprava Záviše Kalandry. Praha: Havran, 2006. 20 Rudé právo. Č.4, 33, 45-47, roč. 1934, Praha. Č. 4, roč. 1935, Praha. 21 Tvorba. Č. 3, 18, roč. 1936. 22 Haló noviny. Č 9, 218, roč. 1935. 19

12

omezená, poněvadž výtisky novin z 30. let se nacházejí pouze v Praze v Národní knihovně a v Národním archivu. Dalším zdrojem pro výzkumnou část byly publikace a články o Záviši Kalandrovi. Základ tvořily publikace 27. 6. 1950: Poprava Záviše Kalandry23 od Jaroslava Boučka a Plout proti proudu… (Publicistika Záviše Kalandry)24 od Jany Papežové. Dalšími zdroji byly články od Jiřího Brabce a Milana Hübla se shodným názvem Záviš Kalandra25 z roku 1968 a Františka Helešice Komunističtí novináři 1921-1938 (Příspěvek k formování revolučních elit)26. K načrtnutí doby a tehdejší mediální sféry byly použity učebnice historie médií jako Dějiny českých médií 20. století27 od autorů Jakuba Končelíka, Pavla Večeři a Petra Orsága, Dějiny československé žurnalistiky III.28 a České země v éře první republiky III.29 od Zdeňka Kárníka. V interpretační a analytické části pojednávající o střetech ideologie s nastavením žurnalistiky jsem čerpala z publikace Československá demokracie: Politický systém ČSR 1918 - 193830 od Evy Broklové, Demokracie od Víta Hlouška a Lubomíra Kopečka, Politický systém českých zemí 1848-1989 od trojice autorů Stanislava Balíka a Víta Hlouška. Osobnosti Záviše Kalandry byly věnovány mnohé publikace, především po pádu Sovětského bloku. Většinou se však soustředí na jeho život jako celek, nebo na roky těsně předcházející jeho popravě v roce 1951. Výzkumná část práce se opírá o data z textových dokumentů. První skupinou textů jsou novinové články, které posloužily pro vytvoření obrazu o podobě tehdejší žurnalistiky, k charakteristice a k analýze případu Záviše Kalandry. Druhou skupinou jsou monografie a publikace zabývající se Závišem Kalandrou, jeho životem, dílem a názory.

23

BOUČEK, Jaroslav. 27. 6. 1951: Poprava Záviše Kalandry. Praha: Havran, 2006. PAPEŽOVÁ, Jana. Plout proti proudu…(Publicistika Záviše Kalandry). Praha: Kosmas, 2011. 25 BRABEC, Jiří. Záviš Kalandra. In Orientace, č. 4, 1968. HÜBL, Milan. Záviš Kalandra. In Dějiny a současnost, č. 5, 1968. 26 HELEŠIC, František. Komunističtí novináři 1921 - 1938. (Příspěvek k formování "revolučních elit"). In Politické elity v Československu 1918-1948. 27 KONČELÍK, Jakub, VEČEŘA, Pavel a ORSÁG, Petr. Dějiny českých médií 20. století. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010. 28 BERÁNKOVÁ, Milena, KŘIVÁNKOVÁ, Alena a RUTTKAY, Fraňo. Dějiny československé žurnalistiky. Praha: Novinář, 1988. 29 KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). 1. vyd. Praha: Libri, 2003. 30 BROKLOVÁ, Eva. Československá demokracie: politický systém ČSR 1918-1938. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1992. 24

13

2. Teorie Ještě než otevřeme samotný Kalandrův případ, je potřeba objasnit, v jakém teoretickém diskurzu, kontextu, se práce nachází. Obsah následující kapitoly si dává za cíl předestřít, jakým způsobem se přistupuje ke stěžejním pojmům, jako média, étos, etika, demokracie apod. Jak se s nimi pracuje a co reprezentují. K vymezení vztahu této práce, etiky a médií byla nápomocná publikace Denise McQuaila Úvod do teorie masové komunikace31 a Journalism, Ethics and Society Davida Berryho.32 2.1. Média „Médium“ je prostředek masové komunikace.33 Denis McQuail píše, že obecně je na média pohlíženo jako na ustavené společenské instituce s jejich vlastním souborem pravidel a postupů. Rozsah jejich činností určuje a omezuje společnost, do které patří a v níž působí.34 Podle něj jsou tedy média závislá na společnosti, obzvláště na institucích vykonávajících politickou a ekonomickou moc. Na druhou stranu je také zřejmé, že i média mají na tyto instituce vliv.35 Média, na která se soustředí tato práce, jsou tedy jakýmsi nástrojem hromadné komunikace. Přesněji se budeme tedy zabývat „masovými komunikacemi“.36 Tato práce se týká tištěných médií, jejichž obsah je vázán na papír. Do těchto médií spadá i žurnalistika, jakožto podmnožina médií.

2.2. Mediální logika Pojem „mediální logika“ shrnuje aspekty tvorby mediálního obsahu. Patří sem například způsob zpracování (styl, formát, organizace materiálu),37 žurnalistické hodnoty a konkrétní vyprávěcí techniky (zjednodušování, polarizace, personalizace, stereotypizace

31

MCQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 1999, 447 s. ISBN 8071782009. BERRY, David. Journalism, Ethics and Society. Ashgate Publishing Ldt: Surrey, 2009. 33 ČERNOUŠEK, Michal. REIFOVÁ, Ivana. Médium. In: 34 MCQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 1999. Str. 22. 35 Ibidem. 36 „Masová komunikace“ je pojem vytvořený pro označení přenosu informací a sdělení mezi lidmi. Při studiu „masových médií“ by se práce musela soustředit na technologie, které onu komunikaci umožňují.36 Termín „masová komunikace“ vznikl na konci třicátých let minulého století.36 Obecně panuje shoda, že pojem „masový“ odkazuje k velkému množství nebo rozsahu lidí i produktů a pojem „komunikace“ vyjadřuje přenos a příjem významů sdělení v médiích.36 Jako zatím nepřekonanou definici komunikace uvádí McQuail definici Gerberovu z roku 1967: „sociální interakce prostřednictvím sdělení“. 37 ALTHEIDE, David L., SNOW, Robert P. Media logic. Beverly Hills: Sage Publications, 1979. Str. 50. 32

14

nebo rámování politiky jako strategie či závodu).38 McQuail ji definoval jako „soubor nepsaných pravidel a norem určujících, jak má být obsah zpracován a prezentován tak, aby co nejlépe využil charakteristiky daného média a vyhovoval potřebám mediální organizace (včetně jejího vnímání potřeb publika)“.39 Tady se setkáváme s étosem doby, který se na strategiích mediální tvorby, zahrnutých v pojmu mediální logika, odráží. Strategie mediální tvorby budou představeny v následujících podkapitolách.

2.3. Mediální organizace „Mediální organizace“ je pojem označující prostředí, kde vznikají mediální obsahy. Právě mediální organizace mají vliv na výběr i způsob zpracování tématu do zpráv.

40

I přes

to, že na podobu článků mají určitý vliv individuální redaktoři a jejich hodnoty, představy a vzdělání, mediální organizace kontroluje, jestli redaktoři naplňují svými výtvory představy vedení média.41 Mají určitý soubor norem a hodnot, které by měli reprezentovat a neporušovat. Jak uvádí Gallegová, mediální organizace brání přistupovat k událostem alternativně a z odlišných perspektiv.42 Většinou se skládá ze tří úrovní – vrcholného managementu, středního managementu (šéfredaktor, editor, manažer) a přední linie (redaktoři).43 Její podoba má přímý vliv na redakční kulturu.44 2.3.1. Redakční kultura Engewall rozlišuje „redakční kulturu“ podle orientace na politickou, zpravodajskou, a technickou podle jednotlivých rolí zaměstnanců v redakci.45 Nás zajímá hlavně kultura zpravodajská, jejíž nositeli jsou redaktoři shromažďující a zpracovávající zprávy. A taky kultura politická, kterou utváří vedení redakce a významní političtí korespondenti. 46 Podle Poindexterové je zpravodajská kultura soubor hodnot, názorů, chápání a norem sdílených žurnalisty.47 Tato kultura není hegemonní, avšak pod vlivem hegemonie vzniká

38

STRÖMBÄCK, Jesper. Four Phases of Mediatization: An Analysis of the Mediatization of Politics. In The International Journal of Press/Politics, 2008, vol. 13, no. 3. Str. 233. 39 MCQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 1999. Str. 297 40 GALLEGO, Juana a kol. „Gender Stereotyping in the Production of News.“ In Gender and Newsroom Cultures: Identities at Work, ed. by Marjan de Bruin, Karen Ross. Cresskill: Hampton Press, 2004. Str. 55. 41 TRAMPOTA, Tomáš. Zpravodajství. Praha: Portál, 2006. Str. 48. 42 GALLEGO, Juana a kol. „Gender Stereotyping in the Production of News.“ In: Gender and Newsroom Cultures: Identities at Work, ed. by Marjan de Bruin, Karen Ross. Cresskill: Hampton Press, 2004. Str. 55. 43 TRAMPOTA, Tomáš. Zpravodajství. Praha: Portál, 2006. Str. 54. 44 Ibidem. 45 Ibidem. Str. 54 46 TRAMPOTA, Tomáš. Zpravodajství. Praha: Portál, 2006. Str. 54. 47 POINDEXTER, Paula. „Finding Women in the Newsroom and in the News.“ In Women, Men and News: Divided and Disconnected in the News Media Landscape, ed. Sharon Meraz, Paula Poindexter, Amy Schmitz Weiss. New York: Routledge, 2008. Str. 69.

15

dominantní kultura a jakákoliv kultura, která jí svými vlastnostmi odporuje, je označována za deviantní.48 Redakční kultura má tři úrovně – viditelnou, neviditelnou a zvnitřněnou. Viditelná je definována prvky jako způsob oblékání, organizační ceremoniály nebo vzory chování. Neviditelnou reprezentují hodnoty a názory vědomě vyjadřované. Do zvnitřněné patří hodnoty a názory, které si žurnalisti při své práci neuvědomují.49 My se budeme v této práci soustředit na úroveň neviditelnou a částečně i zvnitřněnou. 2.3.2. Zpravodajské rutiny „Ať jde o zpravodajství, časopis životního stylu nebo zábavní pořad, mediální organizace mají sklon vytvářet si různé výrobní rutiny čili zažité způsoby, jak tyto materiály vyrábět.”50 Podle Shoemarkové a Reeseho „zpravodajské rutiny“ vytváří určité vzorce, které novináři při své práci využívají v každodenním procesu.51 Tím ulehčují novinářům zpracování velké množství informací a taky zajišťují, že se média chovají předvídatelně.52 Na tvorbu těchto pravidel má přímý vliv mediální organizace. Dalšími faktory jsou pak publikum a zdroje.53 Jejich kombinací vzniká konečná podoba zpráv, která je do jisté míry předvídatelná, protože presentuje určité stanovené hodnoty média a pomocí svých zdrojů uspokojuje své publikum.

2.4. Žurnalistika Berry vnímá vymezení žurnalistiky jako problematické vzhledem k častému a užívání pojmu v mnoha verzích a významech. Etiku považuje za důležitý aspekt při definici tohoto pojmu, poněvadž poukazuje na význam a sociologickou funkci žurnalismu.54 Etický rozměr žurnalistiky vnímá jako jeho základní funkci při zachovávání demokracie, o jehož zachování se mohou postarat především kritici žurnalistiky.55

48

MELIN-HIGGINS, Margareta. „Coping with Journalism: Gendered Newsroom Culture.“ In Gender and Newsroom Cultures: Identities at Work, ed. by Marjan de Bruin, Karen Ross. Cresskill: Hampton Press, 2004. Str. 196. 49 POINDEXTER, Paula. „Finding Women in the Newsroom and in the News.“ In Women, Men and News: Divided and Disconnected in the News Media Landscape, ed. Sharon Meraz, Paula Poindexter, Amy Schmitz Weiss. New York: Routledge, 2008. Str. 69. 50 BURTON, G. JIRÁK, J. Úvod do studia médií. Barrister & Principal, 2001. Str. 102. 51 SHOEMAKER, P. REESE, S. Mediating the Message. In Theories of Influences on Mas Media Content. Longman, 1996. Str. 110. 52 TRAMPOTA, Tomáš. Zpravodajství. Praha: Portál, 2006. Str. 44. 53 Ibidem. 54 BERRY, David. Journalism, Ethics and Society. Ashgate Publishing Ldt: Surrey, 2009. Str. 28-30. 55 Ibidem.

