MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra občanské výchovy

Lidská práva v Turecku jako evropská otázka Diplomová práce

Zlín 2007

Autor: Petr Huňa

Vedoucí diplomové práce: PhDr. Marta Goňcová, CSc.

Prohlášení Prohlašuji tímto, že svou diplomovou práci Lidská práva v Turecku jako evropská otázka jsem zpracoval samostatně s použitím uvedených zdrojů.

Souhlasím, aby práce byla uložena v Brně na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům Petr Huňa

..............................................................

2

Poděkování Děkuji paní PhDr. Martě Goňcové, CSc., za cenné odborné rady a děkuji také své rodině za podporu v průběhu pěti let mého studia. 3

Obsah Úvod..................................................................................................................................6 1. Od sultána k prezidentovi: počátek rozpolcenosti ...................................................9 1.1. Nemocný muž na Bosporu: úpadek osmanské říše .............................................9 1.1.1. Ústavní vývoj a reformy v osmanském období ............................................10 1.1.2. Mladoturci .....................................................................................................12 1.2. Atatürkovo Turecko ............................................................................................20 1.2.1. Kemalova reformní politika ..........................................................................21 1.2.2. Atatürkova ideologie.....................................................................................22 1.2.2.1. Šest šípů kemalismu...............................................................................22 1.2.3. Atatürk a oblékání – ilustrativní příklad osvícenské diktatury .....................25 1.3. Ústavní vývoj v Turecku 1921-1982....................................................................27 2. Nové výzvy: lidská práva v současném Turecku....................................................31 2.1. Demokracie a právní stát ....................................................................................31 2.1.1. Moc zákonodárná ..........................................................................................31 2.1.1.1. Volební systém: nástroj diskriminace ....................................................32 2.1.2. Moc výkonná.................................................................................................36 2.1.2.1. Prezident republiky ................................................................................36 2.1.2.2. Předseda vlády a Rada ministrů .............................................................37 2.1.3. Moc soudní....................................................................................................38 2.1.3.1. Soustava tureckých soudů ......................................................................39 2.1.3.2. Abdulah Öcalan a proměny soudní a trestní praxe v Turecku ...............40 2.2. Interpretace turecké minulosti jako evropská otázka: genocida Arménů a svoboda slova v Turecku ............................................................................................44 2.2.1. Události a jejich interpretace.........................................................................46 2.2.2. Genocida .......................................................................................................49 2.2.3. Současné arménsko-turecké vztahy ..............................................................50 2.2.4. Svoboda myšlení, projevu a informování v Turecku ....................................53 2.3. Náboženství, církve a svoboda vyznání v Turecku .............................................59 2.3.1. Náboženská struktura turecké společnosti ....................................................61 2.3.1.1. Vybrané náboženské komunity ..............................................................62 2.3.2. Svoboda vyznání ...........................................................................................64 2.4. Národnostní menšiny v Turecku, jejich status a práva .....................................70 4

2.4.1. Mezinárodní závazky ....................................................................................71 2.4.2. Turecká legislativa ........................................................................................75 2.4.3. Turecké národnostní menšiny .......................................................................77 2.4.3.1. Kurdové..................................................................................................77 2.4.3.2. Romové ..................................................................................................89 2.5. Postavení žen v Turecku .....................................................................................91 2.5.1. Právní ochrana žen v Turecku.......................................................................92 2.5.2. Žena ve veřejném životě ...............................................................................96 2.5.2.1. Turecké školství v genderové perspektivě .............................................96 2.5.2.2. Žena na trhu práce................................................................................102 2.5.2.3. Politická participace žen v Turecku .....................................................104 2.5.2.4. Neziskový sektor: feministická hnutí a organizace..............................105 2.5.3. Žena v rodinném životě...............................................................................106 2.5.3.1. Násilí na ženách ...................................................................................108 2.5.3.2. Vraždy na obranu rodinné cti...............................................................109 Závěr ............................................................................................................................112 Seznam použitých zdrojů ...........................................................................................115

5

Úvod Ve svém slavném Střetu civilizací Samuel P. Huntington označuje Turecko za „rozpolcenou zemi“ a za příklad „selhání snah o změnu civilizační identity“.1 Takovou charakteristiku přisuzuje krom země na Bosporu také Rusku, Mexiku nebo Austrálii. Tyto zcela rozdílné státy totiž na první pohled nezapadají do jeho globálního paradigmatu civilizací, protože v sobě integrují prvky dvou či více různých civilizačních okruhů – a přitom nic nenasvědčuje tomu, že by tím byla ohrožena jejich bezpečnost a územní integrita. Kultura všech těchto zemí koření v staleté tradici konkrétního civilizačního okruhu a v jistý dějinný okamžik byla zasažena cizím vlivem, vlivem „západní civilizace“. Kontinuita tohoto ovlivňování přitom nezmizela, jako tomu v podstatné míře bylo u dávných kolonií. V osudech těchto konkrétních zemí tak můžeme hledat odpověď na jedny z nejaktuálnějších otázek současnosti: Je kultura civilizace jedné přenosná na civilizaci jinou? Pokud ano – jaké výhody či nevýhody takový přenos obnáší a je ospravedlnitelný? Patří k podstatným vlastnostem „západní“ identity demokracie a úcta k individuálním lidským právům a svobodám? A pokud ano – jsou tyto vlastnosti přenosné? Tyto otázky nás dnes napadají zejména v souvislosti s civilizací, která se vzpírá takovým apoštolským ambicím Západu – s civilizací islámskou. Turecko jako nástupnický stát osmanské říše nejenže svou kulturní identitu odvíjí od islámského civilizačního okruhu, ono bylo po dlouhá staletí dominantní hybnou silou jeho vývoje. Výsledek jeho snahy o „změnu civilizační identity“ nám proto může mnohé naše otázky zodpovědět. V této práci se pokusím vzít Huntingtonovy závěry za výchozí bod uvažování a nad příklady dodržování či porušování lidských práv v Turecku nastínit, zda je tato země skutečně rozpolcená mezi dva civilizační okruhy a zda je její snaha o změnu vlastní identity předem odsouzena k nezdaru. Práce má dvě nerovnoměrně rozsáhlé části. První z nich – historické – dominuje charakteristika „bodu zlomu“, bez nějž bychom dnes o rozpolcenosti Turecka ani neuvažovali. Mladoturecké hnutí, pád osmanské říše po první světové válce a poválečné reformy Mustafy Kemala Atatürka jsou klíčovými momenty geneze nového Turecka, Turecka, jež se takřka bezvýhradně a vehementně hlásilo k „západním“ civilizačním 1

HUNTINGTON, Samuel P. Střet civilizací: Boj kultur a přeměna světového řádu. 1. vyd. Praha: Rybka Publishers, 2001, s. 157-177.

6

hodnotám. Ptáme-li se po úspěšnosti „snah o změnu civilizační identity“ Turecka, ptáme se po úspěšnosti nekompromisního diktátu, jímž o tuto změnu usiloval Atatürk a jeho lidé. Nejde ovšem, ač ji označuji za „historickou“, o kapitolu s komplexní historiografickou deskripcí daného období tureckých dějin. Cíli práce lépe vyhovuje styl jakýchsi průhledů do reformního úsilí představitelů pozdní osmanské říše a rané republiky. Předmětem druhé, rozsáhlejší části práce je pak výsledek reformních snah zakladatelů moderního tureckého státu – tedy současná úroveň dodržování lidských práv v zemi, jež aspiruje na plné členství v Evropské unii. Turecko je velmi inspirativní zemí pro výzkum v oblasti mezinárodních vztahů a evropských studií zvláště. Rozpor, který pojmenoval Huntington ve svém bestselleru, je v diskusích o případném přijetí Turecka do EU permanentně přítomný, proto je tato otázka tradičně řazena do kategorie „kontroverzních“. Samotné politické vědy se ovšem většinou soustředí na historii vzájemných euro-tureckých vztahů nebo analýzu ekonomických a bezpečnostních dopadů tureckého členství, případně na specifické zahraničněpolitické problémy, které tyto vztahy komplikují – např. otázku Kypru. Přitom – troufám si tvrdit – samotné občany Evropské unie více zajímá, jak Turecko přistupuje ke svým ženám, ke svým menšinám, ke své minulosti. Zda je zvyklé na svobodnou soutěž idejí a politických programů a zda má pochopení i pro ty z nich, které neoslovují většinu občanů. Stav lidských práv v konkrétní zemi je nutně jevem dynamickým a v Turecku dochází v mnoha oblastech k jeho výrazným kvalitativním změnám, které se snažím neopomíjet. Tato práce tedy není a z podstaty věci nemůže být žádným definitivním kánonem; hranice její aktuálnosti výjimečně překročí počátek roku 2007. Souvisí to i s charakterem využitých zdrojů, jejichž podstatnou část představují výroční nebo mimořádné zprávy oficiálních evropských a světových institucí či nevládních organizací, které doplňuje omezené množství knižních titulů a informace z českých a zahraničních periodik. Specifickou kapitolu v tomto smyslu představují pasáže dotýkající se tureckých dějin, které dosud nebyly v češtině zpracovány v dostatečném rozsahu a zejména hloubce. Musel jsem se tak spolehnout na více či méně izolované informace z nemnoha zahraničních knižních publikací a webových stránek. Absenci soustavných dějin Turecka v českém jazyce považuji za jistý dluh naší historiografie či alespoň za dluh české obce vydavatelské a překladatelské. Při zpracovávání látky se neřídím žádnou konkrétní zavedenou klasifikací lidských práv, záměr práce je jiný. A to poukázat na specifické problémy, které považuji 7

za důležité pro Turecko i Evropskou unii a které dosud představují potenciální překážky na cestě první asijské země do EU. Z tohoto důvodu se může jevit tato práce jako nevyvážená – soustředí se převážně na ty aspekty turecké reality, jež kolidují s evropskými standardy demokracie a lidských práv. Čtenáře, který považuje členství Turecka v Evropské unii za strategicky, ekonomicky či morálně žádoucí, chci ujistit, že mým záměrem není toto jeho přesvědčení vyvracet. Jestliže opomínám patřičně zdůraznit jisté nesporné kvality této pozoruhodné země a jejích vstřícných obyvatel, pak nikoli z potřeby manipulovat fakty, ale jedině s ohledem na původní záměr práce. Lidská práva a úroveň jejich dodržování jsou sice do jisté míry výsledkem specifického národně-státního vývoje, ten je však vždy zároveň podstatně ovlivněn širším – regionálním i globálním – klimatem. A vice versa: konkrétní stát má přiměřenou odpovědnost za stav demokracie a lidských práv i mimo své hranice. Platí-li toto někde beze zbytku, pak v současné Evropě. Ostatně – v případě vstupu země do Evropské unie i 446 km dlouhá hranice Turecka s Řeckem a Bulharskem přestane existovat. I proto je problém lidských práv v Turecku zásadním kamenem v mozaice otázek, jež musí Evropská unie před svým důležitým rozhodnutím zodpovědět. Také současná česká škola se s těmito otázkami dnes a denně potkává, nebo by se alespoň potkávat měla. I ona má svůj díl odpovědnosti na tom, zda bude Evropa připravena na budoucí vyrovnávání se s kulturně odlišnými vlivy, které do Evropské unie se vstupem Turecka nevyhnutelně přijdou. Evropští občané turecké národnosti budou v České republice pracovat, podnikat a vychovávat své potomky. Bylo by nezodpovědné zavírat před problémy, které se v souvislosti s těmito procesy mohou vynořit, oči. Rámcové vzdělávací programy počítají s aplikací průřezových témat Výchova demokratického občana, Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech či Multikulturní výchova – s cílem podpořit rozvoj občanských kompetencí žáka či studenta. Pokud se podaří teoretické záměry probíhající školské reformy naplnit v konkrétní pedagogické praxi, budeme lépe připraveni na kulturně rozmanitější a bohatší budoucnost.

8

1. Od sultána k prezidentovi: počátek rozpolcenosti 1.1. Nemocný muž na Bosporu: úpadek osmanské říše Osmanská říše se v průběhu 18. a 19. století dostala do stavu, v němž jedinými argumenty, které podporovaly legitimitu sultánovy vlády, byly setrvačnost velmocenské tradice a především argument síly zajišťované početnou armádou. Industrializující se Evropa začala mluvit o „nemocném muži na Bosporu“. Vývoj, kterým říše prošla od počátku dvacátého století až ke svému zániku na počátku 20. let, je do značné míry determinován právě nestabilním až patologickým stavem osmanské společnosti, politiky a kultury, jak jej formovaly kroky sultanátu za předchozí dvě staletí. Jaké základní charakteristiky2 tohoto stavu měly nejzásadnější důsledky pro budoucnost říše, jejích obyvatel a celého východního středomoří? Předně: materiální a lidské zdroje v Anatólii, která představovala ekonomickou a politickou základnu říše, byly přetíženy a vyčerpány úsilím udržet celé osmanské území pod kontrolou. To, že sám sultanát byl na dohled svého konce, mu nebránilo chovat ke svým poddaným postoj jako k nevyčerpatelnému pramenu daňových příjmů a vojenských rekrutů. Tento pramen byl ale nejen vyčerpatelný, ale ke svým pánům navíc stále méně loajální. Sultanát tuto pre-eruptivní sociální situaci přehlížel a nadále vynakládal mnoho veřejných příjmů na stavbu paláců a luxusních královských sídel, zatímco daněmi krácené příjmy regionální šlechty často navíc musely dotovat církevní aktivity, stavbu mešit a klášterů apod. Ke stabilitě nepřispělo ani to, že masy byly drženy nejen v chudobě, ale také v negramotnosti. Elita se začala už v průběhu 19. století orientovat na evropskou kulturu (stejně jako na arabskou a perskou literaturu), šlo ovšem o zanedbatelně malé procento populace omezující se vertikálně na vrchol sociální pyramidy a horizontálně na území mezi hranicemi města Istanbul. Díky vlastnímu úsilí a misijnímu školství se v této elitě stále silněji prosazoval vliv zástupců arménské a řecké menšiny. Rozdíl mezi vzdělaností majoritní společnosti a ortodoxně-křesťanskými etniky byl velmi nápadný a

2

WEBSTER, D. E. The Turkey of Atatürk : Social Process in the Turkish Reformation. Philadelphia: The American Academy of Political and Social Science, 1939, s. 22-23.

9

stále se zvyšoval, až dospěla země do stavu, kdy ekonomická síla země byla převážně v rukou tamních menšin. To samo o sobě není a priori špatná situace, ovšem tento faktor se v konkrétních podmínkách osmanské reality ukázal jako ohrožující sociální stabilitu tamějšího života a jeho důsledky dodnes promlouvají do geopolitické budoucnosti Evropy, protože osud těchto etnik se stal výrazným motivem v debatě o přistoupení současného Turecka do Evropské unie. Výše uvedené poznámky ovšem zdaleka nepředstavují vyčerpávající seznam říšských problémů. Je třeba mít na paměti, že tehdejší vláda veškerý svůj zájem soustředila na armádu a rozbujelou státní správu – a všechny charismatické vzdělance a intelektuály zaměstnávala ve státních institucích. Tehdejší sociální situace lze tak charakterizovat jako zcela dezintegrovanou. I bez vnějších tlaků, které sehrály tak významnou úlohu v nadcházející kapitole její budoucnosti, by osmanská feudální vláda jen ztěží dokázala vybudovat stabilní a prosperující státní útvar. Z dnešní perspektivy se snažili o samý opak: vynakládali obrovský finanční a lidský kapitál na to, aby udrželi svá kdysi dobytá území, zatímco ignorovali ta ostatní, a prodlužovali svůj nárok na tyto državy i v období svého vlastního úpadku, protože se měly stát užitečnou loutkou ve velké hře evropské politiky. Čtyři sta let (od 14. do 17. stol.) regionální dominance osmanské říše žádná z výše uvedených charakteristik nemůže a ani nemá za účel zpochybnit; ukazují ale, že tato vitalita mohla být udržitelná jen za specifických historických podmínek a že osmanská strategie selhala v plnění cílů vedoucích k rozvíjející se a integrované společnosti (podobně jako ve střední Evropě Rakousko-Uhersko). Jako buditele a vpravdě zakladatele uvědomělého tureckého národa si tak bude historie jednou provždy pamatovat mladoturecké hnutí a kemalisty.

1.1.1. Ústavní vývoj a reformy v osmanském období Neuspokojivá sociální, ekonomická, politická i bezpečnostní situace v osmanské říši vedla na sklonku 18. století k tomu, že si její představitelé začali uvědomovat nutnost reformního úsilí a z něj vyplývající potřebu konstitučního zakotvení státního systému. První významnou osobností, jež se o to pokusila, byl sultán Selim III. (17891808). Jeho reforma, již nazýval Novým pořádkem, spočívala vedle využívání Imperiální rady, prostřednictvím níž vládl, také ve zřízení tzv. Konzultativní rady, jež měla předkládat reformní návrhy. Sultánovi šlo o posílení centrální moci, úspěšně reformoval armádu, zato reformy v oblasti správní, ekonomické a sociální byly příliš 10

konzervativní (znehodnocování měny, majetkové konfiskace, vytvoření monopolu na zásobování měst jídlem, vyhánění rolníků z Cařihradu, důsledné uplatňování povinného oblékání podle vyznání a společenského postavení apod.).3 Za Selimovy vlády byla otevřena první stálá diplomatická zastoupení v Paříži, Berlíně a Vídni. Roku 1908, kdy zaplatil za své reformy sultán životem, vznikla první listina naznačující budoucí konstituční vývoj – Alianční charta (Sened-i Ittifak), která omezovala sultánovu moc a zřizovala senátní instituci Ayan. S příchodem sultána Abdülmecida I. (1839-1861) na trůn přišla vhodná chvíle pro další reformní práci, neboť sultán jednak prohýřil značné prostředky svým rozmařilým způsobem života, jednak neměl o správě země takřka žádné informace, de facto nevládl. Začíná první období reforem tanzímátu (reorganizace; 1839-1856). Gülhanský vznešený dekret (Gülhane Hatt-i Şerifi) z roku 1839 a Imperiální dekret (Hatt-i Hümâyûn) z roku 1840 znamenají významný zásah do osmanského práva, dosud založeného na islámském právu (şeriat). Tomu zůstává nadále vyhrazena pouze oblast práva rodinného a dědického. Dekrety zaručovaly nedotknutelnost života, důstojnosti a majetku sultánových poddaných – bez ohledu na náboženské vyznání. To společně se systémem kapitulací (daňových a jiných obchodních výhod křesťanských menšin) vedlo k nebývalému rozmachu ekonomické aktivity národnostních a náboženských minorit. Vojenské reformy zavedly nový systém odvodů. V oblasti ústřední správy vznikala nová ministerstva (kromě již etablovaného a dominantního ministerstva zahraničních věcí a rovněž silného ministerstva vnitra nově vznikla ministerstva financí, obchodu, zemědělství a veřejné výchovy). Důležité byly také poradní legislativní rady, jež někteří – dle GOMBÁRA nesprávně – považují za zárodky parlamentarismu.4 Školství se započalo reformovat již za sultánova otce Mahmuda II., který zavedl základní školy, nyní omezeně vznikaly školy střední a do vzdělávání stále hlasitěji začínala promlouvat armáda. Reformní dekret (Islahat Ferman-i) zahajuje roku 1856 druhé období tanzímátu, jež trvá do roku 1871. Dokument prohlubuje a upřesňuje reformní legislativu Gülhanského vznešeného dekretu, zejména významně posiluje křesťanské menšiny v říši. Opět dochází k reorganizaci armády, vzniká nová Státní rada, která nahrazuje předchozí legislativní rady a jejímiž členy jsou nově i zástupci náboženských menšin z osmanských regionů. Nově vzniká Ministerstvo spravedlnosti. V legislativní oblasti je 3 4

GOMBÁR, Eduard. Moderní dějiny islámských zemí. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1999, s. 42. Tamtéž, s. 144.

11

důležitý Zákon o půdě (1858), který zavádí novou vlastnickou strukturu, a Občanský zákoník, platný od r. 1870 do r. 1926. Nový zákon o provinční reformě zavádí od r. 1864 zcela hierarchický systém provinční správy, jehož pilířem je nový regionální celek – vilayet.5 V období tzv. „východní krize“ (1875-1878), kdy v důsledku přírodních katastrof i deprese evropské ekonomiky musela osmanská říše vyhlásit státní bankrot, bylo již reformní úsilí otázkou zachování říše. Roku 1875 vzniká Imperiální edikt spravedlnosti (Ferman-i Adalet), který zaručuje nezávislost soudů. Roku 1876 dochází v Cařihradu k bouřlivým nepokojům, k sesazení dvou sultánů během jednoho roku, teroristické útoky zbavují života vrchního velitele armády, ministra zahraničí a několik dalších politiků. Nový sultán Abdülhamit II. jmenuje legislativní komisi pro přípravu ústavy, která je koncem roku 1836 na světě. Nová Ústava (Kanun-i Esasiye) má 119 článků rozdělených do 12 hlav, zavádí dvoukomorový Parlament, skládající se z volené Poslanecké sněmovny a sultánem jmenovaného Senátu. Mezi 115 poslanci bylo také 46 nemuslimů a parlament fungoval jako skutečně hlasitý kritik vládních kroků. Sultán měl ovšem velké pravomoci. Mohl vyhlásit mimořádný stav, platnost ústavy pozastavit a také libovolně posílat nepohodlné osoby do vyhnanství. Ústava také obsahovala jakýsi katalog základních práv a nezávislost justice.6 Dále zakazovala konfiskace majetku a povolovala zakládat obchodní, výrobní a zemědělské společnosti. Funkce v armádě a státní správě měly být nadále přístupné všem občanům říše.7 Roku 1878 sultán parlament rozpustil a platnost ústavy byla obnovena až po mladotureckém převratu roku 1908.

1.1.2. Mladoturci Nikoli první světovou válkou nebo dokonce vyhlášením Republiky Turecko končí éra osmanského impéria, sultána o reálnou moc připravila už mladoturecká revoluce v červenci 1908. Mladoturci byli v naprosté většině mladí revolucionáři, kteří přes úspěch své politické strategie státního převratu prosluli programovou vágností, bezmyšlenkovitým kopírováním západoevropských vzorů a jejich brutální aplikací na orientální realitu, nedisciplinovaností, špatnou organizovaností a po převratu pak klientelismem, korupcí a jinými zločinnými „strategiemi“. Desetiletí jejich vlády (do r. 5

Tamtéž, s. 202-203. Tamtéž, s. 237. 7 MUZIKÁŘ, Josef a kol. Zápas o novodobý stát v islámském světě: Od mešity k parlamentu. 1. vyd. Praha: Academia, 1989, s. 53. 6

12

1918) by představovalo „pouze“ zajímavý příklad porevoluční konsolidace politických elit, kdyby nestačili v jeho průběhu Mladoturci zasáhnout do první světové války a zlikvidovat zhruba dvoumilionovou arménskou menšinu v zemi. Událostem roku 1908 předcházely aktivity tureckých studentů v evropských univerzitních centrech (zejm. v Paříži). Roku 1889 se zformoval výbor Jednota a pokrok (IT)8, který vedl sílící opoziční hnutí navazující na dřívější organizaci Mladoosmanská společnost (Yeni osmanlilar cemiyeti), rozprášené abdülhamidovským režimem. Roku 1902 uskutečnil výbor exilový kongres v Paříži – a od této doby jsou jeho členové a stoupenci označováni za „mladoturky“ (podle francouzského názvu Jeunes Turcs). Na kongresu sice představili svůj program, který si vzal za cíl obnovení konstituční monarchie návratem k ústavě z roku 1876, jeho jednota ovšem dlouho nevydržela. Hnutí se brzy rozštěpilo na dvě názorové frakce, z nichž jedna spatřovala budoucnost osmanské říše v nacionalistické vizi jednotného tureckého státu (potlačení etnické rozmanitosti, „poturčení“), druhá, liberální frakce naopak slibovala decentralizaci a respektování práv národnostních minorit v zemi. Tento liberálnější proud (vedený princem Sabahettinem) se snažil hledat podporu i u národnostních a náboženských minorit. Ještě než Mustafa Kemal graduoval na Vojenské akademii v Soluni (Selânik /tur./, Thessaloniki /řec./), zapojil se do neorganizované skupiny svých pokrokářských přátel, s nimiž četl revolucionářskou literaturu a debatoval o smyslu úsilí o zachování jejich domovské říše. Roku 1906 založila skupina mladých armádních důstojníků, kadetů a několika mladistvých intelektuálů, inspirovaných ideami Francouzské revoluce, komitét Jednota a pokrok v Soluni. Kvůli všudypřítomnosti sultánových špehů byly jejich aktivity nulové a jejich setkání tajná, často vydávaná za schůze svobodných zednářů. Do roku 1908 se organizace postupně rozšířila i o příslušníky armádního sboru v Istanbulu a nabyla tak dostatečné síly na to, aby dosáhla státního převratu. Sultán Abdülhamid II. (vládl 1876-1909), zbaven podpory vlastní posádky, byl donucen obnovit ústavu z roku 1876, která nenabyla účinnosti celých třicet let. Stalo se 23. července 1908. Vzápětí se po celém Istanbulu probudil čilý politický život – začaly mj. vycházet nové tituly periodik. IT prudce zbytněla členská základna a brzy nebylo možné všem jejím členům zajistit místa v úřadech aparátu nového režimu. První podstatnou dovedností, kterou si nově formovaná elita musela osvojit, byla orientace

8

Zkratka tureckého názvu – Ittihat ve Terakki

13

v korupčních a intrikánských praktikách. Mezi mnoha dominantními a ambiciózními osobnostmi vynikl v získávání převahy a vlivu Enver, armádní důstojník, který byl u zrodu soluňské IT. On byl pravděpodobně předním držitelem skutečné moci, kterou disponovala prominentní skupinka spřátelených soluňských členů – Envera, Talâta a Cavita. Ze dvou ideových proudů v mladotureckém hnutí se z několika důvodů prosadil ten nacionalistický. V době, kdy se hnutí formovalo a sílilo, získávalo snadno sympatie netureckých národů (přesněji jejich představitelů) a vítězství roku 1908 probudilo vlnu bouřlivého nadšení např. mezi osmanskými Řeky, Armény, Bulhary. Záhy se však ukázalo, že dosavadní sympatie pomalu ztrácejí opodstatněnost, která dříve vyrůstala ze substrátu boje proti společnému nepříteli – sultanátu. Nacionalismus se ukázal jako účinný nástroj mobilizace turecké většiny, která, jak už výše naznačeno, více než nelibě nesla ekonomickou sílu etnických minorit. Na druhé straně tato etnika a jejich domovské země, ale také ostatní sousedé neměli zájem na zachování multinacionální říše a snažili se v nestabilním období o posílení vlastních pozic. Hned v říjnu 1908 Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, plnou nezávislost vyhlásilo Bulharsko a zejména na Krétě, která spadala pod osmanskou správu, proklamovali tamější křesťanští Řekové tzv. enosis, tedy sjednocení s Řeckem.9 Samotné Řecké království se snažilo prostřednictvím vlastní (a nejpočetnější) osmanské komunity posilovat svůj vliv v destabilizované říši. Iniciovali např. vznik vlastní, etnicky profilované politické strany, do níž přešlo po volbách šestnáct z čtyřiadvaceti řeckých poslanců nového parlamentu. Zbylých osm bylo prohlášeno za „nenárodní živel“.10 Mladoturci reagovali okamžitými deportacemi Řeků bez osmanského občanství a ekonomickým bojkotem Řecka, který trval až do září 1911 a vyhlášení turecko-italské války.11 Ta znamenala pro osmanskou říši další územní ztráty, konkrétně Tripolsko a Kyrenaiku. A ještě než padl výstřel v Sarajevu, přišli Osmané v důsledku dvou balkánských válek v letech 1912-1913 o další teritoria v Evropě, kde byli zatlačeni za východní břeh řeky Maritsy (Meriç) – která dodnes tvoří přirozenou hranici mezi Tureckem na jedné a Řeckem a Bulharskem na druhé straně.

9

HRADEČNÝ, Pavel. Řekové a Turci : nepřátelé, nebo spojenci? 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000, s. 35. 10 Tamtéž. 11 Tamtéž.

14

V roce 1914 byla situace Turecka stále velice svízelná. Po vypuknutí první světové války mnoho vlivných členů komitétu prosazovalo neutralitu. Většina z nich vůbec netušila, že ještě před začátkem nepokojů vytvořilo Německo s Tureckem smlouvu o alianci, podepsanou 2. srpna 1914. Němcům se podařilo uklidnit podezřívavé Turky formulacemi, které ve smlouvě evokovaly rovnoprávný vztah mezi oběma signatáři. Přestože nejsilnější zahraniční vliv v zemi držela Francie, zabrání dvou tureckých válečných lodí budovaných na anglických námořních cestách a placených z veřejných tureckých sbírek bylo velkou chybou Británie; chybou, která se obrátila proti zájmům států Dohody. Jakmile se v Řecku pod britskou vlajkou objevily dvě zabavené turecké lodě a jakmile poté s velkou slávou byla turecká flotila posílena dvěma německými plavidly, obrátilo dosud Francii nakloněné turecké veřejné mínění své sympatie k Německu. Turecko mezitím urychlovalo přípravy, než ministr války Enver neprohlásil armádu za připravenu pro boj. Turecko vstupuje do války 29. listopadu 1914. Účast ve válce neznamenala pro Turecko bezprostřední, zřejmý prospěch. Udatnost tureckých vojáků a zdatné velení Mustafy Kemala v Gallipoli bránily prolomení německého spojení s východem a jihem a také navázání komunikace mezi Ruskem a jeho západoevropskými spojenci přes Černé moře a jeho průlivy. Lze jen hádat, co by turecký neúspěch u Gallipoli znamenal nejen pro vývoj a délku trvání války, ale také pro tureckou státní budoucnost. Pokud by Kemal selhal, nebyla by vojska Dohody tak vyčerpaná a on sám by svou kampaň za samostatné Turecko zahajoval posílen menším obrazem osobní prestiže. Podle Webstera by sice nakonec byl stejně úspěšný, ale jeho úsilí by muselo být delší.12 Současně

s Mondroským

příměřím

přišel

pád

mladoturecké

strany

zdiskreditované nejen porážkou samotnou, ale hlavně jejím přijetím. Už nepanovala taková „válečná nálada“, aby bylo možné její politiku opírat o slepou loajalitu. „Liberální strana dohody“, která se nyní dostala k moci, málo věřila ve vlastní budoucnost a v budoucnost země ještě méně. Její představitelé vítali každou myšlenku, která vedla k usmíření. Lépe se podřídit než krvácet! Sultanát i vláda Damada Ferida paši souhlasily se Sèvreským mírem (10. říjen 1920), kterým byla všechna osmanská území s výjimkou centrální Anatólie rozdělena mezi vítěze. Ještě před skutečným dokončením této dohody, kterou nikdy neratifikoval turecký parlament, probíhalo dělení 12

WEBSTER, Donald Everett. The Turkey of Atatürk : Social Process in the Turkish Reformation. Philadelphia: The American Academy of Political and Social Science, 1939, p. 26.

15

země mezi spojence podle jejich bilaterálních dohod. Italové okupovali Antalyi, řecká vojska se vylodila v Izmiru 15. května 1919 – oficiálně jako zástupci Spojenců, ve skutečnosti pod ochranou zbraní spojenecké flotily v přístavu. Ztráty na Balkáně znamenaly pro Turky procitnutí z iluze neporazitelnosti Říše a ukázaly potřebu určitých reforem. Kromě tohoto vědomí se probudila nová vlna solidarity. Drobné politické frakce, které vygenerovala nová svoboda po roce 1908, brzy ztratily význam a vliv na občany. V intervalu mezi balkánskými válkami a první světovou válkou ovšem Turecko zažívalo období vlády skutečné národní autority. Nicméně nebylo možné dosáhnout jednotné ideologie s rychlostí a zaujatostí, jež by zaručila chvályhodná vláda. Na poli idejí nebyla mladoturecká vláda ochotna až do válečných dob sesednout z jedné ze dvou myšlenkových židlí, na nichž seděla – nacionalismu a osmanizace. Většina počáteční názorové rozmanitosti byla výsledkem přílivu exulantů, vracejících se převážně z Paříže a Ženevy, aby zakusili nově nabytou svobodu. Přicházeli obohaceni nejrůznějšími zkušenostmi a vybaveni celou paletou nových západních myšlenek. Dlouhá léta sledovali domácí dění zvenčí, odříznuti od osmanské reality, a nyní přicházeli s vizemi nového života, který by rádi žili se svými krajany. Mnoho jejich představ se přirozeně míjelo s reálnou situací, ale přinesli nové myšlenky, jež vyvinuli v zahraničí, a začali je hlásat a získávat pro ně stoupence dříve, než se život vrátí do přirozeného běhu. Snažili se využít chaosu, aby uskutečnili svou revoluci. Není ovšem pochyb, že mnoho mladoturků mělo skutečně upřímnou snahu situaci zlepšit, jak tvrdí novinářka Clair Priceová: „Mladoturci udělali roku 1908 upřímný pokus zajistit reformami všem rasám postavení rovnoprávných osmanských občanů Říše. Tento pokus selhal z několika důvodů. ...(Jedním z nich) byl fakt, že řecké a arménské komunity lpěly na každém náznaku a titulu svých komunitních práv.“13 Přestože chtěli, ba přímo dychtili zůstat v Turecku – kde úspěšně podnikali -, nepřáli si žít ve stejných podmínkách jako jejich muslimští sousedé. To považovali za vlastní ponížení. Kromě toho rovnoprávnost znamenala dvě povinnosti, kterými nebyli nikdy dříve osmanští křesťané vázáni – vojenskou službu a plný výměr daňových odvodů. Byli zhýčkaní: příliš dlouho tučněli privilegii garantovanými kapitulacemi a systémem millétů. Příměří zaručovalo cizincům jejich vlastní soudní systém a rozsáhlou obchodní

13

PRICE, Clair. Rebirth of Turkey. New York: Thomas Seltzer, 1923, p. 148.

16

ochranu s mnoha výhodami; milléty byly státy ve státě, z nichž každý měl plnou zodpovědnost i výhody, které mu přinášela správa vlastní komunity. Ano, menšinové národy byly zhýčkané. Podle Emina beye existovala další skupina, které změny nekonvenovaly: „Mladotureckou revoluci rozhodně schvalovali obyčejní lidé po celé zemi, ale dělala pramalou radost vládnoucí třídě.“14 To by platilo o většině revolucí, ale výsledkem mladotureckého převratu nebyla pouhá výměna elit. Výsledkem bylo, že „soutěž“ o obsazení vládních úřadů byla dovedena do nevídaných důsledků – včetně odstranění nepřínosných sultánových pověřenců. Jednou z nejdůležitějších organizací sponzorovaných některým z reformátorů bylo Türk Ocağt. Až do roku 1924 šlo o apolitickou společnost, jejíž úkoly byly spjaté výhradně s kulturou. Jméno znamená „Turecké srdce“. Jejím úkolem bylo shromažďovat a organizovat milovníky turecké kultury, kteří by mohli „vypreparovat“ její prvky ze směsice islámských a západních elementů. Účel organizace se vyvinul v podporu umělců, hudebníků, řečníků, publicistů a učitelů. Její činnost přitahovala rozmanité obecenstvo, které mohlo stále častěji na jevišti nebo za řečnickým pultem zahlédnout také ženy. Během prvních tří let mladotureckého režimu množství členů přesáhlo tři tisíce, z nichž bylo více než sedm set lékařů. Vzniklo pětadvacet poboček po celé Anatólii, což – jakkoli malého dosáhly modernizačního pokroku ve srovnání s metropolí, v oblasti emancipace žen zvláště – představovalo nepřehlédnutelný pokrok. Zdá se až podivné, že současně s těmito liberalizačními aktivitami zřetelně sílily proudy nacionalismu a osmanizace. Mladoturci zřejmě upřímně prosazovali obě politiky. Jedna byla obranou proti cizincům, druhá hledala vnitřní sílu k prosazení práv a povinností uvnitř komunity. Nacionalismus nebyl domorodou, v říši vzniklou doktrínou – a byl zcela neislámský, islámu odporující. Skutečně obtížným problémem bylo jazykové složení populace. Na rozdíl od západních národností, jež jsou založeny na pevných homofonních společenstvích, je Blízký východ oblastí, kde se geopolitické a lingvistické hranice nekryjí. Jednotlivá etnika zde nepředstavovala lokální skupiny schopné samostatného politického života, spíše různé ekonomicko-sociální vrstvy, jejichž spolupráce byla nezbytná pro udržení stabilní situace v daném regionu. Implantace západního ideového vzorce (nacionalismu) na tuto křehkou symbiózu byla tragickým omylem vedoucím k dosud nevídaným masakrům. 14

WEBSTER, Donald Everett. The Turkey of Atatürk : Social Process in the Turkish Reformation. Philadelphia: The American Academy of Political and Social Science, 1939, p. 28.

17

Hlavními oběťmi etnického násilí byli od konce 19. století (od Berlínského kongresu 1878) Arméni. A to přesto, že pro Armény byla turečtina mnohem bližším jazykem než pro Řeky. V Turecku nebyl nacionalismus tak živoucí myšlenkou, dokud se vlády neujal ankarský kabinet v čele s Mustafou Kemalem. Zdá se, že násilí a deportace v průběhu první světové války způsobil spíše nacionalismus menšin než ten turecký. Emin bej tvrdí, že „nacionalismus a společenský pokrok měly roku 1920 špatnou reputaci, protože byly spojovány s válečnou vládou.“15 Přímé reformy provedené v průběhu války představují důležitou fázi ve vývoji Turecka. Válečný stres je atmosférou vhodnou pro změny. Zda jsou hluboké nebo povrchní – to záleží na mnoha okolnostech. Příklady obou extrémů můžeme najít také v porevolučním Turecku. Ale přestože některé z reforem nebyly kompletní, vydláždily cestu k poválečnému republikánskému vývoji. Reformní úsilí bylo podpořeno osvobozením od cizích vlivů, úbytkem náboženského fanatismu a blízkým kontaktem s Německem. Turecko využilo války dříve, než válka využila jeho. 8. září 1914 zrušilo kapitulace (do války vstoupilo 29. října) a vykročilo směrem k justiční rovnoprávnosti a nezávislosti mocí. Byly připraveny nové normy občanského a obchodního práva, provedena byla reforma vězeňství. Uzákoněn byl nový systém měr a vah, ovšem zatím nebyl aplikován. Působivost těchto změn je zřetelná, pokud si uvědomíme, že až dosud v Turecku v mnoha oblastech platilo rigidní islámské právo a východní tradicionalismus výrazně ztěžoval a zpomaloval jakýkoli pokus o změny. Tyto inovace představují první kroky a zároveň symptomy reformního vývoje, který zemi čekal po válce. Ziya Gökalp se v průběhu válečného období stal hlavním ideologem mladotureckého hnutí. Za jeho podpory byl do turečtiny přeložen Korán, v některých istanbulských mešitách se v turečtině odbýval páteční hütbe (kázání) a někteří imámové a muezzini dokonce vykonávali rituální obřady v lidovém jazyce. Ziya bej rovněž podnítil převod islámských soudů (pracujících podle zásad islámského právního systému Šaría) pod pravomoc ministerstva spravedlnosti a byl zodpovědný za revizi rodinného práva z roku 1916. Tyto kroky byly součástí jeho programu zrovnoprávňování žen. Další krok v této oblasti přišel 24. února 1917, kdy v rámci snah o sekularizaci civilního práva byla polygynie podmíněna písemným souhlasem první manželky.

