MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA
ÚSTAV GEOLOGICKÝCH VĚD
IVANA BUREŠOVÁ
Lateritické zvětrávání Fe a geologická situace jižního Laosu
Rešerše k bakalářské práci
Vedoucí práce: doc. RNDr. Zdeněk Losos, CSc.
Brno 2011
Obsah 1 ÚVOD......................................................................................................................................3 2 LATERITY..............................................................................................................................4 3 LATERITIZACE.....................................................................................................................6 4 LATERITICKÝ PROFIL........................................................................................................7 5 JEDNOTLIVÉ TYPY LATERITICKÉHO ZVĚTRÁVÁNÍ..................................................9 5.1 Fe laterity..........................................................................................................................9 5.2 Al laterity........................................................................................................................10 5.3 Ni laterity........................................................................................................................12 6 GEOLOGIE ZÁJMOVÉ OBLASTI......................................................................................14 7 SOUHRN POZNATKŮ.........................................................................................................20 8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...................................................................................21 9 SEZNAM OBRÁZKŮ...........................................................................................................22
–2–
1 ÚVOD Úkolem rešeršní bakalářské práce je porovnání jednotlivých typů lateritického zvětrávání (Al, Fe, Ni-Cr….) a mineralogie zvětralinových plášťů jednotlivých typů. Důraz je kladen na lateritické zvětrávání Fe-bohatých hornin. Dále je v práci stručně shrnuta geologie zájmové oblasti jižního Laosu (obr. 1).
Obr. 1: Situační mapka zájmové oblasti, červeně vyznačeny zájmové lokality –3–
2 LATERITY Název laterit zavedl v r. 1807 Francis Buchanan-Hamilton pro tropické zvětraliny, které jsou po vysušení pevné jako cihly (lat. later = cihla). Jde o silně zvětralé půdy vznikající procesem lateritizace. Laterity, které jsou běžnými produkty zvětrávání hornin v tropických a subtropických oblastech, mohou být pevné a odolné, ale také měkké a drobivé obvykle s velmi dobře vyvinutou vrstevnatostí. Často jsou navíc přikryté určitou formou durikrusty (Robb, 2005), což je pevná kůra tvořená přírodními tmely, která se nachází na zemském povrchu nebo mělce pod ním (Bland a Rolls, 1998). Durikrusta vzniká při zvětrávání různých hornin a podle složení se rozlišuje např. ferikrusta, kalkrusta, silkrusta aj. Goethit a hematit způsobují typické červenohnědé zbarvení lateritů. Laterity se tvoří především na bazických vyvřelinách jako jsou čediče, gabra, diabasy, event. andezity aj., a to v rovinatých a pahorkatinných reliéfech pod tropickými pralesy, kde úhrn ročních srážek s výraznou periodou sucha činí 800 – 1 000 mm (Němeček et al., 1990). Mohou se však tvořit na mnoha horninových typech vyvřelých, metamorfních i sedimentárních hornin s bazickým až felsickým složením (Young, 1976). Petrologické a chemické vlastnosti lateritů mohou být velmi různorodé, záleží na jejich stáří, povaze klimatu, vývoji paleoklimatu, typu mateřské horniny ze které se vyvinuly aj. Hlavními minerály lateritů jsou kaolinit, goethit, hematit a gibbsit, mnoho lateritů také obsahuje křemen jakožto reliktní minerál mateřské horniny (Tardy, 1997). Podle Younga (1976) můžeme laterity dělit na základě morfologie na masivní, nodulární, recementované, železité a měkké. Nodulární laterity, též zvané pizolitické, se mohou dále dělit na: −
cementované nodulární laterity, které obsahují konkrece pevně slepené dohromady stejným materiálem
−
částečně cementované nodulární laterity
−
necementované nodulární laterity, obsahující konkrece převážně nebo zcela neslepené, avšak těsně přiléhající
−
železité konkrece oddělené půdou Jako měkké laterity jsou někdy označovány oxisoly díky jejich obsahu oxidu. V mnoha
tropických oblastech je regolit horní části profilu měkký a postrádá vývoj ferikrusty.
