MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA HISTORIE

Souboj jako běžný prostředek řešení šlechtických sporů, v českých zemích v raném novověku

Bakalářská práce

BRNO 2012

Vedoucí práce: Mgr. Jiří Mihola, Ph.D. Vypracoval: Dominik Habermann

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenŧ, dalších informací a zdrojŧ v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonŧ (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisŧ.

V Brně, dne ……………………………………… ……………………………… Dominik Habermann

2

Rád bych poděkoval všem, kteří mi jakkoliv pomohli při vzniku této práce. Jmenovitě pak děkuji panu Mgr. Jiřímu Miholovi, Ph.D., ţe převzal vedení mé práce, Ing. Vítu Štanclovi, za cenné rady při psaní mé práce, Mgr. Silvii Frydrýškové za provedení stylistických úprav a korektury, Mgr. Mileně Flodrové za neocenitelné odborné rady a Haně Jordánkové za odbornou pomoc při studiu v Archivu města Brna.

3

OBSAH ÚVOD 1.

6 ČESKÁ ŠLECHTA RANÉHO NOVOVĚKU 1.1

2.

3.

5.

Výchova šlechty a výuka šermu

13

1.1.1 Výuka šermu v českých zemích

16

1.1.2 Výuka šermu ve světě

18

VÝVOJ SOUBOJE DO OBDOBÍ RANÉHO NOVOVĚKU

21

2.1

Ordál soubojem

21

2.2

Soudní souboje

22

2.3

Souboje – spory o čest

24

2.4

Osobní souboje

25

OKOLNOSTI SOUBOJŮ

28

Příčina souboje

28

3.1.1 Delikt uráţky na cti

29

3.2

Prostředí a místo souboje

31

3.3

Zbraně soubojů

33

3.4

Průběh souboje

34

ZÁKAZY SOUBOJŮ

36

3.1

4.

9

4.1

Zákazy soubojů ve světě

36

4.2

Zákazy soubojů v českých zemích

39

SOUBOJ JANA ŠEMBERY ČERNOHORSKÉHO Z BOSKOVIC A NA BUČOVICÍCH, SE ZIKMUNDEM PRAKŠICKÝM ZE ZÁSTŘIZL, PÁNEM NA BUCHLOVĚ 41 Aktéři souboje

41

5.1.1 Rod pánů z Boskovic

42

5.1.2 Rod pánů ze Zástřizl

46

5.2

Místo souboje

47

5.3

Průběh souboje

50

5.3.1 Pohled Jana Šembery Černohorského z Boskovic

51

5.3.2 Půhon Jindřicha Prakšického ze Zástřizl

53

Důsledky souboje

55

5.1

5.4 ZÁVĚR

59 4

SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY A.

63

Seznam pramenů

63

a)

archivní prameny

63

b)

tištěné prameny

63

c)

obrazové prameny

63

B.

Seznam literatury

64

C.

Jiné zdroje

67

RESUMÉ

68

SUMMARY

68

SEZNAM PŘÍLOH

69

PŘÍLOHY

5

ÚVOD

Téma své bakalářské práce jsem si vybral z několika dŧvodŧ. Zejména proto, ţe povaţuji zpracování tematiky duelantství za vhodný příspěvek do mozaiky studia dějin kaţdodennosti. Podle mého názoru je neprávem tomuto tématu věnován malý zájem, svědčí o tom i velmi malá publikační základna, věnující se tomuto problému. Rovněţ se o téma výuky šermu a duelantství sám několik let zajímám a šerm v historické podobě aktivně provozuji, a tak mohu teoretické znalosti, které získávám studiem pramenŧ a literatury, převést do praxe přímo při aktivní výuce šermu. Navíc znalost historických souvislostí a podrobností mi dává moţnost více chápat danou problematiku soubojŧ po odborné historické stránce. Protoţe se výuka historického šermu začíná v posledních letech zakládat na studiu hodnověrných historických pramenŧ a vychází z šermířských učebnic (manuskriptŧ) počátku 14. - 17. století, chci se pokusit přispět k vývoji poznávání fenoménu šermu i touto mojí prací. Budu v ní pojednávat o tématu fenoménu souboje, jakoţto prostředku pro řešení raně-novověkých šlechtických sporŧ. Kladu si za cíl přispět dílčí částí k velkému tématu studia dějin kaţdodennosti a téma soubojŧ se pokusím podat v přehledném celku, zároveň plasticky zachytit toto téma v širších souvislostech a teoretické poznatky o duelech demonstrovat na příkladu jednoho konkrétního souboje. Pokusím se dokázat, ţe šerm a fenomén duelantství tvořil dŧleţitou roli v ţivotě raně-novověkého šlechtice1 a byl jedním ze symptomŧ přeměny středověké společnosti ve společnost novověkou.2 Mám-li zhodnotit dosavadní stav zpracování daného tématu, musím upozornit na velmi malý počet česky psané odborné literatury3 o problematice soubojŧ a šermu obecně.

1

Shodné tvrzení vyjadřuje i ŠÁRO, O.: Duely v českých zemích raného novověku. (Diplomová práce) České Budějovice, FF JU, 2009, s. 10, kde se také podivuje nad faktem, ţe se dosavadní badatelský zájem neorientuje také na šlechtu, jakoţto privilegovanou část společnosti, v jejimţ ţivotě, jak tvrdí, sehráli duely významnou roli. 2 JÚZLOVÁ, J.: Mezi hrdinstvím a zločinem. Souboje v raném novověku. Acta Universitatis Caroliniae – Philosophica et Historica 5, s. 29. Srovnej s tvrzením VAN DÜLMEN, R.: Kultura a kaţdodenní ţivot v raném novověku (16. – 18. století). II. díl. Vesnice a město, Praha: Argo, 2006, s. 196, který tvrdí, ţe ačkoliv se šlechta učila šermovat, nehrál duel v jejich ţivotě ţádnou dŧleţitou roli. 3 Zatímco cizojazyčná odborná literatura se tématem soubojŧ zabývá v poměrně hojné míře. Pro ilustraci několik zahraničních titulŧ výhradně s tematikou soubojŧ: BACHEM, J. P.: Schutz der Ehre und Bekämpfung des Duells. Köln am Rhein 1902; BALDICK, R.: The Duel. A History of Duelling. London 1965; FREVERT, U.: Ehrenmänner. Das Duell in derbürgerlichen Gesellschaft. München 1991; MAYER, A.: Der Zweikampf ehedem und heute. Hilden 2007; KIERNAN, V., G.: The duel in European history: honour and the reign of aristocracy. Oxford 1988 a mnoho dalších.

6

Významné je dílo Gustava Hergsella z roku 18964, ze kterého čerpá většina dnešních autorŧ zabývajících se daným tématem. Informačně nejobsáhlejší jsou dvě encyklopedická díla Vladimíra Šindeláře,5 která se zabývají obecně tématem šermu. Téma, které je náplní páté kapitoly, brněnský souboj z roku 1581, bylo jiţ zpracováno v několika publikacích6 poměrně obsáhle, nicméně jejich práce nebyly propojeny s obecným podkladem informací o soubojích raně-novověké doby. Prvním písemným pramenem k napsání této práce pro mě byla populárně naučná, historická literatura7, která se problematikou soubojŧ zabývala. Následovala četba literatury zabývající se šlechtou a jejich ţivotním stylem, posléze jsem studoval literaturu o historickém vývoji soubojŧ (velice přínosné pro mou práci byly zejména tematické historické studie8) a vyuţil jsem také studium manuskriptŧ šermířských mistrŧ z počátku 17. století. Kvŧli závěrečné kapitole jsem se z počátku zajímal o staré brněnské pověsti9, coţ mě inspirovalo k nápadu sehnat více informací o uvedeném brněnském souboji. Později se mým zásadním pramenným zdrojem staly pŧhonné knihy brněnského soudu z let 1580-158510, tištěné prameny Archivu města Brna a také dobové kroniky a literatura. Prameny, ze kterých jsem čerpal, mají vesměs povahu písemnou, jde většinou o prameny z Moravského zemského archivu v Brně nebo Archivu města Brna. Jde o knihy soudní a berní. Rovněţ jsem čerpal z písemných pramenŧ kronik a pamětí. Vyuţil jsem také hmotných pramenŧ. Co se týče časového a místního vymezení, zařadil jsem náplň této práce do období raného novověku českých zemí. Musím ale jiţ v úvodu mé práce podotknout, ţe jde o velké časové období, které nelze celkově v práci pojmout, a tak jsem se zaměřil blíţe na dobu předbělohorskou, přesněji na přelom 16. a 17. století. Nutno také říct, ţe ţádný historický problém nelze zpracovávat bez potřebného časového i světového kontextu, proto

4

HERGSELL, G.: Die Fechtkunst im 15. und 16. Jahrhundert. Prag 1896. ŠINDELÁŘ, V.: Šermíři, rváči a duelanti. Praha: Ivo Ţelezný, 1994; ŠINDELÁŘ, V.: Velká kniha o soubojích a duelantech. Dávné i nedávné aféry cti. Praha: Regia 2004. 6 ČEKANOVÁ, A.: Rod Prakčických ze Zástřizl na Buchlově. (Diplomová práce) Brno, FF MU, 1999; ŢIŢLAVSKÝ, B.: Buchlov, historie a příběhy hradu. Hýsly: Alcor puzzle 2006. 7 DOLÍNEK, V.: Kniha o soubojích. Praha: Naše vojsko, 2009 8 SCHELLE, K.: Ordály jako dŧkazní prostředek v procesním právu. Bratislava: Slovenská archívna správa, 1980; JANIŠOVÁ, J.: Šlechtické spory o čest na raně novověké Moravě. Brno: Matice Moravská, 2007. 9 UHLÍŘ, D.: Brněnský pitaval. Brno: Rovnost, 1992; MINXOVÁ, M.: Ve starých Boskovicích pod loučí. Boskovice: Format, 1992; PALÁNOVÁ, P.: Pověsti Boskovicka a jeho okolí. (Diplomová práce) Brno, FF MU, 2005; POKORNÝ, V. J.: Pan Jan Šembera Černohorský z Boskovic na Bučovicích a pověsti o něm. Brno: Občanské tiskárny, 1919. 10 Moravský zemský archiv v Brně (dále jen MZA) fond A3, kniha 710; MZA fond A3, kniha 756. 5

7

se v mnoha částech mé práce zabývám obdobím před nástupem éry novověku, ale také doby vrcholného aţ pozdního novověku. V rámci místního vymezení jsem se zaměřil na výuku šermu a provozování soubojŧ v českém prostředí, nicméně snaţil jsem se také porovnávat informace z českého prostředí s evropským (převáţně italským) kontextem. Ke zpracování textu jsem pouţil metody přímé, zejména v poslední kapitole, kde jsem popisoval konkrétní souboj a vycházel přímo z primárních archivních pramenŧ. Vyuţil jsem ale také metody nepřímé, kde jsem se snaţil pochopit, z obecnějších poznatkŧ uvedených v mimopramenné literatuře, vztahy mezi rŧznými šlechtickými stavy. V této poslední kapitole jsem se zaměřil na pouze místní událost, mŧţu svŧj postup nazvat diachronním s pouţitím metody progresivní, kdy popisuji události tak, jak šly časově za sebou. Nicméně, ve své práci jsem pouţil i metody retrospektivní, kde jsem vycházel z textu pozdějšího pŧhonu, abych popsal předchozí událost. V kapitole o vývoji výuky šermu v českých zemích jsem postupoval metodou komparativní, kde jsem obdobný vývoj výuky v hlavním městě předpokládal i na zbytku území, i kdyţ jsem uvedl, ţe nelze toto porovnání brát jako zobecňující fakt, ale vývoj v hlavním městě jsem uvedl spíše jako reprezentativní vzorek. V prvních čtyřech kapitolách mé práce se budu obecně zabývat tématem šermířských soubojŧ v době raného novověku. Pomocí prostudované literatury se pokusím vytvořit obecný obraz šlechtice-šermíře, spolu s jeho společenským zařazením, kaţdodenním ţivotem a výukou šermu mladých šlechticŧ, a to jak v českých zemích, tak i za jejich hranicemi. Také se zde pozastavím nad vývojem soubojŧ a jejich pojetím (od ordálového pojetí aţ po souboj chápaný jako mimosoudní řešení sporu); nad okolnostmi soubojŧ (ať uţ jde o místo souboje, účast veřejnosti nebo soubojové zbraně) nebo nad zákazy soubojŧ a vydáváním protisoubojových zákonŧ. Poslední kapitola bude vycházet svou strukturou z kapitol předchozích. Budu se v ní snaţit obecné poznatky prvních čtyřech oddílŧ, aplikovat na konkrétní příklad souboje Jana Šembery Černohorského z Boskovic se Zikmundem Prakšickým ze Zástřizl, z roku 1581. U tohoto souboje vyuţiji studia pramenŧ a literatury k tomu, abych celý souboj zrekonstruoval se všemi okolnostmi a zasadil ho do širšího kontextu. Tato pátá kapitola bude navazovat svou stavbou na části předešlé, kdy se nejprve budu zabývat osobami obou šermířŧ, poté se budu podrobně věnovat místu souboje, dále samotnému souboji a nakonec bych zmínil konečné dŧsledky souboje, včetně soudního řešení sporu.

8

ČESKÁ ŠLECHTA RANÉHO NOVOVĚKU

1.

V úvodní kapitole se pokusím charakterizovat šlechtice v kontextu jeho společenské hierarchie a postavení, jeho kaţdodenního ţivota, ţivotního stylu, a budu se zabývat problémem, jak velkou roli hrálo v ţivotě šlechtice jeho společenské hodnocení, čest a dobré jméno.11 Podle rozloţení raně novověké společnosti do čtyř stavŧ podle míry privilegovanosti mŧţeme určit, ţe šlechta stála v tomto společenském ţebříčku na prvním místě. Na druhém místě byl stav prelátský a na posledním místě byl městský stav. Počet šlechtických rodŧ se postupem času znatelně zmenšoval. Kolem roku 1600 tvořila šlechta jiţ pouze jedno procento celkové populace. Kolem roku 1656 ţilo v českých zemích pouhých 880 šlechticŧ. Šlechta zaujímala rozhodující roli v přístupu k politické moci a jako stav tvořila nejvýše privilegovanou sloţku společnosti. V této době mŧţeme šlechtu dělit na stav panský (vyšší šlechta) a na stav rytířský nebo také vladycký (niţší šlechta). Panský stav, který stál nejvýše, měl svŧj pŧvod z urozencŧ kolem vládnoucího kníţete (ve 12. století), kteří tvořili jádro druţiny. V období raného novověku disponoval zpravidla velkým majetkovým bohatstvím a díky svému postavení měl právo na mnoho výsad. Niţší šlechtický stav – rytířský, stál na druhém místě, co se týče urozenosti. Jeho pŧvod je odvozován od řadových druţiníkŧ, kníţecích sedlákŧ a vojákŧ. Aţ do 15. století nebyla hranice mezi oběma šlechtickými stavy právně vymezena a to aţ do doby husitských válek, kdy došlo k výraznému přeskupení šlechtického majetku. První spory mezi oběma stavy se váţou k době kolem roku 1435, kdy jde o spory o zasedání v lavicích zemského soudu. Od konce 15. století dochází k uzavírání obou šlechtických stavŧ a vyšší šlechta přijímá oslovení „pán“. Právní zakotvení bylo vydáno roku 1497, kdy si vyšší šlechta vymezila právo rozhodovat o přijímání nových členŧ a Vladislavské zřízení zemské roku 1500 vytvořilo pro tuto výsadu právní kodifikaci (na Moravě vyšší šlechta uzavřela svŧj stav

11

O tématu raně novověké šlechty pojednává mnoho publikací: BŦŢEK, V. a kol.: Společnost českých zemí v raném novověku. Praha: Lidové noviny, 2010; BŦŢEK, V.: Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku. Praha: Paseka, 2002; EUGENIO, G.: Renesanční člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 2003; KUBEŠ, J.: Dějiny kaţdodennosti II (1500-1750). Díl 1. Pardubice 2007-2010; MAŤA, P.: Svět české aristokracie (1500-1700). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004; HOLÝ, M.: Zrození renesančního kavalíra. Praha: Historický ústav AV ČR, 2010; PETRÁŇ, J.: Dějiny hmotné kultury: Kultura kaţdodenního ţivota od 16. do 18. století. 2. díl. Praha: Ministerstvo kultury ČR, 1997 a mnoho dalších.

9

mezi léty 1479-1480). Do panského stavu patřili všichni dospělí členové daného rodu, který byl odedávna povaţován za panský nebo byl do stavu panského přijat. Zvláštní úctě a váţnosti společenského postavení se mohli navíc pyšnit ty rody, které minimálně po tři generace prokazovali znamenité sluţby zemi. Tyto rody pak byly povaţovány za tzv. staroţitné panské rody (z Vladislavského zřízení zemského vyplývá označení tzv. staroţitných rodŧ pro 47 českých rodŧ). Enormní zájem o získání šlechtického titulu vychází také z řad měšťanstva, a tak je i niţší šlechta přistupuje k uzavření svého stavu. Příslušníkem rytířského stavu se tak stal kaţdý šlechtic, který byl drţitelem nějakého deskového statku. Titul šlechtice mu pak uděloval král. Do stavu panského mohl být přijat, pokud prokázal čtyři šlechtické předky po otci a čtyři po matce.12 Definitivního právního stvrzení se niţší šlechtické stavy dočkali aţ roku 1564. V dŧsledku vytvoření této ostré hranice došlo ke změně pohledu na šlechticovo společenské postavení. To jiţ neurčovala výhradně velikost majetku, ale hlavně urozenost a starobylost jeho rodu. Významným faktorem ovlivňující postavení šlechtice byla také drţba nějakého zemského úřadu nebo osobního privilegia. Co se týče českých zemských úřadŧ, jednalo se o úřady: nejvyšší purkrabí, nejvyšší hofmistr, nejvyšší maršálek, nejvyšší komorník, nejvyšší sudí zemský, nejvyšší kancléř, dvorský sudí a karlštejnský purkrabí. Všechny tyto funkce byly obsazovány příslušníky panského stavu. Příslušník rytířského stavu pak mohl zastávat úřad nejvyššího zemského písaře, podkomořího, purkrabího Hradeckého kraje nebo 2. karlštejnského purkrabího. Na dalších příčkách hierarchie zemských úřadŧ stálo 7 pánŧ ze zemského soudu a asi 10 přísedících komorního (dvorského) soudu. Na Moravě zemské úřady zastávali zpočátku výhradně páni, a to aţ do roku 1523, kdy došlo k rozdělení hodností mezi oba stavy. Úřad hejtmana, komorníka a sudího obsazovali páni a úřad hofrychtéře, podkomořího a písaře zase rytíři.13 Tento šlechtický systém platil ovšem pouze do roku 1620, po bitvě na Bílé hoře docházelo ke ztrátě privilegií a usazování cizí šlechty v království, coţ tento systém významnou měrou narušovalo. Po nástupu Habsburkŧ na český trŧn a vydání Obnoveného zřízení zemského roku 1627 (1628) došlo k výrazné změně šlechtické hierarchie, která se ustálila po celé 17. a 18. století.

12

HOSÁK, L.: Vlastivěda Boskovska: Dějiny Boskovska od počátku hnutí husitského do bitvy na Bílé hoře. Boskovice: Novina Brno, 1933, s. 53-63. 13 BŦŢEK, V. a kol.: Společnost českých zemí v raném novověku. Praha: Lidové noviny, 2010, s. 77-93.

10

Změna ţivotního stylu renesanční šlechty se projevila v první řadě ve změně pohledu na ideál šlechtice a jeho chování. Hodnotami šlechtického chování byla například moudrost a vzdělanost (dovednost číst, psát, počítat, ovládat cizí jazyky, studovat historii, právo, výtvarné i hudební umění, být dobrým stylistou i dokonalým řečníkem), spravedlnost a přívětivost (budování svého vztahu k poddaným, laskavostí a srdečností), chrabrost a statečnost nebo vznešenost a noblesnost. Od 16. století šlechta začala upouštět od tradičního vojenského zpŧsobu ţivota, ztrácel se její militantní charakter a pozvolna se ze šlechtice, jakoţto válečníka, stával šlechtic – dvořan a kavalír. Rytířské ideály středověku nahradily v 16. století zvyky jemnější a uhlazenější a od 17. století se stal ideálem raně novověkého dvořana šlechtic, který byl zejména čestný, galantní, měl dokonalé chování a sebeovládání, byl zdvořilý a schopný si poradit v kaţdé situaci. V praktickém ohledu šlechtic netrávil ţivot ve vojenském řemesle, ale spíše se orientoval na správní aparát monarchie, panovnický dvŧr nebo na diplomatické sluţby. Veřejná činnost jiţ nebyla prostředkem k hromadění majetku, ale stala se otázkou prestiţe. Změnil se také hodnotový ţebříček šlechtice. Co se týče šlechtických zvykŧ a zálib, patřil k nim tanec, šachy, jízda v kočáře nebo lov- ten byl ovšem výsadou pouze urozených.14 Od 16. století, vedle této tradiční šlechtické zábavy, přispívala k dobré fyzické kondici aristokrata i celá řada nových sportŧ – míčové hry, bruslení, elegantní jízda na koni nebo šerm. „Zdokonalený šerm kordy, rapíry a dýkami vyučovali na dvorech suverénů privátní instruktoři ze Španělska a z Itálie.“15 Osobnost šlechtice-dvořana přibliţuje ve svém díle Dvořen také Baldassarre Castiglione. V pasáţi, ve které se věnuje zálibám a přednostem šlechtice, se zmiňuje o šermířském umění následovně:„při sporech, jeţ často vzplanou mezi dvěma šlechtici a vedou k souboji. Volíme většinou zbraně nošené po boku, jejichţ znalost proto zaručuje spolehlivěji naši bezpečnost. Nejsem z těch, kdo říkají, ţe ve chvíli nouze selţe umění. Kdyţ někdo v takové chvíli zapomene, čemu se naučil, znamená to, ţe uţ před soubojem ze samého strachu ztratil hlavu a srdce mu spadlo do kalhot.“16 Šlechta se jiţ od počátku povaţovala za nositelku základních lidských ctností. Byla vyzdvihována za svou věrnost, dobrotu, velkodušnost, sílu, spravedlnost, moudrost nebo smělost. Ovšem urozenost a pŧvod nebyla zárukou ctnostného člověka. Opravdový urozenec se také jako ctnostný šlechtic musel chovat a opravdu tak ţít. Pokud se tak

14

Tamtéţ, s. 257 – 275. PETRÁŇ, J.: Dějiny hmotné kultury: Kultura kaţdodenního ţivota od 16. do 18. století. 2. díl. Praha: Ministerstvo kultury ČR, 1997, s. 369-370. 16 FELIX, A. (ed): Baldassare Castiglione. Dvořan. Praha: Odeon, 1978, s. 46-48. 15

11

nechoval, ohroţoval tak svojí čest a dobré jméno svého rodu. Právě čest byla povaţována jako jeden z hlavních atributŧ šlechtictví. Byla ukazatelem morální hodnoty (dobré jméno, dobrá pověst), ale také současně objektivní skutečností, podle které byl daný člověk souzen ve společnosti. Ztráta cti znamenala to samé, co ztráta šlechtictví a šlechtic si trvalosti této společenské hodnoty byl vědom natolik, ţe byl kvŧli ní ochotný poloţit vlastní ţivot. Ohroţením své cti totiţ riskoval hanbu, nenáleţitost k šlechtickému stavu nebo posměch, čímţ by byl veřejně zneuznán on i jeho společenské výsady a byla by zneváţena jeho společenská autorita. Navíc obecné povědomí o jeho osobě významně utvářelo jeho sociální prestiţ ve společnosti. Šlechticova čest neměla také pouze charakter individuální, ale také rámec skupinový, tedy ohroţení cti jedinec riskoval zneváţení také jeho rodiny nebo sociální skupiny. Ztráta cti mohla mít pro šlechtice fatální následky, a to jak po stránce společenské, tak po stránce právní.17 Jedinec mohl čest ztratit z mnoha dŧvodŧ. Mohlo to být kupříkladu kvŧli nečestnému skutku nebo chování (zrada, násilí v rodině, nekřesťanský ţivot, ztráta panenství), právním aktem, na jehoţ základě dochází ke ztrátě cti (tzv. sníţení osoby) nebo spolu s uvalením některého trestu (pranýřování, vyhnání z města).18 Častým dŧvodem svárŧ o čest bylo nedodrţení základních společenských pravidel, porušování zasedacího pořádku při hostinách, divadelních nebo operních představeních, jízdách v kočáře nebo na saních. Tyto uráţky bylo pak nutné očistit nějakým dŧrazným a vhodně voleným zpŧsobem. Mohlo to být prostřednictvím královi milosti, pomocí soudní pŧhonné pře nebo jiným nepŧhonným prostředkem. 19 Jedním z těchto prostředkŧ pro očištění šlechtické cti byl také souboj, coţ připouští i Castiglione, kdyţ šlechtici radí – „aby se vţdy choval prozíravě a nepouštěl se do soubojů lehkováţných, nýbrţ jen je-li v sázce jeho čest. Vrtkavost Štěstěny s sebou přináší váţné nebezpečí, a mimoto, kdo se pouští do souboje bezhlavě a bez naléhavého důvodu, sklidí hanbu, i kdyţ v něm zvítězí.“20

17

Do skupiny tzv. bezectných patřili například nemanţelské děti, kati, pohodní, pacholci, prostitutky, herci, tuláci, ţebráci. Srovnej RHEINHEIMER, M.: Chudáci, ţebráci a vaganti. Lidé na okraji společnosti (1450-1850). Praha: Vyšehrad, 2003. 18 VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., KNOLL, V.: České právní dějiny. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 144. 19 BŦŢEK, V. a kol.: Společnost českých zemí v raném novověku. Praha: Lidové noviny, 2010, s. 500519. 20 FELIX, A. (ed): c. d., s. 54-55.

