MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOFICKÁ FAKULTA Ústav české literatury a knihovnictví

Poetika textů hudební skupiny Sto zvířat Diplomová bakalářská práce

Vypracovala: Hedvika Zelená Vedoucí práce: PhDr. Zbyněk Fišer, Ph.D.

Brno 2007

0

Prohlašuji, že jsem předloženou bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které uvádím v seznamu použité literatury.

V Brně 10. 5. 2007

Hedvika Zelená Podpis

1

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce PhDr. Zbyňku Fišerovi, Ph.D. za vstřícný přístup, přínosné rady a připomínky.

2

OBSAH 1. ÚVOD……………………………………………………………………………6 2. HISTORIE HUDEBNÍ SKUPINY STO ZVÍŘAT………………………………7 2.1 Diskografie………………………………………………………………….8 3. ZAŘAZENÍ SKUPINY DO HUDEBNÍHO ŽÁNRU…………………………..11 3.1 Historie a vývoj hudebního stylu ska ……………………………………...12 4. POETIKA TEXTŮ Z LET 1991 – 1993…...……………………………………13 4.1 Obraz ženy, téma samoty…………………………………………………..14 4.2 Sen, či skutečnost?........................................................................................15 4.3 Absurdní pohled na skutečnost…………………………………………….16 4.4 Fobie I……………………………………………………………………...16 4.5 Téma samoty, odcizení…………………………………………………….17 4.6 Shrnutí – celkový charakter textů z let 1991 – 1993………………………17 5. POETIKA ALBA DRUHÁ BRADA (1996)……………………………………..18 5.1 Osobní zpověď……………………………………………………………..18 5.2 Obraz světa………………………………………………………………....19 5.3 Absurdní obrazy……………………………………………………………20 5.4 Stručný popis hudební stránky alba………………………………………..20 5.5 Shrnutí – celkový charakter alba……………………………………………21 6. POETIKA ALBA BAMBULE (1998)…………………………………………...21 6.1 Humor, parodie……………………………………………………………..21 6.2 Odcizení v životě, samota…………………………………………………..23 6.3 Téma stárnutí, postoj k životu……………………………………………...24 6.4 Parník……………………………………………………………………….25 6.5 Shrnutí – celkový charakter alba…………………………………………..25

3

7. POETIKA ALBA TY VOLE, NA ZÁKLADNÍ ŠKOLE… (2002)………………..26 7.1

Ironie, humor…………………………………………………….………...26

7.2 Jazyková hra……………………………………………………….……….28 7.3 Absurdita………...………………………………………………….……...29 7.4 Fobie II…………………………………………………………….……….30 7.5 Shrnutí – celkový charakter alba……………………………………….…..30 8. POETIKA ALBA NIKDY NIC NEBYLO (2004)…………………………….…..31 8.1 Téma lásky a hledání………………………………………………….……31 8.2 Téma stárnutí……………………………………………………….………33 8.3 Absurdní obrazy…………………………………………………….……...33 8.4 Stísněnost, odcizení…………………………………………….…………..34 8.5 Inspirace stylem ska………………………………………………………..35 8.6 Shrnutí – celkový charakter alba……………………………………….…..36 9. ROZBOR VERŠE………………………………………………………….…….36 10. ZAŘAZENÍ DO KONTEXTU……………………………………………….….38 11. ZÁVĚR - Vývoj poetiky textů skupiny Sto zvířat od roku 1991 – 2004………..41 Použitá literatura…………………………………………….…………………….…47

4

1. ÚVOD

Pražská hudební skupina Sto zvířat se na naší hudební scéně objevuje nepřetržitě od roku 1990, tedy více jak sedmnáct let. I přes dlouhou dobu svého trvání stále stojí na periférii české hudební scény. Tato situace je zřejmě ovlivněna hudebním stylem ska, kterému skupina zůstává již od svého vzniku věrná. Je zřejmé, že tento hudební styl nemá v Čechách dosud tak širokou základnu posluchačů jako jiné, poněkud známější hudební styly. Skupině se tedy nedá upřít výjimečnost po stránce hudební. Čím se ale skupina Sto zvířat skutečně vymyká pomyslnému standartu, jsou její texty. Je důležité říci, že těmito texty se dosud nikdo podrobněji nezabýval. Z tohoto důvodu se v naší práci chceme poetikou textů této hudební skupiny zabývat mnohem hlouběji. Všechny texty jsou dílem jednoho autora, textaře Tomáše Belka. Nejprve

stručně

přibližujeme

historii

hudební

skupiny

Sto

zvířat

a

v chronologickém pořadí uvádíme její diskografii. V následující kapitole nastiňujeme základní fakta, která se týkají vzniku a také šíření hudebního stylu ska. Vymezujeme témata, která s tímto hudebním stylem úzce souvisí, uvádíme také jeho hlavní proudy a představujeme nejvýznamnější zahraniční i české interprety. Postupně přecházíme na rozbory jednotlivých alb skupiny Sto zvířat. Alba představujeme v pěti po sobě následujících kapitolách, a to v chronologickém sledu, tak jak byla postupně vydávána. Vymezujeme jednotlivá témata, která jsou v textech těchto alb zobrazována, a poté se jimi hlouběji zabýváme. Všímáme si, jakých jazykových prostředků autor v jednotlivých textech využívá. Odhalujeme metafory a určujeme skutečnost, o které tyto metafory vypovídají. Od jednotlivých rozborů vybraných textů postupujeme až k celkové charakteristice každého alba. Versologií textů se zabýváme v souhrnné kapitole, kde pro tento rozbor využíváme všech doposud rozebíraných textů. V předposlední kapitole se pokoušíme o zařazení hudební skupiny Sto zvířat do kontextu soudobé české hudební scény. Nejprve usilujeme zařadit skupinu Sto zvířat do kontextu na základě srovnání s českou hudební ska scénou, ale poté se v tomto srovnání postupně dostáváme až za samé hranice stylu ska. Ovšem naším největším a nejvýznamnějším cílem je dokázat a také demonstrovat výrazný posun, jejž poetika textů této skupiny za dobu svého trvání zaznamenala. V závěrečné kapitole se proto snažíme tento posun dokázat. Nejprve tak činíme na vývoji jednotlivých témat a poté přecházíme k proměnám absurdity, jež je výrazným rysem Belkovy tvorby. Snažíme se také zachytit proměny osobní zpovědi

5

lyrického subjektu. Objevujeme počátky autorovy hry s jazykem a především rozmanité polohy jeho osobitého humoru.

2. HISTORIE HUDEBNÍ SKUPINY STO ZVÍŘAT

Hudební skupina Sto zvířat vznikla v roce 1990 ze studentského rock’n’roll bandu. Iniciátorem tohoto projektu byl dnešní kapelník skupiny Jan Kalina, který se spolu s dalšími členy kapely – Tomášem Belkem a Arnoštem Hanfem – seznámil již na vysoké škole. Skupina Sto zvířat se poprvé pražskému publiku představila 30. října 1990 dvojkoncertem v Malostranské besedě. Na samém počátku skupina fungovala ve složení – Arnošt Hanf (klávesy, zpěv), Jana Jelínková (zpěv), Tomáš Belko (tenorsaxofon, zpěv), Petr Pivoňka (kytara), Josef Doubrava (baskytara, zpěv) a konečně Jan Kalina (bicí, zpěv). Autory hudby byli Jan Kalina a Petr Pivoňka. Textařem skupiny je po celou dobu jejího trvání Tomáš Belko. V roce 1991 skupina vydává první LP s názvem Sto zvířat. Pro skupinu jsou ovšem charakteristické různorodé hudební i mimohudební aktivity. Ve spolupráci se studenty AVU uspořádali výtvarně – hudební akci s názvem Pražská džungle 91 v pražském Mánesu. V roce 1992 vydávají MC opět s názvem Sto zvířat. Do širšího povědomí veřejnosti se dostávají díky dokumentu s názvem Divná čtvrť režiséra Ivana Tatíčka, který uvedla Česká televize. Dokument mimo jiné obsahuje tři videoklipy k písním Divná čvtrť, Loutka a V pokoji. Dalším počinem skupiny je vznik výtvarně – hudebních happeningů Pavilon pro Sto zvířat s řadou zajímavých hostů. V roce 1993 skupina vydává album s názvem Sto zvířat. Natáčí videoklip k písni Napospas. O rok později natáčí další videoklip, tentokrát k písni Vrány. Členové skupiny Sto zvířat mimo jiné zakládají divadelní soubor Šrapnel, kde uvádí premiéru severského dramatu Tomáše Belka Měsíc tuleně. V roce 1995 probíhá nahrávaní jejich dalšího alba s názvem Druhá brada. K dalším počinům tohoto roku patří divadelně – hudební show Orchesterárium, uskutečněná v Lucerna music baru. V roce 1996 tedy vydávají své dlouho připravované a očekávané album Druhá brada. Album bylo sice vydáno v USA, ale Sto zvířat zde zpívá pouze česky. Natáčí další dva videoklipy, tentokrát k písni Alžír a animovaný videoklip k písni Sněhulák. V roce 1998 vydávají další album Bambule. Na rozdíl od předchozího alba nejde o kompilaci hitů, ale o regulérní album se sedmnácti novými skladbami. Natáčí také videoklip k písni Podpaží. O rok později vydávají singl Krok stranou, který obsahuje čtyři 6

nové verze jejich starých písní. V roce 2002 vydávají své další album Ty vole, na základní škole….V roce 2004 nahrávají a vydávají zatím poslední album Nikdy nic nebylo a také natáčí videoklip k písni Nikdy nic nebylo. V roce 2006 pořádají v pražské Akropoli dvojkoncert, jehož záznam z 27.11. a 28.11.2005 vyšel na DVD pod názvem Jste normální?. Disk obsahuje jako bonus několik videoklipů. Tímto počinem se pokusili jít napříč různými hudebními žánry, a proto přizvali ke spolupráci různorodé české interprety. Spojili se s muzikanty, kteří vycházejí z úplně jiných hudebních kořenů. V Akropoli spolu se Sto zvířaty vystoupili např. Marek Eben, Gabriela Demeterová, skupina Traband, David Koller a další. V listopadu vydávají zpěvník k DVD Jste normální?. Ze zakládajících členů zůstali dodnes pouze Jan Kalina, Jana Jelínková a Tomáš Belko. Skupina byla za dobu své dosavadní existence obohacena o nové členy, kteří přinesli nové hudební podměty. Jedním byl Petr Ostrouchov, jehož velikou výhodou je žánrová neomezenost. V současnosti čítá hudební skupina Sto zvířat deset členů – Jiří Hanzlík (baryton saxofon), Pavel Herzog (trubka), Jan Šobr (kytara), Petr Hostinský (klávesy, zpěv), Wilco Versteeg (baskytara), Martin Líska (trombon), Miki Nop (bicí), a již zmínění tři členové – Jana Jelínková (zpěv), Jan Kalina (zpěv) a konečně Tomáš Belko (texty, tenorsaxofon).

2.1 Diskografie

Sto zvířat (1991), LP 1. Brejle 2. Parkoviště 3. Na střeše 4. Dveře

Sto zvířat (1992), MC 1. Divná čtvrť 2. Druhej den 3. Mouchy 4. Alžír 5. Vdova 6. Socha 7. Cikánka 7

8. Brejle 9. Nohy 10. V pokoji 11. Čtyři chlápci 12. Loutka 13. Pianista 14. Večery pod Moskvou

Sto zvířat (1993), CD 1. Divná čtvrť 2. Napospas 3. Psací stroj 4. Druhej den 5. Holič 6. Vdova 7. Diktafon 8. Čtyři chlápci 9. Loutka 10. Nákupy 11. Vrány 12. Pianista

Druhá brada (1996), CD 1. Každej to má jiný 2. Zloděj 3. Dveře 4. Dap géo 5. Autobus 6. Způsoby 7. Máma 8. Obrazárna 9. Brejle 10. Mouchy 11. Sběratel 8

12. Tak teda dobře 13. Na pouti 14. Alžír 15. Sněhulák 16. Vyhazovač

Bambule (1998), CD 1. Podpaží 2. Parník 3. Oči skleněný 4. Vodní postel 5. Rozpočítadlo 6. Chlápek 7. Dej si hlavu na můj polštář 8. Karneval 9. Chleba 10. Automat 11. Soused – ska 12. Krást 13. Dvojčata 14. Osvobození I. 15. U sklenice 16. Smrtihlav 17. Irská

Ty vole, na základní škole… (2002), CD 1. Píseň 2. Skandál 3. Škola 4. Novgorod 5. When That I Was And A Little Tiny Boy 6. Kanál 7. Pláč 8. Obrazárna 9

9. Ksicht 10. Ryba 11. Every Breath You Take 12. Pleše 13. Oaie Scandală 14. Socha 15. La Lumiere Des Ténebres 16. Thunder and Lihgtning

Nikdy nic nebylo (2004), CD 1. Domácí kino 2. Nikdy nic nebylo 3. Jak zmírnit děs 4. Dáma s čápem 5. Majonéza, hrábě 6. Romeo a Julietta 7. Příbuzný 8. Velká láska 9. Hoří! 10. Chicago 1933 11. Jsem tady cizí 12. Noviny 13. Pohádka 14. Pochyby 15. Part Of Making Love

3. ZAŘAZENÍ SKUPINY DO HUDEBNÍHO ŽÁNRU

Často se o skupině Sto zvířat píše, že jsou legendy, ba téměř „praotcové“ českého ska. Nedá se ale říci, že by „uvízli“ pouze v jediném žánru a ten ortodoxně vyznávali. Žánrově jsou velice bohatí. V jejich písních probleskávají nejen prvky ska, ale i prvky reggae, rock’n’rollu, ale třeba i bluebeatu. I přes to lze s určitostí říci, že hudební styl ska se do jejich tvorby promítá v největším měřítku. Sami členové skupiny tvrdí, že je nejvíce 10

ovlivňuje a inspiruje legendární anglická ska skupina Madness. Proto považujeme za přínosné uvést v následující kapitole stručné informace o hudebním stylu ska, který skupinu ovlivnil jak po stránce hudební, tak částečně po stránce textové.