15

Cituje Webster, s. 29

18

Za války se ženy začaly uplatňovat v nižších úřednických pozicích, pracovaly pro armádní obchody, vyráběly armádní oblečení. Byly zaměstnávány jako zdravotní sestry nebo v pracovních praporech za frontou – zejm. v agendě dopravy: jezdily na oslech, volech nebo velbloudech. Prosazovaly se v charitativních aktivitách. Zejména ženy rolníků, za války opuštěné svými muži, hrály nezanedbatelnou úlohu jako hlavní producentky jídla. S muži komunikovaly nejen v práci, ale také v různých komisích, výborech a na společenských setkáních více než kdykoli předtím. Přestože staré bariéry nepadly úplně (nepodařilo se např. liberalizovat oblékání), dostaly tvrdý úder. Školství během války prošlo také výrazným reformním vývojem. Zejména Istanbulské univerzitě byla věnována velká pozornost. Protože třídy byly nedostatečně velké, zahájila fakulta proces expanze a začala přijímat ženy. Výrazně vzrostla publikační činnost – jak původní, tak překladatelská. Vzrůstal zájem o jazykovou reformu. Opuštěné lavice istanbulských chlapeckých škol, symptom válečných let, zaplnila děvčata. Začalo se dostávat větší pozornosti německému jazykovému okruhu – na úkor francouzského. Chlapecké skautské oddíly byly militarizovány. Byla ustavena nová Společnost pro národní vzdělávání a výcvik se šestibodovým programem: 1. Vzdělávací činnost pomocí periodik, knih, přednášek a konferencí 2. Šíření nových myšlenek a postojů za pomoci cestujících lektorů 3. Zkoumání vnitřních společenských podmínek; sběr lidových písní a folkloru; obrazová dokumentace národních pamětihodností 4. Ústní a písemné rady pro zájemce 5. Večerní kurzy základního a obchodního vzdělávání 6. Monitorování anatolských studentů v Istanbulu a tureckých studentů v zahraničí16 Cíl těchto aktivit je zřetelný. V ekonomickém vzdělávání měly monopolní postavení zahraniční školy, jejichž studenty byli většinou příslušníci národnostních menšin. Srovnatelné pozornosti jako školství se dostalo také uměleckým aktivitám. Za vznik nových projektů v nových uměleckých oblastech vděčili Turci velkorysým dotacím a provizím pro malíře, z nichž mnozí vytvořili úctyhodná díla a ukázali nové možnosti tureckého sebevyjádření. Roku 1917 byly v Istanbulu otevřeny dvě konzervatoře, každá pro jedno pohlaví, a byly tak podniknuty první kroky ve prospěch západní hudby v Turecku. Také starým, tradičním domácím uměním se dostalo

16

Ibid., p. 31.

19

čerstvého povzbuzení – byla otevřena škola věnovaná výuce architektury, písařství, knižní iluminace a vazby, textilní a nábytkářské výroby. Turecké ženy se stávaly herečkami, ačkoli vesměs neměly možnost prokázat své nadání v původní turecké tvorbě, a většinou tak hrály v kusech přeložených z francouzštiny. Viděno z odstupu lze mladoturecké období charakterizovat jako roky obrovského úsilí - a mnoha zklamání. Přes všechny jeho chyby a více či méně neefektivní kroky nelze mladoturecký režim hodnotit jako neúspěšnou skupinu nadšenců generujících mnoho chyb. Spíše je namístě poukázat na jejich roli při přípravě budoucích změn, které přišly s reformními úspěchy zakladatele moderního tureckého státu – Mustafy Kemala Atatürka.

1.2. Atatürkovo Turecko Mustafa Kemal (1881-1938) byl jediným osmanským generálem, který za první světové války slavil vojenské úspěchy a jehož jednotka se po válce nerozpadla. Po výsledné porážce centrálních mocností byl – jako uznávaný válečný hrdina - kolegy z (původně) mladotureckého nacionalistického hnutí povolán do Anatólie, aby svedl boj za zachování tureckého národního státu. Podařilo se mu sjednocením partyzánských oddílů vytvořit osvobozeneckou armádu a díky její síle a Kemalovým diplomatickým schopnostem dokázal pro Turecko zajistit více než důstojný výsledek prohrané války. Roku 1919 Kemal prosadil vznik Společnosti ochrany práv východních vilayetů, prvního poválečného zákonodárného sboru, který ovšem nebyl formálně uznáván. Postavil se také do čela Představitelského výboru, tedy jakési prozatímní vlády a svým dekretem zbavil okupovaný Istanbul statutu hlavního města, čímž chtěl zdůraznit vůdčí úlohu Anatólie. Sultán na nátlak okupantů nechal Kemala odsoudit k trestu smrti a vyhlásil nové volby do istanbulského parlamentu. V těch ovšem přesvědčivě zvítězili Kemalovi nacionalisté (také on sám se stal poslancem) a parlament byl záhy poté rozpuštěn. Kemalovi stoupenci naopak 20. dubna 1920 ustavili v Ankaře Velké národní shromáždění, jehož předsedou se stal Mustafa Kemal. Jelikož v sobě soustřeďovalo jak legislativní, tak výkonnou moc, vyhlásilo samo okupačním mocnostem válku a osvobozenecká armáda pak vedla úspěšný boj s řeckými okupačními jednotkami. Mezitím sultán ve francouzském Sèvres 20. 8. 1920 uzavřel mírovou smlouvu, která ustavovala nové Turecko na malé území mezi Istanbulem a Ankarou směrem k Černému moři, zaručovala obnovení systému kapitulací, požadovala odzbrojení 20

Turecka a finanční kontrolu Dohody.17 Největší věřitel osmanské říše – Francie – nepovažovala tuto dohodu za výhodnou, proto nakonec uznala novou vládu a společně s italskými vojsky opustila francouzská armáda Anatólii. V září 1922 byla poražena řecká vojska a o necelý rok později, 24. července 1923, byla podepsána Lausanneská mírová smlouva, která přiznala Turecku území vymezené hranicemi, jež platí dodnes. 29. října 1923 vzniká Turecká republika a do jejího čela je zvolen Mustafa Kemal.

1.2.1. Kemalova reformní politika Mustafa Kemal dokázal vytvořit samostatnou republiku. Cíl, o němž snili všichni nacionalisté z mladotureckého hnutí od počátku 20. století, se naplnil. Ovšem představa, že by se nové Turecko mohlo rovnat se západoevropským světem relativního blahobytu a zejména lidských a občanských svobod, je skutečnosti velice vzdálená. Kemal si uvědomoval, že jeho práce teprve začíná – a že cíl, který si vytkl, tedy připojení Turecka k „západní civilizaci“, nebude možné uskutečnit bez notné dávky odhodlání – a bez prostředků, jak plnění svého plánu vynutit. Myšlenkou a silou. Jak se záhy ukázalo, prvním vážným úkolem nového režimu se musela stát likvidace reziduí režimu starého. Teokratická struktura státu se udržovala nejen v sultánových palácích – její moc oslovit lid se opírala o prostředky církevní hierarchie. Sultán považoval duchovní za opory vlastní moci a úřad Kalífátu, tedy vrchní církevní instituce, měl obrovský význam. Duchovní byli zbaveni vojenských povinností a měli celou řadu dalších privilegií. Zrušení Kalífátu se stalo logicky jedním z prvních kroků nové vlády. Dalšími důležitými kroky, jež měly pozdvihnout sebevědomí tureckého národa a naznačit jeho další směřování, bylo zestátnění vzdělávacího systému a zákaz náboženských škol i církevních úřadů. Atatürk zavedl jednotný systém povinného vzdělávání. Zrušil náboženské soudy, které soudily podle islámského práva şeriat a nahradil je nezávislými tribunály pracujícími na základě nového, sekulárního právního řádu založeného na švýcarském modelu. Tradiční muslimský kalendář nahradil kalendářem gregoriánským a nakonec se mu podařilo zbavit islám statutu státního náboženství úplně. Zásadní ránu islámského vlivu na tureckou kulturu zasadil svou reformou písma. Nařídil zákaz arabské abecedy, jejíž místo nahradila latinka. Tím znemožnil budoucím generacím přístup k plodům arabské kultury a naopak podpořil

17

PRAVEC, Karel. Turecko. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1966, s. 65.

21

masivní kulturní styky se západní Evropou. Zrušil tradiční osmanské tituly efendi, bey a paşa a zavedl příjmení podle západního vzoru. Sám přijal příjmení Atatürk, tedy „otec Turků“. Významně se zasadil o zrovnoprávnění žen – povolil jejich vzdělávání, jejich vliv na společenské dění v zemi. Zasadil se o přiznání aktivního i pasivního volebního práva ženám a dokonce zavedl jakési neformální kvóty pro jejich účast v parlamentu. Ze všech těchto kroků Turecko těží dodnes.

1.2.2. Atatürkova ideologie Atatürk si uvědomoval, že národ bez identity neexistuje. Věnoval proto značné úsilí tomu, aby dokázal vytvořit katalog národních idejí, jež by mohly v etnicky stále rozmanitém Turecku jednotlivé jeho občany spojovat. Tyto principy se z dnešní perspektivy jeví jako úspěšné, protože skutečně znamenaly zlom v tureckém národním vědomí. Jestli taková formulace zní příliš odvážně či pateticky, formulujme tu myšlenku takto: Díky kemalistické ideologii a její násilné aplikaci na tureckou realitu dnes tato Turecko jako kandidátská země Evropské unie vyjednává o jednotlivých přístupových kapitolách. Na konci tohoto vyjednávání může být plné členství Turecka v EU, tedy mezinárodní uznání této muslimské země za součást „západní civilizace“. To byl Atatürkův cíl. Druhou stranou stejné mince je ta skutečnost, že některé z Kemalových principů vedly k takovému společenskému vývoji, který Turecko na jeho cestě brzdí. Nebo dokonce jeden princip může znamenat pokrok a brzdu zároveň, jak uvidíme v jednotlivých kapitolách o lidských právech. Jednoznačně však způsobil kemalismus hmatatelnou změnu turecké mentality.

1.2.2.1. Šest šípů kemalismu Čtvrté Velké shromáždění Republikánské strany lidové roku 1931 definovalo svůj politický program založený na „kemalistické filosofii“. Jednalo se o šest základních principů, které přetrvaly v ústavním pořádku země dodnes a najdeme je i v současné turecké ústavě.

22

Obrázek: Logo Republikánské strany lidové18

o Republikanismus je prvním z těchto principů, který imperativně definuje strukturu politického režimu Turecka. Jedině republika dokáže podle kemalistů zajistit podmínky pro správný duchovní rozvoj a všeobecný pokrok národa, státu a lidu. Republikanismus znamenal ostré vymezení vůči teokratické formě vlády. Jde ovšem o formální vymezení, jehož konkrétní naplnění, jak se ukáže na následujících stránkách, může nabývat nejrůznějších obsahů od pluralitní demokracie po autoritářský diktát. o Nacionalismus vyjadřuje myšlenku, že republiková vláda pracuje pro jednotu všech tureckých občanů, nikoli jen pro některé z nich, jako tomu bylo v minulosti. Nezáleží na tom, jakého vyznání občané jsou, protože nacionalismus učí, že náboženství je pouze jedním z aspektů svědomí člověka a nemůže být záminkou pro jakoukoli diferenciaci lidí ve státě. Nacionalismus zároveň odmítá sebemenší vměšování cizích politických vlivů, vč. idejí, do vnitřního života státu. Politický život Turecka je omezen jeho hranicemi. To ovšem neznamená odklon od bratrských turkických národů. Jméno „Osman“, „osmanský“, kterým se označoval v minulosti jak stát, tak jeho vláda a jeho lid, je nahrazen výrazem „Turek“, „turecký“, „Turecko“, „turectví“. Turecká národnost je jedinou národností mezi Thrákií a východními hranicemi Anatólie, mezi pobřežími Černého a Středozemního moře. Tento princip dodnes přehlíží etnickou rozmanitost Turecka a ještě uvidíme, že tato výtka není pouhým idealistickým povzdechem, ale že vznáší konkrétní otázky po právu na národnostní identitu člověka, po jeho kulturních a jazykových právech.

18

Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Image:RepublicanPeoplesPartyEmblem.png.

23

o Populismus deklaruje jednotu tureckého národa v rovině společenské. Turecko neuznává žádné třídy, kasty a privilegia s nimi spojená. Všichni občané jsou si rovni. Tento princip se vztahuje také na ženy. Je zajímavé, že Turecko přijalo k prosazení principu populismu nový občanský zákoník. Ten byl založený na analogické švýcarské normě, ovšem v alpské zemi narozdíl od Turecka dostaly ženy volební právo až v 70. letech 20. století. V Turecku již roku 1934. Dalším efektem, jehož se snažil Atatürk deklarováním principu populismu dosáhnout, byla iluze třídní homogenity turecké společnosti, jejímiž skutečnými vládci jsou rolníci. Obhajoval tak praxi jedné (jeho) politické strany zastoupené v parlamentu, která měla garantovat demokracii pro všechny. o Etatismus je princip obhajující mechanismus osvícenské diktatury. Společnost je podle kemalistů důležitější než jedinec. Individuální práce, aktivita i odpovědnost jsou sice nutné pro blaho společnosti, ale existují také jisté „vyšší zájmy“, za které je odpovědný stát a které má právě stát povinnost hájit. Tento princip byl zcela logickým východiskem pro konsolidaci ekonomické situace v zemi, která povstávala z trosek války a jejíž takřka veškerý kapitál (finanční i lidský) byl v cizích rukou. Bylo by naivní domnívat se, že privátní investoři dokážou situaci v zemi změnit. Ekonomické nastavení státu by se tak dalo nazvat jakýmsi řízeným kapitalismem, při němž někdy musela jít stranou i majetková práva. Ovšem jak uvidíme níže, státní zásahy se zdaleka neomezovaly na řízení ekonomiky, nýbrž naopak – dosáhly až do domácích šatníků. o Sekularismus je princip vycházející z Kemalova přesvědčení, že žádné náboženství nikdy neneslo poselství o lidském štěstí nebo nějakou obecně platnou

pravdu. Náboženské vyznání je atributem lidského nitra, jeho

individuálního svědomí – a ve státním zřízení nemá místo. Sekularismus má zaručovat náboženskou svobodu a rovnost lidí různého vyznání, ovšem jak uvidíme v kapitole o náboženských právech, i v této oblasti se rovnost a svoboda dostávají do vzájemného konfliktu. Sekulární stát sám o sobě svobodu vyznání zaručit nedokáže. o Reformismus / revolucionismus je paradoxně v jistém smyslu výrazem konzervatismu. Vylučuje jakékoli zpochybnění kemalistických reforem a zároveň vyjadřuje dynamiku vývoje, jímž Turecko prochází a vždy procházet bude – vývoje směrem ke standardům „západní civilizace“. Na jednu stranu tak 24

stanovuje hranici, přes kterou se již nelze vrátit zpět (hranici Kemalovu), na stranu druhou pak zavazuje nestrnout v nějaké nečinnosti, která by Turecko vzdálila „západnímu“ vývoji. Dosud se v Turecku vedou spory o správné pojmenování

tohoto principu.

Zatímco

pravicoví

politici

a

myslitelé

upřednostňují reformistický charakter, levice zdůrazňuje aspekt revoluce, což lze v tomto kontextu považovat za poněkud nepřesné.

Atatürkova detailně promyšlená reformní politika ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století Turecko zcela změnila. Zbavila jej stigmat osmanské minulosti, od které se důsledně distancovala. Určila novému státu pevné cíle v politice domácí i zahraniční a umožnila mu znovu nabýt ztracené sebevědomí.

1.2.3. Atatürk a oblékání – ilustrativní příklad osvícenské diktatury Pozápadnění nového státu mělo být patrné na první pohled. 24. října 1925 zahájil nový prezident oficiální cestu po černomořském pobřeží. Když dorazil do Kastamonu, dav, který jej přišel přivítat, oněměl. Prezident neměl na hlavě tradiční fez19, nýbrž vítal své spoluobčany smeknutím moderního plátěného panamského klobouku a uvítací delegaci přijal prostovlasý. Všeobecné pozdvižení bylo na místě: klobouk byl až dosud neklamným znakem cizince – nevěřícího.20 Spory o charakter tureckého „státního“ oblékání zaznamenaly pouze novou kapitolu ve své dlouhé historii, nikoli nový a neznámý jev. Sám fez je symptomem westernizačních reformních snah sultána Mehmeda II. a od roku 1829 postupně nahrazoval tradiční turban. V době Atatürkově už turbany nosili jen skutečně ortodoxní muslimové a klér, pro naprostou většinu obyvatel nabyl původního významu turbanu – včetně významu náboženské identity. Fez spojoval právě náboženskou funkci s ryze praktickými důvody – při rituální modlitbě by klobouk se střechou překážel. Přesně o to prezidentovi šlo – princip sekularismu měl pocítit každý. „Podívejte se na turecký a muslimský svět,“ pronášel Kemal k ohromenému kastamonskému publiku, „a pomyslete na neštěstí, kterým trpí, protože dosud nepřizpůsobil své myšlení a svou mentalitu

19

Cylindrická pokrývka hlavy bez střechy, zdobená modrým nebo černým střapcem u mužů, perlami či zlatem u žen. Je afrického původu, jméno vzniklo podle města, kde se tradičně vyrábí – Fes. Fezy byly velmi nepohodlné, absence střechy zvyšovala pocení a okraj fezu tak byl často deformován. 20 VILLALTA, J. B. Atatürk. Ankara: Türk Kurumu Basimevi, 1982, p. 351.

25

pokroku a změnám, jimiž civilizace prochází. To je příčina naší zaostalosti a smůly. Jestliže jsme se v průběhu několika minulých let ubránili, bylo to díky změně naší mentality. Nesmíme přestat; musíme jít neustále vpřed. Národ musí vědět, že civilizace má sílu zničit všechno, co k ní zůstává lhostejné.“21 Mustafa Kemal následně objížděl krejčí, aby podpořil výrobu plátěných klobouků a vedle toho se pustil do kampaně za kompletní změnu tureckého oblékání. Tradiční turecký oděv nelze nazvat specifickým, šlo spíše o kompilát nejrůznějších okolních módních vlivů. Sestával z tuniky, široké pestrobarevné šerpy okolo pasu, enormně širokých kalhot s rozkrokem na úrovni kolen (şalvar), vlněných punčoch s pestrobarevnými vzory a kožených bot s vlněnými prvky, zdviženou špicí a tkanicemi. Ženy byly ovinuty plachtou zvanou çarşaf a s tváří ukrytou za peçe. Kemal prosazoval evropskou obuv, evropské kalhoty, vesty, saka, vázanky a košile, největší odpor však sklidil u návrhu nosit plátěné klobouky. Když se Kemal vrátil ze své okružní „kloboukové kampaně“ do Ankary, většina obyvatel města měla hlavu pokrytou podle jeho představ, stejně jako většina obyvatel velkých měst. Postupně však do centra dorazily zprávy o tom, že značnou část východotureckých hlav (i ve větších městech) zdobí stále fezy a turbany. Ukázalo se, že tato maličkost vzbudila mnohem masovější rezistenci než zrušení kalífátu, a tak 25. listopadu 1925 parlament schválil zákon, který učinil nošení klobouku povinným. Zvláště na východě země se následně rozpoutaly protesty, jež stály několik životů, a tak vláda rozhodla o nasazení tzv. Tribunálů nezávislosti, výsledkem něhož bylo několik desítek demonstrantů pověšených před vstupem do mešit po celé zemi. Mustafa Kemal prohlásil: „Museli jsme odhodit fez, který seděl na našich hlavách jako emblém ignorance, fanatismu a nenávisti k pokroku a civilizaci.“22 „Kloboukový zákon“ dnes již neplatí, ale Turecko v souvislosti s oblékáním čelí problémům dodnes. Jedná se zejména o zákazy pro ženy. Na jedné straně je dodnes v Turecku zakázáno vstupovat do budov státních institucí (včetně škol) s hlavou pokrytou šátkem, což podle průzkumů způsobilo, že od roku 1997, kdy byl zákon výrazně zpřísněn, do roku 2003 bylo v souvislosti s tímto zákonem jen v Istanbulu vyloučeno 10 000 žen z vysokoškolského studia.23 65 až 70 procent tureckých žen přitom dodnes

21

Ibid., p. 353. Ibid., p. 354. 23 MORGAN, T. Scarf conundrum grips http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/3513259.stm. 22

26

Turkey.

In:

News.bbc.co.uk.

Dostupné

z:

šátek nosí. Národní shromáždění čelí kritice z druhé strany „gender-náboženského“ sporu: vnitřní řád parlamentu totiž ženám zakazuje vstup do prostor sněmu v kalhotách.

1.3. Ústavní vývoj v Turecku 1921-1982 První ústavní listinu, tzv. Ústavní zákon, schvaluje Velké národní shromáždění ještě před vznikem republiky – 20. ledna 1921. Ústava znamená radikální odklon od ústavní praxe osmanského období (viz výše), protože odděluje (byť nedůsledně) moc zákonodárnou od moci výkonné. Tu vykonává Vláda Velkého národního shromáždění, volená členy parlamentu z vlastních řad. S hlavou státu ještě ústava nepočítala, vláda mohla parlament rozpustit a vyhlásit nové volby. Členy tzv. Nezávislých tribunálů, tedy soudů, volili také poslanci. Se vznikem republiky 29. října 1923 byla zřízena funkce prezidenta republiky voleného Velkým národním shromážděním na jedno funkční období. Prezident vybíral ministerského předsedu z řad poslanců. Ten mezi poslanci následně vybral ostatní členy Rady ministrů a prezident celou vládu postoupil Velkému národnímu shromáždění ke schválení.24 Nový stát nutně potřeboval pořádnou ústavu. Byla schválena 20. dubna 1924 a vycházela z principů Ústavního zákona z ledna 1921. Kemal sice plánoval zcela sekulární stát, ale uvědomoval si, že pro některé zásadní reformy ještě čas nenazrál. Proto ústava stanoví, že „Náboženstvím tureckého státu je islám“ a poslanci svůj slavnostní slib zahajují větou „Přísahám ve jménu Boha.“25 Tyto formulace z ústavy zmizely roku 1928. Jinak základním principem, který ústava sledovala, byla tzv. „jednota mocí“ – veškerá moc ve státě je soustředěna v rukou Velkého národního shromáždění, které je nerozpustitelné, pokud se tak samo nerozhodne. Výkonnou moc má propůjčenu pouze prezident republiky, jejž volí parlament, a ostatní členy Rady ministrů si prezident vybírá sám. Prezident je volen na čtyřleté období a má jen velmi omezené právo veta. Ústava dále zaručovala nezávislost justice na výkonné a zákonodárné moci a zakazovala účast armádních důstojníků na správě země (v parlamentu, ve vládě i na soudech).

24

Constitution and Foundations of the State System: The Constitutional System During the War of Independence. [online] Embassy of the Republic of Turkey, Washington DC. Dostupné z: http://www.turkishembassy.org/index.php?option=com_content&task=view&id=188&Itemid=165. 25 VILLALTA, Jorge Blanco. Atatürk. Ankara: Türk Tarih Kurumu Basimevi, 1982, p. 342.

27

Kemalovi se podařilo přesvědčit široké vrstvy obyvatelstva, že Turecko nepotřebuje pluralitní stranickou demokracii, protože ekonomika země neskýtá prostor pro třídní boj.26 Vznikl tak systém jedné strany – Republikánské strany lidové (CHP), jíž Kemal předsedal a jejíž zástupci v parlamentu jej čtyřikrát zvolili prezidentem: v letech 1923, 1927, 1931 a 1935.27 Byla to strana jednoho muže, stejně jako Jednota a Pokrok byla stranou triumvirátu Enver-Cemal-Talât. Prezident strany sám určil viceprezidenta a generálního tajemníka, kteří s ním tvořili Prezidentskou radu. Její nařízení byla závazná pro všechny členy. Oni vybírali kandidáty pro volby do parlamentu. Vládu a stranu přímo propojoval systém jmenování regionálních stranických předsedů – ty vybírali členové vlády. Jiné strany byly povolovány jen za zcela výjimečných okolností; od založení republiky po konec jednostranického systému jich vzniklo všehovšudy šest a okamžitě po svém vzniku zase svou činnost ukončily. Po Atatürkově smrti (1938) se ujal stranického i vládního předsednictví Ismet Inönü, za dob svého předchůdce dlouholetý ministerský předseda, a udržel si je až do roku 1950. Kemalův režim by bylo možno po formální stránce klasifikovat jako diktaturu. Její osvícenský obsah by na tom nic neměnil. Ovšem vzhledem k tomu, že se těšil velmi stabilní a hlavně všeobecné podpoře obyvatelstva, je na místě uvažovat spíše o atributu „autoritativní“, přičemž zde máme na mysli autoritu „přirozenou“. Vláda nesnesla opozici, ale převážné většině obyvatel to nevadilo. Přesto někteří autoři28 odmítají i takové označení, a to paradoxně ve srovnání se systémem 50. a 60. let, se systémem plurality (přesněji duality) politických stran. Roku 1946 došlo ke změně zákona a byla povolena činnost jiných politických stran, ovšem na volebním výsledku se to roku 1946 ještě neprojevilo, protože nově zformované Demokratické straně (DP) nebylo umožněno kandidovat ve všech obvodech a protože volební komise (obsazené výhradně členy CHP) manipulovaly výsledky. V květnu 1950 se už karta obrátila. DP vyhrála volby se ziskem 52,7 % (něco přes 8 mil. voličů), CHP obdržela 39,4 % hlasů, Národní strana (MP) 3,1 % a nezávislí kandidáti 4,8 % hlasů. Volební systém, schválený CHP před volbami, však distribuoval hlasy takovým způsobem, že vítězná DP získala drtivou převahu 408 parlamentních křesel, CHP připadlo 69 mandátů, MP jeden a nezávislým

26

Ibid., p. 343. 1923 – 55,05 %, 1927 – 90,2 %, 1931 – 91,17 %, 1935 – 96,7 %. Viz: TÜRSAN, Huri. Democratisation in Turkey: The Role of Political Parties. Brussels: Presses Interuniversitaires Européennes, 2004, p. 35-36. 28 TÜRSAN, p. 53. 27

28

tři. Volby byly nazvány Bílou revolucí, protože se nenásilnou cestou podařilo přeměnit parlament jedné strany na pluralitní systém (parlament stran dvou).29 Nová situace v parlamentu však nepřinesla demokratizaci a pluralitu názorů, nýbrž: „...politiku prudkého kulturního odporu vůči sekularismu jako výsledku modernizace; netolerantní postoj vlády vůči opozici a opoziční neloajálnost; polarizaci dvou hlavních stran na úrovni vedení, členstva i masového voličstva; pokračování autoritativních způsobů vedení stran stranickými šéfy a tendence k personalistickým formám autority; přeměnu před-stranického frakcionářství k vnitrostranickému frakcionářství a tendenci ke štěpení stran; politizaci ozbrojených sil jako důsledek civilních výzev k armádnímu zásahu v případech politických krizí.“30 Vláda, zprvu velmi populární, mimo jiné omezila restrikce vůči muslimskému náboženskému životu. Dařilo se jí v ekonomické oblasti. Počáteční vysoký ekonomický růst ale ke konci 50. let vystřídala vysoká inflace a rostoucí státní dluh. Reakcí byla řada zákonů omezujících svobodu slova a politickou opozici. Zneužívání vojenské moci se nakonec obrátilo proti samotné vládě, když roku 1960 došlo k vojenskému státnímu převratu a následné vládě vojenské junty. Prezident republiky byl sesazen a předseda vlády, ministr financí a ministr zahraničí byli dokonce popraveni. Vojenská junta předala roku 1961 zákonodárnou moc Prozatímnímu shromáždění, tvořenému 272 poslanci nominovanými z různých institucí, ovšem 175 z nich patřilo k členům nebo sympatizantům CHP. Zároveň předložila novou ústavu lidovému hlasování, které ji poměrem 61,7 % voličů schválilo. Ústava zřizovala druhou parlamentní komoru – Senát – a stanovila, že každý zákon musí být schválen oběma komorami prostou většinou. Prezident, symbolická hlava státu, byl volen na sedmileté období a měl právo suspensivního veta. Byl zřízen Ústavní soud, který mohl posuzovat ústavnost legislativních návrhů a schválených zákonů. Nezávislost soudů měla zaručit autonomní Nejvyšší rada soudců, jejíž členy by si volili sami soudci. Byla nařízena autonomie univerzit, státního rozhlasu a televize. Ústava také znamenala významný moment pro posílení garance lidských a občanských práv v zemi. Poprvé povolovala zřizovat sdružení bez předchozího povolení příslušného úřadu, zaváděla právo na stávku a svobodu projevu a tisku. Zatímco politická práva byla tedy garantována v míře

29

AKINCI, Ugur. The Landslide of 1950 Elections [online] Turkish Politics. Dostupné z: http://www.turkishpolitics.us/1946-54/1950%20elections.html. 30 TÜRSAN, Huri. Democratisation in Turkey: The Role of Political Parties. Brussels: Presses Interuniversitaires Européennes, 2004, p. 62.

29

nebývalé, práva ekonomická a sociální se omezila na (CHP blízké) formulaci, že stát bude prosazovat sociální spravedlnost „do té míry, kterou si stát může dovolit“.31 Vliv CHP na ústavní změny lze vysledovat i z konečné podoby volebního systému. CHP v 50. letech ostře kritizovala (stejně jako jiné menší strany) jeho disproporcionalitu, která dávala vítězné straně drtivou většinu mandátů bez ohledu na procento obdržených hlasů. Proto Prozatímní shromáždění v květnu 1961 schválilo nový volební zákon, který zaváděl poměrný d’Hondtův systém s kvórem na úrovni volebního obvodu. Toto kvórum, které generovalo výsledky dvoustranického zastoupení podobné systému 50. let, bylo roku 1965 zrušeno a nahrazeno celonárodním prahem volitelnosti, který byl spravedlivější k menším stranám. To vedlo k vládní destabilizaci a posílení extremistických stran32, což roku 1971 vedlo k dalšímu vojenskému zásahu do politického života, který ovšem neměl významný dopad na ústavní vývoj země. Politická nestabilita tureckých vlád tedy trvala až do roku 1980, kdy došlo znovu, již potřetí, k armádní intervenci, ustavení vlády vojenské junty a schválení nové ústavy v referendu roku 1982. (Viz níže.)

31 32

Ibid., p. 83. Ibid., p. 124-133.

30

2. Nové výzvy: lidská práva v současném Turecku 2.1. Demokracie a právní stát 2.1.1. Moc zákonodárná Ústava z roku 1982, kterou v referendu schválilo 92 % občanů na návrh vlády vojenské junty vzešlé z armádního převratu roku 1980, ustavuje Velké národní shromáždění Turecka jako jednokomorový zákonodárný sbor. Parlament má 400 členů, tedy redukce z předchozích 500, ovšem tento počet byl postupně navýšen na 450 od roku 1991 a 550 od roku 1999 dodnes. Volební období trvá pět let. Volit může každý občan starší 18ti let – s výjimkou vojínů a desátníků vykonávajících vojenskou službu a odsouzenců ve výkonu trestu (s výjimkou zločinů z nedbalosti). Pasivní volební právo je třicet let, zvolen může být každý občan s ukončeným základním vzděláním, který nebyl zbaven odpovědnosti k právním úkonům, který již vykonal povinnou vojenskou službu (v případě mužů) nebo který nebyl usvědčen ze závažných trestných činů a odsouzen minimálně k jednomu roku odnětí svobody (s výjimkou neúmyslných trestných činů). Ústava také vyjmenovává funkce, s nimiž je poslanecký mandát neslučitelný – zajímavá je například neslučitelnost poslaneckého mandátu s učitelskou pozicí v institucích terciálního vzdělávání. Podle ústavy je poslanec zástupcem „celého národa“, nikoli pouze své strany či svých voličů (čl. 80). Skládá slavnostní slib, v němž mimo jiné přísahá ctít Atatürkovy principy, jako nacionalismus a sekularismus (čl. 81). Poslanec požívá tzv. indemnity, tedy imunity trvající po dobu trvání jeho mandátu, pokud se sněmovna nerozhodne nadpoloviční většinou všech svých členů poslance vydat trestnímu stíhání. Toto ustanovení se nedá vztáhnout na hlasování poslance a na jeho projevy v parlamentu, které nemohou být předmětem trestního stíhání. Dále se nevztahuje na trestné činy se zvýšenou sazbou odnětí svobody, kdy má příslušná instituce pouze povinnost o zadržení poslance neprodleně informovat Velké národní shromáždění. Mandát poslance není vázaný.

31

Velké národní shromáždění Turecka schvaluje zákony a mezinárodní smlouvy, zákon o státním rozpočtu, vyjadřuje důvěru vládě a kontroluje ji apod. Zákony schválené parlamentem musí do patnácti dnů vyhlásit prezident republiky. Má-li výhrady, ve stejné lhůtě žádá parlament o vysvětlení. Pokud prezident republiky považuje návrh zákona za odporující ústavě, má právo jej napadnout u ústavního soudu. V jeho pravomoci je též vyhlásit referendum k návrhu zákona, který považuje za vhodné odhlasovat v přímé volbě.

2.1.1.1. Volební systém: nástroj diskriminace Volby se konají jednou za pět let podle principu poměrného zastoupení. Přesto v posledních volbách roku 2002 byli do parlamentu zvoleni kandidáti pouze dvou politických stran (nepočítáme-li nezávislé) – Strana spravedlnosti a pokroku (Adalet ve Kalkınma Partisi, AKP) získala 35 % hlasů a 66 % mandátů, Republikánskou stranu lidovou (Cumhuriyet Halk Partisi, CHP) volilo 19,4 % voličů a získala 32,4 % mandátů. Z dat v tabulce č. 1 vyplývá, že při volbách propadlo 45,3 % všech platných hlasů. Mezi nimi i 46 % hlasů pro kurdskou Lidovou demokratickou stranu (DEHAP) v provincii Şirnak na jihovýchodě Turecka. Právě politikové kandidující v tomto volebním obvodě za DEHAP se proto rozhodli napadnout Turecko u Evropského soudu pro lidská práva. Desetiprocentní hranice pro vstup do Velkého národního shromáždění považují za opatření diskriminující etnické menšiny v zemi. Jejich snahy podporovali také politikové a občané v provincii Diyarbakir, kde DEHAP získala dokonce nadpoloviční většinu tamních hlasů (56 %), přesto nemá v parlamentu jediného zástupce.

32

Tabulka č. 1: Výsledky voleb do Velkého národního shromáždění Turecka, 3. 11. 200233 Strana 1. Strana spravedlnosti a pokroku (AKP) 2. Republikánská strana lidová (CHP) 3. Pravá cesta (DYP) 4. Strana národního hnutí (MHP) 5. Strana mládí (GP) 6. Demokratická strana lidová (DEHAP) 7. Strana vlasti (AP) 8. Strana blahobytu (SP) 9. Strana demokratické levice (DSP) Nezávislí Ostatní34 Platné hlasy Neplatné hlasy Oprávnění voliči Volební účast

Hlasy Počet 10,762,131 6,090,883 2,999,528 2,619,450 2,276,271 1,955,298 1,609,736 778,786 382,810 310 145 1 613 414 31,398,452 1,262,671 41,333,105 79, 00 %

% 34,3 19,4 9,55 8,34 7,25 6,23 5,13 2,48 1,22 0,99 5,14 100

+/- % + 18,90 + 10,70 - 2,46 - 9,64 + 1,48 - 8,09 - 12,93 - 20,97

Mandáty Počet % 363 66 178 32,4 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 9 1,6 0 0 550 100

Rozdíl + 252 + 178 - 85 - 129 +0 - 86 - 111 - 136 +6 0

Politická debata o reformě volebního systému se v Turecku vede od obnovení svobodné soutěže politických stran po vojenském převratu roku 1980. Tehdy vláda vojenské junty považovala za nutné zastavit trend nestabilních vládních koalic ze 60. a 70. let a zavedla vysoké kvórum nutné pro vstup do Velkého národního shromáždění. Politickému vývoji následujících dvou desetiletí lze ovšem dávat mnoho přívlastků, ovšem stabilitu v něm nevypátráme. Konsolidující se pluralitně-demokratický systém, který byl v nedávné minulosti zasažen hned třemi vojenskými puči, nemohl náhle garantovat vyspělou stranickou strukturu. Počet stran v parlamentu se tak v průběhu jednoho volebního období mohl od voleb až zdvojnásobit v důsledku vnitrostranického štěpení. I v současném parlamentu je z původních dvou stran a devíti nezávislých poslanců vzešlých z voleb stran sedm a nezávislých kandidátů deset, navíc dalších sedm křesel zůstává neobsazených35. Kýženou stabilitu tedy toto opatření nepřineslo, zato se projevilo vysokým procentem nezhodnocených hlasů. Kritika uvnitř i vně tureckých hranic tak rozproudila debatu o tom, zda by nebylo přínosné volební systém změnit.36

33

Zdroj: Politics of Turkey [online] Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Politics_of_Turkey. V tomto pořadí: 10. Strana nového Turecka, 11. Strana velkého sjednocení, 12. Strana domova, 13. Strana pracujících, 14. Strana za nezávislé Turecko, 15. Strana svobody a solidarity, 16. Liberálně demokratická strana, 17. Národní strana, 18. Komunistická strana Turecka. 35 Neobsazená místa jsou výsledkem ustanovení, podle nějž se doplňující volby do parlamentu konají pouze v případě, že podíl neobsazených křesel přesáhne 5 %, a to maximálně jednou za volební období. 36 Počátkem roku 2007 se však vláda rozhodla jít cestou represe. Návrh Zákona o politické etice počítá se vznikem parlamentní komise, která by případy přechodu poslanců mezi stranami posuzovala a shledala-li by, že byl přestup motivován skutečností prozaičtější než je nekompromisnost poslancova svědomí, hrozil by mu trest 3 – 5 let vězení a vysoká pokuta. Nicméně podobných návrhů už tureckým parlamentem 34

33

Nová modifikace proporčního volebního systému byla poprvé použita při volbách do Velkého národního shromáždění roku 1983. Základem byla d’Hondtova metoda přepočítávání hlasů a dvojitý práh pro vstup do parlamentu. Nejprve byly vyčleněny strany, které na celostátní úrovni získaly alespoň 10 % hlasů. Mandáty jim byly přiděleny za podmínky, že přesáhly práh volitelnosti v konkrétním volebním obvodě, který se vypočítával dělením celkového počtu platných hlasů v obvodě počtem mandátů, jež na obvod připadaly. Výsledek představoval minimální počet hlasů, jež strana v daném obvodě musela získat. Celkový počet platných hlasů, které strana obdržela, byl pak vydělen nejprve jednou, pak dvěma, třemi atd., dokud nebylo dosaženo podílu menšího či rovnajícího se počtu mandátů za obvod. Podle velikosti podílů byl pak sestaven seznam stran a nezávislých kandidátů s tím, že jejich podíl se rovnal počtu získaných mandátů, jež se přidělovaly, dokud nebyly rozděleny všechny. Vstoupit do parlamentu tak mnohdy vyžadovalo více než 33 % hlasů získaných v konkrétním obvodě.37 Dalším podstatným nástrojem, jak manipulovat výsledky voleb, bylo stanovování velikosti a počtu volebních obvodů. Čím menší volební obvod, tím větší práh volitelnosti na obvodní úrovni – a menší naděje získat mandát i pro stranu, která překročila celostátní kvórum. Bylo stanoveno, že jeden volební obvod bude volit 3 až 7 poslanců. Provincie, jež dříve volily více mandátů, byly rozděleny na volební obvody o minimálním počtu 3 mandátů. Počtem volebních obvodů bylo zhusta manipulováno: z 67 v roce 1977 na 83 v roce 1983, 104 v roce 1987 a 107 v roce 1991. Roku 1995 byl sice počet obvodů snížen na 83, ale jejich počet mandátů se pohyboval v rozmezí od 3 do 21. Manipulativní důvody mělo také postupné zvyšování počtu členů parlamentu. Průkazným výsledkem těchto účelových změn parametrů volebního systému je disproporce mezi volebními výsledky a obsazením parlamentu, stejně jako s tím spojený podíl hlasů, jež nebyly při obsazování parlamentních lavic brány v potaz. Jestliže v letech 1945 až 1980 u voleb podíl propadlých hlasů činil 0,0 % (1950) až 0,8 % (1961), po zavedení nových pravidel vzrostl na 1,1 % v roce 1983, 19 % v roce 1987, pak roku 1991 klesl na 0,5 %, aby se vrátil k vzrůstající trajektorii 14,4 % v roce 1995, 18,4 % v roce 1999 a rekordních 45,3 % ve volbách posledních – roku 2002.38 Straně

prošlo několik, ale vždy narazily na vážné námitky ústavní komise a nebyly schváleny. Viz http://www.turkishdailynews.com.tr/article.php?enewsid=63509. 37 TÜRSAN, Huri. Democratisation in Turkey: The Role of Political Parties. Brussels: Presses Interuniversitaires Européennes, 2004, p. 214. 38 Ibid., p. 214-215.