16

2.4.1. Publicistika S otázkou obsahu souvisí i další pojem, který se pojí s touto prací hlavně proto, že Záviš Kalandra

byl

především

publicistou.

Termín

„publicistika“

je

obecně

používán

v mnoha významech (někdy jako synonymum pro žurnalistiku), v této práci bude používán jenom v jednom významu, a sice v jakém ho užívají žurnalisté a teoretici žurnalistiky. V tomto kontextu označuje názorovou složku médií. Halada a Osvaldová píší, že to je „činnost spojená se stanoviskem, objasňující události, situaci nebo myšlenky“ v médiích.56 Publicistika, jakožto názorová složka, se doplňuje se složkou faktu, tedy zpravodajstvím a dohromady tvoří médium. V publicistice je důležité osobní stanovisko a prezentace novináře. Její funkce je hodnotící, přesvědčovací, informační i zábavná.57 Tvoří ji spousta žánrů, které však slouží spíše pro zjednodušení čtenářovy orientace, než pro přesné kategorizování textů. Nevyžaduje se přísné dodržování jednotlivých žánrů. Naopak s dobou a různým autorským záměrem se vyvíjejí nové a staré zanikají.58 Mezi oblíbené žánry dvacátého století patří například fejeton, sloupek, komentář nebo glosa. Významným českým fejetonistou je kupříkladu Jan Neruda. Záviš Kalandra se věnoval především komentářům.59 2.4.2. Novinář Podle Osvaldové a Halady má „novinář”, jehož osoba je v centru pozornosti této práce, hned několik významů, které se rozlišují podle typu smlouvy, kterou má dotyčný uzavřenou s redakcí. Vzhledem k tomu, že pracujeme s tématem historickým, vnímáme novináře jako tvůrčího pracovníka zaměstnaného v médiích, tj. „řádného člena redakce“ (stejný význam se ukrývá i pod slovem „redaktor“).60 Pro Williamse je novinář ten, kdo píše pro veřejnost (což

Berry

transformuje

do

ideje

veřejnosti).61

To

odkazuje

na

zodpovědnost,

kterou novinářské povolání nese, nutnost vědět jakým způsobem pracovat s informacemi a uspokojit čtenářskou poptávku v duchu doby.

56

OSVALDOVÁ, Barbora. HALADA, Jan. Publicistika. In Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. Str. 125. 57 BURGR, Rudolf. Vybrané aspekty vývoje české publicistiky po roce 1989. In Nové trendy v médiích. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2012. Str. 58. 58 Ibidem, str. 59. 59 Komentář je subjektivní novinářský text kriticky se vyjadřující k aktuálním událostem. Je vystavěný na faktech, které autor hodnotí a analyzuje. Rozebírá příčiny a následky jevu, na čemž posléze staví argumenty. I přes to, že se jedná o publicistický žánr a jeho charakter ovlivňuje autor od počátku do konce, jeho stavba zůstává stejná. Vždy je potřeba, aby byla na začátku situace představena, shrnuta fakta. Na druhém místě přichází autorův vhled do situace, zhodnocení a možné řešení. Kalandra se ve svých komentářích vyjadřoval hlavně k politice (domácí i zahraniční). Téma politiky však mnohdy propojil i s kulturou. 60 OSVALDOVÁ, Barbora. HALADA, Jan. Publicistika. In Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. Ibidem. Str. 114. 61 BERRY, David. Journalism, Ethics and Society. Ashgate Publishing Ldt: Surrey, 2009. Str. 28-30.

17

2.5. Vztah médií a etiky Je potřebné objasnit, jak vlastně souvisí média (žurnalistika) s etikou (potažmo s naší výzkumnou otázkou). Stejně jako tato práce, i Berry vnímá společenskou funkci žurnalistiky a zohledňuje význam veřejnosti v celém procesu. Společnost je adresát tiskovin, stejně tak jako tvůrce a strážník jejich podoby. Vzhledem k cíli této studie budeme noviny vnímat jako názorového posla, novináře jako vykonavatele veřejné vůle prostřednictvím článků. Berry poznamenává, že s etikou v žurnalistice úzce souvisí gatekeeping62 a framing63, poněvadž ty určují kvalitu článků.64 A měřítkem kvality článků je právě naplnění míry hodnoty (v dnešní době objektivity a pravdivosti). S tím souvisí i mediální organizace, která objasňuje, jak se docílí závěrečné podoby článku a redakční kultura, která zase popisuje zaměření periodik na různé oblasti společnosti. Média jsou v neustálém vztahu se společností, reagují na její změny a také se podle svého společenského prostředí mění a naopak vysílají do společnosti určité signály a ovlivňují její vývoj. 2.6. Étos Vymezení pojmu „étos“ je poněkud problematické, poněvadž spousta prací, které s ním pracují, se jeho definici vyhýbá65 (například článek The Conflict of Ethos and Ethics: A Sociological Theory of Business People’s Ethical Values). Samotné slovo pochází z řeckého „éthos“, což znamená zvyk, mrav. Podle Etymologického slovníku66 odkazuje k mravnímu základu. Autoři článků, kteří s pojmem „étos“ pracují, často vycházejí z Aristotelova pojetí, které odkazuje k ideálu mravního jednání.67 Aristoteles jej tady však zmiňuje v souvislosti s rétorickými přesvědčovacími nástroji.68 Tato práce pracuje s pojetím étosu, jak jej uvádí Michel Maffesoli nebo Arno Anzenbacher. Maffesoli píše, že „étos a etický odkazuje ke kulturním procesům,

62

Gatekeeping se používá pro vyjádření rozhodování novinářů, které zprávy budou uveřejněny a kterými se zabývat nebudou. TRAMPOTA, Tomáš. Zpravodajství. Praha: Portál, 2006. Str. 38. 63 Framing, neboli zarámování, vyjadřuje prezentaci zprávy, které vždy záleží na konkrétním novináři. TRAMPOTA, Tomáš. Zpravodajství. Praha: Portál, 2006. Str.123. 64 BERRY, David. Journalism, Ethics and Society. Ashgate Publishing Ldt: Surrey, 2009. Str. 28-30. 65 LEHRER, Mark. SEGAL, Lydia. The Conflict of Ethos and Ethics: A Sociological Theory of Business People’s Ethical Values. 66 REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Vyd. 1. Voznice: Leda, 2001. Str. 160. 67 ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova. 1. vyd. Bratislava: Pravda, 1979. Str. 55. 68 Aristoteles: „Skor môžeme povedať, že na to, aby sme mu verili, má jeho mravný zástoj (étos) rozhodujúcu úlohu.“ Ibidem.

18

skrze něž udržuje společnost svoji rovnováhu, skrze něž formuluje své hodnoty a staví jádro sociální práce. Étos je podkladem společnosti.“69 Pojem étos vyjadřuje už vysvětlovaný vztah společnosti a médií (viz Média a jejich vztah ke společnosti). Označuje etického ducha doby, soubor určitých etických norem, které obecně platí a určitá kultura se jimi řídí, a který se zároveň v reakci na proměny kultury přirozeným vývojem mění. Tento duch doby v sobě obsahuje principy, na nichž společnost funguje a také tendence a směry, kterými se společnost, vydává.70 2.7. Etika Pojem „etika“ úzce souvisí s pojmem „étos“. Slovo pochází ze stejného základu řeckého slova éthos (mrav, zvyk), ze kterého byla odvozena slova éthikós (mravní) a později éthiké a latinské ethica, které svým významem reprezentují „mravnost“.71 V této práci je etika vnímána jako „souhrn všech principů, podle kterých se ve společnosti posuzuje správnost jednání“.72 Tato definice je uvedena v Sociologickém slovníku vedle definice, která etiku vnímá jako filozofickou disciplínu. Avšak vzhledem k charakteru práce budeme „etiku“ vnímat jako soubor zvyklostí a norem, podle nichž je posuzována správnost jednání.

2.7.1. Moralita V diskuzi o morálce se mluví o kategoriích dobra a zla.73 Přes to, že se zabýváme etikou, nezajímá nás problematika morálky, kategorií dobra a zla. Byť je jádrem práce zájem o případ Záviše Kalandry, není cílem zhodnotit morální správnost jeho jednání. Etikou se zabýváme z hlediska společenského. Naopak je cílem, do možné míry, z dat a událostí našeho případu formulovat etické principy společensky platné, které pak náplň kategorií dobra a zla určují. Ale v popisu těchto principů určujících morální zásady zájem této práce končí.

2.7.2. Etický kodex Poprvé se v Evropě mluvilo o etických zásadách v souvislosti s novinařinou v dubnu 1954 na druhém Světovém kongresu novinářů. V českém prostředí byla média do roku 1989 autorizovaná režimem, který se dostal k moci v roce 1948.74 Vzhledem k tomu, že předtím

69

‘Ethos’ and ‘ethical’ refer to the cultural processes through which a social ensemble acquires its balance, through which it articulates its values and makes the body social work. The ‘ethos’ is the ground of sociality, MAFSESOLI, Michel. The shadow of Dionysus: a contribution to the sociology of the orgy. New York: SUNY Press, 1993. Str. 7. 70 ANZENBACHER, Arno. Úvod do filozofie. Vyd. 2, přeprac., v Portále 1. Praha: Portál, 2004. Str. 108-109. 71 REJZEK, Jiří. Etika. In Český etymologický slovník. Vyd. 1. Voznice: Leda, 2001. Str. 160. 72 JANDOUREK, Jan. Etika. In Slovník sociologických pojmů: 610 hesel. Str. 74. 73 HÁJEK, Martin. Morální normalita a sociální struktura současné společnosti. Str. 17. 74 MORAVEC, Václav. Etika a česká média. In 10 let v českých médiích. Praha, 2000. Str. 54.