3.1 Historie a vývoj hudebního stylu ska

Hudební styl ska vzniká na Jamajce v 50. letech minulého století. Tento styl je charakteristický tím, že je zvýšen důraz na offbeatový 1 rytmus menta 2 . Tento zřetelně synkopovaný rytmus drží kytara a klávesy. Prvním hudebníkem, který využil stylu ska byl Ernest Ranglin společně s Clue J & The Blue Buster. Ska rytmus byl odvozen ze shuflle3 a boogie. Do jisté míry se zde promítají i vlivy z okolních Karibských ostrovů, které s sebou přinášeli emigranti z Kuby, Trinidadu a Barbadosu. Rozvoj ska se dostavil shodně se získáním nezávislosti a odchodem Angličanů v roce 1962. Ska se na Jamajce stává nesmírně populární. Hudební producenti se jej pokoušejí šířit do celého světa. Tyto kroky mají plnou podporu vlády a v roce 1964 bylo ska prezentováno jako „National music of Jamaica“. Texty měly několik podob - od klasických popových popěvků, přes náboženské až po politicky orientované a texty odrážející sociální dopady života na Jamajce často okořeněné místním nářečím. Dalším představitelem ska byli Rude boys. Byli klasickým prototypem rebelů, bouřících se proti ekonomickým tlakům a sociálním nerovnostem na Jamajce. Většina z nich postrádala zaměstnání a často žili na hranici zákona. Svým oblékáním, které se skládalo z černého saka, úzké kravaty a černého klobouku, se snažili napodobit hollywoodské gangstery. Texty této epochy mnohdy odrážely jejich nelehký život v ghettu. V hudebním výrazu také dochází ke změně. Basová linka je více synkopová, stojící v protikladu k lehkému a uvolněnému boogie stylu. S náboženskou obrodou a hnutím Rastafari se zrodil v 60. letech 20. století nejmladší potomek ska, který dominuje jamajské bluebeatové scéně dodnes a jehož název je reggea. Na rozdíl od ska se do tohoto stylu více promítají africké hudební kořeny. Vokály jsou mnohem sytější a táhlejší. Kromě náboženského charakteru se v textech 1

Jde vlastně o další, vůči pásmu beatu „posunuté“ rytmické pásmo. Působí dojmem napětí, což je typické pro africké a afroamerické hudební projevy. 2 Je chápáno jako jamajská folková píseň, která je prezentována přímo na ulicích. Vychází ze spojení afrických hudebních kořenů a moderní evropské hudby. Kombinuje evropské nástroje (housle, flétna, kytara) s nástroji afrického původu (banjo, bonga, rumba koule, africké piano – kalimba). 3 Angl. doslova šoupavý rytmus. Druh rytmického doprovodu ve středně rychlém foxtrotovém tempu.

11

reggea kapel často setkáváme se sociálním komentářem, hodnotícím nerovné poměry ve světě. Jedním z nejvýznamnějších představitelů stylu reggea byl hudebník Bob Marley (1945–1980). Ska se šíří po celé Evropě, ale největší rozkvět zaznamenává především ve Velké Británii. Do Anglie se dostává společně s přílivem imigrantů. Na samém počátku zde bylo označováno jako bluebeat4. V roce 1979 zažívá ska ve Velké Británii obrovskou popularitu. Tato epocha je často označována jako druhá vlna ska. Mezi nejvýznamnější hudební skupiny tohoto období patří The Specials, The Selecter a nepochybně i Madness. Výhradním nakladatelstvím těchto ska kapel se stává Two Tone records. V tomto období hraje většina hudebních skupin koververze tradičního jamajského ska, kdy písně pouze přejmenovali a přejali za své. „Two Tone éra“ dala ska skutečně nový rozměr v podobě energické, rychlé hudby. Sociální a politické texty se zaměřují na školství, práci, zločinnost, rasismus, ale také na pozitivní stránky života. Třetí vlna ska se vyznačuje rozmanitostí a mixováním různorodých žánrů. Zatím, co v první vlně bylo ska „uvězněno“ na Jamajce, třetí vlna již doslova útočí na celou planetu. Hudební ska skupiny vznikají po celé Evropě, Severní a Jižní Americe a Austrálii. Po roce 1989 se ska dostává i do Čech a na Slovensko. Z těch nejvýznamnějších v České republice působí především hudební skupina Sto zvířat, dále pak Tleskač, Chaotic, Prague Ska Conspiracy, Vertigo a Basta Fidel. V Slovensku je nejznámější ska skupinou Polemic.

4. POETIKA TEXTŮ Z LET 1991 – 1993

V roce 1991 vydává hudební skupina Sto zvířat desku s názvem Sto zvířat, která obsahuje pouze čtyři písně. V roce 1992 vydávají album nazvané také Sto zvířat5. Zde se objevuje celkem čtrnáct písní, z nichž je ale píseň Brejle převzata z předchozího alba. V roce následujícím skupina vydává další album opět se shodným s názvem Sto zvířat, které obsahuje dvanáct písní, z toho je ovšem šest z předchozího alba. Celkem tedy můžeme hodnotit pouze dvacet dva nových textů Tomáše Belka.

4

Styl začleňující do hlavního proudu rocku lidové prvky karibské oblasti. Vyznačuje se členitější rytmikou základního metrického pásma. 5 Poslední píseň tohoto alba Večery pod Moskvou není dílem textaře Tomáše Belka, ale ruského autora Vasilije Pavloviče Solovjeva – Sedoje.

12

4.1 Obraz ženy, téma samoty Textař Tomáš Belko věnoval v tomto období tři texty – Loutka, Diktafon a Psací stroj – výhradně ženám. Jedná se o zpovědi žen, jež se vyznávají ze svých životních příběhů a vnitřních pocitů. Společným tématem všech textů je samota. V prvním textu s názvem Loutka se setkáváme se ženou, která volá za deště z telefonní budky na náhodná čísla: „Vzal to chlápek co měl cizí přízvuk/potom dítě a pak číšník z baru“. Všem těmto lidem říká jen jednu větu: „Jsem jenom loutka na provazech deště/jsem jenom loutka“. Déšť ji zcela ovládá, spoutal ji svými provazy a stává se pánem jejího těla. Žena naprosto ztratila svoji svobodu, a právě proto bychom čekali, že když se déšť začíná pomalu vzdalovat, přestává ovládat její tělo a zbavuje ji provazů, že se hrdinka znovu osvobodí, jenže opak je pravdou: „postupně jak přestávalo pršet/začly se mi plést nohy a ruce/plést nohy a ruce/nohy a ruce“. Bez provazů ztrácí balanc a stejně jako marioneta se nemůže hnout dál, protože potřebuje někoho, kdo ji povede. V písňovém textu Diktafon si žena kupuje diktafon. Říká mu všechny své tajné pocity a myšlenky. V předchozím textu volala hrdinka cizím lidem, aby mohla někomu svěřit své největší obavy. Této ženě se zase stává nejlepším zpovědníkem právě diktafon, jen jemu se může svěřit. Jenže diktafon jí nedokáže odpovědět, a tak žena prochází městem a nahrává útržky rozhovorů cizích lidí: „pak jsem si to poslechla/a dneska se tím řídím/už mám z čeho vycházet/o čem přemejšlet“. V závěru se žena vyznává ze svého hlubokého vztahu k diktafonu: „Mám stejný pocity/jako můj diktafon/a je to mezi náma velký/mám stejný názory/jako můj diktafon/na filmy, na knihy/i na barvu rtěnky“. V závěrečné sloce je viditelná osamělost, které žena propadá, a nemožnost nalézt člověka, který jí bude rozumět. Stává se svým největším zpovědníkem a přítelem. Je zde vlastně sama, jen se svými pocity a názory. Poslední text, který Tomáš Belko věnoval tématu ženské osamělosti, nese název Psací stroj. Začíná slovy: „Sedí za psacím stolem/v průvanu jeho hlasu/a on za každou větou/stříhá jí pramen vlasů“. Muž, který za každou větou odstřihuje prameny vlasů, je ale skutečný pouze v představách ženy: „Sníh padá na zrcadla/a na stůl s papírama/a v zrcadle je vidět/že je tu vlastně sama“. Muž je tedy přelud nebo duch, který nechce zmizet, je stále v její blízkosti. Otázkou je, proč stříhá prameny vlasů? V některých kulturách6 si lidé nechávají stříhat vlasy na znamení bolesti nad ztrátou někoho blízkého. A je to právě žena, která si ve svých představách nechává stříhat prameny vlasů jako projev 6

Např. v rómské kultuře si podle tradice manželky a dcery na znamení smutku nechaly po úmrtí svého manžela a otce ostříhat vlasy.

13

bolesti nad ztrátou, kterou cítí. Ve čtvrté, poslední sloce se na začátku jednotlivých veršů opakuje stále stejné slovo. Anafora v této sloce plní několikerou funkci. Na začátku jednotlivých veršů se opakuje významové jádro, ke kterému se přidávají nové výpovědi. Především umožňuje postupnou gradaci a je signálem osobitě organizovaných zvukových řad. „Bylo to ráno - pozdě večer/bylo to v létě – o Vánocích/ bylo to v centru - na předměstí/ bylo to možná - a je to jistý“. Verše jsou stavěny na principu kontrastu, vedle sebe jsou záměrně postaveny protikladné obrazy, které vytváří konflikt. Nevíme, co je vlastně skutečné, stejně jako to neví sama hrdinka. Vzpomínka na to, co se v minulosti stalo, se vytratila natolik, že vlastně ani nevíme, zda byla skutečná. Samota je zde zdůrazněna naprosto explicitně, téměř hmatatelně, je všudypřítomná.

4.2 Sen, či skutečnost? Některé texty jsou protknuté snovostí, jako by se lyrický subjekt nacházel na pomezí skutečnosti a neuvěřitelného světa představ. Prvním textem, který balancuje mezi snem a skutečností, je Alžír. Lyrický subjekt nám v prvních třech verších představuje ženu, jako by byla hmatatelná, skutečná: „Kůži má z černýho papíru/parfémy s vůní Alžíru/nohy má dlouhý smyslný“. Ve čtvrtém verši je ale její přítomnost zpochybněna: „je tady a vlastně není“. Jak se dozvídáme z následujících veršů, žena není skutečná, žije pouze v představách lyrického subjektu, jen v jeho snech. Pokud je žena pouze přelud, může ji ovládat: „pomalá přesně jak já chci/leží dál na bílým koberci/jako já není skutečná“. Proč ale není skutečný sám hrdina? Odpověď můžeme najít v následujícím verši: „denně žije jen pár hodin“. Mužova představa žije denně jen několik málo hodin stejně jako on. Lyrický subjekt nemá čas na svůj skutečný život, a tak uniká do svých představ, které jsou hmatatelnější a reálnější. Ale i on si musí nakonec uvědomit, jaká je skutečnost „na koberci černej papír/a moje horečnatý sny“. Najednou se jeho představa rozplyne a zůstane jen černý papír. V poslední sloce je oživována Praha, město se stává tanečnicí v rytmu africké hudby: „A Praha za oknem jak Alžír/vlní se v noci africký“. Jako by jeho sen pronikl až za hranice jeho bytu a prostoupil, či pohltil celé okolí, celé město. Dalším příběhem, kde se lyrický hrdina pohybuje na pomezí snění a skutečnosti, je text s názvem Vrány. „Z toho flámu se mi šlo tak špatně/jako kdybych měl na nohou

14

brusle/a potom se kolem ze všech stran/začly slítat hejna žlutejch vran7“. Představa žlutých vran působí poněkud absurdně, či bizarně. V druhé sloce si absurditu uvědomuje i lyrický subjekt, když událost považuje za přelud. „Říkal jsem si, hochu, ty už nepij/dějou se ti v hlavě divný věci/tyhle stavy bejvaj někdy krutý“. Nevěří tomu, co viděl. Ve třetí sloce se ale dozvídá pravdu, přelud nebyl přeludem: „Ráno jsem vstal, dal si horkou kávu/po včerejšku necejtil jsem hlavu/říkal jsem si nesmíš všemu věřit/na botách jsem našel žlutý peří“. Překvapující konec v nás vyvolává otázky na téma, co je vlastně skutečnost? Evidentně, i když je skutečnost absurdní, tak může být v těchto textech pravdivá.

4.3 Absurdní pohled na skutečnost Absurdním pohledem na skutečnost, který byl nastíněn už u rozboru předchozího textu, se bude více zabývat tato kapitola. První text, který překvapuje svou absurditou, nese název Mouchy. Lyrickým subjektem je žena, která je pozorovatelem a také vypravěčem tohoto absurdního příběhu: „je to vážně krásná holka je to fakt/jenže za ní lítaj mouchy/má jich kolem sebe vždycky celej mrak“. Mouchy mohou být také metaforou pro muže, kteří tuto ženu pronásledují. Tak jako se mouchy lepí na sladké, se muži lepí na ni. „Chodí za ní jeden chlápek/vždycky všude nosí dlouhej baloňák/…/chtěla jsem se kouknout, co to pod ním měl/hele, nečum, hned mi říká/zaznělo to, jako kdyby zabzučel“. V závěrečném verši už nevíme, zda se může jednat skutečně o metaforu. Autor, což je pro jeho texty typické, nám předkládá nečekaný a zcela absurdní konec.

4.4 Fobie I Tomáš Belko ve svých textech zobrazuje i hrdiny posedlé nějakou fobií. Téma fobie se objevuje v textu k písni Nákupy. Lyrický subjekt má přímo panickou hrůzu z nakupování. „Od rána stojím před obchodem/dneska už musím nutně nakoupit/jenže se stydím, mám s tím problém/před výlohou ztrácím klid“. S humorem jsou líčeny hrdinovy peripetie s nákupy: „dostávám se tam do trapasů/nabourávám z vozejkem“. A obrovský strach jej nakonec pohltí, hrdina jej není schopen překonat. „Zas je to silnější než já/v nelidským tempu bouchá mi srdce“. Tento text není jediný, ve kterém se objevuje autorem zřejmě oblíbené téma fobie8. 7

Tyto verše se svým obsahem až nápadně podobají textu k písni Bílá vrána. „Když jsem šel tuhle k ránu,

potkal jsem bílou vránu/odkudpak šla, to ví Bůh, možná taky z flámu“. Je zřejmé, že se Tomáš Belko tímto textem ze šedesátých let, jehož autorem a interpretem je zpěvák Josef Zíma, nechal velmi ovlivnit. 8

Viz kap. 7.4 Fobie II (Ty vole, na základní škole…), s. 30

15

4.5 Téma samoty, odcizení Téma odcizení se objevuje především v textu k písni Socha. Jedná se o odcizení mezi partnery nebo manželi. V textu není explicitně přítomen lyrický subjekt v první osobě jednotného čísla, tak jako tomu bylo u některých předchozích textů, ale přímý lyrický subjekt byl transformován do třetí osoby jednotného čísla. „Probudil se ráno v posteli/vedle bílý sochy kamenný“. Už první verš přináší odcizení, které evokuje právě kámen svým chladem a tvrdostí. Muž si najednou uvědomuje velkou propast mezi jím a touto „sochou“. Obraz kamenné sochy je metaforicky převeden na živou bytost, ženu: „cizí socha, jemnej bílej prach“. Hrdina má pocit, že se ráno probudil vedle naprosto cizího člověka, kterého vůbec nepoznává. „Vstal a čekal, až se uklidní/pořád ještě byla v posteli/četla knihu, oba mlčeli“. Text je výpovědí o vztahu, který odešel, „zkameněl“. Je příběhem odcizení, které soužití dvou lidí někdy přináší. Další text, ve kterém autor zpracovává téma odcizení, má název Napospas. Lyrický subjekt touží po poznání sám sebe. Pokouší se o to dosti „neobvyklým“ způsobem. „Sám do sebe/vlez sem vlastním nosem/abych poznal proč a taky kdo jsem“. Postupně poznává sám sebe, svoje srdce, svůj vnitřní hlas: „Srdce to mě/nejvíc překvapilo/jak nahlas a vystrašeně bilo/další problém/byly moje uši/vnitřním hlasem děsně jsem se rušil9“. Jeho poznání sebe sama ho zaskočilo, objevil jen vystrašené srdce. Vlastní vnitřní hlas jej ruší. Stává se sám sobě nepřítelem: „Zaskočen vlastním tělem/další noc s nepřítelem“.