34

spravedlnosti a rozvoje (AKP) tak k sestavení jednobarevné vlády postačilo získat 34 % hlasů.14,5 miliónu voličů však nemá v parlamentu zastoupení. Evropský soud pro lidská práva tak dostal na stůl případ Mehmet Yumak a Resul Sadak vs. Turecko. Byl to jistě velmi náročný úkol, o čemž svědčí i nejednoznačnost rozsudku. Soud případ rozřešil tak, že desetiprocentní hranice volitelnosti do parlamentu neporušuje volební práva tureckých občanů, a to poměrem pěti soudců ku dvěma. Soud podobný případ řešil úplně poprvé – vždyť Turecko má ze všech zemí Rady Evropy práh volitelnosti nejvyšší. To, že soud 30. ledna 2007 rozhodl v neprospěch navrhovatelů, bylo sice v tureckých provládních médiích prezentováno jako bezvýhradné odsouhlasení volebního systému, ovšem v samotném rozsudku stojí, že je „velmi politováníhodné bránit politickým stranám, jež reprezentují milióny voličů, vstupovat do zákonodárného sboru státu.“ Soud dále prohlásil, že volební kvórum pro vstup do parlamentu „podstatně převyšuje průměrnou evropskou úroveň“. Turecký volební systém i s inkriminovaným vysokým kvórem je dle soudu „předmětem velké debaty uvnitř turecké společnosti a ... mnoho návrhů korekce (jeho) následků je předkládáno jak v parlamentu, tak významnými osobnosti občanské společnosti.“ Soud také poukázal na to, že volební zákon je součástí snahy čelit politické nestabilitě, jež panovala v Turecku 70. let a má „bránit nepřiměřené a oslabující roztříštěnosti a tím posílit vládní stabilitu.“ Zároveň však soud upozorňuje, že „pravidla akceptovatelná v kontextu jednoho systému nemusejí být ospravedlnitelná v kontextu (systému) jiného.“39 Z posledního vyplývají dvě skutečnosti: Evropský soud pro liská práva tento rozsudek nechápe jako precedenční: jiné země by takové omezení proporcionality volebního systému nemusely ve Štrasburku obhájit. Zároveň z něj vyplývá, že Turecko dosud není justičním orgánem Rady Evropy považováno za zemi s konsolidovaným demokratickým systémem. Volební systém je vždy aktuálním politickým problémem, který se vynořuje opakovaně i v České republice. Demokratická společnost je společností pluralitní – proto také volební systém by tuto pluralitu měl odrážet. V zemích, jejichž ústavní i stranické uspořádání je výsledkem staleté geneze, je možno celé spektrum názorů uplatnit i v rámci jedné strany. Vnitrostranická polemika kupříkladu mezi americkými demokraty nebo britskými toryi může nezasvěcenému pozorovateli evokovat

39

Case of Yumak and Sadak v. Turkey: Judgment (Application no. 10226/03) [online] Strasbourg: 30 January 2007. Dostupné z: http://serkancengiz.av.tr/fileadmin/articles/Secim_Baraji.doc.

35

předvolební soupeření občanských a sociálních demokratů v ČR. Proto v anglosaských zemích nepůsobí většinový volební systém generující (převážně) bipartijní uspořádání parlamentu přílišné obavy z utlumení principů pluralitní demokracie. V zemích s nedlouhou kontinuální tradicí stranického života, jako je ČR, by takové uspořádání znamenalo skutečné ohrožení principů demokratické diskuse, protože neexistují dvě stranická gravitační centra, jež by mohla převzít úlohu vázat na sebe různé názorové skupiny, byť s podobným světonázorem, a přitom je neasimilovat na vlastní dvojníky, u nás neexistují. Turecko je navíc mnohem méně homogenní země, je to země bohatá na náboženské i etnické menšiny – proto se proporční volební systém jeví jako záruka, že tyto menšiny najdou zastání v centrálních orgánech státu. Desetiprocentní kvórum je však nepříjemnou překážkou, již je velmi složité překonat. Její odstranění by neznamenalo přímo chaos – pokud by bylo kvórum sníženo na průměrných evropských 5 %, zasedlo by ve Velkém národním shromáždění sedm stran. Pravda – jedna strana by neuhájila vládu s podporou parlamentu, musela by přistoupit na nějakou formu koaličního uspořádání a ztratila by tak možnost nekomplikovaného prosazování reformních zákonů, jež po Turecku požaduje EU. I v tomto případě se ukazuje, do jak nepříjemných dilemat staví Evropská unie Turecko svými požadavky. Věčný spor mezi svobodou a jistotou má kořeny v tradici osvícenského diktátu kemalovského typu, jehož se Turecko obává vzdát. Jen díky němu je dnes kandidátskou zemí na vstup do Evropské unie. Může však být členem EU stát, který se obává vůle svých občanů?

2.1.2. Moc výkonná 2.1.2.1. Prezident republiky Prezidenta Republiky Turecko volí Velké národní shromáždění Turecka (VNS) na sedmileté funkční období. Prezidentem se může stát každý poslanec starší 40ti let s ukončeným vysokoškolským vzděláním, případně každý turecký občan, který splňuje tyto podmínky a který je volitelný do parlamentu. Prezidentem může být pak zvolen pouze jednou za život – opakovaný mandát ústava nepřipouští. Jakmile je zvolen, musí okamžitě ukončit vztahy se svou politickou stranou, jsou-li takové, a automaticky končí jeho případné členství v parlamentu. Prezident musí být zvolen v tajném hlasování dvoutřetinovou většinou všech členů VNS. Nepodaří-li se, následuje druhé kolo podle stejných pravidel, jen minimálně o tři dny později. Ve třetím kole se snižuje potřebný 36

počet hlasů na nadpoloviční většinu všech členů VNS a v případném čtvrtém kole se navíc omezuje počet kandidátů na dva nejúspěšnější z kola třetího. Nepodaří-li se ani tímto způsobem zvolit prezidenta, musejí být neprodleně vyhlášeny nové volby. Předchozí prezident zůstává ve funkci až do chvíle, kdy se ujme funkce jeho nástupce. Prezident skládá slavnostní slib, v němž (podobně jako poslanci) slibuje konformitu s principy Atatürkova režimu. Ústava jej prohlašuje za „Hlavu státu“, která „reprezentuje Republiku Turecko a vyjadřuje jednotu Tureckého Národa.“ (čl. 104). Pravomoci prezidenta nejsou právě malé. Jde sice o parlamentní republiku s nepřímou volbou prezidenta, ale ten má pravomoci vyšší než např. česká hlava státu. Má právo suspensivního veta, které lze přehlasovat kvalifikovanou většinou v parlamentu. Jeho nejvýznamnější legislativní pravomocí je svoboda předložit návrh ústavního zákona všelidovému hlasování. Tuto pravomoc však turečtí prezidenti nevyužívají, poslední referendum proběhlo v zemi roku 1982, kdy občané schvalovali novou tureckou ústavu. Zákon, který prezident považuje za protiústavní, může předložit k posouzení ústavnímu soudu. Prezident má také pravomoc rozpustit parlament a vyhlásit nové volby. V exekutivní oblasti prezident jmenuje premiéra (dle svého uvážení) a ministry (na návrh ministerského předsedy) a přijímá jejich rezignaci, může svolat mimořádné zasedání vlády a předsedat jí, rozhoduje o nasazení vojenských sil a vyhlašuje stanné právo, má rozsáhlé jmenovací pravomoci (nejvyšší velitel Generálního štábu, rektoři, vyslanci, členové různých dozorčích rad apod.), může promíjet tresty v ústavou vyjmenovaných případech (vysoký věk, chronická nemoc, handicap). Ve sféře justiční prezident jmenuje soudce ústavního soudu, čtvrtinu členů Rady státu (speciální polovojenský soudní tribunál), nejvyššího prokurátora a jeho zástupce, členy Nejvyšší rady soudců a veřejných prokurátorů atd. Veškerá nařízení prezidenta, pokud nestanoví zákon jinak, podléhají kontrasignaci předsedy vlády nebo ministra, který za nařízení nese plnou odpovědnost. Prezident je nežalovatelný, s výjimkou žaloby za velezradu, kterou podává VNS.

2.1.2.2. Předseda vlády a Rada ministrů Rada ministrů se skládá z ministerského předsedy a ministrů a zodpovídá se parlamentu. Zatímco premiér musí být členem parlamentu, ministři tuto povinnost nemají. Vláda sdílí kolektivní zodpovědnost za svou činnost, ale stejně tak každý její člen je osobně zodpovědný za svá rozhodnutí a za fungování svého resortu (vč. 37

rozhodování jeho podřízených). Jejich politická odpovědnost vyplývá z povinnosti odpovídat na parlamentní interpelace a z možnosti návrhu na vyslovení nedůvěry vládě. Ministerský předseda je zodpovědný za vládní politiku a koordinaci ministrů. Každý ministr je mu plně zodpovědný podle ústavy. Premiér zajišťuje, že veškerá činnost ministrů je v souladu s jejich pravomocemi a povinnostmi stanovenými ústavou a prezident může zbavit ministra funkce právě na návrh premiéra. Předsedu vlády jmenuje prezident ze členů VNS. Na návrh premiéra pak může jmenovat ministry, ovšem to je dáno pouze tureckou politickou tradicí. Prezident většinou dostane od premiéra seznam potenciálních členů vlády a prezident buď seznam schválí jako celek, nebo v něm učiní úpravy podle vlastního uvážení. Má tedy významnou personálněexekutivní pravomoc.40 Jakmile jsou jmenováni členové vlády, jejich seznam je doručen VNS, které vyslovuje vládě důvěru. Pokud není vláda ustavena do 45 dnů od voleb, není jí vyslovena důvěra nebo nastanou jiné ústavou specifikované okolnosti, prezident vyhlašuje nové volby. Součástí moci výkonné je řada dozorčích rad a podobných institucí, které mají dohlížet na vzdělávací, mediální, zdravotní, kulturní, náboženské a jiné instituce. V případě, že mají tyto instituce vliv na lidská práva a svobody v zemi, jejich činnosti je věnována pozornost v příslušné kapitole.

2.1.3. Moc soudní Ústava zaručuje vykonávání soudní moci nezávislými soudy pracujícími jménem tureckého národa. Ovšem právě nezávislost tureckých soudů je častým předmětem pochybností, jež vznáší nezávislé nevládní organizace, a o jejich důvěryhodnosti mnohé vypovídá i to, že případy možného porušování lidských práv v Turecku tvoří asi 15 procent současné agendy Evropského soudu pro lidská práva. Soudci dle ústavy rozhodují na základě ústavy, zákonů, právní vědy a svého osobního přesvědčení, které musí být v souladu se zákonem. Ústava zakazuje jakýkoli zásah do rozhodování soudců včetně návrhů nebo doporučení – ať už ze strany orgánů státní moci, nebo z popudu jednotlivce.41 Soudce nebo státní zástupce nesmí být zbaven

40

State & Policy: State System & Politics: Executive Branch. [online] Embassy of the Republic of Turkey Washington DC. Dostupné z: http://www.turkishembassy.org/index.php?option=com_content&task=view&id=190&Itemid=447. 41 V tomto kontextu je zajímavý výrok premiéra Erdoğana, který soudcům doporučil neinterpretovat čl. 301 trestního zákoníku tak, aby jím byl postižitelný nenásilný veřejný výrok o turecké minulosti jako „urážka turectví“. (Viz kapitolu o svobodě projevu.)

38

funkce, dokud nedosáhne důchodového věku nebo pokud nepřestane být zdravotně způsobilý funkci vykonávat, případně pokud soudní inspektor, pověřený ministrem spravedlnosti, neusoudí, že soudce či státní zástupce z důvodu spáchání trestného činu není způsobilý dále plnit své poslání. Příslušníky vojenských sil a civilní osoby podezřelé z páchání vojenských zločinů, příp. zločinů páchaných na příslušnících armády nebo na armádních místech soudí vojenské soudy a vojenské disciplinární soudy.

2.1.3.1. Soustava tureckých soudů


Ústavní soud sestává z jedenácti stálých a čtyř náhradních soudců, jež jmenuje prezident republiky. Nemá při výběru zcela volnou ruku, zato však nemusí jeho výběr potvrdit parlament (jako v ČR). Soud sestává z přesně určeného počtu zástupců Rady státu, Vrchního odvolacího soudu, Vrchního vojenského správního soudu, Revizního soudu, vysokého školství a státní správy nebo právnické praxe. Každá z těchto institucí (kromě státní správy a právnické praxe) navrhuje na každé volné místo tři kandidáty, z nichž prezident vybírá. Mandát soudce vyprší po dosažení věku 65 let a automaticky zaniká odsouzením soudce za spáchání trestného činu. V případě jeho vážné nemoci mohou ústavní soudci jeho mandát ukončit hlasováním. Ústavní soudci volí svého předsedu v tajné volbě na čtyřleté funkční období. Soud má pravomoc rušit zákony odporující ústavě, rušit změny v ústavě z důvodu jejich formálních nedostatků, zakazovat činnost politických stran a soudit prezidenta republiky, členy vlády a předsedy či místopředsedy civilních i vojenských vyšších soudních institucí za zločiny páchané z titulu jejich funkcí. Žaloby k soudu může podávat prezident republiky, parlamentní kluby nejsilnější vládní a opoziční strany nebo pětina poslanců VNS. Soud rozhoduje absolutní většinou svých členů a musí se sejít v plném počtu. Jeho rozhodnutí musí být zveřejněno i s odůvodněním a má konečnou platnost.




Vrchní odvolací soud je poslední instancí soustavy civilního soudnictví. Jeho členové jsou voleni v tajném hlasování členy Nejvyšší rady soudců a veřejných žalobců, a to z řad první kategorie soudců a veřejných žalobců nebo kandidátů na tyto posty. Soud na plenárním zasedání volí ze svých členů prezidenta, viceprezidenta a vedoucí jednotlivých oddělení, a to v tajném hlasování a na dobu čtyř let. Prezident republiky z členů Vrchního odvolacího soudu jmenuje 39

Nejvyššího veřejného žalobce republiky a jeho zástupce – rovněž na čtyřleté období.


Rada státu je poslední instancí správních soudů v zemi. Soudí správní pře, vydává stanoviska k návrhům zákonů apod.




Vojenský vrchní odvolací soud je poslední instancí vojenské soudní soustavy.




Vrchní vojenský správní odvolací soud posuzuje administrativní spory týkající se armádních záležitostí. Může soudit i civilní osoby, které jsou účastníky takových sporů.




Soud právních sporů vytváří precedentní rozhodnutí ve sporech civilních nebo vojenských soudních institucí. Prezident v jeho čele je jmenován z řad ústavních soudců.




Nejvyšší rada soudců a veřejných žalobců má na starosti personální agendu soudní moci. Podle ústavy má splňovat stejně náročná kritéria na nezávislost jako soudy, ovšem jejím předsedou je ministr spravedlnosti. Rada uvádí do funkce soudce a státní zástupce, přemisťuje je na jiné pozice nebo je funkce zbavuje. Dále na návrh ministra spravedlnosti ruší nebo ustavuje soudy a kanceláře státních zástupců apod. Její rozhodnutí jsou nenapadnutelná u jakékoli soudní instance.




Revizní soud má na starosti kontrolu hospodaření orgánů státní správy s prostředky z veřejných rozpočtů.




Regionální soudy pro těžké zločiny nahradily roku 2004 velmi kritizované Soudy státní bezpečnosti (viz níže).

2.1.3.2. Abdulah Öcalan a proměny soudní a trestní praxe v Turecku Abdulah Öcalan, bývalý dlouholetý vůdce (dle měřítek EU) teroristické separatistické Strany pracujících Kurdistánu (PKK)42, představuje jakýsi katalyzátor změn v nastavení tureckého trestního řízení. Jeho případ je předmětem bedlivé pozornosti mezinárodních institucí vládních i nevládních, jež se zabývají kontrolou dodržování lidských práv, a to již od roku 1999, kdy byl v Keni Öcalan dopaden tureckými tajnými službami a následně uvězněn na ostrově Imrali v Marmarském moři.

42

O vzestupech a pádech PKK a jejích aktivitách ve východním Turecku viz kapitolu o národnostních menšinách a tzv. „kurdské otázce“.

40

Nesmiřitelný bojovník za nezávislost Kurdistánu krátce po svém uvěznění zpoza mříží vyzval svou teroristickou organizaci, aby nadále pokračovala v prosazování kurdských práv v Turecku pouze mírovou cestou. Nic to nezměnilo na tom, že (pravděpodobně předem rozhodnutý) polovojenský tribunál shledal obžalovaného odpovědným za smrt třiceti tisíc obětí partyzánské války v jihovýchodním Turecku posledních patnácti let a v červnu 1999 ho odsoudil k trestu smrti oběšením. V Turecku sice nebyl absolutní trest vykonán od roku 1984, nyní se ovšem rozsudek setkal s nadšeným souhlasem turecké ulice, z níž se celý den sborem ozývala státní hymna. Méně pochopení už měly evropské státy, mezinárodní nevládní organizace – a samozřejmě Kurdové, kteří proti rozsudku protestovali v řadě evropských měst od Londýna po Moskvu.

Proměny soudního systému Öcalan byl souzen na stejném ostrově, na němž byl uvězněn, Soudem státní bezpečnosti. Tato instituce se měla podle ústavy zabývat „činy proti nedělitelné integritě Státu, jeho území a národa, proti svobodnému demokratickému řádu nebo proti Republice ... a činy přímo se týkajícími vnitřní a vnější bezpečnosti Státu.“ (Čl. 143) Jednalo se zejména o terorismus, obchod s drogami a organizovaný zločin. Mezi tyto zločiny byly však opakovaně řazeny i případy veřejných prohlášení novinářů, politiků, učitelů i studentů, které odporovaly oficiální turecké představě o udržení „nedělitelné jednoty Státu“. Před takovým soudem se hájil i současný premiér, tehdejší starosta Istanbulu Recep Tayip Erdoğan – veřejně totiž přečetl báseň se spirituální islámskou tematikou. V Turecku roku 1999 pracovalo dvanáct takových institucí a každá z nich se skládala ze tří soudců – dvou civilních a jednoho vojenského. Žalobcem měl být také příslušník vojenské justice. Zakomponování těchto prvků vojenské spravedlnosti do oblasti kompetencí civilního práva zneklidňovala řadu nevládních organizací.43 Poukazovaly na to, že přítomnost armádního soudce je porušením čl 6 Evropské úmluvy o lidských právech, který zaručuje nezávislost a nestrannost soudů44 a který pro Turecko platí od roku 1954. Také Evropský soud pro lidská práva vynesl rok před soudním procesem s Öcalanem rozsudek v neprospěch Turecka, který se týkal

43

Human Rights Watch: „Soudy státní bezpečnosti jsou armádní kreaturou.“ In: Ocalan Trial Monitor: Backgrounder on Turkey's State Security Courts. [online] Dostupné z: http://www.hrw.org/backgrounder/eca/turkey/security.htm. 44 Viz: http://www.echr.coe.int/NR/rdonlyres/82E3CE7F-5D3D-46EB-8C134F3262F9E20B/0/CzechTch%C3%A8que.pdf

41

právě Soudů státní bezpečnosti.45 Samotný průběh trestního řízení spadajícího pod jurisdikci těchto soudů je zdrojem znepokojení. Trestní řád povoloval čtyřdenní lhůtu absolutní izolace podezřelého, během níž nejenže zadržený neměl přístup k rodině nebo právnímu zástupci, ale o jeho zadržení se během této lhůty neměl nikdo ani dovědět. To se v Öcalanově případě stát nemohlo (vzhledem k jeho vypjaté medializaci), ale zato lhůta, během níž neměl kontakt s nikým jiným než s vyšetřovateli, se protáhla – na devět dnů. Během této doby dostává policie volnou ruku – o dozoru státního zástupce či soudce nemůže být řeči. Stalo se takřka bezvýjimečným pravidlem, že si po skončení procesu či v jeho průběhu obžalovaní stěžovali na mučení či alespoň špatné zacházení ze strany policie. Kapitola „Mučení a špatné zacházení“ se stala evergreenem výročních zpráv Evropské komise o Turecku. Ke zlomu došlo v květnu 2004, kdy parlament přijal reformní balík, jímž anuloval mimo jiné článek 143 turecké ústavy – a tím zrušil Soudy státní bezpečnosti. Zároveň změnil článek 90 ústavy, čímž v oblasti lidských práv nadřadil mezinárodní smlouvy, jež Turecko ratifikovalo, své vlastní legislativě. Přijal také zákon, podle něj každý zadržený má okamžitý nárok na právního zástupce a lhůta mezi zadržením a obviněním nesmí přesáhnout 48 hodin.46 Občané zejména jihovýchodních oblastí si ovšem na mučení a špatné zacházení stěžují dodnes.47

Trest smrti Rozsudek Abdulaha Öcalana k trestu smrti mobilizoval dosud nepříliš aktivní Evropu k ostrým protestům. Turecko nepopravilo žádného občana od vydání moratoria na absolutní trest roku 1984, přesto několik takových rozsudků od té doby padlo. Evropská unie podmiňovala zahájení negociací zrušením trestu smrti v zemi. Přesto v prosinci 1999 byla země na jednání Evropské rady v Helsinkách prohlášena za kandidáta na plné členství. Výsledek soudu s Öcalanem byl ovšem interpretován s obavami, že stát moratorium zruší a vůdce PKK nechá pověsit. Proevropská vláda toto nechtěla dopustit, a tak v srpnu 2002 přijala reformní balík, kterým trest smrti zrušila (s výjimkou válečného stavu). Změna byla velmi kladně uvítána ve výroční zprávě EK za 45

Ocalan Trial Monitor: Backgrounder on Turkey's State Security Courts. [online] Dostupné z: http://www.hrw.org/backgrounder/eca/turkey/security.htm. 46 Turkey 2006 Progress Report. {COM(2006) 649 final} Brussels: Commission of the European Communities, 8. 11. 2006, p. 24. 47 Ibid.

42

rok 2002 a turecké politické elity ji právem vydávaly za dosud největší krok na cestě k plnému členství v EU.48 Zároveň se zrušením trestu smrti byly prosazeny také další reformní kroky – zejména v otázce církevního majetku menšinových náboženských asociací (viz kap. o svobodě vyznání) a v otázkách kulturních, zejm. jazykových práv národnostních menšin (viz kap. o národnostních menšinách).

Abdulah Öcalan tak unikl smrti. Dodnes zůstává na ostrově Imrali a jeho právníci prohlašují, že žije v nehumánních podmínkách a že jeho zdraví je vážně ohroženo. Prolomení jeho izolace požaduje Komise pro zabránění mučení a Evropský soud pro lidská práva nařídil obnovení procesu. Poslední zpráva, která dosud o jeho osudu proběhla médii, se týká Öcalanových vlasů, jež jeho právníci údajně vynesli z věznice. Jejich toxikologická analýza prokázala přítomnost nadměrného množství chrómu a stroncia, jež ukazuje na pravděpodobnou silnou intoxikaci vězně. Nicméně o tom, komu vzorek vlasů skutečně patří, nepanuje shoda.

48

Více k trestu smrti v Turecku viz: CISARIKOVÁ, Anna. Boj proti trestu smrti v zahraničnej politike Európskej únie: bakalárska práca. Brno: FSS MU, 2006. Vedoucí bakalářské práce Hubert Smekal, s. 26-30.

43

2.2. Interpretace turecké minulosti jako evropská otázka: genocida Arménů a svoboda slova v Turecku „Nikoli vyhlazení celého národa bylo nejhorším zvěrstvem, nýbrž vyhlazení božského synovství v celém národě. Enverův meč, stihnuv Armény, stihl samého Alláha. Neboť v nich jako ve všech lidech přebýval Alláh, byť to byli i nevěřící. Kdo však

v bytosti

zničí

důstojnost,

zničí

v ní

Stvořitele. Toť právě vražda Boha, hřích, který se neodpouští do skonání věků.“ Franz Werfel „Kdo si dnes vzpomene na Armény?“ Adolf Hitler

Vztah jakéhokoli státu ke své vlastní minulosti je důležitým indikátorem jeho úcty k pravdě, jeho důvěryhodnosti k mezinárodním závazkům a jeho demokratičnosti v nejširším slova smyslu vůbec. Vlastní chyby minulosti zná Evropa velmi dobře a v podobě specifických norem a institucí je udržuje ve své „kolektivní paměti“. Připomeňme zde jen zločin „popírání holocaustu“ – v mnoha zemích Evropské unie i mimo ni zdroj četných sporů o svobodu slova v Evropě – a desítky „ústavů paměti národa“, „památníků obětem“ – ať už holocaustu, nebo vyhánění – a celou řadu dalších podobných institucí. Evropská veřejnost je zároveň velmi citlivá na tato témata, jejichž připomenutí velmi často vyvolává mediální i celospolečenskou diskusi (u nás odsun Němců po druhé světové válce, vepřín na místě někdejšího koncentračního tábora; na Slovensku arcibiskupova glorifikace osobnosti Tisovy; v Polsku konfidentská minulost katolických duchovních; v Německu doznání světoznámého autora a držitele Nobelovy ceny k vlastní minulosti ve Waffen SS: příklady, jejichž význam vesměs přesáhl hranice státu, jehož se bezprostředně týkaly, a nabyly významu evropského). Evropská unie, nejvýznamnější geopolitická organizace kontinentu, proto nemůže ponechat podobné otázky zcela bez pozornosti – ať už se týkají vnitřního fungování mezinárodních vztahů mezi členskými zeměmi, nebo procesu rozšiřování, potažmo situace v kandidátských zemích.

44

První světová válka je pro Turecko obdobím, které nedává důvod k příliš radostnému vzpomínání. Znamenala konec slavného osmanského impéria – a dodnes komplikuje situaci diplomatických sil nástupnického státu. Nejcitlivějším aspektem tohoto období, který dnes ovlivňuje přístupový proces k EU, je bezesporu odsun (dle historiografie turecké), genocida (dle mínění potomků obětí), v každém případě likvidace statisíců arménských životů v letech 1915 – 1917. Uznání turecké zodpovědnosti za tyto události je nyní jedním z neformálních kritérií vstupu, jejichž nárůst je v současnosti v případě Turecka patrný. Tento vývoj zřejmě souvisí s tím, že 48 % občanů EU by nepřiznalo Republice Turecko statut plného členství ani v případě, že by země splnila veškeré oficiální podmínky.49 Evropská unie a zejména představitelé jednotlivých členských států si tedy neformálními požadavky rozšiřují manévrovací prostor.50 Na tuto skutečnost upozorňují rovněž příznivci doktríny „rozšiřovat, ne prohlubovat“, u nás reprezentovaní Václavem Klausem. Poslanec Evropského parlamentu Jan Zahradil např. soudí, že současný tlak části evropské veřejnosti na turecké uznání vlastní patřičné role v těchto událostech je pouhou záminkou, která má zakrýt jejich neochotu Turecko do EU přijmout a která dokonce nemá faktickou validitu, neboť k násilí na Arménech došlo ještě „před vznikem moderního tureckého státu“.51 Zahradil se zde vzhledem k historickým skutečnostem dopustil prohřešku zákonům neformální logiky, ne-li argumentační etiky. Podle první věty preambule v současnosti platné turecké ústavy je generál mladotureckého režimu (tedy režimu, který genocidu způsobil) Mustafa Kemal, jenž vedl osmanské vojáky za první světové války, „nesmrtelným vůdcem a nepřekonaným hrdinou“. Spojení „moderního tureckého státu“ s těmito událostmi je tedy poměrně markantní, což samozřejmě neimplikuje, že se sám Atatürk na událostech jakkoli podílel – kromě toho, že o nich bezpochyby věděl. Na druhou stranu jeho slova o postoji jistých Evropanů jako o zámince tato skutečnost nevyvrací. Turecko bezpochyby stojí jako kandidátská země před mnohem náročnějšími úkoly, než kdy stál jakýkoli jiný stát usilující o začlenění do EU – a neformální

49

Attitudes towards European Union Enlargement, Special Eurobarometer 255, červenec 2006 (šetření z března – května 2006). 50 BENEŠ, Vít. Evropská unie a Turecko: krize důvěry? In : Mezinárodní politika. Č. 11 (listopad 2006), roč. 30, s. 11-12. 51 ZAHRADIL, Jan. Inflace termínu genocida se může obrátit i proti nám. In: Lidové noviny, 18. 10. 2006.

45

kritérium uznání genocidy by na tom nic nezměnilo. Přesto tady tento požadavek dnes stojí a diskutovat o jeho legitimitě nemá už smysl.

2.2.1. Události a jejich interpretace Arméni jsou národem velmi starým, první zmínku o nich podává ve svých análech asyrský král Tiglatpileser I. (1114-1076 př. n. l.). Podle ní se první Arméni usadili na území horního toku Tigridu roku 1115 př. n. l.52 Zároveň představují jeden z prvních národů, jejichž stát přijal oficiálně křesťanství.53 Jako součást římského impéria požívali po jistou dobu značné autonomie, o tu ovšem již definitivně přišli se vznikem osmanské říše a s islámskou kulturní expanzí. Podle şeriatu, osmanské obdoby arabského náboženského práva šarí’a, byla společnost rozdělena na obec věřících – tzv. umma – a obec nevěřících – tzv. dhimmis. Toto islámské právo neuznávalo rovnoprávnost občanů majority a menšin, což se projevovalo jejich rozdílným postavením před úřady nebo soudy. Přitom ovšem právě minoritní obyvatelstvo mělo v důsledku

naprosto

nezodpovědné

hospodářské

politiky

sultanátů

výrazně

nadprůměrné ekonomické postavení. Od 18. století v říši fungoval systém tzv. kapitulací, který garantoval západním velmocím výhody pro jejich obchodníky a křesťanské zástupce v zemi. Usnadňoval pronikání levnějších západních výrobků a poškozoval osmanské hospodářství. Kapitulace měly velmi pozitivní dopad také na ortodoxně-křesťanskou

komunitu

arménských

obyvatel.54

V období

úpadku

„nemocného muže na Bosporu“ se stali nebezpečnou hospodářskou konkurencí většinového islámského obyvatelstva, neboť jejich misijní školská činnost z nich dělala nejgramotnější etnikum osmanské říše, jehož zástupcům se navíc množily vlivné kontakty na důležité obchodní i politické kruhy v západní Evropě. Vlivem jejich geografické polohy ve východní části Anatólie se krom toho dostávali pod značný vliv kulturního okruhu carského Ruska, jehož velmocenské ambice koncem 19. století

52

Jde o označení spíše lingvistické; Armény zde míníme původní mluvčí proto-arménštiny. Viz REDGATEOVÁ, A. E. Arméni. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003, s. 26–31. 53 Tradičně se uvádí, že křesťanství se stalo státním náboženstvím v Arménii již roku 301, což by této zemi dávalo statut prvního křesťanského státu. Ovšem pravděpodobnější (vzhledem k prořímské konformitě tehdejšího arménského krále Trdata IV.) bude, že ke konverzi došlo až následkem příkladu římského císaře Konstantina, který přijal křesťanství roku 312. O přesném datu Trdatovy konverze nepanuje shoda, za nejpravděpodobnější je považován rok 314. Viz REDGATEOVÁ, A. E. Arméni. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003, s. 128. 54 MALEČKOVÁ, Jitka. Úrodná půda: žena ve službách národa. 1. vyd. Praha: ISV, 2002, s. 32.

46

viděly v Arménech vítaného spojence pro svůj velký cíl: ukořistit co nejvíc z upadajícího impéria. A tak císař Abdülhamid podnítil roku 1895 řadu násilných akcí, které dnes považujeme za jakousi „předehru“ ke genocidě z let první světové války. SPENCER7 v této souvislosti cituje lorda Kinrosse, historika osmanské říše, podle něhož Abdülhamid „instruoval agenty, které poslal do Arménie se zvláštními pokyny, jak mají jednat“. Měli vyvolat „náboženský fanatismus mezi muslimským obyvatelstvem“ tak, že jim oznámí: „...podle svatého zákona může být majetek rebelů ukořistěn věřícími“, a tak „podněcovali muslimy, aby se ve jménu víry obohacovali na úkor křesťanských sousedů a v případě odporu je zabili“. Arménům přitom bylo nabídnuto „vybrat si mezi smrtí a nucenou konverzí na islám“.55 A pokračuje: „Na začátku i na konci každé takové akce zazněla polnice a průběh byl vždy stejný. Nejdříve do města vpadla turecká vojska za účelem masakru; pak přišli nezkrotní Kurdové a členové kmenů se záměrem drancovat. Nakonec přišel holocaust ohněm a zkázou, který se s čistkami a pronásledováním uprchlíků rozšířil po okolí a blízkých vesnicích. Během vražedné zimy roku 1895 došlo k vyhubení velké části arménské populace a zničení jejich majetku v přibližně dvaceti různých krajích východního Turecka. Masakry byly často načasovány na pátek, kdy byli muslimové v mešitách, a duchovní rozšiřovali mýtus o arménském spiknutí, které se je snaží povraždit při modlitbách. Místo toho byli povražděni Arméni, neboť muslimové povstali, aby jim zabránili v jejich plánu. Celkový počet obětí se pohyboval mezi padesáti a sto tisíci včetně těch, kteří zemřeli na následky zranění, nemoci, krutých podmínek nebo hladovění.“56 Důvěra arménského etnika v centrální vládu a jí podřízené instituce byla těmito událostmi jistě značně narušena, nicméně během následujících dvaceti let (a zejména po nástupu Mladoturků k moci roku 1908, resp. 1913) byla situace klidnější. Nová mocenská elita, dříve než v jejích řadách převládla ideologie nacionalismu a panturkismu, byla v podstatě kosmopolitní silou orientovanou na západní myšlení, ve verbální rovině včetně moderních lidskoprávních doktrín. Autorita centra ovšem i kvůli tomu postupně ztrácela na síle a v regionech se naopak probouzel stále ambicióznější

55

SPENCER, Robert. Islám bez závoje : Zneklidňující otázky o světově nejrychleji rostoucím náboženství. 1. vyd. Praha: Triton, 2006, s. 160. Citace uvedena na s. 210: „Lord Kinross, The Ottoman Centuries: The Rise and Fall of the Turkish Empire (Morrow Quill, 1979), s. 559-560.“. 56 Tamtéž, s. 160-161.

47

nacionalismus a separatismus – a arménská milléti57, která představovala se svými 1,5 milióny obyvatel desetinu anatolské populace, nebyla výjimkou. V květnu 1913 požadovali arménští představitelé vytvoření mezinárodního policejního útvaru na ochranu Arménů. Po zahájení války zase arménští nacionalisté oprášili naději na vytvoření vlastního arménského státu na území Anatólie, podporováni v této myšlence přičinlivou ruskou propagandou. Tisíce arménských vojáků dezertovaly z osmanské do ruské armády a podél východních tureckých hranic znenáhla propukala guerillová válka.58 Kromě těchto vnitřních problémů se osmanská říše potýkala s nepříznivým vývojem válečných událostí. Turci vstoupili do první světové války de facto 2. srpna 1914, kdy v nejpřísnějším utajení podepsali smlouvu o vojenském obranném spojenectví s vilémovským Německem. Smlouvou se sice zavázaly obě strany k neutralitě vůči rakousko-srbskému konfliktu, ovšem pouze do doby, kdy by do války případně vstoupilo Rusko, k čemuž došlo už den před podepsáním. Mladoturci se spojenectvím s centrálními mocnostmi snažili řešit vlastní diplomatickou izolovanost a teritoriální dezintegraci říše, kterou ukázal výsledek balkánských válek, při nichž Turecko přišlo o značná území v Evropě. Záhy se ovšem ukázaly slabosti turecké armády: ze 3 mil. odvedených vojáků bylo 350 tis. zabito, 240 tis. zemřelo na různé nemoci a 1,5 mil. jich dezertovalo. Přes výraznou personální i technickou podporu ze strany Německa jejich armáda nikdy nepřesáhla hranici 650 tis. mužů a na konci války disponovala pouhými 100 tis. vojáky.59 Už v zimě 1914 – 1915 chtějí turecká vojska dobýt kaspický přístav Baku, ale zejména kvůli drsným klimatickým podmínkám zahyne cca 90 tis. vojáků při přechodu Malého Kavkazu hlavně mrazem. Tato obrovská porážka musela být z pohledu vládního triumvirátu (ministr války a náčelník generálního štábu Enver Paşa, ministr vnitra a předseda Výboru Jednoty a pokroku Talât Paşa, ministr námořnictva a guvernér Cařihradu Cemal Paşa) nějak ospravedlněna. Za nepříznivé situace na frontách vydal ministr vnitra a předseda mladoturecké vládní strany Výbor jednoty a pokroku (Ittihat ve Terakki) Talât paşa vydal nařízení, kterým se měla celá arménská populace vysídlit z válečné zóny do oblasti Dajr az-Zór na Eufratu v syrské poušti. Za „oficiální“ počátek událostí je Armény považován duben 1915, kdy bylo pozatýkáno tureckou vládou na 2300 významných arménských

57

Dobové označení etnika na území osmanské říše. GOMBÁR, Eduard. Moderní dějiny islámských zemí. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1999, s. 373. 59 Tamtéž, s. 371-372.