19

podobný dokument neexistoval,75 ba dokonce se o něm dlouho ani nediskutovalo, nemůžeme jej najít ani ve třicátých letech. Z toho důvodu nás budou zajímat fungující normy zřejmé z pramenů. 2.8. Demokracie „Demokracie“ odkazuje k určitému typu vládního zřízení. Jedno z jejich podob byla i první Československá republika. Samotné slovo pochází z řeckého démokratiá, které vzniklo spojením dvou řeckých slov a to „démos“, které znamená lid a „kratein“, které znamená vládnout, tedy „vláda lidu“.76 Podle Broklové vznikla demokracie z touhy ukončit nadvládu privilegovaných a utlačování slabších.77 V dnešní době předpokládá zastoupení všech politicky relevantních mocenských poměrů, dodržování lidských práv, všeobecné a rovné volební právo.78 Vláda lidu má a měla mnoho podob. S určitým konceptem demokracie pracovali už Platón a Aristotelés79 i jejich současníci z antického Říma. Další formy demokracie pak vznikaly ve středověké Itálii, Skandinávii, Nizozemí a ve 20. století i ve východní Evropě. Zatímco ve Skandinávii, kterou v 10. století obývali Vikingové, probíhala veřejná shromáždění mužů (tzv. ting), řecká demokracie byla zastupitelská. Tato podoba ovlivnila tvorbu dnešní demokracie, i z toho důvodu, že vzhledem k narůstajícímu počtu obyvatel, není možné, aby se na řízení státu podílel úplně každý. V případě demokracie první československé republiky se mluví o tzv. buržoazní demokracii.80 Ústava považovala lid za zdroj i účel veškeré moci. Každý člověk byl svobodným občanem státu s rovnými právy a svobodami.81 Nejvyšším orgánem státu bylo Národní shromáždění republiky Československé, jehož složení vycházelo ze skladby Revolučního národního shromáždění.82

75

MORAVEC, Václav. Etika a česká média. In 10 let v českých médiích. Praha, 2000. Str. 54. HLOUŠEK, Vít. KOPEČEK, Lubomír. Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Str. 15. 77 BROKLOVÁ, Eva. Československá demokracie: politický systém ČSR 1918-1938. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1992. Str. 11. 78 BROKLOVÁ, Eva. Československá demokracie: politický systém ČSR 1918-1938. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1992. Str. 11. 79 HLOUŠEK, Vít. KOPEČEK, Lubomír. Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Str. 51-53. 80 BROKLOVÁ, Eva. Československá demokracie: politický systém ČSR 1918-1938. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1992. Str. 8. 81 KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). 2., opr. vyd. Praha: Libri, 2003. Str. 100. 82 Ibidem. 76

20

2.9. Totalitní režimy Vymezení pojmu „totalitní režim“ je poněkud problematické už jen proto, že pojem vznikl na základě retrospektivního hodnocení historické zkušenosti 20. století.83 Zprvu volně užívaný pojem se pokusil vymezit až C. J. Friedrich v 50. letech 20. století. Jako totalitní bývají označovány režimy vycházející z fašismu a komunismu, a tedy z ideologických směrů, které byly demokratickou vládou první republiky potlačovány. Pro vymezení pojmu „totalitarismus“ použijeme dosud nepřekonanou teorii Brzezinského. Ten uvádí pět základních znaků. Prvním je oficiální ideologie, kterou přijímají a akceptují všichni členové společnosti. Druhým je vláda jediné masové politické strany, která má většinou jediného vůdce. Její organizace je hierarchická a státní samosprávě je buď nadřízená, nebo je s ní výrazně propojená. Politická strana má absolutní monopol na kontrolu všech prostředků ozbrojených mocí. Čtvrtý bod vymezuje úplnou kontrolu prostředků masové komunikace prostřednictvím mechanismů kontrolujících ozbrojené složky. Poslední bod mluví o systému fyzické a psychologické kontroly společnosti prostřednictvím policie, jež uplatňuje teroristické postupy.84 K těmto pěti bodům byl později přidán ještě Z. Brzezinským a C. J. Friedrichem bod o centrálním řízení a kontrole ekonomiky.85 2.9.1. Komunistická ideologie Jako „komunistická ideologie“ se označuje myšlenkový směr vytvořený v devatenáctém století Karlem Marxem a Friedrichem Engelsem, kteří sepsali Komunistický manifest, stěžejní dokument. Dějiny a stav společnosti prezentuje jako třídní boj, kde buržoazie vykořisťuje proletariát.86 Tento směr se na počátku dvacátého století získal mnoho příznivců hlavně mezi chudými dělníky a nezaměstnanými. Jeho příznivci však byli i mnozí umělci a intelektuálové. 2.10.

Politické nástroje v médiích

Žurnalistika třicátých let byla v Československé republice úzce propojená s politikou, tudíž I do ní přirozeně pronikaly politické nástroje, které pomáhají manipulovat s čtenářem, ale také hraničí s omezováním svobody slova, základní demokratickou zásadou. My se zde budeme zabývat dvěma z nich – cenzurou a propagandou.

83

BALÍK, Stanislav. Politický systém českých zemí 1848-1989. Str. 260. HLOUŠEK, Vít. KOPEČEK, Lubomír. Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Str. 261. 85 Ibidem. 86 MARX, Karl a Friedrich ENGELS. Komunistický manifest: faksimile prvního českého vydání Komunistického manifestu na české půdě. Str. 15-25. 84

21

2.10.1. Cenzura Podle etymologického slovníku87 pochází slovo „cenzura“ z latinského podstatného jména censura, což znamená kontrola, posouzení. Toto podstatné jméno je odvozeno od slovesa censere, které znamená posuzovat, cenit, odhadovat. V dnešní době se slovo „cenzura“ používá pro vyjádření kontroly tisku a jiných materiálů určených ke zveřejnění. 88 Cenzura se projevuje zakazováním publikování určitého materiálu, zpravidla takového, který by mohl uškodit oficiální ideologii, činitelům moci, politickým stranám.89 Snaží se zničit zaznamenané lidské paměti ohrožující jinou lidskou paměť, která se považuje za nadřazenou.90 Cenzura bývá většinou spojována s totalitními a autoritářskými režimy, jak se však v dalších kapitolách ukáže, může se vyskytovat i v demokracii.

2.10.2. Propaganda Tento pojem se ke konci práce stává velmi důležitým a neodstranitelným výrazem. Proto je potřeba objasnit, co si pod ním má čtenář představit. Jak napovídá Encyklopedie Britannica, „propaganda“ je systematická snaha manipulovat víru, postoje nebo jednání ostatních lidí za pomoci významů symbolů. Cíle dosahuje propagandista záměrnou selekcí informací, faktů, argumentů, atd., které recipientům poskytuje.91 Pro větší efekt může jinak zřejmé skutečnosti zamlčovat, anebo je deformovat. Taky se může snažit odvracet pozornost recipientů od všeho, co stojí mimo jeho propagandu.92 Tento nástroj je tradičně spojován s totalitními režimy, které se k jejímu užívání veřejně hlásily. V nacistickém Německu byl ministrem propagandy Joseph Goebbels.93 Komunisté řadí propagandu, spolu s agitací, k základním prostředkům potřebným pro politickou výhru.94 Komunistické pojetí propagandy pochází z Leninova pamfletu Co dělat?, kde ji definoval jako „odůvodněné používání historických a vědeckých argumentů k vštěpení ideologie vzdělaných a osvícených“.95 „V ideální demokracii by každý mohl dělat propagandu a současně oponovat propagandě prostřednictvím poklidné protipropagandy.“96 Ideál demokracie předpokládá,

87

REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Vyd. 1. Voznice: Leda, 2001. Str. 85. Ibidem, str. 104. 89 BÁEZ, Fernando. Obecné dějiny ničení knih: od sumerských tabulek po digitální éru. 1. vyd. Brno: Host, 2012. Str. 35. 90 Ibidem. 91 HOIBERG, Dale H. Propaganda. In Britannica concise encyclopedia. Chicago: Encyclopaedia Britannica. Str. 166. 92 ZAVACKÁ, Marína. Kto žije za ostnatým drôtom?: oficiálna zahraničnopolitická propaganda na Slovensku, 1956-1962 : teórie, politické smernice a spoločenská prax. 1. vyd. Bratislava: Ústav politických vied SAV, 2005. Str. 17. 93 BURLEIGH, Michael a Wolfgang WIPPERMANN. Rasistický stát: Německo 1933-1945. Str. 239. 94 HOIBERG, Dale H. Propaganda. In Britannica concise encyclopedia. Chicago: Encyclopaedia Britannica. Str. 166. 95 Ibidem. 96 Ibidem, 173. 88

22

že pokud budou současně soutěžit různé propagandy, v dlouhodobém souboji zvítězí ideály nejlepší pro společnost.97

97

HOIBERG, Dale H. Propaganda. In Britannica concise encyclopedia. Chicago: Encyclopaedia Britannica. Str. 173.

23

3. Podoba žurnalistiky v letech 1919 – 1938 a Záviš Kalandra Tato kapitola má za cíl čtenáři představit dobu, o které se mluví, všechny aspekty ovlivňující tehdejší žurnalistiku. Od vnějších vlivů, jako ekonomika a společenské reakce, až po vnitřní vlivy, tedy její vlastnickou strukturu, legislativní předpisy. Na to naváže druhá část kapitoly, která představí novinářské působení Záviše Kalandry. 3.1. Třicátá léta v Československu Následující řádky seznámí čtenáře s obdobím, o které se práce zajímá. S ekonomickými podmínkami, politickou situací a společenskou náladou. Třicátá léta představují období výrazných společenských změn. Hospodářství se potýkalo s krizí, která přinesla pokles průmyslové výroby (v roce 1933 byla o 56% nižší než v roce 1929) a snížení exportu (vývoz se zmenšil více než o polovinu).98 Naopak zemědělská výroba a stavba bytů stouply.99 To mělo vliv jak na každodenní život, tak i na vnímání okolního světa. Krize vzala spoustu pracovních míst a velkému množství lidí tak zhoršila životní podmínky. V zahraničí i v Československu se do popředí začaly dostávat nové ideologie jako nacismus, komunismus, kterým díky všem proměnám rychle stoupala popularita.100 Tyto náhlé změny ve společenském prostoru se nejednou dostaly do konfliktu se státními zájmy. Proti sobě stáli tzv. buržoazní hradní politika101 a chudý lid sympatizující s komunismem. Státní aparát proti komunistickým a nacistickým akcím přísně zasahoval a to i v žurnalistickém prostředí.102 Tendence nacistů a komunistů však pořád sílily. Neustále se objevovala nová periodika a propagandistický mediální souboj se vyostřoval. Charakteristika Československé republiky, která vznikla 28. října 1918, se dá shrnout dvěma základními termíny – konstitucionalismus neboli ústavnost,103 a už zmíněná demokracie. Tyto hodnoty představovaly vymezení se vůči tzv. habsburskému absolutismu.104 Prvorepubliková demokracie byla tzv. parlamentní. To znamená, že moc výkonná

98

KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). 1. vyd. Praha: Libri, 2003. Str. 36. Ibidem. Str. 36-37. 100 Ibidem. Str. 116. 101 V práci se několikrát objevuje pojem „hradní politika“. Tento pojem se často objevuje v různých publikacích, kde označuje politické uskupení kolem pražského hradu. Jejími hlavními představiteli byli Tomáš G. Masaryk a jeho podporovatelé jako sociální demokraté, národní socialisté, Antonín Švehla, Jan Šrámek. Podporovali ji i někteří žurnalisti, umělci, členové Sokola a většina legionářů. Našli se však i odpůrci jako Andrej Hlinka a Karel Kramář z nacionálních stran, Jiří Stříbrný, Radovan Gajda a KSČ, jejíž politiku nejlépe vystihuje heslo Ne Masaryk, ale Lenin! 102 Ibidem. Str. 118. 103 Konstitucionalismus je právnický výraz pro vládu lidu prostřednictvím ústavy. Vznikl jako politický požadavek omezit absolutní moc panovníka prostřednictvím ústavy, což vyústilo ve vznik konstitučních monarchií. V dnešní době předpokládá existenci demokratické ústavy, která zaručuje rovnováhu moci a dodržování lidských práv. Hendrych, slovník, 347. 104 BALÍK, Stanislav. Politický systém českých zemí 1848-1989. Str. 45. 99

24

a zákonodárná jsou integrovány. Můžeme také říct, že exekutiva vychází z legislativy, čili moc je vykonávaná spoluprací soudů a parlamentu.105 Jejím základním principem je sdílená moc a legislativa.106 Obecně se přijímá fakt, že systém první republiky uplatnil všechny standardní principy demokracie, kterými jsou „kompletní soubor lidských práv a svobod, idea právního státu ve smyslu rovnosti občanů před zákonem, princip plurality, zastupitelská soustava s tradičními republikánskými institucemi, klasický princip dělby moci, parlamentarismus a tržní ekonomika a garantování soukromého vlastnictví.“107 3.2. Podoba žurnalistiky v letech 1919 – 1938 Z pohledu na spektrum tehdejších novin a časopisů je zřejmé, že své zastoupení měla široká škála názorových skupin. Od politického tisku podporující různé strany jako komunisty, liberalisty či sociální demokraty, přes tisk politicky nezávislý, kulturní i bulvární až po společenské časopisy pro děti i dospělé. Tisk, který nezávisel na žádné politické straně, byl, vzhledem k nákladům, na okraji mediálního spektra. Avšak kvalita článků tím netrpěla a mnohdy měl významný mediální a společenský vliv. Spadají sem například Lidové noviny, Národní osvobození nebo Moravská orlice.108 Mnohem důležitější byl však tisk stranický. První Československá republika je známá jako demokratický stát, ne všechny její nástroje však demokratickým ideálům opravdu odpovídaly. Významnou roli hrály dva faktory. Na jednu stranu se jednalo o mladou demokratickou společnost, která se čerstvě vymanila z nadvlády Habsburků. Za druhé, musela čelit ekonomické krizi a výrazným změnám a útokům zcela nedemokratických, ale stále populárnějších ideologií. Kombinací těchto faktorů se jednoduše stalo, že posvětila nástroje jako propagandu, cenzuru, štvavé kampaně i omezování svobody slova.