4.6 Shrnutí – celkový charakter textů z let 1991 - 1993 Texty těchto alb jsou velmi výrazně propojeny motivy absurdity. V příbězích vystupuje často jako lyrický subjekt žena, jež se vyznává ze svých pocitů, osobních příběhů a především ze své samoty (Diktafon, Loutka a Psací stroj). Některé texty balancují na pomezí skutečnosti a smířlivého světa snění (Vrány, Alžír). Jsou nám také předkládány příběhy, jež překvapují či dokonce šokují svou absurdní a často velice vtipnou pointou (Vrány, Mouchy). Objevují se i texty, které se zabývají strachem či fobií (Nákupy). Důležitým tématem těchto textů je především samota a odcizení, kdy se lyrický subjekt odcizuje své partnerce (Socha), nebo dokonce sám sobě (Napospas).

9

V těchto verších se objevuje přesah (enjambement), tedy neshoda rytmického a větného členění, při níž syntaktický celek přechází z jednoho verše do druhého. Přesah zabraňuje rytmickému mechanismu verše pohltit větu.

16

5. POETIKA ALBA DRUHÁ BRADA (1996) Pražská hudební skupina Sto zvířat natočila v roce 1996 album, které nese název Druhá brada. Album nám představuje celkem šestnáct písní, kdy čtyři z nich (Dveře10, Brejle11, Mouchy12 a Alžír13) jsou z předchozích alb. Celkem tedy můžeme hodnotit pouze dvanáct nových textů Tomáše Belka.

5.1 Osobní zpověď Hlubokou osobní zpovědí lyrického subjektu je zajisté text k písni Sběratel. V úvodní sloce nás lyrický subjekt uvádí do poněkud absurdní situace: „Jsem sběratelem siluet/co v noci na zdi přistihnu/a sbírám je/no, už pár let/do prázdný flašky od ginu“. Verše evokují samotu, prázdnotu a tmu. „Ten gin jsem vypil před léty/když věděl jsem, že naposled/její stín tančil po mý zdi/jsem sběratelem siluet“. Jedná se o sentimentální vyznání ze ztráty velmi blízkého člověka, partnerky. Okamžik, kdy viděl naposled „tančit“ její stín, znamenal ztrátu, která v něm zanechala obrovskou prázdnotu. Otázkou především je, co symbolizují jednotlivé siluety? Snad ženy, které procházejí sběratelovým životem, aniž by v něm zanechaly nějakou hlubokou stopu, staly se součástí jeho života, a zůstávají po nich pouze mlhavé obrysy, jen siluety. „Mám slušnou sbírku na svůj věk/jenže ta potíž – sběratel/má hlavu plnou myšlenek/na to, co nemá, to by chtěl“. Sběratel poznal již mnoho „siluet“, ale jediná žena, která jeho život skutečně ovlivnila, jež nebyla pouze siluetou, ale skutečností, je ta, kterou mít nemůže. „Protože ona/jako ta flaška/zdá se že není vratná/a ani jedna/ani ta druhá opravdu nebyla špatná“. Sběratel („jako ta flaška“) zůstal prázdný, a to od okamžiku, kdy žena nadobro odešla z jeho života, a ani jeho „sběratelství“ jej nedokáže opět naplnit. Textař Tomáš Belko dokazuje, s jakou hravostí a humorem lze zobrazit některé nelehké a nepříjemné životní situace. V textu k písni Autobus je metaforicky přirovnáván nepříjemný pobyt na záchodě ke zběsilé jízdě autobusem: „Už nevím, kam jsem jel/vím jen, že bylo k ránu/řídil jsem autobus/byl celej z porcelánu“. Už ve čtvrtém verši první sloky je naznačeno, že „autobus z porcelánu“ nebude tak úplně autobusem v pravém slova smyslu. Ve druhé sloce je tento motiv dále rozvíjen: „Při jízdě klečel jsem/kabina byla malá/bylo mi strašně zle/a brzda splachovala“. Humorně působí především představa splachující 10

Z alba Sto zvířat (1991), LP Z alba Sto zvířat (1991), LP 12 Z alba Sto zvířat (1992), MC 13 Z alba Sto zvířat (1992), MC 11

17

autobusové brzdy. Lyrický subjekt nám tuto „zběsilou jízdu“ popisuje dosti barvitě: „Není to poprvý/co mám strach, že snad pojdu/můj dech je barevnej/jak fotky z polaroidu“. „Barevnost“ svého dechu metaforicky přirovnává k fotografiím z polaroidu. „Není to naposled/ta jízda není hezká/a svět se odklápí/jak přístrojová deska“. Lyrický subjekt je „jízdou“ unaven, znechucen. Svět se zběsilou rychlostí neustále otáčí. Hrdina touží svět zpomalit či zastavit. V závěrečném verši vyvolává humor především záměna záchodové desky za přístrojovou.

5.2 Obraz světa Text, kterým se autor snaží zachytit obraz tohoto světa, má velmi příhodný název Obrazárna. Lyrický subjekt nás na začátku první sloky uvádí do obrazárny, kde bychom ale plátna či rámy hledali marně: „Vítejte v obrazárně/páni a dámy/kde člověk hledá marně/plátna a rámy“. Lyrický subjekt nás na samém počátku oslovuje, vystupuje jako náš průvodce obrazárnou. Provází nás tedy dále, postupujeme hlouběji do obrazárny: „vítejte do zlech časů/postupte k šatně/tomu, co drží kasu/je dneska špatně“. Ve druhé sloce je nám neúprosně sdělováno, že pokud se konečně zbavíme nějakých tíživých obav, strachu, tak nám život nelítostně přinese další: „On nejvíc, jak ho znáte/sebe si cení/starej strach, kterej máte/za novej mění“. Následující verše vypovídají o absurditě tohoto světa a našeho života: „personál tady žije/válkou a mírem/a všechno nejapný je/jak anděl s knírem“. Tento text vypovídá o jakési nemožnosti utéct před vlastním, již neměně daným, osudem: „Už čeká v zákulisí/magistr Osud/je v šedém saku lysý/a brousí kosu“. Neúprosný osud drží „kasu“ nad našimi životy, nemůžeme se mu vyhnout, nemůžeme jej změnit, ani ovlivnit. Autor zobrazuje svět jako pokřivený či deformovaný: „teď už snad pochopíte/že žijem tady/jak socha Afrodité/co má dvě brady“. Obraz řecké bohyně krásy, která má dvě brady, působí poněkud nepatřičně, až nevkusně, nezapadá do našich původních představ o kráse. Představa obrazárny nám evokuje jistou pokřivenost, jako bychom na naše osudy a životy pohlíželi přes rozbité sklo, které nám podává pouze nedokonalý obraz. Čím je tedy obrazárna, pokud ne místem, kde najdeme plátna a rámy? Obrazárna je zde pokřiveným „obrazem“ tohoto světa, našeho života a našich největších obav. Text, který také podává jistý obraz tohoto světa, nese název Dap – Géo. V prvním čtyřverší je navozena jakási strnulost. Čas je pomalý, vleče se: „Řeči už jsou zbytečný/čas se vleče o berlích/půjdem spolu někam pít/oknem, co jde otevřít“. Tomáš Belko zde aktualizuje automatizované metafory. Času, který se vleče, propůjčuje berle. Lyrický subjekt pomalu prochází městem a sděluje nám záblesky toho, co vnímá, vidí: „Šikmý 18

světlo v ulicích/na obloze tažný psi/dáme kafe vodový/u cukrárny v přízemí“. Pohled lyrického subjektu je zaměřen jen na několik obrazů: „různý holky z podchodů/po kolena v osudu“. Lyrický subjekt nám ukazuje svět, který je podivný, je jaksi pokřiven: „Velký kočky siamský/šaty hodně odvážný“. V textu Dap - Géo je tedy svět vnímán či viděn z pohledu jednoho hrdiny, a tento pohled je také obrazem jeho podivuhodné duše.

5.3 Absurdní obrazy Velmi absurdní je text s názvem Vyhazovač. Lyrický subjekt se nám představuje jako vyhazovač v mléčném baru, ve kterém je navíc půjčovna jogurtů: „Dělám jako vyhazovač v mlíčným baru/sako bílý od stěny/trousej se sem ženský všechny jako kytky/mají svoje kořeny“. Humorně působí především záměna nočního baru za mléčný. Absurditu sloky mnohem více podtrhuje následující věta, která s předchozím textem významově nijak nesouvisí, působí rušivě: „Nevěřte nikomu kdo má dvě nosní dírky“. Poté následuje závěrečné čtyřverší: „Dělám jako vyhazovač v mlíčným baru/a mám kůži z tvarohu/tažný sejry už se chystaj k cestě na jih/zakrejvaj oblohu“. Text okouzluje svou hravostí, absurdností. Absurdita je hmatatelná také v textu s názvem Sněhulák. Lyrický subjekt nás uvádí do prostředí svého domu: „Teče střechou do bytu vedle sousedům/o patro níž začal plyn ucházet/zajiskřily jističe zhasnul celej dům/a jenom v mým pokoji je to jak má bejt“. Ve verších je navozen pocit blížící se pohromy či katastrofy, kdy se vše v okolí hroutí, jen v pokoji lyrického subjektu je všechno v pořádku, jako by se mu tyto pohromy vyhýbaly. V následujícím čtyřverší se dostáváme i za stěny tohoto domu: „Modrá mlha za oknem trochu prořídla/po chodníku chodí dav sem tam ve zmatku/obloha je jako sud plnej lepidla/a jenom v mým pokoji je to v pořádku“. Ani za hranicemi domu není situace jiná, jako by zmatek a blížící se pohroma prostoupily či dokonce pohltily celé okolí, ale opět pokoj lyrického subjektu odolává. Ve verších se objevují absurdní obrazy jako „sud plnej lepidla“. Nejabsurdněji však působí závěrečná sloka, kdy nám lyrický subjekt s vážností dítěte sděluje, že někdo „zabil sněhuláka“: „Někdo se tvářil hrozně vážně/někdo se jako já celej den flákal/cucal si palce s tváří znalce/a někdo zabil sněhuláka“.

5.5 Stručný popis korespondence hudby a textů Hudba, kterou nám album přináší, je velice různorodá. Potvrzuje příklon k bluesové linii a je jedinečná jazzovým cítěním především v sólech žesťové sekce. Posluchač má možnost vychutnat si zvukové aranžérské finesy, které podtrhují strhující tempo kapely. 19

V čele stojí mohutná, členitá rytmika se zajímavými texty, které nám rozhodně nejsou sdělovány v klenutých melodiích. Pokud bychom čekali, že vážné téma (Sběratel) nám bude podáno odpovídající formou, budeme zklamáni. Výjimkou je snad píseň Obrazárna, kde vážnost a naléhavost hudebního doprovodu i výrazu zpěvačky koresponduje s tématem textu. Jejich zajímavá muzika sděluje posluchačům, jak tento svět vidí.

5.6 Shrnutí – celkový charakter alba Na albu Druhá brada tvoří obrovskou převahu texty, jež jsou až příliš neosobní, které nás překvapují především svou absurditou. Lyrický subjekt nám většinou neodkrývá podstatu a hloubku své duše, svého nitra, „pouze“ nás překvapuje, někdy až šokuje (Vyhazovač, Sněhulák). Ve výrazně nižším poměru jsou zastoupeny texty, které jsou naopak velmi osobní a individuální (Sběratel, Autobus), a které nám ve zhuštěné formě sdělují esence životních pravd a poznání (Obrazárna, Dap Géo). Samotný název desky vychází ze závěru již zmíněného textu ke písni Obrazárna: „Už čeká v zákulisí/magistr osud/je v šedém saku lysý/a brousí kosu/teď snad už pochopíte/že žijem tady/jak socha Afrodité/co má dvě brady“. Svět, ve kterém žijeme, se nám často zdá jaksi pokřiven, deformován. Naše původní představa o skutečnosti se již vytratila, narostla jí „druhá brada“. Symboliku názvu alba Druhá brada lze samozřejmě hledat i v tom, že jde o druhou desku skupiny.

6. POETIKA ALBA BAMBULE (1998)

V roce 1998 vydává skupina Sto zvířat své další album s názvem Bambule. Obsahuje celkem šestnáct nových písní a také jednu instrumentální skladbu. Na rozdíl od předchozí desky tedy nejde o kompilaci hitů, ale o regulérní album se sedmnácti novými skladbami.

6.1 Humor, parodie Text k písni Krást okouzluje svou hravou lehkostí a vtipem. Autor zvolil formu centa14 a použil typicky čítankové verše tří českých klasických básníků – Máchy, Nerudy a Wolkra. Skloubením známého básnického materiálu v celek nový dociluje Belko nejen 14

Z lat. cento = záplata, zešitá látka. Básnické dílo poskládané z více textů nebo části textů známých autorů. Cento bylo žánrem středověké latinsky psané literatury.

20

humorného efektu, ale zároveň v takto vytvořeném celku aktualizuje jejich obsah. Pro první sloku si autor vypůjčil dva verše z Máchovy lyrickoepické básně Máj: „Byl pozdní večer, první máj/večerní máj, byl lásky čas/Doufám, že všichni nepoznaj/že občas zkouším básně krást“. Autor se zde ke svému „zločinu“ přiznává, kdy s jistou ironií doufá, že jeho podvod nikdo nepozná. V druhé sloce použil úryvek z básně Jana Nerudy Jak lvové bijem o mříže15. Část třetí sloky si textař vypůjčil z básně Poštovní schránka16 Jiřího Wolkra. Staré verše sice v novém kontextu nabývají na komičnosti, ale přesto původní dílo nechtějí zesměšnit. „Poštovní schránka na rohu/to není jen tak ňáká věc/Kradu jen dobrou předlohu/v tomhle jsem zase poctivec“. Tomáš Belko si s úryvky osobitě pohrává, především v poslední sloce, kde je vzájemně propojuje: „Je máj, lvi bijou o schránku/na rohu klece láskou zajatí/pozdní máj už se poštou nevrátí“. Humor této sloce dodává především uspořádání úryvků, to jak jsou vzájemně propojeny a přeskupeny. Humorné ladění má také text U sklenice, kde autor paroduje Svatou Trojici – Otce, Syna a Ducha svatého. „Seděl jsem takhle u sklenice/vedle mě klábosili/Bůh Otec, Syn a Sestřenice/a kolu s rumem pili“. Směšná je především představa „Trojice“, jak nad sklenicí koly s rumem rozebírá své problémy. „Ten první říká: „V každý chvíli/držej svět moje dlaně/Jediný, co je nad mý síly/je na čas platit daně“. Bůh je zde zobrazen v zcela netradičním světle, konkrétně, snad až personifikovaně, ne jako abstraktní jsoucno. Autor mu, po vzoru antických mýtů, nasazuje masku lidskosti spolu se všedními problémy, a právě to dodává textu na vtipu. V závěrečné sloce, kdy o sobě promlouvá „třetí“ postava, dochází k vyhrocení autorova „rouhačství“ prolnutím prvků křesťanského a antického mýtu na pozadí zcela současného sebeironického pohledu na svět. „Nemám rád svýho psychiatra/k rumu však cítím opak/Prométheus mít moje játra/orel si zlomí zobák“. Dalším úsměvným textem je Automat. Humorně působí rozhodně to, jak autor pojmenovává jednotlivé postavy příběhu. Nedává jim lidská jména, ale označuje je názvy nápojů, které pijí: „Víno v saku šeptá Sodě:/“Já chci s tebou spát“/Káva v rohu trochu kašle/znáš to – listopad“. Text je spojením útržků jednotlivých rozhovorů, které byly jakoby mimochodem zachyceny nestranným pozorovatelem, jenž krouží mezi těmito postavami. Ve čtvrté sloce se Belkova schopnost jazykové hry, která je rozhodně jednou z hlavních deviz jeho tvorby, projevuje v parafrázi známého přísloví: „Jámu, kam chceš jednou sletět/máš si hloubit sám“. V parafrázi autor usiluje o to, aby model, který

15 16

Báseň je ze sbírky Písně kosmické (1878). Báseň je ze sbírky Host do domu (1921).

