MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociologie
Útok na WTC a smrt Usámova: případová studie o kulturní performanci a ikonicitě
Soutežní práce (Soutěž o cenu A. I. Bláhy - sociologie)
Filip Ćwierz
UČO: 40677 Obor: Sociologie Imatrikulační ročník: 2009
V Brně 9. května 2011
Poděkování patří Ditě za to, že mě přesvědčila abych tuhle práci napsal. Ale také Zuzce a Štěpánovi za pročtení draftu a Janě s Denisou za podporu.
Na začátek Útoky na WTC jako kulturní performance Kulturní performance Ikony Dvě performance Performance první: útoky, strach a apel k univerzalismu Performance druhá:útok na ideály a souboj ikon Ikona Usámy: obrazoborectví a souboj ikon Skutečná fiktivnost Usámy Souboj ikon Oslabení ikony Nakonec … Literatura: Abstrakt:
Na začátek Byl to hezký pozdně letní den. Zapsal jsem se tenkrát do dalšího ročníku na univerzitě, poté jsme se vydali domů. Poslední zprávy jsme na internetu v univerzitní studovně četli ve 14:50, od té doby jsme cestovali z Brna do Karviné. Nevěděli jsme nic. Když jsme přišli domů, první co jsem se dověděl, bylo, že budovy WTC v New Yorku již nestojí. Obě se zřítily poté, co jimi prolétla letadla unesená teroristy. A v tuto chvíli začal tento příběh. Zdroje pro tuto práci tvoří noviny z 12. září 2001 a několika následujících dnů, pak noviny ze 3. května 2011, které vyšly poté, co prezident Spojených států amerických oznámil, že byl zabit Usama bin Ládin. Dodatkovým zdrojem je pak můj deník, který jsem si vedl od června roku 2001 do října 2001. Tento deník se zaměřoval na sledování zpráv – novinových a televizních. Kromě tohoto neměl žádné specifické zaměření a také ho nevedl žádný výzkumný záměr. Shodou okolností se v něm podařily zachytit události spojené s 11. zářím1. V obou dvou případech se konal novinový či zpravodajský “den poté”. Z roku 2001 zůstane asi nejvíce zapsaný titulek “Svět se změnil” doprovázený fotografiemi hořících a hroutících se budov WTC v New Yorku. Předmětem této práce bude ikonicita. Budu se chtít zaměřit na to, jak se na stránkách novin a v rámci častých debat v médiích utvářela interpretace celého útoku jako útoku vedeného na symboly a jak se během této události vynořil Usama Bin Ládin jako ikonický strůjce tohoto činu. V okamžiku, kdy byl Usáma zabit v Abottabádu americkým komandem, nebyl zabit jako pouhý nepřátelský bojovník, ale byl zabit právě jako symbol. Tento text se bude snažit být kulturně sociologickou studií. Bude se proto opírat zejména o koncepty Jeffrey C. Alexandera, konkrétně o to jak pracuje s konceptem ikony (Alexander 2008a, 2008b) a jeho teorii kulturní performance (Alexander et al. 2006). Myslím si, že v této práci je také nutné připomenout dvě další důležité studie – studii o strachu na Západě, kterou napsal Jean Delumeau (1999) a také Saidovu práci o orientalismu (2008), neboť celý proces kulturního zpracování událostí okolo 11. září 2001 navazuje na kulturně ustálenou představu muslima jako nepřítele Západu a také na orientalistický diskurz v rámci politiky, o kterých píše Edward Said. Tyto dvě zmiňovaná díla jsou důležitým inspiračním zdrojem. Mohu-li opět citovat osobní zkušenost, Delumeaovu knihu jsem četl zároveň s tím, jak jsem sledoval události ve sdělovacích prostředcích. Saidův text mi pak posloužil pochopit důležitost 1Ale
také například povodně, které byly v témže roce.
vymezování se proti islámu a orientu pro existenci Západu.
Útoky na WTC jako kulturní performance
Kulturní performance Kulturní performance je proces, ve kterém aktéři zobrazují pro sebe nebo pro druhé, samostatně nebo společně význam své sociální situace. Pro Alexandera je kulturní performance aktivita, která má rituální charakter. Původ kulturní performance leží podle něj právě v těchto rituálních aktivitách dávných časů. Součástí kulturní performance jsou aktéři, publika, mis-én-scene, reprezentace (background representations), prostředky symbolické produkce a sociální síly. Cílem předvádějících aktérů v rámci kulturní performance je snaha komunikovat význam sociální situace tak, aby se jí zprostředkovaný význam stal pojícím tmelem v rámci společnosti. Aby se skrze performanci vytvořila určitá skutečnost. Správně stmelená performance se dá přirovnat k dobře udělanému dresingu. Pokud se najde správný poměr mezi jednotlivými surovinami, vznikne nová skutečnost, která chutná a vhodně doplňuje salát. Pokud se to nepodaří, tak nám zůstane smíchaný olej s vejcem, tudíž v principu něco nepoživatelného2. Sociologie soudí o předmoderních společnostech, že každodenní aktivity a porozumění každodenním věcem bylo těžké oddělit od rituálně podložených aktivit. Například Emil Durkheim (1915) a Marcel Mauss (1963) ukázali, jak propojenost každodennosti a rituálních aktivit ovlivnila utváření základních kategorií lidského myšlení. S narůstající složitostí společností takovéto bezprostřední propojení není nadále možné. Tradiční forma rituálu je tedy v rámci tradičních společností pryč - došlo její k diferenciaci a proměně. Jednou z těchto proměn je právě rozvinutí se do podoby kulturní performance jako specifické, rituálu podobné, aktivity charakteristické právě pro pozdně moderní společnosti. O cílech kulturní performance a porovnání s rituálem Alexander píše: “Cíl sekulárních performancích, jak na “scéně”, tak i ve společnosti, zůstává stejný jako cíl posvátného rituálu. Stojí a padají se svou schopností vyprodukovat psychologickou identifikaci a kulturní rozšíření. Cílem je vytvořit skrze dovednou a působivou performanci emocionální propojení publika s
2Za
dresingovou metaforu stmelení kulturní performanci děkuji rozhovoru s Ditou Bezdíčkovou. Via google talk 2011-05-07.