3.2.1. Majitelé periodik „Struktura tištěných médií v prvorepublikové ČSR byla v zásadě utvořena již před první světovou válkou. Její páteř tvořil stranický tisk, který se v českých zemích intenzivně rozvíjel od 90. let 19. století,“109

105

HLOUŠEK, Vít. KOPEČEK, Lubomír. Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Str. 193. 106 Ibidem. 107 BALÍK, Stanislav. Politický systém českých zemí 1848-1989. Str. 47. 108 KONČELÍK, Jakub, VEČEŘA, Pavel a ORSÁG, Petr. Dějiny českých médií 20. století. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010. Str. 41-42. 109 Ibidem.

25

Tato páteř byla složena ze státotvorných politických stran, které většinou patřily i do vládních koalic. Charakteristickým rysem stranického tisku a práce v něm bylo podřízení se stranickým směrnicím.110 Jednou z nich byla Československá národní demokracie, která prezentovala nacionalistické a protihradní postoje. Její přívrženci byli většinou majetní lidé nebo přesvědčení nacionalisti. Národní demokraté vydávali deník Národní listy a Večerník.111 Zájmy stavovských vrstev reprezentovala Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská, která vydávala deníky Reforma a Národní střed. Její ideje nesympatizovaly s masovou průmyslovou výrobou a velkokapitálním systémem. V důsledku toho se témata tisku soustředila na ekonomické dění spjaté se živnostníky a malými obchodníky.112 Dalším nepřehlédnutelným mediálním velikánem byla tiskárna Melantrich, za jehož vznik byl zodpovědný Jaroslav Šalda. Podnik se rozrostl natolik, že ve 30. letech vydával jedenáct deníků, okolo šedesáti regionálních týdeníku a přes 100 dalších titulů. Mezi nejvýznamnější patřily České slovo a Večerní České slovo.113 Tyto a další tituly podporovaly Československou stranu národně socialistickou, v níž působil Edvard Beneš. Melantrich se jako jediné vydavatelství osvobodilo natolik, že nebylo na své straně závislé.114 Z Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu neboli agrární strany, pocházela celá řada premiérů. Například Antonín Švehla. Strana se prezentovala jako ochránce venkovanů a zemědělců.115 Její činnost však chránila především velkostatkáře a bohaté vrstvy. Na komerční neúspěšnosti jeho deníků jako Venkov a Svoboda nebo i odpoledního Večerníku se podepsala přílišná snaha o propagandu a nedostatek kulturních rubrik a deníky zůstaly na okraji čtenářského zájmu.116 Své zastoupení u intelektuálů, mládeže a dělníků měla Komunistická strana Československa. Zpočátku přebrala socialistické periodika jako Rovnost anebo Svoboda, ale nedokázala je udržet. Podobným kolísavým vývojem si procházely i další časopisy (Komunistické revue, Haló noviny).117 Na stavu médií se odrážel neustálý boj o moc uvnitř strany a témata článků sloužila ze všeho nejvíce k propagandě. Tomu ostatně napovídá i jméno nejvýznamnějšího deníku Rudé právo. Na KSČ a její tiskoviny navíc dohlížela 110

HELEŠIC, František. Komunističtí novináři 1921 - 1938. (Příspěvek k formování "revolučních elit"). In Politické elity v Československu 1918-1948. Str. 197. 111 KONČELÍK, Jakub, VEČEŘA, Pavel a ORSÁG, Petr.. Dějiny českých médií 20. století. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010. Str. 43. 112 Ibidem. Str. 44. 113 Ibidem. Str. 47. 114 Ibidem. Str. 47-48. 115 Ibidem. Str. 47. 116 Ibidem. Str. 45-46. 117 PAPEŽOVÁ, Jana. Plout proti proudu…(Publicistika Záviše Kalandry). Praha: Kosmas, 2011. Str. 54.

26

z Moskvy i Kominterna, jejíž kontrola se na přelomu 20. a 30. let výrazně zvýšila.118 Situaci komunistického tisku nezlehčovala ani jeho pozice v rámci československého politického dění. KSČ byla opoziční stranou a agitační i propagandistický ráz jejího tisku její opoziční charakter jenom umocnil.119 Důsledkem byly časté konfiskace a žaloby odpovědných redaktorů.120 3.2.2. Obsah periodik Masaryk žurnalistiku vnímal jako orgán, který nese „nesmírnou odpovědnost“121 spolu s funkcí veřejného činitele a referenda.122 Moc žurnalistiky si pravděpodobně uvědomoval už od své zkušenosti s médii v době hilsneriády.123 Od toho se odvíjí obsahový a stylistický charakter tehdejších článků. Tematicky jsou v popředí zájmu politická a hospodářská témata. S politikou je propojována i kulturní tematika (osobnosti jako L. N. Tolstoj). Styl slohu byl poněkud agresivní a angažovaný. Ve zpravodajství i názorových článcích se objevují slovní spojení jako „zbabělá politika“, „naivní Hitlerova očekávání“, „zrádci“ apod. Nejedná se přitom o bulvární tisk. Významnou osobností tehdejší žurnalistiky je Ferdinand Peroutka, který působil nejprve v Tribuně, periodiku založeném židy, které si kladlo za cíl podporovat Československý stát. Po té založil Přítomnost díky financím od Masaryka. Ta se postupem času vyprofilovala jako nezávislé médium, jak finančně, tak obsahově.124 Jako nezávislé médium byla vnímána i přes to, že se zapojila do politických kampaní, které podporovaly hradní politiku a útočily například na Milana Hodžu, Jiřího Stříbrného atd.125 Tehdejší žurnalistika měla poslání prezentovat světonázor, určitý soubor hodnot, diskutovat a přesvědčovat o něm. Čtenáři si čtením novin měli utvořit názor, co je správné, kdo má pravdu a kdo lže. Na tom stáli koncept tvorby všech listů, mediální organizace i jazyk. 3.3. Tiskový zákon a další legislativní prvky Situace veřejného tisku má však i druhou rovinu. Redakce, potažmo politické strany, měly sice nad svými zaměstnanci a připravováním článků kontrolu ve svých rukou, avšak ještě výše stála státní kontrola. Na úrovni vztahu médium – stát bylo pak na hradní

118

PAPEŽOVÁ, Jana. Plout proti proudu…(Publicistika Záviše Kalandry). Praha: Kosmas, 2011. Str. 54. HELEŠIC, František. Komunističtí novináři 1921 - 1938. (Příspěvek k formování "revolučních elit"). In Politické elity v Československu 1918-1948. Praha: ÚSD AV ČR, 1994. Str. 195. 120 Ibidem. Str. 201. 121 MASARYK, Tomáš Gariggue. Světová revoluce: za války a ve válce 1914-1918. Str. 348. 122 Ibidem. 123 OTÁHAL, Milan. Ferdinan Peroutka – muž přítomnosti. Praha: Melantrich, 1992. Str. 11. 124 Ibidem. Str. 15. 125 Ibidem. 119

27

kanceláři, čí názory v mediálním prostoru tolerovány budou a kdo bude naopak perzekuován. V její moci bylo pozastavit vydávání periodika, zkonfiskovat výtisky či zakázat vydávat periodikum.126 V platnosti byly pořád zákony z dob Habsburské monarchie. K těm byl v únoru 1920 přidán tiskový zákon127 a o dva měsíce později i jeho dodatek. Ten stanovil výjimky ze svobody tisku v době války a nepokojů.128 K předpisům se v roce 1923 přidal zákon na ochranu republiky, vydaný po atentátu na ministra Rašína. Obsahoval paragrafy o tzv. nedovoleném zpravodajství.129 O viníkovi rozhodovalo ministerstvo národní obrany a vnitra. V důsledku bylo možné prakticky denně konfiskovat nepohodlný tisk.130 „Kombinací všech padesáti právních předpisů byl pak vytvořen ne příliš přehledný, ale účinný systém, který umožňoval soustavně omezovat a podlamovat tiskovou svobodu a zaručoval perzekuci komunistického a pokrokového tisku. Stalo se tak především zákonem na ochranu republiky,

tiskovou

novelou,

zákazem

prodeje

a

vystavování

komunistického tisku a malým tiskovým zákonem.“131 V důsledku všech opatření měl tedy stát v ruce účinný nástroj, jak se chránit před radikálním jazykem odpůrců. V kombinaci s propagandou a vlastnickou strukturou médií vzniká manipulační nástroj spočívající v rukou nejmocnějších politických stran.132 3.4. Záviš Kalandra Záviš Kalandra, rodák z Frenštátu pod Radhoštěm, pocházel z rodiny intelektuálů. Jeho děda, Jan Albert Kalandra, organizoval kulturní život českých obrozenců ve Vídni. Břetislav Kalandra, Závišův otec, působil jako lékař na Valašsku a také se věnoval studiu sociologie. Stejně tak, jako jeho přátelé T. G. Masaryk a F. Krejčík. Smýšlení Záviše Kalandry bylo tedy formováno už od počátku na pozadí intelektuálních debat, které vedl se svým otcem.133

126

BERÁNKOVÁ, Milena, KŘIVÁNKOVÁ, Alena a RUTTKAY, Fraňo. Dějiny československé žurnalistiky. Praha: Novinář, 1988. Str. 73. 127 Ibidem. 128 Ibidem, 74. 129 Provinění vymezené jako „rušení obecního míru, schvalování trestných činů, výzvy k neplnění zákonných povinností nebo k trestným činům“ v paragrafu 11, 14, 15, 16, 18, 20 ad. Ibidem, 75. 130 Ibidem. 131 Ibidem. 132 „Co se konfiskovalo? Vše, co bylo buržoazii jakkoli nebezpečné.“ Ibidem, 78. 133 PAPEŽOVÁ, Jana. Plout proti proudu…(Publicistika Záviše Kalandry). Praha: Kosmas, 2011. Str. 32.