21

obměňuje, byl zřetelný a poznatelný. A právě taková zřetelná závislost umožňuje čtenáři rozkrytí jeho jazykové hry a zároveň nový náhled na dobře známou látku.

6.2 Odcizení v životě, samota Jako dětská hra na první pohled působí text k písni Rozpočítávadlo. Každá sloka začíná jako říkadlo pro děti, ale po prvním verši nám známé pokračování nepřichází: „Ententýky/naše zvyky/nepočítaj nikdy s nikým“. Autor sice mění obsah říkadla, ale dodržuje jeho rytmický důraz a spád řeči. Ponechává mu jeho funkci – monotónní rytmus pracovního úkonu, sugesce pohybu při hře a také naléhavost kouzelného zaříkávání. A ne náhodou začíná text dětským motivem. Říkadlo v textu působí velmi ironicky, je vytrženo z dětského světa a vsazeno do světa dospělých, má podstatný podíl na náhlém vyjevení pravdy o lidském životě. „Šilháme jak/noční světla/pijeme nevinný střiky/Točíme se/jako větrák“. Verše přinášejí jakousi rychlost, zběsilost životního tempa. Ta se týká především nočního života: „Když se v mozku rozpínají/křídla netopýří/kdo to v sobě neutají/ten ať se s tím smíří“. Právě netopýr jako noční tvor zde evokuje tmu a netopýří křídla, která se rozpínají, jsou touha či spíše posedlost po nočním životě. „Jak začneš/tak nesmíš přestat/osedlej mrtvýho hřebce/Nic dobrýho nesmíš čekat/zůstaneš u první lekce“. Od takového způsobu života nemůžeme čekat nic dobrého. Přichází jen vnitřní vyprahlost a neschopnost pohnou se dál z místa, rozvíjet se. Zůstaneme doslova stát na mrtvém bodě (jak na mrtvém hřebci). Celý text je jakoby uzamčen do temna, noci, do tmy. Absurdně působí text Podpaží, kde nás lyrický subjekt uvádí do poněkud bizarní situace. „Srůstá, srůstá moje podpaží/a je zlý, že v tom jsem sám/Srůstá, srůstá moje podpaží/nevím, jak se učesám“. Hrdina se nemůže pohnout, je pevně svázán sám sebou, uvězněn do sebe. „Ty, kdo ruku zdvíháš/vůbec nevíš, co je pravý neštěstí“. Autor se tímto textem vrací ke svým prvním textům, které jsou typické právě absurdním příběhem. Další text Karneval je plný zmatku a neustálého chaosu. „Jako když sirkou o mejdlo zkoušíš dál škrtat/jako když zkřížit se povedlo s králíkem chrta“. Verše evokují svět, který je převrácený naruby, zcela pokroucený. Bere nám naše jistoty, nemůžeme se chytit pevného bodu, vše kolem nás postrádá uklidňující rovnováhu. Tuto nerovnováhu a zmatek hrdina cítí: „Je ve mně vždycky většina věcí, co nejsou vhodný/Co hoří, ve mně zhasíná, noci se tříštěj o dny“. Pociťuje svou vnitřní prázdnotu, chlad. V závěrečné sloce je všudypřítomný zmatek ještě více vystupňován: „Jako když někdo pod vodou zapálí doutník/Jako když před levnou hospodou je nóbl podnik/Je ve mně šedej karneval, hosti jsou samý cvoci“. Znovu je zde hmatatelný svět, který je zcela převrácen naruby. Hrdina 22

tomuto chaosu nakonec zcela propadá, stává se jeho nezbytnou součástí. Karneval představuje místo, které je plné neustálého pohybu, hemžení lidí a zmatku. Lidé se skrývají za své masky, nevidíme jejich skutečnou tvář. Karneval je ponořen do šedi, která s sebou přináší neschopnost vidět jasně. Svět se jeví ještě více pokroucený, nejasný, plný zmatku. Text Soused – ska vypovídá o tom, že občas přijde chvíle, kdy člověk přestává sám sebe poznávat. Má pocit, že vlastně neví, kým je, a také, že mnohem více ho vlastně zná jeho okolí: „Čím dál míň se znám/proč a co kdy udělám/Víc ti povědí/o mně i mý sousedi“. V první a druhé sloce se opakuje stejný refrén, kdy se hrdina ptá, jaký vlastně je: „Jsem milej, jsem divnej/jsem smutnej, jsem živej/koho mám rád?“. Ve třetí sloce dochází k závěru, že mnohem víc by se o sobě dozvěděl, pokud by na sebe mohl nahlížet zvenčí: „Víc bych věděl snad/i o tý, co sem chodí spát“. Hrdina se odcizil nejen sám sobě, ale i své partnerce. Na konci třetí sloky přichází opět refrén, ale tentokrát v neočekávané, překvapující obměně. Nyní si už muž neklade otázku, jaký je on, ale jaká je ona: „Je milá, je divná/je smutná, je živá/kdo ji má rád?“. Samotný název písně Soused – ska je vlastně slovní hříčkou 17 . Autor využil podobnosti a záměrně zaměnil příponu –ská za název hudebního stylu, kterému je skupina Sto zvířat věrná – ska. Další text, jehož hlavním tématem je odcizení, nese název Smrtihlav. Tentokrát je ale lyrickým subjektem žena, která se stylizuje do role motýla. „Na křídlech můžu mít noc a ráno/Nechtěj mě pochopit/Jak motýl musím žít, je mi líto/smrtihlav…“. Žena touží po volnosti a svobodě motýla. Touží po takové volnosti, jakou má smrtihlav – noční motýl – i ona chce na svých „křídlech“ nést noc. Na rozdíl od předchozího textu, zde se odcizuje žena muži. „Čím víc láska padá/míň tě přesvědčí/hochu, já jsem mladá/jdi a vymři po meči“. Láska jako by padala z výšky směrem k zemi, s tím je spojen motiv motýla, který potřebuje letět. Pro ženu už vztah odešel, upadl a ona se chce pohnout z místa, zase vzlétnout.

6.3 Téma stárnutí, postoj k životu Text, který se zajisté dotýká stárnutí, nese název Osvobození 1. Hrdina se nedokáže se svým stářím smířit a připadá mu, že tvář, kterou vidí v zrcadle, snad ani nemůže patřit jemu: „Jak se blíží stáří/tím víc se mi zdá/že ten chlap s mou tváří/jsem já“. Začíná o sobě mluvit ve třetí osobě, jako o něm, o někom cizím. Jako by se proměnil v naprosto cizí

17

Slovní hříčka (kalambúr). Zakládá se na spojení dvou významově rozdílných slov se stejným nebo podobným zněním. Často se vyskytuje v básních s humorným laděním.

23

osobu, sám sebe nepoznává. „Tráví moje chvíle/dejchá mi můj vzduch/někdy bejvá milej/no těbůh“. Rád by sám přes sebou utekl, ale nemůže: „Těžko zdrhnout můžeš/když chceš zůstat svůj/pořád vlastní kůže/no fuj“. Tomáš Belko dokazuje, že i text, který mluví o obavě ze stáří, může být prostoupen humorem. „Všichni se ženou za svojí potřebou/možná bejt ženou, vyjdu sám se sebou“. Na stejnou pozici ve sloce jsou umístěna slova, která jsou zvukově shodná, ale mají různý význam.

6.4 Parník Album Bambule tvoří poměrně sourodý a uzavřený celek textů, ale jedna píseň se přece jen této komplexností vymyká. Jedná se o text k písni Parník, který je na tomto albu jediným textem, který je spojen s nějakou historicky známou událostí. Předchozí texty mají charakter zpovědi, založené na osobních pocitech. I přes to, že text ukazuje událost již dávno minulou, tak je vyprávěna, jako by se děla právě nyní, v přítomnosti. „Vím, že potápí se parník/Vím, že čluny nestačí/Hudebníkům, samým známým jménům/voda zatím stoupla ke kolenům/přesto dál svůj ploužák hrají“. I když v celém textu není událost přímo pojmenována, je zcela jasné, že se jedná o potopení parníku Titanik. Lyrický subjekt pokračuje dále v líčení této katastrofy: „Další klidnou píseň hrají/voda stoupá k ramenům/Houslista při sólech trochu brečí/od té doby ale potápěči/na dně jejich cajdák slyší“. Ve závěrečných dvou slokách dochází ke změně času, událost je postupně halena do minulosti, stává se z ní mýtus.

6.5 Shrnutí – celkový charakter alba Otázkou je, proč nové album dostalo název Bambule? Snad proto, že v textech je zřetelná jakási dětská hravost, která je přenesena do světa dospělých (Rozpočítávadlo). Skupina Sto zvířat si na hlavu nasazuje čepici s bambulí, která přece jen bývá spíše záležitostí dětí. Jsou zbořeny naše dětské představy o světě, dospíváme a především stárneme. Najednou se nemáme čeho chytit, o co se opřít. Svět kolem nás je plný zmatku a nejistoty. A tak nám připadá, že moudra typu – Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá; Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí – už ani nemůžou být pravdivá. A právě proto je parafráze přísloví, pořekadel či říkadel v albu Bambule častá: „Jámu, kam chceš jednou sletět/máš si hloubit sám“; „Kdo přijde dřív si škodí“. Texty tohoto alba jsou prostoupeny obavou ze stárnutí (Vodní postel, Osvobození 1.), odcizením (Smrtihlav, Soused – ska) a ztrátou životních jistot (Karneval, Podpaží).

24

7. POETIKA ALBA TY VOLE, NA ZÁKLADNÍ ŠKOLE… (2002)

Další album s názvem Ty vole, na základní škole…, které skupina Sto zvířat vydala v roce 2002, obsahuje celkem šestnáct písní. Dvě písně jsou ale převzaty z předchozích alb (Obrazárna18, Socha19). Skupina měla doposud na svých albech pouze vlastní písně s autorskými texty Tomáše Belka, a proto na této desce působí poněkud neobvykle čtyři koververze jiných zahraničních interpretů20. Otevřenost, pestrost a barevnost tohoto alba se projevuje nejen přejímáním cizích písní, ale i počtem přizvaných hudebních hostů (Česká filharmonie, Alexandra Langošová a další), kteří k rozmanitosti desky také velkou měrou přispěli. Celkem tedy můžeme hodnotit pouze deset nových textů Tomáše Belka.

7.1 Ironie, humor Humorné ladění nepostrádá zajisté text Oaie Scandală21, který je založen na starém skotském vtipu. „Na našem poli je spousta šutrů/jaro je dlouhý, vody málo/moh jsem mít ženu, teď mám utrum/když jsem byl v horách se to stalo/pil jsem a potom bohužel/s ovcí se zapomněl/A ta mě práskla“. Autor tento vtip rozvíjí, a tím dodává příběhu i jinou, než pouze humornou rovinu. Především v refrénu je příběh rozvíjen, verše nevypovídají pouze o tomto lyrickém subjektu, který spáchal chybu. V refrénu je příběh zobecňován, zahrnuje v sobě jakési poznání životních pravd: „Každej den taháš kamení/a lidi, když někde si sednou/mluvěj o jednom a to nezměníš/s tou ovcí to bylo jen jednou“. Pokud v životě uděláme třeba jen jednu chybu, která je pro naše okolí neodpustitelná, tak je nám stále dokola připomínána a vyčítána. Neustále nás někdo soudí, mluví o nás, jsme terčem posměchu a nezbývá nám nic jiného, než s tímto cejchem žít. Každý den si nesete těžké břímě (nebo kamenní), které je tíhou našich vlastních chyb, za které neustále pykáme. Humor nepostrádá také text s názvem Novgorod, kde nás lyrický subjekt zavádí do ruského prostředí. První dvě sloky písně jsou plné napětí, čas jako by se zastavil, a vše se odehrávalo jen v jediné rozhodující a nekonečné vteřině: „Dělí nás dráha střely/kvůli tý

18

Z alba Druhá brada (1996). Skupina Sto zvířat si ke spolupráci na této desce přizvala Českou filharmonii a spolu s ní nahrála k textu Obrazárna nový hudební doprovod, což přidalo tváři písně na vážnosti, která zcela koresponduje s obsahem textu. 19 Z alba Sto zvířat (1992). 20 První píseň s názvem Every Breath You Take skupina převzala od anglického autora písně i jejího interpreta Stinga. Další převzatá píseň má název When That I Was And A Little Tiny Boy. Autorem tohoto textu je William Shakespeare a zhudebnil jej John Harle. Na albu se objevuje i jedna francouzská píseň s názvem La Lumiere Des Ténebres, kterou skupina převzala od francouzského autora Jeana-Michela Poissona. Poslední převzatá píseň alba s názvem Thunder and Lightning je původně od Chrise Liberatora. 21 Název písně je rumunsky. Český název by zněl Skandální ovce.

25

ženě je souboj denně/trojka, jsme ruská trojka/při souboji v ruským kroji/ona, on a já“. Jen zlomek vteřiny má rozhodnout do konce souboje dvou mužů o ženu, rozhodující okamžik, smrt jednoho z nich je na dosah. Napětí ještě prodlužuje refrén, který následuje: „V něžném Novgorodu to tak chodí/jde jen o zvyk, Vaše Blahorodí“. Ironie slov „něžný Novgorod“, a také lhostejnost, se kterou se dovídáme, že „jde jen o zvyk“, přináší pocit beznaděje nad nevyhnutelností osudu. Ale v následující sloce dochází k nečekanému zvratu, nepřichází závěr, který jsme na základě napětí předchozích veršů očekávali. Autor, s humorem sobě vlastním, zcela ruší napětí, které v nás na samém počátku písně bylo vyvoláno: „Svědí, noha mě svědí/tohle se dědí, oni to vědí/mrtví o lásce prd ví/vodku pijí s apatií/ona, on a já“. S nečekaností přichází naprosté uvolnění, čas najedou klidně plyne dál, z jedné vteřiny se stává věčnost: „co je po nás, možná skoná“. Touha mužů po souboji, nebo spíše po ženě, evidentně přemohla mnohem větší a silnější touha po vodce, a právě tato ironie osudu vytváří humor, který se v příběhu objevuje. Na závěr přichází opět refrén, jehož ironie najednou mizí - Novgorod se stává skutečně něžným a krásným místem. V textu Píseň je zobrazena tvůrčí krize lyrického subjektu, který se snaží už dlouhá léta napsat jedinou píseň: „Vymyslet aspoň jednu sloku/u každý písně je pořád těžší/tuhle jsem smolil tři čtvrtě roku/a počmáral jsem celej sešit“. U každé sloky popisuje obtíže, se kterými se při jejím psaní potýkal. Lyrický subjekt jako by píseň psal po celý svůj život: „Kolik jsem ušel vratkejch kroků/než jsem i třetí sloku sešil/už nemám ženu po svém boku/a místo vlasů blýskám pleší“. I přes všechny tyto překážky sisyfofský boj stále nevzdává: „Ať léta běží, já nevzdám ten pokus/pero už udržím jen stěží/mám pátou sloku a slzu v oku“. Text s nadsázkou zpracovává téma autorské a tvůrčí krize. Text, ve kterém se objevuje velká dávka ironie, má název Ksicht. Lyrickým subjektem je muž, tedy spíše pubescent. „Ta holka prostě nemá kazy/zatím se ke mně nehlásí/vstanu a oholím si jazyk/jen to mi chybí do krásy“. V refrénu se hrdina vyjadřuje ke svému „obličeji“: „Mám svůj ksicht rád“. Tento verš působí značně ironicky, hlavně po přečtení následujícího dvojverší, kterým krátký text končí: „hřebenem učešu si uši/zastřihnu rty“. Dá se říci, že se tímto příběhem dostáváme zpátky do lavic základní či střední školy, kdy se většina z nás snažila vyrovnat se svým vzhledem. Lyrický subjekt zde pochybuje o svém vzhledu, což naznačuje zejména použití hanlivého slova „ksicht“ namísto slova obličej.