58

48

osobností.60 Následovaly postupné koordinované přesuny všech arménských obyvatel z jednotlivých měst a vesnic ze sedmi východotureckých villáyetů (regionů). Šlo o velmi brutální akce připomínající masakry z roku 1895, ovšem v nesrovnatelném měřítku. Nejdříve speciální vojenské jednotky za pomoci četnictva fyzicky zlikvidovali mužskou populaci, následovaly jiné násilnosti a drancování majetku a ostatní obyvatelstvo pak bylo deportováno do oblastí na horním Eufratu. Přesuny byly velice dlouhé a méně fyzicky disponovaní jedinci je nemohli přežít; navíc průvody byly častým terčem útoků ze strany místní chudiny, která se přidala ve vraždění, znásilňování a krádežích k vojenskému či policejnímu doprovodu. Na konci cesty čekaly přeživší Armény sběrné tábory, v nichž nedostali najíst a napít a kde umírali na katastrofální hygienické podmínky. Mrtvá těla byla soustředěna na hromadách poblíž táborů. Během léta 1916 se z této oblasti rozšířila epidemie tyfu, která zasáhla značnou část Persie a Anatólie. Hodnocení událostí i celková bilance počtu obětí naráží na tu překážku, že většina historických dokumentů Výboru jednoty a pokroku i Speciálních jednotek (Taşkilât-i Mahsusa), jež pod vedením politického komisaře Bahaettina Şakira a úkolovány ministrem Talâtem Paşou „přesun“ provedly, se nedochovala. Turci jsou ochotni přiznat 200 tisíc obětí vinou arménských bojůvek s Kurdy a vládou neorganizovanými skupinami tureckého četnictva, za něž odmítají nést odpovědnost. Arméni hovoří až o 1,5 miliónech obětí a systematickém, z centra koordinovaném zásahu, mezi oběti ovšem zřejmě počítají i uprchlíky. Skutečná čísla se pohybují mezi 600 tis. a 800 tis. mrtvých.61

2.2.2. Genocida Podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948 se genocidiem rozumí „...kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou: a) usmrcení příslušníků takové skupiny; b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;

60

Lidovky.cz [online] Štětina předloží zákon o genocidě Arménů. Dostupné z: http://lidovky.zpravy.cz/ln_noviny.asp?r=ln_noviny&c=A060405_000013_ln_noviny_sko&klic=212529 &mes=060405_0 61 GOMBÁR, Eduard. Moderní dějiny islámských zemí. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1999, s. 376. Viz také: BERKTAY, Halil. „Armény vraždily zvláštní oddíly“. In: Nový Orient, roč. 56, 2001, č. 3, s. 79.

49

c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení; d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí; e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.“62 Kromě samotného spáchání tohoto činu je podle této úmluvy trestné také spolčení k jeho spáchání, přímé a veřejné podněcování k jeho spáchání, pokus o jeho spáchání nebo účast na jeho spáchání. Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti z roku 1968 navíc stanoví, že žádný z výše uvedených zločinů, které souvisí s genocidou, nemůže být nikdy promlčen. Zdánlivě formální spor o to, jakým způsobem události pojmenovat, má velice praktické, konkrétní konotace. Pokud by Turecko uznalo svou vinu na genocidě, velmi pravděpodobně by pak muselo čelit požadavkům na odškodnění potomků obětí – nebo dokonce územním nárokům ze strany Arménské republiky.63 Tady je zřejmě hlavní důvod, proč Turecko není ochotno připustit, že by se osud arménského millétu dal nazvat genocidou, a už vůbec nepřipouští vlastní odpovědnost za tyto události. Zcela opačným směrem jde ovšem legislativní proces v zemích Evropské unie. Zatím nejdále zašli zákonodárci Národního shromáždění ve Francii, kteří schválili návrh zákona, jímž by se v této zemi zavedl trestný čin popírání genocidy na Arménech se sankcemi odnětí svobody až na jeden rok a pokuty 45 000 eur. Návrh byl prosazen proti vůli Evropské komise, turecké a francouzské vlády i některých zástupců arménské minority v Turecku64 a rozpoutal novou vlnu diskusí na toto téma po celé Evropě. V únoru 2007 byl nicméně návrh zamítnut francouzským Senátem, mimo jiné poté, co jeho odpůrci v dolní komoře vypracovali obdobnou normu týkající se vraždění alžírských civilistů za války za osvobození v letech 1954 – 1962.

2.2.3. Současné arménsko-turecké vztahy Události první světové války významně přispěly k situaci, v jaké se nyní nacházejí diplomatické vztahy mezi Arménií a Tureckem. Sèvreská smlouva, uzavřená

62

Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia. In: FLEGL, Vladimír (ed.). Významné mezinárodní dokumenty k ochraně lidských práv. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 290. 63 Není ovšem pravděpodobné, že by takové požadavky byly úspěšné. Republika Turecko se může od aktivit svého předchůdce – osmanské říše – distancovat. Nic jí nebrání po formální stránce genocidu uznat a projevit politování. 64 ROKOS, Milan. Francouzský políček Turecku [online] Lidové noviny, 13. 10. 2006. Dostupné z: http://lidovky.zpravy.cz/francouzsky-policek-turecku-dil/ln_zahranici.asp?c=A061013_081106_ln_zahranici_svo.

50

10. srpna 1920 mezi státy Dohody a tureckou vládou, zaručovala kromě autonomního Kurdistánu také nezávislou Arménii, jejíž území mělo oproti dnešnímu stavu zabírat i značnou část severovýchodní Anatólie. Vzápětí však čerstvě ustavený stát čelil vojenským intervencím nejprve turecké, následně pak ruské armády – a nakonec byl mezi tyto mocnosti rozdělen. Se vznikem Sovětského svazu roku 1922 se stala Arménie společně s Ázerbajdžánem a Gruzií součástí Zakavkazské sovětské federativní socialistické republiky – zakládajícího člena SSSR, od roku 1936 pak byla členem impéria pod názvem Arménská sovětská socialistická republika. Po následující tři desítky let spory okolo arménské genocidy slyšet nebylo, aby se na počátku let sedmdesátých ohlásily s nebývalou intenzitou, když vypukla arménská protiturecká kampaň, někdy nazývaná „Nový arménský terorismus“, během níž bylo v letech 1973 až 1985 zabito na padesát tureckých občanů – většinou diplomatů a jejich příbuzných.65 Cíle teroristických útoků Arménské skryté armády za osvobození Arménie (ASALA), Komanda za napravení arménské genocidy (JCAG), Arménské revoluční armády (ARA), Arménská revoluční federace (Tashnak) aj. byly podle jejich četných vyjádření dva: označit Turecko za viníka promyšleně zorganizované genocidy na jejich předcích z doby první světové války a získat zpět arménská území počátkem 20. let anektovaná Tureckem. K teroristickým útokům docházelo na diplomatických misích tureckých úředníků v zahraničí, zejména v severní Evropě a Americe, ale také na Blízkém Východě. V americkém kongresu navíc probíhaly intenzivní lobbyistické aktivity za přijetí rezoluce, jíž by zákonodárci uznali dávné události za genocidu. To bylo v kontextu teroristických útoků pro Turecko nepřípustné a dodnes se těmto snahám úspěšně brání, využívajíc pro to své pozice strategického partnera Spojených států v NATO i v amerických ofenzivních misích. Jak prezident Clinton, tak později Prezident Bush před svým zvolením prosazení této deklarativní normy podporovali, během svého funkčního období ovšem svůj názor změnili. Podobný zákon dosud přijalo 18 parlamentů světa, mimo jiné pobaltské země, Izrael nebo Slovensko. V ČR se diskuse na toto téma pravděpodobně otevře poté, co ji svým návrhem iniciuje senátor J. Štětina.66

65

Armenian Allegations: Myth and Reality: A Handbook of Facts and Documents. 2nd ed. Washington, D.C.: The Assembly of Turkish American Associations, 1987, p. ix. 66 Konference Arménská genocida. Stenografický záznam [online] Dostupné z: http://www.jaromirstetina.cz/senat/konference/konference-armenska-genocida.html

51

23. září 1991 vzniká samostatná Arménská republika (Hajastani Hanrapetut'jun) s hlavním městem Jerevan a nově nabytou zahraničněpolitickou suverenitou – a tak se započíná nové období diplomatických vztahů s Republikou Turecko. To je ovlivněno od počátku spíše než sporem o výklad arménské genocidy územním konfliktem, který vedla Arménie s Ázerbajdžánem o Náhorní Karabach. Toto území, v němž měli vždy Arméni národnostní majoritu, bylo předmětem více či méně intenzivních konfliktů od roku 1920 a ani sovětské impérium nedokázalo vždy toto napětí „uhlídat“. Koncem roku se sice karabašští občané v referendu rozhodli připojit toto území k Arménii, ale zájmy ropného byznysu se nakonec ukázaly mocnější než „vůle lidu“ a propukla válka. Tady začíná nová kapitola arménských vztahů s Tureckem, které se rozhodlo podpořit ázerbajdžánské nároky. Nepočítalo ovšem s účastí Íránu, za jehož pomoci Arménie Náhorní Karabach dobyla a dodnes jej s přilehlými územími okupuje. Ázerbajdžánská ropa dodnes ovlivňuje specifickou geopolitickou situaci v regionu: zatímco Arménie se může spolehnout na podporu Ruska a Íránu, na stranu Ázerbajdžánu se stavějí Spojené státy, Gruzie – a Turecko.67 Dnes, přestože jsou oba státy členy OSN, OBSE, MMF a dalších mezinárodních organizací, zůstává turecko-arménská hranice uzavřena. Nicméně pro Turecko je tento stav neudržitelný, neboť jeho dobré sousedské vztahy jsou jednou z oficiálních podmínek, jež musí splnit před vstupem do EU. Zřejmě i proto v poslední době narůstá na nejrůznějších úrovních bilaterální kontakt a začínají se otevírat i choulostivější otázky. Dosud se uskutečnilo devět oficiálních setkání arménských a tureckých představitelů, včetně setkání ministrů zahraničí. V dubnu 2005 si arménský prezident Robert Kočarjan a turecký premiér Recep Tayip Erdoğan vyměnili oficiální dopisy. Předseda turecké vlády navrhl vytvořit mezinárodní nezávislou komisi historiků a jiných odborníků, kteří by získali bezpodmínečný přístup do všech relevantních archivů a institucí a přispěli by svým závěrem k ukončení sporů ohledně tragických událostí první světové války. Prezident Arménské republiky ve své odpovědi tuto myšlenku nezavrhl, nicméně měla by jí podle něj předcházet normalizace diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi – o niž by se snažila mezivládní komise zabývající se všemi spornými otázkami vzájemných vztahů, včetně zavřených hranic. Oba představitelé se měli setkat u příležitosti summitu Rady Evropy téhož roku ve Varšavě, ze setkání ovšem sešlo a od výměny dopisů v dubnu 2005 tak vztahy mezi těmito zeměmi nijak 67

KOPEČEK, Vincenc. Politický http://policy.euweb.cz/view.php?id=15.

systém

52

Arménie.

[online]

Dostupné

z:

nepokročily a společná hranice zůstává uzavřena, přestože by její otevření představovalo pro Turecko „důležitý krok vpřed v ustavování dobrých sousedských vztahů.“68

2.2.4. Svoboda myšlení, projevu a informování v Turecku Zastrašování a diskriminace, kterými mladoturecký režim docílil útěku stovek tisíc Řeků a které vedly k vyvraždění zřejmě sedmi až osmi set tisíc Arménů, popisuje oficiální turecká historiografie jako zápas mezi dvěma národy o nadvládu nad jedinou vlastí a nepřipouští jakoukoli souvislost mezi touto epizodou a pozdějšími dějinami Turecka. I „západní“ turkologové příliš často zapomínají na to, že moderní turecký stát byl založen na etnických čistkách v masovém měřítku. Historiografie zabývající se tímto tématem je již osmdesát let v sevření emocionálních polemik mezi Turky a Armény. Nicméně je potřeba říci, že veškerý výzkum, který opravdu přispěl k porozumění tomu, co se tehdy mezi lety 1915-1917 stalo, je výhradně zásluhou arménských badatelů jako Vahakna Dadriana nebo Ary Sarafiana.69 Turecká historiografie o těchto událostech buď mlčí, nebo zdůrazňuje arménské proruské aktivity, pro tehdejší válečné velení neúnosné. Absence tohoto tématu v tureckých učebnicích dějepisu je sice nepříjemná, ale pochopitelná. Zato jisté aspekty tohoto období blízkovýchodních dějin dodnes rezonují v debatách o dodržování lidských práv v současném Turecku. Svoboda projevu se stala jedním

z nejdiskutovanějších

handicapů

země,

které

stojí

na

cestě

v

uskutečňování jejích evropských ambicí. Nový trestní zákoník, schválený společně se zákonem o trestním řízení 1. června 2005 a nahrazující často kritizovanou normu z roku 1991, sice zužuje např. prostor pro zahájení trestního stíhání pro pomluvu, ale zejména paragrafy upravující činy „ohrožující“ pověst republiky a jejích orgánů a institucí jsou formulovány natolik vágně, že umožňují širokou interpretaci a s ní spojené ohrožení svobody slova. Stejný problém představuje nová protiteroristická legislativa. V lednu 2006 ministr spravedlnosti vydal vyhlášku zabývající se svobodou projevu v tištěných a vizuálních médiích, kterou instruoval státní zástupce (žalobce, prokurátory), aby při svém rozhodování brali v úvahu jak tureckou legislativu, tak Evropskou úmluvu o lidských právech a základních svobodách a s ní související judikaturu Evropského 68

Turkey 2006 Progress Report. {COM(2006) 649 final} Brussels: Commission of the European Communities, 8. 11. 2006, p. 72. 69 ZÜRCHER, Erik-Jan. The rise and fall of „modern“ Turkey. [online] Dostupné z: http://www.let.leidenuniv.nl/tcimo/tulp/Research/Lewis.htm

53

soudu pro lidská práva. Vyhláška zároveň zřizuje pravidelný měsíční monitoring kriminálního vyšetřování a soudního projednávání případů vedených proti zástupcům tisku a médií. Na druhou stranu jak Evropská komise70, tak např. Amnesty International71 upozorňují, že některá soudní stíhání i rozsudky na základě jistých ustanovení nového trestního zákoníku mohou být důvodem k vážným obavám, protože nastavují prostředí pro autocenzuru v zemi. Nejznámějším příkladem takového ustanovení je článek 301 trestního zákoníku, který postihuje „zostouzení turectví, republiky a základů a institucí státu“.72 V článku, který nabyl účinnosti v červenci 2005, doslova stojí: „Osoba, která otevřeně urazí tureckou identitu (being a Turk), republiku nebo Turecké velké národní shromáždění, bude odsouzena k trestu uvěznění na dobu šesti měsíců až tří let.“ „Pokud je urážka turectví spáchána tureckým občanem v cizí zemi, udělený trest bude navýšen o třetinu.“ 73 Ačkoli tento článek obsahuje ustanovení, že vyjadřování kritických myšlenek by nemělo naplňovat skutkovou podstatu trestného činu, je opakovaně používán k soudnímu stíhání novinářů, spisovatelů, publicistů, akademiků a aktivistů za lidská práva, aniž by tito vyjadřovali názory ohrožující principy demokracie nebo jakýkoli z pilířů státního systému. Většinou se jedná právě o autory, kteří překročili v úvahách o úloze kurdské a arménské menšiny v dějinách Turecka hranici, již vytyčila oficiální historiografie. Asi nejznámějším z obviněných je nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2006, spisovatel Orhan Pamuk. Státní zástupce ho v srpnu 2005 obvinil na základě článku 301 za poznámky, které uveřejnil ve švýcarském tisku a které se týkaly zabíjení Arménů a Kurdů v Turecku. Stíhání bylo zahájeno i přesto, že bylo v předchozím vyšetřování jiným žalobcem zamítnuto na základě odlišné interpretace stejné normy. V dubnu 2005 nařídil viceguvernér ispartského regionu dokonce zničení všech Pamukových knih, ale příkaz nebyl nakonec vykonán a úředník byl napomenut. Další mediálně sledovaný případ se týká Emina Karacy. Novinář byl v září roku 2005 odsouzen na základě stejného článku trestního zákoníku k trestu pěti měsíců odnětí svobody za kritiku turecké vojenské minulosti. Rozsudek byl později zmírněn na 70

Turkey 2006 Progress Report. {COM(2006) 649 final} Brussels: Commission of the European Communities, 8. 11. 2006, p. 13-15. 71 Turkey Briefing on the wide-ranging, arbitrary and restrictive draft revisions to the Law to Fight Terrorism [online] Dostupné z: http://web.amnesty.org/library/Index/ENGEUR440082006?open&of=ENG-TUR. 72 Turkey: Article 301: How the law on ‘denigrating Turkishness’ is an insult to free expression [online] Amnesty International, March 1, 2006. Dostupné z: http://web.amnesty.org/library/Index/ENGEUR440032006?open&of=ENG-TUR. 73 Ibid.

54

peněžitý trest. Také Rağip Zarakolu, přední turecký spisovatel a publicista, čelí dosud řadě odložených obvinění souvisejících s jeho publikační činností na témata spojená s kurdskými a arménskými dějinami. Dvě z těchto obvinění byla podána na základě inkriminovaného článku a týkala se textů o Arménech. V červenci 2006 byl článku 301 přisouzen precedentní restriktivní výklad, když nejvyšší soud potvrdil rozsudek podmínečného šestiměsíčního odnětí svobody pro novináře Hranta Dinka, editora bilingvního arménsko-tureckého týdeníku Agos, a to právě na základě článku 301 pro „urážku turectví“, kterého se měl dopustit v sérii novinových článků o arménské diaspoře. Hrant Dink byl následně 19. ledna 2007 zastřelen mladistvým nacionalistou. Podobný problém představuje návrh novely zákona pro boj s terorismem, jenž byl schválen parlamentem 29. července 2006. Podrobněji se tímto zákonem budeme zabývat v kapitole o soudnictví a vymahatelnosti práva, nyní upozorněme jen na tu část, která vzbuzuje obavy o svobodu projevu v Turecku. Zejména definice terorismu, velmi široce a vágně formulovaná (u vědomí toho, že turecké soudy dosud neprojevily příliš citlivosti v rozlišování mezi skutečnou hrozbou a legitimní kritikou), může být zneužita k ohrožení lidských a občanských práv, zejména práva na svobodné vyjádření názoru v zemi. Definice terorismu se oproti předchozímu zákonu z roku 1991 nezměnila: „...každý čin, který směřuje ke změně charakteristik Republiky, jak jsou specifikovány v Ústavě, jejího politického, právního, sociálního, sekulárního a hospodářského systému, nebo který má zničit nerozdělitelnou jednotu Státu, jeho území a národa, který ohrožuje existenci tureckého Státu a Republiky, který oslabuje, destruuje nebo uchvacuje autoritu Státu, který eliminuje základní lidská práva a svobody nebo který ohrožuje vnitřní a vnější bezpečnost Státu, veřejný pořádek nebo zdraví, a to užitím prostředků nátlaku, síly a násilí, teroru, zastrašování, utiskování nebo vyhrožování.“74 Nedávno přijaté změny přinášejí možnost dalších potenciálních restrikcí pro svobodu projevu menšin, zejména Kurdů. Článek 6 ukládá tříletý trest vězení za „jakékoli šíření výroků a komuniké teroristických organizací“. Vlastníci a editoři periodik riskují podle článku 7 stejného zákona tvrdé postihy: „Kdokoli dělá propagandu teroristickým organizacím, bude odsouzen na pět let ve vězení. Pokud je tento zločin spáchán

74

Draft Law revising some articles of the Law to Fight Terrorism [Law 3713 of 12/4/1991] [online] V anglické verzi dostupné z: http://web.amnesty.org/library/Index/ENGEUR440082006?open&of=ENGTUR.

55

prostřednictvím tisku, trest může být o polovinu navýšen. Vlastníci a editoři budou také odsouzeni k tvrdému trestu.“75 Přes všechny tyto výhrady zaznamenává Evropská komise ve své Hodnotící zprávě o Turecku z roku 2005 jistý pokrok v otevřenosti veřejné debaty. Tento pokrok představuje konference nazvaná „Osmanští Arméni během pádu impéria: Vědecká odpovědnost a téma demokracie“, která se konala na univerzitě v Bilgi koncem září 2005. Původní místo a čas – Bosporská univerzita v Istanbulu, květen 2005 – byly sice změněny v důsledku kritické řeči ministra spravedlnosti v parlamentu a kvůli rozhodnutí Istanbulského administrativního soudu, ale i přes tyto obstrukce představila konference důstojnou debatu, na níž zazněly rozdílné názory a úhly pohledu.76 Komise oceňuje také situaci na knižním trhu. Podle Turecké asociace vydavatelů, na kterou se zpráva odvolává, je vydávání publikací na citlivá témata prokazatelně snadnější než v minulosti a přibývá osvobozujících rozsudků nad autory nebo vydavateli takových knih. Přesto se ovšem stále objevují případy, kdy tito obvinění sankcím neujdou.77 O poznání horší je situace karikaturistů a satiriků. Za výrazné angažovanosti předsedy vlády byl v červnu 2005 vynesen rozsudek tří měsíců bezpodmínečného odnětí svobody pro tureckého novináře za článek zesměšňující vládní představitele. Nicméně, pokud jde o svobodu tisku, bylo v důsledku nového tiskového zákona od roku 2005 osvobozeno mnoho obviněných v takových případech. Přesto výše uvedené příklady týkající se soudní interpretace článku 301 trestního zákoníku vzbuzují pozornost nevládních organizací, sledujících svobodu tisku, i evropských institucí. Nový, značně liberální tiskový zákon, který zavazuje soudy „vyhýbat se rozsudkům odnětí svobody v případech deliktů spojených s prací tisku“78, zdá se být v rozporu s některými ustanoveními trestního zákoníku – a to nejen s článkem 301. Stejná norma v článku 285 stanovuje rozsudek 4,5 roku vězení v případě „narušení tajnosti vyšetřování“, článek 277 zase předpokládá 2 až 4 roky pro odsouzené za pokus „ovlivnit soudní systém“ a pokud soud uzná někoho vinným za „pomluvu v tisku s cílem vystavit někoho soudnímu vyšetřování“ nebo „podněcování nepřátelství nebo nenávisti mezi lidmi“, může tento člověk strávit 1 až 4 roky v tureckém vězení – na základě článku 216

75

Reporters Without Frontiers, “Prime Minister warned that terror law changes could impose censorship of Kurdish issues,” 10 July 2006, http://www.rsf.org/article.php3?id_article=18243. 76 Turkey: 2005 Progress report. {COM (2005) 561 final}. Brussels: European Commission, 9 November 2005, p. 26. 77 Tamtéž. 78 Tamtéž, p. 27.

56

trestního zákoníku. Tyto obavy o svobodu tisku v Turecku, přesněji obavy z restriktivního výkladu inkriminovaných článků inspirovaly Tiskovou radu k ustavení tzv. Služby právní pomoci a podpory (Legal Assistance and Support Service), která od června 2005 poskytuje publicistům obviněným na základě trestního zákoníku právní služby zdarma. Tato služba také zřídila institut pozorovatele, který sleduje soudní projednávání případů týkajících se novinářů. Podle Mezinárodního PEN klubu je v současnosti vystaveno soudnímu stíhání odhadem 70 tureckých autorů a vydavatelů.79 V oblasti radiového a televizního vysílání se spojují dva problémy. Kromě svobody projevu se turecká situace těchto médií dotýká také otázek kulturních práv menšin v zemi, kterými se budeme zabývat v jiné kapitole. Zde připomeňme, že v současnosti podléhá pravomoc výkladu zákona o radiovém a televizním vysílání výhradně Vrchní radě pro rozhlasové a televizní vysílání (RTÜK), která stanovuje striktní časová omezení pro vysílání v jazycích a dialektech jiných než úřední turečtina, rozhoduje o udělování licencí regionálním vysílacím stanicím (a toto udělování komplikuje značnými byrokratickými překážkami) a hojně využívá zákona o audiovizuálním vysílání k udělování vysokých pokut za jeho údajné překročení, nezřídka přikročí také k pozastavení nebo zrušení licence. Rada má také pravomoc nařídit policejní sledování činnosti vysílacích stanic. V některých případech soudy rozhodnutí rady zvrátí, jako se to stalo v dubnu 2005 v případě Rádia Dünya v Adaně, kterou RTÜK nařídila na 30 dní zavřít pro vysílání kurdské hudby. Tento úkon byl ovšem zrušen Radou státu (tedy nejvyšší soudní instancí turecké justice). Postavení RTÜK bylo změněno v červnu 2005 změnou ústavy. Zatímco dříve byli její dva členové nominováni tiskovou a vzdělávací radou a jmenováni vládou, nyní schvaluje devítičlennou radu parlament podle návrhu politických stran podle principu poměrného zastoupení.80 Pokud by měla být otázka vstupu Turecka do EU posuzována prizmatem svobody projevu v zemi, pravděpodobně by nenarazila na nepřekonatelné překážky. Nová protiteroristická legislativa není potenciálně o mnoho nebezpečnější než obdobná 79

Novelist Elif Shafak to be tried for "Insulting Turkishness”: Indictments of Major Novelists Signal Erosion of Free Expression Gains in Turkey [online] Dostupné z: http://www.pen.org/viewmedia.php/prmMID/694. 80 EK tento krok uvítala jako depolitizaci mediální rady, ovšem i zkušenosti z ČR ukazují, že v zemích s nepevnou tradicí demokracie a politické kultury toto neplatí. Turecký proporční volební systém navíc v parlamentu generuje výsledky podobné systému většinovému. V posledních volbách roku 2002 překročily desetiprocentní kvórum pro vstup do parlamentu pouze dvě strany. 45,3 % hlasů propadlo. Viz TÜRSAN, Huri. Democratisation in Turkey: The Role of Political Parties. Brussels: Presses Interuniversitaires Européennes, 2004, p. 215.

57

úprava např. ve Velké Británii a ve srovnání s americkým Patriot act je navýsost liberální. Trestní zákoník a zejména článek 301 jsou ve zjevném rozporu s evropským pojetím svobody projevu, ale premiér Recep Tayip Erdoğan už připustil jeho novelizaci. Důležitá je také premiérova výzva tureckým soudům, aby se více nechaly inspirovat článkem 10 Evropské Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, v němž se píše: „Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. ... Výkon těchto svobod ... může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“81 Kromě toho by se měly turecké soudy více seznámit s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Svoboda projevu v Turecku tedy není ohrožena natolik nekvalitní legislativou, jako spíše jejím příliš restriktivním výkladem při soudním řízení, při němž by se mělo mnohem citlivěji zvažovat, zda daný názor skutečně podněcuje k násilí, ozbrojené rebelii nebo nepřátelství a nakolik je jedinec nebo skupina, která ho vyjadřuje, schopna ohrozit stabilní fungování společnosti. Kromě toho by se Turecko mělo vyvarovat takových excesů, jako je soudní zablokování populárních webových stránek na sdílení videa www.youtube.com, které nařídil Istanbulský soudní tribunál 6. března 2007 proto, že se na těchto stránkách objevily videoklipy urážející Atatürka. (Zpodobňovaly jej jako gaye.) Turk Telecom, dominantní poskytovatel internetu v Turecku, se zákazu okamžitě podřídil a tisk po celém světě měl o zajímavé téma postaráno. Rubriku „zajímavosti“ vděčně plnily také články referující o události s podobnou mírou absurdity, jež se udála v červnu 2006. Vláda umírněných islamistů tehdy zatlačila na veřejnoprávní televizi TRT, která následně musela z obrazovek stáhnout vysílání seriálu Medvídek Pú. Důvod? V seriálu se objevuje postavička Prasátka, dle muslimských zvyků nečistého zvířete...

81

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5, 8 a 11. In: FLEGL, Vladimír (ed.). Významné mezinárodní dokumenty k ochraně lidských práv. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 59-60.

58

2.3. Náboženství, církve a svoboda vyznání v Turecku Turecko je velká, převážně muslimská země. Tento banální fakt je zdůrazněn nebo alespoň vzpomenut takřka v každém komentáři o budoucnosti vztahů Turecka a EU. Jde přitom o argument z pohledu dějin evropské integrace i současných unijních pravidel zcela „neevropský“ – vždyť žádný oficiální dokument EU nevzpomíná „křesťanské kořeny Evropy“, byť např. v diskusi o textu Smlouvy o Ústavě pro Evropu takové návrhy padaly – zejména z některých křesťansky orientovaných konzervativních stran a jim spřízněných think-tanků a periodik. A padaly pravděpodobně se zcela konkrétním záměrem: zkomplikovat Turecku, převážně muslimské zemi, integraci do evropských struktur. Na druhé straně by bylo velmi nezodpovědné naprosto pominout otázky víry a náboženství v Turecku, protože jsou dodnes hybatelem mnoha společenských procesů a významně zasahují také do úrovně dodržování lidských práv v zemi. Turecko je v mnoha ohledech zemí naprosto výjimečnou. Je jedinou muslimskou zemí, v níž je náboženství odděleno od státních struktur, od právního řádu, soudnictví nebo školství. Je jedinou muslimskou zemí, v níž je dodržován princip dělby moci ve státě a v níž probíhají svobodné a demokratické volby. Pouze v Turecku můžeme navštívit Zahradu náboženství, kde na jednom pozemku nalezneme mešitu, křesťanský kostel a synagogu. Tato turecká jedinečnost má obrovský význam nejen pro budoucnost Evropské unie, ale vzhledem k roli, jakou dnes hraje islám v civilizační situaci, vzhledem ke „střetu civilizací“ může nabýt turecko-evropská otázka skutečně globálního významu. Pro EU bude přijetí či odmítnutí Turecka mimo jiné vzkazem, který pošle svým vlastním muslimským občanům. Žádné akademické diskuse na téma „asimilace, nebo multikulturalismus?“ nevypoví o našem vztahu k menšinám víc než to, zda jsme ochotni přijmout další desítky miliónů muslimů k těm patnácti, které tady už máme. A se kterými si nevíme rady, jak ukázaly incidenty ve Francii, Nizozemsku, Německu nebo Velké Británii. Dokud Turecko jako kandidátská země nebude splňovat všechny podmínky plného členství, bude mít Evropská unie jasné argumenty, proč tuto zemi nepřijímat. Jakmile podmínky splní, musí se rozhodnout. Buď zvolí ideologicky indiferentní, tedy politicky transparentní řešení, nebo se přikloní k argumentům, jež znamenají pro Turecko podmínky, jež nemůže nikdy splnit: náboženská identita mezi 59

takové argumenty bezpochyby patří. V prvním případě sáhneme sice k riskantnímu kroku, nicméně kroku potvrzujícímu naše vlastní hodnoty a posilujícímu důvěru mezi evropskou „většinou“ a evropskými „menšinami“. V druhém případě se muslimům z francouzských, britských, nizozemských či německých předměstí potvrdí to, co dávno tušili a čemu odpovídá jejich každodenní životní zkušenost. Že jsou totiž uprostřed „demokratické“, „pluralitní“ Evropy cizím a nechtěným elementem. Elementem, který ovšem při současném demografickém vývoji bude nabývat na síle. Pro Turecko, které svedlo za posledních více než osmdesát let bolestný zápas o svou identitu, bude postoj EU znamenat existenční zlom. Jak už bylo popsáno výše, sekulární charakter a demokratizační tendence v této zemi nejsou samozřejmou skutečností, nýbrž výsledkem velmi tvrdých a nekompromisně prosazovaných reforem. Ty byly po dlouhá desetiletí ospravedlňovány obrazem sebe sama jako součásti Evropy, součásti Západu, součásti vyspělého světa. Tato vize pronikala do všech oblastí života – od preambule ústavy po školní osnovy – a s jejím budoucím naplněním je patrně úzce spojena demokratická budoucnost země. Jinými slovy: pokud EU tyto naděje zklame, bude to s největší pravděpodobností znamenat morální a institucionální destabilizaci země, protože dosavadní proevropský establishment nebude zřejmě schopen udržet své pozice a může dojít k posílení nacionalistických a islamistických extremistických proudů.82 Důsledky pro zapojení země do transantlaktických vazeb včetně NATO by mohly být významným zdrojem obav o bezpečnost v regionu. (S vědomím toho, že nyní sousedí s Tureckem už dva členské státy EU.) Nezanedbatelný dopad bude mít budoucnost vztahů Turecka a EU na ostatní muslimské země, které proto negociační proces velmi bedlivě sledují. Turecko do značné míry inspiruje země jako Pákistán nebo Maroko na jejich cestě k sekularizovanému státu a jeho úspěchy mohou být pro ně velkým povzbuzením, stejně jako pro všechny ostatní muslimské státy. Evropská unie by navíc v Turecku získala přirozeného mluvčího pro diplomatické vztahy s těmito zeměmi. Pokud by neměly

82

„Zkušenosti z 90. let minulého století totiž ukázaly, že oslabení víry v „Evropu“ u turecké společnosti je přímo úměrné nárůstu vlivu stran prosazujících politický islám či ultraradikální nacionalismus Příznačné je v této souvislosti 21,5% volební vítězství Strany blahobytu (Refah Partisi) pod vedením vlivného islamisty Necmettina Erbakana v roce 2005. Erbakan v letech 1996–1997 usiloval (spíše však samozřejmě populisticky) na postu ministerského předsedy o vytvoření jakéhosi společného státu stávajících muslimských zemí, v němž by Turecko hrálo prim. Jakožto vůbec první islamistický premiér v dějinách republiky musel Erbakan kvůli soustředěnému nátlaku generality nakonec odstoupit.“ In: SOULEIMANOV, Emil. Bezpečnostní aspekty případného členství Turecka v Evropské unii. [online] In: Středoevropské politické studie, č. 2-3, roč. VIII, 2006. Dostupné z: http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=282.

60

turecké snahy kýžený výsledek, naopak by to velmi znevěrohodnilo Evropu v očích muslimů napříč kontinenty, protože jejich podezření, že „kážeme vodu a pijeme víno“ by se tím potvrdila a v interpretaci radikálních demagogů by ještě nabyla na barvitosti – tím si můžeme být jisti minimálně od nepokojů vyvolaných dánskými karikaturami muslimského proroka. Ze všech těchto důvodů hraje náboženství v komunikaci EU a Turecka významnou úlohu a pro pochopení jeho specifické role v nejliberálnější islámské zemi je potřeba se mu věnovat blíže.

2.3.1. Náboženská struktura turecké společnosti Turecko je převážně muslimskou zemí se statisticky zanedbatelnými menšinami křesťanského a židovského vyznání. V turecké populaci činí muslimové podíl cca 99,8 % a vlivem demografického vývoje se dále zvětšuje, křesťané představují asi 0,15 % populace (cca 100 000 v absolutních číslech) a židé 0,03 % (20 000).83 Neexistuje oficiální statistika, která by spolehlivě ukázala preference tureckých muslimů k různým islámským učením, nicméně v této zemi zcela jistě převažují sunnité nad ší’ity. Převážná většina sunnitských muslimů následuje učení Hanefite, a některé etnické menšiny – převážně Kurdové – se hlásí k sunnitskému učení Šafí’ite. Vyznavači ší’itské náboženské větve tvoří odhadem 7 až 30 % všech věřících, z nich cca 70 % tvoří alevité. Dalšími ší’itskými učeními, jež si v Turecku našla své věřící, jsou abdalové, ahl-i haqové, bektasiové (hlásící se k mystickému súfismu), kizilbasové, tahtacisové a nusairiáni84. Statisticky jsou tedy alevité druhou nejsilnější muslimskou komunitou v Turecku – hned po sunnitech. Jejich podíl na celkové turecké populaci se odhaduje na 15 až 25 %. Většina alevitů patří etnicky a jazykově k tureckým kmenům, převážně turkmenského původu, a žije v centrální a východní Anatólii, ale také u černomořského pobřeží, v Istanbulu a Ankaře a také jako příslušníci třímilionové turecké diaspory. Asi 20 % alevitů jsou Kurdové, alevismus vyznává cca 25 % tureckých Kurdů. Odhady početní síly křesťanské minority v Turecku se různí, výzkumy křesťanských církví a jim nakloněných organizací hovoří až o dvou stech tisíc duší,

83

Všechna následující čísla v této podkapitole, není-li uvedeno jinak, viz: OEHRING, Otmar. Human Rights in Turkey – Secularism = Religious Freedom? [online] Internationales Katholisches Missionswerk e.V. Human Rights Office, 2002, p. 10. Dostupné z: http://www.missioaachen.de/Images/MR%20T%C3%BCrkei%20englisch_tcm14-11238.pdf. 84 Nusairiáni jsou v Turecku běžně přiřazováni k alevitům, hovoří arabsky. Viz tamtéž.

61

skutečný stav bude asi poloviční, tedy 100 až 120 tisíc křesťanů, kteří představují zhruba 0,15 % populace. Většina z nich náleží k pravoslavné církvi a přestože se v tureckém kontextu jedná o početně slabou skupinu, její význam právě pro pravoslavný svět je značný. V Istanbulu totiž sídlí nejvyšší instituce ortodoxních křesťanů, jichž je po celém světě asi 300 miliónů, tedy ekumenický patriarchát v čele se současným patriarchou Bartolomějem I.85 Zhruba 80 až 90 tisíc ortodoxních křesťanů v Turecku tvoří hlavně Arméni (50 000 – 60 000), Syřané (10 000), Arabové (10 000) a Řekové (2000 – 3000). Vikariáty římských, arménských, anatolských, syrských a jiných katolíků zastanou péči o náboženské potřeby asi 20 až 30 tisíc věřících. Dalších 10 až 15 tisíc křesťanů se hlásí k jiným církvím nebo sektám. Naprostá většina tureckých křesťanů žije v Istanbulu. Počet tureckých občanů židovské víry je odhadován na 26 až 27 tisíc. Většina z nich – cca 24 500 – žije v Istanbulu, další (asi 2500) v Izmiru a po stovce pak v Ankaře, Burse a Adaně. Drobné skupiny jsou také na jiných místech Anatolie. 96 procenty převažují v Turecku sefardští židé nad aškenázskými. Ostatní učení judaismu zastupují v Turecku karaité, sabatisté a dönmenové, ti však nejsou tureckými židy považováni za součást jejich komunity – a ani oni sami se za ni nepovažují a neúčastní se jejich aktivit.