12

1.1

Výchova šlechty a výuka šermu

Tato kapitola bude věnovaná výchově a výuce mladého šlechtice, jehoţ nedílnou součástí byla i výuka šermu, ať uţ v rámci dvořanské výchovy nebo při příleţitosti tzv. kavalírské cesty. Budu se zde věnovat tématu šermířských výukových metod a prostředkŧ jak v Evropě, tak v českém prostředí. Výchova a výuka šlechtice měla své specifické rysy. Šlechtic, jakoţto příslušník privilegovaného stavu byl předurčen k tomu, aby se lišil svým chování a jednáním od ostatních členŧ společnosti. Na jeho vlastnostech, chování, ale také na jeho znalostech, vědomostech a dovednostech stála váţnost a podstata výlučného postavení šlechty. První obecně platný vzor výchovy šlechtice se zrodil jiţ ve vrcholném středověku a spočíval v ovládání tzv. rytířských ctností, jako byla statečnost, čestnost, chrabrost a moudrost. Tyto ideály středověku byly spojeny s nutností vycvičení urozené osoby k boji. Velký vliv na výchovu mělo křesťanství. V období raného novověku se jiţ ustupuje od tradičně křesťanského pojetí, ale hledají se také hodnoty antické tradice, jako byl rozvoj fyzické síly šlechtice, rozvoj duševních schopností a všeobecné vzdělanosti. Návyky správného chování získávali mladí urozenci výchovou ve šlechtických rodinách (u tzv. preceptorŧ), mezi vrstevníky ve školách, při pobytech na dvoře panovníka nebo později v rytířských akademiích na kavalírských cestách. Zde se věnovali mladí šlechtici, kromě rytířských disciplín, také základŧm práva, matematiky, geometrie, jazykŧm a mnohým jiným vědám. Vzdělání se stalo v raném novověku dalším znakem, kterým se šlechta odlišovala od zbytku společnosti.21 Co se týče výchovy a vzdělávání urozených páţat (tzv. edlnklobŧ) u panovnického dvora, mŧţeme zde kromě výuky jazykŧ, matematiky, geometrie nebo práva najít v dochovaných pramenech také zmínku o výuce a osvojení si tzv. „rytířských disciplín“. Dobrým příkladem dvorského prostředí je dvŧr Rudolfa II., který byl ve své době centrem výchovy a vzdělávání celé říše. Nejvyšší autoritou vzdělávacího systému zde byl preceptor, výuka probíhala pod dohledem nejvyššího štolby a hofmistra. Mimo nich ovšem také na dvoře pŧsobil taneční mistr, učitel šermu, kočovníci nebo učitel flétny.22 Písemné

21 22

BŦŢEK, V., KRÁL, P.: Člověk českého raného novověku. Praha: Argo, 2007, s. 98-100. HOLÝ, M.: Zrození renesančního kavalíra. Praha: Historický ústav AV ČR, 2010, s. 324.

13

doklady o pŧsobení těchto osob předkládá ve své knize Der Hof Kaiser Rudolfs II. Jaroslava Hausenblasová.23 Je zde totiţ zmínka o platu těchto osob a údaji o časovém období, ve kterém se zde zdrţovali.24 Významným dokladem o výuce šermu na dvoře Rudolfa II. nám říká deník Adama mladšího z Valdštejna. Na několika místech je zde zmínka o šermířské škole: „8. srpna 1604 – Jedl u mne posel peruánský a mnoho jinejch, drţel sem mu školu šermířskou; 1. října 1604 – Dnes byla škola šermířská a potom kurfiřtová v maškaře chodila a mně šanc přinesla; 27. listopadu 1612 – Dnes sem tam zůstal, chodili enkelandeři na provaze, potom byla škola šermířská a potom komedie.“25 Denní reţim páţat (edlnklobŧ) na panovnickém dvoře nám také ukazuje pár zajímavých informací ohledně výuky šermu. O šermu, jako o „poctivé“ volnočasové kratochvíli se píše na řadě míst kaţdodenního reţimu edlnklobŧ. Tak například, na dvoře Ferdinanda I. (po roce 1550) se po snídani, která byla zhruba kolem pŧl 10, mohla páţata věnovat rŧzným kratochvílím (a jak je v pramenech uváděno) například šermu, a to aţ do 12 hodin.26 V seznamech dvořanŧ Ferdinanda I. ovšem najdeme učitele šermu jen v málo případech. Mŧţeme tedy pouze odhadovat, zda šerm vyučoval učitel šermu jen výjimečně (například pokud městem pouze projíţděl) nebo vedl výuku šermu někdo jiný, kdo nebyl přímo aprobovaným šermířským mistrem, či se šermu věnovala páţata samostatně.27 V případě, ţe byl u dvora učitel šermu (fechtmeister), probíhala výuka šermu denně.28 V ţádném soupisu dvořanŧ ale není jméno šermířského mistra jmenováno. Adam mladší z Valdštejna zmiňuje zase v souvislosti s výukou šermu edlknobŧ událost z 21. listopadu 1606 – Jeden edlknob slove Gent probodl druhýmu, tovaryši svýmu Kastionovi, rapírem ruku.29 Kavalírská cesta byla známa jako poslední fáze výchovy a vzdělávání renesančního šlechtice30 a měl jí absolvovat před sňatkem. Tyto cesty vedly do nejrŧznějších evropských měst, které byly povaţovány za centra tehdejší vzdělanosti, umění, módy i renesančních zvykŧ, na vyhlášené evropské univerzity. Kupříkladu známý moravský šlechtic

23

HAUSENBLASOVÁ, J.: Der Hof Kaiser Rudolfs II. Praha: Artefactum, 2002. Tabulka VI.: Edelknabeltanzmeister, Ballschläger, Lautenist – tito všichni patřili do III. výplatní skupiny 250-399 zlatých ročně; Edelknabelfechtmeister, Rossbereiter a Futtermeister patřili o skupinu výš – 250 – 399 zlatých ročně. Šermířský mistr si kupříkladu vydělal (v roce 1612) 282 rýnských zlatých. 25 KOLDINSKÁ, M., MAŤA, P. (edd): Adam Mladší z Valdštejna (1569-1638). Deník rudolfínského dvořana. Praha: Argo, 1997, s. 88, 91, 203. 26 HOLÝ, M.: c. d., 327. 27 Tamtéţ, s. 332. 28 Rytiny z díla J. A. Komenského „Orbis sensualium pictus“ ukazují mimo jiné také šermířské kratochvíle (zápasiště). Srovnej příloha č. 1 a č. 2. 29 KOLDINSKÁ, M., MAŤA, P. (edd): c. d., s. 130. 30 Tamtéţ, s. 347-385. 24

14

z buchlovského panství – Jiří Zikmund Prakšický ze Zástřizl (1582-1614) vystudoval na univerzitě v Cambridgi a získal zde titul mistra svobodných umění. Kavalírská cesta měla přinést mladému šlechtici, kromě studia a návštěvy historických pamětihodností a přírodních zajímavostí, všestrannou integraci do světa urozených a osvojení si základních kavalírských ctností. Pro vývoj a výuku šermu jsou pro nás dŧleţitá právě zejména italská města, protoţe Itálie byla v renesanci na přelomu 16. a 17. století kolébkou nového pojetí šermu a italští šermířští mistři v této době získávali věhlas po celé Evropě (jako například padovský šermířský mistr Salvatore Fabris (1544 – 1618), který byl dokonce šermířským mistrem dánského krále Kristiána IV.). Italská města nabízela velké mnoţství moţností nejen ve výuce šermu, ale také při výuce jízdy na koni a hře na nejrŧznější hudební nástroje. Čeští šlechtici mířili do Italských měst, jako například do Benátek, Florencie, Říma, Bologny, Padovy nebo Sieny. Prameny udávají, ţe na univerzitě v Sieně bylo, mezi léty 1574 – 1620, imatrikulováno 70 potomkŧ českých nebo moravských rytířských a panských rodin.31 V Sieně kupříkladu navštěvoval „tanzschul“ (taneční) a „fechtschul“ (šermířskou) Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Jakých pravidel se měli začínající šermíři drţet, si mŧţeme přiblíţit při čtení šermířských memorand od italského šermířského mistra Lambertiho. Soupis těchto zásad je sice aţ z poloviny 19. století, nicméně se lze domnívat, ţe podobné poučky existovaly uţ v dřívější době. Vybírám pouze několik z těchto memorand. „Jak se chovat v šermírně: Nohy šermíře udrţují vhodnou vzdálenost. Neslouţí k honbě protivníka, ani k útěku před ním. Primitivismus je záhuba šermu. Nepodléhej mu a chraň se před ním. Čepel je dost silná, aby ukázala naše přednosti, ale příliš slabá, aby zakryla naše nedostatky. Myšlení činí z rvačky šerm a z šermu umění. Být připraven na vše a dělat co je třeba. To je podstata úspěchu.“32 Mnozí mladí šlechtici se v severoitalských městech namísto studia věnovali více osvojení šlechtických exercicií-cvičení (jízda na koni, tanec, šerm, kreslení, hra na hudební nástroj), jejichţ znalost patřila k základním projevŧm urozeného kavalíra.33 Kupříkladu, významná osobnost českého renesančního malířského umění – Karel Škréta z rodu Šotnovských ze Závořic byl v Římě členem holandské malířské skupiny „Schielderbent“, a jak se dočteme

31

Tamtéţ, s. 366. Instrukce pro šermíře [online]. 2011 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://www.militaria.cz/cz/clanky/ bojove-umeni/instrukce-pro-sermire.html. 33 BŦŢEK, V. a kol.: Světy posledních Roţmberkŧ. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011, s. 35. 32

15

v

literatuře34, díky jeho výbušné povaze a jeho zálibě v „rŧzných rytířských

kratochvílích“, byl zde přezdíván „Slackwart“ nebo také„Espadron“.35 Jeho souboj z 2. září 1673 z Prahy navíc potvrzuje jeho znalost šermířského umění. To, ţe by navštěvoval v Itálii nějakého šermířského mistra, to prameny zatím bohuţel nepotvrdily, i kdyţ je to velice pravděpodobné. V 18. století se smysl kavalírských cest proměnil. Byly zdrojem výhradně kvalitního vzdělání, zejména pak studia na protestantských univerzitách, které navštěvovali i potomci urozených katolických rodin.

1.1.1 Výuka šermu v českých zemích

O výuce šermu v českých zemích pojednává například publikace J. Tučka – Praţští šermíři a mistři šermu, vydaná v roce 1927,36 nástin vývoje výuky šermu v českých zemích tedy uvedu na příkladu vývoje v Praze, nejde tedy o celkové zachycení vývoje výuky v celém českém prostředí, ale pouze příklad z jeho hlavního centra. V prostředí raně novověké Prahy navazovala výuka šermu na tradici středověkou, kdy zde vyučovalo i známé Společenstvo ţákŧ Jana Lichtenauera (jistý Lamprecht z Prahy). V pozdější době se výuka šermu stala výsadou cechu noţířského, který prováděl své pravidelné veřejné nedělní školy37. Po nástupu Habsburkŧ na český trŧn se tradice přerušuje a do Čech přichází šermířští mistři ze zahraničí. Kupříkladu vlašští šermíři, kteří se v českých zemích zdrţovali za vlády Rudolfa II. a kteří se sdruţovali v Bratrstvu sv. Marka – lidově nazývání Markusové, přinesli do Čech cizí zpŧsob šermu, sami zde pořádali školy a to na úkor noţířského cechu. Markusové se v Čechách zdrţovali hodně často a jejich pojetí šermu se stalo brzy velice prestiţním učením a výuka českých mistrŧ se dostala do útlumu. Snaha zastavit tento jev se projevila tím, ţe si roku 1597 starší cechu noţířského, čeští mistři šermu, vymohli na radních Starého Města praţského uznání svého samostatného postavení v rámci noţířského cechu (vydán tzv. Pořádek šermířŧv). Dostalo se jim vládního

34

Srovnej BERGER, P., HERAIN , P.: Karel Škréta (1610 – 1674). Praha: Společnost přátel staroţitností českých v Praze, 1910. Zmínka také v populárně naučné literatuře: HORA-HOŘEJŠ, P.: Toulky českou minulostí. Praha: Baronet, 1995, s. 153-154. 35 PAZAUREK, G., E.: Carl Screta (1610 – 1674). Ein Beitrag zur Kunstgeschichte des XVII. Jahrhunderts. Praha 1889, s. 22-24. 36 O výuce šermu v českých zemích dnes pojednává velice malý počet publikací, okrajově se mu věnuje BŦŢEK nebo HOLÝ, většina starších autorŧ odkazuje na jedinou komplexní publikaci o výuce šermu v historii. Srovnej TUČEK, J.: Praţští šermíři a mistři šermu. Praha – Smíchova: Otto Virval, 1927. 37 Srovnej WINTER, Z.: Praţské obrázky. Historické kresby a novelly. Praha: J. Otto, 1893, s. 41.

16

potvrzení od Rudolfa II. roku 1607 a 1608, kdy získali v Privilegiu Rudolfa II. rytířský erb. Od této chvíle v Praze vznikl cech tzv. Mistrŧ a tovaryšstva svobodných šermířŧ od péra (později název – Vladycký pořádek svobodných šermířŧ od péra; v německém podání známí jako Cech praţských federfechtýřŧ). Privilegium potvrdil i císař Matyáš roku 1613. V čele této organizace stál vrchní správce a 4 hejtmani. Konkurence Markusŧ a nově vzniklého Cechu praţských federfechtýřŧ se projevovala tím, ţe Markusové chodili do praţské šermířské školy a zápasili s federfechtýry. Ti se zase díky souboji s Markusy mohli stát mistry meče, pokud je porazili, čímţ by měli moţnost vyučovat po celé říši. Ve zkoušce ovšem obstál pouze ten, kdo na této veřejné škole vyhrál v boji se všemi určenými zbraněmi. Co se týče samotného prŧběhu výuky šermu, řídili šermířské cvičení 4 mistři, kteří si k sobě vybrali některé ze starších usedlých praţských šermířŧ (tzv. přední šermíře). Tito přední šermíři pak dohlíţeli na správu školy (dostávali za to plat) a dohlíţeli při veřejném poměřování v rámci šermířské nedělní školy, kdo zvítězil. Dohlíţeli tedy na spravedlivé rozsuzování. Cvičení se mělo dít následovně: šermíři jdouce zbraněmi k sobě, nemají tak vztekle do sebe vskakovati, nýbrţ čistě, zdlouha, podle umění té kratochvíle.38 Cvičilo se s tesáky, holemi, halapartnami, dřevěnými meči a ţeleznými rapíry. Veřejné školy se v Praze konaly ve Staré Rychtě, kde probíhaly také zkoušky, prŧby. Poté, co byly souboje zakazovány za vlády Ferdinanda II. (ovšem tento zákaz se velice málo dodrţoval),39 přišla v 17. století pro Pořádek svobodných šermířŧ doba vrcholného rozkvětu, kdy jim císař Leopold potvrdil výsady, obohatil jejich erb a udělil jim přídomek „z Greifenfelsu“. I přes opatření proti bitkám, rvačkám a soubojŧ nebyly zcela vzácností a mohli mít i zlý konec, jako například roku 1601, kdy mečířský mistr Valentin Beneš ze Starého Města unikl hrdelnímu trestu kvŧli „mordu Jiříka Weyssa“. Následná pokuta ho ale zcela hospodářsky zničila.40 Bohuţel Karel VI. vydal ostrý mandát proti soubojŧm, a praţským šermířŧm jejich potvrzení statutu neudělil. Poslední zmínka o pořádku svobodných šermířŧ od péra pochází z roku 1735.

38

TUČEK, J.: c. d., s. 39. Podrobněji pojednávám v kapitole 4. 40 LETOŠNÍKOVÁ, L., HERČÍK, J.: Zbraně, šerm a mečíři. Praha: Albatros, 1989, s. 102. 39

17

1.1.2 Výuka šermu ve světě

Výuka šermu ve světě se vyvíjela v rŧzných zemích rŧzným zpŧsobem. V evropském kontextu mŧţeme sledovat několik vývojových větví rŧzných šermířských škol podle toho, v které zemi se daný šerm rozvíjel. Dle tohoto nejobecnějšího rozdělení tak mŧţeme rozdělovat základní šermířské školy, které ve významnějším měřítku ovlivnily vývoj velké části Evropy v ohledu šermířského bojového umění. Jde o školu německou, školu španělskou, italskou, francouzskou nebo anglickou. Toto rozdělení je ovšem pouze obecné a vzhledem k tomu, ţe se prakticky všechny školy nějakým zpŧsobem ovlivňovaly, nemŧţeme v ţádném případě mluvit o zcela čisté verzi určitého stylu šermu. V období renesance byla nositelkou nového pojetí šermířského bojového umění Itálie, která na přelomu 16. a 17. století ovlivňovala Evropu nejen v oblasti kultury, architektury, literatury, vzdělanosti, vědy a mnoha jiných oblastech, ale také v oblasti šermířské výuky a šermířského umění boje. Italská šermířská škola (ovšem toto označení není přesné z toho dŧvodu, ţe Itálie se v době renesance skládala z mnoha městských státŧ, a tak nemŧţeme mluvit o ucelené a jednotné šermířské škole Itálie, ale spíše o jednotlivých šermířských mistrech v jednotlivých italských městských státech) tak v této době ovlivňovala kromě jiných také vývoj šermu v českých zemích. Kavalírské cesty šlechticŧ do Itálie a císařský trŧn Rudolfa II. v Praze, to vše přinášelo do Čech nové renesanční zpŧsoby, módu, kulturu a v neposlední řadě i šermířské umění. Krátce se pokusím nastínit pár stěţejních bodŧ vývoje italského šermu, s ohledem na přiblíţení výuky šermu u tamních šermířských mistrŧ. Italský šerm se začal prosazovat v Evropě jiţ od poloviny 15. století, kdy je spojován s mistrem Fiore dei Liberim, který je povaţován za autora vŧbec prvního italského díla o šermu.41 Výrazný pokrok v této oblasti je spojen také s vývojem zbraně a zbroje. Těţká zbroj se odkládala, rozměry zbraní se redukovaly. Díky zásadnímu odlehčení zbraně a jejímu přizpŧsobení k bodu před sekem (kdy se z výhradně sečné zbraně stává v zásadě zbraň bodná), dochází k zcela novému pojetí šermu plného hbitosti, fantazie a nových šermířských technik. Šerm v Itálii byl devízou šermířských mistrŧ v městech jako Padova, Bologna, Siena, Milán nebo Řím. Šerm byl v této době povaţován za tak dŧleţitou součást výchovy mladých šlechticŧ, ţe

41

Ondřej Šáro udává také jména šermířských mistrŧ – Alciati, Muzio a Pigna. Srovnej ŠÁRO, O.: c. d., s. 45.

18

mu byla dávána přednost před mnohými obory věd i společenské výchovy. Kupříkladu, toskánská Siena byla povaţována dlouho dobu za ideální místo pro výuku šermu při kavalírské cestě příslušníkŧ mladé aristokracie. Řada šlechticŧ se zde věnovala tzv. rytířským cvičením, mezi nimiţ figuroval šerm na předním místě, vedle výuky jízdy na koni, tance, hudby, italského jazyka, historie a práva.42 Také čeští šlechtici se zde těmto dovednostem věnovali. Vilém Slavata, který v Sieně pobýval kolem roku 1593, píše ve svém denním reţimu: „potom jdu na fechtschul, odtud na spring-a tanzschul a v tom se aţ do 15 exercíruji…O 20 zase na školy jdu a tu aţ do 22 zůstávám…“43 Kromě šermu se v šermířských školách učili mladíci i společenskému chování. Školy byly vedeny přísně a mistři drţeli své svěřence pevnou rukou.44 Dŧleţitým faktem nově příchozího trendu šermířské výuky bylo vytvoření teoretické základny a metodiky výuky. Za první prŧkopníky nové metodiky italského šermu a zároveň za zásadní osobnosti v oblasti šermířské teorie mŧţeme povaţovat 3 šermířské mistry – Achille Marozza (dílo Opera Nova z roku 1536)45, milánského architekta a matematika Camillo Agrippu (dílo Trattato Di Scientia d’Arme z roku 1553, Řím) a Giacoma Grassiho z Modeny. Vrchol italské šermířské školy datujeme do doby vydání stěţejních děl tří nejvýznamnějších šermířských mistrŧ počátku 17. století. Jsou jimi padovský mistr šermu Salvator Fabris, který proslul i za hranicemi Itálie, byl učitelem šermu dánského krále Kristiána IV. a roku 1606 vydal své dílo Lo Schermo, overo Scienza d’Arme. Druhým významným italským mistrem byl Benátčan Nicolleto Giganti, který publikoval své dílo Scola, overo, Teatro také v roce 1606. Asi nejdŧleţitější postavou italské šermířské školy se stal šermířský mistr Ridolfo Capo Ferro da Cagli ze Sieny. Jeho dílo Gran Simulacro dell'arte e dell'uso della Scherma z roku 1610 se stalo na dlouhou dobu nesrovnatelným podkladem pro výuku italského šermu. V první kapitole věnované obecnému pojetí šermu píše: „Na světě není nic, na co by Natura, moudrá učitelka a vlídná matka vesmíru, pohlíţela s větší předvídavostí a větší pílí, neţ na záchranu a ochranu sebe samé. Člověku, jenţ je nade vším druhým nejvznešenějším stvořením, byla věnována, jak vidno, velká pozornost, co se týče jeho

42

MAŤA, P.: c. d., s. 312. Tamtéţ, s. 313. 44 ŠINDELÁŘ, V.: Šermíři, rváči a duelanti. Praha: Ivo Ţelezný, 1994, s. 22. 45 Opera Nova neboli Nové dílo proslulo svou novostí zejména kvŧli tomu, ţe Marozzo zde uváděl jako první ve větším rozsahu tehdejší pravidla soubojŧ, čímţ poloţil základ pozdější proslulé italské šermířské školy. Mezi nimi byla například drţení zbraně, kordu, v pravé ruce, v levé ruce připouštěl další kord, dýku. K obraně mu pak mohl slouţit štít nebo plášť, který měl přehozený přes levou ruku a mohl ho pouţít k hození protivníkovi přes čepel nebo hlavu. Srovnej LETOŠNÍKOVÁ, L., HERČÍK, J.: c. d., s. 86. 43

19

bezpečí a ochrany. Nejenţe mu Natura poskytla moţnost a výhodu získávat vše potřebné k ţivotu pomocí rukou, ale také mu dala paţi s mečem, nejvznešenějším nástrojem ze všech, pro ochranu a obranu před útokem nepřátel, nicméně v souladu se správnými a hodnotnými pravidly a uměním šermu.“46. Dále určuje cíl a poslání šermu: „Cílem šermu je ochránit se, z čehoţ také vychází jeho pojmenování (scherma - šerm, schermire - odrazit útok, schermirsi - ochránit se), protoţe šermem není míněno nic jiného neţ bránění se (difendersi) a slovo ochrana (schermo) a obrana (difesa), jsou slova se stejným významem. Z tohoto důvodu je dobré kaţdému znát význam a znamenitost této disciplíny a měl by ji mít v lásce tak, jak má v lásce vlastní ţivot a bezpečí své vlasti a jí být láskyplně a chrabře zavázán sluţbou po celý ţivot.“47 V tomto rozsáhlém díle pojednává zevrubně o částech těla a jejich správnému vyuţití při šermu nebo třeba o výuce šermu od jiných mistrŧ, kdyţ zde píše: Od koho je třeba se učit - Musíte vědět, ţe jsou tací, kteří se trochu naučí, mají ještě malou praxi a místo toho, aby se ještě učili, učí jiné. (Takto) učí bez správných základů a pravidel, aniţ by pochopili, ţe znalosti a vyučování jsou dosti odlišné (pojmy) a ţe správný přístup k vyučování (na základě správných základů a pravidel) je moţno získat aţ po delším čase. Na poznání (a znalost problematiky) mensury a tempa je třeba dlouhá doba a kdo nezná mensuru ani tempo a metody učení, můţe být nazýván nedokonalým giocatore a člověk se musí vyvarovat jejich poučení.“48 Také se zabývá vzdáleností, tempem v šermířském souboji a po teoretické části popisuje konkrétní soubojové situace a radí, jakým zpŧsobem je řešit. Dŧleţitou součástí jeho knihy jsou obrazové přílohy, které zachycují šermířské akce, jejichţ provedení zde popisuje. Počet šermířských mistrŧ v době italského rozkvětu byl zcela jistě mnohem rozsáhlejší. Těchto pár osobností italského šermu mŧţeme vnímat jako reprezentanty tehdejší výuky šermu a zároveň to jsou nejčastěji uváděná jména v nynější fázi studia italského šermu.