aktéry a textem, a vytvořit tak podmínky pro promítnutí kulturního významu z performance do publika. Pokud se tyto dvě podmínky podaří dosáhnout, je možné říci, že prvky performance jsou stmelené3” (Alexander 2006: 54 - 55). Je nutné si uvědomit, že kulturní performance není jednoduchý rituál, který se odehrává v určité jednotě místa a času, ale sled propojených událostí, promluv a jednání, který prochází skrze společnost. Trvání performance také není limitované na jednolitý celek, ale spíše se rozpadá na několik paralelních linií, které běží souběžně. Zároveň i ono stmelení (fusion) není nikdy absolutní - vždy zůstane někdo nevěřící. Ikony Alexander (2008) ve své eseji o ikonickém vědomí ikonu definuje jako: “Ikona je symbolický kondenzát (Freud,1949:51)4. Ukotvuje obecné sociální významy ve specifické materiální formě. Dovoluje zahrnout abstrakci morálky tak, že se zneviditelní a přetransformuje do estetického stavu. Význam je pak ikonicky viditelný jako něco krásného, vznešeného, ošklivého, nebo i jako banální zjev každodenního života.”
Tak jak je proces kulturní performance podobný rituálu, je ikona podobná Durkheimovskému totemu (1915), který je také v podstatě materiálním a vysoce symbolickým ztělesněním nějakého sociálního faktu. Ikony nejsou neskutečnými a prchavými symboly, ale jsou prostředky, kterými se v rámci performance něco uskutečňuje. Materialita ikony může být založená nejen skrze asociaci nějaké věci, ale také skrze asociaci k nějakému úřadu či politické funkci. Ikona je symbolickými obsahy prostoupený “předmět”, který je velmi přístupný, neboť umožňuje rychle a efektivně bez složitého aparátu ukázat vztah mezi označujícím (ikonou) a označovaným (sociálním faktem, který ikona reprezentuje) a to tak, že se tento vztah nabízí spíše než-li konotace, jako jakási forma denotace (pevného, jasného označení, kde nejsou možné záměny). Je však nutné si uvědomit, že ikona, podobně jako totem vzniká během rituálu, 3Důležitou
součástí kulturní performance je tedy komunikace, které můžeme rozumět ne pouze jako prezentování sdělení někomu, ale způsob, jakým sdělení samotné promění své posluchače na zvěstovatele sdělení (a do jisté míry na sdělení samotné). Tady následuju podobnou linku jako Latour (1996) ve své analýze náboženství. Například v této eseji: How to be iconophilic in art, science and religion?” (http://www.bruno-latour.fr/articles/article/066.html). Komunikace v rámci kulturní performance je do jisté míry “utvářením osobnosti (person-making)”. 4Citace Alexander - součást citátu. Jedná se o Freud S, 1949 [1940] An Outline of Psychoanalysis translated by J Strachey (Norton, New York). Dílo neuvádím v seznamu literatury, kde uvádím jenom Alexanderovu esej.
vzniká v průběhu kulturní performance. Lze říct, že ikona je místo, kde performance samotná je maximálně stmelená.
Dvě performance Sám Jeffrey Alexander se ve své eseji o událostech 11. září 2001 věnuje jako performanci a proti performanci. Obojí je pro něj součástí série, která začala o mnoho dříve, před lety a staletími (Alexander 2006: 91). Terorismus je zvláštní druh politické performance. Prolévá krev – doslova i obrazně – používá tělesné „tekutiny“ svých obětí, aby vrhal šokující a odporné malby na plátno sociálního života. Záměrem je nejenom zabít, ale skrze zabíjení učinit dramatické gesto (Alexander 2006: 94). Alexander ve svém textu argumentuje, že politické dopady útoku byly přesně opačné, než bylo zamýšleno. Místo toho, aby teroristé narušili tkáň americké společnosti, tak jí o to více posílili. V Alexanderově pojetí jsou s touto událostí spojené dvě symetrické kulturní performance.