28

Záviš vystudoval gymnázium ve Valašském Meziříčí. Po maturitě, na počátku dvacátých let, odjel studovat do Prahy na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy klasickou filologii a antickou filosofii. Stvořil zde svou první knihu Parmenidova filosofie, kterou zamýšlel použít jako disertační práci. Nikdy ji však neodevzdal k obhajobě, nechal dílo upadnout v zapomnění a odešel ze studií.134 Po ukončení studentského života se plynule přesunul na pole novinařiny. Záviš Kalandra má pověst bystrého člověka se schopností hluboké analýzy skutečnosti (což dokládají i jeho články), avšak i nepraktického intelektuála, který byl finančně a existenčně závislý na své manželce.135 3.4.1. Počátky novinářské dráhy Kalandra se zajímal o politická témata a začínal jako levicově smýšlející student. Už na univerzitě se zapojil do komunistického studentského hnutí a do strany vstoupil ve svých jednadvaceti letech. Vedle politických příspěvků publikoval v hojné míře i články zabývající se kulturním děním. Ani v těch se však nevzdával politických interpretací. Politika pro něj měla v životě významné místo. Ve své převážně publicistické tvorbě analyzoval významné události tehdejšího politického dění v Evropě i ve světě.136 Kariéru novináře započal ještě ve školním prostředí ve Valašském Meziříčí, kde vydával se spolužákem Oldřichem Peclem časopis Student-revolucionář. Pokračoval ve studentském stranickém periodiku Avantgarda, které vydávalo sdružení Kostufra.137 Jeho kolegové byli například Julius Fučík, Jan Šverma nebo Zdeněk Nejedlý.138 Po tom, co na V. komunistickém stranickém sjezdu v únoru v roce 1929 vyjádřil Gottwaldovi svou podporu, byl přijat do Rudého práva, kde se vypracoval na zástupce šéfredaktora. V Rudém večerníku zastával post šéfredaktora.139 Na sklonku třicátých let začal psát pro Přítomnost.140 Toto politické revue, založeno v roce 1924 Ferdinandem Peroutkou, se ve své době stalo vzorem nezávislého časopisu. V jeho okolí se shromažďovali přední publicisté, kteří analyzovali otázky dotýkající se společenského života, ekonomiky, politiky nebo umění.141

134

BOUČEK, Jaroslav. 27. 6. 1951: Poprava Záviše Kalandry. Str. 23. KRATOCHVIL, Antonín. Žaluji. 1. vyd. v ČSFR. Praha: Dolmen, 1990. Str. 92. 136 PAPEŽOVÁ, Jana. Plout proti proudu…(Publicistika Záviše Kalandry). Praha: Kosmas, 2011. Str. 37. 137 Jedná se o studentskou komunistickou organizaci, k níž se Kalandra připojil v době svých studií v Praze. 138 PAPEŽOVÁ, Jana. Plout proti proudu…(Publicistika Záviše Kalandry). Praha: Kosmas, 2011. Str. 38. 139 Ibidem. Str. 106. 140 Ibidem. Str. 37. 141 KONČELÍK, Jakub, VEČEŘA, Pavel a ORSÁG, Petr.. Dějiny českých médií 20. století. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010. Str. 54. 135

29

3.4.2. Kariéra v 30. letech Kalandra patřil k nové generaci komunistického tisku. Jejím mottem bylo oživit komunistické periodika, reportovat přímo z místa dění a psát srozumitelně i pro obyčejné čtenáře. Do té doby byla komunistická periodika pouze návodem komunistům, co dělat.142 Kalandra má pověst kvalitního novináře se širokým rozhledem v domácích i zahraničních událostech.143 I přes to musel v roce 1936 řady komunistické strany opustit a vzdát se publikování článků v jejich periodikách. Tomu však předcházela řada událostí. První pokárání ze strany vedení si vysloužil v roce 1931 článkem Plebiscit. O dva roky později se Kalandra provinil znova. Na vině byla brožura, jejíž autorství mu sice nepříslušelo, ale byl uveden mezi zdroji trockistických myšlenek. Podle Boučka významný moment přišel v roce 1934 s článkem uveřejněným na počátku roku. Do teď měly reakce nadřízených pouze podobu pokárání, avšak na jaře 1934 musel Kalandra odejít z redakce Rudého práva a Rudého večerníku. O rok později dostal zase post šéfredaktora, a sice v Haló novinách, a už v roce 1936 byl naprosto z komunistického světa odříznut – politicky i profesně. Mimo zmíněných periodik přispíval Kalandra také do Tvorby, Světa práce, Světozoru a Proletáře. V roce 1938 začal působit v Přítomnosti, ideově výrazně odlišném periodiku od komunistických.

142

HELEŠIC, František. Komunističtí novináři 1921 - 1938. (Příspěvek k formování "revolučních elit"). Helešic, František. In Politické elity v Československu 1918-1948. Str. 209. 143 HÜBL, Milan. Záviš Kalandra. In Dějiny a současnost, č. 5, 1968. Str. 125.

30

4. Empirická část Až doteď byl čtenář více méně pouze seznamován s materiálem, se kterým se pracuje, a s předpoklady a fakty, na nichž práce stojí. Co předcházelo Kalandrově odchodu ze strany a redakce, už čtenář ví z kapitoly třetí. Záviš Kalandra pocházel z intelektuální rodiny, která patřila spíše k bohaté vrstvě, než chudé. Přidat se ke komunistům se tedy musel rozhodnout hluboce přesvědčený o jejich pravdě, nikoliv z nutnosti. V této kapitole se pokusíme přiblížit k odpovědím na to, co udělal Kalandra špatně a jaké byly etické principy, které o správnosti jednání rozhodovaly. Nyní se v práci dostáváme k jejímu jádru, tedy k samotné analýze. Pomocí deskriptivní analýzy rozebereme jeho články (stěžejní pro případ) a také podrobněji okolnosti spjaty s Kalandrovými odchody z redakce. V neposlední řadě se podíváme i na propagandu a cenzuru místní vlády, jak vůči nacistickému režimu, tak vůči jiným ideologickým tendencím.

4.1.

První Kalandrův konflikt Údajně první článek, který zasáhl do Kalandrova osudu, vyšel v únoru 1934. Bouček

uvádí, že Kalandra v něm vyzýval k připojení se k stávce na podporu rakouských sociálních demokratů.144 Problémem byly podle Boučka v tomhle případě okolnosti vzniku článku a celková politická strategie komunistické strany. Okolnostmi vzniku se myslí to, že Kalandra byl v předvečer vydání článku v redakci sám a nikdo z nadřízených mu jej neschválil. Politická strategie komunistické strany odmítala jakoukoliv spolupráci s jinými levicovými stranami, a tedy i stávka podporující rakouské sociální demokraty byla proti pravidlům. Podpora rakouských sociálních demokratů tak byla interpretována jako Kalandrova tendence podporovat i české sociální demokraty.145 Pokud problém opravdu vznikl z toho, že článek nebyl schválen vedením, napovídá to, že obsah jednotlivých čísel podléhal před vydáním přísné kontrole. Bouček však žádnou bližší specifikaci článku, ani konkrétní události neuvádí. Pravděpodobně měl na mysli tzv. 12. Februar 1934, občanskou válku v Rakousku.146 V archivech je k nalezení článek v Rudém právu z 13. února, který informuje o rakouských událostech, ale je nepodepsaný a žádnou výzvu ke stávce na podporu sociálních demokratů 144

BOUČEK, Jaroslav. 27. 6. 1951: Poprava Záviše Kalandry. Str. 28. Ibidem. Str. 29. 146 Kancléř Engelbert Dollfuss nechal nacisty vyprovokovat zatčení sociálních demokratů, obklíčit dům sociální demokracie, kde se našli údajně nastrčené zbraně. 145

31

neobsahuje. Následující den, 14. února, popisuje vývoj situace v Rakousku další nepodepsaný článek, který mluví o moci dělnictva, které „zasazuje Dollfussově moci otřásající rány“. 147 Pod ním je uveden dovětek Povstání vedou vůdcové z řad dělnictva a skupiny komunistů, kde se píše, že sociální demokraté boj vzdali, nebo se přidali k Dollfussovi. O situaci vyšlo ve stejném vydání článků více. Všechny jsou však nepodepsané a na sociální demokraty tzv. sociálfašisty útočí. V Rudém večerníku vydaném dalšího večera (15. 2. 1934) vychází poněkud protichůdná informace v článku Dnešní demonstrační stávka všude jednotně provedena.148 Jeho autor, opět nepodepsaný, popisuje demonstrační stávku pražských dělníků na podporu rakouských sociálních demokratů. K těmto stávkám se Rudé právo pořád vrací v průběhu několika dalších týdnů a interpretuje je jako „projev bojovné solidarity s proletářskými hrdiny Rakouska“.149 Vzhledem k častým konfiskacím Rudého práva je možné, že onen Kalandrův článek musel být vymazán a přepsán. Podle Papežové dostal výpověď z Rudého práva s platností od 1. března, proti jejíž právní platnosti se odvolal150 (přesný důvod neuvádí). Kalandra však pořád přispíval do Světa práce a Tvorby. Papežová dává tuto výpověď do souvislosti s Guttmannovým odchodem a kampaní namířenou proti němu (více tuto myšlenku nerozvíjí).151 Okolnosti a události tedy vypovídají o určitém konfliktu, ale jeho následky nebyly fatální. Spojitost s Guttmannovým odchodem naznačuje, že Kalandra měl k názorům, které kritizovali strategii komunistů blízko už tehdy. 4.2.Analýza článků Nyní následuje analýza článků, které Záviš Kalandra napsal. Vzhledem k rozsahu práce je analýza soustředěna pouze na články, které souvisí s tématem. Tudíž články, které způsobily rozčarování ve vedení strany, nebo poukázaly na to, že Kalandra má jiný názor než politbyro. Pokud Kalandra opravdu napsal článek, o němž mluví Bouček, upozorňuje Kalandra na své sympatie k tezi souručenství už v něm. Ideje souručenství se Kalandra nevzdával a pořád ji viděl jako správnou volbu. Jako redaktor Haló novin ji vzpomněl v nejednom článku.152 V jeho článcích byly časté odkazy ke Karlu Liebknechtovi a Leninovi. Obracel se k nim hlavně z počátku roku 1936. V článku Pod praporem Liebknechtovým připomíná 147

Štýrsko v moci dělníků. Č. 45. Rudé právo: Praha, 14. 2. 1934. Dnešní demonstrační stávka všude jednotně provedena. Č. 46. Rudé právo: Praha, 15. 2. 1934. 149 Dnes stávky a demonstrace. Č. 47. Rudý večerník:Praha, 16. 2. 1934. 150 PAPEŽOVÁ, Jana. Plout proti proudu…(Publicistika Záviše Kalandry). Praha: Kosmas, 2011. Str. 107. 151 Ibidem. 152 „Nalezená cesta socialistického souručenství bude i nalezenou cestou z krise, bídy, drahoty a hladu.“ KALANDRA, Záviš. Cesta se otevírá. Č. 218. Haló noviny: Praha, 11. 8. 1935. S. 1 a 5 zk. 148

32

aktuálnost jeho učení a zdůrazňuje, že byť původně nechtěl proti vlastní straně protestovat, nakonec tak udělal a jeho teze si získaly spoustu stoupenců i v Rusku.153 Jak upozorňuje Papežová154 a Brabec155, Kalandra s politikou SSSR otevřeně polemizuje v článku, kterým definitivně uzavřel svou kariéru v komunistickém tisku, Den mezinárodní solidarity. Zdůrazňoval Leninův postoj ke státu, který „nikdy nepovažoval republiku za účel pro sebe“, ale za „článek řetězu“ potřebný k výhře pracujících nad kapitalismem.156 Brabec to interpretuje jako polemiku s politikou Sovětského svazu, který svým zájmům podřizuje zájmy

světového

proletariátu.157

ještě před sjezdem,

který se

Papežová

podotýká,

konal v dubnu, a to

že

tato

kritika

Kalandrovým

započala

odkazováním

k Liebknechtovi.158 S jeho jménem je spojen i článek Maxe Herba Krvavé výročí, který vzbudil velkou vlnu kritiky.159 Nikdy však ve svých článcích neútočil a nekritizoval své komunistické kolegy, ale vzhledem k jeho sympatiím k Leninovi, Liebknichtovi a souručenství nepatřil mezi členy strany, kteří nevyjadřovali svůj názor. Krom polemiky s vedením strany napsal i souhlasné publikace. Jednou z nich byla brožura Znamení Lipan. Vrátil se v ní k bitvě u Lipan, která se odehrála v roce 1434, a lipanské vítěze ztotožnil s vládou první republiky.160 Brožura vzbudila zájem a strana vyslala Kalandru přednášet po zemi. Zároveň získal zpátky přední místa v komunistickém tisku.161 Po ukončení spolupráce s komunistickým tiskem kritizuje komunistické poměry čím dál, tím radikálněji. Hned v průběhu dalších dvou měsíců polemizuje se sovětským zákonem o potratech. Známá je jeho kritika moskevských procesů a poměrů v Sovětském svazu.162 4.3. Štvavé kampaně Kromě Kalandry vypukly i další konflikty novinářů působících v komunistickém tisku s vedením redakce a strany. Jakmile konflikt vyústil v odchod novináře ze strany, byla proti němu neprodleně zahájena štvavá kampaň163, která měla dva účely. Jednak 153