2.3.1.1. Vybrané náboženské komunity


Alevité jsou náboženskou komunitou, jejichž původním domovem je východní část centrální Anatólie. Alevismus se v Turecku objevil díky náboženským vlivům

přicházejícím

z centrální

Asie

–

šamanismu,

zoroastrismu

a

manicheismu. Později byl zasažen působením judaismu a křesťanství, až nakonec do značné míry podlehl tlaku islámských učení – zejména ší’itské věroučné větve.86 Od šestnáctého století, kdy Osmané ovládli Malou Asii, byli

85

A důležitost této instituce bude v nejbližších letech narůstat, neboť se blíží tisící výročí církevního rozkolu z roku 1054, kdy se římský papež Lev IX. a konstantinopolský patriarcha Michael Cerularius vzájemně exkomunikovali z křesťanské církve a rozdělili tak křesťanský svět na pravoslavný východ a katolický západ. Nyní se napjatě čeká, jestli se po tisícileté odluce cesty obou světů zase nespojí – frekvence papežských návštěv Istanbulu tak bude zřejmě narůstat. 86

Toto není religionistická studie, je ovšem potřeba upozornit, že ne všichni odborníci souhlasí s chápáním alevismu jako ší’itského učení. Jde spíše o synkretismus prehistorických tureckých věrouk a některých ší’itských motivů. Obsahuje prvky animismu a šamanismu, ale také křesťanských vlivů. Neuznávají pět sloupů víry, mají liberální vztah k ženám, privátní charakter jejich meditací vzbuzuje nedůvěru a předsudky v majoritní společnosti. Viz PEUCH, J.-C. Court Ruling Shows Authorities‘

62

alevité vystaveni tvrdým vládním persekucím, obviňováním z hereze a pogromům, jež z nich vytvořily ilegální, skrývající se sektu. Dodnes nejsou mnohými muslimy považováni za jejich souvěrce. V důsledku tohoto tlaku dodnes alevité nenavštěvují mešity a své náboženské obřady provádějí ve speciálních domech tomuto účelu zasvěcených (tzv. domy „cem“; ang. „cemevis“). Jejich duchovní život je velice privátního charakteru, svou víru nedávají najevo na veřejnosti – to je také zdrojem nejrůznějších podezření a předsudků v majoritní společnosti, vč. údajné sexuální nevázanosti apod. Alevité přitom nemají žádné závazné učení, oficiální duchovenstvo ani školy.


Arménští pravoslavní křesťané jsou spolu s řeckými pravoslavnými křesťany a židy jednou ze tří oficiálně uznaných náboženských komunit v Turecku, jak je definovala Smlouva z Lausanne roku 1923 (viz kap. o národnostních menšinách). Ve skutečnosti jde o etnickou skupinu (národ), jejíž 3500 let staré dějiny jsou impozantní přehlídkou vítězství a pádů, nezávislosti a podrobení. (Viz kap. o svobodě slova.) Dnes je v Turecku cca 50 000 – 60 000 Arménů, drtivá většina z nich žije v Istanbulu a vyznává pravoslavnou víru. Existují mezi nimi ovšem také katolíci a protestanti.




Řečtí pravoslavní křesťané, jejich kultura a později církev, měli v Malé Asii prominentní postavení po více než tisíc let trvání byzantského impéria. S jeho dobytím Turky se jejich situace radikálně změnila: po staletí museli čelit etnickým čistkám a násilným konverzím k islámu. Přesto koncem první světové války představovala řecká komunita na tureckém území významnou menšinu – srovnatelnou s menšinou arménskou. Řecko-turecká válka v letech 1919 až 1922 a následná mírová konference v Lausanne, která de facto uznala turecké vítězství, znamenaly redukci řeckého obyvatelstva v Turecku z 1,5 miliónu na cca 110 tisíc osob. Koncem války, v závěrečné vítězné ofenzivě turecké armády pod vedením Mustafy Kemala, zemřelo při ústupu k Egejskému moři na 50 000 Řeků. Následná dohoda o výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem určila, že obě země navzájem deportují ze svého území příslušníky svého někdejšího rivala, a to nikoli na základě národnosti, nýbrž na základě víry. Z Turecka do Řecka na základě této kuriózní dohody putovalo 1,3 miliónu

Refusm to See Alevism as a Religious Community [online] Religioscope, 2002. Dostupné z: http://www.religioscope.com/info/notes/2002_023_alevis.htm.

63

pravoslavných křesťanů, opačným směrem asi 585 tisíc řeckých muslimů. Dohoda měla několik výjimek, na základě jedné z nich mohl na tureckém území zůstat ekumenický patriarchát pravoslavné církve, ovšem ztratil tím definitivně veškerou politickou moc v zemi a způsob volby patriarchy a právní status instituce vůbec přešel do pravomoci turecké vlády.87 V průběhu druhé světové války započala nová vlna perzekucí na řeckých obyvatelích Turecka, která vyvrcholila roku 1955 velkým pogromem, po němž v zemi zůstala jen malá řecká komunita čítající několik tisíc jedinců. Dnes odhady hovoří o dvou až třech tisících lidí – většinou žijících v Istanbulu, na ostrovech Imroz a Tenedos a na západním pobřeží Dardanel. Právně jsou chápáni jako řečtí ortodoxní křesťané (Rum), nikoli jako etničtí Řekové (Ynanli).


Dějiny židů na tureckém území sahají až do čtvrtého století př. n. l., kdy se usadili v egejské oblasti. Právě tam, v Sardisu, Burse a na pobřeží Egejského, Středozemního i Černého moře byly nalezeny ruiny synagog ze třetího století př. n. l. Když Osmané obsadili roku 1324 Bursu a vyhnali její byzantské opory, židovská komunita tím byla zbavena byzantského útlaku a nastalo období šťastné prosperity, které dodnes prakticky trvá. Evropští židé perzekvovaní a vyhánění na počátku 14. století z Maďarska, Francie, Sicílie nebo Bavorska nacházeli v Turecku bezpečné útočiště. Stejně tak jejich sefardští souvěrci z druhé vlny vyhnaní ze Španělska a Portugalska roku 1492 nebo židé prchající po celé 15. století z Itálie i českých zemí našli v osmanské říši přívětivé uvítání. Jejich život v říši zůstával klidný i v průběhu dalších staletí a za druhé světové války se Turecko opět, již po několikáté stalo pro ně vhodným útočištěm. Dodnes žije v Turecku asi 26 000 židů, většinou sefardských. (Viz výše.)

2.3.2. Svoboda vyznání Pro současné členské státy Evropské unie je požadavek nejen svobodného vyznání, ale také neomezeného šíření vlastních náboženských přesvědčení jednou z nejzákladnějších hodnot a charakteristik jejich svobodné společnosti. Logicky proto požadují stejný přístup také od každé země, která má ambici se do EU začlenit. Turecký přechod od vlády chalífátu k sekulární republice, od islámského práva şeriat k právnímu

87

HRADEČNÝ, Pavel. Řekové a Turci : nepřátelé, nebo spojenci? 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000, s. 43-52.

64

státu byl velmi prudký a v jistém smyslu násilný, protože zabezpečovaný a prosazovaný silnou armádou. Kemalistická ideologie, jejímž pilířem je princip sekularismu, se snažila národní identitu, dříve založenou na náboženství, v pravém slova smyslu budovat na platformě národního vědomí, tedy na základě tureckého nacionalismu.88 Přísné oddělení sféry náboženské od sféry státní a politické dosáhlo v uplynulých osmdesáti letech nebývalých rozměrů a jakékoli požadavky (včetně těch ze strany EU) na větší emancipaci náboženského života, na jeho svobodnou organizaci a rozvoj, se střetávají s obavami z posilování extrémních, zejména islámských skupin v zemi. Síla islámu ve státních institucích nebo v právním řádu je totiž jedna věc, jeho úloha ve sféře soukromé věc druhá. Navíc od vzniku sekulární republiky roku 1923 byla kontinuálně vedena protikemalistická opoziční kampaň, samozřejmě převážně islamistická. Jediným jejím korektivem v případě, kdy se dostala k moci, byla už zmiňovaná armáda. Její vliv na veřejný život je ovšem také předmětem kritiky. „Turecká zkušenost potvrzuje základní ponaučení z islámské historie – vždycky budou existovat nějací muslimové, kteří nepřestanou, dokud všechny stopy sekularismu a ostatní západní kultury nebudou z jejich společností vyhlazeny. To není z odporu k síle nebo bohatství Západu, ale kvůli neustávajícímu zájmu o ochranu a udržení čistoty islámské obce,“ tvrdí velký kritik islámské civilizace Robert Spencer.89 Ano, to je jeden z projevů fundamentalismu, tedy prvku lidské společnosti kdekoli na světě. Co jiného ovšem předvádí tzv. západní kultura, když se pasuje se zbraní v ruce za apoštola šíření demokracie? Pro Spencera, který nad islámem zlomil hůl jako nad náboženstvím násilí a teroru, je otázka případného vstupu Turecka do EU tímto zodpovězena. My ostatní už zřejmě nemůžeme hledat odpověď na otázku, zda je muslimská společnost schopna být na jedné straně sekulární, na straně druhé svobodnou. Pokud bychom přiznali, že imanentní součástí islámu je boj proti našim vlastním hodnotám, nikdy jsme neměli Turecku členství v EU nabízet. Přesto je ale potřeba obojí, tedy svobodu vyznání a náboženského života i separaci náboženství od státu pečlivě sledovat - i když možná s jistou mírou pochopení pro specifickou tureckou situaci.

88

Bude proto velmi zajímavé sledovat, jak se případně Turecko po svém vstupu do EU postaví k otázce prohlubování její struktury, k otázce „evropanství“, evropského občanství apod. 89 SPENCER, Robert. Islám bez závoje: Zneklidňující otázky o světově nejrychleji rostoucím náboženství. 1. vyd. Praha: Triton, 2006, s. 120.

65

Poněkud antagonisticky působí vztah mezi sekularismem a svobodou vyznání už v tom, jakým způsobem obojí ošetřuje turecká ústava, která platí od roku 198290. V článku 24 ústava zaručuje „...právo na svobodu vyznání, náboženské víry a přesvědčení,“ garantuje svobodný výkon náboženských obřadů a odmítá jakoukoli diskriminaci z těchto důvodů. Tím jen rozvádí podobné garance z preambule a článku zaručujícího rovnost před zákonem. Nicméně ještě v témže článku 24 se dočteme, že „výuka náboženství a etiky bude prováděna pod státním dohledem a kontrolou. Výuka náboženské kultury a morální výchova bude povinnou součástí kurikula prvního a druhého stupně základních škol. Jiné náboženské vzdělávání bude věcí individuálních potřeb jedince, v případě nezletilých věcí jejich zákonných zástupců.“ Jak ale uvidíme níže, náboženská výchova na tureckých školách není stejně pestrá jako náboženská struktura turecké společnosti. Druhý problém tohoto článku je nasnadě: turecká legislativa neumožňuje výuku náboženství na středních a vysokých školách – a už vůbec neumožňuje církevním institucím takové školy zřizovat. Jedinou výjimkou jsou státem zřizované střední školy Imam Hatip Lisesi, jež kombinují výuku tradičních náboženských předmětů (islámských) v kombinaci s moderními, pozitivistickými obory. Absolvování takové vzdělávací instituce ovšem studenta nekvalifikuje pro vysokoškolské studium. Princip sekularismu a obrana na něm založeného státu provokuje v porovnání se svobodou vyznání k dalším otázkám. Příkladně článek 24 ústavy na jednu stranu zaručuje svobodu vyznání, na stranu druhou rezolutně zapovídá komukoli „zneužívat náboženství nebo náboženského cítění ... za účelem osobního nebo politického vlivu nebo za účelem byť částečného založení společenského, hospodářského, politického a právního řádu státu na náboženských základech.“ Slovo sekularismus nebo sekulární našel své místo v celkem deseti článcích ústavy. Zejména článek 14 „o zákazu a zneužití základních práv a svobod“ stanoví, že žádné z garantovaných práv a svobod nesmí být zneužito k ohrožení sekulárního charakteru státu. Výklad takového ustanovení může být samozřejmě různý. Přestože článek 4 ani v čase války, mobilizace nebo stanného práva nepřipouští možnost, že by byl kterýkoli občan o svá „náboženská“ práva ochuzen, měl by je co nejméně přenášet do činnosti politické strany, jíž je případně členem a jejíž statut, program nebo aktivity nesmějí podle článku 68 za žádných okolností ohrožovat – sekulární charakter státu. A poslanci se ve svém slibu při uvedení do funkce zavazují 90

Schválena v referendu (92 %), v platnost vešla 9. 11. 1982; novelizace: 1987, 1995, 1999, 2001 (2x), 2002, 2004.

66

„...zůstat věrný ... demokratické a sekulární Republice a Atatürkovým principům a reformám...“ (čl. 81); k obdobnému závazku musí přistoupit také prezident republiky (čl. 103). Sekularismus je tedy skutečně elementárním principem, na němž je turecký stát založen. Podle Výroční zprávy Evropské komise za rok 2006 je svoboda vyznání v Turecku „všeobecně uznávána“91, což je formulace, kterou v analogickém dokumentu z roku 2005 nenajdeme. V této oblasti tedy došlo k výraznému právnímu a institucionálnímu pokroku, i když je stále slyšet kritické hlasy zejména ze strany neislámských společenství. Jejich námitky a požadavky nicméně v dubnu 2006 vyslechla delegace složená z ministrů vnitra, školství a zahraničních věcí a dalších představitelů státního aparátu, např. Komisariátu pro náboženské otázky (Diyanet).92 Co bylo asi předmětem debaty? V dubnu 2006 byla sice zrušena povinnost uvádět náboženskou příslušnost v některých osobních dokumentech (zejm. v průkazech totožnosti), nikoli ovšem ve všech. Tady se skrývá potenciální prostor pro diskriminační jednání a reforma v této oblasti bude zřejmě Evropskou komisí vyžadována. Zůstávají ale i další problémy, z nichž zřejmě nejvýznamnějším jsou majetková práva náboženských komunit. Ty nemohou získávat právní subjektivitu – a tedy ani vlastnit majetek, což vede často k až absurdním situacím, zejména pokud jde o nemovitosti. Historicky první sídlo pravoslavného patriarchátu – ekumenický patriarchát v Konstantinopoli – je v důsledku tohoto problému majetkem sv. Jiří, protože Klášter sv. Jiří se sídlem v Istanbulu dosud nemá právo vlastnit majetek. Je přitom obtížně představitelné, že by se majitel, tedy sv. Jiří, dostavil k soudnímu projednávání v důsledku porušení jeho vlastnických práv (např. neoprávněnou konfiskací) nebo že by vůbec toto soudní projednávání inicioval. V listopadu 2006 podnikl parlament krok, kterým se může mnohé v majetkových poměrech náboženských společností změnit. Podle nově schváleného zákona totiž mohou majetek vlastnit nadace jimi zřízené, což dosud nebylo možné. Přesto zůstávají pochybnosti. Majetek, který jim byl už dříve zabaven, nemůže být totiž předmětem

91

Turkey 2006 Progress Report. {COM(2006) 649 final} Brussels: Commission of the European Communities, 8. 11. 2006, p. 16. 92 Jedná se o jakousi „radu církví“, v níž jsou zastoupeny všechny oficiálně uznané církve a náboženské společnosti; Diyanet je zřizován přímo Úřadem vlády k jeho kompetencím patří regulace činnosti 75 000 zaregistrovaných mešit a zaměstnávání imámů, z nichž tento systém činí státní zaměstnance. Existence tohoto úřadu je upravena ústavou, která stanoví, že bude tato instituce „vykonávat své povinnosti v souladu s principy sekularismu, nezávisle na politických názorech a ideách a s cílem národní solidarity a integrity“. (čl. 136).

67

restitučního řízení, pokud byl prodán třetí straně, – a nemůže být tedy v tomto případě navrácen. Od června 2005 se k radosti církevních představitelů rozhodnutím Rady státu93 zúžily pravomoci tzv. Generálního ředitelství pro nadace (Directorate General for Foundations), jež může nadaci zrušit, její majetek zabavit, správce bez soudního povolení propustit a převzít nad danou nadací nebo fondem plnou správu. Té ovšem stále čelí třeba Sirotčinec pro řecké dívky a chlapce v Büyükadě. Představitelé menšinových vyznání upozorňují také na tzv. „reciprocitu v zacházení“, která stanoví, že „s osobami, které mají tureckou národnost, ale patří k ,latinské‘ nebo ,řecké‘ náboženské menšině, je zacházeno stejným způsobem, jaký je v zemi té které náboženské menšiny aplikován na osoby turecké národnosti. A jako se tedy turecký občan bez německé státní příslušnosti nemůže stát představitelem německé státní instituce, nemůže být např. ekumenickým patriarchou nikdo, kdo nemá tureckou státní příslušnost.“94 Specifickým problémem nejen nemuslimského náboženského života jsou problémy s „obnovou“ duchovenstva. Za „lakmusový papírek“ svobody vyznání v Turecku je považován případ zvažovaného znovuotevření Řeckého ortodoxního semináře na ostrově Halki v Istanbulu, který je uzavřen už od roku 1971, kdy bylo v Turecku zákonem zakázáno církevní vysoké školství. Diskuse o této myšlence se rozvířila poté, co v rámci legislativního „balíčku“ reforem, který prosadila Erdoğanova vláda, mělo být umožněno zahraničním studentům navštěvovat školy zřizované etnickými menšinami. Předpokládalo se, že bude brzy učiněn i následující logický krok k liberalizaci náboženského života – tedy povolení vyučovat na vysokých církevních školách. Tato očekávání ovšem zatím zřejmě naplněna nebudou, neboť vláda se obává radikalizace domácích muslimských organizací, které by mohly vychovávat vlastní duchovní autority. Nakonec vláda pod tlakem sekularistické opozice odmítla předložit parlamentu i paragraf o zahraničních studentech. Hlava ortodoxní církve (k níž se hlásí 300 mil. věřících po celém světě a která sídlí v Istanbulu), ekumenický patriarcha Bartoloměj I., shrnul situaci takto: „Ekumenický patriarchát, ústřední bod ortodoxního světa, nemůže ani vzdělávat své vlastní duchovní. ... Znovuotevření školy by nepředstavovalo žádný problém, pokud by k němu existovala politická vůle; ta ale naneštěstí chybí.“95 Tato otázka zůstává tedy nadále předmětem negociací, stejně jako 93

Obdoba našeho Nejvyššího soudu. Turecko vylepšuje svou legislativu podle norem EU. Dostatečně? In: Katolické zprávy [online] 13. 11. 2006. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=6767. 95 HENEGHAN, Tom. Seminary stays shut as Turkey bucks EU pressure. In: Turkish Daily News, October 10, 2006 [online] Dostupné z: http://www.turkishdailynews.com.tr/article.php?enewsid=55830. 94

68

fakt, že v důsledku tzv. „reciprocity v jednání“ nemůže v Turecku zastávat funkci v některých církevních hierarchiích neturecký státní příslušník. Ostatní, např. katoličtí kněží, čelí značným byrokratickým obstrukcím, zejména s vydáváním víz. Citovaný ekumenický patriarcha k tomu nesmí svého církevního titulu užívat veřejně, je to zákonem zakázáno. Problémy ovšem nemají pouze nemuslimské komunity a jejich církve. Alevité, kteří se hlásí k ší’itské větvi islámu, mají v Turecku podporu odhadem 12 až 20 miliónů věřících. Přesto nejsou oficiálně uznáni za náboženskou komunitu a nemají zastoupení v Diyanetu. Oproti jiným společenstvím nedostávají žádnou finanční podporu na stavbu a provoz svých modliteben – tzv. „domů Cem“ -, protože nemají žádný právní status. Kromě toho alevitské děti, stejně jako děti křesťanů, židů a jiných náboženských skupin, jsou ve školách poučováni v rámci povinné náboženské výchovy pouze o sunnitské věrouce. Ovšem hlasy odporu sílí, alevité stále častěji a hlasitěji tento stav kritizují a jeden rodičovský pár se odhodlal i k procesu před Evropským soudem pro lidská práva. Ministr školství nakonec v únoru 2005 slíbil, že alevismus i nemuslimská náboženství se od následujícího školního roku stanou součástí osnov v povinné náboženské výchově. Dosud se tak nestalo, uvidíme, jak se situace vyvine po parlamentních volbách v prosinci 2007. Kromě systémových a legislativních překážek ve svobodném vyznávání náboženství jsou v Turecku značným problémem ojedinělé incidenty v podobě slovních nebo fyzických napadení vyznavačů menšinových náboženských směrů. Kázání a publikace Diyanetu a některých místních duchovních autorit vykazují příležitostně prvky nepřátelství k šíření věroučných aktivit. Výroční zpráva 2006 rovněž zaznamenává případy násilných útoků proti nemuslimským kněžím a modlitebnám, páchaných částečně extremistickými skupinami. Patriarchát v Istanbulu byl např. v říjnu 2004 cílem bombového útoku, který se naštěstí obešel bez obětí. Jinak jsou cílem útoků většinou protestantské kostely.96

96

Turkey 2006 Progress Report. {COM(2006) 649 final} Brussels: Commission of the European Communities, 8. 11. 2006, p. 17.

69

2.4. Národnostní menšiny v Turecku, jejich status a práva Geografické podmínky způsobily, že Malou Asií během staletí prošly desítky, ne-li stovky různých kulturních vlivů ze všech oblastí Eurasie. Obchodníci, válečníci, ale také ekonomičtí imigranti se usazovali pod přívětivým středozemním nebem a zase mizeli – ale výrazná etnická rozmanitost v Anatólii zůstala až do dvacátého století. Byť události v průběhu jeho prvních dvou dekád způsobily radikální redukci národnostní diverzity Turecka (z řádu miliónů na desítky tisíc lidí), na jeho území přece dodnes zůstává několik etnických minorit. Ani jeden ze „šesti šípů kemalismu“, na nichž dodnes stojí základy tureckého státu, neponechává ovšem prostor pro rozvíjení identity jedince v souladu s tradičními hodnotami některé z minoritních kultur. Na tureckém území je jich několik a každá má své specifické postavení, své unikátní zvyky – i problémy. Při troše nadsázky lze říci, že v této otázce je Turecko již dávno vpravdě evropské. Vždyť Evropa se svými Basky, Vlámy, Skoty, severními Iry, slovenskými Maďary, německými a bulharskými Turky, francouzskými Alžířany, sudetskými Němci, Romy nebo polskými instalatéry sama čeká na bezproblémově fungující model soužití různých národností a její zkušenosti a úspěchy ji dosud příliš neopravňují k zasvěceným výkladům či radám. Přesto na určitém minimálním standardu multikulturní sounáležitosti trvat musí. Odpovídá mu turecká realita? Turecko svůj postoj k menšinám stále formálně zakládá na závazcích vyplývajících z Mírové smlouvy z Lausanne, kterou podepsalo 24. července 1923 s mocnostmi Dohody. Z té vyplývá, že v Turecku formálně existují tři menšiny: ortodoxní Arméni, ortodoxní Řekové a židé. Turecko formálně uznává pouze tyto minority, a to nikoli jako etnické, ale jako náboženské. Smlouva ignoruje rozmanitost uvnitř muslimské komunity a ukládá Turecku pouze ochranu nemuslimských minorit. Na této interpretaci stát neustále trvá, ačkoli již dávno neodpovídá nejnovějším mezinárodním standardům týkajícím se ochrany menšin, jež status menšiny přiznávají nikoli pouze na základě náboženské příslušnosti. To je důvod, proč některá práva tureckých menšin nejsou respektována v plném rozsahu (zejm. právo sdružovací a jiná práva sociální a kulturní).

70

2.4.1. Mezinárodní závazky Turecko je ve vztahu ke svým menšinám vázáno mezinárodními normami přijatými Organizací spojených národů (OSN), Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) a Radou Evropy (RE). Kromě těchto institucí představuje pro Turecko významnou motivaci jeho snaha o přistoupení k Evropské unii (EU). Všechny tyto závazky znamenají pro Turecko povinnost vyhnout se jakémukoli právnímu a institucionálnímu rozlišování, vylučování, potlačování či naopak zvýhodňování lidí založenému na pohlaví, rase, barvě pleti, jazyku, národnosti, náboženství nebo podobné odlišnosti člověka. Stát má povinnost zabránit jak přímé, tak nepřímé či skryté diskriminaci. V případě ochrany národnostních menšin musí zvýšenou pozornost věnovat jejich svobodě projevu, shromažďování a sdružování, jejich právu účastnit se veřejného života, právu na vzdělání (i ve vlastním jazyce) a jejich ekonomickým, sociálním a kulturním právům. Jaké dokumenty je Turecko povinno v této oblasti respektovat? - Organizace spojených národů: •

Všeobecná deklarace lidských práv97: Podle tohoto dokumentu z roku 1948 „Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakéhokoli rozlišování. Všichni mají právo na stejnou ochranu proti jakékoli diskriminaci, která porušuje tuto deklaraci, a proti každému podněcování k takové diskriminaci.“ (Čl. 7)

•

Menzinárodní pakt o občanských a politických právech98 stanoví, že „Ve státech, kde existují etnické, náboženské nebo jazykové menšiny, nebude jejím příslušníkům upíráno právo, aby spolu s ostatními příslušníky menšiny užívali své vlastní kultury, vyznávali a projevovali své vlastní náboženství nebo používali svého vlastního jazyka.“ (Čl. 27) Turecko sice 23. září 2003 ratifikovalo tento pakt, ovšem s výhradou vztahující se právě na tento článek, který odporuje turecké ústavě a Dohodě z Lausanne. Tato výhrada zůstává dodnes předmětem kritiky.99

97

Viz např.: http://www.amnesty.cz/info.php?sec=5&art=58. Viz např.: http://juristic.zcu.cz/dostal/docs/mpopp_cz.htm. V účinnosti od 1976, Tureckem ratifikováno 2003. 99 Third Report on Turkey [online] Strasbourg: Council of Europe. European Commission against Racism and Intolerance, 2005, p. 7. Dostupné z: http://www.coe.int/t/e/human_rights/ecri/1-ECRI/2-Country-bycountry_approach/Turkey/Turkey_CBC_3.asp#TopOfPage. 98

71

•

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech100 zavazuje smluvní strany k tomu, aby uznaly, že „Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj.“ (Čl. 1.1) a „Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují, že zaručí, že práva formulovaná v tomto Paktu budou se uskutečňovat bez jakéhokoli rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního a sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ (Čl. 2.2) Turecko má však výhradu k článku 13, který zaručuje rodičům právo vychovávat své děti podle vlastního hodnotového přesvědčení a který zároveň náboženským organizacím umožňuje zakládat vlastní vzdělávací instituce. Tento článek odporuje článku 3, 14 a 42 turecké ústavy. Ty se týkají nedělitelnosti státu a národa, vyučování v souladu s principy kemalismu a článek 42 dokonce výslovně předpokládá výhrady k mezinárodním smlouvám, které by Turecko zavazovaly poskytovat vzdělání v jiném než tureckém jazyce.

•

Úmluva o právech dítěte101: „V těch státech, v nichž existují etnické, náboženské nebo jazykové menšiny nebo osoby domorodého původu, nesmí být dítěti náležejícímu k takové menšině nebo domorodému obyvatelstvu odpíráno právo společně s příslušníky své skupiny užívat vlastní kultury, vyznávat a praktikovat své vlastní náboženství a používat svého vlastního jazyka.“ (Čl. 30)

•

Deklarace o odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace založených na náboženství či víře102

•

Deklarace o právech osob, příslušejících k národnostním, etnickým, náboženským a jazykovým menšinám103 je jediným dokumentem OSN, který se specificky zaměřuje na práva národnostních menšin. Volá po tom, aby státy chránily „existenci a národní nebo etnickou, kulturní, náboženskou a jazykovou identitu na jejich vlastním území“. (Čl. 1). Dále požaduje, aby státy chránily právo příslušníků menšin užívat vlastní kultury, svobodně praktikovat své náboženství a mluvit vlastním jazykem, ustavovat vlastní organizace a udržovat

100

Viz např.: http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?id=19852. V účinnosti od 1976, Tureckem ratifikováno 2003. 101 Viz např.: http://www.detskaprava.cz/soubory/umluva.pdf. V účinnosti od 1989. 102 Viz např.: http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/de01-81.htm. V účinnosti od 1981. 103 Viz např.: http://www.unhchr.ch/html/menu3/b/d_minori.htm. Přijata Valným shromážděním v prosinci 1992.

72

jejich chod, udržovat kontakty s jinými členy své skupiny a podobných skupin v zahraničí, plně se účastnit kulturního, náboženského, společenského, ekonomického a vůbec veřejného života, včetně rozhodovacích procesů (Čl. 2). Deklarace dále zavazuje státy, aby prováděly speciální opatření, která příslušníkům menšin pomohou „vyjadřovat jejich specifika a rozvíjet jejich kulturu, jazyk, náboženství, tradice a zvyky“ a aby zajistily, „kdekoli je to možné“, „dostatečné možnosti učit se vlastní jazyk nebo dostávat instrukce ve vlastním jazyce“. Deklarace také požaduje „podporovat znalost dějin, tradicí, jazyka a kultury menšin“ (Čl. 4). - Rada Evropy: •

Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod104 ratifikovalo Turecko roku 1954 a zavázalo se v ní prosazovat všechna práva a svobody v Úmluvě obsažené „bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnost nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení“ (Čl. 14).

•

(Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin)105 je první právně závazná multilaterální smlouva ošetřující komplexně práva národnostních menšin. Vyjmenovává konkrétní právní závazky pro legislativu i vládní opatření, které by mohly pomoci v ochraně menšin na území státu. Turecko ale dosud nepřistoupilo k této úmluvě – stejně jako Belgie, Francie nebo Řecko.

•

(Evropská charta regionálních nebo menšinových jazyků)106, která rovněž vstoupila v platnost roku 1998, upravuje povinnosti státu v oblasti ochrany menšinových jazyků na jeho území. Ani tento dokument dosud Turecko neratifikovalo.

- Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě: •

Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (Helsinský akt)107 je zakládajícím dokumentem KBSE, předchůdkyně OBSE (1995). Vznikl v letech 1973 až 1975, kdy byl ratifikován mimo jiné Tureckem. To se roku 1973 jeho podepsáním zavázalo plnit podmínky dodržování lidských práv na

104

Viz např.: http://www.evropskysoud.cz/umluva/. V platnosti od 1953. Viz např.: http://www.vlada.cz/assets/cs/rvk/rnm/dokumenty/mezinarodni/ramcova_umluva_2.pdf. V platnosti od 1998. 106 Viz např.: http://ec.europa.eu/education/policies/lang/languages/langmin/files/charter_en.pdf. 107 Viz: http://www.osce.org/documents/mcs/1975/08/4044_en.pdf. 105

73

svém území, například „respektovat právo osob náležejících k ... menšinám na rovnost před zákonem, ...dopřát jim plnou možnost skutečného užívání lidských práv a základních svobod a ...chránit jejich legitimní zájmy v této oblasti“. •

Dokument z Kodaňské schůzky Konference o lidské dimenzi OBSE (Kodaň 1990)108 představuje zdroj nejdůležitějších závazků týkajících se práv národnostních menšin, která OBSE vydala. Kromě běžných závazků týkajících se rovného zacházení, svobody projevu apod. se účastnické státy zavázaly mimo jiné „respektovat právo příslušníků národnostních menšin užívat svého mateřského jazyka v soukromí i na veřejnosti; šířit a vyměňovat si informace v jejich jazyce a mít k nim přístup; zřizovat a spravovat své vlastní vzdělávací, kulturní, náboženské a jiné instituce, organizace a spolky; podílet se na činnosti mezinárodních nevládních organizací; a udržovat nerušené kontakty s občany jiných zemí, s nimiž je pojí společný původ nebo odkaz.“ (Odst. 32) Dokument příslušníkům menšin také zaručuje komunikaci s veřejnými úřady v jejich mateřském jazyce, „pokud je to možné“. (Odst. 34). Mimo to od roku 1992 existuje také Kancelář Hlavního komisaře OBSE pro národnostní menšiny, který poskytuje státům poradenskou a jinou expertní

podporu. - Evropská unie: •

Deklarace Evropské rady z června 1993 v Kodani (Kodaňská kritéria) požaduje po zemi, která se chce ucházet o členství v EU, krom jiného „dodržování lidských práv a práv menšin“ – jako jedno z politických kritérií, jež musí splnit. Právě předvstupní vyjednávání je zdrojem největšího potenciálu EU úroveň dodržování lidských práv v dané zemi ovlivnit. Deklarace uvádí, že „členství (v EU) vyžaduje, aby kandidátská země již dosáhla stability institucí zaručujících demokracii, právní stát, lidská práva a respekt k menšinám a jejich ochranu.“109 Evropský parlament navíc zdůraznil, že vztah kandidátské země ke svým menšinám musí být při vstupních rozhovorech obzvláště zdůrazňovaným tématem. Zejména po Evropské komisi vyžaduje, aby „pomohla zvýšit schopnost

108

Viz: http://www.wunrn.com/reference/pdf/Copenhagen_Conference_Human_Dimension.PDF. Protecting & Promoting the Rights of Minorities. [online] Dostupné http://ec.europa.eu/comm/external_relations/human_rights/rm/index.htm.

109

74

z:

těchto zemí přijímat a provádět zákony zaměřené na potlačování diskriminace menšin“.110 •

Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva)111, zakládající právní dokument EU platný od 1. ledna 1993, ve svém šestém článku stanoví, že „Unie respektuje základní lidská práva, která zajišťuje Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsaná v Římě dne 4. listopadu 1950, a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům jako všeobecné právní zásady Společenství.“

•

Amsterodamská smlouva112, platná od roku 1999, specifikuje úkoly EU v ochraně lidských práv. Nyní může „Rada na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem učinit jednomyslně opatření k potírání diskriminace z důvodů pohlaví, rasového nebo etnického původu, víry nebo světového názoru, invalidity, věku nebo sexuální orientace.“

•

Charta základních práv Evropské unie113, deklarovaná 7. prosince 2000, obsahuje ustanovení upravující občanská, politická, ekonomická a sociální práva a prohlašuje rovnost všech před zákonem (čl. 20), zakazuje diskriminaci z jakýchkoli důvodů (čl. 21) a požaduje, aby členské státy chránily kulturní, náboženskou a jazykovou rozmanitost (čl. 22).

2.4.2. Turecká legislativa •

Turecká ústava z roku 1982 problematiku práv menšin specificky neupravuje. Pouze článek 10 zaručuje „rovnost před zákonem“ a zapovídá diskriminaci založenou na jakýchkoli zřetelech, včetně rasy, barvy pleti nebo náboženské či filosofické víry. Tam, kde zůstávají reminiscence na dávné hodnoty spojené se zakladatelem republiky, může se však ústava dostávat do rozporů. Tak zatímco druhý článek stanoví, že „Republika Turecko je demokratickým, sekulárním a sociálním státem vedeným vládou práva; mající na vědomí koncepty veřejného smíru, státní solidarity a spravedlnosti, respektující lidská práva...,“ preambule zaručuje, že „...nebude poskytována žádná podpora jakékoli činnosti směřující

110

The EU’s Human Rights and Democratization Policies: Protecting and Promoting the Rights of Minorities [online] Dostupné z: http://ec.europa.eu/enlargement/turkey/key_documents_en.htm. 111 Viz např.: http://studena.valka.cz/eu.htm. 112 Viz: http://www.evropskaunie.cz/download/cz/oficialni_dokumenty/Smlouvy_EU/Amsterodamska_smlouva.pdf. 113 Viz: http://www.evropska-unie.cz/cz/file_system/folder.asp?folder_id=13.

75

proti tureckým státním zájmům, proti principu nedělitelnosti existence Turecka, jeho státu a území, proti dějinným a morálním hodnotám nacionalismu, principů, reforem a modernismu Atatürka a ... v souladu s principem sekularismu nebude docházet k jakémukoli pronikání duchovních náboženských postojů do státních záležitostí a politiky.“ Mezinárodní helsinský výbor tuto větu považuje za varování před snahami podporovat jiné než turecké kulturní, jazykové či jiné hodnoty, které mohou být považovány za antiturecké či separatistické, jdoucí proti tureckým zájmům. V souladu s těmito ustanoveními byly v minulosti zákonem kriminalizovány pokusy byť upozornit na existenci národnostních či náboženských menšin jako „vytváření menšin“.114 •

Trestní zákoník (viz kap. o svobodě projevu)

•

Podle Zákona o politických stranách je zakázáno, aby tyto strany „...prohlašovaly, že existují menšiny založené na národnostních či náboženských či kulturních či zpovědních či rasových či jazykových odlišnostech“ (čl. 81(a)). Toto ustanovení vedlo ke zrušení několika politických stran, které se vyjadřovaly o problémech spojených s kurdskou otázkou. Zákon také zapovídá politickým stranám podporovat jinou než tureckou kulturu a její jazyk (čl. 81(b)) a užívat jiného jazyka než turečtiny v politických aktivitách (čl. 82). Přesto hned v následujícím, 83. článku zákon přikazuje respektovat princip rovnosti před zákonem vzhledem k rasovým, národnostním, náboženským nebo jazykovým odlišnostem mezi občany. Jedná se tedy o další z rozporů, k nimž turecké právo vedou kemalistické hodnoty.115

•

Zákon o asociacích z roku 2004 zakazuje vznikajícím občanským sdružením účastnit se vágně formulovaných „zakázaných činností“. Zákon sice znamenal významný krok k liberalizaci občanského života, protože velmi usnadnil zakládání a spravování nevládních organizací, ovšem roku 2005 byl novelizován a komplikuje vznik takových organizací, jež jsou založeny na národnostněmenšinovém principu; pro ně je totiž velmi složité prokázat, že se nedopouštějí „činností překračujících zákon a morálku“ (čl. 56).116

114

Turkey: A Minority Policy of Systematic Negation [online] Vienna: IHF, 2006, p. 8. Dostupné z: http://www.ihf-hr.org/documents/doc_summary.php?sec_id=3&d_id=4318. 115 Ibid, p. 9. 116 Human Rights in the OSCE Region: Europe, Central Asia and North America: Report 2006 (Events of 2005) [online] IHF, 2006, p. 439, http://www.ihfhr.org/documents/doc_summary.php?sec_id=3&d_id=4258.

76

•

Zákon o boji proti terorismu jsme zmínili již v kapitole o svobodě slova, připomeňme pouze, že tento zákon z roku 1991117, novelizovaný 2006, velmi tvrdě postihuje vydavatele tisku, který by byl odsouzen za propagaci teroristických hnutí. Definice terorismu v zákoně chybí a pozorovatelé upozorňují, že tato norma může být zneužívána k potlačování práv kurdské menšiny.118 Článek 8 zato vyjmenovává následující trestné činy: „Psaná propaganda, shromáždění, mítinky a demonstrace zaměřené na poškození nedělitelné jednoty Turecké republiky s jejím územím a národem bez ohledu na metody, sílu či myšlenky, které šíří.“119

2.4.3. Turecké národnostní menšiny




Kurdové (8 – 20 mil.)




Čerkesové (cca 3 mil.; pocházejí ze středovýchodní části severního Kavkazu; rozšířeni po celé zemi)




Romové (cca 2 mil.; rozšířeni po celé zemi)




Bosňané (více než 1 mil.)