Performance první: útoky, strach a apel k univerzalismu
První, ta která je organizovaná teroristy, se soustředí na útok na symboly, vytváří Usámu jako hrdinu a má ukázat, že Spojené státy lze zasáhnout a pokořit. V rámci první performance se Usáma bin Ladin se téměř okamžitě stane pro část publika hrdinou. Útoky, které připravil, se staly dobře stmelenou performancí, aspoň pro tu část publika, kde existoval takový potenciál. Zde je nutné podotknout, že strach je špatným tmelem kulturní performance, a tak terorismus je vždy odsouzen k tomu, že předem znemožní identifikaci publika s tím, kdo jedná. Ti, proti kterým je akt teroru namířený, pocítí sílu útoku a jsou jim na chvíli ochromeni, ale zároveň jim to poskytne prostor pro sjednocení se. Toto rozrušení sociálního tkaniva je bezesporu cílem teroristy. Nástrojem tohoto rozrušení je strach a děs, který je tady impulsem, který zažehne proti performanci. Alexander připomíná, že to, co se odehrává v rámci útoku na WTC během 11. září 2001, navazuje na předchozí vztahy, které existují mezi tzv. Západem a Východem. Tyto vztahy se formovaly do své současné podoby po mnohá staletí a tato formace je důležitá pro samotné formování identity Západu. Stejně tak strach, který se útoky snaží oslovit, má svoji dlouhou tradici. Jean Delumeau (1999) ve své historické studii uvádí, že muslimská hrozba a muslim uchopený jako satanův pomocník byli v rámci pozdně středověké, renesanční a raně novověké Evropy vnímán jako jeden z důležitých zdrojů ohrožení. Pro ilustraci démonické konceptualizace
muslimské hrozby ukazuje Lutherův výrok:
“A pokud nyní vyrazíte do boje proti Turkovi, buďte ujištěni a nijak nepochybujte, že nebojujete proti bytostem z masa a kostí, tedy proti lidem. [...] Naopak, buďte si jisti, že bojujete proti vojskům ďábelským. [...] Nespoléhejte se proto na oštěp, meč, arkebuzu, svou sílu nebo počet, neboť ďáblové se o ně pranic nestarají. [...] Když bojujeme proti ďáblům, je třeba aby při nás stáli andělé; a to se stane, pokud se pokoříme, pokud se budeme modlit k Bohu a budemeli důvěřovat jeho slovu.” (Luther in Delumeau(b) 1999:101)
Zdroje tohoto strachu byly jednak přímé ohrožení zejména z Turecké (Osmanské) expanze, ale také politické riziko v podobě nábožensko-politického odpadlictví a útěků znevolněných rolníků za relativně větší svobodou, která byla na Osmanskou říší kontrolovaném území. Delumeau ale ukazuje jednu věc, která může stále působit v rámci kulturního zvládání strachu. Tehdejší turecká hrozba byla křesťanskými teology jako byli Erasmus Rotterdamský a Martin Luther interpretována jako výzva křesťanům k vlastní nápravě (Delumeau(b) 1999:101). Toto volání po nápravě zaznívá i krátce po útocích. Několik dnů po útocích, 15. září 2001, vychází v Mladé frontě DNES mimořádná příloha pojmenované “Střet kultur”, té vévodí velký článek Michaela Žantovského. Žantovský sice částečně interpretuje situaci za pomocí konceptu civilizačního nebo náboženského střetnutí, ale zdůrazňuje ještě jednu důležitou linii:
“Chceme-li zlo terorismu a nesnášenlivosti vymýtit, nepůjde to jen pohodlně pomocí dálkově ovládaných inteligentních střel; budeme je muset daleko namáhavěji vymýtit i ve vlastním středu a nakonec i v naších duších”. (Žantovský 2001)5
stejně tak se tato linie objevuje v názoru Faisal Bodiho, experta na Blízký Východ, přetištěném z Guardianu. Ten mluví do jisté míry z opačné strany, ale také jako člověk, který očekává, že ho důsledky teroristického aktu mohou zasáhnout dvojnásob, a to tak, že ho ohrozí nejen akty samotné, ale také vzrůst islamofóbie a očekávaná odveta Spojených států.