KALANDRA, Záviš. Pod praporem Liebknechtovým. Č. 3. Tvorba: Praha, 17. 1. 1936. PAPEŽOVÁ, Jana. Plout proti proudu…(Publicistika Záviše Kalandry). Praha: Kosmas, 2011. Str. 113. 155 BRABEC, Jiří. Záviš Kalandra. In Orientace, č. 4, 1968. Str. 82. 156 KALANDRA, Záviš. Den mezinárodní solidarity. Č. 18. Tvorba: Praha, 1. 5. 1936. 157 BRABEC, Jiří. Záviš Kalandra. In Orientace, č. 4, 1968. Str. 82. 158 PAPEŽOVÁ, Jana. Plout proti proudu…(Publicistika Záviše Kalandry). Praha: Kosmas, 2011. Str. 112. 159 Herb přisuzoval zodpovědnost za nacistickou vládu v Německu německé Kominterně. 160 BOUČEK, Jaroslav. 27. 6. 1951: Poprava Záviše Kalandry. Str. 35. 161 Ibidem. 162 Tento zákon podle něj stupňují třídní rozpory a vykořisťování a odstraňují dosaženou rovnoprávnost žen. Tu považoval za stejně důležitou součást socialismu jako smazání třídních rozdílů. Sovětský svaz zavádí paragraf; Mají být potraty trestné? 163 Na počátku ledna 1934 se tak v Rudém právu objevil článek Redakce „Rudého práva“ odsuzuje jednomyslně bývalého šéfredaktora J. Guttmanna, kde se redakce nejenom vymezuje vůči jeho názorům, ale prohlašuje jej za „zrádce, renegáta, desertéra“ a vyhlašuje boj proti jeho „nepřátelské činnosti“. Další štvavá kampaň následovala za dva roky. Byla namířena proti S. Budínovi. „ V S. Budínovi byl odhalen třídní nepřítel, který… pokusil se jako vedoucí redaktor použít Rudé právo 154

33

se jejím prostřednictvím periodikum distancovalo od dalšího působení novináře, za druhé pomluvami odrazovala čtenářskou obec od dalšího udržování kontaktů s ním. Štvavá kampaň byla provázena články, kde byl dotyčný označen za „tchoře“, „zrádce“ apod. Takové kampaně byly rozpoutány například vůči Guttmannovi nebo Budínovi. Bouček uvádí, že proti němu byla štvavá kampaň spuštěna až tři měsíce po jeho posledním článku v rámci komunistických periodik. Stalo se tak po vydání pojednání s názvem O španělskou revoluci, kterou adresoval všem komunistům.164 Bouček píše, že šlo o reakci na jeho odsouzení politiky španělské Kominterny. Kalandra byl označen jako „kontrarevolucionářský

trockistický

agent,

škůdce

a

nepřítel“.165

Tato

teze

je

však nedoložitelná, protože Kalandrova brožura, ani článek namířen proti němu, nejsou v dnešní době dostupní. V rámci potírání nepřítele komunisté na svých stránkách reflektovali i reakce okolního tisku. Národní listy varovaly před „zvýšenou bolševickou propagandou“.166

4.4. Celostátní kontext Co se týče Kalandrova vztahu mimo vnitrokomunistické poměry, vztahu ke státní politice, ten byl zpočátku mnohem kritičtější. Komunistická ideologie se vymezovala vůči demokracii, fašismu, náboženství a odmítala tolerovat i jiné levicové tendence. Už bylo zmíněno, že kritizoval Masaryka nebo Hodžu. Takový postoj do jisté míry vyplýval z jeho příslušnosti ke komunistické straně. V článku Masaryk, převládají bílá místa, která zůstala po konfiskaci. Zřejmě kritizoval Masaryka příliš. S jeho názory však polemizoval už v roce 1928 v časopise Avantgarda, když Masarykovi vytýkal, že jeho ideje jsou pouze buržoazním nástrojem a nevidí boj mezi kapitalismem a Sovětským svazem a první světovou válku interpretuje chybně, pokud podle něj bojuje za demokracii a boří absolutismus.167 O sedm let později mu v článku Tajemství dvou demokracií vytýkal, že za vzor pokládá dvě osobnosti, které potlačovaly sílu proletariátu a prosazovaly bachovský absolutismus – Františka Palackého a Karla Havlíčka Borovského.168

k tomu… aby v zjevné i zakryté formě prováděl antisovětskou i antikomunistickou propagandu, aby napomáhal trockistům.“ Podobné výroky zazněly i na Kalandrovu adresu. Avšak s tím rozdílem, že komunisté se tentokrát nepustili do potírací kampaně záhy. První článek vyjadřující se o něm jako o „kontrarevolučním trockistickém agentovi“ napsal Kurt Konrad v srpnu 1936. Tedy až tři měsíce po uveřejnění posledního Kalandrova článku. 164 BOUČEK, Jaroslav. 27. 6. 1951: Poprava Záviše Kalandry. Str. 45. 165 Ibidem. Str. 45- 46. 166 Národní listy, 30. 12. 1934 z Rudé právo, 4. 1. 1935. 167 PAPEŽOVÁ, Jana. Plout proti proudu…(Publicistika Záviše Kalandry). Praha: Kosmas, 2011. Str. 50. 168 Ibidem. Str. 102.

34

Co se týče Milana Hodži, agrárního politika, nazval jej demagogem, fašistickým představitelem s bezohlednou ctižádostí. Prosazoval podle něj ideu družstevníka, výrobce a podnikatele v jedné osobě, která se „jako vejce vejci podobá Hitlerově „pruské ideji“.169

4.5. Propaganda a cenzura Prvorepublikový tisk se jako zástupce parlamentu snažil čtenáře přesvědčit o své pravdě. Existovaly ale i listy, které veřejnost přesvědčovaly o svých hodnotách a stavěly se do opozice vůči hradní politice. Proto státní aparát konfiskoval periodika často, hlavně komunistická a nacistická (drtivá většina vydání, která jsou dostupná v knihovnách, je označena poznámkou, že se jedná o druhé vydání po konfiskaci, případně jsou namísto článků bílá místa). A naopak jiné tiskoviny byly zákonem privilegovány. Fungování tehdejší propagandy se projevuje například na reakcích na vyhrocující se situaci v sousedním Německu, které pohlcovala Hitlerova nacistická ideologie. Klidné časy nezažívali ani Rakušané, kde se v roce 1934 odehrála občanská válka,170 a po moci toužili fašistické a nacistické partaje i v ČSR.171 Reakce československých žurnálů byly obousměrné. Na jednu stranu na naše území pronikaly rovněž snahy prosadit nacismus a fašismus. Vznikla periodika jako Fašistické listy nebo Stráž Říše, které patřily Národní obci fašistické.172 Na druhé straně stála vláda prosazující hradní politiku, která se snažila průniku fašismu bránit. Vydala zákony regulující kolportáže, dovoz médií ze zahraničí a rozšiřující pojmy „urážka“, „utrhání na cti“ a „pomluva“.173 Hradní politika proti fašistickému a nacistickému tisku cenzurních pravomocí používala a konfiskovala jej.174 Často konfiskovaný byl také klerikální tisk.175 Na tomto místě je také potřeba zmínit jazyk novinářů, který prezentované hodnoty novin zobrazuje. Dobový charakter jazyku článků určují citově zabarvené výrazy. Dalším aspektem jsou propagandistické formulace (titulek článku Zavřít fašistické teroristy176), útočnost a jízlivost („Hitler si ve své bohorovnosti a snad v určité naivnosti věci příliš lehce.“177). Fakt, že se demokratický stát v ohrožení jiných ideologií uchýlil k praktikám jako

169

KALANDRA, Záviš. Hodža, Tvorba, 1935. KALANDRA, Záviš. Hodža. Č. 45. Tvorba: Praha, 7. 11. 1935. Str. 725726. 170 BOUČEK, Jaroslav. 27. 6. 1951: Poprava Záviše Kalandry. Str. 29. 171 VEBER, Václav. Dějiny Rakouska. 1. dopl. a aktualiz. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. Str. 511. 172 KONČELÍK, Jakub, VEČEŘA, Pavel a ORSÁG, Petr. Dějiny českých médií 20. století. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010. Str. 52. 173 Ibidem. Str. 34 174 Ibidem. Str. 34-35. 175 BERÁNKOVÁ, Milena. KŘIVÁNKOVÁ, Alena. RUTTKAY, Fraňo. Dějiny československé žurnalistiky. Praha: Novinář, 1988. Str. 78. 176 Zavřít fašistické teroristy. Č. 202. Rudé právo: Praha, 27. 11. 1934. Str. 2. 177 Odpověď Hitlerovi, velmi osamocenému. Č. 12. Svobodná republika: Praha, 20. 3. 1936.

35

konfiskace a propaganda, z těchto praktik nedělá demokratické. Naopak to svědčí o tom, že demokratický stát užíval nedemokratické nástroje. Jako příklad propagandy a prezentace opačných hodnot může posloužit článek z Rudého práva, který útočí na rakouské fašisty. Obviňuje je ze „surové diktatury“, „provokativních postupů“ či „zotročování“. Tentýž článek označuje rakouské sociální demokraty za „zbabělé zrádce a záškodnické pomocníky fašismu“ a přisuzuje jim politiku „zbabělého kapitulantství“.178

178

Soc. dem. vůdcové připravují vydání Vídně fašismu. Č. 33. Rudé právo: Praha, 10. 2. 1934.

36

5. Interpretace V interpretační části zasadíme závěry zjištěné během bádání o Závišu Kalandrovi do celospolečenského a teoretického rámce a zjistíme, co jeho případ vypovídá o tehdejším étosu společnosti i funkci žurnalistiky. V následující kapitole se, mimo jiné, na téma budeme dívat z pohledu etických žurnalistických zvyků a norem dvacátého prvního století. Také se pokusíme interpretovat důvody, které vedly ke Kalandrově rozluce se stranou. Jak už bylo řečeno, novináři ve třicátých letech neměli žádný etický kodex, ani jiný dokument upravující pravidla žurnalistiky. To v důsledku znamená, že neexistovala oficiální, ani neoficiální úprava práce novináře. Nebyla sepsána pravidla pro práci s informacemi, pro jejich vyhledávání, práci s domněnkami. Neexistovala kontrola původu informací. Nevadilo, že tisk financují politické skupiny. Nebyl kladen důraz na objektivitu. Jedinými směrnicemi byly zákony. My však práci zpracováváme z perspektivy 21. století, kdy je etický kodex běžnou součástí práce novináře. Rozdíly jsou k nalezení i v jiných aspektech žurnalistiky. Zatímco v dnešní době čekáme od médií, že budou pravdivě informovat o událostech, informace budou ověřené a jejich prezentace objektivní, média nebudou ovlivňovat čtenářův úsudek, ale nechají na samotném čtenáři, aby si utvořil svůj názor, v případě nesouhlasu nebudou na autora útočit hanlivými označeními a ponižováním. Jejím cílem je čtenáře především pravdivě a objektivně informovat. Úkolem žurnalistiky ve třicátých letech bylo zastupovat parlament. Informovat čtenáře o politickém a kulturním dění, ubezpečit je, že politici zastávají ty správné hodnoty. Vzhledem k tomu, že etika tehdejší žurnalistiky byla určena jinou historickou zkušeností, než je ta dnešní, dávala důraz na jiné aspekty. Způsob, jakým společnost vnímala novinařinu a její hodnotu a poslání, se odrazil i na užívaném jazyku, vlastnických strukturách, událostech, které se seběhly kolem Záviše Kalandry. Běžně byly užívány výrazy jako „naivní Hitlerova víra“, „shnilý tchoř“ nebo „zrádcovská strategie“. To vypovídá o přesvědčenosti autorů, že je čtenáři nezbytné ukázat, kdo má pravdu a přesvědčit jej o tom. Politické prostředí ovlivňovalo žurnalistiku už od základu, poněvadž vlastníky byly politické strany. I za předpokladu, že článek, o němž mluví Bouček, v únoru 1934 vzniknul, vše nasvědčuje tomu, že Kalandrův odchod z redakce nezpůsobil. Jeho náhlý odchod, proti němuž se také právně odvolal, přichází v době, kdy je z komunistických kruhů nucen odejít Guttmann, Kalandrův blízký kolega. To napovídá, že by tyto odchody mohly spolu souviset. V té době Kalandra ještě ve svých článcích nekritizuje komunistické strategie. Navíc je mu, i díky publikaci Znamení Lipan, povoleno dále publikovat v jiných titulech a další rok dostává 37