26

7.2 Jazyková hra Stěžejním rysem poetiky Tomáše Belka je rozhodně jazyková hra, která jeho tvorbě dodává osobitost. Tak jako na předchozím albu Bambule i zde jsou texty, kde autor s hravostí parafrázuje pořekadla. Nejvýraznější je v tomto ohledu text k písni Pláč. V parafrázi autor usiluje o to, aby pořekadla a přísloví, která v textu obměňuje, byla poznatelná a zřetelná. V refrénu této písně, který se opakuje dvakrát, jsou parafrázována hned pořekadla tři: „Já vím, že bez pláče nejsou koláče/že ranní ptáče to zase odskáče/kdo pozdě chodí, ženský si vodí/toho i s kuframa ze schodů shodím“. Pořekadla jsou zde částečně ironizována, autor s nimi s humorem polemizuje. Význam pořekadel je překroucen, a tím je i zrušeno jejich morální ponaučení, které mají přinášet. Lyrickým subjektem tohoto textu je žena, která ve svém osobním příběhu neustále mění předchozí výpověď: „Na konci ulice stojí tam čtyři stromy/stromy to nejsou, jsou to postavy/nejsou to postavy, ne, to je omyl/zbytečný obavy“. Dalším veršem je vždy popírána část verše předchozího. Žena si skutečnost přetváří ke svému obrazu, stále dokola zamlžuje pravdu: „Mám s sebou slznej plyn, ne, to jsou jenom slzy/slzy to nejsou, to je od vína/ne, vlastně od rumu, fakt mě to mrzí/už zase začínám“. Hravě v textu působí právě to, jak následující verš popírá pouze část verše předchozího, např. kdy se ze slzného plynu stávají jen slzy a nakonec i slzy mizí. Stejně jako si žena přetváří realitu, tak si ke svému obrazu upravuje i pořekadla. V následujícím čtyřverší nám žena odkrývá svou duši: „Dneska jsem do noci svou černou duši prala“. V zápětí ale své přiznání popírá: „ne duši, košili jsem žehlila/málokdo za to stál, byls jeden z mála/tys byl, já nebyla“. Lyrická hrdinka promlouvá k muži, který pro ni mnoho znamenal a kterého ztratila. Žena touží své trápení a smutek ukončit, přestává si proto lhát a jde vstříc svému smutnému osudu: „Na konci ulice, stojí tam čtyři chlapy/na konci smutku a všech problémů/půjdu jim naproti, nechci se trápit/jinak jsou k ničemu“. Text, ve kterém Tomáš Belko také uplatňuje hru s jazykem, je již zmíněná Oaie Scandală. Parafrázuje zde známý citát z Bible: „ať po mně hodí holiny/ten, kdo je bez viny“. Autor se nesnaží změnit význam citátu, tak jako činil u předchozích pořekadel, jen vtipně a také hanlivě zaměňuje kámen za holiny, ale význam ponechává. Hra s jazykem je také uplatněna v textu k písni Skandál. Lyrickým subjektem je muž, který koktá: „Va-va-va-vážení, jdu se se stanoviskem/chtě-tě-tě-těl bych vám o-o-ooznámit/že ko-ko-ko-koktám/před bu-bulvárním tiskem/se ale to-tohleto musí utajit“. Autor využívá koktání lyrického subjektu s obrovskou hravostí, kdy slovo „koktám“ působí na první pohled jako citoslovce ko-ko-kodák a též slovo „bulvární“ je koktáním jako by 27

transformováno do podoby citoslovce bu-bu-bu (bubák). Následuje neméně hravý refrén: „Ska ska ska ska ska skandál/ska ska ska ska ska skandál“. Tomáš Belko zde svůj lyrický subjekt evidentně „nechal“ koktat účelně. Začátek slova skandál vytváří název hudebního stylu ska, kterému je skupina Sto zvířat oddaná. Lyrický subjekt se svěřuje, že koktá pouze když zpívá : „Jak sami vidíte/když mluvím, nemám problém/a-a-a-ale když zpí-pívám, je to znát/a ta-tak chci vám říct u-u-už jenom tohle/že ma-ma-ma-ma-mám/vás ra-sra-sra-srasrád“. Velmi vtipně jsou rozlišeny pasáže, kdy lyrický subjekt zpívá a kdy zase mluví. Také poslední verš ukazuje na Belkovu osobitou hravost s jazykem, kdy původně naznačené slovo „rád“ přechází v jakousi složeninu se slovem „srát“. Titulní píseň tohoto alba má název Škola. Je vzpomínkou na léta strávená v lavicích základní školy. Autor do textu včlenil řadu slov ze školního slangu, slova hovorová a vulgarismy. Lyrickým subjektem je žák základní školy. „Ty vole, na základní škole/mám průsery a koule/a s naší účou problém/je to golem a má knír/…/Děsná nuda, zákazy a pruda/a za katedrou zrůda/mě fotrovi zas udá/ten mě sundá, to já znám“. Osobní výpověď lyrického subjektu se v refrénu přesouvá do obecněji platnější roviny: „Základní škola ti dává/mnohem víc, než bys tušil, na mou duši/teď víš, když ráno vstáváš/že prostě máš držet hubu/sklopit hlavu, zmizet v davu akorát“. Verše jsou výpovědí o tom, že pro život na škole je nejsnadnější průměrnost, zařadit se do stáda a nevybočovat – zůstat v řadě.

7.3 Absurdita Absurditou, kterou je text k písni Ryba prostoupen, navazuje Tomáš Belko na svou počáteční tvorbu. Lyrický subjekt není v textu explicitně přítomen, ale je transformován z první osoby jednotného čísla do třetí osoby jednotného čísla, je vlastně vypravěčem. Text začíná slovy: „Řídil svůj taxík v půl čtvrtý ráno/pomalu jezdil ulicema/už byla zima, tak přivřel okno/stopla ho velká bílá ryba“. První čtyřverší ukazuje bizarnost situace, kdy „velká bílá ryba“ stopuje taxík. V následujícím čtyřverší je děj najednou posunut z času minulého do času přítomného: „Mluví spolu o všem možným/řek jí, že chodil na ryby/že ale neví nikdy jak na ně/že se mu město nelíbí“. Poté následuje refrén, také v přítomném času: „Veliká bílá ryba má dlouhý rudý nehty/snad umí tiše líbat/pod vodou, blízko u dna“. V závěrečné sloce se děj navrací k času minulému: „Odvez ji skoro přes půl města/vystoupit chtěla u řeky“. Absurditu předchozích veršů ještě více podtrhuje závěrečný verš, kdy nám lyrický subjekt se samozřejmostí sděluje, že tato „ryba“ chtěla vystoupit u řeky.

28

7.4 Fobie II Textař Tomáš Belko navazuje tématem v textu Kanál na svůj starší text Nákupy22. V těchto textech autor zobrazuje strach, který nelze překonat, fobii. V písni Kanál je lyrickým subjektem muž, který zcela propadá pověrám a stává se jejich otrokem. Své obavy nám lyrický subjekt vyjevuje tak, že promlouvá jakoby k další postavě: „Hej, poslouchej, jsem trochu pověrčivej/štěstí, to je něco, s čím rači nepočítej/štěstí, to je smůla, nesmíš čekat skoro nic/smůlu nosí naopak všechno, smůly je víc“. V následujícím čtyřverší hrdina porovnává jednotlivé symboly, které mají nosit štěstí s těmi, které mají nosit smůlu. Nejprve vyjmenovává jednotlivá zvířata a věci, které přinášejí štěstí: „štěstí, to jsou střepy a taky bílý psi prej/štěstí, to je rejže,…“. Poté přechází na výčet symbolů smůly, které pro něj zcela překonávají ty, jež přinášejí štěstí: „…prej že smůly tý je víc/černý kočky, čísla, vrány, data,…“. Největší obava, strach lyrického subjektu však přichází teprve v refrénu, který následuje: „Hlavně nešlap na kanál, na kanál dál/nechci, abys tady dál stál/hlavně nešlap na kanál, to bych si přál/štěstí pak se na tebe neusměje“. Jeho největším strachem je tedy víra v pověru, že stoupnutím na kanál si přivodí smůlu. Muž se snaží postavu, ke které v textu promlouvá, varovat, ochránit: „Stůj tam, kde chceš, jenom ne tam, kde jsi byl/já bych tyhle věci rozhodně nepodcenil/štěstí, to jsou mince, jeptišky taky, vždyť to víš/já nejsem otrokem pověr, ne – to si piš“. Ironií je, že sám lyrický subjekt si svou fobii neuvědomuje. Tvrdí, že není otrokem pověr, kterým se už ale dávno stal.

7.5 Shrnutí – celkový charakter alba Většinu skupiny Sto zvířat tvoří bývalí nebo součastní pedagogové, a tak své nové album pojmenovali Ty vole, na základní škole…, neboť jej považují za rozloučení se, a to se školními budovami v pedagogickém, ale i studentském slova smyslu (Škola). Celé album je prostoupeno humorem (Ovce, Píseň, Novgorod) a ironií (Ksicht). Je také bohatou přehlídkou hry s jazykem, s pořekadly a citáty (Pláč, Skandál, Ovce), čímž také autor Tomáš Belko navazuje na předchozí album Bambule. Autor také využívá slangu ze školního prostředí a vulgarismů (Škola). Objevuje se zde opět téma strachu, který nás pohltil, a není možné jej překonat (Kanál). Texty tohoto alba jsou rozmanité, rozmanitost se netýká pouze textové stránky alba, ale i stránky hudební.

22

Z alba Sto zvířat (1993).

29

8. POETIKA ALBA NIKDY NIC NEBYLO (2004)

Zatím posledním hudebním počinem skupiny Sto zvířat je album Nikdy nic nebylo. Celkem zde najdeme patnáct písní, z nichž můžeme ale počítat jen čtrnáct, protože poslední patnáctá bonusová skladba Part Of Making Love je píseň Majonéza, hrábě s anglickým textem. Skladby nebyly dosud vydané a většinou ani koncertně reprezentované. Jediný text, který je staršího data, nese název Jsem tady cizí. 8.1 Téma lásky a hledání První text, ve kterém se objevuje téma lásky a hledání, má název Domácí kino. Lyrický subjekt se snaží vrátit dobu už dávno minulou tím, že svůj životní příběh „pouští“ pozpátku: „Když je film na konci/pustím ho zpátky/zacouváš do dveří/pak budík uspí nás“. Snaží se znovu objevit a prožít dobu, kdy byl se svou partnerkou. Touží především zapomenout na to, že jej někdy opustila. Hrdina svůj vztah s partnerkou prožívá od konce a vrací jej na samý počátek, až k jeho vzniku. Silně, především emocionálně působí právě paralelní představa filmu, který je pouštěn od konce. Text nese název Domácí kino právě proto, že se jedná o hrdinův osobní příběh, jakýsi osobní film a tento film se stává součástí sbírky vlastních nahrávek či videonahrávek – „domácím kinem“: „déšť padá do mraků/a v hlavě jsou zmatky/den začne večeří/pozpátku běží čas/pozpátku běží čas23“. Není to pouze příběh lyrického subjektu, který se ubírá pozpátku, ale jsou to také přírodní síly, které mění svůj obvyklý koloběh. Zpět se vrací dny, měsíce a možná i celé roky: „všechno jako film se vrací/z louží vstávaj sněhuláci/ptáci k nám couvaj z daleka/a čínský jídlo zaštěká/na stromy zas listí padá“. Vše v okolí se podřizuje představám jednoho člověka, vše se stává součástí osobního „domácího kina“. Hrdina postupně zaceluje rány, nachází a spojuje všechny střepy, na které se vztah rozletěl. Skládá dohromady také dopisy, které žena roztrhala: „ze střepů okna jsou/mou zradu necítíš/cáry z mejch dopisů/skládaj se do stránek“. Na konci příběhu se hrdina vlastně dostává na samý začátek: „znova se milujem/čas náhle neběží/a pak tě potkávám/náš film začíná“. Čas se pro něj náhle zastavil a důležitá je pouze tato chvíle, ve které touží setrvat, chvíle počátku a nadějí z dob budoucích. I přes to, že je text prostoupen řadou humorných „scén“, jeho téma je velmi vážné. Příběh působí především svou niterností, hloubkou a intenzitou osobní zpovědi lyrického subjektu. 23

Na konci každé sloky dochází k opakování posledního verše. Tím je vždy zdůrazněna důležitost posledního verše, je umocněna jeho výpověď.

30

Druhý text, který v sobě nese téma lásky, má dosti příznačný název Velká láska. Celý příběh je od samého začátku zahalen do kouzelného pláště, který nepostrádá nádech tajemna. V první sloce hovoří lyrický subjekt o setkání se ženou: „stíny a skleničky tančily po zdech/a pak se platilo, bylo dost pozdě/holce, co zbyla, jsem řek, jak to chodí“. Podivnost tohoto setkání je zobrazena už v prvním verši, kdy věci jako by ožívají, tančí. Samotný název písně je značně ironický. První setkání těchto dvou lidí je přímo protipólem představy o velké lásce: „bylo to divný, tak tichá a přitom/zvala mě k sobě, já řek je mi líto/nejsi můj typ, vážně musíš to chápat/zkus nějak jinak si pořídit chlapa 24 “. Žena v hrdinovi nevyvolala žádný zájem, avšak refrén, který následuje, situaci zcela mění: „jenomže ona mi říká/bejt tebou nechodím nikam/je poslední duben a věř mi/to holka jako já sama bejt nesmí“. Najednou je žena opředena kouzelným tajemstvím. Její magičnost a čarovnost evokuje právě poslední duben, který je dnem pálení čarodějnic: „prej: ty se vrátíš a divně se smála/po chvíli hrozná věc se mnou se stala“. Autor jí propůjčuje čarovné schopnosti, svým kouzlem hrdinu postupně ovládá a ten jí nakonec zcela podléhá. „žijeme spolu a jak to tak vidím/je trochu jiná než ostatní lidi/dokáže ovládnout celý mý tělo/hlavně že ve mně zas něco se dělo“. Další text, ve kterém se objevuje téma lásky, je titulní skladba Nikdy nic nebylo. V již zmíněném textu k písni Domácí kino toužil lyrický subjekt svoji minulost vrátit zpět, ale v tomto textu je skutečnost odlišná. Hrdina potlačuje veškeré nepříjemné vzpomínky tím, že je naprosto neguje: „nikdy jsi nebyla/a naše seznámení/proběhlo má milá/před kinem, který není“. Snaží se vymazat existenci jednoho večera, ale ten je stále zde, myšlenka na něj je všudypřítomná: „nepil jsem tequilu/a ne, že bych se šklebil/netlačil na pilu/v tom baru, kterej nebyl“. Touží zapomenout na trapnost tohoto okamžiku: „nechtěl jsem na závěr/ti vyblejt celej život/a ztratit charakter/a všechno oběživo“. Snaží se dokonce ženu zaměnit za přelud: „vsadím se o kilo/že prostě nejsi, drahá/je to jen chiméra“. Text je osobní výpovědí lyrického subjektu o nenaplněném partnerském vztahu: „scénář se nekoná/my dva ho nenapsali/a někdo místo nás/prázdnej papír spálil/…/jen jsme šli na biják/co nikdo nenatočil“. Stránky papíru nebudou popsány jejich společným příběhem, papír zůstane prázdný. V samotném titulu textu se objevuje veliké napětí. Nejen, že nikdy nic nebylo, ale ani „nikdy nic nebude“.