46

Velké Simulacro o pouţití a umění šermu od Ridolfa Capo Ferra [online]. 2011 [cit. 2011-11-29]. Dostupné z: http://www.mce.cz/project/?p=4 47 Tamtéţ. 48 Tamtéţ.

20

2. VÝVOJ SOUBOJE DO OBDOBÍ RANÉHO NOVOVĚKU

Šermířský souboj od období konce středověku a raného novověku prošel sloţitým vývojem. Tato kapitola bude zaměřená právě na tento vývoj, kdy se z pŧvodně plně veřejného, soudně řízeného prostředku pro řešení sporŧ, stala zpočátku soudem hájená, ale později mimosoudní šlechtická praktika pro řešení zejména sporŧ o čest. Vývoj souboje nám nejlépe přibliţuje J. Janišová ve své historické studii – Šlechtické spory o čest na raně novověké Moravě.49 Dělí zde souboje, jakoţto fenomén novověku, do tří rŧzných fází dle historického vývoje na: 1. Souboj jako dŧkazní prostředek při soudním jednání, mluvíme v tomto případě jako o ordálu soubojem; 2. Souboj jako náhodný konflikt mezi dvěma šlechtici, zde mŧţeme také mluvit jako o soubojích o čest, protoţe příčinou velké části těchto pŧtek byla uráţka na cti. Tento typ řešení šlechtických sporŧ měl své zakotvení ve zvykovém právu, protoţe kaţdý šlechtic měl právo hájit svou čest a tento akt byl hodnocen jako nutná obrana. 3. Souboj jako řádný, předem domluvený prostředek k řešení šlechtických sporŧ, který neměl oporu v právním řádu, a jednalo se o mimosoudní řešení sporu.

2.1

Ordál soubojem

Počátky ordálŧ (boţích soudŧ) mŧţeme hledat jiţ v pohanském období. Šlo především o ordály soubojem a losem50, jeho pozdější pouţití coby běţně praktikovaného dŧkazního prostředku ve věci sporu, mŧţeme nalézt zejména v západní Evropě. U nás se poprvé s ordálem setkáváme v Břetislavových dekretech z roku 1039. O pravidlech ordálových soubojŧ víme málo. Víme, ţe souboj byl dlouhou dobu povaţován za nejušlechtilejší zpŧsob boţího soudu, prováděl se bez přítomnosti církevních osob a ţalovaný i ţalobce skládali přísahu.51 Boj se obyčejně odehrával na dvoře vyzývajícího, za přítomnosti soudce a dvou příseţných, z řad měšťanŧ. Poraţený měl moţnost útěku a

49

JANIŠOVÁ, J.: c. d. SCHELLE, K.: c. d., s. 123. 51 Přiblíţení těchto soubojŧ (zmínky dochované do 14. – 15. století) na Slovensku popisuje J. HOLÁK ve své publikaci Beda odsúdeným. Uvádí zde, ţe vyzývající byl ozbrojen „štítom a kolbou pušky“ a ţalovaný byl vyzbrojen „drevenou tyčou vo výške člověka.“ Srovnej HOLÁK, J.: Beda odsúdeným. Martin: Osveta, 1974, s. 210. 50

21

soupeř ho nesměl pronásledovat (pod hrozbou trestu 10 hřiven). Pokud by ho soupeř pronásledoval a zabil, ztrácel by sám hlavu. Zmínky o těchto ordálových soubojích jsou dochovány při dokazování vraţdy nebo těţkého ublíţení na těle. Ordály soubojem ovšem zde nebyly oficiálně uznávané a byly povaţovány jako nedovolený čin. V západní Evropě byly ordálové souboje zakázány listinou papeţe Inocence IV. z roku 1246, ale pouţívány byly nadále. U nás ordály zakazuje Karel IV. (Maiestas Carolinae), ale ordály soubojem zde měly vyhrazenou výjimku, jsou pouze omezeny na případy velezrady a úkladŧ o ţivot členŧ královského dvora. Do praxe toto omezení ovšem nepřišlo.52

2.2

Soudní souboje

Soudní souboje, které lze zařadit do skupiny ordálových soubojŧ, ale také do skupiny soubojŧ o čest, tvoří specifickou druhou vývojovou skupinu. Vychází ze středověkých ordálŧ a u nás se o jejich dokladech mŧţeme dočíst v Řádu práva zemského (před rokem 1350). Ten uvádí souboj jako moţnost řešení trestného činu, pomocí soudního souboje, při vraţdě otce, bratra nebo jiného přítele. Souboj mŧţeme doloţit také při zmrzačení, krádeţi a při sporech o meze.53 Soudní souboj se pouţíval jako dŧkazní prostředek a dŧleţitý byl pouze výsledek boje (vinen byl ten, kdo podlehl54), coţ ho odděluje od pozdějšího klasického duelu, při kterém je očistným aktem boj sám a výsledek není směrodatný.55 O prŧběhu soudního souboje v českém prostředí mimojité pojednává publikace J. Markova – Kapitoly z dějin českého zemského soudního řízení XII. – XVII. století.56 O soudním souboji (nebo také sědanie, bitva, bitie, duellum, pugna) u nás najdeme zmínky v prŧběhu 12. – 14. století. Řád práva zemského nám mŧţe přiblíţit pravidla a okolnosti těchto soubojŧ: V první fázi nabídl ţalobce ţalovanému souboj. Ten ho musel přijmout (pokud k tomu nemá dostatečný dŧvod – v anglickém právu například tvoří výjimku pro soudní souboj starci a chromí) nebo rozhodnutí přenechat na soudu. Kaţdá strana si mohla vyţádat od soudu přísedícího, který měl kaţdou stranu seznámit

52

SCHELLE, K.: c. d., s. 140. Řád práva zemského [online]. 2011 [cit. 2011-12-14]. Dostupné z: http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zliteratury/VZCL3/143.pdf 54 ŠÁRO, O.: c. d., s. 41. 55 JÚZLOVÁ, J.: c. d, s. 32. 56 MARKOV, J.: Kapitoly z dějin českého zemského soudního řízení XII. – XVII. století. Praha: Academia, 1967. 53

22

s formalitami souboje, které měly být při souboji dodrţeny. Vyzyvatel pak měl hodit před nohy svého protivníka rukavici, jako symbol výzvy k souboji. Ten jí pak měl zvednout na dŧkaz toho, ţe tuto výzvu přijímá.57 Bezprostředně před soubojem obě strany pronesly přísahu. Také následný souboj měl svá zvyková pravidla. Oba soupeři museli vstoupit do šraňkŧ „bez odenie, jen v suknech a v nohaviciech“58. Během souboje mohli oba protivníci ţádat třikrát o odpočinek, který trval vţdy hodinu. Během něj se mezi ně postavil „sochor“59 nebo jiná zábrana (falanga). Na konci souboje mohl vítěz darovat poraţenému ţivot, useknout mu ruku nebo ho usmrtit. Hlavu poraţeného dal mezi jeho nohy a na hlavu poloţil „dva halíře“. Nato poděkoval králi a pánŧm z „pravého práva“. Výsledek souboje byl zapsán do desek, aby se předešlo moţné mstě ze strany příbuzných poraţeného. Mezi zvláštní pravidla patřilo, ţe pokud jednou ze stran souboje měl být sirotek, mohl si vyhradit právo, ţe ho bude někdo v souboji zastupovat (tzv. sirotčí právo). Stejné právo měla i panna („jeţto se muţe neotpověděla“).60 V jiných případech mohl být šermíř zastupován pouze v případě, pokud by šlo o spor kvŧli zaplacení peněz za hlavu zabitého (tzv. příhlavní dobytek). Speciálním typem soudního souboje byl tzv. souboj v jámě. Tato moţnost nastala, pokud se chtěla vdova sama bránit v souboji. Tento typ souboje popisuje Glosa z 2. poloviny 14. století. V tomto případě měl muţ stát po pás v jámě, ozbrojený dřevěným kyjem, vdova na něj útočila shora a měla k dispozici kámen obalený v závoji nebo látkové punčoše.61 Všechny předpisy o souboji ovšem platily jen za předpokladu, ţe proti sobě stály osoby stejného stavu62 a společenského postavení.63 Pokud tomu tak nebylo a ţalovala například níţe postavená osoba výše postavenou, mohl ţalovaný souboj odmítnout s tím, ţe si vyhrazuje právo rozdílného společenského postavení. Musel to ovšem učinit ještě před podáním ţaloby a po ní se musel očistit správně pronesenou přísahou – tzv. dŧkazní prostředek přísahou. V případě, ţe ţalovala výše postavená osoba

57

ŠÁRO, O.: c. d., s. 40. MARKOV, J.: c. d., s. 106 – 110. 59 Staročeský výraz – bidlo, tyč, kŧl. 60 MARKOV, J.: c. d., s. 106-110. 61 Soudní souboje [online]. 2010 [cit. 2010-10-06]. Dostupné z:http://archiv.puc.juristic.cz/IV3/souboj.htm 62 Jak potvrzuje i ŠÁRO, O.: c. d., s. 41, podmínkou uskutečnění soudního souboje byla rovnost obou soupeřŧ a také moţnost bojovat za stejných podmínek. 63 Jak to dokládá uţ KAREL IV. ve svém návrhu zákoníkŧ Maiestas Carolina – „Při souboji musí být brána v potaz rovnost osob, aby nikomu nebylo dovoleno jakkoli vyzývat k souboji někoho, kdo stojí urozeností nebo svým výtečným důstojenstvím výše neţ on; jestliţe bude urozený člověk vyzván někým niţším, není jeho povinností vyzývateli odpovídat; a naprosto se tím nemůţe zavázat k nějakému dokazování nebo vystavit se hanbě.“ Srovnej MAŠEK, R., BLÁHOVÁ, M. (edd): Karel IV., český král a římský císař (1316-1378). Karel IV., státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003, s. 223. 58

23

osobu niţšího společenského postavení, mohl si opět ţalobce vyhradit toto právo. Ale pokud ţalovaný trval na souboji, musel se s ním ţalobce bít nebo ho propustit.

2.3

Souboje – spory o čest

Pojetí souboje, coby sporu o čest, tvoří třetí vývojovou skupinu. Duel patřil spolu s výsadou nošení zbraně k základním rozlišovacím (distinktivním) znakŧm šlechty a měl v ţivotě šlechty své nezastupitelné místo, zejména v otázce šlechtické cti. Náhodné konflikty mezi dvěma šlechtici, jejichţ hlavní příčinou byla uráţka na cti a které i podle právního hlediska mohly být řešeny soubojem, nazýváme jako spory o čest. O těchto soubojích se nejčastěji dozvídáme z následných ţalob (pŧhonŧ), souvisejících s úmrtím jednoho z aktérŧ souboje. Souboj (pŧtka, sváda, pobídka) mezi dvěma a více šlechtici má v tomto případě svou právní oporu právě v hledisku cti. Stejně jako v předešlé kapitole o soudních soubojích, i souboje na obranu cti šlechtice měly svá pravidla. Dŧleţitým aspektem po stránce právní byl ten, ţe pokud jedna strana souboje (šlechtic, kterému vzešla uráţka na cti) pobídla svého soka k souboji a ten s touto pobídkou souhlasil, ztrácel tím šlechtic jakoukoliv moţnost právní náhrady, ať uţ dopadl výsledek souboje jakkoliv.64 Pokud ten šlechtic, který konflikt vyvolal, byl zraněn nebo usmrcen, druhá strana z tohoto činu nenesla ţádné následky, s odŧvodněním nutné obrany cti. Součástí pobídky k souboji bylo tzv. vadium – zástava, záruka, které obstarávala šlechticova rukavice. Výměna rukavic nebo také hození rukavice a její zvednutí symbolizovalo sjednání oboustranné smlouvy, vadium při tom symbolizovalo zástavu celého šlechtického majetku. Tento zvyk, který se později přejal do osobního souboje, vycházel z doby soudních soubojŧ, kdy šlechtic svou zástavou ručil, ţe se dostaví k zasedání o projednávané při. Pokud by tuto tzv. vadiační smlouvu porušil, vedlo by to k právu ţalobce na exekuci jeho majetku, dle norem českého práva.65 Významnou úlohu v otázce uráţky cti také hrála její závaţnost. Jinou váhu měla uráţka pronesená mimovolně nebo v afektu a jinou měla uráţka cílená, ve které šlechtic pouţil uráţlivá slova. Podle toho se pak také hodnotil stupeň újmy na cti a také adekvátní reakce uraţeného. Navíc, pokud by jedna strana konfliktu učinila pobídku k souboji a

64 65

Srovnej ŠÁRO, O.: c. d., s. 42. Soudní souboje [online]. 2010 [cit. 2010-10-06]. Srovnej http://archiv.puc.juristic.cz/IV-3/souboj.htm

24

pobízený se odmítl souboje účastnit nebo kdyby šlechtic nevyprovokoval souboj v situaci, která jej vyţadovala, mohl být povaţován za zbabělce, znamenalo by to veřejně přiznat svou poráţku a utrpěla by jeho šlechtická čest, coţ by mělo významný dopad na jeho společenské postavení a společenské vztahy. O šlechtické cti a moţnosti její ztráty pojednává i Baldassare Castiglione, kdyţ píše: „ Kdyţ ale někdo zašel tak daleko, ţe nemůţe bez újmy na cti ustoupit, musí se chovat velmi uváţlivě jak v tom, co boji předchází, tak i v boji samém a jednat vţdy odhodlaně a udatně, ne jako někteří, co zůstávají jen při hádkách a křiku, a kdyţ si mají zvolit zbraň, vyberou si takovou, jeţ nepřivodí ani sečné, ani bodné rány.“66 Co se týče vlastního souboje, podle šermířských i právních pravidel všude platilo, ţe oba soupeři museli mít stejné zbraně.67

2.4

Osobní souboje

Mimosoudní řešení sporu šlechtice pomocí souboje volně navazovalo na soudní souboje a souboje o čest a tvoří v našem rozdělení poslední vývojovou skupinu při dělení soubojŧ. Opět se v největší míře řešili soubojem spory o čest, opět platí pravidlo, ţe soupeři mají rovnocenné zbraně (postupem času se vytváří speciální soubojové sady zbraní a rŧzné soubojové kombinace zbraní), a co se týče pravidel, ty plynou vesměs z pravidel ordálových soubojŧ. Situace se ale změnila z právního hlediska. Souboj se od 15. století dostává mimo zákon a prakticky ve všech evropských zemích jsou vydávány příkazy a zákazy soudních soubojŧ šlechty a to jak ze strany církve, tak ze strany panovníkŧ. 68 Za poslední souboj soudního rázu lze u nás povaţovat souboj Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem roku 1470. Ač zákony hned na počátku 16. století hrozí trestem smrti tomu, kdo by zabil svého protivníka při souboji, fenomén soubojŧ nadále pokračuje. Vzniká tím etapa tzv. osobních soubojŧ, kdy šlechta bere právo hájit svoji čest do vlastních rukou, nehledě na soudy, zákazy a nařízení a někdy i ze zcela malicherných dŧvodŧ vyřizuje soubojem své spory a sváry.

69

Malichernost dŧvodŧ, která mohla kupříkladu vycházet z vznětlivé

66

FELIX, A. (ed): c. d., s. 54-55. BŦŢEK, V. a kol.: Společnost českých zemí v raném novověku. Praha: Lidové noviny, 2010, s. 500519. 68 Soudní souboje [online]. 2010 [cit. 2010-10-06]. Strovnej http://archiv.puc.juristic.cz/IV-3/souboj.htm 69 Coţ potvrzuje i Van Dülmen kdyţ píše, ţe svévolná násilná obrana cti byla sice zakázána uţ v 16. století, ale veřejná uráţka na cti nebo nactiutrhání vedla poměrně často k rvačce nebo souboji. Srovnej VAN DÜLMEN, R.: c. d., s. 191. 67

25

povahy šermířŧ, mohla mít nakonec stejně tak banální řešení. Jak vyplývá z úryvku deníku anglického šlechtice studujícího na univerzitě v Cambridgi Fynese Morysona (1566 – 1630) z výpravy do Čech: „Němčíci jsou převelice svárliví a často téţ po svém mezi sebou bojují, to jest seknou mečem jednou nebo dvakrát, a zraní-li se přitom třeba na prstě, ihned si potřesou rukama a odeberou se do krčmy, aby to zapili. Bodnout či zapíchnout někoho, tomu se lidově říká šlamastyka, a je to učiněné padoušství, jeţ sudí drţí za hrdelní zločin. Je věru směšné, kdyţ lehce poraněný si hned po první ráně podá ruce s protivníkem a oba se kvapem navracejí do města; zraněný platí i víno a při té pijatyce soupeři začínají či obnovují staré přátelství.“70 Do kategorie osobních soubojŧ kupříkladu patří také šermířský duel Mikuláše Dačického z Heslova, s Felixem Novohradským z Kolovrat, roku 1582. Také o něm mŧţeme říct, ţe vznikl z malicherného dŧvodu, ale jeho dŧsledek nakonec byl mnohem váţnější neţ v případě soubojŧ předchozích. Zajímavostí tohoto souboje je fakt, ţe jde o střet osob z rŧzného společenského stavu, coţ nakonec mělo vliv i na pozdější míru finančních náhrad ze strany provinilce, Mikuláše Dačického. Ten totiţ pocházel z rodiny bohatého měšťana a právo nosit erb dostal aţ roku 1571. Naproti tomu, jeho protivník, Felix Novohradský, byl představitelem starobylého českého šlechtického rodu Novohradských z Kolovrat. Celé střetnutí se událo v květnu roku 1582 v kutnohorském šenku u Svobodŧ, nedaleko Kouřimské brány. V této šermířské rvačce Dačický svého protivníka zabil. Následná obţaloba vdovy od Novohradského, Apoleny, vedla k uvěznění Dačického a celý jeho soudní spor trval 33 let. Nejprve byl Dačický odsouzen k trestu smrti, později mu byl trest zmírněn na desetileté vyhnanství. Do sporu, který řešil také apelační soud v Praze, zasáhl i panovník a byl naposledy obnoven v roce 1612, kdy finanční odškodné vymáhala dcera po zabitém, Kateřina z Kolovrat. Dačický byl opět uvězněn a odsouzen k zaplacení pokuty ve výši 125 kop grošŧ českých. Soudní pře tak byla roku 1615 uzavřena.71 Ve svých Pamětech Dačický o tomto šermířském souboji a následném sporu píše: „A v týţ den p. Šťastný Novohradský z Kolovrat, přijev do města Hor. Kut., dav zaumyslnau příčinu a sekaje na mne, mne zranil; jemu kdyţ jsem se bránil, jest mimo chtíč a naději mau zabit. Coţ se stalo v domě řeč. u Svobodů u brány Kouřimské, skrze coţ jsem nemalých těţkostí a dlauhotrvajících saudů (neb mě se ta nešťastná příhoda mezi vysoké dostala) pocejtiti musel, aţ Pán Buoh pomoci a vysvoboditi a ochrániti

70

BEJBLÍK, A. (ed): Fynes Moryson (1566 – 1630), John Taylor (1580 – 1653). Cesta do Čech. Praha: Mladá fronta, 1977, s. 136. 71 BISINGEROVÁ, M.: Numismatické listy. Praha: Numismatická společnost československá, 1/1997, s. 25.

26

ráčil.“72 Ţe vznikl souboj z velice malicherné příčiny, popisuje Dačický v rukopisu B stejného díla: „Ve čtvrtek post s. Marci p. Šťastný Novohradský z Kolovrat, jevše skrze H.K. nestřízlivý, zastaviv se v domě, jenţ slove u Svobodů, u samé Kauřimské brány, kdeţ jsem já s p. Vácslavem Hrabaní a Matějem Salavau byl. A jsauce spolu as do čtyř hodin na noc, tu tejţ p. Šťastný, vzavše sobě za příčinu, ţe jsem před ním klobouku nesňal, na mne zbraně své vydobyl a sekal a i zranil, tak ţe jsem se jemu dále brániti musil; i zabit jest tu mimo mau vůli. Skrze tu nenadálau příhodu jsem velikých, dlouhotrvajících saudův, těţkostí, vězení, útrat pokusiti a vytrpěti a na větším díle o statek svuoj přijíti musil, nebo mi se do vysokého rodu dostalo.“73 Za jedno z nejbujnějších období z hlediska osobních soubojŧ mŧţeme povaţovat období vlády Rudolfa II., kdy se nejen do Prahy dostávají italské a španělské mravy a kavalírské zpŧsoby šlechticŧ. Osobní souboj, jako řádný, předem domluvený souboj mezi šlechtici mohl (a později se to stalo pravidlem) být zahájen pobídkou s výminkou – řádným domluvením souboje předem, prostřednictvím přátel (z těchto osob se později stávají tzv. sekundanti). Zpŧsob boje určovala strana, která byla vyzvána, vyzyvatel zajišťoval k souboji vše potřebné. Pokud k tomu nedošlo, měl ten, který byl k souboji vyzván, souboj podstoupit, přestoţe formální náleţitosti nebyly dodrţeny (místo souboje, vhodný oděv).

72

REZEK A. (ed): Mikuláš Dačický z Heslova. Paměti. Sv. druhý. Praha: Matice česká, 1880, s. 8.

27

OKOLNOSTI SOUBOJŮ

3.