–4–
V některých případech se v měkké červené jílovité základní hmotě nacházejí tmavě červené nodule kaolinitu a hematitu, které směrem k povrchu a s přibývajícím množstvím goethitu žloutnou. Takový profil je pravděpodobně přechodný k plným ferikrustám (Bland a Rolls, 1998).
Obr. 2: Nodulární „laterit“ z provincie Champasak, vz. DB01 (foto: Ivana Burešová)
–5–
3 LATERITIZACE Lateritizace je proces dlouhodobého chemického zvětrávání primárních minerálů, z nichž jsou při vysokých teplotách a vlhkosti vylouženy snadno rozpustné sloučeniny Si (stejně jako bazicky působící kationty). Chemickou migrací kyseliny křemičité z půdního profilu nebo z jeho části dochází k úbytku Si, Na, K, Ca, Mg a hromadění sloučenin Al3+ a Fe3+, které v suchých obdobích ireverzibilně koagulují a tuhnou při procesech feralitizace, feritizace nebo alitizace. Sloučeniny Al3+ a Fe3+ se často hromadí při povrchu v podobě pancířů (Němeček et. al., 1990). Dále se mohou hromadit významné koncentrace Ni, Mn, Au, Cu nebo PGE (platinum group element). Mechanismus vyluhování zahrnuje vyloužení hornin prosakující dešťovou vodou, acidní rozpuštění hostitelské minerální mřížky následované hydrolýzou a srážením nerozpustných oxidů a sulfátů železa, hliníku a oxidu křemičitého. Vzniklý roztok obsahující ionty je během období sucha kapilárním vzlínáním vyplaven na povrch (Robb,2005). Uvedené hlavní procesy lateritizace představují proces eluviace a iluviace.
–6–
4 LATERITICKÝ PROFIL Tloušťka lateritického profilu obvykle dosahuje od několika metrů do několika desítek metrů. Podle Nahona (1991) se lateritický profil vždy skládá ze čtyř hlavních částí: − mateřská hornina ze které se profil vytvořil − hrubý saprolit (přechodná zóna ve které začíná zvětrávání) − jemný saprolit (zóna zralosti a rovnováhy) − lateritická půda v širším slova smyslu (zóna přeměny a útlumu) Základ lateritického regolitového profilu tvoří saprolitová zóna, což jsou silně zvětralé horniny se zachovalou strukturou a texturou. Díky oxidačním a mírně kyselým roztokům je nejspodnější saprolitová zóna charakteristická destabilizací sulfidů a karbonátů a souvisejícím vyplavováním většiny chalkofilních kovů, alkalických kovů a kovů alkalických zemin. Spodní saprolitová zóna je charakteristická rozpadem živců a železnatých minerálů s Si a Al zachovaných v jílových minerálech (kaolinitu a halloysitu). V této zóně se také tvoří Fe oxidy/oxyhydroxidy s částečným zachováním některých přechodných kovů ve fázích jako hematit a goethit. Ve střední až horní saprolitové zóně dochází k přeměnám všech, nejvíce však resistentních minerálů, jakož i k destrukci dříve zformovaných sekundárních minerálů jako chlorit či smektit. Pouze minerály jako muskovit a mastek mají tendenci zůstat v této zóně bez přeměn. Horní část regolitového profilu, pedolitová zóna, je charakteristická kompletní destrukcí textury hornin a vyluhováním všech, nejvíce však stabilních prvků. V této zóně je dominantní výskyt Si, Al a Fe, a to v kaolinitu, křemeni a hematitu/goethitu. Železitá residuální zóna je nejlépe vyvinuta na mafickém/ultramafickém podloží, zatímco kaolinit je hojnější na felsickém podloží. Zóna je také charakteristická růstem pizolitů a nodulí nebo nahrazením kaolinitu gibbsitem či amorfním křemenem. Některé kovy mají tendenci být adsorpčně spojovány s Fe oxidy v železitém residuu, zatímco ostatní prvky jsou zachovány v horní zóně, jelikož jejich minerální hostitelé jsou stabilní např. Cr v chromitu, Ti v rutilu atd. (Robb, 2005).