24

V těchto verších se objevuje přesah (enjambement), tedy neshoda rytmického a větného členění, při níž syntaktický celek přechází z jednoho verše do druhého. Tento básnický postup je pro textaře Tomáše Belka velmi typický.

31

Od tří předchozích příběhů se značně liší text k písni Romeo a Julietta. Nejprve proto, že lyrickým subjektem není muž, ale žena. Rozdílné je také zobrazení lásky, kdy je téma pojímáno spíše obecně, než jako osobní výpověď lyrického subjektu. Text začíná slovy: „baličům doutníků předčítám už léta/v balírně doutníků Romeo a Julietta/jen jednou ze měsíc čtu Romea a Julii“. Žena přirovnává cit, kterým je láska, k citu pro doutník: „ve vzduchu zavoní ten cit, prudký a čistý/jako cit pro doutník vybrat správné listy/pro vůni, pro tu chuť, pro to ať dobře hoří/jak doutník hořící i láska mizí v kouři“. Pomíjivost doutníku přirovnává k pomíjivosti lásky. V obou případech jde jen o krásu krátkého okamžiku, který se rozplyne jako kouř: „čtu příběh o lásce, co končí v okamžiku/kterou pak baliči balí do doutníků“. Lyrická hrdinka nás v těchto verších upozorňuje na pomíjivost a především nestálost citu, kterým je láska.

8.2 Téma stárnutí Text s názvem Jak zmírnit děs pojednává o muži, který prochází krizí středního věku. Zajímavé je, že text není výpovědí pouze tohoto muže, ale především jeho partnerky. Příběh má tedy dva lyrické subjekty. Jejich výpovědi, myšlenky a obavy se navzájem prolínají a tvoří tak ucelený příběh, na který můžeme nahlížet z obou stran. Je nám tak podán obraz ve mnohem větší a také hlubší perspektivě. Nejdříve přichází výpověď partnerky: „jak zmírnit děs/v duši nejistého chlapíka/jak ztlumit hrůzu, s níž se potýká/jak zmírnit jeho děs, když se zbaběle/krčí v nohách postele?“. Z počátku si žena klade spoustu otázek, na které prozatím nenachází odpověď. Poté přechází výpověď na mužského hrdinu: „vždyť si říká/že vypadám jak opice/můj plat je nízký, aspoň prozatím/co když jsem léty vypad z kondice“. Verše jsou prostoupeny úvahami a pochybami o sobě samém. Lyrický hrdina především pochybuje o svém „mužství“. Hrdinové o sobě tiše uvažují, přemýšlejí o tom druhém. V následujících verších vypovídá opět hrdinka. Tentokrát nejde pouze o otázky, či myšlenky, ale žena se obrací přímo k hrdinovi, promlouvá k němu: „dýchej zhluboka/nehty si nekousej/dej si víno/to bude v pořádku“. Žena si znovu klade tu samou otázku, ale už konečně nalézá odpověď: „jak zmírnit děs/v duši nejistého chlapíka/…/řekni: jsi prostě úžasnej“.

8.3 Absurdní obrazy V textu k písni Dáma s čápem se objevují slova o marné, ale o to vytrvalejší a silnější naději. Lyrickým subjektem je žena, která po něčem velmi touží a doufá, že její přání bude v budoucnu vyplněno i přes to, že je nereálné: „až budu končit, až budu mít za 32

pár/postavím si past a do ní chytím čápa“. Chce polapit čápa do své pasti, touží jej především vlastnit, částečně jako trofej, ale také proto, že jej životně potřebuje. V této chvíli se ještě necítí dostatečně odhodlaná, a proto čeká až na samý konec svého života. V následujících verších je hmatatelný přepych, kterým je žena obklopena: „už se vidím, jak ho krmím cukrem a skořicí/jak pomalu nabírám diamanty na lžíci“. Chyceného čápa touží rozmazlovat, obklopit ho vším tímto přepychem. Ve verších se objevuje také motiv přicházející tmy: „a dávám mu je s chlebem a ze stropu tma kape/chci bejt stará dáma, která žije s čápem“. Tma přichází postupně, po kapkách, objevuje se v tom největším zmenšení, jako by ani nebyla. V následující sloce se dozvídáme, že žena touží s čápem uzavřít smlouvu, sňatek, chce jej vlastnit až do konce svého života: „při naší svatbě budu stát/vedla mě čáp a lidi kolem/a celá obloha se bude opírat/o moje francouzský hole“. Konečně bude čáp, po kterém tolik toužila, jen její: „už se vidím, jak se oba oblíknem do peří/a jak můj čáp v rodinným stříbru večeří/a potom pijem likér a všude voní parfém“. I přes to, že motiv čápa působí zprvu absurdně, symbolizuje především životní touhu, která po celou dobu ženě unikala a proto je nutné ji polapit a nepustit. Absurdní obrazy nám jsou předkládány také v textu k písni Pohádka. Text začíná slovy: „ten princ už od dětství měl štěstí a ne malý“. Verš evokuje představu postavy prince, který byl od samého počátku svého života opředen štěstím. Tento dojem je ale rušen veršem následujícím: „tři němý sudičky mu u kolíbky stály“. „Němé sudičky“ ironizují verš předchozí. Pro své mlčení sudičky nemohou princi vložit do vínku svá přání, princ je ponechán jen svému černému osudu. V následující sloce je postup stejný: „ten princ žil v pohodlí a byl zavalen city/šlehačkou, podlostí a spoustou senility“. Samotný název písně Pohádka má tragické a také velmi ironické vyznění: „ten princ žil pro jedno: vzít meč a zabít draka/jenomže začal pít a léta se jen flákal/a potom čert ho vzal, tak děti radujte se/čtyřicet kašpárků ať jeho rakev nese“. Princ byl předurčen ke skutečně velkým cílům, ale neunesl tíhu svého poslání. Ironický a absurdní je především třetí verš, ve kterém se zcela vytrácí poslání pohádky v pravém slova smyslu. „Děti“ se mají radovat nad zničením a popřením tohoto žánru, nad popřením všech idejí, které pravá pohádka přináší. Kašpárci, kteří mají nést princovu rakev, jen symbolizují výsměch, který přináší jeho smrt.

8.4 Stísněnost, odcizení Téma stísněnosti a odcizení se objevuje v textu ke písni Hoří! Ve výpovědi lyrického subjektu je znatelný kontrast mezi slovy všichni a někdo: „všichni chlapi v tomhle

městě/byli

právě

v posteli/všechny 33

ženský

v tomhle

městě/zrovna

tiše

brečely/někdo vstal a pak měl/záchvat zimnice/někdo se říz o ledový/ostří měsíce“. Lyrický subjekt nás uvádí do města, ve kterém je hmatatelná jakási ponurost, tma, stísněnost a strach. Ve druhé sloce je pocit stísněnosti a odcizení ještě gradován: „všichni lidi v tomhle městě/vydejchali všechen vzduch/někdo chtěl někam jít/a nevěděl kam/někdo poznal tolik lidí/že byl radši sám“. Lyrický subjekt jako by se dusil, nemohl se nadechnout a nemůže se pohnout z místa. V následujících verších ožívá soumrak, stává se součástí této stísněnosti, tma pohlcuje okolí: „modrej soumrak v tomhle městě/kytky v parku spolykal/všechny cesty v tomhle městě/vedly rovnou do nikam“. Město je prázdné, není v něm kam jít. Následuje refrén: „hoří, jen mý srdce hoří/hoří, jen mý vlasy hoří/hoří, jen má kůže hoří/hoří, jen mý tělo hoří“. Tyto verše evokují zmatek lyrického subjektu, neschopnost pohnout se z města a také stísněnost. Jako by hrdina stál na žhavých kamenech a nemohl udělat krok vpřed, mimo tuto výheň. Téma odcizení a samoty je všudypřítomné v textu Jsem tady cizí 25 . Lyrickým subjektem tentokrát není člověk, ale sám Frankensteinův výtvor: „jsem tady cizí/a sešitý z různých zdechlých těl/mám srdce ryzí/proč zrůdu Frankenstein by chtěl?“. Hrdina pozoruje a hodnotí lidi kolem sebe, objevuje svou odlišnost: „proč jsem tak jiný/učím se pojmy od lidí/jsou plni špíny/jenže svou špínu nevidí/možná jsem krásný/a všichni druzí ohyzdní“. Jako nestranný pozorovatel objevuje na lidech ty nejhorší vlastnosti, které už lidé sami nedokážou rozpoznat. Výjimečnost jedince je zde trestána samotou: „proč všichni mizí/jak jen se někde objevím/…/k čemu je tohle celé/jsem omyl stvořitele“. Lidé se vždy bojí toho, co je pro ně neznámé. Bojí se toho, co je odlišné a nemusí se jednat pouze o zrůdu. Lyrický subjekt v těchto verších tedy nastavuje „zrcadlo“ naší společnosti, celému světu.

8.5 Inspirace stylem ska Je možné, že se textař Tomáš Belko nechal tematicky inspirovat stylem ska, a to při psaní textu Chicago 1933. Navazuje na texty z období Rude Boys, kdy se představitelé této skupiny na Jamajce snažili svým oblékáním (černé sako, úzká kravata a černý klobouk) napodobovat hollywoodské gangstery. Většina ze skupiny Rude Boys

postrádali

zaměstnání a často žili na hranici zákona. Obvykle se jejich texty týkaly právě života mimo zákon. Tomáš Belko v tomto textu ironizuje a paroduje „mafiánskou živnost“: „víš, jak to

25

Text Jsem tady cizí pochází z roku 1998, je tedy nejstarším textem tohoto alba. Původně byl autorem určen pro dosud nerealizovaný parodicky laděný muzikál Frankenstein. Jedná se o muzikál, který ztvárňuje tzv. divadlo na divadle. Hra pojednává právě o tvorbě muzikálu a byla určena pro divadelní soubor Šrapnel.

34

má těžký/řadovej mafián/víkendy a noci/a přesčasy pro svůj klan“. Velmi groteskně působí obrat „řadovej mafián“. Lyrický subjekt o svém „zaměstnání“ mluví takovým způsobem, jako by se jednalo o naprosto všední povolání. Pracovní problémy popisuje ještě všedněji: „víš, jak špatně pouští/z kvádra čerstvá krev/čím dál v horších cenách/a každém je tvůj šéf/…/víš hochu, v podsvětí/furt plať si sám“. Humorně působí závěrečné čtyřverší, kdy lyrický subjekt lituje rozhodnutí stát se mafiánem: „já měl radši zůstat/dýler šampónů/přídavky na děti/a život v rámci zákonů“. Text je prostoupen humorem, občas i dosti černým.

8.6 Shrnutí – celkový charakter alba Zdá se, že textař Tomáš Belko a spolu s ním i skupina Sto zvířat „dospívá“. Album Nikdy nic nebylo obsahuje překvapivě mnoho intimně laděných písní. Jde o osobní a často velmi bolestné osobní zpovědi (Dáma s čápem, Hoří!). Album je tematicky velmi celistvé, objevuje se zde různé zobrazení lásky (Velká láska, Romeo a Julietta). Láska, která zmizela v nenávratnu (Domácí kino) a láska, která ani nezačala (Nikdy nic nebylo). Příběhy vypovídají o marné, ale přesto vytrvalé naději (Dáma s Čápem). Texty se více včleňují do našich reflexí o světě, stávají se obrazem našeho niterného života, našich proher, obav, odcizení a strachu (Hoří!, Jsem tady cizí, Pohádka). Do pozadí ustupují dosud oblíbené absurdní pointy. Název alba je příznačný – máme pocit, že možná „nikdy nic nebylo“, že nám to podstatné uniklo, a proto doufáme, že aspoň budoucnost bude lepší.