Tato kapitola se bude zabývat, v obecné rovině, přímo okolnostmi soubojŧ. Bude pojednávat o příčinách a záminkách pro vznik soubojŧ, zaměří se zde také na místa konání soubojŧ a dotkne se tématu zbraní a samotného prŧběhu souboje, v rovině šermířské taktiky a techniky.

3.1

Příčina souboje

Příčina k souboji mohla mít rŧznou povahu. Ordálový souboj byl pouţíván výhradně jako dŧkazní prostředek, a tak příčinou soubojové praktiky bylo dokázání nebo vyvrácení pravdy obviněného. V době soudních soubojŧ měly příčiny soudní charakter a šlo převáţně o závaţné dŧvody, velice často byl soudní souboj praktikován při vraţdě nebo jiném násilném činu, a to nikoliv jiţ z dŧvodŧ dŧkazního prostředku, ale jako prostředek pro řešení nějakého závaţného sporu. Soudní souboj jako zpŧsob řešení sporu (zpravidla o čest) byl zakázán v revidovaném zemském zřízení roku 1549.74 Nejrŧznorodější byla situace v době, kdy se pouţívání souboje při řešení sporu dostalo do kompetence samotných šlechticŧ (lépe řečeno, kdy si šlechta toto právo přivlastnila). O tomto období hovoříme jako o době soubojŧ o čest, protoţe příčinou těchto soubojŧ byla právě čest. Ovšem situace, které vedly k tomu, ţe se šlechtic cítil oprávněn hájit svou dotčenou čest, mohly být velice rozličné a konkrétní příčiny někdy aţ malicherné.75 Co se týče adekvátní nepŧhonné reakce proti uráţce na cti (tedy řešení soubojem), mŧţeme také dělit uráţku podle míry na mimovolnou z nepozornosti, cílenou v afektu a cílenou, při které uráţející pouţil uráţlivá slova. Při mimovolné uráţce (1. stupeň), mohl ten, který uráţku vyřkl tuto situaci vyřešit buď ospravedlněním (čímţ svou

73

Tamtéţ, rukopis B, s. 8. VOJÁČEK, L.: Uráţky, pomluvy, nactiutrhání. Ochrana cti v československém trestním právu. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, s. 39. 75 Ţe dŧvody soubojŧ mohly být rŧzné, někdy aţ malicherné uvedu pár příkladŧ - Jindřich Hýzrle z Chodŧ (1575 – 1665) se v Praze bil s francouzským šlechticem, který pomlouval Hýzrleho přítele. Srovnej DOLÍNEK, V.: c. d., s. 75; Kryštof Vilém z Polţic a Bezdruţic měl nevyřízenou při s jistým Italem Sumedou a po opakované výzvě k souboji ho nejprve slovně urazil a poté plivnul mezi oči. Srovnej ŠÁRO, O.: c. d., s. 80; příčinou mohl být také například pozemek: „U města Čáslave blízko dvoru Řečice Martin Měnický zabil N. Pátka, švagra svého, svadivše se o pastvy…“ Srovnej REZEK A. (ed): Mikuláš Dačický z Heslova. Paměti. Sv. první. Praha: Matice česká, 1878, s. 311. 74

28

vlastní čest neztrácel) nebo odprošením (coţ bylo pokládáno za poniţující). V případě cílené uráţky vedené v afektu (2. stupeň) se uráţející nemohl ospravedlnit a mohl ji bez ztráty cti řešit pouze soubojem. V této situaci ale ještě mohlo dojít k usmíření obou stran těsně před hrozbou nastalého souboje (usmíření ze strany uraţeného) nebo při prolití 1. krve (princip tzv. dostatečné satisfakce). Při uráţce 2. stupně ovšem platilo, ţe nesměla být vyřčena ţádná uráţlivá slova. Pouţití uráţlivých slov přímo proti osobě šlechtice nebo proti osobě jemu blízké či příbuzné jiţ definuje poslední stupeň uráţky (3. stupeň) a při soubojovém řešení sporu uţ jediným čestným východiskem sporu mohla být pouze smrt jednoho ze šlechticŧ. Pro přiblíţení těchto situací uvedu několik konkrétních případŧ, které vedly k šermířskému souboji. Jde ve všech případech o situace mezi dvěma francouzskými šlechtici, v období mezi léty 1561 – 1652. Jako příčina souboje v té době slouţilo: pohanění sňatku šlechtice se svou vlastní sestřenicí; nevhodné řeči o vdově před jejím dalším sňatkem; pře o to, který šlechtic jako první nabídne sňatek bohaté dědičce; hádka o cenu při hře v míčovně; sráţka dvou šlechticŧ při vycházení z radnice; svádění příliš mladé dcery jednoho ze šlechticŧ; posměch na plese, ţe šlechtic neumí tančit s elegancí; krásné péro za kloboukem, které druhý šlechtic neměl; přednost při vstupu do kostela a mnoho jiných dŧvodŧ.76 V Čechách byla situace obdobná, příčiny k šermířskému souboji mohly být nejrŧznější: Mikuláš Dačický z Heslova se roku 1582 střetl s Felixem Novohradským z Kolovrat kvŧli sporu o smeknutí klobouku; Jindřich Hýzrle z Chodŧ v roce 1610 vyzval na souboj francouzského šlechtice, který pomlouval Hýzrleho přítele; 77 v roce 1646 se císařský generál Zikmund Myslík z Hiršova utkal v pistolovém souboji s francouzským hrabětem Bossompierem, který se uráţlivě vyslovil o Češích.78

3.1.1 Delikt urážky na cti

Uráţka na cti byla ale také právně vedená jako trestný čin. Tento delikt měl své přesné určení, a tak se šlechtic mohl rozhodnout řešit uráţku cti právní cestou. Trestní právo té doby řešilo a zaznamenávalo případy, při kterých k nepŧhonným řešením

76

ŠINDELÁŘ, V.: Velká kniha o soubojích a duelantech. Dávné i nedávné aféry cti. Praha: Regia, 2004, s. 17-18. 77 DOLÍNEK, V.: c. d., s. 75. 78 Tamtéţ, s. 76.

29

(soubojovým) nedocházelo, naopak, šlechtici volili cestu soudní ţaloby ve věci deliktu uráţky na cti. Pro přiblíţení, o jaký delikt při soubojích o čest šlo, vybírám část z historické studie J. Janišové. Jakýkoliv útok na šlechtický stav, na dobré jméno, rod či morální kredit s sebou automaticky přinášelo nebezpečí sníţení společenského postavení šlechtice zneváţením jeho osoby. Uráţku na cti, jakoţto trestní delikt mŧţeme sledovat v českém a moravském právu na několika stovkách příkladŧ přibliţně v období od 80. let 15. století aţ do 30. let 17. století. V Českém právním prostředí mŧţeme rozdělit tři typy deliktŧ týkající se cti: nářek chlapstvem, nářek cti a zhanění. V Moravském markrabství, Opavsku, Krnovsku a na biskupském soudu v Kroměříţi byl znám pouze jeden delikt – nářek cti a dobré pověsti. Spory o čest (jak je popisují příklady moravského zemského soudu a mŧţeme je zde dělit do nepŧhonných, stranných nebo také postranných pří) nemají jasně danou právní hranici, na Moravě navíc (na rozdíl od Čech) nemají udaný taxativní výčet, a tak je těţké udat, jestli daný čin lze klasifikovat jako delikt – nářek na cti a lze ho tedy ţalovat. Navíc, podle moravského zemského práva bylo otázkou zcela subjektivního rozhodnutí šlechtice, jestli nějaké jednání zaţaluje jako nářek cti nebo ne. Jen on sám rozhodoval, byla-li dotčena jeho čest a potřebuje se veřejně rehabilitovat. Zásadní také bylo, zda k uráţce na cti (coby jako právní delikt zhanění) došlo ve zlém úmyslu a jen tak mohlo být takové jednání trestné. Za zhanění šlechtické cti se naopak nepovaţovalo, byla-li jistá zlehčující slova na adresu šlechtice vyřčena v ţertu.79 Dle historické studie J. Janišové mŧţeme zhruba rozdělit delikt uráţky na cti do několika kategorií. Toto rozdělení bylo utvořené uměle podle studovaných příkladŧ, které byly opakovaně klasifikovány jako trestný čin – nářek cti. 80 První typ nářku cti mŧţeme nazvat jako útok na šlechtický stav. Tento typ útoku na čest šlechtice je veden proti urozenosti privilegovaného stavu. Šlo například o nářek chlapstvem (v Čechách hodnocen jako samostatný delikt), kdy je šlechtic označen za chlapa, je zpochybněn jeho šlechtický stav a jde o významné napadení jeho cti. Osoba je nařčená, ţe nepatří k nobilitě a je tedy na úrovni postavení poddaných. Tato uráţka mŧţe být také vedena proti řádnému pŧvodu osoby, tedy proti nezbytné podmínce šlechtictví tvrzením, ţe šlechtic nebyl zplozen v legitimním svazku (označení pankhart). Příkladem slovních uráţek proti šlechtickému stavu mŧţou být výrazy jako: chlap, zkurvysyn, pankhart, chlap a kudla, ludlář nebo přídavné jméno zvyjebený (vyjebený).

79 80

MALÝ, K.: Trestní právo v Čechách v 15. – 16. století. Praha 1979, s. 226. JANIŠOVÁ, J.: c. d., s. 177 – 209.

30

Další typ, coby útok formou zneváţení šlechtického stavu, byl nejčastější v případě dvou osob stejného postavení, stavu (tedy zpravidla dvou pánŧ nebo dvou rytířŧ), ale také k této uráţce mohlo dojít mezi příslušníkem panského stavu a příslušníkem stavu rytířského. Tento typ uráţky na cti je přímo spojený se spory při zasedání zemského soudu, ve kterém byl určený přesný zasedací pořádek podle příslušnosti k danému šlechtickému stavu. Příslušné místo vyjadřovalo postavení, váţnost rodu nebo jeho starobylost. Obdobná situace, která nahrávala vzniku sporŧ o čest z dŧvodŧ uráţky zneváţením stavu, bylo oslovení ve vzájemné korespondenci, například opomenutím patřičného titulu nebo zdvořilostních frází, které měly pro šlechtice velký význam, protoţe také reflektovaly jeho společenské postavení. Za uráţky znevaţující šlechtický stav byly například povaţovány komparativní slovní spojení, kdyţ jeden šlechtic řekl o druhém, ţe „není tak dobrý jako já“ nebo ţe „je lepší neţli já jsem“ (při stejném společenském postavení) nebo naopak „tvrdil, ţe je tak dobrý jako já“ (při rozdílném společenském postavení). Poslední zpŧsob útoku proti šlechtické cti, který mŧţeme souhrnně označit jako útok na společenskou váţnost, je primárně veden k zneváţení osoby šlechtice nářkem (haněním) jeho ctností, morálních vlastností či záměrně vedeným posměchem. Je to útok na základní rytířské ctnosti jako je věrnost, odvaha, rozumné jednání, apod., čímţ mohlo dojít k sníţení morálního kreditu šlechtice. Navíc útok na morální jednání šlechtice bylo automaticky spojeno i s nářkem z protiprávního jednání. Posměch jako specifický útok proti společenské váţnosti, kdy útočník pronesl nějakou společensky nevhodnou nebo přímo dehonestující poznámku, mohl být spojen se zlým úmyslem, ale také mohl být proveden v opilosti nebo z ţertu. Pro tento typ uráţky mohly být pouţity výrazy jako šelma, lotr, šibal, bezectný, lţivý, lehkomyslný nebo prosté označení šlechtice za nedobrého nebo nehodného. Tento výčet rŧzných typŧ útokŧ není úplný, sloţí pouze pro ilustraci.81

3.2

Prostředí a místo souboje

Další neoddělitelnou okolností souboje bylo prostředí, místo kde se daný souboj odehrával. Místo činu se měnilo s vývojem chápání šermířského souboje. V době, kdy souboj slouţil soudním prostředkŧm, bylo místo jeho konání předem určené a známé pro

81

Tamtéţ, s. 177 – 209.

31

širokou veřejnost. Toto pojetí souboje vychází ze středověkých rytířských turnajŧ. Soudní souboje probíhaly podle tohoto vzoru, na veřejných místech.82 Kupříkladu souboj dvou měšťanŧ v severofrancouzském městě Valenciennes z roku 1455, se uskutečnil v ohrazeném prostoru na městském trţišti a souboji přihlíţel velký dav, ve kterém nechyběl ani vévoda Filip Burgundský. Nebo známý soudní souboj francouzského hraběte Jarnaca a hraběte La Chateigneraiea se uskutečnil 10. července 1547 v Saint Germain en Laye před zraky celého královského dvora v čele s francouzským králem Jindřichem II.83 V době tzv. soubojŧ o čest přestalo být místo souboje předem plánované, zejména kvŧli tomu, ţe šlechtic vyuţíval privilegia nosit zbraň, a tak souboj následoval bezprostředně po uráţce cti, popřípadě po vyzvání k souboji84. Probíhali tak na rŧzných místech, ať jiţ veřejných nebo neveřejných, za účasti velkého počtu svědkŧ nebo pouze v úzkém kruhu zúčastněných. Místa střetnutí nebyla plánovaná, ale naopak, vznikala nahodile. Poslední fázi raně novověkých soubojŧ je přechod od veřejného střetávání k soubojŧm v ústraní. Zásadním dŧvodem jsou vydávané zákazy soubojŧ, které nutily šermíře k řešení svých sporŧ mimo veřejnost. Po výzvě k souboji následovala volba času, místa a zbraní a oba duelanti se na smluveném místě v danou dobu sešli. Co se týče zúčastněných osob, v této době se vytváří nová funkce pro tyto osoby – stávají se tzv. sekundanty. Ti měli mimo jiné za úkol zajištění místa, času a zbraní, a měli dohlíţet na souboje.85 Typickým příkladem tohoto typu souboje bylo střetnutí Martina Maxmiliána z Golče s Wolfgangem Adamem z Pappenheimu 30. června 1647, kteří se toho dne sešli na oběd u polního maršála Rudolfa Colloreda v jeho Malostranském paláci: „…generál Kolloredo předjíti chtěl, při všech branách nařídil, aby z těch dvauch generálův ţádný z brány a z města ven puštěn nebyl, nicméně předce generál Popenhaim, který generála Golče na pistole vyzval, branou Strahovskau, spíţe neţli takové nařízení do té brány přišlo, s Krištofem hrabětem z Waldšteina vyjel, generál pak Golč s Čabelickým skrze odevřené místo na Hradčanech za kapucíny, kde se tehdáţ zdi městské stavěly, poněvadţ z města ţádnau branau vyjeti nemohli, v půl hodině po generálovi Popenhaimovi za město vyjel a kde byl on Popenhaim

82

I později, v době, kdy nebyly souboje trestně stíhány, mohla dokonce některá veřejná místa slouţit přímo k soubojŧm – „Kristián, vévoda saský, dědic kurfiřta Augusta blahé paměti a napodobitel jeho ctností, dokončil stavbu hřebčince a přilehlý dvůr uzpůsobil pro souboje a vojenská cvičení…“ Srovnej BEJBLÍK, A. (ed): c. d., s. 24. 83 DOLÍNEK, V.: c. d., s. 14-18. 84 Výzva byla povaţována jako jeden ze signifikantních znakŧ. Byla brána jako reakce na nějaký čin nebo slovo, které se nějakým zpŧsobem vyzyvatele dotklo, zejména pokud se jednalo o čest. Srovnej ŠÁRO, O.: c. d., s. 88.

32

na něho očekával věděti chtěje, hněvivě ho hledal a proti Prašnýmu mostu také ho našel.“86

3.3

Zbraně soubojů

K souboji mohlo slouţit mnoho typŧ zbraní. Vladimír Šindelář ve své publikaci o šermu, v části věnované soubojovým zbraním87, udává výčet mnoha typŧ chladných zbraní: rapír, kord, meč, dýka, šavle, schläger a mnoho dalších. Já zde uvedu podrobněji pouze první dvě zbraně, rapír a kord, protoţe tyto dvě jsou nejklasičtějšími reprezentanty soubojŧ velké části raného novověku. Rapír (pojem vycházející ze španělského typu zbraně – „espada ropera“ nebo také z německého slova rappen nebo raffen – škrábat trhat) byla soubojová zbraň typická svou štíhlou a dlouhou čepelí, která měla tuto podobu z dŧvodu toho, ţe rapír byl povaţován za výhradně bodnou zbraň. Jeho délka mohla dosahovat aţ 140 cm a váha nejlehčích rapírových typŧ mohla činit kolem 0,8 kg. Na rozdíl od kordu byl rapír vyuţíván výhradně pro souboje civilistŧ, protoţe kvŧli své délce nebyl vhodný pro vyuţití v bitvě. Koš rapíru mohl mít rŧznou podobu, od jednoduchých záštitných příček aţ po sloţité koše, které dokázali dokonale ochránit šermířovu ruku před bodnou ranou. Rukověť rapíru byla zpravidla velice krátká. První rapíry se objevily kolem poloviny 16. století.88

Kord (pojem pŧvodně z perského kárd – nŧţ) byl lehký meč

s bohatým košem, s ostřím po jedné straně čepele, a tak byl uzpŧsobený na útok sekem i bodem. Kord mŧţeme (na rozdíl) od rapíru povaţovat za zbraň zpravidla vojenskou, dŧstojnickou, která byla hojně vyuţívána v bitvě a také na rozdíl od rapíru, kord nedosahoval takové délky. Podle charakteristických znakŧ mŧţeme kordy v 16. století dělit do tří základních skupin – kordy středoevropské, které mají více či méně bohatý úponkový koš; kordy holandské, vlámské a severofrancouzské, které mají plné či perforované ledvinkové listy; kordy jihofrancouzské, španělské a italské, které mají převáţně zvoncové koše.89

85

DOLÍNEK, V.: c. d., s. 44. BECKOVSKÝ, J. F.: Poselkyně starých příběhŧv českých II. Sv. třetí. Praha: knihtiskárna B. Stýblovy, 1880, s. 282. 87 ŠINDELÁŘ, V.: Šermíři, rváči, duelanti. Praha: Ivo Ţelezný, 1994, s. 161-183. 88 Tamtéţ, s. 172-174. 89 Tamtéţ, s. 164. 86

33

3.4

Průběh souboje

Prŧběh reálného boje, jak ho mŧţeme chápat čistě z hlediska šermířského, měl několik specifických fází. Ač je nemŧţeme povaţovat za pravidla prŧběhu souboje a nemŧţeme je zobecňovat na všechna šermířská střetnutí, mŧţeme prŧběh souboje dělit na tři části, které byly zpravidla společné pro většinu duelŧ mezi šermíři, kteří byli od šermířského mistra poučeni o strategii šermířského duelu. Šlo o fáze: 1. Hra čepelí; 2. Prŧzkum boje; 3. Vlastní útok. Hra čepelí spočívala v pouhých dotykách a poklepech čepelí, kterými šermíř zjišťoval reakce soupeře na základní podněty. Při druhé fázi, prŧzkumu boje, šermíř začal vést útoky na soupeře, ovšem ne s plným nasazením. Znamenalo to, ţe se po technicko-taktické přípravě útoku stáhnul zpět ještě dříve, neţ soupeř stačil zareagovat protiútokem. Soupeř uţ ovšem v této fázi musel na protivníkovy útoky dostatečně reagovat, aby nebyl jeho „polovičním“ útokem zasaţen. Z těchto reakcí jiţ mohl šermíř rozeznat soupeřovi reakce na konkrétní formy útoku. Poté, co si šermíř ve dvou předešlých fázích vyzkoušel rŧzné technické varianty a zjistil soupeřovi reakce, mohl přejít k fázi poslední, a to je provedení útoku v plném nasazení.90 Praxe ale také mohla vypadat zcela jiným zpŧsobem. Jako kritiku nečestných šermířských mravŧ italských duelantŧ, mŧţeme uvést líčení Fynese Morysona z cesty do Čech: „Vyvstane-li nějaká hádka, okamţitě se, jak lidově říkají, vyzbrojí po zuby, zezadu se vycpou ţeleznými pláty, načeţ takto, obklopeni přáteli, sluhy a najatými šermíři, vrhnou se na nepřítele, byť je to nic netušící cizinec, co nemá přítelíčka. A jakmile dokonají mord, prchají bez zábran do země sousedního vévody, kde potom ţijí co vyhnanci, ţivící se nějaký čas loupeţemi, dokavad nedostanou pardon.“91 I tato ukázka předkládá prŧběh šermířského střetnutí, ale o tom, ţe se nejednalo o souboj v pravém slova smyslu nelze myslím pochybovat. Zajímavé je ovšem pokračování této ukázky: „Sváří-li se však Taliáni mezi sebou, uţívají sice stejných praktik, ale je nadmíru směšné pozorovat, jak vychloubavě se naparují ve své zbroji, obklopení hlídkami, s jakou obezřetností a bláznivým povykem procházejí znesvářené strany městem, jedna se od druhé drţíc co nejdále, dokud je zakročení přátel aneb soudní vrchnost vzájemně nesmíří, k čemuţ je třeba nekonečných ceremonií a záruk cti, jiţ nepošlapal nikdo leč oni sami. Naproti tomu

90

Poznámky k italské šermířské škole [online]. 2011 [cit. 2011 – 11 - 29]. Srovnej: http://www.militaria.cz/cz/clanky/bojove-umeni/poznamky-k-italske-skole-sermu.html 91 BEJBLÍK, A. (ed): c. d., s. 134.

34

cizinec, ten nesmí bez ouředního povolení v taliánskách městech nosit kord, ba ani pouhou dýku ve městech a na silnicích papeţského státu.“92

92

Tamtéţ, s. 134 – 135.

35

4. ZÁKAZY SOUBOJŮ

Předposlední kapitola práce se bude věnovat specifickému problému, který je úzce spjat se soubojovou praxí. Dá se totiţ s mírným nadhledem říct, ţe dějiny soubojŧ jsou také dějinami jejich zákazŧ. Boj proti soubojŧm byl veden jak ze strany panovníka, tak ze strany církve. Ač byla snaha všech odpŧrcŧ soubojŧ velká, zcela vymítit se jim je nikdy nepodařilo. Mezi největší pronásledovatele soubojŧ byla bezesporu katolická církev. Ta souboje označila za nekřesťanské, nemorální, jejich pouţívání za absolutní nerozum, povaţovala je pouze jako překonané znamení šlechtické výlučnosti nebo jako symbol dŧstojnické exkluzivity a měšťanské degradace. Souboj vnímala jako státem tolerovaný zločin.93 K církevním nařízením vydávaným na omezení soubojových praktik se připojily i panovnické zákazy. V době, kdy byl nejčastějším typem soubojŧ souboj soudní, měl ale tento dŧkazní prostředek jak své odpŧrce, tak své zastánce. A tak proces odstraňování souboje ze systému dŧkazních prostředkŧ trval dlouhou dobu. V době soubojŧ o čest byly zákazy soubojŧ velice neúčinné. Duelant stavěl totiţ svojí čest nad samotný ţivot, a tak ani zákon, který jako trest za porušení protisoubojového výnosu udával trest smrti, nebyl pro duelanta nepřekonatelnou hrozbou.94

4.1

Zákazy soubojů ve světě

Jiţ v na počátku středověku nepanoval v Evropě jednotný pohled na vyuţití souboje jako dŧkazního prostředku při boţím soudu. Kupříkladu ostrogótsky král Theodorich Veliký (455-526) je zakazoval, naopak francký král a první středověký římský císař Karel Veliký (768-814) soubojŧm přál, protoţe je povaţoval za zřejmou vŧli boţí. Od 9. století sílil názor odpŧrcŧ soubojŧ o jejich nespravedlnosti, kteří to dokládali příklady, kdy se díky závěrŧm boţích soudŧ vyhnul spravedlnosti provinilec, jehoţ vina byla zřejmá. Ve 12. století se největší odpŧrce soubojŧ, křesťanská církev, zasazuje o zrušení boţích soudŧ. Papeţ Alexandr III. jiţ v roce 1160 podal návrh na zákaz ordálŧ, soubojŧ včetně. Tento

93

ŠINDELÁŘ, V.: Velká kniha o soubojích a duelantech. Dávné i nedávné aféry cti. Praha: Regia, 2004, s. 24. 94 JŦZLOVÁ, J.: c. d., s. 37.