–7–
Obr. 3: Generalizovaný lateritický regolitový profil (Butt et. al., 2000)
Obr. 4: Pohyb prvků v lateritickém profilu (Butt et. al., 2000)
–8–
5 JEDNOTLIVÉ TYPY LATERITICKÉHO ZVĚTRÁVÁNÍ 5.1 Fe laterity Tento typ profilu se vyznačuje dominantním přenosem a hromaděním železa, zvláště v horní části profilu, kde Fe2O3 může být více než 20 %. Ferikrusty jsou nejlépe vyvinuty v sezónním klimatu, kde průměrné teploty jsou okolo 28˚C, dešťové srážky okolo 1500 mm za rok a suché období trvá okolo 5 měsíců (Tardy, 1992). Zóna alterace se obvykle nachází pod hladinou podzemní vody, procesy zvětrávání jsou tedy jen stěží ovlivněny změnou klimatu. Tato zóna se dělí na hrubý saprolit spočívající na mateřské hornině, z níž je oddělen nepravidelným zvětráváním a jemný saprolit vyvinutý nad ním. Jemný saprolit je podstatně více zvětralý, jak ukazuje rostoucí pórovitost, snížení pevnosti horniny a úplná nebo částečná změna většiny minerálů mateřské horniny. V horní části může docházet k vyluhování zahrnující ztrátu železa, kaolinitu a křemene s možností formování dutin, ve kterých se může hromadit kaolinit a goethit.
Obr. 5: Zóna alterace popisující hrubý a jemný saprolit se zónou akumulace a vyluhování (Tardy, 1992)
–9–
Profil nad zónou alterace má tři horizonty (viz. obr. 6.): −
skvrnitou zónu obsahující hnědočervené skvrny v bílé nebo šedé základní hmotě. Skvrny se tvoří z lokální koncentrace Fe2O3 a oxyhydroxidů odvozených z minerálů bohatých Fe srážejících se hlavně jako goethit a hematit. Vybělený matrix obsahuje především křemen a kaolinit.
−
ferikrustovou zónu, kde se na úkor vybělené oblasti vytvářejí purpurově-červené hliníkem nabohacené hematitové nodule. Předpokládá se, že k typickému zpevňování zóny dochází v důsledku jejího vysychání.
−
zónu rozkladu, kde sezónní množství srážek narušuje vývoj a dochází tak k rehydrataci hematitových nodulí s vývojem tenké goethitové krusty na povrchu nodulí. Vyluhované částice se srážejí v suchém období a ferikrusta může být obnovena níže v profilu.
Obr. 6: Schematický model běžného lateritického zvětrávacího profilu a jeho nadložní ferikrusty (založeno na diagramu od Tardyho a Nahona, 1985) 5.2 Al laterity Akumulace hliníkem bohatých reziduí v horní části lateritického profilu vznikají v podmínkách vydatnějších dešťových srážek, nižších průměrných teplot (okolo 22˚C oproti 28˚C pro ferikrusty) a vyšší humidity (Tardy, 1992). Obohacení hliníkem ve svrchní části lateritického profilu je způsobeno, alespoň z části, relativně vysokou mobilitou Si
– 10 –
(ve srovnání s Al). Výsledkem je inkongruentní rozpouštění minerálů jako je živec a kaolinit, kde Si je vyluhován přednostně a gibbsit se hromadí jako reziduum. Schematické znázornění procesu postupného vyluhování Si podle Blanda a Rollse (1998) živec– ztráta Si → kaolinit Al4(OH)8Si4O10 – ztráta Si → gibbsit Al(OH)3 Tento kontrast v chování je do velké míry řízen hodnotou pH. Při hodnotě pH 4.5 – 9, která zahrnuje většinu tropických regolitů, je rozpustnost Al nižší než Si. Přednostnímu vyluhování Si přispívají také vydatné dešťové srážky a dobré odvodnění (Bland a Rolls, 1998).