9. ROZBOR VERŠE

Při rozboru verše jsme vycházeli ze všech dosud rozebíraných textů hudební skupiny Sto zvířat. Jednotlivé písně jsou vždy členěny do strof či slok. Ty bývají z velké části sestavené do čtyřverší (kvarteta), což je velmi logické, protože čtyřverší je typické právě pro písňovou sloku. Vznik textu je neoddělitelný od hudby, jež mu dala řád přehledného rytmu. Ovšem délky slok bývají i jiné, objevuje se také pětiverší či sedmiverší. Počet veršů jednotlivých slok jedné básně bývá často měněn, tato změna vždy souvisí s odlišností výpovědi lyrického subjektu. Zejména pokud bývá přerušeno souvislé vypravování lyrického subjektu, kdy ve sloce následující přichází spíše obecné úvahy o světě, tak dochází pravidelně ke změně délky těchto slok (Vyhazovač, Loutka, Oaie Scandală, Kanál, Škola, Pohádka, Osvobození 1). 35

Pokud je v textu obsažen refrén, často se objevuje ve dvojverší či dokonce jako jeden samostatný verš (Novgorod, Píseň, Romeo a Julietta, Chicago 1933, Ksicht). Refrén ovšem není častou součástí Belkových textů. Jednotlivé verše vždy začínají mimo první verš každé sloky minoskulemi. Zajímavé je, že všechny texty alba Nikdy nic nebylo v této pravidelnosti tvoří výjimku. Zde začínají všechny verše bez výjimky malým písmenem. Verše jsou většinou členěny do osmislabičného verše (oktosylabu) či verše sedmislabičného (Psací stroj, Dap Géo, Krást). Dále se často objevuje verš šestislabičný a pětislabičný. Zcela výjimečně se objevují verše desetislabičné až např. třináctislabičné. Počet slabik jednotlivých veršů bývá v jedné sloce různě kombinován, ale autor tyto kombinace dodržuje s pravidelností. Nejčastěji bývá kombinován v rámci jedné sloky verš osmislabičný s veršem sedmislabičným či šestislabičným (Novgorod, Škola). V textech Tomáše Belka se s velikou pravidelností objevuje verš sylabotónický. Pro sylabotónický verš je charakteristické, že se zpravidla celá báseň skládá z veršů o stejném počtu slabik, délka verše se tedy nemění. Délka verše je prvek důležitější než pravidelné střídání těžkých a lehkých dob, protože bývá zachována důsledně, kdežto zachování lehkých a těžkých dob bývá v textu velmi často oslabováno. Jen v několika málo případech se objevuje verš volný, který je organizován pouze fonologií větnou, a proto je v něm zesílena úloha intonace. Bývá tedy potlačována interpunkce, psaní velkých písmen a také je upuštěno od izosylabismu verše. Nejčastěji se v textech objevuje verš trochejský (po těžké době následuje vždy jedna doba lehká), poté daktylský (po těžké době následují dvě doby lehké) a nejméně verš jambický (po lehké době následuje jedna doba těžká). Pro texty je obvyklé použití osmislabičného verše trochejského spádu. Často se tyto metrické systémy kontaminují, např. trochejský verš se mísí s daktylským (verš daktylotrochejský). Ne vždy bývá v tomto střídání pevný řád. Z velké části jsou texty psány rýmem střídavým ABAB (Nikdy nic nebylo, Jsem tady cizí, Podpaží, Osvobození 1, Sněhulák). Tomáš Belko v textech využívá také přerývavého rýmu ABCB (Píseň, Škola, Automat, Autobus, Vyhazovač). Rým sdružený AABB se objevuje jen v několika případech (Pohádka, Kanál, Soused-ska, Alžír), stejně jako rým obkročný ABBA (Socha). Velmi často je v různých slokách jedné písně kombinován verš střídavý ABAB s veršem přerývavým ABCB (Hoří!, Psací stroj, Nákupy, Smrtihlav). V textech se objevuje jak rým přesný, tak i chudý. Autor se ale velice často uchyluje k asonanci, kdy se shodují jen poslední samohlásky na konci veršů (Ksicht, Dap-Géo, 36

Sběratel). Jen jedinkrát se v textu objevuje rým štěpný (Skandál), kdy se shoduje kmen slova: „když zpívám, ko-koktám/když mluvím, nekoktám“. Velmi často se v textech objevuje rýmové echo. Vzniká tehdy, je-li jedno slovo celé obsaženo v druhém slově rýmové dvojice. „To naše pole je samej kámen/…/moh jsem mít ženu, s tím je ámen“.26; „ten večer jsem zrovna neměl nic/…/vybírali něco z popelnic“.27; „Vstal a čekal, až se uklidní/…/mlčeli i potom kolik dní“.28 Častým postupem autora je také přesah či enjambement. Jedná se o neshodu větného a rytmického členění, při níž syntaktický celek přesahuje z jednoho verše do druhého. Přesah zabraňuje rytmickému mechanismu verše pohltit větu. Autor často využívá anaforu, kdy na začátku jednotlivých veršů opakuje stále stejné slovo. (Psací stroj, Vdova, Čtyři chlápci). Anafora plní několikerou funkci. Na začátku jednotlivých veršů se opakuje významové jádro, ke kterému se přidávají nové výpovědi. Především umožňuje postupnou gradaci a je signálem osobitě organizovaných zvukových řad. V textech se téměř neobjevuje interpunkce a pokud přece jen ano, tak pouze náhodně a nepravidelně. Autorovi spíše vadí a překáží. Častým odstraňováním interpunkce se verš zvukově scelil, větná intonace ustoupila intonaci veršové.

10. ZAŘAZENÍ DO KONTEXTU

Snahou této kapitoly je nalézt vztah mezi poetikou textů hudební skupiny Sto zvířat a poetikou textů jiných českých ska skupin. České ska skupiny můžeme s jistotou diferencovat do několika různých proudů. Podstatnou část tvoří skupiny, v jejichž repertoáru jsou obsaženy především texty anglické, ať už tvorby původní, či převzaté od jiných zahraničních ska skupin29. Anglické texty prezentuje především pražská hudební skupina Fast Food Orchestra. Na albech této skupiny tedy dominuje angličtina, ale také španělština. Další pražská skupina, která nám své texty předkládá v angličtině, má název Vertigo. Mnoho českých ska skupin, jež své písně interpretují právě v češtině, ve svých textech ztvárňují témata, která úzce souvisí s původní tematikou stylu ska. Skupiny se tedy ve svých textech zaměřují na politiku, školství a především sociální otázky. Skupina, která 26

Ukázka z textu Oaie Scandală Ukázka z textu Čtyři chlápci 28 Ukázka z textu Socha 29 Pouze pro orientaci uvádíme několik méně známých ska skupin, jejichž texty nám jsou prezentovány především v angličtině – The Chancers, Chaotic, Basta Fidel 27

37

ve svých textech ztvárňuje původní témata stylu ska, nese název Green Smatroll. Další skupina, která ve svých textech podává tradiční „ska témata“, má název Sakumprásk. Tematika výše jmenovaných skupin se od tematiky textů Sto zvířat diametrálně odlišuje. Nejen že skupina Sto zvířat své písně neinterpretuje v angličtině30, ale důležité především je, že tradiční „ska témata“ jsou tematice skupiny dosti cizí. Je velmi překvapivé, že v českém ska prostředí existuje tak málo skupin, jejichž texty jsou dílem jednoho autora. Jednou z mála hudebních skupin, která interpretuje písně jednoho textaře, nese název Jo! Ska. Většinovým autorem textů a také zakladatel skupiny je Michal Lánský. Nejprve je důležité říci, že členové této skupiny, tedy i autor jejich textů, jsou generačně výrazně mladší než členové skupiny Sto zvířat. Poetika textů skupiny Jo! Ska se tedy logicky v mnohém od Sto zvířat odlišuje. Rozdíl tkví také v době existence těchto dvou skupin. Skupina Jo! Ska se na poli českého ska objevuje teprve po tři léta, zatímco skupina Sto zvířat je stálým „členem“ již sedmnáct let. Je tedy poněkud obtížné přirovnávat poetiku textů této skupiny k poetice textů Sto zvířat. Pokusme se odlišnosti, které z rozdílnosti těchto skupin vyplývají, objevit i na základě srovnání jejich poetiky. Skupina Jo! Ska ve svých textech často odkazuje na samotné místo zrodu ska – Jamajku: „Vlasy se ti jako hadi kroutí,/no a úroda už začíná Ti zrát./Ale kadeřníka velice to rmoutí,/ostré nůžky chce na tebe brát./…/Okolí se proti tobě bouří/no a v práci ti chtěj dávat menší plat/ale rastaguy si vklidu ó zakouří…“.31 Odkazy na hnutí Rastafari, které bylo pevně spjato s hudebním stylem ska, jsou v textu zcela jasné a přímé. Tato explicitnost je typická i pro většinu dalších textů. Objevují se také témata politická a sociální: „Ze všeho toho násilí žaludek se mi zvedá,/skinhead, punker, černý, bílý, podejte si ruce“. 32 Tematika skupiny Jo! Ska je ale velice široká, nezůstává spojena pouze s tradičními ska tématy, ale ukazuje i témata nová. V textech Tomáše Belka se vůbec neobjevuje téma rodičovství. Paradoxně u této generačně mladší skupiny je zmíněné téma zpracováno: „Necháme se překvapit, stejně bude jako já,/ale když to bude kluk, bude celý po mně“.33 V repertoáru skupiny jsou mimo jiné také texty, které kritizují sílu reklamy, především sílu její sugesce: „Záruka do třiceti dnů můžeš to vrátit,/no tak to zkus, nemáš co ztratit./Zavolej do deseti minut a budeš

30

Jedinou výjimkou je píseň s názvem Part Of Making Love z posledního alba Nikdy nic nebylo (v české verzi má název Majonéze, hrábě). Překlad původně českého textu do angličtiny je ovšem dílem Petra Ostrouchova, nikoliv Tomáše Belka. 31 Ukázka z textu Rastaguy (album … a kdo se hlásí jako další? z roku 2005) 32 Ukázka z textu Unity (album Slyšíme se? z roku 2007) 33 Ukázka z textu Šíp a luk (album … a kdo se hlásí jako další? z roku 2005)

38

v pohodě,/dostaneš dvě vesla a k tomu tři lodě“.34 Je evidentní, že tato přímost, či dokonce jednoduchost ve vyjadřování, jež je skupině Jo! Ska blízká, je textům skupiny Sto zvířat dosti cizí. Jen zřídka najdeme u této skupiny metafory, které nám připomínají poetiku skupiny Sto zvířat. Texty Michala Lánského zobrazují příběhy vesměs pozitivní, plné optimismu. Objevují se ovšem i texty, které vyjadřují skepsi, či dokonce znechucení nad tímto světem. Jsou to ovšem texty, které svou kritiku zaměřují politicky či sociálně. S jistotou můžeme říci, že skupina Sto zvířat je na poli českého ska tím nejstarším, v podstatě zakládajícím členem. Především proto je tak těžké nalézt poetice této skupiny „zrcadlo“ na dnešní domácí ska scéně. Žádná z ostatních skupin neprošla tak dlouhou cestu uměleckým vývojem jako Sto zvířat. Svými osobitými texty, které jsou dílem jednoho autora, se skupina naprosto vymyká pomyslnému „ska standartu“. V prostředí českého ska jsou vlastně „bílými vránami“ (nebo spíše „žlutými“). Není tedy překvapivé, že texty Sto zvířat nemají v prostředí českého ska obdoby. Pokusíme se tedy vytvořit kontext širší, dostaneme se tímto za „hranice“ stylu ska. Srovnávat na první pohled dva tak odlišné autory, jakými jsou Zuzana Navarová a Tomáš Belko, je možná poněkud zavádějící, přesto se dá v jejich poetice vypozorovat několik paralel. V textech Zuzany Navarové se objevují často podobná témata jako v textech Tomáše Belka. Její příběhy jsou většinou osobní, velice upřímnou a niternou výpovědí lyrického subjektu. Společné je těmto autorům také téma samoty a strachu. V již zmíněném textu s názvem Loutka35 je lyrická hrdinka ovládána deštěm. I Zuzana Navarová propůjčuje dešti čarovnou moc: „K dešti choulí se/v šelmu mění se/teplem přede jak já“.36 V textech těchto textařů se objevují také podobné metafory. V textu Zuzany Navarové se objevuje „broušený“ půlměsíc: „Celou mě rozkrájí/broušený půlměsíc“. 37 S motivem měsíce pracuje i Tomáš Belko v textu s názvem Hoří! 38 : „někdo se říz o ledový/ostří měsíce“. V obou ukázkách je měsíc transformován do pozice nože. Společný je i motiv utrpení, kdy je lyrický subjekt zmítán bolestí, strachem. Stejným postupem pro tyto autory je také častá anafora. A především texty obou autorů nás nutí přemýšlet nad svým obsahem, vtahují nás do děje. Pokusíme se kontext tvorby Tomáše Belka rozšířit o další autorku. Pokud se zaměříme na texty Radůzy, můžeme také vypozorovat několik paralel s tvorbou Tomáše 34

Ukázka z textu Reklamní šok (album … a kdo se hlásí jako další? z roku 2005) Z alba Sto zvířat (1992) 36 Ukázka z textu Samba v dešti (album Masopust z roku 1986) 37 Ukázka z textu Kočky (album Masopust z roku 1986) 38 Z alba Nikdy nic nebylo (2004) 35

39

Belka. Poetika textů této autorky má snad nejblíže k poetice posledního alba Nikdy nic nebylo. V písních Radůzy jsou obsaženy především hluboké osobní zpovědi lyrických subjektů. I v textech této autorky se lyrický subjekt vrací zpět do minulosti, podobně tomu je např. v textech Domácí kino a Nikdy nic nebylo39. „Dívám se zpět dírou v plotě/na klice zašla už měď/vzdálen jsi v čase i hmotě/a já tě opouštím teprve teď“.40 Stejně jako dva zmíněné texty Tomáše Belka i tento text vypovídá o konci vztahu. Píseň s názvem Jedem41 nám ukazuje zběsilou jízdu životem. „Slunce rozpaluje kámen/dnes všechno, zítra ámen“. Podobnou „jízdu“ životem zobrazuje Tomáše Belko v textu Rozpočítadlo. V ukázce se také objevuje stejné rýmové echo jako v písni Oaie Scandală. „To naše pole je samej kámen/…/moh jsem mít ženu, s tím je ámen“. V písních Radůzy se objevují mimo jiné i prvky lidovosti, které se ovšem v poetice Sto zvířat neobjevují. Je téměř paradoxní, že poetika skupiny Sto zvířat má blíže k tvorbě autorek, které představují naprosto odlišný hudební proud. Co nám tedy tohle překvapivé poznání přináší? Texty Tomáše Belka jsou především osobitým dílem, které svými tématy zcela nezapadá do kontextu hudebního stylu ska, ale přesahuje za hranice tohoto stylu.

11. ZÁVĚR - Vývoj poetiky textů skupiny Sto zvířat od roku 1991 – 2004

V závěrečné části naší bakalářské práce se pokusíme o celkové shrnutí jednotlivých aspektů textařského díla Tomáše Belka, jež bylo analyzováno v předchozích kapitolách.

Jak již bylo v předchozích kapitolách částečně naznačeno, v tematice textů hudební skupiny Sto zvířat docházelo k výrazným proměnám, a proto se v závěrečné kapitole na tento vývoj a proměnu tematiky více zaměříme. Ústředními tématy jsou především strach, stárnutí a láska. Autor Tomáš Belko ve svých textech často zobrazuje téma strachu, či dokonce fobie. Téma fobie poprvé vložil do písně s názvem Nákupy (1993). Hrdina si svůj strach uvědomuje, je jím naprosto ovládán, a nakonec mu zcela podléhá. Druhý text, který se zabývá tématem fobie má název Kanál (2002). Lyrický subjekt nám své obavy nesděluje přímo, jak tomu bylo u předchozího textu, ale přes další postavu, ke které promlouvá,

39

Texty z alba Nikdy nic nebylo (2004) Ukázka z textu Bylo nebylo (album V hoře). 41 Z alba …při mně stůj 40

40

varuje ji. Sám lyrický subjekt si fobii nepřipouští. V obou případech je hrdina svým strachem pohlcen, propadá mu, nedokáže s ním bojovat. Na desce Bambule se v textech Tomáše Belka poprvé objevuje nové téma. Autor prvně zobrazuje obavu lyrického subjektu ze stáří. S humorným nadhledem je téma zpracováno v textu s názvem Osvobození 1. (1998). Lyrický subjekt získává „nadhled“ nad sebou samým. Na albu Nikdy nic nebylo se opět objevuje text, který zpracovává téma stárnutí. Tentokrát ovšem nepřichází humor a nadhled, který bychom možná na základě předchozího textu očekávali. Krizi středního věku autor zobrazuje v textu s názvem Jak zmírnit děs (2004). Lyrický subjekt ztrácí nadhled, zcela propadá obavám, které přicházející stáří přináší. První texty Tomáše Belka téma lásky příliš často nezobrazovaly, a pokud ano, tak s jistým nadhledem, kdežto v posledních textech je láska pojímána jako téma důležité, závažné. Na albu Nikdy nic nebylo (2004) se velice často objevuje téma lásky, a to v zcela nových podobách. Pokud se zaměříme na texty předchozích alb, uvidíme velké rozdíly v přístupu k tomuto tématu. Text s názvem Smrtihlav (1998) je dosti odlišný ve svém pojetí lásky. Lyrická hrdinka touží po volnosti motýla, a vztah se svým partnerem končí. Starší texty jako by nechtěly zobrazovat potřebu a nutnost lásky. Výjimkou je snad text s názvem Sběratel (1996), kde si lyrický subjekt uvědomuje potřebu lásky a touží po jejím návratu. V textech alba Nikdy nic nebylo je nutnost tohoto citu zobrazena s velikou naléhavostí. Autor nám podává různá zobrazení, různé nové podoby lásky. Text, který nese téma lásky, má název Domácí kino. Lyrický subjekt se zde snaží navrátit minulost, kdy byl se svou partnerkou. V tomto příběhu se jedná o lásku, která zmizela v nenávratnu. Objevuje se zde také příběh lásky, která ani nezačala, a to v textu s dosti příznačným názvem Nikdy nic nebylo. Odlišné zobrazení lásky je obsaženo v textu s názvem Velká láska. Žena zde zcela ovládá lyrického hrdinu svou „čarovnou“ mocí. Rozdílné je také zobrazení lásky v textu s názvem Romeo a Julietta, kdy je téma je pojímáno spíše obecně, než jako osobní výpověď lyrického subjektu. Jako by poslední album bylo snahou vrátit to, co bylo, a zapomenout na to, co nebylo. Hrdinové mladších textů si uvědomují potřebu milostného citu, jeho nestálost i pomíjivost.