“Včerejší útoky jsou důsledkem amerického potlačování lidských práv jiných, které se otočilo proti jejich původci, tam, kde má kořeny. Ačkoliv je to menšinový názor v islámu, který ospravedlňuje útoky proti civilistům, je to názor, který je americkou politikou povzbuzován. 5Michael
Žantovský: Hrozí střet civilzací? (Mladá Fronta Dnes: 2001-09-15)
Terorizmus plodí terorizmus. To nemá za úkol omlouvat útočníky, ale nabídnout způsob, jak se dostat z této spirály terorizmu.(Bodi)6”
Islamské nebezpečí zůstává i dnes politickým nebezpečím, ale jeho kulturní rámování není už v rámci křesťanské interpretace světa, ale spíše v rámci diskurzu civilizací. Toto téma civilizací v konfliktu, které užívá například Huntington ve svém díle Střet civilizací. Diskuze nad nesmiřitelným střetem civilizací se objevuje v televizních debatách, ale i v novinových článcích z těchto dnů. Sice se zdůrazňuje, že se nevede válka proti islámu a muslimům, a to je zdůrazněno jak v prezidentských projevech, tak v pozdějších dnech při vzpomínkových událostech, ale opět se vyjednává zdroj problému. Je to právě zdůrazňováním sociálních aspektů terorismu a zdůrazňováním toho, že útok byl skrze symboly vedený na hodnoty Euroamerické civilizace. Do svého deníku jsem si zaznamenal diskuzi ze zvláštního vydání
pořadu Bez
Imunity na České televizi7, kde právě tento prvek intenzivně rezonoval. Čeští intelektuálové ve veřejnoprávním médiu se snažili nějakým způsobem z různých pohledů interpretovat dopad celé události. Témata, která se v jejich komentářích objevovala, byla jednak spojená se smyslem útoku, jako útokem na symboly a hodnoty, který je ale nutné vnímat kriticky vůči sobě (Kohák). V rámci debaty byla vyslovena poznámka, že i přes sociální zdroje terorismu je nepřípustné, aby lidé v zemích na Blízkém východě tančili na ulicích. Stejně tak se zpochybňovala možnost vzájemné racionální koexistence islamské země a demokracie. Zde je nutné podotknout, že mezi diskutujícími nepanovala shoda například na vymezení nějaké země jako islamské a v pohledu na islám jako na náboženství. Byl však formulován velmi jasný požadavek na akceptování univerzálního hlediska odsuzujícího útoky a také na způsob řešení, a to vykonání spravedlnosti pokud možno v souladu s mezinárodním právem. Požadavek univerzalismu formuluje i výše zmíněný Žantovského text:
“Model paralelního soužití různých civilizací totiž přece jen určitou elementární univerzalitu morálních norem předpokládá. Princip svobodné vůle, schopnosti rozlišovat mezi dobrem a zlem, nepřípustnost zabíjení, úcta k rodině a další morální principy jsou součástí všech tradičních hodnotových systémů. V tomto smyslu jsou hodnotami absolutními, a to nejen jako součást věrouky nebo ideologie. Etologické a sociobiologické výzkumy shromáždily během
6Faisal
Bodi: Terorizmem proti terorizmu (Mladá Fronta Dnes: 2001-09-15) - hosté byli Ondřej Neff (novinář a spisovatel), Hynek Kmoníček (náměstek ministra zahraničí), Erazim Kohák (filosof), Tomáš Klvaňa (novinář) a Ivan Odilo Štampach (religionista). 712.09.2001
posledního půlstoletí již řadu poznatků o tom, že tento typ imperativních norem je u společensky žijících druhů už na subhumánní úrovni nutnou podmínkou přirozeného vývoje.”
Požadavek univerzalismu, který je víceméně dílem západní racionality, je umocněný skrze odkazy na biologii. Takový argument vyřazuje (i potencionální) pachatele z řad lidí. Činí je něčím patologickým a ještě nižším než je subhumánní úroveň - naprosto neschopným sociálního života. Útok a politika terorismu, dramatická gesta, které teroristé produkují, se tak stávají pochopitelnými a síla této performance je oslabovaná tím, že získají význam aktu patologické mysli. Významové zarámování teroristického činu jako činu, který byl spáchán patologicky asociálními jedinci, přináší ještě jeden důležitý a nyní velmi moderní rámec. Terorismus zde není ohrožením, jehož zdrojem je přímé obležení, a to strach z vnitřního ohrožení, které není nepodobné strachu z morové rány. Přímí pachatelé činů byli lidé, kteří dlouhou dobu žili na Západě a zůstali nepostřehnutí. Studovali na západních školách a pohybovali se uvnitř. I zde je možné poukázat na Delumeaovu historickou analýzu strachu, který poukazuje na to, jak pravidelnost, relativně široký záběr nákazy a nemožnost dlouho nalézt oprávněného viníka ovlivňovaly po dlouhou dobu společnost na Západě. Účinnou obranou proti moru, a tudíž i proti strachu vůči němu, byl rozvoj izolačních praktik (Delumeau(a) 1999: 126). Michel Foucault (2000) pak ve svých analýzách poukázal na to, jak se tato opatření podílela na vzniku moderních forem společenské moci. Důležitý otisk také zanechala v moderní epistemologii, neboť se nepřímo podílela na stvoření (vědeckého) rasismu (Foucault 2003a) a vzniku institucí sloužících k oddělení určitého druhu jedinců (vězení, špitál, koncentrační tábor) (Foucalt 2003b).