Obr. 7: Rozpustnost Al a Si jako funkce pH Sezónní klimatické změny, které jsou považovány za důležité při formování bauxitických rud coby alterací ve vlhkých a suchých obdobích, podporují kolísání úrovně podzemní vody a z toho důvodu rozpouštění a přenos hmoty. Změny v bauxitických profilech stejně jako přeměna z hydratovaného gibbsitu na relativně dehydratovanou verzi boehmit nebo diaspor jsou výsledkem takového kolísání. Al(OH)3 <=> AlOOH + H2O gibbsit
boehmit
– 11 –
Mineralogické profily v oblastech mineralizace bauxitu mohou být značně variabilní. V humidních rovníkových lateritových oblastech převládají hydratované minerály jako gibbsit a goethit, zatímco v sezónně kontrastních podnebích jsou rudy poměrně dehydratované a tvoří formace boehmite-hematite (Tardy, 1992). Přerozdělení železa a oddělení Al a Fe je nezbytný proces při tvorbě bauxitu, protože železité minerály mají tendenci kontaminovat rudy. Vysoká kvalita bauxitických rud si žádá, aby Fe a Si byly odstraněny (Al nikoliv), zatímco ferikrusty a konvenční laterity jsou charakteristické různými kombinacemi vyluhování prvků. 5.3 Ni laterity Laterity vyvinuté na ultramafických horninách obsahujících značné množství olivínu a ortopyroxenu jsou velmi bohaté Ni a mohou tedy běžně vytvářet koncentrace Ni silikátů nebo oxidů. Princip vzniku těchto rud je jednoduchý a v podstatě zahrnuje eluviaci Ni z nejvyššího lateritického rezidua a hromadění v podložním saprolitickém iluviu jako Ni obsahující mastek, serpentin nebo smektit či méně obvykle vázaný v goethitu. Primární minerály olivín a ortopyroxen, které jsou zdrojem Ni, velmi rychle podléhají serpentinizaci, v některých případech rychleji než lateritizaci. Většina Ni lateritů se tvoří na podloží, které je již rozsáhle přeměněné na serpentinit (Golightly, 1981). S hloubkou se podzemní voda v lateritických půdách postupně stává méně kyselou a hydrogenuhličitan je hlavní anion v roztoku. Olivín se v takových podmínkách kompletně rozpadá, následován ortopyroxenem, serpentinem, chloritem a mastkem. Rozpad olivínu na smektitické jíly (saponit-nontronit) a goethit (Golightly, 1981) 4(Fe2,Mg2)SiO4 + 8H+ + 4O2 <=> (Fe2,Mg3)Si4O10(OH)2 + 6FeO(OH) + 5Mg2+ olívín
smektit
goethit
Jakmile jsou smektit, serpentin nebo mastek přítomné v regolitu, další koncentrace Ni probíhá převážně kationtovou výměnou především s Mg2+. To má za následek vznik různých neobvyklých Ni obohacených fylosilikátů jako kerolit (Ni-mastek), nepouit (Ni-serpentin) a pimelit (Ni-smektit).
– 12 –
Příklad vzniku nepouitu ze serpentinu (Golightly, 1981) Mg3Si2O5(OH)4 +3Ni2+(aq) <=> Ni3Si2O5(OH)4 + 3Mg2+(aq) serpentin
nepouit
Jednotný termín užívaný pro Ni-fylosilikátové rudní minerály v lateritickém prostředí je „garnierit“ (Millot, 1970).