36

poţadavek byl zopakován i na čtvrtém lateránském koncilu (1215), kde se papeţ Inocenc III. distancoval od boţích soudŧ a přikázal kněţím, aby se těchto aktŧ nadále neúčastnili. Papeţ Řehoř IX. roku 1234 boţí soudy v oblastech pŧsobnosti katolické církve zcela zakázal. Ty byly ale natolik rozšířené a vţité, jako uznávané soudní prostředky, ţe byly i přes církevní zákaz nadále pouţívány. Roku 1350 bylo na Paduánském provinčním koncilu konstatováno, ţe v některých zemích jsou duchovní nuceni se podrobit soubojŧm. A tak zde bylo vydáno ustanovení, ţe kaţdý, kdo by nutil duchovní osoby k souboji, ale také kaţdý klerik, který by se souboje dobrovolně účastnil, bude exkomunikován. Z církevního hlediska byl zásadním bodem v boji proti soubojŧm Tridentský koncil (1545 – 1563), na kterém byla ujednána hrozba exkomunikace z církve pro kaţdého panovníka, který by souboje povolil. Hrozba platila i na účastníky soubojŧ, sekundanty, diváky, a to bez ohledu na kastovní privilegia. Dodrţování těchto pravidel ale nebylo dŧsledné, hrozba exkomunikace se ukázala jako lichá a neúčinná. Bylo to v dŧsledku těsného spojení církve a šlechty, v dŧsledku toho, ţe šlechtické postavení začalo hrát velkou roli ve společenské hierarchii, a nemalý význam hrála i vzrŧstající popularita šermířského umění a zvýšené sebevědomí šlechty. Ta si začala plně uvědomovat svojí společenskou privilegovanost a snaţila se bránit svou čest za kaţdou cenu. Jaká byla praxe protisoubojových nařízení nám mŧţe přiblíţit ukázka anglického šlechtice Fynese Morysona (1566 – 1630) z jeho deníku nazvaném Cesta do Čech. Líčí zde šermířské „souboje“ v Itálii následovně: „A protoţe otcové na tridentském koncilu (aby se nezdálo, ţe nevykonali vůbec nic) přísně jim veškeré osobní souboje zapověděli, oni je v tom ochotně poslouchají, čímţ zastírají svůj nedostatek odvahy. Ovšem svou přirozenou pýchu a touhu po pomstě odvrhnout nemohou, a tak po způsobu nadutců vykonávají mstu s bezectnou převahou lidí či zbraní, a to s neuvěřitelnou krutostí. Takţe nyní tam víc lidí zahyne touto podlou zradou neţli před koncilem v osobních soubojích.“95 Kvŧli vlivu katolické církve na panovníkovu moc se ve středověku nařízení o soubojích přesouvá také na osobu panovníka. Jiţ v roce 1260 se francouzský král Ludvík IX. pokusil svým nařízením souboj odstranit, ale nepodařilo se mu to, protoţe soudy označili souboj jako dŧkaz boţí vŧle. Filip IV. Sličný, další francouzský Kapetovec souboj uzákonil, jako podpŧrný soudní prostředek (1306). Ve Francii se za vlády Karla IX, roku 1566, se souboj stal zločinem, za který hrozil trest

95

BEJBLÍK, A. (ed): c. d., s. 134.

37

smrti.96 Ve Svaté říši římské národa Německého existovalo mnoho zákazŧ soubojových praktik. Saské zrcadlo (Sachsenspiegel) – právní rukopis z poloviny 13. století, uvádí, ţe soubojem je moţno očistit uraţenou čest. Od roku 1572 aţ do roku 1699 je evidováno celkem 34 zákazŧ na rŧzných autonomních místech říše. Kupříkladu v brandenburském mandátu z roku 1652 byly souboje zakázány pod pohrŧţkou tělesného trestu a dokonce trestu smrti – „…všechny útoky a přepadení, povyk a rvačky, bitky a potyčky, všechny výzvy, souboje, výzvy k souboji a obecně všechny zločiny a násilí, z nichţ plynou nebezpečná zranění a újmy na těle, ale často také, jak s sebou hojně přináší kaţdodenní zkušenost, úmyslné zabití, se dějí za cenu ztráty věčné blaţenosti“97 Panovníci také vydávali protisoubojové edikty. Zajímavá byla situace v Dánsku. Král Frederik II. (15581588) vydal nařízení, ve kterém stálo, ţe kaţdý z jeho dvořanŧ, který někoho vyzve na souboj, má přijít o ruku. Ale pokud k souboji došlo a vyzvaný vyzyvatele porazí, bylo to povaţováno za sebeobranu a vítěz nebyl nijak trestán.98 Uţ jeho nástupce Kristián IV. (1588-1648) částečně souboje legalizoval a souhlasil s obhajobou cti pomocí souboje. Nabádal ale, aby při něm soupeři pouţívali pouze sečné rány plochou stranou zbraně, měli se zdrţet bodání a neměli vyuţívat nebezpečné útoky.99 Snaţil se tím zabránit váţným zraněním a smrti šlechticŧ. Právě s osobou tohoto panovníka je mimojité spojeno pŧsobení významného šermířského mistra Salvatora Fabrise, který byl šermířským mistrem na jeho dvoře. Příklady zákazŧ z několika dalších evropských státŧ: Švédské právo trestalo jiţ vyzvání k souboji (od roku 1590), ve Španělsku byl vydán zákaz soubojŧ jiţ v roce 1490 (vyzyvateli hrozila konfiskace majetku; tomu, kdo by v souboji svého soupeře zranil nebo zabil, hrozila smrt nebo vyhnanství; sekundantŧm konfiskace majetku a divákŧm menší tresty). Zemí, ve které se udrţel souboj jako legální prostředek pro řešení sporŧ dlouhou dobu, byla Itálie, konkrétně v Benátkách byl zákaz soubojŧ vydán aţ v roce 1739. Provinilci hrozilo vyhnanství, pokud by k souboji došlo. Obdobně tomu bylo také v Piemontu a Neapoli. Asi nejdelší dobu se udrţel soudní typ souboje – soudní souboj, v Anglii. Zde byl vytlačován coby prostředek řešení soudního sporu, aniţ by byl oficiálně zrušen. A tak v zemi, kde je právní systém tvořený zvykovou podstatou, mohlo dojít ke

96

ŠINDELÁŘ, V.: Velká kniha o soubojích a duelantech. Dávné i nedávné aféry cti. Praha: Regia, 2004, s. 103. 97 VAN DÜLMEN, R.: c. d., s. 196. 98 ŠINDELÁŘ, V.: Velká kniha o soubojích a duelantech. Dávné i nedávné aféry cti. Praha: Regia, 2004, s. 103. 99 Tamtéţ, s. 104.

38

kuriózní situaci, kdy byl jistý Abraham Thornton obviněn z vraţdy Mary Ashfordové. Porota ho ale shledala nevinným, načeţ Maryin bratr William Ashoford poţadoval, aby byla pře vyřešena soudním soubojem. Porota s překvapením zjistila, ţe tato moţnost v Anglickém právním řádu je. A tak byly souboje zrušeny aţ roku 1819.100

4.2

Zákazy soubojů v českých zemích

V českých zemích byla situace obdobná jako v celé Evropě. Jiţ za vlády Karla IV. se proti soubojŧm stavěla církev, zejména pak arcibiskup Arnošt z Pardubic. V tomto obnačeţ dobí došlo ke značnému omezení ordálŧ. Karel IV. ve svém plánovaném zemského zákoníku Maiestas Carolina navrhoval postavit všechny boţí soudy mimo zákon (zákoník byl zamítnut roku 1355) a souboj měl být povolený pouze ve třech případech: jestliţe rytíř obviní druhého, ţe baţí po ţivotě člena panovníkovi rodiny; jestliţe by některý rytíř mluvil proti mravopočestnosti královské; pokud by byl nějaký rytíř nařčen ze zrady některého hradu králova.101 Jednalo se tedy pouze o případy, které se přímo dotýkaly osoby panovníka. Ze 14. století pochází také poţadavek brněnské právní knihy (1353), aby se trestalo jiţ pobízení k souboji. Za vlády Václava IV. vyšlo vojenské nařízení (1413) pro svolávání zemské hotovosti, ve kterém je mimojité uveden trest utnutí ruky tomu, kdo vytasí na druhého zbraň. Pokud by došlo při souboji k smrti vyzvaného, měl být vyzyvatel sťat. Jako dŧkazní prostředek byl souboj odstraněn ze soudního řízení v českých zemích v prŧběhu 15. století, ale jako řádný (a v určité době i právně uznávaný) mimosoudní prostředek obrany cti příslušníkŧ šlechtických vrstev se souboj udrţel aţ do doby vrcholného novověku. Za vlády Habsburkŧ na českém trŧně se také zákazy soubojŧ v celé Říši vztahovaly i na české země. A tak i zde vydal roku 1527 Ferdinand I. Habsburský zákaz veškerých soubojŧ, pod hrozbou trestu smrti. Tento zákaz říkal, ţe pokud by dal kdokoliv při obhajobě svého práva přednost souboji před soudním jednáním, propadal by hrdlem. Navíc obsahoval výstrahu pro svědky souboje, aby třikrát museli vyzvat bojující, aby svého počínání zanechali. Pokud to svědci neudělali, mohli být povaţováni za rušitele

100

Jelínková, V.: Ordál soubojem. (Diplomová práce) PrF MU, 2009, s. 41. „…aby se konání souboje rozumělo tak, ţe strany se k řečenému souboji sejdou za vzájemného souhlasu a z vlastní vůle; jestliţe se však strana vyzvaná neboli strana kvůli některé z těchto příčin kvůli souboji vyhledaná nechce dobrovolně bít, pak nechť je vyzývateli neboli povolávajícímu umoţněno, aby směl nechat vyzvaného neboli povolaného obeslat a předvolat podle řádného práva…“ Srovnej MAŠEK, R., BLÁHOVÁ, M. (edd): c. d, s. 223. 101

39

veřejného pořádku a rovněţ potrestáni smrtí.102 Měšťanské obyvatelstvo se při svém společenském vzestupu snaţilo dosáhnout odstranění soudního souboje ze soudního řízení v případech, kdy procesními stranami byli měšťané. Rudolf II. vydal protisoubojový edikt v roce 1591 a v roce 1606, jeho bratr Matyáš v roce 1617, kdy označuje souboj jako zcela nevhodný, falešný, opováţlivý a krvavý pokus šlechty o vzetí spravedlnosti do svých vlastních rukou. Dále pak Ferdinand II. a Ferdinand III., ti edikty proti soubojŧm vydali v roce 1625, respektive v roce 1651. Leopold I., roku 1682, souboje vysloveně zakázal, účastníkŧm souboje hrozil tresty na hrdle. Karel VI. Následoval ediktem z roku 1712, Marie Terezie z roku 1752 (hrozila těţkými tresty pro provinilce a obětem náleţité odškodnění) a poslední nařízení z doby raného novověku, od Josefa II., roku 1787, který jiţ definoval souboj jako zločin, za něhoţ hrozil i trest smrti. Ve skutečnosti byly tyto provinění posuzovány mnohem milosrdněji,103 a také záleţelo na konkrétním provinilci, jak to píše Fynes Moryson: „neb zabije-li chudák člověka, jenţ má bohaté přátele, pronásledují ho na lehkých koních, kdeţto za jinými nejedou vůbec anebo velmi otálivě, takţe jim vlastně umoţňují útěk.“104

102

BEJBLÍK, A. (ed): c. d., s. 136, to dokládá slovy: „Podobně jako v Itálii, ani v Němcích, v Čechách, v Nizozemí a Dánsku nepardonuje ouřad mord, aniţ zabití z pobouření krve, aniţ smrt v osobním souboji, byť podle pravidel, jeţ někteří zvou čestnými a bezúhonnými; z téhoţ trestu není ouniku, leč útěkem.“ 103 ŠINDELÁŘ, V.: Velká kniha o soubojích a duelantech. Dávné i nedávné aféry cti. Praha: Regia, 2004, s. 99-117. 104 BEJBLÍK, A. (ed): c. d., s. 136.

40

SOUBOJ JANA ŠEMBERY ČERNOHORSKÉHO Z BOSKOVIC A NA

5.

BUČOVICÍCH SE ZIKMUNDEM PRAKŠICKÝM ZE ZÁSTŘIZL, PÁNEM NA BUCHLOVĚ

5.1

Aktéři souboje

Soubojem, kterým se v této bakalářské práci budu zabývat, je souboj představitele vlivného panského rodu pánŧ z Boskovic, posledního dědice jejich majetku, Jana Šembery Černohorského z Boskovic a na Bučovicích, s majitelem buchlovského panství a členem rytířského rodu Prakšických ze Zástřizl, Zikmundem Prakšickým ze Zástřizl a pánem na Buchlově. Došlo k němu v dubnu roku 1581 v Brně a dŧleţitým dŧsledkem této události je následné soudní řízení, vedené z dŧvodu veřejné ţaloby ze strany Jindřicha Prakšického ze Zástřizl. Budu se zde zabývat rekonstrukcí historických okolností, jako jsou aktéři souboje, u kterých budu hledat ţivotopisné informace, místo souboje, vlastní prŧběh a nakonec také dŧsledky souboje pro oba aktéry. Jako zdroj informací mi poslouţily archivní prameny zejména z Moravského zemského archivu105. Ze sekundární literatury pak dílo Aloise Vojtěcha Šembery, který se konkrétně věnoval rodu Boskovicŧ z Boskovic106, kníţka Ladislava Hosáka107 a v neposlední řadě publikace trojice autorŧ – Prasek - Baščan – Ţiţlavský108. Jako unikátní informační materiál jsem měl moţnost vyuţít stavebně-historický prŧzkum zámku Bučovice, a s tím související 116 stránkový dokument od bývalého kastelána zámku Petra Fedora109, díky kterým jsem získal mnoho zajímavých fakt ohledně ţivota Jana Šembery Černohorského z Boskovic.

105

MZA fond E 25, fond A3, fond G 138, fond A 12. ŠEMBERA, V. A.: Historie pánŧ z Bozkowic hradu Bozkowa w Morawě. Brno 1836. 107 HOSÁK, L.: c. d. 108 PRASEK, V., BAŠČAN, M., ŢIŢLAVSKÝ, B.: Po stopách buchlovského mordu. Buchlovice : Spolek podporovatelŧ historie Buchlovic, 2001. 109 FEDOR, P.: Jan Šembera Černohorský z Boskovic. Několik kapitol ze ţivota renesančního kavalíra. Brno: SPÚ v Brně, 2001. 106

41

5.1.1 Rod pánů z Boskovic

Jan

Šembera110 pocházel ze starobylého moravského rodu pánŧ z Boskovic.

Rod pánŧ z Boskovic, kteří měli ve svém znaku bílý hřeben v červeném poli, byl významným moravským panským rodem, jehoţ počátky sahají aţ k období vlády Lucemburkŧ v Čechách. Roku 1230 prý dokonce Jimram z Boskovic zaloţil minoritský klášter, ovšem to nemŧţeme zcela potvrdit, protoţe první dochované písemné doklady pochází aţ z roku 1239. Rod Boskovických se dělil do 4 větví. Na větev boskovickou, černohorskou, svojanovskou a bučovickou. Pro moji práci byla nejdŧleţitější posledně jmenovaná větev bučovická (uváděna také jako letovická). Zaměřím se zde na nejbliţší přímé příbuzné Jana Šembery. Václav Bučovický z Boskovic, otec Jana Šembery, pocházel z 6 synŧ Albrechta (Oldřicha) Boskovického a byl významnou osobností zemské správy tehdejší doby. Roku 1524 vstoupil do zemského sněmu, v letech 1540, 1544 a 1546 zastával post nejvyššího zemského hejtmana a roku 1552 byl zvolen nejvyšším zemským soudcem. Uţ roku 1554 ale umírá (v pátek po svaté Uršule) a je pochován v kostele sv. Janŧ u minoritského kláštera v Brně, na „zvláštním místě a nazýván největším dobrodincem a ochráncem bratrů menších.“111 Jeho vztah k tomuto klášteru dokládá mimo jiné také hrobka, která zde byla vybudována pro něj i pro ostatním představitele rodu pánŧ z Boskovic. Svŧj rozsáhlý majetek rozdělil mezi své dva syny Albrechta a Jana Šemberu. Albrechtovi odkázal Černou horu (jejímţ pánem byl Václav od roku 1550 a neodlučitelně jí připojil k boskovickému panství) a Vizovice, a Janu Šemberovi Bučovice a Střílky. Albrechtovi měl připadnout i dŧm v Brně, který měl stát v Minoritské ulici112. O tomto domě budu více psát v následující kapitole. Albrecht z Boskovic zdědil po otci nadání pro zemskou správu. V literatuře je označován jako váţený, dŧstojný, zboţný a učený. V roce 1558 zastupuje úřad nejvyššího hejtmana na zemském sněmu, stává se zemským komořím (1562), nejvyšším sudím (1564) a nejvyšším komorníkem (1567). Byl výborným správcem svých statkŧ a dokázal je umě rozšiřovat. V roce 1558 koupil od Jana Ţďánského ze Zástřizl panství Ţdanice, Archlebov a Násedlovice, roku 1559 pak hrad Veveří s Bíteškou, v roce 1562 dostal od krále Nové

110

Srovnej příloha č. 3. ŠEMBERA, V. A.: c. d., s. 74. 112 KRATOCHVÍL, A.: Epicedium minoritského kláštera. Brno 1919, s. 15. 111

42

hrady a rázem se stal pánem celého černohorského i novohradského panství. Albrecht si, za své sídlo vybral zámek Černou horu, nákladně ho opravil a rozšířil. To dokazuje i nápis nad branou:„Léta páně MDLXI tento příhradek jest z gruntu vystavěn nákladem urozeného pana Albrechta Černohorského z Boskovic a na Černé hoře. Jehoţ pane Boţe sám ochráncem rač.“113 Umřel bezdětný, a velkou část svého majetku odkázal roku 1572 svému nevlastnímu bratrovi Janu Šemberovi (jsou to panství Černá hora, Nové hrady, Pozořice, Pršice, Veveří, Němčičky). Byl pochován do společné hrobky minoritského kostela v Brně114, stejně jako jeho otec Václav. Co se týče ţivota samotného Jana Šembery, naše informace se odkazují na nemnoho pramenŧ písemné povahy, jako jsou zápisy v zemských deskách nebo pŧhonných knihách. Jeho ţivotopisem se blíţe zabýval jeho jmenovec Alois Vojtěch Šembera nebo také Josef Pilnáček.115 Dle poznatkŧ Aloise Šembery se majitel Bučovického panství narodil kolem roku 1543 (Pilnáček to potvrzuje), jako syn z druhého manţelství Václava z Boskovic s Marií Ţabkovnou z Limberka a na Kounicích (Anna z Ojnic, první manţelka Václava zemřela roku 1539, Šembera se tedy mohl narodit nejdříve roku 1540). Po osiření se ho ujal jeho nevlastní bratr Albrecht. Stejně jako on v roce 1547, i Šembera je zapsán o 10 let později na univerzitu ve Vídni, kde se mu dostává vysokého vzdělání. Poté podniká kavalírskou cestu po Evropě a podle některých pramenŧ se dostává i do Itálie. Právě odsud by s největší pravděpodobností mohli pramenit jeho styky s italskými umělci, architekty a v neposlední řadě i italskými mistry šermu. V této době je Itálie totiţ jedním z center nově vznikajícího pojetí šermu, a její mistři (Marrozzo, Agrippa, Capo Ferro) vyučují zcela nový systém boje, který vzniká zejména díky vývoji zbraně.116 Jan Šembera byl majitelem velkého panství. Z dědictví po otci získal část rodového nemovitého majetku a po smrti nevlastního bratra Albrechta se stal také vlastníkem celého jeho dědického majetku. V jeho vlastnictví se tak ocitla tato panství: Černá hora (kterou je ovšem nucen, přenechat k uţívání Albrechtově vdově Boţeně z Lipé, s veškerým výnosem, a to aţ do její smrti. Navíc jí musí pojistit a vyplatit 20 tisíc zlatých v tolarech), Nové hrady, Pozořice, Prštice, Vlasatice a Němčice. Roku 1573 pak ještě hrad Úsov s panstvím a městem Litovlí. Navíc

113

ŠEMBERA, V. A.: c. d., s. 77. Boskovická hrobka v klášterním kostele se stala nejvýznamnějším rodovým pohřebištěm na Moravě a pohřby boskovických šlechticŧ (zejména Václava - † 1482, Dobeše † 1493 a Beneše † 1507) patřily k významným finančním výnosŧm minoritského kláštera. Srovnej KUDLÍKOVÁ, M.: Minoritský klášter a kostel sv. Janŧ v Brně. Období středověku. (Diplomová práce) Brno, FF MU, 2007, s. 14. 115 PILNÁČEK, J.: Nový hrad u Blanska. Brno: Josef Pilnáček, 1927, s. 33. 116 Srovnej příloha č. 4. 114

43

dochází k tomu, ţe na konci 16. století znenadání postupně vymírají všechny poboční linie boskovického rodu, a tak jsou majetky těchto rodin odkazovány nakonec poslednímu dědici boskovického panství – Šemberovi (jako příklad mŧţe slouţit událost roku 1589, kdy umírá Jan Třebovský z Boskovic, tehdejší nejvyšší sudí markrabství moravského117 a svoje celé jmění odkazuje Šemberovi). Během 70. let je ovšem Šembera nucen velkou část panství rozprodat. Jak píše kastelán Petr Fedor ve své práci, kromě finanční pojistky pro vdovu po bratrovi Albrechtovi musel „dalších celkem 26.000 zlatých musel vyplatit povětšinou do tří let od Albrechtovy smrti ostatním příbuzným. Povinnost vyplatit v poměrně krátké době 46.000 zlatých za časů, kdy finanční hotovost byla mezi velkými pozemkovými pány velmi vzácná, nemohl Jan Šembera řešit jinak neţ odprodejem části svých statků.“118 Významnou památku, kterou ale naštěstí zanechal pro budoucí generace, je renesanční zámek v Bučovicích, který si určil za svoje sídlo. První zmínka o existenci rozpočtu na stavbu tohoto zámku se váţe k roku 1567. V této době měl Šembera poměrně omezené prostředky na výstavbu, protoţe jí mohl financovat pouze ze svých dvou panství, které zdědil po otci – z Bučovic a Střílek. Se stavbou a úpravami zámku je spojeno mnoho jmen italských řemeslníkŧ a umělcŧ. Za všechny lze jmenovat zejména Jacopa Stradu, správce uměleckých sbírek císařŧ – Ferdinanda, Maxmiliána II. i Rudolfa II. Byl všestranným umělcem Rudolfova dvora a s bučovickým zámkem je spojen coby projektant a architekt.119 Strado se navíc podílel i na vnitřní výzdobě zámeckých místností a osobně na Bučovicích pobýval minimálně přes zimu v letech 1583/84. Za dokončení hrubé stavby je povaţovaný rok 1583 (ne tedy celkové stavby, jak se mylně domnívají autoři, odkazující se na dílo A. V. Šembery, protoţe vnitřní úpravy byly prováděny aţ téměř do konce 16. století). Z tohoto roku máme totiţ zmínku o sklenářských pracích a zprávu o tom, ţe pan Šembera v Brně shání dubová prkna na podlahy. O všedním ţivotě Jana Šembery máme kusé zmínky. Ale i přesto nám poměrně dobře vykreslují charakterové vlastnosti jeho osobnosti. Roku 1568 byl pan z Boskovic uveden do zemského sněmu v Brně, stal se

117

MZA fond E 25, fol. 176. Dále srovnej http://www.mom-ca.uni-koeln.de/MOMCA/show_charterDetail_Action.do?id=346850&highlight=yes&type=simple 118 FEDOR, P.: c. d., s. 5. 119 V mnoha publikacích (většina se odkazuje na dílo ALOISE VOJTĚCHA ŠEMBERY z roku 1836) je s bučovickým zámkem spojována osobnost Pietra Ferrabosca z Legnana, ale jeho přičinění při stavbě zámku nebylo potvrzeno (jak vyplývá z článku od Petra Fedora. Srovnej FEDOR, P.: c. d., s. 6.)