Lazové (500 tis. až 1 mil.)




Bulharové (cca 120 tis.; muslimské víry a většinou v Thrákii)




Arabové (jazyková menšina; často vymezeni spíše nábožensky – jako alevité)

Protože nejvýznamnější menšinou, jejíž situace po celé dvacáté století ovlivňuje vývoj lidských práv v Turecku, jsou Kurdové, zastavme se právě u tohoto národa a jeho historie vztahů s Atatürkovou velmocí.

2.4.3.1. Kurdové Kurdský národ je tím, který nejvíc doplatil na necitlivé a realitu ignorující územně-správní rozdělení Středního Východu a přilehlých oblastí po první světové válce. Nepřipadl mu totiž vlastní stát, na který si od té doby více či méně hlasitě činí

117

Zákon prošel navzdory snahám reformní vlády Turguta Özala usmířit si kurdské obyvatelstvo. Jeho schválení bylo podmínkou, bez jejíhož splnění by neprošlo zrušení zákona č. 2932 o zákazu komunikovat veřejně jiným než tureckým jazykem. 118 Prime Minister warned that terror law changes could impose censorship of Kurdish issues [online] Reporters without Frontiers, 10 July 2006, http://www.rsf.org/article.php3?id_article=18243. 119 KOLÁŘOVÁ, Tereza. Kurdský nacionalismus v Turecku: Boj za lidská práva či mezinárodní terorismus?: bakalářská práce. Brno: MU, FSS, 2006. Vedoucí bakalářské práce Ivo Pospíšil, s. 26.

77

nárok. „Jejich“ území (horské oblasti na severu Středního Východu) je v současnosti rozděleno zejména mezi Irák, Írán, Sýrii a Turecko. (Viz Obrázek č. 1.) Sami se považují za následníky dávných Huriů, kteří hory obývali už od třetího tisíciletí př. n. l., a také Indoevropanů, kteří území obsadili v průběhu prvního tisíciletí př. n. l. V běhu staletí padali pod různé nadvlády – Makedonců, Římanů aj. – až se poslední velká kurdská vládnoucí dynastie rozpadla roku 380 n. l. a zanechala pouze několik malých knížectví, kterým se nicméně později, zejména v průběhu 12. století dobře dařilo. Pak přicházejí nájezdy Mongolů a posléze nástup osmanského impéria, který znamená pro Kurdy období destrukce jejich kultury, období násilí a vyhánění. Poslední autonomní kurdské knížectví zaniká definitivně roku 1867. Jestliže dnes hovoříme o kurdském nacionalismu, pak vězme, že právě neblahé osudy Kurdů na tureckém území mu daly motiv vzniku a důvod radikalizace. Poslední nadějí pro Kurdy znamenala roku 1921 podepsaná Sèvreská smlouva, která počítala se samostatným Kurdistánem. Francie a Velká Británie nakonec rozhodly jinak, v Dohodě z Lausanne roku 1924 nepadlo o Kurdech slovo a mocnosti rozdělily původně plánované kurdské území mezi Turecko, Sýrii a Irák. Mimořádné diplomatické schopnosti Mustafy Kemala paşi jsou přitom zřejmě důvodem, proč právě novému tureckému státu připadl zdaleka největší podíl Kurdistánu. Dnes

žije

zhruba

polovina

Kurdů

na

území

Turecka, 120

patnáctimiliónová populace představuje cca 20 % obyvatel.

kde

jejich

Obývají především

jihovýchodní Turecko, ale mohutné kurdské enklávy najdeme také v centrální Anatólii a ve všech velkých městech. Kurdové hovoří kurdštinou, která pochází z íránské podvětve indoíránské větve indoevropské jazykové rodiny121 a skládá se ze dvou hlavních dialektů a několika nářečí. Většina Kurdů jsou sunnitští muslimové, nezanedbatelná část jich ovšem vyznává alevismus a ší’itská učení.

120

Odhady se ovšem různí a pohybují se mezi 8 a 20 milióny. Odhady celkové kurdské populace pak kolísají mezi 20 a 40 milióny. 121 S turečtinou, která patří mezi turkické jazyky altajské jazykové rodiny, nemá tedy „geneticky“ nic společného.

78

Mapa č. 1.: Oblasti s dominantním užíváním kurdštiny122

Kurdská otázka v Turecku Roku 1925 prohlásil předseda turecké vlády Ismet Inönü: „Jsme upřímní nacionalisté ...a nacionalismus je jediným zdrojem naší soudržnosti. Tváří v tvář turecké většině nemají ostatní elementy žádný význam. Musíme turkifikovat obyvatele naší země za každou cenu a rozdrtíme ty, kteří vzdorují Turkům nebo le turkism.“123 Jak konkrétně taková „turkifikace“ vypadala? Roku 1924 nově schválená ústava zapovídala užívání kurdštiny na veřejnosti, téhož roku byl zrušen úřad kalífátu a nedlouho poté schválen Zákon o unifikaci vzdělávání, v důsledku něhož byly všechny školy podřízeny úřadům státu a byl v nich zaveden jediný jazyk, v němž mělo být nadále vyučováno – turečtina. Vláda si uvědomovala, že chce-li dosáhnout svého cíle, tedy vybudovat moderní jednotný stát, musí začít ve školních škamnách. Po čase zřejmě chtěla celý proces urychlit, a proto parlament schválil roku 1934 Zákon o sídlech.124 Tato odvážná norma měla donutit Kurdy z východních a jihovýchodních oblastí, kde tvořili převážnou většinu obyvatel, k tomu, aby se stěhovali do oblastí s tureckou většinou. Na původních

122

Zdroj: Kurdové a Kurdistán. Dostupné z: http://kurdove.ecn.cz/. ALLAIN, Jean. International Law in the Middle East. Ashgate Publishing, 2004, p. 23-24. Dostupné z: http://books.google.com/books?vid=ISBN0754624366&id=xAY9V4N3HqsC&pg=PA23&lpg=PA23&ot s=lnX42GJo_X&dq=Chaliand++A+People+Without+Country:+The+Kurds+and+Kurdistan.&sig=FdIW _F0_kejiixJorUrZ1J0h_mc#PPP1,M1. 124 Také v důsledku tzv. velké evakuace v oblasti Ararat, kde bylo roku 1932 potlačeno povstání, jež vedlo dočasně k vytvoření samostatného kurdského státu. 123

79

kurdských územích počítala s postupným vznikem zón, kde by bylo „z bezpečnostních důvodů“ zakázáno se usazovat. Cílem zákona bylo rozptýlit Kurdy po celém tureckém území tak, aby nikde nepřekračoval jejich počet pětiprocentní podíl na populaci daného místa.125 Účel těchto drakonických opatření byl jasný a neskrývaný: úplná asimilace kurdské menšiny – třeba násilná. Ostatní obyvatelé byli soustavně ujišťování, že Kurdové jsou „horští Turci“, kteří zapomněli na svou „tureckost“ v důsledku geografické odloučenosti. Kurdové, pobouřeni už tím, že nebylo vyslyšeno jejich volání po vlastním státě, reagovali řadou protirežimních povstání.126 Jen v období 1924 až 1938 jich ve východním Turecku proběhlo sedmnáct, z nichž nejmasivnější vedl Šejk Said, vůdce Kurdské nacionalistické organizace Azadî. Kurdským vojskům pod jeho vedením se roku 1925 podařilo obsadit široký pás jihovýchodního Turecka – i díky tomu, že pro boj byla získána poměrně široká podpora všech vrstev kurdského obyvatelstva, která dřívějším pokusům chyběla. Povstání bylo potlačeno mohutnou ofenzivou více než padesáti tisíc příslušníků turecké armády127, která si pro několik nadcházejících desetiletí našla v kurdské rebelii svůj raison d'être. Podařilo se jí úspěšně (a krvavě) pacifikovat i ostatní velká povstání, např. společné arménsko-kurdské v oblasti Araratu, vedené Ihsánem Núrí pašou (1930), nebo velkou rebelii v okolí Darsímu (1937-1938). Turecké vlády v nadcházejících letech nadále podporovaly zvyšování armádních kapacit a armáda tak postupně nabývala velkého vlivu nejen v otázkách bezpečnosti. Dodnes zůstává druhou nejpočetnější armádou členských států NATO128 – hned po U.S. Army. Po druhé světové válce došlo k utlumení aktivit kurdských militantních hnutí a postupně se začala prosazovat strategie politického nátlaku. Vzhledem k tomu, že republika nejevila o rozvoj kurdských území pražádný zájem, prohlubovaly se sociální rozdíly mezi východem a západem – a tím si mezi Kurdy našly vhodné zázemí hnutí propagující radikálně levicovou ideologii, pochopitelně s nacionalistickým podtextem. Od roku 1963 vznikaly každoroční protestní akce proti zaostalosti jednotlivých regionů, nízké životní úrovni a úředním represím. Občanská nespokojenost ovšem podnítila také politický zápas o kurdská práva, a to jak na ilegální, tak legální úrovni. Zákonu

125

Ibid, p. 24. V nich mimo jiné sehrály svou úlohu nechvalně proslulé nepravidelné oddíly Hamidiye, které za první světové války byly pověřeny vybíjením arménského millétu. 127 Ibid, p. 25. 128 Podle Generálního štábu turecké armády může země vyslat 40 až 50 tisíc vojáků do spojeneckých operací. Viz http://www.tsk.mil.tr/eng/genel_konular/kuvvetyapisi.htm. 126

80

neodporovala strategie většiny kurdských radikálů – a to prosazovat své zájmy na půdě již etablované radikálně levicové Turecké strany pracujících (Türk Isci Partisi), která vznikla jako vůbec první levicová strana v Turecku roku 1961. Etnický rozměr „kurdské otázky“ tady nenašel příliš vhodné prostředí pro rozvoj, šlo zejména o zlepšení sociální a ekonomické situace východoanatolských Kurdů. Pro ilegalitu se rozhodli ti Kurdové, kteří se sdružili v Demokratické straně tureckého Kurdistánu, která vznikla roku 1965 a měla jak nacionalistické, tak socialistické programové body, které nikoli vždy tvořily harmonický soulad – a proto neměla nikdy významný vliv.129 Téhož roku byla založena Strana národní akce, radikálně pravicová až neofašistická organizace provádějící vražedné akce namířené proti levicovým studentům, učitelům a novinářům v Turecku. První legální kurdskou organizací, formálně však nikoli politickou, byla Východní revoluční kulturní centra, založená roku 1969 jako sdružené organizace mládeže, která se zabývala osvětovou a propagační činností po celém území Turecka. Jejich největším úspěchem bylo to, že na problémy Kurdů na východě země upozornila západotureckou kulturní a vzdělanostní elitu, jež se následně začala v problému viditelně angažovat. Sedmdesátá léta znamenají pro dějiny Kurdů v Turecku zlomové období. Zesilující se vliv kurdských levicově-nacionalistických skupin vedl roku 1971 ke státnímu převratu, jímž turečtí generálové nastolili vládu vojenské junty. Převrat znamenal na jednu stranu přerušení kontinuity kurdských levicových skupin, jejichž představitelé skončili ve vězení, na stranu druhou posílil odhodlání Kurdů nadále bojovat za svá národní práva. Dodnes nejvýznamnější a nejproslulejší organizací, která se v tomto boji angažovala, byla Strana pracujících Kurdistánu (Partiya Karkerên Kurdistan, PKK). PKK vznikla ze spolku levicových studentských aktivistů APOCULAR (Ankarská demokratická vlastenecká asociace vyššího vzdělávání), který byl veden studentem politických věd Abdulahem Öcalanem. Původně měl šestnáct členů, ale postupně, zejména poté, co se jejich působení přesouvalo z ankarského intelektuálního bezpečí do východních kurdských oblastí, si získával podporu chudých Kurdů a rodila se nová, silná nacionálně-marxistická politická síla. Öcalan využil tradičního kmenové struktury v jihovýchodních oblastech Turecka a podařilo se mu zaangažovat do svého úsilí nejvýznamnější kmeny, které nebyly nikdy nakloněny ankarské vládě. 27. října 1978 vychází „Prohlášení nezávislosti PKK“ a rodí se tak nová politická strana. Ovšem 129

Viz: KOLÁŘOVÁ, Tereza. Kurdský nacionalismus v Turecku: Boj za lidská práva či mezinárodní terorismus?: bakalářská práce. Brno: MU, FSS, 2006. Vedoucí bakalářské práce Ivo Pospíšil, s. 13.

81

její aktivity jsou zaznamenávány od počátku 70. let. Od roku 1973, kdy byla založena kurdská Národně osvobozenecká armáda (Ulusal Kurduluş Oddusu, UKO), se stupňoval ozbrojený tlak Kurdů na separaci od Turecka. Jen v letech 1978 až 1982 napočítala Turecká rada státní bezpečnosti 43 tisíc incidentů spojených s kurdskými aktivitami, jež klasifikovala jako teroristické útoky.130 Země se navíc dostávala do těžké ekonomické krize, rostla nezaměstnanost a s ní spojená urbanizace. Na několika místech země docházelo k častým střetům různých politických seskupení, docházelo k masakrům alevitských Kurdů. Tato situace vedla roku 1980 k dalšímu angažmá turecké armády, které vyvrcholilo vojenským státním převratem. Bylo vyhlášeno stanné právo, byla zakázána činnost všech politických stran bez výjimky a političtí vůdci byli pozatýkáni. Podle zprávy Amnesty International z roku 1996 „stanné soudy nechaly pověsit předsedu vlády a dva vládní ministry, soudily poslance a věznily tisíce civilistů, z nichž někteří zůstávají od 80. let dodnes. Armádní důstojníci stále žalují a soudí civilisty prostřednictvím Soudů státní bezpečnosti.“131 Zmrazení politického života země trvalo do vydání nové turecké ústavy roku 1982, ústavy, jež dodnes v Turecku platí. Nový konstituční dokument reagoval na „kurdskou otázku“ velmi neskrývaně a pro tuto menšinu znamenal výrazné omezení jejích kulturních a politických práv. Podle článku 20 „žádný jazyk zakázaný zákonem nesmí být použit k vyjadřování a šíření myšlenek. Nesmí se objevit ani v tištěných dokumentech, na zvukových či video nahrávkách a dalších prostředcích komunikace“.132 Následujícího roku se konaly volby, v nichž uspěl a do premiérské funkce nastoupil předseda konzervativní Vlastenecké strany Turgut Özal.133 Nová vláda nelenila a ještě téhož roku parlament schválil zákon č. 2932, v němž stojí: „Je zakázáno vyjadřovat, šířit nebo publikovat názory v jiném jazyce, než je oficiální jazyk uznávaný Tureckým státem… Mateřská řeč tureckých občanů je turečtina. Je zakázáno užívat jako mateřský jazyk jiný jazyk, než je turečtina, a používat na veřejných shromážděních a schůzích, na poutačích, bannerech, znameních, cedulích a plakátech jiný jazyk než turečtinu.“134 Jak

130

IBRAHIM, F. – GURBEY, G. The Kurdish Conflict in Turkey: Obstacles and Chances for Peace and Democracy [online] Dostupné z: http://www.amazon.com/gp/reader/0312236298. 131 Turkey: No security without human rights [online] London: Amnesty international, 1996. Dostupné z: http://www.amnesty.org/ailib/intcam/turkey/turktoc.htm. 132 KOLÁŘOVÁ, Tereza. Kurdský nacionalismus v Turecku: Boj za lidská práva či mezinárodní terorismus?: bakalářská práce. Brno: MU, FSS, 2006. Vedoucí bakalářské práce Ivo Pospíšil, s. 19. 133 Nicméně prezidentem zůstal vůdce vojenského převratu generál Kenan Evren – a to až do roku 1990. Výsledkem převratu bylo také to, že až do konce 90. let neměla žádná vláda výrazný vliv na ministerstvo vnitra (policii) a ministerstvo obrany (armádu), tajné služby nebo některé samosprávné orgány. 134 Tamtéž.

82

v ústavě, tak v souvisejících zákonech se přitom zákonodárci střežili užít slova Kurdové, kurdský nebo kurdština, aby tím nezpochybnili princip etnické homogenity Turecka, ovšem dopad těchto opatření byl zcela adresný. Političtí vůdci PKK včetně Abdulaha Öcalana uprchli ještě před masovým zatýkáním přes Sýrii do severního Iráku, který byl právě ve válečném konfliktu s Íránem, a tam postupně zkonsolidovali své síly. S vůdcem iráckých Kurdů Masúdem Barzáním se dohodli na tom, že PKK může nadále své aktivity vyvíjet především v horském terénu na turecko-irácké hranici. Výcvik bojovníků probíhal v Libanonu, na území ovládaném v té době Sýrií. Sýrie také poskytla politický azyl Öcalanovi a jiným vůdcům PKK, jejichž

aktivity dlouhodobě

podporovala.

Radikální

strategie

partyzánského boje spočívala především v útocích na policii a majitele půdy spolupracující s vládou v Ankaře a doplatilo na ni značné množství civilních obyvatel. Ti ovšem přesto PKK podporovali a jejich sympatie se zvyšovaly úměrně s narůstáním vládních represivních protiopatření. Ta se zase zvyšovala s každým útokem či sabotážní akcí (např. poškozování telekomunikačního vedení apod.). 15. srpna 1984135 se regiony Eruh a Şemdinli staly cílem ozbrojeného partyzánského útoku a touto událostí začíná nejdelší kurdské povstání v historii, trvající až do konce 90. let. Lidová kurdská osvobozenecká armáda (Artesa Rizgari Gele Kurdistan, ARGK) dokázala svými aktivitami vyprovokovat tureckou armádu mimo jiné k výpadům do zahraničí a ke spokojenosti Sadáma Husajna útočila v letech 1983 až 1987 na Kurdy v severním Iráku – bez ohledu na státní příslušnost. Posílila tak vzájemnou spolupráci iráckých a tureckých Kurdů, která funguje dodnes. K obratu v „kurdské otázce“ došlo poté, co Sadám Husajn zopakoval protikurdskou krvavou akci z roku 1982 v Dudžajlu (za niž byl posléze popraven). Píše se 17. březen 1988 a v severoiráckém městečku Halabja umírá na otravu jedovatým plynem pět tisíc civilních osob, ze tří čtvrtin tvořených ženami a dětmi. Desetitisíce iráckých Kurdů následně prchají před iráckou armádou na sever – k tureckým hranicím. Světovými médii proběhnou fotografické záznamy masakru136, několik týdnů zpravodajové informují o davech čekajících na hranici - a čeká se na reakci tureckého premiéra Özala. Ten překvapivě umožňuje šesti desítkám tisíc Kurdů vstup na turecké území, čímž poprvé de facto uznává existenci kurdského etnika. Na druhou stranu těmto osobám nebyl přiznán status politických uprchlíků. Situace se mění po válce v Zálivu, 135 136

15. srpen je Kurdy slaven jako Den armády. Silné povahy mohou nahlédnout: http://www.kdp.pp.se/old/chemical.html.

83

po níž roku 1991 Turecko přijímá dalších 500 tisíc iráckých Kurdů. Ti už přicházejí do jiné atmosféry. V parlamentu se otevřeně hovoří o „kurdském problému“ – tedy nikoli o problému bezpečnostním jako dosud, nýbrž o problému etnickém. Özalova vláda začala uvažovat o mírovém řešení konfliktu, oslovovala zahraniční kurdská sdružení a organizace (např. v Iráku a Sýrii). Předseda vlády v parlamentu prosadil zrušení „jazykového“ zákona č. 2932 (ovšem výměnou za protiteroristický zákon – viz výše podkap. o legislativě). Kurdové se stávali také volebním tématem – tvořili pětinu voličů. Do voleb v roce 1991 poprvé v historii vstupovala – v koalici se Sociálně demokratickou stranou (SHP) – pro-kurdsky orientovaná Lidová strana práce (HEP), která se roku 1990 odštěpila právě od sociálních demokratů. Koaliční uskupení uspělo a tím se poprvé mohlo 22 kurdských zástupců účastnit legislativního procesu. Z mapy č. 2 je navíc patrné, že kurdské oblasti sociálním demokratům (kteří měli také částečně pro-kurdský program) právě kurdský jihovýchod výrazně dopomohl k úspěchu. Obě strany se navíc dostaly do koaliční vlády Suleymana Demirela – a Kurdové tak získali historicky první možnost ovlivnit tureckou exekutivu. Turgut Özal, který vedl do voleb Stranu Vlast, byl od roku 1989 prezidentem. I on ještě před svým zvolením propagoval přiznání práv Kurdům, dokonce připustil možnost federalizace republiky, což ze zahraničí uvítal i Abdulah Öcalan. Nová vláda vydala deklaraci, v níž se zavazovala přiznat práva a svobody menšinám a prezident navrhoval zahájit kurdské vysílání ve veřejnoprávní televizi a možnost výuky kurdštiny na státních školách. Proti reformám se ale stavěla mocná Bezpečnostní rada státu137 a po náhlé smrti prezidenta odešel poslední exekutivní zastánce liberalizace. Původní plány tak zůstaly nenaplněny.

137

Milli Güvenlik Kurulu (MGK); výsledek vojenského převratu 1960; poradní orgán tvořený hlavním velitelem Generálního štábu, čtyřmi nejvyššími armádními důstojníky, vybranými ministry; předsedá jí prezident republiky; od vydání ústavy 1982 počet armádních důstojníků zastoupených v radě vzrostl na úkor civilních osob (ministrů) a její doporučení mají pro vládu přednostní význam. V některých obdobích se systém podobá dvojvládí. Viz: HEPER, Metin: Justice and Development Party government and the military in Turkey. In: Turkish Studies, Oxfordshire, United Kingdom, 2005, Vol. 6, Iss. 2, p. 215.

84

138

Mapa č. 2: Výsledky voleb do Velkého národního shromáždění 1991 podle villayetů:

DSP Legenda:

DYP – Cesta pravdy (27,03 %, předsedou Suleyman Demirel) ANAP – Strana vlasti (24,01 %, předsedou Turgut Özal) SHP – Sociálně demokratická strana lidu (20,75 %; koalice Sociálně

demokratické strany a Lidové strany práce) RP – Strana blahobytu (16,88 %) DSP – Strana demokratické levice (10,75 %)

Noví poslanci HEP byli dosti radikální. V parlamentu hovořili kurdsky (včetně slavnostní přísahy) a hlásili se k PKK, ačkoli požadovali mírové a demokratické řešení kurdské otázky. Za příklad dávali poklidné soužití dvou národů v Československu.139 Roku 1992 vystoupili z vlády a odloučili se i od sociálních demokratů, po smrti prezidenta roku 1993 byla jejich strana zrušena ústavním soudem. Nástupkyně HEP – Demokratická strana (DEP) – vydržela ještě rok, pak byla rovněž zakázána a její poslanci byli zbaveni mandátů. Kurdskou agendu převzala Lidová demokratická strana (HADEP), která byla velmi umírněná a od aktivit PKK se distancovala. Nezískala ale dostatečnou podporu pro vstup do zákonodárného sboru, k čemuž by potřebovala pokořit desetiprocentní kvórum. Kurdové pracovali na prosazování svých práv také mimo kurdská území. V Paříži byl roku 1983 založen Kurdský pařížský institut, který organizoval kulturní a sociální služby této menšině ve Francii, postupně vznikaly podobné instituce v řadě evropských a amerických měst. Roku 1995 byl v Bruselu založen Kurdský exilový 138

Viz Electoral Geography. Dostupné z: http://www.electoralgeography.com/en/countries/t/turkey/1991legislative-elections-turkey.html. 139 KOLÁŘOVÁ, Tereza. Kurdský nacionalismus v Turecku: Boj za lidská práva či mezinárodní terorismus?: bakalářská práce. Brno: MU, FSS, 2006. Vedoucí bakalářské práce Ivo Pospíšil, s. 28.

85

parlament, který se scházel v různých zemích Evropy a lobboval za kurdská národnostní práva. Snažil se zejména komplikovat diplomatické vztahy mezi evropskými zeměmi a Tureckem v souvislosti s vyjednáváním o vstupu země do EU. Kurdové navíc v zahraničí vydávaly propagační publikace a šířili je i v Kurdistánu.140 V první polovině 90. let docházelo k nebývalé eskalaci napětí ve východním Turecku. Armádě se nedařilo potlačit aktivity PKK a ve vzájemných konfliktech umíraly tisíce lidí. Armáda organizovala vesnické gardy a po celém území docházelo k úmrtím kurdských významných osobností a jejich sympatizantů. Vláda vždy popírala, že za těmito vraždami stojí, nicméně oni mrtví byli často naposled viděni ve společnosti příslušníků bezpečnostních sil.141 Jelikož se vládě nedařilo situaci v kurdských oblastech stabilizovat, rozhodla o rozsáhlé evakuaci, jíž bylo do roku 1996 podrobeno na tři tisíce sídel a kolem dvou miliónů obyvatel,142 kteří nyní tvoří podstatnou část chudých gecekondských čtvrtí okolo velkých měst. Je ovšem nutné zdůraznit, že mnoho vesnic bylo zničeno kurdskými partizánskými oddíly za účast v gardách a mnoho obyvatel se odstěhovalo „dobrovolně“, totiž ze strachu o život a majetek. V druhé polovině 90. let se situace v důsledku výše popsaných opatření začala vyvíjet jasně ve prospěch turecké vlády a armády. V oblasti operovalo na 300 tisíc vojáků, desetitisíce příslušníků vesnických gard a policistů. Pro aktivity PKK už nebylo bezpečného místa. Vláda navíc pohrozila Sýrii napadením, pokud nepřestane ukrývat teroristické vůdce – zejména Abdulaha Öcalana. Ten proto uprchl, postupně se skrýval v Rusku, Řecku a Itálii a 15. února 1999 byl dopaden v Keni a převezen do Turecka. Jako jedinému obyvateli věznice na ostrově Imrali v Marmarském moři, odkud byli všichni vězni před jeho příchodem rozmístěni po různých kárných zařízeních po celém Turecku, se mu věnuje asi tisícihlavá vojenská pozornost. Öcalan byl roku 1999 odsouzen tzv. Soudem státní bezpečnosti k trestu smrti, což na jednu stranu vyvolalo odmítavé reakce na straně evropských vlád, Rady Evropy nebo celé řady mezinárodních organizací hájících lidská práva, na stranu druhou s tímto odmítavým postojem kontrastuje všeobecné veselí v tureckých městech, provázené tanci a zpěvy. Nicméně trest smrti byl v Turecku roku 2002 zrušen a Öcalanův trest zmírněn na doživotní odnětí svobody. U soudu mu nepomohlo ani to, že od svého uvěznění prosazoval mírové řešení „kurdské otázky“. Více k případu viz kapitolu o soudnictví.

140

Tamtéž. Tamtéž, s. 31. 142 Tamtéž. 141

86

Po uvěznění Öcalana a marginalizaci bezpečnostních rizik spojených s PKK držela dlouhou dobu kurdskou vlajku strana HADEP. Zúčastnila se tří volebních klání, ale desetiprocentní hranici potřebnou pro vstup do Velkého národního shromáždění se jí nepodařilo překonat. Získávala 5 až 6 procent a stěžovala si na úřední komplikace, které jí bránily vést úspěšnou volební kampaň. Mnoha potenciálním kurdským voličům – těm, kteří byli násilně evakuováni - byla také účast ve volbách znemožněna. Roku 2003 po několikaletém vládním tlaku byla činnost strany zakázána ústavním soudem a její roli postupně přebírá Demokratická lidová strana (DEHAP), která dodnes čelí snahám o její zákaz. PKK, která se od začátku tisíciletí několikrát přejmenovala, zůstává separatistickou silou, která ovšem již zdaleka nedisponuje takovou silou jako v 70. až 90. letech.143 Přesto v období od listopadu 2005 do června 2006 úřady zaznamenaly 774 teroristických útoků na území Turecka, jejichž obětí se stalo 44 vojáků, 5 policistů a 13 civilních obyvatel.144

Stav respektování práv Kurdů v současném Turecku Nejzávažnější nedostatky ochrany práv kurdské menšiny vyplývají mj. z toho, že Turecko dosud nepřistoupilo k mezinárodním závazkům Rady Evropy, jež se právě etnických minorit týkají. Jedná se o Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin a Evropskou chartu regionálních nebo menšinových jazyků. Je tedy patrné, že největší obavy se vztahují k ochraně práv občanských, komunitních a kulturních. V důsledku „velké evakuace“ dvoumiliónové kurdské populace z jihovýchodního Turecka je pak zdrojem znepokojení také socioekonomická situace těchto občanů. Jsou to zvláště omezené možnosti užívání kurdského jazyka, které vzbuzují pochybnosti o dodržování kulturních práv této menšiny v Turecku. Změny v ústavě roku 2004 povolily televizní a radiové vysílání v jiných jazycích než v turečtině a také vyučování v těchto jazycích na soukromých školách. Turecká veřejná televize (TRT) zahájila vysílání v pěti jazycích včetně kurdštiny, ale délka a tematická šíře vysílání jsou zanedbatelné. Žádná soukromá televizní ani rozhlasová stanice s celoplošným vysíláním v kurdštině či jiném minoritním jazyce nevznikla, přestože to zákon umožňuje.145 Na vysílání dohlíží mocná Vrchní rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RTÜK), o níž 143

Tamtéž, s. 35. Turkey 2006 Progress Report. {COM(2006) 649 final} Brussels: Commission of the European Communities, Brussels: 8. 11. 2006, p. 22. 145 2004 Regular Report on Turkey’s progress towards accession {COM(2004) 656 final} Brussels: Commission of the Eurepean Communities, 6. 10. 2004, p. 49. 144

87

najdeme zmínku i v kapitole o svobodě projevu. V současnosti mají licenci k vysílání v kurdštině dvě regionální televizní stanice v Diyarbakıru a jedna rozhlasová stanice v Şanlıurfě.146 Nicméně provozovatelé musejí respektovat časová omezení vysílání v „netureckých“ jazycích, která se nevztahují pouze na filmy a písně. Mluvené slovo – např. zpravodajství a publicistika - je tedy významně omezeno.147 Navíc všechny televizní pořady s výjimkou hudebních klipů musejí být opatřeny titulky v turečtině, které původní kurdskou tvorbu značně komplikují, zejména finančně. Nejsou povoleny vzdělávací pořady zaměřující se na kurdský jazyk. Dalších minimálně osm stanic (podle výroční zprávy z roku 2005 podalo do tohoto roku žádost o licenci 11 právnických osob52, výroční zpráva z roku 2006 o žádných dalších nereferuje) stále čeká na rozhodnutí RTÜK o vydání licence. Některé z nich kvůli byrokratickým požadavkům čekají na povolení už od června 2004.148 Od prosince 2003 je v platnosti vyhláška nazvaná Vyučování v odlišných jazycích a dialektech tradičně užívaných tureckými občany v jejich každodenních životech, která umožňuje soukromé vyučování např. v kurdštině pro absolventy primárního vzdělávacího stupně ve věku alespoň patnácti let. Takové školy nemají nárok na podporu ze státního rozpočtu. Roku 2004 vzniklo šest kurdských soukromých škol ve východoanatolských regionech, nicméně ještě téhož roku všechny zanikly – poslední z nich nevydržela ani celý měsíc. Dnes tedy v Turecku není jediná možnost vzdělávat se v kurdštině – ať už na veřejných nebo soukromých školách. Možnosti ovlivňovat politický proces v zemi mají zástupci menšin vč. Kurdů velmi omezené. Důvodem je volební systém do parlamentu, k zástupcům menšin nepříliš vstřícný. Jde sice o ústavou garantovaný systém proporční, ale různě velké volební obvody, d’Hontův dvouprahový systém přepočítávání hlasů a zejména desetiprocentní kvórum pro získání mandátu znamenají natolik významná omezení proporcionality,

že

volby

generují

výsledky

podobné

bipartajnímu

systému

většinovému. V roce 2002 se tak do parlamentu dostaly pouze dvě politické strany a více než 45 % hlasů propadlo. Tento volební systém je výsledkem „armádní“ ústavy

146

Turkey 2006 Progress Report. {COM(2006) 649 final} Brussels: Commission of the European Communities, Brussels: 8. 11. 2006, p. 21. 147 Televize: 45 min. za den, 4 hod. za týden; rozhlas: 60 min. za den, 5 hod. za týden. Ibid, p. 42. 148 Turkey 2005 Progress Report {COM (2005) 561 final} Brussels: European Commission, 9 November 2005, p. 27.

88

z roku 1982.149 Dalším problémem je pak zákaz užívání kurdštiny pro politickou činnost, který vedl k několika soudním sporům končícím zákazem příslušné politické strany. Soudy vyšetřují také mnoho kurdských komunálních politiků.150 Významným problémům čelí Kurdové postižení „velkou evakuací“ – tedy asi dva milióny osob, které byly v polovině 90. let násilně přemístěny z jihovýchodních venkovských oblastí zejména do větších měst po celém tureckém území. Mnoho z nich přišlo bez náhrady o majetek a jeho navrácení, za nějž se zasadil Evropský soud pro lidská práva, je často znemožněno velkými byrokratickými požadavky, jimiž úřady restituci podmiňují. Podobný osud postihl také obyvatele, jejichž pozemky a stavení leží od roku 2003 na dně přehrady Ilisu. Tito Kurdové neměli své pozemky smluvně zaregistrované, přišli tedy o ně bez náhrady.

2.4.3.2. Romové Informovanost jak tureckých, tak mezinárodních politických institucí o situaci romské menšiny v Turecku výmluvně ilustruje vývoj, jakým prochází odhadovaný počet tureckých Romů ve výročních zprávách EK. Jestliže roku 2004 výzkumníci odhadovali toto množství na 500 tisíc jedinců, o rok později už to bylo 500 tisíc až 2 milióny a v poslední zprávě z roku 2006 je konečně s odvoláním na průzkum Bilgi univerzity v Istanbulu jejich počet odhadován na dva milióny duší. Oficiální vládní výzkum demografického, sociálního nebo kulturního vývoje této menšiny neexistuje. Tureckým Romům se věnuje mezinárodní nevládní organizace Evropské centrum pro práva Romů (ERRC), z jehož materiálů při svém hodnocení vychází také příslušný orgán Rady Evropy - Evropská komise proti rasismu a intoleranci (ECRI)151, na niž se zase odvolává EK ve svých hodnotících zprávách. ERRC na prvním místě ve výčtu nejzávažnějších problémů, jimž Romové v Turecku musejí čelit, jmenuje oficiální nerozpoznání Romů jako menšiny.152 Jedná se samozřejmě o problém všech národnostních menšin v zemi, které v jeho důsledku nemohou svobodně zakládat sociální a kulturní občanské organizace. V případě Romů

149

TÜRSAN, Huri. Democratisation in Turkey: The Role of Political Parties. Brussels: Presses Interuniversitaires Européennes, 2004, p. 214-215. 150 Turkey 2006 Progress Report. {COM(2006) 649 final} Brussels: Commission of the European Communities, Brussels: 8. 11. 2006, p. 22. 151 Její poslední, třetí hodnotící zpráva vyšla v červnu 2004. Viz http://www.coe.int/t/e/human_rights/ecri/1-ecri/2-country-bycountry_approach/turkey/Turkey%20third%20report%20-%20cri05-5.pdf. 152 Issues Brief: Roma Rights in Turkey [online] ERRC. Dostupné z: http://www.errc.org/cikk.php?cikk=2254&archiv=1.

89

je ovšem problém o to závažnější, že jsou častým cílem diskriminačního jednání a rasistických útoků a nemají přitom žádné právní zastání, jelikož turecký právní řád diskriminaci etnických minorit nerozeznává jako specifickou trestnou činnost – tak jako je tomu ve všech evropských demokratických státech, kde platí tzv. antidiskriminační zákony. Centrum upozorňuje na mnoho případů fyzického napadení romských občanů příslušníky orgánů státní moci – a na několik zabití Romů, k nimž došlo v průběhu policejní vazby. Dále vyjmenovává diskriminační jednání úřadů, podniků i občanů, které znevýhodňuje komunitu v přístupu k lékařské péči, k bydlení, ke vzdělání, k vydávání osobních dokladů, v přístupu na veřejná místa apod. Specifickým a velmi častým problémem je násilné vystěhování romských obyvatel bez náhrady a často bez respektu k jejich majetkovým právům. Mnoho z nich žije v improvizovaných „staveních“. Přes oprávněné výhrady je ale třeba poznamenat, že zejména v průběhu funkčního období současné vlády došlo k mnoha právním úpravám dřívějších zákonů, které jednoznačně diskriminovaly občany romského původu. Jedná se zejména o Zákon o sídlech z roku 1934, o němž již byla zmínka v kapitole o „kurdské otázce“. Ten až do září 2006, kdy došlo k jeho úpravě, zavazoval ministerstva vnitřních záležitostí, zdraví a sociálních služeb v souladu s vládním programem „zajistit loajalitu turecké kultuře a vylepšit organizaci a rozmístění populace ... v sídlech imigrantů, běženců, nomádů a potulných cikánů.“153 Článek 4 téhož zákona stanovil, že „A. Ti, kteří nejsou oddaní turecké kultuře; B. Anarchisté; C. Špióni; Ç. Potulní cikáni; a D. Osoby vyhoštěné nebudou považováni za turecké imigranty.“50 Lze považovat za úspěch politiky rozšiřování EU fakt, že taková norma pod tlakem EK zmizela z tureckého právního řádu. Stále v něm však zůstává Zákon o asociacích, který v článku 5 zakazuje zakládat organizace s cílem upozorňovat na to, že v Turecku existují národnostní menšiny.154

153

Ibid. Turkey 2006 Progress Report. {COM(2006) 649 final} Brussels: Commission of the European Communities, Brussels: 8. 11. 2006, p. 23. 154

90

2.5. Postavení žen v Turecku „Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých (ženám). A ctnostné ženy jsou pokorně oddány a střeží skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit. A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody!...“ a „berte si za manželky ženy takové, které jsou vám příjemné, dvě, tři a čtyři; avšak bojíte-li se, že nebudete spravedliví, tedy si vezměte jen jednu...“ Korán, 4. súra Ženy

Problémy sociálních, kulturních či ekonomických práv a jejich dodržování v Turecku jsou ovlivněny nerovnoměrnou rychlostí regionálního rozvoje země. Obecně platí, že čím více na východ, tím hůře – nejproblémovější oblastí je jihovýchodní cíp Turecka. Dalším důležitým faktorem v této oblasti lidských práv je úroveň religiozity a faktického vlivu islámských stereotypů na život jedince, který – zjednodušeně řečeno – kopíruje mapu hospodářského rozvoje jednotlivých oblastí. V těch ekonomicky podprůměrných se projevuje disproporce mezi sociální realitou a jejími legislativními a institucionálními podmínkami, které v posledních letech nabyly značného pokroku. Kromě rovin „de iure“ a „de facto“ je třeba rozlišovat také veřejnou a soukromou sféru života turecké společnosti. Podíl žen ve státní správě a vrcholové politice, v managementu velkých firem nebo ve školství, jejich vzdělanostní struktura a mobilita – všechny tyto faktory jsou ve vztahu vzájemné komunikace s jejich rodinným životem, klimatem, jaký v tomto intimním prostoru panuje. Tady je také největší zdroj obav o situaci žen v Turecku: domácí násilí a jeho nikoli výjimečné vyvrcholení – tzv. „vražda na obranu rodinné cti“, kdysi podle şeriatu zcela legální a v některých oblastech dodnes legitimní „sankce“, jíž se rodina vyrovnává s příbuznou, která se provinila zákonům rodinného života. Ty mají vliv samozřejmě také na výchovu dětí, potažmo na jejich vzdělání, jež do značné míry také podléhá místnímu „genderovému cenzu“. A 91

v neposlední řadě nastíníme v této kapitole problém péče o duševně či fyzicky indisponované občany, tedy jakýsi indikátor pokroku od sparťanského darwinismu k solidární společnosti, jednoho z důležitých atributů demokracie.