Performance druhá: útok na ideály a souboj ikon
Druhá performance, interpretuje útok jako útok na idealizované hodnoty americké společnosti a volá po širokém sjednocení. V této proti- performanci jsou navíc ony americké hodnoty prezentované jako univerzální, neboť Spojené státy jsou místo, kde se mísí všechny možné kultury do jednoho národa. Alexander se přímo vyjadřuje, že tato proti performance se opírala o „idealizaci svého emocionálního a morálního rámce, která postupovala od fyzického světa k sociálnímu světu, od jedince ke kolektivitě, od rodiny k obchodnímu společenství, od města New York k Americkému národu, a od osudu Amerického národa (Západu) k osudu civilizace“ (Alexander 2006: 105). K odkazu této performance se vrací i prezident Obama ve svém projevu, ve kterém ohlásí Usámovu smrt:
“Jedenáctého září 2001, v čase našeho žalu, se Americký lid sjednotil. Nabídli jsme našim sousedům pomocnou ruku, a nabídli jsme našim zraněným krev. Znovu jsme potvrdili naše vzájemné vazby a naši lásku ke komunitě a k zemi. V tento den, nezávisle na tom odkud jsme přišli, k jakému Bohu se modlíme, jaké rasy nebo etnicity jsme, jsme byli sjednoceni jako jedna Americká rodina.”8
nebo
“Pamatujme si, že můžeme dělat tyto věci nejen díky bohatství a moci, ale díky tomu čím jsme: jeden národ, pod bohem, nerozdělitelný, se svobodou a spravedlností pro všechny.”9
Obě dvě performance se opírají a pracují s velice podobnými symboly. Akt teroru je vedený zevnitř napadené společnosti, prostředky každodenní potřeby, jako jsou letadla a média. Ani bez jednoho si není možné v současných Spojených státech představit život. Teroristický útok jako by chtěl roztrhnout sociální sítě Americké každodennosti. Obrana pak je vedena v duchu chránit tuto každodennost. Signifikantní je i fakt, že útoky překryjí a ovládnou na čas mediální zpravodajství i mimo spojené státy a na nějaký čas dokonce zatlačí ostatní zprávy. V novinách těchto dnů, po 11. září 2001, se objevují články a analýzy, které se zabývají možnou recesí a její velikostí po 8Barack
Obama, prezident Spojených států Amerických, oznámení o smrti Usámy bin Ládina, 2. května 2011. Vlastní překlad z AN, přistoupeno 2011-05-07, http://www.huffingtonpost.com/ 2011/05/02/osama-bin-laden-dead-obama-speech-video-transcript_n_856122.html). 9ibid
těchto útocích. Útok samotný vyvolá vyšetřování, bezpečtnostní opatření a legislativní změny v oblasti bezpečtnosti, i v Evropských zemích. Jak se později ukáže, při atentátech v Londýně, nebo při atentátech v Madridu - i tyto země mohou být cílovými zeměmi pro teroristické útoky. Zároveň New Yorské události se staly naplno spojené s datem 11. září - jiné dramatické události, které se staly v tento den, byly potlačeny do pozadí10.
Ikona Usámy: obrazoborectví a souboj ikon
Skutečná fiktivnost Usámy Usáma bin Ládin do jisté míry byl a stále je fikcí, ikonou, symbolem určitého činu a reakce na tento čin. Jeho zrození, které se plně uskutečnilo poté, co byl označen za hlavního inspirátora a organizátora zářijových útoků, bylo dílem médií a televize. Ty přinesly jeho tvář, jako tvář, která měla být tváří nepřítele pro Západ a hrdiny pro východ. Faktem, je že se za ty roky stala také tváří komickou, symbolem zpátečnického a nežádoucího myšlení, vymezením se Západu a orientalistickou obžalobou zpátečnických pořádků a nemoderních aspektů “islámu”. Zároveň média po celých deset let informovala o probíhajícím honu na Usámu. Fikce v rámci kulturní performance neznamená něco, co není v souladu s realitou, ale znamená to, že se jedná o interpretovanou realitu. Příběh, který se odvíjí jako součást kulturní performance. Příběh, který má být tak silný, aby podpořil faktičnost a pravdivost nějakého významu. Pojetí fikce je podobné jako pojetí etnografické fikce - každá etnografická reprezentace musí být natolik důvěryhodná, aby přesvědčila své čtenáře, že to tak opravdu je. Platí zde podobný princip jako pro hustý popis Clifforda Geertze (2000). Pro svět, který je prostoupený médii, se hodí spíše pojem Jeana Baudrillarda (2000), který píše v o simulakrech. Simulakrum je symbolické místo - například reprezentace události, kde není rozlišitelná žádná ultimátní referenční realita, kterou by bylo možné povýšit na “tu pravou” skutečnost. Aktér, který v rámci performance hraje pro publikum, musí vyslat dostatečně komplexní a zároveň dostatečně jednoduché sdělení, aby získal publikum na svoji stranu. Tento příběh je o boření a rozbíjení ikon. Důležitým momentem je zde fyzická smrt Usámy. Ten je zastřelen speciálním americkým komandem v Abottabádu. Jeho tělo je pak
10Například
11. září 1973 proběhl Pinochetův převrat v Chile, 12. září 1980 vojenský převrat v Turecku. List některých událostí z 11. září je zde http://en.wikipedia.org/wiki/September_11.