Obr. 8: Distribuce Ni v lateritickém profilu
– 13 –
6 GEOLOGIE ZÁJMOVÉ OBLASTI
Obr. 9: Geologická mapka zájmové oblasti, červeně vyznačeny lokality studovaných vzorků
– 14 –
Legenda Q Qβ N Mz3 Mz2 Mz1
Kvartér. Aluviální sedimenty řeky Mekong a jejích přítoků. Kvartérní (částečně také možná neogenní) basalty zahrnující alkalické variety (basanit atd.) Neogén. Terestrické usazeniny Pozdní druhohory, především střední až svrchní křída. Ve spodní části hlavně pískovce, převážně jemně zrnité, směrem nahoru se silnou vrstvou evaporitů (zejména kamenná sůl a sádrovec) Střední druhohory, především svrchní trias až spodní křída. Především terestrické sedimenty, hlavně pískovce. Místy slabé vrstvy uhlí. Rané druhohory, především spodní až střední trias. Hlavně mořský, terestrický jen v určitých oblastech. Většinou klastické sedimenty, občas vápence. Vulkanické horniny, zejména kyselé (ryolit, dacit, tuf). Pozdní paleozoikum, hlavně karbon až perm. Především mořský, terestrický jen v určitých oblastech, s polohami
Pz3
uhlí na východě. Vápence jsou dominantní zástupci mořských facií, na západě a východě dominují klastické horniny, podružně vápence.
Pz2
Střední paleozoikum, hlavně devon až spodní karbon, místy silur. Především mořské horniny, místy slabě metamorfované. Běžný výskyt vápenců, které mohou být více či méně rekrystalované na mramor. Rané paleozoikum (kambrium až silur) s možným výskytem proterozoika. Nerozlišený spodní devon na SV,
Pz1
obecně méně metamorfovaný na fylity, břidlice a mramor. Bazické meta-vulkanické horniny. Výskyt ultrabazických čoček v úzkém pásu na SV.
PR γ δ
Proterozoické ruly a břidlice. Granit, méně granodiorit a křemenný diorit karbonského, permského, triasového (dominantně) a paleogenního stáří Ultrabazické horniny, peridotity a serpentinity nejistého stáří (s asociacemi gabra atd.)
Zájmová oblast leží v Laosu, oficiálně Laoské lidově demokratické republice, což je vnitrozemský stát v jihovýchodní Asii na poloostrově Zadní Indie, jehož sousedními zeměmi jsou Vietnam, Kambodža, Thajsko, Myanmar a Čína. Geologicky je Laos nejméně známý ze všech zemí jihovýchodní Asie, stratigraficky je jim však velmi podobný. Severní část země pokrývá náhorní plošina Xiangkhoang přesahující 2800 m n. m. s hlubokými pánvemi a četnými příkopy obsahujícími neogenní sedimenty. V západní, jihozápadní a jižní části Laosu se nacházejí úrodné nížiny. Podél Mekongu, což je největší řeka jihovýchodní Asie, se na jihu rozkládá plošina Bolovens. Východ provincie Salavan je jediná oblast v jižní části Laosu, kde je jednoznačný důkaz silného ukládání karbonských hornin, a to ukládání formací uhlí v pozdním karbonu a permských vápenců. Dále se v jižní části nacházejí obrovské rozlohy pliocén-pleistocenních basaltů alkalického typu.