místo šéfredaktora. Zdá se tedy, že se odehrálo něco, co není zdokumentováno. Kalandra se mohl například Guttmanna zastat před nadřízeným, stejně jak se za rok a půl zastal Budína, žádný přímý důkaz pro toto tvrzení však neexistuje. Co se tedy stalo Závišu Kalandrovi, mysliteli z intelektuálské rodiny? Nepochybně měl talent analyzovat situaci a podněcovat diskuzi. Jeho motivace přidat se ke komunistům nebyla, vzhledem k rodinnému zázemí materiální. Pocházel z rodiny s dobrými kontakty, jeho starého otce pojilo přátelství s Masarykem, a přes to Kalandra nedokončil doktorát a rozhodl se podporovat komunisty, jedny z nejhůře placených novinářů v Československu v té době. Na počátku byla jeho motivací nepochybně přesvědčenost o správnosti nové ideologii. A tato víra by mu možná i zůstala, kdyby se komunistická politika nezačala odklánět od svých původních tezí a nesmetla všechny jeho připomínky se stolu. Kalandra se střetnul s politickou mocí, která je zpravidla mnohonásobně silnější, než jedinec, a musel kapitulovat. To mu nabízelo dvě možnosti – podřídit své názory, nebo změnit politickou příslušnost. A Kalandra zvolil odchod do Přítomnosti, periodika stojícího takřka na opačné straně názorového spektra. Tento primárně politicky-názorový konflikt vypovídá o tehdejší žurnalistice nejen to, že byla stranická, ale i to, že si více než kvalitního novináře, vážila toho špatného se „správnými“ názory (nebo alespoň „správně“ laděnými články). „Záviš Kalandra se snažil pojmenovat rozsah i obsah všech základních konfliktů v komunistickém hnutí, odmítl tabuizovat jakýkoliv problém, zvolil tedy řešení, které jedině umožňovalo ventilovat celou škálu kontradikcí vyžadujících si naléhavé řešení,“179 píše Jiří Brabec. Jeho články však nebyly útočné vůči jeho spolustraníkům, pouze předkládaly podněty k diskuzi o správnosti jejich jednání, a proto nebyly pro komunisty přípustné. Tudíž etika jako soubor zvyklostí a norem, podle nichž se posuzuje správnost jednání, neexistovala v konkrétní ustavené formě. Našimi postupy a na základě faktů, k nimž jsme získali přístup, jsme dospěli k tomu, že správnost jednání novináře se odvozovala od jeho příslušnosti k určité názorové politické skupině a jeho podřízenosti. Z dnešního pohledu se jedná o žurnalistiku neobjektivní, založenou na názorech politiků, politickém souboji, hanlivém, agresivním a agitačním jazyku, jejíž součástí byly i metody nedemokratické.

179

BRABEC, Jiří. Záviš Kalandra. In Orientace, č. 4, 1968. Str. 73.

38

6. Diskuze Předkládaná práce je pokusem rozkrýt étos československých novinářů třicátých let 20. století. Vymezit etické normy, kterými se řídili, pojmenovat prezentované hodnoty. Předmětem práce bylo zjistit, jaký byl soubor etických norem a pravidel, podle nichž se posuzovala ve vymezené době správnost jednání. Metodou analytické deskripce a případové studie jsme po odpovědích pátrali v případu Záviše Kalandry, původně zaníceného komunistu, který byl v roce 1950 právě komunisty popraven. Detailním prozkoumáním jeho života a obzvláště konfliktu, který vzniknul ve třicátých letech a vyústil Kalandrovým odchodem z KSČ, jsme se snažili tyto normy odhalit a přiblížit se tak k formulaci k étosu doby. Naším cílem nebylo posuzovat etickou ani morální hodnotu jeho jednání jakožto jednotlivce. Jádrem práce bylo objasnit tehdejší pohled na celou věc. K tomu nám dopomohlo přistupování k případu v jeho celkovém kontextu. Téma je v literatuře prozatím zpracováno jen minimálně. Jsou dostupné analýzy Kalandrova díla, případně články o jeho odkazu. Analýzy a interpretace žurnalistiky vymezené doby jsme k dispozici neměli. Aktualita tématu spočívá v jeho zájmu o etiku a pořád aktuální společenské diskuzi o etice v médiích. Jako každá historická práce, i tato si se sebou nese určité limity. Historické výzkumy jsou zpravidla limitovány omezenou znalostí pramenů. V tomto případě nebyla dostupná jakákoliv Kalandrova korespondence. Chyběly také některé články, na nichž předchozí badatelé založili své závěry. Je potřeba zmínit i to, že ne všechny prameny, které mohly k tématu poskytnout informace, jsou dnes dostupné. Lze namítnout, že by vzhledem k tématu byl vhodnější jiný komunistický novinář, úvodní rešerše však ukázaly, že žádný z nich nebyl tolik reflektován pozdějšími autory a výzkumníky, jako právě Záviš Kalandra. Dostupnost i množství pramenů se ukázaly jako nejvhodnější. Práci poněkud zkomplikoval fakt, že ve zkoumané době neexistoval novinářský etický kodex, tak nebylo možné ověřovat jeho platnost, nebo jej porovnat s dnešním. Tuto skutečnost jsme však využili při interpretaci zjištění z dnešní perspektivy. Je otázkou, nakolik jsou závěry aplikovatelné na společnost, vzhledem k tomu, že předmětem zkoumání byl jen jeden novinář. Vybrané metodologické postupy se však takový problém snaží vyřešit zasazením případu do kontextu doby a souvisejících událostí. Vzhledem k rozsahu práce by nebylo možné více případů zpracovat. Lze namítnout, že se primárně jedná o konflikt politické moci. Etika je však s politickou mocí přímo

39

propojena jak na úrovní jednání jedinců, tak velkých politických celků. S přihlédnutím k dobovému kontextu a jiných aspektů žurnalistiky, jako užívání jazyka v článcích, jsme schopní získat představu o tehdejších normách étosu etiky, které stanovovaly správnost jednání.

40

7. Závěr Studie se snažila dospět k odpovědi na otázku, na jakých normách byl založen étos československé žurnalistiky ve třicátých letech dvacátého století? Ke svým závěrům jsme došli na základě analýzy stylu, jakým tehdejší novináři psali, slov, která užívali, kroků, které užíval státní aparát a především událostí, kterým čelil Záviš Kalandra. První kapitola byla věnována metodologickým postupům. Představili jsme použité metody – deskriptivní analýzu a případovou studii. Vytyčili jsme hlavní výzkumnou otázku i ty vedlejší a seznámili čtenáře s prameny, z nichž jsme čerpali. Hlavní výzkumná otázka tedy zněla: na jakých normách byl založen étos československé žurnalistiky v třicátých letech dvacátého století? Druhá kapitola vyložila čtenáři teoretické perspektivy práce. Teoreticky jsme vymezili důležité pojmy, s nimiž studie pracovala, jako étos, demokracie apod. Pro odpověď na výzkumnou otázku byli nejdůležitější étos, který jsme definovali jako etického ducha doby, soubor určitých etických norem, které obecně platí a určitá kultura se jimi řídí, a který se zároveň v reakci na proměny kultury přirozeným vývojem mění a etika vymezená jako „souhrn všech principů, podle kterých se ve společnosti posuzuje správnost jednání“.180 Ve třetí kapitole byl čtenář seznámen s třicátými léty 20. století a osobou Záviše Kalandry. Bylo řečeno, že žurnalistické prostředí bylo úzce propojené s politickým. Záviš Kalandra byl představen jako student s dobrým rodinným zázemím, který se rozhodl svoji kariéru novináře začít v komunistickém tisku. V empirické části jsme jednak analyzovali články a také dávali do kontextu události, které tvoří Kalandrův případ. Zjistili jsme, že dobový jazyk byl specificky angažovaný až agresivní, propagandistický a nevyhýbal se citově zabarveným výrazům a ovlivňujícím úsudkům ani ve zpravodajských článcích. Dále jsme zjistili, že Kalandrovy články nebyly vůči komunistům útočné, avšak ani nekritické. Z komunistické strany i jejího tisku odešel kvůli názorovým odlišnostem, avšak článek, který spustil útočné reakce, publikoval pravděpodobně až o tři měsíce později. V interpretační části jsme tato zjištění zasadili do kontextu a interpretovali z dnešního pohledu. Dospěli jsme k závěru, že tehdejší novinářský étos se opíral o poslání žurnalistiky, které bylo dáno historickou zkušeností a které formuloval T. G. Masaryk ve Světové revoluci. Obsahově byla založená především na prezentaci světonázoru, ať už kolektivem redakce nebo jednotlivcem. Světonázor zastupoval určující jednotku, přiřazení ke společenské skupině. Ten se odvíjel od různých faktorů – majetku, sociálních poměrů apod. Cíle politického boje 180

JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů: 610 hesel. Str. 74.

41

předčily i kvalitativní, řemeslné hodnoty novináře a některé demokratické zásady státu (řemeslnou kvalitu Záviše Kalandry dokládá jeho okamžité uplatnění v periodiku Přítomnost). Média byla zodpovědná za tvorbu názorů veřejnosti a nesla jak právo referenda, tak odpovědnost za společenské nálady. Také to implikovalo angažované a agresivní články, v nichž se autoři snažili přesvědčit o své pravdě, případně o nepravdě svých protivníků. Přes uplatňované a vyznávané demokratické hodnoty, které zahrnují pluralitu názorů, stát konfiskoval a zakazoval konkurenční tisk, který považoval za příliš nebezpečný. Takovým byl především tisk komunistický, pak nacistický a katolický.

42

Resumé The study tried to formulate an answer to the question: What were the norms of Czechoslovakian journalistic ethos of 1930s based on? Our conclusions are based on the style used by contemporary journalists, words they used, steps taken by state apparatus and most importantly events Záviš Kalandra faced in his life. First chapter was dedicated to methodological approaches. We introduced methods used in thesis - descriptive analysis and case study. We set up main research question as well as the adjecent ones and introduced reader with our sources used in this thesis. Main research question was: What norms was Czechoslovakian journalism ethos in 1930s based on? Second chapter set theoretical perspectives of work for reader. We set up theoretically important terms, which were used in study, such as ethos, democracy etc. To answer the research question the main definitions were ethos, which we defined as ethical spirit of the time, set of specific ethical norms, which are commonly valid and specific culture obey them, and also as a reaction for cultural changes started by natural development and ethic defined as "set of all principles, which are used to judge correct behaviour".1 In third chapter reader was introduced with 1930s and person of Záviš Kalandra. Journalistic environment was closely attached to the political. Záviš Kalandra was introduced as a student with good family background, who decided to start his journalistic career in the communist press. In Empiric part we analyzed articles and also put events into context which made Kalandra's case. We found out that contemporary language was specifically engaged or even aggresive, propagandistic and it did not avoid emotional expressions and affective opinions even in news articles. We also find out, that Kalandra's articles were neither offensive towards communist party nor uncritical. He left communist party and it's press because of his opinion differences, however the article, which launched aggressive reactions, was most probably published three months later. In interpretative part we put those discoveries to the context and interpret them from nowadays point of view. We concluded, that contemporary journalistic ethos was based on journalistic function derived from historical experience as presented by T. G. Masaryk in his Světová revoluce. Content of periodics were presenting the party's world view on both individual and editorial level. This world view was defined by association to a social group, and was derived from various factors - wealth, social status etc. That basically meant, that aims of political struggle were more important than the quality of journalism itself as well as 43

some democratic principles of state (journalist quality of Záviš Kalandra is illustrated by his immediate assesment in periodic Přítomnost). Media held responsibility for creating public opinion, offered referendum possibility and were responsible for public mood. Also this fact implied engaged and aggressive articles, where authors were trying to convince reader either about their truth or about the fallacy of their opponents. Press considered too dangerous by the state was confiscated, despite asserted democratic values, such as plurality of opinions. Such dangerous press was the communist one, followed by nazi press and religious press.