2.5.1. Právní ochrana žen v Turecku Článek 10 ústavy zaručuje rovnost mužů a žen před zákonem a vylučuje diskriminaci na základě pohlaví. Článek 41, jenž byl novelizován roku 2001, zaručuje, že „Rodina je základem turecké společnosti a je založena na rovnosti mezi manžely.“ (Podtržená část byla přidána roku 2001.) Článek také ukládá státu povinnost rodinu chránit – „zejména matku a děti“. Následující článek stanoví, že „Základní vzdělání je povinné pro všechny občany obou pohlaví a na státních školách je poskytováno zdarma.“ Z mezinárodních závazků, které podle článku 90 ústavy nemohou být, týkají-li se lidských práv a svobod, v rozporu s právním řádem republiky, bylo důležitým krokem přijetí Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW), klíčového dokumentu OSN v oblasti rovných příležitostí. Turecko k dohodě přistoupilo 20. prosince 1985 a zavázalo se tímto krokem přijmout „řadu opatření k ukončení diskriminace žen ve všech jejích formách, a to: ● začlenit princip rovnoprávnosti mužů a žen do svého právního systému, zrušit všechny diskriminační zákony a nahradit je takovými, které zakazují diskriminaci žen; ● ustavit soudní dvory a jiné veřejné instituce s cílem zajistit efektivní ochranu žen před diskriminací; a ● zajistit odstranění všech aktů diskriminace žen ze strany osob, organizací a podniků.“155 Od roku 1998 platí v Turecku Zákon na ochranu rodiny. Jde o velice moderní normu, která – bude-li důsledně uplatňována – představuje účinný nástroj v boji proti násilí na ženách, k němuž dochází většinou právě v rodině. Podle tohoto zákona může soud na základě trestního oznámení ze strany oběti nebo státního zástupce zavést proti pachateli, který bydlí s obětí pod jednou střechou, tato opatření:

155

Convention on the Elimination of All Forms of Discrimination against Women [online] UN: Division for the Advencement of Women. Department of Economic and Social Affairs. Dostupné z: http://www.un.org/womenwatch/daw/cedaw/cedaw.htm.

92

a) zákaz užívat násilí či zastrašování proti jakékoli osobě žijící ve společné domácnosti, b) příkaz opustit společně obývané prostory a nepřibližovat se k nim, c) zákaz ničit majetek osob ve společné domácnosti, d) zákaz vystavovat tyto osoby stresu jakýmkoli způsobem, e) příkaz odevzdat zbraň či jiný podobný prostředek policii, f) zákaz vstupovat do společně obývaných prostor pod vlivem alkoholu či jiných omamných látek nebo tyto látky v těchto prostorách konzumovat. Tato opatření mohou být učiněna na dobu maximálně šesti měsíců a jejich porušení má být po prvním napomenutí trestáno třemi až šesti měsíci odnětí svobody.156 Jde o velmi odvážný způsob, jak trestat pachatele domácího násilí, protože oběť není povinna prokázat útočníkovu vinu a problém může být vyřešen velmi rychle. Navíc výčet oněch opatření ukazuje, že norma může být využívána flexibilně: např. pokud násilník (či násilnice) páchá trestný čin pod vlivem alkoholu, soud mu (jí) zakáže být v přítomnosti rodiny pod jeho vlivem. Před schválením tohoto zákona byly případy domácího násilí posuzovány na základě trestního zákona, který nedosáhl za zavřené dveře domácností. Od doby, kdy Zákon na ochranu rodiny začal platit, prudce vzrostl počet projednávaných případů domácího násilí (cca na 2 500 ročně)157 Mezi klíčové reformní kroky k naplnění ústavy i mezinárodních závazků v této oblasti patří schválení nového občanského zákoníku, který vešel v účinnost 1. ledna 2002 a který nahrazuje normu z roku 1926, vytvořenou podle tehdejšího švýcarského modelu. Zhruba od 50. let různé organizace za práva žen upozorňovaly, že nerovnoprávné postavení žen a mužů v rodině, které zákoník předpokládal, je příčinou mnoha případů domácího násilí. Tomuto tlaku podlehla vláda až roku 1994, kdy iniciovala vznik vládní komise pro přípravu nového občanského zákoníku. Tato práce čelila nejen zvýšenému nátlaku lobbistických skupin za práva žen, ale také neochotě nacionalistických a konzervativně-islamistických parlamentních stran, jimž vadilo zejména novou normou předpokládané rovné rozdělení majetku mezi rozvádějící se manžele. Nacionalisté a islamisté se obávali, že by toto ustanovení „přeměnilo rodinu z manželského svazku na korporaci, zničilo by lásku a náklonnost v rodině, zvýšilo by množství rozvodů a 156

Turkey's Domestic Violence Law: Protection of the Family [online] Women for Women's Human Rights. Dostupné z: http://www.learningpartnership.org/resources/legislation/nationallaw/turkey. 157 Consideration of reports submitted by States parties under article 18 of the Convention on the Elimination of All Forms of Discrimination against Women: Combined fourth and fifth periodic reports of States parties: Turkey [online] UN. Committee on the Elimination of Discrimination against Women. Dostupné z: http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N03/464/38/PDF/N0346438.pdf?OpenElement, p. 7.

93

v důsledku rozvrátilo tureckou společnost.“158 Jejich obavy ale vyslyšeny nebyly (také díky bezmála 130 ženským lobbistickým skupinám) a výsledkem je více než tisíc nových článků měnících staré základy tureckého rodinného práva. A jaké změny nový občanský zákoník přináší? Zejména v souladu s článkem 41 ústavy ruší koncepci „hlavy rodiny“ a zajišťuje rovnoprávné postavení a příležitosti pro muže a ženy v rodinném životě. Stará norma zaručovala manželovi naprostou právní nadřazenost, která se projevovala zákonem zaručenou pravomocí rozhodovat o místě trvalého bydliště, o dětech nebo o majetku. Posun je patrný i ve změně terminologie: dřívější termíny „žena“ a „muž“ (ve významu „manžel“ a „manželka“) nahrazuje bezrodá varianta, jíž asi nejlépe odpovídá české slovo „choť“. Po jazykové stránce je zákoník vůbec srozumitelnější a odpovídající západním standardům.159 Byla posílena práva matky na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem v případech, kdy se otec odmítá k dítěti hlásit. Manželé nově mají stejná práva v rozhodování o místě bydliště, výchově dětí a společném majetku. Jak již uvedeno výše, v případě rozvodu se majetek nabytý po dobu manželství dělí napůl – toto ustanovení však platí pouze pro svazky vzniklé po době nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Byl zrušen princip „nemanželského původu“, který dříve vymezoval status dětí narozených mimo manželský svazek – zejména v otázkách dědictví jim nově zajišťuje rovnoprávné postavení. Také pravidla pro uzavírání manželství byla značně změněna: především byla zvýšena minimální věková hranice novomanželů na 18 let místo dřívějších 15 u žen a 17 u mužů. Svobodným rodičům je nově umožněno osvojovat si děti a manželky si mohou ponechat své rodné příjmení – ovšem současně s manželovým, které je odděleno pomlčkou. Od ledna 2002 mohou zaměstnankyně ve státní sféře nosit v práci kalhoty, kteroužto regulaci z roku 1982 zrušil parlament, jehož interní řád ovšem ještě dlouho poté nebyl v souladu s touto změnou. Diyanet (Komisariát pro náboženské otázky) od roku 2002 instruuje zejména imámy, aby zajistili ženám právo na účast na náboženských obřadech společně s muži. Tomu odpovídají i změny interiéru mešit tak, aby ženám byla tato účast umožněna.160 Dále bylo zakázáno vyžadovat po studentkách zdravotnických oborů testy panenství. 158

Violence against Women in Turkey : A Report to the Committee against Torture. [online] Dostupné z: www.omct.org/pdf/VAW/Publications/2003/Eng_2003_09_Turkey.pdf, s. 345. 159 Tamtéž. 160 2004 Regular Report on Turkey’s progress towards accession [online] {COM(2004) 656 final} Brussels: Commission of the European Communities, 6. 10. 2004, s. 45.

94

Snahu vlády zlepšit situaci žen v turecké společnosti dokládá i zřízení speciálního ministerstva věnujícího se koordinaci aktivit v této resortní oblasti, které bylo zřízeno v dubnu 2003. Tento úřad koordinuje činnost Generálního ředitelství pro otázky postavení a problémů žen (zřízeno v listopadu 2004), organizuje celostátní kampaň „Stop domácímu násilí“, jíž se dostává pozornosti od většiny celostátních tištěných i audiovizuálních médií. Vláda ve svém nařízení z července 2006 vyhlásila prioritu boji proti násilí, vyjmenovala klíčové aktivity a zodpovědné instituce. Na parlamentní úrovni funguje stálá Komise pro ženská práva a rovné příležitosti i speciální, ad hoc ustavená Komise proti násilí na ženách a dětech, která se má zabývat zejména problémem „vražd na obranu cti“. Na postavení žen zejména s ohledem na ochranu před domácím násilím má vliv také zákon o samosprávách z července 2004, který ukládá samosprávným oblastem a obcím nad 50 000 obyvatel zřizovat azylové domy pro ženy – oběti domácího násilí. V současnosti je takových úkrytů sedmnáct, což je počet stále nevyhovující, ne všechny navíc splňují přísné podmínky anonymity svých chráněnek. Průlomovým okamžikem v zákonném zrovnoprávňování mužů a žen v Turecku bylo také přijetí nového Trestního zákoníku, účinného od dubna 2005, který zavádí až doživotní tresty za hrdelní zločiny motivované „tradicí a zvyky“ – ustanovení zjevně namířené proti pachatelům tzv. „vražd na obranu cti“. Žaloba za sexuální napadení manželem by měla vést k vyšetřování a soudnímu stíhání pachatele. Zákoník také zavádí zvýšené tresty za polygamii a neregistrované církevní sňatky. Trest odnětí svobody hrozí tomu, kdo provede test panenství (v Turecku běžný úkon) bez soudního příkazu či souhlasu dotčené ženy.161 Nesporný pokrok, k němuž v oblasti legislativní ochrany žen v Turecku došlo zejména od počátku 21. století, musí být ovšem stále relativizován konkrétní situací v konkrétním regionu. Jak ve sféře společenské, tedy v občanské nebo kulturní participaci žen na společenských procesech, tak v intimní sféře rodiny a širšího sociálního prostředí, v němž se žena pohybuje, můžeme v Turecku zaznamenat varující disonanci mezi právními a institucionálními parametry a jejich objektivním naplněním v životní zkušenosti.

161

Testy panenství jsou využívány např. jako podmínka sňatku, dříve je požadovaly některé školy – např. zdravotnické – jako podmínku přijetí uchazečky.

95

2.5.2. Žena ve veřejném životě Na rozdíl od soukromé sféry máme v oblasti společenských procesů poměrně průkazný objem statistických dat, která nám odhalují postavení žen v Turecku. To se ukazuje v první řadě v gramotnosti populace a podílu, kterým k ní ženy přispívají. Analýza situace ve vzdělávacím systému se tedy nabízí jako vhodný úvod do této problematiky, neboť vzdělávání představuje důležitý nástroj společenských změn v oblastech jako ekonomická aktivita žen, jejich participace na trhu práce a zejména na vrcholných pozicích jak v soukromé sféře, tak ve státní správě a státních institucích.

2.5.2.1. Turecké školství v genderové perspektivě Přestože od dob osmanské říše došlo v oblasti vzdělávacího systému v Turecku ke značně pozitivnímu vývoji, zejména legislativnímu a institucionálnímu, zůstává právě školství a výchova jednou z největších bariér pokroku v oblasti lidských práv, a to hlavně pro ženy. I když ústava z roku 1982 zavádí povinnou školní docházku (od školního roku 1997/1998 devítiletá pro děti od 6 do 14 let), jedním z nejvážnějších problémů současné turecké společnosti zůstává stále vysoká negramotnost způsobená zejména nerovným přístupem ke vzdělání. Ten se projevuje jak v regionálních odlišnostech, tak v rozdílných možnostech dívek a chlapců vzdělávat se na všech typech škol. Tyto dva principy jsou ovšem komplementárně spojené, neboť na některých místech jihovýchodního Turecka je zcela rozšířeným územ bojkot povinného vzdělávání dívek na primární úrovni. Výsledky jsou jednoznačné: v Turecku je v současnosti cca 12,6 % negramotných dospělých, na tomto čísle se ale mnohem výrazněji podílí ženská populace (20,4 %) než mužská (4,7 %).162 Tato znepokojující čísla ovšem klesají se zkoumanou kohortou – u dospívajících (15-24 let) dívek činí negramotnost již „pouhých“ 6,7 % oproti 2 % mezi jejich chlapeckými vrstevníky, jistá „genderová bublina“ je však patrná i tak.163 Navíc regionální nerovnoměrnost těchto údajů napovídá, že v jihovýchodní části území stále existuje jakási „vzdělanostní díra“ pro ženy. Vysoká negramotnost matek tady znesnadňuje vzdělanostní mobilitu, protože vzdělávání dcer je právě v jejich „kompetenci“. Přesto je pokrok ve zvyšování

162

Education in Turkey [online] UNESCO. Institute for Statistics. http://www.uis.unesco.org/profiles/EN/EDU/countryProfile_en.aspx?code=7920. 163 Tamtéž.

96

Dostupné

z:

gramotnosti tureckých obyvatel značný. Tabulka č. 1 ukazuje, jak výrazně se vzdělanostní struktura obyvatel proměnila od roku 1990. Tabulka č. 2: Vývoj gramotnosti v Turecku 1990 - 2004164

Míra gramotnosti Celkem

1990

2000-2004

77.9

87.4

89.2

95.3

66.4

79.6

92.7

95.6

97.1

98.0

88.3

93.3

Dospělí (15+)

Muži

% Ženy

Celkem Mládež (15-24)

Muži

% Ženy

Jak už bylo zmíněno výše, regionální rozdíly v gramotnosti obyvatel a v genderové nerovnosti v přístupu ke vzdělání hrají významnou úlohu. Nejpostiženější jsou jihovýchodní oblasti, následované východními a černomořskými oblastmi. Podle průzkumů Státního statistického institutu (Přejmenovaného roku 2006 na Turecký statistický institut Úřadu vlády Republiky Turecko – Turkstat) jsou genderové rozdíly v gramotnosti obyvatel vyšší ve venkovských oblastech než ve městech. Roku 2003 tvořil podíl městských žen, jež neuměly číst a psát, 16,6 %, zatímco na venkově to bylo celých 30,8 % ženské populace. U mužů tyto hodnoty nabývaly 3,9 % u měšťanů oproti 9 % u venkovanů.165 Negramotnost obecně zvyšuje řídká síť a tím pádem špatná dostupnost škol ve venkovských oblastech, ale také socioekonomická situace dotyčných rodin – základní vzdělávání je sice ústavou garantováno jako bezplatné, ovšem cestovné, strava, učební pomůcky nebo případně uniformy zdarma nejsou. Trend 164

Tamtéž. A Gender Review in Education, Turkey http://www.unicef.org/turkey/gr/ge21ja.html#a.

165

97

2003

[online]

UNICEF.

Dostupné

z:

městské a venkovské polarizace v přístupu ke vzdělání se ovšem vlivem silné migrace obyvatel z východu na západ a zejména vlivem urbanizace a migrace do měst postupně stírá – ohnisky sociálních problémů včetně negramotnosti se stávají příměstské vysídlenecké čtvrti na okrajích mnoha tureckých měst – tzv. gecekondularské čtvrti, jež si v mnohém nezadají s velkoměstskými slumy zemí „třetího světa“. Ekonomické problémy vysídleneckým rodinám znemožňují hradit náklady na byť základní vzdělání svých dětí a značným problémem se tady stávají žebrání a dětská práce. Tradiční pojetí rolí v rodině pak přistupuje po ekonomickém cenzu jako druhé kritérium pro posílání dětí do škol. Tento fakt se také odráží ve statistice zápisů dětí do prvních ročníků všech vzdělávacích stupňů, jak ji vyjadřuje tabulka č. 2. Vedle sociálních problémů se v genderové vzdělanostní statistice projevuje také etnický princip – zejména Kurdové mají velké problémy jak s finančním zabezpečením vzdělání vlastních dětí, tak s nízkou motivací (zejména dívkám) vzdělání vůbec umožnit. (Viz kapitola Práva etnických a národnostních menšin v Turecku). Tabulka č. 3: Podíl uskutečněných zápisů do prvních ročníků jednotlivých vzdělávacích stupňů v Turecku, školní rok 2002-2003 166

Podíl zápisů

Celkem Dívky Chlapci Rozdíl

Předškolní vzdělávání (MŠ)167 7.6%

7.3% 7.8%

0.5%

Základní vzdělávání (ZŠ)168

96.3%

91.8% 100%

8.2%

Sekundární vzdělávání (SŠ)

66%

57.2% 74.3%

17.1%

Terciální vzdělávání (VŠ)

34.9%

29.7% 39.9%

10.2%

Situace se ovšem od poloviny 90. let výrazně zlepšila. Přestože stále Turecko neplní své povinnosti zajistit rovný přístup ke vzdělání, vyplývající z Všeobecné deklarace lidských práv (UDHR), Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW), Úmluvy o právech dítěte (CRC) a mezinárodního závazku Vzdělání pro všechny (EFA), jež všechny ratifikovalo, a tím méně plní přísné požadavky EU, snahy situaci zlepšit jsou patrné a úspěšné. Od roku 1997, kdy Turecko zavedlo (místo 166

Tamtéž. V prvních 4 letech 21. století vzrostl počet zapsaných dětí o 68 % a podle Výroční zprávy EK 2005 dosáhl v tomto roce úrovně 16 %. (In: Turkey 2005 Progress Report. {COM (2005) 561 final} Brussels: European Commission, 2005, s. 117. 168 Údaje jsou zkresleny opakováním ročníku. Pokud opakování neuvažujeme, rozdíl mezi podílem zápisu u chlapců a dívek činí 4,5 %. 167

98

původní pětileté) osmiletou povinnou školní docházku, proběhlo v zemi několik osvětových a reformních projektů zaměřujících se na vzdělávání a prováděných pod záštitou jak vlády, tak mezinárodních a nevládních organizací. Výsledkem vládního Programu základního vzdělávání, který probíhá za financování vládních fondů a dotací doplněných o půjčku Světové banky, je mimo jiné právě Zákon o základním vzdělávání, který stanovil osmiletou povinnou školní docházku, nařídil rozšířit spektrum služeb a zvýšit kvalitu základního vzdělávání, aby bylo ve společnosti chápáno jako podmínka úspěšné životní zkušenosti. Program také požaduje vyšší efektivitu vzdělávacího systému. Program je úspěšný. Jak ukazuje tabulka č. 3, v jeho průběhu se značně zvýšil podíl zápisů zejména dívek do prvního ročníku základních škol. Nezanedbatelný vliv má program na venkovské oblasti. Ministerstvo státního vzdělávání začalo zřizovat nové školy – mnoho z nich je internátních – a tím navýšilo školní kapacity pro základní vzdělávání o více než 3 milióny míst. Mnohé z nových školských zařízení byla zřízena speciálně pro vzdělávání dívek. Zavedly se programy umožňující poskytovat učebnice a stravu zdarma pro sociálně znevýhodněné děti. Pro cca 650 tisíc dětí z vesnic a samot byly zřízeny autobusové linky, jež je dopraví do místa školy a zpět. Fond sociální solidarity a podpory navíc začal roku 2002 vyplácet finanční podporu šesti procentům rodin žáků a studentů žijících v nejnižších příjmových podmínkách. Pro tyto rodiče, kteří pošlou do školy dívku, platí ještě dvacetiprocentní bonus.169 Tyto nákladné programy mají nesporný efekt na zlepšení dostupnosti vzdělání – zejména v zaostalých regionech a také mezi dívkami. Např. podle UNICEF vzrostl jen za první rok, kdy byl projekt uskutečněn, podíl venkovských dívek na zápisech v prvních třídách ZŠ o 162 %.170 Pro zkvalitnění výuky byly uvolněny prostředky na vybavení škol informačními technologiemi a poskytnutí nezbytných přípravných kurzů pro učitele.

169

UNICEF. A Gender Review in Education, http://www.unicef.org/turkey/gr/ge21ja.html#a. 170 Tamtéž.

99

Turkey

2003

[online]

Dostupné

z:

Tabulka č. 4: Podíl uskutečněných zápisů do prvního ročníku primárního stupně vzdělávání 19972003171

Podíl zápisů Celkem Dívky Chlapci Rozdíl 1997-1998

81%

75.6% 86.3%

10.7%

1998-1999

83.6%

75.8% 91%

15.2%

1999-2000

90.7%

85.7% 95.5%

9.8%

2000-2001

90.8%

87.8% 93.6%

5.8%

2001-2002

89.8%

87%

92.4%

5.4%

96,3%

91,8% 100%

8,2%

172

2002-2003

Od roku 2003 probíhá v Turecku kampaň UNICEF Haydi Kızlar Okula! (Dívky, do školy!), která si klade cíle ve vzdělávání dívek. Probíhá v různých fázích, jež se zaměřují na různé turecké regiony (první fáze započala roku 2003 v deseti jihovýchodních regionech (villáyetech), k nimž se postupně přidávaly další; během prvních několika měsíců se zvýšil podíl zápisů do prvních ročníků o 40 000 dívek.173). Kampaň je velmi úspěšná – i proto, že má širokou mediální podporu. S úspěchy se Turecko setkává také na poli mezinárodních vzdělávacích programů Socrates, Leonardo da Vinci a Youth. Navíc se úspěšně podílí na pracovním programu Education and Training 2010, který je součástí Lisabonské strategie. Výhrady k tureckému vzdělávání, obsažené ve výroční zprávě EK za rok 2006, se omezily na výtku, že návštěvnost škol je stále pod průměrem zemí OECD a že trvá nízká účast na programech celoživotního vzdělávání. Na druhou stranu oceňuje účast v celé řadě vzdělávacích programů, rozvoj dostupnosti vzdělání nebo třeba pokračování implementace výsledků Boloňského procesu ve vysokém školství (zavedení povinného kreditního systému roku 2006).174 Zajímavých výsledků dosahují ženy v podílu na terciálním vzdělávání. Genderový rozdíl v podílu zápisů do prvních ročníků vysokých škol činí cca 10 % ve prospěch mužů, tedy asi o 7 % méně než je tomu u škol středních (viz Tab. č. 2). Tyto výsledky výrazně ovlivňuje umístění škol – univerzity a další instituce terciálního vzdělávacího stupně jsou situovány výhradně ve velkých sídlech, kde panuje jakýsi liberálnější „metropolitní étos“. Svou roli hraje také dostupnost škol pro městské 171 172

Tamtéž. Údaje jsou zkresleny opakováním ročníku. Pokud opakování neuvažujeme, rozdíl mezi podílem zápisu

u chlapců a dívek činí 4,5 %. 173

Haydi Kızlar Okula! -- the Girls’ Education Campaign in Turkey. [online] UNICEF. Dostupné z: http://www.unicef.org/turkey/pr/ge6.html. 174 Turkey 2005 Progress Report. {COM (2005) 561 final} Brussels: European Commission, 2005, s. 66.

100

obyvatele a v neposlední řadě úzká svázanost vysokého vzdělání s jistou minimální hranicí socioekonomické úrovně rodiny. Mezigenerační vzdělanostní mobilita je přitom zanedbatelná: rodiny vzdělanců tak nechávají své děti studovat, zatímco nevzdělaní, tedy ve většině případů chudí lidé se jen těší, až jejich potomek ulehčí rodinnému rozpočtu, případně do něj přispěje svým brzkým, i když skromným výdělkem.175 Přitom investice do vzdělání má pro rodinu neocenitelnou návratnost. Jen městkých žen, jimž se podařilo získat univerzitní vzdělání, nachází později práci 78 % (srovnej s necelými 28 % v celé ženské populaci – Tab. č. 4) – a ty představují celých 14 % veškeré ženské pracovní síly.176 Na tureckých vysokých školách představují ženy necelou polovinu posluchačů a třetinu pedagogických pracovníků.177 (Pouze 10 % z nich v řídících pozicích.) Přes tyto úspěchy se nadále zdá být problematickou jakási setrvačnost rodových stereotypů ve školách, která se projevuje v obsahu kurikulárních dokumentů a učebnicových textů i v podílu žen na učitelských pozicích zejména v sekundárním vzdělávání. Paragraf c) článku 10 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW) zavazuje Turecko k „eliminaci všech stereotypních konceptů v otázkách rolí mužů a žen na všech stupních a ve všech formách výuky, (a to) ... revizí učebnic a školních programů a přepracováním výukových metod.“178 V Turecku však dosud k žádné podobné revizi nedošlo a ačkoli bychom podobné výhrady mohli vznést i vůči v současnosti využívaným českým učebnicím, turecká realita si patrně žádá v této oblasti práci důslednější, neboť předsudky dosud platné v mnoha sférách tamějšího života představují pro společnost zásadnější důsledky než u nás. A pokud chce Turecko vytvořit společnost s „evropským“ pojetím rovnosti příležitostí, nemůže zřejmě nechat nepovšimnut fakt, že jeho občané se již od nejútlejšího věku seznamují s tradiční rolí muže jako součásti veřejné sféry a ženy jako bytosti limitované stěnami domácnosti a manželovou vůlí.

175

Nízká mezigenerační vzdělanostní mobilita způsobená životní úrovní rodiny pochopitelně není výhradně problém turecké společnosti: stejný fenomén, i když snad s menší intenzitou, odhalují průzkumy po celé Evropě. U nás toto téma paradoxně slouží jako součást argumentačního itineráře příznivců zavedení školného na českých vysokých školách. 176 ORNELAS, Mariana. Women in Contemporary Turkey. [online] San Antonio: Palo Alto College, 1999. Dostupné z: http://www.accd.edu/pac/humaniti/1301_tc/xornelas/projjpr.htm. 177 Tamtéž. 178 Convention on the Elimination of All Forms of Discrimination against Women [online] UN. Division for the Advencement of Women. Department of Economic and Social Affairs. Dostupné z: http://www.un.org/womenwatch/daw/cedaw/text/econvention.htm#article5.

101

2.5.2.2. Žena na trhu práce Číslo, jež nejlépe vystihuje roli žen v tureckém hospodářství, nám odhalí statistika jejich podílu na pracovním trhu: je překvapivě nízký, výrazně pod průměrem zemí OECD, z nichž zejména severoevropské státy, ale také Slovensko a Česká republika dosahují více než osmdesátiprocentní účasti žen na svých pracovních trzích.179 Turecko je trvale pod hranicí třiceti procent v tomto ukazateli – a situace se nelepší, naopak. Tabulka č. 4 ukazuje vývoj participace mužů a žen na tureckém trhu práce od 90. let do dnešních dnů. Je na ní patrný znatelný pokles ekonomicky aktivních obyvatel v turecké společnosti, který souvisí jednak s vysokým demografickým přírůstkem (počet obyvatel Turecka se od roku 1990 zvýšil o více než 30 % z 57 na 75 miliónů), jednak také s vysokou urbanizací, která rozšiřuje řady nekvalifikovaných a nezkušených obyvatel městských aglomerací, zejména v již výše zmíněných gecekondularských čtvrtích. Tito přistěhovalci ze zemědělského venkova se těžko uplatňují ve sféře průmyslu či služeb, jež dominují v městském prostředí. Tabulka č. 5: Podíl ekonomicky aktivních obyvatel starších 15 let v Turecku 1990-2007 (%)180 1990 Celkem 15+ 58,1 81,5 Muži 15+ 34,4 Ženy 15+

1995 54,9 78,4 31,1

2000 50,5 74 26,6

2002 50 71,8 27,9

2004 52,4 76,7 27,8

2005 52,2 76,5 27,7

2006 52,1 76,3 27,7

2007181 51,9 76,1 27,6

Pozoruhodná data nabízí také srovnání stejných údajů s ohledem k věkové skupině. Podle dat Mezinárodní organizace práce (ILO) se v Turecku od roku 1990 zvýšil podíl ekonomicky aktivních obyvatel pouze u žen starších 65 let. Všechny ostatní věkové skupiny jak mužů, tak žen zaznamenaly pokles podílu na trhu práce, jak ukazuje tabulka č. 5.

179

Female Labour Force Participation: Past Trends and Main Determinants in OECD Countries. [online] OECD Economic Department, 2004, p. 2. Dostupné z: http://ideas.repec.org/p/oec/ecoaaa/376en.html. 180 Data Mezinárodní organizace práce. Viz: Bulletin of Labour Statistics: Population and Economically active population (version 5): Turkey [online] International Labour Organisation. Dostupné z: http://laborsta.ilo.org/cgi-bin/brokerv8.exe. 181 Odhad ILO. Tamtéž.

102

Tabulka č. 6: Podíl ekonomicky aktivních obyvatel podle věku a pohlaví v letech 1990 a 2006 (%)182 Celkem 15+ 1990 2006 Celkem 58,1 52,1 81,5 76,3 Muži 34,4 27,7 Ženy

20-24 1990 64,9 88 40,6

2006 59,2 84,3 33,6

30-34 1990 68 98 36,4

2006 61,7 91,3 31,1

40-44 1990 67,1 95,9 37

2006 60,7 91,2 28,9

50-54 1990 54,7 78,7 33,1

2006 50,1 75,5 24,4

65+ 1990 19,2 30,9 9,3

2006 21,4 28,1 16

Tabulka č. 7: Distribuce ekonomicky aktivních žen mezi město a venkov (%) Turecko 34,1 30,6 25,7 27,1 27,9

1991 1995 2000 2001 2002

Města 15,6 16,7 17,2 17,4 19,1

Venkov 55,3 49,2 38,6 41,7 41,4

Tabulka č. 8: Struktura zaměstnanosti žen podle velikosti sídla a hospodářského sektoru:183 Zaměstnanost žen v jednotlivých ekonomických sektorech, 2004, % Města Venkov Turecko Zemědělství 8,5 86,1 53,1 Průmysl 29,2 6,1 15,9 Služby 62,3 7,8 31 Zaměstnanecký status žen v zemědělském sektoru, 2004, % Zaměstnankyně 15,5 2 2,9 Zaměstnavatelky a OSVČ 22,8 13,2 13,8 Ženy v domácnosti 61,7 84,9 83,3 Zaměstnanecký status žen v nezemědělských sektorech, 2004, % Zaměstnankyně 87,5 76,8 85,6 Zaměstnavatelky a OSVČ 7,7 9,3 8 Ženy v domácnosti 4,8 13,9 6,4

Ze statistik vyplývá, že zhruba polovina žen v Turecku nepracuje v běžném zaměstnaneckém poměru, nýbrž jako neplacené „rodinné pracovnice“. Tato vrstva tureckých žen je takřka výhradně pokryta ženskou populací na zemědělském venkově. Ve městě pracují ženy především v sektoru služeb (cca 60 %), přičemž nejčastěji se jedná

o

sekretářky,

bankovní

úřednice,

učitelky

nebo

zdravotní

sestry.184

V průmyslovém sektoru ženy pracují nejčastěji na nekvalifikovaných výrobních

182

Tamtéž. Statistics for Women in Turkey 2004, p. 8 [online] Directorate General For The Status And The Problems Of Women. Dostupné z: http://www.kssgm.gov.tr/yayinlar/kadin2004/main.pdf. 184 BENLI, Fatma et al. Assesment of the Women Condition in Turkey according to the Statistics and the General Impacts of the Ban on Women [online] Istanbul: Organization for Women’s Rights Against Discrimination (AKDER), 2005, p. 3. Dostupné z: http://www.osce.org/documents/odihr/2006/10/20984_en.pdf.

183

103

pozicích v potravinářském a textilním průmyslu (obzvláště exponovaným odvětvím je výroba tradičních koberců, která se stala v posledních letech objektem přísného monitoringu nevládních organizací zabývajících se právy žen a zaměstnanců vůbec).185 Nejvážnějším problémem městských žen je ovšem to, že mnoho z nich pracuje v neformální, „šedé“ ekonomické sféře, tedy bez nároků na zdravotní nebo sociální péči hrazenou státem. Nepostradatelnost manžela je potom faktorem limitujícím možnosti řešit situaci nefunkčního manželského svazku rozvodem. Zaměstnané ženy zase nemají příliš silný vliv na práci odborů: Pouze 8,8 % zaměstnaných žen je členem odborové organizace a celkový podíl žen v odborech činí jen 15,8 %.186 Rozdíl v platech mužů a žen je rovněž patrný. Jak v důsledku nerovnoměrného zastoupení na trhu práce (vertikální faktor), tak kvůli rozdílným platovým podmínkám na stejných pracovních pozicích (horizontální faktor) vydělávají muži o 40 % více peněz než ženy.187 Zohledníme-li výše zmíněné parametry situace žen na tureckém pracovním trhu, nepřekvapí nás, že 90 % veškerého soukromého majetku v Turecku je v rukou mužské populace.188 Přesto se dá současné Turecko považovat za zemi, jež se rychle přibližuje „evropským“ standardům zejména důsledným odstraňováním institucionálních a právních překážek na cestě k zrovnoprávnění žen na trhu práce a také důmyslnou mediální osvětou.

2.5.2.3. Politická participace žen v Turecku Ženy do turecké politiky vstupovaly již v době osmanské říše, po mladotureckém převratu 1908 se angažovaly zejména v kulturních a sociálních agendách. V době Atatürkovy vlády se politická práva žen radikálně změnila. Roku 1930 prosadil Atatürk aktivní i pasivní volební právo pro ženy a po volbách roku 1934 tak mohlo prvních 18 poslankyň zasednout do lavic tehdejšího monopartajního

185

Zajímavé je, že zatímco výroba tradičních koberců je výhradně ženskou záležitostí a muž by tuto činnost považoval za pro sebe nepřijatelnou, jejich případná oprava je naopak vyhrazena pouze mužům. Viz: ORNELAS, Mariana. Women in Contemporary Turkey. [online] San Antonio: Palo Alto College, 1999. Dostupné z: http://www.accd.edu/pac/humaniti/1301_tc/xornelas/projjpr.htm. 186 Data za rok 2004. Viz ACUNER, Selma (ed.) Equal Opportunities for Women and Men Monitoring law and practice in Turkey [online] OSI/Network Women’s Program, 2005, p. 58. Dostupné z: http://www.soros.org/initiatives/women/articles_publications/publications/equal_20050502/eowmturkey. pdf. 187 Tato data jsou problematická a závisí na užité metodologii. Toto číslo nalezneme ve Zprávě o lidském rozvoji, vydané OSN roku 2004. Viz: ACUNER, p. 54. 188 Violence against Women in Turkey: A Report to the Committee against Torture [online] p. 347. Dostupné z: http://www.omct.org/pdf/VAW/Publications/2003/Eng_2003_09_Turkey.pdf.

104

parlamentu. Šlo o místa rezervovaná, o jakési neformální kvóty vládnoucí strany, jež měly dodat demokratičtějšího lesku „Otci všech Turků“. Ovšem přestože tureckým ženám ve vstupu do politických institucí nebrání žádné právní překážky už od roku 1930, jejich účast na politických procesech zůstává jevem zanedbatelným. Ve volbách roku 1934 činil podíl žen v 395členném parlamentu 4,6 % a této hranice nebylo už nikdy později dosaženo.189 Po Atatürkově smrti - zčásti kvůli změně volebního systému na multipartajní - klesl už roku 1946 podíl žen v parlamentu na 2 %. V současnosti je mezi 550ti členy tureckého jednokomorového parlamentu 24 žen (4,4 %).190 Politiku exekutivní moci může ovlivňovat jediná ministryně a na seznamu 3 216 starostů zvolených v komunálních volbách roku 2004 najdeme pouze 21 ženských jmen, z nich pouze jedno v čele exekutivy většího města. Turecko, byť je zemí s velice dlouhou tradicí boje za ženská politická práva, tedy stále nemůže zajistit důstojný podíl žen na rozhodovacích procesech. Odhad podílu žen na členských základnách velkých politických stran činí cca 20 %, neodpovídá tomu ovšem jejich umístění na kandidátkách, tedy ani volební výsledky. Výzkumy přitom prokázaly nadprůměrnou kvalifikaci, vzdělání a úspěšnost tureckých poslankyň ve srovnání s jejich mužskými kolegy.191 Zároveň se ukazuje, že většina zastupitelek v parlamentu má nebo měla ve vysoké politice blízkého příbuzného. Na participaci žen v politickém životě má samozřejmě vliv také vzdělání – proto mnohem více žen uspěje v městských volebních obvodech, kde mají ženy větší možnosti vzdělávat se a kde jim jejich socioekonomická úroveň dovoluje zapojit se do veřejné debaty - politické strany mají samozřejmě zájem spíše o členky s co nejvyšší kvalifikací. Přes veškeré výhrady má turecko v argumentačním arzenálu kartu, jakou většina „západních demokracií“ vytáhnout nemůže. Od června 1993 do dubna 1996 stála v čele vlády předsedkyně Strany správné cesty Tansu Çillerová.

2.5.2.4. Neziskový sektor: feministická hnutí a organizace Jestliže de iure byly ženy v Turecku zrovnoprávněny již v průběhu 20. a 30. let 20. století díky autoritativním zásahům státu vedeného Mustafou Kemalem, první 189

V tomto roce uznávalo aktivní i pasivní volební právo žen pouhých 28 států celého světa, z nichž 17 mělo ženy v parlamentu opravdu zastoupeno. 190 V ČR činí podíl žen v parlamentu 15,5 % (17 % PSP, 12 % SP), průměr národních parlamentů EU-25 byl 24 % roku 2004, podíl žen v EP (EU-25) byl 30 %. 191 ACUNER, Selma (ed.) Equal Opportunities for Women and Men Monitoring law and practice in Turkey [online] OSI/Network Women’s Program, 2005, p. 59. Dostupné z: http://www.soros.org/initiatives/women/articles_publications/publications/equal_20050502/eowmturkey. pdf.