44

dokonce truksasem a radou Rudolfa II, ale ţádný zemský úřad nespravoval.120 Na rozdíl od svého bratra si vŧbec neliboval v úřadech, zemské správě, ani stavovských záleţitostech. Právě naopak, v rŧzných dobových záznamech, ve kterých se Šemberovo jméno objevuje, je pán z Boskovic označován jako člověk mající rád umění a dobrodruţství, rád se zdrţující v hlučné společnosti, milující chov i jízdu na koni, aţ člověk zhýralé povahy. Jeho vlastnosti vystihuje Alois Šembera, kdyţ říká o lidech jemu podobných: „Šermovati, o závod na koních jezditi, s krasotinkami se milkovati, kvasiti myslivost a jiné kratochvíle provozovati, bylo jim nade všecko.“121 Také v mnoha záznamech brněnských pŧhonných knih se Šemberovo jméno objevuje, a ukazuje, ţe tento šlechtic měl za svŧj ţivot mnoho soukromých rozepří.122 Stejně jako Šemberovi předchŧdci z rodu Boskovicŧ, i jeho pojí společná historie s minoritským klášterem a kostelem sv. Janŧ v Brně. Šembera se stal jeho velice štědrým dárcem a donátorem a nákladně celý klášter opravil. Je zde také později pochován v boskovické rodinné hrobce, a jeho zeť Karel z Lichtenštejna mu zde nechal postavit v roce 1600 nákladný pomník s mramorovými sloupy a epitafem. Tento pomník stál na místě dnešního hlavního oltáře (postavený v roce 1731). Dnes jiţ na rod Boskovicŧ odkazuje pouze rodový znak (vytvořený ovšem aţ v baroku) ve výklenku za oltářem a mramorová deska s krátkou historií kláštera.123 Co se týče Šemberova rodinného ţivota, celkem dvakrát se oţenil. Poprvé 12. června 1569 se Sidonií Šlikovou (dcerou Jáchyma Šlika hraběte z Pasounu a Lokte, který byl popraven roku 1621 při Staroměstské exekuci). Jeho první manţelka ovšem brzy zemřela (10. února 1575), navíc bezdětná. Roku 1576 nacházíme zmínku, kdy je Šembera ţenatý uţ podruhé, tentokrát s Annou Krajířkou z Krajku, které tohoto roku odkázal jako věno mnoho majetku, mimo jiné i Bučovice (které dal za věno také své první manţelce). Ač také nedlouho poté umírá, porodí Šemberovi dvě dcery. Annu Alţbětu (narozenou roku 1577 a provdanou za Karla z Lichtenštejna v roce 1595 nebo 1596) a Kateřinu (narozenou roku 1579 a provdanou za Maxmiliána z Lichtenštejna). Tím, ţe Jan Šembera neměl muţského nástupce a navíc je posledním

120

Jako truksas se píše poprvé v roce 1574. Zdá se tedy, ţe do této dvorské funkce ho jmenoval ještě císař Maxmilián II. a Jan Šembera uţíval titulu i poté, co funkci jiţ nezastával (v zachovaných tzv. hofštátech, tedy seznamech všech osob, které měly u císařského dvora v době, kdy byly sepsány určité postavení, jeho jméno nenajdeme) Srovnej Stavebně-historický prŧzkum zámku Bučovice, s. 10. 121 PRASEK, V., BAŠČAN, M., ŢIŢLAVSKÝ, B.: c. d., s. 45. 122 „Pan Jan Šembera z Bozkovic pana Voldřicha z Kounic, pohnal z summy 3000 kop gr. a j. v . d. ţe zvýšením stavu na gruntech Slavkovských, vodu zpíčil a poddaným jeho Křiţanovským škodu udělal. Doloţil jména těch poddaných i léto, v kteréţ se ten stav zvýšil.“ Srovnej BRANDL, V.: Spisy Karla Staršího ze Ţerotína. Brno: Matice moravská, 1866, s. 69. 123 Srovnej příloha č. 5.

45

představitelem celého velkého rodu pánŧ z Boskovic, připadli po jeho smrti všechny boskovické statky na rod Lichtenštejnŧ. Jan Šembera umřel nemocný, ve věku kolem 54 let, dne 30. dubna 1597 a byl pochován v jiţ zmiňované boskovické hrobce minoritského kostela v Brně.124 Jako hodnověrný zdroj o jeho smrti nám mŧţe také slouţit zpráva v Pamětech Mikuláše Dačického z Heslova: „Léta 1597 v markrabství Moravském umřel pan Jan Šembera Černohorský z Boskovic, jsa po meči muţského pohlaví tohoto rodu a štítu poslední; o jehoţto na tomto světě ţivobytí mistrné rozprávky byly.125 A nebo: L. 1597 Umřel na Moravě pan Jan Šembera Černohorský z Boskovic; ţivota jest epikuritského.126

5.1.2 Rod pánů ze Zástřizl

Páni ze Zástřizl (tvrz jihozápadně od Kroměříţe) jsou známi jako starý moravský vladycký (rytířský) rod, který nosil ve znaku stříbrnou lilii a na erbu 3 pštrosí péra (znak pštrosích per je charakteristický pro rytířský stav).127 Literatura klade počátky tohoto rodu do 13. století a dělí rod pánŧ ze Zástřizl do 3 větví, jejíţ dvě větve byly nevýrazné a ve 14. století vymřely. Poslední větev, do které patřili bratři Jindřich a Protivec Ţdánští ze Zástřizl, je pro tuto práci mnohem dŧleţitější neţ předešlé dvě. Zajímá nás osobnost Jana Ţdánského ze Zástřizl, který kupuje roku 1542 (nebo 1544128) hrad Buchlov, a pak zejména větev pánŧ ze Zástřizl, kteří pocházeli z Prakšic. Prakšičtí ze Zástřizl se řadili k protestantské šlechtě, byli vychováváni v českobratrském vyznání a v roce 1547 se všichni nějakým zpŧsobem zúčastnili prvního stavovského povstání. Bernard ze Zástřizl byl dokonce zvolen direktorem za rytířský stav. Tento fakt nám také mŧţe napovědět (coţ je pro náš případ dŧleţité), ţe Zástřizlové nebyli zřejmě ţádnými věhlasnými šermíři, protoţe českobratrské vyznání výuku šermířského umění značně omezovalo.129 Z větve Prakšických ze Zástřizl se budeme zabývat zejména osobnostmi Zikmunda a jeho bratra Jindřicha Prakšických. S Janem Ţdánským je spojuje zejména fakt, ţe po smrti jejich matky (Anny Kropáčové z Nevědomí) se spolu s otcem, Jiříkem Prakšickým ze Zástřizl, který se znovu oţenil, přestěhovali právě k příbuznému Janovi na Buchlov (nakonec

124

FEDOR, P.: c. d., s. 5-6. REZEK A. (ed): Mikuláš Dačický z Heslova. Paměti. Sv. první. Praha: Matice česká, 1878, s. 31. 126 REZEK A. (ed): Mikuláš Dačický z Heslova. Paměti. Sv. druhý. Praha: Matice česká, 1880, s. 349. 127 Srovnej příloha č. 6. 128 PILNÁČEK, J. Staromoravští rodové. Brno: Státní archiv, 1972, s. 253 129 PRASEK, V., BAŠČAN, M., ŢIŢLASVKÝ, B.: c. d., s. 59. 125

46

převáţně bydleli v Buchlovivích). Po smrti jejich dobrodince, který zemřel kolem roku 1564, se (přes dědictví po Janově manţelce Elišce) nakonec buchlovské panství dostává do rukou nejprve Zikmunda, a poté Jindřicha.130 O obou bratrech toho moc nevíme. Nejvíce informací, které o nich lze dohledat, napsal ve své knize z roku 2001 kolektiv autorŧ kolem Bořka Ţiţlavského – Po stopách buchlovského mordu. Z pramenŧ vyplývá, ţe Zikmund se zřejmě ujal správy Buchlova po smrti Elišky, manţelky Jana Ţdánského, 20. června 1572.131 Jiný zdroj ale uvádí aţ rok 1581. O Zikmundovi se mluví jako o mladém, svobodném muţi ve středním věku. Datum narození bohuţel neznáme, mŧţeme odhadovat, ţe v době jeho smrti mu mohlo být kolem 30 let. Jeho bratr Jindřich se stává pánem na Buchlově 12. května 1581. Ještě téhoţ roku si bere za manţelku Kateřinu Rajeckou z Mírova. Mají spolu syna Jiřího Zikmunda. Ovšem ani Jindřich si svého panství dlouho neuţil. Zemřel 25. července 1582, při souboji s jistým Vilímem Rymem, v údolí Dlouhé řeky za Smraďavkou, nedaleko Buchlova. Byl zabit vlastní zbraní a jeho vrah nebyl nikdy dopaden. Jindřich byl stejně jako jeho bratr pohřben v rodinné hrobce v Buchlovicích. Jeho manţelka se podruhé vdala za Viléma Zoubka ze Zdětína a opustila pŧlročního sirotka, jehoţ se ujal příbuzný z moravské větve, Václav ze Zástřizl. O výchovu dítěte projevila zájem i Jindřichova sestra Johanka, ale její ţádosti nebylo vyhověno.132

5.2

Místo souboje

Pŧhonné knihy brněnského soudu z let 1580 - 1585 uloţené v Moravském zemském archivu133 prozrazují, ohledně případu souboje Jana Šembery z Boskovic a Zikmunda Prakšického ze Zástřizl, mimo jiné i přibliţné místo konání souboje. Píše se zde: …ţe léta 1581 ve středu před nedělí Jubilate jest neboţtík Zikmund z Zástřizl do domu mého v Brně přišel…;…ţe jest za Zikmundem z Zástřizl do tej ulice mezi domem jeho a klášterem svatého Jana…;…týţ z Zástřizl pod vokny domu mého stál…;…a sebe témuţ Adamovi Lestvicovi do hospody svý dovésti dá…Augustin Kratochvíl se domnívá, ţe dŧm, který měl připadnout Albrechtovi z Boskovic (a tedy později i Janu Šemberovi) měl stát v Minoritské ulici. V popularizační rovině i Dušan Uhlíř v publikaci – Brněnský pitaval,

130

Tamtéţ, s. 50-53. Tamtéţ, s. 50. 132 Srovnej příloha č. 7. 133 MZA, fond A3, kniha 710. Srovnej ČEKANOVÁ, A.: c. d., s. 29-33. 131

47

mluví o slavnosti v domě Šembery a i mnohé pověsti a povídky mluví o domě pana Šembery, někde v okolí minoritského kláštera a kostela sv. Janŧ v Minoritské ulici. A nakonec, i nejnovější odborná publikace autorŧ Prasek-Baščan-Ţiţlavský, uvádí místo souboje před nároţní dŧm v ulici Svatojánské č. 12 a v ulici Minoritské č. 2, naproti minoritskému kostelu. Pokusím se v této kapitole ověřit předkládané informace z publikací a co nejpřesněji určit tehdejší místo souboje. Na začátek, abychom přiblíţili více podobu tehdejšího místa činu, mŧţeme pouţít zajímavý hmotný pramen, a to sice unikátní vedutu z roku 1644, od Maxe Groera, na které je zobrazeno nároţí Jánské a Masarykovy ulice, spolu s postavami, mezi kterými probíhá šermířský souboj, dalo by se říci. Obraz, jehoţ kopie je dnes v expozici výstavy Muzea města Brna, věnoval autor do mariánské kaple stojící kdysi na nároţí Panské a Masarykovy ulice, jako projev díkŧ za uzdravení ze sečné rány, kterou utrţil v pouliční šarvátce.134 Znázorněno je zde tedy místo nedaleko místa souboje.135 Začněme u nejzřetelnějšího bodu všech informací. Tím je minoritský klášter a kostel u něj stojící. Nejlepším zdrojem informací ohledně historie minoritského kláštera najdeme v Epicediu minoritského kláštera.136 Tímto dŧleţitým historickým pramenem, z kterého se bohuţel dochoval jen zlomek, se zabýval historik Augustin Kratochvíl v publikaci „Epicedium minoritského kláštera“.137 Zde se mŧţeme dozvědět informace o úzkém vztahu rodu Boskovicŧ s řádem Minoritských bratří. Navíc, v kostele sv. Janŧ je i rodinná hrobka Boskovicŧ, a tak se lze domnívat, ţe umístění jednoho z domŧ (protoţe Šembera zcela dŧkazně vlastnil minimálně dva domy v centru Brna – na dnešním Náměstí Svobody a ve Františkánské ulici)138 v Minoritské ulici by mělo své opodstatnění. Další informace dokládající spojení Boskovicŧ s klášterem minoritským lze získat ze stavebně-historického prŧzkumu minoritského kláštera.139

134

MAX GROER, 1644, Moravská galerie MG 2348, olej na měděném plechu. Srovnej příloha č. 8. 136 MZA, Epicedium, fond G 13. fol. 308. 137 KRATOCHVÍL, A.: c. d., s. 15. 138 GÖDEL, A.: Topografie brněnských domŧ. Uloţeno v Archivu města Brna, Brno 1902/05, s. 3942. 139 Stavebně-historický prŧzkum areálu minoritského kláštera s kostelem svatých Janŧ, loretánskou kaplí a zvonicí v Brně. 135

48

Druhým zajímavým domem, který figuruje prakticky ve všech zdrojích informací ohledně zmíněného souboje, je budova hospody, popřípadě hostince. Podle Praseka a jeho spoluautorŧ se měl Zikmund Prakšický vydat ze svého sídla na Buchlově do Brna v úterý 11. dubna a ubytovat se v hostinci. Den poté došlo k šermířské roztrţce mezi ním a Šemberou před boskovickým domem, a po souboji ho jeho společníci měli dopravit do hospody, kde kolem 9 hodiny večerní zemřel. Nevíme sice, jestli šlo o dvě totoţná místa (hostinec a hospoda), ale oprávněně se mŧţeme domnívat, ţe pokud dostal Zikmund při souboji smrtelnou ránu, nebylo by zcela logické, aby ho jeho společníci přemisťovali na ošetření jinam, neţ do nejbliţší hospody. A jak vyplývá z rukopisné sbírky Topografie brněnských domŧ od Aloise Gödela,140 nejbliţším pohostinstvím, byl hostinec „U tří kníţat“, který stál na rohu dnešní ulice Poštovské a Jánské (Poštovská 69, respektive Jánská 15). Stál zde aţ do roku 1874, kdy byl mezi léty 1874/76 přeměněn na poštu. Protoţe Gödel neuvádí datum zaloţení hostince (píše pouze „pŧvodně“), nemŧţeme s jistotou potvrdit, ţe i v době Zikmundovi smrti zde hostinec stál. Ale, jak je vidět na fotografii z doby před rokem 1876, kterou otiskla v knize Hana Jordánková141, i v tehdejší době měla tato hospoda (v této publikaci autorka uvádí, ţe šlo dokonce o hotel) podobu gotického domu.142 Posledním a nejdŧleţitějším úkolem bylo určit místo Šemberova domu. Některé publikace143 uvádí jako boskovický dŧm rohový dŧm mezi ulicemi Jánská (č. p. 12) a Minoritská (č. p. 2). V písemných pramenech, které měl k dispozici jiţ zmíněný Alois Gödel (a informace z nich vypsal ve své rukopisné sbírce), jsou u tohoto domu uváděni majitelé od poloviny 15. století aţ do první poloviny 17. století. U roku 1541 je zde uveden jako majitel jakýsi Joan Otichua (Otschoa) – obchodník, a to i mezi léty 1583 – 1589. Poté se od roku 1604 objevuje jako majitel jistý pan Mossowsky z Moraviczina. Závěrečná autorova poznámka zní: „Z níţe řečeného vyplývá, ţe tyto domy Jan Šembera z Boskovic nikdy nevlastnil, nanejvýš můţe být zmíněn v knihách přepisů u roku 1583 u jména Kryštofa z Boskovic, jakoţto majitele, který ho koupil od řemeslníka Mathese Laubnera

140

GÖDEL, A.: c. d. s. 3942. JORDÁNKOVÁ, H., SULITKOVÁ, L.: Brno, město uvnitř hradeb, 1. díl. Praha – Litomyšl: Paseka, 2008, příloha, vyobrazení č. 44. 142 Srovnej příloha č. 9. 143 Srovnej PRASEK, V., BAŠČAN, M., ŢIŢLASVKÝ, B.: c. d. 141

49

vlastníci ho od svátku sv. Jiří 1576.“

144

Touto závěrečnou poznámkou nás ale autor

odkazuje na jiný, nedaleko stojící dŧm, a sice k domu taktéţ v Minoritské ulici, č. p. 10. Tento dŧm je pro nás zajímavý zejména proto, ţe je zde jako majitel uváděn (k roku 1583), dříve zmíněný Kryštof (Christophorus) z Boskovic.145 Také v berní knize, která nám slouţí coby

naprosto

nejhodnověrnější

písemný

pramen,

je

uveden

„dŧm

Kryštofa

z Boskovic“.146 Bohuţel, ač jsou v Archivu města Brna dochovány rychtářské knihy z let 1542 – 1618, kde je kapitola prodeje domŧ, se v této kapitole koupě tohoto domu nenachází. A tak nemŧţeme s naprostou jistotou určit polohu Šemberova domu, ač o domu č. p. 10 v Minoritské ulici bychom to mohli tvrdit s větší pravděpodobností.

5.3

Průběh souboje

V této kapitole bych se rád věnoval samotnému souboji. Budu se jím zabývat z hlediska příčiny vzniku, popřípadě záminky, osobami, které se nějakým zpŧsobem souboje zúčastnili, zbraněmi, které oba šermíři pouţili, a nakonec samotným prŧběhem. Všechny informace zde chci analyzovat a uvádět proto, abych přiblíţil jeho celkový obraz. Co se týče pramenŧ a dobových zmínek o prŧběhu souboje, je tento případ zcela specifický, protoţe máme k dispozici popis od samotného aktéra souboje, Jana Šembery, který byl zapsán do pŧhonné knihy v roce 1581. Dalším zdrojem je pak výpověď bratra zavraţděného Zikmunda, Jindřicha Prakšického (protoţe, jak bude napsáno níţe, smrt jeho bratra povaţoval za vraţdu, a právě proto se odvolává k zemskému soudu a veřejně ţaluje Jana Šemberu), který sice nebyl přímým účastníkem souboje (nebo to alespoň není nikde zmiňováno), ale podává nám zprostředkovanou výpověď očitých svědkŧ, kteří ale veřejně nechtěli svědčit proti boskovickému šlechtici. Ze sekundárních dobových zdrojŧ nám slouţí kroniky147 , které ovšem zpravidla vycházejí z jiţ zmíněných pŧhonných knih.

144

GÖDEL, A.: c. d., str. 3942. volný překlad z originálu, konzultace – PhDr. Kamil Štěpánek, CSc, („Aus den voran gesagten erhellt, das die Hauser der Johan Schembera von Boskowitz nie besesten hat, wohl wird in der Minoritengasse im Losungsbiuhe vom Jahre 1583 der Christophorus von Boskowitz als Hausbesitzer genaut doch folgte demselben schon seit Georgi 1576 der Handverken Mathes Laubner.“) 145 Archiv města Brna, fond AMB, Berní kniha z let 1534 – 1632, sbírka rukopisŧ a úředních knih, i. č. 12, fol. 192v. 146 Srovnej příloha č. 10. 147 CHLUMECKÝ, J., P.: Des Rathsherrn und Apothekers Georg Ludwig Chronik von Brünn. Brno 1859.

50

5.3.1 Pohled Jana Šembery Černohorského z Boskovic

Nejprve se budu zabývat výpovědí poháněného Jana Šembery, kterou sám uvedl, coby přímého účastníka. Na začátku pŧhonu uvádí místo a čas souboje. „…ţe léta 1581 ve středu před nedělí Jubilate jest neboţtík Zikmund z Zástřizl do domu mého v Brně přišel, majíce prve se mnou nějakou zlou vůli.“148 V další části je jmenováno několik jmen, čímţ dostáváme představu alespoň o několika nepřímých účastnících souboje. „Jeho milost Adam Lestvic z Vondryčí prosil, aby z domu mého šel, coţ jest tak učinil, a přijdouc na ulici, tu ţe jest týţ z Zástřizl pod vokny domu mého stál a velice lál, nevědouc já nic o tom, majíc hostě u sebe a stojíc u jednoho okna na síní s panem Petrem Chojinským jsem ven vyhlídal, i viděl jsem téhoţ Zikmunda z Zástřizl z domu svého ven jíti a…“149 Další pasáţ mŧţeme povaţovat za jakousi záminku, slovní roztrţku, která později vyústí v konkrétní slovní uráţku a zpŧsobí příčinu k samotnému souboji. „…nahoru pohlídati a vidouc mne v okně státi, zpátkem se zase k domu obrátil a braně své do polovice vydobyl a vţdy na horu na mne škaredě pohlídajíc své zbraně povydobýval, a já nevědouc, na koho to braň dobývá, jeho jsem se zeptal: Coţ to má býti, na koho to braň svou dobýváte? A týţ Zikmund z Zástřizl potom jest mlčel a ještě po třetí braň svou povydobyl, vzhůru na mne škaredě vzhládajíc. Já vidouc to, ţe mi nic odpovídati nechtěl neţ vţdy braně své dobýval, i řekl jsem k němu zase: Na mne-li to míníte, či na koho? na to mi odpověděl: Na tebe, nelíbí – li se, jsi – li dobrý, pojď, oprav sobě! Tu já slyšíce ta slova k sobě od něho promluvená a…“150 V následujícím odstavci jiţ dochází k tasení zbraní a k posledním náznakŧm snahy zaţehnat vznikající šermířskou rvačku. „…vezmouc braň svou od pacholete svého důle jsem běţel. Tu pan Petr Chojinský, běţíce za mnou dolů, v domě mém dole jest mne za ruku na zpátek do domu mého vtrhl a přede mne veden z domu mého s dobytou braní svou k témuţ. Zikmundovi z Zástřizl vyskočil a jeho se optal, koho pak míní. A týţ Zikmund z Zástřizl jemu odpověděl, ţe s ním nic činiti nemá, neţ ukazuje na mne pověděl, ţe se mnou činiti má, tu slyšíce já to od něho v tom

148

MZA, fond A3, kniha 710. Srovnej ČEKANOVÁ, A.: c. d., s. 29-33. Tamtéţ. 150 Tamtéţ. 149

51

přiběhnouce týţ Adam Lestvic témuţ Zikmundovi z Zástřizl braň jeho chytil, chtíc nás rozvésti a nechtíc mu braň jeho pustiti, tak aţ se pryč do ulice za můj dům oba dostali. Mne týţ pan Krajíř a pan Chojinský drţeli a zase k domu mému s těmi pány jsem se obrátil a od něho jíti chtěl, nenadadouc se jinak, neţ ţe se týţ Zikmund z Zástřizl v tom spokojí a sebe témuţ Adamovi Lestvicovi do hospody svý dovésti dá, tu ţe jest týţ Zikmund z Zástřizl za mnou volal těmito slovy:“151 Nyní dochází k typické části téměř kaţdého souboje tehdejší doby. Aby mohl nějaký souboj proběhnout, musel jeden šermíř nějakým zpŧsobem zpŧsobit druhému nějakou újmu nebo uráţku. Ve velké části případŧ (a v šlechtických soubojích tomu bylo téměř pravidlem) se jednalo uráţku na cti. Šlechtic, který se cítil být uraţen, poté ţádal po útočníkovi moţnost satisfakce, coţ mohlo být i prostřednictvím šermířského souboje. V tomto případě byla uráţka spojená rovnou s výzvou k souboji, navíc byla (coţ je dŧleţité) provedena na veřejnosti.