vzato do opatrovnictví - “took custody of his body”. Anglické slovo “custody” znamená také vazbu. Během akce je tedy zajato jeho tělo, které je následně rychle pohřbeno do moře a s rozhodnutím nezveřejňovat žádné fotografie. Není to jen pieta a respekt k mrtvému, ale také snaha znesnadnit pokračování Usámovy hrdinské performance. Jeho tělo mizí ze světa pohřbeno neznámo kam – nikdo neuvidí jeho tvář po smrti. Ikona, tak ztrácí část svého materiálního základu, je rozbořena. Fyzická likvidace nepřítele se soustředí nejen na jeho samého, ale také na bezprostřední symbolické reprezentace jeho fyzické existence, jako je tělo, posmrtná fotografie, nebo hrob. Jak nás upozorňuje Bruno Latour (200211), ikona i během svého ničení vyžaduje určitou zvláštní péči. Veškerá obrazoborecká (ikonoklastická hnutí) ničením ikon sice oslabují moc určité skupiny, která ikony staví nebo uctívá, ale na druhou stranu, ti kdo ikony ničí, tak posilují sami sebe, jako zastánce více čisté, či původní myšlenky, která je obsažená za ikonou. I zde tedy existuje určité riziko, že zabití Usámy jej povznese mezi mučedníky, symbolicko fyzická likvidace pak znesnadňuje aby se kolem mrtvého Úsamy mohlo vytvořit jakési centrum pro jeho následovníky.
Souboj ikon
Tento příběh má kromě obrazoboreckého rozměru taky rozměr střetu ikon. Oba body, které vymezují dosavadní průběh tzv. “Války s terorismem”, jsou vymezeny symbolickými útoky. Na začátku se podaří zbořit budovy WTC a zasáhnout Pentagon, důležitou roli pak v celém střetu hraje prezident Spojených států a samotný věčně unikající Usáma, který promlouvá z jeskyní skrze videonahrávky. Nakonec může americký prezident oznámit Usámovu smrt a v tom oznámení zdůrazní symbolický rozměr Usámy:
“Pro více než dvě desetiletí, bin Ládin byl symbol a vůdce al Káidy, a pokračoval v osnování útoků proti naší zemi a naším přátelům a naším spojencům. Smrt bin Ládina označuje nejdůležitější úspěch dosud pro snahu našeho národa porazit al Káidu.”12
11Prezentace 12Barack
dostupná na http://www.bruno-latour.fr/presentations/001-iconoclash.html.
Obama, prezident Spojených států Amerických, oznámení o smrti Usámy bin Ládina, 2. května 2011. Vlastní překlad z AN, přistoupeno 2011-05-07, http://www.huffingtonpost.com/ 2011/05/02/osama-bin-laden-dead-obama-speech-video-transcript_n_856122.html).
Činí tak z Bílého domu, od řečnického pultu, ke kterému přijde na červeném koberci a za sebou má dvě hořící pochodně. Proslov je prosycen odkazy na univerzální hodnoty:
“Budeme neoblomní v obraně našich občanů a našich přátel a spojenců. Budeme věrni hodnotám, které z nás dělají co jsme”13
Sám prezident Spojených států amerických je ikonou, ať už úřad zastává kdokoliv. Nyní, i po útocích v roce 2001 byl důležitým hráčem na poli politické performance. Americký politolog Woshinka vysvětluje očekávání od prezidenta pro dny následující po útocích následovně:
“Musí se rychle a viditelně dostat na scénu - a bohužel v prvních několika hodinách zatím moc vidět nebyl - a ujistit Američany, že má řízení vlády pevně v rukách. Musí vyjádřit soustrast rodinám obětí a musí jasně říct, že vláda udělá všechno, co je v jejich silách, aby našla a potrestala viníky” (Woshinka)14
Prezident Bush pak oznámil ve svém projevu k národu:
“Mluvil jsem s viceprezidentem, guvernérem státu New York a ředitelem FBI a nařídil jsem, aby byly veškeré zdroje federální vlády přesměrovány na pomoc obětem, jejich rodinám a k okamžitému zahájení pátrání a polapení těch, kdo mají tyto činy na svědomí”15 Novinová zpráva neopomene zdůraznit, že tak učinil roztřeseným hlasem16. Emoce musí být komunikovány. Jsou to právě emoce, které napomáhají kathexí jednotlivých prvků kulturní performance. Emoce, které jsou cíleny a mají oslovit mnohé. Jak vyjadřuje Woshinkův výrok nad očekáváních od prezidenta Spojených států, očekává se, že prezident tyto emoce dokáže oslovit. Touto politickou prací s emocemi se stává do jisté míry jakýmsi knězem králem, představitelem civilního náboženství, jež v sobě spojuje aspekt racionálního vládce, který činí strategická a pragmatická rozhodnutí, ale také někoho, kdo dokáže oslovit a usměrnit emocionální aspekty politiky. Pragmaticky Obama zdůrazňuje návaznost na přísliby a kroky, 13ibid 14Oliver