– 15 –
V celé zemi převládají horniny paleozoického a mesozoického stáří, které pokrývají horniny složené z kontinentálních, fluviálních a mělkých až hlubokomořských sedimentů. Během devonu až triasu byly tyto horniny zasaženy četnými granitoidními plutony zahrnujícími granodiority, monzonity a křemenné porfyry. Permo-triasové kyselé extruzivní horniny zahrnující ryolity a dacity jsou často vidět především v jižní části země. Také rozsáhlé pokryvy červeně zbarvených sedimentů mesozoického stáří jsou vidět hlavně na jihu. Uložení pozdního triasu nemarinního původu následované zdvihem vedlo ke zformování horského terénu, který byl později intenzivně erodován. Většina území byla pokryta produkty eroze ve formě kontinentálních a paralických pískovců a slepenců řazených do pozdního triasu až křídy. Ve střední křídě byl reliéf na většině území velmi redukován a došlo k rozšíření sedimentace v podobě bahna, prachu a jemného písku, často proložené periodami usazování evaporitů. Pozdní zdvih v kenozoiku následovala rychlá eroze vrchoviny, opevnění břehů Mekongu a dalších velkých řek následované ukládáním fluviálních písků a štěrků v nížinách. V některých částech nížin, jimiž protéká Mekong, existují poměrně rozsáhlé oblasti sedimentů údolních niv, většinou však tenké a přerušované. Erodované povrchy jsou běžně postihnuty lateritizací. Bolovenskou plošinu východně od Pakse a další menší náhorní plošiny na východě a jihovýchodě tvoří basaltové lávy spočívající na mesozoických pískovcích. Tyto lávy jsou pleistocenního a pravděpodobně částečně také neogenního stáří (Moores a Fairbridge, 1997).
– 16 –
Obr. 10: Geologická mapka zájmové oblasti jižní části Laosu Lokality studovaných vzorků se nachází na jihu Laosu v provincii Salavan severně od města Saravan a v provincii Champasak jižně od města Champasak. . Většina území jižního Laosu je tvořena jurskými kontinentálními sedimenty převážně pískovci (Sato, 1992). Lokality v provincii Salavan (obr. 11 a 12) , které jsou od sebe vzdáleny pouze 4,2 km, obsahují stejný materiál tj. shora žlutohnědé písčité hlíny, pod nimi a na většině plochy štěrkoviska přeplavené laterity (Fe kuličky a rezavěhnědé úlomky eluvia pískovců) s valouny pískovců 10 – 15 cm velkými, ale i o velikosti jen kolem 1 cm. Pod nimi už se nachází rozvětralé bílé, červenofialově smouhované eluvium jílovců a pískovců. Nebýt valounů v materiálu lateritů, vypadaly by tyto jako původní, nepřeplavené. Lokalita v provincii Champasak (obr. 13) představuje plošně velký odkryv s hlubokou (cca 1 m) erozní rýhou, ve které se nacházejí Fe nodule. Tyto se nacházejí také na povrchu mezi trávou.
– 17 –
Obr. 11: Lokalita v provincii Salavan severně od města Saravan, N 15˚ 50.148' E 106˚ 18.670' (foto: Trnka et al.)
Obr. 12: Lokalita v provincii Salavan severně od města Saravan, N 15˚ 46.111' E 106˚ 21.377' (foto: Trnka et al.) – 18 –
Obr. 13: Lokalita v provincii Champasak jižně od města Champasak, N 14˚ 4.908' E 105˚ 53.452' (foto: Trnka et al.)
– 19 –
7 SOUHRN POZNATKŮ Cílem této rešeršní práce bylo sestavit přehled informací o jednotlivých typech lateritů, porovnat typy lateritického zvětrávání (Al, Fe, Ni….) a mineralogie zvětralinových plášťů jednotlivých typů s důrazem na lateritické zvětrávání Fe-bohatých hornin. Práce se zabývá detailním popisem jednotlivých profilů, jejich morfologií, procesy migrace prvků uvnitř a na povrchu profilu a vysvětlením procesů lateritizace v závislosti na klimatických podmínkách. Na závěr je v stručně shrnuta geologie Laosu, především zájmové oblasti jižní části Laosu. Dostupná literatura zabývající se geologií Laosu je velmi omezená, jelikož Laos je geologicky nejméně prostudovanou zemí jihovýchodní Asie. Stručný popis lze nalézt v práci od Moorese a Fairbridge (1997).