Pokud by šlechtic souboj nepřijal, mohl by být

povaţován za zbabělce, čímţ by v očích veřejnosti klesla jeho dŧstojnost, dŧvěryhodnost a tím pádem i šlechtická čest. „ Pojď, hrome panský zvyjebený152, jestli v tobě dobrá ţíla, braň se! Tu já slyšíc neboţtíka na sebe takovými tuhejmi slovy a dosti důtklivými volati, vytrhnouc se témuţ pánu Krajířovi, který jest mne za levou ruku drţel, chtíc mne do domu vésti, k němu jsem běţel, i vidouc ţe jeho Adam Lestvic drţí a on své braně mocen nebyl, do ulice dále od něho jsem odešel a na něho, poněvadţ mne prvé pobízel, čekal.“153 Poslední částí je jiţ samotný souboj a následná smrt jednoho ze šlechticŧ. Zajímavým šermířským aktem v tomto líčení je moment odzbrojení zbraně. Tedy akce, při níţ docílíme toho, ţe soupeřovi zbraň vyrazíme z ruky. Zpŧsobŧ odzbrojení nebo vyraţení zbraně byla v této době známa celá řada. V tomto případě se mohlo jednat o prosté vyraţení zbraně úderem do soupeřovy čepele (v dnešní šermířské terminologii nazývané jako batýrování – batute, z italského slova battere – tlouci, bít) nebo pak zpŧsobem, kdy soupeřovi čepel odstraníme z dráhy našeho útoku pomocí odsmyku po čepeli154.

151

Tamtéţ. zvyjebený – staročeská hrubá nadávka – zpropadený, zatracený. Srovnej Malý staročeský slovník, Praha 1978, s. 682 153 MZA, fond A3, kniha 710. Srovnej ČEKANOVÁ, A.: c. d., s. 29-33. 154 ŠTĚPÁN, M.: Šerm kordem, základy šermu. Praha 2001, s. 27 popisuje obdobné akce: Smyky po čepeli vyuţijeme hlavně po krytech terca-kvarta, kdy z krytové polohy ruky jejím přetočením a propnutím šikmo vpřed dolŧ prudce sjedeme po soupeřově čepeli a docílíme jejího značného vychýlení, případně vyvrácení z ruky. 152

52

V pozdější době, byla známa celá řada rŧzných šermířských technik155, jejichţ úkolem bylo odstranit soupeřovu zbraň z jeho ruky. „Kdyţ se tak hrubě trhal a Lestvice v ruce kousal, divně se vydíral a pro Pána Boha aby jej pustili, prosil, tak jsem já na Lestvice a Chvojinského těmi slovy křičel: Poněvadţ se tak hrubě na mne trhá a bez toho býti nechce, prosím vás, pusťte ho, vţdyť mne neseţere. A tak jsou jeho pustili a spolu jsme se sešli, v tom týţ Zikmund z Zástřizl po nejprve jednu ránu na mne uhodil a chtíc na mne druhou ránu udělati, jemu jsem braň jeho vyrazil a na něho ţádné rány více, dokud braně své on sám neměl, jsem neudělal. A kdyţ jest neboţtík braň svou zase zdvihl a zase na mne ránu udělati chtěl a zdvihnouc ruku, v tom jsem já jeho bodenu ranu uhodil, aţ se braň má sehnula a tou ranou jsem ho nic nezranil, a po tej ráně, nechtíc má braň projíti, mne jest týţ Zástřizl ranil, tu teprve vidouc, ţe jsem raněn, na něho jsem bodenu ránu udělal, kterou jeţ mi pan Krajíř srazil a srazíce mi tu ránu, hned jest neboţtík braní svou přes všecek hřbet, aţ to buchlo, uhodil, v tom rozhněvajíce se k němu jsem doskočil a hrubou chvíli jsem na něho čekal a hleděl, co by dále učinit chtěl. V tej chvíli pan Chojinský a Jindřich Jurský přijdouc ke mně jsou promluvili: Račte domů jíti, však jiţ má dosti. Tak jsem s nmi domů šel.“156

5.3.2 Půhon Jindřicha Prakšického ze Zástřizl

Nyní bych se zabýval stejnou událostí z pohledu bratra zavraţděného, abychom mohli porovnat obě výpovědi. Zde také vysvětlím, z jakého dŧvodu Jindřich ţaloval pána z Boskovic. Jedna ze zmínek Jindřicha Prakšického v rodinné kronice mluví o úmrtí Zikmunda Prakšického a navíc nám upřesňuje i časové určení souboje. „Léta Páně 1581 tu středu před nedělí Jubilate neboliţto 12. dne měsíce dubna neboţtíček můj nejmilejší bratr, pán Zigmund z Zástřizl, v městě Brně o dvou hodinách půlorloje budouc od nepřítele svého proboden, potom o 9 hodinách noci tý ţivot svůj vzýváním Pána Boha a jemu své duše poroučením jest dokonal. Podlí čehoţ, Pane můj, ţe jsi duši jeho v místa vyvolených tvým připravená přijíti ráčil, tý naděje poţívám.“157

155

Srovnej příloha č. 11 a č. 12. MZA, fond A3, kniha 710. Srovnej ČEKANOVÁ, A.: c. d., str. 29-33. 157 MZA, fond G 138, kart. č. 1, 2 - Jindřich Prakšický, rodinná kronika, archiv rodu Berchtoldŧ. Srovnej PRASEK, V., BAŠČAN, M., ŢIŢLASVKÝ, B.: c. d., s. 8. 156

53

Další částí je jiţ samotný pŧhon Jindřicha Prakšického. „Jindřich Prakčický z Zástřizl na Buchlově poháním pana Jana Šemberu Černohorského z Boskovic a na Bučovicích … zástav odtud odevšud, kdeţ co má ješto sluší ku právu brněnskému ku prvnímu panskému soudu do města Brna za XXIIaI/2 hřiven grošů českých,…“158 V následující pasáţi je jiţ zřejmé, ţe dŧvodem Jindřichovi ţaloby je fakt, ţe Jan Šembera zabil Zikmunda ze Zástřizl nečestným zpŧsobem. Svŧj útok na něj vedl (dle mínění Jindřicha) v době, kdy byl Prakšický neozbrojený, coţ šermířská etika nepovolovala a tím pádem by nebyl souboj povaţován za satisfakci za uráţku pomocí osobního souboje, nýbrţ jako vraţda. „…ţe léta páně 1581 tu středu před nedělí Jubiláte v městě Brně Zikmundovi z Zástřizl bratru mému dovolil, aby braň svou, kteráţ na zemi leţela, vzal a nebál se. A kdyţ Zikmund z Zástřizl pro braň svou na takové jeho napomenutí a dovolení sáhl a k zemi se pro ni sehnul, v tom jej probodl, od kteréhoţto probodení umřel…“159 V Jindřichově verzi navíc mŧţeme najít další neaktivní účastníky souboje a také se dozvídáme skutečnost, z níţ se mŧţeme domnívat, ţe Zikmund Prakšický nebyl v době souboje zcela střízlivý160, coţ mu také zcela jistě znemoţňovalo adekvátní obranu proti Šemberovým útokŧm (pomineme-li navíc to, ţe Šembera, na rozdíl od Zikmunda, měl větší šermířské zkušenosti a technickou zdatnost, a jak z jeho ţivotopisu plyne, je zde moţnost, ţe měl styky s italskými šermířskými mistry). „… jak jest pan Šembera Černohorský z Boskovic a na Bučovicích od Jana Bohuslava Zoubka ze Zdětína a na Habrovanech, komorníka práva menšího zemského v kraji Brněnském prošen a napomínán byl slovy těmito: Prosím vás, pro pána Boha, kterýţ duši vaši má spasiti, račte se na to rozpomenouti, ţe jest Zikmund z Zástřizl člověk opilý. A v tom, kdyţ jsou pana Jana Šemberu Černohorského z Boskovic pustili, ţe jest za Zikmundem z Zástřizl do tej ulice mezi domem jeho a klášterem svatého Jana… Zikmund z Zástřizl velmi opilý veden byl…“ 161

158

Tamtéţ. Srovnej PRASEK, V., BAŠČAN, M., ŢIŢLASVKÝ, B.: c. d., s. 29. MZA, fond A3, kniha 710. Srovnej PRASEK, V., BAŠČAN, M., ŢIŢLAVSKÝ, B.: c. d., s. 29. 160 KOLDINSKÁ, M., MAŤA, P. (edd): Adam Mladší z Valdštejna (1569-1638). c. d., s. 89, potvrzuje, ţe souboj v opilosti nebyl výjimečnou praxí – „… tu jest pan Ladislav Cetlic, souce místodrţícím hejtmanem nad drabanty, podílí povinnosti svý s kvardií nahoru na zámek jel a souce opilej [z]braň svou v ritrštuben dobyl, na pokoj Jeho Milosti Císařské tloukl a divně sobě počínal a potom na hejtmana Hradu praţskýho, pana Feliciána Moše, v zámku s dobytou [z]braní běţel aţ potomně i skrze to od týhoţ pana hejtmana raněn byl.“. Srovnej ŠÁRO, O.: c. d., s. 81 – 82. 161 MZA, fond A3, kniha 710. Srovnej PRASEK, V., BAŠČAN, M., ŢIŢLAVSKÝ, B.: c. d., s. 29. 159

54

Další pasáţ nám také říká něco o zbraních, které šermíři v souboji pouţili. Mluví se zde o kombinaci zbraní rapíru a tulichu – dýky.162 Tato kombinace byla v době šermířských soubojŧ běţná. Šermířští mistři 16. a 17. století ovšem vyučovali boj s mnohem neobvyklejšími kombinacemi, jako například rapír a plášť, rapír a lano, dvojice rapírŧ nebo dokonce rapír a lucerna.163 „ Týţ pan Jan Šembera z Boskovic s dobytým rapírem a tulichem přiběhl a proti tomuţ Zikmundovi, bratru mému,….“ 164 V poslední části, ve které Jindřich líčí prŧběh souboje podle svého pohledu a nakonec vysvětluje dŧvod svého pŧhonu, jiţ mŧţeme pouze porovnat, jak lze interpretovat tutéţ událost zcela jiným zpŧsobem, a to pouhou změnou jedné nepatrné okolnosti – tedy, ţe ve chvíli Šemberova útoku, v právě té krátké chvíli neměl Zikmund zbraň v ruce. „…kdyţ jeho drţeli, rapírem kolmo šermoval na ty, kteříţ jeho drţeli, aby jej pustili, napomínal. A kdyţ týţ Zikmund, bratr můj, puštěn byl a se seče, tu ţe braň neboţtíka po několika ranách, kteréţ na sebe spolu učinili, na zemi upadla. A pan Jan Šembera z Boskovic, ţe jest témuţ Zikmundovi z Zástřizl, bratru mému řekl: Vezmi braň svou zase, netřebať se báti, neudělám ti nic. A kdyţ se neboţtík, bratr můj, pro braň svou, kteráţ na zemi leţela, sehnul a pro ni sáhl, ţe jest jej v tom pan Jan Šembera Černohorský z Boskovic rapírem probodl a probodši jej řekl: Uţ máš dosti. A s tím od něho šel. A týţ Zikmund z Zástřizl, bratr můj, ţe od téhoţ probodení umřel.“ 165

5.4

Důsledky souboje

V závěrečné kapitole se budu zabývat následnou soudní pří a dŧsledky, které z ní nakonec vyplynuly. Zikmund Prakšický ze Zástřizl byl v souboji smrtelně raněn a ač byl ihned poté ošetřován v blízkém hostinci, zranění podlehl. Jiţ druhého dne, 13. dubna 1581 bylo jeho tělo převezeno do rodinné hrobky rodu Zástřizlŧ, do nedalekých Buchlovic a na jeho památku byl na hrob vytesán pískovcový náhrobek s textem: “LETA PANE 1581 WE STRZEDU DEN 12 MAGE UROZENY PAN ZIKMUND PRAKSITZKI Z ZASTRZIZL

162

tulich – staročeský výraz pro dýku. Srovnej ŠINDELÁŘ, V.: Šermíři, rváči, duelanti. Praha 1994, s. 204. Srovnej příloha č. 13. 164 MZA, fond A3, kniha 710. Srovnej PRASEK, V., BAŠČAN, M., ŢIŢLAVSKÝ, B.: c. d., s. 29. 165 MZA, fond A3, kniha 710. Srovnej PRASEK, V., BAŠČAN, M., ŢIŢLAVSKÝ, B.: c. d., s. 30. 163

55

BILGE PROBODEN GEHOZTO TIELO W TOMTO MISTE GEST POLOZENO. W.W.O.”166 (autor nápisu zde zřejmě neúmyslně udělal chybu v určení měsíce, ve kterém Zikmund zemřel – namísto dubna vytesal na náhrobek měsíc úmrtí květen). Tento náhrobek dnes mŧţeme vidět v lodi kostela sv. Martina v Buchlovicích. Nejasných okolností ohledně smrti Zikmunda Prakšického v souboji s Janem Šemberou se snaţil vyuţít jeho bratr Jindřich Prakšický ze Zástřizl, který podal ţalobu na Šemberu a obvinil ho, ţe Zikmunda v souboji zabil nečestným zpŧsobem, konkrétně ve chvíli, kdy jeho bratr nebyl ozbrojený. Pokud by se jeho obvinění potvrdilo, nešlo by jiţ o smrt v dŧsledku řádného souboje, ale celý čin by byl hodnocen jako zabití neozbrojeného, tedy vraţda. Spor z posledním Boskovicem nehodlal řešit formou souboje, jako jeho bratr, ale soudní cestou, podáním pŧhonu k zemskému soudu. Navíc, v jeho prospěch mluvil fakt, ţe někteří svědkové souboje byli ochotni vypovídat v neprospěch Šembery. První jednání brněnského soudu proběhlo 23. února 1582, ale další soudní jednání bylo následně odloţeno. Současně s pŧhonem proti Janu Šemberovi, ve kterém ho obvinil z nečestného počínání při souboji s bratrem Zikmundem a jako odškodné na něm poţadoval 22 a pŧl hřiven grošŧ českých, navíc vznesl pŧhony proti osobám, kteří byli svědky osudného souboje. Dŧvodem jeho pŧhonŧ byla neochota těchto zúčastněných svědčit proti Šemberovi, který měl velký společenský vliv a byl příslušníkem bohatého a mocného rodu. Mezi poháněnými šlechtici byli například: Jindřich Václav Krajíř z Krajku a na Mladoňovicích; Jan Bohuslav Zoubek ze Zdětína a na Habrovanech; komorník práva menšího zemského, pan Vilém z Lipé na Hrubčicích; Jan mladší Dobřenský z Dobřeni; Adam Lestvic z Vondryčí, Boček Dohalský z Dohaliv nebo Jan Hlaváč z Rojenic. Pŧhony byly vedeny také proti Markvartovi Rajeckému z Mírova, Janovi z Náchoda a Janu Zahrádeckému ze Zahrádky, a to kvŧli tomu, ţe nechtěli dovolit svědčit před zemskými soudy své čeledíny. K těmto všem ještě přibyly jména Bohuslava Krčmy z Konipas, Beneše Krmy z Koněpas a Jiříka Borynského z Rostropic, kteří byli pohnáni před soud v Olomouci. 167

166

ŢIŢLAVSKÝ, B.: Buchlov, historie a příběhy hradu. Hýsly: Alcor puzzle, 2006, s. 41. – formát velkého tiskacího písma dán autorem. 167 Řešení soudní cestou vedené rodinou jednoho z duelantŧ po jeho smrti nebylo neobvyklé. Jak to dokazují jiné příklady – „…o čeţ tejţ Měnický těţkost jměl a jest naň saudem nastupováno, avšak toho očištěn jest, ukázav to, ţe on Pátek jemu pohrůţku učinivše, příčinu k svadě a bitvě dal.“ Srovnej REZEK A. (ed): Mikuláš Dačický z Heslova. Paměti. Sv. první. Praha: Matice česká, 1878, s. 317; „V pátek po pam. Vzkř. Kr. P. Václav Hrabaně z Přerubenic a Jan Jiří Háša z Aujezda, mladý člověk, učinili mezi sebou vadu a šarvátku u Bakalářů, domu tak řečeném na Hor. Kut., v kteréţto šarvátce jest tejţ Václav Hrabaně v ruku zraněn, od toho zranění po dvau téhodních totiţ v neděli Jubilate, umřel…O čeţ potom saudy vznikly…Háša pak…učinil o to smlauvu s Hrdiborem Hrabaním, bratrem zabitého…dáti na

56

Mŧţeme se pouze domnívat, jaký trest by Šemberovi zemský soud vyměřil, pokud by mu byla vina dokázána. Z trestní praxe raně novověkých soudŧ se lze domnívat, ţe by šlo pouze o finanční náhradu, protoţe běţnou skutečností bylo to, ţe tresty společensky výše postavených osob se posuzovaly podle shovívavějšího měřítka, neţ v případě níţe společensky postavených osob. Souboj mezi Zástřizlem a Šemberou byl také soubojem mezi příslušníkem panského stavu a rytířského stavu, a navíc, z dochovaného pŧhonného sdělení mŧţeme určit za vyzyvatele Prakšického. Ten se jednoznačně dopustil na Šemberovi slovní uráţky vysokého stupně, a tak dle zvykového práva mohl Šembera hájit svou čest prostřednictvím souboje. Tyto faktory tak mohly nakonec hrát významnou roli v soudním procesu coby polehčující okolnosti. Jak ale mohl soud opravdu pokračovat, jestli by Prakšický tuto soudní při vyhrál, jaký trest by Šemberovi v tomto případě hrozil, na čí straně bylo právo v souboji obou šermířŧ, to vše zŧstává uţ jen prostorem pro spekulace, protoţe soudní spor skončil dříve, neţ mohl být zcela vyřešený. V knize brněnské pŧhonné je totiţ místo rozsudku stručná věta – umřel Zástřizl. A jak udává tehdejší právo, s úmrtím pŧhonce zaniká i pŧhon, a tak k soudnímu narovnání nikdy nedošlo. Smrtí Jindřicha Prakšického 25. července 1582 bylo tedy pŧhonné jednání uzavřeno. Co se týče okolností jeho smrti, tohoto dne vyjel pan Prakšický na lov. Zpět se uţ ovšem nevrátil. Byl nalezen probodnutý vlastním kordem v údolí Dlouhé řeky za Smraďavkou, nedaleko Buchlova. Dlouhou dobu se vedlo mnoho sporŧ o tom, kdo stál za jeho vraţdou. V mnoha publikacích zabývajících se jeho smrtí, byly psány spekulace ohledně údajného vraha. Podle jedné z nich měl za smrtí Jindřichovou stát právě Jan Šembera Černohorský z Boskovic, který s ním vedl soudní spor ohledně smrti jeho bratra Zikmunda. Logický základ by tato spekulace měla, ovšem dŧkazy chybí, navíc se lze pouze dohadovat o tom, zda by pán z Boskovic kvŧli této soudní při, ve které jemu hrozil s největší pravděpodobností finanční trest, sáhl aţ k vraţdě svého oponenta. Nejdŧleţitější ale je, ţe podle, jiţ mnohokrát zmiňované publikace168, vraha mŧţeme s jistotou určit. Je jím jistý Vilím Rym (Reym). Toto jméno vyplývá ze dvou, na sobě nezávislých hodnověrných zdrojŧ. Prvním je ţádost na nejvyššího zemského hejtmana, od Johanky Prakšické, sestry Zikmunda a Jindřicha, ve které ţádá o převzetí opatrovnictví nad malým synem Jindřicha a Kateřiny Rajecké z Mírova. Ţádosti jí sice vyhověno nebylo, ale díky

termíny summy peněţité půl třetího tisíce kop míš…Václav Hrabaně řeší i skutkem k té šarvátce a bití příčinu dal…“ Srovnej ŠÁRO, O.: c. d., s. 85 – 86. 168 PRASEK, V., BAŠČAN, M., ŢIŢLAVSKÝ, B.: c. d., s. 65.

57

této prosbě máme velice kvalitní historický pramen k určení tohoto vraha: „Vaše milosti pane hejtmane a vaše milosti nejvyšší, páni úředníci a páni soudci zemští, páni ke mně laskavě přízniví. Nepochybuji, ţe vaší milosti dobře o tom vědomo jest, kterak jest neboţtík pan Jindřich Zástřizl, bratr můj, od Vilima Ryma hanebně zamordován, kterýţto bratr můj, neboţtík po sobě jest jednoho syna zanechal… Johanka Prakšická z Zástřizl a na Německém Podolí.“169 Druhým zdrojem je pak zápis v kronice uherskobrodského měšťana Jiřího Bartoška: „25. července 1582. Pan Jindřich Zástřizl a na Buchlově zabit je od Václava Reyma, který byl k němu přijel a on ho po dva dni hostil, potom se něco nepohodli, tak jel od něho pryč a on vsedna na kůň, jel za ním a zsednúc z koni, bili se, tak ho mečíkem probodl a vsednúc na kůň pana Jindřicha, neb byl lepší neţ jeho, jel pryč a od druhého dne srpna pochován v Buchlovicích v kostele.“170 Jindřich zemřel přibliţně ve věku 24 let a je pochován v bratrském kostelíku v Buchlovicích. Jeho památku zde připomíná náhrobní nápis: LETHA PANIE 1582 TV STRZEDU DEN SW JAKVBA APOSSTOLA PAN GINDRZICH GEST PROBODEN GEHOZ TIELO W TOMTO MISTIE

GEST

POLOŢENO

WESELEHO

WZKRZISSENI

OCZEKAWAGE.171

Podrobnosti o smrti Jindřicha Prakšického nám jiţ písemné prameny neposkytují. Jediným zajímavým pramenem, hmotné povahy, který nám mŧţe tuto událost alespoň přiblíţit, je dochovaný vzácný rapír severoitalského typu přibliţně z 1. poloviny 17. století. Právě tento rapír měl patřit panu Jindřichu Prakšickému, a tímto rapírem měl být probodnut. Ovšem pravdivost těchto domněnek nebyla zatím ověřena a spojitost této konkrétní zbraně s rodem Prakšických také ne. Tento rapír je dnes uchován v expozici hradu Buchlova a vystavován společně s obrazem jeho majitele. Je zajímavý zejména svou čepelí. Je zde vyryto invokační heslo: Gloria virtutem sequitur. Virtus funeri superstes.172 Nic to ale nemění na faktu, ţe tento rapír pochází přibliţně z doby obou soubojŧ, ať uţ jde o Šemberŧv, Jindřichŧv nebo někoho úplně jiného. A tak nám ukázka mŧţe alespoň přiblíţit zbraně, které šermíři pouţívali v tehdejších soubojích.173

169

MZA, fond A 12, kart. 88, fol. 12/9. Srovnej PRASEK, V., BAŠČAN, M., ŢIŢLAVSKÝ, B.: c. d., s. 49. 170 PRASEK, V., BAŠČAN, M., ŢIŢLAVSKÝ, B.: c. d., s. 49. 171 ŢIŢLAVSKÝ, B.: c. d., s. 41. – formát velkého tiskacího písma dán autorem. 172 Sláva prŧvodkyní ctnosti, ctnost trvá za hrob. 173 Srovnej příloha č. 14.