Woshinka in Tomáš Klvaňa: Je možné se vůbec bránit. Hospodářské noviny 2001-09-
11. 15George W. Bush, prezident Spojených států in reuters, ap, dom: Bůh žehnej Americe, obětem útoku a jejich rodinám, prohlásil Bush in Lidové noviny 2001-09-11. 16ibid
které inicioval George W. Bush, jako je zdůraznění důležitosti honu na Usámu jako na vůdce a symbol al Káidy, ale také opakuje a připomíná momenty jednoty vzniklé po útocích a také, stejně jako jeho předchůdce, žehná Spojeným státům. Oslabení ikony Ikonický statut může být oslaben zpochybněním skutečnosti ikony. Například po smrti Usámy se v jeho nekrolozích začaly objevovat fakta o jeho životě. Ty jej sice nevyvracejí, jako v případě, těch, kteří zpochybňování Usámovy skutečnosti využívají pro konstrukci teorie spiknutí, nebo jako prvek anti - amerického diskurzu17, ale podtrhávají jeho autenticitu. Činí z něj jistým způsobem komickou figuru. Tohoto zacházení si můžeme poskytnout například v jeho nekrologu v DNES z 2. května 2001, kde se na závěr píše:
“Usáma byl - a zemřel - jako člověk. Proto se sluší říci, co tento muž měl rád. Do čaje si dával vždy dvě lžičky cukru. Rád naslouchal arabskému vysílání BBC. Vlastnil drahá auta včetně luxusního mercedesu. Miloval vyjížďky do pouště. A fandil londýnskému klubu Arsenal” (Novotný)18
Ve stejném nekrologu je to dáno do kontrastu s obrazem Usámy jako bojovníka a s jeho vlastní snahou tento obraz kontrolovat a upravovat, tak aby co nejvíce vyhovoval potřebám jeho boje:
“Mimochodem právě v 80. letech se Usáma stylizoval do role bojovníka, přestože přímo do bojové akce se zřejmě dostal jen jednou: šlo o střet sice důležitý, nikoli však zásadní. Přesto na fotky přibyl ikonický kalašnikov, který prý osobně sebral mrtvému ruskému vojákovi. Usáma nikdy nepodceňoval roli médií: jeho pobočníci nejenže vyžadovali od novinářů předem sepsané otázky, ale i kontrolovali i snímky, které fotoreportéři pořídili. Stalo se prý, že se jim fotky nelíbily
17Tak
například činí Klausův vicekancléř Hájek svým výrokem:
"Ale teď vážně, Bin Ládin je mediální fikce. Tak jak se zrodil, tak také zemřel, za podivných, téměř mystických okolností. Je to moderní pohádka pro dospělé - dobro a zlo. Chceme-li, věřme. Jak se praví ve filmu Vrtěti psem: Je to pravda, bylo to v televizi," dodal Hájek. Petr Hájek in Parlamentní listy (2.5.2011 16:59) http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/ 195993.aspx poslední, přistup 2011-05-08. Hájek je znám svými neortodoxními názory a kritikou (nejen) Spojených států. 18Pavel Novotný: Muž, který změnil planetu v bojiště in Mladá Fronta DNES 2011-05-02.
a požádali novináře, aby pořídili jiné, působivější.” (Novotný)19
V rámci nekrologu je tak odhalené pozadí, které z něj opět činí člověka. Síla ikony se tak ztrácí pryč. Zdůrazněním konstruovanosti jeho performance se oslabuje jako ikona bojovníka, význam se ztrácí. Odkazem na věci pak začíná blednout jeho autenticita teroristy, zůstává jen pomýlený člověk, který v určitém okamžiku podlehl tlaku okolností a vydal se na špatnou cestu. Ikona se spojením s věcmi, proti kterým má nositel ikonické identity bojovat, stává nečistou. Ale jelikož fyzicky zlikvidovaný a teoreticky dekonstruovaný Usáma je pořád ještě ikonou, poukazují tato odhalení na pošetilost jeho následovníků. Intenci sebevražedných atentátníků je možné interpretovat jako svedení na nesprávnou cestu.