– 20 –
8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Bland W., Rolls D. (1998): Weathering. – Arnold. New York. Butt C. R. M., Lintern M. J., Annad R. R. (2000): Evolution of regoliths and landscapes in deeply weathered terrain – implications for geochemical exploration. - Ore Geology Reviews, 16, 167 – 83. Golightly J. P.(1981): Nickeliferous laterite deposits. – Economic Geology, 75th Anniversary Volume, 710 – 35. Lee Y. T., Chen J. C., Ho K. S., Juang W. S. (2004): Geochemical studies of tektites from East Asia. - Geochemical Journal, 38, 1-17. Millot G. (1970): Geology of clays. – Masson. Paris. Moores E. M., Fairbridge R. W. (1997): Encyclopedia of European and Asian regional geology. – Chapman a Hal. London. Nahon D. (1991): Introduction to the petrology of soils and chemical weathering. – Wiley. Němeček J., Smolíková L., Kutílek M. (1990): Pedologie a paleopedologie. – Academia. Praha. Robb L. (2005): Introduction to ore-forming processes. – Blackwell Publishing.UK. Sato T. (1992): Regional geology and stratigraphy: Southeast Asia and Japan. - The Jurassic of the Circum-Pacific (Westermann, G. E. G., ed.), 194-213, Cambridge University Press. Tardy Y. (1992): Diversity and terminology of lateritic profiles. In I.P. Martini and W.Chesworth (eds) – Weathering, Soils and Paleosols. Developments in Earth Surface Processes, 2. Elsevier, pp. 379 – 403. Tardy Y. (1997): Petrology of Laterites and Tropical Soils. - Masson. Paris. Tardy Y., Nahon D. (1985): Chemical weathering. – Kline Geology Laboratory. Yale University. Young A. (1976): Tropical Soils and Soil survey. – Cambridge University Press. [online] www.dgm.gov.la - Geological maps and other geoscientific data from Lao PDR, upraveno, (30.1.2011). [online] www.google.com/mapmaker – Map of Laos, upraveno, (30.1.2011).
– 21 –
9 SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. 1: Situační mapka zájmové oblasti, červeně vyznačeny zájmové lokality.........................3 Obr. 2: Nodulární „laterit“ z provincie Champasak, vz. DB01 (foto: Ivana Burešová).............5 Obr. 3: Generalizovaný lateritický regolitový profil (Butt et. al., 2000)....................................8 Obr. 4: Pohyb prvků v lateritickém profilu (Butt et. al., 2000)..................................................8 Obr. 5: Zóna alterace popisující hrubý a jemný saprolit se zónou akumulace a vyluhování (Tardy, 1992)..............................................................................................................................9 Obr. 6: Schematický model běžného lateritického zvětrávacího profilu a jeho nadložní ferikrusty (založeno na diagramu od Tardyho a Nahona, 1985)...............................................10 Obr. 7: Rozpustnost Al a Si jako funkce pH.............................................................................11 Obr. 8: Distribuce Ni v lateritickém profilu..............................................................................13 Obr. 9: Geologická mapka zájmové oblasti, červeně vyznačeny lokality studovaných vzorků ...................................................................................................................................................14 Obr. 10: Geologická mapka zájmové oblasti jižní části Laosu.................................................17 Obr.
11:
Lokalita
v
provincii
Salavan
severně
od
města
Saravan,
N 15˚ 50.148' E 106˚ 18.670' (foto: Trnka et al.).....................................................................18 Obr.
12:
Lokalita
v
provincii
Salavan
severně
od
města
Saravan,
N 15˚ 46.111' E 106˚ 21.377' (foto: Trnka et al.).....................................................................18 Obr.
13:
Lokalita
v
provincii
Champasak
jižně
od
města
Champasak,
N 14˚ 4.908' E 105˚ 53.452' (foto: Trnka et al.).......................................................................19
– 22 –