V chronologickém

vývoji

Belkova

díla

dochází

u

lyrického

subjektu

k významovému posunu, který se také pokusíme objasnit. Jestliže se zaměříme na zpovědi lyrických subjektů, které jsou obsaženy v prvních textech, jsou charakteristické jistou neosobností, ba téměř povrchností. Jen výjimečně nám jsou sdělovány niterné a osobní 41

pocity lyrického hrdiny. Postavy těchto příběhů stojí jakoby za matným sklem, neodkrývají nám celou hloubku a podstatu své duše, jen je naznačují. Hrdinové jsou pro nás hádankou, nemůžeme s nimi cítit, zcela je pochopit. Autor věnoval poměrně mnoho textů ženám42. V těchto příbězích je zobrazována především jejich samota a odcizení. Můžeme říci, že texty prvních tří alb jsou příliš, možná až nezvykle neosobní. Pokud přece jen nalezneme příběh, který je jakousi osobní zpovědí, není v něm lyrický subjekt explicitně přítomen v první osobě jednotného čísla, ale je transformován do třetí osoby jednotného čísla, do pozice vypravěče. Tento postup je viditelný v textu s názvem Socha, ve kterém se nám lyrický subjekt zpovídá z odcizení, jež najednou pocítil ke své partnerce. Pomocí třetí osoby je v textu s názvem Psací stroj sdělována osobní zpověď ženy, která se pokouší vyrovnat se ztrátou blízkého člověka – jako by se textař Tomáš Belko na počátku tvorby „bál“ přiblížit nitru či duši svých lyrických subjektů, a právě proto si udržuje odstup pomocí nepřímého lyrického subjektu ve třetí osobě. Album Druhá Brada se této neosobnosti předchozích textů příliš nevymyká. Výjimkou je pouze text s názvem Sběratel. V tomto jediném příběhu je znatelná odlišnost od textů starších. Výpověď lyrického subjektu se stává velice osobní a niternou. Hrdina před námi stojí jakoby „nahý“, zcela nám odkrývá svoji duši. V textech alba Bambule nám Tomáš Belko představuje jiné, nové rozměry své tvorby. Postavy nám zde více odkrývají své nitro, stáváme se jejich partnery v komunikaci, dokážeme jim porozumět. V prvních textech se hrdinové často zpovídali ze ztráty partnera, či pocitů odcizení. Osobní výpovědi lyrických subjektů jsou na tomto albu však často spojeny s pocity vlastní nejistoty, odcizení a zmatku. Hrdinové jako by ztráceli sami sebe (např. v textu s názvem Karneval v sobě lyrický subjekt pociťuje obrovský zmatek, ztrácí klid a rovnováhu). O zmatku, který souvisí se ztrátou víry v sebe sama, vypovídají i hrdinové následujícího alba Ty vole, na základní škole… (např. v textu s názvem Pláč si lyrická hrdinka přetváří skutečnost ke svému obrazu, lže sama sobě. Pokud by tak nečinila, byla by skutečnost až příliš bolestná). Na albu Nikdy nic nebylo se objevují příběhy, které obsahují osobní a často velmi bolestné zpovědi lyrických subjektů. Příběh, který vypovídá o marné, ale přesto vytrvalé naději, nese název Dáma s čápem. Intimní zpověď lyrického subjektu je také obsažena v textu s názvem Hoří! V příběhu je navozen pocit stísněnosti, lyrický subjekt se dusí, nemůže se pohnout z místa. V textu s názvem Jsem tady cizí se lyrický subjekt zpovídá z

42

Např. Psací stroj, Diktafon, Loutka

42

odcizení a samoty, kterou prožívá. Mezi písně tematizující osobní a intimní zpovědi samozřejmě patří i texty, ve kterých se objevuje již zmíněné téma lásky. Všechny tyto texty jsou velmi osobními, niternými a bolestivými vyznáními lyrických subjektů. Je nám umožněno nahlédnou až do samého nitra, či až na samé „dno“ jejich duše. Deska je plná osobně a intimně laděných zpovědí. Na rozdíl od prvních textů 43 je tentokrát lyrický subjekt přítomen explicitně, tedy v první osobě singuláru. Postav se můžeme jako by dotknout, stávají se nám hloubkou své výpovědi blízké. Texty se více včleňují do našich reflexí o světě, hrdinové se stávají obrazem nás samých, našeho života, našich proher a strachu.

Stěžejním rysem Belkovy tvorby je absurdita. Pokud se zaměříme na první tři alba 44 skupiny Sto zvířat, tak je v nich viditelná převaha textů, které působí poněkud absurdně. V textech nám jsou podávány především příběhy, které nás překvapují, někdy dokonce až šokují svou absurdní pointou. Příběhy v sobě ukrývají i jisté tajemno. Textem, který v sobě nese absurdní pointu a ukrývá tajemství, je píseň Mouchy. Další text s absurdní pointou má název Vrány. Lyrický subjekt se zde střetne se hejnem žlutých vran a neví, zda se jedná pouze o sen, či o skutečnost. Na konci přichází překvapivá a velice humorná odpověď – setkání byla skutečnost. Jistou absurditu v sobě nese i text s názvem Napospas. Lyrický subjekt touží poznat sám sebe, ale pokouší se o to dosti absurdním způsobem: „vleze do sebe vlastním nosem“. Tyto příběhy se zdají naprosto nemožné, převrácené naruby, odporují naší představě o skutečnosti. Jsou velmi často spojeny s tajemnem, které přináší moment překvapení. Na albu Druhá brada (1996) je opět znatelná převaha textů, které jsou zcela prostoupeny absurditou. Překvapivá a poněkud absurdní pointa je vložena do textu s názvem Každej to má jiný. Příběh svým závěrečným vtipem navazuje na texty předchozích alb. Ovšem z mnoha příběhů se tento závěrečný moment překvapení vytrácí. Jsme zcela ponecháni pouze absurditě textu. Bizarní je text s názvem Vyhazovač. Lyrický subjekt se nám představuje jako vyhazovač v „mlíčným“ baru. Absurdita je také znatelná v textu s názvem Sněhulák, kde nám lyrický subjekt sděluje, že někdo „zabil“ sněhuláka. V těchto textech dochází k jakési deformaci či pokřivenosti pohledu těchto postav na svět, který je obklopuje. Tato deformace je viditelná také v textu s názvem Tak teda dobře.

43 44

Např. Socha, Psací stroj Sto zvířat (1991) LP, Sto zvířat (1992) MC, Sto zvířat (1993) CD

43

V těchto textech nám postavy předkládají absurdní příběh, bez konce, bez jakékoli vtipné pointy. V textech alba Bambule (1998) je poprvé zřetelný ústup absurdity. Příběhy, ve kterých je absurdita hmatatelná, se objevují jen výjimečně. Jedním z textů, kde je jistá absurdita stále přítomná, má název Podpaží. Příběh není ovšem pouze absurdní výpovědí lyrického subjektu, ale je i výrazem jeho obav, či zděšením nad ztrátou životních jistot. Výpověď postavy se tak stává osobnější, niternější. Nenese tedy pouze „plášť“ absurdity, ale ukrývá mnohem více. Tomáš Belko svým textem s názvem Ryba, který se objevuje na albu Ty vole, na základní škole…(2002), navazuje na absurdní písně své počáteční tvorby. Lyrický subjekt není explicitně přítomen, ale je transformován z první osoby jednotného čísla do třetí osoby jednotného čísla. Stejný postup můžeme nalézt i ve starším textu s názvem Mouchy (1992). Tak jako tomu je u prvních textů, i zde na začátku příběhu vyvstává řada otázek a na samém závěru přichází poněkud absurdní a vtipná pointa. Samozřejmě, že absurdita z textů Tomáše Belka nemizí úplně, pouze mění svoji podobu. V textech alba Nikdy nic nebylo (2004) je jistá absurdita také hmatatelná, ale pokud nahlížíme na texty jako celek, vidíme navíc mnohem hlubší pointu. Absurdita se stává částí mnohem vyššího celku, je součástí pohledu na tento svět. Novou tvář absurdity můžeme zaznamenat v textu s názvem Pohádka, kde je nám vyprávěn životní příběh postavy - prince. Text je především podobenstvím s kritickým pohledem na tento svět. Pomocí absurdity je v tomto textu zcela popřen žánr pohádky. Také v textu s názvem Dáma s čápem se jistá absurdita zprvu objevuje. Především motiv čápa působí zpočátku absurdně, ale postupem se vytrácí. Čáp symbolizuje životní touhu, která lyrické hrdince po celou dobu unikala, a proto je nutné ji polapit a vlastnit. Absurdita částečně ustupuje do pozadí, ale spíše dochází k jejím proměnám.

Ne ústředním, ale přes to velice výrazným rysem Belkovy tvorby je jazyková hra, která se ovšem objevuje až ve tvorbě mladší. V textech alba Bambule je nejednou zřetelná jakási dětská hravost, která je autorem přenášena do světa dospělých. Tento postup je viditelný hlavně v textu s názvem Rozpočítávadlo. Autor do textu přenáší dětská říkadla, která v novém kontextu působí velmi ironicky, jsou vytržena z dětského světa a neúprosně vsazena do světa dospělých. Textař Tomáš Belko v textech tohoto alba také často parafrázuje známá pořekadla. Parafráze je v jeho tvorbě prvkem novým. Autor v ní usiluje především o to, aby model, který obměňuje, byl zřetelný a poznatelný, což čtenáři 44

umožňuje „odhalení“ jeho jazykové hry a zároveň nový náhled na známou látku. Tento postup je zřetelný v textu s názvem Automat. Autor v albu Bambule také poprvé využívá slovní hříčky, a to v samotném názvu textu Soused – ska. Poprvé tak naráží na hudební styl ska, který skupina Sto zvířat interpretuje. Na albu Ty vole, na základní škole… se mnohem více uplatňuje autorova hra s jazykem, jež byla naznačena již na albu předchozím. Jazyková hra se stává výrazným rysem poetiky Tomáše Belka, dodává jeho tvorbě na osobitosti a jedinečnosti. Tak jako na albu Bambule i zde autor s hravostí parafrázuje pořekadla. Nejvýraznějším textem je v tomto ohledu Pláč. Známý biblický citát autor

parafrázuje v textu s názvem Oaie

Scandală. S hravostí autor „využívá“ koktání lytického subjektu v textu s názvem Skandál, kde opět upozorňuje na hudební styl ska. Titulní píseň tohoto alba je text s názvem Škola. I zde si Belko s jazykem osobitě pohrává, když do textu včleňuje řadu slov ze školního slangu, také slova hovorová a vulgarismy.

Dílo Tomáše Belka ještě není dozajista ukončena, přesto je ale důležité zmínit několik souhrnných poznámek, které jeho tvorbu charakterizují. V dosavadním vývoji Belkovy poetiky došlo v průběhu sedmnácti let k výraznému posunu. Jestliže první texty vynikaly především svou hravostí, snahou vymyslet absurdní pointu, pak ty novější zachycují jakési esence životních pravd, hluboké poznání tohoto světa. Jsou výrazem citlivého vnímání světa a přemýšlením o něm. Současně jsme chtěli v naší práci upozornit na fakt, že Belkovy texty by se neměly poměřovat pouze v kontextu s hudebními ska skupinami, které své texty předkládají často pouze v angličtině. Belko píše texty či básně v českém jazyce, se kterým si také osobitě pohrává. V kontextu mnohem širším, je třeba poukázal na skutečnost, že tvorba Tomáše Belka představuje především osobité a individuální básnické dílo, přesahující běžnou písňovou tvorbu.

45

Použitá literatura Primární literatura: Diskografie. Sto zvířat [online]. 7. 1. 2007, [cit. 11. 2. 2007]. Dostupné z .

Sekundární literatura: BRUKNER, Josef – FILIP, Jiří. Poetický slovník. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1997. 368 s. ISBN 80-204-0650-6. DIESTLER, Radek. Stohlavý zvěřinec po Revolveru. Reflex. 2004, 15, č. 39, s. 57. ISSN 0862-6634. ERNEST, Jan. Sto zvířat. Report.Music & Style. 2006, 16, č. 6, s. 66. ISSN 1213-4708 ERNEST, Jan. Sto zvířat. Report.Music & Style. 2002, 12, č. 3, s. 40. ISSN 1213-4708. HRABÁK, Josef. Poetika. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973. 340 s. JAKOUBEK, Jakub. Sto zvířat a ska z Česka. Melodie. 1998, 36, č. 8, s. 18. ISSN 00258997. KOŽMÍN, Zdeněk. Interpretace básní. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997, 186 s. ISSN 80-210-1694-9. KOŽMÍN, Zdeněk – TRÁVNÍČEK, Jiří. Na tvrdém loži z psího vína: Česká poezie od 40. let do současnosti. 1. vyd. Brno: Jota, 1998. 320 s. ISBN 80-7242-001-1. MATZNER, Antonín. Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby. 1. vyd. Praha: Editio Supraphon, 1980. 374 s. PRCHAL, Marek. Sto zvířat. Labyrint revue. 1993, 3, č. 9, s. 53. ISSN 1210-6887. VACEK, Martin. Domů přes Ameriku. Reflex. 1996, 7, č. 14, s. 51. ISSN 0862-6634. VÍŠEK, Pavel. Šarmantní zvěř. Melodie. 1994, 32, č. 4, s. 36. ISSN 0025-8997. ŽILKA, Tibor. Poetický slovník. 1. vyd. Bratislava: Tatran, 1984. 376 s.

Elektronické zdroje: Sto zvířat [online]. ©2006, [cit. 11. 2. 2007]. Dostupné z . Ska. Wikipedia [online]. 17. 4. 2006. [cit. 11. 2. 2007]. Dostupné z .

46

Zuzana Navarova d. T. [online]. .

©2004,

[cit.

1.

5.

2007].

Dostupné

Radůza [online]. © 2003, [cit. 8. 5. 2007]. Dostupné z . Jo! Ska [online]. © 2004, [cit. 1. 5. 2007]. Do

47

z