105

významné snahy posunout stav do roviny de facto zaznamenáváme až v 80. letech, kdy sílil vliv nevládních lobbistických skupin, jež se snažily o hlubší právní ochranu žen – zejména prosazovaly změny občanského a trestního zákoníku. V 90. letech, zejména po turecké účasti na 4. Světové konferenci o ženách, pořádané OSN, došlo k druhé vlně významného vzestupu počtu i síly aktivních ženských organizací, jejichž dnešní počet je v Turecku odhadován na cca 300.192 Jsou součástí veřejného života jak ve větších, tak v menších sídlech a často působí koordinovaně, vytvářejíce společnou aktivitou silný lobbistický tlak. Zabývají se zejména snahami o zvýšení politické participace žen, zamezení násilí na ženách, zvyšování jejich kompetencí v ekonomické oblasti, ochranou jejich práv a základních svobod vůbec. Zásadní strategií těchto organizací je neodbytný tlak na zákonodárce. Dále se věnují výzkumným činnostem v rozmanitých oblastech týkajících se genderových otázek. Nevládní organizace zaměřující se na posílení role žen ve veřejném dění kupříkladu produkují mnoho studií zabývajících se volebním zákonem, zákonem o politických stranách a dalšími právními normami se zjevným cílem posílit participaci žen na veřejném životě zavedením kvót. Ženským organizacím se po desetiletém úsilí podařilo dosáhnout toho, že parlament změnil 22. 4. 2004 článek 10 Ústavy, v němž se od té doby dočteme: „Muži a ženy mají rovná práva. Stát má povinnost zajistit, aby tato rovnoprávnost existovala v praxi.“ Dalšími úspěchy těchto organizací jsou zejména legislativní změny občanského a trestního zákoníku a vznik dalších norem, zejména Zákona na ochranu rodiny (viz výše), a v neposlední řadě vládní i nevládní osvětové kampaně.

2.5.3. Žena v rodinném životě V oblastech dominantního vlivu islámské morálky platí v mnoha rodinách status, jak jej ženám vymezil Korán. Ten stanoví, že ačkoli jsou si ve vztahu k Bohu muži a ženy rovni, ve vzájemném vztahu je žena muži podřízena. Korán připouští až čtyřnásobnou polygynii, ovšem za podmínky, že bude všem ženám v manželství zaručen stejný životní standard. Žena musí být ctnostná, její nevěru však musí potvrdit čtyři svědci. Dědí menší podíl majetku než muž, ovšem existují i společnosti, kde je ženino dědictví vyloučeno zcela; její svědectví u soudu má poloviční platnost svědectví muže. Manžel se smí se ženou poměrně snadno rozvést, v určitých případech je

192

Tamtéž, p. 36.

106

připuštěn rozvod z ženiny iniciativy. Kromě Koránu a jeho právní kodifikace – şeriatu – upravuje situaci ženy v muslimské společnosti specifická tradice. Ta se v průběhu tureckých dějin velmi proměňovala, např. instituce harému, tedy odděleného prostoru v paláci vyhrazeného ženám, převzal z byzantské tradice sultán Mehmed II., když dobyl 1453 Konstantinopol, a teprve následně se zvyk přenesl postupně až do středních vrstev společnosti. Závoj se stal normou teprve po osmanské anexi arabských oblastí apod.193 Reformní proces, kterým prošlo postavení žen v průběhu 19. a 20. století, se týkal samozřejmě hlavně těch oblastí, na něž dosáhla autoritativní ruka státu, především ozbrojené složky. Rodinný život má jiné, účinnější korektivy, než jaké představují zákony – hlavně morálku a veřejné mínění nejbližšího okolí. Proto tady pokrok v přejímání evropských vzorů nedosahoval a nedosahuje takové rychlosti jako v oblasti politických práv nebo legislativy. Domácí násilí zůstává jedním z nejproblematičtějších aspektů euro-tureckých vztahů mimo jiné proto, že s ním mají vlastní zkušenost některé členské země – zejména Německo. Tato dosud nejlidnatější země EU v současnosti hostí odhadem 7 miliónů cizinců, z nich více než 2 milióny Turků. A pro mnohé představuje prototyp země, která svou imigrační politiku vůbec nezvládla.194 Podle WAHLENOVÉ195 podporuje v Německu uplatňování şeriatu 20 % tureckých školáků a ročně je v této zemi spácháno 40 „vražd na ochranu cti“. WAHLENOVÁ cituje z dopisu Nadry z Bochumu: „Kdo si všimne bolesti mé čtrnáctileté sestřenice? Bratrancem znásilněná, rodinou jako lhářka a bláznivá hříšnice zavržená. Kdo si všimne bolesti mé přítelkyně? Muž ji ubodal, protože se chtěla dát rozvést... Proč smí muž plivat do jídla své ženy a pak ji nutit to jíst jen za to, že koupila produkt Satana USA – kečup? Rozhodla jsem se studovat, nechci chodit zahalená – označují mne jako kurvu. Žiji v Německu roku 2005, a přece jako by ženy a dívky, jako jsem já, žily v jiném světě...“196 Podobné problémy samozřejmě i nadále přetrvávají také v Turecku, ovšem žádná věrohodná statistická data (ani ohledně „vražd ze cti“) nejsou tady k dispozici. 193

MALEČKOVÁ, Jitka. Úrodná půda: žena ve službách národa. 1. vyd. Praha: ISV, 2002, s. 44. Německo například nedovoluje žadatelům o azyl nechat se legálně zaměstnat, přičemž vyřízení žádosti se nezřídka protáhne až na několik desítek let. Výsledkem jsou celé čtvrti nezaměstnaných muslimů, kterým stát platí nákladné sociální dávky. Ty ovšem nedokážou eliminovat nespokojenost a frustraci v jejich společnosti, což se na jedné straně projevuje zvýšenou kriminalitou přistěhovalců a na straně druhé rostoucími preferencemi nacionalistických extrémistů. Viz LÖWENSTEINOVÁ, Šimona. Slabost německé přistěhovalecké politiky aneb Muslimové v Německu. In: Revue Prostor 69-70, 2006, č. 1-2, s. 75–86. 195 WAHLENOVÁ, Milena. Kultura totalitarismu, kultura smrti. In: Revue Prostor, roč. 69-70, 2006, č. 1-2, s. 91-115. 196 Tamtéž, s. 93.

194

107

Obtížnost v získávání takových dat ovšem není dána pouze jejich privátním charakterem, ale také neochotou kompetentních institucí se tímto problémem zabývat; EK vyčítá tureckým úřadům ještě roku 2005 např. neefektivní monitorování obětí domácího násilí.197

2.5.3.1. Násilí na ženách Podle průzkumů má v Turecku přímou zkušenost s fyzickým násilným chováním každá třetí žena, což odpovídá celosvětovému průměru.198 Zároveň se ale ukazuje, že tamější ženy nemají o násilí zcela přesnou představu: zpravidla pro ně představuje mezní hranici násilného chování až nutnost následné hospitalizace. To samozřejmě odporuje pojetí kompetentních mezinárodních institucí, jakými jsou Komise pro odstranění diskriminace žen (CEDAW) nebo Světová zdravotní organizace (WHO), které ve svých definicích akcentují nejen projevy v rovině fyzické, nýbrž také v rovině psychické a sociální – a dokonce kulturní a ekonomické (přístup k informacím, svobodné nakládání s majetkem apod.). Nejrozšířenějším

násilným počinem, s nímž se ženy v Turecku potýkají, je

domácí násilí. Odhady jeho četnosti se různí, je ale jisté, že jde o velmi rozšířený jev – at to po celém tureckém území, včetně západních měst. Studie Istanbulské univerzity z roku 2003 uvádí, že 31,5 % žen ze zkoumaného vzorku byly vystaveny manželovu bití a 21,5 % z nich poznalo podobnou „výchovu“ ze strany svých otců.199 Amnesty International ve své zprávě z roku 2004 uvádí, že 88,2 % zkoumaných žen žije v násilném prostředí a 68 % je bito jejich manžely.200 Podle zprávy Helsinského výboru z roku 2000 zažívá dokonce 97 % tureckých žen psychické i fyzické týrání ze strany partnera nebo příbuzných.201 Čísla se tedy liší, ale problém je patrný. Většina podobných zpráv se shoduje na tom, že domácí násilí je úzce spjato s ekonomickou situací rodiny. Zatímco v přistěhovalecké, „gecekondularské“ čtvrti Ankary bylo 197

Turkey: 2005 Progress report. {COM (2005) 561 final}. Brussels: European Commission, 9 November 2005, p. 32. 198 BENLI, Fatma et al. Assesment of the Women Condition in Turkey according to the Statistics and the General Impacts of the Ban on Women [online] Istanbul: Organization for Women’s Rights Against Discrimination (AKDER), 2005, p. 4. Dostupné z: http://www.osce.org/documents/odihr/2006/10/20984_en.pdf. 199 U.S. Department of State 2004 Country Report on Human Rights Practices [online] Dostupné z: http://www.state.gov/g/drl/rls/hrrpt/2004/41713.htm. 200 Turkey: Women Confronting Family Violence [online] London: Amnesty International, 2004, p. 7. Dostupné z: http://web.amnesty.org/library/pdf/EUR440132004ENGLISH/$File/EUR4401304.pdf 201 Women 2000 - An Investigation into the Status of Women’s Rights in Central and South-Eastern Europe and the Newly Independent States [online] International Helsinki Federation for Human Rights, 2000, p. 453. Dostupné z: http://www.ihf-hr.org/viewbinary/viewdocument.php?doc_id=2073.

108

fyzickým projevům domácího násilí vystaveno 90 % žen, ve čtvrtích běžné zástavby stejného města toto číslo dosahuje „pouhých“ 60 %.202 Problém je konzervován tradičním pojetím rodinné cti. Pozice rodiny v širším sociálním prostředí je silně ovlivněna tím, jak její obraz koreluje s ustálenými představami o rozdělení rolí, které jsou velmi staré. Domácí násilí je tak považováno za zcela legitimní soukromý nástroj k udržení sociálního obrazu, tedy rodinné cti – a to i ženami! Podle studie Hacettepské univerzity z roku 2003, kterou cituje americký úřad vlády ve své zprávě z roku 2004, považuje v Turecku domácí násilí v některých případech za spravedlivé 39 % žen a pouze 35 % z nich prohlašuje, že v případě fyzického napadení manželem by na něj podaly trestní oznámení. Ve skutečnosti to ovšem udělá mnohem méně obětí.203 Pokud k tomu dojde, policie často nemá potřebu příliš se v problému angažovat a doporučí, aby se dotyčná vrátila domů a s manželem se usmířila.204 Situace se ovšem lepší, zejména vlivem legislativního a mediálního tlaku. Výsledkem těchto snah je vznik úkrytů pro ženy v nouzi, jichž je v současnosti v Turecku 17 a které mají oporu v zákoně o samosprávách (viz výše). Amnesty International ovšem upozorňuje na velké problémy ve financování, managementu a dostupnosti těchto úkrytů a tvrdí, že vzhledem k velikosti turecké populace je takových institucí zapotřebí nejméně 100, a to s kapacitou alespoň 30ti lůžek.205 Úkryty mají sloužit ženám, které byly přinuceny k sňatku, které byly vykázány z rodiny pro nemanželské těhotenství nebo které jsou obětí násilného chování v rodině a potenciálním terčem „vražd na obranu rodinné cti“.

2.5.3.2. Vraždy na obranu rodinné cti „Šestnáctiletý chlapec se svým třiadvacetiletým bratrem zabili svou čerstvě rozvedenou sestru v Elazigu v listopadu 2002, protože ,chodila pozdě domů‘. V jejich výpovědi na policii stojí: ,Očistili jsme svou čest. Lítost necítíme.‘ „Selda, třináctiletá vdaná dívka, šla v prosinci 1996 v Urfě do kina se svou příbuznou. Její manžel ji vytáhl z kina, obvinil ji z prostituce a uprostřed zalidněného náměstí jí nožem prořízl hrdlo. Byl odsouzen k nízkému trestu.“

202

Tamtéž, p. 454. U.S. Department of State 2004 Country Report on Human Rights Practices [online] Dostupné z: http://www.state.gov/g/drl/rls/hrrpt/2004/41713.htm. 204 Stop Violence Against Women: A project by Minnesota Advocates for Human Rights. Turkey [online] Dostupné z: http://www.stopvaw.org/Turkey.html. 205 Tamtéž. 203

109

„V Kahramanmarasu bylo v lednu 2004 identifikováno spálené tělo Naciye Atmacaové. Vyšetřování ukázalo, že ji zabili její tři bratři a jeden další muž na příkaz rodinné rady, tedy jakéhosi rodinného shromáždění starších, které dle tradice rozhoduje o trestech pro ženy, jež měly znectít rodinu.“ „ Centrum ženské pomoci a solidarity v Antalyi pohřbilo Telyu Zamanovou. Údajně se zastřelila brokovnicí 16. dubna 2004, krátce poté, co opustila svého manžela. Její tělo leželo dvacet dnů v márnici. Její rodina Centru řekla, že ji odmítá pohřbít z důvodů cti. Centrum obnovilo své výzvy po zřizování úkrytů pro ženy jako Telya.“206

Výše uvedené případy jsou výstižným vyjádřením toho, čemu se v muslimském světě (či v muslimských komunitách) říká „vraždy na obranu rodinné cti“.207 Tento úkon má oporu v islámském náboženském právu šarí’a (tur. şeriat) a jeho obětí se ročně na celém světě stane dle odhadu OSN cca 5000 žen.208 V Turecku je však trestný a odsouzený pachatel může za něj dožít svůj život v žaláři (viz výše). Sociální tlak na rodinu ovšem mnohdy bývá silnější než hrozba zákonného postihu. A tak přijde podle oficiálních statistik o život v Turecku 50 – 100 žen za to, že ohrozily čest rodiny. Nepřekvapí ovšem, že toto číslo nevyjadřuje skutečný stav věci, neboť kvůli nedůslednému vyšetřování je mnoho takových vražd vyhodnoceno jako nehody nebo sebevraždy. Existuje také podezření, že v mnoha případech daná žena skutečně sebevraždu spáchala, ovšem až na neúnosný nátlak celé rodiny. Vyšetřování je o to obtížnější, že za vrahem stojí právě celá rodina, v jejímž jméně vraždu spáchal. Ve většině případů se vraždy dopouštějí nezletilí příbuzní (bratři, bratranci) kvůli výměře případného trestu. Soudy měly ještě donedávna pro tyto vrahy pochopení a trestali je velmi mírně. To se změnilo s přijetím nového Trestního zákoníku, který výslovně stanovuje vysoké tresty za násilné činy páchané ve jménu náboženských tradic

206

Turkey: Women Confronting Family Violence [online] London: Amnesty International, 2004, p. 16-17. Dostupné z: http://web.amnesty.org/library/pdf/EUR440132004ENGLISH/$File/EUR4401304.pdf. 207 Turečtina má pro „čest“ dva základní výrazy: namus a seref. Namus lze hypoteticky užít pro obě pohlaví a vyjadřuje čistotu nebo poskvrněnost vzhledem k chování člověka – zejména ženy. Vrahové obvykle hovoří o „očištění její cti (namus)“. Ženský namus je obvykle posuzován z hlediska její sexuality, jejího vzhledu a jejího chování. Muži čistého namus nabývají sekundárně – právě skrze chování svých matek, manželek, sester a dcer. Seref vyjadřuje sociální status a obraz ve veřejné sféře a je vyhrazen pouze mužům. Mužská čest je výrazně determinována jeho chováním a chováním jeho ženských příbuzných. Proto „vraždy na obranu rodinné cti“. V angličtině nabývá tento výraz obzvláštní absurdity: „honour killing“ – zabíjení pro čest, ne-li čestné zabíjení. Viz Turkey: Women Confronting Family Violence [online] London: Amnesty International, 2004, p. 17. Dostupné z: http://web.amnesty.org/library/pdf/EUR440132004ENGLISH/$File/EUR4401304.pdf. 208 STARCK, Peter. "Honour killings" claim thousands of women a year [online] Turkish Daily News, 8th Dec. 2004. Dostupné z: http://www.turkishdailynews.com.tr/article.php?enewsid=1070.

110

(viz výše). Významnou roli tady sehrává tlak EK, která pravidelně monitoruje počet odhalených „vražd ze cti“ a referuje o nich ve svých výročních zprávách o Turecku.

111

Závěr S poznáním, jehož snad čtenář nabyl po přečtení stránek této práce, můžeme, myslím, bez významnějších pochybností zodpovědět první Huntingtonovu otázku. Turecko je rozpolcenou zemí, protože se dosud potýká s ambivalentními přístupy k řešení mnoha problémů souvisejících s dodržováním lidských práv a demokratických standardů. Tato rozpolcenost vyplývá z objektivních charakteristik turecké civilizační identity, která je rozkročena mezi staletou tradicí islámské kultury a kratší, zato intenzivní a promyšlenou aplikací hodnot kultury západní. Z tohoto vzájemného střetu vyplývá pro tureckou společnost řada jistě závažných, ale zato velmi zajímavých dilemat. Mustafa Kemal Atatürk dokázal svou důkladně propracovanou strategií vytvořit podmínky pro cestu, na jejímž konci stojí stabilní demokratický stát, pevně integrovaný do západních bezpečnostních i mezinárodněpolitických struktur. Turecko je členem Rady Evropy, OECD, je významnou součástí NATO a jako kandidátská země vede přístupové rozhovory o plném členství v Evropské unii. Má nadstandardní vztahy se Spojenými státy i zeměmi Blízkého východu. Rok 2006 si historie zapamatuje jako den, kdy hlava katolické církve, konzervativní papež Benedikt XVI., podpořila, byť nepřímo, vstup Turecka do EU. Země nabývá hospodářské stability a její bohatství roste úměrně vzdělanosti jejích obyvatel. Jejím přírodním krásám i četným kulturním památkám se jezdí obdivovat milióny turistů ročně. Bezpečnostní problémy spojené s etnickými menšinami se jí daří potlačovat. Je nesporné, že Evropská unie svou politikou cukru (plného členství) a biče (v podobě kodaňských kritérií) má velkou zásluhu na tom, že zejména od počátku třetího tisíciletí došlo k výrazné akceleraci tohoto žádoucího vývoje. Právě v tomto období se ale ukázalo, že některé reformní kroky, jež pro jiné kandidátské země v minulosti nepředstavovaly výrazný problém, je v Turecku velmi obtížné prosadit. Kořeny těchto problémů sahají do hloubi turecké minulosti a v zásadě jsou dvojího druhu: buď souvisí s tradicemi islámské civilizační identity, nebo se snahami tuto identitu popřít a vystavět nový řád, nové Turecko. Pozoruhodný, byť jistě pro Turecko nepříjemný příklad takového dilematu představuje požadavek náboženské svobody. Ano – již Atatürk, ba dokonce již osmanští sultánové o ní hovořili, ovšem výhradně jako o svobodě pasivní. Žádný občan Turecka nesmí být kvůli náboženské odlišnosti perzekvován, všichni jsou si rovni. V evropských 112

zemích však přiznáváme náboženským menšinám i svobodu organizovat si vlastní společný život, zřizovat školy, církve a nadace, spravovat sdílený majetek, vzdělávat své duchovní apod. Zavedení takových práv by Atatürkova autorita nikdy nedovolila, neboť údajně ohrožují sekulární charakter státu. Tato obava může z naší perspektivy působit nepřiměřeně, v podmínkách rozpolcené země však není neoprávněná. Podobný problém představují práva národnostních menšin: turecký právní řád takový termín vůbec nezná – turecké občanství a turecká národnost jedno jsou. Právo na vlastní kulturní identitu a její svobodné rozvíjení, jak je požaduje Evropská unie, odporují Atatürkovým principům. Není ale i tady – vzhledem k separatistickým tendencím kurdské menšiny – ostražitost namístě? A kde mají být její hranice? Jiný typ problému pak představuje otázka rovnoprávnosti žen, protože tady jako retardační síla nepůsobí ideologie Atatürkova nebo obava o bezpečnost státu, naopak právě stát představuje od vzniku republiky hlavní autoritu, která se v této oblasti domáhá pokroku. Naráží ovšem na pevné překážky po staletí upevňovaných stereotypů, jež do značné míry souvisí s islámskou identitou tureckého národa. Vždy je ale třeba případné ultimativní závěry relativizovat otázkou: Do jaké míry můžeme jít sami příkladem? I další konflikt v turecké společnosti je nám do jisté míry povědomý. Dotýká se totiž vztahu státu k vlastní minulosti a věčné otázky kolektivní viny. Na tureckém území byly před devadesáti lety vybity statisíce lidských životů, a to podle etnického klíče. Taková událost zcela nepochybně musí nést označení genocida - nejen proto, že odpovídá její definici v mezinárodním právu. Jestliže potřeba zajistit náboženská či etnická práva naráží na odůvodněné obavy o bezpečnostní situaci a jestliže plnému zrovnoprávnění žen zase brání stereotypní modely chování, postoj Turecka k otázce arménské genocidy je nesmyslný a neodůvodnitelný. Mají-li být důvodem obavy z územních či majetkových požadavků, které by mohli vznést potomci obětí, není nic jednoduššího než se od těchto událostí důsledně distancovat. Je ale nepřijatelné, aby stát odmítal přiznat historickou pravdu, natož aby její svobodné vyjádření trestal soudním stíháním. Věřme, že slova současného premiéra o nápravě zákona v této věci dojdou rychle naplnění. Turecko tedy můžeme považovat za rozpolcenou zemi. Zbývá druhá otázka, nepochybně obtížnější. Je změna jeho civilizační identity vůbec možná? Uvědomme si, že pokud nedojde k nepravděpodobné změně demografického vývoje, bude Turecko do třiceti let nejlidnatějším členským státem Evropské unie – tedy v případě, že se jeho 113

pro-evropské snahy setkají s úspěchem. V každém případě již teď by představovalo druhý nejlidnatější členský stát. Takto silný hráč bude mít na evropskou sociální, ekonomickou, kulturní, politickou i bezpečnostní situaci nezanedbatelný vliv. Je tedy nutné, abychom si byli naprosto jistí, že jeho vstup nebude představovat přílišné riziko destabilizace kontinentu. Respekt k lidským právům a svobodám patří k nejdůležitějším předpokladům, které nám tuto jistotu musejí poskytnout. Ovšem úkoly nečekají jenom Turecko. Také Evropská unie sama musí zvážit, jestli je na jeho vstup připravena. Jak se snaží ukázat stránky této práce, Atatürk neodkázal své zemi „pouze“ latinku a plátěné klobouky, ale také silnou tradici národní hrdosti. Vnitřní bezpečnostní turbulence v průběhu druhé poloviny dvacátého století navíc obzvláště zocelily tureckou armádu, v současnosti druhou nejpočetnější z armád Severoatlantické smlouvy. Chce-li tedy Evropská unie uvažovat nad svou budoucí politickou integrací, nad centralizací moci nebo vytvořením společné obrany či nad jinými způsoby reakce na globální ekonomické a geopolitické výzvy, nesmí význam Turecka podceňovat. Samuel Huntington tvrdí, že: „Pokud chce rozpolcená země úspěšně nově definovat svou civilizační identitu, musí splňovat přinejmenším tři podmínky. Za prvé, politická i ekonomická elita země musí tento pohyb obecně a nadšeně podporovat. Za druhé, veřejnost musí být alespoň ochotna tuto novou definici přijmout. Za třetí, hlavní činitelé hostitelské civilizace, kterou je ve většině případů Západ, musejí být ochotni konvertující zemi přijmout. Proces nového definování identity bude zdlouhavý, přerušovaný a bolestný. (...) Dosud také vždy skončil neúspěšně.“209 Musíme se ale ptát, co konkrétně ona civilizační identita znamená a zda je vůbec potřeba (a zda je vůbec možné), aby ji Turecko měnilo. Jejím základem je dle Huntingtonova pojetí náboženství. Evropská unie ovšem nikdy samu sebe na religiózním principu nedefinovala – naopak zdůrazňuje svou „jednotu v mnohosti“. Nemůže po kandidátské zemi chtít, aby se vzdávala náboženských charakteristik vlastní identity. Musíme se ptát jinak: je podstatnou součástí této identity neměnný systém morálních norem, který brání konkrétní společnosti dosáhnout standardů západní demokracie? Právě příklad Turecka naznačuje, že tomu tak nemusí být. Teprve jeho budoucnost nám dá definitivní odpověď. Odpověď, za jejíž zformulování poneseme svůj díl odpovědnosti i my.

209

HUNTINGTON, Samuel P. Střet civilizací: Boj kultur a přeměna světového řádu. 1. vyd. Praha: Rybka Publishers, 2001, s. 157.

114

Seznam použitých zdrojů Knižní publikace: 1. AFETINAN, A. The Emancipation of the Turkish Woman. Paris: UNESCO, 1962. 2. Armenian Allegations: Myth and Reality: A Handbook of Facts and Documents. 2nd ed. Washington, D.C.: The Assembly of Turkish American Associations, 1987. 3. FLEGL, Vladimír (ed.). Významné mezinárodní dokumenty k ochraně lidských práv. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 4. GOMBÁR, Eduard. Moderní dějiny islámských zemí. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 5. GRIFFITHS, R. T. – ÖZDEMĐR, D. (eds.) Turkey and the EU Enlargement: Processes of Incorporation. 1st ed. Istanbul: Istanbul Bilgi University Press, 2004. 6. HANSA, Karel. Hrůzy východu. 1. vyd. Beroun: Josef Šefl, 1923. 7. HUNTINGTON, Samuel P. Střet civilizací: Boj kultur a proměna světového řádu. 1. vyd. Praha: Rybka Publishers, 2001. 8. HRADEČNÝ, Pavel. Řekové a Turci : nepřátelé, nebo spojenci? 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. 9. KOVÁŘ, Jindřich. Asie: Dynamický kontinent. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 10. MALEČKOVÁ, Jitka. Úrodná půda: žena ve službách národa. 1. vyd. Praha: ISV, 2002. 11. MUZIKÁŘ, Josef a kol. Zápas o novodobý stát v islámském světě: Od mešity k parlamentu. 1. vyd. Praha: Academia, 1989. 12. PIRICKÝ, Gabriel. Turecko. 1. vyd. Praha: Libri, 2006. 13. PRAVEC, Karel. Kemal Atatürk. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1967. 14. PRAVEC, Karel. Turecko. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1966. 15. PRICE, Clair. Rebirth of Turkey. New York: Thomas Seltzer, 1923. 16. REDGATEOVÁ, Anna Elizabeth. Arméni. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 17. SCHMIDT, Helmut. Sebezáchova Evropy. 1. vyd. Praha – Litomyšl: Paseka, 2003. 18. SPENCER, Robert. Islám bez závoje : Zneklidňující otázky o světově nejrychleji rostoucím náboženství. 1. vyd. Praha: Triton, 2006. 115

19. ŠAGINJAN, Vagaršak. Dějiny Arménie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2001. 20. TÜRSAN, Huri. Democratisation in Turkey: The Role of Political Parties. Brussels: Presses Interuniversitaires Européennes, 2004. 21. VESELÁ, Zdeňka. Novověké dějiny Turecka. 1. vyd. Praha: SPN, 1966. 22. VESELÁ, Z. - ZIMOVÁ, N. - HŘEBÍČEK, L. Společenské myšlení v Turecku. Praha: Orientální ústav ČSAV, /1985/. 23. VESELÁ, Zdeňka. Turecká republika. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1984. 24. VILLALTA, Jorge Blanco. Atatürk. Ankara: Türk Tarih Kurumu Basimevi, 1982. 25. WEBSTER, Donald Everett. The Turkey of Atatürk : Social Process in the Turkish Reformation. Philadelphia: The American Academy of Political and Social Science, 1939. 26. WERFEL, Franz. Čtyřicet dnů. 6. vyd. Praha: Vyšehrad, 1988.

Články v tištěných periodikách: 27. BENEŠ, Vít. Evropská unie a Turecko: krize důvěry? Mezinárodní politika, 2006, roč. 30, č. 11, s. 10-12. 28. BERKTAY, Halil. Armény vraždily zvláštní oddíly. Nový Orient, 2001, roč. 56, č. 3, s. 78–81. 29. CUPALOVÁ, Marcela. Umírnění islamisté ve vládě: hrozba, nebo naděje pro Turecko? Mezinárodní politika, 2006, roč. 30, č. 7, s. 18–20. 30. DLOUHÝ, Stanislav. Turci v Bulharsku a jejich role při vstupu země do Evropské unie. Mezinárodní politika, 2006, roč. 30, č. 5, s. 17–19. 31. KURANIAN, Andro. První genocida XX. století. Mezinárodní politika, 2000, roč. 24, č. 3, s. 32–34. 32. LÖWENSTEINOVÁ, Šimona. Slabost německé přistěhovalecké politiky aneb Muslimové v Německu. Revue Prostor, 2006, roč. 69-70, č. 1-2, s. 75–86. 33. MAREŠ, Miroslav. Etnické a regionální strany v současné Evropě. Mezinárodní politika, 2006, roč. 30, č. 5, s. 19–21. 34. MENDEL, Miloš. Islám versus demokracie – špatně položená otázka. Revue Prostor, 2006, roč. 69-70, č. 1-2, s. 155–160. 35. MOC, Alois. Arménští mučedníci. Serafínská cesta, 1997, roč. 8, č. 1, s. 9–10. 36. SOULEIMANOV, Emil. Arménie. Bezpečnostní dilema na prahu 21. století. Mezinárodní politika, 2001, roč. 25, č. 1, s. 24–26. 116

37. ŠTĚPÁNEK, Petr. Arménská otázka jako téma politické a historické. Nový Orient, 2001, roč. 56, č. 3, s. 76–77. 38. ŠTĚPANOVSKÝ, Jiří. Rakousko a jeho menšiny. Mezinárodní politika, 2006, roč. 30, č. 5, s. 12–14. 39. TOMSKÝ, Alexander. Islám a Evropská unie. Revue Prostor, 2006, roč. 69-70, č. 1-2, s. 53–57. 40. WAHLENOVÁ, Milena. Kultura totalitarismu, kultura smrti. Revue Prostor, 2006, roč. 69-70, č. 1-2, s. 91-115.

Dokumenty: 41. 2002 Regular Report on Turkey’s progress towards accession {COM(2002) 700 final}Brussels: Commission of the Eurepean Communities, 9. 10. 2002. 42. 2003 Regular Report on Turkey’s progress towards accession {COM(2003) 638 final}Brussels: Commission of the Eurepean Communities, 2003. 43. 2004 Regular Report on Turkey’s progress towards accession {COM(2004) 656 final} Brussels: Commission of the Eurepean Communities, 6. 10. 2004. 44. Case of Yumak and Sadak v. Turkey: Judgment (Application no. 10226/03) [online] Strasbourg: 30 January 2007. Dostupné z: http://serkancengiz.av.tr/fileadmin/articles/Secim_Baraji.doc. 45. Consideration of reports submitted by States parties under article 18 of the Convention on the Elimination of All Forms of Discrimination against Women: Combined fourth and fifth periodic reports of States parties: Turkey [online] UN: Committee on the Elimination of Discrimination against Women. Dostupné z: http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N03/464/38/PDF/N0346438.pdf?Ope nElement. 46. The Constitution of the Republic of Turkey. [online] Dostupné z: http://www.byegm.gov.tr/mevzuat/anayasa/anayasa-ing.htm. 47. Convention on the Elimination of All Forms of Discrimination against Women [online] UN: Division for the Advencement of Women. Department of Economic and Social Affairs. Dostupné z: http://www.un.org/womenwatch/daw/cedaw/cedaw.htm. 48. Council Decision on the Principles, Priorities and Conditions contained in the Accession Partnership with Turkey. {COM (2005) 559} Brussels: Commission of the Eurepean Communnities, 2005. 117

49. Education in Turkey [online] UNESCO. Institute for Statistics. Dostupné z: http://www.uis.unesco.org/profiles/EN/EDU/countryProfile_en.aspx?code=7920. 50. The EU’s Human Rights and Democratization Policies: Protecting and Promoting the Rights of Minorities [online] Dostupné z: http://ec.europa.eu/enlargement/turkey/key_documents_en.htm. 51. Female Labour Force Participation: Past Trends and Main Determinants in OECD Countries. [online] OECD Economic Department, 2004, p. 2. Dostupné z: http://ideas.repec.org/p/oec/ecoaaa/376-en.html. 52. A Gender Review in Education, Turkey 2003 [online] UNICEF. Dostupné z: http://www.unicef.org/turkey/gr/ge21ja.html#a. 53. Issues Brief: Roma Rights in Turkey [online] ERRC. Dostupné z: http://www.errc.org/cikk.php?cikk=2254&archiv=1. 54. Haydi Kızlar Okula! -- the Girls’ Education Campaign in Turkey. [online] UNICEF. Dostupné z: http://www.unicef.org/turkey/pr/ge6.html. 55. Human Rights in the OSCE Region: Europe, Central Asia and North America: Report 2006 (Events of 2005) [online] IHF, 2006, p. 439, http://www.ihfhr.org/documents/doc_summary.php?sec_id=3&d_id=4258. 56. Statistics for Women in Turkey 2004, p. 8 [online] Directorate General For The Status And The Problems Of Women. Dostupné z: http://www.kssgm.gov.tr/yayinlar/kadin2004/main.pdf. 57. Third Report on Turkey [online] Strasbourg: Council of Europe. European Commission against Racism and Intolerance, 2005, p. 7. Dostupné z: http://www.coe.int/t/e/human_rights/ecri/1-ECRI/2-Country-bycountry_approach/Turkey/Turkey_CBC_3.asp#TopOfPage. 58. Turkey: 2005 Progress report. {COM (2005) 561 final}. Brussels: European Commission, 9 November 2005. 59. Turkey: 2006 Progress Report. {COM(2006) 649 final}. Brussels: Commission of the European Communities, 8 November 2006. 60. Turkey: A Minority Policy of Systematic Negation [online] Vienna: IHF, 2006, p. 8. Dostupné z: http://www.ihfhr.org/documents/doc_summary.php?sec_id=3&d_id=4318. 61. Turkey: Women Confronting Family Violence [online] London: Amnesty International, 2004, p. 16-17. Dostupné z: 118

http://web.amnesty.org/library/pdf/EUR440132004ENGLISH/$File/EUR4401304 .pdf. 62. Violence against Women in Turkey : A Report to the Committee against Torture. [online] Dostupné z: www.omct.org/pdf/VAW/Publications/2003/Eng_2003_09_Turkey.pdf. 63. Women 2000 - An Investigation into the Status of Women’s Rights in Central and South-Eastern Europe and the Newly Independent States [online] International Helsinki Federation for Human Rights, 2000, p. 453. Dostupné z: http://www.ihfhr.org/viewbinary/viewdocument.php?doc_id=2073.

Diplomové práce: 64. BUČKOVÁ, Lenka. Evropská perspektiva Turecka: veřejné mínění a politické zájmy: diplomová práce. Brno: MU, FSS, 2006. Vedoucí diplomové práce Markéta Pitrová. 65. CISARIKOVÁ, Anna. Boj proti trestu smrti v zahraničnej politike Európskej únie: bakalárska práca. Brno: MU, FSS, 2006. Vedoucí bakalářské práce Hubert Smekal 66. DOSTÁL, Dalibor. Turecko a Evropa: diplomová práce. Brno: MU, FSS, 1997. Vedoucí diplomové práce Petr Fiala. 67. KOLÁŘOVÁ, Tereza. Kurdský nacionalismus v Turecku: Boj za lidská práva či mezinárodní terorismus?: bakalářská práce. Brno: MU, FSS, 2006. Vedoucí bakalářské práce Ivo Pospíšil.

Internetové zdroje: 1. ACUNER, Selma (ed.) Equal Opportunities for Women and Men Monitoring law and practice in Turkey [online] OSI/Network Women’s Program, 2005, p. 58. Dostupné z: http://www.soros.org/initiatives/women/articles_publications/publications/equal_ 20050502/eowmturkey.pdf. 2. ALLAIN, Jean. International Law in the Middle East. Ashgate Publishing, 2004, p. 23-24. Dostupné z: http://books.google.com/books?vid=ISBN0754624366&id=xAY9V4N3HqsC&pg =PA23&lpg=PA23&ots=lnX42GJo_X&dq=Chaliand++A+People+Without+Cou 119

ntry:+The+Kurds+and+Kurdistan.&sig=FdIW_F0_kejiixJorUrZ1J0h_mc#PPP1, M1. 3. Amnesty International: http://web.amnesty.org/ 4. BBC: http://www.bbc.co.uk/ 5. BENLI, Fatma et al. Assesment of the Women Condition in Turkey according to the Statistics and the General Impacts of the Ban on Women [online] Istanbul: Organization for Women’s Rights Against Discrimination, 2005, p. 3. Dostupné z: http://www.osce.org/documents/odihr/2006/10/20984_en.pdf. 6. Česká sekce Vatikánského rozhlasu: http://www.radiovaticana.cz/ 7. Electoral Geography: http://www.electoralgeography.com/en/ 8. Evropská komise: http://ec.europa.eu/ 9. Evropský soud pro lidská práva: http://www.echr.coe.int/ECHR/ 10. Filosofická fakulta univerzity v Leiden: http://www.let.leidenuniv.nl/ 11. Human Rights Watch: http://www.hrw.org/ 12. Institut pro statistiku UNESCO: http://www.uis.unesco.org/ 13. Jaromír Štětina: http://www.jaromirstetina.cz/ 14. Kurdové a Kurdistán: http://kurdove.ecn.cz/ 15. Lidové noviny: http://lidovky.zpravy.cz/ 16. Mezinárodní helsinský výbor pro lidská práva: http://www.ihf-hr.org/ 17. Mezinárodní PEN klub: http://www.pen.org/ 18. OEHRING, Otmar. Human Rights in Turkey – Secularism = Religious Freedom? [online] Internationales Katholisches Missionswerk e.V. Human Rights Office, 2002, p. 10. Dostupné z: http://www.missioaachen.de/Images/MR%20T%C3%BCrkei%20englisch_tcm14-11238.pdf. 19. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě: http://www.osce.org/ 20. ORNELAS, Mariana. Women in Contemporary Turkey. [online] San Antonio: Palo Alto College, 1999. Dostupné z: http://www.accd.edu/pac/humaniti/1301_tc/xornelas/projjpr.htm. 21. PEUCH, J.-C. Court Ruling Shows Authorities‘ Refusm to See Alevism as a Religious Community [online] Religioscope, 2002. Dostupné z: http://www.religioscope.com/info/notes/2002_023_alevis.htm. 22. Rada Evropy: http://www.coe.int/ 23. Reportéři bez hranic: http://www.rsf.org/ 24. Středoevropské politické studie: http://www.cepsr.com/ 120

25. Today’s Zaman: http://www.todayszaman.com/tz-web/ 26. Turecká ambasáda ve Washingtonu: http://www.turkishembassy.org/ 27. Turkish Politics: http://www.turkishpolitics.us/ 28. Turecký generální štáb: http://www.tsk.mil.tr/eng/ 29. Turkish Daily News: http://www.turkishdailynews.com/ 30. UNICEF: http://www.unicef.org/ 31. Vláda České republiky: http://www.vlada.cz/ 32. Wikipedia: The Free Encyclopedia: http://wikipedia.org/ (obrazový materiál) 33. Zastoupení Evropské komise v ČR: http://www.evropska-unie.cz/cz/

121