44

Použitá literatura ALTHEIDE, David L., SNOW, Robert P. Media logic. Beverly Hills: Sage Publications, 1979. ANZENBACHER, Arno. Úvod do filozofie. Vyd. 2., přeprac., v Portále 1. Praha: Portál, 2004, 377 s. ISBN 807178804x. ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova. 1. vyd. Bratislava: Pravda, 1979, 262 s. BALÍK, Stanislav. Politický systém českých zemí 1848-1989. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2003, 180 s. ISBN 802103307x. BÁEZ, Fernando. Obecné dějiny ničení knih: od sumerských tabulek po digitální éru. 1. vyd. Brno: Host, 2012, 597 s. ISBN 9788072946976. BECKER, Howard S. RAGIN, Charles C. (eds.). What is a Case? Exploring the Foundations of Social Inquiry. Cambridge: Cambridge University Press, 1992. 242 s. BERÁNKOVÁ, Milena, KŘIVÁNKOVÁ, Alena a RUTTKAY, Fraňo. Dějiny československé žurnalistiky. Praha: Novinář, 1988, 305 s. BERRY, David. Journalism, Ethics and Society. Ashgate Publishing Ldt: Surrey, 2009. BOUČEK, Jaroslav. 27. 6. 1951: Poprava Záviše Kalandry. Praha: Havran, 2006. BRABEC, Jiří. Záviš Kalandra. In: Orientace, č. 4, 1968. Str. 82. BROKLOVÁ, Eva. Československá demokracie: politický systém ČSR 1918-1938. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1992, 168 s. ISBN 8090105963. BURGR, Rudolf. Vybrané aspekty vývoje české publicistiky po roce 1989. In Nové trendy v médiích. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2012, 239 s. ISBN 9788021058255. BURLEIGH, Michael. WIPPERMANN, Wolfgang. Rasistický stát: Německo 1933-1945. Vyd. 1. Praha: Columbus, 2010, 365 s. ISBN 9788072492619. BURTON, Graeme. JIRÁK, Jan. Úvod do studia médií. Barrister & Principal, 2001. ČERNOUŠEK, Michal. REIFOVÁ, Irena. Médium. In Slovník mediální komunikace. Portál: Praha, 2004. GINZBURG, Carlo. – DAVIN, Anna. Morelli, Freud and Sherlock Holmes: Clues ans Scientific Methods. History Workshop, Spring 1980, no. 9, s. 5-36. GALLEGOVÁ, Juana a kol. Gender Stereotyping in the Production of News. In Gender and Newsroom Cultures: Identities at Work, ed. by Marjan de Bruin, Karen Ross. Cresskill: Hampton Press, 2004. Str. 45-66.

45

HELEŠIC, František. Komunističtí novináři 1921 - 1938. (Příspěvek k formování "revolučních elit"). In Politické elity v Československu 1918-1948. Praha: ÚSD AV ČR, 1994 s. 194-232. HLOUŠEK, Vít. KOPEČEK, Lubomír. Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003, 375 s. ISBN 8021031956. HOIBERG, Dale H. Propaganda. In Britannica concise encyclopedia. Chicago: Encyclopaedia Britannica, c2002, xi, 2067 s. ISBN 0852298323. HÜBL, Milan. Záviš Kalandra. In Dějiny a současnost, č. 5, 1968. IGGERS, Georg G. Dějepisectví ve 20. století (od vědecké objektivity k postmoderní výzvě). Praha: Lidové noviny 2002, 177 s. JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů: 610 hesel. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012, 258 s. ISBN 9788024736792. KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). 1. vyd. Praha: Libri, 2003, 803 s. ISBN 8072771191. KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). 2., opr. vyd. Praha: Libri, 2003, 571 s. ISBN 8072771957. KONČELÍK, Jakub, VEČEŘA, Pavel a ORSÁG, Petr. Dějiny českých médií 20. století. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010, 310, xxxii s. příl. ISBN 9788073676988. KRATOCHVIL, Antonín. Žaluj: vrátit slovo umlčeným. 1. vyd. v ČSFR. Praha: Dolmen, 1990, 247 s. ISBN 80-85281-01-5. MAFSESOLI, Michel. The shadow of Dionysus: a contribution to the sociology of the orgy. New York: SUNY Press, 1993. MARX, Karl a Friedrich ENGELS. Komunistický manifest: faksimile prvního českého vydání Komunistického manifestu na české půdě. Vyd. 1. V Brně: Blok, 1973, 176 s. MASARYK, Tomáš Gariggue. Světová revoluce: za války a ve válce 1914-1918. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2005, 639 s. ISBN 8086142175. MELIN-HIGGINS, Margareta. Coping with Journalism: Gendered Newsroom Culture. In Gender and Newsroom Cultures: Identities at Work, ed. by Marjan de Bruin, Karen Ross. Cresskill: Hampton Press, 2004. Str. 197–222. MOTAL, Jan. Jedinečnost v zájmu vědy: hermeneutické poznámky ke konjekturálnímu paradigmatu. Electronic Journal of Philosophy, 2013, č. 1, 13 s. ISSN 121 1 - 0442. MCQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 1999, 447 s. ISBN 8071782009. 46

OSVALDOVÁ, Barbora a Jan HALADA. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. 3., rozš. vyd. Praha: Libri, 2007, 263 s. ISBN 9788072772667. OTÁHAL, Milan. Ferdinan Peroutka – muž přítomnosti. Praha: Melantrich, 1992. PAPEŽOVÁ, Jana. Plout proti proudu…(Publicistika Záviše Kalandry). Praha: Kosmas, 2011. POINDEXTEROVÁ, Paula. Finding Women in the Newsroom and in the News. In Women, Men and News: Divided and Disconnected in the News Media Landscape, ed. Sharon Meraz, Paula Poindexter, Amy Schmitz Weiss. New York: Routledge, 2008. Str. 65-84. REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Vyd. 1. Voznice: Leda, 2001, 752 s. ISBN 8085927853. SHOEMAKER, P. REESE, S. Mediating the Message. In Theories of Influences on Mas Media Content. Longman, 1996. ŠVAŘÍČEK, Roman. - ŠEĎOVÁ, Klára a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách: Pravidla hry. Praha: Portál, 2007. 384 s. ISBN 978-80-7367-313-0. TRAMPOTA, Tomáš. Zpravodajství. Praha: Portál, 2006. 191 s. VEBER, Václav. Dějiny Rakouska. 1. dopl. a aktualiz. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009, 754 s. ISBN 9788071062394. YIN, Robert K. Case study research. Design and methods. 4th edition, 2008. Los Angeles: Sage Publications; Beverly Hills, CA: Sage Publications, 1984. ZAVACKÁ, Marína. Kto žije za ostnatým drôtom?: oficiálna zahraničnopolitická propaganda na Slovensku, 1956-1962 : teórie, politické smernice a spoločenská prax. 1. vyd. Bratislava: Ústav politických vied SAV, 2005, 168 s. ISBN 8022408972. Elektronické zdroje: LEHRER, Mark. SEGAL, Lydia. The Conflict of Ethos and Ethics: A Sociological Theory of Business

People’s

Ethical

Values.

[cit.

14-10-24]

Dostupné

z

WWW:

. SCHRAMM, Wilbur. Notes on case studies for instructional media projects. Working paper for Academy of Educational Development, Washington DC, 1971. [cit. 2014-09-25] Dostupné z < http://pdf.usaid.gov/pdf_docs/PNAAD824.pdf> STRÖMBÄCK, Jesper. Four Phases of Mediatization: An Analysis of the Mediatization of Politics. In The International Journal of Press/Politics, 2008, vol. 13, no. 3, s. 228-246.

47

Dostupné z WWW: . [cit. 201410-24]. Seznam použitých článků: Národní listy: Praha, 30. 12. 1934 z Rudé právo, 4. 1. 1935. Soc. dem. vůdcové připravují vydání Vídně fašismu. Č. 33. Rudé právo: Praha, 10. 2. 1934. Štýrsko v moci dělníků. Č. 45. Rudé právo: Praha, 14. 2. 1934. Dnešní demonstrační stávka všude jednotně provedena. Č. 46. Rudé právo: Praha, 15. 2. 1934. Dnes stávky a demonstrace. Č. 47. Rudý večerník:Praha, 16. 2. 1934. HERB, Max. Krvavé výročí. Č. 9. Haló noviny: Praha, 28. 2. 1936. S. 131. KALANDRA, Záviš. Cesta se otevírá. Č. 218. Haló noviny: Praha, 11. 8. 1935. S. 1 a 5 zk. KALANDRA, Záviš. Pod praporem Liebknechtovým. Č. 3. Tvorba: Praha, 17. 1. 1936. KALANDRA, Záviš. Den mezinárodní solidarity. Č. 18. Tvorba: Praha, 1. 5. 1936. KALANDRA, Záviš. L. N. Tolstoj a T. G. Masaryk. Č. 47. Tvorba: Praha, 21. 11. 1935. Str. 764 – 765 a 771. KALANDRA, Záviš. Hodža. Č. 45. Tvorba: Praha, 7. 11. 1935. Str. 725- 726.

48

Jmenný rejstřík Anzenbacher ............................................17 Aristoteles................................................17 Balík ........................................................12 Beneš .......................................................24 Berry ............................................13, 15, 17 Borovský .................................................32 Bouček ....................... 11, 28, 29, 30, 32, 35 Brabec................................................31, 36 Broklová ............................................12, 19 Brzezinský ...............................................20 Břetislav Kalandra ...................................26 Budín .................................................31, 32 Dollfussovi ..............................................30 Engels ......................................................20 Engewall ..................................................14 Friedrich ......................................19, 20, 44 Fučík ........................................................27 Gallego ....................................................14 Ginzburg ..........................................8, 9, 10 Giovanni ....................................................9 Goebbels ..................................................21 Gottwald ..................................................27 Guttmann .....................................30, 32, 35 Halada......................................................16 Helešic .....................................................12 Hitler........................................................33 Hitlerova ......................................25, 33, 35 Hloušek....................................................12 Hodža ..........................................25, 32, 33 Hübl .........................................................12 Iggerz .........................................................8 Jan Albert Kalandra .................................26 Kalandra ... 4, 6, 7, 8, 10, 11, 12, 15, 16, 18, 22, 24, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 35, 36, 37, 39, 40, 43, 44, 45 Kalandrova .............................................. 11 Kárník ......................................................12

Končelík .................................................. 12 Kopeček .................................................. 12 Krejčík .................................................... 26 Lenin ................................................. 30, 31 Liebknecht ........................................ 30, 31 Maffesoli ................................................. 17 Marx ........................................................ 20 Masaryk .......................... 22, 25, 26, 32, 39 Masarykem.......................................... 6, 36 McQuail .................................................. 13 Morelli ............................................ 8, 9, 43 Nejedlý .................................................... 27 Orság ....................................................... 12 Osvaldová ............................................... 16 Palacký .................................................... 32 Papežová ............................... 11, 12, 30, 31 Pecl.......................................................... 27 Peroutka ...................................... 25, 27, 45 Poindexterová ......................................... 14 Poni ........................................................... 9 Prokop ..................................................... 16 Rašín ....................................................... 26 Reese ....................................................... 15 Shoemarková .......................................... 15 Schramm ................................................... 9 Signorelli ................................................... 9 Stříbrný ................................................... 25 Šalda........................................................ 24 Šeďová .................................................... 10 Švaříček .................................................. 10 Švehla................................................ 22, 24 Šverma .................................................... 27 Tolstoj ..................................................... 25 Večeři ...................................................... 12 Williams .................................................. 16 Yin ............................................................. 8

49