58

ZÁVĚR

Při volbě tématu jsem dal přednost zpracovávání neobvyklého historickému problému, ke kterému mám osobní vztah, zejména proto mne psaní této bakalářské práce velice bavilo. Navíc jsem se snaţil toto téma pojmout zajímavou formou, přístupnou jak pro badatele a studenty, tak pro laickou veřejnost. Pokud bych se měl pozastavit nad prŧběhem celého vzniku práce, začal jsem při zpracování daného tématu paradoxně opačným postupem neţ je má práce koncipována. Nejprve mne zaujal případ brněnského šermířského souboje z roku 1581, proto jsem o něm sbíral potřebné informace a procházel pramenné podklady, zejména z Moravského zemského archivu. Studium pŧhonných knih mi přineslo komplexní obraz celého šermířského souboje, ale také jsem bohuţel zjistil, ţe pramenných zdrojŧ zabývajících se danou událostí není mnoho. A tak jsem se zaměřil na prameny, které nesouvisely přímo se zmíněným soubojem, ale přinášely cenné informace o aktérech souboje, o jeho místě i o událostech následujících po něm. Kvŧli tomu se mé studium přesunulo například do Archivu města Brna nebo na zámek v Bučovicích. Dŧleţitým zdrojem pro získání informací ohledně Šemberova souboje byla v neposlední řadě také sekundární literatura. Tím, ţe jsem si vytvořil informační základ pro závěrečnou část mé práce, mohl jsem se naplno pustit do sbírání informací pro první čtyři kapitoly, ve kterých jsem ve většině případŧ čerpal ze sekundární odborné literatury, zabývající se tématem soubojŧ a jejich vývojem. Zvláštní pozornost jsem pak věnoval aristokratickému prostředí, osobnosti šlechtice, výchově šlechty, a to vše s ohledem na šerm a jeho výuku. Tuto část mé práce jsem zpracovával v souladu s dnešním moderním pojetí historie - studiem dějin kaţdodennosti. Bohuţel, ani zde jsem se nevyhnul obtíţím, protoţe jsem zjistil, ţe ani v sekundární literatuře není dostatek publikací, věnujících se výhradně tématu soubojŧ, o publikacích o výuce šermu nemluvě. A tak byli mé zdroje odborné tematické literatury značně omezené. Jak z práce vyplývá, otázka šlechtického postavení ve společnosti, cti, uráţky na cti a otázka souboje, coby řešení sporŧ mezi šlechtici, otázka výuky šermu a kavalírských cest, to vše bylo nedílnou součástí všedního ţivota českého aristokrata. Jako doklad toho jsem vyuţil zmíněný souboj, který v mnoha ohledech splňuje kritéria zpracovaná v prvních čtyřech kapitolách. Mohu tedy například kapitolu zabývající se výukou šermu a kavalírskými cestami porovnat se ţivotopisem Jana Šembery, který kavalírskou cestu do 59

Itálie absolvoval, a mohu se tedy právem domnívat, ţe se výuce šermu věnoval. Pokud v kapitole o uráţce na cti mluvím o slovních uráţkách, které byly povaţovány za dostatečný dŧvod k souboji, mohu to následně srovnat s uráţkou, kterou pronesl Zikmund Prakšický na adresu Jana Šembery těsně před soubojem. A do třetice, pokud se zabývám soubojovými zbraněmi, mohu příklad takové zbraně doloţit na soubojovém rapíru z hradu Buchlova. Cílem mé práce bylo seznámit čtenáře s fenoménem soubojŧ v raném novověku. Rekonstrukcí souboje Jana Šembery se Zikmundem Prakšickým jsem chtěl čtenáři dát moţnost, aby si mohl udělat plastičtější a konkrétnější představu o tomto tématu. Rád bych, aby moje práce mohla být vyuţita ve výuce dějepisu jako zajímavé zpestření při probírání tématiky ţivota šlechty v raném novověku. Bakalářská práce by také měla slouţit k prohloubení znalostí o daném problému pro zájemce z řad historických šermířŧ. Historický šerm je totiţ v dnešní době módní záleţitostí a jeho provozování na veřejnosti (ať uţ ve filmu, v divadelních inscenacích nebo v ukázkách šermířských soubojŧ na historických slavnostech) postrádá často odborné studium, a tak je velká část ukázek šermířského umění značně ovlivněna neznalostí historických okolností (ať uţ jde o dobovost kostýmŧ, šlechtické vztahy nebo samotné šermířské provedení) a laická i odborná veřejnost pak vnímá problematiku šermu jako nějaký podřadný historický problém. Pro skupiny historického šermu by tedy mohla být tato práce alespoň inspirací pro hlubší studium šermu. Bude proto nabídnuta jako studijní materiál pro šermířské skupiny nebo společnosti zejména v Brně a Telči. V tomto ohledu vidím práci jako velmi přínosnou pro výchovu mladých šermířŧ, kteří budou mít moţnost vidět šerm a jeho výuku z odbornějšího pohledu, zejména v historickém kontextu a s historickými podklady. Zpracováním problému šermířských duelŧ jsem se snaţil také upozornit na malé mnoţství česky psané odborné literatury zabývající se touto problematikou. Z odborné literatury se nejobsáhleji tématem soubojŧ zabývá Janišová ve své historické studii Šlechtické spory o čest na raně novověké Moravě (2007). Tematicky blízkému problému se věnuje Schelleho kniha Ordály jako důkazní prostředek v procesním právu (1980). V popularizačně encyklopedické rovině se obsáhle soubojŧm a šermu obecně věnuje zejména Vladimír Šindelář v knihách Šermíři, rváči, duelanti (1994) a Velká kniha o soubojích a duelech. Dávné i nedávné aféry cti (2004), a také Vladimír Dolínek v knize Kniha o soubojích (2009). Zásadním dílem v otázce výuky šermu stále zŧstává rozsáhlé 60

dílo Gustava Hergsella Die Fechtkunst im 15. und 16. Jahrhundert (1896). Z novodobého šermu jsou přínosné i svazky od Pavla Plcha Historický šerm (1981) nebo Sama Pačenovského Šerm (1962). I novější publikace se k tématu výuky šermu v českých zemích odkazují na prvorepublikovou publikaci Jaroslava Tučka Praţští šermíři a mistři šermu (1927). Z nejnovější literatury věnující se dějinám raného novověku a ţivotu šlechty se nejvíce tématu výuky šermu věnuje kniha Holého Zrození renesančního kavalíra (2010), přínosná je zde zejména otázka kavalírských cest. Jiné odborné autority v oblasti dějin raného novověku jako jsou Václav Bŧţek - Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku (2002), Společnost českých zemí v raném novověku (2010), Člověk českého raného novověku (2007); Ţivot na dvorech barokní šlechty (1600 – 1750 (1996); Rytíři renesančních Čech (1995); Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr (1526 – 1740) (2003); Šlechta raného novověku pohledem českých, francouzských a španělských historiků (2009); Společnost v zemích habsburské monarchie a její obraz v pramenech (2006); Člověk a sociální skupina ve společnosti raného novověku (2007); Marie Koldinská Kaţdodennosti renesančního aristokrata (2004); Jiří Kubeš – Dějiny kaţdodennosti (2007-2010); Petr Maťa – Svět české aristokracie (2004); Josef Petráň – Dějiny hmotné kultury (1997) se věnují výuce šermu a šermířským soubojŧm raného novověku buď velice okrajově, nebo zcela vŧbec. Zájem o danou tematiku jsem tak našel nejvíce v řadách bakalářských a diplomových prací. Za všechny mohu jmenovat práce: Ondřej Šáro Duely v českých zemích raného novověku (Filosofická fakulta JU 2009) a Vlasta Jelínková Ordál soubojem (Právnická fakulta MU 2009). Pokud mám zhodnotit dosaţené výsledky a přínos práce, myslím, ţe klad této práce tkví v originalitě zpracovávaného tématu, protoţe raně novověkým soubojŧm odborná veřejnost nevěnuje dostatečnou pozornost. Navíc si myslím, ţe práce by mohla být zajímavým podkladem pro zpestření hodiny dějepisu ve školách při probírání společnosti a poměrŧ raného novověku a právě proto je napsaná stylem, který bude zajímavý a čitelný i pro ţáky základních škol. Pozitivum zpracování vidím také v moţnosti ilustrování obecných poznatkŧ na konkrétním souboji, coţ dodává práci jasnější obraz problematiky soubojŧ, navíc díky pŧhonnému spisu je tento souboj velice detailně popsán. Negativum spatřuji v omezenosti zdrojŧ jak v obecné části, tak v části o brněnském souboji. Mám-li navrhnout další moţný postup zpracování daného tématu, vidím velké rezervy v moţnosti zpracování problematiky výuky šermu v českých zemích v raném novověku. Celkově je fenomén šermířského umění v dnešní době povaţován za okrajovou 61

záleţitost historického výzkumu. Například v cizojazyčné literatuře je tématu duelantství věnována mnohem větší pozornost a výuka šermu je zpracována po odborné stránce ve spolupráci s dobovými materiály. Co se týče brněnského souboje, jsou moţnosti dalšího výzkumu omezené nedostatkem nových pramenŧ, které by odbornému studiu napomohly k dalšímu výzkumu okolností souboje. Osobně bych se tímto tématem chtěl zabývat i dále, zejména ve své diplomové práci, ve které bych se chtěl více zaměřit na výukovou a výchovnou stránku šermu a to v širším historickém kontextu aţ do dnešní doby.

62

SEZNAM

PRAMENŮ A LITERATURY

A. Seznam pramenů a)

archivní prameny

Moravský zemský archiv v Brně - fond A3, kniha 710 – stavovské rukopisy - fond A3, kniha 756 – stavovské rukopisy - fond A 12 – akta šlechtická - fond E 25, rok 1588 – Jezuité Brno - fond G 13, Epicedium minoritského kláštera – sbírka Historického spolku Brno - fond G 138 – Rodinná kronika Jindřicha Prakšického, archiv rodu Berchtoldŧ Buchlov Archiv města Brna - fond AMB, Berní kniha z let 1534 – 1632, sbírka rukopisŧ a úředních knih b)

tištěné prameny

KOLDINSKÁ, M., MAŤA, P. (edd). Adam Mladší z Valdštejna (1569-1638). Deník rudolfínského dvořana. Praha: Argo, 1997. FELIX, A. (ed). Baldassare Castiglione. Dvořan. Praha: Odeon, 1978. BEJBLÍK, A. (ed). Fynes Moryson (1566 – 1630), John Taylor (1580 – 1653). Cesta do Čech. Praha: Mladá fronta, 1977. MAŠEK, R., BLÁHOVÁ, M. (edd). Karel IV., český král a římský císař (1316-1378). Karel IV., státnické dílo. Praha: Karolinum, 2003. REZEK A. (ed). Mikuláš Dačický z Heslova. Paměti. Sv. první. Praha: Matice česká, 1878. REZEK A. (ed). Mikuláš Dačický z Heslova. Paměti. Sv. druhý. Praha: Matice česká, 1880. c)

obrazové prameny

GROER, M. veduta z roku 1644, Muzeum města Brna, expozice Moravské galerie, Katalog moravské galerie č. 2348.

63

B. Seznam literatury ALTMAN, K. Krčemné Brno: o hostincích, kavárnách a hotelech, ale také o hospodách, výčepech a putykách v moravské metropoli. Brno: Doplněk, 1993. BECKOVSKÝ, J. Poselkyně starých příběhův českých. 2. díl. sv. 3. Praha: knihtiskárna B. Stýblovy, 1880. BERGER, P. Karel Škréta (1610-1674). Praha 1910. BISINGEROVÁ, M.: Mikuláš Dačický z Heslova. Numismatické listy. Praha: Numismatická společnost československá, 1/1997, s. 25. BLÁHOVÁ, M. Historická chronologie. Praha: Libri, 2001. BRANDL, V. Spisy Karla Staršího ze Ţerotína. Brno: Matice moravská, 1866. BŦŢEK, V. Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku. Praha: Paseka, 2002. BŦŢEK, V. a kol. Společnost českých zemí v raném novověku. Praha: Lidové noviny, 2010. BŦŢEK, V. a kol. Světy posledních Roţmberků. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. BŦŢEK, V., KRÁL, P. Člověk českého raného novověku. Praha: Argo, 2007. ČEKANOVÁ, A. Rod Prakčických ze Zástřizl na Buchlově (Diplomová práce), Brno, FF MU, 1999. ČORNEJ, P. Dějiny zemí Koruny české. I. Od příchodu Slovanů do roku 1740. Praha; Litomyšl: Paseka, 2003. DOLÍNEK, V. Kniha o soubojích. Praha: Naše vojsko, 2009. EUGENIO, G. Renesanční člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 2003. FEDOR, P. Jan Šembera Černohorský z Boskovic. Několik kapitol ze ţivota renesančního kavalíra. Brno: SPÚ v Brně – program Věda a výzkum 2001, 2001. GOEDEL, A. Topografie brněnských domů, uloţeno v Archivu města Brna, Brno 1902/05. HALADA, J. Lexikon české šlechty. Praha: Akropolis, 1992. HAUSENBLASOVÁ, J. Der Hof Kaiser Rudolfs II. Praha: Artefactum, 2002. HAVLÍK, L., E. Zrcadlo Slavného kraje Znojemského : výbor z díla Zrcadlo Slavného markrabství Moravského... Bartoloměje Paprockého z Glogol a Paprocké Voly. Znojmo: Státní okresní archiv, 1993. HERGSELL, G.: Die Fechtkunst im 15. und 16. Jahrhundert. Prag 1896. HOLÁK, J. Beda odsúdeným. Martin: Osveta. 1974. HOLÝ, M. Zrození renesančního kavalíra. Praha: Historický ústav AV ČR, 2010. HORA-HOŘEJŠ, P.: Toulky českou minulostí. Díl 4. Praha, Baronet 1995. 64

HOSÁK, L. Vlastivěda Boskovska. Dějiny Boskovska od počátku hnutí husitského do bitvy na Bílé hoře. Boskovice: Novina Brno, 1933. CHLUMECKÝ, J., P. Des Rathsherrn und Apothekers Georg Ludwig Chronik von Brünn. Brno 1859. JANIŠOVÁ, J. Šlechtické spory o čest na raně novověké Moravě. Brno: Matice Moravská, 2007. JELÍNKOVÁ, V. Ordál soubojem (Diplomová práce), Brno, PF MU, 2009. JORDÁNKOVÁ, H., SULITKOVÁ, L. Brno, město uvnitř hradeb. 1. díl. Praha – Litomyšl: Paseka 2008. JÚZLOVÁ, J.: Mezi hrdinstvím a zločinem. Souboje v raném novověku. Acta Universitatis Caroliniae – Philosophica et Historica 5, s. 29 – 58. KILIÁN, J. Martin Maxmilián z Golče. (kolem 1593-1653). Císařský generál ve víru třicetileté války. České Budějovice: Veduta, 2010. KRATOCHVÍL, A. Epicedium minoritského kláštera. Brno 1919. KRČÁLOVÁ, J. Zámek v Bučovicích. Praha: Odeon, 1979. KUBEŠ, J. Dějiny kaţdodennosti II. (1500-1750). Díl 1. Pardubice 2007-2010. KUDLÍKOVÁ, M. Minoritský klášter a kostel sv. Janů v Brně (Diplomová práce), Brno, FF MU, 2007. LEONI, T.: The Art of Dueling. Salvator Fabris‘ rapier fencing treatise of 1606. USA: The Chivalry Bookshelf 2005. LETOŠNÍKOVÁ, L., HERČÍK, J.: Zbraně, šerm a mečíři. Praha: Albatros, 1989. MALÝ, K. Trestní právo v Čechách v 15. – 16. století. Praha: Karlova univerzita 1979. MALÝ, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Leges, 2010. MARKOV, J. Kapitoly z dějin českého zemského soudního řízení XII. – XVII. století. Praha: Academia, 1967. MAŤA, P. Svět české aristokracie. (1500-1700). Praha: Lidové noviny, 2004. MINXOVÁ, M. Ve starých Boskovicích pod loučí. Boskovice: Format, 1992. NEUMANN, J. Karel Škréta. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělcŧ, 1956. PALÁNOVÁ, P.: Pověsti Boskovicka a jeho okolí. (Diplomová práce), Brno, FF MU, 2005. PAZAUREK, G., E. Carl Screta (1610 – 1674). Ein Beitrag zur Kunstgeschichte des XVII. Jahrhunderts. Praha 1889. PILNÁČEK, J. Nový hrad u Blanska. Brno 1927. PILNÁČEK, J. Staromoravští rodové. Brno: Státní archiv, 1972. PETRÁŇ, J. Dějiny hmotné kultury. Kultura kaţdodenního ţivota od 16. do 18. století. 2. díl. Praha: Ministerstvo kultury ČR, 1997. 65

POKORNÝ, V. J. Pan Jan Šembera Černohorský z Boskovic na Bučovicích a pověsti o něm. Brno: Občanské tiskárny, 1919. PRASEK, V., BAŠČAN, M., ŢIŢLAVSKÝ, B. Po stopách buchlovského mordu. Buchlovice: Spolek podporovatelŧ historie Buchlovic, 2001. RHEINHEIMER, M. Chudáci, ţebráci a vaganti: lidé na okraji společnosti, 1450-1850. Praha: Vyšehrad, 2003. ROSARIO, V. Barokní člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 2004. SAMEK, B., HRUBÝ, K. Brno-proměny města. Brno: Blok, 1982. SECKÝ, J., NOVÁKOVÁ, M. Státní zámek Bučovice: soubor 12 fotografií. Praha: Orbis, 1971. SCHELLE, K. Ordály jako důkazní prostředek v procesním právu. Bratislava: Slovenská archívna správa, 1980. Stavebně-historický prŧzkum areálu minoritského kláštera s kostelem svatých Janŧ, loretánskou kaplí a zvonicí v Brně. Stavebně-historický prŧzkum, zámek Bučovice, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně, Brno 2006. STOLÁROVÁ, L., VLNAS, V. Karel Škréta. 1610-1674. Doba a dílo. Praha: Národní galerie, 2010. SVÁTEK, J. Dějiny poprav a katů v Čechách. Praha: Havran, 2004. ŠEMBERA, A., V. Historie pánů z Bozkowic hradu Bozkowa w Morawě. Brno 1836. ŠINDELÁŘ, V. Šermíři, rváči, duelanti. Praha: Ivo Ţelezný, 1994. ŠINDELÁŘ, V. Velká kniha o soubojích a duelantech. Dávné i nedávné aféry cti. Praha: Regia, 2004. ŠTĚPÁN, M. Šerm kordem, základy šermu. Praha 2001. TUČEK, J. Praţští šermíři a mistři šermu. Praha – Smíchova: Otto Virval, 1927. UHLÍŘ, D. Brněnský pitaval. Brno: Rovnost, 1992. VAN DÜLMEN, R. Kultura a kaţdodenní ţivot v raném novověku (16. – 18. století). II. díl. Vesnice a město. Praha: Argo, 2006.

VOJÁČEK, L. Uráţky, pomluvy, nactiutrhání. Ochrana cti v československém trestním právu. Praha: Eurolex Bohemia, 2006. VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., KNOLL, V. České právní dějiny. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. WINKELBAUER, T. Fürst und Fürstendiener. Gundaker von Liechtenstein, ein österreichischer Aristokrat des konfessionellen Zeitalters. Wien: Oldenbourg, 1999. WINTER, Z. Dějiny kroje v zemích českých. Díl 2. Praha: Šimáček, 1893. WINTER, Z. Praţské obrázky. Historické kresby a novelly. Praha: J. Otto, 1893. 66

ŢIŢLAVSKÝ, B. Buchlov, historie a příběhy hradu. Hýsly: Alcor puzzle, 2006.

C. Jiné zdroje http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zliteratury/VZCL3/143.pdf http://archiv.puc.juristic.cz/IV-3/souboj.htm http://www.mce.cz/project/?p=4 http://www.militaria.cz/cz/clanky/bojove-umeni/poznamky-k-italske-skole-sermu.html http://books.google.cz/

67

RESUMÉ Bakalářská práce pojednává o fenoménu soubojŧ v českých zemích v raném novověku. V prvních čtyřech kapitolách přibliţuje ţivot šlechty s ohledem na výuku šermu, zabývá se vývojem soubojŧ od ordálového typu aţ po souboje osobní povahy, popisuje okolnosti soubojŧ a dotýká se i tématu protisoubojových výnosŧ. Tyto obecné poznatky pak v páté kapitole demonstruje na příkladu brněnského souboje Jana Šembery Černohorského z Boskovic se Zikmundem Prakšickým ze Zástřizl, z roku 1581.

SUMMARY This bachelor thesis deals with the phenomenon of fights in the Czech lands in the early modern period. In the first four chapters there it works with the life of the nobility with regard to teaching fencing, it deals with the development of ordeal type battles to fight a personal nature, it describes the circumstances of combat, and also covers the topic of “fight against” revenues. These general findings are compared in the fifth chapter, the example is the duel between John Šembera Černohorský from Boskovice with Sigismund Prakšický from Zástřízl, in 1581.

68

SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1: Ilustrace zápasiště z Komenského „Orbis sensualium pictus“ Příloha 2: Ilustrace zápasiště z Komenského „Orbis sensualium pictus“ – jiné vydání Příloha 3: Rodový erb Jana Šembery ze zámku v Bučovicích Příloha 4: Šermířský mistr Camillo Agrippa, šermířská učebnice z roku 1553 Příloha 5: Deska s historií kláštera minoritŧ Příloha 6: Erb rodu Prakšických ze Zástřizl Příloha 7: Dopis Johanky Prakšické z roku 1582 Příloha 8: Brněnská veduta z roku 1644 Příloha 9: Gotický dŧm na rohu ulice Poštovské a Jánské Příloha 10: Berní kniha z let 1534 – 1632 Příloha 11: Typy odzbrojení, šermířská učebnice z roku 1553, šermířský mistr C. Agrippa Příloha 12: Typ ozbrojení, šermířská učebnice z roku 1606, šermířský mistr S. Fabris Příloha 13: Kombinace zbraní, šermířská učebnice z roku 1610 Příloha 14: Rapír z hradu Buchlova datovaný přibliţně do 1. poloviny 17. století

69

PŘÍLOHY:

Příloha 1: Zápasiště Převzato z: Komenský, J. A: Orbis sensualium pictus. Ed. Naděţda Kvítková. Praha: Trizonia, 1991, vyobrazení č. 57.

Příloha 2: Zápasiště Převzato z: Komenský, J. A: Orbis pictus.. Translation by Charles Hoole, published 1777. [online], vyobrazení č. CXXXIV.

Příloha 3: Rodový erb Jana Šembery ze zámku v Bučovicích Převzato z: Krčálová, J.: Zámek v Bučovicích. Praha: Odeon 1979, vyobrazení č. 27.

Příloha 4: Šermířský mistr Camillo Agrippa, šermířská učebnice z roku 1553 Převzato z: Hergsell, G.: Die Fechtkunst im 15. und 16. Jahrhundert. Praha 1896, vyobrazení, č. 10.

Příloha 5: Rodový znak Boskovicŧ a deska s historií kláštera minoritŧ Foto: Soukromý archiv Dominika Habermanna, bytem Klatovec 42.

Příloha 6: Erb rodu Prakšických ze Zástřizl Převzato z: Halada, J.: Lexikon české šlechty. Praha: Akropolis 1992. str. 185.

Příloha 7: Dopis Johanky Prakšické z roku 1582 Uloţeno v: MZA, A 12, kart. 88, č. 12/9.

Příloha 8: Brněnská veduta z roku 1644. Převzato z: Samek, B., Hrubý, K. Brno-proměny města. Brno: Blok, 1982.

Příloha 9: Gotický dŧm na rohu ulice Poštovské a Jánské Převzato z: Jordánková, H., Sulitková, L.: Brno, město uvnitř hradeb. 1. díl. Praha – Litomyšl: Paseka 2008, vyobrazení č. 44.

Příloha 10: Berní kniha z let 1534 – 1632 Uloţeno v: AMB, sbírka rukopisŧ a úředních knih, i. č. 12, fol. 192v.

Příloha 11: Typy odzbrojení, šermířská učebnice z roku 1553 Převzato z: Hergsell, G.: Die Fechtkunst im 15. und 16. Jahrhundert. Praha 1896, vyobrazení, č. 15.

Příloha 12: Typy odzbrojení, šermířská učebnice z roku 1606 Převzato z: Leoni, T.: The Art of Dueling. Salvator Fabris‘ rapier fencing treatise of 1606. USA: The Chivalry Bookshelf 2005.

Příloha 13: Kombinace zbraní, šermířská učebnice z roku 1610 Převzato z: Velké Simulacro o pouţití a umění šermu od Ridolfa Capo Ferra [online].

Příloha 14: Rapír z hradu Buchlov Foto: Soukromý archiv Dominika Habermanna, bytem Klatovec 42.