Nakonec … Nakonec několik slov, proč se vlastně zabývat teroristickými a ikonou arci teroristy Usámy? Teorie kulturní performance je trochu jinou teorií o sociální konstrukci, název performance a časté odkazy na předvádění a rituály, může svádět k pohledu, že se zabývá věcmi, které jsou jenom jako. Fiktivnost jako například u Usámy, okázalost jako například u Amerického prezidenta, nebo bezprostřední dramatičnost a brutalita, jako u útoků samotných, jsou však nástroje, kterými se dosahuje skutečný účinek. S jejich pomocí se splétá ona síť sociálního života. Na druhou stranu, ani tyto událost, ať zdánlivě explicitní a vypadající jako nepříliš potřebné vysvětlení a interpretace jsou jenom iniciačním prvkem v rámci hledání jejich významu. A jak ukazuje případ dvojích performancí odvíjejících se kolem samotných útoků, není výsledek i sebe explicitnějšího činu nikdy jistý, neboť význam, to co v posledku orientuje jednání, je vždy předmětem určitého boje. Zároveň se také liší publikum od publika. Teorie kulturní performance nás upozorňuje na důležitou roli emocí a emocionální identifikace v rámci politiky. Právě emoce jsou důležitou součástí onoho tmelu, který pojí jednotlivé elementy kulturní performance dohromady. Tento příklon k emocím však není rezignací na racionalitu, neboť sama velmi složitá práce, která se odehrává v pozadí každé performance, musí mít racionální elementy, a ty samotné musí být předloženy aktéry publiku. Zároveň kulturní performance nerezignuje na historičnost. To, co v sobě nese, to co často znovu a znovu odehrává jsou příběhy, které mají kořeny hluboko v minulosti. Zde například v orientalistickém diskurzu nebo v diskurzu o strachu. 19ibid
Otázkou pro budoucnost je, kam by tato performance mohla jít dál. Po smrti Usámy se očekává, že se al Káida pokusí o odvetu, tedy o další dramatické gesto. Usámova smrt tak může být využita podobně jak byly využity samotné útoky, a to k podložení a udržení významu protiteroristické bezpečnosti, která racionalizuje určité politické kroky. To co je v sázce, je také budoucnost, a pro tu je důležitá minulost. Otázkou, kterou analýzy kulturní performance týkající se zboření WTC a smrti Usámy mohou přinést, je otázka co se zachová v rámci sociální sítě v nějaké formě kolektivní paměti, nebo smýšlení o terorismu, islámu, o druhých či o nás samotných. Budování základu pro nějakou paměť pak můžeme sledovat na komplexní likvidaci ikony Usámy. Pouhé fyzické odstranění je málo, musí po něm následovat symbolická destrukce a odejmutí ikonického charakteru. Tím se stane Usáma pouhým člověkem, na kterého je možné zapomenout snáze. Zároveň bude v paměti uchováno, aspoň pro nějaký krátký čas, jako obrovský úspěch, který je znamením stmelení proti performance a potvrzením jejího významu. I to může posloužit v další letech jako nástroj šíření a univerzalice určitých pohledů a politik, zase opět skrze nějakou další politickou performanci.
J.F.K. Brno 9. května 2011
Literatura:
Alexander, Jeffrey. C, Giesen Bernhard, Mast, Jason L. (editors) (2006): Social Performance: Symbolic Action, Cultural Pragmatics and Ritual. Cambridge: Cambridge University Press.
Alexander, Jeffrey. C (2008a): Iconic consciousness: the material feeling of meaning in Environment and Planning D: Society and Space 2008, volume 26, pages 782 – 794.
Alexander, Jeffrey. C (2008b): Iconic Experience in Art and Life: Surface/Depth Beginning with Giacometti’s “Standing Woman” in Theory, Culture & Society 2008 (SAGE, Los Angeles, London, New Delhi, and Singapore),Vol. 25(5): 1–19.
Baudrillard, Jean (2000). Amerika. Praha : Dauphin.
Durkheim , Émile (1915): The Elementary forms of the Religious Life. London: George Allen & Unwin, 1915. (Accessible on http://www.archive.org/stream/elementaryformso00durk#page/n5/ mode/2up, accessed 7th February 2011).
Durkheim Émile and Mauss, Marcel (1963). Primitive classification. Chicago: University of Chicago Press,. Foucault, Michel [1982(2003a)]: Subjekt a moc in Foucault Michel (2003:195-226): Myšlení vnějšku. Hermann & Synové, Praha. Foucault, Michel [1974/1975(2003b)]: Abnormal: Lectures at the Collége de France 1974-1975. Picador, New York.
Foucault, Michel (2000): Dohlížet a trestat: Kniha o zrodu vězeňství. Dauphin, Praha.
Geertz, Clifford (2000): Interpretace kultur. Sociologické nakladatelství, Praha.
Latour, Bruno (2002): Presentation on Iconoclash at CCA Kitakyushu July 2002, ústní prezentace dostupná na http://www.bruno-latour.fr/presentations/index.html. Poslední přístup 2011-05-08.
Said, Edward W. (2008): Orientalismus : západní koncepce Orientu. Paseka, Praha.
Abstrakt: Práce se snaží analyzovat některé aspekty útoku na World Trade Center a zabití Usámy z pohledu Alexanderovy teorie kulturní performance. Je krátkou případovou studií využívající etnografické prvky. Snaží se rozšířit Alexanderovu analýzu 11. září popisující dvě protikladné kulturní performance o aktuální evidenci. Zároveň poukazuje na Delumeaovu analýzu strachu, jako důležité historické reprezentace, která se uplatňuje během této performance a proti performance. V druhé části se zabývá likvidací Usámy, jako lividací ikony.
This work is trying to analyze several aspects of the attacks on the World Trade Center and killing of the Osama from the perspective of the Alexander’s theory of the cultural performance. It is short case study using ethnographical elements. It si trying to expand Alexander’s analyzes of the 9/11 describing two opposing cultural performances with the actual evidence. In the same time is showing of the Deluemau’s analyzes of fear dynamics as important historical representations, which is part of the performance and counter-performance of the 9/11. In the second part work is dealing with the destruction of the Osama as the destruction of the icon.
počet znaků: 32903
